Budování monarchie českých Přemyslovců

Budování monarchie českých Přemyslovců Postřehy a úvahy

Libor Jan (Brno) V roce 950 vtáhl král Ota I. se svým vojskem do Čech, aby pokořil jejich vládce Boleslava, kterého kronikář Widukind z Korveje nazývá dokonce králem; nepochybně tímto titulem oceňuje kvalitu i kvantitu Boleslavovy moci. Saské vojsko oblehlo Boleslavova syna v jakémsi Novém hradě (urbs quae nuncupabatur Nova). Po zahájení však Boleslav projevil ochotu podřídit se Otovu majestátu a po rozhovoru s Otou pod válečnými standartami byl obdařen jeho milostí. Ota se pak vrátil do Saska a Boleslav zůstal jeho věrným spojencem až do smrti.1 Nyní nás ale nebude zajímat ani přesný charakter Boleslavova „poddání se“ ani lokalizace onoho záhadného Nového hradu. Za pobytu v Čechách v podhradí uvedeného Nového hradu nazvaného nyní Neuenburg (actum Beheim suburbio Niuunburg) vydal Ota 16. července 950 na základě přímluvy svého bratra Jindřicha listinu pro klášter sv. Jimrama v Řezně. Král zde této instituci, jejímž představeným byl řezenský biskup, jak výslovně stojí, daroval jeden královský dvorec (curtis regalis) v Neuchingu, který je určen krom jmenované vsi také podle kraje (pagus) a též hrabství (comitatus), v němž se nachází, a jeden dvorec (curtis regis) v Helfendorfu, jenž je určen též podle kraje (tentokrát je ale užito slovo marca) a dle hrabství neboli komitátu; hrabství jsou vždy určena jménem tamního hraběte (comes). Jde v obou případech o dvorce se vším příslušenstvím, jež je vypočteno: dvorská nevolná čeleď (curtilia mancipia) obého pohlaví, stavby, pole, luka, pastviny, lesy, ve druhém případě i s lesníky a královským bannem (cum nostro regio banno), rybnatými vodami, poplatní rolníci (mansionarii), baršalci, rýžovači zlata (aurearii), brníři (bruniarii), včelaři (cidelarii),2 mlýny, cesty a necesty jakož i platy, věci movité nemovité. 1

Die Sachsengeschichte des Widukind von Korvei. MGH SRG in usum scholarum separatim editi 60, s. 108–109.

2

K identifikaci označení skupin obyvatelstva a profesí viz Zotz, Thomas: Zur Grundherr-

118

Proměna středovýchodní Evropy raného a vrcholného středověku

Lokalizace ekonomické jednotky se zde jasně projevuje nejen dle vsi a kraje, ale také podle administrativní jednotky, za niž můžeme považovat hrabství. Ta jsou ale označena jmény tamních správců, což naznačuje nepevný rozsah těchto jednotek. Zároveň jde u dvorců o majetek královské domény, který se rozkládá na teritoriu uvedených správních obvodů. Tak se projevují v uvedené listině vcelku zřetelně dvě sféry: panovnická doména a sféra veřejné správy reprezentovaná hrabětem. Král ovšem uvedené dvorce nevyjímá ze správy uvedených hrabat, disponuje s nimi bez závislosti na nich, a nad lesy ve druhém případě popouští klášteru též právo bannu, tedy vyšší jurisdikce. Klášteru nadto daruje celý dvorec, tj. stavby, pozemky a veškerou závislou čeleď, z níž nepochybně zlatníci a brníři pracovali pro královský dvůr a družinu. Součástí daru církevní instituci byli také baršalci, původně osobně svobodní, na králi závislí rolníci s dědičnou držbou půdy a vojenskou povinností. To vše se stalo v létě roku 950 při – nebo po – dobývání jakéhosi nově založeného hradu v Čechách. Relativně četné listiny panovnické kanceláře saské dynastie nám tak dávají poměrně podrobně nahlédnout do vnitřních poměrů říše formující se ve vrcholně středověký útvar s mnoha proměnlivými a místními zvláštnostmi. Výchozím stavem, opět ale ne zcela unifikovaným, byla předchozí říše Karlovců. V rámci české historiografie se obecně přijímá, že síť knížecí správy tvořila před 13. stoletím hradská centra. „Vnitřní správa českého raně středověkého státu se opírala do poloviny 13. století o zvláštní organizaci, kterou historikové výstižně pojmenovali hradskou. V přemyslovských Čechách, piastovském Polsku a arpádovských Uhrách představovala vůbec první státní instituci sloužící k ovládání veškerého svobodného obyvatelstva a k jeho donucování, aby vykonávalo panovníkovy příkazy a svou prací zabezpečovalo po všech stránkách existenci raně středověkého státu (odvádělo dávky a poplatky, konalo různé práce a služby, účastnilo se vojenských tažení, obrany země apod.). Organizační struktura hradské organizace spočívala v tom, že státní území bylo rozděleno do menších obvodů spravovaných a ovládaných z nejvýznamnějšího hradu dané oblasti. … Na každém takovém správním hradu sídlel hradský správce (z počátku nazývaný comes či prefectus urbis, od poloviny 12. století castellanus), který měl rozsáhlé pravomoci. Velel hradské posádce, prosazoval knížecí nařízení, staral se o ekonomické a vojenské záležitosti, veřejný pořádek a soudnictví. Teprve od 12. století postupně přebírali na některých hradech část jeho úkolů i další knížecí „úředníci“ (iudex, camerarius, venator, villicus aj.). V těsném sepětí s hradskou organizací vyvíjela se i nejstarší církevní územní správa označovaná jako velkofarní. … Úkoly, které hradská organizace po celou dobu svého přibližně třísetletého trvání plnila, ji jednoznačně charakterizují jako instituci státní.“ Tak schaft des Königs im Deutschen Reich vom 10. bis zum frühen 13. Jahrhundert. In: Grundherrschaft und bäuerliche Gesellschaft im Hochmittelalter. Ed. Werner Rösener. Göttingen 1995, s. 83–84.

Východiska a předpoklady

119

popsal ve stručnosti hradskou organizaci Jiří Sláma, který věnoval jejím počátkům několik studií, v roce 19873 a v zásadě podobně, jen se sníženým akcentem na exploataci obyvatelstva, ji charakterizoval i o dvacet let později, přičemž ale zdůraznil roli „tzv. center druhého řádu majících převážně hospodářské úkoly“, tedy dvorců, od 11. století budovaných nejen v areálech hradišť, ale též „v blízkosti opevněných center, a to především v jejich podhradích, a postupně i v otevřené krajině“.4 Ve sborníku ze stejné konference v roce 1986 přišel Dušan Třeštík, který se zde primárně zabýval pádem Velké Moravy, s dalším závažným závěrem, jenž podle něj vycházel ze srovnávacího studia, totiž že systém v přemyslovském, piastovském a arpádovském státě tvoří jednotný „středoevropský“ typ, jenž je charakterizován neexistencí většího soukromého vlastnictví a tím, že vládnoucí třída žije z podílu na důchodech státu, který získává jako odměnu za své služby panovníkovi.5 Tak je prakticky totožná se správním aparátem, který se opírá především o hradskou organizaci a ji doprovázející služebnou organizaci. Do tohoto systému měla být též začleněna organizace církevní. Totožnost systému ve třech etnicky odlišných jednotkách, ovšem s dominancí nebo značným podílem slovanského obyvatelstva, měla být dána jedním vzorem, totiž systémem, který byl zaveden před jeho pádem v mocenském útvaru, který jsme si zvykli nazývat Velká Morava.6 Dalším posunem, se kterým přišel D. Třeštík a v jeho stopách též J. Žemlička, byla karolinská stopa, která ovšem byla spíše tušením, než vyargumentovanou hypotézou. Mělo tak jít vlastně o aplikaci pozdně karolinského modelu státní správy modifikovaného na základě místních specifik, tedy o „jakousi symbiózu pozdně karlovských vzorů a autochtonního vývoje celé karpatské oblasti“.7 Pozdně karolinská doba se samozřejmě nepřekrývala 3

Sláma, Jiří: K počátkům hradské organizace v Čechách. In: Typologie raně feudálních slovanských útvarů. Sborník příspěvků z mezinárodní konference k tématu „Vznik a rozvoj slovanských raně feudálních států a národností ve střední a jihovýchodní Evropě“, konané ve dnech 18.–20. listopadu 1986 v Praze. Praha 1987, s. 175–176.

4

Týž: Ekonomické proměny v přemyslovském státě za panování nástupců Boleslava II. In: Přemyslovský stát kolem roku 1000. Na paměť knížete Boleslava II. († 7. února 999). Usp. Luboš Polanský, Jiří Sláma, Dušan Třeštík. Praha 2000, s. 265; srov. také Týž: Počátky přemyslovského státu. In: České země v raném středověku. Ed. Petr Sommer. Praha 2006, s. 44–45, či Týž: Hospodářství, obchod a počátky mincovnictví. In: Přemyslovci. Budování českého státu. Eds. Petr Sommer, Dušan Třeštík, Josef Žemlička ve spolupr. s Pavlínou Maškovou a Robertem Novotným. Praha 2009, s. 133.

5

Zhuštěně opět Třeštík, Dušan – Žemlička, Josef: O modelech vývoje přemyslovského státu. ČČH 105, 2007, s. 122, kde lze nalézt i samy sobě si odporující výroky typu: „Velmožská aristokracie žila především z podílů na výnosech státu jako jeho úředníci.“ Šlo tedy o velmožskou aristokracii nebo státní úředníky, či snad dokonce v představách uvedených autorů mohou tyto kategorie volně splývat?

6

Třeštík, Dušan: Pád Velké Moravy. In: Typologie raně feudálních slovanských útvarů, s. 38–41.

7

Žemlička, Josef: Čechy v době knížecí (1034–1198). Praha 1997, s. 154.

120


s prvotní fází budování těchto raných panství, a tak musel být nalezen zprostředkovatel. Tím měla být právě Velká Morava.8 Vzorem pro státní uspořádání přemyslovského panství měl tedy být podle obou posledně jmenovaných autorů stát, kde jsou šlechtici úředníky svých panovníků, a dávky, které vybírají a z nichž si část ponechávají, jsou vlastně státními daněmi.9 Jen takový je pravý stát, zatímco stát, kde krom panovníka drží půdu ve velké míře jiné pozemkové vrchnosti a vykonávají na ní část úkonů, jež náležejí státu, je vlastně „nestátem“. Úřednický stát se na Západě rozpadl na přelomu 9. a 10. století, státní struktura se feudalizovala a královská moc upadla – „prakticky zmizel stát“.10 Je ovšem tato charakteristika skutečně platná pro přemyslovské panství v 10.–13. století? Citovaní autoři si z karolinského modelu státu pro své názory vybrali pouze tu část, která odpovídá dle jejich mínění situaci v oněch třech zmíněných zemích či přesněji řečeno panstvích Přemyslovců, Piastovců a Arpádovců. Za zásadní problém lze u formulace zvláštního modelu a jeho zdrojů považovat to, že D. Třeštík se výhradně spolehl na názory F. Durliata,11 jenž se snažil před dvaceti lety prokázat pro karolinskou dobu, tedy možný čas recepce vzorů na Velké Moravě, existenci pozdně římského fiskálního systému, a tím pádem právě takový úřednický charakter státu, přičemž Durliatova práce nebyla západoevropskými historiky v obecnosti přijata a dnes je považována do značné míry za kuriózum, a opominul tak (je otázkou, zda úmyslně či neúmyslně) poznatky takových autorů, jako byli Wilhelm Ebel, Heinrich Mitteis, Alfons Dopsch, François Louis Ganshof a mnozí další. A byl zde ještě další problém: „středoevropský model“ se stal jakýmsi kadlubem pro posuzování společnosti a dějů na území Čech a Moravy v 10.–12, resp. počátku 13. století. Podle Třeštíka a Žemličky byla existence tohoto modelu prý dokázána desítkami prací především českých a polských historiků, cudně však zamlčeli, že uvedli práce často si v mnohých názorech tvrdě oponující a že historikové z ostatních dvou států termín „středoevropský model“, v úplnosti pak ani jeho obsah, nepřijali.12 8

Srov. Třeštík, D.: Mysliti dějiny. Praha – Litomyšl 1999, s. 94–96; Žemlička, J.: Čechy v době knížecí, s. 153–155.

9

Třeštík, D.: Mysliti dějiny, s. 95. 10 Tamtéž, s. 96–97. 11 Durliat, Jean: Les finances publiques de Dioclétian aux Carolingiens (284–889). Beihefte

der Francia 21. Sigmaringen 1990. 12 Třeštík, D. – Žemlička, J.: O modelech, s. 122–124, pozn. 1. Zde se maně nabízí výstižná charakteristika Josefa Kroba z posledního sjezdu historiků v Pardubicích: „Práce s argumenty. Potřebě argumentovat se nevyhne žádný text, který něco tvrdí. Typy argumentů se samozřejmě mohou do jisté míry lišit podle oboru, který s nimi pracuje, ovšem základní požadavek korektnosti musí být dodržen ve všech případech. I když např. odkaz na autoritu není z odborného textu zcela vyloučen, pokud tento způsob výrazně převažuje nad argumenty věcnými, je třeba alespoň zvýšit pozornost. Jsou-li logická konzistence a věcné souvislosti


121

Proto je třeba se znovu ptát, jak fungovalo vnitřní ústrojí přemyslovské monarchie (na tomto místě bychom chtěli zásadně pominout diskusi o vhodnosti termínu „stát“ a jeho vlastním charakteru, neboť jde o problematiku sui generis) a zda čerpalo z jiných a jakých potom zdrojů. Nakolik šlo o recepci a transfer organizačních schémat, nakolik skutečně tato organizace vycházela z domácích kořenů a specifického vývoje české, resp. moravské entity. Místy budou úvahy a dílčí momenty konfrontovány s postuláty „středoevropského modelu“, který se bohužel až příliš zabydlel na stránkách nejrůznějších publikací, a to nejen uvedených autorů. Prvním momentem je otázka poznání systému panujícího na Velké Moravě. Na základě dnešních vědomostí, kdy je dokonce do značné míry nabourána dřívější „chronologická jistota“ panující ohledně velkých sídlišť, lze s upřímností říci, že tyto struktury dobře neznáme. Lze snad uvažovat o existenci velmožské aristokracie (dvorce s kostely, hrobní výbava), což je prvek pro Čechy 10. a 11. století spíše odmítaný, nejvýznamnější lokality jsou soustředěny nikoli plošně, ale podle řeky Moravy, která představuje životadárnou tepnu tohoto raného útvaru. Lze předpokládat existenci panovníkovy družiny a dalších družin příbuzných a velmožů a s velkou pravděpodobností také účast alespoň části svobodného obyvatelstva na válečných podnicích. Stejně tak lze hovořit o služebných činnostech vykonávaných na panovníku závislými lidmi v souvislosti s areály nejvýznamnějších center.13 Pomocí analogií tak dnes hovoří Jiří Macháček spíše v pracovní či diskusní rovině o cyklickém náčelnictví (cyclical chiefdoms), které charakterizuje dědičné a sakralizované postavení knížecího rodu, jenž ale zdaleka neovládá všechny struktury společnosti.14 S jistotou tedy nelze říci (výskyt termínu súbandž=župan a několik dalších minuciózních zpráv není dostatečným pro vytvoření plnohodnotné představy), jaký byl systém na Velké Moravě, a proto konstrukce každé představy je nutně hypotetická a stavba na potlačeny či zcela obětovány jenom proto, aby uvolnily místo známým jménům, slovním efektům a jazykovým ekvilibristikám, je již něco špatně. Často je pak možné pozorovat, že citace autority je použita jako štít i meč, není podpořena ničím dalším a souvislost jejího obsahu s pojednávaným problémem je velmi slabá, pokud vůbec nějaká. Důvod jejího použití je tedy jen v ní samé či ve jménu jejího autora.“ – Krob, Josef: Interdisciplinarita. In: IX. sjezd českých historiků, Pardubice 6.–8. září, sv. II. Historie v kontextu ostatních vědních disciplín. K vyd. připr. J. Dvořák – T. Knoz. Brno – Pardubice – Praha – Ústí nad Labem 2008, s. 13. 13 Štefan, Ivo: Great Moravia, Statehood and Archaeology. The ‘Decline and Fall’ of One Early Medieval Polity. In: Praktische Funktion, gesellschaftliche Bedeutung und symbolischer Sinn der frühgeschichtlichen Zentralorte in Mitteleuropa. Ed. J. Macháček. Studien zur Archäologie Europas (Edd. Joachim Henning, Achim Leube und Felix Biermann). Bonn (v tisku). 14 Přehledně Macháček, Jiří: Středoevropský model a jeho archeologické testování. ČČH 106, 2008, s. 598–626; Týž: Disputes over Great Moravia: chiefdom or state? the Morava or the Tisza River? Early Medieval Europe 17, 2009, s. 248–267.

122


ní budovaná představuje hypotézu na hypotéze, což vede ke známému „dokazování v kruhu“. Mnohé z pohledů, jež nakonec oba výše zmiňovaní protagonisté dík své autoritě (D. Třeštík) a postavení (J. Žemlička) prosadili, nabízel k diskusi polský bohemista Stanisław Russocki,15 k diskusi však ve skutečnosti kvůli různým okolnostem nedošlo a představeny byly jednostranné pohledy velmi autoritativním způsobem. Hlavním kamenem úrazu se stala snaha sloučit především F. Grausem na marxistických základech silně ukotvenou představu o rozhodující roli družiny (velkodružiny) na formování státu (jakkoli na tomto místě nechceme vést jistě oprávněnou diskusi o vhodnosti tohoto termínu) s výslednou podobou monarchické a společenské struktury, jak ji představují prameny 12. a 13., méně již 11., století. Tato struktura totiž neukazuje jednoznačně silně centralizovaný stát, patrimoniální monarchii, kde jsou všichni služebníky knížete a dostávají od něj „plat“,16 ale naopak na osobních svazcích budovanou citlivou strukturu s velmi výraznou společenskou elitou, která knížete chápe jako prvního z rovných a vytváří zároveň zemské právo.17 To ukazuje na nepochybnou kombinaci vícero prvků, totiž původní „kmenové“ aristokracie, panovnické družiny, proměn postavení „svobodných Čechů“, zákonodárnou roli elity, průnik importovaných feudálních prvků. Pokud se přijme informace Kristiánovy legendy o sněmovním poli,18 bez ohledu na to, zda účastníků jen z České kotliny, či ze všech českých knížec15 Russocki, Stanisław Vznik vládního systému a způsob panování v patrimoniálních monarchiích střední Evropy. Několik diskusních poznámek. ČČH 28, 1980, s. 399–413. 16 Pěknou charakteristiku tohoto systému vložil J. Žemlička do svých Čech v době knížecí, s. 153–154: „Aby napřel síly k udržení a rozšíření své autority, zapojil kníže družinné předáky do řízení a správy. Odměnou jim byly podíly z knížecích (státních) příjmů a důchodů. Z ryze účelových důvodů zřídil kníže (asi již na Velké Moravě) podpůrné struktury, které by vyživovaly a zaopatřovaly družinu, vojsko a státní aparát. Patřila k nim zvláště hradská soustava.“ Ta se pak po roce 935 v Čechách a na konci 10. století i v Polsku a Uhrách stala „existenčním pilířem mladých středoevropských států. Druhým rysem byla služebná organizace.“ Představa, že by hradská soustava vznikala jako podpůrná struktura pro družinu, vojsko a aparát, je nepochybně mylná. Zde šlo o opěrné body, které přebíraly roli starých územních center, byly centry obrany v případě napadení, středisky obchodu, a plnily některé nové úlohy, jako kupř. centra křesťanství. Byly základní sítí přemyslovského panství, nikoli podpůrnou strukturou. 17 Velice blízko reálného obrazu se nepochybně pohyboval již S. Russocki, který však zůstal oslyšen, byť se jeho jménem Třeštík a Žemlička často zaklínali. Srov. jeho mínění z roku 1980 – Russocki, S.: Vznik vládního systému, s. 406: „Dnes, kdy historiografie odmítla kdysi závazné teorie o domnělém absolutismu prvých Piastovců, Přemyslovců či Arpádovců, stává se stále obecnějším přesvědčení, že tvůrcem nového společenskopolitického pořádku byla – podobně jako na západě Evropy – poměrně úzká skupina lidí složená z panovníků a s nimi spojených velmožů, zorganizovaná na oligarchických zásadách, přičemž panovník zosobňoval organizační formu.“ Odvolává se přitom na Karla Bosla a Henryka Lowmiańského (Tamtéž, s. 406, pozn. 30). V představách výšeuvedených protagonistů nicméně jejich centralizovaná patrimoniální monarchie je takovým absolutistickým útvarem a zůstává i nadále, aniž dokáží věrohodně vysvětlit, kdy tento charakter ztratila. 18 Kristiánova legenda. Život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily. K vyd.


123

tví (existence takového „společného“ sněmovního místa na teritoriu jednoho knížectví by toto knížectví výrazně pozvedávala), a zároveň prosazuje koncept správy státu pomocí silně závislé družiny, pak je třeba radikálním způsobem zlikvidovat vrstvu potenciálních sněmovníků, svobodných Čechů, či alespoň mocnějších z nich (společenské elity). To lze buď fyzickou likvidací nebo celkovým podřízením a odebráním půdy, případně kombinací obojího. A touto cestou se vydali autoři „středoevropského modelu“ bez ohledu na to, že v pramenech 11. a 12. století se vrstva urozených sněmovníků opět objeví. To lze „napravit“ snížením faktické hodnoty takových sněmovních shromáždění na pouhé souhlasné a adorační schůze za účelem utvrzení knížecí vůle.19 Nejzávažnějším důkazem pro převzetí prvků francké správy na Velké Moravě a pak v Čechách má být existence označení hradského správce termínem comes, který užívala francká hrabata.20 Tento comes byl sice původně královským úředníkem, v době, kdy Velká Morava mohla tuto instituci přijmout, tedy v 9. století, však byla hrabata dle značné části autorů již šlechtickými velmoži s vlastní mocenskou základnou.21 Problém je navíc v tom, jak je institut s označením comes doložen v raných Čechách právě pro správce jednotlivých hradů. Identita se většinou vyvozuje ze znění Hnězdenských dekret, jak je zachytil kronikář Kosmas. Zde přichází ke slovu comes illius civitatis skutečně jako hradský představený, jinak ovšem kronikář termín používá spíše jako označení příslušníka elitní vrstvy či v plurálu častěji pro knížecí doprovod. Pro hradského správce Kosmas užívá spíše termín prefectus, který se objevuje v pramenech jako synonymum pro kastelána od druhé poloviny 12. století. Nelze tedy jednoznačně položit rovnítko mezi hradského správce a termín comes v nejstarší vrstvě našich pramenů (text Hnězdenských dekret může mít dost specifický původ, např. ovlivnění vzory uherských statut), ve druhé půli 12. a první polovině 13. století lze termín comes jednoznačně chápat jako označení příslušníka elitní vrstvy společnosti bez nutné specifikace, často v podobě jakéhosi čestného titulu.22 Recepci termínu připravil, přeložil a pozn. opatřil Jaroslav Ludvíkovský. Praha 1978, s. 22: „… Pragam scilicet egredientes, in campo, quid sibi gerendum foret …“; s. 24: „… procedunt in campum pro definiendo statu principis.“ 19 Tak alespoň traktuje dění na těchto sněmech Žemlička, J.: Čechy v době knížecí, s. 342. 20 Třeštík, D. – Žemlička, J.: O modelech, s. 140–141. Oba autoři zde na s. 140 sugerují, že Ambroży Bogucki ukázal, že termín comes byl přejat ze správy karlovské říše, uvedený autor v citovaném díle Komes w polskich źrodlach średniowiecznych. Poznań 1972, s. 18, však říká, že Češi převzali titul comes z Německa po převzetí křesťanství, tedy dávno po karlovském období. Bogucki upozorňuje, že comes měl ve střední Evropě řadu významů, nikoli jeden výhradní (s. 109–111). 21 Hechberger, Werner: Adel, Ministerialität und Rittertum im Mittelalter. München 2004. (= Enzyklopädie Deutscher Geschichte, Bd. 72), s. 69–72. 22 Zásadně nelze souhlasit s názorem Roberta Šimůnka, „Comes“ aneb (Dis)kontinuita v pojetí pozdního středověku. In: Od knížat ke králům. Sborník u příležitosti 60. narozenin Josefa Žemličky. Usp. E. Doležalová – R. Šimůnek ve spolupr. s D. Dvořáčkovou a A. Pořízkou.

124


comes proto nelze považovat za důkaz převzetí správního modelu karolinské říše Velkou Moravou (nejstarší užití termínu v Kristiánově legendě nadto označuje knížete, otce Ludmilina, nikoli správního úředníka).23 Které jsou to tedy momenty, jež by měly nasvědčovat převzetí původně franckého modelu řízení a ekonomiky na Velké Moravě a poté ve třech středoevropských monarchiích? Jsou to úřady s přidělenou půdou, je to panovnický velkostatek se systémem dvorů? Ani zde se nelze dopracovat k jasnému a přehlednému řešení. J. Žemlička říká, že se v hrubých rysech poměry v panstvích Přemyslovců a jejich severních a jihovýchodních sousedů „překvapivě nelišily od vládních forem pozdně římské, francké a karlovské říše“. Raná šlechta tu totiž neměla žít „z přímého užívání velkých pozemkových majetků, ale z podílu na státních daních a důchodech.“24 Jenže francká říše takto v době zrodu Velké Moravy fungovala jen částečně, probíhala v ní totiž již v této době jednoznačně feudalizace a systém nadto fungoval často na základě písemné administrativy a evidence, kterou můžeme v Čechách či Polsku 11. století jen ztěžka předpokládat. Ve francké říši nefungovala soustava hradů a o vlastní doménu panovníka se starali villici a maiores, kdežto statky hraběte (comes) byly odděleny a spravovány jiným, hospodářským úředníkem dotyčného hraběte.25 J. Žemlička je schopen uznat existenci režijních dvorců, ovšem jen v souvislosti se služebným systémem, z nich plynuly „soukromé“ příjmy knížete, kdežto veřejnoprávní charakter měly „daně, dávky, břemena a služby včetně regálů a monopolů“, a tím vším se zaopatřovala vládnoucí elita.26 V souvislosti s tím se také zdůrazňuje organizační vklad knížete, který vlastně společnost řídil a vše se dělo z jeho vůle (byl totožný se státem). Po jistém zamyšlení by z toho všeho vyplýval velmi sofistikovaný společenský, správní a ekonomický systém. Je ale zajímavé, že ve vyspělejší společnosti na západ od českých hranic nebyli schopni takový systém udržet (pokud tam vůbec kdy v ideální podobě existoval, spíše však ne, protože úřední pojetí státu se hroutilo již v době pozdní římské říše) v saském a sálském období. Tam je naopak patrný zřetelný ústup od „úředničiny“, ať již ze Praha 2007, s. 405, že „řada dokladů z 11. a 12. století výslovně potvrzuje tezi o identitě titulů comes a castellanus“. Uvedený příklad, stejně jako další, jen dokazují, že za určitých okolností mohl být termín comes použit také pro kastelána. Uvedený autor má užití termínu comes se jménem šlechtice ale bez jakékoli jiné specifikace za anomálii, kdy není kastelánský úřad tohoto nositele vyznačen, ale nakonec posunuje úvahu správným směrem k poměrům v Polsku, kde se uvedeným termínem označovali dvorští úředníci (snad nejen oni). Srov. tamtéž, s. 407. 23 Kristiánova legenda, s. 24: „Habuit eciam et uxorem nomine Liudmilam, filiam Slaviboris comitis ex provincia Sclavorum, que Psou antiquitus nuncupabatur …“ 24 Žemlička, J.: Čechy v době knížecí, s. 152. 25 Schulze, Hans K.: Grundstrukturen der Verfassung im Mittelalter. Bd. 1: Stammesverband, Gefolgschaft, Lehnswesen, Grundherrschaft. Stuttgart 20044, s. 117–126. 26 Žemlička, J.: Čechy v době knížecí, s. 159.


125

subjektivních či objektivních důvodů, a postupné vítězství feudálních řádů.27 Dostaneš půdu a jurisdikce, budeš mi věrně sloužit sám a stavět tolik a tolik vojáků. Jednoduchá rovnice! I tento systém začal brzy mutovat, ale princip zůstal zachován a pro svoji jednoduchost byl i nadále využíván. Zuby nehty se především D. Třeštík v poslední době bránil existenci hospodářských dvorů na správních hradech, resp. v rámci těchto často poměrně rozsáhlých aglomerací (pokud prý byly, pak jen ve formě skladišť, sýpek a zásobáren – to ale pak stěží mohlo jít o dvory).28 V pramenech prý nejsou doloženy (byť doloženy jsou rezidenční dvorce v rámci těchto sídelních jednotek) a výklad T. Petráčka29 o jejich existenci označil se sebejistotou sobě vlastní za zmatečný. Na druhé straně ale týž autor uznává existenci šlechtických dvorů (či spíše nevelkého pozemkového majetku) s nevolnou čeledí, resp. otroky. Tak se vlastně spojují principy různého ekonomického pohledu zcela libovolně, hospodářské dvory na správních hradech/hradiscích ale uznat nelze, protože by tak dokazovaly existenci oddělené knížecí domény od „veřejnoprávního“ prostoru takového hradu. Takový dvůr by už nutně nemusel být podřízený kastelánovi, ale mohl podléhat jinému úředníku. Prameny skutečně ukazují celou řadu dvorů v rukou různých držitelů, především ale panovníka, členů jeho rodiny a pak církve. Uvedený T. Petráček je přehledně uvádí a jeho výklad se mj. nezakládá jen na litoměřické listině, jak se snažil podsouvat D. Třeštík.30 Situaci zde poněkud – ale to se týká veškerého materiálu z ekonomicko-sociální oblasti v 10.–12. století – stěžuje nejednotná terminologie soudobých listin a nejednoznačná zařaditelnost a věrohodnost některých falz. Je jisté, že v nejstarší vrstvě se pro takový dvorec užívá termínů curia, predium i villa, a Petráček zřetelně ukazuje, jakým přesně vymezeným 27 Schulze, H. K.: Grundstrukturen, s. 62–63; Mitteis, Heinrich. Der Staat des hohen Mittelalters. Grundlinien einer vergleichenden Verfassungsgeschichte des Lehnszeitalters. Weimar 19688, s. 107–110. 28 Třeštík, D. – Žemlička, J.: O modelech, s. 134–135. Je ovšem zajímavé, že sám J. Žemlička, Čechy v době knížecí, s. 158, připouští krom loveckých dvorců, dvorců vzniklých z upadlých správních hradisek a dvorců s dominantní obilnářskou produkcí také hradské dvorce, kde se soustřeďovala náročnější výroba, např. tkalcovská (opět by ale asi nešlo o režijní dvůr či dvorec, ale o specializovanou výrobnu). Jde tak opět o ukázku nedostatečně vyhraněné terminologie v naší historiografii i názorové nevyhraněnosti uvedeného autora, který se klidně přichýlí ve společně napsaném článku k názoru Třeštíkově, i když sám psal předtím jinak. Dvorce nejen v otevřené krajině, ale také na upadajících správních hradech, kde měly být sídly knížecích úředníků, připouští J. Sláma: Hospodářství, obchod a počátky mincovnictví, s. 133, a spojuje je se systémem, „který někteří historikové nazývají služebnou organizací“. 29 Petráček, Tomáš: Fenomén darovaných lidí v českých zemích 11.–12. století. K poznání hospodářských a sociálních dějin českých zemí doby knížecí. Praha 2002, s. 208–212. Autor zde na s. 208 přehledně uvádí odmítnutí režijního velkostatku se dvory či dvorci F. Grausem, Z. Fialou i R. Novým s odkazy na jejich práce v pozn. 1044. 30 Tamtéž, s. 135.

126


hospodářským celkem s vícero poplatnými vesnicemi byl dvůr v Úsobrně, který kněžna Eufemie darovala zakládanému klášteru v Hradišti u Olomouce.31 Tím, kdo měl na starosti režijní velkostatek reprezentovaný především dvory, byl nepochybně úředník v pramenech označovaný jako villicus. Jde o zřetelnou analogii s úřadem známým ze statků panovnické domény, ale i jiných vlastníků půdy ve francké říši i následném saském období. V pravých listinách se o vilikovi hovoří poprvé v roce 1130, kdy kníže zakládá tři nové kanonikáty na Vyšehradě a zmíněn je villicus Pragensis, roku 1186 v písemnosti knížete Fridricha vystupuje jeho vilik Hrdoň (Gherdoin villicus meus) či na přelomu 80. a 90. let 12. století, kdy se připomíná biskupův vilik v Horšově (Ositca villicus domini episcopi in Gorsov).32 Četnější jsou zmínky ve falzech, jejichž obsah je často pravý či alespoň pravděpodobný: tak je to opět pražský vilik (villicus Pragensis) ve falzu na jméno Vladislava I. nebo Bohuchval villicus regis ve falzu na jméno krále Vladislava II.33 Krom toho přicházejí ke slovu také kroniky. Jde o známého Zderada (villicus), významného muže královského dvora roku 1091, či králova vilika (villicus regis), který byl v roce 1130 odpovědným za věznění kaplana Božíka.34 Mezi podezřelými kusy, leč s nepochybně správným obsahem, se nachází listina bez data na jméno knížete Soběslava I. s pěti nově založenými kanovnickými místy ve vyšehradské kapitule a připojením kostela sv. Vavřince a špitálu P. Marie (před Týnem) k téže instituci. Jako součást vybavení kostela sv. Vavřince se zde uvádí šest věder medu od správce zásobárny (a cellario) a čtyři měřice mouky, tři prasata a tři berani od vilika (a villico). D. Třeštík se svého času snažil dokázat, že uvedený vilik byl právě jen správcem zásobáren na správních hradech,35 tyto údaje dokazují, že správcem vybírajícím jisté naturální dávky byl někdo jiný než vilik, který měl na starosti obilnou a masnou produkci – kde jinde, než v hospodářském dvoře. Ale je pravdou, že dále stojí: „de uno quoque castro a villicis per totam Boemiam pauperibus annuatim XII paria cottorum, XII paria pallium, XII paria tunicarum …“. Pro Třeštíka bez ohledu na výše uvedené šlo o důkaz, že vilikové na všech hradech byli správci hradského skladu oděvů pro posádku a další tamní personál. Jenže v prvním případě jde o dávky vydávané pražskými hodnostáři (krom správce skladu a vilika je to i collector porcorum zvaný masník), kteří měli sféry detailněji rozděleny, existovala mezi 31 Petráček, Tomáš: Fenomén darovaných lidí, s. 210; CDB I, č, 79, s. 83 (3. února 1078): „Preterea data est curia, que vocatur Uzobren, cum sibi adiacentibus villis sub omni tributo et consuetudine, sicut antea solvebat sue domine.“ Když kníže Ota uvádí svoje a manželčino obdarování nové komunity, říká „ego ex mea possessione, ipsa vero ex propria dote, agris, pascuis, gratis, silvis, aratoribus, vinitoribus, bobus, ovibus, porcis, iumentis …“ (Tamtéž). 32 CDB I, č. 111, s. 114; č. 310, s. 282; č. 335, s. 306. 33 CDB I, č. 390, s. 397; č. 396, s. 409. 34 Die Chronik der Böhmen des Cosmas von Prag. MGH SRG NS II. Ed. B. Bretholz. Berlin 1923, s. 149–150; Kanovník vyšehradský. FRB II, s. 212. 35 Třeštík, D. – Žemlička, J.: O modelech, s. 136–137.


127

nimi větší specializace (lněné spodní součásti oděvů měla na starosti představená přádelny, avia), kdežto na hradech v zemi měli celkovou odpovědnost, a to i za sklady s materiálem všeho druhu, právě vilikové jako nejvyšší představení domény. Zároveň informace o vilicích na hradech neříká, že by šlo o hradské úředníky a už vůbec ne, že by byli podřízeni všemocným a všeřídícím kastelánům, oznamuje naopak, že vilikové byli představenými vilikací s centry na hradech, tj. režijního hospodářství panovníka, vilikací, jejichž statky se nacházely v celém hradském okrsku. Pokud by se přijala neexistence dvorů v rámci správních hradů, ať již v jejich areálech, na předhradí či v bezprostřední blízkosti, dostali by se historikové do problému, kde vlastně byla přechovávána stáda krav, prasat, ovcí či koní nebo volů, které knížata i s personálem předávala církevním ústavům.36 S trochou ironie bychom museli uvažovat o tom, že se potulovala kolem obytné budovy kastelána anebo byla přidělena k jednotlivým rolnickým usedlostem, podobně jako sloučené krávy do největších stájí u sedláků ve vsi v době zakládání JZD.37 Anebo existuje jiné řešení pomocí služebné organizace, že totiž svině byly ve Svinařích, krávy v Kravařích, ovce v Ovčárech atp. Pak nás ale skutečně již nic nedělí od výkladu, že v Mlékojedech sídlily knížecí kojné a v Jedovarech se pro pána země vařily jedy … Proč ale D. Třeštík a J. Žemlička na jedné straně hovoří o šlechtických dvorcích s nevolnou čeledí, na druhé straně ale neuznávají obdobné režijní dvory u panovníka? Protože by pak museli přiznat panovníkovu doménu vydělenou z hradské správy a hradské zřízení spolu s vysněnou služebnou organizací by tak nemohlo fungovat jako všeprostupující a ovládající systém. Přestože je zřejmé, že výrobní soběstačnost bývala jakýmsi primárním požadavkem a na poplužní dvory u svých nových kamenných hradů nerezignovali ani velcí půdní vlastníci ve 13. století, kteří se přece velmi jednoduše mohli spolehnout na dávky od svých emfyteutických sedláků. Vraťme se však k obdarování řezenského kláštera v roce 950 králem Otou I. za pobytu v Čechách a uvědomme si jeho strukturu. A poté připomeňme případ, kterým se nedávno zabýval Petr Meduna,38 totiž obdarování strahovského kláštera někdy v letech 1143–1144 dvorem v Radonicích. V potvrzovací listině 36 CDB I, č. 79, s. 85, kde se dostává roku 1078 hradištským benediktinům 10 krav s pasákem, sto prasat s prasákem a dvě sta ovcí se dvěma ovčáky a jejich syny. 37 Je nepochybné, že stáda dobytka nebyla, krom chovných kusů, ustájena a v příznivých ročních obdobích se pod dozorem příslušných pastýřů pásla na lukách a v lesích, zatímco na zimu byla z velké části vybíjena. Je však jisté, že tato mnoho desítek až stovek kusů čítající stáda s jejich personálem musela být vázána na správně-hospodářskou jednotku, tj. dvůr v čele s šafářem, nikoli na chimérní služebnou organizaci. 38 Meduna, Petr: Curia Radonice – výjimka nebo pravidlo? Stručné zamyšlení nad dvory v raném středověku. In: Hašek, M. – Sommer, P. – Žemlička, J. a kol.: Vladislav II. druhý král z Přemyslova rodu. K 850. výročí jeho korunovace. Praha 2009, s. 203–211.

128


olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka se říká, že kníže Vladislav spolu s manželkou Gertrudou darovali svůj dvůr (curiam suam) v Radonicích se vším příslušenstvím, totiž vesnicemi, služebníky (servis), služkami (ancillis), přičemž v kategorii služebníků je jmenováno 17 mužských osob, z nichž jeden byl pasákem kobyl, jeden ševcem, jeden kovářem a dva soustružníky dřevěných nádob. Šlo nepochybně o příslušníky dvorské čeledi, o jejichž postavení lze oprávněně uvažovat jako o nevolném. Dále jsou vypočítáni obyvatelé oné vsi, kteří se z vlastní vůle poddali, nepochybně již klášteru, do služebnosti; jeden z nich byl zahradník (hortulanus). Zde nejspíše šlo o původem svobodné Čechy (v pramenech zpravidla rustici heredes či pouze heredes), pro něž se závislost na církevní instituci jevila jako výhodná. Následuje výčet deseti pastýřů hovězího dobytka s jejich rodinami, případně bez nich: šlo o dvě pětičlenné rodiny, dvě trojčlenné, jednu čtyřčlennou, čtyři svobodné muže a jednu ženu. Dále se vypočítávají rolníky osazené pozemky (terrae) v dalších čtyřech vesnicích.39 Výše uvedený autor též uvažuje o „otýněných“ panovnických dvorech a předestírá možnost jejich vzniku v souvislosti s usazováním válečných zajatců pocházejících z tažení do sousedních zemí, především Polska a Uher. Dochází k závěru, že knížecí dvůr v Radonicích rozhodně nebyl výjimkou a uzavírá větou: „Hospodářskou oporou panovníka pak není jen síť ohrazených dvorů s příslušným služebným aparátem, ale zeměpanský velkostatek v širším měřítku.“40 Chtělo by se říci: jak osvícené punctum. Opatrnost sice velí se uvedenému termínu „velkostatek“ z důvodu nejisté definice pro naše prostředí prozatím vyhýbat, byť se toho o něm napsalo více než dost, na druhé straně jak případ bavorský tak český jasně ukazují na genetické vazby ekonomických systémů uplatňovaných na obou stranách hranice. Nacházejí se zde jako výbava dvorců nevolní příslušníci dvorové čeledi, řemeslníci, poplatní vesničané, ale též kategorie, jejichž status se snižoval (baršalci a původně svobodní rolníci/heredes). Že lze v pramenech takových dvorů v Čechách či Polsku napočítat, jen co by se zvládlo pomocí dvou rukou, jak si všímá Meduna,41 nikterak nepřekvapí, protože se tak děje jen v souvislosti s donacemi duchovním institucím, uvádět takové dvory v listinách „jen tak“, bez příslušné dispozice, nemělo žádný smysl, stejně jako nemělo smysl tam uvádět dvory při správních hradech. Tamní dvory se totiž většinou nezcizovaly, zůstávaly namnoze ve správě viliků až do 13. století, jak ukazují prameny z té doby – šlo totiž o základní hospodářské jednotky, vlastně centra vilikací. Správcové této vydělené panovnické domény se však v listinách, samozřejmě v jiných souvislostech, objevují.

39 CDB I, č. 156, s. 157–161. 40 Meduna, P.: Curia Radonice, s. 207–208. 41 Tamtéž, s. 211, pozn. č. 38.


129

Objevují se ale také v narativních pramenech z blízkého sousedství a doby shodné s nejstaršími českými svého druhu. Ilustrativní je především polský Gall Anonym píšící svůj text na samém počátku 12. století, v době zhruba shodné s Kosmou; proto také reálie jeho vypravování odpovídají více této době než např. poměrům v 10. a 11. století, o nichž pojednávají. Boleslav Chrabrý podle něj, ubíraje se z jednoho hradu k druhému (de civitate stationem in aliam trafsferebat) na hranicích (in confinio), rozuměj mezi správními okrsky, propouštěl jedny správce a viliky (vastandiones et villicos) a nahrazoval je jinými.42 Když se podle Galla tohoto vládce ptali, co se má stát s šaty, jídlem a pitím připraveným v jednotlivých hradech (in singulis civitatibus), pak odpovídal svým vilikům a zástupcům (suis villicis ac vicedominis), tedy hospodářským správcům, a nikoli kastelánům.43 Kníže Vladislav zase, když dobyl a obsadil hrady Pomořanů, na přednějších z nich a lépe opevněných ustanovil své správce a župany (suosque vastaldiones et comites in locis principalioribus et munitioribus ordinavit).44 Gall také prostě znal termín comes a dokázal jej, podobně jako řídce i Kosmas, někdy užít pro správce sídelního knížecího hradu (suum comitem in Gnezdensi civitate constituit),45 běžných správních hradů (cuilibet comiti, cuius provinciam visitabat),46 jindy jde ale o povšechné pojmenování velmožů nebo se specifikací palatinus o nejvyšší dvorský úřad.47 Uvedená terminologie ukazuje, že slovo villicus jak ve středoevropských tak západoevropských poměrech, podobně jako u Kosmy, označovalo úředníka panovnické domény, stejně jako tížeji uchopitelný termín vastaldus;48 tím se ovšem nechce naznačovat, že by systém správy monarchie musel být nutně stejný jako v Čechách. Mocní správcové hradů z domácích rodů zde totiž, na rozdíl od textu Kosmova, nevystupují. Pokud by se skutečně přistoupilo na názor, že knížecí režijní dvory se nacházely jen ve volné krajině, a při správních hradech, na jejich předhradích či jinak v rámci těchto aglomerací se nevyskytovaly, došlo by se ke kurióznímu hospodaření založenému na jedné straně na velmi řízeném výběru dávek a povinností, na straně druhé bazírujícím na režijních výrobních jednotkách vždy poměrně vzdálených centrům. Proč by ale systém měl fungovat takhle nelogicky? Lze samozřejmě odpovědět, že rozhodující byla kolektorská a redistributivní role hradů a režijní hospodářství mělo funkci jen podpůrnou, tomu ale neuvěří ani 42 Galli Anonymi Cronicae et gesta ducum sive principum Polonorum. Ed. Carolus Maleczyński. Monumenta Polonia Historica Nova Series II. Cracoviae 1952, s. 32. 43 Tamtéž, s. 34. 44 Tamtéž, s. 65. 45 Tamtéž, s. 108. 46 Tamtéž, s. 88. 47 Tamtéž, s. 32, 36, 38, 88, 95, 119, 135. 48 K termínům srov. Modzelewski, Karol: Organizacja gospodarcza państwa piastowskiego X–XIII wiek. Poznań 20002, s. 109.

130


ekonomický analfabet. Tím se ovšem nechce říci, že se na hradech určité druhy dávek nevybíraly (nejspíše berně, tedy dávky veřejnoprávního charakteru vždy z území k hradu příslušejícího, pak také pokuty v souvislosti s četnými soudními zasedáními, na těch měli podíl patrně všichni úředníci mající co do činění se soudním procesem); naturální dávky se ovšem shromažďovaly ve skladech, jež souvisely s vlastní panovnickou doménou a tato místa byla nejspíše situována v rámci dvorů. Tak docházelo k vizuálně těžko oddělitelnému propletenci, ve kterém se ale zasvěcení účastníci činní v uvedených sférách, na rozdíl od nás, vcelku dobře vyznali. Čím ale vlastně byly hrady v přemyslovské monarchii? Hrady byly nepochybně důležitými správními body, neměly však jakýsi univerzální charakter, který by v sobě sjednocoval správu veškerého obyvatelstva, církevní správu a nad vším by stál kastelán jakožto úřednický zástupce panovníka, který by s aparátem dalších podřízených úředníků, výběrčích a biřiců různorodé vrstvy obyvatelstva neustále disciplinoval ba dokonce vykořisťoval. I středověká společnost totiž stála na něčem, co by bylo možné označit jako společenskou smlouvu. Role hradů byla proto mnohem diverzifikovanější. Předně je nutné uvažovat o roli kastelánů a dalších beneficiářů. Podle výšeuvedených autorů šlo především o knížecí úředníky, zprvu požívající za odměnu části knížecích (státních) příjmů, později se tyto příjmy měly měnit v pozemkovou držbu přidělenou k jednotlivým beneficiím. Jenže nelze na jedné straně říkat, že systém byl převzat z francké říše, ale převzata odtamtud nebyla beneficia. Ve francké říši i následném panství saských vládců, s nimiž byli Přemyslovci v běhu 10. století v úzkém kontaktu, totiž slovo beneficium neznamenalo primárně úřad a beneficiarius nebyl úředník. Beneficium bylo především obdařením konkrétního jednotlivce půdním majetkem, s nímž se mohlo pojit a často pojilo vykonávání určitého úřadu. Proto je v historiografii západní Evropy dodnes považováno slovo beneficium za synonymum slova feudum, tedy léno.49 Odkud odjinud by se v přemyslovských Čechách a na Moravě 49 LexMA 5, 1807–1808; Dopsch, Alfons: Benefizialwesen und Feudalität. In: Dopsch, A.: Beiträge zur Sozial- und Wirtschaftsgeschichte. Gesammelte Aufsätze. Bd. 2, Aalen 1968 (Neudruck der Ausgabe Wien 1938), s. 111–153; Ganshof, François Louis: Was ist das Lehnswesen? Darmstadt 19754, s. 15–17, 21–23, 37–48; Mitteis, Heinrich: Lehnrecht und Staatsgewalt. Untersuchungen zur mittelalterlichen Verfassungsgeschichte. Darmstadt 1958, s. 107–115, a dále k různým aspektům na mnoha místech, srovnání lenních poměrů v Říši a ve Francii na s. 225–241; Schulze, H. K.: Grundstrukturen, s. 59–63. Schulze uvádí, že také statky určené k výbavě hraběcích a dalších úřadů začaly být chápány jako beneficium, tj. léno, nikdy se ovšem nejednalo o podíl na panovnických důchodech. Dále Kienast, Walther: Die fränkische Vasallität von den Hausmeiern bis zu Ludwig dem Kind und Karl dem Einfältigen. Frankfurt am Main 1990. (= Frankfurter Wissenschaftliche Beiträge. Bd. 18); Fleckenstein, J.: Rittertum, s. 41. Náhledy na tuto problematiku shrnuje Kasten, Brigitte: Beneficium zwischen Landleihe und Lehen – eine alte Frage, neu gestellt. In: Mönchtum – Kirche – Herrschaft 750–1000. Edd. D. R. Bauer – B. Kasten – L. Sönke. Sigmaringen 1998, s. 243–260 a nejnověji táž: Das Lehnswesen – Fakt oder Fiction? In:


131

taková terminologie vůbec mohla vzít a proč by se radikálně změnil její obsah? Přemyslovští beneficiáři, samozřejmě včetně kastelánů, proto byli takovými držiteli půdy a úřadů, i když zde v průběhu 11. a 12. století nedošlo k prosazení dědičnosti, tak jako v mnohých oblastech Západu. Stěží lze přijmout názor, že pomocníky těchto kastelánů byli na každém správním hradě vždy komorník a soudce, příp. vilik. To je náhled modelovaný na obsahu statut Konráda Oty, kde jsou jmenovaní čtyři beneficiáři zmiňováni v souvislosti s průběhem soudního procesu, nikoli tedy striktně řídícími či ekonomickými funkcemi. Z hlediska vývoje zemského práva jde ale o situaci, která panovala ve 20. a 30. letech 13. století v centrech bývalých moravských údělů a některých nově derivovaných provinciích (Břeclav, Opava) a nepochybně tamtéž i v dalších desetiletích uvedeného věku.50 Nic nenasvědčuje tomu, že by šlo o nějaký systém běžný na všech správních hradech, když se navíc měla v uvedeném období podle zmíněných názorů hradská soustava navíc již rozpadat. Hrady tedy sloužily jako opěrné body panovnické moci především v rovině politické a zároveň byl jejich prostřednictvím realizován vztah elitní vrstvy a knížete, když se totiž příslušníci této vrstvy stávali kastelány, tj. obdrželi beneficium, kníže si je zavazoval a oni mu poté samozřejmě vyjadřoval svoji věrnost. To je vlastně onen věrnostní poměr, poměr, který by bylo možné označit za feudální. Nicméně na moci se podíleli oba partneři, kníže i elita, více jako spoluhráči, někdy jako protihráči. S hrady ovšem souvisel také přemyslovský režijní velkostatek, zkrátka ony dvory, ale nepochybně i další výrobní či skladovací jednotky. Ty měl na starosti vilik, přičemž neexistuje ani jediný doklad o jeho podřízenosti kastelánovi, podobně jako u lovčích, kteří sídlili v loveckých dvorcích, starali se o les a zvěř, ale též kupř. vybírali mýto za průjezd zeměpanskými lesy. Ve vilicích a lovčích by se spíše chtělo vidět jakési přímé knížecí úředníky (officiales) a jejich sféry jako officia, úřady. Prameny ale spíše ukazují, že i jejich oblasti působení byly vnímány jako beneficia, tj. že měly přiděleny zvláštní statky ke své výživě. Pro pochopení sociální struktury přemyslovského státu 10.–12. století představuje kardinální bod otázka soukromého půdního vlastnictví. Podle autorů tzv. středoevropského modelu v jistém bodu bylo vše knížecí – to ostatně nedávno pregnantně vyjádřil Petr Sommer: „Historiografie předpokládala, že kníže (nebo dynastie) byl v počáteční fázi existence českého státu jakýmsi generálním vlastníkem státu. Pokud je tato formulace pro některé diskutující příliš pobuřující, bylo Der frühmittelalterliche Staat – europäische Perspektiven. Edd. W. Pohl – V. Wiesner. Wien 2009, s. 331–353. 50 Srov. Jan, Libor: Václav II. a struktury panovnické moci. Brno 2006, s. 168–171; nejnověji Týž: Hereditates a soudy statut Konráda Oty. In: Jan, L. – Janiš, D. a kol.: Ad iustitiam et bonum commune. Proměny zemského práva v českých zemích ve středověku a raném novověku. Brno 2010, s. 19–22.

132


by asi možné volit výklad, v němž je společnost rozdělena na různé horizonty uživatelů půdy, přičemž míra užívání a jeho definitivnost velmi záleží na knížecí vůli.“51 Zde je jinak vysvětlován onen téměř „záhadný“ proces, který již dříve naznačil Třeštík, totiž proces zrodu svobodného vlastnictví půdy, který měl být dovršen vznikem zemských desk po polovině 13. století.52 A vzápětí předtím citovaný autor převzal nejnovější výklad J. Žemličky, podle kterého je otázka podstaty půdní držby závislá na momentální mocenské konstelaci, na tom, zda je panovník silný či nikoli. Panovník jen propůjčuje k užívání (máme zde tedy ukázku „čistého“ feudalismu?), má neustále z čeho rozdávat, protože má „velké, původně absolutní zázemí“. Má také právo odebírat, a pokud má dost síly, tak to „bez rozpaků činí“.53 Podle tohoto výkladového schématu je tedy hybatelem společenského i majetkového pohybu silový vztah knížete a elitní vrstvy v zemi (protože především té „má propůjčovat“); pokud je panovník silný, má propůjčená půda méně svobodný charakter, pokud je slabý, je půda asi svobodnější. Zcela svobodnou se pak stává ve 13. století, o čemž není pochyb, což má nejspíše znamenat, že Přemyslovci byli v té době na nejnižším bodě své moci. K takovým absurditám lze dojít, když se zcela pomine role práva pro chod společnosti naprosto rozhodující a institutů, které právo tvoří a uplatňují. Panovník podle Sommera „až do doby vrcholného středověku“ nic nenakupoval.54 Zde by ale měl vysvětlit, co míní vrcholným středověkem, protože pro 12. století doklady knížecích nákupů půdy existují.55 Oporou absolutního vlastnictví země měla 51 Sommer, Petr: Stát, světec a raný středověk. Opat Prokop očima recenzentů. ČČH 108, 2010, s. 292. 52 Srov. Třeštík, D. – Žemlička, J.: O modelech, s. 146–147. Již ve své práci K sociální struktuře přemyslovských Čech. Kosmas o knížecím vlastnictví půdy a lidí, ČsČH 19, 1971, s. 550–552, D. Třeštík odmítl pro dobu knížecích Čech oddělení veřejnoprávní moci knížete od jeho soukromé domény; podle Třeštíka byla veškerá půda v zemi v osobním knížecím vlastnictví, kdo ji ale ve skutečnosti držel, domníval se, že je jeho (později to nazval „vnitřní paradoxností předmoderního vlastnictví“). Tak ale stěží může vysvětlit existenci daně, jejíž státní charakter znali minimálně vzdělaní kněží („co je císařovo císaři …). Vznik daně lze samozřejmě vysvětlovat jako dobrovolně či z donucení placenou dávku za „knížecí mír“ či jako podíl na tributu do zahraničí, sama podstata ale musela být s průnikem křesťanství vnímána v dimenzi pozdního Říma. 53 Žemlička, Josef: O „svobodné soukromosti“ pozemkového vlastnictví. K rozsahu a kvalitě velmožské držby v přemyslovských Čechách. ČČH 107, 2009, s. 269–308, zde např. s. 298–299. 54 Sommer, P.: Stát, světec a raný středověk, s. 293. 55 Nepochybné svědectví zde představuje pasáž listiny krále Vladislava z roku 1169, kde se říká v souvislosti s obdarováním nově zakládaného domu johanitů: „… villas meas, quasi vel pecunia mea iuste emi vel iustis cambitionibus mutuavi vel aliis iustis modis secundum judicium nobilium seniorum Boemie legitime acquisivi (CDB I, č. 246, s. 217). Zatím jsem vedl s J. Žemličkou a D. Třeštíkem spor o to, co znamená „dle soudu českých starších urozenců“, nyní snad nebudeme vésti s Petrem Sommerem spor o to, co znamená „koupil jsem řádně za peníze“. Srov. Třeštík, D. – Žemlička, J.: O modelech, s. 148; Jan, L.: Skrytý půvab „středoevropského modelu“, ČČH 105, 2007, s. 882–883.


133

být podle téhož hradská soustava, která se ovšem „až“ (sic) ve 12. století začala rozpadat.56 Kritikou vznesenou vůči nejnovějším Žemličkovým názorům57 se P. Sommer nezabývá (Žemlička právní relevantnost pojmů a kategorií v zásadě odmítá, aby mohl cokoli vyložit pro sebe a svoji koncepci výhodným způsobem) a ukazuje tak snad ani nechtěně cestu, jak se z hypotézy okamžitým uznáním jiným autorem (či autory) stává „svatá pravda“, protože jak je známo, „tisíckrát opakovaná …“. Je ovšem otázkou, zda již za pravděpodobného, nikoli však s jistotou násilného sjednocování země (likvidace menších okrajových knížectví, resp. velkého knížectví Slavníkovců) došlo k faktickému ovládnutí veškeré půdy knížetem, nebo šlo o komplikovanější proces, kdy se Přemyslovci minimálně na základě jakési faktické smlouvy (realizované volbou, odtud nastolovací rituál) se svými vlastními elitami jakožto vládci staly pány všech osad se svobodným obyvatelstvem, které vyjadřovalo svůj vztah prostřednictvím daní, postupně ale jeho status dále upadal, na základě čehož potom Přemyslovci těmito vesnicemi disponovali jako svým vlastním majetkem. Z právního hlediska jsou oba naznačené procesy dost odlišné, ten první v sobě nese spíše jakési rysy orientální despocie, ten druhý středověkého poddanství. Zdá se ale, že těmito vesnicemi se svobodnými sedláky-dědici nemohli Přemyslovci disponovat směrem ke šlechtě, přípustné ale byly dispozice církvi, a relikty tohoto stavu lze spatřovat ještě na konci 13. století.58 Postavení těch56 Sommer, P.: Stát, světec a raný středověk, s. 293. 57 Jan, Libor: Hereditas, výsluha, kastelánie. Několik poznámek k terminologii a metodologii současné historiografie přemyslovského období. ČMM 128, 2009, s. 461–472; Týž: Hereditates a soudy statut Konráda Oty. In: Jan, L. – Janiš, D. a kol.: Ad iustitiam et bonum commune. Proměny zemského práva v českých zemích ve středověku a raném novověku. Brno 2010, s. 10–22. Pokud P. Sommer: Stát, světec a raný středověk, s. 295, pozn. 25, nepovažuje rozbor uvedený v obou citovaných studiích za důkaz, že „hereditas byla v Čechách vždy dokladem dědičného svobodného majetku“, pak ukazuje na silně voluntaristické pojetí historické vědy. Sám jsem nicméně formuloval výrok jinak, než jak by se zdálo ze Sommerovy otázky. Originální znění je následovné: „Výzkum termínu hereditas přitom ukazuje, že v českých poměrech šlo vždy o dědičný svobodný majetek, který nebyl jen v užívání, ale naopak vždy v plné držbě“ (Jan, Libor: K nejnovější literatuře o sv. Prokopovi a sázavském klášteře. Český časopis historický 107, 2009, s. 380). Hereditas tedy nebyla „dokladem“, ale byla svobodným dědičným majetkem. 58 Tak 8. ledna 1295 prodával probošt královské kaple na Pražském hradě Oldřich vsi Třemošnou a Senec v plzeňském kraji sousednímu cisterciáckému klášteru v Plasech za tři sta hřiven stříbra pražské váhy. Prodej byl zdůvodněn následovně: obě vzdálené vesnice na Plzeňsku byly vystaveny násilnostem okolních šlechticů a plynul z nich jen zcela nepatrný užitek. Zároveň však nemohl probošt vsi vysadit na německém právu a tak výnos zvýšit, neboť jejich obyvatelé se prohlašovali za dědice (heredes, quod proprio vocabulo deditz dicitur) – RBM II, č. 1675, s. 719–720. Z toho plyne, že vesnice s dědici mohly být disponovány církevní instituci, i na konci 13. století však měli selští dědicové zaručeno své právní postavení alespoň v ekonomické oblasti, když už ne v sociální. K dědicům viz Vaněček, Václav: Sedláci dědici. Historicko-právní studie. Praha 1926 (= Práce ze seminářů právnické fakulty Karlovy university v Praze č. 3); Šmelhaus, Václav: Kapitoly z dějin předhusitského

134


to dědiců se ale skutečně od 10. do 13. století neustále zhoršovalo. Jaký status ale měly vesnice, které drželi ve svých rukou šlechtici? Nepochybně šlo o vsi, kde seděli lidé s jiným statutem, než byli dědici. Nejspíše původně zajatci z vojenských výprav nebo tzv. hosté, patrně by bylo ale možné nalézt ještě další kategorie. Takovou ves mohl šlechtic získat od panovníka, mohl ji ale také sám založit a osadit lidmi nízkého původu i postavení nebo prostě od jiného koupit. Taková ves na šlechticově půdě ale byla svobodným šlechticovým majetkem, kterou mu z principu nemohl panovník odejmout, pokud se neprovinil nebo pokud nešlo o odúmrť. To vše ale muselo být sankcionováno shromážděním urozených, sněmem, který byl fakticky totožný se zemským soudem. Oddělování vývoje v Čechách od vývoje na Moravě, resp. ignorování či poloignorování moravské situace (většinou se špatně skrývaným despektem k provincii, což je samozřejmě myšlenková zátěž moderního věku, kterou si často ani profesionální historikové nedokáží uvědomit) představuje jedno ze zásadních míst ztroskotání ve velké plavbě za poznáním. Pro Čechy se považuje pro vznik elit za rozhodující pověřování členů knížecí družiny správními a dalšími úředními úkoly, přičemž touto cestou měla postupně vznikat zvláštní vrstva velmožů.59 Tak ovšem nelze vysvětlit existenci elitní válečnické vrstvy na Moravě prvních dvou desetiletí 11. století, kdy se v roce 1017 oddíly těchto mužů označovaných jako „Moravané, bojovníci Boleslava (Chrabrého)“ účastní boje s Bavory a následně vpadají do Čech.60 Zde zkrátka nelze předpokládat, že jde o původní přemyslovské družiníky, ale patrně ani ne o nějaké členy družiny polského vládce. Jde nejspíše o elitní vrstvu s kořeny v době velkomoravské, snad i před ní, která nepochybně fungovala na základě dědičnosti. A podobnou vrstvu, neustále se sice přetvářející, ale pevně etablovanou, tak lze předpokládat i v Čechách – působící samozřejmě jako rezervoár knížecích mužů, ale zározemědělství. Rozpravy ČSAV. Řada společenských věd 74, seš. 9. Praha 1964; Lalik, Tadeusz: O dziedziciach zachodnioslowiańskich. In: Týž: Studia średniowieczne. Ed. S. Trawkowski. Warszawa 2006, s. 41–45; Trawkowski, Stanisław: Heredes in frühmittelalterlichen Polen. In: Europa Slavica – Europa Orientalis. Festschrift für H. Ludat zum 70. Geburtstag. Edd. K.-D. Grothusen – K. Zernack. Berlin 1980, s. 262–285. Pro komparaci může nepochybně posloužit problematika „Königsfreien“ ve francké říši, viz Schmidt, Johannes: Untersuchungen zu den Liberi Homines der Karolingerzeit. Frankfurt am Main – Bern 1977. (= Europäische Hochschulschriften. Reihe III. Geschichte und ihre Hilfswissenschaften, Bd. 83), k předáním „královských svobodných“ církevním institucím s. 145 nn. 59 Nejnověji tyto názory shrnuje Žemlička, Josef: Společnost v područí státu. In: Přemyslovci. Budování českého státu. Edd. P. Sommer – D. Třeštík – J. Žemlička. Praha 2009, s. 180–190. Pro Žemličku jsou tito lidé zcela závislí na knížeti, ale na druhé straně by nemohl bez nich vládnout a mezi nimi podle něj panovaly pevné příbuzenské vazby. 60 Die Chronik des Bischofs Thietmar von Merseburg und ihre Korveier Überarbeitung. Ed. R. Holtzmann. MGH SRG NS IX. Berlin 1935, s. 470–471: „Interea Mararenses Bolizlavi milites magnam Bawariorum catervam dolo circumvenientes incautam occidunt“; s. 474–475: „Mararenses interea Boemiam ingressi urbem quandam expugnant“.


135

veň jako stabilní páteř společnosti.61 Ovšem takováto stará aristokracie, či jak již budeme tuto vrstvu nazývat, je ve zjevné kontradikci k uvedené podstatě středoevropského modelu a tak je z českých dějin jednoduše vymazávána. Do skupiny opakovaných klišé a mýtů patří nepochybně i tzv. břetislavské hrady na Moravě a příklad Moravy pro zdokonalení správního systému v Čechách za knížete Břetislava I. Osobně se domnívám, že nastává doba opětovného posouzení fungování společnosti a jejích struktur ve starém přemyslovském státu. Vcelku nikdo nepochybuje o existenci hradské soustavy či hradského zřízení, které ale s největší pravděpodobností nemělo rysy úřednického všeprostupujícího patrimoniálního režimu, ale spíše volněji konstruované sítě, jež měla mnoho shodného s feudálními systémy západní Evropy, které samozřejmě také nebyly unifikované a vykazovaly velké a podstatné rozdíly. Zároveň je spíše nutné odmítnout prapodivný květ v podobě tzv. služebné organizace a soustředit se naopak na panovnickou doménu, která jakkoli prorostlá s „veřejnoprávní“ sférou vykazuje opět rysy obdobné panovnickému velkostatku na západ od českých hranic. Nelze ani zjednodušeně proklamovat, že český systém 11. a 12. století byl závislý na karolinských a velkomoravských vzorech,62 protože to zkrátka dodnes nikdo neprokázal a u Velké Moravy ani není zřejmé, jak tamní systém fungoval. Podobně jsou již dnes korigovány poněkud zjednodušené představy o velkofarním systému kopírujícím světskou správu.63 „Středoevropský model“ se všemi svými atributy byl silně závislý na době svého vzniku, na tehdy panující ideologii, na druhé straně ovšem zase vycházel vstříc českým nacionalistickým představám o státu, který stvořili a vybudovali čeští Přemyslovci. Z našeho pohledu se ale raná přemyslovská monarchie zase tak příliš od jiných útvarů v západní a střední Evropě nelišila, byla do jisté míry závislá na zahraničních vzorech, do jisté míry karlovských (bavorských), více pravděpodobně saských, měla ale také svá specifika, podobně jako Polsko či 61 Samozřejmě že nešlo o statickou vrstvu, její složení se proměňovalo, a obzvláště ve starších dobách bývaly celé skupiny těchto lidí násilně likvidovány, viz líčení Dětmara Merseburského, jak byli v roce 1003 Boleslavem III. pobiti čeští předáci (Die Chronik des Bischofs Thietmar, s. 255), což se spojuje s Kosmovým povražděním Vršovců (Die Chronik der Böhmen, s. 68). Pozice této vrstvy jako celku sice procházela vnitřním vývojem, nicméně byla založena na některých pevných momentech, mezi něž nepochybně patřila možnost držby svobodného půdního i jiného vlastnictví. Analogie může poskytnout vývoj šlechty v širokém rozmezí 13.–18. století. 62 Tak naposledy např. Sommer, Petr: České křesťanství doby knížete Václava. In: Svatý Václav. Na památku 1100. výročí narození knížete Václava Svatého. Ed. P. Kubín. Praha 2010, s. 65. 63 Srov. Jan, Libor: Die Anfänge der Pfarrorganisation in Böhmen und Mähren. In: Pfarreien im Mittelalter. Deutschland, Polen, Tschechien und Ungarn im Verglech. Ed. N. Kruppa unter Mitwirkung von L. Zygner. Göttingen 2008 (= Veröffentlichungen des Max-PlanckInstituts für Geschichte, Bd. 238. Studien zur Germania Sacra. Bd. 32), s. 183–199.

136


Uhry. Tím českým specifikem byla existence sebevědomé dědičné elitní vrstvy, která ve svých špičkách sdílela moc s přemyslovským panovníkem a držela svobodný půdní majetek, což jí přinášelo výhodu i povinnost spoluvytvářet zemské právo.

Budování monarchie českých Přemyslovců

Recommend Documents