Michal Orság
1931
© 2012, Karl Schubert Publishers Daný text je částečně korigovaným přepisem audionahrávky, kterou jsem pořídil v srpnu roku 2012. S jasným záměrem jsem v něm zanechal některé autentické slovní obraty, stejně tak jsem si vědom určitých gramatických odchylek od obecně platných norem.
i
No, bůh s vámi. Nechme toho. Šťastný člověk! Takový nádherný výhled – oči bych tu nechal. Boris Pasternak
Jak se ti líbilo v Holandsku? On M. povídal, že abych jel, že je to sleva. No tak dobře, že pojedu. Bylo přibližně takové teplo, jak je teď (teplo). Kluci mladí byli a někteří si vzali piva. Než dojeli do Holandska, všechno bylo vypité. Jó, dobře, ale tam, pane, tam bylo sice dobré pivo, ale saframensky drahé. Přepočteno na naše peníze třicet sedm korun půllitr. Někdo ze zájezdu povídal, že se musíme stavit v Německu, tam je pivo lacinější. Jenomže, vždyť chodili do školy a učili se němčinu; kdepák, oni byli talijáni, oni si pivo koupit neuměli. Musel jsem jít já. To víš, už to sice bylo roků, co jsem chodil do školy a měli jsme dvakrát týdně po hodině němčiny, to toho moc nebylo, ale tak něco jsem si ještě pamatoval. Šli jsme a viděli obchod se všemožným tovarem. A jeden povídal: já to jdu zkusit. Vypadl tamodsud jak namydlený blesk. Prodavačka ho sjela, že když nerozumí, nemusí pít. Tak jsem šel já. Co si přeju? To a to. Tam je pivo, položit tady na pás, počkat a hotovo. Ale rychlá ženská jak elektrika a taková urostlá, fest. No, a kolik jich máte? Povídám zehn a stálo jedno to pivo, to bylo to kvasnicové, 90 feniků, laciné bylo. Tak jsem peníze honem vypočítal a hned to bylo a schnell, schnell, rychle, rychle, no, dobře, dobře. Jsem to donesl v tašce ven. Všichni ostatní čekali, až já přijdu. Ty jsi se ale brzo vrátil. Povídám: tam budu bydlet, nebo co, co myslíte? Jéj, to je dobré pivo, dobré pivo; byla veliká žízeň. A tak to bylo, že bylo ve chvíli vypito, jenom to zasyčelo a piva nebylo. A tak že musím jít ještě jednou. Běžte druhý, co mě starého posíláte, vždyť jste mladí, němčinu jste se učili určitě všichni. No, že učili, ale že oni už zapomněli. No, proboha, vždyť jste ze školy myslím deset roků nebo dvanáct a už to nevíte? Nezbylo nic, než že jsem tam šel ještě jednou. Mně vynadala, že proč jsem to nevzal najednou?! Jí povídám, že jsem měl malou tašku. Tak se smála a rychle, rychle, zase rychle honem. Tam je taková výhoda, že se sklem si žádný nemusí dělat problémy; venku to musíš vypít, vevnitř ne; venku vypiješ a tam je koš, tam ty sklínky dáš, oni si to potom vyberou. Povídám jim: ale už vám nepůjdu, já vám tady budu dělat pingla. No ale že by se sešlo ještě jednou zajít. Já jim povídám, já vám jednou vyjdu! Ještě si zajděte teď už ale sami. Netrvalo to dlouho, pokřísili jsme se tím pivem a za chvíli už nám to jelo. Autobus. A bylo hotovo. D., pravda, on uměl německy, ale on nějak nechtěl, nevím proč, jsem si říkal, že když nechceš, co já. iii
Untitled
iv
A ty jsi, dědo, toho taky dost procestoval, že? Prosím? Že jsi se taky hodně nacestoval. No jo, byli jsme v Holandsku, v Německu jsme se stavili a v Rusku jsem byl hlavně. To bylo, tam jsem zažil jeden takový případ. Bylo prvního máje. Na městě plno lidí. A těch policajtů. Víc jak těch lidí. Bylo to v roce, to byl ten komunismus ještě, ale nevím, ve kterém to bylo přesně. Ještě potom ten komunismus ale nějakou tu dobu byl. Ale, přišel najednou, my jdeme, taková partie, a kdesi z boku vyletěl chlap, a že zachraňte mě, oni mě.. chtějí mi dát pokutu a já mám malé děti a já bych, že to je veliká pokuta, jsem mu rozuměl. A skoro to ani nedomluvil a už tam byli ti policajti tři. Pojď, půjdeš s námi, pojď, už mu povídali. Nikuda nepojdu, eto nash drug. Chto vy? Čechoslováci. Eto nash drug. A šli pryč. Oni na mě hleděli, ti ostatní, že jak mě to hned tak napadlo? Já povídám, tak jak, jak, jak s nimi můžeš dělat, vždyť oni by si nedali, budu jim tam cosi mrmlat, tak co. Eto nash drug. Ten mě hladil a všecko, já povídám nehlaď a buď rád, že jsem ti zachránil kůži. Ušli jsme pár kroků a jsem se ohlížel, jestli jdou za námi. A nešli, nešli. Ty, tady je takové křoví, škrtni to křoví a už mazej kdesi, nebo se vrátí podruhé a nebo druzí nás potkají a bude zle. I to tak udělal a za chvilku už tam byli zas a povídal ten jeden: kuda poshel vash drug? Já povídám vpered a ne tam ani tam, vpered. Druhou takovou srandu jsem tam zažil, nebožtík F. tady ze Šorlova, to byl kuřák, on taky ty cigarety musel pořád mít jak cumel. A šli jsme tam do trafiky. Já jsem šel s ním, on byl takový pobrčený, hned se začal rozčilovat. Já povídám, nerozčiluj se, tady nejsi u nás v republice, můžou tě sbalit; musíš být v tichosti. Díval se tak po těch cigaretách, které byly před ním rozložené a prodávala je ženská – kacabajku měla převázanou tkalounem a kotoryj, kotoryj? No, nevím, které bych si vybral. Já povídám, tož, nerozmýšlej, ber, které ti přijdou pod ruku a hotovo. A už zrovna je strkal do kapsy. Niet! Platiť. Říkám, co jich pcháž do kapsy, když jich nemáš zaplacené. Zaplatil a že sirky. Chto eto takoye? Chto eto sirky, ya ne znayu? Já povídám zažigalky, já jsem to všechno znal, zažigalky. Tak, a že zažigalky u nás niet. v
Untitled
vi
On si chtěl venku zakouřit a jak zuřil, jak kynul, co to je za bordel tam v tom Rusku, cigarety mají a zažigalky ne, kdo to jakživ viděl. Nevztekej se a jdi se podívat po obchodech. A nejblíž byl obchod s rybami, smrad šel ztamodsud, byly asi staré ty rybyska. Šel jsem tam a povídám: možná, že tam budu ty sirky; baže byly. Seděla tam v rohu baba, měla tam vagóny sirek. On se tam ptal, pravda, nějakého toho Rusáka se chytil, a tak měl zapáleno, zapálil si cigaretu a čekal na mě. Pravda, nejsou tam ty sirky? Kde by tam byly v rybím obchodě, kdo to jakživ viděl. Náhodou byly, tady máš dvoje a už neztrať jich kdesi, nezavleč, ať jich máš až domů. Sakra do toho. Potom tam byl zase jeden z Hrozenkova, jmenoval se tuším U., a povídal, že si jde koupit cigarety. Já jsem schválně šel s ním, ty jsi taky taky balanta, kdoví, jak to budeš kupovat. Kotoryj chcete cigarety, ko-to-ry-j? A on povídá barkeré. Chto ta koj barkeré, ya neznaje? Já povídám, dejte mu tyhle, na některé jsem ukázal, a už jsem i zapomněl, co na nich bylo napsané. Da, da, dala mu je a zaplatit. Povídám: cáluj rychle, ona nemá čas, nerabuj se tady po kapse, peníze už máš mít dávno nachystané, ty bendo. Zaplatil a povídá: to je bordel, ona ani neví, co to je barkeré. Baže nemůže vědět, vždyť to je česká řeč anebo turecká řeč, nebo která. Barkeré, to je po valašsky. Ale byl rád. A taky už je mrtvý. Se jmenoval P. K. To byla sranda. A potom jsme šli, šli jsme do hospody, to bylo divné. Takový vysoký sud stopadesátilitrový, široký. Jsem byl zvědavý, co že to v tom sudě mají. No baže, rybiska. Nasekané na calty, ve slaném a kyselém nálevu. A já jsem povídal, že chceme, bylo nás pět, pět porcí ryb a pět stakanků vodky. Oni povídají stakanky. Ten číšník povídal, že jo, jo, dobře. Za chvíli donesl toho rybiska takový hunt veliký na misce a půllitru kořalky, žádné stakanky. Krucinál, jak to budeme pít? Tak? Ani jeden prázdný stakanek? To tady nebudeme pít jak vodu. Že jo, že může byt. Tak jsme to nalévali, vždycky ten si nalil, ten si nalil. Ale ta vodka tam byla dvojí: byla moskevskaja vodka a potom byla vodka stoličnaja. Ta stoličnaja vodka nestála za nic, ta smrděla gázem, nebo čím čertem, to bylo žebráctvo. My jsme měli tu horší a chlapi povídali, že si musíme koupit ještě tu moskevskaju. Toto žebráctvo, z toho se tak akorát dodávit. Tak povídám, dobře, já tam zajdu.
vii
Untitled
viii
Odna moskevskaja vodka. No, stakanky jsme tam už měli, těch jsme víc nepotřebovali. A F., ten nadával, že to takový bordel v tom Rusku. Šli jsme se podívat do řeznictví. Řeznictví, nic šikovné maso tam neviselo, jak třeba tady máš výběr všelijaký. Tam byl jen ve zdi takový hák zabudovaný, tak dlouhý (ukazuje asi 60 centimetrů), na konci zahnutý a na něm natočený kabanos. Ona jen otáčela a skol'ko? Půl kila? Nebo kilo? Povídám: počkejte, kolik chcete toho salámu? No, raději moc ne, kdoví, jaký je, povídal F. Potom jsme chytli a každý kousek, no. Pokud byl hlad, tak se to dalo, ale to bylo bez chuti; oni to tam neumí udělat; takový salám a v tom kusy nějakého masa. Jsem povídal, bóže, tam je takový ubohý národ. Podle něho jsme se měli učit, na tisíc let jsme se učili, že to má být. To bychom dopadli. Tak to bylo. Byla tam ochutnávka vín. Tam jsem nešel, poněvadž já to dobře vím, že to víno tam oni umí rychle lít do člověka jak do kadluba a F. přišel ledva stál na nohách a já jsem ležel na pokoji, zvonil. Pokojská na chodbě, tam držela ženská stráž, měla vodu minerální. Už mě hnali zase na tu vodu. Já jsem šel, a že kuda vy idete? Pyať minerálních vod. Ani odin niet. Čechoslováci vse vypili. Tak si nechte zajít chuť jim povídám, když jsem se vrátil zpátky. To víš, tam byla voda z vodovodu, ale v ní bylo silně to žebráctvo, aby se nekazila. Zase nadávali. Povídám, pili jste dobrou vodu, teď musíte pít horší. A jak to dělali, jací byli chytráci ti Rusáci. Do každého etáže, do každého poschodí, nás dali pár. Tam osm, tam devět, tam šest a tak pořád, abychom nebyli pohromadě. Jsem si říkal, vy jste ludry hloupé. Čtrnáct dní jsme tam byli. Já mám rád i sladké, ale ty zákusky byly sladěné sacharinem. To bylo protivné, krutaseč do toho, a ta číšnice, co to roznášela, mi povídala: pochemu vy nechutí? Já na to: eto sacharin. A že prý co, že to je dobré. A já na ni: a sakhar niet? Ona: niet. No, když niet, tak niet. Já jsem to nosil vedle ke stolu, tam byla jedna baba z Hrozenkova, taková remunda vyžraná, a já na ni: paní, počkej, jak ona se jmenovala, sakra, no, nevadí už, já vám donesu ty zákusky, já to nemůžu, oni to mají moc sladké. Óóó, já to mám ráda, jenom doneste, doneste. Tak jsem jí to nosil, a potom už řvala, abych to už nenosil, že ona to nestačí jíst, a že jí je z toho cosi mdlo. ix
Untitled
x
Já na ni, vždyť jsi to chtěla, tak co. Ostatní když viděli, že já to tam nosím, tak tam nakonec měla takovou kopu na stole. Tak to balila a dávala do tašek, celou cestu i v letadle to žrala a i domů to ještě donesla. Letěli jsme letadlem. Jsme byli ve výšce 1000 metrů a něco ještě k tomu. Když jsme přiletěli nad Polsko, už nám letka ruská letěla naproti a už z každé strany tři letadla nás vedla do Ruska, abychom nikde nevybočili. To byli blázni. A zpátky nás zase doprovodili ponad Polsko a vrátili se. Jsem si říkal, no, běžte do hatě. Tak to bylo.
Já jsem byl zvědavý. Povídali svině cikánské, že půjdeme do kravína, do kolchozů, podívat se jakou tam mají techniku a to všechno. Kdepák, kravín jsme viděli z dálky, tak dalekohledem, nás vozili, co bylo kde pěkné trochu. Byla tam průvodkyně ruská, ona uměla česky. A já na ni: chto ta koj? Chto ta koj? Tam se kouří ze země. To jsou tam takoví chudáci, oni mají malý důchod, oni tam bydlí. V zemljankách. A to jím stát nemůže postavit, takový bohatý jste stát, to jim nemůže postavit chalupy, musí bydlet v zemi? Za cara se myslím měli lépe než teď. Úúú, negovoriť tak, negovoriť. Baba byla opatrná. Jsme to tam všechno viděli potom jedenkrát nám zastavili, ne zastavili, ale byli nuceni zastavit, pokazil se autobus. Jsme jezdili kolem Moskvy a kde všude. Najednou lup. Bylo to v poli a tam kopali jámy pro elektriku. Já jak jsem byl zvědavý.. Že ale žádný nesmí vychodit z autobusu, nakázala ta průvodkyně, že všichni musíme být v autobuse. Já jí povídám a čůrat kam půjdeme, v autobuse nebo co? Tak jenom okolo, tady kousek od autobusu. Já na ni, jsou tady ženy i muži, to musíme udělat, aby to bylo hygienické. Ty ženy měly většinou furt průjem, ony tam ledasco sťapčely. Já jsem se šel vyčůrat k motoru a hotovo dvacet. Viděl jsem, že tak dvacet třicet metrů ode mě kopali jámy pro elektriku. A že se podívám, kolik tady mají dobré země. Průvodkyně na mě vřískala, že tam nesmím chodit. Já na ni pochemu, já se hned vrátím, já jdu jen posmotreť. A už byla ticho. Podíval jsem se, změřil jsem to colštokem; té černé země tam měli šedesát centimetrů a dole byl písek, ani žádné kamení, nic. Opodál oral traktor, byl květen tak sel kukuřici. Já jsem se díval a říkám si, co to tak seje třicet centimetrů řídkou. Povídám, doprdele, tam vedle žito, to už měli povyrostlé, to bylo tak řídké. xi
Untitled
xii
Musel jsem se zeptat, že proč to tak pořídku sejete? Niet semeno, niet. A co to, že nemáte semeno, to jste to všechno snědli? Niet, to objednané z U-SA. No vidíš, kdybyste neměli U-SA, měli byste pendrek. Tak jsem se podíval a ona už mi hrozila, že jsem tam něco vyjednával; paní, já jsem v zemědělství, já to musím vidět: jak to sejou, jak ořou a to všechno. Ještě jsem chtěl vědět, kolik toho za den naoře. Čtyřikrát přejede tam, čtyřikrát zpátky a je fajront; taková tam měli pole, kutaseč dolina hercegovina. Pozvali nás do hospody. A jak byli mazaní: ke každému stolu, stoly to byly pro čtyři lidi, dva Rusáci a dva Čechoslováci, abychom něco.. to byli blázni. Já jsem dostal ke stolu dvě Rusky. Ta Ruska jedna mlčela jak mumie, ta neřekla nic. Ta druhá: Chto ty robotal? Chto robotal? Ja robotal v liesu. Da, da. A vy chto? Ja robotala na kolchozu. Já na ní, vždyť už jste stará, už byste měla mít děngy a ne robotat. Niet, niet; já mám, povídala, já mám tři stovky rubloj na měsíc, to bylo poměrně lehko, pomyslel jsem si, a mám vnučky. Každému chce něco koupit, že musí robotat, že dojí krávy a měla ruce celé oteklé. Ale co uměla, uměla pít, páni drazí. Dali nám na stůl – těm čtyřem – sedmičku vodky stoličnej. Já jsem nalil všem ostatním po pohárku, ale sobě sám jsem dal tak něco málo přes půl, to byl decák. Niet, že musím dolít celý stakanek. Dobře, dobře, však se vám méně dostane. Ti to měli hned v sobě, já si pil tak pomalu, a když jsem viděl, že mají prázdno, tak jsem jim to doléval až na mě už nezbylo. A že pochemu jsem to nerozlil tak, aby ještě i na mě zbylo? Niet, mně stačí, stačí. Na to pití byli oni machři, jejdanene. Ta ženská se potom rozpovídala víc, a že u nás placho žít, placho. Ten Stalin ještě žil, ale potom už brzy zhebnul. Ona dál, že manžel jí padl ve válce. Já na to, že dostala jste děngy? Niet, nic. Dcera byla zaměstnaná, syn byl zaměstnaný. Tak si stěžovala, chudera. Česky trochu uměla a já zase po rusky, tak se nám to doplňovalo. Ale ta baba, ta druhá, ta tam byla taková zabočená, s tou nebylo nic. Ta, která se mnou mluvila, jí říkala: mlčí, negovorí! Jí přikazovala. Stavili panelák, takový vysoký. Díval jsem se oknem, sakra, baba na jedné straně, baba na druhé straně v kabaňách zapnutých a papíry v ruce. Jedny zdily, druhé dohlídaly a všechno možné. Já povídám té jedné slečně, která byla venku: kuda chalani? Kde jsou mužové? Všetko u army je, všechno u armády. Musely to zdít ženské a už to měly vysoko, alespoň čtyři podlaží. Můj ty světe. Tam byl taky život. xiii
Untitled
xiv
Brambory jsem viděl. Přišli jsme skoro do jídelny a donesli brambory na škrábání, dali to do škrabačky, automatické. Brambory, takové černé od hlíny, ne, že by to umývali, dali to jen tak do toho přístroje a voda z toho jak žúr černá. No, potom to ještě propláchli, ale pepře nebylo: brambory takové.. málo slané. Ne, tam by si těžko zvykal na živobytí. Tam bylo zle. Jsem povídal: dobře, že jsme to viděli všechno. A byl s námi jeden komunista z Karlovic, nějaký K. D., a že jak se vám to líbilo? Že je to tam.. a významně pokyvoval hlavou. Ty, prosím tě, nemluv. Tobě, když se to líbilo, tak se ti to líbilo, ale ostatním to nevychvaluj. Každý ví, jak to bylo, jak je to tam, tak ticho buď a hotovo, nebo já to nemůžu slyšet. Co se ti nelíbilo? Co se ti nelíbilo? Co? Všecko. A byl zlý. Tož takoví blbci. Ale těch policajtů, kteří chodili po městě, jééj! Byl kdysi jednou oběd. Šli jsme do hospody. No, dobře. Pro dva lidi jedno pivo. Co to je? To je dvě a půl deci, tos vypil jak jahodu. Nemožno pít, nemožno. To je zakázané. Povídám, to je bordel. Ale kdyby to pivo bylo takové jak tady u nás, jenže kalná byla dvanáctka moskevskája dvanáctka, kalné pivo, kalné. A F. ze Šorlova dostal z toho piva průjem a furt musel lítat. Já povídám, cos ho tolik pil? Neměl's ho tolik pít, když vidíš, že je kalné. A co jsem měl pít, když jsem měl velikou žízeň? Řeci, no, co já. To byla.. Rusko, to mi nepřichválil nikdy nikdo. Byl se mnou K. z Vranče, který se se mnou kamarádil, a povídal: podívej se, jaké jsou ty Rusky takové pěkné, šikovné, hleď. Vždyť si některou namluv. A začal tam, on uměl poručit, do jedné z nich vanglovat, a ona ho volala: pojď se mnou, pojď, pojď. Tak šel. To víš, já jsem s nimi nešel. A on: polez s náma, pojď! A ona mu zakazovala: niet, enem my dvaja. Tak dobře, běžte, jenom si běžte, já jsem nešel. A jen se mu to v hlavě pochodilo, chytil – já, když tam všude byli takoví drobnější lidé, jsem byl tak trošku o hlavu vyšší – a jak mě uviděl, hned se vrátil. Nešel s ní. Panečku, vždyť ona měla hloupé řeči, že tam musím zůstat, a že tam musím bydlet, a že mi sežene práci.. Já mu na to, no vidíš, co jsi se tam dřel, už jsi nasbíral rozumu, to brzo. Tak to bylo. Ne, tam to bylo na potvoru v tom Rusku. Polévku, to ti řeknu, jakou polévku, že prej kuřecí polévku uvařili a dávali do ní kousek rybiny. To smrdělo tou rybou a to víš, že to bylo z těch starých ryb jakýchsi. Já jsem tu polévku, já mám rád polévky, ale já jsem tu polévku.. mi nešmakovala ani trochu. xv
Untitled
xvi
Byli jsme i v kostele, pravda, v tom pravoslavném. Tam byla ta hygiena bídná. Kněz sloužil mši a všechno furt okuřoval, furt okuřoval kadidelnicí a bylo přijímání. Povídal, že jestli litujeme hříchů? Litujete. No, dobře, tak je to v pořádku.. to byla celá zpověď. A byla uvařená rýže. V takových hrncích ji měli a vždycky nabral, před tím ji ještě okouřil, a nabral trochu na lžíci a dal jednomu, dal druhému a zase dalšímu. Já se ptám té jedné naší baby, že jaká ta rýže byla? Že ukrutně sladká. Oni to tím sacharinem sladili, dobře, že jsem to nejedl. To tam bylo placho. A chtěli jsme jít do katolického kostela. Néé, ten je zamčený. A ptali jsem se jednoho toho Rusáka, který tam seděl na schodech před kostelem, pachemu je to zamčené, ten kostel? Eto je tam magacín. Armáda tam měla magacín. Tam se nemůže chodit. No, dobře, no. Ty pravoslavné, aby se neřeklo, měli otevřené, a to byly v Moskvě tři. Takové veliké město, jéjdanene. Místy tam i prostřílené zdi byly, ještě to neměli začištěné. Díry od granátů.. My jsme tam zažili. Povídám, když bych ještě někdy šel na zájezd, tady už ne. A to i když jsme jeli přes Německo, tak byly domy rozstřílené; no jo, ale.. Divím, divím se. A on byl takový dostrašený ten D. Nemluv, nic nemluv, kdoví, kdo nás poslouchá. Nemluv nic, nic nemluv. Já povídám, přece, co se sereš, co se bojíš, myslíš, že mají u každého, že u každého stojí policajt nebo co? Tak to bylo.
Byl jsem v jednu noc v Německu u dcéry. Vlaky nejedou, trolejbusy nejedou, nic nejde. Devět hodin, málo lidí v restauracích. Potom až už bylo půl jedenácté, všechno se to začalo pohybovat, všude obsazené. A v Holandsku to samé. Tam jedenáct hodin a plné lokály pivařů a večeře a všechno. I s dětmi tam byli a popíjeli či víno či kořalku či pivo. Jiný kraj, jiný mrav. Viděli jsme tam i větrné mlýny a sýry, jak se tam dělají. To nám neukazovali, jak se dělají, to oni jsou zatraceně opatrní. Krávy takové mohutné a silné a ovce na stráních. Tam byla podívaná. Co se mi tam líbilo: jak jsem jel zpátky, přišel jsem na nádraží. Měl jsem jet tam a tam zase vystoupit, mi dcera povídala. A přestup na druhý vlak a tam budeš mít dvacet minut čas, tak si něco kup. Chodil jsem okolo a uviděl, už tenkrát to tam bylo, tu pizzu. Jsem na to dostal chuť. Věděl jsem, protože jsem si to přečetl, z čeho to je. To byla: rebarbora nebo jahody a ještě něco třetího. Bylo to sice drahé, ale povídám si, to si koupím. xvii
Untitled
xviii
Drahé jak se patří, ale chutné. Jsem peníze utratil a povídám si, vždyť jízdenku mám a hotovo dvacet. Sotva jsem nastoupil do vlaku a už jakýsi Němec přišel, a že jestli nemám deset marek. Kdepák, já nemám ani floka. Tak to bylo.
Moje byla na zájezdu s jednou takovou pšoukavou ženskou, ta měla vždycky dost času. Snídaně byla v sedm hodin a ona ještě nebyla vypravená. Výtahy jely před sedmou a, jak bylo sedm, tak stop. Žádné výtahy nejely. Až později po sedmé, tak v sedm dvacet, se zase rozjely. Museli na ně čekat, a jak ta ženská byla pšoukavá, snídani neměli. Proč jsi na ni nešlicovala, že musí jít rychle? To se musí přizpůsobovat.
A potom, jak se to sakra jmenuje, já jsem těch dědin znal víc, jenže už se mi to vykouřilo z hlavy, ale ten Velký Beranov, hanba mi bylo v tom Velkém Beranově. Šli jsme dva značkaři, měli jsme totiž výcvik. Ten druhý byl Pražák a ještě asi o půl hlavy vyšší než já. Ten chlap měl imrvere hlad. Ten sežral.. osm knedlíků si přikazoval naložit a potom už je jedl jen polosuché. Furt měl hlad. Šli jsme a přišli do vesnice, do jedné chalupy. Já povídám: víš, že do baráků nemáme chodit, že ho máme obejít. Ne, ne, já mám hlad.. kdyby bylo něco k snědku. Ty jsi žrout; hodina ještě není, co jsi pojedl, a už máš zase hlad? Že jo. Měli tam nasmažené, napečené koblihy v míse, ale nikoho nikde. Já nevím, kde ti lidé byli. Asi ve chlévě, protože jsme slyšeli krávy bůkat a mašíky chrochtat a tak dále. Přijdeme do předsíně, potom do kuchyně a tam: malá prasata v bedně u plotny, aby jim nebylo zima. Tak, jak to bývalo kdysi dávno. Na stole koblihy a on, J. P. se jmenoval, nejdříve šel k těm koblihám. Povídám mu: nežer to pořád, co si ti lidé pomyslí? Tak já jsem si ale taky jednu vzal. On to dával do pusy najednou, ty koblihy nebyly zase tak velké, on to najednou dával a člověče, než by jsi napočítal, já nevím do kolika, celý talíř už byl pryč, mimo té jedné, kterou jsem si vzal já. Povídám: pojď, proboha, pojď, obhlídneme to tu. Šli jsme dál a vypustili cvičnou, aby se vědělo, kde jsme. Jako značkaři.
xix
Untitled
xx
Nevím, jestli nás sledovali, nebo jak, ale šli jsme do kina v Nové Říši. Někdo mě chytne za rukáv, a že jak vám chutnaly koblihy? Já povídám, že chutnaly.. omlouváme se.. to ten můj kolega, on je veliký žrout. Ale vždyť to bylo napečeno pro lidi, nic na tom, to se neomlouvejte. Taková holka, blondýna. Abychom přišli zase, že oni na neděli znovu nasmaží. Máte přece hospodářství, dal jsem se s ní do řeči před kinem. Povídala: máme, máme hospodářství a rodiče jsou staří, bratr studuje vysokou školu a já jsem doma, já pomáhám rodičům a mě to zmáhá. Ruku měla takovou rozpraskanou. Já musím dojit krávy, máti už to nezvládá a otec taky ne, ale nechceme se toho hospodářství zbavit. Kdyby byl nějaký maník, který by se tu přiženil, mladí bychom hospodařili. Můžeme se skamarádit. Můžeme. Coby ne, nebudu ji odmítat. Potom jsme už museli nastoupit do kina; to bylo organizované, tak jsme skončili a povídám nashle a hotovo. My jsme do kina nemohli jít každý den, ani vždy v sobotu, to málo kdy se podařilo. Byly tam dva pluky vojska, to nešlo, to bylo nacpané. Jednou jsme ale zase šli a já jsem si ani nevšiml, že tam někde je, ona byla taková menší, a zase mě zatáhla za rukáv. Podívám se a říkám: to jste vy. Jak to, že nechodíte do kina? Jak to? To my nemůžeme, my jsme na vojně. Když máme volno, tak třeba můžeme jít, a když ne, tak jedině organizovaně, abychom se nikde nerozcházeli a šli pěkně.. Já jsme si myslela, že vás dneska pozvu k nám. To já nemůžu, kdepák, my musíme ve štrúdlu do kasáren, to nejde. Už ani nevím, jak se ta vesnička jmenovala, ale psala mi, abych dal adres a pořád mě tam volala. Jedenkrát jsem se nechal navést, a tak jsem se vypravil. Ten hospodář už byl takový starší, přihnutý a ona paní matka taky. Do kolchozu se jim to nechce dát, a tak by potřebovali hospodáře. To já vím, to je těžko. Já budu ještě rok sloužit. Ale pohostili mě: pečenou husu, pivo, víno; já jsem se měl jak na svatbě. Ona tak pokukovala a byla by velice ráda, kdybych tam zůstal. Později jsem psal domů rodičům, že se mi tam trefuje tak a tak. Otec odpověděl: jestli tam zůstaneš, už se nevracej. Už tě nepovažuju za syna. Tvrdě odpověděl. Dobře, dobře. Přišla zase o několik dní později do kasáren do Jihlavy, že chce se mnou mluvit, že jak jsme pokročili? Povídám: milá slečno, nebude z toho nic, otec na mě čeká, taky máme hospodářství. Jéjda, že to je škoda. Chudera, tak mně ji bylo líto, taková už byla sedřená. Obilí sváželi kravami stejně jako tady. xxi
Untitled
xxii
Neměli toho moc, asi tři nebo čtyři krávy a chovali prasnici, když on nechodil do práce, měli peníze alespoň za ta prasátka. Dvůr hrbatý, jako i tady býval. To samé to bylo. Ale otec, ten tvrdě zakročil. Se ke mně nehlas a hotovo. Tak jsem musel ukončit veškeré přátelství. V třiapadesátém roce tam byla ukrutná zima. Voda ve vodovodech zamrzala. Tam táhlo z Rakouska, či z Německa, nebo já nevím odkud, všechno bylo zamrzlé a povídali, že přijede sovětský poradce, že musíme jít na cvičák a zakopávat se. To byly ty polní lopatky, takové jen krátké a zrovna ke mně přišel ten sovětský poradce, podpalkovník. Povídá: pochemu se nezakopáva? Ozkušaj, yeto beton. Nemožno. Odhrnul sníh a nevykopal nic. Povídám: jak se můžeme zakopat? A kak je? Placho. Jak to? Zimno a vodky není, nichego niet. Vytočil se a šel. Hned nařídil veliteli pluku a všichni jsme dostali čaje s rumem. Potom velitel pluku povídá: přiznejte se dobrovolně, který tomu podplukovníkovi řekl, že vám je zima, aby vám poslali čaj? Nevím, nevím, ale já jsem se nepřiznal. Co se budu přiznávat. Vojáci byli rádi, že tím čajem s rumem zahřáli a ještě si ho osladili; to bylo, to bylo. Na druhý den přišel podpalkovník. Kak bylo? Yeto khorosho, khorosho teplojo, čaj s rumem. No, khoroho, khorosho. A kopat pořád nejde? Kdepák, zmrzlé. Nechat tak. Tak bylo. Veliteli pluku vrtalo hlavou, že kdo toho ruského podplukovníka navedl, aby zajistil čaj. Coby ne? Vždyť armáda měla peněz dost. Byli mezi námi komunisté a byli i nekomunisté. Ti komunisté to chválili, nekomunisté to zase nechválili. To bylo takové.. no, my nekomunisti.. já jsem povídal: my raději držme hubu, poněvadž oni by se mohli mstít. Nechej tak. Vy to máte dobré, že vojny není.
On u Jihlavy byl i jeden takový dost urostlý, ale zatraceně váhavý střelec. Měl si vzít do ruksaku, nosili jsme plnou polní, nějaké spodní prádlo, aby se měl do čeho převléct, až budeme ležet na sněhu místo toho zakopávání. Nevzal si nic a prochladl na ledviny a skončil v nemocnici, kde mu tu jednu ledvinu odebrali. My jsme šli do civilu a jeho ještě nebylo. Člověk líný; i když ležel, tak se musel pořád pohybovat. Nedalo se dělat nic. Nohy byly zmrzlé jak led, to musel být jeden pořád v pohybu i vleže, to se nedalo jinak. Byl tam kolega ze západních Čech, nějaký V. H., měl takové německé jméno, či příjmení vlastně, takový menší chlapík. xxiii
Untitled
xxiv
Povídal mi, že mu je ukrutná zima, že on to nevydrží. Berane jeden, to se musíš hýbat; chytni, a když ležíš, se převrať na tu stranu a zas na tu a nohama hýbej a rukama taky. To víš, že by jsi zmrzl. To tak nejde. Byl vztyk a přešli jsme přes potok zafúkaný sněhem, ale vespod voda byla. On měl sice taková krátká nožacka, ale tak mu povídám: rozběhni se pořádně a přeskoč to. Rovnou doprostřed skočil a celý se zmáčel. Já jsem hned nařídil eskortu. Šel jsem za velitelem a povídám mu: on tam spadl, je promrzlý na kost, vždyť on nám tady zmrzne. Musíme ho poslat. Vedli ho do kasáren, tam se převlékl, osušil a byl tam. Dostal vynadáno, že jak to, že se o sebe šikovně nestaral. Co já? Já jsem udělal, co jsem mohl, aby nezmrzl. Taková mraziska byla, osmadvacet stupňů, to by, když byl promočený, zmrzl ve chvíli. Byl to velice divný člověk. Přišla mu z domova zabijačka. Povídal, že mají zahradu, kde chovají drůbež, že tatínek má rád jelítka, klobásky. Prasátko zabijí a mají hody. Poslali mu jitrnice, ovar, jelita, to mu nemuseli posílat, mohli vědět, že nebude mít kde upéct.. jen na takových malých kamínkách. Když to přišlo, tak se ho ptám: kořalku tam nemáš? Kořalka se nesmí posílat. Že přišla, ale tu mu už zabavili. To udělali dobře, alespoň se neopiješ. To jak přijde na podatelnu, tam to prohlédnou a je hotovo. Balík ti přišel, máš toho tady všeho moc, pokud to nerozdáš kamarádům.. Ne, to nemůžu, to mi poslala maminka, jenom mně. Dobře, dobře, ale zítra ráno bude prohlídka, to musí zmizet; Všechno to sněz, anebo vyhoď či cokoliv, ale na cimře nesmí být nic. Nebo přijde velitel praporu, a kdyby to uviděl, bylo by zle. Ráno vstanu, už jedl. Ty jitrnice a jelita tak samotné bez chleba. I ovar a přikusoval, jedno s druhým. Snědl jsi to všechno? Ještě ne. Co jsem ti včera přikazoval? Já ti poradím: založ to do postele pod polštář, dobře do zakryj a jak přijdeš ze cvičáku, tak se toho chyť, ať už to sežereš a víc už to skladovat nebudeš. Udělal to tak. Ten chlap tři dny nemohl jít na jídlo. Ptali se mě, kde je V. H.? Moc mu nešmakuje jíst. Jak to? No, on povídal, že za tři dny už jíst bude, že mu všechno vytráví. Za tři dny jedl. Ale zabijačky byl přežraný. To víš, mastné. Nechtěl jsem, aby velitel přišel, a že na hnůj, do smetiště. To byla sranda. Byl tam jeden všivák z jižní Moravy, jmenoval se J. V., který byl vyučený cukrář a poslali mu z domu cukroví. Měl tam ale i maso, králíka. Dal mi z toho králíka nožku. Já jsem zakousnul a povídám: J., to je králík? Že jo, co myslíš? Není, to vedle králíka ani neleželo. Jak to? Na cimře nebyl žádný, a tak jsem pokračoval: to je kočka. To je upečená kočka, obalená a upečená; neotravuj, co myslíš, že jsem hloupý, že nepoznám králíka? xxv
Untitled
xxvi
Jejda, potichu, nikomu nic neříkej, já to ještě dám druhým kamarádům, já to mám ještě pro ostatní. Já to jíst nebudu, já mám jenom to cukroví. No, jak chceš. Já už jsem skončil, kousl jsem si a vyhodím to na smetiště a hotovo dvacet, já to jíst nebudu. Prosím tě, jenom to nikomu neříkej, já bych měl vostudu. Tak ti to neměli posílat. Chlapi přišli ze cvičáku, všechno sežrali, jenom se zaprášilo. Jeden ten myslivec povídal: to byl nějaký divný králík, co říkáš, Josefe? Já na to: byl asi domácí, nějaký možná domácí králík. No, nebyl, nebyl, jestli to nebyla kočka. On tvrdil, že králík, tak já nevím. A už jsem byl potichu. Sežralo se to a bylo. Tady starý Ř., bydlel na Fiodorce, ten ty kočky žral a povídal, že jeho žádná choroba nechytne, že je zdravý jak řípa. Tak to bylo. Já se musím jít podívat, co dělají slepičky, aby někam nevlezly. Byli jsme v Jihlavě v mlékárně. Mlíko se tam valilo po zemi, a že to jde přes filtry, že to se vyčistí, to nic. Byli jsme tam, byli. Kasárna tam byla troje: 25. února, Velké kasárny a potom Žižkovo kasárny; my jsme byli v těch Žižkových. Já jsem tam byl rád, narukoval jsem sice do pětadvacátého února, ale potom mě přeložili. Mně se tam líbilo. Zimu jsme přežili v kasárnách a v létě jsme jezdili na Šumavu, velký obrovský vlak, který se vypravil až do Horní Plané. Po několika letech, když už jsem byl v důchodu, tak mě naverbovali, že tam půjdeme sázet smrčky. Já jsem si vzpomínal, když jsme tam byli zakopaní. Obchod tam byl, kaple taková stará ještě po Němcích, ale chalup už bylo zbouraných hodně a zase nové vystavěné. V těch Velkých kasárnách byl klášter, kostel, všechno bylo ale zamčené, tam se nesmělo. V Jihlavě v jedné uličce je velký kostel a byl tam se mnou jeden Slovák od Suče. Povídal: Jožka, jmenoval se J. P., su Velikonoce a já potrebujem isť do kostola. Mně mama prikázala, abych navštívil chrám, kostol, ale jako sa tam dostať? Všude su sráže, tam sa nesmí. Nedělej si z toho nic, já už jsem to všechno vybádal. Jo? No dobre. Tak jsem ho vedl, na věži byli vojáci a dávali pozor, aby někdo nešel do kostela. Jenomže, to musel obejít, musel je na té věži trochu pobalamutit. Tady půjdeš vedle té zdi, ale nepůjdeš kolmo, nýbrž zády, aby tě nebylo vidět. Přijdeš, byli tam kapucíni, je tam záclona a hned se dáš doprava, kde je zpovědnice, kde je většinou kněz; on totiž povídal, že chce jít na zpověď. Požádej ho, aby ti po zpovědi dal rovnou i přijímání. Trochu se bál, že hovorí po slovensky, ale tak jsem ho uklidnil, že nevadí, že on tomu rozumí. xxvii
Untitled
xxviii
Já jsem ho čekal na městě. Sedl jsem si na lavičku, nech se z té věže na mě čumí, jedno je. A kterým razem jsi přišel, tím zase odejdi, zas tak odchoď, jak jsem ti ukazoval, aby tě nikdo neviděl. To byla jediná možnost, jak se tam dostat. I to tak bylo. Za půl hodiny, nebo něco přes půl hodiny už vyšel z druhé strany: ej, Joža, dobres mi porazel, napíšem mamě, že sem to urobil, že taky člověk sa našel, že mi porazel. Tak mi děkoval, já povídám: neděkuj, když jsi křesťan, já jsem taky křesťan, to se neděkuje. A budeš psát mámě? Neopovažuj se to dávat do podatelny, to nesmíš, to by odhalili; oni ty dopisy kontrolují. Napiš dopis a když budeš mít vycházku, hoď ho do schránky se známkou a nesmíš ho dávat na podatelnu. Máma dopis dostala a později mi vyřizoval: moc vďaka, veliké vďaka ti praje moja mama, že taks mi to zariaďal, že jsem svoje povinnosti splňal, nechť ťa pánbožko ochrání. Povídám děkuju. Dobře tak, ale ne aby ses někomu pochválil, to je trestné, to víš! Ne, nie, že se nepochválí. Nesmělo se. Oni za to zavírali, do basy šel. Tak ti komanisti byli přísní, zakazovali. Kdysi jednou byla půlnoční. My jsme měli kasárna a hned byla zeď kostela. Orgány hrály, zpívalo se. Můj ty Tondo, já to nebudu poslouchat tady venku, půjdu do kostela. Jsem tam vplznul a moc pěkně hráli, koledy, krásné to bylo. Měl jsem ale pocit, že mě někdo sleduje. Nečekal jsem ani do konce a jak jdu pryč, u dveří už stáli dva, kteří dávali pozor a chňapli mě, drapli, že už vás máme. Víte, že se nesmí do kostela. Já jsem křesťan, já do kostela musím, robte, co chcete. Půjdeš k veliteli školy, jsem byl v poddůstojnické škole, a ten s tebou zrobí pořádek. No, dobře, dobře. A hned teď jdi do kanceláře. Jdu. Pochopitelně, byla půlnoční, tak ho tam nebylo, byl pryč, na svátky odjel. Čekali na mě, jak jsem šel zpátky: co říkal? Nic, nebo ho tam nebylo. Tak se budeš hlásit hned zajtra, zítra hned. Dobře. Já tam ale vůbec nešel. A zase mě chytli: byl jsi tam? Byl. A co povídal? Že abych tam podruhé nechodil, na shledanou. Já vám dám, vy žebráci bolševičtí. Mě budete pořád otravovat. A měl jsem s nimi pokoj. To bylo svízelné, do kostela nepouštěli. Potom ještě jeden, taky Slovák, šel do kostola. Říkám mu, můžu ti poradit, ale on byl trochu matěj. Ne, že by šel podél zdi, on ví, kde jsou dveře, a že tam trefí. Pěkně ho lapli a už měl, když byl chytrý.. Bylo to tak.
xxix
Untitled
xxx
Na Velký pátek jsme měli obrovský vepřový řízek a bramborový salát. Já jsem chytil a měl jsem připravený papír, ten co nepouští mastné, a zabalil jsem řízek do toho papíru a nesl jsem si ho na pokoj. Proč ho nejíš? Protože mě nějak bolí břicho, nemůžu ho teď jíst, sním ho až zítra. Když zítra, tak zítra; a dnes co budeš? Polívka je bramborová a k tomu kousek chleba, to je lehoučké, to nebude nic. Na druhý den: už ti není zle? Není, už je mi dobře a řízek jsem snědl. Svině, já vám dám. Na Velký pátek přece nebudu jíst maso. To byly jedny svátky. A během druhých svátků jsem dělal na stráži, chtěl jsem tam jít. Byl pochod čtyřicet kilometrů, ale do stráže taky někdo musel; tak jsem šel a vy si choďte kam chcete. Šel jsem kolem obchodu a koupil jsem si perníky, najedl jsem se jich a bylo dobře na Štědrý den. Dneska máte, vojáku, slabý oběd, povídala prodavačka. No co, vždyť těžce nepracuju. Staršina byl ze západních Čech a ptal se mě: jsi Moravák, anebo Slovák? To i to. A on se v tom nemohl vyznat a nakonec si myslel, že jsem Maďar, jako Orság. Tak jsem mu řekl, že alespoň poloviční Maďar jsem. Já jsem si z něj dělal srandu, co budou pořád vyzvídat. Tak to bylo.
Půjdeme do kostela. Já ale říkám: tati, to je daleko a mě bolí nohy. Nevymlouvej se, už jsi se vytrénoval, chodíš do školy, tak půjdeš se mnou. Představ si, jedna cesta, jestli to může být dvacet kilometrů, to byla tůra. Poprvé mě škaredě bolely nohy. Matka pravila, tak si odpočiň; vždyť má mladé nohy, co by odpočíval, otec povídal. Potom už jsem chodil. Ne každou neděli, ale občas. To bylo tak: snídaně nebyla uvařená, muselo se jít brzo, vypil jsem hrnek kávy a šli jsme. Jak jsme přišli ke kostelu, já jsem už měl neuvěřitelný hlad. Tati, já mám hlad. Máš, nebo nemáš to je jedno, do kostela se jde hned, nebude na tebe farář čekat. Matka mi ale dala dvě koruny, to si pamatuju. Jak půjdeš z kostela, zastav se v obchodě a tam mají ohřívaný koňský salám. Co si přejete? A já tomu obchodníkovi povídám, že krajíc chleba a kousek salámu. Kolik máš peněz? Tady jsou dvě koruny. Dal jsem mu je a uřezal mi přes celý chleba takový silný krajíc; a tady máš k tomu salám. Rozřežte mi to prosím napůl a zabalte. A proč na půl? Nejprve sním jednu a později druhou. Ale dal jsem tu druhou polovinu otci, když taky nesnídal, to by měl hlad. xxxi
Untitled
xxxii
Poodešli jsme kousek od kostela, sedli jsme si na Korábku za plot a povídám: tati, posvačíme, já mám hlad. Co posvačíš, když nic nemáš? Mám. Rozbalil jsem to, půlku dal sobě a půlku jemu. No vidíš, a kdo ti dal peníze? Mamka. Když dala, tak dala a my to teď sníme. Po jídle jsme šmárovali až domů. Byla to ale štreka; hodinu a tři čtvrtě jsme šli jednu cestu a ten samý čas druhou. Když jsme přišli z kostela, matka už dovařovala oběd, byla hovězí polévka, pojedli jsme a já hned potom šel spát. Nechej ho, ať se prospí, říkala matka. Dnes ti za dvě koruny ani chleba neuřežou. Někdy bylo v neděli na Hrozenkově hodně lidí a koňský salám byl vyprodaný. Došli jsem do vedlejší vesnice, tam jak teď stojí kostel, měl tam obchod T. Š. – položid, dobrý chlap. Co chceš? Svačinu. Kolik máš peněz? Tady jsou dvě koruny, za ně mi dejte kousek chleba a sýr. Uřezal krajíc kulatého chleba, přidal sýr a povídal: pojez, synku, ještě máš domů daleko. Otec na mě čekal a o kus dál jsme sedli na mez, snědli a taky jsme došli. V neděli, když se šlo z kostela, bylo otevřeno na Korábku, nakoupilo se, strčilo do ruksaku a nákup se donesl domů, co bylo potřeba: chleba a něco k tomu a ve všední den jsme se už nezdržovali. Otec se taky uměl stavovat.. povídal: takovou mám nějakou divnou chuť, zastavíme se u Hirschky na štamprličku. Stavte se. Já jsem šel s ním. Hirschka byla židovka s krpatým nosem. Co si dáš, Lukáši, co si dáš? Nalejte, paní, nějakou žaludeční. Byla velice opatrná, jako židovka, a štamprli nedolila. Ale, paní Hirschová, vždyť to trochu dolejte, to mám málo. Já jsem to neviděla, já dobře nevidím. Vypil to a mně nechal jenom takový lízeček, já jsem nesměl; ani nevím, co to bylo za kořalku – hořkosladká; povídala, že je z bylin, ale z jakých, to už si nepamatuju. Měla tam mladou židovku, Elza se jmenovala, mrkla na otce, aby ještě chvíli počkal. Když stará vylezla někam ven, honem to nalila a že: rychle to vypijte, ještě jednu si dejte, to je jinak málo. A to bylo zdarma. Ta stará se hned vrátila a otec, že už půjdeme, že už jsme si odpočinuli. Dívala se stará židovka po Elze, jestli náhodou nenalévala, ale nepřišla na to. Málem se mi to vrazilo do hlavy, povídal otec. To bývaly dobré kořalky, všelico se tam přimíchalo. Ta stará židovka ji neměla ráda, protože Elza měla syna s křesťanem, a tak na ni byla velice zlá. Když to ale byla dcera, tak ji tam měla. Potom všichni museli jít do plynu. xxxiii
Untitled
xxxiv
Dostali předvolání, že se mají dostavit do Prahy, že je odveze vlak do Německa. Elza tak plakala, že má synka, ten že bude sám. Němci byli dacani na Židy. Ti Židé, chudáci; byli to Židé, byli to taky lidé. Potom se Hitleřisko zastřelil a svojí ženě dal jed, aby ho snědla a otrávila se. Esesáci byli tady nahoře v chatě a jedno to Němčisko mi přikazovalo, abych mu nasbíral litr jahod. Co bych nenasbíral, dostanu nějaký peníz. Donesl jsem mu vrchem plný litrový plecháček. Co za to chceš? Povídal po česky, svině. Jednu marku, to bylo deset korun. Vzal ze židle řemen, že mě seřeže. Já jsem nečekal, neboj se, vzal jsem hrnek a jen jsem slyšel: já ti dám jednu marku. Dobře, víckrát ti, ty svině, jahody sbírat nebudu. Hajzl německý. Tady kousek u souseda žrali maso, on jim zabil ovci, nadávali na cikány a otec občas někdy něco prohodil, když se tam zastavil; já povídám: tati, ticho, víte, že je to konfident gestapa. Otec nakonec, že má moc práce a nemá čas někam chodit. Pořád ho ale lanařili: poseď, jen si s námi sedni. Chodilo kolem to jedno Němčisko, H. se jmenoval, docela gauner to byl. Musel jsem ho poněmecky zdravit: Guten Tag. Das ist schlecht! To je špatně! Šel jsem dál a ve škole jsem se učitele ptal, co je špatně, když jsem mu povídal Guten Tag? Víš co, musíš mu říct: Guten Tag wünsche, že mu přeješ dobrý den a dá ti pokoj. Druhý den se na mě tak díval, když jsme se měli potkat, co budu povídat. Já na něj nahlas: Guten Tag wünsche. Gut, gut. Oni byli někteří darebáci, Němčouři. Gut, gut. Já jsem je neměl rád, oni byli hadi nedobří. Ten somár tady kousek s nimi kamarádil a pořád sháněl kdejaké udávání a měl za to plat. Přišli tam dva Rusáci, já nevím, někdo je tam dovedl, nějak se nepohodli a oba zastřeli, a zahrabali do skalky. Otce zavřeli na týden; za to, že nesplnil dodávku obilí. Měl odevzdat ječmen, ale neodevzdal, že nemá. Odvezli ho, byl zavřený, vyslýchali ho a otec pořád své: nemám, jak vám můžu dát, když nemám. Za týden, nebo deset dní ho pustili. Matka lamentovala a já ji uklidňoval, že ho pustí, že to není takový přestupek. Měli tam tři psy. Takoví to ale byli hulváti. Jak je někdy nechali proběhnout, až se zdálo, že sežerou člověka. Tak to bylo. Pustíme si zprávy a potom půjdeme zavřít slepičky.
xxxv
Untitled
xxxvi
KONEC
Olomouc | 2012 All rights reserved © Karl Schubert Publishers xxxvii
