13

RESPEKT

5

Ročník XVI.

31. 1.–6. 2. 2005 cena 25 Kč

Týdeník

předplatné ČR 20 Kč

Vláda se oteplování nebojí 5 Velká daňová přestřelka 8 Česká vzpoura v EU 6 Juščenko přebarvuje Ukrajinu 10 /

/

/

/

Šóá: může se to opakovat

K O M E N T Á Ř E – Osvětim dnes 2 / Ve hvězdách: Dvacet let Revolver Revue 2 / Dejme šanci Juščenkovi 3 / Čert aby tu Toyotu vzal 3 / Drž se, Cyrile 3 / Ať se Zápotocký brání 3 / D O M O V – Štvanice na Valérii P. 4 / ČSSD jde do rekonstrukce 4 / Ministři se oteplování nebojí 5 / Moravský slušňák v Africe 5 / První česká vzpoura v EU 6 / Připomeňme si: Nešňupal – a MF Dnes? E K O N O M I K A – Velká daňová přestřelka 8 / Kdy skončí čínská prosperita? 8 / Všechny doly míří do ČEZ 9 / Třikrát na okraj: Vítězství C. S. Fondů, drazí veteráni a třetí podnik na burze 9 / Z A H R A N I Č Í – Juščenko přebarvuje Ukrajinu 10 / USA: Šiřme demokracii, ale diplomacií 10 / Nizozemská rána po van Goghovi se nehojí 11 / Británie: Jistě, pane premiére, zvítězíte 11 / Afghánistán: Na opiové frontě klid 12 / I německý fotbal má své kapříky 12 / T É M A – Návrat domů z Osvětimi 13 / R O Z H O V O R – S Jiřím Přibáněm o Ústavním soudu, nemožnosti evropské federace a konci Západu 16 / C I V I L I Z A C E – Globální oteplování: Blair burcuje Ameriku 18 / Knihovna se stěhuje, brněnský funkcionalismus a spor o dráhu 18 / Holocaust se může opakovat 19 / P O L E M I K A – Konkurence na trhu s elektřinou se zostřuje 20 / Kde ČEZ nemluví pravdu 20 / K U LT U R A – Sibiřská Yoko Ono píše domů 21 / Heydrichova cesta do pekel 21 / Román o donu Quijotovi má narozeniny 22 / Viktor Karlík: Černé zprávy z periferie 22 / Mimochodem: Místo dojemného filmu 23 / S C É N A – Co se děje ve světě: Polská svatá válka v galerii 23

SK 39,00 Sk; DE 2,10 ; AT, BE 2,30

/

13

2/

K O M E N TÁ Ř E

31 . 1 . – 6 . 2 . 2 0 0 5

Osvětim dnes FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Svět slibuje „nikdy nezapomenout“. Ale co to znamená? DŮM VELITELE TÁBORA POPRAVČÍ ZEĎ HLAVNÍ STRÁŽNICE „BLOK II“ – VĚZNICE KANCELÁŘ VELITELE SKLAD ULOUPENÝCH VĚCÍ SPRÁVA TÁBORA

PLYNOVÁ KOMORA A KREMATORIUM KUCHYNĚ PROBÍHAJÍCÍ REGISTRACE VĚZŇŮ

člověku ukazuje jeho hranice, které nikdy nesmí překročit, které mu nesmí být dovoleno překročit. Ve vztahu k šóá vyvstává i otázka spoluviny. Základní vinu nacistů a většiny Němců, kteří podporovali Hitlera, nikdo soudný nepopírá a nezpochybňuje, poválečné Německo se nepřetržitě kaje. Víc než půl století jsou Němci jako národ právem kritizováni za to, že mlčeli a dobrovolně neviděli a neslyšeli; zkoumá se, jak velký počet z nich měl informace o vraždění v lágrech, o otrocké práci, o podílu německých firem na konečném řešení, o plynových komorách. Diskutuje se též o tom, jestli Spojenci udělali – zejména po roce 1944, po zprávě uprchlíků z Osvětimi Rudolfa Vrby a Adolfa Wetzlera – pro záchranu Židů vše, co mohli, proč nebombardovali železniční tratě apod. O vyhlazovacích táborech nevěděli jen Němci. Ve velkofilmu Clauda Lanzmanna „Šóá – Zpráva o velikém neštěstí“ vzpomínají polští rolníci, jak naznačovali Židům v transportech brzkou smrt: přejížděli si prstem přes hrdlo. Jeden z nich popisuje, jak oral pole hned za dráty jednoho z lágrů a jak slyšel křik obětí. Nevadilo vám to? – ptá se Lanzmann. Odpověď: „Člověk si zvykne na všechno.“ Zatím nemůžeme s určitostí říct, že to o nás neplatí, že si na všechno nezvykneme. S určitostí ale můžeme říct, že nezapomenout na Osvětim znamená nezapomenout na vlastní selhání.

Protestovat proti zlu REGISTRAČNÍ BUDOVA

Viděli, četli, neporozuměli. (Jediná známá letecká fotografie tábora Osvětim-Brzezinka, pořízená v srpnu 1944, jak ji nyní analyzovali specialisté CIA.)

Zlo se nikdy nevrací ve stejné podobě. Při vzpomínkách na den, kdy byla před šedesáti lety osvobozena Osvětim, v různých obměnách zaznělo: „Nesmíme zapomenout, protože se to už nikdy nesmí opakovat.“ Bylo by nebezpečné udělat z toho bezmyšlenkovitou frázi a vnímat odpor k masové nacistické vraždě jen jako výraz naší dnešní lidskosti. „My“ nejsme jako naši předkové (zabijáčtí, lhostejní, chtěně nevědomí, zaskočení), „my“ bychom takoví být nemohli – k takovému ujišťování přicházíme lacino, protože se vymezujeme vůči tomu, co už bylo. Stojí ale za promyšlení, co Osvětim vypověděla o jednání jednotlivců i společenství. Stojí za promyšlení, jak se od té doby proměnil antisemitismus a jak se změnil svět, jaká je síla či slabost našeho mravního kodexu a politických rozhodnutí. Může-li vzejít z šóá poučení do budoucna, pak v tom, čeho konkrétně se nesmíme dopustit, pokud chceme nějakou příští hrůzu odvrátit.

v blízké době zevnitř Evropy nepřijde. Není tu skupina lidí, která by byla v pozici srovnatelné s Židy a již by chtěla některá vláda zničit. Nacismus je sice zrůdná, ale navzdory holým lebkám dnes prakticky mrtvá ideologie, spjatá s konkrétní dobou, s konkrétními okolnostmi a konkrétním národem. Sotva se dnes někde objeví hákový kříž nebo deklarovaná sympatie k třetí říši, nastane všeobecné pozdvižení (kontrastující s tím, jak shovívavě se přistupuje ke zločinům komunismu). Pokud však jde o lidskou schopnost páchat strašlivé obludnosti svým bližním, ta se po šóá bohužel nezměnila. Kolik genocid se od války stalo a kolik brutálních režimů existovalo a existuje? Za všechna místa – abychom zůstali na tomto kontinentu – stačí připomenout bývalou Jugoslávii v poslední dekádě dvacátého století, vyvražďování a mučení mužů, žen i dětí, jemuž Západ dlouho nečinně přihlížel. Bylo to po Osvětimi a Evropa se přesto na dlouho proměnila v kus ledu. Není tohle dostačující důkaz nepochopení a částečného zapomnění?

Nacismus je mrtvý Člověk si zvykne na všechno Minulý čtvrtek se do Osvětimi sjeli bývalí vězni a v obrovském počtu dorazili státníci z Evropy i Ameriky. Pocit z politických projevů je ambivalentní. Na jedné straně jsou samozřejmě patřičné, protože utrpení a ďábelskou brutalitu takových rozměrů je třeba studovat, popisovat a pravidelně připomínat s hlavou skloněnou před mrtvými a trýzněnými. Navíc jde o katastrofu, která navždy změnila Evropu, dokonce se dá říct, že ji v jistém ohledu nenávratně zničila. Zároveň se ale zdůrazňovalo především to, co se stalo tehdy a co se „už nikdy nesmí opakovat“. Aniž by chtěl člověk zpochybňovat upřímnost těch, kdo ta slova říkali, je tu jistá potíž. Podobné výroky přicházejí z nejvyšších míst už od porážky hitlerovského Německa, od chvíle, kdy se svět seznámil s tím, co se v Osvětimi, Majdanku, Sobiboru či Treblince dělo. Ale co z nich vlastně vyplývá? Vyvražďování milionů Židů tu nikdy recidivu mít nebude, protože už se stalo – většina z nich byla zplynována, utýrána, postřílena nebo ubita. Jde o událost, která nemá a nemůže mít srovnání. Systematické, mechanizované, cynicky chladné a vládou iniciované vraždění nějaké jiné skupiny lidí, vraždění podle nacistického vzoru,

Vážené dámy, vážení pánové, v tomto čísle si vám dovolujeme zvlášť doporučit ústřední téma Marka Švehly. Na šedesáté výročí osvobození Osvětimi nahlíží z úhlu, jaký se jinak v tuzemských médiích neobjevil: zkoumá osudy navrátilců z koncentráku. V domácí rubrice Jaroslav Spurný vykresluje portrét obchodníka se zbraněmi, který nedávno uprchl z afrického vězení. Naši spolupracovníci Jiří Sobota a Markéta Pilátová zkoumali český diplomatický zápas o evropskou politiku vůči Kubě. Na ekonomických stránkách naleznete zprávu Marka Hudemy o chystaném plánu na ovládnutí severočeských dolů společností ČEZ. V kulturní rubrice Jaroslav Pašmik mapuje, kam se za poslední léta dostala world music. Přejeme inspirativní čtení. [email protected]

VE

Příště na Blízkém východě Antisemitismus nezmizel, jen je tu v nové, maskované podobě antisionismu, jemuž dnes čelí (a zčásti podléhá) euroatlantická civilizace. Antisionismus a nenávist k Izraeli v sobě nese všechny znaky staré nenávisti: doprovází ho příslušné teorie spiknutí, fanatická islamistická ideologie a příslušné ústupky jejím teroristickým nositelům. Nacismus, proti kterému se Evropa dodnes sjednocuje, chtěl Židy vyhladit a ovládnout svět. Dnešní islamističtí fanatici, proti kterým se Evropa sjednotit nedokáže, je chtějí „zahnat do moře“ a ovládnout svět rovněž. Bylo by strašlivé, kdyby se příští Osvětim nacházela na Blízkém východě. ADAM DRDA Autor je redaktorem BBC. K tématu viz též články na str. 13 a 19.

HVĚZDÁCH

Dvacet let Revolver Revue Před dvaceti lety vyšlo v Praze první číslo samizdatového časopisu, který se později proslavil jako Revolver Revue. Spojením sil mladých pražských literátů a výtvarníků sdružených kolem hudební skupiny Psí vojáci (Jáchym Topol, Viktor Karlík) a kalvínsky dynamického undergroundu ze Zlína (Ivan Lamper) vznikl jeden z nejpozoruhodnějších projektů nezávislé kultury v tehdejším komunistickém Československu. Prvních několik čísel vyšlo pod názvem Jednou nohou: redaktoři se už tehdy tak trochu cítili jednou nohou v kriminále. Také dvě tvrdá R v pozdějším názvu – s narážkou na Göringovo „slyším-li slovo kultura, sahám po revolveru“ – mířila přesně: projev svobodné kultury byla riskantní a tvrdá práce. Od běžné samizdatové produkce se RR chtěla odlišit. Nebyla jen časopisem pro druhou a jinou kulturu ja-

REPRO RESPEKT

EDITORIAL

Zkušenost z lágrů dále ukazuje, že civilizační slupka, která obaluje člověka, je nesmírně křehká, je tím citlivější, čím víc ji v normálním životě považujeme za samozřejmost. Mnoho autorů, od Hannah Arendtové přes Primo Leviho až po Simona Wiesenthala popsalo zrůdné vraždící dozorce a architekty „konečného řešení“ nikoli jako ztělesnění ďábla, ale jako často průměrné, v civilu nenápadné lidi, kteří by se zřejmě za normálních okolností v civilním životě nikdy nedopustili vraždy a násilí. Sadismus v nich dřímal kdesi hluboko zasutý. Ale okolnosti, fanatická ideologie a příležitost ho dokázaly náhle vyvolat. Osvětimský vězeň Primo Levi se ve svých textech opakovaně pokouší analyzovat, co dokázaly lágry a systematické ponižování udělat pro změnu z mnoha vězňů. Tím, že je nacisté uzavřeli do všudypřítomné smrti a hrůzy, vystavili nepopsatelnému hladu a slovy nepostižitelným životním podmínkám, tím, že je zbavili jmen a identity, je dočasně zbavili citu, schopnosti vzdorovat a jednat tak, jak jedná člověk ve svobodě. V tomto směru má Osvětim jako obludná laboratoř nesmírný význam, protože

Vina za židovský osud nezačíná v Osvětimi, nýbrž na cestě, která k ní vedla. Začíná nejpozději u žlutých hvězd, přišitých na kabátech a okolím tiše nebo nadšeně akceptovaných, u krádeží majetku, u zákazu pro Židy chodit do určitých veřejných míst a jezdit v dopravních prostředcích, u norimberských zákonů a u jednání s Hitlerem poté, co byly přijaty. Jak bylo možné tolerovat tohle? Jak bylo možné zajít v nelidskosti tak daleko? Jak to, že se většina společnosti nejen v Německu, ale i v okupovaných zemích (čestnou výjimkou byli Bulhaři a Dánové) nevzbouřila proti tomu, že jejich sousedé kamsi mizí, že jsou náhle společensky degradováni? Jak to, že odboj nenapřel všechny síly k záchraně těch, kteří při perzekuci přicházeli první na řadu? Povinnost, která z šóá pro dnešního člověka plyne, je tedy úzkostlivě chránit právo, čest, svobodu a majetek svého bližního. Řečeno pateticky, ale pravdivě, být připraven protestovat, je-li sebeméně ohrožen a omezován, případně nasadit život za něj a tím pádem i za sebe. Je sice morální a patřičné mluvit o hrůzách nacismu, ale je krajně nejasné, zda dnešní Evropané dovedou pro ideál svobody a rovnosti nasadit vlastní existenci. Ať se nám to líbí nebo ne, žijeme v kultuře ovládané sobectvím, relativismem, touhou oddálit stáří a smrt, co nejdéle to jde, užívat si život naplno a pokud možno řešit nebezpečí úkrokem stranou. Svět se přitom globalizoval a sousedy jsou i ti, kdo trpí v diktaturách na jiném kontinentu. Jejich utrpení je třeba mít na paměti, poukazovat na ně, vznášet je na mezinárodním politickém fóru jako kardinální otázku. V praxi to například znamená provádět zahraniční politiku, která usiluje o dodržování lidských práv vždycky a všude – a nikoli jen tam, kde z toho úsilí nebo z eventuálního pádu diktatury bude něco mít. Politiku, která zcela zřetelně rozlišuje mezi dobrem a zlem.

ko její samizdatový „bratr“, undergroundové a lidové Vokno. Ale nebyla

ani elitářským periodikem kolujícím v malém počtu nekvalitních opisů v úzkém okruhu několika disidentských intelektuálů jako její „sestry“ Kritický sborník či Obsah. Její autoři nechápali disent jako vynucenou, náhradní aktivitu: byl pro ně věcí vědomé volby, výrazem toho, že s establishmentem nechtějí mít nic společného. Nechtěli ale také, aby tato volba znamenala rezignaci na kvalitu odvedené práce a její dosah na veřejnosti. RR měla svůj styl a fazónu. Četli ji lidé na Slovensku, v Polsku, znali ji i v Maďarsku. V jejím okruhu vyrostli básníci i prozaici generace osmdesátých let (kromě Topola třeba Petr Placák, J. H. Krchovský nebo Vít Kremlička). Originálním způsobem spojovala ediční práci s výtvarným projevem Viktora Karlíka, původní prózu a poezii s ostrou kritikou Ivana Lampera, umění s žurnalistikou.

Svým čtenářům přinášela nezvykle velké množství překladů z cizí literatury. Zabývala se tématy, která byla v komunistickém Československu tabu, například spolu se Střední Evropou objevovala židovskou kulturu a kriticky reflektovala středoevropský antisemitismus. Jako první na svých stránkách publikovala reklamu. Po roce 1990 se lidé z původního redakčního týmu rozešli. Někteří zakládali týdeník Respekt, jiní se vydali na samostatnou autorskou dráhu nebo vstoupili do veřejného života. Revolver Revue vychází dál: víc elitářská, uzavřenější, odkázaná na podporu ze strany státních a nevládních institucí. Práce to už není tak riskantní a dobrodružná, ale stále tvrdá a obtížná. Buďme za ni rádi. ALEXANDR VONDRA Autor je diplomat a bývalý redaktor RR.

RESPEKT /

K O M E N TÁ Ř E

5

/3

Dejme šanci Juščenkovi FOTO KAREL CUDLÍN

Řekni, co si myslíš o Ukrajině v EU, a já ti povím, kdo jsi

Slyšíš? Proč už nikdo netleská? (Kyjev během „oranžové revoluce“.)

Když ukrajinská náměstí zaplavili vítězové v oranžových šálách, tleskala celá Evropa. Kdo by neocenil, obrátí-li se bezmála padesátimilionový stát, po rozpadu SSSR ještě jaderný, k hodnotám, jež sdílí evropská civilizace? Jenže když se tíž vítězové minulý týden přihlásili o své evropské ambice, v metropolích EU zavládly rozpaky. Zavřít jim dveře už teď, když jsme je právě otevřeli Turecku, nebo jim nebrat naději?

Jak je nevylekat Prezident Viktor Juščenko byl inaugurován minulou neděli za pozor-

nosti celého světa. Na akt se sjeli zástupci více než 60 zemí včetně těch nejvyšších i nejsymboličtějších figur, jako jsou odcházející ministr zahraničí USA či generální tajemník NATO. (Zatímco z Polska dorazili Aleksander Kwaśniewski i Lech Walęsa, z Česka Václav Havel a Přemysl Sobotka – ale ne Václav Klaus.) Juščenko se vypořádal s ambicemi své země i realitou racionálně. „Naše místo je v Evropské unii,“ řekl v nástupním projevu. O den později již byl v Kremlu, aby doložil, že nebagatelizuje vztahy s „Velkým bratrem“, a ve čtvrtek v Bruselu, aby dokázal, že své evropské ambice nemíní jen

symbolicky. Na Rusku a EU je teď říci, jak reagují oni. Putin z toho vybruslil elegantně – bude prý potěšen, stane-li se Ukrajina členem EU. Sama EU je pak před dilematem, dlužno říci předem očekávaným. Jak teď Ukrajincům šetrně sdělit, že samotná revoluce nestačí? Jak zabránit zklamání z toho, že na vlastní členství se čeká velmi dlouho, a jak vysvětlit, že to není důvod k beznaději? V těchto bodech lze argumentovat na základě již zažitého, konkrétně zkušenosti Turecka. Vždyť Ankara čekala čtyřicet let, než EU nyní v prosinci pokročila od asociační dohody k pevnému datu startu vstupních rozhovorů. A v rámci této lhůty se musela pěkných pár let kultivovat od konce poslední vlády vojáků. V tomto smyslu Ukrajina, kde prezident jmenuje premiéra, v tomto případě premiérku Julii Tymošenkovou, aniž by potřeboval schválení parlamentu, do EU věru ještě nepatří.

Čím větší, tím mělčí Ale je tu i druhá strana věci, nyní naléhavější. Evropské postoje k Ukrajině se výrazně projevují na názorových proudech, které určují podobu a směřování budoucí evropské integrace. Dosud – po „velkém třesku“ z loňského května – bylo prubířským kamenem Turecko. Zapřísahá-li se někdo podporou členství Turecka, vůbec tak nemusí činit ze zaryté turkofilie, ale i kvůli kalkulu ve stylu – čím

Čert aby tu Toyotu vzal V Česku se vzmáhá nechuť k investičním pobídkám Chýlí se čas investičních pobídek v Česku ke konci? Leccos v poslední době tomu nasvědčuje. Tradičně si stěžují drobní živnostníci, kteří na lákavé sliby desetiletých daňových prázdnin pro „velké“ nemají šanci dosáhnout. Zrušení pobídek ohlašuje ODS, která pravděpodobně příští rok zvítězí ve volbách. Nejnověji se do nich obuly Hospodářské noviny, podle nichž přilákaní investoři neplní sliby a do Česka proudí méně investic, než se uvádí. Skoro se zdá, jako by posledním mohykánem investičních pobídek byl ministr práce Zdeněk Škromach, který minulý týden naopak navrhl jejich rozšíření. Takže ještě rok a dost?

Přichází skepse Tuzemský postoj k investorům se dostává do třetí fáze. Tou první byl strach z „výprodeje rodinného stříbra“: to byla atmosféra, v níž Pithartova vláda prodávala mladoboleslavskou Škodovku – a víc už nestihla. Tou druhou byla naopak naděje (po těžké deziluzi z neúspěchů „české cesty privatizace“ a z domácích průmyslových kapitánů), že velcí nadnárodní investoři konečně naučí Čechy pracovat. Nebo alespoň zaměstnají hutníky či kováky, propouštěné z bankrotujících závodů. Tehdy přišla systematická podpora zahraničního kapitálu: začala s ní Tošovského vláda a Zemanova v roce 2000 prosadila speciální zákon o pobídkách. Nadšená podpora pro Philips či Toyotu, kvůli nimž jsou vládní úředníci ochotni třeba i přimáčknout ke zdi vzpurné majitele pozemků a sypat bez rozmyslu peníze do průmyslových zón, vede k nynějšímu střízlivění. A také k otázce: K čemu ještě pobídky? Odpověď většiny ekonomů zní: Ano, pobídky jsou nehezká, nesystémová věc, která pokřivuje rozmístění kapitálu – ale bohužel tuhle deformaci zavedli všichni. Investiční pobídky nabízí skoro stovka zemí

světa včetně sousedů Česka. „Svět bez investičních pobídek by byl určitě lepší, ale momentálně nemáme na výběr. Kdybychom stáli stranou, uděláme sice ekonomicky správnou věc, ale výsledky budou velmi bolestivé,“ řekl například v rozhovoru pro Respekt viceguvernér České národní banky Luděk Niedermayer. Tuzemský zákon o pobídkách v současnosti zvýhodňuje podniky – české i zahraniční –, které investují ve vybraných odvětvích více než 100 milionů korun (případně více než 10 milionů v oblasti postižené velkou nezaměstnaností). Mohou dostat desetileté daňové prázdniny, levnější pozemky od obcí, dotace na pracovní místa či na školení zaměstnanců. Jelikož sousední státy nabízejí vesměs podobná lákadla, velcí investoři se rozhodují i podle jiných kritérií. Například podle toho, zda je dotyčná země příjemná pro život, jestli je v její metropoli kosmopolitní prostředí, dobré školy pro děti, pozoruhodné památky a příležitost k zábavě. I proto Česko vyhrává, což svádí k rychlému soudu, že investoři by sem šli i bez pobídek. V současné středoevropské konkurenci nejspíš nešli.

Pozor na podbízení Hospodářské noviny upozornily minulý týden na to, že čísla, která uvádí o výši zahraničních investic státní agentura CzechInvest, nesouhlasí s údaji České národní banky. Například z Japonska eviduje ČNB pouze třetinový příliv peněz, jež měly podle CzechInvestu přinést Toyota, Matsushita a spol. Skandál? Spíš nedorozumění. Centrální banka sleduje příliv peněz a zboží ze zahraničí, ať už jsou použity na vybudování továrny, nebo na nákup akcií podniku. Pokud ale nakoupí japonská firma stroje od své pobočky v Německu, ve statistice ČNB se to objeví jako německé investice. Zajímavější je jiná věc než údajné „neplněné sliby“. I u pobídek má

smysl zkoumat, jestli už se z nich nestalo podbízení. Existují statistiky, podle nichž je Česká republika středoevropská jednička v lákání zahraničních investic (podle průzkumů mezi investory i díky činnosti CzechInvestu, oceněného jako nejlepší evropská agentura tohoto druhu). Ale neexistuje žádný veřejně dostupný dokument, který by ukazoval, zda se koruna vložená do investičních pobídek zhodnotí v Česku více než v Polsku nebo třeba v Maďarsku.

Co udělá ODS Samozřejmě že jsou pobídky nespravedlivé. Velké firmy kvůli nim investují i do závodů, které by za normálních podmínek nebyly rentabilní. Pro malé podnikání existují sice jiné druhy státní podpory, ovšem je zde pracné papírování. A pokud má člověk solidní střední podnik, zůstane přesně „mezi“ a nedostane nic. Pokud bude nadále vládnout ČSSD, na systému pobídek se nic nezmění nebo budou ještě rozšířeny; zvláště když místopředsedou vlády pro ekonomiku je bývalý šéf CzechInvestu. Zajímavější bude, co by u moci udělala ODS. Místo pobídek slibuje jako lepší lákadlo výrazné snížení a zjednodušení daní. Jenže snížení až k nule (jedině tak se lze vyrovnat investičním pobídkám v zemích konkurujících Česku) ani ODS nechystá. Kdyby byl zákon o pobídkách nakrásně za rok zrušen, lze předpovědět téměř s jistotou, že pokud by se objevil zájemce s desetimiliardovou investicí a nabídkou tisíců pracovních míst, kabinet rozvine na přivítanou červený koberec. Ad hoc neprůhledné pobídky by byly možná horší než současný stav. I to už tu ostatně bylo. Při legendární privatizaci Škodovky se vláda diskrétně zavázala, že bude několik let držet vysoká cla na ojetá auta, aby nový majitel nepocítil jejich konkurenci. MAREK HUDEMA

obsáhlejší rozšíření, tím mělčí integrace už začleněných zemí. Takto argumentují třeba britští konzervativci a ve zkarikované podobě například Václav Klaus. Jeho deklarovaná eurovstřícnost vůči Turecku, Ukrajině, Maroku a Kazachstánu se stala příslovečnou. Ale právě Ukrajina tuto argumentaci rozvrstvuje. Proč nechtít do EU Turecko? Za prvé proto, že nám už teď vadí muslimové v Evropě a nechceme desítky milionů dalších. Za druhé proto, že by narušilo prohlubování integrace. Proč nechtít do EU Ukrajinu? Za prvé proto, že bez ní budou klidnější vztahy s Ruskem. Za druhé proto, že by narušila prohlubování integrace. Vidíme tak, že argumenty těch, kteří odmítají Turecko, se nemusí shodovat s argumenty těch, kteří odmítají Ukrajinu. Ti, kdo se bojí o osud evropské integrace, tedy zejména vlády Francie a Německa, jsou proti začlenění Ukrajiny proto, že nejprve je třeba strávit loňské rozšíření a anabázi tureckého vstupu. Širší názorovou škálu poskytuje evropsky vlažnější pravice. Rakouští lidovci se staví odmítavě k členství Turecka a jejich eurokomisařka pro zahraniční vztahy Benita Ferrero-Waldnerová je i proti Ukrajině, dokonce se sama v Evropském parlamentu vyjádřila, že pro Kyjev se nepočítá ani s asociační dohodou. Němečtí konzervativci se sice staví proti členství Turecka, ale bývalý šéf CDU Wolfgang Schäuble se nyní vehementně zastal Ukrajiny. Až dosud si ji

prý Unie držela od těla, což je ve srovnání s kroky podniknutými vůči Turecku nehodno Evropské unie. Vždyť Ukrajina je podle Schäubleho – na rozdíl od Turecka a Ruska – součástí evropské historie a kultury. Britští konzervativci jsou pro začlenění Turecka i Ukrajiny, která by „měla dostat šanci“, jak řekl pro Lidové noviny europoslanec Charles Tannock. Podobně se ve středu vyslovil v Bruselu i šéf ODS, neméně proturecký Mirek Topolánek: „Dejte Juščenkovi šanci,“ prohlásil v rámci své řeči, věnované zejména Ukrajině.

Klíč k určování lidovců Pokud si uvědomíme, že všechny citované politické strany, respektive názorové proudy, jsou v Evropském parlamentu zastoupeny v rámci lidovecké frakce (Evropská lidová strana-Evropští demokraté), naskýtá se určité zobecnění, i když motivace – viz výše – mohou být různé. „Nefalšovaní lidovci“ (rakouská ÖVP) odmítají Turecko i Ukrajinu, konzervativci vycházející z křesťanské tradice (německá CDU) odmítají Turecko, ale berou Ukrajinu, občanští konzervativci (Britové a ODS) berou Turecko i Ukrajinu. Takže díky Ukrajině a Turecku máme k dispozici jakýsi klíč k určování evropského lidovectví. ZBYNĚK PETRÁČEK K dění na Ukrajině viz i článek na str. 10.

Drž se, Cyrile Bude Brusel 2005 pro kubánské disidenty jejich Mnichovem? Právě o tom se dnes jedná v metropoli Evropské unie. Jako Mnichov zřejmě 31. leden pro Castrovy odpůrce neskončí, ale do minulého čtvrtka k tomu moc nescházelo. Nás může těšit, že právě zástupci země, jejíž hození přes palubu v roce 1938 dalo vzniknout termínu „appeasement“, nyní proti neblaze proslulé praxi ustupování zlu bojují. Cyril Svoboda nebude jednat o výjimky ohledně syrečků, rumu či podávání guláše, ale o vrcholné zásady, na nichž EU vznikla, jenže nyní se rozmělňují: o prostou solidaritu se slabými a utlačovanými, v tomto případě s kubánskými disidenty, politickými vězni a jejich rodinami. Nic proti zásadám EU, ale někdy, zakotvené ve směrnicích, působí jako školní řád pro nesvéprávné žáčky. Na jaře tomu budou již dva roky, kdy EU – po bezprecedentním uvěznění 75 disidentů na Kubě – nařídila, že euroambasády v Havaně musí zvát na své recepce tamní opozici. Že by na to nepřišli diplomaté demokratických států sami? Jenže když se tato praxe nelíbila Castrovi, EU – v zájmu dobrých vztahů, dobrých obchodů a vstřícnosti – se rozhodla tuto politiku změnit. V návrhu patřičné směrnice, iniciované lokomotivou euro-castrovských vztahů, španělskou socialistickou vládou, ovšem nestálo, že ambasády zvát disidenty nemusí, ale že je zvát nesmí. Tedy z příkazu změna rovnou na zákaz. Kdyby byla jednotka vstřícnosti zlu jeden chamberlain, Zapaterova vláda by na stupnici pěkně poskočila. Nejpodivnější však je, že s formulací posléze souhlasilo 24 členských států z 25! Pouze Česko se postavilo na zadní a prosazuje kompromis bez oné hanebné věty. Ale i když v Bruselu uspěje, důvod k velké radosti to není. Neshodnou-li se členské země v tak základní věci, o společné zahraniční politice nemá smysl mluvit nahlas. – ZP –

Ať se Zápotocký brání Nový Ústavní soud v krátké době už poněkolikáté rozvířil debatu o smyslu spravedlnosti. Že rozhodl špatně v případě restituce Opočna, není třeba pochybovat, ale u zrušení verdiktu Nejvyššího správního soudu ohledně senátních voleb na Praze 11 je to složitější. Jen v krátkosti: kandidát Antonín Zápotocký těsně nepostoupil do druhého kola senátních voleb. Podle něj za to mohly anonymní pomlouvačné články ve zpravodajích okolních radnic, které před volbami vyšly v několikanásobně větších nákladech oproti normálu. Ústavní soudci stejně jako jejich kolegové ze správního soudu konstatovali, že „došlo k hrubému porušení pravidel stanovených volebním zákonem“. Ale nebylo prý tak vážné, aby se volby musely opakovat. Z toho jde hlava kolem: když někomu byla „hrubě“ porušena práva, jak to že se nedovolá spravedlnosti? A jak se určuje, co už výsledky ovlivňuje a co ještě ne? Jelikož neúspěšný kandidát byl i podle Ústavního soudu poškozen, příčí se elementárnímu citu pro spravedlnost, aby se nedočkal satisfakce. Naštěstí tu možnosti jsou. Jak říká v rozhovoru v tomto čísle přední ústavní právník Jiří Přibáň, Zápotocký se může bránit žalobou pro pomluvu, může vybídnout k prošetření radnic, kde se zneužívají peníze daňových poplatníků na pomlouvačné kampaně atd. Ústavní soud nerozhodl odvážně, aspoň ale ústy svého mluvčího Michala Spáčila konstatoval, že „zákonodárci by měli vzhledem k úrovni naší politické kultury zlepšit volební legislativu (…) a připravit škálu sankcí za nepoctivé jednání“. Vzhledem k tomu, že si politici dodnes neomezili doživotní imunitu a nezpřísnili zákon o střetu zájmů, zní to jako zbožné přání. Ale když byl Ústavní soud k politikům nyní vstřícný, třeba mu oplatí stejným. E R I K TA B E R Y

4/

DOMOV

31 . 1 . – 6 . 2 . 2 0 0 5

Štvanice na Valérii P. FOTO LUDVÍK HRADILEK

S požehnáním primátora se v Českých Budějovicích chystá zločin

Prostě hrozný nepořádek. (Valérie Pužová doma se svými dětmi.)

Čtyřletá Irenka fouká pro mámu píseň na harmoniku a chumel jejích sourozenců se stejné mámě choulí pod stolem u nohou. Valérie Pužová (33) vychovává celkem devět potomků. Tyto dny jsou ale zřejmě poslední, které tráví pohromadě. Sociální pracovnice se totiž rozhodly děti matce odebrat. Příběh, na který minulý týden upozornily Lidové noviny, nabízí odpověď na čím dál tíživější otázku: Proč tady vlastně každý rok končí tisíce dětí v dětských domovech, přestože většina má milující a starostlivé rodiče.

Opravdová láska „Na paní Pužovou jsme vedli spis od chvíle, kdy se jí narodilo první dítě,“ říká vedoucí sociálního odboru magistrátu Pavla Mikšátková.

„Protože ho měla v sedmnácti a protože patří k té skupině lidí, která nekontrolovaně a neustále rodí děti. Ale tehdy jsme neměli legislativní sílu, jak to řešit. Mohli jsme jen občas dělat tytyty.“ Pak se stalo, že otec početné rodiny onemocněl cukrovkou a přestal pracovat. Důsledkem toho rodinné účty občas sklouzly do minusu a Pužovi zůstávali dlužit za nájem. Loni v červnu pak při oslavách dětského dne došlo k prvnímu otevřenému střetu. Jedno z dětí Pužových si vzalo coca-colu a upomínkový předmět, které tam volně ležely. Pracovnice městského úřadu ho ale při tom chytily, zbily a mrštily s ním o zeď. Otec, který to viděl, se vrhl bránit své dítě a zavolal policii. „Nakonec byly naše dámy na přestupkovém řízení pokárány, že neadekvátně chránily majetek ne-

valné ceny,“ říká rozhořčeně náměstkyně města pro sociální věci Vlasta Bohdalová (ČSSD). Po této srážce nabraly události rychlý spád: už za pár dnů město vystěhovalo rodinu z obecního bytu do ubytovny pro neplatiče. Dluh za nesplacené nájemné během deseti let činil kolem dvou set tisíc. Manželé s 9 dětmi od jednoho do patnácti let se museli natěsnat do jedné místnosti 2x4 metry s kuchyní, vzdálené od obchodů, škol a úřadů několik kilometrů, to vše za nájem o tři tisíce korun vyšší než dosud. A úřad konal dál. „Zeptali jsme se ve škole, zda mají nějaké neomluvené hodiny. A měly. V tu chvíli nám pomohl nový zákon, který nám dal možnost sankce: hned jsme jim proto zastavily přísun sociálních dávek,“ popisuje paní Mikšátková. Do toho náhle

zemřel otec rodiny. Kvůli zastaveným dávkám a výdajům na pohřeb nemá matka po tři měsíce na zaplacení nájmu v ubytovně. „Krátce po smrti muže přišla paní ze sociálního s tím, že dávají návrh na odebrání dětí, protože dlužím na nájmu,“ říká paní Pužová. „Vystrašili děti tak, že se pak bály chodit do školy, aby je odtamtud sociálka neodvedla.“ Přestože dluh za nájem v ubytovně paní Pužová splatila, sociální pracovnice na svém návrhu odebrání dětí dodnes trvají. „Proč? Podívejte, nedocházka do školy stále trvá, i když omluvená, a špatná hygiena a navíc to živelné přivádění dětí na svět,“ říká náměstkyně Bohdalová. „Těžko popsat, co jsem na ubytovně, kde žije, viděla. Oni tam spí na palandách po dvou, pod tím halda prádla na žehlení, prostě hrozný nepořádek,“ popisuje paní Miklušáková svoji jedinou návštěvu. „Ano, ona má ty děti ráda,“ doplňuje ji náměstkyně Bohdalová. „Ale po svém, opravdová láska vypadá úplně jinak. To by děti nedovedla do takové situace, že musí bydlet na ubytovně, kterou ani nedokáže zaplatit.“ Termín soudu o odebrání ještě není znám, jeho pravděpodobný výsledek už ano. „Místní sociální pracovnice jsou zkušené a odvádějí kvalitní práci. Takže jen výjimečně nevyhovíme jejich návrhu,“ říká soudce okresního soudu Petr Mazanec, který dostal věc k vyřízení. Sociální pracovnice mají i podporu vedení města. „Když jsem viděl, v jakém prostředí rodina žije, tak je řešení jasné – ústav,“ říká primátor Miroslav Tetter (KDU-ČSL). „A dál se o tom odmítám bavit.“

Už toho mám dost „Děti Pužových nikdy nebyly týrané nebo hladové. A to, že je teď chtějí matce odebrat, je špatně. Proč jí místo toho raději nepomohli, proč jí nějak neulehčili?“ ptá se dětská lékařka Marie Hřídelová, která sama do rodiny dochází, aby – jak říká – „paní Pužová při všech svých starostech nemusela ještě cestovat za mnou“. Podle odborníků měly sociální pracovnice v tom-

to případě několik možností a povinností, jak rodině pomoci – od nabídky placené pomocnice v domácnosti přes pomoc se zpracováním rodinného rozpočtu až po radu, jak postupně umazat dluh. „Třeba tím, že budou příspěvek na bydlení rovnou posílat na zaplacení nájmu,“ říká Věra Bechyňová ze sdružení Střep, které se už několik let snaží vracet děti z dětských domovů zpět do rodiny. „A jestliže kritizují matku za nedokonalý úklid, tak by se nejdříve měly podívat na to, kolik času paní Pužové vůbec na úklid může zbývat, když musí ráno rozvést děti do třech škol, pak se vrátit zpět na ubytovnu uvařit a zase vyzvednout děti ze školy, nakoupit a ještě oběhnout úřady a uvařit večeři. To je nemožné zvládat bez pomoci. A pokud hovoří o nevhodné hygieně v bytě, tak je třeba říct, že jedna místnost pro takový počet dětí prostě zdejší hygienické normy splňovat nemůže.“ Českobudějovické sociální pracovnice debatu o pomoci odmítají. „Nevím, co všechno jí naše pracovnice nabízely, pomocnici by ona určitě nechtěla. A každopádně zacházíte do detailů,“ říká paní Mikšátková. „Takže já už toho mám dost.“ Podle odhadů odborníků ze čtyř tisíc dětí, které v Česku ročně končí v dětských domovech, jich 97 % pochází ze sociálně slabé či chudé rodiny, které se místo pomoci dostalo – podobně jako paní Pužové – pouze represe. „Nelíbí se mi to, je to příšerné. Ale sociální pracovnice spadají pod krajské úřady a my s tím nemůžeme nic dělat,“ říká k tomu šéfka ministerského odboru pro rodinu Michaela Marksová-Tominová. „Jediné, co nyní – tři měsíce po nástupu do této funkce – mohu slíbit, je, že co nejdřív uspořádám kulatý stůl, kde by pracovnice a zástupci neziskovek hovořili o tom, jak tuto situaci zlepšit.“ Naději pro paní Pužovou tak přináší pouze úřad ombudsmana. „Začnu se tím zabývat co nejdřív,“ říká ombudsmanova zástupkyně Anna Šabatová. „Protože to rozhodnutí je ještě možné zvrátit a zachránit tak osud jedné rodiny.“ E L I Š K A B Á R T O VÁ

ČSSD jde do rekonstrukce Nejsilnější vládní strana na cestě mírného pokroku Chceme se modernizovat, ale ještě na to nejsme připraveni. Tak by se dala ve stručnosti shrnout sobotní programová konference ČSSD. Na jednu stranu totiž sociální demokraté přijali novou definici svého pohledu na svět, ale na druhou ve většině konkrétních kroků nepostoupili oproti předchozím letům ani o píď. Přesto jsou lidé kolem premiéra Stanislava Grosse spokojeni, sobota prý zahájila vstup ČSSD do jedenadvacátého století.

Do you speak English? Na první pohled to ale jako modernizace strany nevypadá. Socialisté si totiž odhlasovali, že nebudou podporovat placení školného na vysokých školách, nezavedou finanční spoluúčast pacientů a v žádném případě neuvažují o deregulaci nájemného. Přitom i v řadách sociálních demokratů před programovou konferencí zaznívalo, že je třeba se v tomto posunout, protože na univerzity se dostává málo mladých lidí, zdravotnický systém finančně krachuje a majitelé domů zase nemají pro nízké nájmy na opravy. ČSSD jde ale opačným směrem. Místopředseda strany Zdeněk Škromach prohlásil, že

ČSSD připraví zákon o nájemném, „který regulaci teprve zavede“. K žádnému vývoji nedošlo ani v debatě o důchodové reformě. Strana se jen už poněkolikáté shodla, že je třeba tuto zásadní reformu provést, a to ve spolupráci s ostatními politickými partajemi. Jenže to se jí už několik let nevede a nový nápad nezazněl. V čem je tedy nějaký posun oproti minulému programu, který sice už pod vlivem Vladimíra Špidly naznačoval reformní kroky, ale stále viděl jako základ všeho silný stát, jenž se postará o všechny a na jedince neklade příliš velké nároky? Především v tezích, které pro Stanislava Grosse sepsal jeho poradce Oto Novotný. V jeho materiálu, jenž byl v sobotu schválen i ostatními straníky, mimo jiné stojí, že „široká sociální státní péče a prevence vyvolávala v důsledku její byrokratizace poměrně často pocit, že je tím spíše omezována svoboda jednotlivce a napadána jeho důstojnost“. To je v kruzích ČSSD dosud nevídaný útok na pozice svatého sociálního státu. Tuto sociální ideu ostatně, říká Novotný ve svém dokumentu dál, musí ČSSD stále „kriticky přehodnocovat“: „Dnešní sociální stát je třeba přemě-

nit ve stát sociálního investování, a to především do vzdělávání, rekvalifikací atd. Je třeba udělat naši společnost pružnou,“ vysvětluje Oto Novotný. Toto směřování podpořil i materiál vypracovaný ministrem financí Bohuslavem Sobotkou a ekonomy Pavlem Mertlíkem a Jiřím Havlem, kde stojí, že cílem ČSSD je podpora „technologicky náročnější výroby a sofistikovaných služeb, tedy zaměření na tzv. ,vyspělé technologie‘“. Jedním z prvních kroků má být umožnění vstupu soukromých investorů do financování vědy a výzkumu. Podle akčního programu, který si strana v sobotu také schválila, „prosadíme odpočet daní na vědu a výzkum ve dvojnásobné výši od daňového základu“. Grossův a Novotného materiál přináší ještě jednu novinku. Sociální demokraté už nechtějí stát čistě na národních základech a počítají s mezinárodními, zejména evropskými pilíři. „Národní státy jsou velmi ohrožené světovými událostmi, které samy o sobě nemohou vyřešit. Ve spolupráci s ostatními Evropany lze problémům nejen čelit, ale dokonce mít z toho užitek,“ říká poradce Novotný. Aby se to mohlo provést, chce ČSSD zahájit program „Angličtina

pro všechny“, který má do země přivést zahraniční lektory a zahájit na všech stupních zdejšího školství kvalifikovanou výuku tohoto globálního jazyka.

Zelenější cestou K určitému posunu dochází i v oblasti ochrany životního prostředí. To se projevuje například i v tom, že v programu je kapitola věnovaná „sociálně tržní a ekologicky zodpovědné ekonomice“. V ní například mimo jiné stojí, že ČSSD vidí „příležitost ke změně struktury průmyslu od tradičních ,těžkých‘ odvětví k ekologicky přívětivým odvětvím“. Nebo se zde píše, že „dáváme přednost ekologické a krajinotvorné funkci vodních ploch a toků před jejich jednostranným hospodářským využitím, neberoucím ohled na uvedené primární přírodní funkce těchto systémů“. Ještě odvážnější je pasáž, která se věnuje výhradně životnímu prostředí. Ta například konstatuje: „stavíme se negativně k záměru budovat systém průplavů Dunaj–Odra–Labe“, což byl v řadách sociální demokracie dosud velmi oblíbený projekt. Program také dává naději obcím, které dnes znovu ohro-

žuje rozšiřování těžby nerostných surovin: „Je důležité, aby rozhodnutí vyplývající z realizace energetické politiky byla uskutečněna výhradně po dohodě s dotčenými obcemi a krajskými samosprávami.“ Podobně jsou tu jasné a konkrétní návrhy na podporu veřejné dopravy, budování průmyslových center v už zastavěných areálech a ne ve volné přírodě atd. Co je ale zřejmě nejdůležitější: program hovoří o zavedení ekologických daní. „Jde například o to, že je třeba daňově zvýhodnit obnovitelné zdroje, více zdanit čerpání těch neobnovitelných a vedle toho zase snížit zdanění práce,“ říká Petr Petržílek z ekologické komise ČSSD. Program se bude definitivně schvalovat na stranickém sjezdu, který se koná už za několik týdnů, a nakolik bude realizován, ukáže budoucnost. I lidé kolem Stanislava Grosse, kteří sobotu brali více méně jako svůj úspěch, poté v kuloárech konstatovali, že programové debaty zajímají jen málo lidí, takže se dá na teoretické rovině leccos prosadit. V praxi ale moderní a ekologicky vstřícné kroky narážejí často na zásadní odpor. E R I K TA B E R Y

RESPEKT / 5

DOMOV

/5

Ministři se oteplování nebojí Ohlasy jedné velmi varovné zprávy Zpráva mezinárodního vědeckého týmu Meeting the Climate Challenge o bezprostřední hrozbě klimatického krachu vzbudila ve světě pochopitelný rozruch. Členové klubu nejbohatších zemí G8 se jí budou zabývat na své schůzce tento týden, na prestižním ekonomickém fóru v Davosu se už den po zveřejnění stala jedním ze dvou hlavních témat. „Vyspělé země se musí dohodnout, jak čelit změně klimatu,“ zahájil konferenci britský premiér Tony Blair a varování o možné katastrofě probírali i další řečníci. Kde jinde by měla mít jejich slova rezonanci než v Česku – jednom z největších současných „výrobců“ skleníkového plynu na evropském kontinentě.

Spas se, kdo můžeš Čtyřicetistránková zpráva krizového týmu politiků, vědců, bankéřů a profesorů není klasickou vědeckou studií, ale návrhem kroků nutných k záchraně bezprostředně ohroženého lidstva. Zjednodušeně řečeno, text tvrdí, že za posledních dvě stě let se zásluhou přibývání oxidu uhličitého zvýšila teplota skoro o jeden stupeň a zároveň nás tatáž teplotní hodnota dělí od katastrofy, která bude mít nevratný dopad na život na Zemi – rozpad zemědělství, nedostatek pitné vody, údery roz-

sáhlých přírodních katastrof a podobně. Ačkoli to v samotné zprávě není, britský Independent spočítal, že při zachování dosavadního tempa ročních přírůstků oxidu uhličitého by se lidstvo této hranici mohlo přiblížit už za deset let. Dokument mezinárodního týmu obsahuje deset doporučení, co dělat k odvrácení nevratné změny klimatu. Například zvýšit do roku 2025 podíl své energie vyrobené z obnovitelných zdrojů na čtvrtinu roční produkce. Zdvojnásobit výdaje na výzkum a vývoj čistých technologií, nasměrovat zemědělské dotace na podporu energetických plodin nebo konečně zavést systémy obchodování s emisemi oxidu uhličitého a donutit tak průmyslové podniky snižovat znečištění. „Ta zpráva je adresována především vysoce rozvinutým zemím ze spolku G8. Tedy jiné cílové skupině, než je Česká republika. Ale i pro nás by to měla být přinejmenším pobídka, abychom se tímto problémem začali zabývat,“ říká Vojtěch Kotecký z ekologického hnutí Duha. „Prostě už nejde jen opakovat, že jiné země mají pro výrobu čisté energie mnohem lepší podmínky, ale o to přispět co nejvyšší měrou k požadavkům EU a krizového týmu.“ Z obnovitelných zdrojů – voda, vítr, slunce, biomasa – dnes Češi vyrá-

zpráva je „zásadním varováním“, i to, že k jejímu vyznění Česká republika podstatně přispívá svými emisemi. Nicméně velký prostor pro naši aktivitu zatím nevidí – a to ani ve snaze toto znečišťování snížit. „To je prostě množství, které považujeme za potřebné, jsou to čísla, která vycházejí z předpokládaného rozvoje podniků,“ říká Jahn na otázku, proč vláda ani v připravovaném obchodě s emisemi netlačí podniky směrem ke snižování exhalací, ale naopak na sklonku loňského roku zvýšila jejich limit o dvacet procent z původně uvažovaného množství. Stínový ministr průmyslu z ODS Martin Říman si myslí, že zpráva pro G8 je přehnaná. „Proces oteplování je třeba sledovat. Ale musíme být opatrní v závěrech,“ říká. „Nemyslím si, že bychom kdy mohli dosáhnout čtvrtinového podílu na výrobě energie z obnovitelných zdrojů. Jsme na maximu, a jestli jsme se k něčemu zavázali Evropské unii, byla to chyba, kterou bychom měli přehodnotit. A pokud jde o znečišťování ovzduší, prostě máme silný těžký průmysl a vždy budeme patřit mezi největší znečišťovatele, to je jen hra s čísly,“ říká Říman. Jeho slova se kryjí s názorem místní lobby těžkého průmyslu. Šéf představenstva svazu průmyslu a dopravy Josef Zbořil považuje doporučení komise za poplašnou zprávu:

bějí necelé čtyři procenta své roční energetické produkce. V sousedním Rakousku je to skoro sedmdesát procent, v Polsku necelé dvě procenta a třeba člen G8 Velká Británie je na tom stejně jako my. Průměr v zemích Evropské unie se pohybuje kolem osmi procent. Česká republika se zavázala EU, že během pěti let zvýší výrobu „čisté“ energie na dvojnásobek, a v Evropské unii by za tu samou dobu měl vzrůst její podíl na celkové výrobě energie ve všech zemích na dvanáct procent.

Mrskat se na kříži Podíl Česka na globálních změnách klimatu se dá měřit tunami oxidu uhličitého, který produkujeme, a ochotou podílet se na celosvětovém snižování emisí. Česká republika je největším znečišťovatelem ovzduší ze zemí Evropské unie (vedle českých 12 tun oxidu uhličitého na jednoho obyvatele má např. Německo 10, Rakousko 8, Polsko 8, Maďarsko 6 a Lotyšsko 3). Co s tím míní udělat politici včetně těch stínových a co si o tom myslí odborníci? Nakolik je pro ně výzvou doporučení mezinárodního krizového týmu? Ministr průmyslu Milan Urban pokládá po vyslechnutí těchto otázek beze slova telefon. Místopředseda vlády Martin Jahn připouští, že

„Teplá období byla i dříve,“ říká. „A když USA vypouští 22 tun CO2 na hlavu, neznamená Česko s dvanácti tunami nic. Tak proč se sebemrskat?“ O složitosti prosadit něco z návrhu komise mluví ministr životního prostředí Ambrozek. „Právě jsme předložili zákon o obnovitelných zdrojích energie. Ale řada poslanců spojených s průmyslovými kraji má vůči němu výhrady, a tak se bojím pozměňovacích návrhů, které zákon shodí ze stolu,“ řekl v pátek ČT 1. Jeho stínový protějšek Bedřich Moldan tvrdí, že pokud se dostane do vlády, bude se snažit prosazovat všechny návrhy komise. Nicméně není jasné, jak přesvědčí totální skepsi svých stranických kolegů vůči takové politice, podtrženou tvrzením Karla Kříže, poradce předsedy ODS Mirka Topolánka. „Je to zbytečná hysterie pro nic. Tyto zprávy píší blázni, kteří je prosazují a pak si na tom zakládají byznys,“ říká Kříž, který zprávu nečetl a je přesvědčen, že „i kdyby se hodnoty CO2 v atmosféře rapidně zvýšily, poroste o to víc rostlin, které jej vstřebají“. Moldan ale neztrácí optimismus: „Znám výhrady svých kolegů,“ komentuje Křížovo stanovisko, „a věřím, že se mi je podaří přesvědčit.“ J A R O S L AV S P U R N Ý J A N K O VA L Í K

Moravský slušňák v Africe FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Cesta Dalibora Koppa z Pavlic do Libérie – a dál s ním připravoval vyzbrojení Hamásu přes jemenské a íránské zprostředkovatele. „Měli jsme ho celou dobu pod kontrolou,“ tvrdí mluvčí BIS Jan Šubert. „Ten obchod se nikdy neuskutečnil,“ dodává. Tajná služba také stála na počátku Koppova zatčení loni v květnu.

celní deklarací bůhvíkam. Vzhledem k tomu, že přes část svých podnikatelských aktivit měl Kopp úzké vztahy s celní správou (zabýval se totiž mimo jiné obchodováním s celními zárukami), není vyloučeno, že se mu či jeho společníkům podařilo propašovat pod falešným označením mnohem víc než jednu výrobní linku na náboje.

Pozdravujte v Jemenu Sliboval, že přijde

Kopp tvrdí, že za to nemůže. Podle lidí z OSN to není pravda. (Liberijští ozbrojenci zabíjejí člověka v Monrovii, 1996.)

V celé rovníkové Africe dnes asi neexistuje proslulejší Čech než Dalibor Kopp. Aspoň pro tamní misi OSN, která ho nedávno obvinila, že svými zbrojními kšefty žene oblast do dalších a dalších krvavých konfliktů. Ve vlasti dosud o slavném rodákovi nikdo nic pořádně neví, i pro sousedy z rodných Pavlic byl ještě nedávno pouhým drobným podnikatelem s mysliveckými potřebami. Pak najednou přišel šok: nejprve zatčení doma, pak útěk do liberijské divočiny, nové zatčení a nový útěk. A potom oficiální komuniké, že nenápadný moravský obchodníček může patřit mezi vyzbrojovatele iráckých teroristů a palestinského Hamásu. Bližší pohled ovšem prozrazuje, že Koppova cesta k proslulosti byla sice dlouhá, ale přímá.

Ten s tou černoškou Po Daliboru Koppovi (43) dnes pátrají afričtí policisté i jednotky OSN.

V půli loňského prosince byl sice zatčen jordánskými vojáky v liberijské Monrovii, ale pak podplatil tamní úředníky a nedávno zmizel. „V Libérii nemáme žádné diplomatické zastoupení, vlastně ani nevím, kde je nejbližší ambasáda, takže nemáme žádné informace, co se vlastně děje,“ říká tiskový mluvčí ministerstva zahraničí Vít Kolář. A stejně tápe i policie, která Koppa před časem obvinila z pašování vojenského materiálu a loni v září na něj vydala mezinárodní zatykač. „Ani my o něm dnes nic nevíme,“ říká policejní mluvčí Blanka Kosinová. Získat informace v Monrovii je tedy vyloučeno, ale těžké je to i v jihomoravských Pavlicích, kde Kopp žil a měl svou podnikatelskou základnu. „Vlastně jsem ho pořádně neznal,“ říká starosta pětisethlavé obce Josef Myslík. „Byl takový nenápadný.“ Ostatním osloveným sousedům se nejvíc vryl do paměti podnikatelův sňatek s liberijskou občankou: „Jo, to byl ten s tou černoškou,“ vzpomíná si

hned žena v místním bazaru. Z veřejných dokumentů je možno zjistit jen o málo víc: Kopp vystudoval průmyslovku a po roce 1990 založil postupně šest firem – jedna z nich měla právo obchodovat s loveckými zbraněmi a náboji. V roce 1996 koupil od obce garáže s kancelářskou nadstavbou na kraji vesnice – „Mimochodem dodnes je úplně nesplatil,“ vzpomíná starosta. Kopp se svým bratrem objekt přestavěli na prodejnu pro myslivce, z garáží se stala výrobní linka na náboje do loveckých zbraní. „Prosím, běžte pryč. Já nic o ničem nevím,“ říká starší prodavačka za pultem, sotva po pozdravu vyjevíme novinářský účel návštěvy. Prostory výrobní linky jsou zapečetěné. V roce 1996, kdy objekt koupil, už byl Dalibor Kopp a jeho firmy v hledáčku BIS. Tajná služba totiž v té době dostala echo, že se ve Vídni sešel se známým arabským obchodníkem se zbraněmi, a vypátrala, že

Dalibor Kopp byl jedním z šéfů firmy Valenter ze Zubří, která má povolení na výrobu vojenské munice. Firma požádala předloni o licenci na vývoz nábojů pro policii do Iráku a nedostala ji. BIS ovšem podle důvěrného zdroje zjistila, že se Kopp pokouší dodat náboje do Iráku ilegálně. Sešel se kvůli tomu v Brně s jemenským podnikatelem, který byl ale pod dohledem coby podezřelý emisar teroristů, a BIS upozornila na Koppa policii. Ta jej nějaký čas sledovala a loni v květnu spadla klec. Při razii v pavlické firmě vyšlo najevo, kde vlastně chtěl výrobce mysliveckých patron náboje získat. V bývalé garáži stála linka na výrobu vojenské munice, jak se později zjistilo, propašovaná pod nálepkou „technologie“ v roce 1999 letecky z Ukrajiny. Kromě prověrky práce celníků dopadla na policii i nutnost rozplést labyrint Koppových firem, v jejichž řídících orgánech podle papírů zasedala tak nesnadno předvolatelná společnost jako bývalí sovětští důstojníci z Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Běloruska, Arménie či Ruska a tuzemští občané s falešnými adresami. Tváří v tvář ukrajinskému paši vyvstala otázka, co všechno Kopp dovezl a vyvezl pod falešnou celní deklarací a jak mu to mohlo – „pod dohledem BIS“ – procházet. Mohlo to znamenat, že BIS o všem věděla, včetně propašované linky, ale snažila se přes Koppa dostat k větším rybám, ale i to, že celní falzifikáty tajné službě unikly. „K tomu se nemůžu vyjádřit,“ říká mluvčí Šubert. Policie dnes prověřuje hypotézu, že Kopp nejen náboje načerno vyráběl, ale hlavně přebaloval mnohem větší množství ilegálně dovezené munice a zbraní z postsovětských zemí do krabic s logem svých firem a reexportoval je pod falešnou

Po květnové razii chtěla policie vzít Koppa do vazby. Brněnský soudce David Otevřel to ale odmítl. „Pan Kopp tvrdil, že s vojenským materiálem už nechce mít nic společného, že se nechal napálit. Nebyl nikdy trestaný,“ vysvětluje svůj krok. Tři dny po propuštění odcestoval Dalibor Kopp za hranice. Muž s řadou dobrých kontaktů v postsovětských zemích a s manželkou ze skrz naskrz zkorumpované a téměř nekontrolovatelné Libérie neměl s úkrytem problém. „Státní zástupkyně o hrozbě útěku nemluvila a mě to taky nenapadlo,“ říká soudce, „pan Kopp slíbil, že bude k dispozici.“ Poté co byl na uprchlíka vydán mezinárodní zatykač, jej v prosinci zatkly jordánské jednotky mise OSN v Monrovii. „Tento muž představuje nebezpečí pro celou západní Afriku. Aktivně se účastní vyostřování sporu v oblasti tím, že prodává zbraně různým ozbrojeným skupinám,“ prohlásil vyslanec OSN Abú Músá. Kopp podle něj například nabízel linku na výrobu kulometů nebo minometné střely. Tyto zbraně se mohly dostat do Afriky při „přebalování“ v Pavlicích. Koppa – podle dostupných informací – pustil z vězení podplacený úředník „na krátkou návštěvu rodiny“ – a on zase zmizel. „Dnes může být kdekoli,“ říká tiskový mluvčí ministerstva zahraničí Vít Kolář. „Podaří-li se ho znovu zavřít, požádáme o jeho vydání, ale bude to složité. Třeba s Libérií nemáme žádnou dohodu o právní spolupráci a vůbec netušíme, jak by se tamní vláda při posuzování naší žádosti zachovala.“ J A R O S L AV S P U R N Ý

6/

DOMOV

31 . 1 . – 6 . 2 . 2 0 0 5

První česká vzpoura v EU

Otázka pro Evropu: k čemu dialog zaplacený zradou přátel a ideálů svobody? (Oswaldo Payá se vítá se svou ženou Ofelií po návratu z Evropy, únor 2003.)

Čeští diplomaté sehráli v Bruselu úspěšnou partii, která posunula evropskou zahraniční politiku. Češi se zastali slabších a přiměli k tomu i zbytek Evropy. Pro domácí veřejnost je to důkaz, že když se zdejší politici nebojí postavit za spravedlivou věc, může být český hlas slyšet. Pro Kubánce sevřené v kleštích Castrovy diktatury to znamená důstojnou naději, že se na ně ještě úplně nezapomnělo.

Fidel David Castro Evropané si s Fidelem Castrem nevědí rady. Obraz komunistického tyrana se jim ztrácí pod plakátem vizionářského Davida, který se postavil americkému Goliášovi. Evropané se v Davidovi trochu vidí a znovu a znovu zkouší být s ním přes veškeré jeho vyvádění zadobře. Naposledy se o tom pohádali právě minulý týden. A výsledek sporu nečekaně ovlivnilo principiální české stanovisko. Kořeny současné hádky vyrašily na jaře 2003, právě v době, kdy politika pomalého sbližování Evropské unie s diktátorským kubánským režimem zažívala své hvězdné chvíle: obchody se točily, na Kubu tekly evropské investice a turisté se opalovali na speciálně vyhrazených plážích. Na stole ležely připravené hospodářské smlouvy a Evropa si pochvalovala, jak rafinovaně umí z Bruselu obávaného tyrana kočírovat. Jenže pak vypukla válka s Irákem a Castro se rozhodl, že ve zmatku a protestech, které vzbudila, skoncuje potichu a nadobro s domácí opozicí. Ze dne na den tehdy v kubánských kriminálech zmizelo sedm desítek představitelů pokojné demokratické opozice, kteří za své zločiny spočívající například v psaní článků pro zahraniční tisk dostali dohromady zhruba 1500 let. Krátce nato nechal diktátor popravit trojici nešťastníků, kteří se pokusili unést trajekt a uprchnout s ním z Kuby na Floridu. Ale domněnka, že v protiamerických bouřích unikne se svým domácím úklidem po-

zornosti, Castrovi nevyšla. Naopak – v červnu Evropská unie přijala diplomatické sankce, které zastavily cesty evropských státních představitelů na Kubu a zavázaly jednotlivé členské země k maximální vstřícnosti vůči kubánským disidentům. Druhý bod nalezl své formální vyjádření v povinnosti západních ambasád zvát na své recepce kromě zástupců kubánského režimu i představitele demokratické opozice. Castro odpověděl nadávkami a následným zmrazením diplomatických vztahů.

„Na Kubě žije 30 000 Španělů, na konzulátu se denně zapíše deset smíšených manželství a Kuba je pro Španělsko třetí největší trh v Latinské Americe,“ dodává nově jmenovaný ambasador na Kubě Carlos Alonso Zaldívar. Španělský názor, že současné diplomatické temno nikam nevede a že opatření z června 2003 je potřeba zrušit, ovšem v Bruselu narazil na stanovisko Čechů, Nizozemců, Slováků a Poláků, kteří mají ohledně Castra dlouhodobě jiný názor. K dosažení jednomyslné unijní shody bylo tudíž třeba jednat.

český disident, dnešní místopředseda Senátu Petr Pithart. Tuto pravdu teď z druhé strany oceánu potvrzuje do praskajícího sluchátka i jeden z nejznámějších kubánských neposlušných Oswaldo Payá: „Pozvání na ambasádu je pro nás velmi důležitý symbol a Unie by nám měla alespoň vysvětlit, proč ho ruší. Jestliže Evropa chce opravdu dialog s Castrem, dobře, ale stanovme si alespoň metu – pokud do šesti měsíců skutečně nenastane obrat, vězni nebudou propuštěni a nebude vyřešena otázka lidských práv a svobod, pak nemá smysl mluvit o dialogu.“ Češi zůstali na svém a ve středu to v Bruselu vypadalo dramaticky. „Máme vlastně dvě možnosti,“ vysvětloval v polovině týdne náměstek Kolář. „Buď si vyjednáme výjimku, anebo společné rozhodnutí jednostranně zablokujeme.“ To je pro osamělou, malou zemi bez spojenců samozřejmě krajní a riskantní postoj, jehož důsledky si Česko zatím nikdy nevyzkoušelo. Je ale potřeba říct, že právě v této chvíli ukázali čeští politici tvář, jakou nevídáme příliš často. Ministr zahraničí Cyril Svoboda (KDU-ČSL) dostal podporu celé vlády. Opoziční ODS vydala téhož dne oficiální prohlášení, ve kterém uvedla, že „vláda má ve svém zásadovém postoji naši podporu“. „Jsem přesvědčen, že je zcela v zájmu ČR, aby politika vůči Kubě zůstala nezměněná,“ mailoval z Bruselu do Respektu stínový ministr zahraničí Jan Zahradil. Bývalý prezident Václav Havel postoupil meziná-

rodnímu novinářskému syndikátu ostře formulovaný článek napadající bezzásadový postoj většiny zemí EU. „Kde to skončí?“ píše v textu o evropské ochotě ustupovat diktátorům bývalý disident Havel. „Bude se Evropa účastnit tendrů na výstavbu raketových základen v Číně? Budou nám naše postoje k Čečensku diktovat poradci Vladimira Putina? Omluvíme se Saddámu Husajnovi? Zahájíme mírové rozhovory s al-Káidou?“

Vzpoura nekončí Evropa vzala českou hrozbu vetem vážně a ve čtvrtek večer pak díky tomu spatřila světlo světa nová dohoda: cesty evropských politiků na Kubu ano, zákaz zvaní disidentů na ambasády ne. V červenci pak bude nový postoj Unie ke Kubě znovu posouzen, a pokud dialog nepřinese žádné hmatatelné důsledky v podobě propuštěných vězňů, vrátí se všechno zase zpět. „Já myslím, že je to výhra,“ hodnotil vyjednanou dohodu bývalý velvyslanec ve Washingtonu a náměstek ministra zahraničí Alexandr Vondra. „K tomu posunu došlo jenom díky principiálnímu českému postoji.“ Podle diplomatů nebyla česká vzpoura z minulého týdne nejspíš poslední. V Bruselu se totiž připravují další sporná rozhodnutí. Tím nejbližším by mělo být zrušení embarga na dovoz zbraní do Číny. J I Ř Í S O B O TA, M A R K É TA P I L ÁT O VÁ Autoři jsou spolupracovníky Respektu.

PŘIPOMEŇME SI

Nešňupal – a MF Dnes? FOTO ČTK

FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Cyril Svoboda přesvědčil Evropu, že neustupovat zlu se vyplatí

Mouřenín z Madridu Dejme šanci al-Káidě Přestože ovšem diktátor rozmetal evropskou usmiřovací taktiku s celou parádou totalitní mašinerie, zakrátko mu došlo, že to přehnal. „Castro nechce mít problémy s nikým jiným než s Američany. Protože tak může všechno, co se na Kubě děje, propagandisticky zúžit na spor Havana – Washington. Podívejte, dohodnu se s každým, jenom s nimi ne. Za všechno můžou jenom sankce USA a já jsem chudák spravedlivý revolucionář. Protesty z Evropy nebo odjinud mu takovou image nabourávají,“ říká Tomáš Pojar, šéf nevládní organizace Člověk v tísni, která se v pomoci kubánským disidentům angažuje už léta. Ve své obnovené lásce k Evropě a snaze urovnat rozbité vztahy našel Castro navíc ochotného spojence v nové španělské vládě socialisty Rodriga Zapatera. Emisaři tohoto kabinetu jednají o evropské normalizaci vztahů s Kubou na všech možných úrovních již od září. Pro Španělsko je Kuba především ideologická otázka domácí politiky. Vládnoucí socialisté se snaží vymezit proti předchozím vládám pravicových lidovců a také neoblíbeným Spojeným státům. Kromě toho chtějí pomoci svým občanům podnikajícím či žijícím na Kubě. „Současná politika EU vůči Kubě nepřinesla v žádném směru zlepšení a je vnímána negativně jako obdoba amerických zájmů a strategií,“ popisuje obavy socialistů europoslanec Miguel Ángel Martínez.

Debata o společném postoji Evropské unie vrcholila v Bruselu minulý týden a Česko se v ní nakonec ocitlo samo proti všem. Během rozhovorů se totiž začala rodit strategie, která většině zemí připadala přijatelná: zaražené cesty politiků na Kubu se povolí, otázka lidských práv se však stane povinným tématem jednání s kubánským establishmentem a všichni evropští činitelé se budou na své cestě povinně setkávat také s opozicí. „To začalo řadě zemí připadat jako lepší řešení než původní červnové sankce,“ vysvětluje ztrátu spojenců náměstek ministra zahraničí Petr Kolář. Jenže součástí plánované dohody měl být ještě jeden ústupek: evropské země v něm měly Castrovi slíbit, že přestanou zvát na své recepce disidenty. Právě zrovnoprávnění vlády a opozice totiž diktátorovi lezlo krkem nejvíce. A tady se Češi definitivně zasekli. Nikdo nám nebude přikazovat, koho pozveme na svou ambasádu a koho ne, vzkázala do Bruselu česká diplomacie. V zemi, která si dodnes jako legendární vzpruhu za dob temna připomíná setkání holandského ministra zahraničí Maxe van der Stoela a francouzského prezidenta Mitteranda s chartisty, se ví, že veřejný stisk ruky přes dráty koncentráku není pro vězněné maličkost. „Pro odpůrce režimu je veledůležité vědět, že svět na ně nezapomíná,“ říká bývalý

Na recepci do Guanajay „Osvobození politických vězňů by mělo být morálním požadavkem pro státy, které chtějí mít normální vztahy s kubánským režimem. Je třeba připomenout, že např. ve vězení Mar Verde v Santiagu de Cuba vězni Alexis Fernández odsouzený na 20 let a Augustín Cervantes García drží hladovku na protest proti stravě naprosto nevhodné pro lidské bytosti. Ta sestává z horké slané vody, zapáchajících těstovin a tří lžiček rýže. Ve věznici Guanajay protestují vězňové Efrén Fernández Fernández a José Miguel Martínez, protože je jim odpírána i ta jediná hodina slunce denně, na niž mají nárok. Místo toho jsou

celé týdny drženi ve tmě. Vězeň José Daniel Ferrer odsouzený na 25 let trpí ve věznici v Camaguey již několik měsíců svrabem bez jakýchkoli léků, což znamená opravdové fyzické mučení. Tento nemocný vězeň spolu s vězněm Juanem Carlosem Herrerou byli zavřeni na tzv. trestné cele, kde byli ponecháni bez jídla. Nejedná se o ojedinělé případy, ale o systematicky kruté zacházení, díky němuž jsou vážně zdravotně ohroženi všichni političtí i běžní vězňové na Kubě.“ (Úryvek z tzv. Informační poznámky, kterou Oswaldo Payá poslal 19. ledna 2005 Evropskému parlamentu.)

Trenér Straka mohl na test. Ale co ti, jimž rozbor vlasů v obraně cti nepomůže?

František Straka nebral kokain. Prokázaly to testy, kterým se bývalý fotbalový trenér pražské Sparty podrobil koncem minulého týdne. V osobní rovině tak skončila „kauza“, která loni v prosinci vznesla vážné otázky nad dalším směřováním hlavního proudu tzv. seriózní české žurnalistiky. „Českým fotbalem se šíří šokující informace – trenér Straka prý bere kokain a přišel kvůli tomu o místo,“ napsala před Vánocemi Mladá fronta. Přestože pro své tvrzení nepřinesla jediný důkaz a všichni oslovení představitelé českého fotbalu „šokující informaci“ naopak rozhodně popřeli, fáma byla na světě. A Františku Strakovi nezbylo, než jít na test. Podstoupil ho – a očistil své jméno. Nyní obesílá k soudu autory článku. MF Dnes si dodnes žádné pochybnosti nepřipouští. „Testy ukázaly, že pan Straka nebral kokain v posledních třech letech, ale to neznamená, že ho třeba nebral někdy předtím,“ říká vedoucí sportovní rubriky Jan Švéd. „Ale i kdyby ho nebral nikdy – my jsme žádnou chybu neudělali. Všude se o tom mluvilo, chtěli jsme být prostě první, kteří o tom přinesou nějaké informace.“ Že by byl článek napsán na objednávku trenérových nepřátel z fotbalového byznysu, Švéd odmítá, jak by ale toto tvrzení vyvrátil, neví. Stejně jako neví, co by měl Straka použít na svoji obhajobu, kdyby se třeba „říkalo“, že za jeho vyhazovem ze Sparty stojí záliba v popíjení lidské krve. „Svým lidem absolutně věřím,“ opakuje Švéd s tím, že o žádné omluvě nařčenému trenérovi nemůže být řeč. Představitelé jiných seriózních listů jsou v postoji k „šokujícím informacím“ z anonymních zdrojů mnohem opatrnější. „Takhle citlivou a osobní věc bychom museli mít ověřenou od několika naprosto spolehlivých lidí schopných vystoupit v krajním případě z anonymity,“ říká vedoucí sportovní rubriky Lidových novin Adam Nenadál. „Ale i potom bychom velmi váhali nad smyslem zveřejnění informace, která by mohla konkrétním lidem velmi uškodit.“ Podobný postoj zaujímají i britské deníky The Independent a Guardian, jejichž redaktoři si na telefonický dotaz vůbec nedokáží představit, že by takovouto osobní věc vůbec pustili ven. Etická komise zdejšího Syndikátu novinářů už o problematickém článku jednala, ještě před výsledkem testu, a její konečný výrok se očekává tento týden. A D A M J. Š V E J D A Autor je studentem Literární akademie. K tématu viz článek v Respektu č. 1/2005 v archivu na www.respekt.cz.

RESPEKT / 5

INZERCE

/7

8/

EKONOMIKA

31 . 1 . – 6 . 2 . 2 0 0 5

Velká daňová přestřelka Strany se předhánějí v úlevách pro voliče, ekonomové jsou opatrní

Taková aktivita tu už dlouho nebyla: rok a půl před volbami se politické strany začaly předhánět ve slibech, o kolik sníží lidem daně. Sociální demokracie v sobotu schválila plán na snížení sazeb, přidali se unionisté, ODS připomněla svůj návrh rovné daně. Většina nabídek má ale háček: strany buď nedokáží říct, jak ke svým výpočtům došly, nebo mlčí o tom, jak zalepí díru, která výpadkem daní v rozpočtu nastane.

Mlha před sjezdem Lavinu spustil premiér a předseda ČSSD Stanislav Gross. Druhý lednový týden oznámil, že sociální demokracie se chystá snížit daně z příjmů. Nejdříve se objevil návrh ministra financí Bohuslava Sobotky na posunutí daňových pásem – tedy hranic, od nichž začíná vyšší zdanění. Pásma již léta zůstávají stejná, i když lidé stále víc vydělávají a míra zdanění tak roste zhruba o procento ročně (díky vyšším příjmům se posouvají do vyšších pásem). Vzápětí se ozval poslanec a Grossův poradce Jan Mládek,

který navrhl rovnou daně snížit: nejnižší daňovou sazbu z patnácti na dvanáct procent, druhou z dvaceti na osmnáct. Současně by zrušil základní odečitatelnou položku (ta nyní činí 38 tisíc korun ročně, o ni se snižuje základ pro výpočet daně) a nahradil ji snížením daně o šest tisíc na každého člena domácnosti včetně dětí. „Je to mediálně přitažlivější, lidé si to líp umí představit,“ vysvětluje. Třetí návrh zazněl opět z ministerstva financí: Daně by sice zůstaly stejné, ale daňový bonus by se proti Mládkovu návrhu zvýšil zhruba o polovinu. Víkendová programová konference ČSSD se přiklonila ke „snížení daní nejchudším“, tedy dvou nejnižších sazeb (15 a 20 %). Ekonomové tyto návrhy ČSSD neberou příliš vážně. „Jsou to spíše mediální mlhy ke zmatení uvnitř strany před březnovým sjezdem a odvedení pozornosti od mnohem důležitějších témat, jako je celková daňová reforma,“ soudí Daniel Münich z CERGE-EI. „Jestli je nějaké zásadní téma daní, tak jejich zjednodušení, nikoli žonglování se

sazbami o pár procent dolů či nahoru,“ dodává. Zatímco u sociální demokracie jde jen o drobné změny a rozpočet přijdou podle hrubého propočtu na zhruba deset miliard (na změně by vydělali především lidé s nižšími příjmy, zbylo by jim o několik set korun měsíčně víc), další návrhy jsou už radikálnější: Unie svobody navrhla snížit daně z příjmu fyzických osob ve všech daňových pásmech na polovinu – tedy například v základní sazbě z patnácti procent na 7,5. Průměrná rodina by podle US ročně získala o 15 tisíc korun víc – a státní kase by poklesly příjmy o 56 miliard. „Dvacet miliard by se státu vrátilo tím, že by lidé více utráceli a zaplatili je na DPH a spotřební dani,“ říká Ivo Hartmann, hlavní poradce předsedy unie Pavla Němce. Zbytek výpadku by podle něj pokryly úspory v rozpočtu jako snížení počtu státních úředníků, reforma sociálních a zdravotních výdajů, sloučení některých úřadů a ministerstev či zvýšení ekologických a spotřebních daní. Tyto plány nejsou ovšem za stávající situace příliš reálné nejen pro velmi malou podporu unionistů: i když by se mohlo zdát, že šetřit je kde, protože ministerstva loni neutratila 29 miliard korun a převedla je na letošek. Když totiž ministr financí minulou středu po svých kolezích chtěl, aby po této zkušenosti udělali škrty ve svých rezortech, neuspěl. Minulý týden vody rozčeřili i podnikatelé: ředitel svazu průmyslu a dopravy Jaroslav Míl (bývalý šéf ČEZ) zveřejnil vlastní verzi, podle níž by daně podniků i lidí měly být rozděleny do dvou sazeb:

příjem do milionu by se zdaňoval devítiprocentní sazbou, vše nad to 19 procenty. Chce také zrušit všechny odpočitatelné položky s výjimkou úlev na děti a investic do výzkumu. Výpadek na daních by byl podobně jako u návrhu Unie svobody zhruba 60 miliard korun. „Stačí dobře řídit státní finance a polovina je zpět,“ poukazuje Míl na loni neutracených 29 miliard korun. Většina zbylých peněz by se získala nastartováním malého a středního podnikání a zlepšením výběru daní. „Mnohým podnikatelům by se již nevyplatilo uměle manipulovat se ziskem a jít do střetu s finančním úřadem,“ dodává.

Aby nám to neukradli Na první pohled by se mohlo zdát, že nejpropracovanější návrh má ODS, která již před čtyřmi lety přišla s principem rovné patnáctiprocentní daně. Tou by byli zdaněni nejen zaměstnanci, ale také podniky a stejnou výši by měla i DPH. ODS slibuje i zjednodušit daňový systém. Argumenty vypadají srozumitelně: Zjednodušením a snížením daní se zefektivní výběr a potlačí šedá ekonomika – firmám se už tolik nevyplatí krátit daně či přesouvat zisky do zahraničí. Ve svém programu Modrá šance dokonce ODS slibuje, že deficit rozpočtu během šesti let klesne na nulu. Výpočet základního dopadu na veřejný rozpočet a přínos pro občany by nemělo být složité ověřit. Jenže v případě ODS to nejde. Strana, která nyní suverénně vede předvolební průzkumy a chce příští rok v létě se-

stavovat nový kabinet, totiž nechce říci, jak vysoké plánuje odpočitatelné položky či jak došla k číslům o zlepšení výběru daní. „Je to naše know-how, oznámíme to až po volbách,“ prohlašuje unisono vedení ODS. „Vždyť vidíte, že nikdo nic nemá a všichni jen mávají sliby a vycucanými čísly. A kdybychom to zveřejnili, hned by nám to ukradli, vydávali za své a použili v předvolebním boji,“ říká zcela vážně stínový ministr financí Vlastimil Tlustý. Jen orientačně lze podle něj říct, že odečitatelná položka bude nejméně 48 tisíc ročně a že odpočty na děti budou pohyblivé, aby zvýšily porodnost. „Na druhé a třetí dítě bude podstatně větší příspěvek než na první, pak to opět klesne,“ říká. Podle Münicha má mlčení ODS o detailech jiný důvod. „Kdyby se zveřejnily, zjistilo by se, že jsou nejvíce výhodné pro ty nejbohatší – a u většiny voličů by jim to neprospělo,“ soudí. Jediná z parlamentních stran (kromě komunistů), která se nezapojila do vzrušených debat o výši daní, byli lidovci. „Jsou to jen mediální přestřelky, které nechceme komentovat,“ hodnotí předseda KDU-ČSL Miroslav Kalousek. Podle něho je strana konzistentní a má již šest let stejný ekonomický program, spočívající ve snižování daní i objemu přerozdělených peněz. Kdo chce ale získat podrobnosti, má smůlu: lidovecký sekretariát dokáže poslat pouze projev svého současného předsedy z lidoveckého sjezdu z počátku roku 1998. MAREK POKORNÝ

Na co politici zapomínají „Nejdůležitější je provést reformy penzí, zdravotnictví či sociálních dávek. Bez nich jakékoli změny daní postrádají smysl,“ říká ekonom Daniel Münich z pražského institutu CERGE. Podle něj by i pomohlo sjednocení daní, sociálního a zdravotního pojištění na jeden formulář. „Tři úřady vlastně dělají to samé, ulevilo by to podnikatelům i zjednodušilo systém. Pomohlo by i odstranění daňových výjimek,“ říká. Podobně by podle šéfa Svazu průmyslu a dopravy Jaroslava Míla prospělo to, kdyby se o sociální a zdravot-

ní pojištění, které za zaměstnance odvádí zaměstnavatel, zvýšila hrubá mzda a každý by na své pásce přesně viděl, kolik platí státu. „Potom nejen lépe pochopí, že je potřeba třeba reforma penzí, ale bude jej to mnohem víc motivovat, aby se připojistil,“ soudí Míl. Zcela pragmaticky se pak vyjadřuje k možným reformám politiků pražský daňový poradce Jan Ježek: „Už přestávám ty jejich výkřiky sledovat, mám s bídou čas sledovat, co opravdu schválí. Jen zákon o dani z příjmu se novelizoval loni pětkrát.“

Kdy skončí čínská prosperita? Peking mezi supervelmocí a krachem Čína jako nová supervelmoc světové ekonomiky. To je jedno z hlavních témat tzv. Davoského fóra, prestižního setkání světových ekonomů a politiků, které začalo minulou středu ve Švýcarsku. Většina ekonomů a komentátorů nepochybuje, že nejlidnatější země světa za několik desetiletí převezme nynější vůdčí roli Spojených států. Cesta Číny ke světové hegemonii však nemusí být tak snadná a může dokonce skončit ekonomickou katastrofou.

Rakušané vědí Populární knihy jako například „Čínský investor: Zbohatněte s další supervelmocí“ od Cesara Bacaniho vyprávějí příběh o fenomenálním úspěchu. Čínské HDP roste podle posledních údajů o 9,5 % ročně (západní Evropa platící eurem dosahuje jen 1,8 %, USA 4 %). Problémem ovšem je, že financování čínského rozvoje je velmi nezdravé. Ekonom Krassimir Petrov uveřejnil na serveru FinancialSense.com na podzim roku 2004 provokativní článek nazvaný „Čínská Velká deprese“. Autor předkládá čtenáři paralelu mezi vývojem nynější

čínské ekonomiky a dvacátými lety minulého století v USA, která skončila největší krizí 20. století. Petrov přitom cituje analýzu ekonoma Murraye Rothbarda z knihy „Americká velká deprese“. Rothbard je příslušníkem rakouské ekonomické školy, kam patřila jména jako Friedrich von Hayek nebo Joseph Schumpeter. „Rakouská“ teorie ekonomického cyklu tvrdí, že hlavní příčinou přehřátí ekonomiky a následného krachu je nadměrný růst objemu peněz v ekonomice. Peněz je více, než kolik je možné rozumně umístit s ohledem na přiměřené výnosy a rizika. Jsou-li dobré investiční příležitosti vyčerpány, peníze proudí do velmi riskantních nebo dokonce předem ztracených projektů. Nakonec peníze dojdou, špatné projekty zkrachují a v důsledku náhlého nedostatku peněz budou postiženy i ty dobré. Nastane krize.

Ocel nahoru, akcie dolů O tom, že je peněz v Číně nadbytek, není pochyb. Mezi léty 2001 a 2003 rostl objem peněz a úvěrů o 23 procent ročně. Šlo o trojnásobně rych-

lejší růst než v USA před tři čtvrtě stoletím. Také další znaky čínské ekonomiky přesně odpovídají popisu hospodářství těsně před krizí podle rakouské školy: ceny zboží se drží na nízké úrovni, protože jsou stlačovány nadbytečnými kapacitami, zatímco suroviny a nemovitosti letí nahoru v důsledku výstavby a provozování těchto závodů. Ceny oděvů a obuvi poklesly v roce 2004 o 2,3 %, ceny elektrických spotřebičů dokonce o 5,4 %. Naopak průměrné ceny bydlení v Číně vzrostly o 11,7 procenta na 2758 jüanů (tj. přibližně 7300 korun) na čtvereční metr. Během roku 2004 navíc došlo k explozi cen surovin a materiálů. Světová cena oceli válcované za studena vzrostla díky poptávce z Číny během prvních osmi měsíců roku 2004 o 125 procent, cena koksu se v průběhu posledních dvou let zvýšila více než čtyřnásobně. V souladu s „rakouskou“ teorií se přitom v Číně investuje do projektů, které nejsou ziskové. Dobře to ilustruje index MSCI China ukazující ceny nejdůležitějších čínských akcií – od svého spuštění v roce 1993 poklesl na přibližně čtvrtinu své počáteční hodnoty. I tak veleúspěšná

společnost jako China Mobile měla od roku 1999 až doposud prakticky nulové výnosy akcií, o vyslovených debaklech, jako je například Chia Hsin Cement, které ztratily přes 90 % hodnoty, ani nemluvě. „Řadu let trvající úvěrová expanze znamená, že krach v Číně je nevyhnutelný,“ tvrdí Krassimir Petrov.

Konec jistot V Číně je ale bankovnictví prodlouženou rukou státu, který nedopustí, aby se systém sesypal jako domeček z karet, tvrdí odpůrci hypotézy o blížícím se krachu. Ano, stát má možnost sanovat špatné bankovní úvěry po dlouhou dobu, nikoli však donekonečna. Špatné úvěry bank bude, podobně jako tomu bylo u nás v polovině devadesátých let, splácet státní rozpočet. Řešením může být zvýšení daní anebo inflační emise peněz. Ideální možností je, že vláda přiškrtí úvěry a zpomalí hospodářský růst bez katastrofálních následků. O to se ostatně již od jara 2004 snaží. Ale ani v tomto případě se nelze vyhnout sociálním problémům. Nutnost postupné likvidace nebo privatizace neefektivních podniků povede

ke zničení tradičních sociálních systémů vystavěných na základě podnikové péče. Podniky doposud zabezpečovaly penze, zdravotní péči, bydlení či školy. Tyto povinnosti privatizátorům odpadají. Čtyři pětiny Číňanů nemají žádné penzijní zabezpečení, nezaměstnaní nejsou ani dostatečně evidováni. Již nyní proto roste počet stávek, demonstrací nebo pouličních nepokojů. Dokonce i oficiální Týdenní věstník přiznal koncem minulého roku, že v roce 2003 došlo k nárůstu těchto protestů oproti roku 2002 o 15 procent. Nyní je nespokojenost tlumena 9,5% hospodářským růstem. Co se však stane, až růst zpomalí? Prozatím protesty nesměřují proti režimu, protože Číňané uznávají politickou stabilitu jako jednu z nejvyšších hodnot. Zde se projevuje tisíciletá konfuciánská tradice, která mimo jiné hlásá, že stát je nutno poslouchat. Přesto ale rychlé ztlumení růstu na „pouhá“ čtyři nebo tři procenta může vést k tomu, že dosud doutnající nespokojenost přeroste v organizovanou vzpouru. PAV E L K O H O U T Autor je ekonom PPF.

RESPEKT / 5

EKONOMIKA

/9

Všechny doly míří do ČEZ FOTO LUDVÍK HRADILEK

„Některé obce budou zbourány, některé ne,“ říká náměstek ministra průmyslu

Budovatel palivoenergetického komplexu Urban: už žádné hraní na soutěž.

Mezi ekonomickými ministry se rýsuje shoda na velkém plánu. Na jeho počátku bude prodej Severočeských dolů – zdejší největší a nejvýnosnější hnědouhelné firmy. Pokoušela se ji zprivatizovat už Špidlova vláda, ovšem v soutěži, kterou domácí i zahraniční pozorovatelé označili za zmanipulovanou ve prospěch favorizované Appian Group, majitele sousedící Mostecké uhelné. Letos nebude ani předstíraná soutěž – firmu by měl podle vicepremiéra pro ekonomiku Martina Jahna levně získat polostátní energetický gigant ČEZ. Ale to ještě nemusí být konec. Ministr průmyslu Milan Urban doporučuje vytvořit „palivoenergetický

komplex“, který ovládne i Mosteckou uhelnou. „Z dlouhodobého hlediska potřebuje ČEZ získat jistotu dodávek a prolomit limity omezující těžbu,“ říká na rovinu ministrův náměstek Martin Pecina. „Některé obce budou zbourány, některé ne, to nezáleží na ministerstvu.“

Velká otočka Severočeské doly jsou vysoce prosperující podnik. Mají vlastní jmění za více než 16,5 miliardy korun a ročně vykazují kolem dvou miliard zisku. V otevřené soutěži by podle analytiků vláda utržila okolo 9 miliard. Zároveň je to jeden ze dvou

hlavních dodavatelů uhlí pro elektrárny ČEZ (tím druhým je Mostecká uhelná), jejich potřeby pokrývá ze 60 %. Na tomto odběrateli je firma do značné míry závislá: severočeské uhlí není tak kvalitní, aby se dalo vyvážet, zatímco místní elektrárny jsou mu přizpůsobeny. Pro ty, kdo sledovali nepodařenou soutěž o Severočeské doly, znamená nynější Urbanův plán překvapivý veletoč. ČEZ se totiž do ní v létě 2003 přihlásil – a jeho tehdejší ředitel Jaroslav Míl byl vzápětí odvolán dozorčí radou, což bylo obecně vykládáno jako trest za to, že zkřížil vládě plány. Ministr Urban tehdy tvrdil, že by mělo hlavně dojít ke spojení Severo-

českých dolů s Mosteckou uhelnou pod taktovkou Appian Group. „Osobně se domnívám, že privatizace hnědouhelných společností není v zájmu akciové společnosti ČEZ ze strategických důvodů,“ říkal tehdy jeho náměstek Pecina (člen dozorčí rady ČEZ, který hlasoval pro Mílovo odvolání). Vláda nakonec soutěž odpískala – Appian totiž nabídl skutečně málo – a ministr Urban otočil o 180 stupňů: ČEZ prý doly potřebuje. „Jakožto státní společnost potřebuje dlouhodobé dodávky za rozumné ceny, jistotu na 40 let, měl by proto získat 51–100 % Severočeských dolů,“ vysvětluje nyní Martin Pecina. „Nyní je úplně jiná situace než za Míla. Tehdy se měl ČEZ věnovat nákupu distribučních společností v Bulharsku, a ne kupovat doly.“ K takové jistotě přitom není nutné doly vlastnit, stačí si pojistit odběr uhlí dlouhodobými smlouvami. Zato rozhodnutí o prodeji zásadně ovlivní sousední firmu. Ještě loni to vypadalo, že Severočeské doly i Mosteckou uhelnou bude ovládat jediný majitel – Appian Group – a jako regionální monopol bude alespoň nějaký čas diktovat ceny i mocnému ČEZ. Teď se naopak může ocitnout v úzkých Appian a ČEZ by ho mohl přimět k odprodeji firmy. V tomto bodě zdá se zatím nemá tak úplně jasno ani samotné ministerstvo. Podle Urbana by se měly napřed obě důlní společnosti sloučit a pak by je teprve převzal ČEZ. „Pokud se spolu Severočeské doly a Appian nedohodnou na sloučení, odložíme na nějakou dobu předložení prodeje dolů do vlády,“ sděluje náměstek Pecina. Appian v kuloárech vyjednává na několika frontách: s ČEZ, s ministerstvem průmyslu a obchodu a poslal i protestní dopis premiéru Grossovi.

A bude to jednoduché Celé je to zneklidňující zpráva především pro severočeské obce ležící na zásobách uhlí, jako je například Horní a Dolní Jiřetín. Až dosud je chránily těžební limity. Nyní si nad nimi ministerstvo myje ruce: „Ať si společnosti vyjednají s obcemi a krajem, kde se bude těžit a kde ne,“ říká Martin Pecina. S tím souhlasí i ústecký hejtman Jiří Šulc: „Limity jsou dnes přežitek, nemají žádný právní význam. Současný stav je neudržitelný: je třeba buď ložiska úplně odepsat, nebo povolit těžbu. Nyní se v těchto územích nedá ani stavět, ani těžit.“ Zda a na jaké obce mají zálusk Severočeské doly, zatím není známo. Podle člena představenstva – a zároveň poradce ministra průmyslu – Aleše Cincibuse už má podnik studii možné další těžby a projedná ji s krajem a obcemi. Vláda by měla rozhodnout o privatizaci Severočeských dolů do konce února. Zatím není jasný názor ministra financí, proti prodeji bez soutěže však nijak neprotestuje. Místopředseda vlády pro ekonomiku Martin Jahn má i představu o ceně: „ČEZ je jedna z posledních velkých českých firem, potřebuje mít zázemí v surovinových zdrojích, takže by měl doly koupit za rozumnou cenu. Nesmí být moc vysoká, ale zase nemůže být moc nízká, aby ji Evropská komise neoznačila za skrytou veřejnou podporu. ČEZ je z větší části státní firma, takže výnos pro státní kasu není rozhodující. A takhle to bude jednoduché, soutěž by vedla jen k lobbistickým hrám.“ MAREK HUDEMA

T Ř I K R ÁT N A O K R A J

Vítězství C.S. fondů, drazí veteráni a třetí podnik na burze Podílníci vytunelovaných C.S. fondů se po letech dočkali spravedlnosti. Obvodní soud pro Prahu 2 minulé úterý rozhodl, že jim stát musí zaplatit jeden a čtvrt miliardy korun i s úroky, o které přišli při neblaze proslulém tunelu v březnu 1997. Jak známo, fondu se tehdy zmocnili podvodníci a jeho majetek převedli do ciziny, výměnou za bezcenné akcie firmy Drůbež Příšovice. Podle soudu nesli na podvodu vinu i notář Roman Hochman a tehdejší šéf odboru proti praní špinavých peněz ministerstva financí Jiří Kudlík – oba mohli transakci zabránit, ale neudělali to. A protože za jejich chyby ručí stát, musí erár platit. Hochman je mimochodem stále notářem a úřed-

ník Kudlík na ministerstvu pouze vyměnil židli, řídí jeden z kontrolních odborů ministerstva. Rozsudek není pravomocný a stát se odvolá, ale stejně: proč to vypadá, že jedinými oběťmi tunelu jsou daňoví poplatníci, z jejichž kapes odškodnění půjde? Trestní proces s organizátory a vykonavateli celého podvodu totiž ani po osmi letech nebyl ukončen. ••• O dodatečných 80 miliard dolarů na financování vojenských operací v Iráku a v Afghánistánu v roce 2005 požádal minulou středu Kongres americký prezident George Bush. Rozpočet amerického ministerstva obrany by se tak zvýšil o 19 procent.

Peníze budou použity na novou výzbroj a reorganizaci vojska. To je sice zřejmě správné taktické opatření, ale neřeší vážnější, dalo by se říci přímo „strategický“ problém americké armády: příliš vysoké výdaje na nábor rekrutů, tučné odlučné vojákům a zejména příliš bohaté výplaty penzí a dalších odměn veteránům. Takzvané osobní náklady neboli výdaje na vojáky, zaměstnance, penzisty, vdovy a sirotky se loni pohybovaly okolo 15 miliard dolarů. V roce 2009 by to mělo být podle údajů Pentagonu okolo 28 miliard. Tři čtvrtiny všech těchto nákladů přitom půjdou na veterány a jen 2 procenta na vojáky v aktivní službě. To nutně povede ke škrtům. Bush, který nyní slibuje, že zajistí

Američanům v boji „vše, co budou potřebovat“, bude zřejmě muset veterány upozornit, že – slovy českého prvorepublikového ministra financí Aloise Rašína – ve válce se bojuje za vlast, nikoli za legionářskou trafiku. ••• Druhá, nebo chcete-li třetí společnost od dob kuponové privatizace vstupuje tuto středu na pražskou burzu. Jde o realitní společnost Orco, která působí zejména ve střední a východní Evropě. Před Orcem se objevily v Praze akcie Erste Bank, které jsou však obchodovány spíše ve Vídni. Akcie Erste Bank byly navíc chápány spíše jako náhrada za stažení cenných papírů České spořitelny,

kterou Erste koupila. Skutečně novou emisí, která rozhýbala trh, byly až loni v létě akcie pražské Zentivy (bývalá firma Léčiva). Do třetice všeho dobrého přichází tzv. duální listing Orco Property Group. V praxi to znamená, že akcie Orca, se kterými se obchoduje v Paříži, budou nyní kotovány i v Praze. Analytici předpokládají, že se pražská burza nakonec stane pro cenu akcií Orca rozhodující. Nejde sice o skutečně novou emisi akcií, na niž pražská burza v letošním roce toužebně čeká, ale rozhodně o dobrou zprávu pro instituci, nad níž ještě před rokem kdekdo lámal hůl a navrhoval její zrušení. – MP –, – MH –

inzerce

A.S.I.A.

Sdružení pro podporu mezinárodní solidarity v Asii, je nevládní organizací, která od roku 1988 uskutečňuje projekty zaměřené na podporu tibetské kultury, vzdělání, medicíny atd.

www.asia-onlus.org

Italský úřad pro zahraniční obchod organizuje

manažerský kurz pro absolventy vysokých škol ekonomického nebo právnického zaměření a zaměstnance do 35 let institucí zabývajících se internacionalizací malých a středních podniků.

Témata kurzu, který proběhne v angličtině, budou:

Při příležitosti oslavy tibetského nového roku, Losaru, se koná v NOD, Dlouhá 33, Praha 1, 10. 2. od 17 h

mezinárodní marketing, techniky zahraničního obchodu, e-obchod, programy na podporu české ekonomiky: Phare, Sapard, Ispa, evropské instituce a přístup k finančním zdrojům, mezinárodní organizace na podporu hospodářského a sociálního rozvoje a podpora mezinárodního obchodu.

VEČER S HUDBOU, PROMÍTÁNÍM A TOMBOLOU,

Kurz je bezplatný a uskuteční se v Praze od 14. do 25. března 2005.

jejíž výtěžek bude věnován této nadaci.

• Mimopražští účastníci si mohou zažádat o bezplatné ubytování v hotelu po dobu konání kurzu. • Výběr účastníků proběhne v Praze od 28. února do 5. března 2005. Máte-li zájem o účast, kontaktujte náš úřad na adrese: Zámecké schody 1, 118 00 Praha 1, [email protected], tel. 257532590, fax 257532597. www.ice.it www.italtrade.com/ceskarepublika

10 /

ZAHRANIČÍ

31 . 1 . – 6 . 2 . 2 0 0 5

Juščenko přebarvuje Ukrajinu FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

První kroky nového prezidenta však ukazují limity jeho moci

Hledá se premiér, který bude mít většinu v parlamentu. Může jím být šéfka klubu s 19 poslanci? (V pozadí za Julií Tymošenkovou volební plakát Viktora Juščenka.)

Za nadšení statisíců Ukrajinců se Viktor Juščenko stal prezidentem země. Jeho příznivci od něj očekávají, že vyvede Ukrajinu z postkomunistického marasmu, charakterizovaného korupcí, kriminalitou a vládou všemocných oligarchů. Juščenka však na trůn dovedla poměrně široká koalice – a ta se už pár dní po jeho inauguraci začala štěpit.

S Julií nebo bez Julie? Hned první rozhodnutí novopečeného prezidenta vyvolalo ve vítězném táboře politickou krizi. Juščenko jmenoval premiérkou hvězdu „oranžové“ revoluce plynařskou magnátku Julii Tymošenkovou, jejíž pečlivě spletené copánky se staly pro ukrajinskou revoluci skoro tak typické jako zjizvená tvář dioxinem přiotráveného Viktora Juščenka. Tymošenková však nepatří do Juščenkovy koalice „Naše Ukrajina“ (vede vlastní hnutí „Blok Julie Tymošenkové“) a to se lidem z „Naší Ukrajiny“ nelíbí. V parlamentu prý pro ni ruku nezvednou. Důvodem Juščenkova rozhodnutí je dohoda, kterou spolu podepsali ještě před volbami, podle níž se prý v případě vítězství má Juščenko stát prezidentem a Tymošenková premiérkou. Problém je, že o tomto bodě dohody nic nevěděli ani nejbližší spolupracovníci nového prezidenta. Tymošenková, od které si mnozí slibují tvrdý

boj s oligarchy (kteří ji svého času připravili o byznys), by přitom mohla docela dobře zastávat jinou klíčovou funkci. Třeba pozici tajemníka Rady národní bezpečnosti – tento orgán koordinuje silové rezorty, včetně generální prokuratury a tajných služeb, a kompetencemi se nachází kdesi mezi prezidentem a předsedou vlády. Agendou ministerského předsedy budou totiž minimálně až do březnových parlamentních voleb v roce 2006 úplně jiné věci než boj s oligarchy – reformy, sestavení jednotné „projuščenkovské“ strany, vítězství ve volbách a následné zformování silné, stabilní, reformní vlády. Klíčové je právě zformování jednotné provládní strany.

Tím je pověřen jeden z Juščenkových nejdůležitějších spojenců – jeho volební manažer Roman Bezsmertnyj, který byl vůdcem slavného stanového tábora na kyjevském náměstí Nezávislosti. Bezsmertnyj má přetavit desetičlennou koalici „Naše Ukrajina“ v jednotnou stranu, která se má stát politickou páteří Juščenkova prezidentství. Jmenování Tymošenkové označil za strategickou chybu, která mu znemožní splnit jeho úlohu. Proč je transformace „Naší Ukrajiny“ tak důležitá? Pro odpověď se musíme vrátit zpět do „oranžových“ dní. Díky úsilí západních zprostředkovatelů došlo mezi tehdejší opozicí a Kučmovým režimem ke kompromisu ohledně zásadních reforem ústav-

ního systému země. Kučma, který se obával, že nový prezident převezme jeho mamutí pravomoci, prosadil, že od 1. září 2005 se Ukrajina změní z prezidentské na parlamentní republiku. Prezident už nebude moci vládnout pomocí dekretů ani libovolně jmenovat a odvolávat členy vlády. Zůstane mu sice kontrola nad silovými rezorty a tajnými službami, ale napříště už potřebuje premiéra, který bude mít v zádech natolik silnou stranu, že se nebude muset obávat o většinu v parlamentu. Takovou stranou se může stát jedině současná koalice „Naše Ukrajina“, která dnes disponuje v 450členném parlamentu 100 hlasy (Blok Julie Tymošenkové má jenom 19 poslanců).

Italský scénář Pokud k formování silné strany nedojde, hrozí Ukrajině italský scénář – vlády se budou střídat jak na běžícím pásu. V současnosti je v ukrajinském parlamentu zastoupeno 23 politických stran, z nichž řada jsou jen zájmová sdružení jednotlivých oligarchických skupin. Tymošenková potřebuje podporu alespoň 226 poslanců. Pokud zástupci „Naší Ukrajiny“ nakonec poslechnou Juščenka a zvednou pro ni ruku, bude Tymošenková vládnout s podporou celkem 15 stran a 28 nezávislých poslanců. To není moc stabilní základna. Jsou tu sice i oportunisté, kteří jenom čekají na to, až budou moci dezertovat do tábora vítězů, ale účast těchto často poměrně odporných představitelů bývalé Kučmovy moci ve vládě by Juščenko svým revolučně naladěným příznivcům asi jen těžko vysvětloval. Nová vláda tak bude záviset na nevyzpytatelné podpoře několika nezávislých poslanců a bude proti ní stát silná opozice komunistů, oligarchů i oportunistů. Pokud se jim podaří získat některé nezávislé, mohou se po 1. září pokusit o revanš. Takový scénář není při současném složení parlamentu úplně nereálný. Co z toho všeho plyne? Pokud nebude mít Juščenko silnou a jednotnou stranu, která by ve volbách získala alespoň 35–40 %, nebude schopný sestavit stabilní reformní vládu. Může se ještě pokusit zabránit tomu, aby 1. září vstoupila v platnost novelizovaná ústava, a vládnout pomocí dekretů. Ale v takovém případě nesplní demokratické standardy EU a tím promrhá svoji historickou šanci. ALEXANDER DULEBA Autor pracuje ve Výzkumném centru Slovenské společnosti pro zahraniční politiku.

Možnosti pro Evropu: ocel, textil, víza Před Evropskou unií stojí obtížné rozhodnutí: zda přiznat Ukrajině právo na budoucí vstup, včetně dohody o časovém horizontu, a jak nově uspořádat vzájemné vztahy. Ukrajina deklarovala jako svůj cíl vstup do Evropské unie již v polovině 90. let, ale s mezinárodně-politickou izolací prezidenta Kučmy po aférách s vraždou novináře Gongadzeho či prodejem vojenského vybavení do Iráku zůstával z deklarované vůle stále zřetelněji pouze líbivý obal. Nový ukrajinský prezident má teď šanci dát heslu integrace do EU reálný obsah. EU se ve dnech oranžové revoluce stala symbolem naděje na lepší budoucnost. Doposud byla

ale ochotna Ukrajině nabídnout pouze status souseda v rámci nově formulované Evropské politiky sousedství (ENP), jejímž cílem je vybudovat kolem Unie „kruh přátelských států“. Z úst nejvyšších představitelů Bruselu padaly výroky, které je možné považovat spíše za odrazování od úsilí integrovat se s Evropou a nepřímé nabádání k zapojení se do integrace řízené Moskvou. Formát ENP, do níž jsou zapojeny země severní Afriky a Kavkazu, je na Ukrajině považován za nedostatečný a nedůstojný. Evropská unie by nyní měla nové ukrajinské reprezentaci sama nabídnout změnu či doplnění Akčního plánu spolupráce v rámci ENP. Ukraji-

na by měla co možná nejdříve získat statut tržní ekonomiky (jaký již má Rusko) a EU by jí měla vyjít vstříc v oblasti vývozu oceli a textilu. Ve střednědobé perspektivě, v případě příznivého vývoje a pokroku v realizaci reforem, by pak Kyjev neměla minout nabídka uzavření asociační smlouvy. Neobyčejně důležitá bude liberalizace vízového režimu s Ukrajinou. To je výzva i pro Českou republiku, jejíž politika v této oblasti patří k nejrestriktivnějším z celé Unie. L U B O Š V E S E LÝ Autor je analytikem Asociace pro mezinárodní otázky a pracovníkem Člověka v tísni, o.p.s.

Šiřme demokracii, ale diplomacií Nová ministryně zahraničí USA Riceová vyráží do Evropy a Svaté země Odpověď na otázku, jak se bude druhá administrativa George Bushe lišit od té z let 2001–2004, naznačí už tento týden. Minulou středu schválil americký Senát Condoleezzu Riceovou coby nástupkyni dosavadního ministra zahraničí Colina Powella. Hned ve čtvrtek Riceová prohlásila, že jako hlavní nástroj Bushem prosazovaného šíření demokracie ve světě bude fungovat diplomacie, a ohlásila svou první velkou cestu: začne tento čtvrtek a zahrne osm evropských zemí a Izrael. Už z toho plyne, co bude pro praktické kroky americké diplomacie nejdůležitější – přispět k řešení konfliktu ve Svaté zemi a urovnat vztahy s Evropou.

V Iráku i po volbách Když Riceová 18. ledna absolvovala slyšení v zahraničním výboru Sená-

tu, shrnula tři priority americké diplomacie takto: sjednotit světové demokracie, pomoci odstranit hrozby pro jejich bezpečnost a šířit svobodu i demokracii do celého světa. Nedokázala ovšem konkrétně odpovědět na otázku demokratické senátorky Barbary Boxerové, zda lze poměřovat úspěch v Iráku vznikem podmínek pro americké stažení: „Nemohu poskytnout harmonogram.“ O den později, při svém jmenování, vypočetla v proslovu „výspy tyranie“, určitou recyklaci Bushovy „osy zla“, ale notně posunutou: „Chci ujistit, že ve světě zůstávají výspy tyranie a Amerika podporuje utlačované na každém kontinentu… na Kubě, v Barmě, Severní Koreji, Íránu, Bělorusku a Zimbabwe.“ Z toho bylo jasné, že Amerika se nebude soustředit pouze na státy ohrožující své okolí zbraněmi hromadného ničení, ale

i na ty, které ohrožují své vlastní občany. V médiích ovšem zazněla kritika, proč se na tomto seznamu neocitly například Súdán či Sýrie. Minulý čtvrtek, už jako Senátem schválená ministryně, byla – respektive mluvčí ministerstva Richard Boucher – konkrétnější. Hlavním bodem cesty bude Blízký východ. Ve Svaté zemi se má Riceová setkat s lídry Palestiny i Izraele, což je v americké diplomacii posledních let novinka. Sami úředníci State Departmentu jsou zdrženliví. David Satterfield, zastupující tajemník pro záležitosti Blízkého východu, řekl, že „existuje šance pro pokrok, ale úspěch závisí na nejistých propozicích“. Na místě samém to vypadá nadějněji. Navzdory tomu, že čtyři dny po zvolení Mahmúda Abbáse palestinským lídrem proběhl teroristický útok, pokračuje spolupráce

a dějí se za Arafáta nevídané věci: palestinská bezpečnost zasahuje proti ozbrojencům, Izrael nehodlá vojensky zasahovat tam, kde to Palestinci zvládnou sami, chystá se propustit několik set jejich vězňů a asi za dva týdny by se měli sejít Abbás s premiérem Šaronem. Riceová tedy jede tam, kde se věci zlepšují vlastním přičiněním.

Dostatečný důvod V Evropě se už věci rýsují méně konkrétně. Svědčí o tom i mediální zpracování připravované cesty, kdy jsou citováni téměř bez výjimky pouze „nejmenovaní diplomaté“. Jisté je tolik, že Riceová jede do Evropy coby „předskokan“ George Bushe, který se chystá na starý kontinent ve dnech 22.–25. února (v rámci této návštěvy se v Bratislavě setká s Vladimirem

Putinem). Podle Bouchera bude Riceová v Evropě hledat společný základ pro řadu politických disputací, především ohledně Iráku a Íránu – navštíví Británii, Francii, Německo, Polsko, Turecko, Itálii, Belgii a Lucembursko. Nejmenovaní úředníci tvrdí, že ohledně Íránu se mezi USA a EU rozvírají nůžky. Po období spolupráce, kdy se Evropané aktivně pokoušeli přimět Írán, aby se vzdal svého jaderného programu, přišlo několik amerických výroků, které EU rozčilily – například když viceprezident Dick Cheney prohlásil, že vyvíjí-li Írán jaderné zbraně, Izrael proti tomu může preventivně zasáhnout. V případě Íránu ale nejde jen o jaderné zbraně. Jak říká sama Riceová: „Je těžké najít styčný bod s vládou, jež si myslí, že by měl být zničen Izrael.“ ZBYNĚK PETRÁČEK

RESPEKT / 5

ZAHRANIČÍ

/ 11

Nizozemská rána se nehojí Smrt Marokánce přilila olej do ohnivé debaty o vztahu Holanďanů k přistěhovalcům Ještě v čerstvé paměti mají Holanďané listopadovou vraždu režiséra, publicisty, kritika islámu a notorického provokatéra Thea van Gogha. Po mordu, spáchaném muslimským extremistou, došlo k odvetné vlně žhářských útoků na mešity (ale i kostely) a tolerantní Holandsko se otřásalo v základech. Ani ne čtvrt roku poté to v Holandsku opět vře.

Smrt za krádež

vánoční svátky a celonárodní akce na pomoc obětem tsunami, opět ocitlo ve víru polemik o stavu společnosti. Pozůstalí a přátelé marockého chlapce okamžitě obvinili řidičku auta z rasismu. Populistický poslanec Geert Wilders se veřejně rozhořčil nad tím, že okradená dáma bude soudně stíhána, a navrhl, aby lidem s dvojí státní příslušností, kteří se dopouštějí pouliční kriminality, mohlo být odebráno nizozemské občanství – stejně jako lidem, kteří se dopouštějí přečinů proti státu (tato možnost byla v Nizozemsku zavedena loni jako odpověď na teroristickou hrozbu). Tradici, že se politikové nevyjadřují k záležitostem, o kterých teprve bude rozhodovat soud, porušila i ministryně pro cizinecké záležitosti a integraci Rita Verdonková, která řekla, že v tomto případě rozhodně nejde o vraždu. Zároveň vyjádřila nesouhlas (který sdílí s širokou veřejností) s tím, že dotyčná žena byla zadržena a že bude soudně stíhána.

„Kdyby nebylo došlo k té krádeži, šla by ta paní na nákup a potom domů. A ten chlapec by dál jezdil na mopedu. To se však nestalo.“

Obchod se strachem

FOTO MEDIABANKA CZ / GETTY IMAGES

Rozbuškou se stalo nedávné drama se špatným koncem na jedné z amsterodamských ulic: žena, čekající ve svém autě na křižovatce, byla okradena o tašku. Zařadila zpátečku a pronásledovala dva pachatele, kteří prchali na mopedu. Ani ne po padesáti metrech je sice dohnala, srazila se s nimi ovšem tak nešťastně, že jeden z nich na místě zemřel. Vyšetřování ukázalo, že šlo o devatenáctiletého chlapce marockého původu, který se již dříve do-

stal do konfliktu se spravedlností za krádež s použitím násilí. K rozhořčení mnoha lidí pak státní zastupitelství oznámilo, že žena bude soudně stíhána za zabití. Během několika dnů se z této události stala celonárodní otázka, takže v den, kdy byl v USA uváděn do funkce prezident Bush, zahajovalo hlavní nizozemské televizní zpravodajství svůj pořad zprávami o této domácí aféře. Navíc se vše odehrávalo současně s návratem poslankyně Ayaan Hirsi Ali do nizozemského parlamentu. Tato žena, původem ze Somálska, se před lety distancovala od islámu a aktivně se zasazuje o emancipaci muslimských žen. Krátce po zavraždění van Gogha se musela začít skrývat, protože právě on režíroval její krátký film Submission, který kritizoval domácí násilí páchané na ženách ve jménu Koránu, a byl všeobecně považován za příčinu vraždy. A tak se Nizozemsko po listopadové bouři, kterou poněkud utišily

Ayaan Hirsi Ali se vrací do poslaneckých lavic. Ale s ochrankou – muslimští extremisté jí stále hrozí smrtí.

Holanďané teď řeší, jak zamezit tomu, aby se dvě skupiny obyvatelstva – domorodci a přistěhovalci – postavily proti sobě v zemi, která má sice dlouhou tradici trpělivosti a dialogu, ale nyní spěje k zatvrzení a generalizacím. Podle publicisty íránského původu Afshina Elliana si Nizozemsko zadělalo na problém již v osmdesátých letech, kdy společnost, založená na svobodě, spravedlnosti a rovnosti, přijímala každoročně tisíce migrantů. Nizozemci však nevysvětlili uprchlíkům z nedemokratických společností principy a vymoženosti, na kterých je založen právní stát. Považovali je za slabé, politováníhodné osoby, od kterých ale zároveň očekávali, že se od samého začátku budou chovat jako Holanďané. Muslimové nebyli stimulováni k zapojení se do nizozemské společnosti a nyní se od ní odvracejí – cítí se nepochopeni a stigmatizováni. Uzavírání vede k radikalizaci a extremismu, který má za cíl zničit vymoženosti demokracie. A proti tomuto „fašismu“ se podle Elliana musí tvrdě zakročovat. Zastánce mírnějšího přístupu, spisovatel Gert Mak, poukazuje na to, jak ponižující a urážlivé jsou generalizace týkající se muslimů. Za příklad dává Spojené státy, ve kterých po osudném 11. září převládlo všeobecné přesvědčení, že jde o problém islámského extremismu, a nikoli o problém všech muslimů. Nizozemští politikové, kteří si dlouhou dobu nevšímali následků masivní imigrace, dopustili, aby tomu zde bylo jinak, a rozpoutali „obchod se strachem“. „Vzájemné nadávání musí okamžitě přestat,“ varuje Mak, „situaci je třeba řešit v souladu s tradicí dialogu.“ Ayaan Hirsi Ali, která je stejně jako Ellian původem muslimka, po

svém návratu do parlamentu (dva měsíce se nyní skrývala, celé dva roky už žije s ochrankou) prohlásila, že hodlá pokračovat ve svém boji proti utlačování muslimských žen, který jí vysloužil místo na seznamu kandidátů smrti. O tom, že i ona volí cestu konfrontace – která je často chápána jako provokace –, svědčí její odhodlání natočit pokračování filmu pod titulem Submission 2 (jméno režiséra bude tentokrát utajeno). Vůdce vládní liberální strany Jozias van Aartsen, kterou Ali zastupuje v parlamentu, vysvětlil, jak se strana chystá zacházet s tématem islámské hrozby: „Ne nahradit toleranci islamofobií nebo naléháním na sekularizaci muslimů, ale bojovat proti každému veřejnému projevu netolerance. Jen tak je možné zachovat svobodu víry a svědomí.“

Mučedník Mohammed B. Zdá se, že s příslovečnou nizozemskou tolerancí nemůže počítat van Goghův vrah Mohammed B. Minulý týden proti němu byl předběžným řízením zahájen proces. K bodům obžaloby bude kromě vraždy, členství v kriminální organizaci a ublížení na zdraví pravděpodobně patřit i znemožňování práce poslance (Hirsi Ali). Jenom za tento delikt může dostat doživotí. Nizozemská justice vychází z toho, že Mohammedovi B. pomáhali spoluviníci – ve vyšetřovací vazbě je ještě dvanáct muslimských extremistů patřících k tzv. Hofstadské skupině, zatčených krátce po vraždě. Ti jsou podezříváni ze zosnování plánů na zavraždění poslanců Hirsi Ali a Geerta Wilderse, amsterodamského starosty Joba Cohena a jeho náměstka Ahmeda Aboutaleba. Mohammed B. chce být považován za plně zodpovědného za svůj čin – počítal s tím, že zemře v den činu a stane se mučedníkem. H A N A K U L I Š A N O VÁ , Nizozemsko Autorka je překladatelka.

Jistě, pane premiére, zvítězíte Britští konzervativci míří ke třetí těžké porážce za sebou Těžko říct, jestli z toho má baronka Thatcherová těžkou hlavu, anebo se už tak trochu škodolibě baví. Ona sama dokázala troje volby za sebou (1979, 1983, 1987) vyhrát a žádné neprohrála. Její dědicové v čele konzervativní strany zatím bezpečně míří opačným směrem. Ani osm let v opozici nestačilo toryům k politické resuscitaci. V blížících se volbách, jejichž datum je v Británii tipováno nejčastěji na 5. květen, utrpí konzervativci s největší pravděpodobností další – už třetí – zdrcující porážku v řadě. Něco takového toryové nepamatují, stejně jako labouristé ještě nikdy tak dlouho souvisle nevládli. A aby těch přepisů v dějinách nebylo málo: podle některých průzkumů může mít letošní debakl konzervativců dokonce vůbec nejhorší podobu v historii.

Kde je opozice? Je to paradoxní situace: nedávný výzkum, publikovaný v konzervativním deníku Daily Telegraph, ukázal, že si skoro dvě třetiny Britů přejí, „aby se země vydala novým směrem“. Co víc by si mohla opoziční strana, zvlášť po relativně dlouhé vládě svých soupeřů, přát? Jenže Britové se zároveň těší – a labouristé to v kampani dokola zdůrazňují – nejnižší nezaměstnanosti za posledních 30 let (o téměř 2 miliony lidí bez práce nižší než

v roce 1997, kdy levice převzala moc), nejnižším úrokům z hypoték (za kanálem pozorně sledovaný ukazatel) za 40 let, nejnižší inflaci za 60 let a vůbec nejdelšímu období nepřetržitého ekonomického růstu za poslední dvě století. Ne že by ale pro opozici nezůstával prostor, kde nabírat body: pozici Tonyho Blaira nijak neposílila obecně nepopulární válka v Iráku a zejména blamáž s jejím odůvodněním prostřednictvím „nebezpečí zbraní hromadného ničení“. Řada svobodomyslných Britů odmítá také zavádění obdoby občanských průkazů a připočíst lze i velmi dlouhé čekací doby ve zdravotnictví (běžná čekací doba na neakutní operaci je půl roku), zvyšující se násilnou kriminalitu anebo tikající bombu v podobě přetíženého penzijního systému. Problém konzervativců ovšem není v nedostatku témat: voliči jim prostě nevěří, že by právě jejich recepty mohly fungovat. A nejde jen o někdejší pragmatický posun „nových“ labouristů do středu, jímž konzervativcům sebrali řadu témat (nižší daně, podpora podnikání) i klíčových voličů ze střední třídy. Toryové totiž navíc za poslední léta získali image věčných outsiderů, kterým fatálně chybějí silné charismatické osobnosti, schopné ručit za program a důstojně soupeřit s mediálním mágem Blairem. „Voliči mohou mít Blaira plné zuby, ale ne tak,

aby volili Howardovy konzervativce,“ napsal minulou středu deník Guardian. Když už jsme u médií: symbolickým obrázkem postavení konzervativců je fakt, že jejich kdysi oddaný spojenec, slavný deník The Times, dnes nepokrytě stojí na straně Blaira a spol. Při četbě britského tisku pak také člověka nutně napadne, že Blairovým nejvážnějším soupeřem není lídr toryů Michael Howard, ale jeho vlastní ministr financí Gordon Brown. Právě jemu měl totiž Blair podle novináře Roberta Pestona naposledy v listopadu 2003 zopakovat slib z jedenáct let staré, dnes už téměř mytické schůzky v restauraci Granita, že před koncem svého druhého volebního období odstoupí a předá mu vedení strany i kabinetu. Což ovšem Blair zatím zjevně nemá v úmyslu.

Gól do vlastní brány Letos to bude už patnáct let, kdy Margaret Thatcherová nedobrovolně opustila čelo Konzervativní strany. Jejího důstojného nástupce se ovšem toryům nepovedlo najít dodnes. John Major sice ještě stačil těsně vyhrát volby v roce 1992, ovšem i stranická kronika na webu konzervativců smutně konstatuje, že následující roky patřily v historii k těm nejméně šťastným: strana, pronásledovaná skandály svých

prominentů, se štěpila na „evropském tématu“ a poslední léta své vlády dožila v permanentní křeči. Od té soby mají konzervativci už třetího šéfa: po Williamu Hagueovi a Ianovi Duncan-Smithovi nastoupil v listopadu 2003 Michael Howard, někdejší dlouholetý ministr v kabinetech Thatcherové i Majora. Třiašedesátiletý Howard, o dvanáct let starší než Blair, ovšem při vší úctě není zrovna mužem, který by ztělesňoval „novou naději“. A nejspíš si to uvědomují i jeho nejbližší. „Michael je osobně milý člověk, ale na veřejnosti je schopen jen dvou výrazů: tím jedním je pohrdání a tím druhým vztek. A to je trochu málo,“ prohlásil významný poslanec a bývalý ministr konzervativních vlád Robert Jackson, který v polovině ledna s velkým humbukem přeběhl od toryů do tábora labouristů, protože si myslí, že Blair je lepším premiérem, než by byl Howard. Pro torye to byl dokonale vlastní gól. A ne jediný: pondělní Timesy citovaly údajný výrok Howardova poradce pro volební kampaň – za drahé peníze najatého australského stratéga Lyntona Crosbyho –, který měl Howardovi říct, že volby už jsou tak jako tak prohrány. A že by se konzervativci měli spíš než na „celonárodní kampaň“ zaměřit na důležité okrsky, v nichž by mohli získat alespoň některá křesla, a snížit tak ohromnou většinu labouristů.

Právě v ní totiž spočívá jistota, že Blair získá další čtyři roky, a pokud své třetí období dokončí (což slibuje), stane se nejen nejmladším premiérem za posledních téměř dvě stě let, ale také nejdéle sloužícím (a předběhne tak Margaret Thatcherovou). Labouristé dnes mají ve sněmovně s 659 poslanci luxusní většinu 160 hlasů. A průzkumy zatím navíc naznačují, že by Blair neměl ztratit příliš mnoho. Pokud ano, pak spíš na úkor liberálních demokratů, třetí největší britské strany. Howardův volební guru svá údajná slova sice popřel, nicméně jistá změna taktiky už je viditelná: Howard minulý týden vytáhl „přistěhovaleckou kartu“ a slíbil významně omezit každoroční počet imigrantů přicházejících do Británie – a to přesto, že počet žadatelů o azyl i legálních pracovníků podle Komise pro rasovou rovnost v poslední době klesá. (Zároveň ale jen loni v létě přišlo do Británie 91 tisíc pracovníků z nových členských zemí EU.) Ani to ale s největší pravděpodobností konzervativcům letos nepomůže – a mezi britskými politickými reportéry se už dokonce uzavírají sázky na to, s jakou většinou budou labouristé vládnout ve svém čtvrtém volebním období po roce 2009. J I N D Ř I C H Š Í D L O , Londýn Autor je reportérem MF Dnes.

12 /

ZAHRANIČÍ

31 . 1 . – 6 . 2 . 2 0 0 5

Na opiové frontě klid

Svět kolem Slovensko tíží neonacismus. Podle informací, které minulý týden s odvoláním na rozsáhlou mezinárodní srovnávací studii zveřejnil deník Sme, rezonuje krajně pravicová ideologie ze všech zemí střední a východní Evropy nejsilněji právě pod Tatrami. „Co do počtu neonacistických skupin a jejich členů patří Slovensko – spolu s Českou republikou – bohužel opravdu mezi evropskou špičku,“ říká Ladislav Ďurkovič, který pravicové extremistické skupiny dlouhodobě sleduje. Podle oficiálních policejních statistik bylo na Slovensku v roce 2003 (zpráva za uplynulý rok ještě není k dispozici) spácháno celkem 113 trestných činů s národnostním nebo rasovým podtextem a k extrémní pravici se má hlásit na 2500 mladých lidí. Tento odhad však nevládní organizace zpochybňují a hovoří až o dvojnásobném množství. Podle jejich monitoringu působí v zemi na 15 rasistických organizací a hudebních skupin, které provozují kolem dvaceti webových stránek a vydávají na pětadvacet časopisů. Navíc donedávna ve středoslovenské Banské Bystrici provozovaly agenturu, jež vydávala propagační materiály pro celou Evropu. Situace se podle pozorovatelů začala mírně zlepšovat po loňském vzniku speciální policejní jednotky a po prvních exemplárních trestech – předminulý týden poslal soud za propagaci neonacismu na tři roky do vězení tři členy martinské rasistické kapely N. S. Band.

FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

I přes odhodlaná slova produkce afghánského heroinu stoupá

Zatímco nyní drogový byznys kvete, pod vládou fanatického Tálibánu bylo hůř (ničení opiových polí tálibánskými vojáky).

„Opium je v současné době jediná možnost, jak přežít,“ říká farmář Hekmatulla. On i jeho sousedé z vesnice ve východoafghánské provincii Nangarhár, dvacet kilometrů od pákistánské hranice, pěstují opium už léta. Pokud by se drželi tradiční pšenice, rychle by prý přišli na buben. Pšenice se dováží z velkých farem v Pákistánu a její cena je tak nízká, že tady v pohraničí se afghánským rolníkům její pěstování nevyplatí. I když ceny surového opia poslední dobou kvůli vysoké produkci klesají, je pěstování opiového máku v porovnání s jinými plodinami stále ještě nesrovnatelně výhodnější. Rolník sice potřebuje trvale zavlažovanou půdu, ale kilogram surového opia mu zato vynese kolem 400 dolarů. Z jednoho akru tak lze získat opium až za 6000 dolarů – zatímco akr pšenice vynese s bídou desetinu.

Na jaře nasadí Američané v Iráku bojové roboty. V příštích válkách ale přijdou na řadu možná i ještě futurističtější zbraně. Osmnáct robotů, vysokých jeden metr a vyzbrojených kulometem, je založeno na strojích, které policejní sbory vyspělých států používají k odstraňování nastražených výbušných systémů. Bude je pohánět baterie, která vydrží 4 hodiny, a jeden takový ocelový bojovník vyjde armádu na více než 200 000 dolarů. Díky stabilnímu podstavci bude robot střílet přesněji než člověk a na rozdíl od lidí nepotřebuje jíst, pít, odpočinek, náročný výcvik ani motivaci. Voják, který ho ovládá z dálky až 700 metrů, může díky kamerovému systému sledovat záběry z bojiště a dávat robotovi povely k palbě. Na válku tak už možná pro příště nebude nutné projít náročným výcvikovým drilem – nejlepšími vojáky budou fanatici počítačových FOTO EGP

Ochranná ruka polních velitelů Na pěstování opiového máku druhu Papaver somniferum, který po naříznutí vydává šťávu, z níž se dá získat surové opium, se v posledních letech dali všichni rolníci z Hekmatullovy vesnice. Zasadili ho na většině výměry a rýži, pšenici či zeleninu nechali na podzimní sezónu, kdy mák nestačí dozrát. Nemusí se obávat represí, protože nad drogovým byznysem drží ochrannou ruku všichni místní velitelé (rolníci jim odevzdávají deset procent ze zisku, „daň“ ve výši 15 procent platí také heroinové laboratoře a 18 procent odevzdávají pašerácké konvoje). Obávat se nemusí ani Američanů – jejich hlídky, projíždějící krajem, pasou po zbraních (stává se, že kalašnikovy zaba-

ví i afghánským policistům), drogová pole je ale nezajímají. Rolníci sice dobře vědí, že pěstovat opium odporuje islámu i afghánským zákonům, ale nedokáží si představit, co páchá jejich produkt v ulicích měst v Evropě nebo Rusku, kam směřuje 95 procent afghánského heroinu. Vidí hlavně peníze, které by se chudému afghánskému rolníkovi za normálních okolností shromáždit nepodařilo. Lze si konečně pomoci z beznadějné bídy: koupit vysněný traktor nebo motorku, a zbavit se nejistoty, že v případě nouze nedokáží zaplatit operaci nemocnému členu rodiny. Zpráva Úřadu OSN pro drogy a kriminalitu (UNODC) konstatuje, že v roce 2004 oseli Afghánci opiovým mákem o plných 64 procent více půdy než loni. Není divu, že podle UNODC pochází z Afghánistánu 87 procent veškeré světové produkce opia a v roce 2003 se drogový byznys podílel na hrubém domácím produktu země 60 procenty. Opium spolu s konopím, surovinou pro výrobu proslulého afghánského hašiše, vydělalo 2,8 miliardy dolarů, což je částka srovnatelná s tím, co Afghánistán dostává každoročně v rámci mezinárodní pomoci.

Děti staví silnice, rodiče sklízí mák Politické vedení nového afghánského státu přitom působí dojmem, že to s bojem proti narkobyznysu myslí vážně. „Pěstování máku je nebezpečnější, než byla invaze Sovětského svazu, nebezpečnější, než Tálibán a terorismus,“ prohlásil v prosinci afghánský prezident Hamíd Karzáí na konferenci o drogách v Kábulu.

Karzáí zřídil funkci ministra pro boj s narkotiky a obsadil ji sice neznámým, ale zato nezkompromitovaným Habibulláhem Kadírím. V roce 2003 přijal kabinet ambiciózní protidrogovou strategii, která počítá s postupným omezováním produkce až k jejímu úplnému vymýcení v roce 2013. Ministr Kadírí ale sám přiznal, že její naplnění není jisté: „Potřebujeme nutně pomoc ze zahraničí.“ Současně si postěžoval, že z 800 milionů dolarů, slíbených Spojenými státy, by větší část měla jít na vzdušné postřiky polí – a s těmi afghánská vláda nesouhlasí. Způsob, jak zamezit pěstování drog, je stále otevřený. Britskou vládou financované kompenzace za to, že rolníci pod dohledem komisařů úrodu zničí, je naopak motivovaly k osetí dalších ploch. Současné projekty se soustředí na pěstování alternativních plodin, které mají zajistit venkovanům jinou práci. To se dá spojit s budováním silnic pro snadnější dopravu na trhy a celkovou modernizací zemědělství. Tedy tím, co se v Thajsku podařilo za 30 let. Začátky jsou těžké: Američané plánují, že na jihu země budou polepšení pěstitelé za tři dolary denně budovat silnice. Zkušenosti ale ukazují, že podobné akce v době vrcholící sklizně skončily tak, že silnici stavěly děti, zatímco dospělí měli plné ruce práce na makových polích.

Velké ryby v klidu Bez hrozby represí to tedy zřejmě nepůjde. Analytik Rádia Svoboda Roman Kupchynski volá po zřízení policie OSN, protože afghánský bezpečnostní aparát zatím není schopen se s tímto problémem vypořádat. OSN však na vlastní angažmá nemá

prostředky a o pomoc požádala vojáky mezinárodních sil. Mírotvorci z ISAF, rozmístění v počtu 8000 osob v Kábulu a na severu země, ani 18 000 vojáků protiteroristické koalice ale nechtějí riskovat, že proti sobě poštvou místní obyvatele. K protidrogovým aktivitám se tak stavějí spíše zdrženlivě, s tím, že takové akce odporují jejich mandátu. Výjimkou je Velká Británie – tisíc britských vojáků by se do akcí proti drogám mělo zapojit v nejbližší době. Karzáího vláda naopak navrhuje toleranci vůči farmářům a nemilosrdný přístup k překupníkům, kteří podle statistik protidrogového ministerstva shrábnou čtyři pětiny všech zisků. Zpráva UNODC přirovnává poměry v Afghánistánu ke klasickému narkostátu, kde z drogového byznysu profituje síť sahající až do nejvyšších míst. V celoafghánském měřítku ovládá obchod s drogami několik desítek lidí, kteří se v různých epochách zúčastnili afghánského odboje, zajistili si příslušné postavení a etablovali se v byznysu se vším možným včetně opia. I když každý ví, o koho se jedná, stále nerušeně žijí na svobodě a v některých případech zastávají dokonce důležité funkce v bezpečnostním aparátu země. Na severu Afghánistánu se hovoří například o polním veliteli, bývalém náměstkovi ministra obrany a kandidátovi na prezidenta Rašídu Dostúmovi nebo bývalém bojovníkovi a dnes guvernérovi provincie Balch Muhamadu Attovi. V Kábulu pak o bývalém ministru obrany Fáhimovi, na východě o nangarhárském policejním náčelníkovi Hazratu Alim či veliteli tamní pohraniční stráže Hadžim Zahirovi… Svou moc tito lidé opírají o peníze z byznysu všeho druhu a také o věrné ozbrojence, které v počtu stovek až tisíců umně začlenili do policejních složek.

Američané v zádech Velitel afghánské protidrogové policie Mohammed Daúd (dříve významný velitel a blízký spolubojovník řady lidí namočených v narkobyznysu) nedávno prohlásil, že zatčení hlavních narkobaronů je možné očekávat už v dubnu. Pro vládu v Kábulu to však nebude jednoduché – lze přitom očekávat vzpoury a nepokoje. Je tu i další zádrhel – mnozí polní velitelé mají za sebou mocného spojence v podobě americké armády. „Je to běžná praxe. Američané potřebují lidi znalé prostředí, kteří se s nimi dělí o informace a přitom mají dost vlivu, aby jim dokázali zajistit v oblasti klid. Na oplátku je podporují materiálně a finančně a nezajímají se o jejich další aktivity,“ říká jeden z vysoce postavených pracovníků OSN v oblasti. T O M Á Š V L A C H , Džalalabád Autor působí v agentuře Daroga.

I Německo má svého kapříka her, kteří budou umět nejlépe ovládat joystick. Možná ale bojoví roboti nebudou v budoucnu vůbec potřeba. Pentagon totiž plánuje využití nesmrtících zbraní. Mezi vyvíjené prostředky patří použití chemikálií, které k nepříteli nalákají krysy, šváby či vosy a učiní tak pobyt nepřátelských vojáků na určité pozici nesnesitelný. Ještě záludnější je ale účinek tzv. homosexuální bomby. Ta má pomocí silných afrodiziak v místě koncentrace protivníka vyvolat u nepřátelských vojáků neodolatelné nutkání k homosexuálnímu chování. Jaký vliv by to mělo třeba na morálku íránské armády, si jistě dokáže představit každý. JOSEF GREŠ, M ATYÁ Š Z R N O

Každý má svého kapříka, mohli si minulý týden povzdychnout příznivci evropské kopané. Řada fotbalových kostlivců padajících na starém kontinentě ze skříní totiž nebere konce. Začalo to korupční aférou v zemi galského kohouta, která vyvrcholila vyloučením proslulého klubu Olympique Marseille z první francouzské ligy; pokračovalo účetními machinacemi italských fotbalových bossů, úplatkářskými skandály v Česku a teď došlo i na německý vzor fotbalové ctnosti. Ambiciózní berlínský rozhodčí Robert Hoyzer (25), kterému se donedávna prorokovala slibná mezinárodní kariéra, podlehl pokušení snadných a rychlých zisků. U zápasů, které řídil, sázel ve výhodném kurzu na odepisované outsidery a utkání pak pís-

kal tak, aby jim pomohl k vítězství a sobě k vysoké výhře. Právě překvapivé výsledky a nečekaně vysoké zisky ze sázení ale k mladičkému sudímu přitáhly zvýšenou pozornost jeho kolegů a staly se mu osudnými. Podezření vzbudil zejména podivným řízením zápasu Německého poháru, v němž třetiligový Paderborn nečekaně porazil prvoligový Hamburk. Již minulou neděli neváhal prezident německého fotbalového svazu Theo Zwanziger Hoyzerovo počínání označit za „podvodné“, den nato zahájilo státní zastupitelství v Braunschweigu, kde má neslavný výherce své trvalé bydliště, vyšetřování a minulý čtvrtek se zhroucený rozhodčí se slzami v očích k podvodům přiznal.

Současný stav šetření sice manipulaci s výsledky redukuje na německý fotbalový pohár, druholigové a regionální zápasy – tedy nikoli na instituci uctívané německé Bundesligy – a na konání jednoho rozhodčího či velmi omezeného počtu hráčů – tedy nikoli celé patro patriarchálně rozcapených fotbalových funkcionářů –, nicméně kapřík je nade vši pochybnost kapříkem. Nejen podvodným rozhodováním postižené kluby, ale i německý fotbal jako takový se cítí být zneuctěny a funkcionáři volají po exemplárních a hlavně rychlých opatřeních. Prozatím fotbalový svaz vyhlásil, že kromě přísnější kontroly rozhodčích změní i praxi jejich nominování na jednotlivé zá-

pasy. Dosud se sudí o svém nasazení dozvídali se čtyřdenním předstihem, od nynějška má být tato lhůta poloviční. Nervozitě německých fotbalových funkcionářů se není co divit. Země má totiž příští rok hostit ostře sledované fotbalové mistrovství světa, a nemůže si proto pošramocenou pověst dovolit. Naděje optimistů, že skvrna nebude příliš veliká a podaří se ji rychle smýt, není úplně bez šancí. Přece jen jde – alespoň podle dosavadních zjištění – na rozdíl od Česka spíše o jednoho kapra ve štičím rybníku, a nikoli o pár štik v kapří tůni. TOMÁŠ KAFKA Autor je germanista.

RESPEKT / 5

TÉMA

/ 13

Návrat domů FOTO ARCHIV PŽO

Tři vzpomínky na krajinu po holocaustu

Zafoukal vítr a hrůza je pryč. Ale svět už nikdy nebude „tak jako dřív“.

Ten tragický židovský příběh jsme v posledních dnech z médií mnohokrát slyšeli. Norimberské zákony, žluté hvězdy, neustálé ponižování, šikana, hlad. Pak transporty do vyhlazovacích táborů, smrt v plynových komorách. A pro hrstku šťastlivců návrat domů. Co ale přišlo pak? Pokud po tom začneme pátrat, zjištění nejsou příliš radostná.

Horkou vodu mají všude „Koncentrák byl hrozný. Hrozný byl ale i návrat,“ začíná v pokoji svého brněnského domku vyprávět Erika Bezdíčková. Před sedmdesáti čtyřmi lety se narodila v Žilině do – jak sama říká – pokrokové židovské rodiny Keleermannových. Doma se mluvilo slovensky stejně jako německy nebo maďarsky. Otec vystudoval ve Vídni, matka v maďarském, dnes rumun-

ském Cluji. Na hlavní žilinské třídě rodiče vlastnili obchod s psacími stroji, nakupovali obrazy a jako jedni z prvních ve městě vlastnili auto. Do synagogy sice Erika chodila s rodiči jen příležitostně o velkých svátcích, všechny kamarády ale měla mezi dětmi z židovských rodin. Zapsala se do sportovního oddílu sionistické mládeže Makabi a spolu s ostatními začínala snít o cestě do Palestiny. „Své židovství jsme ale nijak zvlášť neprožívali,“ vzpomíná paní Erika. To se ovšem už brzy mělo změnit. V roce 1941 jí bylo deset let, když do bytu přišel slovenský gardista a bez vytáček si řekl o několik obrazů, které Keleermannovi k všeobecné známosti měli doma. „Otec ho vyhodil,“ vzpomíná paní Erika. Gardista ještě stačil pohrozit, že toho budou litovat. „Mamička to otci vytkla. Tehdy už na Slovensko utíkali Židé z Polska a vyprávěli o hladu a pracovních tábo-

rech. Tušili jsme, že se blíží zlé časy.“ Za čtrnáct dnů pak přišla Keleermannovým výpověď z jejich velkého bytu a horko těžko pak sehnali dvě špinavé místnosti ve starém pavlačovém domě. Židovské školy už byly zavřené, židovství začalo být svým nositelům nebezpečné, rodiče tedy nechali Eriku u známého faráře narychlo pokřtít a přihlásili ji do katolické školy. Hodně taky v naději, že snad unikne transportům, které v roce 1942 začaly. „To už bylo opravdové drama,“ vzpomíná paní Erika. „Otec nám všem koupil ruksaky, nechal ušít kožené boty a kožené kabáty. Matka udělala jíšku. Horkou vodu mají všude, říkala, tak si aspoň uděláte polévku. Pořád jsme byli připraveni, že u nás zazvoní. Postupně chodili naši sousedi, každou chvíli někdo. Byl to každodenní strach.“ Pan Keleermann měl ale nějaký čas štěstí. Podařilo se mu získat statut tzv. hospodářské-

ho Žida a sehnal práci u dráhy. Tím zůstala ve skrytu celá rodina. V roce 1943 pak na Slovensku transporty ustaly a zdálo se, že nejhorší časy jsou pryč. Oba rodiče pracovali – matka dělala síťky do vlasů a otec pomocnou sílu na železnici. „Vypadalo to, že přežijeme. Pak se ale všechno změnilo. Po Slovenském národním povstání přestali Němci Slovákům důvěřovat a přišli na Slovensko udělat pořádek. Transporty opět začaly a s nimi hon na lidi.“ V Seredi nacisti postavili sběrný tábor. „Maminka chtěla, abychom utekli nebo se někam schovali, už jsme to ale nestihli. Jednoho dne ji, sestru a mě sebrali na ulici a odvezli do Seredi. Otec si pro nás přišel a nechali si ho tam taky. Tehdy jsem uviděla zcela zlomeného otce a nešťastnou matku a najednou jsem ve třinácti letech dospěla,“ vypráví paní Erika. Na pobyt ve sběrném táboře dnes vzpomíná jako na boj o ho-

Ten pohled mě omráčil Ze sto dvaceti tisíc Židů, kteří v Československu žili před válkou, se jich pádu nacismu dočkalo přibližně patnáct tisíc. Někteří odešli hned do emigrace, někteří se s nadějí na nový život vrátili domů. „Doufali v rychlé a bezproblémové začlenění do společnosti, v odčinění křivd spáchaných za okupace, věřili v navrácení zabaveného majetku,“ píše Šárka Nepalová ve své pozoruhodné studii Židovská menšina v Čechách a na Moravě v letech 1945–1948. Realita však byla příliš často jiná. Zatímco vězněné Čechy nebo Slováky nežidovského původu čekali doma příbuzní a majetek, Židé obvykle doma nikoho nenašli a jejich majetek užíval někdo jiný. Arizované podniky nebo činžovní domy znárodnil stát, do bytů se nastěhovali jiní lidé, třeba ti, kteří přišli o byt při bombardování. Otázka restitucí židovského majetku se stala hlavním sporem mezi židovskými funkcionáři a státní správou. Přitom začátek byl slibný. „Mezi Čechy a Slováky není pro antisemitismus místa,“ pronesl v září 1945 Jan Masaryk a o půl roku později vznikla při úřadu premiéra zvláštní skupina úředníků, kteří měli sledovat, zda nové zákony netrpí rasovou diskriminaci. V roce

1947 ale premiér Klement Gottwald zvláštní antidiskriminační referát zavřel. Nejhůře dopadly asi dva tisíce Židů, kteří se při sčítání lidu v roce 1930 přihlásili k němčině, a byli tedy považováni národnostně za Němce. Stejně jako pro ostatní Němce pro ně platila presumpce viny. Všichni přišli za holocaustu o své původní doklady, a pokud chtěli dostat nové, museli dokazovat, že se proti Čechům a Slovákům neprovinili, řečeno tehdejším žargonem „negermanizovali“. Jen tak se mohli dočkat vyjmutí z konfiskace majetku. Pojem germanizovat byl ale přitom dost přizpůsobivý úřednické představivosti. Oficiálně znamenal třeba podporu německých škol, divadel nebo spolků v městech s výraznou českou většinou, používání němčiny v rozhovorech se zaměstnanci a podobně. Ke konfiskačnímu verdiktu třeba stačilo, aby někdo tvrdil, že žadatel věnoval kdysi za první republiky finanční příspěvek německým hasičům. Úřady navíc židovské žádosti o vyjmutí z konfiskace neúměrně protahovaly nebo na ně vůbec nereagovaly. V celorepublikových číslech byla z 16 tisíc žádostí o vrácení arizovaných domů vyřízena do konce roku 1947 jen pětina. Po roce 1947 už se dostalo jen na zcela minimální množ-

ství. Československému státu spadla do klína i tzv. terezínská podstata, tedy židovský majetek, který se v Terezíně našel v čase osvobození. Židovské náboženské obce z ní dostaly jen část, přitom hned po válce potřebovaly spoustu peněz na sociální podporu sirotků, lidí neschopných po návratu z koncentráků pracovat, nemocných, nebo na údržbu vrácených nemovitostí.

Po žluté bílá Velmi těžko dostávali navrátilci i své osobní věci, které si před odchodem do transportů nebo do emigrace uložili u svých sousedů nebo známých. „U mnohých uschovatelů se po válce projevila chamtivost a nechuť vracet věci, na které si za ta léta zvykli,“ píše Nepalová. Často si lidé ani netroufli o majetek požádat. Pozdější pražský lékař Miloš Bondy o návratu domů z koncentráku, kde ztratil oba rodiče, ve svých pamětech píše: „Zmáčkl jsem knoflík od zvonku. Po chvilce bylo slyšet kroky, dveře se otevřely a za nimi stála mladší paní, která si mě ostražitě prohlížela od hlavy k patě. (…) Pak mě trochu váhavě pozvala dál. Vykládala, že byt dostali s jejím mužem přidělen. Předtím tu bydleli Němci, ti už jsou ale dávno pryč. Já

jsem hned zamířil k našemu obýváku. Ten pohled mě málem omráčil! Všechno, všechno tu bylo jako tehdy, nábytek, zelená kachlová kamna v rohu, dokonce i záclony se známým vzorkem.“ Po tomto zážitku pan Bondy odešel, aby nové majitele neznepokojil tím, že se chce nakvartýrovat: „To nebyl můj úmysl, moje touha byla najít někoho z naší rodiny.“ Nešlo ale jen o majetek. Čeští Židé považovaní kvůli své přiznané němčině úředně za Němce často museli po návratu z koncentráku nosit jako ostatní Němci bílé pásky, dostali jen potravinové lístky pro Němce se značně menšími příděly, protože nemohli dostat občanství, neměli nárok na získání bytu nebo práce. Byl jim snížen plat o 20 procent, nedostávali penzi. Někteří byli dokonce vyhnáni spolu s většinou českých Němců do Německa. „Po válečném strádání a ztrátě většiny příbuzných jsem prožil ještě jeden větší šok, a tím byla hrozná protiněmecká nálada v Praze,“ cituje Šárka Nepalová pražského Němce židovského původu, který přežil vyhlazovací tábor. „Měl jsem velké potíže. Nedostal jsem hned československé státní občanství, jenom prozatímní, protože se kdysi moje rodina pochopitelně přihlásila k národnosti německé. Byl jsem tak deprimován, že jsem v Praze vůbec nevydržel.“

TÉMA

31 . 1 . – 6 . 2 . 2 0 0 5

FOTO JINDŘICH MARCO

14 /

FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Terezín, červenec 1945.

Tak nashledanou v lepších časech! (Židé vracející se z polských táborů smrti opouštějí Náchod, 1946.)

lé přežití. „Člověk šel na záchod a už se nevrátil. Do počtu transportu chybělo třeba dvacet lidí, a tak je chytali náhodně venku.“ Začátkem října jdou ale do transportu do Osvětimi i Keleermannovi a jejich mladší dcera Erika. Její starší sestra měla více štěstí – jeden z gardistů si ji vybral za posluhovačku a později skončila v Terezíně.

Kde to jsem Pocity třináctileté dívky z příjezdu do Osvětimi je těžké reprodukovat. Paní Erika jako ostatní vzpomíná na noční rampu, chaos a zimu. Také na roztřiďování, u něhož se přesně podle pokynů matky vydávala za šestnáctiletou. To jí mělo zajistit místo v ženském baráku společně s maminkou. Opak byl pravdou. Eriku tahle drobná lež skutečně posunula do ženské pracovní čety, maminka šla ale na opačnou stranu, na smrt. „Nevěděla jsem, co se děje kolem, proč to všechno je, kam odvádí moje rodiče. Nic jsem nechápala.“ Následovalo několik měsíců dřiny, nepopsatelného hladu a několikahodinových nástupů v třeskuté zimě, během nichž chodily na smrt Eričiny nové přítelkyně a ochránkyně. Na jednu z nich padla náhodná volba krátce poté, kdy si s Erikou na apelplatzu z nějakého důvodu vyměnila místo.

V prosinci při jednom z nástupů Erika zjistila, že Němci vybírají lidi na práci do Říše. Prostě tedy vystoupila z řady a měla štěstí – dohlížející nacista ukázal, že může jet. „Nic nebylo horší než Osvětim,“ říká. „Proto jsem věděla, že si mohu jedině polepšit.“ Následovala třídenní cesta bez kapky vody vlakem do Ravensbrücku. Tam napřed chodila nakládat písek, pak otrocky dřít do továrny Daimler-Benz. Zažila spojenecké nálety a nakonec pochod smrti na sever Německa. Během pochodu ji osvobodili ruští vojáci a přes Červený kříž se v květnu 1945 dostala do Prahy. Ještě jí stále nebylo patnáct let. „Tehdy jsem dostala potvrzení o repatriaci, kde bylo napsáno, kdo jsem a čím jsem prošla. To bylo důležité, protože jsem začínala mít problémy s vlastní identitou a pochybovala jsem o tom, kdo skutečně jsem.“ V Praze vyšla do ulic – bez zavazadla, peněz, jen s papírem v kapse a jediným oblečením, které měla na sobě. „Vlastně jsem ani žádné peníze nepotřebovala,“ vzpomíná. „Na nádražích byly vývařovny a dalo se tam i spát. Spala tam spousta lidí. Jediná moje touha se upírala k návratu do Žiliny. Pořád jsem doufala, že se rodiče přece jen zachránili.“ Lokomotiv a vagónů byl po válce nedostatek, jízdní řády přestaly platit. Nějaké osobní vlaky

přesto jezdily. Jízdenky po navrátilcích z lágrů nikdo nepožadoval. „Vlaky byly narvané, musela jsem se tam ale nějak dostat. Tak jsem se stala expertem v ježdění na nárazníku.“

Cesta domů Do Žiliny přijela Erika plná napětí. „Šla jsem od nádraží po hlavní Hlinkově třídě, napřed do domu, kde mívali rodiče obchod a dílnu. Z nádraží to bylo pět minut chůze. Obchod i dílna tam stále byly, v nich ale cizí lidi. Představila jsem se a řekla, že hledám mamičku a tatíčka, že jim to tam patřilo. Ti lidé ale říkali – neznáme je, a dál se se mnou nebavili. Byla jsem pro ně dítě.“ Z obchodu zamířila Erika do malého bytu, kde rodina naposledy bydlela. „Otevřel mi domovník Pleško, u kterého si rodiče před transportem schovali nábytek. Ani mě nepustil dovnitř.“ Vyšla ven a hledala dál. „Zajímalo mě jen to, kde najdu svoji mamičku. Lítala jsem jako blázen po Žilině, nikde ale nikdo nebyl, všichni Židé zmizeli. Jediný, koho jsem potkala, byla matka mé kamarádky Liji. Uviděla mě a začala křičet – jak to, že jsi se vrátila a moje Lija ne. Bylo to hrozné přivítání.“ V Žilině tehdy Erika zůstala tři dny. Spala po parcích a nádražích, chodila jíst do veřejných

vývařoven, kde dávali polévku a chléb. Podobně tehdy přežívala spousta lidí, takže si jí nikdo nevšímal. „O jídle a spaní jsem nepřemýšlela, jediné, co mi leželo v hlavě, bylo najít nějaké známé.“ Nikde ale nebyl nikdo, kdo by jí pomohl. „Otec by si věděl rady, šel by třeba za kolegou z práce, já si ale rady nevěděla. Nikoho jiného než Židy jsem pořádně neznala. Obešla jsem byty svých kamarádek, v nich jsem však nacházela jen cizí lidi.“ Zašla tedy alespoň do dílny, kde před transportem pracovala její matka. „Otevřel mi majitel, k němuž si rodiče kdysi schovali nějaké obrazy. Řekl ale, že nikoho neviděl a že obrazy mu maminka dala, a že mi tedy nic nevrátí. O osudu dalších rodinných cenností jsem nevěděla. Rodiče je před odjezdem do Osvětimi k někomu ukryli, mně ale neřekli ke komu. A teď se ke mně nikdo nehlásil, nikdo nic nepřinášel – vlastně s jednou výjimkou: na pavlači domu, kde jsme před transportem bydleli, žila prostitutka, o které se rodiče vždy tak nesměle vyjadřovali. Když se dozvěděla, že jsem se vrátila, přišla ke mně a vrátila mi prstýnek, který jí mamička narychlo při zatýkání dala do ruky.“ Po třech dnech Erika své hledání v Žilině vzdala a vydala se do Bratislavy, kde měla matka dva bratry. „Pěšky, na voze, vlakem, jak to šlo,“ vzpomíná. V Bratislavě zamířila do kanceláře židovské obce. Tam jí řekli, že strýcové nežijí. Také se ale dozvěděla, že z Terezína přijela její sestra. „Prý se vdala a odstěhovala do Cluje.“ Ten se stal rázem novým cílem jejího hledání. V Bratislavě strávila zbytek roku 1945. Dostala novější oblečení a ubytování v židovské škole. „Chodila jsem po ulicích a pořád se vyptávala lidí kolem, jestli neviděli mamičku. Když jsem uviděla z tramvaje někoho, kdo se jí zezadu podobal, musela jsem honem vystoupit a přesvědčit se, jestli to není ona. Někdo by mi možná tehdy pomohl usadit se, ale já měla utkvělou představu své rodiny. Ani jsem se neuměla s nikým skamarádit.“ S nějakými penězi v kapse se po zimě vydala do rumunského Cluje za sestrou. „Maďarsky jsem uměla a v Cluji jsem se prostě chtěla doptat.“ U sestry pak prožila další rok. „Poté jsem si ale uvědomila, že to pro mě nebylo důležité shledání. Usoudila jsem, že tam nemůžu zůstat.“ S těmito myšlenkami v hlavě jednou uviděla na clujské ulici český náklaďák, který vezl z Konstance z přístavu do Čech zásilku UNRRY. „Zeptala jsem se ho, jestli mě vezme. On řekl, ať si nastoupím, a tak jsem jela. Přes hranice, které už mezitím fungovaly, schovaná vzadu na uhlí. Vystoupila jsem si v Bratislavě a sedla na lavičku. V tu ránu na mě dolehla tíha života. Nevěděla jsem, co dál. Tak mě tam našla cizí paní. Nabídla mi nocleh u sebe v krejčovské dílně a začala se o mě starat. Zařídila mi doklady, ušila oblečení.“ Z židovské obce pak začala dostávat měsíční podporu pět set korun a docházela tam i na obědy. Rodiče byli prohlášeni za mrtvé a ještě neplnoleté Erice úřady přidělily poručníka. Potom činovníci židovské obce přišli s nabídkou, že by si Eriku vzali k sobě manželé z Anglie. Celé se to ale táhlo. Přesto jednoho dne dostala kabát a poprvé od návratu z koncentráku i nové boty. Sedla na vlak a odjela do Prahy, kde si měla na židovském ústředí vyřídit poslední formality chystané adopce do Anglie. „Šla jsem do Široké ulice, kde měla být židovská kancelář, dveře ale byly zavřené a nikdo tam. Pak jsem se dozvěděla, že to je kvůli únorovému převratu, který mezitím přišel. Opět jsem se ocitla na nádraží. Jídlo v Čechách se dalo sehnat jen na potravinové lístky, které jsem neměla.“ Z peněz, které dostala v Bratislavě, si rozhodla zaplatit levný hotel, kam dorazila právě ve chvíli, kdy jej mladí komunisti zabírali pro budoucí vysokoškolskou kolej. Jeden z těch mužů si poslechl její příběh a nabídl jí bydlení. Od té doby už v Praze zůstala.

Náklaďák do Vídně Jak složitá a nepřehledná byla tehdejší situace a jak snadno se mohl stát dopustit obrovské křivdy, ukazuje i případ Edity Kosinové. Její rodiče Charlota a Leopold Spieglerovi vlastnili v Brně karosárnu, obchod s autodíly a vůbec první zastoupení opelu a mercedesu v moravské metropoli. „Vlastně jsem ani jako dítě nevěděla, že jsme Židé. Byli jsme zcela asimilovaní, do synagogy rodina nikdy nechodila. Otec jezdil automobilové závody do vrchu, závodil na kole a finančně podporoval stavbu brněnského velodromu. Měl kabriolet, v kterém s oblibou vozil mě a mé spolužáky ráno do školy,“ vzpomíná paní Edita. V roce 1930 se rodina Spieglerových přihlásila k německé národnosti. Brno bylo českoněmecké město, Spieglerovi loajální českoslovenští občané a národnost zapsaná v matrice se zdála zcela formální záležitostí. „Vlastně jsem nikdy nezkoumala, zda jsme Češi, nebo Němci. Otec mi o svých rodičích nikdy nevyprávěl a maminčini příbuzní byli rozesetí po světě – v Argentině, v Budapešti, v Austrálii. Doma se mluvilo česky stejně jako německy a jako dítě jsem navštěvovala napřed německou měšťanku a pak české

TÉMA

Kdo mohl tušit, že „lepší časy“ potrvají tak krátce? (Na léta poslední svobodná manifestace v Praze – slet sokolů, červenec 1948.)

tel porcelánky Březová, byl odvlečen do koncentráku už v roce 1939. Jeho dva synové byli posláni do sběrných táborů pro židovskou mládež v Hannoveru o dva roky později. Ottovi bylo tehdy osm let, bratrovi o dva víc. Matka byla katolička, a tak zatímco chlapci po otci přijali židovství, pro své tři dcery zvolili rodiče katolické vyznání. Proto je matka po deportaci otce a obou synů stačila ukrýt v klášterech, ji samotnou pak nacisté jako antifašistku odvezli do koncentráku do Dachau v roce 1943. Otto s bratrem pak skončili v Terezíně, kde díky obrovskému štěstí unikli transportu a dožili se konce války. Vrátila se i matka a Ottovy sestry, otec holocaust nepřežil. Po návratu z Terezína domů vypadaly Ottovy rodné Karlovy Vary zcela jinak, než jak je znal z útlého dětství. „Z židovské komunity se vrátilo tak pět šest lidí a naši němečtí nežidovští známí byli všichni postupně vysídleni do

Německa. Nás od odsunu uchránily naše repatriační lístky,“ líčí tehdejší roky pan Otto. Jejich dům byl obsazený, rodina dostala jako náhradu dvoupokojový byt. Problém byl, že z celé rodiny uměl česky jedině otec. Paní Maierová a její děti mluvili pouze německy, což po válce nebylo bez rizika. „Když nás s bratrem slyšeli, jak se bavíme na veřejnosti mezi sebou německy, vyhrožovali, že nás nakopou do řeky. Tak jsme si dávali venku pozor a tlumili hlasy,“ vzpomíná pan Otto. Neznalost češtiny a strach o zdraví dětí vedly paní Maierovou i k rozhodnutí, že je neposlala do české školy. Jiné v tom čase už v Karlových Varech nebyly. „Učili jsme se za pomoci příbuzných doma,“ vzpomíná Otto Maier. „Ani oni ale česky dokonale neuměli, a tak to šlo pomalu.“ Krátce po návratu z koncentráku paní Maierová také napsala žádost o vrácení arizovaných lázeňských domů, které rodině patřily. Protože ale neumě-

la česky, poslala žádost v němčině. „Nikdo nám ani neodpověděl,“ říká pan Maier. Po převratu v roce 1948 už byla žádost o vrácení majetku bezpředmětná. Ottovi bylo tehdy šestnáct let a začala se na něho vztahovat pracovní povinnost. Neměl žádné školy, neuměl ještě dokonale česky. Začal tedy jako pomocný dělník, později povýšil na řidiče. Nakonec absolvoval aranžérský kurz a živil se jako dekoratér výloh obchodů. Rodina už po válce uvažovala o odchodu do Německa, kvůli svým starým rodičům se však paní Maierová rozhodla ve Varech zůstat. V roce 1953 poprvé o vystěhování do Německa požádali. Z úřadů přišla zamítavá odpověď a tohle kolečko se ještě několikrát protočilo. Po třech letech pak Maierovi dostali přípis, že na žádné jejich další urgence nebude brán zřetel.

Lidé se stejnou zkušeností

Nakopu tě do řeky Nejhorší zkušenost po návratu z koncentráků měli Židé žijící v bývalých Sudetech. V obýváku otlučeného secesního činžáku v Karlových Varech sedí elegantní třiasedmdesátiletý muž – Otto Maier. Jen výjimečně při výslovnosti některých slov se posluchači může zdát, že čeština asi nebude jeho mateřskou řečí. Pomalu listuje složkou papírů a občas se do některého z nich začte. Popisuje se tam osud majetku veliké hodnoty – dvou lázeňských domů a luxusní vily, které kdysi jeho rodině patřily. Je tu dopis od bývalého vicepremiéra Rychetského, od ministerských úředníků, od právníků. Vše plné čísel, paragrafů a složité právnické mluvy, jejíž vyznění pana Maiera nijak netěší. V dramatických čtyřicátých letech se on i jeho rodiče stali obětí dvojnásobné loupeže, napřed nacistické a pak druhé, poválečné československé. Poprvé proto, že byl Žid, podruhé proto, že byl Žid mluvící německy. Otec pana Maiera, německý Žid a potomek bohaté karlovarské rodiny, ředitel a spolumaji-

MAREK ŠVEHLA

FOTO ARCHIV E. BEZDÍČKOVÉ

gymnázium. Otec vždy tvrdil, že jako obchodník musí umět stejně dobře obě řeči, a dbal na to, abychom se je naučili i my.“ Také v rodinných podnicích pracovali čeští i němečtí zaměstnanci. V očích nacistů ale německá národnost rodině nepomohla a v očích Čechů ublížila. Editě bylo devatenáct let, když z Brna vyjížděl první židovský transport do Terezína. Bylo to v prosinci 1941 a rodiče, Edita a její mladší bratr byli uvnitř. „Jeden z německých zaměstnanců mého otce dostal zálusk na obchod a asi to nějak zařídil, abychom jeli co nejdříve. Ještě jsme ho viděli, jak si z našeho bytu odnáší naše perské koberce,“ vzpomíná paní Edita. V Terezíně měli svým způsobem štěstí. Po jejich příjezdu nacisté teprve vystěhovávali terezínské obyvatelstvo a ghetto se teprve připravovalo. První židovští obyvatelé Terezína byli proto nasazeni do kuchyní, zahradnictví, nemocnice a dalších pomocných prací určených na provoz ghetta. Ještě v Brně Edita snila o studiu medicíny a v Terezíně se přihlásila jako zdravotní sestra do místní nemocnice. Bratr začal pracovat v kuchyni. „Dali mě na infekční oddělení a to bylo štěstí. Němci z toho oddělení měli panický strach a nechali nás na pokoji.“ Dlouho se jí dařilo uchránit od transportů i rodiče. „V roce 1944 to už ale nebylo možné, do Osvětimi posílali všechny. V létě dostali příkaz do transportu na východ i rodiče a bratr nastoupil dobrovolně s nimi.“ Těsně po osvobození zápasila paní Edita se skvrnitým tyfem, kterým se nakazila při vykládání mrtvol osvobozených vězňů, kteří nepřežili cestu zpět domů. Domů do Brna se tak dostala až na podzim. V tom čase už věděla, že se rodiče ani bratr nevrátili a v jejich bytě žijí cizí lidé. „Měli jsme nájemní byt, tatínek razil heslo, že kromě kartáčku na zuby a šekové knížky nic nepotřebuje. Šla jsem se tam podívat a našla tam cizí českou rodinu. Ani náš nábytek už tam nebyl.“ Pak si vzpomněla, že nějaké věci, třeba obrazy, otec před transportem ukryl u jednoho českého obchodníka, jmenoval se Pokorný. „Tak jsem tam šla a můžete mi to věřit, všechny naše věci jsem tam viděla. Zeptala jsem se, jestli mi je může vrátit, on ale odpověděl, že mu to tatínek daroval, a nevrátil mi nic.“ Na rozdíl od Eriky Keleermannové měla Edita Spieglerová v Brně po válce zázemí, ujala se jí spřátelená rodina pana Půdy, starého komunisty, který o sobě prohlašoval, že osobně poznal Lenina. Ve válce ztratili syna a Editě nabídli jeho pokoj. Brzy potom zjistila, že jediným příbuzným, který přežil holocaust, je teta ve Vídni, která se transportům vyhnula díky sňatku s katolíkem. „Chtěla jsem za ní hned jet a zažádala si o pas. Přišla mi ale odpověď, že jako Němka nemám na pas nárok. Pan Půda pak zjistil, že mi pas dají, jen pokud vstoupím do komunistické strany. Věděla jsem houby, co to je, a tak jsem to podepsala.“ Brzy nato pan Půda zařídil Editě československé občanství a cestovní pas přišel vzápětí. Do Vídně sice nejezdily vlaky, opět ale pomohl pan Půda. V Brně odchytl ruské vojáky a svojí brilantní ruštinou dohodl, aby Editu do Vídně dovezli. „Vysadili mě přímo před domem tety a strýce. Ve Vídni byla mnohem větší bída, nebylo co jíst. Chtěli, abych zůstala, na druhou stranu mě ale přesvědčovali, že si mám v Brně požádat o vrácení arizovaného majetku po rodičích. Zůstala jsem tedy čtrnáct dní, dali mi nějaké peníze a oblečení a já se vrátila zpět,“ říká paní Edita. Získat majetek zpátky se ale ukázalo jako těžký úkol. „Úřady se chovaly hrozně, vůbec se se mnou nebavily.“ Přátelé paní Edity zaplatili dokonce i advokáty a hnali celou věc výš. Od Zemského národního výboru v Brně ale přišlo definitivní zamítnutí s odůvodněním, že Leopold Spiegler vyvíjel germanizační činnost: posílal děti do německé školy, měl německé zaměstnance a v podniku mluvil německy. Nepomohla ani intervence na ministerstvu vnitra a Svazu politických vězňů. Přicházející rok 1948 pak jakékoli další kroky zcela znemožnil.

/ 15 FOTO JAN LUKAS

5

FOTO LUDVÍK HRADILEK

RESPEKT /

„Nikdy jsem o tom nemluvila.“ (Erika Bezdíčková dnes…

Stejný muž, který Erice Keleermannové, dnes Bezdíčkové, sehnal její první stálé pražské bydlení, jí nabídl o něco později i sňatek a Erika, tehdy ještě neplnoletá dívka, souhlasila. „Pořád jsem snila o tom, mít vlastní rodinu,“ komentuje dnes tehdejší rozhodování. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let se jí narodily dvě děti, později ještě jedno. V čase procesu se Slánským se ale manžel zalekl jejího židovského původu a přišel dramatický rozvod. To

už se ale Erika začala definitivně stavět na vlastní nohy. Sice bez vzdělání, zato však vybavená znalostí maďarštiny a němčiny se úspěšně hlásila do konkurzu na místo v zahraničním vysílání Československého rozhlasu. Ve svém dalším životě trpěla podobným traumatem jako téměř všichni, kteří zažili Osvětim. Celý život o této děsivé zkušenosti nemluvila. Teprve až na své první cestě do Izraele v osmdesátých letech, s lidmi se stejnou zkušenos-

…a v mládí, než to všechno začalo.)

tí. Doma v Česku pak poprvé před třemi lety v rozhovoru pro výzkumníky Pražského židovského muzea. Pocit, že zážitky z Osvětimi se nedají vyprávět, překonala definitivně loni, když se na ni obrátila učitelka brněnského gymnázia s prosbou, aby přišla mezi studenty. Od té doby dochází čas od času na debaty do českých i německých škol. Ani svým dětem a vnukům svůj příběh nikdy nevyprávěla. „Vědí, že mám číslo, že jsem byla zavřená. Podrobnosti

toho všeho ale ne.“ Do Žiliny už se později nikdy nevrátila. Také Edita Kosinová se z Brna, města plného tíživých vzpomínek, přestěhovala do Žatce, kde se krátce po únoru 1948 vdala. Na jedné ze schůzí KSČ odmítla zvednout ruku pro zatčení žateckých živnostníků a členství jí bylo zase zrušeno. Celý život pracovala jako zdravotní sestra. Po smrti vídeňské tety prodala její dům a za tyto peníze i ve svých více než osmdesáti letech cestuje a navštěvuje další příbuzné rozeseté po celém světě. O vrácení rodinného majetku už později nikdy nepožádala. Otto Maier prožil život v Karlových Varech a od začátku devadesátých let se – bez peněz na advokáta – pokouší získat rodinný majetek zpět. Zatím ale nemá úspěch. Při dopisování si s úřady se napřed dozvěděl, že o své lázeňské domy rodina přišla před rokem 1948, na vrácení tedy nemá šanci. Později sice parlament přijal zákon, který prolomení „posvátné“ hranice roku 1948 u arizovaného židovského majetku umožnil, ale pouze s velmi krátkou lhůtou na vznesení žádosti, kterou pan Maier nestihl využít. Nyní se rozhoduje, jak postupovat dál.

16 /

ROZHOVOR

31 . 1 . – 6 . 2 . 2 0 0 5

Svoboda říkat, že dvě a dvě je pět S Jiřím Přibáněm o Ústavním soudu, nemožnosti evropské federace a konci Západu zvrátit obrovský nepoměr moci mezi všemocným státem a bezmocným občanem. Tady soud posílil práva občana tak, jak je to běžné v liberálních demokraciích. Našel jste nějaký systém v tom, jak prezident Klaus vybírá nové soudce? Logika výběru mi zůstala skryta. Kdyby se měla dělat prezidentova bilance, tak na prvním místě neúspěchů bude Ústavní soud. Václav Klaus či jeho poradci nerozumějí fungování ústavního systému, projevují naprosté nepochopení pro potřeby soudní moci, její nezávislosti a stabilizace. Mezi jednotlivými nominacemi jsou neúnosné prodlevy. Prezident řekl, že chce mít Ústavní soud „pestřejší“ – pod tím si kdokoli může představit cokoli, ale ústavní soudce by měl být především schopen zformulovat obecné stanovisko a rozhodovat s nějakým výhledem, mít teoretický názor na to, jak řešit ústavní problémy ze-

snížená váha českého hlasu, jíž argumentuje ODS. Cítím se ve vnitřním rozporu. Je mi drahý projekt evropské jednoty, zároveň jsem přesvědčený demokrat – a to jde momentálně proti sobě. Nejsem proti euroústavě. Jsem proti postupující erozi národních států a jejich demokratické svrchovanosti, kterou nedoprovází sílící demokratická legitimita institucí EU. To považuji za velký problém. Jak se dá nedostatek „demokratické legitimity“ překlenout? Nedá se překlenout, aspoň v současnosti ne. Před zahájením práce ústavodárného Konventu se mluvilo o projektu evropské federace. Jenže v Konventu se ukázalo, že tu chybí nutný předpoklad: evropský politický národ, euro-polity. I takový stoupenec tohoto snu jako Jürgen Habermas připouští, že v evropském rozměru neexistuje základní podmínka demokratické státnosti, totiž veřejná sféra.

Obáváte se, že například naše suverenita v zahraniční politice je ohrožena? Postoje k Blízkému východu nebo ke Kubě právě ukazují, že Česká republika může v EU prosadit vlastní politiku. Euroústava skutečně nebrání formulovat naše zájmy. Ale dívám se i na takové věci jako nedávné návrhy na reformu Rady bezpečnosti OSN. Německo, které dřív mluvilo o evropské federaci, prosazuje křeslo pro sebe, pro národní stát, nikoli pro Evropskou unii. Pokračuje sbližování německé a ruské politiky: to nebyla jen irácká válka, to je i Schröderovo mlčení k ukrajinské krizi. Zkrátka evropský projekt není jen otázka ideálu a snu, ale i možných nových hegemonií. A zneklidňuje mě, jak je v posledních letech idea evropanství vyvlastňována. Někdo říká: „My Evropané se díváme na věci takto“ – a myslí tím: My Francouzi, my Němci… – Myslím, že FOTO GÜNTER BARTOŠ

Ústavní soud se vložil do případu senátních voleb na Praze 11. Potvrdil vítězství Jana Nádvorníka (ODS), jež předtím zpochybnil Nejvyšší správní soud kvůli nečestně probíhající kampani. Vy jste – jako jeden z mála právníků, kteří komentují v novinách rozsudky Ústavního soudu – napsal, že to bylo správné rozhodnutí, ale slabě zdůvodněné. Čím byste ho odůvodnil vy? Pro mě je základní argument tento: soudům nepřísluší pravomoc posuzovat, zda je kampaň pravdivá, či lživá. Jinak bychom z nich učinili orgány dohledu nad pravdivostí této společnosti. V kampaních zaznívají pravdy i lži, ale hodnotit je musejí voliči. Tím ale případ nutně nekončí. Pokud soupeř pana Nádvorníka prohrál kvůli lžím v kampani, může zažalovat šiřitele těch lží. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu navíc poukázalo na znepokojující jev: sporné údaje vyšly v radničních novinách, jejichž náklad byl jen pro tento účel zvýšen z 2700 na 50 000 výtisků. Tady by měla policie prověřit, zda nedošlo ke zneužití veřejných peněz. A pokud se prokáže, že Jan Nádvorník vyhrál způsobem, který je v rozporu s právem, pak je součástí politické kultury, aby rezignoval. V britském parlamentu by ho k tomu donutila jeho vlastní strana. Prezident označil původní verdikt Nejvyššího správního soudu za „šokující a pobuřující“ a „bezprecedentní zásah do politické svobody“. Souhlasíte? Především je v ústavně demokratických režimech nemyslitelné, aby prezident něco takového říkal. Když americký Nejvyšší soud v roce 2000 přiřkl vítězství Georgi Bushovi, bylo to sporné rozhodnutí. Hlasovalo v něm pět republikánských soudců proti čtyřem demokratickým – navíc proti dosavadní doktríně Nejvyššího soudu! Přesto Al Gore ani nikdo z významných demokratů neřekl, že je to pobuřující rozsudek. Nemají soudci občas snést trochu kritiky? Veřejnost má svobodu kritizovat soudce, média to mají přímo za povinnost. Ale když začne legitimitu soudního rozhodnutí zpochybňovat vysoký představitel moci výkonné nebo zákonodárné, je to zastrašování – nutí soudce, aby si příště dvakrát rozmysleli, než někoho popudí.

J I Ř Í P Ř I B Á Ň (37) patří k předním českým právním teoretikům současnosti. Je profesorem právní filozofie a sociologie, zabývá se ústavním právem. V roce 1989 vystudoval Právnickou fakultu UK, kde v následujících letech přednášel. Od roku 2001 pracuje na plný úvazek na britské Cardiff Law School. V češtině vyšly například jeho knihy Sociologie práva (1996), Disidenti práva (2001), Právo a politika konverzace (2001), Jací můžeme být (2004). J. Přibáň je ženatý, po většinu roku žije ve Walesu.

Bojím se maďarské cesty Z vašich článků jsou patrné rozpaky nad prací nového Ústavního soudu pod Pavlem Rychetským. V Lidových novinách jste kritizoval „titěrně formalistické argumenty, které postrádají vnitřní logiku“. Jak byste charakterizoval proměnu Ústavního soudu? Pořád čekám, zda si bude schopen vytvořit nějakou doktrínu – ucelený názor na to, jak má vypadat jeho rozhodování, jeho pozice v systému dělby moci. První Ústavní soud v letech 1993–2003 to dokázal hned od svých prvních rozsudků. Obávám se toho, co se stalo v Maďarsku. Tamní ústavní soud byl v prvním období velmi aktivistický, mnohem víc než jeho tehdejší český protějšek. V roce 1998 došlo k výměně poznamenané politickými tlaky a dnes o maďarském ústavním soudu prakticky neslyšíte. Přestal hrát výraznější roli, nikoho moc nezajímá. To by byla u nás nejhorší možná situace. Soud nemá mlčet. Pokud bychom o něm neslyšeli, pak to znamená, že se ústavní rovnováha narušila a moc se příliš koncentruje v rukou vlády či parlamentu. Jakou doktrínu měl první český Ústavní soud? Prosadil do českého, kontinentálního práva soudcovskou tvorbu práva, tzv. precedenční právo. A dále: hlavním úkolem počátku 90. let bylo

mě. Jestli jsem něco postrádal u většiny kandidátů, tak právě toto. A fakt, že není obsazeno všech 15 křesel, je donebevolající ústavní krize, jakou prezident vědomě či nevědomě ignoruje, místo aby ji řešil. Máte vy sám tip na kandidáta? Jen obecně: překvapuje mě, jak málo se prezident rozhlíží mezi soudci, vybírá hlavně z advokátů a z akademického prostředí. Do amerického Nejvyššího soudu přitom během celého 20. století nastupovali v naprosté většině lidé se soudcovskou praxí; jen asi třetina členů ji neměla. Proč kritizujete návrh ústavní novely, podle níž má prezident získat pravomoc odvolávat předsedy a místopředsedy Nejvyššího a Ústavního soudu? Kdyby měla projít, pak se ústavní pořádek země mnohem víc blíží Bělorusku než jakékoli ústavní demokracii. Ta novela je z hlediska ústavní dělby moci hrozivá. Jak může předseda Ústavního soudu rozhodovat nezávisle, pokud by mu kdykoli hrozilo odvolání prezidentem, proti němuž třeba rozhoduje? Neznám takový rozsah pravomocí prezidenta, takový zásah do vnitřní struktury nejvyšších soudních orgánů.

Chybí tu politický národ Co si myslíte o euroústavě? Z vašich článků se zdá, že jste proti, ale z hlubších důvodů, než je

Neexistují evropské politické strany, celoevropské noviny, lobbistické skupiny, občanská sdružení. Bez této veřejné sféry nelze demokracii vybudovat, v ní se totiž formuluje předpoklad pro veřejný zájem. Ústavní smlouva nepřináší státnost, takže euronadšenci ji přijali zklamaně; ale pokračuje v přenosu pravomocí na EU, proto se euroskeptici tak brání. A vůči Bruselu se vymezuje narůstající počet extremistů. Jak z toho ven? Jak v tom pomůže zamítnutí euroústavy? Ale já jsem ochoten hlasovat v referendu pro její přijetí! Za podmínky, že česká vláda jasně řekne, kde leží meze, za něž už dál v integraci nepůjde. Jedině tak zůstane vláda „accountable“ – což se do češtiny těžko překládá, ale je to odpovědná a zároveň veřejně kontrolovatelná i předvídatelná. Neexistuje předpoklad pro demokratičnost evropských institucí, a proto by měla vláda prohlásit stav vymezený euroústavou za finální a nepřekročitelný. Na tom může v kampani uspět, vždyť euroústava má jinak i svá pozitiva: vnáší pořádek do kompetencí, zjednodušuje a zpřehledňuje rozhodování… Zároveň však vláda musí vyjasnit, kde vidí nepřekročitelné hranice v otázkách daní, trestního práva, zahraniční politiky nebo imigrace. Když chceme činit vládu odpovědnou a chceme ji kritizovat, musíme jí nechat určitou míru pravomocí v ekonomické a zahraniční politice.

dál to zatím s integrací nejde a je třeba počkat. Nemá smysl vztahovat se k evropské federaci ani jako k ideálu, za nímž má smysl jít v tomto století? Má smysl jít za občanskými ctnostmi a svobodami, které možná nejsou tak velkolepé, ale mohou Evropany sjednocovat. Například svoboda projevu, kterou považuji za základní svobodu, a vadí mi, když se označuje jen za jednu z mnoha, což třeba v Česku vedlo v posledních zhruba pěti letech k plíživému omezení novinářů. Evropa se možná neshodne na státnosti, ale shodne se na ústavnosti. V několika článcích polemizujete s úvahami o „konci Západu“, o vymírání západní civilizace a nástupu islamistů, jak před ním varuje Pat Buchanan nebo jeho čeští epigoni. Co vám na nich přesně vadí? Nebezpečné se mi na těch názorech zdá, že z kultury dělají politický projekt. Na způsob: My jsme vyšší kultura Západu a ti ušmudlanci zvenčí ať se nám podřídí. Násilí je obsaženo už v samotném výroku o vyšší kultuře. Kultura jako politický projekt je dvě století starý produkt romantického myšlení. Je důležité nechat kultury žít, jak chtějí, pokud dodržují liberální ústavní pravidla demokratického státu. V konzervativně pravicovém spektru se dnes vzmáhá nálada „vy-

pořádejme se s multikulturalismem“. Z něj se sice stala mnohdy směšná a omezená levicová ideologie, ale zároveň je to každodenní zkušenost života na Západě. V evropských metropolích žijete s 20 % lidí jiných národností, etnik a kultur. A hrozí, že v rámci boje proti multikulturalismu někdo bude chtít zatočit s menšinami. V čem je multikulturalismus směšná ideologie? Pokud se z něj stane teze, že všechny kultury jsou si rovny a bojovat je třeba jen proti „domácím kulturním předsudkům“. Tedy proti křesťanskému fundamentalismu, zatímco nesnášenlivost uvnitř jiných náboženských jakýchkoli jiných nově příchozích menšin jsou projevy kulturní odlišnosti, hodné naší tolerance. Podle liberálního pojetí rovnosti musí být všichni fundamentalisté posuzováni stejným metrem. Existují-li v dnešních zemích EU náboženské školy, kde se učí, že povinností muslima je zabíjet Židy, nesmíme před tím zavírat oči – a nesmíme takové školy připustit. Jako příklad špatné praxe označujete francouzský zákon o laicitě, zakazující muslimským dívkám šátky ve školách. Ale jaký model doporučujete? Úplně bezproblémový model neexistuje nikde. Francouzská odpověď na narůstající náboženskou nesnášenlivost v západních zemích zní: My všichni jsme francouzský národ, a nesmíte proto vnášet své soukromé přesvědčení do veřejného laického prostoru, jinak budete chtít dnes šátek na škole, zítra zvláštní vstup na veřejná koupaliště a pozítří zbavíte ženy volebního práva. Sporným ideálem je v tomto pojetí dokonale asimilovaný voják či policista z Alžíru. Jak říká Raymond Aron, právě proto nemohli Francouzi úspěšně kolonizovat Alžír – protože z arabské populace chtěli udělat francouzské občany. Naproti tomu britský model „žít a nechat žít“, založený částečně na toleranci, částečně na ignoranci, se ve své době ukázal jako imperiálně účinnější. Několik tisíc koloniálních úředníků mohlo ovládat indický subkontinent, protože jejich úkolem bylo především kontrolovat zdroje a obchod, nikoli z Indů udělat britské občany. Ostatně sám pojem „občan“ byl do 60. let v ostrovním právu neznámý. S rozpadem impéria se z tohoto modelu postupně vytratil pocit nadřazenosti bílé rasy a západní kultury, takže se dnes ukazuje jako mnohdy praktické východisko. Všichni musí dodržovat zákony, ale současně mají zákony co nejméně zasahovat do kulturních tradic a zvyků občanů.

Velmi sporný postup Zmínil jste se o plíživém omezování novinářské svobody projevu v České republice. Co jste měl na mysli? Když pominu spory Respektu, tak mě překvapila například úspěšná žaloba jednoho ministra na časopis Reflex kvůli politické karikatuře. Objevuje se to i v Británii, kde posiluje ochrana veřejných osobností proti bulváru. Například o dětech Tonyho Blaira se nesmí nic zveřejňovat. Do jisté míry je to reakce na proměnu médií, která stále více sledují logiku šoku – před pár dny na britském kanálu Channel Four vysílali v přímém přenosu vivisekci – a místo formování vkusu občas formují nevkus. Na to soudy reagují konzervativně, snaží se média „umravnit“, což je velmi sporný postup. Zvlášť v zemích s malým respektem k svobodě projevu, jako je Česko. Orwell říká v románu 1984, že svoboda je možnost kdykoli říct, že dvě a dvě jsou čtyři. Po naší zkušenosti s komunismem musíme trvat i na právu říkat, že dvě a dvě je pět. TOMÁŠ NĚMEČEK

RESPEKT / 5

INZERCE

/ 17

M A S A R Y K O V A U N I V E R Z I T A V B R N Ě D Ě K A N F A K U L T Y S O C I Á L N Í C H S T U D I Í V Y H L A Š U J E V Ý B Ě R O V É Ř Í Z E N Í N A M Í S T O

odborného asistenta/asistentky pro nově se rozvíjející obor sociální antropologie Podmínky: • VŠ vzdělání s titulem Ph.D., popř. těsně před jeho dokončením • iniciativu v samostatném vědeckém výzkumu užívajícím kvalitativní metody sociálního šetření • profilaci v jedné ze tří oblastí profesního zájmu: 1) antropologické teorie a jejich aplikace na současné sociální jevy 2) kinship/příbuzenské systémy 3) lingvistická antropologie • zapojení do stávajících výzkumných grantů katedry sociologie FSS MU • kladný a tvůrčí přístup k výuce vysokoškolských studentů Nabízíme: • perspektivní prestižní zaměstnání s možností akademického postupu a profesního růstu • tvořivou práci v mladém pružném kolektivu sociálních vědců • spoluúčast na tvorbě nového vědního oboru Nástup: 1. dubna 2005 Úvazek: 0,5 Přihlášky: přihlášku s přiloženým odborným životopisem, doklady o vzdělání a praxi a přehledem publikační činnosti zašlete do 4. 3. 2005 na adresu: Masarykova univerzita v Brně, Fakulta sociálních studií, personální oddělení, Bc. Radana Kureková, Gorkého 7, 602 00 Brno, tel.: 549 495 795, e-mail: [email protected]

VzdÏl·vacÌ st¯edisko SPUSA vyhlaöuje dvan·ct˝ roËnÌk liter·rnÌ soutÏûe. LetoönÌ tÈma znÌ:

ñWhen I was lost ñ

VÌt·me jakÈkoliv pojetÌ a vypracov·nÌ tohoto tÈmatu ñ esej, povÌdku, b·seÚ ñ od student˘ z »eskÈ a SlovenskÈ republiky. VÏtöÌ d˘raz p¯i posuzov·nÌ bude kladen na originalitu a kvalitu myölenky neû na standard vaöÌ angliËtiny.

● Pravidla. Vöechny pr·ce musÌ b˝t naps·ny anglicky na stroji nebo poËÌtaËi v rozsahu cca 300 slov pro Zä, 500 slov pro st¯ednÌ ökoly a 600 slov pro vysokÈ ökoly a t˝kat se vyhl·öenÈho tÈmatu. Pr·ce nebudou student˘m vr·ceny. Kaûd· pr·ce musÌ b˝t opat¯ena n·sledujÌcÌ informacÌ o soutÏûÌcÌm: jmÈno, datum narozenÌ, adresa, telefon nebo e-mail, ökola. ⁄ËastnÌk nesmÌ b˝t rodil˝ mluvËÌ A. J.

● PoslednÌ den pro p¯ijetÌ pracÌ je 28. ˙nor 2005. ● Pr·ce poölete na adresu: VzdÏl·vacÌ st¯edisko SPUSA, Na Po¯ÌËÌ 6, 110 00 Praha 1, nebo na e-mail: [email protected]. Pr·ce budou za¯azeny do t¯Ì kategoriÌ podle vÏku pisatel˘. Do 15 let, 16 ñ 18 let, 19 ñ 26 let.

● Ceny. PrvnÌ cena je mÏsÌËnÌ studijnÌ pobyt v Anglii. Druh· cena je ˙ËastnickÈ mÌsto na semin·¯i na KarlovÏ univerzitÏ a v˝uka ve SPUSE. DalöÌ ceny obsahujÌ jazykovÈ kurzy a vÏcnÈ dary jako knihy, slovnÌky nebo psacÌ pot¯eby.

● Porota. Pr·ce budou hodnoceny porotou sloûenou z v˝znaËn˝ch liter·t˘, politik˘, Ëi profesor˘ v Ëele s Ji¯Ìm Str·nsk˝m, p¯edsedou »eskÈho PEN Klubu Spisovatel˘. VÌtÏzovÈ a jejich hostÈ budou pozv·ni na slavnostnÌ banket, kter˝ se bude konat dne 3. Ëervna 2005. Pan Ji¯Ì Str·nsk˝ na nÏm bude p¯ed·vat ceny vÌtÏz˘m za moder·torskÈ pomoci pana Martina Dejdara.

DalöÌ informace najdete na www.spusa.cz

18 /

CIVILIZACE

31 . 1 . – 6 . 2 . 2 0 0 5

Blair burcuje Ameriku FOTO GÜNTER BARTOŠ

Británie znovu rozhýbala debatu o změnách podnebí ny průmyslově vyspělé země, včetně Spojených států a Austrálie, mají zavést systémy obchodování s emisemi skleníkových plynů, které přimějí průmysl ke snižování znečištění. Nezbytností je také postupné zastavení dotací na těžbu fosilních paliv a využití těchto finančních zdrojů na investice do obnovitelných zdrojů energie a zvyšování energetické efektivity. Tyto kroky musí být doplněny adekvátní odezvou na celosvětové úrovni – přijetím mezinárodní smlouvy, která naváže na Kjótský protokol. V novém mezinárodním režimu ochrany podnebí by se průmyslově vyspělé země měly zavázat k výraznému snížení exhalací a rozvojové země přijmout taková opatření, která jim umožní rychlý přechod k čisté energetice. Pokud se tedy někteří komentátoři nechali slyšet, že závěrečná doporučení mezinárodního týmu nejsou nic nového, mají pravdu. Objevují se zde samé známé a mnohokrát diskutované návrhy, které jsou praktické a realistické. Důležité však je, že se na nich po ročním úsilí dokázalo shodnout široké spektrum byznysmenů a politiků reprezentujících různé strany globální debaty, nikoli jen hrstka vědců či osvícených ministrů životního prostředí.

Češi patří mezi nejhorší Už víme, kde oteplování zastavit: dva stupně Celsia nad úrovní před průmyslovou revolucí.

Znečišťování ovzduší a globální změny podnebí se minulý týden dostaly do centra mezinárodní politické debaty. Nemohou za to žádná nová fakta a ani argumenty. Rozruch vyvolala zpráva nazvaná Meeting the Climate Challenge, která sice jen shrnuje již známé a znepokojivé informace, ale jejími autory už nejsou jen osvícení vědci, nýbrž zejména politici a byznysmeni, kteří většinou zůstávají k problémům životního prostředí chladní. Čtrnáctičlenný tým neměl za úkol posoudit ani stav zemského podnebí, ani co s ním dělá znečištění oxidem uhličitým a dalšími skleníkovými plyny. Účel zprávy je politický – má pomoci prolomit mrtvý bod, na němž již několik let mezinárodní jednání o ochraně klimatu váznou. Pro pochopení účelu a významu zprávy je důležitý její politický kontext. Kjótský protokol o snižování exhalací sice za dva týdny vstoupí v platnost, ovšem bez Spojených států a Austrálie. Navíc účastnické země mají své závazky splnit do roku

2012, a proto už letos začíná debata o dalších opatřeních.

Bushova šance Velká Británie, která shodou okolností nyní předsedá skupině G8 a ve druhé polovině roku také povede Evropskou unii, hodlá využít příležitosti a takový průlom vyjednat. Právě „G8 může ostatní státy přesvědčit, jak závažnému problému čelíme, a navrhnout, jak se mu postavit“, napsal premiér Tony Blair v týdeníku The Economist. Své odhodlání minulý týden potvrdil na zasedání ekonomického fóra v Davosu a na tento týden si ze stejného důvodu pozval přední světové vědce do britského Hadleyho centra pro změny klimatu v Exeteru. Další příležitost přimět světové politické špičky k dohodě bude mít v červnu na půdě OSN, kde možnosti dalšího postupu prodiskutuje 189 signatářů Rámcové úmluvy o změně klimatu. A vzápětí pak na červencovém summitu

G8. Mezitím probíhají intenzivní jednání mezi Blairovými diplomaty a dalšími klíčovými hráči, především Bushovou administrativou. Zpráva z minulého týdne má pro tyto debaty poskytnout podklad. Smyslem tedy bylo navrhnout další postup, jenž by byl přijatelný pro účastníky Kjótského protokolu i pro USA s Austrálií, které smlouvu bojkotují. Panel proto z velké části tvoří experti z obou stran Atlantiku, předsedali mu americká senátorka za vládní Republikánskou stranu Olympie Snowová a bývalý britský ministr průmyslu a dopravy Stephen Byers, mezi členy je ale například i někdejší generální ředitel Konfederace britského průmyslu. Fakt, že se na navržených doporučeních shodli jak politici, tak podnikatelé a zástupci ekologických organizací z Evropy, Ameriky, Austrálie i rozvojových zemí, je dobrým základem pro debatu o globálním politickém konsensu. Zpráva zejména navrhuje, aby dlouhodobý cíl mezinárodního spole-

čenství bylo zastavení růstu průměrné globální teploty na hranici 2 stupně Celsia nad úrovní před průmyslovou revolucí. Překročení této hodnoty by s ohledem na dostupné vědecké poznatky znamenalo „podstatné snížení zemědělských výnosů, výrazné zvýšení počtu lidí ohrožených nedostatkem vody a plošné důsledky pro lidské zdraví“.

Čistá energetika a moderní technologie Ačkoli je zpráva adresovaná všem vládám a politikům, některé návrhy opatření apelují speciálně na vlády zemí G8 a průmyslově vyspělých států. Panel doporučuje zemím G8 zvýšit podíl obnovitelných zdrojů na výrobě energie do roku 2025 na čtvrtinu, aby do konce tohoto desetiletí zdvojnásobily výdaje na výzkum a vývoj čistých technologií a přesunuly zemědělské dotace na podporu ekologického způsobu pěstování energetických plodin. Všech-

Česká republika patří mezi nejhorší znečišťovatele v Evropě i mezi průmyslovými zeměmi. Každý z nás přispívá k prohloubení problému více než 12 tunami oxidu uhličitého ročně. To je téměř osmkrát více, než průměrný Indonésan (a mimochodem také o třetinu více než průměrný Němec či Brit). Vlna zájmu o oběti přírodní katastrofy v Asii dokazuje, že nám osud tamních obyvatel není lhostejný. Tito lidé jsou zároveň nejvíce ohroženi také měnícím se podnebím. Vláda by proto neměla čekat na výsledky mezinárodní diplomacie, ale převzít svůj díl odpovědnosti za tento globální problém a prosazovat účinná opatření na snížení domácích exhalací jako prioritu své politiky. Zatím ji vysoké znečištění z neefektivních elektráren, hutí, chemiček a dalších průmyslových provozů příliš nezajímalo. K L Á R A S U T L O V I Č O VÁ Autorka pracuje v Centru pro dopravu a energetiku.

KALEIDOSKOP

Knihovna se stěhuje, brněnský funkcionalismus a spor o dráhu Zajímavou zprávou je nová iniciativa Národní knihovny postavit na jediném zastavitelném pozemku Letenské pláně v Praze-Holešovicích budovu. Měla by především vyřešit nedostatek místa a uvolnit areál Klementina pro kvalitní rekonstrukci. Není to špatná idea – moderní knihovna, vlastně multimediální centrum přívětivé k návštěvníkům, naší metropoli rozhodně chybí. Poloha na Letné je ideální – je to stále ještě střed města a napojení na veřejnou dopravu je bezproblémové. Také podzemní garáže pod částí pláně jsou potřebné. V územním plánu Prahy je tu skutečně vyhrazeno místo pro stavbu pro kulturní účely. Když selhal před lety poněkud megalomanský projekt koncertní síně za japonské peníze, proč nezkusit knihovnu? Vše je ale třeba důkladně připravit a projektanta vybrat v mezinárodní soutěži. ••• Brno si připomnělo další výraznou osobnost moderní meziválečné architektury Josefa Poláška. Tento absol-

vent Janákovy speciálky na pražské Umprum vytvořil v moravské metropoli a jejím okolí vynikající architektonická díla ve stylu tehdy avantgardního funkcionalismu. Patří k nim třeba známá škola pro ženská povolání Vesna (s Bohuslavem Fuchsem) nebo bankovní budova v centru Brna (s Heinrichem Blumem a Otakarem Oplatkem). První stavba sice reprezentuje tzv. bílý funkcionalismus, ale její tvůrci tu nápaditě experimentují s barvami na lodžiových stěnách. Banka byla dostavěna až za války a představuje zase tzv. emocionální funkcionalismus, jehož znaky jsou třeba konkávně prohnuté průčelí nebo rafinované detaily vstupní partie ze skla a oceli. Nyní vychází knížka o Poláškově díle v edici, kterou vydává brněnský Obecní dům, sdružení architektů, které systematicky mapuje práce osobností, jako je Ernst Wiesner, Otto Eisler, bratři Kubové, Václav Dvořák nebo Jan Víšek. Ti všichni spoluvytvářeli jedinečné milieu, jež mohou jiná města nejen u nás Brnu závidět. Jinou věcí je

vrátit těmto křehkým stavbám původní lesk, což se již mnohdy povedlo, ale dluhy zůstávají, jak o tom svědčí i nejeden povzdech autora textu v této rubrice: stav vily Tugendhat nebo hotelu Avion je stále povážlivý. ••• Do Prahy v těchto dnech přijel slavný architekt-světoběžník. Považte: autor Gettyho centra v Kalifornii, muzeí ve Frankfurtu a Barceloně, kostela v Římě, administrativy v Paříži a především desítek staveb v USA, oceněný v roce 1984 prestižní Pritzkerovou cenou. Ten architekt se jmenuje Richard Meier. Podle jeho projektu byla nyní dokončena jedna budova na Pankráci a brzy se bude adaptovat nejvyšší pražský mrakodrap, který si v 80. letech nechal postavit Československý rozhlas. Tento produkt komunistické megalomanie až donedávna nenašel kupce. Nyní ho získala společnost ECM. Meier navrhl vzdušný nový plášť stavby, který pomůže aspoň trochu potlačit její monstróznost. V jejím okolí se ob-

jeví několik nových budov a výsledkem by mělo být živé centrum obklopené zelení. ••• Dva problémy naší metropole se stále vracejí jako bumerang: návrat tramvajové trati na Václavské náměstí, Příkopy a Národní třídu a nová rychlodráha Kladno–Praha, vedená po stopě buštěhradské dráhy, tedy přes území Prahy 6, a dále až na Masarykovo nádraží. Oba projekty jsou kontroverzní. Tramvajové linky – to jsou také nezbytné koleje, stožáry a pavučina drátů, dále stále hrozící dopravní kolaps v případě nějaké nehody, kdy stojící vozy vytvoří dlouhou bariéru. Jak vypadala úzká ulice 28. října, když tu jezdily tramvaje, si pamětníci jistě vzpomenou. Chybějící dopravní infrastrukturu přitom můžou pohodlně nahradit ekologické minibusy, poháněné plynem nebo elektřinou, které vám kdekoli na trase zastaví. Takové pendlují po pěších zónách řady metropolí. Rychlodráha z Kladna do

centra Prahy také není bezproblémová. Má být dvoukolejná a jezdit v tubusu, který rozetne obvod na dvě části. Pojede-li tu vlak rychle, nebude obsluhovat dané území, což si jistě nepřejí obyvatelé obvodu. Bude-li naopak suplovat metro, smysl rychlého propojení satelitů se středem Prahy se rozplyne. I proto velí zdravý rozum ukončit trasu rychlovlaku v oblasti Ruzyně a z Dejvic tam dovést trasu A metra, která celkem nesmyslně končí pár set metrů od Pražského hradu. Napojení podzemní dráhy na kapacitně stále větší letiště by mělo být samozřejmostí. Značné investice v řádech stamilionů a miliard, které by pohltily nové tramvajové trasy v centru, resp. rychlodráha do historického jádra, by mohly být vynaloženy efektivněji – především na zklidnění dopravy na severojižní magistrále, zejména přeložení dopravního tahu mezi Muzeem a Václavským náměstím. ZDENĚK LUKEŠ Autor je architekt a historik architektury.

RESPEKT / 5

CIVILIZACE

/ 19

Holocaust se může opakovat FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Podle sociologa Zygmunta Baumana je třeba se bránit otevřenou společností

Není to nezemské Zlo, jsou to lidé jako my. (Němečtí skinheadi pochodují v lednu 2004 Berlínem na protest proti uvěznění zpěváka neonacistické kapely.)

Uklidňující víra v nelidskost konkrétních plánovačů a vykonavatelů „konečného řešení židovské otázky“ byla zpochybněna nejpozději vydáním reportáže Hannah Arendtové z procesu s Adolfem Eichmannem, který proběhl v Jeruzalémě v roce 1961. Arendtová ukázala, že holocaust nebyl prováděn morálně zrůdnými jednotlivci se sadistickými sklony, ale lidmi, kteří byli „děsivě normální“. Holocaust nebyl uskutečňován lidmi představujícími Zlo nezemského pekla, ale loajálními občany nacistického státu plnícími své banální úkoly ve struktuře státního aparátu. Podobný přístup sdílí také slavná Baumanova kniha z roku 1989 Modernita a holocaust, která nedávno vyšla i v Česku, není historií holocaustu. Jde jí naopak o zapracování této děsivé zkušenosti do současného sociálněvědného výzkumu a do naší každodenní praxe. Po holocaustu přestává být možná sle-

pá víra v osvobozující potenciál moderního technologického pokroku.

Slepí katani Dávno víme, že modernita v sobě obsahuje destruktivní možnosti, ale teprve šedesát let patří mezi naše civilizační výdobytky také Osvětim a Treblinka. Podle Baumana holocaust nepředstavuje nelogickou přetržku pokroku lidstva, ale realizaci jedné z možností tohoto pokroku. Proto je nebezpečné, když holocaust přenecháváme historikům. Holocaust není věcí minulosti, ale otázkou dneška. Nástroje, které jej pomohly uskutečnit, jsou nám i dnes nebezpečně na dosah. Moderní společnost je totiž podle Baumana společností „zahradnickou“, tj. společností, které jde o vlastní zdokonalení a kultivaci na základě racionálního poznání. Moderní antisemitismus je pak třeba chápat na

pozadí tohoto východiska. Zatímco předmoderní pogromy probíhaly víceméně spontánně, moderní genocida Židů se stala vyjádřením touhy po uskutečnění nové, dokonalé (v nacistické verzi: rasově čisté) společnosti. Západní modernita přitom poskytla vykonavatelům tohoto programu nezbytné technické a expertní prostředky. Podle Baumana proto není možné o holocaustu uvažovat beze vztahu k modernímu inženýrsko-kultivačnímu projektu. Jak je však možné, že na projektu holocaustu participovali jednotlivci, kteří se nijak nelišili od nás samých? Jak je možné, že se vykonavateli holocaustu stali zcela normální lidé, milující manželé a hýčkající otcové? Baumanova odpověď leží v sociálních podmínkách moderní společnosti. V protikladu k pohledu tradiční sociologie, která vyzdvihuje pacifikující roli sociálních institucí, Bauman upozorňuje na to, že moderní společnost dokáže zlo produkovat. Odmítá tím přesvědčení o morálním jednání jako společenském produktu.

Ztracená blízkost Podle Baumana naše jednání získává určitý etický základ jen skrze konkrétní zkušenost odpovědnosti za druhého člověka. Ve svém důsledku pak může být tato zkušenost zdrojem rezistence vůči takovému společenskému projektu, který by jí byl protikladný. Právě zde nacházíme původ odporu těch Němců, kteří se zřekli spoluúčasti na programu racionální genocidy Židů. Většina se však podřídila a na holocaustu participovala. Proč onen zdroj odpovědnosti za druhého ne-

fungoval? To je otázka, která je stejně aktuální dnes, jako byla v roce 1945. Odpověď podle Baumana dává povaha sociálních vztahů navazovaných moderní společností. Organizaci moderní společnosti charakterizuje zprostředkovanost jednání. Jinými slovy řečeno, prostředí, v němž jednáme, nám nedovoluje nahlédnout konečné důsledky našeho jednání. Náš morální horizont a okruh dopadu našeho jednání se v moderní společnosti přestávají překrývat. V nepřehledné struktuře moderních institucí si můžeme zároveň zachovat čisté svědomí a zároveň přispívat k vyvražďování určité sociální skupiny. Z našeho bezprostředního prostředí nezískáváme žádnou informaci o tom, že bychom někomu ubližovali. Konečné důsledky našeho jednání jsou zneviditelněné. Odpovědnost za druhého tak může efektivně fungovat jen za podmínky sociální blízkosti. Bauman tvrdí: „Jakmile zmizí blízkost, je umlčena odpovědnost.“ Právě proto je nebezpečí holocaustu stále aktuálním problémem. Složitost sociálního uspořádání za posledních šedesát let totiž dále vzrostla. To se projevuje nejpatrněji v rozvoji moderních zbraní, které zcela smazávají vztah mezi naším rozhodnutím zmáčknout tlačítko a rozškvařenými těly na místě zásahu. Právě díky zbraním zabíjejícím na dálku jsou lidé schopni vykonat činy, které by jim, byly-li by spáchány v kontextu jejich každodenní zkušenosti, nedaly po zbytek života spát. Bauman však nepodává paušální odsudek moderní společnosti. Koneckonců říká, že moderní civilizace, ač byla nutnou podmínkou holocaustu, nebyla podmínkou dostatečnou. Holocaust mohl proběhnout proto, že

zklamaly všechny pojistky, které jsou do moderních institucí zabudované. Jednalo se především o koncentraci politické moci v nacistickém Německu. Díky likvidaci podmínek demokratické plurality se nacisté mohli pasovat do pozice „tvůrců reality“. Jen oni definovali skutečnost, jen oni tvarovali podmínky individuálních voleb. A tyto podmínky byly nastaveny tak, aby racionální rozhodování mnoha jednotlivců směřovalo k jednomu cíli – vyhlazení Židů.

Bez plurality to nejde Z hlediska dneška je proto nejdůležitějším Baumanovým příspěvkem to, že detailně analyzuje podmínky produkce zla v moderní společnosti a takto umožňuje přemýšlet, jak tyto podmínky minimalizovat. Takovou minimalizaci umožní jedině instituce zajišťující politickou a kulturní pluralitu, která zabraňuje absolutizaci jednoho jediného postoje či politické vize. Nebezpečí modernity mohou být zvládnuta jen tehdy, pokud bude její inženýrské nasazení drženo pod kontrolou. A tato kontrola může být realizována jen za podmínek společenského a politického pluralismu, který dokáže rozložit jakýkoli pokus o monopolizaci pravdy. Baumanova kniha proto klade důraz na otevřenost a pluralitu jako základní překážku nejen genocidního jednání, ale jakéhokoli jednání, které není morálně ospravedlnitelné. Veřejnost a otevřenost totiž jednající nutí k tomu, aby své činy ospravedlnili tváří v tvář druhým. ONDŘEJ CÍSAŘ Autor přednáší na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

inzerce

2. výzva Ministerstva životního prostředí ČR k podávání žádostí o poskytnutí podpory v rámci „Operačního programu Infrastruktura – Zlepšování environmentální infrastruktury“ podporovaných ze strukturálních fondů EU Ministerstvo životního prostředí České republiky vyhlašuje prostřednictvím Státního fondu životního prostředí České republiky 2. výzvu pro podávání žádostí o poskytnutí podpory v rámci Priority 3 – Zlepšování environmentální infrastruktury, realizovaných za finanční podpory Evropské unie. Zprostředkujícím subjektem a platební jednotkou pro Prioritu 3 je Státní fond životního prostředí ČR, který bude přijímat žádosti a spolupodílet se na jejich následné realizaci. Žádosti o podporu je možno podávat od 3.1. 2005 do 15. 3. 2005, a to prostřednictvím internetových stránek http://zadosti.sfzp.cz, kde naleznete i přesné pokyny k vyplnění a podání žádostí. Podrobné podmínky pro získání podpory naleznete ve Směrnici MŽP č. 12/2004 a na internetových stránkách Státního fondu životního prostředí ČR www.sfzp.cz a Ministerstva životního prostředí ČR www.env.cz v dokumentu „Programový dodatek pro Operační program Infrastruktura“. V rámci Priority 3 budou v souladu s touto výzvou realizována tato opatření: OPATŘENÍ 3.1 – OBNOVA ENVIRONMENTÁLNÍCH FUNKCÍ ÚZEMÍ Cílem opatření je prevence a snížení ničivých následků povodní, zvýšení retenční schopnosti krajiny a zvýšení biodiverzity vodních toků a jejich okolí. Dělí se na 2 kategorie: A. Revitalizace vodních toků, úpravy k obnově funkce pramenných oblastí a mokřadů, budování a obnova retenčních nádrží a suchých poldrů Podporu lze poskytnout na: – revitalizaci vodních toků včetně jejich niv, na napojení nebo zprůtočnění slepých ramen vodních toků, na napojení a zprůtočnění bývalých náhonů, na revitalizace přírodního charakteru koryt vodních toků, na zakládání a revitalizace břehových nebo doprovodných porostů – na revitalizace nevhodně odvodněných pozemků, na revitalizace a zakládání mokřadních ekosystémů – na zakládání nových retenčních prostorů, na zakládání nových suchých poldrů, na revitalizace retenčních prostor, na revitalizace rybníků s extenzivním chovem ryb. B. Odstraňování migračních bariér na tocích pro volně žijící živočichy Podporu lze poskytnout na zprůchodnění překážek

na vodních tocích pro volně žijící živočichy (např. výstavba rybích přechodů). OPATŘENÍ 3.3 – ZLEPŠOVÁNÍ INFRASTRUKTURY OCHRANY OVZDUŠÍ Cílem opatření je snížení množství vypouštěných znečišťujících látek, zlepšení imisní situace dotčených lokalit, zlepšení zdravotního stavu obyvatel a stavu vegetace, snížení emisí skleníkových plynů. Dělí se na 3 kategorie: A. Využívání šetrných technologií při spalování Podporu lze poskytnout na: – zavádění environmentálně šetrných technologií ve spalovnách nebezpečného odpadu (zvláště nemocničního) s cílem plnění podmínek stanovených legislativou v oblasti ochrany ovzduší – snižování emisí z velkých a středních spalovacích zařízení v sektoru veřejné energetiky v souladu s příslušnými programy snižování emisí a zlepšování kvality ovzduší B. Snižování emisí těkavých organických látek Podporu lze poskytnout na snižování znečišťování ovzduší emisemi těkavých organických látek z činností a zařízení technologických procesů používajících organická rozpouštědla.

C. využívání obnovitelných zdrojů energie (OZE) Podporu lze poskytnout na: – rekonstrukci a stavbu elektráren využívajících k výrobě elektrické energie biomasu nebo jiné OZE – změnu ze stávajících systémů na systémy využívající OZE – využití OZE pro dodávky tepla z obecních kotelen – výstavbu kombinovaných zdrojů elektrické a tepelné energie využívající biomasu a bioplyn OPATŘENÍ 3.4 – NAKLÁDÁNÍ S ODPADY A ODSTRAŇOVÁNÍ STARÝCH EKOLOGICKÝCH ZÁTĚŽÍ Cílem opatření je snížení množství odpadu ukládaného na skládkách, zvýšení množství recyklovaného a využitého odpadu a jeho podílu na celkové produkci odpadu, snížení počtu starých ekologických zátěží. Dělí se na 2 kategorie: A. Vybudování integrovaného systému sběru a recyklace odpadů Podporu lze poskytnout na: – budování zařízení pro třídění odpadů, pro recyklaci, – budování zařízení na využívání odpadů (např. kompostování, bioplynové stanice) – budování systémů odděleného sběru různých druhů odpadů

– budování sběrných dvorů a překladišť – budování zařízení na úpravu a zpracování odpadů a nebezpečných odpadů – vybudování zařízení na dekontaminaci a odstraňování nebezpečných odpadů (vyjma skládkování) B. Rekultivace a sanace starých ekologických zátěží Podporu lze poskytnout na: – rekultivace starých skládek převážně komunálního odpadu a ostatního odpadu – likvidace černých skládek zvláště v chráněných územích – sanace a rekultivace vážně kontaminovaných lokalit ohrožující složky životního prostředí a zdraví člověka Zprostředkující subjekt a platební jednotka: – příjem žádostí o podporu a poskytování informací Státní fond životního prostředí ČR, Kaplanova 1931/1, 148 00 Praha 11–Chodov, tel: +420 267 994 300, fax: +420 272 936 585, e-mail: [email protected] Řídící orgán OP Infrastruktura: Ministerstvo životního prostředí ČR, Vršovická 65, 100 10 Praha 10, tel: +420 267 121 111, fax: +420 267 310 308, e-mail: [email protected]

20 /

POLEMIKA

31 . 1 . – 6 . 2 . 2 0 0 5

Konkurence na trhu se zostřuje FOTO LUDVÍK HRADILEK

A proto je žádost ČEZ o změnu rozhodnutí antimonopolního úřadu oprávněná

Ve středoevropském kontextu je ČEZ slabší hráč a potřebuje ochranu – chápete?

Miroslav Zajíček ve svém článku Elektřina je dražší a konkurence úpí (Respekt č. 3/2005) argumentuje, že ČEZ po spojení s distributory zneužívá svého postavení na trhu a potlačuje své konkurenty. V této souvislosti také označuje za neoprávněnou žádost ČEZ o zrušení požadavku prodeje majority v jedné z distribučních firem. To dále podporuje tvrze-

ním, že v souvislosti se vstupem ČR do EU nedošlo k žádné změně, která by žádost ČEZ opravňovala. Jaká jsou tedy fakta?

Hospodářská soutěž funguje Nejprve k situaci českých nezávislých výrobců: jejich výroba byla mezi roky

2002 až 2004 stabilní (dokonce došlo k mírnému nárůstu asi o 2 procenta). Větší nárůst ani není možný, protože jejich kapacita je již plně využitá. O utlačování nemůže být tedy ani řeč. Dále k cenám elektřiny a vývoji dovozů a vývozů: díky růstu cen elektřiny na okolních trzích vzrostl rozdíl ceny elektřiny mezi ČR a všemi okolními zeměmi (bez výjimky) na více než 10 procent. Česká elektřina je tak bezkonkurenčně nejlevnější. To je jednoduché vysvětlení přechodného snížení dovozů – ČR je při současných cenách nejméně atraktivním trhem v regionu. Navzdory tomu dovozy v průběhu minulého roku začaly opět růst – není zde přece jen souvislost se vstupem do EU, který vedl k odstranění mnoha přeshraničních bariér? Importy ze zahraničí již nemusí povolovat ministerstvo průmyslu a obchodu (do té doby musela být vyžádána vždy samostatná dovozní licence pro každý jednotlivý obchod), na všech hranicích byly zavedeny jednotné aukce na kapacity, okolní členské státy musely zrušit svá obchodní omezení zaměřená proti ČR… Nově vzniklé spojení ČEZ a regionálních distributorů nijak neposílilo

svůj podíl na dodávkách elektřiny pro oprávněné zákazníky. Na relevantním trhu existuje účinná hospodářská soutěž. Konkurence na českém trhu se zvyšuje, registrováno je zde na 160 obchodníků s elektřinou. Řada velkých zákazníků se po otevření trhu sama stala úspěšnými tradery, např. Appian, OKD, Moravia Energo a další. Oprávnění zákazníci mají možnost vybrat si nejvhodnější (zpravidla nejlevnější) nabídku a také ji využívají. Mezi velkými zákazníky změnilo svého dodavatele celých 28 procent, což je výrazně více než například v sousedním Rakousku, kde je to 22 procent. O funkčnosti trhu a jeho postupném zesilování nemůže být pochyb.

ČEZ je slabší hráč Jak je to se vstupem ČR do EU a jeho souvislostí s českou energetikou? K 1. 5. 2004 byla odstraněna, jak je uvedeno výše, řada významných obchodních omezení. Co je však naprosto zásadní, je jednak celý soubor legislativních změn daný nutností přijmout evropské právní normy a jednak faktická integrace českého trhu s okolními trhy. K obojímu došlo (ve

své podstatné části) až v době po rozhodnutí Úřadu. Žádost ČEZ je proto zcela legitimní. Z legislativních změn namátkou jmenujme např. rozšíření přístupu třetích stran k sítím, prosazení požadavku na plný unbundling, zrychlené otevírání trhu koncových spotřebitelů atd. Integrace českého trhu s okolím je umožněna jednak pokračující liberalizací v celém regionu (například Rakousko muselo odvolat svůj zákaz dovozu elektřiny z ČR, na Slovensku byly zrušeny kvóty omezující množství dovážené elektřiny z ČR) a jednak vznikem silných energetických skupin přítomných ve všech zemích střední Evropy (např. E.ON, RWE, EdF, Vattenfall). Tyto skupiny svojí velikostí, finanční silou a konzistentní obchodní politikou ovlivňují celý středoevropský prostor jako jeden trh. V tomto kontextu je ČEZ slabším hráčem a jeho další oslabování by ohrozilo jeho postavení na formujícím se (středo)evropském trhu. To je také hlavním důvodem, proč ČEZ považuje za důležité, aby Úřad své rozhodnutí změnil. L A D I S L AV K Ř Í Ž Autor je mluvčím společnosti ČEZ.

Kde ČEZ nemluví pravdu 1. Pan Kříž píše, že roste podíl nezávislých výrobců. Data za rok 2004 nejsou v úplnosti k dispozici, proto jen rok 2003. Nejvyšších objemů prodejů dosáhli nezávislí výrobci v roce 2002, a to cca 12 TWh. V roce 2003 došlo k poklesu na 11,5 TWh. V roce 2002 prodal ČEZ regionálním distributorům 31,5 TWh a o rok později 34,9 TWh (z toho cca 2,5 TWh byla náhrada předchozích dovozů Severomoravské energetiky). Dodávky ČEZ konečným zákazníkům se v podstatě v těchto letech nezměnily (2,9 TWh). Na relevantním trhu dodávek regionálním distributorům tedy došlo k poklesu podílu nezávislých výrobců o více než procento. Dí-

ky náhradě dovozů však podíl ČEZ vzrostl o více než 5 procent. 2. Registrovaných obchodníků s elektřinou je skutečně několik desítek. Fakticky aktivních je však jen necelá jedna desítka (nejvýznamnější jsou Entrade, Appian Energy, Moravia Energo a Czech-Karbon). Z toho velká část případně na velkoobchodním trhu nebo dodává pouze pro svoji mateřskou firmu. Takové vložení obchodní dceřiné firmy mezi stávajícího dodavatele a zákazníka se pak opticky jeví jako změna dodavatele, ačkoli fakticky k žádné změně nedochází – typický příklad je třeba Czech-Karbon, dcerka OKD, která nyní OKD elektřinu dodává, ale opět

DOPISY Vědí obce, co dělají? Mimořádně mě zaujal článek Podfuk s plynem praskl (Respekt č. 3/2005). Vystihuje vývoj v posledních letech, který v mnoha případech vede k návratu odběratelů elektřiny a zemního plynu k tuhým palivům. Důsledkem je mj. zhoršování kvality ovzduší, především na venkově. Pokud však jde o plynovodní sítě, jsou příčiny dnešního stavu složitější a do budoucna vyvolávají otázky. Například kde se najdou zdroje na obnovu plynovodních sítí v majetku obcí, které netvoří odpisy? Nebudou tím postiženi i ti odběratelé, kteří budou mít zájem plyn využívat? Nezpůsobí v budoucnu náklady na obnovu sítí další zvýšení ceny plynu u konečných zákazníků? Tomáš Tichý, místopředseda představenstva Jihomoravské plynárenské, a. s.

od skupiny ČEZ, obdobně Appian Energy pro skupinu Appian a asi desítku dalších zákazníků, nebo Moravia Energo pro Třinecké železárny. Aktivity dalších jsou velmi omezeny – Entrade: zhruba tři koneční zákazníci, Luminus jeden atd. 3. Mluvčí ČEZ dále uvádí, že „mezi velkými zákazníky změnilo svého dodavatele celých 28 procent“. V prvním kole liberalizace v roce 2002 z oprávněných cca 70 zákazníků změnilo dodavatele zhruba 5 (dostupné údaje se trochu liší). V druhém kole (rok 2003) bylo již oprávněných zákazníků cca 400 a dodavatele změnilo cca 50. To bylo v době, kdy mezi sebou soupeřily ČEZ,

E.ON a šest samostatných regionálních distributorů. Od roku 2004, kdy bylo oprávněných zákazníků již cca 4500, již existoval SuperČEZ a počet změn nepřesáhl několik málo desítek a předchozí změny byly často v rámci nově vytvořené Skupiny ČEZ a de facto změnami přestaly být. Obdobně je tomu nyní, kdy od počátku roku jsou oprávnění všichni kromě domácností. Část změn je navíc, jak bylo řečeno, optická – zvláště u velkých zákazníků, jako je OKD. Ani z hlediska objemů tak podíl změn nedosahuje ani řádově uváděných 28 procent. 4. A na závěr k růstu cen v zahraničí. Dodejme ještě jednou – re-

následně na nepochopení situace a zatvrzelosti. Dodnes si myslím, že dvě hodinky u piva by to vyřešily elegantně a rychle. Bohužel se tak nestalo. RNDr. Martin Košťák, PhD., Přírodovědecká fakulta UK

Zase Tůmu nepřechvalte V komentáři Tůma jako záruka (Respekt č. 4/2005) opět chválíte práci ČNB. Centrální banka se však v minulých letech prakticky vždy v odhadech inflace výrazně lišila od skutečnosti, takže nízká hodnota inflace nebude zásluhou ČNB. A pokud jde o schodek rozpočtu a zadlužení, základní kritéria pro přijetí eura, zde ČNB neudělala vůbec nic a šla vládě na ruku, každoroční stamiliardové schodky nechávají ČNB a pana Tůmu v klidu. Souhlasím s vámi, že situace může být ještě horší, zmiňovaní kandidáti do bankovní rady tomu nasvědčují. Současnou práci ČNB pravděpodobně obhajujete ve víře, že zabráníte něčemu mnohem horšímu, dosáhnete ale opaku.

Kdyby Ivan Větvička komunikoval… V Respektu č. 4/2005 byl otištěn článek pana redaktora Spurného Drzá vzpoura studenta Větvičky. Protože jsem bývalým školitelem Mgr. Ivana Větvičky a jsem s celým případem seznámen velmi dobře, rád bych reagoval na některé nepřesnosti a omyly. Není pravda, že bych krátce po roztržce Ivana Větvičky s Ing. Řandou (v červnu) rezignoval na post Ivanova školitele. Naopak v této funkci jsem setrval až do poloviny listopadu. Mé rozhodnutí ukončit školitelství bylo iniciováno až dopisem Větvičky etické komisi Akademie věd ČR, ve kterém jsem byl celkem ostře napaden za svůj postoj k celé cause – zastal jsem se totiž Ing. Řandy. Ivana považuji za neobyčejně bystrého, možná geniálního studenta s velkou invencí. K vědecké práci podle mne patří nejen snaha k něčemu dospět, ale také komunikativnost, a ta v jeho případě zcela selhala. Současná vědecká práce je v převážné míře prací týmovou. Na některých vědeckých pracovištích u nás, ale také v zahraničí se setkáváme s poměrně zvrhlou a neetickou situací, kdy si vedoucí výzkumných týmů často přivlastňují výsledky mladých a začínajících badatelů (i to je důsledek bezohledné honby za „impakty“ jako jedinými ukazateli kvality člověka). V praxi to vypadá tak, že „mladý“ napíše článek, školitel se podepíše jako hlavní autor, a aby se neurazil třeba šéf ústavu, tak ho tam připodepíšeme také. Domnívám se, že v případě Ing. Řandy k něčemu takovému nedochází. Podle publikací je zřejmé, že Řanda uvádí své studenty jako první autory. Celá kauza bohužel ukazuje, jak se z naprosté malichernosti stal poměrně závažný problém, podle mého názoru zbytečný, postavený na počátečním selhání v komunikaci,

Martin Řehořek, Praha

Nikoli 65 milionů, ale polovic Pan Marek Pokorný uvádí v článku V ráji společenských vědců (Respekt č. 3/2005), že Sociologický ústav Akademie věd dostane na své projekty 65 milionů korun. Nenapsal však, že na některých se pouze spolupodílíme, a účelově sečetl vše v neprospěch ústavu. Ve skutečnosti v letech 2004–2009 dostaneme na vlastní výzkum v rámci této veřejné soutěže celkem zhruba 35,5 milionu korun. Dostávají-li instituce peníze na výzkum, nejsou to dotace, ale úspěšné projekty. A není to „ráj“, ale práce a možnost zaměstnat ve vědě mladé talentované lidi. Marie Čermáková, ředitelka Sociologického ústavu AV ČR

Adresa Respektu: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 fax: 224 930 792, e-mail: [email protected] Oprava: V minulém čísle Respektu omylem vypadl v článku Kruté Slovensko konec poslední věty, která celá zní: Mluvčí Martin Danko tlumočí reakci ministra Ľudovíta Kaníka: „Problémy části romské komunity nejsou způsobené sociální reformou. Jde o dlouhodobě neřešený společenský problém, který se netýká jen jednoho rezortu. Proto také návrhy na jeho řešení nejsou v kompetenci rezortu práce.“

gulační překážky volný trh mezi státy omezují, lokální ceny se mohou vlivem lokální nabídky a poptávky lišit. Stejně tak se mohou lišit i ceny pro domácí trh a pro vývoz (ČEZ v tom sám má velkou praxi). Takže i když cenová hladina v zahraničí je vyšší, může docházet k výhodným dovozům. Například v současné době se elektřina z Polska do Německa dováží i v cenách okolo 22 eur/MWh na roční bázi. Jenom kvůli mechanismu aukcí PSE/ČEPS/VEAG a kvůli vzniku SuperČEZ se nedováží k nám. M I R O S L AV Z A J Í Č E K

RESPEKT / 5

K U LT U R A

/ 21

Sibiřská Yoko Ono píše domů FOTO ARCHIV

BBC vyhlásila vítěze cen world music

Britští hudební kritici doporučují: Sainkho Namtchylak, Lhasa de Sela a Lila Downsová (zleva).

Předposlední lednový víkend udělovalo Radio 3 BBC tradiční ocenění pro nejlepší hudebníky world music. Cena již několik let upozorňuje na nejzajímavější osobnosti žánru, který před osmnácti lety vymysleli chlapíci z nezávislých britských hudebních vydavatelství. Letošní ročník sice nepřinesl silnou novou vlnu, jakou byla třeba kubánská hudba na přelomu milénia, představil však několik pozoruhodných ženských interpretek z Ameriky a Asie. Navíc ukázal, že míchání různých hudebních tradic se posunulo zase o kousek dál.

Jsi tmavý a chceš být bílý Mexická zpěvačka Lila Downsová na sebe v poslední době upozornila několika alby. Asi nejvýraznější CD Border (Hranice) je věnováno mexickým migrantům, kteří zemřeli při překračování hranice do Spojených států. Často zábavně a tanečně znějící mexické písně s příměsí jazzu a latinských rytmů přinášejí znepokojivý obraz ubohých mexických venkovanů, kteří se topí v Rio Grande nebo je spálí slunce v Arizoně. Nikdo je nevítá jako bratry a žehnají jim pouze agenti a policajti. Downsová v písních také upozorňuje na těž-

kou práci dětí v příhraničních oblastech. Na mušku si bere i Mexičany a jejich krizi identity: „Podíváš se do zrcadla a vidíš, že jsi tmavý, ale ty chceš být bílý!“ Ona sama dobře ví, o čem mluví. Pochází z mexicko-indiánsko-americké rodiny, vystudovala antropologii v Minnesotě, žije v Mexico City, ale jako zpěvačka křižuje celý kontinent. Její identita je transnacionální stejně jako hudba, kterou hraje, a její španělské, anglické nebo indiánské texty. Lila Downsová patřila k horkým favoritům v kategorii Amerika, hlavní cenu však nezískala. Tu si překvapivě odnesla zpěvačka Lhasa de Sela s podobným původem. Lhasin otec je Mexičan, matka Američanka, ona sama se považuje za Kanaďanku, neboť bydlí v Quebeku. V podstatě ale patří celé Severní Americe, protože po ní stále cestovala s rodiči cirkusáky v karavanu. Na rozdíl od Downsové propojuje Lhasa jemněji mexickou, americkou a francouzskou hudební tradici. Zpívá také ve třech jazycích, její texty jsou spíše autobiografické a hudba je variabilní jako prostředí, z nějž vychází. Jednou je to šanson s mexickým kořením, podruhé španělská nebo cikánská písnička šmrnclá country. Vcelku je Lhasa více baladická

a v doprovodech skladeb nechybí čas od času ani elektronické efekty. Člověk se ale nemůže ubránit pocitu, že cenu měla dostat spíš živější a kriticky naostřená Downsová.

Další objev z Tuvy Zvláštní je, že i když Ameriku jako světadíl reprezentují pouze čtyři nominace (kromě Lhasy a Downsové ještě brazilská zpěvačka Bebel Gilberto a argentinsko-uruguayský projekt Bajofondo Tango Club), nemáme pocit, že by nám něco výrazně chybělo. Horší je to s mapováním world music v Asii. Tamní scéna se hůř vnímá, nikdo nevyhledává talenty tak intenzivně jako v Americe, a tak se nominace jeví jako méně kvalitní. „Možná je nám styl Asiatů na rozdíl třeba od toho afrického prostě cizí. I když je po informacích z této oblasti docela poptávka, víme zatím spíše o spoustě asijských napodobenin západního popu, než o kvalitních lokálních projektech,“ vysvětluje do telefonu Tom Pryor, vedoucí redaktor předního amerického hudebního časopisu Global Rhythm. Dobře zmapovaná je samozřejmě Indie, odkud pochází vítězka Kaushiki Chakrabarty, která ale nepři-

náší nic jiného než osvědčenou indickou klasiku, i když virtuózně podanou. Za Asii však byla nakonec také nominována zajímavá osobnost. Dnes sedmačtyřicetileté zpěvačce Sainkho Namtchylak přezdívají někteří publicisté „Yoko Ono z Tuvy“. Sainkho je typický světoběžník, dnes žije ve Vídni, ale prošla i Moskvou nebo Berlínem. Vždy spolupracuje s místními hudebníky, což patřičně ovlivňuje výsledné nahrávky. Ke zvládnuté domácí tradici hrdelních zpěvů již po léta přidává elektroniku, samply, saxofony a další nástroje (za vše mluví názvy skladeb jako Digital Mutation nebo Electric-city). Zpívá v mateřštině i anglicky a své desky často formuluje jako dopisy zpět domů, v nichž své krajany mimo jiné upozorňuje na obrovské zrychlení, které přináší 21. století. Je pozoruhodné, že hudba z malé Tuvy se v asijských nominacích BBC objevuje pravidelně. Loni se tam dostali i u nás známí Huun-Huur-Tu a předtím skupina Yat-Kha dokonce zvítězila. U obou kapel je však čím dál víc patrná tendence podřídit se západním populárním trendům, což u nich na rozdíl od Sainkho působí daleko méně přirozeně.

Minulé a příští vlny Milovníci world music si jistě pamatují na populární kubánskou vlnu, která před časem s nástupem Buena Visty zachvátila svět. Předtím byla téměř všudypřítomná hudba ze západní Afriky. Kdekdo tam cestoval a učil se od domorodců na bubny. Uprostřed 90. let se zase po ulicích evropských měst potulovalo podezřele velké množství hráčů na didgeridoo. Vzpomínky na tyto trendy vzbuzují otázky po tom, co asi letí dnes. Lze očekávat nějakou další vlnu? „V současnosti nevidím žádný převládající trend a nevím, co bude ten další,“ říká Ian Anderson, jeden ze zakladatelů žánru world music, inspirátor soutěže a šéfredaktor prestižního britského časopisu Folk Roots, „jasný je pouze nástup hip hopu, který hraje podobnou roli jako před 20 lety reggae.“ Tento trend reflektovalo například loňské vítězství rapperů Daara J ze Senegalu v kategorii Afrika (předběžně se s nimi počítá na letošní festival Colours of Ostrava), kteří reprezentují hudebně jemnější a pozitivnější formu žánru bez hrubého klení, ale s o to větším akcentem na lokální problémy, jako je AIDS nebo exodus Afričanů a jejich hledání nového Eldoráda. Podle Simona Broughtona, člena poroty Ceny BBC a šéfredaktora britského hudebního časopisu Songlines, je stále populární kubánská, africká i balkánská hudba. Již zmíněný Tom Pryor zdůrazňuje americká specifika, silný nástup mexické hudby na západním pobřeží USA (říká to trochu závistivě, protože sám je z New Yorku) a přetrvávající vliv karibské hudby. A Ian Anderson ještě upozorňuje na to, že „na ústupu je celý trend elektroniky. Alespoň v Británii. Prodeje DJských desek se propadají, kluby zavírají.“ J A R O S L AV PA Š M I K Text vznikl díky pomoci pražské CD prodejny Pohodlí.

Heydrichova cesta do pekel Badatel Jaroslav Čvančara vydává mimořádné svědectví z temné doby FOTO ARCHIV

Publicista a dokumentarista Jaroslav Čvančara (1948) si sice na živobytí vydělává coby personalista stavebního učiliště, ve volném čase však zvládá realizaci tak rozsáhlých projektů, na jakých jinde ve světě pracují celé týmy badatelů. Pozoruhodnou vytrvalost a nadšení prozrazuje také jeho zatím poslední publikace Heydrich, podrobně dokumentující účinkování zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha (1904–1942) v Protektorátu Čechy a Morava.

Čarokrásné místo Jaroslav Čvančara mapuje nacistickou okupaci českých zemí a domácí i zahraniční odboj bezmála čtvrt století. Za tu dobu se mu podařilo nashromáždit unikátní obrazový a dokumentační materiál, z něhož již vydal počet, především v knihách jako Akce atentát, zamýšlené monumentální trilogii Někomu život, někomu smrt (zatím vyšly dva díly) a při přípravě řady výstav. Čvančarův badatelský rukopis je nepřehlédnutelný, založený na kombinaci důkladného pátrání v archivech a osobních kontaktů s protagonisty a pamětníky. Jeho knihy vyprávějí o stovkách osudů, hrdinů i pohůnků, a na světlo vynášejí nové souvislosti. Takový je i Heydrich – třísetstránková kniha

„Padl při výkonu vojenské služby.“

s téměř tisíci fotografiemi, z nichž mnohé jsou zveřejněny vůbec poprvé. Čvančara mapuje protektorův sebevědomý příchod do Prahy v předvečer sv. Václava 1941, důsledky jeho represivní politiky a technologii moci „cukru a biče“, která nemá v okolních zemích obdoby. Na jedné straně Heydrich řídí brutální úder proti domácím elitám a odboji (do ledna 1942 bylo odsou-

zeno a popraveno 404 osob, zatčeno 5000), na straně druhé předvádí populistická gesta směrem k českému dělnictvu – svým nařízením zavádí v českých závodech dosud neznámý systém kantýn, zbrojařům dává zdarma rekreační poukázky do lázní, dobrým „pracantům“ vstupenky do kin a divadel. Kniha samozřejmě podrobně popisuje okolnosti atentátu, smrti a posmrtného kultu, a dopovídá také osudy Heydrichovy vdovy. Na jejím panství v Panenských Břežanech za války pracovala komanda vězňů (Židé a jehovisté), v 80. letech pak žena dožila jako majitelka hotelu v německém Todendorfu. Přestože byla zapsána na listině válečných zločinců, zemská vláda Šlesvicka-Holštýnska ji do Československa nevydala. A německý soud v roce 1958 dokonce nachází ospravedlnění pro jejího muže („padl při výkonu vojenské služby“), takže vdově přiznává generálskou penzi. Lina Heydrichová pak ve svých pamětech (1976) o válečných Čechách napíše: „Bylo to tam tak čarovně krásné. Měla jsem tam blažený pocit.“

Tíseň a úzkost Kvalitně reprodukované snímky mnohým jménům historie po šedesáti letech vracejí tváře – například

Marii Navarrové, která bezprostředně po atentátu jako první poskytla Heydrichovi pomoc, nebo českým lékařům, kteří se účastnili protektorovy operace. Fotografie doprovázejí autentické dokumenty – dopisy, tajné směrnice, protokoly, překlady Heydrichových protektorátních projevů. Také neupovídané Čvančarovy popisky dokáží vyvolat atmosféru, hlasy, zvuky. Například k jednomu snímku ze série nočních záběrů převozu Heydrichovy rakve z pražské Bulovky na Pražský hrad, připomínajícího divadelní rituál, autor napíše: „Napjaté ticho ruší jen kroky holínek a větřík pohrávající si s ohněm pochodní.“ Řeč a svědectví fotografií jsou jednoznačné – všudypřítomná tíseň a úzkost. Onen plavovlasý chladný Sas, kariérista a Hitlerův vyvolenec, obávaný zakladatel nacistického policejního aparátu a spoluarchitekt konečného řešení židovské otázky, ale také milující manžel, vzorný otec a milovník hudby, byl do Prahy povolán s jasným cílem: vyvraždit českou elitu, podrýt kulturu v jejích kořenech, z dělníků vytvořit dav otroků. Sám svoji práci definoval: „Tento prostor musí být německý a Čech tu už koneckonců nemá co pohledávat.“ I v tomto ohledu se Heydrichova likvidace, akce československých vojáků Jana Kubiše a Josefa Gabčíka, je-

ví jako čin vrcholně odvážný a pro zachování národní identity přímo záchranný. Nepřehlédnutelná je důslednost, s jakou Jaroslav Čvančara příběhy dokumentárně dovypráví. Třeba hrůzné osudy mrtvých těl parašutistů. V knize je otištěna unikátní fotografie vitríny s pěti lebkami, které se v květnu 1945 záhadně ztratily. Ještě za války tento snímek tajně a se značným rizikem pořídil kriminalista Miloslav Nečásek. Čvančarovi se v osmdesátých letech podařilo autora fotografie vypátrat, jeho svědectví zaznamenat a snímek uchovat. Přinesl tak další důkaz o bestiálním cynismu nacistů, kteří mrtvá těla parašutistů dekapitovali, hlavy preparovali a trupy odvezli do hromadného hrobu na hřbitově v Praze-Ďáblicích. (Ironií osudu je po válce do stejných míst pohřben i K. H. Frank a o pár let později oběti komunistického teroru.) Knihu uzavírá krátká zpráva: hrob jednoho z nejděsivějších vyhlazovatelů Evropy Reinharda Heydricha dnes nelze přesně najít, neboť berlínský hřbitov Invalidů byl v roce 1945 zničen. Jako kdyby se propadl do pekel. MILOŠ DOLEŽAL Autor je redaktorem Českého rozhlasu. Jaroslav Čvančara: Heydrich, Gallery, 2004.

22 /

K U LT U R A

31 . 1 . – 6 . 2 . 2 0 0 5

Kdo má čas, čte Quijota REPRO RESPEKT

Nejslavnější román všech dob má narozeniny

Je to druhá nejtištěnější kniha po Bibli, ale bez obrázků vám ji děti číst nebudou.

Začátek knihy Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha nemůže znít čtenáři na počátku jednadvacátého století lákavěji: „Čtenáři, jenž máš dosti volného času...“ A skutečně, při pohledu na dva dobře stavěné špalky o téměř tisíci stranách si každý asi chvilku pouvažuje, kde vzít kupu volných chvil na čtení renesančního románu. Jenže, kdy jindy by si měl člověk přečíst příběhy o odvážných putováních dvou bláznů, když ne tento měsíc. Quijote má totiž narozeniny.

Každý slaví Rozesmává a zároveň trápí duše čtenářů a literárních kritiků přesně čtyři sta let. Oslavy jsou letos sku-

tečně velkolepé v celém hispánském světě od Madridu po Panamu. Tu probíhá mezinárodní kongres, na němž se rokuje, zda první exempláře byly vydány ve Valladolidu, či v Madridu, tam se koná maraton v předčítání díla na veřejnosti, o tisících výtiscích rozdávaných zdarma a proslovech těch nejchytřejších hlav nemluvě. Španělská vláda také připravila ekoturistickou trasu o délce 2500 km přes La Manchu, Sierru Morenu až do Barcelony, po níž statečný poutník na herce Rosinantě putoval, pobíjel velké obry maskující se za větrné mlýny, osvobozoval galejníky a bojoval za svou krásnou paní Dulcineu. Trasu zkoumali i dva redaktoři španělského deníku El País a během své cesty často kladli lidem otázku: „Četli jste Do-

na Quijota?“ Odpověď zněla většinou: „Ne, ale ten příběh znám.“ Velmi přesně se tak naplňuje chmurná předpověď španělského filozofa Miguela Unamuna, který na počátku minulého století hořekoval nad úpadkem četby Quijota. Podle Unamuna román nikdo nečte, a když, tak povrchně, nebo jen některé nejznámější kapitoly. Rozezlený filozof varoval také před tzv. duchovními lenochy (za něž považuje erudované literární kritiky své doby) a spílal jim: „Převraceli knihu ze všech stran jakožto literární dílo, a sotva se někdo zadíval do jejích hloubek.“ A zadíváme-li se tedy do hloubek oněch oslavovaných, ale přece jen renesančně zažloutlých stran, co můžeme uvidět? Cokoli. Totiž, kniha tak

slavná a tolikrát interpretovaná, po Bibli nejpřekládanější a nejtištěnější dílo na světě vůbec, má snad stejné množství výkladů jako Bible samotná. Je jako kaleidoskop, jímž zatřeseme, a složí se nám pokaždé jiný obrazec. Každé z oněch čtyř století se také na Quijota dívalo s jinak zaměřeným úhlem obdivu. Cervantesovi současníci považovali Důmyslného rytíře za báječnou bžundu, nejpovedenější komickou knihu, jakou kdy četli, a také si ji hodně kupovali. Romantikové, kterým kaleidoskop ukázal Quijota zejména jako duchovní a etický symbol, vyzdvihovali jeho idealismus, vykořeněnost a nadčasovou pouť nekonečnými pláněmi La Manchi. Snad jediným obdobím, kdy nebyl vyzáblý snílek oslavován, byla druhá polovina devatenáctého století, to ve Španělsku kraloval pozitivismus a býčí zápasy, četly se spíše učené traktáty a rodinné romány. Avšak tzv. „generace 98“, v čele se zmiňovaným Unamunem, Quijota opět milovala, studovala a ztotožňovala se s ním kvůli jeho hlubokému bláznovství a vysmívaným snům. K poutavému osudu knihy se jistě dá jako přidaná hodnota přičíst i osud autora. Věčný potížista Miguel de Cervantes se v životě opravdu nenudil a jeho vlastní příběhy se Quijotovi mohou tragikomikou jistě rovnat. Přestože množství hypotéz a spekulací o jeho životě poněkud zatemňuje fakta, pár základních okamžiků je snad pravdivých. Cervantes byl sečtělý, vzdělaný v humanitních vědách a na živobytí si vydělával jako žoldák. V bitvě u Lepanta mu nějaký divoký Turek uťal ruku, bojoval ale dál a čtyři roky strávil v zajetí v Alžíru, odkud ho vysvobodili bratři z řádu trinitářů. Zkoušel se usadit a pracoval ve státních službách, avšak jako jeden z mála výběrčích daní na světě se nedokázal svou prací obohatit, naopak byl několikrát za nejrůznější dluhy a podezření ze zabití ve vězení. Romantic-

ky založení badatelé se také přiklánějí k verzi, že příběhy svého čestného rytíře napsal v sevillské base. Je možné alespoň ze zvědavosti neprolistovat knihu takového autora?

Dítě důvtipu Přes všechny možné výklady, jimiž byl nešťastný Don Quijote obdařen, se většina badatelů shodne na tom, že nejzajímavější, co kniha nabízí, je geniální spojení Quijota a Sancha Panzy. Nejen že se jedná o přátelství dvou totálních protikladů – tlustého a hubeného, bláznivého a rozumného, požitku a odpírání, ducha a hmoty – ale během celé knihy (zejména ve druhém dílu, napsaném po desetileté pauze) jde také o proměnu těchto protikladů, která je snad ještě poučnější než tragikomika Quijotova morálního imperativu. Nenasytný zbabělec Sancho se stává statečným a velkomyslnějším, Quijote se naopak propadá čím dál častěji do úvah a už tolik nebojuje, nakonec procitne ze svého snu a umírá. Pán rolníka Sanchi jejich společný portrét vykreslil takto: „Já jsem se narodil, abych žil umíraje, zatímco ty, Sancho, žiješ, abys zemřel pojídaje.“ Škoda, že se neuskutečnil jejich bukolický plán – na stará kolena se oba chtěli stát pastýři. Jenže kde dnes vzít čas na důkladné seznámení s donem Quijotem? Cervantesovi krajané to vyřešili po svém – vůbec nejčtenější podobou příběhu o důmyslném rytíři jsou dnes ve Španělsku komiksy. Taková informace jistě může vyvolat další nářky nad úpadkem zájmu o literaturu, vrátíme-li se ale do časů, kdy nadaný žoldák Cervantes svůj román psal, napadne nás, že by možná nebyl proti. Ze všeho nejvíc si přece přál, aby jeho kniha, dítě jeho důvtipu, „byla nejhezčí, nejpůsobivější a nejbystřejší na světě“. M A R K É TA P I L ÁT O VÁ Autorka je spolupracovnicí Respektu.

Černé zprávy z periferie FOTO LUDVÍK HRADILEK

Výtvarník Viktor Karlík představuje své magické linoryty

Viktor Karlík ví, kdy je čas vyzkoušet něco nového.

Kulturní politika minulé éry mohla jen předstírat, že vytváří nějaký hlavní proud, neboť zasvěcené publikum ctilo osobnosti, které stály stranou. Po změně poměrů došlo k paradoxu, kdy se někdejší outsideři, k jakým náležel třeba Josef Váchal, Alén Diviš či Vladimír Boudník, rázem dostali do středu zájmu. Otázka, zda se držet nadále na okraji, nebo využít návratu svobody k prosazení, vyvstala tehdy také před mladými umělci z undergroundu. Malíř a grafik Viktor Karlík (nar. 1962) vystavoval během posledních patnácti let spíš zřídka v menším rozsahu a bez širšího mediálního ohlasu. Zůstal tak navenek věrný pozici outsidera, učinil z ní však významnou kótu na mapě současné české kultury, a to

nejen vlastní tvorbou, ale také svým významným podílem na vzniku a celých dosavadních dějinách Revolver Revue, která sleduje zdánlivě marginální umělecké projevy systematicky. Jeho směřování asi nejlépe vystihují slova „centrum periferie“, jimiž před lety pojmenoval jednu ze svých výstav – okrajovost se totiž v druhé polovině minulého století vskutku stala ústředním fenoménem umění.

Objevit a odejít Kniha Černé práce, která koncem loňského roku vyšla jako 12. svazek edice Revolver Revue, představuje v úplnosti cyklus 110 linorytů, který Karlík vytvořil v letech 2000–2004.

S jeho nejstarší částí se veřejnost mohla seznámit už před čtyřmi roky na výstavě s názvem Linolea v pražské galerii Ztichlá klika. U výtvarníků není neobvyklé, když se jejich dílo rozvíjí v cyklech, z nichž každý má své téma, motivy, styl podání i zvláštní citovou a myšlenkovou atmosféru. Na začátku umělec proniká do nového terénu, ať už niterného nebo vnějšího, a zkoumá možnosti jeho výtvarného zachycení. Když je vynalezne a dovede k jisté definitivnosti, měl by cyklus uzavřít, neboť mu hrozí rutina. Karlík si tento princip dokonale osvojil. Jeho dosavadní dílo se skládá z několika jasně ohraničených celků, z nich každý lze chápat i jako cestovní deník pečlivě připravené a rozvážně uskutečněné dobrodružné výpravy. Kniha Černé práce podává zprávu o té zatím poslední, která sice logicky navazuje na všechny předchozí, přináší však zbrusu nové kvality. Na první pohled sice nevypadá nijak okázale, je však nenápadně skvostná – svým uspořádáním, grafickou úpravou, vazbou a zejména tiskem. Linoryt bývá řazen k technikám, které lze nejsnáze reprodukovat, tady se však setkáváme se vzácnou ukázkou, jak uhrančivě může působit, když mu v tiskárně věnují skutečnou péči. V druhé polovině 90. let Viktor Karlík hlavně maloval. Výsledkem jsou dva cykly obrazů, které postupně vystavil v galerii Litera: již zmíněné Centrum periferie (1999) a Nature morte (2000). Obzvlášť druhá výstava, která pod zavedeným fran-

couzským označením žánru, kterému se česky říká zátiší, předvedla doslovné obrazy zániku (nature morte – mrtvá příroda), udivovala téměř klasickou malířskou bravurou. Zahnívající mrtvolky ptáků a ryb, seschlé větvičky i vybělené kůstky jako by štětec z barevné hmoty přímo vymazlil. Brutálně kontrastní, barevně asketické linoryty vznikly zřejmě i jako přirozená reakce na předchozí malířské rozkošnictví. S něčím podobným jsme se ostatně u Karlíka mohli setkat už o deset let dřív, když po malířsky obžerné tvorbě z osmdesátých let, v níž čerpal z bohatých senzuálních zdrojů magické obrazotvornosti přírodních národů, objevil tichou výmluvnost litinových desek na pražských kanálech a vytvořil neobyčejně působivou sérii jejich otisků.

Básně bez veršů Zárodkem monografie, jež by Karlíkova tvůrčí dobrodružství zmapovala jako celek, se v roce 2001 stal menší svazek s důvtipně dvojznačným názvem Katalog. Lze jej jistě chápat jako příležitostnou tiskovinu k výstavě (vydala jej k umělcově retrospektivě Galerie Klatovy/Klenová), ale také jako svébytný soubor esejů a reprodukcí, který se k žánru výstavních katalogů, této komerčně zprofanovné náležitosti kulturního provozu, vztahuje spíš ironicky. Mezi autory textů Katalogu najdeme jen dva teoretiky umění, zato tři básníky a dva kolegy malíře. Také v nové knize dochází k souhře ob-

razů a slov. Vedle eseje Zbyňka Hejdy však jde výhradně o Karlíkovy vlastní poznámky k motivům, které vyryl do lina. Jsou lapidární, věcné, ale skrývá se v nich básnická intenzita, jež trochu připomíná podobně laděné zápisky Paula Klee, o nichž jejich překladatel Ivan Wernisch napsal: „Jeden z hlavních principů magického myšlení je v tom, že celek nahrazuje částí, hledá formuli pro člověka, zvíře, rostlinu. Klee redukuje svět na prapůvodní prvky, a s těmi pak zachází jako dítě se stavebnicí – kreslí čáry, čaruje.“ V linorytech se Viktor Karlík vrátil k některým „magickým formulím“, které již dříve namaloval v cyklu Centrum periferie, grafické zpracování jim však přidalo na pregnatnosti, jako by šlo o znaky nově vynalézaného obrázkového písma. Cítíme, že i proto mohou nejsilněji vyznít právě v knize, která je zároveň výtvarná i básnická, i když v ní nenajdeme ani verš. VIKTOR ŠLAJCHRT

RESPEKT / 5

SCÉNA

KNIHY

TIP

FILMY

Českou kinematografii po srpnu 1968 si většina diváků spojuje spíš s filmy, které vznikly uvnitř zadrátovaného Československa, než s osobnostmi a díly emigrantů. Rozšířit obzory se milovníkům filmu nyní pokouší kniha Jiřího Voráče Český film v exilu. Největší část publikace zabírají portréty režisérů hraného filmu, cenná je především podrobná rekapitulace tvorby dodnes nedoceněných jako Bernard Šafařík nebo Jana Boková.

Přichází rudá Octobriana Fascinující a téměř neuvěřitelný příběh zrození tajuplné komiksové hrdinky popisuje ve své knize Octobriana a ruský underground kunsthistorik a výtvarný kritik Tomáš Pospiszyl. Vše začalo v 60. letech v Praze, kdy mladý muž jménem Petr Sadecký udržoval čilé přátelství s dvěma ilustrátory dobrodružné literatury Bohumilem Konečným a Zdeňkem Burianem. Přemluvil je ke společné výrobě komiksu s ženskou divošskou hrdinkou Amazonou v hlavní roli a slíbil, že dílo prodá za tučné peníze na Západ. Namísto toho ale v roce 1967 sám emigroval do západního Německa – i s bednou plnou kreseb obou pánů. Venku Sadecký zjistil, že o práce českých kreslířů, které poněkud zaspaly za světovým vývojem, nikdo nestojí, dostal ale spásný nápad. Amazoně přimaloval rudou hvězdu na čelo a pasoval ji na Octobrianu – bojovnici za ideály komunismu. Komiks, který poslepoval z kreseb, jež měl k dispozici, pak vydával za dílo undergroundové skupiny sovětských umělců. Jeho podfuk zbaštilo několik německých, britských i amerických vydavatelství a „ruská“ superžena Octobriana se vydala na cestu do světa. Přestože mystifikace se poměrně brzy provalila, kreslená revolucionářka zůstala kultovní a nadále živou postavou světového komiksu. – PT –

/ 23

••• Zločinecké režimy, jejichž vládci se dopouštěli děsivých ukrutností, se porůznu vynořily i po zániku třetí říše, ta se však stále těší nesrovnatelnému zájmu čtenářů. Jen knížek o Hitlerovi u nás během posledních

patnácti let vyšly desítky. Díky studii Hitlerův mýtus se čtenáři poprvé setkali také se jménem renomovaného anglického historika Iana Kershawa, jehož objemnou biografii nacistického vůdce nyní česky vydalo nakladatelství Argo. Autor v předmluvě uvádí, že by jej nikdy nenapadlo přidávat k řadě výtečných Hitlerových životopisů další tlustou knihu, kdyby nezjistil, jak propastné rozdíly v hodnocení Hitlera existují mezi německými badateli. Pokusil se proto o jakousi strukturalisticky pojatou syntézu, která by všechny závažné rozpory zahrnula, ale zároveň potlačila důraz na osobní dispozice jedince a vyzdvihla spíš společenské mechanismy, které mu umožnily sehrát tak významnou roli v dějinách. – PT –, – VŠ –

TELEVIZE

Režisérská stolička láká mnohé herecké hvězdy a vyzkoušel si ji také Jack Nicholson. Jeho u nás prakticky neznámý režijní debut Jeď, řekl z roku 1970 uvede ČT 2 v nedělním filmovém klubu v 0.25. Film je typickým dítětem své doby. Hlavní hrdina Hector, pohledný vlasatý mládenec, hraje basketbal, a přestože je hvězdou školního týmu, sportovní dril i zkostnatělé poměry na univerzitě jej dusí. Venku se prohání čerstvý vítr 60. let, a tak Hector neodolá, přidává se k politickým bouřím a pouští se do riskantních milostných pletek s manželkou svého profesora.

Několika cenami ověnčené komorní drama Když Otar odešel přichází do českých kin tento týden. Odehrává se v postkomunistickém Tbilisi, kde v jednom bytě žijí tři ženy: studentka Ada, její matka, a dominantní babička Eka. Stařenka celé dny nemluví o nikom jiném než svém synovi Otarovi, který po pádu železné opony odešel vydělávat do Paříže. Otarovy dopisy a telefonáty určují rytmus rodinného života a babiččino štěstí. Jednoho dne dorazí zpráva, že Otar v Paříži zemřel. Ze strachu o zdraví staré ženy se matka s dcerou rozhodnou smrt zatajit — babičce dál chodí od syna dopisy, které ovšem vznikají v Tbilisi. Až jednou se celá lež zkomplikuje, když babička zkoprnělé rodině oznámí, že odjíždí syna navštívit.

••• Kdo má rád drsný kreslený film South Park, neměl by si nechat ujít ani jeho mladšího bratra Team America: Světovej policajt. Stojí za ním stejní tvůrci, tentokrát místo animace ale použili loutky a vybrali si političtější téma. Jak název napovídá, snímek si pohrává s představou Spojených států coby hasiče světových politických požárů. Speciální komando amerických žoldáků pod vedením muže jménem Spotswood se vydává na záchrannou misi po stopách teroristů a obchodníků se zbraněmi. Objedou celý svět, až se dostanou do paláce samotného severokorejského vůdce Kim Čong Ila. Netřeba dodávat, že vulgární výrazy se na plátně objevují v množství výrazně větším než malém. – PT –

D I VA D L O ••• V pondělním filmovém klubu startuje tento týden cyklus Prokleté mládí – úvodem diváci uvidí snímek režisérky Sofie Coppolové Smrt panen (ČT 2, 31. 1., 21.30). Vypráví příběh rodiny Lisbonových, jejichž pět krásných dcer prakticky neopouští dům. Proč, to nikdo netuší, ale o to dráždivějším objektem zájmu se krásná děvčata stávají pro okolí. Režisérka svůj film podala jako sondu do období mladické zranitelnosti a prvního objevování sexuality. – PT –

val jediné pěvkyni bez jakéhokoli instrumentálního doprovodu. Minimalistický večer začíná v 19.00 v Divadle Kolowrat.

Že méně někdy znamená více, se bude diváky snažit první únorovou středu přesvědčit komponovaný večer v opeře pražského Národního divadla. V nastudování Přemysla Charváta a Ondřeje Davida tu zazní hned dvě díla předních soudobých minimalistických skladatelů: Čtyřnotová opera amerického skladatele Toma Johnsona a opera Médium Angličana Petera Maxwella Davise. Johnsonova kompozice uchvacuje tím, že je napsána opravdu s minimálními prostředky – využívá pouze čtyř tónů. Davis zase svou téměř hodinovou operu (je autorem hudby i libreta) věno-

••• Prózy, které během svého nedlouhého života vychrlil americký tulák Jack Kerouac, zřejmě nepřestanou fascinovat další a další generace mladých lidí. Brněnské Divadlo v 7 a půl po nedávné úspěšné adaptaci nejslavnější Kerouacovy prózy Na cestě připravilo na tento čtvrtek 3. 2. divadelní premiéru jeho novely Podzemníci: Jack Kerouac ji napsal pod vlivem benzedrinu za tři dny a tři noci a reflektoval v ní svůj t r a u m a t ic k ý rozchod s černošskou přítelkyní. – R –

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

MIMOCHODEM

Polsko: Svatá válka v galerii

Místo dojemného filmu

Chruščov a Gomułka už patří naštěstí do muzea.

Poslanci ultrapravicové Ligy polských rodin se jako zdatní performeři předvedli už při hlasování o Evropské ústavě, další kulturně politický happening v jejich režii právě teď vrcholí na domácí půdě. Politici začali obesílat polské galerie dvěma druhy nálepek, které mají být umístěny viditelně u vstupu: Výstava vhodná pro děti a Výstava není vhodná pro děti. Nejde o žádný novoroční žertík. Poslanci svou výchovnou akcí kontrují iniciativě některých polských galerií, které nálepkovou válku politikům vyhlásily jako první. Na samolepkách, jež se v mnoha polských městech nedávno objevily na vchodech do výstavních síní, stojí: Výstava není určena členům a sympatizantům Ligy polských rodin. Strach z návštěv poslanců LPR v galeriích má své opodstatnění. Během uplynulých let došlo v Polsku k několika případům, kdy představitelé LPR zničili vystavený objekt v galerii nebo byl z jejich iniciativy zahájen soudní proces s výtvarníkem kvůli jeho dílu. Do paměti se nejvíce vryl skandál z roku 2000, kdy pobouřený poslanec Witold Tomczak ve varšavské Zachetě zničil instalaci Itala Mauritia Cattelana znázorňující papeže zasaženého meteoritem, či o rok mladší případ, kdy gdaňští představitelé LPR podali žalobu na výtvarnici Do-

rotu Nieznalskou kvůli jejímu obrazu Vášeň, představujícímu ukřižovaný penis. Soud s malířkou, obžalovanou z urážky náboženského cítění, pokračuje dodnes. Poslední incident se odehrál během loňského září, kdy další poslanec za LPR Andrzej Fedorowicz v Białystoku zničil instalaci Radosława Szlaga. Současná iniciativa galeristů tak má dvojí cíl. Vedle zcela praktické ochrany vystavených děl před zničením má také upozornit na rostoucí snahu fanatických politiků cenzurovat umění. „Stále častěji musí majitelé galerií a kurátoři výstav soupeřit s myšlenkou, zda vystavit či nevystavit nějakého umělce. Když se nakonec rozhodnou vystavit, lokální představitelé LPR zapůsobí na místní samosprávu, která při rozdělování peněz na kulturu může docílit uzavření galerií nebo propuštění osob odpovědných za plánování výstav,“ shrnul pro Gazetu Wyborczu situaci kunsthistorik Łukasz Guzek, iniciátor nálepkové akce. ••• Polsko bude mít své muzeum komunismu. Podpisem smlouvy s nadací Socland – Muzeum Komunizmu to primátor Varšavy Lech Kaczyński stvrdil již před rokem a v současné době by měly konečně začít stavební úpravy. Své sídlo našla expozice na příhodném místě – v betonovém podzemí varšavského socrealistického mrakodrapu Palác kultury a vědy, který nechal Stalin postavit jako dar Polákům v 50. letech. Na tomto místě uspořádala nadace už v létě 2003 dočasnou výstavu o zločinech komunismu, která v té době již několik let putovala Polskem. Právě zisky z dočasných výstav mají spolu s dotacemi města a sponzorskými dary pomoci vytvořit velkolepou stálou expozici, která by měla být otevřena přibližně za dva roky. Na obrovské ploše sedmi čtverečních kilometrů se objeví tisíce exponátů, například autentické dochované předměty ze sovětských gulagů, nahrávky Leninových, Stalinových a Gomułkových projevů, dobové plakáty, fotografie či filmy. M AT Ě J S T R Á N S K Ý Autor studuje fotografii na Université Paris 8.

V účetnictví Komerční banky se možná dodnes skrývá leccos nepěkného, nicméně její podpora vzorného vydání Sebraných spisů Karla Poláčka znamená aspoň pro mne dílčí odpustek. Zbytky nákladu se navíc loni před Vánoci ocitly v prodejnách levných knih, takže jsem si mohl dokoupit svazky, na které mi předtím nezbylo. V knižním podnikání mívá i komerční neúspěch kulturní efekt. Ještě za mého mládí si pamětníci pochvalovali, jak významně přispěl ke zrodu jejich domácích knihoven bankrot nakladatelství Aventinum za hospodářské krize třicátých let, kdy se jeho zásoby rozprodávaly za babku. Ve čtvrtečních Lidovkách mi drobný článek pana dr. Josefa Kráma z Rychnova nad Kněžnou připomněl, že pravděpodobně zrovna v těchto dnech uběhlo šedesát let od Poláčkovy smrti. Dlouho se soudilo, že zahynul už v říjnu 1944 v Osvětimi, existuje však svědectví, že tam ještě před Vánoci sepsal satirickou scénku do představení pro spoluvězně a nejspíš zahynul až v poslední lednové dekádě následujícího roku. Už dřív jsem někde četl, že jej nacisté tehdy v pětačtyřicátém zařadili do pochodu smrti. Chodil prý jen pomalu a ztěžka, jak někdy chodívají bývalí silní kuřáci. Pokud měl postižené cévy, dovedu si ty bolesti jako bývalý silný kuřák dobře představit. Poláček nebyl svatý, hlavně karbanu s čertovými obrázky holdoval dost nezřízeně, skončil však docela mučednicky. Nic mi nezabrání, abych si jej privátně nekanonizoval na patrona českých sloupkařů, k nimž mne osud touto rubrikou tak trochu přivál. Poláčkova smrt jen o pár měsíců předcházela Hitlerově sebevraždě a konci války. Šedesáté výročí těchto událostí je dnes pochopitelně připomínáno nesrovnatelně víc. O Hitlerově konci byl v Německu dokonce natočen hraný velkofilm, který vzbudil zájem snad všech světových médií. Podle recenzentů v něm nacistický vůdce naplňuje své ďábelské předsevzetí vehnat německý národ do naprosté záhuby, poněvadž si prý nic lepšího nezaslouží, když nevyhrál válku, ale zároveň jímavě poodhaluje své lidské rysy, především zuboženost a beznaděj. S Němci prý každý divák musí soucítit, někteří možná i s Hitlerem. O Poláčkovi žádný film natočen nebyl, a ty podle jeho knížek nejsou dojemné, ale komediální. K významným výročím bývají vydávány vyšperkované, nákladné a drahé publikace. Uctít mrtvého humoristu radikálním zlevněním dvaceti svazků důkladného a dokonalého vydání jeho sebraných spisů mi připadá mnohem důvtipnější. Došlo k tomu sice nejspíš jen bezděčně shodou ekonomických okolností, jenže i to je v Poláčkově stylu. VIKTOR ŠLAJCHRT

24 /

M I N U LÝ T Ý D E N

Uplynulo 60 let od osvobození Osvětimi. Česká měna zpevnila na rekordních třicet korun za jedno euro. Dopravu na celém území republiky dočasně ochromil sníh a vítr. Lékaři pražské nemocnice Na Homolce poprvé úspěšně voperovali tuzemskému pacientovi do páteře kovovou ploténku. Veřejnoprávní televize omezila teleshopping. Z výzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění vyšlo najevo, že 20 procent Čechů považuje diktaturu za lepší systém než demokracii a další pětině je lhostejné, v jakém z těchto systémů by museli žít. Já jsem velký Evropan, a je to o mně všeobecně známo, řekl Hospodářským novinám předseda ODS Mirek Topolánek před svým odletem do Bruselu, kde navštívil Evropský parlament a mluvil se členy Evropské komise o záměru své strany přesvědčit české občany, aby v referendu hlasovali proti evropské ústavě. Správa sociálního zabezpečení oznámila, že jí chybí posudkoví lé-

31 . 1 . – 6 . 2 . 2 0 0 5

kaři. Ochladilo se. Hlavní index pražské burzy PX 50 vystoupal na 1061 bodů. Při opravě zámku v Okříškách objevili památkáři nástěnnou malbu zhruba z roku 1600. V době, kdy pije polovina parlamentu a je zcela běžné, že poslanci a soudci usedají za volant opilí, a přesto jsou lidmi opakovaně voleni, mi to přijde jako úplně normální, komentoval předseda odborů jihlavské nemocnice Lukáš Velev skutečnost, že ředitel tohoto ústavu Jiří Madar byl policií potřetí přistižen při řízení automobilu v opilosti, radnice jej za to opět odmítla odvolat z funkce a radní pro zdravotnické otázky Pavel Hájek označil ředitelův automobilový alkoholismus „daní za vysoké pracovní nasazení pana Madara“. Výrobci medikamentů přestali vyrábět Kinedril. O korunu zdražila poštovní známka. Vzhledem k alarmujícímu nárůstu lidí s nadváhou vyzval kabinet Národní radu pro obezitu, aby

do konce roku vypracovala plán, jak zastavit české tloustnutí. Prezident republiky Václav Klaus se shodl s ministrem zahraničí Cyrilem Svobodou na nutnosti modernizovat vládní letku. České dráhy zrušily svým zaměstnancům příspěvek na stravenky. Centrální banka snížila úroky. Vydělávat prostě musíme – vždyť prodávat a přitom ztrácet, to není zdravý byznys, vysvětlila mluvčí Komerční banky Romana Kubálková, proč její finanční ústav (zisk 5,6 miliardy za tři čtvrtletí loňského roku) opět zdražil svým klientům vedení účtu, i když už teď jsou jeho služby pět až šestkrát dražší než u bank v západní Evropě. V Praze koncertovali japonští Za Ondekoza. Zemřela Jiřina Třebická. Podle čerstvých statistik se loňské vánoční zadlužení Čechů přehouplo přes dosud nepokořenou hranici 300 miliard korun. Zvláštní koordinátor bruselského Paktu stability pro jihovýchodní Evropu Erhard Busek jednal v Pra-

ze s ministrem zahraničí Cyrilem Svobodou o tom, jak zajistit mír a prosperitu jihovýchodní Evropě. Magdaléna Kožená se vrátila k barokním skladbám. Je mimořádné celé – reklamoval jsem například nerovnosti na vnitřním potahu a oni mě jemně upozornili, že potah je ruční práce z jednoho kusu pravé kůže, a aby mě uklidnili, ukázali mi rodokmen krávy, ze které je vyroben, a představili mi pastviny, kde se chovají krávy na kůži pro Rolls Royce. Nesmějí tam používat elektrické ohradníky, aby se kůže nepoškodila, odpověděl český byznysman a majitel Rolls Royce Flying Spur Fidelis Schlée na otázku redaktorů Mladé fronty Dnes „Co je na vašem autě mimořádného?“ V Hradci Králové se konaly Ovocnářské dny. Ministr financí Bohuslav Sobotka představil vládě návrh sedmdesátimiliardových úspor, které musí Česko během příštích dvou let ušetřit v rozpočtu,

pokud chce splnit slib daný Evropské komisi a bez problémů přijmout v roce 2010 euro. Ministři Sobotkovy škrty odmítli schválit a odložili jednání o nich na příští měsíc. Na jatkách v Hluku byl při rutinních testech pozabíjených zvířat odhalen šestnáctý případ nemoci šílených krav. Interpol vyhlásil mezinárodní pátrání po uprchlém majiteli vytunelované První pražské družstevní záložny Martinu Říhovi. Policejní hlídka zadržela u západočeských Nečtin dva pytláky s legitimacemi myslivecké jednoty, kteří zastřelili hájeného jelena sika. Mezinárodní skupina vědců oznámila, že oteplení planety může už do deseti let nevratně a zásadně poškodit podmínky života na Zemi. Paul Newman oslavil osmdesáté narozeniny. Tříkrálová kometa na své pouti vesmírem vylétla ze souhvězdí Býka a vydala se směrem k hvězdokupě Kuřátek. [email protected]

inzerce

RESPEKT Ročník XVI.

ADRESA:

Křemencova 10, 110 00 Praha 1, IČO 61457345, tel. 224 934 759, 224 934 441, fax 224 930 792, E-MAIL: [email protected], [email protected], e-mailové spojení na jednotlivé redaktory: [email protected];

INTERNET HOMEPAGE, RESPEKT ON-LINE:

Marek Švehla.

EDITOŘI:

Kovalík, Jana Neumannová. ÚPRAVA

www.respekt.cz. VYDAVATEL: R-PRESSE, spol. s r. o. MAJORITNÍ

Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. EKONOMIKA:

REDAKTORKA VYDÁNÍ

(TIŠTĚNÝ,

ON-LINE):

Marek Hudema (vedoucí), Marek Pokorný.

([email protected]): David Němec, Jakub Němeček.

KRESBY:

Krsková, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586.

ZAHRANIČÍ:

Pavel Reisenauer. OBRAZOVÝ

DISTRIBUCE

VLASTNÍK:

Karel Schwarzenberg. ŘEDITELKA: Anna Soumarová. ŠÉFREDAKTOR: Tomáš Němeček.

Kateřina Ducháčková.

KOMENTÁŘE:

Zbyněk Petráček.

Matyáš Zrno (vedoucí), Josef Greš.

REDAKTOR:

CIVILIZACE:

DOMÁCÍ RUBRIKA

Erik Tabery.

ZÁSTUPCI ŠÉFREDAKTORA:

Jaroslav Spurný,

([email protected]): Eliška Bártová, Silvie Blechová, Hana Čápová, Jan

KULTURA:

Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák (vedoucí).

Ivan Kuťák. FOTO: Ludvík Hradilek. SEKRETARIÁT: Kateřina Spurná, Jan Svoboda.

([email protected]): Renata Kovačková, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792.

INZERCE

DTP A GRAFICKÁ

([email protected]): Milan Greguš, Andrea

PŘEDPLATITELSKÝ SERVIS:

zelená linka 800 100 634.

TISKNE:

MAFRA, a. s., Praha. ROZŠIŘUJÍ: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. WEBDESIGN, WEBHOSTING: NET servis, s. r. o. KANCELÁŘSKÉ SLUŽBY: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. UZÁVĚRKA: 30. 1. 2005, © Copyright, R-PRESSE, spol. s r. o.