13

RESPEKT

41

Ročník XV.

4.–10. 10. 2004 cena 25 Kč

Týdeník

předplatné ČR 20 Kč

Topolánek na detektor 3 Legenda o Zdeňku Svěrákovi 21 S čím přijíždí Schröder 11 Zhoubní Psychic TV v Praze 22 /

/

/

/

Ministryně Milada jde do akce

/

2

SK 39,00 Sk; DE 2,10 ; AT, BE 2,30

/ Ve hvězdách: Karl Baedeker, průvodce pro střední vrstvy 2 / Topolánek na detektor 3 / Dukla, námět na film 3 / Podobní Putinovi rozumějí 3 / D O M O V – Zpráva o radosti, strachu a pochopení 4 / Nechceme zelený diktát 4 / Případ Kořistka se točí dál 5 / Chalupář zítřka půjde pod zem 5 / Jak ministři bojovali s chobotnicí 6 / Připomeňme si: České zbraně pro Saddáma 6 / E K O N O M I K A – ČEZ zbyly oči pro pláč 8 / Třikrát na okraj: Putin křísí Kjóto, pád nevyhoditelných a co Slovákům neprošlo 8 / Volný obchod vyhrál, ale… 9 / Z A H R A N I Č Í – Kerryho šance žije 10 / Maďarsko má premiéra 10 / S čím přijíždí do Prahy Schröder 11 / Tony Blair vyhrál 11 / Ukrajina před volbami 12 / Simony se vrátily do Říma 12 / T É M A – Léčba Emmerovou 13 / R O Z H O V O R – S Janou Hradilkovou o tom, jak se dá pomáhat 16 / C I V I L I Z A C E – CIA se třese v základech 18 / Proč se lidé stávají tajnými agenty 18 / Kaleidoskop: Továrny na medvědy, příšerný hluk a farma nedotčených zvířat 19 / P O L E M I K A – Zbraň proti nedobrovolné sterilizaci 20 / K U LT U R A – Sepúlveda jede Amerikou 21 / Legenda o Zdeňku Svěrákovi 21 / Tajemná koule nad Libní 22 / Zhoubní Psychic TV v Praze 22 / Mimochodem: Mistrovství sloupku 23 / S C É N A – Co se děje ve světě: USA – Indiáni hledí vpřed 23 K O M E N T Á Ř E – Evropa má ráda divočinu

13

2/

K O M E N TÁ Ř E

4.–10. 10. 2004

Evropa má ráda divočinu F O T O PAV E L D V O Ř Á K

EU musí přemýšlet o záchraně své „Amazonie“ zemědělce a obchodníky s pozemky, kterým se samozřejmě představa okleštěných možností ve jménu záchrany planety nelíbí. „Pokud záchrana amazonských pralesů přinese globální užitek, musí být nalezena i globální cesta kompenzace,“ napsal například v jednom ze svých letních čísel britský týdeník The Economist. Možností může být zahraniční podpora ekologických služeb, ale také třeba systém podpory pro šetrné farmaření. Pokud jsou amazonské tropické pralesy důležitým faktorem v boji proti globálnímu oteplování, je možné část peněz vybíraných znečišťovateli v rámci kjótského protokolu převádět do Amazonie.

Přírody až moc

ky kilometrů a spojují je jen autem nesjízdné prašné cesty. Kromě polí kolem vesnic je kraj porostlý bukovými lesy, které se táhnou desítky kilometrů k obzoru. Banát svým minimálním rozvojem připomíná západočeské pohraničí za komunistů: do neperspektivního kraje nešly téměř žádné rozvojové peníze. Komunisti tady proto na přírodě nestihli nic moc zkazit. Diktátor Ceausesco sice na mnoha místech mohutně odlesňoval, hory kolem českých vesnic v Banátu už jsou ale zase pokryté buky. Vedle oblastí jako Banát, které uchvacují spíše svojí malebností a rozlohou, je v Rumunsku řada skutečných přírodních unikátů – především karpatské jehličnaté lesy jako poslední pralesy mírného pásu v Evropě. Nyní hledá tento kraj další náplň svého rozvoje a právě to je ideální šance pro evropské a dost možná i české peníze.

Tvrzení, že rumunská příroda je Amazonií Evropy, by patrně dráždilo, jistá paralela tady ale bude. Častým postesknutím rozvojových zemí je to, že Američané a Evropané si své původní lesy vykáceli, a svým chudým kolegům to teď zakazují. Něco na tom bude. Amerika se snaží opět zalesňovat a Evropa má minimálně možnost ukázat, že dokáže ochránit to, co jí ještě zbylo. To znamená Rumunsko. Stejně jako rovníkové státy je i Rumunsko značně chudé a na ochranu přírody nemá peníze. Formálně jsou tu sice ustaveny asi dvě desítky přírodních rezervací, stát ale nemá peníze na platy zaměstnanců a účinná ochrana v praxi neexistuje. Nejde ale jen o peníze, ale také o cosi jako ekologické vědomí. Jednoduše řečeno – v Rumunsku je přírody tolik, že chybí potřeba chránit ji. Čeští úředníci z ministerstva životního prostředí například popisují, že i při jednáních o celoevropské síti chráněných území Natura Rumuni aktivitou zrovna nehýřili a na rozdíl například od Bulharů nepřišli s vlastními návrhy, které by rozsah ochrany rozšiřovaly. Také byť jen první návštěva „zaostalých“ rumunských hor ukazuje, že místní lidé si přejí nové silnice, pracovní místa v průmyslu a další známky civilizace, které Evropu jejích původních lesů zbavily. To není výčitka, ale konstatování přirozených tužeb, které bychom našli i u domorodců v Brazílii či Indonésii. Rumunská příroda ale zatím není bezprostředně ohrožený druh, nic pro přímé akce ekologických aktivistů. Je zatím čas, i když hrozba komerčního výprodeje lesů a jejich těžba, obnova průmyslu, popřípadě rozvoj nešetrného turismu, existuje už teď. Pokud tedy bude Evropa chtít – a měla by – rumunskou unikátní přírodu a krajinu konzervovat, musí vymyslet vzájemně výhodný způsob. Síly – hlavně peněz a autority – na to má dost. Pokud si Češi dokáží vyjednat miliardy korun z EU na přestěhování jednoho brněnského nádraží, proč by neměli Rumuni dostat peníze na ochranu parků, podporu horských komunit, ekologického zemědělství? Experti přitom upozorňují, že systém evropských fondů pracuje nyní s krátkodobými programy, které Brusel podporuje. Úkol ochránit rumunskou divočinu se tomuto systému ale vymyká a Unie bude muset vymyslet cosi jako stálý přísun peněz, které teď na stejném principu tečou třeba do zemědělství.

Strach o Amazonii

Český úkol

Důvodů, proč se snažit tohle postupně objevované bohatství zachránit, je několik. Kromě nostalgie a využití k šetrné turistice jsou tu samozřejmě ekologické důvody. Jednak místní – zejména karpatské pralesy jsou přírodním unikátem a unikáty se, jak známo, neničí. Je tu ale také globální hledisko, byť možná symbolické. Nabízí se srovnání s amazonskými pralesy, které ekologové považují za velmi důležitou součást globální přírodní rovnováhy. Amazonie sice leží na území Brazílie, strach o její přežití ale mají všichni. Důvod k obavám tu je: zhruba 15 % amazonské plochy už bylo odlesněno a každoročně ubývá asi půl procenta plochy. Především v okolí hlavní transkontinentální silnice, která Amazonii protíná od severu k jihu na dvě poloviny. Právě tahle dálnice přinesla do oblasti nový fenomén – spekulace s pozemky, které se vedle přeměny lesa v pole nejvíc podepisují na odlesňování. Překonat tento trend se může uskutečnit pomocí přísnějšího dohledu brazilských úřadů, také ale finanční podpory globálních organizací (Světová banka plánuje do ochrany tropických pralesů investovat v příštích deseti letech asi půl miliardy dolarů). Další možností je vymyslet nějaký způsob peněžní motivace pro místní

Je otázkou, jakou roli by v případné evropské pomoci měli mít Češi. Hory v Banátu sice nepatří z čistě ekologického hlediska k nejcennějším územím a hůře by se pro ně získával statut přísné ochrany jako třeba pro karpatské přírodní lesy. Na druhou stranu fascinující plocha krásných, lidskou činností nenarušených hor, navíc s českým osídlením, je z pohledu Česka opravdový unikát. Dosavadní angažmá pražské vlády je opatrné, ale nabízí inspiraci i pro bruselské úředníky. Češi zpevnili kamenité silnice, zaplatili vyznačení turistických cest, podporují výkup mléka od místních farmářů. Dvě nejvíce odlehlé české vesnice se sice nezadržitelně vylidňují, v dalších třech se ale zřejmě českou komunitu podaří udržet. Ve spolupráci s Holanďany také čeští ministerští úředníci připravují projekt, v jehož rámci by rumunským kolegům zkusili nabídnout pomoc při zavádění účinnějšího systému ochrany přírody. To hlavní je ale stále ještě před námi: přesvědčit evropské politiky, že rumunský unikát potřebuje uchránit.

Komunisti tady nestihli nic moc zkazit. Ale co dál? (Rovensko v Banátu.)

Na cestě dalšího rozšiřování Evropské unie k východu čeká jedna dobrá a jedna špatná zpráva. Začněme tou dobrou: chudé a problémové Rumunsko, jehož plány na vstup do klubu bohatých obvykle vzbuzují spíš ironické úsměvy, je atraktivnější čekatel, než by se mohlo na první pohled zdát. Disponuje totiž něčím, co starému kontinentu už dávno chybí – velkou plochou unikátní, téměř neporušené přírody, kterou bude mít Evropská unie po případném přijetí Rumunska do svého nitra možnost chránit. A špatná zpráva: pokud se má tenhle poklad skutečně zachovat, bude to stát spoustu peněz, vynalézavosti expertů a odhodlání politiků. To vše jen za dobrý pocit a předpokládaný vděk naších potomků.

Toto je to bohatství Pro české turisty nejde o žádný velký objev. Rumunské hory patří od sedmdesátých let k jejich tradičním destinacím. Jednak za komunistů nikam jinam jezdit nešlo, jednak to opravdu stojí za to. Brzy po přejezdu maďarsko-rumunských hranic končí Panonská nížina a ve všech směrech, jimiž se turista v Rumunsku rozjede, se zvedají hory, v řadě míst porostlé pralesy, plné roklí, krasových útvarů, s hřebenovými výhledy do pustiny, kde desítky kilometrů nejsou silnice ani větší lidská sídla a kde má člověk ještě důvod bát se divokých šelem. Pro milovníky volné přírody a pomalého pohybu malý ráj na zemi, který navíc není svázán obvyklými pravidly. Lze tady volně tábořit, rozdělávat oheň, chodit kdekoli podle chuti. Hory jsou obvykle obydlené jen samotáři ze salaší a v řídce roztroušených malých vesnicích vládne životní styl známý ze západní Evropy konce devatenáctého století. Jejich obyvatelé jsou k turistům přátelští nebo přinejhorším neteční. Výprava do tisíc kilometrů vzdálené rumunské divočiny tak opravdu nahrazuje výpravy do podstatně vzdálenější Asie či Jižní Ameriky. Pro detailnější popis rumunského unikátu může sloužit třeba pohled na jižní Banát, který má pro Čechy obzvlášť silné kouzlo, neboť tento hornatý kraj před sto sedmdesáti lety osídlili a stále obývají čeští kolonisté. Na rozloze většího českého okresu žije několik tisícovek vesničanů. Obce jsou od sebe vzdálené desít-

MAREK ŠVEHLA

VE

Vážené dámy a pánové, v tomto čísle se pochopitelně v komentářích i v domácí rubrice věnujeme dramatickému vývoji v případu Kořistka. Vaší pozornosti si dovolujeme doporučit také téma o tom, k čemu využívá svou moc nová ministryně zdravotnictví (str. 13). V úterý 5. října v 17.30 zveme českobudějovické čtenáře na debatu Jaroslava Spurného s šéfredaktorem Literárních novin Jakubem Patočkou na téma „Komunální korupce“. Ve středu 6. října ve 14.00 se koná přednáška Tomáše Němečka pro studenty ostravské filozofické fakulty. Z inzertních důvodů jsou netypicky zalomeny stránky 9 a 11. Prosíme o pochopení, stejnou úpravu zopakujeme i v příštím čísle. Výjimečně jsme také spojili pravidelné glosy na str. 3 v jedinou.

Karl Baedeker, průvodce pro střední vrstvy

[email protected]

HVĚZDÁCH

„Chcete-li poznat nějakou zemi, učiníte nejlépe, nahlédnete-li do svého bedekra. Nemáte-li tuto užitečnou knížku po ruce, najměte si osobního průvodce,“ napsal Jules Verne v roce 1896 na adresu Karla Baedekera, od jehož smrti uplyne 4. října již 145 let. Proslulý francouzský spisovatel věděl, o čem mluví. Dával-li do úst svých hrdinů tolik geografických a místopisných informací, musel je sám někde získávat. Ze značné části je čerpal právě v bedekrech. A bedekry plní tuto roli ještě sto let po Verneově smrti. Málokterému podnikateli se podaří, aby byl jeho produkt tak nedílně spjat s jeho jménem, jako Karlu Baedekerovi. Narodil se 3. listopadu 1801 v německém Essenu v tradiční tiskařské rodině, v příznivé éře pro svůj budoucí byznys – v době, kdy cestování přestávalo být výsadou aristokracie a začínalo být záležitostí

FOTO MEDIABANKA CZ / GETTY IMAGES

EDITORIAL

středních vrstev. Do anglického slovníku pronikl výraz turistika na přelomu 18. a 19. století a do německého v roce 1830. To už tři roky fungovalo v Koblenci Baedekerovo nakladatel-

ství. V roce 1832 převzalo firmu Friedricha Röhlinga, která již vydala publikaci historika Kleina „Rýnské cesty od Mohuče až do Kolína, příručka pro cestující“. Byl to skvělý tah. Tehdy totiž jezdilo po Rýně turistickými loděmi 18 tisíc lidí ročně, ale již deset let poté to byl milion. Není divu, že v roce 1835 vyrukoval Baedeker s druhým, přepracovaným a rozšířeným vydáním „Rýnských cest“ – knihou považovanou za prvního skutečného bedekrovského průvodce. Pak už se s publikacemi roztrhl pytel. Hned v počátcích Baedeker navázal spolupráci s londýnskou firmou Johna Murraye, jež v roce 1830 vydala první podobně zaměřený „Red Book“. Od Murraye Baedeker převzal grafickou úpravu průvodců, nicméně pověst si získal především usilovnou osobní aktivitou, ověřováním faktů a spoluprací s největšími

autoritami v oblasti geografie a cestování. Jako světovou novinku a zároveň jakési logo své firmy zavedl hvězdičkovou klasifikaci hotelů či restaurací – metodu dnes známou už z kdejaké banální ankety. Poslední publikací zakladatele firmy byl v roce 1855 svazek „Paříž a okolí“. O čtyři roky později Karl Baedeker zemřel v Koblenci, nicméně společnost dále vedli jeho potomci. To již byla synonymem pro cestovatelské průvodce všeho druhu. Těžko říci, zda si za svého života Baedeker někdy představil, že jím inspirovaný žánr bude ve 21. století živější než kdy dříve, že v myslích lidí převálcuje slovo bedekr osobnost samotného zakladatele firmy a že své vlastní jméno by našel na internetové adrese www.baedeker.com. – ZP –

RESPEKT /

K O M E N TÁ Ř E

41

/3

Topolánek na detektor Případ Kořistka nakonec může přinést užitek

V divokém závěru týdne šly události jedna za druhou. Ve čtvrtek po ránu policie zatkla poradce šéfa ODS Marka Dalíka a lobbistu Jana Večerka kvůli podezření, že nabídli poslanci Zdeňku Kořistkovi úplatek za potopení vlády. V pátek už byli opět na svobodě, protože státní zástupce nepovažoval za nutné žádat o vazbu. Do toho předseda ODS bez dalších důkazů prohlásil, že ho vnitro odposlouchává. A v pátek mu přišla podpora z nečekané strany: dosavadní pravá ruka Stanislava Grosse, jeho dlouholetý a náhle vyhozený spolupracovník Zdeněk Šarapatka prohlásil, že i jeho údajně „napíchli“ bývalí vnitráci kolem Grosse, a to prý s vědomím samotného ministerského předsedy. Vypadá to jako dilema: buď policie pracuje na zakázku vládnoucích politiků a přitom odposlouchává opozici, nebo Topolánek vědomě lže, aby odvedl pozornost od úplatkářské aféry. Jak poznat, co z toho platí – a co by

byla horší katastrofa? – ptají se dramaticky komentátoři. Odpověď je celkem jednoduchá: poznat to lze a významně horší by byla první možnost.

Nevyhrožujte Případ údajného úplatku pro unionistického poslance Zdeňka Kořistku se vyšetřuje už měsíc, stejnou dobu se ví, že nabídku deseti milionů (a post velvyslance v Bulharsku, jak nyní doplnil Kořistka) mu měl předložit na soukromé schůzce někdo z dvojice Dalík – Večerek. Proč přišlo zatýkání až teď? Objevili se noví svědci, které by dvojice obviněných mohla ovlivnit? Nezdá se. V textu obvinění se za důkazy považuje to, že Kořistka prošel testem na detektoru lži a že pravdivost výpovědi mu potvrdila manželka. Svou iniciativou a návrhem na vazbu policisté zaskočili i státního zástupce. Jednodenní pobyt v cele připomíná jiná teatrální zatýkání: Vladimíra Že-

lezného, kladenského primátora Milana Volfa nebo odvoz někdejšího místopředsedy ODS Libora Nováka v poutech rovnou z tenisového kurtu. A to se Novákův případ aspoň časem dostal k soudu – Železný a Volf na něj čekají dodnes. Z policejních kruhů unikají různé zprávy. Například, že celou akci spustili „Grossovi lidé“ v policii, a to prý bez vědomí svého šéfa Jiřího Koláře i ministra vnitra Františka Bublana. Totéž naznačují občanští demokraté stále silnějšími výroky. „Existuje skupina, které my pracovně říkáme grosstapo, což jsou v podstatě političtí koryfejové uvnitř bezpečnostních složek včetně policie,“ prohlásil místopředseda strany Petr Nečas. ODS nadto vydala prohlášení, v němž volá po „exemplárním potrestání všech viníků – policistů, policejního prezidenta a vyvození politické odpovědnosti vůči ministru vnitra Bublanovi a premiéru Grossovi“, pokud se prokáže „neadekvátnost postupu Policie ČR“. A pokud se neprokáže, tak co? S výhrůžkami na adresu policistů už to ODS přehání. Nelze samozřejmě vyloučit, že nějaká snaživá skupina detektivů četla Grossovi ze rtů a se zatýkáním to přehnala. Jenže zároveň všichni vědí, že ODS zatím vede v průzkumech tak jasně, že by už brzy, v létě 2006, měla s přehledem vyhrát parlamentní volby. Jestliže vyšetřovatelé jdou přesto tak tvrdě do ožehavého případu a riskují pomstu, je to spíš sympatické.

Vnitráci jdou po nás A pak je tu čerstvá aféra, odstartovaná výrokem Mirka Topolánka: „Jsem nelegálně odposlouchávaný v podstatě po celou dobu, co jsem ve funkci. A celá akce Kořistka slouží jenom k tomu, že je ten odposlech legalizo-

Dukla, námět na film Nepřišel už čas přihlásit se k východnímu odboji? K jakým konkrétním tradicím boje za svobodu se hlásit? K jakým z nich naplno a k jakým s rezervou? To je navýsost aktuální otázka v zemi, jež se chystá oslavit 15. výročí svržení totality, leč v mnoha ohledech své minulosti nemá dosud jasno. To neplatí jen pro bratry Mašíny, ale de facto i pro východní odboj za druhé světové války – byl skutečně autentický, nebo již od počátku připravoval cestu k moci komunistům? Letošní šedesátky – po Normandii, Varšavě a Slovenském národním povstání – dostihly i Česko, ač se nynější výročí týká lokality vzdálené stovky kilometrů na východ. Ve středu 6. října si připomeneme bitvu na Dukelském průsmyku (či karpatsko-dukelskou operaci, jak komu libo). Právě tam překročily jednotky Svobodovy armády hranice republiky, aby půl roku poté došly až do Prahy. Otázka stále visí ve vzduchu: Patří tato operace plně a bez váhání do tradice českého boje za svobodu? Na první pohled určitě ano – už proto, že jedním dechem říkáme první, druhý a třetí odboj. Jenže zatímco první odboj je ve veřejném a mediálním světě bohatě zastoupen příběhy legionářů a třetí odboj především již zmíněnými bratry Mašíny, reflexe druhého odboje jako by se v posledních patnácti letech týkala jen českých letců RAF a alegorického osvobozování Plzně. Východní armáda zůstávala spíše doménou komunisticky laděných nostalgiků. Musí to tak zůstat? Zdá se, že doba nazrála na prolomení této ideologické bariéry.

které spjatý s komunistickou érou, pro jiné s úspěchy československého sportu. Jiní si vzpomenou na svá žákovská léta, kdy na základní školy chodili ideologicky vzpomínat veteráni od Dukelského průsmyku takovým způsobem, že celkem úspěšně vyvolali jakýsi blok vůči této tradici. Přes to všechno budiž řečeno zcela jasně: Zatímco dnes již zakotvil v povědomí fakt, že největší hromadnou vraždou českých občanů v historii bylo zplynování tzv. rodinného tábora v Osvětimi (3792 obětí v noci z 8. na 9. březen 1944), ještě je třeba připomínat, že zřejmě nejkrvavější bitvou naší vojenské historie byla právě karpatsko-dukelská operace (podle některých údajů 2389 padlých Čechoslováků). Tito lidé padli za svobodu své vlasti i celé Evropy. A nic na tom v principu nemění otázky, které se ještě dnes derou na světlo. Proč na začátku této operace nahradili Sověti ve velení československého sboru Jana Kratochvíla Ludvíkem Svobodou? Snad proto, že Svoboda méně hleděl na ztráty a hnal vojáky po stalinsku do krvavé řeže? Nebo snad proto, že byl už tehdy kryptokomunistou, což se projevilo v roce 1948, kdy se odmítl bránit puči, a pak za normalizace? Proč operace mířila přes krajně náročný karpatský oblouk, když snadnější trasa by vedla na Ostravu? Slovenskému národnímu povstání stejně nepomohla a z plánovaného necelého týdne se protáhla na 82 dnů. To jsou témata pro historiky, kteří tu mají volné pole působnosti.

Z Buzuluku do škol

Černé a bílé ovce

Slyšíme-li Dukla, většině lidí se vybaví armádní fotbalový klub – pro ně-

Slýcháme argument, že z východní armády se rekrutovalo hodně stali-

nistů, kteří se pak vyřádili v 50. letech. Ale to není tak jednoznačné. Za prvé: Své černé ovce měly všechny odboje. Ještě jsou v živé paměti peripetie s posledním žijícím legionářem Aloisem Vocáskem, který se stal za německé okupace členem Vlajky. A v Británii se našel Karel Čurda, který zradil parašutisty po atentátu na Heydricha. Tak proč se divit tomu, že ve Svobodově armádě byli i stalinisté? Za druhé: Příběh východního odboje je mnohem pestřejší, než by se mohlo zdát podle zjednodušených interpretací. Příkladem je osud podplukovníka Františka Skokana, sociálního demokrata tělem i duší. Dne 6. října 1950, právě když Klement Gottwald vyhlásil dukelské výročí za Den československé armády, napsal v cele smrti na rozloučenou: „Dnes před šesti lety jsem na Dukle bojoval – toto je odměna za všechno.“ A vdova po stalinistovi tělem i duší Bedřichu Reicinovi, rovněž veteránovi od Dukly a rovněž popraveném, krátce před smrtí v roce 1990 vzpomínala na slova – dodnes žijícího – prokurátora Karla Vaše: „Není o čem se bavit, soudružko Reicinová, jsou v tom vyšší, ba nejvyšší zájmy. Skokan bude ráno viset.“ Ne každý měl takové štěstí jako Arnošt Steiner, velitel roty, která 6. října 1944 jako první překročila československé hranice. Již v roce 1947 odešel do zálohy, vzdal se všech vojenských i politických ambicí a represe se mu vyhnuly. Máme snad na tyto lidi zapomínat? Jistě, cíleně tato pravda potlačována není, ale zřejmě uplyne ještě hodně vody, než někdo natočí o hrdinech od Dukly nějaký Tmavomodrý svět. ZBYNĚK PETRÁČEK

vaný.“ V zemi, kde s obdobnými tvrzeními o svém sledování či odposlechu přišla – bez jediného důkazu – celá plejáda politiků (Josefem Luxem svého času počínaje přes Jana Kalvodu, Vlastimila Tlustého až po Josefa Hojdara) a pokaždé jejich tvrzení vyšuměla, si šéf ODS vážně zahrává se svou důvěryhodností. Protože čím své tvrzení může doložit? „Mám stejné důkazy jako ten lhář,“ odepsal Mirek Topolánek na tento dotaz Lidovým novinám. Lhářem myslel Kořistku a v rozčilení mu zjevně nedošla nechtěná komičnost jeho výroku. První reakcí by bylo mávnout nad tím rukou: zase někdo v tísni vypouští mlhu. Situaci mírně mění páteční svědectví Grossova čerstvě vyhozeného poradce Zdeňka Šarapatky. Ten tvrdí, že ho na Úřadu vlády odposlouchávala skupina „vnitráků“ v čele s nechvalně proslulým Pavlem Přibylem. Co s tím? Do jaké míry lze věřit propuštěnému a zhrzenému důvěrníkovi? Mirek Topolánek však není v pozici běžného občana či komentátora. Ověření policejních odposlechů je poměrně jednoduché, musí k němu existovat souhlas soudce. Pokud se Topolánek domnívá, že ho kdosi napíchl nelegálně, pak je nepochopitelné, proč celou věc zveřejňuje tak neprofesionálním způsobem a nepožádal o vyšetřování. Vždyť šéfem poslanecké komise pro odposlechy je člen ODS.

Kde začíná korupce Přes všechny nejasnosti a možné pochyby by bylo skvělé, kdyby se případ

Kořistka dostal až k soudu. Po všech řečech o „policejním státu“ a „nevídané politické korupci“ by už neměla aféra zůstat na rovině tvrzení proti tvrzení a vyšumět do ztracena. Soudce by měl nakreslit jasně čáru, kde podle něj začíná korupce. Vždyť případů, kdy někdo přešel k jiné straně a ta se o něj pak postarala, byť možná ne deseti miliony a ambasadorstvím v Bulharsku, už česká politika také zažila několik. Přestup Tomáše Teplíka z ČSSD k ODS, díky němuž svého času získala Klausova vláda křehkou většinu ve sněmovně, patří k nejznámějším. Anebo příklad z opačného břehu: Petr Kolář, který sehrál klíčovou roli při odhalování sponzorských skandálů ODS (z pohledu strany „zradil“), byl později odměněn postem velvyslance ve Švédsku. Byla i toto „politická korupce“? Nebo začíná až deseti miliony v hotovosti za zvednutí ruky proti vládě? A pokud se případ k soudu nedostane? Když Kořistka vystoupil se svým tvrzením, občanští demokraté reagovali: Dokaž to, nebo odejdi z politiky. Kořistka ovšem uspěl na detektoru lži. To sice neplatí jako důkaz u soudu, ale v očích veřejnosti ano. Řada je tedy na ODS. Mirek Topolánek ať začne vážně prošetřovat své údajné odposlechy. Pokud neví, jak obnovit svou důvěryhodnost, rada je snadná: chtě nechtě by měl jít na detektor lži. A pokud to neudělá? Pro stranu a tím míň pro obyčejné nestranické smrtelníky nejde o nic fatálního: uchazečů o post šéfa ODS se na prosincovém kongresu jistě najde dost.

Podobní Putinovi rozumějí Šéf zahraničního výboru poslanecké sněmovny Vladimír Laštůvka (ČSSD) se minulý týden rozplýval nad ruským prezidentem Vladimirem Putinem, který „odvedl velký kus práce a je respektovaným partnerem Evropy, USA i Asie“. Reagoval tak na otevřený dopis asi stovky amerických a evropských intelektuálů a (většinou vysloužilých) politiků, kteří varují západní státníky před Putinovými diktátorskými sklony. Píší, že Západ ve vztahu k Rusku selhává, protože prezidenta až na výjimky nadšeně přijímá a mlčí k tomu, že tento muž postupně ničí politické svobody ve své zemi a posiluje už teď autoritativní stát. Laštůvka má jasno: „Je to účelová kritika.“ Za jakým zrádným účelem je vedena, už neříká, ale přesto se člověku z jeho slov nedělá úplně dobře. Pan Laštůvka je zahraničněpolitický expert nejsilnější vládní strany a hlasatel názoru, že česká zahraniční politika by se měla na Rusko intenzivněji orientovat. Když oceňuje Putinův „pragmatismus“, zcela ignoruje, že ruský prezident téměř zničil žurnalistickou svobodu, zneužívá teroristické útoky k zavádění tvrdé centralizace, buduje státní kontrolu hospodářství, posiluje vliv tajných služeb, omezuje a zastrašuje opozici atd. atp. Domnívá-li se Laštůvka, že je to sympatický „velký kus práce“, co by asi zavedl v Česku, kdyby k tomu dostal příležitost? Výzva, kterou tady podepsali i Václav Havel a Alexandr Vondra – což jí v českých médiích zajistilo palcové titulky – je možná v některých detailech poněkud „přepísknutá“, v jádru má ale naprostou pravdu. Západní Evropa považuje Putina za příhodného spojence proti USA a přirozeného partnera v boji s terorismem, s nímž se dá nakonec vždycky nějak domluvit. Americká administrativa je kritičtější, ale ještě nedávno George Bush vyjadřoval Putinovi plné sympatie. Průvodním jevem této politiky je krátkozraký cynismus: máme spojence, a tak mu nebudeme moc mluvit do toho, co si dělá doma a v Čečensku. Podobně Západ před šedesáti lety přistupoval ke Stalinovi a krutě se to vymstilo – a i když se situace pochopitelně nedá srovnávat, princip zůstává stejný: pro demokraticky smýšlející Rusy musí být pohled na takovou politiku zdrojem pocitu osamělosti a zoufalství, pro euroatlantickou civilizaci je taková politika destruktivní, protože popírá univerzální platnost hodnot, s nimiž liberální demokracie stojí a padá. Signatáři petice žádají po státnících jedinou věc: přiznejte si, že mlčení a zavírání očí jako politická strategie opakovaně selhává, promyslete znovu politiku vůči Rusku a začněte ruské dění pravdivě pojmenovávat. Není na tom nic, co by se nedalo akceptovat. Putin Západ potřebuje a vzájemné vztahy se kvůli kritice nezhroutí, stejně jako se nezhroutí hospodářské styky. Česká politika vůči Rusku je bohužel výrazně nekoncepční. Ministerstvo zahraničí prohlašuje ústy náměstka Petra Koláře, že „náš postoj k Rusku je po teroristickém vraždění v Beslanu výrazně solidární“ a že „hodnotit kroky prezidenta Putina je z hlediska diplomacie předčasné“ – jako by se solidarita s Ruskem jako obětí terorismu vylučovala s kritikou nedemokratických praktik. A korunu českým reakcím na výzvu nasadil prezident Václav Klaus. Vybral si z textu několik nejvyhraněnějších, a tudíž logicky diskutabilních vět – například tu, v níž se praví, že „jsme svědky (ruského) návratu k militaristické a imperiální rétorice“ a „výhrůžek směrem k nejbližším ruským sousedům“ –, zcela přešel smysl dopisu a konstatoval: „Nevidím, respektive nemám důkazy o tom, že prezident Putin systematicky omezuje svobodu.“ Česko zřejmě nemá v Rusku zastupitelský úřad, který by hlavu státu informoval. Nutno ale nakonec připomenout, že Klaus je v názorech konzistentní: když loni v listopadu Putina navštívil, zhlédl se v něm a pronesl na jeho adresu větu, podivuhodně shodnou s názorem Vladimíra Laštůvky: „Je to velmi pragmatický člověk. Svůj názor dává rád a zřetelně najevo. To mi vyhovuje, neboť se snažím chovat podobně.“ ADAM DRDA Autor je redaktorem BBC.

4/

DOMOV

4.–10. 10. 2004

Zpráva o radosti, strachu a pochopení FOTO LUDVÍK HRADILEK

Není nad to, když radnice ví, kdo smrdí a s kým se nedá sedět u stolu

Tak už víte, co umějí, paní Giselo.

Na Giselu Pačanovou se nedávno usmálo štěstí. Po letech snů o novém bytě dostala tu vytouženou zprávu: úředníci doporučili její žádost radnici ke schválení, takže může pomalu sbalit rodinu, objednat stěhováky a dát vale plísním ve svém starém 1+1 na ostravské periferii Přívoz. Radost, která u Pačanových vypukla, byla stejně tak velká jako předčasná. Když si totiž přišli nový byt

prohlédnout, někdo z nájemníků si všiml barvy jejich vlasů a kůže.

Čisto a slušno „Moc jsme se do nového těšili. Dcera má těžkou alergii a tyhle plísně jsou na ni mor,“ ukazuje Gisela Pačanová na kuchyňské stěny. V přízemním bytě žije se svým druhem a dvěma dětmi. Mimochodem – o je-

jich zdraví se bojí tím víc, že jde o skutečně vyvzdorované potomky. Paní Pačanovou totiž před šesti lety na ostravské klinice po druhém porodu bez jejího vědomí sterilizovali, a když pak syn po pár dnech zemřel na srdeční vadu, prodali zoufalí manželé auto, a zaplatili si umělé oplodnění. Stěhování se ale nakonec nekonalo. Před schůzí rady totiž dorazil na stůl starosty radnice Ostrava-Přívoz dopis lidí z adresy, kam se rodina měla nastěhovat. „Nepřejeme si, aby do domu, kde vládne pořádek a čistota, přišli nepřizpůsobiví lidé. A Romové jsou svou nepřizpůsobivostí známí,“ stálo v něm. Když se pak radní sešli, dali v neveřejném hlasování za pravdu znepokojeným obyvatelům. K Pačanovým pak po telefonu dorazila úřední zpráva, že byt nedostanou. „Podívejte se, my tady platíme nájem, máme tu čisto a jsme tu slušní,“ vysvětluje jedna z obyvatelek domu Marie Pásková, proč se svým podpisem k dopisu připojila. „A teď se mi najednou od sousedů doneslo, že se má do domu nastěhovat početná romská rodina.“ Početná? Je možné tím slovem označovat partnerskou dvojici s dvěma dětmi?

„Podívejte, já je neznám, ale to je vždycky tak. Přihlásí se dva a pak je jich tu osm,“ říká paní Pásková. Kdo dopis sepsal a nabídl jí ho k podpisu, nechce říci – stejně jako její soused Jindřich Friedel. „To se tu tak sepsalo v domě, mezi lidma,“ sděluje pan Friedel. „Já si vybírat sousedy nechci, to by měla udělat radnice, ale dbát přitom na to, aby se tu dalo poklidně žít.“ Aniž by bylo zjištěno, či úředně stanoveno, čím Pačanovi brání poklidnému žití, ocitla se rodina zpět na čekací listině. „Řekli mi, že najít jiný byt bude chvíli trvat. To první hledání trvalo sedm let, tak teď uvidíme,“ říká partner paní Pačanové Roman Zahradník. Fakt, že se žádné stěhování konat nebude, se dozvěděl, když na radnici zavolal kvůli termínu. „Úřednice z bytového odboru mi řekla, že to rada zamítla. Důvod prý nezná,“ vzpomíná pan Zahradník. Názory na zásah radních proti Pačanovým se v úřednickém Přívoze různí. „Prostě jsme se na poslední chvíli rozhodli k pokusu pronajmout byt za tržní cenu, a teprve když nebude mít nikdo zájem, opět ho nabídneme čekatelům,“ říká místostarosta Vilém Antončík, který hlasoval proti

pronájmu Pačanovým. „Dopis jsem sice viděl, ale nebyl pro mě podstatný.“ Jeho kolega, místostarosta Milan Svoboda, své hlasování tají. Ale pohnutky obyvatel, kteří odmítají sousedy podle etnického kritéria, chápe. „Já ty čekatele také konkrétně neznám, ale starousedlíky chápu – jsou zvyklí na svůj způsob života a vyjadřují nějaké obavy a my to nemůžeme hodit za hlavu. Proto jsme rozhodli tak, jak jsme rozhodli,“ říká Svoboda. A starosta čtvrti Lubomír Karpíšek je stejného názoru. „Ti obyvatelé Romy znají a moc dobře vědí, co umí.“ Pan starosta sice paní Pačanovou a její rodinu též nikdy v životě neviděl, na jeho argumentaci to ale nemá žádný vliv: „Vy byste si sedl za stůl s usopleným, špinavým a smradlavým člověkem?“ říká. „Já tedy ne. Mám k těmto lidem určité výhrady.“ Jen poslední ze šéfů radnice, třetí místostarosta Václav Janalík, který hlasoval pro pronájem, má na věc jiný názor. „Je to slušná rodina,“ říká komunální politik, který jako jediný ze všech aktérů bytového dramatu Pačanovy osobně navštívil. „Podle mého názoru je to ze strany města nešťastné rozhodnutí. Ale už padlo, bohužel.“ J A N K O VA L Í K

Nechceme zelený diktát Pro odpor místních je odložen plán na úřední ochranu Novohradských hor FOTO LUDVÍK HRADILEK

Obojí vyvolává vášnivé debaty. Ukusovat ze zdejší „až příliš chráněné“ krajiny kousky podnikatelské svobody a povolovat v národních parcích sjezdovky a zábavní centra, nebo naopak rozšířit ochranu na další území? Jasno nemá ani vláda: právě v těchto dnech schválila první chráněná ptačí území evropského projektu Natura 2000. A ve stejnou dobu stáhlo ministerstvo životního prostředí svůj letitý plán na přesun Novohradských hor mezi chráněné krajiny.

Kudy do tundry, prosím? O tom, že v Novohradských horách by měla vzniknout chráněná krajinná oblast se uvažovalo už od pádu komunismu. „Měli jsme představu, že se z bývalých zemědělských družstev stanou ekologické farmy, ve vsích se budou pěstovat tradiční řemesla a to vše přitáhne lehkou turistiku,“ vzpomíná Vladimír Molek z ekologického sdružení Calla, který se tehdy na návrhu chráněné krajinné oblasti (CHKO) podílel. Věc měla i čistě záchovný rozměr. Kolem ostnatých drátů železné opony komunisté léta udržovali zemi nikoho a této opuštěné krajině teď hrozilo, že se stane snadnou kořistí nejrůznějších kombinátorů. Plán na novohradskou CHKO měl této hrozbě zabránit. Byl projednán s obcemi, měl plnou podporu místních starostů a ministr František Benda prohlásil jeho schválení za „otázku velmi krátkého času“. Novohradská městečka se přela o to, kde bude sídlo budoucí Správy CHKO, a na některých regionálních mapách už chráněnou oblast dokonce předem vyznačili. Pak šlo ale všechno k ledu: Klausova vláda schovala novohradskou složku do šuplete, odkud ji ministerstvo životního prostředí znovu vytáhlo na světlo až v roce 2000. To už byla jiná doba. „Starostové viděli, že jejich vstřícnost neměla odezvu, a čekání je přestalo bavit. Budovy, kde ještě nedávno chtěli mít Správu CHKO, pronajali, a během let ztratili zájem i o samotnou ideu,“ říká šéf Národního parku Šumava Alois Pavlíčko, který kdysi působil jako zmocněnec ministra pro projekt mapování lokalit Natura 2000. „U

Farmář Blíženec: Neberte mi svobodu!

představitelů nově vzniklé krajské samosprávy zase pojem chráněná krajina vyvolával obavy, že to bude komplikovat jejich čerstvě získanou moc a stavět zbytečné překážky rychlému komerčnímu využívání.“ Na ministerstvu měl agendu Novohradských hor na starost pouze jeden referent, který nedokázal přesvědčit místní samosprávy a kraj o potřebnosti tamní krajinu chránit. „Tahle laxnost a nedostatek vůle je zásadní chybou ministerstva,“ říká Pavlíčko. Podle něj totiž důvod k ochraně Novohradských hor nezmizel a MŽP by o ni mělo dál usilovat. „Toto místo je stejně jako jih Šumavy důležitou křižovatkou mezi alpskými zeměmi a severskou tundrou,“ vysvětluje ředitel Pavlíčko. „Je to první zastávka při migraci z Alp a tím se sem dostávají vzácné druhy, které obohacují faunu a flóru v celé naší zemi.“ Lidé na MŽP Pavlíčkovy argumenty nezpochybňují. Přesto se rozhodli přesunout pokus o prosa-

zení novohradské ochrany až na příští vládu. „V následujících dvou letech prostě na přemlouvání samosprávy nebudeme mít čas ani energii,“ říká náměstek ministra životního prostředí Daniel Vondrouš. „Nelze to vnímat jako neúspěch nebo neschopnost. Otázka nových chráněných oblastí pro nás teď nebyla stěžejní. Šlo nám především o prosazení Natury 2000, která je součástí evropské ochranné soustavy. A to se podařilo.“

Zelený diktát I nová vláda – pokud bude vůbec o vzniku dalších CHKO uvažovat – však bude čelit stejným překážkám jako ta současná. Odpor místních vůči dalším chráněným územím má totiž společného jmenovatele. „Lidé se nejvíce bojí buzerace ze strany ochranářů – tzv. zeleného diktátu,“ říká ředitel Pavlíčko, který má s odporem samosprávy své zkušenosti, protože v současné do-

bě navrhuje rozšíření „svého“ národního parku. „A ty obavy jsou oprávněné. Někteří úředníci mají pocit, že razítko v ruce jim dává možnost lidi nutně jenom omezovat.“ Jako příklad uvádí CHKO Žďárské vrchy, kde dodnes kvůli výskytu vzácného druhu ptáka nepovolují ani jeden dětský letní tábor. „Pro úředníky je jednodušší šmahem všechno zakázat, než říci, že pohyb bude omezen například jenom v době hnízdění. Z takového verdiktu mají strach, protože by za něj museli nést zodpovědnost a kontrolovat, jak se dodržuje.“ Paradoxně se tak dnes vzniku chráněných krajinných oblastí obávají i lidé, pro které jinak ochrana přírody tvoří podstatnou část smyslu života. Jedním z nich je například Robert Blíženec (40), farmář ze samoty u Nových Hradů. Přestěhoval se sem už před víc než deseti lety z města, aby si mohl splnit svůj sen – pečovat o krajinu. Postupně skupoval místní pozemky a dnes

hospodaří na 80 hektarech lesů a luk. Má firmu Služby ochraně krajiny, která se stará o údržbu v rezervaci Tereziino údolí a oplocovala Žofínský prales. Pan Blíženec chová koně, krávy, ovce a kozy, v okolí vybudoval dva kilometry kamenných cest, vysázel javorovou alej, postavil dřevěnou zvonici. Za opravení desítek zdevastovaných božích muk získal ocenění z Fordovy nadace. Teď plánuje vybudovat rybník a obnovit další cesty, které se dříve krajinou vinuly. Vyhlášení CHKO však do jeho představ nezapadá. „Nechci, aby nade mnou neustále bděl nikým nevolený a nekontrolovatelný úředník,“ říká Robert Blíženec. „Pro mě vznik CHKO znamená ztrátu svobody. Kdyby tu byla, diktovala by mi, zda můžu mít v aleji javory nebo břízy. Nebo bych si tady nikdy nemohl postavit moderní dům, který sice ladí s krajinou, ale nevypadá podle představ referenta, který chce jen stavby, jaké tu byly před sto lety. Podle mého není CHKO potřeba. Úplně stačí, když budou úředníci skutečně dodržovat zákony o ochraně přírody, které tu jsou, a ovlivňovat podle nich stavební řízení. A pokud by tady mělo vzniknout něco, co tu nechceme, tak i my máme už dnes své možnosti. Můžeme založit sdružení a hájit své zájmy.“ I odborníci hovoří o tom, že by Správa CHKO měla být komunikativnější a vstřícnější. „Já bych klidně debatoval s občany o tom, co je to krajinný ráz a jak by si oni představovali péči o tamní krajinu a přírodu a pomáhal jim psát projekty,“ říká biolog Jiří Guth, někdejší poradce ministra Martina Bursíka, který se o post šéfa CHKO Nové Hrady chtěl ucházet. „Pokud si někdo plete úřední ochranu s čistou represí – jenom dává pokuty a zakazuje – pak se tomu odporu nedivím.“ Podle Gutha by ministerstvo nemělo otálet a co nejdříve zahájit na novohradských radnicích nová jednání. „Neměli by čekat, až si je lidi pozvou nebo až budou psát petice, ale sami by je měli oslovit, přijet za nimi a vysvětlit jim, k čemu CHKO vlastně potřebujeme.“ E L I Š K A B Á R T O VÁ

RESPEKT / 41

DOMOV

/5

Případ Kořistka se točí dál Z nejasné schůzky nad kávou se rodí téma předvolební sezony Soudě podle aktivity policie, stojí Česká republika před politickým korupčním skandálem desetiletí. Ve hře by mělo být kupování hlasů při poslaneckém jednání o důvěře vládě a desetimilionový úplatek od asistenta předsedy nejsilnější opoziční strany poslanci vládní strany, aby kabinet při hlasování o důvěře podrazil. Celý poprask má ale jednu vadu: důkazy policie jsou nepřesvědčivé a divadlo, které muži zákona kolem případu rozpoutali, může naopak svědčit o cíleném zneužití policie v politickém boji o moc.

Devátý. Policejní mlžení v tak citlivém a mediálně sledovaném případu je zneklidňující. Pozorovateli zvenčí se zákonitě zdá, že vyšetřovatelé se prostě ve věci stojící na tvrzení proti tvrzení přiklonili bezdůvodně k jedné ze stran, a rozdmýchali tak divokou sérii vzájemného obviňování politiků. „Policie je vládou zneužívána před volbami, aby pošpinila opozičního favorita,“ tvrdí představitelé ODS. „Jednání policie je nezávislé, ODS křičí jen proto, že se bojí výsledků šetření,“ tvrdí zase premiér Stanislav Gross.

In dubio pro reo Pozor, paměťová stopa Ve většině případů, kdy stojí výpověď proti výpovědi policie ani nezahájí práci – za všechny jmenujme čerstvou tragédii ze Strakonic, kde manžel zavraždil ženu, která předtím opakovaně hlásila na policii jeho domácí teror, ale policie nic nedělala s tím, že jde o tvrzení proti tvrzení. Jsou i výjimečné případy, kdy policie při takto rozdaných kartách podá návrh na žalobu, ale Senát se potom musí řídit usnesením Ústavního soudu. Ten zatím řešil tři případy lidí odsouzených na základě tvrzení proti tvrzení a vždy rozsudek zrušil.

zy odmítl specifikovat, ale připustil, že jedním z nich je Kořistkova výpověď na detektoru lži, která má prokázat pravdivost poslancových slov.

Bez iluzí „Nedělejte si o politice iluze. Existuje v ní spousta podivných dohod. My jsme šli za panem Kořistkou, abychom mu nabídli odpovídající post za to, když se při hlasování o důvěře vládě postaví na naši stranu. To není nic zvláštního. Při rozpočtu a projednávání řady zákonů se taky nabízejí politikům různé dohody,“ řekl tři týdny před svým zatčením Respektu Marek Dalík. „O penězích nebyla na schůzce žádná řeč. Vlastně jsme nakonec s žádnou nabídkou nepřišli, protože koalice se dohodla a panu Kořistkovi šlo hlavně o to, aby Vladimír Mlynář zůstal v křesle ministra, což se stalo,“ dodává Dalík. Krátká schůzka prý proběhla v uvolněném, žertovném duchu, padla tam nabídka, že za hlas nedůvěry vládě by Kořistka mohl dostat křeslo velvyslance v Bulharsku, ale – říká Dalík – to byl zcela jasný vtip. S policejní přísností ve věci, která se pohybuje sice na hranici, ale přece

jen ještě stále alespoň na dohled pásma běžných „dohod“ zdejší politické scény, kontrastuje přístup detektivů ke kauzám, ve kterých je podezření na politickou korupci zcela bez diskuse. Tajné obchody v Bamberku, kdy předseda ČSSD Zeman nabízel hochštaplerům vlivné posty za peníze pro svou stranu, černá konta ODS, privatizace dolů, miliardové čachry na Palasově ministerstvu zemědělství či oznámení senátora Michaela Žantovského, že se jej neznámí lidé pokoušeli uplatit k souhlasu s nákupem stíhaček gripen – všechny tyto případy policie odbyla se zarážejícím nezájmem. Teď jí dal státní zástupce Josef Bláha dva měsíce času, aby případ Kořistka došetřila a dokázala veřejnosti, že jde opravdu o vážnou záležitost. Stejně tak má volné ruce ODS, aby s použitím všech existujících prostředků nutila úřady k prověrce, zda se naopak nejedná o banalitu zneužitou vládními skupinami k bezpříkladnému útoku na zdejší demokracii. Ať už odhalení dopadne tak nebo tak, dospěje-li se k němu seriózně a budou-li z něj vyvozeny důsledky, občanská společnost na tom může jen vydělat. J A R O S L AV S P U R N Ý FOTO ČTK

Fakta jsou notoricky známá: poslanec Unie svobody Zdeněk Kořistka obvinil letos v létě s třítýdenní prodlevou dva muže, že mu při schůzce nad kávou nabídli deset milionů korun za to, že při hlasování o důvěře pro Grossovu vládu kabinet potopí svým nesouhlasem. Oba muži – asistent předsedy ODS Marek Dalík a lobbista Jan Večerek – obvinění shodně odmítli, ale policie je tento pátek zatkla, obvinila z uplácení a navrhla vazbu, kterou státní zástupce odmítl. Z usnesení vyplývá, že policie má proti oběma mužům jediný důkaz, Kořistkovu výpověď. Žádný další svědek podezření nepotvrdil, kromě Kořistkovy manželky Jany, která vypověděla, že „když se manžel vrátil ze schůzky, mluvil o tom, že mu byl nabídnut úplatek“. „Máme ve spisu zadokumentovánu i řadu dalších nepřímých důkazů,“ tvrdí Milan Šiška, šéf protikorupčního útvaru, který věc vyšetřuje. Jakých, nechce říci. Policie odmítla seznámit se spisem obviněné i jejich obhájce Stanislava Devátého. „Mohlo by to pošpinit jejich paměťové stopy a jejich následující výpověď by nemusela být objektivní,“ stojí v oficiálním zdůvodnění zákazu. „Těžko říct, co se pod takovou formulací skrývá, ale to, že nás odmítli nechat nahlédnout do spisu, je neobvyklý krok. V písemném obvinění není ani náznak, že by policie měla jiný důkaz než Kořistkovu výpověď, takže nevím, o jakém pošpinění paměťových stop může být řeč,“ říká

„V situaci, kdy proti sobě stojí v důkazním řízení jen dvě vzájemně si odporující tvrzení a nelze jednoznačně určit, která z variant odpovídá skutečnosti, je nutné se přiklonit k tvrzení obžalovaného,“ zní hlavní argument Ústavního soudu. „Znám ten nález, ale v případu pánů Dalíka a Večerka stále probíhá vyšetřování. Takže nemůžeme předbíhat událostem,“ říká vyšetřovatel Šiška. Kromě nedostatku důkazů pobuřuje opozici způsob zatčení obou obviněných – nad ránem, s celou represivní parádou, při níž každý bez ohledu na presumpci neviny vypadá tak trochu jako těžký a nebezpečný zločinec. „Kdyby nás k výslechu pozvali, přišli bychom,“ říkají oba muži. „Zatčení je pokus nás zastrašit, zlomit, ponížit.“ Proč policie jednala tak spektakulárně a proč navrhla vazbu kvůli možnému obviňování svědků, když už všechno, co je i detektivům v případu známo, opakovaně publikovala média? „Vyskytly se nové důkazy a bylo nutné jednat,“ říká náměstek policejního prezidenta Jaroslav Macháně, na jehož popud byla podle kuloárních informací akce rozjeta (nebyl o ní podle svých slov předem informován ani ministr vnitra František Bublan). Nové důka-

Jan Večerek...

...a Marek Dalík: „Chtějí nás zlomit, ponížit.“

Chalupář zítřka půjde pod zem Lidé ze zemljanek na Jižním Chlumu vyhrabávají budoucnost Udýchaní cyklisté vyšlapali po kamenité cestě na kopec nad Zlínem a teď se rozhlížejí, kde je vlastně ten div, za kterým se sem vypravili. Ale zemljanky na Jižním Chlumu jsou zrakům zprvu nenápadně skryty. Až po chvíli pátrání najde člověk to místo, kde z hlíny vykukuje pár průčelí s okny. Z jedné takové stěny vybíhá drobná blondýnka a ujímá se návštěvníků jako průvodkyně na

hradě. Turisté sem míří často, protože zabydlené podzemní domky nikde jinde v Česku neuvidí.

Klidně spát Magistra chemie Helena Frkalová je průkopnice českých zemljanek. Před lety si pořídila se svým manželem Luďkem normální dům, ale muž si v něm nikdy nezvykl. „Barák ční

Je zima, rozsviť svíčku Od běžných příbytků se zemljanky z Jižního Chlumu liší hlavně vysokým komfortem a až neuvěřitelnou úsporností provozu. Domky jsou na první pohled velmi malé, dokonale zaizolované, odkrytá přední fasáda se vstupním vchodem míří k jihu, zbytek domu včetně střechy je pod zemí, zarostlý trávou a keři. Interiér kupodivu není vlhký, temný ani studený, ale vybavený takovým pohodlím, o jakém se nesnilo ani Tolkienovi, když popisoval hobití nory. Vzduchotechnika zde každou hodinu kompletně vymění vzduch, vodu ohřeje solární zařízení, přitápění je zapotřebí jen v mrazech a místnosti osvětlují stříbrné světelné studny. Stěny vzduchotěsně izolovaného pláště jsou přikryté zeminou a k vytápění domu je zapotřebí jen zlomku „běžné“ energie – místnost vyhřeje například už plamen několika svíček. Světelné studny jsou roury, uvnitř pokryté stříbrnou fólií, které stropem přivedou do místnosti světlo. V noci v nich svítí žárovka, takže mohou naopak z místnosti osvítit zahradu. Obyvatelé se zde cítí bezpečně chráněni před počasím a před vniknutím zloděje. Na Jižním Chlumu stojí již 4 pasivní domy a brzy přibude pátý, volných je ještě 5 dalších stavebních parcel a pod svahem vyrostou ještě činžovní pasivní domy. Ctitelé „hobitích“ domů ve Zlíně založili sdružení Zelené bydlení, ke kterému se hlásí příznivci z celé republiky (www.zelenedomy.cz).

k nebi a skučí v něm vítr. Zajímaly mě sofistikované pasivní domy a nejvíc právě zemljanky, jenže je u nás nikdo neuměl postavit,“ říká Luděk Frkal. Zjistil, že architekti je ignorují, nechtějí svá krásná díla zakrýt hlínou. „Zato Američané svůj odpor rádi přemohli, protože před hurikány je nejlepší se zahrabat,“ říká paní Frkalová. „Naši přátelé z Kalifornie začali prvně v životě klidně spát až poté, co se nastěhovali pod zem.“ Frkalovi chtěli o pasivních domech vědět víc. Zajeli si prohlédnout podobné stavby v Rakousku. Roku 1998 získali od České energetické agentury, která úsporné domy propaguje, dotaci k natočení informační videokazety o domech v USA. Vybrali úspory a vyrazili do Ameriky za poznáním. Pomohla také americká firma Davis Case a sedmdesátiletý stavitel těchto domů Malcolm Wells z Bostonu. „Natočili jsme domy, interiéry a rozhovory a lidé tady mohli na vlastní oči spatřit, že bohatí Američané nebydlí ve tmavých studených dírách,“ vzpomíná paní Frkalová. Přivezli spoustu literatury a vědomostí a mohli začít stavět. „Vychovali jsme si svého architekta,“ směje se paní Frkalová. Zlínské sídliště navrhoval čtyřiadvacetiletý Jaromír Kolář, který během studií brněnské architektury pročetl všechny materiály Frkalových a osobně je konzul-

toval se zkušeným americkým stavitelem Davisem. Dům přijde na 22 tisíc korun za jeden metr čtvereční zastavěné plochy, počítáme-li stavbu na klíč. Domky na Chlumu stojí s ohledem na velikost od 3 do 6 milionů, práce svépomocí trvala 2 roky. Američané mohou mít dům na klíč za 4 měsíce.

Vzhůru na rozhlednu Nejvíc stavbu protahovali úředníci. Otáleli se stavebním povolením, dělali si starosti s hygienou bydlení, nebo prostě jen neměli čas. „Ale nenechala jsem se odbýt,“ popisuje paní Frkalová. „Mnoho věcí v cizině běžných nám zakázali. Nesmíme například užívat vodu z kořenové čistírny k zalévání, dokonce ani ke splachování, co kdyby do mísy někdo strčil ruku. V Rakousku jsme viděli, že lidé mají pod čističkou jezírka na koupání a saunu,“ vzpomíná stavitelka. Zhotovili tedy zařízení na kapénkovou závlahu. Ani sousedé nebyli zpočátku nadšení: „Když viděli, že ve strži stavíme barák, tvrdili, že spadne.“ Stavba je opravdu zatížená tlakem svahu, stéká sem všechna voda z okolí. Architekt ale využil všech nevýhod terénu ku prospěchu. Vodu svedl, vybagroval dolík, bezbariérový dvoupatrový dům s garáží zaizoloval a zase jej schoval

zpátky do země. Soused nedalekého domku nechtěl dovolit zbudování kořenové čističky, bál se zápachu a špíny. Dnes už proti bujnému zelenému rákosí, které zdobí zahradu, nikdo nic nemá. Vlastní „kořenovka“, zbudovaná podle návodu brněnské nadace Partnerství, stála jeden milion korun, věnoval jej Dánský výbor pro životní prostředí. Usedlíci už plánují, jak do svého areálu zasadí ještě ekofarmu, malý skanzen domácích zvířat, aby děti věděly, jak se dřív žilo na zemědělských usedlostech. Zlínský magistrát zatím vznikající sídliště nebere vážně. Nezbudoval k domům ani přímou asi půlkilometrovou příjezdovou cestu a dokonce ani cyklostezku. Kdo chce na svahy, musí to vzít patnáctikilometrovou objížďkou, školáci mají smůlu, rodiče je musí několikrát denně vozit. „Nejsou peníze,“ říká primátor Tomáš Úlehla. „Nejprve postavíme nad Zlínem rozhlednu, pak přijde na řadu cesta na Jižní Chlum.“ PAV L A H O B S T O VÁ Autorka je spolupracovnicí Respektu.

Text vznikl díky laskavé finanční podpoře organizace Open Society Fund Praha.

6/

DOMOV

4.–10. 10. 2004

Jak ministři bojovali s chobotnicí

Chcete-li dovnitř, volejte Strejcovi.

Jako by to bylo zakleté: seriál o podivných a korupcí zavánějících nákupech pro českou armádu nemá konce, zprávy o podivných obchodech prosakují dál a dál. Celková hodnota podezřelých smluv se už přehoupla přes sto miliard korun. Zatím posledním a nejaktuálnějším hitem je třímiliardová zakázka na technickou ochranu muničních základen, kterou od ministerstva obrany získala brněnská firma Trade Fides.

Nic divného Po vstupu do NATO vytýkali spojenci české armádě mezi řadou jiných nedostatků i totálně špatné zabezpečení muničních skladů. Ministerstvo obrany se k nápravě dostalo po třech letech a hned první krok tehdejšího ministra obrany Jaroslava Tvrdíka šel v dlouholeté tradici zdejších vládních zakázek: vyhnout se veřejnému výběrovému řízení a lukrativní obchod za miliardy zadat přímo konkrétním firmám – v tomto případě slízly smetanu Trade Fides a Group 4. Přitom rok předtím dal Tvrdíkův předchůdce Vladimír Vetchý prověřit šest tisíc armádních zakázek z přelomu tisíciletí a zjistil, že pouze u dvou stovek z nich proběhl výběr firmy soutěží. Zbytek byl zadán úředně vybranému šťastlivci s odkazem na hrozící „časovou tíseň“. A sám Tvrdík, chvíli poté, co nastoupil v roce 2001 do křesla ministra obrany, oznámil, že „systém nákupu je neprůhledný, ministerstvo uzavíralo léta špatné dohody a během posledních let se zbytečně proinvestovaly a ztratily mili-

ardy. „Tuto praxi změním,“ oznámil tehdy Tvrdík. Pár měsíců později přiklepl firmě Trade Fides bez soutěže elektronickou ochranu skladované munice. „Na tom není nic divného,“ obhajoval v dobovém tisku svůj krok, „prostě jsme vyhodnotili, že jedině tato firma je schopna splnit zadání.“ V tu dobu ovšem zabezpečovaly některé muniční sklady jiné dvě firmy. Po jejich protestech zrušil Tvrdík rozhodnutí podepsat s firmou Trade Fides smlouvu přímo a ministerstvo vyhlásilo v prosinci 2002 výběrové řízení. Do užšího kola se dostaly tři firmy – Trade Fides, GiTy a Sieza. V březnu 2003 vyhrála ta první z nich.

Udělím vám povolení Podle neoficiálních informací z ministerstva obrany byla vítězná firma v soutěži zvýhodněna. Existují dokumenty (zápisy z tajné knihy návštěv muničních základen), že zástupci firmy Trade Fides měli na rozdíl od dalších soutěžících firem ještě před vyhlášením tendru přístup do šesti muničních základen, které měli zabezpečit. Zjednodušeně řečeno, vedení ministerstva udělilo zástupcům firmy speciální povolení ke vstupu do objektů. Povolení uděloval šéf odboru bezpečnostních informací Generálního štábu Karel Strejc s vědomím svého nadřízeného generála Picka. Strejc byl i autorem projektu ochrany základen a podmínek, jaké by mělo mít elektronické zabezpečení parametry a cenu. Karel Strejc odešel loni, prakticky okamžitě po ukončení

soutěže do civilu a dnes pracuje ve firmě Trade Fides. „Nijak zvýhodněni jsme nebyli, prostě jsme byli nejlepší,“ komentuje tato fakta zástupce Trade Fides Libor Hledík. „Pokud jde o pana Strejce, asi jeho angažmá v naší firmě působí podezřele, ale přece ho teď nevyhodím,“ dodává. „Po třiceti pěti letech v armádě jsem se rozhodl odejít, nelíbila se mi probíhající reorganizace, tak jsem šel jinam,“ říká plukovník Strejc. „Jo, u té soutěže jsem byl, ale všechno schvalovali nadřízení. A do Trade Fides jsem se dostal kvůli tomu, že něco umím, není to žádná trafika za odměnu, že jsem někomu nadržoval.“ Žádného pochybení si není vědom ani jeho tehdejší šéf generál Picek, který je dnes vedoucím Vojenské kanceláře prezidenta republiky: „Já vlastně nic nevím, moc si to nepamatuju, nebyl jsem členem výběrové komise a o věci jsem skoro nevěděl, ani o žádných zvýhodněních a povoleních, a nevím ani to, že by pan Strejc odešel do vítězné firmy,“ říká generál Picek. Náměstek ministra obrany Ján Dzvoník, pod kterého organizování zakázek dodnes spadá, se odmítl k věci osobně vyjádřit. Podle studie Transparency international o korupci v obchodě se zbraněmi (rámeček) je případ, kdy pracovník státního úřadu podílející se zásadně na přípravách veřejné zakázky odejde do vítězného podniku, jeden z hlavních znaků možné korupce.

Jak ministři napravovali „O té zakázce vím. Všechno to prošlo nenápadně, spadalo to do reži-

Korupce v obchodu se zbraněmi Před dvěma měsíci byla zveřejněna osmnáctistránková zpráva o korupci v obchodu se zbraněmi v Česku, zpracovaná nevládní mezinárodní organizací Transparency International. Zpráva vychází z řady dokumentů NATO, Evropské unie i nevládních organizací. Podmínky pro korupci v obchodu se zbraněmi jsou podle TI dány hlavně zněním zákona o zadávání veřejných zakázek. Evropská unie už několik let tuzemský zákon kritizuje jako málo otevřený a totéž se opakovalo i po jeho novele z letošního jara. Podle zákona nepodléhají „státní prostředky při prodeji a nákupu zbraní“ žádné kontrole, na rozdíl od řady států Aliance neexistuje žádný parlamentní orgán, který by měl nad obchodem dohled. Devadesát procent armádních veřejných zakázek podléhá navíc úplnému utajení, ministerstvo se brání zveřejnit i podrobnosti podmínek soutěže a kritéria hodnocení. Ministerstvo obrany nedokázalo podle TI dodnes vypracovat koncepci výzbroje, zbraně se nakupují nekoordinovaně a bez ohledu na budoucí potřeby armády, což je další prostor pro korupci. V posledních letech odešly do soukromých firem obchodujících se zbraněmi desítky důstojníků, tím se vytváří síť vzájemných známostí mezi mi-

nisterstvem a obchodníky a podhoubí pro korupci. Ve většině aliančních zemí existuje zákon, který armádním důstojníkům zabraňuje odchod do soukromých společností, které mají obchodní aktivity v oblasti vojenského speciálu. Navíc je uzákoněn systém kontroly, ať už poslanci, nebo různými úřady, které zprostředkovávají veřejnosti informace. Pokud jde o konkrétní obchody tuzemského ministerstva obrany, upozorňuje zpráva na řadu neprůhledných nebo nesmyslných zakázek, od nákupu 72 letounů L-159 za 43 miliard korun (armáda čtyři pětiny z nich nepotřebuje), nákup gripenů za dvacet miliard korun, zakázku na modernizaci tanků (dnes za sedm miliard), postavení počítačového systému na ministerstvu za čtyři miliardy, připravovaný nákup transportérů za dvacet pět miliard a další. Podle zprávy je špatně kontrolovaný a korupční také systém prodejů armádních přebytků přes soukromé firmy, který navíc nezaručuje dodržování mezinárodních úmluv a embarg (vývozy na Srí Lanku, do Zimbabwe, Gruzie, Jemenu, Kolumbie a dalších rizikových zemí). Zpráva nabízí řadu změn zákonů a přístupu k obchodu, všechny mají společného jmenovatele, a to průhlednost a komunikaci s veřejností.

mu utajení. Vím o všech podezřelých okolnostech a písemně jsem na jaře vyzval dnes už bývalého ministra Kostelku, aby věc vysvětlil. Odpověděl, že vše proběhlo v souladu se zákonem,“ říká stínový ministr obrany Petr Nečas. „Je to pořád stejné, ministerstvo uzavře nějakou smlouvu, vyhlásí soutěž, ale neinformuje pořádně ani poslance, natož veřejnost, a tak se uzavírají nepochopitelné dohody, které nás stojí desítky miliard.“ Kdo nese vinu? „Konkrétní viník se hledá špatně,“ říká Nečas. „Vedení ministerstva, spoustu odborů ovládají léta ti samí lidé, není vůle po změně. Je to systém, který funguje skoro samospádem, a nikdo se neodvážil do něj říznout. Dnes je propojení zbrojního průmyslu s obchodníky se zbraněmi a ministerstvem obrany tak pevné, že do obchodů nelze zvenku prakticky nahlédnout a nemají na to právo ani poslanci,“ dodává stínový ministr na otázku, co vlastně udělala za ty roky ODS, aby zabránila neprůhledným a korupčním vojenským zakázkám. Nečas sám v řadě dokumentů slibuje, že pokud se stane po volbách ministrem obrany, postará se o transparentnost obchodů a hlavně o forenzní audit všech důležitých armádních zakázek, který by mohl zjistit, jak to vše bylo a kdo za to může. Prověrku armádních zakázek nechal udělat ale už počátkem roku 1998 tehdejší ministr obrany Michal Lobkowicz. Zjistil, že ze skoro osmi set zakázek z předchozího roku byla jen dvacítka zadána formou soutěže. „Bylo to šokující, pokoušel jsem se trend změnit, ale měl jsem na to příliš krátký čas,“ vzpomíná Lobkowicz, který strávil na postu sedm měsíců. Dal prověřit některé zakázky své inspekci, ale nikdo nebyl tehdy obviněn. O prověrce jeho nástupce Vladimíra Vetchého už byla řeč, trend neprůhlednosti a hlavně na-

bídek přímo konkrétním firmám pokračoval. „Připravovali jsme změny, ale pak jsem byl v roce 2001 odvolán,“ říká dnes Vetchý. Vetchého analýzu obchodů dostal do ruky další ministr Tvrdík. „Je to obrovský prostor pro korupci. Analýza vlastně říká, že bychom měli propustit více než polovinu lidí z akvizičního úřadu, který zakázky uděloval, ale nemáme za ně bohužel náhradu,“ vysvětloval po roce svého působení ve funkci. Co s tím udělal později? „Připravoval jsem změnu předpisů o zakázkách, snažil jsem se změnit zákon, který říká, že ministerstvo může obchodovat pouze přes soukromé firmy, a tím dává prostor klientelismu a korupci,“ tvrdil Respektu před rokem, po odchodu z funkce. Ale ani on to prý nestihl. Za vlády těchto ministrů utratil rezort za nákupy zbraní a různých vojenských systémů přes padesát miliard korun, osmdesát procent sumy bylo podle informací ministerstva zaplaceno za zakázky bez výběrových řízení. Vetchý a hlavně Tvrdík s Miroslavem Kostelkou (ten jako ministr utratil za zbrojní zakázky dalších deset miliard korun) položili navíc základ dalšímu neprůhlednému obchodu za dvacet miliard – pronájmu gripenů. Jak se na podezřelé zakázky dívá nový ministr Karel Kühnl? Jeho rezort čeká obrovská porce zadání nových zakázek po přechodu na profesionální armádu a odchodu levných pracovních sil – záklaďáků. Jde o stavební práce, úklid, stravovací služby a další. „Je to šance pro tuzemské malé a střední firmy. Chci, aby nákupy byly průhledné a čitelné,“ slibuje Kühnl. „Pokud jde o minulost, domnívám se, že řada zakázek byla zpochybňována neoprávněně, třeba právě nákup stíhaček, ale musím řadu věcí prověřit.“ J A R O S L AV S P U R N Ý

PŘIPOMEŇME SI

Tajná láska k Saddámovi FOTO LUDVÍK HRADILEK

FOTO LUDVÍK HRADILEK

A jak si Klausův generál už vůbec na nic nevzpomíná

Už čtyři dlouhé roky vede pár angažovaných nadšenců souboj se státem o zdánlivou maličkost: o právo vědět, čím této zemi škodí rozhlasové vysílání Svobodné Evropy do Íránu a Iráku. Za tu dobu padl Saddám Husajn, svět kroutí třetí sezonu své války s terorem a v Praze se třikrát změnila vláda. Přesto zdejší byrokraté a skrytí mocenští manipulátoKšefty si rozvracet nedáme. ři úspěšně odolávají nutnosti přiznat pravdu. Nekonečná tahanice se tak stala bitvou o naši schopnost vidět jim do karet a držet je pod kontrolou. Začalo to nenápadně: v roce 2000 vystoupil ministr průmyslu Zemanovy vlády Miroslav Grégr s obviněním, že vysílač Svobodná Evropa svými pražskými relacemi pro Irák a Írán zásadně poškozuje hospodářské zájmy Česka. Škody Grégr sepsal do tajné „expertní zprávy“, kterou vládním kolegům dokazoval, že Svobodnou Evropu je na českém území nutno umlčet. Občanská organizace Ekologický vládní servis nato ministra vyzvala, ať svoje údaje, které by mohly vést k vážné kolizi Česka s jeho spojenci, zveřejní. Grégr ani neodpověděl a EPS se v dubnu 2000 obrátil na českou justici s žádostí, aby prosadila jeho zákonné právo na přístup k informacím. U Vrchního soudu v Praze ležel případ dva roky bez hnutí, pak ho v květnu 2002 přebral Nejvyšší správní soud v Brně a v červenci 2003 vydal rozsudek: ministerstvo podle něj porušilo zákon tím, že nevydalo v zákonné lhůtě odpověď na požadavek EPS. „Soud trval tři roky, ale nezabýval se vůbec podstatou problému – tedy zda má ministerstvo zprávu odtajnit, či ne,“ komentuje to Vítězslav Dohnal z EPS. I chabé nařízení soudu průmyslníci, které už vedl nový ministr Milan Urban, splnili až letos v dubnu: napsali právnímu servisu, že požadovaný dokument byl ministrem Grégrem úředně utajen, a nelze ho tudíž zveřejnit. Takže kolotoč se rozjel znovu: EPS podal v červnu na ministerstvo další žalobu. „Tentokrát by se již měli opravdu zabývat tím, zda je důvod zprávu tajit nebo ne,“ říká Vítězslav Dohnal. „Mimochodem jednou z příčin prý je to, že ve zprávě jsou tajné informace o vojenských dodávkách. Takže by nás zajímalo, jaké, když v té době bylo na Irák uvaleno zbrojní embargo.“ Autor zákona o svobodném přístupu k informacím Oldřich Kužílek ovšem očekává další průtahy. „Protože úředníci do dopisu nenapsali jasně, proč vlastně zprávu utajili, soud zřejmě celý případ zruší pro nepřezkoumatelnost a vyzve ministerstvo, ať napíše právnímu servisu nový dopis s patřičným odůvodněním, podle jakých paragrafů je dokument tajný. Teprve na tento dopis pak asi bude možné podat nadějnou žalobu.“ Případ teď leží na městském soudu v Praze, kde mu zatím nepřidělili ani spisové číslo, takže o jeho osudech nelze zjistit nic bližšího. J A N K O VA L Í K K tématu viz též článek v Respektu č. 12/2004 v archivu na www.respekt.cz.

RESPEKT / 41

INZERCE

/7

8/

EKONOMIKA

4.–10. 10. 2004

ČEZ zbyly oči pro pláč

Greenpeace lezou na věž říci NE, ale tlak politiků je silnější. (Mochovce před dostavbou v roce 1994.)

Slovenský ministr hospodářství Pavol Rusko se v pátek rozhodl uposlechnout, co mu radila privatizační komise: bratislavské vládě doporučil prodat 66 % Slovenských elektráren italskému Enelu. Italové vyhráli díky kvalitě své nabídky i nejvyšší ceně – 840 milionů eur. Druhý skončil ČEZ s nabídkou 690 milionů eur a poslední ruský RAO JES s překvapivě nízkou nabídkou 547 milionů.

Mečiar nerad konkurenci Srovnání českého a slovenského trhu stojí za pozornost. Stejně jako u nás byly Slovenské elektrárne dlouhou dobu monopolním podnikem. Avšak mezi oběma zeměmi existovaly významné rozdíly. Na Slovensku se na rozdíl od Česka v podstatě nevytvořila skupina nezávislých výrobců elektřiny. Podíl ČEZ na domácím trhu sice v jednu dobu dosahoval 80 %, avšak postupně klesl na hodnoty kolem 60 % – především kvůli investiční mánii, kdy elektrárny v Čechách v druhé polovině 90. let rostly jako houby po dešti. Proč se totéž nedělo na Slovensku? Hlavním důvodem se zdá nechuť vládnoucích kabinetů vydávat povolení na stavby konkurenčních zdrojů i fakt, že na rozdíl od Česka nebyly ze Slovenských elektráren odděleny větší teplárny. Navíc distribuční společnosti byly dlouho pod značným vlivem vlády, neboť nedošlo ani k jejich částečné privatizaci. Jediným významnějším nezávislým producentem tak dlouho na Slovensku byl Paroplynový cyklus, což byla stavba plynové elektrárny v bratislavské čtvrti Petržalka, za níž stál politický zájem tehdejší vlády Vladimíra Mečiara

(a její sponzorské kontakty na slovenský plynárenský monopol SPP). Obě země mají svou kontroverzní jadernou elektrárnu – Češi Temelín a Slováci Mochovce (zhruba o polovinu menší než český protějšek) –, obě rozestavěné ještě v dobách komunismu, přičemž plánovaný počet bloků se v obou případech snížil na polovinu; dostavba se v Česku i na Slovensku dramaticky protahovala a prodražovala, až nakonec byly obě za protestů Rakouska a pod prestižním tlakem politiků dokončeny. Změnu na Slovensku přinesl přelom tisíciletí, kdy bratislavská vláda rozhodla o výrazné proměně celého odvětví. Od té chvíle se česká a slovenská energetika vydaly velmi odlišnými cestami. V obou zemích sice došlo k oddělení přenosových soustav (známých pod zkratkami ČEPS a SEPS), avšak tím jakákoli podobnost končí. V Česku se prosadil Grégrův plán na „SuperČEZ“ – faktické zestátnění velké části elektroenergetiky, během nějž se ČEZ propojil s většinou distributorů. Na Slovensku byly distribuční společnosti naopak zčásti zprivatizovány (49 % akcií a manažerskou kontrolu získali zahraniční investoři – v Západoslovenské energetice německý E.On, ve Východoslovenské rovněž německé RWE, ve Středoslovenské francouzský monopol EdF). Dále byly rozděleny samotné Slovenské elektrárny – vyčlenila se z nich Teplárna Košice a aktiva vlastněná státem, totiž část jaderné elektrárny Jaslovské Bohunice a relativně malá, byť politicky citlivá elektrárna Gabčíkovo (obě jsou spravovány právě Slovenskými elektrárnami). Dnešní Slovenské elektrárne vlastní

FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

FOTO LUDVÍK HRADILEK

Velký zápas končí, Slovenské elektrárny získají nejspíš Italové

Nestane-li se nic mimořádného, bude do jednoho dvou týdnů majitelem největší energetické firmy na Slovensku (šéf Enelu Paolo Scaroni).

tři jaderné zdroje (dvě v Jaslovských Bohunicích, jeden v Mochovcích), dva tepelné (Nováky a Vojany) a zejména 34 vodních (soustava vodních děl na Váhu apod.).

Spravedlivý vítěz Pokud jde o otevření trhu, Slováci postupovali velmi pomalu, byť nakonec se dostanou k podobnému cíli jako Češi. Od ledna 2003 si mohou svého dodavatele elektřiny vybírat regionální distribuční společnosti a též spotřebitelé, jejichž spotřeba činila 40 GWh ročně (u nás o rok dříve). Od ledna 2004 se hranice posunula na 20 GWh ročně a od ledna 2005 by měli toto právo získat všichni zákazníci kromě domácností (v Česku se plánuje stejné datum, na domácnosti má přijít řada od ledna 2006). Mimochodem: první společností, která změnila aspoň zčásti svého dodavatele, je Volkswagen Slovakia – začal dovážet jednu třetinu své spotřeby elektřiny z České republiky, konkrétně od ČEZ. Avšak nejdůležitějším rozdílem oproti vývoji v Česku je odhodlání slovenské vlády privatizovat. Elektrárny jsou dnes poslední velký podnik, který zbývá na Slovensku k privatizaci, nepočítáme-li železnice (Slovenský plynárenský priemysl získalo předloni německo-francouzské konsorcium Ruhrgas-Gas de France, přepravce ropy Transpetrol ovládl v roce 2001 Jukos, patřící tehdy „nejbohatšímu Rusovi“ Michailu Chodorkovskému, a Slovenské telekomunikácie koupila Deutsche Telekom). Do tendru se po různých peripetiích, odkladech, obnovených začátcích přihlásila desítka společností, nabídku však nakonec podala pouze v úvodu zmí-

něná trojice Enel, ČEZ, RAO JES, neboť ty jediné byly ochotny koupit i slovenské jaderné elektrárny. Vítězství Enelu v této konkurenci byla zdaleka nejlepší možnost, a to nejen z pohledu finančního. Do střední Evropy pronikne nový velký a silný hráč, ačkoli se jedná o původní italský monopol s dosud převažujícím státním vlastnictvím. (V tom se od ostatních zájemců Enel vůbec neliší.) Jak to často bývá, mnohé monopolní podniky se v zahraničí stávají štikami na trhu a hybateli stojatých vod – francouzský státní moloch EdF je kupříkladu dravým hráčem v Británii i v Německu. A Enel má k této roli nejlepší předpoklady. Na rozdíl od svých konkurentů zatím příliš do zahraničí neexpandoval, naopak kvůli požadavkům domácího energetického zákona musel v letech 2000–02 prodat velkou část svých elektráren v Itálii a také velkou část svých distribučních společností. Stále sice zůstává na druhém místě ve velikosti mezi energetickými firmami v Evropě, ale rozhodně se již nedá mluvit o italské obdobě EdF. Z jeho malých zahraničních aktivit se lze zmínit například o vlastnictví páté největší energetické společnosti ve Španělsku Viesgo a nedávný letní nákup dvou distribučních společností v Rumunsku (Electrica Banat a Electrica Dobrogea). Enel také investoval do jiných aktivit a je vlastníkem třetího italského mobilního operátora Wind. Navíc je vlastníkem jedné z elektráren v Bulharsku (Východní Marica III).

Příště může být v Česku Pokud je soutěž alespoň trochu průhledná a férová, pak je vítězem

ten, kdo má nejvíc volných peněz a zároveň může koupí nejvíc získat. Což byl v tomto případě Enel, nikoli ČEZ. Italové se totiž neobjevují ve střední Evropě poprvé. Na konci roku 2001, když se pod taktovkou ministra Grégra vláda rozhodla prodat českou energetiku jako celek, se regulérním vítězem soutěže stal právě Enel. Na rozdíl od vládního favorita EdF přijal Enel všechny vládou stanovené svazující podmínky a nabídl 135 miliard korun. Celou již tak dost skandální soutěž však Zemanova vláda ještě skandálněji zrušila a z prodeje ČEZ tehdy sešlo. Slovenské elektrárne jsou tedy druhým pokusem Enelu proniknout do srdce Evropy a s ohledem na nevůli české vlády privatizovat v dohledné budoucnosti ČEZ vlastně jedinou možnou velkou zahraniční expanzí, která by mu otevřela cestu na nové trhy. ČEZ na rozdíl od Enelu již ve střední Evropě silné postavení má. Pokud bude chtít dále expandovat do zahraničí, pak bude muset svoji pozornost obrátit na další připravované privatizace v Bulharsku, Rumunsku nebo v Moldavsku. Sny o tom, že se československá energetika znovu sjednotí, tak s konečnou platností končí. A není čeho litovat – sentiment nemůže hrát v obchodu velkou roli. Je tu však ještě jedna šance – pokud by se česká vláda rozhodla ČEZ zprivatizovat, pak významným zájemcem, pokud se bude jednat o transparentní soutěž, může být opět Enel. M I R O S L AV Z A J Í Č E K Autor je ekonom.

T Ř I K R ÁT N A O K R A J

Putin křísí Kjóto, pád nevyhoditelných a co Slovákům neprošlo Rusko udělalo výborný obchod: ve čtvrtek tamní vláda schválila kjótský protokol. Teď je sice na řadě parlament, jeho souhlas se však v Putinově Rusku bere jako hotová věc. Po sedmi letech od podpisu tím kjótská smlouva o snížení emisí skleníkových plynů začne platit. The Economist (v internetovém vydání) je v hodnocení opatrný. Uznává sice jako fakt, že Země se ohřívá a že důvodem je oxid uhličitý, vznikající pálením uhlí a ropy, ale není jasné o kolik (podle klimatického panelu OSN se Země oteplí v příštím století o 1,4–5,8 stupňů). Ani kjótský protokol to nezastaví, jen přibrzdí. Do roku 2012 mají signatáři z řad průmyslových zemí snížit emise o 5 % pod stav z roku 1990. Slib se ale netýká dvou hlavních znečišťovatelů dneška: USA odmítly ra-

tifikaci (prezident Bush i celý Senát byli proti), Čína nebyla považována za průmyslovou zemi. Mezi ekonomy bývá zvykem „Kjóto“ kritizovat jako příliš nákladné opatření s příliš malými a nejistými přínosy. Rusko však nemohlo prodělat: po kolapsu svého těžkého průmyslu vypouští o třetinu méně emisí než v roce 1990, takže závazky z Kjóta splní, i kdyby nechtělo. K podpisu se ovšem Kreml uvolil, až když EU slíbila podpořit vstup Ruska do Světové obchodní organizace. A ještě Vladimir Putin předvedl, jak to myslí hezky s celou planetou, když už ne s demokracií. ••• Nenápadná zpráva v ruchu minulých dní snadno zapadla: z ministerstva financí byli náhle vyhozeni Jiří

Špička a Michal Morawski. Třikrát hurá! Oba úředníci – ředitel odboru finančních trhů a šéf dohledu nad kasiny a loteriemi – přežili tolik ministrů, až se propracovali mezi inventář. Docent Špička, pyšnící se pověstí hlavního ministerského experta na kapitálový trh, celou dobu házel klacky pod nohy Komisi pro cenné papíry. Když těžce vznikala, Špička horoval proti „přílišné koncentraci moci v rukou jedné agentury“ (předtím byla moc koncentrována u něj, přičemž ministerský dohled zaspal při velekrádeži v CS fondech). Později brzdil snahy o posílení nezávislosti komise na politicích, neboť „je to přece jen úřad“. Špička patrně nikdy nepochopil, proč má být Komise pro cenné papíry stejně nezávislá jako ČNB. A Mo-

rawski? Jeho benevolence vůči sázkovým firmám volala do nebe, toleroval i ovládnutí části kasin mafiozními skupinami. Pokud je pravda jen desetina z toho, co o Morawském šíří anonymové z řad podřízených, pak by stálo za to prověřit jeho zahraniční dovolené a kdo je platil. Ministr Bohuslav Sobotka i náměstek Tomáš Prouza odmítli vyhazovy vysvětlit. Proč? Je co tajit? ••• Že kdekdo chválí slovenskou rovnou daň, soukromé spoření na důchod nebo tržní pravidla ve zdravotnictví, už nikoho nepřekvapí. Ve sborníku bratislavského think-tanku INEKO „Reformy na Slovensku 2003–2004“ (shrnutí čtvrtletních hodnocení kroků slovenské vlády) však přišla řada

i na věci, které do českých médií nepronikly. Třeba že v obchodních registrech platí lhůta na zápis 5 pracovních dnů a dělají je soudní úředníci. Ovšem také že neprošel návrh ministra spravedlnosti, aby povinné členství v profesních komorách – lékařské, advokátní – platilo jen pro podnikatele, nikoli zaměstnance. Stejně tak chtěl ministr liberalizovat notářství: při splnění podmínek by byl jmenován každý žadatel a sám by si vybral sídlo (dnes platí staletý numerus clausus a žadatel čeká, až některý notář zemře). A jelikož parlament zamítl školné, hodnotitelé ve sborníku soudí, že Dzurindově vládě začal v půlce mandátu docházet reformní tah na branku. TOMÁŠ NĚMEČEK

RESPEKT / 41

Volný obchod vyhrál FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Ale dějiny nekončí, protekcionismus se může vrátit ticky upravených potravin (především z USA) do Evropské unie byl v podstatě zablokován pomocí směrnice, která zakazuje dovoz jakéhokoli zdravotně nebezpečného zboží – ačkoli vědecká debata o možných rizicích těchto potravin stále pokračuje. Není to ovšem tak, že by tyto jemnější nástroje využívala pouze Evropa a Amerika. Největší nárůst podobných opatření vykazují země jako Brazílie, Argentina, Indie či Jižní Afrika. Například počet antidumpingových případů, evidovaných Světovou obchodní organizací, vzrostl během deseti let (1987–97) ze 120 na 233. Přitom Spojené státy a Evropská unie dohromady vykázaly nárůst „pouze“ z 98 na 118, změna jde tedy na vrub ostatním státům.

Když nepřijde krize

Jako by v debatě o svobodném obchodu nastalo cosi jako „konec historie“. V dlouhém sporu mezi protekcionisty a liberály jasně převládli ti druzí a svět se vydal na cestu snižování obchodních překážek. Až dosud se v historii oba trendy střídaly. Za posledních dvě stě let najdeme přinejmenším tři epochy volného obchodu, mezi nimiž se kyvadlo vracelo zpět k protekcionismu: první nastalo v 19. století v zemích prožívajících průmyslovou revoluci (samozřejmě tehdy šlo o obchod pouze mezi omezeným počtem zemí); další ve 20. letech; poslední období liberalizace začalo po druhé světové válce vznikem Všeobecné dohody o clech a obchodu – a zatím trvá dodnes. Jenže s hypotézami o „konci historie“ není nikdy dobré pospíchat.

tapůlkrát. Podobné úspěchy zaznamenaly Singapur, Hongkong či Chile. Naopak uzavírající se ekonomiky typu Zambie za stejné období prodělaly opačný vývoj. V roce 1970 měla Zambie zhruba stejné HDP na obyvatele jako Thajsko, během třiceti let však poklesl o 40 %, zatímco Thajsko vzestup o více než 300 % (viz tabulka). Častá námitka zní, že z uvolnění světového obchodu, z globalizace, těží vyspělý svět či asijští tygři, zatímco rozvojové země pocítily jen minimální prospěch. Liberální obchodní politika a otevírání trhů podle kritiků vede ke zvyšování příjmových rozdílů mezi jednotlivými zeměmi i uvnitř těchto zemí. Jenže empirické důkazy pro taková tvrzení chybějí. Naopak, vlivná studie ekonomů Světové banky Davida Dollara a Aarta Kraaye z roku 2000 dokazovala na datech z osmdesáti zemí za posledních čtyřicet let (dosud největší soubor), že růst HDP prospívá všem vrstvám společnosti, bohatým i chudým. Podobně Xavier Sala-i-Martin z Columbijské univerzity dokazuje, že díky globalizaci se rozdíly v příjmech mezi zeměmi snižují, nikoli zvyšují.

Zbohatnout jako Korejci Postupující liberalizaci lze ilustrovat srovnáním: průměrná celní sazba v počátcích 50. let bývala na 50 až 70 % hodnoty zboží – dnešní celní sazby mezi hlavními aktéry světového obchodu (Spojené státy, Evropská unie, Japonsko či Kanada) jsou hluboko pod 5 %. Většina průmyslového zboží se už dnes prodává na trzích těchto států bez celních překážek. Přitom země, které za posledních třicet let nejvýrazněji otevřely své ekonomiky, také nejvýrazněji zbohatly. Příkladem může být Jižní Korea, která svou otevřenost zvýšila více než pětapůlkrát (měřítkem je podíl obchodu na HDP ve stálých cenách roku 1987), přičemž HDP na obyvatele ve stejném období vzrostl téměř šes-

(podíl obchodu na HDP) 1970 2002 nárůst Jižní Korea 26 144 5,5 Singapur 214 538 2,5 Argentina 12 29 2,4 Thajsko 47 112 2,3 Brazílie 14 30 2,1 Chile 46 95 2,0 Kamerun 37 60 1,6 Pobř. slon. 58 71 1,2 Keňa 130 66 0,5 Zambie 158 73 0,4 Tabulka ukazuje relativní nárůst obchodu, měřený podílem exportu a importu na HDP. Počítá se ve stálých cenách roku 1987.

Z D R O J : S V Ě T O VÁ B A N K A , W D I 2 0 0 4

Kdo víc obchoduje…

Bavlna a dumping Data tedy podporují další otevírání trhů a současný vývoj skutečně jde tímto směrem. Jenže liberálové by s oslavami vítězství měli počkat přinejmenším ze dvou důvodů. I když se celní sazby v průměru snižují, zdaleka to neplatí v oblasti, kterou si vyspělý svět pečlivě chrání – totiž v zemědělství. A dále, místo celních překážek nastupují jiná, jemnější ochranářská opatření. Zemědělské celní sazby v Evropské unii, Švýcarsku či Japonsku vůči rozvojovým zemím sahají vysoko přes 100 %, příliš pozadu nejsou ani USA. Příkladem ochranářství může být obchod s bavlnou. Čtyři ze zemí západní Afriky jsou na bavlně téměř stoprocentně závislé. Jenže k jejich smůle je bavlna pěstována i v EU a především ve Spojených státech, a to s pomocí vysokých subvencí. V posledních letech šlo o dotace za několik miliard dolarů ročně, což představuje sumu vyšší než hrubý domácí produkt mnoha chudých zemí Afriky. A kromě toho – chránit trh lze i jinak než cly. Státy mají další nástroje: zákony proti tzv. dumpingu (prodej za cenu nižší, než činí výrobní náklady), hygienické či veterinářské předpisy, antimonopolní zákony... Dovoz gene-

Současná éra liberalizace se od předchozích liší mimo jiné existencí Světové obchodní organizace, která dohlíží na plnění přijatých dohod a závazků a na odstraňování překážek obchodu. Na její půdě se může i malý členský stát dovolat práva v obchodním sporu s velmocí. Potíž je v tom, že některé chudé země své závazky splnit nemohou, protože by pro ně představovaly příliš vysoké náklady. Tady by se téměř dalo říci, že liberalizace v jejich případě předběhla dobu. Jak dokládá Robert Wade z London School of Economics a další, mnohé vlády chudých zemí své závazky prokazatelně přijímaly jen a pouze kvůli tlaku svých věřitelů. (Takový nátlak měl ovšem logiku: ani Mezinárodní měnový fond nebo Světová banka nemohou poskytovat finanční pomoc, aniž by měly naději na návratnost svých půjček – takže peníze v určitých případech podmiňují změnami hospodářské politiky.) Jenže pro skutečné zapojení do mezinárodního obchodu potřebují mít funkční administrativy, technické zázemí, vyškolenou pracovní sílu apod. Podle odhadů Světové banky náklady těchto investic v mnoha rozvojových zemích převyšují celý státní rozpočet.

Když nepřijde krize Dramatické změny v rámci „globalizace“ posledních 15 let by mohly vést obchodní liberály k přesvědčení, že jejich vítězství je jasné a permanentní. Ekonomická historie naopak dává argumenty skeptikům, kteří míní, že období svobodného obchodu nikdy netrvá věčně. Svobodný světový obchod a jeho zastánci to nikdy neměli jednoduché. Tlaky k protekcionismu budou existovat zřejmě pořád, jsou silné v bohatých i v chudých zemích. Jedině neustálé vysvětlování a přesvědčování může pomoci tomu, aby nepřišla nová vlna protekcionismu. Navíc musejí zastánci volného obchodu doufat v jednu věc: totiž že nepřijde vážná ekonomická krize, která ochranářské tlaky pokaždé zesílí. ZDENĚK DRÁBEK Autor je ekonom, pracuje jako poradce ve Světové obchodní organizaci.

…ten bohatne (HDP na obyvatele)

Singapur Jižní Korea Argentina Chile Brazílie Thajsko Pobř. slon. Kamerun Zambie Keňa

1970 5511 2381 6823 2360 2395 752 1032 517 702 226

2002 27533 13628 6842 5441 4642 3000 776 710 422 323

HDP je ve stálých dolarových cenách roku 1995. Argentina se v roce 2000 dostala na 8174 dolarů, ale po měnové krizi se prudce propadla.

Z D R O J : S V Ě T O VÁ B A N K A , W D I 2 0 0 4

Konec historie? Zatím se nezdá.

/9 inzerce

EKONOMIKA

10 /

ZAHRANIČÍ

4.–10. 10. 2004

Kerryho šance žije FOTO MEDIABANKA CZ / GETTY IMAGES

V první prezidentské debatě žádný z kandidátů nedominoval ani nechyboval vernérovi Williamu Weldovi. V éře televizních dvacetisekundových bonmotů se oba politici, příslušníci privilegované kasty starobylého státu Unie – takřečení Bostonští bráhmani –, uvolili k sérii devíti(!) předvolebních debat. Oba měli nezakrývané prezidentské ambice. Večer co večer fascinovali publikum v halách, sálech i u obrazovek mistrovským zvládnutím taktiky i strategie, schopností bránit se i vyrážet do překvapivých protiútoků, agresivním drajvem i obeznámeností s detaily. Ze série nakonec vyšel vítězně ten urputnější, méně se usmívající a víc útočící, ten, který ani jednou nepodcenil přípravu – Kerry. Zatímco Weld je dnes v New Yorku konzultantem, Kerry se v těchto dnech uchází o post prezidenta.

V Coral Gables o Iráku V pátek ráno našeho času se na miamském předměstí, v obci Coral Gables na Floridě, utkal Kerry v první prezidentské debatě s Georgem Bushem. Byla to zajímavá, i když ne špičková bitva vedená se smyslem pro fair play. Po debatě se rozhostila shoda v tom, že Kerry měl mírně navrch. Nevyhrál stylem, který by mu zajistil prezidentství, ale je možné, že zastavil doposud nepříznivý vývoj vrcholící kampaně. Nyní se bojuje v posledních asi dvanácti nerozhodnutých státech a trend před debatou naznačoval, že Bush v nich začal získávat náskok. První debata byla zaměřena na zahraniční politiku a podle očekávání jí vévodilo téma Iráku. Kerry se v průběhu kampaně příliš dlouho zaměřoval na vlastní minulost válečného hrdiny z vietnamské války a jeho výroky ohledně Iráku byly nejasné – lze je vykládat i jako protichůdné. Toho dobře fungující Bushův stroj řízený stratégem Karlem Rovem dokonale využil a vykreslil Kerryho jako korouhev točící se podle směru politického větru. V debatě Kerry přiznal, že ve své komunikaci chybil, ale okamžitě přešel do protiútoku. Uvedl, že pre-

Florida se chystá na první duel: jde o to, jak se jeho výsledky projeví v klíčových státech.

Američané jsou národ debatérů. Na střední škole usilují ambiciózní studenti o místa ve fotbalových a basketbalových družstvech, školních kapelách a – debatních týmech. Na školách působí na plný úvazek debatní koučové, pořádají se turnaje na všech úrovních včetně celoamerické a někteří

zvlášť zapálení žáci studuji slavné historické debaty včetně Ciceronových obhajob a série slovních soubojů mezi uchazeči o místo v Kongresu za Illinois, Abrahamem Lincolnem a Stephenem Douglasem, v polovině 19. století. Rozebírají se pochopitelně také prezidentská televizní klání.

Bostonský bráhman Jedním z takových debatních šampionů byl před víc než čtyřiceti lety jistý John Forbes Kerry. Jeho opravdu slavná hodina přišla později, v roce 1996. Kerry obhajoval křeslo v Senátu za Massachusetts proti populárnímu republikánskému gu-

Televizní volby v USA V USA televize ovlivnila průběh kampaně poprvé v roce 1952, kdy viceprezidentský kandidát Richard Nixon napadl v projevu demokraty z přílišné vstřícnosti k sovětskému komunismu. V atmosféře mccarthismu jeho řeč přispěla k vítězství Dwighta Eisenhowera nad demokratem Adlaiem Stevensonem. První debata v přímém přenosu se odehrála až v roce 1960, ale čtyři duely Johna Kennedyho a Richarda Nixona ovlivnily volební výsledky velmi výrazně: podceňovaný demokrat Kennedy svým mladistvým vzhledem a šarmem otočil misky vah těsně na svou stranu. Po Nixonově debaklu další favorité voleb (Lyndon Johnson v roce 1964 a Nixon v letech 1968 a 1972) televizní debaty odmítli. Naopak v roce 1976 prezident Gerald Ford chybně vyhodnotil TV

duel s Jimmym Carterem jako šanci, ale prohrál. O čtyři roky později se karta obrátila a Carter podlehl Ronaldu Reaganovi v TV debatě i volbách. Od té doby běží debaty pravidelně. V roce 2000 se očekávalo, že Al Gore porazí George W. Bushe, u něhož byly televizní debaty považovány za slabinu. Bush však těžil ze své pozice outsidera a polepšil si o sedm procentních bodů. Nyní je lehce favorizován John Kerry, Bush by chtěl zopakovat svůj úspěch z roku 2000, kdy z pozice toho, kdo nemá příliš co ztratit, jasně profitoval. PAV E L O R Á L E K Autor je spolupracovníkem Respektu.

zident chybil válkou v Iráku a to je, jak řekl, horší. Kerryho zřejmě poslední šancí volby vyhrát je, podaří-li se mu voliče přesvědčit, že Irák je omylem, že není součástí války proti terorismu, a zároveň nabídne přesvědčivý plán na urovnání situace. První část argumentu sice několikrát zopakoval, ale přesto se mu zřejmě nepovedlo nerozhodnuté voliče zviklat. Zato ve druhé části selhal. Žádný věrohodný plán evidentně nemá. Jeho řeči o lepší spolupráci se spojenci sice mohou zabírat v západní Evropě, těžko však pohnou taťky sledujícími závody rychlých aut NASCAR na floridské Daytoně.

Chůze po provaze Kerry zvládl první debatu lépe stylově, což na nerozhodnuté voliče působí. Byl pánem situace. Prezident Bush sice neudělal chybu, byl ale v defenzivě, jeho mimika prozrazovala nejistotu a nervozitu,a snad i únavu. Podezřele moc připomínal svoje slabé výkony z úvodu republikánských primárek v roce 2000. Rozhodne se tedy ve zbylých dvou debatách – 8. a 13. října. Co vlastně debata pro získání hlasů znamená? Rozhodnutými voliči nepohne, a těch je letos nezvykle hodně – asi 45 % na každé straně. Bush a Kerry tedy líčí na nerozhodnuté, jichž může být 7–8 % (zbytek bude volit kandidáta zelených Ralpha Nadera a jiné politiky). Jsou to voliči, kteří se o politiku moc nezajímají a dají na celkový dojem, důvěryhodnost, „prezidentskost“. Není možné je vyděsit radikálním stranictvím. Zároveň však při tomto posunu do středu nesmí ani jeden kandidát odradit od volby skalní voličskou základnu, která naopak k radikalismu (pravicovému, respektive levicovému) tíhne. Poslední týdny, měřené tepem prezidentské debaty, jsou tedy jak pro senátora, tak pro prezidenta obdobou chůze po provaze. Zatím se zdá, že ani jeden neztrácí rovnováhu. Rozhodne se ve finiši. T O M Á Š K LVA Ň A Autor přednáší na Newyorské univerzitě v Praze.

Muž s podporou v regionech V Budapešti mají od středy nového premiéra. Stal se jím dosavadní ministr mládeže a sportu, socialista Ferenc Gyurcsány (43). Zajímavé přitom je, že muže, jenž sám sebe rád prezentuje jako maďarského Tonyho Blaira, ještě před třemi lety neznala nejen široká veřejnost, ale ani ti, kdo se pohybovali ve vysoké politice.

Přivedu vás na výsluní Gyurcsány mezi maďarskými socialisty působí tak trochu jako pěst na oko. Někdejší vysoký funkcionář komunistického svazu mládeže se na počátku 90. let zapojil do privatizace a i díky zděděným kontaktům se rychle vypracoval na jednoho z nejbohatších podnikatelů – na jejich loňském seznamu obsadil šedesáté místo a jeho majetek novináři odhadli na 3,5 miliardy forintů (téměř půl miliardy korun). Ani tento úspěch však v Gyurcsánym neutišil stesk po vysoké politice, a pokusil se proto o návrat. Ten se mu zdařil, když si jej za svého blízkého spolupracovníka a poradce zvolil dosavadní premiér Medgyessy. Zajímavé přitom je, že ten sám ani nebyl členem Maďarské socialistické strany. Ta jej do čela své kandidátky pro parlamentní volby v roce 2002 nominovala jen z nouze. Mezi jejími většinou

postaršími vůdci s minulostí aparátčíků totiž nebyl nikdo, kdo by se mohl se šancí na úspěch postavit kontroverznímu, každopádně však charismatickému vůdci národně-konzervativní pravice Viktoru Orbánovi. Sázka socialistům vyšla, vyhráli volby a Medgyessy se stal ministerským předsedou a po čase svého důvěrníka Gyurcsányho jmenoval ministrem sportu a mládeže. Postkomunistům se tak podařil husarský kousek: po bývalém podnikateli Medgyessym, který se stal nejbohatším premiérem v moderních maďarských dějinách, delegovali do vlády i nejbohatšího ministra. Krátce po svém povýšení se však začal Gyurcsány Medgyessymu vzdalovat. Jednou z příčin byly jeho ambice. Netajil se tím, že aspiruje na post předsedy socialistů a že by se jednou rád stal i maďarským premiérem. Systematicky si přitom budoval image člověka, který dokáže nudnou a zatuchlou stranu zmodernizovat a udělat z ní dynamickou sociální demokracii západního střihu. Na rozdíl od dosavadní tradice se přitom do čela strany nesnažil dostat pouze na základě kuloárové dohody s nejužším vedením, tvořeným z větší části stále ještě postkádárovskými politiky v důchodovém věku. Vycítil totiž nespokojenost členské základny s dosavad-

FOTO HVG

Staronovou maďarskou vládu povede Ferenc Gyurcsány miérského křesla dosadit nudného aparátčíka ze svého středu, zástupci regionů, které Gyurscány získal na svou stranu, se vzbouřili, vynutili si mimořádný sjezd a na něm skoro dvoutřetinovou převahou prosadili za premiéra Gyurcsányho.

Premiér, který mluvil romsky

Jsem socialista západního střihu.

ním předsednictvem, a hledal proto podporu v regionech. Díky stále častější veřejné kritice práce vlády se přitom ve stejné době stal také jedním z ministrů, kterých se chtěl Medgyessy letos v rámci rekonstrukce kabinetu zbavit. Neodhadl však svoje síly ani nálady ve straně, kde mezitím Gyurcsány získal velmi silnou pozici, a pokus tak nakonec skončil jeho vlastním pádem. Když se pak vedení socialistů pokusilo do náhle uvolněného pre-

Koalice tvořená socialisty a liberály teď od novopečeného premiéra očekává jediné: porážku konkurenčního tábora ve volbách, které se uskuteční v roce 2006. Gyurcsány přitom rozhodně není bez šancí. Svému hlavnímu soupeři Viktoru Orbánovi se totiž v mnohém podobá. Také rád zdůrazňuje, že pochází z venkova a sám se vypracoval. Má podobnou dikci, dokáže zajímavě mluvit a používá jednoduchá úderná hesla a humor. O jeho schopnostech pracovat s emocemi svědčí už způsob, jakým se ujal úřadu. „Zhanav ke jekh Ungriko them si: le romengo thaj gazhengo them – existuje jediné Maďarsko: společný stát Romů a Maďarů,“ řekl minulou středu, když se krátce po svém jmenování do nové funkce postavil před parlamentní mikrofon. Stal se tak prvním premiérem v maďarských dějinách, který na oficiální půdě promluvil romsky.

Od vlády jeho kabinetu lze však jinak nějaké novinky čekat jen těžko. S cílem vyhrát blížící se volby se do odvážnějších reformních kroků určitě nepustí. Potvrzuje to ostatně i jeho programové prohlášení bohaté na populistické slogany, kde se hlavním heslem stala věta o „vyrovnání šancí a sociálních nespravedlností“. V praxi to má vypadat tak, že zatímco sociálně slabším bude stát pomáhat více než dosud, bohatší část společnosti by měla přijít o daňové úlevy a „nést větší zodpovědnost“. Kromě toho Gyurscány slíbil ještě všeobecné snížení daně z příjmu, přičemž však jedním dechem hodlá bankám zdanit zisky z úrokového rozdílu. Zdá se však, že jednou z největších Gyurcsányho slabin by se v očích veřejnosti nakonec mohl stát jeho majetek. Jednak odrazuje klasické socialistické voliče, jednak opozičnímu Fideszu, který se mezitím v ekonomické a sociální rétorice přesunul na levicové populistické pozice, umožňuje útočit na vládu jako na kabinet „bankéřů a milionářů“. Především však už začíná vyvolávat otázky, jak k němu novopečený premiér na počátku 90. let, která proslula podivnými privatizačními čachry, vlastně přesně přišel. P E T E R M O R VAY Autor je redaktorem slovenského deníku Sme.

ZAHRANIČÍ

Najít společné téma S čím přijíždí do Prahy Gerhard Schröder Před dvěma měsíci prohlásil kancléř Gerhard Schröder ve Varšavě, že německá vláda nebude uplatňovat vůči Polsku žádné majetkové nároky. O pár dnů později řekl na tiskové konferenci, že totéž platí i vůči Česku. Dnes přijíždí po roce na oficiální návštěvu Prahy. S jakou agendou? To je otázka do pranice, ale podle všeho jí minulost dominovat věru nebude.

Zapomeňme na Zemana Zatímco Gerhard Schröder vládne v Německu už šest let, vystřídali se za tutéž dobu v Česku už tři premiéři. Nejde tu o frekvenci obměny vlád, ale o kontext, v jakém proběhne Schröderova návštěva. Za Miloše Zemana klesly vztahy Prahy s Berlínem, ale i Vídní či Washingtonem k bodu mrazu, za Vladimíra Špidly se vyšplhaly na normální úroveň a za Stanislava Grosse se dosud nevybarvily. Právě k tomuto vybarvení by měl přispět dnešek. Jak naznačují úředníci obeznámení s česko-německými vztahy a kancléřovou agendou, půjde o věci evropského rázu. Schröder se setká se svým protějškem Grossem, ale jeho skutečným partnerem bude Vladimír Špidla, nastávající eurokomisař, jenž k této příležitosti zavítá z Bruselu do Prahy. To prozradil už předem plán konference na Žofíně s názvem „Modernizace sociálního státu v Evropě“. Špidla našel se Schröderem už dávno společnou notu. Teď hledají i společné – rozuměj evropské – téma. Tím podle všeho nebude humanitární gesto české strany, konkrétně odškodnění německých antifašistů s českým občanstvím, jak je plánoval Petr Mareš. Ne proto, že by nebylo důležité, ale v tomto případě jde o sebereflexi české strany, nikoli o handrkování mezi dvěma vládami. Právě z tohoto důvodu odmítá navštívit Prahu rakouský kancléř Wolfgang Schüssel, nicméně Rakousko v tomto smyslu není srovnatelné s Německem. Vídeň klade větší důraz na symboliku dvoustranných vztahů, tudíž i na oficiální návštěvy, zatímco „vytrénovanější“ Německo (viz debata o vzniku Centra vyhánění či ohledně odškodnění Polska skrze válečné reparace) se drží spíše evropského kontextu. Proto také Schröder – na rozdíl od Schüssela – přijíždí bez problémů do Prahy. Časy, kdy svou cestu narychlo

zrušil, jak tomu bylo v předjaří 2002 po slovních úletech Miloše Zemana (když český premiér sudetské Němce paušalizoval jako Hitlerovu pátou kolonu, pochvaloval si Benešovy dekrety a rakouské voliče označil za idioty), jsou už pryč. S čím Schröder v Praze vyrukuje? Podle obecného očekávání stručně zopakuje to, co řekl ve Varšavě. Jednak prostým opakováním nic neztratí a zároveň ví, že v Česku tím získá nejenom on sám, ale i pražská – jemu kolegiální – vláda.

Špidla jako tlumočník Z řečeného plyne, že téma resentimentů minulosti a odškodňování nebude mít při „pražském summitu“ velkou brizanci. Důležitější bude evropský kontext, který se projeví zejména na již zmiňovaném Žofíně. Asi takto: Češi a Němci hledají společné téma, kterým by se mohlo stát hájení zájmů sociálního státu, byť ne v navyklém smyslu. Přinejmenším jednu věc máme v tomto smyslu společnou: Daří-li se nám dobře, většina občanů se chová liberálně. Jde-li to ke dnu, získává navrch socialismus. To vědí Schröder i Špidla, a právě proto budou hledat perspektivy pro budoucnost evropského sociálního státu. Archetypy nelze tak snadno zlomit, ale za snahu to vždy stojí. Středoevropský archetyp lze popsat asi takto: Od zrušení nevolnictví a poddanství přes Bismarcka až po dnešní reformy – o všem se rozhoduje shora, rozuměj z libovůle či blahosklonnosti státu. Není čas to změnit? Pokud „pražský summit“ v tomto směru naznačí cestu z bludného kruhu, bude to mnohem lepší evropský příspěvek než mezivládní handrkování o reparace či odškodnění. Zdá se tak, že při setkání Schröder – Gross bude nejdůležitější osobou Vladimír Špidla. S malou nadsázkou lze říci, že bude fungovat coby tlumočník – nejenom skrze svou schopnost komunikovat s kancléřem německy, ale mnohem spíše proto, že už se etabloval v „evropštině“, a to nikoli pouze v té pejorativně označované za orwellovštinu. ZBYNĚK PETRÁČEK

Rudá vlajka vlaje dál FOTO MEDIABANKA CZ / GETTY IMAGES

Tony Blair stojí v čele britských labouristů už deset let Minulý týden nezačal pro Tonyho Blaira příjemně. Věděl, že od úterka bude muset v Brightonu čelit zuřivému spílání protiválečných aktivistů a milovníků honu na lišku, kteří využijí každoročního sjezdu Labouristické strany a přijedou mu vynadat do lhářů a zaprodanců. A co horšího – vážné nepříjemnosti mohl očekávat i od svých politických souputníků. Strana, v jejímž čele stanul přesně před deseti roky, totiž pod jeho vedením ještě nikdy nebyla Třikrát a dost. tak rozpolcená jako v posledních měsících a premiérovi odpůrci se chystali prosadit rezoluci, která by jím protežovanou přítomnost britských vojáků v Iráku označila za „ničím neospravedlnitelné ničení životů i zdrojů“. Když však ve čtvrtek večer došlo na závěrečný sjezdový rituál – tradiční společný zpěv písně „Ať rudá vlajka vlaje dál“, zářil na tváři Tonyho Blaira široký úsměv. Ze sjezdu, který byl zatím nejtěžším v jeho politické kariéře, vyšel jako jednoznačný vítěz.

Dělení Irákem Nebylo to vítězství nijak jednoduché. Když se premiér loni pustil do vojenského angažmá v Iráku, jeho odpůrci ztratili zábrany. Z vlády nejprve na protest odstoupila skupina ministrů v čele s šéfem diplomacie Robinem Cookem a časem se proti Blairovi postavil dokonce i jeho někdejší ideologický guru a iniciátor třetí cesty, sociolog Anthony Giddens. A jak postupně vycházela skrze vyšetřování Lorda Huttona a Butlerovy komise najevo chatrnost jednoho z hlavních premiérových argumentů na podporu tažení – nebezpečí plynoucí z kombinace zlovolného režimu Saddáma Husajna a zbraní hromadného ničení – přidávali se k vnitrostranické opozici i mnozí dřívější Blairovi spojenci. Během letošního léta pak stále početnější a silnější skupina nespokojenců začala spřádat plány na prosazení rezoluce, která by ministerského předsedu vyzývala k odvolání jednotek z Iráku. Atmosféra, v níž Tony Blair přijížděl na letošní labouristický sjezd v Brightonu, tedy pro něj rozhodně nebyla příznivá. Z průzkumů, které si strana před jeho konáním nechala vypracovat, navíc vyplývalo, že v posledním období ztratila asi 7 % svých voličů.

Když však premiér vešel za zvuku písně Fat Boy Slima do hlavního sálu, aby přednesl svůj projev, ukázala se opět jeho síla. Jako brilantní řečník dokázal brzy strhnout většinu přítomných na svou stranu. Nezdůrazňoval přitom jen hospodářské úspěchy své vlády, k nimž patří především nízká nezaměstnanost a růst ekonomiky, ale opatrně přiznal i fakt, že informace, na jejichž základě vedl zemi do války, nebyly přesné. Jedním dechem však dodal, že za sesazení Saddáma Husajna se rozhodně omlouvat nehodlá. A výsledek? Plánovaná rezoluce, jež jej měla vyzvat ke stažení vojsk, byla odmítnuta 86 % přítomných.

Do třetice Posílen takovým úspěchem Tony Blair oznámil, že hodlá stranu i potřetí za sebou vést do voleb, usilovat o úřad premiéra a v případě vítězství v něm strávit celé funkční období. Tím rázně utnul spekulace o svém dalším setrvání v čele Labouristické strany. Ty se objevily poté, co média opět oprášila téměř mytický příběh, podle něhož se Tony Blair před kandidaturou na předsedu labouristů v roce 1994 sešel v restauraci Granita se svým tehdejším přítelem a zároveň druhým možným a perspektivním kandidátem Gordonem Brownem a dohodli se na spolupráci. Přesný obsah této dohody pochopitelně nikdy nikdo nezveřejnil, ale podle nejrozšířenější verze si měl současný ministr financí Brown vymoci výměnou za stažení své tehdejší kandidatury příslib dominantního postavení v ekonomických a vnitropolitických záležitostech. Nadto mu pak prý měl Blair ještě přislíbit, že během druhého volebního období mu uvolní místo v čele strany. Teď je však zřejmé, že se k ničemu takovému nechystá. Cesta do předsednického křesla labouristů se tím však před Gordonem Brownem úplně neuzavřela. A to i přesto, že jeho pozice zeslábla poté, co byl na právě skončeném sjezdu vystřídán na postu vrchního volebního stratéga Alanem Milburnem. Tony Blair totiž ještě před tím, než minulý čtvrtek odešel do nemocnice na operaci srdce, jasně deklaroval, že o případné čtvrté funkční období už rozhodně usilovat nebude. Zatím však všechno nasvědčuje tomu, že ve volbách, jež se mají konat v květnu příštího roku, si Britové Tonyho Blaira za premiéra ještě přát budou. Je totiž pravděpodobné, že kvůli slabým schopnostem svých politických oponentů z řad konzervativců a liberálních demokratů, jak ukázalo čtvrteční labouristické vítězství v doplňovacích volbách v Hartlepoolu, opět zvítězí. A to i přesto, že mu podle průzkumů mnozí Britové v souvislosti s Irákem přestali věřit. VOJTĚCH RIPKA Autor studuje politologii na FSS MU.

/ 11 inzerce

RESPEKT / 41

12 /

ZAHRANIČÍ

4.–10. 10. 2004

Ohněm i mečem

Svět kolem V neděli 26. září byl v syrském Damašku zabit šéf tamní pobočky teroristické organizace Hamas Izadín al-šejch Chalíl, což je přičítáno izraelským tajným službám. Sýrie tvrdí, že jde o „teroristický čin“ spáchaný Izraelem. Mluvčí Hamasu v Damašku prohlásil, že bude následovat odpověď, o níž rozhodnou lídři organizace na okupovaných územích. Podle Izraele byl Chalíl zodpovědný za teroristické útoky a koordinaci operací vojenskéFOTO EGP

Předvolební klání na Ukrajině nabírá obrátky „Do příštího roku hledím s obavami,“ svěřil se novinářům ukrajinský prezident Leonid Kučma loni v prosinci. „Všichni se shodují, že prezidentské volby 2004 budou ty nejšpinavější ze všech,“ dodal na vysvětlenou. Přestože pohádkový motiv boje dobra se zlem působí v politické terminologii poněkud nepatřičně, prakticky nikdo nezpochybňuje, že klání o prezidentský úřad, k němuž v druhé největší zemi Evropy dojde 31. října, jej bude v lecčems připomínat.

Věk Kučmy

Také američtí republikáni mají už svůj „Fahrenheit 9/11“. V úterý měl premiéru filmový dokument, popravdě řečeno spíše Bushův volební klip, s názvem, volně přeloženo, „Celsius 41.11 – teplota, při níž měkne mozek“. Deník The New York Times o události zpravuje pod titulkem „Jako ,Fahrenheit 9/11‘, až na to, že hrdinou je Bush“. Celé dílo bylo zhotoveno za pouhých šest týdnů a je uváděno pod sloganem „Pravda za lžemi Fahrenheitu 9/11“. V textu uvádí formulaci, jež naznačuje mnohé: Po premiéře snímku se mezi asi třísethlavým republikánským davem projevil pocit, že film je mnohem hloubavější a přesnější než Fahrenheit 9/11 a že náklady na jeho výrobu byly nízké. Přesvědčí to voliče? To je otázka. Celý snímek celkem pochopitelně prezentuje opak opusu Michaela Moora. Republikáni potřebovali divákům ukázat, že jejich mozky nejsou natolik přehřáté, nakolik by se zdálo z původního snímku. Proto jejich film ukazuje – na základě výpovědí politiků, novinářů a akademiků –, že volební výsledek z podzimu 2000 na Floridě byl legální, že bilance Clintonovy administrativy ohledně boje s terorismem byla pofidérní a že hypotéza o americkém expanzionalismu je konspirační. Výsledek nechť posoudí divák, může-li se neutrál v USA nalézt. Dílo Michaela Moora má jistě své mouchy, ale jeho pandán zřejmě ještě větší. Například ukazuje Moora na pozadí záběrů hroutících se newyorských dvojčat a nechává ho hovořit: „Je třeba to říci v televizi. Není tu hrozba terorismu.“ A hvězda country music Larry Gatlin k tomu na adresu Johna Kerryho zpívá tónem Peteho Seegera: „Jeníčku, řekni nám, kam vítr vane.“ ZBYNĚK PETRÁČEK

Prorocký povzdech V rozporu s nedávným projevem, v němž Kučma nabádal budoucího vítěze k pokračování v dosavadním kurzu, je bezmála 69 % Ukrajinců přesvědčeno o nutnosti radikální změny. Schopnému technologovi moci, jakým Kučma je, musela být převažující nálada v zemi známa již na sklonku loňského roku. Jeho citovaný povzdech nad volební „špínou“ byl tak zároveň trefným proroctvím věcí příštích. Vzhledem ke Kučmovým metodám politického boje dodejme, že předem naplněným. Málokdo se proto asi divil, když počátkem srpna na veřejnost pronikla zpráva o existenci „temnyku“, tajné instrukci, jíž vláda úkolovala televize zkresleně informovat o Juščenkových shromážděních. Vůbec už pak nepřekvapilo, když ve stejné době začala mít řada novin nakloněných Juščenkovi potíže se sháněním tiskáren nebo když daňové úřady zmrazily ban-

kovní konta společnosti Mega-Plus, jež vydává opoziční Večerní zprávy. Vládní ofenziva proti „nespolehlivým“ médiím se pak nevyhnula ani televizním vysílačům. Kvůli „nedořešeným finančním problémům“ a „technickým potížím“ bylo například v Užhorodu a Dnipropetrovsku pozastaveno vysílání Kanálu 5, nakloněného opozici. Pouhý měsíc po zahájení předvolební kampaně tak mohl Juščenkův štáb zaslat Ústřední volební komisi stížnost poukazující na 73 porušení volebního zákona.

otravy. Lékaři na vídeňské klinice Rudolfinerhaus, kam byl Juščenko převezen, konstatovali otravu z „chemických látek, které se obvykle nenacházejí v potravinách, „ Na opozičním shromáždění, kam Juščenko dorazil bezprostředně po svém návratu z Rakouska, se mohla veřejnost přesvědčit, že tentokrát nešlo o nafouknutou bublinu – viditelně ztrhaný demokratický favorit měl částečně znehybněnou tvář a při projevu si musel vypomáhat kapesníkem proti nadměrnému vylučování slin. Navzdory obecnému přesvědčení, že šlo o cílený útok vedený z nejvyšších míst, zůstává celá záležitost nevyjasněná. Nicméně podezření veřejnosti budí již odezva Kučmova tábora: 195 centimetrů vysoký premiér Janukovyč se při své propagační cestě v Ivano-Frankivsku okázale zhroutil před zraky přihlížejícího davu poté, co jej zasáhlo syrové vejce do prsou. Ještě téhož dne pak obvinil z útoku příznivce svých oponentů. Řeč však již nebyla o syrovém vejci, ale – v rozporu s televizními záběry – „o několika těžkých předmětech“. Komu se nakonec podaří z čím dál ostřejší politické řeže vyjít vítězně, není zatím zřejmé. Průzkumy sice předpovídají Juščenkovi v prvním kole zisk 34 % hlasů a tím i 7% náskok před Kučmovým chráněncem Janukovičem. Současně ovšem téměř polovina elektorátu vyjádřila obavy, že volby budou zfalšovány ve prospěch vládní garnitury. A Kučmovy dosavadní praktiky dávají tušit, že to nejsou obavy nijak neopodstatněné.

Dostihy na šikmé ploše A to byl pouze začátek. Zanedlouho totiž propukl požár v redakci opozičního lvovského deníku Postup, ze kterého Juščenko obratem obvinil vládu. Ta na to však odpověděla po svém: dvacátého srpna otřásly troješčynskou tržnicí v Kyjevě dvě exploze, které zranily patnáct osob, z toho jednu smrtelně. Po týdnu vyšetřování policie oznámila, že dva z podezřelých měli u sebe členské legitimace Ukrajinské lidové strany, jež je součástí Juščenkova bloku Naše Ukrajina, a rovněž letáky na podporu Juščenkova vítězství. V policejní zprávě zároveň stálo, že výbuchy měly ovlivnit politickou situaci a vytvořit „sociální napětí“ mezi voliči. Zástupci Juščenkova týmu to však označili za plánovanou provokaci a stranické legitimace nalezené u údajných pachatelů za podvrh. Obecně se soudilo, že tím nevybíravý souboj dosáhl svého maxima.. Druhý zářijový týden však Viktor Juščenko nečekaně zmizel z veřejné scény a šéf jeho předvolebního týmu to vysvětlil šokujícím oznámením, že se opoziční vůdce zotavuje z akutní

D AV I D S V O B O D A Autor je redaktorem časopisu Přítomnost.

Simony se vrátily do Říma FOTO MEDIABANKA CZ / GETTY IMAGES

ho křídla Hamasu na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy. Mluvčí premiéra Ariela Šarona Ra’anan Gisin sice prohlásil, že Izrael nic neví o tom, kdo by mohl dát bombu do Chalílova auta, ovšem izraelská média mají víceméně jasno. Chalíl byl už dlouho podezříván, že se podílí na pašování zbraní z Egypta do pásma Gazy. Izrael ho v roce 1992 vyhostil do Libanonu. Jak řekl náměstek izraelského ministra obrany Ze’ev Boim: „Sýrie je zodpovědná za organizaci terorismu vůči nám, tudíž není imunní vůči našim preventivním protiteroristickým operacím.“ Když v roce 1996 kontrarozvědka Šin Bet zabila pomocí nálože v mobilním telefonu šéfkonstruktéra bomb Hamasu na Západním břehu Jahjá Ajáše, koloval v Izraeli vtip: „Pan Ajáš?“ – „Ano, u telefonu.“ – „Máte vteřinku?“ – „Ano, jistě.“ – „To nebyl vtip.“ Teprve uvidíme, zda budou následovat vtipy i nyní.

Která strana z tohoto souboje vyjde vítězně, zůstává i necelý měsíc před jeho začátkem prakticky nepředpověditelné. Jisté však je, že Leonid Kučma už do prezidentského křesla neusedne. Po deseti letech klesla jeho popularita natolik, že se rozhodl uvolnit místo nové tváři a do souboje o nejvyšší funkci za svůj tábor vyslal stávajícího premiéra Viktora Janukovyče. Svým způsobem tak v novodobých dějinách Ukrajiny končí jedna éra. A řekněme rovnou, že to byla éra, na niž bude historie sotva vzpomínat v dobrém. Doba, po niž stál Kučma v čele země, se totiž kromě snížení horentní inflace už nemůže pochlubit ničím jiným než ekonomickou stagnací, neprůhlednými privatizačními kroky a všudypřítomnou korupcí. Na denním pořádku byly také záhadné autonehody prezidentových politických oponentů, mezi nimiž vyniká smrtelná havárie legendárního disidenta Vjačeslava Čornovila, a mizení nepohodlných novinářů v čele s Heorhijem Gongadzem. Daleko od břehů civilizované pevniny zaneslo Ukrajinu i Kučmovo trhovecké laví-

rování mezi Západem a Ruskem s cílem těžit z obou a nezodpovídat se nikomu a také jeho vášeň pro manipulaci s volebními výsledky. Ukrajinští demokraté, kteří sázejí na předáka opoziční Naší Ukrajiny Viktora Juščenka, proto teď doufají, že se jim po deseti letech snad už konečně podaří otočit se k nevalné éře zády a ukotvit zemi pevně v západních strukturách. Taková vidina se však nijak nezamlouvá oligarchickým klientům „kučmokracie“, a rádi by proto prostřednictvím vítězství Viktora Janukovyče uhájili status quo a s ním i své krky. Není proto divu, že se na předvolební Ukrajině začínají „dít věci“.

Z prahu smrti po dvaceti dnech na svobodě. Ale nepovzbudilo výkupné další teroristy?

Po několika měsících se Evropa dočkala dobré zprávy z Iráku: 29. září únosci propustili na svobodu dvacet dnů zadržované Italky – Simonu Pari a Simonu Toretta. Obě pacifisticky orientované ženy pracovaly pro humanitární organizaci Most do Bagdádu, která je v zemi přítomna už od roku 1999 a která distribuuje léky, obnovuje knihovnu a pomáhá dětem. Na první pohled tedy minulou středu nastal vytoužený happy end. Na veřejnost však záhy prosákly zprávy o tom, že italská vláda za jejich propuštění údajně zaplatila teroristům tučné výkupné. Kromě spontánní radosti nad návratem obou Simon si tak Italové záhy začali klást i nepříjemné otázky: nebyla cena za

jejich propuštění „větší než malá“? Zaplatit výkupné sice znamená šanci na osvobození vlastních rukojmích, ale zároveň vzpruhu pro teroristy. Ovzduší celonárodní jednoty a hrdosti tak vydrželo v Itálii po návratu obou žen zhruba 24 hodin. O jeho brzký konec se ostatně postaraly i Simony samy: ihned po příletu dojatě poděkovaly za pomoc a solidaritu, které se dostalo jim a jejich rodinám. S vděkem se však obracely pouze na spolupracovníky v humanitární organizaci, italskou muslimskou obec, Iráčany a obecně Araby. O italské vládě, zpravodajských službách a Červeném kříži – organizacích, které měly na jejich osvobození lví podíl, nepadlo ani slovo. To se

nelíbilo části tisku a některým představitelům vládní většiny. „Poděkovaly těm, kteří je věznili, a nezmínily se o těch, kteří riskovali život pro jejich záchranu,“ postěžoval si trpce premiér Benátska a člen Berlusconiho strany Forza Italia Carlo Galan. A další disharmonické tóny na sebe nenechaly dlouho čekat. Kuvajtský deník Ar-Raj al-Ámm, který o chystaném propuštění obou rukojmích informoval s třídenním předstihem, totiž uveřejnil zprávu, podle níž únosci dostali od italské strany výkupné „ve výši jednoho milionu dolarů“. Proti takovému tvrzení se však ohradil šéf organizace Most do Bagdádu Fabio Alberti. Kategoricky něco takového popřel i italský Červený kříž, který ve-

dl závěrečnou fázi jednání o propuštění. A s protestem přispěchal i ministr zahraničí Franco Frattini. Kuvajtský deník však na svých informacích trvá a jeho postoj sdílí i Gustavo Selva, šéf zahraničního výboru poslanecké sněmovny a člen vládní Národní aliance. Jak přitom ukázal bleskový průzkum veřejného mínění, o tom, že výkupné bylo zaplaceno, je přesvědčeno i více než 70 % Italů. Stejný počet jich však rovnou dodává, že jim to nevadí. S něčím takovým však Gustavo Selva rozhodně nesouhlasí: „Vyděračům bychom neměli nic dávat. Jde o nebezpečný krok, který může povzbudit násilníky k dalším únosům.“ Navzdory nejasnostem a rozdílným názorům však zatím přinesl úspěch operace Berlusconiho vládě na domácím politickém kolbišti jednoznačně kladné body. Až dosud ji totiž část veřejnosti i levicová opozice vinily z liknavosti, která podle jejich mínění přispěla ke smrti dvou jiných italských rukojmích – Fabrizia Quattrocchiho a Enza Baldoniho. Teď se však hlavní opoziční strany s premiérem sešly a ocenily, že „záchrana rukojmích stála před jakoukoli politickou kalkulací“. Narážely tak na skutečnost, že obě Simony se nikdy neskrývaly s kritikou na adresu Berlusconiho politiky v Iráku a bezprostředně po návratu jej opět vyzvaly ke stažení italských vojáků. Mezinárodní ohlas na celou akci však už byl o poznání zdrženlivější. Tváří v tvář skutečnosti, že za poslední rok bylo v Iráku uneseno na 140 lidí, z nichž nejméně 26 ozbrojenci zavraždili, se kupříkladu irácký ministr vnitra nechal slyšet, že únosů v zemi přibývá mimo jiné i proto, že se to vyplácí. J O S E F K A Š P A R , Řím Autor je redaktorem italské televizní a rozhlasové stanice RAI.

RESPEKT / 41

TÉMA

/ 13

Léčba Emmerovou FOTO LUDVÍK HRADILEK

Na co se můžeme těšit s novou ministryní zdravotnictví

Říkám vám: všechno, co potřebujete, je kyslík.

Milada Emmerová se zřejmě rozhodla, že dokáže platnost známé věty – „zdravotnictví umí utratit libovolné množství peněz“ – v praxi. Moci ministryně navíc hned zneužila k tomu, aby prosadila zájmy okrajového oboru medicíny – léčby kyslíkem – kterému se sama věnuje. Pacienty považuje za hlupáky: Nemají vědět, kde léčí dobře, a kde špatně, dokonce ani číst svou zdravotní dokumentaci. Prý by tomu stejně nerozuměli. Zatímco slovenský parlament schválil reformní zdravotnické zákony Rudolfa Zajace, my si můžeme přát jediné: Aby toho naše nová ministryně stihla co nejméně.

Mezi námi šarlatány Mohla to být banální historka z pomezí medicíny a šarlatánství. Kdyby v ní hlavní roli neměla zrovna ministryně zdravotnictví Milada Emmerová. Předvedla totiž medicínskou nesoudnost, pomstychtivě zneužila moc a ukázala, jak umí zbytečně rozhazovat veřejné peníze. Krátce předtím než usedla do nového křesla, předložila jako šéfka Asociace pracovníků v hyperbarické medicíně ministerstvu koncepci, jak by se obor měl rozvíjet. Této metodě – pacienta při ní zavřou do komory, kde je kyslík pod vyšším tlakem než obvykle, a do těla, třeba i do špatně prokrvených oblastí, se ho tak dostane víc než obvykle – věnovala docentka Emmerová velkou část svého profesního života. Koncepce odrážela její bezmezné nadšení pro ni. Členové vědecké rady ministerstva se zděsili. Seznam nemocí, při jejichž léčbě se má metoda podle koncepce Emmerové použít, byl totiž nezřízeně široký. Vedle těch indikací, kde se dnes pobyt v kyslíkové komoře běžně používá – například otrava kysličníkem uhelnatým, některé sněti nebo záchrana života potápěče, který se musel náhle vynořit z velké hloubky – se na něm objevily také nemoci, kde je její účinek malý, nejistý a nedoložený studiemi – bércový vřed, mozková příhoda, stařecká demence či migréna – a dokonce i indikace, na které zcela jistě nepůsobí – třeba postižení oka u diabetiků. Milada

Emmerová zřetelně podlehla tomu, že léčba v kyslíkové komoře má půvab zázraku. Plyn pronikne do tkání, možná udělá divy – kdo ví, a když ne, rozhodně neublíží. Není náhoda, že tuto metodu často nabízí soukromá zařízení, za peníze. Úkolem vědecké rady je dohlížet, aby se k léčbě té či oné diagnózy užívaly jen ověřené metody, aby se nejisté účinky metody nejdřív zkoumaly a před léčbou, která nefunguje, byli pacienti chráněni. Proto rada řekla: Seznam indikací je třeba zásadně seškrtat. Jenže mezitím se Milada Emmerová stala ministryní a vzpurnou vědeckou radu za to rozpustila. „Koncepce se příčila zdravotnické etice. Jsem členem diabetologické společnosti. Kdyby lékař použil tuto metodu pro léčbu oka u diabetika, pacient by ho mohl zažalovat. Není to jakkoli odborně zdůvodněno,“ říká bývalý předseda vědecké rady Štěpán Svačina, proděkan 1. lékařské fakulty UK. „Neexistuje ani vědecký důkaz, že by metoda fungovala třeba při léčbě migrény. To je typický zástupce diagnóz, u kterých je třeba nejdřív zkoumat, zda má smysl ji používat.“ Profesor Svačina přitom není žádný zpátečník, který se brání všemu novému: „Na naší fakultě jsme tuto metodu experimentálně použili v onkologii, k aplikaci protinádorových látek, a fungovala fantasticky. Článek o tom byl obrovsky citovaný.“ Koncepci Emmerové dostala na stůl také přístrojová komise ministerstva. Nemocnice totiž peníze na nové přístroje dostávají většinou ze státního rozpočtu a tato komise má na starost jejich rozdělení. Ani jejím členům se nelíbila. Počet kyslíkových komor ve zdejších nemocnicích se totiž měl podle ní zvětšit třikrát, úhrnem šlo o investice za dvě až tři sta milionů korun (to je zhruba třetina ročního rozpočtu na nové přístroje). Komise koncepci odmítla a její předseda, ředitel hradecké fakultní nemocnice Leoš Heger, zároveň na svou funkci rezignoval. Jeho nemocnice se dosud bez komory obešla. „Potápěčů ani otrav kysličníkem uhelnatým tu moc nemáme, pro takové akutní případy stačila centra v Praze a Ostravě. A chronické případy jsme posílali

do Pardubic a do Chrudimi,“ říká ředitel Heger. Neviděl jediný důvod, proč počet barokomor zvyšovat. Pokud ale Emmerové koncepce projde novou vědeckou radou a novou přístrojovou komisí, bude to návod nejen k investicím, ale také pro pojišťovny, aby tento druh léčby v tak masivním rozsahu platily. A lidí, kteří trpí bolestmi hlavy nebo stařeckou demencí, je opravdu hodně. „Když budeme dávat peníze do metod, jejichž efekt je nejistý, můžeme za ně utratit třeba celý zdravotní rozpočet,“ říká ředitel Heger, ale jako šéf organizace přímo řízené ministerstvem dodává: „Nijak bychom se do nákupu komory za tři až pět milionů korun nehnali. Ale kdyby koncepce prošla, asi ji nakonec budeme muset časem koupit. Uvidíme – třeba budou dřív volby.“

Peníze až naposled Dalších odhadem pět miliard korun nás bude ročně stát pozastavení tzv. lékové vyhlášky. Začala se připravovat za předchozího ministra Jozefa Kubinyiho a její princip byl jasný. V každé kategorii léků zůstane jeden, který bude pojišťovna plně hradit. Na ostatní léky bude pojišťovna pacientům připlácet o deset až dvacet procent méně než dnes. Ministryně Emmerová vyhlášku nejdřív podepsala, o tři dny později ale podpis vzala zpět se slovy: „Mohla způsobit velmi zásadní zvýšení spoluúčasti pacienta.“ Jenže to není pravda. Daleko spíš by se stala jiná věc. Farmaceutické firmy by snížily cenu léků – třeba až na úroveň toho plně hrazeného, aby se udržely na trhu. Podle prezidenta České lékařské komo-

Každý má nějakou minulost „Představovala bych si pěstování zájmových kroužků, v nichž by si děti nakonec řekly: ,Ten můj vedoucí, který umí všechno, je vlastně sociální demokrat, a teď je mi osmnáct let a já do té strany taky vstoupím,‘“ popsala Milada Emmerová v dubnu 2001 svou představu, jak zvýšit počet členů strany. O tři měsíce později uspořádala obyvatelům plzeňské čtvrti Lochotín absurdní divadlo. Sledovali, jak se pyrotechnici plíží k autu poslankyně a bedlivě ho pak prohlíží, zda v něm není bomba. Svého peugeota totiž našla večer o dvě stě metrů dál, než kde ho v poledne zaparkovala. „Úplně se mi roztřásla kolena. Mám několik nepřátel, kteří by byli možná schopni vyhodit mě s autem do vzduchu,“ popsala své pocity tisku. Věc se ale vysvětlila. Poslankyně prostě zapomněla zatáhnout ruční brzdu a nechala zařazený neutrál a auto se rozjelo. Policii volala také, když jí po teroristickém útoku na Spojené státy přišly dva dopisy ze zámoří. Ústav chemické a biologické ochrany ji uklidnil: Žádná nebezpečná látka, jen nabídka odborné literatury a pozvánka na seminář. Spolu s plzeňskými poslaneckými kolegy (za ODS, KDU-ČSL a KSČM) prosazovala před čtyřmi lety zvláštní zákon, který měl umožnit vyvlastnění pozemků pro dálnici kolem Plzně. Proč má být v tomto případě možné vyvlastnit pozemek, pokud jeho majitel nepřistoupí na výkup za odhadní cenu, vysvětlila ve sněmovně mimo jiné takto: „Je důležité v těchto souvislostech konfrontovat obtíže veteránů z Perského zálivu s eventuálními zdravotními problémy občanů, kteří léta žijí v závadném prostředí, jaké je v Plzni. Veteráni vdechovali závadné ovzduší zhruba 80 dnů.“ Už jako ministryně zdravotnictví odpověděla na anketní otázku MF Dnes – Měl by odejít Pavel Přibyl z funkce šéfa Úřadu vlády kvůli tomu, že byl před listopadem členem Pohotovostního pluku a rozháněl demonstranty za svobodu? – slovy: „Nemyslím, že by musel odcházet, každý má nějakou minulost. Zatím se neukázalo, že by někoho bil obuškem, žádný poškozený se neozval. Už byl na vedoucí funkci na vnitru. Takové věci zbytečně otřásají společenskou atmosférou a lidi jsou z toho otrávení. Já byla v KSČ hodně let, a nikomu jsem nic neudělala.“

TÉMA

4.–10. 10. 2004

FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

14 /

mocnice Leoš Heger. „Praha má nadbytek kapacit, schází jí koncepce nemocniční sítě i koncepce nové výstavby.“ Navíc by podle něj péči o děti za Prahu dokázalo bez problémů a investic převzít třeba Brno. Shrnuto – tváří v tvář tomu, že zdravotnictví hrozí na konci roku ztráta 20 miliard korun, ministryně klidně prohlašuje: „Chci rozjet heslo: Peníze až na posledním místě.“

Vánoční dárek

FOTO PROFIMEDIA.CZ / GETTY IMAGES

Na konci roku hrozí ztráta dvaceti miliard – ale peníze jsou přece až na posledním místě.

Proč by měli vědět, že někde léčí líp. Stejně by to nepochopili.

ry a jednoho z členů kategorizační komise, která vyhlášku připravovala, Davida Ratha provázely dosud každou vyhlášku účelově vypouštěné zprávy farmaceutických firem o tom, že se zvýší spoluúčast pacientů. Nikdy k tomu ale nedošlo a firmy se nakonec spokojily s nižšími platbami. Jednání o nižších cenách mezi nimi a pojišťovnami už podle mluvčího VZP probíhala. Milada Emmerová rozprášila i kategorizační komisi, která zmíněnou vyhlášku zpracovala. Zdůvodnila to slovy: „Vyhláška je pro mě poučením, že komise nepracuje podle mých představ lékařky a sociální demokratky, to je v zájmu pacientů. V současném složení tedy nemůže fungovat jako můj poradní orgán.“ Jakékoli úspory ve zdravotnickém rozpočtu se Miladě Emmerové z duše příčí. Rok co rok se snažila, jako členka a později předsedkyně zdravotního výboru parlamentu, utrhnout z rozpočtu co nejvíc pro nemocnice ve svém volebním obvo-

du. Například pro megalomanskou stavbu nové nemocnice v Domažlicích – která se podle hejtmana Plzeňského kraje Petra Zimmermanna dala pořídit za polovinu plánované miliardy korun. Léta také vede boj o peníze pro Motol. Dvakrát navrhla (s Vlastimilem Tlustým a Miroslavem Kalouskem), aby mu vláda garantovala čtyřmiliardovou půjčku. Zatímco Špidlova vláda tlakům odolala a ministr Sobotka trval v březnu na tom, že záruky za miliardovou půjčku na „odstranění havarijní situace“ nedá dřív, než mu Motol dodá věrohodné podklady, Grossův kabinet záruku v září schválil. Přitom někdejší ředitelka Motola, senátorka Helena Rögnerová, opakovaně upozorňuje na to, že vyhazujeme peníze. Naposledy přišla s argumentem, že ve Španělsku postavili nemocnici srovnatelnou s dětským oddělením Motola za 2 miliardy, a ne za 5 miliard korun, o kterých je řeč u nás. „Motolský projekt je investiční hanebnost století,“ dodává ředitel hradecké fakultní ne-

Na minulý čtvrtek, po jednání s Lékařským odborovým klubem (LOK), ministryně svolala svou první tiskovou konferenci. Odboráři byli nadšeni. Takovou vstřícnost ještě nezažili. „Jako lékařka musím s kolegy souhlasit. Odměny lékařů a sester neodpovídají závažnosti a odpovědnosti jejich práce,“ prohlásila ministryně Emmerová a nebyl to jen bonmot. Zároveň totiž slíbila, že beze zbytku splní odborářské požadavky. První zněl: ministryně má doporučit ředitelům fakultních nemocnic, které ministerstvo přímo řídí, aby dali všem lékařům a zdravotním sestrám v tomto pololetí mimořádnou odměnu ve výši 30 % základu jejich platu. „Oslovím ředitele fakultních nemocnic, aby příjem zaměstnanců před Vánoci obohatili,“ slíbila ochotně. Předseda LOK Milan Kubek vzápětí na žádost novinářů vyčíslil, že odměny vyjdou na 80 až 100 milionů korun. Jde přitom o víc než o peníze, totiž o chyby v systému, ale o tom na ministerské půdě ani slovo nepadlo: Lékaři berou méně, než by si odbory přály (dvojnásobek a ne odbory požadovaný trojnásobek průměrného platu a jejich reálné příjmy letos prvně od roku 1990 klesly o 1 %), protože jich máme – stejně jako nemocnic – víc, než potřebujeme. Ředitelé nemocnic jsou navíc příliš svázáni mzdovými pravidly – nemohou je odměňovat podle množství a kvality práce tak, aby dobří měli podstatně víc než jejich méně schopní kolegové. Teď navíc – podle přání ministryně Emmerové – mají všichni dostat zase stejnou odměnu. Druhý požadavek odborářů je ještě nebezpečnější. Týká se totiž nejen platů, v důsledku útočí na pokus krajů o odpovědné hospodaření v jimi zřizovaných nemocnicích. Loni na podzim stát převedl na kraje zadlužené nemocnice. Hejtmani si sice vydupali od státu alespoň část z jimi požadovaných šesti miliard korun, vzápětí se ale někteří pustili do takových změn, aby dluhy znovu nerostly. Příkladem může být Plzeňský kraj. Nemocnice změnil z příspěvkových organizací na organizace obchodní. Vložil do nich movitý majetek, nemovitý si ponechal, aby měl nástroj, jak nemocnice ovlivňovat. Po půl roce už má první statistiky. „Stát na nás nemocnice převedl s dluhem větším než čtvrt miliardy korun. Jejich ztráta se za půl roku v novém režimu snížila pětkrát,“ říká plzeňský hejtman, povoláním kardiolog Petr Zimmermann. Příspěvková organizace totiž nemá žádná vymahatelná pravidla pro hospodaření. Ať se chová jakkoli nezodpovědně, vždy se do ní nalijí peníze daňových poplatníků. Naopak za problémy obchodní společnosti odpovídá ředitel a členové představenstva svým majetkem. „Zmizely podezřelé a příliš drahé nákupy a smlouvy,“ pochvaluje si hejtman. Další kraje (Královéhradecký a Karlovarský) to inspirovalo, od nového roku chtěli totéž udělat Středočeši.

Lékařský odborový klub přišel na schůzku k ministryni se stížností, že lékaři a sestry berou v nemocnicích, převedených na obchodní společnosti, o desetinu méně než ve státních nemocnicích. Milada Emmerová jim dala za pravdu – také by prý ráda „sjednotila odměňování“. Samostatné konání krajů a nemocnice řízené ne z centra, ale odpovědné za své hospodaření se jí příčí stejně jako odborům. Plány krajů se pokusila zhatit už dávno před čtvrteční schůzkou s nimi – lstí a zákonem. Její stranický kolega Jaroslav Krákora připsal do sněmovnou projednávaného zákona o hluku v životním prostředí větu: Kraje nesmí převádět nemocnice na obchodní společnosti. Na tiskové konferenci pak Milada Emmerová řekla, že připraví zákon o neziskových organizacích ve zdravotnictví a bude se snažit, aby všechny nemocnice přešly na tuto právní formu. Jinak řečeno – aby mohly hospodařit tak nezodpovědně jako dosud. Dlužno říci, že na rozdíl od ministerstva jsou to právě zmíněné kraje, kdo respektuje jeden ze závěrů expertů Světové banky, kteří se k našemu zdravotnictví vyjádřili letos v létě: Politici mají udělat kroky k posílení finanční disciplíny ve veřejných nemocnicích.

Jeden Kubinyi jaro nedělá Přitom to ještě na jaře vypadalo tak slibně. Dohled nad hroutícím se zdravotnickým rozpočtem převzal místo tehdejší ministryně Marie Součkové místopředseda vlády Bohuslav Sobotka. Právě on rozhodl, že jako členové skupiny Světové banky využijeme svého nároku na konzultace právě v oblasti zdravotnictví. Když Součkovou vystřídal Jozef Kubinyi, věci se daly do pohybu. Na konci května proběhl dvoudenní seminář našich odborníků a expertů Světové banky a ti shrnuli hlavní nálezy a doporučení: Úroveň výdajů na veřejné zdravotnictví je u nás relativně vysoká – v roce 1999 (novější údaje nebyly k dispozici) 950 USD na obyvatele v porovnání s maďarskými 756 USD a polskými 522 USD na hlavu. Zároveň od roku 1990 náklady překotně rostly, rozšiřoval se rozestup mezi očekáváními zákazníků i poskytovatelů služeb na jedné straně a finančními možnostmi na straně druhé a zároveň rostly dluhy. Přidávat do systému peníze nejde – už dnes máme relativně vysoké odvody z mezd na zdravotní pojištění (13,5 %) a další zátěž by vedla k práci načerno. Proto je třeba šetřit a systém je dost štědrý na to, aby bylo kde. Experti zmínili konkrétní možnosti. Dnes mají pojišťovny nedůstojnou roli. Peníze, vybrané na zdravotním pojištění jen přerozdělují všem doktorům a nemocnicím bez ohledu na to, zda pracují kvalitně a jsou vůbec potřeba. Jejich pozice by se měla zásadně změnit – tak, aby mohli uzavřít smlouvu jen na takový objem péče, který pro své pojištěnce potřebují, a jednat o její ceně. Zároveň by se měl co nejdříve rozběhnout systém financování nemocniční péče na základě tzv. diagnostických skupin (DRG). Dnes jsou nemocnice placeny tzv. paušálem – každý rok znovu dostávají zhruba tolik, kolik měly v roce minulém. Tento systém vznikl jako reakce na to, že nemocnice placené podle výkonů jich vykazovaly čím dál víc a rozpočet na to nestačil. Placení podle diagnostických skupin je přehledné

Nechci, aby lidé šíleli, Jako předsedkyně Asociace pracovníků v hyperbarické medicíně jste předložila koncepci, jak by se obor měl rozvíjet. Vědecká rada ji odmítla s tím, že seznam indikací obsahuje kromě těch, kde tato metoda působí, i ty, kde jsou její efekty předmětem výzkumu nebo kde nefunguje. Rada došla k názoru – a já se celkem nedivím – že seznam indikací je podivný. Skoro jako metoda na všechno a jim se přitom zdá, že na nic. Jejich přístup jsem kritizovala proto, že by bývalo asi bylo nejjednodušší, kdyby mě pozvali a já jim to vysvětlila. Dokonce jsem schopna udělat okamžitě přednášku – notebook mám tady, dokumentaci a tak dále. Rada vaši koncepci odmítla a vy jste ji odvolala. To je přece zneužití moci. Ne, prosím vás, ne. Tenhle výklad je naprosto spekulativní. Když kolega Kubinyi ustavoval vědeckou radu, chtěl v ní mít samé děkany. Já bych

FOTO LUDVÍK HRADILEK

říká Milada Emmerová

chtěla odborníky, kteří zastupují klíčové obory v České lékařské společnosti. Pozastavila jste lékovou vyhlášku s vysvětlením, že by způsobila zvýšení spoluúčasti pacienta. Ale přece v každé katego-

rii léků byl jeden plně hrazený, tak jaké zvýšení spoluúčasti? Ten plně hrazený lék, jeden, jak správně říkáte, nemusí pacientovi vyhovovat. Farmaceutické firmy už byly připraveny snížit cenu tak, aby byly schopny konkurovat plně hrazenému léku. To by mělo následovat. Nemohu ale předpovídat, zda by to opravdu následovalo. Jste proti tomu, aby kraje převáděly příspěvkové nemocnice na obchodní společnosti. Plzeňský hejtman Zimmermann ale říká, že ztráta nemocnic v novém režimu se snížila pětkrát. Ale za půl roku se nedají dělat směrodatné statistiky. Brala bych ten údaj s rezervou. Proč nechcete, aby měl pacient údaje o kvalitě zdejší léčby? Nechci pacienty strašit například izolovanými údaji o úmrtnosti. Když takové údaje natvrdo vydám, naši lidé třeba začnou šílet, jak tu péče vlastně vypadá.

Co tedy navrhujete v situaci, kdy na některých pracovištích jsou šance přežít daleko nižší než na jiných? Vyvodit z těchto údajů opatření, aby k tomu dále nedocházelo. Ale rozhodně bych nechtěla vydat něco, co očerní nějakou nemocnici na podkladě nesměrodatných údajů. Prohlásila jste, že pozůstalí nemají dostat dokumentaci. Dokonce ani samotní pacienti by podle vás neměli číst svou dokumentaci. Podle zákona na to ale mají právo. Já to v tom zákoně nečtu. Chorobopis, historie toho stonání, patří do zdravotnického zařízení, je to jeho majetek. Když ho pacientovi okopíruji, podle mého názoru nedostává směrodatnou informaci. Vždycky jsem vystačila s tím, že jsem pacientovi nebo jeho příbuzným interpretovala to, co z chorobopisu čerpám já jako ošetřující lékař. Co má ale dělat pacient v případě podezření, že právě vy jako lékař jste pochybila, a neří-

káte mu proto pravdu? Dát si stížnost řediteli nemocnice, pojišťovně nebo lékařské komoře. Když má podezření na trestný čin, dát podnět policii. Jak naložíte se závěry týmu Světové banky? Jsou tam některé nápady a názory využitelné. Rozhodně se v mé koncepci některá doporučení uplatní. Velmi mě zaujalo konstatování, že jsme příliš benevolentní v poskytování péče, že její organizace by měla být úspornější, jinak jsou výdaje nadměrné. Zavedete platby za návštěvu u lékaře, za recept a pobyt v nemocnici? To nechci, zatím. Až udělám pořádek a uvidím, jak se osvědčil, tak budu zvažovat jiné příspěvky. Jestli narážíte na slovenskou reformu – a prosím vás to tam napište přesně – kolega lékař na zlínském kongresu řekl, že tyto příplatky působí na Slovensku sociální eutanazii. Jestli víte, co to je eutanazie, umíte si představit, co vyslovil. A já bych něco takového nechtěla.

TÉMA

41

/ 15 FOTO PROFIMEDIA.CZ / GETTY IMAGES

RESPEKT /

Jestli se probudí, dostane přiměřenou informaci.

a spravedlivé – všichni dostanou stejně za stejnou práci. Schematicky řečeno: operace slepého střeva „vynese“ každé nemocnici stejnou sumu a nezáleží na tom, že někde jsou ji schopni provést bezvadně za půl hodiny s minimálními náklady, a jinde se do nabízených peněz ani nevejdou. Ty, kteří léčí hůř než jiní, systém donutí, aby se zlepšili, nebo přestali dělat, co jim nejde. Náklady na delší pobyt pacienta v nemocnici nebo léčení komplikací, způsobených špatnou péčí, jim nikdo nezaplatí. Právě kvůli sledování komplikací, délky pobytu v nemocnici či počtu případů, kdy pacient musel doktora vyhledat kvůli špatné léčbě znovu, je tento systém placení také dobře využitelný pro sledování a porovnávání kvality lékařské péče. Experti Světové banky se zmínili i o dalších věcech, například zavést platby za návštěvu lékaře, recept či pobyt v nemocnici. Tato forma spoluúčasti není důležitá ani tak proto, že by do systému přinesla další peníze, ale proto, že působí jako ochrana proti nadbytečnému čerpání péče a vede k úsporám – než pacient vytáhne peněženku, rozmyslí si, zda to či ono opravdu potřebuje. Zároveň je podle týmu Světové banky důležité, že zdejší veřejnost je na reformu připravená. Dlužno dodat, že experti nám neřekli nic nového. Ale nepopulární věci se přece jen dělají lépe, když se politik může zaštítit míněním takové instituce, jakou je Světová banka. Právě to chtěl udělat Jozef Kubinyi – například názor zahraničních odborníků na prospěšnost spoluúčasti pacientů chtěl použít k tomu, aby zlomil odpor proti takovému kroku ve své domovské ČSSD. Dnes je však situace tristní. Kubinyi musel odejít od rozdělané práce a Bohuslav Sobotka už není v Grossově vládě místopředsedou, takže reformovat zdravotnictví už není v jeho náplni práce. Spolupráce se Světovou bankou zamrzla na mrtvém bodě – další plánovaná schůzka už nebyla a memorandum z té první leží v šuplíku Milady Emmerové. Ta jde ve své destrukci reformních plánů tak daleko, že nejen odmítá jakoukoli spoluúčast pacientů, ale dokonce i věc, kterou její předchůdci považovali za samozřejmost – systém plateb nemocnic podle diagnostických skupin.

Odvážné Slovensko Mezitím na Slovensku prošel parlamentem balík reformních zákonů ministra Rudolfa

Zajace a tento muž vejde do dějin jako reformátor evropského formátu. „Základní filozofické kameny reformy zůstaly na sobě,“ komentuje Peter Pažitný, šéf Zajacova reformního týmu, změny v původních návrzích pod politickou sprškou šesti set poslaneckých pozměňovacích návrhů. „Něco jsme vylepšili, v něčem jsme museli přistoupit na opatrnější a pomalejší postup.“ Povedlo se zdravotní pojišťovny a státní nemocnice změnit z rozpočtových organizací na akciové společnosti (podobně jako nemocnice v režii tří našich výše zmíněných krajů). Když budou hospodařit dobře, rozdělí si zisk, když špatně, zkrachují. Nebudou ale moci spoléhat na státní záchrannou injekci. Poslanci ale do zákona dali větu: stát musí zůstat 100% vlastníkem dvou státních pojišťoven (je u nich 80 % občanů, ostatní jsou u tří soukromých) a nechat si aspoň 51 % akcií v nemocnicích. Spoluúčast – platby za návštěvu lékaře (20 korun), za vypsání receptu (20 korun) a za pobyt v nemocnici (50 korun) zavedli na Slovensku už před více než rokem. Povedlo se jim tím omezit nadužívání péče. Teď však poslanci hlasovali o zásadnější věci. Podle zákona o rozsahu zdravotní péče hrazené z veřejného pojištění začnou Slováci platit i za samotnou léčbu. Zajacův tým však musel přistoupit na kompromis. Původně chtěl rozdělit choroby do pěti skupin – od plně hrazených přes desetiprocentní, čtvrtinový a poloviční doplatek až k pětadevadesátiprocentní úhradě ceny léčby. Ve skupině, kde si pacient měl hradit téměř celé náklady, byla třeba chřipka, prochladnutí či zubní kaz. Na operaci oka si Slováci měli připlácet desetinu, čtyři tisíce korun, a operace kyčelního kloubu by je vyšla na deset tisíc korun. Nakonec ale reformátoři dali poslancům návrh zákona v jiné podobě. Šest a půl tisíce diagnóz bude plně hrazených, a jejich seznam je daný poslanci schváleným zákonem. Změnit tento seznam mohou zase jen poslanci. U tří a půl tisíce diagnóz bude možná spoluúčast. O její výši bude rozhodovat vláda. Peter Pažitný odhaduje, že nepůjde o částky v řádu tisíců slovenských korun, ale v rozmezí padesáti a dvou set padesáti korun. Nižší částky spoluúčasti (celkem může jít o tři miliardy korun) umožnilo to, že stát vybere o dvě až dvě a půl miliardy víc na zdravotním pojištění (změnila se totiž spodní hranice vyměřovacích základů). Pacienti si podle nového zákona začnou za péči připlácet od začátku roku 2006.

Jste hloupí, vážení Za krátkého ministrování Jozefa Kubinyiho jsme měli také my šanci inspirovat naopak Slovensko. Veřejná debata o tom, že pacient má znát data o úspěšnosti nemocnic v léčbě té či oné nemoci, je u nás totiž dále než u východních sousedů. Tamní reforma se zveřejněním dat o tom, kde léčí dobře, kde hůř a kde špatně, nepočítá. „Záleží na pojišťovnách a nemocnicích, zda takové informace zveřejní,“ říká Peter Pažitný. Naopak ministr Kubinyi plánoval takovou změnu zákona, která nemocnicím data nařídí zveřejnit. Také v oblasti práv pacientů nás ministryně Emmerová vrací o léta zpět. Po kritice klecových lůžek zakázal Jozef Kubinyi jejich používání ve zdravotnických zařízeních. Milada Emmerová ale zvažuje, že zákaz zruší. Je také proti zveřejňování dat o kvalitě péče. Pacienti by podle ní údajům „stejně nerozuměli“. Takový názor se z úst ministerských úředníků dal slyšet naposledy někdy před deseti lety. Zdravotní pojišťovny mají dnes všechna data potřebná pro hodnocení kvality. Předseda České onkologické společnosti Jiří Vorlíček nechal zpracovat srovnání, jak dobře umí léčit jednotlivá pracoviště různé typy nádorů. A ke všemu, rozdíly v kvalitě péče potvrzuje nová studie samotného ministerstva. Ředitel odboru zdravotní péče ministerstva Pavel Březovský tisku řekl: „Zatímco ve zkušených nemocnicích byla úmrtnost pacientů s celkovou otravou 15 procent, v méně zkušených 37 procent.“ Když se změnou ministra sešlo z naděje na změnu zákona, rozhodl se Pavel Vepřek, kardiochirurg a bývalý ředitel motolské nemocnice, který se léta zabývá návrhy, jak reformovat české zdravotnictví, že informační embargo prolomí soudní cestou. Požádal všechny pojišťovny, ať mu dají data o všech nemocnicích. V termínu odpověděla jen Všeobecná zdravotní pojišťovna, a to záporně. Kauzou se bude v nejbližších týdnech zabývat soud a Pavel Vepřek věří, že rozhodne v jeho prospěch. Ministryně tak se svým názorem – který vyhovuje šéfům špatných oddělení a jejich personálu – nasedla do rozjetého vlaku občanských a právnických aktivit. Není divu, že si za „podceňování schopnosti veřejnosti udělat si vlastní závěr na základě pravdivých informací“ vysloužila nominaci na černou listinu sdružení Otevřeno někdejšího poslance a spoluautora záko-

na o svobodném přístupu k informacím Oldřicha Kužílka. Stejně přízračně působil také její názor, že pozůstalí nemají právo nahlížet do zdravotní dokumentace. Debatu znovu otevřela vdova po trenéru Ivanu Hlinkovi. Ale právy pozůstalých se zabýval už před dvěma lety ombudsman Otakar Motejl a vláda tehdy na jeho popud jasně řekla dvě věci: Právo mají. Ale pro jistotu uložila tehdejší ministryni zdravotnictví Marii Součkové, ať udělá takovou novelu zákona o zdravotní péči, kde to bude výslovně řečeno. Paní Hlinkové vyšel vstříc hejtman Karlovarského kraje, který nemocnici, kde zemřel její manžel, zřizuje. Dokumentaci jí osobně předal a hlavně, zachoval se jako osvícený politik. „Takový výklad zákona, že pozůstalí nesmí nahlížet do dokumentace, není správný,“ řekl hejtman Josef Pavel a dodal, že všechny nemocnice zřizované krajem se podle toho začnou chovat. Milada Emmerová uvažuje opačným směrem, zpochybňuje nejen práva pozůstalých, ale i práva samotného pacienta: „Podle mých zkušeností by chorobopis mohl být pro laika zavádějící, možná i traumatizující.“ Pacient se má prý spolehnout na „přiměřenou informaci lékaře“.

Splavné Labe s Miladou Proč je ale žena, která ztělesňuje špatné vlastnosti doktorů – pocit nadřazenosti, neochotu vystavit se veřejné kontrole a touhu bezuzdně utrácet, která se ve svém oboru dokonce vydala za hranice zdravotnické etiky a ztělesňuje i špatné vlastnosti politiků – stůj co stůj bude po mém, a mám-li tu moc, nebudu s názorovými odpůrci diskutovat – naší ministryní zdravotnictví? Především, stratégům ČSSD se před volbami hodí. Je tak naivní populistka, že tomu, co říká, opravdu věří. Je loajální ke straně. Ani by ji nenapadlo vyhodit špatného šéfa nemocnice – jako to udělal ministr Kubinyi v případě ředitele olomoucké fakultní nemocnice – pokud je členem sociální demokracie. Však si to také odnesl. Dostal dopis s výtkou, že odvolání nekonzultoval s krajským výborem ČSSD, a s důraznou žádostí, aby výběrové řízení na nového ředitele se stranou konzultoval. Navíc – Milada Emmerová má podporu vlivného ústeckého křídla sociální demokracie, o jehož síle nejlépe svědčí to, že do vládního prohlášení prosadilo tak absurdní věc, jako je stavba jezů na Labi. H A N A Č Á P O VÁ

16 /

ROZHOVOR

4.–10. 10. 2004

V tom, co děláme, je dávka svobody S Janou Hradilkovou o tom, jak se dá pomáhat

Mezi dvěma ohni Co vás přivedlo k práci v sociální sféře? Já jsem za komunistů nemohla dělat, co jsem chtěla, a tak jsem měla děti. Když se tu po roce 1989 otevřel velký prostor pro věci předtím potlačované, chytila jsme se první možnosti: s Jiřinou Šiklovou jsme založily jednu z prvních českých nevládních organizací Gender Studies. Proč zrovna gender studies? Chtěly jsme zprostředkovat informace o tom, jak se studies vyvíjely na Západě, kde už otázka rovnosti pohlaví a příležitostí byla součástí společenské diskuse na všech úrovních. Byl tu prostý úmysl: otevřít dialog a srovnat ho s dialogem venku. Nikdo z nás si nedovedl představit, co import nových pojmů u nás udělá. Co udělal? Octly jsme se mezi dvěma ohni: ze Západu jsme slyšely, že žijeme v zemi, kde jsou ženy utlačovány, diskriminovány, obtěžovány, a že to navíc trpí. Z druhé strany nás čekaly výčitky (co nám to sem zavádíte) a vnitřní, silný odpor k feminismu. Před časem jsem začala mít pocit, že u nás nabírá debata příliš akademickou podobu, ztratila na energii a na šancích. Způsob, jak se o genderové otázce začalo mluvit, dělal z žen minoritu, což se může nakonec obrátit i proti nim samotným. Gender studies by měly razit témata, o kterých se málo mluví. Jaká témata? Pokud například zkoumáme násilí na ženách, měli bychom taky zkoumat násilí na mužích. To je na nich pácháno většinou jiným způsobem než fyzickým. Když tohle někde řeknu, vyčítají mi, že omlouvám fyzické násilí na ženách. Já ho ale neomlouvám, jenom upozorňuji, že nelze zkoumat kořeny jednoho násilí bez ohledu na vztahy, ve kterých k němu dochází. A v nich jsou většinou dva lidé. K čemu jsou pro nás gender studies důležitá? Podle mne je nejdůležitější, že tu je možnost se v tomhle oboru vzdělat, že je tu informační zázemí, kterého mohou využívat vládní i nevládní instituce. Nikdy jsem si nemyslela, že by se praktické řešení problémů mělo dít prostřednictvím gender studies. Spíš by měly pomáhat vzniku svépomocných, prakticky profilovaných spolků. V některých převládají ženy, ale je tady několik rychlošípovských organizací, kde jsou hlavně muži: Člověk v tísni, Nesehnutí, Ekologický právní servis, Liga lidských práv – to jsou organizace, které vznikly z iniciativy mladých kluků. A je zajímavé, že i oni se už dneska zabývají genderovými otázkami. To mi přijde skvělé. Došli k tomu ne z pozice feministického hnutí, ale proto, že narazili na existenci problému v oblastech, kde jsou porušována lidská práva. Proč jste se po třech letech rozhodla od gender studies odejít? Potřebovala jsem fyzickou práci, abych se očistila od pochybností. Rok jsem krmila krávy. Chtěla jsem se uklidnit, zorientovat v sobě: proč mi některé věci vadí, a nejsem schopna je vlastní autoritou změnit. Říkali mi: proč studies opouštíš? Je to tvoje dítě. Řekla jsem si – právě proto – ať žije po svém. A potřebovala jsem sama zjistit, co vlastně chci.

Taky jsem se prala s pocity viny: spousta lidí mi dávala sežrat, že zanedbávám rodinu. A bylo to tak? Pro děti je důležité vědět, že matka má práci, kterou chce a potřebuje dělat. Kdybych své práci nevěřila, štvalo by mě to a byla bych na děti nervózní. Je fakt, že když jsem příliš soustředěná na to, co zrovna pracovně řeším, ony se připomenou: „Ty se staráš jen o ty svý Cikány, Čečence!“ Mně je jasné, že mě potřebují, a jim je jasné, že já potřebuju svůj díl svobody v tom, co dělám. Jde jen o to udržet ty dva světy vybalancované. Kdybych ale tak plnotučně necítila svoji rodinu, asi bych nebyla schopna být tak naplno ani s lidmi, s kterými a pro které pracuju.

nový nápad, jak změnit něco v daném sociálním systému, a jsou schopni ho uskutečnit. Já jsem dělala koordinátorku pro Česko a zčásti i Slovensko. Koordinátor musí svého člověka najít, vést s ním dlouhé hovory, vyjádřit se k jeho osobnosti, musí umět formulovat jeho ideu a posoudit jeho strategii. Člověk, kterého koordinátor navrhne a je odsouhlasen, získá na tři roky stipendium: ekvivalent toho, co potřebuje k životu, aby nemusel chodit do práce a mohl se věnovat svému nápadu. Podle čeho jste lidi vybírala? Tak, že jsem si pro sebe vytvořila penzum problémů, které u nás byly nové a nikdo je dřív nereflektoval, protože jsem si říkala, že tam se určitě lidi najdou. Seznámila jsem se FOTO LUDVÍK HRADILEK

Před dvěma týdny jste dostala „Prix Irene“. Kdybyste ji dávala sama sobě, za co by to bylo? Myslím, že tu cenu jsem dostala za potřebu dávat lidi dohromady. Nakazit je zvědavostí, potřebou konat a naučit je nemít strach, z toho, co je očividně strašlivé. Nemít strach ze změny pohledu na svět, ve kterém žijeme. A ten svět není strašlivý jenom ve válce – tam je to nejotevřenější a nejviditelnější, skrytě zlý je i pažravý svět kauflandů a baumaxů a takzvaně nutných podmínek k životu, který dělá z lidí lhostejné roboty.

Kterým z vašich lidí v Ašoce se podařilo dotáhnout svoji myšlenku nejdále? Je těžké vybrat z těch dvaceti, ale řekla bych, že je to například Nadace Klíček. Je to velmi flexibilní zařízení, které trvá na tom, že zdravotní problém je problém celé rodiny a že společnost z toho rodinu nemůže vytlačovat. Manželé Královcovi, kteří nadaci založili, nejdřív bojovali za práva rodin těžce nemocných dětí – začali tím, že v Motolské nemocnici prosadili to, že rodiče mohou u svých dětí být. Pak se začali zabývat velkým tabu: zjistili, že smrt v naší společnosti je, stejně jako porod, jen technicky uchopenou, vykastrovanou záležitostí. Přitom jde o tak důležitý moment v životě rodiny, je to záležitost všech. A vybudovali hospic. Jiným příkladem je Pavel Křížek s dobrovolnickou organizací Ochrana fauny. Ten má za sebou dílo téměř gigantické – od prosazení ochranných košů na sloupech vysokého napětí, které mrzačily volně žijící dravce, teď plynule přechází k velmi aktuálnímu projektu Práva na krajinu, což se týká záchrany přirozených biokoridorů v přírodě. Kdy jste se začala vážně zajímat o Čečensko? Mě se hrozně osobně dotkla ta válka. V listopadu 1999 začalo několik organizací a skupin s protestními akcemi, pokoušely se upozornit na to, že to není jen záležitost Čečenců a Rusů, že záleží i na tom, jak se k tomu postaví i Česko se svou zkušeností z roku 1968. Zaujalo mě, jak lidé z Epicentra a Člověka v tísni o Čečensku referují. A v jednu chvíli mě napadlo, že schopnost sdělit, co se někde špatného děje, se dá spojit s akcí, a že těch akcí může být řada. Přibývalo lidí, kteří se ptali, co můžeme dělat, kromě toho, že dáme na Čečensko peníze? Začali jsme se scházet a navázali jsme na to, co dělala Petra Procházková v Grozném, než ji z Ruska vyhodili. Tak vznikl Berkat.

Dvacet dva rodin

JA N A H R A D I L K O VÁ se narodila v roce 1959. Vystudovala gymnázium,

v 80. letech navštěvovala neoficiální přednášky tzv. podzemní univerzity a pracovala v anglické knihovně. Po roce 1989 se podílela na založení první nevládní organizace Gender Studies, po třech letech odešla pracovat na rok do kravína. Poté se stala koordinátorkou americké nadace Ašoka, které finančně podporuje novátorské projekty. Dnes pracuje ve sdružení Berkat, které se zabývá přátelskou výpomocí a podporou svépomoci v oblastech devastovaných terorem a válkou – konkrétně v Čečensku a Afghánistánu. Začátkem září dostala cenu Prix Irene, která je udělována lidem za „účinný a originální přínos k tvorbě míru mezi lidskými skupinami“.

Zajímá děti vaše práce? Gender, Čečensko… Ony si z toho, co dělám, vezmou jen to, co potřebují, to je v pořádku. Nejdůležitější, co jim chci a můžu dát, je poznatek, že k tomu, aby se orientovaly ve světě a uměly pomoci druhému člověku, musí nejdřív umět pomoci samy sobě.

Co můžeme dělat Od krav jste našla cestu do Ašoky. Co vás na té organizaci přitahovalo? To, že považuje za nejchytřejší investovat do lidí, protože vědí, že všechno je v lidech a jejich nápadech. Společenskou změnu vždycky začne člověk nějakým způsobem umanutý. Umanutost, tvůrčí přístup k podnikání v sociální sféře – to mi imponovalo. Na jakém principu Ašoka funguje? V současné době působí v téměř 50 zemích, kde jejich koordinátoři pátrají po lidech, kteří mají nějaký

se širokou škálou lidí a naučila se rozlišovat, trvalo mi dlouho, než jsem poznala, kdo je jen čistý altruista a kdo ještě navíc umí věci dotáhnout do konce a tím i měnit pohled okolí na daný problém. Měla jste vy nějaký nápad, který by Ašoka mohla pomoci uskutečnit? Já jsem měla za úkol koordinovat a vybírat, ale kdybych mohla… Podívejte se, kolik lidí kolem nás jede na doraz, nemají jakýkoli zpětný záklopky, sebekontrolu, a hrozně rychle vyhořej, protože zapomenou vnímat vlastní potřeby. Pro ně bych někde v lese vytvořila veselou školu sebezáchovy a sebeobnovy. Ale koordinátorku jsem dělala ráda. Bolševická normalizace v lidech pokazila schopnost neuhýbat, jít za svým. Lidi od nás, které si Ašoka vybrala, měli společné to, že si dokázali najít skulinkami cestu k tomu, co opravdu chtěli, a pak to udělali. Přišlo mi, že představují nadějnou laboratoř pro změnu společnosti k lepšímu.

Co děláte vy v Berkatu? Byla jsem jednou ze zakladatelek a cítím se zodpovědná za to, že se skupina dala dohromady a že funguje tak, jak jsem si představovala: pomáhá jednotlivým lidem, jde o adresnou pomoc. V Berkatu jsou samí tvrdohlaví lidé, kteří, jakmile něco přijmou za své, už si to řídí sami. Já mám na starosti ženské centrum Iman v Grozném a projekt Recyklace Orientu. Zároveň ale konzultuju i všechny ostatní samostatně běžící projekty. I proto, že vím, jak je nebezpečné, když v nějaké intenzivní práci zůstane člověk sám. Kde bere Berkat peníze? Zdroje financí na projekty Berkatu jsou založené na veřejných sbírkách a soukromých sponzorských darech. Taky pořádáme přednášky, promítání. A loni jsme dostali grant od ministerstva vnitra. Jak vypadá konkrétně vaše pomoc? Jedna akce navazuje na druhou. První etapa se uzavřela tím, že chceme propojit české rodiny s čečenskými: našli jsme 22 českých rodin, které posílají čečenským nějaký obnos. Není to málo? Smyslem není kvantitativní pomoc celé zemi. Nemáme na to být velkou humanitárkou. Nikoho nezaměstnáváme, spolupracují s námi lidé, kteří do toho investují svůj čas i peníze, protože prostě chtějí pomoci jednotlivým lidem. Myslíme si, že pokud jednomu člověku dojde, že na druhé straně žije někdo, kdo mu chce pomoci, má to v určitém smyslu větší nebo alespoň jiný dopad, než anonymní pomoc stovkám lidí. Představte si sebe na jejich místě. Nejdřív je vám fuk, od koho pomoc dostáváte. Ale když se dostanete z nejhoršího, přijde chvíle, kdy začne-

te reflektovat svou situaci, začnete mít aktivní duši. A pak je hrozně důležité vědět, že nejste sám. Tam začíná nadstandard neboli přidaná hodnota, jakou chce Berkat být. Co to je? Pro lidi, kterým pomáháme, můžeme být prvním zdrojem k obnovení osobní integrity, sebedůvěry. Nechceme a ani nemůžeme v nich vyvolat plnou závislost na cizí pomoci. Nabízíme jim konkrétní pomoc a čekáme na moment, kdy budou mít potřebu s námi komunikovat a dozvědět se víc o důvodech, proč s nimi chceme sdílet jejich momentální životní situaci. Jak čečenské rodiny vybíráte? V tom jsme závislí na Člověku v tísni, který vyčlenil tři své lidi pro náš projekt přátelské pomoci: vybírají rodiny, které jsou na tom nejhůř, hovoří s nimi. Z toho setkávání vyrostl také projekt komunitního centra. Počítá s tím, že Čečenci, až se jejich situace trochu zlepší, začnou myslet dál než do zítřka. Budou moci docházet do centra, kde probíhají rekvalifikační kurzy, počítače, angličtina, kurzy šití, které umožní ženám udělat si nějaký malý byznys. Vy jste byla v Čečensku několik týdnů před tragédií v Beslanu. Jak jste to pak prožívala? Lidi by si měli uvědomit, a česká média to dřív připomínala, že Čečensko je strašlivě poškozená země a že pokud se někde tak dlouho dějí tak zlé věci, lidi z toho zmagoří. To, co se stalo v Beslanu, je důkazem. Při návštěvě Kavkazu jsem cítila daleko větší napětí v Ingušsku a Osetii než v samotném Čečensku. Jakmile jsme překročili hranice a blížili se ke Groznému, měla jsem pocit uvolnění: vypadá to tam hrozně, všechno je zničené, ale je tam nějaký život, jakkoli pokažený, se zvláštním druhem stresu, ale bez napětí před bouřkou. Z Osetie a Ingušska myslím hrozí velké nebezpečí. Lidé jsou tam velmi poškození, za prachy udělají všechno. Je strašně důležité, aby se v Čečensku udržely mise mezinárodních organizací, protože to je jediná poctivá a přehledná síla. Jaká byla vaše setkání? Já jsem se potkala tady doma se spoustou čečenských uprchlíků i turistů, ale přímé setkání s lidmi v jejich domovině, to je nenahraditelná zkušenost. Všechno, co se tam děje, se děje strašně rychle a na dřeň, permanentní extrémní situace, vše je obnažené. Stačí s nimi mluvit pár minut: jdou přímo k jádru věci. Všechno jde ráz na ráz.

Altruismus s tvrdohlavostí Co vám práce v Berkatu dává? Někteří berou válku jako kino, prostě to po nich sklouzne. Ale jsou lidé, kteří si to zlo připouštějí a pak nemají jinou možnost, než se pokusit o nějaký vyrovnávací čin. Podvědomě si řeknou: čím víc je na světě zlých skutků, tím víc musí být těch dobrých. Aby se to vyrovnalo. Právě s takovými jdeme do holportu a je už jedno, jaký způsob práce volí. Podle toho se naše práce odvíjí a funguje to. Jakmile člověk zažije, že je schopen pomoci tam, kde by to od sebe nečekal, hrozně ho to posílí. Navíc, když se setkáte s extrémními osudy, nepomáháte jen jiným, ale i sobě. Jste nuceni část té tragédie do sebe vpustit a v lecčems přehodnotit vlastní život. V Berkatu mi došlo dost důležitých věcí, cítím v tom, co děláme, velkou dávku svobody, mám radost, že se podařilo dát dohromady tolik lidí – z původních pěti je nás dnes už asi třicet. Vždycky mě zajímala týmová práce. Na začátku naší činnosti bylo spojení altruismu s tvrdohlavostí. Berkat je důkaz, že v tom má Česko obrovský potenciál. E L I Š K A B Á R T O VÁ

RESPEKT / 41

INZERCE

/ 17

SÕDLO: ⁄voz 38, 118 00 Praha 1 KANCEL¡ÿ: Zeyerova alej 5, 162 00 Praha 6 TEL./FAX: +420/233 354 684, TEL.: +420/220 610 990 E-MAIL: [email protected] URL: plot.xtr.cz

EROTOMANIE ñ V˝bor z milostnÈ tvorby p¯ednÌch Ëesk˝ch autor˘ Pokud se zamyslÌme nad tÌm, jak· tÈmata se objevujÌ v literatu¯e nejËastÏji, pak nutnÏ musÌme dojÌt k l·sce, milostn˝m vztah˘m a erotice. Prozaick· tvorba klasickÈ ËeskÈ literatury nenÌ v˝jimkou. NabÌzÌ bezpoËet povÌdek, novel a rom·n˘, kterÈ se nejen dot˝kajÌ tÏchto oblÌben˝ch tÈmat, ale navÌc zobrazujÌ ûivot naöich p¯edk˘ v Ëten·¯sky atraktivnÌ podobÏ, jak dokazuje i tento v˝bor. Jeho obsah tvo¯Ì Marinka Karla Hynka M·chy, Sestry od Boûeny NÏmcovÈ, PepÌËek a PepiËka Josefa Kajet·na Tyla, Erotomanie Jana Nerudy, »ervenÈ srdce z pera Karla Klostermanna a Sladk˝ h¯Ìch Jakuba Arbesa. Cena 169 KË

EPIGRAMY ñ Goethe a ti druzÌ Co je to vlastnÏ epigram? Jako vöechno na svÏtÏ i epigram proöel od svÈho poË·tku aû do dneönÌ doby znaËnou promÏnou. P˘vodnÏ byl epigram v·ûn˝ Ëi oslavn˝ n·pis nap¯. na n·hrobku, pomnÌku Ëi domÏ. Postupem Ëasu byl epigramu p¯i¯azen dalöÌ v˝znam a zaËalo se tak ¯Ìkat kratöÌ lyrickÈ b·sni. PoslÈze zaËaly vznikat takÈ epigramy s tÈmaty politick˝mi. Dnes uû prakticky vymizela prvotnÌ podoba epigramu a vÏtöina lidÌ si pod tÌmto oznaËenÌm p¯edstavÌ pr·vÏ ten satirick˝, veröovan˝, nÏkdy aû posmÏön˝ b·snick˝ text. Podrobn˝ pr˘¯ez tvorbou v˝znamn˝ch nÏmeck˝ch autor˘ osmi stoletÌ, Martinem Lutherem, J. W. von Goethem a Heinrichem Heinem poËÌnaje a Reinerem M. Rilkem a Bertoldem Brechtem konËe. Cena 199 KË

18 /

CIVILIZACE

4.–10. 10. 2004

CIA se třese v základech Současný stav západní špionáže je neudržitelný Hlavní témata současné prezidentské kampaně ve Spojených státech určily teroristické útoky z 11. září 2001. Jsou jimi zahraniční politika, národní obrana a tajné služby. Veřejný zájem o zpravodajství je netypický, ale logický. Vždyť irácká krize byla založena na předpokladu, že Saddám Husajn měl k dispozici zbraně hromadného ničení; s tím ostatně vystoupil v OSN i ministr zahraničí Colin Powell. Dnes je ale jasné, že tvrzení o zbraních v Iráku nebylo pravdivé. A právě tím se americké zpravodajské agentury vystavily intenzivní a veřejné kritice. Navíc – útoky z 11. září 2001 strhly dosavadní romantickou představu o síle a vševědoucnosti amerických tajných služeb. Selhání zpravodajců dokonce vyvolalo pochybnosti o tom, zda se má otevřená liberální demokracie špionáží vůbec zabývat.

Trocha historie Není to tak nesmyslná otázka, jak by se na první pohled mohlo zdát. Před druhou světovou válkou byli agenti považováni za padlé bytosti, které přežívaly jen na okraji slušné společnosti. Např. americký ministr zahraničních věcí Henry L. Stimpson v roce 1929 zrušil ofenzivní kryptografické oddělení a odůvodnil to tím, že slušní lidé nečtou cizí dopisy. Negativní postoj ke zpravodajství se změnil až během druhé světové války. Právě boj s nacismem obestřel agenty příchutí romantiky a udělal z nich – většinou oprávněné – hrdiny. Od roku 1947 se postavení zpravodajců ještě posílilo, protože to oni teď bojovali, zatímco vojáci jen chodili na cvičení. Souboj západních tajných služeb se Sovětským svazem po druhé svě-

tové válce stál tisíce životů a miliardy dolarů. Když ale studená válka v sedmdesátých letech mířila k jednomu z vrcholů, ukázalo se, že CIA neměla v Sovětském svazu ani jeden skutečně spolehlivý zdroj. Situace se dočasně zlepšila v osmdesátých letech, ale i tyto úspěchy měly život doslova jepičí – kvůli velkému počtu zrádců, kteří Moskvě prozradili téměř všechny operace americké tajné sféry. Je charakteristické, že tito zrádci mezi americkými zaměstnanci CIA, FBI a NSA (Národní bezpečnostní agentura) nebyli motivováni patologickou láskou k penězům, a už vůbec ne úctou k sovětskému systému. Naopak, pouze jím pohrdali. Zrada byla pro ně formou hry a zdrojem perverzního vzrušení. Aby si užili nával adrenalinu, vydali stovky sovětských občanů, kteří dobrovolně pracovali v americkém zájmu, napospas mučitelům z KGB a často i popravčí četě. Když studená válka končila v roce 1989, američtí zpravodajci mohli politikům ve Washingtonu nabídnout jen málo. Kdo se chtěl dozvědět o odehrávajícím se dramatu v Berlíně, Varšavě, Praze, Budapešti a Bukurešti, naladil si CNN. Zevnitř se komunismus ve východní Evropě zhroutil kvůli vlastním lžím, krutosti, hrubiánství, ekonomické neefektivnosti a občanské odvaze mnoha lidí. Zvnějšku pak kvůli mírovému tlaku papeže, změnám, které nastolili Ronald Reagan a Michail Gorbačov, hlouposti Brežněva (invaze do Československa a Afghánistánu); zásadně důležité hnutí Solidarita mělo podporu hlavně od evropských a amerických odborářů. Finančník George Soros, jeho chytře investované peníze a těch několik britských filozofů, kteří v husákovské Praze

vodajských služeb a uzavřel, že to všechno dohromady byla jen bezedná jáma na peníze. Je to názor radikální, ale ne tak osamělý, jak by se mohlo zdát. Hlavní protivník CIA – Sovětský svaz – padl v roce 1991, ale americké zpravodajské organizace to přežily. Po několika krátkých chvílích pochybností poměrně rychle našly nové nepřátele a nové zdroje nebezpečí. Taškent a Bejrút tak nahradily Berlín a Vídeň a Tigris vystřídal Labe. Selanka devadesátých let ale skončila krutě – teroristickými útoky v září 2001. Ty zasáhly důvěryhodnost amerických zpravodajských služeb zcela zásadně. CIA a další podobné organizace stojí americké daňové poplatníky mezi 30 až 40 miliardami dolarů ročně, a přesto zemi před útoky nedokázaly ani ubránit, ani varovat. Navíc etický rozměr zpravodajství po 11. září je ještě komplikovanější než během studené války. Například v oblasti mezi Kaspickým a Aralským mořem začaly Spojené státy spolupracovat s řadou doslova odporných režimů (Uzbekistán) a to také nepřispívá k dobré pověsti zpravodajských služeb. Selhání CIA před zářím 2001 a v předvečer útoku na Irák vyvolává řadu otázek. Ta hlavní zní: Je něco pravdy na tom, že zpravodajské služby úmyslně přetvořily produkt své práce tak, aby se hodil těm politikům ve Washingtonu, kteří se rozhodli napadnout Irák, ať už Husajn zbraně hromadného ničení měl nebo neměl? Jestli je odpověď na tuto otázku kladná, důsledky budou vážné. Na konci srpna letošního roku republikánský senátor Pat Roberts

soukromě přednášeli o Aristotelovi, udělali pro porážku komunismu více než všechny západní zpravodajské služby dohromady. Lze jistě namítnout, že hlavním úkolem CIA nebylo porazit komunismus. Bylo jím proniknout fasádou sovětského systému a pravdivě o něm informovat americké politiky. Ani v tomto ohledu ale nelze mluvit o úspěchu. Senátor Patrick Moynihan ve své knize Secrecy: The American Experience píše, že CIA si vůbec nevšimla, že už okolo roku 1975 Rusové „neměli boty, máslo, maso, byty, topení, telefony nebo toaletní papír“. V polovině osmdesátých let sovětský systém doslova kolaboval: ideologie byla mrtvá, ekonomika na smrtelné posteli a soudržnost země ohrožena rostoucím nacionalismem. Tomu navzdory analytici CIA podle Moynihana udržovali dojem, že Sovětský svaz byl velmocí.

Vážný otřes Proč tomu tak bylo, nejlépe naznačuje spisovatel a bývalý agent britské tajné služby John le Carré v knize Tinker Tailor Soldier Spy. Jedna z postav – státní zaměstnanec, jehož úkolem bylo dohlížet na tajné služby – varuje své kolegy: „Když uděláme z nepřítele hlupáka, ztratíme právo s ním bojovat.“ Jinými slovy, kdyby západní tajné služby naplno přiznaly, že sovětská říše byla na pokraji rozkladu, nemohly by odůvodnit svůj další růst, nebo i existenci. To je jeden z důvodů, proč téměř nikdo až do konce osmdesátých let neměl odvahu vidět, že Rudá armáda bude ve východní Evropě brzo balit kufry a spěchat na nádraží. Senátor Moynihan porovnal vítězství a porážky amerických zpra-

navrhl od podlahy změnit svět amerického zpravodajství. Doporučil rozpustit CIA a rozdělit její úkoly mezi tři nové operační systémy. Ty by se zkombinovaly s částmi DIA (vojenské zpravodajství), FBI a NSA a podřídily jednomu řediteli národní zpravodajské služby. Tím by se jednou provždy měly odbourat informační bariéry, které přispěly ke katastrofám z 11. září: FBI měla jednu část signálu o hrozícím nebezpečí, CIA měla část druhou. Protože ale spolu obě organizace nemluví, nebyl nikdo schopen vytvořit si kompletní obraz. Není jisté, zda tento plán bude přijat. Ale představa, ze CIA by mohla být zrušena, zasáhla svět amerického zpravodajství jako sršní bodnutí.

Není cesty zpět Špioni, agenti a tajné služby budou okolo nás věčně. Le Carré měl pro tenhle fenomén vysvětlení: „Lidem zvenčí je tajný svět atraktivní sám o sobě. Jen svou čirou existencí k sobě přitahuje ty, kdo nemají pořádnou kotvu.“ Tento lidský instinkt nic nezmění. Plán senátora Robertse je ale možná jen prvním z řady dalších legislativních útoků na hradby, za nimiž operují americké zpravodajské služby. Podíváme-li se objektivně na jejich výsledky během studené války, na teroristické útoky v roce 2001 a na podivnou roli, kterou zvláštní služby hrály v předvečer útoku na Irák, musíme uznat, že je načase světem tajemství pořádně zatřást. Status quo není udržitelný. IGOR LUKEŠ Autor je historik a profesor na Boston University.

Špionáž: hra pro grázly? FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

FOTO MEDIABANKA CZ / GETTY IMAGES

Proč se lidé stávají tajnými agenty a co o nich píší knihy

Jejich svět je čtivý, ale plný zrady, strachu a násilí. (Vlevo John le Carré a W. Somerset Maugham.)

Jen málo profesí má samo na sebe tak brutálně realistický názor jako špioni. „Kdo si myslíš, že jsme?“ vybuchl Alec Leamas, hrdina knihy The Spy Who Came in from the Cold. „Myslíš, že jsme kněží, svatí nebo mučedníci? Jsme banda bláznů a taky zrádců; jsme zbabělci, sadisti a ožralové, hrajeme si na kovboje a indiány, abychom si osladili naše mizerné životy.“ John le Carré, bývalý příslušník britské zpravodajské služby a autor tohoto a mnoha dalších románů o špionech během studené války, vytvořil svět, jemuž vládne cynismus a zrada. Je to svět, jímž točí kariéristé, svět, který drtí všechny, kdo mají víru nebo ideály. I duše v tomhle prostředí mají jizvy. Nikdo v něm

nikdy nevyhrává, nikdo z něj neodchází s čistým kontem. Je nasáklý ruskou vodkou a americkými cigaretami.

Špinavá práce Le Carré není sám, kdo varoval před nebezpečnou svůdností zpravodajské profese. „Neumím si představit,“ napsala známá britská novinářka a spisovatelka Rebecca West, „že by špionáž mohla vytvořit úspěšnou civilizaci. Je to hra pro grázly.“ Navzdory těmto varovným hlasům zůstává zpravodajství profesí, která vzrušuje a přitahuje lidi všech typů. Lze jistě namítnout, že je především třeba rozlišit mezi fízlem a zpravodajským profesioná-

lem. Nikdo nemá rád udavače, kteří poslouchají za dveřmi a hrají obojetnou hru proti vlastním přátelům. Naproti tomu zpravodajci získávají a předávají informace, které jsou ve své většině konstruktivní hlavně tím, že stabilizují mezinárodní scénu. Říká se, že Oleg Penkovsky, podplukovník sovětské vojenské rozvědky (GRU), který pracoval ve prospěch Britů a Američanů během karibské krize, zásadně přispěl k tomu, že nedošlo mezi Varšavskou smlouvou a státy NATO k nukleární válce. Západ totiž díky němu věděl, co Moskva zamýšlí, a proto mohl dosáhnout mírového řešení diplomatickou cestou. A tak byl Penkovsky, jehož Sověti popravili v roce 1963, jednou z má-

la obětí krize, která by bez jeho informací mohla vést až k nukleární katastrofě. Zpravodajce pracující pro dobrou věc až do sebeobětování lze vidět málokdy. Operují v temných koutech konfliktního světa a tak daleko od centra veřejné moci, aby mocní mohli předstírat, že s nimi nemají nic společného. „Byli ochotni použít informace obskurních agentů, o nichž sami nikdy ani neslyšeli,“ píše o politicích tohoto typu W. Somerset Maugham, další anglický spisovatel s osobní zkušeností ve světě profesionálních zpravodajců. „Vždycky ale v pravou chvíli zavřeli oči, aby nic z jejich špinavé práce neviděli, a mohli si tak dát své čisté ruce na srdce s pocitem, že se nedopustili ničeho nečestného.“ Drtivou většinu lidí ale zpravodajství nepřitahuje proto, že chtějí – tak jako Penkovsky – bránit dobrou věc a bojovat proti zlu. Svět tajemství je totiž přitažlivý sám o sobě a za všech okolností. Znalost toho, že realita, jak ji znají zasvěcení, není totožná s fasádou, kterou vidí veřejnost, dává informovaným iluzi moci. Svět tajemství je též vzrušující. Hrdina Maughamova románu Ashenden je bez sebe štěstím na začátku nové operace: „Neviděl důvod, proč by se neměl pokusit spojit osobní rozkoš s tím, co prospěje jeho zemi. Na tuhle cestu měl zbrusu nový pas a vypůjčené jméno a to mu dávalo příjemný pocit, že se stal vlastníkem nové bytosti.“ Tajemný svět zpravodajských služeb navíc přitahuje i proto, že je založen na kombinaci tří sil, které podle Fjodora Dostojevského kontrolují myšlení a chování lidí. Jsou to: zázrak, mysterium a disciplína.

Odevzdat svobodu A konečně, oblast tajemství přitahuje proto, že nám všem připomíná naší nicotnost. Toho lze dosáhnout i jinak, třeba na bitevním poli, kde se člověk kličkující mezi dělostřeleckými krátery rychle poučí o vlastní bezvýznamnosti. Svět špionů dokáže totéž, ale bez živočišného strachu, který přináší válka. R., velitel britské zpravodajské služby v románu Ashenden, informuje začátečníka: „Pokud vám všechno vyjde, nikdo vám nepoděkuje; jestli se dostanete do nesnází, nikdo vám nepomůže. Jste s tím srozuměn?“ „Naprosto,“ odpovídá hrdina. Je totiž zároveň přitahován pocitem moci, který mu dává znalost tajemství, ale zároveň i silami, které mu ukazují jeho bezmocnost. Ashenden, píše Maugham, měl pocit hrdosti nad tím, „že nebyl víc než malým šroubkem velikého a komplikovaného stroje“. Tohle téma zpracoval též le Carré v románu The Little Drummer Girl. Komando izraelské služby Mossad zrekrutuje pro svou protipalestinskou akci anglickou herečku, která je notorická svým propalestinským postojem. Jeho velitel totiž ví, že herečka „jako většina rebelů jen hledala lepší formu konformity“. Ve stejném duchu mluví i Dostojevského Velký inkvizitor. Lidé jsou pro něj věčnými rebely, kteří ale stále hledají někoho nebo něco, čemu by mohli odevzdat svobodu, kterou si předtím svou rebelií a s nasazením života vybojovali. Stát se tajným agentem pro svou zem je možná jedním z posledních způsobů, jak tohoto komplikovaného a pohyblivého cíle dosáhnout. IGOR LUKEŠ

RESPEKT / 41

CIVILIZACE

/ 19

KALEIDOSKOP

FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

Továrny na medvědy, příšerný hluk a farma nedotčených zvířat

Doby, kdy medvědi byli součástí našeho života, jsou dávno pryč.

Hluční turisté pomáhají zvyšovat početní stavy medvědů. Tuto dobrou zprávu pro školní výlety přinesl v srpnu časopis New Scientist. Vědci Owen Nevin a Barrie Gilbert si u pobřeží Britské Kolumbie všimli, že hluční zvědavci na místech s nejlepším úlovkem vadí hlavně velkým

samcům. Toho využívají samice s mláďaty, které se na uvolněných lovištích nasytí, aniž by přitom medvíďatům hrozilo zabití samcem. Díky tomu víc mláďat přežije a populace medvědů se rozrůstají. Podle výzkumníků se navíc zdá, že medvědice vnímají hluk autobusu jako sig-

nál, který oznamuje čas na klidnou snídani. I když už samci místo opustili, medvědice s mláďaty se neobjevily, dokud nepřijeli turisté. Podobná místa by se skoro mohla stát továrnami na medvědy, komentoval svá paradoxní zjištění Owen Nevin. Pro ČR je samozřejmě jeho teorie na hranici použitelnosti. Někde hluboko v beskydských lesích by se nám možná podařilo natrefit na starého zatoulaného huňáče a řevem ho zahnat, druhé fáze s krmením mláďat už bychom se ale kvůli nedostatku medvědích rodinek nejspíš nedočkali. Zato v Polsku si museli v minulých letech turisté pěkně zadovádět. Medvědů je tam totiž letos tolik, že správa tatranského parku v srpnu radši vyhlásila zákaz vycházení po dvacáté hodině. A na cestu mezi chatou Na Hali Kondratowej a horou Kopa Kondracka se kvůli množství huňáčů nesmí chodit vůbec. ••• Zatímco kanadské medvědí populace pod náporem hlučných ekoturistů utěšeně vzkvétají, obyvatelům České republiky nadměrný hluk ničí zdraví. Ze zpráv hygieniků, zdravotníků a správců silnic vyplývá, že trápí stovky tisíc lidí. Stal se tak jedním z největších environmentálních problémů země, a to za nevalného zájmu ekologických organizací i ostatní veřejnosti. Kvůli zvyšující se dopravní zátěži jsou domy u mnoha starších komunikací téměř neobyvatelné. Existuje sice zákon doplněný vládním nařízením, který říká, jaké limity mají být v okolí hlučných míst dodržovány, chybí ale plán, jak odhlučnění dosáhnout, a hlavně ochota státu, krajů a obcí poskytnout peníze na jeho uskutečnění. Jde minimálně o miliardy korun.

Situaci by měl pomoci vyřešit zákon o hluku v životním prostředí, který právě projednává parlament. (Jen na okraj – poslancům zdraví škodlivý hluk nejspíš těžkou hlavu nedělá, protože místo věcné debaty na toto téma se při projednávání zákona hlasitě hádali o privatizaci nemocnic.) Do roku 2007 mají vzniknout hlukové mapy a na jejich základě pak plány na ztišení nejhorších míst. Předloha do českého práva převádí unijní směrnici, kterou v Evropském parlamentu před čtyřmi lety prosadili holandští Zelení. Nizozemcům jako obyvatelům hustě obydlené a zároveň infrastrukturou silně protkané země došlo, že ticho je nadmíru vzácná a prospěšná věc. Proto mimo jiné navrhují vyhlášení tzv. tichých oblastí. Česká republika na tom zatím není tak špatně jako Nizozemsko, i u nás ale jasně pozorujeme znepokojivý trend – tichých míst ubývá. Zvlášť v centrech velkých měst je pak velmi jednoduché uvěřit představě rušné budoucnosti: vedle příjemně zvlněné krajiny nebo zachovalé přírody pro nás bude stále větším zážitkem důstojný klid chráněných tichých oblastí.

po celém světě – vlci v Americe, lvi v Africe, sněžní leopardi v Nepálu. Jak ale zjistil tým odborníků pod vedením Kate Grahamové z univerzity v britském Stirlingu, jejich zabíjení je možná zbytečné. Vědci procházeli všemožné světové studie o šelmách a dravcích, nepodařilo se jim ale doložit, že by farmářům působily významnější ztráty. Když už někde nějaká čísla našli, činil podíl predátorů maximálně tři procenta ze ztrát na hospodářských zvířatech. Podle vědců je také možné vysledovat jen velmi malou souvislost mezi jejich počtem na nějakém konkrétním místě a úbytkem chovaných zvířat. Strach z některých šelem racionální jistě není, statistické údaje se ale dají jen těžko vysvětlit farmářovi s pár kusy dobytka, kterému hladový lev zničil živobytí. Ochranáři proto chtějí hlouběji studovat, čím přesně se šelmy živí a zda by nešlo jejich pozornost od hospodářských zvířat odvrátit úplně. Možná se tak jednou dočkáme řešení, při němž se vlk nažere a farma zůstane celá. JAN STEJSKAL Autor je šéfredaktorem EkoListu.

••• Zdá se to být úplně jasné: šelmy způsobují chovatelům hospodářských zvířat velké škody, a proto je chovatelé zabíjejí. Odvěký střet mezi člověkem a šelmami vedl k vyhubení jejich původních populací i na našem území. O vlky jsme přišli už v osmnáctém století, v tom následujícím i o medvědy a rysy. V posledních desetiletích se k nám zase vracejí a konflikt ožívá nanovo. Podobně jsou velcí predátoři pronásledováni inzerce

Státní fond kultury České republiky vyhlašuje podle zákona č. 239/1992 Sb. uzávěrku žádostí o poskytnutí prostředků Fondu na podporu kulturních projektů. Formuláře žádosti a podrobnější informace jsou k dispozici na Internetových stránkách Ministerstva kultury – www.mkcr.cz a u správce Státního fondu kultury na adrese: Ministerstvo kultury ČR, P. B. 74, samostatné oddělení správy státních fondů, Maltézské nám 471/1, 118 01 Praha 1 – Malá Strana, tel. 257 085 246 (243, 247), fax: 224 317 261, e-mail: [email protected]. Žádosti na předepsaném formuláři přijímá správce Fondu

do 31. října 2004. Are you

a native English speaker

and a qualified

secondary school teacher Do you love teaching and the chance to make a difference in your students lives? We are opening a new private boarding school outside Prague and need teachers frome June 2005.

Pro nově otevírané osmileté kolejní gymnázium Open Gate Boarding School v Babicích u Prahy

hledáme tým

?

living in The Czech republic

Please apply in writing with C.V. and photo to [email protected] Pokud se cítíte odborně i lidsky připraveni pro práci v novém prostředí, s novými studenty a kolegy, zašlete svůj životopis s fotografií na adresu: [email protected]

vychovatelů a učitelů všech předmětů.

Vhodné i pro manželské páry. Podmínkou je znalost anglického jazyka a alespoň roční praxe v oboru.

20 /

POLEMIKA

4.–10. 10. 2004

Zbraň proti nedobrovolné sterilizaci FOTO IBRA IBRAHIMOVIČ

Stejně jako u klecových lůžek je zdrojem problémů paternalismus existence jiného systémového negativního jevu, totiž lékařského paternalismu, projevujícího se obecným nedodržováním mezinárodních standardů informovaného souhlasu. Informovaný souhlas musí být vskutku svobodný a s plnou znalostí všech variant. „Souhlas“ daný v tísni při porodu, pod nátlakem či na základě „jediné možné varianty“ autoritativně předložené lékařem – to prostě není informovaný souhlas. Takový souhlas je jen zdánlivý, neautentický, slouží lékařům jen jako alibi. A týká se to ovšem nejen sterilizací, ale samozřejmě i jiných závažných zákroků.

Nemohou tomu rozumět Snad na své cestě nepotká doktora Spoustu.

Mezinárodně sledovaná kauza „sterilizací romských žen“ má mnoho společných rysů s kauzou „dětí v klecích“, která zasáhla Českou republiku před čtvrt rokem. Společné je to, že je oživily mezinárodní nevládní organizace Sorosova okruhu sídlící v Budapešti – u klecí to byla MDAC (Mental Disability Advocacy Center), u sterilizací ERRC (European Roma Rights Center). Podobají se i tím, že problém byl formulován tak, aby byl mediálně co nejpůsobivější, i když se tím trochu pomíjí jádro věci, protože se potom neřeší problém, ale míra kritičnosti. Je tedy třeba zachovat chladnou hlavu a vytěžit z kritiky to podstatné. Už proto, že před námi leží skutečný problém, který nedávno popsal i Jan Kovalík v článku Zavřete oči, sterilizuji (Respekt č. 40/2004).

Pseudosouhlas není k ničemu Dílčí rozdíl oproti kauze „dětí v klecích“ je v tom, že ERRC už dva roky předvádělo na všech myslitelných mezinárodních scénách efektní vystoupení, při nichž tvrdilo, že Česká republika pokračuje v komunistické politice násilných steri-

lizací romských žen. Působilo to velmi sugestivně, jako by česká vláda uskutečňovala plíživou genocidu. Jako zmocněnec vlády jsem opakovaně žádal ERRC o to, aby předložilo konkrétní případy k prošetření – nejlépe nezávislé instituci, tedy ombudsmanovi – než začne pronášet paušální soudy v orgánech OSN, aniž přitom dá vládě reálnou možnost zjednat nápravu. ERRC dlouho zvláštním způsobem kličkovalo; poskytlo např. jména bez adres, neodpovídalo na výzvy ombudsmana apod. Nynější předání deseti konkrétních případů ovšem mění situaci a klíčovou otázkou se stává to, co Motejlův tým opravdu vyšetří. K šetření veřejného ochránce práv pochopitelně nemám přístup, takže se k jednotlivým kauzám nemohu vyjadřovat. Uvidíme, zda se prokáže nějaká individuální rasistická svévole ze strany lékařů. Jistě však žádné šetření neprokáže existenci skryté státní politiky, jež by zlovolně „pokračovala v komunistických praktikách“ namířených ke snížení porodnosti u romské menšiny. Naproti tomu jsem ale přesvědčen – mimo jiné i na základě již zveřejněných případů – že se ukáže, či lépe řečeno potvrdí,

Zůstaňme však u sterilizací: kolik žen, nejen romských, u nás za posledních 50 let podstoupilo „pseudodobrovolnou“ sterilizaci ve stejné modelové situaci jako ty romské stěžovatelky zmíněné v Respektu a jiných médiích, tj. pod diktátem „neotřesitelného vědeckého faktu“, že císařským řezem lze rodit pouze dvakrát? Budou jich jistě spousty. Přitom toto dogma není pravdivé a podle špiček naší porodnické profese (viz např. vyjádření bývalého prezidenta České lékařské komory prof. Bohuslava Svobody) se už od počátku 90. let v praxi neuplatňuje. Jenže Respekt zjistil, že někde se používají i zastaralá odborná dogmata spolu s autoritářským rozhodováním. Primář porodnického oddělení v Ostravě-Fifejdách dr. Spousta se dávno vyvrácenou verzí „neotřesitelné vědecké pravdy“ nadále zaštiťuje a považuje druhý císařský řez za důvod k provedení sterilizace. Co je na tomto problému specificky romského? Vůči méně vzdělaným pacientkám – navíc příslušnicím neoblíbené menšiny – se autoritářský paternalismus, vyjádřený heslem „nemohou tomu rozumět“, uplatňuje pokud možno s ještě větší samozřejmostí. (Pokud jde o přístup k dokumentaci, používá ovšem ministerstvo zdravotnictví toto hes-

lo paušálně ve vztahu ke všem pacientům bez rozdílu.) Přitom by to mělo fungovat naopak: u Romky či cizinky by vysvětlení mělo být pečlivější a citlivější právě proto, aby se riziko selhání interkulturní komunikace omezilo. Jenže lékaři jsou u nás málo cvičeni v komunikaci obecně, natožpak s kulturně odlišnými pacienty.

Tajit a tajit A co mohu pro překonání problému učinit já jako zmocněnec pro lidská práva, jemuž nepřísluší vyšetřovat individuální případy, ale navrhovat systémové změny? Podporovat a prosazovat konkrétní právní úpravu informovaného souhlasu, což činím; je již obsažena v návrhu nového zákona o zdravotní péči, bohužel dosud nepřijatého. (Jeho příprava se vleče již čtyři roky, poletuje mezi vládou a sněmovnou.) Pokud by mělo být přijetí tohoto důležitého zákona dále odkládáno, jsem připraven iniciovat menší novelu platného zákona o péči o zdraví lidu, alespoň ve dvou oblastech majících zásadní význam pro oblast lidských práv: informovaného souhlasu a práva pacientů i jejich pozůstalých na přístup ke zdravotní dokumentaci, ať skončí ty nesmyslné výmluvy na „neexistenci zákonného důvodu“. Utajování zdravotní dokumentace před pacienty či jejich pozůstalými se tentokrát dostalo do médií ve vztahu s tragickou smrtí slavného sportovce. Pseudodobrovolné sterilizace se naopak vynořují v souvislosti s tou nejzuboženější skupinou u nás, romskou komunitou. Jejich kořen, který ostatně sdílejí i s kauzou dětí v klecích, je však společný. Je jím paternalistické pojetí, přežívající z reálného socialismu, které považuje člověka ve všech těchto situacích za pouhý předmět péče, ne za aktivní subjekt čili lidskou bytost v pravém slova smyslu. JAN JAŘAB Autor je zmocněnec vlády pro lidská práva.

DOPISY Hrabal nepsal sebekritiku Naprosto oceňuji Váš článek Český velikán Magor (Respekt č. 39/2004), ve zmínce o Hrabalovi a jeho příspěvku do „nejhoršího bolševického časopisu“ Tvorby ale máte několik chyb. Nebylo to počátkem 70. let, ale na podzim roku 1975. Ale hlavně nešlo o „sebekritiku“ a zřejmě ji nenapsal ani Hrabal. Šlo totiž o jakýsi podivný rozhovor, který s největší pravděpodobností není autentický, ale vymysleli si ho redaktoři (asi Sýs a Pelc), čímž není řečeno, že ho Hrabal jaksi „neodsouhlasil“. V celém tom textu taky není nic o tom, že by Hrabal něco odvolával. Je to spíš takový blábol o tom, jak je rád, že žije v Čechách, a jak půjde volit. Trapné, ale nic o sebekritice. Chápu, že to mohlo i tak některé lidi naštvat, zklamat, zamrzet až do toho legendárního pálení knih... Jenomže: k tomu, co by se spíš než „sebekritika“ dalo nazvat jako uhýbavé oznámení loajality, Hrabal připojil Rukověť pábitelského učně, básnický text, který právě ukazuje, že je to úplně jinak… Pokud jde o Tvorbu, tak samozřejmě byla bolševická, ale existovaly mnohem horší plátky… Jiří Peňás, časopis Týden

Zdravice Magorovi Nepochybně měl Ivan velký význam zvlášť v době husákovské normalizace. Avšak některé aspekty v článku chybí. Vzpomínám na podzemní koncerty Plastiků a jiných kapel, na jejich neopakovatelnou atmosféru plnou euforie a extatičnosti, které nám dávaly aspoň na pár hodin zapomenout, v jakém že to žijeme policejním státě. Ani slůvka o úžasném pocitu sounáležitosti „vyděděných“, u kterých hudba vyvolávala opojení a umocňovala touhu po svobodě, na kterou bolševik odpovídal jak zhrzená milenka nenávistí a tvrdou represí. Nicméně pro mladší čtenáře bych rád podotknul, že Ivan undergroundu vládl skoro železnou rukou, a tím ho samozřejmě i atomizoval. Byl schopen do té chvíle vřelé přívržence Plastiků kvůli jednomu slovu exkomunikovat a dát jednou provždycky na index. Což jsem zažil okolo roku 75 na vlastní kůži. Nezmínění se o Martinových velkolepých exhibicionistických happeninzích v 90. letech, kupř. Na lávce u Karlova mostu, považuji za ne-

šťastnou, byť i třeba nechtěnou snahu ho stylizovat do role čítankového hrdiny. Pokud se nepletu, nebyla Křížovnická škola založena U Křížovníků, nýbrž v lokále U městské knihovny a zakládal ji s Neprašem Steklík a ne Stehlík. André Novák, Kassel, SRN

E. F. Burian trochu jinak Se zájmem jsem si přečetl článek v minulém čísle Respektu, týkající se inscenace E. F. B. Kladivo na divadlo. Jsem přesvědčen, že vaše vidění „poválečného“ E. F. Buriana je příliš jednostranné. Ano, z koncentračního tábora se vrátil jako člověk opojený vítězstvím, komunismem a osobní mocí. To ale nebyl celý Burian. Jedním z jeho prvních pravidelných rozhlasových pořadů byl pořad, v němž pomáhal lidem, kteří se vrátili z koncentračních táborů a hledali své příbuzné a přátele. Sám jsem tyto pořady pravidelně poslouchal, protože i z naší rodiny bylo přes třicet členů, kteří byli za války v koncentračních táborech. Zcela jste také „přehlédl“ období ke konci Burianova života, kdy se znovu stáhl do svého divadla Na poříčí. Tam už vůbec nezavrhoval svou předválečnou tvorbu, inscenoval např. v operním studiu svou lyrickou a zcela nepolitickou operu Alladin a Palomida, Lidovou suitu, znovu se vrátil k Žebrácké opeře. Dokonce se snažil, byť nepříliš úspěšně, podporovat kritickou divadelní tvorbu (třeba si vzpomínám na hru Jak žiješ, Václave Řího) atd. Byl v té době už značně zklamán komunistickým vývojem u nás. Asi byl už příliš nemocný, aby to dal najevo bojovněji, ale všechny jeho besedy s návštěvníky po premiérách, jichž jsem se velmi často účastnil, vyznívaly kriticky k poměrům. Kromě toho tu byly jeho velké zásluhy o výchovu celé herecké generace. Byl to velký umělec a charismatická osobnost. Kouzlu jeho osobnosti jsme podléhali i mnozí my mladí, politicky zcela jinak orientovaní. Petr Pokorný

Adresa Respektu: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 fax: 224 930 792, e-mail: [email protected]

RESPEKT / 41

K U LT U R A

/ 21

S Pinochetem za zády FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Usměvavý vousáč Luis Sepúlveda cestuje napříč Jižní Amerikou

Luis Sepúlveda: Ponižovat se nebudu.

Příběh rodiny chilského spisovatele Luise Sepúlvedy se odehrává v kruhu. Jeho levicově smýšlející dědeček uprchl po občanské válce před Frankem ze Španělska do Chile, on sám pak o 40 let později před Pinochetem z Chile zpátky do Španělska. Stejný časoprostorový oblouk neklidným 20. stoletím opisuje i Sepúlvedova autobiografická kniha Patagonský

expres, vydaná nedávno v českém překladu. Tvoří ji zápisky, které si spisovatel vedl ve vězení, na cestách světem a především při toulkách svou milovanou Patagonií – odlehlou divočinou na jihu Argentiny a Chile, kam byli odedávna posíláni nepohodlní lidé do vyhnanství a která se pro dobrodruhy všeho druhu stala zemí zaslíbenou.

Vězeňská univerzita Luis Sepúlveda (1949) je českému čtenáři takřka důvěrně známý. Jeho tři romány (Stařec, který četl milostné romány, Deník sentimentálního zabijáka a Sbohem, pampo), vydané česky v posledních čtyřech letech, nám ukázaly latinskoamerickou literaturu v jiném světle, než jak ji známe díky marquézovské generaci 60. let. Ekologický aktivista a usměvavý vousáč Sepúlveda už nebrouzdá bezčasým prostorem magického realismu, ale jeho knihy jiskří etickým nábojem, silnými příběhy či detektivními zápletkami. Patagonské zápisky začínají v šedesátých letech v Santiagu de Chile procházkami malého Luise s jeho povedeným španělským dědečkem – trockistou. Vnuk nesnášel každou neděli, protože děda ho napájel limonádou a nutil ho pak ostentativně skrápět zeď nenáviděného kostela: „Neděle, jak má být. Dočural jsem na schody před kostelem a zděšeně sledoval, jak děda shazuje sako, vyhrnuje rukávy košile a vyzývá kněze k souboji.“ Vnouček se povedl, stal se z něj přesvědčený komunista (děda nalitý vínem stěží zadržoval obrovské slzy: „Můj vnuk jde do stávky, kurva, je to má krev…“), toužící stát se Pavkou Korčaginem, nebo alespoň Che Guevarou. Místo toho „byl otravnej jak mor“, jak mu vysvětlila dívka, kterou se marně pokoušel sbalit. A pak nastala doba, kdy se s levicově, či jen „jinak“ smýšlejícími lidmi v Chile nikdo nemazlil. Pinochetova komanda sbírala do náklaďáků mladých levičáků, co se jim pod ruku vešlo, odvážela je na stadiony, mučila, vraždila či jinak nechávala „zmizet“. Chilský Korčagin strávil dva a půl roku v jedné z věznic ve smutném, deštivém Temuku. Zažil tu brutální výslechy, ale navázal také nádherná přátelství a doplnil si vzdělání, protože většinu politických vězňů tvořili vyhození univerzitní profesoři. Sepúlveda svou zkušenost studené války podává s tak odzbrojujícím smyslem pro humor, že je možné trnout hrůzou nad praktikami chilské junty a zároveň se prohýbat

Přesto z této životní kapitoly dokáže cestovatel vytěžit působení na provinční ekvádorské univerzitě, málem spadnout do chomoutu s bohatou šeredou a zamilovat se do patagonské divočiny, obydlené svéráznými pábiteli. „Mulat si mě prohlédl bez náznaku zájmu. „Dobré odpoledne,“ pozdravil jsem. „Tím bych si nebyl tak jistej. Co byste rád, mister?“ „Potřebuju letět do Cocy. Můžete mi říct, co pro to můžu udělat?“ „Jasně. To je potřeba roztáhnout ruce, pořádně se rozběhnout, aby vás to pěkně vyneslo, a srazit paty. Ještě nějaký přání?“ Nakonec se Sepúlveda s notnou dávkou štěstí dostane do Evropy a po devíti letech, když Pinochetova junta povolí smyčku, se dokonce smí podívat domů do Chile. Z někdejšího Guevary, vězně a exulanta, je už však tulák bez příčiny, světoobčan, těkavá literární hvězda a přítel jednoho z nejslavnějších píšících cestovatelů Bruce Chatwina. Vrací se tedy ne aby zůstal, ale aby zaznamenal svérázná místa a potkával lidi, kteří jsou mu blízcí. Jako třeba fyzika Klause Kučimaviče, který odmítl převzít Nobelovu cenu a na vysvětlenou utrousí: „Řekněte těm pitomcům, ať místo udělování cen nejdřív zarazí špinění atmosféry. Ceny jsou pro královny krásy.“ Až na konci své knihy Sepúlveda pochopí, že uskutečnil cestu, na kterou ho připravoval dědeček. Tenkrát, když malému Luisovi vkládal do rukou knihu Jak se kalila ocel, prorokoval, že chlapci začíná dobrodružství, jež možná nevede nikam, ale bude stát za to. A tak to je i se Sepúlvedovým cestopisem: chaotické zápisky uhánějícího Patagonského expresu možná na první pohled opravdu nikam nevedou, ale v míhajících se sceneriích za okny člověk občas zahlédne probleskovat hluboký vhled do smyslu lidského putování.

smíchem. „Vojáci měli neskutečně uznalé mínění o našich sabotážních schopnostech. Výslechů se kromě vojáků chilských, kteří se jako hostitelé chtěli předvést, účastnily opice z brazilské vojenské rozvědky – ty byly nejhorší – Američané ze Státního departmentu, členové polovojenských skupin z Argentiny, italští neofašisti a dokonce několik agentů Mossadu.“ Mučitelé, většinou bizarní pomatenci, obtěžovali nejen mlácením a elektrošoky, ale také svými literárními ambicemi, které musel Sepúlveda posuzovat. „Chci, abychom si promluvili jako spisovatel se spisovatelem,“ pravil jednou poručík zvaný Kopretina, který se dožadoval posudku na opsané básně mexického básníka Amada Nerva, jež vydával za své. Říci, že nejsou jeho, znamenalo mučidla, přiznat, že má Kopretina skutečně talent, definitivní ztrátu cti literárního kritika. „Přečetl jste si mou poezii?“ zeptal se a přisunul mi židli. „V tu chvíli mě nasral tak, že jsem se rozhodl, že i kdybych měl chcát krev, chrochtat místo řeči a nabíjet baterky jen tím, že se jich dotknu, nebudu se ponižovat.“ Drsnou životní zkoušku pak ukončil červen roku 1976, kdy byl Sepúlveda díky zásahu Amnesty International propuštěn.

Svobodné toulání Následné vyhoštění z Chile znamenalo počátek těkavého putování Latinskou Amerikou. Omámený volností pohybu a o dvacet kilo lehčí Sepúlveda se nejprve pokouší dostat se do Evropy, v pasu však překáží záhadný cejch písmena „L“. „Lump? Lotr? Lupič, K likvidaci? Nevím. Že by lepra?“ Z žádného latinskoamerického přístavu či letiště se nedá kvůli tomuto „L“ dostat. Sepúlveda se tedy toulá Paraguayí, Bolívií, Argentinou a všude před ním ožívá latinskoamerický strach konce 70. let, kdy se diktatury sobě podobaly jako vejce vejci: „Všechna setkání zanechávala hořkou a splývající pachuť: ti i oni žili ve strachu a pro strach. Vytvářeli si z něj bezvýchodné bludiště, kořenili strachem svá slova i své pokrmy.“

M A R K É TA P I L ÁT O VÁ Autorka je hispanistka, přednáší na FF UP v Olomouci. Luis Sepúlveda: Patagonský expres, překlad Jan Mattuš, vydalo nakladatelství Julius Zirkus, 2004.

Legenda o Zdeňku Svěrákovi FOTO ARCHIV ČT

Do českých kin přichází Tatínek Otec a syn Svěrákovi rozvířili v poslední době svůj idylický mediální obraz nečekaně otevřeným doznáním: pohádali se prý nad scénářem plánovaného filmu Vratné lahve. Syn Jan jej pokládá za slabý a nechce podle něj točit, otec Zdeněk se naštval a úspěšná rodinná spolupráce, která Česku vynesla jediného porevolučního Oskara, zdá se, končí. S představou, že poškorpení filmaři jej nechají nahlédnout za jinak neprůstřelnou fasádu svého „laskavého úsměvu“, tak vyráží divák do kina zhlédnout nový celovečerní dokument Tatínek, který režisér Jan o svém otci nedávno natočil. Jenže u Svěráků se nic nejí tak horké, jak se uvaří.

Panu učiteli s láskou Snad za to může tradice J. A. Komenského, každopádně je pozoruhodné, že český kulturní divák zbožňuje takové osobnosti, u nichž se kumštýřství, humor a „životní moudrost“ snoubí s jistou didaktičností. (Sex-appeal ani provokativnost nejsou na rozdíl od jiných národů vyžadovány.) Zdeněk Svěrák je toho dokladem – až do 60. let se živil jako češtinář na základní škole, v jemně ironické a přiznané formě cítíme pana učitele za jeho divadelním i osobním projevem. Snad jen Marek Eben, jehož dikce je ovšem

„Ukážu vám, jak se z klásku vytlouká zrno.“

podobná, se ve sféře šoubyznysu těší podobně široké přízni ne pro své dílo či činy, ale proto, jak „dobrý a moudrý“ se to zdá být člověk. To neznamená, že Zdeněk Svěrák za sebou nemá zajímavé dílo a život, jen nelze přehlédnout, že český veřejný prostor už dávno neobývá muž z masa a kostí, ale jakýsi virtuální světec, kolektivní projekce hodného pana učitele. Právě o něm se syn Jan bohužel rozhodl natočit film. Dráhu svého otce sleduje chronologicky od dětství a učitelování v Žatci přes krátké angažmá v Českém rozhlase, zakládání

Divadla Járy Cimrmana až po úspěšné porevoluční filmy, které dělali spolu. Před kamerou mluví většinou Zdeněk Svěrák sám, pokud se dostane ke slovu někdo další, pak jen dobří přátelé se stejným pohledem na věc. Senior tu připomíná učitele přednášejícího pečlivě přežvýkanou verzi vlastního života. Bez jakýchkoli doplňujících otázek mu tak například projdou zamyšlení typu „do strany jsem (před rokem 1968) vstoupil proto, že jsem si myslel, že když tam bude hodně slušných lidí, tak se strana změní, což se také stalo“. Na podpis Anticharty se syn neptá vůbec, přitom Svěrák s ko-

legou Smoljakem byli jedni z mála, kteří se za něj – alespoň po revoluci – veřejně styděli, a mohli by tedy 70. léta reflektovat zajímavě. Pokud režisér zrovna nenechá tatínka rozprávět o životě, natáčí jej na chalupě při zedničině, luštění křížovek, hrátkách s vnoučkem a jiných bohulibých činnostech. Chvílemi máme pocit že sledujeme vysílání pro školy – psaní textů dětských písniček Zdeněk například přirovnává k procesu, kdy se „z klásku vytlouká zrno“. Žluté, vpravdě „svěrákovské“ světlo umocňuje hřejivé vyznění těchto chvil. Paján takového kalibru by neslušel ani

osobnostem, jimž ho společnost dluží, natož člověku, který při všech sympatiích potřebuje spíše odmytizovat.

Tatínek na hrad Až na samém konci dojde na slibovanou třenici ohledně filmu Vratné lahve. Zdeněk je evidentně roztrpčen, že se synovi scénář pojednávající o stáří nelíbí, Jan (nyní už před kamerou) se trochu vykrucuje, ale pak otci vmete do tváře, že není schopen napsat upřímnou výpověď o tom, „jak je hrozný bejt starej, když tě nikdo nechce“. Během této hádky a pár dalších situací se spíše nechtěně leccos poodhalí – nechuť Svěráka seniora dívat se zpříma na negativní stránky života, snaha vyhýbat se konfliktům, barvit svět do růžova. Cítíme, že syn se tomuhle vidění začíná trochu vzpírat, ale jeho dokument zároveň prozrazuje, že v něm vězí až po uši. Vysvětluje sice otci, že v jeho scénářích chybějí záporné postavy a konflikt, ale sám se při natáčení tatínkova portrétu nesnaží hledat nic rozporuplného. Nemá vůli se přít, bojovat o to, aby ukázal víc než otcovu televizně laskavou tvář. Tu, kterou by mnoho Čechů tak rádo vidělo kynout z Pražského hradu nebo viset zarámovanou nad školní tabulí. PETR TŘEŠŇÁK

22 /

K U LT U R A

4.–10. 10. 2004

Koule na kopci FOTO 12 15

F O T O M I R O S L AV H Á K

F O T O VÁ C L AV C H O C H O L A

Výstava Libeňský plynojem přesahuje kontext výtvarného umění

Víc než tvar

Každý si na něm našel své. (Libeňský plynojem v podání Miroslava Háka, Václava Chocholy a zdolán dobyvateli ze skupiny 12.15.)

Praha vyniká řadou panoramat. Ta nejproslulejší, jež se utvářela déle než tisíc let v plodné souhře lidské invence s přírodním terénem, se otevírají v samém jádru města. Scenerie Pražského hradu s Karlovým mostem, staroměstských věží nebo opevněné vyšehradské skály patří k české metropoli jako kanály k Benátkám. S tak vyváženým celkem se nové prvky sžívají jen obtížně. A nemusí jít jen o okázale zpupné stavby typu vědeckofantastické televizní věže na Žižkově. Libeňský plynojem není z vyhlášených vyhlídek vidět, jinak by jistě také vyvolával vášnivé spory. Naštěstí se nachází za obzorem. Vznikl jako ryze industriální projekt na rozhraní Karlína, Vysočan a Libně, tedy v průmyslové oblasti, kde se nedbá na rafinovaná kouzla Prahy magické, ale na účelnost, bezpečný provoz a nízký rozpočet. Že je neobyčejně krásný, to rozpoznalo pár mladých malířů, fotografů a básníků až po realizaci stavby. V jistém smyslu – poetickém, ironickém, ale také z hlediska moderní kompozice a výtvarného tvarosloví – lze panorama s plynojemem pokládat za moderní protějšek staroslavných Hradčan, i když pochopitelně nepři-

tahuje zdaleka tolik turistů. V českém moderním umění však má přinejmenším srovnatelný význam, což dokládá i výstava Libeňský plynojem, kterou v Domě U zlatého prstenu uspořádala Galerie hlavního města Prahy a která potrvá do 2. ledna 2005.

Modelka pro každého Tlakový plynojem ve tvaru koule byl na nezastavěném kopci nad Palmovkou vybudován roku 1932 jako první zařízení tohoto typu v Čechách. Blyštivý, přísně geometrický útvar o průměru dvaceti metrů nad městskou částí, jež si dlouho udržovala ráz ospalého maloměsta, působil cizorodě. Současníkům se zdálo, jako by na křovinaté návrší nad křižovatkou přistála nějaká futurologická fantazie Karla Čapka, v šantánech se na jeho účet žertovalo, ale v avantgardně laděných časopisech byl vychvalován jako dílo technicky i esteticky dokonalé. Propagátorům funkcionalismu imponoval hlavně svou oproštěností od všeho, co bylo pokládáno za umění. Stavba postrádala dekorativnost i umné rozvržení hmot, byla to prostě jen ocelová koule, tvar z hlediska účelu nejlogičtější (pojme nej-

víc obsahu), ale z hlediska stavebnictví krajně nezvyklý. Jednoduchá a odvážná konstrukce plynojemu jako by demonstrovala vymanění inženýrského pojetí stavebních úkolů z nadvlády dějin architektury, což se příznivcům konstruktivistických proudů avantgardy jevilo jako skvělý krok kupředu. Jen k málokteré revoluční realizaci byl osud tak podivuhodně milostivý. Koule na kopci dokonale srostla se svým okolím jako přirozená součást městské krajiny, zároveň si však podržela původní znepokojivost. Během sedmdesáti let své existence navazovala důvěrné známosti s novými generacemi umělců, kteří vkus a názory svých předchůdců zpravidla odmítali, rádi však přejímali jejich osvědčenou modelku. Po flirtu s avantgardisty, které ve třicátých letech okouzlila moderní, praktickou, krajně střídmou, ale o to originálnější elegancí, zažila ve čtyřicátých letech zřejmě nejslavnější období, když pro ni zahořeli civilisticky zaměření umělci ze Skupiny 42, jimž ztělesnila vzrušující fantomatičnost zdánlivě obyčejného života na periferii. V dalším desetiletí se na chvíli zapletla se socialistickými realisty jako vidina budovatelských zítřků, ale v šedesá-

tých letech, když z dolejší Libně začala mocně vyzařovat hrabalovská poetika, se snadno a ráda mysticky přepodstatnila v obrovitou perličku na dně. A v devadesátých letech dokázala posloužit i konceptualistům, kteří se na ni vydrápali v rámci happeningu Český glóbus. Výstava zachycuje všechny zmíněné polohy. Prvotní obdiv k inženýrské konstrukci se odráží ve fotografiích nedávno zesnulého Alexandra Hackenschmieda či Pavla Altschula, který svým způsobem předjímal novodobý trend high-tech. Za přechod k odlišnému vnímání stavby lze pokládat snímky Miroslava Háka, které plně respektují technicistní modernitu objektu, ale mají smysl i pro jeho poetickou přeludnost. Z četných kreseb i obrazů Františka Grosse, pro nějž se plynojem stal osudovým motivem, lze vyčíst celý rejstřík významů – někde vidíme zlověstný plod městské džungle, jinde kulovitého osamělce ztraceného v pláních plevelu a harampádí. S nostalgií po balonech ztvárnil stavbu Kamil Lhoták, zatímco Václav Chochola ji využil k důmyslnému prolínání konkrétní reality s abstrakcí a Ladislav Michálek k lyricky melancholickým vizím. Koule vyhovovala stejně dobře klasickým i romantic-

Zhoubní Psychic TV v Praze FOTO ARCHIV PSYCHIC TV

V Rock Café se odhalili ničitelé civilizace

P-Orridge: Chci prsa a co má být?

Takový koncert, jaký se strhl minulou středu v pražském klubu Rock Café, naše hudební scéna dlouho nepamatuje. Ne že by americko-britská formace Psychic TV hrála nějak převratně novou hudbu. Ohromující byl spíše celkový dojem akce a hlavně vystoupení čtyřiapadesátiletého frontmana kapely Genesise Bryera P-Orridgeho – muže, který před třiceti lety stál u zrodu industriální hudby a dnes šokuje publikum experimenty s vlastním tělem.

Are you free? Psychic TV nasazují první meditativní akord, na pódium vstupuje Genesis Bryer P-Orridge v ženských šatech a odříkává jakousi ironickou pseudomodlitbu. Zkreslený zvuk valící se z přebuzených reproduktorů

znemožňuje plně rozumět textu, ale o to nakonec až tak nejde. Pozornost všech se stejně od začátku upírá především k podivnému uměleckému dílu, jímž je P-Orridge sám. Jeho částečně obnaženou hruď korunují prsní implantáty, obličej připomíná dobře udržovanou čtyřicátnici, útlá stehna prozrazují odsátí tuku, a úsměv odhaluje stoprocentně zlatý chrup. „Are you free, really free?“ bouří refrén druhé punk-rockovo-psychedelické písně. Je to vlastně motto celého P-Orridgeho díla, které od počátku provokativně zkoumá hranice svobody projevu a zároveň vyjadřuje silnou nechuť k jakýmkoli společenským autoritám, které člověku radí, jaký má být nebo jak má vypadat. P-Orridge došel ve svém uvažování až tak daleko, že se společně se svou ženou rozhodli zrealizovat na sobě samých „uměleckou akci“ Breaking Sex – zrušit hranice pohlaví, co nejvíc se k sobě přiblížit, a vytvořit tak jakéhosi androgyna, tělo mezi mužem a ženou. Za tím účelem podstupují již dva roky v New Yorku sérii plastických operací a také částečnou hormonální terapii. I otrlejším vyznavačům moderního umění možná nad takovým projektem zaskočí, ale tenhle člověk si s konvencemi zkrátka nikdy nelámal hlavu. Genesis Bryer P-Orridge (vlastním jménem Neil Megson) vyrostl v Menchesteru. Přezdívku Genesis dostal ve škole podle první knihy Bible, P-Orridge neznamená nic jiného než porridge (ovesná kaše), kterou v časech chudoby hojně konzumoval. Koncem 60. let založil umělecké sdru-

žení performerů C.O.U.M., jehož aktivita vyvrcholila v září 1976 výstavou Prostitution v londýnské státní galerii. Jedna z členek sdružení se nechala fotografovat pro erotické časopisy a výsledek hrdě prezentovala, P-Orridge zase vystavil objekty vytvořené z použitých dámských tamponů. Expozice vyvolala skandál, který se řešil dokonce v britském parlamentu. „Obscénní. Ďábelské,“ hřímal tehdy konzervativní poslanec Sir Nicholas Fairbairn, „veřejné peníze jsou mrhány na ničení společenské morálky. Ti lidé jsou zhoubou naší civilizace.“

Odhoďte DNA Na vernisáži kontroverzní výstavy měla zároveň premiéru hudební skupina Throbbing Gristle (Pulsující chrupavka), kterou mezitím P-Orridge s dalšími přáteli založil, aby prozkoumal hranice svobody v dalším tvůrčím oboru. Materiálem ke skládání se mu stal hluk, industriální zvuky a přehrávání různě nastříhaných magnetofonových pásků. POrridge tuto metodu mimo jiné odvodil z literárního díla amerického spisovatele a svého blízkého přítele Williama Burroughse. Throbbing Gristle záhy založili vydavatelství Industrial Records a stali se inspirací pro nový styl zvaný industrial. Když se řady fanoušků rozšířily a skupina začala začátkem 80. let vykazovat značný komerční potenciál, rozhodli se členové chrupavku rozpustit, protože již „splnili misii“. P-Orridge zanedlouho zakládá kapelu Psychic TV, která je svým romantic-

kým tvůrčím sklonům. Oba póly jsou dokonale spojeny v mistrovsky komponovaných fotografiích Josefa Sudka z konce padesátých let.

kým, téměř popovým repertoárem v podstatě antipodem dřívější. Umělec ale ani zdaleka nevyklízí pozice na poli vrcholně kontroverzního experimentu: spolu s novou kapelou totiž zároveň zakládá také sdružení The Temple of Psychic Youth (Chrám psychického mládí), v němž zkoumá účinky různě ustavených magických rituálů na lidskou psychiku. Sdružení se během deseti let rozvíjí téměř do podoby sekty, ovšem když je P-Orridge na nejlepší cestě stát se guru, sdružení opouští s vysvětlením, že „nemá rád organizace jakéhokoli druhu“. Pro Psychic TV objevuje novou inspiraci v taneční hudbě, organizuje v Británii první taneční párty a rozjíždí hudební styl Acid House. Jeho „magické“ aktivity ovšem už tou dobou sleduje Scotland Yard a začátkem 90. let po několika domovních prohlídkách a obvinění z obscénností se P-Orridge rozhodne raději odejít do USA. Tady se načas odmlčí, zvláště kvůli těžkému úrazu, který si přivodí při požáru. Koncem 90. let pak začíná pracovat na literárních textech a autobiografii. Až na začátku nového století, kdy se už zdá, že starý revolucionář odešel definitivně do důchodu, nečekaně obnoví projekt Psychic TV a začíná radikálně experimentovat s tělesnou modifikací. „Je čas odhodit starou biologickou určenost, předělat ji, postavit se DNA a stvořit novou androgynní lidskou bytost,“ hlásá znovuzrozený P-Orridge a dodává: „Tak si zasloužíme budoucnost uvědomělých bytostí.“ J A R O S L AV PA Š M I K

Jádrem expozice jsou vizuální díla, fenomén plynojemu však své výtvarné zrcadlení přesahuje. Věcnou a technickou podstatu objektu představuje na výstavě dokumentární film s archivními záběry. Silné souznění s různými polohami lidské senzibility zase vyjadřují úryvky z literárních děl. Josef Škvorecký mu například věnoval Blues libeňského plynojemu z roku 1958 a Miloš Urban jej explozivně začlenil do svého předloňského románu Paměti poslance parlamentu. Rozinkou na citátovém dortu je postřeh Vladimira Nabokova v rané próze Zoufalství z roku 1932, jejíž děj začíná roku 1930 v Praze: „Jedinou krásnou věcí v krajině byl plynojem na kopci.“ Nahlédneme-li do knihy, jež v českém překladu vyšla před sedmi lety, zjistíme, že i světoznámému literátovi posloužila libeňská koule k efektu hlavně výtvarnému. Nejenže ji na zaneřáděné návrší umístil o dva roky dřív, než se tam opravdu ocitla, ale přebarvil ji navíc načerveno, snad aby lépe kontrastovala s šedí popisovaného města. Nenápadná výstava na téma jediného lokálního motivu nabízí podněty k dalekosáhlým meditacím o souvislostech mezi tradicí a modernou, uměním a technikou, kulturou a civilizací. Svým charakterem poněkud vybočuje z proudu expozic věnovaných individuálním výkonům osobností, které si prezentaci dokážou zařídit. Ale také výstava o plynojemu si našla osvíceného patrona v Pražské plynárenské a. s., pro niž zřejmě symbolizuje sepětí energetiky s kulturou. VIKTOR ŠLAJCHRT

inzerce

RESPEKT / 41

SCÉNA

TIP

KNIHY

R.E.M. volí Kerryho Politika George Bushe rozčílila už hezkou řádku amerických muzikantů a alba, která se více či méně explicitně o republikánského prezidenta otírají, se za oceánem rodí jak houby po dešti. K volání po změně v čele státu se toto pondělí přidá svou novou deskou Around the Sun i skupina R.E.M. Trio hudebníků se dokonce přímo zapojilo do volební kampaně společnými koncerty s Brucem Springsteenem v rámci kampaně Vote For Change, jež má podpořit Johna Kerryho. R.E.M. světové popularity dosáhli především inteligentním pojetím popu, v němž kombinují chytlavé až hymnické melodie s nezaměnitelně křehkou náladou písní, na níž má největší podíl zpěvák Michael Stipe. Jejich patnáctá deska v řadě, Around the Sun v tomto směru víc než důstojně drží kurz. Hudební jazyk kapely neprošel žádnou revoluční proměnou, album je ovšem plné výborných hitů, příjemně střídá nálady a občas u introvertních romantiků jejich střihu překvapí nezvyklou inspirací jako v countryově naladěné Final Straw, kterou R.E.M. zároveň protestují proti irácké válce. Explicitně politických textů se fanoušci skupiny, odkojení přece jen subtilnějšími emocemi, nemusejí ovšem příliš obávat – R.E.M jimi opatřili jen několik málo písní. Při nedávné tiskové konferenci se kytarista skupiny Peter Buck celkem s pochopením vyjadřoval o šíření hudby na internetu, zájemce o nákup nové desky si ji tedy může bez výčitek nejprve pustit na www.myspace.com/rem/. – PT –

William Gibson se proslavil románem Neuromancer z roku 1985, jímž nastolil trend zvaný kyberpunk. Vyšel sice z vědeckofantastické klasiky, terénem pro dobrodružství mu však je počítačová síť. Knížka Jak vypálit Chrome shrnuje povídky, které napsal do roku 1986. Česky vyšla už jednou v nepříliš kompetentním překladu, nyní ji pro brněnský Návrat skvěle přetlumočil Josef Rauvolf, zasvěcený znalec americké rockové subkultury. Jeho verze napovídá, že tou nejtrvalejší hodnotou Gibsonových próz je jazyk. Strhující vyprávění je upředeno z reálného i virtuálního pojmosloví, přičemž pojítkem je hackerský slang, připomínající mluvu drsných outsiderů z chandlerovských detektivek. Celek působí jako heroický epos časů, které ještě nenastaly.

FILM ••• Dva roky po výpravném svazku bájí a pověstí severoamerického indiánského kmene Lakotů vydává Argo pod názvem Duch s rozkvetlým penisem soubor mytologie Indiánů Jižní Ameriky, který připravil Mnislav Zelený-Atapana. Bájné příběhy, z nichž dodnes živě zní moudrost, poezie i humor přírodních národů z povodí Amazonky, jsou seřazeny podle etnických skupin do deseti oddílů od západních Tacanů po východní Yanomamy. Knihu autor připsal „nejen všemu amazonskému lidu, který stále žije tak, jak zákony kázaly mu, nýbrž i těm, kteří přežili hrůzy akulturuce, a přesto se cítí Indiány“ – jmenovitě uvádí Ramaya, náčelníka Eceejů, a svého adoptivního otce šamana Guňitze z kmene Yawalapiti. – VŠ –

dík se do ní zamiluje a uteče s ní, po krvavých milostných peripetiích pak v závěru filmu nachází útočiště opět v chrámu. Dodejme, že sám Kim Ki-Duk se dva roky připravoval na dráhu buddhistického duchovního, tématu tedy dobře rozumí.

Jihokorejský režisér Kim Ki-Duk patří k nejpopulárnějším asijským filmařům současnosti. K jeho poznávacím znamením patří poetická melancholie, střídaná s drsnou ironií a záměrným šokováním diváka. Minulý rok se v českých kinech objevil v rámci projektu 100 Ki-Dukův snímek Ostrov, tento čtvrtek do distribuce přichází další dílo, drama Jaro, léto, podzim, zima… a jaro z roku 2003. Děj filmu se odehrává v kruhu – na začátku sledujeme starého buddhistického mnicha, který v malém chrámu postaveném na pontonech na jezeře vychovává mladého mnicha. Poklidnou rovnováhu naruší příchod nemocné dívky, která se chce v klášteře vyléčit. Mla-

••• Festival Ekofilm se nikdy nedokázal v českém prostředí prosadit mezi prestižní filmové přehlídky, zůstává spíše komorním setkáním lidí mimo hlavní proud a nezávislé trendy. I tak ale nabízí mnoho různých pohledů na přírodu, krajinu a jejich ochranu, k nimž by se člověk jinak dostával stěží. Tento rok proběhne v Českém Krumlově a Českých Budějovicích od pondělí 4. do neděle 10. října, hlavním námětem letošního ročníku bude voda. Diváci uvidí například dokumentární filmy o plitvických jezerech, záchraně medvědů v Evropě nebo roli supů v přírodě. Kompletní program najdete na adrese www.ekofilm.cz. – PT –

TELEVIZE

D I VA D L O vatel nikdy společnost nezměnil,“ tak zní poslední věta díla, které pro české publikum režíruje Arnošt Goldflam a jehož hlavní role ztvární Daniela Kolářová a Vanda Hybnerová.

Obrovská až komická životní skepse je tématem hry U cíle rakouského dramatika Thomase Bernharda, kterou v české premiéře uvádí v sobotu 9. října pražské Divadlo Komedie. Autor znázorňuje svůj vyhraněný pohled na svět prostřednictvím příběhu matky a dcery. Nechuť ke společnosti, partnerům a sobě samé vede hovornou máti k psychickému týrání nemluvné dcery, která je přitom jedinou bytostí sdílející s ní ještě její osud. Autor vytvořil hru v poslední dekádě svého života, kdy už byl téměř přesvědčen, že jeho díla jsou v Rakousku pouhým hrachem házeným o stěnu. „Žádný spiso-

••• Tajemství obestírá premiéru původní české hry Pronásledování a umučení dr. Šaldy, která se chystá ve čtvrtek 7. října ve Stavovském divadle v Praze. Dramaturgové tvrdí, že tvůrce jim poslal text hry anonymně, a anotace tedy uvádí jako autora Anonyma. Obsah díla pak přibližují slova režiséra Michala Dočekala: „Je to komedie o normalizaci, v hlavní roli vystupuje osud dvou generačních vrstevníků a jejich mizerný život. Spíš fraška než komedie, ve které se cestuje časem, ale o Husákovi nepadne ani slovo, a která nemá se spisovatelem a kritikem stejného jména nic společného.“ V ústřední dvojroli se představí Miroslav Donutil. – JP –

Přehlídka filmů Stanleyho Kubricka pokračuje v pondělí 4. 10. od 21.30 na ČT 2 historickým filmem podle románu W. M. Thackeraye Barry London. Předloha klasického satirika pojednává o osudu irského mladíka, jemuž zemře otec, a on se vydává s prázdnou kapsou na zkušenou do světa. Dobovou satiru využil Kubrick jako prostředek k nadčasovému zkoumání nemocí lidské společnosti. Snímek získal čtyři Oscary. ••• Pozoruhodné drama z japonského zajateckého tábora na Jávě vysílá ČT 2 v nedělním (10. 10.) filmovém klubu přesně o půlnoci. Hraný film Veselé

vánoce, pane Lawrenci vznikl podle autobiografické knihy jihoafrického spisovatele Laurense van der Posta. V malém prostoru vymezeném zdmi tábora se střetávají odlišné nátury japonských věznitelů, pohrdajícími svými britskými zajatci už proto, že nevolili raději smrt, a uvězněných Britů. Konflikt vypukne ve chvíli, kdy se do rukou kapitána tábora Yonoie, zakládajícího si na samurajském kodexu cti, dostane britský major Celliers, odhodlaný nenechat se zlomit za žádnou cenu. Zahrál si ho britský rockový zpěvák David Bowie. – PT –

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

MIMOCHODEM

USA: Indiáni hledí vpřed

Mistrovství sloupku

„Všem našim domorodým americkým přátelům říkám: svaté kolo bylo znovu obnoveno. Kruh se uzavřel.“ Těmito slovy předminulý čtvrtek zakončil senátor Ben Nighthorse Campbell svou řeč k pětadvacetitisícovému průvodu Indiánů táhnoucímu se za zvuku bubnů a zpěvu tradičních písní Washingtonem. Jediný indiánský zástupce v Senátu (náčelník severních Čejenů), ozdobený tradiční čelenkou s ptačími pery oznamoval možná nejradostnější událost v novodobých dějinách původních obyvatel Želvího ostrova: otevření Národního muzea amerických Indiánů. Americká média se vysloveně vyžívala v popisech pestrobarevného průvodu, jaký se na washingtonském Mallu nevidí často: do americké metropole na zahájení provozu muzea dorazili zástupci více než 400 kmenů od Aztéků až po polární Inuity ze severu Kanady. Pod orlími čelenkami, jelenicovými vestami, oštěpy či tomahawky reportéři s gustem zaznamenali poslední módní výstřelek indiánského dorostu – tričko s vyobrazením pomalovaných bojovníků z 19. století a nápisem „Bojujeme s terorismem od roku 1492“. Moderní indiánskou přítomnost pak nejlépe doložila smuteční stráž mužů z kmene Hopi, kteří vzdávali čest 23leté Lori A. Piestewě, jež jako první indiánská žena v historii padla v zahraničí v uniformě americké armády (v dubnu 2003 v Iráku). V procesí panovala vysloveně povznesená nálada – hovořilo se o zno-

vusjednocení rodiny a o otevření muzea jako důležité satisfakci za staletí genocid. „Je pro mě těžké radovat se a nemyslet na všechna příkoří, která bílí Indiánům způsobili,“ prohlásil jedenapadesátiletý Harlan Medvědí tlapa z kmene Gila, který na slavnost dorazil z Arizony. „Tohle byla naše země a oni přišli, vzali si ji bez optání a zbytečně zmasakrovali spoustu lidí. Ale to bylo včera a já se musím dívat směrem k zítřku.“ Založení indiánského muzea na posledním volném místě na washingtonském Mallu prosadil v roce 1989 v Kongresu stejný muž, který slavnost nyní zahajoval – Ben Nighthorse Campbell – spolu s kolegou Danielem K. Inouyem, domorodcem z Havaje. „Nemohli jsme uvěřit, že z více než 400 soch a monumentů ve Washingtonu není žádná věnovaná americkému Indiánovi,“ vysvětlil Inuyo svůj nápad. Stavba trvala patnáct let a rozpočet se vyšplhal na 219 milionů dolarů – část z něj pokryly zisky z provozování kasin v indiánských rezervacích osvobozených od daní. Mu-

/ 23

zeum mělo být od počátku koncipováno jinak než obvyklé instituce zabývající se historií Indiánů. Pojmy archeolog a antropolog totiž v domorodých jazycích po staletí zněly jako hanlivá označení pro barbary, kteří vybírají kosti z posvátných hrobů, expozice 8000 exponátů tedy nevychází z obvyklých vědeckých kritérií, ale má evokovat, že indiánská kultura není muzeální položka, ale živý duchovní proces. Vystavené předměty tak například mohou být kdykoli navráceny příslušným kmenům, pokud si je vyžádají. Muzeum rovněž ignoruje vědecké teorie o osidlování Ameriky včetně té převládající o přechodu migrantů z Asie přes zamrzlou Beringovu úžinu – jsou totiž v rozporu s mytologií mnoha kmenů. „Je to mnohem více katedrála než muzeum,“ napsal list Washington Post. Sebevědomě a střízlivě se pak indiánští kurátoři vypořádali s nejsmutnější kapitolou svých dějin – bělošskou koloniální genocidou. Nezapomínají na ni, ale zároveň na traumatu svoji historii nestaví. „Nikdy neopomeneme zaznamenat jediný bolestivý příběh, který uslyšíme,“ říká ředitel muzea Richard West jr. „Ale přes obrovskou důležitost staletí válek, nemocí a exilu – tvoří ta perioda maximálně 5 % našeho pobytu na téhle polokouli. A my nestojíme o to změnit muzeum amerických Indiánů v muzeum indiánského holocaustu.“

Před několika týdny vyšel v sobotních Lidovkách vtipný sloupek, v němž filozof Tomáš Kulka doporučil řešit jednu z přetřásaných afér pomocí detektoru lži. Mnohé čtenáře pobavil, málokterý ovšem předpokládal, že se nápadu někdo odpovědný chopí. Hned v pondělí to učinil sám ministr vnitra. Z nenápadné glosy se postupně vyvinul ohromující happening, který zatím zdaleka neskončil. Podobně úspěšný sloupek dějiny české žurnalistiky snad ani neznají. Detektor lži známe hlavně z thrillerů a detektivek. V literatuře se významněji uplatňoval po polovině minulého století, ale pak se až donedávna jevil jako pozapomenutý, mile archaický pozůstatek zašlých dob. Bujarý vědeckotechnický optimismus se tehdy na chvíli prolnul s dosud nezpochybněnými mravními zásadami, při jejichž překračování se provinilci ještě styděli. Podezřelé individuum rozpoznal čtenář okamžitě: těkalo očima, mluvilo trhaně a tváře mu obléval pot, zatímco poctivec, jenž neměl co tajit, se vyznačoval jasným pohledem i řečí. Bylo by to báječné vodítko, kdyby jej u nás nezproblematizovala skutečnost. V letech, kdy v Americe triumfoval detektor lži, sledovali Češi fyziologické příznaky provinilosti v dokumentárních záběrech z procesu se Slánským. Obžalovaní byli bledí, zpocení, klopili zrak a mluvili nezřetelně, zato prokurátor přímo ztělesňoval pravdu vítězného lidu. O pár let později stát připustil, že to byla lež a že popravení byli ve smyslu obžaloby naprosto nevinní. V oněch letech se ostatně člověku vyplatilo dát si pozor na každého, kdo se rozhlížel příliš jasným pohledem a zvučně halasil, jako by neměl co skrývat. V kriminalistice se detektor lži uplatňuje déle než půlstoletí, ale jeho využití v politickém zápolení je novinkou. Třeba bude převratná jako mnohé, co vzešlo ze střední Evropy. Proč by například v amerických volbách nemohl detektor sehrát důležitější roli než televize? Dojmy diváků rozhodně nebudou tak vědecky objektivní jako křivky tepových frekvencí soupeřících kandidátů. Detektor vynese pravdu na denní světlo i z těch nejtemnějších politických zákoutí. Trochu ovšem záleží i na tom, kdo s pravdou zrovna zachází. Všichni Kréťané jsou lháři, pravil kdysi jeden Kréťan a lidstvo o tom dodnes mudruje. V hlubších historických vrstvách by se možná našla ještě lepší inspirace – boží soud. Ve středověku se prověřované osoby v zavázaných pytlích naházely do vody, a kdo se neutopil, nelhal. S jistým rozechvěním nyní čekám, jak se k mému nápadu postaví odpovědné orgány. Není vyloučeno, že tenhle sloupek taky brzy vstoupí do dějin.

PETR TŘEŠŇÁK

VIKTOR ŠLAJCHRT

24 /

M I N U LÝ T Ý D E N

4.–10. 10. 2004

sv. Václava. Otto Habsburk odhalil ve Františkových Lázních bronzovou sochu císaře pána Franze Josefa. David Koller uspořádal v Praze koncert S komunisty se nemluví. Sociální demokracie prosadila s podporou komunistů zákon, že lidé, kteří dosud neuspěli v boji o návrat svého majetku ukradeného jim kdysi v dobách kolektivizace, už nic nedostanou. Počet domácností připojených k internetu přes rychlou telefonní linku ADSL překonal 50 tisíc. Ministr informatiky Vladimír Mlynář ohlásil do médií, že pošta zůstane státu. Vy nás urážíte a my vás budeme žalovat, protože my se pevně držíme zákonů, řekl majitel farmy na kožešinová zvířata František Ducháček skupině sedmdesáti demonstrantů, kteří u jeho domu ve Vítějevsi pod transparentem „Zde žijí legalizovaní vrazi“ protestovali proti strašlivým praktikám chovu zvířat na kožešinu. Opat želivského kláštera Bronislav Ignác Kramár vysvětil opravený kostel svaté

Na své pouti vesmírem proletěl kolem Země obří asteroid Toutatis. Zemřela Francoise Saganová. Emmerovou s Urbanem nahradili ve sněmovně Vomáčka s Brožíkem. Několik set moravských Romů vykonalo tradiční pouť na Svatý Kopeček u Olomouce. Evropský komisař Vladimír Špidla úspěšně absolvoval vstupní slyšení před poslanci bruselského parlamentu. Bývalý prezident České republiky Václav Havel spolupodepsal otevřený dopis, v němž stovka známých osobností z celého světa varovala představitele států Evropské unie a NATO před autoritářskými a nedemokratickými tendencemi v Rusku Vladimira Putina. Jako prezident země od Ruska nepříliš vzdálené nemám pocit, že bych byl zastrašován, nejsem si vědom militaristické a imperiální rétoriky, reagoval na dopis současný český prezident Václav Klaus. České dějiny psali především Václavové, oznámila Mladá fronta Dnes v předvečer svátku

Kateřiny ve Stříbrných Horách. V Praze se sešel gastroenterologický kongres a česká delegace na něm ostatním zúčastněným lékařům oznámila vědeckou novinku, že Češi jsou víc náchylnější k rakovině než jiné národy. Na trať Liberec-Žitava vyjely vlaky německé společnosti Railtrans. Policejní komando zatklo asistenta předsedy ODS Marka Dalíka a obvinilo jej, že spolu se svým známým, lobbistou Janem Večerkem, nabízel letos v létě poslanci Unie svobody Zdeňku Kořistkovi úplatek deseti milionů korun za to, že při hlasování o důvěře potopí Grossovu vládu. Lebka je zahalena tenkým plátnem. Pohled na ni proto není nijak morbidní, ujistil mluvčí Biskupské konference Daniel Hermann věřící před pravidelným každoročním vystavením lebky sv. Václava ve staroboleslavské bazilice. Společnost Český olej převzala dvoumiliardový dluh, který má společnost Setuza u společnosti Goldfund. V liberecké

vřená společnost dala pražskému magistrátu svou letošní anticenu Zavřeno, určenou radnicím, které nejvíce brání lidem v přístupu k informacím. O pětinu se propadly ceny panelových bytů. Premiér Stanislav Gross navštívil paralympijské hry v Athénách. Poslanecká sněmovna schválila zákon, který po 140 letech ruší v českých zemích povinnou vojnu a otevírá cestu pro vznik profesionální armády. Česká politická reprezentace se rozhodla dát k ledu připravované odškodnění sudetoněmeckých antifašistů, kteří sice po válce nebyli vyhnáni z Československa spolu se třemi miliony svých krajanů, ale kteří zde pak čtyři desítky let žili jako diskriminovaní občané druhé kategorie. Americký astronaut Eugen Cerman podepisoval v Praze svou knihu Poslední muž na Měsíci. Dramaticky stoupající cena ropy přinesla na Západ otázku: co bude dál?

nemocnici zemřel třináctiletý atlet, který při rozcvičce vběhl do dráhy letícímu oštěpu soupeře. Cukrářská firma Candy Plus vyklidila své pozice v Maďarsku a rozhodla se stáhnout do prázdných prostor zaniklé čokoládovny Maryša v Rohatci. Litím šampaňského vína na hlavu „křtil“ bývalý ředitel televize Nova, dnes český poslanec v Evropském parlamentu, Vladimír Železný, malého geparda, který se narodil matce uvězněné v kleci ZOO Dvůr Králové nad Labem. Smutné je, že on neskončil kvůli zranění, ale kvůli zdejším sdělovacím prostředkům a všem rádobyodborníkům – během čtrnácti dnů se tady dostal do pozice člověka, který zradil národ a nechal tuhle republiku ve štychu, komentoval Karel Poborský rozhodnutí svého fotbalového kamaráda a kolegy Pavla Nedvěda skončit s reprezentací a nadále už hrát kopanou pouze za svůj domovský Juventus Turín. Nevládní organizace Ote-

[email protected]

inzerce

RESPEKT Ročník XV.

ADRESA:

Křemencova 10, 110 00 Praha 1, IČO 61457345, tel. 224 934 759, 224 934 441, fax 224 930 792, E-MAIL: [email protected], [email protected], e-mailové spojení na jednotlivé redaktory: [email protected];

INTERNET HOMEPAGE, RESPEKT ON-LINE:

Marek Švehla.

EDITOŘI:

www.respekt.cz. VYDAVATEL: R-PRESSE, spol. s r. o. MAJORITNÍ

Ivan Lamper, Tomáš Pěkný.

REDAKTORKA VYDÁNÍ

(TIŠTĚNÝ,

ON-LINE):

VLASTNÍK:

Karel Schwarzenberg. ŘEDITELKA: Anna Soumarová. ŠÉFREDAKTOR: Tomáš Němeček.

Kateřina Ducháčková.

KOMENTÁŘE:

Zbyněk Petráček.

DOMÁCÍ RUBRIKA

ZÁSTUPCI ŠÉFREDAKTORA:

Kovalík. EKONOMIKA: Marek Hudema (vedoucí), Marek Pokorný. ZAHRANIČÍ: Matyáš Zrno (vedoucí), Josef Greš. CIVILIZACE: Erik Tabery. KULTURA: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák (vedoucí). DTP A David Němec, Jakub Němeček. KRESBY: Pavel Reisenauer. OBRAZOVÝ Jakub Tabery – tel./fax 224 934 586. ROZŠIŘUJÍ:

DISTRIBUCE

REDAKTOR:

Ivan Kuťák. FOTO: Ludvík Hradilek. SEKRETARIÁT: Kateřina Spurná, Jan Svoboda.

([email protected]): Renata Kovačková, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792.

Jaroslav Spurný,

([email protected]): Eliška Bártová, Silvie Blechová, Hana Čápová, Jan

INZERCE

GRAFICKÁ ÚPRAVA

([email protected]):

([email protected]): Milan Greguš, Andrea Krsková, Helena Štiková,

PŘEDPLATITELSKÝ SERVIS:

zelená linka 800 100 634.

TISKNE:

MAFRA, a. s., Praha.

Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN

0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. WEBDESIGN, WEBHOSTING: NET servis, s. r. o. KANCELÁŘSKÉ SLUŽBY: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. UZÁVĚRKA: 3. 10. 2004, © Copyright, R-PRESSE, spol. s r. o.