13

RESPEKT

42

Ročník XV.

11.–17. 10. 2004 cena 25 Kč

Týdeník

předplatné ČR 20 Kč

Se Z. Šarapatkou o premiérovi 1 6 Evropa jde za Bospor 3 Ústí potřebovalo svůj výbuch 4 Španělsko: sňatky gayů 12 /

/

/

Umělý život přichází

2 / Ve hvězdách: Pedro Pick, muž s nezaslouženě špatnou pověstí 2 / Evropa jde za Bospor 3 / Do Afriky nejezdím 3 / Tvrdou pěstí na Hučína 3 / Mrtvý Černý, dobrý Černý 3 / D O M O V – Ústí potřebovalo svůj výbuch 4 / Věřte mi, nejsem politik 4 / Brno říká ne 4 / Kdo odposlouchával Šarapatku 5 / Kofolové mámení ČSSD 5 / Muž, který pohnul celým krajem 6 / Připomeňme si: Bára Hrzánová smí mluvit 6 / E K O N O M I K A – Konec dobrodružství Boeingu v Aeru 8 / Nejúspěšnější film všech dob 8 / Levně přes Atlantik 9 / Vzdušná válka, dotuj doly a opět Saddám 9 / Z A H R A N I Č Í – Kambodžský panovník Sihanuk odstoupil 10 / Postjugoslávské národy odvolily 10 / Bělorusko rozhoduje 11 / Konec Ismaila Chána věští obrat v Afghánistánu 12 / Španělsko: sňatky homosexuálů 12 / T É M A – Umělý život přichází 13 / R O Z H O V O R – Se Zdeňkem Šarapatkou o premiérovi, lobbistech a jeho vyhazovu 16 / C I V I L I Z A C E – Stát je špatný domácí 18 / Kaleidoskop: Nobelovy ceny za vůni růže, destrukci bílkovin a odtažité kvorky 18 / Dohoda z Kjóta dostává šanci 19 / P O L E M I K A – Jak se žije penzistům 20 / K U LT U R A – Kerouacové v Čechách nevymřeli 21 / Malá dokumentární revoluce 21 / Poslední útočiště Jaroslava Haška 22 / Gipsy Kings odložili šminky 22 / Mimochodem: Vůně z časů nouze 23 / S C É N A – Co se děje ve světě: Nobelova cena pro Pianistku 23

/

/

SK 39,00 Sk; DE 2,10 ; AT, BE 2,30

K O M E N T Á Ř E – Kouzlo podzimní volby

13

2/

K O M E N TÁ Ř E

11.–17. 10. 2004

Kouzlo podzimní volby FOTO GÜNTER BARTOŠ

Už zanedlouho se rozhodne o dalším osudu krajů, ústavy i Mirka Topolánka kampaň, další „mobilizaci“. Na hysterii přitom ODS nikdy příliš nerozhodnutých nezlákala, v minulých senátních volbách jí naopak prospěl klidný tón. Pokud nyní v devíti obvodech nevyhraje a ztratí i větší počet hejtmanů, bude se to brát jako neúspěch, který může s Topolánkem zahýbat. Senátní volby také naznačí, zda dojde ke sblížení sociálních demokratů a komunistů. Opět se totiž objevují úvahy o tom, zda by se ČSSD a KSČM měly vzájemně podpořit před druhým kolem voleb. Když to před šesti lety zkusil Miloš Zeman, byl z toho na veřejnosti i v ČSSD poprask. Od té doby příznivci „paktu s ďáblem“ uvnitř sociální demokracie zvolili nenápadnější taktiku: k podpoře vyzve nižší šarže než předseda – například jako nyní Zdeněk Škromach. Ze všech minulých volebních výsledků se však nezdá, že by objímání s komunisty nějak ČSSD pomáhalo k úspěchu, spíš naopak. Stanislav Gross je nyní v první větší zkoušce a celou kampaň sebevědomě postavil na sobě a své tváři. Regionální lídři se k němu hlásí mottem „S Grossem proti skepsi“ a předseda už spolustraníkům ohlásil, že počet senátorů stoupne z dosavadních devíti na dvacet a že ČSSD bude mít poprvé i hejtmana. V případě porážky se však nedá ve straně čekat žádné zemětřesení: dalšího lídra už prostě ČSSD v záloze nemá. Neúspěch by však mohl být zprávou, že Gross už není tím roztomilým hříbátkem, které voliči pravidelně umísťují do čela žebříčků popularity. Naopak pokud Stanislav Gross uspěje, definitivně přibouchne víko na politické rakvi neustále se vracejícího přízraku z Vysočiny.

Kdy pomůže bílé víno

Bude to dvacet senátorů a jeden hejtman. Ale kdyby ne – vy mě přece nemůžete svrhnout.

Chvílemi se zdá, že se nepíše rok 2004, ale 1948. To, co zaznělo z úst občanských demokratů před týdnem, si nezadalo s poplašnou zprávou. Policie se prý chová jako gestapo, začíná „polistopadová normalizace“ – řeči ODS zkrátka znějí, jako kdyby totalita užuž byla za dveřmi. Což musí jistě těšit komunisty: největší opoziční strana srovnává dnešní vládu s minulým režimem. Hranice je prolomena. Silná, občas hysterická slova zakrývají, že politici nevědí, co by vlastně lidem měli slíbit a co chtějí se zemí dělat. Je to podivná bezradnost. Krajské i senátní volby přece mají svá důležitá témata.

Kraje: má to smysl Po čtyřech letech existence krajů se potvrdilo, že zřízení regionálních správ byl správný krok – jeden z nejvýznamnějších od vzniku České republiky, a sluší se poděkovat vládě Miloše Zemana, že k němu našla odvahu. Na rozdíl od roku 2000 už každý hmatatelně cítí, k čemu kraje jsou. Vždyť tato zastupitelstva rozhodovala o podobě vzdělání, zdravotnictví, o velkých stavbách, o životním prostředí. Není to už jen „jakési nařízení z Prahy“, ale hlas sebevědomé regionální elity. Takže například ve Středočeském kraji si díky zastupitelům mohou rodiče přečíst analýzu kvality škol, do kterých posílají děti, v Jihomoravském zase přistoupili k nebývalé a vposledku úspěšné reorganizaci středního školství. Kraje se také ukazují jako lepší hospodář než stát. Dobře je to vidět na zdravotnictví: Plzeňský kraj nechtěl znovu zažívat krušné chvíle při oddlužování nemocnic, proto z nich udělal obchodní společnosti a za ztráty nyní odpovídá management nemocnice. Podle prvních výsledků už jsou ztráty výrazně menší než v uplynulých letech. Ukázalo se mimochodem jako docela užitečné, když v minulých letech oponovali levicové vládě pravicoví hejtmani, zejména pak v případě zdravotnictví či školství. Vládní ČSSD ale taková oponentura zneklidňuje a další převádění nemocnic na obchodní společnosti chce krajům zarazit. (Mimochodem, pokud jde o hospodaření krajů, je stále třeba připomínat důležité resty: jejich účty by měl mít právo kontrolovat

Vážené dámy, vážení pánové, v pátek 15. října na Staré radnici v Havlíčkově Brodě převezme zástupce šéfredaktora Jaroslav Spurný novinářskou cenu Karla Havlíčka Borovského – jako ocenění za své investigativní texty v posledních patnácti letech. Cenu pro novináře do 33 let získá mj. Adam Javůrek, šéfredaktor internetového Mediáře. Redakce se v obou případech připojuje s gratulací. K dostání jsou opět trička Respektu. Zdarma je získají ti předplatitelé, kteří si objednají i přístup k aktuálnímu číslu on-line, jinak stojí 290 Kč. Další informace na www.respekt.cz. V minulém čísle jsme kvůli chybě při závěrečných úpravách neuvedli jméno autora komentáře „Topolánek na detektor“ – byl jím Erik Tabery. Omlouváme se. [email protected]

VE

ODS a ČSSD: dvě taktiky Pozor na brzdy a rovnováhy Teprve se uvidí, zda krajské volby pomohou k vyšší účasti při souběžném rozhodování o Senátu. V mimořádném hlasování na Praze 4 a na Znojemsku, kde se uvolnila místa po Josefu Zieleniecovi a Vladimíru Železném, nedosáhla o víkendu v prvním kole ani dvaceti procent. O příčinách bylo už napsáno mnoho – horní komora se stále podceňuje, ačkoli už mnohokrát zafungovala jako pojistka ústavnosti i jako pilný kontrolor zákonů vycházejících ze sněmovny. Senát také účinně vetoval některé obzvlášť slabé prezidentovy kandidáty do Ústavního soudu. (Zcela nepochybně není náhoda, že Václav Klaus s obsazením dvou posledních soudcovských míst vyčkává na výsledek doplňovacích voleb.) Jaký je význam nynějších senátních voleb? Stejně jako hlasování v krajích mohou mít vliv na to, kdo se v prosinci stane předsedou ODS (a tedy pravděpodobným příštím premiérem). Občanští demokraté obhajují devět z šestadvaceti svých senátorských křesel, což nebude zrovna jednoduchý úkol, byť před dvěma lety se jim právě takový výkon povedl. Proti obratnému Stanislavu Grossovi navíc vedou nešikovnou a spíše odpuzující

Rozložení sil v Senátu se zatím obtížně odhaduje. Už dnes je těžké říct, zda má vlastně vládní koalice v Senátu většinu a jakou. Kupříkladu v Klubu otevřené demokracie je šestnáct senátorů – zástupců Unie svobody, ODA, nezávislých, Cesty změny atd. Za skutečně jistých může vládní koalice označit kolem třiatřiceti hlasů. Výraznější úspěch ODS a nezávislých by jí zkomplikoval život. Většina v Senátu bude mít vliv například i na chystané změny ústavy. U nich se totiž horní komora parlamentu nedá přehlasovat, má tedy klíčovou roli. Ve sněmovně už se projednává návrh ODS, aby se zvýšily pravomoci prezidenta. Ústava by mu například měla nově dát výslovně právo odvolávat funkcionáře Ústavního soudu a Nejvyššího kontrolního úřadu či bankovní rady ČNB. (Když byl prezidentem Václav Havel, předkládali titíž politici návrhy na zmenšení pravomocí prezidenta.) Ústavní experti jako například teoretik práva Jiří Přibáň už přitom varují, že změna by výrazně narušila ústavní systém „brzd a rovnováh“. E R I K TA B E R Y

HVĚZDÁCH

Pedro Pick, muž s nezaslouženě špatnou pověstí Když minulé pondělí zemřel v americkém Vermontu na rakovinu Pedro Pick (69), agentura ČTK ho charakterizovala stručně – „manažer, který byl v roce 1999 vyšetřován v souvislosti s privatizací Telecomu“. Pickův diskusní klub Lípa, kam zval zajímavé lidi nejen z oblasti ekonomiky, si zase od novinářů spřízněných s ODS vysloužil nálepku „havlovského spikleneckého centra“. Je to paradoxní osud: Pedro Pick, který se těšil skvělé pověsti mezi pražskými Američany a jehož si ve svých správních radách považovaly zdejší firmy od Staropramenu po Spolchemii, zemřel s pověstí intrikána, ne-li korupčníka. Přitom v žádném z článků o jeho osobě nelze najít jediné svědectví, že by se tento český rodák s venezuelským pasem někdy během kariéry zachoval nečestně. Naopak: kdo ho znal, mluví o otevřeném člověku, který si zakládal na

FOTO ČTK

EDITORIAL

Nejvyšší kontrolní úřad a krajští politici by měli podávat stejná majetková přiznání jako zákonodárci.) Kde krajské samosprávy naopak celkem pravidelně selhávaly, byla ochrana životního prostředí. Tlak podnikatelů a stavitelů je zatím silnější než veřejný zájem. Proto v Jihočeském kraji touží po sjezdovce v Národním parku Šumava, po zábavním parku v málo dotčené oblasti Boletic či prosazují odklad CHKO Novohradské hory. Podobně Liberecký kraj navrhoval stavbu dálnice přes Český ráj či Moravskoslezský kraj s klidem souhlasil se zatopením vesnice Nové Heřmínovy kvůli vzniku nové přehrady. Olomoučtí krajští politici zase naplánovali šestikilometrový tunel proražený skrz Jeseníky, přestože o to místní nestojí. Ve výčtu by se dalo dlouho pokračovat. V tomto ohledu je tedy dobře, že tu zůstává státní instance, která alespoň v některých případech umí nebezpečným nesmyslům zabránit.

Pokud jde o osobnosti, které by mohly v Senátu zasednout, ODS se rozumně rozhodla vsadit na úspěšné komunální politiky, jako je starosta Hluboké nad Vltavou Tomáš Jirsa či primátor Plzně Jiří Šneberger. Osvědčilo se jí to v minulosti – i nyní o víkendu na Praze 4 (její zastupitel s přehledem uspěl proti „nepolitickým“ známým tvářím). Zato sociální demokraté si evidentně s výběrem příliš hlavu nelámali. Na kandidátce jsou jména jako Michael Kuneš, který se proslavil snad jen usilovným protlačováním disneylandu v Doupovských horách, neúspěšný ministr zdravotnictví Ivan David či jeho dnešní nástupkyně Milada Emmerová. Neúnavná ministryně ostatně aspiruje i na cenu za zdaleka nejkomičtější kampaň. Pokud někdo nechápe, k čemu je Senát, z materiálů ministryně, kandidující pod heslem „Léčím lidi i společnost“, se to skutečně nedozví. Na svých letácích radí, jak se zdravě stravovat a co dělat, když se volič polije červeným vínem. (Odpověď: Použít bílé víno. „Opravdu to funguje! Věřte, že mně z bílé halenky díky bílému vínu zmizela dokonce i rudá skvrna od čerstvé maliny, kterou jsem utržila během slavnostního oběda s maďarskou parlamentní delegací. Bílé víno – hotový zázrak!“) Internetovou stránku Milady Emmerové se vyplatí navštívit zejména v době podzimních depresí.

svém americkém „pozitivním myšlení“ a schopnosti vidět místo nepřátel jen lidi s jinými názory. Pedro J. Pick Waneck se původně jmenoval Petr Vaněk a pocházel z pražské podnikatelské rodiny. Kvůli židovskému původu jeho otce dopadly i na syny nacistické rasové zákony: jediným štěstím bylo, že předvolání do transportu přišlo – snad

díky smíšenému manželství rodičů – až 10. května 1945. Válku rodina přežila, komunismus už však otec, sociální demokrat, zkoušet nehodlal a hned po Únoru všichni emigrovali do Venezuely. Pickovi začali znovu podnikat v potravinářské chemii. Pedro Pick vystudoval v Americe na Cornell University a v rodinném koncernu šéfoval 23 let, než se rozhodl chemie nechat a začít jinde od píky (jako čtyřicátník se čtyřmi dětmi). Nabídl své služby americkým poradenským firmám – a nikde ho nechtěli. „Skutečný šok pro mé sebevědomé ego,“ vzpomínal pobaveně předloni v časopisu Týden. Jedna výjimka se nakonec našla: v tehdy světoznámé firmě Arthur D. Little hledali zástupce pro Střední Ameriku. Pickovi nabídli čtvrtinu jeho předchozího platu. „Tvrdě jsem makal a asi za sedm nebo osm let jsem se

stal členem představenstva,“ vysvětloval stručně. Do Česka už přijel jako reprezentant „od Littlů“ a v 90. letech pracoval pro vládu, zejména při úspěšném prodeji Telecomu. (Obvinění z korupce, opakovaně zkoumané a nikdy nepotvrzené, vznesl drobný akcionář, který „slyšel, že Pick spoluorganizoval uplácení ODS“.) Články Pedra Picka bývaly střídmé, diplomatické, po americku optimistické. Rozčilený text napsal za celá léta jen jeden: když letos na jaře po politických tlacích padl americký šéf zdejšího Eurotelu, Pedro Pick to nazval „velkou hanbou“. V té době už zápasil s rakovinou. Zprávy, které z Vermontu posílal přátelům, však budily obdiv, nikoli lítost, napsal o něm Eric Best, vydavatel zpravodaje pro pražské Američany Fleet Sheet. – TN –

RESPEKT /

K O M E N TÁ Ř E

42

/3

Evropa jde za Bospor FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Přístupová jednání s Tureckem musí zůstat přísná, ale věcná Bulharsko už přístupová jednání ukončilo, Rumunsku zbývají tři kapitoly, které zřejmě dokončí ještě letos. Oba státy dostaly od komisařů jasné datum vstupu v roce 2007, dokdy mají vyřešit problémy známé i z Česka – zdokonalit práci soudů, dokončit reformu státní správy, vylepšit postavení romské menšiny, zavést účinnější pojistky proti hospodářské kriminalitě. Plánovaný vstup černomořského tandemu do EU nikoho příliš nevzrušuje. Pozornost je totiž upřena na Turecko, jehož přijetí bude znamenat skutečný průlom.

Řeka islámu Teď na jejich práva dohlédnou bruselští strážci. (Kurdská svatba na tureckém venkově.)

Kde mají být konečné hranice Evropské unie? Ještě před patnácti lety se zdálo, že na Šumavě – ale teď? Má do EU někdy v budoucnu patřit Ukrajina a Bělorusko? Nebo i Rusko? A co Izrael? Nebo dokonce Maroko? Otázky vhodné možná jen k zahnání noční nespavosti získaly hmatatelnější ráz. Důvodem je rozhodnutí Evropské komise nasměrovat další rozšiřování Unie směrem do Asie, konkrétně do Turecka. Bez přehánění jde o historický krok světové důležitosti. Před Evropu staví zásadní otázky, které bude třeba zodpovědět.

Opozdilci z východu Mnohým obyvatelům Česka asi zůstanou někdejší pravidelné hodnotící zprávy z Bruselu vryté do paměti jako čas nervů a ublíženeckého povyku nad tím, co všechno nám zas

eurobyrokrati neprávem vyčítají. Teď ale stojíme na opačné straně a přispíváme k tomu, že komise nastavuje velkorysou tvář. Podle jejího středečního verdiktu se má EU rozšířit o Bulharsko, Rumunsko a později o Turecko a Chorvatsko. Začněme posledním z nich: Chorvatsko je na tom ekonomicky nejlépe, podle přepočtu hrubého domácího produktu na hlavu zhruba na úrovni nejslabších členů dnešní EU. Rozhovory s ním kvůli válkám na Balkáně nabraly zpoždění a začnou až příští rok, pokud Chorvati splní podmínky komise: umožní návrat vyhnaných Srbů (někteří se už vracejí), budou spolupracovat s haagským tribunálem, který soudí jejich válečné zločince, a urovnají své spory se Slovinskem. Jinak řečeno projeví dostatečnou vůli napravit selhání z 90. let a dají záruky, že se něco podobného nebude opakovat.

Před středečním jednáním byl jistý důvod k nervozitě. Dva evropští komisaři, Rakušan Franz Fischler a Holanďan Frits Bolkestein, nedávno prohlásili, že Turecko kvůli islámu do EU nepatří. Valéry Giscard d’Estaing, který vedl sbor delegátů pro přípravu evropské ústavy, dramaticky varoval, že přijetím Turecka končí Evropa „taková, jakou ji známe“. Další Francouz, premiér Jean-Pierre Raffarin, zase nechce, aby „řeka islámu vstoupila do našeho koryta sekularismu“. Jenže jde o značně akademickou, navíc emocionální debatu, kterou válcují konkrétní politická rozhodnutí Unie. V roce 1999 stanovila Unie Kodaňská kritéria – věcné podmínky, po jejichž splnění mělo Turecko dostat šanci na zahájení přístupových rozhovorů. Nikde nebyla řeč o tom, že muslimská země dostává a priori STOP. Z toho důvodu se ostatně do preambule navržené euroústavy nakonec nedostaly zmínky o „křesťanských kořenech“ Evro-

Do Afriky nejezdím Jaký smysl dnes mohou mít cesty českého prezidenta Může český prezident svým vlivem překročit význam tohoto státu? Může jeho slovo či názor vážit ve světě více, než by odpovídalo české hospodářské výkonnosti, zhruba čtvrtinové ve srovnání s Bavorskem? Po střídání na Pražském hradě se Česko dostalo víceméně do „normálu“ – se vším dobrým i špatným, co k desetimilionové evropské zemi přísluší. Vyjede-li dnešní prezident do ciziny, nebudí nutně větší pozornost než hlavy Maďarska, Řecka či Portugalska. Mohou i tak mít jeho cesty nějaký hlubší smysl? Jsou pouhým rituálem, který se provádí, protože to tak dělají všichni, či jsou součástí cílené strategie, chceme-li národních zájmů? Nebo snad dokonce zájmů evropských, ba civilizačních? To jsou otázky do debaty, k níž koneckonců nepřímo vybízí i sám Václav Klaus – ve svém článku v Lidových novinách z minulé středy, zamýšleném jako odpověď kritikům prezidentovy cesty po Střední Asii.

Tango, nebo obchod Jméno Václava Havla svého času působilo jako identifikační klíč této země, což mnozí Češi zažili ve vzdálené cizině na vlastní kůži (dnes poslouží této identifikaci spíše fotbalista Baroš). Nemá však cenu lamentovat nad odchodem časů, kdy českého prezidenta dychtivě poslouchaly davy lidí v cizině a Rolling Stones kvůli setkání s ním v Austrálii zdrželi letadlo. Takové srovnání by bylo vůči Klausovi nefér. Důležitější je, co může v rámci svých aktivit a cest vykonat standardní prezident malé země. Rozhodně nemůže řešit konflikt ve Svaté zemi, přimět Čínu, aby se stáhla z Tibetu, nebo Indii a Pákistán, aby se vzdaly svých jaderných arzenálů. Může ale apelovat na stá-

ty a státníky v praktickém smyslu: že je například výhodné, zapojí-li se co nejvíce zemí do rekonstrukce Iráku. Říká-li totéž George Bush, někteří v tom spatřují americký imperialismus. Říká-li to český prezident, pro leckoho to může působit věrohodněji. Nebo může apelovat na státy a státníky, aby pomáhali ostrakizovat lotrovské režimy či alespoň takové, které se chovají brutálně ke svým vlastním občanům. Klaus to ve své prezidentské praxi zčásti plní. Příkladem je situace, kdy si v rámci mezinárodního setkání odmítl sednout vedle běloruského diktátora Lukašenka. Také jeho premisy prezidentských cest působí racionálně. Havel mluvil před osmi lety v Sao Paulu o potřebě společné pokory vůči transcendentnu, ukázku tanga v Buenos Aires označil za drásavou výpověď o lidské existenci a sklízel aplaus. Pro Klause je při zahraničních cestách důležité budovat přátelské vztahy, získávat spojence a otevírat hospodářské styky. Sucharštější, leč užitečné. Proč ne? Zarážejí však jeho paušalizace.

V sovětském pytli Klaus se rozčiluje, že česká média jeho návštěvu Střední Asie paušalizovala coby cestu po totalitních režimech. Má pravdu. Skutečně nelze házet do jednoho pytle všechny režimy od feudálně-autoritářského Turkmenistánu až po relativně slušný Kyrgyzstán. V tomto smyslu si Klaus z navštívených států mohl zadat nejspíše v Uzbekistánu, zemi, kterou mají už dlouho v hledáčku lidskoprávní organizace. Jenže pokud se Klaus této paušalizaci vzpírá, proč potom sám paušalizuje ještě více? „Někam nejezdíme vůbec, protože si myslíme, že (…) by

návštěva takových zemí byla legitimizací místních poměrů,“ píše v LN a jako příklad takového bojkotu uvádí: „Všiml si někdo, že (cesta po Střední Asii) byla moje vůbec první návštěva v některé postsovětské zemi mimo Rusko?“ Má přitom na mysli celou svou dráhu od roku 1989. Jaký smysl ale mělo paušalizovat celý postsovětský areál a vyhýbat se mu? Vždyť mezi postsovětské země patří tři baltské státy, naši spojenci v NATO a EU! Vždyť tam je Ukrajina – ta sice má své problémy s demokracií, nicméně slouží jako dobrý indikátor mocenských ambicí Moskvy, a proto ji například Varšava sleduje velmi pozorně. A pak je tam Bělorusko, s náskokem nejodpornější režim v Evropě. S výjimkou Egypta jsem nikdy nebyl v Africe, pokračuje prezident, jako by to měla být zásluha či národní zájem. Jistě, v Africe bezprostřední zájmy nemáme, ale proč ji nevstřícně házet do jednoho pytle? Vždyť i tam jsou odporné režimy (Zimbabwe) a zároveň i státy na relativně dobré úrovni či alespoň dobré cestě – například Senegal, Uganda, Zambie. Navíc je v českém, evropském i světovém zájmu apelovat hlavně na muslimské země, aby se zapojily do rekonstrukce Iráku, a tím vymazávat obraz západní okupace. Takových zemí je dost právě v Africe. I to může být praktickou náplní cest hlavy státu. Český prezident dnes už stěží bude strhávat v cizině davy či zpožďovat letadla jenom proto, aby mu podal ruku Mick Jagger. Může však apelovat svým hlasem na to, co je zájmem Česka, Evropy i demokratického světa. Není to ani příliš složité, ani příliš těžké, jak loni ukázal právě Klaus v přístupu k Lukašenkovi. ZBYNĚK PETRÁČEK

py. Pokud by Evropská komise ve středu prohlásila, že muslimské Turecko nepřijme, vypadala by – jemně řečeno – pomateně. Se vší vážností by se ukázalo, že ten, kdo dává lekce z otevřenosti, není sám ve zlomové chvíli této otevřenosti schopen. Evropská unie (a vývoj k tomu směřuje) bude k Turecku přistupovat věcně a bude srozumitelně posuzovat všechna pro a proti. Je absurdní sedmdesátimilionovému Turecku vytýkat, že má mladou, ve srovnání se stárnoucí Evropou rychle rostoucí populaci – důležité je spíš pozorovat, nakolik v ní roste nová generace mladých Evropanů a nakolik nevypočitatelných islamistů. K věcnému posouzení je třeba i poukaz na agrární charakter Turecka (třetina lidí pracuje v zemědělství). Pokud ale vstup země do Unie přispěje ke zrušení dnešního přebujelého systému zemědělských dotací, půjde jen o argument ve prospěch Turků. Dále: Turecko je z kandidátů nejchudší. Zatímco Rumunsko dosahuje 32 % průměru Unie, Turecko 27 %. Jenže není učebnicový příklad chudé země. Od začátku 90. let se jezdí z Rumunska za lépe placenou prací a za nákupy do Turecka, nikoli naopak. A každý, kdo cestoval do Turecka po zemi (ať z východu či západu), potvrdí, že zažil příjezd do civilizované, vyspělé země.

Uvidíme K pečlivému posouzení bez nějakých „ale“ bude třeba vědět to, zda

Turecko dodržuje lidská práva, nediskriminuje své křesťany nebo Židy, zda dokázalo zastavit násilnosti policie a místních úřadů vůči Kurdům, zavedlo civilní dohled nad armádou atd. Na to vše budou moci bruselští strážci dohlédnout – Evropská komise může zastavit přístupové rozhovory v případě, že Turci z přísně vytýčené cesty do Evropy sejdou. Nemá však smysl hned vysoko zdvihat prst. Turci jsou realisté. Do Unie se nehrnou dnes, ani zítra. Počítají s deseti, patnácti lety, což je vzhledem k dnešnímu tempu modernizace opravdu dlouhá doba. Letos v prosinci by na summitu EU mělo padnout rozhodnutí o případném datu přijetí. Přitom by si Evropané měli ujasnit, do jakého spolku Turecko vlastně přijmou. Zda do volnějšího společenství více suverénních států, nebo do čehosi, co se dnes velmi pracovně nazývá Spojenými státy evropskými. Pokud půjde o první variantu, měly by se tomu také přizpůsobit („změkčit“) přijímací rozhovory a nemělo by se trvat na věcech, které jsou bytostnou věcí Turecka a zbytek Evropy nijak neohrožují, třeba jeho trest smrti. O druhé variantě řada pozorovatelů tvrdí, že není možná. To je opravdu předčasné tvrzení. Verdikt o společné cestě s Turky teprve padl a debata, co na té cestě je a není možné, chce čas a věrohodné argumenty. MAREK ŠVEHLA

Tvrdou pěstí na Hučína Brutální vyšetřovatel Alois Grebeníček se až do smrti vyhýbal soudu s odkazem na zdravotní problémy. Všichni věděli, že fixluje, ale citlivá česká justice – místo aby ho nechala předvést – se s Grebeníčkem doslova mazlila. Ohleduplnost vykazuje i vůči vysokému věku a „dobré pověsti v místě bydliště“ kdejakého bolševického papaláše. Když jde ale o antikomunisty, vypadá to najednou jinak, nesmlouvavě. Stáří nestáří, pořádek musí být, je třeba rázně zakročit, vyhodit, vynést. Ve středu byli takto tvrdě vypakováni příznivci někdejšího disidenta a důstojníka BIS Vladimíra Hučína (mnohdy lidé nad šedesát let), neboť před uzavřenou soudní síní rušili, žádali veřejný proces a zpívali hymnu. Vidět za tím „estébácké spiknutí“ by bylo paranoidní. Jde spíš o takové tiché automatické srozumění, jakým je většina justice i policie prolezlá a které se projevuje například odhodláním soudit Hučína pro kdejakou prkotinu. Třeba napařit mu šest měsíců podmíněně za „zneužití sociálních dávek“ (ve výši celých 7600 Kč). Kdyby přerovský soudce Michal Jelínek, který v Hučínově zamotaném případě předsedá senátu, byl aspoň trochu citlivý člověk, asi by ho napadlo, že ti starší lidé na soudní chodbě si možná něco odseděli v komunistických lágrech, že je většinu jejich života někdo buzeroval, trápil a pronásledoval. A že je tudíž vůči nim třeba postupovat s nebývalou úctou a jemností, i kdyby hulákali sebevětší nesmysly. Jestliže si soudce místo toho stěžuje deníku Právo, že s takovým „excesem“ se ještě nesetkal, jak může pracovat pro spravedlnost, jak ji vůbec pozná? Požadavek těch lidí totiž vůbec nesmyslný není: proces s Hučínem by měl být veřejný, protože zatím nikdo přesvědčivě nevysvětlil, proč by to mělo být naopak. ADAM DRDA Autor je redaktorem BBC.

Mrtvý Černý, dobrý Černý Vyhrát v Česku soutěž na stavbu pomníku ještě neznamená pomník stavět. Nezbytnou podmínkou je totiž držet jazyk za zuby a nikoho nedráždit. Minulý týden se o tom přesvědčil sochař David Černý: úřad Městské části Praha 1 jej nejprve prohlásil vítězem konkurzu na památník odbojářům padlým za 2. světové války, stačilo však pár Černého obvyklých poznámek, a o zakázku zase přišel. V rozhovoru pro týdeník Nedělní svět se sochař nechal slyšet, že český odboj v porovnání s ostatními národy nebyl zvlášť silný, a na otázku, zda mu nevadí, že dílo uctívá i komunistickou část odboje, odpověděl: „Ne, to jsem neřešil. O mrtvých jen dobře: mrtvý komunista, dobrý komunista.“ Na starostu Prahy 1 Vladimíra Vihana se obrátili rozhořčení představitelé Svazu bojovníků za svobodu s požadavkem, aby stavbu pomníku Černému odebral. A městská rada vyhověla. Není sporu, že sochařův výrok o mrtvých je netaktní, ne-li přímo pitomé plácnutí, a jeho radikální antikomunismus se zde trochu minul s kontextem druhé světové války. Také však platí úsloví o potrefené huse: dnešní vedení Svazu bojovníků za svobodu tvoří nacionalisté se zjevnými sympatiemi ke komunismu – minulému i současnému. Po boku grebeníčkovců například předsedkyně svazu Anděla Dvořáková slavila loni sté výročí narození Julia Fučíka, jindy se zas vydávala přesvědčovat komunistické poslance, ať nevolí prezidentem Jana Sokola, protože razí vstřícnost vůči Němcům. Mění-li starosta na základě její stížnosti výsledky regulérní soutěže, je to evidentní selhání. Věc se má takto: pokud politici chtějí, aby české ulice zdobily zajímavé sochy, dost dobře nemohou vyhazovat ze dveří každého, kdo má jen trochu provokativní názory. PETR TŘEŠŇÁK

4/

DOMOV

11.–17. 10. 2004

Ústí potřebovalo svůj výbuch FOTO LUDVÍK HRADILEK

Mrak jedů nad městem probudil občany, ale vyhnat chemičku úplně lidé nechtějí

Těch šest miliard dejte raději sem. (Marian Páleník na Ovčím vrchu.)

Ztratil důvěru, ale... (Primátor Gandalovič – vlevo – s ředitelem Procházkou.)

Po třetí havárii během posledního půl roku se to už nedalo udržet pod pokličkou: „Spolchemie ztratila důvěru města, že dokáže udržet nebezpečné látky pod kontrolou,“ prohlásil začátkem října na adresu jedné z našich největších chemiček primátor Ústí nad Labem Petr Gandalovič (ODS). Minulý týden pak novinové titulky hlásily: „Historický krok – Spolchemie končí s nebezpečnou výrobou.“ Skutečnost je ale jiná: těžká chemie nejenže v centru Ústí nad Labem zůstane, firma dokonce staví nové provozy a svůj klíčový byznys – výrobu umělých pryskyřic – během příštích tří let ztrojnásobí. Něco se ale přece jen změnilo. Série havárií udělala z chemičky volební téma číslo jedna. Tlak veřejnosti a politiků navíc přinutil fabriku k otevřenosti a vstřícnému jednání.

ní sportovců má v jedenáctičlenné radě čtyři zástupce a podporu jednoho člena Unie svobody (proti šesti radním ODS) – přinesla ovoce. Ještě před začátkem sběru podpisů se továrna s nikým nebavila a primátor Gandalovič říkal: „Těžko lze hlasovat o tom, co je desítky let součástí obce. Navíc neexistuje způsob, jak říci chemičce, aby zastavila nebezpečnou výrobu.“ Podpisový úspěch však situaci změnil. Rada města se shodla, že bude po chemičce přece jen chtít několik věcí: za prvé zajistit výrobu chloru nejlepší dostupnou technologií (bez použití rtuti) a ukončit jeho vývoz mimo podnik a za druhé přemístit zásobníky výbušného propylenu ze vzdáleného Ovčího vrchu pod zem do areálu továrny. „Kdybychom nešli do ulic,“ říká Zdeněk Kubec, „nikdy by se tohle na radě nepodařilo prosadit.

Ten večer seděl novopečený ústecký zastupitel a současný kandidát na senátora Zdeněk Kubec se známým v kavárně s výhledem na město. Krátce před devátou zaburácel výbuch

Chemičku nedáme Úspěch ovšem nechal Sdružení sportovců usnout na vavřínech. Žádost o referendum zůstala ležet v šuplíku a zmíněné požadavky radních vůči

Věřte mi, nejsem politik Generálka pro Senát: v Praze prohrály známé tváře Filozof, „otec českého kapitálového trhu“ a bývalý šéfredaktor Novy – tato sestava slibovala jeden z nejzajímavějších volebních zápasů letošního podzimu. Střet o volné křeslo po Josefu Zieleniecovi, který ze Senátu odešel do Evropského parlamentu, měl napovědět – spolu s obdobnými volbami ve Znojmě, kde na mandát rezignoval Vladimír Železný – výsledek řádných listopadových voleb, kdy se obmění třetina horní komory. Zmíněná trojice v obvodu Praha 4 se zcela řídila posledním hitem zdejších předvolebních kampaní: co nejméně mluvit o politice.

Jsem totiž filozof Favorit na Praze 4 byl jasný – místní zastupitel a podnikatel František Příhoda (57) z ODS. Svým voličům jen stručně připomněl, že jeho firma stavěla v obvodu dětská hřiště a později plynové kotelny („jsem ten, který zajišťoval tepelnou pohodu ve vašich domácnostech“). V Senátu slíbil „zabránit vládnoucí ČSSD napáchat ještě větší škody“, spolu s celou ODS chce předkládat návrhy, které ulehčí život živnostníkům. Hlavní vyzývatel byl od počátku jasný: Erazim Kohák, který už dnes zastupuje ČSSD v Radě České televize. Většinu života prožil jedenasedmdesátiletý profesor filozofie v USA, kam emigrovali jeho rodiče po únoru 1948. Do Česka se vrátil po revoluci a záhy proslul jako hlasatel dobrovolné skromnosti a „zeleného přístupu k životu“. Nyní Kohák vyhlásil seznam zákonů, pro které jako senátor

„vždy zvedne ruku“ – například ekologické normy nebo možnost, aby lidé rozhodovali o základních otázkách v referendu –, nebo naopak „ruku nikdy nezvedne“ – kupříkladu změny volebního zákona nebo rozmístění amerických vojsk na českém území. Prvním konkrétním Kohákovým krokem by podle jeho slov byl placený právník, který by v jeho kanceláři zdarma poskytoval lidem konzultace. „Mluvil jsem s lidmi a oni se od profesionálních politiků odvracejí a naopak podporují osobnosti politikou nezkažené,“ vysvětluje své šance Kohák. Zatímco František Příhoda si je jist, že „jednotlivec, jakkoli by byl silnou osobností, nemůže prosadit žádnou převratnou myšlenku“, Kohák naopak voliče oslovuje sloganem „Nevěříte politikům? Zkuste to s filozofem!“ Na toto své heslo je Erazim Kohák patřičně hrdý: „Senát by měl být obsazen lidmi, kteří se osvědčili – i když tomu nechci říkat přímo ,rada moudrých‘,“ vysvětluje.

Sázka na únavu O návrat do politiky se na Praze 4 pokusil tvůrce základních zákonů o českém kapitálovém trhu Tomáš Ježek (64). „Z politiky jsem pryč osm let, už nejsem politik, spíš je ze mě učitel,“ říká bývalý ministr pro privatizaci z počátků 90. let za ODA a předseda rozpočtového výboru za ODS. Ježek byl později šéfem pražské burzy a nastoupil i do prezídia nově vzniklé Komise pro cenné papíry. I tam ho však politika dostihla: Zemanův ministr pro akci „čisté ruce“ Jaroslav Bašta

oznámil, že Ježek bude stíhán kvůli privatizaci pražských Čokoládoven z počátku 90. let. Tomáš Ježek se rozhodl, že se do politiky nevrátí, dokud neočistí svou pověst – což se mu letos povedlo. V červnu soud pravomocně uznal Baštovy výroky za nactiutrhačné a vláda zaplatila omluvné inzeráty v hlavních denících. Kampaň Tomáše Ježka nabídla na poměry tuzemských senátních voleb nezvykle konkrétní a aktivní sliby: propracovanou penzijní reformu, inspirovanou změnami na Slovensku či návrh na úplné zrušení imunity zákonodárců. Ve „všeobecné únavě lidí z politiky“ viděl naději pro nezávislé i třetí známý kandidát, bývalý novinář Jan Vávra (50). Někdejší divadelník prošel několika novinami, proslulost mu přineslo až místo šéfredaktora zpravodajství na Nově. Voličům nyní sliboval „zlepšit vymahatelnost práva, umožnit kontrolu státní správy a zpřístupnit úřady lidem“. A jak by toho dosáhl? „Chci se zasadit o přijetí příslušných norem,“ sděluje mlhavě kandidát. Na voliče v Praze 4 však známé nestranické tváře nakonec neudělaly dojem. Příhoda s přehledem vyhrál s 38 % hlasů, druhý skončil Kohák s rovnými dvaceti (Ježek byl s odstupem třetí a Vávra čtvrtý). Také na Znojemsku vyhráli v prvním kole straníci: Jaroslav Pařík z ODS dostal 29 %, lidovec Milan Špaček 28 %. Tento víkend padne rozhodnutí v druhém kole. V minulosti kandidáti ODS často do Senátu nepostoupili, protože se proti nim ostatní strany spojily. –SB–, –JK–

Spolchemii také. Až další havárie koncem září, mrak oxidu sírového nad městem, dala věci znovu do pohybu. Tentokrát se pro změnu vyděsil ředitel Spolchemie. „Věděl jsem, že finanční škoda je zanedbatelná. A že to nikomu nic neudělá,“ vzpomíná ředitel Martin Procházka. „Ale zároveň mi bylo jasné, že to je průšvih, protože je to hrozně vidět.“ Jeho obava byla správná. Primátor Gandalovič vzápětí vyslovil v úvodu citovaný výrok, že chemička ztratila důvěru města. Trval na tom, aby dva radou schválené požadavky – ukončit vývoz chloru a zakopat zásobníky propylenu – Spolchemie splnila. Firma souhlasila bez váhání. „Je jasné, že možnost převážet chlor v Evropě tak jako tak skončí. Plánovali jsme ukončit jeho prodej v průběhu dvou let, ale přizpůsobíme se požadavkům města. Dobré vztahy nám za to stojí,“ říká ředitel Martin Procházka. Stejné je to se zásobníky propylenu – firma by je dřív nebo později zakopat stejně musela. Sdružení sportovců vytáhlo ze šuplíku podpisové archy a rozhodlo se požádat o vyhlášení referenda. Ani ji-

H A N A Č Á P O VÁ

Brno říká ne Víkendové brněnské referendum o přesunu tamního nádraží skončilo výraznou porážkou magistrátu v čele s primátorem Petrem Duchoněm (ODS). Jeho plán na akci, jejíž cena podle různých odhadů kolísá mezi 18 až 28 miliardami korun, Brňané drtivě zamítli. K historicky největšímu místnímu referendu ovšem přišlo pouze 25 % voličů – právně Mapka zachycuje návrh magistrátu. Navržený závazný by byl výsledek přesun byl zhruba o 700–800 metrů na jih. až při nadpoloviční účasti (to v Brně znamená 159 tisíc lidí). „Referendum má ale poradní hlas. Když nebude vládnoucí koalice výsledek respektovat, bude to pro ni smrtelné. Copak může politik poděkovat voličům za účast a udělat si, co chce?“ říká nezávislý zastupitel Mojmír Vlašín. Primátor Duchoň bezprostředně po oznámení výsledků řekl, že k výsledku „přihlédne“. Náklady na přesun vyčísloval magistrát na 18 miliard korun, odpůrci mluví až o 28 miliardách; k tomu je třeba přičíst zatím neznámé náklady na změnu tramvajových linek (dnes všechny křižují před současným nádražím) a na protipovodňová opatření, protože nová budova leží na břehu Svratky. Pokud se však nádraží nepřemístí, sumu 18 miliard bude třeba investovat do rekonstrukce současné budovy. Podle magistrátu se pak ovšem nepodaří získat dost investorů pro nově vznikající Jižní centrum – od starého centra ho totiž odřezává vysoký kolejový násep železniční trati. Občanský spolek Nádraží v centru, vedený ředitelem Hnutí Duha Martinem Anderem, vybízí, aby Brno šetřilo peníze na naléhavější akce. Podle průzkumů Brňané preferují vyčištění místní přehrady nebo zbudování cyklostezek, občanští aktivisté doporučují dostavbu tramvajové trati do brněnské čtvrti Lesná, opravu zchátralého Janáčkova divadla a polikliniky Zahradníkova. Brno mělo na stavbu přispět 3 miliardami, Jihomoravský kraj 1 miliardou, po šesti miliardách očekává Brno ze Státního fondu dopravní infrastruktury a z evropských strukturálních fondů. Zemanova vláda přislíbila před dvěma lety zajistit pro přesun až 28 miliard korun. V září však vicepremiér pro ekonomiku Martin Jahn prohlásil, že současný kabinet se musí k projektu vrátit: „Musíme přehodnotit své priority. Je doba výrazných škrtů a problémů financování v oblasti dopravní infrastruktury.“ PAV L A H O B S T O VÁ , T O M Á Š N Ě M E Č E K P. Hobstová je spolupracovnicí Respektu.

M A PA R E P R O R E S P E K T

Moc podpisů

a ze Spolchemie vyšlehly plameny. Pan Kubec si dodnes pamatuje na pocit ohromení a na strach, který se ho zmocnil. S požárem tenkrát před dvěma lety bojovalo až do rána šestnáct hasičských sborů z pěti okresů. Podle krajského hygienika měli lidé v Ústí štěstí. Teplota požáru byla tak vysoká, že spálila i velmi nebezpečné látky. Dým navíc stoupal vzhůru a rozptýlil se až nad inverzní vrstvou. Když letos na jaře unikl z továrny nejdřív chlor a čtrnáct dní nato zahalil město kyselý bílý mrak oxidu sírového, rozhodl se Zdeněk Kubec a jeho Sdružení pro zdraví, sport a prosperitu konat. Konkrétně uspořádat o továrně v centru města referendum. Do hry o budoucnost a podobu Spolchemie tak vedle dlouhého snažení aktivistů poprvé vstoupili politici. Během pěti dní podepsalo žádost o vyhlášení referenda s otázkou „Má město udělat vše pro to, aby byly nebezpečné výroby Spolchemie vymístěny?“ deset tisíc ústeckých občanů. Kombinace tak rychle získaných podpisů a toho, že je sbírají politici, kteří mají na radnici pádné slovo – Sdruže-

mi položené otázky se však firma příliš nebojí. „Nemáme tu nic, co by podle zákona znamenalo nepřijatelné riziko, bylo nebezpečné,“ říká ředitel Procházka a primátor Gandalovič souhlasí. Šéf společnosti Přátelé přírody Marian Páleník má názor právě opačný: „Nemít tu nebezpečné výroby rovná se zavřít Spolchemii.“ Zároveň ale uznává, že otázka pro referendum je bezzubá. Nechává příliš na benevolenci města, jak si ji vysvětlí. Proto navrhoval Sdružení sportovců (za které kandidoval na radnici) ještě jednu otázku: Mají zastupitelé změnit územní plán tak, aby Spolchemie nemohla budovat žádné nové provozy? Nicméně Páleníkova otázka neprošla. Definitivně se rozloučit s chemičkou si totiž netroufají ani politici ze Sdružení sportovců. „Při podepisování petice jsme se zároveň lidí ptali, co chtějí,“ říká Zdeněk Kubec. „Jen čtvrtina z nich chtěla dostat chemičku úplně pryč z města. Tři čtvrtiny lidí ji tady naopak chtěly zachovat, ale bezpečnější.“ Proti plánu Mariana Páleníka (také letos kandiduje na senátora), který ve své výzvě premiéru Grossovi navrhuje nestavět vysoce sporné jezy na Labi a ušetřených šest miliard raději investovat do postupného útlumu chemičky, stojí v Ústí všichni místní politici. Takže ačkoli se nahlas mluví o konci nebezpečných provozů, realita s takovým občanským a politickým krytím v zádech je právě opačná. Minulý pátek Spolchemie otevřela nový provoz na výrobu umělých pryskyřic a ještě tento měsíc začne stavět další. Ze 40 tisíc tun v roce 2002 stoupne do roku 2005 výroba pryskyřic třikrát – na 150 tisíc tun. „Jsem pro to, aby firma stavěla nové provozy,“ říká primátor Gandalovič. „Nové technologie pro město nepředstavují nebezpečí, umožní tu rozvoj tradiční chemické výroby a jsou zdrojem ekonomické prosperity.“

RESPEKT / 42

DOMOV

/5

Kdo odposlouchával Šarapatku FOTO GÜNTER BARTOŠ

Aféra kolem vyhozeného premiérova poradce jde do sněmovny

Hádej, Zdeňku, od koho mám opisy tvých telefonátů.

Vyhozený premiérův poradce Zdeněk Šarapatka předal čísla svých mobilních telefonů poslanecké komisi pro kontrolu zpravodajské techniky. Do dalšího kola tak postoupil skandál, na jehož počátku tento blízký spolupracovník ministerského předsedy oznámil, že je odposloucháván – pravděpodobně s vědomím samotného Stanislava Grosse. Čísla by teď mohla objasnit, zda je Šarapatkovo podezření pravdivé. „Upřímně řečeno nevěřím, že něco zjistí,“ říká bývalý poradce. „Pokud jsem byl opravdu odposloucháván s vědomím premiéra, museli to mít sakra pojištěno, aby nic nevyšlo najevo.“

A máme tě Jak je z tisku všeobecně známé, dostal Zdeněk Šarapatka předminulý týden okamžitou výpověď z premiérova nejužšího týmu a vzápětí ohlá-

sil, že je odposloucháván. A že za nitky netahá nikdo jiný, než Grossův dlouholetý fámulus Pavel Přibyl, který musel nedávno po prozrazení svého angažmá v bicím komandu komunistické policie odejít z funkce šéfa Úřadu vlády. „Potkal jsem ho na chodbě úřadu a on mi řekl, že má opisy mých hovorů z mobilního telefonu, které prokazují, že za jeho odvoláním stojím hlavně já,“ svěřil se po svém propuštění Šarapatka novinám. Poradce má za to, že byl odposlechnut jednou z následujících čtyř variant: buď byla zneužita policie nebo BIS, nebo jej odposlouchávala soukromá služba, nebo vše konspirativně zařídil Grossův muž Miroslav Antl, který má odposlechy mobilních telefonů na starosti v Eurotelu (mobily tohoto provozovatele Šarapatka používá), anebo byla využita technika Národního bezpečnostního úřadu, která je mimo jakoukoli kontrolu.

Tady je nutný malý exkurz o tom, jak vlastně fungují odposlechy mobilních telefonů, o které v tomto případě jde. Pokud chce policie odposlouchávat, musí mít povolení soudce a doložené podezření, že je páchán nějaký trestný čin. Ve většině případů se obrátí na operátora příslušného mobilu, tedy na Oskara, Eurotel či T-Mobile, který odposlech provede sám ve spolupráci s policejním útvarem zvláštních činností. Druhá možnost, jak odposlouchávat mobil, se jmenuje Agáta. Tato odposlouchávací technika umístěná v dodávce je schopná odposlechnout mobilní hovor zhruba do vzdálenosti padesáti metrů od odposlouchávaného. Policie vlastní dvě Agáty, BIS jednu. Další má podle řady informací NBÚ, ale jeho vedení to popírá. I k takovému odposlechu je nutný souhlas soudce a každý odposlech je zaznamenán na počítači. Agáta má přitom jednu vadu: během

odposlechu slouží jako jakási přestupní stanice, pokud někdo volá a je systémem odposloucháván, funguje Agáta technicky jako volající a ten, kdo volá doopravdy, nemá později zaznamenán hovor ve výpisu a neplatí za něj. Takže je možné takový odposlech jednoduše odhalit. „BIS jakékoli zneužití odposlechů vylučuje. To by byla cesta do pekel, někam před rok 1989. Pokud pan Šarapatka nejede v organizovaném zločinu nebo nespolupracuje s nepřátelskými zpravodajskými službami, je vyloučeno, že by byl odposlechnut,“ říká mluvčí BIS Jan Šubert. „Zneužití odposlechů v naší firmě je technicky naprosto vyloučeno, to by se při kontrole zjistilo,“ tvrdí Miroslav Antl. „My odposlechy jen zadáváme,“ říká šéf NBÚ Jan Mareš, „žádnou techniku nevlastníme.“ A co soukromé bezpečnostní služby? Ty mají malou šanci mobilní telefony odposlouchávat. S provozovateli mobilů nesmí spolupracovat, a pokud jde o Agátu – ve světě existují pouze dvě firmy, které ji vyrábějí, a mohou ji prodávat jen certifikovaným a prověřeným státním institucím. Jedinou možností pro soukromníky tak je speciální miniaturní štěnice umístěná do mobilu. Je však hodně drahá (od sta tisíc korun výše), má několikadenní životnost a soukromým službám se nevyplatí – takové náklady zaplatí málokterý klient.

Topolánek: To nemá cenu Aféra Šarapatka je prozatím posledním dílem desetiletého seriálu, ve kterém si zdejší politici a osoby z mocenské sféry stěžují na odposlech a sledování policií nebo tajnou službou. A nutno říct, že na veřejnosti nepožívá tento seriál přílišné pozornosti a důvěry. Poněkud nešťastně jej totiž otevřeli v roce 1995 šéfové lidovců a ODA Josef Lux a Jan Kalvoda. „Tajné služby špiclují politické strany a vedou si na nás spis,“ tvrdili tehdy oba, ale vyšlo na-

jevo, že pravda je prozaičtější. Oba politici udržovali úzké kontakty se sponzorem svých stran Antonínem Moravcem, kterého BIS sledovala coby bankovního podvodníka, a tak se do policejního hledáčku dostali i oba pánové. Špatné jméno pořadu „Sledují mě“ pak loni jen podtrhl poslanec ODS Vlastimil Tlustý: ohlásil, že mu neznámé temné síly odposlouchávají mobil, ale vyšlo najevo, že prostě neumí telefonovat. Díky těmto případům dnes nezpůsobuje vůbec žádnou senzaci prohlášení šéfa ODS Mirka Topolánka, že je „už dva roky odposloucháván“. Předseda nejsilnější opoziční strany ovšem zůstal jen u proklamací a nepodnikl vůbec nic, aby věc rozkryl a odhalil. „Nestojí za to něco prověřovat, nic se nedozvíme, pan Gross má pod kontrolou policii i BIS,“ vysvětluje Topolánek, proč dosud nepodal žádné trestní oznámení nebo se neobrátil na komisi pro kontrolu zpravodajské činnosti, kterou vede jeho stranický kolega Jiří Bílý. Neoslovil ani dalšího stranického kolegu Jana Klase, šéfa komise pro kontrolu BIS. Případ Šarapatka má trochu jiný rozměr. Eventuální odposlech má totiž jasné vysvětlení i dopady a navíc je ve hře mimořádně kontroverzní postava Přibyla, který navíc Šarapatkovo obvinění dodnes nedementoval. Nijak se nevyjádřil ani Stanislav Gross. Je přitom pravděpodobné, že Bílého komise Šarapatkův legální policejní odposlech opravdu nezjistí. Vzhledem k závažnosti celé věci sahající do nejvyšších pater administrativy se proto objevují hlasy, aby podezření bývalého premiérova poradce důkladně prověřila policie. Pouze ona totiž může zjistit, zda Šarapatku neodposlouchávala BIS nebo soukromá služba. „Věc prověřujeme,“ říká lakonicky tisková mluvčí policejního prezidia Blanka Kosinová. J A R O S L AV S P U R N Ý K tématu viz též rozhovor na str. 16.

Kofolové mámení ČSSD Začala kampaň na prodej mýdla značky Gross ČSSD, strana slibující kdysi na své cestě vzhůru českým občanům „společnost vzdělání“, se rozhodla nezatěžovat voliče v nastávající kampani už ničím jiným než osvědčenou zábavou. Turné najatých hvězd, propagující stranu podle vyzkoušených strategií světa reklamy a marketingu, nese podle sociologů zprávu o české politice a společnosti roku 2004.

Totalita? No a co? Martina Vobejdová (28) se už nemůže dočkat. Vyučená švadlena, která je momentálně doma na mateřské s prvním dítětem, pokuřuje vedle manžela Luboše, jinak mistra firmy podnikající v automobilovém průmyslu, před neesteticky hranatým Kulturním domem a těší se na největší společenskou událost Liberce posledních měsíců. Za dvacet minut začíná Hvězdný koncert. Manželé Vobejdovi si koupili dva lístky po stovce, aby uviděli a uslyšeli Ivetu Bartošovou, Michala Davida, Helenu Vondráčkovou a další osobnosti zdejšího popu. „Tady v Liberci se toho moc neděje, tak jsme rádi, že všichni přijeli. Symboly totality? A kdo?“ diví se Martina Vobejdová. Po další otázce se diví ještě víc. Předvolební kampaň sociálních demokratů? Oni s manželem volit nechodí, politika je nezajímá, nepřišli sem kvůli ní. „Všichni jsou stejní. Koho bych teda měla volit? Vždyť já je ani neznám,“ vysvětluje drobná černovláska v nažehlené košili. Pár metrů dál postávají sedmdesátníci Miroslav Šonka a Josef Dra-

hoš, členové ČSSD. Ne že by je popové hvězdy nezajímaly, ale oni přišli kvůli Grossovi. Protože je „mladý, perspektivní a taky ví, co chce“. „Jsme přece sociální demokraté,“ říkají oba pánové s hrdostí v hlase. Pan Drahoš, bývalý slévač a dělník v uranovém průmyslu, si pochvaluje, jaké je to symbolické, že se první z patnácti Hvězdných koncertů koná v den šedesátého výročí dukelské operace a stopětadvacátého výročí narození Karla Hašlera. Tento způsob kampaně se podle nich ČSSD povedl. „Věci se mají dělat slušně a tohle slušné je,“ říká pan Šonka. „Symboly totality? No a co? Komunista byl v každé rodině.“ O půl hodiny později už Vobejdovi, Miroslav Šonka, Josef Drahoš a dalších jedenáct stovek diváků polykají k zalknutí dusný vzduch v natřískaném sále. Show začíná. V první řadě mezi místopředsedou ČSSD Martinem Starcem a ministrem pro místní rozvoj Jiřím Paroubkem sedí premiér Stanislav Gross a podupává si do rytmu. Na pódiu se střídá plejáda bavičů a pěvců, od Pavla Vítka přes Ivetu Bartošovou až po Jiřího Krampola. Jen Karel Gott zatím chybí, přidá se až v půlce kampaně. Michal David, který se před nedávnem Frekvenci 1 svěřil, že je „kamarád Stanislava Grosse – on fandí mně, já fandím jemu“, ho zdatně nahrazuje. „Kolu, pijeme kolu, není to náhoda, že u jednoho stolu…,“ zpívá v ležérní rozhalence a liberečtí zpívají s ním. „Horká“ část kampaně ČSSD před senátními a krajskými volbami začíná. Jejím cí-

lem je podle premiéra Grosse „symbolicky naznačit, že nás čeká dobrá budoucnost“. Voličům by to z pódia měly tlumočit zaplacené hvězdy, které stály ČSSD 12 milionů korun a o nichž po libereckém koncertu prohlásil ministr Paroubek: „Oni jsou střední proud, a to je přesně to, co ČSSD chce. My jdeme s lidmi.“

Od Zemáku k megaparty Před osmi lety sociální demokraté pečlivě objížděli zemi v předvolebním autobuse Zemáku, za zvuků Bécaudovy písně o růžích hráli fotbal s ODS, vsadili na rétorické schopnosti Miloše Zemana – a obrovský nárůst hlasů je učinil faktickými vítězi voleb, přestože v absolutních číslech skončili těsně druzí za ODS. Před šesti lety osvědčený postup zopakovali – oprášili Zemák, na růže došlo taky, image strany vytvořila „svatá trojice“ Zeman, Gross, Buzková – a opět vítězství. V roce 2002, kdy poprvé obhajovali pobyt ve Strakově akademii, „vsadili na pohodu a zábavu, protože lidé jsou přesycení politikou“, jak řekl tehdejší volební manažer Karel Kobes. „Pohodu a zábavu“ tehdy ČSSD zajistil guru předlistopadové i polistopadové pop music František Janeček, který jen čtyři roky před tím protlačil Karla Gotta na „megakoncert“ tehdy vládnoucí ODS na Staroměstském náměstí. Janeček pro sociální demokracii uspořádal sérii „megaparties“ obsazených svými svěřenci. Strategie – doplněná štědrou politikou vlády, která před volba-

mi objížděla krajská města a rozdávala miliardy na místní projekty – opět zabodovala. Dnes už miliard na rozdávání moc není – letos ČSSD kampaň před komunálními a senátními volbami ze Strakovy akademie vede přes zvyšování platů vybraným skupinám státních zaměstnanců. Nicméně úspěšných estrád šířících pohodu a dobrou náladu se sociální demokraté drží dál. A ještě přitvrdili – místo Vladimíra Špidly totiž nastoupil Stanislav Gross, který „klasický pop“ sál s mateřským mlékem („Jsem tu trochu i z nostalgie a vzpomínek na osmdesátá léta. Nebylo všechno tak špatné, ty písničky nebyly špatné,“ svěřil se na padesátinách Stanislava Hložka MF Dnes), s Janečkem se dlouhá léta přátelí, a proto v kampani oproti druhořadým či pozapomenutým hvězdičkám roku 2002 figurují skutečná esa předlistopadového středního proudu. „Neřekl bych, že přitvrdili, spíše připlatili, aby dostali právě tyto zpěváky. Po prohraných volbách do Evropského parlamentu si totiž nemohou dovolit znovu neuspět,“ říká politolog Jan Bureš z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

Show must go on V libereckém sále je pořád nedýchatelno. Z pódia právě zmizel Jiří Krampol a publikum se ještě pochechtává jeho vtipům o skleróze, když moderátor ohlásí rozhovor s lídrem liberecké kandidátky Vítem Příkaským. Nesměle působící muž,

původním povoláním ekolog, začne vysvětlovat plány mateřské strany. „Sociální demokracie chce zlepšit život v kraji a zlepší ho,“ říká. Publikum zvadne. Lidé se vytrácejí do předsálí na pivo. Lhostejné obecenstvo zpozorní až v okamžiku, kdy politik odejde ze scény. Dopít půllitr a rychle do sálu. Bude přece zpívat Helena Vondráčková. Podle sociologa Jana Hartla je vítězství „show“ nad věcnými otázkami jev patrný v předvolebních kampaních stále častěji. „Chybí výrazní, charismatičtí politici, kteří by sami o sobě lidi přitáhli,“ říká Hartl. Proto se prý v moderních demokraciích stále více využívají marketingové postupy: politika se „prodává“ jako prací prášek nebo automobil. V českých postkomunistických poměrech navíc do značné míry chybějí politicko-kulturní tradice, které jsou na Západě přes rostoucí skepsi stále silné. Český volič se rozhoduje na základě pocitů a dojmů, a nikoli racionální úvahy. A nejvhodnější cestou, jak této situace využít, je dodržovat zásady reklamního průmyslu a udělat z kampaně srozumitelnou a zapamatovatelnou show. Ta zabírá, shodují se sociologové, politologové i reklamní experti. „Volby ztrácejí obsah a strany se spíše než na zásadní témata soustřeďují na údržbu moci,“ říká Hartl. „Jenže ono jim to prochází. Veřejnost ani média zatím pořád politiky nenutí, aby odpovídali na základní otázky.“ S I LV I E B L E C H O VÁ

6/

DOMOV

11.–17. 10. 2004

Muž, který pohnul celým krajem FOTO LUDVÍK HRADILEK

Volby 04: co když budete potřebovat pomoc

Mají štěstí: na jejich hejtmanství se našla hvězda, která vede ostatní. (Klienti ústavu sociální péče v Chotělicích u Hradce Králové.)

Ukaž mi svůj Standard „Když jsem po minulých volbách zasedl v krajské radě, o sociální problematice jsem toho moc nevěděl,“ vzpomíná královéhradecký politik Miloslav Plass (ODS) na start své kariéry reformátora. „Dostal jsem ale tuto oblast na starost, tak jsem si řekl, že se musím podívat, jak to v našich zařízeních vlastně vypadá,“ říká radní Plass, jehož rezort spolyká ročně kolem 320 milionů korun, a činí tak jednu z největších položek krajského rozpočtu. „Prošel jsem si všechny ústavy a z některých jsem znechuceně utíkal. Přišlo mi strašné, že v těch podmínkách musí lidi žít. Takže možná bylo dobré, že jsem o té problematice moc nevěděl, a musel jsem se spolehnout na pocity. A ty mi říkaly, že tady je nutné něco změnit.“ Sociální odbor královéhradeckého kraje tak začal připravovat rozsáhlou změnu dosavadního systému. „Když ústavy spadaly pod stát, měly vždy jistotu, že dostanou své peníze, a nemusely se vůbec starat o to, jak se žije jejich klientům,“ říká radní Plass, který – shodně s odborníky – považuje za logickou zcela opačnou pozici: první v řadě by měla být právě kvalita péče o klienty. „Konečným cílem je vytvořit takové podmínky a systém, aby se lidé z ústavů mohli vrátit do běžného života a plnohodnotně v něm žít s pomocí ambulantních služeb,“ říká Plass. „K tomu cíli vede leckdy dlouhá cesta, na níž je alespoň třeba zásadně zlepšit kvalitu ústavního života klientů. Jenže zaměstnanci současných zařízení dělají svou práci už dlouhá léta a jsou skálopevně přesvědčeni, že to dělají dobře. Takže jsme museli vymyslet, jak je ke změně motivovat.“ Kraj to vzal zgruntu: nejdříve si najal neziskovou organizaci, která provedla kontrolu kvality péče podle Standardů, které před dvěma lety vznikly na ministerstvu sociálních věcí. A s řediteli začal kraj debatovat o tom, proč jejich zařízení stanovenou kvalitu nesplňuje a co

udělat proto, aby nastala změna. Každý z ředitelů si pak musel stanovit, jaké cíle a dokdy splní. „Nyní už jsou schopni se dohadovat o komunikaci s klienty a to už je úspěch a máme vyhráno. Ti lidé už jsou v tom sami zainteresováni,“ říká radní Plass. Do tří let chce hradecký vizionář sestavit tzv. Síť sociálních služeb, kde by byla všechna zařízení – i nestátní, která splňují nastavenou laťku péče. Jedině taková dostanou od kraje certifikát, na jehož základě pak budou mít nárok na krajské peníze. Každý rok chce kraj dodržování pravidel kontrolovat, a pokud ústav nesplní třeba jen jediné z kritérií, o nárok na veřejné peníze přijde. „Mnozí kolegové z jiných krajů si stěžují, že změnit zažitý systém nejde, protože na to nejsou peníze. Ale není tomu tak,“ říká radní Plass. „Stačí zkrátka skoncovat s rozdáváním peněz i těm ústavům, kde se o klienty špatně starají nebo kde neúčelně investují.“ Tato strategie a zároveň hrozba ztráty financí přinutila ředitele ústavů ke spolupráci na reformách. Příkladem je i ústav sociální péče v Chotělicích nedaleko Hradce Králové. „Když jsme ho přebírali, tak to bylo nejhorší zařízení ze všech,“ říká radní Plass. „Klienti bydleli po deseti v suterénu a ředitel si sám úřadoval v domě v zahradě. Vzhledem k tomu, že to býval vedoucí vychovatel, tak jsme se báli, že žádnou změnu nepřijme.“ Dnes ale pod vlivem kraje ředitel začal předělávat velké pokoje na dvoulůžkové, dva volné služební byty nechal z ústavního rozpočtu opravit a dnes v nich bydlí osm klientů ústavu, dalších šest jich od září jezdí jednou týdně do zvláštní školy v Novém Bydžově, aby si mohli ve svých třiceti letech dodělat základní vzdělání. „Ze začátku jsem se těchto změn bál, nevěřil jsem, že to půjde. Ale ono to jde, a kdyby nebylo kraje, tak by mě asi nikdy nenapadlo se do něčeho takového pustit,“ říká ředitel ústavu Milan Jánský. „Kraj nás podporuje, velkou motivací je samozřejmě nárok na krajské peníze a navíc vidíme, že změny, které kvůli tomu děláme, prospívají klientům. Takže v tom chceme pokračovat dál. Z domku, kde je nyní ředitelství, bychom v budoucnu chtěli udělat další byty pro klienty, učit je hospodaření s penězi a pomoci jim sehnat si zaměstnání.“

Hvězda, která vede Za současné situace, kdy jsou pouze doporučené Standardy, a nikoli zákonem jasně stanovená pravidla, jak o klienty pečovat, a kdy se zákon o sociálních službách ještě nedostal ani do vlády, záleží pouze na

krajích, zda nechají běžet dosavadní nevlídný systém, anebo se pustí samy do změn. Podle odborníků, kteří se kvalitou péče o lidi v ústavech zabývají, je Královéhradecký kraj tím dobrým příkladem. „Radní Plass je hvězda, která vede ostatní. V ostatních krajích vidí, že to jde, a někde se ho snaží napodobit,“ říká Martin Haicl, bývalý šéf ústavu v Nových Zámcích u Olomouce a proslulý reformátor, který dnes školí zaměstnance krajských zařízení, jak s klienty zacházet. Aktivní sociální politika, kterou v Královéhradeckém kraji rozjeli, může sehrát důležitou roli v nadcházející předvolební kampani. „Voliči, kterými jsou i lidé v našich ústavech, budou moc dobře vědět, že se nepředvádíme jenom týden před volbami, ale že s nimi komunikujeme po celé ty roky a že se snažíme zlepšit jejich životní podmínky,“ říká

radní Plass, který se i letos objeví na kandidátce ODS. Podobně jako hradečtí zřizovatelé se svými výsledky můžou chlubit i v Karlovarském a Libereckém kraji. Tam si stejně jako v Hradci nejdříve zkontrolovali, jak péče v jejich zařízeních vypadá, stanovili Standardy a pak začali žádat jejich dodržování. Jedno zařízení v Libereckém kraji zrušili, stejně jako klecová a síťová lůžka – z původních patnácti jich dnes v tomto kraji mají jen čtyři. „Mezi kraji jsou ale zatím velké rozdíly. Někteří svá zařízení motivují a ženou je dopředu, jinde vyčkávají a nedělají nic,“ říká pan Haicl. Mezi ty druhé se řadí například hlavní město Praha nebo Olomoucký kraj. Tam sice vůbec poprvé před lety ministerstvo ověřovalo zmiňované Standardy kvality péče a krajská rada před dvěma lety schválila, že je bude naplňovat. To se však ne-

děje. Naopak kraj odvolal z funkce jednoho z prvních ředitelů ústavů, který se snažil o změnu a začal pouštět klienty do běžného života. „Standardy nejsou závazné, nejsou stanoveny v zákoně,“ říká šéf sociálního odboru Cyril Žádník. „Čekáme, až to vláda schválí, a pak to začneme rozvíjet. Takhle na to ani nemáme peníze. Možná že jinde jsou šikovnější, ale u nás je zlepšování kvality péče hudba budoucnosti.“ Od ledna by ale tato výmluva mohla ztratit na významu, protože ministerstvo sociálních věcí se rozhodlo, že všem krajům dá peníze na to, aby si mohly zaplatit prohlídku svých zařízení od speciálně vyškolených inspektorů. Kraje a jejich občané tak dostanou jasné vysvědčení o tom, jak se k obyvatelům v tíživé životní situaci ve svém regionu chovají. E L I Š K A B Á R T O VÁ

PŘIPOMEŇME SI

Bára Hrzánová smí mluvit kem ostravské pošty. A na policii dorazila ze stejného regionu trestní oznámení, jedno přímo od Komunistické strany Československa, vedené bývalým důstojníkem StB Ludvíkem Zifčákem. „Měla by za to dostat aspoň podmínku. Protože když my nemůžeme říkat otevřeně svůj názor, tak nesmí ani ona,“ řekl Zifčák. Když anonymové přitvrdili a do výhrůžek zahrnuli i syna Báry Hrzánové, herečka znejistěla: „Ne že by to nějak zásadně ovlivnilo můj současný život, ale začala jsem přemýšlet nad tím, jestli jsou ti pisatelé schopni něco skutečně udělat. Od té doby mě na jevišti hlídají naši zvukaři a už ke mně nikoho neznámého nepustí. Taky jsem zvažovala, zda nezruším představení, která se na podzim Policejní vzkaz: Když ne trestný čin, tak ať je to aspoň přestupek. chystají právě v Ostravě.“ Před půl rokem si herečka Bára Hrzánová vysloužila někoStíhání nakonec vůbec nezačalo, žalobkyně pro Pralik trestních oznámení. Důvod? Její děkovný proslov při jar- hu 1 Zdeňka Gálková případ po měsíci odložila. „Nením předávání cen Thálie v Národním divadle, zakončený shledala jsem v tom nic, co by naplňovalo skutkovou větou: „Jsem strašně šťastná, že můžu říkat na veřejnosti, že podstatu trestného činu,“ říká zástupkyně Gálková. Rusáci a komunisti jsou svině.“ Policie ji kvůli tomu vyšet- „Nevím, jak to probíhalo dál, protože jsem byla nemocřovala pro hanobení rasy, národa a přesvědčení. Státní zá- ná, ale policie chtěla případ předat obecnímu úřadu stupkyně Zdeňka Galková se rozhodla případ odložit, he- k posouzení, zda nejde o přestupek.“ Na přestupkové odrečce však ještě možná hrozí popotahování za přestupek. dělení Prahy 1 dodnes žádná žádost o prošetření výroPublikum v Národním divadle tehdy Báru Hrzáno- ku Báry Hrzánové nepřišla. vou odměnilo potleskem. Kdekdo poznal, že parafrázuPředstavení v Ostravě a Karviné herečka nezrušila je větu ze své současné divadelní role ve hře Hrdý Bud- (proběhlo bez incidentů na konci minulého týdne). žes. Hrzánová v ní představuje malou holčičku v éře Zpráva o jejích potížích s komunisty se mezitím donesnormalizace, která nerozumí sebevraždě své oblíbené la až do Kanady a Pavel Král ze spolku ochotníků v Todružinářky: „Maminka pak tátovi v kuchyni říkala, že ji rontu ji pozval, aby přijela s představením k nim. „Čláuštvaly ty svině. To asi myslela Rusáky nebo komunis- nek mě nadzdvihl, tak jsem chtěl Báře Hrzánové vyjádty. Protože Rusáci a komunisti jsou svině, akorát se to řit podporu,“ vysvětluje. nesmí říkat.“ Záhy však herečce přišly desítky výhrůž– EB – ných anonymů, většinou ze severní Moravy. „Zneuctila K tématu viz též článek v Respektu č. 26/2004 jsi Národní divadlo, a proto, ty česká svině, musíš nést v archivu na www.respekt.cz. následky. Nedáme ti pokoje,“ píše se v jednom, s razítFOTO GÜNTER BARTOŠ

Na začátku listopadu vyšle česká společnost teprve podruhé signál svým krajským politikům. Jedním z ukazatelů spokojenosti či orientace může pro voliče být i to, jak se „jeho“ dosavadní samospráva popasovala se sociální politikou. Sféra, do které tečou ze státní kasy jedny z nejvyšších částek, a zároveň oblast, kde jsou často porušována lidská práva. Přístup krajské správy k lidem v ústavních zařízeních a domovech důchodců navíc dává člověku obrázek o tom, jak se kraj zachová k němu, když se ocitne v tíživé situaci a bude sociální pomoc potřebovat.

RESPEKT / 42

INZERCE

Konference Forum 2000: Mosty přes globální propasti Občanská společnost v globalizovaném světě 17. – 19. října 2004, Obecní dům, Praha Ve dnech 17.–19. října se v Praze bude konat již osmý ročník mezinárodní konference Forum 2000, každoročně pořádaný pod záštitou Václava Havla. Letošní setkání s tématem „Role občanské společnosti v globalizovaném světě“ bude třetí částí projektu „Mosty přes globální propasti“. Mezi více než třemi desítkami významných hostů z celého světa budou mimo jiné: Magda Vašáryová (velvyslankyně Slovenské republiky v Polsku) Jorge G. Castaneda (mexický prezidentský kandidát) Jean-Francois Rischard (viceprezident Světové banky pro Evropu) Grigory Javlinsky (ruský ekonom a politik) Bernard Kouchner (zakladatel humanitární organizace Lékaři bez hranic) R. James Woolsey (bývalý ředitel americké CIA) Ve formátu dvou plenárních zasedání a tří workshopů se budou účastníci zamýšlet nad rolí občanské společnosti v globální politice a ekonomice a nad otázkou globálního řízení.

Témata workshopů: 1. Občanská společnost v politice – staré slabosti, či nová síla? 2. Dilemata globálního řízení – demokracie versus efektivita? 3. Občanská společnost a globální ekonomika – kritika, nebo spolupráce? Letošní konference Forum 2000: Mosty přes globální propasti navazuje na dvě předchozí setkání předních představitelů mezinárodních finančních institucí a nadnárodních korporací na straně jedné a jejich kritiků, zástupců globální občanské společnosti, na straně druhé. Vstup na konferenci je možný jen po akreditaci na [email protected] On–line přenos z konference můžete sledovat na www.forum2000.cz.

/7

8/

EKONOMIKA

11.–17. 10. 2004

Odchod za dvě koruny Vláda ukončila dobrodružství amerického Boeingu v českém Aeru ardy korun. Nakonec ustoupili a spokojí se s dvěma korunami a svůj podíl vrátí Fondu národního majetku a Konsolidační agentuře. Česká strana se na oplátku vzdala veškerých nároků, které by mohly plynout z nesprávných rozhodnutí americké firmy v Aeru, a to i budoucích. Navíc pokud by někdy někdo žaloval za cokoli Boeing v souvislosti s Aerem, případné náklady za Boeing uhradí český stát. Není to až přílišná vstřícnost vůči firmě, která přivedla Aero ke krachu? Neměla by vláda nechat doběhnout vyšetřování ztrát v Aeru a požadovat po Boeingu úhradu jím způsobené škody? I když za to, že se letadla neprodají, těžko vinit někoho konkrétního, smlouvy na výrobu ztrátových vrtulníků podepisovali zcela konkrétní lidé. „Je to snaha o čistý odchod – je oboustranně výhodné rozejít se s čistým stolem než se léta soudit, obviňovat, a než aby firma mezitím skončila v konkurzu. Takto je čas na její restrukturalizaci a nový prodej,“ říká vicepremiér vlády pro ekonomiku Martin Jahn. Nebylo by tedy lepší poslat firmu, která není schopna osm let prodat jediné letadlo, do konkurzu? „Do vývoje L-159 se už příliš mnoho investovalo, navíc armáda bude potřebovat opravovat svá letadla – a podnik v konkurzu by to nezajistil,“ říká Jahn a poukazuje na to, že vládní záruky na dluhy, které nyní činí devět miliard, se tak jako tak musí proplatit. „Letadla se prodávají dlouho, to, že se nepodařilo získat zakázku, zatím nepovažuji za fatální. Za ještě jeden pokus to Aero stojí,“ dodává. Najít nového vlastníka ale nebude jednoduché a nepůjde to bez změny již zmíněného zákona, který zakazuje, aby firmy obchodující se zbraněmi majoritně ovládali zahraniční investoři. Mluvčí zbrojovky Vítězslav Kulich upozorňuje ještě na jeden anachronismus české legislativy: „Neumožňuje, aby cizí vojenský pilot létal na území Česka. Takže je u nás znemožněn výcvik či jen to, aby si cizí piloti naše letadlo vyzkoušeli,“ říká. Novelu by měla předložit vláda – ta ovšem o podle vicepremiéra Jahna podobném zákonu dosud nejednala.

dových letounů L-29 Delfín a především L-39 Albatros.

Devět miliard ztráty

V roce 1998 to byla velká sláva a sliby zmrtvýchvstání: do potápějícího se domácího výrobce letadel Aero Vodochody přišel s miliardovou investicí renomovaný americký Boeing a slíbil firmu vyvést z krize a dostat její bitevníky na světové trhy. Je o šest let později, Aero má ztráty o tři miliardy vyšší a Boeing definitivně odchází – svůj podíl prodává zpět státu za pouhé dvě koruny a slib, že nikdo nebude chtít náhradu za jeho případné chyby při řízení společnosti.

Sliby chyby Ztrátovější podnik než Aero Vodochody – kromě Českých drah a bank – zřejmě budeme v tuzemsku hledat jen obtížně. Po celém světě sice stále létají tisíce jeho letadel, v polovině devadesátých let však jeho výroba z původních stovek kusů ročně klesla prakticky na nulu. Firma se po revoluci nedokázala vypořádat s rozpadem východních trhů a současně prorazit na západní, měla miliardové dluhy a neprospěla jí ani změna výroby z cvičných letounů na bitevníky.

Vláda ale odmítla dát „strategický podnik“ do konkurzu a hledala investora. V březnu 1998 podepsala smlouvu s Boeingem a dokonce se zaručila za úvěry ve výši dvacet miliard korun. Nový partner si české politiky získal konkrétními sliby: během deseti let slíbil vymazat šestimiliardovou ztrátu a prodat více než 150 letadel. „Sliboval, že z Aera udělá Škodovku leteckého průmyslu, dodá trhy, přinese spoustu zakázek a přesune sem i část své výroby ze Spojených států,“ vysvětluje důvod garancí jeden z aktérů vzniku smlouvy, tehdejší ministr financí Ivan Pilip. Politici navíc ještě v roce 1997 – ve snaze sehnat pro vodochodský podnik zakázky – rozhodli, že česká armáda „potřebuje“ dvaasedmdesát bitevníků L-159 (dnes celou potřebu kryje třetina dodaných letadel a zbytku se vojsko zoufale snaží zbavit). Vše, co Aero dělalo pod vládou Boeingu, skončilo naprostým fiaskem. Například bitevníky pro armádu firma nebyla schopna dodat včas. Zakázku skončila s dvouletým

skluzem a armádě musela zaplatit penále tři čtvrtě miliardy korun. Další letadla se nepodařilo prodat a nejméně tříletý skluz má i vývoj malého civilního letadla AE 270 s tchajwanskou firmou AIDC – sériová výroba měla začít předloni, ale prototyp nemá dosud všechny potřebné zkoušky. Jediné, co běží na plné obrátky, je výroba vrtulníků pro americkou firmu Sikorsky (Aero je dělá prakticky celé kromě motorů). Na každém stroji ovšem až donedávna Aero tratilo neuvěřitelných 20 milionů korun. Helikoptér bylo přes šedesát, což znamená minus více než jeden a čtvrt miliardy korun. Teprve loni se podařilo nevýhodné smlouvy změnit, takže se koncem letošního roku začíná stávat výroba pro firmu Sikorsky rentabilní. „Došlo k dotování amerického výrobce z českého státního rozpočtu,“ konstatuje zpráva ministerstva průmyslu a financí pro vládu před jejím jednáním o rozvázání smluv s Boeingem. Jediné, co továrně přináší zisk, jsou opravy jejích starých cvičných prou-

Hospodaření firmy je celkově bídné a Aero pod taktovkou Boeingu místo slibovaných devíti miliard zisku navršilo ke stávajícím téměř šesti další tři miliardy ztráty. Firma si dlouho nebyla ochotna připustit, že je před kolapsem, a ještě před dvěma lety rozmařile utrácela. Zvyšovala výrazně počty svých pracovníků i jejich mzdy. Společnost sice uvádí v posledních dvou letech zisk, ale to jen díky změně kurzu dolaru vůči koruně – firma si vzala před lety úvěry v dolarech, a protože kurz dolaru klesl o čtvrtinu, zmenšily se po přepočtení na koruny o čtvrtinu i dluhy. Letos na jaře si na hospodaření Aera posvítila na podnět vlády auditorská firma PricewaterhouseCoopers a došla k nelichotivým závěrům: členové představenstva nezabránili uzavření smlouvy s firmou Sikorsky, ač si byli vědomi nedostatečnosti zpracovaných podkladů a analýz. Některými smlouvami se nyní zabývá policie, která šetří, zda manažeři nezneužili své pravomoci. Samo Aero se k průběhu vyšetřování nechce vyjadřovat. „Mohu jen obecně říct, že spolupracujeme či jsme ochotni s policií spolupracovat,“ říká mluvčí zbrojovky Vítězslav Kulich. Manažeři přitom celou dobu při svém podnikání neriskovali majetek Boeingu. Ačkoli americký akcionář vlastnil pouhou třetinu továrny, plně ji manažersky ovládal a Aero mělo navíc za zády státní garance ve výši dvaceti miliard korun. Na takto nevýhodné řešení stát přistoupil proto, že se snažil zachránit firmu za každou cenu, a navíc české zákony neumožňují, aby měl v tuzemské zbrojní firmě majoritu zahraniční kapitál. „Za jiných podmínek by do Aera nešli,“ krčí rameny již citovaný Pilip.

Hlavně rychle zmizte Minulou středu proto vláda rozhodla o tom, že se s Boeingem rozejde a Aero oddluží. Američané nejprve za odchod požadovali vrácení své původní investice ve výši jedné mili-

MAREK POKORNÝ

Nejúspěšnější film všech dob Harry Potter, Pán prstenů, Matrix – v posledních letech se s velkými filmovými hity, kasovními trháky, zdánlivě roztrhl pytel. Čísla ale mohou mýlit a měřit finanční úspěch filmu pouhým objemem jeho tržeb je ošemetná věc. Například dolar dnes nemá v důsledku inflace ani zdaleka tutéž hodnotu jako před lety. Po očištění o inflaci se výsledek dost liší od běžných žebříčků filmových hitů. Slavný Titanic se zde dělí o prvenství s prvním dílem Hvězdných válek (zanedbatelný rozdíl v tržbách činí zhruba 1 %). Čelisti běžně uváděné na 35. místě se po očištění o inflaci dostanou na třetí místo, Kniha džunglí vylétne dokonce z 240. na 12. a 101 Dalmatinů z 213. na 7. Celkem třináct filmů vydělalo na tržbách více než miliardu dolarů (ve stálých cenách roku 2004). Z nich pět (38,5 %) bylo natočeno v 60. a 70. letech. Srovnávány jsou ale přitom pouze poválečné filmy, protože do té doby směla velká studia ve Spojených státech vlastnit řetězce kin, a měla tak zajištěný stálý odbyt. Jinak by kasovně nejúspěšnějším filmem všech dob byl Sever proti Jihu z roku 1940, jehož tržby v cenách roku 2004 činí neuvěřitelných 2 819 700 000 USD. Zastavme se na chvíli u Hvězdných válek. Jde z komerčního hledis-

ka o nejvýznamnější americký film poválečné éry. Jeho finanční výsledky zcela změnily podobu amerického filmového průmyslu a umožnily vznik Hollywoodu, který známe dnes. Před Hvězdnými válkami a po rozpadu studiového systému na počátku 50. let lze jen těžko nalézt nějaký trend v investiční strategii hollywoodských produkčních firem. Bezradní producenti nedokázali zachytit měnící se nálady společnosti a studia se spolehla na tvůrčí talent filmařů. V této atmosféře se vynořily některé z nejvýraznějších ikon amerického filmu jako Francis Ford Coppola či Martin Scorsese. Tato druhá nová vlna postupně převzala vládu nad Hollywoodem a 70. léta se díky tomu stala jednou z nejsvobodnějších a nejplodnějších etap v jeho historii. Filmové myšlení Spielberga a Lucase, ačkoli jsou někdy řazeni do stejného okruhu jako výše zmiňovaní režiséři, se ale ubíralo jiným směrem. Hvězdné války nově definovaly filmovou zábavu a vytvořily vizuálně-technický, organizační i finanční standard pro úspěšný film. Velká část marketingových technik (využití motivů z filmu pro prodej dalších výrobků, simultánní uvádění velkého množství kopií, filmový seriál jako produkční záměr),

používaných dnes filmovým průmyslem, je spjatá právě s Hvězdnými válkami. Producenti objevili vzorec pro ekonomický úspěch a ovládli pole. Ovšem vítězství si vyžádalo svou cenu. To lze demonstrovat například na Titanicu a Hvězdných válkách. Tržby těchto filmů jsou takřka totožné, ale náklady na realizaci Titanicu ve stálých cenách roku 2004 činily 235,8 milionu dolarů, zatímco u Hvězdných válek to bylo pouhých 35,5 milionu dolarů. Titanic tak na každý vložený dolar utržil 8,97 dolaru, u Hvězdných válek činí tento poměr 59,81. Podrobnější pohled na náklady a tržby největších filmových hitů ukazuje, že se jedná spíše o pravidlo než o výjimku. Novodobé hollywoodské hity zřetelně ztrácejí na největší trháky 70. a 80. let. Z hitů natočených po roce 2000 je z tohoto pohledu nejúspěšnější Pán prstenů: Návrat krále s 12,01 dolary tržeb na dolar nákladů. Vedle této částky vypadá 69,83 dolarů E. T. Mimozemšťana skutečně jako z jiné planety. Pravděpodobnou příčinou tohoto vývoje je právě zmiňovaný obrat. Hvězdné války a ostatní hity 70. a počátku 80. let sice dokázaly pro Hollywood objevit standardizovaný produkt a fungující obchodní model, jeho realizace dnes

ovšem spočívá v rukou manažerů, a nikoli umělců. S tím, jak rostou náklady na výrobu filmů, se stále větší kontroly nad jejich natáčením ujímají investoři. Ti ovšem vykazují mnohem silnější averzi k riziku než kreativní pracovníci a jsou ochotni smířit

se s nižšími, avšak bezrizikovými výnosy filmů. Dnešní Hollywood tak jakoby stále dokola točí tentýž film. JAN GAZDA Autor přednáší ekonomii na Stavební fakultě ČVUT.

Kdo je vlastně šampión Název filmu

Titanic (1997) Hvězdné války (1977) Čelisti (1975) E. T. Mimozemšťan (1982) Vymítač ďábla (1973) Hvězdné války: Epizoda V (1980) 101 Dalmatinů (1961) Jurský park (1993) Pomáda (1978) Pán prstenů: Návrat krále (2003) Hvězdné války: Epizoda VI (1983) Kniha džunglí (1967) Hvězdné války: Epizoda 1(1999) Harry Potter a kámen mudrců (2001) Kmotr (1972)

Tržby ve stálých cenách (USD 2004) 2 163 818 700 2 090 680 000 1 734 631 600 1 540 641 200 1 451 092 500 1 330 229 600 1 296 736 000 1 212 164 600 1 169 024 400 1 150 674 300 1 099 011 300 1 077 980 400 1 046 900 200 1 040 276 400 1 027 845 300

Pořadí tržeb v běžných cenách 1 12 35 13 81 25 213 6 65 2 22 240 4 3 180

EKONOMIKA

Levně přes Atlantik FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Nízkonákladovým linkám hraje do karet i drahá ropa nízkonákladoví dopravci. Ti obsazovali i opuštěné letecké trasy. Velké společnosti většinou nejsou zajištěny proti výkyvům v cenách ropy – na rozdíl od nízkonákladových přepravců. Nastává tak paradoxní situace, kdy navzdory rostoucí ceně paliv se ceny nízkonákladových společností v podstatě nemění. Tradiční společnosti také omezily nákupy letadel, které pak koupily právě levné aerolinky. Dnes tak na rozdíl od minulosti vlastní nové a levné stroje, což dále zvyšuje jejich výhody (mají náklady o 30–50 % nižší než tradiční společnosti).

Ta chvíle se blíží Támhle taky letí jeden, který chce dohnat evropské dopravce k bankrotu.

Počet lidí využívajících leteckou dopravu stále roste. Přesto pro velké americké letecké společnosti nastávají zlé časy. Většina z americké velké šestky (Delta Airlines, American Airlines, United Airlines, Continental Airlines, US Airways a Northwest Airlines) za poslední tři roky zkrachovala, nebo je těsně před krachem. Naopak nastal boom tzv. nízkonákladových aerolinií a podobný trend se objevil i v Evropě. V poslední době se však ukazuje, že oba druhy společností se v USA sbližují. Vzniká nový typ firmy, která nabízí letenky za nižší ceny než tradiční aerolinie a s větším komfortem oproti normálním nízkonákladovým dopravcům.

Za to Usáma nemůže S oblibou se říká, že problémy velkých amerických leteckých společností se odvíjejí od okamžiku teroristických útoků na Světové obchodní středisko 11. září 2001. Za současné dlouhodobé problémy ale Usáma bin Ládin nemůže. Jde o proces, který začal v roce 1978, kdy došlo k deregulaci americké letecké dopravy. V té době vzniklo (stejně jako dnes v Evropě) velké množství nových leteckých společností, kterým se začalo říkat nízkonákladové neboli low cost carriers. Drtivá většina nováčků velice rychle zkrachovala, ale ostatní začali postupně odkrajovat tržní podíly „starým“ společnostem. Nové firmy nabízely nízké ceny především díky odlišnému charakteru svého provozu: zpravidla měly leteckou flotilu tvořenou jednou značkou starších a menších letadel, využívaly menší a méně

nákladná letiště a především nepoužívaly tzv. „hubbing“ (tj. shromažďování pasažérů na velkých letištích) a nevytvářely sítě spojení. To jim umožňovalo lépe využívat svých strojů, které trávily mnohem kratší dobu na letištích a mnohem delší dobu ve vzduchu než u starých aerolinek. Nízkonákladoví přepravci těžili také z mnohem flexibilnější, méně početné (zhruba o třetinu méně zaměstnanců ve srovnatelných kategoriích), odborově neorganizované, a tudíž výrazně levnější pracovní síly. Kromě toho začali využívat jinou cenovou politiku: zprvu velmi levné letenky zdražovali spolu s tím, jak se zaplňovala letadla. V 90. letech levným společnostem pomohl prodej přes internet. Jejich podíl na americkém trhu tak v polovině 90. let dosáhl zhruba 15 %.

Kupujte u Boeingu Za normálních okolností by tento vývoj velké společnosti výrazně pocítily, ale v jejich prospěch hrál nafouknutý hospodářský boom druhé poloviny 90. let, který vytvořil třídu obchodních cestujících, ochotných připlácet si za luxus. Zlom přinesl konec konjunktury v roce 2000 – a pak přišlo 11. září. Tradiční společnosti ztratily bohaté klienty a musely najednou držet nízké ceny, aby se vyrovnaly svým nízkonákladovým konkurentům (což při jejich vyšších nákladech znamenalo, že na mnohých trasách prodělávaly a musely je opustit). Zároveň neměly dostatek hotovosti a splácely leasing za drahá letadla. Došlo na propouštění a odprodej letadel, která začali masivně nakupovat právě konkurenční

Podíl levných dopravců na americkém trhu dnes činí zhruba jednu třetinu a roste. Ovšem tento úspěch s sebou nese některé změny. Tradiční nízkonákladové společnosti se začínají vyvíjet a některé z nich se začínají posouvat na trhu „vzhůru“, směrem k tradičním společnostem. U největších levných společností padl jeden z hlavních rozlišovacích znaků – neexistence svozných center v rámci „hubbingu“. Společnosti jako Southwest nebo JetBlue už začaly vytvářet své sítě. Stejně tak začínají poskytovat cestujícím vyšší komfort a svým zaměstnancům některé sociální výhody. Ale díky své minulosti jsou stále mnohem efektivnější než tzv. velké společnosti. Trochu jiná je situace v Evropě, kde jsou velké letecké společnosti v podstatně lepší situaci než v USA. Je to díky tomu, že zde došlo k deregulaci letecké dopravy až v roce 1997, tedy téměř o dvacet let později než v Americe, a také tím, že většina evropských států stále všemožně chrání své „národní“ letecké přepravce – zejména tím, že omezuje přístup jejich konkurentů na letiště. Levné společnosti v Evropě tak zůstávají převážně britsko-irským fenoménem, tj. fungují v zemích s menší regulací v této oblasti. Ovšem i v zemích EU je trend rozvoje nízkonákladových společností jasný. Je navíc jenom otázkou času, kdy první nízkonákladoví přepravci nabídnou transatlantické lety – tím zasadí poslední ránu velkým společnostem v USA a vážně ohrozí velké evropské dopravce, neboť většina jejich zisků jde právě z transatlantických letů. M I R O S L AV Z A J Í Č E K Autor je ekonom.

T Ř I K R ÁT N A O K R A J

Vzdušná válka, dotuj doly a opět Saddám Ze všech dosavadních obchodních válek je tato největší. Ve středu Spojené státy a Evropská unie oficiálně zahájily svůj spor na půdě Světové obchodní organizace (WTO) „Boeing vs. Airbus“. Nač si stěžují Američané? Evropský projekt Airbus prý dostal od vlád Francie, Británie, Německa a Španělska dotace v rozporu s dohodami WTO o volném obchodu. Odpověď Evropanů? Dobře, ale Boeing dostal podporu od americké vlády. Více másla na hlavě má Airbus, který léta dostával masivní podporu na „rozjezd“ podniku; podle agentury Dow Jones i představitelé EU připouštějí, že podpora Airbusu je nelegální. Boeingu ovšem začíná téct do bot: ztratil své prvenství na trhu velkých letadel. Loni prodal americký gigant 280 strojů, zatímco evropský konkurent už 305. A svou roli tu ovšem mají i prezidentské volby v Americe: kdy taky jindy spustit proces na obranu národního výrobce? ••• Hodonínský patriot Zdeněk Škromach je coby vicepremiér a ministr

práce mocný muž, takže bez většího rozruchu úspěšně poslal 155 milionů do svého volebního okrsku. Ve středu mu vláda schválila návrh na dotaci v této výši pro důlní společnost Lignit Hodonín. Firma nedávno upoutala pozornost bezohlednou těžbou v Mikulčicích (místní vinohrady poddolovala tak, až se začaly propadat). Lignit se státní podporou počítal už ve svém podnikatelském záměru a ministr Škromach mu skutečně vyšel vstříc. Vládu přesvědčil argumentem, že v okrese s téměř 14procentní nezaměstnaností je důležité každé pracovní místo – a bez dotace pro Lignit by jich bylo o 300 méně. V případě uzavření dolu by podle Škromachova materiálu musel stát v různých sociálních programech vyplatit kolem 400 milionů. K cifře dospělo ministerstvo takto: sečetlo dávky, které by byly vypláceny nynějším zaměstnancům a jejich rodinám v případě, že by si nenašli žádnou práci v průběhu příštích šesti let. Ministr Škromach jistě zná své Hodonínské – ale šest let?

••• Bývalý francouzský ministr vnitra Charles Pasqua, ruský nacionalista Vladimir Žirinovskij, někdejší šéf kremelského aparátu Alexandr Vološin, Komunistická strana Slovenska… To je jen část ze seznamu těch, kteří měli dostávat od Saddámova režimu ropné úplatky, aby se zasadili o odstranění mezinárodních sankcí proti Iráku. Tvrdí to zpráva CIA z minulého týdne. Diktátor prý seznam vypracovával osobně. Ke korumpování se využívalo programu OSN „Ropa za potraviny“ zavedeného v roce 1996, který měl poraženému bagdádskému režimu umožnit obchod s omezeným množstvím ropy. Zároveň zveřejnila irácká vláda zprávu, že Saddámův režim uplácel kontrolory OSN, aby přivírali oči nad porušováním podmínek programu a pašováním ropy. Dodatečně je třeba dát za pravdu hlásné troubě padlého režimu, stranickým novinám al-Thawrah: už v červenci 2000 hlásily vítězství nad sankcemi OSN. Jen tehdy nedodaly podrobnosti. MAREK HUDEMA

/9 inzerce

RESPEKT / 42

10 /

ZAHRANIČÍ

11.–17. 10. 2004

Bůh, král a webmaster FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

V Kambodži odstoupil panovník Norodom Sihanuk abdikoval ve prospěch svého otce, a sám se nechal v roce 1955 zvolit v čele vlastní politické strany premiérem. Dalších 15 let pak dominoval kambodžské politické scéně, tvrdě potíral opozici z řad Komunistické strany Indočíny a současně se na mezinárodním poli stylizoval do jedné z předních postav Hnutí nezúčastněných. V 60. letech zmítala celým regionem agónie vietnamské války, ale Sihanukovi se dlouho dařilo obratně lavírovat mezi velmocemi a udržovat v Kambodži pověstný „ostrov míru“. To byl pozoruhodný úspěch, uvážíme-li, že žádná ze stran ve vietnamském konfliktu se nehodlala při bojových akcích omezovat kambodžskou neutralitou ani suverenitou. Podle jedné apokryfní historky poznamenal prý francouzský štábní důstojník při předávání moci Sihanukově vládě v roce 1952: „To je šílenství – nás vyhánějí, a za dveřmi mají Viet Minh (vietnamské národně osvobozenecké hnutí).“ Francouzský místodržící generál de Langlade prý odpověděl: „Pánové, král je možná šílený, ale je to brilantní šílenství!“

Na ostrově genocidy

Kdo mohl tušit, že ho nebude mít pod kontrolou nikdo. (Norodom Sihanuk ve 40. letech.)

Minulý týden abdikoval kambodžský panovník Norodom Sihanuk, jedna z nejdéle sloužících hlav státu a zosobnění pohnuté a křivolaké historie své těžce zkoušené země.

Šílenství, ale brilantní Sihanuk byl poprvé korunován v osmnácti v září 1941, ještě pod dohledem francouzské koloniální správy. Francouzi doufali, že mladého krále s bohémskými sklony budou moci snadno

kontrolovat. Tento kalkul nevyšel – za šedesát let své státnické dráhy prokázal Sihanuk, že je ve své nepředvídatelnosti naprosto nekontrolovatelný. Kambodža prošla během těchto šesti desetiletí celou sérií dramatických zvratů. Sihanuk figuroval ve všech jako ústřední postava, někdy úctyhodná, jindy spíše tragická. V Guinessově knize rekordů je zanesen jako politik, který za život vystřídal nejvíce vrcholných státních funkcí: dvakrát byl králem, jednou prezidentem, dvakrát mi-

nisterským předsedou, jednou blíže nespecifikovanou „hlavou státu“ a několikrát stál v čele různých exilových vlád. Pro většinu Kambodžanů, hlavně na venkově, však nikdy nepřestal být dévarádžou, králem-bohem v duchu panovnické tradice legendární khmerské říše v Angkoru. Prvních třicet let své vlády si Sihanuk vedl neobyčejně zdatně. Nejprve obratně vymanévroval Francouze, kteří museli v roce 1952 přiznat Kambodži nezávislost. Krátce poté

Vietnamská válka však nakonec Kambodžu přece jen strhla do propasti. V roce 1970 Sihanuka svrhl během jeho návštěvy v Moskvě generál Lon Nol, který vsadil vše na spolupráci s Američany a zaútočil na vietnamské pozice ve východní Kambodži. Důsledky byly katastrofální. Vietnamští komunisté zkorumpovanou Lon Nolovu armádu hravě odrazili a začali postupovat do vnitrozemí. Američané zintenzivnili pod dojmem vietnamské ofenzivy „tajné“ bombardování Kambodže a „ostrov míru“ se začal potápět. Svržený Sihanuk učinil v tomto osudovém momentu patrně nejhorší rozhodnutí svého života: usídlil se v Pekingu, uzavřel „protiimperialistické“ spojenectví s Komunistickou stranou Kampučey a začal prostřednictvím rozhlasu agitovat ve prospěch „revolučního hnutí“. Pro Sihanuka to byl zásadní obrat – do té doby komunisty v Kambodži intenzivně potíral. Byl to on, kdo pro ně zavedl hanlivou nálepku „Rudí Khmerové“. Teď však využil celou svou autoritu dévarádži k jejich legitimizaci. Ve svých důsledcích přivedl tento krok Kambodžu až na pokraj záhuby. Rudí Khmerové smetli s vietnamskou pomocí Lon Nolův proame-

rický režim a nastolili genocidní diktaturu, která v letech 1975–79 vyvraždila téměř čtvrtinu obyvatel včetně pěti ze čtrnácti dětí královské rodiny. Sihanuk byl první rok nového režimu jeho nominální hlavou, ačkoli de facto setrvával ve svém paláci v Phnompenhu v domácím vězení. V roce 1976 se vrátil do exilu v Pekingu a na kambodžskou půdu vstoupil až v roce 1991 po uzavření mírových dohod v Paříži pod patronací OSN.

Jediná jistota Ve svém současném oficiálním životopise přechází Sihanuk období Rudých Khmerů mlčením. Král ovšem sepsal během let v exilu také dvoje paměti, první začátkem 70. let, tedy ještě před nastolením režimu Rudých Khmerů, druhé v roce 1980 po jeho pádu. Pohled na „revoluční hnutí“ se v obou svazcích pochopitelně dosti liší. V první autobiografii, nazvané příznačně Má válka s CIA, líčí Sihanuk program Rudých Khmerů coby jakousi idylickou agrární utopii. Ve druhé, se střízlivějším titulem Válka a naděje, přirovnává Pol Pota k Hitlerovi. Ani to mu však nezabránilo s Rudými Khmery znovu spolupracovat a v roce 1982 stanout v čele koaliční vlády protivietnamského odporu, v níž představovaly zbytky genocidního režimu jednu z dominantních sil. Podle ústavy z roku 1993 je Kambodža konstituční monarchie, kde král „panuje, ale nevládne“. Na rozdíl od proaktivního postoje v období před Rudými Khmery se Sihanuk stáhl v posledních letech poněkud do ústraní. Stále více času tráví v Pekingu, případně v Pchjongjangu, a se svým lidem komunikuje prostřednictvím své pozoruhodné internetové stránky norodomsihanouk.info, na níž zvěřejňuje rukopisné edikty, výstřižky z dobového tisku, ale také své milostné a lyrické písně v tradičním stylu v komprimovaném formátu MP3. Oznámení o abdikaci jeho poddané zaskočilo. Král je sice již řadu let politicky nečinný, pro většinu Kambodžanů však stále zůstává symbolem národní identity. Po hrůzách a utrpení posledních desetiletí je jim takového symbolu nanejvýš zapotřebí. V rozervané zemi je bůh-král Sihanuk se všemi svými lidskými slabostmi jednou z mála pozemských jistot. MARTIN HÁLA Autor je sinolog a orientalista.

Bratrské národy odvolily O rozdílných výsledcích několika postjugoslávských voleb Minulý týden byl z pohledu bývalé Jugoslávie supervolebním. Parlament volili Slovinci, místní samosprávu Bosňané a Srbové a předvolební agitací to vře v Kosovu, kde se k urnám půjde za 14 dní. Tím ale podobnost končí. Tak jako jsou rozdílné osudy zemí někdejší Titovy říše, dopadly rozdílně i jednotlivé volby.

Triumf po půl století K největší změně došlo ve Slovinsku, kde triumfovala pravicová Slovinská demokratická strana, ztělesněná svým lídrem Janezem Janšou. Charismatický Janša (46), počátkem 90. let ministr obrany, je vnímán jako hlavní aktér úspěšné obrany Slovinska v desetidenní válce za nezávislost. Někdejší publicista a oponent komunistického režimu Janša se lví měrou zasloužil o energickou obranu malé republiky. Pak ale na dění v zemi ztratil vliv a jeho představy o radikálních změnách v novém nezávislém Slovinsku se nenaplnily. Jak v ekonomické oblasti (privatizace bank a vel-

kých státních kolosů), tak co se týče vypořádání se s komunistickou minulostí. Slovinští soudruzi byli vždy trochu liberálnější než v Bělehradě (či kdekoli jinde ve východním bloku) a zároveň pragmatičtí. Nejen že dokázali vládnout přes půl století, ale dokázali se vyhnout jakémukoli vypořádání se s minulostí. Ve Slovinsku tak stále můžete najít ulice nesoucí Leninovo jméno a dodnes zde stojí pomníky slovinských komunistických velikánů. Naopak o lustracích si zde mohou nechat jen zdát. Janša, bojovník proti komunismu a zapřísáhlý stoupenec euroatlantické integrace, má tedy co slavit. Opozice těžila z toho, že voliče už zkrátka unavilo vidět stále stejné tváře ztělesněné tandemem Janez Drnovšek-Milan Kučan. Prvně jmenovaný vládl deset let coby premiér a nyní je prezidentem, druhý z nich stál čele státu – a do roku 1991 i Svazu komunistů Slovinska – od roku 1986 až do předloňska. Voliče unavily korupční skandály a propojenost vládní levice s ekono-

mikou i médii (veřejnoprávní televizí a rozhlasem, jakož i hlavními deníky a týdeníky) a stojaté vody slovinské politiky svým rozhodnutím řádně rozčeřili. Předvolební debata se odehrávala ve stínu mírně teatrálních hraničních sporů s Chorvatskem. Těsně před volbami 12 Slovinců (včetně 2 poslanců populistické Slovinské lidové strany SLS) navštívilo za asistence televize spornou hraniční vísku, kde žije jeden z členů SLS. Chorvatská policie je zatkla a diplomatický skandál byl na světě. Slovinci pohrozili zablokováním přístupu Chorvatska do EU, což jim hbitě rozmluvil komisař EU pro zahraniční politiku Javier Solana. Není to první ani poslední z incidentů tohoto druhu, které pravidelně zatěžují jinak poměrně dobré vztahy obou zemí. Vysoká úroveň vzájemného obchodu, relativně rozumné vlády v Lublani i Záhřebu a chybějící historická averze a vliv Evropské unie nedovolí, aby hraniční spory přerostly v nějaké konkrétní odvetné opatření z jedné či druhé strany.

Já půl, ty půl I v Srbsku se minulý týden volilo, byť jen na komunální úrovni, kde je těžké určit jednoznačného vítěze. Strany byly propleteny v mnoha různých koalicích na místní úrovni a navíc volba starostů probíhala přímo a ne vždy se její výsledek kryl s výsledky voleb do městského zastupitelstva. Něco se ale přece dá vyvodit. Kdo ztratil, je současná vláda Vojislava Koštunici, nazývaná z nedostatku výstižnějšího pojmenování „umírněně nacionalistická“. Jako dvě hlavní síly vykrystalizovaly proreformní Demokratická strana prezidenta Borise Tadiće a ultranacionalistická (zde se už jedná o zcela výstižné pojmenování) Srbská radikální strana, jejíž předseda Vojislav Šešelj se před Haagským tribunálem zodpovídá z válečných zločinů. Výsledky v hlavních srbských městech dopadly velmi těsně. V Bělehradě zvítězil s náskokem několika set hlasů demokratický kandidát Bogdan Bogdanović, zatímco v druhém největším městě Novi Sad mohla slavit (opět jen díky něko-

lika stům hlasů) radikální kandidátka Maja Gojkovićová. Standardně smutný pohled nabízí Bosna a Hercegovina. Ano, byly to první volby, které neorganizovala OBSE, ale Bosňané sami. Ano, proběhly v klidu a bez incidentů. Výsledky ale ukazují, že demokratickou společnost nezakládá jen právo zajít si jednou za několik let k urnám. V zemi, kde je čtyřicetiprocentní nezaměstnanost, průměrný plat 200 eur a dvě třetiny mladých lidí se chtějí vystěhovat, se zkrátka o fungující demokracii nedá mluvit. A to i přes 10 let trvající snahu vysokého komisaře OSN, který v zemi vykonává faktický (ostatně už z povahy věci nedemokratický) protektorát. Volby jen potvrdily, že 90 procent Chorvatů si zvolilo „své“ nacionalisty, stejně tak i většina Muslimů a jen v některých bosenskosrbských městech (včetně největší Banja Luky) vyhrál kandidát demokratické opozice, která ovšem už jednou – když byla pár let u moci – příliš přesvědčivé výsledky neukázala. M ATYÁ Š Z R N O

ZAHRANIČÍ

Bělorusko rozhoduje FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Lukašenkova budoucnost v rukou voličů

Aktivních demonstrantů je málo, ale většina Bělorusů už má Lukašenka dost.

Občané Běloruska budou nadcházející neděli hlasovat o složení dolní komory parlamentu a o změně ústavy. Ta má Alexandru Lukašenkovi umožnit, aby mohl kandidovat i v prezidentských volbách za necelé dva roky, a vykonávat tak prezidentský úřad i třetí období. Zatímco parlament má zhruba stejný význam, jako měla obdobná instituce v Československu před listopadem 1989 (neschválit zákon navržený prezidentskou kanceláří se opovážil jen v jednom případě), je referendum o změně základního zákona země událostí závažnější. Výrazně také dominuje předvolební kampani, je-li takto možné nerovný zápas mezi státem a ostrakizovanou a izolovanou opozicí nazvat.

Nedůvěra a apatie Když koncem července pořádala opozice protestní demonstraci u příležitosti deseti let vlády bývalého ředitele sovchozu Lukašenka, přišlo na ni sotva pár set lidí. Apatie veřejnosti však automaticky neznamená podpo-

ru současnému prezidentovi. Jeho setrvání v úřadě i po vypršení mandátu v roce 2006 podporuje jen málokdo. Podle relativně hodnověrných výzkumů veřejného mínění, provedených v červnu Gallupovým ústavem, si Lukašenka jako prezidenta nepřeje více než polovina dospělých Bělorusů. Pozoruhodné je, že zhruba 60 % voličů by si přálo vstoupit do Evropské unie, s níž je poslední autokrat v Evropě v dlouhodobém konfliktu. Zhruba stejný počet lidí nevěří, že volby a referendum nebudou zmanipulovány, a většina lidí nepovažuje NATO za organizaci ohrožující bezpečnost země (i přes propagandu srovnatelnou s obdobím studené války). Stejně tak si většina lidí nepřeje spojení Běloruska s Ruskem, což je Lukašenkovo někdejší velmi oblíbené téma. Většina Bělorusů tedy podle všeho muži, který okupuje prezidentský palác, nevěří. Pokud však někomu nevěří ještě více, je to běloruská opozice. Opozice je nesourodá a izolovaná, její součástí jsou jak strany, jejichž kořeny sahají k disidentům z dob SSSR, tak i jedna z nástupnických stran

KSSS či výrazný proud bývalých nomenklaturních kádrů a někdejších blízkých Lukašenkových spolupracovníků. Doposud nevznikla platforma, která by byla schopna takto různorodé proudy (a často i nedávné soupeře) naučit komunikovat, hledat kompromisy a spolupracovat ve věcech společného zájmu. I přes dlouhodobou snahu se ani před volbami do parlamentu nepodařilo (zejména vinou představitelů bývalé sovětské nomenklatury, kteří se ocitli v opozici vůči A. Lukašenkovi) uzavřít spojenectví všech opozičních stran. Částečným úspěchem je vznik Lidové koalice 5+, která sdružuje nejvýznamnější opoziční strany v zemi. Základní cíl koalice – postavit jednotnou kandidátku pro parlamentní volby – se však podařilo realizovat jen částečně. V mnohých obvodech si budou členové či sympatizanti jejích členů konkurovat. Tedy alespoň těch, co prošli sítem Ústřední volební komise, která ze 190 kandidátů navržených opozicí odmítla zaregistrovat asi 80, většinou z důvodu údajných nesrovnalostí v majetkových přiznáních. K těsnější spolupráci představitele opozice přimělo až to, když Alexandr Lukašenko svým dekretem vyhlásil 7. září na poslední chvíli už zmiňované referendum. V projevu oznamujícím toto rozhodnutí, který přenášely všechny rozhlasové a televizní kanály v zemi, neopomněl zneužít tragédie v Beslanu a přisvojit si zásluhu na tom, že za jeho vlády se žádný Bělorus nestal obětí teroristického činu.

Gruzínský scénář? Propagandistická mašinerie oslavující prezidenta, ale i přímý nátlak na voliče v zaměstnání, ve školách a odborech se naplno rozjela. O tom, že výsledky voleb a zejména referenda nehodlá Alexandr Lukašenko ponechat náhodě, svědčí i složení volebních komisí – zástupců opozice v nich je necelých 5 %. Otázkou zatím je, kolik se opozici podaří přivést lidí na demonstraci svolanou na den po hlasování a zda bude během příštích měsíců schopna shodnout se na kandidátovi, který by mohl být pro Lukašenka vážným konkurentem ve volbách v roce 2006. Ty budou pro budoucí vývoj v Bělorusku rozhodující a jen na opozici záleží, zda bude schopna oslovit dostatek lidí, kteří by ji byli schopni v případě zmanipulování voleb podpořit a masově vyjít do ulic, tak jako v Srbsku či Gruzii. I L L A H LY B O U S K I Autor pracuje v Běloruském centru Společnosti Člověk v tísni.

Demokratická emigrace na rozcestí Výsledky nedělního referenda naléhavě očekávají i tisíce běloruských emigrantů rozesetých po celé Evropě. Stejně jako opozice uvnitř země, i běloruská diaspora se potýká s roztříštěností a vzájemnými rozpory. Dvě nedávné události – sjezd v Praze a Antverpách – však dokazují, že se běloruská exilová opozice sjednocuje. Bohužel ne do jedné, ale do dvou organizací. Na pražském sjezdu se koncem srpna sešlo v Zrcadlové síni pražského Klementina kolem stovky Bělorusů z více než dvanácti států. Účastníky přijal i náměstek ministra zahraničí Petr Kolář, který přislíbil, že Česká republika bude věnovat situaci v Bělorusku nadále velkou pozornost a podporovat demokratické síly v této zemi (tomu se od nového roku hodlá věnovat i odbor transformační spolupráce na pražském ministerstvu zahraničních věcí). Zasadí se prý také o to, aby se zvýšil zájem celé Evropské unie o Bělorusko. Účastníci konference Evropskou unii přímo vyzvali k zaujetí aktivnější pozice ve vztahu k režimu prezidenta Lukašenka. Podpora nezávislých iniciativ, šíření svobodných informací, zakládání informačních středisek EU přímo v Bělorusku, ale i umožnění studia pro běloruské studenty – to vše by mělo napomoci kýžené demokratizaci země. Nakonec účastníci konference založili střechovou organizaci Demokratické fórum Bělorusů Evropy. Netrvalo dlouho a jiné křídlo běloruských emigrantů se sešlo počátkem září v Antverpách, kde založili Běloruskou unii s víceméně podobným programem: prosazování běloruských zájmů v Evropě, spolupráce s vládními i nevlád-

ními strukturami starého kontinentu, pomoc demokratickým opozičním silám v Bělorusku, podpora politických emigrantů v jejich integraci do cizí společnosti. Vliv emigrantů na situaci v samotném Bělorusku je ovšem omezený. Názor na ty, kdo opustili vlast, není v Bělorusku vždy pozitivní. Podle mnoha lidí se dnešní exulanti (a ti, kdo se ke stejnému kroku chystají) tajně modlí, aby to Lukašenkovi vydrželo co nejdéle. Jinak totiž nedostanou azyl. Přijdou o možnost žít v jedné z relativně bohatých a prosperujících zemí Západu. Propasou velkolepou šanci zadarmo inkasovat měsíčně stovky eur, dolarů, liber coby sociální podporu. Cítit se jako hrdinové a přitom nic neriskovat. Skutečnost je samozřejmě střízlivější. Osud většiny politických emigrantů jen těžko můžeme ohodnotit jako šťastný – pro nikoho není snadné začít nový život v cizí zemi, kam vás nikdo nezval a nikdo na vás nečekal. Problémem exilové opozice jsou i obavy ze (alespoň zdánlivě) všemocné KGB, jak se dosud jmenuje běloruská tajná služba. „Zaručené“ zprávy o tom, která politická strana ve vlasti, který politik či který emigrant je na výplatní pásce KGB, kolují jak po internetu, tak ústně. Není přitom ani tak důležité, zda KGB skutečně kontroluje všechny, o kterých se to říká. Pouhá atmosféra strachu, podezřívavosti a nedůvěry, vyvolaná údajnou všudypřítomností KGB, stačí rozleptávat akceschopnost emigrace. ALEXANDER ZACHAROV Autor je běloruský novinář.

/ 11 inzerce

RESPEKT / 42

ZAHRANIČÍ

11.–17. 10. 2004

Konec Ismaila Chána

Svět kolem V noci ze čtvrtka na pátek po delší době opět udeřila al-Káida či organizace s ní spjatá – tentokrát na egyptském Sinaji, v letoviscích hojně navštěvovaných izraelskými turisty. Před hotely v Tabě a Nuvajbě vybuchly celkem čtyři nálože v automobilech sebevražedných atentátníků. Počty obětí dosud nebyly oznámeny jednoznačně, neboť probíhají identifikační testy DNA. Podle informací v době nedělní uzávěrky Respektu bylo napočteno FOTO EGP

Odvolání krále afghánského západu symbolizuje možný obrat v zemi

33 zabitých, z toho bylo identifikováno 10 Izraelců, 6 Egypťanů a 1 Rus. Dalších 142 Izraelců bylo zraněno. Po útoku egyptské úřady izolovaly Sinajský poloostrov tím, že uzavřely Suezskou šíji. Co se týče spolupráce s Izraelem, Káhira reagovala pohotově a vstřícně: těsně po útoku otevřela hranice a speciální záchranné týmy z Ejlatu a Beerševy se dostaly hned k místu tragédie. Pachatel dosud není určen. Zprvu se hovořilo o nějaké odnoži al-Káidy, v pátek se již objevil podložený názor, že šlo o spolupráci al-Káidy a Hizballáhu. Tomu prý nasvědčuje použitá výbušnina, stejná jako v roce 1996 v saúdském Chubáru a před rokem v Istanbulu. Ať už je pachatelem kdokoli, jisté je, že uvažuje až překvapivě racionálně: než by riskoval v samotném Izraeli, zvolil dosud klidné místo, jež bylo během svátku Sukot plné izraelských turistů – navzdory výstrahám vlády v Jeruzalémě. Pro samotný Izrael není tento útok extrémní počtem obětí, ale spíše znejistěním v léta využívaných turistických destinacích. Dlouhodobě asi nejvíc postihne sinajské beduíny, které turistika ze značné části živí.

Slovenský parlament v úterý zrušil tripartitu – přesněji řečeno zrušil zákon, podle něhož byla vláda při jednání o sociálních otázkách vázána na Konfederaci odborových svazů. Od nynějška si kabinet bude moci sám vybírat konkrétní partnery k jednání. Tímto krokem vyvrcholil táhnoucí se spor mezi vládou a odbory. Nicméně ani vláda nezastávala jednotné stanovisko. Již počátkem roku tvrdil analytik Jaroslav Pilát, že tripartita je čistý korporatismus. Ministr spravedlnosti Daniel Lipšic pak dodával, že zákon o tripartitě není podmínkou vstupu Slovenska do EU: „Je nestandardní, aby při prosazování zájmů zákon zvýhodňoval dvě skupiny, jakkoli důležité, na úkor jiných,“ řekl na adresu odborářů a zaměstnavatelů. Naopak proti zrušení tripartity byl ministr hospodářství Pavol Rusko: argumentoval potřebou zachování sociálního smíru a dialogu. Nicméně dialog svým rozhodnutím parlament nezrušil, pouze sebral monopol největší odborové centrále. „Každá legitimní vláda má zájem komunikovat o legislativě se zástupci skupin, kterých se týká. Ale nebyla by to povinnost ze zákona,“ prohlásil nyní Lipšic. Ministr práce Ľudovít Kaník zprvu zachovával neutrální pozici, ale úvahy o zrušení tripartity považoval za opodstatněné už kvůli chování odborů. Nyní se ovšem vyjádřil tvrději: odboráři prý používali tripartitu jako tribunu prezentace svých politických názorů, které on považuje za extrémní. Zdá se tedy, že Slovensko se v rámci svých reformních kroků dále posunuje od korporativního státu, který v sobě nese ražbu Benita Mussoliniho. ZBYNĚK PETRÁČEK

V napjaté předvolební atmosféře se afghánskému prozatímnímu prezidentovi Hamídu Karzáímu konečně podařilo prosadit svoji autoritu i mimo hlavní město Kábul. Místo guvernéra nejdůležitějšího města v západním Afghánistánu, Herátu, nuceně opustil Ismail Chán, jeden z nejmocnějších místních vojenských vládců, tzv. warlordů. Karzáí tak porazil velmi silného a bohatého protivníka, navíc podporovaného sousedním Íránem, kam přes Herát vede jediná použitelná silnice. Ze „zdaňování“ dopravy zboží mezi oběma zeměmi získával Ismail Chán neuvěřitelných více než milion dolarů denně (což by stačilo na pokrytí více než poloviny afghánského státního rozpočtu). Vše se odehrálo téměř bez prolévání krve – oficiálně se mluví jen několika desítkách mrtvých. Jedinou stopou dramatu zůstávají zvýšené ceny potravin a vypálené úřadovny agentur OSN. Klíčová přitom byla aktivní pomoc Američanů, která naznačuje možný nový trend – ochotu více zasahovat nejen proti zbytkům Tálibánu a al-Káidy, ale také proti dalším nepřátelům ústřední vlády.

Lev z Herátu Ismail Chán, který nyní pobývá jako „soukromník“ ve svém domě v Herá-

tu, je jedním z rozporuplných velitelů afghánských „mudžáhedínů“. Svůj boj zahájil krátce po invazi Sovětů v roce 1979 a brzy dostal čestnou přezdívku „Lev z Herátu“. Po pádu prosovětské vlády se nakrátko stal guvernérem oblasti, ale po dobytí Herátu Tálibánem byl uvězněn. Podařilo se mu uprchnout a v roce 2001 znovu ovládl město i několik přilehlých provincií. Po smrti legendárního velitele Ahmada Šáha Masúda ho mnozí pokládali za možného nového sjednotitele afghánských bojovníků proti Tálibánu. Měl relativně čistý štít, pokud jde o porušování lidských práv, a aureolu úspěšného bojovníka. Jeho aspiracím však překáželo to, že je šíita a Tádžik (Afghánistán tradičně ovládali Paštúnové a většina obyvatel jsou sunnité). Ismail Chán si tedy vytvořil v západním Afghánistánu své vlastní „knížectví“, a dokonce začal užívat titul emír, tj. král. To dost iritovalo všechny členy kmene, odkud pochází někdejší skutečný král – Záhir šáh – i sám Karzáí a řada ministrů jeho vlády. Z Herátu se nicméně během Chánovy vlády stalo prosperující město – silnice jsou opravené a s dopravními značkami, vodovodní síť se stále tekoucí vodou, rozšiřuje se rozvod elektřiny. Ismail Chán byl ovšem také diktátor s konzervativními názory – přísně se dbalo na oddělování žen

dat jeho polní velitelé. Nepomohly ani zinscenované nepokoje, kdy davy mladíků za pokřiku „pryč s Karzáím, pryč s Chálilzadem“ (velvyslanec USA v Afghánistánu, který požadoval Chánovo odstoupení) vypálily úřadovny několika mezinárodních organizací. Vládní jednotky zahájily do davu střelbu a ještě týž večer vystoupil Ismail Chán v místní televizi s výzvou ke klidu a prohlášením, že sice odmítá post ministra, ale přijímá své odvolání z místa guvernéra. Vítězství nad Ismailem Chánem je od Karzáího, který byl donedávna kvůli omezenému rozsahu své moci označován za „starostu Kábulu“, pozoruhodný výkon. Tomu ovšem napomohlo, že moc warlordů v Afghánistánu postupně eroduje. Místní velitelé chápou, že nemohou vzdorovat americké armádě, a většina populace je začíná chápat jako nadbytečné: již nejsou potřební pro zajištění ozbrojené ochrany vesnic, přestávají hrát roli místní správy a pouze vybírají daně a poplatky ať již za průjezd nebo dovoz zboží, či z narkotik. Stali se nadbytečným anachronismem a brzdou na cestě k vybudování normálního státu. Je ovšem otázkou, zda se tak snadno jako Ismail Chán nechají odsunout i další místní vládci.

a mužů, kritici byli policejně pronásledováni a tisk se raději preventivně cenzuroval sám. Ve městě byli protežováni Tádžici, zatímco pro Paštúna bylo ještě loni prakticky nemožné otevřít si v Herátu třeba obchod.

Karzáího vítězná hra Spory mezi Ismailem Chánem a ústřední vládou začaly okamžitě po vítězství nad Tálibánem. Šlo nejen o užívání titulu emír, ale i o neplacení jakýchkoli odvodů do státní kasy a vůbec ignorování centrální vlády. Už na podzim 2003 se Karzáí neúspěšně pokusil zbavit Ismaila Chána vojenského velení v západní oblasti. Na jaře 2004 pak byl za nevyjasněných okolností v Herátu vládními vojáky zabit syn Ismaila Chána – zřejmě šlo o varování ze strany Karzáího administrativy. V polovině srpna pak na Ismaila Chána zaútočil jiný warlord – Amanulláh Chán, na severu se nepřátelsky tvářil mocný generál Dostúm a z východu se přesouvaly do města posily afghánské národní armády. Jedenáctého září prezident Ismaila Chána z místa guvernéra Herátu odvolal. Jmenoval ho ministrem hornictví a průmyslu v prozatímní vládě a vyzval ho, aby neprodleně přesídlil do Kábulu. V bezvýchodné situaci od Ismaila Chána začali odpa-

M A R E K H U D E M A , Herát

A už nám neříkejte pederasti Homosexuálové budou smět ve Španělsku uzavírat manželství FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

12 /

stále považuje za heterosexuální katolíky. Jen 25 % z nich se však aktivně účastní náboženského života. Změnám nálady podlehla i opoziční lidovecká strana. Za její osmileté vlády byl zákon pětkrát odmítnut a ještě během letošní předvolební kampaně označoval současný předseda galicijské vlády, zakladatel strany a bývalý Frankův ministr Manuel Fraga (81) příznivce sňatků za „vandaly a anarchisty, kteří se snaží zničit rodinu“. Teď lidovci obrátili: odmítají sice v souvislosti s homosexuály použít slovo „manželství“, nic však nenamítají proti registrovaným civilním svazkům. Mluvčí lidovců Ana Tormeová se k současné situaci vyjádřila tak, že se jedná „o sociálně a právně zralou situaci“.

Adopce jen doma

Projde-li nový zákon parlamentem, stane se Španělsko jednou z nejliberálnějších zemí na světě.

Vyplnili formuláře, vybrali si prstýnky, sehnali svědky a pozvali přátele. Zbytečně – po několika týdnech přišla z magistrátu zamítavá odpověď. Pokus madridského radního Pedra Zerola (43) o civilní sňatek s úředníkem Jesúsem Santosem (34) před rokem ještě nevyšel. Spolu s dalšími třemi homosexuálními páry byla jejich poslední šancí úmorná bitva u Evropského soudu pro lidská práva. Nakonec to ale nebude tak horké. Nová vláda Rodriga Zapatera schválila koncem září návrh zákona o sňatcích osob stejného pohlaví. Projde-li zákon začátkem příštího roku parlamentem, získají čtyři miliony homosexuálních Španělů právo na plnohodnotný sňatek včetně adopce dětí. A snad ještě důležitější je pro ně zjištění, že podle průzkumů veřejného mínění mají podporu více než dvou třetin svých spoluobčanů.

Revoluce nepadají z nebe Za Franka si tzv. „fialky“, „sněhurky“, pederasti či sodomité, jak je režim s oblibou nazýval, vytrpěli období téměř čtyřiceti let žalářování, násilné hospitalizace v psychiatrických léčebnách a veřejného posměchu. Franco, který považoval ženu za legální vlastnictví manžela (ženy se například nesměly rozvést a ani si bez souhlasu manžela otevřít konto v bance), si homosexuální svazky nejspíš neuměl představit ani v nejdivočejších snech. Dnes gayové a lesby sklízejí plody dlouhého boje o tzv. „senzibilizaci“, neboli zcitlivění veřejného mínění, o niž se systematicky snaží už více než pětadvacet let. Španělští homosexuálové přitom v sedmdesátých letech začínali téměř od nuly. „Nejdřív jsme křičeli: Svobodu, pak: Zviditelnění, a teď: Rovnost práv,“ říká radní Zerolo. Vládní socialisté se při schvalování zákona mohli opřít o červencové

průzkumy Centra pro sociologický výzkum, podle kterého si 66 % Španělů myslí, že by homosexuálové měli mít právo na plnohodnotný sňatek včetně adopce. Nový zákon také není vládními socialisty interpretován jako sociální revoluce, ale pouze jako odstranění letitého deficitu rovnosti před zákonem. „Naše ústava zaručuje právo na sňatek,“ vysvětlil ministr spravedlnosti Juan Aguilar. „Hodláme toto právo rozšířit i na občany, kteří byli historicky diskriminováni – na homosexuály.“ Pro menší část Španělů je to však přece jenom příliš. „Je to jako vypuštění viru do společnosti. Je to falešné, nepřirozené, je to urážka heterosexuálních párů,“ nastínil oficiální postoj církve Juan Camino, mluvčí Katolické biskupské konference. Katoličtí hodnostáři dokonce neváhali vyzvat veřejnost, aby na protest vyšla do ulic. Demonstrace se však nekonaly, přestože se devět z deseti Španělů

Návrh zákona schválený vládou musí projít parlamentem, tam ho ale sociální demokraté pravděpodobně prosadí. Španělští gayové a lesby pak budou moci uzavřít sňatek, dědit, pobírat vdovský důchod, rozvést se, a dokonce i adoptovat děti, byť jen ve Španělsku. Právo na adopci však vzhledem k této podmínce dost možná zůstane jen na papíře. Ve Španělsku, kde existují silné rodinné vazby, je totiž množství dětí k adopci velmi malé (v Madridu připadá na jedno dítě k adopci čtyřicet zájemců), páry proto adoptují děti z osmdesáti procent v zahraničí. Zapaterova vláda se však chtěla sporům se zeměmi, které adopci u homosexuálních párů nepřipouštějí, vyhnout. Španělská veřejnost přitom není k adopcím dětí homosexuálními páry zdaleka tak skeptická jako česká. K adopcím se kladně vyjadřují i někteří teologové. „Člověk, který má partnera stejného pohlaví, může být pro dítě zdrojem lásky a odevzdání v tom nejnevinnějším slova smyslu,“ prohlásil doktor filozofie a teologie na katolické univerzitě Ramóna Llulla v Barceloně Francesco Torralba. „Na lásku nemá nikdo z nás patent.“ M A R K É TA P I L ÁT O VÁ , J I Ř Í S O B O TA Autoři jsou spolupracovníky Respektu.

RESPEKT / 42

TÉMA

/ 13

Umělý život přichází FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Genetičtí inženýři slibují konec nemocí a čistou energii

Čeho jsme se vlastně dožili? Přišla doba genetických nadějí, nebo spíš frankensteinovských nočních můr?

Jsem šťastná Minulý čtvrtek oslavil Rhys Evans čtvrté narozeniny. Třebaže to není zrovna kulaté výročí, byla oslava velkolepá. Před dvěma roky by si totiž téměř nikdo nevsadil na to, že se toto dítě z britského Treharrisu čtvrtých narozenin dožije. Rhys se narodil s těžkou poruchou, která prakticky vyřadila z činnosti jeho imunitní systém. Až do dvou let tak svůj život trávil prakticky jen ve speciální hermeticky uzavřené skleněné nemocniční místnosti, která mu zajišťovala sterilní prostředí. Kdykoli ji opustil, těžce onemocněl a pokaždé mu hrozila smrt. Rodiče se museli smířit s tím, že pro jejich prvorozeného potomka je každý kontakt s člověkem a běžným prostředím životu nebezpečný, a bude proto odsouzen k trvalému životu v izolaci a brzké smrti. Dnes si jejich syn chodí s ostatními dětmi hrát na hřiště a užívá si života jako každý jiný předškolák. Život mu zachránila „maličkost“: jeden jediný gen. Nemoc, kterou Rhys trpěl, tzv. těžká kombinovaná imunitní nedostatečnost, je zapříčiněna špatnou funkcí jednoho z více než třiceti tisíc lidských genů a léčitelná je pouze transplantací kostní dřeně. Pokud se však nenalezne vhodný dárce, je nemocný bez šance. Lépe řečeno, až donedávna byl. Rhysův případ však ukázal, že do budoucna už by tomu tak být nemuselo. Pro chlapce se totiž vhodného dárce také nepodařilo najít, díky pokrokům v moderní medicíně však lékaři mohli jeho rodičům nabídnout jinou naději – genovou léčbu. Když rodiče po krát-

kém váhání dali s genetickou modifikací svého vlastního synka souhlas, implantovali lékaři v londýnské nemocnici Great Ormond Street Hospital do jeho kostní dřeně laboratorně vypěstovanou verzi poškozeného genu, a chlapcův imunitní systém začal opět fungovat. Rhys tak mohl opustit své skleněné vězení. „Bylo to pro nás nesmírně bolestivé období, i vězni mívají se svou rodinou těsnější kontakt, než jsme měli my s Rhysem,“ povzdechla si po vydařené operaci jeho matka před reportéry britské BBC. „Jsem teď nesmírně šťastná. Pořád nemohu uvěřit, že je něco takového možné, připadá mi to jako zázrak.“ Ještě před třiceti roky se něčemu takovému zdráhali uvěřit i ti, díky nimž jsou dnes podobné postupy možné. S trochou nadsázky tak lze

říci, že za fantastické možnosti dnešní medicíny do určité míry vděčíme jednomu americkému kapitalistovi, který se nerad nudil.

Escherichia coli přichází Přestože finančník Bob Swanson ve svých projektech často riskoval, štěstí mu většinou přálo a v domovském San Franciscu platil za úspěšného podnikatele. Tuto pověst vrchovatě potvrdil v polovině 70. let, když se spolehl na svůj instinkt a věnoval pozornost biologickým laboratořím. Ze zpráv vědců zkoumajících kyselinu deoxyribonukleovou (DNA) – nositelku dědičné informace a tedy i recept na stavbu a fungování všeho živého – totiž vyčetl, že právě na tomto poli by se mohl odehrát příběh FOTO IGR

Od přečtení lidského genomu uplynulo sotva padesát měsíců a džin puštěný z lahve se už hlásí do služby. Z vědeckých zpráv vyplývá, že jdeme do nového věku lidské existence. Do doby převratných medicínských postupů nesoucích naději nevyléčitelně nemocným, vstříc technologické revoluci, v níž budou bakterie vyrábět elektřinu a měnit odpad na cenné suroviny. Nadcházející časy budou ale i věkem rozsáhlých genetických manipulací a pokusů o vytvoření umělé formy života. Prostě ta chvíle, o níž snily a které se bály generace vizionářů, je definitivně tu.

Něco jako zázrak: po dvou letech ze skleněné izolace. (Rhys Evans s rodiči.)

schopný proměnit medicínu a s ní spojený farmaceutický průmysl. Swansonovo odhodlání investovat komerční kapitál do výzkumu DNA našlo skvělého partnera v Herbertu Boyerovi. Věhlasný genetik finančníkovi slíbil jen víceméně zdvořilostní krátkou schůzku, která se však – tak trochu k překvapení obou – protáhla na několik hodin a večer ještě pokračovala v jednom z barů poblíž kampusu Boyerovy domovské Kalifornské univerzity. A výsledek? V dubnu 1976 založili Swanson s Boyerem malou firmu, která si dala za cíl najít cestu k výrobě nových léků na dosud jen těžko léčitelné nemoci. Světlo světa tak spatřil dnes už legendární Genentech, první biotechnologická firma na světě. Oba noví společníci se shodli, že jednou z prvních látek, na něž by se měla jejich pozornost soustředit, je inzulin. Jednak cukrovka, již způsobuje nedostatek tohoto proteinu v krvi, stále patřila k těžkým onemocněním, s nimiž si medicína příliš nevěděla rady, a jednak touto nemocí trpělo jen ve Spojených státech na 8 milionů lidí. Dostatečný počet na to, aby se v případě úspěchu rychle vrátily investice do vývoje. Diabetici sice už od dvacátých let měli k dispozici kravský a prasečí inzulin, jehož stavba se od lidského liší jen minimálně, takže cukrovka přestala být smrtelnou chorobou. Přesto však pacienti trpěli vážnými komplikacemi a alergiemi, které způsobovaly právě nepatrné odchylky v konstrukci zvířecí a lidské verze této látky. Boyer dobře věděl, že pokud by se mu podařilo gen, jemuž lidské tělo vděčí za tvorbu inzulinu, voperovat do dědičné informace nějaké bakterie, již je možné ve velkém a levně pěstovat v laboratorních podmínkách, měl by vyhráno. Tímto směrem také napnul všechny své síly a v srpnu 1978 představil světu jednoduchou bakterii Escherichia coli obohacenou o gen, díky němuž produkovala lidskou formu inzulinu. Cesta k účinné léčbě diabetu byla otevřena. Do dějin pak vstoupil Genentech ještě jednou. Stalo se to o dva roky později, v září 1980, když se odhodlal ke vstupu na burzu. Během pouhých několika minut totiž cena jeho akcií vylétla ze startovních 35 na 89 dola-

TÉMA

11.–17. 10. 2004

FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

14 /

Takto vypadáme – zatím. (Zpráva pro případné mimozemské civilizace v americké sondě Pioneer F, vyslané za hranice sluneční soustavy.)

rů za kus, což byl největší skok v historii Wall Streetu. Boyer se Swansonem tak během jediné hodiny zbohatli o více než 60 milionů dolarů a z biotechnologií se definitivně stalo jedno z nejdynamičtěji se rozvíjejících odvětví farmaceutického průmyslu. Motivováni pohádkovým úspěchem Genentechu začali vědci ve spolupráci s finančníky zakládat nové firmy (jedněmi z jeho největších konkurentů se staly společnosti Biogen a Genetics Institute) a genetický výzkum vedle univerzit, vědeckých center a vlád začaly brát za svůj i velké farmaceutické koncerny a významné investiční fondy. Výsledek biotechnologického boomu na sebe nenechal dlouho čekat. Nových léků začalo rychle přibývat. Oproti svým předchůdcům přitom byly zpravidla nejen efektivnější, ale vykazovaly i nižší toxický profil, a tedy i méně nežádoucích účinků. Podobně jako v boji s cukrovkou uspěl Genentech například i při hledání léku proti nanismu, jenž je způsoben nedostatkem růstového hormonu, a je proto znám spíše pod svým lidovým názvem zakrslost. A opět u toho asistovala bakterie Escherichia coli. V mnoha jiných případech sice vědci tak úspěšní nebyli, přesto však jejich práce nepřišla úplně vniveč. Kupříkladu výroba léku, který se měl podle představ newyorské firmy Regeneron postavit amyotropní laterální skleróze, velmi zákeřnému neurodegenerativnímu onemocnění, musela být po několika testech zastavena, protože jeho užívání vedlo u pacientů k velice prudkému poklesu váhy. Přípravek se však záhy v upravené verzi prosadil jako jeden z prostředků v boji proti obezitě. A podobným životopisem se

může pochlubit i slavná Viagra, medikament, který byl původně vyvíjen jako lék proti vysokému krevnímu tlaku.

Změníme vám osud Prudký rozvoj genetiky, biochemie a biotechnologií navíc postupem času otevřel dveře i novým léčebným postupům, které ještě donedávna patřily do říše čiré fantazie. Příkladem může být genová terapie. Laicky řečeno, vědci se snaží v jejím rámci vpravovat do zhoubných nádorů geny, jež dokáží vyprodukovat enzym, který otráví smrtonosné buňky, aniž by uškodil zdravým. Britští výzkumníci už s tímto postupem slaví v laboratorních podmínkách velké úspěchy. Zatím ovšem bohužel zůstává otázkou, zda se osvědčí v složitém organismu lidského těla. To připomíná skutečnost, že navzdory veškerému pokroku je medicína stále velmi limitována a nadále před řadou vážných onemocnění stojí takříkajíc s prázdnýma rukama. Například v boji proti dědičným nemocím, AIDS a neurodegenerativním onemocněním typu Parkinsonovy či Alzheimerovy choroby se jí stále nedaří dosáhnout rozhodujícího průlomu. Právě to by však čtyři roky staré rozluštění lidského genomu mohlo změnit. Díky jeho znalosti se totiž už dnes vědci učí rozeznávat, jaký vliv na život člověka má, jsou-li určité části jeho dědičné informace odlišné od standardu. Zjišťují například, jaké změny ve struktuře lidské DNA mají na svědomí rakovinu, jaké vznik roztroušené sklerózy a dalších nemocí. To před moderní lékařskou vědou potenciálně otevírá netušené možnosti: dopředu tak totiž bude moci při pohledu na DNA každého pacienta se značnou přes-

ností předpovědět, jaká choroba mu hrozí, a získá tedy čas k přesně cíleným zákrokům, jež by jejímu propuknutí mohly zabránit. Třeba tím, že porouchané geny, které hrozí způsobit onemocnění, nahradí v pacientově dědičné informaci jejich nepoškozenými, laboratorně vypěstovanými variantami. Takové způsoby léčby jsou sice ještě hudbou daleké budoucnosti, teoreticky si je však lze představit už dnes. A vizionáři oboru jdou ještě dále: slibují takové zásahy do lidského genomu, které by v budoucnu zdravým lidem zajistily odolnost vůči infekci virem HIV, schopnost vyrábět si v těle vitamin C či jiné zdraví prospěšné látky, případně je vyzbrojily vyšší fyzickou zdatností, lepší pamětí nebo jim prostě umožnily delší život. Může se to zdát neuvěřitelné, ale faktem je, že schopnost člověka zasáhnout do vlastní dědičné informace se necelé čtyři roky po jejím rozluštění stala realitou. Skeptici ovšem nabádají k opatrnosti a své obavy demonstrují například na pokusech s prodlužováním života. Když se biologovi Tomu Johnsonovi z Coloradské univerzity před časem podařilo úpravou jediného genu trojnásobně prodloužit život laboratorních hlístic, vizionáři zajásali: stačí zjistit, který gen je odpovědný za délku života u člověka, analogickým způsobem jej změnit, a podobný zázrak by se mohl podařit i u lidí. Méně nadšení znalci však nabádají k opatrnosti: Johnsonovy výsledky jistě představují nesporný úspěch v boji se stárnutím organismů, zatím ale nikdo netuší, co by takovýto zásah udělal s tak složitým organismem, jako je lidské tělo. Mohlo by se totiž stát, že učiní nesmrtelnými pouze některé buňky, což by pak „vylepšeným“ lidem místo dlouhověkosti přineslo hlavně zkušenosti s rakovinami všeho druhu.

Naše výhrady jsou filozofického rázu, Greenpeace je proslulé vytrvalým bojem proti geneticky modifikovaným organismům. Co vám na nich vadí? V obecné rovině proti biotechnologiím a genetickým manipulacím vůbec nic nemáme. Tak proč proti nim protestujete? Je třeba rozlišovat. Jedna věc je jejich využívání v zemědělství a druhá třeba ve farmacii. Greenpeace se staví pouze proti šíření geneticky modifikovaných plodin. Proti využití GMO v medicíně nebo průmyslu nic nenamítáme. Může-li jejich nasazení pomoci k získání léků nebo šetrných technologií, je samozřejmě nesmyslné proti něčemu takovému brojit.

FOTO LUDVÍK HRADILEK

říká Magdalena Klimovičová z Greenpeace V čem je rozdíl? Farmaceutické firmy nebo výzkumné ústavy pěstují modifikované organismy v uzavřených laboratořích, kde je možná kontrola a riziko úniku minimální. Zemědělci je však sejí na otevřených polích, odkud se nekontrolovatelně šíří do životního prostředí. Je to nevratný proces, proto před ním varujeme. S jakými riziky je spojen? Debatovat o vlivu geneticky modifikovaných plodin na lidské zdraví v tuto chvíli není dost dobře možné, protože prostě neexistují seriózní studie, na jejichž základě by bylo možné jednoznačně říci, že nás ohrožují. Stejně tak ale nelze toto riziko vyvrátit a existuje důvodné podezření, že

jejich dlouhodobé užívání může zapříčinit zvýšený výskyt nejrůznějších alergií nebo třeba rezistenci vůči antibiotikům. Proč se takovému riziku vystavovat, když se bez geneticky modifikovaných plodin lze docela dobře obejít? GMO nám ale v zemědělství vadí především z důvodů, které jsou spíše filozofického rázu. Pěstování potravin klasickým způsobem totiž vytváří vztah mezi člověkem a přírodou, motivuje jej k tomu, aby pečoval o půdu a krajinu kolem sebe a vytvářel si k ní vazby. Modifikované plodiny ale podporují industriální přístup k životnímu prostředí, který je z našeho pohledu škodlivý a destruktivní.

Z řad odborné i laické veřejnosti se přitom ozývají i další námitky a otázky: Budou vůbec takové extrémně náročné medicínské postupy dostupné široké veřejnosti? Budou jimi moci lékaři pomáhat všem? A pokud tomu tak není, měly by vlády do takového typu výzkumu i nadále investovat veřejné peníze, když by pak jeho výsledky sloužily pouze úzkému okruhu nejbohatších pacientů? Odpovědi se dnes hledají jen těžko. Nikdo si netroufá odhadovat, jaké budou ceny této léčby. Navíc u každého převratného objevu je obvyklé, že se do praxe zavádí postupně v závislosti na cenové dostupnosti. Přesto debaty na toto téma mezi experty probíhají už dnes a nemálo jich soudí, že tento druh medicíny bude mít dvě odnože. Jedna její část, s jejíž pomocí budou lékaři bojovat proti dědičným či devastujícím chorobám, se podle jejich mínění stane běžnou součástí moderní medicíny, podobně jako je tomu dnes u transplantací, zatímco druhá – zaměřená na vylepšování dědičné informace – bude výsadou movitých, podobně jako dnes plastická a kosmetická chirurgie. A právě tyto vyhlídky nenechávají část vědců chladnými. Kupříkladu Lee Silver, profesor molekulární biologie na Princetonské univerzitě, ve svém bestselleru Remaking Eden (Znovuvytváření ráje) varuje před „genetickým rozdělením lidstva“. Elita, která bude mít prostředky na to, aby si zaplatila „genovou plastiku“, se totiž podle Silverových odhadů stane společensky i ekonomicky úspěšnější, a získá tím pádem dostatek prostředků na další a další vylepšování svého genetického profilu. Naopak pro chudší, „nevylepšené“ vrstvy populace se vyšší příčky společenského žebříčku začnou rychle uzavírat a společnost se rozštěpí. Tím se však Silverovy obavy nevyčerpávají. Varuje, že ve vzdálenější budoucnosti by ve snaze zabránit naředění svého pečlivě vyšlechtěného genetického profilu mohla nová elita sáhnout po genetické změně, jež by jí znemožnila početí dítěte s nemodifikovaným partnerem. „Pokud by k něčemu takovému opravdu došlo, rozdělil by se tím lidský rod fakticky na dvě vzájemně nespojitelné populace a z biologického hlediska tedy i na dva samostatné druhy,“ říká k tomu Silverův český kolega, docent Jaroslav Petr, který Američanovy obavy nebere na lehkou váhu.

Bakterie jako otrok Vášnivé debaty o možnostech a dopadech moderní genetiky se přitom nevedou jen v medicíně a farmakologii. Kouzlo genetických manipulací už objevil i průmysl. Ten je zaujat především schopnostmi podivuhodných mikroorganismů, které dokáží měnit světlo na elektrickou energii, rozkládat oxidy uhlíku, jež vznikají při spalování fosilních paliv a přispívají ke skleníkovému efektu, nebo třeba produkovat hmotu, z níž vznikají plasty. Protože však jde vesměs o bakterie, jež není možné ve velkém pěstovat v laboratořích, neboť ke svému přežití nezbytně potřebují specifické přírodní prostředí, snaží se výzkumníci opakovat trik, který provedl Herbert Boyer při snaze získat lidský inzulin: hledají gen, kterému tito mikrobi vděčí za své „zázračné“ schopnosti, a ten se pak snaží voperovat bakterii, jejíž pěstování není nijak náročné. První „výrobky“ tohoto druhu už přitom opustily výzkumné laboratoře a pomáhají pro koncerny DuPont, Matabolix a Cargill-Dow v praxi: podobně, jako když včela produkuje med, také speciální, geneticky upravené mikroorganismy pojídají glukózu a vypouštějí surovinu na bázi umělé hmoty. Výhodou této cesty je ekologická šetrnost – nevznikají škodlivé emise jako u průmyslové výroby. Nadšení však brzdí skutečnost, že výrobní náklady na takto získané umělé hmoty jsou stále vysoké. Používaná glukóza je drahá a efektivita bakterií nízká. Optimisté však předpokládají, že i tento nedostatek lze odstranit. A vědci už dokonce odstartovali projekt, jehož výsledky by k tomu měly vést. Jejich heslo je přitom jednoduché: Není-li v přírodě dostupná bakterie, která by nám pomohla levně produkovat plasty nebo rozkládat oxid uhlíku, vytvořme si ji uměle sami. Do čela tohoto výzkumu se postavil ředitel biotechnologické společnosti Egea Biosciences Glen Evans. A není zdaleka sám. Stejným směrem teď napíná síly i Craig Venter, otec společnosti Celera Genomics, která proslula rozluštěním dědičné informace člověka. Ten v dubnu 2002 ve svých laboratořích založil neziskovou organizaci Institute for Biological Energy Alternatives, získal vedle soukromé podpory také třímilionový grant od amerického ministerstva energetiky a pustil se do práce. První krok na dlouhé a klikaté cestě k vysněnému „umělému“ mikroorganismu pojídajícímu oxid uhlíku už má přitom tento tým úspěšně za sebou. Výrazně mu pomohlo, když se mu podařilo odhalit tzv. „minimální genom“, tedy nejmenší možný soubor genů, který ještě umožňuje prosté přežití a reprodukci buňky. Ukázalo se, že těchto genů je 265. Venter a jeho dlouholetý spolupracovník, laureát Nobelovy ceny Hamilton Smith, teď

TÉMA

42

/ 15

Tým Genentechu naučil bakterii vyrábět inzulin...

doufají, že se jim podaří tento soubor vložit do buňky pečlivě vybraného jednobuněčného mikroba, z něhož předtím jeho vlastní genetickou informaci odstraní. Tím uměle přivedou na svět nejjednodušší možnou bakterii. Celé to vypadá jako nesrozumitelné laboratorní hrátky, pokud ale uspějí, mohli by opravdu odstartovat novou revoluci v průmyslu. Metabolismus takovéto minimální bakterie by byl totiž maximálně úsporný, takže pokud by do ní vědci voperovali geny schopné produkovat plasty nebo štěpit oxid uhlíku, spotřebovala by většinu přijaté energie právě na tyto účely. Výše zmiňovaný problém s nízkou efektivitou by tak mohl být překonán. Přes počáteční úspěch jsou však Venter se Smithem od svého cíle stále daleko. Nestačí totiž všechny geny pouze vytvořit a bezchybně poskládat dohromady. Pokud tohle zvládnou, čeká je úkol ještě mnohem složitější – bude totiž nutné zajistit jejich ideální souhru. Něco jako udržet trvale skvělé vztahy každého s každým na pracovišti, kde je zaměstnáno 260 lidí, vysvětlují s oblibou vědci. Pokud by se to nepodařilo, mohlo by se výsledné chování bakterie velmi lišit od očekávání. Názorně to lze dokumentovat třeba na rozdílu mezi člověkem a šimpanzem. Oba dva tvorové mají prakticky shodnou genetickou výbavu, přesto jsou jejich schopnosti a možnosti od sebe propastně vzdálené. Liší se totiž ve vzájemné souhře jednotlivých genů.

Jak vařit z vody Pokud plány Glena Evanse či Craiga Ventera a jejich spolupracovníků vyjdou, mohly by nakonec přispět nejen k revoluci v průmyslu, ale i převratu v energetice a dopravě. Nedávno totiž biologové zjistili, že bakterie Thermotoga neapolitana obsahuje gen, díky němuž je schop-

FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

RESPEKT /

...a Craig Venter se teď pokusí o obdobnou výrobu vodíku. A to je stále jen začátek.

ná zpracovávat organický odpad na čpavek, z něhož následně uvolňuje vodík. Tedy prvek, který je dnes špatně dostupný, skrývá však v sobě potenciál dokonale čistého a obnovitelného zdroje. Při jeho řízené chemické reakci s kyslíkem se totiž uvolňuje elektrická energie, přičemž jedinou zplodinou je voda, kterou je opět možné rozložit na původní stavební prvky – vodík a kyslík – a celý proces prakticky do nekonečna opakovat. Problém, proč toto úžasné perpetuum mobile zatím nenašlo široké využití, je jednoduchý: není dostatek vodíku. Jeho sloučenin – především vody – je sice na planetě k dispozici téměř nekonečné množství, uvolnit jej z nich však zatím dokážeme pouze za pomoci velmi drahých postupů, jež spotřebovávají velké množství energie. A ta se dnes nejčastěji získává prostřednictvím fosilních paliv, takže vodíkový projekt zatím představuje bludný kruh. I tak už bylo této geniální technologie několikrát s úspěchem využito. První kyslíkovodíkové články se v praxi poprvé uplatnily v šedesátých letech minulého století, kdy s jejich pomocí americká NASA zásobovala elektřinou kosmické lodi Apollo během jejich cest k Měsíci. Další vývoj šel ale i přes známé ropné šoky v 70. letech pomalu. S vodíkovými palivovými články se nyní experimentuje především v automobilovém průmyslu, kde prakticky každý z velkých automobilových koncernů má rozpracovaný vlastní projekt elektromobilu poháněného právě prostřednictvím vodíku. Je to přitom zcela pragmatická investice. Poptávka po ekologicky šetrné dopravě bude sílit a auta, z jejichž výfuků místo koktejlu toxických zplodin vytéká pouze destilovaná voda, na ni mohou být ideální odpovědí. O rostoucím významu vodíkové technologie a nadějích s ní spojených svědčí i skutečnost, že Bushova administrativa před třemi roky převedla prostředky, které do té doby vynakládala na vývoj automobilů s nízkou spotřebou, právě na

zdokonalení a zlevnění aut s vodíkovým pohonem. „První auto, které si koupí dnešní děti, bude poháněno vodíkem,“ sliboval George W. Bush, když loni oznamoval, že navyšuje federální dotace na výzkum vodíkových palivových článků z dosavadní 1 miliardy na 1,7 miliardy dolarů. Podobně se chová například vláda Kanady (v roce 2002 vyčlenila na vodíkový výzkum 160 milionů dolarů) či Islandu, jehož kabinet před dvěma roky odhlasoval program, podle něhož by do 25 let měly všechny spalovací motory na ostrově ustoupit elektromotorům poháněným vodíkem. Penězi na tyto účely nešetří ani soukromí investoři. Například Royal Dutch/Shell, Mitsubishi Corp. a britská chemička Johnson Matthey založily vkladem 100 milionů USD investiční fond Conduit, jenž má finančně vstupovat do nadějných „vodíkových“ projektů. Navzdory přízni investorů i politiků však nad vidinou ideálního hospodářství založeného na ekologicky čisté výrobě elektrické energie zůstává viset zmíněný fatální otazník: kde vzít dostatek vodíku. Venter se Smithem na něj konečně slibují odpověď.

Krásný nový svět Ačkoli – jak už bylo řečeno – týmu z marylandského Institute for Biological Energy Alternatives nechybějí ambice, sebevědomí, optimismus, a dokonce ani úspěchy a peníze, krásný nový svět, v němž umělé formy života pomohou zajistit ekologicky čistý průmysl a otevřou brány vodíkovému hospodářství, které by zbavilo lidstvo závislosti na stále se tenčících zásobách fosilních paliv, stále není otázkou příštích měsíců či let. Od složitých biochemických schémat poblikávajících na monitorech plánovačů je k „minimálním“ bakteriím fungujícím podle přání zákazníka pořád ještě daleko. I ty nejjednodušší organismy se totiž skládají ze stovek ti-

síc až milionů písmen (bází) DNA. Bezchybné navržení jejich přesné sekvence pro umělého mikroba tak, aby jeho metabolismus plnil očekávané zadání, si ještě vyžádá svůj čas. Navíc „Frankensteinovi inženýři“ nebudou mít vyhráno ani ve chvíli, kdy se jim to podaří. Jedna věc je totiž dědičnou informaci nového života naplánovat a druhá dokázat ji v praxi „napsat“ – tedy slepit jednotlivá písmena do funkčního řetězce DNA. Současnými metodami se totiž zatím nedaří vytvářet řetězce delší než pár set písmen. Nabízí se samozřejmě ještě možnost pokračovat v syntéze a spojovat tyto krátké úseky řetězce dále, dokud nebude sestaven celý požadovaný genom. To je ovšem postup jak časově velmi náročný, tak enormně nespolehlivý, neboť pravděpodobnost výskytu fatální chyby je při něm příliš vysoká. Venterovi muži jsou tak přibližně v situaci člověka, který má za sebou prvních pár lekcí cizího jazyka, v němž musí bez jediného překlepu napsat mnohasetstránkový román. Zná už sice jednotlivá slova a rozumí jejich významu, je však velmi toporný ve vyjadřování a často přehazuje pořadí slov ve větě, aniž by si všiml, že tím mění její vyznění. Již zmiňovaný ředitel kalifornské firmy Egea Biosciences Glen Evans však tvrdí, že i tato překážka může časem padnout. Naději přitom vkládá do prototypu přístroje, který vyvíjí jeho společnost a který on sám nazývá „textovým procesorem DNA“. Podle Evansových slov, jež ale zatím nelze ověřit, by měl být tento zázrak pro začátek schopen bez chyb vytvářet řetězce čítající až deset tisíc bází DNA, přičemž cílovým stavem je posunout možnosti této technologie ještě o řád výše, což už by se blížilo délce velmi jednoduchého bakteriálního genomu. A tím pádem i splnění dnešních snů. JOSEF GREŠ

inzerce

16 /

ROZHOVOR

11.–17. 10. 2004

Já ten svět kolem Grosse znám Se Zdeňkem Šarapatkou o premiérovi, lobbistech a jeho vyhazovu ří za velké peníze dělají různé analýzy či strategie komunikace, ale pak zjistíte, že je to všechno virtuální. Znám lobbisty, kteří se snažili Grosse oblouznit, že mají tu či onu fantastickou informaci. Při ověřování jsme ale přišli na to, že tu informaci sami vygenerovali, a pak ji před ním za velký prachy jakoby likvidovali. Můžete říci nějaký konkrétní příklad? V tomto ohledu nyní radši nebudu konkrétní. Už tak mám teď dost starostí. V jednom rozhovoru jsem nedávno řekl to, co vám: že lobbisté pro Grosse vytvářejí mnohdy virtuální realitu, a že se s jeho jmé-

miérem dlouhodobě spolupracuje. A já dnes už nevím, kam ho mám zařadit: jako poradce? jako lobbistu? Asi to druhé. Nikdy neměl žádný vztah k úřadu vnitra nebo k Úřadu vlády, ale je tam pořád. Nechce se mi o takových lidech mluvit konkrétně – každou zmínkou v médiích znásobujete jejich možnosti obchodovat. Víme o tom, že Forman měl prsty při výměně šéfů Eurotelu, zasahoval do privatizace Sokolovské uhelné, ale může přímo ovlivňovat premiérovu práci? Říkal jsem už, že se Gross ve finále rozhoduje sám. Ale přece jen vám vyrazí dech, když přijde člověk, který není zaměstnancem vnitra či FOTO LUDVÍK HRADILEK

Hledáte si už práci? Ještě to není akutní, mám tři měsíce do odchodu z funkce. Mluvil jsem ovšem o svém dalším angažmá s řadou lidí a už jsem dostal nějaké nabídky. Odkud? Abych šel do politiky. Nějaké známé strany? Ne, je tu snaha o založení nového politického subjektu. Jenže mně se do politiky nechce. Raději bych šel do médií, kde bych mohl líp uplatnit své znalosti. Mám hodně zajímavých informací, které mají i dlouhodobější hodnotu. Čekám jen, kdo dá lepší nabídku. Jsem tu a „na prodej“. Tedy pokud mne do té doby někdo neoddělá. Počkejte, to vám hrozí? Nechci trpět paranoiou, ale vím hodně věcí, které by mohly některé lidi zajímat a některým lidem ublížit. Někdo tedy tu ambici mít může. Ale nebojím se. Naznačil vám někdo, že máte mlčet, jinak se něco stane? Ne. To by od nich bylo neopatrné.

Jejich virtuální reality Už víte, proč jste dostal výpověď? Podle mne proto, že jsem byl příliš upřímný. Říkal jsem Stanislavu Grossovi, že se dopouští kardinálních chyb, že se obkličuje lidmi, kteří mu jen podlézají a chtějí na jeho blízkosti něco vydělat. Takže neberete argument, že jste musel odejít, protože se snižuje stav úředníků a protože jste neměl dostatečnou prověrku? Snižování stavu? Tak proč mě nahradil jiný člověk? Pokud jde o prověrku, na můj post není žádná zvláštní potřeba, a kdyby ano, klidně o ni zažádám. Asi by ji ani nebyl problém získat, protože na Úřadu vlády si neustále podávali dveře různí lidé z Národního bezpečnostního úřadu, který prověrky udílí. Dochází k manipulacím s prověrkami? NBÚ je rozhodně Grossovi blízký úřad, ale podle mne dochází především k manipulaci s určováním, kde jsou ty které prověrky vlastně potřeba. Vaši výpověď vám premiér do očí neoznámil, ale minulou středu se s vámi potkal. Co jste si řekli? Ten náš rozhovor mě naprosto zdrtil. Celou dobu se vytáčel a já jsem na něj ke konci téměř už křičel. Nakonec jsem si řekl, že to nemá cenu, a odešel jsem. On za mnou ještě vyběhl a řekl: „Pokud jsem ti ublížil, tak mi to odpusť.“ To byl neskutečný závěr. Nejdřív se mě neférově zbaví, a pak tohle. Řekl vám důvody vyhazovu? Jediný důvod byl skutečně ten, o kterém informovali novináři: Pavel Přibyl. Gross mi řekl, že se podílím na nějaké mediální válce, prý si nechal předložit mé výpisy telefonů a z nich vyplývá, že jsem štval proti Přibylovi a informoval o tom média. Můj názor na Přibyla coby šéfa Úřadu vlády Gross znal už dřív. Když vznikal přípravný tým premiéra, ptal se všech svých poradců, jestli před veřejností Přibyla ustojí. Já jsem mu tvrdě řekl, že ne, protože už dlouho před tím se v televizi vysílala reportáž o Přibylově minulosti. A že na pozici šéfa Úřadu vlády takový člověk vyvolá skandál. Ale pánové poradci se ho rozhodli doporučit. Na koho premiér při rozhodování dá? Stanislav Gross je obklopen řadou lidí, kteří na něj mají vliv. Většinou se pak rozhoduje sám, ale je otázka, nakolik se mu daří tu nezávislost udržet. Možná se to navenek nezdá, ale premiér je vlastně skvělý byznys. Máte velkou spoustu lobbistů, kte-

Z D E N Ě K Š A R A P A T K A (1958) vystudoval speciální pedagogiku

a působil v oboru mj. jako ředitel středního odborného učiliště polygrafického. Až do roku 1990 byl členem KSČ. V roce 1998 neúspěšně kandidoval do Senátu, poté si ho premiér Miloš Zeman vybral za poradce. Do širšího povědomí veřejnosti se dostal v souvislosti s aférou „Olovo“, když se odvážil označit za autora pamfletu proti Petře Buzkové jiného Zemanova poradce (Vratislava Šímu). Poté byl donucen odejít, rok byl nezaměstnaný, pak ho Stanislav Gross jmenoval vedoucím své ministerské kanceláře. Podobný post zastával i poté, kdy se Gross stal premiérem, na starosti měl navíc tým poradců. Předminulý týden po návratu z dovolené zjistil, že dostal – z nejasných důvodů – výpověď.

nem obchoduje. Premiér mi pak vyčinil: můj názor považoval za chybu, protože poradci by měli tvořit tým a spolupracovat spolu, ne se oddělovat. To mi vyrazilo dech, protože jsem pochopil, že má lobbisty už příliš u těla. Nerad by je ztratil. Dokáží v něm vytvářet pocit závislosti. Také už myslím trpí paranoiou. Dám příklad: když jste psali článek o jeho poradcích a lobbistech, tak si mě zavolal a ptal se, jestli jsem si to u vás objednal. Myslím, že mi nevěřil, že jsem vás nikdy osobně neviděl. Kdo tedy má z lobbistů na Grosse velký vliv? Třeba známý šéf Crane Consulting Andrej Surňak? Je jedním z nich. Jsou tam ale i jiná jména, která se neustále vynořují a zanořují. Například? Například Miroslav Forman. To je typický příklad člověka, který s pre-

Úřadu vlády, a rozhoduje o programu ministra, respektive premiéra. Je to normální? Je to standardní? Kdy v poslední době měli lobbisté a poradci na Grosse největší vliv? V době pádu Vladimíra Špidly. Gross se bránil funkci premiéra vzít. Přišlo mu to jako předčasné a v nevhodnou dobu, ale lidé kolem něj ho k tomu vlastně dotlačili. Liší se nějak vliv poradců u Grosse a Zemana? Miloš Zeman si myslel, že nemá přátele, a taky je neměl. Je známo, že se bezhlavě zamiloval hlavně do Šloufa, který na něj měl velký vliv. Gross si myslí, že přátele má, ale ani on je nemá. Lidem, kteří ho obklíčili, bezmezně věří a na rozdíl od Zemana je podle mě daleko víc schopen se jim přizpůsobit. Čím to, že Gross k sobě tak často bere bývalé komunistické kádry? Ibl, Jakubík, Přibyl atd.

On vždycky sázel na lidi z bezpečnostní oblasti. Dlouho byl jedničkou Petr Ibl. Přibyl mu dělal asistenta a po Iblově odchodu do politiky se stal Grossovou pravou rukou. Oba mu umožňovali důslednější kontrolu toho, co se na vnitru dělo, což se politikovi vždycky hodí. To ale nevysvětluje, proč mají totalitní minulost. Je to jednoduché. Dovedete si představit, že by v roce 1991 byl náměstkem ministra vnitra člověk s Přibylovou minulostí? Jistě ne. A Gross to pro něj udělal, vytáhl nejen Přibyla, ale i další ze špíny na místa, o kterých se jim nesnilo. A tím si z nich vytvořil totálně loajální podřízené. On si vybírá lidi, o nichž ví, že by bez něj nebyli nic – a oni to vědí taky. Může po nich chtít věci, které by od jiných chtít nemohl. Neaplikoval to i na vás? Vždyť vás zachránil před naprostým pádem poté, co vás vyhodil Miloš Zeman. Mohl si to tak představovat. Měl jste silnou a vlivnou pozici, jaký je to pocit? Pro mě to psychicky neznamenalo vůbec nic. Je to ale bezesporu příjemné. Můžete se s premiérem bavit o tom, co považujete za důležité, a on vám naslouchá. Nikdy jsem se ale nesklonil k tomu, co jsem dnes a denně kolem sebe viděl: naprostou servilitu a podlézavost. Tak tomu bylo i na vnitru, ale překvapilo mě, jak se to dneska neuvěřitelně rozrostlo. Ta touha lidí, aby byli premiérovi nablízku, aby jim věnoval jeden pohled. Vládne tam boj o místo na slunci vedle premiéra. Člověku je z toho až zle. Pro šéfa vlády samotného je velice těžké tomu odolat. Vy jste ale také sloužil. Tvrdíte, že se vám nelíbilo jmenování Přibyla šéfem Úřadu vlády, ale na druhé straně jste to v médiích obhajoval. Když se podíváte zpětně do novin, uvidíte, že jsem se chválení vyhýbal. Cituji z novin: „Já P. Přibyla znám a musím říct, že je to schopný manažer…“ Řekl jste, že premiérovu volbu „chápete“. Jaké to je říkat něco jiného, než si myslíte? Samozřejmě, že to není nic příjemného. Nemůžete ale přeci svého šéfa úplně shodit, to by snad musel být masový vrah. Když něco takového řeknete, dostáváte se do podezření, že to říkáte proto, abyste si udržel místo. Já mám ale čisté svědomí, protože jsem Grossovi řekl do očí, že Přibyl byla špatná volba.

Odposlech? Není problém Tvrdíte, že jste byl odposloucháván. Máte důkaz? Třináctého září jsem mluvil s Grossem, že jedu na dovolenou. Rozloučili jsme se v pohodě, ještě ve dveřích se mě ptal, na jak dlouho jedu. Už tehdy věděl, co chce udělat. Na vnitru, kde jsem něco vyřizoval, jsem potkal Přibyla – byli u toho ještě nějací moji bývalí kolegové. Řekl jsem mu: Prý sis na mě u Grosse stěžoval, že jsem proti tobě štval tisk. Dlouho neodpovídal, ale pak mi vpálil: Podívej se, já nesu jednu věc ohledně tvých telefonátů a pan premiér ať si s tím dělá, co chce. A já na to: Vy jste mě nechali odposlouchávat? Rozumím tomu dobře? A on řekl: Na to nebudu odpovídat. Co jste pak udělal? Napsal jsem premiérovi tuto textovou zprávu: „Omlouvam se, ze tak pozde pisi, ale nejsi na telefonu a nasledujici vec je naprosto zasadni. Pavel Pribyl mi totiz dnes rekl, ze predlozi dva telefonaty o odposlechu. Dopisy maji dokazat moji kritiku okolo jeho kauzy atd. Pros-

te pochop, ze chci vedet, Stando, kym skandalni postup byl zadan. A zda prosel s tvym vedomim nebo souhlasem. Diky za odpoved.“ Příjem byl potvrzen, ale odpověď jsem nedostal. Takže jsem čekal, co bude. A hned druhý den jste jel na dovolenou? Nebál jste se, co se stane? Já jsem si uvědomoval houstnoucí atmosféru na úřadu. Byl jsem ale hodně unavený a věděl jsem, že jestli se mnou Gross nechce mluvit, tak se mnou mluvit nebude a zničím si dovolenou, kterou jsem dávno zaplatil. Zkoušel jsem mu ještě volat, nic, tak jsem počkal ještě do druhého dne, zase nic. Když jsem jel na letiště, volali mi moji podřízení, že se tam dějí strukturální změny. Když jsem se vrátil, neměl jsem na dveřích vizitku a mé křeslo bylo obsazené. Nikdo mi nic neřekl. Jak jste se cítil? Musíte být na takové věci připravený, ale rozhodně to nebylo příjemné. Ta personální zbabělost byla stejná jak u Zemana, tak i u Grosse. Nikdy fyzicky neřídili soukromou firmu, nikdy se nedostali do situace, že by museli zavolat lidi a říct jim do očí, je mi to hrozně líto, ale vy musíte skončit. Oni to nikdy nedělali a neumějí to, mají z toho strach. Kde berete jistotu, že vás odposlouchávali? Nechtěl vás třeba Přibyl jen vylekat? Přibyl mě nevyprovokoval, já jsem naopak vyprovokoval jeho. On si uvědomil už na té chodbě, že mi neměl nic říkat, jemu to vylítlo. Jestli v té chvíli opravdu šel za premiérem, a od toho večera se mnou Gross nekomunikuje, tak snad už jiný důkaz nepotřebuji. Stále to nedává smysl: proč by Gross dával odposlouchávat a zbavoval se člověka, který mu věrně pomáhal? Nehledejte v tom složitosti. Věřte nebo nevěřte, jediný důvod k propuštění, který mi Gross řekl do očí, je fakt, že jsem do telefonu mluvil s novináři o Přibylovi. Jenže jak by věděl, o čem jsem s nimi mluvil, bez odposlechu? Zní to jako nějaká konspirace. Možná, ale jsou tu jasná fakta a svědci, kteří i Přibyla slyšeli. Víte, já ten svět kolem Grosse a bezpečnosti znám. Dokud bude třeba Antl u Telecomu, nemůžete si být ničím jistý. Povolení k oficiálnímu odposlechu ale není tak jednoduché získat. Nemusí to být přece oficiální. Vím o kontaktech Pavla Přibyla na soukromé firmy, které toto umí. Buďte konkrétní, o které firmy jde? Nebudu, nechci se nechat zastřelit.

Změnil se Nebojíte se, že si po přečtení rozhovoru lidé řeknou: Dokud si ho Gross hýčkal, tak mu byl věrný, teď, když ho vyhodil, po něm jde? Je mi jasné, že to tak může vypadat, ale co bych z toho měl? Nebál jsem se říkat otevřeně názory Zemanovi a nebudu se bát je říkat Grossovi. Je pravda, že se poslední dobou změnil. Když jsem mu říkal něco nepříjemného, tak jen odsekl, že to bere na vědomí. To předtím nedělal. On skutečně přestal zvládat to podlézání lidí, to nabalování lobbistů, kteří mu malují růžový svět. I proto pro něj byla kauza Přibyl a reakce veřejnosti takovým šokem. Podáte kvůli odposlechu podnět k žalobě? Ne, podle mě je teď řada na policii, která slyšela všechna fakta a je na ní, aby to zvedla. E R I K T A B E R Y, J A R O S L AV S P U R N Ý

RESPEKT / 42

INZERCE

PŘÍJEM INZERCE

M A S A R Y K O V A

D Ě K A N

do tematických příloh

U N I V E R Z I T A

F A K U LT Y S O C I Á L N Í C H vyhlašuje výběrové řízení na místo

V

B R N Ě

S T U D I Í

na Katedru sociální politiky a sociální práce

PŘEKLADY A TLUMOČENÍ 25. 10. / 21. 10. VZDĚLÁVÁNÍ 8. 11. / 4. 11.

RESPEKT – inzertní odd. Tel./fax: 224 934 586, 606 616 597 [email protected] www.respekt.cz

K O U PÁ N Í , P OTÁ P Ě N Í A S L U N C E

PO CE LÝ ROK

EGYPT

asistenta

termín vydání / uzávěrka

/ 17

Podmínky: • absolvent VŠ v oboru psychologie a oboru sociální práce, minimálně titul Mgr. • písemná deklarace zájmu o postgraduální studium oboru sociální práce nebo psychologie, případně probíhající nebo ukončené postgraduální studium v jednom z těchto oborů • písemné předložení představy uchazeče o tom, co by z oboru psychologie měli studovat a zvládnout studenti sociální práce a zdůvodnění této představy (max. 2 strany textu v rámci přihlášky) Nástup: 1. prosince 2004 Úvazek: 40 hodin týdně Přihlášky: přihlášku s přiloženým odborným životopisem, doklady o vzdělání a praxi a přehledem publikační činnosti zašlete do 9. 11. 2004 na adresu: Masarykova univerzita v Brně, Fakulta sociálních studií, personální oddělení, Bc. Radana Kureková, Gorkého 7, 602 00 Brno [tel.: 549 495 795, e-mail: [email protected]]

letovisko Hurghada, hotely 4* a výše, polopenze, all inclusive v období říjen 2004 – květen 2005 Nejvhodnější doba na výlety po jedinečných památkách. Naše ceny jsou konečné (včetně letištních tax, víza atd.) Více na našich stránkách

www.danielatravel.cz, kapitola „AKTUALITY“ Katalog Vám rádi zdarma zašleme. DANIELA TRAVEL, Korunní 37, 120 00 Praha 2 tel.: 224253007, 724016576, fax: 224255442, e-mail:[email protected]

Od 20. září do konce roku 2004 můžete podpořit Domácí hospic Cesta domů dárcovskou sms. Sms ve tvaru DMS CESTADOMU pošlete na číslo 87777. K tarifní ceně vaší sms bude připočtena částka 30Kč + DPH, Cesta domů obdrží 27 Kč. Pomůžete umírajícím a jejich rodinám, které se o ně doma starají. Děkujeme! Další informace na www.cestadomu.cz a www.darcovskasms.cz

Výstava pro kočku podzimní umísťovací výstava opuštěných koček

N GREE E V I OL VY ■ SAND A N ■ BLUE BLACK ■ E N O ST ED ■ LUE ■ TEREO R B Y S SK AKI ■ H K ■

neděle 14. listopadu 2004 od 10:00 do 17:00 hodin Chvalská tvrz Praha 9 - Horní Počernice Jak se k nám dostanete? Zastávka “Chvaly” z konečné metra B Černý Most Autobusy číslo: 221, 223, 261, 273, 303, 304, 344, 353, 398

Vstupné: kočičí konzerva

www.kocky-online.cz

Kupte si nové tričko RESPEKT za 290,- nebo jej získejte zdarma k předplatnému týdeníku Respekt. Aktuální nabídku triček s objednávkou a další informace najdete na www.respekt.cz

info: 800 100 634

18 /

CIVILIZACE

11.–17. 10. 2004

Stát je špatný domácí

Snad se tam najde místo i pro nás.

S příchodem nového ministra se bytová politika stala opět středem pozornosti veřejné debaty. Nikoli bezdůvodně. Nový ministr za relativně krátkou dobu v úřadě ohlásil několik významných kroků. Připravují se novomanželské půjčky na pořízení prvního bydlení, stát hodlá dotovat výstavbu nových družstevních bytů (přičemž dotace by měla být doplněna výhodnou půjčkou), pokračovat má program podpory výstavby obecních nájemních bytů. Založena byla také bytová tripartita sloužící pro hledání konsenzu mezi hlavními zájmovými skupinami.

Jaké jsou plány Otázky, které kolem aktivit nového ministra vyvstávají, jsou například následující: Nebudou tripartita i odborné semináře sloužit jen jako alibi, že se o věcech vede diskuse, přičemž ministr stejně nakonec prosadí to, co sám bude považovat za nejlepší? Jaká budou omezení v případě poskytování půjček mladým manželům, rodinám? Mluvilo se například o tom, že půjčky pro mladé rodiny mají být věkově omezeny, příjmově však nikoli. Taková podpora je pak postavená na hlavu, jelikož rodina s dvěma dětmi, kde jeden z manželů bude mít 36 let, může být chudá jak myš, ale na roz-

díl od bezdětných novomanželů o jeden rok mladších s vysokými příjmy žádnou půjčku nedostanou. A hlavně je třeba se ptát, kde na to stát vezme potřebné zdroje? Z výše uvedeného výčtu je zřejmé, že se budou formou dotací podporovat obecní nájemní byty (až půl milionu korun), družstevní byty (sto tisíc korun) a výstavba sociálních bytů neziskových organizací. Stát nezruší možnost odpočtu úroků z úvěru z daňového základu a mimo to zavede úrokové dotace v případě půjček pro mladé rodiny (půjčky do výše 300 000 Kč), v případě výstavby nových družstevních bytů (do výše 700 000 Kč) a zřejmě též půjček pro novou sociální nájemní bytovou výstavbu. Stát se k tomu zaváže na dalších mnoho let, přičemž je možné předpokládat, že za 10 let mohou být úroky z úvěrů i dvojnásobné.

Britská cesta Otázek je tudíž mnoho, skutečně spolehlivých a konečných informací málo. Je zřejmé, že stát své přímé výdaje v oblasti bydlení relativně výrazně zvýší. Z nemalé části se podpora soustředí do oblasti vlastnického či družstevního bydlení, která ze zkušenosti vyspělých zemí není příliš efektivní. Podpora koupě či výstavby vlastnického bydlení se totiž může stát,

a zpravidla také stává, předmětem spekulací, a pokud chybí jakékoli zacílení dle příjmu žadatele, napomáhá daleko více příjmově silnějším než příjmově slabším domácnostem. Nedostatečné cílení má i svou „politickou“ logiku, jelikož pokud by podpora měla skutečně pomoci příjmově slabším, pak by vzhledem k cenám musela být relativně vysoká. Existuje ještě jedna oprávněná obava. Trh s bydlením je v mnoha ohledech specifický. Podpora dostupnosti vlastnického bydlení se z důvodu neelastické nabídky vždy v krátkém období alespoň částečně odrazí ve zvýšení cen nabízených nemovitostí. Takže jediný, kdo z takové podpory skutečně získá, bude prodávající. Přitom existuje zcela jistě alternativa, o které se mluví mnoho let. Víme dobře, že velká část relativně bohatých domácností platí nízký regulovaný nájem. Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že při znatelnějším zvýšení nájemného, kompenzovaného tentokrát již jen potřebným příspěvkem na nájemné, by se většina bohatších odstěhovala do vlastního, protože by se jim bydlení v nájmu přestalo vyplácet. Mnozí by si postavili či nechali postavit nové byty, ale za své, nikoli za peníze vybrané z daní. Jejich odchodem by se ve velkých městech uvolnilo možná až překvapivé množství nájemních bytů, což by výraznějším způsobem snížilo dnešní tzv. tržní nájemné a velká část obecních bytů by se zpětně dala pronajmout potřebným za nákladové nájemné. Adresný příspěvek na nájemné, jediný podstatný výdaj ze státní pokladny, by zajišťoval dostupnost nájemního bydlení pro příjmově nejslabší domácnosti. Tento veřejný výdaj by navíc ospravedlnily doprovodné následky deregulace jako zmizení černého trhu, výnos z pronájmu dostačující i na podstatnou modernizaci nájemních bytových domů, dlouhodobý příjem do obecní pokladny z pronájmu obecních bytů, ale hlavně skutečně efektivní pomoc ve formě prvního bydlení těm, kteří to nutně potřebují a na vlastní bydlení dosud i přes na prv-

ní pohled kouzelné státní půjčky stejně nedosáhnou. Příkladem může být Velká Británie. Přestože tam v tzv. sociálním bydlení s regulovaným nájemným ještě v 80. letech existoval stejný problém s dlouhým čekáním na přidělení sociálního bytu, dnes, po výrazném zvýšení nájemného, díky dodatečné nabídce z uvolněných bytů a i přes mizivou novou výstavbu sociálních bytů se ročně uspokojí v průměru více než třetina všech domácností na čekacích listinách (u nás je to dle výzkumu Local Government and Housing přibližně jen 10 % uchazečů, přičemž mnozí se ani na čekací listinu nezapíší).

Pomoc slabým Chystané zvýšení veřejných výdajů na bydlení přicházelo ve vyspělých zemích spíše ve chvíli, kdy existoval nějaký akutní problém. Dlouhodobě se totiž veřejné výdaje v těchto zemích podstatně snižují. Je pravda, že se i u nás mnozí nemůžou zbavit pocitu bytového nedostatku. Mladí lidé čekají roky na přidělení obecního bytu, a to také proto, že s ním někdo jiný na černém trhu úspěšně podniká. Tržní nájemné je nepřirozeně vysoké a pro ty, kteří je platí, je současný příspěvek na bydlení k smíchu. Bere totiž v potaz pouze příjem domácnosti, zatímco

na své výdajové straně počítá s tarify odpovídajícími úrovni regulovaného nájemného. Západní modely příspěvku (britský, nizozemský, francouzský, německý a další) oproti tomu zpravidla počítají se skutečnými výdaji dané domácnosti na bydlení, jakkoli omezenými limity, a tak příjmově slabší domácnosti platící tržní nájemné získají takový příspěvek, který jim na rozdíl od českého skutečně pomůže. Pro mnohé je tak bydlení finančně nedostupné, a pokud jsou ceny vysoké, pak je, dle krátkozraké logiky, přece bytů málo a je potřeba pomoci státu. Skutečnost však může být docela jiná. Následující graf uvádí počet bytů na 1000 obyvatel v České republice v mezinárodním srovnání. Česko patří v rozšířené Evropě k zemím průměrným a předčí v těchto ukazatelích i mnohem vyspělejší ekonomiky, jen byty jsou o něco menší. Podrobnější regionální analýza by ukázala, že dokonce ani žádný region se nepotýká s ničím, co by se mohlo nazvat bytovou nouzí. Nad tím by se měli politici zamyslet, aby nerozšiřovali již nemalý státní dluh formou sice velmi populistických, ale fakticky neúčinných darů. MARTIN LUX Autor je sociolog, vedoucí týmu Socioekonomie bydlení Sociologického ústavu AV ČR.

Počet bytů na 1000 obyvatel ZDROJ: HOUSING STATISTICS IN T H E E U R O P EA N U N I O N, 2 0 0 2

FOTO KAREL CUDLÍN

Vládní bytová politika vzbuzuje rozpaky

Většina dat pochází z roku 2000, u některých zemí jsou údaje z roku 2001, u Slovinska z roku 2002 a u Francie z roku 1999.

KALEIDOSKOP

Nobelovy ceny za vůni růže, destrukci bílkovin a odtažité kvarky Mnichovský spisovatel Patrick Süskind píše ve své knize Parfém, že na nestvůrnost jeho hrdiny, Jean-Baptisty Grenouille, se na rozdíl od markýze de Sade či Bonaparta zapomnělo „proto, že jeho génius a jeho jedinečná ctižádost se omezovaly na oblast, která nezanechává v dějinách nižádné stopy: na prchavou říši pachů“. To se jistě netýká Richarda Axela a Lindy B. Buckové, kteří získali Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu díky tomu, že odhalili říši genů, které nám umožňují rozeznávat více než deset tisíc různých vůní. Vstupní brána čichového systému se nachází vzadu na stropě nosních dírek. V těchto místech vyčnívají ze sliznice čichové buňky a ty na sobě nesou tzv. odorantové receptory. Rodinu těchto receptorů, čítající přes tisíc členů, objevili v roce 1991 právě Richard Axel a Linda B. Bucková. Jejich práce byla krásnou molekulární studií. Axel s Buckovou izolovali ty tkáně, které jsou zodpovědné za čich, a snažili se v nich najít unikátní geny. Postupně se zjistilo, že každá čichová buňka nese pouze jeden odorantový receptor a že každý takový receptor je schopný rozeznat pouze několik málo vůní. Když si tedy čichnete k růži, aroma, které vydává, jsou stovky látek, jež k vám letí vzduchem a proudí nosem. Tyto látky obsadí desítky receptorů a každý receptor spustí elektrický výboj, který letí z jeho čichové buňky do specializovaného centra v mozku,

kde se signály zase spojí do jediné úvahy – růže. Ta se pak uloží do paměti až do dalších narozenin. ••• Již od 50. let uplynulého století je jasné, že proces, jakým buňky destruují bílkoviny, není o nic jednoduší než ten, jakým je vyrábějí. Vědci byli již v sedmdesátých letech schopni izolovat obrovské buněčné továrny ve tvaru barelů, které jsou za tuto destrukci zodpovědné. Stačilo jen dodat trochu energie a tyto barely do sebe nasávaly bílkoviny, které drtily na kousky. Izraelsko-americká trojice Aaron Ciechanover z izraelské Haify, Avram Hershko původně z maďarského Karcagu a z New Yorku pocházející Irwin Rose využila těchto pionýrských objevů a koncem sedmdesátých let provedla několik experimentů. Prokázali, že degradace bílkovin je několikastupňový proces doprovázený označením nechtěné bílkoviny malou molekulou, kterou nazvali APF-1 (aktivní princip ve frakci 1). Ta byla posléze nalezena ve všech druzích tkání mnoha organismů, za což si vysloužila nové jméno – ubiquitin (všudypřítomný). Účastní se doslova všech dějů a důležitých procesů v živých organismech (dělení buněk, odstranění starých a poškozených bílkovin, imunitní odpověď). Jako dobrý příklad může posloužit proces, kterým jsou aktivováni hlavní aktéři ochrany organismu před infekcí – bílé krvinky. Jakmile se totiž na-

kazíme, nachladíme nebo se nám do řezné rány dostanou bakterie, zapne se v bílých krvinkách program, který je zapojí do boje. To se netýká jen nakažlivých onemocnění. Účastní se takto i odstranění nádoru či alergických reakcí. To, jestli jsou činné a chrání nás, anebo sedí a čekají na svou příležitost, závisí do jisté míry na tom, jestli je v nich aktivovaná bílkovina zvaná NFkappaB. Ta je v klidovém stavu v jakémsi vězení tvořeném jinou bílkovinou. Tento věznitel ji doslova obepíná a zabraňuje tak její aktivaci. Pakliže však bílá krvinka dostane z okolí, od jiných buněk nebo z krve, iniciační signál, spustí se celá kaskáda dějů. Jedna cesta vede i k aktivaci NFkappaB a to právě skrze výše zmíněného věznitele. Ten je velice nepatrně označen – podobně jako stromy určené k pokácení – značkou, která přivábí hordu dalších bílkovin. Tato horda je velice sehraná: první věznitele chytí za značku, druhý přinese ubiquitin a třetí ho vězniteli přišpendlí na kabát. Ten je tak odsouzen k zániku v kafilérii zvané proteasom – což je ona destruktivní továrna. Během krátkého času jsou takto zničeny všechny bílkoviny (věznitelé) a osvobozená NFkappaB může aktivovat svůj program. Ten nejenže umožňuje bílým krvinkám ničit nádory či virem zasažené buňky, ale zároveň je chrání, aby se mohly bezpečně pohybovat v prostředí tak nebezpečném, jako je

zánět. Objev tří pánů byl po právu oceněn Nobelovou cenou za chemii a zejména pro izraelskou vědu byl šestý říjen dobrým dnem. LUKÁŠ ČERMÁK Autor je molekulární biolog.

••• Nobelovu cenu za fyziku letos získají tři američtí fyzici David J. Gross, H. David Politzer a Frank Wilczek ze tří významných amerických institutů Kalifornské univerzity v Santa Barbaře – Kalviho institutu teoretické fyziky, Caltechu (California Institute of Technology) a MIT (Massachussetts Institute of Technology). Je to ohodnocení téměř celoživotního díla, protože ačkoli jsou laureáti jen padesátníci, na výzkumu začali pracovat už před třiceti lety coby studenti. Fyzika malých částic, disciplína navazující na objev radioaktivity, došla záhy k problému, jak je možné, že malé součástky atomu drží pohromadě. Vysvětlení, že nabité částice, protony a elektrony, drží pohromadě díky elektromagnetickým silám, bylo tím nejjednodušším. S poznáním, že atom není tou nejmenší součástkou a že jádro atomu tvoří protony a neutrony a že ještě ty jsou tvořeny menšími součástkami – kvarky, se zrodila otázka, proč protony a neutrony drží pohromadě. Jaké jsou to vlastně síly, které tyto částečky svazují. To, k čemu došli dnes odměňovaní fyzici, se zdá být po-

stavené na hlavu, a to zejména pro ty, kteří si ze školy pamatují Newtonovy gravitační zákony. Tedy že přitažlivá síla působí na dvě tělesa nejsilněji, jsou-li k sobě blízko. Dnešní nobelisté prokázali, že jsou-li stavební součásti protonů – tedy kvarky – blíže sobě, méně se přitahují a působí na sebe menší silou. Dokonce tak malou, že se říká, že tyto kvarky jsou „asymptoticky svobodné“, tedy že mají asymptotickou (bezpříznakovou) volnost. Čím vzdálenější jsou, tím je síla větší. Matematicky formulovaná teorie dostala jméno „kvantová chromodynamika“, která se kromě elektromagnetických interakcí a kvantové mechaniky zabývá takzvanými silnými interakcemi (strong force) a slabými interakcemi (weak force). Mezi slabé interakce patří samovolný rozpad – například radioaktivita. Samozřejmě, že se teoretické modely ověřují. Slouží k tomu urychlovače, například evropský v CERNu nebo ve Spojených státech ve Fermiho ústavu poblíž Chicaga. A protože zmínění vítězové pracovali a pracují i v jiných oblastech teoretické fyziky, lze se domnívat, že mají do budoucna plán, ve kterém by poskytli sjednocující pohledy na kvantovou mechaniku, kvantovou elektrodynamiku i kvantovou chromodynamiku. Často se říká, že takový pohled bude „teorií všeho“. PETR JAKEŠ Autor je geolog.

RESPEKT / 42

CIVILIZACE

/ 19

Dohoda z Kjóta dostává šanci FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

Nejdůležitější jednání ale vlastně teprve začínají

Zhluboka se nadechněte, jedeme z kopce.

Když ruská vláda před deseti dny schválila přistoupení ke Kjótskému protokolu o omezení emisí skleníkových plynů, vyvolalo to mezi odborníky, evropskými vládami a ekology nadšení. Konečně se otevírají dveře k řešení problému, který je v posledních dvaceti letech silně zneklidňoval. Je ale tento vzkaz z Moskvy tak významný?

Strategie vydírání Záleží na úhlu pohledu. Je to bezesporu průlom v tom, že se projekt vůbec může rozjet (viz rámeček). Bez Ruska nebo USA by totiž skončil v koši. A jak známo, jedním z vůbec prvních kroků Bushovy vlády bylo odmítnutí protokolu, protože by zpomalil další vývoj USA a významně omezil i možnosti americké pomoci ostatním státům světa. Stejně se zachovala i Austrálie. Postupně protokol ratifikovalo 126 států, které však pokryly pouze 44,2 % zdrojů světové-

ho znečištění. Od roku 2001 bylo tedy zřejmé, že klíč k osudu dohody z Kjóta drží Rusko, protože to jediné mohlo svými 17,4 % přispět k dosažení požadované hranice. Svojí úlohy si bylo velice dobře vědomo a po téměř čtyři roky drželo svět v napětí. S nátlakovou strategií začali Rusové už v Kjótu v roce 1997, kdy v samotném závěru jednání prosadili, že v letech 2008–2012 mohou dosáhnout stejné emisní úrovně jako v roce 1990. Rusko totiž pohrozilo, že jinak odstoupí z jednání. To by ale znamenalo, že debaty o smlouvě zcela zkolabují a text nebude přijat. K tomuto kroku Rusko přikročilo, přestože již tehdy bylo zřejmé, že jeho emise jsou v důsledku změn ve struktuře výroby po rozpadu Sovětského svazu téměř o polovinu nižší než dříve. Proč ale ze situace něco nevyzískat. Původně se zdálo, že hlavní snahou Ruska bude prodat „nepotřebné emise“ těm, kteří nebudou schopni cíle naplnit. Rusko skutečně potře-

buje finanční prostředky na zlepšení ekonomické situace. Proto byla část světa ochotna věřit ruským slibům, že protokol ratifikuje u příležitosti summitu o dalším vývoji Země v Johannesburgu v roce 2002. Věřila i slibům, že se tak stane u příležitosti Světové klimatické konference v roce 2003, kterou Rusko velkolepě uspořádalo v Moskvě. Nic z toho se nenaplnilo a Rusko ve hře i nadále pokračovalo. Téměř na den přesně před rokem Putin ještě prohlásil: „Rusko je severní země. Když u nás bude o dva tři stupně tepleji, nic se nestane. Možná to bude i lepší. Budeme utrácet méně peněz za kožichy a další teplé oblečení.“ Tím Putin naznačoval, že pokud vše selže, jemu to vadit nebude. Uvědomil si totiž, že lze získat daleko více než jenom peníze z prodeje emisí. Byly zde problémy spojené s jeho přijetím do Světové obchodní organizace, domácí politické nesnáze, pokračující krize v Čečensku. Proč vydal souhlas právě nyní? Zatím to odmítl komentovat, ale objevují se dohady, že tak chtěl zlepšit svůj obraz před zahraniční veřejnos-

tí po zásahu v Beslanu a plánech na omezení demokracie v Rusku.

Mírná naděje A důsledek pro změnu klimatu? Kjótský protokol by po sedmi letech nejistot vstoupil v platnost a příští rok by mohla být zahájena jednání o jeho pokračování po roce 2012, včetně možnosti vtažení některých rozvojových států do procesu. Ředitel programu OSN pro životní prostředí Klaus Toepfer prohlásil, že si od ruského souhlasu slibuje zejména inspiraci pro rozvojové země, aby se taktéž ke Kjótu přidaly. Administrativa amerického prezidenta George Bushe sice už prohlásila, že změna ruského postoje pro ně není následováníhodná, ale pokud uspěje vyzývatel John Kerry, je tu naděje, že se k jednáním opět vrátí i největší producent emisí na světě. Pozornost je ale třeba více přesouvat k rozvojovým státům, jejichž celkový objem emisí již kolem roku 2010 převáží množství produkované vyspělými státy. Pouze Čína se na celosvětové bilanci podílí více než 15 %, Indie 6 % a jejich emise rychle narůstají.

V Rámcové úmluvě je podmínka, že vyspělé státy jsou povinny jako první přikročit ke snížení emisí, v Kjótském protokolu navíc stojí, že tyto státy musí do roku 2005 prokázat zřetelný pokrok v jejich snižování. Naplnění zejména druhé podmínky bude pro řadu států, s výjimkou střední a východní Evropy, značným problémem. A proto i kdyby Kjótský protokol skutečně příští rok vstoupil v platnost, nebudou jednání o způsobu jeho dalšího pokračování po roce 2012 v žádném případě jednoduchá. Skleníkové plyny působí v atmosféře po desítky, stovky, a v některých případech i tisíce let. K tomu, aby se hrozba mnohdy katastrofických scénářů vývoje globální změny klimatu a podílu člověka na ní zcela odvrátila, by bylo zapotřebí celosvětové emise urychleně snížit až o polovinu. Přírodní katastrofy a zvýšený výskyt mimořádných povětrnostních jevů dokazují, že to má smysl. JAN PRETEL Autor je vedoucí oddělení změny klimatu Českého hydrometeorologického ústavu.

Jak to začalo Na počátku 90. let vědci dokázali, že se klima mění rychleji než kdy v minulosti a že se na tom významnou měrou podílí člověk a zvýšená produkce emisí, tzv. skleníkových plynů. Jejich koncentrace se v posledním století v atmosféře zvýšily téměř o polovinu a významně tak přispěly k nárůstu teploty planety o 0,6 oC. Došlo k narušení celého klimatického systému – klesá rozsah i objem většiny ledovců, zvyšuje se hladina oceánů, mění se srážkové úhrny apod. To přimělo politiky k hledání řešení. Prvním krokem bylo přijetí Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu v ro-

ce 1992, která pouze vytvořila předpoklad ke stabilizaci koncentrací v atmosféře na takové úrovni, která by zabránila pokračování nebezpečné souhry vlivů člověka a změny klimatu. Zlom v jednáních přinesl rok 1997, kdy byl přijat Kjótský protokol, který zavazuje ekonomicky vyspělé státy snížit do období 2008–2012 emise o nejméně 5 % v porovnání s úrovní v roce 1990. Důležitou podmínkou jeho vstupu v platnost však je, aby byl ratifikován nejméně 55 státy, které současně svými emisemi pokryjí 55 % emisí všech ekonomicky vyspělých států z roku 1990.

inzerce – vzdělávání

STŘEDNÍ PRŮMYSLOVÁ ŠKOLA TECHNOLOGIE MASA Navrátilova 15/1442, 110 00 Praha 1

Nabízíme vzdělání v těchto oborech:

DENNÍ MATURITNÍ STUDIUM Technologie potravin 29-48-M/001 Konzervace potravin 29-44-M/001 Zpracování masa čtyřletá denní studia pro absolventy základních škol 29-44-L/501 Potravinářská technologie dvouleté denní studium pro vyučené v oboru (též tříleté dálkové studium)

PŘIPRAVUJEME OD ZÁŘÍ 2005: nový studijní směr PŘÍRODOVĚDNÉ LYCEUM „Dny otevřených dveří“: 23. 11. 14. 12. 2004 Telefon: 222 230 808, fax: 222 231 668, e-mail: [email protected], http://www.spstm.cz

THE ENGLISH COLLEGE in PRAGUE Sokolovská 320 190 00 Praha 9 – Vysočany Metro „B“ Vysočanská Tel: 283 893 113, fax: 283 890 118, e-mail: [email protected], www.englishcollege.cz Soukromé 6leté ANGLICKÉ GYMNÁZIUM v síti MŠMT pod patronací Václava Havla a Prince Charlese. Ve školním roce 2004/2005 slaví College 10. výročí svého založení. Přijímáme studenty po 7. tř. ZŠ.

■ Výuka probíhá v angličtině ■ Na závěr studia Mezinárodní zkouška IB, uznaná MŠMT a českými univerzitami za rovnocennou české maturitě ■ Mezinárodní kolektiv studentů (80 % Čechů, 20 % cizinců) ■ Prospěchová stipendia Prince z Walesu DNY OTEVŘENÝCH DVEŘÍ: 24. listopadu 2004 a 9. února 2005, vždy 13.00–16.30 hod. Součástí přijímacího řízení jsou individuální pohovory v angličtině, které probíhají od listopadu a na které je třeba se objednat. Kontakt: Mgr. Jana Kloudová

? A S U v t a v o c a r p Chcete www.csi-centraleurope.cz

☛ Máte vyšší odborné vzdělání v oboru zdravotní sestra? ❖

Láká vás život v cizí zemi? ❖ Rozumíte anglicky? ❖ Jste ochotni dále se vzdělávat? ☛ Zajistíme vám zaměstnání, v případě vašeho zájmu povolení k trvalému pobytu ❖ Nabízíme pomoc s jazykovými zkouškami a odbornou angličtinou ❖ Připravíme vás na život v cizí zemi ❖ Nabízíme zajímavé finanční ohodnocení Kontaktujte nás pro další informace na telefonu: +420 224 152 095, mailu: [email protected]

20 /

POLEMIKA

11.–17. 10. 2004

Jak se žije penzistům FOTO LIBUŠE RUDINSKÁ

Na starší lidi čekají jen křížovky, televize či uklízení

Jakmile někdo dostane razítko starobní důchodce, je společnosti na obtíž.

Zaujal mne příspěvek Daniela Münicha Stát vyhání penzisty z práce (Respekt č. 39/2004) už jenom proto, že sama jsem vstoupila do této věkové kategorie a užívám si vše, co je s tím spojené. V závěru mé pracovní kariéry jsem měla tři roky po sobě uzavřenou pracovní smlouvu vždy na jeden rok (smlouva mi končila každý 31. říjen). Po uzavření nové smlouvy následovalo několik měsíců pracovní i psychické pohody, s nástupem jara pak přibývalo nervozity a obav. Mimo jiné to přineslo nutkavé porovnávání s mladšími kolegy ve směru pracovní zdatnosti a výkonnosti, narůstání pocitů vlastní nedostatečnosti, ztráty sebevědomí s neustálým zkoumáním svých pracovních schopností a neschop-

ností, ale i třeba vlastní společenské atraktivity.

Místa pro uklízečky K tomu pak přistupovalo uvědomování si takových obecných společenských postojů, jako že pracující důchodci zabírají na trhu práce místo absolventům škol, mladým lidem vůbec a všem nezaměstnaným obecně. Jak píše ve svém příspěvku Daniel Münich, přesvědčení, že jedni berou práci druhým (v tomto případě staří mladým), je ve společnosti skutečně zakořeněno a v konkrétních případech pak dostává i výrazný morální náboj. Pracující člověk důchodového věku – nemusí být ještě „prduchem“, jak se sami pracující důchodci nazývají – tak působí v pracovním kolekti-

vu jako odsouzeníhodný asociál. Co je platné, že nárok na důchod vzniká, ale není povinnost skutečně do důchodu odejít. Může se to zdát být příliš emocionální, ale co naplat, bez citů a pocitů to v životě nejde, a jak známo, dají člověku pěkně zabrat. Teprve sama na sobě jsem si uvědomila, jak samotný termín starobní důchodce je emočně destrukční. Ve svém pracovním kolektivu jsem to poprvé prožila s kolegyní, které se po oznámení, že s ní nebude již uzavřena další roční pracovní smlouva, vrátila překonaná nemoc. Obvodní lékařka, kterou navštívila, jí řekla, že není sama, že se již mnohokrát ve své lékařské praxi s touto reakcí svých pacientů setkala. A teď jsem v tom tedy i já. Po oznámení, že se mnou další smlouva

již nebude uzavřena, přišlo propadnutí naprostému zmatku a bezradnosti. Co teď? Co budu dělat? Z průzkumu, provedeného v rámci programu CBC Phare na mém pracovišti v minulém roce, jehož se aktivně zúčastnilo vyplněním dotazníku 119 respondentů ve věku 65–80 let, vyplynulo, že sledují denně téměř 5 hodin televizi (já bohužel nesnáším TV Nova a sleduji pouze vybrané programy většinou na ČT 2), dále tráví volný čas čtením (mnozí asi spíše luštěním křížovek, což jsem nikdy nedělala a nadále nehodlám dělat) a procházkami. Vyhodnocení odpovědí dotazníkového šetření pak ukázalo, že limitujícím faktorem pro kvalitnější aktivity seniorů je vedle jejich zdravotního stavu výše příjmů – důchodů –, která se pohybovala u většiny dotázaných mezi 6 a 7 tisíci Kč. Kde tedy hledat možnost dalšího uplatnění? Pomoc Úřadu práce? To zkusila moje výše zmíněná kolegyně a setkala se s naprostým nezájmem. Má být ráda, že má důchod a není nezaměstnaná. Po opuštění původní profese tedy neklesá jenom cena zkušeností a nedochází jen k citelnému snížení životní úrovně, jak píše autor článku v Respektu, ale také se propadá úroveň společenská. Zatímco mužům se nabízí alespoň vrátnice, ženám většinou pouze „podlahová kosmetika“, což je poměrně fyzicky náročná, ale zato velmi málo placená práce. Přesto se takto nechá zaměstnat mnoho žen, protože 2–3 tisíce Kč k důchodu měsíčně pro ně není zanedbatelná částka. O tom, jak se tyto mnohdy středoškolačky a vysokoškolačky cítí na duši, ani nebudu psát.

Plňte slíbené Přitom se v posledních desetiletích pozornost mezinárodního společenství zaměřuje na sociální, ekonomické a politické otázky vyvolané jevem stárnutí v souvislosti s demografickým vývojem zvláště v rozvinutých zemích. Prvním mezinárodním dokumentem v této oblasti se stal Me-

zinárodní akční plán pro problematiku stárnutí, přijatý Valným shromážděním OSN již v roce 1982. V roce 1991 pak přijalo Valné shromáždění OSN dokument Zásady OSN pro seniory. V září 1999 se konala v Montrealu IV. světová konference Mezinárodní federace stárnutí, která však konstatovala, že zásady a doporučení zakotvené v těchto dokumentech nejsou ani všeobecně uznávány, ani dodržovány. Účastníci konference proto doporučili členským státům vypracovat a přijmout národní plány přípravy na stáří, zaměřené především na zajištění možnosti plnohodnotné aktivní účasti seniorů na sociálním, kulturním a politickém životě komunit, zachování důstojnosti starší generace, vyloučení možného vykořisťování seniorů a v neposlední řadě odstranění zaměstnaneckých bariér vytvářením vhodných pracovních příležitostí a podmínek pro seniory včetně možností doplnění vzdělání atd. Je to krásné čtení, není-liž pravda? Česká republika jako členský stát OSN přijala pro naplnění těchto cílů řadu opatření. Na základě návrhu Národní koordinační rady byl rozhodnutím ministra práce a sociálních věcí Vladimíra Špidly v červenci 2000 ustanoven Poradní sbor ministra k problematice stárnutí. Jeho hlavním úkolem bylo vypracování Národního programu přípravy na stárnutí populace v ČR v duchu výše uvedených zásad, které jsou rozvedeny v doporučeních. Jak uvést tento program v život? Jak dosáhnout změny společenského ovzduší, ve kterém budou pozitivně přijímány pracovní kolektivy se zastoupením všech generací a senioři nebudou vnímáni jako ekonomická zátěž pro mladou a střední generaci? Ať už je odpověď jakákoli, nemělo by se s ní dlouho otálet, protože do důchodu jednou půjde každý. A pocity, které dnes zažívám, bych nikomu nepřála. M I L E N A D O K T O R O VÁ , České Budějovice

inzerce

DOPISY Zapomněli jste na Dostála V Respektu č. 41 vyšel kritický příspěvek Petra Třešňáka Legenda o Zdeňku Svěrákovi k celovečernímu dokumentárnímu filmu „Tatínek“. Stranou ponechávám autorovy konkrétní připomínky ke zmíněnému dílu. Zarážející je však zjištění, že pan Třešňák zcela pomíjí, že film není pouze dílem Jana Svěráka, ale že spoluautorem scénáře, a dokonce i spolurežisérem, je Martin Dostál. Nevím, zda se jedná o záměrné přehlédnutí informace, kterou si divák může přečíst v úvodních i závěrečných titulcích, nebo zda by panu Třešňákovi narušila taková podstatná informace jeho závěr, že „syn vytváří otcovu televizně laskavou tvář“. Jestliže se jednalo o nepozornost, nesvědčí taková skutečnost o profesionálním přístupu autora k této kritice. Jedná-li se o záměrné opomenutí, potom asi musí mít pan Třešňák averzi vůči spoluautorovi (jehož podíl na dokumentu je nezanedbatelný), nebo jeho jméno vypustil, protože mu nevyhovovalo pro účelový odsudek dokumentu. V obou případech je to špatně.

brat, jestli věřím poslanci Kořistkovi, nebo ODS, jednoznačně volím druhou možnost. Na celé tzv. aféře mě zaujaly především tyto věci: 1) Nikoho dnes už nezajímá, že poslanec Kořistka celou věc neoznámil Policii ČR, ale, a to až cca 3 týdny poté, deníku MF Dnes. Znamená to, že na poslance se nevztahuje povinnost ohlásit na policii byť jen pokus o trestný čin? Pokud vím, neoznámení trestného činu je samo o sobě trestným činem. 2) Nikoho dnes už nezajímá, že tato tzv. aféra vznikla v době, kdy se premiér Gross vykrucoval z aféry kolem jmenování bývalého velitele komunistických mlátiček a kdy koalici hrozilo, že kvůli chybějícím nemocným poslancům neprotlačí (staro)novou vládu parlamentem. 3) Nikdo se dnes už nepozastavuje nad tím, že poslanec Kořistka se dostal do parlamentu až poté, kdy byl donucen p. poslanec Bielesz odstoupit, protože si dovolil veřejně deklarovat svou neochotu podpořit tuto vládu. Proč mám tedy poslanci Kořistkovi věřit, že by ODS chtěla uplatit zrovna jeho? Soudím, že by asi lidé z ODS byli padlí na hlavu, kdyby chtěli uplatit zrovna jeho. (I když, nic není nemožné…) Poslanec Kořistka může projít třemi, i více, detektory, ale dokud nepředloží důkaz, třeba i zvukový záznam, ze kterého bude patrné, že k tomu, co stále tvrdí, došlo, bude pro mě jen obyčejný lhář, ostatně jako celá tato vláda. Jiří Zárybnický, Praha 10

František Vyskočil, [email protected]

Švédsko jsem za odměnu nedostal Rodinné stříbro Zdeněk Svěrák u mě patří do rodinného stříbra české kinematografie. Tím myslím kinematografii pro 10 milionů diváků. Rodinné stříbro má tradici, nedopouští se nerozvážností, nikoho (téměř) neurazí a naprostá většina je má za váženou hodnotu. Všechny nás pohladí jeho trefný humor na (české) tělo a přitom se nikdo neurazí. Odvrácenou stranou tohoto stříbrného nánosu je, že mu ledacos odpustíme, a tak se náš milý Svěrák může nechat malinko unést na moře nereflektované fantazie. Možná, že mladý Jan závidí kolegům, kteří točí špatné filmy o ošklivých věcech, zatímco on točí stále méně dobré filmy o hezkých věcech. Možná si myslí, že s tímhle přístupem další Oscar nebude, možná už to otec v novém scénáři přehnal. Kdysi Zdeněk psal krásné hořké komedie, proč to nezkusit znovu? Marek Hladík, [email protected]

Rád bych krátce reagoval na pasáž, týkající se mé osoby, která byla uveřejněna v článku Topolánek na detektor (Respekt č. 41). Odhlédnu-li od pro mě nepochopitelného spojování v článku uvedených případů s případem odhalení sponzorských skandálů ODS, rád bych Vás upozornil na faktickou nepřesnost tvrzení uvedeného v textu. Na nesrovnalosti se sponzorskými dary Občanské demokratické strany jsem upozornil v době, kdy jsem – jako kariérní diplomat – zastával post velvyslance České republiky ve Švédském království. Domnívám se, že z této skutečnosti je zřejmé, že jsem touto funkcí nebyl „odměněn“, jak se v článku uvádí. Naopak – v souvislosti s mým veřejným vystoupením jsem na funkci velvyslance rezignoval. Petr Kolář, náměstek ministra zahraničních věcí Adresa Respektu: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 fax: 224 930 792, e-mail: [email protected]

Kořistkovi nevěřím Se značným zájmem sleduji i na vašich stránkách tzv. aféru kolem poslance Kořistky a údajného pokusu o jeho uplacení ze strany zástupců ODS. Musím předeslat, že nejsem volič, natož příznivec ODS, ale jestli si mám vy-

Oprava: V textu Topolánek na detektor jsme se dopustili chyby, namísto Švédska mělo být uvedeno Irsko. Čtenářům se omlouváme. Redakce

RESPEKT / 42

K U LT U R A

/ 21

Kerouacové v Čechách nevymřeli F O T O D A G M A R H O C H O VÁ A A R C H I V

ČT vysílá seriál o alternativní kultuře stopách beat generation a dalších nonkonformních hnutí, natáčeli rozhovory s pamětníky, dokumentovali místa, kde světová alternativa vznikala. Obdobný cyklus s názvem Alternativní kultura nyní tandem natočil v českém prostředí a věnoval ho výlučně zdejší kultuře a historii. Jedenáctidílný dokumentární cyklus vysílá Česká televize právě v těchto týdnech.

Otcové zakladatelé

Předchůdci undergroundu: Bohuslav Reynek...

Alén Diviš...

Ladislav Klíma....

Jakub Deml...

Richard Weiner...

a Josef Váchal.

Svůj zájem o alternativní kulturu zúročili režisér Petr Slavík a překladatel Josef Rauvolf pro televizní

obrazovku už jednou, v druhé polovině 90. let: procestovali tehdy Evropu a Spojené státy, pátrali po

Termín alternativní kultura se nedefinuje snadno. O zatím nejsoustavnější uchopení tématu se v domácích podmínkách pokusila před třemi lety vydaná publikace Alternativní kultura – příběh české společnosti 1945–1989, editovaná sociologem Josefem Alanem. Její přijetí bylo natolik rozporné, nakolik silně se rozcházejí názory na to, co konkrétně bylo a je alternativní a vůči čemu se má alternativa vymezovat. Právě proto by v úvahách o současném seriálu nemělo valný smysl bazírovat na tom, zda výběr námětů odpovídá té nebo oné představě o alternativě. Postačí konstatovat, že tvůrci cyklu s termínem alternativní kultura nakládali velmi volně a přikryli jím několik příbuzných kategorií, mimo jiné solitéry, outsidery, amatéry či experimentátory. Nynější série preferuje literaturu a divadlo, jeden díl připomíná neoficiální výtvarnou scénu v časech normalizace a jeden se ohlíží za podzemní univerzitou v pražské ulici Na Topolce. Je to na první pohled neurovnaný a nahodilý výsek z tuzemského alternativního kulturního života, ale nutno mít na paměti, že Slavík a jeho spolupracovníci nevstupovali na území obývané lvy. O populární hudbě například existuje vyčerpávající dokumentární cyklus Bigbít, k němuž by těžko i na poli alternativy šlo dodat něco nového. Ostatně nejedna skutečnost zaznamenaná v Alternativní kultuře už byla připomenuta v různých předchozích dokumentech – za těch patnáct svobodných let přece jen v České televizi kdekdo prohrábl archivy. Petr Slavík se tak nemohl vyhnout tomu, že určité události jen převyprávěl trochu jinak, bez objevitelských ambicí. Ale kritérium novosti není tím nejpřípadnějším, které by se na Alternativní kulturu mělo uplatňovat. Na tomto cyklu jsou zajímavé především souvislosti, a to nejen historické – neméně

důležité je, jak s odkazem alternativy naložit dnes. Úvodní část, nazvaná Proti proudu, představila Jaroslava Haška, Ladislava Klímu, Richarda Weinera a Jakuba Demla, tedy spisovatele či lépe tvůrce, které už teoretik Jindřich Chalupecký vpravil do své knihy Expresionisté. Část Mimo proudy na to vcelku logicky navázala – portrétovala Josefa Váchala, Aléna Diviše, Bohuslava Reynka. Prostřednictvím této sedmičky osobností dokumentaristé vymezili paletu nekonvenčních a riskantních přístupů k umění, životu a ke společnosti, aby v dalších dílech hledali obdobné a příbuzné postoje u následujících generací umělců. Část Surrealismus za mřížemi portrétovala v dubnu 1995 záhadně zmizelého, dodnes nezvěstného básníka Karla Šebka. Ony „mříže“ v názvu neznamenaly jen to, že surrealisté se během normalizace ocitli prakticky v ilegalitě, nýbrž také skutečnost, že Šebek pobýval – jako zaměstnanec i jako pacient – v psychiatrické léčebně. Část nazvaná Zakázané výstavy (poměrně nepřesně, protože nejedna ze zmíněných výstav prostě zakázána nebyla) tvoří jakýsi přechod k dokumentům o divadelních aktivitách, které se sice pohybovaly rovněž „na okraji“ (Ypsilonka, Husa na provázku, HaDivadlo, Nedivadlo, Činoherní studio v Ústí), zdaleka ne však pod takovým mocenským tlakem.

S normálními lidmi I když si divák zakáže být hnidopichem, nemůže na mnoha místech Alternativní kultury nevidět obsahovou přibližnost i formální nevyrovnanost cyklu. Každý díl má svého průvodce, garanta a spoluscenáristu, který v krátkých výstupech na kameru podává informace a připomíná souvislosti. Josef Rauvolf, jenž provází částmi o literatuře a výtvarném umění, formuluje nespisovnou češtinou, rozvolněně, přitom se snaživou dikcí studenta u zkoušky (Rauvolf ovšem zasluhuje pochvalu za promyšlenou hudební dramaturgii cyklu, v níž využil dobové alternativní nahrávky). Teatrolog a nakladatel Jan Dvořák některé spojovací věty v divadelních dílech zahušťuje odbornickou hantýrkou. Rusista a bohemista Tomáš Glanc, průvodce částí o podzemní univerzitě, je zlatým středem, srozumitelný, nevulgarizující.

Jenže právě tento díl je ve své první polovině roztěkanou a letmou přehlídkou těch, kteří na Topolku docházeli. Autoři cyklu dokumentují a vykládají alternativu z ní samé, v oné početné plejádě mluvících hlav se nevyskytují pochybovači a oponenti, což u divadelních dílů zbytečně vede k mytizaci. Když například lidé z Divadla na okraji (Potužil, Jelínek, Pavelka) hovoří o tom, jak si mohli v 70. a 80. letech dělat, co chtěli, pamětník poměrů a produkce této scény, která si byla velmi dobře vědoma, kam až může zajít, se chytá za hlavu. Nebo když Nina Vangeli s Pavlou Michálkovou z amatérsky provozovaného Studia pohybového divadla vykládají, že důrazem na tělo a jeho vnímání získaly „obrovskou svobodu“, pak by se slušelo dodat, že v jejich produkcích byla nemožnost svobodně se na jevišti vyjádřit úplně hmatatelná, bývalo to přidušené i dusivé. Cyklus se občas zahlcuje konkrétnostmi, přimkne se k nim a chybí mu odstup, zobecnění. Jako celek je však série Alternativní kultura, produkčně vyráběná s maximální úsporností, setkáním s mnoha pozoruhodnými lidmi, přehlídkou cenných svědectví, jakým je například dosud neznámý filmový záznam s Jakubem Demlem či rozhovor s někdejším básníkem undergroundu Fandou Pánkem, jenž se dnes plně oddal křesťanské víře. Cyklus připomíná nejen ty tvůrce, vědce a myslitele, kteří kdysi tvořili alternativu vůči měšťáckým měřítkům nebo komunistickým kánonům, nýbrž i ty, kdo alternativu ztělesňují dnes: vůči novému mediálně-kulturnímu, zdánlivě apolitickému konformismu, jenž si tu ve veřejném prostoru zhruba od roku 2000 uzurpuje čím dál větší prostor. S Alternativní kulturou se ocitáme mezi výraznými, chce se však říct normálními lidmi, kteří existují mimo hlavní proud a tím jej vlastně ukazují v pravém, nepřikrášleném světle. Prostor na obrazovce jim dnes – na rozdíl od minulé dekády – patří spíš už jen výjimečně: když se Česká televize rozhodla šetřit, mezi prvními zastavila výrobu dalších dílů Alternativní kultury, k nimž měl režisér Petr Slavík připravené náměty. Dnes už víme, že na hrané seriály, při nichž se nerušeně zažívá, zbylo peněz dost. JOSEF CHUCHMA Autor je redaktorem MF Dnes.

Malá dokumentární revoluce Televizní žánr ovládl biografy Návštěvu kina si divák dosud spojoval především s hraným filmem, časy se ale rychle mění. A nejde jen o Michaela Moora, jehož kontroverzní dokumenty v biografech na celém světě suverénně soupeří s hranou produkcí. Také u nás distributoři (včetně specialistů na komerci) nasazují do kin stále více především českých dokumentů, jejich návštěvnost roste a ohlas v médiích je víc než slušný. Vytváří se tak zajímavý paradox: zatímco distribuce hraných filmů zůstává v Česku na rozdíl od okolních zemí nudná a konzervativní, nabídka dokumentů se může směle měřit s kinematografickými velmocemi typu Francie.

Český sen Český dokument prošel po roce 1989 bouřlivým vývojem. V době, kdy na katedře hrané režie na FAMU stále působili ostřílení „televizáci“ (Dušan Klein a další), představovala katedra dokumentu díky

rozsáhlé porevoluční obměně pedagogů osobitější alternativu hrané režii. Studenti si mohli vybírat mezi takovými režiséry jako Jan Špáta a Olga Sommerová, Pavel Koutecký a Helena Třeštíková, a nebo Karel Vachek, jehož vliv začal posléze dominovat. Dobré produkční zázemí poskytla Česká televize ve spolupráci s nezávislými producenty, jako jsou společnosti Film a sociologie nebo Febio. Nebylo tedy zas až tak důležité, aby byl dokument komerčně úspěšný. Zdálo by se, že díky finanční krizi v České televizi nastane minimálně útlum dokumentární tvorby. Opak je pravdou. Režisérům se podařilo získat si přízeň distributorů a v poslední době se v kinech objevilo nebo objeví nebývalé množství dokumentárních filmů: Český sen režisérů Víta Klusáka a Filipa Remundy, Ničeho nelituji Theodory Remundové, Sentiment režiséra Tomáše Hejtmánka, Ženy pro měny Eriky Hníkové a překvapivě také rodinný do-

kumentární portrét Tatínek Jana Svěráka. Dokument tak i nadále představuje zajímavou, zdaleka ne okrajovou alternativu bezzubé a komercí zahlcené hrané produkci. Vždyť právě Český sen se stal díky svému kontroverznímu vzniku nejdiskutovanějším filmovým počinem, a dostal se dokonce na přetřes i v Poslanecké sněmovně. Takovou celospolečenskou debatu by hraný film vyvolal jen stěží. Krom toho u nás začal fungovat také Institut dokumentárního filmu, který se stará například o velmi významnou Burzu námětů (součást Jihlavského festivalu), na které se scházejí televizní a nezávislí producenti z celé Evropy, aby podpořili nově vznikající projekty. Tento malý filmový trh je jedinou podobnou akcí v Čechách.

Pátek ve Světozoru Dokumentární boom potvrzuje i nový projekt pražského klubového ki-

na Světozor a jeho partnerů (zejména Goethe Institutu). Od začátku října uvádí biograf každý pátek jeden zahraniční dokument, po projekci následuje diskuse diváků s tvůrci. Dokumentární pátky, na nichž Světozor spolupracuje s několika festivaly (Jihlava, Jeden svět, Mezipatra) nebo se zahraničními kulturními instituty a FAMU, potrvají minimálně do prosince. V nejbližších týdnech tu diváci uvidí například nový film známého kanadského experimentálního dokumentaristy Mikea Hoolbooma Veřejné osvětlení, ve kterém režisér volně propojil životní peripetie šesti lidí žijících na okraji „vyspělé“ společnosti. Zajímavostí pak bude uvedení dvou snímků německého režiséra Petera Hellera natočených v Čechách – Glücksreiter Rajter o známém sedlákovi bojujícím za existenci své farmy uprostřed průmyslové krajiny a Hotel Radium o městě Jáchymov, středisku někdejších komunistických lágrů.

Směřování dokumentu v rámci české kinematografie by se mělo stát inspirací pro hraný film, který dlouhodobě trpí absencí kvalitně zpracovaných témat, přemírou „pseudomladých“ bezobsažných komedií a nedostatkem výrazných režisérských osobností. Dokumentární zkušenost ukazuje, že základem je kvalitní zázemí pro studenty na FAMU, které je vede k autorské tvorbě a ne pásové výrobě reklam, a nebojácní producenti. To ostatní, zdá se, přijde samo. Dá se sice namítnout, že hraný film vyžaduje daleko větší finanční prostředky, v době digitálních kamer už ale tenhle argument neplatí. Vedle výpravných filmů se dnes na zahraničních festivalech prosazují i autorské filmy z tzv. „rozvojových zemí“ s minimálním rozpočtem, ale zato s nespoutanou chutí vidět věci po svém. PŘEMYSL MARTINEK Autor studuje filmovou vědu na FF UK.

22 /

K U LT U R A

11.–17. 10. 2004

Poslední útočiště Jaroslava Haška REPRO RESPEKT

Učitel z Vysočiny František Drašner objevuje prokletého básníka

Tak ještě jedno a rychle domů dopsat Švejka.

Počet knížek o Jaroslavu Haškovi a jeho dílu je úctyhodný, i když se zdaleka nevyrovná objemu literatury věnované jeho vrstevníkovi Franzi Kafkovi. Oba nejslavnější pražští literáti své generace se osobně setkali jen jednou v hospodě, kam mladičký anarchista Michal Mareš přivedl zcela neznámého Kafku na schůzi Strany mírného pokroku, aby jej představil jejímu populárnímu lídrovi. Jejich zvláštní blíženectví plné kontrastů i shod přesto působí až magicky. Narodili se v rozmezí dvou měsíců pár stovek metrů od sebe, jeden byl menší a zavalitý, druhý dlouhý a hubený, jeden se vyžíval v bohémské nestřídmosti a společenském ruchu, druhý měl křehké nervy a žil spíš asketicky, jeden psal česky uštěpačné humoresky s tragickým podtextem, druhý snoval v němčině zlověstné vize. Oba

nechali své hlavní hrdiny cestou na popravu přejít v doprovodu dvou strážců Karlův most, ovšem v protisměru. Oba zemřeli kolem čtyřicítky. Také u knížek, které o nich vycházely, lze přes všechny rozdíly rozpoznat podobný vývoj. Nejdřív se objevily životopisné legendy, pak přišly filozofické či ideologické interpretace a v poslední době následují díla spíš popisná. Mimořádně bohatý životopisný materiál o obou spisovatelích se totiž může stát skvělým vodítkem pro sondy do dějin každodennosti. Peter Demetz například pomocí Kafky přiblížil čtenářům počátky aviatiky (Aeroplány nad Bresciou, Prostor 2003) a Hanns Zischler provedl totéž s kinematografií (S Kafkou do kina, Prostor 2004). Také kniha Františka Drašnera Jaroslav Hašek na Vysočině má pozoruhodný mikrohistorický

rozměr, i když navenek působí jako celkem tradiční regionální publikace na počest významného krajana.

Pozůstatky vzpomínek Loni šedesátiletý František Drašner se k haškologii dostal už jako chlapec, když při četbě Haška narazil na své vlastní příjmení. Jistý Ladislav Drašner, inspektor mravnostní policie a hlavní dohlížeč nad pražskou prostitucí za pozdního mocnářství, je dodnes známý nejen z literatury, ale i z lidových popěvků. Svého předka v něm sice neodhalil, zájem o Haška jej nicméně po studiích na pedagogickém institutu přiměl k rozhodnutí nastoupit jako učitel do Lipnice, kde dosud žilo mnoho pamětníků spisovatelova pobytu. Rozhovory s hostinským Alexandrem

Před zrakem čtenáře vyvstává výčep Invaldovy hospody, Bondyho kořalna, ustálené cykly venkovských radovánek, místní figurky, zasněžené silnice v okolí, polorozpadlý hrad a skromný domek pod ním, v němž se Hašek během posledních měsíců života upínal čím dál víc už jen k jedinému cíli – dopsat Švejka. Z bezelstně vyprávěných veselých příhod běhá mráz po zádech, podařené taškařice se šklíbivě odrážejí v zoufalství a naopak. Sofistikovaný francouzský intelektuál Bernard-Henri Lévy by z takového materiálu možná vybudoval ještě přeludnější podobenství pekla než ve svých Posledních dnech Charlese Baudelaira. Haškova Lipnice, toť Baudelairův Brusel, jenže česky ospalý, sousedský a přívětivý, kde Haška krátce před smrtí dokonce poctí funkcí školdozorce. Tak blízko i daleko zároveň má ostatně i Švejk ke Květům zla. V knížce z Vysočiny můžeme „prokletého básníka“ jen tušit. Je napsána svědomitě v duchu zavedeného pojetí bodrého humoristy, který sice smutně skončil, ale zanechal po sobě dílo, nad nímž se bude lidstvo věčně smát. S jejím naladěním zajímavě souzní doprovodné kresby Jana Šafránka, jemně imitující staromilský ráz ilustrací k obdobným spiskům lokálního dosahu. Takové obrázky bývaly dílem místních talentů bez hlubší profesionální průpravy, zato však s čistým srdcem. Jako malíř globální lokálnosti, který nenuceně, zdánlivě povrchně a jakoby jen mimovolně zachycuje banální obludnost časů, v nichž je mu dáno žít, má ostatně Šafránek k Haškovi dost blízko.

Invaldem a dalšími Haškovými přáteli jej natolik zaujaly, že si je pilně zapisoval. Poprvé je připravil k vydání v souvislosti s padesátým výročím spisovatelovy smrti v roce 1973, podruhé o deset let později k stému výročí jeho narození, téma však bylo doménou ideologicky protřelejších vykladačů, takže neuspěl a měl dokonce potíže v zaměstnání. I to však patří k historii jako dokreslení režimu, který jinak Haška (na rozdíl od Kafky) okázale uznával. Drašnerova knížka nemá ctižádost působit jako objevné dílo. Je v nejlepším slova smyslu amatérská, což je pojem odvozený od lásky. Valnou část faktů i historek čtenář už někde četl. Autor široce cituje z memoárových textů Jarmily Haškové, Ladislava Hájka, E. A. Longena, Z. M. Kuděje, G. R. Opočenského, Jiřího Červeného či Štěpána Klimenta, dobře zná vzpomínky Franty Sauera i Františka Langra, ale především uvádí obsáhlé úryvky z vlastních spisovatelových textů. Širší literárně historický rozměr svého vyprávění opírá hlavně o populární studie dnes asi nejznámějšího haškologa Radko Pytlíka a vychází z nich i při pokusech o formulaci závěrů, které vedle barvitých životopisných pasáží působí trochu násilně.

Příhody z Posázaví Knížka je nejslabší v místech, kde nejvíc přesahuje svůj regionální ráz. Tím podstatným, co vyznívá vskutku sugestivně, jsou obrazy unaveného, chorobně tlustého, už jen alkoholem občas rozjařeného génia s tou nejhorší pověstí, jenž své poslední útočiště nalezl v zapadlém koutě Posázaví.

VIKTOR ŠLAJCHRT

Gipsy Kings odložili šminky FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Proslulá romská kapela se vrací ke kořenům

Chlapi, nepamatujete si někdo, jak to hrál táta?

Kdysi revoluční Gipsy Kings jsou stále tou nejslavnější, i když zdaleka už ne nejsyrovější romskou skupinou. Jejich nedávná alba ztratila dřívější jiskru, rytmickou dřeň kytar zředily stereotypní hitové recepty, z jadrného stylu se stala lehce identifikovatelná kulisa. Letošní album skupiny, příznačně nazvané Roots (Kořeny), ale znamená zásadní obrat. Pro ty, kdo skupinu odepsali, je důvodem k přehodnocení.

Z rautu na stadiony Gipsy Kings vydali své první album v roce 1988, kdy byla romská hudba pro běžného Evropana čímsi krajně exotickým. Ostře rytmické skladby a syrový španělský zpěv ale zabraly: kapela oslovila anglosaské publikum přesto, že její tvorba pramení z úplně jiných hudebních souřadnic. Andaluský styl flamenco vznikl v romských

komunitách jižního Španělska a během uplynulého století se rozvětvil na řadu odnoží. Jeho emocionální rozpětí sahá od hlubokého smutku až po bujaré veselí, a k těm nejradostnějším rytmům žánru patří rumba. Přistěhovalci z Andalusie šířili svoji hudbu dál na sever až do kraje u ústí řeky Rhôny, zvaného La Camargue. Právě odtud pocházejí Gipsy Kings. Z jihu importovaná hudba má v jejich podání expresivnost mateřského žánru z Andalusie, ale přitom se drží spolehlivého rytmu, ovlivněného Latinskou Amerikou. Znalci říkají tomuto hybridnímu stylu katalánská či cikánská rumba. Osmičlennou sestavu Gipsy Kings tvoří potomci dvou slavných muzikantských klanů – jejich otcové jsou kytarista Jose Reyes a Ricardo Baliardo, známý pod pseudonymem Manitas de Plata. Oba rody žijí v městě Arles, tradičním cíli umělců i bohémů,

kde van Gogh utrpěl svůj pověstný incident s uchem. „Gipsy Kings tu začínali jako typická rautová kapela. Když měla Brigitte Bardot narozeniny, tak si je pozvala,“ vzpomíná Jiří Smetana, manažer Věry Bílé, který žil v 80. letech ve Francii. Roku 1986 se spojili s producentem Claudem Martinezem, katalánskou rumbu svých otců okořenili vlivy z arabské hudby i rocku, a hitové singly „Djobi Djoba“ a „Bamboleo“ jim přinesly smlouvu se značkou Sony. V průběhu 90. let skupina připomínala dobře rozjetou hitovou mašinu. Zaměřila se na masové publikum, prodávala desky po statisících a v Severní Americe vystupovala na stadionech. Jenže její evropští posluchači mezitím objevovali autentické styly z Afriky, Latinské Ameriky, a samozřejmě také z romských komunit na Balkáně. Vedle zběsilých dechovek z Kusturicových filmů najednou zněli Gipsy Kings jako stereotyp-

ní popík. Na festivaly world music pronikala nová podoba romské hudby, nezávislá na mainstreamu a komerčních žebříčcích. Nejvýraznějším představitelem této větve jsou Taraf de Haidouks, parta divokých virtuozů na housle, cimbál a akordeon z Rumunska. Vkus publika zjevně dozrál natolik, že i superskupina Gipsy Kings mohla bez rizika natočit album s proklamativním názvem Roots. Pokud to nebude kasovní trhák, kapela to přežije – a v každém případě si obnoví reputaci.

Na farmě Album rozhodně není žádnou povrchní marketingovou stylizací. Nevznikalo ve studiu, ale v domáckém prostředí venkovské farmy v nástrojově střídmém obsazení. Hudbu tvrdí akustický kontrabas, nikoli baskytara, rytmické tleskání je spontánní,

a ne účelové. V dnešním kontextu je album zajímavé i tím, že neobsahuje falešné příměsi, obnažené emoce nejsou ničím přikrášlené. Rytmus nepodporuje bicí souprava, a o to víc tedy vnímáme, že kytary šlapou jako hodinky. Jak mají Gipsy Kings ve zvyku, i tentokrát se jedná o hudbu bohatou na přesahy. Ve skladbě Boogie by člověk čekal hlas Johnnyho Cashe, Rhythmic zní jak akustické techno, a Legende je sugestivní balada s komorním doprovodem kytary, akordeonu a basy. Booklet alba nás vrací do doby, kdy se katalánská rumba ještě nehrála na stadionech, ale u ohňů. Černobílé fotografie z 60. let zachycují poutní místo Saintes-Maries de la Mer, kam Romové vždy v květnu přijíždějí uctít svoji patronku, Černou Sáru. Na obrázcích vidíme dnešní Gipsy Kings jako děti, zatímco jejich otcové jsou v plné síle. Album Roots postrádá hity, jaké kapele po léta zajišťovaly přízeň komerčních rádií a vyprodané stadiony. Může ale posloužit jako vstupenka do podstatně autentičtějšího světa živelné, masmédii nespoutané hudby, jakou dnešní publikum dokáže ocenit. PETR DORŮŽKA Autor je hudební publicista.

RESPEKT / 42

SCÉNA

TIP

HUDBA

Stane se to znovu „Tato kniha nebyla napsána, ,aby se to nestalo znovu‘, jak praví klišé. Tato kniha byla napsána, protože je téměř jisté, že se to znovu stane. Totalitární filozofie měly a budou mít pro mnoho milionů lidí nesmírnou přitažlivost.“ Těmito slovy představuje americká historička Anne Applebaumová svou obsáhlou práci Gulag. Dějiny, již toto pondělí vydává v českém překladu Petrušky Šustrové nakladatelství Beta Dobrovský. Jde o mimořádně fundovanou a zároveň čtivou knihu, což dokládá mimo jiné udělení Pulitzerovy ceny za rok 2004. Myšlenku napsat o Gulagu dostala Applebaumová před lety při návštěvě Prahy, když na Karlově mostě viděla prodávat coby „suvenýry“ sovětské hvězdy, srpy a kladiva, portréty V. I. Lenina. Napadlo ji, že nabídka hákových křížů a obrázků s Hitlerem by jistě vyvolala pozdvižení, a začala se ptát, proč vlastně veřejnost vnímá sovětskou totalitu shovívavěji. Při psaní dějin gulagu pak Applebaumová (která mimochodem coby novinářka reportovala o rozpadu sovětského impéria pro The Economist) vycházela ze vzpomínek pamětníků, ale oproti svým předchůdcům měla díky časovému odstupu také výrazně snazší přístup do sovětských archivů, statistik a úředních záznamů – například zpráv NKVD z 30. a 40. let. – PT –

„Chci, aby mé písně přinášely zprávu o mém lidu, o jeho utrpení, sociální mizérii, o okupaci.“ Hlas Kurdistánu – tak bývá v médiích přezdíván nejslavnější kurdský hudebník Sivan Perwer, který vystoupí ve středu 13. 10. v pražském Paláci Akropolis v rámci festivalu Respect. Jako příslušník diskriminované minority vyrostl v Turecku a od dětství miloval hudbu. Jeho písně o lásce, hrdinství a touze po vlasti mezi Kurdy zlidověly, o to nebezpečnější se však jevily úředníkům majority – v Iráku, Íránu i Turecku se Perwer ocitl na indexu a za šíření jeho nahrávek hrozilo vězení. Zpívající disident nakonec z obav o svůj život zvolil emigraci (dnes žije ve Švédsku), nepřestal však bojovat – neúnavně koncertuje po celém světě a politické písně tvoří většinu jeho repertoáru.

V Ý S T AVY ••• Je možné hrát a zpívat rock’n’roll v devětašedesáti letech? „Dodnes dává víc energie než nukleární reaktor,“ píše na adresu zpěváka a pianisty Jerryho Lee Lewise, jenž zmíněné narozeniny přijede tento čtvrtek 14. 10. oslavit do pražské Lucerny, americký časopis Rolling Stone. Muž přezdívaný Killer, který bouřlivým projevem a písněmi jako Whole Lotta Shakin’ Goin’ On či Breathless definoval rock`n`roll, má za sebou nezřízený život plný alkoholu, drog a šarvátek, jež se staly námětem mnoha mýtů. Hudebně je ale ve formě a pamětníci jistě ocení, že při živých v y s t o u p e n í ch sází na svůj klasický repertoár, obohacený o písně Elvise Preslyho, Chucka Berryho, Little Richarda. – PT –

Ve čtvrtek 16. 10. se mohou diváci těšit na zahájení výstavy Skála v Rudolfinu – jak název napovídá, autorem je výtvarník František Skála a prostorem pražská galerie Rudolfinum. Tento umělec s image sňatkového podvodníka, oděný na plakátech do svého stylového molitanového obleku, patří bezesporu k nejzajímavějším samorostům na výtvarné scéně. Poetika ironie a nonsensu, hra s kontexty, záliba ve vytváření tajných organizací s bizarními rituály, zbraněmi a hodnostmi činí jeho dílo nesmírně zábavným. Aktuální expozice nebude bilančním ohlédnutím za minulostí, ale projektem, který Skála zcela nově vytvořil přímo na míru architektuře Rudolfina. Výstava má bohatý doprovodný program: v zahajovací čtvrtek si diváci od 16.00 mohou dopřát exkluzivní procházku s kurátorem Petrem

Nedomou a Františkem Skálou, 22. 10. v Rudolfinu zahraje MTO UNIVERSAL a 10. 11. Skálovo bratrstvo B.K.S (Bude konec světa) uspořádá prezentaci svých zbraní. ••• Spolupráce výtvarníků a architektů má dávnou tradici, jeden její úspěšný příklad z druhé poloviny 20. století představuje pražská Galerie Jaroslava Frágnera na výstavě Kupka, Nepraš – Setkání v architektuře. Obrazová dokumentace připomíná jejich společnou práci na realizaci smuteční obřadní síně ve Svitavách či na rekonstrukci Lichtenštejnského a Toskánského paláce, na něž byl architekt Pavel Kupka specialista. – PT –

TELEVIZE

D I VA D L O ných mechanických zvuků jako třeba palbu z automatické zbraně. Jazyk hraje důležitou roli také v Jandlových dramatech – hru Z cizoty, jež má premiéru v sobotu 16. 10. v Divadle Na zábradlí, režíroval Jan Nebeský.

Celé Rakousko i svět teď mluví o čerstvé laureátce Nobelovy ceny za literaturu Elfriede Jelinekové, na českých divadelních prknech bude mít ale tento týden premiéru jiný dramatický kus od našich jižních sousedů. Hra Z cizoty divákům představuje výjimečného a nezařaditelného rakouského básníka a dramatika Ernsta Jandla. Na literární scéně vyvolal doslova šok v druhé polovině 50. let, kdy představil své „zvukové básně“. Jandl převratně experimentoval s jazykem, pohrával si s rozdíly mezi jeho znělou a psanou podobou. Někdy jeho verše kopírovaly rytmus růz-

/ 23

••• Čtveřice beatniků Kerouac, Ginsberg, Burroughs a Cassady vytvořila předobraz postav původní české hry Karla Františka Tománka KFT/Sendviče reality. Uvede ji pražské Dejvické divadlo v pátek 15. 10. v režii Miroslava Krobota. – PT –

Neúspěšný spisovatel Jack Torrance (Jack Nicholson) přijme místo správce zapadlého horského hotelu Overlook, aby konečně našel klid na práci. Od chvíle, kdy se s rodinou přistěhuje, se však s Jackem začínají dít podivné věci – pronásledují jej noční můry, nedokáže se koncentrovat a stává se z něj hrubián. Syn Danny záhy pochopí, že otce začali ovládat duchové tohoto zlověstného místa. Klasické dílo moderního filmového hororu Osvícení natočil režisér Stanley Kubrick v roce 1980 podle bestselleru spisovatele Stephena Kinga. Film vysílá ČT 2 v pondělí 11. 10. od 21.30.

••• Píseň Smutná neděle, kterou ve 30. letech složil maďarský barový pianista Rezsó Seress, měla na publikum podobný účinek jako svého času Goethovo Utrpení mladého Werthera – mnoho lidí podnítila k sebevraždě. Osudy balady a jejího autora připomenou dva pořady na ČT 2: dokument (pondělí, 11. 10., 23.25) a hraný film (středa, 13. 10. 20.00). ••• Důvěrný rozhovor spolu vedou dva staří přátelé – nejslavnější z žijících filmových režisérů a jeho dvorní herec. Švédský dokument Ing-mar Bergman – Rozjímání o životě, lásce a smrti s Erlandem Josephsonem vysílá ČT 2 v neděli 17. 10. od 13.00. – PT –

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

MIMOCHODEM

Nobelova cena pro Pianistku

Vůně z časů nouze

Jako velké překvapení přijala minulý čtvrtek rakouská spisovatelka a dramatička s českými kořeny Elfriede Jelineková (57) zprávu o udělení Nobelovy ceny za literaturu. V poslední době sice dostala několik významných cen, ale léta předtím se k ní raději nikdo moc nehlásil. Extrémně kritická spisovatelka – podobně jako Thomas Bernhard nebo Werner Schwab – totiž nenechává na Rakousku, Rakušanech a Rakušankách nit suchou. Asi nejznámějším dílem Jelinekové u nás je její z části autobiografický román Die Klavierspielerin (Pianistka). Ne proto, že by jej mnoho lidí četlo (česky vyjde až koncem tohoto roku), ale protože byl nedávno zfilmován. Román líčí příběh nadějné virtuózky, která je od mládí traumatizována matčinou opičí láskou a nátlakem rodiny, aby nepromrhala svůj talent. Její kariéra se však zhroutí. Musí učit ve škole a stane se z ní duševní mrzák neschopný procítit lásku, bezradná masochistka, kterou neuspokojí ani sebepoškozování. Samotná Jelineková šla také v 60. letech na konzervatoř, kde studovala skladbu a varhany. Rodiče ji podobně jako hrdinku románu nešetřili: jako malá si nesměla hrát s dětmi, jen cvičit. Koncem 60. let na ni dolehla v souvislosti s otcovou psychickou chorobou duševní krize. Rok nevytáhla paty z bytu a v rámci psychoterapie začala psát. Postupně se doslova přerodila v nesmírně citlivou a zároveň agresiv-

sovatelskému stylu jistě nelze upřít. Její příběhy bývají neseny strukturovanou změtí citátů, jejichž zdroj tvoří autorce stejnou měrou Bible, televize, triviální ženské romány, bulvární noviny nebo filozofické traktáty. Jak ovšem připomíná Nobelova komise, spisovatelka dokázala z této textové změti stvořit „hudební pohyb hlasů a protihlasů a s neobvyklým jazykovým zápalem odhaluje absurditu sociálních klišé a jejich zotročující sílu“. V souvislosti s výstředností zmiňme ještě autorčin vynikající smysl pro ironii, který je patrný už z prvního pohledu na její webové stránky. Místo skutečného portrétu z nich na nás vykoukne fotografie kýčovitého sádrového jelínka, který nám připomíná idylku rozkošných rakouských maloměst, vesniček a přírody. Pod nánosem sladkého kýče se ovšem, jak je patrné z románů, skrývá drama, násilí, manipulace a neutěšené rodinné poměry. Elfriede Jelineková u nás zatím není příliš známá. Tato situace se ovšem brzy změní. Bez toho, že by někdo tušil plánované udělení Nobelovy ceny, chystají se inscenace jejích her v Činoherním studiu v Ústí nad Labem (Nemoc, aneb moderní ženy) a v pražském Divadle Komedie (Klára S.). V originále pak budeme moci sledovat antinacionalistické drama Das Werk – na konci října s ním bude hostovat v pražském Národním divadle vídeňský Burgtheater.

Vím, že se sluší nevražit na obří supermarkety, nejde mi to však úplně od srdce. Nakupuji tam sice jen příležitostně, neboť je mám trochu z ruky, ale záplava zboží mne neuráží. Psychoanalýza obvykle hledá zdroje podobných úchylek v raném dětství. Na dně své paměti stále cítím padesátá léta, kdy vládl takový nedostatek, že i fronty byly vzácné, protože nebylo na co stát. Freud by z mého podvědomí místo oidipovského komplexu vykutal fialový hnus, jak tatínek nazýval podezřele zbarvený prášek s pronikavým fialkovým aromatem, který se míchal s vodou a vedle nevalného ochucení sloužil hlavně k její dezinfekci. Měli jsme ho doma bezednou krabici ještě z amerických dodávek UNRRA, jež u nás po válce pomáhaly řešit potravinovou nouzi, a musel jsem toho vypít kbelíky, než jsem poprvé ochutnal malinovku s bublinkami. Připadala mi pak opojně lahodná. Fialková vůně dětských let mne nečekaně ovanula nad publikací, kterou s názvem „Klášterní kuchařka aneb Oroduj za nás, domácí kuchař“ vydalo v minulých dnech Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří. O dezinfekční limonádě v ní pochopitelně nic není, připomenula se mi pouze vročením rukopisu. Angelus Jeřábek, mnich z řádu menších bratří a dlouholetý kuchař kláštera v Českém Krumlově, jej sepsal roku 1953 pro Marii Kalužovou, kuchařku z fary ve Štěpánkovicích u Opavy. Podle ediční poznámky v závěru svazku k tomu použil násadkové pero a tlustý nelinkovaný sešit v tuhých deskách. Nadpisy, iniciály a nákresy bohatě vyzdobil barevnými tužkami. Představuji si starého pána, kterému pár let předtím zrušili klášter, v němž prožil valnou část života, jak se kdesi v profánním ústraní sklání nad stolem, namáčí pero do kalamáře a chvílemi sahá po pastelkách, aby zkrášlil jeden z prvních samizdatů éry komunismu. Vytvořil jej zcela po způsobu iluminovaných rukopisů, díky nimž se v klášterech raného středověku udržela duchovní kontinuita s minulostí. Jeho téma ovšem nebylo kulturní, náboženské ani politické, nýbrž kulinární. V časech skličujícího nedostatku zboží si zasněně vybavuje všechny ty úžasné boží dary, s nimiž mu bylo dáno zacházet. Líčí nádivky do kvíčal, minoritské medvědí tlapky, římské paštičky, receptury se mění v modlitby, ragout či chaudeau tají mystérium a mayonnaisa zní jak marseillaisa. Mezi receptury zamíchal pod číslem 423 i malé vyznání čtenářům, proč si dal tu práci: „Ke cti a chvále boží a vašich nesmrtelných duší a mlsných jazýčků a dočasně nenasytných lidských žalůdečků.“ Zdá se, že Boha lze klidně chválit i za obří supermarkety, pokud v nich nezapomeneme na svou nesmrtelnou duši.

J A R O S L AV PA Š M I K

VIKTOR ŠLAJCHRT

ní a ironickou umělkyni, která má na svém kontě šest románů, poezii, eseje a řadu úspěšných divadelních her. Z tohoto pokladu je však do češtiny přeložen jen nepatrný zlomek. Jeden z důvodů, proč tomu tak je, vysvětluje Jitka Jílková, překladatelka zatím osamoceně česky vydaného románu Milovnice: „Překlad románu Die Lust (Slast) jsem musela po 50 stranách doslova vzdát. Obsahuje totiž velmi těžko interpretovatelné slovní hříčky, které mezi sebou v češtině ztrácejí návaznost.“ Podle Jílkové také mnohým nakladatelům dosud chyběla odvaha k experimentům. Výstřednost jejímu spi-

24 /

M I N U LÝ T Ý D E N

11.–17. 10. 2004

Evropští komisaři doporučili členským státům, aby Evropská unie zahájila vstupní rozhovory s Tureckem. Uplynulo 60 let od bojů na Dukle a 15 let od hromadného exodu východních Němců přes Česko a Maďarsko na Západ, díky čemuž se zhroutila železná opona. Slunné dny vystřídal déšť a vítr. Bývalý prezident České republiky Václav Havel oslavil 68. narozeniny. Vyrostl jsem na osamělé hájence Bílý vlk, do sedmnácti let jsem tam pásl stádo ovcí a to vám něco do života dá, řekl Mladé frontě Dnes Radek Pokorný, šéf proslulé pražské právní kanceláře Pokorný, Wagner & spol. Světoznámá antropoložka Jane Goodallová se v Karlových Varech zúčastnila festivalu Tourfilm a pozdravila hosty hotelu Thermal řečí šimpanzů. Na jihu Čech začaly výlovy. Vesnicí roku 2004 se stal písecký Kovářov. Ranami obušků a kopanci rozehnala policie bývalé politické vězně a protestující občany,

kteří před soudem v Přerově dávali hlasitě najevo nespokojenost s rozhodnutím soudce Michala Jelínka vyloučit veřejnost z procesu se známým antikomunistickým aktivistou, disidentem a bývalým důstojníkem BIS Vladimírem Hučínem. Myslím si, že takový ten určitý antagonismus, kteří někteří občané tady neustále zvedají, takové určité společenské dusno, já s tím prostě nesouhlasím. Abych to řekla naplno: já byla v KSČ dvaadvacet roků a vůbec se za to nestydím, komentovala ministryně zdravotnictví Milada Emmerová v rádiu Frekvence 1 akci zdejších umělců a hudebníků nazvanou S komunisty se nemluví. V anketě o nejoblíbenější knihu vyšel z hlasování sta tisíc Čechů vítězně Harry Potter před Pánem prstenů, Biblí, Saturninem a Babičkou. Strany odstartovaly kampaň před blížícími se krajskými a senátními volbami. Česko navštívil německý kancléř

Gerhard Schröder. Cena ropy se přehoupla přes 52 dolarů za barel a letí vzhůru dál. Vedení Správy státních hmotných rezerv uvedlo, že Česko má zásoby schopné pokrýt spotřebu země na dobu 83 dnů a v případě krize nikdo neví, co dělat. Za všechno může nedostatek ústavů pro staré lidi – rodina si totiž pak takového člověka nechá u sebe a on se ztratí a někde bloudí, komentovala primářka rumburské interny Alexandra Vaňková fakt, že při své milované procházce kolem šluknovského rybníka zabloudila místní občanka Marie Nedělková (81) a teprve po třech dnech ji záchranáři našli zcela zdravou a v pořádku, jak spí schoulená v trávě na dohled od šluknovské periferie. S odkazem na hrozící „propad životní úrovně“ prosadilo ministerstvo průmyslu ve vládě svůj požadavek, aby vzhledem k začínajícímu evropskému obchodování s emisemi dostaly zdejší podniky po-

volení vypouštět do vzduchu ne původně dohodnutých 100, ale 107 milionů tun oxidu uhličitého. V Olomouci recitoval své verše Nanao Sakaki. Nepříznivé počasí zbrzdilo demolici zchátralé České boudy na vrcholu Sněžky. Prezident Václav Klaus požádal odborníky z Vojenského historického ústavu, aby založili komisi, která by pomohla dodat větší vážnost některým ceremoniím – například kladení věnců –, které Klaus musí vykonávat coby hlava státu. Srovnám-li to s cizími zeměmi, které navštěvuji, a ty věnce dávám, tak mám pocit, že to trošku odbýváme, vysvětlil svůj návrh Klaus, který se nedávno vrátil z přátelské návštěvy Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Uzbekistánu. Safari ve Dvoře Králové prodloužilo prohlídky. Zemřeli Janet Leighová a Richard Avedon. Média přinesla zprávu, že se na havanském Náměstí revoluce sešly manželky kubánských disidentů ve smutečních ša-

tech a za asistence ozbrojené i tajné policie požadovaly propuštění Ángela Moyi, který si od loňska odpykává dvacetiletý trest za svou kritiku totalitního režimu Fidela Castra. Boeing opustil Aero. Společnost Karosa prodala čtyřiatřicet svých městských autobusů na Island. Lidé už je znali a vyhýbali se jim, vysvětlilo vedení Slovenské autobusové dopravy v Trenčíně, proč firma propustila slovenské revizory a najala místo nich odborníky z Česka. Podle zpráv Českomoravské myslivecké jednoty vzrostl zájem o sokolnictví. Bezpečnostní rada státu jednala o varování hygieniků, že se na Evropu valí hrozivá pandemie nového dosud neznámého viru chřipky, která může přinést miliony mrtvých. Hypermarkety vyhlásily začátek vánoční horečky. Nově podepsaná úřední dohoda usnadnila Čechům práci na Novém Zélandu. [email protected]

inzerce

POZVÁNÍ K ROSSUMOVÁNÍ Je nám ctí Vás tímto vyzvat k rossumování o robotech a umělé inteligenci v rámci letošního nultého ročníku brněnských Nocí Robotů ve středu 13. října 2004 v 16:00 hodin v hale G2 na brněnském výstavišti na semináři

Čapkovo téma v Hollywoodu Zamyslete se, zda v mysli či v srdci činíte nějaký rozdíl mezi Čapkovými Rossum’s universal Robots, roboty produkovanými Hollywoodem, nebo roboty vznikajícími v laboratořích specializovaných pracovišť nebo pracujícími třeba v továrenských halách? Chcete-li se zahloubat důkladněji, připomeňte si třeba filmy Blade Runner, AI a Já, Robot, ale především kolektivní drama Karla Čapka R. U. R. Potěší nás, když se semináře zúčastníte osobně, nebo když využijete videokonferenční technologie společnosti SONY (což nám laskavě oznamte předem, abychom mohli být nápomocni Vašemu transferu do auditoria). Pokud by obě z navrhovaných možností byly pro Vás obtížné, přispějte alespoň svými názory do chatu na www.n-o-r.com. Věříme, že svým přispěním napomůžete tomu, aby se roboti celého světa mohli v Česku, tedy v místě svého spirituálního rodiště, cítit skutečně jako doma. Těšíme se na Vás v každé podobě! Za pořadatele Nocí Robotů

NIGHTS OF ROBOTS FESTIVAL ELEKTRONICKÉ KULTURY NULTÝ ROČNÍK FESTIVALU ELEKTRONICKÉ KULTURY. SVĚTOVÁ PREMIÉRA MEDIAOPERY. PROJEKCE DIGITÁLNÍCH FILMŮ. PREZENTACE SVĚTOVÝCH MULTIMEDIÍ. HUDEBNÍ PERFORMANCE

BRNO ZÁTIŠÍ S ROBOTEM 11. 10. / 22.00 BVV G2, INVEX ČAPKOVO TÉMA V HOLYWOODU 13. 10. /16.00 BVV G2, INVEX NEJ Z FEKT A FAVU VUT, AVU A FAMU 13. - 15. 10. BVV G2, INVEX EMAF 2004 TOUR 13. - 15. 10. BVV G2, INVEX GOLDEN AWARD OF MONTREUX 15. 10. BVV G2, INVEX TTA EUROPRIX MULTIMEDIA TOP TALENT 2004 13. - 15. 10. BVV G2, INVEX BEST OF EUROPRIX 1998 -2003 13. - 15. 10. BVV G2, INVEX WORLD SUMMIT AWARD 13. - 15. 10. BVV G2, INVEX NINJA TUNE NIGHT 15. 10. /20.00 KABINET MÚZ

Mgr. Jana Horáková, Ph. D. ([email protected])

RESPEKT Ročník XV.

ADRESA:

Křemencova 10, 110 00 Praha 1, IČO 61457345, tel. 224 934 759, 224 934 441, fax 224 930 792, E-MAIL: [email protected], [email protected], e-mailové spojení na jednotlivé redaktory: [email protected];

INTERNET HOMEPAGE, RESPEKT ON-LINE:

Marek Švehla.

EDITOŘI:

www.respekt.cz. VYDAVATEL: R-PRESSE, spol. s r. o. MAJORITNÍ

Ivan Lamper, Tomáš Pěkný.

REDAKTORKA VYDÁNÍ

(TIŠTĚNÝ,

ON-LINE):

VLASTNÍK:

Karel Schwarzenberg. ŘEDITELKA: Anna Soumarová. ŠÉFREDAKTOR: Tomáš Němeček.

Kateřina Ducháčková.

KOMENTÁŘE:

Zbyněk Petráček.

DOMÁCÍ RUBRIKA

ZÁSTUPCI ŠÉFREDAKTORA:

Kovalík. EKONOMIKA: Marek Hudema (vedoucí), Marek Pokorný. ZAHRANIČÍ: Matyáš Zrno (vedoucí), Josef Greš. CIVILIZACE: Erik Tabery. KULTURA: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák (vedoucí). DTP A David Němec, Jakub Němeček. KRESBY: Pavel Reisenauer. OBRAZOVÝ Jakub Tabery – tel./fax 224 934 586. ROZŠIŘUJÍ:

DISTRIBUCE

REDAKTOR:

Ivan Kuťák. FOTO: Ludvík Hradilek. SEKRETARIÁT: Kateřina Spurná, Jan Svoboda.

([email protected]): Renata Kovačková, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792.

Jaroslav Spurný,

([email protected]): Eliška Bártová, Silvie Blechová, Hana Čápová, Jan

INZERCE

GRAFICKÁ ÚPRAVA

([email protected]):

([email protected]): Milan Greguš, Andrea Krsková, Helena Štiková,

PŘEDPLATITELSKÝ SERVIS:

zelená linka 800 100 634.

TISKNE:

MAFRA, a. s., Praha.

Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN

0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. WEBDESIGN, WEBHOSTING: NET servis, s. r. o. KANCELÁŘSKÉ SLUŽBY: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. UZÁVĚRKA: 10. 10. 2004, © Copyright, R-PRESSE, spol. s r. o.