13

RESPEKT

37

Ročník XV.

6.–12. 9. 2004 cena 25 Kč

Týdeník

předplatné ČR 20 Kč

Agentka BIS v České televizi 5 Do nitra Björk Praha, Brno, Ostrava: zrod nových center našich měst

Proti teroru vyhrajeme

KOMENTÁŘE – Proti teroru musíme vyhrát 2 / Ve hvězdách: Jeden dolar ročně aneb Kdo zachránil Chrysler 2 / Rodiče, do zbraně 3 / Slezák, Husák, Masaryk 3 / Kavanův

muž se hlásí 3 / Rozlučka s Dominem 3 / DOMOV – Tři roky pro Dudka a Šimáka 4 / Schkola základ života 4 / Brusel kárá Sobotku 5 / BIS míří do televize 5 / Šumavu nedáme 6 / Připomeňme si: Naděje pana Yadollahiho 6 / EKONOMIKA – Chcete být guvernérem ČNB? 8 / Sladká budoucnost bankéře Moravce 8 / Přehřátý lidský kapitál 9 / Třikrát na okraj: Česku klesl rating, Conrad Black krade a lišák Škromach 9 / ZAHRANIČÍ – Ruce pryč od Bushe, bejby 10 / Slobodan opět v záři reflektorů 10 / Mrtvé duše v Čečně odvolily 11 / Putin, Chirac a Schröder v Soči 11 / Jak přežít v Moldávii 12 / Proč padlo Domino 12 / TÉMA – Zrod nových center našich měst 13 / ROZHOVOR – S benediktinem Anselmem Grünem o spiritualitě zdola i shora a zacházení s penězi 16 / CIVILIZACE – Kde se rodí nenávist 18 / Kaleidoskop: Lovci planet, boj o jádro a globální oteplování 18 / Příští šéf USA bude z Keni 19 / POLEMIKA – Nevidět svět jen očima Bushe 20 / KULTURA – Do nitra Björk 21 / Válka je jako medicína 21 / Vzpoura ve věznici Carandiru 22 / Socha jako kámen v Rezkově praku 22 / Mimochodem: Chvála nelidskosti 23 / SCÉNA – Co se děje ve světě: Španělsko – Dlouhá cesta do Chuecy 23

/

21

/

13

/2

SK 39,00 Sk; DE 2,10 ; AT, BE 2,30 , HR 13,50 Kn; GR 2,10

/

2/

K O M E N TÁ Ř E

6.–12. 9. 2004

Vyhrajeme? Musíme! FOTO PROFIMEDIA.CZ / AFP

Tři roky poté: teď už nejde o útoky al-Káidy, ale o znejistění celého světa Vyhrávají Rusové svoji válku proti teroru, či prohrávají? Spíše to druhé. Zatímco Američané zajistili bezpečnost na svém území s tím, že se bojuje v Iráku, Moskva je na tom opačně. Jejím hlavním, staletí se táhnoucím problémem je stále to, že není jasné, kde ruské území začíná a kde končí. „V těchto dnech je válečnou zónou Kavkaz i celé Rusko,“ řekl údajný velitel akce v Beslanu Doku Umarov. Jistě, Čečeni teď – po přepadení školy – ztrácejí i zbývající sympatie ve světě. Ale Moskva dělá vše pro to, aby v nich vzdor, zoufalost a nenávist dále kultivovala. Američané i Alávího vláda v Iráku se snaží zapojit i bojovné milice Muktady Sadra, budou-li vstřícné, do politické struktury státu. Moskva takto vstřícná není a nebyla ani před deseti lety, kdy se dalo ještě leccos dělat. Proto svou válku s terorismem vyhrát nemůže.

Francie: na legislativní frontě

Beslan: váží víc přes 800 zachráněných, nebo přes 300 mrtvých?

Vyhrajeme nevyhratelné? To není jen jeden z už proslulých breptů současného amerického prezidenta, ale zcela reálný problém, nad kterým by se měli zamýšlet především Bushovi odpůrci, nechtějí-li být sami považováni za defétisty. Tento pátek uplynou tři roky od 11. září 2001, dne, kdy teroristé zaútočili na Ameriku a začala globální válka proti nim. Zároveň se celý uplynulý týden nesl ve znamení terorismu – v Rusku, Iráku i jinde. Při pohledu na tyto zprávy může člověka přepadnout beznaděj. Lze vůbec takovou válku vyhrát?

Rusko: válečná zóna je všude Titulní strany novin ovládlo Rusko. Nejprve dvě letadla poslaná k zemi čečenskými „černými vdovami“ – 90 mrtvých. Pak výbuch u moskevského metra provedený jejich kolegyní – nejméně 10 mrtvých. A ve středu něco dosud neslýchaného. Komando zatím nejasného organizačního či etnického složení, leč bojující za čečenskou věc, obsadilo školu v severoosetském Beslanu a získalo přes tisíc rukojmích včetně

dětí školního i předškolního věku. Navzdory výhrůžkám vraždami dětí při případném útoku (50 za mrtvého teroristu, 30 za zraněného) zaútočila v pátek speciální jednotka. Svět zažíval určité déjà vu z října 2002, kdy teroristé obsadili moskevské divadlo Dubrovka. Také tehdy zaútočily bezpečnostní síly bez ohledu na životy rukojmích. Po zkušenosti s neochotou ruských úřadů při zveřejňování podrobností o akci v Dubrovce je na místě skepse i v případě Beslanu. Kolik tam zůstalo mrtvých? Kolik z nich rukou teroristů a kolik kulkami vojáků? Jen těžko se to někdy dozvíme přesně. Co se týče globální války proti terorismu, Rusko se do ní zapojilo od počátku. Prezident Putin byl první zahraniční státník, který hned 11. září 2001 kondoloval Georgi W. Bushovi. Tři roky poté však lze říci, že hlavní, co na tomto poli Rusy a Američany spojuje, je zásada „s teroristy se nejedná“. Sama o sobě je správná a hlavně užitečná. Z její ruské aplikace však běhá mráz po zádech. Kdyby si takové pohrdání životy rukojmích dovolil šéf americké exekutivy, už brzy by prezidentem nebyl.

Dalším státem zataženým do této války je Francie. Případ dvou francouzských novinářů unesených v Iráku ukazuje dva posuny. Christian Chesnot z Radio France International a Georges Malbrunot z listu Le Figaro znali region i arabštinu, sympatizovali s arabským světem i snahami Palestinců, měli pasy státu vnímaného protibushovsky, ne-li přímo protiamericky – a nebylo jim to nic platné. Únosci si jejich životy cení takto: Francie má zrušit svůj zákon o laicitě, běžně nazývaný „šátkový“, který od 2. září zakazuje ve státních školách nosit „nápadné“ náboženské symboly, rozuměj hlavně muslimské šátky pro dívky. Co z toho plyne? Za prvé: Zatímco únosy Španělů či Italů byly chápány jako nátlak na státy, které mají své vojáky v rámci spojenecké koalice přímo v Iráku, únos Francouzů měl zajistit změnu legislativy v suverénní evropské zemi, která navíc své vojáky na Eufrat a Tigris demonstrativně neposlala. Přesto z toho není venku. Jak varoval irácký premiér Ajád Aláví, teroristické útoky se mohou udát nejenom v San Francisku, ale i v Paříži, Nice nebo v Cannes. Za druhé: Francie, která si nedělala extrémní starosti s loajalitou například vůči spojencům v NATO, je loajální ke svým republikánským tradicím, kterých si cení více než životů rukojmích. Jak řekl bývalý socialistický premiér Laurent Fabius: „Teď je jediným možným postojem jednota na obranu hodnot republiky.“ Takže se nakonec dosti sporný zákon, který zbytečně reglementuje intimní záležitosti občanů, stal pojítkem národa ve válce proti teroru, jež tak pronikla i na francouzské území.

USA: doma klid, v Iráku boj A konečně Spojené státy. Když před týdnem George W. Bush označil válku proti teroru za nevyhratelnou a hned nazítří dodal „zvítězíme“, řada lidí to považovala za příznak schizofrenie. Bushovo „vítězství je nemožné“ ovšem říkalo pouze tolik, že v této válce nelze na protivníkovi vynutit formální akt kapitulace, neboť mezi teroristy není žádná autorita, která by takový dokument podepsala. Nicméně v zápalu volební kampaně tuto nahrávku na smeč pochopitelně využil například kandidát na viceprezidenta John Edwards: „Co kdyby prezident Reagan řekl, že bude obtížné vyhrát válku proti komunis-

mu? Válka proti terorismu je absolutně vyhratelná.“ V mediálním šumu pak už zanikla Bushova vysvětlující replika: „V této válce zvláštního druhu si nikdy nesedneme k mírovému jednacímu stolu. Ale aby nevznikl omyl, vítězíme a vyhrajeme.“ Dobrá, ve vrcholící volební kampani se politikové nemohou vyjadřovat jinak, ale jaká je bilance tři roky po 11. září? Z hlediska Ameriky je třeba říci, že se uchránila útoku teroristů na vlastním území. Spektakulární akce typu zničení newyorských „dvojčat“ už se nekonala a v samotných USA za poslední tři roky nevybuchla ani relativně malá nálož. (Tím není řečeno, že země žije v klidné atmosféře, vždyť vysoká pohotovost se vyhlašuje více či méně pravidelně.) To je samozřejmě úspěch, ale dost ho ruší ohrožení Američanů – a nejenom jich – v zahraničí. Zdaleka to neplatí jen pro Irák. Ještě je v paměti výrok amerického basketbalisty, který před odjezdem na hry do Athén prohlásil, že už sepsal závěť. Onen posun lze naznačit na dosavadních bilancích výročí 11. září. V září 2002 svět kladně hodnotil porážku Tálibánců v Afghánistánu a konstatoval, že al-Káida míří i jinam než na USA: dokladem bylo 19 zabitých turistů ze západní Evropy na tuniském ostrově Džerba. V září 2003 převládal dobrý dojem z rychlé vojenské porážky Saddámova Iráku a počínající obnovy této země, ale zároveň bylo jasné, že al-Káida je stále schopna i masových vražd: dokladem bylo přes 180 zabitých turistů na indonéském ostrově Bali. V září 2004 převládá rozčarování z vývoje v Iráku: dokladem jsou i některé názory mezi „jestřáby“. Anthony Cordesman z Centra pro strategická a mezinárodní studia tvrdí, že „je jen slabá naděje na mír a stabilitu v Iráku před koncem roku 2005, pokud vůbec“. USA vítězí ohledně bezpečnosti na svém vlastním území. Vítězí i ve vztahu k některým podezřelým režimům, jak dokládá Libye, která loni zprůhlednila své arzenály zakázaných zbraní a vzdala se jich. Na adresu těchto režimů zní z Washingtonu obecné poselství: buď povolíte a zůstanete u moci jako Kaddáfí, nebo budete vzdorovat a skončíte jako Saddám Husajn. USA ale zatím prohrávají ve smyslu „najít a zničit“ teroristy, prostě vykořenit je. Koneckonců Usáma bin Ládin je stále na svobodě, ale hlavně se nedaří zneškodnit teroristické buňky v Iráku.

Bránit kuchaře a uklízeče Čím více bledne hrozba samotné al-Káidy a jejích spektakulárních akcí, tím aktivnější jsou drobné skupinky, které si dokáží vynutit svoje za použití běžných zbraní a braním rukojmích, čímž znejisťují celý svět. Nicméně – i když válka proti terorismu zaznamenává vítězné i prohrané bitvy, celkově není důvod k defétismu. Vyhrajeme, nebo prohrajeme? K odpovědi přispívají i popsané zkušenosti Francie nebo třeba 12 Nepálců zavražděných únosci v úterý, kteří v Iráku pracovali jako kuchaři a uklízeči. Pokud si teroristé vybírají i takové cíle, kdy opravdu nezáleží na tom, je-li ten či onen stát spojencem či protivníkem George W. Bushe, pak jediným možným postojem je: „Musíme vyhrát.“ ZBYNĚK PETRÁČEK

EDITORIAL

VE

Vážené dámy, vážení pánové, společnost Appian Group, majitel Mostecké uhelné, žaluje Respekt o 50 milionů korun kvůli článkům o její snaze zprivatizovat Severočeské doly. V postupně doplňovaném podání se mj. domáhá, aby Respekt přestal zveřejňovat například názory, že „privatizace společnosti Severočeské doly a.s. je zmanipulovaná“, že „privatizace Mostecké uhelné společnosti a.s. byla vysoce sporná“ nebo že „skupina Appian Group se snaží žalovaného zastrašovat“. Do konce října vláda rozhodne, zda Severočeské doly prodá bez soutěže konsorciu Appian a ČEZ. Je v podstatě lichotivé, pokud před touto transakcí žalobce žádá, aby byla kritika Respektu umlčena soudně. Pevně věříme, že soud nevyhoví. O výsledku budeme informovat.

Jeden dolar ročně aneb Kdo zachránil Chrysler

[email protected]

Do Tatry Kopřivnice přichází jeden z „mužů, kteří zachránili Chrysler“, psaly s úctou tuzemské noviny na počátku 90. let. Jak známo, zdejší angažmá Geralda Greenwalda (na fotografii) bylo krátké a neslavné – zato záchrana Chrysleru zůstává i po 25 letech pozoruhodným příběhem. Nikoli jednoznačným: ani proslulí manažeři se totiž neobešli bez mohutné pomoci z federálního rozpočtu. Rok 1979 byl pro Chrysler obzvlášť špatný. Nejslabší z americké „Velké trojky“ automobilek (po Fordu a General Motors) prodělávala 6–8 milionů dolarů denně. Kvůli druhé ropné krizi byla Amerika v recesi a na domácí výrobce aut hbitě dotahovala japonská Toyota. Dne 7. září 1979 Chrysler ohlásil rekordní ztrátu; dosáhla 1,1 miliardy. V té době už ale vládl ve firmě nový šéf, najatý bezradnými akcio-

FOTO PROFIMEDIA.CZ / AFP

HVĚZDÁCH

náři. Lee Iacocca, dlouholetý ředitel Fordu (vyhozený po neshodách s Henry Fordem II.), se v Chrysleru

uvedl slavným slibem: jeho plat bude dolar ročně, dokud nevrátí podnik do zisku. Propustil 33 z 35 viceprezidentů firmy a přivedl nové lidi, například finančního ředitele Greenwalda, dosud šéfa pobočky Fordu ve Venezuele. S bojovnými odbory sjednal historické příměří – během dalších let bylo bez stávek propuštěno 50 tisíc lidí (redukce o 35 %). Předák odborů Donald Fraser dostal křeslo ve správní radě a osobně radil, které provozy zavřít. Firemní dluhy ale byly tak velké, že Iacocca požádal o půjčku federální vládu. „Nechte Chrysler padnout,“ doporučoval v komentáři britský The Economist. Podnik stejně dlouhodobě nemá šanci, namítal i pozdější šéf centrální banky Alan Greenspan nebo dnešní viceprezident, tehdy kongresman Richard Cheney (odboráři z Detroitu mu to

vyčítají dodnes). Prezident Carter i Kongres však nakonec kývli. Pokud si Chrysler sežene 2 miliardy dolarů, vláda mu vystaví záruky až do výše 1,5 miliardy, ovšem bude za to chtít opci na firemní akcie. Chrysler se vrátil k zisku už v roce 1980. Půjčky splatil a na prodeji jeho akcií vydělala státní kasa 300 milionů. Diktátorský, samolibý, ale též charizmatický a populární Iacocca šel do penze v roce 1992 (má firmu na elektrické bicykly). Jeho lidé se stali žádanými manažery, například Greenwald po epizodě v Tatře celá 90. léta úspěšně řídil United Airlines. Jen Chrysler se vrací tam, kde byl: v roce 1998 se spojil s německým DaimlerBenz, fúze se nepovedla a podnik se už šest let motá v potížích. TOMÁŠ NĚMEČEK

RESPEKT /

K O M E N TÁ Ř E

37

/3

Rodiče, do zbraně FOTO LUDVÍK HRADILEK

Úředníci bez nátlaku našim dětem nepomohou

Ministryně Buzková: Řeknu vám, jak nakrmit vlka a kozu nechat celou, pane kolego.

Zase máme za sebou ten téměř mystický den, 1. září, začátek školy. Jeho náboj se dá shrnout do jednoho slova – očekávání. Nezaškodí proto trochu prozkoumat, co nás, rodiče, v novém školním roce asi tak čeká.

Utajené biflování Na co se máme připravit, nám naznačila ministryně školství Petra Buzková v rozhlasovém rozhovoru na BBC den před začátkem školy. Mimoděk totiž poodhalila změnu, kterou zdejší úředníci a politici prošli za posledních pár let. Naučili se říkat to, co chce veřejnost slyšet. Zdaleka to však neznamená, že takové věci také skutečně dělají.

Léta se mluví o tom, že by z našich škol mělo zmizet tupé biflování a učitelé by měli spíš začít rozvíjet schopnost dětí přemýšlet, hledat informace a jejich souvislosti. Ministryně ho ve zmíněném rozhovoru také zavrhla. Jenže v souvislosti, která ji usvědčuje z toho, že v lepším případě věci vůbec nerozumí, v horším se nás, rodiče, snaží opít rohlíkem. Lékem proti biflování je podle ní to, že děti na druhém stupni budou mít hodiny navíc – letos přibude jedna hodina sedmákům. Ta má sloužit k „prohlubování a procvičování znalostí“. Domyšleno do důsledku, není zřejmě třeba měnit zaběhlý způsob výuky v desítkách dalších hodin, spraví to přece ta jedna hodina tvořivá.

Podobně líbivou a falešnou politiku zvolilo Buzkové ministerstvo také, pokud jde o daleko zásadnější novinku, nahrazení direktivních osnov rámcovými vzdělávacími programy. Původní myšlenka reformátorů – tvůrců Bílé knihy – byla taková, že školy dostanou velkou volnost při tvorbě vlastních školních vzdělávacích programů, jen se budou muset vejít do zmíněného rámcového programu. Debata se rozbíhala slibně. Dobrým výsledkem vzdělávání je to, že děti budou schopny tvořivě uvažovat a nakládat s informacemi, zaznívalo na jejím počátku. Z toho je také budeme zkoušet, a ne z toho, zda umí vyjmenovat třeba prvoky. Ředitelé škol měli proto dostat velkou volnost nejen v tom jak, ale také co budou děti učit. Dnes jsou rámcové vzdělávací programy na světě, ale původní reformátorský náboj z nich docela vyčpěl. Nejsou ničím jiným než oprášenými osnovami. Trefně to citátem z rámcového programu – „Žák uvede základní literární směry a jejich významné představitele v české a světové literatuře“ – doložil den po začátku školy bývalý šéf alternativních školských odborů Radek Sárközi. A posteskl si: „To přece není nic jiného než ono všemi proklínané biflování.“

Mocná lobby rodičů Dalším terčem rozhořčené kritiky je tady už léta fakt, že ministerští úředníci kazí našim dětem život: uměle udržovaným nedostatkem míst nedovolují velkému procentu z nich studo-

Slezák, Husák, Masaryk Esenbáci lžou a ČSSD jim na to kýve Začátkem minulého týdne oznámil sociální demokrat Jan Slezák, že opustí pražskou městskou radu. V roce 1989 totiž velel rotě při potlačování protikomunistických demonstrací a teď se o tom začalo nějak moc psát a mluvit. Slezák zřejmě nechtěl, aby se média v jeho minulosti začala pečlivěji šťourat, a tak ohlásil rezignaci. Dosti polovičatou: nejdřív „dokončí rozdělanou práci“, pak půjde z rady, řadovým zastupitelem zůstane. Jistěže česká demokracie nestojí a nepadá s tím, jestli jeden zkompromitovaný politik zůstane v pražském zastupitelstvu. Koneckonců, když ho tam lidé volili, o jeho minulosti už se vědělo. Jádro pudla je jinde: lidí jako Slezák je víc a ČSSD (i její koaliční partneři) ve vztahu k nim notoricky selhává. Chová se, bohužel, jako by si vepsala do programu, že bude hájit éru Husákova hnusného režimu „všemi dostupnými prostředky“.

Milosrdný plyn Klub pražských zastupitelů ČSSD nevyzval bývalého esenbáka k odchodu, naopak ho podpořil a dal mu plnou důvěru. Pro rezignaci z rady se Slezák rozhodl sám – s odůvodněním, že média vytvořila neúnosný a nespravedlivý tlak a on nechce poškodit kolegy. V den jednání klubu poskytl Slezák fascinující rozhovor (Lidové noviny, 31. srpna) s „přibylovskými“ argumenty, které evidentně užil i na stranických jednáních. Najdeme tu třeba klasickou větu „my jsme pouze plnili rozkazy“ – pokud prý má někdo odpovědnost, tak politici. A když novinář připomene Slezákovi jeho velitelskou funkci, esenbák odpovídá protiotázkou: „Takže chcete říct, že všichni velitelé, kteří veleli zákrokům proti demonstrantům proti MMF (v roce 2000) by měli odstoupit?“ Zdá se zbytečné dodávat k tomu jakýkoli komentář, ale spousta politiků ČSSD tuto argumentaci přijala bez mrknutí

oka. Tak tedy: Slezák používá stejnou demagogii jako nacističtí generálové a esesáci – kdo dostal rozkaz, je z obliga. Jenomže rozkaz není svátost, ale lidský výmysl. Má se poslechnout, pokud neodporuje mravním principům, jinak se mu slušný člověk vzepře. Slezák se snaží stavět rovnítko mezi současný a totalitní režim: demonstrace jako demonstrace, zásah jako zásah. Je to hnusná lež. Esenbák Slezák nechránil setkání ekonomů a politiků z demokratických zemí a nezasahoval proti vandalům jako policisté v roce 2000, nýbrž chránil zločinecký režim proti lidem, kteří přišli demonstrovat vůli po svobodě a právu. Na tu hromadu nestoudné kluzkosti přidává Slezák další policajtské výroky, třeba, že slzný plyn byl v roce 1989 „asi nejhumánnější“, protože „člověk se rozbrečí, vykape si oči borovou vodou a ono to přejde“. Slezákova demagogie nestála jeho spolustraníkům ani za zmínku. Ministr pro místní rozvoj a bývalý náměstek primátora Jiří Paroubek si Slezáka „velmi váží“ a mediální tlak na rezignaci byl prý „někdy až nesmyslný“. Ministryně školství a předsedkyně pražské ČSSD Petra Buzková zase esenbáka ocenila za „obrovský kus práce v oblasti školství“. Oběma zřejmě vůbec nedochází, k čemu se vyjadřují. Zcela ignorují, že ten člověk se vykrucuje a lže, což není pro politika, ani pro českého a komunálního, dobrá vizitka. Nechápou, že polistopadová „poctivá úředničina“ nemůže smáznout to, co Slezák dělal dřív, a co je horší, je jim to zjevně úplně fuk.

Bublanova mlha Navlas stejné je to s případem Miroslava Borníka. Za komunistů dělal vyšetřovatele a jeho práce vypadala i takto: estébáci zmlátili člověka a zapsali do protokolu věci, které neřekl, ale které se mohly proti někomu hodit, a pak nebožáka přivedli k vyšet-

řovateli VB, aby zařídil formality. Zadržený si stěžoval, že dostal nakládačku a že výroky v protokolu neřekl, ale to mu nebylo nic platné: vyšetřovatel mu sdělil, že protokol podepsat musí, protože jinak by se dopustil křivé výpovědi a mlácením se odmítl zabývat. Tohle se podle sdělení VONS č. 895 stalo Davidu Kabzanovi, který později označil za onoho vyšetřovatele právě Borníka. Stanislav Gross udělal z Borníka šéfa vnitrácké inspekce a veškeré námitky, týkající se minulosti odbýval jako „útok na poctivého policistu“. Když na vnitro nastoupil chartista František Bublan, kdekdo si od něj sliboval inteligentnější a poctivější přístup. Bublan ale loajálně mlží. Borníkovi prý nikdo nic špatného neprokázal, vše je jen tvrzení proti tvrzení. Jenže jednak Borník spolupracoval se zločinci, a tak má Kabzanovo svědectví větší váhu, jednak je na Borníkovi, aby doložil, že se choval jinak než ostatní fízlové. Ohrazoval se proti tomu, že jsou lidé zadržováni z politických důvodů? Pokusil se dělat něco jiného než vyšetřovatele? Pokud ne, nemá ve vysoké funkci na vnitru co dělat. V celé sociální demokracii se dnes nedá najít člověk, kterému by podobné problémy ležely na srdci, který by na ně upozorňoval. Zhruba totéž se ale bohužel dá říct o lidovcích a Unii svobody-DEU. V Přibylově rezignaci mohl člověk spatřovat jistou naději: třeba se premiér poučil a bude si lépe vybírat spolupracovníky. I tahle naděje však pohasla, když Stanislav Gross minulou sobotu vysvětloval v jednom interview svou personální politiku: postupuje prý jako Masaryk, který si v počátcích republiky také vybíral schopné úředníky, sloužící předtím monarchii. Vláda má teď sice spoustu ekonomů, ale potřebovala by pro změnu historika. ADAM DRDA Autor je redaktorem BBC.

vat na gymnáziích a středních školách a nutí je ke vstupu na neoblíbené, ale bohatě dotované učňáky. I v této oblasti dokumentuje vystoupení Buzkové nebezpečný vývoj. Zatímco totiž její předchůdce Eduard Zeman mluvil nepokrytě o tom, že hnát děti do učilišť je správně, protože trh práce to chce, nová ministryně je obratnější. Nechala si poradit od odborníků z Ústavu pro informace ve vzdělávání a opakuje po nich: „Šiček i soustružníků máme víc než dost, jenže za nabízené peníze svou úmornou profesi dělat nechtějí a jdou raději jinam.“ Jenže místo aby z toho Buzková vyvodila nějaké závěry – síť škol se má přizpůsobit zájmu dětí – zůstává v praxi vše při starém. Proč ten rozpor mezi slovy a skutky? Vysvětlení je prosté: ministryně vypadá „moderně“ a „reformátorsky“, a nemusí přitom vůbec nic dělat. Jinými slovy – veřejnost slyší to, co slyšet chce, a lobby pohodlných a změny neschopných učitelů či personálu učňovských škol se nebouří. Situace nás, rodičů, se ovšem stává o něco těžší. Není už tak snadné nahlédnout pod povrch, přikrytý líbivým přehozem. Zároveň je to ale výzva. Stačí si uvědomit, že právě rodiče jsou, nebo alespoň mohou být, ve školství ta nejsilnější lobby. Ukazuje to i příklad pražské základní školy v Londýnské ulici. Zatímco zájem rodičů dostat sem své dítě už léta převyšuje kapacitu školy, úředníkům její novátorský ředitel pije krev. Proto o prázdninách s chutí využili udání, že ředitel za peníze rodičů upravil půdu bez všech potřebných razítek. Ačkoli mohli ře-

diteli jen strhnout peníze, rozhodli se ho rovnou odvolat. Jenže rodiče (autorka tohoto textu je jedním z nich) si to nenechali líbit. Kdo mohl, využil svých kontaktů. Telefony se rozezněly až v prezidentské kanceláři a v úřadě pražského primátora Pavla Béma. Výsledek se dostavil. Ředitel má před sebou další školní rok, pak proběhne výběrové řízení. Takový klientelismus může vypadat odpudivě, dlužno ale říci, že rodičům zatím nic jiného nezbývá. Radu školy, ve které sedí jejich zástupci, totiž politici neberou vážně – její názory pro ně nejsou ze zákona závazné. Dobrou zprávou ale je, že v den, kdy politici jednali o odvolání ředitele, stálo za jejich zavřenými dveřmi několik desítek rodičů. Chtěli nejen podpořit ředitele, ale také se dozvědět, co se to vlastně v jejich škole děje. Starostovi se sice vůbec nechtělo, ale nakonec přece jen přišel odpovědět na otázky vyčkávajících rodičů. Když šlo o stavební povolení, byl silný v kramflecích. Jakmile se však řeč stočila na to, co rodiče opravdu zajímá – zda je zmíněná škola dobrá nebo není, jistota starosty byla ta tam. Žádný pokus o hodnocení kvality škol, které zřizuje, totiž městská část zatím nepodnikla. Ostatně v tom si v ničem nezadá s naprostou většinou jiných měst, stejně jako s ministerstvem školství. A právě zde leží výzva nového školního roku. Stačí, když si my rodiče uvědomíme svou sílu a od politiků budeme chtít nejen hezká slova, ale především skutky. H A N A Č Á P O VÁ

Kavanův muž se hlásí Sociální demokraté ohlásili, že chtějí mít větší vliv na českou zahraniční politiku. Prý by se to dalo zařídit třeba dalším náměstkem, který by stál ministru Cyrilu Svobodovi za zády a ve vhodnou chvíli ho klepal přes prsty nebo si chodil do Lidového domu stěžovat. To ještě není tak překvapivá zpráva, ačkoli se těžko chápe, k čemu by to veřejnosti bylo dobré. Horší je, že tím mužem měl být Hynek Kmoníček, současný zástupce země v OSN. Jeden čas už se zdál tento přesun zažehnán, podle tvrzení šéfa zahraničního výboru Vladimíra Laštůvky v Právu je však stále ve hře. Kmoníčkova kariéra se rozjela především díky Janu Kavanovi, který jej kdysi coby ministr zahraničí jmenoval svým náměstkem. Co si z této volby Česká republika odnesla? Velkou ostudu. Kmoníček byl organizátorem dnes už legendární utajené cesty diplomatů a podnikatelů za Saddámem Husajnem do Iráku z ledna 2000. Lidové noviny nedávno zveřejnily pasáže z dokumentů o této cestě, z nichž vyplývá, že se Kmoníček Iráku podbízel a nabízel i odstranění Radia Svobodný Irák, které jako součást RFE vysílá z Prahy. Po zveřejnění dokumentů Kmoníček tvrdil: „To jsem samozřejmě Iráčanům lhal.“ Ale to nedává vůbec smysl, protože jeho podvod by se samozřejmě hned provalil a navíc vláda Miloše Zemana skutečně začala vypracovávat materiál o škodlivosti nezávislého rádia. Kdyby už nic jiného, toto by mělo stačit k jeho doživotní diplomatické hanbě – i kdyby jen plnil Kavanovy příkazy. Přesto by mohl naší zahraniční politice pomoci. Možná by Černínský palác měl Kmoníčka znovu vyslat do Iráku, aby identifikoval zločince, s nimiž tehdy jednal o obchodech. E R I K TA B E R Y

Rozlučka s Dominem Po sedmi letech v tichosti a bez velkého rozruchu na mediální scéně zanikl slovenský kritický týdeník Domino-fórum. Poslední číslo skončilo ve stoupě (o příčinách tohoto konce více v článku na str. 12). Rozloučení jeho redaktorů proto zazní na tomto místě: „Ďakujeme všetkým čitateĺom za priazeň a všetkým autorom za to, že Dominu pomáhali dávať jeho obsah. Príbeh Domina je príbehom ĺudí, ktorí ho roky tvorili a čítali. Bol to dobrý príbeh a bolo nám cťou byť jeho súčasťou.“ Proč tolik slov o jednom týdeníku? Domino-fórum byl list s ambicí sledovat veřejnou debatu v Evropě i zámoří, dělat pátrací žurnalistiku, psát pro náročné. S osmi redaktory to nelze na pětimilionovém trhu vydržet dlouho, alespoň ne bez silného a nezávislého majitele a toho Domino nemělo. Jeho existence v takových podmínkách byla permanentní zázrak. Příběh Domina je ale také příběhem postupného vzdalování Česka a Slovenska. Někdejší bratislavští federalisté, snad i kvůli dlouhodobé deziluzi z obou vlád proevropského premiéra Mikuláše Dzurindy, nakonec skončili jako nejhlasitější a nejzarytější odpůrci členství Slovenska v Evropské unii a jejich vzorem se stal Václav Klaus. Poslední roky Domino patřilo k těm, kdo se sveřepou ponurostí věští Západu smrt kvůli „zhoubě levicového liberalismu“. Věčný pesimismus je intelektuálně snadná pozice a mezi voliči slovenských křesťanských demokratů měl dlouho ohlas; na jiné čtenáře včetně českých jako by list rezignoval. Stejně jako na možnost, že by Kristova církev mohla mít i tvář pokorného veselí. Domino-fórum věru nebylo čtení do tramvaje. Žádné výhrady nemohou překrýt základní věc: byly to vyhraněné a poctivé názorové noviny, jakých je ve střední Evropě málo. Budou chybět nejen Slovensku. – TN –

4/

DOMOV

6.–12. 9. 2004

Tři roky pro Dudka a Šimáka FOTO JAN BRABEC

Možná, že plíživě začíná opravdové vyrovnávání se s minulostí

Asanátor Dudek: zabouchal na dveře, vešel – a už se rozdávaly franky.

Tři roky vězení pro estébáky Jiřího Šimáka a Zbyňka Dudka – to je další díl seriálu o účtech s totalitní minulostí, o snaze pojmenovat si zločiny komunismu a jejich dopad na duševní zdraví společnosti v české kotlině. Konec filmu je v nedohlednu, případ Dudek a Šimák se táhne už dvanáct let, ani tímto verdiktem nekončí a podobně jsou na tom další zločinné epizody předlistopadových let.

Sto sedmdesát tisíc utečenců Šimák a Dudek před třiadvaceti lety brutálně zmlátili a mučili dva odpůrce komunistického režimu, chartisty Zinu Freundovou a Zbyňka Benýška, protože je chtěli přinutit k vystěhování z Československa. Tato dvojice členů brutálních estébáckých úderek iniciativně plnila příkaz vycházející z akce Asanace,

plánu podepsaném v roce 1977 tehdejším ministrem vnitra Jaromírem Obzinou. Hlavním úkolem operace bylo vyhnat za hranice co nejvíce veřejně deklarovaných politických oponentů. Plán byl nakonec úspěšný: na základě estébáckého bití, výhrůžek a neustálých sužujících šikan typu opakovaného zadržení ve dvoudenních mimosoudních vazbách opustilo nedobrovolně zemi skoro tisíc vyhlédnutých „nepřátel“ a členů jejich rodin. Přesná čísla samozřejmě neexistují, jde o odhad Úřadu pro vyšetřování a dokumentaci zločinů komunismu. Podle oficiálních informací ministerstva vnitra uprchlo v letech 1948–89 z komunistického Československa asi sto sedmdesát tisíc lidí. Během první vlny za rudého teroru koncem 40. a počátkem 50. let odešlo dvacet pět tisíc lidí. Při přechodu hranice riskovali život, protože po-

hraničníci měli právo po narušitelích hranic střílet, v případě zadržení čekal emigranty dlouholetý kriminál. Podle vnitráckých statistik bylo v tomto období na hranici zastřeleno dvě stě padesát lidí, toužících po životě ve svobodném světě. Druhá velká vlna následovala po přepadení Československa armádami Varšavské smlouvy v roce 1968. Během roku emigrovalo víc než sedmdesát tisíc lidí. Třetí vlna už souvisí s estébáckou operací Asanace a vůbec s represí, kterou v roce 1977 vyvolalo otevřené vystoupení lidí nebojících se podepsat „protisocialistický“ manifest Charta 77. Zatímco v roce 1975 odešlo do svobodného světa přes železnou oponu asi sedm set lidí, o tři roky později přes tři tisíce a v době vrcholících komunistických represí v roce 1981 sedm tisíc lidí. I spousta „běžných občanů“ totiž pociťovala estébácký tlak a důsledky Asanace. Operace totiž na okresech nevyhledávala jen disidenty (těch zase v předlistopadovém Česku tolik nebylo), ale spadli do ní třeba političtí vězni z padesátých let nebo i někteří z armády „neprověřených“ protagonistů Pražského jara, kteří sice po spuštění normalizace neprojevovali proti režimu zjevný odpor, přesto však oni i jejich rodiny pociťovali neustálý výhružný tlak: třeba „jen“ v tom, že nenašli pracovní místo podle svého vzdělání nebo že jejich děti nesměly studovat. „Samozřejmě se velmi těžko popisují motivace jejich útěků, ale nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že šlo o nedobrovolné rozhodnutí. Ti lidé opouštěli rodiny, své přátele a domov ze strachu, že komunisté zničí život buď jim, nebo jejich dětem za jejich, někdy minimální vzpouru proti režimu,“ říká šéf archivního odboru ministerstva vnitra

Josef Frolík. „Vzkaz estébácké Asanace slyšeli dobře všichni: když se nepodřídíte, tak vás tu nechceme a použijeme svůj aparát na to, abychom vám to dali jasně na srozuměnou.“

Jsem ráda Vraťme se k případu estébáků Dudka a Šimáka, neboť je příznačný pro to, jak se česká justice vyrovnává se zločiny komunismu. Dudkův a Šimákův trestný čin začala policie vyšetřovat už v roce 1991. Po složitých peripetiích skončila kauza o čtyři roky později v Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu a ten samý rok byla podána první žaloba. Dalších sedm let si kauzu přehazovali státní zástupci a ÚDV kvůli doplnění důkazů. V roce 2002 se konal první proces. Pražská obvodní soudkyně Edita Beranová vynesla rozsudek – tři roky vězení. Odvolali se estébáci i státní zástupce. Za další rok vynesl verdikt městský soud – pět let pro každého. Právníci estébáků podali dovolání k Nejvyššímu soudu a ten vrátil případ na začátek – k obvodnímu soudu do Prahy s tím, aby přesvědčivě zdůvodnil, že zločin není promlčen. Podle běžného trestního řádu má být promlčen po deseti letech, uplynulo dvacet jedna let od činu a čtrnáct od zahájení stíhání. Jenže soudkyně Beranová se odvolává na zákon z roku 1993 o době nesvobody a nepromlčitelnosti zločinů komunismu. „V době spáchání trestného činu nebyla vůle justice takové případy řešit,“ píše v novém rozsudku. K jejímu přesvědčení jí pomohl také samizdatový časopis Informace o Chartě 77, ve kterém byly případy mučení pana Benýška (škrcen a bit při výslechu do bezvědomí) a paní Freundové (tu estébáci přepadli v no-

ci doma, zmlátili, ostříhali jí vlasy a drželi ležící na zemi s tím, že ji znásilní) podrobně popsány. Charta 77 podala navíc na postup estébáků stížnost k tehdejší Inspekci ministra vnitra a teď bylo v archivu jednoduché zjistit, že se jí nikdo v 80. letech nezabýval – byla bez vyšetřování odložena. Případ Dudek a Šimák zatím nekončí, oni i státní zástupce se odvolali k městskému soudu. Mimochodem ani jeden z obviněných neprojevuje nad svým činem lítost. „Nikdy jsme jim nezkřivili ani vlásek a dnes z nás dělají katany. Chartisti byli vděční za zájem policie o jejich činnost. Měli přesně spočítané, kolik za co dostanou franků,“ řekl Respektu před dvěma lety Zbyněk Dudek. Měsíc před soudem s těmito dvěma estébáky byl vynesen jiný rozsudek nad jedním z velitelů akce asanace Františkem Vachem. Za svou účast na brutální operaci dostal tříletou podmínku – a odvolal se. Za Asanaci byla v posledních třech letech souzena asi dvacítka lidí, včetně nejvyšších bossů komunistického ministerstva vnitra a StB. Až na Dudka, Šimáka a dalšího důstojníka StB Petra Žáka dostali všichni jen podmínky. „Asi by si zasloužili přísnější tresty za to, co tolika lidem způsobili,“ říká bývalá mluvčí Charty 77 a jedna z nedobrovolných exulantek Zdena Tominová, která se po listopadu nevrátila do vlasti právě kvůli přesvědčení, že se česká společnost se zločiny komunistů neumí právně vyrovnat. „Ale já jsem ráda, že to, co se nám dělo, začíná česká justice posuzovat jako zločiny komunismu. Snad je to začátek pravého pojmenování estébáckých a komunistických zvěrstev, které se tehdy děly.“ J A R O S L AV S P U R N Ý

Schkola základ života FOTO LUDVÍK HRADILEK

Čeští a němečtí žáci opět zasedli do škamen hrádecké „školy bez hranic“

Proč musím zvedat ruku a ptát se, když potřebuju na záchod?

Začal nový školní rok a děti ze základní školy v Hrádku nad Nisou vyrazily opět na pravidelnou pouť do škamen v německé Hartavě (Hartau). Po šesti letech fungování projektu německo-české „školy bez hranic“ je pro ně už normální učit se pohromadě s německými spolužáky.

Der Krtek Jen několik minut chůze od hraniční čáry na okraji Hartavy stojí starý třípatrový dům s velkou zahradou. Die Tür – Dveře, stojí na samolepce nad klikou vstupních dveří. Podobnou dvojjazyčnou popiskou je opatřeno snad všechno, co člověk v areálu školy s názvem Schkola najde. A v celkem čtyřech velkých místnostech, kde se děti učí, je toho opravdu dost. K vyba-

vení každé z místností patří stan (das Lesenzelt), kde se učí děti číst, počítač (der Computer) napojený na internet nebo trampolína (das Trampolin), když se někdo ze třídy potřebuje protáhnout a odreagovat. Jedním z povinných předmětů německých školáků je i čeština. „Nejprve k nám lidé dávali děti hlavně kvůli alternativním metodám výuky, dnes je to právě kvůli češtině,“ říká ředitel školy Mike Wohne, který projekt mezinárodní školy vymyslel. V roce 1998 hrozilo hartavskému vzdělávacímu ústavu zrušení. Wohneho, který se do regionu přistěhoval a založil tu rodinu, napadlo školu zachránit skrze mezinárodní spolupráci a otevřít ji i Čechům. „Toto místo je zajímavé právě tím, že tu pohromadě žijí Němci, Češi a Poláci. Navíc jsem to dělal také kvůli své dceři.

Chtěl jsem, aby chodila do příjemné školy,“ říká dnes Wohne. Od roku 1999 tak jednou týdně chodí žáci z české strany do německé školy a naopak. Nejprve se děti poznávaly při tělocviku a výtvarné výchově – a jen jedna třída. Dnes už se navštěvují třídy čtyři a probírají spolu například přírodovědu i matematiku. Je druhý den školního roku a v jedné z hartavských tříd právě probíhá výuka češtiny. Před televizí posedává na kostkách z polyesteru asi dvacítka dětí a hltá pohádku o krtkovi. U televize stojí český učitel Kamil Prisching a ukazuje na postavy na obrazovce, které děti česky pojmenovávají. Pak hodina končí a děti se rozeběhnou na zahradu. „Ano, češtinu jsem už využil, když jsme byli s rodiči na dovolené v Trutnově,“ sděluje sedmiletý Joseph Huttig, který se učí česky třetím rokem. A jak se dětem líbí vyučování v Čechách? „Fajn, jenom je tam jedna moc přísná paní učitelka,“ svěřuje se Bjorn Kenklies (8). Prostředí a metody učení se mezi školami v Čechách a v Německu značně liší, stejně jako angažovanost rodičů. Škola v Hartavě je soukromá a používá vlastní metody výuky, proto sem rodiče neváhají děti dovážet i ze vzdálenějších míst. Škola také musí každý rok odmítat sto procent zájemců. Naproti tomu základka v Hrádku je regulérní státní škola, na kterou místní děti nastoupí víceméně automaticky, a vyučuje se zde podle klasických osnov a norem. Pro německé hosty to proto byla citelná změna. „Hartavské děti například nechápaly, proč musí, když potřebují na záchod, zvednout ruku a zeptat se,“ říká hrádecký ředitel Jaroslav Poláček.

Hádej, kdo dělá snídani I když metody výuky obou škol byly úplně jiné, návštěvy dětí i kantorů přispěly ke změnám. Českým dětem se výuka ve skupinách samozřejmě zamlouvala víc než frontální systém, který znaly ze své školy. Dnes tedy krůček po krůčku začíná i česká státní škola měnit pozici učitel versus žáci. Děti dnes již řeší úkoly ve skupinách, nemusí stále sedět v lavicích. Když s německými kamarády něco rozpracují, hledají pak již samy informace v knihovnách a archivech. Velké chladné chodby už pomalu začínají víc a víc zdobit dětské výtvory než zaběhlé nástěnkářky. Ne všichni kantoři to ale jsou schopni akceptovat. „Byl tu případ jedné paní učitelky, která neunesla tyhle změny a jinak než od tabule do lavic učit nedokázala. Museli jsme se s ní rozloučit,“ říká ředitel Poláček. Projekt mezinárodní školy za českou stranu je napsán právě na něj, a on tedy shání potřebné finance. Nad standardní rozpočet školy, který zajišťuje obec, je třeba sehnat zhruba 350 tisíc. Projekt je dodnes závislý na dotacích fondů Phare a Fond budoucnosti, od rodičů škola vybírá jen symbolický příspěvek sto korun měsíčně, za který na konci roku jedou děti společně na týdenní pobyt. Podle Poláčka by zvýšení příspěvku české rodiče odradilo. Rodiče německých školáků platí za soukromou školu pětapadesát euro měsíčně, tím však jejich role nekončí. V Hartavě mají například zvyk, že každý týden rodiče nějakých dvou školáků připraví pro celou třídu zdravou snídani. Běžně se také zapojují do výuky jako asis-

tenti, když mají čas. „U nás rodiče vidíme jen dvakrát za rok na schůzce SRPŠ. Snažili jsme se je nalákat třeba na společný večer s dětmi, ale nikdo se nechce zapojit do organizace,“ říká Poláček. Němečtí rodiče ale hlavně podporují děti v učení češtiny, učí se ji s nimi. „To byl náš cíl. Žijeme tady spolu a hranice je již jen symbolická, tak je přirozené, že si chceme rozumět,“ říká ředitel Wohne. Speciální kurzy pro dospělé, které škola pořádá, dnes navštěvuje asi dvacet lidí. „Snažili jsme se nabízet kurzy němčiny v Hrádku, deset korun za lekci, ale nikdo neměl zájem,“ popisuje Kamil Prisching situaci na druhé straně hranice. Atmosféru nezájmu potvrzuje i místostarostka Hrádku Hedvika Zimmermannová: „I radnice pořádala kurzy němčiny – bez odezvy. Místní podnikatelé se s Němci domluví a pro zbytek je to něco navíc.“ Stejný nezájem podle ní panuje i o alternativní metody výuky dětí. Přes vlažnost českých rodičů se projekt školy bez hranic rozrůstá. Do společných dnů se zapojil i druhý stupeň a žáci hrádeckých pátých a šestých tříd se tak navštěvují se svými protějšky z nedalekého Jonsdorfu. Konečným cílem projektu je společná výuka po celý týden. To ovšem současná legislativa v Česku neumožňuje. Překážkou je zatím zákaz vyučovat tady v cizím jazyku jiné předměty než právě samotný cizí jazyk. To by ale měl vyřešit nový školský zákon. „Jakmile bude platit,“ říká ředitel Poláček, „požádáme o udělení výjimky učit i ostatní předměty v němčině. Měli bychom uspět.“ J A N K O VA L Í K

RESPEKT / 37

DOMOV

/5

Brusel kárá Sobotku FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Proč nemůžeme k penězům z Evropy

Kam jsem tu nejlepší zakázku jenom dal?

Naše neochota kultivovat zdejší systém rozdělování veřejných peněz popíchla Brusel k rychlé odpovědi: Evropská komise nám zablokovala možnost čerpání peněz z programu Phare. Totéž potkalo všechny nové členy Unie s výjimkou Maďarska a Malty. A je to vlastně dobrá zpráva. Počkat si nějaký čas na čtyři miliardy korun výměnou za průhledná pravidla pro jejich rozdělování se vyplatí. O to víc, že se hraje také o průhlednost rozdělování mnohem větší

částky – jen do roku 2006 jde o balík až osmdesáti miliard korun ze strukturálních a dalších fondů EU.

Obratně se slovy Nic není zajímavější než to, co úředník nechce říct. Na vlastní kůži se o tom přesvědčil ministr financí Bohuslav Sobotka. Když totiž začátkem srpna Evropská komise oznámila, že nám pozastaví čerpání peněz z programu Phare (celkem jde o 3,7 miliardy ko-

run), plnily se noviny hlavně zprávami o tom, co všechno tady vinou bruselských byrokratů nebude – kočičí hlavy místo asfaltu v Horní ulici v Českém Krumlově, kanalizace ve vsích na Chebsku či opravený hrázděný dům na náměstí Hrádku nad Nisou. Pak ale Sobotkův mluvčí odmítl zveřejnit chyby, kterými si jeho úřad pozastavení peněz vykoledoval, a tajnost vysvětlil „přáním Evropské komise“. Vzbuzený zájem novinářů brzy odhalil, že je to trochu jinak. Zástupce Evropské komise Christian Bourgin se před českými úředníky jen zmínil, že zpráva o schopnosti Česka čerpat peníze i bez pomoci delegace Evropské komise je pracovní byrokratický dokument, který by veřejnost zřejmě moc nebavil. Financím se hodilo jeho slova trochu přesmyknout – právě toto ministerstvo má totiž máslo na hlavě. Kvůli čemu nám tedy komise pozastavila tok peněz z Phare? Pro pochopení souvislostí je dobré vrátit se trochu do minulosti. Program Phare byl určen pro země ucházející se o vstup do Unie. Členské státy už čerpají především ze strukturálních fondů Unie. A Phare 2003 (tedy ten právě pozastavený program) je jakýmsi mezistupněm – má připravit nové členy na to, aby veřejné peníze dokázali průhledně rozdělovat a kontrolovat jejich použití. V praxi to znamená, že věci, se kterými nám dosud pomáhala Evropská komise, máme začít dělat sami. Konkrétně – kolik peněz a na jaké programy půjde, jaká budou pravidla pro výběr projektů v tom či onom programu či kontrola toho, zda jsou peníze utráceny smysluplně. Zatím členové komise vždy seděli jako pozorovatelé přímo v hodnotící komisi, zástupce komise podepisoval seznam projektů dřív, než se mohla uzavřít smlouva, a stejně tak se zástupce komise jezdil podívat na to, jak projekt běží, a podílel se na je-

ho konečném vyhodnocení. To všechno bychom v programu Phare 2003 měli dokázat sami.

To jim bude stačit Zpráva o tom, jak jsme připraveni zhostit se rozdělování evropských peněz, nevznikla ze dne na den. Předcházel jí bezpočet návštěv českých i zahraničních odborníků na místech, kterých se evropské programy týkají. Za evropské peníze je zodpovědný náměstek ministra financí Eduard Janota, jejich účetnictví vede financemi zřízený Národní fond, programy s celorepublikovým dosahem spravuje další útvar téhož rezortu – Centrum zahraniční pomoci. Nálezy, které zablokovaly tok peněz z programu Phare, se týkaly dvou ministerstev – financí a místního rozvoje. Kritika pro ně nebyla žádnou novinkou. Proto není divu, že se výčtem chyb ve zprávě chlubit nechtějí. Především, komise dlouho žádala nový zákon o zadávání veřejných zakázek. Ministr pro místní rozvoj s ním ale otálel. Poslanci ho pak sice na poslední chvíli stihli přijmout – i když není ideální, v základních věcech už odpovídá požadavkům Bruselu. Jen málokdo si s ním ale zatím ví rady. „Komise nám vyčetla, že lidé, kteří mají podle nového zákona zadávat zakázky, s ním zatím nejsou stoprocentně seznámeni,“ říká náměstek ministra financí Eduard Janota, který je za evropské peníze zodpovědný. „Kde a jak to zjistili, nevím, ale budiž. Příští týden uspořádáme třídenní seminář o výkladu tohoto zákona.“ Někteří domácí kritici ale vidí v zadávání zakázek větší problém. Podle nich nejde jen o neznalost nové normy, ale také o to, že zdejší zákon je přes veškerý pokrok stále horší než evropská pravidla. „U nás má

výběrová komise pořád velkou možnost, jak výsledek řízení zmanipulovat. Formulace – nejlepší nabídka – je na rozdíl od přesných evropských zadání hodně mlhavá,“ říká Ivo Ryšlavý, ředitel Centra pro regionální rozvoj při ministerstvu pro místní rozvoj, které má na starost programy výstavby průmyslových zón, silnic či sítí. „Zákon se bude měnit,“ slibuje náměstek Janota. „Místní rozvoj, který je za něj zodpovědný, má nového ministra. Věci se musí rozjet.“ Další vážné výhrady Bruselu se týkaly snah ministerstva financí stáhnout na sebe příliš mnoho moci. Jeho odbory by měly nejen jako dnes účtovat peníze a mít na starost celostátní programy, ale také dělat kontrolu smysluplného využití peněz. To je zřetelný konflikt zájmů. Komise nám konkrétně vyčetla, že průběžnou kontrolu jednotlivých projektů jsme úplně vynechali a jejich závěrečné hodnocení má dělat stejný odbor ministerstva financí, který zároveň některé programy také vyhlašuje a obsluhuje. Čeští úředníci se pustili do poziční války. Během jednání s Evropskou komisí chtějí vyzkoušet, co jim ještě (jako v případě zákona o veřejných zakázkách) projde. „Zadávání, hodnocení a průběžnou kontrolu budou dál dělat naše odbory,“ říká náměstek Janota, „ale každou věc bude mít na starost jiný. To, myslím, bude komisi stačit. Koncem září pošleme náš návrh do Bruselu a já osobně tam o něm pojedu jednat.“ Zároveň se ale připravuje na další variantu pro případ, že by to komisi přece jen nestačilo: „Jednal jsem s viceprezidentem Nejvyššího kontrolního úřadu o tom, že přivítám, když se budou v kontrole evropských peněz angažovat.“ H A N A Č Á P O VÁ

BIS míří do televize FOTO LUDVÍK HRADILEK

Agentka tajné služby nastoupila do veřejnoprávního média

Reportérka Králová: Dezinformace už nevyrábím.

Publicistický tým České televize získal novou posilu – někdejší reportérku Novy Lenku Královou. Jde ovšem o nanejvýš spornou událost. Jak vyplývá z řady dokumentů a koneckonců i z přiznání samotné novinářky, slečna Králová na Nově v 90. letech pracovala jako agentka BIS a jednu z klíčových reportáží natočila pod vedením svých řídících důstojníků. Šéfové veřejnoprávní publicistiky nejsou schopni vysvětlit, proč přijímají člověka, který se podílel na zpravodajských hrách. „Byla chyba, co jsem udělala, a už pro BIS nepracuji,“ říká slečna Králová. Její kolegové z pořadu Reportéři jsou ale znepokojeni: v některých dílech se zveřejňují přísně

tajné informace a BIS by pochopitelně ráda věděla, jak a od koho se novináři tyto údaje dozvídají.

V Zemanově kufříku O spolupráci Lenky Králové s BIS není pochyb. Začalo to v polovině 90. let, kdy se reportérka televize Nova zamilovala do důstojníka BIS Pavla Cigánka a stala se jeho agentkou s krycím jménem Bob. V roce 1996, když se dvojici narodilo dítě a Cigánek svou milenku opustil, převzal slečnu Královou jako „řídící důstojník“ Jiří Rom. Mimochodem od roku 2000 jeden z nejvýše postavených mužů v BIS, který několik let řídil celou operativu, tedy důstojníky

BIS, kteří získávají informace v terénu, točí se kolem podezřelých firem či osob a řídí agenty. Kontaktovat se s Jiřím Romem není běžnými způsoby možné, a tak se jeho pohled na celou věc nepodařilo získat. Podle několika dostupných dokumentů (například výpovědi slečny Králové před parlamentní komisí pro kontrolu BIS) sehrála novinářka zcela zásadní roli v aféře z roku 1997, známé jako Zemanův kufřík. Pro připomenutí, šéf opoziční sociální demokracie Miloš Zeman tehdy prohlásil, že má důkazy o plánech tehdejšího vedení ministerstva vnitra v čele s Janem Rumlem zavést v Česku policejní stát. Když Zemanových 50 stran nejrůznějších listin s razítky „tajné“ prostudovali experti i nejvyšší ústavní činitelé země včetně prezidenta, označili je za snůšku falzifikovaných blábolů. Nicméně Lenka Králová natočila pro novácký pořad Na vlastní oči dokument, jehož protagonisté a „zdroje“ prohlásili, že materiály ze Zemanova kufříku jsou pravé a prokazují, že vnitro a jejich kontakty v BIS mají řadu agentů v médích, jejichž pomocí chtějí získat zásadní vliv v České republice. V tu dobu už místo s Cigánkem žila Králová s jistým Milošem Demeterem, hochštaplerem, který o sobě tvrdil, že spolupracuje s vojenskou rozvědkou, který vlastnil v Přerově bezpečnostní službu a přátelil se s tehdejším šéfem Inspekce ministra vnitra Mikulášem Tominem a šéfem parlamentní komise pro kontrolu BIS Jaroslavem Baštou. Pan Demeter, jak později vyšlo najevo,

byl také autorem řady falzifikátů ze Zemanova kufříku.

Ani náhodou Právě poslanec Bašta a inspektor Tomin patřili tehdy k nejhlasitějším kritikům ministerstva vnitra a svědectví Lenky Králové jim sloužilo jako kardinální důkaz. „Svěřila se nám, že je agentkou BIS, a popsala, jak nevybíravé způsoby ta služba pod vedením Stanislava Devátého používá, jak vydírá podnikatele, novináře a politiky. Připomínalo to praktiky StB,“ řekl po výpovědi reportérky před svou komisí Jaroslav Bašta. Na informace Králové se ve svých apelech proti vedení vnitra odvolával i šéf inspekce Tomin. Paní Králová se tak stala jedním z důležitých hybatelů procesu, který vyústil v zásadní změny ve vedení tajné služby, kam se postupně dostávali lidé zavázaní sociální demokracii. A třeba řídící důstojník Králové povýšil, jak už bylo řečeno, až na šéfa operativy. „Uvědomuji si tu podivnou roli, kterou jsem tehdy sehrála, i některé lži, které jsem zveřejnila, ale prostě jsem věřila těm informacím, které mi moji řídící důstojníci sdělovali,“ říká dnes Králová. Poté, co se ve výpovědi před Baštou prozradila její role, se stala jako agentka pro BIS nepotřebnou. Odešla z Novy a až do letošního roku pracovala pro reklamní agenturu Wunderman. Tam ji před třemi měsíci objevil nový producent „Reportérů“ Zdeněk Pokorný (předtím pracoval na Primě v produkci lehce erotického pořadu Trní) a přivedl ji do České televize. Co ho na reklamní skriptce

tak zaujalo, není možné zjistit: pan Pokorný na toto téma zcela odmítá komunikovat. „Já ji vlastně vůbec neznám, nevím, jaké pořady dělala dřív,“ říká šéf publicistiky ve veřejnoprávním médiu Jiří Vondráček. „Producent Pokorný mi řekl, že přišla s nějakým projektem, a proto ji oslovil. Jinak nemám žádné důkazy o tom, že by paní Králová dělala něco špatného – a víte, já si stejně myslím, že redakce médií jsou prošpikovány lidmi, kteří nějak s BIS spolupracují.“ Lenka Králová zatím pro „Reportéry“ natočila jeden pořad o „využívání loterijních příjmů v Česku a Španělsku“. „Slyšel jsem, že byla, či dosud je, agentem BIS a nemám z toho radost. Sedí na poradách, kde mluvíme o tom, co připravujeme a kde jsme informace získali, a nemám zájem, aby se to dozvěděla BIS a začala mě nebo mé zdroje stíhat za únik utajovaných informací,“ říká reportér Dalibor Bártek, který v posledním roce zdokumentoval například podezřelé obchody ministra zemědělství Jaroslava Palase, psal o podivné privatizaci ostravských dolů společností Karbon nebo o vyšetřování možné korupce v zakázce na dálnici D47. „Podle zákona máme právo spolupracovat se všemi občany, kteří s tím souhlasí, tedy i s novináři,“ říká k věci mluvčí BIS Šubert. „Jinak vaši otázku nemohu nijak komentovat.“ A sama Lenka Králová? „Uvědomuji si, že jako někdejší agentka BIS mám teď v médiích těžkou pozici. Ale pro BIS už nedělám, ani náhodou. To už mám dávno za sebou.“ – JS –

6/

DOMOV

6.–12. 9. 2004

Šumavu nedáme

Ředitel Pavlíčko: zakazovat pily, to mu jde. Ale co kontinuita lesnické práce?

Nový šéf našeho největšího národního parku Alois Pavlíčko odstartoval velkou šumavskou revoluci. „Skončila doba motorových pil,“ vzkázal těžařům a zakázal kácení v nejcennějších zónách. „Golfová hřiště a sjezdovky ať klidně vznikají, ale tam, kde se to může,“ utnul naděje mnoha starostů, že se podaří rozjet obvyklý zábavní byznys i v chráněném areálu. Řada obcí se proto rozhodla bojovat a jejich radnice se obrátily na jihočeského hejtmana s prosbou o pomoc. Tichý boj je v plném proudu.

Kdysi jsem je střílel Překvapení není na místě. Když biolog a ekolog Alois Pavlíčko vyhrál letos v lednu nad třinácti dalšími adepty a nastoupil do čela šumavského národního parku, byl jeho program jasný: těžbě v prvních zónách zvoní hrana, ale naopak návštěvníkům i usedlíkům se bude park otevírat mnohem víc než dosud. Svoji vizi začal záhy naplňovat (viz rámeček). Teď, po očistné lázni ve správě parku a po hlasitém NE kácení ve vzácných oblastech, chce Pavlíčkův tým scelit a rozšířit oblast nejvíce chráněných prvních zón. „Už by to ale nemělo být zapovězené místo, kam se nesmí vkročit,“ říká o svém plánu ředitel. „Například pokud je to dnes první zóna proto, že tam hnízdí tetřev, tak tam zakážeme chodit právě jen v době hnízdění,“ říká Pavlíčko. „Přesnou mapu zón ale teprve dokončujeme. Až bude hotova, chceme o ní jednat s obcemi.“ Přestože konkrétní plán není ještě dokončen, jasná změna strategie vedení parku některé radnice rozhořčila. Jejich starostové se obrátili na

hejtmana Jihočeského kraje Jana Zahradníka (ODS) s žádostí o podporu. Chtějí, aby věci zůstaly při starém: aby se dál smělo kácet všude a aby se zastavily přípravy na rozšíření prvních zón. „To je hezké, říct – končí doba motorových pil a kácení, ale co máme dělat my, čím se máme živit? Turistikou? Na to nám chybí zázemí i kvalifikace,“ říká lesník a starosta obce Nová Pec Pavel Štětina (KSČM). „Ředitel Pavlíčko rezignoval na kontinuitu lesnické práce. Proto je potřeba nové politické rozhodnutí, proto jsme se obrátili na hejtmana.“ Snaha nového šumavského šéfa zpřístupnit krásy parku a hledat s obcemi kompromis nad mapou oblastí pana Štětinu moc nenadchla. „To je sice pěkné. Ale nemůžeme se nad tím naším životem bavit stokrát, my chceme rychle nějaké řešení,“ říká Štětina. „A že nás bude pouštět do prvních zón, když tam zrovna nebude hnízdit tetřev? Podívejte, tetřevy jsem kdysi střílel. K čemu mi je park, já do něj nechci chodit. Já se chci uživit.“ Jaké kroky tedy obec za jeho vedení podnikla, aby mohla ke svému prospěchu využívat turistů, které do těchto míst láká právě přítomnost neporušené přírody? „Zadali jsme si studii, jak využít strategického místa pod Smrčinou, aby tam mohl být lyžařský areál,“ říká starosta. „Ale to nechtějí povolit. Je to těžká doba, lidi jsou nezaměstnaní. Nejlepší to bylo před rokem 1990. Tehdy tady všichni měli práci, byly tu peníze a všichni jsme měli propustky, takže jsme se mohli pohybovat kdekoli za dráty bez omezení. A dneska? Jo, můžu se procházet po turistické stezce a prohlížet si prales nebo ty tetřívky. Ale k čemu mi to je?“

Hejtman Jihočeského kraje Jan Zahradník na toto volání slyší. „Já s nimi souhlasím a podporuji je,“ říká. „S panem Pavlíčkem jsem sice nemluvil, ale to je jedno – já věřím starostům, že jim asi teče do bot, když se na nás obrací, a my se za ně postavíme. Vždycky jsme avizovali, že budeme stát na jejich straně proti parku. A teď by rozšíření prvních zón omezilo podnikatelské aktivity a byla by tam ještě větší nezaměstnanost.“ Jihočeský kraj se přitom kromě druhého místa na žebříčku nejnavštěvovanějších oblastí Česka pyšní i druhou nejnižší nezaměstnaností. Podle hejtmana ale nízká čísla nic neznamenají. „Dobře, nezaměstnanost tam není tak vysoká, ale co kdyby byla?“ říká Zahradník. „Já strachu těch starostů rozumím. Kraj jim chce pomoci, a proto máme také záměr posoudit možnost lyžařského areálu na Smrčině nebo na Boubíně nebo v Boleticích. Ale je to červený prapor, se kterým nechceme viditelně mávat. Takže je to zatím opatrně zvažováno.“

Proč myslet dvakrát Pro ministra životního prostředí Libora Ambrozka jsou tyto protesty překvapením. „Velmi mě to mrzí, protože jsem loni i letos byl v těchto obcích, kde jsem se jim snažil novou strategii vysvětlit, ale nikdo mi žádné takové výhrady, které teď uvádí, do očí neřekl. Obávám se, že je to spíše politická hra,“ říká ministr Ambrozek. „Pokud argumentují nezaměstnaností kvůli parku, tak to je trochu absurdní. Sehnat práci je obtížné ve všech příhraničních malých regionech, ale národní park tady paradoxně vytváří pracov-

Kde ty pokácené stromy jsou Bývalý šéf šumavského národního parku Ivan Žlábek dal během svého devítiletého angažmá zdejšímu nejstaršímu chráněnému území na frak. Cenná území rozdrobil, takže jejich ochrana byla skoro nemožná, pod rouškou boje s kůrovcem vpustil do prvních – nejpřísněji chráněných – zón těžaře, kterým padlo za oběť více než tři tisíce metrů krychlových dřeva. Když pak vyšlo najevo, že pokácené stromy z parku mizí, dostali se Žlábkovi lidé do podezření, že drancují prales komerční těžbou. S odvoláním na velmi nedokonalou evidenci pokácených stromů se ale ani inspekci, ani policii nepodařilo případy objasnit. Podle mezinárodních odborníků ze Světového svazu ochrany přírody (IUCN) se „zásahy těžkou mechanizací, které trvale poškodily krajinu v bezzásahové zóně, dají jen obtížně akceptovat“, uvádí se ve zprávě, kde rovněž stojí, že takto zdevastovaný park nelze zařadit do mezinárodní kategorie národní park. Po této ostudě došla ministrovi životního prostředí Liboru Ambrozkovi trpělivost a na konci loňského roku vypsal soutěž na nového ředitele. Alois Pavlíčko si po svém lednovém nástupu nechal zpracovat finanční i personální audit. Díky nim například zjistil, že docházelo k neprůhledným výběrovým řízením, řada prostředků byla neúčelně rozházena, jednotlivé odbory mezi sebou nekomunikovaly, a znovu otevřel řadu pří-

padů krádeží dřeva a nafty a předal je policii. Tři lidé ze čtyř vrcholných funkcí museli opustit svůj post, na patnáct manažerských postů bylo vyhlášeno výběrové řízení. „Kritériem byly komunikační dovednosti, zkušenosti s řízením lidí a zkušenosti s komunikací s obcemi,“ vyjmenovává šéf Pavlíčko podmínky pro výběr svých podřízených. Poté, co proběhla reorganizace v samotném vedení, pustil se nový šéf do slibovaných změn přímo v parku. Zakázal kácet v prvních zónách a stanovil čtyři důvody, kdy je to možné – pokud je to v místech, kde by spadnutím stromu byl ohrožen majetek, z důvodů požární ochrany nebo státních hranic, a nebo pokud je to součástí mezinárodního ujednání. O to, zda nedochází k nedovolenému kácení, by měli kromě stráže NP nově monitorovat i členové hnutí Duha, kteří k tomu dostali povolení od ministerstva. Podle Pavlíčka je to pozitivní krok: „Naši pracovníci jsou tak kontrolováni i zvenku a to má rozhodně smysl.“ Zatímco ještě před rokem byli členové této organizace považováni za nepřátele, dnes se z nich stali partneři Správy NP. „Neevidujeme tolik případů kácení jako dřív. Ten rozdíl je výrazný,“ říká Jaromír Bláha z Hnutí Duha. „A pokud se nám něco nelíbí, tak jsme vyslechnuti a je nám to vysvětleno. Takže komunikace funguje rozhodně lépe než dřív.“

ní místa a navíc táhne turisty. A pokud starostové chtějí, mají možnost žádat u nás peníze z dotačních titulů, kde hradíme až 80 %. Ale musí mít vlastní nápady a být iniciativní.“ Takovým příkladem může být šumavská obec Modrava, kde s ostrou kritikou nového šéfa parku nesouhlasí. „Park je vynikající marketingová značka, na kterou jednak lákáme turisty a za druhé na ni můžeme získat i spoustu dotací a grantů,“ říká starosta obce Modrava Antonín Schubert (Nezávislí). „Je jenom třeba investovat do toho energii, nespoléhat se jen na brouzdání po internetu, ale jet se podívat někam, kde s tím mají zkušenosti, a poradit se.“ Díky aktivitě starosty Schuberta mají v Modravě po celý rok de facto nulovou nezaměstnanost. „Z dotací jsme vybudovali informační a ekologické centrum, snažíme se vybudovat i multifunkční dům s bazénem, plánujeme návštěvnické středisko o historii dřevařství a podobně,“ vyjmenovává starosta, do jehož obce lidé dojíždí za prací z okolí. Ani v zimě nezůstávají místní bez práce, přestože nemají za humny sjezdovku. „Provozujeme běžkařské dráhy. Na údržbu tratí seženeme sponzory a vždy také přidají majitelé místních penzionů, protože dobře vědí, že se jim to vrátí tím, že se u nich pak ti běžkaři ubytují,“ popisuje strategii starosta. „A k těm kolegům, co si stěžují. Měli by si myslím uvědomit, že zatímco oni mají na starosti většinou jen kolem dvou stovek lidí, pan Pavlíčko skoro čtyři stovky a ke všemu

celý národní park – a to je odvaha, jak to zvládá. Možná by se od něj měli poučit, a ne si stěžovat.“ Podobně šumavská situace vypadá i ze dvě stě kilometrů vzdálené obce Hora Sv. Kateřiny, ležící v Krušných horách. „Výchozí situaci máme skoro stejnou – pohraničí, Sudety, vysídlení. Jenže my to máme obtížnější kvůli tomu, že zde nemáme žádný národní park, na který bychom lákali turisty,“ říká Petr Pakosta (Nezávislí), místostarosta vesničky, kde se oproti šumavským 8 % nezaměstnanost pohybuje kolem třiceti, 40 %. „Přesto jsme sem přitáhli turisty na to, že je tu hezky. Je důležité se vybodnout na ty řeči, že to bez megalomanských projektů nejde. Nám k přilákání lidí stačily cyklotrasy, levné obecní ubytování, opravená rozhledna a akce po celý rok. Fondů, ze kterých na to lze sehnat peníze, je tolik, že skutečně záleží jen na snaze se k nim dostat.“ Díky této inteligentní politice se malé příhraniční obci podařilo za poslední dva roky získat nejen utrácející hosty, ale i osmdesát nových obyvatel. „Asi jsou to lepší manažeři než já,“ říká na ten příklad starosta Nové Pece pan Štětina. „Uznávám, že máme spoustu atraktivit, ale nevím, jak jich využít. Nás napadla jenom sjezdovka ze Smrčiny, ale to nám kvůli nějaké první zóně nechtějí dovolit. No, ale proč máme hledat jiné řešení, když už jsme vymysleli tohle? V tomhle parku se prostě nedá dýchat. Anebo to prostě neumím a ať místo mě přijde někdo schopnější.“ E L I Š K A B Á R T O VÁ

PŘIPOMEŇME SI

Naděje pana Yadollahiho Svého času přitáhly životní osudy tohoto drobného íránského mládence pozornost většiny zdejších médií. To bylo loni v létě, když Alireza Yadollahi seděl bez pasu v tranzitním prostoru ruzyňského letiště a klepal se strachem, že ho zdejší úřady nacpou bez diskuse do letadla a pošlou šupem zpátky – vstříc dalšímu věznění v rodném Teheránu. Zabránila tomu ostatně jen náhoda: ve vhodném letadle nebylo místo a pak už případ vzbudil dost veřejné pozornosti na to, aby pan Yadollahi dostal šanci na postup podle práva. Mohl podat žalobu proti odmítnutí své žádosti o azyl a po dalších čtyřech měsících v izolaci na ruzyňském letišti byl dokonce propuštěn domů – do rodiny svého bratra, který v Česku žije už Vaří, uklízí, čte a čeká. pět let. Městský soud v Praze sice žalobu po čase zamítl, ale Nejvyšší správní soud vrátil věc letos v únoru k novému projednání. To zatím nebylo nařízeno. Právní zástupce azylanta Zbyněk Stavinoha hodlá boj za svého mandanta opřít především o kriminál, kterým Yadollahi prošel v Teheránu a který by ho velmi pravděpodobně čekal opět. „Je to velmi vážná situace,“ říká advokát Stavinoha. „Azylový“ příběh Alirezy Yadollahiho začal před pěti lety, kdy se svým bratrem uprchl z totalitního Íránu po prožité politické perzekuci poprvé. Zakotvili v Praze, odkud se Alireza po několika měsících vrátil zpět do vlasti – kde byl následně dva roky vězněn. Pak se mu podařilo opět uprchnout a loni v srpnu znovu přistál na ruzyňském letišti. Tam se rozběhlo výše zmíněné martyrium okořeněné faktem, že zástupci ČSA ukázali žadatele o azyl (kvůli „ověření totožnosti“) představitelům íránské ambasády a šéf azylového odboru ministerstva vnitra Tomáš Haišman označil – ve snaze omluvit sporný postup úřadů – íránského mládence bez důkazu za „bezpečnostní riziko“. Platí toto hodnocení dodnes? Jestli ano, o jaké důvody se opírá? Nebo jej vnitro přehodnotilo a pan Yadollahi dostane azyl? Není známo. „Jakékoli informace k případu by z naší strany byly před ukončením soudu předčasné,“ odpovídá Marie Masaříková z tiskového odboru MV. Alireza Yadollahi zatím žije u rodiny svého bratra Abdolreziho v Praze, studuje češtinu a s tiskem mluvit nechce. „Co dělá? Vaří, uklízí, čte si,“ říká jeho švagrová Táňa Havlíčková, „první tři měsíce po propuštění z ruzyňského letiště špatně jedl i spal, občas zvracel, nikomu nedůvěřoval a z ničeho se neradoval. To teď pomalu odchází.“ Alireza chce hlavně dostudovat psychologii a uplatnit se ve svém oboru. Jeho bratr, který je biochemik, usiluje o to samé, zatím však neúspěšně. Protože ani on neobdržel azyl, musí si každé dva měsíce obnovovat vízum. A na to nepohlížejí české podniky právě příznivě. Díky tomuto omezení Abdolreza našel stálé zaměstnání až po čtyřech letech. Pracuje ve skladu. Pokud by Městský soud azylovou žádost pana Yadollahiho opět zamítl, hodlá se jeho právník znovu obrátit na Nejvyšší správní soud a podat stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. FOTO ARCHIV

FOTO LUDVÍK HRADILEK

V národním parku začala nová éra a starostové kolem volají o pomoc

VOJTĚCH ČEPELÁK Autor studuje Vyšší odbornou školu publicistiky. K tématu viz Respekt č. 47/2003 a 4/2004 na www.respekt.cz.

RESPEKT / 37

INZERCE

Maltézská pomoc je charitativní organizace zřízená ÿ·dem maltÈzsk˝ch ryt̯˘. Řád prostřednictvím podobných institucí působí ve více než 100 zemích světa a svou činnost zakládá na tradici, kterou budoval po 9 století v duchu hesla

Pomoc pot¯ebn˝m Pomoc

Vy ! i i můžete

Bankovní spojení: ČSOB, Jungmannnova 15, Praha 1, 115 20 Číslo konta: 178 855 778 / 0300 Více informací: www.maltezskapomoc.cz [email protected]

/7

8/

EKONOMIKA

6.–12. 9. 2004

Chcete být guvernérem? Anketa před jmenováním nové bankovní rady ČNB

Jiří Jonáš (43), dlouholetý zástupce ČR u Mezinárodního měnového fondu. Jeho mandát končí v listopadu. 1. Samozřejmě, že by takováto

funkce představovala výzvu a podobnou nabídku bych rozhodně pečlivě zvážil. 2. Není zřejmé, že by ČNB udělala ve svých rozhodnutích nějakou závažnou chybu. Přitom je nutné zdůraznit, že kvalita měnové politiky v rozhodující míře závisí i na práci technického aparátu ČNB, který připravuje podklady pro rozhodování. 3. Měl jsem vždy důvěru ve schopnost České republiky provozovat vlastní měnovou politiku, a tudíž jsem pociťoval menší naléhavost co nejrychlejšího přijetí eura. Z čistě právního hlediska splníme podmínky jeho přijetí asi v letech 2009–10. Zda je optimální jeho zavedení v roce 2010, je obtížné říci, vposledku jde o politické rozhodnutí. Rozhodně by bylo špatné, kdybychom v roce 2010 nepřijali euro jen proto, že by byly rozpočtové schodky stále vysoké. 4. Úrokové sazby se nyní budou zvyšovat. Tento proces nastal již v řadě zemí v souvislosti se zrychlením globálního růstu a trvající vysoké ceny ropy ho mohou dále urychlit. 5. Transparentnost ČNB je nyní hodnocena velmi vysoce, ČNB se řadí na přední místo mezi centrálními bankami. Nedomnívám se, že by zveřejňování jmenovitého hlasování přineslo výraznější zvýšení transparentnosti a zkvalitnění měnové politiky. Nelze vyloučit jeho negativní důsledky na rozhodování členů bankovní rady. Pavel Řežábek (44), bývalý generální ředitel České konsolidační agentury. O této problematice odmítl s Respektem hovořit. Na dotaz, čím se nyní zabývá, odpověděl: „Sleduji na počítači měnové grafy. Měnová politika je zajímavá věc.“ FOTO ČTK

Jiří Weigl (46), vedoucí Kanceláře prezidenta republiky. 1. O pozici člena bankovní rady ČNB zájem nemám a neuvažuji o ní, nebudu se vyjadřovat k měnové politice, abych neživil spekulace o mém případném členství v této radě. FOTO ČTK

FOTO ČTK

Kamil Janáček (54), hlavní ekonom Komerční banky. 1. Nabídka členství v bankovní radě patří do úzkého okruhu nabídek, které se neodmítají. 2. Na rozdíl od Tošovského éry se dnes měnová politika zklidnila. V roce 1996–97 byla politika ČNB jedním z faktorů způsobujících recesi. Měnová politika by měla být přátelštější k hospodářskému růs-

tu, měla by být mírně expanzivní. ČNB se orientuje na silnou korunu, ale pro dokončující se transformaci ekonomiky je orientace na nízkou inflaci brzdou hospodářského růstu. Pokud chceme mít růst 4 % nelze mít inflaci 2 %, ale musí být například 3 %. 3. Euro bude reálně přijato po roce 2010. Pro ekonomiku dohánějící vyspělé země je lépe mít vlastní měnu, pak se snáze reaguje na šoky v ekonomice. Čeští občané by si měli uvědomit, že výhody měsíční dovolené s eurem budou znehodnoceny nevýhodami zbylých 11 měsíců domácího pomalého hospodářského růstu. 4. Nemyslím si, že poslední zvýšení úrokových sazeb bylo nutné teď, prozatím nevidím silné inflační tlaky. Navíc růst cen v posledních měsících byl z větší části způsoben daňovými změnami a na ně bezprostředně centrální banky normálně nereagují. 5. Otevřenost se zlepšila, máme ale velmi málo informací například o tom, na základě jakých informací se prudce změnila prognóza hospodářského růstu. Při hlasování není podstatné, jak kdo hlasoval, ale na základě čeho hlasoval.

FOTO ČTK

Miroslav Zámečník (42), ekonom, bývalý zástupce ČR ve Světové bance, v současné době pracuje jako konzultant na volné noze. 1. Otázka vychází z velmi romantického předpokladu, že mi to bude nabídnuto. Pochopitelně bych – jako každý – takovou nabídku zvážil. 2. ČNB si vedla celkem dobře v měnové oblasti, zcela nepochybně v posledních 5 letech, ale měla problémy v oblasti regulace. Například v případě IPB zasáhla pozdě. Nezbaví se spoluodpovědnosti za to, že se v Česku povedlo „vyrobit“ snad vůbec nejdražší bankovní krizi ve střední Evropě od konce války. A kdyby chtěl být člověk opravdu jedovatý, nezapomněl by připomenout, že rekonstrukce sídla banky stála skoro stejně jako zatopené metro. 3. Není dobré být tím posledním, kdo euro přijme. Nemusíme být první, máme horší ekonomiku než Estonsko, ale nemůžeme nebýt v eurozóně, když tam budou Slováci, Maďaři. Odhaduji, že přijmeme euro v roce 2009. 4. Úrokové sazby se budou zvedat, ale je třeba být opatrný. Jde hlavně o zdražení vstupů ze zahraničí, ne o domácí inflaci. 5. Transparence není nikdy dost, ale není to hlavní problém. ČNB není v tomto ohledu ani nejlepší, ani nejhorší. Byl bych pro zveřejňování jmenovitého hlasování v bankovní radě.

Pavel Kysilka (46), bývalý viceguvernér ČNB v letech 1993–99, nyní hlavní ekonom České spořitelny. 1. K tomu se nebudu vyjadřovat. 2. Centrální banka neudělala v posledních letech žádnou významnou chybu. Regulace navíc ztratila národní charakter naším vstupem do EU. 3. I kdybychom v dohledné době splnili všechna potřebná kritéria, nebylo by dobré tuto věc uspěchat. Poté, co vlády začnou provozovat zodpovědnější fiskální politiku, je dobré pomoci růstu znehodnocením měny a to lze jen u nezávislé měny. Do konce dekády převažují výhody samostatné měny, poté přijdou výhody eura. 4. V dlouhodobém výhledu nelze čekat snižování úrokových sazeb. Je otázka, zda inflační tlaky opravňují k jejich zvyšování a k jak vysokému. 5. ČNB je v měnové politice dostatečně transparentní. Pokud jde o zveřejňování jmenovitého hlasování, je to možná alternativa. Výhoda je, že členové bankovní rady musejí svá rozhodnutí umět zdůvodnit, a to může posílit jejich odpovědnost… Na druhou stranu by se mohli dostat pod tlak – když má někdo veřejně prezentovaný názor, nemůže jej potom pod vlivem diskuse tolik měnit. FOTO ČTK

FOTO ČTK

Robert Holman (51), vedoucí katedry makroekonomie Národohospodářské fakulty VŠE a poradce prezidenta. 1. Členství v bankovní radě mi nebylo nabídnuto, nebudu proto o tom spekulovat. 2. Česká národní banka zatím nebyla příliš úspěšná v politice inflačního cílování, protože systematicky podstřelovala stanovené inflační cíle. ČNB svou měnovou restrikcí v letech 1996–99 nerozvážně a zbytečně zastavila náš hospodářský růst a přivodila recesi. Ve stejném období také prudce zesílila regulaci bankovního sektoru, a způsobila mu tím vážné problémy. V tomto ohledu byla její politika extrémní. Centrální banka neměla přistoupit k tvrdé dezinflaci v zemi, kde dosud probíhaly transformační procesy. 3. Nevím, proč se nové země Evropské unie tolik snaží o rychlé přijetí eura. Vstup do eurozóny nepovažuji za žádnou výhodu, spíše naopak. Přijetím eura by česká ekonomika

ztratila pružnost, kterou jí dává volně pohyblivý kurz koruny. 4. Do roku 2000 byly úrokové sazby zbytečně vysoké a k jejich snižování docházelo se zpožděním. V posledních letech reaguje ČNB úrokovými sazbami adekvátně na vývoj makroekonomických veličin. 5. V otevřenosti ČNB nevidím problém, informace z bankovní rady jsou dostatečné. FOTO ČTK

V únoru 2005 vyprší mandát čtyřem ze sedmi členů bankovní rady České národní banky, včetně guvernéra Zdeňka Tůmy. Prezident Václav Klaus již ohlásil „nemalou obměnu“, podle jeho poradce Ladislava Jakla bude čas přemýšlet o konkrétních jménech zhruba za dva týdny. Respekt oslovil sedm potenciálních kandidátů pěti stejnými otázkami: 1. Máte zájem o členství v bankovní radě ČNB? 2. Jak hodnotíte dosavadní práci ČNB? 3. Kdy a proč by podle vás měla země přijmout euro? 4. Souhlasíte s názorem, že úrokové sazby bude v příštích letech zapotřebí zvyšovat? 5. Poskytuje ČNB veřejnosti dostatek informací? Měla by začít zveřejňovat, jak kdo v bankovní radě jmenovitě hlasoval?

MAREK HUDEMA

Amnestie pro bankéře Moravce Ztratily se doklady, majitel zkrachovalé Kreditní a průmyslové banky může klidně spát Historicky první tuzemský bankovní tunel zřejmě zůstane nepotrestán. Soudkyně Dana Pacholíková v minulých dnech už podruhé vrátila k došetření dvanáct let starý případ krachu Kreditní a průmyslové banky. Policie sice během desetiletého vyšetřování obvinila majitele banky Antonína Moravce z několika trestných činů se škodou v řádu stovek milionů, ale podle soudu bylo vyšetřování příliš odbyté. Navíc během mnohaletého putování se z policejního spisu ztratila řada dokumentů, bez nichž je odsouzení Moravce takřka nemožné.

Kde ty prachy jsou Příběh Kreditní a průmyslové banky se začal psát počátkem roku 1992. Tehdy bývalý českolipský stavbyvedoucí Antonín Moravec na dluh koupil EKO banku Kroměříž a přejmenoval ji na Kreditní a průmyslovou banku. Patřil k prominentním politikům KDU-ČSL a figuroval jako její krajský lídr v červnových volbách do Federálního shromáždění. Zaštítěný lidovci (půjčil jim hned po ovládnutí banky 20 milionů na volební kampaň v roce 1992) a Občanskou demokratickou aliancí (převzal její 52milionový dluh u dalších bank) hýřil smělými plány: Sliboval oživit bývalý vojenský prostor Ralsko, vystavět závod na zpracování umělých hmot, obří překladiště či spalovnu. Založil

zhruba dvě desítky firem, z nichž většina si vzala na tyto plány od banky úvěry. Ve skutečnosti ale firmy nevyvíjely žádnou činnost a peníze zmizely v nenávratnu. Banka během roku a půl rozpůjčovala 3,6 miliardy korun – nejméně třetina přitom šla na vrub Moravcových firem. V září 1993 byla na banku uvalena nucená správa a při kontrole se zjistilo, že v bance panovaly neuvěřitelné pořádky: několik firem bylo vedeno jako dlužník, ale úvěry k nim nikdy nedorazily a zmizely neznámo kde. Loni v listopadu pak napodruhé doputovala k soudu obžaloba, která se skládá ze tří bodů: Podle prvního si Moravcova firma Amex, vlastník Kreditní a průmyslové banky, vzala v jeden den – 29. listopadu 1992 – tři úvěry v celkové výši 192 milionů korun na několik konkrétních investičních projektů (mimo jiné stavbu překladiště či tiskárny). Místo nich však splatila staré dluhy jiných Moravcových firem, a proto je exbankéř stíhán pro podvod. Druhý bod obžaloby – podvod a porušování povinnosti při správě cizího majetku – je za fiktivní navýšení základního jmění banky prostřednictvím firmy Amex. Při třetím činu – poškozování věřitele – byla postižena Československá obchodní banka. Ta Moravcovi půjčila 110 milionů na koupi stáčírny kyselky Ida. Moravec však stáčírnu, která byla zárukou za

úvěr, převedl na svoji manželku a ta pak dál na další firmy. Policie nechala vypracovat k případu znalecký posudek. Ten se však zabývá jen objasněním tří výše zmíněných úvěrů pro firmu Amex ve výši necelých 200 milionů Kč. Z banky přitom zmizely více než 3 miliardy korun, z toho přes 1 miliardu šlo firmám okolo Moravce. Kam šly další vylákané peníze, policie vůbec nechtěla vědět. Proč je posudek takto omezen, není možné zjistit (na ostatní body obžaloby nebyl vypracován vůbec). Na případu se v průběhu deseti let vystřídala desítka policistů a pět státních zástupců. Vyšetřovatelé již buď u policie nejsou, nebo si nic nepamatují. „Nevím, já dodělával jen minimum věcí podle pokynů svého předchůdce,“ krčí rameny policejní rada Pavel Bureš z pražské Služby kriminální policie a vyšetřování, který má případ na stole poslední tři roky. Kriminalista, který na případu zpočátku pracoval a nepřeje si být jmenován, však tvrdí, že důkazů o tom, kam peníze putovaly, bylo dost. „Byly tam i prokázané toky některým politickým stranám,“ říká s tím, že šlo i o další peníze než jen známé půjčky alianci a lidovcům. „Ve spise nic takového není,“ konstatuje Bureš. Vysvětlení je jednoduché: V průběhu let se podstatná část spisu, která právě dokumentovala převody peněz, prostě ztratila – policie to tutlá a neví o tom

ani inspekce ministra vnitra či státní zastupitelství. Respekt na podezření upozornil již loni a nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová slíbila, že případ prošetří. Jak to dopadlo? „Spis je podle nás v pořádku,“ říká její mluvčí Pavel Macur. Doklady o tom, že o pořádku moc nejde mluvit, přitom jsou: Například předávací protokol z roku 1995, kdy si policie odvážela část účetnictví Amexu. Když je chtěl konkurzní správce Amexu Vladimír Komeda po pěti letech zpět, aby mohl ukončit konkurz, policie mu odpověděla, že ve spise již nejsou. To, že některé materiály chybí, potvrzuje i Burešův předchůdce Karel Kuchařík. „Když jsem spis v roce 1999 přebíral, upozorňoval jsem na to své nadřízené,“ říká Kuchařík, který na případu již nepracuje. Šéf pražských kriminalistů a jeho tehdejší nadřízený Milan Křenek však tvrdí, že o ničem takovém neví, a stejně tak ani jeho zástupce Miloslav Kocán, který přitom na spisu dělal těsně před Kuchaříkem a kvůli povýšení mu jej předal. „Já ale dělal jen malou část. A že by něco chybělo, si již nepamatuji,“ říká.

Znalec, nebo svědek? Je tu ale ještě jeden vážný problém. Znalec Vladimír Komeda, který vypracovával v případu posudek, je zároveň konkurzní správce společnosti

Amex a dalších dvou Moravcových firem. „Policii jsem na to tehdy upozorňoval, ale ta říkala, že to nevadí,“ říká Komeda. „Účetnictví je dané, tam jen těžko můžete něco ovlivnit,“ nevidí střet zájmů znalce a správce šéf pražských detektivů Křenek. Soudkyně Dana Pacholíková, která případ dostala na stůl, je však jiného názoru: „Zpochybňuje to věrohodnost a nezávislost posudku. Nemůžu stejného člověka vyslýchat jednou jako svědka a podruhé jako nezávislého znalce.“ Za pravdu jí dal i Vrchní soud. Soudkyni ovšem chybí také zmapování toků peněz při navyšování jmění banky, a proto požaduje vypracování nových posudků. Případ je tedy znovu v bodě nula, přičemž získat nové posudky bude po ztrátě účetních dokladů už jen velmi obtížné. Sám Moravec doma, v otřískaném paneláku na okraji České Lípy, není k zastižení a na vzkazy nereaguje. Nelze se s ním spojit ani na ústecké Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně, kde přednáší o podnikání (na škole jsou ještě prázdniny, semestr začne v říjnu). Sehnat lze pouze jeho obhájce a stranického kolegu z KDU-ČSL Oldřicha Choděru. „Vždyť to, co dělal, bylo běžné, dělali to tak všichni. Banky se přece zakládaly proto, aby hlavně akcionáři měli přístup k penězům,“ říká právník. MAREK POKORNÝ

RESPEKT / 37

EKONOMIKA

/9

Přehřátý lidský kapitál Současné pohrdání vědou a výzkumem nás bude pěkně mrzet

Je každoroční odmítnutí polovičky uchazečů o VŠ ekonomicky správné rozhodnutí? Nebo tento přístup snižuje ekonomický růst? Vždyť ačkoli v průběhu posledních let došlo k řádově zdvojnásobení počtu studentů zapsaných na vysoké školy, zůstává zatím ČR na úplném chvostu EU v zastoupení obyvatel s vysokoškolským diplomem v mladé populaci (25–34 let). Přitom nové technologie a změny v organizaci práce vedou ve vyspělém světě ke zvyšování relativní poptávky po vysoce kvalifikovaných pracovních silách.

Návratnost vzdělání Základním měřítkem odrážejícím poměr relativní nabídky a poptávky po

kvalifikovaných pracovních silách je rozdíl mezd mezi vysokoškoláky a těmi se středoškolskými diplomy. Jak vyplývá z dat ministerstva práce a sociálních věcí, jsou průměrné mzdy vysokoškoláků ve středním věku řádově dvojnásobné oproti hodinovým mzdám středoškoláků s maturitou. Vysokoškolský diplom se tedy vyplatí. Propad mezd s nižším vzděláním navíc pokračuje dál, takže učňovský list bez maturity znamená v průměru o třetinu nižší hodinové výdělky oproti maturantům. Podobné rozdíly existují nejenom na úrovni celé ekonomiky, ale i uvnitř odvětví, regionů a firem. V mezinárodním srovnání jsou navíc naše platové rozdíly podle vzdělání vysoké, což naznačuje, že trh práce „přeplácí“ vyso-

koškoláky, kterých je relativní nedostatek. Vzdělání samozřejmě neurčuje jen mzdy, ale i schopnost najít práci. Z výběrových šetření pracovních sil za poslední roky vyplývá, že pravděpodobnost, že bude vysokoškolák nezaměstnaný, je čtyřikrát menší, než že bez práce bude někdo s učňovským listem, a dvaapůlkrát menší než u maturantů. Toto jednoduché pravidlo má za následek i obrovské rozdíly v nezaměstnanosti mezi okresy. Celá polovička těchto rozdílů se dá vysvětlit vzdělanostní strukturou obyvatelstva. Struktura vzdělání přitom není špatná jen u starší populace, ale problémy jsou i ve věkové skupině 15–24, která má u nás dokonce vyšší míru nezaměstnanosti než v zemích evropské patnáctky. Hlavní argument oponentů rozšiřování vysokoškolského vzdělání je, že ti, kteří se na výběrové školy nedostanou, na studium prostě „nemají“. Opravdu asi nemá smysl snažit se donekonečna rozšiřovat nejvýběrovější programy s vysokou vědeckou úrovní vyučujících. Otázkou ale je, zda se vyplatí rozšíření méně náročných forem vysokoškolského vzdělání. Pro tento krok existují tři pádné argumenty: Za prvé vyšší vzdělání populace posílí mezinárodní konkurenceschopnost ČR v globální ekonomice. Za druhé podle empirických dat i „dodateční“ vysokoškoláci mají vysoké výdělky, o které by bez vzdělání přišli. A nakonec argument snad nejpádnější: ačkoli by větší počet vysokoškoláků v daném místě měl podle elementární ekonomické logiky vést k jejich relativnímu přebytku vzhledem k potřebám ekonomiky a tím k poklesu platových rozdílů podle

vzdělání, data svědčí o pravém opaku. Nově vyvinuté ekonomické teorie totiž mluví o důležitosti interakcí vzdělaných pracovníků pro vysokou produktivitu práce.

Proč žít ve městě s vysokou školou

vzdělanostní mzdové rozdíly větší. Čím více vysokoškoláků v daném místě, tím více rostou jejich platy nejen oproti méně vzdělaným, ale i oproti vysokoškolákům v „zaostalejších“ lokalitách.

Pohled do budoucnosti

V rámci ČR existují velké regionální rozdíly v zastoupení vysokoškoláků. Zatímco třeba v okrese Hradec Králové má vysokoškolský diplom 11 % populace, v okrese Sokolov jsou to jen 4 %. Navíc dochází k tomu, že okresy, které už na začátku transformace měly relativně hodně vzdělaných pracovních sil, si v tomto směru v průběhu 90. let ještě polepšily. Ekonomické teorie komplementarity lidského kapitálu pak mluví o tom, že produktivita dané skupiny pracovníků roste nejen vzhledem ke vzdělání každého z nich, ale také vzhledem k průměrnému vzdělání celé skupiny. Identické dvojče s VŠ diplomem pracující v místě, kde je hodně vysokoškoláků, tak bude produktivnější než stejně vzdělaný sourozenec pracující s méně vzdělanými lidmi. Tyto teorie předpovídají, že platové rozdíly podle vzdělání budou vyšší tam, kde je vysokoškoláků více, a tam, kde jich přibývá, zatímco standardní úvaha na základě relativní poptávky a nabídky by vedla k opačnému závěru. Srovnání okresů ČR mezi roky 1991 a 2001 nasvědčuje dominanci novějších teorií: okresy s vyšším zastoupením vysokoškoláků a vyšším nárůstem zastoupení vysokoškoláků v poslední dekádě dnes mají

Ekonomický výzkum dochází k závěru, že pozitivní efekt zvýšení vzdělání je opravdu kvantitativně významný. Z mezinárodních srovnání a z chování našeho trhu práce se dá vyvodit, že velká část našich odmítnutých uchazečů o VŠ vzdělání bude mít celý život zbytečně nízké příjmy, což povede i k nižšímu ekonomickému růstu celé země. Tento problém bude se změnami technologií, prohlubující se globalizací a rostoucí mzdovou hladinou u nás zřejmě stále naléhavější a ovlivní i investice v ČR. Ačkoli je totiž většina zahraničních investic motivována přístupem na regionální trh a nejen lacinou pracovní silou, je téměř jisté, že zvyšující se mzdy povedou ke stěhování mnoha montážních hal dále na východ. V Česku zůstanou spíše vývojová centra, která budou záviset na dostatečném počtu a kvalitě vzdělaných lidí. Přehřátý trh práce, na kterém se podniky přetahují o kvalifikované pracovní síly, ale v budoucnu může vést k odsunu těchto center do jiných zemí. Představa, že vysokoškoláků je dostatek, a současná nedostatečná vládní podpora vzdělání a výzkumu nás všechny tedy jednou bude nejspíš pěkně mrzet. Zvláště pak ty bez kvalitního vzdělání. Š T Ě PÁ N J U R A J D A

T Ř I K R ÁT N A O K R A J

Česku klesl rating, Conrad Black krade a lišák Škromach Kdy bude mít Česko vyrovnaný rozpočet? Asi nikdy, usoudil v on-line rozhovoru se čtenáři iDnes vicepremiér pro ekonomiku Martin Jahn. Už delší dobu máme podezření, že „realismus a pragmatičnost“ pana Jahna je spíš fatalismus a flegmatičnost. Co nemůže změnit, tím se netrápí, takže schodek rozpočtu napřesrok bude 94 miliard korun. Zatímco vicepremiér vysvětloval, co všechno nejde, agentuře Standard & Poor’s došla trpělivost a snížila rating České republiky z A+ na A. Je to první varování: agentura upozorňuje investory, že zdejší vláda není schopna či ochotna zastavit zadlužování. Pokud si od této chvíle bude Česko půjčovat v zahraničí, bude to za mírně vyšší úrok než do-

sud. Jistě, i A je hezká známka – lepší jen má Slovinsko (AA), stejnou jako my Maďarsko, o stupeň níž jsou Estonci, Litevci, Lotyši, Poláci a Slováci (A-). Jenže ten trend: Česko klesá, vzhůru jdou země s jednoduchými a nízkými daněmi. Jahn v rozhovoru radí vyčkat, jaký dopad bude mít slovenská „rovná daň“ 19 % na tamní rozpočet. To asi nečte slovenské noviny. Ministr financí Ivan Mikloš ohlásil už za první půlrok neplánovaně vysoké příjmy. Slováci podle něj zkrotí rozpočtové schodky do roku 2007. ••• Kanadský multimilionář Conrad Black si žil nad poměry a nestřídmost nemají editoři Wall Street Jour-

nalu rádi. V úterním i středečním vydání je to hlavní zpráva dne: sedm let bezostyšně používal kasu svého tiskového koncernu Hollinger jako vlastní peněženku. Conrad Black kdysi obratně a surově využil ochranářské kanadské zákony, které brání vstupu cizích investorů do domácích médií, takže se stal v zemi téměř monopolistou. Odtud řídil další podnikatelskou expanzi – do impéria Hollinger dnes patří například Chicago Sun-Times, Jerusalem Post a donedávna i Daily Telegraph. V posledních letech ale menšinoví akcionáři reptali proti Blackovu hospodaření, až loni na podzim odstoupil z ředitelské funkce. Nové vedení Hollingeru nechalo udělat hloubkovou revizi. V úterý byla 513stránková zpráva

zveřejněna. Kontroloři píší, že Black si v rámci podnikové „kleptokracie“ nechal proplácet snad úplně všechno. Nové vybavení svého rolls-roycu (90 000 dolarů), narozeninový večírek své manželky v newyorské restauraci (42 870 dolarů), „letní nápoje“ (24 950 dolarů), lístky do opery (2785 dolarů), kabelky (2463 dolarů). Zpráva též žasne, co celou dobu dělala správní rada, kde seděl mj. Henry Kissinger. Poučení: i Kanaďané kradou. Na rozdíl od Česka ale teď akcionáři Blacka svléknou, pomažou dehtem a vyválejí v peří – nebo aspoň pořádně zažalují. ••• Má cenu psát o dalším výroku Zdeňka Škromacha? Nelze odolat. Když

centrální banka – podle očekávání – nedávno zvýšila úrokové sazby, ekonomičtí ministři ji – rovněž podle očekávání – kritizovali, že je to předčasné, zdražením úvěrů zbrzdí růst atd. („Vláda v průběhu srpna opakovaně jemně naznačovala názor a očekávala, že jej centrální banka vezme při svém rozhodování v úvahu,“ psal ve své tiskové zprávě ministr průmyslu Milan Urban.) Ne tak ministr práce. V BBC zaskočil moderátora spokojeným souhlasem – aspoň budou mít občané vyšší úroky na vkladních knížkách. Takže čím víc teď bude ČNB zvedat sazby, tím víc se bude Škromach radovat. Dokud mu to nějaký ekonom nevysvětlí. – TN –, – MH –

inzerce

HaFdivadlo dětské divadlo HaFstudia hledá zájemce o herectví, zpěv, pohyb, scénografii, divadlo, ve věku od 10 do 20 let.

➺

hrajeme 1 × měsíčně v sobotu v Malostranské besedě, nepravidelně vystupujeme i na jiných místech (v rámci divadelních přehlídek, festivalů, nebo představení pro domovy dětí, důchodců...). Zkoušky 1 × týdně. Informace a přihlášky: Praha 1, Široká 6, tel.: 222 313 278, 603 181 001, e-mail:[email protected], www.hafstudio.cz

Chcete studovat současně PRÁVO A EKONOMIKU ? Jediná škola v ČR nabízí 3leté bakalářské studium v programu

EKONOMIKA A INSOLVENCE obor KRIZOVÝ MANAGEMENT ●

RAŠÍNOVA VYSOKÁ ŠKOLA Hudcova 78, 612 00 Brno Tel.: 541 632 517, 541 241 624 e-mail: [email protected] www.ravys.cz

10 /

ZAHRANIČÍ

6.–12. 9. 2004

Ruce pryč od vrchního velitele

Muži, ženy, veteráni i Harry Potter – všichni jsme pro Bushe.

Nikoli náhodou si Republikánská strana vybrala New York za místo svého konventu. Teroristický útok z 11. září, které toto město zažilo před třemi lety, se stal událostí, která definovala první volební prezidentské období George W. Bushe. Následná válka proti terorismu dodnes jednoznačně ovlivňuje vše, co současná administrativa činí. A protože voliči se teroristů obávají, je nutné je přesvědčit, že právě

současný prezident dokáže zajistit bezpečnost Ameriky.

Dva loajální, jeden přeběhlík Zatímco venku duněly demonstrace, v jednacím sále jeden řečník za druhým připomínal, že to byl právě George W. Bush, kdo odhodlaně odpověděl na útoky al-Káidy i bezpečnostní rizika, která představovalo setrvá-

ní Saddáma Husajna u moci. Smutné datum 11. září 2001 se nejvíce připomínalo první pondělní večer, kdy hlavními řečníky večera byli oblíbený bývalý newyorský starosta Rudolph Giuliani a senátor John McCain, hrdina z války ve Vietnamu. Oba dva patří k umírněnému křídlu Republikánské strany – o to více měla jejich poselství a otevřená podpora Bushovi zapůsobit na celou Ameriku. Giuliani připomněl přílet prezidenta do New Yorku třetí den po teroristických útocích a dnes už slavný proslov k požárníkům a záchranářům přímo na sutinách Světového obchodního centra. Bývalý Bushův sok z republikánských primárek v roce 2000 McCain, o kterém se dokonce na jaře v americkém tisku spekulovalo, že mu John Kerry nabízí pozici viceprezidentského kandidáta, jednoznačně podpořil americké ozbrojené síly v Iráku a současného prezidenta jako jejich vrchního velitele. Někteří řečníci šli ještě dále a směle tvrdili, že kdo nepodporuje současného prezidenta, není vlastenec. Chvála kandidáta vlastní strany byla jako tradičně doplňována kritikou oponenta. Jako nejtvrdší kritik se však překvapivě ukázal senátor za Demokratickou stranu ze státu Georgia Zell Miller, který přednesl hlavní programový projev sjezdu. Tento jižanský senátor přitom na stejném pódiu v Madison Square Garden pronesl před 12 lety podobnou řeč na konventu demokratů, který výrazným způsobem pomohl Billu Clintonovi na cestě do Bílého domu a přispěl k porážce otce současného prezidenta. Miller v poslední době hlasuje v Senátu spíše s republikány a ve svém vystoupení bezprecedentním způsobem kritizoval svou vlastní stranu. „Ve chvílích, kdy mladí Američané umírají v iráckém písku a v afghánských horách, náš národ je rozdělován a oslabován kvůli posedlosti mé vlastní strany sesadit našeho vrchního velitele.“

Kerry se mýlí

prezidenta Reagana či proti válce v Zálivu v roce 1991 … senátor s jedním hlasem se může mýlit klidně 20 let bez důsledků, ale Amerika potřebuje prezidenta, na něhož se může spolehnout, že se rozhodne správně.“ Bushovo vystoupení se v mnohém podobalo tradiční Zprávě o stavu Unie. Ve svém projevu se prezident soustředil na hlavní téma celého konventu – otázky národní bezpečnosti – ale nezapomněl ani na vnitropolitická témata (daně, ekonomika, školství). Mezi plány na další čtyři roky se věnoval hlavně ekonomice, například částečné privatizaci penzijního systému. Zamýšlené poselství bylo zřejmé: toto je muž jako stvořený pro prezidentský úřad. Kritika Johna Kerryho byla v průběhu republikánského jednání tak častá a ostrá, že někteří komentátoři nazvali tento konvent „naštvaným sjezdem“, jehož cílem nebylo oslovit nerozhodnuté voliče, ale

nabudit vlastní stranickou základnu. Právě volební účast věrných může totiž rozhodnout o příštím americkém prezidentovi. Z hlavních řečníků se jen kalifornský guvernér Arnold Schwarzenegger zaměřil více na vyzvedávání předností Republikánské strany než na kritiku demokratického kandidáta. Už první průzkumy veřejného mínění ukazují, že útočná taktika republikánům vychází, a pokud si John Kerry rychle nenavleče boxerské rukavice, může prohrát své prezidentské šance právě v těchto dnech. Ani prezident Bush si však nemůže být svou pozicí úplně jistý – jeho popularita u americké veřejnosti se pohybuje jen okolo 50 %. Do voleb zbývají ještě dva měsíce – nejistá situace v Iráku i tři televizní debaty mohou vše zase otočit. M I C H A L S E D L Á Č E K , New York Autor je novinář.

Kde se vede volební bitva M A PA R E S P E K T

FOTO RNC – NYC 2004

Bojovný republikánský konvent pomohl Georgi Bushovi v průzkumech

Státy de facto rozhodnuté hlasovat pro demokraty Státy ještě nerozhodnuté, ale inklinující spíše k demokratům Státy de facto rozhodnuté hlasovat pro republikány Státy ještě nerozhodnuté, ale inklinující spíše k republikánům

Útoky na Johna Kerryho nebraly po celý sjezd konce a právě jeho postoj v oblasti národní bezpečnosti se stal hlavním terčem republikánů. Viceprezident Dick Cheney v hlavním projevu středečního večera poukázal na některá Kerryho hlasování v americkém Senátu. „Znovu a znovu se John Kerry mýlil při hlasování o bezpečnostních otázkách … byl proti hlavním obranným iniciativám

O konečném výsledku voleb bude rozhodovat několik států, kde je kampaň nejostřejší a průzkumy veřejného mínění nejtěsnější. Klíčové státy pro volby jsou letos Florida, Michigan, Missouri, Ohio, Pensylvánie, Wisconsin, Nevada, New Hampshire a Západní Virginie. Podle nedávné předpovědi

jednoho z nejznámějších amerických politologů Larryho Sabata to vypadá na těsné vítězství Johna Kerryho v poměru 274 : 264 volitelských hlasů. PAV E L O R Á L E K Autor studuje politologii na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Slobodan opět v záři reflektorů Bývalý srbský vůdce zahájil v Haagu svou obhajobu Po 150 dnech, kdy si připravoval obranu, předstoupil Slobodan Milošević opět před mezinárodní soudní tribunál v Haagu, kde se zodpovídá ze zločinů, spáchaných během válek v Chorvatsku, Bosně a Kosovu. Ve čtyřhodinovém projevu zopakoval někdejší srbský vůdce obvyklé fráze o spiknutí Německa, Vatikánu a USA proti Jugoslávii a nelegitimnosti procesu. I nadále se hodlá hájit sám – odmítl dva právníky, které mu soud přidělil za účelem urychlit tři roky se táhnoucí proces. Vyšetření několika kardiologů totiž prokázalo, že obžalovanému stoupá tlak vždy, když je vystaven stresu. Jelikož to je v soudní síni prakticky neustále, hrozilo, že se kauzu podaří uzavřít až daleko za plánovaným říjnem 2005.

Pojmenovat zločin Málokterý proces je tak reflektován jako tento. U Srbů nebudí největší emoce osud někdejšího prezidenta, ale pojmenování zločinů. Aby byl totiž

Milošević usvědčen ze zločinů proti lidskosti, válečných zločinů či genocidy (z těchto tří bodů je Milošević obviňován), musí obžaloba nejprve dokázat, že se skutečně udály. A to v Srbsku, kde v době Miloševićova vydání do Haagu v roce 2001 více jak polovina občanů nedokázala uvést ani jeden(!) zločin, spáchaný srbskými ozbrojenými silami na území bývalé Jugoslávie, neradi slyší. Přímé důkazy, že by Milošević chtěl spáchat genocidu bosenských Muslimů, samozřejmě chybějí. Srbský prezident nebyl tak prostořeký jako šílený psychiatr Radovan Karadžić, který veřejně v bosenském parlamentu varoval, že „muslimský národ přestane existovat“, a do telefonu mluvil o tom, že „Sarajevo je kotel, ve kterém zemře 300 000 muslimů“. Zato v případě Kosova svědčí dokonce i západní vyjednavači (generálové Klaus Naumann a Wesley Clark), jak před nimi Milošević, patrně ve své slabší chvilce, rozvažoval o nezbytnosti zmenšení populace Albánců sty-

lem „shromáždíme je a pobijeme“. Důkazní váhu však mají spíše výpovědi svědků srbských zločinů v Kosovu. Některé z nich dokázal Milošević zpochybnit, především, když kosovští venkované tvrdili, že v jejich okolí nepůsobili muži z povstalecké Kosovské osvobozenecké armády. Nedokázal ale zpochybnit celkovou váhu svědectví o systematickém násilí, podepřené výpověďmi obětí, pachatelů (srbských vojáků a důstojníků), zahraničních činitelů, kteří Miloševiće opakovaně upozorňovali a varovali, i objemných zpráv Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Vzhledem k systematičnosti a časové i prostorové souslednosti je jasné, že kampaň musela být organizována a koordinována na nejvyšších místech. A na vrcholu pyramidy moci stál v Srbsku Milošević. A nejen v Srbsku.

Stačilo jedno slovo Obžaloba poměrně přesvědčivě dokázala, že Milošević byl tím, kdo

měl plnou kontrolu i nad chorvatskými a bosenskými Srby, a že je tudíž přinejmenším spoluodpovědný za zločiny, které jejich síly spáchaly. Slobodan Milošević se brání především tím, že v době chorvatské a bosenské války (1992–95) byl prezidentem Srbska. S tím, co se dělo v sousední Bosně a Hercegovině a Chorvatsku, neměl prý nic společného a tamní srbské vzbouřence nekontroloval. Naneštěstí pro něj existuje dostatek důkazů o opaku. Předseda předsednictva Jugoslávie z roku 1991 Borislav Jović v Haagu například uvedl: „Více než desetiletí byl Milošević v Srbsku absolutní autoritou, kontroloval chorvatské Srby a dávno před vypuknutím války (v Bosně) kul plány s Radovanem Karadžićem.“ A prezident Svazové republiky Jugoslávie v letech 1993–97 Zoran Lilić si postěžoval: „Za mnou nikdo nechodil. Všechno bylo v rukou pana Miloševiće a mezinárodní společenství to přijalo.“

Vojenské dokumenty, odposlechnuté hovory, výpovědi svědků, ti všichni potvrzují, že Milošević bosenské a chorvatské Srby kontroloval, zásoboval a financoval. I velitel bosensko-srbské armády Ratko Mladić si v roce 1995 pochvaloval, že dodávky ze Srbska pokrývají 90 % potřeb jeho vojsk. Bylo to ve stejném roce, kdy jeho muži postříleli 7000 muslimských zajatců ve Srebrenici. Neudělal to Milošević. Ale stačilo jedno jediné slovo a 7000 životů mohlo být zachráněno. Stačilo zastavit dodávky Mladićovi a obléhání Sarajeva by během několika týdnů skončilo. Střípek po střípku tak vyvstával obraz bezohledného, mocichtivého jedince. Šachisty, který místo s figurkami a políčky hraje s lidmi a územími, a přitom o sobě tvrdí, že „je všeobecně známo, že veškeré moje úsilí bylo namířeno k dosažení míru – to přece nemůže nikdo zpochybnit“. M ATYÁ Š Z R N O

RESPEKT / 37

ZAHRANIČÍ

/ 11

Mrtvé duše odvolily FOTO PROFIMEDIA.CZ / AFP

Nový čečenský prezident čelí starým problémům

Mrtvé duše

Vláda zákona, ochrana národa, mír a rozkvět republiky – to slibuje Alu Alchanov.

Volby v Čečensku, uskutečněné minulou neděli, proběhly zcela podle představ Kremlu. Proruský kandidát, čečenský ministr vnitra Alu Alchanov s převahou zvítězil. Nic jiného se ostatně ani nečekalo – pod procedurálními záminkami byl z předvolebního klání odstraněn jediný skutečný soupeř – moskevský byznysmen čečenského původu Malik Sajdullajev. Co se ovšem dělo před a po volbách, se už kremelskému scénáři vymklo.

Čečenizace války Nejdříve dostala značný úder pracně budovaná politika „čečenizace“ války (tedy snaha o přenos ozbrojeného konfliktu z roviny rusko-čečenské na čečensko-čečenskou). Při teroristickém útoku, uskutečněném v cent-

ru Grozného 9. května, zahynul proruský prezident Čečenské republiky Achmat Kadyrov. Tohoto někdejšího hlavního muftího Čečenska jmenoval v červnu 2000 hlavou republikové administrativy ruský prezident Vladimir Putin. Kadyrov sice během první rusko-čečenské války (1994–96) vyhlásil Rusku džihád, ale potom se kvůli vážným neshodám v táboře separatistů přidal k Moskvě. Mimo jiné, aby se vyrovnal se svými odvěkými nepřáteli – vahhábity (přívrženci radikálního učení v rámci islámu), jejichž vliv v republice stále sílil. Skutečnost, že mezi Kadyrovem a řadou vlivných vahhábitů platila krevní msta, zcela vylučovala možnost, že by v případě eventuální konfrontace s Ruskem opětovně změnil politickou orientaci a vrátil se zpátky k separatistům…

nující v čečenské společnosti, zajistily, že se konflikt skutečně zčásti transformoval do vnitročečenské podoby – mužští příbuzní Čečenců, kteří padli kadyrovcům za oběť, se musí pomstít buď na milicionářích samotných, nebo na jejich mužských příbuzných z otcovy strany. Achmat Kadyrov byl charizmatickým vůdcem, obávaným a uctívaným mezi částí obyvatelstva, jehož autorita jakžtakž zabezpečovala fungování republikových orgánů. Některé bývalé polní velitele a jejich družiny udržoval v čečenských milicích pouze on, protože jim dovedl zajistit imunitu ze strany federálních bezpečnostních orgánů. Po jeho smrti bylo klíčovým úkolem zachránit výdobytky „čečenizace“, tedy za současných okolností zajistit mocenskou kontinuitu v republice. Podle čečenského politologa Timura Muzajeva se „na osobě Alu Alchanova shodly zájmy Kremlu, který usiluje o zakonzervování stávající situace v republice (ani mír, ani válka) a zájmy vládnoucí špičky, jejímž hlavním cílem je přetrvat u moci, navíc si udržet a upevnit kontrolu nad hlavními finančními toky v Čečensku“.

Jmenování někdejšího významného účastníka protiruského odboje a uznávaného duchovního hlavou republiky mělo podle plánů Kremlu vnést rozkol do řad separatistů, dodat loutkové administrativě potřebné vážnosti a především formou vytváření proruských milicí snést část břemene bojů z ruských federálních vojsk. Pro příslušníky těchto jednotek, tzv. kadyrovce, to však spíše znamenalo, že dostali zelenou pro vyrovnání účtů s těmi svými krajany, s nimiž se stačili znepřátelit v období de facto nezávislosti (1996–99). Během posledních několika let se kadyrovci přidali k ruským kolegům a podíleli se na únosech, týráních a vraždách tisíců mladých Čečenců, podezřívaných z účasti v odbojovém hnutí nebo ze sympatií vůči němu. Zákony krevní msty a kolektivní odpovědnosti, pa-

Když bylo o Alchanovově kandidatuře nakonec rozhodnuto, Moskva uplatnila již vyzkoušené „volební mechanismy“. Skuteční protivníci byli z předvolebního klání vyloučeni a dalším byla určena role statistů – jejich „předvolební kampaň“ se omezila na pár vesnic či městských čtvrtí, v nichž měli volební štáby. Volební kampaň kremelského chráněnce je svým rozsahem zcela převálcovala – Alchanova přijel osobně podpořit sám Putin, jeho proslovy v televizi zněly ve dne v noci, média neustále referovala o jeho ambiciózních plánech na rekonstrukci republiky. Opakovaně zazněly i sliby o odchodu ruských vojsk, což je většinou Čečenců chápáno jako skutečný a nezbytný předpoklad mírového života. Nejdůležitějším mechanismem ale bylo, že Kreml opětovně využil

potenciálu „mrtvých duší“. Stejně jako při minulých volbách, „hlasovali“ i ti lidé, kteří v republice již dávno nežijí, respektive kteří nežijí vůbec. Podle oficiálních údajů totiž tvoří obyvatelstvo republiky více než milion lidí, tedy přibližně tolik, kolik jich zde žilo před začátkem první války. Reálný počet je však kolem 600 000. Uvěříme-li ruským statistikám, pak bychom měli připustit, že během dvou válek nedošlo v Čečensku k žádným ztrátám na lidským životech (nejoptimističtější počet obětí se přitom odhaduje na 120 000), žádní obyvatelé území republiky během dvou devastujících válek neopustili, a navíc do válkami a anarchií zmítané země „imigrovalo“ minimálně 200 000 osob. Dalším teoretickým vysvětlením by mohlo být, že během války došlo k nevídanému demografickému boomu… Aby toho nebylo málo, voleb se zúčastnily i tisíce ruských vojáků, dislokovaných v republice. Celková situace má do proklamované stabilizace velmi daleko. Nadchnuti úspěšným skoncováním s předním „zrádcem čečenského národa“ – Achmatem Kadyrovem – vystupňovali separatisté diverzně-teroristické aktivity jak na území Čečenska, tak mimo něj. Během letních měsíců tak došlo k soustředěným útokům na ingušskou metropoli Nazraň a Groznyj, jichž se zúčastnily stovky ozbrojenců. Zvláštní aktivizaci zaznamenala sebevražedná komanda, která se podílela na teroristických útocích v Moskvě a nejnověji v severoosetském městě Beslan. Nadějný příslib jednat s Aslanem Maschadovem, podle povstalců jediným legálním prezidentem, Alchanov záhy dementoval. „Nikdy jsem netvrdil, že je nutné jednat s Aslanem Maschadovem,“ prohlásil nově zvolený čečenský prezident. A pokračuje: „Maschadov má jedinou šanci – omluvit se čečenskému lidu, který vehnal do války, a vydat se soudu.“ EMIL SOULEIMANOV Autor působí v Institutu politologických studií FSV UK v Praze. inzerce

Tři muži v Soči Na čem se dohodli ruský a francouzský prezident s německým kancléřem Prosluněné černomořské letovisko Soči se stalo místem v pořadí již třetí schůzky mezi představiteli Ruska, Německa a Francie. Trojku evropských mocností svedla dohromady loňská krize mezinárodních vztahů, kdy se všichni tři obrátili proti americké invazi do Iráku.

Hlavní je stabilita Vzájemnému sbližování – zejména německo-ruskému – nahrávají nejen politické, ale i symbolické faktory: „ruský Němec“, jak někdy v Moskvě přezdívají Putina, konverzuje s kancléřem Schröderem dobrou němčinou (kterou se naučil coby agent KGB v Německu). Schröder zase učinil osobní vstřícný krok k Rusku, když adoptoval tříleté děvčátko původem z Putinova rodného Sankt Petěrburgu. Co ovšem znamenají tyto nové vazby pro mezinárodní politiku? Vladimir Putin byl považován od svého nástupu za symbol politické a hospodářské stabilizace Ruska. Po 11. září 2001 stoupla jeho hvězda také na mezinárodním poli: Rusko se stalo nejen slovně, ale i praktickou politikou spojencem Západu v boji proti terorismu – a získalo novou mezinárodní prestiž a váhu. Stabilní a spolupracující Rusko je natolik důležité, že Západ více méně přestal klást kritické otázky ohledně demokratických standardů

v zemi, nezávislosti médií či způsobu řešení války v Čečensku. Gerhard Schröder a Jacques Chirac byli v souvislosti se schůzkou doma vyzýváni, aby kriticky diskutovali právě o Čečensku. Převážila ovšem solidarita a vzájemná podpora tří ohrožených mužů. Všichni potřebovali chvíli souznění a jednoty více než jindy. Jacques Chirac přiletěl do Soči se zpožděním, protože hledal řešení únosu dvou francouzských novinářů v Iráku. Prezident Putin musel přiznat teroristické pozadí dvojí letecké katastrofy a to ještě netušil, jak tragické chvíle jej čekají s počátkem školního roku v osetském městě Beslan, kde teroristé obsadili školu plnou dětí. A Gerhard Schröder má, zdá se, málo nadějí politicky přežít svůj pokus o reformu dosud velkorysého německého sociálního státu. Bilanci schůzky ocenila především ruská média: Putin dosáhl podle ruského serveru strana.ru „velkého diplomatického vítězství“, když získal bezvýhradnou podporu své politiky v Čečensku. Chirac a Schröder v podstatě legitimizovali výsledek sporných prezidentských voleb v odbojné republice – na rozdíl od USA a Evropské unie, které volby vnímají jako přinejmenším velmi problematické. To, že Putinův příslib bezpečí a klidu pro Rusy a Čečence ztratil jakýkoli reálný základ, mohou ve Francii a Německu říkat nevládní organizace

a média, nikoli však vrcholní představitelé. Chirac a Schröder ovšem kvůli svému pragmatismu riskují ztrátu důvěryhodnosti a navíc se příliš vydávají do rukou svého ruského partnera. Lázeňská oáza v Soči, jak poznamenala rozhlasová stanice Deutsche Welle, prostě nebyla dobrým místem pro kritiku hostitele. Zdá se, že poslání schůzky znělo „jednota a solidarita“, ne „vzájemná otevřenost“. Německo-francouzský tandem podpořil Rusko i v otázce vývozu jeho jaderné technologie pro elektrárnu v íránském Bušéhru – a to právě v době, kdy USA zvyšují proti íránskému jadernému programu tlak.

Nafta bude Chiraka jistě potěšila morální podpora partnerů při řešení otázky únosu francouzských novinářů, ale hmatatelnější je příslib, který spolu se Schröderem získal ohledně dodávek ruské nafty. Podle Putina bude Rusko pokračovat ve zvyšování těžby. Nejistota spojená s tlakem Kremlu na koncern Jukos by se neměla dotknout světového trhu, na nějž chce Rusko v roce 2004 vyvézt 250 milionů tun, tedy o 27 milionů tun více než v roce 2003. A jakou roli má neformální „trojka“ hrát v mezinárodních vztazích? Někteří analytici hovoří o nejhlubší krizi německé zahraniční politiky od

druhé světové války, o bezkoncepčnosti a nejasnosti priorit, o vnitřní slabosti. Více než kdy jindy je německý postoj formován vnitropolitickými ohledy, snahou definovat „německou cestu“. Roztržka se Spojenými státy ohledně Iráku byla příliš svázána s vnitropolitickým předvolebním kalkulem a navíc zpochybnila dosud nejpevnější pilíř německé politiky: prioritu multilateralismu. Posílením vazby na Francii sice Berlín prolomil izolaci, do které se dostal, zvýšil ale zároveň závislost na Paříži. A vývoj v EU potvrzuje, že německo-francouzskému tandemu hrozí v rozšířené EU marginalizace, pakliže se nenaučí spolupracovat s menšími zeměmi. Bude-li trojstranná spolupráce dalším krokem k posilování role velkých národních států v evropské politice, je možné očekávat nesouhlas a oslabení EU. Obava z toho, že se tak střední Evropa stane jakousi mezizónou, sevřenou evropskými velikány, má sice někdy hysterický nádech, ale strašák nového „cordone sanitaire“ je trvalou součástí reflexu středoevropské, a zejména polské politiky. A nakonec, ani jeden ze států nově vznikající „trojky“ se neobejde bez pozitivní definice vztahů se Spojenými státy, ať už volby v USA dopadnou jakkoli. VLADIMÍR HANDL Autor pracuje v Ústavu mezinárodních vztahů.

12 /

ZAHRANIČÍ

6.–12. 9. 2004

Ledvinu, nebo život

Svět kolem V úterý provedli členové teroristické organizace Hamas první sebevražedný atentát v Izraeli po asi třech měsících příměří. V centru stotisícového města Beerševa, metropole izraelského jihu, se v časném odpoledni odehrály dva synchronizované útoky na dva autobusy městské dopravy. Útok si vyžádal nejméně 15 mrtvých a na stovku zraněných. K činu se přihlásil Hamas v letácích rozhazovaných v palestinském městě Hebronu. Ty zdůvodňovaly atentáty pomstou za zabití dvou lídrů Hamasu – šejcha Ahmada Jasína a jeho nástupce Abdelazíze Rantísího. Obě akce proběhly v rámci metody známé jako „targeted killing“, tedy cílené útoky na lídry teroristických buněk, i když ti sami fyzicky nemají krev na rukou. Jasín byl de facto hluchý a slepý stařec upoutaný na invalidní vozík, Rantísí byl profesí dětský lékař. Nicméně oba tito pánové autorizovali řadu sebevražedných atentátů a navíc účast žen a dětí na nich (ženy a děti snadněji proklouznou skrze kontrolní stanoviště bezpečnosti). Vzhledem k tomu, že Jasín byl zabit letos v březnu a Rantísí koncem dubna, ztrácí argument pomsty – i kdyby člověk přijal tuto logiku – na důvěryhodnosti. V reakci na atentáty se jen dále oživila debata o stavbě bezpečnostní bariéry podél areálu Západního břehu Jordánu a jejím dokončení. Ministr zahraničí Silvan Šalom prohlásil, že stavba musí být dokončena i v úsecích, kde dosud chybí.

FOTO AUTORKA

Jak se snaží přežít chudí v Moldávii, nejchudší zemi Evropy

Ve čtvrtek Nejvyšší soud v Malajsii zrušil čtyři roky starý verdikt nižší instance, který poslal bývalého vicepremiéra Anwara Ibrahima (57) na šest let do vězení – Ibrahimovo propuštění je vnímáno jako první zřetelná známka změn, které se v Malajsii odehrávají poté, co autoritářského Mahathira Mohamada nahradil po vítězných volbách Abdulláh Badáwí. Ibrahim, dlouholetý ministr financí a člověk považovaný za Mahathirova nástupce, byl po delší vazbě právě před čtyřmi lety odsouzen za údajný homosexuální pohlavní styk, což je v islámské Malajsii trestný čin, na devět let ztráty svobody. Rozsudek se ovšem připočítával k šesti letům žaláře, jak zněl verdikt z roku 1999, za to, že vyšetřování své kauzy prý mocensky bránil. Skutečnou příčinu uvěznění však bylo třeba hledat ve fi-

Mít tak vodovod, koupelnu a normální záchod.

Živí-li se lidé těžkou prací, s jednou ledvinou nepřežijí.

Nicolae Birdan (29) z moldavské vesnice Minjir na první pohled vypadá jako každý jiný zdravý muž. Stejně jako všichni v jeho okolí také každý den od časného rána do pozdního večera tvrdě pracuje na svém hospodářství. Záchvaty nevolnosti, bolesti hlavy a jizva táhnoucí se přes celý levý bok až k páteři však dávají tušit, že tak úplně v pořádku není. Je to už pět let, co přišel o svou ledvinu. Prodal ji. Jeho rodině to sice přineslo střechu nad hlavou i životodárné pole, ale Nicolae už tuší, že těžce podlomené zdraví mu nedovolí dlouho na něm pracovat. Uživit se v zemi, kde už léta řádí 40% nezaměstnanost, průměrná měsíční mzda činí 68 dolarů a čtyři z pěti obyvatel musí vystačit s méně než dolarem na den, vyžaduje značné nasazení a vynalézavost. Lidé, kteří jsou v zoufalé snaze přežít ochotni za živa prodat své vlastní orgány, tak v Moldavsku přestávají být výjimkou.

zala adopce dětí do zahraničí. Učinila tak pro silné podezření, že právě pod jejich rouškou probíhá hrůzný prodej dětí zájemcům o jejich zdravé orgány. Děsivá obchodní síť tím ale bohužel nezanikla. Její náboráři se rychle přeorientovali a začali odprodej vnitřností nabízet dospělým. Právě Minijir pak za hranicemi Moldavska nechvalně proslul jako obec, jejíž obyvatelé prodávají vlastní ledviny, aby si polepšili. „Za tuhle hroznou pověst vděčíme jednomu pitomému článku v rumunských novinách,“ rozčiluje se starosta Gheorghe Gribencea. „Udělali z nás hotovou obec invalidů, nejchudší vesnici světa,“ rozhazuje rukama. Minjir se svými 5800 obyvateli na první pohled opravdu nepůsobí jako místo absolutní beznaděje. Funguje tu školka, základní škola i lyceum a místní konzervárna dokázala najít odběratele v Německu, což ji zachránilo před krachem. Radnice se teď snaží najít investora i pro momentálně opuštěnou strojírenskou fabriku, která v obci zůstala jako památka na sovětské centrální plánování. „To ale nikdo nevidí. Každý si pamatuje jen to, že se u nás obchoduje s orgány. Přitom tady ledvinu prodal před pěti lety jen tucet hloupých lidí,“ tvrdí starosta a nepřestává lamentovat. Novináři a nevládní organizace však hovoří o daleko větších počtech obětí. Tvrdí, že se překupníkům podařilo nalákat už na čtyři desítky nešťastníků a že obyvatel bez jedné ledviny stále přibývá a lze je bohužel najít již téměř v každé obci. Ověřit si takové zprávy je však dnes vel-

FOTO EGP

Mít dům jako v Česku Manželé Hanteovi si v Minijiru stavějí dům. Dva roky na něj vydělávali v Praze. Angela pracovala jako barmanka, Chiril nádeničil na stavbách. O jejich dvě malé dcerky se mezitím doma starali dědeček s babičkou. „Za zprostředkování práce jsme sice museli zaplatit 700 dolarů, během dvou let se nám však podařilo ušetřit téměř 4000,“ vypráví Angela plynulou češtinou. „Tady bychom si na dům nikdy nenastřádali,“ dodává. Až jim peníze dojdou, vyjeli by oba rádi za prací nejméně ješ-

tě jednou. „V Čechách jsme poznali, jak může vypadat slušný a důstojný život. Chceme, aby náš dům vypadal stejně jako ty vaše. Aby měl vodovod, koupelnu a normální záchod,“ dodává na vysvětlenou. Podobným způsobem pracuje v zahraničí podle odhadů téměř každý čtvrtý ze čtyř a půl milionu obyvatel Moldavska. Převážně načerno, bez jakéhokoli pojištění a právní ochrany. Nejčastěji odcházejí Moldavané za výdělkem do Portugalska, Španělska a Itálie. Patří tam přitom k poměrně oblíbeným nádeníkům. Už proto, že se v nové zemi snaží vždy rychle zvládnout alespoň základy jazyka a překonat tak komunikační bariéry. Ti, kteří zůstanou doma, se snaží uživit prací na poli a pouličním prodejem. Ulice měst po celé zemi tak lemují zástupy prodavačů slunečnicových jadérek, ponožek, kusových cigaret, starých knih, pletených čepic a dalšího podobného zboží. Výdělek, který taková živnost poskytuje, stačí sotva na skromné jídlo.

Byl to jen tucet hloupých V zemi však vedle toho kvete i jiný druh obchodu, který vynáší podstatně více: prodej „bílého masa“. Nejčastěji jde o naivní vesnické dívky, jež odcházejí na Západ s nadějí na získání slušně placené práce barmanek a servírek, ale končí znásilňované v podřadných evropských bordelech. Ještě před deseti lety vydělávali překupníci také na verbování dobrovolníků do válek na Balkáně a teprve před třemi roky vláda zaká-

mi obtížné. Poté, co se do Minjiru začali sjíždět novináři z celého světa, dostali lidé strach a přestali o věci mluvit. A i když se nakonec podaří dárce vypátrat, zřídka bývají sdílní. Tak jako Nicolae, zmíněný v úvodu, se bojí pomsty překupníků. Pro ty obchod s orgány představuje na moldavské poměry královský byznys – za každého získaného dárce inkasují 100 až 200 dolarů, a všem proto důrazně připomínají, že nestojí o žádné komplikace.

Kupte si zdraví Operace Moldavané nejčastěji podstupují v Turecku, někteří dárci jsou však odesíláni i do Gruzie a Estonska. Zejména proto, aby jim vzdálenost komplikovala návrat, pokud by si celou věc na poslední chvíli chtěli rozmyslet. Lékaři i dárci zarytě mlčí – pokud někdo vycestuje, aby si nechal odebrat orgán, většinou se o tom nedozví ani jeho nejbližší okolí. Cena ledviny se pohybuje mezi 150–200 tisíci dolarů. Dárce z nich však vidí jen o málo více než desetinu. V drtivé většině případů jej přitom čeká už jen nepříliš dlouhá a bolestivá existence. Přežít s jednou ledvinou je sice možné, člověk však musí pečlivě dbát o své zdraví a vyhýbat se námaze. V zemi jako Moldavsko, kde se lidé živí prací na poli a kde si o zdravotním pojištění a široce dostupné lékařské péči mohou nechat jen zdát, je to však prakticky nemožné. J A N A Č A V O J S K Á , Minjir Autorka studuje na Trnavské univerzitě.

Proč padlo Domino nanční krizi, která postihla jihovýchodní Asii v polovině roku 1997. Po letech konjuktury ztratil malajsijský ringgit polovinu své hodnoty vůči dolaru. Premiér Mahathir tehdy svaloval vinu na mezinárodní finanční spekulanty, zejména George Sorose, přičemž zabruslil až do antisemitismu. Naproti tomu jeho dosavadní spojenec Ibrahim sázel na reformy a dával najevo inspiraci posuhartovskou Indonésií. Výsledkem byl soudní proces, obecně považovaný za nekorektní, a pro Ibrahima léta strávená v žaláři. Když letos Mahathir odešel do důchodu a z voleb vyšel vítězně Badáwí, nebylo ještě nic jisté. Nechme teď stranou, zda je malajsijská justice skutečně nezávislá či zda zohlednila Badáwího přání. Jisté je, že Ibrahim je na svobodě a obraz Malajsie se blíží normálu. ZBYNĚK PETRÁČEK

Minulou středu čekalo na čtenáře slovenského týdeníku Domino-fórum nemilé překvapení. Nové číslo nevyšlo – bez vysvětlení. Že kritické periodikum, které proslavily jeho spory s premiéry Mečiarem a Dzurindou i někdejším šéfem tajné služby Ivanem Lexou, zápasí o přežití, věděli všichni. Tak náhlý konec však nečekal nikdo. Ve stávající podobě vycházel časopis od roku 1997, jeho kořeny však sahají až do roku 1991. Tehdejší Domino-efekt založil se svými přáteli košický novinář Peter Schutz, proslulý krom jiného tím, že se nebál Vladimíra Mečiara a slovenské národovce častovat mimořádně ostrými komentáři i v dobách jejich největší moci. Náklad útlého týdeníku však rychle klesal, až v druhé půli 90. let zašel na úbytě. O vzkříšení značky se postaral bratislavský spisovatel, novinář a bývalý disident Martin Šimečka, dnešní šéfredaktor deníku SME. Nové Domino-fórum mělo ještě větší ambice. „Rozšířili jsme obsah o rubriky věnované ekonomice, civilizačním otázkám a kultuře a přidali

pravidelný rozhovor,“ vzpomíná Ján Štrasser, zástupce šéfredaktora nového Domina. V roce 1998, těsně před volbami, kdy opozice a média stály v jednotném šiku proti Mečiarovi, Domino-fórum dostálo novinářské cti a jako jediné zveřejnilo veřejné tajemství, že protimečiarovská opozice vedená Mikulášem Dzurindou nabízí žurnalistům úplatky za příznivé články. Svou odvahu prokázalo Domino ještě mnohokrát. V posledním roce například svádělo souboj s ministrem hospodářství Pavolem Ruskem: jako první zveřejnilo utajovanou nevýhodnou smlouvu, kterou Rusko uzavřel s korejskou automobilkou KIA/Hyundai, a varovalo před jeho snahou prodat Slovenské elektrárny ruskému polostátnímu gigantu RAO JES. Domino-fórum sice stabilně kupovalo kolem deseti tisíc lidí, dokázalo však přilákat jen minimum inzerentů. Dlouho vycházelo v rámci slovenského vydavatelství Petit Press, jemuž patří deník SME. Před třemi lety ale do podniku vstoupil německý

mediální koncern PNP (v Česku vlastní vydavatelství Vltava Labe Press, které vydává krajské a okresní deníky) a nijak se netajil tím, že prestižní, ale ztrátový intelektuální týdeník je pro něj nezajímavý. Tehdejší šéfredaktor Domina Štefan Hríb se pokusil časopis zachránit. Spolu se svým známým, vlastníkem reklamní agentury, založili malé vydavatelství a počátkem loňského roku celé Domino převzali. Situace se však nezklidnila. Letos v únoru vyšlo najevo, že Hríb a jeho známý jen kryjí hlavního investora – prakticky neznámou slovenskou podnikatelku Silvii Prepirovou. Redaktoři svému šéfovi vyčítali, že je záměrně udržoval v omylu, ten se bránil, že Prepirová si přála zůstat v anonymitě a zavázala ho mlčenlivostí. Prudká hádka skončila Hríbovým odchodem. Třetím a posledním šéfredaktorem se stal bývalý předseda slovenského parlamentního výboru pro evropskou integraci František Šebej. „Paní Prepirová se nás tehdy snažila přesvědčit, že se všechno obrátí k dobrému,“ říká Ján Štrasser, do minulého

týdne zástupce šéfredaktora. „Jenže se ukázalo, že novinám vůbec nerozumí. Vydavatelství neplnilo sliby a úplně přestalo vyplácet honoráře externistům, takže autorský okruh se začal rozpadat.“ Redakční tým podal výpovědi ke konci srpna a v čísle, jež se mělo minulou středu objevit na pultech, se chtěl rozloučit se čtenáři. Distribuci již vytištěného čísla však zastavila majitelka. „Obsahovalo nepravdivé a neobjektivní informace, které by poškodily vydavatele,“ objasnila v deníku SME. Na dotaz Respektu, o jaké informace šlo, už odmítla odpovědět: „Na detaily teď není vhodný čas.“ Redaktoři mají za to, že majitelce vadil vysvětlující editorial. „Končíme proto, že už nedokážeme zabezpečit takové autorské zázemí a takovou úroveň příspěvků, kterou od Domina právem očekáváte,“ stálo v něm. Samotný redakční tým však možná ještě nekončí. Bývalý šéfredaktor Hríb chce do konce roku spustit nový týdeník podobného typu. JOSEF GREŠ

RESPEKT / 37

TÉMA

/ 13

Kde budou žít naše děti FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

Zrod nových center v Praze, Brně a Ostravě

Byla tu jenom tráva a pár kůlen – a pak přišel tááákhle kapitální investor.

Pokud bychom měli možnost stavět nová města, jaká by byla? Ta otázka vybuyuje zvědavost. Dokázali bychom to alespoň tak dobře jako naši předci? Jak by se v nich žilo? Brzy se budeme moci přesvědčit na vlastní oči. Před největšími tuzemskými sídly – Prahou, Brnem a Ostravou – se otevírá unikátní možnost zásadním způsobem dostavět svá centra. Jak to všechno dopadne?

Sebevědomé město „Dříve vznikalo historické centrum po staletí, dnes to má být za několik let,“ poukazuje na jeden z paradoxů rozvoje dnešních měst historik architektury Jan Lukeš. Ještě dost času měla západní města, která měnila svoji tvář po druhé světové válce a v dalších padesáti letech. Za železnou oponou to ale bylo jinak. Příkladem je Berlín. Ještě před patnácti lety mu vévodila betonová zeď, kterou z východní strany lemovala minová pole střežená vojáky a v důkladném odstupu od zdi pak šedivé stěny starých činžáků a dokonce zbytky někdejších říšských úřadů. Ze západu zůstalo vše tak, jak to vypadalo na konci války po odklizení sutin. Táhla se tu rovná planina s hromadami hlíny a ostrůvky kopřiv. Zatímco NDR střežila, aby se ke zdi nikdo z jejích občanů nemohl přiblížit, Západní Berlín trpělivě čekal na chvíli, kdy zeď padne a začne se stavět nové centrum spojeného Berlína. Po pádu zdi pak město rozjelo velkolepý projekt výstavby nového centra staronové metropole a pláň kolem slavného Postupimského náměstí se proměnila v pověstné „největší staveniště světa“. Berlín se do této akce pustil opravdu s rozmachem. Sezval přední světové architekty, přilákal nejbohatší investory jako Sony či Mercedes Benz. Důležitým motorem byla symbolika. Snílci si tu našli svůj „most mezi Východem a Západem“, politici projekt s názvem Nový Berlín. Už samo o sobě se staveniště stalo velkou atrakcí. Berlín postavil nedaleko něj vyhlídkovou věž a ještě na torza vznikajících budov natáhl obří kulisu budoucího centra. Každý to mohl vidět a Berlíňané přicházeli a diskuto-

vali. Během pouhých pěti let pak opravdu vzniklo nové centrum – pro někoho velkolepé, pro jiné ale chladné a monstrózní. Návštěvník Berlína ale nemohl přehlédnout obrovské sebevědomí města. Vznikla společnost Partner pro Berlín s podnázvem Společnost pro marketing hlavního města, která sdružila více než sto privátních, obecních a státních firem, které se na přestavbě podílely. Partner pro Berlín rozjel velkou propagaci. Na prohlídku největšího staveniště světa pozval novináře, vytiskl letáky a samolepky Nový Berlín. „Vzniklo možná až příliš bombastické centrum,“ hodnotí Lukeš. „Na kritiku je ale potřeba čas, teprve ten ukáže, jak si lidé na novou zástavbu zvyknou.“ Praha se vlastně ocitla v opačné situaci než Berlín, který vedle dvou už existujících center na východě a na západě města stavěl nové, hlavní. „Praha je centralizované město a trpí velkou disproporcí,“ říká pražský architekt Jan Sedlák. „V historickém centru, které zabírá ani ne patnáctinu města, pracuje třetina lidí.“ Strategický plán proto počítá s vytvořením dalších čtyř menších center v místě bývalých průmyslových čtvrtí Smíchov, Karlín-Libeň, Holešovice a Pankrác. Jako první přišel hned po převratu na řadu Smíchov.

Do světa investorů Před deseti lety byl střed Smíchova, souseda historické Malé Strany, jednou z nejdrsnějších čtvrtí. V samém centru čtvrti kolem křižovatky Anděl stály dvě továrny Tatry Smíchov, mezi nimiž projížděly vlaky naložené železem. Hospody kolem továrny otevíraly už před šestou ranní, kdy v tatrovce končila noční směna. Synagoga na Andělu byla přeměněná ve skladiště a časem určená ke zbourání. V 80. letech přibyla betonová šeď stanice metra s kongeniálním názvem Moskevská, v jejíchž útrobách byl normalizační bufet a která vlastně jen potvrdila ráz místa jako temného prostoru obývaného rozmanitými typy lidí, později ztvárněnými ve filmu režiséra Michálka Anděl Exit.

Dnes se prostor kolem Anděla stává zcela jiným městem. Místo továren, betonu a bufetů vyrostla obchodní centra se dvěma multikiny. Vše ze skla, oceli a hliníku, podobná novým zástavbám ve městech na Západě. Jen čelní stěna bývalé Tatry zůstala, stejně jako teď už opravená synagoga. Obchodní domy a kina vznikly nejdříve, výstavba betonových skeletů ale rychle pokračuje a zanedlouho se sem, na kdysi průmyslový Smíchov, přestěhuje z luxusní ulice na Příkopech například Mladá fronta Dnes a další bohaté firmy. Ruch kolem obchodních domů a kin pak nápadně řídne o sto metrů dále, kde vznikla odvrácená tvář nového rozvoje – dálnice s široce rozevřenými nájezdy. Tohle místo už každý raději projede co nejrychleji tramvají, když už ne autem. Otázka zní: je tohle ta správně využitá šance k novému příjemnému městu? Názory se samozřejmě různí, i když ne až tak úplně. „Považuji za zázrak, co se na Smíchově podařilo,“ říká dnes architekt Martin Rajniš. Na začátku 90. let se ocitl ve skupině architektů a urbanistů, kteří dostali za úkol předělat plány na přestavbu Smíchova, chystané kdysi hlavním návrhářem normalizátorů – architektem Karlem Prágrem. Podle těchto výkresů se měly staré činžáky zbourat, dálnice protáhnout po vzoru severojižní magistrály do centra města a kolem nich postavit paneláky. Nejdříve se na Smíchově objevila nizozemská společnost ING, která koupila parcely přímo na křižovatce Anděl nad vstupem do metra. Postavila tu několik domů a od předního francouzského architekta Jeana Nouvela si nechala navrhnout elegantní, i když podle ohlasů možná trochu mohutnou fasádu domu Zlatý Anděl, který se stal symbolem celé nové čtvrti. I další stavby na parcelách ING plnily původní Rajnišovy představy – svojí velikostí byly v zásadě srovnatelné s okolní smíchovskou zástavbou. „ING přišli první, nebyli ale ochotni koupit celé pozemky po tatrovce,“ říká bývalý primátor, v čase rozhodování o novém Smíchově pražský zastupitel Jan Kasl, který také vzpomíná na Nizozemce jako na příkladné investory, kteří komunikují se

zástupci města a odborné veřejnosti. ING ostatně nechali postavit i nejznámější novou pražskou stavbu – Tančící dům. „Jde o velmi kultivované stavby bez velikých garáží,“ dodává Kasl. Také další parcely navrhli architekti a urbanisté v podobném stylu. „Jenže pak přišel naprosto dravý francouzský investor, který chtěl někam šlehnout svůj obchoďák o ploše několika fotbalových hřišť,“ vzpomíná Rajniš.

Proletáři zmizeli Problém byl mimo jiné v tom, že pozemky neprodávalo město, ale Tatra, která měla jen zájem na tom sehnat co nejvíce peněz k přestěhování podniku na periferii. Od ní koupil francouzský Carrefour celý velký blok pozemků v části nového Smíchova, která má pro ráz čtvrti klíčovou roli. Vsadil na to, co se z komerčního hlediska vrátí nejrychleji – obchodní centrum, které ale bez ohledu na urbanizační regule radnice nebo šance zrekonstruovat staré průmyslové haly s celou čtvrtí rázně zamávalo. Pokud Zlatý Anděl měl být jakousi uvítací branou pro návštěvníky nového Smíchova, kteří přijdou pěšky nebo z historického centra městskou hromadnou dopravou, udělalo mamutí obchodní centrum Carrefour s obrovskými garážemi a pohodlným nájezdem k nim ze Smíchova čtvrť, do které se jezdí autem. „Tehdy nebyla síla, která by obrovskému tlaku tak silných investorů dokázala odolat,“ konstatuje Rajniš. „Prostě to nebylo možné. Pozemky prodával krachující podnik, jehož manažeři chtěli mít hlavně v kapse prodejní smlouvu.“ Carrefour nechal všechny staré haly zbořit a posadil na Smíchov hypermarket, které se až dosud stavěly na periferii. Kromě toho i tzv. obchodní galerii, tedy zastřešenou ulici plnou obchodů, která se ale večer zavře, a nikdo se tu nemůže jen tak courat kolem výloh, což je to, co městu dodává život. Jednu celou dlouho stranu centra postavil Carrefour jako pustou zeď s příjezdem pro zásobování. Další investoři už tak radikální nebyli, přesto je dnes jasné, že nové pražské centrum

TÉMA

6.–12. 9. 2004

F O T O R E P R O N I S O S T R AVA

14 /

F O T O R E P R O N I S O S T R AVA

Budoucí Ostrava: 9 hektarů občanská vybavenost, 9 hektarů rezidenční čtvrť, 2 hektary historický průmysl, 17 hektarů obytná čtvrť a zábava.

rum Ludvík Doležal. „Prostě půjde o smíšené plochy – kanceláře, byty, obchody. Zatím nejsme ve shodě, jak přesně má čtvrť vypadat. Vznikne nová uliční síť, dáváme přednost prodávat celé bloky jednomu investorovi.“ Vedle toho město slibuje svým obyvatelům nové parky a kolem řeky, kde dnes změtí starých kůlen vedou tratě, by měly vzniknout pásy zeleně. Na rozdíl od Smíchova stačili také brněnští památkáři zachránit v průmyslové čtvrti dvě menší slévárenské haly, které teď čekají na další využití. A jak se chce Brno bránit tlaku investorů, kteří by si chtěli prosadit vlastní představy toho, co bude v Jižním centru stát? „To není náš hlavní problém,“ říká náměstek primátora Petr Zbytek. „Investory především nesmíme vyplašit. Oni dávají peníze, měli by tedy rozhodovat, na co je vydají.“ Snaha vymanit Brno z jeho provinčního charakteru se ale přes smělé plány nesetkává s nijak velkým nadšením obyvatel města. Odnedávna je možné najít na internetu modely budoucí čtvrti a na brněnském nádraží otevřela radnice informační kancelář, mnoho konkrétních představ mezi obyvateli Brna ale není, zatím spíš neurčitá obava z toho, co se chystá. Architektu Jakubu Kynčlovi vadí, že pro dostavbu centra si město nedalo jasné politické zadání. „Mohlo by být zcela deklarativní, třeba ,chceme příjemné město‘,“ říká Kyncl a připomíná, že s tím má Brno jednu dobrou zkušenost. „Když přestal kdysi Špilberk plnit obrannou funkci, město se rozhodovalo, co s ním. Purkmistr tehdy prohlásil, že chce park, kam budou lidé chodit venčit psy a posedět si do kaváren. Stalo se. V případě Jižního centra takováto první věta nebyla řečená. Místo od politiků vychází zadání od architektů. Na druhou stranu politici řeší odsun nádraží – a do toho by se přitom neměli plést. Jejich hlavním úkolem je velebit město bez ohledu na to, kde nádraží bude.“

Obchod lepší pustiny

Soutěž o Karolinu: takhle by mohlo vypadat nové centrum...

Smíchov běžného milovníka tradiční Prahy – tedy města úzkých uliček, kamenných domů a přirozeného života, asi nijak zvlášť nedojme. Na rozdíl od tradičního středu města je navíc nový Smíchov kolem dokola obklíčený širokými silnicemi plnými aut. Pravdou ale také je, že nové obchody jsou plné lidí, obě multikina stojící bezprostředně vedle sebe si na nedostatek hostů nestěžují a také architekti, kteří sami měli původně poněkud jiné představy, nelámou nad novým Smíchovem hůl. „Je jasné, že obchody soustředěné pod jednu střechu v nákupní galerii by venku oživily velkou část města. Sám ale nevím, jestli je to kritika. I tak má nový Smíchov příznivý vliv na okolí, opravují se domy kolem, celá čtvrť se oživuje,“ říká už citovaný Jan Sedlák. V podobném duchu mluví i Rajniš: „Vadí mi nehorázný šmoulovský vkus, který tam Francouzi přitáhli, udělal bych domy o patro nižší a taky by se mi líbilo zachovat nádherné původní industriální haly. Jenže kdo by těch osm set milionů na jejich rekonstrukci zaplatil? Na druhou stranu se tam povedlo několik rozumných kusů. Třeba náměstíčko, kam lidé chodí posedět, rostou tam stromy, místo získává ducha, který se přiblížil metropolitnímu charakteru.“ Také Jan Kasl Smíchov převážně chválí: „Nyní je to živé nákupní centrum, na hodnocení je ale brzo. Je třeba počkat, až bude celé území plné. Vždy se napřed staví to, co přitáhne komerci. Na ostatní funkce přijde řada později.

Tak příjemnou procházku...

Už teď se v okolí rekultivuje park, opravují se domy, roste jejich hodnota. Dříve proletářské území se stává měšťanským, Smíchov se stává dobrou adresou v centru.“ I často kritický Zdeněk Lukeš je smířlivý: „Francouzi nerespektovali charakter čtvrti, z továrního areálu se zachovaly jen fragmenty. Ale naděje, že se nová část Smíchova stane zajímavou čtvrtí, se zčásti naplňuje.“

Hlavně je nevyplašit Ať už jsou názory na dostavbu pražského Smíchova jakékoli, mohou se obyvatelé hlavního města utěšovat tím, že vlastně nejde o nic dramatičtějšího než jednu, byť nepřehlédnutelnou čtvrť. Tomu také odpovídal zájem veřejnosti. V Brně jde o víc. Během příštích let by v těsném sousedství dnešního centra měla podle přestav magistrátu vzniknout nová noblesní čtvrť s velkými domy a širokými bulváry ve stylu francouzské La Defense. Postavit se má nová železniční stanice, zatímco autobusové nádraží, postavené před 30 lety, bude strženo a umístěno na střechu nové nádražní budovy spolu s parkovištěm pro osobní auta. Cenu všech investic odhaduje náměstek primátora Petr Zbytek na 100 miliard korun a zaplatit ji mají soukromí investoři, kteří se podle očekávání města přihlásí. Vše má trvat zhruba pět desítek let. Takto pojatý plán přitom získává na zajímavosti zvláště při pohledu na dnešní podobu ob-

lasti, kde má brněnská La Defense vzniknout. Tady hledání nějakého přitažlivého tajemna vyžaduje podstatně větší dávku fantazie než v případě popisovaných 80. let na smíchovském Andělu. Ohrady z vlnitého plechu, staré otlučené haly, které už dávno přestaly sloužit svému účelu. Občas nějaké roury, keře a plevel, který sem nafoukal vítr. Kdysi tu stály továrny, dnes se pustá, rozvrácená plocha několika desítek hektarů táhne od samého okraje historického centra někam daleko na periferii. O zástavbě území zvaného dnes Jižní centrum, nebylo delšího sporu. Na začátku 90. let se sice objevily mezi politiky návrhy přestavět starou a krásnou slévárnu Vaňkovka na kulturní centrum a kolem vysázet parky. Jenže takový krok by znamenal veřejnou investici a později převládl názor, že na ni Brno nemá. Naopak na prodeji parcel a vzniku exkluzivní čtvrti v centru města lze peníze vydělat. V první polovině 90. let založilo město společnost Jižní centrum, která sdružuje majitele pozemků určených k zastavění, shání investory. Začalo také skupovat pozemky, zavedlo na ně elektřinu, plyn a vodu. Město také vyhlásilo urbanistickou soutěž na využití celého prostoru. Ta ale nepřinesla jasného vítěze, nýbrž dva značně rozdílné návrhy. První navrhoval rozdrobit území na malé parcely, druhý naopak pracoval s velkými plochami. „Nakonec vzniklo něco mezi,“ poznamenává místopředseda představenstva společnosti Jižní cent-

Město nejde naplánovat, FOTO LUDVÍK HRADILEK

říká architekt Martin Rajniš Nemohl být nový Smíchov lepší? Na konci osmdesátých let jsme se ocitli v situaci, kdy tady chyběly normální struktury. Společnost mezi sebou neměla normální vztahy, tiché dohody, normálně distribuované bohatství, moc, kontrolní mechanismy. Pokud není správně nastavená poloha mezi úřadem, plánem a svobodou občanů, tak se to vždy na stavbě města projeví. Mně by samozřejmě strašně vyhovovalo, kdyby byly ty nádherné industriální haly z větší části zachované. Tenhle postup – staré věci prorůst novými – zu-

řivě hájím a velmi oceňuji. Za architektem ale musí být úřad, který by určité věci zakázal zbořit nebo by zlevnil pozemky a řekl, že je to jedině za cenu zachování starých staveb. Jakou roli v tom hraje město a stát? Teď velmi smutnou. Za Rakouska-Uherska a za první republiky bylo naprosto normální, že magistrát vykoupil určité území, plánem ho zreguloval, oddělil to, co zůstane veřejné – náměstí, parky, ulice. Zavedl infrastrukturu a potom parcely se ziskem prodal. Dnes magistrát přes jakési plánovací nástroje deklaruje, že

soukromý investor musí udělat ulici na svém a pak ji darovat. Je to velmi ubohá politika. Je to utíkání před starostí o město. Proč to magistrát dělá? Má pocit, že je to velmi riskantní. Pravděpodobně zcela právem nedůvěřuje svým strukturám, že by to udělaly férově, správně, za rozumné peníze. Je to nenormální stav po nenormální době. Město ale nejde naplánovat, vzniká dohodami mezi lidmi. Musí vzniknout normální vztahy, které budou veřejný prostor a čtvrti, jako je Smíchov, kultivovat. Pak se z toho stane město hodné střední Evropy.

Kynčlova narážka na vlakové nádraží není nijak okrajová. Zrušení staré a postavení nové stanice o zhruba kilometr dál zatím suverénně zastiňuje jakékoli další debaty na téma Jižního centra. Takže jen krátké připomenutí, o co jde. Dnešní hlavní železniční tah Brnem včetně nádraží vznikl v první polovině 19. století po zbourání hradeb. Vysoký kolejový násep tvoří bariéru, která centrum oddělovala od průmyslové čtvrti. Dnes s vidinou dalšího rozšiřování centra na jih je ale toto řešení na obtíž a radní mají strach, že investoři nebudou mít o pozemky „kdesi za tratí“ takový zájem. Navíc Brnem mají procházet dva evropské železniční koridory, při jejichž stavbě se má brněnský železniční uzel za cenu zhruba dvaceti miliard korun stejně předělávat. Radní se proto rozhodli, že hlavní nádraží přestěhují. Problém je, že cena nové haly, protipovodňových opatření (nové nádraží by leželo na břehu Svratky) a nového řešení tramvajových linek není známá – ale jde do desítek miliard. Pro lidi jako Kynčl je ale v tuto chvíli větší problém než peníze to, že přestěhováním stanice přijde Brno o svůj dnešní výhodný systém městské dopravy. Před dnešní nádražní budovou se kříží všechny tramvajové trati, takže vydá-li se odtud cestující do kterékoli čtvrti, nemusí nikde přestupovat. Na hlavní brněnské náměstí Svobody se od vlaku dostane za 5 minut pěšky. Nové nádraží žádnou z těchto výhod mít nebude. Začátkem roku stavbu kritizovali jen ekologičtí aktivisté z Nesehnutí a Hnutí Duha, ale brzy se k nim přidalo patnáct dalších občanských spolků a založili koalici Nádraží v centru, sepsali petici za vypsání referenda proti přesunu stanice a během tří měsíců nasbírali 25 tisíc podpisů. Je to o 5 tisíc víc, než požaduje zákon. Referendum podpořila řada místních umělců a muzikantů, zdejší intelektuálové, soudci a další veřejné osobnosti. V červnu brněnské radní písemně vyzvaly dvě desítky odborníků přes dopravu a urbanismus, aby od stavby upustili. Variantu odsunu naopak podporuje Městské divadlo, jehož herci vystupují například v propagačních šotech a novinových anketách. Spor o přesun nádraží je velmi důležitý a pro mnoho Brňanů provokující i proto, že s ním radnice spojila celou budoucnost Jižního centra. „Když se nepovede přestěhovat nádraží, nebude místo tak atraktivní a možná tam zůstanou jen kopřivy a lebeda,“ varuje Doležal. „A pokud tam něco vznikne, bude to jiná struktura investorů, jiná zástavba. Nepřišli by zahraniční investoři jako teď.“ Proč přesto s druhou variantou nepočítají? „Je to těžké,“ poznamenává Doležal. „Pořád se říká, že jde o devatenáct miliard, ale už se nikdo nezabývá tím, že se teď v Praze staví nový železniční uzel za osm miliard. Pokud má Brno plnit funkci, jakou od něj Evropa očekává, je nutné nádraží přestěhovat.“ Zatím ale v centru roste chaos. Město zrušilo lávku, po níž se chodilo na autobusové nádraží, takže lidi musí kličkovat mezi auty. Přibyly další ohrady a také stavební ruch. Do Jižního centra už totiž dorazila první velká inves-

TÉMA

37

/ 15 FOTO ARCH. DESIGN

RESPEKT /

tice. Pozemek po bývalé slévárně Vaňkovka koupila německá firma ECE a staví na něm za 3 miliardy korun obchodní centrum, které jen dále nahrává skeptikům. „Klasický shopping park by měl vzniknout někde na kraji, a ne v centru,“ namítá architekt Kynčl. „Je to zvěrstvo. Vzadu vzniknou zásobovací dvory a celý objekt se bude na noc zavírat, takže to zůstane v noci mrtvou oblastí.“ Náměstek Zbytek k tomu namítá: „Brno má charakter maloměsta. I dnes je v centru po desáté večer prázdno. Obchodní pasáž, kterou ECE staví, má natáhnout přespolní, kteří si tu před odjezdem z Brna nakoupí. Na Jižním centru by mohlo být cokoli – sportoviště, obytné domy. Ale město na to nemá peníze. Záleží na investorech a lepší obchodní centrum než prázdná pustina.“ Odpůrci a příznivci přesunu nádraží se nyní trumfují svými argumenty a shánějí vlivné stoupence, kteří by mohli promluvit před dosud nevyhlášeným referendem, jehož výsledek bude mít váhu doporučení. V srpnu potěšil odpůrce bývalý děkan brněnské architektury Ivan Ruller a jeho kolega Viktor Rudiš, kteří označili plány za šokující svou podobností stavbám socialismu. „Statisíce tun betonu, masivní obrovská stavba bez nápadu se do Brna nehodí. To se přece proslavilo avantgardní a elegantní architekturou,“ diví se profesor Ruller. Možnost vzniku nové brněnské La Defense vůbec nepřipouští. „Paříž má 15 milionů obyvatel a řešila problém, jak do čtvrti vnést život. Brno má 400 tisíc, takže bych se nebál, že zde něco takového vůbec vznikne.“

Vítejte v Karolině

Partneři z města andělů „Neznám žádné jiné velké evropské město, které by mělo tak velkou prázdnou plochu v tak bezprostřední blízkosti historického centra. Její zastavění je pro Ostravu určitě velká šance,“ poznamenává hlavní ostravský architekt Jaroslav Sedlecký. „Nechceme ale stavět přímo nový střed, chceme, aby nová výstavba plynule navazovala na staré centrum. Měla by tam vyrůst smíšená zástavba – kanceláře, byty, zábava,“ dodává Sedlecký. Do městem vyhlášené urbanizační soutěže se přihlásilo několik desítek ateliérů z Česka, Evropy či Nového Zélandu. Hlavní cenu – milion korun – vyhráli architekti z Polska. Podle jejich návrhu by měly na Karolině vzniknout pravoúhlé ulice, s poměrně malými domy, obchodním a zábavním centrem, ale také park s umělými říčkami. Stejně jako všechny ostatní ateliéry ani polští architekti za sebou nemají žádné investory, jde tedy o to, kdy se městu povede nějaké sehnat. Vloni se skutečně objevila první vlaštovka. Na ostravské radnici se ohlásili zástupci investorské firmy Lotus Lesure z Nizozemska a vyrazili ostravským radním dech. „Nabídli nám, že převezmou celou Karolinu, a vykázali se dobrými referencemi ze světa. Zatím ale nevíme, jaký mají za sebou kapitál,“ říká Sedlecký. Přitom ani Lotus Lesure přímo kapitálem ne-

Brno směrem k historickému jádru: Špilberk nahoře, pustina pro Jižní centrum v popředí, současná železnice uprostřed. FOTO ČTK

„Pro úspěch stavby nových městských center je důležitá publicita a propagace. V případě Berlína šlo skoro o celonárodní událost,“ říká pražský architekt Jan Sedlák. V Česku zatím nic takového není a asi ani nebude. Přesto podle něj existuje výjimka, kdy by to bylo žádoucí. „Takovým místem, kde by se reklama měla udělat, je Ostrava kvůli sociální depresi, která ji provází.“ Přitom ne že by Ostrava byla z pohledu urbanistů a architektů neperspektivní město. Právě naopak. Jenže o jejích velkých stavebních plánech se toho ví paradoxně nejméně. Ještě před deseti lety vítalo město na pomezí Moravy a Slezska návštěvníky zcela jinak. Kolem celého města se těžilo uhlí, kilometr od hlavního náměstí se vyrábělo železo. Dnes je nejbližší těžba deset kilometrů daleko a surové železo se z Vítkovických železáren přesunulo do Nové huti daleko na periferii. Dnes už to není smog, ale spíš ranní mlhy, které na centrum města padají z rozlehlých plání, které v těsném sousedství zbyly po uhelné těžbě. Když se mlhy zvednou, může návštěvník pozorovat zvláštní věc. Zatímco u každého jiného města si zvykl, že centrum přechází v předměstí a předměstí v periferii, v Ostravě je historické centrum najednou uříznuté. Staré domy i rušné ulice znenadání končí a přechází v pustou pláň. Na ní stojí dvě staré haly bývalé koksovny a za nimi se tyčí rezaté siluety vysokých pecí starých Vítkovic. Oboje už jen jako státem chráněná kulturní památka. Přitom kdysi se tady na zhruba šedesátihektarovém pozemku zvaném Karolina vyráběl koks z uhlí, které se těžilo všude kolem. Teď tu rostou keře, břízy a hlavní část plochy je rozrytá po rekultivaci. Právě tady na Karolině, sto metrů od centrálního Masarykova náměstí, má ale už brzy vzniknout nová Ostrava, která pomůže definitivně smazat pověst nevábného města špinavého průmyslu.

Brněnské nádraží: dejte mi pár miliard a pohnu s ním o osm set metrů.

disponuje, jde o tzv. developera, který investice hledá a zprostředkovává. Jejich zatím zcela nezávazná nabídka má ale jeden háček. Nizozemci, ve spolupráci s neurčitou skupinou architektů z Kalifornie, totiž položili na stůl vlastní, zcela jinou představu, jak má urbanistické řešení Karoliny vypadat. O vítězný soutěžní návrh nemají zájem. „Polské řešení je překonané, nereaguje na potřeby trhu, potřeby potenciálních investorů,“ vysvětluje česká zástupkyně Lotus Lesure Eva Spasovová. „Jde o návrh z roku 2000, teď jsme o čtyři roky dál, naši partneři z Los Angeles se specializují na vytváření měst. Ví, jak město postavit, aby lidé rádi utráceli a investoři byli spokojení.“ Stručně řečeno na rozdíl od polského řešení má Karolina v podání Lotus Lesure zakřivené ulice, skýtá více možností k improvizaci. Slovy hlavního architekta Sedleckého je „měkčí, méně monumentální, blíže obecnému vkusu“. Přednosti či rizika takového návrhu zatím nejsou jasná, Lotus Lesure stále nechce sdělit nic bližšího o tom, jaké investory zastupuje a jak konkrétněji by tedy jejich město vypadalo. „Máme představu o konkrétních investorech, ale probíhá jednání, nemohu říct jména ani termíny,“ říká zástupkyně firmy Spasovová. Ostravské zastupitelstvo sice už mělo výsledky své soutěže schválit jako daná kritéria pro Karolinu, nenadálý investor ale dostává přednost. „Soutěž neměla stanovit, co bude na Karolině stát, ale jak celé území organizovat,“ říká hlavní architekt Sedlecký. „Za polským návrhem nejsou žádné peníze. Jde o studijní materiál s nulovou závazností.“

Budíček pro patrioty Ostrava se tedy ocitla v podobné situaci jako další česká města. Původní plány zřejmě půjdou tváří v tvář silnému investorovi stranou, i když je zatím velmi předčasné tvrdit, že na úkor Karoliny a jejích budoucích obyvatel. Navíc tady mají politici jeden argument, na který voliči spolehlivě slyší: investoři se tu nahání dost špatně. „Uvědomte si, že tady nejste v Praze, kde máte vždy několik nabídek,“ říká předseda ostravské ODS Miroslav Svozil. Stejně reaguje i architekt Sedlecký: „Nabízíme Ostravu na všech veletr-

zích. Investoři obvykle pokývají hlavou, nechají si něco poslat a pak už o nich neslyšíme. Město už patnáct let bezvýsledně hledá zájemce o parcelu na centrálním náměstí. Prostě nejsme v situaci, kdy bychom si mohli vybírat.“ Magistrát přitom nechce nic slyšet ani o variantě, že by město s tak zásadním krokem, jako je dostavba centra, nechvátalo a na vhodného investora si nějaký čas počkalo. „Zastáváme názor, že riziko prázdných území je větší než vybrat řešení, které třeba nemusí být optimální,“ vysvětluje Sedlecký. „Z volné plochy se stává problém, bezdomovci, stříkačky, plevel. Stávají tam cirkusy a na podzim se dělají drakiády.“ Heslem „lepší něco než nic“ se ostatně Ostrava řídila už několikrát a například dovolila Bauhausu postavit si obchod na místě historických jatek nebo Carrefouru hypermarket na místě bývalého stadionu odborářů. Naopak svojí skepsí vůči nejasným, nebo rovnou špatným návrhům se netají šéfka ostravských památkářů Naďa Goryczková: „Vytvořit nové centrum je obrovská šance. Opravdu nevidím žádnou nevýhodu, proč třeba nechat to území zazelenat a nepočkat na zajímavou nabídku, a ne jít za každou cenu do něčeho, čím si nejsme jisti. A údajná kriminalita? Viděl jste tu plochu? Kdo tam může co zničit? Pokud město investovalo do urbanistické soutěže, mělo by na jejích výsledcích trvat.“ Odpovědět na otázku, kdy se Karolina dočká své nehynoucí slávy jako nová Ostrava, tedy není zatím snadné. Na rozdíl od situace v Brně si například Ostravští nemohou o aktuální situaci přečíst nic na webových stránkách magistrátu, a pokud chtějí něco vědět, musí si zajít přímo do kanceláře pana Sedleckého. K otázkám rozvoje centra se konala zatím jen jedna veřejná debata, kterou letos uspořádali nadšenci z místního antikvariátu. „Ostrava byla vždy přistěhovaleckým městem, v posledním čase se tu ale probouzí cosi jako obecní patriotismus,“ říká památkářka Goryczková. „Zájem o osud Karoliny poroste.“ Jaké tedy může být ze staveb českých a moravských „Postdamer platzů“ poučení? Budou nás naši potomci vychvalovat, nebo naopak znechuceně kroutit hlavami nad tím, v jakých kuli-

sách je naše neschopnost donutila žít? Možná si takovými úvahami nemá smysl zatěžovat hlavu. Pro tuhle chvíli by stačilo, aby se města dokázala z různých přehmatů poučit. Na rozdíl od svých menších kolegyň, které se chystají na jedno jediné centrum, má Praha šancí několik – třeba v případě Karlína, Libně či Holešovic. „Oproti Smíchovu už vidím rozdíl,“ říká Zdeněk Lukeš. „V Karlíně zůstane zachovalých více industriálních prvků, investoři také více sází na byty, na které se mění třeba bývalá sýpka.“ Jinde může být poučení například v tom, že městské části tolik se zastavěním nepospíchají. „Každá oblast potřebuje nějakou lokomotivu rozvoje, nějakou investici, která přiláká další,“ říká Jan Kasl. „V případě dalších čtvrtí by to mohla být už i veřejná investice, třeba do univerzity, knihovny a podobně. A protože na to dnes nejsou peníze, vyplatí se počkat.“ Dalším problémem je stále sílící požadavek, aby se do nových center dalo pohodlně dojet autem. Přitom třeba příklad zmíněného Rotterdamu ukazuje, že nejde ani tak o počty aut, ale spíš o to, jak rychle se veřejným prostorem pohybují. „Jako primátor jsem řešil problém, proč se mají ve městě stavět široké silnice dálniční dimenze. Proč nemohou mít místo tří metrů padesáti jen třeba dva osmdesát, což nutí řidiče k pomalejší jízdě. Dopravním stavbám ale vládnou dopravní inženýři, kteří se odvolávají na své normy. S nimi jsem jako primátor nemohl nic udělat,“ sděluje Kasl. Využívání veřejného prostoru se i v Česku postupně zlepšuje a přibližuje Západu. A pokud si obdivovatelé starých kamenných čtvrtích ještě pokládají otázku, zda je opravdu nutné používat v centrech budoucnosti tolik skla, železa a betonu? Pak se patrně u architektů setká se zdviženým obočím neporozumění. „Lze odpovědět, že je to efektní, levné a rychlé,“ poznamenává Jan Sedlák. „Ale upřímně řečeno: napadlo by vás někdy ptát se, proč se skládá taková hudba a malují takové obrazy? Takže správná odpověď na váš dotaz by měla znít, že architekti to tak prostě chtějí.“ M A R E K Š V E H L A , PAV L A H O B S T O VÁ P. Hobstová je novinářka. Je spolupracovnicí Respektu.

16 /

ROZHOVOR

6.–12. 9. 2004

Ztratili jsme schopnost uzdravovat S benediktinem Anselmem Grünem o spiritualitě zdola i shora a zacházení s penězi Je vaše církev připravena přijmout moderní psychologii? Většina jejích představitelů souhlasí s tím, že dobrou pastorační práci je nutno zakládat na solidní psychologii, ale pořád i mezi nimi najdeme vyložené odpůrce těchto postupů. Důvodem jejich odporu bývá nejčastěji strach, že by se museli podívat na dno vlastní duše. Jinak řečeno: existuje obava z narušení obrazu, který si o sobě křesťané vytvořili? Nechuť podívat se přímo a pravdivě na celou věc souvisí s představou Boha. Pokud někdo poznal Boha jako trestajícího, odsuzujícího a účtujícího, vytvoří si o něm obraz, který bude mít destruktivní vliv na jeho svědomí. Takový člověk se bude bát pohledu do sebe a nepřijme všechno, co v něm je. Bude se bát zklamání. Přitom bolestné zklamání by ho mohlo osvobodit od iluzí, které si

proměnit jen tehdy, pokud ji chápeme laskavě, nepotlačujeme ji, přiznáme si, že k nám patří. Sexualitu přitom nelze zužovat na pouhou pohlavnost, protože i ona je touhou člověka přesáhnout se, vyrůst nad sebe samého.

Dovolit si být slabý Jedním z vašich receptů na kvalitní duchovní život je „spiritualita zdola“. Co to je? Mnozí řeholníci říkají, že pravá modlitba stoupá vzhůru z hlubin naší bídy, nikoli ctnosti… Spiritualita zdola se odehrává v několika fázích: člověk musí vést dialog s vlastními myšlenkami a city, sestoupit na dno svého nitra, vcítit se do svých emocí a vášní, poznat, že je u konce a že po své proměně může objevit Boha. Posledním krokem je kapitulace před Bohem a doznáFOTO ČTK

Tvrdíte, že katolická církev ztrácí schopnost „uzdravovat vnitřní zranění, která si lidé nesou životem“. Čím to je? Začalo to v osvícenské době, kdy se z naší církve začal vytrácet smysl pro duchovní zkušenost a církev se omezila na zvěstování mravních zásad. Jakmile etika ztratí kontakt s duchovní zkušeností, zůstane z ní jen moralizování. V čem se ta neschopnost projevuje? Tak například ustoupil do pozadí uzdravující účinek našich modliteb a obřadů: laici už od středověku přestávali chápat, co se to děje vpředu v kostele, protože obřad se stal záležitostí kněží. Dále: církev poodstoupila od uzdravujícího účinku zpovědi a místo toho začala klást větší důraz na vztah hřích-odpuštění. Zanedbala těsnou souvislost zpovědi s duchovním vedením, a to se pak, odděleno od náboženského rozměru, posunulo blíž k psychoterapii. Souhlasím proto s názorem, že psychoterapie může leckde být chápána jako náhražka zpovědi. Už Jung vypozoroval, že v oblastech, kde lidé neradi chodí ke zpovědi, mají psychoterapeuti plné čekárny.

Strach ze sebe sama Mají schopnost uzdravovat i jiná náboženství? To nedokážu posoudit. Ale například východní nauky nejsou tak vázané na věrouku a vedou spíš k prožitku, ke zkušenosti. To přitahuje věřící, kteří tuto rovinu v katolické církvi postrádají, anebo byli církví nějak zraněni. Znám samozřejmě i řadu lidí, kteří na své „východní cestě“ nakonec zůstali vykořeněni. Jeden můj řádový spolubratr, který žil dlouho v Japonsku, zjistil, že rozdíl mezi nárokem a skutečností je tam stejně velký jako v křesťanství. Pokud jde o Evropany, domnívám se, že je oslovuje víc křesťanská cesta než východní, ale vím, že je dobré se navzájem učit a zůstat v dialogu. Čemu se může vaše církev na Východě naučit? Východ pro ni představuje výzvu, aby se vrátila ke své velké mystické tradici: k mistru Eckhartovi, k Terezii z Avily nebo k Janovi od Kříže. Mystika člověka přesvědčuje, že je v něm prostor, kde sídlí Bůh – tajemství. Můžeme se do něj vydat několika cestami: pomocí dechových cvičení, meditací, tichem, rozjímáním o Písmu a v neposlední řadě při bohoslužbě. Jakmile jsme na cestě k němu, roste v nás pocit sebedůvěry jako postoje nikoli deklarovaného navenek, ale pramenícího z vnitřní svobody. Díky tomu začínáme být nezávislí na měřítku jak druhých, tak svého normativního superega. Čemu jste se z východních nauk naučil vy? Zenová meditace mi například pomohla nově objevit staré kořeny křesťanství. Při duchovních cvičeních používáte moderní psychologii. Co vás k tomu vede? Když mi bylo pětadvacet, prožíval jsem hlubokou osobní krizi a v psychologii jsem hledal hledal cestu, jak se z ní dostat ven. Přivedlo mě k ní také studium pouštních otců, mnichů prvních křesťanských století. V čem? Právě oni totiž objevili některé metody, které dnes využívá moderní psychologie. Jejich přístup k člověku se zakládal na tom, že setkání s Bohem pro člověka znamená totéž jako poznání sebe sama, včetně slabostí. Postupně jsem začínal vnímat, že některé formy zbožnosti člověka spíš zraňují a deformují, a právě psychologie mi poskytla kritéria k rozlišení toho, která duchovní forma může vést k duchovnímu zdraví, a která naopak toto zdraví poškozuje.

vyšším mravním výkonům. Sám jsem byl v mládí stejný. Přílišné potlačování potřeb však často vede k tomu, že se člověk začne chovat hrubě k druhým lidem. „Spiritualitu shora“ najdeme takřka vždycky u fundamentalistů. Myslí to dobře, ale brzy začnou ostatní, kteří nehodlají podle jejich ideálů žít, zatracovat a označovat za „satanovy spřežence“, aniž by si sami uvědomili, jak ďábelské je jejich pohrdání druhými. Protože nemohou přiznat rozpor mezi svou skutečností a vysokým ideálem, s nímž se identifikovali, projektují své nedostatky na druhé. Neučila ale církev vždycky, že člověk nesmí myslet na sebe, že nesmí považovat své potřeby za prvořadé? To má samozřejmě svou velmi pozitivní stránku, ale tvrdit, že vše, co se týká mých potřeb, je třeba potlačit, považuji za příliš jednostranné. Důležité je, aby se obě cesty, ta shora i ta zdola, doplňovaly. Existuje nějaká paralela mezi „spiritualitou zdola“ a módním trendem „wellness“, „cítit se dobře“? Obojí má přinést člověku určitou harmonii, ale „spiritualita wellness“ ztrácí svou plodnost, protože neposkytuje člověku cíl, jak budovat svět a něco dobrého mu přinést. U spirituality zdola je podstatné přijmout postoj: můžu si dovolit být slabý. Otvírá se tak cesta konfrontace se sebou samým, která sice hodně bolí, ale bez ní by se stal ze spirituality narcismus.

Smíření

A N S E L M G R Ü N se narodil roku 1945 v Junkershausenu. V 19 letech

vstoupil do benediktinského kláštera v bavorském Münsterschwarzachu, kde žije dodnes. Vystudoval filozofii a teologii v St. Ottilien a v Římě, poté ekonomii v Norimberku. Od roku 1977 je ekonomem opatství. Věnuje se práci s mládeží, vede kurzy duchovní obnovy pro kněze a řeholníky v krizových situacích a kurzy pro podnikatele a ekonomy. Patří k nejprodávanějším autorům duchovní literatury v Evropě, na třicet jeho titulů (knih a zvukových nosičů) vyšlo také v češtině.

o sobě udělal, a poskytlo by mu šanci, jak objevit své pravé já, novou vitalitu, ryzost a obraz, který si o něm udělal Bůh. Jaký je v té souvislosti pohled vaší církve na sexualitu? Svatý Pavel říká (i s ohledem na sexualitu): „Všechno je dovoleno, ale ne všechno je k většímu užitku.“ Současná společnost pomocí sexuality definuje takřka vše. Zajímavý je názor amerického psychologa Kena Wilbera, který říká, že dnešní přílišné zdůrazňování sexuality souvisí s tím, že se vytratil rozměr přesahu, transcendence a že se tak ve chvíli, kdy chybí skutečná hloubka, stává sexualita tím nejhlubším (chápáno i duchovně), co se momentálně nabízí. Sigmund Freud zastává názor, že sexualita je faktorem, který zakládá a ustavuje kulturu jako takovou. V duchovní život ji ale lze

ní, že jen svými silami se už nikam nedostanu. A „spiritualita shora“? Ta nám staví před oči vysoké ideály, k nimž máme horlivě směřovat. Zvláště mladí lidé se upínají k vysokým cílům v přesvědčení, že od té chvíle se budou už jen čím dál víc přibližovat Bohu a zakoušet jeho blízkost. Obvykle však nemají odvahu sestoupit do svého stínu. Mluví o své víře často tak, že každý, kdo nic z jejich pocitů Boží blízkosti nezná, získává kromě špatného svědomí i dojem, že asi nevěří správně. Ale nikde není psáno, že musíme bezpodmínečně něco pociťovat... Ideály jistě potřebujeme, ale pokud ideál ztratí kontakt s naší životní realitou, onemocníme. Jak onemocníme? Mnoho věřících si ukládá stále víc zbožných úkonů, aby uklidnili své svědomí, nebo se upínají ke stále

Co může dnes křesťanství nabídnout světu? Může být prorockým hlasem v okamžiku, kdy některé věci nejdou tak, jak mají. Mělo by zdůrazňovat vnitřní rozměr duchovního života, ale nesmí se omezovat pouze na něj. Musí sledovat oba póly: mystiku vedle politiky, „zápas“ vedle kontemplace: cesta do nitra je zároveň utvářením světa. Církev může nabídnout cestu, která člověka vnitřně osvobodí od diktátu vlastních potřeb, a také poselství smíření. Ve světě se dneska radikalizují nejrůznější skupiny a uskupení: jsme svědky nárůstu terorismu. To vše se dá uzdravit jedině smířením. Američané se snaží zvládnout terorismus pomocí zbraní, ale je zřejmé, že násilí plodí jen další násilí. Smíření je řešením dlouhodobějším, a tedy náročnějším, ale dějiny už dostatečně často ukázaly, že dlouhodobější řešení byla účinnější. Jak to uvádět do praxe? Co může církev udělat třeba pro smíření naší civilizace s islámskou? Smíření vyžaduje především úctu k ostatním vyznáním. Je třeba snažit se pochopit obavy muslimů a zároveň se pravdivě podívat na agresivní prvky křesťanství, judaismu i islámu a snažit se je pojmenovat. Jedině pokud sebereme odvahu pohlédnout vlastní pravdě do očí, dokážeme udělat na cestě ke smíření další krok. Všechna náboženství by se měla zříct svého agresivního potenciálu. To platí i pro islám. Dialog, to není jen pochopení, ale taky výzva ke změně světu škodlivých postojů. Jak se přístup „smíření“ dal použít v případě nacistů? Smířit se neznamená, že strpím vyšinuté teroristy nebo tyrany Hitlerova typu. Takovým je třeba se vždycky postavit na odpor, jenže ten odpor musí jít ruku v ruce s upřímnou snahou dohlédnout za slupkou zla i skutečnou touhu národů. I v Iráku najdete teroristy, kterým je spása lidí naprosto lhostejná. Stejně tak bylo i Hitlerovi úplně jedno, jak se daří lidem v jeho zemi, a jen je využíval pro své

vlastní cíle. Proto je nutné tyranům odporovat, ale zároveň se snažit o smíření mezi národy. Jak se díváte na nové směry, hnutí a komunity v církvi? Po celou dobu existence církve byly její silnou stránkou. Při zpětném pohledu zjistíme, že mnoho těchto nových věcí přetrvalo (změnily se např. v řeholní řády), zatímco na jiné se zapomnělo. Je třeba rozlišovat a dívat se, jestli se nová uskupení opírají o zdravý základ: některá zůstávají vězet ve fázi euforie a krouží jen kolem oblasti prožitků, jiná se zvrhnou v autoritářský systém a přitahují psychicky slabé jedince, kterým zpočátku poskytují vytoužené útočiště, ale rozhodně jim nemohou přinést uzdravení. Jak by se měla proměnit tvář katolické církve? Musíme se rozžehnat se lpěním na tradiční lidové zbožnosti. Církev už zdaleka nebude oslovovat všechny. Doufám, že bude pravdivá, že bude probouzet a pěstovat smysl pro lidskou důstojnost, že bude udržovat v této společnosti otázku Boha trvale otevřenou, protože právě to je dnes velmi důležité. Nesmí se už uzavírat sama do sebe. Doufám, že bude lidi spojovat a nabízet jim směr, že bude kvasem smíření.

S penězi inteligentně Jste mnich a vedete kurzy pro ekonomy a podnikatele. Čím se tam zabýváte? Setkávám se se spoustou lidí zraněných drsnými vztahy na pracovišti a snažím se je nějak povzbudit a posílit. Běžné marketingové kurzy nedostačují, protože úplně pomíjejí duchovní stránku. Někteří lidé obětují své práci tolik energie, že lze hovořit o jakési „nové askezi“. Nenalézají žádný pořádný zdroj života, z kterého by čerpali sílu, ani prostor, kde by si mohli svobodně vydechnout. Pokud trvale přetěžují sami sebe, nedokážou v dlouhodobé perspektivě dobře vést svou firmu. Nedílnou součástí kurzů jsou proto dechová cvičení, rozjímání, meditace a ztišení. Další výzvou je pro mě fakt, že jsou lidé v podnicích vystaveni neustálému tlaku. Vedoucím pracovníkům radím, aby podřízené vedli tak, aby měli chuť žít a podnikat, aby objevili své tvůrčí schopnosti. Když se zúží pohled jen na zisk, lidé začnou trpět přetížením a onemocní. Upozorňuji také na to, že každá konkrétní firma utváří naprosto konkrétní kulturu a že přístup vedoucích pracovníků k zaměstnancům má bezprostřední dopad na celou společnost. Kde vztahy ve firmách fungují na základě vykořisťování, tam se i celá společnost chová velmi brutálně. I proto by se dnes měla Evropa odvolávat především na tradici sociálně-tržního hospodářství. Pracujete jako ekonom relativně velkého opatství. Co vám dává práce s penězi? Lépe si uvědomuju, že bez správného zacházení s penězi se nedá pouštět do důležitých sociálních projektů. Je důležité, aby peníze sloužily člověku, aby ho neurčovaly, ale byly prostředkem služby druhým. Ve vztahu k penězům si potřebuji uchovat naprostou vnitřní svobodu. Lidé na vedoucích místech dnes bohužel – nejen v podnicích a firmách, ale i v klášterech – často nemají fantazii a přetěžují své podřízené. Doslova je vydírají a chtějí po nich stále větší výkon, často jen proto, že nedokážou inteligentně zacházet s penězi. Ze zkušenosti vím, že inteligentní zacházení s penězi přispívá k lidštějšímu životu. JAN MAZANEC, J I N D R A H U B K O VÁ J. Mazanec je novinář, J. Hubková překladatelka a grafička.

RESPEKT / 37

INZERCE

/ 17

18 /

CIVILIZACE

6.–12. 9. 2004

Kde se rodí nenávist FOTO PROFIMEDIA.CZ / AFP

Obrana proti xenofobii, apatii a následkům totalitní vize člověka

Chci místo jenom pro sebe a žádné imigranty.

Jsme svědky zajímavého, ale znepokojivého jevu: Lidé si stále častěji přestávají uvědomovat dopad svých rozhodnutí, což zejména u politiků a odborníků může mít neblahé důsledky pro životy ostatních lidí. Současné psychologické výzkumy opakovaně dokládají, že až 80 % běžných aktivit dělá člověk automaticky, aniž by domýšlel, co svým jednáním způsobuje druhým lidem, společnosti, přírodě a svému životu.

Dědictví revoluce Svým způsobem je to důsledek faktu, že generace, která vstupovala do dospělosti v šedesátých letech mi-

nulého století, se setkávala s tvrzením, že vyspělost civilizace zcela závisí na rozvoji informačních technologií a na proniknutí vědeckých objevů do všech průmyslových odvětví. Tato ideologie se schovávala za vznešeně znějící termín „vědeckotechnická revoluce“. Civilizační pokrok byl chápán převážně jako rozmach nových technologií výroby a dopravy. Již méně se hovořilo o lidské stránce tohoto pokroku. Významnou výjimkou v České republice byla studie z roku 1966 Civilizace na rozcestí redigovaná Radovanem Richtou. Už její podtitul Společenské a lidské souvislosti vědeckotechnické revoluce naznačoval,

že autorům – z nichž mnozí se v době po sovětském vpádu stali disidenty – šlo o to, uvést na pravou míru naivní přesvědčení, že technicky pojatá civilizace bude tím vysněným rájem na zemi, o kterém se tehdy proklamativně hovořilo jako o metě cesty lidstva k socialismu. Autoři tehdy vyjádřili přesvědčení, že pozitivní podoba budoucnosti bude záviset na využívání vědeckých poznatků a na tvůrčím myšlení. Dnes by nepochybně dodali, že i na využívání poznatků humanitních věd a ekologie. Příchod normalizace ale jakoukoli debatu na otevřené scéně zastavil a popravdě řečeno, ještě se pořádně nerozběhla dodnes. Inspirativní je v tomto ohledu nedávno česky vydaná kniha známého amerického psychiatra a duchovně orientovaného myslitele M. Scotta Pecka Svět, který čeká na zrození s podtitulem Návrat k civilizovanosti (originál vyšel v r. 1993). Autor užívá termínu „civility“, jehož český slovníkový ekvivalent je „zdvořilost“. Překladatelka zvolila termín „civilizovanost“, který daleko lépe vystihuje, co má Scott Peck ve svém díle na mysli. V úvodu připomíná, že se již brzy po vzniku Spojených států amerických debatovalo o koncepci a metodice výuky občanské nauky. Za cíl tehdy politici, filozofové a pedagogové považovali hluboce zakořeněnou soustavu hodnot, které mají být základem odpovědného občanství, hodnot, které jsou opakem sebestřednosti, hodnot, které vedou k zájmu o věci veřejné a jsou podmínkou dobrého fungování demokracie. Mnohdy se zapomíná, že civilizovanost není jen zdvořilost nebo dobré vychování. Civilizovanost je vědomým, záměrným chováním jak mezi dvěma lidmi, tak i v organizacích. Je to chování, jímž člověk může druhého i psychicky provokovat, ale činí tak se záměrem vyburcovat jej, nastavit zrcadlo jeho činům, a ne pro své potěšení nebo proto, aby druhého jen tak ponížil. Je zapotřebí umět průběžně vyhodnocovat, jaké pocity v druhých svým jednáním vyvoláváme, co je uráží a ponižuje, co jim naopak nepřiměřeně a nepravdivě lichotí. Ale také je třeba pěstovat dovednost uvědomovat si své pocity méněcennosti nebo povýšenosti, pohrdání, zlosti nebo závisti apod. vyvolané

třeba tím, že ten druhý je lepší než my nebo že má více majetku a úspěchů než my nebo že je čestnější. A díky dovednosti takového zrcadlení pocitů už je možno rozvíjet odhodlání k trpělivosti, soucitu, velkorysosti, které jsou základem citlivosti.

Bod obratu Ačkoli to může znít jako zbytečná připomínka samozřejmého, podle odhadů se rizikové chování (které nerespektuje normy sociální a etické kultury) vyskytuje nejméně u 30 % dětí. Z výzkumu na téměř 1000 dětech mladšího a středního školního věku, konaném na náhodně vybraných školách v ČR se navíc ukázalo, že až 35 % dětí má xenofobní postoj ke spolužákům z minorit. Z výzkumu také vyplývá, že u hochů se s věkem postoj téměř nemění, kdežto u dívek se stává vstřícnějším. A rovněž se prokázalo, že silný vliv na xenofobní postoje žáků mají rodiče a nedostatečně praktikovaná výchova ve škole (málo informací o historii a osudech národů, jejichž příslušníci navštěvují školu, nebo kritické poznámky učitelů na adresu příslušníků minorit). A z toho je patrné, že něco není v pořádku. Minimálně proto, že velmi často se sociálně necitlivé až bezohledné chování ve vývoji transformuje do touhy po moci a ovládání druhých. Důsledkem totiž může být, že pokud se lidé s takovou povahou dostanou do vedoucích a klíčových funkcí a svou prací ovlivňují naše životy, mnohdy ve svých projektech a závěrech uvažují o člověku a dokonce i o lidstvu jen v abstraktní rovině, a to často s jistým pohrdáním „vůči těm jiným“. Pak už přestanou v člověku vidět svého manželského partnera, své dítě, svého žáka či souseda. A od takového smýšlení už je jen krůček k tomu, aby projektovali a navrhovali sociální řešení, která fungují na papíře a v médiích jako svůdné programy, ale do života je vůbec nejde aplikovat. Na tato scestí se dostává mnoho politiků, politologů, sociologů, sociálních antropologů, biologů, vysokoškolských učitelů a odborníků, kteří se pohybují – jak se říká – „nahoře“ (tj. ve sférách krajských úřadů, ministerstev a výzkumných

institucí), z nichž někteří nablýskanými auty jezdí beztrestně rychlostí překračující povolené limity, létají v business třídách letadel a už zapomněli, jak vypadá život na ulicích a na náměstích měst či návsích vesnic a jak se cestuje v dopravních špičkách prostředky veřejné dopravy. Řešení problémů člověka – má-li odpovídat zásadě civilizovanosti – musí být co nejkonkrétnější. Českou společnost teprve čeká pokus obrátit trend „vědeckotechnologické revoluce“ a začít debatu o lidském rozměru společnosti. Jen tak je možné vybudovat obranné mechanismy proti rozmachu netolerance a xenofobie a odstranit lhostejnost k druhým. A naopak vybudovat zájem o důsledky našich činností na životní prostředí a lidi kolem nás. V českém školství jsou stále ještě silné obavy před „pěstováním elity“ na víceletých gymnáziích a je nemálo těch, kteří by byli spokojeni s jednotným nediferencovaným systémem vzdělávání.

Umění volby a rozlišování Inspiraci k obratu můžeme hledat u francouzského personalistického filozofa Emanuela Mouniera v jeho manifestu Místo pro člověka, který sepsal již v třicátých letech 20. století. Jádrem jeho výzvy je požadavek, aby výchova seznamovala s různými životními způsoby a hodnotami a učila mladé lidi rozpoznávat, co k jakým důsledkům vede. A v dnešní době tolika možností je to ještě více potřeba. Dá se to vyjádřit obrazným přirovnáním: Jestliže jsme za totality měli ve skříni jedny šaty, nemuseli jsme se rozmýšlet, co si pro tu či onu příležitost obléci. Jestliže dnes máme plné skříně a nikdo nás neučí, co je pro tu či onu situaci vhodné, stáváme se bezradnými, bezradnost pak vede buď k apatii, nebo k agresivitě. Výchova tedy musí naučit kritériím rozlišování a rozvíjet dovednost uspořádat cílové hodnoty podle jejich důležitosti pro nás a podle jejich mravní kvality a důsledků pro druhé lidi, pro společnost, pro stav světa. VLADIMÍR SMÉKAL Profesor psychologie na Fakultě sociálních studií MU a ředitel Centra výzkumu vývoje osobnosti a etnicity při FSS MU.

KALEIDOSKOP

Lovci planet, boj o jádro a globální oteplování Lov nových planet se stává hitem astronomie. Minulý týden ohlásili švýcarští badatelé, že objevili planetu podobnou Zemi. Povrch má pokrytý kamením a pravděpodobně je chráněna i atmosférou. Hvězda, která patří této planetě – tak jako Zemi patří Slunce – je Slunci podobná, ale planeta je asi čtrnáctkrát těžší než naše Země. Obíhá svou hvězdu jednou za deset dnů, což je ve srovnání s oběhem naší Země kolem Slunce jednou za 365 dnů rychlost opravdu velká. A protože obíhá blízko své hvězdy, má velmi horký povrch – asi 500–600 oC. Tato hvězda nazvaná Arae je viditelná z jižní polokoule a má ještě dvě obíhající planety. Jedna z nich má rozměr Jupiteru. Objev nové planety byl učiněn z chilské observatoře La Silla. I když je to planeta hmotná a velká, je to zatím nejmenší z planet, které se podařilo kolem jiných hvězd objevit. Arae je od nás vzdálena pouhých padesát světelných let, zatímco ostatní objevené planety jsou vzdáleny stovky nebo tisíce světelných let. Jen pro představu – jeden světelný rok představuje vzdálenost, kterou za tu dobu urazí světlo, tedy 10 trilionů kilometrů.

O týden později ohlásili američtí badatelé z Kalifornské univerzity v Berkeley a Carnegieho ústavu ve Washingtonu objev další planety, a jak už to v Americe bývá, označili ji jako Superzemě. Její mateřská hvězda 55 Cancri má již tři známé planety složené z plynu. Čtvrtá, nově objevená planeta, je asi 178krát hmotnější než naše Země a obíhá ve vzdálenosti 5,7 milionů kilometrů. Je pravděpodobné, že i tato planeta má plynný obal, led a jádro složené z hornin. Dnešní technika totiž nedovoluje přesnou identifikaci menších planet. Na pořadu dne jsou ale už jak americké, tak evropské projekty, které by to měly v budoucnu umožnit. ••• Prezidentské volby ve Spojených státech nejsou důležité jen pro voliče, ale velký význam mají i pro přírodovědce. Nezajímá je sice, který z kandidátů má větší válečné zásluhy, ale spíše to, které obory či trendy ve vědě či výzkumu bude prosazovat přicházející prezident. V jednom z minulých sloupků jsem se zmiňoval o různém, avšak podobném po-

stoji kandidáta Johna Kerryho a prezidenta George W. Bushe ke kosmickému výzkumu. V minulých týdnech se však rozhořela debata „energetická“. Trvalé úložiště vysoce radioaktivního odpadu v Yucca Mountains v Nevadě se buduje již pěknou řádku let a v době, kdy jsou u vesla republikáni, se mu dostává zvýšené pozornosti. V roce 2002 dokonce Kongres schválil jeho „začáteční provoz“. Prezidentský kandidát Bush, bude-li znovu zvolen, je rozhodnut v díle pokračovat. Kerry však prohlašuje, že nedovolí, aby bylo úložiště otevřeno. V Nevadě je sice jen malý počet voličů, ale většina z nich, zdá se, souhlasí s demokratem Kerrym. Nevadská poušť totiž už zažila „atomový boom“, dlouhou sérii podzemních výbuchů v padesátých a šedesátých letech minulého století. Obyvatelé Nevady už „toho mají dost“ a reagují na atomový program alergicky, i když se Bushova současná a zřejmě i budoucí administrativa snaží zdůraznit ekonomické přednosti ukládání vysoce radioaktivního odpadu. Tento odpad, vyhořelé články jaderných elektráren, nejsou totiž jen materiálem

k uložení a zahození, ale mohou být přepracovány na další palivo. ••• Ještě jednou k americké volební kampani. George W. Bush a John Kerry se zásadně liší i v pohledu na kjótský protokol o omezení emisí skleníkových plynů a potažmo globální oteplování. Idea globálního oteplování byla zdůrazňována Clintonovou administrativou, zejména pak viceprezidentem a bývalým kandidátem demokratů na prezidentský úřad Al Gorem. Stoupenci republikánů, zejména těch, kteří stojí mimo hlavní trend současného výzkumu a mají velmi blízko k průmyslu a obchodu, roli emisí skleníkových plynů popírají. Mezi nejtvrdší z nich patří Fred Singer, bývalý šéf amerického meteorologického družicového programu, který v řadě článků v neodborném tisku předkládá k věření, že globální oteplování není reálné a že veškeré finance, které podporují tento výzkum, jsou „černou dírou“. Republikáni také říkají, že globální oteplování není žádným skutečným vědeckým problémem, ale je to prý jen a jen politika. Ve

svých zprávách, které každý týden Fred Singer uveřejňuje na internetu, se odvolává například na výsledky kalifornského Národního centra pro výzkum atmosféry, které říká, že počítačové modely nejsou schopné předpovědět vývoj klimatu v budoucnosti a že data získaná za posledních 25 let nepodporují ideu globálního oteplování. Singer dále říká, že „vědecký výzkum, který stojí za ideou člověkem způsobeného globálního oteplování, je v tom nejlepším případě nejistý“. Není tedy divu, že jeden z asistentů amerického ministra obchodu (dr. Mahoney) přednesl v Kongresu příspěvek o tom, že současné emise oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů jsou jen jedním z možných vysvětlení ohřívání Země za poslední tři dekády. A dr. Mahoney má nějaké slovo – krom toho, že je asistentem ministra obchodu, je i ředitelem Vládního výboru pro výzkum klimatu. Což je stejně absurdní, jako kdyby ministr informatiky Mlynář zároveň řídil největší firmu vyrábějící počítače. PETR JAKEŠ Autor je geolog.

RESPEKT / 37

CIVILIZACE

/ 19

Příští šéf USA bude z Keni FOTO MEDIABANKA.CZ / GETTY IMAGES

Americký sen Baracka Obamy

Jsem tu pro vás a na barvě nezáleží.

Zní to jako krásná pohádka. Černošský chlapec z rozvedené rodiny překoná všechny životní překážky a vyrovná se s rasistickými předsudky zakořeněnými ve své zemi. V době dospívání pak nepodlehne nástrahám gangů, tak jako mnozí jeho kamarádi, ale vystuduje práva na nejprestižnější univerzitě v zemi. Letos na podzim má velkou naději stát se třetím černošským senátorem v historii a podle některých médií možná jednou i prezidentem. Řeč je o Spojených státech a Baracku Obamovi (43), který se pro spoustu lidí stal zosobněním amerického snu.

Černá a bílá Když nedávno vystoupil na sjezdu Demokratické strany v Bostonu, zapůsobil na mnohé jako zjevení. S lehkostí a přitom nakažlivou energií doháněl delegáty, ale i miliony lidí u obrazovek doslova k šílenství. Jeho

proslov byl přerušen třiatřiceti mohutnými potlesky. A přitom hovořil především o potřebě sjednocení země a oslabení vyhroceného boje mezi oběma politickými stranami. „Neexistuje ani liberální, ani konzervativní Amerika. Jsou pouze Spojené státy americké. Patrioti jsou jak mezi oponenty války v Iráku, tak i mezi jejími stoupenci,“ prohlásil například. Ten večer se definitivně změnil život Baracka Obamy. Z lokálního kandidáta ze státu Illinois se stala celoamerická politická hvězda a John Kerry si musel oddychnout, že už má letošní nominaci jistou. Poutavý život Baracka Obamy ovlivnil především fakt, že se narodil černošskému otci pocházejícímu z Keni a bílé matce z Kansasu. Otec ale brzy rodinu opustil, a tak hlavní vzpomínkou na něj byl jeho diplom z Harvardovy univerzity, který visel u Obamovy babičky. O výchovu Baracka se starali zejména bílí prarodiče v malém bytě a ve skromných podmínkách. Chlapec se nemusel vyrovnávat jen s chudobou, ale i s barvou své pleti. Vyrůstal totiž v době, kdy boj proti rasovým předsudkům teprve nabýval na síle. I proto si přátele hledal zejména mezi černošskými dětmi a ve své knize píše i o tom, že o své bílé matce příliš veřejně nemluvil, aby si snad běloši nemysleli, že se jim chce podobat. Mnohem více chtěl dosáhnout stejného vzdělání jako kdysi jeho otec. Po vystudování právnické fakulty na Harvardu, kde se stal dokonce prvním černošským prezidentem tradičního fakultního právního časopisu, Obama odmítl nabídky několika prestižních právních kanceláří a rozhodl se věnovat obraně občanských svobod.

Naplněn politickým idealismem se přemístil do Chicaga, kde pomáhal rezidentům chudých černošských čtvrtí na jižním okraji města. Tato tříletá životní etapa měla klíčový význam pro jeho budoucí politickou orientaci. Málokterému politikovi se podaří nefalšovaně nahlédnout do každodenní bezvýchodnosti života mladých lidí v podobných čtvrtích. Když se ve své knize vzpomínek Obama přiznává, že na střední škole kouřil marihuanu a na vysoké zkoušel i kokain, učinil tak podle vlastních slov proto, aby přesvědčivě varoval dospívající černošskou mládež, jaký sebezničující dopad mohou drogy mít. Navíc začal vyučovat právo na chicagské univerzitě a věnovat se politice.

Určen pro úžasné věci Napoprvé však rychle narazil. Ačkoli se ucházel o kongresový volební obvod s převahou černošských voličů, v demokratických primárkách neuspěl, protože byl několika konkurenty obviněn, že se dostatečně nezajímá o problémy Afroameričanů. Obama však svoji víru neztratil a vydal se své černošské spoluobčany přesvědčovat, že je stejně tak na jejich straně jako na straně bílých. V roce 1997 pak s převahou vyhrál souboj o místo v illinoiském Senátu. V známém politickém týdeníku New Republic novinář Noam Schreiber tvrdí, že to, co činí z Obamy tak populárního politika mezi nečernošskou populací, je kromě jeho přirozeného charizmatu také jeho exotický africko-bělošský původ. Ten společně s jeho elitním vzděláním z Harvardovy univerzity neutralizu-

je jakékoli obavy, které obvykle bělošští voliči mají z černošských kandidátů. Ti totiž většinou svoji kandidaturu stavějí na hájení zájmů pouze těchto menšinových voličů. A přesně tomu se Obama vyhýbá a snaží se bez předsudků oslovovat všechny voliče. Stále zdůrazňuje svoji americkou, a ne etnickou identitu. „Můj příběh by nebyl možný v žádné jiné zemi,“ vysvětlil Obama ve svém projevu v Bostonu. Obama má ale ještě jednu přednost – vzbuzuje respekt i u konkurenčních konzervativců. Republikánský státní senátor v Illinois Kirk Dillard o něm tvrdí: „Obama je mimořádný muž. Jeho intelekt, jeho charizma oslní každého. Navíc dokáže spolupracovat s opozicí i v otázkách, na nichž se neshodneme. Od chvíle, kdy jsem ho poprvé potkal, jsem věděl, že je určen pro úžasné věci.“ Obama patří v Demokratické straně spíše k liberálnímu křídlu. Odmítal válku v Iráku, ale není proti použití vojenských sil, když to situace vyžaduje. Proto například podpořil zásah v Afghánistánu. Nesouhlasí s americkou zónou volného obchodu NAFTA, ale podporuje svobodný obchod a nebojí se postavit se zájmům amerických odborů. Obhajuje interrupce, zasazuje se o omezení volného držení zbraní, ale je velkým stoupencem občanských svobod. Při vystoupení před židovskou obcí se nebál odmítnout jednoznačnou podporu Šaronovy politiky – navrhoval hledání alternativních řešení – a dokonce si vysloužil od svých posluchačů potlesk. „Jeho chování i argumenty vzbuzují sounáležitost a ochotu naslouchat i mezi těmi, kdo s ním nesouhlasí,“ prohlásil zástupce židovské obce Abner Mikva.

Za babičkou do Afriky V těchto dnech Obama usiluje o vstup na celoamerickou politickou scénu – o senátorské křeslo. Veškeré průzkumy veřejného mínění ho jednoznačně favorizují. Navíc výše popsaný životní příběh mu přidává na důvěryhodnosti, kterou se může pochlubit málokdo. Je schopen se identifikovat s chudými, stejně tak s přistěhovalci, s černošskými otázkami, stejně tak s problémy arabských Američanů. Má vztah k bělošským farmářům, vždyť jeho matka i prarodiče pocházeli z Kansasu, stejně tak dobře rozumí nástrahám bohatých právních a lobbystických firem, které dokáží šikovně, a ne vždy férově prosazovat v politice zájmy svých klientů. Bude mít tato pohádka tedy šťastný konec? Naplní se americký sen? Někteří komentátoři v New York Times či Washington Post už Obamu pasovali na budoucího prvního černošského prezidenta USA. Prestižní týdeník Newyorker přinesl jeho devítistránkový profil a články o Obamovi se množí ve všech amerických médiích jako houby po dešti. Televizní stanice CNN dokonce vyrazila do Keni za jeho prarodiči. Jenže ono je něco jiného býti vycházející hvězdou, které všichni fandí, než politikem, který začíná ohrožovat zájmy vlivných. Podobných nadějných příběhů zažila už Amerika několik. Barack Obama má všechny předpoklady, aby dokázal mezi nástrahami politického boje prokličkovat, ale na rozuzlení tohoto pohádkového příběhu si bude muset Amerika i celý svět počkat ještě řadu let. MICHAL SEDLÁČEK

inzerce

20 /

POLEMIKA

6.–12. 9. 2004

Nevidět svět jen očima Bushe FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

Názory na dění v zahraničí by se neměly odvozovat jen od postoje USA

Ne všichni odpůrci dnešní americké politiky jsou teroristé.

Mám dojem, že týdeník Respekt je v posledních měsících značně nekonzistentní ve svých názorech. Zatímco v komentářích o domácí politické a společenské scéně se zasazuje za otevřenou občanskou společnost a bojuje proti stereotypům, české malosti a xenofobii, v zahraničním kontextu jako by někdy podléhal zjednodušujícím předsudkům, a to především ve zprávách se vztahem k arabskému světu. Také inklinuje k nekritickému postoji vůči americkému prezidentovi Georgi Bushovi.

Černobílý svět Například v č. 35/2004 Zbyněk Petráček v rubrice Svět kolem píše o rozhodnutí íránského džudisty nebojovat s izraelským soupeřem. Íránec Araš Miresmailí, dvojnásobný mistr světa ve své váhové kategorii, podle svých vlastních slov odmítl s Izraelcem bojovat, aby „vyjádřil své sympatie s utrpením palestinského lidu“. Komentátor Respektu toto jeho rozhodnutí hodnotí takto: „Stačí si přečíst, co hned v neděli vzkázal Miresmailímu

íránský prezident Mohammad Chátamí, ve světě považovaný za relativního liberála: „Krok íránského mistra světa na protest vůči masakru palestinského lidu rukama sionistického režimu bude zapsán do historie íránské slávy.“ Jaké z toho plyne ponaučení? Přesně podle biblického „podle skutků poznáte je“. Liberál-neliberál, konzervativec-nekonzervativec, reformista-nereformista, jakmile slyšíme z úst íránských činitelů repliky Chomejního výroku o velkém (rozuměj USA) či malém (rozuměj Izrael) satanovi, můžeme si myslet svoje. Já ale nechápu – co si tedy mám podle autora myslet? Že každý, kdo vyjádří svůj soucit s palestinským utrpením, zároveň napadá USA a Izrael a lze ho přirovnat k Chomejnímu? Tak to přeci není. Lidé, kteří projevují lítost nad Palestinci, přece ještě nemusí schvalovat teroristické útoky. V tomto případě jde o nepřijatelnou paušalizaci. V témž čísle píše Matyáš Zrno o bojích v Nadžafu v článku Jak porazit Muktadu al-Sadra. Po přečtení jeho textu může čtenář nabýt dojmu, že v Nadžafu bojovali „puber-

ťáci s kalašnikovem v ruce“ pod vedením populistického druhořadého klerika, který k lidem mluví „dialektem, kterému většina Iráčanů rozumí“ o tom, jestli můžou „žvýkat žvýkačku, poslouchat hudbu či kouřit“. Ale měl by k nim snad mluvit dialektem, kterému nerozumějí? A opravdu je zajímá jenom to, jestli muslim může žvýkat a kouřit? Lidé, kteří bránili al-Sadra v Alího mešitě jako živé štíty (mezi nimi i otcové rodin, ženy a děti), byli připraveni zemřít, stejně tak jejich vůdce. Pro toto rozhodnutí má Matyáš Zrno jen ironické shrnutí: „Mučednická smrt je zkrátka mučednická smrt.“ Nebylo by lepší se pokusit lépe popsat jejich motivy? Nelze je opravdu českému čtenáři vykreslit o něco méně účelově? Například v německých nebo francouzských médiích už delší dobu probíhá pestrá debata o islámu v arabském světě i v Evropě. V interview se vyjadřují významní evropští imámové, často je citován i Bernard Lewis, který píše o zásadně odlišném arabském chápání historie a jeho projevech v proticizineckých sentimentech. Nebylo by přínosné tuto debatu zprostředkovat také v našem prostředí? Celkově bych ocenila, kdyby Respekt psal své zahraniční komentáře méně černobíle a ideologicky. Tak, abych se z nich jako čtenář dozvěděla více o tom, co se děje, a méně o předsudcích autora. Vidět to bylo například na komentáři k výsledkům španělských voleb, které následovaly po teroristickém útoku v Madridu. Text byl opět velmi jednostranný a rozhodnutí španělských voličů v něm bylo v podstatě prezentováno jako celonárodní zbabělost. Byla zcela pominuta skutečnost, že 80 % dotázaných se vyslovilo proti španělské účasti v Iráku, že předvolební preference ukazovaly jen malý rozdíl mezi Aznarovou a nynější vládní stranou a že španělská populace velmi negativně přijala Aznarovu manipulaci médii, která měla útok připsat baskickým teroristům.

Posedlost Moorem S napětím jsem očekávala reakci na obsah filmu Michaela Moora, Fahrenheit 9/11, který byl v České republice představen na festivalu v Karlových Varech a v němž režisér dobrou vůli Bushova kabinetu zásadním způsobem zpochybnil. Nechávám samozřejmě na každém divákovi či recenzentovi, aby si vytvořil vlastní názor, ale z některých poznámek Respektu si odnáším, že Moore je téměř zlo na zemi. Dobře se to ukázalo například v textu nazvaném Paul Red Adair – hasič světa (Respekt č. 34/2004), kde se zmiňuje i Adairova práce během války v Perském zálivu roku 1991. Ačkoli vůbec nemá nic společného s Moorem, Zbyněk Petráček si v něm neodpustil poznámku: Paul Adair „zemřel v době, kdy snímek Michaela Moorea Fahrenheit 9/11 takové zasahování v oblasti Zálivu zpochybňuje ve jménu zásady: Nehas, co tě nepálí.“ Kde to autor vzal? A proč to vůbec dává do tohoto kontextu? Není to jen posedlost Moorem? Daniel Anýž pak v jednom z červencových čísel (Bohužel máme jen Moora, Respekt č. 30/2004) v podstatě pouze sčítá negativní reakce na dokument a tzv. Mikeův závazek – získat lidi pro volby – by podle něj někdo mohl popsat slovy Milana Kundery, že „zdravý duch zavání blbostí“. Přitom ale skutečnost, že jak v USA, tak ve většině zemí Evropské unie, k volbám nechodí velká část voličské populace, je základním ohrožením demokratického procesu. Například vyjádří-li se pouze 17 % voličů, lze skutečně mluvit o demokraticky zvolené reprezentaci? Čím se Moore provinil? Svoji snahu ovlivnit předvolební boj v Americe nikterak nezakrývá. Potíž je možná v tom, že nemá rád George Bushe. Je to však dostačující důvod, proč obsah jeho dokumentu ignorovat? Navíc třeba teze o obchodních vztazích mezi Bushem seniorem a juniorem a saúdskou královskou

rodinou není původní, ale objevila se v knize Craiga Ungera House of Bush, House of Saud (rozsáhlý rozhovor s ním přinesl například v srpnu belgický deník De Tijd). Jednostrannost v Respektu sice trochu vyvážila vstřícnější recenze v kulturní rubrice (V hlavní roli politika, Respekt č. 29/2004), ale to byla spíše výjimka.

Jak dál Tento způsob práce ve mně vzbuzuje nedůvěru i k dalším zahraničním příspěvkům. Působí to tak, že se vaše postoje odvozují od toho, s čím souhlasí a nesouhlasí George Bush. A je jedno, jestli je to politika vůči Iráku, Izraeli nebo třeba postoj k Moorovi. Zřejmě i proto si kandidát Demokratické strany John Edwards v Respektu vysloužil jen úšklebky, že se vlastně umí jen usmívat. Je až příliš evidentní, že autoři mají svůj názor hotový předem a nechtějí se z něho vychylovat. Nebylo by možné prezentovat i odlišná stanoviska, která nejsou v souladu s Bushovou oficiální linií? Světlou výjimkou je rozhovor s Antonínem Kratochvílem (Kulku, která tě zabije, neslyšíš, Respekt č. 34/2004) a byla bych moc ráda, kdyby takových příkladů bylo více. Už proto, že Respekt považuji přese všecko za kvalitní list, který všem doporučuji. M A R I E Š A F Á Ř O VÁ Institute of Logic, Language and Computation University of Amsterdam.

inzerce

DOPISY Globke je trefa vedle Rád bych se lehce ohradil proti použití mého jména a citátu v glose Zbyňka Petráčka Přibyl coby Hans Globke (Respekt č. 35/2004). Považuji jejich použití za jemně nekorektní. Citát je přesný. Vyvozovat z toho, že jsem zapomněl na Hanse Globkeho, je poněkud nepřesné. Jsem původním vzděláním historik. Globke nikdy nebyl velitelem jednotek SS. Nikdy nebyl ani členem NSDAP. Moje srovnání bylo o někom a něčem zcela jiném. Zbyněk Petráček správně uvedl, že Globke byl úředníkem s hnědou minulostí – přesněji řečeno, byl poslušným a neprotestujícím článkem totalitního a zrůdného systému. Srovnání s Přibylem pranic nesedí. Přibyl byl komunista a aktivní velitel násilnické jednotky, jejíž úkoly se přesně kryly s úkoly SS. Nebyl „jenom“ poslušným úředníkem. Takže, pokud jsme u těch srovnání – mnohem podstatnější je dnes srovnání Grosse a Willyho Brandta. Když W. B. zjistil, že Günter Guillaume byl odhalen jako špion Stasi, rezignoval, přestože ho většina ujišťovala, že to není jeho zodpovědnost. Nebránil ho, neomlouval ani jeho, ani sebe. Nevěděl, že si k sobě vybral špiona, kterého v padesátých letech vyslala do SRN Stasi. Gross věděl od počátku, kdo Přibyl byl. Kryl ho více než šest let. O zodpovědnosti a rezignaci ani slovo. Tohle je srovnání, které je podstatné. Globke je trefa vedle. Jan Urban, Praha

Nevhodný titulek Jako čtenář novin vím, že vtipně zformulovaný název článku dokáže vyvolat větší zájem čtenářů. Jeden můj známý, novinář, tvrdí, že „titulky prodávají noviny“. Zřejmě z tohoto předpokladu vycházela redakce Respektu, když můj článek o slovenském liberálně-konzervativním sporu bez mého vědomí otitulkovala názvem Hledá se nepřítel státu (Respekt č. 36/2004). Škoda. Článek sice pojednává o různých aspektech ostrého ideologického konfliktu na Slovensku, neobsahuje však nic, co by doopravdy připomínalo hledání „nepřítele státu“ tak, jak ho známe z nedávné, ale i vzdálenější minulosti. Grigorij Mesežnikov, Bratislava

Hepburnová není belgická herečka Jen drobná poznámka k článku Viktora Šlajchrta Zátiší s Audrey Hepburnovou (Respekt č. 35/2004). Hepburnová byla sice bruselská rodačka, ale označovat ji za belgickou herečku je problematické. Jako dcera Brita a příslušnice starého nizozemského šlechtického rodu žila od deseti let v nizozemském

Arnhemu, po válce odjela zkusit baletní štěstí do Amsterodamu a v nizozemském filmu také debutovala (v roli letušky KLM v propagačním snímku). Znalost mateřštiny si vždy udržela, takže nizozemským médiím poskytovala i v pokročilém věku rozhovory v nizozemštině (mimochodem beze stopy vlámského přízvuku). Označení „nizozemsko-britská herečka“, jak se uvádí v nizozemské encyklopedii, je proto přesnější. Magda de Bruin-Hüblová, Amsterodam

Pan Appleton nemluví pravdu V jednom z minulých čísel (Respekt č. 32/2004) byl zveřejněn krátký rozhovor s generálním konzulem USA Richardem H. Appletonem. Jelikož byl částečně vyvolán mým článkem o zážitcích na americké ambasádě při získávání víza (Lucie má u Američanů přednost, Respekt č. 29/2004), pak bych rád na některé výroky zareagoval. Pokud si podle vlastních slov pan Appleton na návštěvu Lucie Bílé pamatuje, pak mu asi uniklo několik skutečností. Lidé jsou na ambasádu zváni na devátou hodinu ráno, kdy začínají i úřední hodiny. Pak jsou tedy dvě možnosti. Buď měla paní Bílá schůzku kvůli vízům ve stejný čas jako ostatní a ze strany zaměstnanců ambasády se jí dostalo mimořádného zacházení (nemusela čekat žádnou frontu jako ostatní a byla vpuštěna do budovy okamžitě po svém příchodu). Nebo je tu druhá možnost: měla skutečně schůzku domluvenou na jiný termín, třeba na půl devátou, ale opět to znamená, že měla mimořádné zacházení, neboť by schůzka byla před úředními hodinami ambasády. Pan Appleton tedy nemluví pravdu. A nyní k obecnějšímu problému. Ano, došlo k 11. září. Tak se tedy táži pana Appletona (a jakéhokoli amerického vysokého státního úředníka či politika), zdali by opatření, jako je snímání otisků prstů a fotografování, tuto tragédii jakkoli ovlivnilo. Pokud bych byl sebevražedný terorista, pak by mi nedělalo nejmenší potíže své otisky prstů nechat klidně na všech ambasádách USA ve světě, protože na konci akce bych byl stejně po smrti. Navíc otisky prstů a fotografie se vyžadují pouze od občanů těch zemí, které mají vízovou povinnost. Tedy nikoli třeba od největších dodavatelů teroristů, jimiž jsou – po Saúdské Arábii – muslimské enklávy v Německu, Francii a Španělsku, pokud jejich příslušníci již mají pasy zmíněných zemí. Opět tedy tato opatření nemají jakýkoli vliv na bezpečnost USA. Poslední poznámka je spíše řečnickou otázkou – kdo mi zaručí, že moje otisky prstů nebudou vládou USA nebo někým, kdo je ukradne, zneužity? Miroslav Zajíček, Praha Adresa Respektu: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 fax: 224 930 792, e-mail: [email protected]

RESPEKT / 37

K U LT U R A

/ 21

Do nitra Björk FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Islandská zpěvačka se i novou deskou drží na špičce pop-music

Chtěla jsem vyjádřit naše pohanské nitro.

Více než kdykoli v minulosti reagují dnes umělci na napjatou situaci ve světě. Snad nejzřetelněji je to patrné ve filmu a hudbě. Pozadu za tímto trendem nezůstává na své nové desce Medúlla ani islandská zpěvačka Björk (38). V jejím případě ovšem tolik nejde o protibushovskou konfrontaci nebo stesk nad bezstarostnými časy před 11. zářím, jimiž posluchače vydatně zásobují rockeři a rapeři.

Své rozpoložení dává umělkyně najevo spíše hlubokým ponorem do prastarých časů, kdy svět ještě nebyl rozpolcený, hledáním inspirace v živočišném a pospolitém primitivismu, touhou po duchovním očištění. Svůj tvůrčí posun Björk stvrzuje i podobou alba: na nahrávce bychom marně hledali hudební nástroje, Björk si vystačila téměř výhradně s doprovodem lidských hlasů.

Černá krev Medúlla znamená latinsky dřeň či jádro, což podle Björk nejlépe odráží podstatu nového alba: „Chtěla jsem, aby název vyjadřoval naše pohanské nitro. Černou, pět tisíc let starou krev, která koluje uvnitř nás všech. Starobylého ducha, jenž je temný, vášnivý a který přežívá,“ vysvětluje na svém webu zpěvačka, jež nyní žije převážně v New Yorku. K apelu na niternou nespoutanost jí kromě nedávného těhotenství, porodu a kojení inspirovala také měnící se atmosféra v tomto městě. „Poprvé, když jsem přijela do New Yorku, bylo to místo imigrantů, excentriků a jiných podivných bytostí,“ říká v komentáři k Medúlle Björk, „najednou se z něj však stalo nejvíce děsivě patriotické místo na zemi.“ Nezkrotnost spolu s touhou provokovat, odkrývat a poznávat nové věci provází Björk Gudmundsdóttir po celý život. Narodila se v Reykjavíku do rodiny islandských hippies a v jejím obličeji rozpoznáme inuitské rysy. Bohémská matka se rozvedla, když Björk byly dva roky, a žila s dcerou v hippies komunitě. „Matka malovala na strop mraky a místo vaření někdy pobíhala nahá po domě,“ vzpomíná Björk na své netradiční rodinné poměry v knize americké novinářky Evelyn McDonnelové. Prakticky ji tedy vychovávali prarodiče, ostatní lidé z komunity nebo její otčím – rockový kytarista. Björk byla v dětství spíše samotářská a brzy ji začala fascinovat hudba. Od pěti let chodila do hudební školy, hrála na klavír a zpívala. Ještě jí nebylo ani deset a už zkoušela nahrávat na dva kazetové magnetofony svůj hlas a různě ho mixovat. Jedné takové nahrávky si všimli její dospělí přátelé, poslali ji do rozhlasu a Björk dostala jako jedenáctiletá nabídku, aby nahrála sólovou desku. Byly na ní různé islandské dětské písně a dokonce jedna skladba od Beatles. Skvěle se prodávala a před zpěvačkou se otevřela dráha dětské popové hvězdy, kterou Björk ale odmítla – měla o svém vývoji trochu jiné představy. Ve třinácti letech se vrhla jako bubenice do punkové kapely s vý-

mluvným názvem Spit & Snot (Chrchel & sopel) a po pár letech přešla jako zpěvačka do skupiny Kukl (Magie). Než se však začala hudbou živit, vystřídala různá zaměstnání: pracovala v továrně na zpracování ryb, v obchodě se starožitnostmi nebo ve stáčírně Coca-coly. Jako muzikantka se na Islandu pomalu stávala pojmem, ale překročit hranice ostrova se jí podařilo až s kapelou Sugarcubes, hrající pop nové vlny: na konci 80. let se coby první islandští muzikanti vůbec prosadili v Anglii. V Sugarcubes rozvinula Björk svůj osobitý hlasový styl, v němž se pojí jemnost i síla, šeptání a výkřiky a nevinná dětskost s brutalitou. Kromě nezaměnitelného výrazu se ukázala také jako podivuhodně univerzální zpěvačka. Mimo islandských lidových písní a eskymáckých halekaček zpívá skvěle jazz i punk, zvládne každou rockovou nebo popovou náladu a vyzná se i v death metalu, oblíbeném stylu své matky. V roce 1992 se Sugarcubes rozpadli, Björk se vydala na sólovou dráhu a brzy se stala hvězdou mezinárodního formátu.

Ke kořenům Pokud posloucháte několik dřívějších sólových desek Björk (Debut 1993, Post 1995) a pak si pustíte Medúllu, je to, jako by vás někdo sebral z tanečního parketu a položil na zklidněnou vodní hladinu. Ztišení a přechod od strojových rytmů k meditativnosti a introspekci je zřejmý. Po úspěchu první sólové desky začala zpěvačka žít náročným životem superstar v Londýně a kolotoč koncertů, klipů, interview a bulvárních útoků vydržela čtyři roky. Zhroutila se poté, co jí jeden z amerických fanoušků poslal v balíčku bombu (prý kvůli tomu, že tehdy chodila s černochem), na kterou naštěstí přišli britští pošťáci. Fanoušek po odhalení spáchal sebevraždu, Björk se načas stáhla z veřejného života a začala její proměna. Alba Homogenic (1997) a Vespertine (2001) představily jemnější styl, ve kterém se kromě zvnitřnělého zpěvu Björk prosadily především smyčce, harfy, inuitské pěvecké sbo-

ry a všelijaké elektronické zvuky. Od alba Vespertine se navíc zpěvačka stará o produkci své hudby sama. Právě na této desce Björk vynalezla zcela nový způsob zacházení s rockovou písní, kterou tříští na zvláštní fragmenty a nedoprovází ji kytarami, ale zvuky vytvořenými laptopem. Podle některých publicistů je právě Vespertine prvním albem 21. století. Na poslední desce však došla až na samou hranici popu a přiblížila se k soudobé experimentální vážné hudbě, kterou kromě jiného s obdivem poslouchá již od svých dvanácti let. Protože je Medúlla složená téměř výhradně z lidských hlasů, prochází při jejím poslechu tělem neobvykle intenzivní pocit vibrace – hlasy rezonují s tělem jakoby zevnitř. Navíc je vokální hudba úplně jinak plastická. Evokuje v posluchačově nitru dojem jisté tekutosti, neohraničenosti a svobody. O to Björk koneckonců šlo. V komentáři ke skladbě Ancestors (Předkové) přímo píše, že se chtěla dostat až „ke kořenům, před čas, civilizaci, před náboženství nebo patriotismus.“ Ancestors zní jako šamanský rituál. Další skladba Where Is The Line se zase podobá pokusům o revitalizaci starověké řecké hudební tradice, sborů, které doprovázely slavné antické tragédie. Where Is The Line, stejně jako několik dalších kompozic (například závěrečná Triumph Of A Heart), přesto neopouští písňový půdorys sloka-refrénsloka. Ovšem krátká píseň Show Me Forgiveness už má formu modlitby ve stylu sólového expresivně předneseného gregoriánského chorálu. V celku je poslední deska Björk potvrzením její nezávislosti na populárních trendech, ukázkou nevyčerpatelné touhy experimentovat a neopakovat se. Také se ukazuje, že Björk má skutečně neomylný čich na inspirativní spolupracovníky. Na Medúlle je jich opravdu mnoho: od inuitské zpěvačky Tanja Tagak přes bývalého frontmana Faith No More, až k několika hudebníkům, kteří umí zpívat jako bicí souprava. Posluchačsky je Medúlla dílo náročné, umělecky je to jasný triumf. J A R O S L AV PA Š M I K

Válka je jako medicína, FOTO LUDVÍK HRADILEK

říká irácký malíř Riyadh Nameh

Tento čtvrtek zahájí v pražském Nosticově paláci svou výstavu irácký výtvarník Riyadh Nameh (36). Vystudoval výtvarná umění na univerzitě v Bagdádu, kvůli svým názorům a členství svých bratrů v irácké komunistické straně se však brzy dostal do nelibosti Saddámova režimu. Poté, co byli oba sourozenci zabiti, se Nameh rozhodl z Iráku uprchnout. Po několika nezdařených pokusech se v roce 1998 dostal do Jordánska a později do Sýrie. Vystavoval v Damašku, Li-

banonu a Kuvajtu a v lednu roku 2004 se mohl opět vrátit do Bagdádu. Jak jste se dostal k malování? Od dětství jsem vyrůstal v umělecky založené rodině, oba moji bratři byli malíři. Žil jsem stále mezi barvami. Má zem je kulturně velmi bohatá. Každý člověk hledá něco, v čem by se mohl realizovat. Já jsem se rozhodl vyjadřovat se malbou. Vztahují se obrazy, které představíte v Praze, nějak k aktuální situaci v Iráku? Ano, jsou to díla z poslední doby, většina z nich vznikla v Bagdádu. V Iráku je teď mnoho tanků a zbraní, obrovské množství železa. V ulicích se lidé brodí v železe, prohrabují se vraky, přebírají zbytky po výbuších. Snaží se rozložit železnou pokrývku Bagdádu. Já chci ve svých obrazech tento element zachytit. Sbírám zbytky strojů a zbraní, drtím je a jejich železný prášek pak přidávám do barev. Pražská výstava se bude jmenovat „Rez“ nebo „Čas rzi“, protože rez rozloží všechno. Co pro vás železo znamená? Chápete ho jako nepřítele? Železo pro mě momentálně představuje především zbraně. V těžkém životě nemůžete kreslit květiny. Hledal

jsem novou techniku, kterou nikdo kromě mě nepoužívá a která by vystihovala současnou situaci v Iráku.

Pomáhat se nedalo Před odchodem do Jordánska jste studoval výtvarná umění v Bagdádu. Jak na tu dobu vzpomínáte? Při studiu jsem získal velké zkušenosti, problém byl však samozřejmě v politické situaci. Všichni jsme se snažili být silnější než tlak, který byl na nás vyvíjen. Čím jste se dostal do nelibosti Saddámova režimu? Byl jste nějak politicky aktivní? Měl jsem vlastní názor. Čtyři miliony Iráčanů se ocitly mimo Irák, protože měly vlastní názor. Kromě toho mí dva bratři byli komunisté a oba byli zabiti. Zůstal jste v emigraci v kontaktu s Iráčany? Setkával jsem se s mnoha lidmi, kteří byli podobného ražení jako já. Já sám nejsem komunista, ale díky kontaktům svých bratrů jsem se v Sýrii stýkal i s iráckými komunisty. Do Sýrie uprchlo mnoho dalších umělců: malířů, spisovatelů, filmových režisérů. Vytvořili jsme tam komunitu, která si vzájemně pomáhala.

Pokoušeli jste se nějak podporovat i ty, jež zůstali v Saddámově diktatuře? Pomáhali jsme nově příchozím emigrantům. Napomáhat Iráčanům doma bylo nemožné. Saddámova vláda byla tak silná, že se v samotném Iráku nedařilo vybudovat vůbec nic. Strávil jste dlouhou část života jako uprchlík. Jak se to projevilo ve vaší tvorbě? Nijak zvlášť. Jsem stále Iráčan, všude si s sebou nosím irácké myšlenky, iráckou mentalitu. Všude se cítím Iráčanem a nechci se stávat jiným občanem. Kde jste prožil bombardování Iráku? V Sýrii? Ano, měl jsem tam status uprchlíka a chtěl se dostat do Spojených států nebo do některé z evropských zemí. Stále jsem čekal na povolení, které nepřicházelo. Pak spojenci zaútočili na Irák a já jsem se na začátku roku 2004 mohl vrátit do Bagdádu. Někteří mí známí Iráčané se však ze Sýrie nevrátili vůbec. Žít v Iráku dnes není jednoduché. Vrátíte se natrvalo? Za léta strávená v Damašku jsem si vytvořil vazby, které se nedají snadno opustit, přesto bych od teď chtěl žít v Bagdádu. Cítím to jako povinnost. Když jsem přijel do Bagdádu,

viděl jsem znovu všechny staré přátele a cítil, že se do Iráku vrací život. A já tomu mohu přispět. Za sedm let v exilu jsem získal mnoho zkušeností, například s pořádáním výstav. Mou povinností je teď být užitečný svým přátelům. Jaký máte názor na poválečnou obnovu Iráku? Převládá u vás spíše spokojenost nebo rozladění? Nikdo si nepřeje válku. Za posledních třicet pět let byly v Iráku neustále války. To, co se děje dnes, samozřejmě není normální. Saddám naučil hodně lidí být závislými na zbraních, a dokud budou zbraně mít, problémy neskončí. Situace je dost nepřehledná a stále umírá mnoho nevinných civilistů. Já doufám, že to v budoucnu bude lepší. Je to jako s medicínou. Na každou nemoc se musí brát medicína, která nikdy nechutná dobře, ale pomáhá. Tahle válka je jako medicína. Napadá vás, co by mohlo situaci zlepšit? V exilu stále žijí tři miliony Iráčanů, kteří v minulosti uprchli ze země. Věřím, že když se tito lidé vrátí a převezmou obrození země do svých rukou, vznikne nový Irák. VÁ C L AV Z E M A N Autor pracuje ve Společnosti Člověk v tísni.

22 /

K U LT U R A

6.–12. 9. 2004

Vzpoura ve věznici Carandiru FOTO NEXT BASE

Brazilský film připomíná smutně proslulý policejní masakr

Zabiják Kudla v akci.

Zkrotili jsme je, plukovníku.

Každá země, která se čerstvě otřepe z diktatury, prožívá své zatěžkávací zkoušky – události, jež poodhalí, jak moc už demokracie zapustila kořínky a co je jen státem namalovaná fasáda. V Brazílii bychom takových dějinných okamžiků našli spoustu, jedním z nepřehlédnutelných byl zcela jistě policejní masakr ve věznici Carandiru v roce 1992, tedy sedm let po pádu vojenské junty. Sugestivním způsobem tuto tragickou událost přibližuje film brazilského režiséra Hectora Babenca Vzpoura ve věznici Carandiru, který minulý týden přišel do českých kin.

ných podmínkách se jich tu tísnilo téměř 8000, ke každodenní realitě patřilo násilí, drogy a AIDS. Druhého října 1992 vypuklo na devátém bloku věznice Carandiru povstání, jehož bezprostřední příčina není dodnes zcela zřejmá: jako roznětka zřejmě zafungovala banální potyčka dvou vězeňských gangů nebo spor o vítězství ve fotbalovém turnaji. Nepokoje byly ovšem především hromadným projevem frustrace trestanců z jejich bezútěšného stavu. Po několika hodinách demolování se na vězeňském dvoře seřadil zvláštní zásahový policejní oddíl plukovníka Ubiratana Guimãraese. Jednání se vzbouřenci se ujal ředitel věznice, jemuž se po chvilce podařilo vězně uklidnit a přimět je složit zbraně – z oken začaly padat na dlažbu nože a tyče, skrz mříže zavlály bílé prapory na znamení příměří. V této nadějné situaci vydal Guimãraes svým těžkooděncům zcela nepochopitelný rozkaz k zásahu. Policisté vnikli do budovy a spustili do již neozbrojených vězňů palbu ze samopalů a pistolí – stříleli do lidí prchajících

Střílejte do hlavy Vzhledem k velké geografické vzdálenosti není od věci připomenout základní historická fakta, z nichž některá tvoří rámec Babencova filmu, jiná už se do něj nevešla. Dlouhá léta mělo Carandiru, ležící uprostřed Sao Paula, pověst nejhoršího kriminálu v Latinské Americe. Ačkoli kapacita věznice byla jen 3500 trestanců, v příšer-

chodbami, rozkopávali dveře cel a zabíjeli mukly uvnitř. Pozdější vyšetřování ukázalo, že drtivá většina ze zavražděných trestanců byla střelena do hlavy nebo prsou (tedy s úmyslem zabít, ne znehybnit), nezanedbatelná část z nich ležela v době smrti neozbrojená v klidu ve své posteli. Celkem zemřelo 111 vězňů a ani jediný policista. Jatka byla všeobecně považována za neklamný důkaz přetrvávající brutality represivních složek v zemi, dodatečně pak poskytla také výmluvný obrázek o stavu politiky a justice. Guvernér Sao Paula Louis Antônio Fleury nejprve zatajil informace o masakru, protože právě probíhaly volby, ve kterých obhajoval své křeslo. Vyšetřování incidentu navíc vyneslo na světlo, že 80 % zavražděných nebylo vůbec legálně odsouzeno, ale v drsné věznici tito lidé pouze dlouhá léta čekali na rozsudek. Spravedlnost pak pořádně klopýtala i při trestání viníků masakru. Desítky obviněných policistů si soudy přehazovaly jako horký brambor, dodnes se podařilo vynést jediný rozsudek: velitel zásahu Ubi-

ratan Guimãraes byl v roce 2001 odsouzen k 632 letům vězení (podle brazilské praxe však může za mřížemi strávit jen 30). O rok později byla věznice Carandiru uzavřena a srovnána se zemí – krátce před demolicí v opuštěné budově natáčel režisér Hector Berenco svůj film.

Doktor naslouchá Rozhodně nejsilnější stránkou Vzpory ve věznici Carandiru je mimořádná schopnost přenést na plátno atmosféru kriminálu a následného masakru. Už v úvodní scéně, v níž vězeňský starší Eben řeší rvačku potetovaného zabijáka Kudly se spoluvězněm Lulou, divák na vlastní kůži cítí, jak vratká je rovnováha v místě přecpaném horkokrevnými kriminálníky a jak přirozenou osobní sílu a autoritu musí člověk mít, aby tu přežil. Tady nevládnou dozorci, ale vězni sami, to místo jim patří. V příznačných detailech líčí režisér křehký systém fungování Carandiru, jeho nepsaná pravidla a hierarchii, a v krizovém momentě pak výstižně ukazuje, že stačí jen malá jiskra, aby

se fungující struktura změnila ve zcela nekontrolovatelný živel. Druhou kvalitou Babencova filmu je pak humanistická empatie, s níž vypráví o lidech, které běžný Brazilec vnímá jen jako noční můru společnosti. Hlavní předlohou pro film se stala kniha vzpomínek doktora Drauzia Varella, jenž v Carandilru pracoval a snažil se zabránit šíření AIDS. S vězni se lékař sblížil a vyslechl desítky jejich příběhů. Některé si vypůjčil i režisér Babencu, postavy muklů tedy vnímáme v kontextu jejich osobní historie – pod samopaly neumírá anonymní horda vrahů, ale lidé s vlastním osudem a tváří. Jedním dechem je však třeba dodat, že předloha, nebo alespoň způsob jejího zpracování, také filmu nastavila určité limity. Schéma prvních dvou třetin filmu (před policejním zásahem), kdy se v ordinaci laskavého lékaře postupně vystřídají různí vězni, s nadhledem moudrých starců mu vyklopí svůj příběh a pak zase odcházejí do džungle vězeňských chodeb, trochu připomíná takové drsnější Bakaláře. Nehledě na to, že osudy muklů často nejsou nijak zvlášť zajímavé, neilustrují realitu brazilské lůzy a občas působí i trochu vylhaně. Je škoda, že se Hector Babenco dívá na události v Carandiru výhradně očima vězeňského doktora a jeho svěřenců a v mnohém opomíjí kontext. Neméně důležitými aktéry dramatu byla i neschopná justice, policejní důstojníci (Guimãraes se ve filmu jen mihne) či guvernér Fleury, za jehož vlády policejní násilí v Sao Paulu astronomicky vzrostlo – Carandiru bylo jen logickým završením. Na Babencův film se určitě vyplatí zajít, nicméně komplexnější portrét této smutné zastávky brazilských dějin by evropského diváka jistě zasáhl víc. PETR TŘEŠŇÁK

Socha jako kámen v praku F O T O I VA N K U Ť Á K

Uměnovědné reflexe filozofa Petra Rezka

Petr Rezek: psycholog kunsthistorikem.

Vykladači výtvarného umění to v posledních desetiletích nemají lehké. V kulturním provozu hrají nezbytnou roli zprostředkovatelů mezi umělci a médii, institucemi, obchodníky či sběrateli, obecenstvo si však navyklo brát jejich teorie spíš s rezervou. Proslov kunsthistorika bývá na vernisážích vnímán jako povinný rituál, který je třeba přetrpět, než se rozpoutá volná zábava s občerstvením. Co vědeckého se dá také k současnému umění říci? Nad tradicionalistickými díly se mohl uměnovědec blýsknout antikvární erudicí, nad modernistickými výboji zas znalostí nejnovějších proudů i přínosů a zažili jsme doby, kdy hlavní roli hrál umělcův světový názor, životopisný profil a rasový či třídní původ.

Jenže ideologie postupně ztratily vliv a časem vyhasla i víra v umělecký pokrok. V zájmu provozu se musí dál hovořit i psát, není však zdaleka jasné, o čem a jak. K historicky nejzajímavějším pokusům, jak rozpravu o soudobém umění oživit, patří úvahy, které započal v sedmdesátých letech rozvíjet Petr Rezek, tehdy čerstvý absolvent psychologie, filozofie a estetiky z pražské Filozofické fakulty, který až do předčasné smrti Jana Patočky patřil k nejužšímu kruhu jeho „soukromých“ žáků. Do útlého souboru s názvem K teorii plastičnosti zahrnulo nakladatelství Triáda jeho texty věnované sochařství. Nejstarší vyšly počátkem 80. let v samizdatu nebo v zájmových edicích Jazzové sekce, nejnovější pocházejí z posledních dvou let a jsou zde publikovány poprvé.

Rub a líc V první polovině 70. let působil Petr Rezek jako klinický psycholog a psal výhradně o problematice na pomezí filozofie a psychologie. Jeho první statě o umění po roce 1976 podnítilo setkání s několika generačními vrstevníky, kteří se v beznadějné izolaci normalizace pokoušeli rozvíjet tehdy aktuální západní trendy, zejména pop-art, land-art, body-art, happening, performance či minimalismus. Rezek se pokusil odpovědět na otázku, proč to vlastně dělají, ale doprovodné teorie nových směrů příliš nerespektoval. Spíš se pokoušel dobrat se podstaty bezprostředním pozoro-

váním. Využíval přitom vzdělání psychologa a filozofa, ale také schopnost spatřit věci nově, věcně a naze, tak jako viděla Nataša Rostovová operu ve slavné pasáži z Tolstého Vojny a míru. Umělecké trendy se mu staly členitým terénem, v němž fenomenologicky zkoumal různě stylizované vzorky skutečnosti. Příliš se přitom nestaral o to, co o ní umělci chtěli sami vypovědět, ale spíš sledoval, co se dá vyčíst z jejich pracovních postupů při formování hmoty v myšlenku. Hmotou pochopitelně nemusí být jen klasické materiály jako hlína či barva, ale také krajinné celky, lidské tělo nebo komponenty umělých událostí včetně obecenstva. To Rezek dostatečně popsal v raných pracích o konceptualistických novinkách. Ve statích o sochařství naopak rozvíjí téma tradiční a nadčasové. Už v úvodních třech krátkých textech z loňského roku, které se myšlenkovou sevřeností a básnickou intenzitou blíží k typu filozofických poznámek, jaké psal například Friedrich Nietzsche či Ludwig Wittgenstein, vyznačuje základní kóty své myšlenkové cesty. Klíčové jsou pojmy líc a rub. Líc, tedy povrch sochy, se zvlášť od Rodinových časů stal tím hlavním, Rezek se však obrátil i k rubu, tedy k nitru soch. To sice nemusí být ničím vyplněno, přesto však není duté, tedy prázdné a bezvýznamné. Po sto dvaceti stránkách vyústí knížka v podobně laděný závěrečný text Kámen v praku, kde z popisu práčete vyplyne další dvojice pojmů, kte-

rá úvodní rub a líc doplňuje: klid, který již je akcí. Sochy setrvávají v dynamickém napětí, jako by byly věčně přichystány k výstřelu.

Univerzální podobenství Texty jsou v knize seřazeny zhruba chronologicky. Čtenář tak může pozorovat, že vývojem neprocházejí jen díla umělců, ale někdy také vykladače. Zpočátku Rezek formuloval své postřehy poměrně komplikovaně, před polovinou 90. let se však od zašmodrchaného fenomenologického pojmosloví do značné míry osvobodil, aniž by přitom rezignoval na komplikovanost problému. Když píše o díle Zdeňka Palcra, pokouší se vysledovat něco tak neuchopitelného, jako je duchovnost, jež pravou sochu odlišuje od objektů, které se také tváří jako sochařská díla, a na příkladu výlitků gumových rukavic, které zhotovoval Miloslav Chlupáč, ukázal, kde se takový duch možná bere. Dílo Karla Nepraše mu zas posloužilo k osnování základů manuální filozofie, jež vychází z analýzy řemeslných dovedností při zacházení s materiálem a nástroji. Úvahy Petra Rezka se vyznačují zvláštní zábavností, jež není podbízivá, ale plyne spíš z autorovy niterné pobavenosti. Stať Kopyto z roku 1997 se například opět zabývá vztahem mezi vnitřkem a vnějškem, ale v rovině podobenství ji lze vnímat i jako univerzálně platný komentář politického dění. Nebo, chceme-li, čehokoli jiného. Umění se tu jeví jako vydatný zdroj metafor světa, je-

hož vlastní metaforičnost zůstává nezbadatelná. Mimořádně cenným doplňkem knihy je podrobná bibliografie prací původních, překladových i editorských, zahrnující bezmála čtyři stovky položek. Spolu s důmyslnou soustavou několika rejstříků a se soupisy časopisů, sborníků, katalogů i knih jiných autorů, na nichž se Rezek podílel, tvoří skoro polovinu svazku, a dodává mu tak bilanční charakter. Vedle významu pro obory, do nichž autor tak či onak zasáhl, přináší tento výčet i nečekaný čtenářský zážitek. Svou faktografickou výmluvností jako by nahrazoval tradiční biografickou studii a chvílemi se kniha dokonce čte jako román, ovšem experimentálně zašifrovaný, který v jádru náleží k dobrodružnému žánru, příběh v něm však vyvstává jen ze suchých odkazů na dílo. – VŠ – Petr Rezek: K teorii plastičnosti. Vydalo nakladatelství Triáda, Praha 2004.

RESPEKT / 37

SCÉNA

D I VA D L O

TIP

Zatančit si s Kočani Odhaduje se, že v Evropě žije asi osm milionů Romů. Polovina z nich je usídlená na Balkáně. Tam se také nejsilněji projevuje romská kultura, zvláště ta hudební. Není divu, že právě z Balkánu pocházejí nejslavnější romské dechovky, které jsou známé svými živými synkopovanými rytmy a schopností roztančit i mrtvého. Jedna z nich – Kočani Orkestar – zavítá opět po dlouhé době do Prahy. V pátek 10. 9. se její turecko-balkánské melodie rozezní v Paláci Akropolis v rámci pokračování festivalu Respect. Kočani Orkestar pocházejí z malého města Kočani na severu Makedonie. Proslavili se již na konci 80. let, když si zahráli ve filmu Dům k pověšení Emira Kusturici. Nedoluho nato je belgičtí producenti představili v trojrozměrné podobě zbytku Evropy a Kočani Orkestar se stala spolu s několika dalšími kapelami symbolem balkánské cikánské hudby. V jejich projevu je údajně cítit duch makedonských tržišť, uliček a malých měst. Samozřejmě to byla původně kapela pro pohřby a svatby. Ale jak říká chorvatský zpěvák Mojmir Novakovič, který se po poslechu této dechovky rozhodl věnovat muzice: „Kočani ve své hudbě oslavují především život a k této oslavě strhávají i publikum.“ Bodejť by ne, jejich klarinety kokrhají jako kohouti, trumpety nad tím roztřeseně vlají, saxofon mečí jako koza, bubny nezadržitelně zrychlují a zpěvák radostně vyje orientální melodie. Hudba kapely nasávala mnohem více vlivů z Turecka, než je u balkánských dechovek obvyklé. Kočani jsou skutečně velmi živou záležitostí, kterou by nikdo neměl minout. – JP –

Začátek nové divadelní sezóny korunovaly na Moravě minulý víkend dvě premiéry inscenací britského autora moravského původu Toma Stopparda. Na programu budou rovněž tento týden. Městské divadlo v Brně připravilo populární Stoppardovu hru Arkádie (hraje se denně kromě pátku a neděle). V jedné dekoraci vesnického zámečku hra splétá dohromady dvě dějové roviny. Jednak milostnou zápletku současných vědců zkoumajících minulost anglických parků a život lorda Byrona a zároveň skutečnou podobu této minulosti. Právě napětí mezi dějinami a snahou o jejich rekonstrukci je nejnosnějším tématem představení.

FILM prkna vůbec poprvé. Nastudovalo ji Slovácké divadlo v Uherském Hradišti, jehož členové se v červenci se Stoppardem osobně setkali na Letní filmové škole a nastudování kusu s ním konzultovali. Dramatik jim přiblížil, jak vypadaly inscenace hry v různých zemích. Hlavními postavami inteligentního, rafinovaně a vtipně vystavěného kusu je manželský pár dramatika a divadelní herečky: oba dva se pokoušejí hledat v životě „to pravé“, dostávají se však do osobních a kariérních sporů, které vrcholí nevěrou. Tento týden diváci mohou představení navštívit ve čtvrtek, v sobotu a neděli (9., 11., 12. 9.). – PT –

Na obživu si Phill Hay a Matt Manfredi dříve vydělávali jako scenáristé hollywoodských velkofilmů, před dvěma lety se ale rozhodli spravit si chuť nezávislým dílkem Brouk. Pečlivě promyšlený scénář začíná zdánlivou maličkostí: malý chlapec rozšlápne na chodníku brouka. Událost však vyvolává řetězovou reakci. Jedna historka navazuje na druhou a osudy postav se nečekaně prolínají – zahraniční kritici o Broukovi hovoří jako o tarantinovském filmu nebo odlehčené Magnolii. Poselství nepatří k nejoriginálnějším, ale funguje: i maličkost může rozpoutat velké věci.

••• Zatímco Arkádie se u nás už několikrát hrála, Stoppardova hra To pravé přichází na zdejší divadelní

••• O kontroverzním filmu Michaela Moora Fahrenheit 9/11 už toho bylo napsáno tolik, že by člověk mohl snadno podlehnout dojmu, že jej dobře zná. Ale vyjma karlovarského festivalu se u nás dosud nepromítal

TELEVIZE

V Ý S T AVY

Jedenaosmdesátiletá česko-izraelská spisovatelka, novinářka a překladatelka Ruth Bondyová české publikum naposledy zaujala knihou svých pamětí Víc štěstí než rozumu. Svůj výjimečný osud dívky z pražské židovské rodiny, která prošla nacistickými vyhlazovacími tábory a po válce přesídlila do Izraele, kde se naučila hebrejsky a živila se žurnalistikou, v nich Bondyová popisuje s nadhledem, vtipem a moudrostí. Zajímavým zážitkem bývají také rozhovory s touto ženou, proto by si diváci neměli nechat ujít v pondělí od 20.45 na ČT 2 pořad Ještě jsem tady. S Ruth Bondyovou v něm bude rozmlouvat Tereza Brdečková. ••• „Uvědomíš si, že letadlo se zastaví a pak znovu vzlétne. V té hodině se setkáš s Bohem.“ Těmito slovy instruovalo vedení al-Káidy komando sebevražedných atentátníků, které přesně před třemi lety narazilo s unesenými dopravními letadly do věží Světového obchodního centra

/ 23

– PT –

••• Jako velmi volné zpracování hrůzně kafkovského příběhu Íránce Merhana Nasseriho pojal svůj nejnovější film Terminál americký režisér Steven Spielberg. Uprchlík Nasseri prožil 15 let na pařížském letišti Charlese de Gaulla, protože byrokracie mu nedovolila se odsud hnout. Ve stejné situaci je i Spielbergův Viktor Navorski (v podání Toma Hankse), jeho smířlivá nátura a optimismus ale dodávají situaci spíše komediální rysy. Tento „chytřejší bratranec Forresta Gumpa“, jak postavu charakterizoval jeden americký recenzent, zkrátka z lidské tragédie příznačné pro naší dobu dělá příjemnou veselohru. – PT –

jevují portréty architektů a fotografie jejich staveb. Dnes jednasedmdesátiletý Burri bývá řazen do humanistické linie fotografie, mezi svými kolegy ovšem vždy vynikal zápalem pro grafiku a vytříbenou formální kompozici, architektura tudíž do jeho tvůrčího záběru logicky patří.

v New Yorku. Tvůrci německého dokumentárního filmu Piloti smrti se pokusili sestavit komplexní portréty těchto mužů vedených Muhammadem Attou – přiblížit jejich vlastnosti, prostředí, z nějž pocházeli, a důvody, které je přivedly k rozhodnutí vraždit. Vysílá ČT 2 v pondělí 6. 9. od 20.00. ••• Čtyřicet minut po půlnoci uvede v neděli ČT 2 francouzský klubový film Taková láska: líčí posledních šestnáct let života spisovatelky a režisérky Marguerite Durasové, naplněných sebereflexí, láskou, ale i odvykací protialkoholní kůrou. Hlavní roli rozporuplné a nesmírně talentované intelektuálky, podle jejíž předlohy vznikl například film Hirošima, má láska, ztvárnila Jeanne Moreauová.

a do běžné distribuce přichází až nyní. Česká premiéra nese stylové datum: sobota 11. září.

Leica Gallery se definitivně loučí s Pražským hradem – jako poslední výstavu v prostorách Nejvyššího purkrabství mohou diváci od této středy (8. 9.) navštívit expozici nazvanou UTOPIA – architektura a architekti. Jejím autorem je René Burri, původem švýcarský fotograf, filmař a člen agentury Magnum Photos. Proslavil se zejména jako dokumentární fotograf a autor několika známých reportáží z Koreje, Vietnamu nebo Kuby, kde vyfotografoval sérii proslulých portrétů Che Guevary. Zmíněná výstava ovšem není retrospektivou či výběrem Burriho dokumentárního díla, ale důmyslným konceptem, v němž se vedle sebe ob-

••• O Milanu Knížákovi jsme zvyklí slýchat, především pokud někoho pořádně urazí, případně do někoho narazí autem. Knížák coby veřejná figura stihl v posledních letech dokonale zastínit Knížáka-umělce, a bude tedy zajímavé sledovat, kam se dostala jeho tvorba. Výstava v Egon Schiele Art Centru v Českém Krumlově, která začala minulý týden, představí průřez Knížákovým dílem – kresbami, obrazy, objekty, nábytkem, i architekturou. Chybět nebude ani dokumentace umělcových pouličních akcí z 60. a 70. let. Na programu budou také koncerty Knížákových skladeb. – PT –

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

MIMOCHODEM

Španělsko: Dlouhá cesta do Chuecy

Chvála nelidskosti

V katolickém Španělsku to mívala homosexualita velmi těžké, už dávno však nastaly růžovější časy. K lepšímu pochopení a toleranci této menšiny přispěl před pár lety i oxfordský profesor španělského původu Alberto Mira knihou Abychom si rozuměli – jakýmsi kulturním slovníkem homosexuality. Nyní tentýž autor vydal další práci, odvážně pojatou studii kulturních dějin homosexuality Ze Sodomy do Chuecy. Mira se soustředí především na moderní dějiny homosexuální kultury, jež mají živý vztah k dnešku – nezačíná tedy kdesi u antické básnířky Sapfó, ale až v roce 1895, kdy se konal známý soudní proces s Oscarem Wildem. Tento spisovatel, odsouzený podle pozdně viktoriánských zákonů za trestný vztah k mladému lordovi Alfredu Douglasovi představuje nejen symbol tragicky trpícího estéta, ale také kulturní homosexuální archetyp: „Tehdy poprvé o sobě daly vědět hlas a společenský tlak homofobie a měly dosud nevídaný dopad,“ píše Mira. Název jeho knihy odkazuje na madridskou čtvrť Chueca v centru starého Madridu, kam se před dvaceti lety začali stěhovat homosexuálové, lesbičky a transvestité ze Španělska i celého světa. Čtvrť je nejen vyhledávanou turistickou atrakcí, ale pro její intelektuální a živou kulturní atmosféru sem míří také frekventanti nápaditých „cool“ barů a kvalitních knihkupectví. Společensky velmi aktivní homosexuální platforma

Jde sice o parafrázi klasického výroku, ale opravdu: čím více sleduji, co všechno si lidé dělají, tím raději koukám na zvířata. Dlouho jsem měl pouze jezevčíka Sigmunda. Když před šesti lety v požehnaném věku zesnul, přinesla dcera, aby nás utěšila, kocourka Rudolfa. Pár měsíců po něm přibyl do domácnosti další jezevčík, hladkosrsté štěně s tak ustaraným výrazem, že se kinematograficky vzdělaná většina rodiny shodla na jméně Woody podle známého amerického neurotika. Dospívající kocour na štěně zpočátku žárlivě syčel, brzy je však přijal za mladšího brášku, nechal se od něho zbožňovat a učil je kočičím způsobům. Woody dodnes kňučí, jako by mňoukal, vrčení si plete s předením a při protahování hrbí hřbet. Od mala také trpí hysterickou poruchou vyvolanou zřejmě komplexem méněcennosti z nedostatku nadání k lezení po nábytku či po stromech. Své účty s nespravedlivým světem si vyrovnává různě, například tím, že skryt pod stolem překusuje hostům tkaničky u bot. Na vlastní oči jsem se mohl přesvědčit, že kočkopes není jen floskule z politických komentářů. V dospělosti se vztah obou zvířat ustálil v každodenní živý obraz. Rudolf po návratu z nočních výprav zemdleně polehával na podestě strmých dřevěných schodů a mžoural dolů na roztouženého jezevčíka, který by si chtěl hrát, ale nahoru se vydrápat neuměl. Loni v únoru se kocour z jedné galantní výpravy nevrátil. Woody jej vyhlížel řadu týdnů a pak propadl hluboké depresi, netečně ležel a tloustl, i když skoro nežral. K životu jsme jej probudili až na podzim zbrusu novým kotětem, které dostalo rovněž kinematografické jméno – Arnold. Když jsem je psíkovi zvýšky ukazoval, chňapal po něm s jasným úmyslem překousnout je v půli, a tak jsme je raději drželi odděleně, kotě však jednou v noci své separé opustilo a ráno jsme oba jmenovce hvězd našli stulené v psím pelechu. Nastal čas divokých her. Arnold dnes psí lekce nezapře, umí se tlemit s vyplazeným jazykem, ohryzává vše, co mu padne pod zub, vrčí a někdy i trochu poštěkává. Rád také překusuje tkaničky. Nedávno mi za provozu překousl i kabel u strojku na sesekávání vousů, přece jen však není hloupý pes, aby dostal ránu, ale chytrý kocour – dvoulinku si nejdřív obnažil a pak překousl jen nulák. Woody s Arnoldem se nejraději oddávají hrůzostrašným zápasům. Jednou se pes brutálně zakousne do kocouřího hrdla a bezvládným tělem vymete všechny kouty, jindy mu zas kocour ze zálohy skočí na temeno a drápy se mu dere rovnou do očí. Je to vpravdě nelidská podívaná – už jen tím, že si ta zvířátka přitom nikdy v nejmenším neublíží.

COGAM (Kolektiv lesbiček a gayů) zde organizuje sousedské akce, akrobatická vystoupení, čtení poezie či koncerty. Chuecu navštěvují avantgardní lidé všeho druhu, ale také politici – 400 000 hlasů španělských homosexuálů, kteří navíc chodí ukázněně k volbám, totiž není k zahození. Naposled sem zavítala před volbami na madridskou radnici Ana Botella – manželka bývalého premiéra José Maríi Aznara. Protože je však vyhlášená svými velmi konzervativními názory na sňatky homosexuálů, přivítaly ji v Chuece plakáty se šťavnatými výzvami, ať táhne zase pryč. Nešťastná Botella čtvrť vyklidila během dvaceti minut. Zato knihu Ze Sodomy do Chuecy přivítala celá komunita s nadšením, zejména v ohlasech na webové stránce www.chueca.com. Spokojenost však nezavládla jen v Chuece.

Pochvalné kritiky se jen hrnou a zajímavé je, že jedna z nejuznalejších se objevila v tradičně pravicovém deníku El Mundo. Kritici vyzdvihují zejména části knihy věnované skupině literátů zvané Generace 27, v čele s Garcíou Lorcou. Někteří z nich byli homosexuálové a vyrovnávali se se svou orientací různým způsobem. Například Lorca, známý láskou k Salvatoru Dalímu, se panicky bál samoty a zavržení, naopak Luis Cernuda svůj růžový kříž nesl statečně a nestyděl se za něj. Velmi kritický je Alberto Mira k období frankistické diktatury, která horovala pro mužnost. „Sněhurky“, „fialky“, či devianty a sodomity, jak se homosexuálům tehdy přezdívalo, zavírala do vězení, za ostudné asistence katolické církve a tehdejší psychiatrie. Kniha se také věnuje období španělského přechodu k demokracii osmdesátých let, kdy se podle Alberta Miry začala homosexuální komunita utíkat k tehdy módní a pro společnost totálně nepochopitelné postavě transvestity, což je patrné zejména v raných dílech gurua španělských gayů Pedra Almodóvara. Dnes, jak píše autor, španělská společnost a její zákony postupně přijímají homosexuální kulturu a dokáží ji ocenit, důkazem toho je nejen vydání této knihy, ale i její vřelé přijetí na všech kulturních frontách. M A R K É TA P I L ÁT O VÁ Autorka je hispanistka, přednáší na FF UP.

VIKTOR ŠLAJCHRT

24 /

M I N U LÝ T Ý D E N

Do teplých krajin odletěli rorýsi a vlaštovky. Začala škola. Průměrný měsíční plat vyskočil na 17 817 korun. Po krachu cestovky Travel Market uvízlo čtyři sta českých turistů na plážích Bulharska. Grossova vláda zahájila práce na novém rozpočtu pro příští rok. Ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach navrhl, aby lidé, kteří nechtějí pracovat, dostávali životní minimum v naturáliích. Nejlépe prodejní jsou mladíci odchovaní z vlastních zdrojů, naopak nejhůř se prodávají muži středního věku dobrého ligového jména, prozradil MF Dnes fotbalový agent Pavel Zíka poté, co miliardovým přestupem Wayna Rooneyho z Evertonu do Manchesteru nastalo oživení na zahraničním i domácím trhu s fotbalisty. Česko navštívil britský ministr zahraničí Jack Straw. Bývalá miss a mluvčí ODS Michaela Maláčová koupila licenci na pořádání soutěže krásy. Ubylo drobných akcionářů. Ministr spravedlnosti Pavel Němec zprostil

6.–12. 9. 2004

funkce státní zástupkyni Petru Tittkovou, která nedávno při ranním pokusu zaparkovat svůj vůz u Krajského státního zastupitelství v Ostravě nabourala do několika stojících aut a po dýchnutí do balonku se ukázalo, že před jízdou vypila zhruba deset dvanáctistupňových piv. Nevylučují útok, ale nemohou jej ani potvrdit – mají menší okno, prohlásila před soudem obhájkyně dvou teď již bývalých policistů obžalovaných z toho, že předloni na obchůzce po Václavském náměstí v Praze zbili namol opilí nigerijského studenta, okradli ho o dvě stě korun a pak ještě do bezvědomí zkopali bezdomovce, který je při tom viděl. Divadlo bratří Formanů se přestěhovalo z lodi Tajemství do areálu Plzeňského Prazdroje. Ve Žďáru vypukly Slavnosti jeřabin. Američtí krajané Marta a Stanislav Kotyzovi koupili za čtyři miliony korun nové varhany pro chrám svatého Mikuláše ve svém rodném Humpolci. V pražské T-Mobile Aréně vystoupil James Brown.

Pětatřicet moravských učitelů podalo k Ústavnímu soudu stížnost na vládu za to, že nedává do školství tolik peněz, kolik ve svém programovém prohlášení kdysi slíbila. Opětovně zdražil cukr. Vypršela lhůta pro odevzdání kandidátních listin pro podzimní krajské volby. Myslím, že když je manžel europoslanec, mohla bych pomoci zdejším obcím k lepší průchodnosti projektů financovaných Evropskou unií, prohlásila manželka bývalého ředitele TV Nova Vladimíra Železného Konstancie, která se uchází o křeslo krajského zastupitele na Pardubicku. V Dukovanech se sešli milovníci koní. V jižních Čechách se objevil čtrnáctý tuzemský případ nemoci šílených krav. Ministerstvo kultury zaregistrovalo Ústředí muslimských obcí, první muslimskou náboženskou společnost v České republice. U Čáslavi lehl popelem už šestý letošní stoh slámy. Vykolejený vlak s dvacetimetrovými panely zablokoval trať Praha–Plzeň u Praskoles. Předseda

ODS Mirek Topolánek se v New Yorku účastnil sjezdu Republikánské strany USA. Na funkci pražského radního rezignoval Jan Slezák (ČSSD), o kterém vyšlo najevo, že v lednu 1989 coby velitel policejní roty rozháněl, bil a zatýkal lidi, kteří během tzv. Palachova týdne žádali v Praze svobodné volby a demokracii. Prostě každý má nějakou minulost a já mám právě takovou a stavím se za ni – jen jsem poslouchal rozkazy, řekl Slezák při oznámení rezignace. Prostě jsem dostal rozkaz a musel jsem ho provést profesionálně a zároveň co nejlidštěji: aby nedošlo ke zranění Židů, zvědavých přihlížejících a mých lidí; neřešil jsem přitom, na které straně barikády je pravda, citovaly Lidové noviny a měsíčník Roš Chodeš slova Paula Hinzukommena z berlínského Úřadu spolkového kancléře, o kterém vyšlo najevo, že za války velel policejní jednotce, která transportovala Židy z Terezína do východních vyhlazovacích táborů.

Do Brtnice se v průvodu masek vrátil Mor. Neznámí lidé nařízli a zabili tisíc stromů v lese u Hluboké nad Vltavou. První dva čeští piloti odletěli do Švédska cvičit na gripenech. S půlmilionovým odchodným opustil sněmovnu budoucí eurokomisař a bývalý premiér Vladimír Špidla. Uplynulo 65 let od začátku 2. světové války. Manželé Schmidtovi z Putimi vypěstovali na zahrádce slunečnici vysokou tři a půl metru. Média oznámila, že teroristé v Iráku unesli a před videokamerou zavraždili dvanáct občanů Nepálu. „Přemýšlel jste o tom, co by v takové situaci udělal Ivan Hlinka?“ zeptal se reportér Lidových novin dočasného trenéra hokejové reprezentace Vladimíra Růžičky poté, co české mužstvo prohrálo s Finy ve Světovém poháru. Na pražské Letné postavil svoje šapitó francouzský Cahin-caha – cirkus bez zvířat. Meteorologové zjistili, že září bude teplotně nadprůměrné a že nás čeká krásný podzim. [email protected]

inzerce

RESPEKT Ročník XV.

ADRESA:

Křemencova 10, 110 00 Praha 1, IČO 61457345, tel. 224 934 759, 224 934 441, fax 224 930 792, E-MAIL: [email protected], [email protected], e-mailové spojení na jednotlivé redaktory: [email protected];

INTERNET HOMEPAGE, RESPEKT ON-LINE:

www.respekt.cz. VYDAVATEL: R-PRESSE, spol. s r. o. MAJORITNÍ

VLASTNÍK:

Karel Schwarzenberg. ŘEDITELKA: Anna Soumarová. ŠÉFREDAKTOR: Tomáš Němeček.

ZÁSTUPCI ŠÉFREDAKTORA:

Jaroslav Spurný,

Marek Švehla. EDITOŘI: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. REDAKTOŘI VYDÁNÍ (TIŠTĚNÝ, ON-LINE): Kateřina Ducháčková, Pavel Tatíček. KOMENTÁŘE: Zbyněk Petráček. DOMÁCÍ RUBRIKA ([email protected]): Eliška Bártová, Hana Čápová, Jan Kovalík, Ondřej Kundra. EKONOMIKA: Marek Hudema (vedoucí), Marek Pokorný. ZAHRANIČÍ: Matyáš Zrno (vedoucí), Josef Greš. CIVILIZACE: Erik Tabery. KULTURA: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák (vedoucí). ARTDIRECTOR: Jan Andersson. DTP

([email protected]): David Němec. KRESBY: Pavel Reisenauer. OBRAZOVÝ REDAKTOR: Ivan Kuťák. FOTO: Ludvík Hradilek. PROJECT MANAGER: Martina Boháčková, tel. 224 934 441, fax 224 934 586, [email protected]. SEKRETARIÁT: Kateřina

Spurná, Jan Svoboda.

INZERCE:

Helena Štiková, Andrea Krsková, Milan Greguš, Jakub Tabery (vedoucí) – tel./fax 224 934 586, [email protected].

fax 224 930 792, [email protected].

PŘEDPLATITELSKÝ SERVIS:

zelená linka 800 100 634.

TISKNE:

MAFRA, a. s. Praha.

ROZŠIŘUJÍ:

DISTRIBUCE:

Renata Kovačková, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999,

Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press spol. s r. o.

Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. WEBDESIGN, WEBHOSTING: NET servis, s. r. o. KANCELÁŘSKÉ SLUŽBY:

Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. UZÁVĚRKA: 5. 9. 2004