13

RESPEKT

9

Ročník XVI.

28. 2.–6. 3. 2005 cena 25 Kč

Týdeník

předplatné ČR 20 Kč

Stanislav, náš osud 5 Sex, fotbal a politika v Berlíně 22 Když Američané stárnou 8 Jak se kalili Rammstein 22 /

/

/

/

Cesta do Usámovy vlasti

2 / Ve hvězdách: Uhrančivě přitažlivý léčitel harmonie 2 / Smiřování mezi Amerikou a Evropou 3 / Brusel vítá Juščenka 3 / Holé lebky ze sociálky 3 / Koláček na mostě 3 / D O M O V – Trp, kikáně, a bude ti líp 4 / Strach a hnus nad Postoloprty 4 / Stanislav, náš osud 5 / Bordel na prodej 5 / To krásné slovo vyvlastnění 6 / Připomeňme si: Prezidentův vězeň 6 / E K O N O M I K A – Komerční banka před soudem 8 / Když Američané stárnou 8 / Oskar se šklebí 9 / Třikrát na okraj: Tajemná ODS, věřte v peklo a střet zájmů po americku 9 / Z A H R A N I Č Í – Hvězdné chvíle Bratislavy 10 / Bush: Moji prezidenti mi rozumějí 10 / Sýrie se stahuje z Libanonu 11 / Španělsko řeklo euroústavě Ano 11 / Juščenkův sametový úklid 12 / Slovo mají Vikingové 12 / T É M A – Cesta do Usámovy vlasti 13 / R O Z H O V O R – S Jiřím Pehe o Grossovi a o tom, co bude po něm 16 / C I V I L I Z A C E – Zpomalovače myšlení 18 / Kaleidoskop: Skrytá hmota ve vesmíru, nejstarší Indonésan a odvrácená strana vědy 18 / Duch a místo jednadvacátého století 19 / P O L E M I K A – Transplantace a trh souvisejí 20 / K U LT U R A – Zelenkovo zábavné šílenství 21 / Umění pod lupou genderu 21 / Jak se kalili Rammstein 22 / Sex, fotbal a politika v Berlíně 22 / Mimochodem: Ekonomika morálky 23 / S C É N A – Co se děje ve světě: Německo – divoký tanec pro cenzory 23

SK 39,00 Sk; DE 2,10 ; AT, BE 2,30

K O M E N T Á Ř E – Novinky z bourání státu

/ 13

2/

K O M E N TÁ Ř E

28. 2.–6. 3. 2005

Novinky z bourání státu FOTO GÜNTER BARTOŠ

Už víme, že nám policie nepomůže a proč je dobré míti lidovce

Díky nim příběh zatím nekončí. (Miroslav Kalousek s pobočníky po poslední koaliční schůzce)

Kvůli jednomu muži neschopnému vyvodit důsledky ze své chyby a kvůli partaji neschopné ho nahradit někým vhodnějším se ocitáme na prahu dramatické a zatím těžko předvídatelné budoucnosti. Komunisté se hrnou k moci a hlava státu přichází s výzvou ke změně volebního systému. Ale to nejsou jediné zprávy, které můžeme vyčíst z dosavadního českého testování případem Gross.

čistý pud sebezáchovy. A to je varovný obrázek. Takže například občanští demokraté už v kuloárech uvažují, že zřejmě budou muset přehodnotit výběr svých lidí na ministerské a jiné vysoké posty, protože by jim to později mohlo přinést podobnou katastrofu. Nejčastěji je v tomto případě zmiňován Vlastimil Tlustý – stínový ministr financí, ale zároveň i politik obklopený celým minovým polem nedůvěryhodnosti a možných skandálů à la Gross.

Zbývá čistý pud

Nekamenujte Kalouska

Začneme-li netradičně z horšího konce, pak největší rozpaky budí v současné zkoušce postup policie a státních zástupců. Nedělají totiž vůbec nic. Což v překladu znamená, že v této zemi jsme si pořád jako kdysi před zákonem sice všichni rovni, ale někteří jsou si rovnější. Výhodou je, že oproti časům před listopadem už tuto praxi nelze skrýt. Takže veřejnost může v přímém přenosu sledovat, jak policie a žalobci, ještě nedávno tak tvrdí a rozhodní v zásahu proti údajným korupčníkům spjatým s opoziční ODS, nyní zarytě mlčí k možnému politickému úplatkářství a špinavým penězům v rukou lidí blízko moci. Je to natolik okaté pohrdání snahou o nestranné vymáhání práva, že zaráží i u tak politicky a osobnostně bezvýznamného člověka, jakým je ministr spravedlnosti Pavel Němec. A selhání jeho kolegy z vnitra Františka Bublana, který kdysi vzbuzoval nemalé naděje, prostě bere dech. Vinou těchto dvou mužů a jim svěřených institucí je jasné, že s jasným rozkrytím podezřelého tance špinavých peněz a „privatizačních“ půjček kolem premiérovy manželky se zatím můžeme rozloučit. To je samozřejmě vážný šrám na možném očistném dopadu celé aféry. Přesto – a tím se dostáváme k lepším zprávám – lze už dnes hovořit o určitém úspěchu. Politici si začínají uvědomovat, že ať už premiérova aféra dopadne nakonec jakkoli, jejich hrací pole se do budoucna mění. Ačkoli totiž Stanislav Gross nechce přijmout osobní odpovědnost a dál sedí v křesle, jen stěží ho lze označit za vítěze či za někoho, komu se „vlastně nic nestalo“. Je zavalen veřejnou kritikou, jeho kariéra je v troskách a spolu s ní i dílo, které s nasazením a dlouho budoval. Co zbývá, je jen

Zásadní novinkou současné aféry oproti jejím předchůdkyním v minulosti je postup dalších držitelů moci – lidovců Miroslava Kalouska. Právě díky nim totiž Grossův příběh zatím nekončí v obvyklém policejně-rétorickém šumu do ztracena, ale nese svůj zřetelný varovný vzkaz. Přitom Kalousek byl zejména na sklonku devadesátých let vnímán téměř jako zosobnění neprůhledného politika – a to tak silně, že jej dokonce jeho vlastní straničtí kolegové nechtěli ve stínové čtyřkoaliční vládě. Následná reakce Miroslava Kalouska by mohla být pro Stanislava Grosse v dnešní situaci vzorem: odstoupil z postu místopředsedy lidovců i stínové vlády a zůstal řadovým poslancem. „Cítím povinnost chránit před dopady těchto nařčení nikoli sebe a své funkce, ale orgány KDU-ČSL a čtyřkoalice,“ řekl tehdy a vyzval své kritiky, aby nařčení z korupce dokázali, nebo se omluvili. Přestože se v následujících měsících snažili pátrat jak novináři (včetně tohoto listu), tak političtí a straničtí protivníci, nic konkrétního se neprokázalo. A muž, který si sáhl na naprosté politické dno, se za tři roky stal šéfem vládní strany. Nejde o žádného anděla, vždyť různými kroky vycházel vstříc například Sazce, Nově Vladimíra Železného atd., ale to prostě nevybočuje ze zdejších „chemapolových“ zvyklostí. Každopádně předhazovat dnes Kalouskovi jeho minulost a tvrdit, že má mlčet, protože má sám máslo na hlavě, nelze bez nálezu nových faktů. Kalouskův razantní postoj vůči Grossovi je právě o to cennější, že si lidovecký šéf musel být od počátku vědom hrozby, kolik lidí se teď bude snažit na něj něco nalézt. Přitom kdyby lidovci nechali celý Grossův případ padnout pod stůl, nic by se jim nestalo. Své

Vážené dámy, vážení pánové, Jistě si všimnete, že frekvence jmen Stanislav Gross a Šárka Grossová ani v tomto čísle Respektu oproti minulým týdnům neklesla. Je to tím, že zkouška zdejšího politického a společenského systému, vyvolaná nejasnostmi kolem jejich rodinných účtů a podnikatelských aktivit, stále trvá. Přinášíme vám také slíbenou reportáž Marka Švehly z jeho nedávné cesty do Saúdské Arábie a zprávu Elišky Bártové o dalším osudu devíti dětí, které se z malicherných důvodů pokoušejí odebrat matce českobudějovické úřady. Příští měsíc oslaví Respekt patnácté výročí svého vzniku a v jednom z nejbližších čísel vám oznámíme, jak tento věk společně s vámi oslavíme. Přejeme vám příjemný čas. J A R O S L AV S P U R N Ý

VE

Teploměr funguje Svůj návrh cesty z krize přednesl v sobotu prezident Václav Klaus: „Už více let mnoho rozumných lidí říká, že ten náš proporcionální systém v této extrémní podobě nepřináší možnost silného a jasného vládnutí,“ prohlásil v rozhovoru pro MF Dnes. Prý je tedy na čase zavést většinový volební řád. Je zajímavé, jak špatně si prezident svůj návrh načasoval: právě do doby, kdy se naopak ukázalo, že náš proporční systém funguje, jak má. Stačí si jen pročíst noviny tři týdny zpátky a všem musí být zřejmé, že kdyby tu vládla sociální demokracie „většinově“, bez koaličních partnerů, tak vše skončí jen několika články v novinách. Neobjevil se ani jeden sociální demokrat, který by Grosse vyzval k přiznání odpovědnosti. České politické strany zatím nemají dostatek silných osobností, které by konkurenčním tlakem a chutí i schopností vést zajišťovali vnitřní obrodu. Tento list podporoval většinový systém od debaty na počátku 90. let, protože si vítěze, který „bere všechno“, spojoval po britském vzoru především s větší odpovědností. S postupem času, narůstajícími aférami a politikařením se ale ukazuje, že v českém podání by většinový systém přinesl naopak jen možnost, jak lépe zakrýt neodpovědnost a případnou vinu či dokonce zločin. Koaliční vlády ukazují, že jsou přínosem, protože partner je přece jen kritičtější než spolustraník a hlavně nemá tu správnou motivaci se jen tak s viníkem utopit. Ukázal to jak rok 1997, kdy kvůli černým penězům padl kabinet Václava Klause, tak i dnešní události, kdy se otřásá pozice Stanislava Grosse. Měnit v tuto chvíli volební systém připomíná postup pacienta, kterému teploměr ukazuje horečku a on místo léčby chce jiný měřič. Dnešní situace nepřináší ani tak poptávku po změně volebního systému, jako po přijetí zákona o střetu zájmů, podpoře co nejotevřenějšího přístupu k informacím, snížení imunity politiků a podobně.

S bolševiky v bodu nula Jaký je tedy možný další vývoj? Scénářů je samozřejmě více, ale v tuto chvíli je evidentní, že sociální demokraté vsadili vše na zoufalého muže, který bojuje o přežití. To však znamená, že strana z vlády vyštve dřív nebo později lidovce, protože ti chtějí jeho přiznání politické odpovědnosti. A to Stanislav Gross striktně odmítá. Rozpad koaliční vlády povede k definitivnímu konci reforem, posílení vlivu tzv. levého křídla v ČSSD, bez něhož se Gross neobejde, a příklon ke komunistické straně. Jestli toto sociální demokraté dopustí, dají tím další velkou vzpruhu zdejším stalinistům na jejich cestě k opětovnému politickému výsluní. Komunistický mocenský comeback ovšem velmi pravděpodobně ohrozí v prvém sledu samotnou sociální demokracii. Ta se pak svým způsobem vrátí do bodu nula, tedy před okamžik, kdy Miloš Zeman přilákal drsnou rétorikou a slibem mocenské kořisti do tehdy šestiprocentní slušné, ale nevýrazné partaje davy nového členstva od bolševických a republikánských extremistů až po stoupence moderní levice a introvertní intelektuály. Ti první zřejmě přejdou nebo se vrátí do KSČM, s těmi druhými se postgrossovská strana může pokusit o nový začátek. Komunisté se po nástupu k moci stanou samozřejmě ještě větším problémem než dnes. Ale pokud je neumí ostatní strany dobře demaskovat a porazit, pokud je nejsme jakožto extremistickou, nenávist a nesvobodu hlásající partaj ochotni zakázat a ani schopni přesvědčit většinu, aby šla k volbám, pak se zřejmě návratu bolševiků nevyhneme. A do bodu nula se vrátíme všichni. Nebude sice tak fatální jako v roce 1948, protože za humny není Sovětský svaz a jsme členy EU, ale rozhodně to bude velký zlom a nebezpečí. A je třeba znovu připomenout, že to vše se může stát jen kvůli nezralosti jednoho muže, který si nechtěl přiznat chybu, a jeho straně, která ho to nechala udělat. E R I K TA B E R Y

HVĚZDÁCH

Uhrančivě přitažlivý léčitel harmonie Tóny skleněné zvonkohry provázely 5. března 1815 ve švábském Meersburku skon jednaosmdesátiletého objevitele živočišného magnetismu, patrona mladého Wolfganga Amadea Mozarta, vyhlášeného bonvivána a svobodného zednáře Franze Antona Mesmera. Zkrachovalý léčitel prohlášený za šarlatána zanechal světu základy léčby moderní hypnózou a angličtině sloveso „mesmerize“ – uhrančivě přitahovat. Rakušan Franz Mesmer studoval v polovině osmnáctého století ve Vídni náboženství, filozofii, právo i lékařství. Finanční jistotu mu přinesl sňatek s bohatou vdovou, klid duše pak virtuózní hra na populární, dnes zapomenutý nástroj – skleněnou zvonkohru. Slávu zahlédl Mesmer poprvé při pohledu na práci švýcarského kněze Glassnera předvádějícího před zraky veřejnos-

FOTO ARCHIV

EDITORIAL

voliče by neztratili a ani by se nezmenšila jejich šance zasednout v příští vládě. Právě naopak: teď kvůli principům riskují rozpad kabinetu, který je může vrátit do opoziční role.

ti zázračná uzdravení vírou. Průměrný lékař Mesmer, jenž svá studia prokazatelně ukončil plagiátorstvím disertační práce De planetarum influxu pojednávající o vlivu nebeských těles na lidské zdraví, usoudil,

že je ve skutečnosti svědkem manipulace s živočišným magnetismem, vesmírnou silou proudící hmotným světem. Překvapivá uzdravení byla způsobena uvolněním zablokovaných průchodů v lidském těle a nastolením harmonie. Úspěch byl značný. Mesmer sedával tváří v tvář svým pacientům, dotýkal se jich koleny, hleděl jim upřeně do očí a dlouhé minuty či hodiny jim přejížděl dlaněmi po rukou a žebrech. Pacienti zažívali nepopsatelné pocity vrcholící křečemi, po nichž následovalo vyléčení. Nadaná slepá osmnáctiletá pianistka Maria Theresa Paradis, která díky Mesmerovi skutečně na přechodnou dobu nabyla zraku, však ztratila schopnost hrát na klavír, což rozezlilo její kmotru, císařovnu Marii Terezii, a přinutilo uhrančivého léčitele opustit Vídeň. V Paříži pak davy pacientů přinutily Mesme-

ra vynalézt prostředek hromadné léčby, dubovou káď naplněnou magnetickou vodou, železnými pilinami a drceným sklem, která se postarala i o dvacet zájemců najednou. Vítězné tažení přerušila komise jmenovaná Ludvíkem XVI., v níž se do průzkumu zázračné metody pustil mimo jiné objevitel kyslíku Antoine Lavoisier, lékař Joseph-Ignace Gillotin či americký velvyslanec Benjamin Franklin. Mesmer díky odmítavému posudku opustil Paříž a vyhnul se tak Francouzské revoluci, při níž přišli o hlavu kromě Ludvíka i někteří členové komise. Dožil v klidu u Bodamského jezera. V roce 1842 rozvinul James Braid jeho metodu a založil tradici moderní hypnózy. J I Ř Í S O B O TA Autor je spolupracovníkem Respektu.

RESPEKT /

K O M E N TÁ Ř E

9

/3

Chceme se smířit FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

V realitě však Bushova návštěva Evropy zatím zlom nepřinesla

Co vám to sem spadlo? Velká ústřice? (Francouzský prezident Jacques Chirac obhlíží New York po útoku 11. 9. 2001)

Musíme si pomáhat. To by bylo pěkné motto evropské cesty George Bushe, zvlášť s ohledem na to, jak Amerika už dvakrát Evropě pomohla v době nejtěžší a nyní, když má sama problémy, očekává něco podobného od Evropy. Jenže nám zní tento slogan divně, jako připomínka toho, že každý máme nějaký ten škraloup, ale co jsme si, to jsme si. Musíme se smířit. Ani takové motto nevyzní jako ideál – působí jako planý imperativ v rozvodovém řízení. Chceme se smířit a pomáhat si. To už je lepší a tak mělo vyznít i Bushovo turné po Evropě. Bylo v tomto smyslu úspěšné, nebo neúspěšné? Záleží na kritériu posouzení. Všichni účastníci byli happy. Nikdo nic nezkazil, nikdo se nikomu neomlouval, nikdo svá rozhodnutí neměnil, nikdo žádnou smlouvu nepodepsal… Takže smír alespoň před TV kamerami panoval. A co se týče vzájemné pomoci? Skeptik by nad atlantickou vazbou zlomil hůl a dokládal by, že Evropa již preferuje Čínu a Rusko. Euforik by očekával, že Bush podepíše Kjótský protokol a Chirac uvítá francouzské

vojáky v Iráku. Realista si všímá spíše drobných posunů a ty nejsou zdaleka temné.

Bush se silnými kartami Porovnáme-li euro-americké rozepře z doby rozhodování o válce proti Saddámově Iráku s dneškem, hodně věcí se uhladilo. Jak ukázala Bushova evropská návštěva, sice především po emoční stránce, ale i to je velké plus. Vše nasvědčuje tomu, že přirovnávat Bushe a jeho politiku k Hitlerovi – jak učinila ve finále německé volební kampaně 2002 Schröderova vzápětí již bývalá ministryně Däubler-Gmelinová – už žádný evropský státník nebude. Jistě, rozdíly v přístupech trvají, ale už se nenesou ve stylu „kdo není s námi, je proti nám“, ve stylu, který po 11. září 2001 právě Evropa dosti oprávněně vytýkala Bushovi. Ten zase pozvolna nechal usnout kádrování na „starou“ a „novou“ Evropu. Bushova cesta také neprobíhala v období destrukce Iráku a vrcholné

éry tamního terorismu, nýbrž v období vzpruhy celého regionu. Před čtyřmi týdny svobodně – a to navzdory výhrůžkám smrtí – volili Iráčané, počátkem ledna Palestinci, před rokem se vzdal svých zakázaných zbrojních programů libyjský diktátor Muamar Kaddáfí, minulý čtvrtek se odhodlala k postupnému vycouvání z Libanonu Sýrie. Bush zkrátka nepřijel do Evropy s prázdnýma rukama či jen zásobárnou ideologických floskulí. Člověk nemusí sdílet vize jeho jestřábů Cheneyho a Wolfowitze o šíření demokracie a svobody po celém Blízkém východě po pádu Saddáma Husajna, aby nezaznamenal konkrétní fakta. Mezi Amerikou a Evropou toho leželo opravdu hodně. Lze na to vše rázem zapomenout? Záleží na tom, jak se klade otázka. Najít shodu úplně ve všem, nebo nic? Tak to je špatně. Začít od toho, kde se shodneme, kde můžeme věcně přispět, kde to má hmatatelný smysl, a pak se eventuálně dobrat dále? Tak to je dobře. Takhle to šlo minulý týden. Spory o Kjóto, o zrušení zbrojního embarga ze strany EU vůči Číně, o přístup k jadernému programu Íránu, to vše na konkrétní rovině vybledlo do diplomatické novořeči, zatímco jasná a konkrétní souhra nastala především ve věci Libanonu a Sýrie. Jako kdyby si Bush s Chiracem atentát na Rafíka Harírího objednali, řekl by cynik.

Dát Evropě pevný bod Je ale možné euro-americké neshody paušalizovat? To ještě méně. Vždyť státy samotné EU jsou v těchto věcech podobně rozpolcené jako loni elektorát Ameriky, a to ještě jak v čem: ohledně Číny se skoro všichni shodnou na zrušení zbrojního embarga, ohledně Íránu a jeho jaderného programu na vstřícném pří-

Brusel vítá Juščenka EU se rozhodla podpořit ukrajinské reformy Symbolika nemůže být výmluvnější. Zatímco ukrajinský prezident Viktor Juščenko je vítán v Bruselu jako hrdina, jeho předchůdce a až donedávna neomezený pán Ukrajiny Leonid Kučma přijíždí se zakaboněnou tváří a obklopen bodyguardy na léčebnou kůru do Karlových Varů. Stačilo přitom málo a mohlo to být naopak. Kdyby se Ukrajinci koncem minulého roku neprobudili z apatie a nepostavili na odpor proti falšování voleb, byl by prezidentem země Kučmův chráněnec Viktor Janukovyč. Evropská unie by na svých východních hranicích měla další autoritativní stát řízený z Kremlu a diktátoři od Běloruska po Tádžikistán by měli mnohem klidnější spaní. Juščenkova oranžová revoluce však znovu dokázala, že občané mohou zvítězit nad mocí. Na Evropě nyní je, aby nejen Ukrajincům klepala na rameno, ale aby zbídačené zemi nabídla dlouhodobou a systematickou pomoc. Prosperující demokratická Ukrajina coby příklad pro Moldávii, Bělorusko, Rusko i středoasijské republiky – to je investice, která se mnohonásobně vyplatí.

Medvědí objetí Ukrajinci do NATO a Evropské unie chtějí, Západ ovšem projevuje opatrnost. Jean Asselborn, ministr zahraničí Lucemburska, které nyní předsedá EU, ale už prohlásil, že rozhodně podporuje Juščenkův „ambiciózní program politických a ekonomických reforem, které otevírají novou perspektivu v euro-ukrajinských vztazích“. Podporu Ukrajině zatím omezil do rámce tzv. Evropské politiky

sousedství, jejímž cílem je vybudovat kolem Unie kruh přátelských států. O perspektivě členství v EU tedy prozatím nepadlo ani slovo, Ukrajinci se však mohou radovat z tříletého akčního plánu, v jehož rámci má EU podporovat ukrajinské reformy. Brusel se také zavázal podpořit vstup Ukrajiny do Světové obchodní organizace a v nejkratší možné době udělit Kyjevu statut země s tržní ekonomikou – na čemž závisí účast v mnoha evropských programech. Maďarsko, Polsko a Litva chtěly jít ještě dál a prosadit do deklarace evropských ministrů zahraničí větu: „EU uznává evropské aspirace Ukrajiny a vítá její evropskou volbu.“ Fráze, která v řeči diplomatů znamená, že všechny možnosti jsou otevřené, sice neprošla, ale i tak není dosavadní bilance euro-ukrajinských vztahů pro Kyjev vůbec špatná. Od svržení promoskevských oligarchů uběhly přece pouhé dva měsíce. Ukrajinskou cestu do Evropy nelibě nese Rusko. V den, kdy Juščenko odjížděl do Bruselu, přiletěl do Kyjeva ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, aby novému ukrajinskému vedení připomněl, že Kyjev je spolu s Ruskem, Běloruskem a Kazachstánem signatářem dohody o jednotném ekonomickém prostoru ze září 2003. Problém je, že tento dokument nebyl nikdy zveřejněn, a tak ho nyní Juščenkovi právníci zkoumají, aby zjistili, k čemu všemu vlastně jejich zemi Leonid Kučma zavázal. Mluví se nejen o zóně volného obchodu a celní unii, ale i politické koordinaci ekonomické a fiskální sféry – a to by mohlo pochod do EU zkomplikovat.

Pro pár dolarů navíc Evropa však může své sepětí s Ukrajinou demonstrovat i poměrně jednoduchými kroky – třeba liberalizací vízové politiky. V této oblasti může svou ochotu pomoci ukrajinským reformám ukázat i Česká republika. V Čechách žije a pracuje odhadem 200 000 ukrajinských dělníků. Jejich příjmy pomáhají doma přežít několikanásobně většímu počtu jejich rodinných příslušníků. Získat víza ale znamená zaplatit na ukrajinské poměry vysokou sumu 100 dolarů, nemluvě o tom, že obstarávání víz má často v rukou mafie. Ta ovládá i systém tzv. klientů, kteří jsou článkem mezi dělníky, firmami a pracovními úřady. Bohužel, české úřady nechávají tento mafiánský systém takřka bez povšimnutí a represe dopadají jen na ilegální dělníky. Začít by se tudíž mohlo právě tady: dát férové podmínky pro 200 000 Ukrajinců v Čechách, rozšířit kapacity českého velvyslanectví v Kyjevě nebo vytvořit jeden konzulát na západní Ukrajině, odkud přichází drtivá většina ukrajinských gastarbeiterů. Pro nás malá investice, pro Ukrajinu velká pomoc. Nicméně dříve či později českou zahraniční politiku nemine nutnost přemýšlet po vzoru zmíněné maďarsko-polsko-litevské trojice nad ambicióznějšími formami pomoci Kyjevu. Jde – byť zprostředkovaně – o boj za svobodu v celém postsovětském prostoru. A to si přece Černínský palác stále píše mezi své hlavní cíle. M ATYÁ Š Z R N O K tématu viz též článek na str. 12.

stupu, ohledně Iráku už je to těžší – zatímco Británie od počátku vojensky podporuje USA, Francie teď přivolila k výcviku iráckých policistů, ale pouze na území vzdáleného Kataru. V souvislosti s debatou o evropské ústavní smlouvě a další integraci obecně tu Bushova návštěva přímo vnucuje porovnání. Amerika si své problémy vyřešila loni ve volbách, byť jim předcházela hodně vyhrocená atmosféra. Vyhrál Bush, sestavil administrativu, obhájil svůj program v Kongresu, vyslal do Evropy jako „předskokanku“ Condoleezzu Riceovou a pak vyrazil sám s konzistentní pozicí. Na co narazil v Evropě? Na slušnost, na vstřícnost, na dobrou vůli a chápavá slova. Ale jak přetavit chápavá slova v činy? Kde v Evropě hledat reprezentativního partnera? To je, oč tu běží. Co se týče Iráku a evropského partnerství, Tony Blair tak již učinil, Gerhard Schröder prohlásil, že tak nikdy neučiní, Španělsko nejprve učinilo, ale po změně vlády před rokem opět odvolalo… Kde hledat pevný bod? Právě proto přišly v rámci Bushova turné ke slovu spíše konkrétní body typu Libanonu, které však více odrážejí tradiční národní zájmy než skutečnou evropskou po-

litiku, respektive zatím ještě spíše abstraktní zájem evropský.

Hledá se Superevropan Nelze si prostě nevšimnout výrazné asymetrie mezi EU a USA v cílenosti, jasnosti a jednoznačnosti argumentace. Právě to je v době debat o euroústavě možná hlavní námět pro evropskou reflexi a hlavní poselství z Bushova turné. Spočívají evropské hodnoty opravdu hlavně v mnohosti a pestrosti, prostě v tom, že Blair, Schröder, Chirac či Barosso hovoří s Bushem každý po svém? Dejme tomu, ale potom lze říci, že přijetí euroústavy je svým způsobem zapřahání koně za vůz: ta totiž hovoří o společné evropské politice dříve, než se tato idea může stát realitou. Nebo by bylo výhodnější, kdyby měl Bush, reprezentující skoro 300 milionů Američanů, v Evropě partnera s podobným mandátem, který by reprezentoval 450 milionů občanů EU? Pak je ovšem na místě otázka, zda tohoto Superevropana lze vyrobit prostým zkřížením Blaira, Schrödera, Chiraca a Barossa. ZBYNĚK PETRÁČEK K Bushově turné podrobně na str. 10.

Holé lebky ze sociálky Před soudem v Českých Budějovicích stojí právě v těchto dnech žena obžalovaná z těžkých zločinů. Z toho, že je chudá, že porodila devět dětí a že jí zemřel manžel. Za tyto prohřešky ji chtějí úřady potrestat rozbitím rodiny a transportem dětí do státních domovů. Ta přísnost sice vyráží dech, ale v českém prostředí nejde o nic neobvyklého: z těchto příčin sociálka už léta odtrhává od rodičů většinu ze čtyř tisíc dětí putujících tady ročně do státní péče. Krutou českou praxi už pár let kritizují místní i zahraniční odborníci, kteří si přitom pořád dokola kladou bezmocně otázku – Proč? Proč vlastně mají zdejší úřady nutkavou potřebu děti od rodiny odtrhávat, když je to tak viditelně neefektivní, drahý a devastující proces? Díky budějovickému soudu – a v tom je jeho výjimečnost – na to konečně dostáváme otevřenou odpověď. „Je to o tom, že žijeme v kulturním prostředí odlišném od prostředí paní Pužové,“ vysvětlil minulý týden náměstek českobudějovického primátora Tomáš Kubín (ODS), proč trvá na tom, aby byly děti Valérii Pužové odebrány. „Mojí optikou prostě bude dítěti v klidném, čistém, pravidelném prostředí lépe, přestože nebude v dosahu matky a asi tím bude trpět.“ Náměstek Kubín vyslovil otevřeně to, co bylo dosud skryté. A díky jeho otevřenosti si už nelze namlouvat, že se vlastně nic neděje a není důvod se bát. Protože ono se děje. Úředníci této země, kteří mají pomáhat lidem v nouzi, místo toho zneužívají svou moc ke strašlivým zásahům do jejich osudů. Bohorovně a s posvěcením předpojaté justice berou děti z rodin, které se jim zdají „špatné“ prostě proto, že to tam nechodí jako u nich doma; trestají rodiče za příslušnost k jiné kultuře, než byla ta vládnoucí na jejich sídlišti. Je na čase se probudit a přiznat si, že tady lidé jako náměstek Kubín za našeho tichého přihlížení administrují zemi podle zásad skinheadského kulturního rasismu. A že by před soudem neměla stát romská matka Valérie Pužová, nýbrž oni. E L I Š K A B Á R T O VÁ K tématu viz článek na str. 4.

Koláček na mostě Éra divokého postkomunistického Východu se tady opět posunula o kus ke svému konci. I takto optimisticky lze číst zprávu, že si čtveřice manažerů Mostecké uhelné společnosti koupila firmu od dosavadního vlastníka – společnosti Appian. Peníze si na to podnikatelé půjčili od Československé obchodní banky. Takže teď už víme, že naše druhé největší hnědouhelné doly vlastní pánové Antonín Koláček, Luboš Měkota, Vasil Bobel a Petr Pudil. To je velký rozdíl oproti Appianu, jehož údajné „americké vlastníky“ nikdo nikdy neviděl. I vrabci na střeše si ale přitom šuškali, že opravdovými majiteli Appianu jsou Koláček a spol. Tedy lidé od počátku podezřívaní z toho, že si Mosteckou coby její státem dosazení správci koupili v „divoké privatizaci“ za peníze vytažené právě z pokladny dolů, které měli spravovat. Čtveřice ale své finanční machinace dělala tak šikovně, že jí nikdo nic nezákonného nedokázal, a nynější půjčka od banky věc geniálně završuje: všechny nejasnosti kolem privatizace jsou smeteny pod koberec. Místo podezřelých kombinátorů neprůhledné společnosti tu před námi Koláčkovci najednou stojí proměněni v seriózní podnikatele mávající naprosto čistými penězi z úvěru od velké zavedené banky. Takže můžeme jásat nad zázrakem a těšit se z toho, že naši uhlobaroni vykročili ve stopách amerických miliardářů devatenáctého století, jako byl John D. Rockefeller, kteří se vypracovali z drsných začátků na respektované businessmany a filantropy? Ne tak rychle. Jasno ve vlastnických vztazích Mostecké může být prvním krokem, ale to rozhodně nestačí. Pokud se „manažeři Appianu“ chtějí stát důvěryhodným partnerem pro jednání se státními orgány – mimo jiné například v privatizaci další uhelné společnosti, Severočeských dolů, o jejichž vlastnictví tolik stojí –, museli by nejprve zásadním způsobem zprůhlednit své účetnictví (zejména pokud jde o dceřiné firmy v zahraničí) a především vyvrátit temné podezření, že miliardy, které jsou určeny na rekultivace starých dolů, zmizely v nenávratnu. Právě to by měly úřady po nově zrozených „slušňácích“ požadovat, a nikoli je automaticky v jednáních o privatizaci severočeského uhlí protežovat, jako to dosud dělal u neprůhledného Appianu ministr průmyslu a obchodu Milan Urban. Dokud tohle neskončí, je na loučení s divokým Východem příliš brzy. MAREK HUDEMA

4/

DOMOV

28. 2.–6. 3. 2005

Trp, kikáně, a bude ti líp FOTO LUDVÍK HRADILEK

Jak úředníci na jihu Čech milují děti z čisté kultury

Valérie Pužová s dětmi: Proboha, ta kultura!

V lednici a ve skříni „Určitě všechno dobře dopadne a my zůstaneme pohromadě,“ říká malý Roman Pužo (10) a pevně se přitom drží mámy za ruku. „Nechali jsme si totiž po tátovi koženou bundu, ve které zemřel, a to nás ochrání. Taky jsme si všichni dali jeho fotku do penálu. Táta nedopustí, aby se nám stalo něco zlého, i když je mrtvý.“ Přání se chlapci a jeho osmi sourozencům zatím vyplnilo napůl: českobudějovický soud, který minulé úterý rozhodoval o konfiskaci dětí Valérie Pužové, se nedobral konečného stanoviska a své jednání odročil. Obě strany sporu jdou tak do dalšího kola s nejsilnější možnou motivací. Milující matka vede bitvu o vlastní děti, protivníkům z doposud všemocného úřadu jde o vlastní důležitost, zaběhnuté pořádky, a dokonce – jak prohlásil náměstek českobudějovického primátora Tomáš Kubín – o vítězství „našeho kulturního prostředí nad něčím odlišným“.

Příběh tohoto „souboje kultur“ doléhá na informovanou část veřejnosti už více než měsíc – od chvíle, kdy Lidové noviny přinesly první zprávu o pasti, do které úřednice v Českých Budějovicích uvrhly tamní matku devíti malých dětí (viz rámeček). O případ se díky médiím začal zajímat ombudsman a po osobní návštěvě jeho zástupkyně Anny Šabatové doznalo chování sociálních pracovníků změny. „Předtím u nás byli tak pětkrát za celé ty roky a zajímalo je jenom to, jak mám srovnané oblečení v poličkách a co mám v lednici,“ říká paní Pužová. „Teď mi spíš radí. Už se FOTO LUDVÍK HRADILEK

Snaha státu sebrat chudé, ovdovělé matce všechny děti dorazila před českobudějovický soud. Ten sice o Valérii Pužové a jejích devíti dětech nerozhodl, ale do případu zasáhl ombudsman a dění dostalo nový spád.

mi nedívají do skříní a nabídli mi, že dcera, která je postižená a špatně slyší, může být přes týden na internátě ve městě. Anebo že dětem zařídí družinu a zaplatí obědy. Chodí sem taky romský asistent, jehož místo radnice zřídila, a ten mi vždycky báječně vysvětlí, co mám nebo musím udělat.“ Přestože však sociální pracovníci začali po létech nečinnosti nabízet paní Pužové pomoc, stáhnout podnět k odebrání dětí odmítli. „Sociální práce s rodinou nebyla možná, neboť rodina nebyla ochotna spolupracovat,“ stojí v úředním stanovisku pro soud, které loni 3. 12. podepsala Pavla Mikšátková. Své tvrzení přitom opírá o jedno setkání: 2. 11. 2004 – tři dny po tragické smrti manžela a otce jejích dětí – si Valérii Pužovou pozvala na kobereček českobudějovická komise sociálně-právní ochrany dětí. „S matkou byly projednány veškeré nedostatky v péči o děti – nedocházka do školy – a ona je označila za nadsazené. Nelze tedy očekávat, že bude přístupna spolupracovat na zlepšení své péče o zajištění potřeb dětí. Proto je podle komise nutno soudně nařídit ústavní výchovu.“

Odeberte Kubína Kubín: „Já mám kikány rád.“

Proces o Romana a jeho sourozence začal v jihočeské metropoli minulý

týden. A budějovické soudce, kteří jenom loni vyhověli sociálním pracovnicím bez výjimky ve všech 61 návrzích na odebrání dětí, čekalo něco dosud nevídaného: vedle vystrašené a v zásadě bezmocné ženy zasedla energická advokátka, která dokázala být relevantním soupeřem sociálních pracovnic. „Už při studiích jsem přísahala, že chci svojí profesí pomáhat,“ vysvětluje Radka Dohnalová, proč přijala nabídku ombudsmanova úřadu a rozhodla se hájit před soudem zadarmo zájmy paní Pužové a jejích dětí. „Ten případ beru proto, že mě štve systém, kdy úředníci řeší problémy rodiny odebráním dětí, protože je to pro ně nejjednodušší. Příliš snadno mohou lidem ničivě zasahovat do života a bránit se jejich síle je přitom nesmírně obtížné.“ Advokátka paní Pužové soudu popsala, proč likvidace rodiny paní Pužové není vůbec na místě. Za prvé děti nebyly nikdy týrány a jejich vzájemné láskyplné vztahy s matkou nezpochybňovala nikdy ani nepřátelská sociálka. Stejně tak jsou v pořádku po zdravotní stránce, ve škole jsou všechny hodnoceny jako slušné a nemají kázeňské problémy. To vše v situaci, kdy se osamělé ženě dlouho nedostalo od příslušných úřadů žádné pomoci k překonání obtíží. „Roční pobyt devíti dětí ve státním domově bude stát dva a čtvrt milionu korun,“ píše advokátka ve svém vyjádření pro soud. „A běžná asistenční služba, která by matce pomohla rozvést děti do škol, uklidit, sestavit rodinný rozpočet, nespolkne ani desetinu této částky. A její další nepatrný zlomek by dovolil uvolnit

pro paní Pužovou ještě jednu místnost na ubytovně, aby měla šanci udržet pořádek, což je při deseti lidech žijících v pokoji 2x8 metrů takřka nemožné.“ Soud byl nakonec odročen. Advokátka Dohnalová podala protest proti faktu, aby děti paní Valérie zastupoval před soudem magistrát. „Jak může úřad, který sám navrhl odebrání dětí, hájit před soudem jejich skutečný zájem,“ říká advokátka. Soud si vyžádal vyjádření magistrátu a termín dalšího líčení zatím nestanovil. Valérie Pužová má ovšem jasno: „Své děti nedám za nic na světě, budu o ně bojovat do posledních sil,“ říká. Nicméně čeká ji téměř jistě velký boj. Příslušné magistrátní úřednice sice s novináři komunikovat o případu odmítají („Nevěřím, že byste to tendenčně nepřekroutili,“ říká například Pavla Mikšátková, šéfka sociálního odboru, který návrh na odebrání podal), jejich postup se ale v principu těší podpoře lokálních politických špiček. „Vždycky upřednostňuji pomoc dětem, rodina je pro mě příliš široký pojem,“ říká například náměstek primátora Tomáš Kubín (ODS). „A příběh, o kterém mluvíte, je o tom, že žijeme v kulturním prostředí odlišném od prostředí paní Pužové. Stačila mi jedna návštěva u ní na ubytovně pro utvrzení, že to tak je. Já mám kikány rád, ale mojí optikou prostě bude dítěti v klidném, čistém pravidelném prostředí lépe. Přestože nebude v dosahu matky a asi tím bude trpět. Berte to nejen jako názor politika, ale i otce čtyř dětí.“ E L I Š K A B Á R T O VÁ

Alou, maminko Sociální odbor budějovického magistrátu si na paní Pužovou založil spis od chvíle, kdy porodila první dítě. „Protože ho měla v sedmnácti a protože patří do skupiny, která neustále a nekontrolovaně rodí děti,“ vysvětluje to šéfka odboru Pavla Mikšátková. Přestože se velká rodina, jejíž živitel onemocněl cukrovkou a nemohl pracovat, potýkala s problémy, nenabídlo jí město žádnou pomoc. Naopak pracovnice českobudějovické radnice vystěhovaly Pužovy kvůli dluhu na nájemném do ubytovny pro neplatiče za městem, odkud jen velmi komplikovaně vozili děti do škol a kde museli platit třikrát vyšší nájem než v předchozím bytě. K zásadnímu rozkolu došlo ve chvíli, kdy pracovnice magistrátu zbily jedno z dětí Pužových za to, že si bez dovolení na dětském dni vzalo jednu z přichystaných coca-col a upomínkovou tretku. Dítě skončilo v nemocnici. Definitivní úder proti rodině přišel krátce nato – pár dní po tragické smrti pana Puži při autonehodě, kdy matka zůstala sama s devíti dětmi. Tehdy sociální pracovnice místo pomocné ruky v neobyčejně tíživé situaci oznámily paní Pužové, že dávají návrh na odebrání všech dětí.

Strach a hnus nad Postoloprty Příběh jedné odplaty Zavraždění Němci v Postoloprtech pamětní desku mít nebudou. Rozhodli o tom právě teď tamní zastupitelé, když zamítli návrh Kruhu přátel česko-německého porozumění připomenout ve městě pamětní deskou události z června 1945. Tehdy zde bylo v rámci „spravedlivé odplaty“ zcela bez soudu a bez konkrétní viny postříleno několik set německých civilistů. Plán na kamennou připomínku tehdejší tragédie radnice zamítla už podruhé a s velkou rozhodností: z devatenácti přítomných zastupitelů jich osmnáct hlasovalo proti a jeden se zdržel. Stalo se tak přesto – nebo možná právě proto –, že ve městě žijí mnozí potomci někdejších obětí i vrahů a že dávný masakr zde není historií, ale stále živoucím zraněním.

Proti vůli nepůjdu Jako první tu ránu v roce 1995 otevřel Svobodný hlas, lounské noviny vydávané místní občankou Květou Tošnerovou. V obsáhlém seriálu na

jeho stranách znovu ožily chvíle z léta 1945, kdy do Postoloprt dorazili vojáci 1. divize československé zahraniční armády, aby zde spolu s místními Čechy „vyčistili prostor od německého živlu“. Několikadenní řádění ozbrojených skupin vyvrcholilo masovým vyvražďováním v postoloprtské bažantnici. Podle poslanecké vyšetřovací komise, ustavené v roce 1947 a vedené lidovci, bylo v hromadných hrobech kolem Postoloprt exhumováno 763 těl. Komunistický puč další šetření překazil – ale ještě o půl století později si novináři ze Svobodného hlasu vysloužili za publikování případu od veřejnosti nálepky jako „zrádci“ a „kolaboranti“. Případem postoloprtských vražd se v druhé polovině devadesátých let zabývala policie, ale nakonec jej odložila. Loni si nastávající smutné výročí uvědomil Bohumil Řeřicha z Kruhu přátel česko-německého porozumění. „Jen jsme chtěli připomenout poválečné události. Stačila by malá deska s nápisem Obětem násilí 1945,

v češtině a němčině. Nic víc,“ říká. Jeho návrh ovšem nejprve smetla ze stolu postoloprtská městská rada a teď na její doporučení i zastupitelé. „Přiklonili jsme se k názoru zdejších obyvatel a neschválili jsme to,“ říká postoloprtský starosta Miroslav Hylák (nezávislý). Žádný průzkum veřejného mínění k otázce dávného masakru ale radnice neprováděla, i když by to nebyl problém: město vydává pravidelný zpravodaj a spravuje vlastní webové stránky. „Po tom prvním hlasování v městské radě mne oslovilo asi deset lidí na ulici a řekli mi, že je dobře, že jsme to neschválili, proč bychom to těm Němcům měli dělat. Žiju tady a cítím nevůli, abychom něco podobného dělali. A já nepůjdu proti zájmu občanů,“ říká místostarosta Jaromír Vápeník (nezávislý). Starosta Hylák, v jehož příbuzenstvu dva lidé kdysi skončili pod kulkami vražedných čet v bažantnici, je na to téma už alergický. „Prosím vás, už o tom pořád nepište, já už o tom nechci mluvit,“ říká. „Pro

tohle město existuje řada mnohem důležitějších věcí.“

Dvakrát a prozatím dost Podle Vladimíra Pfertnera z místní organizace ODS, který jako jeden z mála postoloprtských občanů chodí pravidelně na jednání zastupitelstva, diktoval zamítavé rozhodnutí politiků strach. „Vůbec nevím, proč se těch Němců tak bojí,“ říká Pfertner. „Strach určitě nemám,“ oponuje mu spolustraník a zastupitel Václav Mach. „Ten případ by měli prozkoumat historici.“ Motiv strachu spolu s ním odmítá i místostarosta Vápeník: „Myslím si, že bychom neměli moc řešit, co bylo, a spíš jít dopředu. Je to problematická věc, nezabývejme se tím, vždyť v Evropské unii dojde tak jako tak k daleko většímu sblížení Čechů a Němců.“ Proti tabuli by byl podle svých slov i bývalý (2002–2004) postoloprtský starosta Zdeněk Pištora (nezávislý), který se během svého pobytu ve funkci po-

koušel s odsunutými německými rodáky spojit. Dnes je řadovým zastupitelem, v den hlasování o pomníku ale musel zůstat v práci. „Smíření si nepředstavuji jako pomník jedněm mrtvým,“ vysvětluje svůj odpor k navržené tabulce. „Podle mne by památník měl připomínat všechny mrtvé rodáky, ať už zemřeli během války, nebo při těch událostech po ní.“ Bohumil Řeřicha zatím nepočítá, že by návrh na instalaci pamětní desky podal potřetí: „Nevinné oběti by se měly připomínat, ale každá dobrá věc potřebuje správnou chvíli. Jednou se to i v Postoloprtech podaří.“ Podobný pomník, ale pro změnu obětem nacistického řádění proti českému civilnímu obyvatelstvu, odhalil Kruh přátel česko-německého porozumění v roce 2002 v Lidicích. Tehdy tuto iniciativu podpořil jak lidický obecní úřad, tak ministerstva zahraničí v Praze a Berlíně. D AV I D H E R T L Autor je spolupracovníkem Českého rozhlasu.

RESPEKT / 9

DOMOV

/5

Stanislav, náš osud Proč se ČSSD svazuje s mrtvým mužem a ohrožuje zemi Testování českého politického systému, které odpálila aféra Stanislava Grosse, pokračuje. Zatím bez jasného výsledku, protože příběh není zdaleka u konce. Leccos už ale naznačuje pohled na to, jak řeší aféru Grossova domovská strana, jak funguje v Česku opozice či jaký bude mít krize dopad na vládou slibované – a podle samotného premiéra „životně důležité“ – reformy.

Všichni za Grosse Večer poslední únorové středy měla koalice nakročeno k východisku z vládní krize. Na jednání koaliční devítky lidovci navrhli dát Grossovi „oddechový čas“ do sjezdu ČSSD, když spolu s tím premiér splní pár jednoduchých podmínek: jeho žena ukončí své obchody s lidmi kolem erotického klubu Escade a samotný Stanislav Gross se omluví za některé výroky, jimiž hrozby tohoto podnikání zlehčoval či kterými se vysmíval jeho kritikům. Při vážnosti krize se zdál být kompromis mezi čelným postojem k nevysvětlené aféře a snahou udržet vládu všeobecně přijatelným řešením. Čtveřice vyjednávačů ČSSD v čele s premiérem ale návrhy lidovců smetla a zopakovala výzvu, aby křesťanskodemokratičtí ministři opustili vládu. Poté se za Grosse jednomyslně postavil poslanecký klub jeho strany. Ze dvou nabízejících se cest – přivolat

zdiskreditovaného vůdce k převzetí odpovědnosti za své činy, nebo ho za každou cenu podržet, i když cenou bude rozbití vlády a odklon od plánovaných reforem – si sociální demokraté vybrali druhou možnost. Pod slupkou jednolitosti se ale v klubu ČSSD pohybují vnitřní proudy, přestože to většina sedmdesátihlavého osazenstva vylučuje. „My jsme jednotní,“ prezentuje převládající hlas poslankyně Eva Nováková. „Premiér Gross vše vysvětlil a mluví pravdu.“ A její kolegyně Hana Orgoníková doplňuje: „Oni už stejně všechno prodávají.“ Disidentskou notu zastupuje v klubu jeho bývalý předseda Petr Ibl: „Aféra nebyla vysvětlena a jsou tady mezi námi lidé, kterým to vadí,“ říká. „Komu to vadí? Třeba mně. Zákony přece platí pro všechny.“ Proč to neřekne veřejně a místo toho dál Grosse podporuje? „Abych to řekl lidově – do mrtvol se nekope,“ říká Ibl. A proč nevystoupí někdo jiný? „Svůj podíl na tom má i fakt, že sociální demokraté se jednoduše pořád snaží udržet u moci.“ Podle Ibla se slupka jednoty roztrhne až na sjezdu, který se odehraje poslední březnový víkend v Brně. Grossovým jediným protikandidátem je zatím Zdeněk Škromach, který v současném skandálu zůstal premiérovi zcela loajální s vysvětlením, že by bylo nefér takové situace využít ve vnitrostranickém boji. Jeho loajalita má ale jiné důvody než fair play: ČSSD by mohla místo s koaličními

dím důvod, proč by to někdo měl vědět. Samozřejmě, že to není tajné. Ale myslím, že není důležité, jaké příjmy má můj manžel,“ odpověděla místopředsedkyně Poslanecké sněmovny a ODS Miroslava Němcová Hospodářským novinám na dotazník rozeslaný lidem spravujícím státní majetek. Šéfa poslaneckého klubu ODS Vlastimila Tlustého se zase dotkla reportáž České televize o podnikání jeho manželky a možném propojení s politikovým působením v České konsolidační agentuře. Rozzlobený Tlustý proto chce navrhnout zpřísnění zákonů tak, aby autoři článků nebo vydavatelé měli finanční odpovědnost. „V případě, že by něco takového platilo, bych zažaloval Českou televizi, a protože svojí reportáží vážně a na dlouho poškodila moji kariéru, musela by mi zaplatit můj roční výdělek na příštích dvacet let. Loni jsem vydělal milion korun, takže by to bylo dvacet milionů korun,“ říká šéf poslanců ODS. Takže se ODS spojí s ministrem kultury Pavlem Dostálem, který chce přísnější tiskový zákon? „To ne, nechceme nikoho omezovat,“ reaguje Tlustý. „Zákon, o kterém mluvím, by byl samozřejmě podmíněn tím, že by politici byli povinni informovat o svém majetku.“

partnery vládnout za podpory komunistů, a to v překladu znamená stop všem reformám, které Gross ještě nedávno sliboval a kterým Škromach naopak od počátku oponuje. V debatách o tom, kdo by se na sjezdu mohl utkat se Stanislavem Grossem, se také znovu objevilo i jméno Bohuslava Sobotky. „Samozřejmě se spekuluje o tom, kdo by mohl případně Grosse nahradit,“ potvrzuje poslanec ČSSD Miloslav Kala. „A nálada byla taková, že Slávek je schopný. Jenže on to naprosto vylučuje.“ Sobotka opravdu trvá na tom, že bude kandidovat jen na místo prvního místopředsedy.

Manžela vynechte V testování politických mechanismů hraje zásadní roli opozice. ODS se rozjížděla překvapivě pomalu, ale pak postupovala jako opoziční síla s největšími preferencemi, která už se nemůže dočkat, až je promění v moc. Proto Topolánkova strana od počátku požaduje předčasné volby, v čemž ji o víkendu rozhodně podpořil prezident Václav Klaus. Dech se ODS mírně zadrhl v okamžiku, kdy někteří přední občanští demokraté, kteří při interpelacích volali po průhlednosti příjmů premiérovy rodiny, sami odmítli zveřejnit své majetkové poměry a reagovali pobouřeně na zájem novinářů o podnikání jejich nejbližších příbuzných. „Nevi-

Iblova věštba Kromě možné bitvy na sjezdu, předčasných voleb a pokutované svobo-

dy slova patří k zatímním důsledkům Grossova skandálu konec všech reforem, které Grossova vláda ještě nedávno prohlašovala za „zcela nezbytné“ pro budoucnost země. Ministr financí se na posledním zasedání kabinetu pokusil opět prosadit škrty za sedmdesát miliard korun – ale vláda se jimi opět ani nezabývala. V takové atmosféře lze jen těžko čekat, že by Sobotka uspěl s daňovými úpravami, že by ministryně zdravotnictví Milada Emmerová přestala s demontáží reformy svého předchůdce Kubinyiho, nebo že by došlo na stále palčivější nedodělek – změny v důchodovém systému. A ať už krize dopadne podle kteréhokoli ze scénářů (zachování stávajícího koaličního kabinetu, menšinová vláda ČSSD s podporou komunistů, menšinová vláda sociálních demokratů s unionisty, úřednická vláda nebo rovnou předčasné volby), reformy zatím zůstanou u ledu. Vedle odkladu reforem ovlivní krize i charakter politického života jako takového. „Aféra na dlouhou dobu zdiskredituje politickou scénu. Není to porážka jen pro Grosse, ale pro nás všechny,“ myslí si Vlastimil Tlustý. „Kdyby byli všichni viníci potrestáni, nepochybně to bude mít vliv na etiku v politice,“ říká Petr Ibl. „Ale to se nestane.“ S I LV I E B L E C H O VÁ

Bordel na prodej A T E L I E R A I 5 – S T AW I C Z .

Policie se bojí vyšetřovat mocné, stopy zločinců mohou mizet

Nejen prosecký „areál snů“ (na obrázku) je teď k mání. Neznámí ruští podnikatelé chtějí koupit i nevěstinec Escade.

Zatímco na politické a mediální scéně se průběh skandálu „Gross“ zatím v zásadě neliší od reakcí a výkonů běžných jinde, varovná kontrolka se rozsvěcí nad postupem policie a státního zastupitelství. Jejich role v zápase s temnými zákoutími tuzemské politiky, korupcí a klientelismem je přitom klíčová. Pokud budou setrvávat v nečinnosti anebo případ zametou pod koberec, nepomůže k očistě ani výměna vlády. Veřejnost bude nadále – a oprávněně – přesvědčena, že v případě mocných tady neexistuje vymáhatelnost práva a spravedlnost zůstává vůči jejich zločinům slepá.

Šéfové mlčí „Nemám žádné ambice proniknout do případu majetku rodiny Grossových,“ říká ministr vnitra František Bublan. „Ani mi to nenáleží,“ dodává. „Nezajímám se o kriminální pozadí té mediální aféry, nemohu zasahovat do vyšetřovaných případů,“

sekunduje mu ministr spravedlnosti Pavel Němec. Zásady nevměšování do policejní práce se ale ani jeden z nich nedržel například při nedávném vyšetřování údajného úplatku ODS pro koaličního poslance Zdeňka Kořistku. Tehdy naopak ministr spravedlnosti Němec tvrdil, že „vyšetřování je nutné, protože mi pan Kořistka pokus o korupci osobně potvrdil“, a František Bublan tvrdý policejní postup proti údajným opozičním úplatkářům mnohokrát veřejně obhajoval jako holou nezbytnost. „To bylo jiné, tam jsem se vyjadřoval k průběhu vyšetřování, ale případem pana Grosse se policie, pokud vím, nezabývá,“ říká Bublan. Zjednodušeně řečeno: ostrému postupu proti opozici dávali oba ministři hlasitou podporu a jejich podřízení se podle toho chovali. Stejně tak dnes bezpečnostní složky a spravedlnost rozumějí tomu, proč jejich šéfové tak úporně mlčí. A podle toho zatím snaha objasnit obchody rodiny Grossových vypadá.

Přitom existuje naprosto zásadní podezření, že padesátimilionový projekt Šárky Grossové a Libuše Barkové na výstavbu luxusního bytového komplexu spolufinancovaly špinavé peníze pocházející z prostituce. Kromě toho pětimilionová půjčka poskytnutá Šárce Grossové eBankou má podle expertů tak nestandardní rámec, že může jít o úvěrový podvod – v lepším případě. V tom horším může jít dokonce o politickou korupci, neboť vlastník eBanky – společnost PPF – se uchází o privatizaci Telecomu.

cade zaměstnány, dosvědčují, že je tato dáma vyplácela hotovostí, aniž by měly pracovní smlouvy a aniž se účetně evidoval zisk. Policie by se tudíž měla zabývat otázkou, zda to je pravda, a pokud ano, zda Libuše Barková neprala černé zisky ve svých projektech. A že v nich není všechno v pořádku, nasvědčuje už jen osud jednoho z domů „premiérského“ projektu se Šárkou G. Ten dům paní Barková nejprve vydražila za jedenáct milionů, pak nechala svou výhru propadnout, aby za tři měsíce koupil budovu za stejné peníze její nastrčený zaměstnanec, od kterého jej pak koupila za pár týdnů ona sama – za necelou polovinu. Podezření na úvěrový podvod zase vyvolává půjčka Šárky Grossové u eBanky. Nejde jen o to, že jí společnice ručila už jedenkrát zastavenou nemovitostí. Na vině takto ledabylého postupu je zřejmě i eBanka, jejíž lidé se k věci nechtějí vůbec vyjádřit. Takže pouze policie může prověřit, zda půjčka měla všechny nutné náležitosti, nezvýhodňovala premiérovu ženu a nepoškozovala ostatní klienty banky – šlo o jejich peníze a ne o peníze banky. Policie by také měla vysvětlit, zda lehkost, s níž byl úvěr Šárce Grossové poskytnut, není ve skutečnosti dárkem pro premiéra, který ho měl naladit ke vstřícnosti v privatizaci Telecomu. Dárek by to byl opravdu velkorysý. Pokud by totiž projekt oběma ženám vyšel (a půjčka od eBanky byla pro zdar důležitá), vynesl by jim zisk odhadovaný znalci minimálně 50 milionů. To je při startu z nuly jistě slušné lákadlo.

Času není nazbyt Hurá do eBanky V podezření na špinavé peníze hraje od počátku klíčovou roli nevěstinec Escade. Společnice premiérovy manželky Libuše Barková sice tvrdí, že bordelu jen pronajímá svůj dům, ale stačil nepatrný novinářský zájem k poznání, že paní Barková je velmi pravděpodobně majitelkou nevěstince. Dívky, které jsou nebo byly v Es-

Jak s těmito publikovanými a široce dostupnými fakty nakládá policie a státní zastupitelství? Zákon jim ukládá prověřit jakékoli podezření na spáchání trestného činu, tedy i informace zveřejňované v médiích. Nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová už několikrát deklarovala, že bude iniciovat vyšetřování závažných trestných činů, na něž pouka-

zují novináři. Loni se na této bázi v médiích ostře obula do špiček krajských reprezentací (pocházejících většinou z opoziční ODS), které obvinila z korupce a z „gubernátorských“ manýrů. Podobnou razanci projevila i ve zmíněném případu Kořistka. Co se však majetku a podnikání manželů Grossových týče, tam je Marie Benešová najednou mlčenlivá a zcela bezmocná. „Obvodní státní zastupitelství v Praze 5 už dnes řeší řadu trestních oznámení na Stanislava Grosse a jeho manželku a úkoluje policii, aby byly všechny nejasnosti osvětleny. My teď nemůžeme podle zákona zasáhnout,“ odpovídá e-mailem na otázku, co ve věci podniká. Státní zástupce pro Prahu 5 Július Lachnitt opravdu nechal stranou publikované informace médií a začal prověřovat trestní oznámení občanů na financování bytu Grossových (trestní oznámení může podat kdokoli a může v něm být jakákoli formální hloupost, kvůli které se pak vyšetřování zamítne). „Probíhá šetření, víc vám neřeknu,“ říká Lachnitt na otázku, co vlastně prošetřuje – praní špinavých peněz, úvěrový podvod, korupci či něco jiného? A stejnou odpověď nabízí mluvčí nadřízeného státního zástupce Martin Omelka. Mluvčí policejního prezídia Jiří Vokuš je pak ještě stručnější: „Nevím, že by se policie zabývala podnikatelskými aktivitami manželky pana premiéra,“ říká. Času přitom není nazbyt. Šárka Grossová a Libuše Barková prodávají firmy, přes které rozjely prosecký projekt. Zájem má velká nadnárodní společnost sídlící v Holandsku. Libuše Barková prodává i nemovitost s bordelem Escade, zájem prý mají nejmenovaní ruští podnikatelé. Policii mohou začít mizet stopy zločinů v zahraničí. A stačí si připomenout, kolik let trvalo, než státní zastupitelství dokázalo napsat správně do Švýcarska žádost o prověření černého konta ODS. J A R O S L AV S P U R N Ý

6/

DOMOV

28. 2.–6. 3. 2005

To krásné slovo vyvlastnění

Braň se zvůli! (Ludmila Havránková před rodinným statkem)

Hned dvakrát jednali poslanci na této schůzi o právech lidí, kteří mají pozemky pod současnými nebo budoucími silnicemi. Skupina zákonodárců přišla s návrhem, jak tady v zájmu dálnic usnadnit vyvlastňování. A pak ombudsman Otakar Motejl sněmovně připomenul, že stát zatím nevyplatil skoro osm miliard korun lidem, kterým kvůli silnici sebral pozemky před rokem 1990. Motejlovo sdělení jen posílilo otázku, zda v této zemi nejsou pozice a sebevědomí vlastníků v porovnání se staviteli zatím tak chabé, že je ve veřejném zájmu podporovat spíš jejich tvrdohlavost než stavbu nových komunikací.

Probdělá noc Rodiče Ludmily Havránkové patřili v Plačicích – dnešním předměstí Hradce Králové – k největším hospodářům. Pak jim komunisti zabavili majetek a otce poslali na šest let do jáchymovského lágru. Před dvanácti lety začala rodina na vrácených a pronajatých polích pěstovat pšenici, řepu, řepku, mák. „Už tehdy jsme věděli, že přes naše pole půjde dálnice,“ vzpomíná paní Havránková. „Proto jsme psali pozemkovému fondu, že nechceme věci komplikovat, jen ať nám dá náhradu.“ A aby to úřad neměl komplikované, nabíd-

li mu Havránkovi, že výměnou za své pozemky vezmou 80 hektarů polí pronajatých od fondu. Na žádný z řady dopisů však nedostali od správce státní půdy odpověď, nepovažujeme-li za ni to, že jim fond jednou beze slova vysvětlení zrušil smlouvu a pronajaté pozemky prodal jinému zájemci. A pak se Havránkům stát ozval až v roce 1998: Ředitelství silnic a dálnic je vyzvalo k odprodeji pozemků, na kterých se začne stavět dálnice. Když námi předložené kupní smlouvy do třiceti dnů nepodepíšete, bude zahájeno vyvlastňování, stálo v úředním dopise. A hned nato přišla poslední kapka. „Na předvolebním mítinku v místní hospodě – zrovna tam, kde před lety poslali mého otce do lágru – prohlásil tehdejší primátor Hradce Dvořák: Paní Havránková, za dvě hodiny jste vyvlastněná,“ vypráví žena. „Do rána jsem nespala, bála jsem se.“ Kdyby totiž rodina přišla o část svých polí – jiné pozemky v okolí Hradce by za „tabulkové“ peníze od Ředitelství silnic a dálnic nepořídila –, rozpočet jejího hospodářství by se zhroutil. „Měla jsem 15 milionů dluhů za restituční nároky, které jsem skoupila od lidí z okolí,“ říká Ludmila Havránková. „S menší rozlohou polí bych je nedokázala splatit.“

Onu probdělou noc se rozhodla hledat pomoc: „Pud sebezáchovy mi velel: Braň se zvůli.“ Hned druhý den se spojila s ekology, požádala známého advokáta Petra Kužvarta, aby ji zastupoval, a brzy nato 67 lidem prodala za symbolickou korunu každému kousek svého pozemku. Obchod to byl oboustranně výhodný. Ekologové nabídli investorovi: Dáme vám pozemky, když změníte trasu tak, aby byla šetrná k lužnímu lesu u Libic. A paní Havránková nebyla sama, měla spojence. Plán ekologů nevyšel, investor se jim vysmál a les pokácel. Zato paní Havránkové se transakce vyplatila – ekologové stavbu úspěšně oddalují. „Každý ze 67 aktivistů nám dnes může říci: Nemohu vám svůj díl prodat, když jsem ho ještě nenabídl všem ostatním spoluvlastníkům,“ stěžuje si ředitel závodu Praha Alois Lichnovský. „Jeden bude v Argentině, druhý nezvěstný, další svůj dílek převede na někoho jiného – je to nekonečný proces.“

Za jakou cenu? Praxe ale ukazuje, že lidí trvajících jako paní Havránková na svých právech je u nás opravdu málo. Tak málo, že je – s ohledem na význam soukromého vlastnictví – ve veřejném zájmu podporovat spíš jejich občanské chování, než jim házet klacky pod nohy. Tím spíš, že výstavba dálnic, navzdory stížnostem investorů, běží jako po drátku. Například trasa D 3 z Prahy přes České Budějovice na rakouskou hranici – se potkala jen se třemi vzdorujícími lidmi. Dva z nich jsou cizinci a třetí, Josef Němeček ze Sudoměřic, hned po prvním jednání se stavebním úřadem ustoupil. „Vůbec jsem nestál o to, aby tudy šla dálnice,“ říká. „Pak jsem si řekl: Dobře, lidé ve vsi ji chtějí, ustoupím. Myslel jsem si ale, jsem majitel, budu si určovat cenu. Na stavebním úřadě mi řekli: V žádném případě, ceny jsou určené vyhláškou. Vyjmenovali mi všechny ty zákony a paragrafy, a pohrozili: Když neprodáte, budete vyvlastněn. Tak jsem to prodal, co

Veřejný zájem Vyvlastnit je u nás možné podle Listiny základních práv a svobod ve veřejném zájmu, pokud investor prokáže, že nebyla možná dohoda, za úplatu, a jen ve věcech určených dalšími zákony – především stavebním (například v zájmu stavby dálnice, silnice, plynovodu, položení páteřní sítě vodovodu, kanalizace, telefonních kabelů či v případě zajištění přístupu ke stavbě nebo pozemku), horním a o vojenských újezdech. Na Slovensku lze vyvlastňovat také v případě průmyslových zón – pokud jde o velkého investora. To u nás – přes snahy některých politiků, kteří tak reagovali na proslulý vzdor hranické občanky Markéty Regecové proti odprodeji svých pozemků, ležících na místě plánované továrny Philips, pod cenou – neprošlo. Stavební úřady, které o vyvlastnění rozhodují, postupují opravdu úředně. „Měl by to rovnou řešit soud, a ne my. Je to zásah do majetkových práv. My jsme tu samí inženýři a vykládat zákon má právník,“ říká vedoucí stavebního odboru v Táboře (kam patřil Josef Němeček)

Jitka Doležalová. „Co je veřejný zájem? Stavba, která je v územním plánu uvedena jako veřejně prospěšná,“ popisuje své rozhodování. „Tak jednoduché to není – dá se zkoumat, zda je opravdu veřejný zájem stavět právě na sporném pozemku, zda křižovatka musí být opravdu tak velká – je veřejný zájem, aby měla takový tvar, že se po ní dá jet rychle?“ namítá advokát Pavel Černohous. Stejně tak další podmínku pro vyvlastnění – prokázat, že s vlastníkem nebyla možná dohoda – odbývá stavební úřad úřednicky. „Kdy je naplněna? Když investor doloží, že vlastníka písemně kontaktoval a nabídl mu cenu stanovenou vyhláškou,“ říká Jitka Doležalová. „Subjekt placený ze státního rozpočtu přece ani víc dát nemůže.“ Takový výklad vede k absurdní situaci – v případě paní Havránkové, která léta se svými nabídkami k dohodě narážela na arogantní lhostejnost úřadů, učinil státní investor „vše pro dohodu“ tím, že ji stroze vyzval k podpisu jím navržené kupní smlouvy.

Je tu jakési bahniště Přemyslu Setničkovi z Říčan sebrali v šedesátých letech pozemek – 330 metrů čtverečních – a na jeho části postavili silnici. „Museli jsme tehdy sami zbourat stodolu. Obec nám pohrozila, že jinak tam pošlou firmu – a my ji budeme muset zaplatit,“ vzpomíná pan Setnička. O třicet let později si o vrácení tohoto pozemku (spolu s dalším majetkem, který komunisti rodině sebrali) požádal v restitucích. Dozvěděl se překvapivou novinku. Pozemek pod silnicí mu vrátit nemohou, protože mu pořád patří. Obrátil se proto na Správu silnic a dálnic s prosbou, ať si od něj pozemek koupí nebo mu dají náhradní. „Neměli se k tomu,“ říká Přemysl Setnička. Věc se léta táhla, až silnice druhé a třetí třídy přešly ze státní správy do správy krajů. Osmdesátiletý muž začal jednat se Středočeským krajem – a dopadl stejně: Náhradní pozemky nemáme a peníze na to, abychom od vás pozemek koupili, taky ne. Rada kraje mu nepřiznala dokonce ani nárok na peníze za nájem. Soud dal panu Setničkovi zčásti za prav-

du. Uložil kraji zpětně za tři roky (2000–2003) zaplatit nájem – 4600 korun za rok. Loňský rok už kraj nezaplatil – a poradil panu Setničkovi, ať se znovu obrátí na soud. Podobných žádostí dnes Středočeši mají čtyřicet. Podle jejich odhadu by ale, kdyby měli vykoupit všechny zabrané pozemky, šlo o částku zhruba 800 milionů korun. Kraj nemá nic proti – pod podmínkou, že mu peníze pošle stát. Několik podobně postižených se obrátilo na ombudsmana. Otakar Motejl ve své zprávě za rok 2003 vybídl vládu, ať se k dluhu tisíců lidí zná. Marně. Proto teď využil svého práva oslovit poslance s výzvou, aby vládu popohnali. „Z několika kauz jsem poznal, že jde o systémový problém. Ukázaly, že je tu jakési bahniště,“ říká Motejl. Chce, aby vláda v rozpočtu na příští rok našla pro tyto lidi celkem 8 miliard korun. Poslanci se shodli, že požádají vládu, aby jim do 30. června předložila zprávu, jak věc vyřeší.

kolem toho budu zbytečně lítat. Ještě by mi to nakonec vzali a nedali mi ani korunu.“ Další lidé ze vsi možnost prodat pole dokonce uvítali: „Hospodařit nikdo z nich nechce, peníze jim přišly vhod.“ Jenže mocní silničáři spokojeni přesto nejsou. Spojili se s hradeckými poslanci Jiřím Hanušem (KDU-ČSL), Hanou Orgoníkovou (ČSSD) a Vlastimilem Dlabem (KSČM) a ti jim ušili zákon na míru. Podle jejich návrhu, který sněmovna právě projednává, by v případě pozemků pod dálnicí přestalo platit pravidlo přednostní nabídky spoluvlastníkům – které je zlobí kvůli zmíněným 67 ekologům na pozemcích paní Havránkové. Návrh také omezuje možnost vlastníka hájit se před soudem. Vyvlastnit něčí majetek je u nás totiž možné ve veřejném zájmu a pokud bylo učiněno vše pro dohodu. Dnes má paní Havránková velkou šanci doložit, že státu dohodu léta nabízela – a on o ni nestál. „Nový návrh ale říká, že pokud vlastník nesouhlasí s nabídkou investora, má se za to, že se s ním dohodnout nedá,“ říká zástupce paní Havránkové z Kužvartovy kanceláře Pavel Černohous. Proto stavební úřad hradeckého magistrátu – právě on vyvlastňování dělá – zkusil na paní Havránkovou fintu. Aby soud rozhodoval podle nového zákona, je třeba už zahájené vyvlastňovací řízení za-

stavit a začít později nové. „K tomu potřebují můj souhlas a já jim ho nedám,“ říká žena. „Nebráním se jednání, ale trvám na tom, že chci pozemky za pozemky.“ Poslanecký návrh navíc ruší tu nejzajímavější otázku, kterou dnešní právní úprava nechává soudům ke zvažování: Co je veřejný zájem? „Ekologové staví většinu svých žalob a odvolání právě na tom. Chtějí porovnat, zda je ve veřejném zájmu spíš ochrana přírody, nebo stavba silnice,“ říká Alois Lichnovský. Naposledy tuhle úvahu nastolili v případě silnice přes České středohoří. „Tvrdili, že důležitější je nepokácet dva kusy vzácného jeřábu českého než rychle vybudovat silnici. Argumentovali proti dnešní variantě ve prospěch tunelu. Museli jsme ministerstvo životního prostředí žádat o výjimku. Návrh zákona by usnadnil, urychlil a možná i zlevnil přípravu velkých staveb.“ Zatím hlasy ODS a US-DEU neprošel, nebyl ale ani zamítnut – vrátil se do druhého čtení. „Podle mého názoru nepřiměřeně omezuje vlastnická práva a požadavky na kvalitu životního prostředí,“ řekl na jeho adresu poslanec US-DEU Antonín Pelc. „Potřebujeme dostavět systém dálnic a rychlostních komunikací. Prosím ale, nestavme ho za každou cenu.“ H A N A Č Á P O VÁ

PŘIPOMEŇME SI

Prezidentův vězeň F O T O S L AV O M Í R K U B E Š / M A FA

FOTO LUDVÍK HRADILEK

Stát má navrch a chce mít víc, je třeba podpořit rebely

Jeden z největších jihočeských dlužníků – věřitelé po něm vymáhají téměř čtvrt miliardy korun – se po bezmála třech letech vrací do vězení: v červnu 2002 jej z něj dostala prezidentská milost, minulou středu jej tam Krajský soud v Českých Budějovicích poslal znovu. Splácení dluhu ale stále uniká. Kriminální příběh statkáře Jiřího Čermáka začal počátkem devadesátých let, kdy se stal ředitelem Státního fondu tržní regulace. V roce 1993 zakončil kariéru vysokého státního úředníka a odstěhoval se na svou usedlost do malé osady Jemčina u Třeboně a začal soukromě hospodařit. Přitom dokázal obratně využíDlužník Čermák: Někdy je to honička. vat svých kontaktů z doby ředitelování. Stal se jedním ze státem nejprotežovanějších a nejlépe dotovaných zemědělců v zemi. Například od Pozemkového fondu si pronajal sila a haly bezmála po celých jižních Čechách a pro svého bývalého zaměstnavatele, tedy regulační fond, skladoval za velké peníze obilí, které stát odkoupil od zemědělců. Čermák dostával dotace třeba na odbahnění rybníků či zatravnění polí. V roce 1996 ale Nejvyšší kontrolní úřad zjistil, že rybníky nevyčistil a místo trávy v klidu zasel obilí. Ve stejné době fond tržní regulace objevil, že mu zmizelo dvanáct tisíc tun obilí za celkem 40 milionů korun, které si u Čermáka uložil. Fond poslal o dva roky později soukromého zemědělce Čermáka do konkurzu, aby se domohl jeho dluhů, a vyšetřovatel jej obvinil kvůli zneužitým dotacím a ztracenému obilí z podvodu a zpronevěry. Proces se táhl několik let, až v roce 2001 přišel definitivní verdikt: pět a půl roku nepodmíněně, a v lednu 2002 putoval velkostatkář do vězení. V červnu téhož roku však přišlo překvapení: milost od tehdejšího prezidenta Václava Havla, odůvodněná především zdravotním stavem a tím, že škodu uhradil. Milost ovšem přišla v době, kdy byl Čermák již dva roky stíhán za jiný trestný čin – poškozování věřitele: těsně před vyhlášením konkurzu převedl majetek, který měl sloužit k úhradě dluhů, na své blízké a spřátelené firmy a za to jej začala vyšetřovat v roce 2000 policie. Prezident neměl tedy ve zdůvodnění milosti pravdu, že škoda byla uhrazena. Pozemkový fond pouze prodal sedmdesátimilionovou pohledávku za Čermákem (ovšem pouze za čtvrtinu její hodnoty, a tedy s velkou ztrátou). „To jsme nevěděli, že nic nesplatil a že je znovu stíhán,“ krčila tehdy po předložení těchto faktů vedoucí odboru milostí Jana Chalupová. Za machinace při převádění majetku na spřízněné firmy poslal soudce Jiří Trnka minulou středu Čermáka na osm a půl roku do vězení a připočetl mu i předchozí podvod a zpronevěru. Sedlák si odpyká pouze tři roky. „Musím od toho odečíst půl roku, které si odseděl, a prezidentem prominutý trest,“ říká Trnka. Spolu s Čermákem byl odsouzen k dvouletému vězení a půlmilionové pokutě také František Ševčík – jeden z těch, na které svůj majetek Čermák převáděl. Sám Čermák stále bydlí na zkrachovalé farmě na Jemčině, pořádá jezdecké závody a hony a jeho manželka tam provozuje penzion a restauraci. Přesto, že veškeré pozemky ještě před konkurzem prodal. Správce konkurzní podstaty Zdeněk Zajíček to komentuje: „Něco jsem již vysoudil zpět do konkurzní podstaty, o zbytek se soudím. Je evidentní, že to stále sám vlastní, jen to má papírově napsané na další osoby.“ Sám Čermák se odmítá bavit. „Ne, není tady,“ říká stroze do telefonu jeho manželka a zavěšuje telefon. – MP – K tématu viz článek v Respektu č. 27/2002 v archivu na www.respekt.cz.

RESPEKT / 9

INZERCE

/7

ÑRevoluËnÌ angliËtina bez biflov·nÌ a gramatikyì Pro ty co nemajÌ Ëas se uËit. Pro zaË·teËnÌky, vÏËnÈ zaË·teËnÌky i pokroËilÈ bez rozdÌlu vÏku. pozorněte! Jak to, že vůbec mluvíte? Přemýšleli jste o tom někdy? Všichni jsme se ve škole učili cizí jazyk, ale 95 % z nás ho neovládá. A ještě si většina lidí myslí, že jsou na jazyky hloupí.

Z

Jenže to je omyl. Nejsme hloupí. Protože kdybychom byli, pak bychom se nenaučili ani mateřský jazyk. Dokonce i mentálně retardovaní jedinci se naučí mluvit. Naučit se první (mateřskou) řeč je nejtěžší ze všech řečí. U dalších jazyků totiž můžeme porovnávat nové poznatky se starými. A jak se tedy naučíte první řeč? Rozhodující je jazykové prostředí. Tříleté dítě asi 13 000 hodin ze svého života prospalo, ale dalších 13 000 hodin na něj působilo jazykové (zvukové) okolí. Nejdříve začalo chápat, pak mluvit a nakonec přišlo na řadu psaní a čtení. Ve třech letech již hodně rozumí a také samo mluví, i když ještě ne „na úrovni“. Stejně tak, i když pomaleji, to zvládnou i retardované děti. Naše první řeč je čeština a další jazyk ovládají pouze děti z vícejazyčného prostředí. Ve Švýcarsku a zemích Beneluxu je několik rozdílných úředních řečí a lidé je ovládají. Myslíte si, že lidé ve Švýcarsku nebo v Beneluxu jsou chytřejší než my? Ne, to určitě nejsou. Jen od dětství žijí ve vícejazyčném prostředí. A nyní přijde to nejzajímavější. I když tomu asi nebudete věřit, přesto se vy dospělí můžete naučit další řeč stejně jednoduše jako kdysi svou mateřskou řeč. Spoluautoři metody TAXUS Learning® Ivo Toman a Martina Králíčková spojili postup malých dětí s moderními poznatky o mozku. Využili i toho, že vy již umíte číst, a tedy dokážete zapojit obě mozkové polo-

koule současně: posloucháním originální angličtiny a čtením doslovných překladů. Doslovné překlady jsou z hlediska češtiny nesprávné, ale pro pochopení angličtiny správné, neboť anglicky mluvící lidé používají jiný slovosled než my. Pokud byste používali český slovosled, cizinec by vám nerozuměl, i kdybyste vyslovovali jednotli-

TAXUS Learning® je vybaven pozitivními podprahovými záznamy. Kromě 9 modrých výukových CD obsahuje i 3 červená CD, která vám vytvoří tiché anglické prostředí, a knihu s 270 obrázky, ve které je tato metoda podrobně popsaná. 14 hodin mluveného slova obsahuje 7960 vět.

Taxus Learning® funguje u všech typů lidí

vá slova správně. Takto se naučíte myslet anglicky a získáte i dobrou výslovnost. Špatný přízvuk mají lidé hlavně proto, že danou řeč nemají dostatečně dlouho „naposlouchanou“. Teorii a gramatiku vůbec neprobíráte. Tu pochopíte z doslovných překladů. Ostatně, děti jdou do první třídy a gramatiku již umí. Až ve škole zjistí, jak je to vlastně „těžké“. Dokonce ani slovíčka se nebudete učit a přitom s TAXUS Learning® získáte slovní zásobu přes 4000 slov.

Postup je jako u dítěte. Nejdříve poslouchat a pochopit, pak mluvit a nakonec číst a psát. Každý jiný postup je nepřirozený. Nejdříve si „vědomě“ projdete lekci na modrém audio CD. Pak si tutéž lekci na červeném CD pouštíte velice potichu, na samém prahu slyšitelnosti, stále dokola. Musí to být tak potichu, že vás to nijak neruší, a vy se přitom můžete věnovat čemukoliv jinému. Dívat se na televizi, pracovat, bavit se, jet autem, sportovat, prostě cokoliv vás napadne. Váš mozek se tím bude podvědomě zabývat a vy se učíte, aniž byste

však měli ty nepříjemné pocity, že se musíte učit. Navíc toto může „jet“ několik hodin denně v práci nebo u vás doma. Celá rodina tak má vytvořeno anglické prostředí z výrazů, které již vaše podvědomí zná z doslovných překladů. Nemusíte se kvůli tomu odstěhovat do ciziny. To je ideální postup pro ty lidí, kteří nemají čas na intenzivní „vědomé“ učení se. Což je vlastně většina z nás! Pokud se Vám něco zdá nadsazené, pak vězte, že pouze naše školství v nás vypěstovalo poznání, že cizí jazyky jsou těžké. Systém výuky angličtiny ve škole je totiž špatný, neboť tam musíte ihned nahlas číst a psát. A hlavně, učit se slovíčka. Biflování jednotlivých slov je přímo rakovinou pro naše znalosti jazyků. Proč? Ze dvou důvodů. Vraťme se k dětem. Kdo z rodičů mluví na své děti jednotlivými slovy? Navíc samotné slovo zní úplně jinak, než slovo spojené s jinými do vět. Tyto i další objevy metody TAXUS Learning® stojí 5990 Kč (dobírka + 100 Kč, posílá se ještě v den objednání). Máte je napořád a navíc pro celou rodinu. Pro srovnání, jedna hodina konverzace s anglickým lektorem stojí asi 300 Kč na hodinu. Návratnost TAXUS Learning® je asi 20 takových hodin. Máte málo času na učení a chcete poznat vylepšenou cestu poznávání dětí? Pak kontaktujte ČESKO: společnost TAXUS International s. r. o., která sídlí v ulici Na Pankráci 49, 140 00 Praha 4. Mobil: 603 579 174 (nonstop), e-mail: [email protected], www.taxus.cz. SLOVENSKO: Ing. Ivo Toman – TAXUS, Riazanská 110/700, 831 02 Bratislava 3, Tel./fax: 00421/2/44 64 48 91, e-mail: [email protected]

8/

EKONOMIKA

28. 2.–6. 3. 2005

Pachuť za osm miliard FOTO LUDVÍK HRADILEK

Soud začal projednávat největší bankovní podvod v českých dějinách není v pořádku: v materiálu pro schůzi představenstva v létě 1997 bylo upozornění, že Alon figuroval v kauze Tessos (obchod s touto firmou přišel Komerční banku počátkem devadesátých let na miliardu korun). O rok později tehdejší šéf divize finančních trhů Lubor Žalman e-mailem upozornil představenstvo, že Alon nedodává finanční výkazy své firmy a nemá skoro žádný majetek. Bednář připouští, že věděl o ztracené miliardě i o tom, že v případu figurovalo Alonovo jméno. „To jméno jsem sice měl v hlavě, mělo jistou pachuť, ale nebyl důkaz o jeho tehdejší podvodné činnosti,“ krčí ale rameny. Na e-mail si, stejně jako jeho kolegové, nevzpomíná. I přesto jsou bankéři přesvědčeni, že nic nezanedbali. Kdyby jim údajně nezamlčovali jejich podřízení varovné informace (například upozornění od rakouské banky CWAG z prosince 1997, že Alon vydává nekryté směnky a vyšetřuje jej Interpol), tak by prý zasáhli mnohem dříve.

Podepsali by cokoli Bývalý šéf Komerční banky Jan Kollert: Varování neslyšel, e-mail neviděl a miliardy jsou v tahu.

Tunel, v němž Komerční banka přišla při obchodech s rakouským obchodníkem Barakem Alonem a jeho firmou B.C.L. Trading o osm miliard korun, začal minulé pondělí projednávat soud. Státní zástupce zatím obžaloval pouze osm členů představenstva banky za to, že umožnili krádež svou nečinností – vyšetřování hlavních aktérů v čele s šéfúvěrářkou banky Jiřinou Kaplanovu není ukončeno. Nynější proces ukazuje, že v bance buď špatně fungovala vnitřní kontrola, nebo její státem dosazení manažeři neměli na práci dostatečnou kvalifikaci.

Alon místo Stehlíka Je krátce po deváté hodině ráno a před senát Obvodního soudu pro Prahu 1 předstupuje vysoký prošedivělý sedmdesátník v šedivém saku. Je to první z obžalovaných bankéřských špiček, dlouholetý místopředseda představenstva Komerční banky Karel Bednář (dnes v důchodu). Jeho výpověď se dá shrnout zhruba

takto: V polovině devadesátých let se zhoršila ekonomická situace českých podniků a tehdy státní banka navíc byla kritizována za neuvážené úvěry na privatizaci – především kladenské Poldovky –, takže jejich poskytování omezila. Výsledkem bylo, že jí klesly příjmy z úroků, a tento výpadek musela nahradit jinde. V roce 1996 se objevil jako spása rakouský obchodník Barak Alon. Chtěl si půjčit peníze na obchod zajištěný zbožím (tzv. dokumentární akreditiv), a to ve výši tří miliard korun. Alon zpočátku poctivě splácel a banka na těchto obchodech slušně vydělávala – přes sto milionů korun ročně. Každoročně proto navyšovala limit, kolik se smí Alonovi půjčit. Ale po Bednářově odchodu do důchodu v roce 1998 se provalilo, že představenstvo při schvalování limitů na objem obchodů dostávalo od svých podřízených falešné dokumenty. Zboží neexistovalo a peníze odcházely kdovíkam. „Zfalšované garance jsou podvod, který představenstvo nemůže odhalit. My dělali jen strategická rozhodnutí ja-

ko zvýšení sazeb či orientace na určitou klientelu,“ hájí se teď Bednář.

Mít to v hlavě Aféra se definitivně provalila na podzim 1999, když v bance probíhala hloubková kontrola před připravovanou privatizací – a zjistilo se, že B.C.L. své dluhy neplatí. A také, že vedení banky mělo signály, že něco

Chybělo navíc jen málo a šéfové banky by vůbec nešli k soudu. Státní zástupce Pavel Suchánek, který na bankéře podal obžalobu, jejich stíhání ještě loni v červnu zastavil. „Vypadá to, že to byli takoví idioti, že by podepsali snad cokoli,“ řekl tehdy na adresu představenstva banky s tím, že je prakticky nemožné prokázat úmyslné zavinění. Jeho krok však zrušilo městské státní zastupitelství. „Pan Suchánek nehodnotil peč-

livě důkazy. Myslíme si, že o tom, zda to byl trestný čin, by měl rozhodnout soud,“ říká mluvčí Městského zastupitelství v Praze Martin Omelka. Proces s bankéři byl tedy zahájen, ale téměř jistě neskončí před prázdninami – obžalovací spis má přes 3000 stran a bude vyslechnuto okolo 40 svědků. Celý případ má ale i další rozměry. Bankéři nebyli jediným ani hlavním Alonovým koněm v bance. Tím byla zřejmě tehdejší vedoucí odboru akreditivních obchodů Jiřina Kaplanová. Její odbor měl veškeré obchody s Alonem na starosti a zodpovídal i za ověřování pravosti dokumentů, které Alon předkládal. Vazby na rakouského obchodníka byly nepřehlédnutelné: její zeť pracoval v Alonem ovládané firmě, dcera zase byla ředitelkou Alonovy nadace. Alon také mohl udělal tak velký dluh nejen kvůli falšování dokumentů, spolupráci lidí z banky a selhání kontroly, ale i díky měkkým pravidlům České národní banky. Ta totiž tehdy po finančních ústavech nepožadovala, aby se akreditivní obchody zahrnovaly do bilance stejně jako klasické úvěry. Pokud by tomu tak bylo, Komerční banka by nemohla jednomu člověku nebo jeho firmám půjčit více než čtvrtinu svého základního jmění, tedy dvě miliardy korun. Alonův podvod tak mohl být zastaven již v počátku. Změna pravidel ale přišla až v roce 1999, jako reakce na pád řady malých bank. MAREK POKORNÝ

Čekání ve Vídni Ještě před dvěma lety se zdálo, že jako první bude pykat za své činy hlavní aktér tunelu Barak Alon: maďarská policie jej v lednu 2003 zatkla a obvinila z podílu na krachu tamní Postabanky a po několika měsících předala ke stíhání rakouskému soudu, kam na něj mezitím dorazila obžaloba za podvod v Komerční bance. Předloni v září však rakouský soudce propustil Alona po osmi měsících z vazby (podle soudu již nemohl ovlivňovat vyšetřování ani pokračovat v trestné činnosti) a nařídil vypracování znaleckého posudku všech transakcí a výslech některých zahraničních

svědků – ani jedno zatím nebylo ukončeno. Alon musel odevzdat svůj pas a vzdát se izraelského občanství. Podle svého právníka Thomase Kralika žije v Rakousku a je momentálně „na volné noze“. Zahraniční soudy řeší i žaloby Komerční banky na náhradu škody. Ta byla již v jednom případě úspěšná: u britského soudu vysoudila sto milionů dolarů na firmě Stone & Rolls, která byla do fiktivních obchodů spolu s Alonem zapojena. Z vysouzených peněz ale zřejmě dostane jen zlomek – firma zbankrotovala a banka musí čekat na výtěžek konkurzního řízení.

Když Američané stárnou Prezident Bush navrhuje zavedení soukromých důchodových účtů Důchodová reforma, to je vnitropolitické téma číslo jedna prezidenta George Bushe, které dnes hýbe Spojenými státy. Není vůbec divu, vždyť stejně jako v Evropě i Američané mají problém se stárnoucí populací, a tak se i americký systém důchodového zabezpečení (jemuž se říká Social Security) dostal do vážných potíží. V roce 2018 se začne důchodcům vyplácet více, než kolik se vybere, a v roce 2042 by se mohl celý systém podle Bílého domu úplně zhroutit.

Rooseveltovo dítě Systém důchodového zabezpečení, založený prezidentem Rooseveltem v roce 1935, zůstává v očích většiny Američanů nejúspěšnějším vládním programem. Jde o průběžný důchodový systém, který je financován z 12,4% daně z mezd, na kterou stejným dílem přispívají zaměstnanci i zaměstnavatelé. Jenže populace stárne a rodí se méně dětí: výsledkem je, že zatímco v roce 1950 na jednoho důchodce přispívalo 16 pracujících, dnes to jsou jen 3,3 dospělého jedince. Tento podíl nezmenší ani již schválené postupné posunutí hranice pro odchod do důchodu ze současných 65 na 67 let. Po roce 2010 totiž začnou do důchodu odchá-

zet silné poválečné populační ročníky, tzv. baby boom generation. Za 45 let tak budou na jednoho důchodce přispívat už jen dva pracující. Pokusit se o změnu tohoto systému patřilo v Americe vždy mezi velká politická tabu. Vnitropolitičtí analytici se od poloviny šedesátých let shodovali v názoru, že kdo na celý systém sáhne, toho voliči vynesou v zubech. Demokraté dokonce v předvolebních kampaních tradičně strašili starší voliče tím, že pokud volby vyhrají republikáni, tak nezbude na důchody, protože chtějí snižovat daně a o důchodce se nezajímají. Doba se však mění a dnes americká populace přijímá názor, že je nutné důchodový systém určitým způsobem reformovat, aby přežil nápor poválečné generace. Podle letošního průzkumu listu The New York Times si na příklad 61 procent Američanů ve věku 18–29 let myslí, že reforma důchodového zabezpečení je dobrý nápad, ale na druhou stranu podpora pro reformu s vyšším věkem výrazně klesá.

Hoďte to na burzu Nyní se chce do reformy důchodů pustit prezident George Bush. O reformě jako celku se zatím vyslovuje

vágně, ale v jedné otázce má jasno: úhelným kamenem bude zavedení soukromých důchodových účtů. Američané by si podle tohoto plánu mohli až jednu třetinu prostředků, které odevzdávají do důchodového systému, ukládat na nezdaněné soukromé důchodové účty a tyto prostředky by mohli investovat na finančních trzích. Na začátku reformy by se však jednalo maximálně o částku tisíc dolarů ročně. Správa důchodového zabezpečení dnes investuje vybrané peníze především do vládních dluhopisů a finanční návratnost těchto investic se pohybuje tradičně okolo tří procent ročně, což fakticky odpovídá současné inflaci (ta vzrostla meziročně v lednu právě o 3 %). Zisk je nulový, a peníze tak leží ladem. Vláda tvrdí, že soukromé investování na kapitálových trzích přinese do celého systému více finančních prostředků. Pokud by si pracující vybral portfolio složené z 50 procent z akcií, z 30 procent z firemních dluhopisů a z 20 procent z vládních dluhopisů, lze očekávat výnos v průměru 4,6 % nad mírou inflace. Kritici zavedení těchto účtů se však ptají, co se stane v případě, že důchodová investice skončí ztrátou, z čeho bude dotyčný občan dostávat důchod? Odpůrci prezidentovy refor-

my tvrdí, že s celým systémem nelze hrát burzovní ruletu a že zavedení těchto účtů v roce 2009 nese s sebou navíc do roku 2015 náklady ve výši 715 miliard dolarů, na což není dnešní americký rozpočet v době rekordních deficitů připraven. Vždyť v minulém roce dosáhl rozpočtový deficit 427 miliard dolarů a prezident Bush se v době volební kampaně zavázal, že jej sníží do roku 2009 na polovinu. Konzervativní republikáni by naopak rádi, aby občané mohli investovat do soukromých účtů ještě více, a navrhují plnou polovinu současné sociální daně, která činí zmíněných 12,4 procent.

Nepropadejte panice Prezident zatím kritiky odmítá, tvrdí, že se jedná o tradiční strašení důchodců. Na důchody podle něj bude v každém případě. Navíc administrativa přemýšlí i o dalších možnostech, jak omezit velikost výdajů z celého systému, např. tím, že by se dále zvyšoval věk pro odchod do důchodu nad 67 let nebo že by se snížila celková výše důchodů. Prezident Bush však opakovaně zdůraznil, že nechce zvýšit důchodovou daň. Konkrétní reformní kroky si však administrativa zatím nechává

pro sebe, neboť nechce dát svým oponentům do rukou mocnou zbraň. Trvá na tom, že důchodová reforma musí vzniknout za podpory administrativy v klíčových kongresových výborech a musí se na ní podílet a tedy i nést za ni odpovědnost obě politické strany. Jestli se to prezidentovi podaří, není zatím jisté. Členy Kongresu totiž na rozdíl od něj čekají v příštím roce další volby, a proto se i republikánští kongresmani, z nichž mnozí při sousloví důchodová reforma propadají panice, budou při hlasováních více ohlížet na názory a zájmy svých voličů než na přání současného republikánského prezidenta. Prezident navíc potřebuje získat pro prosazení reformy na svou stranu nejen všechny republikány v Kongresu, ale také část demokratů v Senátu. Podle tzv. pravidla o filibustru (k ukončení senátní debaty je potřeba 60 hlasů ze sta a těmi republikáni nedisponují) mohou totiž demokratičtí senátoři blokovat schválení jakéhokoli zákona, a to i přesto, že se dnes nacházejí v menšinovém postavení. Zda se prezidentu Bushovi podaří obejít tato úskalí, uvidíme zhruba za čtyři měsíce. MICHAL SEDLÁČEK Autor je novinář.

RESPEKT / 9

EKONOMIKA

/9

Oskar se šklebí FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Třetí operátor získal licenci na rychlé mobily v Praze od počátku roku 2005. V roce 2003 se však dohodli s vládou na odkladu o jeden rok výměnou za rychlejší zaplacení licence – již v roce 2004. Loni vláda rozhodla, že prodá zbývající licenci přednostně třetímu českému mobilnímu operátorovi – Oskarovi. Ten po jistém váhání licenci za dvě miliardy koupil. Síť UMTS má vybudovat alespoň v Praze od ledna 2008. Oba jeho starší konkurenti okamžitě začali hudrovat, že cena, kterou má jejich mladší bratránek zaplatit, nevytváří rovné podmínky v soutěži, neboť je mnohem nižší, než zaplatili oni. Ovšem to, že zaplatili přemrštěnou cenu, je jen jejich chyba. Mohli si počkat jako Oskar, cena se prostě s časem mění.

Odepsaná generace Hlavně nespěchat a počkat si – cena se prostě časem změní.

Stahování videa do mobilního telefonu, rychlý přístup na internet, zprávy na dosah ruky. Tak nějak líčili ještě před pár lety možnosti evropských mobilních sítí třetí generace UMTS jejich příznivci. Minulý týden získal v Čechách licenci k jejich provozování po Eurotelu a T-Mobile i Oskar. Jenže zkušenosti ze zahraničí ukázaly, že nadšení bylo předčasné: z UMTS se pro telekomunikační operátory postupem času stala z bonanzy noční můra. Pro rychlejší připojení k internetu a zlevnění volání by bylo mnohem lepší místo licencí na použití konkrétní mobilní technologie jednoduše prodávat možnost provozovat na rádiových vlnách cokoli, co si zákazníci budou skutečně přát.

Ten vzadu Před pěti lety se ještě Zemanova vláda po vzoru některých zemí EU (zejména Německa a Velké Británie) rozhodla vydělat na prodeji licencí na provozování mobilních sítí třetí generace. Vláda po několika peripetiích prodala v roce 2001 dvě licence třetí generace za celkovou sumu necelých 7,4 miliard korun splácenou postupně do roku 2011. Oskar se odmítl aukce zúčastnit a nikdo jiný neměl o licenci zájem, protože podmínky aukce a zejména minimální požadovaná cena 3,5 miliardy zaručovaly pouze ztrátu investovaných prostředků. Eurotel a T-Mobile se museli při koupi zavázat, že spustí novou síť alespoň

Hlavní problém ale není v ceně licence, nýbrž v tom, že stát prostřednictvím tzv. nezávislých regulátorů a ministerstev rozhoduje o tom, jaké služby a jakou technologií bude provozovatel sítě poskytovat. Stát tedy určuje, jakou konkrétní technologii použít (v případě UMTS jde o WCDMA), a jakákoli její změna je obtížná nebo přímo nemožná. Jenomže rozhodování o konkrétní technologii mohou mít katastrofální následky. Nikdo totiž předem neví, jaká technologie je nejlepší a zda o její služby budou mít vůbec zákazníci zájem. Příkladem je právě UMTS v západní Evropě. Telekomunikační firmy zde utratily za licence přes 100 miliard eur, ale sítě třetí generace zatím provozují pouze firmy Vodafone a 3G a ani těm se zá-

kazníci nehrnou. Technologie se totiž ukázala v praxi jako málo spolehlivá a pomalejší, než se očekávalo. Rychlé připojení k internetu se nevyužívá a největším tahákem jsou dotované ceny normálních hovorů. Vlastníkům licencí se tak provozování sítí třetí generace prostě nevyplatí a změnit technologii díky úřadům nemohou. Účetně byl názor operátorů na celý projekt UMTS vyjádřen jasně tím, že kromě Vodafone všichni náklady na nákup licencí raději potichu odepsali.

Americká zkušenost O tom, jaké služby a jaké technologie jsou nejlepší na určitých frekvencích, by měli rozhodovat poskytovatelé služeb a jejich zákazníci, ne úřady. Jak výhodné může být nezasahování do tvorby standardů, ukazuje praxe ve Spojených státech. Tam sice není rozdělování licencí na využití elektromagnetického spektra o nic méně regulované, ale přece jenom úřady nikoho nenutí používat určitou technologii. Proto lze třeba u „obyčejných“ mobilních telefonů nalézt čtyři konkurující si technologie. Také všechny nové moderní standardy pro bezdrátový přenos dat přicházejí právě zpoza oceánu, ať už je to i v Čechách známé CDMA a Wi-Fi nebo WiMax či konkurent CDMA OFMD. Neexistuje důvod, proč by o technologiích a poskytovaných službách měl rozhodovat státní úřad. Pokud o nich totiž rozhoduje, může se stát to co v Evropě – místo co by někdo jiný využil volných frekvencí, určených původně pro UMTS, na něco jiného, leží tato část

elektromagnetického spektra ladem. Ostatně, že je možnost využívat dané frekvence pro cokoli výhodná i pro zákazníky, ukazuje i příklad českého Eurotelu: ten frekvence určené pro staré mobilní telefony první generace s úspěchem použil pro poskytování rychlého přístupu k internetu prostřednictvím americké technologie CDMA (i když tím striktně vzato porušil podmínky původní licence).

Počkáme a uvidíme Ovšem i v Evropě se postupně přechází k přidělování licencí, které nejsou vázány na určitou technologii a služby. A to je zřejmě jeden z důvodů, proč Oskar koupil licenci na UMTS. Doufá, že se podmínky pod společným tlakem firem a zdravého rozumu změní a on místo stavby drahé a nespolehlivé sítě třetí generace UMTS využije získané pásmo pro nabídku datových služeb prostřednictvím levnějších a spolehlivějších alternativ. Druhým důvodem je samozřejmě to, že tím zamezí tomu, aby se na českém trhu mobilního telefonování objevila další konkurenční firma. Ostatně má pro to i podporu úřadů. Ministr pro informatiku Vladimír Mlynář to na tiskové konferenci koncem loňského roku vyjádřil jasně: „Vláda nemá zájem, aby na trh vstupovali další operátoři.“ Jinými slovy – současný kartel tří firem vládě vyhovuje a bude jej i nadále podporovat. M I R O S L AV Z A J Í Č E K Autor je ekonom.

T Ř I K R ÁT N A O K R A J

Tajemná ODS, věřte v peklo a střet zájmů po americku ODS se už těší, že vyhraje příští volby, a tak představuje své ekonomické plány. Nicméně poněkud utajeným způsobem. Například stínový ministr průmyslu a obchodu Martin Říman přišel s návrhem na snížení výdajů státního rozpočtu o 100 miliard korun (tedy zhruba desetinu současné výše) už v roce 2007 nebo 2008. Uspořit se podle něj dá zmenšením počtu státních úředníků, zrušením některých institucí, seškrtáním dotací pro obce a snížením daňových úlev pro zahraniční investory. ODS by tím nahradila výpadek 40 až 50 miliard korun způsobený jejím návrhem na snížení daní a ještě by zbylo. Ekonomičtí analytici ovšem na serveru Patria tvrdí, že ačkoli šetřit se dá, provést tak masivní snížení výdajů tak rychle je prostě nemožné. ODS

by mohla jejich pochyby snadno rozptýlit, kdyby zveřejnila konkrétní plán s podrobnými údaji. Jenže Říman tvrdí, že „všechno má svůj čas“. Podle něj je třeba brát ohled na budoucí koaliční partnery (ti mohou velké plány ODS snadno zhatit). A také si nechce znepřátelit voliče, kterých by se škrty ve státním rozpočtu mohly dotknout. ODS tedy Římanovými ústy vzkazuje – voliči, dej nám svůj hlas a po volbách uvidíš, zda jsou naše plány reálné a jestli díky nim náhodou nepřijdeš o místo. ••• Jeden ze zakladatelů moderní sociologie Max Weber před sto lety tvrdil, že protestantské křesťanství, kde úspěch a bohatství je pokládáno za důkaz Boží přízně, je motorem kapi-

talismu. Naopak východní náboženství rozvoj kapitalismu brzdí. Praxe ovšem ukázala určité nedostatky této teorie – například došlo k rychlému rozvoji kapitalismu v převážně buddhistické jihovýchodní Asii. Ale co když přece jenom spolu nějak víra v Boha, úspěch a pracovitost souvisí? Tuto otázku si kladou i ekonomové a klíč se snaží najít za pomoci statistiky. Uznávaný ekonom z Harvardu Robert Barro porovnával údaje o ekonomickém růstu a víře v šedesáti zemích a zjistil určitou souvislost. Jeho závěr? Náboženství má vliv na ctnosti, které posilují pracovní výkonnost. Národy, které více věří (hlavně v peklo), mají rychlejší ekonomický růst. Ovšem pravidelná návštěva kostela nebo motlitebny má na rozdíl od víry na pracovní výkonnost spíše negativní vliv. Takže po-

kud chce někdo dobře pracovat a být úspěšný, ať se bojí čerta a modlí se. Ale pokud možno doma. ••• Čtyři měsíce odnětí svobody „na tvrdo“, dva roky podmíněně, 200 hodin veřejných prací a pokuta čtvrt milionu dolarů. Tak zněl rozsudek pro bývalého finančního ředitele firmy Boeing Michaela Searse, vynesený předminulý pátek ve Virginii. Porušil totiž zákon o střetu zájmů. Bývalá úřednice Pentagonu Darleen Druyunová se ho totiž zeptala, zda by po konci své kariéry u vojáků mohla nastoupit v Boeingu. Sears ji neodmítl a Druyunová skutečně později u Boeingu dostala dobře placené místo. V Pentagonu ale do té doby rozhodovala například o zakázkách na tankovací letadla v hodnotě mili-

ard dolarů, o které se ucházel právě Boeing, a svého „oblíbeného“ výrobce letadel také protežovala. Když se na to přišlo, soud ji poslal na devět měsíců do vězení. Searsovo provinění bylo sice menší (a také více spolupracoval s vyšetřovateli), ale ani zde soud nepovolil pouhý podmíněný trest. Ředitel totiž stavěl zájmy firmy nad zájem daňových poplatníků a za to musí jako odstrašující příklad do chládku. Kdo ví, jak by u nás dopadli důstojníci a šéfové různých armádních dodavatelů, kdyby se na jejich konání vzal stejný metr. Vždyť podle organizace Transparency International skončily v soukromých firmách desítky armádních úředníků, kteří rozhodovali o vojenských zakázkách. – MH –

inzerce

SPOLE»NOST »LOVÃK V TÕSNI VYHLAäUJE V R¡MCI PROJEKTU ÑMIGRACEì V›BÃROV… ÿÕZENÕ NA STIPENDIA PRO NOVIN¡ÿE Stipendia budou udÏlena na vytvo¯enÌ p˘vodnÌ report·ûe v celkovÈ v˝öi do 20 000 KË. T…MATICK… OBLASTI 1. neleg·lnÌ migrace v »R 2. pracovnÌ migrace 3. diskriminace cizinc˘ 4. integrace cizinc˘ do ËeskÈ spoleËnosti 5. anal˝za nÏkterÈ komunity cizinc˘ SpoleËnost »lovÏk v tÌsni je otev¯ena i jin˝m n·vrh˘m ze strany novin·¯˘ ñ uchazeˢ. Stipendia jsou urËena kmenov˝m redaktor˘m, novin·¯˘m na volnÈ noze i student˘m ûurnalistiky.

Z·jemci mohou p¯edloûit svÈ û·dosti do 20. b¯ezna 2005 na adresu: projekt Migrace, »lovÏk v tÌsni, spoleËnost p¯i »T, o. p. s., Sokolsk· 18, Praha 2, 120 00 VÌce informacÌ na www.infoservis.net KontaktnÌ osoba: AdÈla PospÌchalov·, [email protected], tel: 226 200 444

ISZ group M a n ag e m e n t c e n t r u m v e s p o l u p r á c i s Českou systemickou společností a s Českou asociací koučů Máchova 7, Praha 2

POŘÁDÁ 29. DUBNA 2005

„VÝSLEDKY HNED! VÝSLEDKY HNED?“ Jednodenní seminář pro managery, konzultanty a kouče Change management zkušenosti z Vídně přednáší: Elisabeth Wuerrer - Alder Tlumočí: PhDr. Vratislav Strnad PŘIHLÁŠKY A DALŠÍ INFO: ISZ, Máchova 7, Praha 2 tel./ fax: 221 592 551, mobil: 776 606 761 e-mail: [email protected], http://www.isz.cz

10 /

ZAHRANIČÍ

28. 2.–6. 3. 2005

Hvězdné chvíle Bratislavy FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Slovenská metropole hostila dva nejmocnější muže světa

Teď už si snad nebudou plést Slovensko se Slovinskem – prezident Gašparovič s Georgem Bushem a Vladimirem Putinem na Bratislavském hradě.

Když před šesti lety přišla řeč na zemi pod Tatrami, přirovnala ji tehdejší americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová k „černé díře Evropy“. Dnes je všechno jinak. Minulý týden prezident George Bush mluvil o Slovensku jen v superlativech. Pozornost druhdy přehlíženému koutu Evropy spolu s ním věnovala i všechna světová média. Kromě prvního muže Spojených států totiž k Dunaji zavítal i vládce Kremlu Vladimir Putin.

Boršč a steak Slovenská metropole se na událost, která nemá v její historii obdobu, připravila důkladně. Na každé větší křižovatce patrolovaly hloučky policistů (celkem jich bylo pět a půl tisíce), v malebných uličkách stála zaparkovaná obrněná vozidla a za těžkými železnými zátarasy podupávali těžkooděnci s obušky a štíty. Lidé to však brali většinou s humorem

a vtipkování se nebránili ani hlídkující policisté. Radost neměli jen hostinští na oblíbeném Hviezdoslavově náměstí, na kterém měl ve čtvrtek k veřejnosti promluvit George Bush. Detailní prohlídku tašek a ohledání detektorem totiž muži zákona neodpustili nikomu, kdo chtěl na populární rynek vstoupit, a tak kdo mohl, raději se náměstí vyhnul. Najít zde místo v jindy zcela zaplněných restauracích tak výjimečně nepředstavovalo problém. Nic nepomáhalo ani „summitové“ menu složené z boršče a amerického steaku. Navíc i to málo hostů musela obsluha začít kasírovat ve středu už v devět večer. „Nezlobte se, ale právě tady byli od policie a požádali mě, abych už zavřel. Za chvíli má přijít pyrotechnik, dům prohlédnout a zapečetit,“ omlouvali se číšníci v kavárně Verne. Když Air Force One s Georgem Bushem na palubě ve středu večer dosedl na bratislavské letiště, policie uzavřela všechny přístupové cesty,

po nichž mohla limuzína amerického prezidenta zamířit do centra. Doprava ve městě tak rázem začala kolabovat. Na křižovatkách narůstaly kolony aut a řidiči autobusů ani tramvají nebyli schopni cestujícím vysvětlit, kam vlastně jedou – uzávěry silnic se totiž měnily podle aktuální situace každých pět minut. Zatímco někteří lidé se nemohli dostat do práce, jiní pracovali do poslední chvíle. Kromě policistů a organizátorů to platilo i pro pořádkové čety, které v předchozích dnech kvůli summitu odklidily z ulic centra přes 160 nákladních aut sněhu a ledu.

Nezájem o Slovensko Vláda na zvelebení města nešetřila. Za sto milionů, které do něj investovala, nechala kromě úklidu zalátat i díry v silnicích a renovace se dočkaly i hradní sály, kterými měli politici procházet. Ačkoli Slováci nešetřili poznámkami o Potěmkinových vesni-

cích, většina jich nakonec celou akci podporovala. Premiéru Dzurindovi tak vyšel záměr prodat lidem celý podnik jako jedinečnou příležitost, jak ve světě propagovat Slovensko, „aby si ho napříště už nikdo nepletl se Slovinskem“. V názoru, že více než tisícovka akreditovaných zahraničních novinářů může zemi prokázat neocenitelnou službu, jej podporovala prakticky celá politická reprezentace. Otázkou ovšem je, zda v tomto případě nebylo přání otcem myšlenky. Vláda sice vybudovala za čtyřicet milionů korun špičkové tiskové středisko, zájem o ně byl však nulový. Žurnalisty do konferenčních místností nedokázala přitáhnout ani osobní přítomnost slovenských ministrů, kteří se chtěli před světem pochlubit svými reformami. Jediné, co novináře zajímalo, byly výsledky summitu a čtvrteční projev George Bushe. Poslechnout si jeho projev osobně však nebylo snadné. Každého, kdo chtěl amerického prezidenta spatřit

na vlastní oči, čekalo dvojí důsledné šacování. Jedno ve vstupní bráně na Hviezdoslavovo náměstí, druhé u následných bezpečnostních rámů, před kterými pomalu rostla hromada jablek, pomerančů, kapesních nožíků a voňavek. To všechno bez milosti zabavovaly americké bezpečnostní složky. „Ten parfém stál přes dva tisíce korun,“ rozhořčovala se reportérka BBC. „Po projevu si ho tady můžete zase vzít. Nijak vám za něj ale neručíme,“ zůstávali neoblomní urostlí muži v černém. Očekávaný okamžik nastal deset minut po poledni. „Dobrey den,“ pozdravil George Bush dav lámanou slovenštinou, usmíval se od ucha k uchu a mával lesu rukou s americkými a slovenskými vlaječkami. Na tribunu přišel navzdory větru a sněhu jen v saku, živě gestikuloval a působil uvolněně a bezprostředně. Ve chvílích, kdy překladatel tlumočil jeho slova, si se zájmem prohlížel náměstí. Očima klouzal po fasádách domů ozdobených uvítacími nápisy, pozoroval publikum a sem tam někomu zamával. Největšího potlesku se dočkal, když v narážce na stále platnou vízovou povinnost prohlásil: „Spolupracuji s vaší vládou, abychom Slovákům mohli ulehčit cestování do USA.“ Na pokřik několika desítek demonstrantů, kteří skandovali „svobodný Irák, svobodné Čečensko“ a mávali malými nápisy „sériový vrahu“, reagoval úsměvem a pokrčením ramen.

Pomoc bezdomovcům Po necelé půlhodině Bush poděkoval Slovensku za podporu americké politiky, pronesl tradiční „Bůh vám žehnej“ a sešel z tribuny podat ruku lidem v první řadě. Pak ještě jednou zamával a zmizel veřejnosti z očí. Dav se začal rozcházet a čtvrt hodiny po projevu už bylo Hviezdoslavovo náměstí prakticky liduprázdné. Na zemi se jen tu a tam v rozbředlém sněhu válely pošlapané vlaječky a v místě, kde stály ráno bezpečnostní rámy, zůstala rozkutálená hromada jablek a pomerančů. Mezi nimi se majitelé snažili najít zabavené věci, ze kterých si mezitím přilepšili bezdomovci. J O S E F G R E Š , Bratislava

Sháním dobrého kovboje Prezident Bush se setkal se třemi hlavami států a se všemi si rozuměl Usmiřovací cesta amerického prezidenta Evropou přivedla George Bushe do Bruselu, německého Mainzu a nakonec na summit s ruským prezidentem Putinem v Bratislavě. Všude se politici usmívali do kamer, Bush oslovoval všechny křestními jmény (jak je ostatně v Americe zvykem) a všichni se ujišťovali o nehynoucím přátelství. Nic konkrétního nedohodli, nicméně válečná sekera mezi Evropou a Amerikou byla – alespoň symbolicky – zakopána.

Idealimus zůstává Prvním místem Bushovy návštěvy se stal Brusel, kde Bush pronesl svůj hlavní projev a dokázal, že zůstává – v řeči diplomatů – idealistou. V projevu, prošpikovaném třicetkrát slovem „svoboda“, vyjádřil přesvědčení o nutnosti šířit demokracii. Kromě příkladu Iráku a Palestiny, kde nedávno proběhly úspěšné a relativně demokratické volby, se zaměřil na další země Blízkého východu. „Vláda Saúdské Arábie může demonstrovat své vůdcovství v regionu tím, že rozšíří možnosti svých obyvatel rozhodovat o své budoucnosti.“ „Velký a hrdý Egypt, který ukázal cestu k míru na Blízkém východě, může nyní ukázat cestu k demokracii.“

Hlavním bodem návštěvy bylo ovšem setkání s francouzským prezidentem Jacquesem Chiracem. Když se francouzský reportér zeptal George Bushe, zda se vztahy mezi USA a Francií vylepšily do té míry, že by pozval Jacquese Chiraca na svůj texaský ranč, odpověděl americký prezident: „Ano, zrovna sháním dobrého kovboje.“ Přeloženo z texasštiny: Ano, Chirac je dobrý chlapík a rád ho uvidím. Jeho francouzský protějšek kontroval větou o tom, že měli „vždy velmi vřelé vztahy“. A Irák? Jenom malá skvrna na vztazích, které jsou „excelentní už 200 let“. Kdo si pamatuje francouzskou opozici válce v Iráku a výroky Condoleezzy Riceové o nutnosti potrestat Francii, nestačí se divit. Američané však pocit hořkosti z „francouzské zrady“ ještě nesmazali. Populární televizní a rozhlasový komentátor Bill O’Reilly Američanům sdělil: „Prezident Bush musí zkusit se starým Jacquesem nějak vyjít. A my Američané musíme doufat, že to dopadne dobře. Zatím bychom však neměli kupovat francouzské zboží, neměli bychom věřit Putinovi a Schröderovi a měli bychom být smutní z toho, jak je tenhle svět prohnilý.“ V té době ještě Bill O’Reilly nevěděl o zprávě, která

Američany doslova nadzvedla ze židle – Brusel byl v době Bushovy návštěvy zahlcen malými nálepkami určenými k vlepení do pisoáru. Je na nich vyobrazen americký prezident, říkající „Jdi do toho, vyčůrej se na mě“. Odér trapnosti celé aféře dodal fakt, že autorem nálepek je šéf mladých socialistů a tiskový mluvčí vicepremiéra Laurent Winnock a nálepky byly k zdarma k dostání na webových stránkách vládní Socialistické strany. Na poněkud chladné přivítání narazil Bush v Německu. Prezidenti USA byli přitom v Německu vždy vítáni. Davy šílely, když přijel Kennedy a řekl: „Ich bin ein Berliner,“ tleskaly Reaganovi, který v Berlíně vzkazoval Gorbačovovi, aby „strhl tu zeď“, a tisíce lidí vítaly i otce současného amerického prezidenta. Bylo to shodou okolností v Mainzu, kam přijel nyní George W. Bush. Jenže jeho nikdo nevítal. Mainz byl vylidněný, obchody zavřené, školy dostaly volno – jediný, koho Bush z Němců viděl, byli politici, novináři, policisté a pečlivě vybraná skupinka „mladých lídrů“, se kterými prezident diskutoval o budoucnosti světa. Časy se zkrátka změnily – doba tradičního americko-německého partnerství je pryč a prázdný Mainz – oproti jásající Bratislavě – je

toho důkazem. Bushovi ostatně důvěřuje jen 24 procent německé populace (zatímco ruskému autokratovi Putinovi o čtyři procenta více).

Demokracie a rakety Právě při jednání s nepříliš demokratickým ruským prezidentem Vladimirem Putinem mohl Bush demonstrovat své odhodlání k obraně demokracie. Agenda je více než dlouhá – od masového porušování lidských práv v Čečensku přes omezování svobody tisku až po znárodňování podniků. Během Bushova prvního funkčního období měli navrch realisté, kteří tvrdili, že strategické partnerství s Ruskem je natolik důležité, že otázku lidských práv je nutné nechat přede dveřmi jednacích sálů. Podle vlivného neokonzervativního listu The Weekly Standard by se však měl Bush poučit od Ronalda Reagana a současně na Rusy tlačit i nabízet spolupráci. Vypadá to, že Bush na Putina skutečně tlačil. Vyjádřil své obavy ze stavu svobody v Rusku a Putin byl spíše v defenzivě – musel vysvětlovat své pojetí demokracie, ve kterém „všechny demokratické instituce musí odpovídat současnému stavu Ruska, naší historii a našim tradicím“. Ne-

šlo ale jen o hodnoty, jednalo se i o konkrétních problémech. Putin se sice s Bushem deklaratorně shodl na nutnosti nešíření jaderných zbraní, v konkrétním případě Íránu se však už jejich názory rozcházely – Putin trval na tom, že Írán buduje ryze mírový nukleární program. Jediným faktickým výsledkem setkání obou státníků tak zůstala už připravená dohoda o kontrole teroristy snadno zneužitelných ručních protiletadlových střel a lepší kontrole jaderných zbraní. Přes všechny neshody Bushova cesta ukázala, že pro řadu evropských státníků je americký prezident stále ještě někým, s kým si stojí za to potřást rukou. A to dokonce i pro ty, co s americkou politikou nesouhlasí. Někteří to usilovně doháněli alespoň při společném fotografování hlav 25 států EU a Bushe. Jedním takovým příkladem je český prezident Václav Klaus a druhým španělský premiér Zapatero, který se doslova vecpal mezi bavící se Bushe a Blaira. Ačkoli mu Bush řekl pouze „hola amigo“ a věnoval se dále konverzaci s Blairem, tiskový mluvčí španělské vlády to označil za „srdečný rozhovor“. M ATYÁ Š Z R N O

RESPEKT / 9

ZAHRANIČÍ

/ 11

Hrůza, podléháme tlaku V atmosféře po atentátu na Harírího se Sýrie stahuje z Libanonu „Rozhodli jsme se pro stažení,“ řekl ve čtvrtek v televizi libanonský ministr obrany Abdul Rahím Murad. Pro toho, kdo sleduje dění na Blízkém východě, je to téměř senzační zpráva, navíc doprovázená skutečným pohybem armády. Znamená totiž, že syrské jednotky rozmístěné v této zemi se stáhnou – ne sice za hranice, ale alespoň do příhraničního údolí Bikáa. Zatím je ovšem na místě ostražitost, jak naznačuje pokračování výroku ministra Murada: „Zbývá ovšem ještě dojednat přesný harmonogram.“

Dočasnost známe i my Nynější situaci v Libanonu, rozvířenou protisyrskými nepokoji po atentátu na bývalého premiéra Rafíka Harírího, mohou snad Češi chápat lépe než leckdo jiný. Většinu Libanonu okupuje už skoro třicet let Sýrie, jíž se obecně přičítá zavraždění Harírího, který vedl do jarních voleb opozici na protiokupační notě. A byť tuto okupaci měla ukončit již dohoda z jemenského Táifu v roce 1989 a vyžadují to rezoluce OSN, libanonská opozice i přední světoví státníci, Sýrie na ní až dosud trvala. Používala přitom stejné argumenty jako So-

větský svaz při zdůvodňování své okupace Československa. Za prvé: Naše vojska jsou v Libanonu rozmístěna pouze dočasně. Za druhé: Vojska stáhneme, až o to požádá libanonská vláda. Damašek se přitom postaral o to, aby v Bejrútu vládl jemu nakloněný kabinet – štrougalovský, řekli by Češi. Tím překvapivěji působí razantní změny po zavraždění Harírího 14. února. V Libanonu se totiž probudil nebývalý občanský protest mířící proti okupaci a nebývalá nadkonfesní soudržnost země, složené z křesťanů, šíitů a sunnitů. To vše se odehrává v době vzájemného smiřování Evropy a Ameriky, kdy právě ve věci Libanonu a Sýrie našli společný bod Bush a Chirac. Pro stažení syrské armády je také egyptský prezident Mubarak a do Damašku jel vyjednávat i šéf Arabské ligy Amr Músa. Pod tímto tlakem Sýrie ve čtvrtek souhlasila s tím, že stáhne své jednotky alespoň z centrální části Libanonu. Ještě však není vyhráno, neboť Sýrie – podobně jako Sovětský svaz po roce 1989 ve střední Evropě – se snaží uchovat si v Libanonu co možná největší vliv. Vždyť v této zemi pracuje až milion Syřanů, kteří svým roč-

ním příjmem ve výši jedné miliardy dolarů značně přispívají churavějící ekonomice Damašku. Nicméně nelze se ubránit dojmu, že po úspěších v Iráku a Palestině se volání po svobodě šíří dále po Blízkém východě.

Občanský duch v Sýrii Události běží rychle. V úterý řekl syrský velvyslanec v Londýně Samí Chajámí v rozhovoru pro BBC, že „Sýrie stáhne své jednotky, pokud ji o to požádá libanonská vláda“. Hned ve středu už tato libanonská prosyrská vláda Umara Karámího (ten loni v říjnu nahradil Rafíka Harírího, jenž odstoupil na protest proti neústavnímu prodloužení mandátu prezidenta Lahúda) de facto nabídla rezignaci. Karámí prohlásil v rozhovoru pro list An-Nahar: „Jsem připraven odstoupit za podmínky, že se shodneme na nové vládě, abychom zabránili pádu země do ústavního vakua.“ Řekl, že v pondělí 28. února v parlamentu požádá o vyslovení důvěry. Karámího vláda má sice v parlamentu většinu, ale v nyní vyhrocených náladách proti Sýrii a jejím libanonským spojencům by ji podle analytiků mohla snadno ztra-

pochopitelně – nechtěl být jmenován: „Už je to spíše hra,“ říká na adresu skutečných úmyslů vlády v Damašku. „Jediné, čemu můžete věřit, jsou akce režimu. Už minuly časy Háfize Asada, kdy šlo o jakousi špetku úcty mezi zloději. Nynější režim je vysoce fragmentovaný, mafiánský syndikát, který ztratil svého capo di tutti capi. Věřte pouze akci, věřte pouze tomu, co vidíte.“ Že tento mafiánský syndikát nyní podléhá tlaku, dokládají i výroky syrského velvyslance v USA Imada Mustafy v listu The New York Times: „Sýrie nemůže vzdorovat ohromnému mezinárodnímu tlaku z USA a Francie. Odejdeme z Libanonu, ale nikoli neorganizovaně. Naši nepřátelé chtějí, aby to bylo okamžité stažení, což by bylo pro Sýrii zničující.“ A aby bylo ještě jasněji, stačí ocitovat Eliase Mrada, vysokého funkcionáře strany Baas a zároveň šéfredaktora deníku al-Baas: „Naše přítomnost v Libanonu je karta. Pokud se této karty zbavíme, budeme chtít nějakou protihodnotu.“ Jako bychom slyšeli slova z Moskvy po roce 1989.

tit. Všichni se totiž shodují na tom, že Karámího odchod by byla nejsnazší cesta ke snížení napětí. Tutéž středu se v centru Damašku odehrála bezprecedentní událost. Na demonstraci se sešlo asi 140 intelektuálů, kteří již dříve sestavili a podepsali otevřený dopis adresovaný libanonské opozici, obsahující mimo jiné tato slova: „Podporujeme váš požadavek stažení syrské armády z Libanonu a zlepšení syrsko-libanonských vztahů.“ Tito lidé riskovali hodně, přinejmenším vězení, ale i něco horšího v zemi, kde ještě žije hodně pamětníků likvidace rebelie Muslimského bratrstva ve městě Hamá v roce 1982: tehdejší počet obětí armádní střelby a buldozerů planýrujících trosky se odhaduje na 10 až 20 tisíc. Jenže syrští intelektuálové už nejsou včerejší. Na demonstraci, na níž vyzvali ke stažení z Libanonu svou vlastní vládu, si pozvali natáčecí tým BBC.

Něco za to chceme Syrský režim Bašára Asada už podle všeho není úplně to, co býval za Asada seniora. Pro list The Jerusalem Post to tvrdí syrský analytik, který –

ZBYNĚK PETRÁČEK

Španělsko řeklo euroústavě Ano FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Nízká volební účast však není pro další země příliš povzbudivá jdou k urnám ti, co ji nechtějí, a naopak nepřijdou její zastánci, ústava nemusí být schválena. Volební účast je klíčová,“ říká John Palmer, ředitel bruselského Centra evropských studií. V čem tkví spor francouzských socialistů? Zatímco šéf socialistů François Hollande ústavu podporuje kvůli jejímu významu pro postavení Francie v Evropské unii (a v tom je zajedno s vládnoucí pravicí), místopředseda strany a bývalý premiér Laurent Fabius tvrdí, že ústava je příliš liberální a Evropa učiní krok nesprávným směrem, protože upozadí sociální politiku.

Co na to ODS?

Tři čtvrtiny voličů sice hlasovaly pro evropskou ústavu, ale cestu do volebních místností si jich našlo jen 42 procent – to není dobrý signál pro zbytek Evropy.

Jako první země Evropské unie schválilo Španělsko v referendu evropskou ústavu. Ačkoli prošla drtivou většinou hlasů – 77 procent lidí bylo pro, při účasti 42 procent voličů –, španělský plebiscit nezodpověděl základní otázku: dočká se Unie ústavy, nebo její ratifikace způsobí v pětadvacítce krizi?

Politické hrátky Španělské referendum ukázalo na tři hlavní problémy, které ratifikaci mohou provázet. Prvním jsou vnitropolitické hry hlavních stran, dalšími pak přílišné „vymývání mozků“ při kampani a skutečnost, že přijetí ústavy se vykládá jako jediná možná varianta, aby Unie mohla dál fungovat jako flexibilní a prosperující společenství. Španělsko ukázalo Evropě i jeden paradox. Když se ústava vykládá jed-

noznačně pozitivně, hlavní politické síly se jen těžko proti sobě vyhraní. Politici ale mají tendenci ze všeho vytřískat nějaký kapitál, a proto i u tak nadnárodní věci, jakou je ústava, zapojí fantazii. Jak vládnoucí socialisté, tak opoziční lidovci s ústavou souhlasili. Lidovci ale měli pocit, že by se vysoká volební účast mohla vykládat jako velký úspěch socialistické vlády Josého Luise Zapatera. Proto svým voličům doporučili, aby k urnám nešli. Učinili tak sice až poté, co volební průzkumy potvrdily, že ústava i za nižší účasti projde, ale jejich vzkaz byl jasný: Ani evropská ústava nemůže počítat s celonárodní podporou. „Španělsko tím bohužel ukázalo, že lze lidi snadno demotivovat, když jim řeknete: Dejte najevo svůj nesouhlas s vládou nohama,“ říká Charles Grant, ředitel londýnského centra pro evropskou reformu. „Jeli-

kož to bylo první evropské referendum k ústavě, příklad je politicky špatný. Přitom právě Španělsko mohlo být zemí, kde přijde hodně lidí, a zbytek Evropy dostane signál, že je potřeba k urnám jít,“ dodává.

Hlavní test: Francie Bruselský týdeník European Voice ve své obsáhlé analýze potvrdil, co se už dlouho v Evropě šíří: ústavu sice musí schválit všechny země Unie, ale pro její existenci v současné podobě je nejdůležitější referendum ve Francii. Země galského kohouta je zakládajícím členem Evropského společenství, bývalý francouzský prezident Valéry Giscard d’Estaing byl předsedou evropského konventu, který návrh ústavy připravil, a francouzské NE by tento dokument nemohl přežít.

„Bez Francie ústava nebude. U jiných zemí se dá mluvit o různých scénářích, ale pokud Francie řekne ne, je konec a musí se začít znovu jednat,“ říká renomovaný bruselský politolog Peter Ludlow. Evropu sice čeká nejspíš ještě devět referend (Nizozemsko, Francie, Dánsko, Lucembursko, Portugalsko, Polsko, Irsko, Velká Británie a Česká republika), ale ne každé ANO a NE bude mít stejnou hodnotu. Pozornost se zaměřuje zejména na čtyři země – Francii, Británii, Polsko a Česko. Ve Francii je podle posledních průzkumů Eurobarometru poměr mezi zastánci a odpůrci přibližně 55 ku 45 procentům. „Důležité bude, jaký vzkaz dají voličům francouzští socialisté. Jejich strana je ovšem rozdělená vedví. Ačkoli se loni ve vnitrostranickém referendu socialisté rozhodli ústavu těsnou většinou podpořit, pokud při-

Žádná hlavní politická síla některé evropské země není proti ústavě tak vyhraněná jako britští konzervativci a česká ODS. Když občanští demokraté kritizují ústavu a představují Evropu jako stále silnější klub plný eurokratů, kteří odsávají moc národním státům, nahrává jim i logika, s jakou se chce Unie vypořádat se zeměmi, které by ústavu nepřijaly. „Zatímco u Francie se bere jako samozřejmé, že by se ústava znovu projednala a upravila, tak menším zemím, jako je Česká republika, Unie vyhrožuje, že ústava bude platit i bez jejich schválení, nebo se objevuje názor, že se lidové hlasování zopakuje,“ říká lídr ODS v Evropském parlamentu poslanec Jan Zahradil. Šéfredaktorka European Voice Dana Spinantová po analýze možných scénářů také soudí, že u menších zemí by se referendum opakovalo. Jen ve Velké Británii by se podobný scénář nedal čekat. Pokud se Tonymu Blairovi nepodaří ústavu přes převládající skepsi ostrovních obyvatel protlačit, Británie by mohla vystoupit z politické struktury EU. Co by čekalo Česko? Druhé referendum a pak složitá jednání s Evropskou unií, pokud by ani napodruhé ústava neprošla. „Pohřbít projekt, jakým je ústava, kvůli jedné menší zemi se Evropské unii nechce,“ říká poslanec Evropského parlamentu Josef Zieleniec ze Sdružení nezávislých kandidátů. M I L A N F R I D R I C H , Brusel Autor je zpravodajem Hospodářských novin.

ZAHRANIČÍ

28. 2.–6. 3. 2005

Juščenkův sametový úklid

Svět kolem Palestinci mají od čtvrtka novou vládu, ale osud příměří se po sobotním sebevražedném atentátu v Tel Avivu zachvěl. Palestinský parlament odhlasoval složení nového vládního kabinetu Ahmada Kuráji. Tento akt se podařil až na třetí pokus, ačkoli má hnutí Fatah v 85členném sboru dvoutřetinovou převahu. Poslanci totiž chtěli zásadnější změny než nových 17 ministrů z celkem 24. Ne všichni se například shodovali, že ministrem zahraničí bude Arafátův synovec Násir Kidva. Dosavadní šéfdiplomat Nabíl Šás povýšil na vicepremiéra a Muhammad Dahlan, někdejší šéf bezpečnosti v Gaze, bude ministrem pro věci občanů. Ke schválení přiměl poslance zejména prezident Mahmúd Abbás, aby se vyhnul vládní krizi. Ale i tak se ukazuje, že doba jeho hájení skončila. Už předminulý týden vyšla zpráva, že Abbás schválil rozsudky smrti pro tři „kolaboranty“ s Izraelem. Byli obžalováni z velezrady za to, že dávali izraelské bezpečnosti informace o hledaných teroristech a ozbrojencích. Celkem čeká na popravu nejméně 51 Palestinců včetně několika „kolaborantů“. Rozsudky přitom v Gaze vynášejí nevládními organizacemi kritizované soudy pro státní bezpečnost. Toto vše ale bledne před rizikem z následků sebevražedného atentátu, který se odehrál po půlnoci z pátku na sobotu v telavivském nočním klubu a zanechal 4 mrtvé a 50 raněných. Útočník pocházel z města Tulkarm na Západním břehu, které mělo být tento týden předáno Palestincům. Ruský ministr zahraničí Lavrov ovšem v pátek prohlásil, že palestinské vedení má situaci pod kontrolou a Moskva uvažuje o dodávkách vojenské techniky pro Abbáse.

FOTO ARCHIV AUTORA

Noví vládci Ukrajiny jsou vůči bývalým prominentům velkorysí

S Gongadzem (na snímku s novinářkou Pritulovou) se Kučma „vypořádal“...

„Banditům kriminály“ bylo jedním z hesel „oranžové revoluce“. Prezidentský kandidát Viktor Juščenko sliboval, že se vypořádá s obchodováním se zbraněmi, se záhadnými úmrtími opozičních aktivistů a novinářů i s podezřelými privatizacemi a všeobecně rozšířenou korupcí.

Čistky raději ne Po dvou měsících to vypadá, že rozjezd byl efektní a razantní. Juščenkova vláda mluví o přehodnocení sporných privatizací a obrátky nabrala neznámější kauza vraždy odpůrce režimu, případ novináře Georgije Gongadzeho. Ten jako vydavatel internetového portálu kritizoval Kučmův režim, v září 2000 byl unesen a po několika dnech bylo jeho tělo bez hlavy nalezeno poblíž Kyjeva. Posléze se objevily nahrávky bývalého majora Kučmovy ochranky Mykoly Mělničenka, kde Kučma hovořil o nutnosti se s Gongadzem „vypořádat“. Kromě Gongadzeho ale zahynula za podezřelých okolností řada dalších politiků i novinářů: například v roce 1999 poslanec hnutí Ruch Vjačeslav Čornovil nebo o tři roky později při autonehodě novinář Georgij Čečyk. Juščenkův tým teď stojí před úkolem se s tímto temným dědictvím Kučmovy éry vyrovnat.

V úvahách o snížení hrozby neonacistů v Německu se vládní koalice shodla na zpřísnění shromažďovacího práva. V praxi jde hlavně o Národně-demokratickou stranu (NPD), která po loňských zemských volbách zasedla v saském parlamentu a jejíž stoupenci byli v čele extremistického průvodu k 60. výročí náletu na Drážďany. Politici nyní spěchají, neboť se blíží 8. květen, 60. výročí konce druhé světové války v Evropě, kdy NPD plánuje něco velmi podobného přímo v centru Berlína. CDU/CSU se již ozvala s návrhy, jak ochránit Braniborskou bránu před neonacisty, ale v zemi, která se oprávněně honosí svým „ústavním vlastenectvím“, to vyvolává debaty o omezení svobody projevu. Nejjednodušší cestou by bylo stranu NPD zakázat, ale zkušenost velí, že v takovém případě se strana rychle recykluje pod jiným názvem. Proto se v úterý právní a vnitropolitičtí experti sociálních demokratů (SPD) a Zelených shodli na návrhu legislativy, která by omezila shromažďovací právo: jakékoli demonstrace by mělo být možné zakázat, budou-li se konat u památníku „nadregionálního vý-

hlavice a Saddám Husajn údajně před pěti lety získal z Ukrajiny radarový systém Kolčuga. S překupníky měl jednat i prezident Kučma, hlavní svědek, ředitel státní firmy Ukrspecexport, zahynul v březnu 2002 při podezřelé dopravní nehodě…

Zavřete Kučmu! Do křesla hlavního prokurátora se vrátil Svjatoslav Piskun, kterého v říjnu 2003 odvolal prezident Kučma kvůli údajným snahám o politizaci úřadu a zneužívání přidělených rozpočtových prostředků. „Piskun teď dělá všechno pro to, aby nejvyšším žalobcem zůstal,“ říká kyjevský novinář Alexandr Gljadělov. Piskun se snaží zviditelnit především vyšetřováním kauzy Gongadze: 18. února slíbil za pomoc při dopadení vrahů obrovskou sumu 5 milionů hřiven (23 milionů korun) a beztrestnost každému příslušníkovi bezpečnostních složek, který poskytne o této záležitosti informace. Ohledně revize privatizací zůstává úsilí vlády poněkud chaotické. Juščenko chce přehodnotit prodej od 30 (prohlásil to na schůzce před investory v Kyjevě) do 200 podniků (toto číslo padlo před dělníky v Doněcku), nová premiérka Julia Tymošenková přišla s prohlášením o 3000

sporných privatizacích. Revize se nakonec dočká asi jen zlomek z celkového počtu 90 000 privatizací. Určitě se jí však nevyhnou ocelárny Krivorožstal, které v polovině minulého roku získali doněcký milionář Rinat Achmetov a zeť bývalého prezidenta Kučmy Viktor Pinčuk. Zaplatili za ně 800 milionů dolarů, ačkoli skutečná hodnota je až trojnásobná. O masovém postihu prominentů bývalého režimu tak hovořit nelze – vážný problém má jen Leonid Kučma. Prokuratura zkoumá nahrávky, kde hovoří o „odstranění“ Gongadzeho, a z parlamentu se ozývají hlasy, že důkazů proti Kučmovi je dost i ohledně korupce a překročení pravomocí. Premiérka Tymošenková mu chce vzít výhody jako doživotní rezidence a rozsáhlý servis na státní účet. Kučma, jehož popularita v zemi klesla k nule v polovině února, raději odjel na léčení do Karlových Varů. „Pokud se ho podaří dostat před soud, bude to znamenat zásadní změnu dosavadní politické tradice,“ řekl Rádiu Svoboda profesor kyjevské univerzity Igor Losev. „Bude to varování pro každého budoucího prezidenta Ukrajiny, že není žádnou posvátnou krávou a za své činy musí nést odpovědnost.“ TOMÁŠ VLACH Autor působí v agentuře Daroga.

O budoucí vládě ve Šlesvicku-Holštýnsku rozhodnou Dánové a Frísové

FOTO ARCHIV

– ZP –

...ale teď se raději stáhl do Karlových Varů.

Slovo mají Vikingové Pro kancléře Schrödera to byl předposlední test před parlamentními volbami v roce 2006 – a nedopadl dobře. Sociální demokraté a Zelení prohráli v zemských volbách v nejsevernější německé zemi Šlesvicku-Holštýnsku. Mocenské poměry v Německu to sice nezmění, prakticky neutuchající koloběh zemských voleb je však v Německu brán jako významný ukazatel oblíbenosti vlády. Tu čeká zanedlouho další test v osmnáctimilionovém Severním Porýní-Vestfálsku a především celostátní volby příští rok.

Porážka neporážka znamu“, který připomíná oběti nelidského zacházení. Navíc Dieter Wiefelspütz z parlamentní frakce SPD potvrdil, že navrhovatelé zároveň hodlají rozšířit skutkovou podstatu trestného činu podněcování nenávisti: extremisté, kteří schvalují či bagatelizují nacistické zločiny, by mohli být napříště potrestáni odnětím svobody až na tři roky.

Kučmův režim se opíral především o ministerstvo vnitra, tajnou službu SBU a generální prokuraturu. Nyní je Juščenko potřebuje získat na svou stranu, aby pomohly odhalovat nepravosti, na nichž se nedávno samy podílely. Vnitro, kolos s půlmilionem zaměstnanců, řídí Viktor Lucenko, inženýr elektrotechniky, vůdce protikučmovských demonstrací v letech 2000 a 2001. Lucenko sice hned po nástupu do úřadu vyhodil velitele vojsk ministerstva vnitra Sergeje Popkova a šéfa dopravní policie Genadije Georgijenka, za nové náměstky si ale vybral většinou staré policejní kádry. To spolu s prohlášeními, že nehodlá dělat plošné čistky, vzbuzuje pochybnosti o potřebné tvrdosti reforem. Tajnou službu SBU vede opoziční aktivista Alexandr Turčinov, introvert s pověstí tajemného intrikána. Ani on se nechce pouštět do plošných čistek a vnitřního vyšetřování se dočkalo jen několik ojedinělých případů; v rozhovoru pro týdeník Zerkalo Neděli uvedl, že služba má „zdravé jádro“ a s reformami není třeba spěchat. Na druhé straně se pod Turčinovovým vedením SBU pustila do šetření některých kauz. Jde hlavně o prodej zbraní: například do Íránu se v roce 2002 měly dostat rakety vzduch–země schopné nést jaderné

FOTO ČTK

12 /

Vítězství křesťanských demokratů (CDU) a liberálů (FDP) však bylo vítězstvím Pyrrhovým. K zisku nadpoloviční většiny mandátů totiž bloku CDU/FDP chybí 70 hlasů. O budoucí vládě tedy nakonec rozhodne strana dánské a fríské národnostní menšiny, která získala 3,6 % (jakožto na stranu autochtonní národnostní menšiny se na ni nevztahuje pětiprocentní klauzule) a má blíže k SPD. Trpkost porážky však už sociálním demokratům

(získali 38,7 % oproti 40,2 % CDU) nikdo neodpáře. Je to přitom už třetí stát tradičně „rudého“ německého severu, který vláda ztratila (před čtyřmi lety to byl Hamburk a před dvěma lety Dolní Sasko, domovská země kancléře Schrödera). Vítězství CDU nad SPD nebylo velkým překvapením – vzhledem k neoblíbeným sociálním reformám Berlína, tíživé hospodářské situaci a vysoké nezaměstnanosti (12,7 %). Překvapil ucházející výsledek Zelených (6,2 %), kde se neprojevil efekt tzv. vízové aféry (ministr zahraničí Joschka Fischer svými nařízeními umožnil, aby v letech 2000–2003 konzuláty ve východní Evropě vydaly vstupní víza do Německa statisícům ilegálních dělníků, ale i zločinců a nedobrovolných prostitutek). Zelení se spolehli na tradiční velkoměstské voliče s vysokým průměrným rodinným příjmem kolem 2300 eur měsíčně, kteří vzhledem ke své vysoké kvalifikaci (62 % voličů Zelených má ukončené vyšší vzdělání) a nízkému věkovému průměru (pod 40 let) nejsou tolik ohroženi nezaměstnaností.

Chceme jiné školství Jak tedy nakonec dopadne hra o Šlesvicko-Holštýnsko, se zatím neví. V okamžiku, kdy bylo jasné, že CDU/FDP chybí k většině jeden mandát, začala druhá v pořadí SPD jednat s Dány a Frísy. Strana Skandinávců ale nevyloučila ani případnou podporu menšinové vlády CDU/FDP a křesťanští demokraté se už dali slyšet, že preferují velkou koalici s SPD, tak jako v Braniborsku, Brémách a Sasku. Koalice bez Zelených by umožnila radikální obrat v dopravní politice, především rychlou výstavbu dálnic a vodních cest, jejichž katastrofální stav, zaviněný restriktivní politikou Zelených, znesnadňuje rozvoj průmyslu na severozápadě Německa. Podle názoru pravicové opozice je však třeba jít ještě dál. CDU a FDP požadují přehodnocení významu alternativních zdrojů energie, především větrných elektráren, které produkují příliš drahou energii a jsou odkázány na subvence. Dále chtějí konečně zahájit stavbu magnetické rychlodráhy

Transrapid z Hamburku do Berlína. Ta je sice přesvědčivým důkazem vyspělosti německé vědy a průmyslu, ale zatím ji mohou používat jen Číňané v Šanghaji. Severoněmečtí ekologové společně se Zelenými v Berlíně zablokovali její stavbu kvůli údajně vysokým nákladům, porušení intaktní krajiny a nutnosti podporovat klasické druhy dopravy. O budoucnosti Šlesvicka-Holštýnska však zřejmě nerozhodnou ekonomické argumenty, ale otázka školství. Menšiny si přejí nahrazení dosavadního německého tříčlenného školního systému (rozchod žáků po čtyřech letech na takzvané „hlavní školy“ – Hauptschule –, reálky a gymnázia) společnou devítiletou nebo desetiletou základní školou podle skandinávského (a snad i bývalého reálně-socialistického) vzoru. Na egalizaci školství sázejí také ostatní levicové strany, CDU a FDP jsou však zásadně proti. FRANTIŠEK SCHÄFER, Kolín nad Rýnem Autor je novinář.

RESPEKT / 9

TÉMA

/ 13

Cesta do Usámovy vlasti FOTO AUTOR

Respekt navštívil tajemné království Saúdů

Od chvíle, kdy vybuchly bomby, jim nelze upřít snahu. (Saúdskoarabští novináři jdou na konferenci o boji s terorismem, hotel Mariot, Rijád, únor 2005)

Jsou tu zakázaná kina, přitom satelit se stovkami programů je běžnou domácí výbavou. Muž nesmí na ulici oslovit cizí ženu, každý má ale mobilní telefon, s nímž lze nerušeně flirtovat. Ženy nesmí řídit auto, stále častěji ale vedou svůj vlastní podnik. Na dohled od nákupních center západního stylu se veřejně popravuje. Je klíčovým spojencem Západu a přitom také rodiště a základna jeho největších nepřátel. To všechno je Saúdská Arábie. Stále jedna z nejtajemnějších a přitom nejvlivnějších zemí dnešního světa.

V oáze volnosti Je právě deset minut před osmou večer a na hlavní obchodní třídě v Rijádu je téměř prázdno. Po šestiproudé, na zdejší poměry spíš klidnější silnici projíždějí široká japonská nebo americká auta, obchody i restaurace jsou ale

zavřené. Ne kvůli nočnímu klidu. Právě probíhá poslední, od rána pátá modlitba a zákon nařizuje na minutu přesně všechno zavřít, jinak hrozí vysoká pokuta. „Promiňte, jste muslim?“ ptá se ostraha jednoho z obchodních center cizince, který se rozhodl zhruba půlhodinovou přestávku přečkat na lavičce v pasáži. Po zamítavé odpovědi ukazuje černý šerif k východu. Nevěřící musí čekat venku na ulici. Během několika minut je ale všechno jinak. Mřížové rolety letí vzhůru, obchody se plní zákazníky a auta se štosují u speciálních bankomatů, kde lze vybírat peníze přímo od volantu. V oblečení vládne černá a bílá. V černém chodí povinně všechny ženy – černý plášť až na zem doplňuje povinný šátek. Většina má i burku, tedy zakrytí obličeje. Pro muže takové předpisy nejsou, stejně ale všichni nosí dlouhé, většinou bílé košile a arabské šátky svých předků. Se zákazníky se do obchodů vrací také mrav-

nostní policie mutawwa, pro cizince těžko rozpoznatelní muži v civilu, kteří hlídají, jak jsou ženy oblečené nebo jestli se zjevně cizí muži a ženy mezi sebou nebaví. To všechno se ale hlídá mnohem více venku na ulici nebo v malých obchodech. Velká obchodní centra jsou vlastně oázou volnosti v mezích zákona. Tady nakupují ženy samy s dětmi, zatímco na ně venku čeká auto s řidičem nebo taxík. Za peníze z vlastních kreditních karet si mohou koupit kosmetiku a evropské moderní oblečení určené domů, do soukromí své rodiny. Mohou si tu koupit i DVD s posledními hollywoodskými trháky, všemožnou hudbu nebo západní ženské časopisy, byť je nutné počítat s tím, že některé fotky jsou začerněné fixem nebo je prodavači rovnou preventivně vytrhali. Policie je namátkově kontroluje a náznak odhaleného ženského těla nebo třeba článek o báječném životě singles může trestat pokutou. V obchod-

Dárek od Alláha Učitel Radža Rupel z nepálského Káthmándú přijel do Rijádu před rokem a začal pracovat jako elektrikář. Vydělá za měsíc v přepočtu nějakých sto padesát eur čistého, tedy dvakrát víc než doma, pokud by tam sehnal slušné místo. Něco platí za malou místnost v ubytovně na periferii, kde s třemi dalšími Nepálci v provizorních podmínkách přespává. Polovinu z peněz posílá domů, z další umořuje dluh u agentury, která mu práci sehnala. Zatímco české zdravotní sestry splatí dluh agentuře během prvního měsíce, panu Rupelovi to potrvá dva roky. „Vadí mi, jak je tu život svázaný tolika pravidly, chci tu ale zůstat aspoň deset let. Pořád pracuju, skoro neutrácím a šetřím,“ poznamenává v hloučku svých krajanů, s nimiž se každý pátek, jediný den volna, schází na kus řeči v centru města. V Saúdské Arábii žije šest milionů cizinců. Dělají nejen dělníky, ale také taxikáře, prodavače, průvodčí, zkrátka všechno možné. V zemi pracují libanonští novináři, egyptští učitelé, indičtí počítačoví technici. Právě život Radži Rupela představuje temnější stránku saúdského blahobytu. Dělníci z jižní Asie mají do Rijádu a dalších měst poměrně snadný přístup, také ale žádná zaměstnanecká práva a překvapivě malé platy. Díky nim země funguje, protože Saúdští Arabové manuální práci neberou a raději žijí z podpory svých rodičů. Mohou si to dovolit, protože platy úředníků, učitelů a dalších státních zaměstnanců či vysoce kvali-

fikovaných cizinců dosahují německé úrovně. I domorodci žijí často chudě, například beduíni či lidé z venkova nebo bez vzdělání, všem ostatním ale příjmy z ropy umožňují západní životní úroveň. Ten zázrak se stal koncem třicátých let, kdy britští experti přesvědčili krále vyprahlé země, aby souhlasil s geologickým průzkumem. Vyplatilo se, neboť dnes jsou to s přičiněním Alláha Saúdští Arabové, kdo disponují největšími zásobami ropy na světě. Ložiska začala původně spravovat Američany spoluvlastněná Arabsko-americká společnost neboli ARAMCO. V sedmdesátých letech se ale vláda s olejáři dohodla na převzetí firmy, která je dnes stoprocentně státní. To například znamená, že loni díky vysokým cenám ropy utržil státní rozpočet o 33 miliard dolarů víc, než se plánovalo. Část příjmů spotřebuje rozvětvená královská rodina čítající přes deset tisíc členů. Zbytek se dělí mezi obyvatelstvo. Jak? To je otázka. Z velké části patrně tím, že se neplatí daně. Dále bezplatným školstvím (studenti naopak dostávají slušné kapesné), zdravotnictvím a důchody pro státní zaměstnance. Stát také poskytuje svým občanům velmi výhodné půjčky na nákup domu nebo rozjezd podnikání dokonce s minusovým úrokem. Další cestou, jak podpořit místní byznysmeny, je to, že každý cizinec potřebuje k podnikání minimálně padesátiprocentní saúdský podíl. Běžná středostavovská rodina má tedy dům, několik aut, moderně vybavenou domácnost. Na dovolenou létá do Evropy.

ním domě se mohou také zastavit na internetu, který je na stojanech přístupný bezplatně. Svět nákupů s relativní volností končí hodinu před půlnocí, všichni usedají do přistavených aut a zvolna pomíjející dopravní zácpou se sunou k domovu.

Úžasná zkušenost Navzdory modernímu vzhledu rijádských ulic a nevšednímu počtu na Západě vzdělaných lidí patří Saúdská Arábie stále k nejvíce uzavřeným zemím světa. Turistická víza prakticky nevydává a vstup povoluje pouze muslimským poutníkům směřujícím do Mekky, gastarbeiterům a obchodníkům. Navíc pokud už člověk vízum dostane, musí se mít na pozoru. Platí zákaz praktikovat jiné náboženství než islám, takže je třeba vyloučeno přivést si s sebou Bibli. Platí zákaz fotografovat na ulici. Bedekry a nezvykle důrazné pokyny z ambasád upozorňují muže, aby se na ulicích vyvarovali jakéhokoli kontaktu s místními ženami. Ženy-cizinky se musí přizpůsobit ještě o poznání více: nosit předepsané oblečení, chovat se nenápadně, peníze vybírat jen u ženských bankomatů, v restauraci sedět jen ve vyhrazeném oddělení nebo raději vůbec ne. A myslet na to, že v Saúdské Arábii jsou muži a ženy dvě vzájemně oddělené skupiny lidí. S tímhle výhledem přijela před dvěma lety do Rijádu i Eva Bradová, která využila služeb zprostředkovatelské agentury a přijala v jedné ze zdejších nemocnic práci zdravotní sestry. Hodnotí-li dosavadní život, kdy se pohybuje především na lince nemocnice–cizinecké městečko, převládají u ní zcela dobré dojmy. Ve špičkově vybavené nemocnici zvládla odbornou angličtinu i americký systém léčby s přísnými zdravotními postupy a mnohem větší mírou samostatnosti. Také si zvykla žít v areálech chráněných samopalníky. „Necítíme se tu nebezpečně, každý den chodím ven, mohu využít autobusy, které nás vozí nakoupit. Povinné černé oblečení mi vůbec nevadí. Naopak je to celé úžasná životní zkušenost.“ Saúdská Arábie, nejkonzervativnější muslimská země, sebevědomý strážce odkazu svého rodáka proroka Mohameda a rozhodující

TÉMA

28. 2.–6. 3. 2005

FOTO AUTOR

14 /

Abdulazíz Al Jeraisy s otcem: „Na velbloudech jezdí muži, s autem je to stejné.“

Nevolejte mým sestrám Je středa odpoledne a po jedné z dálnic v centru Rijádu se pomalu sune nekonečná kolona aut. Jedno z nich, luxusní béžový opel s koženými sedačkami, řídí mladý muž v tradičním saúdském oblečení a černých brýlích. Abdulazíz Al Jeraisy (22) jede právě z přednášek na státní univerzitě, kde studuje medicínu. Jede svým autem, jak jinak, do malých a špinavých autobusů používaných jihoasijskými dělníky ještě nikdy nevstoupil a jiná hromadná doprava v třímilionovém Rijádu nejezdí. Auto mu podobně jako téměř všem jeho spolužákům zaplatili rodiče, stejně jako příležitostné cesty do Evropy, kam se ze zvědavosti čas od času vydává. „Otec podniká ve stavebnictví, ale nejsme žádní boháči, spíš něco jako střední třída,“ poznamenává, když zastavuje u třípodlažního domu obehnaného vysokou zdí. Abdulazíz není žádný radikál, obdivuje ekonomický úspěch západní Evropy a rád do ní jezdí, má tam přátele. O útoku jedenáctého září mluví jako o zločinu: „Terorismus nemá oporu v Koránu, Usáma převrací islám vzhůru nohama.“ V polovině února patřil mezi ty, kteří se zúčastnili vůbec prvních komunálních voleb v jeho zemi, a na plány modernizovat politický sytém a vůbec život v království přikyvuje. Pokud bude patřit budoucnost Saúdské Arábie lidem, jako je on, může Evropa klidně spát, i když není zrovna příkladem pokroku. „Neměl bych problém, kdyby ženy dostaly právo řídit auto, na velbloudu ale také jezdili pouze muži a s auty je to stejné,“ říká tichým hlasem. Volby do králova poradního sboru, tzv. šúry, by sice uvítal, její přeměnu na klasický parlament si ale nepřeje. „Dnešní systém mi vyhovuje. Královská rodina je uzpůsobena vládnutí, dělají to dobře.“ Podobně mluví o případném volebním právu žen. „V budoucnu je to možné, ale musí se to zvážit. Ve Švýcarsku taky dostali napřed hlasovací právo muži a ženy až za několik desetiletí.“ Jaké nevýhody by mělo podle něj okamžité udělení volebního práva ženám? Taková otázka obvykle naráží na nepochopení. Slovo změna má v nejkonzervativnější arabské zemi zcela jiný význam než třeba ve středu Evropy,

kde se všechno mění co dvacet let. „Nepotřebujeme, aby nás někdo měnil, změníme se sami, až budeme chtít. My si žijeme svým tempem.“ To platí i v jeho soukromém životě. Za dva roky, až dostuduje, si bude hledat místo v nemocnici a také manželku. Buď si nějaké všimne sám, nebo jej upozorní sestry, matka nebo dohazovačky. Pak se musí sejít otcové, všechno dohodnout, pak znova otcové už v přítomnosti budoucích manželů, a až padne slib sňatku, tak spolu mohou začít mluvit o samotě i novomanželé. „Taková je tradice,“ říká Abdulazíz. „Od té doby, co máme telefony, vyměňují si někteří tajně čísla a pak si mohou mimo kontrolu rodičů volat, já to ale nedělám. Proč? Také by mi nebylo příjemné, kdyby někdo tajně volal mým sestrám.“ Othman Abahussein je jedním ze šéfů firmy obchodující se zdravotnickými potřebami a sám sebe řadí mezi jednoznačné příznivce modernismu. Jeho nadřízenou je žena, zřejmě nejznámější saúdská podnikatelka Lubna Olayan, která v minulosti šokovala na ekonomickém fóru v Džidě tím, že si během svého vystoupení nevzala šátek. Pan Abahussein s tím problém nemá, stejně jako s tím, že by měl ve své firmě pracovat dohromady s ženami. „V byznysu to nejde oddělovat, chce to ale čas,“ poznamenává. Zatím tedy jeho šéfová a další ženské zaměstnankyně sedí v jiné budově a setkávají se jen na přesně plánovaných poradách. I on se na saúdskoarabskou definici pokroku dívá skrze možnost volit své zástupce v parlamentu, zrušení přísných pravidel pro pohyb žen. „Pro naši rodinu už to ani neplatí, manželka pracuje v nadaci, má svoji kreditní kartu, auto a řidiče, jezdí ven, kdy chce. Stát už hodně v ostražitosti polevil, teď je nesvoboda žen hodně věcí rodin.“ Nad otázkou, kde tedy leží hranice, za které už určitě nechce jít, má ale jasno. „Pro mě je ale nepřijatelné žít jako v Evropě bez manželství. Ani nechci, abychom dopadli jako v Emirátech, kde se prodává alkohol. Tomu musíme zabránit a k tomu je naše náboženská policie dobrá. Rozhodně se má ale chovat slušněji k cizincům a místo křiku pomalu vysvětlovat, že tady máme jinou kulturu.“ Faisal Aldamer pracuje jako ekonomický poradce na jednom z vládních úřadů. Jeho názory jsou také na saúdské poměry nezvykle liberální. Horuje pro všeobecné volební právo, ženy za volantem a zřízení parlamentu, který by rozhodoval o nových zákonech. Sám sebe nazývá sekulárním muslimem. To neznamená, že by snad prosazoval cosi jako odluku státu od náboženských struktur, to si tady, v domovině proroka Mohameda, snad ani nikdo neumí představit. V tomto případě hlas pro „sekularismus“ znamená hlas pro možnost praktikovat i jiné víry než islám. Netradičnost pana Faisala se projevuje i tím, že před návštěvou z Evropy neschovává svoji manželku a dvě dcery kamsi do domu, ale normálně je představí. Všichni mluví anglicky, oba manželé studovali v Americe a Británii. Dcery, doma oblečené zcela po západním způsobu do džínsů a triček, mluví o své neochotě zakrývat si obličej a také plánech studovat v Německu medicínu. „Chtěl bych, aby si vybraly samy, a Německo je jejich

nápad,“ říká pan Faisal. „A že neumí německy? Tak se přece naučí.“

Pilotkou u prince V Saúdské Arábii sice proběhla velká ekonomická modernizace, čile se podniká, obchoduje, cestuje do zahraničí, informační technologie se rozvíjejí podobně rychle jako na Západě. Nic z toho ale nemělo vliv na sekularizaci státu. Civilní ústava neexistuje, vše je postavené na islámském právu – šaríji. Vláda kompletně kontroluje náboženský život obyvatel a vše se posuzuje z obecně islámských pozic – situace žen, dodržování lidských práv, terorismus. Ahmad Turkestani by možná na první pohled u mnohých Evropanů plnil představu o vzhledu hlavního klíčníka v Usámově jeskynním úkrytu Tora-bora. Zpod šátku pod černýma očima a hustým obočím roste dlouhý naježený plnovous, který prozradí výraz ve tváři až při širokém úsměvu. Ve skutečnosti jde o profesora masové komunikace na rijádské univerzitě a člena Národní asociace pro lidská práva, rok fungující nevládní organizace. Absolventa americké univerzity, a jak říká, milovníka Ameriky. Debata s tímto mužem dobře prozrazuje, kde Saúdští Arabové, byť velmi naklonění modernizaci, vidí limity své lidskoprávní mise. „Západní kritéria lidských práv nejsou a nemohou být jediným standardem a my bychom neměli být posuzováni podle západní úrovně,“ říká Turkestani. „Přestat s trestáním homosexuality? To nejde, islámské právo projevy homosexuality zakazuje. Měli bychom být ale tolerantní a vymáhat toto nařízení pokud možno nerigidně.“ Podobně pan Turkestani mluví i o dalších tématech: Zrušit

Jedu do Iráku, tati Příjezdová dálnice k hotelu Mariot v Rijádu je přehrazena policejními zábranami. Policisté se samopaly nervózně nakukují do kabin zastavujících aut a pomalu je pouští dál. Vchod do hotelu je obklíčen samopalníky v kuklách a mobilními rentgeny. Je začátek února a v Rijádu se rozbíhá konference o boji proti terorismu, kterou chce země potvrdit své spojenectví se Západem. „Jsme také obětí terorismu,“ hlásají velké tabule na chodbách hotelu a ukazují fotky z loňského útoku na rijádskou budovu ministerstva vnitra. Nápis není úplně od věci: za poslední dva roky je možné v Saúdské Arábii napočítat přes dvacet teroristických útoků, pravda převážně mířených na cizince. Odhadům počtu radikálů se sice všichni vyhýbají, podle některých analytiků ale může tvrdé jádro tvořit nějakých 500 až 2000 aktivistů, plus zhruba nějakých šest set, kteří teď sedí ve vězení. Existují indicie, že vláda bere tuhle věc vážně. Ve městech je více kontrol, více omezení provozu kolem vládních budov, ale také třeba

Snažíme se to hlídat, říká ministr pro islámské záležitosti Saleh bin Abdul Aziz Jak vysoká je r a d i k a l iz a c e mladých lidí v Saúdské Arábii? I v křesťanských zemích existuje mnoho tenzí a radikalismus. Média na Západě ráda hodnotí islám, to ale může dělat jedině země, jako je Saúdská Arábie. Co děláte pro to, aby radikálové neměli na mladé lidi vliv? Snažíme se debatovat i s radikály. Teroristé, kteří žijí ve skrytu, s námi do dialogu nepůjdou, ale jejich sympatizanti ano a ti s námi mohou debatovat o ideálech teroristů. Oslovili jsme přes internet osm set takových lidí. FOTO AUTOR

hráč na trhu se strategickou ropou, byla dlouho považována za pevného spojence Západu. Sice kritizovaným za porušování lidských práv či neexistenci demokratických institucí, jako jsou politické strany či parlament, ale také dostatečně mocným, než aby jej šlo ze západních pozic jen tak snadno poučovat a umravňovat. Po odhalení detailů teroristického útoku na Ameriku z jedenáctého září 2001 ale oběhla svět jedna hodně nepříjemná zpráva. Patnáct z devatenácti útočníků byli občané saúdskoarabského království. Najednou pominulo kouzlo, z Arabie Felix, jak se jižní Arábie kdysi nazývala, se stalo rodiště Usámy bin Ládina a místo vzniku militantního wahhábismu, islámské odnože, která je nejen ideologií teroristů, ale také dominantní náboženskou doktrínou saúdského státu. Tohle všechno vytváří rámec pro vtíravou otázku, jak to vlastně s tím západním spojenectvím v Saúdské Arábii je.

zákaz jiných náboženství? Jsme stoprocentně muslimská země, jinou víru nedovolují zákony. Svoboda slova? Jen v rámci šaríji. Zavedení parlamentní demokracie? Ano, ale krok za krokem. Teď byly komunální volby, mluví se o volbách do šúry. Volební právo pro ženy? Já jsem osobně pro, islámské zákony to nezakazují, pro část společnosti je to ale zatím neakceptovatelné ze sociálních důvodů. Naší lidé potřebují čas k změně názoru. Pak si vytvoříme vlastní tvář demokracie. – Tak v kostce vypadá debata s mužem, který v Saúdské Arábii stojí jasně na liberálních pozicích a jehož organizace sleduje násilí ve věznicích, hlídá spravedlivé rozhodování justice, kritizuje domácí násilí. Paní Salwa Shaker je známou saúdskou televizní a rozhlasovou novinářkou a jednou ze čtyř žen, které se ve státní televizi na obrazovce objevují. Nutno říci, že není zrovna typickým úkazem saúdské společnosti. Když s ní v roce 1982 televize sepisovala smlouvu, byla vůbec první ženou před kamerou. Napřed ji v její práci podporoval otec, později její manžel, profesí televizní herec. Nyní má pravidelné ranní nebo večerní pořady, kde se svými hosty řeší různá ožehavá témata, naposled problém rozvodů z pohledu žen. I když je paní Shaker velkou kritičkou izolace saúdských žen, stížnosti na samotný fundament společnosti, islámské právo, od ní slyšet také není. „Saúdské ženy nejsou svobodné. Nemohou cestovat do zahraničí bez svolení manžela, je pro ně těžké se rozvést. Pro řadu žen je také důležité mít možnost řídit auto. Také mi vadí, že do řady zaměstnání ženy vůbec nepřijmou. Museli by jim poskytnout oddělené prostory a nejsou na to zařízeni. Tohle se ale mění, je to otázka několika let. Kritika ze Západu mi ale někdy vadí. Často neznají naši kulturu, naše tradice. Islám poskytuje ženám dostatečný prostor, je ale nutné se o to hlásit. Ale ženy neměly možnost číst o svých právech. Často nevědí, že mají právo dělit se s muži o všechno. Není snadné jim to sdělit. Mnoho žen teď podniká, to je jednoznačně nový trend.“ Ona sama ostatně není zdaleka jediná veřejně známá osoba, která se snaží o osvětu. Princ Al Waleed bin Talal, čtvrtý nejbohatší muž světa, velký zastánce modernizace, propagátor zrušení zákazu pro ženy řídit auto, najal jako pilota svého soukromého letadla saúdskou ženu.

Proč tolerujete nadace, přes které proudí podpora teroristům? Slibovali jste, že je budete zavírat. Nechceme je tolerovat, ale charity existují všude ve světě a není snadné je zavřít. Dobrovolné sbírky se nedají jen tak zastavit. Převody peněz jsme ale ztížili. Kdy budou moci ženy volit? To je jeden z principů, který pozorně posuzujeme. Chce to čas, abychom nevnesli do života v této zemi chaos. Proč tolerujete imámy, kteří kážou proti Izraeli a na podporu sebevražedných útoků? Mohu říci, že poslední dva tři roky počet kázání chválících teroristy klesá. Snažíme se to hlídat. Snažíme se je přesvědčovat, že žádný sebevražedný atentátník do ráje nepřijde. Působíme na imámy v tom smyslu, že zabíjení lidí je proti principům islámu. Otázky a odpovědi jsou výběrem z tiskové konference, kterou ministr Saleh poskytl v rámci konference o boji proti terorismu.

TÉMA

9

/ 15 FOTO AUTOR

RESPEKT /

Doma u Faisala Aldamera: „Vybraly si samy a německy se naučí.“

zákaz volně chodit do královského paláce. Saúdský vládce se sice stále drží tradice a pořádá pravidelné audience svých „poddaných“, strach o bezpečí ale všechno mění. Někdy ovšem paradoxně k větší otevřenosti. Zatímco ještě loni saúdskoarabská ambasáda v Praze odmítala vydat jediné vízum pro novináře, začátkem února tak učinila bez problémů a do Rijádu odjelo šest českých žurnalistů. Nesmí sice fotografovat na ulicích, mají přiděleného průvodce-hlídače a po opuštění hlavního města jsou policií vyzýváni k rychlému návratu, jinak se ale mohou volně pohybovat po městě a scházet se, s kým chtějí. „Když si zdejší moc uvědomila, že i ona je terčem teroristických útoků, snaží se přijít na to, proč tomu tak je, a něco dělat. Opravdu jim nelze upřít snahu,“ říká jeden z diplomatů usazených v Rijádu. Vládnoucí moc si i díky pudu sebezáchovy uvědomila, že netolerance vůči křesťanům a Židům, dlouhá léta jeden z pilířů wahhábismu, už není cesta k upevňování saúdskoarabského státu, ale vlastně naopak: hraje do noty teroristům, kteří díky nenávisti, zhusta šířené oficiálními učebnicemi nebo imámy v mešitách, získávají nové stoupence. Byť to jde pomalu a těžko, vláda se začíná snažit trochu pozměnit učebnice, dohled nad školami nebo radikálními mešitami. Snahou snížit počet potenciálních rekrutů pro te-

roristy je třeba i program tzv. saúdizace pracovního procesu. Dostatek zahraničních pracovníků a vysoké příjmy rodičů totiž mladé lidi (přesnější čísla nejsou k dispozici) nenutí přijímat práci, v níž mají pocit podřadnosti. Zůstávají raději doma a volný čas tráví v mešitách a náboženských spolcích, často se silně protizápadním laděním. Vláda investuje do škol a rekvalifikačních kurzů a snaží se tyto mladé lidi dostat do práce. K boji proti teroristům vláda využívá i média a boom informačních technologií. Po výbuších zosnovaných al-Káidou připravilo ministerstvo informací ve spolupráci se státní televizí pořad, v němž ukazovali sirotky po zabitých Saúdských Arabech s komentářem, že tohle nemohli udělat skuteční muslimové. Úředníci ministerstva informací také posílají maily mladým lidem, které mají vytipované jako potenciální radikály, a přesvědčují je o špatnosti teroristů. V rámci jednoho ze seriálů státní televize se například objevila směšná postava mladého teroristy. Tvůrci seriálu pak čelili výhrůžkám, nic se jim ale zatím nestalo. Postup proti radikálním imámům přes média se ukázal i na jiném příkladě. Nedávno jeden z vlivných duchovních vyzýval věřící, aby jeli do Iráku bojovat proti Američanům. Zanedlouho volal duchovnímu jeho syn, pobývající zrovna v USA, že se rozhodl vyslyšet otce a odejít do

Iráku také. Otec začal syna přesvědčovat, aby to nedělal. Vtip byl ale v tom, že syn chtěl otcovo zanícení pouze vyzkoušet a o všem pak pověděl novinářům. Ti o případu napsali a duchovní měl ostudu: cizí posílal na smrt, synovi v tom chtěl ale zabránit. Saúdská Arábie ale má velmi špatnou pověst země nebezpečné pro cizince. Podepisují se na tom příklady jako ten z loňského léta. Zpravodajové BBC se po příjezdu do jedné z nebezpečných čtvrtí Rijádu dostali do palby mužů z kolemjedoucího auta. Za přihlížení kolemjdoucích zůstal kameraman ležet na zemi mrtvý a reportér těžce zraněný. Přitom se pohybovali s řidičem a tlumočníkem dodanými ministerstvem informací. Případ se nevyšetřil, viníci nejsou známi. Případ se nesnažili rozmotat ani saúdští novináři, takový styl novinářské práce v této zemi není zvykem. I západní znalci saúdských poměrů proto říkají, že pro člověka zvenčí je značně obtížné proniknout do toho, co stát skutečně proti radikálům podniká. Jisté je jen to, že něco se děje.

Muhammad nemá strach V polovině prosince proběhla v Rijádu protirežimní demonstrace svolaná exilovým Hnutím za reformu islámu v Arábii. Tresty za takovou účast byly tvrdé – patnáct účastníků včetně

jedné ženy bylo odsouzeno ke stu až dvě stě padesáti ranám bičem. Právě podobné události jako by vracely řeči o nadějné cestě k modernizaci do bodu nula. Pokud ale mají optimisté pravdu, může i toto být jen poslední záchvěv starých časů. Možná typičtější obrázek nabízejí strážci Mohamedova odkazu každému, kdo navštíví jejich šúru, neboli panovníkův poradní sbor. Král Fahd jej ustavil v roce 1992 a nevybavil žádnými výkonnými pravomocemi. Jeho členové, z velké většiny akademicky vzdělaní lidé, se prostě scházejí a debatují. Teď jich je devadesát a v příštím roce se čeká rozšíření na sto dvacet. A pak možná přeměna v opravdový volený parlament, říkají optimisté. Každopádně Saúdové jako by už chtěli být připraveni: v sídle šúry je už dnes připravený plně vybavený, nyní ale prázdný jednací sál pro 466 poslanců. Jedním z nich by mohl být třeba Muhammad Bakr. Na Západě vzdělaný ekonom a pozdější privatizátor jednoho ze saúdských přístavů se stal členem šúry před čtyřmi lety a profiluje se tam jako modernista. „Nemám o to strach,“ komentuje s úsměvem téma saúdsko-západního spojenectví. „Máme dnes ekonomickou sílu a potřebujeme klidné trhy pro naše zboží. Naši lidé chtějí klid, vzdělání a lepší život.“ M A R E K Š V E H L A , Rijád

inzerce

16 /

ROZHOVOR

28. 2.–6. 3. 2005

Nestat se užitečným idiotem S Jiřím Pehe o Grossovi a o tom, co bude po něm Jak čtete dění kolem Stanislava Grosse? To dění vnímám v několika rovinách – co znamená v politice a jak se vyjevuje skrze média. Jako analytik se ptám také po širších souvislostech. Nejprve o politice. Ať už motivy zveřejnění informací byly jakékoli, existuje dle mého soudu už dnes dostatek důkazního materiálu, na jehož základě by měl předseda vlády jednoznačně odstoupit. Není možné, aby zemi vedl člověk, na kterého se nabalilo tolik věcí, které jsou jasně neslučitelné s výkonem jeho funkce. A druhá rovina? Když se rozpoutá takový skandál – nepátrám po tom, zda to byla náhoda, nebo ne –, začne k sobě přitahovat spoustu jiných zájmů. Ty je nutno rozšifrovat, aby se člověk nestal užitečným idiotem, aby se nenechal využívat lidmi v pozadí, kteří začnou kauzu nějakým způsobem režírovat, a třeba i se zpožděním naskakují do rozjetého vlaku. Tam vidím určité problémy.

pil politicky, ale na jeho schůzce s Topolánkem se tajně objevil i prezident. Vzpomínám na časy Václava Havla, kdy stačila zmínka o tom, že si s někým telefonoval, a už se mluvilo o politických piklech. Klausova přítomnost na schůzce prošla bez povšimnutí médií. Dále: mám pocit, že v příliš mnoha odhaleních figuruje PPF, zájemce o privatizaci Telecomu. Je nutno se pídit po tom, jestli informace nepřicházejí od případných konkurentů PPF. Myslíte, že média také hrají vlastní hru? I média samozřejmě mají své zájmy. Než přišel Respekt se svým odhalením, vypadalo to, že MF Dnes už v případě Grossova bytu mlátí prázdnou slámu, a kauza se udržovala, protože se dobře prodávala. I to je ale legitimní právo médií, žádná kampaň. Ani fakt, že mediální organizace mají různou politickou orientaci, nezakládá právo mluvit o cílené kampani. MF Dnes možná mlátila prázdnou slámu i ze zoufalství,

Konce a začátky Jaký je ideální konec Grossovy aféry? Takové konce jsou možné dva. Za prvé: Premiér rezignuje s tím, že uzná, že pochybil a jako takový nemá právo dál v politice fungovat. Toho se nedočkáme – už by to dávno udělal. Za druhé: Orgány činné v trestním řízení se případu ujmou a zjistí, co se stalo. Celé by to vyústilo v řešení, jež by se vypořádalo bez ohledu na to, že jde o předsedu vlády. To by mělo velmi pozitivní dopad na naši politickou kulturu, na schopnost trestat provinilce a podobně. Obávám se ale, že aféra, jako skoro všechny u nás, vyšumí. Může se nakonec i stát, že Gross nebude premiérem, nebo nebude zvolen do čela ČSSD, ale neodstoupí sám a nepřizná vinu. Morální katarze se v takovém případě nedostaví, protože jeho osobní zavinění se zahraje do autu. Přinese blížící se sjezd ČSSD něco zásadního?

zůstal. I Škromach by v čele strany vyvolal alespoň nějakou katarzi. Ale já nejsem tak pesimistický. Myslím, že by bylo předsudkem tvrdit, že se v ČSSD nenajdou politici, kteří by mohli Grosse dobře nahradit. Mohla by pokračovat koaliční vláda, když Gross odejde? Kdyby padla vláda, ČSSD by pravděpodobně ze vzdoru navrhla znovu Grosse. Krize se tak může táhnout ještě mnoho měsíců, pokud sociální demokraté nějak neprozřou. K tomu by mohla pomoci nějaká nová fakta a podezření týkající se Grosse. Dokážu si představit, že kdyby se do čela vlády postavil Zaorálek nebo Sobotka, mohla by se koalice dát znovu dohromady. A co lidovci? Mohou ještě z tlaku na Grosse couvnout? Jsou momentálně zahnáni do kouta. Jediná úniková cesta, která jim umožní ustoupit, aniž by ztratili tvář, je tvrdit, že dělají něco státotvorného, o co je žádá prezident, nebo co se podařilo vygenerovat v jed-

Můžete být konkrétnější? Tak za prvé je v zájmu opozice, aby padla vláda, která je pro širší integraci do Evropy, je v zájmu euroskeptických sil, aby přijímání evropské ústavy měly ve vlastní režii. To je veliký tlak. Další problém leží v tom, že dopad informací z médií je oslabován samotnými mravokárci, kteří vedou politický útok. Jsou to politici, kteří jsou také podezřelí z machinací, jen se to nepodařilo prokázat, byli možná chytřejší než premiér, dokázali si možná pořídit včasné alibi. Je alarmující, že je to v českém prostředí tak jednoduché. Zřejmě mluvíte o Miroslavu Kalouskovi. Není ale faktem, že bez něho by všechno usnulo? Jsem vděčný Respektu. Do doby, než začal rozkrývat počínání manželky premiéra, byla celá věc na vodě: určité informace byly už delší dobu známy, šlo však o tvrzení proti tvrzení a Gross byl nesestřelitelný. Po odhaleních Respektu pan Kalousek jako jediný z politiků případ zvedl a šel do čelního střetu. Za to mu patří dík. Je ovšem neštěstí pro politiku a morální prostředí v naší zemi, že to byl člověk, který sám má co vysvětlovat. To oslabuje věrohodnost útoku. Každý se zeptá, co za tím je? Kdesi jste napsal, že některá média dosud Grosse nekriticky vynášela do nebe, ale teď si do něj chtějí za každou cenu kopnout. Která to jsou? Chtěl jsem říci jen následující: tímto způsobem se u nás občas projevuje psychologický důsledek faktu, že některé politiky vlastně stvoří média. Gross by se nikdy nemohl stát nejpopulárnějším politikem bez jejich přispění. Média nebyla dostatečně kritická a neptala se, proč je tak enormně populární politik, který má sice mladistvý vzhled a uhlazeně odpovídá, ale je prázdný a nic nereprezentuje. Gross byl v médiích dost kritizován, ale na veřejnost to nemělo vliv. Médiím se dá vyčíst fakt, že třebaže kolem premiéra existovala už dřív různá podezření, nechala to být. Když se teď objevila špína (Přibyl, Mlýn, Barková), cítí mnoho novinářů potřebu kopnout do toho kotníku silněji. Jinak ovšem novináři dělají už od začátku dobrou práci. V určité chvíli se ovšem na každou kauzu, i kdyby se rozjela z těch nejčistších úmyslů, začne nabalovat řada dalších zájmů – politických, ekonomických. Pak musí být novináři nesmírně opatrní, aby se nestali užitečnými idioty. A taky aby dokázali rozlišit, kdo se do role mravokárce jen staví. A stali se v tomto případě novináři užitečnými idioty? Znepokojily mě dva momenty. Jsem vděčný Kalouskovi, že se kauzy cho-

FOTO GÜNTER BARTOŠ

Nebýt idiotem

J I Ř Í P E H E (49) vystudoval práva v Praze na Karlově univerzitě. V roce 1981 emigroval, ve Spojených státech

absolvoval obor mezinárodní vztahy na Columbia University v New Yorku. V letech 1985–88 byl ředitelem pro východoevropská studia v nevládní organizaci Freedom House. Jako šéfanalytik později pracoval v Rádiu Svobodná Evropa a Open Media Research Institute. V letech 1997–99 pracoval jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky. Dnes je ředitelem pražské pobočky New York University, kde rovněž přednáší.

že Grossovi jeho výmluvy mohou projít. V kauze s Barkovou už ale udělala média vše. Na řadě je policie. I tady vidím prostor pro práci médií: mohou chodit za státními zástupci, policisty, a klást jim otázky třeba na téma, proč tu kauzu nezvedají. To dělají denně například po aférách jako byl Bamberg, černé konto ODS, gripeny, dálnice, ale nic se neděje. Problémem naší země je, že občanská veřejnost nevytváří dostatečně silný tlak na politiky a orgány činné v trestním řízení. Většina říká, že by měl Gross odstoupit, ale je to vlažné – před Úřadem vlády manifestovalo 100 lidí. Lidé by chtěli, aby tyto věci za ně udělali „ti nahoře“, mezi něž do určité míry řadí i novináře. Pokud se však nevytvoří dostatečný tlak, kauzy velmi často zemřou. Souvisí to s relativizací morálních norem, která má svůj původ v normalizaci, ale také v době, kdy se u nás utvářely vztahy ve společnosti po pádu komunismu. Prošla tu téměř bez povšimnutí řada skandálů, kauz, pádů bank, vytunelovaných fondů… Přesvědčení, že si to ti nahoře vždycky zařídí a my s tím nemůžeme nic dělat, vytvořilo hodnotové prostředí, které není nakloněno tomu, aby kauzy byly dotaženy do konce.

Myslím, že Gross v této chvíli hraje jen o to, aby se mu podařilo zmanažerovat přechod ČSSD k vůdci, který by ho ochraňoval nebo alespoň vedl stranu určitým směrem. V tom smyslu jsou nějaké změny už nastartovány. Nemyslím, že by na sněmu ČSSD mohlo dojít k převratu. Pokud se ovšem neobjeví nějaká nová zdrcující obvinění. V opačném případě bude Gross potvrzen ve funkci předsedy a dostane prostor pro to, aby se aktivně účastnil výměny stráží. Může být jeho nástupcem Bohuslav Sobotka? To si netroufám odhadovat. Ale i v ČSSD začíná podprahový boj: nedávné informace, že ministr financí nebyl dostatečně loajální, jsou zcela evidentně namířeny proti možnosti, že by mohl nahradit Grosse. Pokud by se stal předsedou Škromach, představovalo by to pro ČSSD naprostou katastrofu. Po takovém starém typu sociáldemokratismu je poměrně malá poptávka a takovou volbou by se strana vzdala části voličstva. Lidé kolem Grosse si ale myslí, že s jeho odchodem končí modernizace strany, vládní reformy, euroústava… I kdyby bylo vše, co říkáte, pravda, tak už to neplatí, protože politický program potřebuje důvěryhodnost, a tu Gross ztratil. Proto je jeho odchod na každý pád lepší řešení, než kdyby

náních politických stran. Otázka zní, zdali krize není už příliš daleko. Co se teď odehrává v ODS? ODS to má složité: tvrdí, že by si přála předčasné volby, zároveň však ví, že z této kauzy asi nevzejdou. Není ale vyloučeno, že si předčasné volby ve skutečnosti nepřeje, kdyby se totiž ujala vlády, byla by zcela odpovědná za postoj k evropské ústavě, dostala by se do těžké situace na evropské půdě a nesla by velkou historickou odpovědnost. Co podle vás může přinést vláda ODS? Velmi se obávám vlády, v níž by fungovala jen jedna strana nebo by v ní měla dominantní postavení. Tento druh silového vládnutí vyžaduje druh politické kultury, který u nás neexistuje. V Anglii se toho obávat nemusejí, vědí, že strany situace nezneužijí, existují tam nezávislé soudy, občanská společnost, demokracie je pevná v kramflecích. To u nás není a každé takové straně hrozí pokušení, že moc zneužije, že bude dělat věci prospěšné pro ni a ne pro zemi. Pokud jde o ODS, nebude to mít lehké. Pokud ve vedení budou lidé jako Tlustý, může být strana brzy v podobné situaci jako ČSSD a stane pod nepříjemnou palbou médií. Bylo by v jejím zájmu mít v příští vládě lidi, kteří nebudou napadnutelní tímto způsobem.

Nedávno jste vyvolal polemiky, když jste přirovnal ODS ke KSČM. Jsou na tom opravdu tak špatně? Tyto strany jsou podobné ve stylu myšlení stranických funkcionářů. Myslím tím tu neochotu debatovat, neumět se dívat kolem sebe. Příznivci ale můžou mluvit o zásadovosti. Problémem ODS je, že se jeho vedení chová eurofobně a že často nevíme, proč se staví proti určitým věcem tak, jak se staví – jako by si dalo zvláštní ne zcela jasnou agendu. Je jistě povinností pravicové strany odmítnout zákony, které by šly proti jejímu programu, a prosazovat reformy zdravotnictví, školství apod. Tam ODS nic nevyčítám. Jindy však (pokud jde o evropskou integraci, národní zájmy apod.) zaujímá postoje vycházející z velmi nejasných premis. V tom je podobná komunistům. Pokud by se ale dokázala zbavit černobílého rigidního myšlení, otevřela se a nabídla lidštější tvář, byla by přijatelnější pro tu část politického středu, která nemá koho volit. Možná by vedení ODS bylo vstřícnější k EU, kdyby nevědělo, že Klaus je v tomto bodě zaseknutý a že otevřeným konfliktem s ním by strana přišla o část voličů. Takže tu mohou hrát roli i taktické úvahy. Vidíte tu prostor pro změnu? Nejsem úplně pesimistický. Musím uznat, že ODS je naše nejdynamičtější strana. Tím, že uspěla na regionální úrovni, vychovala nové politické talenty. Ti lidé mají budoucnost. Budou časem vyvíjet stále větší tlak na politické ústředí, začnou si říkat o vliv a moc a do centrální politiky si přinesou to, co se naučili na regionální úrovni: pragmatismus, snahu jít za věcí v tom konkrétním smyslu, dělat věci pro lidi, být méně ideologický. Ten proces už začal, ne však v takové míře, aby tato vrstva mohla začít ovlivňovat centrální politiku. Je to však proces nezastavitelný. Hejtman, který je v čele kraje, kde zvítězila ODS, má přece legitimní nárok na to, aby byl brán vážně na celostátní úrovni, aby nebyl v rozletu omezován lidmi, jejichž jediná zásluha je, že stáli dost dlouhou dobu za Klausem. Jak by se mohla ODS ve vládě s lidovci vyrovnat s odlišnými názory na evropskou integraci? Ve chvíli, kdy má odpovědnost za zahraniční politiku a osud státu, musí i strana, která vystupuje tak euroskepticky jako ODS, být státotvornější. Důležité je, že pokud ODS vytvoří vládu, ať už koaliční nebo jednobarevnou, dostane se do konfliktu s Klausem. Bude totiž muset dělat reálnou praktickou politiku, a ta, ať chceme nebo ne, musí být zakotvena v procesu integrace a jakékoli sklouznutí na okraj by se zemi vymstilo.

Nebezpečí Jste pro zákaz KSČM? Přiznám se, že mě rozčilují argumenty těch mudrců, kteří píší články o tom, že je zákaz k ničemu, protože strana se pouze přejmenuje a nic se nezmění. Pokud jsme se dohodli v podobě zákona z roku 1993, že komunismus je zločinný, neměli bychom z morálních důvodů dovolit existenci strany, která má ve svém názvu slovo komunistický. Praktické kalkuly jsou pro mě druhotné. Souhlasím spíše s lidmi, kteří říkají že mnoho lidí starší generace volí komunisty z nostalgie a ten název hraje velkou roli z těchto důvodů. A jak je tedy zrušit? Chce to politické rozhodnutí. Jenže některým politikům v demokratických stranách v podstatě existence komunistické strany vyhovuje. Dá se využívat k mobilizačním kampaním, dá se za ně schovávat při schvalování zákonů apod. Teď hrozí reálné nebezpečí, že ČSSD začne s komunisty otevřeně spolupracovat. E R I K TA B E R Y

RESPEKT / 9

INZERCE

/ 17

18 /

CIVILIZACE

28. 2.–6. 3. 2005

Zpomalovače myšlení FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Toxické znečištění prostředí ovlivňuje lidské IQ

WHO varuje: Pozor na BRF, PBC, PBDE a DE, milé děti.

Člověkem vyrobené chemikálie jako polychlorované bifenyly (PCB) nebo bromované zpomalovače hoření (BFR) mohou poškozovat inteligenci, ohrožují schopnost dětí chápat svět a narušují i jejich pohybové dovednosti. K tomuto varovnému závěru dospěla souhrnná studie zveřejněná v Británii. Hrozba poškození inteligence budoucích generací je alarmující, a řada zemí proto postupně přistupuje k zákazu některých bromovaných zpomalovačů hoření. Možná i proto, že ekonomické studie prokazují souvislosti mezi inteligencí a celoživotním příjmem, ba dokonce i mezi bohatstvím země a zdravým vývojem a celkovou inteligencí jejího obyvatelstva.

Začalo to u Michiganu Vliv na vývoj mozku člověka začal být u PCB odkrýván asi před 20 lety v okolí jezera Michigan. Ukázalo se, že bifenyly narušily vývoj mozku dětí, jejichž matky jedly ryby z blízkého jezera. Vyšetření čtyřletých dětí pak prokázala horší krátkodobou verbální paměť a schopnost učit se. Testování v 11 letech zase ukázalo, že děti více vystavené PCB měly třikrát častěji nižší IQ a dvakrát častě-

ji zaostávaly ve schopnosti porozumět čtenému textu. V roce 2002 pak Světová zdravotnická organizace (WHO) konstatovala, že „prenatální expozice endokrinním disruptorům, např. PCB, může mít negativní vliv na vývoj nervového systému a na chování“ a že „v souvislosti s neonatální expozicí PCB byla nalezena zpoždění v kognitivním vývoji“. Studie koordinovaná WHO také prokázala v řadě průmyslově vyspělých zemí stejné hladiny PCB, jaké způsobují prokazatelně negativní vliv, nebo i vyšší. Mnohé testované evropské ženy měly v krvi koncentrace bifenylů nelišící se od žen, jejichž děti byly postiženy negativními účinky PCB. Kromě Faerských ostrovů a Slovenska patřilo i Česko mezi země, kde byly nalezeny nejvyšší koncentrace PCB. Výroba PCB byla již zakázána a tzv. Stockholmská úmluva zavazuje signatářské země (včetně Česka) k jejich bezpečné likvidaci, ale výroba jiných rizikových chemikálií neustále roste. Jedná se o bromované sloučeniny, které se PCB podobají strukturou i mnohými vlastnostmi. Toxikologové vyjadřují vážnou obavu, že BFR mohou působit společně s PCB a jejich nepříznivé účinky jsou s to se sčítat.

BFR jsou rozmanitou skupinou látek používaných např. v nábytkářství, elektronice, textilním a plastikářském průmyslu. Patří mezi ně i polybromované difenylétery (PBDE), u kterých vědci prokázali vliv na hladinu hormonů štítné žlázy v krvi, ale i ovlivnění vývoje mozku, zhoršení schopnosti učit se i negativní behaviorální účinky. Řada studií na hlodavcích prokázala, že difenylétery (DE) mohou zasahovat do působení hormonů štítné žlázy. Obavy z možného ohrožení zdraví lidí vzrostly po zjištění, že bromované zpomalovače hoření se obtížně rozkládají a hromadí se v lidském těle.

Švédské výzkumy prokázaly téměř šedesátinásobný vzrůst koncentrace PBDE v mateřském mléce (z 0,07 na 4,0 ng/g tuku) v letech 1972–97. Množství těchto nebezpečných látek v těle se zhruba každých 5 let zdvojnásobovalo. V mateřském mléce britských žen studie Lancaster University prokázala ještě vyšší hladiny BFR (1–69 ng/g tuku). Za významný zdroj vystavení člověka vůči BFR je považován příjem potravou, ale i kontaminovaný prach. Překvapivě vysoké koncentrace bromovaných zpomalovačů hoření byly totiž nalezeny i v prachu z evropských domácností. Celosvětová výroba i úniky BFR do přírody rostou navzdory těmto zjištěním a přesto, že za ně existují bezpečnější náhrady, které už začala využívat řada firem. Např. monitory Hewlett-Packard již obsahují zpomalovače na bázi fosforu a BFR vyloučila ze svého nábytku IKEA. Elektrolux vyloučil BRF z plastů svých výrobků spolu s kadmiem, olovem a rtutí. Také řada vlád se rozhodla některé bromované zpomalovače postupně zakázat.

Chemie útočí Americká národní akademie věd přisuzuje 3 % všech neurobehaviorálních poruch přímým účinkům toxických látek z životního prostředí. U dalších 25 % případů považuje za příčinu interakci mezi znečišťující látkou a geneticky podmíněnou vnímavostí. USA odhadují na 9,2 mld dolarů jen roční náklady spojené s mentální retardací a autismem zapříčiněnými chemikáliemi z prostředí. Británie je odhaduje na miliardu liber ročně. Tyto kalkulace však neberou v potaz případy snížení IQ jen o několik

bodů vlivem chemických látek. Přitom američtí experti tvrdí, že snížení IQ o 1 % vede ke snížení průměrného celoživotní přijmu o 2,4 %. Prokázána byla i korelace mezi zdravým vývojem a celkovou inteligencí obyvatelstva a bohatstvím země. Zřejmě i mnohé výše uvedené skutečnosti přiměly Evropskou unii k návrhu reformy chemické politiky (REACH), která má během 11 let prověřit účinky asi 30 tisíc chemikálií. Ačkoli to laikovi nejspíš zní neuvěřitelně, drtivá většina ze 70 tisíc obchodovaných chemikálií nikdy nebyla adekvátně toxikologicky posouzena. Z 2500 chemických látek vyráběných nebo dovážených do EU ve velkých objemech nemá 70 % dostupné údaje o vývojové toxicitě nebo teratogenitě. V USA nemá potřebné informace o vývojové toxicitě 78 % látek produkovaných v objemu nad 10 000 tun ročně. EU proto navrhuje zřízení speciální agentury, která by prováděla registraci chemických látek na základě prověření jejich účinků. Organizace lékařů, ekologů a spotřebitelů žádají, aby na trh byly vpuštěny jen látky bezpečné pro přírodu i zdraví. Pro nebezpečné chemikálie, které zatím neumíme nahradit, navrhují vydávání jen časově omezené autorizace pro speciální použití. Armáda lobbistů chemického průmyslu se naopak snaží přesvědčit Evropskou komisi a Evropský parlament o výhodnosti zisků z výroby nebezpečných látek. Definitivní rozhodnutí o nové chemické politice EU se očekává během roku 2006. M I R O S L AV Š U T A Autor je členem Mezirezortní komise pro chemickou bezpečnost.

Varovné lekce Neurotoxické účinky běžně užívaných látek už v minulosti lékaři podrobně zdokumentovali například i u olova či rtuti. Organická sloučenina olova (tetraethylolovo) se přidávala do automobilových benzinů jako antidetonační přísada pro zvýšení jejich oktanového čísla a výsledkem byla masivní kontaminace prostředí. U několika generací dětí došlo k poškození schopnosti číst a učit se, ke zhoršení koordinace jemných pohybů a k poklesu IQ. Právě ohrožení schopností budoucích generací vedlo k rozhodnutí o zavedení tzv. bezolovnatých benzinů. Škody vzniklé užíváním

olova v autobenzinech jsou celosvětově odhadovány na desítky miliard dolarů. Mezi příčiny kontaminace prostředí rtutí patří spalování uhlí a výroba chloru amalgámovou elektrolýzou. V bývalém Československu chemičky v Neratovicích, Novákách a Ústí n. L. zamořily prostředí stovkami tun rtuti. Hygienická studie u dětí z okolí novácké chemičky prokázala významné zhoršení pozornosti a paměti dětí, zvýšení třesu rukou a menší přesnost jemných pohybů. Přesto výrobci chloru odmítají náhradu nebezpečné technologie a plánují používat stovky tun rtuti až do roku 2015.

KALEIDOSKOP

Skrytá hmota ve vesmíru, nejstarší Indonésan a odvrácená strana vědy Při poznávání našeho světa již dlouho nezaznělo Archimédovo zvolání „heuréka“ – objevil jsem, našel jsem. Dnes se spíše staví na ramenech Titánů a naše znalosti se posouvají vpřed jen po krůčcích. Čas od času se přece jen dá heuréka zvolat. Zřejmě tak zvolali britští badatelé, když radioteleskopem objevili v galaxiích Panny (Virgo) novou galaxii, která je tvořena tak zvanou skrytou hmotou (dark matter). Prokázat existenci něčeho, co je neviditelné a co nepohlcuje světlo, zejména ve vzdáleném vesmíru, je přece jen husarský kousek. Existence takové galaxie byla předpovězena v roce 2001 a objev konkrétní galaxie VIRGOHI21 byl, po řadě ověřujících pozorování, oznámen minulý týden. O mysteriózní skryté hmotě se mnohokrát spekulovalo, přesto byla její existence pokládána za jistotu. V 90. letech byla například pozorována Hubbleovým teleskopem. Je svazujícím materiálem galaxií, které jsou tvořeny převážně lehkým vodíkem. Charakter skryté hmoty ani složení nejsou známé. Skrytá hmota je tmelícím a obalovým materiálem galaxií. Ty by byly bez „skryté hmoty“ nestabilní a prav-

děpodobně by se vůbec neudržely pohromadě. Skrytá hmota (a skryté energie) hrály důležitou roli i v počátcích vesmíru. Předpokládá se, že tato hmota je roztroušena v celém vesmíru, někteří badatelé tvrdí, že 90 i více procent vesmíru je tvořeno právě skrytou hmotou. Ta je koncentrována zejména v rychle rotujících objektech. Objev galaxie tvořené skrytou hmotou, byť provázen zvoláním heuréka, přispívá krůčkem k poznání světa kolem nás, ač povaha této hmoty zůstává nadále záhadou. ••• Jiným „heuréka“ objevem je existence nejmenšího z rodu hominidů Homo floriensis. Pozůstatky (čelist a loketní kost) byly objeveny v Indonésii na ostrově Flores v jeskyni Liang Bua skupinou australských a indonéských badatelů. Výška tohoto člověka byla přibližně jeden metr, což je nejmenší ze všech hominidů. Studie prokázala, že se nejednalo o malého člověka typu současných pygmejů, ani o člověka s poruchou růstu. Zatímco počátky rodu Homo sahají do tři a půl, možná i čtyři miliony let vzdálené minulosti, H. floriensis žil

pouze před 18 000 lety. Na severní polokouli v té době končila poslední ledová doba. Mezi badateli vyvolal objev velké překvapení a přirozeně i okamžitou velkou diskusi. Nebyl to první z důkazů osídlení indonéských ostrovů. V roce 1998 tu byly objeveny primitivní kamenné nástroje patřící hominidům (pravděpodobně Homo erectus), kteří tu žili před 800 tisíci lety. S objevem H. floriensis – podle pánve to byla žena – se vynořilo mnoho otázek týkajících se způsobu příchodu lidí na ostrovy (na vorech?). Co je velmi podstatné, je mladost existence tohoto druhu, který patří k Homo erectus – tedy k člověku vzpřímenému, jenž se pohyboval po dvou. Podstatné je, že čtyři lidské druhy žily současně – Homo sapiens, Homo neanderthalensis, Homo erectus a Homo floriensis. Soudí se, že H. sapiens a H. neanderthalensis se „setkali“, a že H. sapiens schopný komunikace byl právě pro tuto schopnost předurčen k přežití. O H. floriensis se také soudí, že byl schopen komunikace, a to na základě kosterních zbytků malých slonů, které by jedinec nebyl schopen do jeskyně dopravit.

••• Má-li se něco špatného stát, pak se to stane, říká jeden z Murphyho zákonů. Na všechny možné aspekty neveselé budoucnosti upozorňuje významný britský astronom Martin Rees v knížce Naše poslední hodina s podtitulem Přežije lidstvo svůj úspěch? Rees poskytuje obraz toho, kam dospěla současná věda: biotechnologie, nanotechnologie, kosmický výzkum, a na pozadí dosaženého pokroku kreslí budoucnost. Na základě válečně vrtkavého období z éry studené války a současné lability v důsledku ideologicky zbarveného terorismu ilustruje a prognózuje temné stránky dosaženého pokroku. Schopnost prof. Reese vidět vědecký pokrok z druhé, t. j. pesimistické strany, je jen zdánlivě kontraproduktivní. Vyslovená varování jdou za hranice vědy: uvědomujeme si vůbec, že internet výběrem vlastních témat nabízí žití ve světě, který je přizpůsoben individuálnímu vkusu, že je možné vyrobit „naprosto spolehlivé“ patogeny nebo biožravé replikanty? Čtenáři Reesova textu se někdy zdá, že by bylo lepší nevědět. Srážka s asteroidem? Totální zničení biosféry? Klimatické změny? Hrozby terorismu v ja-

derných zařízeních nebo i skutečnosti, že dva kusy obohaceného uranu velké jako pomeranče stačí k jadernému výbuchu. Rees zdůrazňuje odpovědnost vědců za informaci o „nebezpečných“ implikacích jejich práce. V tom je snad jediná krátkozrakost Reesova textu. Nejsou všichni stejnými idealisty jako Rees sám. Co třeba Edward Teller, otec americké vodíkové bomby, ve Spojených státech? Tomu nikdy nevadilo, že pracuje pro průmysl zabíjení? Většina „dělníků vědy“, ale i prozíravých myslitelů nemyslí na stinné stránky své práce, nejen proto, aby nepřišli o chléb, ale i proto, že věří v rozumové schopnosti. Říká se, že pesimismus je výsadou intelektuální elity. Rees je typickým reprezentantem takové elity. Kniha se bude líbit postmodernistům, kteří nemají k vědě příliš přátelský vztah. Bude pro ně selekcí pesimistických scénářů a dalším argumentem, proč vědu, byť je to prostředek lidského pokroku, odmítat. To jistě Rees neměl na mysli, protože se snaží vysvětlit, že vědomostí lze využít ku prospěchu lidí. PETR JAKEŠ Autor je geolog.

RESPEKT / 9

CIVILIZACE

/ 19

Duch a místo jednadvacátého století O architektuře a urbanistice, které vytvářejí náladu s čepicí s popiskou: „Každý svetr zajistí asi tři stupně Celsia.“ Rozkošná kresbička slimáka pachtícího se po zdi a pod ním návod, jak si postavit zeď tak, aby vám po ní tihle tvorové nelezli, si jistě také vyslouží úšklebek nejednoho odborně vzdělaného čtenáře. Pro ty, kdo občas uvíznou v tematicky velmi zeširoka pojatém textu, jsou však dětsky stylizované náčrtky, kresby a plánky vítanými odpočívadly v nejrůznějších nástrahách dynamické izolace, magnetických polí a šetrných chladicích systémů.

Udělej si genia loci

Anglický architekt Christopher Day, průkopník delikátního umění vytváření míst, nabízí pohled do nitra věcí, nutný k pochopení staveb a celého přediva našich životů.

Všechno souvisí se vším Často v duchu zavadíte o panelová sídliště, v nichž žije téměř třetina českého obyvatelstva, a říkáte si, co proboha s tím? Pak na okraji města zděšeně bloudíte zcela novou vilovou čtvrtí ve stylu „Šmoulov“ a znova si říkáte, a s tímhle co? Taky můžete vyrazit na venkov a shlédnout nový typ rekreačního využití krajiny – tzv. „holandskou vesničku“, připomínající o něco luxusnější pionýrský tábor, a mimoděk vás napadne: A sem pak někdo milosrdně hodí bombu? Laik, který si nelistuje odbornými architektonickými časopisy, ale je vnímavý ke svému okolí a marně hledá odpovědi na Šmoulo-

vy a nemocné paneláky, může najít náplast na své znepokojení v knize anglického architekta Christophera Daye Duch a místo. Architekt, který se proslavil nejen ekologickými stavbami v Británii, ale také přestavbami a uzdravováním ruských panelových sídlišť či navrhováním kostelů a škol, nám na téměř třech stech stranách v pomalém a srozumitelném rytmu ukazuje spoustu malých i velkých triků, jak si uvědomit, že všechno bolestně souvisí se vším. Tento holistický přístup začíná už v první kapitole nazvané Otázky pro jednadvacáté století, stupňuje se pak v části pojmenované Elementy života, aby vygradoval v Novém začátku. Český čtenář, odkojený socialistickým vzděláním dodnes zhusta ovládaným všudypřítomnými odborníky, bude jistě trochu kroutit hlavou nad zdánlivě prostoduchými nákresy, znázorňujícími například nahého člověka a vedle něj svetr

Projdeme-li kapitolou o elementech života a jejich základní funkci v našem světě, snadno pak pochopíme ústřední pojem knihy, kterým je nepochybně genius loci. Duch místa utvářejí nejen základní živly jako oheň, země, vzduch a voda, ale také nálada určitého místa. Většinou k duchu místa přistupujeme jako k dané věci, s níž se dá už jen těžko něco podniknout. Jenže architekt Day, který zpočátku jako každý mladý tvůrce toužil po projektech na „zelené louce“, dostával ironií osudu nejvíce zakázek na přestavby. Díky nim se dostal k nutnosti plně chápat začlenění stavby do okolí a celkového kontextu krajiny a toto pochopení pak poeticky i prakticky zprostředkovává svým čtenářům. Povzbudivá zpráva o tom, že genia loci zuboženého slumu či podzemního parkoviště můžeme sami měnit a „nemusíme čekat na vlády, úřady a profesionály“, je nejen uklidňující, ale především inspirativní. Snad nejpůsobivěji v teplém, hřejivém a možná místy ne zrovna koherentním proudu vyprávění

působí jednotlivé příklady z autorovy praxe. Mnohdy zdánlivě banální tvrzení, že budovy lze měnit vysazením popínavých rostlin a ptáky pobídnout k životu v naší blízkosti pěstováním trnitých keřů, někoho popudí svou prostoduchostí a někdo opravdu půjde a před dům si vysadí šípkový keř. S architekturou nového století více než kdy jindy souvisí styl, pojetí módy či design. V soutěžích mladých tvůrců vítězí originální a efektní návrhy, kontrasty tvarů a forem, které mají upoutat a strhnout na sebe pozornost. Vznikají tak stavby z moderních materiálů, často velmi náročné na spotřebu energie a vyčerpávající už jen svou přítomností. Mnoho z nich je navrhováno „až nestydatě na jedno použití“ a slouží jen pouhých deset či patnáct let. Oproti takovému přístupu k vytváření místa staví Day budovy, které nejsou navržené pro efekt, ale zohledňují místní materiály a dají se v průběhu času upravovat či měnit, aby mohly „zrát“ v čase a žít se svými obyvateli co nejdelší dobu.

Z cyklostezky do sprchy Projekty, na nichž se Day podílí, nejsou jen venkovské, jak by se mohlo ze zmínky o místních materiálech zdát. Spíše naopak, velký prostor v knize je věnován městům a možnosti růstu genia loci na znečištěných místech a v lokalitách bez šance. Když např. autor působil jako konzultant při obnově industriálního a rozpadajícího se města v Rusku, postupoval tak, že nejdříve navrhl obnovit místní pekárnu, „magnet“ městského centra a pak malý hotel, protože případní turisté podpoří sebeúctu místních obyvatel. Nákupní

zónu v rušném městě v Kalifornii postupně budoval tak, aby nejprve na vybraném místě fungovaly trhové stánky, a teprve až se místo naplnilo činností, s níž se lidé sžili, vyrostly na místě obchody. Některé problémy, pro něž autor v knize nabízí řešení, se však mohou českému čtenáři právem zdát poněkud marťanské. Např. zjištění, že k podpoře cyklistiky nestačí jen dobře sjízdné a bezpečné stezky. Cyklisté se přece také po příchodu do práce potřebují osprchovat. Vizionář Day tedy navrhuje na toaletu pro vozíčkáře namontovat také sprchu. V našich městech, kde jsou bezbariérové záchody a cyklostezky pořád ještě synonymem pro zbytečný luxus, zní tyhle rady bohužel přece jen výstředně. Posledními kapitolami knihy vibruje otázka vztahu prostředí, budov a zdraví člověka. Filozofické pasáže znovu střídají praktické návody, jak poznat patogenní zóny, optimální teplotu či které rostliny pomáhají vstřebat toxické látky a jak vyrovnávat extrémy mezi střídmostí a chaotickým zahlcením věcmi. Dayův „všezahrnující design“ je nejen kompasem, prvotní mapou pro laiky, ale také výzvou pro architekty ztrácející kontakt s lidmi a oddávající se stylu, aby dokázali znovu vdechnout svým stavbám pochopitelný smysl. Ať si však knihu přečte laik či odborník, zůstane v něm zarytý opakující se refrén knihy: Jsme zodpovědní za místa, která vytvoříme, a za svět „utkaný mezi živly a dýchající mezi extrémy“. M A R K É TA P I L ÁT O VÁ Autorka je spolupracovnicí Respektu. Christopher Day, Duch a místo, nakladatelství ERA, 2004.

inzerce – knihy

z c . y t a i r a v k i t n .a w w w * on-line katalog s více než 7000 tituly * denně aktualizováno * záznamová služba * výkup knih a knihoven po celé ČR Antikvariát Arco, Dlážděná 4, Praha 1, 224 213 259 Antikvariát Dobrá kniha, Dlážděná 4, Praha 1, 224 211 054 Antikvariát Bělehradská, Bělehradská 96, 222 521 043

20 /

POLEMIKA

28. 2.–6. 3. 2005

Transplantace a trh souvisejí Proč by vpuštění konkurence do zdravotnictví pomohlo Se zájmem jsem si přečetl články „Transplantace na trh nepatří“ a „Plíce jako zboží?“ v Respektu č. 4/2005. Oba články pohlížejí na transplantaci orgánů z pohledu etického i ekonomického. Právní stránka problému je mimo zájem autorů a je v naší zemi jasná a nedávno definovaná transplantačním zákonem a není možné v současné době na tom cokoli měnit. Jako lékař vím, že mezi etikou a ekonomikou jsou složité vztahy a mnohdy co je ekonomické, není etické a obráceně. Etika navíc není z mého pohledu věda zkoumající jasně definovatelné zákonitosti. Morálka (etika) je individuální či skupinový přístup k problémům společnosti měnící se v čase. Proto je třeba respektovat etický názor autorů článků na problematiku transplantací, dovolím si ho však doplnit či poopravit, aby si na něj čtenář mohl vytvořit obecnější pohled.

Střet ekonomiky a etiky Česká republika patří k zemím s předpokládaným souhlasem k odběru orgánů po smrti jedince. Teprve nedávno, jak se v článku píše, byl založen registr občanů, kteří s odběrem po své smrti nesouhlasí (těch je v současné době necelých 400). Nechápu tedy, proč diskutovat o problematice platby příbuzným za orgány od zemřelých. Pro trh, jak píše pan Kysela „zbývají pouze ty ledviny – většinou stačí člověku jenom jedna“. Není to tak správné. Odběry orgánů od živých dárců se týkají mimo ledvin i částí plic, částí jater a kostní dřeně. Nakonec i krev je orgán a transfúze krevní je také transplantací (přenosem tkáně).

Ponecháme-li medicínské hledisko stranou a budeme se věnovat pohledu ekonomickému a etickému, podivuje se autor nad tím, že by v případě možnosti prodeje získal dárce orgánu finanční prostředky a při pozdějších zdravotních problémech (např. onemocnění zbylé ledviny) by tyto měla hradit společnost ze solidárního pojištění. Každý odběr orgánů od živého dárce je spojen s možnými pozdějšími zdravotními problémy, byť je jejich pravděpodobnost malá. Společnost ale ze solidárního pojištění uhradí dnes jistě i komplikace dárci krve, který při odběru obdržel finanční částku. Proč by to mělo být u transplantace orgánu jiné. Příčinu v poklesu transplantací vidí autor v „nepružných a příliš přísných zákonech“, jakož i v pokroku medicíny. Nemyslím si to. Ani zákonem předepsané stanovení smrti ani intenzivní péče v medicíně nedoznaly změny, které by to vysvětlily, ostatně pokles v počtu transplantací není celosvětový. Jako lékař bych se měl plně ztotožnit s autorem v tom, že „transplantace je oblast, kde tržní principy nemají co dělat“. Na druhé straně však vnímám, že je to právě ekonomika, která ovlivňuje denně naše etická rozhodnutí. Problémy českého zdravotnictví jsou skutečně z podstatné části střetem ekonomiky a etiky. Chceme pro občany to nejlepší, co současné poznání nabízí, ale nemáme na to. Bojíme se šířeji „vpustit“ trh do medicíny. Osobně jsem v minulosti neviděl jako neetické to, že jeden z českých ministrů užil cestu pro většinu českých obyvatel nedostupnou a nechal si provést transplantaci v USA (jistě ne zdarma).

DOPISY Nebezpečí „rozvoje“ V článku Kam mizí duše našich měst (Respekt č. 8/2005) citujete slova radního, který v souvislosti s likvidací starých kolonií v Praze podotýká, že město se musí „rozvíjet“. Ano, zaklínadlo zvané „rozvoj“… Delší dobu (částečně z profese, částečně ze zájmu, kdo že to ovlivňuje můj život) sleduji chování a způsoby myšlení lidí, kteří tady u nás, v Česku, „dělají politiku“. A to od úrovně lokální až po úroveň celostátní. Zajímavých poznatků je víc než dost. Jeden z nich se týká právě pojmu „rozvoj“. Povšiml jsem si, že když český politik jakékoli úrovně působnosti použije slovo „rozvoj“, má toto substantivum často (ne vždy, ale opravdu dost často) následující význam: Rozvoj = likvidace něčeho za tím účelem, aby někdo, kdo již disponuje politickou či ekonomickou mocí, mohl místo zlikvidovaného vztyčit něco jiného, co tuto jeho moc dále posílí, a to bez ohledu na to, že se tím narušují zájmy jiných lidí. Pod heslem rozvoje hlásaným tím či oním radním, poslancem nebo ministrem se tedy u nás leckde zhoršují ty parametry životního prostředí, které ovlivňují fyzické zdraví lidí. A to už ani nemluvím o tom, že estetika města či krajiny dostává pořádně na frak opět se všemi důsledky, které to má např. pro emocionální život lidí. Tak jakýpak rozvoj? Ty dvě věty v předchozím odstavci už jsou ale pro řadu lidí „od politiky“ nesrozumitelné. Tím víc si vážím těch, kteří vědí, oč jde. A ještě víc těch (procentuálně zřejmě nemnohých), kteří nejen vědí, ale také konají. Josef Valenta, Katedra pedagogiky FF UK v Praze

Polopravdy doktora Ratha Doktor Rath (Dopisy, Respekt č. 8/2005) má naprostou pravdu, že nové léky nemusejí být nutně lepší než dávno známá generika. Však to také nikdo nikdy netvrdil. Ano, jen nepatrná část z celkového počtu léků každoročně uvedených na trh znamená skutečně zásadní přínos v léčení té či oné choroby. Jak doktor Rath dále správně poznamenává, někdy se vyskytnou i případy, kdy nový lék přinese více škody než užitku. Oproti těmto obecným pravdám a z kontextu vytrženým detailům (fiasko preparátu Vioxx) lze postavit tvrdá data. Podle dlouhodobých statistických studií farmaceutické inovace skutečně a bez nejmenších pochybností délku života prodlužují. Lze uvést práce dr. Franka Lichtenberga z University of Columbia, který přesně vyčísluje přínos nových léků v USA i v ostatních zemích a úspory, jaké nové léky znamenají ve srovnání s nemocniční péčí. Podobných prací existuje celá řada. Jejich výsledky dr. Rath nezpochybňuje, protože je koneckonců ani zpochybnit nemůže. Doktor Rath rovněž poukazuje na vývojové náklady a náklady na prodej. „Asi bychom zjistili, že vývoj je proti prodeji popelkou.“ Asi, asi. Doktor Rath by měl své vágní dojmy konfrontovat s fakty. Například s firmou La Jolla Pharmaceuticals uvedenou v článku. Tato firma měla v roce 2003 celkové náklady ve výši 39,3 mil. USD, z čehož 32,3 milionu připadalo na výzkum a vývoj. Společnost neměla žádné tržby, takže celková ztráta dosahovala 38,8 mi-

Pohled na zdravotnictví může být celospolečenský, ale také může být pohledem individua, pro které je transplantace záchranou života a je schopno pro to obětovat třeba celý svůj majetek. Pokud jde o dárce a trh, všichni známe případy, kdy jednotlivci, aby například pomohli dětem, byli schopni riskovat život a nejen darovat jeden ze svých orgánů. Panu Kučerovi, který napsal článek Plíce jako zboží?, „nepřijde jako vhodné považovat orgány za zboží“. Společenská praxe to ale nepotvrzuje. Opět zůstaneme u příkladu krve, která se běžně mezi zdravotnickými zařízeními a pojišťovnami účtuje. S krevními deriváty tedy obchoduje i stát. Vzpomeňme známou arbitráž s firmou DIAG HUMAN. Stejně tak orgán v rámci organizace Eurotransplant (evropská organizace koordinující transplantační program mezi některými státy) má finanční ekvivalent. Známe ceny srdečních chlopní, proužku osrdečníku atd. Dále se autor mýlí, když uvádí, že orgány „mohou být darovány pouze v důsledku úmrtí“. V textu uvažuje, jak zabránit ilegálnímu získávání orgánů, a doporučuje prokázat „legální původ darovaných orgánů“. Rád bych ho upozornil, že v naší zemi je každá transplantace orgánu od zahájení transplantačního programu v 50. letech pečlivě monitorována jako málokterá medicínská činnost a může být veřejností kdykoli kontrolována. V naší zemi byla v minulých letech přezkoumávána parlamentní komisí (viz denní tisk).

Příznivější situace V závěru článku nesouhlasí autor s tím, aby měl „bohatý náruživý

kuřák možnost si přednostně koupit své nové plíce“. Užije-li někdo slovo koupit, má na mysli trh. Připustíme-li myšlenku trhu s orgány, vznikly by vedle sebe dva systémy – ten, který užíváme dnes, a tržní. V tom stávajícím se v pořadníku na transplantace (čekací listina) bohatství čekatele nezaznamenává, a nehraje tudíž žádnou úlohu. To, že jde o bývalého kuřáka, rovněž ne. Pouze požadovaná doba abstinence od kouření je šest měsíců před transplantací. Známe mnoho onemocnění, která si pacienti zapříčinili svou špatnou životosprávou, a léčíme je na náklady solidárního pojištění. Přemýšlel autor např. o obezitě? Nebylo by lepší prostředky vynaložené na léčbu komplikací obezity alokovat jinam, tedy na nemocné, kteří za své onemocnění nemohou? Uvážil autor, že všichni hradíme léčení horolezce, který spadl ze skály, ač tam lézt nemusel? Nebo motocyklového závodníka s těžkým úrazem a eventuálně s následným důchodem?

Pro bohaté Pokud by vedle stávajícího státního transplantačního systému vznikl tržní systém transplantací plic od živých dárců, kde by se „kupovalo“, byl by v něm vztah nabídky a poptávky, ale byl by oddělen od systému stávajícího, takže „bohatí kuřáci“ by stávající systém neohrožovali. Vlastně by mu pomohli, protože jejich jména by na čekací „státní listině“ ubyla a vytvořili by tím příznivější situaci pro ostatní čekatele. PAV E L PA F K O , přednosta III. chirurgické kliniky

lionu. Podobných firem je celá řada a rozhodně se nezabývají pouhým remixováním dávno známých preparátů, jak nám dr. Rath předkládá k věření. Investice do biotechnologií jsou rizikový byznys, takže když se podaří úspěšně lék vyvinout, je celkem logické očekávat adekvátní zisk. Pavel Kohout

Caesar a Kočí Přemítaje o podivuhodném úspěchu nakladatelství Academia (Dopisy, Respekt č. 8/2005) se redaktor Kočí (Euromedia) poněkud zapšklým způsobem otřel o mou osobu a vágně tvrdí, že nefandím novým technologiím a alternativním způsobům prodeje. Netuší snad, že český trh je tak malý, že všichni velcí nakladatelé musí využívat všech daných možností, mají-li mít úspěch? Největším „alternativním“ přínosem byla právě spolupráce s programovou ředitelkou p. Kočího, průměrné náklady našich titulů prodané magazínem Knižního klubu často přesahovaly 10 000 výtisků. Kdyby se epistolární autor zeptal právě jí, v čem spočívá úspěch nakladatele, nejspíš by se dozvěděl, že je dán zájmem veřejnosti o ten který titul a schopností nakladatele takový titul objevit, a ne schopností „detailně plánovat či komunikovat s redakcí“, ačkoli jedno nevylučuje druhé. Nakladatelství, jež zdvacetinásobilo svůj nominální obrat během 12 let, se těžko mohlo dopustit nějaké zásadní obchodní chyby. Shodou okolností to byl právě ředitel Euromedií p. Kaulfuss, který mi jako první gratuloval k včasnému objevení Sandora Máraie, autora, kterému se dnes podivuje celá Evropa. Kdyby se p. Kočí, jak hypoteticky lituje, zúčastnil konkurzu na ředitele nakladatelství Academia, první otázka, na kterou by musel odpovědět, by byla: Jak vydělá deset milionů, jež v režii nakladatelství chybí. V tabulkách Excellu, kterých se prý bojím, tuto odpověď bohužel nenajde. Alexander Tomský

Pomeranče versus hokej Musím vás upozornit na drobnou nesrovnalost, která se vloudila do posledního čísla vašeho časopisu (Brežněvova porážka, Respekt č. 8/2005). V článku vzpomínajícím na úspěch hokejistů USA na ZOH v Lake Placid bylo na závěr uvedeno, že porážku hokejistů Sovětského svazu si vychutnali fanoušci zpoza železné opony. V tomto bodě se bohužel autor mýlí. Před olympiádou v Lake Placid vystoupil na obrazovce pan Pecháček a sdělil sportovní veřejnosti, že přenosy ze ZOH se konat nebudou, jelikož je to drahý špás. Bez mrknutí oka uvedl onu závratnou částku a převedl ji na hmotnost pomerančů, které by bylo možno za tyto peníze dovézt. O olympiádě jsme se tak dozvídali pouze ze zpravodajství a to prohru Sovětů s Američany příliš nerozmazávalo. Jelikož hokej je zajímavý tak pro nás a pro Rusy a ti jako jediní zpoza železné opony si svou porážku zrovna nevychutnávali, plyne z toho jediné: za železnou oponou žádný požitek nebyl. A na ty pomeranče čekám dodneška. Radana Chybová Adresa Respektu: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 fax: 224 930 792, e-mail: [email protected]

RESPEKT / 9

K U LT U R A

/ 21

Zelenkovo zábavné šílenství FOTO BIOSCOP

Nový film českého režiséra bude mít divácký úspěch. No a?

Hlavní hrdina je sympaťák, jenže trochu outsider a podivín...

„To, jak žijeme, je jedna věc a většinou se s tím nedá nic dělat. Ale neměli bychom ztratit kontakt mezi sebou.“ Tímhle poselstvím, které z plátna uslyšíme hned dvakrát, jako by režisér a scenárista Petr Zelenka svému novému filmu Příběhy obyčejného šílenství vytesal výstižné motto. A možná nejen jemu, ale i celé současné české kinematografii – alespoň v její divácky nejvděčnější poloze.

Jakou máte úchylku Petr Zelenka natáčí střídmě, drží se stranou mediálního ruchu a diváka až překvapí připomenutí toho, jak určujícím způsobem formoval tvář našeho filmu. Jeho zálibou v bizarních libůstkách a nutkavých úchylkách obyčejných „spořádaných“ lidí, proplétáním zdánlivě nesouvisejících osudů nebo motivy prorůstání médií všední realitou se kolegové filmaři s gustem inspirují – viditelné stopy nese třeba Hřebejkův poslední film Horem pádem, čirým epigonstvím pak byla Ondříčkova Jedna ruka netleská. Snad proto Příběhy obyčejného šílenství šíří od první minuty důvěrně známé fluidum, vyvolávají ošemetný pocit, že ducha filmu známe předem.

Hlavní hrdina, třicetiletý letištní skladník Petr, se rozešel s přítelkyní Janou, ale rád by ji získal zpátky. Jejich sbližování tvoří hlavní osu filmu, k ní se v různých epizodách přidávají další postavy. Petr je sympaťák, jenže trochu outsider a podivín stejně jako jeho rodiče – apatický otec David, kdysi hlasatel socialistických týdeníků, celé dny vypouští bubliny z pivní lahve, pedantická matka svého muže permanentně diagnostikuje, bafá na něj, aby si ověřila, jestli už není dementní, a krom toho má obsedantní potřebu bombardovat krizové oblasti světa balíky s obnošeným šatstvem, o něž nikdo nestojí. Bizarností na scéně postupně přibývá: Petrův šéf z práce si vztah s žárlivou manželkou kompenzuje láskyplnou péčí o plastovou figurínu, sousedi si Petra najímají k sexu jako placeného voyeura a bývalá přítelkyně Jana mu přiznává, že si po jejich rozchodu ve velkém obstarávala milence voláním do telefonní budky, kolem níž procházeli osamělí chlapi. Každá situace odhaluje další takovou „specialitku“ nebo doklad donkichotského podivínství, jako když Petr jede za Janou z Ruzyně na Žižkov na vysokozdvižném nákladním vozíku. Jinak se příběh převaluje na místě, po-

... s jeho matkou je to ovšem mnohem horší.

stavy se k sobě přibližují a zase se vzdalují, záchranou je občas humor, který probleskuje vykonstruovanými dialogy. Ve třetině má divák úmorný pocit, že scénář psalo bystré dítě s bujnou fantazií, s jejíž pomocí dychtivě domýšlelo, jaké mohou mít asi tak dospělí úchylky. Až pak se něco nečekaně zlomí.

Neztratit kontakt Filmové postavy Petra Zelenky působí díky svým tajným vášním barvitě, je to ale jen zdání: uvnitř jsou vlastně všechny stejné. Chovají se tak trochu mimo normy, zdánlivě se nehodí do světa, ale za jejich podivínstvím je především osamělost, neschopnost přiblížit se druhým, touha po citu a přijetí. V duchu tradic českého filmu je ovšem jejich autor znesvéprávňuje – nikdo se tu nemůže doopravdy vyvíjet, vyzrát, rozzlobit se nebo zhroutit, rámcem jejich bytí zůstává groteska, v níž má každý právo být divný, ale nikdo povinnost nebo motivaci se někam posouvat. Jsou to jen vzlety a pády na kolotoči, z něhož nelze vystoupit. „Ta divnost není někde venku, je v tobě,“ říká Jana Petrovi asi v polovině jejich pokusů znovu slepit vztah. Ne-

má pravdu – u Zelenky ono „obyčejné šílenství“ prorůstá vším, nedá se odvodit od konkrétní psychologie, nedá se léčit. Vlastně ani nevíme, jestli je po takové léčbě poptávka, vždyť tihle lidé se svými divnostmi trápí jen v drobných dávkách, zřejmě aby se diváci stihli dobře bavit. Snímek má nakročeno mezi povrchní filmové hrátky, které ukazují Česko jako bizarní pařeniště, v němž nefunguje sebereflexe ani odpovědnost, ale nakonec se přece zachrání. Stane se to ve scéně, kdy za Petrem přijde do skladu jeho matka, které lékaři odmítli vzít krev, protože už prý kvůli věku nevyhovuje normám. Žádá Petra, aby jí odebral krev sám, že ji pak spolu pošlou do Bosny, kde je jí nedostatek. V následné hádce se na chvíli odkope osobní drama ženy, která svým fanatickým altruismem terorizuje okolí, syn jí má plné zuby, ale citově se nedokáže úplně odříznout. „Nemám tě rád,“ říká Petr. „Ne vlastně, mám tě rád,“ dodává po deseti vteřinách ticha. Zelenkova křečovitá grotesknost, všechny jeho bizarní libůstky, se náhle jeví jako fungující nástroj k popsání odcizeného světa, v němž se skutečná blízkost hledá těžko, ale jeho zbloudilí obyvatelé se snaží si přes překážky klestit cestu

k sobě. „Neztratit kontakt,“ jak vysvětluje Petrovi na záchodě při močení jeho otec. Dořečení příběhu Petra a Jany, kteří se přes sérii absurdních nedorozumění nakonec vracejí k sobě, pak už vyznívá smysluplněji než úvod. Dokonce i takový zelenkovsky přepjatý gag, když oba zastaví každý ve svém autě u benzinové pumpy a líbají se až po pás vykloněni z okýnek, ožívá coby působivý symbol problematické lásky. Příběhy obyčejného šílenství, které autor původně napsal jako divadelní hru pro Dejvické divadlo, potvrzují, že Petr Zelenka má své téma, které ho bytostně zajímá. Jeho nejnovější film navazuje na Knoflíkáře nebo Samotáře, k nimž psal scénář, Zelenka ale bohužel svůj vhled do odcizených lidských vztahů příliš neprohloubil, spíše ho pentlí stále krkolomnějšími vynálezy, zpovrchňuje a obrušuje mu hrany. Příběhy budou jistě divácky stejně úspěšné jako předchozí filmy, ale nelze se ubránit pocitu, že se jimi přiblížil na dosah hlavnímu proudu české kinematografie, který při všech maskovacích manévrech vzniká více méně pro zábavu. PETR TŘEŠŇÁK

Umění pod lupou genderu Martina Pachmanová přehodnocuje české výtvarné dějiny z hlediska feminismu V dějinách se pravidelně objevují v jádru pěkné myšlenky, jejichž soutěživé rozvíjení vede k extrémům, sektářské nesmiřitelnosti a pohrdání těmi, kteří se nepředhánějí v jejich vyznávání. Dosud si pamatujeme věrozvěsty třídní spravedlnosti, ale ani šíření křesťanského evangelia či civilizačního pokroku se neobešlo bez ostudných úletů. I proto se nelze divit jisté nedůvěře, kterou obecný lid chová k bojovnému feminismu, potažmo k textům genderových studijních programů, které se zabývají nerovnostmi mezi společenskými rolemi mužů a žen. V předmluvě k publikaci Neznámá území českého moderního umění: Pod lupou genderu děkuje autorka Martina Pachmanová za podporu především americkým nadacím, neboť v českém prostředí by prý pro feministický výklad dějin umění nenašla dostatek porozumění. A nám teď nezbývá, než také poděkovat, neboť knížka se povedla.

Samozvaní protektoři Zkoumané období je zhruba vymezeno lety 1895–1939. Jeho počátek autorka nespojuje s žádnou převratnou událostí, snad jen se zřízením speciálních škol pro malbu květin a pro vyšívání na pražské UMPRUM, kam

mohly být přijímány také dámy. Závěr se naopak kryje s významným historickým okamžikem – nastolením prvního z totalitních režimů, které na další půlstoletí zdeformovaly všechny mezilidské vztahy včetně genderových. Do popředí v knize vystupují v podstatě jen dvě umělecké generace. Ta první, z níž je nejčastěji citován F. X. Šalda, souvisí s přeměnou unylé atmosféry secese a symbolismu konce 19. století v jarý aktivismus modernistů z posledních let před první světovou válkou. Hlavním mluvčím té druhé, avantgardní a funkcionalistické generace, jež se utvářela v období mezi válkami, byl Karel Teige. Ač první inklinovala k individualistickým gestům a ctila Nietzscheho, zatímco druhá kolektivisticky vyznávala marxismus a ruskou revoluci, ani jedna se ve vztahu k ženskému světu nezbavila nadřazeného protektorství, jež vycházelo ze sociálních i biologických předsudků. Pachmanová shromáždila úctyhodné množství dokladů a citací, které dnešnímu sluchu znějí dost nehorázně. Raní modernisté přisuzovali ženám nanejvýš schopnost vcítění do velkých a mužných gest opravdového umění, ale za jejich vlastní doménu pokládali jen dekorativnost a ornament. Neškodí připomenout,

že právě ornament byl tehdy v duchu Loosových idejí označován za největší zločin proti vkusu. Rovněž není bez významu, že u roku 1895 autorka zcela pominula deklaraci tuctu známých literátů, jež by se školometštějšímu pozorovateli mohla jevit jako zakladatelský akt, totiž Manifest moderny. Ten mimo jiné „důsledně žádá i pro ženy přístup do kulturního a sociálního života“. Je přitom příznačné, že mezi signatáři, k nimž vedle F. X. Šaldy patřil také O. Březina, J. S. Machar, J. V. Mrštík či A. Sova, nenajdeme jediné ženské jméno. V kulturním a sociálním životě na konci 19. století ženy ostatně figurovaly i bez manifestu poměrně výrazně, ovšem v maskách, které jim nasadili muži – nejnápadnější byla secesně stylizovaná femme fatale. S ženským tématem operovali intelektuálové v jakémsi samozvaném zastoupení, stejně jako se leninský předvoj v téže době dovolával práv proletářů. Avantgarda sice verbálně horovala pro rovnoprávnost a významně se zasloužila o posun ženské módy k nenucenosti a pohodlí, její utopické projekty však v otázce ženského, potažmo rodinného života směřovaly k otřesné nelidskosti. Zvlášť na příkladu architektury bydlení Pachmanová ukázala, jak instrumentálně

byla žena avantgardou vnímána, z části jako ozdobný předmět, z části jako kuchyňský robot. Kapitola Kolektivní touhy: Česká avantgardní architektura a budování „nadpohlavního“ prostoru patří díky přesahům k sociologii utopie k nejzajímavějším. Vrcholným svorníkem v klenbě knihy však měla asi být až následující stať Potíže s genderem: Já je někdo jiný, v níž je obecné téma pojednáno na příkladu konkrétního osudu nejvýraznější české umělkyně sledovaného období Marie Čermínové-Toyen. Kupodivu právě zde zní výklad méně přesvědčivě než jinde. Pachmanová tu přechází od genderových vzorců na ošemetnější pole uměnovědy a hlubinné psychologie, kde svou suverenitu citlivě tlumí. Toyen tak i v její interpretaci zůstává naštěstí hádankou, jedinečnou osobností, jež si se složitě strukturovanou pohlavní identitou experimentálně pohrávala v duchu moderního básnictví i odvěkých tajemství.

Nejde jen o ženy Opožděné usvědčování vůdčích postav české moderní kultury z mužského šovinismu zdaleka není tím nejpodstatnějším, co v knize najdeme. Odsouvání žen do vedlejších rolí,

ať už na základě starých předsudků nebo nových teorií, se tu jeví jako součást boje o moc. Zdánlivě ušlechtilá, jednou duchovně povznesená, jindy sociálně pokroková argumentace tu je stmelenými skupinami umělců a intelektuálů zneužívána k posilování vlastních pozic při soupeření o to, kdo na kulturní scéně nejvíc vynikne. Autorka píše především o marginalizaci žen, ale dotýká se i národnostní problematiky, když poukazuje na dvojnásobné znevýhodnění umělkyň z německé menšiny. Elitní skupiny ovšem z různých důvodů podobně znevažovaly i jiné outsidery, kteří se od vůdčích proudů lišili politicky, nábožensky nebo jen smyslem pro jinou krásu. Příklad žen se stává nejzřetelnějším právě díky feminismu, který našel způsob, jak tento zastřený mocenský konflikt ukázat aspoň zčásti v ostrém světle. Na dílčím průřezu kulturními dějinami tak můžeme pozorovat, jak divně se v nich vrstvily hodnoty, které jsme se později naučili vnímat jako obecně platné. VIKTOR ŠLAJCHRT Martina Pachmanová: Neznámá území českého moderního umění: Pod lupou genderu, Argo, Praha 2004, 287 str.

22 /

K U LT U R A

28. 2.–6. 3. 2005

Jak se kalili Rammstein FOTO RAMMSTEIN

Nejpopulárnější německá kapela pochodovala Ostravou „Nemůžu poslouchat Wagnera. Vždycky dostanu chuť obsadit Polsko,“ řekl jednou americký režisér Woody Allen. Na současné hudební scéně existuje kapela, jejíž tvorba vyvolává podle mnohých podobné emoce: němečtí Rammstein. Jejich temné texty v drsně stylizované němčině a tvrdá hudba doplněná teatrální pódiovou show, která se pohybuje na hraně propagace násilí a fašismu, přitahuje, stejně jako svého času Wagnerova hudba, davy příznivců. Potvrdilo se to i minulé úterý, kdy Rammstein představili svůj divoký spektákl více než deseti tisícům fanoušků v ostravské sportovní aréně.

smrti a sexu. Přichází Du hast, jeden z největších hitů Rammstein. Publikum je nadšeno. Opodál v řadě sedí dva skinheadi, kteří si koncert pěkně užívají. K heilování se ovšem, na rozdíl od poblíž stojícího „slušňáka“, strhnout nenechají. Toho se snaží usměrnit jeho žena, která mu zezadu něžně stahuje napřaženou ruku dolů, po několika pokusech ovšem rezignuje. Atmosféra v aréně se mění a uvolňuje s písní Amerika. Světla evokují americké vlajky, ve vzduchu se ocitá moře konfet ve třech typických barvách, najednou to vypadá jako na předvolebním mítinku někde v New Yorku. Ovšem text písně jede na populární antiamerické vlně.

Vůdce v mlze Krademe ovoce Dostat se do arény na čas je trochu problém – tedy obzvlášť pro osoby středního vzrůstu. V publiku vytvářejícím před halou tvar obrovského trychtýře totiž převládají dvoumetroví muži s vahou okolo metráku a ostrými lokty. Naštěstí první půlhodinu koncertu vyplňuje jako předkapela finská Apocalyptica, takže než začnou hlavní hvězdy, jsou pod střechou už všichni. Mimo svalovců, kteří svým vzezřením nápadně připomínají zpěváka skupiny Tilla Lindemanna, táboří v sále celé rodiny s dětmi – pije se pivo a šustí popcorn. „Proč se mi líbí Rammstein?“ zamýšlí se žena okolo čtyřicítky. „Líbí se mi jejich tvrdost a taky temnota, která patří k životu. Na jejich hudbu mě upozornil Daniel Landa, který v jedné písni zpívá, že je má rád. Ale taky je poslouchá má šestnáctiletá dcera.“ Těsně před devátou sál zhasíná, obrovská drapérie padá a za ní se tyčí masivní hradba připomínající stěnu bunkru z nějakého starého sci-fi filmu. Kapela na hradbě odehrává úvodní akordy písně Reise, Reise ze své stejnojmenné poslední desky. Uprostřed stěny se otevírají obrovská železná vrata, kde se v dýmu tyčí mohutná silueta muže v holínkách a rajtkách. Publikum vstává a burá-

Sázíme na své němectví, provokace a dvojsmysly.

cí. V tom okamžiku zasahuje naši řadu pořádná sprcha piva. Největší dávka dopadá na jednoho ze svalovců, což mu zjevně nedělá dobře. „Také na vlnách se bude šermovat/ Tam kde se splétají ryba a maso/ Jeden v armádě bodá kopím, druhý jej hodí do oceánu,“ začíná zpívat ostrou němčinou Till Lindemann, který se vynořil z mlhy jako jakýsi vůdce. Svalovec zatím ručně zpracovává domnělého viníka, přidávají se další zasažení a propuká krátká bitka. Zmlácený výtržník zůstává nakonec schlíple sedět na svém místě a dál sleduje show. Přece jen odcházet kvůli pár boulím by se nevyplatilo, zvláště když lístek stál rovnou tisícovku.

O kultuře stolování Koncert nabírá obrátky řízným maršem Links 2 3 4 (Levá dva) a písní Feuer Frei! (Pal!). Ke slovu se dostává pověstná rammsteinovská pyrotechnika. Petardy bouchají, plameny šlehají, pára fičí pod tlakem. Zvuková hladina se staví do zlověstně ostré kytarové stěny, její síla je na hranici poškození sluchu. Divadelní show v podání Rammstein začíná vzdáleně připomínat operu. Zvláště v písni Mein Teil (Můj ocas), která líčí skutečný příběh kanibalismu. Jeden německý kanibal hledal nedávno na internetu vhodnou oběť. Byl úspěšný

a svou hostinu si dokonce nafilmoval. Příběh zpracovali Rammstein do podoby jakési árie z komické opery. Lindemann v převleku za řezníka vaří na pódiu svého kolegu v obrovském kotli, efektně mu zatápí asi z pěti metrů plamenometem a zpívá o kultuře stolování. Po tomto odlehčení přichází opět nářez. Emoce se napínají, přednahraný řev se mísí s řevem publika, atmosféra začíná vzdáleně připomínat sjezd NSDAP. Lindemann stojí obvykle ve „führerovské“ pozici s rukama za zády, někteří členové kapely mají na hlavě vojenskou přilbu, hudba často sklouzává k pochodu, texty se většinou točí okolo násilí,

Rammstein tvoří šestice hudebníků, kterým je průměrně okolo čtyřicítky. Všichni vyrostli ve východním Německu na undergroundové převážně industriální a punkové scéně. Rammstein založili před jedenácti lety a prosadili se poměrně brzy tvrdou hudbou na pomezí metalu, hard rocku a industrialu, a nekompromisním lpěním na němčině, která má k té hovorové daleko: Lindemann si pěstuje archaický projev, jeho rrr nápadně připomíná Hitlerovu artikulaci. Kapela vědomě sází na své němectví, provokace a dvojsmysly v textech. „Kontroverznost je zábavná, je to jako krádež zakázaného ovoce,“ vysvětloval klávesista Flake Lorenc v lednu britským Timesům. V podání Rammstein je ovšem tahle krádež propočítaná na milimetr přesně – kapela si dosti nevkusně pohrává s militantními aspekty německé minulosti, ale zároveň nikdy nepřestoupí tenkou hranici, jež by ji přiřadila k neonacistům. Rammstein překročili jedno z posledních tabu mainstreamové rockové hudby, což publikum dovede náležitě ocenit: populárnější německou skupinu dnes ve světě nenajdete. J A R O S L AV PA Š M I K

Sex, fotbal a politika v Berlíně Nejoblíbenější filmový festival rozdával ceny Politiku, sex a kopanou – taková témata sliboval divákům před zahájením letošního 55. ročníku Berlinale jeho ředitel Dieter Kosslick. Nejnavštěvovanější filmový festival světa řídí tento muž už čtvrtým rokem s přehledem, invencí, šarmem a také svérázným humorem, jenž pravidelně děsí jeho německé kolegy – letos například představil v angličtině jednoho ze sponzorů, rozhlasovou stanici Deutsche Welle, jako „German Tsunami“.

Silná Afrika Blížící se mistrovství světa v kopané, které proběhne příští rok v Německu, inspirovalo organizátory již letos: festival vypsal celosvětovou soutěž o nejlepší krátký film s fotbalovou tematikou. Při propagaci této akce si zadák berlínské Herthy Freddy Bobic zakopal před Braniborskou bránou, na slavnostním gala se mezi hvězdami filmového nebe objevil brankář Oliver Kahn a ceny vítězným fotbalovým filmům rozdával sám Franz Beckenbauer. Co se týče politiky, ta není pro berlínský festival žádné novum. Na rozdíl od snobského Cannes a intelektuálních Benátek se festival ve městě rozděleném dlouhá léta zdí již od svých začátků zajímal o snímky s politickým obsahem. To mu zůstalo dodnes. Jedním ze stěžejních témat letošního programu byla Afrika. Genocidě ve Rwandě z roku 1994 se věnovaly hned dva filmy: mimosoutěžní,

na Oscara nominovaná mezinárodní multiprodukce Hotel Rwanda a soutěžní snímek Někdy v dubnu, na jehož produkci se podílely Rwanda a Spojené státy. Hotel Rwanda režiséra Terryho George, v hlavní roli s hollywoodským hercem Donem Cheadlem, vypráví skutečný příběh hotelového manažera Paula Rusesabaginy, jemuž se během masakru povedlo v hotelu Mille Collines zachránit téměř tisícovku Tutsiů. Jedním ze stěžejních témat filmu je reakce, nebo spíš nereakce západního světa, který po celou dobu evakuuje do bezpečí pouze „bílé“. Rusesabagina film v Berlíně osobně uvedl. Strašlivou tragédii, ve které zahynulo během 100 dnů téměř milion lidí, si svět začíná připomínat až po deseti letech. Dokončují se ještě další dva snímky v britské a kanadské produkci. Možná, že za dalších deset let se budeme dívat v luxusně vybavených multiplexech na zabíjení v súdánském Dárfúru, které dnes nedokážeme zastavit. Zájem Berlinale o Afriku nakonec podtrhlo i udělení hlavní ceny jihoafrickému filmu Carmen z Khayelitshi režiséra Marka Dornforda-Maye. Ten je sice původem divadelník a s filmem neměl do té doby žádné zkušenosti, svou vlastní adaptaci slavné Bizetovy opery dokázal ale originálním způsobem zasadit do autentického prostředí jihoafrického ghetta. Samotný text předlohy Prospera Meriméea přeložil do místního jazyka xhosa a s invencí a lehkostí přizpůsobil reáliím, ve kterých se proplétají pohanské i křesťan-

ské rituály s konzumním životem současné Afriky. Pašeráci tu obchodují s drogami a Escamillo není toreador, ale slavný zpěvák, jenž se proslavil ve světě právě rolí Escamilla. Samotnou Carmen ve filmu ztvárnila místní operní zpěvačka Pauline Malefaneová, která zazpívala i během závěrečného udělování cen. Ve srovnání s africkými snímky bylo na první pohled zřejmé, co dnes nejvíc chybí evropskému filmu: silný obsahový náboj. Projevilo se to například ve všech čtyřech soutěžních příspěvcích z Francie, kterým navzdory ověřeným jménům režisérů (André Téchiné, Robert Guédiguian, Alain Corneau, Jacques Audiard) schází opravdová emoce. O něco lépe dopadly tři německé soutěžní příspěvky. Zasloužený potlesk vyvolala zejména s lehkostí natočená komedie režiséra Hannese Stöhra Jeden den v Evropě. Čtyři povídky z různých evropských měst – Moskvy, Istanbulu, Santiaga de Compostela a Berlína – odehrávající se během finále fotbalové Ligy mistrů jsou vtipnou variací na téma evropanství. Hned dvě ocenění ale nakonec získal jiný německý snímek Sophie Schollová – Poslední dny, který se vrací k osudům příslušníků mnichovské protinacistické odbojové skupiny Bílá růže.

Nastupuje Čína Sexu ze začátku nebylo v soutěži tolik, kolik ředitel Kosslick sliboval. Divákům ale nakonec čekání vynahra-

dil film Zatoulaný mrak tchajwanského tvůrce Tsai Ming-lianga. Režisér v něm přímo navazuje na svůj starší snímek Kolik je tam hodin?. Hlavní hrdina Hsiao-Kang se mezitím proměnil z pouličního prodavače hodinek v pornoherce a dívka Shiang-Chyi, které kdysi jedny hodinky prodal a platonicky se do ní zamiloval, se vrací z Paříže do Tchajpeje. Její byt sousedí s tím, ve kterém se natáčí laciné pornosnímky, jejichž protagonistou je právě Hsiao-Kang. Jednoho dne se oba musí potkat. Zatoulaný mrak je filmem výsostného minimalisty, jenž si vystačí s minimem motivů, prostředí, postav i dialogů. Mezi hlavními hrdiny padne jediná věta, když se dívka zeptá Hsiao-Kanga, jestli ještě prodává hodinky. Režisér přitom dokáže své úzkostlivé, až na dřeň obnažené vyprávění o lidském odcizení, samotě a zoufalé potřebě lásky prošpikovat odlehčujícím humorem. Je obdivuhodné, jak i ve svém osmém filmu dokáže být stále invenční, aniž by měnil svou poetiku a arzenál svých prostředků. Porota snímku po právu udělila hned dvě ceny: za nejlepší scénář a Cenu Alfreda Bauera za nové perspektivy filmové řeči. Také další oceněný snímek Páv (Kong que), i když formálně naprosto odlišný, patřil k tomu nejlepšímu, co letošní Berlinale přineslo. Charakterizuje ho vnitřní pravdivost, typická pro všechna špičková díla z Číny. Filmem, který si odnesl z Berlína Velkou cenu poroty, debutoval jako režisér slavný čínský kameraman

Gu Changwei. Pod zdánlivě všední rodinnou ságou o osudech tří sourozenců z dělnického prostředí malého čínského města z let 1977–1984 se skrývá hluboká výpověď o zmařených nadějích, nenaplněných životech, potlačených touhách a nemožnosti nalézt individuální štěstí v prostředí zatíženém předsudky a zkostnatělými tradicemi. Svou výpověď, plnou porozumění a soucitu, věnoval režisér „všem prostým lidem Číny“. I když je na první pohled téměř apolitická, přesně odráží atmosféru doby s jejím uzavíráním se do mikrokosmu rodiny a všudypřítomným pocitem marnosti a beznaděje, kterou jsme tak dobře znali i u nás. Vypovídá o ní i závěrečná scéna: celá rodina se po letech znovu sejde a v místní zoologické zahradě marně čeká, že uvězněný páv rozevře svůj ocas… Š T E F A N U H R Í K , Berlín Autor je filmový dramaturg a publicista.

RESPEKT / 9

SCÉNA

KNIHY

TIP

Eastwood v ringu Poté co jej americká kritika unisono vychválila, přichází nový film Clinta Eastwooda Million Dollar Baby tento čtvrtek do českých kin. Snímek z boxerského prostředí je ve světě přirovnáván k takovým dílům jako Scorseseho Zuřící býk nebo Tělo a duše Roberta Rossena. Film již získal ocenění Národní společnosti filmových kritiků USA a sedm nominací na Oscara, mj. za režii a mužský herecký výkon (obojí pro Clinta Eastwooda). Ve filmu Eastwood ztělesňuje osamělého Frankeiho Dunna, který se dříve živil jako tzv. cut man, čili muž, který boxerům při zápasech prořezává oční víčka naplněná krví, aby utkání mohlo dále pokračovat. Děj filmu Frankieho zachycuje již jako postaršího trenéra v soukromé tělocvičně v Los Angeles, kde působí společně s Eddiem Scrap-Iron Durpisem (Morgan Freeman). Se zájmem o trénování za Frankiem jednoho dne přichází mladá žena Maggie Fitzgeraldová (Hilary Swanková). Dunn ji nejprve bez okolků odmítá, nakonec však souhlasí. Rozvíjí se zdánlivě banální „rockyovský“ příběh, kdy starý profík trénuje mladého nováčka. Funguje však jen jako kulisa ke vztahovému dramatu tří rozdílných charakterů. Million Dollar Baby je filmem z prostředí ženského boxu, ale postrádá schematická triumfální vítězství v poslední minutě. J A N K O VA L Í K

Krtice (skrofulóza) je ošklivá nemoc hyzdící postižené hnisavými vředy. Králové Anglie a Francie ji od středověku obřadně léčili vkládáním rukou. Úspěšné to moc nebylo, lid však zázračným schopnostem svých panovníků věřil, čímž potvrzoval posvátnost královského pomazání. Králové divotvorci francouzského historika Marca Blocha (1886–1944) vzbudili po svém vydání v roce 1924 rozpaky, neboť se nezdálo jasné, proč nadaný badatel věnoval tolik minuciózní pozornosti zdánlivě okrajovému jevu. Právě na něm však dokázal postihnout jeden z nejtrvalejších rysů politických dějin, totiž reálnou váhu nereálných iluzí. ••• Básník Ezra Pound (1885–1972), zakladatelská osobnost amerického

V Ý S T AVY modernismu, čerpal podněty z kulturních dějin celého světa. V mládí na něj hluboce zapůsobila badatelská pozůstalost orientalisty Ernesta F. Fenollosy, jejíž část mu svěřila ke zpracování učencova vdova. Z pracovních poznámek zesnulého vytěžil Pound roku 1915 básnickou sbírku Cathay, jež znamenala převrat v angloamerické poetice. Nové pojetí básnické krásy pak teoreticky podepřel Fenollosovou statí Čínský písemný znak jako básnické médium, kterou zredigoval a vydal roku 1918. Dvojjazyčné vydání tohoto kultovního eseje vydalo nakladatelství Fra. Z vědeckého hlediska prý už některé teze neobstojí, pro pojetí moderního básnického obrazu má knížka nicméně zásadní význam. – VŠ –

TELEVIZE Pondělní filmový klub na ČT 2 uvede americký film režiséra Neila LaButeho Podoba věcí (21.30). Introvertní student Adam Sorenson si přivydělává v místním muzeu, kde potká tajemnou umělkyni Evelyn, a zamiluje se. Aby jí mohl být na blízku, přistoupí na nabídku stát se součástí výtvarného díla, kterým Evelyn hodlá zakončit svá studia. Z dvojice se stávají milenci a Adam snadno podléhá vlivu své nové známosti. Příběh milenecké dvojice, pohrávající si s hranicemi morálky, sexu a umění, ukazuje, jak bezradné může být tápání při hledání vlastní identity. ••• Zjistit, jestli mezi britskými policisty panuje rasová nesnášenlivost, se po-

/ 23

cialistické každodennosti má dnes také neobyčejnou památeční hodnotu. Snad jen název výstavy Zrušte komunismus je nadbytečně návodný. Snímky jsou tak výmluvné, že by se obešly bez programového hesla.

Do reálného socialismu, po němž tak teskní odpůrci demokratických změn, dává bezprostředně nahlédnout výstava fotografií Lubomíra Kotka, uspořádaná v kapli u kostela Panny Marie Sněžné v Praze na Jungmannově náměstí. Z atmosféry 80. let až mrazí: ze slavnostních průvodů, rituálů a totemů vyšinutého režimu tu vane stejná ubohost jako z všedních obrazů ulic s prázdnými obchody a věčnými ploty kolem stavenišť, kde se nic nestavělo. Ale nejen beznaděj, i radosti této éry se autorovi podařilo zachytit – například na tancovačkách nebo v autíčkách autodromu. Kotek prý tehdy pracoval jako fotograf památkové péče. Jeho dokumentace so-

••• V době, kdy se na výtvarné scéně prosadilo neumětelství, je malíř Jiří Šorm ke své škodě všeuměl. Díky cestám do hloubi pralesů v exotických dálavách je znám spíš ze společenských magazínů než z uměnovědného tisku. Také jeho nynější výstava Vůně v pražské Malostranské besedě má na první pohled mondénní ráz, což navozuje už úvodní obraz Červené kalhotky. Jenže šikovní světáci dnes malují úplně jinak. Šormova mondénnost působí jako nostalgické poblouznění, jako záměrně okrajový, o to však sympatičtější návrat k romantice a dandysmu pozdní koloniální éry. Drobné akvarely titulního cyklu jsou nicméně zdařilé i nadčasově. – VŠ –

HUDBA kusil reportér BBC Mark Daly ve svém dok u m e n t u V převlečení za policistu (ČT 2, 1. 3., 20.00). Daly na sedm měsíců nastoupil na policejní akademii v Manchesteru a natáčel své kolegy a instruktory skrytou kamerou. Dokument obsahuje i záběry ze zásahů z ulic Manchesteru, kterých se Daly „ve službě“ účastnil. Minulý rok byl reportér zatčen za to, že neoprávněně čerpal policejní plat a zneužil majetek policie. Reportér peníze, které odváděl na zvláštní účet BBC, vrátil. BBC pak čelila kritice, že natáčení skrytou kamerou je neetické. Stanice se ale za svého zaměstnance rezolutně postavila a novinář loni vyhrál cenu pro nejlepšího britského mladého novináře.

V meziválečný kabaret se v pondělí 28. 2. promění holešovický klub Abaton: vystoupí zde totiž američtí Dresden Dolls, kteří si potrpí na stylizaci. Duo tvoří bubeník Brian Viglione a zpěvačka Amanda Palmerová. Jejich živá vystoupení charakterizuje velká dávka improvizace, kabaretní atmosféra a kvalitní hudební provedení. Zvuk Dresden Dolls místy připomíná zdejším publikem oblíbené Tiger Lillies a vokální sóla Amandy Palmerové se blíží projevu PJ Harvey. Z Prahy zamíří Dresden Dolls na své vůbec první vystoupení do Drážďan.

••• V rámci středeční Bluenight v Lucerna Music baru oslaví své padesátiny písničkář Václav Koubek. Vedle nezaměnitelné postavy české alternativní scény vystoupí jeho kolegové Radůza, Traband, Filip Topol, Pavel Fajt nebo Dagmar Andrtová. ••• Ve čtvrtek se v holešovickém Abatonu odehraje zajímavý hiphopový večírek. Na akci African and Roma Hip-hop night vystoupí ženské trio ALIF ze Senegalu a český rapper Gipsy.

– JK –

– JK –

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

MIMOCHODEM

Německo: divoký tanec pro cenzory

Ekonomika morálky

Socialistka a revolucionářka Rosa Luxemburgová se krátce po svém zavraždění pravicovými bojůvkami v Berlíně roku 1919 stala jednou z ikon mezinárodního levicového hnutí. V roce 1926 jí postavila sociálnědemokratická vláda výmarské republiky pomník, který byl ovšem po nástupu Hitlera k moci rychle srovnán se zemí. Nyní, o sedmdesát let později, se na východoberlínském náměstí nesoucím její jméno objeví nový, tentokrát velmi civilní monument. Za toto na německé poměry velmi překvapivé rozhodnutí vděčí obyvatelé Berlína konstelaci v Senátu, kde je od roku 2001 u moci koalice sociálních demokratů a postkomunistické strany PDS. Staronoví komunisté si totiž zřízení pomníku vymínili jako jednu z podmínek koaliční smlouvy. Konkurzu se zúčastnilo 125 projektů a nakonec zvítězil návrh německo-amerického umělce Axela Haackeho. Ten na sebe upozornil už v roce 1990 instalací, v níž na střechu jedné z nezbouraných strážních věží u berlínské zdi upevnil neonovou hvězdu koncernu Mercedes-Benz. V roce 2001 zase vyzval Haacke všechny poslance spolkového sněmu, aby do truhlíků instalovaných v Reichstagu přivezli půdu z jejich volebních obvodů. Tuto akci, oslavující demokracii zdola bez rozdílu národnostní příslušnosti, příznačně nazval Obyvatelstvu, aby se provokativně odlišil od nápisu Německému národu zdobícímu dodnes

Zvěčnělý historik Antonín Klimek ve svém stěžejním díle Boj o hrad podrobně prozkoumal zákulisí Masarykova vládnutí. Mimo jiné tu hojně cituje i z tajně pořízených záznamů hradních informátorů o různých kuloárových jednáních v podhradí. Zazní v nich několikrát větička, jež zřejmě patřila k dobovému žargonu politických machrů. Pokaždé jsem se nad ní znepokojeně zarazil. „Pojďme to dělat spolu!“ Kdyby si ji neříkali předáci parlamentních stran a frakcí, zněla by skoro jako výzva k milostným nemravnostem. Ale třeba byli tak nezkažení, že její kluzký podtón vůbec nevnímali a chtěli jen společně usilovat o mravní povznesení národa. Dochoval se jen zápis, nevíme, jak se přitom tvářili. V očích jim možná plál ušlechtilý jas, možná po sobě mazaně pomrkávali. To, co víme o korupčních skandálech první republiky, nasvědčuje druhé možnosti, ale mravně zdokonalit národ by se jim asi stejně nepovedlo. Občan bývá k mravokárným snahám politiků dosti netečný. Povznášet se raději nechává básníky či písničkáři, o tvůrcích televizních seriálů ani nemluvě, zatímco od svého zástupce v parlamentu spíš očekává, že bude hájit jeho zájmy jako šíbr, co se vyzná v tlačenici. Zřejmě i proto se aktéři jednání o současných korupčních skandálech zatím nerozhodli, zda mají nechat svůj zrak planout, nebo raději pomrkávat. Ocení u nich voliči víc ušlechtilost, nebo mazanost? Krátce před koncem totality mne podnik, kde jsem se zabýval distribucí knih, vyslal na postgraduální kurz ekonomiky kultury. Bylo to bizarní učivo. Mimo jiné jsem se dověděl, že kulturní efekty už netřeba posuzovat jen podle míry jejich společenské angažovanosti, ale také podle specifické rentability. K jejímu výpočtu sloužil vzorec, který jsem zapomněl, v jádru však šlo o to, že stoprocentně angažovaný pořad, na který nepřijde jediný divák, má rentabilitu nižší než pořad jen zpola angažovaný, zato však plně navštívený. Zaradoval jsem se, že takto by mohly detektivky americké drsné školy díky svým dílčím sociálním akcentům vytlačit záplavu ideologicky bezchybných, ale naprosto neprodejných spisů dobříšských prominentů. Lektor jen podmračeně zamumlal, že otázku literatury sovětští teoretici ještě nerozpracovali. Obávám se, že příliš rentabilní není ani mravní pobouření nad posledními aférami. Stále víc se hovoří o nezbytnosti morálky v ekonomické praxi, ale nikdo se zatím, pokud vím, nezabýval ekonomikou mravokárnosti. Třeba by se ukázalo, že hlasité volání po stoprocentní ušlechtilosti mívá ve skutečnosti menší efekt než nenápadná péče o solidní průměr.

budovu sněmu. Happening se neobešel bez protestů konzervativních poslanců strany CDU. Také nový pomník má potenciál vyvolat skandál. Na náměstí nechá Haacke zapustit do země dlouhé betonové pruhy s mosazně inkrustovanými větami z dopisů a manifestů Rosy Luxemburgové. Nepochybně z díla této marxistky, nebo řečeno s PDS „zakladatelky demokratického socialismu“, vybere takové ideje, které dodnes neztratily provokativní sílu. ••• Situace žen v íránské islámské republice je všeobecně známá: na veřejnosti se musí zahalovat do čádoru, odložit jej smí, jen pokud jsou

chráněny před očima mužů. Ve větších městech provádějí kontroly tohoto povinného doplňku tzv. revoluční policisté, pokud zjistí pochybení, mohou být ženy zatčeny, vězněny nebo dokonce mučeny. Bez ohledu na tuto drastickou politiku zažívá íránská kultura období velkého rozkvětu. Od roku 2000, kdy režisér Roberto Ciulli podnikl se členy mülheimského souboru Theater an der Ruhr první turné po Íránu, funguje živá spolupráce mezi íránskými a německými divadelníky. Režisérka Helene Waldmannová nastudovala se souborem teheránského divadla moderní baletní kreaci příznačně nazvanou Schador. Tento pojem v íránštině neznamená jen šátek pro zahalení žen, ale také stan. V baletu je šest žen uzavřeno do šesti stanů s malým, napůl zastřeným oknem. Pohybují se, poskakují nebo se kutálejí po scéně ve stavu kolísajícím mezi radostným zážitkem vnitřní svobody a bezmocnou agresí. V jednom okamžiku unisono křičí: „Nemohu to tady vydržet, nejsem bytost, ale beztvará masa.“ Představení mělo v lednu světovou premiéru v Mnichově. Tu hodnotily také přísné oči přicestovavších íránských úředníků, kteří měli rozhodnout o uvedení baletu v Teheránu. Výsledek jejich šetření prozatím publikován nebyl. ČESTMÍR LANG Autor je publicista.

VIKTOR ŠLAJCHRT

24 /

M I N U LÝ T Ý D E N

Cena ropy se opět vyšplhala nad padesát dolarů za barel. Sněmovna přijala zákon podporující obnovitelné zdroje energie. Záchranáři cvičili záchranu tonoucích v ledové tříšti na Těrlické přehradě. Uplynulo 25 let od založení Einstürzende Neubauten. Jsem rád, komentoval basketbalista Jiří Welsch skutečnost, že jej jeho domovský Boston vyměnil do týmu Cleveland Cavaliers. Před Úřadem vlády demonstrovaly stovky lidí proti dalšímu setrvání Stanislava Grosse ve funkci premiéra. Ve snaze vyřešit táhnoucí se vládní krizi přišli lidovečtí politici s návrhem, že když premiérova žena skoncuje se svým podnikáním s lidmi kolem pražského erotického klubu Escade a nebude si už půjčovat miliony od finančníků zajímajících se o privatizaci státního majetku, nebude lidová strana trvat na Grossově odchodu a nechá o jeho další politické kariéře rozhodnout blížící se březnový sjezd ČSSD; Stanislav

28. 2.–6. 3. 2005

Gross a jeho kolegové ve vyjednávací delegaci ale lidovecký kompromis odmítli. Předseda komunistů Miroslav Grebeníček řekl Lidovým novinám, že je za stávající krize samozřejmě připraven vstoupit se svou stranou na požádání ČSSD do hry a udělat pořádek. Řešení vidíme v dotovaném vývozu přes mořské přístavy a ve zvýšení intervenčních nákupů do skladů v Německu, popsal předseda Českomoravského svazu zemědělských podnikatelů Jan Veleba, co chce jeho instituce dělat s tím, že v sýpkách zdejších zemědělců zůstalo dodnes ležet 2,7 milionu tun pšenice, kterou loni vypěstovali navzdory varování před malou poptávkou a kterou teď nikdo nechce. Vzrostly akcie Unipetrolu. Starostové šumavských obcí přišli s návrhem vybírat od lidí poplatky za běhání na běžkách. Začala Matějská pouť. Na zimovišti v Praze pokousal kůň zaměstnankyni cirkusu Berousek. Při řazení politiků ke sku-

pinové fotografii na summitu NATO v Bruselu dostal prezident republiky Václav Klaus možnost hovořit se svým americkým protějškem Georgem Bushem. „Bush si potřásá rukou s Gašparovičem,“ doprovodil pak společnou fotografii obou prezidentů oficiální popiskou Bílý dům. Na amatérský box jsem zanevřel – jezdíte po turnajích, bijete se s mistry světa, a odměna? Ani ň, maximálně bomba do palice, vysvětlil Rudy „Mlátička“ Kraj novinářům, proč s takovou radostí přistoupil na nabídku podepsat smlouvu s německou profesionální stájí Universum. České centrum PEN klubu se rozhodlo dát každoročně medaili a sto tisíc amerických dolarů někomu, kdo se zasloužil o mír na Zemi. V Městské knihovně v Praze zpřístupnili čtenářům zdarma bezdrátový internet. Dagmar Pecková se po 20 letech vrátila do Drážďan zpívat ve Straussově opeře Salome. Na samotě u Kladerub nad

Oslavou vybuchlo auto vymáhače dluhů; řidič zahynul. Při neopatrné manipulaci s vařičem způsobil český turista Jiří Šmiták obrovský požár, v němž shořelo zhruba 10 tisíc hektarů chilského národního parku Torres del Paine. K české Hradní stráži nastoupily první dvě ženy v dějinách. Média přinesla zprávu, že podle vědců hrozí světu pandemie zabijácké ptačí chřipky, která může zabít miliony lidí. Evropa nesdílí celosvětovou odpovědnost na Dálném východě a z toho pramení její postoj, vysvětlil český velvyslanec při NATO Karel Kovanda Hospodářským novinám, jak je možné, že většina evropských států nedbá na varování a prosby USA a chystá se zrušit embargo na vývoz strategických zbraní do Číny, přestože to zvyšuje hrozbu, že tamní komunisté zaútočí na Tchaj-wan. Okrouhličkou prošel opožděný průvod maškar masopustu. Na následky sebevražedného výstřelu z pistole zemřel

ve svém coloradském bytě Hunter Thompson, legendární novinář, jehož pracovním heslem bylo „žeň politiky jako krysy tundrou“. Vyšlo najevo, že vysoký důstojník zdejšího vojenského zpravodajství prováděl jako double-agent špionáž pro Bělorusko. Na ruzyňském letišti chytili celníci slovenského pašeráka papoušků. V Praze začal soud s bývalými šéfy Komerční banky, za jejichž panování se z tohoto ústavu před privatizací ztratilo osm miliard korun. České fotbalové týmy se připojily ke kampani proti rasismu, kterou na evropských stadionech organizuje firma Nike. Napadlo nejvíc sněhu za posledních deset let. V průzkumu Mladé fronty Dnes oznámila většina dotázaných respondentů, že Klaus je lepší prezident, než byl Havel. Meteorologové oznámili, že podle dlouhodobé předpovědi může klidně mrznout ještě měsíc. [email protected]

inzerce

RESPEKT Ročník XVI.

ADRESA:

Křemencova 10, 110 00 Praha 1, IČO 61457345, tel. 224 934 759, 224 934 441, fax 224 930 792, E-MAIL: [email protected], [email protected], e-mailové spojení na jednotlivé redaktory: [email protected];

INTERNET HOMEPAGE, RESPEKT ON-LINE:

Jaroslav Spurný.

EDITOŘI:

Kovalík, Jana Neumannová. ÚPRAVA

www.respekt.cz.

VYDAVATEL:

Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. REDAKTORKA EKONOMIKA:

R-PRESSE, spol. s r. o.

Marek Hudema (vedoucí), Marek Pokorný.

([email protected]): David Němec, Jakub Němeček.

KRESBY:

MAJORITNÍ VLASTNÍK:

VYDÁNÍ (TIŠTĚNÝ, ON-LINE):

Pavel Reisenauer.

Karel Schwarzenberg.

Kateřina Ducháčková.

ZAHRANIČÍ:

KOMENTÁŘE:

Matyáš Zrno (vedoucí), Josef Greš.

OBRAZOVÝ REDAKTOR:

Ivan Kuťák.

FOTO:

ŘEDITELKA:

Zbyněk Petráček. CIVILIZACE:

Ludvík Hradilek.

Anna Soumarová.

DOMÁCÍ RUBRIKA

Erik Tabery.

SEKRETARIÁT:

ŘÍZENÍM REDAKCE POVĚŘEN:

Marek Švehla.

ZÁSTUPCE ŠÉFREDAKTORA:

([email protected]): Eliška Bártová, Silvie Blechová, Hana Čápová, Jan

KULTURA:

Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák (vedoucí).

Kateřina Spurná, Jan Svoboda.

INZERCE

DTP A GRAFICKÁ

([email protected]): Milan Greguš, Milan

Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. DISTRIBUCE ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. PŘEDPLATITELSKÝ SERVIS: zelená linka 800 100 634. TISKNE: MAFRA, a. s., Praha. ROZŠIŘUJÍ: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. WEBDESIGN, WEBHOSTING: NET servis, s. r. o. KANCELÁŘSKÉ SLUŽBY: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. UZÁVĚRKA: 27. 2. 2005, © Copyright, R-PRESSE, spol. s r. o.