- věcné peníze, z materiálu, který má hodnotu - ječmen, pšenice, bronz, zlato, stříbro, měď...,

2. Peníze

Peníze, jak je známe dnes, mají kořeny ve vzdálené minulosti. Evropské bankovky se poprvé objevily r. 1661 ve Stockholmu. Čínské už v roce 960 v Sečuanu. První zlaté mince v Lýdii (dnes v Turecku) kolem r. 600 před naším letopočtem. Ve stejné době v Číně bronzové mince. Bankovkám a mincím předcházely jejich archaické formy - poukázky na uloženou pšenici (Egypt) a ječmen (Sumer) v chrámové sýpce. Nárok držitele poukázky (a závazek chrámu) byl napsán na plochých kamenech (Egypt) a hliněných destičkách (Sumer). Svým principem se nelišily od bankovek. Vznikly na samém úsvitu civilizace, takřka současně se vznikem písma, před více než 5 000 let (což je mimochodem pouhých zhruba 5 000 let od konce poslední doby ledové, vyhynutí mamutů a neandertálců). Dnes máme peníze v bance na účtě a můžeme jimi platit bezhotovostně. V antickém Řecku některé chrámy také vedly peněžní účty svým klientům (obchodníkům) v knihách a prováděly i bezhotovostní převody (přepsáním částky z účtu jednoho klienta na účet jiného klienta). Není principiální rozdíl mezi bankovní knihou v Apolónově chrámu na ostrově Délos a bankovními účty na hard-discích v dnešních bankách. Peníze, od jejich vzniku do dnešní doby, fungovaly ve třech typech: - věcné peníze, z materiálu, který má hodnotu - ječmen, pšenice, bronz, zlato, stříbro, měď..., - listinné závazkové peníze - mají hodnotu závazku zaznamenaného na listině (papírové bankovky, hliněné destičky v Sumeru, dřevěné destičky v Anglii), kterou drží věřitel (majitel peněz), - knižní závazkové peníze - mají hodnotu závazku zaznamenaného na účtě v knize, kterou drží dlužník, emitent peněz. Kniha může být z pergamenu, z papyru či z papíru, může mít podobu svitku, sešitu i harddisku. Závazkové vztahy na listině a v knize Obecně je každý závazek současně něčím nárokem. Neexistuje nárok bez závazku a závazek bez nároku. V závazkovém-nárokovém vztahu vystupují dva subjekty (minimálně), ten, kdo má závazek, kdo se k něčemu zavázal - dlužník, emitent, výstavce - a ten, kdo má nárok - věřitel, držitel, majitel, vlastník nároku. Věřitel

Dlužník závazek

Prednaska_2_Penize.docx 12

vztah

1

nárok

Listinná a knihová podoba závazkových peněz se liší tím, kdo drží zápis o závazku. Listinu - v případě peněz je to bankovka - drží věřitel, držitel, majitel peněz. Knihu se zápisy o nárocích jednotlivých věřitelů drží výstavce, emitent, čili ten, kdo peníze vydal jako svůj závazek. Emitent peněz

Majitel peněz

Dlužník

závazek nárok Listina

Věřitel

Majitel peněz

Emitent peněz Dlužník

Držitel

závazek

nárok Kniha

Držitel Věřitel

Závazek vyžaduje důvěru O závazky na listině nebo v knize by nikdo nestál, kdyby jejich emitent nebyl dostatečně důvěryhodný. Proto závazkové peníze nemůže vydávat kdokoli. Historicky k tomu měly nejlepší předpoklady bankéři (zvaní též lichváři, směnárníci či penězoměnci, v Anglii to byli i zlatníci). Vydávali své závazkové peníze na účtech nebo na úvěrových listech (předchůdci bankovek) na základě zlata (zlatých mincí) vloženého do banky. Důvěryhodnost bankéřů pak spočívala v tom, že byli schopni na požádáni vydat zlato proti předložení svých závazkových peněz. Závazek zůstává, nárok může obíhat Podstatnou vlastností peněz je schopnost oběhu, to znamená možnost předávání nároku z držitele na držitele, přičemž emitent zůstává stejný a uznává svůj závazek vůči jakémukoli držiteli peněz. U listinných peněz (papírových peněz, bankovek, ale týká se to i mincí z obecných kovů) se předání nároku uskutečňuje předáním listiny - bankovky. U peněz na účtech v knize se předání nároku provádí zápisem v knize - zůstatek peněz u platícího držitele peněz se zápisem sníží, u přijímajícího držitele peněz se zápisem zůstatek peněz zvýší, pochopitelně o stejnou částku. Hovoříme o převodu z účtu na účet. Platba mezi klienty dvou bank Obchodník A je klientem banky AAA, má u ní peníze na účtě. Chce zaplatit obchodníkovi B, který má účet u banky BBB. Jaké má možnosti? Ponechme stranou platbu v bankovkách. a) vyzvednout zlato u své banky, na vrub svého účtu; předat zlato obchodníkovi B; obchodník B je vloží do banky BBB a nechá si připsat na svůj účet závazkové peníze;


2

b) požádat bankéře, aby totéž udělal za něj; bankéř AAA odepíše částku z účtu obchodníka A; vyzvedne z trezoru zlato a odnese je do banky BBB; požádá bankéře BBB, aby přijal zlato a emitoval za ně závazkové peníze na účet obchodníka B. Tak či tak, banka potřebuje něco, co by mohla poslat do druhé banky jako platbu od svého klienta. To „něco“ nemohou být závazkové peníze banky - musí jít o hodnotu nezávislou na bance. Takovéto hodnotě říkáme rezerva. V minulosti to bylo zlato, zlaté mince. Posledních sto let už to není zlato, jak uvidíme dále. Bankovní rezervy Banka emituje své závazkové peníze při uložení resp. nákupu nějakého aktiva, v minulosti zejména zlatých mincí. Teoreticky by mohla mít v trezoru tolik zlatých mincí, kolik závazkových peněz vydala. Avšak zlaté mince a) nic nevynášejí, b) k převodům do jiných bank jich není potřeba takové množství - banka nejen posílá zlaté mince do jiných bank, ale také je přijímá od jiných bank. Platby mezi bankami jsou doprovázeny rychlým obratem malého množství zlatých mincí mezi bankami, zatímco většina zlata leží v trezorech bank bez pohybu (a bez výnosu). Praxe bankovnictví vedla k tomu, že většina zlata v aktivech bank byla vyměněna za jiná aktiva - za dluhopisy, směnky obchodníků a průmyslníků, pohledávky vůči podnikům z úvěru. Pohled do bilance banky v PASÍVECH:

v AKTIVECH: bankovní rezervy

zlaté mince pro platby do jiných bank

závazkové peníze vydané bankou (na účtech klientů)

aktiva nesoucí výnos - dluhopisy, směnky, pohledávky z úvěrů

Všimněte si, že peníze vydané bankou jsou vždy plně kryty aktivy; pouze část aktiv tvoří rezervy v likvidní podobě, použitelné k prováděni plateb klientů do jiných bank; ostatní aktiva nejsou k tomuto účelu dostatečně likvidní. Clearing rezerv S průmyslovou revolucí v Anglii narostl objem plateb natolik, že vznikla potřeba racionalizovat pohyb zlatých rezerv mezi bankami. Některé větší banky začaly nabízet ostatním bankám v regionu novou službu - clearing zlatých rezerv. Spočívala v tom, že banky uložily své zlaté rezervy do clearingové banky a ta jim jako agent zavedla účty rezerv ve zvláštní knize - knize bankovních rezerv. Místo


3

fyzického přesunu zlata pak clearingový agent převáděl pouze zápisy v knize mezi účty, zatímco zlato leželo nehybně v trezoru (dokud si jej banka případně nevyzvedla). Půjčování rezerv Vynález clearingu bankovních rezerv pak byl doplněn další vymožeností: půjčováním rezerv mezi bankami. Když některá banka neměla u clearingového agenta dostatek zlatých rezerv k provedení větší platby, jednoduše se dohodla s jinou bankou a chybějící rezervy si od ní půjčila, za jistý úrok, na jeden den nebo na týden. Clearingový agent půjčku zaznamenal do knihy rezerv a zajistil pak i její splacení i s úrokem. Regionální clearingové banky se slučovaly a pokrývaly větší území, což koncem 19. století vyústilo v existenci jednoho clearingového agenta pro celou zemi.

Monopol na emisi bankovek Ještě v dobách po občanské válce v USA vydávalo bankovky asi 8 000 bank po celé zemi. Peněžní jednotkou byl dolar, bankovky měly jednotný vzhled, ale lišily se názvy bank, podpisy ředitelů a pokladníků a také adresou, kde bylo možno bankovky vyměnit za zlato. V Evropě mezitím už probíhal proces monopolizace vydávání bankovek do jedné instituce v zemi, pod státním dohledem. Na začátku 20. století byl dovšen proces utváření národních centrálních bank ve světovém měřítku. Bankovky centrálních bank měly větší prestiž a důvěru než bankovky mnoha různých bank v minulosti; představovaly nárok na zlato a centrální banka je také proplácela ve zlatě, na předložení. To z bankovek centrální banky učinilo aktivum vhodné pro bankovní rezervy. Ostatní banky mohly jako bankovní rezervy od té doby držet nejen zlaté mince, ale i bankovky centrální banky (směnitelné za zlaté mince). V centrálních bankách byl také organizován clearing bankovních rezerv pro ostatní banky v zemi. Ty držely část svých bankovních rezerv u sebe, ve zlatých mincích i v bankovkách centrální banky, a část v clearingovém centru centrální banky, kde jejich nárok na zlato byl zaznamenán na jejich účtě rezerv. Banka mohla zvýšit svůj zůstatek na clearingovém účtu vložením zlatých mincí, nebo také vložením bankovek centrální banky (směnitelných za zlaté mince).


4

Odstranění zlata z peněžního oběhu Na začátku 20. století, do první světové války, měly peníze v rukou veřejnosti tyto podoby: Peníze

zlaté mince, doplněné stříbrnými a mincemi z obecných kovů

bankovky centrální banky (ostatní banky v té době už nesměly vydávat vlastní bankovky)

peníze na účtech v knihách obchodních bank

Všechny tři formy byly vzájemně zaměnitelné (s určitými omezeními v jednotlivých zemích). Za první světové války byly zlaté mince staženy z oběhu. Po válce zůstal oběh peněz bez zlatých mincí (stříbrné mince okrajově přetrvaly několik dalších desetiletí). Bankovky centrálních bank nadále „představovaly“ určité množství zlata, jejich směnitelnost za zlato však byla pro veřejnost zrušena. Od té doby až dodnes mají peníze jen podobu závazkových peněz: Peníze

bankovky centrální banky doplněné mincemi z obecných kovů

peníze na účtech v knihách obchodních bank

Obě formy jsou mezi sebou volně zaměnitelné.

Dvoustupňová bankovní soustava Centrální banka dnes působí jako clearingové centrum rezerv obchodních bank. Aktiva, která mohou sloužit bankám jako rezerva, obecně uznávaná a přijímaná i za hranicemi země, jsou soustředěna v centrální bance. Jsou to: zlato, státní dluhopisy domácí i zahraniční, termínové vklady v dolarech, v eurech případně jiných světových měnách (britská libra, švýcarský frank, japonský jen) a okrajově i další aktiva. Centrální banka na základě těchto aktiv emituje své vlastní závazkové peníze - tyto peníze centrální banky představují nárok na výše uvedená aktiva. Nárok však v dnešní době nemá podobu prostého přistoupení k přepážce a předložení bankovky; je formulován mnohem složitěji.


5

Peníze centrální banky (svou podstatou „poukázky“ na aktiva v trezorech centrální banky) slouží ostatním (tzv. obchodním) bankám jako rezervy. Obchodní banky tedy nemusí ve svých aktivech držet ani zlato, ani dolary atd., stačí, když drží peníze vydané centrální bankou. To je pomyslné horní patro bankovní soustavy. Dolní patro pak tvoří obchodní banky. Ty vedou účty podnikům a obyvatelstvu. Když někdo do své banky přinese bankovky centrální banky, příjme je banka do svých rezerv a klientovi připíše na účet (do knihy) odpovídající částku. Záznam na účtě představuje peníze, závazkové peníze, k nimž má klient nárok a banka závazek. Banka je emitovala tím, že je napsala na účet. Když tomu samému klientovi pošle někdo platbu z jiné banky, příjde platba do jeho banky v rezervních penězích. Banka si ponechá rezervní peníze ve svých aktivech a klientovi napíše na účet svůj vlastní závazek - částku došlé platby. Klientovy peníze na účtě představují jeho nárok. Je to nárok na rezervy jeho obchodní banky. Výměna peněz z bankovní knihy za rezervy je jednoduchá - stačí přistoupit k bankomatu a vyzvednout si rezervy v podobě bankovek centrální banky. Těmi může samozřejmě platit, ale také je může uložit do jiné obchodní banky, která je ráda příjme do svých rezerv a místo nich napíše do knihy svůj závazek vůči klientovi na jeho účet. Všimněte si ve schématu (na následující straně), že peníze centrální banky v podobě bankovek mohou sloužit obchodním bankám jako rezerva a veřejnosti jako oběživo. Jednotlivec (nebo podnik) může bankovky vložit do banky a nechat si napsat částku na účet. Banka může udělat totéž - může bankovky (ve svých rezervách) poslat do centrální banky a nechat si napsat částku na svůj účet rezerv v clearingovém centru. Tentýž proces funguje i obráceně - banka si může vyzvednout bankovky z centrální banky a jednotlivec si je může vyzvednout u své banky.

Clearingové centrum centrální banky Jde o specializované pracoviště, které vede účty rezervních peněz pro jednotlivé banky. Plní dvě hlavní funkce: - převádí rezervy z účtu na účet, když klient jedné banky platí klientovi jiné banky; - převádí rezervy z účtu na účet, když jedna banka půjčuje rezervy jiné bance. Příkazy z bank přicházejí v elektronické podobě, jako databázové věty. Software v clearingovém centru příkazy provede a rozešle bankám výsledné databázové věty. Ty jsou pak v bankách zpracovány a promítnuty do účtů klientů.


6

Dvoustupňová peněžní soustava

CENTRÁLNÍ BANKA zlato, dolary, eura, dluhopisy

AKTIVA (majetek)

PASÍVA (závazky)

rezervní peníze emitované na účtech

bankovky centrální banky vydané do oběhu

část bankovek v rukou veřejnosti

OBCHODNÍ BANKY rezervní peníze na účtě u cent. banky

AKTIVA (majetek)

pohledávky vůči klientům z úvěrů

rezervní peníze v bankovkách cent. banky

PASÍVA (závazky)

peníze emitované obchodními bankami na účtech klientů

VEŘEJNOST - podniky, jednotlivci AKTIVA (majetek)


peníze držené na účtech u obchodních bank

7

bankovky centrální banky

Vzájemné půjčování rezerv mezi bankami Půjčky mezi bankami jsou krátkodobé, do jednoho roku, největší objemy jsou na dobu 1 dne, 1 týdne, 2 týdnů a 1 měsíce, zatímco na více měsíců už jsou objemy výrazně menší. Pro půjčku se také používá výraz depozitum. Rezervní peníze poskytnuté druhé bance, např. na týden, jsou jinak řečeno týdenní depozitum. Banky jsou propojené uzavřenou sítí s terminály. Každá banka má jednoho pracovníka (někdy dva), který sedí u terminálu a provádí obchody. Nazývá se money market dealer a jeho pracoviště money market desk. Dealer může na terminálu oslovit jinou banku (komunikace probíhá jako „chat“ známý ze sociální ch sítí). Nebo může čekat, až jej osloví dealer jiné banky. Zvyklosti se vyvinuly do postupu, kdy oslovující dealer sdělí, o jakou částku se zajímá (obchoduje se ve 100 milionech korun a násobcích) a na jak dlouhý termín (standardní termíny jsou 1 den, týden, dva týdny, měsíc, 3 měsíce, 6 měsíců, 9 měsíců a 12 měsíců). Ale neprozradí, zda chce peníze příjmout (koupit) nebo umístit (prodat). Oslovený dealer uvede úrokové sazby pro oba případy, pro příjetí depozita sazba bid a pro poskytnutí depozita sazba offer. Uvedení dvojí sazby se nazývá kotace a znamená návrh na uzavření obchodu. Pojmy: Bid = cena (sazba), kterou je dealer ochoten platit za přijaté aktivum resp. depozitum. Offer = cena (sazba), kterou požaduje za poskytnutí aktiva resp. peněžního depozita. Podle známého kupeckého principu „koupit levně, prodat dráž“ je sazba bid nižší a sazba offer vyšší. Když se dealerovi podaří přijmout depozitum a obratem je umístit do jiné banky, budou jeho inkasované úroky vyšší než placené. Rozdíl mezi nimi - tzv. rozpětí, ang. spread je pak jeho čistým výnosem. Poté oslovující dealer buď uzavře obchod tak, že napíše buy nebo sell; tím určí svou „stranu“, tj. zda kupuje nebo prodává, anebo, když mu kotovaná sazba nevyhovuje, odpoví „nic“ (nothing there). Oslovený dealer se tak ani nedozví, zda protistrana chtěla rezervy vypůjčit nebo umístit. Příklad: Dealer banky A je osloven kolegou z banky B. B:

400 1w ?

(To znamená: Jak kotujete 400 mil. korun na 1 týden?)

A:

2,76/96

(Bid 2,76 % p.a., offer 2,96 % p.a.)

B:

Nothing there

(Nic, neobchoduji.)

Dealer banky A neuspěl, protože měl horší sazby než jiné banky.

Dealer banky B chce volné rezervy umístit do jiné banky a nechat je „vydělávat“ úroky. Proto ho zajímá sazba bid, hledá co nejvyšší sazbu bid. Oslovuje banku C. B:

400 1w ?

C:

2,82/92

B:

Sell.

C:

Thanks for the deal. By!


- Sazba bid je mnohem lepší než u banky A, proto dealer B reaguje:

8

Banka C měla vlastně obě sazby konkurenceschopnější než A. V důsledku toho má užší rozpětí (spread). Banka A má spread: 2,96 - 2,76 = 0,20 %

což je 20 basis points, 20 bp

Banka C má užší spread: 2,92 - 2,82 = 10 bp

Při každé mezibankovní půjčce obě strany dohodnou úrokovou sazbu na tuto konkrétní transakci. Během pracovního dne dealeři mění sazby, podle poptávky a nabídky; při větší poptávce sazby zvyšují, při vyšší nabídce sazby snižují. Poptávka a nabídka na mezibankovním trhu („peněžním“ trhu) utváří výši úrokových sazeb.

Peněžní trh a „cena“ peněz Na výše ilustrovaném Mezibankovním trhu půjček (ang. Interbank Lending Market) - jinak zvaném též Peněžní trh (ang. Money Market) - se denně otáčejí velké objemy zapůjčených rezerv. Proto množství rezervních peněz potřebné v clearingovém systému je malé - stačí 2 - 4 % v porovnání s objemem peněz vydaných bankami pro jejich klienty. Umístit volné rezervy do jiné banky je velmi snadné, transakce je uzavřena za několik sekund. Stejně tak získat rezervy. Když se v bance sejde větší objem příchozích plateb pro klienty (nebo jedna velká platba), znamená to větší objem příchozích rezerv na clearingový účet banky a dealer se je snaží obratem umístit u jiných bank, aby hned začaly nést úroky. Když má z banky odejít větší objem plateb, dealer čeká s vypůjčením rezerv až na příslušný den, aby za ně nemusel zbytečně platit úroky. Jinými slovy: všechny větší objemy příchozích rezerv banka hned umísťuje u jiných bank; všechny větší objemy rezerv odesílaných s platbami si vypůjčuje až v příslušný den. Mezibankovní trh je velmi intenzivní, s velkými objemy v krátkém čase, proto je vysoce citlivý při tvorbě úrokových sazeb. Dealeři reagují na výkyvy v poptávce a nabídce (ale také na další informace, které mohou ovlivnit vývoj nabídky a poptávky). Peníze samozřejmě nemohou mít cenu (v té samé měně). Cenou peněz se rozumí úroková sazba, za kterou se dají vypůjčit peníze na mezibankovním trhu (sazba offer nebo také offered rate). Když banka pak poskytuje úvěr svému klientovi (podniku), stanoví mu úrokovou sazbu o něco vyšší, aby k „ceně“ peněz získala ještě marži (ang. margin). Marže může činit pro vysoce bonitního klienta např. 0,5 % p.a. (50 bp), pro méně spolehlivého klienta např. 1,5 % p.a. (150 bp) i více. Ale jedno mají společné - základem, ze kterého se vychází při sjednávání úrokových sazeb u úvěrů, hypoték apod., je cena peněz na mezibankovním trhu, neboli sazby peněžního trhu. Mezibankovní trh má v každé ekonomice mimořádné postavení - je „nervovým centrem“ ekonomiky, místem kde se utvářejí úrokové sazby a odkud se pak šíří do celé ekonomiky.


9

Intervence centrální banky Centrální banka, když chce ovlivnit úrokové sazby, musí působit právě v tomto „nervovém centru“. Obvykle stačí, aby její dealer nabízel ostatním bankám jeden typ transakce, např. přijetí depozit na 14 dní za předem vyhlášenou sazbu. Obchodní banky nabídnutou možnost využívají, ukládají volné rezervy za sazbu centrální banky. Centrální banka sazbu vyhlašuje a po nějakou dobu udržuje neměnnou. U nás je to sazba zvaná „čtrnáctidenní repo sazba“. Kolem této sazby pak banky tvoří své sazby na jiné délky termínů (na 1 týden, na 1 měsíc, na 3 měsíce atd.). Od nich se pak odvozují sazby úvěrů pro klienty a sazby se tak šíří do celé ekonomiky. Tak centrální banka řízením jedné jediné sazby ovlivňuje hladinu úroků v celé ekonomice. Z makroekonomie asi víte, proč centrální banka úrokové sazby v zemi tlačí někdy nahoru, jindy dolů.

„Sazba dne“ - jak ji zachytit? Fixing Pro jisté účely se hodí mít k dispozici pro každý obchodní den jednu objektivní, typickou úrokovou sazbu, a to pro každou délku transakce sazbu offer i bid. Sazba by měla být nezávislá na kterékoli konkrétní bance, měla by být průměrem sazeb a měla by se určovat kažýdý den ke stejnému okamžiku dne. Úkolu se ujímá v jednotlivých zemích soukromá agentura, asociace bank nebo centrální banka. Stanoví skupinu (panel) bank jako reprezentanty trhu. Od nich v 11 hodin každý den organizátor získá kotace (jen indikativní, ne „ostré“), nechá software vypočítat průměr podle jistého algoritmu a výsledek sdělí informační agentuře Reuters, která údaj publikuje cca v 11:15 hod. Procesu se říká fixing úrokových sazeb. (Fixingy se dělají i na jiných trzích, např. fixing ceny zlata v Londýně.) Tabulka ukazuje výsledky fixingu na mezibankovním trhu v Praze. Sazby jsou v procentech per annum. Mezibankovní peněžní trh - fixing 10.11.2011 Splatnost

vysvětlivky

Pribid (nákup)

Pribor (prodej)

ON

overnight, tzn. 1 den

0,47

0,72

SW

single week, 1 týden

0,54

0,81

2W

2 týdny

0,55

0,82

1M

1 měsíc

0,62

0,93

2M

2 měsíce

0,70

1,05

3M

3 měsíce

0,75

1,14

6M

6 měsíců

1,09

1,48

9M

9 měsíců

1,22

1,62

1Y

1 rok

1,31

1,71


10

Referenční sazby Výsledek fixingu jsou referenční sazby. Pro jednotlivé národní měny mají sazby názvy obsahující zkratku IBOR (inter-bank offered rate) a první písmeno nebo dvě písmena odvozená z názvu města (výjimkou je Euribor): LIBOR (Londýn), EURIBOR (Frankfurt, sídlo Evropské centrální banky), NYBOR (New York), TIBOR (Tokyo), nebo HIBOR (Hong Kong), BUBOR (Budapest), CIBOR (Copenhagen, Kodaň) a PRIBOR (Praha). LIBOR je mimořádný tím, že je fixován nejen na britskou libru, ale také na dolar, euro, jen a dalších šest měn. Výhodou referenčních sazeb je, že jsou relativně objektivní a že je zajištěna jejich kalkulace do budoucna. Proto se dají využít ve všech smlouvách, kde se má v budoucnu něco vypočítat resp. odvodit od budoucích sazeb mezibankovního trhu. Jsou to zejména a) úvěrové smlouvy mezi bankami a podniky, s proměnlivou úrokovou sazbou; ve smlouvách je stanoveno, že úroková sazba se bude určovat vždy znovu na každé úrokové období (zpravidla tříměsíční), a to na základě referenční sazby fixované dva pracovní dny před začátkem úrokového období. K referenční sazbě se pak přičítá pevná marže, dohodnutá pro daný konkrétní úvěr. Příklady: sazba dolarového úvěru bude 3M USD LIBOR + 0,80 % p.a., kde referenční sazba je tříměsíční LIBOR na americký dolar a 0,80 % (nebo také 80 bp) je marže pro daný úvěr. Úvěr v korunách může mít sazbu Pribor + 1,25 % b) kontrakty týkající se úrokových sazeb (FRA, IRS aj.).

Dilema mezi fix a float Banka vám může nabídnout volbu mezi úvěrem s pohyblivou sazbou (např. 3M Pribor + 1 %) a úvěrem s pevnou sazbou po celou dobu úvěru. Co zvolit? Pohyblivá sazba činí 2,1 % + 1 % = 3,1 %, ale to jen na první tři měsíce, pevná sazba na celé dva roky činí 4 %. Kdybychom věděli, kam se budou sazby vyvíjet, zvolili bychom výhodnější variantu. Jenže a) budoucí vývoj sazeb je neznámý a b) všechny informace, předpovědi či pokusy o předpovědi už někdo vtělil do nabídky a poptávky a dnešní sazba fix (4 %) je jejich výsledkem a představuje rovnováhu šancí obou variant. Jedna varianta bude výdělečná, druhá prodělečná, nevíme která bude ta výdělečná, ale víme, že pravděpodobnost mají dnes stejnou. Je nějaký jiný důvod, proč upřednostnit jednu variantu před druhou? Mnozí vidí výhodu fixní sazby v tom, že mohou předem naplánovat úrokové náklady. Pro jiné je výhoda, že mohou proměnlivé úrokové náklady promítat do cen svých služeb (většinou jde o finanční služby). Zvažte, máte-li nějaký specifický důvod pro fix nebo pro float, a když ne, hoďte si korunou.


11

Malá ukázka testových otázek: Bankovní rezervy se používají

Referenční sazba PRIBOR se fixuje

 při hrozbě krachu banky  při platbách do jiné banky  k zajištění úvěrů

   

Clearing bankovních rezerv využívá

Mezi pohyblivým úrokem a fixním úrokem volíme na základě

 převody zlata  internetové bankovnictví  převody mezi účty rezerv


v Praze na začátku každého měsíce ze sazeb poskytnutých bankami rozhodnutím bankovní rady ČNB

 pravidla, že fixní je vždy výhodnější  předpovědi vývoje sazeb  náhody, protože je to jedno

12

- věcné peníze, z materiálu, který má hodnotu - ječmen, pšenice, bronz, zlato, stříbro, měď...,

Recommend Documents