Zu den Lebensschicksalen von Josef Šourek und zu seinem botanischen Riesengebirgsgarten (zum 110. Geburtstag)

OPERA CORCONTICA 39: 187–198, 2002 K ŽIVOTNÍM OSUDŮM JOSEFA ŠOURKA (1891–1968) A K JEHO KRKONOŠSKÉ BOTANICKÉ ZAHRADĚ (KE 110. VÝROČÍ NAROZENÍ) Zu den Lebensschicksalen von Josef Šourek und zu seinem botanischen Riesengebirgsgarten (zum 110. Geburtstag) FRANTIŠEK PROCHÁZKA Eko–Agency KOPR, Pivovarská 61, CZ – 385 01 Vimperk

ÚVOD „Překonané křivdy člověka rozhodně posilují a rys utrpení dodává mužům zajímavosti.“ F. KOŽÍK „Člověk roste jen tím, že dojde na konec něčeho a začne něco nové.“ H. IRVING

Jsem hluboce přesvědčen o tom, že Josef Šourek (narozen ve Stěžerách u Hradce Králové 18. 9.1891, zemřel v Peci pod Sněžkou 9. 9.1968) patří k nejvýznamnějším osobnostem regionu Krkonoš všech dob. O jeho životě bylo sice vícekrát referováno (VESELÝ 1961, PILOUS 1968, VULTERIN 1968; ANONYMUS 1969), mnohé však muselo být z politických důvodů oné doby Josef Šourek, Čertova zahrádka, 15. dubna zamlčeno, jiné snad jen proto, že se to možná nezdálo ve 1961, foto Zdeněk Pelc, Vrchlabí své době až tak důležité. Jen dílem byly některé utajované skutečnosti z jeho života zveřejněny po jeho smrti na sklonku období politického uvolnění označovaného jako „pražské jaro”, a to již po vstupu cizích vojsk na naše území v roce 1968 (POKORNÁ 1968), pak až po radikální změně politických poměrů počátkem 90. let dvacátého století (POKORNÁ 1993). Nižší gymnázium Šourek absolvoval v Jilemnici, pak rodiče přesídlili do Prahy a on zde od kvinty navštěvoval reálku v Ječné ulici, kde v roce 1909 složil maturitu. Vysokoškolské studium strojního inženýrství zahájil sice na pražské technice, záhy však (ještě téhož roku) jeho rodina přesídlila do Vídně, kde ve studiu pokračoval. Nedlouho před ukončením vysoké školy (krátce před složením druhé státní zkoušky) vypukla však první světová válka (1914) a Šourek nastoupil vojenskou službu. V hodnosti nadporučíka rakouské armády přešel v roce 1916 na východní frontě k Rusům a ihned vstoupil (jako prostý vojín) do tamních legií. Díky téměř ukončenému vysokoškolskému vzdělání byl vybrán do válečné školy generálního štábu v Omsku, kde pobyl jeden rok. Pak prošel celou Sibiř až do Vladivostoku, odkud se lodí President Grant přes Ceylon (na jehož přírodu často vzpomínal) vrátil v roce 1920, tehdy již v hodnosti kapitána, do mladého Československa. Zde se záhy stal, nejen díky svým výjimečným

187

osobním vlastnostem, ale i znalostem několika cizích řečí (němčina, franština, ruština, angličtina) pobočníkem prvního československého prezidenta T. G. Masaryka (fotodokumenty cf. POKORNÁ 1968, 1993). V září roku 1921 si Šourek odešel z iniciativy prezidenta Masaryka doplnit vojenské vzdělání (válečnou školu generálního štábu), aby se v roce 1922 mohl stát přednostou 2. oddělení Zemské vojenské správy v Bratislavě, kde setrval do roku 1926. Poté se vrátil na základě vlastní žádosti k jezdectvu do Čech, kde se nakonec, po četných změnách působišť [„během let 1926 až 1928 stěhovali jsme se jedenáctkrát“ – (ŠOURKOVÁ in POKORNÁ 1968)], stal velitelem (tehdy už v hodnosti plukovníka) 9. jezdeckého pluku ve Vysokém Mýtě. Krátce před rozpuštěním československé armády (1939) byl předčasně penzionován a tehdy se odstěhoval z Vysokého Mýta do Sadové u Hradce Králové (velký dům s tamní proslulou zájezdní hospodou U kanonýra Jabůrka patřil jeho rodině). Teprve zde založil vlastní herbář (ŠOURKOVÁ in POKORNÁ 1993) a začal se vážně věnovat botanice. V dopisech K. Krčanovi (F. Krahulec in litt.) tehdy psal (v letech 1939 až 1941) o svém předsevzetí „sestavit kompletní herbář československé flóry“. Nakrátko aktivně působil v armádě ještě po skončení druhé světové války, kdy v r. 1947 v hodnosti plukovníka odešel do definitivního důchodu. To již bydlel v Peci pod Sněžkou, kam přesídlil záhy po válce, v roce 1945. Tehdy se otevírá druhá, nevojenská část Šourkova života. V letech 1946 až 1959 byl kronikářem obce Pec pod Sněžkou (čtyřdílná kronika má 582 stran textu + 69 příloh – cf. VESELÝ 1961). Zpracoval české (do té doby převážně jen německé) místní názvosloví východních Krkonoš (1951) a stal se aktivním členem Horské služby (za zásluhy jmenován čestným členem v r. 1958). Stal se neohroženým ochráncem krkonošské přírody (ve funkci konzervátora státní ochrany přírody pro východní Krkonoše 1946–1959; konzervátor–specialista 1968) a posléze se zapsal do dějin české botaniky především jako autor kritické „Květeny Krkonoš“ (1970). VESELÝ (1961) poznamenává: „ … bohatá a záslužná činnost nepřinesla J. Šourkovi vždy vděk. Setkal se dost často s neporozuměním – ba i s naprostým nepochopením“. Podobně dodává VULTERIN (1968): „Nadšení a nekompromisní postoj při prosazování a hájení zásad ochrany přírody Krkonoš mu často přinášely nepochopení a křivdy. … situace vyvrcholila v roce 1959 až do stadia neopodstatněného šikanování a neoprávněného zbavení funkce konzervátora státní ochrany přírody“ nebo POKORNÁ (1993): „… i psa mu zastřelili“. Při příležitosti 110. výročí narození Josefa Šourka, člověka jehož jsem si nadevše vážil, chci touto osobní vzpomínkou přispět alespoň k dílčímu objasnění některých momentů z jeho života a zveřejnit některé skutečnosti, dosud nepublikované.

MÉ VZTAHY K JOSEFU ŠOURKOVI A NAŠE SPOLUPRÁCE Málo osobností mě zaujalo (a ovlivnilo) v životě tak, jako „pan plukovník“, od jehož narození uplynulo v roce 2001 už 110 let. Od dětských let byl pro mne pozdější autor Květeny Krkonoš* ) jakousi neskonale vzdálenou legendou. Poprvé jsem se s jeho jménem setkal v mých dvanácti letech, v roce 1951, ve 4. ročníku tehdejších Československých botanických listů, jejichž vydávání bylo násilně ukončeno v polovině ročníku následujícího, protože periodikum podobného zaměření („Měsíčník pro systematiku, floristiku a geobotaniku Československé republiky“, vydávaný „Botanickým ústavem university Karlovy“ za řízení prof. F. A. Nováka) nesplňovalo u nás ideologická kritéria padesátých let 20. století. Tehdy Šourek uveřejnil kritiku na právě vyšedší Dostálovu Květenu ČSR (ŠOUREK 1951), jež vyšla současně s Dostálovou replikou (DOSTÁL 1951). V Dostálově odpovědi mě zaujala především věta: „… a zvláště mě těší fakt, že nikoliv botanik z povolání, ale velmi rutinovaný botanik–laik zhodnotil ve svém *) Velmi často je udáván chybný rok vydání (1969) tohoto díla. Na titulní straně je sice uveden rok 1969, stejně jako na copyrightu na straně následující, kniha však byla vydána až v roce 1970, jak dokládá tiráž za stranou 451 – cf. etiam HENDRYCH (2001: 57): “ ŠOUREK 1970, per errorem a. 1969 liber annotatus!”

188

článku nejen přednosti, ale i nedostatky naší Květeny ČSR.“ Tehdy jsem nechápal, co to může být za amatéra, který si dovoluje kritizovat velké souborné dílo renomovaného (a v očích mladého adepta botaniky zcela nedotknutelného) univerzitního docenta. A v této souvislosti si vzpomínám ještě na jednu Dostálovu poznámku: „Zde kritik snad vytýká Květeně, že rodu Rubus bylo věnováno více stránek, než jeho oblíbeným jestřábníkům.“ Pomyšlení na to, že existuje amatérský botanik, který nejenže si dovolí kritizovat takové dílo, jakým je Dostálova Květena ČSR (DOSTÁL 1948–1950), ale který nadto ještě „umí jestřábníky“, učinilo v mých očích ze Šourka cosi neskutečného a vzdáleného. Plynula léta, uveřejnil jsem svou první rozsáhlejší botanickou studii, týkající se rozšíření Gentiana pannonica v našem tehdejším státě (PROCHÁZKA 1961), v níž jsem kategoricky (jako ostatně dosud) zastával názor, že výskyt hořce šumavského v Krkonoších je druhotný. Tehdy mi opět na dálku zkřížil cestu Josef Šourek, jenž ve své studii o výskytu téhož druhu v Krkonoších (ŠOUREK 1963), aniž by sice tvrdil, že je zmíněný druh v tomto pohoří původní, snesl řadu argumentů, které by spíše svědčily pro jeho tamní původnost. O několik let později, v létě roku 1965, konečně nadešel okamžik, kdy jsme se s panem plukovníkem poprvé osobně setkali. Navštívil jsem ho tehdy v jeho domku čp. 198 v Peci pod Sněžkou a na první pohled jsme si “padli do oka”. Trávil jsem tehdy čtrnáctidenní dovolenou v Malé Úpě a téměř obden jsem Šourka navštěvoval. Široce jsme diskutovali o rukopisu Květeny Krkonoš, tehdy již téměř dokončeném, upravovali některé jeho pasáže a doplňovali do něho mé nemnohé nové nálezy vzácnějších rostlin z východních Krkonoš [např. Epilobium ciliatum – tehdy uváděné jako E. adenocaulon (cf. ŠOUREK 1970: 299), Cirsium ×affine (cf. ŠOUREK 1970: 249) atd.]. Od té doby jsem se s J. Šourkem velmi pravidelně stýkal, a to až do jeho smrti v roce 1968. V zasklené mansardě prvního patra domku čp. 198 byl uložen velmi pečlivě pořizovaný herbář, jenž je dnes součástí sbírky botanického oddělení Národního muzea v Praze (PR), umístěné na zámku v Průhonicích [č. přír. 19/68 (7504 položek), 11/69 (3003 položek), 26/69 (508 položek) a 3/70 (550 položek)]. Další Šourkovy sběry ze starší doby jsou uloženy v téže sbírce (č. přír. 36/61 – 701 položek), v herbáři katedry botaniky PřF UK v Praze (PRC) – ca 1800 položek z období tzv. floristické akce tehdejší Československé botanické společnosti (cf. Veselý 1961: 425), nemnohé Šourkovy sběry jsou uloženy i v herbáři pardubického Východočeského muzea (MP) a v botanické sbírce Slovenského národného múzea (BRA) v Bratislavě (J. Zázvorka in litt.). Na volné části stěny visel jakýsi barevný propagační plakát, snad s nápisem „Navštivte Krkonoše“. K němu pan plukovník přistoupil a prohlásil: „Vždycky, když mě manželka naštve, zajdu sem“, nadzvedl zmíněný plakát, pod nímž se objevil další, propagující pro zahraniční lovce odstřel zvěře v tehdejším Československu, na němž byla nahoře vysvlečená atraktivní dívka, třímající loveckou pušku (na svoji dobu plakát velmi odvážný), pak větu dokončil: „… a potěším své staré dragounské srdce“. Josef Šourek byl nesmírně důsledný. Když zařadil do své Květeny hořec brvitý pod jménem „Gentianopsis ciliata (L.) MA“, které převzal z Rothmalerovy Exkursionsflory, obrátil se na Josefa Holuba, tehdejšího arbitra vědecké nomenklatury u nás, s dotazem, jak zní celé jméno autora kombinace a zda tudíž nechybí za zkratkou „MA“ tečka. Jen těžko se smiřoval se strohou, avšak vyčerpávající, Holubovou odpovědí na korespondenčním lístku: „Jméno je celé, tudíž bez tečky. Je to Číňan. Josef Holub“. Můj úsměv tehdy vzbuzoval i svérázný přístup velkého znalce krkonošské květeny k některým novým lokalitám, které se mi podařilo objevit, a které Šourek osobně neznal. Jen velmi nerad totiž přiznával, že by některé zásadní věci z Krkonoš mohly uniknout jeho pozornosti. Jednoho velmi pozdního odpoledne jsem mu přinesl z nových míst v masivu Černé hory (z východního okraje Černohorského rašeliniště a z okraje malého rašeliniště při cestě z Černé na Světlou horu) bradáček srdčitý (Listera cordata). Nadšeně uvítal tyto nové nálezy a za mé přítomnosti je ihned doplnil do rukopisu své Květeny. Když jsem druhého dne zrána Šourka znovu navštívil, bylo v rukopisu Květeny Krkonoš (ŠOUREK 1970: 389) u příslušných lokalit uvedeno „Pa, Š“, což znamená, že osobně výskyt ověřil v terénu. Kdyby tomu tak vskutku bylo, musel by obě lokality navštívit během hluboké předchozí noci. Jednou, jda od Šourkova domku do centra Pece p. Sněžkou, všiml jsem si na pravém okraji cesty na

189

ploše asi jednoho metru čtverečního porostu sterilních exemplářů Pulsatilla scherfelii. Hned druhý den jsem se pana plukovníka zeptal, kde je v Krkonoších nejníže položená lokalita tohoto koniklece a on mě zavedl na svah těsně nad jeho chalupou. Mému sdělení, že roste níž, pod boudou Lesovna při cestě, po níž on chodil více než čtvrt století, snad denně, do Pece p. Sněžkou, nevěřil tak dlouho, než jsme inkriminované místo společně navštívili. Podobných příhod bylo mnoho. Šourek miloval Krkonoše tak moc, že jen s největším sebezapřením připouštěl, že některé z mnohem méně atraktivních sudetských pohoří (např. Orlické hory) by mohly mít zastoupení fytogeograficky významných rostlin, jež chybí jeho milovanému pohoří (Doronicum austriacum, Ligusticum mutelina). A tak, když jsem mu jednou z vrcholu Sněžky přinesl sytě růžově kvetoucí kmín (Carum carvi), seděl nejméně dvě hodiny na své zahradě a snažil se seč byl na sebraných rostlinách najít znaky v Krkonoších nikdy nerostoucího koprníčku bezobalného (Ligusticum mutelina). Uvedená (lidsky zdůvodnitelná) snaha po ještě větší botanické atraktivitě milovaných Krkonoš osvětluje i jeden z nemnohých zásadních omylů, jinak velmi kritické Šourkovy Květeny Krkonoš, a sice údaj o výskytu jeleního jazyku (Phyllitis scolopendrium) na Černé hoře v Krkonoších (cf. ŠOUREK 1970: 108), k němuž uveřejnil oprávněné kritické poznámky HADAČ (1970: 190). Možná, že jsem nikdy v životě nepoznal tak krásný vztah mezi manželi, jaký panoval mezi J. Šourkem a jeho paní (cf. etiam POKORNÁ 1968). Seznámili se spolu na jednom z „čajů“ u tehdejšího prezidenta Masaryka, kam byla pozdější manželka J. Šourka (absolventka pražské obchodní akademie) pozvána spolu se svým tehdejším zaměstnavatelem, známým pražským advokátem Havlíčkem. Vzali se v roce 1923 a pak ve šťastnějších i méně šťastných okamžicích života následoval mnohaletý vztah plný lásky, úcty a respektu. Paní Josefina Šourková, jíž jsem oslovoval „milostivá paní“, byla neuvěřitelně pečlivou hospodyní, která si detailně zaznamenávala veškeré rodinné výdaje po dobu celého dlouhotrvajícího manželství. Tak jsem se snadno mohl dozvědět, kolik stálo máslo, rohlík nebo mouka v roce 1930, 1942 nebo 1948. Zdá se to sice poněkud absurdní, byla to však metoda, která umožnila manželům Šourkovým přežít pro jejich rodinu velmi kruté období přelomu 50. a 60. let i léta šedesátá. Ani tato strohá kalkulace paní J. Šourkové však nepostrádala elegantní humor, jak dokládala v rodinných výdajích zvláštní rubrika „BVK“. O té jednou paní Šourková prohlásila: „Kdykoliv Jožka odjede za kytkami na Slovensko, vždy mi předloží do haléře přesné vyúčtování. Kolik utratil za jídlo, ubytování či dopravu. Největší částka ovšem vždy zůstane v BVK“. Teprve na můj dotaz, co ona zkratka v rodinných výdajích znamená, stručně odpověděla: „Bůhvíkde“.

ŽIVOTNÍ OSUDY JOSEFA ŠOURKA Není sporu o tom, že obecný vztah k přírodě jako celku zdědil J. Šourek po svém otci, nejprve pojezdném, který se však vlastní pílí dopracoval až na vrchního správce statků panství hraběte Harracha. Konkrétně k botanice ho však zřejmě přivedl o málo starší kamarád (“přítel od mládí” – Š OUREK 1970: 25), později jeden z nejvýznamnějších východočeských regionálních botaniků 20. století, Karel Krčan (nar. 12. 6.1887 ve Stračově u Hradce Králové, tragicky zesnuvší 3.12.1971 na silnici mezi Bohuslavicemi n. M. a Novým Městem nad Metují – cf. PROCHÁZKA 1972), jehož otec pobýval na Harrachovských majetcích jako důchodní (F. Krahulec in litt.). Tak se se Šourkem jako botanikem poprvé setkáváme během druhé světové války, v roce 1941 (tehdy pobýval s rodinou v Sadové na Královéhradecku), když jako člen skupiny přírodovědců sdružených okolo tehdejšího tzv. Zemědělského ústavu v Hradci Králové (pozdější Přírodovědný klub v Hradci Králové – důležitý, zatím nezpracovaný archivní materiál je uložen v přírodovědeckém oddělení královéhradeckého muzea), uveřejnil významné nové nálezy okrotice dlouholisté (Cephalanthera longifolia) z Domoradického údolí u Vysokého Mýta, o. červené (C. rubra) „v lese Smrčina u Libecína (= osada Libecina) u Vysokého Mýta“, střevíčníku (Cypripedium calceolus) od Jobovy Lhoty na Svitavsku nebo kruštíku modrofialového (Epipactis purpurata) od Lázní Bělohradu (ŠOUREK in KOLEKTIV 1941) a téhož roku v samostatném článku, v němž zveřejnil pro českou květenu první (dodnes existující) lokalitu vstavače bledého (Orchis pallens): „Na jaře 1939 našel Miroslav

190

Čeřovský z chalupy u mlýna pod Vřesníkem, žák I. třídy měšťanské školy v Miletíně, žlutě kvetoucí vstavač, a to na západní stráni kopce Homolka, kóta 459 východně od Vřesníku (asi 6 km severozápadně od Miletína), a přinesl ho svému učiteli A. Břicháčkovi.“ (ŠOUREK 1941). A nebylo náhodou, že i další Šourkova publikace (ŠOUREK 1942) se týkala také orchidejí, jimž se Šourek tehdy chtěl systematicky věnovat. Po druhé světové válce však přesídlil z východočeské nížiny do Krkonoš, kde propadl kouzlu hor a jejich flóře natolik, že opustil orchideje a systematicky začal zkoumat horskou květenu Krkonoš. V Peci pod Sněžkou se usídlil již v roce 1945. Zakoupil zde domek čp. 198 v Obřím dole a záhy začal vyvíjet rozsáhlou (nikoliv jen botanickou či ochranářskou) občanskou činnost. Osudným se mu stal rok 1959 a jen s podivem nebyl tehdejším politickým režimem vsazen do vězení. Jádrem sporu se stala znovu zahájená prospektorská činnost v Obřím dole. Ačkoliv bylo známo, že tamní zásoby kovových rud jsou jen velmi omezené, takže dlouhodobější těžba by byla vzhledem ke značným investicím nerentabilní, počátkem 50. let 20. století byly znovu otevřeny šachty v prostoru bývalé Kovárny. Obří důl byl již v 15. a 16. století znám jako naleziště kovových rud. Na mapě Jiříka z Řásné, pocházející z období kolem roku 1569, je v Obřím dole znázorněno 7 šachet a 5 kutišť, v nichž se těžila hlavně arsenová ruda a menší množství měděných rud, později i rudy stříbrné a olovnaté (LOKVENC 1978: 97). Zdejší dolování postupně ustávalo, arsenová huť v Peci pod Sněžkou, zvaná jedová, dosáhla největší produkce v roce 1842, kdy za rok vyráběla okolo 670 q arsenových výrobků a 56 q mědi. Rudy, především arsenopyrit a pyrhotin se tehdy těžily šachtou Kovárna, hlubokou 140 m, štolami Prokop, Barbora a úpatní šachticí Gustav. Provoz „jedové huti“ byl z ekonomických důvodů zastaven v roce 1864. Ještě v roce 1930 došlo v Obřím dole k pokusu o otvírku wolframových rud, nepatrné práce v režii vlastníka tehdejší boudy Kovárna, neměly však dlouhého trvání (LOKVENC 1978: 101). Všechny tyto skutečnosti byly Šourkovi dobře známy a svůj názor na nerentabilnost těžby rud v Obřím dole opíral i o vysoce kvalifikované stanovisko osobního přítele geologa prof. Odolena Kodyma, který často pobýval na své boudě při okraji lesa v nejnižší části dolní modrodolské luční enklávy. Z titulu konzervátora státní ochrany přírody pro východní Krkonoše postavil se tehdy J. Šourek zcela kategoricky proti nesmyslné devastaci Obřího dolu nerentabilní těžbou nerostů (cf. ŠOUREK 1958), což se mu na řadu let stalo osudné. Jak bývalo tehdy zvykem, musel zaznít „kritický hlas dělnické třídy“, což se stalo 3. února 1959, kdy „horníci geologického ústavu, Obří důl“ uveřejnili ve východočeské Pochodni hanlivý článek „Copak pan Šourek, ten ví, jak na to“ (cf. HORNÍCI 1959). Pro pochopení hrůznosti tohoto aktu, jenž byl ostatně typickým úkazem oné doby, dovolím si z citovaného článku uvést doslova některé pasáže: „je to pan Šourek, který sloužil v bývalé buržoazní armádě jako plukovník jezdectva. Z této doby má také ve svém bytě ještě fotografie ve vojenské uniformě, na koni, při vyjížďkách s bývalým presidentem Masarykem (cf. POKORNÁ 1968). …v tomto celkem solidně vypadajícím pánovi je zakuklené kvítko. Ovšem ne z té Krakonošovy zahrádky, ale možno říci z čertovy zahrádky. Nikdo nezjistí, jakými cestami osudu (anebo známostmi na ministerstvu školství, což je, zdá se, správnější) se z plukovníka jízdy, který drezíroval vojáky a k pracujícím měl opovržlivý poměr (jaký má konec konců dodnes) mohl stát botanik a ochránce rezervace. Tento pán … maří již po dlouhá léta úsilí Geologického průzkumu o odhalení rudného bohatství Krkonoš a všemožně brání, aby toto bohatství sloužilo našemu lidu. … Pan Šourek by nemusel mít důvodu k nenávisti dělnické třídy, protože si znova z dělnických peněz nežije špatně. … Víme také, že u nás existují ještě zbytky buržoazních tříd, které se snaží sabotovat rozvoj našeho hospodářství a jsme přesvědčeni, že jedním z nich je i pan Šourek.“ Důsledky tohoto veřejného napadení nedaly na sebe dlouho čekat a události nabraly velmi rychlý spád. Již v březnu téhož roku referuje Pochodeň v článku „Pan Šourek už nebude vědět, jak na to“ (ANONYMUS 1959) o dopisu odboru školství a kultury rady KNV, že Josef Šourek byl zbaven funkce „konzervátora státní péče a ochrany přírody pro východní oblast Krkonoš“. Po následném projednání „přestupku proti občanskému soužití“ – údajné poštvání psa na dělníka rudého průzkumu v Obřím dole – byl v témže roce „dle § 127 trestního zákona správního č. 88/1950“ trestní komisí tehdejšího Okresního národního výboru v Trutnově odsouzen k peněžité pokutě s vedlejším trestem, kde se mj. stanovuje „dále se mu zakazuje konat přednášky všeho druhu v celé oblasti Krkonoš“. Brzy poté následovalo

191

zbavení funkce kronikáře pro obec Pec pod Sněžkou, pozastavení čestného členství v Horské službě a především odebrání řádné penze a její nahrazení [„po dvojím snížení“ – J. Šourek in litt. ad K. Krčan, sec. F. Krahulec] starobním důchodem ve výši 625 Kč měsíčně. Na těchto perzekucích nic nezměnila ani absurdní skutečnost, že ještě koncem první poloviny téhož roku (1959) byly pokusy o těžbu rud v Obřím dole, jež byly prapůvodní příčinou všech Šourkových potíží, pro naprostou nerentabilnost zastaveny (ŠOUREK 1970: 83). Tehdy nastalo vskutku kruté období Šourkova života. Až do roku 1968 byl prakticky odkázán na pomoc svých kamarádů a známých. Pokud vím, patřili k nim prof. Josef Dostál z Karlovy univerzity, RNDr. Miloš Deyl, DrSc. z botanického oddělení Národního muzea, ale i mnozí jiní, kteří v jeho peckém domku přespávali a dobrovolně platili za nocleh manžely Šourkovými sice nevyžadované, avšak ochotně odevzdávané, relativně na tehdejší dobu nepřiměřeně vysoké peněžní sumy, jimiž pana plukovníka dobrovolně podporovali (přímou finanční podporu by J. Šourek při své příslovečné hrdosti nikdy nepřijal). I já jsem k nim patřil od poloviny let šedesátých a přiznávám, že jeden z přírůstků herbářové sbírky pardubického muzea, odkoupený od J. Šourka, byl jen zčásti skutečně jeho, jinak obsahoval mé vlastní sběry. Prožil jsem s Josefem Šourkem politické uvolnění ve druhé polovině 60. let 20. století. Zjevně v té době pookřál. To když jsme buď na jeho zahradě nebo u velkého kruhového stolu v obývací místnosti peckého domku přemílali tehdejší politické události, ale hlavně mohli před kýmkoliv veřejně vyslovovat kupříkladu jméno Masaryk. Nikdy nezapomenu na pozdní večer, kdy jsme v roce 1968 dlouho čekali s jeho paní na příjezd pana plukovníka z Prahy, kam byl pozván na zasedání, kde mu byl v rámci tehdy probíhavších rehabilitací slavnostně navrácen titul konzervátora státní ochrany přírody. Když tehdy po svém pozdním návratu rozbalil Plickovu fotografickou publikaci „Vltava“, jíž dostal darem, a vyprávěl nám o prožitém dni v Praze, měl tento sebevědomý a hrdý muž v očích slzy. Písemné sdělení o tehdejší rehabilitaci „… přivítali jsme s radostí sdělení, že Východočeský krajský národní výbor Vás plně rehabilitoval jako konservátora státní ochrany přírody … předpokládáme, že se ještě dlouho budeme moci těšit z Vaší vzácné spolupráce …“ si však již J. Šourek nestačil přečíst, bylo doručeno několik hodin po jeho skonu 9. září 1968. Svoboda byla Šourkovi nadevše. Bojoval za ní během svého života dvakrát. Poprvé během první světové války jako ruský legionář, podruhé v odboji za druhé světové války (VESELÝ 1961, VULTERIN 1068). Na třetí zápas, po obsazení Československa spojenými vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968, už neměl sílu. Psychicky se zhroutil. Šourkovi měli jediného syna, původně také důstojníka československé armády, který v době, kdy jsem se s ním seznámil, pracoval jako správce v Janských Lázních. Za manželku měl tehdy lékařku (byl podruhé ženatý), oba asi v roce 1969 emigrovali do Holandska. Od Šourkovy tehdejší snachy, která pravidelně (téměř každý den) v létě roku 1968 přijížděla do Pece p. Sněžkou, aby kontrolovala zdravotní stav pana plukovníka po červnové slabé srdeční příhodě, uslyšel jsem v prvních zářijových dnech roku 1968 osudné konstatování: „Zatímco tatínkův zdravotní stav se od června neustále zlepšoval, po 21. srpnu nastal prokazatelný zvrat. Je to den ode dne horší, jakoby už ani nechtěl žít.“ S tím korespondují i události, k nimž došlo během mé poslední návštěvy, což bylo v odpoledních hodinách 6. září 1968. Jako vždy jsme seděli a popíjeli kávu na zahradě, když mě Šourek velmi formálně požádal, zda bych s ním nezašel do jeho pracovny. Když jsme v ní usedli, přečetl mi připravený dopis adresovaný redaktorce dr. Marcele Cílkové do nakladatelství Academia. Jeho obsahem bylo stručné sdělení, že si přeje, „kdyby se s ním něco stalo“, abych definitivní verzi rukopisu „Květeny Krkonoš“ do konečné podoby pro tisk upravil já (namísto do té doby Šourkem ustanoveného Z. Pilouse). Na dotaz, zda s tím souhlasím, odpověděl jsem samozřejmě „ano“, s poznámkou, že „to toho jistě nebude zapotřebí“. Pan plukovník mi velmi obřadně poděkoval, dopis podepsal, uložil do obálky a já jsem netušil, že právě v tuto chvíli spolu *)

Přání přítele Josefa Šourka jsem bezezbytku splnil, a ač to v Květeně Krkonoš není nikde zmíněno, po jeho smrti jsem toto dílo připravil do tisku. Pochopitelně po mnohých peripetiích, které zná jen ten, kdo do tisku připravoval dílo zesnulého autora, jehož se již na nic nemohl zeptat.

192

hovoříme naposledy. O pouhé tři dny později v ranních hodinách zemřel* ). Zoufalá paní Šourková mě tehdy sháněla po Krkonoších (nevěděla, že se v té době zdržuji v tzv. Krakonošově údolí – mezi Spáleným mlýnem a kostelem v Malé Úpě – na tehdejší rekreační chalupě Pardubického perníku), kde jsem pobýval ještě celý týden. Tak se stalo, že jsem se dozvěděl o skonu J. Šourka teprve po příjezdu do Pardubic, až několik dnů po jeho kremaci. Skutečnosti, které jsem zjistil později, mi doslova vyrazily dech. Pouhých několik hodin, po Šourkově smrti, v době, kdy paní Šourkové bylo jedno snad i to, zda vyhoří její dům, dostavil se do domku čp. 198 v Peci p. Sněžkou jeden z dlouholetých kamarádů J. Šourka s prohlášením: „Jožka mi řekl, že kdyby se s ním něco stalo, mám si vzít ….“, naložil do připraveného auta soubor všech starých speciálních map 1: 75 000 celého území tehdejšího Československa, veškeré materiály týkající se topografie Krkonoš (Šourek se věnoval českému topografickému názvosloví nejen ve východních Krkonoších), část rukopisných poznámek k dalším tématům a odjel. O několik dnů později navštívil paní Šourkovou neznámý člověk, který nabízel, že odkoupí celou Šourkovu knihovnu (knihy – např. kompletní Hegiho Illustrierte Flora von Mittel−Europa atd. včetně separátů) za 0,50 Kč za kus. Toho pacholka (podařilo se nám tehdy zjistit jen to, že je z Hostinného n. L., avšak nemá s botanikou nic společného), paní Šourková naštěstí vyhodila. To, co po Šourkově smrti následovalo, nelze označit jinak, než jako hyenismus nejstrašnějšího ražení. Seděl jsem tehdy s paní Šourkovou v jejím domě a hovořili jsme o Květeně Krkonoš, jejíž rukopis ležel v nakladatelství Academia. Tehdy mi darovala Šourkův kapesní výškoměr a vyzvala mě k tomu, abych si ze Šourkovy knihovny vzal co chci. Dodnes si vzpomínám na větu, kterou jsem pronesl: „Milostivá paní, jako vzpomínku na pana plukovníka, rád bych měl ve své knihovně jeho exemplář Fiekovy Flory von Schlesien.“ Dostal jsem ho a dodnes je ozdobou mé knihovny. Rok po jejím vydání (1881) ji zakoupil moravský botanik Jan Bubela, vsetínský měšťan, čestný člen Klubu přírodovědného v Praze (cf. Klášterský et al. 1970), jak dokládá jeho rukopisný zápis na titulní straně „Jan Bubela 1882“. Pozdější oválné razítko na téže straně “Knihovna klubu přírodovědeckého v Praze” svědčí o tom, že z Bubelovy pozůstalosti se kniha dostala do Prahy, kde ji později získal do svého vlastnictví prof. Karel Kavina, jak svědčí ex libris „Prof. Dr. Karel Kavina“. Pozdější razítko „Josef Šourek, Pec pod Sněžkou 198“ spolu se Šourkovým podpisem a rukopisnou poznámkou: „Dar od K. Kaviny 1947“ završovalo dějiny oné knihy až do okamžiku, kdy se stala mým vlastnictvím a myslím si, že je jen málo botanických děl, jejichž „osudy“ jsou známy tak přesně a po tak dlouhou dobu (dnes už 120 let). Už jen fragment Šourkovy pozůstalosti, dosud nezpracovaný, je uložen v Krkonošském muzeu ve Vrchlabí.

ŠOURKOVA KRKONOŠSKÁ BOTANICKÁ ZAHRADA V šedesátých letech 20. století existovala v Peci pod Sněžkou (u čp. 198) pozoruhodná botanická zahrada [„pohostinný dům, obklopený překrásnou horskou zahrádkou“ – VULTERIN 1968: 216; „Autor (myšleno Květeny Krkonoš – pozn. F. P.) založil v r. 1946 při svém domku v Obřím dole ukázkové alpínum krkonošských druhů a pokusnou botanickou stanici“ – ŠOUREK 1970: 26], v níž byly kultivovány především významné taxony krkonošské flóry, ale také některé další fytogeograficky významné druhy, jež sice v krkonošské květeně nejsou zastoupeny, rostou však v jiných pohořích Sudet (Doronicum austriacum, Ligusticum mutelina) nebo výjimečně i v jiných horách severní polokoule (Gentiana pannonica – východní Alpy, Šumava; G. lutea – Pyreneje, Alpy, východní a jižní Karpaty, balkánská pohoří, Turecko; Leontodon croceus – východní Alpy, jižní a východní Karpaty, bulharská pohoří; Lysimachia punctata – východní část střední a jihovýchodní Evropa; Digitalis purpurea – západní Evropa; Primula florindae – Tibet). Na nevelké ploše zde byly pěstovány téměř všechny významné krkonošské rostliny [Aconitum callibotryon, Adenostyles alliariae, Allium victorialis, A. schoenoprassum subsp. alpinum, Androsace obtusifolia, Anemone narcissiflora, Campanula bohemica, C. latifolia, Cardamine amara subsp. opizii,

193

C. resedifolia, Carex atrata, C. capillaris, C. vaginata, Crepis conyzifolia, Cryptogramma crispa, Delphinium elatum, Epilobium alsinifolium, Festuca versicolor, Gentiana asclepiadea, Geum montanum, G. ×sudeticum (G. montanum × G. rivale), Gnaphalium supinum, Hedysarum hedysaroides, Hypochaeris uniflora, Juncus trifidus, Lilium bulbiferum, L. martagon, Luzula spicata, Meum athamanticum, Minuartia corcontica (M. gerardii auct. fl. corcont.), Padus avium subsp. petraea, Pimpinella saxifraga subsp. rupestris, Pleurospermum austriacum, Poa laxa, Polystichum lonchitis, Primula minima, Pulsatilla vernalis, Rhodiola rosea, Ribes petraeum, Salix bicolor, S. herbacea, S. laponum, Saxifraga bryoides, S. nivalis, S. moschata subsp. basaltica, S. oppositifolia, Scabiosa lucida, Solidago virgaurea subsp. minuta, Sorbus sudetica, Taraxacum alpestre (T. nigricans auct. non RCHB.), Veronica bellidioides, Viola lutea subsp. sudetica etc.]. Mé poznámky o rostlinách pěstovaných v Šourkově krkonošské zahradě nejsou úplné a tak ani shora uvedený výčet není zcela vyčerpávající. I když výše uvedený seznam představuje (spolu s rostlinami spontánně v okolí domu rostoucími – např. Pulsatilla scherfelii nebo Thymus alpestris) velmi slušný soubor nejvýznamnějšího fytogenofondu českých a polských Krkonoš, mimořádnou cenu kultivované kolekce výrazně zvyšovaly obsáhlé skupiny druhů z některých kritických rodů. Byly to především krkonošské jestřábníky (Hieracium), jejichž zevrubnému studiu se Šourek hodlal věnovat po dokončení Květeny Krkonoš. K tomuto tématu, jehož realizace mu již nebyla osudem dopřána, měl nejen značný, cílevědomě po dlouhou dobu shromažďovaný herbářový materiál, ale i obsáhlé rukopisné poznámky, jež obsahovaly mimo excerpce z literatury především jeho četné vlastní postřehy. V popisované zahradě jsem se s nejrůznějšími taxony tohoto obtížného rodu (H. albinum, H. bohemicum, H. corconticum, H. glandulosodentatum, H. nigritum, H. pedunculare, H. polycephallum, H. pseudeximium, H. prenanthoides subsp. fiekii, H. pseudalbinum, H. riphaeum, H. rubrum, H. rupigenum a dalšími) setkal vůbec poprvé, a to mnohem dříve, než jsem většinu z nich (nikoliv všechny) viděl ve volné přírodě. Ještě dlouho po Šourkově skonu, byla jeho zahrada jediným místem, kde bylo možné oddemonstrovat např. Hieracium rubrum, v první polovině 70. let 20. století ve volné přírodě Krkonoš nezvěstné (cf. PROCHÁZKA 1978: 21). Podobnou, avšak zcela ucelenou kolekci kultivovaných rostlin tvořily v Šourkově zahradě všechny tehdy z Krkonoš známé druhy kontryhelů (Alchemilla), jež Šourek shromáždil ve spolupráci s pozdějším středoevropským monografem rodu (cf. HEGI G., Illustrierte Flora von Mitteleuropa 4/2B, ed. 2, p. 13– 342, Berlin et Hamburg, 1990), evangelickým duchovním, tehdy z Cranzahl v Německé demokratické republice, Sigurdem Fröhnerem, který se v letech 1965 a 1966 zabýval podrobnějším studiem kontryhelů v Krkonoších (cf. ŠOUREK 1970: 26; FRÖHNER 1966: 23 – „Von allen bisher in der Sudeten beobachteten Alchemilla−Arten, auch von den Neufunden, befinden sich Belege in der Herbarien J. Šourek und S. Fröhner“). Poslední, taktéž ucelenou skupinou rostlin v Šourkově zahradě byly československé devětsily (Petasites), jejichž studiem se Šourek podrobně zabýval, zejména vzhledem k postavení druhu P. kablikianus a jeho vztahu vůči primárnímu kříženci P. albus × P. hybridus, za který byl mylně devětsil Kablíkové některými evropskými botaniky pokládán [např. W. Rothmalerem v roce 1959 během XII. mezinárodní fytogeografické exkurze (IPE – cf. DOSTÁL et ZLATNÍK 1958), jejíž krkonošskou část Šourek osobně vedl]. Během práce na monografickém zpracování československých devětsilů (ŠOUREK 1962) pěstoval J. Šourek ve své zahradě a na levém břehu Úpy, kam jeho zahrada volně přecházela, různé morfotypy devětsilů, které jednak získal v zahraničních botanických zahradách nebo které si sem sám přenesl z volné přírody nejen Krkonoš, ale i ze Slovenska. Tato skutečnost, dle mého názoru, jednoznačně objasňuje náhlé objevení se Orobanche flava „blízko domku čp. 198 … při řece Úpě“ (ŠOUREK 1960). Tato záraza je dnes odtud po toku Úpy rozšířena na více místech až po Dolní Maršov (ŠTEFFAN 1995, ZÁZVORKA 1999). I když to není příliš pravděpodobné, mohly by se objevit v širším okolí někdejší Šourkovy zahrady i další překvapující výskyty některých rostlin, které by mohly mít původ v někdejším pěstování. Počátkem 70. let 20. století jsem opakovaně navrhoval vedení Správy Krkonošského národního parku, aby domek se zahradou odkoupilo, vybudovalo v něm své stálé informační středisko a dále pečovalo o Šourkovu krkonošskou botanickou zahradu. Žel, nestalo se tak a po prodeji jinému majiteli

194

kultivované rostliny postupně mizely. Dnes přetrvávají na místech někdejší, velmi pravděpodobně největší, pěstované kolekce krkonošských rostlin už jen některé dřeviny (např. Sorbus sudetica nebo Salix bicolor).

ZÁVĚR Osobnost Josefa Šourka představovala ve 20. století obraz intelektuála, který se nikdy (jako voják, pouhý občan nebo vysoce rutinovaný botanik – amatér či ochranář přírody) nezpronevěřil své cti. Zůstal jí věren i přes mnohá příkoří, jimž byl podroben na přelomu let padesátých a šedesátých. Jeho Květena Krkonoš, jejíhož vydání se – žel – již nedožil, zůstane navždy základním dílem k poznání krkonošské přírody. Šourkův občanský přístup k veškerému dění měl by pak zůstat i nadále příkladem morálky a občanské odpovědnosti i pro budoucí generace.

PODĚKOVÁNÍ Za pomoc při vyhledávání dílčích dat k tomuto článku děkuji M. Bartošovi (Krkonošské muzeum, Vrchlabí), J. Bruníkovi (fotografovi ze Špindlerova Mlýna), F. Krahulcovi (BÚ AV ČR, Průhonice), B. Skočdopolové (botanické oddělení Národního muzea, Průhonice) a B. Mockovi (přírodovědecké oddělení Muzea východních Čech, Hradec Králové).

LITERATURA ANONYMUS 1959: Pan Šourek už nebude vědět, jak na to. Pochodeň 48/23: 5 (20. března 1959). Hradec Králové. ANONYMUS [Výbor Východočeské pobočky ČSBS] 1969: Zemřel plukovník Josef Šourek, nestor východočeských floristů. Východočes. Bot. Zprav., Pardubice, 1969/1: 4. DOSTÁL J. 1951: Odpověď na Šourkovu kritiku Květeny ČSR. Čs. Bot. Listy 4: 20–21. Praha. DOSTÁL J. et ZLATNÍK A. 1958: Exkursionsführer für die XII. Internationale phytogeographishe Exkursion durch die Tschechoslowakei. Vol. 1–5. ČSBS, Praha. FRÖHNER S. 1966: Alchemilla Beobachtungen im Krkonoše Gebirge (Riesengebirge) 1965. Opera Corcontica 3: 23–30. Praha. HADAČ E. 1970: Tři poznámky k Šourkově Květeně Krkonoš. Zpr. Čs. Bot. Společ. 5: 189–190. Praha. HORNÍCI [geologického ústavu, Obří důl] 1959: Copak pan Šourek, ten ví, jak na to. Pochodeň 48/10: 3 (3. února 1959). Hradec Králové. HENDRYCH R. 2001: Květena – Krkonoš zvláště – před čtyřmi staletími. Preslia 73: 29–57. Praha. KLÁŠTERSKÝ I., HRABĚTOVÁ A. et DUDA J. 1970: Botanikové na českém a moravskoslezském území od nejstarších dob. Zpr. Čs. Spol. Děj. Věd Techn. 14–15 (34–35): 1–211. Praha. KOLEKTIV 1941: Nové zajímavé lokality květeny ze severovýchodních Čech. Zemědělský ústav v Hradci Králové 8: 17–34. Hradec Králové. LOKVENC T. 1978: Toulky krkonošskou minulostí. Kruh, Hradec Králové. 267 str. PILOUS Z. 1968: Zemřel Josef Šourek. Krkonoše 1968/3–4: 44. Vrchlabí. POKORNÁ V. 1968: Krkonošská romance pro dvě lidská srdce. Svět Obr. 24/46: 30.11.1968. Praha POKORNÁ V. 1993: Bard obřího dolu. Veselý výlet 1993/ léto: 13. Pec pod Sněžkou. PROCHÁZKA F. 1961: Rozšíření Gentiana pannonica SCOP. v ČSSR. Preslia 33: 268–276. Praha. PROCHÁZKA F. 1972: Zemřel Karel Krčan. Východočes. Bot. Zpravodaj 1972/1: 1. Pardubice. PROCHÁZKA F. 1978: Poznámky ke květeně východní části Krkonošského národního parku. Zpravodaj KMVČ 5/3: 5–30. Hradec Králové.

195

ŠOUREK J. 1941: Nález Orchis pallens ve východních Čechách. Věda Přír. 20: 216. Praha. ŠOUREK J. 1942: Naleziště střevičníku (Cypripedium calceolus) ve východních Čechách. Věda Přír. 21: 20–22. Praha. ŠOUREK J. 1951: Dostálova Květena ČSR. Čs. Bot. Listy 4: 17–20. Praha. ŠOUREK J. 1960: Orobanche flava Mart. v Krkonoších. Preslia 32: 266. Praha. ŠOUREK J. 1962: Rod Petasites v Československu (Monografická studie čs. druhů rodu Petasites a jejich kříženců). Rozpr. Čs. Akad. Věd, ser. math.−natur. 72/5: 1–120. Praha. ŠOUREK J. 1963: Gentiana pannonica SCOP. v Krkonoších. Preslia 35: 18–22. Praha. ŠOUREK J. 1970: Květena Krkonoš. Academia, Praha. 451 str. ŠTEFFAN O. 1995: Příspěvek ke květeně Krkonoš (11). Opera Corcontica 32: 151–157. Vrchlabí. VESELÝ J. 1961: Plukovník Josef Šourek, sedmdesátník. Preslia 33: 425–427. Praha. VULTERIN Z. 1968: Plukovník Josef Šourek, konzervátor specialista, odešel. Ochr. Přír. 23: 215–216. Praha. ZÁZVORKA J. 1999: Záraza rusá (Orobanche flava) v Krkonoších. Opera Corcontica 36: 215–218. Vrchlabí.

DODATEK Erinnerungen an Oberst JOSEF ŠOUREK Mit Oberst Josef Šourek verband mich über 4 Jahre eine lebendige Bekanntschaft und ein reger Briefwechsel. Im Juli 1965 lernte ich ihn bei einem Besuch mit Prof. Dr. Emil Hadač und Prof. Dr. Eilif Dahl kennen, so dass ich meine Vorstellung korrigieren konnte, Offiziere seien nur befehlgebende Uniformen. Ich war beeindruckt, wie munter und agil er mit weit über 70 Jahren erschien, aufgeschlossen, wissbegierig und aufnahmefähig. Er erzahlte, dass er mit ca. 70 Jahren an einem Tag dreimal mit den Skiern Modrý důl hochgestiegen und heruntergefahren ist.Gern gab er Dinge aus seinem Leben zu Besten, wie in Sibirien sein Pferd fast mit jedem Schritt einen Steinpilz im Wald getroffen hatte und vieles andere. Wir amüsierten un über sein Erlebnis an der Technischen Hochschule in Wien, wo er als junger Student noch Mühe mit der deutschen Sprache hatte. Bei einer Prüfungsarbeit ging der Assistent durch die Reihen und schaute sich Arbeiten der Prüflinge an. Bei Josef Šourek schmunzelte er über dessen ungeschickte Formulierungen. Das bemerkte J. Šourek und rief empört: „Herr Assistent, lachen Sie sich nicht!“ – und die Klasse lachte laut über diese tschechische Formulierung (vom reflexiven smát se = lachen). Ich lernte bei ihm neue deutsche Wörter kennen, die in der Monarchie gebräuchlich waren – und heute in Österreich – aber uns unbekannt. Als ich fragte: „Was ist das – ein Kipfel?“, da antwortete er verwundert: „Das ich doch ein deutsches Wort, das müssen Sie doch wissen!“ Und mein Nichtwissen erschütterte ihn so, daß er noch unterwegs bei der Wanderung ab und zu den Kopf schüttelte und sagte: „Mein Gott, der weiß nicht, was ein Kipfel ist!“ Die Gastfreundschaft im weiträumigen Haus genossen meine Frau und ich gern. Die würdevolle Frau Šourková hatte immer ein Herz für uns, und sie gefiel uns auch in der Gartengestaltung und in der großzügigen Anordnung von Blumen im Haus (z. B. ein ganz lockerer Strauß von Cirsium heterophyllum). Ehepaar Šourek nahm auch den Bruder meiner Frau mit vielen jungen Leuten auf, die in Šourek’s Haus kirchliche Rüstzeiten abhielten. Diesen Mut, solche illegalen Veranstaltungen zu beherbergen, haben wir immer bewundert und geschätzt. Mit weitem Herzen war das Ehepaar Šourek Gastgeber für Ferienfamilien, die dezidiert eine andere Kultur vertraten als die damals herrschende: ein alter Herr mit Freundin, die Goethe verehrten, Ehepaar Prof. Dr. E. Daumann aus Prag, die täglich im Modrý důl biologische Untersuchungen machten, und Familie Vaněk, die schlimme Repressionen von Seiten der damaligen Machthaber erlitten hatten. Herr Vaněk war als Vertreter der ČSSR in Italien wegen unerlaubter Kontakte zum Vatikan ca. 8 Jahren im Gefängnis gewesen. Da gab es rege Diskussionen über politische und

196

gesellschaftliche Ereignisse und Probleme. Ich war damals leider zu unwissend, um daran teilzunehmen; mit mir wurde abschnittsweise dann über Botanik gesprochen, auch wenn die Gäste behaupteten: „Botanik – das ist ein Wahn!“ Oberst Šourek führte mich in die Flora von Krkonoše ein. Er führte mich in Obří důl und zum Rudník, zeigte mir Campanula bohemica und Viola lutea subsp. sudetica, und wenn er Atem schöpfend stehen blieb, um mir Erlebnisse zu erzählen, auch von Begegnungen seines Hundes Dako mit Hirsch und Hase, da war ich junger Kerl ganz unverständig und wollte doch schnell vorwärts und weiter ins Gebirge hinein. Mit großer Neugier und Zuwendung fragte er mich bei meinen allein verbrachteten Wanderungen nach den Ergebnissen und nahm sehr herzlich Anteil an meiner Freude über Arten, die ich durch seine Ortsbeschreibungen das erste Mal sehen konnte wie Rubus chamaemorus, Pedicularis sudetica, Carex magellanica, C. vaginata, Pulsatilla vernalis, Veronica bellidioides oder Euphrasia uechtritziana. Ich erzählte ihm von neuen Auffassungen in unseren Floren über verschiedene Formenkreise, und wir diskutierten über viele Fragen, z. B., ob man gelb blühende Swertia perennis am Rudník in Obří důl nicht als eigene Art ansehen könne. Er erzählte mir auch von seinen vergeblichen Bemühungen, die Landschaft vor Bergbaufolgen am Rudník zu bewahren – das hatte ihm stattliche Geldstrafe und Androhung weiterer Maßnahmen eingebracht. Über die unsinnigen Maßnahmen unserer Regierungen sprachen wir oft. Wir amüsierten uns, wenn Oberst Šourek Briefe an mich unbeirrbar mit der Landesbezeichnung „Deutsches Reich“ anstatt „DDR“ oder „NDR“ beschriftete. Die Katastrofe des 21. August 1968 mit dem Einmarsch der Sowjetarmee und der so genannten Bruderarmeen müsste Familie Šourek schwer belastet haben, das war uns klar. Als wir den ersten Kontakt wieder hatten, erfuhren wir von dem Schlaganfall und dem Ende von Josef Šourek, was zu unserer Wut über das Geschehene noch einen großen Schmerz dazufügte. Aber Josef Šourek ist mir in Erinnerung sehr lieb und lebendig geblieben. Sigurd E. Fröhner, Dresden, August 2001

VZPOMÍNKA NA SETKÁNÍ S JOSEFEM ŠOURKEM S panem plukovníkem Šourkem jsem se seznámil na začátku července roku 1967. V té době jsem byl členem botanické sekce při tehdejším Krajském domě pionýrů a mládeže v Hradci Králové a absolvoval jsem brigádu u Správy Krkonošského národního parku v Peci pod Sněžkou. Bydleli jsme tehdy na dnes již neexistující boudě Kovárna, kde jsme pod vedením jednoho z prvních strážců Správy Krkonošského národního parku, Herberta Bergera, zpřístupňovali veřejnosti první krkonošskou naučnou stezku. Jedním z našich vedoucích byl tehdy i František Procházka, s nímž několik zájemců o botaniku navštívilo pana Josefa Šourka. Ten nám velmi ochotně ukazoval (a obsáhle komentoval) řadu zajímavých krkonošských rostlin ve své zahradě. Ještě teď si pamatuji na řadu kontryhelů a jestřábníků (ne, že bych se je naučil, ale pochopil jsem, že tyto dvě skupiny jsou nelehkým problémem květeny Krkonoš). Já osobně jsem byl v naší malé skupině brán jinak než ostatní, protože jsem vyřizoval pozdrav od jeho „přítele od dětství“, Karla Krčana, který mne botanicky vychovával. Během našeho dvoutýdenního pobytu jsem se zastavil u Šourků ještě jednou. Bylo to spojeno s nálezem hybrida mezi Dactylorhiza fuchsii subsp. psychrophila a Gymnadenia conopsea. Hledání tohoto hybrida v Modrém dole jsem se zúčastnil s F. Procházkou, který v hledání uspěl. Pak jsme si ještě vyměnili s J. Šourkem několik dopisů, posílal jsem mu tehdy k určení některé rostliny, které jsem v Krkonoších nasbíral. Odpovědi přišly vždy rychle, věty byly krátké a jasné. Tím by mohla má vzpomínka končit, protože pro patnáctiletého kluka byl v té době pan plukovník Šourek nedostižnou osobností. Jak je však uvedeno ve shora uvedeném článku, převzal F. Procházka po Šourkově smrti starost o vydání Květeny Krkonoš. Sezval nás tehdy několik na víkend do pardubického muzea, abychom pomáhali při korekturách Květeny. Pro mne to byl, podobně jako přímé setkání s plukovníkem Šourkem, životní zážitek. Byly to první korektury odborného textu, které jsem dělal. Kdo zná složitost tisku Květeny Krkonoš, tak ví, že to nebyl lehký úkol. Nepamatuji si, kolik stran jsme tehdy za více než den

197

stihli, ale vím, že jsme z toho byli vyjevení a také patřičně unavení. Ale všichni jsme byli hrdí, že jsme alespoň maličko mohli pomoci při vzniku tohoto zásadního díla a částečně tak splatit i čas, který nám J. Šourek v Peci věnoval. Sám jsem v té době netušil, že se Krkonoším tak botanicky upíšu, včetně studia jestřábníků. Je ale nesporné, že velký podíl na tom měly mé tehdejší zážitky i možnost setkání přímo v terénu s botaniky pracujícími v Krkonoších. Kromě J. Šourka a F. Procházky kupříkladu také s Helenou a Janem Štursovými. Bezesporu to však byl především pan plukovník Josef Šourek, který kouzlem své osobnosti, již v mém útlém mládí, přispěl také významnou měrou k mému pozdějšímu rozhodnutí věnovat se cele botanice. František Krahulec, Botanický ústav AV ČR, Průhonice, srpen 2001

Došlo 6. 9. 2001

198