ZRNÍČKO. Svazek 11, číslo 7-8 prázdniny Dvojí rozměr člověka

ZRNÍČKO Svazek 11, číslo 7-8

prázdniny 2011

Dvojí rozměr rozměr člověka Člověk, který by vždycky vystačil sám se sebou, je nemyslitelný. Chce-li mít úspěch, musí se svobodně a zcela otevřít Bohu, který se ve své lásce nespokojuje tím, že ho stvořil, nýbrž chce se s ním spojit a přetvořit ho v Sebe. Ale ani na Zemi není člověk sám; je vázán na všechny ostatní lidi a musí se i s nimi svobodně a v lásce spojit. Jen světec je dokonalý člověk, který se zcela osvobodil od sebe sama, aby do sebe přijal celého Boha a celé lidstvo. - Celý člověk je „vzpřímený člověk“, který se plně a zcela spojil s Bohem až do hloubi nitra své bytosti, aby byl v Něho proměněn: „Již nežiji, žije ve mně Kristus“ (sv. Pavel). To je vertikální dimenze člověka směrem k Bohu. Celý člověk je ten, který přijal všechny lidi všech dob a světadílů za své bratry, aby s nimi splynul v jedno. To je horizontální dimenze směrem k druhým. Kdo nedosáhl těchto dvou dimenzí, je nedokonalý, zkrácený, zmrzačený člověk. - Lidé nejsou jednotlivé bytosti, které stojí vedle sebe, lidé jsou navzájem svázané osoby. Jsi členem lidstva a každý člověk je částí tebe, neboť patří k lidstvu. Jen tehdy se poznáš cele, když poznáš všechny lidi. Staneš se dospělým, až se poznáním a láskou spojíš se všemi lidmi, údy těla celého lidstva, jehož jedním údem jsi i ty sám. - Z hocha se stane mladík, když nabude vědomí sebe sama; mladík se stane mužem, když nabude vědomí celého lidstva. - Získej vědomí sebe a poznáš své hranice, a poznáš-li své hranice, vytvoříš si předpoklad pro přijetí druhých, kteří tě zdokonalí a obohatí. - Nikdo nemůže žít sám, aniž by se tím ochuzoval. - Celá moderní dynamická psychologie říká a celé Evangelium učí, že existují dvě protikladné síly, které člověka pohánějí: síla šíření a vztahů, kterou nazýváme „láskou“, a která působí, že člověk vychází ze sebe, aby vytvářel společenství, od vlastní rodiny až po lidstvo; síla zúžení a odloučení, kterou nazýváme „egoizmem“ a která znamená uzavření do sebe v mylném a věčném klamu individuálního úspěchu. - Ať je tvé osobní vnitřní bohatství jakékoli, osamocen nedosáhneš nikdy své zralosti. A chcešli se u jiných obohatit, musíš se s nimi spojit a to znamená: musíš je milovat. Čím více miluješ bližní, tím jsi dospělejší! - Říkáš-li: každý sám pro sebe; já především, má studia, moje rodina, moje budoucnost, můj blahobyt atd.; nestarám se o druhé; „nemíchám se“ do záležitostí druhých (to znamená: nechci nic vědět o spolužácích, o kamarádech v práci, o sousedech…),

a když v tomto postoji vytrváváš, nebudeš nikdy celým člověkem a zůstaneš žalostně nedokonalým. - Musíš vytvořit řetěz. Především s těmi, jejichž ruku můžeš uchopit. S nejbližšími: svou rodinou, spolubydlícími, sousedy, spolužáky, druhy v práci, spoluhráči… Nemáš-li s nimi spojení, celé lidstvo bude zajedno, a jen ty zůstaneš sám. Kdo se izoluje, lidsky selhal, v božím plánu zhřešil. - Abychom se s druhými mohli setkat, musíme je vidět: otevři tedy oči! Abychom mohli druhé přijmout, musíme pro ně připravit místo: udělej tedy místo! Abychom se s druhými mohli spojit, musíme se podat a vyjít ze sebe: zapomeň tedy na sebe a daruj se! - S lidmi, kteří ti jsou časově a místně vzdáleni, se můžeš spojit jen duchovně: namáhej se, abys je poznal, uveď je s láskou do svého srdce. Hleď je objevit v jejich existenci, problémech, utrpení, radostech… prostřednictvím novin, rozhlasu, filmu, televize, skrze knihy, přednášky, cestováním…. Rozšiřuj postupně svůj obzor a poznávání lidí až na hranice světa. - Velikost člověka se měří jeho schopností styku. - Bůh je společenství osob: stvořil tě podle Svého obrazu, to znamená nikoliv jako odloučeného a odděleného jednotlivce, nýbrž jako bytost, která je povolána k společenství s Ním a celým lidstvem. - Spása člověka je osobní a kolektivní. Bůh uzavřel smlouvu s lidem, založil „Církev“. - Podle Božího úmyslu lidstvo představuje jednotu: jednu rodinu dítek, které mají stejného Otce. Pro hřích „rozptýlil je Jahve po celém povrchu Země…“ (Gen. 11,8). Každý člověk musí v sobě obnovit původní jednotu lidstva. Když jen jediný z jeho bratrů zůstává odloučen a nemůže se proto poctivě nazývat „bratrem všech“, zůstává nedokonalým člověkem. - Mnohý myslí, že Boha nepotřebuje, že stačí, spojí-li se v nezměrném bratrství se všemi lidmi; ale cožpak mohou existovat bratři, neexistuje-li otec? A kdo může být společným otcem, ne-li božský Stvořitel všeho života? Chceš-li být bratrem všech lidí, musíš být ochoten být i synem; žít a přijímat život od Boha; a čím více jsi synem, tím více budeš bratrem. - Mnozí myslí, že stačí spojit se s Bohem a nestarat se o lidi… Chceš-li však být synem Otce, musíš být ochoten být i bratrem Jeho ostatních synů. Odmítáš-li bratra, odmítáš Otce, ničíš se, už nejsi člověkem, jakého si přeje Otec. - Chceš-li žít, musíš milovat své bratry: „My víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme bratry. Každý, kdo nenávidí bratra, je vrah. A víte, že žádný vrah nemá v sobě věčně trvající život“ (1 Jan 3, 14). Čím hlouběji a vřeleji miluješ lidi, tím „více jsi pokročil k životu“; čím více se vzdaluješ a od nich odděluješ, tím více sebe ničíš a „ze života kráčíš ke smrti“. - Otevřít se Bohu a lidem, setkat se s Bohem a s člověkem, být s Bohem a lidmi ve společenství, to nejsou druhy chování, které by se vzájemně vylučovaly, nýbrž naopak: doplňují se a vzájemně potvrzují. Vtělením a Vykoupením Kristus vytvořil z lidstva Své velké mystické Tělo: Jsi-li ve společenství s Pánem, jsi ve společenství s celým lidstvem, neboť nemůžeš přijmout Hlavu, aniž bys přijal údy. Jsi-li spokojen s lidmi, setkáváš se s Pánem, neboť nemůžeš přijmout údy, aniž bys přijal Hlavu. Jsi-li ochoten zmenšit své sobectví, aby tím vzrostla tvá láska k Bohu a lidem, jsi připraven stát se člověkem. (Michael Quoist) 2

Světec na prázdniny Jako světce na prázdniny jsme vybrali sv. Prokopa. Sv. Prokop se narodil přibližně r. 970 v Chotouni, mezi Českým Brodem a Kouřimí, na zemanské tvrzi. Jeho otcem byl Vít (Vojslav) a matkou Božena (Svatava). Byl to Čech, ale jméno dostal řecké, odvozené bud' z „prokopte“ - „cestu razící, průkopník“ nebo „prokópos“ - „připravený k boji, pohotový“. Vzdělání získal na pražském Vyšehradě, ve škole s vyučujícím jazykem slovanským. Byl vysvěcen na kněze a zařazen k posílení slovanského kléru do katedrální družiny u sv. Víta. Jak bylo u tehdejších českých knězi obvyklé (asi do 12. stol.), byl ženat a měl syna Jimrama. Později se stal benediktinským mnichem, nejspíše v klášteře v Břevnově. Po vyvraždění Slavníkovců se mniši, kteří se hlásili k jejich rodové tradici, rozprchli. Také Prokop se uchýlil do ústraní a žil poustevnickým životem. Nejprve prodléval v jeskyni v Dalejích u Jinonic a asi r. 1009 odtud odešel do hlubokých lesů při řece Sázavě. Žil asketicky, tvrdě pracoval, mýtil les a obdělával půdu. Přidali se k němu jeho syn Jimram, synovec Vít a několik dalších zbožných bratrů, založili osadu poustevníků a sloužili chudým lidem. Zbudovali si prosté chatrče a kapli ke cti P. Marie. V té době okolní lidé Prokopa spatřili, jak vyorává s čertem, zapraženým do pluhu a popoháněným křížem ve světcově pravici, mezi Chotouni a Sázavou brázdu, která je dodnes ještě místy patrná. Při jednom lovu r. 1030 se náhodně setkal s Prokopem kníže Oldřich. Prokop si okamžitě získal panovníkovu důvěru a stal se prý jeho zpovědníkem. Byl jím též vybídnut, aby založil klášter. K tomu došlo až v r. 1032, kdy přičiněním knížete byla jeskyně přeměněna na konvent a nový kostel zasvěcen P. Marii a sv. Janu Křtiteli. Mniši přijali řeholi sv. Benedikta, ale ponechali si liturgii ve staroslovanském jazyce. Po smrti knížete Odřicha se stal knížetem jeho syn Břetislav I, který klášteru přál a přiměl Prokopa, aby se stal opatem a přijal benedikci z rukou pražského biskupa Šebíře. Sázavský opat Prokop zemřel ve svém klášteře dne 25. března 1053 a byl za účasti knížete Břetislava pohřben biskupem Šebířem před hlavním oltářem sázavského chrámu. Jeho hrob se stal poutním místem, a to až do r. 1421, kdy husité klášter vydrancovali a spálili. Po rozkolu v církvi r. 1054 a jejímu rozdělení došlo i v Čechách k zásahu proti slovanské liturgii. Kníže Spytihněv II. svolil buď v r. 1055 či 1056 k vypuzení sázavského opata Víta, který byl Prokopovým nástupcem, a na jeho místo byl dosazen opat latinského obřadu, rodem Němec. Legenda vypráví, že se sv. Prokop novému opatovi zjevil a přátelsky mu domlouval za národnostní třenice v klášteře i mimo něj a také ho vybídl k odchodu. Když neuspěl, sám prý opata berlou vypráskal z kláštera ven. Většina sázavských mnichů se uchýlila do Uher do kláštera sv. Ondřeje ve Visegrádu. Po návratu z uherského exilu a nástupu Vratislava II. na knížecí stolec se do mateřského kláštera vrátili i sázavští mniši se svým opatem Vítem. Po jeho smrti r. 1078 se stal opatem Prokopův syn Jimram (Emmeram), ale zemřel r. 1080. Téhož roku podal kníže Vratislav II. žádost papeži Řehoři VII. o povolení slovanské liturgie pro celou oblast pražské diecéze, ale nazpět došla zamítavá odpověď. Kníže pak prosadil jako sázavského opata svého oblíbence Božetěcha, který 3

však byl svéráznou postavou. Namísto biskupa Kosmase vsadil králi korunu na hlavu, čímž porušil jeho privilegium. Proto mu biskup jako pokání uložil vyřezat krucifix v životní velikosti a donést ho na zádech až do Říma do metropolitního chrámu sv. Petra Apoštola. Avšak již v r. 1096 vypudil kníže Břetislav II. opata Božetěcha i s mnichy ze sázavského kláštera a nahradil je benediktiny latinského ritu. Nikoliv Apoštolská stolice, ale český kníže ukončil epochu slovanské liturgie v Čechách. Aktivní účast na vykázání slovanských mnichů měl i děkan svatovítské kapituly a první český kronikář Kosmas. Několik mnichů se odebralo na Kyjevskou Rus, ale většina se vrátila zpět a podřídila se novým opatům. Znázorňování: Nejstarší vyobrazení sv. Prokopa se nachází na průčelí kostela sv. Jakuba ve Svatém Jakubu u Kutné Hory a pochází z konce 12. století. Světec je zde vyobrazen jako bezvousý řeholník s berlou v pravici a knihou v levici. Nachází se i na miniatuře spisu sv. Augustina „De civitate Dei“ v kapitulní pražské knihovně, kde je ve skupině českých světců, tehdy ještě oficiálně nekanonizovaných, ale v Čechách uctívaných, a to bez svatozáře v rohu. Na obraze tzv. „Pravé podoby sv. Prokopa“ (vera effigies), který je datovaný rokem 1638 a je umístěný v sázavském farním chrámu, není již světec zobrazen jako prostý řeholník, ale jako triumfující opat s pontifikáliemi, držící v pravé ruce řetěz, na němž je připoután ďábel. Kromě pontifikálií a knihy jsou jeho atributy kříž, pastýřská hůl, důtky, výjimečně laň, model kostela či plamen na dlani. Spoutaný ďábel je někdy u nohou, jindy s ním sv. Prokop orá. Sv. Prokop je patron patronem Čech (r. 1204); horníků a rolníků. (Podle Rok se svatými)

Přijetí eucharistie mi zachránilo život Celý svůj život jsem katoličkou. Dvanáct let jsem chodila na katolickou školu. Vždy jsem věřila v Boha a chodila do kostela. Ale po letech, kdy můj čas pohltila práce a péči o děti, věděla jsem sice, že Bůh je tu, ale nebyl velmi důležitou součástí mého života. Před několika lety jsem onemocněla syndrom chronické únavy a fibromyalgii. Ztratila jsem práci a příjem a upadla jsem do deprese. Chtěla jsem se zabít, přestože jsem věděla, že sebevražda je špatná. Jediné, co mi zabránilo, abych si vzala život, byla láska k dětem. Jedna sousedka mě v těch dobách vytrvale zvala na studium Bible, až jsem nakonec šla. Ukázalo se, že to byl přelomový bod v mém životě, protože tehdy jsem se rozhodla, že opět přijmu do svého života Boha. Už dávno jsem nebyla v kostele. Předsevzala jsem si, že na příští neděli tam opět půjdu. Během mše svaté, zvlášť když jsem přijala svaté přijímání, nemohla jsem uvěřit pocitu klidu. Opravdu jsem cítila, že Bůh je se mnou a že se o mě stará. Jakoby mě objal. A to jsem cítila několik týdnů. Po krátkém čase mi přiznali invalidní důchod. Od té doby jsem začala zpívat v církevním sboru s nejmladší dcerou. Mše svatá pro mě nyní znamená mnohem více než kdykoli předtím. Když se modlím a zpívám Bohu, cítím, že je součástí mého života. Velmi ráda chodím do kostela a těším se na nedělní mši svatou. Vychutnávám si klid, když přijímám Nejsvětější svátost. Jsem velmi blízko Bohu a věřím, že mše svatá a přijímání eucharistie mi zachránily život. Za to jsem navždy vděčná. Shirley J. Bobeková, Fombell, Pensylvánie 4

Pochopte, že zpověď je silný zážitek Přibližně před čtyřiceti lety praxe svátosti smíření v katolické církvi prakticky ze dne na den upadla. Do Druhého vatikánského koncilu se katolíci chodívali vyznat z hříchů pravidelně a ve velkých počtech, ale pak najednou přestali.

Analytici tomuto výraznému poklesu připisují různé důvody, jako například větší důraz na Boží lásku, touhu vzdálit se od malicherné předpojatost proti sexuálním prohřeškům, názory, že zpověď není pro spasení nezbytná a podobně. Ať jsou příčiny jakékoli, prostě tento zvyk se u mnoha lidí vytratil. Princip patera Greeleye Páter Andrew Greeley, anglický kněz a sociolog, zformuloval princip, podle kterého „čehokoli se katolíci vzdají, vždy v tom někdo po nich pokračuje“. Když například katolíci přestali mluvit o duši, aby náhodou nepodporovali dualistické myšlení, za chvíli se v světské kultuře začalo objevovat množství knih, které radily, jak pečovat o duši. Vzpomeňme oblíbenou sérii knih Slepičí polévka pro duši. Katolická církev méně mluvila o andělech a démonech, ale jakoby se roztrhl pytel se sekulárním knihami a filmy o těchto fascinujících duchovních bytostech. Skvělým příkladem Greeleyho principu je i to, jak se svátost smíření, která se z kostelů pomalu vytratila, přesunula mimo Církev, ačkoli ve zkreslené podobě. Dnešní talk show nejsou ničím jiným, než sledem lidí, kteří vystoupí před národ a přiznávají se k hříchům, které většinou souvisí se sexem. Podobně v různých televizních programech, kde někdo rozhoduje o osudu druhých, jako Soudní síň, Superstar či Let's Dance, musí účastníci přijmout jistý trest za špatné nebo nevhodné chování. Tyto příklady jsou důkazem toho, jaká je potřeba přiznat se k hříchům a dostat jistý rozsudek či slovo útěchy v nás hluboce zakořeněná. Když nemáme příležitost vyrovnat se svým hříchem řádným církevním způsobem, zoufale pátráme po náhradě. Pan faráři, jsem tak rád… Toto všechno se může člověku vybavit, když se setká s aplikací pro iPhone typu Zpověď: římskokatolická aplikace, která samozřejmě neslouží k odpouštění hříchů (stále je třeba jít za knězem!), ale jako příprava na smíření s Bohem. Aplikace obsahuje zpytování svědomí, průvodce, který vás krok za krokem provede zpovědí, a další modlitby. A jak říká páter Federico Lombardi, „tento program není náhradou za zpověď s knězem, ale může být velmi užitečnou pomůckou, zejména pro lidi, kteří na zpovědi už dlouho nebyli, a pro mladé, kteří jsou v souladu s digitálním světem“. Cokoliv, co katolíkům pomůže zažít krásu a sílu zpovědi je velmi vítané. Mnozí katolíci dokážou vyprávět hororové příhody ze zpovědnice o psychickém zneužívání kněžími, o tom, jak rozebírají hříchy smilstva, vyhrožují věčným zavržením nebo mají jen špatnou náladu poté, co dlouhé hodiny sedí ve zpovědnici. A mnoho kněží by také mohlo vyprávět příběhy o lidech, kteří na zpověď chodí z banálních důvodů nebo pro obsedantně-kompulzivní poruchy. Ale, jak říkali Římané: abusus non toll usum (to, že se něco může zneužít, neznamená, že bychom se toho měli hned zbavit). Mohu však upřímně říci, že jedny z nejkrásnějších a duchovně nejobohacujících chvil kněžství jsem zažil právě při zpovídání. Nevzpomenu si na přesný počet lidí, kteří mi během těch let řekli: „Pan faráři, jsem tak rád, že jsem po tak dlouhé době přišel ke zpovědi.“ Když jsem mluvil s několika kněžími o hromadném rozhřešení a pár z nich poukázalo na to, že by se jeho zavedením přivedlo ke zpovědi více lidí, jistý kněz řekl: „Nechodí každý z vás ke knězi vyznat hříchy a dostat individuální rozhřešení?“ Všichni jsme řekli, že je to tak. A pak dodal: „A nemyslíte si, že je to velmi silný zážitek?“ Na tom jsme se také shodli. „Proč pak o to chcete laiky zkrátit?“ Otázku položil opravdu výstižně. (podle KN) 5

Bůh nás nenechal bez navigace Odpovídá morální teolog Jan Vígľaš, stálý spolupracovník subkomise pro bioetiku Teologické komise KBS V morálce běžní lidé často vidí poslušnost vnucen normám. Ale existuje i názor, že „morálka je dar z lásky“. Bohužel, mnozí lidé vidí v morálce jen příkazy, zákazy, omezení. Výrazy „musíš“ a “nesmíš“ vyznívají jako omezování jejich svobody. Proto je třeba mnohem více mluvit o svobodě, důstojnosti a odpovědnosti člověka. Vždyť nezodpovědné počínání nikdo nepovažuje za dobré chování. Svoboda je dar a tak jako návod k použití přístroje či navigaci v autě nevnímáme jako omezení svobody, ani morálka neoklešťuje člověka, ale ukazuje mu cestu, jak se jím může v plnosti stát. Morálka je nedílnou součástí mnohem větších darů - života a svobody. Bylo by tedy od Boha „neférové“, kdyby nám dal život a svobodu, ale nedal návod, jak jimi neubližovat sobě a ostatním. Jistě, velmi důležité je i to, jakou formou se jednotlivé morální zásady prezentují. Vždyť víme, jak rozdílné působí: „Přísný zákaz kouřit!“, Nebo „Děkujeme, že nekouříte.“ Kde se bere v člověku svědomí? Občas řekneme: „Ty nemáš svědomí!“ Immanuel Kant vyřkl známý výrok: „Dvě věci mě naplňují úžasem - hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“ To, co zůstává pro člověka záhadou, je přítomnost vnitřního hlasu, který hodnotí věci jako dobré a špatné, a skutky jako dovoleno a nedovolené. Ten hlas v člověku je jeho, a přece jakoby vedl dialog s někým jiným. Další problém nám způsobuje to, že ne všichni vnímáme dobro nebo zlo stejně. Psychologie či sociologie může vnímat svědomí jako zvnitřnění rodičovské autority, nebo jako stahování zavedených norem společnosti. Křesťanská morálka je přesvědčena, že přítomnost svědomí se nedá vysvětlit bez Boha. „Svědomí je nejskrytější jádrem a svatyní člověka, kde je sám s Bohem…“ (Gaudium et spes 16). Pokud tedy o někom řekneme, že nemá svědomí, chceme tím vyjádřit své znepokojení, že se chová tak, jakoby pro něj neplatily žádné normy, nebo jako kdyby se nemusel nikomu zodpovídat. Nutno však dodat, že svědomí je sice nejbližší norma mravnosti (to první, co se v nás ozve), ale ne nejvyšší. Člověk nikdy nesmí jednat proti svému svědomí, musí ho však neustále vychovávat, aby se nestalo pomýleným, liknavým, nebo příliš úzkostlivý, pochybujícím, zmateným. Pro katolíka to znamená konfrontovat se s Božími přikázáními, které vysvětluje a aktualizuje učitelský úřad Církve. To neznamená, že se věřící vzdává svého rozumu. Pokud věří přítomnosti Krista v Církvi, službu magisteria vnímá jako pomoc setrvat v pravdě, která osvobozuje. Rozhodnutí magisteria nakonec vždy předchází důkladná konzultace s odborníky. Co nás motivuje vybírat si dobro nebo zlo? Všechna náboženství řeší tuto základní otázku - proč a odkud je na světě zlo, proč toužíme po dobru, a přitom pácháme zlo, nebo dá se nějak vysvobodit ze zla, jestli existuje i jiná spravedlnost kromě té na zemi. Pokud věříme, že Bůh všechno stvořil jako dobré, tak zlo nemůže pocházet od něj. Člověk přirozeně netouží po zlu. Pokud si ho volí, tak jen proto, že zlo bere na sebe podobu dobra. Příběh pokušení v ráji a prvotního hříchu to výstižně popisuje. První lidé neporušili příkaz proto, že chtěli jít proti Bohu, ale proto, že chtěli být jako on - nesmrtelní, vševědoucí, všemohoucí. Bioetika poukazuje na to, že dnes čelíme témuž pokušení - opět chceme rozhodovat o tom, co bude dobré a co špatné, dokonce rozhodovat o životě a smrti.

6

Nechci se dotýkat politiky, ale nemohu obejít populární „volit menší zlo“. Ano, a ještě má člověk dojem, že udělal to nejlepší, co v dané situaci mohl. Postoj křesťana velmi jadrně vyjádřil papež Pavel VI. v encyklice Humanae vitae, když připouští, že někdy je dovoleno trpět menší mravní zlo, aby se vyhnulo většímu zlu, nebo napomohlo ještě vzácněji dobro. Nikdy však není dovoleno dělat zlo, aby z toho vzešlo dobro. Kritici menšího zla poukazují, zvláště na příkladech z politiky, že zřídka dochází k situacím, kde si člověk může vybrat jen mezi dvěma zly. Téměř vždy jsou i další možnosti. Jenže ty si už vyžadují odvahu a oběť. A pokud se vyskytnou situace výběru jen mezi dvěma zly, tak je to nezřídka důsledek série předchozích kompromisů, které nakonec ukázaly své „ovoce“. Nezapomínejme, že zlo je vždy těžko předvídatelné. Zdánlivá drobnost může být začátkem zla až nepředstavitelných rozměrů. Mnohé hrůzovlády se začali „nevinně“, kdy lidé podcenili „menší“ zlo. I proto jsou pro každou společnost až životně důležité morální autority, které umí předvídat důsledky a nebojí se velkých obětí. Někdy toužíme po dobru, ale volíme si k němu špatné cesty. Je to pokušení „zkrátit si“ cestu k dobru. Dobro se najednou jeví nejen jako hodnota sama o sobě, ale i jako důvod k ospravedlnění zla. Případně se nám morálně čistá cesta zdá příliš náročná. Ale cíl nikdy nesvětí prostředky. Podle Pavla VI. není nikdy dovoleno volit zlo, aby z toho vzešlo dobro, ani z nejzávažnějších důvodů. Tu poslední poznámku dávám do pozornosti, neboť při takových dilematech se většinou použijí dramatické příklady, až existenciálního charakteru. Zlo má také své důsledky. Kromě toho katolická morálka připomíná, že existují i skutky, které jsou vnitřně špatné skrznaskrz. Několik příkladů: úmyslné zabití nevinného, znásilnění, rasismus, genocida, mučení, terorismus, braní rukojmí, otroctví. Takto jmenované se zdají jednoznačně špatné, a přece je bioetika musí připomínat - jinak bychom neměli diskuse o právu na potrat, eutanazii… Výhrada svědomí se tedy stává aktuální? Jsem přesvědčen, že toto téma bude stále aktuálnější. Mnozí zainteresovaní si totiž uvědomují, že zde nejde jen o medicínské experimenty, ale doslova o život. A na druhé straně sílí tendence legislativně dosáhnout, aby se morálka nemíchala do vědy. Neboť právě ti, co mají vnímavé svědomí, si uvědomují, že věda bez etických norem může vést k hrozným scénářům. Jinak by mělo být především v zájmu státu, aby měl uzavřenou dohodu o výhradě svědomí a předcházel tak konfliktním situacím v nemocnicích, kde tvoří zdravotnický personál lidé různého vyznání a ateisté. Škoda, že u nás nebyla dosud uzavřena taková smlouva. No ani to by automaticky nevyřešilo problémy. Lidé s citlivým svědomím vždy budou vyrušovat ty, kteří ho mají uspat. V ústavní rovině je svoboda svědomí – nikoli však explicite výhrada svědomí – zakotvena v čl. 15 Listiny základních práv a svobod. (podle KN)

Pokud tě ďábel nemůže svést ke hříchu, tak se aspoň raduje, že ti způsobil mrzutost a trochu tě připravil o pokoj v duši. Ignác z Loyoly

7

Potřebu ticha je potřeba potřeba vyslyšet vyslyšet Je tu stále. Ráno při vstávání, při cestě do práce, či do školy, kam se jen podíváte. Hluk se v dnešních časech stal naším stálým společníkem.

Někdo si neumí představit den bez zapnuté televize (i když se nachází v naprosto jiném pokoji, aspoň ať ji slyší), jiný zase téměř stále nosí na uších sluchátka a poslouchá hudbu, další potřebuje každý pátek večer vymetat kluby a létat z jedné diskotéky na druhou . Můžeme slyšet názor, že člověk prostě není schopen žít v tichu, potřebuje k životu alespoň nějaký hluk. Opravdu je to tak? My, "lidé ve světě", můžeme jen závidět mnichům, u kterých se často mlčení stalo jedním ze základních kamenů jejich způsobu života. Už sv. Benedikt ve své reguli píše, že mniši mají v každém čase usilovat o mlčení. Na jiném místě zase vylučuje zbytečné a lehkomyslné řeči. Mohli bychom namítnout, proč by se měl dnešní moderní člověk řídit něčím, čím se řídili nějací mniši před pár staletími a co už dávno vyšlo z módy. Vždyť v současnosti se zdůrazňuje zejména rychlost, dynamika, akčnost… Ale to přináší i obrovské množství hluku, stres a nemoci z něj vyplývající. Pokud zakladatelé různých řádů (nejen zmíněný sv. Benedikt) byli zastánci mlčení, jistě to nedělali proto, aby své svěřence a následovníky zatížili dalšími břemeny. Ticho a mlčení mělo svůj význam tehdy a neztratilo ho ani dnes. Díla těchto zakladatelů jsou mnohokrát nadčasová a mají co nabídnout i uspěchanému člověku dnešních dob. Jak však můžeme toto "pravidlo ticha" uvést do našeho běžného života? Nemusíme celý den mlčet jako hrob, to by nebyl zrovna nejlepší nápad. Můžeme se však vědomě zaměřit na určité konkrétní momenty. Zkusme například doma místo vysedávání před televizí ji na chvíli vypnout a vzít do ruky knihu. Během cesty na přednášku nebo do práce nám zase nemusí dennodenně v autě či z přehrávače řvát rádio. Místo hudby můžeme i jen na pár minut dát prostor vlastním myšlenkám. Pokud jsme na procházce v přírodě a máme vhodné podmínky, vytáhněte z uší sluchátka a vezměme do ruky růženec. Pozitivní výsledky se při takových změnách jistě brzy dostaví, ☺.

Oškubaná slepice Filip Neri byl chytrý svatý. Jednou chtěl odnaučit jednu ženu roznášení pomluv o jiných lidech. Poprosil ji, aby mu koupila na trhu slepici a hned na zpáteční cestě ji oškubala. Byl právě větrný den, a když se žena se slepicí objevila u Filipa, pochválil ji a dodal: "A teď tu nechte slepici a doneste mi to peří!" "Ale to je přece nemožné," zvolala žena. "Vítr je rozvál do všech stran." Filip Neri na ni vážně pohlédl a řekl: "A právě tak nemožné je napravit vaše pomlouvání." 8

Chodník muže v mé omezené perspektivě Jako muž píšu tyto řádky s vyhlídkou, že to bude mít smysl. Dělám si velké naděje, nebo spíše "ambice"? Jako typický chlap se nezapřu, mám před sebou jasný cíl. Chci muže povzbudit, probudit, možná i vyprovokovat

Nestavím se do role starce - mudrce, neboť nemám na to věk ani zkušenosti. To mi dává určitý prostor i na omyly a chyby, a také šanci na výmluvu, že se mi pouze formují "správné pohledy". Dlouho jsem přemýšlel nad tématem: mužství - mužnost - muž - chlap. Co to vlastně je? Utíká to přede mnou jako rtuť z teploměru, který se nedopatřením rozbil. Množství knih na toto téma a poptávka po nich naznačuje hledání, potřebu pátrat po pravé mužskosti. Nechci být badatelem bez mapy Kdesi jsem četl, že chlapec, který nedostal otcovský vzor, je jako badatel bez mapy. Říkám si proto, raději nějaký vzor jako žádný. Zde je můj příběh. Jsem prvorozený ze šesti dětí. Můj otec si dělal večerní školu, opravoval dům, pracoval a začínal se učit vést rodinu a být otcem. Neměl to lehké v podmínkách, ve kterých se ocitl. Já jsem nebyl chlapcem, který by inklinoval k technickým záležitostem, spíš jsem byl malým filozofem, rád jsem si dumal v naší kůlně nebo stodole. Trochu to otce zaskočilo, neuměl mě úplně pochopit. Chápu ho. Ostatní moji bratři jsou založeni techničtěji než já. Ale já jsem na to hrdý. Myslím, že i oni jsou rádi, že mají bratra, který je nutí občas se zastavit a uvažovat. Pracím kolem domu jsem se nevyhýbal. Tedy ne tak docela, práce ve stodole, na zahradě, s prasaty, při topení byly normální součástí života, ale nemohu říci, že by mé srdce při nich ožívalo. Trvalo mi dlouho, než jsem objevil, kam mě vlastně srdce táhne. Potřeboval jsem na to čas a prostor, a spoustu rad od druhých i trpělivost se zmateností při hledání cesty. V dětství jsem se vždy těšil na strýce Míšu a strýčka Jožku. Věděl jsem, že mě mají rádi. Jeden mě vozil na motorce a učil střílet ze vzduchovky a druhý jezdil úžasně rychle ve své Ladě. Uchvacovalo mě to. Projevili mi mnohokrát pozornost. Cítil jsem, že i oni jsou ze mě nadšení. Od svého dědy Šimona, který je již u Pána, jsem se přiučil životu. Miloval jsem jeho příběhy o zásadovosti a jeho odboji proti komunistické ideologii. Všichni dokola ho znali a respektovali. Obdivoval jsem i jeho všestranné umělecké schopnosti kováře, zedníka, instalatéra, zahradníka a podobně. Trochu mi vadila jeho prchlivost. Pamatuji si, jak mi děda Josef, kterého si také nedávno povolal Pán, vyprávěl o tom, jak vyrůstal odkázán sám na sebe. Říkal, že jako kluk musel velkým vozem - žebřiňákem plným sena - projít po hrbolaté polní cestě z lesa domů. Při přechodu přes potok zapadl a kolo na voze se zlomilo. Zoufale plakal, ale jeho "budoucí tchán" mu pomohl. Všechny tyto příběhy na mě jako kluka zanechaly silný dojem. Potřeboval jsem je slyšet. Dozvědět se o tom, že cesta muže je náročná, ale dá se po ní projít a dozrávat přes potíže života. O luku a rozbitých taškách Zmínil jsem už, že můj otec to měl se mnou těžké, protože jsem nebyl klasický učenlivý typ. Tak moc jsem chtěl věci od něj "okoukat", ale nějak jsem to neuměl po něm zopakovat. Vděčím mu však za jedno: že mě to chtěl naučit. Názorně mi vždy ukázal, jak se co dělá. To 9

by dnes mnozí chlapci ocenili. Zadostiučiněním pro mého otce však byli moji další bratři. Nyní se usmívám, když si uvědomím, že otec nás učil, jak si udělat luk z jasanu a k němu šípy. Byly to vážně smrtící zbraně. Chudák máma, když se to dozvěděla, zažívala řádné dávky strachu. S bratry jsme si stavěli bunkry, kde se jen dalo, a bojovali jsme různými zbraněmi. Od praku přes luk až podomácku vyrobený tomahawk. Pro bunkr na střeše musel otec mnohokrát vyměnit rozbité tašky. Na toto období mám nádherné vzpomínky a nevnímám, že by se ze mě či z bratrů stali notoričtí výtržníci. Zůstala v nás však zdravá bojovnost. Snažíme se v životě nevzdávat se a nebýt pasivními. Někdy je až směšné, když spolu s otcem diskutujeme a objevíme zcela odlišný přístup k věcem. Já se snažím vidět věci z nadhledu a hledat jejich smysl, jsem jakýmsi provokatérem. Myslím, že totéž by řekl i otec. Necháme to tedy rozehrané. Chci mít odhodlání i do budoucna prezentovat a zastávat si své názory, ale i odvahu poslouchat jiný názor. I na to je třeba chlapskou statečnost. Neboť chlapi si neradi přiznávají chyby. Proto když sedíme u stolu a naznačíme chybu, která se stala, ne vždy jsme ochotni to uznat. Občas se vynoří věci ze života, z minulosti, které s otcem znovu hodnotíme. Každý to vidí, samozřejmě po svém. Pro otce je těžké přiznat si, že pochybili. Bojí se, aby neselhali. Vím, že až jednou i já budu revidovat svůj život, těžko snesu své omyly, hříchy. A ještě více to bude bolet, když mi je připomenou jiní. Proto se snažím mít soucit se staršími muži. Prozradím vám jedno tajemství o naší rodině. Nejsme dokonalí (prosím, nechte si to pro sebe a nešiřte to dále). Ve společenství mužů Bůh Otec nás muže chce vychovávat a zasvěcovat do mužství nejen v naší rodině, ale i mimo ni. Veškerá tíha úkolu tedy neleží jen na bedrech otce. Byla by to přílišná zátěž. Uvést chlapce do světa muže a pomoci mladým ke zralosti - na to je třeba i společenství mužů. Nejsme stvořeni, abychom si poradili s vlastním životem sami. Uvědomuji si, že jsem neúplným, částečným mužem, který potřebuje doplnění v mnoha oblastech. Jsem na cestě. V létech dospívání jsem se dostal do party kluků, kteří byli věřící a zároveň měli smysl pro dobrodružství. Velmi mě ty vztahy posunuly. Později, když jsem vstoupil do řehole mužů, nepřekvapilo mě už, jací jsme odlišní. Od mých bratrů redemptoristů se dá naučit leccos. Zvláště vzácné jsou mi kontakty s bratry, kteří se mnou rostli. Jsou jako moji spojenci. Stále více si vážím i bratrů, kteří jsou starší než já, mají roky "zralých králů nebo mudrců." Dobře mi sedne, když mě povzbudí, důvěřují mi a pověří mě náročnou misí. Občas mám obavy, ale věřím jejich důvěře a moci jejich požehnání. Bůh mě vychovává jako muže i skrze ně. Velmi silně na mě působí muži z laických společenství kolem redemptoristů. Co všechno jsme spolu prožili jako chlapi u vody, v horách, doma na vesnici i ve velké Africe! V slzách, bolesti, modlitbě i smíchu. Bože, děkuji jim. Stařec překlenuje propasti Říká se, že stařec je mudrc. Opravdového starce vnímám přímo jako světce. Jan Pavel II. říká, že starci spojují generace. "Mají charisma překlenout propasti mezi generacemi ještě dříve, 10

než vznikly," píše v Listu rodinám. Stařec dokáže smířit otce se synem. Rozumí jim, neboť byl synem i otcem. Projevuje chápavost i něžnost. Korunou starců jsou děti jejich dětí (srov. Př 17, 6). To je opravdu pravda. Viděl jsem, jak se moji dědové těšili z nás vnoučat. Někdy se mi zdálo, že nás mají raději než své děti. Jejich rady byly stále obecnější. Jakoby nám nechávali prostor pro vlastní rozhodnutí. Zněly spíše v duchu: "Drž se Boha a neopouštěj ho! Snaž se vycházet se svými sourozenci. Pamatuj na svou rodinu! Buď statečný a poctivý. Neboj se, bude dobře." Líbí se mi, jak to Dostojevskij vystihuje v postavě starce Zosima v bratrech Karamazovových: "K starci Zosimovi za ty dlouhé roky přicházeli mnozí s potřebou vyzpovídat se mu z celého srdce a s touhou slyšet jeho radu a léčivé slovo. Zosim nabral do vlastní duše tolik důvěrných vyznání, projevů sklíčenosti a přiznání, že po prvním pohledu na tvář neznámého, který přišel za ním, dokázal uhodnout, proč ten člověk za ním přichází, co potřebuje, ba i jaká trýzeň mučí jeho svědomí (…) Všichni, co vcházeli poprvé k starci na důvěrný rozhovor, vstupovali dovnitř se strachem a neklidem a vycházeli od něj téměř vždy rozzáření a radostní a i ta nejzamračenější tvář se změnila na šťastnou. " Místo, které nemá nikdo jiný Takto na mě působí například Jan Pavel II. a Benedikt XVI. Jejich slova jsou vážně jako slova starců, plná pravdy a naděje. Jsem vděčný, že i v našem společenství máme starce. Působí na mě uklidňujícím dojmem a radostně. Když jeden z mých spolubratrů nedávno oslavoval 40 let kněžství, velmi mě to povzbudilo jít na cestě dál. Myslím si, že to nejpodstatnější pro mou mužnost je žít v přátelství s Bohem Otcem. On je při mně vždy, i když si to bezprostředně neuvědomuji. Vnímám, že jsem jeho milovaný syn, že jeho srdce je dobré a mám v něm místo. Takové, které nemůže obsadit nikdo jiný. A poslouchám jeho hlas, který mi řekne…

1:0 Jeden mladý domýšlivý šlechtic se zeptal anglického spisovatele Bernarda Shawa: "Je to pravda, pane Shawe, že váš otec byl krejčí?" "Ano, to je pravda." "Pak něčemu nerozumím," řekl lord. "Jak to, že jste se také vy nestal krejčím?" Shaw se usmál. Pak si ho změřil od hlavy až k patě a zeptal se: "Řekněte mi, mladý muži, je to pravda, že váš otec byl gentleman?" "Samozřejmě." "Pak nechápu jednu věc," mínil Shaw. "Jak to, že jste se také vy nestal gentlemanem?"

11

Jak mluvit s dětmi o Bohu

R odinná katecheze kate cheze Následující kapitolky pocházejí z knihy „Nebojte se života“, kterou najdeme na stránkách www.knihovna.net.

30. Láska k bližnímu No tak, jak to dopadlo? Přemýšleli jste trochu o tom, co jste se minule dověděli? Kdo z vás ví, jak to Ježíš řekl? Jak zní to pravidlo, podle kterého se máme vždy řídit? Jistě jste si zapamatovali, že máme milovat každého člověka. A možná vás hned i napadlo, že je to velmi lehké a že tedy není zapotřebí o tom ani víc uvažovat. Možná jste to pustili z hlavy. Řeknu vám však, jak to bylo s Petříkem, když se dověděl o tomto Ježíšově příkazu. On to tedy z hlavy nepustil. Právě naopak, začal se hned podle toho řídit. A tak ráno, když ho maminka budila, řekl jí, že ji má velmi rád. Maminku to potěšilo. Políbila ho a potom mu řekla, aby se rychle oblékl a skočil pro mléko. Ale Petrovi se nechtělo, dělal všechno jako v zpomaleném filmu, bručel, že všechno musí jen on, a prý proč nejde dnes Věrka. Šel, až když na něho maminka zakřičela. V mlékárně mu omylem vrátili o pět korun víc. To je dobře! Má na žvýkačky. Jen si musí dát pozor, aby je maminka neuviděla, protože by hned zjišťovala, odkud má peníze. Když už byl čas jít do školy, začal si rychle dávat věci do aktovky. Nemohl najít atlas. Všechno vyházel z poličky, nechal to na zemi a odešel. Cestou do školy si vzpomněl na Ježíšův příkaz. A jak potkával lidi, myslel na to, že je má rád. Pěkně pozdravil paní sousedku a ta se na něj mile usmála. Vtom uviděl shrbeného starého pána. V jedné ruce měl tašku s nákupem a v druhé hůlku. Kráčel tak divně, cupital, klepal hůlkou a pokyvoval přitom hlavou. Vypadal velmi směšně. Nejsměšnější však bylo to, že mu z tašky vytékalo mléko a on o tom vůbec nevěděl. Kabát měl. už cely od mléka. Hlouček chlapců se na něj díval, jeden z nich ho začal napodobovat a už se všichni smáli. Petr se k nim přidal a též se výborně bavil, jak ten chudák vypadá. Potom šli všichni společně do školy. A tehdy Petra napadlo, že ví zajímavou novinu. V jejich domě bydlí chlapec ze sousední třídy. Přes tenké stěny je všechno slyšet. Petr věděl všechny podrobnosti o jeho včerejším výprasku. Rychle to vyprávěl ostatním. Ve škole v šatně zpozoroval, jak z jednoho kabátu vykukují podobné rukavice, jaké včera ztratil při sáňkování. Maminka to ještě neví. Tak se vyzouval pomaleji a když ostatní odešli, rychle vytáhl ty rukavice a strčil si je do kapsy svého kabátu. Jak je to dobře, má po starosti! Stejně se bál, že z toho bude doma křik. Ve třídě si sedl do lavice a za chvíli zpozoroval, že spolužačka vedle něho je uplakaná. Pomyslel si, že je to takové kotě umňoukané, že holky ani nic jiného nedovedou, a udělal na ni dlouhý nos. Přes přestávku se potom s kamarády radil jak se pomstí klukům, kteří je minule, když prohráli v hokeji, vypískali a posměšně pokřikovali. Petr byl se sebou velmi spokojený, protože přišel na ohromný nápad. Ti to ale slíznou! Na konci vyučování se učitelka ptala, kdo zanese úlohu nemocnému Vláďovi a významně se podívala na Petra, protože měl cestu okolo. Ale Petr se hned vymluvil, že dnes nemůže protože musí jít k babičce. Nebyla to pravda. Šlo o tu pomstu. To přece nemohl říct. Potom jim ještě učitelka oznámila, že na plánovaný zájezd se nepojede, protože se nikdo nepřiznal, kdo rozbil zrcadlo. Za peníze určené na výlet se nahradí škoda. To se Petrovi ulevilo! Konečně je po vysvětlování a už se nemusí bát. Vždyť on byl tím hledaným viníkem. Všichni se sice na zájezd těšili, ale co na tom! Hlavní je, že z toho šťastně vyvázl. Plán s pomstou se odpoledne vydařil, nepřátelská banda 12

dostala svoje. Takže všechno šlo dnes hladce. Ani úloh neměl moc. Jen večeře mu pokazila náladu. Jako by máma nevěděla, jak nenávidí sekanou. Jídlo jen rozrýpal a nafoukaný odešel do pokoje. Tam uviděl Věrčinu rozečtenou knihu. Podíval se do ní. Zdála se být zajímavá a tak ji začal číst. Když však přišla Věrka, nastala hádka. Ale on se nedal. Copak nemá i on právo číst? Potom mu napadlo, že má mít každého rád. Ale vždyť on přece má svou sestru rád. Je na ni hrdý, že se dobře učí a pěkně recituje. Má rád i malého bratra. Dnes večer mu bude zase vyprávět nějakou pohádku o strašidlech. Jak se mu vždycky s Věrkou nasmějí, když se začne bát a schovává si hlavu pod peřinu. No a tak skončil Petrův den, kdy chtěl mít každého rád? Byl přesvědčen; že to splnil. Vždyť přece nikomu neřekl, že ho nenávidí. Ale, děti, že jste cítily, že to Petr nepochopil správně? Co to znamená milovat? Mít rád. Má vás rád ten, kdo vám to sice často opakuje, ale přitom vás podvede, udeří, nepomůže vám? Zkusme si ten Petrův den posoudit přesně podle Ježíšovy věty mít rád každého tak, jako sebe. To znamená, že si vyměníme místo s tím druhým. Hned uvidíte, jak se to dělá. Když se Petrovi nechtělo jít pro mléko, měl si v duchu vyměnit místo s maminkou. Kolik mívá maminka ráno práce, jak musí spěchat, aby všechno stihla. Představte si vy, že jste mamkou, co byste asi chtěli? Aby dítě odmlouvalo a šlo neochotně nakoupit? Jistě že ne. A tak by byl Petr hned viděl, jak se prokazuje láska k mamince. A zřejmě by nenechal po sobě nepořádek, protože na maminčině místě by z toho též neměl radost. V mlékárně by byl jistě prodavačce vrátil pět korun, protože ví, že jí budou chybět a že je bude muset doplatit ze svého. No a na jejím místě by jistě nechtěl doplácet. Kdyby se byl Petr vžil do situace toho dědečka, kdyby si byl všiml, jak je slabý a představil si, kolik ho to bude stát námahy, než vyčistí kabát a bude se muset ještě vrátit pro mléko, nebyl by se mu smál, ale slušně by ho upozornil a pomohl by mu dát všechno do pořádku. A řekněte, chtěl by, aby se mezi ostatními vyprávělo o tom, co zlého udělal a jak byl za to potrestán? Jistě že ne. Kdyby si to byl Petr uvědomil, jistě by nemluvil o tom, že dostal výprask a proč. No a ukradl by rukavice? Chtěl by někdo, aby ho okradli? Určitě ne! Takže co si nepřeji pro sebe, nemohu udělat druhému. Kdyby měl Petr opravdu každého rád jako sebe, zeptal by se soucitně uplakané spolužačky, co se jí stalo. Možná by se byl dověděl, že jí odvezli v noci tatínka do nemocnice a že má nyní o něj strach. A tak místo plánování pomsty by se o přestávce snažil ji potěšit a povzbudit. Chtěl by snad zůstat v takové situaci sám, chtěl by, aby si nikdo jeho trápení nevšiml a nepotěšil ho? No a chtěl by někdo, aby za takovou maličkost, jako je pískáni při prohře, následovala nějaká krutá pomsta? Ježíš řekl, že je třeba milovat každého. A věru ani nepřátelé nejsou výjimkou. Nejen tito dětští, ale ani ti skutečně opravdoví ve světě dospělých, kteří vážně ublíží. I těm máme odpustit. Kdyby se Petr řídil Ježíšovým pravidlem, byl by se jistě hned přihlásil, že donese úlohu nemocnému Vláďovi. Dovedl by se vžit do toho, jak by bylo jemu na Vláďově místě. A byl by u něho i chvíli poseděl, pověděl mu novoty ze školy, aby mu nebylo smutno. Samozřejmě, že podle tohoto Ježíšova příkazu nikdo nemůže připustit, aby za jeho vinu trpěli druzí. Protože to by pro sebe přece nikdo nechtěl. A ta večeře! Kdyby byl mámou, měl by radost, kdyby někdo ohrnoval nos nad tím, co uvaří? Je to nějaký projev lásky? A kdyby měl Petr rozečtenou zajímavou knihu, chtěl by, aby mu ji někdo vzal? A kdyby byl malým dítětem, chtěl by se bát?

13

Tak vidíte, takto je potřeba rozumět Ježíšovým slovům. Je to lehké na zapamatováni, ani to není těžké pochopit. Těžší je podle toho jednat. Ale dovedete si představit, jak by bylo na světě krásně, kdyby se podle toho každý řídil? Zkuste o tom přemýšlet! A nejen přemýšlet! Musíte již i začít podle toho žít. Nepůjde to lehce, ani se vám to vždy nepodaří. Ale když se vám to hned zítra podaří, aspoň jen trochu, už zítra bude na světě trošku lépe a krásněji. Tak nezapomeňte! Co nechci pro sebe, nedělám druhému. A naopak. K druhým se budu chovat tak, jak bych chtěl, aby se oni chovali ke mně. "Miluj svého bližního jako sám sebe" (Mt 22,39)

31. Láska k Bohu Doufám, děti, že už je vám docela jasné, co znamená mít někoho rád jako sám sebe. Doufám též, že jste se začaly podle toho i řídit, že jste si představily sebe na místě toho druhého, kterému máte něco udělat. A podle toho se potom rozhodujete, jestli by se to líbilo vám. Kdo se tomu naučí, stane se velmi dobrým člověkem. Každý ho bude mít rád. Takové chování se každému libí. Ale neznáte ještě první část Ježíšova příkazu, totiž jak se máme chovat k Bohu. A to je přece mnohem důležitější, abychom se zalíbili jemu. Vždyť Bůh je nejvyšším Pánem, on všechno stvořil, všechno nám dal, na něm všechno závisí. A právě proto, že Bůh je o tolik vznešenější než člověk žádá od nás, abychom ho milovali víc, mnohem víc. Tedy první část příkazu zní: Miluj Boha nadevšechno! Co to však znamená? Jak to máme projevit? Řeknu vám nějaký příklad, abyste to lépe pochopili. Na dvoře na písku si hraje dítě. Staví si nějaký hrad. Úplné je zabrané do hry. Vtom vidí přicházet otce. Hned odhodí lopatku a rychle běží tatínkovi naproti. Proč? Protože má tatínka velmi rádo, raději než hru. Hra byla krásná a zajímavá, ale být v otcově náručí je přece ze všeho nejkrásnější. Vždyť právě tatínkovi chce vyprávět o tom, jaký krásny hrad staví, jemu ho chce ukázat. Potom si hraje dál, ale tatínek sedí blízko na lavičce. Nyní se pustí do stavby celého města a ještě víc se zabere do hry. Dělá to s větší chutí, více si dá záležet, aby to bylo pěkné, protože ví, že se tatínek dívá a bude mít radost, když se to podaří. Na tomto příkladu vidíte, co znamená mít někoho raději než sebe. Když mám někoho raději než sebe, dám mu přednost před vším ostatním, ať by se mi to jakkoliv líbilo. To dítě nic neztratilo, ačkoliv kvůli otci opustilo hru. Potom mělo ze hry ještě větší radost. Ale to všechno proto, že byl tatínek v tomto případě velmi dobrý a laskavý. Kdyby byl mrzutý a rozzlobeny, kdyby neměl dítě rád, nedopadlo by to tak. Jenže o Bohu víme, že je nejlepší Otec. Když tedy Bohu ukážeme, že ho máme raději než cokoliv jiného též nic neztratíme, jen budeme mít ze všeho větší radost než předtím. Ta radost je v tom, že Bůh nás vidí, je s námi, těší se z našich úspěchů, z naší radosti. Ale může se stát jiný případ. Dítě se při hře zatoulalo na blízké staveniště. Tam právě vykopali základy, takže je tam hluboká jáma, plná bláta. Dítě vylezlo až na kluzký okraj jámy a ze zvědavosti se naklání dopředu. Co udělá starostlivý otec, když to zpozoruje? Přiběhne a strhne je zpět. Ditě se lekne a rozpláče se. Nerozumí, proč ho otec vytrhl ze zajímavé výzkumné cesty a ještě k tomu tak prudce. Opravdu to i zabolelo. Ale od otce je to projev lásky, nebo ne? Určitě to udělal pro záchranu dítěte. A co má udělat dítě? I když tomu samo nerozumí, ví přece, že otec je má rád a chce jen jeho dobro. Nebude tedy ze zlosti kopat nohama, ale přitulí se k otci. Snad mu řekne: "Nebylo mi to příjemné, když jsi mě strhl, nerozumím, proč jsem nemohl jít dále, ale důvěřuji ti, že chceš jen mé dobro." 14

Takto bychom se měli my vždy chovat vůči Bohu, když se nám stane něco těžkého a nepříjemného. Ačkoliv nedovedeme pochopit, proč se to stalo, měli bychom se spolehnout, že Bůh to vždy lépe ví a určitě nás chtěl zachránit před něčím horším. Kdo se takto zachová, ten dokáže, že miluje Boha opravdu nadevšechno. Je však velmi těžké uvěřit, že Bůh chce moje dobro, i když musím trpět. Staří lidé, kteří jsou už dlouho na světě, ledacos zažili a zkusili, často vyprávějí, že někdy až po dvaceti letech pochopili, k čemu bylo dobré nějaké trápení. Až potom uznali, že je tím Bůh zachránil před něčím horším. Ale všechno pochopíme, až nám to jednou Bůh sám vysvětlí. Malá Alenka těžce onemocněla. Přišlo to náhle. Upadla do bezvědomí. Probrala se až v nemocnici. Na nic si nepamatovala. Jen se najednou ocitla v neznámém prostředí, okolo ní mnoho postav v bílém. Viděla jim jen oči, protože tváře měly zakryté rouškami. Bála se jich. A jak ji trápili všelijakým pícháním, řezáním a odpornými léky. Nejhorší bylo, že neviděla rodiče. Kde se ztratili? Kam ji to dali? Vždy si myslela, že ji mají rádi. A oni ji opustili a dovolili, aby ji tito cizí lidé trápili. Zřejmě ji rodiče už nemají rádi. Dlouho trvalo než se dostala z nejhoršího a pustili k ni rodiče, ale jen na chvíli, takže ji nemohli nic vysvětlit. Až když se vrátila vyléčená domů, vyprávěli jí, jak to bylo. A tak pochopila, že právě tehdy ji rodiče měli nejraději, když udělali všechno pro její záchranu. Když se Alenka přiznala, co si v nemocnici myslela, maminka se rozplakala. Alenku to potom mrzelo. Jak si jen mohla myslet, že by ji její maminka přestala mít ráda! Ale tehdy jí bylo těžko. Ničemu nerozuměla, velmi trpěla a rodiče neviděla. I s námi je to tak. Když trpíme, obyčejně nerozumíme, proč to musí být. Dobrého Boha nevidíme. Milovat ho nadevšechno však znamená věřit i v neštěstí, že Bůh je dobry, ví o mně, a když on něco dovolí, je to určitě pro moje dobro. Nu a co myslíte, jak se tento příkaz lásky k Bohu vztahuje na vás, děti? Když se vám nebude chtít modlit, poslouchat vyprávění o Bohu, jít do kostela, protože děláte právě něco velmi zajímavého, vzpomeňte si na to dítě na písku. Nemyslete si, že vám Bůh chce vzít to, co se vám líbí, co vás zajímá. Právě naopak. Když necháte všeho a rozhodnete se k němu, můžete mu vyprávět o tom, co vás tak zaujalo. Bohu můžete totiž povědět všechno, protože jeho opravdu všechno zajímá. Má radost z každé naší radosti. A vždy, ať už si hrajete, učíte se, čtete anebo se díváte na pěkný film, dělejte to tak, jako to dítě, když se na ně hodný otec se zájmem díval. Vy přece víte, že Bůh se na nás také dívá vždy s velkým zájmem. Jemu opravdu záleží na tom, abychom se měli dobře. Má radost z každého našeho úspěchu. Kdo si zvykne, že Bůh je mu vždy blízko, bude i lépe pracovat, i veseleji si hrát, tomu bude na světě o mnoho lépe než těm, kteří to nevědí anebo nechtějí vědět. Při bolesti, nepříjemnosti, trápení a neštěstí si zase vzpomeňte na ty další příklady. Bůh ví lépe než my, co nám prospěje, co potřebujeme. Možná nám hrozí nějaké neštěstí, před kterým nás chce uchránit. A možná potřebujeme pro záchranu nějaký bolestivý zásah, jako to děvčátko. Uvěřit tomu je sice těžké, ale Bůh vždy pomůže tomu, kdo ho chce mít rád nadevšechno. Hlavní přikázání se zpravidla vysvětluje současně s Desaterem, anebo až po něm. Celkem mechanicky se Desatero rozdělí 3 + 7 a uvádí se jako náplně hlavního přikázání. Dělá to dojem, že jde o stejný obsah s jinou formulací. To však odporuje Ježíšovu: "… ale já vám říkám ..." Neklanět se modlám a světit svátky, to ještě není láska k Bohu. Tak, jako nemiluje bližního každý, kdo jen nevraždí, nekrade a křivě nesvědčí. Z dětí chceme vychovat křesťany, tedy lidi, kteří přijímají do života vysoké požadavky evangelia. Desatero tím neignorujeme a ani ho nechceme obejít. Podrobně bude uvedeno až při svátosti smíření. Předběžně nechejme působit náboj příkazu lásky. Děti nabádejme k pokusům o osobní praktikování příkazu lásky k Bohu a k lidem. Pokračování příště 15

Vlakový jízdní řád Znal jsem člověka, který uměl zpaměti jízdní řád všech železnic. Železnice byly jedinou jeho radostí. Trávil veškerý svůj volný čas na nádraží, sledoval vlaky, jak přijíždějí a zase odjíždějí. Prohlížel si vagóny, obdivoval silné lokomotivy a jejich velká kola, sledoval se zájmem průvodčí, kteří naskakovali do vagónů, zajímal ho i výpravčí na nádraží. Znal každý vlak, věděl, odkud přijíždí a kam jede, kdy dorazí do kterého města, a věděl také, které vlaky zase z tohoto města odjíždějí a kdy tam mají přijet. Měl v paměti čísla vlaků, dny, kdy jedou, nebo naopak nejedou, jestli mají jídelní vůz, jestli čekají na přípoj. Věděl, které vlaky mají poštovní vůz a kolik stojí jízdenka do Frauenfeldu, do Oltenu, do Niederbippu a do dalších měst. Nechodil do hospody, nechodil do kina, nechodil na zábavy, neměl ani kolo, ani rádio, ani televizi, nečetl noviny ani knihy, a když dostal dopis, nečetl ani ten. Neměl na to čas, protože trávil celé dny na nádraží. A zvlášť když se měnil jízdní řád, to je v květnu a v říjnu, nebylo ho vidět několik týdnů. V tuto dobu seděl doma u svého stolu a učil se všechno zpaměti, četl nový jízdní řád od první do poslední stránky, zvlášť si všímal změn a vždycky ho potěšilo, když jich bylo co nejméně. Bylo jasné, že se ho někdo někdy zeptal na odjezd nějakého vlaku. Při takové příležitosti se celý rozzářil a chtěl přesně vědět, jaký má ten dotyčný cíl cesty. A když se ho někdo zeptal na informace týkající se určitého vlaku, nechtěl ho nechat odejít, dokud mu přesně nesdělil nejen hodinu, ale také číslo vlaku, počet vagónů, možné přípoje a všechny časy jeho odjezdů z následujících stanic. Dále uměl lidem vysvětlit, kterým vlakem je možné se dostat do Paříže a v kolik hodin tam vlak dorazí. A vůbec nechápal, že to všechno lidi nezajímá. A když ho někdo opustil dřív, než mu mohl předat všechny své vědomosti, rozzuřil se, napadl ho a křičel na něj: "Vy nemáte ani nejmenší tušení, co je to železnice!" Sám do vlaku nikdy nevstoupil. Říkal, že by to nemělo cenu, protože už dopředu ví, v kolik hodin vlak přijede. Mnozí lidé (a mezi nimi mnozí znamenití a studovaní) znají z Bible všechno, podají výklad i těch nejmenších veršů Písma, znají význam nejobtížnějších slov, a dokonce vědí, co pisatel chtěl doopravdy říci, i když se to jeví opačně. Ale všechny tyto znalosti nejsou k ničemu, nepřinášejí-li si tito lidé do svého života nic z toho, co je v Bibli psáno. Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec, a i já ho budu milovat a zjevím se mu. (Jan 14,21) 16

NĚKDO NÁM TU CHYBÍ Jiří Schelinger (3. 3. 1951 - 13. 4. 1981) "Zpívám ptákům a zvlášť holubům…" Asi málokdo z nás si tento popěvek ze snad nejznámější české písničky Holubí dům alespoň jednou v životě nezazpíval. Ale možná ne všichni tušíme, kdo se za touto skladbou ukrývá a komu patří ten nenapodobitelný zastřený hlas… Bohužel ani tento charismatický zpěvák už dnes není mezi námi.

Narodil se v českém Bousově nedaleko Čáslavi a tak jako u mnoha hudebních velikánů, i jeho život provázela hudba od útlého dětství. Jeho otec byl učitelem hudby a Jiří už od malička navštěvoval hodiny klavíru. Později se pod vlivem moderní hudby, kterou poslouchal, přeorientoval více na kytaru (jeho idolem byl Brian Jones z The Rolling Stones). Už na základní škole založil svoji první kapelu Nothing But Nothing. Tento prvotní hudební počin jej pouze utvrdil v tom, že svůj život musí spojit s hudbou. Od instalatéra k ikoně Po skončení základní školy začal navštěvovat SOU a měl se z něj stát instalatér. On sám však již v té době tušil, že toto jeho životní cesta nebude. A nasvědčoval tomu i způsob jeho života. Po střední škole se ocitl ve vyšetřovací vazbě a v cele se demonstrativně pokusil o sebevraždu. To ho přivedlo na psychiatrickou léčebnu v Bohnicích a následně k získání modré knížky (vyhnul se tak základní vojenské službě). Návrat z léčebny představoval začátek jeho nové životní éry. Chvíli pracoval jako kulisák v divadle Jiřího Wolkra (vydržel tam pouze měsíc), ale pak se naplno oddal své největší vášni - hudbě. Následovaly barové kapely Smaragd, The Happy Five … ale nakonec přišla nabídka od Karla Šípa a lídrovství v kapele Faraon. V tomto seskupení nešlo pouze o interpretaci převzatých "barových" skladeb. Spojením Šípovy hudby a textu Zdeňka Svěráka vznikl již vzpomínaný hit Holubí dům, který v našem povědomí přetrvává několik desetiletí. A pokud si k této nestárnoucí melodií a silnému textu přidáme neopakovatelnou barvu hlasu Jiřího Schelingera, tak není divu, že na tuto píseň neumíme zapomenout. Se vznikem hitu přece jen něco zaniklo… Jiřího první manželství, ze kterého vzešla dcera Andrea. Hard-rock made in ČSSR V roce 1973 přišla další nabídka. Známý muzikant a humorista František Ringo Čech se rozhodol přitvrdit českou hudební scénu a na to potřeboval zpěváka, který má v sobě určitou divokost a jehož hlas by patřičně doplnil silné rytmy a těžké kytary. A volba nemohla padnout na nikoho jiného než na mladého Schelingera. Společně začali tvořit první hard-rockové pokusy bývalého Československa, a na jejich albu se dokonce objevily přezpívané skladby od kapely Black Sabbath a Status Quo (v té době odehrály i památný 17

zájezd v Rusku, kde koncertovali s tehdy slavnou anglickou skupinou Smokie). Ale tehdejší politický režim a tvrdá cenzura jim nedovolily rozvinout toto rockové tažení a na albech se objevovaly i komerční a pomalé skladby. Ty si sice získávali široký okruh fanoušků, ale drtily sen rockerů dělat hudbu svobodně a podle vlastního vkusu. František Ringo Čech nakonec kapelu opustil, ale ani jeho odchod nenarušil práci na novém Schelingerově projektu zemětřesení, který měl díky své tvrdosti velkou šanci stát se přelomovou deskou českého rocku vůbec. Ale k jeho finální realizaci již nedošlo… Smrt či kamufláž? 13. dubna 1981 odjel Schelinger do Bratislavy, aby účinkoval v programu Slovenské televize, zpět se však již nikdy nevrátil. Ve večerních hodinách se totiž rozhodl skočit ze Starého mostu v Bratislavě přímo do ledových vod Dunaje. Tento jeho čin zůstal dosud neobjasněný… Šlo o sebevraždu, sázku mezi přáteli, nátlak StB (Státní bezpečnost), vytahování se před sokem…? To nám dnes už asi nikdo neřekne. Celé pozadí jeho smrti zůstalo ukryto pod rouškou tajemství. Jeho tělo se sice našlo o měsíc později vyplavené na břehu nedaleko Šamorína, ale rodinnými příslušníky nebylo nikdy identifikováno. Skalní fanoušci věří, že Jiří Schelinger žije někde v ústraní a jeho smrt byla pouze kamufláž. Ale co je opravdu pravda, to nám asi dnes neřekne nikdo. Jedno je však jisté … z našeho světa zmizel člověk, který se zdráhal přijmout konvence, tvrdý režim a posunul československou hudbu o hodný kus vpřed (podle AHA)

Obyčejná trnka Malý rybníček ospalé odpočíval v poledním vedru. Na leknínovém listu seděla žába a pozorovala dlouhonohou vodoměrku, která se bezstarostné klouzala po vodě. Za chvíli se jí dostane na dosah a žába ji bez velké námahy schlamstne. O kousek dál vrhal potápník zamilované pohledy na krásnou potápnici. Neměl odvahu jí o své lásce povědět, a tak se spokojil, že ji obdivoval na dálku. Na břehu, jen malinký kousíček od vody, umírala žízní jedna malá kytička. Nemohla se dostat k vodě, přestože byla tak blízko. Vyčerpané kořínky už nemohly dál. Zato malá muška se topila. Nedávala pozor a spadla do vody. Teď jí křídla ztěžkla vodou a neměla sílu se vznést. Voda ji už už pohlcovala. Nad rybníček sahala svými větvemi trnka. Na špičce nejdelší větve, která dosahovala nad vodu, visel tmavý a nalitý plod. Právě dozrál, a tak se utrhl a spadl do rybníčku. Bylo slyšet tiché šplouchnutí, které skoro zaniklo v bzučení hmyzu. Ale v tom okamžiku, kdy trnka slavnostně a důležitě spadla do vody, se po hladině rozeběhla vlnka, jako když se rozvíjí květ. A po ní následovala druhá, třetí, čtvrtá… Vodoměrku vlnky odnesly z dosahu chtivé žáby. Potápníkem smýkly k potápnici a potápník se jí nechtěně dotkl. Oba se vzájemné omlouvali tak dlouho, až se do sebe zamilovali. První vlnka šplíchla na břeh a pokropila umírající kytičku. Druhá vlnka s sebou vzala mušku a odnesla ji na stéblo trávy, kde si mohla osušit křídla. Kolik životů změnilo pár bezvýznamných vlnek. Kolik životů zasáhne a poznamená naše slovo vyslovené ve hněvu a zášti… 18

Kyembeho roční zpráva Přišla nám výroční správa ze Zambie o našem adoptivním synovi. Tuto roční zprávu vyplňuje jednou ročně sociální pracovník při návštěvě rodiny dítěte.

Kyembe se narodil 16. 8. 1995 a bydlí v Solwezi. Jeho zdravotní stav je dobrý, nemá žádné zdravotní problémy. V životě rodiny nedošlo k žádným změnám.

Vysvědčení za rok 2010 z Rodwell Mwepu Basic, 6. třída Předmět

Maximum

Kyembe

Angličtina Společenské vědy Matematika Přírodní vědy Pracovní činnosti Občanská výchova Kiikaonde Celkem

34 34 34 34 34 34 34 238

15 25 19 25 23 17 25 149

Kyembe by se rád stal učitelem. Jeho výsledky se od loňského roku nepatrně zlepšily. Měl by se však více snažit. Postoupil do sedmého ročníku a bude navštěvovat stejnou školu. Měl by se zlepšit v matematice, angličtině a občanské výchově, kde měl nižší hodnocení. Kyembemu bylo navrženo, aby navštěvoval zvláštní hodiny, které jsou organizovány pro děti sedmého ročníku, které jsou v programu adopce. Kyembe obdržel školní příspěvky na všechna tři školní období školního roku. Školné mu bylo zaplaceno na celý rok. Školní uniforma a boty mu byly koupeny na začátku školního roku. Jako vánoční dárek 2010 dostal školní tašku a ochrannou síť proti hmyzu. Byl na lékařském vyšetření na klinice v Solwezi, kde měl přístup k léčení v případě nemoci. Zúčastnil se oslavy Dne afrických dětí, který byl organizován pro všechny děti z programu adopce. Měl možnost navštívit chlapecké setkání s pohovorem, který měl chlapce povzbudit a který vedl koordinátor. Po pohovoru dostal mýdlo. Zprávu připravila sociální pracovnice Brenda Monjimela 1. 2. 2011.

19

Návrat marnotratného syna - dlouhá cesta domů Když Rembrandt Harmensz van Rijn (1606 - 1669) namaloval Marnotratného syna, blížil se k smrti. V mládí měl Rembrandt všechny vlastnosti mladšího syna - byl arogantní, příliš sebevědomý, marnotratný, smyslný a velmi arogantní. Jako 30-letý namaloval sebe a manželku Saskii jako ztraceného syna ve veřejném domě. Opilého, opovržlivě hledícího na ty, kteří se dívají na jeho portrét, jakoby říkal: "Toto je pravé potěšení!"

Životopisci tvrdí, že Rembrant byl hrdý mladý muž, pevně přesvědčen o své genialitě, dychtící po všem, co svět může nabídnout. Miloval požitek a byl lhostejný k lidem kolem sebe. Peníze byly u něj jednou z nejdůležitějších věcí. Po krátkém období úspěchů, popularity a bohatství následovalo mnoho bolesti a neštěstí. Kolem roku 1653 mu zemřel syn Rumbartus, po něm první dcera Cornelia (1638) a v roce 1640 druhá dcera, kterou také pojmenoval Cornelia. Jeho žena Saskia, kterou velmi miloval a obdivoval, zemřela v roce 1642. Rembrandt zůstal sám s devítiměsíčním synem Titem. Život po smrti manželky byl pro malíře plný utrpení a problémů. Jeho vztah s Titovu chůvou Geertje Dircxovou skončil soudními procesy a Geertje se ocitla v ústavu pro choromyslné. Pak měl trvalejší vztah s Hendrickje Stoffelsovou, která mu porodila syna. Ten však v roce 1652 zemřel. Další dítě - třetí dcera Cornelia - otce přežilo. Když Rembrandtova popularita začala upadat a pro vážné finanční problémy jej v roce 1655 vyhlásili konkurz, celý majetek musel přepsat ve prospěch věřitelů, aby se vyhnul bankrotu. Přestože se nikdy úplně neosvobodil od dluhů, jak padesátník našel trochu klidu. Jeho díla se stávala stále vroucnějšími, stále více se zvnitřňovala a dokazovala, že umělec nepodlehl zklamáním a nezatrpkne. Rembrandt zemřel chudý a opuštěný v roce 1669. Jeho nejznámějším obrazem se stal Návrat marnotratného syna, který je dnes v petrohradské galerii. Při pohledu na syna, který klečí před otcem, se nám vynořuje paralela s autorovým mládím - místo vzácného oděvu, ve kterém se mladý Rembrandt namaloval ve veřejném domě, pokrývá nyní jeho vyzáblé tělo pouze roztrhána tunika. Sandály, v nichž prošel velkou vzdálenost, jsou načisto vytržené. Boty chrání před hady, dodávají bezpečnost a sílu. Mění štvance na lovce. Pro mnohé chudé lidi znamenají vyšší stupeň na společenském žebříčku. Starý černošský spirituál to krásné vyjadřuje slovy: "Všechny Boží děti mají boty. Až přijdu do nebe, obujeme si boty. Budu se procházet po Božím nebi. " 20

Až na dno Mladší syn dostal právo disponovat svou částkou. Přestože na to měl právo až po otcově smrti. Synovo přání však zní: "Otče, nemohu čekat, než zemřeš." Je to více než neúcta, je to zrada rodinných a společenských hodnot. Jen láska zabránila otci, aby syna násilím držel doma. Jen láska mu dovolila, aby nechal syna zařídit si svůj život po svém - i za cenu, že ho ztratí. Po prohýření majetku hříšným způsobem mladší syn přece jen vstoupí do sebe a vydá se na cestu domů - na cestu pokory a výčitek svědomí. Synova hlava na obraze je hlavou vězně, který má místo jména číslo. Když muži oholí hlavu, ať už ve vězení, nebo v armádě, při nějakém rituálu nebo v koncentračním táboře, oloupí ho o jeden ze znaků jeho individuality. Marnotratný syn je však člověk, kterého připravili o všechno kromě jediné věci - a tou je jeho meč. Zůstal mu jako jediné znamení důstojnosti, visí mu na boku jako odznak urozenosti. I uprostřed nejhlubšího ponížení se držel skutečnosti, že je stále synem svého otce. Jinak by byl prodal vzácný meč, symbol svého synovství. Teprve když se stal úplným cizincem, vyvrhelem, jemuž lidé neprojevují žádné uznání, ba co víc, pohrdají jím, pochopil, že ho nepovažují ani za lidskou bytost - nechtěli mu dát ani z potravy, kterou dávali sviním. Až v takovém bahně, když se dotkl úplného dna, pochopil, že si vybral smrt, a poznal, že další krok tímto směrem by ho přivedl do úplné záhuby. Návrat lidstva k Bohu Nyní ho čeká dlouhá cesta domů. Uznává, že je stále synem, namlouvá si však, že už není hoden se jím nazývat a je připraven stát se nádeníkem, služebníkem, aby se mohl alespoň udržet při životě. Cítí lítost. Je to však samoúčelná lítost, která umožňuje přežít. Vychází z úvahy: "Nedokázal jsem to sám od sebe a musím uznat, že mým jediným východiskem je Bůh. Půjdu k němu, poprosím ho o odpuštění v naději, že mě trochu potrestá a dovolí mi zůstat naživu pod podmínkou, že budu tvrdě pracovat." Bůh zde vystupuje jako nelítostný soudce. Tento Bůh vzbuzuje pocit viny a strachu a vyvolává samoúčelné obhajoby. Podřízení se tomuto Bohu nevytváří v člověku skutečnou vnitřní svobodu, plodí pouze trpkost a hněv. Bůh chce v člověku obnovit plnou důstojnost synovství, syn však trvá na tom, že bude spokojený jako nádeník. Mladík, jehož objímá otec, není již pouze jedním z kajícníků. Zobrazuje celé lidstvo, které se vrací k Bohu. V biblických komentářích a na obrazech z Rembrantových dob jsou úzce spojeny podobenství o farizeovi a celníkovi s tím o marnotratnému synovi. I Rembrandt sleduje tuto tradici. Podobnost s oběma bratry Sedící muž, který se bije do prsou a hledí na syna, co se vrátil, je správce. Představuje hříšníky a celníky. Muž, který stojí a záhadným pohledem dívá na otce, je starší syn - znázorňuje farizeje a zákoníky. Jakoby si uvědomoval strašnou pravdu - "Tvrdě jsem pracoval na otcově poli, ale nikdy jsem naplno nevychutnal radost z pocitu, že jsem doma." Rembrandt měl těžkou povahu. Bylo známo, že často jednal sobecky, byl arogantním, ba i pomstychtivý. Na sklonku života se tedy nachází i v obraze staršího syna. Oba synové potřebovali uzdravení a odpuštění. Oba se potřebovali vrátit domů. Starší syn však ještě nepřekročil z tmy do světla. Mezi bratry je hranice, která je odděluje. Hlavní pozorovatel a žalobce hledí na otce, který objímá vracejícího se syna, a nám se zdá, že je duchem nepřítomný. Dívá se na otce, ne však radostně. Nenatahuje ruku ani se neusmívá. Neříká nic na uvítanou. Pouze stojí vedle pódia - a zřejmě nemá velkou chuť na něj vstoupit.

21

Napětí v obraze "Návrat je sice ústředním motivem obrazu, ale není umístěn ve skutečném středu plátna. Nachází se na levé straně obrazu a vysoká, strohá postava staršího syna dominuje na pravé straně. Velký prázdný prostor odděluje otce od staršího syna. Tento prostor utváří napětí, které naléhavě vyžaduje řešení. Co se děje v tomto člověku? Co udělá? Obejme bratra jako otec, nebo rozzlobený a znechucený odejde pryč? Způsob, jakým Rembrandt namaloval staršího syna, svědčí o tom, že se s otcem velmi podobají. Oba mají bradu a ramena jim zahalují široké červené pláště. Tyto vnější znaky dávají tušit, že syn a otec mají mnoho společného, což zdůrazňuje i světlo na tváři staršího syna, které přímo spojuje jeho tvář s otcovou ozářenou tváří. Ale zároveň je mezi nimi propastný rozdíl! Otec se sklání nad navrácením synem. Starší syn stojí strnule vzpřímený a jeho postoj zdůrazňuje i dlouhá hůl, kterou drží v ruce. Otců plášť je široký a objímající, zatímco synovi chabě visí na těle. Otcovy ruce jsou rozevřené a dotýkají se mladšího syna gestem požehnání. Starší syn má ruce sevřené a přitisknuté k hrudi. Po tváři obou se rozlévá světlo, ale zatímco světlo z otcovy tváře zaplavuje celé jeho tělo - zejména jeho ruce - a zalévá mladšího syna velkolepou svatozáří jasného tepla, světlo na tváři staršího syna je chladné a ohraničené. Jeho postava zůstává ve tmě a sevřené ruce zahaluje stín. Možná je to zvláštní, v hloubi srdce však známe pocit závisti vůči rozmarnému synovi. Rozruší nás, když vidíme, jak se naši přátelé a známí mají dobře, a přitom dělají leccos, co my odsuzujeme. Poslušný a svědomitý život, na který jsme hrdí a za který nás chválí, pociťujeme někdy jako tíživé břemeno, které nás nepřestává tlačit. Mezi námi je mnoho starších synů, kteří jsou ztraceni, ačkoli neodešli z domu. A právě tato ztracenost - charakterizována posuzováním a odsuzováním - je velmi zhoubná a škodlivá pro lidské srdce. Když mladší syn viděl, že jeho chování mu způsobilo pouze bídu, vzpamatoval se, obrátil se a poprosil o odpuštění. To je příklad klasického lidského selhání, po kterém následuje upřímné odhodlání změnit se. Snadno to pochopíme a je to sympatické. Mnohem těžší je poznat ztracenost staršího syna. Vždyť vždy jednal správně, byl poslušný, svědomitý, zachovával zákon a usilovně pracoval. Lidé si ho vážili, obdivovali ho a chválili, považovali ho za vzorného syna. Navenek neměl žádnou chybu. Ale když se ocitl tváří v tvář vůči otcově radosti při návratu mladšího bratra, vzkypěly v něm temné síly a vyrazily na povrch. Najednou se z něj stal zlostný, pyšný, nelaskavý, sobecký člověk. Tyto vlastnosti v něm byly hluboko ukryté, během let však narůstaly a zesílily. Kolik zlosti je mezi "spravedlivými" a "počestnými"! Kolik mrazivého hněvu je mezi těmi, kteří se urputně snaží vyhýbat se "hříchu"! Těžko je žít s člověkem, který si ustavičně stěžuje a protestuje. Když vidíme, jak předávají trofeje, odměny a ceny mimořádným osobnostem, nevyhnutelně se ptáme sami sebe: Proč nejsem i já mezi nimi? V kruhu zářivé lásky a mimo něj Rembrandt velmi hluboko prociťoval okamžik setkání mladšího syna s otcem. Nezobrazil slavnost, ani hudebníky a tanečníky. Jediným znakem oslavy je reliéf sedícího flautisty, vytesaný do stěny, o kterou se opírá jedna žena (snad matka marnotratného syna?). Namísto oslavy namaloval zářící světlo, které zaplavuje otce i syna. Otcovo objetí plné světla je Boží dům. Starší syn stojí vně kruhu této lásky a odmítá vejít. Světlo na jeho tváři ukazuje, že i on je povolán ke světlu, nelze ho však k tomu přinutit. Otec chce, aby se vrátil domů nejen jeho mladší syn, ale i starší. I jeho je třeba najít a uvést opět do domu plného radosti. Osloví ho řeckým výrazem, který Lukáš zachytí jako teknon. Jde o něžné oslovení, které bychom mohli přeložit jako synek, či děťátko. Radost z dramatického návratu mladšího syna nijak neznamená, že by otec méně miloval či uznával staršího syna. Zná oba i s jejich 22

nedokonalostmi. Otec reaguje na oba syny podle jedinečnosti každého z nich. Starší syn se však v tomto okamžiku distancuje stejně od bratra i od otce: "Tento tvůj syn." Otcovo srdce není rozděleno na více či méně. Otcova svobodná a spontánní odpověď na návrat mladšího syna vylučuje jakékoliv srovnávání se starším synem. Naopak, otec si vroucně přeje, aby se i starší syn mohl plně podílet na jeho radosti. Dovršení příběhu obou synů závisí na nich. Skutečnost, že podobenství není dokončeno, přesvědčuje o tom, že otcova láska není závislá na tom, jak se příběh skončí. Vnitřní krása starých lidí Rembrandt, který si vybral téměř slepého starce, aby nám zprostředkoval Boží lásku, vždy projevoval velký zájem o staré lidi. Už jako mladý kreslil, zhotovoval rytiny a maloval portréty starých lidí. Stále více ho fascinovala jejich vnitřní krása. Když začal stárnout, jeho sláva bledla a slábla i vnější vznešenost jeho života, stále více se dotýkal nesmírné krásy vnitřního života. Téměř slepý otec vidí jasně a daleko. Jeho oči vyplakali celé moře slz. Otcovo srdce hoří nesmírnou touhou přivést své děti domů. Jako otec chce, aby jeho děti byly svobodné, aby svobodně milovali. Tato svoboda znamená, že mohou opustit domov, odejít do "dalekého kraje" a ztratit všechno. Bůh nás nechce přinutit, abychom ho milovali, protože by ztratil své pravé otcovství. Otců bohužel je proto takový hluboký, neboť jeho srdce je takové čisté. Ruce a plášť Skutečným středem obrazu jsou otcovy ruce. Na ně se soustřeďuje všechno světlo, na ně se upírají oči přihlížejících. Otcova levá ruka dotýkající se synova ramene je mocná a svalnatá. Prsty jsou roztažené a zakrývají z velké části synovo rameno i záda. Je zde vidět určitý tlak, zejména v palci. Jakoby se ta ruka nejen dotýkala, ale i pevně držela. Jak jiná je však otcova levá ruka! Nedrží a netlačí - je jemná, měkká a velmi něžná, klidně spočívá na synově rameni. Chce pohladit, polaskat, nabídnout útěchu a potěšení, je to ruka matky. Otec není jen vznešený patriarcha. Je to Bůh, ve kterém jsou otcovství i mateřství plně přítomny. Stejně je matkou i otcem, drží i hladí, posiluje i utěšuje. Široký červený plášť, který má příjemnou barvu a obloukovitý tvar stanu, představuje vítané místo, kde se člověk může uchýlit, odpočinout si, nabrat nové síly, kde se cítí dobře. Bůh se raduje. Ne proto, že byly vyřešeny všechny problémy světa, ne proto, že skončilo vše lidské utrpení a soužení, ani proto, že se tisíce lidí obrátilo a nyní ho velebí za jeho dobrotu. Ne. Bůh se raduje, protože jedno z jeho dětí, které bylo ztraceno, se našlo. Tato tichá radost je znamením Božího lidu. Strach před Bohem je jednou z velkých lidských tragédií.

****** Pomsta vám pomůže asi tak, jako když kousnete psa za to, že vás kousl. F.W.O´Malley

Kdykoli máš s někým konflikt, je tu faktor, který může rozhodnout mezi poškozením vztahu a jeho prohloubením. Tím faktorem je postoj. Timothy Bentley

23

Dar lásky 7. Láska dělá dobrý dojem Pozdravte se vespolek políbením lásky. (1 Petr 5,14) Na této cestě jste již prošli důležité oblasti. Naučit se projevovat aspekty lásky, jako jsou trpělivost, vlídnost a povzbuzení, není vždy snadné, ale je to klíčové pro zdravý vztah. Takže zabývat se tím, jak svého manžela či manželku ráno pozdravíte, může působit jako nepodstatné, ale tato maličkost má překvapivý význam. Způsob, jakým se manželský pár ráno pozdraví, prozrazuje hodně o tom, v jakém stavu je jejich vztah. Je to zjevné podle výrazu tváře každého z nich, i podle toho, jak se spolu baví. A ještě zjevnější je to podle jejich fyzického kontaktu. Jakou důležitost byste měli připisovat pozdravu? Bible nám toho o pozdravech může říci více, než možná očekáváte. Apoštol Pavel věnoval hodně času tomu, aby své čtenáře povzbudil, aby se při setkání navzájem vlídně pozdravili. Dokonce v závěru svého dopisu Římanům požádal své spoluvěřící, aby za něj pozdravili sedmadvacet jeho přátel a lidí, které má rád. Každého z nich uvedl jmenovitě. Nejde však jen o přátele. Ježíš ve svém kázání na hoře poznamenal, že dokonce i pohané laskavě oslovují lidi, které mají rádi. Toto je pro každého snadné. On však udělal krok navíc a řekl, že zbožnost znamená takovou pokoru a laskavost, že vlídně oslovíme i své nepřátele. Takže se vynořuje zajímavá otázka. Jak zdravíte své přátele, spolupracovníky a sousedy? A co známí a ti, se kterými se setkáváte na veřejnosti? I při setkání s lidmi, které snad nemáte rádi, se chovejte zdvořile. Takže když jste takoví milí a zdvořilí k jiným lidem, nezaslouží si vaši manželé totéž? Třebas i desetinásobně? Pravděpodobně o tom neuvažujete velmi často - důležitá je první věc, co jemu nebo jí řeknete, když se ráno probudíte, výraz vaší tváře, když nastupujete do auta, energie ve vašem hlase, když s nimi mluvíte. Ale je tu ještě něco, nad čím jste se snad nezamysleli - jak můžete změnit den svého partnera, pokud mu všemožně dáte najevo, že jste opravdu velmi, velmi rádi, že ho vidíte. Když cítíte, že se někdo těší z vaší přítomnosti, vzroste váš pocit vlastní hodnoty. Cítíte se důležitější a uznávání. Je to tak proto, že přívětivý pozdrav navodí atmosféru na pozitivní a zdravou interakci. Stejně jako láska vám dodává vítr do plachet. Zamysleme se nad příběhem, který Ježíš vyprávěl o marnotratnému synovi. Tento mladý rebelant si nárokoval dědictví a pak ho utratil na svůj bláznivý životní styl. Ale brzy pocítil následky svého jednání a byl přinucen jíst zbytky pro prasata. Pokořen a zahanben si nacvičoval omluvu a uvažoval o nejlepším způsobu, jak se vrátit domů a postavit se tváří v tvář otci. Ale přivítání nebylo takové, jak očekával. "Ještě byl daleko, když ho otec spatřil. Slitoval se nad ním, přiběhl k němu, objal ho a políbil" (Lk 15, 20). 24

Ze všech scénářů, které se mládenci zjevovaly v mysli, byl tento nejneočekávanější. Co myslíte, jak mu bylo, když pocítil otcovo objetí a slyšel vděčný tón jeho hlasu? Bezpochyby měl znovu pocit, že ho někdo miluje a záleží mu na něm. Co to podle vás způsobilo v jejich vztahu? Jaký pozdrav by navodil tento pocit u vašeho manžela či manželky? Jak byste mohli oblažit jeho či její smysly jednoduchým slovem, dotykem, tónem hlasu? Láskyplný pozdrav je požehnáním pro vaše blízké prostřednictvím toho, co vidí, slyší a cítí. Uvažujte o běžných příležitostech pro vlídný pozdrav. Když vstupujete do dveří, setkáte se při obědě, přejete si dobrou noc, nebo když spolu telefonujete. Nemusí to být vždy výrazné a dramatické. Ale vlídnost a radostný tón vám dává příležitost dotknout se srdce vašeho bližního tichým, jemným způsobem. Uvažujte o tom, jak zdravíte. Děláte to dobře? Mají vaši životní partneři pocit, že si jich vážíte, ceníte a milujete je? I když spolu nevycházíte moc dobře, můžete snížit napětí a dodat jim pocit hodnoty tím, jak je pozdravíte. Pamatujte, láska je rozhodnutí. Tak se rozhodněte změnit svůj pozdrav. Rozhodněte se milovat. Úkol pro tento měsíc: Uvažujte o specifickém způsobu, jakým byste rádi pozdravili svého manžela či manželku. Zamyslete se s úsměvem a nadšením. Potom se rozhodněte změnit svůj pozdrav tak, aby vyjádřil lásku, kterou k nim cítíte. Kdy a kde jste se rozhodli pro speciální pozdrav? V čem bude od té chvíle jiný? Tvá láska mi způsobila velkou radost a útěchu, bratře. (Flm 1,7) ******************** Není pět nebo šest divů světa, ale jen jeden: LÁSKA. J. Prévert

Úmysly apoštolátu modlitby na měsíc červenec: 1. Aby kněží prožívali své sjednocení s Ježíšovým Srdcem a svědčili o starostlivé a milosrdné Boží lásce. 2. Aby Duch Svatý dával v našich společenstvích vyrůstat početným misionářským povoláním ochotným plně se zasvětit šíření Božího království. 3. Za ty, kdo připravují katechumeny ke křtu, za kněze, jáhny, rodiče, kmotry a katechety, aby se příkladem svého života stávali platnými nástroji Ducha Svatého a prostředníky Bohem nabízené milosti.

Úmysly apoštolátu modlitby na měsíc srpen: 1. Aby Světové dny mládeže v Madridu povzbudily mladé lidi k ukotvení a nalezení života v Kristu. 2. Aby křesťanský Západ veden Duchem Svatým znovu objevil svěžest a nadšení své víry. 3. Abychom byli neustále živeni Božím slovem a nebeským chlebem eucharistie a poznávali, jak velké věci s námi koná ten, který si nás zamiloval a povolal nás ve křtu ze tmy do svého podivuhodného světla. 25

Deset pravidel pro rozumnou poslušnost "Když už otcové ze zvyku dovolí svým dětem dělat všechno, co jen chtějí; když děti přestanou brát ohled na slova rodičů, když se učitelé začnou bát žáků a raději jim začnou lichotit; když mládež přestane mít respekt před zákony a nebude uznávat nic a nikoho jen sami sebe, tehdy se začne tyranie." Taková na poplach bijící slova bychom čekali od psychologa či sociologa v televizi… Ale je to Platón, řecký filozof, který žil čtyři sta let před Kristem. Je to opravdu tak - když přijde řeč na téma výchova, děláme poslušnosti špatnou reklamu. Zčásti proto, že si ji mýlíme s podřízením se. Aktivní spoluúčast dětí však můžeme dosáhnout rozumnou poslušností. A ta nemá nic společného s poslušností dosaženou donucením, hrozbami, tresty, ponižováním nebo citovým vydíráním. Nabízíme seznam deseti jednoduchých pravidel, jak znovu objevit poslušnost.

1. Vyvarujte se bojování o moc. Tón hlasu a slova, která používáte, mohou naznačit, zda vám jde o moc (hněvivý přístup) nebo o respekt a vzájemnost. Klíčem k úspěchu je, že jasně a srozumitelně vysvětlíte vaše pravidla a požadavky a zároveň následně na nich i trváte. Neoznamujte vaše očekávání v hněvu. Hněvivý projev zvětšuje odpor vůči vašim požadavkům. 2. Snažte se o přirozenou autoritu. Jaká to je? Přístup rodičů k výchově lze rozdělit do tří základních skupin První je přístup "měkkýšů", který všechno dovolí, přivře oči, ustupuje a sám se tak stává zdrojem nejistoty. Druhý je přístup "tvrďáka", který vyžaduje absolutně podřízení se a nic nevysvětlí. Něčeho snad dosáhne, avšak děti se spíše postaví na odpor nebo se utíkají k výmluvám. A do třetice je to přístup "páteře" (charakterního, zdravého rozumu), čili rodiče s přirozenou autoritou, který vnímá potřebu nastavovat svým dětem hranice, dát jim dobrou a solidní výchovu. Dělá to přitom způsobem, jakým by sám chtěl, aby druzí vůči němu přistupovali - s úctou a důstojností. 3. Stanovte funkční pravidla. Existují zásady, které jsou vždy platné, a existují i takové, o kterých je možné vyjednávat. Pokud si blíže všimnete způsobů chování se ve vaší domácnosti, zjistíte, že jeden každý z nich se dá zařadit do jedné ze dvou výše zmíněných kategorií zásad. Zásady, o kterých není možné vyjednávat, které se týkají bezpečnosti, základní nezbytné péče o zdraví a jiné podstatné zásady. Druhé zásady, o kterých je možné vyjednávat, se týkají osobních zálib, stylu, chutí, možnosti. Přestože vám chování dětí v tomto případě může být nepříjemné, můžete ustoupit. 4. Říkejte vždy, co je třeba dělat a ne, co je zakázáno. Buďte na srozumitelní, jednoznační a přesní, informujte předem a napište to. 5. Odpor a nevoli proměňte na spolupráci. Vysvětlete, že rodina je jako skupina, v níž každý člen musí spolupracovat s druhými na realizaci společného dobra. Čtyřčlennou rodinu lze přirovnat k autu, kde každý člen představuje jedno kolo. Pokud se všechna čtyři kola nebudou spolu otáčet, ale jedno z nich se pokazí, auto může dostat smyk. Pokud jedno kolo chybí, auto nemůže pokračovat. Každé kolo je důležité a ani jedno není nejdůležitější.

6. Nedovolte, aby se něco bralo jako samozřejmost, že děti mají na všechno právo. Přesvědčení, že na všechno mám právo, se nerodí znenadání, ale postupně. Ne při sledování televize nebo v kontaktu s přáteli, ale přímo doma. Tam, kde člověk dýchá, nasává a osvojuje si své postoje. Pokud rodiče děti rozmazlili, ty si myslí, že mají nárok a právo na všechno. Avšak děti mají právo skutečně na tři věci: lásku, podporu a moudrost říct jim ne. 7. Brzděte neslušné chování. Pětileté dítě, které urážlivě kritizuje druhého, je dost velké na to, aby bylo pokáráno a aby se omluvilo. 8. Doma vštěpujte úctu. Nikdy nedovolte, aby se k vám děti chovaly neuctivě. Dnes je to velmi těžký úkol, zejména pokud se dospělí sami mezi sebou chovají neslušně a nezdvořile, nepozdraví se, nadávají… Z každé strany se na děti valí vulgárnost, zloba, neúcta, hrubý a oplzlý slovník. 9. Staňte se jejich vzory. Děti napodobují více naše chování než naše vyprávění. Je proto třeba, abychom se chovali takovým způsobem, jaký si přejeme, aby se naše dětí od nás naučily. Mluvte o druhých s úctou a vcítění (empatii). 10. Poražte syndrom "všichni tak dělají …". Mít úspěch před vrstevníky, kamarády je velmi potřebné, a to zejména pro dospívající, "puberťáky". Tlak okolí se stupňuje a dosáhne svůj vrchol během druhého stupně základní školy. Děti se stávají zranitelnější, nejisté, neustále se porovnávají s kamarády, televizními hvězdami a dalšími přáteli. Všímají si, jak jsou oblečení, na jaké programy se dívají, co mají dovoleno a co ne. Jak zůstat jako rodič laskavým a zároveň rázným a nestát se nespravedlivým? Tajemství úspěchu spočívá v tom, že rodič dá dětem za pravdu, avšak ze svých pozic nepovolí. Buďte velmi jednoznační při stanovení hranic, nevysvětlujte zdlouhavě každé pravidlo. Nenechte se zaskočit protesty a nevolí. Pamatujte na to, že vašim dětem dáváte velký dar, pokud je učíte schopnosti čelit zklamáním a snášet frustrace. (podle Don Bosco dnes)

Děti v náboženství měly odpovědět na otázku: Co považuješ za důležité pro výchovu a proč? A tady jsou některé jejich odpovědi: ♥ Dobrý rodinný vliv - rodina je první, kdo je s někým, kdo potřebuje vychovat, ve styku. ♥ Poslouchání, abychom byli pozorní. Bití, abych nemohl odmlouvat. ♥ Přátelství. ♥ Lásku. ♥ Komunikace mezi rodičem a dítětem. Dítě se pak může svěřit se vším, co ho trápí. ♥ Rodiče, lásku. Protože rodiče jsou nejdůležitější v pozemském životě a bez lásky by ani nic neexistovalo. 27

Srdce Ježíšovo Ještě před nedávném se okázale slavíval svátek Božského Srdce Páně. V kostele bylo na první pohled poznat, kdy je první pátek v měsíci, zasvěcený Srdci Páně. Konalo se zasvěcování rodin Srdci Páně. Různé smírné pobožnosti atd. Dnes to upadá, proti úctě k Srdci Páně se ozývají námitky s že jsou tyto pbožnosti sentimentální, že to neodpovídá povaze dnešních lidí, že vedou k nesprávné představě o Kristu. Co o tom máme soudit? Na prvním místě musíme zdůraznit, že konkrétní forma a způsob pobožnosti odpovídá vždycky člověku a jeho povaze. Ten, ke komu se modlíme, je vždycky Bůh Otec, modlíme se k Otci skrze Ježíše Krista v Duchu svatém, v obcování svatých, tj. ve společenství celé Církve. Tuto skutečnost nemůže žádná pobožnost zmenšit, jinak by nebyla křestanská. Způsob pobožnosti však vyjadřuje naše vlastni zvláštní potřeba, přání, touha názor a nástroj ke světu a k Bohu. Najdeme-li v lese kapličku sv. Huberta, asi se nemýlíme, že ji postavil hajný nebo někdo, kdo sem chodil na lov. Vidíme-li v kostele sochy sv. Dominika, sv. Kateřiny Sienské a Hyacinta, je jisté, že kostel postavili dominikáni. Uctívá se tu především Bůh v nejsvětější Trojici, všichni svatí, ale osobní postoj modlících si vybral z té mnohosti jako charakteristické to, co mu bylo nejbližší. Různé představy Krista v dějinách Tento zvláštní specifický postoj se odráží i v představách Krista samého. Těm, kdo umisťovali v kupolích katedrál velkou mozaiku Pantokrata - Vládce nebe i země - byla především blízká myšlenka na Krista, který zvítězil nad císaři a králi země. To bylo v prvních dobách, kdy vyšla Církev z katakomb a dočkala se veřejného uznání. Později tento velebný obraz ustoupil a nahradil jej Ukřižovaný na znamení, že křesťané prožívají znovu živě pravdu, že Kristus v tomto světě stále trpí. Proti těmto gnostickým křížům, sochám, bičováni, korunování trním - se jeví Michelangelův Poslední soud v Sixtinské kapli hrozným zesvětštěním,. Aspoň se to někomu tak zdá. Jiný postoj k obrazu vám řekne opak. Kristus vládnoucí na trůně i Kristus trpící vyjadřují jeho osobu jen částečně. Proč neznároznit Vykupitele v podobě dokonalého člověka, se všemi přednostmi lidského těla, svalů, pohybů? Je to plný člověk, nezničitelný, proto je i jeho tělo tak krásné, také po smrti, jak leží v klíně Matky Pieta, je to člověk, který je soudce živých i mrtvých, (v Sixtinské kapli) - tedy Bohočlověk. Chápeme-li renesančního Krista tímto způsobem, pak jistě neznamenají tyto obrazy úpadek, ale jistý pokrok, posílení vědomí, že Bůh vzal na sebe cele a dokonale všechno, co je lidské. To však neznamená, že všem renesančním malířům se podařilo to vyjádřito Božství zobrazili někdy jen slabými náznaky i sama plnost lidství je tajematvím. Kdo pochopí člověka? Co je člověk? Člověk není jen tělo. Všichni moudří a rozvážní lidé odedávna napomínají druhé, aby neposuzovali druhé jen podle vnějšího vzhledu. Podle čeho máme tedy člověka hodnotit? Intelektuál hodnotí lidi podle rozumu, podle nadání a učenosti. Tomu se všichni bráníme. Člověk není jen to, co myslí. Odvoláváme se na mravní jednání, na skutky. Často slyšíme, že v těch je pravá hodnota člověka. A přesto i tato mravnost může být jen něčím vnějším. Mravními měřítky měřili farizeové. Ježíš dal před nimi přednost veřejné hříšnici a eelníkovi. Touto myšlenkou se zabýval často Dostojevský, ukazuje, že se pravá hodnota člověka nedá měřit jen morálními činy a že někdy zřejmí hříšnici jsou Bohu blíže než všichni ostatní. Jsme takoví, jací jsme v srdci 28

Jádro člověka je skryté a tajemné a jazyky skoro všech národů je označují slovem srdce. I Písmo svaté neustále užívá tento výraz "lidé pozorují zevnějšek, Bůh však vidí srdce člověka" (l Sam 16,7) a čte v něm jako v otevřené knize. Protože tedy srdce je naše skryté JÁ, to, co opravdu jsme, sídlí milost Boží, Duch svatý v srdci, tam, kde se člověk a Bůh dotýkejí. Mluvit tedy o Srdci Ježíšově znamená mluvit o samém jádru jeho lidství spojeného s Božstvím v jedno JÁ - o jednotě osoby Bohočlověka. Není náhodné, že úctě k Božskému Srdci Ježíšově se posmívají ti, kdo všechno posuzují jen rozumem (racionalisté) a že odpůrci této úcty byli tvrdě moralističtí jansenisté. Ani intelektualismus, ani tvrdý moralismus nemají zájem o to, aby pronikly hlouběji, než sahá rozumová úvaha a všeobecné zásady mravnosti. Moderní filosofie a teologie se však víc zabývá člověkem, má větší zájem o jeho tajemství, pokouší se je odhalovat v životní souvislosti, v duševní i náboženské hloubce. Přirozeným symbolem této snahy je tedy srdce. Tím se ovšem nevyhneme hlavní otázce; Jak proniknout k srdci? Jak je poznat a odhalit jeho tajemství? Všeobecná zásada zní: jen podobné poznává podobné. Barvy poznáváme očima, zvuky ušima, všeobecně řečeno, všechno, co je hmotné, tělesné se poznává hmotnými smysly. Bystrost, nadání člověka odhalujeme rozumem. Mravní jednání posuzujeme podle vlastního mravního postoje, A srdce? Odpověď může být jedna: Srdce se poznává jen srdcem! Tato prostá a logický odpověd má ovšem pro náboženský život dalekosáhlé následky. Cíl náboženského života je poznání Boha v Kristu. O jaké poznání však jde? Nevíme ani přesně, jak Kristus vypadal. Ale i kdybychom ho na vlatní oči viděli, na vlastní uši slyšeli, odešli bychom bez zájmu, jak řada jeho současníků, kdybychom se nesnažili proniknout hlouběji. Co znamená hlouběji? V náboženském smyslu se nedá říci, že zná Krista každý, kdo důkladně prostudoval jeho nauku, jeho slova, zásady, přikázáni, rady. Ten, kdo je zachovává, se ovšem Kristu přiblíží mnohem těsněji než ten, kdo je jen slyší. A právě člověk, který chce udělat slova Kristova skálou, na které postaví hrad svého života, si den ze dne víc uvědomuje, jak je těžké rozumět slovům, nepochopíme-li osobu, která je říká, nedovedeme-li se vžít do jejího postoje, do jejich citů. Jak se vžít do druhého člověka se nedá vypsat v knihách, nedá se vyjádřit v zákonech a nařízeních, k tomu se dojde jen jakýmsi zvláštním psychologickým pochodem připodobnění. Jedna z nejcharakteristějších modliteb ve slovníku úcty k Božskému Srdci Páně zní: "Ježíši tichý a pokorný srdcem, učiň naše srdce podle srdce svého." Tento proces vzájemného pochopení a vnitřního s sžívání se, je tedy podstatný prvek této pobožnosti. Poslední závěr je ovšem zkušenost, že jádro Ježíšovy osobnosti je bezmezná láska k Bohu a k lidem, a že tuto lásku lidé nechápou a odmítají ji. Pak vzniká přirozené i myšlenka smíru, tuha nahradit netečnost druhých vlastní láskou. Má-li být tedy úcta k Božskému Srdci znovu přitažlivější, zdá se, že je dnes lépe zdůrazňovat její lidské základy, které jsou dnes tak časové a nutné. K zamyšlení "Strach nemá v lásce místo, protože dokonalá láska strach zapuzuje." ( l Jan 4,18) "Hloubka naší lásky se má měřit podle hloubky naší nenávisti vůdši zlu." Sheen "Deset spravedlivých mohlo zachránit Sodomu a Gomoru, tak může zachránit národ a nebo svět několik lidí, kteří se dobrovolně nabídnou za oběť." Sheen "Pane, dej mému tělu všechny bolesti a všechny slabosti, které jsou na světě. Chci ti dát své tělo jako obět, a trpět pro hříšníky na světě všechno, abys je ušetřil a jejich život změnil." sv. Kateřina Sienská 29

Po potopě začal Noe zakládat vinici. Uviděl to Satan a nabídl mu, že mu pomůže. Noe v tom neviděl žádný úskok a souhlasil. Když byly keříky zasazené, bylo třeba je zalít. Satan zařízl jehně a zalil je jehněčí krví. Pak zařízl lva a nakonec prase a zalil je i jejich krví. Od té doby je člověk, který se trochu napije vína, nejdříve krotký jako beránek, napije-li se více, je silný jako lev a když pije ještě dál, je jako prase. Biskup na vizitaci horské vesničky si prohlíží i místní hřbitov. - Váš hřbitov je tak malý! Zdá se, že u vás lidé často neumírají. - Máte pravdu, opravdu ne… jen jednou, - usmívá se místní farář. Pepíček si hraje s růžencem a v zápalu hry s ním ze všech sil točí. Babička ho napomíná: - Pepíčku, růženec není na hraní. Na každém zrníčku sedí andělíček, který by mohl spadnout!“ Když babička odejde, Pepíček se šibalsky rozhlédne a potom ze všech sil roztočí růženec se slovy: - Kluci, držte se!

Proč Hospodin vyzval Abraháma, aby obětoval Izáka, když byl ještě malý chlapec? - Kdyby už bylo Izákovi patnáct, tak by to nebyla žádná oběť.

Víš kdo je patron estébáků? - Josef z Arimatie. Byl učedníkem Ježíše, ale tajným. Kdo je největší pokrytec? - Autor knihy o vědeckém ateismu, který se modlí, aby se dobře prodávala. Jaký je rozdíl mezi mladým a starým kazatelem? - Mladý kazatel nikdy neví, jak začít kázání a starý zase neví, jak ho skončit. Proč Bůh nestvořil prvně ženu a pak muže? - Aby mu Eva nediktovala, jak má Adam vypadat. Proč moře ustoupilo, když k němu Mojžíš přivedl Izraelity? - Nechtělo, aby si v něm tolik lidí mylo uprášené nohy. Ďábel vzal na sebe podobu hada a šel svádět prvé lidi ke hříchu. Podával Evě jablko se slovy: „Když ho sníte, budete jako bohové.“ „Ne!“ rázně odmítla Eva. „Má velice dobrou chuť!“ zkoušel to ďábel jinak, opět však nepochodil. Eva rozhodně zavrtěla hlavou. „Jak na ni?“ uvažoval had v duchu. A po chvilce pravil: „Má nula kalorií!“ 30

CTNOST PÍLE A PRACOVITOSTI V jednom velmi starém líčení života poustevníka Dorotea z Thebaidy se čte, jak podivuhodně dovedl tento člověk naplňovat čas, který mu Bůh svěřil. Nám to zní nejen podivně, nýbrž i podivínsky, ale jen na první pohled. On totiž tahal z moře kameny a stavěl z nich kus dál malý domek. Trvalo mu to rok pilné práce, než měl takový domek pro dva lidi, docela skromný postaven. Představte si tu práci, a když byl hotov, našla se vždy jedna mladá dvojice, která neměla kde bydlet a byla vděčná, že už něco mají a zadarmo. Každý rok postavil jeden, celou vesničku a radoval se jako dítě, že jsou druzí v těch prostičkých staveních spokojeni a žijí z díla jeho rukou. Jinak ve volných chvílích pletl košíky a prodával je, aby se sám uživil a při tom všem velmi silně myslel na Boha; který mu dal zdraví, sílu a možnost, že může být užitečný a dělat radost. Byl to prostý člověk, který neuměl ani číst a ani psát, ale byl šťastný a byl asi také svatý. Tak ani všichni ti, kteří dali své životy k dispozici Bohu, nebyli líní a nedělali to proto, aby unikli práci a starostem, naopak, s Bohem byli schopni udělat velmi mnoho, takže žasneme. To my si všelijak život ulehčujeme, a když zpytujeme svědomí, nemáme příliš mnoho klidu u tohoto odstavce, zda jsme využili čas dobře, svědomitě a podle vůle Boží k našemu prospěchu a k radosti druhých. Nebo ano? Sv. Pavel napsal, že kdo nepracuje, nemá právo ani jíst. Je to v pořádku. Jeden prastarý příběh, který se stal v klášteře na hoře Sinaj. Nedivte se, že pro některé příběhy rád sahám tak hluboko do křesťanské minulosti, do klášterů, k mnichům. Byli to lidé jako my a věnovali mnoho sil a úsilí o křesťanskou dokonalost a některé jejich zkušenosti jsou prostě klasické a bylo by zbytečné si něco nového vymýšlet. A co se stalo? Jednou tam bratři pracovali na zahradě a nebyla to zrovna lehká práce. Celí upocení se dost rozpačitě dívali na návštěvu cizího kněze, který se udiveně díval na to, jak se svatí mužové ryjí v zemi. Proč se lopotíte pro trochu pomíjejícího pokrmu? Káral opata. Ten zavolal jednoho z mnichů a řekl mu: dej hostovi, který tu bude nějaký čas bydlet knihu a zaveď ho do pokoje, aby se občerstvil čtením a odpočinul si. Ten se pohodlně usadil v křesle a počal číst. Hodiny plynuly a nikdo nenesl nic k jídlu. Tak vyšel ven a zeptal se opata: tvoji bratři nejedli? Ale ano, ale vás jsme nevolali, protože vy jste říkal, že když byl Ježíš u těch dvou sester, Marty a Marie, že Marie vyvolila lepší stránku a poslouchala u Jeho nohou a Marta své síly vyplýtvala soužením. Vy jste zřejmě tak duchovní člověk, že nepotřebujete pomíjející pokrm, a tak jsme vás nevolali. My bez jídla žít nemůžeme, a proto musíme pracovat. Host litoval, že kritizoval a opat mu ještě řekl krásná slova. Tehdy by nemohla Marie sedět u nohou Ježíšových, kdyby se nemohla spolehnout na Martu, že jim přinese něco k jídlu, a tak je to stále. Nám se zdá, že nás práce od Boha odvádí, ale jsme pošetilí, opak je pravdou, pokud jen trochu rozumně přemýšlíme. Stěžoval si jednou hodně zaměstnaný člověk Bohu: já na tebe opravdu nemohu tak často myslet, jak bych si přál, já na to prostě nemám dost času. Chtěl bych trochu volna, abych na tebe mohl klidně myslet. A tu slyšel ve svém nitru odpověď: Jen buď klidný, když na mne nemáš čas ty, já ho na tebe mám vždycky. Jen když vím, že po mě toužíš. Je krásné toto vědět a těšit se tím. Je to tak. Bůh na nás myslí právě tehdy, když pracujeme a nemůžeme se mu plně věnovat. Ne, když jsme v životě pilní, nemusíme si dělat starosti. Nám se zdá, že my někdy pokládáme za ztracený čas čas bez modlitby a on by byl ztracený ještě více bez poctivé práce, kterou od nás chce Bůh. Tak buďme rozumní a když zpytujeme svědomí, pozastavme se u tohoto hříchu, anebo ještě lépe u této ctnosti a zeptejme se poctivě sami sebe, na kolik ji máme zvládnutou! 31

Slůvko do ouška 34. Lidský hlas Dívka otevřela dveře, zula si boty a chtěla se proklouznout kolem otcova pokoje. Ale ten rozsvítil světlo a řekl: "Miško, jak si plánuješ život?" "Tati, co tě to napadlo? Je pozdě…" "Ne, ne. Co plánuješ do budoucna?" "Odmaturovat a jít na vysokou školu." "A pak?" "Vdát se a mít děti." "A pak?" "Pak? Užívat si důchod." "A pak?" Pak nastalo ticho. Michala neměla více slov. Otec toho využil a řekl: "Dcero, žij tak, aby bylo ještě i potom."

Takový styl otázek a odpovědí je při výchově velmi účinný. Praktikoval ho už starý Sokrates. Otázkami provokoval, aby se člověk zamyslel, hledal odpovědi. Odpovědi přinášejí poselství o nitru člověka. I dnes mají otázky někdy větší účinek než odpovědi. Ať už se dopátráme k lecčemu, nesmíme říci: "Ty jsi špatný." Ale pouze: "Tvé skutky jsou špatné, nedobré."

Proč? Proč? "Dobrou řečí lze umlčet všechny zbraně světa." /Generál Kotzebue/ Kdyby lidé měli jasné pojmy, mívali by jasnější čela a nemusela by to řešit děla. Příčinou válek jsou nevyjasněné pojmy. Po utrpení se člověk ptá: Proč, proč? A kolikrát zaznělo: Věřil bych, kdybych věděl, proč se stalo toto… Skrze slovo "proč?" chce člověk vniknout do jakékoliv záhady. Děti to dělají nejčastěji. Neustále omílají: A proč je to? A tohle? A nač? A jak? Pokud neodsekneme, budujeme vztah. A právě v mladém věku můžeme probudit radost z objevování krás života, z jeho dokonalosti, těšit se z toho, co nám připravil život, hledat další možnosti… Děti se zájmy jsou v životě spokojenější. Bohužel, nám dnes mnohdy stačí, že nás nezlobí?

32

Co je to? "Tati, kdo je to pokrytec? " "To je například člověk, který napíše knihu o vědeckém ateismu, a pak se modlí, aby se dobře prodávala."

Říká se, že kdo se ptá, zůstává nevědomý několik chvil. Ten, kdo se neptá, zůstává nevědomý do konce života. Tak proč se neptat srdečně, vesele, v důvěře? Slova zakončené otazníkem mají pro lidstvo nesmírný význam.

Otázka - odpověď

"Slečno, jaký máte dnes program?" "Úplně jiný." Někdy je vhodné nejen se ptát, odpovědět, ale i neodpovídat. Kdosi spočítal, že v evangeliích položili Ježíši 182 otázek. On dal přímou odpověď jen na tři z nich. (Zkuste si je pro zajímavost najít!) Ježíš odpovídá jinak, než bychom očekávali. Má jinou logiku. On nás vede po cestě. Nežádá: Klanějte mě, ale následujte mě. Otázky odpovědi mohou být někdy příliš zjednodušené. Zabrzdí hledání a osobní angažování. Pokud je řešení po ruce, přibrzdí to námahu… Ježíš chce v lidech udržet duchovní zvědavost.

Jak reagovat na netaktní otázky? Holič se ptá zákazníka: , Vy jste už u nás někdy byl?" "Ne, ty jizvy mám z povstání." Po netaktní otázce bývá člověku nepříjemně. Jak vrátit slovní ping-pongový míček? Někde přišli na to, že by to šlo i takto: Žertovně: "No to mě podrž!" Nebo protiotázkou: "Jak bys to udělal ty?" Přesunutím pozornosti: "Ještě máš problémy s ledvinou?" Odsunutím do neurčita: "Teď o tom nemluvme… Teď nemám chuť na vážná témata." Stylem jaká otázka, taková odpověď: "Teď tě tím nechci nudit." Mlčky: "Vůbec nemusím odpovědět, však?" Stačí? Procvičte si to a postačí to. (Slůvko do ouška - Jozef Luscoň)

33

V dnešní tajence se dozvíme slovo plné dětského očekávání.

Legenda: Vodorovně A. ČESKÝ ARCHITEKT, OHRAZENÝ SVRŠEK NÁKLADNÍHO AUTA B. PŘÍSLOVCE C. OBŠÍTI LEMEM D. POUŽÍVANÝ K SETBĚ, AGÁVOVÉ VLÁKNO E. Tajenka F. LIST PAPÍRU, ANGL.VŮL, BERLÍNSKÁ AUTOMOBILOVÁ DRÁHA G. NEMĚNNOST H. SEKNOUT, KLÁVESOVÝ NÁSTROJ I. DRUH PALMY, NÁDORY Svisle 1. HLAVNÍ SÍŇ STAROŘECKÉHO CHRÁMU, TĚSTOVITÁ HMOTA K MAZÁNÍ 2. ČESKÝ FILM.REŽISÉR (RUDOLF, 1941-), MALÝ RET 3. FR.PŘEDLOŽKA, NAŘÍKATI 4. LESÍK, OVOCE (NĚM.) 5. TERÉNNÍ ZÁVOD, ŘÍMSKY 511, ZN.PLUTONIA 6. OBKLADEK, FILIPÍN.EPOS Z PŘEDŠPANĚLSKÉHO OBDOBÍ 7. MOŘSKÉ TRYCHTÝŘOVITÉ POBŘEŽÍ, PATŘÍCÍ IVĚ 8. NASYCENÝ UHLOVODÍK UŽÍVANÝ JAKO PALIVO, DĚLOHA (LAT.) 9. AMISŮV PŘÍTEL, VÝTAŽKY Z LÉČIVÝCH BYLIN Tajenka z minula: Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. 34

inzeráty iv. Kdo podal tyto inzeráty? 1. Najmu vojáky na vyvraždění dětí v Betlémě. Zn. Jen chlapce. 2. Hledám dítě, o kterém sní Izrael, abych mohl v pokoji zemřít. Zn. Světlo pohanů. 3. Hledám ženu pro svého pána. Bude to ta, která mi podá vodu a napojí i mých deset velbloudů. Zn. Věrný sluha. 4. Kdo nám poskytne nocleh na jednu noc? Zn. Sčítání lidu. 5. Přijmu společníka a písaře proroctví. Zn. Nářky. 6. Nabízím návod, jak přežít s hladovými lvy 6 dnů. Zn. Nebudu se klanět modlám. 7. Nabízím doprovod a společnost při pobytu v útrobách velké ryby s cestovní kanceláří Ninive. Zn. 3 dny. 8. Vyměním dosavadní výhodné zaměstnání v celnici za jednu výzvu k následování od Nazaretského. Zn. Celník. 9. Vyřizuji výhodná místa po Boží pravici a levici. Jen solventním. Zn. Spor. 10. Hledám lékaře, který mi vrátí zrak. Zn. Vrabčí trus. 11. Hledám člověka, kterého pomažu na prvního izraelského krále. Zn. Jen Benjamínovec z Kišova domu. 12. Koupím moc Ducha Svatého za stříbro a peníze. Zn. Vkládání rukou. 13. Hledám muže, který by měl odvahu oženit se se mnou i přesto, že mi už sedm manželů zemřelo. Zn. Samota tíží. 14. Hledám advokáta, který mi pomůže dostat se z nespravedlivého obvinění. Zn. Vykladač snů. 15. Hledám pomoc pro svou malomocenstvím nakaženou sestru. Zn. Povyšování se nade mě.

Dokážete správně odpovědět na tyto otázky? Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle Zrníčka.

Správné odpovědi z minula: 1. b-v době krále Davida (Zach 1,1); 2. c-Ezechiela (Ez33,7); 3. d-Abakuk (Ab 2,1); 4. b-Ezechiel (Ez 37,7); 5. c-Asyřanů (Nah 3,18-19); 6. c-Daniel (Dan 6,16); 7. d- správná odpověď je „a“ a „c“; 8. dAbakuka (Dan 14,32-38); 9. d-Malachiáš (Mal 1,6-9; 2,1-9; 2,13); 10. a-Izaiáš (Iz 53,3-12); 11. cZachariáš (Zach 11,7); 12. a-Micheáš (Mich 5,1(2))

35

Co nám říkají matriky? Minulý měsíc Byli pokřtěni

Podivín Ladná Jana Marie Struhárová

Uzavřeli manželství

Rozloučili jsme se Štěpánka Knápková

Vítězslav Čápek Jana Minářová

V uplynulých letech jsme se o prázdninách rozloučili

Podivín

Ladná

2010

Jan Hublík (7.)

Božena Šošková (7.) Františka Rebendová (7.)

2009 2008 2007 2006

Marie Čejková (7.) Jiřina Kynická (8.) Božena Šultesová (8.) Vilemína Gálová (7.) Josef Knápek (7.) Jiřina Hradilová (8.)

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho z nich. Náklady na výrobu jednoho čísla 10,-Kč

36