Zpráva o vztahu ECVET a EQF
N á s t r o j p r o z v ý šení kvality mobility v o db orném vzdělávání
2
OBSAH /1 Úvod
5
/2 Specifikace požadavků na kvalifikace v České republice
6
/3 Specifikace požadavků na kvalifikace v kontextu EU
9
/4 Mobilita ve vzdělávání a její přínosy
13
/5 Evropský systém kreditů v odborném vzdělávání (ECVET)
15
/6 Zavádění ECVET v České republice
18
3
4
/1
Úvod Účelem této zprávy je poskytnout odborníkům řídícím nebo ovlivňujícím odborné vzdělávání na národní, regionální nebo sektorové úrovni informace o souvislostech Evropského systému kreditů v odborném vzdělávání (ECVET) a Evropského rámce kvalifikací (EQF), jakož i další užitečné informace týkající se zlepšování mobility žáků odborných škol a zaměstnanců. Zpráva byla vypracována v rámci projektu National Team of ECVET Experts 2012 – 2013, který realizuje Dům zahraniční spolupráce.
5
/2
Specifikace požadavků na kvalifikace v České republice Po řadu předcházejících desetiletí se v České republice specifikovaly požadavky, kladené na pracovníky vykonávající určité povolání nebo zastávající určitou pracovní pozici, prostřednictvím stupně vzdělání, resp. certifikátu, udělovaného na základě úspěšného ukončení určitého druhu školy. Například aby někdo mohl pracovat jako kvalifikovaný kuchař, musel být vyučen, tj. získat v učebním oboru kuchař výuční list, udělovaný na základě úspěšného vykonání závěrečné zkoušky na středním odborném učilišti. Podobně předpokladem pro kvalifikovaný výkon pracovních činností v oboru účetnictví bylo absolvování obchodní akademie, doložené vysvědčením o úspěšném vykonání maturitní zkoušky. Kdo příslušný certifikát získal, získal tím i kvalifikaci pro výkon nějakého povolání nebo pro výkon nějakých odborných pracovních činností. Hlavní předností těchto kvalifikačních zásad byla jednoduchost a všeobecná srozumitelnost ovlivněná dlouhou tradicí. Ta přispěla k tomu, že zmíněná pravidla dobře znali nejen personalisté a poskytovatelé odborného vzdělávání, ale také široká veřejnost včetně uchazečů o odborné vzdělávání a jejich rodičů. Postupně se však ukázalo, že pro specifikaci kvalifikačních požadavků tyto zásady nestačí. Hlavním důvodem je rozvoj pracovních činností: ty se v důsledku uplatňování nových poznatků a technologií, jakož i v důsledku rozvoje organizace práce mění, vznikají tak nové pracovní činnosti (a jiné naopak zanikají) a v souvislosti s tím vznikají i nová povolání a jiná zase zanikají. Například automechanik, který se vyučil před třemi desetiletími, by dnes bez svého dalšího odborného vzdělávání nemohl úspěšně vykonávat pracovní činnosti a nemohl by být považován za kvalifikovaného automechanika. V důsledku vývoje poptávky na trhu práce také vzniká řada nových odborných pracovních činností, pro jejichž výkon neexistuje v systému počátečního odborného vzdělávání příslušný obor vzdělávání, ukončený závěrečnou (učňovskou) zkouškou nebo maturitní zkouškou, jako je tomu například v sektoru ostrahy, záchranářství apod. Proto je potřeba požadavky na získávání a uznávání kvalifikací zpřesňovat a ve snaze o srozumitelnost je popisovat tak, aby bylo jasné, jaké znalosti, dovednosti a způsobilosti se od jedince očekávají, že je bude na konci procesu jejich osvojování mít. Aby byly tyto požadavky uplatnitelné u všech pracovních činností a povolání a také aby byly
6
metodicky jednotné, se u nás postupně vyvíjí Národní soustava povolání a zejména pak (podobně jako v některých dalších zemích) Národní soustava kvalifikací. Národní soustava povolání obsahuje informace o tom, která povolání, resp. které pracovní pozice v České republice existují, které pracovní činnosti jsou pro ně odpovídající nebo příznačné apod. Začalo se na ní pracovat asi před šesti lety z iniciativy Ministerstva práce a sociálních věcí a zaměstnavatelů v návaznosti na specifikaci požadavků trhu práce v tzv. Integrovaném systému typových pozic. Hlavními součástmi Národní soustavy povolání je katalog povolání jako otevřená a všeobecně dostupná databáze povolání a soubor kompetencí vztahujících se k jednotlivým povoláním. Katalog povolání (obsahuje téměř 1 200 povolání) je členěn do 47 odborných skupin podle zaměření těchto povolání, například elektrotechnika, stavebnictví nebo sociální péče. V databázi kompetencí jsou pak uvedeny tzv. měkké kompetence, obecné dovednosti a odborné znalosti a dovednosti vztahující se k určitému povolání. Informace tvořící Národní soustavu povolání jsou dostupné na webové stránce této databáze na adrese www.nsp.cz. Pro vznik Národní soustavy kvalifikací, jejíž vypracování iniciovalo kolem roku 2005 Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, byly dva hlavní důvody. Za prvé to byla již zmíněná potřeba přesněji specifikovat požadavky na získání určité kvalifikace, a to i takové, k jejichž získání neexistuje ve školské soustavě obor počátečního vzdělávání.
7
Druhým závažným důvodem byla snaha umožnit získání určité kvalifikace i lidem, kteří si díky práci v určitém oboru osvojili nějaké odborné znalosti a dovednosti, avšak nemají certifikát, který by dokládal, že jejich znalosti a dovednosti nějaké kvalifikaci odpovídají. V roce 2006 byl proto souběžně s pracemi na Národní soustavě kvalifikací vypracován a schválen zákon č. 179/2006 Sb. o ověřování a uznávání výsledků dalšího vzdělávání. Ten mj. stanoví, kde se může uchazeč o získání kvalifikace přihlásit k vykonání příslušné zkoušky, kdo může být u takové zkoušky examinátorem a také další podmínky a náležitosti procesu ověřování a uznávání znalosti uchazeče o získání kvalifikace. Důraz se klade na reálné předvedení dovedností, ověřování znalostí se děje právě jen ve spojení s praktickým předvedením. Tento zákon přispěl k rozvoji principu celoživotního učení u nás a pomohl také vytvořit síť orgánů ve všech regionech, která realizuje konkrétní činnosti spojené se získáváním kvalifikací. Důležitými součástmi Národní soustavy kvalifikací jsou kvalifikační standardy a hodnotící standardy. Kvalifikační standard je výčet odborných způsobilostí, jejichž osvojení je nutné k získání příslušné kvalifikace. V Národní soustavě kvalifikací jsou veškeré kvalifikace členěny nejprve podle oborů, jichž je v ní celkem 24, například doprava a spoje, obchod nebo strojírenství a strojírenská výroba. V oboru doprava a spoje je pak stanoveno 15 profesních kvalifikací, například výhybkář. U této profesní kvalifikace je pak popsáno 6 odborných způsobilostí, které má nositel této kvalifikace mít (například obsluha železničních návěstidel). Národní soustava kvalifikací se postupně rozšiřuje. V současné době zahrnuje asi 500 profesních kvalifikací a na dalších se pracuje, takže i počet vypracovaných profesních kvalifikací se postupně zvyšuje. Kvalifikační požadavky se vztahují k osmi kvalifikačním úrovním, definovaným deskriptory, a proto jsou v Národní soustavě kvalifikací uvedeny informace o profesních kvalifikacích týkajících se pracovních činností různé kvalifikační náročnosti. V současné době jsou v ní většinou kvalifikace odpovídající úrovni odborného vzdělávání, získávaného v rámci oborů vzdělávání ukončených závěrečnou zkouškou. Hodnotící standard obsahuje potřebné informace týkající se ověření, zda uchazeč o určitou kvalifikaci splňuje požadavky, které jsou na nositele této kvalifikace kladeny. Proto jsou u každé profesní kvalifikace specifikována kritéria a způsoby hodnocení, pokyny k realizaci zkoušky, materiální a technické předpoklady pro provedení zkoušky apod. Jakmile uchazeč zkoušku úspěšně složí, obdrží doklad o získání profesní kvalifikace. Tyto profesní kvalifikace představují většinou dílčí část tzv. úplné profesní kvalifikace odpovídající oboru vzdělání, takže „souhrnnou“ kvalifikaci lze dosáhnout po získání několika kvalifikací „dílčích“ profesních kvalifikací a po složení závěrečné zkoušky. To umožňuje, aby si uchazeč mohl rozložit proces směřující k dosažení úplné kvalifikace do několika postupných kroků. Je však i řada profesních kvalifikací, které nejsou částí úplné profesní kvalifikace. Zejména se jedná o kvalifikace, pro které neexistuje vzdělávací program v počátečním vzdělávání (například hrobník).
8
Na rozvoji Národní soustavy povolání a zejména pak Národní soustavy kvalifikací se podílejí odborníci reprezentující jednak oblast výkonu práce, tj. například odborníci znalí trhu práce a zaměstnavatelé, a jednak odborníci působící v oblasti odborného vzdělávání, tedy například pracovníci odborných škol různých druhů nebo jejich asociací. Aby byla jejich spolupráce soustavná, vytvořili před několika lety dlouhodoběji fungující pracovní skupiny, tzv. sektorové rady. Hlavním cílem sektorových rad je vytvořit systém odrážející skutečné potřeby a požadavky zaměstnavatelů na své zaměstnance, jejich dovednosti a možnosti vzdělávání. V současné době je ustaveno 29 sektorových rad (například sektorová rada pro energetiku, sektorová rada pro zemědělství). Výsledky prací sektorových rad jsou hlavními informacemi pro rozvoj Národní soustavy povolání a Národní soustavy kvalifikací. Sektorové rady také postupně vypracovávají sektorové dohody, tj. písemné dokumenty, v nichž se sjednávají hlavní úkoly, činnosti, organizace a další aspekty práce sektorových rad. Další informace o sektorových radách jsou dostupné na www.sektoroverady.cz. Souhrnné informace týkající se Národní soustavy kvalifikací lze získat na adrese www.narodnikvalifikace.cz. Kromě národních soustav kvalifikací ve v členských zemích EU vyvíjí i národní kvalifikační rámce. V národním kvalifikačním rámci se stanoví počet úrovní kvalifikace, které se v dané zemi rozlišují, a u každé úrovně se obecně specifikují znalosti, dovednosti a kompetence, příznačné pro příslušnou úroveň.
/3
Specifikace požadavků na kvalifikace v kontextu EU Požadavky, kladené na získání a uznávání kvalifikací, se stanoví v každé zemi EU samostatně podle jejích specifických rysů hospodářství, zaměstnanosti, vzdělávání a dalších faktorů. Proto se tyto požadavky v jednotlivých zemích liší. Diferencovaně se také v jednotlivých členských zemích vyvíjejí národní systémy kvalifikací, takže i ty jsou odlišné. Ačkoliv rozdílnosti mezi kvalifikačními systémy zemí vhodně vystihují a odrážejí specifické podmínky jednotlivých zemí, na druhé straně to snižuje vzájemnou srovnatelnost těchto kvalifikačních systémů a to pak negativně ovlivňuje volný
9
pohyb osob mezi členskými státy jako jeden ze stěžejních principů fungování Evropské unie. Ten se vztahuje jak k osobám, které se účastní pracovní mobility zaměstnaných osob, tak i k mladým lidem, kteří jsou jako studenti odborných škol účastníky mobility ve vzdělávání. Proto generální direktorát Evropské komise Vzdělávání a kultura již před lety inicioval práce, zaměřené na zlepšení srovnatelnosti kvalifikačních systémů členských zemí EU. Důležitou fází těchto prací bylo vypracování Evropského rámce kvalifikací (EQF).
10
Tento rámec tvoří stupnice osmi úrovní znalostí, dovedností a kompetencí umožňující přiřadit prostřednictvím národních rámců kvalifikací veškeré druhy kvalifikací vyskytující se ve všech zemích EU k některému stupni EQF, tedy od kvalifikací nevyžadujících žádné odborné vzdělání (úroveň 1) až po kvalifikace vyžadující nejvyšší vzdělání (úroveň 8). Například úroveň 3 je v EQF charakterizována takto: • znalosti: znalost faktů, zásad, procesů a obecných pojmů v oboru práce nebo studia • dovednosti: řada kognitivních a praktických dovedností požadovaných při plnění úkolů a řešení problémů výběrem a použitím základních metod, nástrojů, materiálů a informací • kompetence: nést odpovědnost za splnění úkolů v práci nebo ve studiu, při řešení problémů přizpůsobovat své chování okolnostem. Aby se prostřednictvím EQF dosáhlo lepší srovnatelnosti národních kvalifikačních systémů jednotlivých zemí EU, byly členské země vyzvány, aby své úrovně v národním rámci kvalifikací přiřadily ke stupňům EQF. Ačkoliv v České republice ještě není vypracován jednotný rámec kvalifikací, přiřazovací proces se v letech 2008 – 2011 uskutečnil. K úrovním EQF byly v České republice přiřazeny jednak stupně vzdělání (například úplné střední vzdělání s maturitní zkouškou) a jednak úrovně profesních kvalifikací, které se získávají uznáváním výsledků dalšího vzdělávání. Kvalifikační rámec pro terciární vzdělávání se v České republice vytvářel v samostatném projektu (Q-Ram). Zpráva o přiřazovacím procesu byla prezentována v roce 2011, a to jak v České republice, tak i v Poradní skupině pro EQF, která je organizovaná Evropskou komisí. Podrobnější informace o přiřazovacím procesu jsou k dispozici na adrese www.eqf.cz. K úrovni 1 EQF byly v České republice přiřazeny základy vzdělání, tedy vzdělání absolventů základní školy speciální, resp. vzdělávání odpovídající kategorii oborů B. Úrovni 2 EQF v České republice odpovídá dokončené základní vzdělání a vzdělávání odpovídající kategorii oborů C, E (dvouletých) a J. Vzdělání srovnatelné se stupněm 3 EQF je v České republice velmi frekventované střední vzdělání s výučním listem (tříleté obory kategorie E a H). Frekventované je u nás i úplné střední vzdělání s maturitní zkouškou (obory kategorie K. L a M), které odpovídá úrovni 4 EQF. Zatímco úrovně 3 a 4 se v České republice vztahují k sekundárnímu vzdělávání, zbývající úrovně 5 až 8 EQF se ve formálním vzdělávání týkají terciárního vzdělávání s tím, že vzdělávání odpovídající úrovni EQF 5 zatím neexistuje a má se teprve vytvářet, protože jde o terciární vzdělání ve vzdělávacím programu kratším než 3 roky. České bakalářské terciární vzdělání a také vzdělávání na vyšších odborných školách, tj. obory kategorie N, P a R, tak odpovídají úrovni 6 EQF, magisterské terciární vzdělání (obory kategorie T) úrovni 7 EQF a terciární doktorské vzdělání (obory kategorie V) úrovni 8 EQF.
11
Přehled českých stupňů a oborů vzdělávání odpovídajících úrovním EQF: Úroveň 1: • základy vzdělání (nedokončené základní vzdělání, základní škola speciální) Úroveň 2: • základní vzdělání • praktická škola jednoletá a dvouletá pro absolventy základní školy speciální • střední vzdělání bez výučního listu (dvouleté) • střední vzdělání s výučním listem (dvouleté pro žáky se zdravotním postižením) Úroveň 3: • střední vzdělání s výučním listem (tříleté) • střední vzdělání s výučním listem (tříleté pro žáky se zdravotním postižením) Úroveň 4: • střední vzdělání všeobecné s maturitní zkouškou (čtyřleté) • střední vzdělání odborné s maturitní zkouškou (čtyřleté) • nástavbové studium poskytující vzdělání s maturitní zkouškou (dvouleté) • střední vzdělání s maturitní zkouškou (odborné vzdělání s odborným výcvikem – čtyřleté) Úroveň 6: • vyšší odborné vzdělání (3 – 3,5 roku) • vyšší odborné vzdělání v konzervatoři • vysokoškolské vzdělání – bakalářský studijní program Úroveň 7: • vysokoškolské vzdělání – magisterský studijní program Úroveň 8: • vysokoškolské vzdělání – doktorský studijní program Součástí zprávy o procesu přiřazování úrovní českých kvalifikací k Evropskému rámci kvalifikací EQF je také oddíl, v němž se uvádí, jak se při tomto procesu dbalo na splnění deseti kritérií, která již v roce 2008 vypracovala evropská Poradní skupina EQF. Mezi těmito kritérii byl například požadavek, aby postupy pro zahrnutí kvalifikací do národního rámce kvalifikací nebo pro popis kvalifikací v národním systému kvalifikací byly transparentní nebo aby přiřazení národního rámce nebo systému kvalifikací k EQF potvrzoval příslušný národní orgán nebo orgány. Z informací v tomto oddílu (a také z dalších zpráv a studií, vypracovaných na úrovni EU) vyplývá, že Česká republika
12
v přiřazovacím procesu stanovených deset kritérií splnila, avšak Komise i ostatní členové Poradní skupiny EQF (zástupci členských států, evropských organizací, evropských sociálních partnerů atd.) očekávají, že Česká republika vytvoří jednotný rámec kvalifikací a pak provede revizi přiřazovací zprávy. Vytvoření národního rámce kvalifikací je pro ostatní partnery signálem, že v dané zemi došlo mezi všemi zainteresovanými stranami ke konsensu ohledně základních pravidel popisování kvalifikací a zajišťování jejich kvality. Dosažení takového konsensu je předpokladem vzniku důvěry ostatních členských států v přiřazení k EQF. Z výše uvedeného vyplývá, jak důležité je vytvářet pro srovnatelnost kvalifikací a jejich úrovní národní rámce kvalifikací. Všechny země EU buď rámce mají, nebo na jeho vzniku a zavádění pracují. Koncem roku 2013 přiřadila své národní rámce kvalifikací k EQF již více než polovina zemí EU. U ostatních zemí se očekává, že vytváření svých rámců dokončí a přiřadí je k EQF v průběhu roku 2014.
/4
Mobilita ve vzdělávání a její přínosy Za mobilitu ve vzdělávání se považuje vzdělávání, realizované mimo vzdělávací instituci, v níž se účastník vzdělává nebo pracuje, a zaměřené na získání znalostí nad rámec daného vzdělávacího programu. Nejčastějšími formami mobility ve vzdělávání jsou stáže žáků či studentů v podnicích a studijní pobyty studentů a učitelů v jiných školách. Praktická výuka žáků a studentů, která je sice rovněž realizována v podnicích, popř. v jiných vzdělávacích zařízeních, se za mobilitu nepovažuje, protože je zaměřena na získání znalostí a dovedností, stanovených vzdělávacím programem. Mobilitu studentů od jiných forem výuky tedy odlišuje to, že není povinnou součástí vzdělávacího programu a že si její účastníci osvojují i další znalosti, než které stanoví jejich vzdělávací program. V případě mobility učitelů a zaměstnanců jde o osvojování znalostí, které nejsou součástí jejich povinné pracovní náplně. Mobilita se může uskutečňovat buď v rámci jedné země (pak se označuje za domácí či národní mobilitu), nebo v jiné zemi a pak se hovoří o zahraniční mobilitě. V České republice se domácí mobilita vyskytuje zatím jen výjimečně a zcela převažuje zahraniční mobilita. V rámci EU se za mobilitu považuje fyzická mobilita znamenající pobyt v jiné zemi za účelem studia, odborné stáže, veřejně prospěšné činnosti nebo doplňkové odborné přípravy v rámci celoživotního učení, tedy jen mobilita zahraniční.
13
V České republice se po dlouhou dobu mobilita žáků a studentů téměř vůbec nevyskytovala, a pokud ano, šlo jen o ojedinělé výjimečné případy. Ve větší míře se začala využívat asi před 15 lety, kdy se již Česká republika (tehdy ještě jako kandidátská země EU) mohla účastnit evropských vzdělávacích programů. Žáci (a také učitelé) odborných středních škol od té doby využívají zejména evropský program Leonardo da Vinci, zaměřený na podporu odborného vzdělávání, a studenti jiných škol hlavně evropské programy Comenius a Erasmus. Tyto programy umožňovaly, aby studenti a učitelé absolvovali v rámci konkrétního projektu mobility stáž nebo jinou formu vzdělávání v zahraničí. Stáže v rámci programu Leonardo da Vinci probíhaly většinou v podnicích, zatímco v rámci programů Comenius a Erasmus převažovaly studijní pobyty ve školách. Počty účastníků zahraničních stáží se postupně zvyšují. Stáží v zahraniční v rámci programu Leonardo da Vinci se již zúčastnilo asi 20 000 českých žáků a učitelů odborných středních škol a tento počet se každoročně zvyšuje o dalších asi 2 000 osob. Zahraniční stáže již prokázaly své přínosy pro zvýšení kvality vzdělávání. Studenti si totiž prostřednictvím stáží zlepšují své odborné znalosti, zdokonalují si své cizojazyčné dovednosti a rozšiřují si svůj obecný rozhled. Učitelé jako účastníci stáží především poznávají způsoby vzdělávání na zahraničních školách, jejichž prvky pak mohou uplatňovat ve své škole. Svědčí o tom například případy, kdy škola na základě získaných zahraničních zkušeností zdokonalí své vzdělávací programy.
14
Protože mobilita ve vzdělávání má zřetelné přínosy jak pro účastníky, tak i pro poskytovatele vzdělávání, patří rozvoj mobility ve vzdělávání k prioritám vzdělávací politiky Evropské komise. Ukazují to i evropské vzdělávací programy na podporu mobility, počty účastníků projektů mobility v rámci těchto programů a také objemy finančních prostředků EU, vynakládané na podporu projektů mobility. Jak je patrné z příprav nových evropských vzdělávacích programů pro období 2014 – 2020, počítá Evropská komise v rámci programu Erasmus+ s podporou mobility ve vzdělávání i v dalších letech. Vzhledem k tomu, že účastníci mobility se v rámci zahraniční stáže vzdělávají a osvojují si jejím prostřednictvím konkrétní znalosti a dovednosti, vyvinuly se v rámci EU postupně nástroje, které jednak umožňují přesněji specifikovat výsledky vzdělávání v rámci stáže a jednak zlepšovat uznávání výsledků vzdělávání mezi zeměmi. Hlavním nástrojem tohoto zaměření je Evropský systém kreditů v odborném vzdělávání (ECVET).
/5
Evropský systém kreditů v odborném vzdělávání (ECVET) ECVET je jedním z nástrojů, jimiž Evropská komise usiluje o podporu rozvoje odborného vzdělávání. K dalším nástrojům patří například již zmíněný Evropský rámec kvalifikací (EQF), dále také Evropský systém zajišťování kvality v odborném vzdělávání (EQAVET). Cílem systému ECVET je zlepšit a rozšířit mobilitu v odborném vzdělávání a zlepšit a usnadnit proceduru ověřování a uznávání výsledků učení, získaných prostřednictvím mobility. Koncepce systému ECVET vychází ze zásady, že poznatky získané prostřednictvím mobility ve vzdělávání mají být ověřeny zahraniční přijímací organizací a uznány domácí vysílající organizací jako součást vzdělávacího programu vedoucího ke kvalifikaci. To má zamezit zbytečnému opakování jak procesu osvojování znalostí a dovedností, tak i jejich ověřování. Aby se obou zmíněných přínosů dosáhlo, je však potřeba poznatky, které si má účastník mobility osvojit, specifikovat co nejpřesněji. Proto se při vývoji systému ECVET využila koncepce výsledků učení. Jejím jádrem je zásada, že stěžejním rysem každého procesu učení není jeho délka či jiné znaky, nýbrž jeho výsledky (learning outcomes).
15
Proto se po organizátoru stáže, realizované s uplatněním zásad ECVET, požaduje, aby při její přípravě co nejpřesněji specifikoval očekávané vzdělávací výsledky stáže prostřednictvím přesného výčtu znalostí, dovedností a způsobilostí, které si má účastník stáže osvojit. Aby se toho dosáhlo, používají se pro tento popis tzv. jednotky učení (learning units). Zatímco v dřívějších stážích se vzdělávací výsledky stáže popisovaly více či méně jen povšechně, v rámci stáží s využitím systému ECVET mají být očekávané výsledky stáže popsány přesně pomocí jednotek učení. To sice klade na organizátory stáže větší nároky, avšak ty jsou pak vyváženy lepší transparentností vzdělávacích výsledků stáže, která zase přispěje k žádoucí lepší srovnatelnosti vzdělávání a ke snadnějšímu procesu uznávání výsledků stáže ve vysílající organizaci, případně poskytuje učícímu se doklad pro budoucí vzdělavatele či zaměstnavatele o tom, jaké dovednosti si jedinec osvojil během mobility. Při vývoji systému ECVET byly kvůli jednotnému postupu v členských zemích EU (a také ve snaze o dosažení žádoucích přínosů tohoto systému) vypracovány vzory několika dokumentů, které se při přípravě a realizaci zahraničních stáží mají vypracovat. To přispívá i ke sjednocení postupů, používaných v různých zemích. Prvním dokumentem je Memorandum o porozumění (Memorandum of Understanding). Je to rámcová dohoda mezi institucemi spolupracujícími při přípravě a realizace stáže, která formálně potvrzuje partnerství těchto institucí a stanoví vzájemné uznání rolí a postupů zúčastněných institucí. Může se vztahovat ke dvoučlennému partnerství (vysílající a přijímající organizace), ale také k vícečlennému partnerství zahrnujícímu například několik přijímajících organizací nebo další spolupracující instituce jako je zprostředkující organizace apod. V Memorandu o porozumění se uvádějí kontaktní údaje každé instituce, informace o kvalifikacích vztahujících se ke spolupráci, úkoly jednotlivých institucí (například při specifikaci jednotek učení, při poskytování vzdělávacích programů, při posuzování výsledků učení, při uznávání výsledků učení), doba platnosti Memoranda apod. Přílohou Memoranda může být dokument s podrobnějším přehledem výsledků učení souvisejících s kvalifikací, dodatek certifikátu Europass. Dalším dokumentem, který se při realizaci stáží s uplatněním zásad ECVET používá, je Smlouva o učení, nazývaná také Studijní smlouva (Learning Agreement). Tu uzavírají student a obě kompetentní instituce (vysílající a přijímající organizace) uvedené v Memorandu o porozumění. Smlouva stanoví podmínky mobility každého studenta. Jsou-li podmínky mobility stejné pro skupinu studentů, lze využít stejný text pro všechny členy skupiny. Každý z nich však podepisuje smlouvu, která se týká jen jeho. Ve Smlouvě jsou kontaktní údaje o zúčastněných subjektech, informace o délce mobility, kvalifikace, na jejíž získání se student připravuje (včetně informací o momentálním stavu jeho znalostí, dovedností a kompetencí), popis výsledků učení, které se mají prostřednictvím mobility dosáhnout, informace o vyhodnocení stáže a uznání jejích výsledků apod.
16
Někdy se používá také dokument, označovaný jako Osobní záznam. Jeho těžiště tvoří údaje o jednotkách učení, které si má účastník mobility osvojit, a výsledek hodnocení. Osobní záznam tak ukazuje, které znalosti a dovednosti si již jeho nositel prostřednictvím absolvované mobility osvojil. Informace, obsažené ve zmíněných dokumentech, tedy specifikují nejen organizační stránku mobility, ale především její obsah a výsledky, jakož i kvalifikaci, jejíž součástí jsou osvojované znalosti a dovednosti. Tím, že se v nich také uvede odkaz této kvalifikace na odpovídající úroveň Evropského rámce kvalifikací (EQF), se v rozhodující míře usnadňuje srovnatelnost kvalifikací na mezinárodní úrovni. Při vývoji systému ECVET na evropské úrovni bylo do tohoto systému zahrnuto také používání tzv. kreditových bodů. Ty mají být kvantitativními veličinami vyjadřujícími podíl osvojovaných znalostí a dovedností v rámci mobility na příslušné kvalifikaci. Protože však Evropská komise ponechává konkretizaci uplatňování ECVET na každé členské zemi, a také se zřetelem k tomu, že stanovení kreditových bodů významně nezlepšuje stěžejní zásady ECVET, se v České republice s používáním kreditových bodů zatím nepočítá.
17
/6
Zavádění ECVET v České republice Přípravy na zavedení ECVET v České republice, konané v návaznosti příslušné iniciativy na úrovni EU, zahájil především Národní ústav pro vzdělávání. Ten vypracoval a publikoval v rámci několika projektů i mimo ně několik informačních a metodických materiálů, které vysvětlovaly hlavní zásady ECVET, jeho přínosy a kroky k jeho zavádění. Jde například o tyto publikace: - Příprava zavádění ECVET v České republice, Informační a metodický text pro pracovníky v oborových skupinách (2011), - Evropský nástroj ECVET a příprava podmínek pro jeho implementaci v České republice (2011). Souběžně s tím Národní ústav pro vzdělávání pořizoval překlady některých příruček, vypracovaných na úrovni evropské jako je například příručka ECVET pro geografické mobility nebo brožura Lépe poznáváme ECVET, otázky a odpovědi. Všechny tyto publikace přispěly ke zlepšení povědomí o systému ECVET. Ústav také poskytoval a poskytuje odborným školám metodickou podporu při uplatňování zásad ECVET při přípravě a realizaci konkrétních projektů mobility.
18
V dubnu 2012 schválilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy návrhy na několik opatření směřujících k zavádění a využívání systému ECVET v České republice. K těmto opatřením patřilo i vytvoření Koordinačního centra pro ECVET, jehož součásti nyní tvoří: a) odborná skupina Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy pro ECVET, b) pracovní skupina Národního ústavu pro vzdělávání, c) národní tým expertů ECVET. Od té doby Koordinační centrum vypracovává další materiály vysvětlující zásady systému ECVET a další dokumenty, které přispívají k jeho implementaci. Aby byla implementace ECVET úspěšná, musí se na ní podílet všechny relevantní cílové skupiny, které s ním mají pracovat a využívat jej. V České republice jde o tyto čtyři cílové skupiny: - učitelé a ředitelé odborných škol, - zaměstnavatelé, - realizátoři mezinárodních projektů mobility, - pracovníci řídící odborné vzdělávání na národní i regionální úrovni. Stávající situaci v realizaci mobility a v zavádění systému ECVET umožnily popsat výsledky průzkumu, který uskutečnil národní tým expertů ECVET na vzorku odborných škol a zaměstnavatelů. Pokud jde o odborné školy, bylo v rámci tohoto průzkumu osloveno 410 škol. Zjištěné výsledky ukázaly, že zkušenost se zahraniční mobilitou svých žáků mají již asi tři čtvrtiny respondentů a s mobilitou svých učitelů necelá polovina škol. Mobilita žáků trvá nejčastěji 15 – 30 dní, mobilita učitelů 7 – 14 dní. Většina zahraničních mobilit byla realizována v rámci programu Leonardo da Vinci. Výrazná většina škol hodlá realizovat mobility svých žáků i učitelů i v dalších letech. Za největší překážky bránící častějšímu využívání mobilit označily školy administrativní obtíže, jazykovou bariéru a finanční problémy. K největším přínosům mobility řadí školy zvýšení atraktivity odborného vzdělávání, zdokonalení cizojazyčných dovedností a zlepšení tzv. měkkých dovedností. Jako hlavní zdroje informací o systému ECVET slouží odborným školám internet, semináře, brožury a letáky. Z odpovědí dotázaných 181 zaměstnavatelů vyplynulo, že asi dvě třetiny z nich mají zkušenosti s mobilitou studentů, avšak většinou šlo o zkušenosti s mobilitou studentů v rámci země. Naopak jen asi 5 % zaměstnavatelů sdělilo, že má zkušenosti s mobilitou učitelů odborných škol. I u zaměstnavatelů se ukázalo, že počty dní mobility studentů jsou vyšší, než počty dnů mobility učitelů. Mezi důvody pro širší uplatnění mobilit u zaměstnavatelů dominuje nízký zájem žáků i učitelů o tyto mobility. Za hlavní pobídku pro rozšíření mobility zaměstnavatelé považují finanční motivaci. Většina zaměstnavatelů při přijímání nových pracovníků bere v úvahu, zda uchazeč absolvoval nějakou mobilitu.
19
Přesnější popis očekávaných výsledků mobility prostřednictvím jednotek učení by uvítala asi polovina respondentů z odborných škol a asi 85 % zaměstnavatelů. Zájem o využívání kreditových bodů vyjádřila asi čtvrtina škol a asi polovina zaměstnavatelů. Výrazná většina jak škol, tak i zaměstnavatelů vyjádřila přesvědčení, že mobility mohou potlačit i stávající diskrepance mezi obsahem vzdělávání ve školách a požadavky trhu práce. O systému ECVET již slyšela necelá polovina škol a více než čtvrtina zaměstnavatelů. Dověděli se o něm především z internetu, na seminářích nebo od projektových partnerů. Zavádění systému ECVET v České republice pokračuje. Několik českých odborných škol se již začlenilo do mezinárodních projektů mobility, které pilotně ověřují uplatňování tohoto systému a přispívají k jeho propracování. Jako příklad lze uvést účast Střední odborné školy a Středního odborného učiliště v Kralupech nad Vltavou a několika dalších škol v projektu CREDCHEM, na jehož realizaci se také podílely odborné školy s chemickými obory ze Slovenska, Německa, Itálie a Bulharska. Lze předpokládat, že počty takových škol a takových projektů se budou v příštích letech zvyšovat. S využíváním zásad ECVET se také uvažuje u příštích projektů mobility, realizovaných v rámci programu Leonardo da Vinci, resp. programu Erasmus+, který se v současné době začíná realizovat na evropské úrovni pro období 2014 – 2020. V dalších obdobích lze ze strany Evropské komise očekávat ještě intenzivnější podporu mobility ve vzdělávání než dosud, protože se počítá s výrazným zvýšením počtu účastníků projektů mobility. Souběžně usiluje české Koordinační centrum ECVET o zvýšení povědomí o ECVET u všech sledovaných cílových skupin, a to prostřednictvím publikací, informací na internetu, letáků, seminářů a dalších podobných akcí. Informace o systému ECVET a jeho zavádění v České republice lze získat zejména na stránkách www.ecvet.cz a www.naep.cz. O implementaci ECVET na evropské úrovni pak informují především stránky www.ecvet-team.eu a www.ecvet-projects.eu.
20
21
Seznam literatury 1. Analysis and overview of NQF development in European countries. Luxembourg: Publications Office of the European Union, 2013. 2. Qualification frameworks in Europe: an instrument for transparency and change, CEDEFOP, Briefing note. Luxembourg: Publications Office of the European Union, 2012. 3. Závěry Rady a zástupců vlád členských států zasedajících v Radě dne 21. listopadu 2008 týkající se mobility mladých lidí (2008/C 320/03). Ústřední věstník Evropské unie C 320/6, 16. 12. 2008. 4. The development of ECVET in Europe (2011), CEDEFOP, Working paper No. 14, Luxembourg: Publications Office of the European Union, 2012. 5. Development of national qualification frameworks in Europe. Luxembourg: Publi cations Office of the European Union, 2012. 6. Linking credit systems and qualification framework, an international comparative analysis. Luxembourg: Publications Office of the European Union, 2010. 7. Study on mobility developments in school education, vocational education and training. Adult education and youth exchanges. EU 2012. 8. Necessary conditions for ECVET implementation. Luxembourg: Publications Office of the European Union, 2012. 9. Study on a possible framework to facilitate transnational mobility for placements at enterprises. Final Report. European Commission, DG Education and Culture, 2011. 10. Using ECVET for geographical mobility. Part II of the ECVET users´ guide. Euro pean Commission, DG Education and culture, 2011. 11. The development of ECVET in Europe. CEDEFOP, Working paper No. 10. Luxem bourg: Publications Office of the European Union, 2010. 12. Příprava zavádění ECVET v České republice. Informační a metodický text pro pracovníky v oborových skupinách. Praha: Národní ústav pro vzdělávání, 2011.
22
13. Evropský nástroj ECVET a příprava podmínek pro jeho implementaci v České republice. Zpracováno v projektu NSK 2. Praha: Národní ústav odborného vzděl ávání, 2011. 14. Evropský rámec kvalifikací. Projekt EQF NCP. Praha: Národní ústav odborného vzdělávání, 2011. 15. Vysvětlení evropského rámce kvalifikací pro celoživotní učení. Lucemburk: Úřad pro úřední tisky Evropských společenství, 2008. 16. Stalker Milada a kol.: Národní přiřazovací zpráva ČR – shrnutí. Praha: Národní ústav pro vzdělávání, 2012. 17. Kašparová Jana a kol.: Jednotky výsledků učení a vzdělávací moduly na podporu mobility v rámci ECVET. Praha: Národní ústav pro vzdělávání, 2012. 18. Lépe poznáváme ECVET. Otázky a odpovědi. Z anglického originálu Get to know the ECVET better – Questions and answers, vydaného Evropskou komisí, DG Vzdělávání a kultura přeložil Národní ústav odborného vzdělávání, 2011.
23
Grundtvig_pecet_kvality_2011_B5.indd Sec1:68
Autor: Ing. Jaromír Coufalík, CSc. Odborná korektura: Mgr. Milada Stalker Zpráva o vztahu ECVET a EQF Vydává: Dům zahraniční spolupráce, Národní agentura pro evropské vzdělávací programy, 2014. Tato publikace vznikla za finanční podpory Programu celoživotního učení Evropské komise a Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy v rámci projektu National Teams of ECVET Experts 2012 – 2013, jehož realizátorem je Dům zahraniční spolupráce. Za obsah publikace odpovídá výlučně autor. Publikace nereprezentuje názory EACEA ani Evropské komise a EACEA ani Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejím obsahem.
ISBN 978-80-87335-60-4
