Z a m y s l e n í
ÚVAHA O NĚKTERÝCH NEPOROZUMĚNÍCH V MEZIGENERAČNÍM VZTAHU Jaroslav Novotný Následující řádky jsou pokusem o velmi volnou úvahu 1 nad určitými aspekty vztahu rodiče a jeho potomka. Úvaha pak postupně přejde k problému vztahu mezi generacemi vůbec. Vztah mezi rodičem a jeho potomkem přitom nechci popisovat zvnějšku jeho jednoty, nýbrž chci se otázat, co ještě (ještě mimo všechny všeobecné známé povinnosti, starosti, radosti i strasti) obnáší být rodičem ve vztahu ke svému potomku, a opačně, co znamená být potomkem ve vztahu k rodiči. Východiskem bude vztah rodičovství, tzn. vztah rodiče k potomku. Abychom se dostali k jádru rodičovství, musíme prostoupit několik rovin. První z nich je vznik tohoto vztahu, vlastně jeho počátek čili početí a moment narozeni dítěte. Vedle této roviny, kterou bychom mohli pojmout jako biologickou rovinu a u které také může celý
vztah skončit, vystoupí další rovina, jejíž smysl lze zhruba popsat slovy „uvést někoho na svět". Přitom „uvést na svět někoho", kdo vlastně ještě nikým není a kdo je absolutně nesoběstačný, tudíž totálně závislý, v sobě nese požadavek přijetí. „Přijmout za svého" pak znamená převzít odpovědnost, resp. závaznost. Rodič se zavazuje starostí o toho „svého", a to na biologické rovině starostí o živobytí svého potomka a na rovině kulturní formováním toho „svého" v člověka. Při formování může rodič hrát roli pasivní pouhou svou přítomností (a to přítomností v širokém smyslu; rodič je přítomen např. i po rozvodu, přinejmenším jako určitá významová entita, ke které je potomek všemožně odk a z o v á n ) a aktivní při výchově (opět v nejširším smyslu „pečovat - předávat vtiskovat - osvojovat - obývat"). 2
' Jelikož mi jde o vyjádřeni několika málo triviálních myšlenek, budu ve vlastním textu odkazovat jen minimálně k nějaké související literatuře, abych původní smysl nerozdrolil jeho přizpůsobováním k této literatuře a opačně abych nemusel odkázanou literaturu rozsáhle uvádět do souvislosti s původním záměrem úvahy. Nicméně v závěrečném dodatku uvedu několik inspirativních pramenů. 1 Následujícími terminy „pečovat - předávat - vtiskovat - osvojovat - obývat" odkazuji na latinské tradere a colere. Pro srovnáni viz jejich výklad v Krizi kultury Hannah Arendtové. která je vykládá v souvislosti s římským pojetím autority, a v Antické obci Fustela de Coulanges, který ukazuje úzké sepjetí institucí, počínaje rodinou, s náboženstvím starých Řeků a Římanů.
V aktu přijetí a v celé následné péči však vzniká napětí mezi přijetím „za svého" a tím, že vyrůstá někdo ,jiný". Je to napětí mezi péčí jednoho, do které je však zahrnut někdo další, který je ovšem jiný než ten zahrnující a kterého zahrnující ,já" nemůže redukovat na sebe sama, ačkoli toho druhého „má za svého". Naopak v postupu dospívání se ten druhý stále více vymyká (emancipuje) z všeopečovávajicí a všeobstarávajicí rodičovské náruče a stává se sám sebou. Toto napětí mezi přijímáním za svého a tím, že jde o druhého člověka, a v tomto smyslu o jiného a cizího, se nesmí zrušit a zvrátit do svých extrémů. Dojde-h k jeho porušení, nastávají dvě extrémní situace. Buď převáží extTém, že jde o někoho jiného, a celý vztah péče se rozpadne a rodičovství se redukuje pouze na biologický akt početí a narození, případné na vnějšně vynucenou alimentační povinnost, anebo převáží extrém, že jde o „mého" potomka, a celý vztah rodiče k potomku dostává podobu vykonávání a uskutečňování díla rodiče, v rámci něhož má potomek roli nástroje neboli prostředku k dílu. A je pak jedno, zda jde o samostatné rodičovo dílo, v němž je potomek pouze nástrojem, či zda je cílem sám potomek, do kterého si rodič projektuje „svou" budoucnost, která jako ,jeho" fiktivní budoucnost je implicitně opět jeho dílo, v rámci něhožje potomek také jen nástrojem, i když se paradoxně zdá, že rodič dělá vše jen pro svého potomka. Obdobné napětí, které nesmí být porušeno, vzniká i na druhé straně vztahu, tj.
v pólu vztahu „být potomkem", jinak řečeno ve vztahu potomka k rodiči. Zkušenost toho, že je člověk živen a vychováván, je zkušeností obdarováni. Rodičovská péče, která má na straně rodičů podobu závaznosti plynoucí z přijetí za svého, má na straně potomků podobu daru. Rodičovská péče, výživa a výchova je darem. Obdarování darem přitom v sobě implikuje napětí mezi tím, že obdarování jejednosměrné, a tím, že vyvolává vděk, tedy i závaznost za obdarování. Cítíme se být zavázáni za něco někomu něčím. Závaznost nás nutí k opětování, které je ovšem nepřípustné pro jednosměmost daru. Byloli by opětováni nasměrováno vůči těm, kteří obdarovávají, přestal by být dar darem, obdarování a opětování by se stalo výměnným obchodem, či vzájemným poskytováním služeb. Dar by přestal být darem a stal by se artiklem výměnného obchodu. Spolu s tím by zanikly i vděčnost a opětování samo, neboť provedení směny k ničemu dalšímu nezavazuje. Kam však směřuje vděk a z něho plynoucí závaznost opětování, když ne k rodičům? Vděk a opětování potomků směřuje k jejich vlastním potomkům a všeobecněji k těm, kteří jsou pro ně samotné nově příchozími na svět. Dochází k předání daru další generaci, a to v podobě péče o vlastní potomky. Ze synů se stávají otcové, z dcer matky, dochází jakoby k uzavření pomyslného kruhu obdarovávající péče jako projevu vděku z vlastního obdarování, kruhu, který však jako spirála prostupuje z generace na generaci a zavazuje další generaci pro další (ve
smyslu následující, přicházející) generaci. Z toho také plyne, že vyžadování projevů vděku a opětování vůči rodičům je z této perspektivy nepochopením smyslu rodičovství, tj. přivést na svět člověka („přivést" ve všech výše zmíněných významech kulturního formování). Dožadování se „povinné" úcty, která se má vyjadřovat „ z p ě t n ý m " o p ě t o v á n í m , zvrhá smysl rodičovství ve vzájemnou služebnost, což také znamená, že výchova je pojata jen jako příprava těch, kteři se postarají o ty, jež je vychovali, a tojak v rámci rodiny, tak všeobecně v rámci společnosti. Tím však vůbec nechci smést se stolu otázku úcty k rodičům, a s touto úctou spojenou péči o rodiče. Úcta však musí pramenit v něčem jiném než v nějaké směně služeb. V rodičovském obdarování musí být ještě něco, co rodičům zajišťuje jakési význačné postavení i přes to. že nemůže jít o pouhé opětováni vděku. Tímto význačným „postavením" je autorita. Přitom autorita je opět vztah mezi tím, kdo má autoritu, a tím, kdo autoritu uznává. V uznávání autority rodičů se pak vlastně jistým způsobem odráží vděk obdarování, který se nemůže vůči rodičům vyjádřit právě opětováním téhož (vždyť jak bychom chtěli rodičům opětovat výchovu), ale vyjadřuje se zde i úcta, jež pramení z toho, že rodiče jsou ti, kteří zde byli již před námi a kteří nás, nově příchozí, uvedli do světa: naučili nás mluvit, a tím nám otevřeli oči a svět.
O autoritě nelze ještě v plném významu hovořit u formující výchovy, která si vyžaduje a prosazuje poslušnost dítěte. Význam autority narůstá s osamostatňováním dospívajícího, u něhož lze stále méně prosazovat naprostou poslušnost. Jako velice choulostivou záležitostí se autorita stává ve vztahu dospělých ke svým rodičům. Zde se pak především ukazuje, že autorita není nekompromisním nařizováním na jedné straně a slepou poslušnosti na straně druhé. Uznání aut o r i t y s p í š e s p o č í v á ve s c h o p n o s t i a ochotě naslouchat a respektovat, tzn. zohledňovat ve svém vlastním samostatném rozhodování to, co ten druhý říká. O b d o b n é b u d e a u t o r i t a s p o č í v a t ve schopnosti „mít co říct", což spočívá ve schopnosti artikulovat svou zkušenost tak, aby byla k užitku i někomu jinému. Rodiče si tedy do budoucna zajišťují svou autoritu také tím, jak naučí své děti naslouchat. Přitom schopnost naslouchat se nesmí zaměňovat s poslušností. Vztaženo opět na vztah dospělých ke svým rodičům se příkazem a poslušností dostáváme do roviny plánu a jeho výkonu čili do roviny techné. 1 To pak nemá nic společného s úctou, kterou v naslouchání projevujeme vůči tomu, komu nasloucháme. Vedle schopnosti naslouchat tu však musí být i ona schopnost mít co říci, schopnost umět artikulovat vlastní zkušenost. Zkušenost přitom není nějaký ví-
' To jest do roviny řemeslného umu (řecky- TECHNÉ), který se při vykonáváni dila pohybuje v myšlenkových kategoriích prostředku a cíle.
cekrát zopakovaný zážitek či výkon jednání, který právě v opakování ustavuje jistý výkladový rámec a jemu odpovídající způsob chování. Zkušenost vzniká právě tehdy, když se člověk, který se ve světě orientuje v takto ustaveném výkladovém rámci, setká s něčím, co do tohoto rámce nelze bez jeho změny integrovat, co ho překračuje, co v něm nefunguje, či ho přímo nabourává. V takovýchto situacích, a nemusí zdaleka jít jen o nějaké mezní situace, dochází k rozlomení oněch zacyklených výkladových rámců, k vyvstání nových možností, a tím pádem i k rozšíření zkušenosti. Zkušenost pak spočívá na schopnosti vidět, schraňovat a artikulovat tyto zlomy výkladových rámců. Tato schopnost zkušenosti pak poskytuje obsah pro to „mít co říci", což je předpokladem toho, že někdo bude ochoten naslouchat, což také znamená respektovat. Stejně tak jako je autorita zaměňována za despotismus, je i schopnost zkušenosti a její artikulace zaměňována za kvalifikaci, která navíc na vulgární rovině získává podobu zručnosti v ovládání stále rychleji se šířící nové a ještě novější techniky (jež se však nikdy nestihne stát tou nejnovější). V souvislosti s ostatními z á m ě n a m i
4
a neporozuměními, na které jsem v této úvaze poukazoval, se poodhaluje jakási celková nivelizace významů, event. úbytek schopnosti rozlišovat významy (což také znamená neschopnost zkušenosti ve výše popsaném smyslu), čímž tyto neodlišené významy nadobro zanikají a chudne tak pestrost našeho světa. Vedle tohoto estetického ochuzení (ochuzení vnímání) to přináší i zkřivení mezilidských vztahů, rodinu nevyjímaje. Přehlížení smyslu rodičovství, tkvícího v napětí mezi zahrnující péčí a neredukovatelnou jinakostí druhého, vede k pochopení vztahu v rodině po způsobu technického vykonávání díla. Přehlížení jednosměmosti obdarování a orientace opětování do budoucích generací vede k pochopení vztahu dětí a rodičů jako směnné poskytováni služeb. Nepochopení autority vede buď k nekomp r o m i s n í m u prosazování poslušnosti, anebo v opačném případě k podlézavému vtíráni, kdy se rodič snaží předstírat „kamarádský", tj. rovný poměr k potomkům. A nakonec neschopnost artikulovat zkušenost staví dotyčné na periférii zájmu ostatních, protože nemají co říci, čím přispět, a tak přestávají být respektováni, což zároveň radikálně prohlubuje jejich pocit opuštěnosti. 4
Ztráta schopnosti rozlišoval významy je daleko širší a zasahuje do dalších významových oblasti základu kultury. Namátkou jde např. o smýváni rozdílu mezi domovem a veřejnosti, mezi vlastním domovem a cizím domovem, mezi zábavou a kulturou, mezi technickou užitnosti hromadění informaci a vzděláváním jako předáváním, přebíráním a dalším rozvíjením tradovaného apod. Každá z takovýchto diferenci by si zasloužila vlastni pojednáni.
Literatura: Uvádím pouze tituly, které jsou dostupné v českém jazyce a které jsou jednak částečně inspirativní pro tuto úvahu, jednak podrobně rozvíjejí některou zmíněnou problematiku: ARENDTOVÁ. H Krize kultury. [překlad M. PaloušJ Praha 1994. (Zde jde především o rozbor pojmů autorita, kultura, tradice, svět, natalita a odpovědnost.) de COULANGES. F: Antická obec. [překlad J Briksí, K Mikšová a J Sokol] Praha 1998. (Autorpojednává o souvislosti mezi založením antických instituci a dobovým náboženstvím; z hlediska předložené úvahy jsou zde důležité výklady autority, kultu. resp. kultury a vztah k předkům.) GADAMER. H G : Problémy dějinného vědomí.[překlad J. Němec a J. Sokol] Praha 1994; viz zvi. kap V. (Předložené úvahy se dotýká problémem tradice a s ni souvisejícím problémem dějinnosti, která zakládá a umožňuje něco takového, jako je porozumění jinému a proměna mého.) HEGEL. G. W F'.: Fenomenologie ducha [překlad Jan Patočka] Praha 1960. (Pro analýzu vztahu rodiče a potomka jsou zde důležité úvodní pasáže z oddílu B Sebevědomí: sebevědomí může být vědomím sebe sama jen ve vztahu k jinému sebevědomí, tzn. ve vzájemném uznáni dvou sebevědomí;
1100
a dále pasáže z pododdilu C. Individualita, jež si jest reálná o sobě a pro sebe (in oddíl C. Rozum), kde se pojednává vědomi reality jako vědomá činnostní jednota vědomého účelu, vědomého utvářeni reality a vědomého poznáni vlastního utvořeného díla v realitě, čímž dochází k potvrzeni sebe sama jako reálného vědomí reality.) HE1DEGGER. M : Bytí a čas. [překlad kol ] Praha 1996. (Úvahy o tradici implikují problém dějinnosti; vzhledem k této úvaze stojí za povšimnuti alespoň začátek § 6. j CHAL1EROVÁ. C. Tři komentáře k filosofu Hanse a Jonase Emmanuela Lévinase. [překlad L. Valentová] Praha 1995. (Zde je důležitý především výklad natality, odpovědnosti a vztahu k jinému.) LÉVINAS, E : Totalita a nekonečno, [překlad M Petříček ml a J Sokol] Praha 1997. (Tady jde především o pokus postihnout vztah k druhému člověku jako k nepřekonatelně jinému; jde zároveň o pokus prorazit hegelovskou dialektiku, která v Lévinasově pohledu v posledku vždy vše jiné redukuje na mé.) PINC, Z.: Fragmenty k filosofii výchovy. Praha 1999. (Důležitá jsou zvláště pojednáni o jednosměmosti vztahu obdarováni mezi generacemi a o rozdílech mezi vzděláním a kvalifikaci).
