Změny v regulaci bankovnictví v EU po finanční krizi

Mendelova univerzita v Brně Provozně ekonomická fakulta

Změny v regulaci bankovnictví v EU po finanční krizi Bakalářská práce

Vedoucí práce: doc. Ing. Vlasta Kašparovská Ph.D.

Brno 2014

Martin Bažík

Rád bych věnoval poděkování doc. Ing. Kašparovské, Ph.D. za podporu při psaní této bakalářské práce a za její cenné rady.

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto práci: Změny v regulaci bankovnictví v EU po finanční krizi vypracoval samostatně a veškeré použité prameny a informace jsou uvedeny v seznamu použité literatury. Souhlasím, aby moje práce byla zveřejněna v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách ve znění pozdějších předpisů, a v souladu s platnou Směrnicí o zveřejňování vysokoškolských závěrečných prací. Jsem si vědom, že se na moji práci vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, a že Mendelova univerzita v Brně má právo na uzavření licenční smlouvy a užití této práce jako školního díla podle § 60 odst. 1 Autorského zákona. Dále se zavazuji, že před sepsáním licenční smlouvy o využití díla jinou osobou (subjektem) si vyžádám písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity, a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla, a to až do jejich skutečné výše. V Brně dne 17. května 2014

__________________

Abstract The theme of this thesis is to analyse changes regarding bank regulation implemented by the European Union before and after the financial crisis in 2008. The aim of this thesis is to provide summary of changes in bank regulation by European Union as a reaction on financial crisis and most importantly to specify its impact on the systemic risk and on the supervision on national level. The first part focuses on causes of the financial crisis launched in the United States of America, its process and extension to countries of the European Union. The second part consists of a description of the bank regulation before crisis concentrating on the Basel I and Basel II and implementing its arrangements to the legal systems of the member states. In the third part the comparison between the bank regulation before and after the financial crisis and also the future of the European banking system and its regulation is presented. At the conclusion, the possible impact of the regulatory changes is analyzed. Keywords Financial crisis, bank regulation, systemic risk, European Union

Abstrakt Tématem této bakalářské práce je analýza změn regulačních opatření provedených na půdě Evropské unie před a po finanční krizi v roce 2008. Cílem práce je přinést ucelený přehled změn v regulaci bankovnictví provedených Evropskou unií jako reakci na finanční krizi a hlavně vyhodnotit dopady těchto změn na systémové riziko a na národní úrovně regulace. První část práce je zaměřena na příčiny světové finanční krize vypuknuté ve Spojených státech amerických, její průběh a rozšíření do zemí Evropské unie. V části druhé je popsán předkrizový stav regulace bankovnictví v Evropské unii se zaměřením na zprávy Basel I a Basel II vytvořené Basilejským výborem a implementací z nich vyplývajících regulačních opatření do právních systémů všech členských států. Ve třetí části jsou srovnána regulační opatření vytvořená před krizí s novými návrhy vytvořenými jako reakce na finanční krizi. V neposlední řadě je představeno také budoucí směrování evropského bankovního trhu a jeho regulace. Na závěr jsou poté v diskusi vyhodnoceny možné dopady změn regulace. Klíčová slova finanční krize, bankovní regulace, systémové riziko, Evropská unie

Obsah

5

Obsah 1

2

Úvod a cíl práce 1.1

Úvod .......................................................................................................... 9

1.2

Metodika a cíl práce .................................................................................10

Příčiny a průběh krize v roce 2008 2.1

11

Názory na příčiny krize ............................................................................ 11

2.1.1

Community Reinvestment Act......................................................... 11

2.1.2

Technologická bublina ..................................................................... 12

2.1.3

Reakce FEDu po splasknutí technologické bubliny a její následky 13

2.1.4

Morální hazard a „Too Big to Fail“ .................................................. 15

2.2

Průběh krize ve Spojených státech amerických ...................................... 16

2.2.1

Počátek krize .................................................................................... 16

2.2.2

Úplné vypuknutí krize...................................................................... 17

2.3

3

9

Krize v jednotlivých členských státech EU ..............................................18

2.3.1

Island, Lotyšsko a Irsko ...................................................................18

2.3.2

Maďarsko a Portugalsko ................................................................. 20

2.3.3

Řecko ............................................................................................... 20

Předkrizový stav bankovní regulace 3.1

22

Počátek regulace tehdejší Evropské unie ............................................... 22

3.1.1

První a druhá bankovní směrnice ................................................... 22

3.1.2 Směrnice o ukazateli platební schopnosti a o kapitálové přiměřenosti ................................................................................................. 23 3.1.3

Směrnice o dohledu na konsolidovaném základě .......................... 24

3.1.4

Směrnice o systémech ručení vkladů.............................................. 25

3.1.5

Novela první a druhé bankovní směrnice....................................... 25

3.2

Basel I a II ............................................................................................... 26

3.3

Reakce Evropské unie na zprávy výboru ................................................ 32

3.3.1

Druhá směrnice o kapitálové přiměřenosti .................................... 32

3.3.2

Třetí směrnice o kapitálové přiměřenosti ...................................... 33

6

4

Obsah

Změna bankovní regulace po finanční krizi

36

4.1

Basel III................................................................................................... 40

4.2

Bankovní unie ..........................................................................................42

5

Diskuse

45

6

Závěr

49

7

Literatura

51

Seznam obrázků

7

Seznam obrázků Obr. 1

Technologická bublina a strmý pád indexu NASDAQ

13

Obr. 2

Historické úrokové sazby u hypoték v USA

15

Obr. 3

Nová architektura dohledu

39

8

Seznam tabulek

Seznam tabulek Tab. 1

Kapitálové požadavky vzhledem k obchodním činnostem banky

30

Tab. 2 Rozdíly stanovisek ze zprávy Basel II a směrnice tehdejšího společenství 34

Úvod a cíl práce

9

1 Úvod a cíl práce 1.1

Úvod

Za celou dobu fungování kapitalismu se objevila pouze jedna ekonomická krize, která je titulována velkými písmeny a která představovala přelomový moment ekonomické historie. Jedná se o Velkou hospodářskou krizi nebo též Velkou depresi z konce 20. let 20. století, která zapříčinila zhroucení ekonomik po celém světě mimo Sovětský svaz a při níž došlo také k přesvědčení, že kapitalismus skončil. V roce 2009 jsme se ale bezpochyby nacházeli uprostřed největší finanční krize od Velké deprese, o níž již ekonomové rovněž začali mluvit jako o „Velké finanční krizi“. V obou případech započala krize ve Spojených státech amerických a vedla nejprve ke strmým pádům na burze cenných papírů, krachům bankovních domů a dále k utlumení průmyslové produkce a světového obchodu. Je zde ovšem jeden zásadní rozdíl a tím je způsob, jakým se krize rozšířila do dalších zemí. Zatímco ve 30. letech se klíčovým kanálem stal obchod, kapitálové toky a ceny komodit, v současné době je řadou ekonomů považován za hlavní transmisní kanál mezinárodní bankovní trh. (Lungová, 2011) Vzhledem k postupující internacionalizaci a globalizaci nejen bankovního a finančního systému se krize raketově rozšířila ze Spojených států amerických do zemí Evropy a také rozvinutých asijských zemí včetně Ruské federace. Většina těchto zemí se teprve před několika měsíci dostala z dlouhé recese a některé státy dokonce musely požádat o mezinárodní finanční pomoc. Vzhledem k rozsáhlosti finanční krize a jejím katastrofálním důsledkům na evropský bankovní trh si Evropská unie stanovila cíl zabránit budoucím krizím v počátečních fázích nebo alespoň oslabit její případné následky. Tohoto cíle má být dosaženo pomocí přísné regulace evropského bankovního trhu. Již před rokem 2008 bylo na půdě Evropské unie přijato mnoho směrnic a nařízení týkající se právě regulace a dohledu nad bankovním trhem. Jednalo se ale spíše jenom o jednotnost a harmonizaci pravidel stanovených jednotlivými národními regulátory. Krize ovšem ukázala, že dosavadní stav regulace je nedostačující a nedokáže krachům bank dostatečně zabránit. Na základě studií příčin a dopadů finanční krize byly navrženy značné institucionální změny zaměřující se hlavně na jeden dopad – systémové riziko, které na svých bedrech nesou velké nadnárodní bankovní domy. V neposlední řadě také probíhá diskuse o vytvoření bankovní unie a s ní spojené společné pojištění vkladů a společný bankovní dohled. Regulace bankovního trhu se po krizi zásadně změnila. Je ovšem otázka, na které příčiny či dopady finanční krize Evropská unie reagovala, v jakých oblastech se regulace změnila a jaké dopady budou změny mít na systémové riziko a národní úrovně regulace.

10

Úvod a cíl práce

1.2 Metodika a cíl práce Bakalářská práce je založena na literární rešerši a zejména na studii legislativy a zpráv týkající se bankovní regulace. Příčiny krize v druhé kapitole jsou vypracovány právě na základě literární rešerše. Průběh krize je poté zpracován na základě studií vydaných odbornými institucemi či centrálními banky jednotlivých států, zejména centrální bankou Spojených států amerických. Veškeré poznatky z kapitol vztahujících se k regulaci a dohledu nad bankovním trhem jsou vypracovány na základě studie příslušné evropské legislativy nebo nařízení stanovenými Basilejským výborem ve formě zpráv Basel I,II a III. V kapitolách týkajících se jednotlivých zpráv či v evropské legislativy je také zmapován vývoj regulace a změny oproti opatřením předcházejícím a na základě odborných studií jsou stanoveny dopady těchto změn. Cílem této práce je zanalyzovat počátek regulace, předkrizový a pokrizový stav na evropském bankovním trhu a hlavně stanovit případné dopady jednotlivých změn na systémové riziko a dohled na národní úrovni. Přínos práce vidím poté v sestavení uceleného přehledu změn v bankovní regulaci provedených Evropskou unií jako reakci na finanční krizi v roce 2008 a právě vyhodnocení dopadů těchto změn na systémové riziko a na národní úrovně regulace.

Příčiny a průběh krize v roce 2008

11

2 Příčiny a průběh krize v roce 2008 Světová finanční krize, jak je již zmíněno v úvodu, započala ve Spojených státech amerických a postupně zasáhla prakticky celou globální ekonomiku. Najít ovšem příčiny či přesný datum začátku krize je opravdu obtížné. Jednotlivé ekonomické školy se ve svých názorech rozcházejí a to prakticky ve všech ohledech. Pro některé je krize dalším potvrzením nefunkčnosti kapitalizmu a zhoubného působení volné ruky trhu, pro jiné zase důkaz neschopnosti státních regulačních orgánů plnit proklamované cíle. V dalších podkapitolách bude nastíněno, že na některé otázky, hlavně co se týče příčin krize, opravdu nelze najít jednoznačnou a všeobecně uznávanou odpověď. (Strmiska, 2011)

2.1 Názory na příčiny krize Někteří ekonomové považují za příčiny krize události, které se staly dokonce před několika desetiletími před samotným vypuknutím. Nejhlouběji sahá český ekonom Petr Mach (2008), který považuje za stěžejní rok 1938, kdy byla státem založena společnost The Federal National Mortgage Association, přezdívaná Fannie Mae.1 Stalo se to za prezidenta Roosevelta, který měl ve snaze napomoci trhu s bydlením a učinit, aby bylo vlastní bydlení dostupné pro každého. Fannie Mae měla zdánlivě bezrizikový a ziskový byznys. Na straně aktiv ale nebyly jenom standardní hypotéky kryté dlužními úpisy, nýbrž také hypotéky spekulativní motivované aktuálně rostoucími cenami nemovitostí. Společnosti Fannie Mae a Freddie Mac2 tedy držely hypotéky, které jim jejich příjemci nevraceli. Jak tento problém způsobil krach (úplnou privatizaci) obou společností, bude popsáno v příští podkapitole. 2.1.1

Community Reinvestment Act

Později, přesně v roce 1977, schválil americký kongres zákon zvaný Community Reinvestment Act (později CRA), který nutil finanční instituce, státní a regionální orgány vlády a komunitní organizace k poskytování bankovních služeb všem občanům a zakazoval tzv. „redlining.“ Redlining označuje situaci, kdy bankovní instituce odmítají poskytovat bankovní služby nebo zvyšují poplatky na základě rasy či původu a hlavně, což je zásadní, kdy domácnostem s nízkými příjmy nejsou poskytnuty jak spotřebitelské (v Americe spíše kreditní karty) tak hypoteční úvěry. (The Office of the Comptroller of the Currency, 2009)

Fannie Mae a později i Freddie Mac byly společnosti sponzorované vládou, což znamená, že ačkoliv byly vlastněny soukromými akcionáři, byly stále finančně podporovány Federální vládou. 2 Celým jménem The Federal Home Mortgage Corporation založeno až roku 1970 opět státem. 1

12


V roce 1995 za vlády prezidenta Billa Clintona byl zákon CRA novelizován. Nově zákon umožnil tzv. sekuritizovat úvěry, čímž byly převáděny do formy cenných papírů. Podle Lukáše Kovandy (2008) dospěla situace do takového stavu, kdy banky zákonem z roku 1977 měly uloženo, že mají půjčovat peníze i rizikovým klientům, přičemž se ale o riziko nemusely starat, protože tyto půjčky, díky novele z roku 1995, prodávaly dále do systému. Daný novelizovaný zákon opravdu dosáhl svého cíle, což je možné potvrdit srovnáním statistických údajů z let 1995-2005, kdy se zvýšil podíl amerických menšin vlastnících bydlení z 43% na 51%. (Federal Reserve System, 2014) Následující sekuritizace otevřela dveře inovativním procesům a umožnila vytvořit z velice rizikových hypoték prakticky bezrizikové cenné papíry. Ratingové agentury, které hrály v krizi také velkou roli, mohly tedy díky rozptýlení rizika do nesmírného počtu cenných papírů ohodnotit celý balík jako bezrizikový. Krizí z roku 2008 byla důležitost a transparentnost ratingových agentur značně poškozena. Existuje několik důvodů, proč tyto agentury nebyly schopny včas zareagovat a snížit tím hodnocení toxických aktiv.3 Na hlavní z nich již ale v roce 2006 upozorňovala ve svém výzkumu společnost Nomura (2006), kdy přesně definovala termín „Rating shopping“ (volně přeloženo jako nakupování ratingu). Rating shoppingem se označuje situace, kdy si společnost vybere tu ratingovou agenturu, která mu nabídne nejvyšší hodnocení. Jen zřídka se používá u dluhopisů, kde se dá postup hodnocení lehce kontrolovat, naproti tomu je ale velice běžný u sekuritizovaných cenných papírů. Právě obchodování s ratingem bylo v předkrizové době běžné. 2.1.2

Technologická bublina

V roce 2000 dosáhl americký technologický burzovní index NASDAQ rekordní hodnoty 5 000 (viz Obr. 1). Toto číslo bylo podle Zemánka (2008) založeno na zcela chybných předpokladech a to hlavně na víře akcionářů v permanentní růst hodnoty těchto technologických společností, tedy v růst obratu a zisků o desítky až stovky procent ročně. Je pravdou, že internet skutečně dokázal vytvářet zisky tisícům firem po celém světě. Ať už to byly internetové obchody (eBay, Amazon), internetové vyhledavače (Yahoo!, zárodek Google) nebo první zpravodajské portály a emailová komunikace (Hotmail), akcionáři byli ochotni do těchto inovativních společností investovat desítky až stovky miliard dolarů. Kvůli obrovskému boomu jak internetových tak mobilních společností, chtěl s vidinou obrovských zisků investovat do technologických akcií téměř každý běžný investor. Dokonce i ztrátovým, v očích investorů perspektivním společnostem, rostly ceny akcií raketovou rychlostí. V roce 2000 ovšem bublina splaskla a hodnoty akcií se dostaly na hodnotu z let 1997. Část firem z toho důvodu zkrachovala, část byla nucena projít hlubokou restrukturalizací a ekonomika USA se kvůli omezení

Hodnocení je písemné, kdy nejvyšší známka je AAA, přičemž při snížení se odebírá jedno písmeno a pokračuje se v abecedě až do písmene C. 3


13

investic nebo jejich úprku do jiných částí světa dostávala do recese. (Zemánek, 2008)

Obr. 1 Technologická bublina a strmý pád indexu NASDAQ Zdroj: http://www.euroekonom.cz/analyzy-clanky.php?type=jz-usa-hypoteky

2.1.3

Reakce FEDu po splasknutí technologické bubliny a její následky

Na tuto situaci ovšem reagoval FED4 v čele s Alanem Greenspanem, který během jednoho roku snížil základní úrokovou sazbu z 6,50% na 1,75%. Díky tomuto expanzivnímu kroku se množství peněz v ekonomice zvýšilo a pro firmy byla vytvořena alternativa financování, čímž se řada z nich postavila na nohy. (Federal Reserve System, 2014) Méně rizikové společnosti si po hodnocení bankovními ústavy byli schopny vypůjčit na nové projekty. Snížení sazeb pomohlo ale i domácnostem, kterým se dále snižovali úroky a mohli si vypůjčovat stále více a více. Důkazem úspěšnosti tohoto kroku jsou podle Zemánka (2008) následující statistiky:  HDP se v roce 2001 zvýšilo o 0,8%, i když ekonomika po splasknutí technologické bubliny mířila do recese.  Ze svých minim se dostaly i akciové indexy NASDAQ a Dow Jones.

Federal Reserve System, v překladu Federální rezervní systém, je centrální bankovní systém Spojených států amerických. 4

14


 Míra nezaměstnanosti se snížila z 6% v roce 2002 na příznivých 4,9% v roce 2005. Zde ale poznamenává Zemánek (2008), že tato akce neměla jenom pozitivní účinky. Ekonomiku snížení sazeb opravdu stimulovalo, ovšem spotřeba domácnosti se stále více transformovala do spotřeby na dluh. Krátkodobě by to ekonomice nevadilo, ovšem 4 roky rekordně nízkých sazeb se za krátké období považovat nedá. Spolu se zákonem CRA měl tento expanzivní akt za důsledek snížení úroků u spotřebitelských i hypotečních úvěrů na historická minima (viz Obr. 2) a jejich poskytování bez většího zkoumání bonity klienta. To samozřejmě zvýšilo zájem hlavně o hypotéky, nejvíce o hypotéky s plovoucí úrokovou sazbou5. Nemovitosti si tedy začali pořizovat lidé, o nichž banky musely minimálně tušit, že v horizontu několika let nebudou schopny úvěry splácet. Navíc se nemovitosti staly zajímavým investičním produktem, což byl jeden z důvodů, proč cena (měřeno mediánem) vyskočila z 175 000 dolarů (rok 2001) na 241 000 dolarů (rok 2005). V tomto období viditelně vznikala nemovitostní bublina jak na trhu nových tak i starých nemovitostí. Na tuto skutečnosti FED reagoval zvýšením základních sazeb z historického minima 1,00% na 2,25% a v dalších letech s navyšováním pokračoval. (Federal Reserve Systém, 2014). Toto zvýšení se samozřejmě promítlo do úroků u hypotečních sazeb a to nejvíce u tzv. plovoucích hypoték. Sazby u plovoucích hypoték vzrostly ze 3,50% na 5,50%, což dostalo do finanční tísně nejméně bonitní domácnosti. S růstem úrokových sazeb rostla i výše měsíční splátky hypoték, což značně zatěžovalo rodinné rozpočty. V lepším případě musely snižovat výdaje na spotřební zboží, což mělo za následek obrovský pokles poptávky. V případě horším ovšem splátky domácnosti přestaly platit a domy jim byly následně zabaveny. Náklady spojené s nesplacením hypotéky ovšem nese v konečném důsledku banka a z důvodu obrovského množství nesplacených hypoték začaly mít banky problémy, které vyústili v jejich krach v roce 2008. (Zemánek, 2008)

Jedná se o hypotéky s variabilní sazbou, která je fixována na velice krátkou dobu a to například na rok, měsíc nebo dokonce i den. Váže se na mezibankovní sazbu (v České republice sazba PRIBOR) a oproti standardním hypotékám je rizikovější. 5


15

Obr. 2 Historické úrokové sazby u hypoték v USA Zdroj: http://www.euroekonom.cz/grafy/usa-hypoteky.gif

2.1.4

Morální hazard a „Too Big to Fail“

Se všemi výše zmíněnými příčinami souvisí jedna zcela zásadní. Ať už je to půjčování peněz všem domácnostem bez prověření příjmů, sekuritizování úvěrů či nakupování ratingu, za vším stojí morální hazard velkých bankovních domů. Morální hazard je obecně termín z ekonomie a pojišťovnictví, kdy se lidé nebo společnosti chovají bezohledně a jsou ochotny na sebe vzít daleko větší riziko, pokud jsou nějakým stylem chráněni. Potencionální náklady spojené s rizikem hradí samozřejmě subjekty, u kterých jsou tito lidé či instituce chráněny. (Holden, 2007) Pojem „Too Big to Fail“ (v překladu „Až moc velký na krach“) rozvádí Ježek (2008). Autor textu rozděluje dva mechanismy, pomocí nichž se přeměňují investice na úspory. Jeden z nich, charakteristický pro Evropu, probíhá pomocí bank a to způsobem, že domácnosti do nich ukládají své úspory a banky je půjčují těm, kteří je potřebují pro uskutečnění svých investičních plánů. Druhý, charakteristický pro Ameriku, je skrz burzu cenných papírů. Ti, kteří potřebují financovat své investiční záměry, emitují akcie nebo dluhopisy, které si za své úspory kupují investoři. S oběma mechanismy samozřejmě souvisí i jejich regulace. Protože ale v Americe dominantní úlohu zaujímá financování přes kapitálový trh, které je dobře chráněné americkou komisí pro cenné papíry, zaostává regulace a ochrana mechanismu druhého. Je dále nutné si uvědomit, že banky nepůjčují a neinvestují pouze svůj kapitál, nýbrž také peníze, které si do ní někdo uložil. To jí dává obrovskou sílu působící jako páku, protože rozsah jejich

16


možností poskytovat úvěr či investovat sahá daleko za hranice pouze vlastního kapitálu. Je zde ale obrovské riziko, že v případě špatně investovaných či půjčených peněz, dopadají škody nejen na hlavu majitelů, ale i na hlavu nevinných deponentů. Začne to ovšem být akutní, když vlastní kapitál už nestačí na ztráty a banka přestane být schopná vyplácet deponentům jejich vklady. Je tedy nutné vyhlásit bankrot, který ovšem vláda či centrální banka většinou nedopustí. Velice se totiž obávají, pokud je to systémově důležitá banka (Too big to fail), že by se úpadky začaly řetězit a šířit dále celým systémem, až by ovlivnil celou ekonomiku. Stát nebo centrální banka jim proto pomůže například tím, že se zaručí ze jejich dluhy nebo převezme či odkoupí jejich podíly, čímž zabrání případnému bankrotu, který by ohrozil celé hospodářství. Problém je ale v tom, že velké banky o tomto strachu vlády dobře vědí a chovají se při poskytování úvěrů a investování daleko rizikověji a méně zodpovědně. Za krizí z roku 2008 stojí podle Ježka (2008) jednoznačně gigantický morální hazard. Všechny evropské banky mají povinnost (více v dalších kapitolách) držet podíl vlastního kapitálu alespoň na 8% z rizikově vážených aktiv. Zkrachovalá americká banka Lehman Brothers Holdings Inc. měla vlastního kapitálu pouhých 5% rizikových aktiv a Merrill Lynch & Co dokonce jen 3%. To je první problém dostačující na vyvolání krize. Další problém tkví v nedostatečné regulaci. Americké banky, na rozdíl od evropských, nebyly povinny své úvěry soustavně klasifikovat podle stupně jejich rizikovosti a upravovat tak podle toho své rezervy. Když k těmto faktům přičteme výše popsanou sekuritizaci cenných papírů tzn. vytvoření z vysoce rizikových hypoték zcela nerizikové cenné papíry, dostaneme jasný důkaz, že morální hazard všech, nejen systémově rizikových bank, byl naprosto evidentní.

2.2 Průběh krize ve Spojených státech amerických Různí ekonomové rozdělují průběh krize na několik fází. Lucjan Orlowski (2008) ho rozděluje na fáze čtyři, naproti tomu Larry Elliot (2011) na fází pět. Ve směsi se ale fáze v ničem zásadním neliší, pouze události jsou seskupené jiným způsobem. V následující kapitole nebude průběh rozdělen na fáze žádné, budou zde pouze chronologicky vypsány veškeré významné události, které za finanční krizí stály podle analýzy Federal Reserve Bank of St. Louis (2010).6 2.2.1

Počátek krize

Začátek roku 2007 byl plný nepříznivých zpráv. Nejdříve hypoteční agentura Freddie Mac oznámila, že již nadále nebude nakupovat riskantní sekuritizované cenné papíry, o několik měsíců později poté snížily dvě ratingové agentury hodnocení více než stu cenných papírů navázaných na hypotéky a nakonec 11. června oznámila agentura Standard & Poors záměr sledovat přesně 612 těchto cenFederal Reserve Bank of St. Loius je jedna z dvanácti regionálních bank, která tvoří centrální banku U.S.A. 6


17

ných papírů z důvodu kreditního rizika. Hned v zápětí zlikvidovala společnost The Bear Stearns Companies, Inc. (později Bear Sterns) 7 dva ze svých hedgových fondů soustředících se především na cenné papíry navázané na hypotéky. 9. srpna stejného roku zmrazila výběry v hotovosti ze tří svých fondů, které také investovaly do rizikových hypoték, největší francouzská banka BNP Paribas. Krize se tak volně přesunula do Evropy (více v další podkapitole). Mezi měsíci říjen až listopad oznamovaly mnohé banky těžké ztráty, které vedly k rezignaci šéfů většiny z nich. Na tyto události samozřejmě reagoval i FED, který měnil úrokové sazby a snažil se systém zachránit před blížícím se kolapsem. V průběhu března oznámil, že k zastavení šířící se krize použije nástroje, které nevyužil od 30. let 20. století. Jednalo se hlavně o různé způsoby pumpování peněz do ekonomiky. Zároveň bylo také oznámeno, že banka JPMorgan Chase & Co koupí banku Bear Stearns z důvodu jejího krachu. Byla to první banka, která zkrachovala kvůli krizi na úvěrových trzích, ovšem zdaleka ne poslední. Během několika dalších měsíců se do platební neschopnosti dostaly další 4 banky. 7. září poté americká vláda oznámila, že převezme plnou kontrolu nad hypotečními agenturami Fannie Mae a Freddie Mac. 2.2.2

Úplné vypuknutí krize

Měsíc září byl z pohledu krize určitě nejvýznamnější. Nejdříve požádala o bankrotovou ochranu jedna z největších investičních bank Lehman Brothers Holding, Inc. a stát odmítl dát na záchranu této banky peníze daňových poplatníků. Toto datum, tedy 15. září 2008, je hlavně veřejností označováno jako den, kdy krize naplno vypukla. Zanedlouho poté oznámila Bank of America Corporation záměr, že koupí největší světovou makléřskou společnost Merrill Lynch & Co. 17. září téhož roku schválil FED úvěr jedné z největších světových pojišťoven American Internation Group, aby zabránil před jejím úpadkem, který by měl obrovské následky na celý finanční i nefinanční sektor. Koncem září se konal ještě jeden krach a to rovnou největší v historii bankovního sektoru v U.S.A obětí byla spořitelna Washington Mutual Bank. Všechny předchozí události a navíc také odmítnutí plánu podpory finančního systému Sněmovnou reprezentantů mělo za následek obrovský propad na burze8. První týden v říjnu byl tím nejhorším pro burzy za posledních 75 let. Také z tohoto důvodu se krize rozšířila i do ostatních sektorů ekonomiky, na což FED reagoval dalším, tentokrát přímým, pumpováním peněz do společností mimo finanční sektor9. Na finanční sektor ovšem nezapomněl, což potvrdil schválením injekce v hodnotě 700 miliard dolarů do celého bankovního systému. V průběhu měsíce října a listopadu došlo dále k několika převzetím zkrachovalých bank, ale co bylo nejdůležitější, do bank Citigroup, Inc. a Bank of America byly napřímo Investiční banka sídlící v New Yorku, která se zabývala obchodováním s cennými papíry a jeho zprostředkováním. 8 3. října plán nakonec schválila 9 O tuto pomoc požádaly i obrovské automobilové společnosti Ford, General Motors či Chrysler. 7

18


nality další peníze. Tento fakt jenom potvrzuje gigantický morální hazard, o kterém byla zmínka v předchozí kapitole. V měsíci říjnu se krize začínala projevovat také v Evropě, na což Evropská unie reagovala následujícími kroky:  Nejdříve se čtyři největší země EU10 dohodly, že budou moci kvůli finanční krizi překračovat limity rozpočtových deficitů.  Několik dní na to ministři zemí EU schválili zvýšení záruky za vklady na 50 000 Eur z dosavadních 20 000 Eur, aby ochránili banky před tzv. runem  A nakonec 15. října 2008 podpořili šéfové vlád EU záchranný plán pro finanční sektor, který bude mít možnost uvolnit až 2 biliony Eur. I přes veškeré snahy ovšem jednotlivé národní ekonomiky a hlavně jejich burzy utrpěly značné škody. Londýnská burza oznámila, že její index zaznamenal nejhlubší ztrátu za její historii a nejsledovanější evropský akciový index FTSEurofirst 300 za rok ztratil 45%. Jednotlivé členské státy se z toho důvodu dostaly do velkých problémů. (European central bank, 2014) Následující měsíce byly v U.S.A. ve znamení dalšího pumpování peněz do bank a do ekonomiky až téměř do konce roku 2009. V prosinci totiž banky, které byly podporovány FEDem největšími částkami, odkoupily zpět veškeré akcie.

2.3 Krize v jednotlivých členských státech EU Již od počátku krize bylo zřejmé, že její rozšíření mimo Spojené státy americké je nevyhnutelné. Z již několikrát zmíněného důvodu globalizace finančního trhu se v Evropské unii, stejné jako v U.S.A., dostaly nejdříve do problémů velké bankovní domy11, které investovaly do stejných cenných papírů jako ty americké. Poté se krize přesunula do jiných odvětví a do problémů se začaly dostávat jednotlivé národní ekonomiky. Krize ovšem v některých členských státech udeřila silněji než v ostatních a také ohrozila rozdílné sektory. Hned na počátku zkoumání dopadů finanční krize na Evropu rozdělíme nejvíce postižené státy do skupin podle charakteru krize. Strmiska (2011) je dělí na skupiny dvě. V první skupině budou země, které potopil jejich finanční sektor a v druhé ty, které se do problémů dostaly především dlouhodobým deficitním hospodařením. (Strmiska, 2011) Nejznámější zástupci první skupiny jsou Island, Lotyšsko a Irsko a skupiny druhé Maďarsko, Řecko a Portugalsko. 2.3.1

Island, Lotyšsko a Irsko

Islandský bankovní sektor byl v Evropě prvním, který po letech ohromné úvěrové expanze, hromadění zahraničního dluhu a vydržování hlubokého deficitu běžného účtu platební bilance zkolaboval. Islandská ekonomika se během velice Německo, Francie, Itálie a Velká Británie Například švýcarské banky HSBC Holding plc a UBS AG nebo největší německá banka Deutsche Bank. 10 11


19

krátkého období stala velkým finančním centrem. Veškerý vzestup a krach se točil kolem tří největších bank12, které byly hlavním motorem islandského růstu. Svou expanzi ovšem financovaly zahraničními dluhy, především tedy levnými penězi pocházející z uvolněné monetární politiky Spojených států. Bankovní sektor byl před krizí dokonce sedmkrát vyšší než HDP. Po pádu banky Lehman Brothers ovšem na globálním peněžním trhu nastala panika. Financování levnými penězi ze zahraničí již nebylo možné a všechny tři systémově důležité banky se ocitly ve velkých problémech. Nejdříve se snažili prodávat aktiva a restrukturalizovat, nakonec ale přešly do státního opatrovnictví. Vláda ihned poté garantovala domácí depozita, což ovšem bez zahraničí pomoci nebylo možné. V listopadu roku 2008 byly tedy odsouhlaseny záchranné balíčky od Mezinárodního měnového fondu (později MMF), Norska, Švédska, Dánska a Finska. Další pomoc ke krytí depozit tamních občanů v zahraničních dcerách těchto bank poskytlo Německo, Británie a Nizozemí. Situace se začala stabilizovat až v roce 2010. (Hrabal, 2012) V Lotyšsku byla situace trochu rozdílná. Její ekonomika rostla osmiprocentním tempem již před vstupem do EU v roce 2004 a po vstupu se růst ještě zrychlil. Byly zde ovšem dva problémy. Prvním problémem se stala fixace lotyšské měny na Euro, čímž se lotyšské platidlo stalo velice přehodnocené a problémem druhým se stala orientace ekonomiky především na spotřebu. Obyvatelé si tedy nakupovali velké množství zahraničního zboží za domácí laciné úvěry, což mělo za následek obrovské prohlubování deficitu běžného účtu. Je jisté, že stabilita měny navázané na Euro byla opravdu neudržitelná. Navíc došlo k prudkému snížení zahraničních investic a zásoba devizových rezervy se začala zmenšovat. Na pomoc přišla skupina tvořená z MMF, Světové banky a členů EU, kteří by byli bankrotem ohroženi13. U Lotyšska o stabilizaci zatím mluvit nemůžeme. Hrubý domácí produkt (později HDP) je stále pod úrovní z roku 2007, nezaměstnanost je kolem 14% a navíc se země potýká s velkým odlivem produktivního obyvatelstva. (Adomanis, 2013) Poslední zemí je Irsko, které se řadí mezi vůbec nejvíce zasažené země. HDP Irska kleslo v průběhu krize14 o celých 21%. Na rozdíl od předchozích zemí měla ale tato země obrovskou bublinu na trhu nemovitostním, po jejíž prasknutí se začal hroutit bankovní systém. Podobně jako v Americe, i zde banky poskytovaly hypoteční úvěry prakticky každému žadateli bez hlubšího prověřování. V roce 2008 ovšem klienti bank přestaly platit splátky a navíc z důvodu strachu kvůli krizi v Americe došlo k obrovskému výběru depozit z běžných účtů. Z důvodu krize v U.S.A. si ale banky nemohly krátkodobě půjčit a refinancovat tím své aktiva. Vláda se tedy rozhoda garantovat veškeré závazky bank a rekapitalizovat je veřejnými penězi. To mělo ovšem za následek obrovský nárůst veřejného dluhu, který musel být financován i zahraniční pomocí. V momentální době se ovšem objevují znaky opětovné stabilizace. Ekonomika a také spotřeba Glitnir Banki hf., Landsbanki hf., Kauptthing banki hf. Severské země, Estonsko a také Česká republika. 14 Mezi čtvrtým čtvrtletím roku 2007 a třetím čtvrtletím roku 2010. 12 13

20


domácností roste a navíc se také zvyšují přímé zahraniční investice. Vzpamatování této země se v Evropské unii považuje jako příkladné. (Geoghegan-Quinn, 2012) 2.3.2

Maďarsko a Portugalsko

Prvním státem EU, který byl nucen požádat o mezinárodní pomoc, bylo Maďarsko. Tato země se v něčem podobá zástupcům z předchozí skupiny a to v naprosté neuváženosti a neinformovanosti občanů v rámci půjčování peněz. Mezi Maďary se rozšířila obliba hypoték a jiných úvěrů v cizí měně, především ve švýcarských frankách. Z důvodu rostoucího deficitu běžného účtu platební bilance, odčerpávání devizových rezerv a četných měnových spekulací, maďarská měna značně oslabila, což výrazně zdražilo veškeré úvěry. Zahraniční pomoc byla tedy jen otázka času. Na rozdíl od předchozích států ale smyslem podpory nebylo zachránit bankovní systém, nýbrž uklidnit finanční trhy, které byly stále méně ochotny půjčovat peníze problematičtějším státům15. V dobách expanze je po státních dluhopisech na finančních trzích poptávka a je tak umožněno financování státního dluhu, krize tento zdroj peněz ovšem zastavila. Budoucí vývoj je poté ve velkých otaznících hlavně kvůli vládnoucí politické reprezentaci. Faktem ale je, že domácí poptávka zůstává stále slabá a i přes velké snahy má Maďarsko stále vysoký veřejný i zahraniční dluh. (Strmiska, 2011) Portugalsko byla v průběhu začátku nového tisíciletí jedna z nejníže rostoucích ekonomik. Důvodů je hned několik. Produktivita práce opakovaně každým rokem klesala, ekonomický růst byl nízký a struktura ekonomika se neměnila. Samozřejmě veškeré výdaje a deficitní rozpočty byly financovány levnými půjčkami a to hlavně díky silnému Euru. Po vypuknutí krize ovšem Portugalsko, stejně jako ostatní země, ztratilo zdroj úvěrů. Proto byla roku 2011 nucena akceptovat mezinárodní finanční pomoc, která jí zajistila krátkodobé řešení fiskálních problémů. Ekonomika by ale potřebovala hlubokou restrukturalizaci a hlavně podpořit soukromou spotřebu. (Selassie, 2012) 2.3.3

Řecko

Poslední a nejznámější obětí krize je Řecko. Tato země je zařazena mimo dvě skupiny, což má své důvody. Hlavním důvodem je, že krize v Řecku nevypukla jen z důvodu finanční krize v U.S.A., nýbrž kvůli jejím ohromným dluhům. Na pozdější dění v Evropské unii má ovšem zásadní vliv. Právě kvůli tak malému a, vzhledem k velikosti ekonomiky, nevýznamnému členu EU, se začalo objevovat stále více a více ekonomů, kteří hlásali, že Euro brzo skončí. Krize naplno odstartovala počátkem října roku 2009, kdy nově zvolená vláda zveřejnila, že předchozí koalice falšovala stav skutečných rozpočtových schodků. Místo skutečných 12,6% HDP hlásila země pouze 6% HDP. Předchozí důvěra investorů, která zemi zajišťovala přísun levných peněz na financoMaďarsko mělo v té době nejvyšší veřejný dluh ve východní Evropě, neustálé rozpočtové deficity a také vysoké zahraniční dluhy. 15


21

vání státních výdajů naprosto neefektivním způsobem, se rázem vytratila a zemi došly peníze na běžný chod. Evropská unie spolu s Mezinárodní měnovým fondem ukázala ochotu poskytnout záchranný balíček, ovšem za předpokladu, že země uzákoní zvýšení daní a provede značné rozpočtové škrty. Ihned po této zprávě ovšem v zemi vypukly protesty, které se táhnou dodnes. Kvůli obavám z rozšíření krize do dalších jižních zemí došlo ke vzniku eurovalu ESFS16, Evropská centrální banka spustila program na odkup dluhopisů a nakonec také v několika etapách poskytla další půjčky. Ani tyto akce ovšem trhy neuklidnily a to hlavně kvůli neplnění podmínek. Zemi hrozil bankrot, který by měl s největší pravděpodobností řetězový efekt. Po obrovském tlaku hlavně EU byl v zemi i přes veškeré protesty schválen úsporný balíček, který, spolu s dalšími půjčkami, dodal novou „důvěru“ finančnímu trhu. Dne 10. 4. 2014 se Řecku poprvé od krize podařilo vrátit na trhy a prodat své dluhopisy. (Toman, 2013) Krize v evropských státech a hlavně ta řecká dala obrovskou ránu fungování dosavadních ekonomických mechanismů v Evropě. Kolaps bankovních systémů většiny členských států EU, byl jasným upozorněním, že regulační mechanismy jak na národní tak na nadnárodní úrovni nemají sílu čelit vážným tržním výkyvům. I proto právě probíhají četná jednání o razantní změně bankovního systému v Evropské unii, který by těmto problémům zabránil nebo je alespoň minimalizoval. Je zde ovšem jeden zásadní problém. Evropská unie není federace jako Spojené státy. Není zde jen jedna hlavní centrální banka 17, jedna hlavní centrální vláda, nýbrž 28 členských států se svými autonomními institucemi, které prosazují své vlastní zájmy a vlastní politiku. Je tedy jisté, že najít společnou řeč na tuto velice důležitou problematiku, bude velice obtížné.

Garanční fond, který měl trhy přesvědčit, že Evropská unie krizi zvládne. Dokonce není v Evropské unii ani zřízena kompletní měnová unie. Euro je oficiální platidlem pouze v 18 ze 28 členských států. 16 17

22

Předkrizový stav bankovní regulace

3 Předkrizový stav bankovní regulace Regulace bankovního sektoru není pojem, který by se objevil až po finanční krizi z roku 2008. Již se vznikem bankovnictví přišli i problémy, které vedly ke společenským a ekonomickým krizím. Je patrné, že v době růstové fáze hospodářského cyklu nebude ani snaha o regulaci tohoto odvětví, které značně ekonomiku stimuluje. Naopak ve fázích opačných je volání po regulaci velice hlasité. Počátek tendence kontrolovat bankovnictví v Evropské unii se datuje od roku 1957. Dne 25. března totiž byly sepsány tzv. Římské smlouvy, které ustanovili volný pohyb osob, zboží, služeb a co je nejdůležitější kapitálu. Volný pohyb kapitálu je chápáno jako odstraňování omezení při tomto pohybu, zrušení jakékoliv diskriminace podle státní příslušnosti občanů a postupnou koordinaci devizových politik vůči třetím zemím. S volným pohybem kapitálu vznikl také společný trh finančních a bankovních služeb, který musel být za účelem naplňování cílů tehdejšího Evropského hospodářského společenství regulován. (Smlouva z 25. března 1957 o založení Evropského hospodářského společenství)

3.1 Počátek regulace tehdejší Evropské unie Směrnic, které regulují finanční nebo bankovní trh, vydala Evropská unie velké množství. Zaměříme se ovšem na ty nejdůležitější a to z pohledu fungování společného trhu a omezení systémového rizika a seřadíme je chronologicky. 3.1.1

První a druhá bankovní směrnice

Dne 12. prosince 1977 byla přijata tehdejší Radou Evropských společenství první bankovní směrnice, jejíž ustanovení lze rozdělit do následujících kategorií: 1. Vyloučit rozdíly zakládající největší překážky mezi zákony členských zemí a to v oblasti zřizování a provozování úvěrových institucí. 2. Vytvořit rovné podmínky soutěže mezi všemi úvěrovými institucemi. 3. Úvěrově instituce mající sídlo v jednom ze členských států jsou vyňaty z jakéhokoliv národního povolovacího řízení při zakládání poboček v ostatních členských zemích. 4. Pravomoci, které přísluší národním orgánům dohledu, budou postupně omezovány. Z výše uvedených ustanovení lze vypozorovat několik zásadních cílů, které měla směrnice plnit. Nejspíše ten nejpatrnější je vytvoření společného bankovního trhu na půdě celého tehdejšího společenství, který by se měl řídit týmiž pravidly. Ihned z toho vyplývá cíl další a to postupné zavedení všeobecného bankovního dohledu nad úvěrovými institucemi. Je zde ovšem rozdíl mezi tehdy zavedeným a v dnešních dnech hojně diskutovaným bankovním dohledem. Zatímco dnes se v Evropské unii hovoří o dohledu jedné centrální banky nad všemi bankovními domy ve všech členských státech, směrnice z roku 1977 zaváděla všeobecný do-


23

hled nad úvěrovými institucemi vykonávajícími činnosti v několika členských státech příslušnými orgány členského státu. S dnešním rozsahem to nelze srovnávat, ale je možné si zde všimnout „prvního zárodku vize jednotného bankovního dohledu“. (Směrnice č. 77/790/EHS) Až po více než deseti letech byla přijata Druhá bankovní směrnice. Nelišila se moc od směrnice první, spíše jenom blížeji specifikovala některé opatření například odstranění zbývajících překážek ve volném podnikání bankovních poboček a zajištění vzájemného uznávání bankovních zákonů a licencí ostatních členských států. Co se týče bankovního dohledu, je zde zmínka pouze o národních institucích. Důležité ovšem je, že jedním z cílů této bankovní směrnice byla harmonizace základních regulačních standardů jednotlivých národních institucí z důvodu zvýšení stability a efektivnosti evropského bankovního systému. (Tomášek, 1997) Na druhou stranu je nutné poukázat na fakt, že právě z důvodu schválení prvních dvou bankovních směrnic18 vznikl prostor pro expanzi jednotlivých bankovních domů z jejich domovských zemí do zahraničí. Tato expanze z nich učinila nadnárodní instituce, které se časem staly tak velkými, že jejich krach by způsobil obrovské škody nebo dokonce kolaps celého evropského bankovního systému. 3.1.2

Směrnice o ukazateli platební schopnosti a o kapitálové přiměřenosti

Následující směrnice č. 89/647/EHS přijatá 18. prosince 1989 byla několikrát novelizována. Všechny novely ale upravovaly náležitosti, které již byly zmíněné v původním znění. Impulzem vytvoření této směrnice byl chybějící všeobecný ukazatel platební schopnosti, jež hraje ústřední roli při dohledu nad úvěrovými institucemi. Zavedení ukazatele hodnotící aktiva a podrozvahové položky podle stupně úvěrového rizika a vytvoření společných norem pro vlastní fondy ve vztahu k aktivům a podrozvahovým položkám vystaveným úvěrovému riziku bylo považováno za nezbytnou součást harmonizace a tím dobudování vnitřního bankovního trhu. Již v roce 1989 se předpokládalo, že užívání stávajícího ocenění pro vlastnictví hypotečních dluhopisů může narušit stabilitu národního finančního trhu. Proto se vytvořila nová metodika pro riziková ocenění s tím, že jednotlivé členské státy mohly ocenit aktiva jako rizikovější, nikoliv ale méně. Dále byl stanoven minimální ukazatel platební schopnosti a to v hodnotě 8%19 z celkových rizikově oceněných aktiv. (Směrnice č. 89/647/EHS) Jako hlavní cíl směrnice lze tedy označit ochranu vkladatelů a investorů a také dodržování stability bankovnictví. Následující směrnice ovšem postihovala pouze riziko úvěrové, ke kterému předepisuje potřebné množství kapitálu, nikoliv

Překážky podnikání v bankovním sektoru téměř zmizely a licence bank se začaly uznávat v jiných členských státech. 19 Ukazatel se momentálně dělí na 3 druhy: běžná, pohotová a okamžitá likvidita. 18

24


ovšem rizika tržní. Proto byla v roce 1993 přijata směrnice o kapitálové přiměřenosti. (Tomášek, 1997) Směrnice o kapitálové přiměřenosti doplnila směrnici o ukazateli platební schopnosti a to hlavně v problematice tržního rizika20. Pro investiční společnosti byla stanovena hodnota počátečního kapitálu21 a byly ustanoveny kapitálové požadavky22 ke krytí tří hlavních tržních rizik: 1.

2.

Poziční riziko - každé společnost je povinna si ve formě kapitálu ponechat dané procento krátkodobých a dlouhodobých pozic po vyčlenění rezerv na zajištění před ztrátou na burze. Devizové riziko - ztráty způsobené pohyby devizových kurzů.

3.

Neprovedené a neproveditelné transakce. Za hlavní cíl této směrnice lze považovat vytvoření mezinárodně konzistentní metodiky sledování rizikovosti podnikání subjektů na finančních trzích a také smazání rozdílů mezi investičními a úvěrovými institucemi. (Tomášek, 1997) 3.1.3

Směrnice o dohledu na konsolidovaném základě

Výše zmíněná opatření se zabývala pouze dohledu a regulace úvěrových institucí. Směrnice o dohledu na konsolidovaném základě ze dne 6. dubna 1992 již zahrnovala veškeré úvěrové instituce, které jsou členy finančních skupin, kde mateřským podnikem není banka nebo jiná úvěrová instituce. Začala se tedy vztahovat na veškeré finančně holdingové společnosti s výlučně úvěrovou ale také se smíšenou působností. Dá se říci, že právě od této chvíle se začaly kontrolovat a měly povinnost poskytovat data o svém působení všechny nadnárodní finanční holdingy, které se po celé Evropě začaly rozšiřovat. Je to zcela zásadní moment historie regulace a to ze dvou důvodů. 1.

2.

Tehdejší Evropské společenství si začalo uvědomovat nutnost regulace velkých nadnárodních podniků, které se s jistotou daly považovat jako systémově rizikové. Dohled na konsolidovaném základě měl zajistit jeho výkonnost na co nejširším geografickém prostoru. Poprvé tedy zahrnoval také třetí země a snažil se zrušit překážky přenosu nezbytných informací. (Tomášek, 1997)

Pod pojmem tržní riziko bylo myšleno riziko úrokové, riziko změny směnných kurzů a akcií, kreditní riziko apod. 21 Povinná hodnota počátečního kapitálu byla stanovena na 125 000 ECU pro investiční firmy držící peníze klientů provádějící příkazy investorů a pro ostatní investiční společnosti v hodnotě 730 000 ECU. 22 Hodnota kapitálové přiměřenosti byla ponechána na 8% z rizikově vážených aktiv. 20


3.1.4

25

Směrnice o systémech ručení vkladů

Původním záměrem následující směrnice ze dne 30. května 1994 nebyla ochrana celého bankovního sektoru, nýbrž spíše klientů bank. Dala jednotlivým členským státům povinnost zavést minimálně jeden oficiálně uznávaný systém pojištění vkladů23 s tím, že souhrnné vklady každého klienta budou pojištěny až do výše 20 000 ECU. (Směrnice č. 94/19/ES) Je samozřejmé, že ochrana klientů byla primárním cílem této směrnice. Na druhou stranu ale můžeme říci, že pro bankovní sektor byla směrnice také velice pozitivní. Lidé získali větší důvěru v bankovní systém, protože si mohli být jisti, že při krachu banky se jejich peníze do určité výše vrátí zpět. Se zvýšením důvěry byly bankovní domy alespoň lehce chráněny před tzv. runem 24, který má vždy následky na celý finanční sektor. Run na banky má totiž řetězový efekt, který při krachu jedné banky, klidně i zahraniční, vyvolá obrovskou paniku vkladatelů na celém trhu, kteří začnou okamžitě vybírat veškeré peníze. Pojištění vkladů do stanovené výše této situaci může do určité míry zabránit. 3.1.5

Novela první a druhé bankovní směrnice

Novela prvních dvou bankovních směrnic opět prohlubuje rozsah dohledu, tentokrát ovšem nejen nad bankami a finančními holdingy, nýbrž také nad pojišťovnictvím a celým kapitálovým trhem. V novele lze již také vypozorovat jistý předpoklad v budoucí harmonizaci pravidel. Stanovuje, že příslušné orgány členských států mohou rušit oprávnění k činnosti v případě, že finanční podnik si zvolil právní řád určitého členského státu proto, aby se vyhnul přísnějším právním normám platným v jiném členském státě. Navíc také dává povinnost finančním podnikům mít oprávnění k činnosti v tom členském státě, kde má registrované sídlo. (Směrnice č. 95/26/ES) Další důležitý bod se týká výměny informací a auditorů. Novela stanovuje, že je nutné zajistit výměnu informací mezi příslušnými orgány, jež vzhledem ke své funkci pomáhají posilovat stabilitu finančního systému a seznam příjemců těchto informací jasně vymezit. Dále ukládá povinnost auditorům o bezodkladném informování příslušných orgánů ve všech případech, kdy výkon činnosti jednotlivých finančních institucí může mít vážný dopad na finanční situaci a tím i celý finanční sektor. (Směrnice č. 95/26/ES) Dohled dostal schválením této směrnice úplně jiný rozměr. Nejenom, že se rozšířil na další podniky, ale také je zde vidět snaha o vytvoření fungujícího systému výměny informací mezi příslušnými orgány členských států. Je možné stanovit, že takto tehdejší Evropské společenství reagovalo kvůli nadnárodním korporacím. Jelikož tyto společnosti působí v mnoha státech, rychlá výměna informací je zcela zásadní a pomáhá zefektivnit celý evropský bankovní systém. Pojištění vkladů je prostředek ochrany peněz uložených v bankách. Při krachu banky tedy klienti dostanou peníze zpět od pojistitele. 24 Run na banka je situace, kdy vkladatelé ztratí důvěru v banku a začnou hromadně vybírat všechny vklady. 23

26


3.2 Basel I a II Jak je již zmíněno na začátku třetí kapitoly, regulace bankovnictví přichází bezprostředně po ekonomických krizích. Konkrétně po kolapsu Brettonwoodského systému v roce 1973 a následném pádu německého bankovního domu Bankhaus Herstatt’s a americké banky Franklin National Bank of New York založili guvernéři centrálních bank ze zemí G1025 a Lucemburska výbor pro bankovní regulaci a dohled. Později přejmenovaný Basilejský výbor pro bankovní dohled (později výbor) byl vytvořen jako fórum pro kooperaci mezi členskými zeměmi v problematice bankovního dohledu. Jeho cílem je zlepšit finanční stabilitu a to zvýšením kvality bankovního dohledu. Tohoto cíle dosahuje sestavováním minimálních standardů pro dohled, zlepšováním efektivnosti jednotlivých technik dohledu a zajištěním výměny informací mezi příslušnými orgány členských států. Ačkoliv má ale výbor momentálně již 27 členů, nemá žádnou právní moc. Spíše formuluje standardy dohledu a doporučení za předpokladu, že jednotliví členové je implementují do svých zákonů. Evropská unie jako celek členem není, nicméně její instituce26 jsou v pozorovatelském režimu a účinnost doporučení výboru vyžadují po členských státech a jejich bankách pomocí směrnic či nařízení. Z tohoto důvodu jsou veškerá stanoviska výboru pro jednotlivé členské země Evropské unie značně důležitá. (Bank for Internation Settlements, 2013) První zpráva výboru známá jako Basel I27 byla publikována v roce 1987 a po úpravách a schválení zeměmi skupiny G10 byla vydána bankovnímu sektoru. Zhoršení kapitálové přiměřenosti bank vytvářející mezinárodní riziko bylo hlavní obavou výboru. Jednáním členů výboru s guvernéry centrálních bank zemí G10 došlo k přesvědčení, že je nutné zastavit snižování kapitálové přiměřenosti bank a vytvořit mezinárodní systém jejího výpočtu z důvodu sbližování jednotlivých trhů. Výbor si stanovil dva cíle, které by zpráva měla splnit. Prvním cílem bylo zajištění stability mezinárodního bankovního trhu a cílem druhým zachování rovného zacházení regulačních orgánů na bankovní domy v jednotlivých státech a zachování konkurence na mezinárodních trzích. Kromě zemí G10 se diskuse při přípravách zprávy účastnilo i tehdejší Evropské společenství. Výbor považoval za stěžejní, aby spolupráce mezi ním a Evropským společenstvím byla na co nejvyšší úrovni a aby společenství zachovávalo konzistenci mezi strukturou regulace schválenou výborem a aplikovanou ve společenství. (Bank for International Settlements, 1998) Konkrétněji, zpráva Basel I vydala stanoviska ke třem oblastem regulace bankovních domů - definice kapitálu zahrnutého na straně pasiv v rozvaze banky podle úvěrového rizika, rozdělení aktiv v rozvaze podniků podle stupně rizika a definice kreditního rizika na položkách nefigurujících v rozvaze28. Nejdříve Belgie, Francie, Holandsko, Itálie, Japonsko, Kanada, Velká Británie, U.S.A., Německo, Švédsko. 26 Evropská komise, Evropská centrální banka a její guvernér a Mezinárodní měnový fond. 27 Celým názvem International Convergence of Capital Measurement and Capital Standards. 28 Finanční deriváty jako například forvardy, swapy a opce, kterými se věnovat nebudeme. 25


27

k definici kapitálu a s ním spojených nařízením. Kapitál je podle zprávy rozdělen na dvě úrovně. V úrovni první je součet ceny všech vlastněných akcií stálých akcionářů29 a rezervy bank. Rezervy jsou tvořeny nebo navyšovány z nerozděleného zisku nebo z jiného přebytku kapitálu jako třeba emisní ážio, všeobecné rezervy nebo právní rezervy. Všeobecnými rezervy jsou myšleny fondy pro zajištění rizika platnými v některých státech společenství. Úroveň druhá zahrnuje celkem pět typů kapitálu. Prvním jsou tzv. skryté rezervy30, které nejsou součástí bilanční sumy a jsou povoleny pouze v některých státech. Druhý typem jsou tzv. přehodnocené rezervy31, opět povolené pouze v některých státech. Jedná se o rezervy, které jsou v průběhu držby bankou oceněny novou cenou vzhledem k cenám tržním. Třetím typem jsou rezervy vytvořené kvůli možnosti ztráty, která zatím není známa. Typem čtvrtým jsou hybridní kapitálové instrumenty. Tento termín je zvolen z důvodu různých specifikací v jednotlivých státech. Měly by ovšem zahrnovat značný rozsah finančních instrumentů s charakteristikami jako jsou jejich nezajištěnost, podřízenost, nemožnost odkupu z iniciativy držitele a také možnost nevyplacení dividendy z akcie. Posledním typem je dlouhodobý podřízený dluh zahrnující běžné nezajištěné závazky s minimálním originálním datem splatnosti více jak 5 let. Níže jsou uvedená stanoviska ohledně regulace týkající se právě tohoto rozdělení:  Rezervy vztahující se k nesplaceným úvěrům mohou dosahovat maximálně 1,25% vážených rizikových aktiv.  Dlouhodobý podřízený dluh je limitován na maximum 50% kapitálu z první úrovně.  Celkový součet kapitálu z druhé úrovně nesmí přesahovat součet kapitálu z úrovně první. (Bank for International Settlements, 1998) Druhé stanovisko vydal výbor k rozdělení kapitálu na straně aktiv podle rizika. Stimul k tomuto kroku bylo chybějící mezinárodně uznávané rozdělené kapitálu podle rizika. Aktiva byla rozdělena celkem do pěti kategorií podle stupně rizika - 0%-100%. Do 0% kapitálu patřila hotovost, pohledávky od vlád a centrálních bank v národní měně, pohledávky od vlád a centrálních bank zemí OECD32 a pohledávky zajištěné hotovostí nebo cennými papíry vydané vládami OECD. Do skupiny 20% kapitálu byly zařazeny pohledávky od mnohostranných bank33 a pohledávky zajištěné těmito banky, pohledávky od bank pocházejících ze zemí OECD, pohledávky od společností v zemích OECD podléhajících dozoru, pohledávky od společností mimo země OECD se splatností do jednoho roku, Mezi akcie se počítají akcie běžné a také preferenční. Volně přeloženo z undisclosed reserves 31 Volně přeloženo z revaluation reserves 32 Organize pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, která má v současnosti 34 členů z celého světa. 33 Například International Bank for Reconstruction and Development, Inter-American Development Bank a další. 29

30

28


pohledávky od veřejných institucí nezahrnující centrální vlády mimo země OECD a hotovost v procesu inkasa. Ve skupině 50% kapitálu byly hypoteční úvěry zajištěné nemovitostí, ve které dlužník bydlí nebo ji pronajímá. Ve skupině 100% kapitálu jsou pohledávky od soukromých společností, pohledávky od bank mimo země OECD se splatností více než jeden rok, pohledávky od centrálních vlád mimo země OECD, movitý a nemovitý majetek, finanční instrumenty vydané ostatními banky a další. V poslední skupině 0,10,20 nebo 50%34 byly zařazeny pohledávky od veřejného sektoru dané země nezahrnující centrální vlády. Dále zpráva stanovila minimální kapitálovou přiměřenost vzhledem k rizikovým aktivům na úrovni 8% a požadovala její implementaci do konce roku 1992. (Bank for International Settlements, 1998) Zpráva Basel I byla první, která měla celosvětovou působnost. Soubor regulací nebyl přijat jenom členskými zeměmi, nýbrž také ve všech státech, kde mezinárodní bankovní domy působily. Také hodnocení aktiv, které výbor vytvořil, se stalo mezinárodně uznávaným systémem. Trh se stal tedy daleko průhlednějším a transparentnější. V neposlední řadě, v září roku 1993 bylo vydáno prohlášení potvrzující, že všechny banky v zemích G10 splňovaly minimální kapitálové požadavky. Cíle stanovené výborem byly tedy splněny. Na druhou stranu, regulace požadovaná touto zprávou nebyla zdaleka tak rozsáhlá jako zpráva Basel II. Proto nevyvolala takovou diskusi a nesouhlas mezi jednotlivými zeměmi a bankami. Jako nedostatek můžeme dnes považovat jeho jednoduchost. V době zavedení byly požadavky dostačující, ovšem s rychlostí technologického pokroku a vývoje bankovního sektoru se stala zpráva nedostačující. Dalším nedostatkem je potom zohlednění pouze úvěrového rizika, které zpráva považuje za nejnebezpečnější a nezahrnutí řešení systémového rizika. (Bank for International Settlements, 2013) V roce 1998 došlo k vytvoření Dodatku k dohodě35, který kromě rizika úvěrového definoval také riziko tržní. Tržní riziko bylo definováno hlavně z důvodu stále častějších obchodních aktivit bankovních domů jako riziko ztrát z rozvahových a podorozvahových pozic vyplývajících z pohybů tržních cen. Kvůli volatilitě tržního rizika stanovil dodatek možnost použití vlastních modelů výpočtu a do kapitálu zahrnul další úroveň - úroveň třetí, která může být použita pouze k pokrytí kapitálových požadavků na krytí tržního rizika. V této úrovni se nacházeli podřízené úvěry se splatností minimálně 2 roky a byly omezeny na 250 % součtu kapitálu z úrovně jedna a dva. V červnu roku 2004 byla výborem přijata Nová basilejská kapitálová dohoda - Basel II36 . Na zprávě se ale podíleli jak jednotlivé státy, tak i bankovní domy. Důkazem tohoto faktu jsou tři verze předcházející verzi hlavní. Tyto konzultativní návrhy sloužili k tomu, aby na ně banky a jiné subjekty mohly zasílat názory. Stimulem pro vznik této zprávy byly výše zmíněné nedostatky ve zprávě Basel I tzn. technologický pokrok a s ním související pokrok v oblasti řízení a Následující položku si do skupin určují státy podle své rozvahy. Amendent to the capital accord to incorporate market risks. 36 Basel II: International Convergence of Capital Measurement and Capital Standards 34 35


29

měření rizik a poté jednoduchost předchozí metodiky. Cíle zprávy si výbor stanovil následovně:  Za hlavní cíl zprávy bylo stanoveno posílení zdraví a stability mezinárodního bankovního systému s tím, že následující regulace nebude mít za následek konkurenční nerovnost na mezinárodním bankovním trhu.  Vytvoření kapitálových požadavků zohledňující všechna rizika - úvěrové, operační a tržní.  Zavedení přesnějších metod pro výpočet kapitálu a přiblížení interním metodám bankovních domů při hodnocení rizika.  Aplikace regulačních opatření na banky po celém světě a tím vytvoření mezinárodně jednotného systému. (Bank for International Settlements, 2004) Zpráva je rozdělena do třech pilířů. V prvním pilíři jsou stanovena pravidla výpočtu kapitálu ve vztahu k třem největším rizikům, kterým banky čelí - úvěrové, operační a tržní. V pilíři druhém jsou stanoveny regulatorní opatření vzhledem ke stanoveným výpočtům v pilíři prvním. Posiluje také dohlížecí pravomoci regulátorů, stanovuje limit kapitálové přiměřenosti a zabývá se i systémovým rizikem. V pilíři posledním jsou stanoveny požadavky na poskytování informací bank o svém podnikání, aby byli všechny subjekty figurující na trhu včetně veřejnosti dobře informování o rizikovosti jednotlivých bankovních domů. (Bank for International Settlements, 2013) Pilíř první zahrnuje návrhy na minimální kapitálové požadavky pro úvěrové a nově i operační riziko. Definice kapitálu a výpočtu kapitálové přiměřenosti zůstává oproti zprávě první nezměněna - hodnota zůstala na 8%. K velké změně ovšem dochází u výpočtu rizikových aktiv. Jak je již zmíněno, nově je do výpočtu zařazeno operační riziko. Operační riziko je obecně těžko definovatelné, zpráva Basel II dává ale konkrétní příklady: ztráty vzniklé při živelných katastrofách, podvodná jednání klientů či vlastních zaměstnanců, výpadky informačních technologií a dodávek elektrické energie, neúmyslné chyby zaměstnanců a pokuty při nedodržení zákonných pravidel. Výbor zde stanovil tři možnosti výpočtu operačního rizika a s ním souvisejícího požadovaného kapitálu. První metoda základního ukazatele37 je založena na hrubých příjmech banky. V tomto případě je tedy požadovaný kapitál 15% z celkových hrubých příjmů. Metoda druhá, standardizovaná, je propracovanější a bere ohled na jednotlivé obchodní činnosti bank, které jsou rozděleny podle rizika následovně:

37

Volně přeloženo z The Basic Indicator aproach.

30 Tab. 1

Předkrizový stav bankovní regulace Kapitálové požadavky vzhledem k obchodním činnostem banky

Obchodní činnosti Strukturované financování Obchodování na trzích Retailové bankovnictví Komerční bankovnictví Platby a převody Agenturní služby Správa aktiv Retailové investování

Kapitálový požadavek 18% 18% 12% 15% 18% 15% 12% 12%

Zdroj: http://www.bis.org/publ/bcbs107.pdf

Poslední metoda pokročilejších přístupů je bance povolena pouze po schválení regulátorem a umožňuje použití vlastních interních metod výpočtu. Co se týče úvěrového rizika, došlo ke změně ve stanovení rizika jednotlivých aktiv. Je zde již zmínka o ratingových agenturách, které mají určovat úroveň rizika jednotlivých subjektů podle jejich bonity. Je možnost zvolit mezi dvěma způsoby. První standardizovaný je jednodušší a právě v něm jsou zmíněny ratingové agentury. Ty mají stanovovat rizikovost jednotlivých subjektů, kterou musí schválit regulátor. Dále výbor stanovil tři skupiny rizikových aktiv: 1.

Pohledávky od států v zemích OECD (rizikovost 0%), země mimo OECD (rizikovost 100%) a je možnost stanovit pohledávce skutečnou rizikovost (0%-150%) podle ratingu. 2. Pohledávky od soukromého sektoru a to podle ratingu od 20% do 150%. 3. Pohledávky z retailového bankovnictví, kde je rizikovost 75% a u hypoték je možnost použití 35%. Druhým způsobem je metoda interních ratingů, kde se dají použít interní metody stanovení rizika, ale jenom po schválení regulátorem. (Bank for International Settlements, 2004) Na prvním pilíři si lze všimnout, že výbor daleko více specifikuje stanovení obecného charakteru dlužníka a to na základě jeho bonity a na základě jeho ratingu. Ratingové agentury tedy díky zprávě dostaly velkou moc. Dalším poznatkem může být použití interních metod po schválení regulátorem. Tento postup motivuje banky k použití složitějších postupů pro vytvoření propracovaného postupu hodnocení aktiv. Dotýká se také systémového rizika a to ve smyslu, že systémově důležité banky budou tlačeny k tomu, aby jejich systém byl co nejpropracovanější, čímž se jejich obchodování a úvěrování stane bezpečnější. Navíc také regulátoři budou moci diskutovat s bankami při tvorbě interních metod hodnocení kapitálu a budou mít možnost tedy metodiku ovlivnit. Mohou se tedy právě na systémově důležité banky zaměřit.


31

Pilíř druhý je naprosto nový a dá se považovat za hlavní prvek nového dokumentu. Velice úzce souvisí s pilířem prvním a to hlavně v oblasti umožnění stanovování interní metody výpočtu rizikovosti kapitálu jednotlivými bankovními domy. Jak je zmíněno výše, tato možnost je pouze po schválení regulátorem. Regulátor tedy může určovat, že banky s větší rizikovostí jsou zranitelnější a tím jim stanovit vyšší kapitálovou přiměřenost. Kapitál by měl tedy odpovídat rizikovému profilu jednotlivých bank. Na základě výše zmíněného stanovil výbor čtyři klíčové principy dohledu: 1. Banky musí mít adekvátní postup na hodnocení jejich kapitálové přiměřenosti vzhledem k rizikovému profilu a strategii kvůli zachování jejich kapitálové úrovně. Tento princip zahrnuje pět oblastí dohledu: dozor nad radou a senior managementem, důkladné hodnocení kapitálu, komplexní hodnocení rizika, monitoring a informování, přehledy interních kontrol. 2. Regulátoři by měli posuzovat a hodnotit interní systémy hodnocení kapitálové přiměřenosti jednotlivých bank stejně jako jejich schopnost monitorovat a zajišťovat shodu se stanovenými hodnotami. Měli by také učinit odpovídající kroky, pokud s výsledky procesu nejsou spokojeni. Hlavní důraz by měli regulátoři klást na management rizika a měli by činit některé z následujících kroků: on-site inspekce a off-site revize, diskuse s managementem banky, posudky k práci externích auditorů a periodické zprávy o fungování. 3. Regulátoři by měli předpokládat, že banky budou mít kapitálovou přiměřenost nad stanoveným minimem a měli by mít schopnost požadovat vyšší kapitálovou přiměřenost. 4. Regulátoři by měli zasahovat preventivně, aby zabránili bankám jít pod minimální stanovenou hranici kapitálové přiměřenosti vzhledem k rizikové povaze a požadovat rychlé nápravné akce, pokud není kapitál udržován nebo obnoven. Dále druhý pilíř stanovuje nutnost mezinárodní spolupráce, která je nutná z důvodu působení bankovních domů na území několika států. Regulátoři by měli respektovat způsoby regulátorů jiných a spolupracovat spolu z důvodu zefektivnění dohledu. Zmiňuje se dále také o procesu sekuritizace, který by měl být hlídán, a kapitálové požadavky by vzhledem k četnosti tohoto procesu měly být přehodnocovány. (Bank for International Settlements, 2004) Druhý pilíř lze považovat za přelomový. Stanovil konkrétní strukturu a rozsah bankovního dohledu a je zde vidět snaha eliminace systémového rizika. Tato snaha je možná vysledovat ve stanovení vlastních metod hodnocení bankami po diskusi s regulátory, kteří můžou při jejich uvážení kapitálovou přiměřenost zvýšit. Účastní se také tvorby metod a mohou doporučovat určitě vylepšení. Na jednu stranu dostali regulátoři větší prostor při tvorbě interních hodnocení bank, na stranu druhou jim ovšem byli doporučeny kroky, které by při dohledu a tvorbě metod měli plnit. Pilíř poslední, tedy třetí stanovuje požadavky na zveřejňování informací. Výbor považuje za stěžejní, aby bylo pro veřejnost jednodušší stanovit si na zá-

32


kladě informací přesnější názor o rizikovosti každé banky. Banky jsou povinny zveřejňovat následující informace týkající se kapitálu, kapitálové přiměřenosti, informace o rizikových obchodech banky a jejich hodnocení a hlavně informace o metodách výpočtu kapitálové přiměřenosti. Více se pilířem třetí zabývat nebudeme. (Bank for International Settlements, 2004) Je velice obtížné stanovit pozitivní efekty zprávy Basel II, protože zanedlouho po implementaci se svět ocitl ve finanční krizi a banky jednotlivých států krachovaly. Zatímco někteří ekonomové naléhali, aby regulace a dohled byl daleko širší, ti ostatní prohlašovali, že právě regulace krizi ještě zhoršila. Například Wellink (2009) navrhoval daleko silnější strukturu regulace zahrnující zvýšení pravomocí regulátorů. Podle něho by měli daleko větší operační prostor a to hlavně v oblasti dohledu. Naproti tomu, na základě studie OECD (2012), povzbudila doporučení ze zprávy banky k vytvoření nekonvenčních obchodních praktik, čímž přispěla nebo dokonce zhoršila systémové šoky během krize. Hlavně kvůli stanovenému hodnocení aktiv tvořily banky inovační instrumenty, aby tento systém obešly. Dalším negativním názorem přispěl Greenspan (2007), který kritizoval zprávu kvůli závislosti celého bankovního systému na několika ratingových agenturách.

3.3 Reakce Evropské unie na zprávy výboru Tehdejší Evropské společenství bylo nedílnou součástí při tvorbě zpráv Basel I a II. Ačkoliv nebylo členem, nýbrž jenom pozorovatelem, mělo na konečnou verzi zpráv zásadní vliv. Proto také výbor počítal s tím, že pomocí právních předpisů zavede požadavky zprávy do právních systémů jednotlivých členských států. Na zprávu první, tedy Basel I, reagovalo společenství vydáním směrnice o kapitálové přiměřenosti v roce 1993. Následující směrnice je již popsána v kapitole 3.1.4. Je nutné ovšem dodat rozdíl oproti zprávě Basel I. Cíl směrnice je stejný jako cíl zprávy - zahrnutí tržního rizika při výpočtu kapitálové přiměřenosti a stanovení její hodnoty. Ačkoliv se tržní riziko objevilo až v Dodatku zprávy z roku 1998, návrhy výboru na toto zahrnutí upozorňovaly již dříve. Na rozdíl od zprávy však směrnice stanovila stejné podmínky pro banky i investiční společnosti, na které se budou klást stejné kapitálové požadavky. Směrnice počítala s implementací této direktivy v členských zemích od konce roku 1995, většina zemí stanovený termín nestihla. Například Německo zavedlo směrnici do svého právního řádu až v roce 1998. (Bank for International Settlements, 2013) 3.3.1

Druhá směrnice o kapitálové přiměřenosti

Následující směrnice byla vydána roku 1998, nahrazovala směrnici první o kapitálově přiměřenosti z roku 1993 a byla reakcí na Dodatek ke zprávě Basel I. Dá se říct, že požadavky směrnice jsou téměř totožné s požadavky v Dodatku. Směrnice zmiňuje nedostatky předchozích směrnic38 a to hlavně v nepřesném 38

Směrnice č. 89/647/EEC a směrnice č. 93/6/EEC.


33

určení tržního rizika a nezohlednění veškerých finančních instrumentů při výpočtech. Již počítá se zavedením interních metod výpočtu rizikovosti kapitálu, zdůrazňuje ovšem zlepšení dohledu nad těmito metodami a nad celým managementem rizika. Další důraz klade na konzistentnost jednotlivých požadavků v rámci členských států společenství. Stanovuje požadavky, které je nutné splnit pro využití vlastních interních metod výpočtu rizikovosti a zohledňuje také komoditní riziko. Společnosti, jejichž hlavní činností je obchod s komoditami, se touto směrnicí neřídí. Směrnice novelizovala jen některé požadavky, její zavedení tedy neznamenalo pro jednotlivé státy větší komplikace na rozdíl od směrnice další. (Směrnice č. 98/31/EC) 3.3.2

Třetí směrnice o kapitálové přiměřenosti

Následující dvě směrnice39 byly reakcí na vydání zprávy Basel II. Požadavky na dohled a kapitálovou přiměřenost ve zprávě byly daleko komplexnější, což bylo ve směrnicích promítnuto s některými změnami (viz Tab. 2). Směrnice č. 2006/48/ES již zmiňuje vytvoření vnitřního trhu finančních služeb. Proto si za cíl klade co nejširší působnost opatření, které bude zahrnovat všechny finanční instituce, jejichž činnost vyplývá v přijímání peněžních prostředků od veřejnosti. Ovšem zdůrazňuje, že je nutné provést pouze nezbytnou základní harmonizaci spočívající ve vzájemné uznávání povolení a systémů obezřetného dohledu. (Směrnice č. 2006/49/ES) Směrnice č. 2006/49/ES se zabývá výpočtem kapitálové přiměřenosti a dohledem. Od stanovisek ze zprávy Basel II se ale obě směrnice téměř neliší, rozdíly jsou pouze v detailech. Zásadní rozdíl patrný z Tab. 2 je působnost. Zatímco zpráva hovoří pouze o bankách, směrnice vztahuje směrnice na všechny banky, družstevní záložny a obchodníky s cennými papíry. Navíc oproti zprávě jsou směrnice pro členské země právně závazné.

39

Směrnice č. 2006/48/ES a směrnice č. 2006/49/ES

34

Tab. 2


Rozdíly stanovisek ze zprávy Basel II a směrnice tehdejšího společenství

Basel II Právní závaznost Vztahuje se na Kapitálová přiměřenost na konsolidovaném základě Zahrnutí zisku běžného období

Ne Mezinárodně aktivní banky Banky v rámci skupiny musí být pouze přiměřeně kapitalizovány Není podmínka ověření auditorem, stanoví národní dohled

Složení kapitálu v třetí úrovni Nezajištění podřízený dluh Kapitálový požadavek pro akciové specifické riziko Metoda durace Kapitálový požadavek na underwriting Vypořádací riziko Kapitálový požadavek pro měnové riziko

Podřízený dluh

Sekuritizace aktiv

Zabývá se

Musí být zajištěn 8% a 4% (likvidní a diverzifikovaná portfolia) 15 duračních pásem Nestanovuje zvláštní Ne 8% celkové měnové pozice

Směrnice společenství Ano Banky, družstevní záložny a obchodníky s CP Stanovení zvláštní kapitálové přiměřenosti dceřiné banky či investičního podniku Lze jen po ověření auditorem, jen ve velikosti očištěné o předpokládané dividendy Podřízený dluh a zisk obchodního portfolia Podmínka zajištění není uvedena 4%, 2%, 0%

3 durační zóny Nižší požadavek na kapitál pro upisování CP Ano Výpočet z překročení celkové měnové pozice nad 2% kapitálu Neřeší

Zdroj: is.muni.cz/th/76193/esf_m/diplomova_prace.doc

Na základě studie výboru bylo dokázáno, že všechny úvěrové instituce, to zejména v zemích Evropské unie, kde byly směrnice právně závazné, splňovaly požadavky na konci roku 2009. (Bank for International Settlements, 2010) I tak ale kapitálové požadavky nezabránily krachování bank napříč Evropskou unií. Mnoho ekonomů na tento fakt poukazovala již před krizí. Jak ve studii OECD (2012) tak ve studii MMF (2008) je zmíněn problém procyklity kapitálových požadavků. V dobách růstu je velice snadné plnit požadavky, naopak v dobách recese se z důvodu obavy z půjčování stává plnění obtížnější. V recesích tedy budou stanovovány daleko vyšší kapitálové požadavky, což pokles ekonomiky prohloubí. Banky nebudou ochotny půjčovat peníze klientům v době, kdy je to nejvíce potřeba. Výzkum MMF poukazuje dále na fakt, že zpráva Basel II nemů-


35

že zabránit půjčkám rizikovým klientům. Nejdál zachází ekonom Persuad (2008), který říká, že zpráva Basel II je naprosto chybná. Snaží se používat tržní ceny při předvídání tržních otřesů a ničí přirozené tržní hodnocení rizikovosti aktiv. Navrhuje tedy obnovit právě tržní mechanismy. Ve výzkumu OECD (2012) je také zmínka o nedostatečném řešení systémového rizika. Právě na příkladu Islandu uvádí, že zkrachovaly právě tři systémově nejdůležitější bankovní domy. Naopak stanovuje, že právě použití interních metod zvýhodňuje velké bankovní domy, které získávají oproti malým a středním podnikům značnou výhodu díky vytvoření sofistikovanějších metod, na které menší banky nebudou mít dostatek kapitálu. V neposlední řadě je důležité zmínit problém jednotlivých národních regulátorů. Zpráva stanovuje možnost vytvoření vlastních systémů pouze po schválení národním regulátorem. Přestože se zpráva harmonizací požadavků zabývá, nedává dostatek času na jeho zavedení. Je zde tedy možnost, že mezinárodní banky budou čelit rozdílným požadavkům ze strany jednotlivých regulátorů.

36


4 Změna bankovní regulace po finanční krizi V zápětí po krachu banky Lehman Brothers, přesně v řijnu roku 2008, jmenovala Evropská komise speciální orgán - Vysokoúrovňovou skupinu pro finančnídohled v EU40 (později skupina) s předsedou Jaquesem de Larosiérem Následující skupině skládající se celkem z osmi členů byl přidělen úkol pojmenovat příčiny soudobé ekonomické krize a na jejich základě navrhnout možná řešení. Skupina měla za cíl vytvořit strukturu regulace, která učiní evropský bankovní systém bezpečnější a více konkurenceschopnější. Tento cíl měl být vytvořen následujícími opatřeními:  Vytvoření nové regulační agendy - zmenšit rizikovost a zlepšit management rizika, zlepšit ochranu proti systémovým šokům, zmenšit procykličnost regulace a zvýšit transparentnost.  Zajištění silnějšího a koordinovaného dohledu - zajistit ekvivalentní požadavky pro všechny subjekty na finančním trhu.  Zefektivnit procedury krizového managementu - vytvořit důvěru v regulátory s jasnými metody a kritérii. (Larosiére, 2009) Dne 25. února vydala zprávu známou jako Larosiérovu (později zprávu). Hned z počátku si skupina stanovila dvě možnosti řešení krize. Buď si krizi vyřeší každý stát sám, čímž se vzdálí možnost jednotného evropského bankovního trhu nebo naopak budou členské státy EU spolupracovat, čímž by se měl zajistit otevřený trh, který bude mít neoddiskutovatelné ekonomické výhody. Skupina se kloní k možnosti druhé. (Larosiére, 2009) Zpráva je rozdělena celkem do čtyř částí - příčiny finanční krize, zlepšení regulačních metod, zlepšení dohledu EU a zlepšení globálního charakteru. Jako příčiny finanční krize stanovuje skupina příčiny stejné jako v kapitole druhé dlouhodobé dluhové financování rozpočtu, uvolnění pravidel u finančních instrumentů, orientace regulačních orgánů spíše na firmy nikoliv na prostředí a ratingové agentury. Dále v oblasti dohledu uvádí následující problémy - dozor na národní úrovni je nedostatečný, neschopnost regulátorů zasáhnout, problém komunikace mezi jednotlivými národními regulátory a nepřesnost v oblastech dozoru, kdy jednotliví regulátoři a komise neví, co mají dozorovat. V rámci kapitol dalších, skupina stanovuje jednotlivá doporučení pro naplnění výše stanovených cílů. Doporučení je celkem 31, z čehož vybereme pouze ta, kterými se zásadně mění dřívější systém regulace či dohledu. Je ještě nutné podotknout, že skupina v doporučeních zmiňuje nutnou spolupráci s výborem při revizi jednotlivých opatření. 1.

40

Doporučení 1 - Hned v prvním doporučení je zmíněna revize pravidel ze zprávy Basel II. Skupina vzala kritiku pravidel zmíněných ve zprávě za Volně přeloženo z The High-level Group on Financial Supervision in the EU


2.

3.

4.

5.

6.

7.

37

pravdivou a stanovuje tedy snížit problém procyklity. Docílit toho chce vytvořením zásob nebo proticyklických rezerv bankami v dobách růstu, čímž se bude snižovat úvěrová expanze a zmírní se tedy vliv v dobách recese. Dalším opatřením je zpřísnit hodnocení žadatelů o úvěry. Dále opatření zmiňuje posílit pravidla týkající se interních způsobů hodnocení rizikovosti kapitálu bank a rapidně zvýšit kapitálové požadavky. Již v následujícím prvním doporučení si lze všimnou zvýšení regulace bankovních domů. Zavádění nových rezervních fondů, zpřísňování hodnocení žadatelů a navíc změna interních metod hodnocení rizikovosti kapitálu, do kterých bankovní domy investovaly právě kvůli zprávě Basel II. Doporučení 2 - Zde se skupina zabývá hybridními podrozvahovými instrumenty. Stanovuje nutnost zavedení celoevropského modelu hodnocení těchto aktiv, čímž dal impuls k přehodnocení definice kapitálu podle úrovní ze zprávy Basel II. Toto hodnocení považovala skupina za nedostatečně odrážející realitu. Doporučení 3 - Zde dochází k zásadní změně oproti zprávě Basel II. Na rozdíl od zprávy, na základě které dostaly ratingové agentury velkou moc a staly se důležitou součástí hodnocení rizikovosti kapitálu, stanovuje skupina nové opatření, které by tento vliv mělo snížit. Jako základní opatření stanovuje přehodnocení obchodních modelů těchto agentur, jejich financování a také separaci jejich činností. Separací se myslí oddělení kontrolních funkcí spočívajících ve stanovování ratingu a poradenských činností. Finanční společnosti si tedy mohly upravit jejich aktiva a celou rozvahu přesně podle způsobu hodnocení jednotlivých ratingových agentur. Doporučení 6 - Následující doporučení se jako první zabývá sankcemi jednotlivých regulátorů, které považuje za slabé a příliš heterogenní napříč EU. Navrhuje tedy zvýšit sílu regulátorů a udělování sankcí v případě nedostatečného managementu rizik nebo kontrolních mechanismů bankovních domů. Varují také před různorodostí jednotlivých sankčních systémů, které by mohly mít diskriminační vliv. Doporučení 7 - Okruh regulovaných subjektů se má rozšířit na všechny finanční instituce, které mohou mít potenciální systémový dopad i za předpokladu, že nejsou v přímém kontaktu s veřejností. Hovoří se zde hlavně o hedgových fondech, které skupina považuje za systémově důležité a stanovit požadavky při jejich založení, fungování a poskytování informací. Zmiňuje také bankovní domy, které vlastní či operují s hedgovými fondy. Pro takové banky skupina navrhuje zavést odpovídající kapitálové požadavky. Doporučení 8 - Zabývá se sekuritizací a trhy s finančními deriváty, kterým chce vrátit důvěru po finanční krizi v Americe. Hlavní změna má proběhnout zavedení alespoň jednoho dobře kapitálově vybaveného clearingového systému v EU. Doporučení 10 - Skupina poukazuje na stále chybějící harmonizaci pravidel v EU. Proto navrhuje zrušení jednotlivých národních výjimek a rozdílů.

38

8.

9.

10.

41


Zmiňuje se například o rozdílné definici úvěrových institucí v jednotlivých státech, rozdíly v poskytovaných informacích a co je nejdůležitější, stále neexistuje jednotná metoda hodnocení rizikovosti kapitálu napříč celou EU. Neliší se poté v možnosti zavedení přísnějších pravidel za předpokladu, že respektuje mezinárodní standardy. Doporučení 12 - Skupina upozorňuje na nutnost vytvoření nezávislého managementu rizika bank a stanovuje, že manažeři zabývající se managementem rizika by měly mít vysoké postavení. Následující doporučení je zmíněno z důvodu zasahování do tvorby firemních hierarchií. Doporučení 13,14 a 15 - tato doporučení spolu souvisejí a zabývají se řešení krizí a jeho předcházení, což považuje skupina za nejdůležitější. V rámci řešení krizí je zmíněn také morální hazard. Skupina se domnívá, že je nutné vytvořit konkrétní plán pro situaci, kdy banky morálně hazardují a ohrožují tím finanční systém. Konkrétní plán ale ve zprávě chybí. Dále se ve zprávě píše, že krizový managementem by měl být ponechán na národních regulátorech. Není zde ovšem zmíněno řešení situace, pokud je banka mezinárodní. Zásadní změna poté přichází v pojištění vkladů. Skupina ve zprávě píše, že již není možné pokračovat v národních systémech a různých limitech, proto je nutné zavést jednotnou celoevropskou. Skupina se dále domnívá, že jednotný evropský fond je neuskutečnitelný z politických důvodů. Poslední zmínka je o podílení se na krachách bankovních domů. Skupina upozorňuje na nutnost vytvoření jasného systému, jakým způsobem se jednotlivé subjekty budou při krachu bank podílet. Vytvářet systém až po krachu banky je pro skupina neschůdné. Doporučení 16-24 - Následující doporučení se týkají jedné oblasti - nové architektuře systému dohledu. Jak je zmíněno výše, základní problém dohledu před krizí bylo podle skupiny zaměření pouze na mikro prostředí tzn. na finanční instituce. Na dohled makro úrovně ovšem nebyl brán dostatečný zřetel. Cíl makro dohledu je podle skupiny limitovat otřesy finančního systému jako celku pro ochranu celé ekonomiky. Zmiňuje zde také systémově rizikové banky, které mají obrovský vliv na celý finanční systém. Na základě těchto cílů zavedl zcela novou strukturu dohledu (viz obrázek č. 3). Z obrázku č. 3 je patrné, že dohled je rozdělen na makro a mikro úroveň. Vrchní část představuje dohled na makro úrovni, čímž se má efektivněji zabránit vzniku systémového rizika a tím chránit finanční trh jako celek. Skupina navrhla vytvořit Evropskou radu pro systémové riziko (později ESRC)41, čímž se vytvoří systém pro varování před případným rizikem na makro úrovni. Skupina upozorňuje, že je nutné stanovit přesné rizika, před kterými bude ESRC varovat. Hlavním rizikem, před kterým má ESRC varovat je systémové riziko. Bude mít za úkol ho včas identifikovat, vydávat varování a následné návrhy opatření vedoucí k jejímu odstranění. Také bude zajišťovat lepší spolupráci mezi dohledem na makro a mikro úrovni. Skupina si je vě-

European Systemic Risk Council


39

doma vzájemné závislosti a chybějící předchozí komunikace. Také jsou vytvořeny přesné scénáře dle nebezpečí rizika, podle jakých musí v případě problému rada postupovat. Veškeré své varování a hodnocení předkládá vždy Evropské komisi, při případném větším rozsahu problému i Mezinárodnímu měnovému fondu nebo Basilejskému výboru. Dohled na mikro úrovni by nově podle skupiny měl být řešen vytvořením Finančního systému finančních regulátorů (pozdeji ESFS)42. V rámci této decentralizované sítě vzniknou další tři autority - Evropská bankovní autorita (EBA), Evropská pojišťovací autorita (EIA) a Evropská autorita pro cenné papíry (ESA). Tyto autority budou koordinovat jednotlivé národní regulátory, budou dohlížet na aplikace regulačních standardů a zajišťovat kooperaci mezi jednotlivými národními regulátory. Následující opatření je revoluční oproti všem dříve přijatým. Skupina vytvořila síť dohledu, která dala dohromady veškeré regulátory napříč celou EU, čímž měla zajistit harmonizovaný systém a jednoduchou komunikaci.

Obr. 3 Nová architektura dohledu Zdroj: http://www.thejournalofregulation.com/IMG/png/new_framework.png

42

European System of Financial Supervisors.

40


11.

Doporučení 24-31 - Tato doporučení se zabývají sbližováním předchozích nařízení napříč celým finančním systémem. V rámci této implementace skupina předpokládá spolupráci s ostatními mezinárodními institucemi jako například Mezinárodní měnový fond nebo Basilejský výbor. Mandát pro toto sbližování je dán instituci Fórum pro finanční stabilitu43. Další mandát dává Mezinárodnímu měnovému fondu a to ve vytvoření varovacího systému, který bude varovat před případnými událostmi mající vliv na finanční systém. Změnu vidíme opět ve stanovování nových pravomocí jednotlivým mezinárodním institucím. (Larosiere, 2009) V červnu roku 2009 potvrdila Evropská rada, že v roce 2010 bude uskutečněna reforma regulačního rámce finančního trhu vycházející z Larosierovy zprávy.

4.1 Basel III Ještě před pádem americké banky Lehman Brother´s v září roku 2008, upozorňoval výbor na nutnost fundamentálního posílení struktury dohledu a výpočtu kapitálové přiměřenosti stanovenou zprávou Basel II. Poukazovala na stejné problémy jako zprávy Larosiérova a to nedostatečná likvidita bankovních domů, procyklita předchozích opatření, nesoulad mezi regulačními standardy v jednotlivých zemích, špatný management rizika, velká úvěrová expanze a zaměření pouze na opatření mikro úrovně. Výsledkem práce výboru se v prosinci roku 2010 stala zpráva Basel III44, která měla jasné cíle:  Učinit reformy pro posílení globálního finančního trhu a zpřísnit likvidní pravidla pro vytvoření stabilního bankovního sektoru.  Reformy mají vést k tomu, aby se bankovní sektoru stal absorbérem systémových šoků, nikoliv jejím přenašečem.  Zlepšení managementu rizika a zajistit transparentnost v poskytování informací jednotlivými banky.  Posílit řešení v problematice mezinárodních systémově rizikových bank. Zde se chce výbor zaměřit hlavně na opatřeních makro úrovně, které v předchozích zprávách výboru chybí.  Zajistit přijetí stejných globálních opatření v rámci regulace bankovního trhu. (Bank for International Settlements, 2013) Je možné si všimnout, že výše zmíněné cíle jsou, stejně jako v Larosiérově zprávě, reakcí na finanční krizi. Splnění těchto cílů chce výbor založit na posílení tří pilířů ze zprávy Basel II a také zavedení nových poznatků. Změny se týkají

Skupina skládající se z hlavními národními autoritami jednotlivých států jako například ministrů financí nebo centrálních bankéřů. 44 Basel III: A global regulatory framework for more resilient banks and banking systems a Basel III: International framework for liquidity risk measurement, standards and monitoring. 43


41

mnoha opatření, z nichž vybereme opět ta, která zásadně mění systém regulace či kapitálovou přiměřenost. (Bank for Internatinational Settlements, 2010)  Definice kapitálu - dochází ke specifikaci všech úrovní kapitálu zveřejněných ve zprávě Basel II. Konkrétně zpráva již zahrnuje veškeré finanční deriváty, všechny typy akcií a také dluhopisů. Dále uvádí také podmínky, které dělí jednotlivé instrumenty do různých úrovní. Změna ve složení skupin není výrazná, týká se spíše specifikace a přidání některých finančních instrumentů.  Kapitálová přiměřenost bank - v následující oblasti dochází ke zvýšení požadavku na výši kapitálových zdrojů vzhledem k rizikovým aktivům. Z 8% stanovených zprávou Basel II se má zvýšit až na 10,5%. Tato 2,5% navíc budou tvořena konzervačními rezervy pro účely kapitálové rezervy nad rámec rizik. Výbor stanovuje možnosti, jak konzervační rezervy zvyšovat. Mají se tvořit ze zisku a to snížení vyplácených dividend nebo snížením zaměstnaneckých bonusů. Navíc můžou být tyto rezervy navýšeny jednotlivými státy ještě o dalších 0% - 2,5% ve formě proticyklických rezerv, které budou banky střádat v dobách růstu na doby recese. Rozmezí je určeno kvůli systémovému riziku. Jednotliví národní regulátoři mají možnost vybrat přesný požadavek ve vztahu k právě systémovému riziku. Když národní regulátor uváží, že banka prochází úvěrovou expanzí a její případný pád by ohrozil celý finanční systém, stanoví požadavek proticyklických rezerv v maximální výši 2,5% rizikového kapitálu. Následující opatření je odpovědí na procyklitu požadavků ze zprávy Basel II a na nedůraz na systémově důležité banky.  Likvidita bankovních domů - v následující oblasti dochází k zásadní změně. Výbor zavádí dva nové ukazatele týkající se řízení likvidity - ukazatel krytí likvidity a ukazatel čistého stabilního financování45. První, ukazatel krytí likvidity slouží k zajištění krátkodobé odolnosti bankovních domů vzhledem k jejich likvidnímu profilu. Má zajistit dostatečný objem kvalitních likvidních aktiv pro případ krizového scénáře trvajícího 30 kalendářních dní. Definovaná likvidní aktiva musí převýšit nestabilní zdroje po dobu třiceti dní. Za kvalitní likvidní aktiva považuje výbor hotovost nebo aktiva, které jdou bez větších ztrát proměnit na hotovost do třiceti dní. Tento ukazatel má zajistit přežití banky po dobu třiceti dní, což je podle výboru dostatečně dlouhá doba na to, aby managemente banky nebo regulátor patřičně zasáhl. Navíc dává centrální bance čas na to, aby své kroky uvážila. Výbor stanovuje také konkrétní krizové scénáře: run na banky, ztráta z nezabezpečených půjček, ztráta z krátkodobých zabezpečených půjček, další způsoby odlivu kapitálu, volatilita na finančním trhu a další. Druhý, ukazatel čistého a stabilního financování slouží pro zajištění dostatečných stabilních zdrojů ke krytí nelikvidních aktiv a závazků po dobu jednoho roku. Stabilní zdroje musí převážit likvidní aktiva. Za tyto zdroje považuje základní kapitál, preferenční akcie se splatností více než jeden rok, vklady bez splatnosti, termi45

The Liquidity Coverage Ratio a Net Stable Funding Ration

42


nované vklady a další zdroje se splatností více než jeden rok. Důvody potřeby tohoto ukazatele stanovuje výbor jako značení ziskovosti nebo solventnosti z důvodu rizik úvěrových či tržních, zvýšení dluhu a tím zhoršení ratingu banky a další. Tento ukazatel má doplnit ukazatel první a to hlavně z hlediska střednědobého a dlouhodobého. Vytvoření následujících ukazatelů jsou reakcí na chybějící makro úroveň dohledu. Je možné to vypozorovat na specifikaci jasných tržních rizik, kvůli kterým musí být banky vybaveny dostatečnou likviditou.  Pákový poměr46 - z důvodu rychlého zvyšování rozvahy a také podrozvahových položek jednotlivých bank navrhl výbor zavést ukazatel pákového poměru. Poukazuje hlavně na praxi z krize, kdy si banky kompenzovali nízké výnosy z běžných obchodů velice rizikovými obchody. Cíl tohoto ukazatele je stanoven jako zabránění vzniku pákového efektu47 ohrožující celý finanční systém. Výbor určuje výpočet jako podíl kapitálu banky a součtu rozvahových a podrozvahových položek. Poměr by měl činit minimálně 3%. Tento ukazatel vypovídá hlavně o rizikovosti podnikání jednotlivých bank, kterému se snaží zabránit.  Systémově rizikové banky - výbor předkládá návrhy zahrnující doporučení pro vyšší kapitálové požadavky pro tyto banky. Některé z nich jsou zmíněny výše. Dále upozorňuje na nutnost spolupráce a kooperace mezi jednotlivými národními regulátory. Pro tyto mezinárodní banky výbor pokládá za nutnost vytvořit co nejkomplexnější popis, jak by v případě krachu banka mohla ukončit svoji činnost tak, aby měla co nejmenší dopady na finanční trh jako celek. Právě v této problematice by národní regulátoři měli vypracovat společný plán postupu a případné reakce. (Bank for International Sett-

lements, 2010) Evropská unie přijala balíček opatření stanovených zprávou Basel III do své legislativy pomocí směrnice o kapitálové přiměřenosti a nařízení o kapitálové přiměřenosti48. Od opatření ze zprávy se liší jen v detailech. Následující předpisy mají být platné od 1. ledna 2014. Na základě výše zmíněných opatření si lze všimnout, že výbor vzal v úvahu všechny možné příčiny krize, které chce za pomocí regulace v příštím případě krize eliminovat.

4.2 Bankovní unie Veškerá výše zmíněná opatření vedla ke stále větší jednotnosti rozhodování v oblasti regulace evropského bankovního trhu. V roce 2012 dostal původní cíl Leverage ration Použití malého objemu vlastního kapitálu doplněného velkým objemem kapitálu cizího pro realizaci investice. 48 Směrnice č. 2013/36/EU a nařízení č. 575/2013. 46 47


43

Evropské unie zmíněný již v první bankovní směrnici konkrétnější obrysy - jedná se o vytvoření bankovní unie. Bankovní unie se má skládat ze čtyř pilířů jednotná pravidla, jednotný evropský dozor (SSM49), jednotný mechanismus pro řešení problémů (SRM) a jednotné schéma garance vkladů (DGS50). Již v září roku 2012 byl na půdě Evropské komise vytvořen návrh na zavedení mechanismu jednotného dohledu51 (později SSM) ve všech zemích platících Eurem52. Tento mechanismus měl být prvním krokem k vytvoření bankovní unie a má za cíl ještě více posílit měnovou a ekonomickou unii. Jednotný dohled a svěření zvláštních úkolů Evropské centrální bance bylo ustanoveno na základě dvou nařízení53. Nařízení poukazují na roztříštěnost finančního sektoru, který ohrožuje integritu jednotné měny a vnitřního trhu, zastavení integračních procesů v rámci bankovních trhů a také nedostatečnou koordinaci jednotlivých národních bankovních regulátorů. SSM má zajistit, aby politika EU týkající se dohledu nad úvěrovými institucemi byla zavedena soudržně a aby měla EU na základě běžného rozhodnutí možnost přímo rekapitalizovat banky. Tyto úkoly má od národních regulátorů převzít Evropská centrální banka (později ECB). ECB by měla mít nově možnost vykonávat následující úkoly:  Dohled nad všemi úvěrovými institucemi usazenými v zúčastněných členských státech.  Oprávnění vydávat povolení úvěrovým institucím zřizovaným v některém ze zúčastněných států a také jej odjímat.  Posuzovat nabytí a zcizení významných účastí v úvěrových institucích.  Stanovit přísnější kapitálové požadavky a přísnější opatření v případě nutnosti.  Při neplnění povinností uvalovat sankce.  Zajištění zdrojů na plnění úkolů od subjektů, které dohledu podléhají. Při plnění všech výše zmíněných úkolů by ECB měla spolupracovat a veškeré kroky konzultovat s národními regulátory a také mezinárodními institucemi. Následující nařízení by mělo začít platit co nejdříve. Rada EU si je vědoma faktu, že přenesení úkolů v oblasti dohledu z vnitrostátních orgánů dohledu na ECB vyžaduje celou řadu přípravných kroků. Je proto třeba stanovit odpovídající období postupného zavádění. (Nařízení č. 1024/2013) Je patrné, že na základě následujícího nařízení ztratí národní regulátoři postupně téměř veškeré pravomoci. Oproti všem předchozím opatřením se tedy jedná o zásadní změnu, která nestanovuje pouze soulad jednotlivých státních

Single Supervisory Mechanism. Deposit Guarantee Scheme. 51 Volně přeloženo z Single Resolution mechanism. 52 Ostatní členské země EU se mohou do mechanismu dobrovolně přihlásit. 53 Nařízení č. 1024/2013 a nařízení č. 1022/2013. 49

50

44


pravidel a regulátorů, nýbrž jednu instituci, která tato pravidla bude vytvářet a také na ně dohlížet. 10. července 2013 EU učinila další krok k vytvoření bankovní unie. Navrhla vytvoření jednotného mechanismu pro řešení problémů (později SRM) a 20. března 2014 dosáhla Rada EU a Evropský parlament provizorní dohody. Žádná legislativa zatím přijata nebyla, základní cíle či úkoly SRM byly však již sděleny. Hlavní cíl nového mechanismu je zabránit krachům bank a to hlavně systémově rizikových. S tím souvisí i poskytnutí odpovídajícího množství peněz pro případné záchrany bankovních domů. Na financování fondu pro záchrany by se měly podílet všechny banky zúčastněných států, čímž bude mít fond daleko větší množství kapitálu. EU poukazuje na fakt, že krachy bank ovlivňují finanční systém napříč celou EU, způsobují run na banky v jiných státech a národní regulátoři nemají dostatečnou sílu na to, aby bankovní domy zachránili. Navíc chce EU pomocí SRM zajistit, aby se na řešení problémů podíleli nejdříve investoři a věřitelé jednotlivých bank. Pro většinu scénářů by objem peněz od těchto skupin měl být dostatečný na řešení problémů, a pokud ne, fond řešení zajistí s podmínkou, že se nebude účastnit rekapitalizace bank. Pro EU je tedy nevhodné mít jednotný evropský dohled a zároveň nechat řešení problémů na národních regulátorech. Je nutné tyto dva mechanismy spojit a vytvořit tím silnou centrálně řízenou strukturu v oblasti dohledu a řešení problémů bank pomocí fondu, což bude výhodné jak pro daňové poplatníky, vkladatele a banky, tak pro finanční a ekonomickou stabilitu v celé EU. (European Commission, 2013) Následující změna působí jako reakce na krachy bank v jednotlivých státech platících Eurem, které vyvolaly obavy ve státech dalších. Národní regulátoři jim podle EU nebyly schopni zabránit a poté ani neměli dostatečný kapitál na to, aby zajistili zdraví finančního systému země. Z příkladu Řecka nebo Islandu je patrné, že i tehdy se na řešení problémů bank podíleli mezinárodní instituce. EU se ale snaží dosáhnout toho, aby tato řešení byla jednotná a efektivní.

Diskuse

45

5 Diskuse V následující kapitole budou na základě odborných studií stanoveny možné dopady změn v regulaci a dohledu nad bankovním trhem. Autor práce zde také vyjádří, s jakými závěry se ztotožňuje. Na Larosiérovu zprávu reagovali jednotliví národní regulátoři kriticky. Například Česká národní banka54 (2009) se domnívá, že zpráva má velmi široký záběr a otevírá mnoho problémů bez stanovení jasných priorit a mnohdy za rámce mandátu skupiny. Dále se obává, že u klíčových doporučení chybí větší detail, který by umožnil hlubší diskusi o jejich skutečné proveditelnosti. Za základní problém evropského integrovaného trhu ovšem považuje přetrvávající fragmentaci orgánů dohledu a nepřehlednou strukturu, která nebere v úvahu nutnost zajištění dohledu napříč všemi sektory finančního trhu. Nedostatečný pokrok v tomto směru zatěžuje architekturu dohledu nad finančním trhem Evropské unie nadměrným počtem národních orgánů dohledu, činí spolupráci v oblasti dohledu nad evropskými mezinárodně činnými finančními institucemi a jejich skupinami málo efektivní a nepružnou v podmínkách vysoké míry provázanosti finančních systémů členských států a velkého objemu příhraničních finančních transakcí. Totéž se týká harmonizace pravidel finanční regulace, výkaznictví, konvergence postupů při výkonu finančního dohledu a v neposlední řadě i krizového řízení. (Česká národní banka, 2009) ČNB preferuje využití stávajících struktur dohledu před vytvořením dalších nových institucí. Konkrétně nesouhlasí se vznikem ESRC a stanovuje, že Evropská centrální banka nemá žádné zkušenosti s mikroobezřetnostním dohledem. Co se týče založení EBA, EIA a ESA, upozorňuje ČNB na vznik asymetrie pravomocí a zodpovědnosti u národních regulátorů, zcela nevyjasněnou roli národních legislativních orgánů a nadbytečnost navrhované počtu evropských orgánů. Z výše uvedeného lze stanovit, že ČNB se k opatřením ze zprávy staví negativně a nesouhlasí s vizí skupiny, že fragmentace dohledu vytvoří ideální podmínky pro budoucí zamezení krizí a efektivní dohled nad bankovním trhem. Naopak se domnívá, že vznik nových institucí s nejasnými pravomocemi vytvoří naprosto nepřehlednou strukturu, která bude postup řešení problémů při krizích ztěžovat. S ČNB souhlasí v mnohých oblastech i Národná banka Slovenska (později NBS). Také se domnívá, že nejsou dostatečně specifikovány kompetence a zodpovědnost jednotlivých nově vzniklých institucí a bude docházet k jejímu prolínání. Dále se NBS domnívá, že evropský regulátor bude upřednostňovat stabilitu bankovní trhu v rámci Evropské unie, nikoliv ovšem jednotlivých členských států. S tím souvisí také obava, že evropský regulátor nebude brát dostatečný zřetel na specifika jednotlivých bankovních trhů. NBS nesouhlasí s úplnou harmonizací veškerých pravidel právě z důvodu specifických vlastností každého bankovního trhu. V neposlední řadě stanovuje, že je nutné, aby nebyly dále brány kompetence národním regulátorům. Je nutné, aby národní regulátoři měli možnost 54

Později ČNB.

46

Diskuse

stanovit přísnější kapitálové požadavky pro právě systémově rizikové banky, které nebudou schopny nově vzniklé instituce identifikovat a dostatečně jeho vzniku zabránit. Z výše uvedeného je patrné, že NBS nesouhlasí s přenecháním pravomocí evropských institucím. Obává se, že problém systémového rizika se více prohloubí a kvůli složité struktuře nebude moci regulátor dostatečně rychle zasáhnout. (Národná banka Slovenska, 2009) Veškeré další studie - Bank of England (2011) nebo Komise evropských komunit55 (2009) poukazují stále na problém nejasnosti kompetencí jednotlivých regulátorů a shodují se na závěru, že následující architektura dohledu vyvolá neefektivnost při řešení krizí a také při jejím předcházení. Komunikace mezi jednotlivými regulátory se dostane na daleko horší úroveň než před krizí, čímž se prohloubí problém systémového rizika. Autor práce se domnívá, že fragmentací dohledu vytvořila EU nejasnou strukturu, kdy jednotliví národní regulátoři nebudou vědět, které kompetence jim zůstaly a které přešly na nově vytvořené instituce. Dále se ztotožňuje se závěrem NBS, že ECB nebude brát dostatečný zřetel na specifika každého národního bankovního trhu a nebude schopná včas identifikovat či zabránit vzniku systémového rizika. Další změny v oblasti regulace přinesla zpráva Basel III a byla opět podrobena velké kritice. Nejvíce kritických poznatků přineslo zavedení dodatečných kapitálových požadavků. Na základě studií Suttle (2011) z Institutu mezinárodních financí a Slovika (2011) z Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj bude mít zvýšení kapitálových požadavků vliv na makroekonomiku jednotlivých členských států. Podle Suttla se ekonomický růst sníží ročně až o 3% HDP. Tento pokles bude dán hlavně neochotou bankovních domů půjčovat peníze klientům nebo stanovením tak velkých úrokových sazeb, že klienti na půjčky nedosáhnou. V tomto případě se dostává bankovní sektor do bludného kruhu, kdy potřebuje lidem půjčovat a musí se domnívat, že klienti nebudou schopni splácet. Je tedy možné, že se morální hazard bankovních domů zvýší. Negativní dopady stanovují studie také z krátkodobého hlediska. Ekonomické oživení států, které se kvůli krizi dostaly do problémů, se ještě více odloží. Jednotlivé banky se budou muset připravit na dodržení kapitálových požadavků, a proto nebudou moci v krátkém horizontu půjčovat peníze. Podle Slovika již předchozí opatření ze zpráv Basel II bylo důsledkem pomalého zotavení jednotlivých států po finanční krizi z roku 2008, opatření ze zprávy Basel III tento problém ještě více prohlubuje. Další studie poukazují na zhoršení problému systémového rizika. KPMG (2011) se domnívá, že kvůli přísným kapitálovým požadavkům dojde ke krachům či převzetím malých bankovních domů právě systémově rizikovými nadnárodními banky. Malé banky nebudou schopny dosahovat kapitálových požadavků, nebudou mít možnost rizikově investovat a z důvodu snížení jejich ziskovosti nebudou moci vyplácet žádné dividendy, čímž se vytratí zájem investorů o jejich akcie. Postupně se tedy stanou součástí velkých finančních skupin. Slovik (2012) se domnívá, že kvůli dalšímu rozrůstání systémově rizikových bank se bude více projevovat morální hazard. Tyto bankovní domy budou před55

Volně přeloženo z Commission of the European Communities.

Diskuse

47

pokládat, že jejich pád by měl katastrofální důsledky na národní ekonomiku a budou se snažit vymýšlet inovativní finanční instrumenty, které nebudou spadat do rizikově vážených aktiv. Dále také Slovik (2012) uvádí, že cíle zprávy sice zavádí jednotná pravidla, ale stále je na trhu mnoho regulátorů, které budou požadovat jejich plnění jiným způsobem. Co se týče nových ukazatelů likvidity, na jejich dopady se zaměřuje studie Schmitze (2011) z Vídeňské univerzity a Bučkové (2011) z Masarykovy univerzity. Schmitz se domnívá, že ukazatele povedou k velké volatilitě úrokových sazeb na mezibankovních trzích, což se negativně projeví na stabilitě celého systému. Banky, které nebudou splňovat ukazatele likvidity, budou pod tlakem a budou ochotni si půjčit za vyšší úrok, který tak bude kolísat ve velkém rozmezí. Bučková dále stanovuje, že ukazatele povedou ke zvýšenému zájmu o dlouhodobé mezibankovní půjčky. Může to ovšem dojít do situace, kdy všechny banky budou potřebovat dlouhodobé aktiva a nikdo je nebude nabízet nebo budou příliš drahé. Pro banky se tedy stanou klíčoví klienti, kterým budou poskytovat vysoké úrokové sazby u vkladů. Tlak na úrokovou sazbu povede ke zvýšené poptávce po úrokových swapech, což způsobí vytvoření bubliny na trhu s finančními deriváty. Autor práce se domnívá, že na základě výše zmíněných studií je možné očekávat spíše negativní dopady zvýšených kapitálových požadavků a zavedení nových ukazatelů likvidity a to hlavně na jednotlivé národní ekonomiky. Soukromá spotřeba se z důvodu zdražení půjček sníží, omezí se úvěrování podniků a zotavení po případných krizích se více zpomalí. Navíc, stále zde není řešen problém systémového rizika, které se kvůli opatřením ze zprávy Basel III podle výše zmíněných studií ještě více prohloubilo. Autor práce považuje následující fakt za alarmující, protože pokládá systémové riziko za největší hrozbu pro bankovní trh. Jednání o bankovní unii ještě neskončilo a stále není znám celý její koncept. Hampl (2013) ovšem uvádí, že zavedení bankovní unie bude velice obtížné, protože jednotlivé členské státy mají rozdílnou motivaci pro její zavedení. Dále kritizuje hlavně postupné schvalování jednotlivých pilířů, které vede k nestabilitě celého bankovního systému. Vzhledem k nejasnosti ohledně budoucí struktury bankovní unie, nebyly stále vypracovány odborné studie, které by dokázaly stanovit její dopady. Autor práce se ale domnívá, že regulace tímto směrem nebude efektivní a stále dostatečně nezabraňuje vzniku systémového rizika. Stále platí závěry dřívějších studií, že ECB nebude schopna toto riziko v jednotlivých státech identifikovat a učinit kroky k jeho odstranění. Navíc fond společného pojištění vkladů může vést podle autora až k situaci, kdy banky ze zdravého a dobře kapitálově vybaveného bankovního trhu nebudou ochotny přispívat a podílet se na záchraně bankovních domů v jiných členských státech. Autor se také neztotožňuje se závěrem EU, že jednotný společný fond bude mít dostatečnou sílu na záchranu systémově rizikových bank. Domnívá se, že systémově rizikové banky by měly takové důsledky na celý finanční systém v EU, že ani nově vzniklý fond by jejich krach a případné dopady dostatečně neutlumil. Dále autor upozorňuje na nejasnost způsobu a časového harmonogramu přenechání kompetencí národních regulátorů ECB. Nedomnívá se, že ECB bude

48

Diskuse

schopna plnit veškeré kompetence, které doposud plnili jednotliví národní regulátoři.

Závěr

49

6 Závěr Tendence regulovat bankovní trh se v Evropské unii objevila se vznikem společného bankovního a finančního trhu v roce 1957. Z počátku bylo hlavním cílem vyloučit rozdíly mezi pravidly dohledu a regulace v jednotlivých členských státech a stanovit rovné podmínky pro podnikání finančních společností. Tyto cíle byly plněny pomocí harmonizovaných požadavků na ukazatele platební schopnosti a kapitálové přiměřenosti bankovních domů, přičemž postupně byla zavedena mezinárodní metodika počítání výše zmíněných ukazatelů. Hlavní roli v dohledu hráli stále jednotliví národní regulátoři, kteří měli za úkol navzájem spolupracovat hlavně, co se týče dohledu nad mezinárodními finančními společnostmi. Volání po regulaci bankovního trhu přichází vždy po ekonomických krizích. Vzhledem k faktu, že světová finanční krize z roku 2008 je považování za tu největší od Velké deprese a ukázala, že dosavadní stav regulace a dohledu nedokáže zabránit krachům bank a následným systémovým šokům, rozhodla se Evropská unie změnit strukturu dohledu a regulace téměř ve všech oblastech. Ihned po krizi byly přijaty opatření stanovené Larosiérovou zprávou a zprávou Basel III. Změny se dotkly hlavně pravomocí národních regulátorů, které měly být postupně omezovány. Byly vytvořeny mezinárodní instituce, které měly nově stanovovat veškerá pravidla na bankovním trhu, dohlížet na národní regulátory a koordinovat jejich činnost. Vzhledem k předkrizovému stavu, kdy národní regulátoři byly považování za nejvýznamnější článek při dohledu, se jednalo o zásadní institucionální změnu. Dále se regulace měla spíše zaměřovat na makro prostředí. Soustředění se pouze na mikro dohled, kdy se regulace vztahovala zejména na jednotlivé banky a nebral se zřetel na systém jako celek, se ukázalo jako chybné. Z tohoto důvodu měla nová opatření směřovat na stabilitu celého systému, nejenom jednotlivých bank. Reakce Evropské unie na důsledky krize je z jednotlivých opatření také velice patrná. Z důvodů krachů bankovních domů po celé Evropské unii byly stanoveny přísnější požadavky na kapitálovou přiměřenost. Již také zahrnovaly problém systémově rizikových bank, které po vypuknutí krize ohrožovaly ekonomiky jednotlivých členských států. Požadavky pro takové bankovní domy byly daleko přísnější. Systémové riziko mělo být dále omezeno vytvořením ukazatelů likvidity. Na základě konkrétních krizových scénářů bylo procentuelně stanoveno množství likvidních aktiv, které banky musely vlastnit. Do těchto ukazatelů byl promítnut rizikový profil banky a hlavně její případné důsledky při krachu na evropský finanční systém. Nově měl také systém regulace a dohledu krizím zabraňovat. Evropská unie vycházela hlavně z příčin finanční krize stanovené Larosierovou zprávou. Obchodní modely ratingových agentur byly zásadně změněny tak, aby bylo jejich hodnocení transparentnější a nemohlo se s ratingem obchodovat. Do systému hodnocení rizikovosti aktiv byly zahrnuty veškeré finanční instrumenty, hlavně tedy sekuritizované cenné papíry. Mělo se

50

Závěr

zabránit praxi, kdy za pomocí sekuritizace se vytvářely prakticky bezrizikové cenné papíry z velice rizikových aktiv. Dopady výše zmíněných změn na evropský bankovní systém budou ovšem dle odborných studií spíše negativní. Zvýšené kapitálové požadavky povedou k neochotě bankovních domů půjčovat peníze, čímž se zpomalí hospodářský růst a hlavně zotavení jednotlivých ekonomik po případných krizích. Vznik nových evropských institucí vytvoří nejasnosti ohledně kompetencí jednotlivých regulátorů, kdy nebude přesná dáno, jakou oblast má který regulátor dozorovat. Za největší hrozbu je ovšem stále považováno systémové riziko, které bude zavedením regulačních opatření ještě zvýšeno. Evropská centrální banka nebude schopná toto riziko v jednotlivých členských státech včas identifikovat a učinit rychlé kroky k jejímu omezení. Navíc, z důvodu rozsáhlosti evropského bankovního trhu se národní regulátoři obávají, že ECB nebude brát dostatečný zřetel na specifika jednotlivých národních bankovních trhů. Největší změna na bankovním trhu se ovšem odehrává právě teď. Evropská unie si v roce 2012 stanovila cíl vytvořit bankovní unii napříč všemi členskými státy. Oproti všem předchozím opatřením se tedy jedná o zásadní změnu, která nestanovuje pouze soulad jednotlivých státních pravidel a regulátorů, nýbrž jednu instituci, která tato pravidla bude vytvářet a také na ně dohlížet. Národní regulátoři tedy přijdou o téměř veškeré pravomoci a to hlavně z důvodu jejich podle Evropské unie neadekvátního dohledu a nedostačujícího kapitálu a síly při systémových problémech. V rámci bankovní unie mají vzniknout jednotná pravidla, jednotný evropský dozor (Evropská centrální banka), jednotný mechanismus pro řešení problémů a jednotné schéma garance vkladů. Jedná se o centrálně řízenou strukturu v oblasti dohledu a regulace. Při pohledu na celou historii regulace bankovního trhu v Evropské unii to můžeme vnímat jako přirozený vývoj. Postupem času se jednotlivé pravomoci národních regulátorů omezovaly a je otázka několika let, kdy bude fungovat jen jeden celoevropský regulátor. Následující vývoj byl patrně urychlen katastrofálními důsledky světové finanční krize z roku 2008, která může být považována za hlavní příčinu vzniku bankovní unie. Dopady bankovní unie ovšem ještě není možné kvantifikovat a to z důvodu nejasnosti jejího budoucího konceptu. Je nicméně stěžejní, aby nová regulace a dohled řešili právě systémové riziko, jehož vznik ohrožuje všechny národní ekonomiky napříč Evropské unie.

Literatura

51

7 Literatura ADOMANIS, M. Latvia

is the best example of an economic disaster somehow defined as a success. Quartz [online]. 2013 [cit. 2014-04-12]. Dostupné z: http://qz.com/64717/latvia-is-the-best-example-of-an-economic-disasternow-defined-as-success/ BANK FOR INTERNATIONAL SETTLEMENTS. A brief history of the Basel Commitee. [online]. 2013 [cit. 2014-04-23]. Dostupné z: http://www.bis.org/bcbs/history.pdf BANK FOR INTERNATIONAL SETTLEMENTS. Basel I: International Convergence of Capital Measurement and Capital Standards. [online]. 1998 [cit. 2014-0516]. Dostupné z: http://www.bis.org/publ/bcbsc111.pdf BANK FOR INTERNATIONAL SETTLEMENTS. Basel II: International Convergence of Capital Measurement and Capital Standards. [online]. Basel, 2004 [cit. 2014-05-22]. ISBN 92-9197-669-5. Dostupné z: http://www.bis.org/publ/bcbs107.pdf BANK FOR INTERNATIONAL SETTLEMENTS. Basel III: A global regulatory framework for more resilient banks and banking systém. [online]. Basel, 2010 [cit. 2014-05-23]. ISBN 92-9197-859-0. Dostupné z: http://www.bis.org/publ/bcbs189.pdf BANK FOR INTERNATIONAL SETTLEMENTS. Basel III: International framework for liquidity risk measurement, standards and monitoring. [online]. Basel, 2010 [cit. 2014-05-28]. ISBN 92-9197-860-4. Dostupné z: http://www.bis.org/publ/bcbs188.pdf BANK FOR INTERNATIONAL SETTLEMENTS. Basel III: The Liquidity Coverage Ratio and liquidity risk monitoring tools. [online]. Basel, 2013 [cit. 2014-05-30]. ISBN 92-9197-912-0. Dostupné z: http://www.bis.org/publ/bcbs238.pdf BANK FOR INTERNATIONAL SETTLEMENTS. Results of the comprehensive quantitive impal study. [online]. Basel, 2010 [cit. 2014-05-09]. ISBN 92-9197-861-2. Dostupné z: http://www.bis.org/publ/bcbs186.pdf BANK OF ENGLAND. Instruments of macroprudential policy. [online]. London, 2011 [cit. 2014-05-10]. ISSN 1754-4262 . Dostupné z: http://www.bankofengland.co.uk/research/Documents/ccbs/ccbs_worksh op2012/paper_kapadia.pdf. A Discussion Paper. BUČKOVÁ, REUSE. Basel III global liquidity standards: critical discussion and impact onto the European banking sector. [online]. Brno, 2011 [cit. 201405-21]. Dostupné z: http://is.muni.cz/do/econ/soubory/aktivity/fai/27900200/FAI_issue2011 _03_buckova_reuse.pdf. Masarykova univerzita. COMMISSION OF THE EUROPEAN COMMUNITIES. Summary of the Impact Assessment. [online]. Brussels, 2009 [cit. 2014-05-20]. Dostupné z:

52

Literatura

http://ec.europa.eu/internal_market/finances/docs/committees/supervisi on/communication_may2009/impact_assessment_summary_en.pdf ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA. Pozice České národní banky ke zprávě skupiny vedené Jaquesem de Larosiérem k dohledu nad finančním trhem EU (The report of the de Larosiére group). [online]. Praha, 2009 [cit. 2014-05-10]. Dostupné z: http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_ media/tiskove_zpravy_cnb/2009/download/090318_de_Larosiere_pozice_ CNB_cz.pdf EUROPEAN CENTRAL BANK. Key dates of the financial crisis (since December 2005). [online]. 2011 [cit. 2014-04-12]. Dostupné z: https://www.ecb.europa.eu/ecb/html/crisis.en.html EUROPEAN COMMISSION. Banking Union - Single Resolution Mechanism (SRM). [online]. 2013 [cit. 2014-05-10]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/internal_market/finances/docs/banking-union/dgmarkt-factsheets-srm_en.pdf ELLIOT, L. Global financial crisis: five key stages 2007-2011. The Guardian [online]. 2011 [cit. 2014-04-06]. Dostupné z: http://www.theguardian.com/business/2011/aug/07/global-financialcrisis-key-stages FEDERAL RESERVE BANK OF ST. LOUIS. The Financial Crisis: A Timeline of Events and Policy Actions. [online]. 2010 [cit. 2014-04-06]. Dostupné z: http://timeline.stlouisfed.org/pdf/CrisisTimeline.pdf. FEDERAL RESERVE SYSTEM. Events. [online]. 2011 [cit. 2014-04-06]. Dostupné z: http://www.federalreservehistory.org/Events GEOGHEGAN-QUINN, M. Irelands economic crisis: how did it happen and what is being done about it. European Commission [online]. 2012 [cit. 2014-0412]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/ireland/key-eu-policyareas/economy/irelands-economic-crisis/index_en.htm#top GREENSPAN, A. Die Ratingagenturen wissen nicht was sie tun. Frankfurter Allgemeine Wirtschaft [online]. 2007 [cit. 2014-05-08]. Dostupné z: http://www.faz.net/aktuell/wirtschaft/unternehmen/alan-greenspan-dieratingagenturen-wissen-nicht-was-sie-tun-1464553.html HAMPL, M. Bankovní unie a ČR. Česká národní banka [online]. Lipnice nad Sázavou, 2013 [cit. 2014-05-21]. Dostupné z: http://www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_media/konference_projevy/vystoupe ni_projevy/download/hampl_20130404_lipnice.pdf HOLDEN, L. Moral hazard helps shape mortgage mess. Bankrate.com [online]. 2007 [cit. 2014-04-05]. Dostupné z: http://www.bankrate.com/brm/news/mortgages/20070418_subprime_m ortgage_morality_a1.asp?caret=3c

Literatura HOLMAN, R.

53

Americká finanční krize: Hrozba pro světovou ekonomiku?: sborník textů. Edited by Václav Klaus - Marek Loužek. 1. vydání. Praha: CEP, 2008. 87 stran. ISBN 978-80-86547-65-7 HRABAL, M. Islandská finanční krize. Reformy.cz [online]. 2012 [cit. 2014-0412]. Dostupné z: http://www.reformy.cz/zpravy/islandska-financni-krize/ INTERNATIONAL MONETARY FUND. Will Basel II Help Prevent Crises or Worsen Them. [online]. 2008 [cit. 2014-05-09]. Dostupné z: https://www.imf.org/external/pubs/ft/fandd/2008/06/pdf/saurina.pdf JEŽEK, T. Za americkou finanční krizí je gigantický morální hazard. Česka televize [online]. 2008 [cit. 2014-04-05]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/ekonomika/29476-za-americkoufinancni-krizi-je-giganticky-moralni-hazard/ KOVANDA, ČERVÁNEK. Jak začala krize: "Čím že jsou ty papíry vlastně kryty?". Týden.cz [online]. 2008 [cit. 2014-03-30]. Dostupné z: http://kovanda.blog.tyden.cz/clanky/2557/jak-zacala-krize-cim-ze-jsou-typapiry-vlastne-kryty.html KPMG. Basel III: Issues and implications. [online]. 2011 [cit. 2014-05-21]. Dostupné z: http://www.kpmg.com/Global/en/IssuesAndInsights/ArticlesPublications /Documents/basell-III-issues-implications.pdf LAROSIÉRE, J.D. Report. The High-level Group on Financial Supervision in the EU [online]. 2009 [cit. 2014-05-09]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/internal_market/finances/docs/de_larosiere_report_ en.pdf LUNGOVÁ, M. Hospodářská krize 2008-2009: Analýza příčin. [online]. Liberec, 2011 [cit. 2014-03-29]. Dostupné z: http://vyzkum.hf.tul.cz/wd/download/2010/Lungova_E+M.pdf. Diskusní práce. Technická univerzita v Liberci. NÁRODNÁ BANKA SLOVENSKA. Biatec. [online]. Bratislava, 2009 [cit. 2014-05-19]. ISSN 1335-0900. Dostupné z: http://www.nbs.sk/_img/Documents/_PUBLIK_NBS_FSR%5CBiatec%5C Rok2009%5Cbiatec0909.pdf NOMURA SECURITIES INTERNATIONAL, INC. Rating Shopping - Now the Consequences. [online]. New York, 2006 [cit. 2014-03-30]. Dostupné z: http://www.securitization.net/pdf/Nomura/RatingShop_16Feb06.pdf. Research. ORLOWSKI, L.T. Stages of the 2007/2008 Global Financial Crisis: Is There a Wandering Asset-Price Bubble. [online]. Fairfield, 2008 [cit. 2014-04-06]. Dostupné z: http://www.shu.lu/icc/assisto/med/c40/c402ed1f-7e34-a219d758-7d46350fd4c2,11111111-1111-1111-1111-111111111111.pdf. Discussion Paper. Sacred Heart University.

54 PERSUAD, A.D.

Literatura

Sending the Herd over the Cliff. Again. International Monetary Fund. [online] 2008. Dostupné z: https://www.imf.org/external/pubs/ft/fandd/2008/06/pdf/saurina.pdf SCHMITZ, S.W. The impact of the Basel III Liquidity Standards on the Implementation of Monetary Policy. [online]. Wien, 2011 [cit. 2014-05-21]. Dostupné z: http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=1869810. University of Vienna. SELASSIE, A.A. Portugals Economic Crisis: Diagnostics and Remedies. International Monetary Fund [online]. Lisbon, 2012 [cit. 2014-04-13]. Dostupné z: http://www.imf.org/external/country/PRT/rr/2012/121212.pdf SLOVIK, P. Systemically Important Banks and Capital Regulation Challenges. OECD Economics Department Working Papers No. 916. [online] 2012. [cit. 2014-05-08]. Dostupné z: http://www.oecdilibrary.org/economics/systemically-important-banks-and-capitalregulation-challenges_5kg0ps8cq8q6-en SLOVIK, COURNÉDE. Macroeconomic impact of Basel III. OECD Economics Department Working Papers. [online] 2011. Dostupné z: http://www.oecdilibrary.org/docserver/download/5kghwnhkkjs8.pdf?expires=1399842356&id=i d&accname=guest&checksum=B167C86352FFA6EBEBA2FAF12EA20CE1 STRMISKA, Z. Finanční krize v USA a její dopad na evropské trhy. [online] Brno, 2010 [cit. 2014-03-28]. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/171416/esf_m/Financni_krize.pdf. Diplomová práce. Masarykova univerzita. SUTTLE, P. The Macroeconomic Implications of Basel III. Institute of International Finance. [online]. 2011, New Delphi. Dostupné z: http://www.iif.com/download.php?id=dzL6w4GP8AQ= THE OFFICE OF THE COMPTROLLER OF THE CURRENCY. [online]. Washington, 2009. [cit. 2009-11-06]. Dostupné z: TOMÁŠEK, M. Bankovnictví jednotného vnitřního trhu Evropské unie. 1. vydání. Praha: Linde Praha, 1997. 516 stran. ISBN 80-7201-052-2. TOMAN, L. Finanční krize a sociální úpadek v Řecku. Českomoravská konfederace odborových svazů [online]. 2013 [cit. 2014-04-13]. Dostupné z: http://www.cmkos.cz/studie-ekonomicke-analyzy-prognozy/34373/analyza-financni-krize-a-socialni-upadek-v-recku. Analýza. WELLINK, N. Beyond the crisis: the Basel Commitee´s strategic response. [online]. France, 2009 [cit. 2014-05-08]. Dostupné z: http://www.banquefrance.fr/fileadmin/user_upload/banque_de_france/publications/Revue_de_l a_stabilite_financiere/etude13_rsf_0909.pdf

Literatura

55

ZEMÁNEK, J. Hypoteční

krize v USA. Příčiny, průběh, následky (1. díl). Euroekonom [online]. 2008 [cit. 2014-04-05]. Dostupné z: http://www.euroekonom.cz/analyzy-clanky.php?type=jz-usa-hypoteky

Legislativa ze dne 25. března 1957 o založení Evropského společenství. In: EURlex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 3.4.2014]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/FR/TXT/PDF/?uri=CELEX:11957E/TXT&qid=1400418554996&from=EN SMLOUVA

PRVNÍ SMĚRNICE RADY ES 77/780/EHS ze dne 12. prosince 1977 o koordinaci zákonů, nařízení a správních předpisů vztahujících se ke zřizování a provozování obchodní činnosti úvěrových institucí. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 7.4.2014]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/legalcontent/EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:31977L0780&qid=1400418733538&from=EN SMĚRNICE RADY ES 89/647/EHS ze dne 18. prosince 1989 o ukazateli platební schopnosti úvěrových institucí. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 8.4.2014]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/legalcontent/EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:31989L0647&qid=1400418959119&from=EN SMĚRNICE RADY ES 92/30/EHS ze dne 6. dubna 1992 o dohledu nad úvěrovými institucemi na konsolidovaném základě. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 11.4.2014]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/legalcontent/EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:31992L0030&qid=1400419081758&from=EN SMĚRNICE RADY ES 93/6/EHS ze dne 15. března 1993 o kapitálově přiměřenosti investičních firem a úvěrových institucí. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 14.4.2014]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/PDF/?uri=CELEX:01993L000620060720&qid=1400419173770&from=EN SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY EU 94/19/ES ze dne 30. května 1994 o systémech pojištění vkladů. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 17.4.2014]. Dostupné z: http://eur-

56

Literatura

lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/PDF/?uri=CELEX:01994L001920090316&qid=1400419312272&from=EN SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY EU 95/26/ES ze dne 29. června 1995, kterou se mění a doplňují směrnice 77/780/EHS a 89/646/EHS v oblasti úvěrových institucí, směrnice 73/239/EHS a 93/490/EHS v oblasti jiného než životního pojištění, směrnice 79/267/EHS a 92/96/EHS v oblasti životního pojištění, směrnice 93/22/EHS v oblasti investičních firem a směrnice 85/611/EHS v oblasti podniků kolektivních investic v obchodovatelných cenných papírech za účelem posílení obezřetného dohledu. . In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 22.4.2014]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/PDF/?uri=CELEX:01995L002620021219&qid=1400419386931&from=EN SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 98/31/EC ze dne 22.6.1998 pozměňující směrnici 93/6/EEC o kapitálové přiměřenosti investičních a úvěrových institucí. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 9.5.2014]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:01998L003119980721&qid=1399643270655&from=CS SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2006/48/ES ze dne 14. června 2006 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o jejím výkonu (přepracované znění). In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 9.5.2014]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/PDF/?uri=CELEX:02006L004820091207&qid=1399646694606&from=CS SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2006/49/ES ze dne 14. června 2006 o kapitálové přiměřenosti investičních podniků a úvěrových institucí (přepracované znění). In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 11.5.2014]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/PDF/?uri=CELEX:02006L004920080320&qid=1399649422250&from=CS NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY EU Č. 1022/2013 ze dne 22. října 2013, kterým se mění nařízení EU č. 1093/2010 o zřízení Evropského orgánu dohledu (Evropského orgánu pro bankovnictví), pokud jde o svěření zvláštních úkolů Evropské centrální bance podle nařízení Rady EU č. 1024/2013. : EURlex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 16.5.2014]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/PDF/?uri=CELEX:32013R1022&from=EN NAŘÍZENÍ RADY EU Č. 1024/2013 ze dne 15. října 2013, kterým se Evropské centrální bance svěřují zvláštní úkoly týkající se politik, které se vztahují k obezřetnostnímu dohledu nad úvěrovými institucemi. : EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 16.5.2014]. Dostupné z:

Literatura

57

http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/PDF/?uri=CELEX:32013R1024&qid=1400270703027&from=CS

Změny v regulaci bankovnictví v EU po finanční krizi

Recommend Documents