Zeptali jsme se PressoMaster 4 Juraj Kožiak, Iva Šemberová. Výstupy roku ČHS. Viva la Revolucion? Lezení na Kubě 12 Gerhard Schaar

Lezení na Kubě Výstupy roku 2010 Montserrat – místo plné magie RockMaster 2010 Winterstorm Fenomén Jizerek – plotny? Mont Blanc Ze života druholezce Johanna Ernst Portrét – Jiří Ševčík

5

L E Z E C K Ý

Č A S O P I S

1 9 771212 795008

3,29 €/ 99 Sk

R O Č N Í P Ř E D P L AT N É 3 6 5 K č 05

69 Kč

2010

2

CONTENTS Editorial

We did ask… Co-mix

Rock Master – the traditional competition in untraditional time.

OBSAH Úvodník Juraj Kožiak

2

Zeptali jsme se...

2

Komiks Vojtěch Dvořák

2

PressoMaster Juraj Kožiak, Iva Šemberová

4

Výstupy roku 2010 ČHS

11

„Viva la Revolucion?“ – Lezení na Kubě Gerhard Schaar

12

Fenomén Jizerek – plotny? Miloš Zatloukal

20

Montserrat – místo plné magie Daniel Santacatalina Laborda

23

To se musí zlomit aneb Winterstorm 2010 Vilém Pavelka

28

Lajna Kolouch

32

An obituary of a young and promising Belgian climbing girl.

Chloé Graftiaux Martin Stolárik

34

To Mongolia in a really old car. Just for climbing adventurers. Part II.

Ve skalách blíže k Tvůrci David Kroupa

35

Mont Blanc naľahko Michal Weinciller

36

Ze života druholezce 2 Josef Novotný

38

Na pultech

42

Zajímavé knihy redakce, B. Hlaváček

43

Matroš – jak se věci testují Singing Rock Team

44

8. MFOF – I horolezci si přijdou na své!

46

Tatry Jozef Gurník

47

A jdi... Martin Stolárik, ČHS

48

Umět dělit život na své lásky Martin Krejsa

50

Vidím se jako favoritka Marcus Schweiger

58

Závody M. Panáčková, J. Zozulák

60

MFHF Teplice nad Metují

63

Hovory z Montany Iva Šemberová

64

Awarded achievements of Czech climbers in the past year.

For the locals of Vinales (Cuba), climbing seems to be an anchor in a world without real perspectives…. An interview with Tomáš „Yverák“ Kolesa.

Montserrat – a climbing area full of spiritual energy.

Rock-climbers travel to Spain in winter for better weather. Sometimes they have bad luck though. Slackline – highline.

On the road… on the top.

Climbing commencements.

In our shops. Interesting books.

Climbing gear – how the gear is tested.

8th International Festival of Outdoor Films has some high spots, especially for climbers! High Tatras Walls – Žltá veža (2.385 m).

Go for it…

A effigy of Jiří Ševčík.

Johanna Ernst appreciates her training for the European championship. Competitions.

27th International Mountaineering Film Festival. Epilogue.

Yarobis Garcia Martinez, El Fantasma de la Opera 6b+, Kuba foto: www.gerhardschaar.com Adam Ondra, Imst foto: Heiner Schmidl

Jordi Esteve, Vanitat Oculta 6c ABO, La Momia, Sant Benet foto: Daniel Santacatalina Laborda &¼ÊÂV—¿ÆÉÆüѼºÂV—ÊÍ¸Ñ ºÑ¼º¿—ÄÆÌŸÀż¼ÉÀž—¸ÊÊƺÀ¸ËÀÆÅ

ÚVODNÍK

Juraj Kožiak

Sedím v aute a premýšľam, o čom budem písať tento úvodník. Začal som liezť niekedy v 1993, kúpili sme staré lano a  sedák za 500 korún a poďme liezť. Pre rozšírenie obzoru sme si kupovali lezecké časopisy, a  kedže cudzie jazyky sme neovládali, tak sme čítali Montanu a vtedy ešte Jamesák. Po čase sme zistili, že lano, čo sme kúpili, je statické a že chytilo pár pádov. Raz keď sme boli liezť v  Demänovskej doline, tak sme sa pustili

A N K E TA

do nejakej cesty, ktorá bola nad naše sily. Brat vyliezol nad istenie asi tak meter a pol a prišlo kľúčové miesto. Akosi to neudržal a skočil, lano trošku prekĺzlo v osme, ale bolo tak tvrdé, že sa seklo a pristátie bolo dosť tvrdé, našťastie ľadviny a iné orgány ostali na svojom mieste. Začali sme uvažovať, či nekúpime lano iné, možno aj nové. Peňazí nebolo veľa, ale nové lano, a k tomu dynamické, bola lákavá predstava. Kamarát nám poradil, že Pišta z Považskej Bystrice má skvelé laná, tak sme sa s ním spojili a bolo rozhodnuté. Na víkend sme išli liezť do Manínskej tiesňavy a keďže je to na skok ku Pištovi, tak sme si vyzdvihli aj nové lano. Bolo to ako vymeniť trabant za mercedes. Radosť z lezenia s novým lanom sa nedá opísať. Staré lano sme dali do auta a poslúžilo ako ťažné lano. Naše prvé dynamické lano skončilo po pár rokoch ako pracovné lano na výškové práce. Začiatky sú niekedy také. Montanu som kupoval pravidelne a  po nabažení sa informácií a obrázkov som si prečítané Montany odkladal. Chcel som si spraviť pekný archív. Tešil som sa, že z nich spravím také tie zošité ročenky a odložím si ich, keď budem mať chuť, tak si ich prelistujem a popozerám a zaspo-

Je něco, co bys v životě chtěl, ale víš, že už to nikdy nestihneš?

Chtělo by se napsat, že uzávěrku do této Montany, že? Kromě toho, že nestihnu vylézt všechny cesty na široširém světě a vymyslet teleport, tak mě zatím žadný nesplnitelný sen nemrzí.

Moc jsem si přála znovu se postavit s Chloe na bednu, jak jsme si to loni slíbily. Už se nám to nikdy nesplní. Snad v tom horolezeckém nebi má Chloe dost hor a skal.

Adam Ondra jeden z nejlepších lezců v doposud známém vesmíru

Lucie Hrozová ledolezkyně

2

mínam, čo sa vtedy liezlo, o čom sa písalo a kto bol jednička na lezeckej scéne. Tak to šlo do roku 2003, potom som sa presťahoval, ale Montanu kupoval ďalej, len staršie čísla od 1993 do 2003 som nechal doma na Slovensku. Nechcelo sa mi tahať kopu časopisov so sebou po privátoch, až keď som sa nasťahoval do vlastného, tak som sa rozhodol premiestniť tú moju zbierku. Doma som hľadal svoju krabicu a nie a nie ju nájsť. Po márnej snahe som položil otcovi otázku, či náhodou nevidel moje lezecké časopisy. Pozeral na mňa, ja na neho a ... Myslíš tie čo si mal v pivnici? Mlčiac som pokýval hlavou a niekde v zadu v hlave znelo MAL??? No tak tie som vyhodil, myslel som, že ich nebudeš potrebovať, tak som ich dal do zberu. 10 ročníkov časopisu Montana je niekde v  zbere. História je v  zberných surovinách! Ťažko som povzdychol a mávol som rukou – nič iné mi neostávalo.

Tak to je tá správna otázka pre staršieho horolezca! Je toho veľa, čo už nestihnem, hoci by som chcel. Napríklad stáť tak po alpskom výstupe na vrchole Shiptonu. Ale je aj veľa vecí, čo ešte, dúfam, stihnem, nejaké tie projekty na bližších kopcoch a stenách. Igor Koller významný slovenský horolezec

PressoMaster RockMaster. Prestížny pretek v Arcu, o ktorom počul azda každý lezec. Vždy keď som videl fotky z pretekov alebo čítal článok o Arcu, mal som nutkanie zbaliť veci a navštíviť túto oblasť. Po niekoľkých rokoch snívania sa mi naskytla možnosť ísť sa pozrieť na tento pretek. Hneď som sadol za internet, aby som naplánoval, ktoré akcie chcem vidieť. Tento rok však preteky prebiehali v júli namiesto septembra. Usporiadatelia sa pripravujú na budúcoročné majstrovstvá sveta a chceli si otestovať, ako to bude prebiehať v reálnom čase. V stredu večer vyrážame smer Arco. Za volantom sa striedame s Tomášom. Keď je za volantom on, stále niečo rozpráva a mne sa nechce spať. Keď som za volantom ja, on spí a mne sa chce tiež. Používam rôzne metódy, aby som udržal oči otvorené. Žuvačka, cukrík,

pospevovanie, ale tak, aby som nikoho nezobudil – to sú osvedčené metódy. No niekedy nezaberajú, a tak keď sa ocitneme v Taliansku, zastavujeme na benzínke a dávam si kvalitné a silné espresso, ktoré človeka nakopne. Keď sa blížime k cieľu, som úplne vymazaný. Skončili sme asi 4 km od jazera Lago di Garda v oblasti Nago. Keďže sme celú noc cestovali, naše výkony za veľa nestáli. Poliezli sme pár ciest, a keď začalo slnko pražiť do skál, zbalili sme si veci a šli sa okúpať do jazera. Našli sme voľné parkovisko, zaplatili nejaké to euro za parkovanie a o pár minút sme ležali na pláži a oddychovali. Voda teplá, slnko páli, iba vietor nám spríjemňoval ležanie, inak by som nevydržal tak dlho na pražiacom slnku. Po lezení to fakt bol balzam na dušu a nohy, okúpať sa v teplej vode. Večer sme po ceste do Arca

foto: Juraj Kožiak

Porada

4

Duel při lezení na obtížnost je jednou ze zvláštností Rock Masteru

5

ešte hľadali príjemný kemp za rozumné peniaze. Nakoniec sme sa v noci vrátili k jazeru, kde bol kemp najlacnejší a zároveň dobre vybavený. Mesto Arco sa rozprestiera pod hradom, ktorý trčí na skalnom masíve ako orlie hniezdo. Pod ním sa kľukatia úzke uličky s vysokými domami, kde sa v lete môžete skryť pred slnkom. V čase pretekov tu stretávate známe tváre z lezeckého sveta. V mestečku nájdete všetko: ak máte chuť na dobré talianske espresso,

navštívte hociktorú kaviarničku a vaše chuťové bunky dostanú, po čom túžia. A tak sa nedivte, keď vám donesú pohárik vo veľkosti štamperlíka a v ňom na dne trochu kávy. V každom obchode vás radi obslúžia a poradia, samozrejme, ak u nich nakúpite viac vecí, spravia vám lepšiu cenu. V čase RockMaster tak môžete nakúpiť za pár euro celú lezeckú výstroj. Preteky RockMaster sa pôvodne konali na skalách, postupne sa, sa kvôli ob-

jektivite a nedostatku vhodných ťažkých ciest postavil štadión, na ktorom sa preteky konajú. Na tento pretek sa dostanú len pozvaní. Závody prebiehajú pod holým nebom, a ak si vezmete karimatku so sebou, môžete závod sledovať poležiačky. Zážitok len umocňuje skalná stena v pozadí areálu, cítite sa, akoby ste boli pod skalami, ležali pod stenou a sledovali lezcov okolo. Jednoducho, pohoda, ako má byť.

Vedro

6

Koncentrace

7

Bouldrové profily boli zastrešené, takže aj v prípade dažďa či slnka sa mohlo pretekať. Závody na obtiažnosť a rýchlosť sa konali na „klasickej“previsnutej stene, pretekári tak boli ochránení pred prípadnou nepriazňou počasia. Novú stenu postavili pro speed climbing týmov. Ak sa vám nechce pozerať len na preteky, v areáli sú stánky firiem s lezeckým materiálom, takže si môžete pozrieť, čo majú nové v ponuke.

Buď … a … nebo?

8

V júli je v Arcu pomerne teplo a lezenie na skalách je možné buď ráno, alebo poobede po 15. hodine. Liezť na slnku bola nemysliteľná vec, ale ako som sa nakoniec presvedčil, možná. Nechápal som pretekárov, pretože preteky sa konali od 10:00 do 23:00 a liezť ťažkú cestu v najväčšej horúčave, klobúk dole! Možno aj preto vyhral Španiel Ramón Julián Puiblangue.

Atmosféra pretekov by sa dala prirovnať k svetovému poháru, ktorý sa konal v Brne minulý rok, s tým rozdielom, že v Arcu bolo podstatne viac lezcov-divákov ako obyčajných divákov. Ťažko sa to opisuje, ale stojí za to ísť sa tam pozrieť. V priebehu nášho pobytu sme navštívili pár oblastí. Prvá bola Nago. Tu sa nachádzajú položené aj previsnuté cesty, dobre odistené, takže si tu zalezie každý.

HERVÉ BARMASSE, PAKISTAN PAK PHOTO: KRISTOFFER ERICKSON ERIC

THE NORTH FACE® TRAILHEAD APP

THENORTHFACE.COM 9

Druhá oblasť, do ktorej sme sa pozreli, sa nachádza asi 2 km od Arca a volá sa Massone. Oblasť sa začína naľavo od parkoviska a tam sa nachádzajú aj ľahké položené cesty. Ak začnete na ľahkých a budete sa presúvať viac doprava, obtiažnosť postupne graduje, až sa zastaví na stupni 9a v ceste Undreground. Tretia oblasť bola priamo v Arcu. Tu sme však boli len na jednej veži, kde sme poliezli pár pekných ciest. Materiál v týchArco Rock Master 2010 Tradiční závod, tradiční místo, jen netradiční čas. Tak nějak by se dal charakterizovat letošní, čtyřiadvacátý ročník akce nazvané Arco Rock Master. Konal se u Gardy, ale v jinou dobu než obvykle – tentokrát už 16.–18. července. Ovšem ještě jednou věcí byl tento ročník závodu v lezení na obtížnost, rychlost a bouldrování specifický. Byl totiž zároveň jakousi zatěžkávací zkouškou na příští léto, kdy se v Arcu uskuteční mistrovství světa. Rock Master opět sezval lezeckou špičku, která publikum odměnila heroickými a také nervydrásajícími výkony. Nejlepší formu nakonec v lezení na obtížnost prokázal Španěl Ramón Julian Puigblanque a Korejka Jain Kim, která si navíc získala svým laskavým přístupem i publikum. V boulderingu zvítězili Cédric Lachat (SUI) a Anna Stöhr (AUT). Zlatá medaile za rychlostní lezení putovala do Čech, a to v batohu Libora Hrozy. Z žen byla nejrychlejší Číňanka Cuilian He. V duelu se nejlépe předvedl Adam Ondra a Rakušanka Katharina Posch. Adam byl zároveň nejúspěšnějším členem (nejen) české výpravy. Kromě vítězství v duelu, při němž postupně porazil Cédrica Lachata, Jacoba Schuberta i Seana McColla, byl také třetí v lezení na obtížnost. Odborná porota mu navíc přiřkla prestižní ocenění Salewa Rock Award. Iva Šemberová I padat se musí umět

10

to oblastiach je pomerne kvalitný vápenec. Často lezené cesty sú mierne okĺzané. Doporučujem kúpiť si sprievodcu, pretože cesty nie sú na skale označené tak ako na Slovensku alebo u susedov v Českej republike. Dokonca tento rok vyšiel nový sprievodca, je veľmi dobre prepracovaný a ľahko sa v ňom zorientujete. Nájdete v ňom snáď všetky oblasti v okolí Arca. Myslel som, že návšteva Arca počas pretekov bude náročná, nemám veľmi

rád hromadné akcie, ale odchádzal som odtiaľ s príjemným pocitom a odhodlaním vrátiť sa sem o rok, pozrieť si majstrovstvá sveta a azda aj niečo pekné vyliezť. Škoda, že je to tak ďaleko. Cesta naspäť je zasa jeden veľký boj o to, ako nezaspať za volantom.

text foto

Juraj Kožiak Lukaś Warzecha

VÝSTUPY ROKU 2010 Výstupy roku jsou vítanou, i  když nevděčnou sumarizací úspěchů našich nejlepších lezců. Neustále se hledá způsob výběru oceněných i  vhodná forma vyhlášení výsledků. Jako forma se ukazuje vhodné spojení s  MFOF v Teplicích, které původně navrhoval náš časopis pro (po prvním ročníku zrušenou) anketu o  nejlepšího lezce udělanou mezi veřejností. Každopádně, je to logické. Kde jinde se sejde více našinců? Dále, po loňském pokusu o oslovení lezeckých médií se asi definitivně ukázalo, že v  nevděčné roli výběru nejlepších nelze pominout Výkonný výbor a předsedy jednotlivých komisí. Ostatně, mají důvěru členské základny a lezení rozumí. A tak po vyladění některých detailů (jakože výstupy roku asi opravdu není dobré nazývat „soutěží“ a  do budoucna půjde o  rok klouzavý, nikoliv kalendářní, což může nezasvěcené poněkud mást) snad konečně začala vznikat pravidelná, neměnná tradice důstojného vyhlašování těch nejlepších. Však už byl nejvyšší čas! A jak to dopadlo letos? Zde je oficiální zpráva ČHS:

PHOTO: SIMONE MORO, MAKALU

1. kat. – velehory nad 6.000 m n.m. Výstup roku nebyl udělen   Čestné uznání Jiří Pliska, Ondřej Mandula – prvovýstup na Latok IV jihozápadní stěnou  Latok IV – Pákistán, oblast ledovce Biafo, 6.456 m n.m.  JZ stěna, 800 m, TD, 15 délek, ledfirn 60° až 70°. Mix VI/5 skotské stupnice  prvovýstup, červenec 2009   Radek Jaroš – výstup na Manáslu a Gasherbrum I a II

 Manáslu – 8.163 m n.m., duben 2009  Gasherbrum I – 8.068 m n.m., červenec 2010  Gasherbrum II – 8.035 m n.m., červenec 2010   2. kat. – hory pod 6.000 m n. m. mixový a ledovcový charakter Výstup roku Dušan Janák, Pavel Vrtík – přelez cesty Vol de Nuit  Vol de Nuit – Francie, oblast Mont Blanc, Mont Blanc du Tacul (4.248 m n.m.)  M8-, 450 m, stylem OS  Opakování cesty Roberta Jaspera z r. 1998 a pravděpodobně první český přelez. Cesta je označována za jednu z  nejtěžších mixových cest v Alpách, byla zopakována v  dosti náročných podmínkách. Leden 2010.   Čestné uznání nebylo uděleno   3. kat. – hory pod 6.000 m n.m. skalní charakter Výstup roku Ondřej Beneš – přelez cesty Des Kaisers neue Kleider  Des Kaisers neue Kleider – Rakous ko, Wilder Kaiser, Fleischbank (2.186 m n. m)  8b+, PP/RP, 250 m  Jedná se o jednu z nejtěžších vícedélkových cest světa, autorem je S. Glowacz. Tímto výstupem O. Beneš jako 3. na světě zkompletoval tzv. Alpskou trilogii. Do Alpské trilogie patří dále End of Silence 8b+ (Berchtesgadenské Alpy, cesta bratří Huberů) a  Silbergeier 8b+ (Rätikon, cesta B. Kammerlandera). Srpen 2009. Čestné uznání Pavel Jonák, Václav Šatava, Dušan Janák, Richard Jurečka – prvovýstup Supererectissima

 Supererectissima – Itálie, Dolomity, Tre Cime di Lavaredo, Cima Grande  8a+fr. (10-UIAA; nejtěžší 2. délka 8a+; obtížnosti 8-, 10-, 9-, 9-, 9, 7+/8-, 7+, 7, 9, 9-, 8/8+, 7+/8-, 7,7-, 7, 8-, 5+), 17 délek, 560 m  Prvovýstup červenec 2009, první volný přelez červenec 2010.   4. kat. – skalní terény nepískovcové oblasti Výstup roku Adam Ondra – 1. opakování cesty Golpe de Estado  Golpe de Estado – Španělsko, Siurana  9b, 1. opakování 45 m dlouhé cesty Ch. Sharmy  Ve srovnání s prvovýstupem došlo v horní části stěny k vylomení chytu, což přispělo ke zvýšení obtížnosti. Navíc jde o vůbec první zopakování a potvrzení výstupu 9b. Březen 2010.   Čestné uznání Adam Ondra  – první přelez Marina Superstar  Marina Superstar – Sardinie, Domus Novas, jeskyně Grotta San Giovanni  35 m dlouhá převislá cesta, 9a+/9b, prvovýstup  Cesta patří k  nejtěžším skalním výstupům na světě. Říjen 2009.   Tomáš Mrázek – Directa Open Your Mind  9a+  Španělsko  Obtížná cesta, kterou vyleze jen několik lezců za rok.    Edita Vopatová  – přelez cesty Fiese Luise  Fiese Luise – Německo, Frankenjura  10  červen 2010  

5. kat. – skalní terény pískovcové oblasti Výstup roku nebyl udělen   Čestné uznání Ondřej Beneš – 1. přelez King Line  King Line – ČR, Labské údolí, pravý břeh, Růžová věž  Xib (8b), 1. přelez, styl PP  Cestu udělal O. Beneš s T. Sobotkou v  roce 2008, 1. přelez listopad 2009.   6. kat. – mixy a ledy sportovního charakteru Výstup roku Luboš Mázl – Encore  Encore – Rakousko, Dryland  M 12+/13, styl PP  Jedna z nejtěžších cest v oblasti, 2. opakování cesty. Březen 2009.   Čestné uznání Jitka Mázlová – Open End  Open End – Rakousko, Dryland  M 11, styl PP  Mixová cesta, M 11, zatím nejtěžší přelez českou ženou. Leden 2009.   Dušan Janák, Richard Jurečka – Hazard  Hazard – Vyskoké Tatry, severní stěna Velkého kostola  8 / A5, délka cca 250 m  První opakování nejtěžší hákovačky v Tatrách.   7. kat. – skialpinismus Výstup roku David Fojtík – sjezd Dhaulágirí I SV stěnou  Dhaulágirí – Himálaj, 8.167 m n. m., sjezd SV stěnou  Nejedná se o  kompletní sjezd, vrchol a  ledový úsek nad 2. táborem je nesjízdný. Květen 2009.   Čestné uznání nebylo uděleno text

ČHS

ATHLETE TESTED. EXPEDITION PROVEN. BEST-IN-CLASS OUTDOOR GEAR AND APPAREL

The North Face® Summit Series™ collection is comprised of equipment and apparel designed to withstand the planet’s harshest environments. Premier, authentic, technical, innovative: The North Face® Summit Series™ collection is built for those whose goal is to Never Stop Exploring™. The same ethos that is reflected in the attitude of all the team in these Summit Series™ Specialist locations.

GUARANTEED TO KEEP YOU DRY

OFFICIAL PARTNER

Hudy Sport, Na Perstyne 14 - Praha Hudy Sport, Jungmannova - Praha Rock Point, U Dalnice 777 - Brno - Modrice Rock Point, Martinska 2 (Na Perstyne) - Praha Hannah, Americka 54 - Plzen

0224 218 600 0224 946 893 0547 211 141 110224 228 060-1 0379 200 233

CLIMB THE WORLD

„Viva la Revolucion?“

LEZE N Í N A K UB Ě

Přijel jsem na Kubu, abych si vyzkoušel lezení v novém kontextu – geografickém, politickém i společenském. Tušil jsem, že asi získám nějaké nové zkušenosti, ale vůbec jsem neměl představu, jak silné nakonec budou. Mohu tak říct, protože jsem to zjistil, jaký rozměr tu lezení má pro skupinu mladých lidí. Pro obyvatele Vin~ales se zdá být pevným bodem ve světě, kde nemají žádné skutečné vyhlídky. Na mizernou situaci, jakou je život v komunistické zemi, reagují ohromnou radostí ze života, obrovskou solidaritou a neuvěřitelnou pohostinností. V tom posledním se, zdá se mi, skrývá i nevyřčená žádost o pomoc. Tady je tedy trochu jiný příběh o lezení na Kubě, který vůbec nesestává z popisů této báječné lezecké oblasti. Je to prostě příběh několika skvělých kluků a toho, jak se podle mě věci mají.

Posun v perspektivě O lezení na Kubě jsem toho ve skutečnosti moc nevěděl, ale docela určitě jsem na ně byl zvědavý. Po prvním týdnu jsem musel uznat, že je o moc lepší, než jsem původně očekával. Příkré jeskyně a pevné útesy s parádními chyty. Tuny bočáků, stalaktitů, výstavní převisy, a tohle všechno v úžasném prostředí, „Parque Nacional Viñales“. Nádherná krajina s hustým deštným pralesem na malých horách a úrodných polích roviny Viñales. V tuhle chvíli s místními kluky už lezu několikátý den. Trávím s nimi celé dny a díky tomu jsem pochopil několik věcí, které mají mnohem větší váhu než lezecká zkušenost jako taková. Rozhodl jsem se tedy, že napíšu trochu jiný typ článku. Takový, který se nezabývá lezením samotným, ale životy těch, s nimiž jsem se lezení věnoval.

Yarobis Garcia Martinez leze „La Playa“ 7a v oblasti „Cueva Cabeza de la vaca“

12

Viňales – celkový pohled

Kdo může, ten mizí! Obyvatelé Viñales jsou dobří kluci. Všichni se v mém pokoji v „casa particulares“ Oscara Rodrigueze pohodlně natáhli nebo posadili, jako by to bylo u nich doma. Už je znám asi týden a za tu dobu se z nás stali dobří přátelé. Všem jim je mezi patnácti a pětadvaceti a jejich domovem je lezecké epicentrum Viñales. Samozřejmě že se toho chci o jejich životech a lezení tady dozvědět víc, takže se začínám ptát: „Kolik je tady ve Viñales lezců?“ chci vědět. „My, co jsme tady! Jsme všichni,“ odpovídá Yarobies. „Všichni, co zbyli!“ „Co tím myslíš?“ žádám vysvětlení. „No, všichni lezci, kteří se účastnili začátků vývoje Viñales, už jsou pryč. Úspěšně opustili Kubu. Přiženili se do Kanady,

nepřijeli ze studijního pobytu ve Španělsku nebo se prostě nevrátili ze sponzorovaného pobytu v zahraničí!“ V Yarosově vysvětlení je cítit spousta hořkosti a bezmoci. A během dalších dvou týdnů s ním, Adrianem, Maikelem, Jenrim, Leosvandisem a Roberlandym, mi začíná být jasné, jaké okolnosti životy těchto kluků provází, a jejich komentáře tak chápu o něco lépe. Žijí v zemi, která podléhá tvrdému obchodnímu embargu a ve společnosti, která má očividně pocit, že jí komunismus na otázky nastolené 21. stoletím nedává ty správné odpovědi. Mizerná ekonomická situace, která tu trvá celá desetiletí, a politické nepokoje nechaly na duších lidí hluboké jizvy. Mnozí z nich vám připadají rozčarovaní a bezmocní tváří v tvář prohnilému sys-

tému, který často vtrhne i do jejich soukromí. Život jim pěkně komplikuje hlavně napjatá ekonomická situace. Jen pomyslete na zboží na příděl a vládou vydávané potravinové lístky! Učitel Adrian uhodí hřebík na hlavičku: „Učím na základní škole a dostávám 15 € měsíčně. Co si za to asi tak koupím, i kdyby tu bylo něco k mání?“ Častá setkání se zahraničními lezci, nelegální televizní vysílání z Floridy, příběhy příbuzných, kteří teď žijí v USA, a nedávno i internet dávají Kubáncům přesný obraz světa „tam venku“, mimo Kubu. Vědí o svobodě a bohatství zahraničních lezců, ale oni sami jsou uvěznění v bolavé realitě. Jednou odpoledne tuhle realitu okusím, když navštívím patnáctiletého Jenriho u něj doma. Jsem prostě zvědavý, jak

Momentky z ulice – Fidel je všude

Gerhard nechává všechen svůj materiál kubánským lezcům

Yarobis Garcia Martinez leze druhou délku „El Fantasma de la Opera“ 6b+ v sektoru „Guajiro ecologico“

13

CLIMB THE WORLD žije jeho rodina, takže po lezení jdeme já, Roberlandy a Leosvanis k němu. Když dojdeme k domu jeho rodiny – jednoduché dřevěné budově, pere zrovna jeho matka venku prádlo. Po krátkém „buenas dias“ najednou začne vyvádět, ječí na nás a hlavně na Jenriho. „Cože, ty jsi zas lezl!?“ křičí. „Nemůžu uvěřit, že jsi šel zase lézt! Něco tak pitomého a nesmyslného! Měl bys pracovat v pekárně a něco vydělat. Jednou spad-

Maikel Sanchez Novo, „Pink Lady“ 6c, Cuba Libre Wall

Ranní cesta do oblasti „Milenio“

Yarobis Garcia Martinez, „Katja me punza“ 7a, „Jagueyana“

14

neš a zabiješ se a já tě ještě budu muset pohřbívat!“ Uklidní se stejně rychle, jako začala řvát, a vyzve nás, abychom šli dál. Chýše se skládá jen ze tří místností: malé vstupní haly se dvěma židlemi a ledničkou, obýváku se dvěma postelemi, otevřenou linkou a elektrickým sporákem se dvěma plotýnkami a konečně z koupelny se sprchou a záchodem. Tak tady Jenri, jeho matka a dvě sestry žijí. Tenhle zážitek pravděpodobně popisuje situaci mnoha mladých lidí na Kubě. Stará generace nechápe touhy a potřeby mladých a dokonce se kvůli nim cítí jaksi trapně. Individualita, hledání sebe sama a vlastních hranic není v drsném každodenním životě prioritou. Realita, v níž žije Jenriho matka – přinést domů něco k jídlu, poskytnout rodině střechu nad hlavou a základní věci – ji drží stranou od nadějí a snů jejího syna. Myslím, že tato žena péčí o svou rodinu odvádí ohromnou práci, ale nemá vůbec ponětí, kdo její syn je.

Koalice naděje Obyvatelé Viñales jsou chytří kluci. Podle mého názoru úspěšně zkombinovali své lezecké zkušenosti a svůj život v unikátní strategii. Vytvořili si vlastní skupinu, vlastní realitu, která drží při životě naději na lepší život, světlejší budoucnost, svobodu a individualitu. Tajně jsem si ji pojmenoval – říkám jí „Koalice naděje“. Na první pohled se vám mohou zdát jako pouhá parta lezců, ale když se podíváte víc zblízka, začnete si uvědomovat, že jsou něčím mnohem víc. Tihle kluci drží pospolu způsobem, s jakým jsem se ještě nikdy předtím nesetkal. Dám vám příklad. Když si jdeme sednout, abychom si dali pauzu, každý dá bez diskuzí své jídlo doprostřed a všichni začneme jíst. Nikdo nikdy nejedl sám, všichni jsme jedli společně a nikdo neřešil, jestli přispěl více nebo méně než někdo jiný. Něco podobného se dělo i s lezeckým vybavením. Když jsem viděl, jak všichni sdílí jedno drahocenné lano, bez debat, kdo jde první nebo kdo jde jak často, věděl jsem, že bych se od nich mohl mnohému naučit.

Jenri Sanchez, „Captain Hook“ 7b, Cuba Libre Wall

15

CLIMB THE WORLD Adrian Hernandez Martinez ve druhé délce „La vida es bella“ 6b, „Guajiro ecologico“

16

Když dojde na lezecké vybavení, jsou tihle kluci kompletně závislí na zahraničních návštěvách. Jen když lezci ze zahraničí místním něco nechají, mohou si vyměnit staré sedáky a lana za nové, nebo doplnit, co jim chybí. Když vidím, jak si mí přátelé během jednoho dne na útesech povyměňují všechny svoje věci, nedokážu vůbec určit, co komu patří. Yarobis Garcia Martinez, „Milenio“ 8a ve stejnojmenné jeskyni 

Raul se svou mačetou Farmář Nejlepší přátelé: Leosvanis , Roberlandy a Jenri Jenri ve skromné ložnici u svých rodičů

Připadám si tu strašně vítaný a často mi někdo pomáhá, ať už jde o to sehnat taxi, nakoupit mi věci denní potřeby (jsou díky tomu neuvěřitelně levné) nebo nést moje fotografické vybavení. Dělíme se o dobré příběhy, o vtipy i o svá lana. Hlavně během focení vidím, jak všichni moji noví přátelé touží dělat všechno správně. Oblečou se do jasných barev, ochotně opakují úseky výstupů, dokud nejsem spokojený, a pomáhají mi najít dobré pozice. V jejich očích vidím pýchu, že existuje někdo, kdo si myslí, že to, co

dělají, je důležité, ctí jejich postoj, zkrátka se o ně zajímá. Možná, uvažuji v duchu, je to jeden z mála okamžiků, kdy si připadají opravdu pochopení. Být návštěvník ze zahraničí, který má tolik příležitostí, podle mě znamená velkou zodpovědnost. Právě proto musím říci něco, co je pro mě velice důležité. Přátelské chování kubánských lezců může být jejich přirozeným postojem, ale také si myslím, že je v něm nevyřčená žádost o pomoc. Než se tedy vydáme na Kubu, měli bychom zvážit několik věcí. 17

CLIMB THE WORLD Jenri Sanchez, „Leche de Mipalo“ 6c+, „Cueva grande“

Yarobis Garcia Martinez ve druhé délce kubánské klasiky: „Mucho pumpito“ 6b+,“La boveda de las Espanolas“

Leosvandis Hernandez leze bezejmenné 6b+, Cuba Libre Wall

Jenri Sanchez“Huevos verdes con Jamon“ 6c+, druhá délka, „Milenio“

18

TY jako lezec můžeš spoustu věcí změnit! Zahraniční lezec, který přijede do Viñales, dříve či později zkříží cestu místním. Jak říkám po zkušenostech se svým pobytem, může to být skvělá zkušenost a kulturní obohacení a krom toho jejich pomoc některé věci opravdu usnadní. Jejich pohostinnost jde od srdce, hledají jen přátelství, uznání a trošičku té materiální pomoci. Nikdy nezapomínejte, že spoustu cest udělali kubánští lezci a že to jsou oni, kdo celou oblast udržuje. Několik milých slov je proto fajn, pozvání na pivo nebo něco studeného je prima a když je podpoříte lezeckými věcmi, je to naprostá paráda! Pochopte ale, prosím, že těmto chudým lidem nejde až tak o tu pomoc. Jde o to, že uznáváte, co dělají, že se nemají tak dobře jako jejich návštěvníci ze Západu a že lezcům na lezcích záleží i jinde! Místním byste proto měli podporu poskytnout na znamení svého přátelství, úcty a jako povzbuzení, ne jako charitu. Pár slov je tedy začátek, podpora je pomoc, a přátelství a vědomí, že jste udělali dobrou věc, je výhra pro všechny! Takže až si budete balit na lezení na Kubu, dvakrát se zamyslete a vezměte v potaz, že by tam některé věci měly zůstat. Ještě jednou, zahraniční lezci jsou pro Kubánce jediným zdrojem vybavení. Co místní potřebují nejvíc, jsou bolty a plakety. Dále velice uvítají sedáky, expresky, lana a batohy. Pokud máte nějaké hezké starší oblečení, nechte ho tam. Kubánci jsou menší než my Evropané, největší velikost, kterou upotřebí, je M. Kromě lezeckého vybavení Kubáncům velice pomůže, když jim přinesete MP3 přehrávače, kapesní nože, čelovky, starou goretexovou bundu, hezké lezečky…

Úžasná zkušenost Můj pobyt na Kubě byl nečekaně pozitivní zkušeností. Hodně jsem se tu toho naučil pro život. A co se týče lezení, znovu jsem si uvědomil, jak důležité je být s přáteli a jaký rozměr lezení může mít jako způsob života! Díky všem těmto zkušenostem se lezení samotné ocitlo tak trochu v pozadí. Byl bych rád, kdyby slova, co jsem tu napsal, tenhle svět trochu změnila. Hlavně pro mé přátele Yara, Adriana, Leosvandise, Jenriho a Maikela! text foto

Gerhard Schaar www.gerhardschaar.com

Infokoutek o Kubě Kdy se tam vydat? Nejlepší měsíce jsou prosinec, leden a  únor, ale i předtím nebo potom je to tu celkem fajn. V létě je moc vedro a deštivo. Lety: Kuba, jak všichni víme, leží v Karibiku a z Evropy se na ni dá dostat lety z Paříže, Říma, Barcelony a Amsterdamu. Víza: Když jedete na Kubu, vízum nepotřebujete, ale musíte mít pas, který je platný minimálně dalších šest měsíců a také letenku z Kuby. V letadle na Kubu byste si také měli koupit „turistickou kartu“. Když procházíte imigračním, orazítkují vám totiž právě tuto kartu, a ne pas. Takže se o ni dobře starejte a neztraťte ji. Na Kubě pak můžete zůstat následujících 30 dní. Pobyt si za malý poplatek můžete prodloužit o dalších 30 dní. Měny a bankomaty: Na Kubě jsou dvě měny: jedna pro samotné Kubánce – peso, a jedna pro všechny návštěvníky – „konvertibilní peso“ neboli „CUC“. Jedno peso má hodnotu pouhé 1/25 CUC! Všechny měny si můžete vyměnit bankách či směnárnách, kde se účtuje poplatek 8 %. Pokud si chcete vyměnit americké dolary, účtuje se za tyto transakce dodatečný poplatek 10 %. Ve velkých městech i ve Viñales jsou bankomaty. Můžete tu použít svou vlastní kartu, ale nespoléhejte na ni! Nemusí fungovat, nebo bude prostě „prázdná“. Připravte se proto na to, že si budete peníze vyzvedávat se svým pasem a kreditkou (nejčastěji tu přijímají VISA karty) v bance. Kolik co stojí? Kuba není pro cizince levné místo, neboť všechno kontroluje vláda a veškeré ceny jsou pevně dané. Měli byste počítat zhruba 30 až 40 € na osobu a den. Bezpečnostní doporučení: Nikde nechoďte s pasem. Nechte ho v hotelu nebo ve svém pokoji. Také si s sebou nikdy neberte víc peněz, než na ten den potřebujete. Ubytování lezců v Havaně: Esther Cardoso: nádherný starý koloniální dům s  vysokými stropy a  balkóny, v  centru, vedle „Habana vieja“. Perfektní, pokud chcete pěšky prozkoumat město. Aguila n. 367, e/Neptuno y San Miguel, centro Habana; Telefon: 53-7-862-0401, mail: [email protected] nebo esthercv2551@ cubarte.cu; Esther mluví anglicky! Ana Maria Farinas: mezi lezci nejpopulárnější díky tomu, že se nachází blízko havanského autobusového nádraží. Ana mluví dobře anglicky a může vám pomoci i jinak, protože má spoustu kontaktů.

Salvador Allende (Carlos Tercero) No. 1005, e/ Requena y Almendares, Plaza, Telefon: 53 – 7 – 878 – 2946, mail: [email protected] nebo [email protected] Ubytování ve Viñales: To pravé místo pro lezce je Oscarovo „casa particulares“ – „Casa Oscar“ Adela Azcuy n. 43 [email protected] nebo telefon 53 – 4 – 869 – 5516 Než se vydáte na Kubu, zarezervujte si místo. Pokud žádné volné místo není, je ve Viñales spousta dalších „casa particulares“. Doprava z Havany do Viñales: Svezte se s dopravcem „Viazul“ za 12 CUC. Místo v autobuse se dá zamluvit v cestovních kancelářích po celé Havaně, nebo se vydejte přímo na autobusové nádraží v „Nuevo Vedado“ a nebo na „všeobecné“ autobusové nádraží „Habana Astro Bus Terminal“. Průvodce Cuba Climbing Autoři: Anibal Fernandez & Armando Menocal Quickdraw Publications, Squamish, Canada V  Evropě seženete na těchto dvou webových adresách: www.cordee.co.uk a www.pizbube.ch Jídlo Nejlepší je spolehnout se na jídlo ve svém „casa particulares“. V  malém obchůdku ve Viñales si můžete nakoupit základní věci, jako jsou plechovky s limonádou, voda, pivo nebo sladkosti. Nabídka zboží je ale velice omezená. Ve Viñales je i  malá pekárna (otevřená jen v určitou dobu), kde si můžete koupit chleba. Na trhu nebo na Raulově farmě se dá sehnat nějaké ovoce. Doporučuji, abyste si s sebou vzali pořádnou zásobu sladkých tyčinek! Pronájem auta Pronájem auta na Kubě je velice drahý. Malé auto pro maximálně 4 lidi vás vyjde na nějakých 45 CUC za den. Doporučení ohledně vybavení: Vezměte si lano o délce 70 m a 16 expresek. Pokud máte v plánu nějaké vícedélkové lezení, vezměte si i druhé lano. Doporučuje se vzít také navíc pár karabin, které necháte v  jisticích nebo slaňovacích bodech, a nějaké smyčky na náhradu starých jisticích bodů a slaňovacích smyček. Od prosince do února můžou být některé noci hodně chladné a na stinných útesech při větru může být taky pěkně mrazivo! Takže si nezapomeňte vzít dlouhé kalhoty, triko s dlouhým rukávem a fleecovou bundu. Zvažte, zda nedarovat místním nějaké vybavení, a vezměte si s sebou věci, které můžete oželet. Nejvíce jsou potřeba nerezové bolty a plakety nebo nerezové borháky s lepidlem.

19

Č H S P Ř E D S TAV U J E

Fenomén Jizerek

– plotny?

ROZHOVOR S TOMÁŠEM KOLESOU-Y VERÁKEM J I Z E R S K É H O R Y. H R U B Á Ž U L A S   V Y S T O U P L Ý M I K R Y S T A L Y, K T E R É U M O Ž Ň U J Í V Ý S T U P Y V STRMÝCH PLOTNÁCH I MIMO NĚ. PŘÍSTUPY KE SKALÁM JSOU ZDE OBTÍŽNĚ JŠÍ A HLEDÁNÍ JEDNOTLIVÝCH VĚŽÍ, SK AL A MASIVŮ TAKTÉŽ. LEZENÍ JE ZDE PŘEVÁ ŽNĚ SILOVÉ. JEDNÍM Z MÍSTNÍCH LEZCŮ, KTEŘÍ SE PODÍLELI NA VÝ VOJI JIZERSKÉHO LEZENÍ A ZE JMÉNA T VORBĚ PRVOVÝSTUPŮ, JE TOMÁŠ KOLESA–Y VERÁK. NAVŠTÍVIL J S E M H O P O P O V O D N I, N E B OŤ J S E M S E O B ÁVA L, J A K D O PA D L, K D Y Ž B Y D L Í TA K B L Í Z KO BULOVSKÉHO POTOKA V ZÁPLAVOVÉ OBLASTI FRÝDLANTSKA. NAŠEL JSEM HO V DOBRÉ N Á L A D Ě ( N E B Y L V Y P L AV E N ), A TA K J S M E P R O H O D I L I PÁ R S LO V O H L E D N Ě L E Z E N Í V JIZERKÁCH.

VIc). Po přelezení jejich cest jsem měl snahu tvořit nové těžší a těžší cesty. V tu dobu se v Jizerkách již pohybovali Petr a Zorka Prachtlovi, s nimiž jsem byl v počátku v dobrém kontaktu. Jediným mým problémem byli spolulezci na prvovýstupy. Partnera jsem ale našel ve svém bratru Mirkovi, který se mnou vždy ochotně vyrazil do skal. Kteří lezci ti ještě utkvěli v paměti? Chtěl bych vzpomenout na Standu Šilhána, který i zde zanechal plno těžkých cest, jež stojí za to si vylézt. A jak hodnotíš své prvovýstupy? Vždy jsem se snažil, aby moje cesty byly přístupné širšímu okruhu lezců, tj. optimálně zajištěné a lezecky hezké. Mám radost, když se ostatním mé cesty líbí a pochvalují si, jak si zalezli. Samozřejmě mně éra plotnového lezení poskytla nespočet nádherných možností prvovýstupů po krystalech žuly. Styl prvovýstupů nebyl jednoduchý a museli jsme vymyslet, jak se v plotnách zastavit a zavrtat, neboť tenkrát ještě aku vrtačky nebyly. Bratr mi zhotovil sekáčky a háčky, se kterými jsem byl schopen po zasekání Prvovýstup na Sviní kámen, Sonáta pro Zuzanu, VIIb

Borová, Dvouhodinková, VIc s Vlastíkem Kopalem

Můžu se tě zeptat na tvůj pohled na dění v Jizerských horách? Můžeš. Můj pohled je jistě odlišný od starších lezců klasiků, ač i mě již mladší lezci nazývají „klasik“. Moje lezecké začátky v Jizerkách jsou spjaty s cestami Josefa Čihuly, kterého jsem bohužel již nepoznal. Nové cesty (v té době), které mě přivedly k prvovýstupům a nastartovaly moji chuť k lezení, byly od Tomáše Melichara (např. Nos – Severní hrana, VII) a zejména Petra Němce–Prcka (např. Sedlo – Nedělní dýchánek,

20

Ořešník, Náhrobní kámen, V

do hloubky asi půl cm již odsednout do  zatlučeného šroubu a  z  něj sekáčkem vysekat díru pro kruh či dřík. Tenkrát mě vrcholová komise požádala o přelezy některých sporných cest od Petra Prachtla a posouzení přelezu a klasifikace. U jeho těžkých cest nebylo možné poznat jištění pro zasekání kruhů. Žádná vyvrtání, zasekání, žádná dírka, zhola nic. Ani stopy po něčem takovém. Zajímavé. Po vysvětlení mé techniky použité pro zavrtání v hladké plotně se záhy začaly objevovat u  jeho již hotových cest dodatečné dírky. Počaly se ale objevovat rozdělané cesty s dírkou, v níž byl napěchován uzel od různých provázků, které šly po trhnutí rukou vytáhnout. Takže styl rozdělání těchto projektů je mi opět záhadou. A to dodnes… Jaký máš názor na tvorbu cest jiných lezců? Snažil jsem se přelézat všechny cesty, které vznikly, a následně jsem mohl na vrcholové komisi zhodnotit jejich klasifikaci a  způsob vylezení až po následné uznání cesty. Některé směry prvovýstupů se mi nezdály být logické a ani klasifikace neseděla, a tak jsem začal pracovat na nové Jizerské klasifikaci. Tu jsem později konzultoval se Standou Šilhánem a partou mladých lezců (Šatava, Šlechta a spol.). Tato nová klasifikace je již použita v novém průvodci JIZERSKÉ HORY vydaném v roce 2010.

 

Která tvoje cesta vzniklá v tvých začátcích se ti povedla a patří mezi hvězdičkové? Já si myslím, že prim hraje cesta Poslední tandem za VIb v Zahradních plotnách. Cesta z roku 1985 je ukázkové plotnové lezení. Škoda, že lezci zapomínají dolézat přes třetí kruh na vrchol Orlího hnízda.

A něco těžšího z tehdejší doby? Vzpomínám si na cestu s Ondrou Maštálkem na Sviní kámen – Sonáta pro Zuzanu. Udělali jsme luxusní cestu klasifikace VIIb. Již těžší, ale nádherná linie. Technicky se o cestu pokoušel po skobách a  klínech Joska Čihula, ale asi to tenkrát pro něj nebylo to pravé ořechové. Další skvost je cesta na Jeskynní věž, Magický zářez, VII. Je to super koutek přes převis. A nádherný kousek je z druhé strany věže, Šikana za VIc. Super žlábky s hezkým traverzem. Nesmím zapomenout na Borovou věž a cestu Sfinga, VIII. Hezká cesta s krystalovým dolezem. Tehdy pro mne odvážná linie. Něco novějšího tam nemáš? Vyzdvihnu nějaké kousky. Třeba zajímavá cesta je Motýlek dobrých VIIc na Frýdlantskou věž, na které se podílel i Standa Šilhán. A z jiné-

ré jsou udělány jenom proto, že tam bylo volné místo. Prvovýstupce si už neuvědomil, že skála je tak lámavá, že jeho „cesta pro cestu“ skončí olámaná nebo v  lepším případě rovnou v  zapomnění. Cesta v pevné skále láká. Tyto cesty nebudou mít mnoho přelezů, ať už z důvodu specifického stylu lezení v Jizerkách, nebo z důvodu nepřehledného přístupu k  věžím či skalám. Potkávám ale občas v  Jizerkách mladou generaci lezců, kteří preferují spíše lezení venku a toulky přírodou. Pro ně jsou tyto cesty výzvou. A co dnešní kvalita jizerské žuly oproti dřívějšku? Třeba názor dnes již nestora lezení v  Jizerkách Petra Němce-Prcka, že Jizerky se rozpadají, je založen na tom, že skály jsou zastíněny stromy. Stromy vyrostou, ale skály se už nové neobjeví a nevyrostou. Jaký názor máš na to ty? Když se pohybujeme v Jizerkách, tak vidíme, jak rychle pokračuje eroze, která je markantnější v oblastech s měkčí žulou (třeba Kočičí kameny), ale své udělá i voda a mráz. Voda taky pracuje na devastaci nepřístupného terénu a skal. Jasným důkazem toho je Zvon ve Srázech, kde se vylomil v roce 1998 mohutný blok a zmizela podstatná část Čihulovy spáry za VIc z roku 1957. Další odtrh nastal na věži Strážce Divé Máří, kde se v  sedmové Cestě odvážných houbařů odlomil celý převis nad kruhem a změnil se ráz

skály. Jsou i viditelné eroze půdy, odkrývají se různá skaliska, která následně erodují. Poslední povodeň 7. 8. 2010 zanechala také viditelné stopy, zejména kolem potoků. Změnou ovzduší se přestaly vyskytovat kyselé deště a dochází k růstu mechu a lišejníků. A jaký je tvůj názor na používání magnézia, samozřejmě v Jizerkách? Na měkkém písku mám zato, že zákaz používání magnézia je opodstatněný, a  u  tvrdého písku, jako je v Labáku, jen zčásti. Totiž tam je to už rozjetý, a tak těžké věci od IX by se tak lézt mohly. Je to hodně diskutabilní! Nejsem soudce a ani nechci být. V Jizerkách zastávám názor, že v těžkých cestách střízlivé použití mága skále ani přírodě neuškodí. Je to spíše vizuální problém. Mimo jiné i proto vrcholová komise v Jizerkách odsouhlasila v roce 2009 jeho používání od stupně VIIIb (8 UIAA) včetně. Jaká bude praxe, je ale zatím ve hvězdách. Tvůj názor na sólolezení v Jizerkách? Pokud lezeš spáru, tak není žádný problém. Pak je tu dost stěn s dobrými chyty, které se dají lézt sólo. Problém nastává v plotně, kde už hrozí vylomení krystalů, a tím i rychlý návrat. No ale některé plotny v  Zahradní stěně jsou pro sólolezení jako stvořené a  jejich pevné krystaly budí důvěru, snad oprávněnou. Už se mi podařilo sjet plotnou po sólu, ale záhy jsem vše napravil. Bez úhony.

Zahradní stěna, Místo pro všechny, VIc

V kolmé plotně

ho soudku je cesta na Podsvětí, Soumrak bohů za  IX. Někdo by řekl boulder, ale to je v  Jizerkách polovina cest. Tato cesta je asi nejtěžší kousek z mé dílny. A momentálně jakou cestu považuješ za nejtěžší? Podle mého názoru je to cesta z roku 2005 od drsné partičky Havel, Šatava a Šlechta v Zahradní stráni s názvem Konštelace, rovných X nové jizerské klasifikace. Nemohu taky opomenout některé z cest Petra Prachtla. Třeba 100 let Čepice za VIIIc na Uhlířovu čapku (kolmá plotna po krystalech), Hyperkout taky VIIIc na Horní Lysou skálu a  na Dolní Lysou skálu Černá stěna s  variantou Super, rovněž VIIIc. Ve výčtu cest bych mohl pokračovat i nadále od dalších lezců. Toto je ale jenom stručný výtah z těch nejlepších cest. Jsi hlavním autorem příkladů cest pro vyšší stupně nové – vlastně rozšířené původní – Jizerské stupnice. Jeden jizerský expert prohlásil, že už stupeň VIII si nedovede představit. Budou se ty extrémní cesty (už je desítka) vůbec lézt? Myslím, že lézt se budou. Pokud tyto cesty jsou nebo budou udělány v pevné skále. Jsou zde cesty (já říkám cesty bez budoucnosti), kte-

21

Č H S P Ř E D S TAV U J E Co spolulezci? Spolulezců jsem vystřídal spoustu. Bratra Mirka už jsem vzpomenul. Hodně rozmanitých cest jsem vylezl s Ondrou Maštálkem a později s Vlastíkem Kopalem, který bohužel zahynul ve Fanských horách. Jedním z mých dlouhodobých spolulezců byl Petr Tyrala alias Pirát. S Petrem jsme zažili mnoho dobrodružství ve skalách. A teď lezu s tebou, Milouši. Jiná kapitola je lezec „staré gardy“, který mě podporoval v tvorbě nových cest a nacházel nové projekty – Láďa Hamáček. Díky jeho entuziasmu jsem byl hnán do tvorby cest. Ani mateřský horolezecký oddíl v Hejnicích mi není cizí. Mám zde kamarády, s nimiž jsem prožil pěkné chvíle na laně a trochu také v  hejnické tělocvičně na jedné z  prvních umělých stěn v  republice, kterou jsme svépomocí postavili. Jak čtenáři jistě pochopili, jsi členem Oblastní vrcholové komise Lužické a Jizerské hory. Máš tam i jinou funkci? Působím jako správce oblasti Velký a  Malý Štolpich, ale díky vytloukačům jištění moje práce, i tvoje, Miloši, sahá do celých Jizerek. Jak vím, každý rok na Štědrý den něco vylezeš na Uhlířovku. Lezení v Jizerkách v zimních podmínkách musí být opravdu hluboký zážitek. V zimě tu můžeš aplikovat různé druhy dobývání vrcholů. Při hojném množství sněhu a ledu ve stěnách si opravdu zalezeš i v lehkých cestách, bojuješ v nich skoro o holý život a zdá

INFORMACE O PODMÍNKÁCH LEZENÍ V JIZERSKÝCH HORÁCH Naprostá většina horolezeckých terénů Jizerských hor se nachází v nějakém typu chráněného území, nicméně samotný fakt, že Jizerské hory mají statut chráněné krajinné oblasti, horolezectví neomezuje. Podstatné je, že významná část skal se nachází v Národní přírodní rezervaci Jizerskohorské bučiny, kde je provozování horolezectví podmíněno souhlasem příslušného orgánu ochrany přírody. Nynější povolení vyjednal Český horolezecký svaz v roce 2007 a platí do konce roku 2016. Lezení v NPR Jizerskohorské bučiny je povoleno celoročně s výjimkou oblasti Malého a Velkého Štolpichu, kde je lezení omezeno na období od července do konce února. V oblasti je povoleno i lezení v ledu, za vhodných podmínek, kdy je vytvořena dostatečně silná vrstva ledu; drytooling však není z důvodu možného poškození skal povolen. Při lezení je nutno dodržovat podmínky stanovené ve výše zmíněném povolení a v Pravidlech lezení ve skalních oblastech ČR včetně zpřesnění schválených Oblastní vrcholovou komisí Lužické a Jizerské hory. K přístupu ke skalám je možné používat jen turistické značené cesty a přístupy vyznačené horolezeckými značkami, výměna a doplňování fixního jištění je možná jen se souhlasem oblastní vrcholové komise. Úplné znění podmínek je k dispozici na www.sklanioblasti.cz. Nejnovější průvodce Pavel Fajgl, Otokar Simm, Milan Vrkoslav. Horolezecký průvodce Jizerské hory. NH Savana, 2010.

se ti, že v  životě už nic těžšího nevylezeš. Naopak se může stát, že při sluníčku si nádherně zalezeš na vysluněné skále a zimní pohled do hor z vrcholu věže je ti odměnou za výkon ve stěně. Je zde i nádherné lezení v ledu. Preferuji spíše lezení na ledu ve Štolpichu než po vysekaných dírách v Oldřichovském lomu po nájezdu různých skupinek. Ještě je zde pár terénů na drytooling, to ale jde mimo mě. Asi to má něco do sebe, ale já si myslím, že to s lezením moc nesouvisí. A  na stejnou rovinu stavím žádost o feratu v Jizerkách. Myslím, že něco takového do Jizerek nepatří.

Co řekneš lezcům, kteří chtějí zajet do Jizerek? Hlavně je potřeba trochu morálu do ploten, silné prsty na krystaly a pevnou kůži na rukou do spár (bandážují se, srabi). Nenajdete zde Frankenjuru, ale cesty jsou zde rozmanité a romantické prostředí skýtá množství zajímavých cest, zejména v plotnách. Zůstává zde nespočet možností k průstupům stěn a ploten, které čekají na uskutečnění…

ptal se foto

Miloš Zatloukal Ladislav Hamáček, Luděk Kučera

üHVNëKRUROH]HFNëVYD]

ÓGUæEDVNDODMLäWĚQtRFKUDQDSőtURG\PHWRGLND ]iYRG\KRU\VSRUWRYQtOH]HQtVNLDOSLQLVPXV

22

ZZZKRU\LQIRF]

0HGLiOQt SDUWQHőL

+ODYQt PHGLiOQt SDUWQHU

ZZZOH]HFF]

Å.G\æVHQDYäHGtYiP ]RGVWXSXOHWXYĚGRPXMLVL æHOH]HQtQHE\ORWRMHGLQp ýtPQiVVNiO\SőLWDKRYDO\ 'DOHNRVLOQĚMLQDQiVSţVRELOD SőiWHOVNiSRXWDNWHUiVHXWYiőHOD SőLVSROHýQëFKYëVWXSHFK D]HMPpQD]DNRX]HOQëFKYHýHUţ SRGSőHYLVORXVWĚQRX´ 5DGRYDQ.XFKDőYHONëFKVWĚQ

ZZZYHOHKRU\F]

Š PA N Ě L S K O

Montserrat MÍSTO

PLNÉ

MAGIE

Slackline mezi La Momia & La Momieta, Raul Sauco

O původu hory Zhruba padesát milionů let zabírala velká hora zvaná „Catalan-Balearic“ velkou část současného Katalánského pohoří a proláklin při pobřeží. Od počátku třetihor se díky několika velkým řekám ve vodě ukládalo velké množství kulatých úlomků skály, známých v Katalánsku jako „codols“, které poté zpevnil vápenec a další jemné materiály. Toto nahromadění říčních kamenů a jejich smíchání s vápencem vedlo ke vzniku úžasné hory jménem Montserrat, jež nyní ve svém nejvyšším bodě zvaném „St. Jeronimo“ (místě, které stojí zato navštívit a pokochat se výhledem do hlubin), měří 1.236 metrů. Kromě svého symbolického významu se Montserrat může chlubit i výrazným středomořským klimatem. Díky tomuto přívětivému podnebí a rozličné orientaci stěn a jehel se tu dá lézt po celý rok. Vztah k této hoře Je těžké slovy popsat něco jako je Montserrat. Je to parádní hora s příběhy psanými na stěnách a jehlách po více než 80 let. Za tu dobu zažily změny a vývoj, od konopných lan k nylonu, od „mořských okurek“ (typických katalánských bot), přes „kočičí styl“, až po vysekané fixní jištění. Díky této dlouhé historii lze v horách objevit spoustu možností a stylů. Počínaje prastarými, promyšleně vysekanými cestami a konče liniemi, v nichž jištění stále chybí a kde jsou dovednosti v oblasti samojištění klíčem k dosažení vrcholu. Je to velká skalní zahrada, kde se každá stezka liší od své sousedky, kde má každá jehla a stěna vlastní historii a kde tisíce lezců, generace po generaci, šly po stopách historie a hledaly možnosti soužití a harmonie stylů. Jsou tu cesty měřící 9 metrů, v nichž se testují výbušniny, ale i 300 m dlouhé linie, jejichž největším lákadlem je dobrodružství. Ve vnitrozemské části hory je více než 4.000 cest, v nichž si můžete vychutnat kouzlo tohoto místa. Díky svým koutům se Montserrat těší velkému zájmu ze strany současných lezců, jak domácích, tak i zahraničních. Jmenovat některé znamená opomenout mnohé, ale v dějinách Montserratu jsou obtisknuta jména legendárních lezců, kteří se sem vydali za svými příběhy. Někteří, jako například Antonio García Picazo, otevírali nové cesty v severní stěně a psali o svých dojmech ve verších: „Taková je krása skal, [...] že navěky v nás zůstane“ A.G.P. Důležitá je také práce Carlese Brasca spojená s vybavením a rozvojem cest jižní strany 23

Š PA N Ě L S K O a opakováním či symbolickým otevíráním cest okolo hory, jako např. Miserables tatxaires, což je 200 metrů dlouhá cesta s obtížností do 7a, celkem s pouhými pěti rozšířeními. V roce 2004 navštívil Montserrat jeden z mezinárodně uznávaných lezců, Dave Graham, který tu pokořil cestu Defensa apatica ― těžké 8c v oblasti Sant Benet. I Alex Huber zanechal na jižní straně svůj otisk ― cestu Un poco loco (šedesátimetrové 8b s pouhými 11 kousky jištění!) Oblast Sant Benet

„Daveova návštěva“ Ta první cesta je projekt z roku 86. Jedna z obvyklých cest, s domyšleným futuristickým designem. Tato vize se stala skutečností skoro o dvacet let později v rukou Gringa. Návštěva Davea Grahama na katalánském území by se dala přirovnat ke klidné síle, která využije svůj čas, aby pohnula skálou. Tři dny snahy nesou své ovoce a rodí se nová cesta pro pár vyvolených: 8c, Apathetic defense. Podle Davea je to přesně ten správný způsob, jak se vypořádat s hlavním problémem cesty – jako kdybyste se snažili najít rovnováhu mezi vcítěním a apatií. Pohyb, jak nejlépe to jde: přesná koordinace, síla, rovnováha, ocelové prsty ― vše se slévá v jedno. Hora vás odmítá zas a znovu, až je vaše snaha konečně odměněna. Hora a člověk se znovu setkávají. Přijměte výzvu matky Přírody, tančete chvíli podle zvuku skály. A hle! Nové umělecké dílo je na světě. Další starý projekt se vzdává. Reputace stoupá, chvilka relaxace a je tu nové postranní 8b klasické cesty HAUS – Abans tornare d‘ahir 8b. Joseba Larreategui, Martina 8a+, Can Jorba, Cara Sur

24

ŽÁDEJTE ORIGINÁL! Někde mezi sněním a duchy, tak jako v životě samém, hledaje momenty, kdy všechno plyne, zvládá Dave sérii výstupů s výhledem: Between the eyebrows (8a), Múrgula (8b), atd.. Mimo jiné další flash výstupy jako je The Sting (8b +/c), na který vyleze jako třetí. Na cizince leze dobře, s velkým zápalem. Xavi Bustamante

Porozumění Nová doba a nová technika vedly k velké euforii ohledně vybavení. Montserraťané i přes technologický pokrok, který měl své světlé i stinné stránky, zachovali dědictví velkých pánů tohoto celku. Vždycky se objevovali lezci, kteří si mysleli, že mají právo na vše, včetně ničení cest. Montserraťané ale vždy soustředili své síly, aby zabránili zneužívání vrtaček a přelidnění cest.

foto: autor, Toni Cugat

„Kašlete na vybavení, prostě lezte.“ V dobách, kdy jsme si začali cenit zvláštního kamene Montserratu a pocitů, které se k němu vážou, začali jsme více chápat jeho historii a důvod, proč byly cesty jako Blind Flight a Bastardo otevřeny právě tady a ne jinde. Uvěřili jsme, že během osmdesátých let se zde soustředila velká skupina lezců, kteří byli schopni lézt osmičky, a potom otevřeli nové cesty, jež jsou i dnes považovány za extrémní a málokdo je zopakuje. Historie tohoto místa mluví o vášni, která se odráží ve všem, včetně vybavení. Plotny, které se zdály daleko, najednou daleko nejsou. Uvědomíte si, že ti týpci v osmdesátých letech nechtěli lidi strašit, ale dívali se na tu skálu den po dni, dokud se neobjevilo něco, co by jim zajistilo pohodlí a co nejmenší narušení přirozeného rytmu lezení. Týmy, o které, jak se zdá, není nouze dnes, by tu už sotva procházely a dělaly si poznámky. Pamatujte, nechte vrtačku doma a v „Sant Benet kašlete na vybavení a prostě lezte...“ Raul Sauco Pořád magické… Pro nového návštěvníka Montserratu není vždy snadné navázat první kontakt se skálou. Montserrat jako celek vyžaduje trochu zápalu a času. Pro lezce, který je zvyklý na tvrdý vápenec, je silový pohyb pomocí nohou a prstů španělská vesnice... Brzy je ale hieroglyf rozluštěn a lezení na Montserratu se stane magickou hrou. Ale nenechte se zmást, výstup není sport, je to postavení se výzvám a novým horizontům a Montserrat je výzva pro všechny lezce. Jen pan Lezec nebo lezec, který (ať už z jakéhokoli důvodu) věnoval nějaký čas a snahu rozluštění tajemství této mystické hory a začínal jednotlivými kroky, teď leze s lehkostí, kterou si lze jen těžko představit při prvním kontaktu s tímto celkem. Cukající prsty, prohýbání, zkoušení něčeho, co ještě nikdo nebyl schopný nalézt. Ovšem, nenechte se zmýlit, Montserrat není škola. Ale kolik je takových oblastí, kde můžete lézt a pak se dívat, kde je magnesium zmá-

Marc Alcaraz, South Dekoting 6a+, Can Jorba, Cara Sur

Fo t o : R o b e r t Va n o

A také Josep Maria Alsina, tvořící z pozice, která je vždy zdrženlivá a daleko za hranicí uznání. Mně se některé jeho nejextrémnější cesty na Montserratu zdají stejně volné jako ty uměle vytvořené, vždy s čistým designem a futuristické během lezení, třeba Voodoo (A4) na The Wall of Air či Santbenedictes (6c/A4 +) na The Wall of Hell. A dalo by se pokračovat tisícem stránek o lezcích a cestách, neboť Montserrat tvoří velkou část historie lezení v Katalánsku, vepsané v duších místních lezců.

MOIRA JE JEN JEDNA!

F U N K Č N Í

P R Á D L O

ZNAČKOVÉ PRODEJNY MOIRA: B RNO - G ROHOVA 17, B RNO 1  Č ESKÉ B UDĚJO VICE - N ÁM . P ŘEMYSLA O TAKARA II. Č . 23.  H. K RÁLOVÉ - V K OPEČKU 88  J IHLAVA M ASARYKOVO NÁM . 1220/53  K ARLOVY V ARY - D R . D AVIDA B ECHERA 908/29  L IBEREC - 5. KVĚTNA 70/37  M. B OLESLAV - U K ASÁREN 1379/3  O LOMOUC - OC O LOMOUC C ITY , P RAŽSKÁ 41  O STRAVA - OC LASO - M ASA RYKOVO NÁM . 15  P ÍSEK - S METANOVA 78  P LZEŇ - A MERICKÁ 1125/62  P RAHA - M ALÁ Š TĚPÁNSKÁ 14, P RAHA 2; H YBERNSKÁ 1, P RAHA 1; A NTALA S TAŠKA 114/20, P RAHA 4; V EVER KOVA 1411/6, P RAHA 7; J. P LACHTY 28, P RA HA 5  S TRAKONICE - K OCHANA Z P RACHOVÉ 121  Ú STÍ NAD L ABEM - M ÍROVÉ NÁM . 66/18  Z LÍN - Z ARÁMÍ 89  KATALOG PRO VÁS NA ADRESE: MOIRA CZ, A . S ., K OCHA NA Z P RACHOVÉ 121, 386 01 S TRAKONICE , E - MAIL : INFO @ MOIRA . CZ  WWW . MOIRA . CZ

Š PA N Ě L S K O

Jordi Esteve, Vanitat Oculta 6c ABO, La Momia, Sant Benet

Miquel Catita, Jazzpunt 8a, Degotalls, Cara Norte

čené prvním deštěm a barva skály kryje stopy kočičích tlap? Ten pocit, kdy visíte na dvou bodech, cítíte, jak se vám v pažích hromadí kyselina mléčná, když nohy jsou to jediné, co vás drží uprostřed vakua, a když nejste schopní představit si další krok nebo rozlišit okraj, kam se musíte dostat... Hra začíná. Dostat se k Montserratu – autem, pěšky, ve dne, v noci, dojít ke stěně, to bude vždycky skvělý zážitek. Nejen poprvé, i podruhé, potřetí, poosmé, potisící... Vidíte jen skály a skály, cesty a další cesty.... Známe jen málo nových přístupů k oblastem a vždy nás překvapí, když najdeme stěnu, kterou před námi ještě nikdo nezajistil. Nový klidný kout, kde vás zaplaví pocit objevitele. Přední skalní stěna natočená směrem k moři, do absolutního ticha a samoty... Bivak ve skalní jeskyni Bauma, kde plánujeme zítřejší výstup a připravujeme se na něj... Nebo noci v houpací síti, kdy visíme nad hlubinami severní stěny, světla Barcelony a Manresy v dálce... Tato bezkonkurenční vertikála, která nás nutí uvědomovat si věci a růst... Nebo když se poprvé přiblížíme po věčném schodišti k Sant Benet a otevřeme dveře světu přesných kroků... Nebo jednoduše ten kámen pět minut cesty od auta, který dává našemu dni řád. Všechno je tu možné... Magii, magii a ještě více magie – to tady najdete. text foto

26

Daniel Santacatalina Laborda autor

Technické informace Kudy přijet Přístup pro lezce Pro lezení na severní stěnu se běžně používá přístup od parkoviště a kempu Santa Cecilia „Bartolomeu Puiggros“. Při lezení v  Sant Benet je nejčastějším místem přístupu klášter nebo to samé parkoviště, pokud se v tomto kempu rozhodnete strávit noc. Lezete-li v  Agulles, zajeďte na parkoviště Can Massana, nebo můžete vyrazit od Refugio of Agulles „Vicenç Barbe“, pokud jste tu pobývali. Pokud lezete na jižní stěnu, dostanete se k  hoře od El Bruc nebo Collbata. Doporučujeme se ale podívat nejdříve do Bruc, abyste našli nejlepší přístup k vybrané oblasti. Jak se sem dostanete Vlakem z Barcelony do Montserratu: Do Montserratu můžete cestovat vlakem, který odjíždí ze stanice Plaza España. Stanice Plaza España se nachází na zelené a  červené trase metra, díky čemuž je snadno dostupná z jakékoli části centra Barcelony, kde staví metro. Jakmile se ocitnete na stanici Plaza España, hledejte linku R5 ve směru Manresa. Doporučuje se přijet na stanici Plaza España s  velkou časovou rezervou, protože najít linku R5 může být docela těžké. Plaza España je docela velká stanice a  směrovky ke kolejím linky R5 nejsou příliš jasné. Autem z Barcelony do Montserratu: Vyjeďte z  Barcelony směrem na Lleidu po dálnici A-2. Pokud jedete na jižní stěnu (Caras Sur), sjeďte z dálnice výjezdem 572, na Bruc.

Carla, Escoria Subversiva 7b, Sant Benet

ním parku Montserrat. 90,2 % cest lze lézt po celý rok a jen 1,15 % je pro lezce zakázaných. Více informací naleznete na http://www.feec. org/Noticies/noticia.php?noti=4244 Spánek Táboření okolo masivu je zakázáno, ačkoli není problém s  bivakováním nebo velice diskrétně zaparkovanou dodávkou. Na severní stěně lze nalézt útulek v kempu Santa Cecilia nebo v klášteře. Ti, kteří chtějí větší pohodlí, také mohou spát v hotelu nebo v celách montserratského kláštera. V Sant Benet se lze ubytovat v kempu Sant Benet nebo v klášteře. Když lezete na jižní stěnu, nejbližší přístřeší je v Colbatu nebo v Bruc. Nebo můžete bivakovat. Při lezení v Agulles lze najít útočiště v „Barbe Vicenç“. Voda Je k dispozici v kempech (refugios) kromě Sant Benet, v němž si vodu a všechno vezměte vlastní, což se doporučuje, zejména pokud se zdržíte jen krátce (1 den). Typ lezení Směsice – převážně vysoké kvality, s cestami od trojek po 8c a A5. Potenciální škola, kde můžete strávit zbytek života. Jestliže chcete jet na severní stěnu (Caras Norte) nebo do oblasti Agulles (La Region de Agulles), sjeďte výjezdem 570 a  pokračujte ve směru na montserratský klášter. Pokud chcete lézt v Agulles, zastavte na parkovišti v Can Massana. Pokud ale chcete jet na severní stěnu, jeďte ještě pár minut, až dorazíte do kempu Refugio de Santa Cecilia. Když chcete lézt v oblasti Sant Benet, opusťte dálnici o něco dříve, výjezdem 582, který ji spojuje s C-55. Dojeďte do vesnice Monistrol a nechte se vést směrovkami ke klášteru. Odtud dojděte do Sant Benet a můžete lézt. Pravidla lezení v Montserratu 21. června byla podepsána historická smlouva mezi Výborem pro horu Montserrat a FEEC (Katalánskou federací turistických klubů), která vymezuje pravidla lezení, ferratového lezení a úpravy cest v Národ-

Bibliografie Antonio García Picazo: Monserrar Ascensiones de leyenda. Antoni Cugat: Escalades a Sant Benet. Luis Alfonso y Xavi Buxó: Monserrat Cara sur. David Hita Sanchez: Monserrat, guia d’escalades al vessant nord. Topo můžete najít také zde El Camping de Monserrat. (kemp nedaleko montserratského kláštera) Refugio de Santa Cecilia (severní stěna). Refugio de Agulles „Vicenç Barbe“ (Agulles) Refugio de Sant Benet A v barech v Bruc: Bar Cal Xisco Bar Cal Anna

Gorros – Jeďte z Barcelony ve směru na Montserrat po dálnici N2. Sjeďte na exitu 576. Pokračujte vlevo na Monestir de Montserrat. V Monestiru zaparkujte a pokračujte pěšky po horské silnici, která vás dovede do Pla de les Tarántules. Poté jděte pěšinou na západ a po pár minutách naleznete po levé straně skály 62–65. Další nákresy najdete na: www.montana.cz

D o l d y, s . r . o . 549 63 Machov I/90 tel./fax: 491 547 120 e-mail: [email protected]

Š PA N Ě L S K O

To se musí zlomit

A NE B WI N T E RS TOR M 2 0 1 0 Byla to jakási symbolická tečka za výletem, nebo spíš poslední kapka, vím já? V každém případě – při dolaďování článku do alespoň trochu čitelné podoby mně spadl noťas a odkráčel i s obsahem do věčných lovišť. Ovšem po tom, co jsme zažili během měsíce v teplých krajích, jako by se nic nestalo. Takže oprášit starej kompl – krabicu – a pokusit se vzpomenout na všechny ty historky, něco zdůraznit, něco zamlčet, prostě tak, aby se to lidem líbilo a autor zůstal hrdinou. Španělsko. Každý přece ví, že v prosinci a lednu tu často prší a počasí vychází tak půl na půl. Ale takový únor, to už je jiný kafe. A bylo… Od podzimu pozoruji nad Iberijským poloostrovem mizerný počasí a to by bylo, aby se to nezlomilo, zrovna když tam pojedeme. Z plánovaného ranního odjezdu se stal odpolední, neb jediná čtyřproudová polní cesta v Evropě hlásí kalamitu, a tudíž přijdeme o moment překvapení. Myšlenka projet noční Francii mimo dálnice se nepovedla, u Montpellieru to už nevydržíme a kousek se svezeme. Pak ale děláme chybu a necháme se zlákat cestou kolem vody. Sice fajn, ovšem pomalu nám dochází, že takhle to za světla do Siurany nestihneme. Hezky pokorně se vracíme

zpět na autoviu a tradá do kopců nad Tarragonou, kde po x serpentinách končíme na parkovišti nad skalami, cesta dál nevede. Ještě zajít do kempu pro průvodce a něčím zapít devětadvacet hodin jízdy. Tedy větrná hůrka. Uvítání proběhlo formou ledového zábalu a zamrzlých kaluží. Však ono se oteplí, říkáme si a přitom nás ani nenapadne, že mrznout v noci (někdy i přes den) bude ještě tři týdny. První lezení se odehrálo kousek od parkoviště, ale linky nejsou zrovna ze zlatého fondu fríklajmbingu. To taková Siuranella Central či Esperó Primavera, tak to už je o něčem jiném. Cesty jako „Papagora“ nebo „Mandragora“ sice lezením připomínají dobu trilobitů, ale jsou parádní a docela dlouhé. Brzy přicházíme i na to, že když fouká, tak je hloupost pohybovat se kolem hran, kde opravdu hodně protahuje. V El Pati, kde je většina cest nacvakaných a sem tam visí nějaký fix, předvádí vítr opravdu divadlo. Nemusíme se ani moc přemlouvat a jedeme občíhnout naproti ležící Montsant. Z doslechu vím, že lezení tady zachvátilo i vybíravého Piškota, a to už je co říct. Dle pověstí je cesta pod skály nic moc, ale nebojte se, s trochou něžnosti tam projede i celkem nízko sedící fordka. Místo je to parádní, nikde

nikdo, všude kolem nehořlavé borovice, výhled a nekonečný hřeben skal. V knížce, kterou máme, je zmíněn pouze sektor El Racó de Missa, ale s necelou stovkou cest (většinou kolem 40 metrů délky) se tu člověk nudit nebude. Na rozdíl od centrální části kolem „Hydrofobie“, která působí docela strašidelně, je zbytek linek celkem přívětivý a kupodivu i v horních pasážích docela lidově zajištěný. Žádné tarnovské manýry, kdy si člověk vezme na šedesát metrů hromadu expresek, a pak se pokorně blíží ke slaňáku, kde zjistí, že mu jich ještě dost zbylo. Lezení tady je parádní, máte-li rádi dírky. Pravda, občas je potřeba vzít i valoun či lištu, ale to jen tak, aby se nezapomnělo. Jestli rádi skotačíte v kolmém, tak není na škodu přeběhnout na levý okraj sektoru, kde můžu doporučit „Akiri Bomboro“. Tam jsem měl jedno- a dvouprstovek plné zuby – nádhera. Cesty vlevo i vpravo vypadají, že jedna je za 18 a ta druhá bez 2 za 20, takové montsantské kýče. Lezecky se tady dá vydržet určitě dlouho, ovšem chce to lepit prsty předem a nečekat, až z nich budou filátka. Přes den se dá pod skálou pobíhat i v tričku a kupodivu ani moc nefouká, zato noční mrazík se docela předvádí. V kanystru, Terradets

28

Montsantský kýč

kde se vzal, tu se vzal, jako palec tlustý led, a to byl schovaný v autě. Máme tu další rest a aby nám nebylo smutno, tak si jedeme do Barcelony pro Richarda. Na kulturu a památky ve městě jaksi nezbyl čas a s vidinou mizerného počasí u pobřeží jedeme do vnitrozemí, kde sice nemá být tolik srážek, o to víc by tu však mělo mrznout. V Montanejos si brousíme zuby na teplé prameny, ale najdeme jenom ledovou řeku, brr. Prožíváte-li památky, tak Cuenca je to pravé místo. Ve městě pomalu nikdo neví, kde se leze, ale dostáváme tip na bar Panoramic, kde otvírají až večer. Mezi deštěm uvaříme a jdeme omrknout stěny. Na pohled nic moc, je to nějaký šupinatý a sekaný, večer se uvidí. Panoramic je celkem přívětivý pajzl, kde jsou všude možně poházené samorosty, na nichž majitel asi tak trochu ulítává, a hlavně krb, díky němuž tady vydržíme asi týden. K pivku si půjčujeme i nějaké čmrkanice, podle kterých se dá zorientovat, a na další den máme slíbeno i zapůjčení průvodce. Dáme si tedy ještě pár kousků, než se odvážíme ven, kde už řádí paní Zima. A tak pořád dokola. Skoro do oběda čekáme, než vše rozmrzne, pak se vydovádíme ve skalách a večer hupky dupky do Panoramiku ke krbu. Hrajeme kostky o vše možné a nemožné, pití tu mají dobré a občas je i celkem veselo. Místňáci ve skalách začínají být zvědaví, kde spíme. Venku, kde jinde, že jo. A oni jako že venku v autě, to je jasný. Kdepak v autě, na trávě. To už si klepou na hlavu. Skoromístní Talián zmíní, že vlastně až Čechoslováci a Poláci začali jezdit lézt pořádné

cesty v zimě do Dolomit, máme to spaní na ledu asi v krvi. No nevím, v každém případě nám tady zamrzl kanďák nejvíc za celou dobu a bylo třeba jej každé ráno pěkně promasírovat. Párkrát mrzlo i přes den. Někde je na skále pěkně vytečená glazura a o rampouchy taky není nouze. Těžko říct, které sektory jsou nejlepší, nám se ale docela líbilo v Sombretivu a kousek dál po proudu, kde bylo velice příjemně, neb tam skoro nefoukalo. Pod skalami je takový malý domek, kde se dají kromě vody, laskomin a pohledů koupit neuvěřitelné koniny. Lezení tady není špatné, ale zalamování malých chytů v zimě už máme plné zuby. Balíme krám a po zasněžených pláních kraje La Mancha se řítíme na severovýchod. Ještě si neodpustíme malou zastávečku v Albaracinu, kam se kromě za památkami jezdí i na šutry. Tedy aby bylo jasno – žádné lesklé kamínky, ale hromady velkých a ještě větších balvanů z parádního červeného pískovce. Někde se to tváří, že na kamenech jsou čmáranice z dob dávno minulých, ale to by člověk musel nejspíš něco veselého pozřít, aby něco uviděl. V každém případě zamřížovaný kámen vypadá celkem divně. V lesích na kopcích kolem je bílé království, taky je to tady nějakých 1.400 metrů nad mořem. Sucho, mrzne, co víc si na bouldrování přát? Snad jen bouldrmatky, které nemáme, tak jen pobíháme mezi kamením a vymýšlíme, jak by se co lezlo. No, chytří teda jsme, tak si to třeba někdy příště můžeme vyzkoušet. Teď ale do Terradets. Proč? V Cuence přece byla kosa jako prase, tak proč by tam nemohlo být tepleji…

Maňana

Ráno – jak jinak – mrzne, ale celkem se to dá. Do stěny začíná svítit až po obědě, tak není kam spěchat a domácí to moc dobře vědí. Klasické přemrzání po malých mrchách v první cestě a pak už se věnujeme cestám, kde jsou chyty velice příjemné a hrany – kdo by to čekal – krásně berou. Navíc klasa vcelku přívětivá, nezbývá než se nechat hýčkat. Další noc celkem přituhlo a menší potok, 29

Š PA N Ě L S K O u něhož spíme, s tím má docela problémy. Tam, kde byla včera ve stěně náhodou voda, je dnes pro jistotu led. S tím si „Frantíci“ dokážou poradit, rozdělají oheň a kromě nahřátí lezeček se jim podaří vyčoudit půl sektoru. Večer po lezení přijede v BMW (v čem jiném taky, že) Kikuška s Kalem a v oranžovém prasečáku Vojta s Mončou, kterým jsme nalhali, jak je tady parádně. Popíjení je hned veselejší a v noci si nechávám zdát o spaní v prasečáku na matraci, mmm. Do rána i něco málo sněhu napadlo a aby toho nebylo málo, tak se zároveň i oteplilo.

Všude dobře, pod plachtou nejlíp

Albaracin

Paráda, teď je všude hnědobílá břečka a potok taky začíná mít divnou barvu, občas i prší. Ideální den na rest, kdy je hlavním cílem vydržet do večeře. Návrh na lyžovačku v Andoře se nedočká uznání. Nejlíp je asi pod skalami, kam jdu špiónit co a jak. Občas někdo něco leze, Kala leží nehybně pod stěnou a docela mu to lenošení jde, Vojta s Mončou si před nalezením do cesty cvaknou z termosky ohřátého nakopáváku – inspirující. Díky mé natvrdlosti a už opravdu, ale opravdu lepšící se předpovědi, se daří zažehnat další rebelii v týmu a místo odjezdu domů tady ještě budeme tvrdnout další dva týdny. Po restu se jdeme přesvědčit, že je sice tepleji, ale taky že cesty jsou celkem zateklé. Na lezení nic moc, tak mizíme do Siurany, kde to aspoň, když už zaprší, rychle ofoukne. Po cestě nás na jednom kruháči odchytí četník a za nepřipoutání jednomu z nás 30

Terradets

vzadu napočítá 105 euro. Následné handrkování o výši pokuty, kdy se mimo jiné dozvíme, že Cataluňa není v EU, skončí nasazením botičky, s tím, že až zaplatíme, tak ji sundají. Nechali nám číslo, pohrozili kriminálem, když se nám střevíc podaří sundat a ujet a byli v čudu. Tak si aspoň nakoupíme a najíme se. Ale co teď? Kupodivu číslo funguje a s trochou fantazie se daří domluvit příjezd četníků. S tím jejich maňana jim dáváme tak 4 hodiny. Docela překvapili, do půl hodiny byli tam a dokonce ti samí. Znovu trochu handrkování, nakonec zaplacení a sundání boty, které bylo naštěstí v ceně. Jeden z nich (obsluha botiček) byl trochu nervní z toho, jak mu Ondra stál pořád za zadkem, když pobíhal s botou. Na rozloučení do něj šťouchl, snad s vidinou rychlého zákroku, ale nic z toho nebylo. Zase Siurana. Kalíšci nás už opustili, že prý mají ještě něco v plánu ve Francii, tak nám dělají společnost Pražáci. Opravdu se začíná trochu oteplovat a už by se hodilo něco těžšího pozkoušet. V El Pati pár zajímavých směrů je, ovšem než se k nim v rámci jakože rozlézání dostaneme, jsme už celkem vycukaní. Jdeme tedy omrknout nějaké linky v L’Olle, že totiž kratší bouldrovky – to bude něco pro nás. Pravda, bouldrové to bylo, možná až moc. Jeden by řekl, že tady v dolíku sice nebude svítit, ale ani foukat. Nesvítilo, zato celkem profukovalo. Další den utíkáme do Siuranelly Central, kde drtíme lišty v kolmicích a pak se jdeme podívat na Vojtíškovy pokusy v „Cremě“. Nic netušíce si dáváme poslední cestu v Siuroši, parádní velkolepý kout ob dvě cesty doleva od „Cremy“. Dokonce přestalo foukat, a tak se po dlóóóuhé době chvíli nahříváme na sluníčku.

Občas jsme na noc postavili stany a jak jsme se tak nějak otrkali, nechávali jsme je stát přes den. Chyba. Půl hodinka práce s ostrou kudlou a výsledek? Dva stany, jeden péřák, nafukovačka, bágl, židle, roztrhaná knížka, rozbitá flaška Havany, pivo v čudu, velká bomba taky. Atmosféru zvláštně dokresluje peří vysypané po lese. Tuším, že Tomík si tu Havanu schovával, až se udělá opravdu pěkně… Spoušť poklidíme a mizíme raději do údolí, kde při večírku vybíráme jednoho favorita. Z toho, co jsem posléze slyšel, nezbývá než doporučit spát na divoko spíš někde dole a ani v bivacích ve skalách nic nenechávat, dotyčný je zřejmě rád „uklízí“. Možná někdo bude tvrdit, že Tony je „dobrej“chlapík, ale má hodně společného s tím šaškem v Ospu. Takže tak. Ríša jako první dostává rozum a ráno (o týden dřív proti plánu) ho vezu do Barsy na éroplán. Za pár hodin v teplý vaně, ten se má. Nějak se mi nechce nechávat pekáč na parkovišti bez dohledu, tak borci jdou vycvakat nacvakané a já číhám dole. Pomalu se ze mě stává znalec podjizerské vísky Liptákov. Večer to balíme a mizíme do Francie, kde máme slíbené daleko lepší počasí. Do cesty se ale nekompromisně staví Decathlon a do kufru, snad po dvou hodinách pobíhání a vybírání, putují razdva-tři stany. Blížíce se ku Montpellieru, Tomíno začíná přiostřovat v popíjení všeho možnýho, oháněje se přitom, že se na výletě ještě neopil a teď je ta pravá chvíle. Vyzvedneme průvodu a místo do Claretu míříme rovnou do Tarnu. Však taky teploměr v Millau večer ukazuje 20 °C, to bude žúžo. Lákáme Pražáky, kteří jedou ze Špáňa domů a chtějí se někde po cestě stavit, že tady bude parádně. A taky

taky tak, akorát jsme je nenašli. Pak ještě učinit vytrvalosti zadost a udělat si radost v „Planetě“ u parkoviště. Předpověď slibuje ještě pár dní tak nějak snesitelně, ovšem noc to jistí – zase prší. Po snídani je všelijak, mraky se honí po obloze, do toho co chvíli sluníčko, nebo deštík a je celkem kosa, snad abychom nezapomněli. Tak to vypadá na půlrest, kdy nám Tomík slibuje zajímavou kavárnu ve městě kdesi u mostu. Zatímco borci sází pokusy, cpu se parádním modrým sýrem ze sýrárny ve Vignes nebo tam někde, mňam. Do toho přichází ještě jedna předpověď, už ne tak veselá. Vojta s Mončou jedou po obědě domů neb musí, my tady vydržíme do večera. Ještě něco dárečků, by z nás měli doma radost a tradá domů. Tentokráte projedeme Francii v noci a je to velice příjemné. Ráno v „třetí říši“ se dá kolem benzínky pobíhat v tričku, svítí sluníčko, nefouká, je tohleto možné? Holanďani jedou z lyží, přismahlé ksichty a my, z teplých krajů, ošlehaní větrem a vymrzlí. V Rozvadově první české nekafe, noviny, olympiáda, volby, brr. Tak tohle nám určitě nechybělo. Ještě si brousíme zuby na Labáček, ale má docela foukat, takže ani náhodou, na Bernarda si budu muset ještě počkat. Jak to tedy dopadlo? Určitě dobře! Počasí sice dělalo divy, ale ne takové,

abychom se hned sbalili a utekli. Nějaké body do deníčků taky přibyly a zážitků, no jéje. Trošku nám to pokazil ten šašek v Siuraně, ale co už, taky zkušenost. Pokud tedy přemýšlíte, kam v zimě, berte Špáňo. Sice je teď moderní poznávat exotiku, ale vězte, že lezecký pupek světa je Lleida. Tak to je a hotovo. Zdar. Siurana? Možná si tu budete připadat jako při sběru zkamenělin, ale je to prostě jeden ze základních kamenů fríklajmbingu v Hispánii. Montsant? Parádní, velkolepé až rockmantické. Máte-li v sobě trochu písku, neváhejte a berte. Cuenca? Řeka, levý a pravý břeh, kolmice až mírně zakloněné po lištách a sem tam dírách, tak trochu to připomíná zmenšený Labák. V hladkých břichách vedou nekompromisní masakry po přírodních i sekaných ostrých dírách. Terradets? Taková venkovní tělocvična. Jedna parádní cesta vedle druhé, příjemné chyty a zdravý záklon. Jako málokde vkusná kombinace divoké přírody a přehrad. Tarn? Tarn! text foto

Vilém Pavelka Ondřej Demjan

Foto: Jiří Souček/ 2010

že jo. V noci prší a ráno je mlha, deka se naštěstí pomale trhá a vypadá to, že i polezeme. Kolem poledne se na parkoviště přiřítí nám známý oranžový prasečák a z něho jako čert z komína vyletí Vojta, celý bez sebe, asi z té nádhery. Záhadou nám je, že ač jeli z Millau, tak přijeli z druhé strany. No, nějak špatně odbočili, prohlédli si údolí shora, sjeli dolů a přiblížili se až na sotva půl kiláku k parkovišti. Tu jindy klidný Vojta prý vypěnil, že už to muselo být nebo tak něco, otočil to a jeli kamsi zpět proti proudu. Nakonec to otočil ještě jednou a jeli zase po proudu, až dojeli na parkoviště. Asi to měli z Millau trochu víc než 30 km, což? Vše se urovnalo až tak po pátém chodu… Tennesíčko je pěkně na sluníčku, a tudíž to bude suché a navíc i vyfoukané. Po dvou cestách mizíme blíže ku parkovišti, kde sice na pohled stěna vypadá parádně, ale je možná až moc členitá. V noci zase prší a těch 20 °C, co bylo v Millau, dávno neplatí. Ve Fíkách se pěkně rozlezeme na parádní dlouhé cestě a pak, nevím proč, jdeme na takovou štěkózní plotnu, krčící se pod celkem velkolepou stěnou. Sice pár směrů vede až nahoru, ale tady jsme kvůli Arčibaldovi. Kupodivu, byť to tak nevypadá, celých 25 metrů parádního lezení plných překvapení. Vedlejší Mulesy

Galeos Helmet Univerzální přilba pro všechny typy horolezeckých aktivit (lezení, VHT, Via ferrata i skialpinismus). Váha: 409 g Velikost: 53 - 62 cm

v pro dej ní síti

LAJNA foto 1: Tady to před lety vše začalo – Lost Arrow Spire v Yosemitech

K A P I TO L A Č T V R TÁ Adrenalin pod kontrolou Highline V posledním díle miniseriálu o lajnách se podíváme na královskou disciplínu, kterou je Highline, neboli lajna natažená vysoko nad zemí. HL je největší výzva pro lajnera a vskutku – do momentu, kdy prvně položíš nohu na HL, nevíš vůbec nic o tom, jak strašně psychicky náročné je udělat jeden jediný krok. Na ten pocit tě zkrátka nic nepřipraví. Je to strašný boj se svým vlastním strachem, pudem sebezáchovy a nutkavou touhou postavit se a jít! Balancovat ve vzduchu, v neskutečném prostoru, bez možnosti se čehokoli přidržet, na popruhu 2,5 cm širokém, který se strašně klepe a houpe – o to víc, čím větší je tvůj strach. Mega příliv adrenalinu se jen tak nezažije. Jistě existuje moc adrenalinových sportů, ale s lajnou je to o tom, že tenhle příval je nutné mít celou dobu pod kontrolou. Nejde prostě jen zavřít oči a skočit. Montáž: Jelikož se highline napíná většinou na místech, která jsou výškou nebo svým významem zajímavá, je jasné, že ne vždy se najdou dva ideální kotvicí body. Ne všude jsou na vrcholech stromy nebo zábradlí. Vrcholy taky mnohdy nejsou stejně vysoko a některé jsou i těžko dostupné. Jedním z hlavních problémů při kotvení je nutnost improvizace vysoko nad zemí, při zachování maximální bezpečnosti. V mnoha případech je potřeba k vytvoření pevných bodů omotat vrchol nebo část vrcholu. To platí především v pískovcových oblastech, kde se nedají zavrtat fixní kotvicí body. (POZOR: Ke kotvení lajny NIKDY nepoužívejte slaňáky a ani postupové kruhy.) Při omotávání pak nešetřete materiálem a hlavně se snažte zabránit předření lana a lajny použitím dostatečného množství bandáže. Předření lajny je na ostrých hranách asi největším nebezpečím, a to hlavně v důsledku pádu do odsedky. Nejnebezpečnějším místem je okraj skalního masívu na začátku a konci lajny. Zvlášť, když je lajna ukotvená několik metrů za ním a probíhá třeba jen pár centimetrů nad skálou. Tady je bezpodmínečně nutné lajnu zabalit do bandáže a podložit tak, aby se nemohla ani při pádu posunout. Jinak je následné přefiknutí o ostrou skálu dílem okamžiku! Základní filozofií montáže HL je zdvojené jištění. Pod samotnou lajnu se tak ještě napíná tzv. Back-Up, čili bekap. Jedná se buď o lano, nebo druhou lajnu nataženou pod vlastní lajnou, po níž se chodí, a ukotvenou, nebo aspoň dojištěnou v ne32

foto 2: Jištění: kruhy provlíknuté lajnou, navázané na odsedávku z lanovice

foto 3: Tejpování lajny s lanem... El Chorro

foto 6: Český Lost Arrow – Doga nad Tisou

závislých bodech. Bekap se potom s lajnou spojí tejpkou. (Foto 3)

Soutěžte s námi o slackline set od firmy Singing Rock

Největší obtíž na HL spočívá především v tom, že řídicí centrum – což je u většiny lidí mozek – vydá příkaz: „Zákaz vstupu!“ V tu chvíli nastupuje na scénu Pud sebezáchovy, jenž dokáže dokonale ochromit tvoje nohy. Pak natvrdo poznáš, co znamená rčení „podlomila se mu kolena“. S tímhle „protivníkem“ se sice dá bojovat, ale chce to dost času a tréninku. Můžeš ho taky zkusit trochu oblbnout alkoholem, ale pozor! Nezapomínej, že na tvojí straně je Koordinace pohybů a ta zase

Odpovězte správně na dvě soutěžní otázky a vzývejte Štěstěnu, že budete tou/tím, kdo bude vylosován.

foto 4: Podzimní procházka v Jizerkách – Frýdlantské Cimbuří

alkohol moc nemiluje. Takže s alkoholem opatrně, neboli: „Tunit, ale nepřetunit.“ Dalším úskalím chůze vysoko nad zemí je Prostorová orientace. Na lajnách kolem dvaceti metrů délky je ještě orientace celkem snadná. Dá se dobře pohledem fixovat Pevný bod na konci lajny. Ovšem u delších HL je orientace v prostoru čím dál těžší. K délce lajn se také vztahuje ještě jedna potíž, a tou je hmotnost lajny. Jak bylo zmíněno výše, samotná lajna se ještě dojišťuje pomocí lana nebo druhé lajny. To ve výsledku zdvojuje váhu použité lajny a tím i její energii, negativně působící na lajnera.

foto 5: Lost Arrow Spire

Soutěžní otázka číslo 1: Jakou hodnotu má současný světový rekord v Longline (ke dni 10. 9. 2010)? Soutěžní otázku číslo 2 najdete spolu s  adresou kam zasílat správné odpovědi na: www.slack.cz Jméno výherkyně či výherce zveřejníme v příštím čísle. Uzávěrka soutěže je 7. 11.

Nebezpečí. Pominu-li nebezpečí spojené s dostupností vrcholů a pádem při montáži, je hlavním rizikem na HL nástup, kde hrozí při případném pádu do odsedky nebezpečí nárazu na hranu skály. Vzhledem k tomu, že pád obvykle končí mocným kyvadlem (většinou hlavou dolů), je pravděpodobnost úrazu hlavy velmi vysoká. Z toho důvodu je dobré nastupovat několik metrů od skalní hrany. To ovšem vyžaduje nástup ze sedu nebo dřepu, což je disciplína, kterou by měl každý lajner dokonale zvládnout. Použití lezecké přilby také není žádnou ostudou. Chůze. Samotná chůze po HL není nijak výjimečně nebezpečná, pokud se lajner jistí. K jištění slouží většinou sedák s uvázanou lanovicí se dvěma šroubovacími karabinami, nebo ocelovými, popřípadě duralovými kruhy. (Foto 2) Ačkoli je highline ve srovnání s jinými odvětvími slackline bezesporu po všech stránkách nejnáročnější, je pro nás lezce tou opravdovou královnou všech Lajn. Hajlajn Zdar! text foto

Kolouch – www.slacklive.cz Daemon, Landcruising.de a archiv Slack.cz

33

Chloé Graftiaux V tom letošním podivném létě, které se nám velice rychle už na konci srpna přehouplo v podzim s chladnými a mlhavými rány, se stala také jedna tragická událost, která zasáhla srdce jak sportovních a závodních lezců a bouldristů, tak i ryzích alpinistů. Chloé Graftiaux, jedna z nejuniverzálnějších lezkyň této doby opustila pozemský ráj alpinismu a vydala se stoupat někam mnohem výš. V sobotu 21. srpna se v jižní stěně Aiguille Noire de Peuterey, symbolu italské strany masivu Mont Blanc uvolnil skalní blok a vydal se do údolí, stejně jako mnoho jiných žulových bloků před tím. Ovšem tomuto kusu skály stálo něco v cestě. Něco drobného a měkkého. Při nárazu ani nezměnil dráhu svého letu a pokračoval ještě dalších 600 metrů dolů. A s ním i jeden končící mladý život. Chloé se narodila 18. července 1987 v Bruselu a už od útlého dětství se věnovala atletice. V deseti letech ji starší sestra vzala poprvé na umělou stěnu a od té chvíle Chloé absolutně propadla lezení. Jako spousta jiných začala trénovat na překližce a s talentem, jaký bezesporu měla, začala i závodit jak na obtížnost, tak v boulderingu. Časem se k tomu přidal i drytooling a samozřejmě výborné sportovní přelezy na skalách a v zimě v ledu nejen po celé Evropě, ale také třeba v Kanadě. Ovšem i to bylo mladičké nadané lezkyni málo a rozhodla se svůj talent a sílu zúročit ve velkých stěnách. V devatenácti letech se přestěhovala do Grenoblu, žila ve svém obytném autě a podnikala jak v létě, tak i zimě výstupy klasickými extrémními cestami v Alpách. Přelezy centrálního pilíře Freney,

FOTOSO

UTĚŽ

Příroda a Lezení Fotografickou soutěž společně vyhlašují web Lezecká Revue a časopis Montana.

Superkuloáru na Mont Blanc du Tacul nebo Lagardova kuloáru na Les Droites mluví za vše. Při své návštěvě Ameriky přelezla spolu s Cedricem Lachatem cesty Freerider a The Nose, každou za tři dny a pouze ty nejtěžší délky nedala čistě. Mimo to stihla v Údolí přelézt třeba i takovou legendu, jakou je Separate Reality. Byla několikrát belgickou šampiónkou v lezení na obtížnost, v lednu letošního roku vyhrála světový pohár lezení v ledu ve Valle di Daone a v průběhu světového poháru v boulderingu vyhrála ve Vail v USA a v Sheffildu ve Velké Británii, přičemž v celkovém pořadí se letos umístila na třetím místě. Ani ne měsíc po tom, co oslavila své 23. narozeniny, si šla s přítelem Nicolasem zalézt v oblasti Mont Blancu. Krásný letní den je provázel bezproblémovým výstupem na třítisícový Aiguille Noire de Peuterey. Při sestupu lehkým terénem, kdy už nebyli navázaní, se někde v horních partiích stěny uvolnil skalní blok… Podle internetových zdrojů připravil Martin Stolárik

Pro letošní ročník vyhlašujeme tyto základní kategorie: Hory a příroda (krajiny, panoráma...) Lezení (člověk a hory, skály, bouldery...) Experimentální fotografie na lezecké téma (koláže, montáže, reklamní fotografie...) Autoři nejlépe vyhodnocených fotek získají ceny. JAK ZAČÍT SOUTĚŽIT Nejdříve se zaregistrujte prostřednictvím formuláře (link na něj je na našem webu). Po registraci se vám otevře jednoduchá aplikace, pomocí níž fotky nahrajete do fotogalerie, kde si je mohou prohlédnout ostatní návštěvníci. Po ukončení soutěže 1. března 2011 soutěžní porota prohlédne všechny fotografie a zveřejní vítěze v jednotlivých kategoriích. PRAVIDLA ZASÍLÁNÍ FOTOGRAFIÍ Fotografie v  grafickém formátu JPEG bude každý soutěžící nahrávat přes formulář na foto. lezeckarevue.cz Fotky posílejte ve velikosti do 5 Mb. Ke každému tématu můžete vložit nanejvýš 3 fotografie. Všechny nahrané fotografie budou průběžně zveřejňovány ve fotogalerii. HODNOCENÍ FOTOGRAFIÍ Odborná porota vyhodnotí došlé fotografie, vybere nejzdařilejší v každé kategorii a výsledky zveřejní na webu Lezecká Revue a v časopisu Montana po 1. 3. 2011. Na základě hlasování návštěvníků webu bude také vyhlášena nejoblíbenější čtenářská fotografie. Máte tedy jedinečnou možnost vyjádřit svůj názor a ovlivnit výsledky soutěže tím, že budete sami hlasovat pro jednotlivé snímky na webu fotosoutěže. Konfrontujte tak svůj výběr s názorem odborné poroty, v jejímž čele je „Pepe“ Piechowicz! Soutěžící zasláním fotografíí do soutěže: a) uděluje souhlas se zpracováním zaslaných osobních údajů; b) poskytuje organizátorovi soutěže souhlas s publikováním svých fotografií v tiskové nebo elektronické podobě v rámci soutěže a při její propagaci v různých médiích; c) prohlašuje, že je autorem zaslaných fotografií. Organizátor soutěže si vyhrazuje právo změny pravidel a témat soutěže. Na výhru v soutěži není právní nárok.

34

Ve skalách blíže k Tvůrci Odmalička se cítím být přitahován k oněm útvarům a  srázům nerostného původu jakýmsi na první pohled neviditelným magnetem, jenž snad v mysli vykresluje rozmanité děje odehrávající se v jejich blízkosti… Nicméně, když jsem před čtvrtstoletím začínal s lezením po přilehlých skalách, cítil jsem na rozdíl od jiných sportů, jimž jsem se rád věnoval, jakousi opravdovost, pociťovanou při lezení, možnost zažít skutečné dobrodružství, které jsem do té doby znal jenom z Rychlých šípů. Takže tam bylo cosi navíc, něco ono… A tak se i stalo. Během let ve skalách ve mně krystalizovaly dané vlastnosti, vyplývající ze samotné povahy skálolezení. Poctivě vylézt nahoru a pak se teprve odměnit výhledem, zaslouženě si vychut-

nat opravdovost silného prožitku, umožněného přemístěním se na jinak nepřístupnou vyhlídku pomocí vlastních sil, nebo ve spolupráci s druhem na laně. Ten se pak stane na neurčitou dobu členem širší rodiny. Když pak přijdou těžké chvíle, uvědomím si, jak moc se těším do skal, na cesty, které už znám, a cítím obrovskou vnitřní sílu a najednou si uvědomím moc toho opravdového, onoho něčeho… Postupně se to stává mým stálým utěšovatelem, že vše nepříjemné opět pomine, půjde se do skal a  bude zase dobře. Dále přicházím na souvislost: čím kvalitnější spolulezci (pochopitelně duševně, neb k čemu nám je prospěšný bezcharakterní vytrénovanec), tím hlubší prožitky, větší důvěra. A s tím přichází duševní pohoda, umožňující stoupající lezecké výkony, obzvláště pak v psychicky náročných a exponovaných výstupech. Dnes se přece leckterý sportovní kouč a týmový lékař netají tím, jak je to o psychice. Jen si vzpomeňte na Jágra a jeho osobního šamana. A s tímto poznáním šel čas. Někdy v létě 2000 to přišlo. Na vrcholu jedné z nejvýznamnějších věží dané oblasti, po vylezení vysněných linií, v tu chvíli cítím, že tady nejsem sám, přitom spolehlivý druh na laně je pro mě nyní neviditelný. Již asi měsíc dodržuji vegetariánský způsob života, takže to funguje? Tak kdo to tam se mnou

je? Koho to prosím o pomoc a jindy mu děkuji za umožnění plnění si lezeckých a dalších cílů? Oslovuji snad v duchu ony Dévy a jiné přírodní bytosti, jak je známe z pohanských časů? Nebo jiné duchy místa či snad samotného tvůrce toho všeho? Nebo všechny dohromady? Tvůrce tu je určitě, bereme-li v  potaz vesmírné zákonitosti kauzality, neboli vše má svoji příčinnost, autora a duchovní předobraz. Nebo snad někdo staví dům bez předchozího plánu? Po návratu ze zaměstnání člověk často nemá na nic chuť, určitý typ otupělosti má tendenci všechno zevšednět. Tady jsem zaznamenal skutečnost, že po návratu ze skal, i když se mi tam dnes původně moc nechtělo, otupělost kamsi zmizela. Zajímavé je, že často nejsem ani moc unaven, a to jsem lezl poměrně čiperně. Čím to je? A po návratu z umělé stěny jsem především utahán. Co je v přírodě navíc, oproti tělocvičně? Během doby jsem dospěl ke zjištění, že každý pobyt v  přírodě může člověka zbavit určitého množství duševně – duchovních negativ, což je výrazně zesíleno chozením či lezením bosky. A pokud se oněch vnitřních pnutí a všelijakých duchovních odpadů pravidelně nezbavujeme, ať už lezením či chozením naboso, anebo alespoň jakýmkoliv pobytem v přírodě, můžeme z toho postupně onemocnět, neboť stresy prokazatelně oslabují organismus. Kdysi jsem začínal u dobrodružství, postupoval přes výkony, no a dnes do skal chodím spíše meditovat, nebo napůl, a podobně je tomu i u mých stálých spolulezců. I toto poznání nám může skálolezení dát. V současnosti už vím, proč jsem se necítil dobře ve společnosti bažící po konzumaci cest, oplývající názorem, že veškerý lezecký úspěch spočívá především ve zvládnutí posloupnosti lezeckých kroků a tváření se, že jinak o nic nejde. Zde pociťuji určitý typ prázdnoty. Toto vše a jistě i mnoho jiného skály nabízí. Ale co si kdo vezmeme? To je již věc každého z nás, jak si zodpovíme otázku, proč jsme tady, jaký to vše má význam. Co to znamená, že stoupáme vzhůru, k něčemu, a přitom se můžeme zřítit? No nezbývá, než to poctivě zdolat, i když kolemjdoucí může prohodit, proč se namáhat, když skálu často mohu obejít jinudy. Zajímavá paralela. Na závěr chci podotknout, že výše uvedené poznatky jsou založené na mých vlastních zkušenostech a ne pouze vyčtené z knížek, a rozhodně připouštím, že zdaleka ne všichni se mnou musí nutně souhlasit a naladit se v tomto na stejnou notu. Každý ke svému. Osobně se připojuji k názoru, že v časech, jež považuji za šílené, je lepší být bláznem. Takhle jsem se alespoň naučil vidět svoji určitou cestu a o samotném Tvůrci se nakonec dočetl na Pravdivém osudu.cz. Kolik lidí si může vážně v klidu představit, proč tady je, jaký má život konkrétní smysl a odkud kam jde? Právě toto mi běží před očima, když se při návratu z klidu přírody nuceně přelaďuji na hektiku současné civilizace. text foto

David Kroupa archiv autora

KOMPLETNÍ VYBAVENÍ DO PŘÍRODY

ŠÁTKY, Š ÁTKY, Č ČEPICE, E P I C E, TECHNICKÉ OBLEČENÍ, NÁVLEKY, RUKAVICE, NEPROMOKAVÉ VAKY, MOSKITIÉRY A MNOHO DALŠÍHO YATE spol. s r.o. Brněnská 371, 500 06 Hradec Králové Tel. +420 495 221 475 e-mail: [email protected]

www.yate.cz

Mont Blanc. Na prvý pohľad celkom vzletný a viac menej ľahko dostupný cieľ. To sme ešte nevedeli, čo nás najbližšie dni čaká.... Naša početná expedícia (ja a Miro) mala na najvyšší kopec Európy vyraziť spolu s ďalšími dvoma bratmi Čechmi. Tí však svoje úmysly na poslednú chvíľu zmenili a nám zrazu vznikol problém – ako sa dostať pod kopec. Samozrejme, bola možnosť aj nikam necestovať, bez povozu, bez sprievodcu, ktorý už tento kopec pozná. Tak ľahko sme sa však vzdať nechceli. Slovo dalo slovo, expedícia sa konala. Spôsob dopravy sme zvolili mne vlastný, stop. Kde sa vzali, tu sa vzali, bola streda obed a my sme stáli na výpadovke zo Žiliny. Náš odlet trošku komplikoval dopoludňajší dážď, ale ten sme prečkali s nádejou, že je posledný. A bol... Priamou linkou Žilina – Viedeň sme mali prvý väčší kus cesty za sebou. A pred nami 1.700 kilometrov. V úvodný cestovný deň sme sa nechceli dať zahanbiť, a tak sme stopovali ešte aj za tmy. Po diaľnici, z pumpy na pumpu, cesta celkom ubiehala. Bolo celkom milé stretnúť nejakú slovenskú tvár, takže do prvého auta s našou značkou, ktoré sme na jednom parkovisku niekedy pred polnocou zbadali, sme sa hneď celkom zdvorilo naložili. Ďakujeme dobrodincovi z Trnavy. Spánok sme si samozrejme dopriali aj počas cesty v aute, no keď sa nám nadránom niekde pri Innsbrucku nedarilo nič stopnúť, hľadali sme bivak na prvú noc. Náš hotel, teda lepšie povedané veľké parkovisko, ponúkalo viacero možností, kam hlavu skloniť, najkrajšie sa to javilo azda pod vysokým košatým stromom. Keď sme sa ráno budili, okoloparkujúci na nás pozerali trošku nechápavo, ale veď... Večer a ráno, druhý deň. Cieľom bolo byť do večera v Chamonix, konečnej zastávke našej cesty. Vzletný cieľ... Cesta postupně ubíhala a pri západe slnka sme chytili ďalší nezabudnutelný stop. Celkom milý chlapík s tmavou dodávkou. Zavolal nás, aby sme si veci dali dozadu na korbu. Otvoril zadné dvere a tam dve rakvy... Tak sme sa na seba s Mirom pozreli a chlapík na to, že to nič, že tým dvom to vadiť už nebude, že sú už na ceste domov, do Kosova. Čo už, naložili sme a šli. Aspoň sme sa čo to dozvedeli o medzinárodných transportoch mŕtvych, o cínových rakvách a tak. Že sú ľudia dobrí a ešte lepší nás presvedčil hneď ďalší stop. Teda ani nie stop, to sme sa opäť už za tmy zdvorilo nasáčkovali do auta dvom starším manželom.

Mont Blanc nalahko

36

Celkom ich zaujal náš cestovateľský príbeh, skoro ako z Reflexu, a keď sme už vystupovali, pani drgla do manžela, ten vytiahol kufrík a z neho päťdesiat frankov, aby sa nám lepšie darilo. A my že nie, a oni že, veď to je super, že takto cestujeme, že to je ok. Milé. Nešlo o tie peniažky, ale to gesto. A asi nám to prinieslo šťastie, lebo na druhý deň, po ďalšej romantickej noci pod košatým stromom, sme stáli na švajčiarsko – francúzskych hraniciach. Dvadsať kilometrov od Chamonix. Aby to nebolo také rýchle, situácia sa trošku zdramatizovala. Totiž, cez hranice nás viezol Brit a veľká láska kedysi „spriatelených“ národov vzbudila veľký záujem francúzskych colníkov a policajtov o posádku anglického karavanu. Tak sme stáli na colnici s rukami hore, zatiaľ čo nás policajti prehľadávali, prešli každé vrecko, každú priepažku v peňaženke. Potom nás zdvorilo usadili, zobrali šoféra a my sme sa už namiesto Mont Blancu videli vo francúzskej Mont Base. Prekvapenie sa však našťastie nekonalo a my sme vstúpili do zasľúbenej zeme po „bežnej hraničnej kontrole“.

24. august, 12:00, prichádzame do Chamonix. Tá náročnejšia časť výstupu na kopec je za nami. Šamonice sme zmapovali ako rodnú dedinu, aj kemp sme našli bez väčších problémov. Konečne sme mohli zložiť do stanu naše dve verné partnerky, ktoré sme asi tisíckrát nazvali bravčovými zvieratkami. Teda naše batohy. Keď už do Álp, tak alpským štýlom, čo znamená naľahko a všetko so sebou na chrbte. Všetko by sedelo, až na to „naľahko“. Stan, spacáky, tristo-päťsto kusov kadejakého oblečenia, mačky, ce-

píny, lano, prilby, lezecké náčinie, varič, plynové bomby, hrnce, termosky, potraviny. Proste naľahko... V Turist-ofise sme dostali potešujúcu správu: počasie dobré na tri dni, potom už len potopa. Ešteže sa v každej múdrej horolezeckej knižke píše, že aklimatizácia, čiže prispôsobenie sa výške, z 2.000 do 5.000 metrov by mala trvať minimálne päť dní. Tak to sme hneď na začiatku boli dva dni v mínuse. Ale veď čo, nežijeme predsa na rovine. Druhý deň sme teda vyrazili na aklimatizačnú túru. Samozrejme stopom, do vedľajšej dedinky, odtiaľ zubačkou pod kopec. Cieľom bola východisková chata na Mont Blanc, Tette Rouse. Nejak sa nám nezdalo, že na chodníku, kde by sme mali obchádzať kopu ľudí nebol zrazu nik, no šli sme ďalej. A pravdepodobne správne, keďže sme na tých ľudí nakoniec natrafili. Oni však šli po chodníku stále, my asi nie... Tak, cieľ aklimatizačnej túry splnený, chata vo výške 3.200 metrov nad morom. Doma nám rozprávali o najnebezpečnejšom mieste výstupu, žľabe, kde stále padajú kamene. A že to nebezpečné fakt je, sme videli hneď z chaty. Kamene padali a všetci utekali ako o život. Teda o život. No, kamene, to boly skaly veľkosti tanierov na pizzu... „Dobre aklimatizovaní“ sme zišli do Šamoníc, aby sme hneď druhé ráno konečne vyrazili na kopec. Budík nastavený na pol šiestu. Budím sa zároveň s Mirom, vonku je na náš vkus príliš jasno. Miro sa ma pýta, koľko je hodín, pozriem, pol ôsmej. A Miro na to: „To by sme boli v Himálajach už dávno mŕtvi...“ Našťastie sme teda stále v Alpách a s malým meškaním sme živí vyrazili a poobede dorazili do základného tábora, odkiaľ v noci vyrazíme na vrchol. Mimochodom, v tom

deľa, 3.200 m n.m. Vyrážame. Nebezpečný žľab je za nami, sledujeme vláčik čelových lámp na hrebeni. Postupujeme rýchlo, akoby sme sa práve vybrali na Rozsutec, prichádzame ku chate Gouter na konci skalného rebra. Naväzujeme sa a stúpame po ľadovci ďalej. Ešteže bola tma a tie kilometrové zrázy z jednej aj druhej strany sme videli až po ceste späť. Aj slniečko nám vyšlo, s ním však aj pekný vetrík. Vetrík s rýchlosťou v nárazoch okolo 100 kilometrov za hodinu. Postup sa spomalil, no cieľ už bol na dohľad. Ešte že ma Miro netrestal za chvíle, keď som nechcel spraviť počas stopovania prestávku na jedenie, lebo teraz by sa mi to vypomstilo. A tak sme sa viac menej po štvornožky ocitli na vrcholovom hrebeni vo výške niečo cez 4.800 metrov... Kto by pod týmto článkom čakal vrcholovú fotku, nedočkal by sa, keďže pri dokonalom plánovaní expedície sa vloudila chybička a foťák zostal doma. Ešteže sme aspoň na chate stretli dobrú slovenskú dušu a máme fotky aspoň nejaké, teda presne tri. Najviac nehôd sa stáva na zostupe, našťastie sme nič nepodcenili a bezpečne sa uberali späť do základného tábora. Rovnako poňali bezpečnosť aj dvaja študenti z Lotyšska a z Blancu ustupovali po zadkoch, behom skokom, samozrejme nenaviazaní na lane. Každý má svoj štýl... Ešte ten jeden žľab a sme doma. Je 13:30 a my opäť sedíme pred stanom – po dvanástich hodinách turistiky, dvanástich hodinách, ktorým sme obetovali týchto pár dní. Ešte sme minuli posledné zásoby jedla a keďže v ten deň sa nám dole už nechcelo, nedeľná omša už bola v Šamoniciach ráno, ostali sme hore ešte jednu noc. To už sme pili len vodu z ľadovca a po úspešnom výstupe sa k slovu dostala aj zázrivská okovidka (domáca liehovina vyvierajúca pod hrebeňmi Malej Fatry).

CLIMB TO SKI

Ďakujeme všetkým dobrodincom, ktorí našu expedíciu podporili a držali nám palce, rodičom, ktorí boli mierne prekvapení (po slovensky – v šoku), keď sa dozvedeli, ako sme cestovali cez Európu až na je strechu a potom pod odkvap... Ďakujeme za požičanie materiálu a za všetko. Do skorého videnia na ďalšom kopci... text foto

Michal Weinciller Michal Weinciller, Petr Čelechovský

27. august, pondelok, prvý deň potopy. Tak sme zašli na francúzske kafíčko na chatu. Stretli sme pomerne veľkú skupinu Slovákov, ktorí však pre zmenu počasia výstup asi vzdávajú. Museli sme vyzerať dosť biedne, keďže nás ponúkli svojimi zásobami potravín a ešte

www.salewa.com

Pic: Hansi Heckmair

26. august, deň „D“, 1:30 ráno, ne-

aj čímsi hriatym. Ako na zavolanie... A to už bol najvyšší čas skamarátiť sa s Noem. Prišla potopa. Zišli sme dole, pršalo. Ďalší deň, balili sme, pršalo. Nedalo sa nič robiť, vyrazili sme, pršalo... Stopovali sme a ono to stále len pršalo. Poznáte tú scénu z filmu Forrest Gump... A prišla jedna s najzaujímavejších nocí v mojom živote. Pred polnocou nás vysadili v hlavnom meste Švajčiarska. Žiadne autá, žiadny ľudia. Keďže stále pršalo a my sme na okolí nenašli fakt žiadnu autobusovú zastávku s prístreškom, zložili sme sa na chodníku pod strieškou pred jedným obchodíkom. Obchod to nebol hocijaký, vo výklade stáli náhrobné kamene a pod tou strieškou na chodníku tiež. Tak sme si medzi ne sadli. Miro ma dojal svojím návrhom, že tu budeme spať. Rozprestrel karimatku, ľahol a spal. Veľmi sa mi to nepozdávalo, v meste, na chodníku, medzi náhrobnými kameňmi, ale nič iné som nevymyslel. V batohu som nahmatal okovidku, oprel sa o Mira, a... spal. Aspoň konečne viem, aké je to byť bezdomovcom. Ráno nás Noe do archy nezobral, tak sme stopovali ďalej. Opäť v daždi. Večer sme prechádzali Viedňou, prenocovali v kláštore už na Slovensku ... a na obed sme už stáli na domácej hrude.

Athletes: Björn Heregger, Eva Walkner

kempe na ľadovci sme konečne po dlhej dobe v týchto západných krajinách zahliadli celkom peknú devu. Prekvapenie sa nekonalo, nebola to domorodkyňa, ale Češka... Zaľahli sme ako do korýtka, ktoré vzniklo utlačením snehu pod stanom a ja som sa potom zvyšok noci už len modlil, aby konečne zazvonil budík. Stan totiž na tom snehu vôbec nepremokol...

Z E Ž I V OTA D R U H O L E ZC E

Nastoupali sme pěšinou, co vede na Belvedér pod skály, a pustili se pod nima směrem k Vojtěchu. Ve studánce pod Krkavcem sme naplnili čutory vodou a v šeru světle zelenýho listí buků vyhlížíme známý obrys Rolling Stona. Z bivaku je slyšet ruch a nehybným vzduchem pod klenbou stromů se táhne modravej kouř zapalovanýho ohně. Rokle se hemží lidmi, ten jde pro vodu, tamti viklají z kořenů soušku, ze slaňáku na Rollinu visí lano a na jeho temeni sedí jak na

Stejně jako my lapají útržky hovoru mazáků zbylí přísedící. Dochází mi, že je to jako s tím cinkáním karabin, je to součást atmosféry skal. Lezecká zkušenost je nepřenositelná, každej si to musí vykoumat sám, až dozraje, jako se ženskejma. Zatím tu sedím jako panic a hltám každičkej detail, jak o panictví přijít, a ti pacholci u ohně to vědí a s důstojností indiánskejch náčelníků šetří ješitná slova a vytvářejí kolem sebe tajuplnou mlhu. „Kájo, co je to ten cepr?“ „Nevotravuj, ráno ti to řeknu!“ Někdo dal kolovat flašku čůča, za chvíli přišla z druhý strany čutora s rumem, kluk, co mu říkali Šnek, začal hrát. Nejdřív Kryla, Hutku, Nosa, a když se lidi přidali, dal pár trampskejch a pomalu šel do

koni ušmudlaná parta začátečníků. Kdosi zavadil karabinou o kruh, ten zvonivej zvuk projel našima tělama jako elektrika, tak jsme tady! Po Čajdách ani stopa. Bivak se zaplňuje, přibejvá vybalenejch spacáků, žďáráků a celt, vohmatáváme pár prvních karimatek, ty brďo, na tom se musí chrupkat! Nikde žádnej známej, nikdo z koho vyžebrat karábli nebo smyci. Na Labák padá tma, kolem ohně si sedají horolezci. Pár trampskejch táboráků jsem zažil, ale i z řeči Karlovýho těla poznávám, že tady platěj jiný zákony. Sedáme si stranou, zády ke studený skále, někdo tiše ladí kytaru. Kolem ohně sedí hranatí chlapi v kostkovanejch flanelkách nebo větrovkách s kapsou na břiše, ostatní je respektujou jak dvanáct měsíčků a obsadili místa v druhý řadě jako my. „Ten voholenej vlevo je Jarda Uher a ten zarostlej s brejlema je Vašek Širl,“ šeptá mi Karel.

bluegrassu a bigbítu. Když mu po půlnoci došly vtipy a začaly bolet bříška od strun, nacpal si fajfku drumem a zapálil větvičkou zastrčenou ve žhavým uhlí. Spacáky se začaly plnit zmoženejma tělama, u ohně zbyli jen ti otrlí. Taky se mi klížily voči, ale Karel mě chyt za ruku: „Počkej, teď to příde!“ Hlouček vytrvalců se rozvalil kolem dohořívajícího ohně bez ohledu na hierarchii a chlapi se rozpovídali. Pro nás to bylo jako čtení z bible. Zazněly příběhy z velkejch hor, pijácký historky i vzpomínky na ztracený kamarády. V sobotu ráno sme zůstali zalezlí v peří a čekali, jestli se neobjeví Čajdy s lanem. Ale ty tak poslat pro smrt, v deset sme sešli na silnici a nechali se převést přes řeku. Na chatě Lokomotivy nám řekli, že ňáký dvě žáby šly ráno kolem nádraží dozádu k hranicím. Nechali sme bágly schovaný na hřbitově za pomníkem. Když sme šli kolem vopuštěný Švýcarky, koukám, že

ZE ŽIVOTA DRUHOLEZCE 2 Příběhy z horských dolin, šera lesů, stínu skal a tišin řek 15. květen 1981 V pátek po práci se scházíme s Karlem na teplickým nádraží. Razíme do Labáku na Zabilkáč. Cestou mi Karel vysvětluje, že lezení v Labáku je vo hodně těžší než v Roklici, protože pevnější skála není tak členitá, věže sou vyšší a saská tradice velí překonávat strach, a tak jsou kruhy osazený mnohem vejš a jen ve vopravdu těžkejch cestách. „Sasíci sou úplný blázni,“ povídá Karel, „mají pravidlo, že kruh se může cvakat, až když ho máš v úrovni prsou.“ „No jo, ale co když stojím na polici a kruh je osazenej, že ho mám nad hlavou?“ divím se, „to jako mám lízt ještě jeden krok bez jištění?“ „Kluci, co lezli ve Šmilce, říkali, že přišli pod skálu, tam houf starejch klasiků ve filcovejch tralalácích s protěžema a našitejma absajlflekama na kalhotách a pod kruhem „křečí“ mlaďas a za žádnou cenu se nechce před nima zvostudit. Byla to zkouška do ňákýho předválečnýho lezeckýho klubu.“ „To je jak přehrávky pro bigbíťáky, jak to dopadlo?“ „Nevyměk, zaduněl vo zem, dědkové pochvalně zamručeli, zatleskali a pak ho vodnesli k cestě, kam si pro něj přijel barkas s práporem a houkačkou.“ Tyhle starosti s dolejzáním ke kruhu zatím moc nemáme. Výzbroj sháníme, jak se dá. U Jindry mám schovanou tu červenou třicítku z Benešáku a hned vedle z železářství deset hasičskejch karabin. Ze zbytku starýho lana sme nařezali pár smyc, dva stapácký plocháče sme našli viset na lísce pod skálou jako dar z nebes, a když se vořežou přezky z lyžařskejch sichráků, tak to krátkej popruh taky dá. Od srazu si slibujem, že potkáme známý kluky a vydyndáme z nich Pytlikův rozdanej matroš. V Děčíně zvoníme na Jindru, ale dovídáme se, že jely s Olinou napřed. Čajdy potrhlý, s nima se na něčem domluvit, vždycky si to udělaj po svým a se slepičí logikou. Takže jsme zatím i bez lana, paráda! Na poslední chvíli sme se namáčkli do autobusu a na schůdkách dojeli až ke Spálený hospodě naproti Žlebu. Lezci s komíny kletrů se vydali k přívozu nebo zpátky po silnici pod Vojtěcha. „Tak, kde začnem ty Čajdy hledat?“ „Zkusíme Vojtěcha, tam bude pod převisem nejvíc lidí.“ 38

stínu dusnýho večera na přívoz. V Hubertusu to hučelo uvnitř, na terase i na schodech. Nervózní Najmanka rvala horolezcům prázdný sklenice vod huby, postavila na stůl hrnec s gulášem a zahlásila: „Sežerte si to, kdo chcete, dostanu sto šedesát korun!“ A do otevřenýho salónku s parohama: „Nechčijte mi tam z vokna!“ Na terase seděli lezci na báglech, špačky cigaret cvrnkali přes zábradlí až na cestu, kde v trávě u plotu železnice spal opilec. Rozkládali rukama, zvedali nohy nad stůl, zakláněli se na židlích a natahovali se do imaginárních převisů a znovu prožívali právě přelezený cesty. Mírův bojovný baryton připomínající Vysockýho a kytarovej doprovod jeho tlap nepřehlušil ani vlak s nákladem vojenský techniky vracející se z nějakýho Štítu ’81 v NDR. Byly to krásný písničky a podle Míry se dobře zpívalo, Poupič ho dobře doplňoval. Pivem a gulášem sme vykoupili ty čtyři karáble a ještě sme dostali pár vypráskanejch smyček. Docela sem se motal, když hospodská zavřela, pomalu sme se rozcházeli uličkama Žlebu. My čtyři sme proklouzli brankou ve zdi kousek nad kulturákem a po schodech sme prošli ztemnělou zahradou až pod les, kde sme si ustlali na dřevěný podlaze verandy ňákýho vyřezávanýho altánu. Čajdy šly ráno na vlak a my s Karlem znovu na přívoz. Ještě sme popolejzali na Kočce a Vřesový věži, ale to už nestá-

Zdeněk a Jirka v Loubenské cestě na Roklickou stěnu

rezavá branka v opěrný zdi je pootevřená a kopřivy na schodech čerstvě polámaný. „Jestli nešly k jezírku, tak budou tady.“ „Čajdy bláznivý, co se tady zašíváte? My vás hledáme po celým Labáku!“ „My se vopalujem a učíme na písemku!“ „Máte vůbec ten špagát?“ „My sme v tom horku nechtěly lézt a spoléhaly se na vaši inteligenci, že nás najdete.“ „Měly ste počkat včera v Děčíně, takhle sme přišli vo půl dne!“ Vracíme se zpátky na pravej břeh a lezeme na Skauta náhorku a pětkovou hranu s kruhem. Pod Tyršovkama konečně potkáváme Míru Pořádka s Mártym, který sou podezřelý, že mají část Pytlikova matroše. Půjčujou nám čtyři karabiny s tím, že se večer sejdem v Hubertusu a doladíme detaily. Vochomejtáme se kolem Duhový a Labský věže a hledáme, co by nás mohlo pustit. Skály sou tu nižší, ale fakt, že je sraz,

zved’ zájem o Zabilkovy cesty Šepot květin a Zuby, nehty. Klid máme až u Růžový palice. Z náhorní strany leze Karel vlevo na balkon ke kruhu a dobírá nás všechny tři. Doprava žlabem Starý cesty mu to nejde, tak leze po polici vlevo a bez stavění dolejzá zbytek údolky. Čajdy do toho nejdou a slaňujou vod kruhu, teď je řada na mně. Natraverzuju do údolky a udělám krok do oblýho břicha přecházejícího do vrcholovýho rajbasu. Začínám rozumět tomu, proč se Karel v tomhle místě zarazil. Nohy se mi klepou jak ratlíkovi a ruce nic nedrží. Několikrát se hroutím do lana. Zespoda Čajdy hlásí, že máme tři čtvrtě hodiny do posledního přívozu. Musím taky dolů od kruhu, mám první pytel. Ale nevadí, jsem vodřenej a za krkem mám dva šlicy, můžu hrdě do hospody. Vršky skal byly ještě nasvícený posledníma paprskama zapadajícího slunce a my prchali po magistrále v šeravým

Bezstarostná jízda do skal

lo za řeč, jako ta bouřka, co přišla v poledne. Člověk má v Labáku vomezenej přehled vo počasí, vidět je jen kus na jih, z vostatních stran to přichází nečekaně. Najednou se udělala tma a prásklo to strašně blízko, rána duněla údolím, zved se hroznej vichr a honil vzduchem chomáče starýho listí a prachu. Rychle sme slanili a sbalili bágly, běželi sme se schovat do bivaku. Pod Vojtěchem nás chytla průtrž. V Kočičárně seděli u druhýho dva maníci a vítr jim bral lana a motal jim je do větví borovice u západní hrany. Do bivaku sme doběhli promoklí na kost. Dozvuk hromů, záblesky výbojů, praskání padajících stromů, chvění skal a pláč dětí v náručí matek. 39

Z E Ž I V OTA D R U H O L E ZC E Neměli sme čas se sušit, jindy suchý koryto potůčku tekoucího roklí se rozvodnilo a museli sme pomáhat nosit ohrožený stany pod převis. Za deset minut bylo po všem, nejkratší cestou sme scházeli k silnici, pěšina byla podemletá a v blátě mi ujely nohy a sed jsem si z vejšky do louže. Karel mě docházel a jak se mi smál, tak si dřep vedle mě. „Tak, Karle, teď je taková chvíle, že bys mi moh’ konečně říct, co je to cepr!“

12. června 1981 Už zase sedíme s Karlem v motoráku a jedeme do Roklice, tentokrát zažijem bar u vodárny v provozu, koná se roklickej sraz. Za poslední měsíc máme docela nalezeno, dvakrát sme byli v Bělý a jednou v Roklici. „Pif a Čejen nepřijedou, mají zkouškový, kdy deš na přijímačky?“ „Za deset dní, a ty? Učíš se?“ „To víš, že jo. Musíme se tam dostat, jinak je konec s lezením a jdeme na vojnu!“ V Holanech sme si dali jedno vod cesty a rovnali si bágly na zádech, když ze statku vyběhlo na silnici splašený červenostrakatý dobytče. „Bacha, bejk se utrh!“ Přeskočil jsem pangejt a vysápal se na vohradu, Karel za mnou, držíme se větví švestky. „To je divnej bejk, nemá kruh v nose.“ Z brány vybíhá dívčina: „Pomožte mi ji zahnat! Nebojte se, je to jalovice.“ Obezřetně slejzáme a s roztaženejma rukama zastupujeme zvířeti cestu. „Má krásný hluboký voči.“ „To snad ani nebudeme moct vyprávět.“ „Budeme to muset vodčinit při lezení.“ Když jsme dorazili k vodárně, bylo tam náramně živo. Od skal vrčela motorovka a zběsilý obrýlený fousáč organizoval stavbu srazový vatry. Jako základ byl použit starej sloup s betonovým patníkem ze zaniklýho vedení k vodárně. Už teď stála uprostřed louky pagoda vysoká nejmíň do třech metrů. Báli sme se, že náš kurník bude obsazenej, ale zbytečně. Ubytovali sme se a sešli dolů. U baru seděly známé tváře ze žlebského Hubertusu – Trenér, Míra Miklík, Ferry Ampér – dali jsme si eště dvě a šli spát. Ráno sme šli na to! Karel mě přived pod ubíhající hranu s dvěma kruhama na konci skal a s přehledem prohlásil: „Tak to je sedma, lezeme!“ Nastoupil a dolez k prvnímu a já za ním. Pálili sme to rajbasem po hraně z police na polici, už sem si myslel, jakej sem makáč a jak mi to leze. Jenže nahoře ve vrcholovce sme zjistili, že nejsme na Blí40

Na vrcholu Blíženců

Karel, přelanění ze Zlého bratra

žencích, ale na Trojnožce. Cesta se jmenovala Vzpomínka na Karla Blažka. „Dyť je to jen pětka, ty mě chceš nabudit na něco těžkýho, viď?“ „Taky je to pětka. Přepadová na Dóm!“ „Víš co tam bude krvežíznivejch čumilů?“ „Třeba se proslavíme…“ „Že nám zatleskaj a vodnesou nás k silnici?“ Po schodovitý hraně sme vylezli na Ministranta, věžičku, co vypadá jako sněhulák s viklajícím se kloboukem sochy Moai na temeni. Sedíme sice v úrovni kruhu osazenýho v převislý stěně Dómu, ale je k němu strašně daleko, dole na pěšině už supi pokukujou. Nedá se nic dělat, obhazuju lanem celej vrchol, slejzám níž a sedám si do štandu. Karel jde na hranu pode mě a stoupá si na samý kraj, co ho tření udrží. Vidím dole hlouček kibiců, ale musím se soustředit na Karla, pomalu mu povoluju a v tahu lana ho pouštím jako šraňky. Z napjatejch rukou dosahuje na zasolenou lištu. Chvíli váhá, vometá si

chyty, dlouho rozpírat nevydrží. Pomáhám mu lanem, aby nepropad, jako ten kluk, co jsme ho tu na jaře viděli. Rozpětí je velký a nohama překročit nejde. „Povoluj!“ Karel se prudce odrazil, helma křápla o protější stěnu, ruce mu na liště drží a hledá poslepu oporu pro nohy. „Dobrý, seš tam! Lez nahoru!“ Musím nechávat prověs, abych měl jistotu, že Karla nestrhnu ze stěny, přitom pudově chci dobírat. Karel se sápe po zasolených lištách ke kruhu a cvaká do něho karabinu, nemá ale vhodnou pozici, aby provlík i lano, musí ještě kousek vzhůru. Konečně váže dva krejčíky a sedá ke kruhu. „Sasíci by byli spokojený!“ „Tak to zruš, ať tě doberu.“ Podle toho, že se diváctvo nerozchází, poznávám, že ještě není vyhráno. Karel mě dobírá, ale nemůže mi pomoct lanem, vím, že čím víc budu váhat, bude to horší. „Karle, drž! Já do toho skočím!“ Zrychleně sem napodobil něco jako Karlovy pohyby, ale žuchnul sem sebou jako žok a asi se i trochu zhoup, protože jsem víc pod kruhem, ale rukama na správný liště. Jako druhej už sem to neměl dál ke kruhu tak strašný. Provoz na pěšině pod Dómem se zase rozběh, kulturní vložka skončila. Nám ale ne. Od kruhu následoval solivej pětimetrovej traverz, kde sme mohli hodit pendl oba dva. Vyhráno bylo až v železitý stěnce, kde se dalo zajistit i lézt po krachlích jak volanty z náklaďáku. „Tak co, máš dost?“ „No, není čas na sedmu, jak si řikal ráno?“ „Je!“ Sraz byl v plným proudu, na každý věži někdo byl. Zalezli sme do komínu mezi Libereckou a Karlův kámen, aby nedráždila naše kombinace zánovních helem Cassida a hasičskejch karabin, a pustili se do Mládenecký cesty. Lezlo se rozporovým komínem a když začal bejt širokej, tak se překročilo ke kruhu. Tam sme si chvíli poseděli a neunikli zkoumavejm pohledům toho maníka, co tu těkal skalama jako pan majitel. „Klucí, tady ňáký hoši lezou Mládeneckou. A sou tu asi na motorce!“ hulákal na někoho za rohem, kam nebylo vidět. Od kruhu se traverzovalo po solivejch římsách do díry a pak šikmo doprava na vrchol. Bylo to těžký, ale nebál sem se jako na Přepadový, a když sem z tmavýho komína vylez na světlo a dolejzal na vršek za Karlem, poprvé sem poznal, že ten pohyb mám pod kontrolou a sem volnej a v pohodě. Jako když sem se naučil jezdit na kole nebo plavat. „Gratuluju, první sedma!“

29. srpna 1981 Za peníze, co sme dostali na študie, sme vyměnili mařeny po 3,30 Kč, vyplnili celní prohlášení a vydali se rychlíkem do Berlína. Jedem ve třech, já, Karel a Pif, všichni s představou, že se napakujem matrošem. Trochu nás mrazilo, když sme prošli kolem závory na perónu první koleje v Podmoklech do míst, kterým hlas z rozhlasu řikal mezinárodní nástupiště. Hned, jak vlak projel tunel pod Pastýřskou stěnou, už nás kontrolovali, ani sme si z vokna nemohli prohlídnout skály. Teprv z Žandavy sme začali zírat, co skal eště neznáme. V Berlíně sme se ztratili v metru a mám dojem, že sme byli i na západě, protože sme projížděli bez zastavení sprejema upravený stanice. Když sme se vymotali na Alexanderplatz, zjistili sme, že v tom jejich univermágu pro nás nic nemaj. Podívali sme se u kašny, kolik je hodin v Kalkatě, Sydney a Havaně a přemejšleli, co budem dělat, protože nám nepomohli ani mladý ani starý. Vzpomněl sem si, že když sem byl malej, kupoval mi táta někde u Braniborský brány originál

rokycanskou přehazovačku na favorita, která u nás nešla sehnat ani se stranickou legitimací. Prošli sme se pod nohama tý jejich věže, koukali na tu vejšku a upalovali prospektem Pod lípama až k rozstřílený bráně, za níž vykukoval zbytek zapovězenýho světa, kde se válí karabiny na každým rohu. Podél zdi sme se pustili vo dva bloky doleva a tam sme našli ten cyklistickej krám, kterej se jmenoval jako Závod míru: Praha, Varšava, Berlín. Za vejlohou měli přehazovačky a galuskáče, ale asi na ně byly pořadníky jako na wartburgy. Když sme se zeptali na horolezeckej matroš, zjistili sme, že sme na dobrý stopě, ale v jiným městě. Oni jsou zařízený na cyklistiku a jachting. Jedinej krám pro horolezce v NDR je v Drážďanech na Grünaustrasse, dokonce chlápek věděl, že je to pět stanic tramvají od nádraží. Koupili sme pět metrů smyčky, jakou se jachtaři přivazujou ke kormidlu, aby je to nevyšplouchlo z lodi, byla to ta samá bílá se zelenou kontrolkou, co se jí řikalo za korunu smrt. Znovu sme zapadli do podzemky a stihli rychlík nazpátek do Drážďan, kterým sme tam dorazili v půl pátý. Za půl hodiny sme museli stihnout ten krám najít. Vlezli sme do tramvaje s cedulí Grünau a jeli. Na pátý stanici sme vystoupili na široký anonymní ulici s tramvajovým pásem v nový čtvrti postavený po bombardování, chvíli sme hledali, ale nakonec sme obchod v jedný kostce objevili. „Wir brauchen Karabiner!“ „Jetz haben wir keine!“ „Tak nám dej aspoň karimatky, vole!“ A tak jsme si pořídili nejtvrdší a nejdražší karimatky, co sme kdy měli. Za čtrnáct dní sme tam byli s Karlem napakovaný markama znovu: „Wir brauchen Karabiner!“ „Jede Kunde mag nur drei Stücke erhalten!“ „Tak nám je zabal, vole!“ Zašli sme za roh, chytali obyvatele Drážďan a ti nám po třech nosili karabiny, dokud sme měli prachy. Tenkrát kupovali v Drážďanech karabiny i báby se psem, zřízenci dopravního podniku s výhybkovou tyčí i maminky s kočárkem. Internacionální pomoc fungovala. Do Vánoc Zdeněk vobjevil kanál z Roudnický slévárny do Zella-Mehlis a vánoční stromek si vověsil řetězem z fungl novejch karabin. To byl konec nouze a z nás byli konečně vopravdoví lezci a nemuseli sme se schovávat v postranních roklích. text foto

Josef Novotný archiv autora

Někomu N ěkomu stačí lano, lano

vy potřebujete

TENDON

9.7 master

„Dík, co myslel těma motorkama?“ „Bělina? Asi ty nový blembáky.“ „Ten, co je napsanej na každý stránce v každým průvodci?“ „Jó, to je von!“ Na Libereckou věž sme eště vylezli severozápadní hranu a odpoledne zakončili na Předních blocích Bláhovou cestou. Večer sme seděli všichni u zapálený srazový vatry. Byl to spíš lesní požár, protože topiče dělal Bělina. Listí na stromech se kroutilo, jiskry lítaly nad vrcholky skal. Žár byl tak velikej, že chytala zelená tráva na louce a lidi postávali u potoka a na cestě. Ctihodný matky za sebe schovávaly děti a nadávaly do opilců a pošuků, chlapi si uplivovali a pod nos bručeli: „Tady to dopadne jak tenkrát na Bořni! Tam Karel taky furt přikládal.“ Když vyhořel vnitřek hranice a oheň začal ztrácet na síle, Bělina přitáhl kládu a zastrčil ji pod spodní břevno a začal pumpovat jako měchem. Jiskry znovu vyletěly, jak se zhroutil vršek hranice se starým sloupem, oheň vyšlehl novou silou. To už nevydržel něčí knírač, utrhl se z řemene a Karla k radosti všech pokousal. Ráno sme si v kurníku užívali dlouhého a vydatného vaření jen ve dvou a pak se oklikou vydali k vodárně, aby naše bydlo někdo nenašel. Dole si nás vzal Bělina stranou a povídá: „Hoši, já sem na vás včera koukal, zajeďte si do Německa koupit hliníkový karabiny a ty hasičský sračky vyhoďte. Ale jinak dobrý, vodkuď ste?“

SBS konstrukce opletu

- vyšší odolnost proti oděru - lepší mechanické vlastnosti - měkké - hladké - příjemné v ruce

Planeta Země je pro nás lidi zatím jediné místo k životu. Každý den můžeme všichni svou volbou přispět k zachování tohoto jedinečného prostoru pro další generace. Pošlete své staré nebo zničené lano k nám do Bolatic a my bezplatně zajistíme jeho recyklaci. Některá rozhodnutí jsou tak snadná.

www.lanex.cz

41

www.mytendon.com

N A P U LT E C H

Dyneema Open Sling 8 mm

TENDON Master 8.5 Na ledy a mixy nabízíme výborné lano, certifikované jako poloviční i dvojité. Lehké lano s dobrou odolností bude pro vás tím nejlepším průvodcem při lezení, výletech na skialpech nebo ledovcových túrách.

Lehká, tenká, ale stále pevná smyčka. Tato 8 mm tenká smyčka se hodí všude tam, kde je váha a pevnost na prvním místě. Délky: 30, 60, 80, 120, 150 cm. Délky 60 a 120 cm jsou od sebe barevně odlišeny pro lepší rozlišení na úvazku či při nošení přes rameno.

Více informací o lanech TENDON najdete na www.mytendon.com Doporučená MOC: 3.383 Kč (včetně DPH)/60 m v úpravě Complete Shield

Doporučená MOC za 60 a 120 cm: 190 Kč a 290 Kč

Galeos

Více informací na: www.singingrock.cz

Univerzální helma pro všechny druhy aktivit - horolezectví, VHT, Via Ferrata i skialpinismus. Hmotnost: 409 g Rozsah velikostí: 53-62 cm Barva: bílá, modrá, oranžová Použití: skalní lezení, VHT, skialpinismus, lezení v ledu Cena: 1.190 Kč Více na: www.rockempire.cz

Nový jednokomorový ruksak nejvyšší třídy. Technický ruksak, který vznikal za spolupráce s nejlepšími českými alpinisty. Při vývoji tohoto top modelu mezi středně velkými ruksaky se nezapomnělo na žádný technický detail a jeho výbava, nový zádový systém AIR+ a extrémně nízká váha ho předurčují k použití v těch nejnáročnějších podmínkách: Jak při skialpinismu, tak při extrémním lezení, lyžování a vrcholových výstupech. Objem 38-48L Hmotnost 1.100 g Doporučená MOC: 2.590 Kč Více na: www.doldy.cz

Devil Alpine bunda

Cascade

Špičková horská membránová bunda z třívrstvého hardshellu pro nejnáročnější použití při horolezectví, VHT. Vynikající odolnost a pevnost materiálu, vysoká prodyšnost. Skvěle padnoucí střih. Vaše 100% ochrana. Tuto bundu používají členové Tatranské horské služby (HS TANAP) a HS na Slovensku. Parametry membrány Dermizax ZR: 20.000 mm H2O/38.000 g/m2/24 h.

Velmi funkční technické kalhoty pro celoroční použití při VHT, skialpinismu nebo turistice. Kombinace materiálů s vlákny Coolmax (odvod potu) a Thermolite (izolace). Nejnamáhanější místa zesílena kevlarem. Kapsy dostupné i se sedacím úvazkem, háček pro uchycení k botě. Vyvinuto ve spolupráci s profi-skialpinisty Skitrab teamu. Ideální v setu s bundou Summit.

Doporučená MOC: 6.990 Kč www.directalpine.cz

Doporučená MOC: 3.490 Kč www.directalpine.cz

Summit

Guide

Funkční bunda výrazného technického střihu určená pro zvýšenou aerobní zátěž. Použita hybridní kombinace materiálů: přední nárazová vrstva a ramena ze softshellu, ostatní díly z funkčního prodyšného materiálu. Vynikající pro skialpové túry, těžký treking a VHT. Vyvinuto ve spolupráci s profi-skialpinisty Skitrab teamu. Ideální v setu s kalhotami Cascade.

Velmi lehká, do detailu propracovaná, svrchní záložní bunda. Technický, skvěle padnoucí, střih s řadou technických detailů. Vyvinuta ve spolupráci s profesionálními horskými vůdci. Guide je ideální odolná záložní bunda pro případ zhoršení počasí. Vaše jistota při horolezectví, skialpinismu, trekingu. Parametry membrány Entrant DT: 30.000 mm H2O/20.000 g/m2/24 h.

Doporučená MOC: 3.990 Kč www.directalpine.cz

42

Alpinist Extreme 38+

Doporučená MOC: 5.990 Kč www.directalpine.cz

Z A J Í M AV É K N I H Y

Albonaska – Skeena Komplet kalhot a bundy. Odvádí vlhkost, chrání před větrem, vodou a chladem. Padnoucí střih, volnost pohybu a sbalení do malého rozměru. Praktická architektura kapes se zipy odolnými vůči vnější vodě. Dlouhé ventilace na předloktí, regulovatelné manžety a lemy, návleky na palce v rukávu bundy. Kalhoty lze zipem v případě potřeby spojit s bundou, mají ventilační zipy s lemy, tři kapsy. Doporučováno zejména pro skialpinisty. Materiál: třívrstvý Powertex® Více na: www.salewa.cz

F O N T Á B LO C

C O R S I C A B LO C

„Jacky Godoffe je padesátiletý chlápek s pěti dětmi, který si najde čas na lezení tak čtyřikrát týdně. Již třicet let je fanatickým lezcem, zejména na boulderech ve Fontainebleau, kde udělal první bouldery ve stupních 8a i 8b…“

Olivier Broussouloux je lezcem a fotografem. Bouldering je jeho vášní a Korsika jeho oblíbenou oblastí. Olivierův průvodce „zemí boulderů“ tak přináší to nejnovější, co je zde k přelezení. 144 stran, deset sektorů a stovky boulderů. V poslední době zde přibyly nové oblasti. Všechny vznikaly se stejným záměrem, a sice co nejméně měnit vzhled zdejší krajiny, tedy žádné velké čistění od lišejníku, kácení stromů či hrabání země. Proto mají zdejší oblasti jedinečný divoký charakter. Na skalách není mnoho

Tolik k  autorovi. Kniha přináší na 334 stranách detailní přehled 31 boulderových oblastí. Krom obvyklých situačních nákresů jsou zde stovky a  stovky fotografií s  kameny s vyznačenými liniemi. Každý boulder má krom obligátní klasifikace i svůj stručný popis („často pokryto lišejníkem, protože se leze jen zřídka, dlouhé dynamo lehčí pro vyšší lidi, start ze sedu je poněkud bolestivý apod.). To kvůli tomu, že lezení je podle autora o niterném vztahu lezce a skály více než jen o číslech. Zajímavým zpestřením, či spíše trendem, je uvádění GPS souřadnic podstatných míst: významných boulderů, parkoviště. Tím skončilo bloudění, jakož i objevitelská romantika s ním spojená. Různé jazykové mutace (italsky, anglicky, německy, francouzsky): Cena na www.horokupectvi.cz je 710 Kč, včetně poštovného (při platbě převodem).

Granit

ARCO

Granit – jeden z nejúspěšnějších modelů od firmy Saltic. Granit je profesionální trekkingové obutí, které vám zajistí komfort, bezpečí a jistotu v jakémkoliv terénu, v kterémkoliv ročním období. Granit si získal i naši konkurenci, která se snaží o levné kopie, ale originál je jen jeden, a to Saltic!!!

Co dodávat? Jedno z nejkratších slov, kterými by šlo přiblížit skalní lezení, jsou bezesporu tato čtyři písmena: A-R-C-O. Středověké městečko namačkané pod skálu se zříceninou hradu dalo jméno celé oblasti. Oblasti, kterou nestihnete důkladně prolézt za celý svůj lezecký život. Antonella Cicogna, Mario Manica a Davide Negretti přináší po pěti letech očekávanou reedici.

Materiál: Vodoodpudivý Nubuk 2,8 mm Membrána: WINDTEX Mezipodešev: SALPOFLEX AX Podešev: Vibram LITERUN Velikost: 3 - 16 UK Váha: 1.420 g /pár/ Barvy: šedá, hnědá Dop. MOC: 3.990 Kč www.saltic.cz

pěkné cesty – co více dodat? V celkovém plánku jsou uvedeny GPS souřadnice, ale jakmile se do Třešňové rokle podle popisu dostanete, je orientace snadná. Na lezce zde čekají krásné skály z pevného a drsného pískovce. Formát 11 x 16 cm, černobílý tisk s několika fotografiemi, tuhá laminovaná obálka. Vydalo nakladatelsví JUKO v září 2010. Cena na www.horokupectvi.cz je 105 Kč, včetně poštovného (při platbě převodem).

F R E E R I D E I N D O LO M I T I Francesco Tremolada, profesionální horský vůdce žijící v Dolomitech doplnil a rozšířil knihu, kterou vydal už před šesti lety. Na 448 stranách najdete na 100 sjezdů či přejezdů všech možných úrovní. Na začátku každé obdobně koncipované knihy

známek po lezení k nástupu někdy musíte procházet po křovinatých pěšinkách. Možná právě proto se ale zatoužíte na Korsiku vracet. Kniha zaujme i svým grafickým zpracováním, kdy si krom vlastního průvodce pořídíte vlastně i sbírku pěkných lezeckých fotografií. Text: francouzsko-anglický, cena 22 €. Více informací: www.corsica-bloc.fr

C L I M B A R T 2011 Jakub Tichý Nástěnný kalendář pro příští rok je od autora, který ač „jen“ profesionální fotograf, dokázal nalézt vyváženou krásu ženského těla a skály, aniž by sklouzl do prostých fotek nahotin. Dobrá práce! Více psát je stejně nesmyslné jako vyprávět kreslený vtip.

najdete návody, mapku, obsah, vysvětlení stupňů lavinové obtížnosti a v neposlední řadě i vysvětlení jednotlivých piktogramů. Ale i po odečtení těchto stránek vychází slušný průměrný rozsah na jeden itinerář. I když navíc odečteme italský komentář a přidržíme se univerzální angličtiny (kniha je dvoujazyčná) zůstávají pořád v průměru asi tři stránky na jeden itinerář. Takže, všechno pěkně podrobně. Fotky s nákresy, orientace svahů, obtížnost pohybu v lezeckém terénu, obtížnost sjezdu, exponovanost, sklon svahů… Nezbývá než naložit základní výbavu, chlupaté lyže a vyrazit. Cena na www.horokupectvi.cz je 785 Kč, včetně poštovného (při platbě převodem).

NA ANNAPÚRNU Vladimír Procházka Autentický příběh historicky první české a hned úspěšné himálajské expedice, která roku 1969 dosáhla vrcholu Annapúrny IV. Formát 42 x 30 cm, černobílý tisk, kvalitní křídový papír. Vydal autor v září 2010. Cena na www.horokupectvi.cz je 270 Kč, včetně poštovného (při platbě převodem).

HOROLEZECKÝ PRŮVODCE T Ř E Š Ň O VÁ R O K L E (BROUMOVSKÉ STĚNY) Původních 80 oblastí se rozrostlo na 106 s asi 3.700 lezeckými cestami. Krom (s ohledem na rozsah) velmi rozumné ceny přináší kniha i „vychytávku“ v podobě nových piktogramů… krom těch obvyklých (orientace podle světových stran, celkový dojem, jištění) přibývají i další: možné lezení i v dešti, hodí se i pro rodiny, škola pro začátečníky… a jak je, bohužel právě zde, v posledních letech stále nutnější, i návštěvnost té které oblasti. Různé jazykové mutace (italsky, anglicky, německy): Cena na www.horoklupectvi. cz je 740 Kč, včetně poštovného (při platbě převodem).

Karel Nováček Útlý průvodce z dílny Pavla Lisáka je zpracován zavedeným stylem – cesty na věže řazeny po směru hodinových ručiček, cesty na masívy zprava doleva. Stručné slovní popisy, schematické mapky skal, hvězdičkou označené hodně

Nové rozšířené vydání. Kniha má novou grafickou úpravu a  je doplněna o  desítky nových fotografií a  rozhovory se všemi účastníky expedice po čtyřiceti letech. Přílohou knihy je i DVD, které obsahuje 90minutový film natočený J. Šimonem při expedici 1969 a okomentovaný účastníky O. Kopalem, B. Svatošem a L. Veselým v srpnu 2010. Dále 700 fotografií (většina z nich dosud nezveřejněných), medailony jednotlivých účastníků či pozůstalých, zvukové záznamy z vysílačky a zpěvy Šerpů, atd. Cena na www.horokupectvi.cz je 430 Kč, včetně poštovného (při platbě převodem).

43

8. MFOF I HOROLEZCI SI PŘIJDOU NA SVÉ! Diváky 8. ročníku Mezinárodního festivalu outdoorových filmů v letošním roce čeká spousta nových filmů z  oblasti outdoorových sportu a cestování. Letos přihlásili filmaři a filmové společnosti z  21 států světa rekordních 130 filmů. K více než k jedné třetině filmů byla porota nemilosrdná a filmy vyřadila. Podle poroty je kvalita filmů podobná jako v předešlých letech, ovšem výjimku tvoří kategorie hory. V tomto žánru se mohou diváci těšit zejména na film Alone on the Wall (Sám ve stěně), který je o novém rozporuplném trendu v lezení – sólo lezení. Jeden z nejlepších lezců světa, Američan Alex Honnold zde slézá šestisetmetrovou stěnu Moonlight Buttres za necelé 3 hodiny. Dalšími favority v této kategorii jsou filmy The Asgard Project, Progression, Pustelnikové v horách nebo Cerro Torre. Festival mohou diváci navštívit v  letošním roce ve 24 městech a od prvního ročníku, který proběhl v roce 2003, se počet měst rozrostl o 21. Dá se říci, že festival zaznamenává nejen vzestup v počtu míst konání, ale také zúčastněných filmařů (1. ročník – 28 soutěžních filmů, 8. ročník – 90 soutěžních filmů) a také u publika. Návštěvnost začínala v  roce 2003 na dvou tisících, momentálně je to již více než 20 000 diváků. Nejen filmy jsou však programovou náplní tohoto filmového festivalu. Také doprovodné programy ve formě besed, výstav fotografií či vidoeoprezentací si zaslouží vaši pozornost. V letošním roce naši přední horolezci uskutečnili několik expedicí. Radek Jaroš a Libor Uher se vrátili z úspěšné expedice Double Gasherbrum I a II a o své zážitky se podělí na svých besedách v Ostravě, Praze a na Malé skále. (Expedice se také účastnil Petr Mašek). Rovněž Leopold Sulovský se chytá v době přípravy tohoto článku zdolat další osmitisícovku – Lhotse. O  horké novinky z této velehory se podělí na besedách v Praze

Lezení někdy bolí

44

a Pelhřimově. Ale nejen tyto ikony horolezeckého světa budou hosty festivalu, za zmínku stojí hlavně letošní čestný host, cestovatel a spisovatel dr. Miloslav Stingl, který je nejvydávanějším českým spisovatelem, strávil 19 let mezi domorodými kmeny indiánů, Papuánců nebo Havajců, mluví 17 jazyky a je náčelníkem indiánského kmene (beseda 15. 10. – Ostrava, 1. 12. – Praha). Čtenáře Montany také určitě bude zajímat, kde by se mohli nejen kulturně pobavit, ale také strávit příjemné chvíle na skalách. V  letošním roce proběhne nově festival na Malé skále (13. až 15. 10.), nebo v Peci pod Sněžkou, kde je možné festival zkombinovat s výlety po Krkonoších, neboť jedním z míst konání je legendární chata Luční bouda (27. – 31. 10.). Festival proběhne na 24 místech České republiky v termínu od 7. října do 4. prosince 2010, takže každý si jistě najde místo a termín jemu nejlépe vyhovující. Poslední den festivalu budou na slavnostním zakončení v  pražském kině Lucerna vyhlášeny vítězné filmy, které předají významné osobnosti outdoorového světa autorům filmů. Poprvé v  historii festivalu tak bude slavnostní zakončení také přístupné veřejnosti. S opravdovými velikány outdoorového světa se divák může setkat nejen na slavnostním zakončení v Praze, ale také na oficiálním zahájení v Ostravě (15. 10., kino Vesmír). Více o filmech a programu festivalu na www.outdoorfilms.cz. Ilustrační foto z filmu The Asgard Project

Prˇedplatné Montany  365 Kč za šest po sobě jdoucích čísel = ročník / vychází 6 x ročně (o vašem posledním předplaceném čísle jste informováni na štítku s adresou na doručené Montaně)   Předplatným ušetříte padesátikorunu a  časopis vám přijde až domů pod nos

  Předplatným získáte i  přístup do zvláštní sekce našich webových stránek (zde je možné si stahovat PDF starších Montan s menším zpožděním, než mají ostatní návštěvníci webu, libovolně měnit online adresu dodání, atd.)

Pohoda

Další výhoda předplatného: Prvních 100 abonentů, kteří uhradí předplatné, jak noví, tak i ti stávající, dostane dárek! Abychom zajistili všem stejné podmínky (100 abonentů si může předplatit rychleji než dojde Montana do všech koutů naší vlasti), budeme počítat prvních 100 abonentů od pátku 15. 10. t.r. Rozhodující je datum příchozí platby či poštovní razítko na poukázce. A  o  jaký dárek jde? Kapesní ohřívač! Funkčnost ohřívače lze vyvařením obnovit, čímž je zaručeno mnohonásobné použití.

(Doporučená MOC ohřívače je 100 Kč)

Edita Vopatová, Ztracený sen Xb, Teplické Skály Foto: Pavel Žofka

Jde o to poslat na redakční účet (číslo účtu: 169897423 / 0600) částku 365 Kč tak, aby bylo možné identifikovat plátce. K tomu slouží jedinečný variabilní symbol, který najdete na štítku s adresou na obalu zaslané Montany. Slovenští aboneti mohou uhradit 15,27 euro na účet číslo: 3002850301/3100 – Volksbank. V tomto případě si jako nový abonent na emailové adrese provoz@ montana.cz požádejte o variabilní symbol pro Vaši platbu. Pro nové abonenty – předplatitele! Otevřete si tuto naši www stránku: http://w w w.montana.cz/ predplatne.php a  klikněte na „zřídit předplatné online zde“ – v zelenošedém rámečku. Otevře se vám formulář, který vyplníte. Poté vám e-mailem dojdou potřebné informace k úhradě předplatného včetně vašeho variabilního symbolu. Variabilní symbol si také můžete nechat přidělit v redakci (provoz@ montana.cz). Platit můžete bankovním převodem, poštovní poukázkou typu C nebo poštovní poukázkou typu A.

www.hudy.cz 45

M AT R O Š – J A K S E V Ě C I T E S T U J Í

K čemu je takový prsní úvazek dobrý? Obepíná hrudník, proto se také někdy nazývá hrudní úvaz. Může být klasického tvaru s  jedním širokým popruhem okolo hrudníku a ramínky, které tento popruh nesou, nebo tzv. křížový typ ve tvaru číslice 8, jenž je vyroben z jednoho popruhu překříženého na zádech. Prsní úvazek bývá většinou nastavitelný pomocí jedné nebo více spon. Prsní úvazek by měl být seřízen na těle tak, aby byl přiměřeně těsný, žádné jeho části volně neplandaly nebo nevisely, a  aby při nádechu jeho navazovací oka byly od sebe vzdáleny max. 2 - 3 cm. Použití samotného prsního úvazku pro spojení s lanem se vyloženě nedoporučuje. Při samotném použití prsáku hrozí ve visu ortostatický šok, tj. zaškrcení okolo hrudníku a v podpaždí s následným kolapsem oběhového systému. Pro spojení lezce s  lanem (při použití hrudního úvazku) se tedy doporučuje tzv. kombinovaný úvaz. Kombinovaný úvaz Jedná se současné použití samotného sedacího a  samotného prsního úvazu. Takový úvaz udržuje lezce ve svislé nebo v takřka svislé poloze. Zatímco při navázání na samotný sedací úvaz je bod navázání lana k úvazu pod těžištěm těla (čili těžší část těla je nad bodem navázání) a při zachycení pádu hrozí převrácení těla hlavou dolů. 2.

Test Zkušební torzo je hlavou dolů. Pozvolna zatěžujeme až na hodnotu (0,8+/-0,1kN). Zkontrolujeme souměrnost ve všech osách, a označíme na popruhu vnější hranu každé nosné spony. Pak dále rovnoměrně zatěžujeme v intervalu 2+/- 0,25min. až na hodnotu 10+ 0,3kN. Toto zatížení působí po dobu 1+/-0,25min. a potom se maximálně na 1 min. úplně odlehčí. Následuje nové rovnoměrné zatížení na 10+0,3kN po dobu 3+/0,25min. Po odlehčení se na popru-

B.

hu označí nová poloha vnější strany spony. Popruh uvolníme ze spony a změříme vzdálenost. Max. je povolený prokluz: 2 cm. 10+0,3 kN

1. figurína 2. lano EN 892 3. prsní úvazek EN 12277, kategorie D 4. sedací úvazek EN 12277, kategorie C

Kdy tedy kombinovaný úvazek používat? Neexistuje univerzální pravidlo, můžeme však doporučit následující:  při jakémkoliv lezení nebo slaňování s batohem na zádech  při lezení v horách  při hrozbě dlouhého a  tvrdého pádu  na klettersteigu (via ferrata)  vysokohorská pěší turistika v exponovaném terénu  malé děti Závěr Než se takový prsák dostane až k  vám, projde si opravdovým očistcem.

Doporučené způsoby navázání na kombinaci sedací + prsní úvazek – navázání přímo lanem

3.

text a obr. Singing Rock Team (www.singingrock.cz)

4.

5.

2/3

1/3

1.

A.

Druhým způsobem je navázání přímo na lano. Výhodou těchto dvou způsobů navázání je možnost sundat prsní úvazek (přidat nebo odebrat oblečení) a přitom zůstat navázaný na sedacím úvazku.

1/3

PRSNÍ ÚVAZEK

Používání kombinovaného úvazu je proto vhodné především při lezení s batohem, pro děti či pro lidi s nadváhou. V případě úrazu drží tento úvazek postiženého ve svislé poloze. Kombinovaný úvaz se naopak vyloženě nedoporučuje na ledovec resp. v případech, kdy je horolezec navázán nad těžištěm. Při pádu do trhliny dochází k povalení či překlopení parťáka nahoře a ten nemůže pád kamaráda do trhliny zachytit nebo jen velmi obtížně. Zde je samotný sedací úvaz kuriózně výhodou, neboť bod navázání je pod těžištěm těla a při tahu šikmo dolů lze pád mnohem lépe „ustát“. Proto se na ledovci i při použití kombinovaného úvazu, navazujte pouze přímo do sedacího úvazku. Spojení „sedáku a  prsáku“ se provádí buď spojovací smyčkou (pevnost min. 15 kN).

2/3

DÍL 3.

Navázání pomocí smyčky „alpský způsob“. ...smyčka musí mít min. pevnost 15 kN!

46

T AT R Y

ŽLTÁ VEŽA 2. 385 m Z – STENA Žltá veža sa nachádza medzi Drobnou vežou a Prostredným hrotom. Od Drobnej veže ju oddeľuje Žltá lávka a od Prostredného hrotu sedlo za Prostredným, z ktorého spadá do Veľkej Studenej doliny markantná roklina, oddeľujúc tak výrazne Žltú vežu od Prostredného hrotu. Z horolezeckého hľadiska je zaujíma hlavne západná stena. Približne v spádnici vrcholu stmia nad roklinou tri veľké, kolmé skalné platne, viditeľné už aj od Zbojníckej chaty. Prístup: z  Hrebienka po modrej značke až ku Streleckému potoku. Okolo neho nahor po neznačkovanom chodníku až ku žľabu spadajúceho zo Žltej lávky. Ním pod samotnú stenu – cca 2-3 hod. Zostup: z vrcholu smerom do sedla za Prostredným a odtiaľ žľabom nadol do Veľkej Studenej doliny – 2 hod.

2. leto: Z. Korosadowicz, K. Zajac, 21. VII. 1930 3. leto: F. Gádor, Wein, L. Zinner, okolo 27. VII. 1930

Prehľad výstupov: 1. „Prostriedkom steny“ kl. IV-V, 4 hod. , AP/III/57 A. Kenar, W. Stanislawski, A. Stanecki, 10. VIII. 1929

2. „Pravou polovicou steny“ kl. IV-V, 4. hod. AP/III/59 J. Slama, R. Smetana, 22. IV. 1952 2. leto: I. Gálfy, J. a  L. Richvalský, 7. VI. 1953

3. D. Ferko, F. Jamnický, 2. VI. 1979, kl. V- A2, 12 hod. 4. „Pravou polovicou na JZ hrebeň“ kl. V+, 3 hod. V. Tatarka, S. Lacko, 2. VI. 1973 2. leto: V. Slivka, M. Milo, 14. VIII. 1973 5. „Vydržať“ kl. V+ A3, 8 hod. Z. Drlík, P. Mačák, 30. VIII. 1976

2. leto: Králiček, V. Zboja, 18. VII. 1980 3. leto: J. a Š. Bednár, 6. VIII. 1980 – 7 hod. 6. „Novoročná romanca“ kl. VA1, 12 hod. Z. Drlík, M. Pelc, 5-6. I. 1974 2. zima: M. Dorociak, L. Kořínek, 5 hod. 1. leto: J. a Š. Bednár, VIII. 1977 2. leto: J. Frniak, V. Zboja, 15. VII. 1978 – 5 hod. 3. leto: M. a L. Kořínkovi, V. Šimánek, 2. VI. 1979 – 4,1/2 hod. 7. Z. Drlík, L. Páleníček, kl. IV+, dátum ? ( bez bližších podrobnosti) 8. L. Janiga, V. Tatarka, kl. IV+, 22. XII. 1978 1. leto: V. Zboja, Antoška, 15. VII. 1980 Nástup z pod kotla (IV) a 3 dl. Na lávku 9. „Komín“ kl. VV. Tatarka, M. Pršo, leto 1991 10. „Rebrom“ kl. dole III, hore I, 1 1/4 hod. AP/III/60 Gy. Komarnicki, R. Komarnicki, 29. VI. 1912 1. zima: J. Andráši, P. Frak, K. Pavlík, I. Urbanovič, 28. III. 1956 text foto

Jozef Gurník autor

47

A JDI ... DĚNÍ NA DALEKÉM I BLÍZKÉM SEVERU V  Grónsku se nejvíce činila čtveřice ve složení Nicolas Favresse, Olivier Favresse, Ben Ditto a Sean Villanueva. Blíže o jejich řádění se dočtete v  některé z  dalších Montan, takže jen v krátkosti. Kdo viděl film Asgard Jamming, jistě si živě představí, jak nová akce bigwallistů – hudebníků vypadala. Se 600 kg jídla a lezeckého vybavení, 400 litry vody a  samozřejmě se svými hudebními nástroji se na konci června nalodili na pronajatou loď nesoucí název Dodova rozkoš řízenou 75letým kapitánem Bobem Sheptnem, aby se vydali podél pobřeží Grónska 300 mil po moři k  úchvatným, panenským bigwallům, vypínajícím se až do kilometrové výšky přímo od hladiny moře. Zde vytvořili během dvou měsíců 7 prvovýstupů převážně ve spárách, komínech a svých oblíbených širočinách. Obtížnosti vylezených cest zatím nikde neuvádějí. Belgičané nebyli jediní, kdo se v Grónsku činil. Na západní pobřeží největšího ostrova na světě se vydala také rakousko-švýcarsko-italská expedice složená ze členů SALEWA alpineXtrem týmu – Daniel Kopp, Roger Schäli a  Simon Gietl. Trojici doplnil ještě známý fotograf Thomas Ulrich. Čekala je cesta letadlem z Zürichu do Reykjavíku, pak dál do Kulusuku, odtud malým letadlem do Constable pointu a pak ještě divoká jízdá 50 km po moři na dvou zodiacích s  více jak půl tunou vybavení. To je nejrychlejší cesta do oblasti Scoresbysund. Vrchol Grundtvigskirken (1.977 m), který si vybrali, se nachází v drsné a velmi odlehlé oblasti, pro kterou de facto neexistují mapy. Samotná severovýchodní stěna, kterou proustoupili během pěti dnů, má 1.300 metrů a vytočili v ní přes 40 délek. Všechny délky, až na čtyři nejtěžší přelezli on-sight a  cestu v obtížnosti do 7a+ nazvali Eventyr. Zhruba na stejné rovnoběžce, ovšem na druhé straně Norského moře, na norském ostrově Kvaløya působil Hansjörg Auer a Much Mayr. Toto duo má za sebou takové přelezy jako třeba Waiting for Godot (Torres del Paine, Patagonia, 750 m, 7b) nebo OS cesty Via del Cattedrale (Marmolada, Dolomity, 8a+). Tentokrát se Hansjörg vrátil k masivu Blamann, kde před třemi lety spolu s Markusem Haidem udělali první jednodenní průstup cesty Arctandria (8b) z  roku 1981. Už tehdy si všiml další možné volné linie a tou

48

se mu podařilo prostoupit letos na konci července. Vznikla 400 metrů dlouhá cesta Tingeling (7c+). Moc jištění ovšem v  cestě nehledejte. Po prvovýstupcích ve stěně zůstal jeden nýt, pár skob a coperheadů. DOLOMIT Y V  Dolomitech se v  letošním létě udála hlavně zajímavá opakování toho nejtěžšího, co tyto nádherné hory můžou nabídnout. Zůstaneme ještě u  Hansjörga Auera. Ten po třídenní přípravě, rozdělené do dvou týdnů, jako první zopakoval cestu Pan Aroma (8c), vedoucí ve Střeše světa, v  severní stěně Cimy Ovest, ve skupině Tre Cime di Lavaredo. Cestu v roce 2007 jako první přelezl Alex Huber. Druhé opakování na sebe nedalo dlouho čekat a ani ne po měsíci si ho připsali bratři Iker a Eneko Pou jako svůj druhý letošní vrcholný cíl sezóny. Ten první realizovali na začátku čevence, kdy jako pátí přelezli v ne moc známé oblasti v Dolomitech, Vette Feltrine. Cesta z roku 2006 od klasika technických, kolmých cest Maurizio „Manolo“ Zanolly nese název Solo per vecchi guerrieri – Pouze pro staré bojovníky, je v severní stěně El Colaz, má 150 metrů a nejtěžší, čtvrtá délka je za 8c. Zajímavého opakování a  prvního volného přelezu se dočkala cesta 40 anni rifugio Falier v  jižní stěně Marmolady. Cestu v roce 1993 vylezli Igor Koller a Dino Kuráň za tři dny a  oklasifikovali ji velmi tvrdě 8/A2. Cesta osazená pouze velmi sporadicky starými 8mm nýty čekala 17 let, než se někdo odvážil ji přelézt volně. A  ten někdo nebyl nikdo jiný než Roland Mittersteiner spolu s  Oliverem Renzlerem, se kterým Roland leze už od roku 1986. Roland Mittersteiner je jeden z  nejaktivnějších Marmoládských lezců a  má na kontě opakování, např. Framu po Rybu (7c) od Kollera nebo Andromedy (7c) od Giordanyho s dlouhými odlezy, jištěnou zcela bez nýtů. Cestu 40 anni rifugio Falier volně přelezli po dvou předcházejících pokusech a  obtížnost ustanovili na 7c+. Oba poukazují na to, že obtížnost při jejich přelezu byla výrazně odlišná od původního nákresu od Kollera. V cestě také vyměnili staré nýty za nové 10mm a na některých místech nýty i přidali. Stále se ale jedná o modení klasiku, takže to rozhodně není lezení jen s 20 expreskami u pasu. Další zajímavé přelezy si připsali Slovinci Luka Krajnc a Andrej Grmovsek. Krom toho, že v jižní stěně Marmola-

dy zopakovali další moderní klasiku Via del Cattedrale (8a+), přidali také v severní stěně Cimy Grande první volný přelez cesty Via Sandro Pertini (250 m, 7c). Cesta je původně z roku 1981 od Umberta Marampona a Renata Piovesana a Slovinci ji přelezli za jeden den. A  na Čimách už zůstaneme. Další perlu, tentokrát v  severní stěně Cimy Ovest, přidal „místňák“ Christoph Hainz spolu s Kurtem Astnerem. Před rokem spolu vlevo od cesty Spigolo Scoiattoli (7b) udělali novou cestu Pressknödl (400 m, 7c), kterou letos nejprve Kurt a dva dny na to i Christoph přelezli volně. Cesta je odjištěna v dolomitském stylu, takže friendy a vklíněnce s sebou. Erectissima – Janák, Jurečka, Jonák, Šatava. Loňský, původně místy technický projekt natáhli Riccardo a Stoupa až na vrchol, zatímco druzí dva jmenovaní se soustředili na RP přelez. Výsledná obtížnost 8a+, více snad v některém z příštích čísel. Začínali jsme Střechou světa a také jí Dolomity zakončíme. Vedle cesty Pan Aroma vede v severní stěně Cimy Ovest také první jedenáctka v Alpách. Cestu Bellavista (8c) otevřel Alex Huber v zimě roku 2000 technicky a  sólo, a  v  létě následujícího roku přidal první RP přelez. A teprve po devíti letech od prvovýstupu je na světě první RP opakování této velkolepé cesty v severní stěně, a sice v podání mladičkého Davida Lamy. CHAMONIX A David nám udělá zase pomyslný most mezi dvěma pohořími, protože kromě Bellavisty stihl před začátkem světového poháru ještě zajet do Mekky alpinismu. A nevybral si nic zajímavějšího, než jihovýchodní stěnu Grand Capucinu a nejtěžší volně lezenou cestu v ní. Známou Voie Petit (8b) vylezli v roce 1997 Arnaud Petit a Stefanie Bodet a o první volný přelez se před pěti lety opět postaral Alexander Huber. David si k  přelezu vzal Daniela Steurera, se kterým se mimo jiné pokoušel o  velmi nechvalně medializovaný volný přelez Compressor route na Cerro Torre a  cesta Voie Petit je RP pustila za dva dny. V masivu Agille de la Brenva uskutečnili dva horští vůdci Marco Farina a Matteo Giglio v doprovodu něžného pohlaví zastoupeného Giovannou Mongilardi opakování téměř zapomenuté, ale o to zajímavější cesty z roku 2002. Mares (340

m, ABO, 7c+) byl vylezen italskými armádními instruktory Alexem Buscou, Massimo Farinem a Ermanem Tussidorem. Teprve po osmi letech se k cestě vrátil bratr Massima, aby prvním opakováním uctil památku svého bratra, který v roce 2005 ve věku 23 let zahynul při lezení ledů v údolí Aosta. Massimo Ferina byl jedním z  nejtalentovanějších mladých italských alpinistů, lezoucích v horách až do 8c, WI7 a M10. A z Brenvy na Andělský pilíř. Tady Španělé Manu Córdova a  Oriol Baró udělali čvtrtý a  dosud nejrychlejší on-sight přelez nejtěžší cesty v oblasti Mon Blancu. Divine Providence (ABO, 6c/A3) na Grand Pilier d‘Angle byla poprvé přelezena v rocě 1984 Francouzi Patrickem Gabarrou a Francoisem Marsignym. V roce 1990 se o první čistý přelez v  obtížnosti 7c postarali Thierry Renault a Alaina Ghersen a teprve v roce 2002 Švýcaři Denis Burdetov a Nicolas Zambettim poprvé cestu přelezli OS. Druhý on-sight už přišel o  rok později v  podání Slovinců Grmovsek – Lukic, ti obtížnost shodili na 7b+, třetí on-sight se zadařil loni Stéphanu Benoistovi ,no a letos zvládli Córdova a Baró 900 m lezení za 16 hodin na konec pilíře a za dalších 7,5 hodiny na vrchol nejvyššího kopce Evropy. NA DRUHÉ STRANĚ AT L A N T I K U Z  jedné Mekky se přesuneme do té druhé, na opačné straně Atlantiku. Ano, v Yosemitech už zase řádil Alex Honold. V Teplicích na „Fesťáku“ mohli všichni s otevřenými ústy sledovat jeho účinkování ve filmu Alone on the wall a on si mezi tím se Seanem Larrym během 24 hodin jen tak přeběhl 3 cesty ve stěně El Capitana. Za 4 hodiny a 15 minut proběhli cestou The Nose, pak si dali kratší Lurking Fear a trilogii zakončili v cestě The Salathé Wall za něco málo přes 6 hodin. A v 8 večer už oba seděli v Curry Deck a cpali se pizzou. Kdo je nezná, ani by v tu chvíli neřekl, že za sebou právě měli 85 lezeckých délek na nějakých dvou a půl kilometrech vertikály. Ovšem i ženy se v nejznámější žulové stěně světa činily. Madaleine Sorkin a  Kate Rutherford vylezly v  pěti lezeckých dnech volně cestu Free Rider (5.12d). Ve vedení se střídaly, přičemž ta na druhém konci lana délku vždy vylezla TR. Jen pro připomenutí, první žena, která Free Ridera vylezla volně, byla bývalá manželka Deana Pottera Steph Davisová.

Z Yosemit si odskočíme na sever na Aljašku, kde Colin Haley spolu s  Mikeym Scheaferem realizovali svůj dlouholetý projekt. Během tří dnů se jim povedlo spojit traverz celého masivu Devil‘s Thumb ze západu na východ. Jak o provýstupu, který pojmenovali Diablo traverse, Colin říká, traverz není zajímavý ani tak co do obtížnosti (5.10/ A2), ale spíše co do kvality celého podniku a každému by tuto hřebenovku v úchvatné a odlehlé krajině doporučil. A teď už na jih a do Peru. Tady Britové Tom Chamberlain a Tony Barton vylezli významný prvovýstup na Huaguruncho (5.723 m) v  oblasti Cordillera Oriental. Novou linii s  názvem Llama Karma (1.000 m ED/ 90o/V, 24 délek) táhnoucí se po prvním výrazném pilíři v  jihozápadní stěně zdolali za 4 dny lezení. Chamberlain a  Barton se spolu s Olly Metherellem o výstup pokoušeli už v roce 2008, ale kvůli špatným podmínkám nedosáhli vrcholu. Letos už bez Ollyho zvolili trochu jiný směr než před dvěma roky a výstup se zadařil. Florian Hill spolu s Robertem Rauchem a Stefanem Bergrem se zase činili v  Bolívii v  pohoří Cordillera Real. Zde nejprve přelezli novou cestu Chamaka na Serkhe Khollu (5.546 m) a pak cestu Neuland na Diente Blanco (5.250 m). Obě cesty však byly pouze v rámci aklimatizace a přípravy na hlavní cíl, kterým byl prvovýstup jižní stěnou Illimani (6.438 m), což je po Nevado Sajama druhý nejvyšší vrchol Bolívie. Prvovýstup se Florianovi povedl spolu s Robertem Rauchem po dvou náročných bivacích pouze v jednom spacáku při teplotě -30 stupňů. Při lezení byli neustále ohrožováni okolo padajícími lavinami a vrcholu dosáhli v mlze, v které pak museli i sestupovat. A co Floriana ještě letos čeká? Jak na svém blogu píše: Mýtus na konci světa. Plán je jasný, prvovýstup na 4.852 metrů vysoký Mt. Tyree v Antarktidě! Patagonie. Co ta tu dělá? Je léto a tam se přece leze, když u nás svítí vánoční stromečky a slaví se Nový rok. A vida. Do zimní Patagonie se vydal Stephan Siegrist, Dani Arnold a Thomas Senf. Stephan se dá považovat za patagonského znalce. Stál už na všech čtyřech vrcholech Cerro Torre a samozřejmě i na nově vyhlédnutém cíli. Ovšem nikdy ne v zimě. A to až do letošního srpna, kdy po třech dnech lezení v čistém alpském stylu bez fixních lan a bu-

dování depozitů ve stěně vytvořili první zimní výstup na Torre Egger (2.685 m). Obtížnost ani na svých stránkách Stephan neuvádí, ale ta asi bude v tomto případě lehce podružná. N Ě CO Z PÁ K I S TÁ N U O  tom, že se povedl splnit cíl české expedice Double Gasherbrum 2010, už asi všichni ví, tak jen pro připomenutí. 17. 7. 2010 ve 14:00 stáli na vrcholu GII (8.035 m) všichni tři účastníci expedice, tedy Jaroš, Mašek i Uher a 28. 7. 2010 v 6:30 zadařilo Radku Jarošovi a Liboru Uhrovi vystoupit na vrchol GI (8.068 m). Nic dalšího, co by stálo za zmínku v zóně nad 8.000 se nestalo, ale pod touto magickou hranicí se udály dva zajímavé výstupy. Prvním je prvovýstup alpským stylem na North Summit of Broad Peak (7.550 m) v podání baskických horolezců Alberto Iñurrategi, Juan Valleja a Mikel Zabalza. Původním plánem byl prvovýstup přes všechny tři vrcholy Broad Peaku, ale po dosažení sedla mezi severním a centrálním vrcholem se pokazilo počasí a horolezci byli přinuceni sestoupit normálkou do BC. Druhý výstup, i když se nejedná o prvovýstup, je pro náš malý národ jistě velice zajímavý. Po 11 letech byla ženskou lezeckou trojicí zopakována dlouhou dobu diskutovaná cesta Czech express (7b + 5.12c A3-A4 70°) v západní stěně Amin Brakku (5.850 m). Cestu v roce 1999 vylezli Mára Holeček, David Šťastný a už bohužel zesnulý Filek Šilhán. Cestu zopakovaly Marina Kopteva a Anna Yasinskaya z Ukrajiny a Ruska Galina Chibitok. Marina i Anna, obě žijící v Kyjevě, jsou držitelky ocenění Steel Angel, speciální horolezecké ceny pro ženy. Galina zase byla dvakrát ruskou lezeckou šampionkou. Do takové stěny zkrátka nemůžou jít žádná béčka.

Z ČESKÝCH LUHŮ A HÁ JŮ Na úvod této rubriky zopakujeme dvě jména: Tomáš Mrázek a Adam Ondra. Stačí dodat, že lezou a  je nám jasné, že tím pádem padají minimálně přelezy do 9a v  případě prvním a do 9a+ v případě druhém. Nutno dodat, že u Adama se jedná většinou o rychlé „odskoky“ od závodního kolotoče a  ty největší pecky tentokrát padaly ve francouzském Ceüse. Naše lezení však zná i hvězdy další. Tak například je bohatší o dalšího přelezce cesty za 11- (8c franc.). V  září tohoto roku se jím stal Ivo Kašpárek, který v rakouské oblasti Adlitzgräben přelezl cestu „Doubleowerhead“. Stejně tak mezi ženami máme novou členku top klubu, v tomto případě klubu žen, které udolaly stupeň čistých 10. Novou tváří

mezi desítkařkami je Kristýna Ondrová, která si připsala krasovou skoro již klasiku Póla Kořana „Evoluce“ na Holštejně. Pískovcovému lezení nadále vévodí dvojka Ondra Beneš a Edita Vopatová. Jediný nemokrý den Teplického festivalu využili k přelezům místních prásků. Ondra si připsal po autorovi Luboši Mázlovi druhý přelez „Černého Petra“, XIa, Edita „práskla“ za jeden den dvě Xb, Schalbalu a Ztracený sen. Z  klidnějších vod boulderingových tentokrát vyčnívá nejvíce výkon hned skupiny lidí, kteří uspořádali skvělý, již třetí Hudy Cup. 250 bouldermilcům připravili skvělou oblast na Děčínském Sněžníku a  objednali i  parádní počasí s  výborným třením. Nejlépe to „lepilo“ Martinu Stráníkovi a Nelly Kudrové. Petr Resch

Mezinárodní festival horských a outdoorových filmů

Brno Kino ART, Cihlářská 19 14.–15.12. 2010

A CO SPORŤÁCI? Tak na ty tentkrát bohužel nezbylo více místa. Ale to nevadí, oni si ty čísla a  přelezy stejně neustále sledují v  různých tabulkách na internetu… text

Martin Stolárik

Zdroje: www.xpedition.be, www.climbing.com www.up-climbing.com www.alpinist.com, www.horyinfo.cz www.ukclimbing.com, www.lezec.cz www.russianclimb.com www.planetmountain.com www.bergsteigen.at, www.james.sk www.florianhill.blogspot.com www.lezeckarevue.cz

Jubilejní 10. ročník brněnského festivalu horských filmů Hory a město bude 14.–15. prosince v kině Art. Hostem festivalu nejspíš bude jedna z tajuplných legend brněnského horolezectví. Ještě o tom neví, ale určitě to bude stát za to! Více na www.horyamesto.cz.

Knihy a vše ostaní o horách a lezení

49

&¼ÊÂV—¿ÆÉÆüѼºÂV—ÊÍ¸Ñ ºÑ¼º¿—ÄÆÌŸÀż¼ÉÀž—¸ÊÊƺÀ¸ËÀÆÅ

PORTRÉT

UMĚT DĚLIT ŽIVOT NA SVÉ LÁSKY

Portrét významného brněnského horolezce Jiřího Ševčíka

I když je Jirka Ševčík ve věku, kdy už jeho vrstevníci dávno odpočívají v penzi, stále se věnuje jedné ze svých životních lásek – architektuře. Když jsme tuto legendu brněnského horolezectví navštívili v jeho ateliéru, kde pracuje se svým synem Robertem, srdečně nás přivítal se slovy: „Člověk za ten život nashromáždil takovou spoustu zážitků, že když to má někomu co říct, rád posloužím…“ a hned se pustil do vyprávění, jak s kamarády podnikl jeden z prvních výstupů na Macochu v Moravském krasu, Hokejku a Galerii Ganku ve Vysokých Tatrách či vůbec první český výstup Bonattiho pilířem na Petit Dru ve francouzských Alpách…

V  mládí jsem jako rodilý Brňák dělal všechny možné zájmové činnosti. Chodil jsem třeba do džuda, ze kterého jsem ale odešel, protože jsme tam měli strašného trenéra. Také jsem byl stále zraněný, a tak se na toto sportovní odvětví brzy vykašlal. Od dvanácti let byla mou vášní speleologie, které jsem se věnoval velmi intenzivně. S  kamarádem jsme jezdívali do Moravského krasu a  systematicky prolézali kdejakou díru. Nejprve na vlastní pěst a později už jako členové speleologického oddílu. Jednou jsme tak zkoumali jednu díru v Pustém žlebu. Jeskyni jsme mapovali po celou noc, a když jsme se ráno celí zablácení dostali konečně ven, ozvalo se nad námi zpívání a jódlování. Podívám se nahoru a spatřím dva kamarády horolezce, jak si tam na teplém slunci užívají lezení. Tehdy jsem se nad sebou zamyslel a řekl si: „Sakryš, já se tady morduji v zimě a blátě, a venku je taková pohoda.“ To mi bylo tak patnáct… Když se pak o rok později v Brně objevil plakát tehdejšího horolezeckého oddílu Královo

50

Pole Brno, že dělají náborovou akci na Pálavě, neváhal jsem a hned se přihlásil. Na skalách nás opět zastihlo naprosto výjimečné počasí – nad vinicemi se rozprostírala mlha, nad kterou jsme spatřili ozářené vršky skal. Tento moment na mne hluboce citově zapůsobil a natrvalo se mi vryl do paměti. Od té doby jsem lezení propadl. V mých začátcích v oddíle působil zejména Rudolf Antoníček přezdívaný Tony1, který to tam se svou ženou vedl. Tehdy se taky hledaly ekonomické možnosti, jak přežít. Za bolševika měli všichni peníze přibližně stejné – žádná velká sláva to nebyla. Když se proto naskytla možnost, všichni jsme ze ziskuchtivých důvodů přešli do Lokomotivy Brno, kde měli k dispozici volné jízdenky. Zde se lezení velice dobře rozvíjelo. Přišlo mnoho mladých lidí, zrodila se další generace lezců, která po nás později aktivně převzala pomyslnou štafetu… Od začátku jsem lezl na poměrně slušné úrovni, protože v  jeskyních jsem se přece jen něco naučil. Prakticky každý víkend se jezdilo na

Fotka pořízená teleobjektivem v takzvaném „spodku Macochy“, kde je lezení obtížné hlavně díky oslizlé a vlhké skále

cvičné skály. Tenkrát byly soboty pracovní, takže jsme vyjížděli až v sobotu odpoledne, a pak zbytek víkendu lezli, co to šlo. Už v roce 1955 se mi povedl společně s Karlem Cídlem udělat první mimozbrojovácký výstup na Macochu. Tehdy jsme přelezli i spodek Macochy. I ten byl vlastně poprvé přelezen po Frantovi Plškovi a jeho kamarádech ze Zbrojovky. V horní části se nám dokonce podařilo udělat

i vlastní variantu. Když jsme dolezli až na takzvanou „Žižkovu hlavu“, která se nachází v polovině stěny, nad námi se objevilo výrazné vhloubení. Zapochyboval jsem: „Že by to vedlo tudy?“ a  odbočil doprava na pilíř, kterým jsme cestu dolezli. Podle mého názoru to bylo taky docela těžké. Rozhodně těžší než klasická cesta. Výstup Macochou je nepříjemný, hlavně ve skutečnosti, že vše je v něm oslizlé a vlhké. Navíc, kdyby tam člověk vypadl, musel by vylézt nahoru po laně s prusíky2 nebo by se udusil. Úvazky ještě zdaleka nebyly – navazovalo se ještě přímo na lano. S Vlastíkem Zavřelem jsme pak v roce 1958 udělali obtížný prvovýstup ve spodní části Martinky na Pálavě. Jednalo se o narovnání přes Obří kámen zespoda přímo přes „rozchrastanou“ stěnu, kterou do té doby zatím nic nevedlo. Další na tu dobu dosti významný prvovýstup zase vznikl na Wilsonce3, kde jsme s Ivanem Hýskem narovnali střední pilíř. Ivan byl takový můj druhý stá-

Během našeho výstupu Macochou v roce 1967 vznikl krátký film

V Sedmihorkách, během lezení s Radanem Kuchařem

V Kouřové spáře na Daliborku v Sedmihorkách

lý spolulezec po Tonym. Vzpomínám i na jeho bratra Radka, se kterým jsem přelezl na Pálavě další velice těžký prvovýstup. V Klauze existuje stěna, které se říkalo „Tötenwand“ – „Stěna smrti“. Naše nová cesta – tzv. „Nový tötenwand“, vznikla v její levé části. Navštěvovali jsme i  ostatní moravské skály, třeba Rabštejn v  Jeseníkách. Protože mne dopředu hnala sportovní vášeň, pokaždé jsme vyhledávali hlavně nejtěžší cesty. Hodně jsme jezdili i  na písek, kde se nám podařilo vylézt všechny módní cesty tehdejšího období – Kapelníka, Taktovku… Nevylezl jsem akorát údolního Kapelníka, který patřil do skupiny mimořádných výstupů a já si na něj prostě už netroufal. Klasické sedmy jsme ale na písku přelezli skoro všechny. Přirozeně jsme ale nejvíce tíhli k horám. Táhlo nás to do Tater, ve kterých jsem působil prakticky od svých osmnácti let. Po dlouhá léta jsme k cestám na Slovensko využívali volných jízdenek, jež měl náš oddíl k dispozici. Do Tater se například

jezdilo první třídou, což tehdy bylo něco naprosto mimořádného. Obyčejná třída byla vždycky tak „našvihaná“… Nejčastěji jsem lezl s Tonym, který byl ode mne o dost starší, a tak se přirozeně stal vedoucí osobností naší dvojice. Vymýšlel různé tipy s  výstupy, které bychom měli přelézt, což se nám i poměrně dost dařilo. Přitom třeba přelezy všech těch Orlowáků a Lapiňáků na Galerii v létě byly tenkrát teprve sedmým, osmým výstupem… Hokejku jsme přelezli ve čtyřech už v roce 1955. Hokejka byla považovaná za rozhraní cest, které byly ze sportovního hlediska významné. V té době to byla bezesporu nejtěžší cesta v Tatrách a náš výstup představoval jedno z jejích prvních opakování. Do  samotného traverzu do převisu, podle kterého je pojmenován celý výstup, nalezl nejprve kamarád, jenž byl z nás nejstarší. Netroufal si ale lézt dále, a tak se vrátil. Nastoupil Tony, kterému se v  tomto obtížném úseku podařilo vyletět. Tony byl přece jen o třináct let starší, což určitě udělalo své.

51

PORTRÉT Do třetice šel Jura Voda, který těžký úsek přelezl. Cestu jsme pak na vrchol dolezli „ryncálem“ za hrozné bouřky, kdy voda tekla proudem. Na předním konci lana jsem se málem utopil jako Kvasnička na Vysoké4. Byla to těžká cesta. Technicky jsme na ni ale měli. Šlo hlavně o psychiku – o odhodlání se do cesty vůbec pustit. V tomto směru byl hlavním motorem naší party Tony, který prostě rozhodl: „To bychom měli udělat. Měli bychom opakovat takovéto cesty!“ Podobně tomu bylo i v případě cest na Galerii Ganku. V Lapiňáku o dva roky později jsme bojovali o život, protože nás v cestě zastihla bouřka a déšť. Jak je o této cestě známo, v horní části tekly vodopády a my prakticky až do poslední niti promokli. Kromě toho jsme tenkrát lezli ještě na německém Lütznerovi, což byl pletený pro-

To mi bylo jednadvacet roků…

S pořádnými ruksaky cestou do Kačí doliny na jednom z prvních výletů do Tater ještě s královopolským oddílem v červenci 1951: „Ploužíme se Bielovodskou dolinou. Batohy na našich zádech, už tak hodně těžké, každou hodinu chůze přibývají na váze. Osm hodin pochodu s těmito „almarami“ se opravdu podepsalo na našich odřených zádech…“

V roce 1955 v traverzu do Hokejky, do kterého nejprve nalezl kamarád, který z nás byl nejstarší. Netroufal si ale jít dále. Slezl proto zase dolů. Vystřídal jej Tony, který tam ale spadl. Do třetice šel Jura Voda, který těžký úsek přelezl…

52

vaz, který když namokl, vážil sám o sobě dvacet kilo. Hrozné lano. V té době ale nic jiného nebylo. Nejprve jsme všechny tyto cesty přelézali v  létě, pak jsme do nich postupně šli i  v  zimě. Tehdy nám to docela lezlo. Byli jsme na tom dobře fyzicky i psychicky a nedělalo nám problémy něco vylézt v krátké době. Třeba Stanislawského cestu na Galerii Ganku jsme přelezli v zimě bez bivaku. Jednalo se o  třetí zimní výstup. Předtím jsme ale lezli s Tonym východní pilíř Ganku z Kačí doliny. Náš výstup začal nejprve linií Birkenmajera, v horní části jsme pak lezli čistě po výrazném pilíři. Nahoru jsme dolezli už za přítmí, takže se nám při sestupu podařilo zabloudit. Netrefili jsme se na Pustou lávku, protože jsme to tam tenkrát ještě moc neznali. Ve tmě jsme začali slaňovat stěnou vlevo od klasické cesty na Galerii přímo do České doliny. Tonymu tam šlo doslova o život. Chybělo nám totiž posledních 30 metrů slanění až na sníh pod stěnou. Lano jsme měli přehozené jen tak za šutr, abychom je zezdola stáhli. Tony, když se do zmrzlého lana „kšíroval“, neopatrně jej nadzvednul. Chtěl začít slaňovat a najednou zjistil, že lano je volně ve vzduchu. Kdyby se včas nezastavil, spadl by dolů i s lanem. Nevím, co by se pak dělo. Pádem do sněhu by se možná nezabil, já bych ale ve stěně zůstal úplně bez lana… Na Galerii jsem pak v  zimě lezl už jen klasickou cestu společně se Zdeňkem Studničkou a Pavlem Černíkem, kteří později v roce 1962 zahynuli na Kavkaze v severní stěně Šchary5. Dosti si považuji i našeho zimního výstupu na Slavkovský štít pilířem. Je to sice trojka, ale tisíc metrů výškový rozdíl, což považuji za jeden z výstupů, na který člověk musel mít. Při sestupu se nám pak podařilo spustit obrovskou lavinu, která úplně vymetla Slavkovské sedlo. Její čelo bylo vysoké 6 metrů. Naše výkony v  zimních Tatrách je potřeba hodnotit i s ohledem na naše tehdejší vybavení, které bylo velice chudobné. Všechno bylo domácí výroby. Ve čtyřech jsme tak například v roce 1959 přelezli severozápadní stěnu Kriváně, která v zimě nebyla ještě přelezena. Jednalo se o takový sněhovo-skalní výstup, který opět nebyl zvlášť obtížný, akorát jsme tehdy zaznamenali zajímavou historku s kamarádem, který na tom nebyl

fyzicky moc dobře. Vždy jsem s sebou nosil v zásobě jednu tabletu psychotonu6 na povzbuzení, kdyby bylo potřeba. Při sestupu se nám kamarád složil a nechtěl už jít dále. Co jsme mohli dělat? Nemohli jsme ho tam přece nechat… Tak jsem mu vrazil ten psychoton, který skutečně zabral. Sebral se a  došel až na Tři studničky na chatu, kde jsme přespali. Další do té doby v zimě nepřelezený výstup v oblasti Kriváně jsem o tři roky později podnikl s  Ivanem Hýskem, který později emigroval do Kanady, kde žije dodnes. Zimní prvovýstup středem severní stěny Ramena Kriváně také nebyl obzvlášť těžký, ale ten přístup stál skutečně zato. Při lezení v Tatrách vůbec nebyla nouze o vzrušující situace. S Tonym jsme v létě udělali krom jiného i hlavní hřeben – klasicky ve dvou. To byla dřina! Prsty jsme měli ulezené až do krve… Další historka se váže k výstupu Ypsilonem v severní stěně Malého Kežmarského štítu, opět s Tonym. V nejtěžším úseku se mi podařilo špatně zatlouct skobu, která vypadla, a já sletěl 12 metrů dolů. Zůstal jsem viset u Tonyho zpátky pod převisem. Nic se mi nestalo, akorát jedna ze dvou tenkých devítek se při pádu natrhla. Tehdy jsme už lezli na silonových lanech a  já na jednom z nich visel jako jojo. Dost jsem se na sebe naštval, protože nejtěžší jsem už měl za sebou a pak vypadl. Řekl jsem jen: „Tony, jdu do toho znovu!“ a pak jsem už obtížné místo vylezl až nahoru. Vzpomínám také na jeden víkend v Tatrách s Pavlem Přerostem, kdy jsem během dvou dnů měl třikrát přijít o život. Nejprve jsme přebivakovali v České dolině a šli na Galerii, kde mi Pavel uletěl asi deset metrů, ale naštěstí se mu nic nestalo. Byl ale v šoku, který než odezněl, chvíli to trvalo. Následující den jsme vyrazili na Zlobivou, kde nás lákala pětková cesta od Motyky. V nástupovém „rynglu“ najednou slyším, jako by někde poblíž projížděl těžkotonážní vlak. Podívám se nahoru a spatřím, jak se na nás shora valí kamenná lavinka. Naštěstí jsme se stihli schovat za velké kameny poblíž a zachránit si tak životy. Kdyby tam tyto balvany nebyly, dozajista by nás lavina smetla. Nalezli jsme do stěny a třicet metrů pod vrcholem nás zastihla bouřka. Tam jsme taky málem přišli o život, protože do vrcholu práskl blesk, ze kterého sjel výboj až k nám. Naštěstí jsme už seděli na laně, železo dali bokem a přivázali se ke skále jen smyčkou. Výboj nás přesto zasáhl, takže jsme nemohli chvíli vůbec dýchat. Oba jsme se dusili a chvíli nemohli popadnout dech. Kdybychom tehdy náš výstup nepřerušili a pokračovali v lezení, už bychom tady asi nebyli. V  naší době přelomu padesátých a  šedesátých let mi to v Tatrách skutečně lezlo. Pak přišla éra Pavla Pochylého-Pavouka, a jeho party, kteří byli o generaci mladší a tatranské lezení posunuli zase o kousek dále. Měli ale řadu vlastností, které byly na pováženou. Nicméně bylo zajímavé, že s Pavoukem jsme si navzájem nevadili. Jednou mi tak zatelefonoval a říkal: „Našel jsem na Galerii skobičku, na které je vyraženo JŠ. Myslím, že je tvoje!“ Když jsme totiž v padesátém sedmém lezli Orlowského cestu, netrefili jsme se do ní a udělali variantu po pilíři vlevo od Stanislawského komína. Přelezli jsme vlastně pilíř, který je dnes pojmenován jako Centrální. Když si na něj vzpomínám, rekapituluji hlavně úsek pěti šesti

metrů, který považuji za svůj největší lezecký výkon. A když jej pak Pavouk oklasifikoval za V+, tak to za pět plus bylo, protože Pavouk neplýtval nějakým oceněním. V tu dobu to bylo asi to nejtěžší, co jsem v Tatrách vylezl. Bylo to na hranici mých lezeckých schopností. Bylo to určitě těžší než těch pár metrů ve Studničkově cestě, kterou jsem přelezl později. Mám na mysli vršek, kdy se dolézá pět metrů na Galerii, dle mého názoru velice ošemetných. Je to nejtěžší úsek z celé cesty. První větší hory, které jsem navštívil už jako člen reprezentačního družstva, byl Kavkaz v roce 1959. Zažili jsme na něm ledacos. Tenkrát jsme se nemohli rozhodnout, kterou linií se na Ušbu vydáme. Honza Červinka s Vlastíkem Šmídou měli namířeno na Marův pilíř na jižní vrchol Ušby. Já se

domovali nebezpečí ledovcových trhlin. Vylezli jsme třeba na Ušbinské plato a chodili po něm bez lana, což z naší strany byla naprostá blbost. Tam číhá nebezpečí úplně všude. Na Kavkaz jsem se vrátil o deset let později. Tehdy jsem byl na Elbrusu, obou jeho vrcholech, a s Ivanem Hýskem jsme pak lezli také na Šcheldu hřebenem z Ušbinského sedla. Jednalo se ale o snadný výstup, protože na hřebeni jsou věže, jejichž přelezení nám trvalo poměrně dlouho. Přitom náš stan zůstal na Ušbinském platu… Z té doby mi na Kavkaz zůstala i jedna negativní vzpomínka. V šedesátém devátém roce ještě doznívala ruská okupace u nás. Když jsme si pak v  jídelně sedli k  jednomu stolu, naráz s hrůzou zjistili, že tam sedíme sami. Rusové se

nejmenším podivný. Dávali přednost kolektivnímu výkonu. Jak známo, když je člověk sám, je většinou velice opatrný. Když jsou na horách dva, jeden se tak trochu opírá o toho druhého. V pěti lidech už dotyčné zachvátí pocit kolektivního bezpečí, který často vedl ke skutečnosti, že značné množství ruských horolezců zahynulo. Úmrtnost tamních horolezeckých špiček byla opravdu obrovská. Na Kavkaz jsem se ještě vrátil v roce 1973 do údolí Adyl Su. V  rámci svých kavkazských výstupů bych zmínil i  normální cestu na Kazbek, kterou jsem podnikl v osmdesátém osmém roce. Už tehdy tam jezdily tanky. Díky tomu, že jsme kamarádili s horolezci z Moskvy a hlavního města Čečenska Grozného, na Kazbek se nám

S Tonym na Lomničáku, kam jsme dolezli čtyřkou, která se nachází přímo pod ocelovým lanem. Tehdy hrozně pršelo, byli jsme úplně mokří až na kost. Ještě štěstí, že tam pracoval kamarád Tonda Mrkos…

tenkrát poradil se zdravým rozumem a řekl: „Ne, já na to s vámi nepůjdu.“ Tam šlo opravdu o fous. Oba kluci byli v té době mimořádně kvalitními lezci, a přesto tam dostali „pohulit“. S Tonym jsme pak podnikli snazší výstup ledovo-skalním levým pilířem jihozápadní stěnou Ušby. Jsem rád, že jsem se tenkrát rozhodoval rozumně, protože si nejsem jistý, zdali by to nebyla moje labutí píseň. Dalším cílem, který jsme měli v plánu, bylo zopakování cesty Radana Kuchaře na Nakratau, a  taky vylezení Dongus Orunu. Přebivakovali jsme pod stěnou a ráno, sotva se začalo rozednívat, se dostali na ledovec. Naráz z Dongus Orunu, na kterém je snad 150 metrů vysoký visutý ledovec, spadla obrovská ledová lavina. Chybělo málo a už bychom tady nebyli a docela možná, že by nás pod obrovskou lavinou ani nenašli. Po tomto zážitku se cíl naší cesty změnil na snazší cestu na Nakratau levým pilířem, kterou jsme i úspěšně dolezli. Při sestupu jsme ale ztratili cestu a správně netrefili do sedla s Dongus Orunem. Pamatuji si, jak byly všude poroztroušené zbraně z války – všelijaké pokroucené zbytky výzbroje a výstroje, rozeseté na naší cestě do sedla. Probíhaly zde totiž intenzivní boje o Elbrus. Ty zbraně jsou tam podle mě až dodnes. Na cestě do sedla jsme bloudili den a půl. Co bylo nejhorší – neměli jsme už ani co jíst a přitom zbývalo přejít tři a půl tisíce vysoké sedlo. Zůstala nám jen jedna čokoládová tyčinka. Vzpomínám si, jak jsem se tehdy nechápavě díval na ty nohy a říkal si: „Ony pořád jdou! To je zajímavé! Z čeho vlastně pochodují?“ Jednalo se o maximální fyzickou zátěž. Lezení na Kavkaze bylo jinačí, než na jaké jsem byl zvyklý z Tater. Trošku jsme si neuvě-

Nástup do pětkové cesty od Motyky na Zlobivou, během kterého jsme museli bojovat o život

od nás úplně distancovali. Nebylo to ale z důvodu, že by tito lidé byli nějak špatní, ale kvůli atmosféře, která tam v té době panovala. Dívali se na nás jako na někoho, kdo si neváží bratrské pomoci. Jinak na jejich horolezce vzpomínám rád, ale hodně z nich se zabilo, protože jejich ruský způsob provozování horolezectví byl při-

přece jen podařilo vystoupit. Docela pozoruhodný byl zejména výstup mého syna Roberta a Tonyho jižní stěnou, neboť jednomu bylo sedmnáct a druhému šedesát sedm. Naše zážitky byly ale nakonec negativně poznamenány úmrtím jedné vysokohorské turistky z  Prahy, která při přechodu ledovce spadla do trhliny.

53

PORTRÉT Běžel jsem pak dolů do vesnice Kazbegi, kde jsem se ptal na záchrannou službu, protože Rusové měli tyto instituce téměř všude. Nemohl jsem je nikde najít, Štěstí jsem zkoušel i v hospodě, kde seděl také jeden hoch, který při pohledu na mou zoufalou tvář vykoktal: „Što ty?“ Řekl jsem mu tedy o našem neštěstí, a že potřebujeme zachránit jedno děvče z Prahy. A on na to: „Nu davaj! Pajďom!“ Byl to hledaný pilot. Vrávorajícím krokem vyšel z hospody, protože byl ožralý jako Dán… S reprezentačním družstvem je spojen i další zájezd do větších hor, kterými byla v roce 1960

po našich předchůdcích nenacházeli. V  nejtěžším místě jsem si tehdy říkal: „Jak to mohl ten Bonatti sám přelézt?“ Opravdu to nebyla žádná legrace. Mimořádně těžké lezecké úseky. Přesně si vzpomínám na úsek, o kterém Bonatti píše, jak musel nahazovat lano na skalní výčnělek. Ve stejném místě jsem taky nahazoval smyčku. Na začátku ztrácející se spáry, která se táhne šedesát metrů převislou plotnou, je odchlíplý balvan, ze kterého jsem nahodil smyčku, sedl si do ní, a potom šel spárou nahoru. Bylo to skutečně těžké. A to se dá říci, že v té době jsem byl lezecky dobrý. V naší době se jednalo opravdu o extrémní cestu, navíc s tím naším vybavením… Ještě štěstí, že jsme chytili dobré počasí. Celé jsme to přelezli za dva dny, dneska to prý dávají lezci za šest hodin… Celkově osmý průstup této legendární

cesty jsme ale úspěšně dokončili. Pro mne to byl zážitek na celý život… Při výstupu jsme se opozdili o den, protože před námi vylézal ze severní stěny vůdce s  dvěma klienty. V  posledním úseku už není jiná možnost návratu než přes vrcholovou pyramidu. Jeden z klientů ale vyletěl a zlomil si kotník. Jeho záchranou jsme se prakticky o jeden den zpozdili a na chatu, kde na nás čekal Tony, se vrátili až v  noci. Měl už o  nás oprávněné starosti. V Berchtesgadenských Alpách jsem si zalezl o dva roky později – s Jožo Psotkou, Joskou Čihulou a ještě s jedním kamarádem z Českých Budějovic. Při lezení jsem si tam ale nalomil prst a nemohl lézt podle svých představ. Kluci chtěli na Watzmann přelézt těžší cestu – pětku. Na ni jsem si právě kvůli poraněnému prstu netroufal, a tak jsem si usmyslel, že na trojkové Kederbacherově cestě svůj prst určitě potřebovat nebudu. Tento výstup jsem tedy šel sólo. Byl velice hezký a rád na něj vzpomínám. S klukama jsem se potkal na vrcholu, a pak s nimi i sešel dolů. Joska Čihula byl dobrý hoch, který má i na Pálavě řadu cest, u kterých si nevzpomínám, že by je někdo zopakoval. Byl fenomenální lezec, mimořádně nadaný. Tragédie na Baraních Rozích, při které Joska přišel o život, byla naprosto zbytečná9. Přitom se jednalo o trojkovou cestu… V roce 1967 jsem se do oblasti Mont Blancu dostal znovu. Tentokrát jsem lezl s Farkašem severní stěnu Dru, což je klasické lezení. Těžší než čtyřka to určitě není. Jenže v jednom místě jsme se „zababrali“. Lezli jsme příliš doleva. Navíc nad námi lezlo jedno družstvo, které na nás shazovalo šutry. Byl jsem pořád připlesknutý ke stěně a půl metru za mnou svištěly kameny. Měli jsme štěstí i protentokrát… Ve spojitosti s lezením ve velehorách si cením ještě jednoho úspěchu. V roce 1969 jsem navštívil Alpiniádu v rumunském pohoří Bucegi. Podařilo se mi tam přelézt jednu z nejtěžších skalních cest v Rumunsku – Fisuru Albastru10, která budi-

V nejtěžším místě Bonattiho pilíře na Dru, jak nás vyfotil Tony. Tehdy jsem si říkal: „Jak to mohl sám přelézt?“ Fakt to není žádná legrace. Mimořádně těžké lezecké úseky.

Francie 1962, zleva já, Tony, náš francouzský kamarád, Miloš Matras a Jožo Psotka

Bez přileb v nástupní pasáži pětkového kamenolomu na Barre des Écrins ve francouzských Alpách v roce 1962

Jirka Ševčík, tatranský portrét

bulharská Rila. Pamatuji si, že Ivanovi Gálfymu se tam stala následující věc. Šel si odskočit na záchod a  jako správný ochránce přírody chtěl svůj výtvor zakrýt šutrem. Při přiklápění si ale kamenem rozdrtil palec. Tehdy jsme vylezli na obávaný Zlý zub, což byla skutečně obtížná cesta. Jeden den ji vylezl Olda Kopal, už nevím s kým, a druhý den jsme cestu lezli my s Tonym. Výstup byl problematický zejména proto, že horní část stěny tvořila plotna, ve které byly velice pofiderní nýty. Držely jen v případě, že se do děr ve skále pořádně zastrčily, ale jinak se daly vytáhnout rukou. Vzpomínám si, jak jsem se tenkrát snažil zemskou přitažlivost ošidit a být maximálně lehký, abych lano příliš nezatěžoval. Tímto způsobem jsme cestu s Tonym šťastně dolezli. Pak následoval i nejvyšší vrchol Rily Maljovica, který byl zajímavý zejména tím, že když jsme se na něj dostali po přelezení obtížné skalní stěny, nahoře se pásly krávy. Byl to ale hezký, byť v mnohém kuriózní výlet. V Alpách jsem byl poprvé v šedesátém druhém roce. Vycestovali jsme čtyři – kromě mne s Tonym ještě nebozí Miloš Matras7 a Jožo Psotka8. Nejprve jsme navštívili méně známou oblast Haut Dauphiné, kde jsme se rozlezli. Pak jsme se přemístili do oblasti Mont Blancu. Měli jsme v plánu Bonattiho pilíř na Petit Dru, poprvé přelezený teprve v roce 1955. Jožo si ale poranil ruku a nemohl lézt. Do pilíře jsem se nakonec pustil společně s Milošem Matrasem. Miloš byl pískař, takže lezl všechny spáry jako první, na mne vyšly stěny. V cestě jsme moc skob

54

la opravdu hrůzu. Devět set metrů vysoká stěna končí nahoře obrovským stropovým převisem. Byl to skutečně mimořádně těžký výstup, který jsem na střídačku podnikl s jedním rumunským horolezcem. Na tu dobu a výzbroj byli Rumuni velice kvalitní lezci. Do Rumunska jsem se vypravil hlavně z důvodu, že rumunsky hovořím, jelikož moje manželka Liliana je Rumunka. Potkali jsme se kdysi u moře. Dali jsme se dohromady a vyšlo nám to. Žena nelezla nikdy. S  mým lezením se ale smířila a  nedělala mi žádné potíže. Nevyčítala mi, když jsem byl pryč. Přitom v době našeho výstupu Bonattiho pilířem měla dcera dva měsíce. V tomto směru se dá říct, že jsem byl nezodpovědný. Tuto odpovědnost jsem nabyl až později. Řekl bych ale, že u všech horolezců se zodpovědnost skrývá kdesi v pozadí. Každý z lezců, co něco vylezli, tuto zodpovědnost nemohl mít příliš dominantní, protože by pak do žádné obtížné cesty nevlezl. Ve svém pořadí hodnot musí mít úpornou snahu něco vylézt na prvním místě. Vrcholem mé lezecké kariéry měla být výprava na Pamír, která se uskutečnila v roce 1978. Vše organizoval horolezecký svaz, kde jsem zrovna působil ve sportovně technické komisi, která po ruském vzoru hodnotila každoročně vylezené výstupy. Myslím si, že nic špatného na tom nebylo. Každý si evidoval své lezecké výkony a postupně získával třetí, druhou, první výkonnostní třídu a mnozí nakonec i mistra sportu. Proto mne za odměnu udělali vedoucím tohoto zájezdu, kde se nám ale bohužel zabil kamarád. Celá tragédie nás všechny velice špatně poznamenala. Náš výstup na Pik Lenina byl vedený hřebenem. Z Číny ale foukal hrozný vítr. Nebohý kamarád byl menší a lehčí než ostatní. V silonové kombinéze se schovával za hřebenem, kde tak moc nefučelo. Jenže uklouzl… Sice ještě do sněhu stačil zabodnout cepín, ale protože současně zakopl o mačky, spadl do 1.200 metrů vysoké jihovýchodní stěny… Jako vedoucí celého zájezdu jsem měl s tímto malérem spoustu starostí. Nakonec jsem se pokusil vylézt na vršek Lenina víceméně sám. Zapomněl jsem ale přitom, že taky existuje výšková nemoc. Díky předchozí aklimatizaci mi to nahoru šlapalo ohromně rychle. Předbíhal jsem při tom party horolezců, co šly taky nahoru, a v duchu si říkal: „To jsou sráči…“ Na začátku horské nemoci vzniká fyzickopsychický stav euforie, který tě nutí přecenit své síly. V šesti a půl tisících jsem skutečně zkolaboval. Měl jsem ale štěstí, že kolem mne scházelo dolů několik kluků a Marie Skopalová z našeho oddílu, jinak bych tam asi umřel. Dovedli mě zpátky do tábora, kde jsem se z horské nemoci léčil tři dny. Na vrch jsem se tedy nedoškrábal. Ale všechno špatné je taky k něčemu dobré… Svůj život jsem dělil mezi své tři velké lásky – jednak mezi rodinu, která pro mě byla dosti významná. Další mou vášní bylo zaměstnání, které jsem taky považoval za koníčka. Mým profesním zaměřením byly hlavně rekonstrukce historických měst a  objektů. Lezení jsem musel díky pracovním povinnostem často omezovat. Svou existenci jsem tedy naprosto přirozeně dělil na tři části. Kdyby tomu bylo jinak, možná bych toho stihl více vylézt. Je ale docela možné, že už bych taky nemusel být naživu.

Z povídání v brněnském ateliéru… S lezením jsi začal opravdu brzy. Jak to tenkrát v Brně s oddíly vůbec vypadalo? V Brně tenkrát hrála prim Zbrojovka. Kromě naší Lokomotivy pak zde působili Vysokohorské sporty a horolezci vysokých škol, pozdější Slavie Brno. Kromě té naší ještě asi tři party, které tvořily členskou základnu brněnského horolezectví. Jestli jsme se nějak scházeli? Většinou na Pálavě, kde se tábořilo ve starém lomu. Každý měl své vydržované místo – Zbrojováci byli vpravo na kopečku, Lokomotiva na plácku uprostřed, ostatní byli rozesetí na zbývajících volných místech. Pochopitelně byly organizovány i tradiční celostátní srazy horolezců na Pálavě, které byly přerušeny až po osmašedesátém, kdy byly uťaty. Prakticky se od té doby přestaly organizovat. Rád na tyto srazy vzpomínám, protože na ně jezdili lezci ze všech částí republiky, třeba kamarádi z tatranské Horské služby nebo Bratislavy. Po absolvování vysoké školy jsem byl totiž po nějakou dobu zaměstnaný v Bratislavě, kde jsem se plynule včlenil do života horolezeckého oddílu, jehož členem byl například Jožo Psotka. Skamarádili jsme se a potom spolu i poměrně dost lezli. V Bratislavě byla situace velice podobná jako v Brně – několik part, které se potkávaly zase třeba na Maníně.

Svatoš… ti všichni běhali dálkové běhy na lyžích a systematicky se připravovali na pozdější úspěchy v horách. Když pak někam vyjeli, vždy sklízeli úspěchy. V Tatrách jsem pak byl zvyklý každého turistu předbíhat. To mi ostatně zůstalo dodnes. Vloni jsem tak chodil po Tatrách s vnukem. Cestou na Zelené pleso jsem zjistil, že za mnou jde taková mladá slečna v kristuskách a šlape mi na záda. Já už ale nemohl přidat. Předešla mě a já byl na sebe tak naštvaný… To mi zůstalo z těch let, kdy jsem každého nechával v zadu. Vzpomínám si také, že běžeckou laťku u horolezců hodně zvedl Jirka Šimon z liberečácké party, který byl fyzicky mimořádně zdatný a běhával i maratony. Dělal taky instruktora na kurzech, kterých jsem se zúčastňoval jako frekventant. Vzpomínám si, jak jsem se vždy za něj zakousl a šlapal mu na paty. Stále se za sebe nervózně otáčel, protože chtěl každému utéct. Já si tehdy ale řekl: „Ne, ty mi nesmíš utéct!“ Jednou mne dokonce nahecoval Jožo Psotka, že by chtěl zkusit Košický maratón. Společně jsme jej pak absolvovali, i když s časem něco přes tři hodiny. Když pak Jožo vylezl na Everest, byl jsem nadšený a v duchu si pomyslel: „Můj kousíček tam s Jožom vylezl taky.“ Hrozně jsem mu tenkrát vrchol přál. Když jsem pak zjistil, že při sestupu zahynul, byl jsem velmi zdrcený.

Zaujalo mne, jak jste tehdy dbali na fyzickou přípravu… Jsem přesvědčen, že fyzická příprava odstraňovala určitý díl objektivního nebezpečí na horách, kde šlo o přežití. Člověk ale nesměl mít smůlu, protože příroda je i přesto bohužel mocnější.

Nějak jste se ale museli připravovat i na samotné lezení, ne? My lezli pořád. Každý víkend a ještě jsme stačili občas něco vylézt i v průběhu pracovního týdne. Teď jsem si vzpomněl na jednoho výborného kamaráda – Juru Děrdu, významného brněnského horolezce, který je již bohužel po smrti. Jura pracoval jako stavbyvedoucí, byl velice šikovný odborník na stavění. Když si koupil auto, vždycky jsme si zavolali stylem: „Juro, jaká?“ Když ve sluchátku zaznělo: „Dobrá, dobrá…“, byl to signál, abychom

A jak jsi trénoval ty osobně? Hlavně běháním. I proto jsem například někdy v roce 1958 založil běh na Býčí skálu o Vánocích. Z Brna na Býčí skálu je to nej-

Kromě běhu na Býčí skálu jsem dělával i přespolní běhy. Na fotografii jsem zachycen při jednom z nich společně s dalšími hochy z Brna – Pavlem Přerostem a Vaškem Bůžkem, který později zahynul na Kavkaze.

prve 250 výškových metrů do Útěchova, pak zase 250 metrů dolů a opět nahoru. Celkem 25 kilometrů. A představ si, že jsem nyní s úžasem objevil, že i když už jsem tento běh dávno přestal organizovat, tak se stále běhává. Říká se mu „Běh na Býčí skálu“ a organizují jej orientační běžci. Z legrace jsem pak říkal, že až umřu, mohli by ho pojmenovat „Memoriál Jury Ševce“. Kromě běhu na Býčí skálu jsem dělával i přespolní běhy. K fyzické přípravě patřily i dálkové běhy na lyžích. Pravidelně jsem se zúčastňoval Krkonošské sedmdesátky a Jesenického závodu po hřebenech, Beskydské osmdesátky, která později skončila, a taky samozřejmě závodů na Vysočině. Myslím si, že když člověk jenom leze, je to málo. Třeba kluci Liberečáci – Olda Kopal, Jirka Mašek, Radan Kuchař nebo Bohouš

se odpoledne vypařili z podniku a pádili na Wilsonku, tenkrát ještě nezatopenou, nebo do Moravského krasu. Pozdější lezení v tělocvičnách a umělých skalách už mi ale nic neříkalo a osobně mne neoslovilo. Za zmínku jistě stojí i vaše vybavení… To tedy ano. Vzpomínám si, že když jsme přelezli Bonattiho pilíř na Dru, navštívili jsme pak Jeana Franca – ředitele Národní lyžařské a horolezecké školy École nationale de ski et d’alpinisme v Chamonix a organizátora legendárních výprav do Himálaje. Vyptával se nás: „A jaké jste měli boty?“ Ukázal jsem na nohy, protože jsem je měl zrovna na sobě – obyčejné pohorky značky Ganek, což byla tehdy u nás suverénně nejlepší obuv do hor. Dlou-

55

PORTRÉT ze si je prohlížel a kroutil při tom hlavou. S Milošem Matrasem jsme ještě neměli ani všechny karabiny hliníkové, dobrá čtvrtina z nich byla ocelových. Kvalitní výzbroj dělá opravdu hodně. Umožňuje lézt bezpečněji a hraje roli zejména v souvislosti se subjektivním nebezpečím… Musím přiznat, že těch nebezpečných situací, do kterých ses během svého horolezeckého života dostal, bylo opravdu hodně… Přiznávám, že můj anděl strážný musel mít skutečně občas vysokou frekvenci křidélek. A nejvíce asi, když jsme šli s Jožo Psotkou a Ivanem Urbanovičem po hřebenu na Gerlach. Traverzoval jsem svah a utrhla se se mnou desková lavina tak 100 krát 100 metrů, tloušťky 20 centimetrů. Když se vše zastavilo, laviniště bylo asi dva a půl metrů vysoké a já zůstal ležet na jeho čele. Kdybych býval přepadl dolů, byl bych hotový… Syn Robert by se už nenarodil. Kluci si pak ze mě dělali pro horolezce tak charakteristickou legraci. Když sbíhali dolů po lavinovém poli, bavili se stylem: „Hovorili sme si, ten Ďuro, to bol taký dobrý chlapec…“ Byla to opravdová klika. Jaké byly vztahy v repre manšaftu? Osobně jsem v manšaftu nějakou extra rivalitu nepociťoval. Každý lezl, na co stačil a co se mu líbilo. V partě, kde se lezlo velice aktivně a výkonnostně, byly vysloveně kamarádské vztahy. Spousty legrace jsme zažívali na pravidelných soustředěních ve Vysokých Tatrách, která se konala každoročně. Jednou jsme tábořili například v Kačí dolině, kde jsme udělali obrovské ohniště, což tehdy ještě šlo. Postavili jsme dvojitý stan s dřevěnou podlážkou. Nahřáli jsme kameny až do ruda a ve stanu udělali saunu – ruskou „baňu“. Bylo to opravdu zábavné.

S mým kocourkem v mém království...

Kdo se v reprezentačním družstvu nejvíce staral o zábavu? Na nějakého výrazného baviče v manšaftu si nevzpomínám, i když takový dobrý kamarád ve smyslu legrační byl Jirka Mašek. Rozený optimista a člověk, se kterým se užilo hodně legrace. Dost jsme spolu kamarádili. Vysloveným solitérem byl v reprezentaci pochopitelně Radan Kuchař. Je to velmi zvláštní člověk a vždycky takový byl. Zvláštní kamarád, se sarkastickým vtipem. Hodně legrace jsem si v repre manšaftu užil i v době, kdy jsem v něm pracoval jako trenér. Jednou poslali celé repre družstvo do lázní Darkov. Od kluků jsem byl starší o nějakých dvanáct, patnáct let. Nejprve se konala vstupní prohlídka, pak nás poslali na ubytovnu, kde bylo atrium a na něm napsáno: „Kdo vydupal Jarku, ať udělá čárku!“ Když k nám pak u večeře přišla rozesmátá servírka a zeptala se:„Copak si dáte, hoši?“, Zdislav Drlík se jí hned optal: „Nejste vy náhodou Jarka?“ Pak už s námi nekamarádila. Tehdy jsem s šéfem lázní dojednal i nějakou tu výškovou práci. Natřeli jsme jim vysoký komín kotelny. V rámci lázní jsme si tak ještě navíc vydělali poměrně slušné peníze. A u výstupní prohlídky

56

se navíc provalilo, že mi dávali úplně stejné procedury jako mlaďochům. Dávali nám sauničku, bahenní koupele, ze kterých jsme lezli po čtyřech, jak nám dávali zabrat. Pravdou ale zůstává, že jsem předtím měl trochu problémy se zády, které mne v lázních přešly. I když tvé první shledání s vysokými horami nedopadlo nejlépe, stejně se nemohu zbavit dojmu, že jsi na ně pak trochu zanevřel… Do vysokých hor mne to lákalo i pak, jenže já byl poměrně dost vytížený ve vyšších funkcích v zaměstnání. Byť jsem nebyl v partaji, dělal jsem několik let ředitele závodu pro Moravu a Slezsko a touto prací jsem byl poměrně dost vytížený. Své aktivity vůči horolezectví jsem musel omezit, nehledě na to, že jsem už cítil, že v těch vysokých horách už toho moc neudělám. Byl to taky jeden z důvodů, proč jsem nakonec nejel ani na nějaký trek do Himálaje. Peníze jsem na to měl, ale ta představa, že tam budu po Himálaji jen chodit, pozorovat kopce nad sebou a nemoci se pokusit na ně vylézt, ta mne psychicky stresovala natolik, že jsem se rozhodl, že se na vše vykašlu a nemusím tam být. Dneska se na to dívám poněkud jinak. Říkám si, že aspoň ten trek jsem si mohl dovolit. Mohl jsem se tam alespoň podívat. Zmiňuješ se o své práci architekta. Na kterou svou stavbu jsi patřičně pyšný? Mám celou řadu realizací na Moravě. V Čechách, které spadaly pod pražský závod, ani tak moc ne, akorát jsem se podílel na rekonstrukci Lichtenštejnského paláce, kde byl nedávno ubytovaný Obama. Specializoval jsem se na historické stavby. Na Slovensku jsem například dělal rekonstrukci hradu Strečno, kam jsem dojížděl dokonce i po rozpadu federace. Skamarádili jsme se tam natolik, že mne ještě nechali po dva roky vše dodělat. Jezdil jsem tam dvacet let, než se dalo všechno dohromady. Byla to moc hezká doba, na kterou velice rád vzpomínám. Akorát že se tam strašně moc „chlastalo“. Přijel jsem na stavbu dopoledne a okamžitě byla nějaká flaška na stole. Stále jsem se vymlouval, že jsem řidič. Po jednáních jsem pak večer vyrazil s batohem na hřeben Martinských Holí nebo Malé Fatry. Tím jsem využíval možnosti, které se mi vzhledem k mému postavení nabízely. Také jsem se podílel na rekonstrukci zámku v Bojnici. Nachází se zde dokonce jezero, navržené Ševčíkem, tedy mnou. Na zámku se prováděly všelijaké opravy, třeba rekonstrukce apartmánů pro ministra kultury, a jednou tak jdu kolem spodní části u příjezdové cesty a říkám si: „Doprčic, tady je to zarostlé kopřivami, vždyť každý hrad měl přece vodní příkop! Proč bychom tady nemohli udělat vodní příkop?“ Navrhl jsem tedy vodní příkop, který se pak hned „urobil“, což celému areálu nesmírně pomohlo, protože se na jeho hladině pěkně zrcadlí celý zámek. Se Slováky byla skvělá spolupráce. Pak jsem na Slovensku dělal i zámeček v Diviacké Nové Vsi v okrese Prievidza. V té době jsem si stavěl chalupu na Vysočině. Jednou jsem tak nadhodil stavbyvedoucímu: „Poslyš, já bych potřeboval přesně takové šindele na svou chalupu na Vysočině…“ A on na to: „Jaký problém? Však šindele treba vyskúšať!“ A to tenkrát stály štípané šindele 400 korun za metr čtvereční! Takže mám na své chaloupce nedaleko Samotína zámecké šindele, které slouží dodnes. Po změně režimu, kdy mi bylo padesát sedm, jsem se musel o sebe sám postarat, protože by mě už nikdo nezaměstnal. Nezbývalo než se postavit na vlastní nohy, to znamená založit firmu a taky se o ni starat. Kdo to podnikání nezažil, skutečně neví, o co jde. Nebyla to žádná legrace. Měl jsem ale štěstí, že jsem vyhrál soutěže na tři stavby – Českou národní banku v Českých Budějovicích, v Ostravě i Brně, díky čemuž jsem svou vlastní firmu mohl založit. Ovlivnilo tě horolezectví nějak coby architekta? To je těžká otázka. Myslím si, že spíše ne. Snad se na mne podepsalo v té zavilosti a schopnosti být trpělivý, protože já jsem byl v začátcích svého lezení hrozně netrpělivý. Tony byl přesně opačný

Tady jsme v Tatrách dělali následující srandu. Vyšli jsme z Popradského plesa směrem na Slezský dům. Po cestě jsme si jen tak sedli, já hrál a kamarádi říkali: „Otevři ten dekl od houslí a vybírej peníze!“ Turisté chodili a skutečně mi tam házeli drobné…

typ člověka. Třeba jsme něco lezli a on z ničeho nic povídá: „Já se musím najíst!“ Myslel jsem si, že v danou chvíli zešílím:„Do hajzlu! Na co teď budeš žrát? Až nahoře!“ Brali mě všichni čerti. „Ne, ne, já musím teď, jinak bych zeslábl,“ hájil se. Takže my někde viseli ve stěně, on vybalil batoh a začal jíst. Lezení s Tonym mne tedy naučilo trpělivosti, což je podle mne jedna ze základních prospěšných vlastností člověka. Spousta lidí je dnes netrpělivá a vůbec si to neuvědomuje. Trpělivost přináší růže, řekl bych. Uspěchanost je skutečně na nic. S Tonym Antoníčkem jste skutečně nerozlučná dvojice… Rozuměli jsme si ale hlavně po lidské stránce. S Tonym se stýkám stále. Vozím jej i na naše srazy, i když už je to někdy na pováženou, protože mu už zdraví tolik neslouží. Byl ode mne o dost starší, takže v mládí to často mohlo vypadat, že mi dělal otce. V tomto ohledu byl ale náš vztah naprosto bez problémů, protože se mne Tony nikdy nesnažil vychovávat. Naše dvojka byla pozoruhodná i díky skutečnosti, že Tonymu odešel sluch už v šestadvaceti. Byl prakticky úplně hluchý. Vzpomínám si, jak jsme třeba lezli Cagašíka na Žlutou stěnu, on byl na předním konci lana, a naráz jsem slyšel hrozný rachot padajícího kamení. Volám na něj: „Tony, pozor! Kamení!“ A zatímco já byl připlesknutý ke skále, on se vyklonil a povídá: „Co říkáš?“ Při lezení jsme měli propracovaný systém povelů, kdy se tahalo za lano. Jedno zatáhnutí znamenalo „povol“. Když jsi ale zatáhl pomaličku, bylo to „drž“. Když Tony zaštandoval, dobral lano a mírně cuknul, což znamenalo, že můžu lézt já. Byli jsme velice sehraní. Zmínil jsi vaše srazy. Oč běží? Začalo to takovou recesí. Když jsem totiž dosáhl věku čtyřiceti let, tak jsem se prohlásil za veterána. Založil jsem takzvaný „Alpsenior club“ v rámci Brna a Jihomoravského kraje a do dnešního dne se pravidelně potkáváme v červnu na Vysočině. Letos už bude 36. ročník. Hraje se, zpívá se… Červen je na Vysočině nejkrásnější období, protože do deseti večer je světlo a po dvanácté už zase začíná na obzoru svítat. K oslavě se vždy přihlásí

Jiří Ševčík Významný brněnský horolezec padesátých a šedesátých let 20. století

kamarádi, kteří mají jubileum a je veselo. Mezi horolezci by to tak přece mělo být. Veselo bývá i díky tobě, protože při těchto příležitostech se projevuješ jako neúnavný houslista. Jak ses k hraní vůbec dostal? Mé hraní na housle má svůj vývoj. V mládí jsem hrával ve fakultní kapele – cimbálce, druhé housle. Když jsem skončil se studii, zaměřil jsem se hlavně na horolezení. Na housle jako kdybych zapomněl, a téměř dvacet let jsem na ně nesáhl. Nabudil mne až později jeden kamarád z oddílu Mirek Heroudek, který se mimochodem před pěti lety zabil ve čtyřiašedesáti na Grossglockneru, kam šel sólo za hrozných podmínek, a spadl. Muselo mu „prdnout v bedně“, jinak si to nedovedu vysvětlit. Byl vynikající bavič a primáš. Hrával a měl ohromný talent. Jednoho dne mne přemluvil, že když jsem kdysi hrával na housle, měl bych to s ním zkusit. Začal jsem s ním tedy po téměř dvaceti letech hrát. Dopracoval jsem se k tomu, že sice hraju, ale už to není ono. Už jsem ztratil tu profesionalitu… To přece nevadí, hlavně že ti dělá hudba radost. Je to přece stejné jako s lezením. Máš pravdu. Lezeckou výzbroj vlastním pořád. Ještě v šestašedesáti jsem se rozhodoval, že si zajedu zalézt do Tater. Často se stávalo, že když už jsem nemohl lézt těžké cesty, oblízal jsem alespoň lehounké cesty – na Ľadový štít, na Pyšný štít… Přelézal jsem cesty za dvě až tři, všechno sólo. Bylo to trošku riskantní, nicméně bylo to tak. V podstatě jsem si tím nahrazoval adrenalin vyráběný extrémním lezením, o kterém se dříve vůbec nemluvilo nebo nevědělo. Jako každý horolezec jsem si jej ale na skalách a stěnách vytvářel celý život a prostě si na něj navykl. Nejinak tomu bylo ještě před nedávnem, když jsme s kamarádem, který je o šest let mladší, vylezli Stanislawského cestu na Galerii Ganku. Podle mne je to pořád slušný výstup. A můžu říct, že mi to šlo stále skvěle – měl jsem totiž nové lezecké boty, lano, karabiny i vklíněnce. Užil jsem si to dokonale. Hodně se mi taky zalíbilo v Alpách a Dolomitech, kde jsme i s Tonym byli třikrát a vylezli řadu ferrat. A to měl tehdy Tony téměř sedmdesát let a v pohodě všechno dával. S druhým kamarádem jsem pak byl ještě v oblasti Sella, kde jsme se taky věnovali tamním ferratám. Na jedné ne úplně z nejlehčích jsme nad sebou viděli čtveřici lidí. Protože jsme všichni šli bez lana, rychle jsme je doběhli. Rodiče se svými dvěma dcerami měli nasazené rukavice, no něco hrozného. Když jsme je míjeli, otočím se ke kamarádovi a neodpustil jsem si: „Ti se s tím teda pěkně serou!“ Načež ten muž povídá: „Já vím, nám to jde pomalu…“ Byli to Češi a na slušný trapas bylo zaděláno. Musím se taky pousmát, když si vzpomenu na další svou historku z nedávné doby. Na těch našich skalách, na Drátníku, asi kilometr a půl od mé chaloupky, je asi třicetimetrová skála – tři věže, na které se leze. Je to trvale zajištěné, bezvadné lezení. Je tam jedna cesta, která se jmenuje Schody. Pravda, jsou tam všude pěkné chyty, ale je to přece jen 30 metrů vysoké. Když spadneš z vrchu, je to vcelku jasné. Byl jsem tam s vnuky, když měli šest sedm roků a povídám jim: „Kluci, počkejte, já bych si tady něco vylezl.“ Měl jsem černé džíny, světlou košili a pohorky. Všichni tam kolem mne lezli s „kšírama“ a všelijakými úvazky. Přemýšlel jsem: „Budeš tady dělat blbce.“ Nechtěl jsem se předvádět, ale pak jsem si říkal: „Ať mi všichni políbí prdel! Já si to prostě vylezu!“, protože jsem na to měl chuť. Načež jsem nalezl. Když jsem byl tak šest metrů pod sedýlkem, vedle mne leze normálně na laně a s úvazkem vlevo nějakou těžkou cestu mladý kluk. Byl jsem od něj asi čtyři metry daleko. Podíval se na mne a volá nahoru svému spolulezci: „Alois, prosím tě, nevede tady cesta do sousední dědiny?“

narozen 22. března 1934 1957 – 1964 1965 – 1977 1964

Přehled nejvýznamnějších výstupů Moravský kras 1955 Macocha, spodní i horní část, první mimozbrojovácký výstup, spolulezec: Karel Cídl Vysoké Tatry 1952 Ľadová kopa, V stěna, 1. zimní průstup, spolulezci: Rudolf Antoníček a Antoníčková 1954 Žltá stěna, Korosadowiczova cesta, léto, klas. V, spolulezec: Rudolf Antoníček Malý Kežmarský štít, Stanislawského cesta – Weberovka, léto, klas. VI, spolulezec: Rudolf Antoníček Lomnický štít, Birkenmajerova cesta, léto, klas. IV-V, spolulezec: Rudolf Antoníček Lomnický štít, Stanislawského cesta, léto, klas. V, spolulezec: Rudolf Antoníček 1955 Lomnický štít, Hokejka, léto, klas. V+/A1, spolulezci: Rudolf Antoníček, Jiří Voda a Polášek 1956 Žltá stěna, Cagašíkova cesta, léto, klas. VI, spolulezec: Rudolf Antoníček 1957 Ganek, V pilíř, zima, spolulezec: Rudolf Antoníček Galerie Ganku, Stanislawského cesta, 3. zimní výstup, klas. V+, 6. 4., spolulezec: Rudolf Antoníček Galerie Ganku, klasická cesta, zimní výstup, klas. IV, spolulezec: Zdeněk Studnička a Pavel Černík Galerie Ganku, Orlowského cesta, léto, klas. VI-, spolulezec: Rudolf Antoníček Galerie Ganku, Lapinského cesta, léto, klas. VI/A2, spolulezec: Rudolf Antoníček 1959 Žltá stěna, Cagašíkova cesta, zima, klas. VI, spolulezec: Rudolf Antoníček Kriváň, SZ stěna, zimní prvovýstup, spolulezci: Karel Cídl, E. Dvořák a J. Mazourek 1960 Malý Kežmarský štít, Stanislawského cesta – Weberovka, zima, klas. VI, spolulezec: Rudolf Antoníček Malý Kolový štít, Motykova cesta, klas. V-VI, spolulezec: Rudolf Antoníček 1962 Kriváň, středem S stěny na Rameno Kriváně, 1. zimní výstup, klas. IV, 17. 4., spolulezec: Ivan Hýsek 1963 Galerie Ganku, Centrální pilíř, klas. V+/A1, 15. 10., spolulezec: Rudolf Antoníček Galerie Ganku, Studničkova cesta, klas. V+, spolulezci: Václav Bůžek, M. Holzer a Pavel Přerost Kavkaz 1959 Ušba (4.710 m), JZ stěna, klas. 5A, spolulezec: Rudolf Antoníček Ullutau (4.207 m), S pilíř Nakratau (4.251 m), S stěna (levý pilíř), klas. 4B, spolulezec: Rudolf Antoníček Elbrus (5.642 m) Čatyntau (4.368 m), klas. 3B, spolulezec: Rudolf Antoníček 1969 Elbrus (5.642 m), oba vrcholy Šchelda, hřebenem, spolulezec: Ivan Hýsek 1973 vedoucí zájezdu do Adyl Su Belaja Kaja (3.851 m), JZ žebro, klas. 4A, spolulezec: Batík 1988 Kazbek (5.043 m) Rila 1960 Maljovice (2.735 m), S stěna, prvovýstup, klas. V-VI, spolulezec: Rudolf Antoníček Zlja zub – Zlý zub (2.678 m), J stěna, cesta „Přes oči“, klas. V, spolulezec: Rudolf Antoníček Kamilata (2.621 m), levým pilířem, prvovýstup, spolulezec: Rudolf Antoníček Alpy 1962 Barre des Écrins (4.102 m), oblast Haut Dauphiné, J pilíř, 1. české přelezení, klas. V, spolulezci: Rudolf Antoníček, Miloš Matras a Jozef Psotka Mont Pelvoux (3.946 m), oblast Haut Dauphiné, SV pilíř, spolulezec: Rudolf Antoníček Petit Dru (3.730 m), Bonattiho cesta, 1. české přelezení, klas. VI, spolulezec: Miloš Matras 1964 Watzmann (2.713 m), V stěna, Kederbacherova cesta, Berchtesgadenské Alpy 1967 Petit Dru (3.730 m), S stěna, spolulezec: V. Farkaš Auguille du Midi (3.842 m), J stěna, Rebuffatova cesta, spolulezec: V. Farkaš 1972 Mont Maudit (4.465 m), pilíř, spolulezkyně: Jarmila Tallová Rumunsko 1969 Fisura Albastra, 900 m, klas.VI, Valea Alba (Bílé údolí), oblast Bucegi Pamír 1978 Pik Lenina (7.134 m), vedoucí výpravy, dosažená výška 6.500 m

1 2

3

4

19. duben 2010, Brno 5

text foto

Martin Krejsa Pepe Piechowicz, archiv Jiřího Ševčíka

reprezentant Československa trenér reprezentačního družstva mistr sportu

6

Portrét Rudolfa Antoníčka byl uveřejněn v Montaně č. 4/2005. Prusíkův uzel, pojmenovaný podle rakouského horolezce Dr. Karla Prusika (1896 až 1961), se používá pro šplhání po laně, záchraně po pádu, sestavování kladkostrojů či sebejištění na laně pod slaňovací osmou. Wilsonova skála u Hartvíkovic nedaleko Náměště nad Oslavou, v roce 1975 zčásti zatopená Dalešickou přehradou. Jedna z velmi známých tatranských tragédií, kdy ve Stanislawského cestě v severní stěně Vysoké došlo k utopení horolezce – blíže např. kniha Jana Suchla „Akce Horské služby“. Blíže viz např. portrét Ivana Kluvánka v Montaně č. 4/2007. Psychoton je povzbuzující prostřed, který spadá do skupiny budivých aminů.

7

8

9 10

Miloš Matras (4. 10. 1933 až 31 .5. 1970), zahynul v Peru pod kamennou lavinou, která během zemětřesení spadla ze svahů Huascaránu. Jozef Psotka (12. 2. 1934 až 16. 10. 1984), zahynul 15. října 1984 poté, co jako první československý horolezec vylezl bez kyslíku na vrchol Mount Everestu spolu se Zoltánem Demjánem a šerpou Ang Ritou. Blíže např. Montana č. 3/2008 s portrétem Zolo Demjána. Blíže opět viz portrét Ivana Kluvánka v Montaně č. 4/2007. Ve stěně údolí Valea Alba (Bílé údolí) v nejvyšší 900 metrů vysoké rumunské stěně v pohoří Bucegi byla v roce 1952 přelezená první rumunská cesta obtížnosti VI s názvem „Fisura Albastra“ (Modrá spára). Jejím autorem byl Emilian Cristea.

57

Pamětníci vzpomínají na doby těsně po revoluci, kdy na prvních dětských „mezinárodních“ lezeckých závodech s přehledem poráželi našinci své jižní sousedy i o dvě věkové kategorie starší. Inu zdravý základ z pouličního fotbálku, prázdniny u babiček na venkově či na rodinných chalupách a v neposlední řadě nemožnost „ulívat se“ z hodin TV udělaly své. Dnes je Rakousko lezeckou velmocí, kde ti nejlepší mají svoje osobní trenéry. ÖWK (Österreichischer Wettkletterverband – Rakouský spolek pro závodní lezení) se stará o maximální zabezpečení reprezentantů. Centrem všeho dění je potom Innsbruck, do kterého se kvůli tamní komunitě stěhují ti nejlepší. A  tak není divu, že úřadující mistryně světa Johanna Ernst je právě z této alpské země. O Johanně toho naši čtenáři jistě leccos vědí, pro větší přiblížení viz přímo na: www.johanna-ernst.at (v sekci „presse“ najdete i lezecká videa). Následující rozhovor vznikal ještě před ME v Innsbrucku a Imstu, z něhož přinášíme výsledky i v tomto čísle. Na závěr Johanna řekla: „Vidím se jako favoritka, neboť vím, že jsem v dobré formě a chci také bezpodmínečně vyhrát…“ V době, kdy čtete tyto řádky, už je jasno…

Vidím se jako favoritka

ME Imst – 15.– 18. 9. výsledky Obtížnost: Ženy: 1. Angela Eiter 2. Johanna Ernst 3. Alizée Durfraisse

Muži: 1. Ramón Julian Puiblanque 2. Adam Ondra 3. Jakob Schubert

Bouldery: Ženy: 1. Anna Stöhr 2. Juliane Wurm 3. Olga Shalagina

Muži: 1. Cédric Lachat 2. Adam Ondra 3. Kilian Fischhuber

Rychlost: Ženy: 1. Edyta Ropek 2. Ksenia Alekseeva 3. Natalija Titova

Muži: 1. Sergey Abdrakhmanov 2. Stanislav Kokorin 3. Libor Hroza

Jinými slovy, Johanna naplnila očekávání, o nichž mluví ve výše zmíněném článku, i když, asi si věřila ještě víc. Libor, jako dvojnásobný vítěz Rock Masteru ukázal, že „bedna“ mu svědčí. A Adam? Teleport už asi nepostaví (viz anketa v této Montaně), ale jinak se ještě máme na co těšit.

58

Ty jsi teď jedna z  nejúspěšnějších světových lezkyň. Úspěch střídá další úspěch. Jak těžké je pro tebe vypořádat se s  tímto tlakem? Je to určitě nejdřív úleva, když máš titul, neboť tím potvrdíš a odměníš mnoho tvrdé práce. Ale na druhou stranu se ten tlak jen přesune, protože se teď očekává, že ten titul obhájíš a při každé soutěži musíš znovu dokazovat, že na to máš. Vědomí, že můžeš vyhrát, je samozřejmě výhoda. Tlak tu bude pořád. Dokud titul nemáš, chceš bezpodmínečně vyhrát a dokázat, že to umíš. Když ho máš, nebo čím víc vyhráváš, tím větší je očekávání. Od sebe samého i  od ostatních. Ale myslím, že ten tlak zvládám docela dobře.

Boulderových závodů ses ještě mnohokrát nezúčastnila. Jaké byly první závody? Jak se vidíš ve srovnání s ostatními? Greifensee byl pro mě dobrou zkušeností. Sice jsem od sebe čekala víc, ale na prvních boulderových závodech jsem s dvanáctým místem celkem spokojená. Díky svému způsobu tréninku jsem měla pár nedostatků, ale myslím, že teď už bych se měla dostávat do finále. Boulderisti trénují celý rok jenom bouldery, ale já střídám lezecký a boulderový trénink. Nejvíce mi ale chybí zkušenosti.Věřím, že se svou současnou formou mohu stačit nejlepším světovým boulderistkám.

Jak to vypadá s  motivací? Vyhrála jsi vlastně všechno, co se vyhrát dá, jak se teď motivuješ? Nebo je ten samotný tlak muset znovu a  znovu vyhrávat dostatečnou motivací? Určitě je někdy těžké se motivovat, když člověk už dosáhne všech cílů, které si zadal a které v lezení jsou. Pokouším se hledat nové výzvy. Například tím, že se účastním boulderových soutěží a snažím se mít dobré výsledky i tam. Letos se zúčastním tří světových boulderových soutěží, abych se podívala, jak to probíhá. Stále se ale nejvíce cítím motivována pro lezení na obtížnost. Ráda bych

Média od tebe očekávají jen vítězství a při horším umístění nebývají zprávy zrovna šarmantní, jak jsme se mohli dočíst po boulderingu v Greifensee. Jak moc ti to vadí? To mi vadí skutečně hodně. Na těch závodech jsem byla dvanáctá a  pro média to znamenalo „Kilian přesvědčil, Ernstová zklamala“. To není fér. Nejsem světová mistryně v  boulderingu a  není to moje disciplína. Ale protože už mám nějaké zkušenosti s médii, naučila jsme se, že se člověk kvůli tomu nesmí rozčilovat. Média píší stejně to, co chtějí, a čím víc se člověk rozčiluje, tím napadnutelnější se stává. No-

zopakovala loňský úspěch a obhájila tak titul.

kolik, například Ötztal, Schleierwasserfall, Zillertal… Ale protože mám tak málo času, mnoho krásných oblastí vůbec neznám. To musím určitě dohnat. Venku radši lezeš, nebo boulderuješ? Oboje. Oboje má své kouzlo. Při boulderování to bylo nejdřív tak, že mě motivovalo, že člověk zkouší pořád dokola ten stejný pohyb a někdy jej dlouho vůbec nezvládne. Má to také svůj zvláštní půvab, na který jsem jako lezkyně zprvu vůbec nebyla zvyklá. Jde mi o  pestrost. Dělám to, co mě momentálně více baví, nebo co mne zrovna může více přiblížit vysněnému projektu.

vináři, kteří se vyznají, vědí, že nejsem boulderistka a že to, co tam bylo napsáno, je hloupost. Rakouský reprezentační tým je velmi úspěšný, jak důležité je pro tebe být jako atletka v  tak silném týmu? Myslím, že je to super. Můžeme spolu výborně trénovat a máme věrohodné srovnání. Navíc jsme dobří přátelé a skvěle se bavíme, pokud spolu něco podnikáme. Podporujeme se vzájemně a  radíme si. Je to velmi motivující a já se těším na každý společný trénink. Myslím, že v žádném jiném týmu se nesnoubí tak dobrá lezecká úroveň s  takovou zábavou. Nicméně při soutěži je každý sám za sebe a snaží se dosáhnout na co nejlepší umístění. Z  úspěchu jednotlivců se ale těší opět celý tým a úspěch je také pořádně se všemi oslaven. Ovšem není to jen silný tým, ale také trenéři, kteří udělali z Innsbrucku něco mimořádného. Kdo je tvůj osobní trenér a máte i nějakého společného? Rupert Messner je zodpovědný za můj trénink. Ale pomáhá celý tým – Reinhold Scherer, Martin Hammerer a Ingo Filzwieser nás podporují při trénincích a  hlavně soustředěních. Jak jsem již zmínila, hodně trénujeme společně, často ale také sami, bez trenéra. Trenér nám prostě napíše tréninkový plán, který potom plníme. Jak jsi spokojená s  možnostmi tréninku? Tivoli, zdejší nejlepší lezecká stěna, je beznadějně přeplněná a pras-

ká ve švech. Kdyby lidé nebyli tak vstřícní a  nepřenechali nám sportovcům cestu a pokud bychom nemohli pro ranní tréninky používat stěnu mimo oficiální tréninkovou dobu, nebylo by snad ani možné zde trénovat. Boulderová místnost je vlastně příliš nízká a prach v hale je sotva snesitelný. Velkou zdejší výhodou je optimální sklon stěn a  perfektní péče o  ně. Reini Scherer a jeho tým montují stále nové a nové tréninkové cesty v různých stěnách, a tím výrazně zlepšují možnosti tréninku. Nová hala v Innsbrucku by všem velmi prospěla. Co podpora svazu (ÖWK), Alpenvereinu a  rodiny? Jak důležitá tato podpora pro tebe je? Podpora ÖWK je výborná. Heiko Wilhelm (národní kouč a  jednatel ÖWK) a  Michael Schöpf se starají o nejlepší možnou péči. Vše dostáváme zaplacené. Ne jako dřív, kdy se člověk až po závodech a  momentálním výkonu dozvěděl, jestli mu náklady uhradí, nebo ne. To je umožněno díky spolupráci ÖWK a  Alpenvereinu. Všichni nominovaní atleti dostanou proplaceny všechny náklady. ÖWK platí stravování, Alpenverein náklady na cesty a ubytování. Mimo to máme od Alpenvereinu nové pojištění speciálně pro vrcholové sportovce, které kryje také úrazy během soutěží. A  samozřejmě, podpora od mé rodiny je pro mě velmi důležitá. Bez ní by mnoho věcí nebylo možných. Ostatně tak je tomu u  většiny ostatních vrcholových sportovců. Nespočet cestování a vůbec času, který moji rodiče investovali do mé kariéry, jsou pros-

tě super. Ještě dnes mi z domu podávají pomocnou ruku. Hlavně při uzavírání smluv a  byrokratických záležitostech. Jak často trénuješ? Býváš při tom jenom na umělé stěně? Pětkrát týdně 3 – 4 hodiny denně. Tak trénuji už roky. Dřív jsem to dělila, ale co už nechodím do školy, vychází mi, že absolvuji celý trénink naráz. K tomu chodím celý rok do posilovny. Trénuji maximální sílu i vytrvalost. Většinu času trávím na umělé stěně, ačkoliv si myslím, že trénink na skále by byl velmi důležitý, momentálně mi to časově nevychází. Jaký máš vůbec vztah ke skalám? Chodíš ráda lézt ven? Pokud ano, kam nejraději? Jsem ráda na skalách, ale jak jsem již řekla, chybí mi na to čas. Ale lezení mimo umělé stěny mi připadá hodně motivující a chtěla bych ho ještě zintenzivnit. O  oblíbené oblasti, která se mi líbí? Těch je ně-

Četl jsem, že Lynn Hill je tvůj velký vzor, proč? Znáš ji osobně? Bohužel se osobně neznáme, ale ráda bych se s ní seznámila. Je to pro mě zkrátka osobnost. Především díky jejím perfektním výkonům, které podala v  závodním lezení, ale i na skalách. První RP přelez Nose byl jedním ze zlomových počinů světového lezení. Jsem jí až neuvěřitelně ovlivněná. Jak vidíš momentální lezeckou scénu? Zdá se, že velké lezecké postavy jako Lynn Hill či Wolfgang Güllich vynikly nejen díky svým mimořádným výkonům, ale také díky silné osobnosti. Existují dnes „budoucí“ legendy? Co myslíš? Dnes jde více o  výkonnost a  osobnost stojí v  pozadí. Vše se točí jen okolo stupně obtížnosti. Opravdu zajímavé typy lezců dnes mezi těmi nejlepšími sotva najdeš. Lezec je omezen často jen na své výkony, čeho člověk dosáhl, jak těžké cesty leze, a mnoho lezců se nechá do tohoto víru stáhnout. ptal se foto

Marcus Schweiger archiv autora

59

Z ÁV O DY

MNICHOV + ONDRA = POHÁR V  dnech 30. a  31. července se v Mnichově konal pohárový závod v boulderingu. Mezi ženami kralovala Akiyo Noguchi. Mezi muži byl nejlepší Adam Ondra, který tak porazil do té doby vedoucího Killiana Fischubera a vyhrál tak i celý pohár. Co dodat? Snad jen, co takhle ještě zkusit rychlost a ledy, Adame? Přinášíme obrazovou reportáž. Foto: Heiner Schmidl

60

MISTROVSTVÍ ČR V BOULDERINGU 2010 Klíčová slova: Teplice nad Metují, filmový festival, horda lidí, super atmosféra, hodně z nebe padající vody, hodně alkoholu padajícího do všech, padající siláci, neúprosně oblá kláda, slackline, bouldering… Jedinečná akce, Mezinárodní horolezecký filmový festival v Teplicích nad Metují, měla letos na sobě nálepku s pořadím 27. V době konání prvního festivalu jsem se nechystal ještě ani na tahání kačera, ani plíny jsem nepotřeboval. Od přátel jsem slyšel o podobě dřívějších festivalů. Od té dávné doby se „Fesťák“ výrazně změnil – pro někoho k horšímu, pro většinu k lepšímu. Návštěvníci této akce se dělí na filmové diváky, na diváky doprovodného programu, na čumily do dna kelímků, sportovce atd. Suma sumárum několik tisícovek lidí, kteří jsou společně se svými plyny základem skvělé atmosféry. Pak se přidá DJ, úletspeaker, stěny, chytů jen spoře, pár nosičů ryb a  jde se na boj o  Mistra a  Mistryni České republiky v boulderingu. Letošní závod v  Teplicích se posunul na maličko vyšší úroveň – o tom, že je Adam syn Dia nikdo nepochybuje, zbývá ale rozhodnout o zbylých příbuzných. Myslím, že se sjeli všichni kluci a holky. Na Pilkynových profilech s AIX chyty se několik dní chystaly bouldery, hlavní montážník chytů Tomáš Doubravský. Kdo byl weathermanager prozrazovat nebudu, počasí řídil osud. Kvůli dešti jsme přesunuli start kvalifikace na odpoledne a vzhledem k velkému počtu závodníků byl jasný posun finále na neděli. Kvalifikace: Kvalifikační kolotoč se rozjíždí nejprve s  muži. Ze 49 borců téměř všichni dostávají bodíky za zóny, že by ale top znamenal finále? Ne ne, vy s jedním topem musíte ještě trénovat, berem pojídače dvou topinek, až dva topy znamenají postup do finále – velice spravedlivé dělení. Kolotoč se nezastavuje (díky obrátkám DJů a duchaplným komentářům speakera Váni) a naskakují na něj ženy. Sedmnáct kousků osahává kvalifikační chyty. Přes čáru finále přeskočí jen ty s alespoň jedním topem. Tímto děkujeme krásným závodnicím, že se nevěnují raději modelkaření či jiným anorektickým choutkám, ale jezdí se účastnit závodů v lezení!

Co nás čeká zítra v nedělní dopoledne? Martin Stráník šlape na paty skvělému Aleksanderu Romanowskimu, poprat se o zbylá místa chce deset drsňáků. Nelly až z pátého místa, za to skvěle Peťa Růžičková, Lucka Hrozová a bezchybně Lenka Černá se Silvou Rajfovou – vypadá to na napínavé finále. Pro úspěch v závodech stačí večer před finále nastavit limit o dva„kusy“ méně a celý rok poctivě trénovat. Pro divácký zážitek stačí stát v v deset ráno před ringem. Finále ženy: Za deset deset je diváků pomálu, prostor se ale velmi rychle zaplní a  rozjíždí se představení finalistek. Právě tu máme osm závodnic navzájem se podporujících, ale bojujících o  číslo udávající pořadí. Holky si večer hodně pohlídaly čistotu jater a přispěly tak k dobré regeneraci. První boulder topují pouze tři (později jsou z  nich medailistky). Druhý boulder přes „AIX donut s nádory“ nedá žádná, snaha je ovšem ohromná. Je vidět, že se holky chtějí šetřit dál. Třetí boulder pouze pro dvě vyvolené, zato ale super lety z podtopu. Čtvrtý boulder po ťapičkách cosmix, lahůdka pro šestici nejskvělejších. Spočítej výsledky – klik. Rozhodlo se hned na prvním boulderu, o jeden pokus. Mistryně republiky Nelly Kudrová, stříbrná Lucka Hrozová, bronzová Lenka Černá. Finále muži: Slušný kotel diváků se nám tu sešel. Siláci, dlouháni, prckové, technici – všichni se chystají na svůj finálový pokus. Dosažení zóny na prvním selektuje sedmičku borců. Martin a Aleks na první pokus top. Divácky atraktivní pády z topinky ve druhém boulderu – že by top zde znamenal medaili? Martin a Aleks opět na první pokus top. Třetí problém je fakt problém – osahat neberoucí zónu, pád, vynechat neberoucí zónu, žádná madla, dál opět pád. Martin Stráník jde na to. První pokus podle scénáře, pád. Druhý pokus, vynechání zóny, bacha ten taky nebere, napínavý jak rozbalování dárků – famózní parádička v tahu do topu a  bouřlivý aplaus. Polák Aleks topu nedosahuje. Na čtvrtém čeká ještě horší zóna. Jen pro Martina a Alekse. Lepší z nich přidá ještě topku, opět bouře – oběma.

Mistr republiky Martin Stráník, druhý Aleksander Romanowski, třetí (druhý v ČR) Jan Chvála, čtvrtý (třetí v ČR) Štěpán Stráník. Všechny zúčastněné diváky co jsem po závodě potkal, závod oslovil, pobavil, strhnul, nadchl, pro nudu nezbylo místo. Hezky mě to hřálo na srdíčku. Myslím, že k zážitku pomohla kombinace důležitých i  nedůležitých faktorů…tj. skvělá music (vyrobeno LážoPlážo DJs group), hustost speakera (továrna Ivan „Váňa“ Hora, spol. s  ručením nulovým), atraktivní a  napínavé bouldery (made in Krkavec), pomocný team organizátorů (Kamil, Petr, Iva, Mike, Petr), zapojení jestřábího oka (hlavně ženského finále) – Doktor!, naše pravá ruka Brťák, naše levé ruce Zelí, Lula…

Doufám, že jsme zanechali touto akcí nesmazatelnou vzpomínku v  hlavě mnoha lidí. Určitě nejdou smazat trofeje od řezbáře Petra Kysely, opravdu neklouzavé nafukovací karimatky Yate, stany Hannah, výbava od Hudy sportu, a další materiální ceny. Nejen firmy jsou potřeba k podpoře, ale hlavně divák! Bylo vás dost a byli jste super! Nakonec vlastně to počasí vyšlo parádně. „Všechno zlý pro něco dobrý“ – vyšší moc nám ukázala, že dvoudenní závod je celkem dobrá volba. Puzzle zvané Mistrovství České republiky v boulderingu 2010 jsme dali dohromady my, vaši organizátoři foto

Michaela Panáčková a Honza Zozulák archiv autorů

61

Z ÁV O DY

Z DOPROVODNÉHO PROGRAMU LETOŠNÍHO FESŤÁKU Pletení lanových hlav Po celý pátek a v sobotu až do cca 13 hodin se pletli babmuláci, ti, kteří potřebovali pomoci s  pletením, tak jim pomocnou ruku dala Káma s  Evkou. Stejně jako v  loňském roce bylo připraveno několik km lan Beal. Sbírka pro Skalní záchrannou službu CHKO Broumovsko Ve „vesničce“ byla letos připravena pokladnička se sbírkou pro Skalní záchrannou službu CHKO Broumov-

sko. S každou upletenou lanovou hlavou přibylo v pokladničce 20 Kč. Celá sbírka pak byla předána v neděli na teplickém náměstí zástupci Skalní záchranky Bohumilu Šustkovi. Celkem se vybralo 13 607 Kč. Částka bude použita na nákup komunikačního zařízení. Jménem Skalní záchranky děkujeme všem kteří přispěli. Soutěž Kláda – Věšák I  na 27. ročník MHFF byla připravena soutěž Kláda – Věšák. Většina z  vás již tuto soutěž důvěrně zná,

pro ty co ji neznají, tak zde jsou pravidla ve zkratce. Na kládu zavěšenou nad bazénkem s  vodou se zavěsí za ruce dva soutěžící. Kdo vydrží déle, postupuje do dalšího kola, kdo prohraje, padá do bazénku. Soutěže se zůčastnil rekordní počet závodníků – 64 chlapů, 32 bab a 16 dětí. Bohužel registraci jsme museli uzavřít o něco dříve než v 17. 00 jak bylo plánováno, protože vyřazovací pavouk byl již zcela zaplněn. A jak to celé dopadlo? Nejlepšími nakonec byli„Štěpán“ mezi muži, Petra Růžičková mezi ženami a Tomáš Cohla v kategorii dětí. Předání vrcholových knih ČHS a  odhalení výherních kupónů Hore Zdar Před samotným vyhlášením vítězných filmů proběhlo předání 100 ks vrcholových knih zástupci ČHS Vladimíru Wolfovi. Po předání vrcholovek následovalo krátké odhalení věží, na

SINGING ROCK CLIMBING VILLAGE Lezení a  horolezectví je takový sport individuální nebo individualistický. Lezecké dvojky lezou ve stěnách. Prvolezec se soustředí na svůj problém, má svůj mikrosvět okolo sebe. Někdy, když je to nebezpečné se všechno smrskne do jednoho pohybu, do jednoho rozhodnutí, do jednoho nadechnutí. Proto se horolezci večer po lezení, tak rádi setkávají. Vrací se do base campu a vyprávějí. Sdílejí své chvíle a zážitky. A takhle přijít a vyprávět, setkávat se s kamarády, mohli všichni horolezci právě na Fesťáku v Teplicích během posledního srpnového víkendu. Proto i  letos  byl opět Singing Rock na MFHF v  Teplicích nad Metují. Lezli jsme  spáru,  šplhali na laně, bouldrovali na mobilní bouldrovce a  rozdali  spousty cen v  soutěži se samolepkami.

62

A jak to vlastně probíhalo? Letos sice počasí lezení nepřálo, ale přesto bylo v Teplicích co dělat. V naší „climbing village“ jste si mohli vyzkoušet více než 7 metrů dlouhou spáru, bouldrovat na mobilní boulder kostce, šplhat na laně, chodit na lajnách a soutěžit. Někteří našli odvahu a měli chuť si zasoutěžit a přihlásili se do spáry. Dále se šplhalo na laně bez přírazu, lezlo naslepo okolo bouldrovky LEXUM CONTEST, běhalo po lajnách a dělaly se triky, … Takže? Těšíme se na Vás příští rok a už teď se můžete těšit na úplně nové věci a perfektně připravenou bouldrovku s  originál dopadištěm a střechou … text a foto

Singing RockTým

kterých vás ještě čekají hodnotné ceny. Aktuální seznam naleznete v  novinkách na webu www.horezdar.cz . Ve skalách na vás stále ještě čekají ceny za více jak 37 000 Kč. (informace je k 7. 9. ) Hore Zdar a  příští rok na shledanou,

text a foto Tým Hore zdar

MFHF Teplice nad Metují

BikeAdventure – jede se za každého počasí

ZÁVOD, PRO KTERÝ BYLO HORSKÉ KOLO STVOŘENO Takto odvážně nazývají organizátoři závod Merida Bike Adventure, konající se v prostoru Vojenského újezdu Brdy. Letošní ročník proběhl ve dnech 24. – 25. července a na startovní čáru se postavilo se svými koly 1.200 závodníků. Desátý ročník tohoto bodovacího závodu dvojic na horských kolech s mapou na řídítkách poznamenalo proměnlivé počasí, které spolu s  terénem vojenského újezdu prověřilo závodníky po fyzické i psychické stránce. Cílem mužských, ženských i smíšených dvojic bylo nasbírat během šestihodinové sobotní a  čtyřhodinové nedělní etapy co nejvíc bodů na kontrolních stanovištích. Součástí jubilejního ročníku byl i speciální závod Loap BA Challenge, jehož účastníci kromě zmiňované trasy museli zvládnout i přenocování na jedné, předem určené kontrole.

Nejúspěšnější dvojicí v mužské kategorii Merida Bike Adventure 2010 byli závodníci Jiří Hradil a Jan Lauerman, v ženské kategorii pak Bára Chudíková s Renatou Paulíčkovou. Nejrychlejší smíšenou dvojicí byli Andreas Rief a Michaela Gigon z  Brna. Kompletní výsledky všech závodů v Brdech najdete na webu www.bike-adventure.cz. text

organizátoři

Sláva vítězům – Lauerman, Hradil

Letošní ročník teplického filmového festivalu se uskutečnil opět poslední srpnový víkend. Promítání filmů, proložené soutěžemi ve slackline, visu na kládě či běhu teplickými skalami, doprovázelo tentokrát nepříliš vlídné počasí. Přesto bylo ve městě plno. A tak si návštěvníci mohli vychutnat například besedu s Peterem Hámorem či Hainzem Zakem. Tradicí se pomalu stávají také bouldrové závody odehrávající se v parku, tentokrát šlo o Mistrovství ČR. Hlavní cenu za nejlepší film obdržel matador outdoorové dokumentaristiky Pavol Barabáš. Více informací o fesťáku najdete na stránkách www.horolezeckyfestival.cz.

Výsledky 27. Mezinárodního horolezeckého filmového festivalu Teplice nad Metují 26-29. 8. 2010 Hlavní cena Mongolsko – V tieni Džingischána Pavol Barabáš Slovensko „Za komplexní pohled na téma mongolské historie v  kontextu světové civilizace a  jeden z  nejvyzrálejších počinů současné dokumentaristiky.“ Nejlepší dokumentární film Tat Tvam Asi Stanislava Bariaková, Juraj Jedinák Slovensko „Za kvalitní řemeslnou práci a  vyvážené dílo o  tématu hledání věčné pravdy.“

Nejlepší horolezecký film Alone on the Wall Peter Mortimer, Nick Rosen USA „Za působivý pohled na nejextrémnější podobu současného lezení.“ Zvláštní cena poroty Ecce Ach Maco Tomáš Vaďura Česká republika „Za originální parodii na problémy nejen horolezců.“ Cena města Teplice nad Metují Nemocnice na konci světa Otakar Štěrba Česká republika „Film, který nám všem otevírá oči.“  Cena generálního partnera HUDY Sport a.s. Entre nós Erick Grigorovski Brazílie „Za strhující ztvárnění generačního konfliktu a  nalezení vzájemné tolerance.“ Cena mediálního partnera Lezec.cz Alpská trilogie: Císařovy nové šaty Ondřej Smrž Česká republika „Za představení světového výkonu Ondry Beneše, které se zároveň líbilo čtenářům webu Lezec.cz.“ Cena diváků Alone on the Wall Peter Mortimer, Nick Rosen USA

63

H O V O RY Z   M O N TA N Y

Historii zkreslovat se nemá Napsal nám Vladimír „Chroust“ Procházka. Oceňuje článek o Kugym v minulé Montaně, zároveň se pozastavuje nad obrázkem na str. 35 nahoře. „Jde o použití Whymperovy světoznámé rytiny z jeho knihy „Scrambles Amongst The Alps in the years 1860 – 1869“ (1. vydání 1871), a to bez uvedení autora, zdroje, bez náležitého vysvětlení (např.), že obrázek zde je pouze pro ilustraci jako „vůně doby“ … v  roce 1864 bylo Kugymu 6 let. Letopočet je sice uveden správně, ale nešlo o poradu horských vůdců, původní popisek pravil něco jako „Alpine Club in Zermatt 1864“.... a tu rytinu, správně spíš dřevořez (nikoli pastel!) stejně jako ostatní pro knihu vytvořil sám Ed.“ Jako vždy precizní Chroust navíc doplňuje, „že je škoda, že Kugyho nejznámější kniha „Ze života horolezce“ (jejíž název si později vypůjčil Míra Lanšmíd) vyšla češtině jako pátém jazyce (čtvrtém, do něhož byla přeložena). Kniha poprvé vyšla v říjnu 1943, podruhé hned nato v prosinci 1943, vydal Orbis. A stala se jednou z „biblí“ několika generací našich horolezců...“ Ano, vždy je co zpřesňovat. Sérii historických článků zpracovával autor, nadšený milovník historie, při svém dlouhodobém pobytu v Alpách. Jsme rádi, že vás tyto články zajímají a s radostí otiskujeme i Chroustovy připomínky, neboť jak trefně píše, jde o to „abychom nerozmělňovali, nepředělávali historii, když víme, že to bylo jinak – takovéhle články se často berou jako základ pro nějakou jinou práci“. Tomáš Roubal

lezecký cˇasopis

Že máme léto definitivně za sebou, je už bohužel jasné. Číslo Montany, které držíte v  ruce, pro vás snad bylo takovou příjemnou vzpomínkou na horké letní dny. Dny, během nichž jedni lezli a druzí o lezení jen mluvili. Léto je pro mě symbolem dlouhých nocí, přátelského popíjení a cest do neznáma. Žel, letošní léto bylo ve znamení front na stomatologických pohotovostech v různých koutech republiky, antibiotik a zákazu slunka. Přivedlo mě to k dvojímu poznání: 1) nenechávejte si trhat moudrák v parném létě, pokud to není nezbytně nutné; 2) nepřecházejte zánět průdušek, i  když to je nezbytně nutné. Pár dní v klidu a bez práce je lepší, než měsíc nuceného odpočinku s hromadou léků na nočním stolku (nehledě na to, že ty prášky a návštěvy u doktorů vás přijdou na úplný majlant). A to jsem se dozvěděla o člověku, veledůležitém manažerovi, který se kvůli přecházení chřipky dostal až na čekací listinu pro transplantaci srdce. Ale ať nekončíme tak pesimisticky a mravokárně... Do tohoto čísla Montany jsme zařadili takzvanou španělskou sekci, neboli několik pohledů na zemi, v níž je stres málem zakázaný pojem. Vloni v létě se mi podařilo strávit v této horkem vyprahlé zemi celý měsíc. Sice nelezecky, ale příjemně jen tak, s  batohem na zádech, jsme se potloukali Pyrenejemi. Maňana nám brzy pronikla do žil, stejně jako sladké španělské víno, a čas na ten měsíc téměř přestal existovat. Neskutečný relax. Poznali jsme, že španělský farmář vám nepřijde vynadat za to, že jste si postavili stan na jeho poli. Naopak, při ranním balíkování slámy váš stan traktorem jemně obkrouží, počká, až se vyhrabete z pelechu, a pak vám ještě zamává na rozloučenou. A co teprve stopování! Trochu jsme se divili, když nám (na kruháči) zastavil chlápek v BMW kabrioletu. Když nám došlo, že to svezení myslí vážně, hodili jsme naše urousané bágly na jeho kožené sedačky a  nechali si čechrat neumyté vlasy stopadesátikilometrovou rychlostí. Španělsko je fakt země, kde čas běží jinak a když se tomu poddáte, užijete si ho mnohem víc. Příhoda na konec: Jednou jsme stopli holku v  dodávce. Krásná tmavovláska s  černýma očima a snědou pletí – prostě typická Španělka. Po krátkém anglickém dotazu nás naložila ke svému downhillovému kolu a  k  našemu úžasu spustila česky. Zjistili jsme, že má českou maminku, ale v Čechách nikdy nežila. Vzájemné představování zakončila slovy: No mně bylo hned jasný, že jste z Česka, my Češi máme totiž všichni stejný ksichty!

ČASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAŘE

5/10 (č. 129) ročník XXI (Hotejl XLIV)

Vydavatelství a redakce: Moravské náměstí 13, 602 00 Brno

www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpečný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé při jeho provozování. Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.

Vydavatel a šéfredaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333, 605 261 390 e-mail: [email protected] Jednatel a zastoupení na Slovensku: Jiří Růžička tel.: 541 243 333 e-mail: [email protected] Texty posílejte na: [email protected] Sekretariát: Radim Výrubek e-mail: [email protected] Stálí spolupracovníci: Jiří Novák, Vilém Pavelka, Martin Stolárik, Mike Jäger, Petr Piechowicz, Martin Krejsa, Hermann Erber, Tomáš Kerlin, Iva Šemberová Jazyková korektura: Eva Bublová Grafická úprava a sazba: Martina Petrová [email protected] © autoři článků Za věcnou správnost příspěvků zodpovídají jednotliví autoři. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit obdržené články na Internetu. Tisk: EXPODATA-DIDOT, spol. s r.o. Vychází 6x ročně cena výtisku 69 Kč, roční předplatné 365 Kč ISSN 1212-7957 Registrováno MK ČR pod číslem E5208 ze dne 6.4.1990. MIČ: 46913.

Posíláte-li k otištění článek svého kamaráda, vždy se ujistěte, že on s tím souhlasí. Není v našich silách kontrolovat identitu všech přispěvatelů.

Informaci o předplatném najdete na str. 45 Výhercem soutěže o spacák Arktida Rock Empire se stává: Šárka Maková, Trojanovice 493, 744 01 Frenštát p.R.

Gratulujeme!

64

Denně odpovídáme na desítky žádostí, chcete-li, abychom vám odpověděli co nejrychleji, zkuste se řídit podle následujícího klíče:  Když nevím: [email protected] nebo telefon do redakce +420 541 243 333  Dotazy na předplatné, fakturace, distribuce atp.: [email protected] nebo +420 603 553 868.  Články, připomínky, náměty na zajímavá témata: [email protected].  Grafika, sazba: grafi[email protected]  Inzerce, stížnosti, pozvání na kávu apod.: [email protected] nebo +420 605 261390, +420 775 261390

Bankovní spojení: č.ú. 169897423 kód banky: 0600 název účtu: Montana – Tomáš Roubal Distribuce v ČR: společnosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & KAPA, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. předplatné přes www.horokupectvi.cz Příští číslo vyjde 1. 12. 2010

Textová uzávěrka č. 6/10 je 27. 10. 2010 Uzávěrka inzerce po domluvě.

Planeta Země je pro nás lidi zatím jediné místo k životu. Každý den můžeme všichni svou volbou přispět k zachování tohoto jedinečného prostoru pro další generace. Pošlete své staré nebo zničené lano k nám do Bolatic a my bezplatně zajistíme jeho recyklaci. Některá rozhodnutí jsou tak snadná.

www.mytendon.com