Zeptali jsme se Geyikbayiri 4 Kateřina Minková, Aleš Podivínský. Skotská whisky bez ledu 8 Bača

contents Editorial We asked… Comics Few words about climbing in Turkey. Skotch whisky without ice – Baca shares his feelings from climbing in Scotland. Alex Huber soloing (up and down) the Capucin.

obsah Úvodník Ondra Švihálek

2

Zeptali jsme se...

2

Komiks Vojtěch Dvořák

2

Geyikbayiri Kateřina Minková, Aleš Podivínský

4

Skotská whisky bez ledu Bača

8

Příběh jednoho neobyčejného setkání Alexander Huber

10

Rakouské "mixování " Jitka Mázlová

16

Are you hungry for ice? Lucia Majeríková

18

Tři norské klasiky Leblošátka

21

Pata negra Vilém Pavelka

24

Soustředění reprezentace Petr Resch

26

Horolezecké příběhy na pokračování Vladimír Šoltys

30

An effigy of a successful climber-manager.

Josef Straka Janek Bednařík

31

An effigy of Bernd Zangerl.

Bernd Zangerl redakce

34

Sandstone climbing areas nearby Adršpach.

Sezóna se blíží David Goll

36

Ó hory, ó hory… Libor Kopecký

38

ČHS

40

Na pultech

42

Mountain Academy – Stage 4, Argentiere la Bessée Žiži

43

The challenging Austria´s mix routes performed by Luboš and Jitka. This title about climbing in Norway does not need translation… Three famous Norwegian routes – a brief info. Totally stoned Vilem about his last trip. Czech rock-climbing representation. Beeings in my heart.

Pictures from mountains. News from the Czech Mountaineering Association. In our shops. Mountain Academy - Stage 4, Argentiere la Bessée.

Learn how to train better.

Mučírna Martina Patzelová

44

Metodika A. Volk, V. Dvořák

45

Tatry Jozef Gurník

46

Zajímavé knihy Tomáš Roubal

47

Expedition Lost Nomad 2009

Lost Nomad 2009 Martin Ondreáš

47

Ivan Gálfy – An effigy, part II.

Chtěli jsme se zapsat do historie (2) Martin Krejsa

48

A jdi... Tomáš Obtulovič ml.

56

MHFF ve fázi příprav

57

Ocenění komise sportovního lezení na skalách za rok 2008

57

Methodology of bassic skills for climbers. Malý Ľadový štít - High Tatras Walls. Interesting books.

Go for it… When will the last International Film Festival in Teplice n. M. take place? A list of the best rock-climbers from our country Competitions. Competition. Epilogue.

Závody 59 J. Kašpar, J. Škop, M. Vrkoslav, I. Haša, J. Homolka Soutěž o batoh Pumori TR 75

64

Hovory z Montany Alena Kopfová

64

Martin Stráník, The second end 8b, La Turbie, Big Ben foto: Martin Spilka Łukasz Trzciński, Flying Icicle M7 dolina Białej Wody, Slovensko foto: Adam Kokot Tomáš Mrázek, Alien carnage 8c+, Castillon foto: Martin Spilka

úvodník

Ondra Švihálek

anketa

Ráno z hor Probouzíš se ve vyhřátým stanu, vysoukáváš se ze spacáku a lezeš ven. Spěšně navlíkneš boty. Ještě jeden letmý pohled na kamaráda – klidně a nerušeně spí. Zapneš stan a jdeš. Rozhlížíš se. Ostré slunce tě píchá do přimhouřených očí. Jdeš horskou loukou, jdeš sám, nerušen a nasáváš chladný vzduch, co tu zanechala černá noc. Nad bujnou trávou se líně válí ranní mlha, čekající na první paprsky slunce, pod kterými se pomalu rozplyne. Nohama stíráš křišťálovou rosu. Každým tvým krokem se tyto perly sváží po pružných listech k zemi, jiné utkvívají na botách. V dálce je slyšet zurčení potoka. Prodíráš se hustým lesem, skoro neprostupitelnou zdí z větví hojně porostlých lišejníky. Přicházíš k říčce a po vlhkých oklouzaných kamenech ji překonáváš. Skloníš se. Ponoříš ruce do tůňky, čeříš stříbřité zrcadlo. Nabíráš vodu do dlaní. Sladké ledové doušky osvěžují tvé tělo. Pokračuješ dál,

dál do nitra houštin. Každý tvůj krok je tlumen tlustým mechovým porostem. Za lesem tě už čekají strmé srázy. S jemným chrastěním kamínků stoupáš vzhůru suťoviskem. Skoro běžíš. Nemůžeš popadnout dech, nemůžeš ale ani zastavit. Chceš být nahoře dřív než slunce. Už jen kousek, kousíček. Ještě chvíli. Stanul jsi na vrcholu. Výš už není kam. Chytáš se chladného kříže. Hory jsou jen tvoje, jsou tu jen pro tebe. Je bezvětří a neslyšíš nic než tlukot svého srdce, které zběsile tepe. Tyto chvíle zažíváš jen zde, nejblíže obloze, na horách. S úlevou sedáš na nejbližší kámen. Pozoruješ zlaté sluneční linie pomalu se posunující po vedlejších úbočích. Bolest v unavených svalech pomalu opadá. Zdravíš kavky. Štěstí prostupuje celým tvým tělem. Zase jedno ráno z hor.

Co bys udělal(a), kdybys vyhrál(a) několik miliónů?

Časť by som použila na super, hyper novú lezeckú stenu s  bouldrovkou, nech je kde trénovať. Časť by vytvárala hodnoty pre mňa a rodinu, no a asi by som sa neubránila nejakej vkusnej drevenej „chalet“ v  Chamonix, kde by sme oddychovali na lyžiach po drsnej jesennej lezenici. Tak snáď to výjde...“ Zuzana Čintalová Stálice slovenské lezecké scény

Tak zaprvé bych si postavil nejakou hezkou vilu ve Fontáči, zadruhé bych si pořídil Ferrari a zatřetí bych se vydal na cestu kolem světa a navštívil všechny hezký lezecký oblasti. No a kdyby něco zbylo, tak bych postavil pořádnou stěnu s bouldrovkou, jako mají v Imstu. Martin Stráník Reprezentant ve sportovním lezení

Asi to nebude znít vzletně, ale takto je to pravda: S ohledem na to, že pořád řešíme bydlení, tak bych asi v  první řadě myslela na svou rodinu a pořídili bychom si nějaké bydlení blízko skal. Pražský pronájem opravdu není to pravé ořechové. A  pak bych se začala rozhlížet kolem sebe – komu pomoci, koho podpořit. A  kdyby těch milionů bylo opravdu hodně, pustila bych se do realizace svého velkého snu, a  to založení speciální vysoké školy se zaměřením na outdoorové sporty. Soňa Boštíková Výšková horolezkyně na mateřské

2

Geyikbayiri

Příprava čaje Rize

nejlepší sportovní lezení v Turecku

„Mám rád země, kde tě lidé zvou na čaj a ne na vodku,“ napsal mi v e-mailu kamarád. Tak tohle sedí. Ze skleničky medově zbarveného čaje na stole před námi se lehce kouří. Právě jsme sešli dolů ze skal a na sladký čaj Rize nás pozval tatínek osmileté holčičky Ceren, která dnes vylezla svou další cestu za IV+ a poprvé sama slaňovala. Díky tomu, že s sebou máme děti, a tedy i dětský lezecký úvaz, jsme jí mohli splnit její dávné přání: stoupat vzhůru po skále, tak jako to dělají všichni ti lezci, které den co den, odpoledne po škole vídá nahoře ve stěnách.

Jak to všechno začalo Nové tisíciletí přineslo novou vlnu tureckého sportovního lezení, která se vzedmula a přelila se z malé pobřežní oblasti Akyarlar do 500 m n. m. položeného Geyikbayiri. Öztürk Kayikci se svými přáteli zde, v deštivém prosinci r. 2000, postavili první 4 cesty. Úžasný reliéf 1,5 km dlouhého skalního masivu, připomínající spíše sochařskou galerii, jej vzal za srdce natolik, že tu do půl roku, společně se Züleyhou Geels, koupili pozemek přímo pod skalami, postavili dům a začali tvořit. Zpočátku ale neměli na růžích ustláno. Jejich práce byla náročná a vyčerpávající. Místo, které do té doby patřilo pouze početnému stádu mohutných rohatých koz, se začalo proměňovat. Přijížděli další lidé, kteří tu najednou vyváděli něco, co nikdo z místních obyvatel nechápal. Vesničané, nemající ponětí o tom, co je skalní lezení, vyděšeně sledovali partu šílenců, drápajících se do kolmých i převislých stěn. Protože z dálky neviděli lana, často bylo slyšet, jak z plných plic volají vzhůru: „Slezte dolů nebo tu zahynete!“ Proslýchá se také nejedna historka o tom, jak nějaké auto sjelo ze silnice či způsobilo jinou nehodu, neboť řidič byl fascinován divadlem ve skalách. Dlouho trvalo vysvětlování a přesvědčování místních obyvatel, že lezci nejsou ani sebevrazi, ani hledači zlata, kteří chtějí zničit jejich domov. Dnes tu žijí bok po boku v nově vytvořené symbióze.

pat nateklé bandasky a budete je jen neradi opouštět. Šedé plotny s malými chyty, ostrými jak žiletky, na nichž budete v potu tváře hledat balanc. I kolmé stěny s dlouhými cestami plné technických kroků. Ne, v Geyikbayiri se rozhodně nudit nebudete. Na místních skalách si zaleze rekreační lezec i všichni nadupaní nadšenci toužící po stále větším a větším výkonu. Cesty do VI. stupně UIAA vedou po mírně položených plotnách plných malých ostrých chytů. Od VI. do VIII. stupně si tu můžete užívat skutečně pestré polezeníčko, které zahrnuje plotnové lezení po mikroskopických chytech na příjemně hrubé a neoklouzané skále, technické kolmice v dlouhých cestách i krátké a převislé cesty po velkých madlech. Pokud patříte mezi našlápnuté borce, určitě si rádi dáte stisky po nekonečných hadech táhnoucích se převislou stěnou, dlouhé linie s náročnými technickými kroky po malých chytech nebo převisy v jeskyních v obtížnostech kolem IX. a X. stupně.

Co tu najdete Skalní oblast v Geyikbayiri nyní nabízí více než 400 cest. Pás skal vysokých 20 až 40 metrů nabízí stěny z oranžového a červeného vápence, jeskyně s krápníkovými převisy, hladké a dlouhé tufy a stalaktity, které prověří váš stisk, či kapsy a madla v převislých stěnách, jenž vám dovolí skleI v lednu do stěn svítí slunko až do večera

4

Rest day A až budou vaše prsty prolezené a těla k smrti unavená, můžete se s chutí pustit do průzkumu okolí. Za návštěvu stojí vesnice Geyikbayiri, lákavý je i trek po okolních kopcích, dosahujících výšky kolem dvou tisíc metrů, nebo procházka kolem divoké řeky v údolí. Můžete prozkoumat i starověké ruiny Trebena, přímo nad stejnojmenným sektorem. Pokud si chcete prohlédnout okolní lezecké oblasti, města a památky, bude se vám určitě hodit auto. V Antalii je několik půjčoven a ceny jsou docela přívětivé. I když je celé jižní pobřeží Turecka jedna turistická atrakce vedle druhé, místní příroda je zde stále ještě nezničená a krásná. Přes blízkost turistického pobřeží a velké metropole je život vesničanů v Geyikbayiri a okolí i dnes plný klidu a tradic. Jen ohleduplné chování k přírodě a lidem, a respektování rozdílné kultury může zachovat toto místo tak krásné a přátelské.

Večerní lezení

5

Místní lezkyně Burcu v 7a « Kilometr a půl skalní stěny jen pár minut od silnice

«

Stěna nad kempem

« «

Info Příjezd Geyikbayiri leží asi 30 km západně od Antalie. Z Antalie, kde je letiště, se sem dostanete autobusem, který jezdí dvakrát za den, nebo můžete použít městskou linku č. 50, 54, 56 a 58 z centra města do vesnice Čakirlar a odtud stopovat 15 km do Geyikbayiri. Ubytování Climbers garden (www.climbersgarden. com) je název příjemného přátelského kempu hned u silnice pod nejdelším pásem skal. Mezi nízkými stromky s granátovými jablíčky, záhony s růžemi, mátou či levandulí, stojí několik dřevěných chatek a v sezóně kolem deseti stanů. K dispozici je WC, sprcha a jídelna se samoobslužnou kuchyní. Platí se 5 až 10 eur za osobu a den, podle toho, jestli si vyberete bungalov nebo bydlíte ve vlastním stanu. A v ceně máte, kromě vlídného zacházení, také každé ráno čerstvý, ještě teplý, voňavý chléb – ekmek. 6

Druhý, poněkud honosnější, kemp JoSiTo je několik stovek metrů od hlavní silnice. Vybudoval jej se svými přáteli Tobias Haug, který sem přesídlil z Německa a jenž zároveň rozšířil lezecký ráj o nové menší oblasti. Cesty Jak již bylo popsáno výše, hlavní podíl na vzniku prvních cest mají Öztürk Kayikci a Züleyha Geels. Doplňuje je Tobias Haug, jenž má na svědomí cesty vyšších obtížnostních stupňů. A paleta je to opravdu pestrá. Další významná jména na rejstříku vytvořených cest jsou: Metin Yilmaz, který za to všechno vlastně může, protože poslal první fotku skal e-mailem Öztürkovi a ten neodolal. Michel Piola, autor mnoha zajímavých linek. Tohoto svérázného Francouze, který má za sebou nesčetně výstupů v domovských Alpách, neomylně poznáte podle jeho bílých vlasů zářících někde vysoko ve stěně. Oblast si zamiloval a sám o ní ve svém poetickém úvodníku

ke knižnímu průvodci píše: „...pro lezce je Turecko opravdovou třešničkou na dortu! A Geyikbayiri je jedním z těchto zázraků; ostré hranky, šedorudé barvy, jeskyně, překrásné šedé vertikály, ale především stovky neskutečných, perfektně zmapovaných cest...“ Průvodce Velmi dobře udělaného průvodce s barevnými fotografiemi stěn můžete koupit v kempu za 18 eur. Obsahuje oblast Geyikbayiri, Akyarlar a Olympos. Cesty na skalách nejsou označené a tak se vám určitě bude hodit. Jeho součástí je také stručný turecko-anglický slovníček se základními lezeckými termíny pro komunikaci s místními lezci. Obchody V Antalii najdete několik levných supermarketů, z nichž asi největší je Migros. Přímo v Geyikbayiri asi 2 km od kempů a skal jsou tři malé krámky, kde koupíte základní potraviny a pečivo. Více větších

« Alper zkouší Craing boy 6a «

krámů a restaurací je v Čakirlaru, kde kupodivu najdete i internet, ale protože místo není označené, budete se muset doptat. V sobotu a v neděli se na rozlehlé velké tržnici mezi Čakirlarem a Geyikbayiri koná trh a je tu otevřeno velké množství občerstvení s tradičními plackami gezleme. Ve stejné dny si můžete zajít na gezleme a čaj i na plácek u silnice pod skalami u veřejné fontány (pitná voda) kus před Geyikbayiri. Každý den je otevřeno občerstvení s čajem a několika vařenými jídly hned vedle kempu Climbers garden. Okolní oblasti Akyarlar – malou skalní oblast přímo u moře tvoří nevelká pláž a 17 cest vysokých kolem 15 metrů v obtížnosti od VI do VIII. Příjemné lezení po mořem modelované skále můžete spojit s koupáním. Oblast se nachází 15 km od Antalie po hlavní silnici směrem na Kemer. Pozor, není tu pitná voda a za slunečného počasí je tu velmi horko.

Momentky z místního lezení

Olympos – skalní oblast se šesti sektory v blízkosti moře. Najdete tu cca 170 cest od IV do X+ na skalách vysokých 10 až 30 metrů. Kromě lezení pak i velikou pláž, starověké ruiny, kemp nabízející lezecké kurzy, canyoning, seakayaking a potápění, ale v sezóně i plno turistů. Blízko Olymposu je i oblast vhodná pro deep water solo. Olympos leží na pobřeží asi 100 km jižně od Antalie. Karatašlar – pokud si budete chtít zavzpomínat na domov, určitě navštivte tuto oblast. 10 věží tvarem podobných našim pískovcovým (ale je to tvrdá vyvřelina) a 70 cest dlouhých 10 až 150 metrů je uděláno v tradicionalistickém stylu a bez vlastních jistítek se neobejdete. Skalní věže uvidíte už z hlavní silnice asi 50 kilometrů po pobřeží jižně od Antalie blízko města Kemer. text

foto

Kateřina Minková a Aleš „Ali“ Podivínský (www.LivePla.net) Aleš „Ali“ Podivínský

7

Babylon (VII, 8), 3. délka foto © Ian Parnell

Stojím na štandu a v botách mi šplouchá. Jsem promočenej na kost a při každým pokusu se zahřát jen víc kosnu, jak se ty mokrý věci na těle ždímou. Tak tohle je to skotský lezení, na který jsem doma shyboval. Všudypřítomnou vodu má na svědomí dvouhodinový nástup v lijáku s nadějí, že déšť se změní v sníh ještě pod nástupem do vybrané linie. Konečně má můj parťák – místní horský vůdce – štand. Snažím se lézt co nejrychleji, abych se trochu zahřál do poslední nejtěžší délky. Bílá námraza se pomalu rozpouští a po skále crčí voda. Dva dobrý abalaky za volný blok a nalézám do převisu. Voda mi teče do rukávů a tak se ji snažím vyklepat ven. Můj parťák nervózně koučuje. Už dlouho jsem neměl takhle „natečeno“. Jen něco neulomit, tohle je totiž Babylon.

Vo co go?

Každý rok pořádá BMC (British Mountaineering Council – něco jako naše ČHS) mezinárodní setkání lezců z celého světa. Jeden rok v létě a další v zimě. Protože britští lezci jsou známí svými výstupy v horách, rozhodl jsem se do jejich kolébky letos podívat.

Where to je?

Nejvyšší horou Británie je Ben Nevis (1.344 m) ve stejnojmenném masivu na západě Skotska. Výchozím turistickým bodem je městečko Fort William. Podobný masiv – Cairngorms se do stejné výše tyčí na východě Skotska. Na úpatí Cairngorms leží horolezecké centrum Glenmore Lodge. Právě tam nás BMC pozval k týdennímu objevování skotských hor.

Lezení a počasí?

Skotská otská ská whisky bez ez ledu 8

I přesto že hory jsou spíše podobné Krkonoším než Tatrám, získávají na serióznosti rychlými změnami počasí. Během chvíle se může počasí změnit z -5 st. C na +10 st. C s prudkým deštěm, a až jste pořádně promočení, tak se změní zpět na pořádný mráz. To vše za pořádných poryvů větru. Během našeho působení jak v Cairngorms, tak na Ben Nevisu jsme lezli v počasí, v kterém by každý rozumný lezec zůstal v suchu na chatě. Pochopil jsem, že skotské lezení je především o neustálém sledování počasí, především hodnoty „freezing level“ (výška kde už začíná mrznout). Cesty se vybírají podle toho, jestli už jsou nad touto hranicí. Pak jsou totiž většinou pokryté slabou vrstvou sněhu – bílé, což je v pravidlech skotského lezení nezbytná podmínka pro zimní lezení.

A jak probíhal meeting?

Letos se na meeting sjelo 36 lezců z celého světa (i ze zemí jako Írán nebo JAR) aby ochutnali frťana skotského lezení. Ubytování na Glenmore Lodge bylo super. Pokoje jak v čtyřhvězdičkovém hotelu, sauna, sušárna, drytool stěna, bouldrovka, přednáškový sál a bar (moje nejoblíbenější místo). Hned při vstupu mně podává ruku jeden z pořadatelů – Nick Colton, známý cestou Colton-MacIntyre na Grandes Jorasses z roku 1976. První den jsme v dešti vylezli tři klasiky v Northern Corries, půl hodinky autem a pak hodinku pěšky nad Glenmore Lodge. Odpoledne byly drytool závody na místní stěně a cesty stavěl samotný nejlepší z místních – Andy Turner. Lezlo se pět cest toprope. Ač byly mezi závodníky i přemožitelé M12, nebylo jim to nic platné, protože cesty byly většinou ve skotském stylu – kolmé s delikátními technickými kroky. Topnout všech pět cest a vybojovat si tak první místo se podařilo jednomu borcovi z Brna. Večer měla přednášku „alpská princezna“ Zoe Hart z USA. Moc pěkná baba, ale barman byl lepší. Další ráno po noci s barmanem bylo těžké. Navíc jsme vstávali v 5:00. Jelo se na Ben Nevis – dvě hodiny autem a to samé pěšky pod nástup. Vzhledem k deštivému počasí jsme si dali sólo klasiku na Tower Ridge společně s Alanem Hinkesem, prvním Britem co zdolal všech 14 osmitisícovek. Během výstupu jsme zachraňovali místního vůdce, který vypadl při přelézání jednoho z výšvihů a po 30m pádu do jediného čoku na štandu, ke kterému byli přivázáni ještě jeho dva klienti, zůstal viset v převisu. Klienty jsme uklidnili, vůdce vyhaulovali a lezlo se dál. Večer jsem promítal film o lezení ve Vysokých Tatrách – Matrix Reloaded a o to víc se na baru pařilo. To už mě znali i kluci v kuchyni. Po dvou probdělých nocích a počasí stejným jako moje žaludeční problémy jsme se vydali na odpočinkový den do drytoolingové jeskyně. Střízlivý Slovinec Luka natáhl Too Fast Too Furious M12, já se

Babylon, 1. délka

spokojil s M8 a udržením obsahu žaludku. Večer promítal Dave McLeod o přelezech svých cest. Zaujala mne pasáž, kde se svou manželkou na jaře odhazovali asi 100 m3 sněhu nad novým projektem, aby skála mohla vyschnout. Tento sport nazvali shoveling. Po vzoru McLeoda – abstinenta jsem šel spát. Počasí se totiž mělo zlepšit. Další den je počasí pořád na prd. Jelo se na Ben, kde byla snad nějaká šance, že vršek bude přece jen bílý. Totálně promočení jsme s heslem Willa Gadda „in the bar by six“ dali jednu cestu a mazali dolů. Večerní přednáška držitele Piolet D‘Or Asia, Yusuke Sateho a krasavice Kei Taniguchi z Japonska byla balzámem na duši. Ti Japonci vůbec nejsou upjatí či ostýchaví – což Kei dosvědčila tím, že během sedmidenního prvovýstupu cesty Samurai Direct jihovýchodní stěnou Kamet (7.756 m), sdílela s parťákem jeden spacák. S Yusukem jsme o jeho prvovýstupu na Kalanku (6.931 m) dali řeč na baru, ale mluvil jen japonsky, takže padla celá půlka domácí slivovice, než jsem se s ním domluvil. Vzhledem k tomu, že se chystala večerní závěrečná party, jsme se nechtěli pouštět do žádných větších akcí, a tak drytooling v jeskyni byl dobrou volbou. Načapali jsme tam Ueliho Stecka s francouzskýma kámošema, pochválili jeho novou cestu na Teng Kang Poche (6.500 m) a mazali na bar. Díky mému osobnímu barmanovi jsem tuto skvělou party, doplněnou několika rozbitými stoly, přežil v bdělosti až do samého rána (díky, Alexi, za ty mléčný koktejly s redbulem!). Po závěrečném tanci ve dvou, kdy DJ padl do komatu, jsem se vydal na snídani. Pak už mě jen Nick hodil na nádraží a popřál hodně štěstí na mé strastiplné cestě domů (jen neusnout!).

Babylon (VII, 8), nástup do převislého komína foto © Ian Parnell

A co se vylezlo?

I když počasí příliš nepřálo (dle místňáků bylo super týden před meetingem a týden po něm), vylezlo se spoustu hodnotných cest. Mně a Davovi (můj místní parťák) se podařilo přelézt Babylon (VII, 8 – skot. klasifikace) a klukům ze Slovinska DarthVader (VII, 8) oboje na Ben Navisu v 3 gully butters. Ač jsem se moc těšil na přelez místní známé cesty The Secret (IX,9), tak na nic těžšího bohužel nebyly podmínky (a ten mrňavej Ueli Štěk to dal další týden!). text foto

Bača autor, Ian Parnell

Barman byl pašák, pivo jsem si mohl točit sám

9

Vyzývavá věž Grand Capucina

˘ PRÍBE˘ H

V léte˘ lon˘ského roku zaujala cely’ lezecky’ sve˘t zpráva o jednom neobvyklém lezeckém poc˘inu Alexe Hubera. Struc˘nou zprávu o vy’stupu na Grand Capucin jste si mohli pr˘ec˘íst v M5/08 na str. 46. A protože vás, stejne˘ jako nás, celá akce zaujala, pr˘inášíme podrobne˘jší zprávu.

jednoho neobyc˘ejného setkání

Capucin nepatří k nejvyšším vrcholům masivu Mont Blanku

Pod nohama prázdnota, která člověka úplně pohlcuje

Konečně se zase něco děje! A to dokonce v nekompromisně kolmé stěně... Kavka se potkala s lezcem – na Grand Capucinu. Vždy, když se lezci a kavky náhodně střetnou na vrcholu, je tu ještě jedna „záležitost“. Jedni si chtějí užít zasloužený výhled, druzí pak proviant, který ti první obvykle vybalí jako vrcholovou prémii. V tomto případě je ale všechno jinak. Protože lezec s sebou nic nemá. Žádnou „sváču“, dokonce ani lano. Prostě vůbec nic. A teď tam ten lezec sedí a myslí si: „Sorry, že pro vás nic nemám.“ Přesto je zájem dvou kavek dost velký. Přilétají, poskakují okolo, trochu se přiblíží. Kousek dopředu, pak zase uskočí. Pomalu se vzdálenost mezi nimi a lezcem zmenšu-

Lezec s sebou nic nemá. Žádnou svác˘u“, dokonce ani lano.“ Proste˘ vu•bec nic. je. Když se ani po dvou minutách neobjeví nic, co by jídlo připomínalo alespoň vůní, obě kavky vzlétnou a krátce krouží kolem vrcholu věže. Přesto, než se úplně ztratí z dohledu, dávají našemu střetnutí ještě poslední šanci. Naposled přilétnou, dosednou přímo vedle mě, koukají na mě a houpají hlavou sem a tam, jakoby si dělaly o celé situaci vlastní úsudek. Můžu jen pokrčit rameny: „Opravdu nemám nic k jídlu.“ Kavky rozumí a odlétají. Vzdalují se rychle s lehkostí, která je (zvláště na tak exponovaném místě) vlastní jen ptákům. Pro kavky je úplně normální, že tento vrchol beze všeho opustí... Se svými 3.838 metry nepatří Grand Capucin k nejvyšším vrcholům masivu Mont Blanku. Přesto je mezi lezci velmi oblíbený, a to už od doby, kdy se Walteru Bonattimu a Lucianu Chigovi podařil

10

Úplně sám, bez lana

11

Překrásná žula Grand Capucina

12

Obtížnost do sedmého stupně

prvovýstup východní stěnou. Tímto počinem Bonatti v roce 1951 předběhl svou dobu, čímž se jeho cesta stala velmi proslulou a neméně vyhledávanou. Kromě toho je to ale (a především) překrásná žula, která může za to, že se Grand Capucin stal pro lezce tak atraktivní. Pěkný tvar této žulové věže, který je v Alpách tak ojedinělý, ve mně probudil zvláštní touhu – vylézt tuto horu free solo. Úplně sám, bez lana, stát na tomto vrcholu, na který jiná než lezecká cesta nevede... a možná proto může být označována za nejtěžší horu v Alpách. Poprvé jsem se ve stěně Grand Capucina objevil začátkem června, abych spolu s Wernerem Strittlem prozkoumal, nakolik je můj záměr splnitelný. A skutečně, našel jsem jednu cestu vedoucí vedle švýcarské – s obtížností do sedmého stupně, tedy poměrně lehká cesta. Sto metrů vysoký nástupový kuloár není sám o sobě natolik těžký, i když v některých dnech se obrovská trhlina může stát dosti problematickou, především tehdy, pokud sníh není dostatečně zmrzlý. Následujících tři sta metrů načíná ještě jaksi „dobrácky“. Čtvrtý, pátý obtížnostní stupeň. Drsná žula, která drží. Ani ne tolik strmá. Až po-

Až potom, po pe˘ti délkách, se narovnává. Skála se stává dost kolmou, navíc je hladká, jen sem tam pr˘erušená ne˘jakou spárou. tom, po pěti délkách, se narovnává. Skála se stává dost kolmou, navíc je hladká, jen sem tam přerušená nějakou spárou. V klíčovém místě nacházím mezi švýcarskou cestou a cestou O Sole Mio spárku, která umožňuje další postup. Zdá se, že můj projekt by mohl být realizovatelný. Dosažením vrcholu ale dosud nebude můj cíl dokončen. Po úspěšném sólovém výstupu se musím ještě nějakým způsobem dostat z vrcholu dolů na zem. Logicky mě napadá nejprve cesta prvovýstupců z roku 1924, vedoucí na vrchol z druhé strany hlubokým zářezem. Ale čekalo mě velké překvapení – přímo nad zářezem se nachází nepřekonatelné místo, zcela hlad-

ká a kolmá žula. Prvovýstupci tento problém vyřešili pomocí obrovských železných skob, které ukotvili do skály každých pět metrů. Zatímco dříve byly tyto skoby pravděpodobně propojeny žebříky a lany, dnes se tato cesta nezdá zrovna schůdná... Takže jak zpátky? O týden později jsem s Kurtem Astnerem z Jižního Tyrolska zkoumal rozličné možnosti a brzy vyšlo najevo, že zkrátka neexistuje jiné řešení než slézt dolů stejnou cestou, jakou jsem se dostal nahoru. Jednoduše podél švýcarské cesty zase dolů! Jednoduché!? No, právě moc ne... Při slézání dolů chybí přehled, tento postup není pro člověka tak zažitý jako lezení vzhůru, a navíc je tu ten nekončící pohled dolů z vysoké alpské stěny do prázdnoty, která člověka úplně pohlcuje. Po dalších červencových průzkumných výpravách jsem už cestu znal natolik, že bych svůj záměr mohl proměnit ve skutečnost. Ale relativně velká sněhová nadílka si vyžádala další čekání. Na horách se stále nacházelo mnoho sněhu, ze kterého se při hezkém počasí stávaly spousty ledové vody. Za dne byly spáry mokré, v noci se zalednily – lezení bez jištění a lana bylo za těchto podmínek nemyslitelné. Pro lezení bez jištění, na 13

Drsná žula, která drží

14

Spáry byly suché a bez ledu

Krok za krokem, metr po metru se pohybuji sme˘rem dolu•. Pomalu, znatelne˘ pomaleji než cestou nahoru. Ale jde to. které bych se mohl případně spolehnout, zkrátka potřebuji perfektní podmínky! 5. srpna je to tady. Stabilní počasí a konečně vyšly i sněhové podmínky. Skála i všechny spáry byly zcela suché a bez ledu. V deset hodin nastupuji ze sněhového kuloáru do stěny, o 59 minut později jsem nahoře! Cítím to nebezpečí. Ani ne tak v přímém smyslu, spíše jako v nějakém přenosu. Cítím to bezprostřední vystavení se nebezpečí. Není tu žádná jistota, která přichází „zvnějšku“. Jen já sám nesu zodpovědnost za svoje bezpečí. Všechno závisí jen na mém lezeckém umění a mentální síle. Tato bezprostřednost stojí sílu. Mnoho sil, ale umožňuje mi nalézt to, co hledám. Neobyčejný zážitek, který najdu jen tehdy, když jdu někam, kde ještě nikdo jiný nebyl. Když se odevzdám velikosti a nebezpečnosti hory. Když cítím, že je možné všechno dokázat. Když ze sebe musím vydat všechno, abych této „nepřístupné zóně“ mohl zase uniknout. Vrchol – nepřístupná zóna. Přinejmenším mi tak připadá. Právě teď mi tak připadá, protože sedím nahoře a kolem mě není ve skutečnosti vůbec nic než kolmé stěny, které spadají do hlubin. Kdybych o tom uvažoval spolu s tím, že se musím sám a bez lana dostat dolů živý a zdravý, asi bych se

po tíhou této výzvy zhroutil. Na 400metrovou stěnu musím nahlížet v detailech, musím ji rozložit na krátké jednotlivé úseky tak, abych věděl, že každý každičký lezecký krok je pro mě uskutečnitelný a dostává mě metr po metru dále od nebezpečí. Ale ještě stále sedím nahoře, cítím tu prázdnotu. Úplné vzduchoprázdno, kterého už se chci zase samozřejmě i zbavit... Kavky jsou ty tam a pro mě v tuto chvíli vrchol nepředstavuje nic jiného než jen zastávku na mé cestě. Po necelých 5 minutách se vydávám na cestu dolů. Jasně, slézání bude mnohem náročnější než výstup. A pomalejší. Musím se dost překonat, abych se znovu pustil do kolmé stěny. Ten krátký moment, kdy člověk ztratí pevnou půdu pod nohama... A už se znovu nacházím ve světě pohybu, zcela soustředěný. Krok za krokem, metr po metru se pohybuji směrem dolů. Pomalu, znatelně pomaleji než cestou nahoru. Ale jde to. Stres si nepřipouštím, jen koncentrovaně lezu dolů. Po hodině a 46 minutách už stojím zase u svých maček. Následný sestup sněhovým kuloárem a především překonání obrovské trhliny je v kontextu dnešního dne už jen hračkou. Vzhledem k tomu, že teploty byly takříkajíc svěží, zůstal sníh v kuloáru a u trhliny ještě obstojně promrzlý. Dopřál mi tak jistější cestu přes poslední, pro sólolezce nebezpečnou překážku. Právě teď, když stojím dole na ledovci, dostávají mé myšlenky daleko větší volnost. Začínám opět vnímat svět okolo, vidím mraky, trhající se na cáry, které táhnou kolem všech těch stěn tady. Čím více se vzdaluji od Grand Capucina, tím volněji, klidněji se cítím. Vracím se do svého světa. A ponechávám tento vrchol opět jen kavkám. text foto překlad

Alexander Huber Heinz Zak Alena Kopfová

15

Diebsöfen

Rakouské "mixování" L

etošní zimní sezónu jsem pojala „trošku“ jinak. Po mateřské pracuji na plno jako zdravotní sestra. Práce, rodina… Závody – v ledu – na to, bohužel, nemám čas (na 20 dní mě jen tak z práce nepustí, navíc ani finančně si to dovolit nemůžu). Ale díky tomu, že Luboše ty ledy a mixy tak berou a má se mnou stále ještě trpělivost, domluvili jsme se, že spolu podnikneme několik kratších výjezdů do Rakous. Rozpis služeb (v nemocnici) máme měsíc dopředu, tak jsem vyškemrala dvě třídenní volna a pak jedem, ať je počasí jakékoli. Jiná možnost není. Luba svůj rozpis na lanovce, bohudík, podřídí tomu mému, tak to snad dopadne. Každopádně v lednu vyrážíme do oblasti Diebsöfen. Luba má v plánu konečně zkusit prozatím nejtěžší cestu v Evropě, Law and Order M13. Oblast se nachází naproti Kitzbühelu. Z vesničky St. Johan in Tirol je to asi hodina chůze. Pokud napadne, je dobré mít s sebou sněžnice. Tentokrát teploty kolem -15, jasno. Zahřejeme se Dryland

16

alespoň výšlapem k jeskyni. Luba jde hned do Law. 45 metrů – 80 kroků mega převislé… Když to Luba asi po hodině dolézal, brečela jsem zimou jak malá holka a bylo mi jasné, že pro mě bude prioritou přežít. Na lezení jsem neměla ani pomyšlení. Přešli jsme do vyšší jeskyňky. Luba tu zkouší M10. Taky jdu do toho, necítím ruce (kdo leze v zimě, ví, o co jde – ty zmrzlý ruce tak brutálně bolí, je ti na zvracení a slzy se ti řinou z očí a nemůžeš to ovládnout), cesta se mi zdá drsná. Dole si musíš sednout 4x na ruku, jsou tu jen miniaturní dírky. Následuje přelez přes stropový převis ve vyledněných dírách, pokračuje se mírně převislou rozlámanou stěnkou s výlezem v rampouchu. Nejdříve jsem to hákovala krutě po preskách, nešly mi kroky v převisu a nevěděla jsem, jak cvaknout 3 presa. Za tmy přicházíme k autu – našemu ledovému bivaku. Těstoviny, trošku svařáku, šup ohřát se do našich super letos 20letých péřáků od Dernera. Teda, ještě jsme to sychrovali duťákama.

Jitka v akci

Ráno opět -15. V autě máme rampoušky. Boty nevyschly, ale zkameněly. Na hygienu kašlu –ubrousky jsou kamenný, na zuby si ale vodu ohřejeme. Ještě že máme vodu v PET flaškách, ty můžeme rozřezat – je totiž totálně zmrzlá. Každopádně se zase těším, že se zahřeju výstupem k jeskyni. Luba si dává M10 na rozlez, teda né že by se v tom prošel – zapomněl i na helmu. Taky cestu zkouším, už alespoň AF, ale v kuse si to nedokážu představit. Ta kosa mě ničí. Luba jde zase do Law. Cestu doporučují lézt na dvou lanech. První polovinu cesty Luba vymyslel perfektně. V další pasáži to graduje, musí urazit rampouchy, aby to šlo vůbec přelézt. V nejdelším odlezu s Lubou vypadl nýt, který byl naštěstí provázaný s tím následujícím smyčkou, ale modlila jsem se, aby už byl u dalšího jištění. I Luba se přiznal, že mu bylo ouzko. Nýt tam nasunul zpět a cestu dolezl. Řada je na mně. Nechápu. Lezu jak ve snu, zmzlý ruce nevnímám… ale je to doma! M10! Pro mě zatím nejtěžší cesta venku. K autu docházíme zase až za tmy. Přejíždíme podle průvodce do Achensee… Cestou si vaříme venku na odpočívadle, -12 °C, Luba smete smetáčkem sníh z laviček, kempinkové stoličky – pohoda. Auta blikají na pozdrav bláznům. Spíme u supermarketu, ráno -17. Jsem totál na hadry, něco, myslím, vydržím, ale oblast je v severní stěně a hlavně máme věci totálně mokrý, teda zmrzlý. Vzdáváme to. O 14 dní později vyrážíme k Innsbrucku do Drylandu. Tentokrát si nás paní Zima opět vychutnala, a to pořádnou sněhovou nadílkou. Původně hodinový výstup do oblasti se změnil v dvouhodinovou bitku. Za-

skočily nás žleby vysypané mega lavinami. Teda, byla tu taková nejmenovaná značka… vybaveni Piepsy za vytrvalého sněžení a mlhy jsme do jeskyně došli, ale myslela jsem, že fyzicky končím… Rozdejchali jsme to. Luba se hned pustil do stropového Tensionu M12+, který přelezl třetím pokusem. Já jsem se pustila do Oupen endu M11. Zkusila jsem cestu 2x, ale pro RP přelez jsem se musela vrátit druhý den. Nocovali jsme zase v našem tranďáku, bohužel zatím ještě bez bufíku. Vyházeli jsme si sníh okolo auta (napadlo ho přes den asi půl metru) a uvařili si oblíbené rychlé těstoviny se sýrovou omáčkou. Smsky, co se děje doma… Ráno zase krutý výšlap do jeskyně, jsem měkká – brečím zas jak kráva, že už fakt nemůžu. Sníh mám ráda, ale tohle je fakt moc. Konečně jeskyně! Okolní jeskyňky jsou porostlé stovkou rampouchů. I dolezy našich cest vedou až po 8metrových rampouchách. Luba si dal v onsajtu novinku Seitenvind M9 a zkusil si Encore, ale začínají ho pálit šlachy, tak na to kašle. Stojím pod Oupnem, zahřívám cepíny. Ta cesta je tak nechutně převislá… přelézám hranu převisu (nejtěžší úsek)… nalejzám do rampouchu – paráda, mám brutálně nateklo. Mačka se mi prořízla ledem… i druhá. Ne, to nevzdám. Pod závěrečným stropovým dolezem odpočívám snad 10 minut. Kamzíci na protějším svahu se nechápavě otáčejí, co to tam haleká u řetězu za exota. Opatrně scházíme laviništěm do údolí a prcháme domů. Sponzoři: Raveltik, Saltic, Tilak, Singing Rock text foto

Jíťa Mázlová archiv aurorky

  

Norsko – krajina tisícich ľadov...

...a neskutočného prašanu

Bolo niečo po jednej ráno. Šiesti sme už stáli na stanici a čakali na Emila, ktorému boli ako „zodpovednému vedúcemu skupiny“ zverené vopred kúpené lístky na vlak do Prahy. Objavil sa asi 4 minúty pred odchodom vlaku. Obsadili sme si jedno kupé a asi po 7 hodinách už blúdili po pražskom letisku. Zakempili sme nakoniec na lavičkách, kde sa rozpútala bitka o slovenské rožky a májku. V Oslo na letisku nás už čakali chalani aj s autom (9miestnym mercedesom) plným batožiny, lezeckého matrošu a lyží.. a môjho snowboardu. Čakali nás asi 4 hodiny cesty do cieľovej stanice Rjukan. Večer sme dorazili do campu v Rjukane. Keď sme prišli, bola už tma, tak sme videli iba svietiace okná chatiek. O to väčší zážitok to bol, keď sme ráno začali vyliezať z chatiek a ukázalo sa nám Nórsko v plnej zimnej

18

kráse. Kopy snehu, len vyšliapané chodníčky medzi chatkami a ranným slnkom osvietený vrch Gausstatoppen (1.883 m – najvyšší vrch v okolí Rjukanu). Naložili sme sa do auta a vyrazili na prieskum Krokanu (ktorý neskôr dostal nové meno – Krocan), doliny so 46 vodopádmi. Poliezli sme pár ciest a večer sme sa vymrznutý na chatke dohodli, že zajtra vymeníme zmrznutú dolinu a ľady za slnko a prašan. Takže tretí deň na nórskej pôde sme strávili prekonávaním výškových metrov. Chalani šlapali na pásoch a ja ako jediný zástupca ženského pohlavia som šlapala za nimi so snežnicami na nohách a boardom na chrbte. Po pár stovkách výškových metrov už nepomáhali ani snežnice, tak som ich prihodila k boardu na ruksak a šlapala v Emilovej stope, ktorému na moje

Celá banda na Gaustatoppen

šťastie nelepili pásy. Po pár hodinách šlapania sme sa dostali na hrebeň. Tie posledné metre ku vrcholu si asi všetci užili najviac. Výhľady na tú nádhernú krajinu stáli za všetko na svete. Bola to jedna z tých chvíľ, pre ktoré sa oplatí žiť. Keď je ti jedno všetko a všetci... stálo to za všetky obete, ktoré sme kvôli tomuto výletu podstúpili, keďže väčšina ľudí sa o tejto akcii dozvedela pár (ja 2) dni pred odletom. Nechali sme doma všetky plány a povinnosti a proste odišli.

NORSKO

Panorama Rjukan Fossen

Zjazdili sme Gausstatoppen cez jeden krásny vysnežený žlab. Všetci sme si tú cestu naozaj užili. Chalanom tá cesta asi nestačila, tak lyžovali popod stĺpy elektrického vedenia až dole do Rjukanu. Na večernej bojovej porade sme schválili návrat na ľady. Jeden deň sme strávili znovu v Krokane. Deň začal monumentálnym príchodom slovenskej výpravy. Zatiaľ čo všetci pod ľadmi vybaľovali laná a obúvali si mačky, my sme vytiahli gril a dvoch 3 a pol kilových morských pstruhov. Úloha šéfkuchára prischla Fredymu. Ryby boli perfektné, skoro ako pohľad na výrazy v tvárach okoloidúcich horolezcov... A to už sme našu povesť skromných horolezcov totálne zabili, keď chalani doniesli z chatky čajník, ktorý spojili s grilom a vznikla ranná idylka pri šálke kávy. Na ďalší deň si chalani vybrali viacdľžkový ľad Verdes Ende a ja s Rišom sme sa rozhodli pre trojdĺžkový Trapfossen. V ten deň sme v doline namerali -21°C, čo sme si všetci užili – a ja obzvlášť, keďže Trapfossen bol môj 1. viacdĺžkový ľad. Rišo mi na 1. štande asi 150 m nad roklinou vysvetľoval, ako sa lezú viacdĺžkové ľady. Aj napriek tomu, že s výškami som nikdy nemala problémy, mi nebolo všetko jedno, keď som sa na druhom štande pozrela pod nohy. Ľad aj pri teplote -21°C tiekol a celý štand vrátane lana poriadne zamrzol, tak mi trvalo dosť dlho, kým som ho rozobrala. Minimálne dosť dlho na to, aby mi stihlo zamrznúť všetkých 20 prstov. Chalani si zatiaľ užívali na Verdes Ende o dolinu ďalej. Večer sme sedeli na chate pri čaji (aj nečaji) a rozoberali plány na ďalšie dni. Zhodli sme sa na presune base campu z Rjukanu do Hemsedalu. Deň pred odchodom z Rjukanu sme stihli ešte poliezť nejaké ľadopády pod vodnou elektrárňou (múzeom Vemork) a zlaniť 50m most.

Krokan

Cestou do Hemsedalu sme strávili v aute asi 6 hodín. Mali sme ten nádherný kraj rovno za sklom, ale cítila som, že sme od neho nekonečne ďaleko. Bola medzi nami rýchlosť. Pár krát sme zastavili a zdokumentovali sme okolie. Prechádzali sme okolo fjordu, hustých lesov a fotogenických nórskych chalúp, ktorým zo striech vyrastali malé smreky... a všade okolo hory a posledné lúče slnka, ktoré sa s nami zase lúčili na pár hodín. Išli sme už asi 10 km na rezerve a ešte k tomu do kopca, čo dalo nášmu „autobusu“ zabrať a preliala sa nám nafta. Jediným riešením bolo cúvať do kopca a ak sa to zdá stále normálne, tak ani zďaleka... Aby bolo auto ľahšie, tak musela celá jeho posádka bežať za ním, čo bola celkom

slušná zábava nielen pre Fredyho, ktorý šoféroval, ale aj pre okoloidúcich Nórov, ktorí obiehali cúvajúce auto, za ktorým bežalo 8 bláznov. Okrem toho sme vtedy namerali príjemných -27 °C. (Nič lepšie, ako večer si zabehať, nepoznám.) Prvý deň v Hemsedale sme poňali viac-menej rekreačne. Ďalšie ráno sme mali v pláne vyliezť jeden viacdĺžkový ľad, ale po hodine brodenia sa v snehu po lakte sme pokus dostať sa pod nástup vzdali a zavolali sme Fredyho, aby nás prišiel vyzdvihnúť. Doly a Miky si zatial užívali jeden parádny ľad, kde ich vymietla prachovka. Všimli sme si to od cesty, keď sme čakali na náš biely autobus. A stihol si to včas všimnúť aj Miky a zvečniť to objektívom svojho foťáku (na ktorý neskôr padla 19

Zlaňák z mosta Wemork

hruda ľadu, takže viac takýchto pohotových záberov sa už nepodarilo zachytiť – škoda). Ako ďalší bod programu sme sa večer úplne dorazili na večernom lyžovaní v Hemsedale na perfektne upravených a osvetlených zjazdovkách. Celkom badateľný rozdiel proti tomu brodeniu... Ráno som zas vyliezla z postele ako posledná. A keby to nebol jeden z dvoch posledných dní na nórskej pôde, asi by som ani nevstala. Ale bol, takže som už ráno stála pod ľadopádmi v doline Rjukandefossen a istila som Vinca a bavila sa na Emilovi, ktorý vyliezol cestu, zlanil, ale cepíny nechal zaťaté hore v lade. Posledný deň na ľadoch skončil bez ujmy na zdraví. Teda okrem Emilovej rozrezanej pery (ľady opäť zaútočili). Ešte som nemala tú česť lietať s nórskymi aerolíniami, no pohľad na bezstarostne vyzerajúceho pilota ma celkom potešil (pravdepodobne si čítal manuál...), taktiež ako na Dolyho, ktorý striedal farby, a to sme ešte len stáli na letisku. A mal prečo. Ale to ešte nevedel... Lietadlo nejako podozrivo dlho krúžilo dookola. Potom prišiel vozík a začal krídla obstrekovať nemrznúcou oranžovou tekutinou. Pravdepodobne to pomohlo a do Prahy sme doleteli v pohode, aj keď s polhodinovým meškaním. Naša výprava sa končí... Študenti sa vracajú dohnať spánok do školských lavíc, pracujúci si vybavili ešte pár dní voľno na reset, Dolymu a Mikymu sa tých pár hodín na Slovensku zunovalo, a tak vyrazili do Talianska. A Ďuro? Ten je zrelý na nový Guinnessov rekord. Týždeň po návrate predal všetko svoje horolezecké náradie v rekordnom čase – tri hodiny... S pozdravom Hore zdar text foto

Bacikala +WI7

Brčo a Lula na Vemorkbrufoss East (WI+4)

20

Lucia „LULA“ Majeríková Michal „Fredy“ Brun

NORSKO

 Presten – Vestpillaren

Ve čtvrtek 10. 7. 2008 jsem oslavil svoje první narozeniny. A v pondělí 14. jsem se vydal na svou první velkou cestu. Téměř na 4 týdny jsem se stal velitelem modrého šípu, jehož hlavním úkolem bylo bezpečně nás přepravit tam a zase zpátky. V kraji, kde ježci dávají dobrou noc, přibylo do autíčka pár brambor, něco mrkve a další zeleniny z babiččiny zahrádky. Dobře naložení jsme pokračovali za bábou a dědou do Krkonoš. Na Rýchorce jsme přespali do druhého dne a vyrazili na sever. Bez problémů překročíme polské i německé hranice a zanedlouho už si to svištíme pekelnou rychlostí po dálnici směr Dánsko. Nějak všichni dostáváme hlad a já to umím dát dost hlasitě najevo, takže zastavujeme na odpočivadle. Táta s mámou vzpomínají na jejich první zájezd do Skandinávie. Po vydatném baštění zase hupky dupky do kočáru a pelášíme dál. Cesta je to dlouhá, zdánlivě nekonečná. Teprve kolem jedenácté uleháme k prvnímu bivaku pod širým nebem nedaleko přístaviště, z kterého budeme zítra kolem poledne odplouvat do Norska.

Tak takhle nějak by asi začal vyprávění o naší cestě do Norska Mates. Jenže průměrný čtenář Montany asi není zvědavý na zastávky na jídlo, vaření kašiček, přebalování a další, pro život malého děcka nezbytné věci. Spíš ho asi bude zajímat, co a kde jsme lezli, zda to stálo za to, jak dobře byl založený friend, jak hřálo půlnoční slunce a jak znělo ničím nerušené cinkání materiálu na úvazku. Na našem téměř měsíčním výletu do Norska jsme vylezli hodně cest, ale 3 z nich mi utkvěly v paměti víc než ty ostatní. A o nich bych vám teď chtěl něco víc napsat. Tak, abyste nemuseli zdlouhavě hledat v mapách a průvodcích to nejlepší a nejkrásnější. Možná, že tyhle tři klasické výstupy nejsou to úplně nejlepší z celého Norska, ale my jsme si z těch cest odnesli nezapomenutelné zážitky. East of Easy 7-, Setesdal Poslední vydání průvodce po Setesdalu označuje tuto cestu za stále nejkrásnější lezení v celém údolí. Autor asi nebude daleko od pravdy. Už samotný pohled na stěnu Loefjell vám rozbuší srdce a vaše prsty budou chtít co nejdřív okusit nádherně vyhlazenou žulu tohoto masivu.

Cesta z roku 1984 od autorů H. Weningera a H. Schona vede jasnou linií ve spádnici nejvyššího bodu stěny. Všechny štandy jsou osazeny dvěma novými nýty a v nejtěžších délkách najdete dalších celkově 7 postupových jištění. Na více jak 415 metrů lezení je těch sedm nýtů pro většinu smrtelníků docela málo, takže není od věci připnout si k sedáku sadu friendů, čoků a abalaků. Do cesty se nastupuje u paty velkého zářezu přímo ve spádnici vysílače stojícího na vrcholu kopce. První 3 padesátimetrové délky nejsou nijak obtížné a vedou po docela hodně ukloněné skále mírně doleva do směru samotné linie. Váhala jsem, jestli ty první 3 lehké délky nemám jít jako první, ale říkala jsem si, že jsem unavená a měla bych nejdřív zjistit, jak mi to jde. Udělala jsem dobře. Délky nešly vůbec odjistit, a to není můj šálek čaje. Za celých 150 metrů lezení jsem vybírala jen jediný friend. Zbytek jištění obstaraly štandy. Pak to trochu zhoustne. Následující délka za 6 je trochu orientačně náročnější. Pomoci může jeden postupový nýt, od kterého se jde mírně doleva ke stanovišti. Následují celkem pohodové délky za 5+ a 6+, jež nás přivedou na štand pod výrazným koutem, nad kterým se nachází bariéra v podobě převisu. To je klíčová délka – koutem až k nýtu za jeho hranou, pak traverz doprava ke 3 nýtům. Nejlepší je asi cvaknout jenom jeden z nich, obtížně se vyplazit pod převísek, vrazit frienda nebo abalaka do trojúhelníkové spárky, natáhnout se na hranu do chytu a šup… už jste nad. Dva tři kroky ke štandu a opojný pocit z expozice a krásného lezení po překonání nejtěžší délky vám rozzáří tváře. Klíčový úsek byl převislý, ale nijak zvlášť těžký. Největší problém jsou lezečky, které tlačí. V cestě na vrchol by vás už nemělo nic zastavit. 5, 6- a dolezová trojka. Pak už stačí jen prokličkovat zakrslými dřevinami k vysílači, rozhlédnout se okolo a užit si tu nádheru.

Presten

Na vrcholu se moc nezdržujeme. Vítr je nepříjemný a dole na nás čeká Matýsek, kterého hlídají bába s dědou. 21

Po těch prvních 4 délkách dolezete na výraznou polici nad kamenným srdcem a snadno se čtverkovým terénem dostanete k dalšímu štandu. Tady se obtížnost zase zvedne a člověk si může vychutnávat parádní tření, vytrvalostní spáry a dobře padnoucí friendy. Bonbónkem na dortu je poslední šestková délka – The Slanting Corner (šikmý kout). Jde o vytláčející asi 30metrový kout tvořící linii deváté délky. Především pro ty s batohem opravdu hodně zajímavé lezení. Další délka, která je nezapomenutelná, vede koutem se spárou, již lezu na sokola. Už mě dost bolí nohy v lezečkách. Dřu jak šlak, abych nevypadla z rytmu a vylezla to co nejrychleji. Přitom vyluzuji všelijaké zvuky. Délku dokážu ocenit, až když si na štandu sundávám lezečky z nohou. „Jsem ti říkal, že si máš koupit větší lezečky.“ No jo, máš pravdu, já vím, že jsem měla, jenomže jsem netušila, že mě v tom vedru nohy tak napuchnou a lezky, v kterých se normálně cítím pohodlně, mě budou mučit jak španělské boty. Poslední překážkou k vrcholu je pak sice lehčí, ale dosti nepříjemná 11. délka. Jedná se v podstatě o dlouhý traverz do výstupového žlabu, kde nejprve lezete mírně vzhůru a pak zase trochu dolů. 22

Setesdal – Restefjell – Dream on

Vstáváme v 6 hodin. Vybíráme si největší klasiku Vestpillaren na Presten a nechceme, aby se situace ze včerejška, kdy jsme ve dvou cestách museli nekonečně dlouho vysedávat na štandech za víc než pomalými Švédy, opakovala. Čeká nás 12 délek, 467 m lezení po vlastním jištění, včetně štandů. Už první délka nám naznačuje, že jde o seriózní lezení, žádné leháro. A nastavená laťka se celou cestu nemění. První šestková délka se mi zdá nejtěžší. Koutek zakončený převiskem s tenkou spárkou, do které nemůžu dosáhnout z dobrých nohou. Břeťa mě musí trochu podržet a já se na tření na rozpor po milimetrech sunu nahoru. Spárka je tak na konečky prstů, ale dá se za ni zabrat.

Presten – Vestpillaren

Vestpillaren 7-, Presten, Lofoty Být na Lofotech a vynechat cestu, která je považována za nejkrásnější na ostrovech? A navíc takovou, která nese atributy zajímavá, dlouhá, dobře odjistitelná a nikdy příliš těžká, s nástupem 10 minut? To by snad udělal jen někdo, komu nevyjde počasí. Cesta pochází již z roku 1978 a ve své době znamenala (minimálně na Lofotech) průlom – v obtížnosti, délce, a jak se později ukázalo i v kráse lezní. Originální nástup od Arilda Meyera a Bynjara Tollefsena se dnes příliš neleze. Lepší a krásnější je dát si to direkt variantou, ve které jsou osazeny první 4 štandy.

NORSKO tí v předchozím traverzu odlézt si trochu víc doleva na štand z jakési jiné cesty, na kterém jsou dva nýty, ale pak je třeba se vrátit zase kousek zpět doprava. 6. délku Břeťa nenastoupil správně, a tak musí slézt dolů. Je to docela psycho a trochu jsme se zdrželi. Navíc Břeťovi nenávratně spadla část nákresu cesty, ale nakonec to přežil a nalezl správně.

Polárník

Pohyby jsou to opravdu hodně delikátní a člověk je rád za fixní jištění v podobě starého nýtku. No a pak už jen snadno travnatým žlábkem, udělat vrcholovou fotku a „užít“ si asi dvouhodinový náročný sestup zpátky na silnici. Bylo to famózní lezení. Celou dobu člověk maká a fakt si to užívá. Dá se taky dobře zajistit. Moc pěkné. Jedna z nejkrásnějších cest, co jsem lezla. Možná nejhezčí vůbec. Southpillar 6-, Stetind Stačí jeden pohled na tu neodolatelně krásně tvarovanou skálu Stetindu, vystupující z lesa nad Tysfjordem, abyste si řekli – na tuhle horu prostě MUSÍM lézt! Jižní pilíř vedoucí na 1.391 metrů vysokou národní horu Norska byl poprvé prostoupen v 60. letech minulého století, kdy se ještě ke Stetindu dalo dostat jen lodí. Dnes má člověk situaci mnohem snadnější. Nástupová pěšinka začíná přímo na parkovišti u hlavní silnice. Vstáváme o půl čtvrté. Světla je v těchto zeměpisných šířkách i takto brzo ráno dost. Nástup pod stěnu nám trvá 2 hodiny ostrou chůzí. Obavy z toho, že mineme nástup, jsou zbytečné. Linie cesty je jasná hned jak se nám otevře pohled na amfiteátr tvořený jižními stěnami Stetindu a Halls Peaku. Největším problémem je překonání sněhového pole na konci kotle. Začátek cesty je snadný a pro urychlení postupu se dá lézt zároveň. Sem tam člověk založí frienda nebo abalaka do spáry a stoupá po nádherné žule jako dým. Asi v půlce čtvrté délky děláme první štand a pak už lezeme pěkně od štandu ke štandu. První 3 lehké délky lezeme zároveň. Všude na policích je spoustu volně položených šutrů, kterých je neradno se chytat. Jediný orientační problém v cestě máme u pátého stanoviště. Tady se vypla-

Největší obtíže cesty na člověka čekají téměř na úplném konci. 11. až 13. délka jsou nejtěžší, ale zároveň i nejkrásnější. Parádní expozice, nádherná krajina okolo, teploučko – prostě paráda. Průvodce uvádí jako nejobtížnější délku 13., ale mě asi nejvíc potrápila ta 11. s koutokomínem, na jehož konci na vás čeká stará viklající se skoba, kterou je dobré cvaknout snad jen tak pro morál. Kromě posledních 3 délek před výstupovým žlabem jde vesměs o lehké lezení. Koutokomín v jedné z nich mně dal pěkně zabrat. Ne že by byl těžký, ale šprajcl se mi tam batoh a nemohla jsem se hnout. Nakonec jsem si ho musela sundat a držet ho jen na jednom rameni. Nic moc lezení. Klíčová délka za 5b byla plná delikátních pohybů. Poslední délku z celkových 14 jsme už zase lezli zároveň. Nahoře nás čekalo překvapení v podobě placu o velikosti dvou fotbalových hřišť. Parádním zážitkem byly taky 2 stíhačky, které pěkně blízko obletěly vrchol Stetindu. Z vrcholu se sestupuje normálkou přes Halls Peak. Je to takový exponovaný choďák s jedním asi 20metrovým slaněním. Z Halls Peaku pak už seběhnete po turistickém chodníku až k plesu a podél potoka na parkoviště. Suma sumárum od auta k autu něco mezi 10 a 12 hodinami. text a foto

Leblošátka

OBECNÉ INFO K NORSKU S žádostí o radu či pomoc (příp. pokud chcete rovnou rezervovat ubytování) se můžete obrátit na: DIN TUR, Norway Nature Travel Neptunveien 1, N-7650 Verdal, Norway www.dintur.no Tel.: +4774 073 000, fax: +4774 042 603, e-mail: [email protected] Nebo v ČR: Pepa Travel Agency Hloubětínská 11, 198 00 Praha Zdeněk Edelmann Tel.: +420 266 610 273, fax: +420 281 864 773, mobil: +420 777 262 629 e-mail: [email protected]

Pata negra Sueňos 7c+, Mula

„Království krápníků“, i přes svou relaAsi každý, kdo se trochu zajímá a sám je součástí dění na cvičných skaltivní známost mezi lezci, nabízí parádní, ních terénech, si pod tímhle názvem představí věhlasné 8c (mimo jiné to neoklouzané a vcelku intenzivní lezení leze kdejakej Brňák), zašité v roklině řeky Mascún kdesi v Sierra de Guara. ve zdravém záklonu (žádné visení hlavou Ovšem takhle pojmenovaných cest je v Hispánii povícero, navíc přívětivější dolů, jako opice) až do 40 metrů. O výklasy. A čeho je na poloostrově pod Pyrenejemi ještě víc, tak to jsou pra- hledech se zmiňovat moc nebudu. Lepší sátka. Taková ta tmavá, hubenější a s delším rypáčkem si většinou pochut- jednou vidět, než kdoví kolikrát slyšet. návají na žaludech z korkových dubů a užívají si výběhu, než přijde jejich Přesto, že jste 1.400 metrů nad hladinou většiny moří, dá se tu bez problémů funden. Nasolené kýty se pak suší třeba rok, ba i déle, čímž se mlsounům do- govat i v zimě. Jediný problém může nastane šance pochutnat si na náramné laskomině – sušené kýtě Pata negra. stat, když nesvítí slunce. To se také hned

Bylo to koncem ledna. Na sněhu už bylo cosi naběháno, tedy jsem si nemusel dělat výčitky, že když už je taková dobrá zima, jedeme kamsi do tepla. K sestavě se dá dodat snad jen to, že jeden lepší než druhej. Korba, hrabě Buryl, Kaká s Kiki und ich, HRV, tedy o lezecké a kul-

turní úrovni nebylo pochyb. Nabídku oblastí si vzal na starosti Kaká, neb pod stromečkem našel knížku věnující se oblastem pod Valencií. Do toho přisypal něco tajných typů a osvědčenou zastávku na cestě za sluncem, Montgrony v Pyrenejích.

Bovedon

24

první den stalo, tudíž následující ráno mizíme do Gándie. Vcelku známá oblast, kterou charakterizují oklouzané, přesto kousavé díry a dírky. Nicméně slunce se posunuje po vymetené obloze což má za následek jediné – el pohoda. V protějším kopci ukrytá díra El Bovedon si přichystala krom několika děsů a hrůz, kde se mimo jiné můžete dostat do polohy hlavou dolů, tzv. netopýr, také parádní linky. Těch tu ale není moc, takže někteří tu nechají rozdělanou práci a mizíme o kousek dál na jih, do Selly. Jistě mnohé z vás napadne, že Sella je také v Dolomitech. To je pravda. Tedy aby bylo jasno, neb jsme v Hispánii, čtěte to jako „Seja“ a bude po problému. Povícero sektorům, nabízejícím i několik délek nad sebou, jednoznačně vévodí Wilde side. Celá ve stínu, nabízí stěna lahůdku vedle lahůdky. Hadů a krápníků tak akorát, sem tam dírka, lišta, či naopak děsivě oblé police. K tomu pár Španělů, stejně tolik psů a nějaký Brit či Francouz by se taky našel. V Selle strašíme celkem osm lezeckých dní a není se čemu divit. Jediný, co mně připadne trochu divný (když už jedeme za sluncem na jih) je, že ač do jiných sektorů pere slunko, tady běháme ve stínu pod skalou v péřovkách a čepicích a jsou i krušné chvíle, kdy si člověk musí odbýt přemrzání prstů. Není ovšem problém si

A z laskomin? Famózní modroplísňák balený ve vinném listu a přírodní kozí ve slané vodě v kategorii sýrů. Ze sušených mas vcelku i mletých snad cokoliv, s jednoduchým vodítkem: čím tvrdší, tím lepší. Z konkurence místních šupináčů vyšel nejlépe losos ze sádek v Norsku a moc dobře to ví i mlsný kocour z Montgrony, potvora jeden černá.

Kristýna v cestě Puff 7c+ az 8a, Mula

během pokusů (ano přátelé, i na ty došlo) odskočit na sluníčko a oddávat se nevázanému lenošení a pojídání místních lahůdek. Jednoho dne se ovšem zatáhlo i v Selle a tak přejíždíme ještě kousek na jih, do Muly. Ve hře byla ještě jedna tajná oblast, kterou nám doporučil Armando, ale hozená pětikoruna rozhodla, že utajení potrvá minimálně do příští zimy. První setkání s Mulou bylo plné rozčarování a napětí. Když už jsme ale tady, tak ten den tu vydržíme a pak zkusíme poodhalit roušku tajemství již zmíněné tajné oblasti. Nicméně po pár cestách tomu tady přicházíme na chuť a začíná se nám tu líbit. Parádní lezení po chytech, více či méně tahající za ruce, v zajímavě tvarované skále, připomínající něco mezi pískem a vápnem. Zůstáváme i další den a z odhalování dalších tajemství nakonec nic není. Ono taky pořád někam přejíždět a poznávat nepoznané taky jednou omrzí. A když se někam posunout, tak tam, kde je dobře. Zpět do Selly! Do „WS“ už chodíme jako do práce a taky začínáme být docela rozsekaní. Systém 2 dny lezení, 1 den lenošení si začíná vybírat daň, a když má člověk zabrat, chce se to někdy docela přemáhat. Poma-

lu se blíží čas odjezdu. Pyreneje lákají na sluníčko, není tedy divu, že se před půlnocí ocitneme opět na parkovišti pod skalou v Montgrony. Při snídani si slibujeme tak dvě cesty a pak lenošení, nicméně i ty nejušlechtilejší představy se můžou zvrhnout. Ovšem není se čemu divit, když cesty jsou jednoduše parádní a kdo ví, kdy se tady zase objevíme. Pak už nezbývá, než se nadechnout a vyrazit na severovýchod, vstříc letošní podařené zimě. „Odkud a kam jedete? Jak dlouho jste tam byli? Tak si zajeďte tamhle.“ Frantík bránící hranici na Rýnu, krytý kolegou ve zbrani, si neodpustil prohmatání a postupně nás posílá kousek od auta, kde nás držely (asi v šachu) dvě četnice. Pak začali šmejdit po autě s úmyslem něco najít. Nevím proč, ale zkušenostmi oplývající Kaká s jejich počínáním nadšení zrovna nesdílel. Poté, co nahlédli do nacpaného kufru, je objevitelské nadšení opustilo a byl klid. Tedy to byla poslední zajímavost na téhle cestě za sluncem, která se, myslím, povedla, ba až vyvedla. Zalezlo se velice dobře, snad i něco skalpů přibylo a někdo se dokázal i slušně vykrmit. Co a kdo, není to snad jedno? Ještě pár doporučení na závěr. Z navštívených oblastí určitě Sella a Montgrony.

8a v Bovedonu

Krakatice působí moc exoticky a škeble, tak to je horší než kuřecí. Co za nápoje nejlépe podávat k uvedeným pochutinám? Nebojím se, že si nevyberete. Tedy ať se daří a než se v honbě za výkony začnete sypat kdoví čím (třeba ovsem) a jíst málo či vůbec, zkuste na sobě zapracovat jinde. Někdy stačí jenom trochu víc chtít. Hola amigos a seňority! text foto

Vilém Pavelka Kala

25

Martin Stráník, A bout de souffle 8b, Peillon Filip Harna

Soustředění reprezentace Monako je pro většinu lidí symbolem utrácení peněz ve velkých kasinech, někdo si jej spojí s formulí 1. Menší část populace asi vzpomene oceánografické muzeum, svatomartinské zahrady s monackou katedrálou či hrobky monackých knížat. Lezci mají o tomhle ministátečku většinou jasno. Monako se stává cílem itinerářů cest za skalami, které jej obklopují. La Turbie, Peillon, Castilon a mnohé další. A právě do tohoto kraje lezení zaslíbeného zavítalo koncem února české reprezentační družstvo v lezení na přírodních skalách. Domovem jim na týden byly dva byty v romantickém městečku Peille. Pro rok 2009 jsem v reprezentačním družstvu neudělal žádné zásadní změny. Nejvýraznější asi byla ta, že jsem se rozhodl zařadit do družstva „A“ pouze skutečně absolutní světovou špičku, za kterou považuji Adama Ondru, Tomáše 26

Mrázka a vzhledem k věku Martina Stráníka. Za touto trojicí zeje bohužel výrazná výkonnostní propast a musíme doufat, že se na světlo prodere nějaký výrazný talent. Zejména v ženách bychom to potřebovali. Družstvo „B“ tvoří a nadále tvořit bude špička tuzemská. Nemohou tam tedy chybět vynikající boulderisté Silva Rajfová a Rosťa Štefánek, kteří oba mají do té špičky světové nejblíže. Celé družstvo tu vyjmenovat nechci, rád bych jenom zdůraznil, že v budoucnu se více zaměřím na omladění kolektivu a slože-

ním týmu budu více míchat. V záloze by měli být i náhradníci, kteří budou moci doplňovat volná místa na soustředěních. Ostatně tak tomu bylo již při jarní cestě za sluncem jihu Evropy. Soustředění ve Francii letos vynechala bezesporu největší hvězda našeho současného skalního lezení, Adam Ondra. Omluvenka byla, myslím, více než pochopitelná. Adam strávil dva lednové týdny na promočených skalách ve Španělsku, a proto se rozhodl přeskočit Francii, kde už téměř nemá co lézt, a veškerý svůj čas

Tomáš Mrázek, Gorges du Blavet

27

Jiří Romanovský, Barijo land 8b, Castillon

28

Helena Lipenská

věnovat přelézání nejtěžších cest ve Španělsku. Jak těžké to ten chlapec má. Nicméně se Adamovi opět dařilo. Ještě po cestě se přece jenom na chvilku ve Francii zastavil, aby tu přidal další 8c stylem OS v Seynes. No a konečně v zemi býčích zápasů vylezl Papichulo, solidní to kousek Chrise Sharmy za 9a+ a ještě přidal OS přelez L’espiadimonis v oblasti Margalef. Toto 8c z dílny Ramóna Juliána bylo dokonce původně oklasifikováno jako 8c+. Největším tahounem vlastního francouzského soustředění se tak stala stálice českého lezení, Tomáš Mrázek. Jako obvykle lezl zejména na objem, nakonec i on pokračoval na nějaký čas do Španělska, a tak se hlavně „rozlézal“. Nejtěžším skalpem byl rychlý přelez Alien Carnage 8c+ v Castilonu. V obecném duchu prvního rozlézání se v sezóně pokračoval i Martin Stráník, čili žádné dlouhé nacvičování, maximálně dva pokusy v cestě. No a právě shodně dva pokusy potřeboval na cesty Ultimate Doom v Castilonu a Super croix v Peillonu,

obě za 8b+. Pak ještě nasypal nějaká 8b PP a řadu 8a a 8a+ stylem OS. Martin strávil ve Francii již týden před soustředěním, kdy zavítal na čtyři lezecké dny do Mekky boulderingu Fontainebleau. Přestože Fontainebleau je hodně specifickým lezením, přivezl si již z prvního zájezdu skalp za 8A, Hypertension. Neodolala ani velká klasika a skutečně hodně zapeklitá „boulovina“ La Balance za 7C+. Silný český tým, který využil snad prvního letošního slušného počasí v jižní Evropě, doplnili Míša Drlíková, Helena Lipenská, Filip Harna, Štěpán Stráník, Jirka Romanovský a Martin Spilka, zejména coby fotograf. Stejně jako vloni se letos za fotografickými úlovky vypravil s reprezentací i Marek Azbest Rottenborn. Podrobnosti o přelezech reprezentantů si můžete přečíst v jejich žebříčcích na www.lezec.cz nebo www.8a.nu.

text foto

Petr Resch Martin Spilka, Marek Rottenborn

29

horolezecké příběhy na pokračování

Bytosti v mém srdci aneb O horolezcích, když zrovna nelezou Ke stému výročí založení Lezeckého kroužku Prachov 1907–2007

19.

Tolkien, tráva a tyrkys

Od chvíle, kdy se naučíme mluvit, nás učí, jak je důležité mluvit pravdu. Od chvíle, kdy začneme chápat, si uvědomujeme, jak pokrytecky funguje tato společnost, která něco jiného káže a něčím jiným se řídí. Dlouho jsem žil v iluzi, že lezecký svět je oproštěn od zaběhnutých schémat této společnosti, že je spravedlivější, spokojenější a čistší. Není. To jsou jen takové kecy těch, kteří to na rozdíl ode mne ještě stále neprokoukli. Horolezci jsou také jen lidé se všemi svými neřestmi, slabostmi a zlozvyky. Ve skalách a horách sice načas odloží své převleky, své masky a pózy, na obou koncích lana jsou si na chvíli rovni. Právník a instalatér, učitel a bussines manager, ale jen co se odvážou, jsou tam, kde předtím.

Říkat svou pravdu a žít podle své pravdy je velké umění a vyžaduje to i notnou dávku odvahy. Asi všichni jsme v tomto směru učedníky. Jsou situace a místa, která poněkud toto chování evokují. S tím, co teď řeknu, jsem se svěřil jen jednomu svému blízkému příteli. Seděli jsme sami dva v hospodě „Řáholec“ v Jičíně, bylo pozdě. Bylo tak pozdě, že se, jak zpívá Wabi Daněk, nad hospodskými stoly „kromě dýmu z cigaret vznášela už jen životní pravda“. Seděli jsme tiše, protože cosi nevysloveného bylo mezi námi. V tu chvíli jsme otevřeli ústa oba současně a chtěli nedočkavě říci to, co jsme se do té doby neodvažovali vyslovit před nikým jiným. „Šimone, já už tam někdy musel být!“, řekl jsem nakonec a místo toho, aby si on zaťukal na čelo, začali jsme si líčit nepochopitelné historky, které jsme tam, v Nepálu, každý na své

30

expedici, oba zažili. O snech, které se nám zdály, a které se do puntíku vyplnily, o putování „neznámou“ krajinou, při němž nám neznámý hlas diktoval: „Za touhle zákrutou cesty bude klášter s červenou věží a zlatou střechou“ a  on tam byl. O  svatých mužích, kteří nás šokovali tím, že nás oslovovali našimi křestními jmény… Nepál je nejen země vzdálená geograficky, ale i kulturně a nábožensky. Je to jiný svět. Ne že by tam nebyli lidé dobří, prostí a laskaví na jedné straně a hloupí, suroví a závistiví na straně druhé. To je všude stejné. Jenom chápání těch pojmů a jejich výklad jsou někdy přizpůsobeny místním podmínkám. Skoro všechno je tu jiné. Tváře lidí, psi, rostliny, pivo, ptáci, jídlo, obchodování, úřadování… Než jsme si trochu zvykli, připadaly nám některé situace poněkud absurdní. Začali jsme tam tomu říkat „země neomezených nemožností“. Občas mě na cestách bolívá hlava, občas jsem proto trochu nevrlý. Občas jsem i  trochu prchlivý. Bylo to na jednom tržišti se spoustou lidí. Slunce už zapadalo, ale my jsme měli před sebou ještě dlouhou cestu. V sousední restauraci si dáváme jen naše obligátní menu: coca colu a dlabat. Je to takový místní fast food – rýže se zeleninovou kořeněnou omáčkou. V  těchto nadmořských výškách je častou zdravotní komplikací i  žaludeční nevolnost. Cpu se ale jídlem, protože vím, že ho potřebuji. Okolo nás je ruch. Co byste chtěli, orientální trh. Každý nabízí své zboží, tahají vás za rukáv, lákají, abyste okoukl, ochutnal, vyzkoušel, koupil. A pak jsou tu žebráci, tuláci, prodavači hašiše a  turisti a  cizinci a karavany oslů z Tibetu, mniši, potulní poutníci a svatí muži. Nebo si to o  nich aspoň myslíte. Většinou chtějí peníze. Někdy dáte, někdy ne. Jednoho z nich jsme si všimli už při příchodu na tržnici. Nechyběly mu nezbytné propriety jako modlitební mlýnek, bubínek, zvonečky, rolničky, kadidlo a  miska na peníze. Ten smrad a bušení na buben bylo něco na moje migrénou rozjitřené smysly. Ekloval se mi hned na první pohled. A jakoby cítil moji indispozici, stále se kolem nás ochomýtal. Čekali jsme na jídlo na kamenné terase restaurace. Intervaly návštěv toho tančícího tvora se snad neustále zkracovaly. Ve spáncích mi bušil vlastní tep a každý

úder byl jedno bouchnutí do toho jeho bubínku a zároveň na hlavičku pomyslného hřebíku zaráženého do mého spánku a čela. Vstal jsem od stolu a namířil si to k batohům, které jsme měli složené opodál, pro prášek proti bolesti. Démon usoudil, že je to ten správný okamžik a jako vlk se vrhá na osamělou ovci oddělenou od stáda, vrhl se na mě s celou svou výzbrojí. Určitě se na moji obhajobu dá říci, že mi nebylo dobře. Určitě jsem tak trochu chtěl. Přišlo mi, jakoby to nebyly moje ruce. Jeho umouněný obličej, soudě podle výrazu tváře do poslední chvíle nevěřil, že se to opravdu stane. Uvěřil až ve studené vodě koryta, kam dopadl přes kamennou zídku terasy. I ve mně by se v  tu chvíli krve nedořezal. Od vedlejšího stolu vstal nějaký anglicky mluvící mírotvorce a podle toho, jak se tvářil, hodlal tento mezinárodní konflikt řešit hned v zárodku. Eliminací původce. Před inzultací mě zachránily všudypřítomné děti oblečené do pestrobarevných svátečních šatiček. Přiběhly na kraj terasy a  začaly se zcela nepokrytě smát a ukazovat pod sebe dolů a kynuly na své kamarády a rodiče, aby si to taky nenechali ujít. Nakoukl jsem i já přes okraj zídky a spatřil „svatého muže“, kterému zpod svatého hábitu koukaly zcela světské rifle a triko s nápisem „I Love NY“. Z hlavy se mu sesunul vysoký klobouk i s parukou imitující dlouhé vlasy stočené kolem hlavy, tak jak je nosí hinduističtí světci, a ve vodě se mu vymáchal jeho penězi naditý váček upevněný u pasu. Mocný plnovous mu sice na čelisti držel, ale jen z půlky. Domorodcům tekly slzy od smíchu, vypadalo to, že mu to ze srdce přáli, protože vydávat se za svatého muže a třískat na tom prachy, byť z cizinců, to asi i v nábožensky liberálním Nepálu byla svatokrádež. A  mírotvorce trochu tupě civěl chvílemi na mě, chvílemi na toho chudáka v potoce. „T-v-ů-j svatej muž. Ne m-ů-j !“, neodpustil jsem si škodolibou poznámku v jeho mateřštině a ukázal jsem na tu zmáčenou karikaturu orientálního světce, probodávaje je oba svým ukazovákem. V  rámci možností mého neutěšeného zdravotního stavu jsem ho rádoby vítězoslavně obešel zpět k našemu stolu, kde jsem zapil prášek colou. Beze slova si sbalil svého Tolkiena a zmizel z tržnice zakouřit si někam do ústraní další trávu a dočíst si svou pohádku. Myslel jsem, že tím pro mě tahle historka „humorně“ skončila. Ale poté, co jsme dojedli a vyrazili k dalšímu pochodu, na kraji tržnice mě za ruku chytil starý muž. Otočil mi ruku

dlaní vzhůru, vtiskl mi do ní modrý kámen a ukázal k místu předchozího incidentu. Takových kamínků měli po celé tržnici u  každého stánku stovky za pár babek, pomyslel jsem si. Úplně jsem nechápal, co mi tím chce naznačit. Ale usmál jsem se na něj, strčil jsem kámen do kapsy, pokynul na rozloučenou a pokračoval v cestě. Taky se usmál a dlouho mě provázel pohledem, dokud jsme mu nezmizeli za ohybem cesty. Úplně jsem na ten kámen zapomněl. Nosil jsem ho spolu s  drobnými v kapse kraťasů. Až v jednom obchodě v  Káthmándú, když jsem si kupoval nějaké suvenýry pro přátele, jsem ho bezděky vytáhl spolu s  drobnými mincemi a  položil na pult obchodu. Prodavače hned zaujal a zeptal se mne: „Odkud máte ten kámen, pane?“ Trochu jsem zaváhal, co na to říci. Odkud ho vlastně mám? „Od jednoho přítele,“ odvětil jsem nakonec. „Člověk, který vám ho dal, je váš přítel?“ ověřoval si nedůvěřivě moji informaci. „Ano, proč vás to zajímá?“ trochu mi začínal lézt na nervy. „Víte, co je to za kámen, pane?“ „Tuším, že tyrkys,“ odvětil jsem ledabylým a  již trochu nezdvořilým tónem. „Je to nepálský tyrkys, je velmi vzácný, to není ten čínský, který koupíte na každém rohu za pár drobných. Takové kameny mají velkou léčivou moc a obvykle je vlastní pouze svatí muži nebo lámové. Neprodáte ho?“ Zaplatil jsem za sošku Buddhy a další drobnosti, které jsem si koupil, a beze slova vyšel na rušnou ulici Thamelu, městské čtvrti Káthmándú. Dary od přátel se přece neprodávají, ne? Z kapsy jsem vytáhl modrý kámen a díval se, čím je tak jiný, než ostatní. Začalo mi připadat, jakoby v šeru nepálského večera najednou začal zářit. Přemýšlel jsem, proč to vlastně ten starý muž na horském tržišti udělal? A kdo to vlastně byl? Proč mu stálo za to vyjádřit mi svůj vděk? Byl to vůbec vděk? Nebyla to pomoc? A kde já jsem ho už potkal? Ale vždyť je to úplná blbost! Setkání s  věčností bývají omezena jen na okamžiky a musíme být ve střehu, abychom je docela nepromarnili. Vlastně jsem dnes vděčný oběma. Tomu falešnému i tomu pravému svatému muži. Bez falešného bych nepotkal toho pravého, a  i  kdybych ho potkal, nikdy bych ho nepoznal. text foto

Vladimír Šoltys T. Obtulovič ml.

horolezci – manažeři …dnešní hemžení se do historie možná jednou zapíše jako éra hranolek a manažerů, protože hranolky a manažery různého typu dnes najdete téměř všude…

bývalého režimu to bylo všechno trochu jinak, myslím tím jiné hodnoty. Chtěli jsme jen lézt, nic jiného nás tehdy nezajímalo. Jezdili jsme pořád do Ádru, Labáku, Tater...

Jméno: Josef Straka

Jaká byla tvoje první placená práce? To byla práce na údržbě, moje bývalé zaměstnání. 1.200 Kčs za měsíc, nebo spíš 9,80 Kčs/hod.

Věk: 40 Zaměstnání-pozice: majitel, jednatel a ředitel rodinné firmy

Mládí a sporty? Neměl jsem jako kluk vyhraněný sport. V létě rybaření, koupání, v zimě hokej na rybníce a lyže na kopci za domem.

Už nějaký čas se pohybuju ve světě obchodu s outdoorem, kde se velmi citlivě pohlíží nejen na obchodní talent a bystrost, ale i na lidskou stránku člověka. Není samozřejmé, že by měl každý pověst férového člověka, zvlášť v prostředí, kde v tomhle směru funguje „sloní paměť“… Jedním z těch, co pověst „fair play“ člověka mají, je Josef „Záďoch“ Straka, majitel firmy Raveltik.

Profesní CV: Vystudoval jsem zámečnické učiliště a zbytek jsem samouk. Můj táta byl zámečník a po něm jsem zdědil zálibu v technických věcech a vztah k železu, spolu se zapálem pro lezení. Pamatuju si, jak jsem coby 14letý v garáži koval své první skoby, piloval karabiny, dělal vývrtky, hodně podle knížky Základy horolezectví od Vladimíra Procházky. Ono se v  tehdejší době nic takového ani jinak sehnat nedalo. To bylo v 80. letech. Lezecké CV (přepsané tak, jak mi to Pepa řekl): Nemám vylezený žádný převratný výkon. Lezl jsem na písku, na žule, na vápně, v ledu, v horách, na skalkách… venku jsem lezl akorát ne v Americe, jinak všechno v Evropě.

Skromnost stranou, řekni mi přímo nějaké cesty, jmenuj! Tak třeba si vážím už dávno vylezené cesty „Big wall“ na Prezidenta, kterou jsem tahal na prvním, což je klasická spára a je krásná, stejně jako ještě několik spár v Labáku, protože spárař nejsem. Na písku mám cesty do Xa. Letos se mi podařilo vylézt 8a+ v Juře. Pár cest za 9+. Spíš si cením prvovýstupů, kterých mám kolem 50 i na písku a v Tatrách. Většinou jsou to docela pěkné cesty a hodně oblíbené. Já jsem zkrátka založením skalkař, v horách už moc nelezu… jsou náročné na čas, na počasí a na lidi. Hodně si považuju jednoho svého počinu v devadesátém roce, kdy jsem měl dobrou formu. Udělal jsem tehdy cestu „Výpadek rozumu“ na místních skalách na Rabštejně, která je dnes hodnocená za 10-. Až do posledního borháku jsem cestu dělal od spodu. První vrtané jištění bylo v půlce převislé stěny a do toho místa jsem dolezl v  podstatě odjištěný jen na tricamech a  jedné skobě zatlučené z  pozice… dnes jsou tam další 3 borháky a ten úsek je tak 9-. Hodně jsem jezdil do Francie, do Verdonu, do Buoux, do Itálie do Arca. Lezl jsem do 7c+. Jezdíval jsem s lidmi, co nebyli zaměřeni na hory, a tak jsme jezdili na skalky. Poslední dobou jsem se věnoval i ledu.

Jsi muž, nebo žena? Chodím do práce, piju pivo... myslím, že jsem muž. Dětství? Dětství jsem měl pěkný. Bydleli jsme na vesnici, tam bylo vždycky co dělat. To se mi líbí, že vy jako firma, v podstatě a doslova jako rodina držíte pohromadě… Já myslím, že jen díky tomu jsme přežili všechny možné krize, které byly... Škola? Škola byla dobrá. Odchodil jsem základní školu a učiliště, nebyl jsem někdo, kdo by se stranil kolektivu, takže jsem si školu užíval. Věděl jsi vždycky, že budeš dělat „železo“? Někdo do poslední chvíle neví, co bude dělat… Já jsem to věděl, a proto jsem si i vybral učiliště, pak jsem už ale dál nepokračoval. Navíc za

Co pro tebe znamená lezení, hory a co práce? Lezení pro mě znamená odreagování od práce. Práce, to je zase taková příprava na lezení…A hory? To je u mě trochu jinak, jak už jsem říkal… já bych to celé asi řekl tak, že pro mě je důležitý prožitek. Nehledám speciální akci, pro mě je zážitek, i když jedu třeba „jenom“ šlapat na ledovec, kde se člověk pár dní fláká kolem 3.000 m a mě baví ten vzduch, rozhled a vědomí, že jsem „nahoře“. I to mám rád a baví mě to… A skalky, to je rychlý sled zážitků. S kým rád lezeš? S lidmi, se kterými si rozumím. Mají stejné zaměření… teď se pohybuju spíš mezi bandou Brňáků, co lezou v Krasu a mají podobné cíle a motivaci.

Dobřečov, Kostěj 9

31

Takže je pro tebe důležité, jestli ten člověk vyleze desítku, nebo ne? Ne, ne. Naopak, je to o tom, jaký ten člověk je jako člověk a taky jak s ním vycházím i mimo lezení. Je to o tom, že se jezdí taky na zájezdy a ty nejsou jenom o tom, že někde lezeš, ale sejdeš se večer a pokecáš atd. Já lezu už od 12 let, a když se podívám zpátky, vzpomínám, kde jsem byl, s kým a jaká tam byla sranda, spíš než co jsem lezl a za kolik. Proč se ti vlastně přezdívá „Záďoch“? Hodil jsem v začátcích zemovku na Křižáku a odnesly to tři hrudní obratle. Paradox je, že od té doby lezu víc, ale rozvážněji a víc na jistotu. Zažil jsi někdy pocit, že je konec, šlus, finíto, ende? Hmm, jednou jo. Ale nebylo to na skalách, ale v Moravském krasu v jeskyních. Byl únor, my jsme byli dole v jeskyni, když nahoře přišla velká obleva. Veškerá voda se začala valit do podzemí a my jsme byli zrovna v jedné plazivce. Zažil jsem na vlastní kůži, jak se zvedá rychle hladina vody, a z dálky se blížil rachot valící se vlny. Myslel jsem si, že je konec, bylo to strašně rychlé.

Dobřečov, No limit 8a Holštějn, Moment

Co bylo dál? Nějak jsme se vyhecovali a na poslední chvíli doplazili těch 15 m k bočnímu ramenu, kde voda uhýbala a větvila se. Tam jsme se pak dostali do hlavní prostory výš, kde už to bylo bezpečné. Ale i dnes, když si na to vzpomenu, nevěřil bych, jak rychle se voda dokáže zvednout. Strašné. A napadlo tě v tu chvíli něco jako je často vidět v amerických akčních filmech, kdy člověk myslí na lásku, rodinu a svou vlast a lituje něčeho co neudělal a chtěl, nebo neřekl a říci měl? No, napadla mě taková hovadina, ale to říkat nebudu. I když, jak o tom tak mluvíš, mám pocit, že jsem kdysi zažil, že mi proběhlo v hlavě něco ve smyslu, kdy jsem opravdu litoval, že jsem neřekl něco, co jsem říct měl… ale nemůžu si vybavit, kdy to bylo. Ale jednou ano. Jak přistupuješ k lidem, které máš pod sebou – jsi zlý, nebo hodný šéf? Nevím, tak to by samozřejmě asi museli říct moji zaměstnanci. Ale vzhledem k tomu, že firma teď hodně zeštíhlela, tak mi tam zůstal ten nejlepší kolektiv, jaký jsem kdy měl. Pracujeme jako tým, táhneme, myslím, hodně za jeden provaz a pracujeme na stejné věci. Co děláš, když potřebuješ něco vymyslet? Kde bereš inspiraci? Nemám přímo nějaký místo nebo činnost, u které bych tu inspiraci sbíral. Přichází to samo. Jsou věci, se kterými třeba i několik měsíců nemůžu pohnout a pak najednou z čista jasna mě napadne řešení, jak to udělat, až se člověk třeba diví, jak to bylo jednoduché. Stává se ti, že na tebe třeba žena mluví a ty jsi duchem někde u cepínů, karabin, a nevnímáš? Dost často! (smích) Ne, snažím se, když na mě někdo mluví, se mu maximálně věnovat. Bývaly časy, kdy se

32

nic a většinou to je pak jen ztráta času… myslím třeba u vývoje nebo strategických věcí. Je asi lepší dotáhnout věci do konce, až na to skutečně máš, myšlenku a správný čas. Některé věci, které se dělají na sílu, jsou stejně poznat a to já ani dělat nechci. Jsi workoholik? Zažil jsi v životě stavy, kdy jsi pracoval od rána do večera, nespal jsi atd.? Zažil jsem to na začátku Raveltiku, ale pak jsem si na to začal dávat pozor, protože to samozřejmě není dobrá cesta. Uvědomil jsem si, že jsem si tu práci vybral kvůli tomu, abych byl u lezení… Zkrátka abych mohl lézt a zároveň, aby mě práce bavila. Takže už dlouho lezení a práci spojuju dohromady, a  tím si zároveň zachovávám nadhled a radost ze života.

třeba i  stalo, že jsem se na zlomek sekundy odebral někam jinam, ale já se tomu snažím vyhýbat. Není to slušné vůči lidem, kteří s tebou právě mluví, a  navíc můžeš o  hodně důležitého přijít. A u mé ženy si dávám obzvlášť pozor, abych poslouchal, co mi říká… Co děláš, když potřebuješ pracovat a nechce se ti? No, to většinou tu práci stejně nechám plavat, protože pak stejně za nic nestojí. Přešlapuješ na místě, stejně neuděláš, co potřebuješ udělat. Takže když to jde, tak to v takovém případě nechám uležet a zkusím další den... Tak to máš dobré, jestli to chápu, máš to v sobě zařízené tak, že už to, že se ti chce nebo nechce, rozliší to, jestli to má smysl nebo ne… to tak rozhodně každý nemá. A zároveň to znamená, že tě práce baví. To je možná spíš dané tím, že odpovídám sám sobě. Kdežto zaměstnanec odpovídá svému nadřízenému a tam je to pak asi trochu jiné, protože ten člověk má daný úkol a termín, který se splnit musí. Jestliže jsi odpovědný sám sobě, tak ty páky jsou potom jiné – buďto tu práci uděláš a jsi s ní spokojený, nebo to nestojí za

To souvisí asi i s tím, co děláš, když se ti chce spát a ty ještě musíš něco udělat... Myslím si, že lepší je vyspaný člověk, který udělá víc práce s  čistou hlavou, než ospalý workoholik… Zdají se ti sny? Zdají se mi sny. A musím říct, že poslední dobou právě o práci, což samozřejmě není dobře. Nese to s sebou doba, která právě teď asi nastává, všeobecné ekonomické problémy. Ale to se asi promítá u většiny manažerů v současnosti i do snů a občas i do klidného spaní. A hezké sny? Jo, samozřejmě. A nejenom lezecký! Oblíbené jídlo? Úplně oblíbené jídlo nemám, ale mám hodně rád těstoviny, mám rád věci od masa, dobře upravené. Mám rád zeleninová jídla, vyhýbám se pečivu. To plyne ale spíš z toho, že si snažím udržovat váhu, kvůli lezení. Pití? Jsme pivařská velmoc, tak se pivu snad ani vyhýbat nedá. Mám rád i kvalitní víno. Máš nějaké další hobby, koníček, vášeň? Lezení je můj zatím celoživotní obrovský kůň.

Víra? V co a čemu věříš? Těžko říct. Já nevěřím asi jednoznačně v něco. Člověk by měl věřit asi nejvíc sám sobě, svým schopnostem a lidem okolo, se kterými pracuje, leze a žije. To je asi moje víra. Čeho se bojíš? V mém věku už člověk přemýšlí občas o zdraví. Vidím často kolem sebe vrstevníky, kteří mají určité problémy… a tak se asi nejvíc bojím, že by mě můj zdravotní stav mohl v něčem omezovat. Máš pověst člověka, který hraje fair play a kterému lidi věří. To je v dnešní době dost těžké, zvlášť v obchodě… Jak si lidi získají tebe, abys jim věřil? Já sám na sebe recept nemám, snažím se chovat tak, jak si myslím, že je to nejlepší. Ale tak, jako asi každý, nad tím nepřemýšlím, nechávám to plynout ze sebe. A  jestli mám takovou pověst, tak jsem samozřejmě rád a těší mě to. Lidi na mě zapůsobí podle toho, jací jsou. To se dost často pozná už podle prvních slov. Většinou to brzy zjistíš, kdy jsi s tím člověkem na stejné vlně. V obchodě je to občas problém, že mám možná malinko těžkosti jednat s lidmi, kteří nejsou na stejné vlnové délce jako já. To jsou právě ta obchodní jednání, kde jsou protistrany jinak nastavené, většinou s  ostrými lokty. V  tom nejsem úplně „kovanej“, ale obchodování takový je. Povedeš k lezení své děti? Mám nevlastního syna a  ten má rád snowboarding. Jako malého jsme ho se ženou brali na skály, ale nezůstal u toho. Podporujeme ho v tom, co má rád. Čím sis získal svou ženu a čeho si na ní nejvíc vážíš? To fakt nevím (smích). Já jsem už mockrát přemýšlel, proč je se mnou a že to tak dlouho vydržela. A to je asi ten důvod, proč si jí vážím. A řekl bych, že teď v poslední době jsme se ještě víc sblížili, protože spolu trávíme veškeré volno, které máme a jezdíme po skalách. Hodně na ní obdivuju to, že se zase vrátila k lezení, blbne se mnou na bouldrovce, ladíme formu a jezdíme pak lézt. Vždyť ona dneska leze docela v pohodě zase 8minusky a to

před rokem lezla ještě maximálně trojky. Kdysi jsme spolu lezli hodně, jezdívala se mnou. Ve Verdonu vylezla třeba 6c+ na RP a 7a+ TR, a to na tu dobu (1993) byl solidní výkon. Teď se k tomu po mnoha letech vrátila a jde jí to! Mám z ní radost, je to takový můj správný človíček.

Čím ti udělá největší radost? Když si uvědomí, že jsem nejlepší ženská jeho života. A nezapomene mi to říct.

Čeho by ses nechtěl dožít? Těch věcí je hodně. Já to zobecním třeba na to, že by Raveltik přestal být mou firmou.

Čím si tě získal a čeho si na něm pořád nejvíc vážíš? Tím, jak mě měl rád a vážil si mě, svou upřímností a neschopností lhát a taky tím, jak pěkně se choval ke svým rodičům. A samozřejmě, jak úžasně lezl! Dnes oceňuji hlavně pohodu, kterou si dokážeme vytvořit.

Pavlíno, mnoho lidí si představuje ženu manažera jako ženu v domácnosti, která se stará o jídelníček, děti a zahradu… Je to tak? Vzhledem k tomu, že Pepa je horolezec-manažer, nebo spíš manažer-horolezec, tato představa na mě moc nesedí.

Co ti na něm nejvíc vadí? Že chrápe? Těžká otázka...

Jak s Pepou nejraději trávíš společné volno? No určitě na skalách a  na bouldrovce, jak jinak.

Jaký je Pepa, když přijde z práce domů? Pomáhá s praním, žehlením, vynáší koš, nebo čte noviny a kouká na televizi? Myslím, že jsme na tom oba stejně. Zasuneme si jazyky z vesty zpět do úst, vypijeme si kafíčko, natáhneme nohy a pak vyrazíme na boldrovku nebo na bazének. Domácí práce máme pěkně rozdělené, vaříme spolu, Pepa vysává a já dělám to ostatní – to vše, pokud je škaredé počasí nebo rest day.

Pavlína

Je doma pořádný? Asi jako každý chlap. Když slíbí, že přidělá poličku, přidělá ji? No, na poličku sice čekám 9 let, ale bouldrovku slíbil a  do týdne stála. Asi to bude spíš otázka priorit. Pamatuje si důležitá výročí, nosí ti kytky? Je neuvěřitelné, že výročí si pamatuje líp než já. S kytkami je to trochu horší, protože pořád někde visíme a vozit je s sebou by byl problém. Posledních několik mých narozenin jsme oslavili při lezení ve Francii, takže dobré vínko bylo plnohodnotnou náhradou. Zve tě do divadla, na koncerty, do kina? Zve mě do posilovny, na bouldrovku a na medové pivo. 17 let doufám, že mě pozve na tanečky, ale jsem trpělivá a nevzdávám to.

Čeho by ses nechtěla dožít? Asi aby se nám něco stalo. Vím, jaké to je, když je člověk nemohoucí a závislý na pomoci nejbližších. Nemám problém se postarat, ale zůstat někomu na krku asi nechce zažít nikdo. A taky bych se nechtěla dožít toho, že někdo v parlamentu rozhodne, že ve 100 letech už nebudeme moct provozovat horolezectví, protože pak bychom se asi začali nudit.

Děkuju za rozhovor… ptal se foto

Janek Bednařík archiv J.S.

Anamcara foto: Radec Capek

por trét

Bernd Zangerl Tentokrát si předslov půjčíme z jednoho českého webu zaměřeného na bouldering – Pure Bouldering. Je možná kratší než obvykle, o to více ale o sobě prozradí sám Bernd… „Rakušan Bernd Zangerl platí za jednoho z nejsilnějších bouldristů vůbec a z vyhlášených bouldrových osmiček toho má, především v Evropě, přelezeno opravdu hodně... Nyní se Bernd připomněl svým nedávným (16. 1. 2009) prvním opakováním boulderu Entlinge, jednoho z 8céček švýcarského klasika Freda Nicola.“

Jak by ses několika slovy představil? Jmenuji se Bernd Zangerl. Svůj čas rád trávím venku, miluju přírodu a baví mě objevovat nová místa. Dalo by se říci, že stále hledám „perfektní linii“, perfektní bouldrový problém, aniž bych věděl, kde a co přesně najdu. Čas od času objevím zajímavou linii, která mě inspiruje. Fascinují mě na první pohled nelezitelné projekty – nějaké budoucí cesty – když člověk zkrátka předem neví, jestli bude možné je zvládnout nebo ne. Chci si užívat, ale přitom respektuji ostatní lidi i přírodu. Narodil jsem se roku 1978 v Zamsu (Rakousko). Dětství jsem strávil na venkovské usedlosti v  horách. Možná už z  této doby pochází má láska k  horám. Začal jsem jako lezec v Alpách, ale každý rok jsem se horám věnoval méně a  méně. Pohled na lezení se mi

34

změnil. V  roce 2000 jsem poprvé navštívil Ticino (oblast ve Švýcarsku). Po tomto dni jsem se zbavil lana a veškeré výstroje. Začal jsem vyrážet za boulderingem tak často, jak jen to bylo možné. O dva roky později jsem zopakoval Dreamtime, nejtěžší bouldrový problém své doby. Od tohoto dne jsem byl schopen vymyslet a přelézt mnoho bouldrů, zopakovat několik těch nejtěžších a  zanechat stopy v Africe, Jižní Americe, Číně… V roce 2003 jsem byl za mé výkony oceněn časopisem Climbing magazine. Jsem první evropský lezec, který se může pyšnit titulem: „Boulderista roku“. Jak jsi začal s lezením? Když mi bylo 15. Můj kamarád a  horský vůdce Peter Grisseman mě naučil základy a o hodinu později jsem vylezl svou první

cestu na takový malý vápencový „kvak“ nedaleko mé rodné vesnice. Byl jsem velmi motivovaný a lezl jsem kdykoli to bylo možné. Po několika měsících nastal čas pro „skutečné dobrodružství“ – lezení v Alpách. Zvládli jsme několik těžkých cest v Chamomix, Wilder Kaiseru a  na Marmoladě. Ale po děsivé zkušenosti v  Dolomitech jsem zanechal velkých hor a  zaměřil se na sportovní lezení. Zúčastnil jsem se i několika závodů, v  zimě zkusil ledy. V  roce 2000 jsem ale objevil svou největší vášeň – bouldering. A kdy jsi tedy lezení definitivně propadl? Už od prvního dne. Mám rád tu hru na skále! Kdo je tvůj lezecký idol a proč? Když jsem byl mladší, měl jsem nějaké lezecké vzory, mezi něž patřili např. Wolfgang Güllich, Beat Kammerlander, Jerry Moffat, Fred Nicole… Dnes už nemám žádné idoly, jen dobré přátele, kterých si hodně vážím. Na jaké lezecké okamžiky nikdy nezapomeneš? Co považuješ za své největší úspěchy? Všechny mnou udělané bouldry byly hodnotné a  nikdy na ně nezapomenu. Každý bouldrový problém byl mimořádný a  něco pro mě znamenal. Některé z  nejlepších problémů: Viva la evodution,

New base line, Buggalagga, Shiantra, Veccio Leone, Basic instinkt, Falsche Götter, Memento, Tintenfischalarm, Gecko Support, Anam Cara, Frontline, Dreamtime, The Vice, Muttertag, Disney Production, Steppenwolf, Electro Boogie, Golden Gate. V cestě jaké obtížnosti se cítíš absolutně v pohodě? Záleží na tom kdy. Někdy mám skoro problém vylézt 6áčko, jindy si dám cestu, která by mohla být za 8c i těžší. Cesta Unknown-ungraded (8metrová) je pravděpodobně má nejtěžší. Do které lezecké oblasti se rád vracíš? Afrika, Ticino, Silvretta… Jaké cesty, myslíš, polezeš za deset let? A za třicet? Nechám se překvapit, co budu schopen lézt. Možná bych si mohl užívat lehké bouldry a  několikadélkovky. Máš nějakou slabost nebo zlozvyk, které bys nám mohl prozradit? …já nemám žádné zlozvyky! Možná jen, že mám rád dobré jídlo a dobré víno, a čas od času se pobavím na nějaké party. Co děláš po tréninku? Já vlastně teď ani moc netrénuju. Ale po bouldrování si zajdu s přáteli na pivo nebo sklenku vína. A relaxuju…

Bernd v Slashface, USA, Hueco tanks foto: Sandra Studer

Jaká je tvá oblíbená kniha? A hudba? Arno Gruen, Zrada vlastního já. A hudba… elektronika, breakbeats, trochu techno… bez zpěvu! Umíš vařit? Jaké je tvé oblíbené jídlo? Jasně že umím vařit. Mám opravdu rád dobrý steak, těstoviny, thajskou kuchyni, sushi… a  snad všechny druhy moučníků. Kdo nebo co tě povzbuzuje? Kde hledáš motivaci? Krása linie, skála mě musí lákat. To je to nejdůležitější. Motivace pak přijde sama. A nebo, když něco vypadá fakt jako nemožné, o to víc to chci zkusit. S kým většinou lezeš? Je pro tebe těžké sehnat lezeckého partnera? Někdy chodím prostě sám. A  vážně si to užívám, protože se zaměřím jen na to, co skutečně chci. Ale samozřejmě mám také rád bouldrování s přáteli. Užít si trochu srandy, vymýšlet problémy společně… dělat vtípky. Existuje něco, co ti na lezcích obecně vadí? Respektuji všechny lezce. Ale objevuje se stále více lezců se „zúženým myšlením“, kterým jde pouze o obtížnost. Křičí, brečí a často v oblasti nechávají odpadky. Myslím, že takoví lezci o hodně přicházejí, protože netuší, o co všechno tady jde.

Stále více lidí nedbá o  životní prostředí. Bouldering je outdoorový sport, proto bychom se měli chovat tak, abychom neničili přírodu. V  opačném případě zůstat v tělocvičně. Máš nějaké motto, kterého se držíš? Pokud ano, jak zní? Žij svůj život, prožij své sny… ale nezapomeň brát ohledy. Kdybys nelezl, co bys místo toho nejspíš dělal? Asi bych se stal dýdžejem nebo farmářem v horách. Už jsi někdy navštívil Českou republiku? Znáš nějaké české lezce? Za lezením jsem v ČR ještě nebyl. Ale doufám, že to v nejbližší době napravím. Mnoho dobrých lezců pochází z  České republiky, ale já mám tak špatnou paměť na jména… Momentálně se mi vybavují jen Tomáš Mrázek, Jindřich Hudeček a Adam Ondra.

Vice, Pras

foto: Barbara Zangerl

Co bys vzkázal čtenářům Montany? Běžte ven a hledejte vlastní problémy… a bavte se u toho. A tvoji sponzoři? Red Bull, Adidas, Adidas Eyewear, Petzl, 5.10, PAD, Entre Prises.

zpracovala

redakce Peru foto: Radec Capek

35

ádr

Sezón a s e b l íží „Okurková sezóna“, kterou žurnalisté zažívají v letních obdobích, dopadá na lezce, kteří se věnují výhradně skalnímu lezení, právě v zimě. Jsme nuceni se stáhnout na umělé stěny, domácí bouldrovky a snít o další lezecké sezóně. No, a jakmile sleze sníh a ovzduší se začne oteplovat, tak má každý opravdový lezec velké cukání někam vyjet a zase si alespoň něco malého vylézt. Já vás mohu seznámit s tím, jak tento pocit řeší lezci bydlící na severovýchodě Čech...

Ostaš Překrásná oblast kousek od Police nad Metují, což vysvětluje, proč jsou ti Poličáci tak našláplí... Je to místo, kde se nachází snad jeden z posledních opravdových kempů se stylovým kioskem a překrásným výhledem do kraje rovnou z hospodské terasy. Kemp je bezprostředně u  lesa, a  když se sejde večer u  ohně dobrá parta, tak si nemohu pomoct, ale jdou na mě vzpomínky z dob dávno minulých. Ovšem na Ostaš se rozhodně nejezdí jen za „kulturou“, ale určitě také za super lezením. Na relativně malém místě na-

je velmi blízký lezení na umělých stěnách, takže přechod z haly do přírody zde není tak „bolestný“. Musím napsat, že když jsem navštívil tuto oblast poprvé, byl jsem opravdu nadšený a vždy se do těchto míst moc rád vracím. Jsou zde jasné a logické linie, které prověří sílu, vytrvalost a  zejména techniku. Převážně se jedná o kolmé až lehce převislé stěny. Ideálním obdobím na návštěvu těchto okrajovek je právě jaro anebo pak podzim. Ono totiž ty zbarvené listy a překrásná vřesoviště dostanou i lezce tvrďáky... No, a  samozřejmě bych se měl zmínit i  o  bezvadný bouldrový oblasti, která je kousek od okrajovek. Tady na mýtině, ale i mimo ni, je několik balvanů, které mnohým dokáží, jak jsou na tom bledě. Několik let jsem poměrně intenzivně bouldroval, a když jsem se doslechl, že na Ostaši jsou jakési bouldery, tak jsem vyrazil vše „na pohodu přelézt“. Přiznávám se bez mučení – byl jsem velmi překvapen a dost potupně jsem odcházel. No, ale zato mě to pěkně nakoplo do dalších let...

Čížkovy kameny Co bych to byl za patriota, kdybych v tomto článku nezmínil oblast, která mi musí být nejbližší, protože asi právě zde jsem se o lezení na písku něco naučil. Od těchto skal bydlím asi 6 km, takže byly časy, kdy jsme zde trávili každou volnou chvíli. Večer před spaním jsem znovu a  znovu přelézal určité pasáže cest a přemýšlel jsem, co udělat následují den lépe, což by mně zajistilo přelez tolik vysněných cest. Zažil jsem si na vlastní kůži, co to znamená být domácím lezcem. Byť jsem obecně neměl takovou výkonnost, v „mé“ oblasti mě téměř nikdo nepřelez. Tato oblast, ostatně jako každá jiná, má určitý charakter lezení, na který je nutné si přivyknout. Možná, že se spíše blíží lezení na vápně než na písku. Je zde velké množství ostrých lišt a dírek, písek je tvrdý

Ostaš, Zrnění, varianta přímo, VIIIa

jdete opět vše, co písek může nabídnout, včetně překrásných morálových cest. V případě, že sezóna teprve začíná a jde o „aklimatizaci“, tak super oblastí jsou ostašské okrajovky. Jak už označení napovídá, je to pás pískovcových bloků, které tvoří mohutnou hradbu. Většina cest je velmi pěkně odjištěná kruhy, a  některé hodiny jsou dokonce opatřeny erárními smyčkami, takže na rozlézání ideální. Charakter lezení Čížkovy kameny, David a Petr

36

železitý. Nejedná se o nijak vysoké skály, ale na trénink, popřípadě právě na jarní rozlézání, je naprosto dostačující. Velkou a  neobvyklou výhodou je, že u nástupu každé cesty je označení obtížnosti. Na jednu stranu jistě velká výhoda, na druhou stranu jsou mnohá hodnocení velmi zavádějící a místní lezci vám na vaše stesky mohou jen odpovědět, že holt „Čížkáče“ maj svou stupnici, na kterou je nutné si zvyknout. Takže není vůbec ostudou, že vás potrápí „dvojka“ a  do „pětky“ prostě fakt nevíte, jak nastoupit. Věřím, že takových oblastí je více, ale tato oblast je „moje“ a je to holt srdeční záležitost.

Janovice Před mnoha lety tato oblast poblíž Adršpašskoteplických skal žila lezeckým životem. Vzniklo tady mnoho překrásných cest, které určitě dodnes mnoho lezců udivují, a  nezbývá než jen nevěřícně kroutit hlavama. Opět to je oblast s  typickým charakterem lezení. Toto je pískovcová perla, řekl bych „vysoká škola“ pískařského vzdělání – jedná se o  lezení po oblinách, jemné ladění a  klidné rajbasové „vzlínání“, do toho sem tam nějaká miska, která často hóóódně potěší. Obtížnost cest je zde opět napsaná u  nástupu, a  ke cti těch, kteří tato hodnocení prováděli – obtížnosti opravdu sedí. Skály tvoří hradbovou formaci, kde posezení na vrcholku jakékoliv z nich je opravdovou odměnou. Je vidět přímo do Janovického údolí, a pokud do toho ještě zapadá jarní nebo podzimní červené slunce, bukové listy jsou zbarveny do neuvěřitelných barev, tak to prostě nemá chybu. Ovšem to vše bylo tehdy. Teď tato oblast nespadá do udělované výjimky a lezecky chátrá. Cestičky kolem skal pomalu zarůstají, skály jsou pokryty mechem a lišejníkem, a ten, kdo by uměl naslouchat přírodě, by jistě řekl, že slyší, jak skály pláčou a je jim po lezcích smutno. Co naplat, zbývá jen pevně doufat, že výjimka bude jednou i pro Janovické skály, protože lezení v tomto kraji je překrásné. Janovice, VIIc, David

Popravdě – my – lezci ze severovýchodu Čech nemáme o lezecká místa nouzi. Náš kraj je protkaný většími či menšími skalami a  o  možnostech boulderingu se snad ani nedá psát, protože jsou prostě všude. Každý z nás má své oblíbené oblasti, kde sezónu začíná a zase končí. Okruh mých přátel volí tyto a samozřejmě i další blízké či vzdálenější oblasti. Jedno máme ale všichni společné – těšíme se, až bude možnost vyrazit do těch „našich“ Adršpašsko-teplických skal. text foto

Janovice – kyzová stěnka

David Goll Tomáš Racek, Bubka a autor

Janovice

37

Krkonoše…

38

Ó hory, ó hory… Je nás bezpochyby spousta. Nás, co vyrážíme do nejrůznějších koutů celého světa kochat se krásou hor, dokonalostí tvarů horských masivů, které příroda tak mistrně svou rukou vykouzlila pro potěchu oka i duše. Tak trochu v té honbě za zážitky ale zapomínáme, že takový malý, ryze český, dalo by se říci kapesní skvost máme přímo pod nosem. Mám na mysli naše milé Krkonoše. Rajskou to zahrádku páně Krakonošovu. Cosi mě osvítilo a kdesi uvnitř vyrostla naléhavá potřeba jít si po létech zase přejít toto líbezné minipohoří. Pěkně napříč – z Harrachova do Janských Lázní. Předpověď slibovala inverzní počasí – ideální čas pro takový podnik. Sobotní ráno v Harrachově 3. prosince bylo nevlídné a pošmourně šedé. Toho však nedbaje, pomalu jsem stoupal vzrostlým hvozdem podél říčky Mumlavy. Prvním skvostem, který potěšil mou sítnici byl Mumlavský vodopád. Bože, už ten název! Když se člověk v lesním tichu zaposlouchá do jeho šumu, najednou má pocit – no ano, vždyť ta říčka si něco vytrvale mumlá! Mumlá si svou vodní mantru, která obestírá její nejbližší okolí a přivádí užaslého návštěvníka ve zvláštní vytržení. Čas i prostor se pozvolna kamsi vytrácí a celou mysl opanuje to monotónní mumlání. Ta hudba věčnosti... Dál se cesta líně vlekla a šedivá clona se s přibývající výškou ne a ne rozestoupit. „Krakonošova snídaně“. No řekněte, lze si představit místo s poetičtějším názvem pro to na chvíli se zastavit a dopřát si malou svačinu? Neproniknutelná hradba šedi neochotně zatroubila k ústupu až někde u pramene Labe. Tady spojili své síly bratři Slunečník a Větrník a rozehnali škarohlídské šiky pána z Inverzního království. Hory zbavivše se svého myšího kožíšku ukázaly se v celé nádheře. Rozehrálo se to neskutečné divadlo, kdy člověk pluje průzračným vzduchem po hřebeni hor má najednou pocit pilota, který se kochá pohledem z kokpitu svého stroje na tu krásu dole pod sebou. Žluť trávy suchých horských luk, syrovost kamene naježeného husí kůží z námrazy, choulící se ojíněná kosodřevina... Jen nejvyšší partie hřebene vystupovaly z toho moře lhostejné šedi, která jak těžká duchna zalehla nížinu a způsobila tam zimní beznaděj. Ale tady ve výšinách hor panuje radost, čistá krysta-

lická krása a dokonalost. Harmonie barev a tvarů. Vše je dokonalé. Nic nechybí ani nepřebývá. Spouště fotoaparátů cvakají ostošest, neboť té křehké podívané prostě nelze odolat. Je to opera pod širým nebem a libreto napsal „ON“. Člověk by nic podobného nikdy nevymyslel. My to můžeme jen tiše s otevřenými ústy a očima zkalenýma dojetím pozorovat. Ta jednolitá oblačnost je jako moře, které se vzdulo a zaplavilo nížinu. Je nenasytné a chce dál a výš. Dere se k nebesům a hledá si nové možnosti, kudy ztéci hradbu hor. Na několika místech se mu to daří a jak hustá marmeláda pomalu teče přes hřeben, svévolně narušuje státní hranici a míří kamsi do Polska. Bohužel, vše na tomto světě je pomíjivé a věci krásné obzvláště. Den se nachýlil ke svému konci. Mužský jasný princip dne uvolnil své místo tomu ženskému – temnému a pohlcujícímu. Přichází noc. Rychle a bez varování. Slunce se zakutálelo kamsi za obzor a tmavnoucí oblohu opanoval neurčitý, téměř dokonalý kotouč úplňku. Mrazivá noc v lůně hor má své jedinečné kouzlo. Je to poezie ticha a klidu. Vše je studené, nehybné. Dech se stává viditelným. Nastává čas pro rozjímání, na které člověk v tom současném hektickém, uřvaně povrchním světě nemá čas ani chuť. A věci obyčejné a samozřejmé se tu najednou v tom měsíčním mrazivém svitu stanou zázračnými. Člověk najednou vnímá jedinečnost každého okamžiku svého života, ten zázrak stvoření, ten dar každého dne, který je nám umožněno tu prožít. A to je důvod, proč alespoň já opakovaně unikám do toho tichého, magického, majestátního světa hor, v němž jsem sám sebou bez všech rolí, póz, bez příkras a masek, které po nás tato doba a společnost požadují. I malé hory přinášejí velké zážitky, stačí se jen umět dívat kolem sebe. Hory malé, hory veliké, díky vám za to, že tu jste! text a foto

Libor Kopecký

39

Řádná Valná hromada ČHS 2008 Schváleno hospodaření za rok 2008 a rozpočet na rok 2009 • Ľudovít Záhoranský čestným členem • oceněné výkony roku • úprava pískovcových pravidel • změna disciplinárního řádu

Usnesení řádné VH ČHS ze dne 21.3. 2009

 Řádná valná hromada bere na vědomí: - zprávu předsedy ČHS o plnění úkolů z minulé valné hromady: • VV zveřejnil koncepci ČHS na webových stránkách svazu • byla vytvořena historická komise, jejímž předsedou byl jmenován Z. Teplý • VV rozešle poptávku na pojištění odpovědnosti instruktorů na pojišťovny - zprávu revizní komise

 Řádná valná hromada schvaluje: Hlasování o změně pískovcových Pravidel, foto Petr Jandík. I tentokrát se s napětím očekávalo, přijede-li dost delegátů. Proto uspokojila zpráva mandátové komise, že z celkových 10 980 členů je zastoupeno víc jak 20% a schůze je usnášeníschopná. Při kontrole usnesení minulé VH bylo konstatováno, že uložená koncepce ČHS byla vypracována minulým VV, ale nový ji dal ještě k připomínkám na web. Práce na mapování historie horolezectví zahájila nově ustavená historická komise a pojistění odpovědnosti instruktorů je úkol, který je rozpracován a pokračuje. Předseda revizní komise Zdeněk Vévoda konstatoval ve své zprávě, že hospodaření svazu nebylo v rozporu se stanovami, vnitřními předpisy a zákony. Nedostatky byly zjištěny u Centrální vrcholové komise, která vyplácela odměny předsedům OVK bez podkladů, které by to umožňovaly jak v roce 2007, tak v roce 2008. Revizní komise proto navrhla opatření k nápravě, která jsou součástí usnesení. Dále revizní komise konstatovala, že vinou Sazky, která dlouhodobě neplní dohody o vyplácení podílů sportovním svazům, došlo v roce v roce 2008 ke schodkovému hospodaření, jehož krytí snižuje finanční rezervu svazu a doporučila Valné hromadě přijmout úsporný rozpočet. V následné diskusi byl doporučen způsob a termíny dopracování svazové koncepce. Jan Bloudek poté prezentoval výsledky loňského hospodaření, kdy se podařilo ušetřit oproti plánovaným výdajům 585 tisíc Kč, ale hospodaření bylo v důsledku výpadku peněz ze Sazky stejně ztrátové. Proto se v příjmech rozpočtu na rok 2009 počítá jen s takovým objemem financí, jaký ze Sazky v roce 2008 skutečně přišel. Budou-li příjmy ze Sazky vyšší, bude částka do 200 tisíc Kč poskytnuta sportovním komisím a další případné příjmy budou využity na obnovování finanční rezervy svazu. Po diskusi byl rozpočet na letošní rok přijat. Oddychový charakter mělo hlasování o přijetí Ľudovíta Záhoranského za čestného člena ČHS. Předseda Zdeněk Hrubý jej označil za jeden z klenotů našeho ho-

rolezectví a návrh byl schválen. Poté přišla chvilka pro vyhlášení výsledků soutěže o výkon roku. Z výkonů, nominovaných odbornými komisemi, vybíral Výkonný výbor a horolezecké weby a časopisy Adrex, Everest, Horydoly, Horyinfo, Lezec, Lidé a Hory, Montana, James a Vertigo. Vzhledem k nerozhodnému výsledku na prvních dvou místech hlasoval o konečném pořadí nynější VV. První místo získal přelez cesty Open Air Adamem Ondrou a druhé místo expedice DEVOLD Triple North Walls, zejména prvovýstupu na pákistánskou Kapuru v podání Máry Holečka a Honzy Doudlebského. Na třetím místě bylo vyhodnoceno získání titulu vicemistra Evropy a druhého místa v SP v lezení na obtížnost Tomášem Mrázkem. Všichni dostali diplomy a plakety. Za Adama Ondru převzala ocenění jeho matka, Tomáš Mrázek byl omluven a Marek Holeček se s Janem Doudlebským dostavili osobně. Dalším důležitým bodem byly dvě úpravy Pravidel pískovcového lezení. První umožňuje OVK zpřísňovat Pravidla v některých bodech, druhá úprava nahrazuje všeobecný zákaz používání magnézia na českých pískovcích doporučením nepoužívat jej v klasických oblastech a cestách lehčích, než IXa. Blíže k oběma změnám v samostatném článku. Po intenzivní diskusi, ve které bylo problémem pro odpůrce návrhu vtěsnat své výhrady do jedné, resp, dvou minut, a ve které vystoupilo 22 diskutujících včetně hosta ze Slovenska Igora Kollera, byl návrh schválen 2034 hlasy. 586 hlasů bylo proti, 169 se zdrželo hlasování. Posledním bodem programu před formulací usnesení byly úpravy disciplinárního řádu. První návrh podaný samotnou Disciplinární komisí zjemňuje odstupňování trestů zavedením omezení činnosti a zpřesňuje některé existující tresty. Druhý návrh pochází od VV a ve snaze zabránit zneužívání DŘ k vyřizování osobních účtů zavádí poplatek při podávání stížnosti, který se u oprávněných podání vrací. Oba návrhy byly schváleny, stejně jako závěrečné usnesení. Petr Jandík

- zprávu VV o hospodaření za rok 2008 - rozpočet hospodaření na rok 2009 tak, jak byl předložen VV - udělení čestného členství Ľ. Záhoranskému - návrh dílčí změny Pravidel lezení v pískovcových skalních oblastech v Čechách ve znění předloženém VV, umožňující OVK zpřísnit Pravidla ve vyjmenovaných bodech - návrh dílčí změny Pravidel týkající se omezení používání magnézia ve znění předloženém Jiřím Chocholouškem - změnu disciplinárního řádu ve znění předloženém disciplinární komisí, kterým se rozšiřuje rozsah trestů, které mohou být v disciplinárním řízení uloženy - změnu disciplinárního řádu ve znění předloženém J.Babačou, kterým se zavádí poplatek při podání návrhu na disciplinární řízení

ukládá:  Řádná valná hromada 1. a) VV a CVK vypracovat statut komise včetně náplně práce předsedy OVK do 30. 6. 2009 b) VV doplnit vnitřní směrnice o možnost výplaty odměn předsedům OVK do 30. 6. 2009 c) nevyplácet odměny předsedům OVK, dokud nebudou vypracovány dokumenty v bodech a) a b) 2. a) CVK doplnit chybějící podklady k dohodám o provedení práce – výměna jistících prostředků – do 10. 4. 2009. Zodpovídá předseda CVK. b) v roce 2009 neproplácet odměny za dohody o provedení práce bez podkladů pro stanovení výše odměny. Tuto zásadu zahrnout do připravované směrnice. 3. VV, aby vyzval členskou základnu k diskusi o zveřejněné koncepci ČHS. Dále VH ukládá VV předložit na příští VH přepracovanou koncepci ČHS a zveřejnit ji nejpozději do 15.12. 2009. 4. VV dokončit poptávkové řízení na pojištění odpovědnosti instruktorů a informovat o jeho výsledku příští VH. 5. VV jednat o výhodnějších podmínkách pojištění léčebných výloh v zahraničí členů ČHS

Sekretariát: Český horolezecký svaz, Zátopkova 100/2, P.S. 40, 160 17 Praha 6 - Strahov, tel./ fax: 296 118 207 , 603 646 207, 296 118 347, 603 646 347, e–mail: [email protected], úřední hodiny: pondělí 9 - 12 a 13 - 15, úterý 13 - 18, čtvrtek 13 - 18

40

Změna pískovcových pravidel a ochrana přírody I v našich zeměpisných šířkách začíná lezecká sezóna, a proto bychom vás rádi seznámili s možnostmi lezení z hlediska ochrany přírody. Jak mnozí ví, většina skalních a tudíž lezeckých objektů v Čechách a na Moravě je situována ve „zvláště chráněných územích“ (dále jen „ZCHÚ“), což je odborný termín označující rozsáhlejší území i malé lokality, které jsou z hlediska přírody a krajiny cenné a vyžadují nějaký stupeň ochrany před případnými devastujícími vlivy ze strany člověka a tedy i horolezců.

Chráněná území

ZCHÚ jsou definována v Zákoně o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a dělí se do několika kategorií. Horolezecká činnost je přímo ze zákona zakázána v národních parcích a národních přírodních rezervacích. V dalších typech ZCHÚ může být horolezecká činnost omezena či zakázána ve zřizovací vyhlášce či v bližších ochranných podmínkách. Pokud mají být tyto oblasti přístupné horolezcům, musí ČHS od ochrany přírody získat potřebná povolení. Za to je v ČHS zodpovědná CVK a tajemník, který spolupracuje s členy OVK a správci skal, kteří znají své lokality a vedou jednání s ochranou přírody na lokální úrovni. Podmínky pro provozování horolezectví se v jednotlivých oblastech liší, někdy velmi výrazně. Někde platí „výjimky“ i na deset let, jinde jen 2-3 roky. Někde jsou podmínky lezení popsány velmi stručně, někde detailně, často s odkazem na pravidla lezení ČHS, hlavně v pískovcových oblastech Čech. Na Moravě a ve většině oblastí Čech je horolezectví povoleno všem lezcům. V Čechách je ovšem několik významných lokalit, kde smí lézt pouze členové ČHS a horolezeckých svazů, sdružených v UIAA: NP České Švýcarsko (neplést si s Labákem), NPR Bořeň, NPR Jizerskohorské bučiny a její ochranné pásmo, CHKO Český ráj, Skály v CHKO Křivoklátsko a PP Stříbrný vrch v CHKO Kokořínsko. Pro členy rakouských OEAV, VAVOE a německého DAV je nyní toto omezení problematické, neboť vystoupily z UIAA. Předpokládáme však, že budou-li dodržovat stanovená pravidla, nebudou orgány ochrany přírody omezováni. Ochranné podmínky jednotlivých ZCHÚ jsou na adrese www.drusop.nature.cz, ale ČHS se rozhodl, že příslušný režim ochrany přírody a především podmínky, za kterých lze v jednotlivých oblastech lézt, budou postupně umísťovány na web Skalní oblasti ČHS.

Žádosti o povolení

V roce 2007 byly vyjednány nové podmínky v NPR Jizerskohorské bučiny a jejím ochranném pásmu, v roce 2008 v CHKO Český ráj, viz web Skalní oblast - ochrana přírody skaly.horosvaz.cz/op/op_index.asp. Nové žádosti o povolení horolezectví byly podány v NPP Rudické propadání, Moravském Krasu a NPP Stránská skála v Brně, které jsou stále v řízení na MŽP, v NPR Broumovské stě-

ny a NPR Adršpašsko-Teplické skály, NPP Svatošské skály a NPR Děvín-Kotel-Soutěska na Pálavě, kde platnost dosavadních povolení také skončila. Všechny nově uvedené žádosti jsou formulovány tak, aby bylo provozování horolezectví možné pro všechny lezce. Činnost ČHS na poli jednání s orgány ochrany přírody je velmi časově náročná a v dnešní době nezastupitelná, což si mnoho lezců ani plně neuvědomuje. Byli bychom velmi rádi, kdyby nám všichni lezci byli nápomocni dodržováním dohod uzavřených s příslušnými orgány ochrany přírody. Jen tak dokážeme zachovat naše, mnohdy jedinečné lezecké terény, pro další generace lezců. Za ČHS s přáním bohaté a bezproblémové lezecké sezóny 2009 Božena Valentová a Vladimír Wolf Tisá, Hubený doktor, Měsíční sonáta VIIc, foto Petr Jandík

Pravidla lezení v pískovcových skalních oblastech v Čechách Změny schválené VH ČHS dne 21. 3. 2009 jsou barevně zvýrazněny Článek 1 - Úvod ... 2) Lezci jsou povinni informovat se o případných omezeních platných pro danou skalní oblast či lezecký objekt a řídit se jimi. Zároveň jsou všichni povinni řídit se obecně závaznými předpisy. ... 4) OVK mohou zpřísnit tato Pravidla v čl. 2, čl. 4.2 odst. 3, čl. 6.1, 6.2, 6.3 a 6.4, odst.1 až 4. Komentář: Zařazuje se nový odstavec 4, umožňující OVK zpřísnit pravidla ve vyjmenovaných bodech, tj. v podmínkách ochrany přírody, v pravidlech sportovního lezení pokud jde o používání Mg a při prvovýstupech (V odstavcích: Právo na prvovýstupy, Příprava prvovýstupu, prohlídka trasy, Chování při prvovýstupech, Umístění fixních jištění). Dosavadní odstavec 4 se označuje jako odstavec 5. Článek 2 - Ochrana přírody ... Lezcům je zakázáno: ... 9) Dosavadní odstavec 9 – používat chemické a minerální látky, které by měly sloužit ke zvýšení tření a přilnavosti pokožky na skalách (např. magnézium) – se vypouští. Článek 4 - Pravidla sportovního lezení 4.2. Jistící a pomocné prostředky ... Odstavec 3 se upravuje takto: 3) Použití chemických a minerálních látek, které by měly sloužit ke zvýšení tření na skalách (např. magnesium), není součástí dlouhodobé tradice pískovcového lezení a snižuje sportovní hodnotu výstupu. Je považováno za nevhodné především v oblastech vnímaných jako klasické, v cestách nižší obtížnosti (do IXa) a u výstupů vzniklých před rokem 1980. Komentář: Dosavadní odstavec 9 v čl. 2 zcela zakazující použití chemických a minerálních látek (např. magnesia) se vypouští a nahrazuje se výše uvedeným doporučením v odst. 3 čl. 4.

Upozornění Odstranění zákazu používání magnesia a obdobných látek z Pravidel v žádném případě neznamená, že je používání těchto látek ve všech pískovcových skalních oblastech dovoleno: • Stále platí Článek 1 odst. 2, ve kterém je uvedeno, že: „Lezci jsou povinni informovat se o případných omezeních platných pro danou skalní oblast či lezecký objekt a řídit se jimi. Zároveň jsou všichni povinni řídit se obecně závaznými předpisy.“ Toto ustanovení znamená, že rozhodnutí orgánů ochrany přírody je nadřazeno těmto Pravidlům, tzn. že v oblastech, kde je použití magnesia a obdobných látek zakázáno orgány ochrany přírody (v rámci „výjimky“, rozhodnutí, v návštěvním řádu národního parku apod.), nelze je v žádném případě používat. • Současně také platí, že v oblasti, kde orgány ochrany přírody používání magnesia a obdobných látek povolí, může je oblastní vrcholová komise např. s ohledem na tradice oblasti zakázat. • Aktuální stav po změně pravidel ze dne 21. 3. 2009, lze najít na webu ČHS Skalní oblasti – sekce Ochrana přírody, kde je podrobný seznam všech oblastí s poznámkou magnezium povoleno či zakázáno. • Ve většině pískovcových oblastí je magnézium zakázáno přímo v příslušné "výjimce". Pouze v Labáku (levý a pravý břeh), Tisé, Ostrově, Děčínském sněžníku a v oblastech spadajících pod Lužické hory nastala změna – magnézium nyní zakázáno není - viz článek 4.2 bod 3. Lze však očekávat, že příslušné OVK v nejbližší době omezí v některých výše uvedených oblastech jeho používání.

41

na pultech

Chameleon Wrap Slam

Buddy Set

Ženy mají díky širší pánvi tendenci našlapovat víc na vnitřní stranu chodidla než muži. Důsledkem může být nepřirozené zkroucení a bolesti. Firma Merrell proto vyvinula patent Q-FormTM, který kombinuje vhodně zvolené tlumení s podpůrnou mezipodešví. Technologií Q-FormTM je vybavena veškerá dámská obuv značky Merrell, tedy i nejprodávanější model kolekce – Chameleon Wrap Slam, vhodný pro lehkou turistiku i běžné nošení. Nyní za zcela jedinečnou cenu! Merrell zkrátka ví, jak to u žen chodí!

Buddy jako lehký a kompaktní jisticí/ slaňovací kýbl společně s HMS karabinou HYPNOS tvoří perfektní celek pro jištění a slaňování na skalách, umělých stěnách a na horách. Prostě kdekoliv.

Doporučená MOC: 1.799 Kč Více na: www.merrell.cz

Spork - dva v jednom Švédský specialista na vařiče přichází s lžíco-vidličkou. Malá, lehká, příjemná, robusní, plastová (tedy nereznoucí a anitbakteriální) pomůcka pro každého! Tím, že je Spork navíc ještě skládácí, nemá dlouhou rukojeť, která by překážela. Bez obav jej můžete skladovat třeba v horní kapse batohu. Ocení každý, kdo má rád věci, které zabírají minimum místa.

Designováno pro lana průměru 7,8 - 11 mm Doporučená MOC: 540 Kč

Tendon 10.5 Contra Novinka v řadě statických lan je Tendon 10. 5 Contra. Lano s nízkou průtažností a vysokou statickou pevností je určeno zejména pro výškové práce a zajištění osob nad volným prostorem. Tendon Contra nabízí dobrý standard za dobrou cenu.

mix barev váha: 125 g Více informací na: www.singingrock.cz

MOC: 1.900 Kč / 50 m (1.595 Kč bez DPH) Koupíte i na: www.lanex.cz

Velikost: 100 x 45 x 20 mm Váha: 11 gramů Barva: černá, červená, bílá a tmavě zelená. Doporučená prodejní cena: 3 eura. Více na: www.primus.se

Infinite

Easy Rider/Iron Cruiser

Technická softshellová bunda pro náročné. Odolný tkaný softshell s membránou BlocVent®, předurčuje tuto bundu k použití i v nejnáročnějším terénu. Bunda neprofoukne, vydrží i méně intenzivní déšť (nemá podlepené švy) a společně s microfleecem na vnitřní straně je zárukou skvělých termoizolačních vlastností.

Via ferratové sety firmy Black Diamond revoluční konstrukce, kdy jsou obě smyčky sešity do energii absorbujícího systému nezávisle na sobě. I v případě špatného použití zvyšuje tento systém výrazně vaši bezpečnost. Upevňovací oko je otočeno o půl obrátky pro lepší propojení se sedákem – provlečení jeho okem. Modely se pouze liší použitými karabinami.

Doporučená cena: 4.995 Kč Více na: www.highpoint.cz

TWIST Univerzální třípřezkový úvazek, který díky vhodně zvolené geometrii a důmyslnému řešení posuvného pasu padne každému výborně na tělo. Přezky jsou vyrobeny nekompromisně z nerezu a jejich konstrukční systém Slide Lock patří díky jednoduché obsluze k nejbezpečnějším na trhu. Na pasu jsou umístěny speciální pásky na ledovcové šrouby a s ergonomickou pečlivostí je rozmístěno 5 ok na expresky a materiál. Pro rok 2009 přibyl navíc dámský model TWIST LADY. Doporučená MOC: 1.390 Kč Více na: www.ocun.com

42

Více na: www.blackdiamond.eu

Top Gun Top model v nabídce lezeček Rock Pillars. TOP GUN je uzpůsoben pro nejtěžší cesty a bouldery při zachování maximálního pohodlí. Anatomicky tvarovaná pata, krytý povrch špičky z přilnavé gumové fólie, rychlozapínání na suchý zip, citlivá textilní podšívka a podešev z Vibramu uspokojí všechny náročné lezce. Pro rok 2009 se navíc zatraktivnila cena.

Easy Rider

Doporučená MOC: 1.990 Kč Více na: www.rockpillars.com Iron Cruiser

Mountain Academy – Stage 4, Argentiere la Bessée Čtvrtý týden projektu Mountain Academy organizovaného firmami Mountain Hardwear a Black Diamond proběhl první lednový týden ve francouzské Mekce ledového lezení Argentiere. Shodou okolností zde právě probíhal festival ledového lezení a tak nebyla nouze o to potkat zde ledoborce z  celého světa. Pro většinu účastníků měl být tento týden prubířský, jelikož nikdo z nás předtím ledy moc nelezl. Již ubytování ve studeném kamenném refugiu ve městečku a venkovní teploty kolem -15 °C věštily, že půjde o  opravdu ledový týden. Připojili se k  nám a  podporu dodávali sponzorovaní lezci Tim Emmet, Neil Grisham a  Klemen Premrl. Vybraná skupina horských vůdců, specialistů na ledové a mixové lezení, nám pak měla předat veškeré své know-how, ať již týkající se bezpečnosti či lezeckých technik. První lekce tedy proběhla na ukloněné padesátimetrové stěn-

ce, kde jsme se snažili osvojit si radu Sebastiana, jednoho z  vůdců a  místního guru, že nejdůležitějším svalem pro lezení ledů je mozek. Učili jsme se správně klást hroty maček, zarážet cepíny, vrtat šrouby, štandovat a především pak číst led a  rozumět jeho formám a struktuře. A tak následovala abeceda ledového lezení. Lezení top rope pouze na mačkách, pokusy zaseknout cepín několikrát do stejného místa, vrtání šroubů na nečisto, lezení na prvním s předvrtanými šrouby a konečně první ostré tahání. Okolí Argentiere nabízí štědrou paletu ledového lezení, obrovské množství cest různých délek, sklonů a  obtížností. Najdou se cesty pro úplné začátečníky, od několika desítek po několik stovek metrů, ale také několikasetmetrové mixové cesty, které vyvolávají bigwallový pocit. Prostě jak se kdo cítí, tak si zaleze. Náš tým strávil první dny lezením v Ceillac, kde natékají v něko-

lika žlabech vedle sebe dlouhé ledy v obtížnostech WI 3 až WI 5+ a je zde také několik kratších mixových cest. Tak jsme měli možnost lézt své první vícedélkové ledy, volně stojící svíčky a také pokoušet první mixy. Po rozlezení přišel čas vyzkoušet si něco těžšího a také drytooling. Oblast Cervieres v  masivu Ecrins nabízí jednodélkové cesty ledové a mixové obtížností M5 a více. Jelikož panovala všeobecná spokojenost s  naším pokrokem v  ledovém lezení, měli jsme poslední dva dny možnost zkusit si něco težkého a vedeni mistry pustit se do vážných cest. A tak padly cesty jako Geronimo WI 5, 400m, Sergio WI 5+ 200m a  Cascades des Viollines WI 5+ M6 200m. Náš hlavní vůdce a  hlava celého projektu Jerome Blanc-Gras s Timem Emmetem pak dovršili celý týden průstupem extrémní mixové 400m cesty, ze které pak v závěru dne chtěli skočit BASE. V cestě je bohužel zastihl soumrak a jelikož BASE jumping po tmě asi není to pravé ořechové, museli se spokojit s  druhým přelezem této cesty a „standardně“ slanit. Zatím poslední týden projektu Mountain Academy nás všechny naplnil novou touhou (led, led,

led!) a ukázal nám jak si i v zimě naplno užívat vertikály. V dubnu nás čeká poměrně jiná zkušenost, a  to Taghia, velké kaňony a  obrovské vápencové stěny v  poušti Maroka. text foto

Jirka „Žiži“ Novák ©Mountain Hardwear

mučírna Stát se výborným lezcem snadno a rychle, to by se líbilo každému. Když se ale zeptáte těch, kteří už se ve vašich očích výbornými lezci stali, většinou vám odpoví, že to vůbec nebylo snadné a rozhodně to nešlo rychle. Cesty k úspěchu bývají klikaté a hodně kamenité. Naštěstí ale nejsou neschůdné. Jednou z takových cest k úspěchům a spokojenosti lezce je trénink. Proto bude dnešní článek o tom, jak si takovou cestu rozvrhnout, abychom nezůstali smutně sedět už v základním táboře – přesněji tedy o tom, jak se sestavuje

TRÉNINKOVÝ PLÁN Tréninkový plán je postrachem těch, co trénovat začínají a užitečným pomocníkem těch, kteří už díky němu mnohého dosáhli. Chce to tedy odhodit všechny zábrany a pustit se do jeho sestavování a plnění s odhodláním. Než začneme, je dobré si pořídit tréninkový deník. Sice to zní jako zbytečnost, ale opak je pravdou. Největším rozvracečem našich tréninkových snah je totiž naše JÁ, které má vždy dost argumentů, proč by se určité věci dělat nemusely a neměly. Proto je lepší si svůj plán někam pěkně poznamenat, protože jak se říká: „co je psáno, to je dáno“. A tím bychom se měli řídit. Tréninkových deníků najdete v obchodech celou řadu. Všechny z  nich jsou pěkně přehledné, se spoustou užitečných tabulek, rad a tipů, mnohé z nich jsou i náležitě drahé. Nezáleží ovšem na tom, kolik do deníku investujete. Jako deník může klidně posloužit obyčejný sešit, těm, co preferují elektronickou verzi, třeba tabulka v  Excelu, nebo některý z  programů, které jsou na internetu volně ke stažení. Důležitější je si do deníku poctivě zapisovat. Někomu to může přijít až otravné, ale časem tomu člověk přijde na chuť, a s odstupem času si ještě rád přečte, jak se mu kdy v tréninku dařilo. Vlastní plánování tréninku probíhá na několika úrovních, má svá pravidla a  zásady. Výchozím bodem je pro něj objektivní zhodnocení vlastních schopností a  možností. Nejde vlastně o  nic jiného než zhodnocení fyzické a psychické kondice, technické zdatnosti, vlastních podmínek pro trénink a  dalších hledisek, která mohou náš trénink ovlivnit (tak jak jste si o  tom podrobněji mohli přečíst

44

v minulém čísle ). Objektivní sebeanalýza hraje v sestavování tréninku stěžejní roli a důvod k tomu je docela prostý. Přestože se naše těla skládají ze stejných částí a fungují na stejných principech, každý z nás je jiný. Jsou to rozdíly na první pohled minimální, ve výsledku funkce, kterou plní, ale významné. Proto nikdy nemůžeme trénovat jako někdo jiný, nemůžeme si vzít plán svého kamaráda a doufat, že snad zrovna my dva stejní jsme. Nejsme, a pokud chceme, aby naše snažení mělo nějaký efekt, musíme myslet opravdu jen na sebe. A teď už opravdu k samotnému tréninku. Nejmenší částicí tréninku je tréninková jednotka. Jde vlastně o jeden blok cvičení, který začíná rozehřátím, pokračuje hlavní částí a končí částí závěrečnou, ve které dochází ke zklidnění a  připravují se podmínky pro efektivní regeneraci. Délka tréninkové jednotky je individuální, ale optimální délka se pohybuje mezi 1 a 2 hod. Většinou se zařazuje jedna jednotka denně, vrcholoví lezci však zvládnou takových jednotek za den i víc. Tréninkové jednotky zaměřené vždy na určitou aktivitu se potom skládají za sebe a tvoří vlastní tréninkový program. K jejich správnému uspořádání je ovšem potřeba znát několik zásad a řídit se jimi: Zásada všestrannosti – dodržování této zásady je předpokladem pro udržení zdraví a kondice. Je prevencí jednostranného přetížení a snižuje riziko úrazu s přetěžováním spojené. Zásadní roli hraje v tréninku dětí. Všestranně zatěžovaný organismus je přizpůsobivější jakékoliv zátěži, má větší schopnost se adaptovat a tak tedy zvýšit svou výkonnost. Obzvlášť v tréninku lezce je všestrannost důležitá – bez vytrvalosti, síly, pohyblivosti ani obratnosti se totiž lezec neobejde. Zásada systematičnosti – zvyšování výkonnosti je jen a  pouze přizpůsobování se našeho těla stále vyšší zátěži. K  takovému přizpůsobení ovšem dochází jen při pravidelném zatěžování. K udržení kondice by se proto mělo cvičení provádět alespoň 2 až 3krát týdně, pro zvyšování formy 3 až 4krát, vrcholoví sportovci trénují i  6krát týdně. Systematicky by měly být zařazeny i odpočinkové dny nutné pro regeneraci. Zásada postupného zvyšování zatížení – rychlý nárůst výkonnosti spojený s prudkým zvyšováním intenzity tréninku může sice působit dobře psychicky, po fyzické stránce je ale spojen s řadou rizik. Ideální nárůst zatížení vedoucí

Tak jenom takhle asi ne!

k trvalé adaptaci organismu je pozvolný. To, jakou rychlost má mít, je ale značně individuální, proto je třeba ji u  každého jednotlivce vysledovat a  v  případě stagnace výkonu (při nízkém zatížení) nebo únavy (při zatížení příliš vysokém) s ní pružně pracovat. Zásada cykličnosti – po dle této zásady by měl být trénink členěn do celků. Ty se v průběhu delšího časového horizontu opakují a navazují na sebe tak, aby se v novém cyklu opakovala dovednost z  cyklu předchozího spolu s  nácvikem dovednosti nové, tedy aby postupně v  jednotlivých cyklech docházelo vždy k  malé změně zatížení nebo jeho nárůstu. Z  hlediska času můžeme trénink plánovat v různých časových horizontech. Nejobecnějším je tzv. plánování perspektivní, které zahrnuje v podstatě celý náš život a s ním také spojený tréninkový přerod z úplného začátečníka až po vrcholového lezce. V takto dlouhém časovém horizontu najdeme několik specifických tréninkových období. Prvním z  nich je období všeobecné přípravy, které většina z nás absolvuje už v raném dětském věku, a  obvykle probíhá velmi podobně bez ohledu na to, na jaký sport se připravujeme. Nejdůležitější je

zde všestranný rozvoj fyzických schopností. Po něm následuje období základního tréninku, ve kterém je sportovec kromě dalšího rozvoje všeobecných dovedností seznámen se zvoleným sportem a učí se dříve získané dovednosti zapojit do tréninku již lehce zaměřeného. Dalším obdobím, do kterého většinou dojdou ti, kteří se svému sportu chtějí věnovat víc než jen rekreačně, je období specializovaného tréninku. Zde se začne zvyšovat jak intenzita tréninku, tak i jeho technická náročnost, stále ovšem v oblasti všeobecných dovedností. Posledním je období vrcholového tréninku. Toto období, význačné svou specifičností a náročností, snad ani není třeba dlouze popisovat. Ti, kteří se do něj dostanou, už jsou ve svém oboru opravdu borci. Jiným rozdělením z  hlediska času, kde se významně uplatňuje zásada cykličnosti a systematičnosti, je rozdělení na tréninkové cykly. Ty rozlišujeme podle délky trvání na makrocykly, s periodou asi 1 rok, mezocykly o délce asi 4 týdny a mikrocykly trvající asi 1 týden. Vlastní zaměření cyklů se potom řídí růstem výkonnosti v závislosti na tréninku. To probíhá také cyklicky a obsahuje tři fáze: fázi přípravnou, hlavní a tzv. přechodné zotavovací období. Tako-

intenzita zátěže

úvodní část – rozehřátí 10 – 20 minut

hlavní část 30 – 60 minut

závěrečná část 10 – 30 minut

čas

metodika výto vývoj výkonnosti probíhá během jednoho roku, čili jednoho makrocyklu. Jednotlivé fáze odpovídají několika mezocyklům, a každý týden takového roku je jedním mikrocyklem poskládaným z  tréninkových jednotek. To, jaká bude skladba jednotek v rámci jednoho mikrocyklu, tedy odpovídá fázi, ve které se sportovec zrovna nachází. Informací už bylo dost, ale jak s tím vším naložit? Tréninkový plán sestavujeme s perspektivní vyhlídkou asi na 2 až 4 roky, konkrétní cíle si stanovujeme na rok dopředu. Vycházíme přitom z osobní analýzy a toho, v jakém tréninkovém / životním období se zrovna nacházíme. Děti v  období všeobecné přípravy většinou speciální plán nepotřebují, u nich postačí navštěvování jednoho až dvou sportovně zaměřených zájmových kroužků a rodinné sportovní aktivity. V  tréninkovém plánu pro lezce v  období základního tréninku bude převládat fáze přípravná, kdy budou během tréninkového týdne rovnoměrně zastoupeny jak jednotky zaměřené na vytrvalost, sílu, ohebnost i obratnost, tak i dny odpočinku v poměru asi 1:1. Trénink pro lezce ve specializovaném období už bude mít zřetelnou hlavní fázi tréninku tvořící asi 15 až 20 % celého makrocyklu, během které budou zdolávány plánované cíle a trénink bude probíhat jen ve formě

alpine

udržovací. Po skončení tohoto období bude následovat fáze zotavovací, během které se používá trénink pouze nízké intenzity a  převažuje regenerační cvičení. Fáze přípravná zahrnující zbytek celého roku bude dále rozdělena na fázi všeobecnou a  speciální, během kterých bude sportovec všeobecnými i  speciálními tréninkovými metodami zvyšovat rezervy svého organismu. Takovýto trénink bude probíhat 3 až 5krát týdně s jedno až dvoudenní pauzou pro regeneraci 2krát týdně. Lezci v období vrcholového tréninku již mají s tréninkem bohaté zkušenosti. V  jejich ročním plánu se často setkáváme se dvěma půlročními cykly, a  tím také dvěma hlavními fázemi výkonnosti, nebo naopak s cykly delšími než ročními v případě, že si jejich cíle žádají náročnější přípravy. A  to už je pro dnešek vše. Pro ty, co by rádi konkrétní ukázku tréninkového plánu, tu mám naději: „bude“. Ale předtím si povíme něco o způsobech tréninku jednotlivých pohybových aktivit, tedy tréninku vytrvalosti, síly, ohebnosti. To všechno zase někdy příště. text foto

Martina Patzelová archiv autorky

Nedávno nám do redakce přišla upoutávka na lyže s vkládanými diamanty, dnes přinášíme další novinku z naší redakční pošty. Ponechání v originále snad nezpůsobí jazykovou bariéru. Szanowni Państwo, Zapraszamy na światową premierą ClimbStation najnowszego i niepowtarzalnego urządzenia do trenowania wspinaczki górskiej. Szczegółowa informacja prasowa znajduje się w załączonych plikach PDF i DOC. ... Więcej informacji, wysyłamy na żądanie.

Pro MONTANU připravila firma SINGING ROCK ve spolupráci s horským vůdcem Tondou Volkem

Serdecznie Zapraszamy! Pozdrawiam / Best Regards Tomasz Kazmierczyk ClimbStation Polska www.climbstation.com

45

tatry

Malý Ľadový štít JV – stena Štít s  dvoma vrcholmi SZ 2611m a JV 2608 m, nachádzajúci sa v hlavnom hrebeni Vysokých Tatier. Od Ľadového štítu 2630 m ho oddeľuje Ľadová štrbina. K JV vysiela dlhý hrebeň / Malá Ľadová štrbina, Ľadový zub, Zadná Ľadová šká-

2. „Červenou strechou“ J. Boubin, L. Páleníček, P. Pšeničnikov, J. Vlček, 16. 6. 1970, kl. V+, A2, (7+) 6 hod. K/1607 1. zima: Hons, Rakoncaj, 18. 2. 1974 1. RP: M. Kujawinski, J. Caban, 1. 7. 1990, kl. VII+, 3,5 hod.

ra, Ľadový hrb, Predná Ľadová škára, Pfinová kopa/ oddeľujúci kotlinu Piatich Spišských plies od Dolinky pod Sedielkom. K  západu sa tiahne krátke rameno tzv. Suché rameno, ktoré oddeľuje Suchý žľab od najvyššej časti Javorovej doliny / Zad. Javorová dolina /. Od Širokej veže ho oddeľuje Sedielko, ktoré tvorí prechod do Javorovej doliny. Výška steny spadajúca do Dolinky pod Sedielkom je cca 250 m.

3. „Variant cez červenú strechu“

10. „Cesta k slnku“

11. M. Blahout, V. Haleš, 17. 8. 1955,

Plachecký, Teisler, K. Jakeš. 19. 8. 1977, kl. A4

J. Andráši, J. Petrlová, A. Puškáš, 15.  9. 1948, kl. V, 3 hod., AP/135, K/1614 1. zima: J. Červinka, F. Pašta, 14. 4. 1956

kl. V, VI, 4 hod., AP/136, K/1615

Poznámka: v  nákrese steny neuvádzam niekoľko krátkych a  menej významných variantoch, ktoré sa v súčasnosti nelezú a majú viacmenej len historický význam. Ide napr. o  variant Szcukov /AP. 130, tvorí traverz v hornej časti Grossovej cesty na JV pilier/. Kučerov variant / AP. 132, na JV rebre a JV žľabom v  hornej časti steny. Variant Stanislawského / AP. 133, taktiež na JV rebre v hornej časti nadväzuje na Szcukov variant.

Prehľad výstupov: 1. D. Bakoš, V. Petrík, 8. 5. 1972, kl. V, A1 1. zima: Bílek, Tkáčik, Schauhuber, 29. 12. 1972

46

4. „Stokom vody“ J. Svoboda, J. Vlček, 2. 8. 1970, kl. V, A2, 7 hod. K. 1609 A 1. zima: Nosek, Gross, 25. 3. 1971, 5,5 hod.

12. „Mikired“ Černola, Smutný, L. Páleníček, 6. 11. 1971, kl. IV+, 2 hod.

5. V. Karoušek, Z. Zibrin, 3. 9. 1956, kl. V, VI, 5 hod., AP/137, K/1609

6. „Leporowského cesta“ J. Krzyzanowski, J. Leporowski, 13. 7. 1928, kl. V, 3 hod., AP/131, K/1608 7. „Variant Chwascinského“ B. Chwascinski, F. Gabor, A. Kenar, 19. 7. 1929, kl. IV., AP/134, K/1611

8. A. Grósz, T. Krégczý, L. Rokfalussy, 22. 8. 1912, kl. VI, V, 3 hod., AP/128, K/1610 1. zima: A. Puškáš, K. Skřipský, 29. 1. 1950 2. zima: O. Kopal, R. Kuchař, L. Láskavá, B. Svatoš, 28. 3. 1956 3. zima: J. Červinka, F. Pašta, M. Patera, Z. Vlč, 22. 4. 1956 9. „ Variant Dorawského“ J. K. Dorawski, A. Sokolowski, 9. 7. 1925, kl. IV, AP/129, K/1612

16

12

zajímavé knihy 13. „Zabudnutý kút“

17. „Variant do cesty King-Kong“

Alpine Ice

J. Martiš, J. Špánik, 12. 6. 1976, kl. V., 3 hod. 1. zima: B. Bojanowicz, Cz. Bojanowicz, K. Wielicki, 8. 2. 1978

P. Jackovič, V. Jakubec, 5. 8. 1984, kl. IV+

Mario Sertoti Nový ledolezecký průvodce z  nakladatelství Versante Sud. Kniha na 448 stranách přináší základní informace o asi 600 ledech z 39 oblastí Francie, Švýcarska, Rakouska, Slovinska a Itálie. Viz schéma z úvodu knihy:

14. „Cyranov nos“

18. „Gamera kontra Gaos“ A. Krčmařová, J. Vestenický, J. Pospíšil, 1. 9. 1977, kl. IV+ 1. zima: M. Szlenk, A. Sobolewski, 7. 2. 1979

M. Schauhuber, L. Páleníček, 13. 10. 1971, kl. V, 2 hod. 1. zima: M. Šmid, M. Nosek, 1. 1. 1972

19. „Troll“

15. „Snežný muž“

Zikosi, Bednařik, 4. 9. 1977, kl. V+, 1 hod.

A. Ferancová, Bednařik, 10. 3. 1976, kl. IV+, 4 hod. Pozn.: od 2 dĺžky zhodný s cestou King-Kong

Zkrátka, jenom základní informace, na druhou stranu, co potřebujete více, že? Na knize spolupracovali takoví ostřílení ledolezci jako Gabarrou, Steck, Kammerlander či Podgornik. Svým rozsahem je tak tato kniha ideální i  jako „namlsání“ pro dlouhé večery, kdy plánujete, kam se vypravit příště.

20. „Gappa“ A. Krčmařová, J. Vestenický, J. Pospíšil, 1. 9. 1977, kl. IV

16. „King-Kong“

21. „J trhlinou na JV hrebeň“

M. Šmid, M. Nosek, 2. 1. 1972, kl. IV+, 3 hod. leto: Chroust, Laban, Plachecký, 2. 4. 1973

(nezakreslená) I. Bajo, J. Ďurana, Z. Kysilka, 7. 8. 1962, kl. III., K/1616, podrobnosti chýbajú. text a foto

Jozef Gurník

Pozn.: Oblast č. 12 (Cogne) je mimo přetištěný výřez. Každá oblast je stručně přiblížena, každá cesta je potom popsána několika základními piktogramy, někdy doplněnými o stručnější text.

Rozměry: cca 15 x 21 cm Vydalo: Nakladatelství Versante Sud Cena: 31,50 euro Dostanete na: www.horokupectvi.cz Cena: 895 Kč -bkr-

Lost Nomad 2009 V miestach, kde sa nekonečné stepi strednej Ázie stretávajú s  vrcholmi pohoria Tian Shan, pasú svoje stáda nomádske kmene dodnes žijúce podľa zvykov stepnej tradície Tengri… Práve do týchto končín sa začiatkom mája vyberú členovia expedície LOST NOMAD 2009. Hlavným cieľom expedície je preskúmať a  zlyžovať vrcholy málo navštevovaného pohoria Sary Jaz v centrálnom Tian Shane a výstup na vrchol Khan Tengri. Popri tom chcú členovia výpravy spoznať tradície nomádov žijúcich v týchto končinách a postavenie hôr v ich mytológii.

LOST NOMAD 2009 SACRED MOUNTAINS Aktualizovaný denOF KYRGYZSTAN ník expedície možno sledovať online na stránke www.lostnomad.expedition.sk. Martin Ondreáš

V Montane 6/05 bola uverejnená Z stena Malého hrotu. V roku 2007 tam pribudla nová, extrémna cesta č. 5 od dvojice P. Jackovič a M. Medvec. 1. Gilotína, kl. VI+, A2, 8 hod., P. Jackovič, T. Hromádka, júl 2001 2. Platňou, kl. V, A2, RP 8-, 3 hod., P. Ballay, P. Pochylý, 11. VII. 1962 2a. Narovnávajúci variant, kl. V+, A2, J. Koršala, L. Šedivý, 4. VIII. 1963 3. Kút, kl. VI-, A2, RP 7, 7-, 3 hod., F. Skopík, O. Vítek, 12. VIII. 1962 4. Pilierom bielych myší, kl. V+, A1, 7 hod., . Daniš, Z. Mandrysz, J. Žižka, 10. X. 1987 5. Odysea, kl. VIII-, A2, 10 hod., P. Jackovič, M. Medvec, 23. VII. 2007

47

por trét

Chtěli jsme se zapsat do historie Druhá část portrétu významného slovenského horolezce 50. a 60. let a legendárního vedoucího prvních československých výprav do Himálaje Ivana Gálfyho Jak již bylo slíbeno v Montaně 2009/1, přinášíme druhou část vyprávění Ivana Gálfyho. Pojednává o jeho výstupech na Kavkaze, prvních československých výpravách do Hindúkuše i do Himálaje, jichž se Ivan zúčastnil nejprve jako výškový horolezec a posléze i jako úspěšný vedoucí expedic, které po sobě zanechaly v nejvyšších horách několik velmi významných prvovýstupů, dodnes nezopakovaných... Dalším horstvem, které jsme po Alpách začali objevovat, byl Kavkaz. První výjezd reprezentantů Československa se na něj uskutečnil již v roce 1958. Byl placený ČSTV1, vedl jej opět Vladimír Procházka a lékařem byl doktor Wolf. Účastníky byli čtyři Češi a čtyři Slováci. Mezi Čechy byl Karel Cerman, Radan Kuchař a myslím si, že i Bohouš Svatoš. Slovenskou část pak společně se mnou tvořili Ivan Urbanovič, Jožo Psotka a Arno Puškáš. Byl to spíše takový objevovací zájezd do údolí Adyl Su v centrální části Kavkazu, kde jsme udělali dva výstupy. Nejprve jsme vystoupili na štít Ščurovského přes Ušbinský ledopád, což byla celkem chodecká túra. Náš dvoutýdenní zájezd jsme pak zakončili výstupem na Elbrus. V  jednašedesátém roce jsme se s  reprezentačním družstvem na Kavkaz vrátili, což už jsme si ale museli platit sami. Zájezd stál okolo třech tisíc korun. Na přelomu srpna a září jsme opět navštívili centrální Kavkaz a oblast Adyl Su, kde se ale ve stěnách nacházelo velmi mnoho ledu. Ve čtveřici s  Ivanem Urbanovičem, Jardou Slámou a Paľo Plašilem z Bratislavy jsme se nejprve pokusili o třetí západní Šcheldu, na kterou vede velmi pěkný Schmadererův pilíř severozápadním žebrem. Zastihlo nás na něm sněžení a nakonec z  něj museli utíkat slaňováním. Byla to katastrofa, protože se nám neskutečně motala lana. Slaňování bylo učiněné peklo, naštěstí se šťastným koncem. Dolů jsme doslaňovali až za tmy pozdě v noci. S Ivanem Urbanovičem jsme pak zamířili k  severnímu vrcholu Ušby. Někde jsem zaslechl, že se téměř celý její hřeben leze normálně na předních hrotech maček. My jsme se doslova prosekávali asi osmdesát metrů na skalní žebro v úplně skleněném ledu a byli rádi, že jsme se po něm vůbec dostali nahoru. Když jsme se vrátili do tábora, zbýval nám ještě týden času. Vybrali jsme si proto ještě druhou západní

48

Šcheldu. Jednalo se o čtyřkový pilíř, který jsme vylezli nahoru opět jen ve dvojici. Tehdy jsme chtěli z vrcholu sestoupit do Svanetie. Na vrcholu nás ale zastihla obrovská fujavice se sněžením a  velkým větrem. Vůbec nepřipadalo v  úvahu hledat cestu na gruzinskou stranu. Chvilku jsme házeli balvany, které dlouho, dlouho letěly, než dopadly dolů. Tehdy jsme si uvědomili, že tímto směrem cesta nevede, a vše, co jsme vylezli nahoru, jsme zase dolů slanili. Během slaňování nám došly všechny smyčky, a tak jsme jednou z Ivanova lana, podruhé zase z mého postupně uřezávali další. Z původních čtyřicítek jsme tak

nakonec vyrobili třicítky, ale dolů na Šcheldský ledovec jsme se přece jen dostali. Na šedesátý druhý rok se chystal další zájezd na Kavkaz, tentokrát do oblasti Bezingi. Byť se jednalo o výjezd reprezentačního výběru, opět jsme si cestu platili sami. V horách jsme měli strávit pět týdnů, což nás přišlo na pět tisíc korun, tehdy velký peníz. Vždyť na Horské službě jsem měl plat tisíc pět set korun. Navíc syn Róbert už byl na světě a Šaňa jsme čekali. Rodinu jsem tedy nemohl ošidit ani o korunu, a tak jsme s Ivanem Urbanovičem každou volnou chvíli chodili na různé brigády. V té době například pan Skřipský

natáčel film o Tatrách, a tak jsme mu nosili kamery a přenášeli materiál, jen abychom si vydělali na zájezd na Kavkaz. Bezingijskými stěnami jsme byli doslova uchváceni. Pětitisícové vrcholy, velké ledovce... Mnoho jsme toho o zdejších horách neznali. Abychom si udělali co nejlepší přehled o možných výstupech, snažili jsme se co nejvíce nastudovat v táborové knihovně. Jako aklimatizační túru jsme si vybrali pětitisícovou Džangitau, kde jsme v šestici přelezli velmi pěkný čtyřkový pilíř. Nic náročného, ale pro aklimatizaci velmi vhodné. Na sestupu jsme pak bivakovali a další den sestoupili na ledovec. Přešli jsme jej na druhou stranu k takzvanému Německému bivaku, kde jsme potkali Ivana Kluvánka ve funkci trenéra společně se Zdeňkem Studničkou a Pavlem Černíkem. Oba nadějní lezci měli zálusk vylézt stěnu Šchary – velkou ledovcovou stěnu, kterou pokrývalo několik velkých ledových bariér. Během našeho bivaku v protější stěně z ní neustále padaly laviny. Když nám kluci prozradili, kam chtějí jít, řekli jsme jim: „Nechoďte do toho! Létají tam laviny v jednom kuse.“ Studnička se jen pousmál: „Budeme se jim vyhýbat! Nějak přes ně přejdeme...“ Rozešli jsme se a sestoupili do tábora. Po dni odpočinku jsme se vypravili na další túru. Tentokráte bylo naším cílem žebro Mižirgi, které jsme chtěli přelézt v pětici – Honza Červinka, Mirek Jaškovský, Miloš Turek a já s Ivanem Urbanovičem. Když šla podobná skupina do velké stěny, Sověti s ní vysílali i takzvaného „nabljudatěla2“, který pod stěnou sledoval po celou dobu detaily výstupu. Řekli jsme jim, že umíme vše, co je k našemu výstupu potřeba, a tak se bez sovětského „pomocníka“ pod stěnou rozhodně obejdeme. Slíbili nám: „Dobře, nepůjde!“ Později po návratu z vrcholu jsme ale zjistili, že za námi stejně šel. S dalekohledem v ruce od svítání až do setmění pozoroval každý náš krok ve stěně. Věděl úplně přesně, kolik jsme po cestě zatloukli skob a možná i kolik jsme celkem vysekali stupů. Lezení ale bylo velmi pěkné. Když jsme přelezli asi 500 metrů dlouhý kuloár v dolní části a začalo svítit slunce, trochu nás obletovaly ledy. Po dni naplněném krásným lezení jsme zabivakovali těsně pod vrcholem. Následující den jsme dosáhli vrcholu a pokračovali dolů nejsnazším sestupem čtyřkovým hřebenem, který jsme proslanili. Na ledovci pod námi jsme spatřili dvě postavy. Když jsme slanili blíže, zjistili jsme, že je to Radan Kuchař se Zdeno Zibrinem. Oznámili nám: „Studnička a Černík zahynuli.“ Byla to rána pro celý manšaft a samozřejmě zákaz veškerého lezení a  činnosti v  horách. Sešli jsme dolů do tábora, kde Sověti vyhlásili záchrannou akci. Ráno vyšel celý manšaft nahoru pod stěnu, kde leželo obrovské laviniště, na které stále přibývaly další ledové balvany. Celé zachraňování spočívalo v tom, že jsme společně se Sověty lavinu pozorovali. Tehdy byly záchranné akce přímo řízeny až z Moskvy. Dokud Moskva nerozhodla o  ukončení akce, museli jsme každý den chodit sledovat situaci na laviništi. Asi po čtyřech dnech, kdy se našel jeden batoh, jsme konstatovali, že nemá žádný smysl chodit a pozorovat lavinu, ze které už chlapci určitě nevylezou. Když jsme Sovětům řekli, že jsme s Urbanovičem profesionální záchranáři, zeptali se nás: „Podepíšete nám to?“ „Ano, podepíšeme.“ Byl tedy proveden zápis a my jej schválili podpisem, čímž byla celá

nesmyslná záchranná akce ukončena. Následovalo další nepříjemné rozhodnutí, kterým nám zakázali lézt. Řekli, že se máme opalovat a odpočívat. Iniciátorem dalšího sledu událostí byl Radan Kuchař, který měl mapy Kavkazu a  rozhodl:„Půjdeme objevovat Podkavkazí!“ Sovětům jsme tedy oznámili, že odcházíme dolů. Sověti se na nás usmívali, protože z tábora to bylo do míst, kam vyjel autobus, asi patnáct kilometrů. Mysleli si, že se nedostaneme dále než na první autobusovou zastávku. Jenže se přepočítali a třináct lidí se z Kavkazu pěkně vytratilo. V táboře zůstal jen pan Skřipský, který o zájezdu točil film. Nepřidal se k žádné skupině a nějakým způsobem jej v táboře zadrželi. Radan odešel s jednou skupinou do Gruzie, Ivan Kluvánek s další skupinou taktéž. Podařilo se jim dojít až do Tbilisi. Co jsme podnikli my dva s Ivanem Urbanovičem? Rozhodli jsme se, že půjdeme do Dombaje, kde jsme měli mezi vedoucími lágrů kamarády z různých sovětských zájezdů do Tater. Sešli jsme do města Nalčik, kde jsme si vzali taxíka. I když to do horolezeckého tábora v  Dombaji bylo asi sto padesát kilometrů, taxíky byly tehdy natolik levné, že nám na cestu vystačilo jen pár rublů. V lágru nás ubytovali a zařídili i stravu. Po několika dnech koupání v  táborovém bazéně nám známý prozradil: „Už vás z  Bezingi hledají.“ Po celý čas, kdy jsme byli rozuteklí po Kavkaze, se nás totiž snažil najít ve zdejších táborech jeden ze sovětských horolezců. Doporučil nám dalšího kamaráda, který se o nás opět na nějaký čas

a hodinu sejít v Pjatigorsku na nádraží. S tímto chlapem jsem se pak setkal ještě jednou v osmdesátém pátém roce pod Elbrusem. Tehdy jsem tam byl s doktorem Michalovem jako delegace československého horolezeckého svazu na slavnosti čtyřicátého výročí ukončení druhé světové války. Když jsme se poznali, ohromně jsme se bavili při vzpomínkách, když nás naháněl po celém Kavkaze a nikdo nevěděl, kde nás najít... Do údolí Bezingi jsme se pak vrátili ještě v šedesátém třetím roce. Podnikli jsme dva lehčí výstupy. Nejhodnotnějším byl jižní pilíř na Dychtau, což byla pěkná, převážně skalní túra. Na tento zájezd mám jeden krásný zážitek. Když jsem jednoho rána vylezl okolo šesté ze stanu, rozespalýma očima jsem na sportovišti, kde byla hrazda, bradla a všelijaké další sportovní náčiní, spatřil cvičit jednoho hodně obstarožního pána. Dělal na hrazdě různé výmyky a přemety... Pomyslel jsem si: „Ten se asi chystá na olympiádu.“ Když jsme k němu přišli blíže už celá parta, pán s cvičením přestal a představil se. Zjistili jsme, že to byla tehdejší hvězda sovětského horolezectví Vitalij Abalakov. U našeho stanu si pak prohlížel výzbroj a  výstroj, zejména boty. Ohromně jej totiž zajímaly naše vibramy, které neznal. Říkal nám: „Ty jsou špatné, velmi špatné...“ a ukazoval na své trikuny3: „Trikunky, eto batinky charošije!4“ Na botách jsme se tedy neshodli. Pro nás byly nejlepší vibramy, pro ně trikuny. Později ale i Sověti přešli na vibramy... Bylo to naposledy, co jsem Kavkaz navštívil.

V alplágru v Bezingách, Kavkaz 1962

postaral. Když už nás hledali i tam, poslali nás do Kyslovodska: „Tam se na bazéně ztratíte!“ Po dalších čtyřech dnech jsme se již museli vrátit do Pjatigorska, kde jsme se měli v den odjezdu domů všichni sejít o půl osmé ráno na nádraží. A nedovedete si představit vykulené oči chlapa, který nás celou dobu hledal, a když přišel v pondělí o půl osmé ráno na nádraží v Pjatigorsku, všech třináct československých horolezců tam stálo s batohy, připraveno k odjezdu. Vůbec nemohl pochopit, že se tolik lidí může v určitý den

V polovině šedesátých let se naše sny o výpravě do nejvyšších hor splnily a  my se vypravili do Hindúkuše. Jak vůbec vznikla myšlenka zorganizovat výpravu zrovna do Afghánistánu? Tehdy byl předsedou československého horolezeckého svazu inženýr Vladimír Šedivý. Pracoval na úřadu vlády na ekonomickém úseku. Když se v šedesátém čtvrtém roce otvírala letecká linka Praha – Teherán – Kábul, Šedivý se zahajovacího letu zúčastnil. Tehdy byl šéfem mezinárodního oddělení ČSTV pan doktor František Kroutil, zároveň náš zástupce v Mezinárodním olympijském výboru. Šedivému dal dopis pro předsedu

49

afghánského olympijského výboru se žádostí, aby pozvali československé horolezce do Hindúkuše. Šedivý se z Kábulu vrátil a pozvání skutečně přivezl. Samozřejmě se jednalo o pozvání do Afghánistánu, nikoliv do Hindúkuše nebo přesněji do oblasti, kam jsme chtěli jet. Než jsme se nakonec dostali do oblasti Vachánu bylo ještě dosti zdlouhavé. Vladimír Šedivý se narodil v  Bratislavě. Byl tedy Čechoslovák a obdobný počet nominovaných z Čech a Slovenska velmi dodržoval. Jednalo se skutečně o  historicky první československou expedici, která se do Vachánského Hindúkuše vydala v červnu roku 1965. S podobnou výpravou neměl nikdo z nás žádné zkušenosti. Začali jsme doslova úplně od píky a učili se na vlastních chybách. Už jenom potraviny! Mirek Wolf počítal kalorie, kolik jich každý z nás bude potřebovat na den. Jeho výzkum měl ale i své mouchy. Dostávali jsme od něj něco sladkého, k čemuž nám prozradil jen: „Má to pět set kalorií.“ Jenže v žaludku jsme pak neměli vůbec nic... Každý z  nás dostal během příprav nějaký úkol, který měl na starosti. Mne Vladimír Šedivý pověřil: „Ty jsi z Tater, sežeň od Poláků afghánský slovník!“ Naši severní sousedi totiž v šedesátém druhém byli na Noshaqu5. Dostal jsem kontakt na pana Chwascinského6, který byl povoláním stavař a  v  Afghánistánu stavěl cesty. Pro polskou výpravu sestavil slovník, který obsahoval tisíc afghánských slov. Vydal jsem se tedy za ním a  slovník sehnal. Společně s  Arno Puškášem jsme jej pak přeložili z  polštiny, naklepali na blánu a rozmnožili. Také jsem dostal za úkol získat co nejvíce materiálů o Hindúkuši. Nějaké informace mi opět poskytli Poláci, ale také jeden velmi zajímavý pán – Adolf Diemberger, otec Kurta Diembergera – známého himálajisty. Nevím, jestli někdy v Afghánistánu byl, disponoval ale ohromným množstvím materiálů o  Hindúkuši. Poslal mi všelijaké nákresy a  náčrty všeho, co bylo možné zlézt nejenom v centrálním, ale také ve východním Hindúkuši, o  kterém toho bylo známo skutečně málo. Když jsme nakonec do Afghánistánu přiletěli, povolení vycestovat do Vachánu jsme stále neměli. Vůbec jsme nevěděli, kam až se nakonec dostaneme. Nejnervóznější byl Radan, kterému se rovněž podařilo získat mnoho materiálů o centrálním Hindúkuši, ale také o málo známém horském výběžku na hranicích s Pamírem. Jsou tam sice kopce jen okolo pět a půl tisíce metrů vysoké, ale jak tvrdil Radan: „Ještě nikdy nikdo tam nelezl. Na co vylezeme, bude prvovýstup!“ Nakonec jsme se ale povolení od krále dočkali. Získali jsme jej díky doktoru Kolárikovi, který pracoval v jeho osobním lékařském týmu. Tehdy v Afghánistánu pracovalo mnoho našich expertů – od stavbařů, lékařů, inženýrů až po zbrojaře a  vojáky. Nedaleko Kábulu jsme například pobyli u našich vojáků. Hráli jsme s nimi kulečník – jedna koule - jedno pivo, jedna koule - jedno pivo... Prozradili nám, že rozbalují zbraně, které se u nás vyráběly za první republiky. Tvrdili, že na nich není kousek rzi. Poctivá zbrojařská práce! Ve Vachánském Hindúkuši jsme se pohybovali v oblasti, kde před námi opravdu nikdo nepůsobil. Pravé dobrodružství! Radan Kuchař, Miloš Matras a Jožo Psotka tehdy vytvořili jednu trojici. Velmi předvídavě, protože zbytek - Míra Jaškov-

50

V předsunutém táboře pod Tirich Mirem, Hindúkuš 1967

Mezinárodní konverzace, foto: Vilém Heckel, Hindúkuš 1967

ský, Honza Červinka, Ruda Antoníček, Ivan Urbanovič a já tvořili„přidruženou výrobu“, ke které se ještě připojil Vilda Heckel a vedoucí Šedivý. Udělali jsme ale pěkné věci – velmi pěkný Štít Ariana nebo Koh-e-Meana, který tvořily dva vrcholy. Po zdolání prvního nižšího už ale s námi Šedivý na ten druhý vyšší nechtěl pokračovat. Začal jsem tedy traverzovat sám, ale sníh byl příliš hluboký, takže jsme se museli smířit jen s jedním vrcholem. Na štítu s názvem Malé Lunkho opět zahrál osud. Lezli jsme žebrem, ze kterého jsme odbočili mírně doleva do strmého ledového pásu, kde jsem zavrtal dvě vývrtky a povídám:„Ivane, pojď!“ Ivan Urbanovič pak pokračoval dále až do míst, kde se už terén pokládal. Ivan odešel, a my čekali. Už jsem chtěl křičet, aby se zastavil, protože končilo lano, když v tom přes nás přejel rychlík. Já se ale jen přitlačil na skoby a pomyslel si: „Tak, a teď půjdeme do řiti!“ Skoby ale vydržely... Byly to takové ty klasické první vývrtky - šrouby, se kterými se dalo otvírat i víno. Byly ale poctivě zavrtané dvacet centimetrů do ledu, což nás zachránilo. Vůbec jsme si neuvědomili, že skoro každý den sněžilo. Celý svah se utrhl a Ivan s ním proletěl dvakrát třicet pět metrů. Zůstal viset ve vzduchu na napnutém laně. Cítili jsme obrovskou úlevu, když se ozvalo:„Žiji!“ Honza s Mirkem byli bokem, a tak je lavina minula. Rychle přispěchali, že jej vytáhneme. V  tom lano najednou vyletělo nahoru bez Urbanoviče. Ustrnuli jsme hrůzou, ale

naštěstí se Ivan hned ozval: „Dusil jsem se!“ Dva metry pod ním byla velká sněhová plošina, a tak se odřezal z lana a dopadl na ni. Vytáhli jsme jej nahoru a prvovýstup skončil. Po létech jsem si prohlížel fotky. Na kopec jsme mohli dojít bez problémů po hřebeni z  vedlejší Ariny, kterou jsme předtím zdolali. My ale chtěli udělat pěkný, ideální prvovýstup stěnou... V závěru výpravy jsme společně s Vildou Heckelem, Tony Antoníčkem a Vlado Šedivým zlezli ještě tři šestitisícovky. První sněhový štít jsme pojmenovali Koh-e-Barfi, druhý s výškou 6.200 metrů Koh-e-Iames a nakonec nejvyšší z nich Koh-e-Quala Panja, vysoký 6.300 metrů. Radan s Milošem a Jožem udělali Uparisinu a  Koh-e-Herad, nejvyšší štít oblasti, vysoký 6.849 m. Z jejich strany to byl skutečně výkon. Radan byl velký koumák a je opravdová škoda, že pak sebou drbnul. Měl pád na skalách a s výkonnostním horolezectví prakticky skončil. Afghánistán nám dal opravdu hodně. Bylo to obrovské dobrodružství. Už jen samotný Afghánistán byl pro nás stát absolutně neznámý. Potkávali jsme se s  lidmi, kteří měli úplně jiný způsob života než my. Žili úplně v  jiných podmínkách. Afghánci byli ale velmi příjemný, sympatický národ. Velmi hrdý, který se nikdy nestal kolonií. Silou se rozhodně nedají přemoci. My se v Afghánistánu hlavně namlsali na vysoké hory. Když jsme se vrátili domů, ihned jsme začali do Vladimíra „hustit“, že by nebylo špatné udělat další expedici. Rozhodnutí padlo na Tirich Mir, nejvyšší kopec Hindúkuše. V rámci tréninku na chystanou výpravu jsme v  roce 1966 také vyrazili do zimních Alp. Měli jsme namířeno na Bocalatteho pilíř na Mont Blanc du Tacul. Nastoupili jsme ve složení Ludva Zahoranský, Janko Ďurana, Theo Mastihuba, Ivan Urbanovič a já. První den jsme dolezli do bivaku a vše probíhalo v pohodě. Jenže ráno se probudíme a venku fučí, sněží. Konec. V bivaku jsme pak strávili téměř tři dny. Nic jiného se totiž nedalo dělat. Přitom naše spacáky nebyly ani silonové, ale z  balónové látky s obyčejným peřím uvnitř. Větrovky a péřovky byly z podobného materiálu... Když se vyčasilo, na konopných lanech jsme pak slaňovali dolů. Katastrofa! Pod stěnou jsme měli lyže. Nastupovali jsme totiž z Aiguille du Midi, odkud jsme lyžovali pod stěnu. Nasadil jsem si lyže, postavil se do pluhu a v tomto postoji dojel až do Chamonix, kde jsme spali na ubytovně. V Chamonix už byl poprask! Všichni náš boj ve stěně v takovém nečase bedlivě sledovali. Dokonce jsem se pak dozvěděl, že naši lidé, žijící v zahraničí, trávili v Chamonix dovolenou a chtěli zaplatit záchranku. V té době byl šéfem Národní lyžařské a horolezecké školy École nationale de ski et d’alpinisme Jean Franco. Jednoho ze svých chlapů poslal za námi na ubytovnu, aby nás doprovodil do nemocnice. Urbanoviče a Ďuranu poslali domů, protože měli jen mírné omrzliny. Ludvu a mě si ale v nemocnici nechali. Strávili jsme tam celý týden. Od rána do večera jsme byli na infuzi. Když jsme se vrátili domů, Luděk šel v  Ostravě do specializované nemocnice na popáleniny, kde mu vše zachránili. Já zase putoval do Popradu na chirurgii, kde mi kamarád primář Janovský oznámil: „Musím ti to poobkrajovat!“ Uřezal mi kus palce a  chtěl pokračovat i jeho plastikou. Souhlasil jsem: „Ďuro, dobře. Sešitý ale budu maximálně jen týden!“,

protože jsem nechtěl dlouho v  nemocnici vylehávat. Musel jsem přece pracovat, protože na Horské bylo vždy nejvíce práce v  létě. Pravou nohu mi tedy zašili do levého lýtka. Sestřičky mi pak ale prozradily: „Takhle budeš ležet minimálně čtyři až pět týdnů!“ A skutečně! Když mi pak nohy oddělili od sebe a já se probral z narkózy, chtěl jsem seskočit z postele. Spadl jsem rovnou na „papuli“. Po pěti týdnech mi svalstvo ochablo natolik, že jsem skutečně upadl. Tehdy jsem se vzepřel: „Ďurko, mi vůbec nevadí, že mi na palci chybí kus bříška! Zbytek plastiky už dělat nebudeme!“ Od té doby mám na palci levé nohy jen půl centimetru dlouhý nehet. Také se mi pak kamarádi smáli, že se mohu vsadit o pivo, že mi na jeho bříšku rostou chlupy z lýtka. Tak tedy skončil náš zájezd do Alp mezi oběma expedicemi do Hindúkuše. O  Hindúkuši jsem sháněl další materiály. Hlavní vrchol Tirich Miru byl poprvé zlezen v roce 1950 norskou výpravou7 a od té doby na něm nikdo nestál. Snažili jsme se na něj vymyslet novou cestou. Určité nervy představovala také skuteč-

tři nebo čtyři postavy. Říkali jsme si: „To už budou asi Japonci. Naši kamarádi by nám přece šli naproti s šálkem čaje!“ Přijdeme blíže a vidíme, že v popředí stojí náš psycholog s fotoaparátem. Vlastík Šmída už to nevydržel a začal nadávat, což dotyčný vůbec nechápal. Říkám mu:„Proboha, jsi psycholog. Jako psycholog bys mohl vědět, že jsme utahaní a psychicky nás podpoříš, když přineseš šálek čaje.“ Odpověděl: „To mě vůbec nenapadlo!“ Byl to prostě voják. Do té chvíle s ním ale byla obrovská sranda. Ve výpravě byl opět skvělý fotograf Vilda Heckel a jako kameraman Béďa Roger. Fajn kluk, když jsme s ním ale vylezli do výšky 5.100 metrů, docházely mu už síly. Hodně toho pak natočil Honza Červinka, který je fantastický snad ve všem. Lidí jako byl Honza, Míra Jaškovský nebo Ludva Zahoranský je málo. Na všech expedicích jsem poznal lidi, kteří byli za každé situace kamarádi tělem i duší, obětaví. Výborní chlapi! Na výpra-

Návrat z Tirich Miru, foto: Vilém Heckel, Hindúkuš 1967

vách jsem nikdy nepoznal individuality, které by podléhali ponorkové nemoci... Úspěch na Tirich Miru nám otevřel další cestu. Už když jsme při návratu z Hindúkuše odcházeli z Islámábádu v Pákistánu, náš fantastický velvyslanec doktor Vacata nám nabídl:„Chlapi, když budete chtít zase nějak vyjet a budete něco potřebovat – napište! Co budu moci, tak zařídím!“ Vrátili jsme se, všichni nás už znali, a byla ta nejvhodnější chvíle si říct: „Co kdybychom si zorganizovali vlastní expedici chlapů z Tater?“ A tak jsme se společně s Arno Puškášem, Ivanem Urbanovičem a Zdeno Vaškem rozhodli: „Udělejme tatranskou expedici!“ Do karet nám nahrával i fakt, že se v Tatrách chystalo mistrovství světa a chodilo sem hodně lidí z vládních úřadů. Podporu jsme měli i u nás na městě. Bylo rozhodnuto! Původně jsme uvažovali o Karakorumu, ve kterém jsme chtěli lézt na Hidden Peak. Napsal jsem tedy doktoru Vacatovi, že bychom na něj rádi vycestovali v roce 1969. Po nějakém čase mi od něj přišel dopis, že pákistánská vláda bohužel nepouští do oblastí vzdálených 15 kilometrů od hranic s Čínou žádné

Při výstupu na hlavní vrchol Tirich Miru v roce 1967. Pod námi je sedlo, kde stál náš stan. V pozadí západní vrchol Tirich Miru, na který jsme udělali prvovýstup o den později.

nost, že ve stejné době o náš štít projevili zájem i Japonci. Náš další cíl představoval západní vrchol Tirich Miru, který zatím nebyl vylezený vůbec, a také Dirg Zom - šest tisíc osm set metrů vysoký kopec ve stejném masívu. Druhé československé expedice do Hindúkuše v roce 1967 se zúčastnilo opět třináct lidí, protože už ale měla vyšší společenské ohodnocení, byli v ní také tři vědečtí pracovníci - botanik doktor Daniel, parazitolog a zoolog doktor Rödl a nakonec doktor Mikšík, který byl plukovník od armády a psycholog. S ním byla sranda! Když jsme se vždycky vrátili shora, ještě než jsme dostali čaj, strčil nám do rukou přístroje a my museli něco konkrétního dělat nebo alespoň kreslit. Na hlavní vrchol Tirich Miru, což představovalo československý výškový rekord, se nakonec podařilo vylézt pětici Vlastimil Šmída, Jan Červinka, Miroslav Jaškovský a nám s Ivanem Urbanovičem. Náš stan stál v sedle mezi hlavním a západním vrcholem, a tak jsme v něm přečkali ještě jednu noc a po hřebeni zlezli i západní Tirich. Dolů jsme pak slaňovali a byli opravdu utahaní. Výškový tábor III se nacházel ve výšce šest a půl tisíce metrů a muselo se k němu vyjít trošku do kopce. Byli jsme utahaní, vždyť jsme vylezli na dva sedmitisícové vrcholy. U stanu jsme spatřili

51

expedice. K2, Broad Peak, Gasherbrum II i Hidden Peak byly tím pádem zabité a jedinou možnou osmitisícovkou byl Nanga Parbat. Z něj jsme ale měli respekt, vždyť na něm do té doby zahynulo dohromady 32 lidí. Nakonec jsme se ale pro něj na základě všech okolností přece jen rozhodli:„Uvidíme!“ Byli jsme velmi nažhavení a expedici začali dávat dohromady. Kromě Mirka Jaškovského se jednalo výhradně jen o lidi z Tater. Vyřizování bylo dost dlouhé, protože nás už tehdy obsadili Sověti. Improvizovali jsme. K dispozici byly jen boty z Popradu. Poláci už ale tehdy začali používat vlněné kamaše do půl lýtek. Chlapi z Gopru nám potvrdili, že jsou velmi dobré a teplé. Chtěli jsme je taky vyzkoušet, museli jsme ale někde sehnat vlněné „sukno“8. Na podzim v šedesátém osmém jsme pak chodili po Oravě a všude nám říkali: „Chlapci, my sukno máme! Jenže přišli Rusi, možná bude válka a co si pak počneme?“ Nakonec jsme sukno sehnali velice obtížně a boty nám z něj v Popradu přece jen ušili. Jedinou jejich nevýhodou bylo, že vrchní vrstva byla měkká. Když se na nich stáhly mačky, dost tlačily. Jinak to byly velmi dobré, teplé boty. A oblečení? Vojenské hrubé vlněné kalhoty,

které nám armáda prodala za deset nebo patnáct korun za kus. Větrovky nám šili v Liptovském Mikuláši. Potraviny jsme posháněli z různých podniků. Bylo také potřeba sehnat nákladní auto. To byl velký problém, protože za socialismu potřebovaly Pozemní stavby 10 Tatrovek a dostaly jen dvě. Byl bilanční příděl. Přes lidi, které jsem v Tatrách poznal, jsem měl dost dobré kontakty až po podpředsedu vlády, který slíbil: „Dobře, zajistím vám auto.“ A tak jsme to pak dělali léta, protože se vždy našel nějaký podnik, který auto potřeboval, byl ochotný jej zakoupit a na čtyři měsíce nám jej zapůjčit. Vrátit se ale samozřejmě muselo nenabourané a zaběhané. V dubnu 1969 jsme na naší první výpravu na Nanga Parbat opravdu vyrazili. Letěli jsme do Kábulu, kam tehdy stála zpáteční letenka okolo 4.600 korun. Zpátky jsme se ale všichni vraceli náklaďákem, který šoféroval Míra Jaškovský s Janem Horanou. Výprava úspěšná nebyla, skončili jsme pod Rakhiotským štítem ve výšce asi 6.900 m.

52

Zoufalí jsme se vraceli do základního tábora, protože nás zastihlo velmi špatné počasí. Tehdy jsme hlavně sbírali zkušenosti se zdoláváním tak velkých hor. V každém případě jsme se ale rozhodli, že se pod Nanga Parbat vrátíme ještě jednou. Po návratu jsme se skutečně začali dávat opět dohromady. Rozhodl jsem ale, že tentokráte už výpravu zorganizujeme jako celoslovenskou expedici. Z Bratislavy přicházel v úvahu Ivan Fiala, Ivan Dieška, Jožo Psotka a filmaři. Skupinu slovenských horolezců pak doplnili z Moravy Ludva Zahoranský a  Mirek Jaškovský, který opět dělat šoféra společně s Marošem Mladoněm z Horské služby. Při přípravách jsme již měli vyšlapané chodníčky. V souvislosti s druhou expedicí na Nanga Parbat vzpomenu ještě jednu perličku. Na první expedici nám slovenská tělovýchova dala sto tisíc. Napsal jsem dopis předsedovi Slovenské tělovýchovy profesoru Černušákovi, že výstup na Nanga Parbat chceme za každou cenu dokončit, a proto

Ve III.výškovém táboře na Velkém firnovém plató, kde jsme strávili pět týdnů. V pozadí Jižní štít Čongry, vzdálený asi 2 km. Nanga Parbat 1971.

Ludva Zahoranský na Nanga Parbatu v roce 1971 ve vlněných výškových botách

prosíme o další finanční podporu ve výši stejné jako při první expedici. Dva tři týdny se nedělo vůbec nic. Byl už říjen, když se na stanici Horské služby objevili dva pánové v dlouhých hubertusech: „Hledáme soudruha Gálfyho!“ Měl jsem právě službu: „Prosím.“ Vytáhli papíry a oznámili mi: „Máme pověření slovenské tělovýchovy udělat revizi expedice.“ V ten moment jsem se málem posral! Hrozný šok! Když totiž výprava skončila, všechny doklady jsem naházel do bedničky, převázal šňůrkou, napsal „Expedice 1969“ a hodil do skladu. Vykoktal jsem jen: „Víte, ekonomické věci měl na starosti pan inženýr Vaško, skočím za ním.“ Byl podzim, v Tatrách nebylo moc lidí a Zdeno Vaško, který pracoval v hotelu Grand, hrál karty. Ne o koruny, tam se hrálo o stovky a tisícovky. Říkám mu:„Zdeno, průšvih. Máme revizi!“ Společně jsme se vrátili na Horskou: „Pánové, zvu vás do Grandu na oběd.“ Pak je ubytoval a zeptal se: „Kdy chcete začít?“ „Hned!“, zněla odpověď „Dobře, dobře. Do zítřka vám ještě připravíme některé detaily, abyste u nás nemuseli zbytečně čekat do Vánoc...“ Ve čtyři odpoledne jsme se Zdenem a Jožo Koršalou sedli na Horské a začali makat. Vybalili jsme krabici, lepili doklady, vše zapisovali. Zdeno dělal finanční deník. Ve dvě v noci jsme byli hotovi. „Kolik máš v pokladně?“ „Asi dva tisíce korun.“ „Dobře, sedí!“ Stihli jsme ještě zajít do baru na koňak. Ráno přišli revizoři a ve všem se hrabali celý týden. Když skončili, uznale pokývali:„Toho pana Vaška je tady škoda. Ten by v Bratislavě udělal jako ekonom velkou kariéru.“ Vytkli nám jen dvě věci. Že jsme si v Trenčíně dali ušít stejné obleky – takové pěkné

Debata na Pražském hradě u prezidenta republiky Ludvíka Svobody v roce 1971. Po pravé ruce Ivan Fiala, Mišo Orolin a Ludva Zahoranský.

světlé. Jenže na to jsem měl papír, protože ředitel slovenské filmové tvorby pan Štítnický nám dal dvě stě padesát tisíc a řekl:„Chlapci, buďte ale slušně oblečení!“ a nechal nám ušít obleky. Druhá věc, která se jim nelíbila, souvisela s panem velvyslancem, kterého jsme pozvali na dovolenou do Tater, kam jinam než do Grandu. Týden bydlel v apartmánu za osm tisíc. Dnes by vám to nestačilo ani na dva dny! Rozhodli: „Pan velvyslanec si vše zaplatí sám.“ Oponoval jsem: „To si nezaplatí, na to se poskládáme my!“ Pan doktor Vacata se totiž mezitím stal dělníkem, protože jej v době normalizace úplně zlikvidovali. Revizoři tedy stránku vyhodili, přepsali a do dvou týdnů jsme od tělovýchovy dostali dalších sto tisíc. Kontrola financí tedy dopadla v pořádku. Předseda tělovýchovy profesor Černušák se mi pak s  odstupem času vysmíval: „To jsem vám ale nahnal, co?“

Často se mne ptali, proč jsem se na svých pozdějších výpravách více nezapojil do horolezeckého dění, když mi to ve výškách  šlo docela dobře. Musím přiznat, že v mém vysokohorském lezení nastal určitý zlom po prvním Makalu v roce 1973. Po nešťastném úmrtí Honzy Kounického jsem musel absolvovat kupu různých komisí. Na dalších expedicích jsem si už říkal: „Proboha, něco se stane a všichni budou říkat – vedoucí, měl se starat o důležité věci a ne někam lézt!“ Řekl jsem si „Ne!“ Navíc jsem začal mít na druhém Makalu problémy s kyčelním kloubem. Byl jsem s ním pak ještě v roce 1981 i na Kanči, tam mne už ale bolel natolik, že když jsem si sedl k oddechu, deset minut jsem pak kulhal, než jsem se zase rozhýbal. V té době jsem měl jako horský vůdce klienta, který byl profesorem na medicíně Karlovy univerzity. Profesor Vacek, který se postupem času stal dokonce náměstkem ministra zdravotnictví v Čechách. Po návratu z Kanče jsem s ním lezl na Bradavici a on mi povídá: „Strašně kulháš!“ A já na to: „A taky mě to bolí.“ „Musíš si jej nechat operovat!“ Oponoval jsem: „Sice mě bolí, ale je stále můj!“ Profesor začal vyjmenovávat osoby, které by mne mohly operovat. Nakonec zaznělo jméno docenta Čecha - specialisty, který klouby vyráběné v Poldi Kladno dokonce pomáhal vyvíjet. Bylo rozhodnuto. Vše mi vyřídil a já se k němu v březnu odebral na vyšetření. Přinesl jsem mu snímky a ptám se jej: „Pane docente, hodně chodím po horách a v zimě jsem často na lyžích. Co se s tím dá dělat?“ Usmál se, podíval se na snímky a povídá: „Upřímnost za upřímnost. Kloub máte odrovnaný. Je to skoro čtvrtý stupeň, který se už dá jen řezat. Čekací doba je ale jeden a půl až dva roky...“ „To snad ne!“ Profesor Vacek ale vše zařídil, já se v Praze podíval na prvomájovou manifestaci a 3.května jsem byl na operačním stole. Kloub mi vyměnili a já s ním pak byl i na Lhotce i pod Everestem. Zatěžoval jsem jej naplno. Přišel jsem pak za ním někdy v devadesátém osmém. Řekl: „Pojď, zkontroluji si tě. Jamku máš sedřenou, nebolí tě?“ „Nebolí.“ „Už ale dřeš pánev.“ Nohu mi odoperoval podruhé, jamku vyměnil a já s ní chodím dodnes. Zdá se, že onemocnění je dědičné, protože u obou starších synů se už rovněž začínají u levé nohy projevovat podobné problémy. Však tomu taky dávali zabrat! Robo v lezení a Šaňo při sjezdovém lyžování. Snad se vyhnou alespoň třetímu, nejmladšímu synovi Ivanovi. Hory jej moc nechytily. V Bratislavě skončil ekonomii a teď dělá na ministerstvu životního prostředí.

Na druhé výpravě na Nanga Parbat jsme si taky užili nervy. Po třetí tábor to šlo fantasticky. Jenže pak jsme se zastavili. Na kopci jsme fakt pět týdnů seděli ve stanech. Rozhodl jsem: „Budeme tady tak dlouho, dokud se počasí nezlepší! Nemůžeme se vrátit bez vrcholu i podruhé.“ Když jsme se totiž vrátili z první výpravy, jeden novinář napsal, co všechno mohli mít pracující za peníze, které jsme prošustrovali v  Himálaji. Ludva mi později přiznal: „Kdybys tehdy z tábora odešel, druhý den jsme byli všichni dole.“ A tak jsme seděli ve stanu, hráli karty, a když se trochu vyčasilo, vyběhli jsme alespoň na Čongru. Bylo to zhruba tři sta metrů převýšení... Nakonec se na přelomu června a července počasí umoudřilo. Ve vrcholovém družstvu byl Ľudo, Milan Kriššák, Jožo Psotka a Mišo Orolin. Neměli jsme ale už co jíst a  bylo potřeba zajít do druhého tábora pro stravu. Ptám se: „Chlapci, kdo půjde dolů?“ Jožo byl první, který nahodil batoh na záda a šel. Do dvojky se dalo normálně sejít za hodinu a půl. Bylo tam ale tolik čerstvého sněhu, že s prošlapáváním stopy to Jožovi po pás ve sněhu trvalo pět hodin. Bylo běžné, když přes noc napadlo i  metr sněhu. Jožo se vrátil zpět v pořádku. Když pak ale měli chlapci ráno odcházet, přišel ke mě do stanu a povídá: „Ivane, mám třicet devět horečku.“ Říkám: „Jožo, nemůžeme otálet ani hodinu. Je mi to moc líto. Okamžitě dolů!“ Šel jsem za Ivanem Fialou a říkám mu: „Půjdeš nahoru.“ Ivan se trochu rozčílil: „Tehdy jsi mě nenominoval...“ Já na to: „Když nechceš jít, Urbanovič je ve stejně dobré kondici, jenže své místo přenechal mladým. Půjde Ivan!“ „Ne, půjdu já.“ Narychlo se sbalil a kluci vyrazili. Jožo zůstal dole. Byl to ale takový typ, že za den sežral možná dvacet acylpyrinů a  druhý den ráno mi oznamoval: „Už mám jen třicet sedm!“ O den později už šel s Arno Puškášem a Ivanem Urbanovičem nahoru. Vrcholové družstvo došlo

za Rakhiotský štít do pátého tábora k  Murínově hlavě. Následující den pak pokračovali dále na Stříbrné plató. Jožova parta vše vyšla za den a zlezla vlevo od plata kopec, označovaný jako jihovýchodní vrchol Nanga Parbatu. Nakonec se dostali až na předvrchol Nanga Parbatu. Mezitím jsem s filmaři Milo Filipem a Fero Dostálem také vyšlapal do pátého tábora. Když se chlapi vrátili, říkali: „Kluci dnes asi dolezli až na hlavní vrchol! Viděli jsme je nedaleko od něj na vrcholovém hřebeni.“ Večer jsme pak zalezli do spacáků a předpokládali, že k nám vrcholové družstvo sestoupí následující den. V noci, tuším, že okolo jedenácté hodiny, jsme ale zaslechli hlasy. Byl to Milan Kriššák s Luďkem Zahoranským. Milanovi se udělalo špatně, a tak už z šestého tábora na Stříbrném platu dále k  vrcholu nepokračoval. Ludva se vrátil zpod vrcholu a s nemocným Milanem sestoupil ještě tentýž večer až k nám do pětky. Chlapci z vrcholu – Mišo s Ivanem pak sestoupili o den později. Když jsme se vrátili domů, taková velká sláva ještě ve Smokovci nebyla. S naším nákladním autem se sem vůbec nedalo dostat. Tři hudby vyhrávaly... Vrcholila sezóna a Smokovec byl plný lidí. Po asi čtyřech pěti dnech mi volali z prezidentské kanceláře. Oznámili mi, že pan prezident pro nás do Popradu posílá letadlo a zve nás do Prahy. Fantastický zážitek! Prezident Ludvík Svoboda k  nám do Tater chodil velice často. Před druhou naší výpravou v roce 1970 jsem jej tak doprovázel při jeho patnáctém výstupu na Gerlach. Vyprávěl jsem mu o Nanga Parbatu a prozradil, že se na něj chystáme znova. Tehdy mi řekl: „Když se vám to podaří, přijdete mi o tom povyprávět!“ A skutečně! Přiletělo pro nás vnitrácké letadlo. Luděk Zahoranský s Mirkem Jaškovským přijeli k nám do Tater vlakem a všichni jsme pak odletěli přes Bratislavu, kde nastoupil zbytek výpravy, do Prahy. Velmi milé setkání. Od-

tud jsme zase letěli nazpět do Bratislavy, kde nás přijal předseda slovenské vlády profesor Colotka a vedoucí tajemník strany Lenárt. Tato setkání nám otevřela cestu pro další výpravy. Aby se naše expedice vůbec daly uskutečnit, vedoucí činovníci nám museli přát. Hodně také pomáhalo, že jsem pracoval u  Horské služby, která byla a  je mezi všemi povoláními takovým „bonbónkem“. Dnes je již sice všechno dosti jiné, protože my běhali s nosítky jako otroci. Dneska chatař zavolá: „Mám tady zlomenou nohu!“ a přiletí vrtulník. Tehdy nás nebylo mnoho a záchranek hodně. Další výpravu jsem si představoval jako další krok dopředu. Nanga Parbat byl poměrně blízko komunikacím. Za tři dny od auta se přišlo do základního tábora. Chtěl jsem uspořádat expedici, která by zkusila zorganizovat dlouhý pochod. U první výpravy na Makalu v roce 1973 jsme skutečně vycházeli z Biratnagaru na indicko-nepálských hranicích a  pochodovali vlastně napříč celým Nepálem, protože Makalu leží až u hranic Nepálu s Tibetem. Organiza-

Práce vedoucího výpravy, Jannu 1979, foto: Róbert Gálfy

ce pochodu byla velmi komplikovaná, vždyť jsme zaměstnávali na tři sta nosičů a přechod do základního tábora vedl i  přes zasněžená sedla. Šlo mi hlavně o to, abychom udělali prvovýstup, který by se zapsal do historie. Volba nakonec padla na pilíř jihovýchodního vrcholu Makalu. Myslím si, že to byla velká a těžká cesta, na kterou jsme stejně jako v případě Nanga Parbatu potřebovali dva pokusy. Přesto Makalu považuji na jednu stranu za úspěch, na stranu druhou za prohru, protože tam zůstali dva lidé. Úmrtí Honzy Kounického při neúspěšném pokusu v roce 1973 byla smůla. Spadl při opravě kyslíkového přístroje. V případě Karla Schuberta o tři roky později mám trochu výčitky svědomí, protože jsem nechtěl, aby šel nahoru. Byl trošku snílek. Když pak šli v závěru expedice nahoru Mišo Orolin, Jožo Psotka a Milan Kriššák, Karel šel s nimi dopředu. Povídám: „Mišo, zavoláš mi z posledního tábora a uvidíme.“ Mišo mi tedy zavolal: „Karel je v  dobré kondici.“ V  té chvíli

53

jsem si uvědomil ještě jednu věc. Kromě Karla tam jsou tři Slováci a někdo pak může mít blbé poznámky, a tak jsem rozhodl: „Dobře Mišo. Ať jde, ale dejte na něj pozor.“ K čemu tam došlo, proč se tak stalo... Jožo Psotka měl problémy a sestoupil z hřebene mezi oběma vrcholy. Mišo vystoupil do výšky 8.300 metrů a také se vrátil. Od té doby má velké problémy s nohou. Až na vrchol nakonec dolezli Milan Kriššák, Španěl Jorge Camprubi a Karel, který na nejvyšší bod páté hory světa vystoupil asi 20 minut po Milanovi. Proč se už nevrátil... Viděli jej ještě, jak sedí kousek pod vrcholem. Něco volal, ale nehýbal se. Pravdou je, že se jednalo o svah, na kterém kdyby sedl na zadek, sjel by až dolů ke klukům. Byl už zřejmě apatický z výšky, kdo ví. A já už neměl k dispozici nikoho, kdo by k němu zpátky vystoupil. Vždyť jsem musel dolů stáhnout Miša, protože mu bylo velmi špatně. Špatně už na tom byl i  Milan Kriššák. Oba scházeli dolů a  naproti jim šel Polda Páleníček s  doktorem Chládkem. Polda mi pak hlásil: „Nahoře už není vidět nic.“ To byl konec! Po létech jsem pak dostal dopis od Douga Scotta z Anglie. Vylezl na Makalu hřebenem Japonské cesty, po kterém tehdy souběžně s  námi postupovali Španělé. Na vrcholovém hřebeni přitom našel zmrzlého

Po pádu vrtulníku v Mlynické dolině v roce 1979

Kangchenjunga 1981

člověka sedět na batohu. V dopise přiložil jen fotografii hřebene s křížkem – v tomto místě je mrtvola. Vzhledem ke skutečnosti, že tudy přešli pouze Japonci a my se španělskou výpravou, jsem dedukoval, že to musel být jen Karel, který na Makalu zůstal. A nám, pozůstalým spolulezcům, zbyly jen velmi smutné vzpomínky. V té době na mne tlačili v práci. Když jsem měl v mezidobí mezi oběma výpravami na Makalu odcestovat s Ďuro Weinczillerem do Jižní Ameriky filmovat cestopisný seriál pro televizi, zavolal si mě profesor Černušák a povídá mi: „Byl jsi vybrán jako nástupce pana Mrázika na šéfa Horské služby na Slovensku.“ Povídám na to: „Teď nemohu. Odjíždím do Ameriky.“ „Dobře. Nastoupíš na jeho funkci až se vrátíte.“ Jenže když jsme se vrátili a ozvalo se očekávané:

54

„Tak kdy?“, musel jsem se po pravdě opět vymluvit, protože nám mezitím schválili výpravu na Makalu v roce 1976. To už byl naštvaný a  řekl: „Ivane, dobře. Ale po této výpravě se už bavit nebudeme!“ A  opravdu! Při našem návratu z  Nepálu nás očekával na hranicích a mi oznámil jen: „Ivane, za týden u mě. A nechci nic slyšet!“ A tak jsem se 1. září 1976 stal šéfem Horské služby na Slovensku. Přibyly mi starosti, na které jsem nebyl zvyklý. Sedm oblastí HS, 60 zaměstnanců, 700 dobrovolných členů... K  tomu záchranné stanice, dva domy HS ve výstavbě, s kterými bylo práce nad hlavu. Měl jsem ale dobré náčelníky oblastí, díky čemuž se tato práce dala zvládnout. Bylo toho tedy na mě najednou dost, ale aktivit ve vysokých horách jsem se vzdát nechtěl. Uplynul nějaký čas od Makalu a  my začali přemýšlet, co dál. Chtěli jsme zase něco pěkného zlézt. Profesionální Horská služba, která vznikla v padesátém čtvrtém roce, slavila v roce 1979 své 25.výročí, a tak se mi díky tomu podařilo poshánět peníze. Šestnáct chlapů z Horské služby pak vyrazilo do hor. Při výběru kopce svou úlohu sehrála i skutečnost, že mi vždycky byly sympatické francouzské expedice, a rozhodnutí padlo na Jannu, což je mimořádně krásná hora. Prvovýstu-

pem jsme na ni chtěli vylézt krásný jihozápadní pilíř. Při vrcholovém pokusu se skupina Milana Kriššáka dostala 250 metrů pod vrchol. Chlapi se ale museli vrátit, protože se zhoršilo počasí. Výprava byla neúspěšná. Z  Jannu jsme se vrátili v  pátek. V  pondělí mnozí z  nich nastoupili opět do práce. Milan Kriššák byl jedním z nich. V Himálaji dostal zprávu, že se mu narodila dcera. Viděl ji o víkendu a v pondělí přiletěl vrtulník, do kterého s ostatními chlapy naskákal. Rozjela se záchranná akce v Mlynické dolině, vcelku běžná záležitost. Když se však helikoptéra snažila přistát, z nepochopitelných důvodů došlo k jejímu pádu. Během nehody zahynuli kromě obou pilotů i  záchranáři Bernard Jamnický, Štefan Estočko, Martin Hudák a  Pavol Húska. Zbývající dva – Milan Kriššák a Laco Janiga, oba z expedice, byli společně s palubním technikem převezeni do nemocnice, kam jsem se za nimi byl ihned podívat. S Milanem jsem se normálně bavil. Vyprávěl mi, jak mašina spadla a vybuchla. Nevěděl jen, proč spadli, ale jinak si vše pamatoval. Pak jsem šel nahoru s  vojenskou komisí, která vyšetřovala okolnosti nehody. Říkal jsem jim čerstvé zprávy z nemocnice: „Janiga je v bezvědomí, ale s Kriššákem jsem mluvil. Vyjde ze všeho asi dobře.“ Jeden plukovník doktor mi ale řekl: „Jestli se nadýchal hořícího kerosinu9, do týdne může umřít.“ A Milan přesně do týdne zemřel.

Ležel na chirurgii u doktora Divalda, se kterým byl předtím také na Jannu. Milanovým problémem bylo, že jako aklimatizovaný na velkou výšku stále nepotřeboval kyslíku k dýchání tolik. Doktoři zjistili, že je zle, až když mu nefungovala polovina plic, přesto ještě dýchal. Pak už šlo vše velice rychle... Smutný konec výpravy. O  dva roky později jsem si řekl, že musím opět něco vymyslet. Rozhodl jsem se pro výpravu, kterou tvořily dvě samostatné party. V první řadě bylo potřeba dokončit náš prvovýstup na Jannu, a tak devět lidí z Horské směřovalo tam. Jelikož Iames právě slavil šedesátileté výročí vzniku, bylo vhodné vybrat i nějaký další cíl. Patnáct chlapů se tedy vydalo pod severní stěnu třetí nejvyšší hory světa Kangchenjungy, kterou rok před námi poprvé zlezli Japonci. Obě hory jsou od sebe vzdáleny tři dny pochodu, takže se vše dalo spolehlivě zorganizovat. Každopádně se jednalo o velmi smolařskou výpravu. Nejprve jsme nedostali tranzitní vízum přes Írán a auto se muselo dopravit lodí do Indie, což představovalo měsíc zpoždění. Když jsme pak přišli do hor, měli jsme před sebou maximálně pět týdnů rozumného počasí. Od příchodu do základního tábora byl nakonec vrchol dosažen za neuvěřitelných třicet dní. Jednalo se o teprve druhý výstup touto stěnou a jsem velmi rád, že se to nakonec podařilo Jožovi Psotkovi s Luďkem Zahoranským. Vždyť Luděk skončil padesát výškových metrů pod vrcholem Nanga Parbatu a i Juzek odmakal Nanga Parbat, odmakal Makalu a vždy mu to z nějakého důvodu v závěrečné fázi nevyšlo. V době jejich vrcholového útoku jsem byl zrovna s  doktorem nad dvojkou. Když jsem se vrátil do základního tábora, zprávy v nepálském rozhlase hlásily prognózu počasí. Blížilo se zhoršení počasí, které ale ještě nemusí znamenat příchod monzunu. K vrcholu směřoval další sled, který tvořil Jaryk Stejskal s Petrem Valovičem. Do vysílačky jsem jim vzhledem k  nepřízni počasí přikázal: „Chlapci, otočte to. Nahoru nepůjdete!“ Jaryk ale na můj příkaz reagoval slovy: „Je to rozkaz nebo doporučení?“ Odpověděl jsem: „Je to rozkaz. Nerad bych tvé vdově vysvětloval, že jsem vás pustil na vrchol, i když jsem věděl o blížícím se zhoršení počasí.“ Jaryk pak byl dole samozřejmě nasraný, ale naštěstí správnost mého rozhodnutí uznal. Druhá část výpravy na Jannu se na jihozápadním pilíři dostala do stejných míst jako Milan Kriššák o dva roky dříve. Přesto se podařilo vrcholu dosáhnout trojici doktor Divald, Ivan Vozárik a syn Robert, když chlapi odbočili pod vrcholovou stěnou doprava na francouzskou cestu. Náš prvovýstup tedy zůstal nedokončený... Československou výpravu na Lhotse Shar o  tři roky později tvořila opět výborná parta, která udělala prvovýstup úžasnou stěnou. Autem jsme tehdy dojeli až do poslední vesnice, kde se mě pokusili okrást. Bednu s penězi jsem měl ve stanu a  neznámí lupiči se ji snažili otevřít. Otevřeli ale jinou bednu, ve které jsem měl flašku Campari, abychom v případě vrcholu měli čím oslavovat. Láhev rozbili a já pak měl veškeré oblečení ulepené. Katastrofa! Na Lhotse Sharu jsem poprvé poznal Míru Šmída, který později zahynul v Americe. Byl to fantastický chalan. Když se chystal útok na vrchol, Míra byl v  posledním táboře. Povídám: „Mirku,

Přehled nejvýznamnějších výstupů Ivana Gálfyho naleznete na www.montana.cz.

a ty na vrchol nepůjdeš?“ Odpověděl: „Mi ta atmosféra stačila. O vrchol mně nejde.“ První útok tedy podnikl Zolo Demján, Jindra Martiš, Karel Jakeš a syn Robo. Řekl jsem: „Ať už vrchol dosáhnete či nikoliv, musíte ze šestky ustoupit do pátého tábora, protože z pětky půjde nahoru Rakoncaj, Božík, Stejskal a Páleníček, kteří tvoří další sled.“ Vyrazili tedy k vrcholu. Robovi ale omrzaly nohy a otočil se výšce 8.200 metrů. Po návratu mu s nimi něco dělali a trošku se i řezalo. Martiš s Jakešem se vrátili také a vrcholu dosáhl pouze osamocený Zolo. Druhý den vystoupila na vrchol i zbylá trojice bez Páleníčka... V roce 1987 jsem vedl svou poslední výpravu do Himálaje. Chtěl jsem na Everest udělat prvovýstup v jihozápadní stěně napravo od Boningtonovy cesty. Před námi se o tuto linii neúspěšně pokoušela Herrligkofferova výprava, která svůj pokus ukončila ve výšce 8.300 metrů. Já byl tehdy předsedou československého horolezeckého svazu a přišli za mnou kluci v čele s Jarykem Stejskalem s tím, že by rádi udělali alpským stylem Boningtona. Moc se mi to nelíbilo, protože mi bylo bližší udělat novou cestu byť expedičně. Chlapi pak chodili na ČSTV, citovali Husáka i Brežněva a jak je třeba jít dopředu, až mi v Praze řekli: „Jak budou podmínky, výstup jim dovol.“ Když jsme přišli do hor, kluci pracovali po druhý tábor normálně jako ostatní. Pak se ale odtrhli, dali pokus a vrátili se zpod „Rock Bandu“10 z výšky 7.800 metrů. Rozhodovali se: „Půjdeme znovu.“, na což jsem ale zareagoval: „Ne, vy už nepůjdete znovu! Budete všichni makat na prvovýstupu, který je potřeba dokončit.“ Nedávno mi říkali, že jsem mu podobně jako na výpravě na Kangchenjungu podruhé zachránil život. Souběžně s  naší horolezeckou expedicí se pod Everest vypravila i výprava filmařská. Byla to dobrá parta chlapců. V dobré kondičce se ukázal Mirek Vladyka, který vystoupil do sedmi tisíc metrů. Špatně na tom nebyl ani Olda Kaiser. Škoda jen, že na výšku doplatil Borek Navrátil. Vždycky hrál chlapy drsňáky... Všichni ostatní byli před výpravou kvůli tréninku a aklimatizaci na Kavkaze. Navíc měl v té době padesát dva roků a byl tedy ve věku chlapa, který už na podobné vypětí není zvyklý. Onemocněl a musel sejít dolů. O dobrou náladu se starali hlavně Kaiser s Vladykou. V době, když na ledovci Khumbu probíhal jejich legendární prvomájový průvod, mne ale doktor Chládek musel operovat společně s lékařem filmařů Bukovčanem. Co se stalo? Před odjezdem na Kangchenjungu před šesti lety mne v Popradu operoval slepé střevo doktor Divald, který později vylezl na Jannu. Zašil mne a když mi měsíc před odjezdem na expedici vytáhli stehy, vytekl mi z rány hnis. Dali mi antibiotika, po kterých bolest přešla. Na břiše mi zůstaly jen dvě hrčky. Až do expedice na Everest se s nimi nic nedělo. Jenže pak se mi najednou vše zanítilo, z hrčky byl oříšek, z oříšku meruňka. Doktor Chládek mě uspal a řezalo se. Takže když Kaiser s Vladykou vyváděli, já jsem ležel po operaci ve stanu. Musím poznamenat, že na všech expedicích byli naši lékaři vybavení, že mohli klidně operovat lebky. Toho roku na Everest nevylezl nikdo, tedy ani my. Už když jsme zpod Everestu odcházeli, Peter

Božík s Jožo Justem mi prozradili: „Za rok půjdeme na tuto stěnu my. Pojď s námi. Pomož nám výpravu zorganizovat.“ Já jim na to odvětil: „Víte, já Rock Band i celou jihozápadní stěnu považuji alpský stylem za velké riziko, protože když přelezete Rock Band a něco se vám stane, máte jen dvě možnosti – sednout si a čekat až zemřete, nebo skočit dolů, abyste vše urychlili. Tam vám nikdo nepomůže.“ A víme, že v podstatě toto se i stalo. Jedná se skutečně o obrovský výkon, co chlapci udělali, ale za cenu čtyř životů. A dovolím si tvrdit, že to tehdy byla špička slovenského horolezectví. Vždyť Peter Božík měl za sebou vylezení Magické linie na K2 nebo jižní stěnu Lhotse Shar. Byl skutečně výborný. Jožo Just byl rovněž obrovský tahač. Jaško byl jediný, který na Everestu vůbec nebyl nemocný. Ten makal... Těch chalanů je věčná škoda. Je pravdou, že do Himálaje jsme začali jezdit až jako druhý sled po průkopnících himálajského lezení padesátých a šedesátých let. I přesto se nám podařilo do vývoje horolezectví v  nejvyšších horách výrazně přispět. Šlo mi také o to, abychom něco udělali i pro jméno republiky, pro jméno našeho státu. Škoda, že se na naše výkony z dřívějších dob nepodařilo navázat. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale když dneska někdo vyjde normálkou na Broad Peak, není to nic jiného než turistika. Je to stejné, jako když vysokohorský turista vyjde ze Smokovce na Gerlach. Když se ale někde udělá nová cesta, je to vždycky prvovýstup - tedy něco, co se zapíše do historie hory. Nám se to podařilo v roce 1976 na Makalu a i náš prvovýstup na Lhotse Shar z roku 1984 je rovněž zapsaný. Nedávno jsem viděl fotografii třetího tábora na Broad Peaku. Bylo to úplné stanové městečko. Proboha! Takové horolezectví je o ničem! To by mne nebavilo! Přitom hned naproti je Masherbrum, kterému sice chybí do osmi tisíc sto metrů, ale je to nádherná hora, na kterou zatím není z Baltorského ledovce uděláno nic. To je přece hřích, ne? text foto

Martin Krejsa archív Ivana Gálfyho

1) ČSTV – Československý svaz tělesné výchovy 2) nabljudatěl – pozorovatel, osoba pověřená sledováním výstupu, většinou i za pomoci dalekohledu; instituce pozorovatele byla povinná hlavně při těžších výstupech či při prvovýstupech 3) Trikuny – předchůdce stoupacích želez 4) Trikuny, to jsou dobré boty! 5) Noshaq – druhá nejvyšší hindúkušská hora, vysoká 7.492 metrů. Poprvé zlezena Japonci v roce 1960. 6) Boleslaw Chwascinski (1907-1992) – horolezec a klíčová postava v polském mostním stavitelství. V letech 1939 a 1940 se podílel na stavbě silnice z Kábulu do Dzalalabadu. 7) Tirich Mir (7.706 m), nejvyšší vrchol Hindúkuše, byl poprvé zlezen v roce 1950 norskou expedicí, kterou kromě Šerpů tvořili Arne Næss, P. Kvernberg, H. Berg a Tony Streather. 8) Súkno – valchovaná ovčí vlna, na kterou se nalepí sníh a dobře drží teplo. 9) Letecký petrolej 10) Rock Band – 300 metrů vysoký skalní pás ve výšce 8.000 metrů v jihozápadní stěně Everestu představuje nejnáročnější část výstupu.

55

a jdi... Zimní příběh na Makalu (8.463 m) dopsán 13:53 hod, 9. února 2009: Simone Moro a Denis Urubko na vrcholu Po mnoha pokusech (v  roce 2006 při jednom zemřel J. Ch. Lafaille) se podařil zimní přelez osmitisícovky Makalu. Špičkový italsko-kazašský minitým nenechal nic náhodě. Expedice měla perfektní finanční a logistické zázemí, které jim umožnilo zcela se soustředit na samotný výstup. Dnes už velmi přesná předpověď počasí pro Himálaj je nasměrovala do toho správného okna, ve kterém se i přes jet stream při vrcholovém dni dostali nahoru. K výstupu použili normální výstupovou trasu západními svahy. Nakolik jim v horních exponovaných partiích pomohla fixní lana, pokud tam nějaká byla, je nejisté. Pověsit se na starý fix je však trochu hazard.

Španělský zátah na Amphu a odvážné pokusy na Nuptse a Lhotse Masív Amphu (Amphu Gyabjen, Amphu Gyabtsen) se nachází v oblasti Everestu – Solo Khumbu. Trojvrcholový výrazně zaledněný masív se nachází severovýchodně od Ama Dablamu a přímo na jih od Lhotse s  výborným přístupem a  logistickým zázemím (lodge – top climbing, kousek od Chhukhungu). Tři vrcholy – Main / Middle Peak (6.238 m), South Peak (6.146 m) a  East Peak (6.205 m). První oficiální výstup připadá teprve na  loňské jaro, kdy na vrchol severozápadním hřebenem na Amphu Main Peak vystoupili Němci Alexander Graeber, Olaf Reich, Erik Jahne, Karen Mahlhase a Christian Pech. Výstup proběhl expedičním stylem, 1.400 m fixů až na vrchol. Po lezcích na kopci ale žádný materiál nezůstal. Oni sami neviděli nějaké známky lidské činnosti, které by svědčily o lezeckých aktivitách před nimi. Mnoho himálajských kopců totiž bylo vylezeno neoficiálně, a  proto je někdy „obtížné“ přisoudit prvovýstup prvnímu oficiálnímu týmu s permitem. Jordi Tozas zavítal do Khumbu v listopadu. Nejprve si vyhlédl právě fotogenický Amphu. Na zahřátí 6. listopadu vysóloval západní stěnu na Amphu South (6.146 m). Následně 9. listopadu nový směr v  jeho severní stěně v  kombinaci se severozápadním hřebenem (TD, M4, 80°, 1.200 m) na vrchol Amphu Middle Peak (6.238 m). Navnaděn těmito úspěchy se přesunul pod větší výzvy. Na Nupt-

56

se East (7.795 m) se dostal až do výšky okolo 7.600 m kombinací cest prvovýstupů Dennis Davis a Šerpa Tashi z  roku 1961 a  moderní linie Valerij Babanov-Jurij Koshelenko z  roku 2003. Pak ještě zkusil štěstí v jižní stěně Lhotse (8.516 m) na Slovinské linii dokončené Japonci. Zde se dostal až do výšky 7.400 m. Technické obtíže a jeho minimální vybavení mu však nedovolily pokračovat.

Francouzský prvovýstup v jižní stěně Nuptse Jeden z nejvýraznějších lezeckých úspěchů podzimní sezóny v Himálaji po sobě zanechala francouzská dvojka Stéphane Benoist a Patrice Glairon-Rappaz během tří listopadových dnů. V  jižní stěně Nuptse se jim podařil vylézt zcela nový logický směr Are You Experienced? obtížnosti M5, 90°. Výstup museli ukončit na hřebeni ve výšce 7.700 m, necelých 200 m pod vrcholem pro extrémní zimu a  omrzliny nohou Stéphane Benoista, který byl po sestupu transportován vrtulníkem do KTM k další léčbě.

Japonský prvovýstup severkou Kalanky alpským stylem Mladí japonští borci Kazuaki Amano (31), Fumitaka Ichimura (30) aYusuke Sato (27) výrazně zvýšili krédo japonského horolezectví v  minulých letech pošramocené výstupy těžkým expedičním stylem. Stěnu opakovaně zkoušel i Carlos Buhler. Neúspěšně. Až v září se Japoncům podařilo přelézt alpským stylem dlouho atakovaný problém severní stěny Kalanky (6.931 m). Vyrazili ve směru pokusu dvojice Nick Bullock a Kenton Cool z roku 2007 nalevo od výrazné centrální ostruhy příkrými sněhy a ledem. To jim umožnilo rychlý postup až pod vrcholový „headwall“ v 6.000 m, který horizontálním traverzem ve sněhu a ledu podešli až na samotnou centrální ostruhu cca 6.150 m, kde měli další bivak. Teď je teprve čekalo náročné lezení (M5+), kterým se museli postupně prokousat až na vrchol. Následovaly další bivaky v 6.550 m a v 6.600 m, kde je chytilo na tři dny špatné počasí. Po nekonečném vyčkávání se počasí zlepšilo, a to jim umožnilo dosáhnout vrcholu. Sestup s  několika bivaky byl co nejvíce v přímé linii centrální ostruhy. Při návratu byli úplně „na kašu“. Celkových deset dní na kopci bylo pro ně lehce přes rozpočet. Měli s  sebou totiž pouze jídlo na pět dní. 1.800 m cestu pojmenovali Bushido.

Podzimní české Kyazo-Ri (6.120 m) Nádherný kopec tvaru štíhlé pyramidy vypínající se severně od Namche Bazaaru se v říjnu stal kořistí československé expedice pod vedením Martina Otty. Kopec otevřený pro horolezce teprve v roce 2002 má na seznamu Nepálská horolezecká asociace (www.nepalmountaineering.org). Tedy je na seznamu tzv. trekingových vrcholů ve skupině „A“. Permit na něj stojí 500 US plus deposit na odpadky 250 US. K výstupu nemusí s sebou mít a platit styčného důstojníka a hradit další vysoké náklady spojené s výstupy na expediční kopce. Výrazný šestitisícový vrchol je patrný zejména ze západu od Thame nebo od východu ze strany Gokya. Poprvé se na vrchol dostali Američané jihozápadním hřebenem právě v roce 2002. Další nový směr jižním hřebenem (V 5.9 AI3) otevřeli opět Američané John Kear a Seth Hobby v roce 2006. Záměrem ČS expedice byl také nový směr. To se bohužel nepovedlo, ale kopec přesto vylezlo za perfektního počasí postupně sedm členů (Jiří Car, Pavel Cingr, Radek Čermák, Viliam Jakubec, Honza Jirák, René Mašín a  Martin Otta) jihozápadní hřebenem. Byli jediní úspěšní v letošní podzimní sezóně a jako první Češi, resp. Slovák Viliam Jakubec na vrchole. Poté se ještě podařilo Martinu Ottovi a Viliamu Jakubcovi udělat novou linku Thank you! (Děkuji!) na dosud nevylezený kopec v sousedství Teningbo 5.839 m středem jeho severní stěny obtížnosti M3+, 60 – 70°, délka 550 m.

Vodopád Hunlen Falls vylezen O pořádné vzrušení se v únoru postarali Kanaďané na domácím kolbišti ve Skalnatých horách v Tweedsmuir Provincial Parku východně od Bella Doplav Britské Kolumbii, kde vylezli částečně zmrzlý 300m vodopád Hunlen Falls. Will Gadd a  Ej Plimley slanili k  patě vodopádu, přístupová okružní cesta je na dlouho a už se jim nechtěla opakovat a následně mazali nahoru, aby se to s nimi nesesypalo do údolí.

Ledové hrátky Josune Bereziartu Při návštěvě festivalu v kanadském Banffu si odskočila s motykami do hor, aby tady na pohodu přelezla vyhlášené klasiky Nemesis (VI WI6), Killer Pillar (IV WI5+) a Phyllis Diller (M11). Josune se zaměřila i na ledy a  mixy teprve poslední dva nebo

tři roky, možná ale ohrozí i výsostné postavení ledové královny Ines Papert, která má však co se týče techniky výrazný náskok a aktuálně v lednu si vyhlídla severku Kwange Lho v Khumbu.

Nová linie v severce Buck Mountain Počátkem prosince po několika předešlých pokusech jiných uspěla dvojice Dan Cappellini a Rolf Larson v severní stěně Buck Mountain v pohoří North Cascades na dlouhé ledové linii. Cesta se jmenuje Buckshot (IV, WI4+, M4/5).

Jihoafrická cesta na Central Paine volně Americko-belgický tým ve složení Ben Ditto, Sean Villanueva a  Nico Favresse se na přelomu ledna a února postaral o značnou bouři ve vodách patagonských svým volným přelezem cesty The South African Route ve východní stěně Torre Central (věže Paine) ze zimy 1973– 1974 obtížnosti 5.10, A4. Výstup více jak 1.300 m jim trval 13 dní.

Americký prvovýstup na Gemelo Alto Dave Turner a  Mark Matthews vylezli koncem prosince 10délkovou linku Adios Ayer (5.10-, 400 m) ve Francouzském údolí na věž Gemelo Alto v oblasti věží Paine.

Buhler & Revirosa: Akce v Patagonii V  první třetině října americká legenda Carlos Buhler a  španělský spolulezec Joan Solé Rovirosa udělali za jeden a  půl dne prvovýstup v  kombinovaném terénu ve východní stěně Cerro Castillo (2.675 m). Cerro Castillo se stejnojmenným národním parkem se nachází na chilské straně Patagonie, dvě hodiny jízdy autem od města Coyhaique.

Norské dlouhé ledy Zima ledovým hrátkám opravdu přála. Perfektní podmínky v  Norsku umožnily natéct a vylézt jedny z nejdelších ledových linií na světě. Trojice Robert Jasper, Markus Stofer a  Roger Schäli vylezli neznámé opravdu extrémně dlouhé linie o  vysokém stupni obtížnosti v oblasti Gudvangen (Into the Wild, 900 m, WI6 X a Fosslimonster, 800 m, M8+, WI6+) a v Eidfjordu v jižní stěně Mabodalen (Landplage, 240 m, WI7-). Osazení fixního jištění do cesty Fosslimonster vyvolalo v Norsku bouři nevole. Norové se činili taky. V Lysefjordu na Kjerag (jinak oblíbený BASE

8 severních stěn za 11 dní Francouzi Aymeric Clouet a  Christophe Dumarest si na domácí půdě v oblasti Massif Ecrins udělali na přelomu září a října zajímavý 11denní výlet severními stěnami La Meije, La Roche Méane, La Roche d’Alvau, Le Dôme des Ecrins, Ailefroide, Les Bans, Le Pic Bonvoisin a Le Sirac. Náročnost podniku dle jejich slov převyšovala společné akce na Aljašce, v Patagonii nebo Nepálu. Klíčovým kopcem byl Ailefroide, jehož severní stěnu pokrytou pocukrovanou sněhem lezli v husté mlze.

Hororový highball Luminance VII Shawn Diamond přelezl nebezpečný směr na megašutr v  americkém Bishopu. Linie začíná pekelnou střechou, na jejímž konci je dynamo, ze kterého dopad není vůbec ideální. I  jistič minimalizující případný pád musí být ve střehu a přivázán, aby se i on sám nepolámal. Tento typ boulderproblémů je daleko za rekreačním relativně bezpečným boulderingem. Spíše se jedná o free sólo, protože samotnému přelezu předcházelo nacvičování toprope.

Sharma oznamuje: Nové 9b v Siuraně V půlce prosince Chris Sharma přelezl směr Golpe de Estado. Prý za 9b. Leze to americkému klukovi, že?

The Devil, You and Me 11 (5.14+/5.15a) V  německém Kochelu na vápenci Toni Lamprecht v  září přelezl novou gigantickou 50metrovou linii. Obtížnost je podle něj někde kolem 11. stupně. Letos mu to opravdu leze. Letos v Kochelu už vytyčil rovněž nový směr Absoluter Kontrollverlust 5.14d.

Prvovýstup jihozápadním hřebenem na Siguniang 6.250 m Americká dvojka Chad Kellogg a Dylan Johnson udělala v rozmezí 21. až 30. září velmi hodnotný prvovýstup jihozápadním hřebenem kopce Siguniang ve východním Tibetu v  oblasti údolí Changping Valley (VI 5.11 A2 M5 AI3+, 72

délek). Jejich lezení začalo doslova v  pralese a  pokračovalo v  žulové stěně systémem spár často zarostlých mechem a trávou do vyšších partií, kde se ke slovu dostalo mixové lezení. Volné lezení až do 5.11, technické do A2. Po sedmnácti délkách skalního lezení se konečně dostali na monumentální alpský hřeben často tak ostrý, že jej bylo třeba osedlat („happy cowboy climbing“). Na něm se počasí postupně zhoršovalo až do téměř nulové viditelnosti. Nezmary počasí je však nezlomily a  postupně přelézali početné věžičky na hřebeni, poradili si se zasněženou skálou (M5). Osmý den úspěšně dosáhli vrcholu. Žádná siesta, ale v nečase ihned započali návrat. Během drsných 10 dní oba shodili okolo 10 kg.

E12 The Walk of Life zopakována

Mezinárodní horolezecký filmový festival ve fázi příprav V diářích a kalendářích si rezervujte data 27. – 30. srpen 2009. 26. ročník festivalu je ve fázi pilné přípravy. Již teď je jasná výstava fotografií: Autorem vystavovaných děl bude kanadský fotograf Craig Richards a fotografie vzniknou teprve letos v  květnu! Craig přijede na jaře na čtrnáct dní fotit do Teplických skal. Vyladěn je taky hudební program. Vystoupí kapely Ready Kirken, Lokomotiva, Pumpa, Jazz Ge-

neration, Heebie Jeebies, a  Baťa a Kalábův něžný beat. Diashow s besedou zatím přislíbil Joska Nežerka a slovenský horolezec Peter Hámor. Do 31. května festival přijímá přihlášky do filmové soutěže. Její pravidla, přihláška, ale taky aktualizace programu 26. ročníku Mezinárodního horolezeckého filmového festivalu sledujte na www.horolezeckyfestival.cz

Komise sportovního lezení na skalách vyhlašuje za rok 2008 tato ocenění: Nejlepší výkon roku: Open Air 9a+ PP, Rakousko, lezec Adam Ondra

Kdo jiný než Dave MacLeod by udělal začátkem ledna druhý přelez linie E12 7a v  anglickém Severním Devonu z dílny Jamesona Pearsona. Klasifikaci výrazně shodil na E9 6c.

Alpinist prodán Finanční krize americký převážně horolezecký časopis Alpinist nejprve srazila na kolena a  následně úplně dorazila. Nejprve redakce oznámila konec vydávání tištěného čtvrtletníku Alpinist, který nabízel obsahově po stránce textu i fotografií velmi kvalitní články, ne nepodobné zeměpisnému National Geographic. Zároveň oznámila přesun všech publikačních aktivit na web. Ten však oněměl. Rubrika „Newswire“ – hodnotné lezecké počiny z celého světa byla zdrojem pro nejeden lezecký časopis nebo e-zin. I rubrika A jdi čerpala nejednu zprávu právě odsud. Až se v ní objevila zpráva, že byl Alpinist prodán a  nový majitel má zájem pokračovat v započaté práci. Je však otázka, zda k tomu dojde. Na webu se však stále nic neděje. Přejme magazínu Alpinist z mrtvých vstání!

Adam Ondra, OPEN AIR foto: Vojtěch Vrzba

spot a  pořádný big wall) BjornEivind Artun nejprve s  Stein Ivar Gravdahlem vylezli Strandhogg, 800 m, M5+ WI6+, A0, pak vystřídal parťáka (málo vytřepával a asi mu nateklo…) za Annelin Henriksena a vymastili další předlouhý snopel Pin-up, 600 m, WI6.

Výstup roku: Digital systém 8c OS, Španělsko, lezec Adam Ondra Dreamtime 8B+ Fb, boulder, Švýcarsko, lezec Adam Ondra Čestná uznání: Rollito Sharma Extension 8c flash, Španělsko, lezec Tomáš Mrázek El chorreras o la belle inconnue 8b/b+ OS, Španělsko, lezec Martin Stráník Cache 7C Fb, boulder, Francie, lezkyně Silvie Rajfová Sunny Side Up 8B+ Fb, boulder, lezec Rostislav Štefánek Petr Resch, vedoucí komise

text Tomáš Obtulovič ml. www.horomedicina.cz

Zdroj: www.alpinist.com, www.budlez.cz www.cascadeclimbers.com, www.thebmc.co.uk www.climbing.com, www.horosvaz.cz www.climbnepal.blogspot.com www.colinhaley.blogspot.com www.davemacleod.blogspot.com www.gmhm.terre.defense.gouv.fr www.lezeckarevue.cz, www.pioletdor.org www.montagnedumonde.over-blog.com www.planetmountain.com, www.uelisteck.ch

57

58

závody

Závody v Hejnicích

Novoroční Open 2009

Závody s  nejdelší historií, která se začala psát již roku 1990, se konaly v  tradičním termínu – 29. prosince na umělé stěně v  tělocvičně základní školy v  Hejnicích.  Do čtyř kategorií se letos vešlo celkem šedesát závodníků, někteří mladí se prosadili i mezi dospělými. Po roční odmlce přijeli i lezci z polské Strzegomi. Na mírně převislý profil se stropem a  tradičním trámem (zdejší specialitou)  byli jako první vypuštěni chlapci do 15 let (celkem 15 borců). O  několik chytů zvítězil hejnický Honza Janoušek před svým oddílovým kolegou Tomášem Němcem. Třetí místo vybojoval Vojta Sedláček z Jablonce. Stejná trať čekala i dívky. Loňskou porážku o  pár chytů letos Anně Obročníkové (HO Český Ráj) vrátila Jana Vincourková (SPL Pustiměř). O třetí místo se podělily mladší Obročníkovic, Krystína, a polská Zuza Grabowitz.   Na ženy čekala stejná cesta jakou měli muži v kvalifikaci, s převislým začátkem, stropem a  silovým závěrem. Jako loni (a  i  předloni...) se prosadila Eliška Karešová (Elmada), převisy jí nedělaly problémy a skončila na posledním chytu před topem. Asi největším zážitkem pro diváky byl výkon celkově druhé Jany Vincourkové (SPL Pustiměř), která bojovala nejen s gravitací, ale

Třetí lednovou sobotu (17. 1.) proběhl na umělé lezecké stěně v polické sokolovně další ročník závodu v obtížnostním lezení – Novoroční Open. Letošního ročníku se zúčastnilo 37 mužů (z toho 19 juniorů) a 12 žen (z toho 5 juniorek).

text foto

Po ukončení prezence předvedli mírně unavení stavitelé kvalifikačních a finálových cest Pavel Alberto Hrubý (mírně unavený) a  Jirka Prťka Koutský (více unavený) návod, jak docílit TOP v každé z kvalifikačních cest. Kvalifikace se – jak v Polici bývá dobrým zvykem – lezla flash. Finále pak – opět klasicky – on sight. Postupový klíč do finále byl hlavním rozhodčím závodu Ádou Kadlecem stanoven na 10 v případě mužů a  juniorů, a  6 v  případě žen a juniorek.

boj poslední dvě z finalistek – Jitka Mázlová a Nelly Kudrová. Jako první přišla pod stěnu Jitka Mázlová. Už na prvních krocích z ní přímo čišela jistota. Kráčela cestou bez zaváhání a po chvilce bez větších problémů přelezla místo, které bylo pro tři předchozí finalistky (Vráblíková, Kotrbová, Frühbauerová) příliš těžké. Nakonec se nad Jitčiny síly ukázal přehmat do spoďáku na začátku závěrečného stropu. Diváci aplaudovali, a mnozí si byli jisti, že právě viděli vítězku závodu. S tou-

Finálové cesty byly v  letošním roce postaveny poměrně citlivě, přičemž oproti letům předchozím kluci ubrali boulderové kroky v nástupech. Závodníci a závodnice mohli o posty nejvyšší skutečně bojovat ve stropovém převisu, což nadchlo přítomné diváky, kteří již od prvních finálových pokusů vytvořili poměrně slušnou kulisu. Finále žen díky šťastnému losu rozhodčích gradovalo tak, jak ubývalo finalistek v izolaci. O první místo nakonec svedly nádherný sou-

to situací se nechtěla smířit Nelly Kudrová – cestou prostupovala od začátku bez větších problému. Již zmíněné klíčové místo přelezla stejně snadno jako předtím Jitka. Poté přišel přehmat v  začátku stropu. Nelly zvládla i tenhle krok a přidala další. Pak ještě zmobilizovala poslední zbytky sil a pokusila se o  další krok, předposlední ve stropu… ale ten už byl moc i  na ni. Nelly za mohutného potlesku přistála mezi diváky. Své prvenství z roku 2008 obhájila!!!

Jitka Mázlová, finále

i  se svým výškovým handicapem. Její pokusy v nástupovém převisu byly vskutku nevídané. Třetí místo obsadila Anna Obročníková. Kvalifikace pro 32 mužů byla silově i technicky dost náročná, oproti minulým rokům se odehrávala na dříve nepoužívaných profilech stěny. Silový závěr po oblých chytech až do topu zvládli tři borci, ostatní končili průběžně tam, kde jim došlo... Podle výkonů postoupilo do finále celkem 10 lezců. Zde to tahalo za ruce hned od prvních kroků, značně to protřídil první trám, ale o vítězi se rozhodovalo až v posledních chytech před topem. O pomyslné centimetry své soupeře přelezl Zdeněk Lank (Liberec), těsně za ním skončil Jirka Dragoun, i když jeho pokus vypadal velice nadějně. Třetí místo patří loňskému vítězi Petru Havrdovi (Lomnice n. Popelkou). I  když letos chyběly pro pracovní zaneprázdnění liberecké Kočky, výkony lezců a dobře zásobený bufet se určitě divákům líbily. Tak zas 29. prosince... Děkujeme našim sponzorům: Hudy Sport Liberec a  Jablonec n. Nisou, Salewa Semily, Saltic Zlín, Var Jablonec, Makak Jablonec.

Honza Kašpar

archiv autora

59

závody

Ředitel závodu, komentátor a divácká kulisa

Nelly Kudrová, finále

Petr Havrda, finále

Vašek Malina, finále

60

Po vynikajícím finále žen přišlo finále kategorie mužů. Úvodní pokusy finalistů (Středa, Nosek) skončily v malém stropu bezprostředně po nástupové sekvenci. Diváci byli lační dalších soubojů a tak hnali finalisty dál a  výš (tam především). Další ze závodníků (Škrejpek) již vyřešil přelez z  malého stropu po svislé rampouchovité struktuře, avšak pro další pohyb v pětačtyřicetistupňovém převisu mu nezbyly síly. Další dvojice závodníků (Drbohlav, Zima) se nad rampouchem ještě dokázala vzchopit a  přidala ještě pár přesahů v  pětačtyřicítce, ale díky rychlé ztrátě sil se jim nepodařilo dolézt na její konec. Do konce v tu chvíli zbývalo pět finalistů. Diváky ze sedadel zvedl v polovině finále výkon Martina Klemsy. Po rychlém přelezu malého stropu se mu podařilo dolézt až na konec pětačtyřicítky. Diváci byli spokojeni a odměnili Martina salvou řevu, pískotu a  potlesku. Všichni tušili, že začíná jít do tuhého. Následující pokus Pavla Mrázka vypadal rovněž velmi nadějně, bohužel Pavel po drobné chybě spadl o dva chyty níže než před ním lezoucí Martin. V tu chvíli zbývali ještě tři finalisté. Vašek Malina už v nástupu ukázal, že je v  dobré pohodě a  poměrně lehce přelezl nástupové záludnosti, včetně rampouchu. Překráčel pětačtyřicítkou, a udržel chyt, který předtím Martin Klemsa pouze tečoval! Diváci ho hnali dál, ale na další krok už Vašek neměl sílu, ani potřebný klid. Přesto mu bylo pro tu chvíli jasné, že je novým vedoucím mužem. Jako další přišel Martin Šifra. Agilní mládí předvedlo své menší zkušenosti no-handem v malém stropu, který ho stál příliš sil. Nad rampouchem pak dosáhl menším dynamem do chytu na struktuře, který se pootočil. Po tomto technickém incidentu bez potíží a protestů přiznali rozhodčí Martinovi náhradní pokus. Otázka, kdo vyhraje, byla tak na několik málo chvil odložena. Pod stěnu přišel Petr Havrda, který obhajoval loňské vítězství. Po celkem jistém přelezu nástupu a překonání rampouchu však Petr udělal chybu, a  hned v  začátku pětačtyřicítky upadl. Byl to šok nejen pro něj, ale i pro diváky, kteří po právu očekávali atakování výkonu Vaška Maliny. Atmosféra v sokolovně by se dala krájet. Pod stěnu přišel Martin Šifra k náhradnímu pokusu. V  malé bedně nenašel jiné řešení než při prvním pokusu, a  hlavou se opět zapřel o strukturu ve stropě, aby ulevil rukám. Pak přelezl rampouch a pustil se do prvních kroků v pětačtyřicítce. Bohužel po prvním

pokusu mu na tento náhradní pokus již nezbylo dost sil a Martin nad polovinou převisu nezvládl křížový přesah. Vašek Malina se tak mohl radovat z úspěchu, ve který po dokončení svého pokusu podle svých slov ani nedoufal. Nicméně s  ohledem na předvedené pokusy finalistů bylo Vaškovo vítězství rozhodně zasloužené. Celkové konečné výsledky: Kategorie muži/junioři:

Na závěr je třeba poděkovat všem sponzorům, kteří nám již několik let s  pořádáním závodu pomáhají (opět byli uvedeni v záhlaví výsledkových listin), a  zároveň velkému zástupu lidí, již s pořádáním závodu více či méně pomáhají, a které to ani po těch letech nepřestalo bavit, ať již jde o rozhodčí, stavitele cest nebo výsledkového matadora Bonatiho! Zároveň díky lidem, kteří přijeli do Police závodit nebo fandit. Už teď se těším na příští Novoroční Open! Budeme rádi, když k nám opět (nebo poprvé) přijedete!

1.

Vašek Malina (stěna Ruzyně)

2.

Martin Klemsa (HO Teplice, Singing Rock)

3.

Pavel Mrázek (Zloba, Stream.cz)

text

4.

Martin Šifra /jun./ (HK Lanškroun, SALTIC)

foto

Kategorie ženy/juniorky: 1.

Nelly Kudrová (Boulder shop)

2.

Jitka Mázlová (HO Vrchlabí, Saltic, Singing Rock, Tilak)

3.

Gabriela Vráblíková /jun./ (HO Železný Brod, MAMMUT)

4.

Daniela Kotrbová /jun./ (Climbing club Ruzyně)

Jirka Heřman Škop (předseda HK Ostaš a ředitel závodu)

archiv autora

Special thanks 2: město Police nad Metují, TJ Sokol Police nad Metují, Sportiv Redpoint, Doldy, Bufo, Lizard, Hudy sport Hradec Králové, Valtic, Blue Fly, aIX, ALBI sport, Manmat, Toko, Makak, Pearl Izuni, Tilak, Ocún, Mammut, Cassin, Ovoce a  zelenina Schreiber, Kvíčerovská pekárna s.r.o., Ovoce – zelenina Suchomel.

Pozvánka na závody v průmyslovém lezení SAMBAR Steel 09 Zveme vás již na třetí ročník závodů v průmyslovém lezení SAMBAR Steel, které se budou konat v termínu 23. – 24. května 2009 v Kladně. Tyto závody nemají v České republice obdoby a jsou určeny profesionálům z řad hasičů, záchranářů, speleologů a výškových pracovníků, ale i zkušenějším amatérům. Závodit se bude v pohybu po laně pomocí technických pomůcek. Úkolem každého účastníka bude překonání záludností překážkové lanové dráhy s množstvím nejrůznějších přepínek, tvořených podobně jako v reálných situacích přestupy z lana na lano a přechody přes uzly či jiné překážky. Druhá disciplína spočívá ve vertikálním výstupu po laně pomocí blokantů (jümarování) na vzdálenost 3 m. Další den jsou na řadě soutěže týmů. Tříčlenná družstva se pokusí v co nejkratším čase při pohybu po překážkové dráze přemístit „zraněného“ (simulovaného dřevěným špalkem) z nedostupného terénu. Kromě podívané na výkony závodníků, se může každý příchozí aktivně zapojit do Open závodů ve výstupu po laně (jümarování) na vzdálenost 33 a 80 m, vyzkoušet si podobnou překážkovou dráhu (vybavení zapůjčíme), jakou budou zdolávat závodníci, pokusit se o přechod slackline a natrénovat různé triky - v neděli bude probíhat na slackline i závod. Proběhne také odborný seminář o poskytnutí první pomoci po nehodách při sportovním i pracovním lezení. Po celou dobu akce můžete též zhlédnout výstavu stanů a prohlédnout si soutěžní výstavu fotek, tematicky zaměřenou na lezení (uzávěrka pro fotosoutěž je 30.4. – máte-li zájem se zúčastnit, více informací najdete na níže uvedeném webu). Další informace, přihlášky na tuto akci a fotky z minulých ročníků naleznete na stránkách závodu www.steel.sambar.cz. Těšíme se na vás! pořadatelé

Výsledky české reprezentace ve světovém poháru v ledolezení v roce 2009 Do reprezentace se nominovali na základě výsledků v Loop česko-slovenském poháru za muže Stanislav Hovanec a Václav Vančura. Z  žen Lucie Hrozová a  Lenka Frühbauerová. Lenka se nakonec rozhodla, že se světového poháru nezúčastní, a tak Českou republiku reprezentovala pouze Lucka.

nil takovýchto závodů poprvé, nervozita ho úplně ochromila a skončil 58. Zato Lucka se blýskla excelentním výkonem a jako první z české reprezentace se dostala na bednu (3. místo). Je jenom škoda, že pravidla v ledolezení preferují čas před tečovaným a  podrženým chytem, protože mohla být druhá.

vypadl cepín a byla sedmá. Oba naši závodníci lezli stejnou kvalifikační cestu. Kvak lezl pomalu a  váhavě a  skončil svůj pokus v  kvalifikaci kvůli vypršení časového limitu. Obsadil celkově 25. místo. Šampón lezl o dost lépe než v Daone, spadl těsně před traverzem, do kterého dolezl Kvak a obsadil 29. místo. Ani jeden z nich nezískal žádný bod, a proto nebyli v  celkovém hodnocení světového poháru klasifikováni. Třetím kolem byl letos nově závod ve slovinské Mojstraně, kde se lezlo pouze na rychlost. Protože nikdo z našich závodníků se lezení na rychlost nevěnuje, nejela tam ani česká výprava. Poslední závod se konal v  rumunském Busteni. Závodu se zúčastnila pouze Lucka, které šlo o celkové umístění ve světovém poháru. Lucka se probojovala do finále, kde spolu s dalšími čtyřmi závodnicemi dala top a  o  umístění rozhodoval čas. Obsadila opět třetí místo, což jí vyneslo celkově čtvrtou příčku ve světovém poháru. Letošními výkony se Lucka posunula mezi světovou špičku v ledolezení. Opět bych chtěl zdůraznit, že se jedná o  nejlepší výsledek české reprezentantky v historii. Doufejme, že jí vydrží její výkonnost i v příštím roce.

V letošním roce se konaly 4 závody světového poháru (IWC). Prvním závodem byl již tradičně závod v italském Val Daone. Na startu závodu na obtížnost se sešlo celkem 58 závodníků a 19 závodnic. Kvak předvedl jeden ze svých standardních výkonů, kdy jen těsně nepostoupil do semifinále (33. místo). Šampón (Vašek Vančura) se zúčast-

Naše výprava pokračovala z Daone rovnou do známého lyžařského střediska ve švýcarském Saas Fee. Tady se očekávalo, zda se Lucce podaří potvrdit výsledy z Daone a ukázat, že skutečně patří ke světové špičce. Lucka lezla výborně, ale bohužel ve finále přehlédla důležitý stup v traverzu, který ještě přelezla, ale v následující drytoolové pasáži jí

Za zmínku stojí ještě výkony Juraje Švingála ze Slovenska, který v  celkovém pořadí světového poháru skončil na 13. místě. text foto

Martin Vrkoslav Libor Hroza

61

závody – děti

Pohár Centra sportu 2009 - lezecké závody na obtížnost do 18 let V sobotu 24. ledna 2009 se konal V. ročník lezeckých závodů pro děti a mládež Pohár Centra sportu 2009. Závody se konaly na umělé lezecké stěně v  tělocvičně ZŠ Vsetín, Luh 1544. Tradičně se jich zúčastnili reprezentanti horolezeckých oddílů a  škol ze Vsetína, Valašského Meziříčí, Příboru a Lipníku n. Bečvou. Celkem 27 závodníků bojovalo ve dvou kvalifikačních cestách o  postup do semifinále a finále soutěže. Každá cesta byla bodově hodnocena podle dosažených chytů a bonifikována za dosažení topu – vrcholu. Obtížnost cest byla zvolena tak, aby co nejlépe rozdělila startovní pole a zároveň umožnila zajímavé lezení pro závodníky ve věku od deseti do osmnácti let. Všechny cesty byly předlezeny stavitelem cest Houbou. Souhrnné výsledky a  seřazení závodníků podle věkových kategorií a výsledků v dosažené výšce zajistila výpočetní technika. Celý den panovala v tělocvičně příjemná sportovní atmosféra a  bylo zážitkem pozorovat vzrůstající výkonnostní úroveň talentovaných lezců ze střední Moravy. Věříme, že se nám podaří letos realizovat dostavbu závodního převisu, abychom již v prosinci mohli zvednout obtížnost

Vítěz kategorie 15-18 let Václav Kubala

A. kategorie B. kategorie C. kategorie

A. kategorie, dívky

C. kategorie, chlapci

1.

Patricie Engelová, HO Příbor

1.

Václav Kubala, ŠSK ZŠ Vsetín-Luh

2.

Barbora Golnáňová, ZŠ Šafaříkova V. Meziříčí

2.

Adam Janovský, Gymnázium V. Meziříčí

3.

Vít Osička, ŠSK ZŠ Vsetín-Luh

Kvalifikační Fialová cesta

závodů a  završit úsilí o  vybudování kvalitního horolezeckého sportoviště pro Vsetínsko. Poděkování patří Houbovi za stavbu cest, Hance za výsledkové listiny, Centru sportu a škole v Luhu a za ceny do soutěže časopisu Montana, Hudy Zlín, Hannah, Tendon a Petzl. text foto

Igor Haša, vedoucí soutěže Ondřej Haša

1998 a mladší 1994 až 1997 1990 až 1993

B. kategorie, chlapci 1.

Filip Kresta, HO Příbor

C. kategorie, dívky

2.

Filip Dobiáš, HO Příbor

1.

3.

Jakub Tihelka, HO Lipník n. Bečvou

B. kategorie, dívky 1.

Barbora Machulková, ŠSK ZŠ Vsetín-Luh

2.

Anna Hejduková, ŠSK ZŠ Vsetín-Luh

3.

Petra Janotová, HO Příbor

Barbora Hynková, Gymnázium V. Meziříčí

2.

Lenka Meluzínová, ŠSK ZŠ Vsetín-Luh

3.

Michaela Morbitzerová, HO Lipník n. Bečvou

Talentovaná lezecká mládež a pořadatel lezeckých závodů

62

Finále Českého poháru mládeže v lezení na obtížnost v Chocni 25. 1. 2009 se v  choceňské sportovní hale konaly již tradiční závody ve sportovním lezení. Po dohodě s  ČHS jsme byli nuceni závody uspořádat až v lednu, i když se započítávaly do poháru roku 2008. Důvod byl prostý – rekonstrukce sportovní haly po vichřici. Ve čtyřech kategoriích závodilo 46 chlapců a 31 dívek z celé republiky a Slovenska.

Podíváme-li se na jednotlivé kategorie detailněji, vidíme vyrovnaný výkon Jany Vincourové (FenStar) z kategorie D a její zasloužené první místo v poháru i v Chocni. S velkým odstupem za ní skončily Lucie Kupčíková (SPL Pustiměř) a Kateřina Zachrdlová (Sokol Brno). Kategorie C byla naproti tomu velmi vyrovnaná. První v Chocni i v poháru se umístila Karolína Nevělíková (HK Pálavský Věšák), druhá v poháru a v Chocni třetí Andrea Pavlincová (Sokol Brno), a  těsně za nimi se umístila Tereza Svobodová (HO Namche). V kategorii B ve všech pěti pohárových závodech suverénně zvítězila Iva Vejmolová (HO Tesla Brno). Druhá v poháru Edita Vopatová (Hudy) v Chocni vynechala, což je škoda. Anna Wág-

nerová (TJ Jiskra Nový Bor) se umístila v  Chocni na pěkném druhém místě, celkově v poháru byla třetí. V kategorii A vyhrála pohár i závody v Chocni Lenka Frühbauerová (Base camp), přestože vynechala závody ve Svitavách. Monika KuhnGaberová (HO Vrchlabí) nezávodila v Hořicích, v poháru i v Chocni byla druhá, Barbora Škorpilová (Hopice Lukavice) nevynechala žádný závod a  v  poháru i  v  Chocni získala třetí místo. Z chlapců v kategorii D zvítězil jednoznačně v  poháru i  v  Chocni Tomáš Peltrám (SmíchOFF), druhý byl Jan Doseděl (LK Svitavy), který si to čtvrtým místem v Chocni trochu pokazil. Na třetím místě v poháru se umístil Vojtěch Sedláček (VAR) a v Chocni byl druhý. V  kategorii C získal pohár za celkové vítězství a  za první místo v  Chocni Radovan Šifra (HK sport systém Lanškroun), Zdeněk Ustohal (Ocún) zase druhé místo v poháru a v Chocni, Jan Krutský (SmíchOFF) v Chocni čtvrtý dosáhl na třetí místo v poháru. Matěj Hlaváček (Climbing club Ruzyně) byl v  Chocni třetí a  celkově čtvrtý. V  kategorii chlapců B kraloval Roman Kučera (H Climbing Team Pardubice), který s přehledem zvítězil ve všech pěti pohárových závodech. Za ním zůstal na druhém pohárovém místě David Musil (SPL Pustiměř), který byl v Chocni čtvrtý. Na posledním pohárovém místě se umístil Petr Hartmann (HL Polička), který byl v Chocni na pěkném druhém místě. A  konečně kategorii A  vyhrál Martin Šifra (HK Sport systém Lanškroun) – jak v Chocni, tak pohár, na druhém místě v poháru se umístil Lukáš Skřejpek (HO Rebel Pustiměř) – v  Chocni byl třetí. Naopak Filip Harna (Rockhorn) byl v Chocni druhý a celkově v poháru třetí. Závěrem musíme podotknout, že úroveň závodů je vysoká a  výkony těchto předních lezců jsou obdivuhodné. Choceňští mladí závodníci se mezi elitou zatím nevyskytují a náhrada za bratry Stráníky momentálně není. Jediná útěcha je, že Straníkové připravili na závody perfektní cesty. Horolezecký oddíl Choceň se organizací tohoto závodu osvědčil

natolik, že byl v letošním roce pověřen organizováním mistrovství republiky. Již dnes zveme všechny příznivce horolezectví, aby 10. 10. 2009 přišli podpořit závodníky. Pro Choceň to bude jistě čest, že závody na takto vysoké úrovni se budou konat v místní sportovní hale. Nakonec děkujeme všem sponzorům, kteří ať už finanční částkou nebo věcnými dary pomohli tyto

závody připravit: ČHS, Saltic, Skimen 2, Tilak, Chládek a Tintěra, PSP Vysoké Mýto, LP hard, UNET Polička, Hudy sport, Město Choceň, Triop, Net-sport, Donocykl, Oseva Uni, Šifra sport systém, František Diblík, Pekařství u Lifků, ELBAS Choceň.

text foto

Jiří Homolka, HK Choceň autor

63

hovor y z montany Výzva čtenářům! Pokoušíme se identifikovat postavy na výše otištěné fotografii. Zatím víme pouze tolik, že postava vpravo není Dušan „Stoupa“ Janák zamlada. Uvítáme bližší informace. S díky vaše redakce

Soutěž o batoh Pumori TR 75 V případě, že správně odpovíte na dvě níže položené otázky, budete zařazeni do slosování o batoh Pumori TR 75 od firmy Doldy v ceně 3.230 Kč 1. Ve kterém městě je poslední nově otevřená kamenná prodejna firmy Doldy? 2. Jmenujte alespoň tři výrobce, jejichž zboží najdete v novém e-shopu firmy Doldy. Správné odpovědi posílejte do 15.5. t.r. na e-mail: [email protected]. Sortiment výrobků firmy Doldy najdete na: www.doldyruksaky.cz Výherce oznámíme v příštím čísle.

Milý čtenáři tohoto plátku. Už jsi zase dočetl až na poslední stranu? Víš, občas si tak přemýšlím, jak asi vypadáš, kde si tyto řádky čteš, cos dělal před tím, z jaké výpravy ses právě vrátil a na které se tento rok ještě chystáš... Je toho celkem hodně, co mě napadá. A věř nebo ne, často si tě představuji v těch nejrůžovějších barvách a... ehm, jak to říct... tak trochu ti závidím. Možná se teď drbeš na hlavě a říkáš si, co to tady plácám, ale počkej, hned to vysvětlím. Patřím mezi ten divný druh lidí, kteří prostě trochu závidí. Ale nezávidím domy, auta, oblečení... závidím cesty. Dny, kdy člověk osvobodí svou mysl od každodenních povinností, může poznávat rozličné kraje, potkávat různé lidi a může prožívat chvíle radosti (i strachu a samozřejmě pak i neskonalé úlevy) u své oblíbené činnosti... A tak si představuji, že ses právě vrátil z nějaké „suprácké“ výpravy, teď je čas zase jen chvíli vydělat nějaké peníze, přitom si před spaním přečteš něco z Montany a naplánuješ další skvělý výlet. A já, vlastně celá redakce, ti to přejeme, ačkoliv já zároveň i trochu závidím... Že by se slušelo napsat něco i o Montaně? Jojo, vždyť už jdu na to. Nedá mi to, musím zkrátka začít krizí. A není to ani tak tím, že jsem v podstatě ekonomka. Však co jste čekali, není možné se alespoň nezmínit. Každý o ní mluví, zdražuje, snižuje platy, neplatí a zavádí jiná neoblíbená opatření – ale nikdo za to přece nemůže, to krize. My tady v redakci si zatím nic podobného nepřipouštíme. Nechceme se „vymlouvat“ na krizi a snažíme se dělat svou práci tak jako kdykoli předtím. Zkrátka, Montana si užívá 20. výročí, tak bychom jí ho neměli pokazit. Zavádíme postupně drobné změny (snad k lepšímu), záměr inovovat náš web se sice trochu protáhl, ale rozhodně se ho nevzdáváme. Snad tě tedy ani toto číslo nezklame. Je tak trochu „přelomové“ co se týče lezeckých sezón, takže v něm najdete ještě něco ze zimy i něco inspirativního na to teplejší období. Pravda, tohle všechno už jste si vlastně přečetli. No, tak z toho, na co se můžete těšit příště, můžu prozradit snad jen, že tu máme dva skvělé články od Mike Jägera, musíme jen zvolit, který z nich přijde na řadu už příště... Jo a... opravdu nás velmi potěší, když napíšete. Třeba nedávno přišel e-mail, že máme nesprávný popisek u jedné fotky. Na str. 53, u portrétu Ivana Gálfyho je v popisce uvedeno:„Na Gerlachu…“, přičemž mělo být správně uvedeno:„Cestou na Gerlach.“ Na nejvyšším kopci tehdejšího Československa skutečně není stožár s dráty s elektřinou. No, kritika, řekneš si... jsme ale opravdu rádi, že nás čtete tak pozorně, proto občas i ta věcná kritika potěší. Teď už jsi ale vážně přečetl všechno. Je tedy čas opět vyrazit na nějakou tu výpravu. A nezapomeň nám o tom napsat, ať mám pořádně co závidět! Ale buď opatrný!

ČASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAŘE

2/09 (č. 120) ročník XX (Hotejl XLIII)

Vydavatelství a redakce: Moravské náměstí 13, 602 00 Brno

www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpečný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé při jeho provozování. Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.

Vydavatel a šéfredaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333, 605 261 390 e-mail: [email protected] Jednatel a zastoupení na Slovensku: Jiří Růžička tel.: 541 243 333 e-mail: [email protected] Texty posílejte na: [email protected] Sekretariát: Radim Výrubek e-mail: [email protected] Stálí spolupracovníci: Jiří Novák, Vilém Pavelka, Mike Jäger Alena Kopfová, Petr Piechowicz, Martin Krejsa, Hermann Erber, Tomáš Kerlin, Iva Šemberová Jazyková korektura: Pavel Bubla Grafická úprava a sazba: Martina Petrová [email protected] Sazba stránek ČHS: Petr Jandík © autoři článků Za věcnou správnost příspěvků zodpovídají jednotliví autoři. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit obdržené články na Internetu. Tisk: EXPODATA-DIDOT, spol. s r.o. Vychází 6x ročně cena výtisku 69 Kč, roční předplatné 365 Kč ISSN 1212-7957 Registrováno MK ČR pod číslem E5208 ze dne 6.4.1990. MIČ: 46913.

Posíláte-li k otištění článek svého kamaráda, vždy se ujistěte, že on s tím souhlasí. Není v našich silách kontrolovat identitu všech přispěvatelů.

Pumori TR je nejnovější pokračovatel řady ruksaků Pumori. Nová konstrukce zádového systému, nový tvar, nové kapsy a inovovaný přístup do hlavní komory dělají z  tohoto ruksaku tu nejlepší volbu pro expediční lezení, cestování, dlouhodobé pobyty v  přírodě nebo turistické výstupy.

64

Denně odpovídáme na desítky žádostí, chcete-li, abychom vám odpověděli co nejrychleji, zkuste se řídit podle následujícího klíče: ] Když nevím: [email protected] nebo telefon do redakce +420 541 243 333 ] Dotazy na předplatné, fakturace, distribuce atp.: [email protected] nebo +420 603 553868. ] Články, připomínky, náměty na zajímavá témata: [email protected] nebo +420 604 484951. ] Grafika, sazba: grafi[email protected] ] Inzerce, stížnosti, pozvání na kávu apod.: [email protected] nebo +420 605 261390, +420 775 261390

Bankovní spojení: č.ú. 169897423 kód banky: 0600 název účtu: Montana – Tomáš Roubal Distribuce v ČR: společnosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & KAPA, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. předplatné přes www.horokupectvi.cz Příští číslo vyjde 12. 6. 2009

Textová uzávěrka č. 3/09 je 7. 5. 2009 Uzávěrka inzerce po domluvě.