Zeptali jsme se Monte Brento Verhoefen & Lama 4 Martin Stolárik. Modré nebe a bouldery v Silvaparku 8 Bernd Zangerl

Monte Brento – Verhoefen & Lama Modré nebe a bouldery v Silvaparku Longline Julius Kugy Nepál Pik Korženěvské a Pik Četyre Žigulíkem do Mongolska II Tititea Pavel Hrubý

4

L E Z E C K Ý

Č A S O P I S

2010

3,29 €/ 99 Sk

69 Kč

R O Č N Í P Ř E D P L AT N É 3 6 5 K č

1

CONTENTS

OBSAH Úvodník Vojtěch Dvořák

2

Zeptali jsme se...

2

Komiks Vojtěch Dvořák

2

Verhoefen and Lama succeeded in the new route at Monte Brento.

Monte Brento – Verhoefen & Lama Martin Stolárik

4

Silvapark – around 160 boulder challenges waiting for you.

Modré nebe a bouldery v Silvaparku Bernd Zangerl

8

Editorial

We did ask… Comix

An effigy of Pavel „Alberto“ Hrubý.

About one mountaineering trip to Tadjikistan.

Professional mountain guide shares his knowabilities about the Glockner area and offers some tips for adventure.

Mount Aspiring/Tititea as a target goal for one small Slovak expedition. The mountain trek around Makalu with a guitar. Just for playing at every possible rest-stop. An effigy of the legendary pioneer of mountaineering in Southern Alps. To Mongolia in a really old car. Just for climbing adventurers. Part II. Christian Core found and made an interesting boulder near his home place. Slackline – The Longline.

In our shops. Arco Rock Awards 2010.

Climbing gear – how the gear is tested.

Slovak climbing magazine changed its name.

Learn, how to train better.

Interesting books.

Some notes and rules on how to put climbing protection in new routes on the Czech sandstone High Tatras walls – Kriváň (2.494 m).

Go for it.

An effigy of Josef Nežerka (part 2).

Competitions.

Epilogue.

Život na (teplické) hraně Zbyšek Česenek

14

Pik Korženěvské a poslední Češi na Pik Četyre 18 Honza Sivák Skalní hřebeny a ledové stěny v oblasti Gross Glockneru Radek Lienerth

22

Tititea – trblietajúci sa vrchol Peťka a Duško

27

S kytarou Nepálem do šesti tisíc Honza Odehnal

30

Julius Kugy – král Julských Alp Pavel Roháček

34

Žigulíkem do Mongolska David Jaroš

36

King Stone Christian Core

41

Lajna Kolouch

42

Na pultech

44

Manolo, Ondra a Noguchi – Arco Rock Legends 2010 Nicholas Hobley, Tomáš Roubal

45

Matroš – jak se věci testují Singing Rock Team

46

Veľa šťastia, Horolezec! Tomáš Roubal

47

Mučírna Martina Patzelová

48

Zajímavé knihy redakce

49

Matrix J. Pleticha, P. Resch, T. Sobotka

50

Tatry Jozef Gurník

51

A jdi... Martin Stolárik, ČHS

52

Pepíno Martin Krejsa

54

Závody L. Návrat, T. Miřejovský, M. Kurka

62

Hovory z Montany Tomáš Roubal

64

Jorg Verhofen, Monte Brento foto: Heiko Wilhelm

Stella Marchisio, Pandora 7c, Monte Bracco foto: C. Core

Na treku kolem Makalu foto: Honza Odehnal

&¼ÊÂV—¿ÆÉÆüѼºÂV—ÊÍ¸Ñ ºÑ¼º¿—ÄÆÌŸÀż¼ÉÀž—¸ÊÊƺÀ¸ËÀÆÅ

ÚVODNÍK

Vojtěch Dvořák

A N K E TA

Opírám se ve svých nejlepších softshellových montérkách jako dělňas, se zubatým krumpáčem jako kopáč, s káblem jako elektrikář a s čelovkou na helmě jako horník, někde v Chamonix o hranu baru. Odznáček mám ještě lesklý a nepoškrábaný. Žlutou průkazku ještě teplou. Ta mě hřeje. Jsem horský vůdce, nebo jsem si to do onoho osudného setkání myslel. Jakej je rozdíl mezi mnou a bohem? Bůh si nemyslí, že je horský vůdce. Opíral jsem se svými mocnými pažemi o bar. Usrkával jsem popraskanými rty pastis. Za krkem mě ještě pálilo lano od toho, jak ho my, horští vůdci, nosíme. Koukám po baru. V  očích ještě zasněný výraz, jako když koukáš na nekonečný horizont hor. Přistoupila ke mně pěkná bábovka. Dala se se mnou do řeči. Zeptala se mě jestli jsem opravdový horský vůdce. Narovnal jsem se a zatáhl jsem břicho. Trochu jsem se natočil, aby ji odznáček praštil do nosu.

Zašvidrala a řekla, že je to naprosto úžasné. Vypadalo to, že ji brzo budu mít brzo na lopatkách. Objednal jsem drink pro oba. Povídali jsem si. O horách, trhlinách, lavinách. O lyžích a lezení. Chtěl jsem se dozvědět něco víc i o ní. Řekla mi, že je „lezba“. Já nevěděl, co to je. „Je to jednoduché,“ odpověděla. „Ráno vstanu a  myslím na ženské, dopoledne myslím na holky, odpoledne myslím zase na ženský a  večer úplně nejvíc.“ To mě trochu vykolejilo. Jsem si do tý doby myslel, že jsem horský vůdce, ale tenkrát jsem pochopil, že jsem „lezba“.

Jaké máš vzpomínky na svou první třídu a své první vysvědčení?

Dobré. Škola mně šla a docela i bavila, ale stejně jsem se nejvíc těšil na odpoledne na stěnu. Adam Ondra jeden z nejlepších lezců v doposud známém vesmíru

Na první třídě bylo úžasné, že po ní hned následovaly první prázdniny... a ty byly skvělé. A první vysvědčení? Vždyť oni nám nechtěli ty první prázdniny pokazit! Na rozdíl od těch dalších... :-) Lucie Hrozová ledolezkyně

Moje prvé vysvedčenie? To je na mňa nejaká búda, bolo to pred 50 rokmi... Ale na triedu si pamätám, bola to stará škola, drevené dechtové podlahy, v zime sa kúrilo v peci, záchody boli na dvore. Ďaľší rok sme sa presťahovali do novej ZDŠ-ky. A bolo po romantike. Tá sa za pár rokov vrátila, keď som začal liezť. Igor Koller významný slovenský horolezec

2

Monte Brento Verhoefen & Lama

4

Co se stane, když se po čase zase spojí osvědčené duo skvělých závodních lezců? Naposledy spolu v roce 2008 pětadvacetiletý Holanďan narozený v Amsterdamu Jorg Verhoefen a po otci napůl Nepálčan a po matce Tyrolan David Lama (20) vylezli krásnou, 800 metrů dlouhou linii „Desperation of the Northface“ v severovýchodní stěně Sagzahnu v Zillertalských Alpách. Tím dokázali, že nejsou jen „překližkáři“, ale dokážou lézt i extrémní alpské výstupy. A jejich nový lezecký počin tento fakt jen potvrzuje. Každý, kdo někdy přijížděl do Arca po proudu řeky Sarca a zastavoval pod Slunečními plotnami, tak jistě vyvracel hla-

vu hodně dozadu, aby se mohl pokochat nádhernou kilometrovou stěnou Monte Brento. Ta se mimo jiné stala v poslední době vyhledávaným cílem basejumperů, kdy seskok z vrcholu 1.544 patří k nejkrásnějším a nejlepším v Evropě. Ovšem mnohem dříve než začali z náhorní plošiny skákat šílenci ve speciálních overalech a s lehkými padáky na zádech, zaujala tato stěna horolezce. Vzniklo zde však pouze pár cest, přičemž ani jedna není lezená volně. Asi nejlezenější cestou je „Via Vetrigine“ (VI+, A2, 1.100 m, 31 délek), přičemž „posledních“ 14 délek je konstantně A2 po více či méně držících nýtech. Stěnu, jejíž druhá polovina je extrémně převislá a protíná ji několik

stropových převisů, si pro svůj nový cíl vybrali také Jorg a David. První pokus o přelez proběhl už na podzim v roce 2008, kdy ovšem, jak sám David přiznává, velmi podcenili stěnu. Během dvou dnů měli v plánu stát na vrcholu. První den se jim povedlo přelézt 450 metrů a po noci strávené na portaledge ještě 200 metrů den druhý. Pak ovšem museli slanit a k projektu se znovu vrátili na jaře 2009. Ze začátku trochu bojovali s váhou svých haulbagů, celkem měli do stěny 80 kg materiálu a opět závěsnou postel. První den přeběhli 500 metrů, druhý pak potáhli až pod největší převis ve stěně a večer třetího dne konečně stáli na vrcholu. Tím ovšem neskončili. Cesta byla

David Lama zkouší volný přelez „své“ délky

5

Celková obtížnost cesty je 8b nebo 7c/A0

sice hotová (1.000 m, 7b/A2), ale čekal je ještě RP přelez. V září věnovali cestě pět dnů, kdy zkoušeli a nacvičovali jednotlivé délky, ovšem na spojení všech 28 délek v jednom RP přelezu už neměli sílu. Naposledy se pod Brento Centro vrátili David s Jorgem na konci května letošního roku. Cestu si nejprve předlezli, v druhé půlce stěny měli zavěšenou postel s proviantem a 25. května vstávali ve 3:30, aby se ve 4:00 mohli vydat k nástupu s vizí týmového RP přelezu celé cesty s tím, že každý poleze tu délku, kterou nýtoval. V 5 hodin ráno začali lézt a za hodinu už za sebou měli prvních 400 metrů cesty. Do stěny se začalo pomalu opírat slunce a půl litru vody na osobu začalo být naráz málo. Po dvacáté délce je naštěstí čekala portaledge, kde si dopřáli půlhodinovou přestávku, aby se pak mohli pustit do posledních osmi délek, z nichž pět je v obtížnosti 8a a vyšší a skála ani zde není zcela kompaktní. Davidovi navíc dělala starost poslední délka, kterou neměl ještě nikdy přelezenou RP a při poslední návštěvě ve 6

stěně byly klíčové chyty mokré. Tentokrát ne. Vše bylo suché a v 18:45 stáli Jorg i David na vrcholu. Po dvou letech, celkem po 11 dnech tvrdé práce ve stěně, se jim podařilo za více než 13 hodin přelézt volně cestu dlouhou 1.100 mtrů, kde je přes 200 metrů převislých. Celková obtížnost cesty je 8b nebo 7c/A0. Kvalita skály v celé cestě je velmi špatná, povinně k přelezu je třeba lézt 7c a cesta je osazena 6 a 8mm nýty, některé původní ze 70. let (cesta v některých místech protíná už dříve přelezené linie). Jak píše Jorg na svém blogu: „Jednodenní přelez bez podrobné znalosti cesty je velmi nepravděpodobný, je nutné v cestě strávit několik dní a portaledge je nutností.“ A název cesty? Stačilo se z dálky podívat, kudy cesta vede, a název byl na světě – Centro Brento. Jako třešinku na dortu přidali za pár dní k cestě ještě variantu poslední délky, vedoucí přímo ke stanovišti, odkud skáčou basejumpeři – Basejump variante 8c+! text foto

Martin Stolárik Heiko Wilhelm

Via Vetrigine má 31 délek

7

MODRÉ NEBE A BOULDERY

v Silvaparku

Flo se věnuje spáře

8

NEJPOZDĚJI OD FILMU „MEMENTO“ JSOU HORY SILVRETTY PRO VĚTŠINU BOULDERISTŮ POJMEM (A KDO FILM JEŠTĚ NEVIDĚL, MĚL BY TO CO NEJDŘÍVE DOHN AT). I TĚŽKÉ PRVOVÝSTUPY BERNDA ZANGERLA PŘISPĚLY K TOMU, ŽE JE TATO OBLAST TROCHU ZN ÁMĚJŠÍ. Galtür

Přesnější informace ale byly k nalezení jenom těžko. Jen málo boulderistů se vydávalo hledat osudné balvany a sami si našli přesné souřadnice. Pohoří Silvretta se rozprostírá na více jak tisíci čtverečních metrech, takže vyhledávání je tu velice obtížné. Obec Galtür společně s provozovatelem lanové dráhy v posledních letech vyřešila problémy s přístupovou cestou, a tak už boulderovací oblast vysoko nad Galtürem není utajovaným místem. Přes 160 boulderů uprostřed nádherného horského světa Silvretty čeká na vaše přelezy.

NOVÁ ZEMĚ Vše začalo jednoho teplého jarního dne v květnu 2003. Sedím na terase u přítele Didiho. Užíváme si slunce, mluvíme o minulé zimě, počasí, projektech, boulderech, lyžování. Najednou si Didi nejasně vzpomene na několik skalních bloků, které kdesi viděl vyčnívat ze sněhu. Krátce se ponoří do vzpomínek a po pár vteřinách ho napadne: „Ty balvany jsem viděl v Galtür.“ Ty bychom měli zhodnotit přesněji a třeba jich bude ještě víc. Další den jedou dva natěšení objevitelé nové země směr Galtür. Bohužel nás během noci zastihla fronta špatného počasí. Lehce prší a v husté mlze hledáme nejdřív příjezd do lyžařské oblasti. Pak pěšky bloumáme dál. Nevidíme ani na 5 metrů, takže hledání boulderů je problém. Spíš náhodou narážíme na první skály. „To není vůbec špatné, tady můžeme něco udělat,“ říká Didi. Mokré skály jsou poměrně kluzké. Opatrně osaháváme další změť balvanů a po pár dalších hodinách nacházíme skály, které viděl Didi v zimě. Před námi se do nebe tyčí osmimetrová hrana. Vršek nemůžeme v husté mlze ani rozpoznat. O pár metrů dál nahoře nacházíme ještě jeden velký převis s geniální skalní strukturou. Úplně promáčení a se širokým úsměvem se vracíme k autu. Jsme si jisti – skal je tu dost. A už cestou zpátky informuji své kamarády o tomhle nadějném objevu. 9

Autor článku pózuje v oblíbeném boulderu

PROHLÍDKA

V Silvaparku si najde ten svůj boulder opravdu každý

Hned další ráno stojí samozřejmě Steini před mým bytem. Vyrážíme na přesnější ohledání. Sluneční svit a modré nebe znamenají ty nejlepší vyhlídky. Steini uhání údolím, jako by za námi byl čert. Po včerejším debaklu dnes nacházíme cestu do oblasti okamžitě. Před námi modré nebe, za námi oblaka prachu. Když se vyřítíme za Faulbrunner Alm, brzdíme naplno! Nalepíme nosy na čelní sklo a nemůžeme to pochopit: skalní bloky, celé hory skalních bloků. „Jak to, že ses nepodíval sem?“ říká Steini a vyčítavě se na mě dívá. Vypadá to na hodně práce. Ale při tak obrovské nabídce je tu opravdu velká pravděpodobnost, že najdeme perfektní boulder snů. Běžíme a já se zase divím, kolik energie umí Steini vyvinout při hledání boulderů. Jindy nebývá v takové kondici. Mám co dělat, abych mu stačil. „Dnes můžeme udělat jen hrubou sondu,“ křičí Steini z opačného konce skalního bloku a běží dál nahoru po sjezdovce.

Po pěti minutách se nacházíme u druhého pole bloků. Tam také hned objevíme několik „pokladů“. Nádherné oranžovožluté skály, s minimem no handů. Ještě uplyne mnoho let, než se sem vrátím a otevřu tu jeden z nejtěžších problémů Silvaparku. Teprve v létě 2008 se mi podaří spojit sedm pohybů v Anam Cara. A protože nás tehdy nic lepšího nenapadlo, pokřtili jsme hned celý sektor Anam Cara. Po dalších dvaceti minutách se Steinim konečně dorazíme k největšímu shluku balvanů. Jeden skalní pás se táhne od východu na západ napříč celým svahem. Jen dvakrát je změť kamenů přerušena úzkým pásem sjezdovky. Rychle děláme 10

Die Falschegötter

11

krátkou oddechovou pauzu. V ranním shonu jsme bohužel zapomněli proviant a spokojíme se s několika zbytky čokolády, které jsem našel v bundě. Slunce nemilosrdně pálí, ale lehký východní vítr přesto slibuje dobré boulderovací podmínky. A vůbec, ve výšce přes 2.200 m fouká tak jako tak pořád a musí tu být perfektní podmínky skoro celé léto. Pádíme dál. Jako o závod vybíráme se Steinim další a další výrazné skalní bloky. Tam je totiž největší pravděpodobnost najít linii snů. Ale i na mnoha menších skalních blocích nacházíme zajímavé linie, kroky a chyty. Jo a chyty jsou tu většinou lišty, to vám slibuji. Velké, malé, ukloněné, bočáky. Na některých blocích jsme našli mikrolišty, které jsme nazvali chyty až po druhém prohlédnutí. Po objevení této oblasti jsem ještě více rozvinul svoji slabost pro lišty. Jen díky ní jsem koneckonců mohl vylézt například „Memento“. Ta linie byla na první pohled tak jasná, tak nekompromisní, tak přímá. V té době (2003) jsem sice už lezl nějaké těžké věci, ale na těchto pidilištách jsem se ani pořádně neudržel, nemluvě o nějakém kroku. Teprve po dlouhém zkoušení a trénování jsem konečně v roce 2005 udržel nástupní chyty v „Mementu“. Mí následovníci poté našli i jinou možnost, jak nástup vyřešit, ale tak jako zmizely nějaké skalní bloky v Silvrettě, tak se mezitím „vypařil“ i tento malý chyt a „Memento“ je tak opět ve stavu prvovýstupu před pěti lety. „Memento“ dnes najdete v oblasti Palmbeach. Malé jezírko spolu s pláží a vzdušná vyhlídka na plošině daly tomuto krásnému sektoru jméno. Nejenom já jsem si v Galtür ještě více oblíbil lišty. Pravděpodobně i Barbara Zengerlová vděčí za svou enormní sílu prstů 12

boulderům v Galtüru. Od počátku se spolu se svou sestrou Claudií, Didim a více či méně s celou lezeckou skupinou Arlberg, účastnila objevování oblasti. Tak vznikaly nejen špičkové problémy, o nichž se pořád mluví, ale také bouldery v každém stupni obtížnosti. Na tomto místě bych také rád ocenil boulderovací horečku našeho přítele Uda. Strávil tu mnoho dní ze své dovolené. A tak vznikla spousta pěkných problémů okolo obtížnosti 7a a některé extrémní klasiky jako „Niviuk 8a“, „Second Skin 7c+“ nebo „Krieger des Lichts 8a“. Poté, co jsme se Steinim zhodnotili sektor Palmbeach, jdeme už poněkud unaveni dál směrem na východ. Oblast je tam divočejší. Velké bloky leží křížem krážem přes sebe. Také tam nacházíme několik možností k boulderování a jeden speciální klenot – „Golden Gate“. O kousek níž pak opět narážíme na velké množství velmi různorodých skalních formací, které slibují velký výskyt boulderů. Dnes se tento sektor jmenuje „Supercrack“ a je to největší sektor v oblasti, dnes má asi 50 problémů mezi 6a a 8a. Úplně na východě vypátral Steini ještě další skalní potenciál. Mezitím jsme se ale oba už úplně vyčerpali a přesunuli podrobnější průzkum na příště. Bloky jsou zde opravdu velké, ještě tu určitě něco najdeme, ale nad námi je ještě rokle! Co se tam nahoře asi skrývá? Pomalu se unaveně táhneme nahoru svahem. Když se dostaneme do roklinky, je slunce už daleko na západě. Posadíme se do měkkého mechu, pijeme poslední zbytky vody a užíváme si fantastický výhled. Daleko pod námi pomalu mizí Galtür ve stínu hor, údolí Paznauntal se táhne k východu a na západě ještě vidíme sněhem pokryté hory Rätikonu. Pod námi poprvé vcelku začínáme tušit rozsah celé oblasti. Čtyři velká boul-

derovací pole oddělená pouze sjezdovkami skýtají velký boulderovací potenciál. Od té doby už celá jedna oblast zmizela. Nikdo z nás si nemyslel, že povodeň může být pro naše lezení tak nebezpečná. Tisíciletá povodeň v roce 2004 měla v Tyrolsku za následek značný úbytek vhodných kamenů. Kvůli novým hrázím a pevnějším břehům řek tak bohužel zmizely některé vhodné oblasti. Bouldery prvního sektoru Silbersee dnes najdete na hrázi Trisanny, která se vine celým údolím Paznaun. Při podrobnějším zkoumání dokonce můžete na některých kamenech ještě nalézt zbytky magnézia. Můžu toho jen litovat a soucítit s horlivými pionýry, kteří investovali tolik času do otevření tohoto sektoru. Díky bohu ale našli chlapci a děvčata ještě dostatek jiných bloků, které nebyly obětovány záplavovým zábranám… Se Steinim už víme, že dnešní kořist byla nečekaná. V hlavách už lezeme první bouldery a děláme první kroky. Domů už jsme vyslali zprávy. Členové našeho oddílu byli po dlouhé zimě na sněhu nebo umělé hmotě hladoví na čisté skály. Už pár dní po objevu vznikají první sektory. Vše je systematicky čištěno, je upravován terén pro doskoky, uklízeny kameny z cest a samozřejmě se boulderuje, co prsty vydrží. Jedinečný Geli pravidelně podporuje týmy koláči a kávou. A tak postupně vznikl Silvapark Galtür a pokud nás nepostihne další tisíciletá voda, nabízí Silvapark se svými 8 sektory a 160 boulderproblémy zábavu pro velké i malé děti. ptal se foto

přeložil

Bernd Zangerl Beat Kammerlander, Emanuel Jarosch, Mike Hamel, Radek Capek a archiv autora Zajoch

Falsche Götter

TO „NEJ“ V SILVAPARKU PODLE BERNDA ZANGERLA Nejhezčí: La Rampa Fotoblock Don Quichote Alkatrac Shanghai Syndrom Thor Esel streck dich Flash Face

THE

ALPINE FIT 100 %

Firetail GTX www.salewa.com

BLISTERFREE

fb.5 fb.6a fb.6b+ fb.7a+ 7a+ fb.7a+ fb.6b fb.7c

Kolibri British Airways Krieger des Lichts Golden Gate Anam Cara

fb.7c+ (start ze sedu, exponované) fb.7c fb.8a fb.8a fb.8b fb.8c

Nejtěžší: Anam Cara Memento More Shining Golden Gate Freerunner Rongbuk Falsche Götter

fb.8c fb.8b+ ( 8c ) fb.8b+ fb.8b fb.8b (Udo Gasser) fb.8a+ fb.8a+

Nejvyšší: Skiroute 4 Double Trouble Zu jung um zu sterben Falsche Götter Detailní informace (ceny, ubytování, zábava atd.) najdete na našem webu: www.montana.cz

Dekl, „Hra na plácanou IXc“

Č H S P Ř E D S TAV U J E

na Život (teplické) hraně A L B E R TA ( V L A S T N Í M J M É N E M PAV L A H R U B É H O ) S I P O P R V É V Y B AV U J I Z KO N C E O S M D E S Á T Ý C H L E T, K D Y S E J A K O P A T N Á C T I L E T Ý M L A D Í K Z A Č Í N A L O B J E V O V A T V E S K A L Á C H . L E Z E C K Y S E M I Z P R V U N E Z D Á L P Ř Í L I Š Š I K O V N Ý, O V Š E M U K Á Z A L O S E , Ž E TÍM VÍC JSEM SE V NĚM ZMÝLIL. DNES PRO NĚHO NEMÁM VÝSTIŽNĚJŠÍ PŘEZDÍVKU N E Ž „ K R Á L T E P L I C “, P Ř E D E V Š Í M P R O N E S P O Č E T O B T Í Ž N Ý C H , V E L K O L E P Ý C H P R V O V Ý S T U P Ů V E S V É D O M O V S K É O B L A S T I , V Y T V O Ř E N Ý C H D Ů S L E D N Ě „ O D S P O D U “. PRO ILUSTRACI – JEN V CENTRÁLNÍ TEPLICKÉ OBLASTI BARIÉRA OD KORÁBU PŘES CHRÁMOVÉ STĚNY A MĚSÍČNÍ DOPRAVA ALBERTO OSADIL NEUVĚŘITELNÝCH 210 K R U H Ů ! N AV Í C VA L N O U V Ě T Š I N U N AT LO U K L R U Č N Ě A  T E N T O Ú DA J Z E Z AČ ÁT K U ČERVENCE URČITĚ BUDE NA PODZIM ZASE O NĚCO VYŠŠÍ… SEŠEL JSEM SE S NÍM NEDÁVNO NA KUS ŘEČI V JEDNÉ TEPLICKÉ HOSPŮDCE A STRÁVIL TAK VEČER VZPOMÍNKAMI A FILOZOFOVÁNÍM O LEZENÍ NAD PŮLLITREM PIVA. Alberto, rád bych využil dnešního setkání a vytáhl z tebe nějaké informace a také názory na lezení v Ádru a okolí. To teda nevím, jestli sis vybral toho pravýho. Určitě se v okolí vyskytují jinčí osobnosti, od kterých bys mohl vyslechnout mnohahodinové přednášky a dozvědět se vše podstatné. To je jistě pravda, ale tvé cesty a styl lezení posledních let jsou velmi výrazné a svým způsobem určují směr vývoje zejména v Teplicích. Díky tobě tu vznikla spousta

14

nádherných cest vysoké obtížnosti a nejen podle mého názoru rozhodně patříš mezi ty, kteří o lezení na písku mají co říci. Abychom přešli k věci – co je vlastně ve skalách nového? Spousta cest! Dozadu do Teplických skal se kvůli „výjimce“ [pozn.: omezení přístupu ze strany orgánů ochrany přírody platící do konce června] zatím nesmí, tak jsme lezli hlavně ve Vstupním kaňonu. Vznikla tam řada nových směrů. Samá hrana, kupodivu! Prostě chytneš dole hranu a nahoře ji pustíš… To je snad ten nejhezčí a nejvíc typický styl lezení v Teplických skalách.

Vraťme se k tvým začátkům. Jsi místní, táta dříve hodně lezl, takže jsi začínal s ním? No to víš, že jo. Od nějakých šesti let. Začalo to jako u většiny kluků s tátou a kamarády z okolí výstupy na Herinka a Mrňouse. Spálená třísla a krky od lana, nejhorší to bylo vždycky dolů slaněním. Ale opravdový začátek mám asi spojený s historkou, když jsme s tátou jeli do Prahy do Pragoimpa koupit nové lyže. Jenže my tam v dlouhé frontě zahlédli lano – opravdový Edelweiss Calanques. A  neodolali jsme. Na lyže už nezbylo, tři tisíce v té době něco znamenaly, a doma s námi týden nikdo nemluvil, ale měli jsme nové lano. Od té doby jsem taky lezení začal brát vážněji. Vzpomínám, že tvé začátky přece jen nebyly tak výrazné. Uvědomuješ si vůbec ten rychlý progres, který mě tak překvapil? Abych řekl pravdu, tak ani ne. Žádná velká cvičení ani speciální trénink mě nikdy nebraly. Spíš šlo hodně o lezení a množství vylezených cest. Vždycky mě bavily dlouhé cesty. To je taky typické pro naše skály. Vápno se mi taky sice hodně líbí a  svého času jsem tam dost jezdil, ale přece jen silové lezení tady moc nenacvičíš. Tvůj lezecký vývoj je asi taky výrazněji spjat s Tomasem [pozn.: Čada], je to tak? Jasně, hodně jsem s ním lezl před tím, než ho udolaly – vedle ztráty motivace – i všechny hádanice a války o styly a magnézium a začal se věnovat naplno kolu. Já se potom snažil pokračovat v započatém snažení a posunout lezení zase o kus dál. Vzpomeneš si na svůj první prvovýstup, který opravdu něco znamenal, byl určitým přelomem?

tu po sobě přelézt v kuse a síla se ztrácí v úplně stejném místě jako ostatním. I když vím přesně o chytech, tak poslední kroky často musím dotáhnout totálně „na krev“. Mimochodem, z těch cest na Chrámovkách, které tam jsou nejtěžší? Asi pořád „Bod zlomu“ na Martinku a „Odvrácená strana“ na Měsíční. Měsíční, to je vůbec jedna z nejkrásnějších skal v Teplicích. Pevná skála, pořád na slunci, takovej místní Panťák nebo kus Labáku.

Měsíční, „Baron Prášil IXb“

Taky tam máš spoustu nádherných cest, které se často lezou. Když už tomu věnuji tolik energie, tak jsem rád, že se cesty lezou a lidi z nich mají radost. Takhle to vždycky říká Nosál (Miloš Nosek): „Vykašli se na to, dej tam kruh, nejištěných pomníků je tady kolem spousta.“ Do hodně cest jsme dodávali kruhy i dodatečně po vylezení, aby se staly oblíbenějšími. Ani mě nebaví dělat cesty, které nikdo nepoleze. Jo, ať si lidi zalezou a vybojí se, ale cesty se snažím dělat bezpečné. Moc by mě mrzelo, kdyby se na mé cestě někdo zchromil, to fakt nechci.

První prvovýstup, to bylo někde na zadních Chrámovkách, nějaká sedma, nevýznamná. Ale takovým přelomem bylo, když jsem začal lézt s Jirkou Malíkem. Měl tehdy rozjetou „Inkvizici“ asi ke třetímu kruhu. V  podstatě jsme se na ní prostřídali ještě i s Jardou Soumarem, pro něhož to vlastně taky byla poslední velká cesta před tím, než víceméně přestal lézt. Byla to velká bitva, lezli jsme ještě v kopačkách, domů jsme se vždycky vraceli po půl jedenácté v noci, což byl vždycky průšvih, ale jinak to bylo moc dobrý… Tomas to pak po nás „onsightoval“, v podstatě taky jeden z jeho posledních velkých výkonů. Dodnes to má asi čtyři „onsighty“. Na to, že to je desítka z roku 1989 (tedy už 21 let stará) a leze se celkem často, to není mnoho. Tenkrát to byla pecka, i když od té doby se hranice lezení posunula zase o hodně dál. Řekni ještě něco k tvé technice či technologii tvorby „prváčů“. Jak nejčastěji vrtáš kruhy, z háčku nebo malého vrtáčku? Háčky v Ádru zase tak moc používat nejde, ne? To je pravda, ale dnes je to tak půl na půl, i  díky tomu, že se háčky vyvinuly do dobrých tvarů a jdou občas usadit i u nás. To víš, do oblý hrany je nedáš. S Jirkou jsme již před lety používali malé navrtáváčky s plastelínou, který si naklepneš, přilepíš, pětkrát do něj bouchneš, sedneš si a doufáš, že udrží.

To jsou nervy, co? „Urval“ ses mockrát z vrtání? No párkrát jo. Je to ta nejhorší chvilka, sednout si do vrtáku nebo do háčku a  nedýchat. Jednou jsem spadnul dokonce až na zem, to bylo s Víťou Kecalem Vaňkem v Ádru na Ratejnu. Víťa za mnou přišel: „To bude super cesta! Lišty jako na „Kitzbühelu“, to se projdeš! Dáme čtyři kruhy a bude to vylezené…“ Jo, jenže lišty byly jen odspodu, všechno obrácené, byla to pěkná válka… Sedám si do vrtáku, myslel jsem, že to bude v pohodě a najednou sedím v borůvčí. To byla teda legrace, naštěstí bez vážnějších následků. Cestu jsme dělali celý den, a to jsme už používali vrtačku, což je veliká úleva.

Jaký je podle tebe největší lezecký výkon v Teplicích či Ádru poslední doby? A jaké vidíš další směry? Je to asi Trilogie hran na Hlásku, na Egona a na Holoubka. A ještě ta hrana vpravo od „Vysokýho napětí“, „Pád do ticha“, to jsou parádní kousky. Všechno je to tak Xb, hrana na Hlásku prý Xc, tu jsem ještě nezkoušel. Všechno to v kuse vylezl Majzlík (pozn.: Luboš Mázl). Tohleto vylézt za den, to by byla pořádná pecka. Výborně se tu pohybují taky kluci kolem Tomajdy (pozn.: Tomáše Sobotky), ty to mají taky dobře rozjetý, baví je to, a lézt a dělat cesty opravdu umí. Vůbec v Teplicích je pořád spousta možností. Víceméně polovina skal je pořád volná, minimálně z jedné strany jde na každou skálu ještě něco udělat! Ádr je pro mě trochu míň čitelný, teplická skála je daleko členitější. I v Ádru jsou pořád krásný směry, hlavně v  Himálaji nebo Za pískovnou

OTEVŘENO

PO - SO 8,30 - 12,00 13,00 - 17,00 NE - ZAVŘENO

To věřím, kruhů jsi ale ručně zatloukl i tak dost… To určitě, rourák s palicí každopádně nosím pořád s sebou – to víš, baterky – někdy nevydrží, nejsou dost nabitý atd. Když jsme s tátou dělali ty pilíře vlevo od „Kalamárky“, tak jsme osadili i 7 kruhů za den, jak to vodsejpalo. Dělání cest je pro mě samozřejmě to největší dobrodružství. Většinou taky nejlíp lezu na první pokus, když vezmu kladivo, háček, navrtávák a jdu do toho. Někam vlezeš, dochází síla, ty se zavrtáš nebo pověsíš háček, děláš vše podle sebe. Pak ale taky občas pěkně koukáš, když si chceš ces-

15 kalend_07 1

8.1.2007 16:01:11

Č H S P Ř E D S TAV U J E a v Království, ale jinde to vlastně až tak detailně neznám. Ve srovnání třeba s Německem nebo Labákem, kde se vždycky dá něčeho chytnout a zavěsit háček, tak to tu prostě není. U nás je to spíš lezení „na medvěda“, jak tomu já říkám. Co ty a spáry, až tak moc je nevyhledáváš, nebo se pletu? No tak spáry lezu, nebaví mě sice až tolik, taky mě nebaví pořád si lepit ruce, to víš… Zamlada jsem se v nich pohyboval, ono se tenkrát taky moc jiného nelezlo, ten pohyb umím. Mnoho stěnových cest v té době ani nebylo vylezeno. Že bych ale spáry nějak vyhledával, to zrovna ne. Vidíš to, včera jsme zrovna jednu lezli! A nahoře jsem se musel pěkně zasmát. Vedle Vinnetoua, za písákem, na Rybanu, je to už starší cesta nazvaná „Zapocený žlábek“. Šli jsme tam s Tomášem Térem, který se po 18 letech vrátil k lezení a s nímž jsem dost lezl zamlada. Lezl jsem nahoru s tím, že je to šestka, a že v Ádru jsou skoro všechny šestky těžký nebo nepříjemný. Trochu to dalo zabrat a když jsem kouknul do krabičky, zavolal jsem na Toma: „To budeš koukat, nahoře ti něco řeknu.“ Listoval jsem knížkou a asi tři zápisy před námi, loni v září, tam bylo zapsáno „Zapocený žlábek“, Hudy, sólo. Dost dobrý, ty jo, to je teda síla, ono je to VIIIa, a pěkně nepříjemný, výlez do stěny s oblinama, tam bych opravdu sám být nechtěl… Nevím, jestli neměl s kým lízt… Docela mě to pobavilo.

Co spolulezci, lidi, se kterými často lezeš? Samozřejmě žena Lenka, i když od té doby, co máme rodinu a koupili jsme barák, ji to trochu přestalo bavit. Přece jen jsme toho času ve skalách strávili dost. Z dalších musím zmínit Tomase, Malíka a Nosála. S nimi jsem opravdu hodně lezl a stále trávím spoustu času ve skalách. Taky jsme často lezli s Jirkou Kouckým, to je výbornej parťák, mnohokrát jsme cestovali do Ospu, do Jury atd. Hlavně zamlada byli mými častými spolulezci „Tortur“ Moravec nebo Míra Mach. Všechny jmenované baví dělat cesty, snaží se posouvat vývoj, mají podobný přístup k  lezení jako já a vylezou opravdu hodně těžké věci. Kdo z nich na tebe měl, či má, největší vliv? Už jsme zmínili Tomase, to je pro mě určitě klíčová postava, a to nejen jako šéf v práci… Je to pořádnej nezmar a inovátor všech možných sportovních směrů v oblasti. Kdysi s Alešem Morávkem udělali první umělou stěnu, zorganizovali první lezecké závody v Ostroměři, první mistrovství republiky v Liberci atd. Cestovali a koukali se po světě s  otevřenýma očima a  snažili se, navzdory menšímu či většímu odporu okolí (smích), aplikovat nové směry u nás. A co teprve Tomas udělal pro rozvoj kol a závodů v okolí!

16

Dekl, „Hra na plácanou IXc“

Sólo lezení asi není něco, co by tě motivovalo, ani u nás na písku se tak příliš neleze, je to hlavně díky skále? Dělal jsem to občas dřív, třeba na Křižáku, „Májovou veselici“ a  pár dalších cest. Nic delšího a tak exponovaného jako třeba Luboš Beneš „Luftwaffe“ na Chrámovky, to určitě ne. Na to musíš mít ten správný den, ani to nejde dobře plánovat a rajbasové výlezy na písku k sólování taky nejsou zrovna ideální.

Za velkou většinu cest především na Chrámovkách může zase Nosál. To je pro mě obrovskej motor, každej víkend se zastavil a vždycky mě tahal na nové cesty. „Hele, pojď dnes se mnou, tady to půjde, to je přesně pro tebe,“ často mě lákal. Sám má spoustu rozdělaných projektů (třeba s Frantou Čepelkou), které jsme postupně dodělávali. A pokaždé z toho byla dobrá cesta. Nosál měl na prvovýstupy vždycky dobrý čich, začal s nimi už od konce 70. let. Tím víc mě zasáhlo, když se tak nešťastně a zbytečně rozmlátil. Nikdo jiný by to snad ani nepřežil a jsem moc rád, že už se pomalu dostává zpět do pohybu. Moc mu přeju, aby se uzdravil zase do plné formy. Zapsal se tady výraznou stopou, spolu jsme třeba dodělali „Bílé vrátka“ na Chrámovky, to byl jeho projekt, „Bermudský trojúhelník“ na Koráb vlevo od Bojogena měl taky on rozdělaný, dával tam i nějaké kruhy… Všechno to jsou cesty klasifikace IXb/c, ale poctivý, dlouhý, hodně vážný cesty! Jeho úraz měl u mě za následek i to, že nové cesty stagnovaly, poněvadž pořádně nebylo s kým je dělat. Je to s ním ale na dobrý cestě. Teď s Petem sice slavili 60. narozeniny, ale už je z něho zase cítit ta správná energie. Taky

mi hlásil, že má vyhlédnutý další projekt na léto někde v teplické Sibiři. Něco dlouhého, to zase bude paráda! Utkvěl ti v paměti taky někdo ze zahraničních es? Ze zahraničních lezců jsem tu lezl se spoustou lidí, nejvíc asi s Milanem Sýkorou z Německa, který tu má kořeny a je na tom velice dobře technicky, lezecké zkušenosti má z celého světa. Z ostatních nezapomenu na Lea Houldinga, to je dobrej blázen. Když tu byl poprvé, tenkrát točili pro BBC, byli tu s Pavlem Kořánem. Lezl „Tsunami“, potom ho to vyvedlo doprava do „Klekání“, neřešil, jestli cvaká správný kruhy a bylo vidět, že když byl vysoko nad zemí, vůbec neřešil případný dlouhý pád, to ho vůbec nevzrušovalo. Je to asi daný i tím anglickým přístupem, který je svým způsobem podobný našemu. Leo je dobrý „kousek“ a myslím, že se mu tady i líbilo. Pro hodně vynikajících sportovních lezců je tady určitě málo jištění a často nás ve světě berou trochu za exoty, je to vidět třeba i ve filmu The Sharp End. To byla trochu parodie na nás, ale film je to jinak nádhernej.

Jak dnes hledíš na kauzu magnézium? Já lezu s  magnéziem. Vím, že Míra Mach a další kluci lezou s jemným pískem, to ale neřeším. Když přelézám staré cesty ze šedesátých, sedmdesátých let, už z úcty k autorům maglajz nepoužívám. Prostě podle stylu, v jakém to dělali prvovýstupci. „Bílá“ válka pokračuje pořád, i jak to říká Tomas, tenhle boj je po dvacet let vlastně pořád stejný. A  jak říkává Bohouš Sýkora, kdyby tenkrát borci měli moderní prostředky, jako máme dnes, taky by je využívali a neřešili by nic. Trochu mi vadí, že jedna komunita se společným zájmem o sport a životní styl je rozhádaná a rozpolcená. Už to není ani generační spor, i mladí kluci lezoucí těžký cesty jsou proti magnéziu dost vyhraněný. Pohybují se ale hlavně ve spárách, drží určitý tradice, ale nelezou třeba zase nic jiného. Tradice – jaké jsou vlastně tradice? U dělání cest nejvyšší obtížnosti je to opravdu něco jiného. Nejdřív by si každý měl vyzkoušet, o čem to vlastně je, než bude někoho kritizovat. Je to úplně nesrovnatelný výkon. Když trochu odlehčím, ono je to vlastně už nějakých 25 let, co se tu začalo lízt s magnéziem, takže to už je taky taková tradice, ne? Jaký máš vztah k jiným oblastem či skalám, a co ostatní sporty? Bavily mě vždycky i vícedélkové cesty, na nějaký přehnaný ambice už ve svém věku myslet nemůžu, ale každý rok se snažím vyjet třeba do Arca, kde rád lezu i dlouhé cesty. I skála třeba v Labáku se mi moc líbí, ale přece jen, tady jsem se narodil, vyrůstal, tady mě to baví asi nejvíc. Když o tom tak přemýšlím, ve Francii by se asi dalo žít. To je lezecký ráj, a ještě to počasí k tomu. Kdyby tady bylo takový počasí, tak je to nejhezčí místo na Zemi. Třeba v zimě ale moc nelezu, hlavně lyžuju a zimu tady si užívám. Zamlada jsem jezdil na sjezdovkách a zase i částečně díky Tomasovi jsem začal závodit na běžkách (pozn. velice solidně i na republikové úrovni!) a je to skvělý doplněk k lezení, zapojíš zase jiný svaly. Baví mě hlavně laufy jako Jizerka, Sedmdesátka atd. Taky funguješ jako správce materiálu místní vrcholové komise OVK? No jo, jsem takový skladník. V  Redpointu máme kruhy, slaňáky, krabičky i nářadí pro různé opravy a protierozní zábrany. Určitě je moc dobře, že svaz investuje hodně peněz do jisticího materiálu v oblastech, je to klíčová věc pro bezpečnost. Jen by to chtělo vylepšit informační

systém. Teď jsme třeba lezli v Ádru na Vinnetoua, knížka tam byla na hadry a kdybych o tom věděl, mohl jsem ji vzít s sebou a vyměnit. Přitom těch hodin, co spousta lidí prosedí v deštivých dnech u Tošováka! Aktuálně mě zajímá, jak vnímáš vztah mezi lezci a orgány ochrany přírody a jak vidíš jeho vývoj do budoucna? Tady je nešťastný problém uzavírek, které se neřeší lokálně. Kdyby se vymezila konkrétní lokalita, věže v sousedství, jako jinde ve světě, a zavelelo se – hele, tady teď hnízdí pták, budeme to hlídat a je potřeba lézt jinde, tak si myslím, že většina lidí to bude respektovat. Třeba v Juře to takhle funguje a není problém. Tady zavřou skály do 1. července úplně nesmyslně a neadekvátně. Navíc sokol letos v Teplicích vůbec není. A kavky, kvůli kterým se neleze Za pískovnou, jsou všude jinde přemnožený... Nechci snižovat práci OP, je jasný, že někdo musí hlídat tyto zájmy, ale je potřeba používat zdravý rozum a ne zavřít půlku Teplic, když se sokol usadí v jedné díře na Chrámovkách. Přišlo by mi rozumné povolit lezení od prvního května, a když se lokalizuje hnízdo, tak zavřít tu danou část a ten konkrétní případ hlídat. V tuhle chvíli (pozn. červen) se na Chrámovkách nesmí lézt čistě z  administrativních důvodů, není tam žádný věcný důvod, a po většinu jara tam nesměli ani turisti. A komu především záleží na zachování přírody ve skalách, tak to jsme hlavně my, kdo tam chodí často a má ke skalám bezprostřední vztah. Mimochodem, největší nepořádek ve skalách zůstane po turistech. Většina lezců vlastní odpadky odnáší, občas sebereš i  láhev nebo papír, co najdeš. Určitě i  mezi horolezci jsou bordeláři, ale rozhodně jich není tolik. Nebo co mě štve, je pískovna, to je kapitola sama pro sebe. Nejdřív tě tam honí, že se tam nesmí vstoupit a už vůbec ne koupat, a  teď zavedou okruh dokola, kde jsou vyšlapané dálnice, hromady nepořádku, sešlapané kořeny stromů atd. Alberto, byl bych moc rád, kdyby takové názory byly v budoucnu vyslyšeny. Díky za tvůj čas a příjemný rozhovor. Ať ti slouží zdraví a dál to leze, těším se na další nové projekty v Teplicích a okolí! ptal se foto

Zbyšek Česenek archiv Pavla Žofky a Pavla Hrubého

A D R Š PA Š S K O - T E P L I C K É S K Á LY Adršpašsko-teplické skály patří k nejvýznamnějším pískovcovým lezeckým terénům v ČR (vedle Českého ráje a Labských pískovců). Oblast zahrnuje stovky věží, pro které je typický tvrdý, málo členitý pískovec se spoustou spár; jištění je spíše střídmé. Obě vzájemně propojená skalní města se nachází na území CHKO Broumovsko a jejich území má statut národní přírodní rezervace. Podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, je v národních přírodních rezervacích zakázáno provozovat horolezectví, takže lezení je možné pouze na základě povolení, které může vydat příslušný orgán ochrany přírody, v tomto případě Správa CHKO Broumovsko. Nynější povolení, na základě něhož je možné v Ádru a v Teplicích lézt, bylo vydáno v roce 2009 a platí do 30. 11. 2013. Při lezení je samozřejmě nutno dodržovat jak platná Pravidla lezení na pískovcových skalách v Čechách, tak podmínky stanovené ve výše zmíněném povolení. S oběma dokumenty se můžete seznámit na webu Skalní oblasti – http://skaly.horosvaz.cz/. Nejnovější průvodce: Teplické skály, horolezecký průvodce /1 – Pavel Lisák, JUKO 2007 Teplické skály, horolezecký průvodce – Pavel Lisák, JUKO 1992 Horolezecký průvodce Adršpach, 1. díl – Stanislav Lukavský, JUKO 2003 Horolezecký průvodce Adršpach, 2. díl – Stanislav Lukavský, JUKO 2003

17

P I K KO R Ž E N Ě V S K É P I K Č E TYR E Četyre a BC

Korženěvská, pohled z Četyre

Jestliže se chcete vydat na Štít Korženěvské i Pik Četyre, musíte nejdříve doletět do hlavního města Tádžikistánu Dušanbe a odtud ještě nějakých devět hodin autem po prašných a zpevněných cestách do Jirgatolu, odkud létá vrtulník do základního tábora na ledovci Moskvina 4.300 m. Nevýhodou je, že si připlatíte a nebudete se moci prvních pár dnů v základním táboře nadechnout. My jsme zvolili jinou možnost – z Jirgatolu pokračovat dál do hor a potom pěšky do základního tábora. Do základního tábora (BC) jsme se dostali mnohem později, než jsme plánovali. Věděli jsme, že jestli chceme něco vylézt, nemůžeme se moc zdržovat. Díky skvělé aklimatizaci, kterou jsme na treku do BC získali, jsme mohli po jednodenním odpočinku vyrazit na Pik Četyre. PIK ČETYRE 6.230 m n.m.

Pik Četyre je překrásný kuželovitý vrchol s výraznou vrcholovou skalní pyramidou. Od jeho úpatí se skoro až k BC plazí na cáry potrhaný ledovec, vytvářející roztodivné tvary ze sněhu, ledu a kamení. Celý obraz doplňuje hra světel a stínů proplouvajících mračen. Četyre, vrchol

Většina expedic se aklimatizuje rovnou na Pik Korženěvské. Zde jsou fixní tábory a hrozí tu nebezpečí hned na několika místech. Pik Četyre má až na pár seraků a spoustu malých trhlin poměrně bezpečný terén, v němž jsme se mohli pohybovat a spát podle svého momentálního stavu. BC je ve výšce přibližně 4.300 m a na první pohled už má dobu své největší slávy za sebou. Hlavní budova slouží jako restaurace, kde si můžete zaplatit polopenzi – snídani za 5 €, večeři za 10. Jsou tu také stanové budky pro ty, kteří jsou ochotni připlatit si za „luxus“ (dvě dřevěné pryčny na spaní a metr široká předsíňka), kolem je rozeseto několik tureckých záchodků. Vše jako by zamrzlo v čase už dávno před naším příchodem. V BC potkáváme spoustu zajímavých lidí, překvapivě hodně krajanů – spolu s Rusy a Ukrajinci je tu nejvíce Čechů a Slováků. Den před výstupem jsem snědl něco špatného a tělo reagovalo na toxickou látku po svém – celou noc jsem zvracel a měl střevní potíže… Po snídani jsem si nasadil batoh, že půjdu, ale po dvou stech metrech jsem ji opět vyzvracel. Snažil Četyre, sestup

jsem se uvažovat racionálně. Mám nejspíš enterotoxikozu. Ta trvá maximálně 24 hodin, pak se uklidní. Můžeme počkat další den, to by ale mohlo ohrozit ostatní výstupy a my už nemáme žádné časové rezervy. Upravil jsem si batoh na zádech a pomalu začal stoupat vzhůru. Žaludeční potíže mě ale vytrvale trápily celý den, nejednou se mi chtělo všechno zahodit a jít zpět. Kluci mi vzali batoh a nakonec jsme se západem slunce došli do 5.000 m. Konečně jsem si mohl dát své první a jediné jídlo toho dne – tatranku. 18

Ráno R áno on nás áss p probudilo r b překrásné počasí a my se vydali sluneční výhní do 5.500 m přes spoustu menších trhlin. Můj žaludek se uklidnil a konečně jsem mohl pít a jíst. Přespali jsme pod hvězdami posetou tádžickou oblohou. Noc ovšem nebyla moc pěkná. Všechny nás bolela hlava a příliš jsme si neodpočinuli. Mě bolela tak, že jsem nedokázal mít na hlavě ani čepici, což byl v té zimě poněkud handicap. Kolem poledne jsme sestoupili do výšky 5.100 m, kde jsme přečkali další noc. Hned druhý den ráno jsme se přesvědčili, že nejen počasí a nadmořská výštý ka jsou v takových horách velký a častý raa problém. Jarda měl těžký průjem a Míra bolesti břicha. Já se cítil dobře. Přesto jsme se nakonec rozhodli pokračovat na vrchol. Byli jsme na kopci úplně sami. Pomalu jsme se šourali vzhůru, celou dobu navázaní na laně kvůli spoustě malých, sněhem překrytých trhlin. Střídali jsme se v náročném prošlapávání cesty a pomaličku ukrajovali metr za metrem. Co chvíli někdo z nás zapadl po pás do menší trhliny. Přesně se západem slunce, kdy teprve začíná opravdová zima, jsme dorazili do 5.800 m. Postavili jsme si stan pod vrcholovou pyramidou a rychle zalehli do teplých spacáků. Ten den jsme téměř nejedli, bylo důležitější šetřit plyn na roztápění sněhu. Spalo se nám všem dobře. Díky skvělé dietě (hladovce) se kluci naštěstí částečně zbavili svých problémů a my mohli pokračovat na vrchol. Vrcholovou pyramidu jsme nakonec obešli lehce zprava, kde se zdála méně příkrá. Pomalu jsme stoupali, hloubili stupy a soustředili se na každý krok. Terén byl značně exponovaný, museli jsme plně kontrolovat každý pohyb. Znenadání se před námi objevil vrcholový hřeben. Byl to nadpozemský pocit. Vyšli jsme na vrchol a objali se. Počasí bylo překrásné, obloha jako vymetená, jen kousek vedle nás se v tom řídkém vzduchu pohupoval obláček. Velká zima nám ale nedovolila zůstat na vrcholu dlouho, udělali jsme v rychlosti několik fotek a sestupovali dolů. Bylo třeba pečlivě promýšlet každý krok. Po krátké pauze ve výšce 5.800 m, kde jsme sbalili stan a najedli se, jsme pokračovali až do BC v 4.300 m. Poslední úsek cesty se za tři dny změnil k nepoznání, ledovec ho naprosto přeformoval a my jen stěží hádali, kudy jsme přišli. Po cestě jsme potkali mezinárodní skupinu, která šla vrchol přejmenovat z Pik Četyre (6.230 m n.m.) na Pik Svobody. Tak jsme se stali posledními Čechy na této krásné šestitisícovce.

PIK KORŽENĚVSKÉ

Po dvoudenní pauze jsme vstali ve čtyři ráno a s prvními slunečními paprsky se vydali na Pik Korženěvské (7.105 m n.m.). První den cesty vedl převážně sutí a mírně se houpal až do 5.100 m. Asi v polovině jsme museli traverzovat před čelem jednoho malého ledovce, bylo tedy třeba být u něj brzy ráno. Překonání ledovce vedle BC zabralo půl hodiny, cesta byla značena červenými tečkami nasprejovanými na ledu.

Pak už se jen stoupalo po klikaté pěšince v suti. Každý jen trochu těžší úsek byl zajištěn lany. V 5.100 m jsme si dali pauzu. Před námi se tyčil další ledovec. Měli jsme dvě možnosti – buď jít úzkým korytem, kde padaly kameny, nebo se vydat po ledovci a kličkovat mezi zrádnými trhlinami. Po zkušenosti s padajícími kameny na treku jsme se jednomyslně rozhodli pro druhou možnost. Bylo kolem poledne a ledovec se probouzel k životu. Pomalinku jsme

Korženěvská, výstup na vrchol

19 19

Korženěvská, ledovec

našlapovali a zkoumali terén před sebou. Překonání těch dvou set výškových metrů nám trvalo žalostně dlouho. Nechtěli jsme ale nic riskovat. Na konci ledovce jsme plni optimismu vyrazili směrem k dalšímu výškovému táboru v 5.600 m. Cesta vypadala jako černá sjezdovka, bylo třeba šlapat a pravidelně dýchat. Jarda se ráno pořádně nenajedl a únava se projevila naprostým vyčerpáním, museli jsme mu s výstupem pomáhat. V 5.600 m jsme si dali krátkou pauzu na jídlo a Jarda se trochu prospal. Jídlo a pití pro nás byly velkou vzpruhou, a tak jsme se rozhodli pokračovat ještě dál do 5.800 m. Po cestě nás čekal už jen jeden delší fix. V 5.800 m se nachází malinký tábor, jen pro pár stanů. Jelikož jsme ale byli nahoře skoro sami, neměli jsme strach, že nebude místo na postavení našeho stanu. S posledními paprsky toho dlouhého dne jsme dorazili do tábora. Další den jsme vstali celkem pozdě. Nejdříve nás čekal mírně stoupající traverz na hřeben do výšky 6.100 m. Tam následoval dlouhý fix – stěžejní místo celého výstupu. Nebylo to nic těžkého a rychle jsme se přes něj dostali. Cesta dál pokra-

čovala po úzkém hřebeni až do 6.400 m, kde jsme si postavili stan. Tentokrát jsme vyrazili brzy ráno. Sníh křupal pod hroty našich maček. Každý šel sám svým tempem a se svými myšlenkami. Vzájemně jsme se kontrolovali jen pohledem. Dech, chůze. Nic na světě nebylo důležitější než další nádech. Nespěchali jsme, na vrchol a zpět to bylo jen osm hodin. Došli jsme pod vrchol a počkali na sebe. Tohle byl velký den pro nás všechny. Připravovali jsme se spolu a všechny strasti jsme prožili až sem společně. Chytli jsme se za ramena a jako jeden muž vystoupali na vrchol. Byli jsme tam. A bylo to krásné. Po focení a videu jsme se vydali dolů. Šli jsme mlčky, pospolu. V 6.400 m jsme si dali na oslavu bramborou kaši, na kterou jsme se těšili už od vrcholu. Hned nato jsme pokračovali do 5.800 m. Počasí bylo stálé, místo bezpečné. Neodolali jsme a strávili noc mimo stan pod hvězdami, zachumlaní ve všem, co jsme měli s sebou. Ráno jsme se rychle sbalili a sestoupili až do BC. Po cestě jsme zase traverzovali kolem čela ledovce. Tehdy řekl Jarda památnou větu: „Tohle vypadá bezpečně.“ S dozvukem posledního slova se z ledovce

Korženěvská –hřebínek na vrchol

20

Vrchol Korženěvské

Pohled z Korženěvské, kluci kousek pod vrcholem

Korženěvská, exponované místo

15. 8. 2009

uvolnila masa kamenů a proletěla místem, kudy jsme měli o pár vteřin později projít i my. V takových okamžicích se nesmí moc myslet, ale jednat. Rozběhli jsme se a co nejrychleji se snažili překonat inkriminovaný úsek. Na konci jsme jen lehli, dýchali a děkovali, že to zase jednou vyšlo.

Je to 12 dní, co jsme přišli do BC po týdenním treku. Zbývá nám poslední a největší výzva, Pik Kommunisma. Ta nám ale není dopřána. BC bude tuto sezónu uzavřen o 11 dní dříve, než bylo plánováno. Když se ptáme, proč tomu tak je, dostáváme typickou místní odpověď – tohle je Tádžikistán. Za dva dny odlétáme vrtulníkem do Jirgatolu. Kluci jedou domů, mě čeká ještě 14 dní cestování po divokém Tádžikistánu... Za podporu naší expedice děkujeme firmám Ferrino, Humi Outdoor, HSH Sport, DM Trade, Soleta Signum a OEAV. Více o expedici najdete na našem webu: www.pamir2009.cz text foto

Honza Sivák Honza Sivák, Miroslav Dvořák

Do l d y, s . r. o. 549 63 Machov I/90 tel./fax: 491 547 120 e-mail: [email protected]

www.doldy.cz 21 . . . always fully loaded ...

Skalní hřebeny a ledové stěny v oblasti

Gross Glockneru Ledovcový systém Pasterzee je největším ledovcem Rakouska. S nadsázkou je ho možné označit jako rakouskou ledničku. Takže až nebudete vedrem letních měsíců vědět co dělat a budete mít chuť se trochu zchladit, třeba vám několik následujících řádků pomůže najít inspiraci.

a pro pokročilé alpinisty Hohe Riflle (cca 300 m/55°- 70°). Na chatu vede turistický chodník, který v horní části traverzuje ledovec Wasserfalwinkel. Na přechod obvykle stačí mačky, trasa je značena, pozor pouze na koryta ledových potoků na povrchu ledovce.

V podstatě jsou možné dvě varianty programu, stejně jako jejich kombinace. Východiskem je pro všechny popsané túry parkoviště Franz Josef Hohe na Gross Glockner strasse. Pozor na pozdní příjezd, silnice je obvykle od 21.00 do 5.00 zavřená. Platí se mýto 28 EUR.

Jedná se o ideální výukovou túru. Nástup z chaty je poměrně jednoduchý a rychlý. Na cca 2.970 m přetraverzujeme horní částí Wasserfallwinklu do Bockarkarscharte (3.020 m). Pozor zejména před Bockarscharte na podélné a křížové trhliny, které se v tom-

Na ledovci Pasterzeeboden

Lezení na Eiswandbichlu

Eiswandbichl 3.180 m

Ideální podmínky na popsaných túrách nastávají zpravidla v polovině července a trvají do půlky září. Krom přímo doporučeného vybavení u jednotlivých túr je potřeba počítat s tím, že se na nástupech a sestupech pohybujete na ledovci, a to často poměrně bohatém na trhliny. Tzn. kompletní ledovcová výbava a znalost záchrany z trhliny jsou absolutní nezbytností!

Nejprve něco pro „ledomily“ Pro milovníky ledových plání a firnových výstupů je ideálním východiskem chata Oberwalderhütte. V nadmořské výšce téměř 3.000 m, s nástupem na ledovec cca 3–5 min chůze od chaty. Z celého repertoáru ledolezeckých a firnových túr jsem vybral asi tři nejoblíbenější. Pro začátečníky Eiswandbichl (cca 100 m/55°- 75°), pro mírně pokročilé Johanisberg (cca 250 m/45°- 90°) 22

to místě tvoří. Na pravé straně pod Brotfalem bývá ledová stěnka se sklonem do 60° a délkou do 30 m, na které se dá pěkně pocvičit vrtání, štandy a vůbec vše potřebné pro lezení v ledovo-firnových stěnách. Na levé straně Bockarkarscharte se hned vedle skal rozprostírá ledová stěna Eiswandbichlu. Vlevo dole je nejstrmější, směrem doprava se sklon zmírňuje. Ideální je výstup středem, na obou okrajích padají občas kameny z okrajových skal. Ideální je stěnu lézt na cca tři 30 m dlouhé délky, poslední stanoviště na vrcholu obvykle bývá potřeba zakopat cepíny. Sestup je nejsnazší přímo na JZ na suťový hřebínek Obere Burgstall, po

kterém se snadno dostanete zpět na chatu. Nástup cca 30–40 min, lezení 1 hod, sestup 20 min. Výstup celkem cca 200 m, sestup 200 m.

Jeden z nejoblíbenějších vrcholů v oblasti, v zimě krásná skialpová túra, má pro ledové lezení rozložitou SV stěnu. Průměrný sklon je cca 50°, podle zvolené trasy výstupu je možná i krátká pasáž 90°. Od chaty směrem na SZ na Pasterzeeboden a stále SZZ směrem na Odenwinkelscharte. Po levé straně se začíná zvedat SV stěna Johanisbergu. Průstup má několik variant, kdy nejpopulárnější je varianta středem. Serak se dá lézt přímo (90°cca cca 10–15 m) nebo se obchází zprava. Po prostřední mírnější pasáži, kde je potřeba jistit na death manech, přichází závěrečná cca 80 m dlouhá stěnka s ledem a sklonem kolem 55°. Sestup z vrcholu nejlépe po ostruze směrem na JVV a poté na východ až sever na trasu nástupu. Pozor na trhliny, které v této části ledovce bývají skryté a velmi hluboké… Nástup cca 1 hod, lezení 2 hod a sestup 1–1,5 hod. Výstup celkem 500 m, sestup 500 m.

Hohe Riffle 3.338 m Zřejmě nejvelkolepější ledový výstup v oblasti. Předpolí stěny přes ledovce pokračuje až do přehrady Tauernmoos-

see a tak je téměř tisícimetrová expozice nezapomenutelným zážitkem. Průměrný sklon je cca 55°, nejstrmější pasáž cca 65°. Nástup je shodný s nástupem na Johanisberg, pod nástupem SV stěny Johanisbergu ale pokračujeme stále SZZ až pod Odenwinkelscharte. Zde se stočíme na sever a podél hřebene a následně závěr po hřebeni dosáhneme vrcholu Hohe Riffle. Do stěny je možné nastoupit dvěma způsoby. Buď po hřebeni sestoupíme směrem na Toten kopf (SZ) a ze sedla natraverzujeme zpět pod severní stěnu, nebo přes hodiny stěnou proslaňujeme na nástup a máme tak připravená stanoviště pro výstup. Někdy bývá slaňovací dráha připravená chatařem z Oberwalderhütte, na aktuální stav je potřeba se informovat na chatě. Velmi vhodný je brzký nástup, s oteplením v průběhu dne do stěny padají kameny z vrcholových skal. Spodní část tvoří firnový žlábek (pozor na padající kameny), horní část výstupu vede fantastickým ledovým zrcadlem a na hřeben vylézáme těsně u vrcholu. Sestup po trase nástupu. Doporučuji nepostupovat po vizuálně kratší stopě kolem Schattseitköpf, je tam hodně velkých trhlin a může se vám stát, že se ani nedostanete k nástupu, zato si ovšem velmi dobře procvičíte záchranu z trhliny. Nástup cca 1,5 až 2 hod, 3 až 4 hod až pod stěnu, lezení 2 až 3 hod, sestup 2 hod. Celkem výstup cca 550 m, sestup 550 m.

Opět připravené tři varianty, kdy dvě lehčí Meletzkigrat (800 m, II–III) a Stüdlgrat (550m, III–V) jsou vhodné už pro minimálně středně pokročilé horolezce, ta třetí a to přechod Oberwalderhütte – Stüdlhütte přes SZ hřeben Romariswandkopf (400 m, III–IV), je určena pro zkušené a kondičně velmi zdatné jedince. Všechny tři túry vyžadují jistotu pohybu v lezeckém terénu IV UIAA v pohorkách, může se stát, že řadu míst budete muset lézt v mačkách. Všechny túry také vyžadují znalost a dovednost pohybu po ledovci, kdy zejména přechod Romariswandkopf je velmi dlouhou a náročnou smíšenou túrou.

Meletzkigrat Skalní hřeben mezi Hofmannskeese a Kleinglocknerkeese. Jeho linie jasně viditelná z parkoviště Franz Josef Hohe přímo vybízí k vylezení. Nástup zahajujeme sestupem na ledovec Pasterzee po turistické cestě. Po ledovci směrem na SZ na okraj ledovce a po značkách. Znatelným chodníkem přes okrajovou morénu stále vzhůru směrem k okraji ledovce Hofmanskeese. V jednom místě je cesta zabezpečená ocelovým lankem. Stále po chodníku, místy přes menší skalky stoupáme až na „Frühstückplatz“ ve výšce 2.796 m. Zde odbočuje doleva na ledovec Hofmanská cesta (jedna z variant sestupu) a směr našeho výstupu jde stále v lidi hřebene Meletzki. Výstup vedeme

Grossglockner, Glocknerwand z Wasserfalwinkelkees cestou na Eiswandbichl

23

Lezení na Stuedlgratu

po suti z pravé strany, místy přímo po ostří hřebene. Několik výšvihů a nejostřejší část hřebene je místy osazena nýty na dobírání, pro dojištění stačí 3–4 smyčky, 2–3 frendy a 4 expresky. Hřebenem stoupáme až do místa, kde zaniká ve sněhu (3.400 m). Zde můžeme pokračovat stále rovně po jeho poslední části a napojit se na normální cestu a dosáhnout vrcholu ještě odpoledne prvního dne nebo vytraverzovat

doleva na chatu Erz. Herz. Johann Hütte, přespat a výstup dokončit ráno a p té sestoupit až k autu. Při traverzu pozor na navigaci, za snížené viditelnosti může být pro méně zkušené horolezce problematická. Jinak pro noc na chatě je obvyklé zařídit telefonicky rezervaci. Závěrečná část normálky z chaty na vrchol není problematická, ale z hlediska „normálek“ je potřeba si uvědomit,

že se jedná o lezecký výstup. Cesta na vrchol je osazena jisticími body, ale není feratou. Velkou pozornost pak věnujte zejména první části výstupu přes svah „Glocknerleitl“, kde mohou i v létě hrozit laviny nebo naopak může být zcela ledový a tvrdý bez možnosti jištění. Sestup z chaty Erz. Herz. Johann Hütte vedeme nejlépe po Hofmanské cestě přes Salmkamp až na Salmhöhe, kde vstoupí-

Nástup na Stüdlgrat

24

me na horní část Hofmanskeese. Pokud jsou dobré podmínky a máme dobrou jistotu při chůzi na mačkách, pak je možné sestoupit přes ledovec. V posledních letech je ale ledovec zejména ve spodní části dost odkrytý a často se chodí dlouhý traverz na relativně strmém černém ledu. Za těchto podmínek je bezpečnější zvolit delší, ale bez problémů schůdnou variantu přes Salmhütte a dále na Glocknerhaus.

Stüdlgrat A – Glocknerwand 3.722 m B – Grossglockner 3.798 m C – Kleinglockner 3.770 m D – Glocknerleitl E – Erz. Herz. Johann Huette 3.451 m F - Kodnitzkeese Eiswandbichl Stüdlgrat

V severní stěně Hohe Rifflu

Meletzkigrat

Celkem výstup z Franz Josef hohe na Erz. Herz. Johann Hütte – nástup 2 hod, lezení 3–5 hod, dále na vrchol a zpět na chatu 3–4 hod. Sestup z chaty přes Hofmanskeese 3–4 hod, přes Salmhütte 4–6 hod na Glocknerhaus. Výstup celkem 2.100–2.400 m, sestup 2.100–2.400 m.

Stüdlgrat Pravděpodobně nejpopulárnější hřebenovka na Glockner. Východiskem je chata Stüdlhütte. Je možné jeden den přelézt Meletzkigrat a na Stüdlhütte sestoupit přes Erz. Herz. Johann Hütte a Ködfnitzkeese (cca 1–2 hod). Jinak opět pozor na rezervaci ubytování, zejména při hezkých víkendech bývá chata poměrně plná. Od chaty vyrážíme směrem na sever, nejprve po chodníku a poté podél hřebene Luisengrat po ledovci Teichsnitzkeese. Na úrovni Luisenscharte vstupu-

Meletzkigrat A – Salmhohe 3.282 m B – Erz. Herz. Johann huette 3.451 m C – Kleinglockner 3.770 m D – Grossglockner 3.798 m E - Frühstückplatz 2.796 m Červená - Meletzkigrat s traverzem na Erz.herz. Johann hütte Modrá – Hofmansweg

Romariswandkopf

Romariswandkopf A – Romariswandkopf 3.511 m B – Schneewinkelkopf 3.476 m C – Eiskogele 3.426 m D – Johanisberg 3.453 m E – Schneewinkel F – Pasterzeeboden Červená – přechod Pasterzeeboden, Schneewinkel a výstup na Romariswandkopf od Oberwalderhuette Eiswandbichl A – Eiswandbichl, 3.180 m Červená - Eiswandbichl severní stěna Eiswandbichl Johanisberg A – Johanisberg 3.453 m B – Odenwinkelscharte 3.256 m C – Pasterzeeboden Červená – Johanisberg SV stěna Modrá – normálka na Johanisberg a přístup do Odenwinkelscharte

www.climbon.cz Johanisberg

25

jeme po pravé straně do skal hřebene Stüdlgrat. Levým úbočím přes několik stupňů až na hřeben, kterým snadno dosáhneme místa „Frühstückplatz“, zde je ideální být do sedmé ráno, tak abychom měli dostatečnou rezervu pro výstup i sestup. Od tohoto místa se hřeben poměrně strmě zvedá sérií výšvihů až na vrchol. Lezení dosahuje v několika místech až IV UIAA a klíčová místa jsou osazena fixními jisticími body. Na dojištění stačí stejně jako na Meletzkigratu několik smyček, dva až tři frendy a čtyři až pět expresek. Velmi podrobné topo najdete na Stüdlhütte, stejně jako informaci o aktuálních podmínkách.

Kleinglockner

Skalní hřebeny a ledové stěny v oblasti Grossglockneru Trasy Červená – nástupové a sestupové trasy k chatám A – Franz Josef Hohe – Oberwalderhuette B – Franz Josef Hohe – Erz. Herz. Johann huette přes Hofmannskees C – Stuedlhuette – Erz. Herz. Johann huette přes Ködnitzkees D – Varianta sestupu na Glocknerhaus přes Salmhuette Modrá – možné varianty túr A – Eiswandbichl N wand B – Hohe Rifle N wand C – Johanisberg NE wand D – Romariswandkopf NE hřeben (přechod Oberwalderhuette – Stuedlhuette) E – Stüdlgratt F – Meletzkigrat G – klasická výstupová trasa na Gross Glockner Mapa 1) Franz Josef Hohe, parkoviště 2.370 m 2) Fuscherkarkopf 3.331 m 3) Oberwalderhütte 2.972 m 4) Grosser Bärenkopf 3.396 m 5) Mittlere Bärenkopf 3.358 m 6) Eiswandbichl 3.180 m 7) Hohe Rifle 3.338 m 8) Johanisberg 3.453 m 9) Eiskögele 3.426 m 10) Romariswandkopf 3.460 m 11) Teufelskamp 3.511 m 12) Glocknerwand 3.720 m 13) Stüdlhütte 2.802 m 14) Gross Glockner 3798 m 15) Erz. Herz. Johann hütte 3372 m 16) Frühstückplatz 2.796 m 17) Salmhütte 2.638 m

Sestup na Salmhohe

Vrcholová pasáž severní stěny Hohe Rifflu a Weissee

Celkem přístup do Luisenscharte 1 hod, vlastní výstup 2–6 hod, sestup shodně jako Meletzkigrat. Výstup 1.000 m, sestup shodně jako Meletzkigrat.

Přechod Romariswandkopf Jedna z nejnáročnějších hřebenových túr v oblasti Glockneru. Túra není příliš technicky náročná, ale dlouhý nástup a sestup z ní dělají opravdu velkou vysokohorskou túru. Východiskem je chata Oberwalderhütte. Z chaty je důležité vyrážet velmi brzy, cca kolem třetí hodiny ráno. Po stopě vedoucí k Johanisbergu až pod jeho východní rameno. Stále po ledovci Pasterzeeboden téměř přímo na jih přes pásmo trhlin do údolí Schneewinkel. Strmějším ledovcem obejdeme zleva ledovou stěnu Schneewinkelkopf a dosáhneme hřebene. 26

Po hřebeni doleva na začátek skalnatého hřebene Romariswandkopf. Po skalách hřebene (místy IV UIAA) pokračujeme na vrchol. Po trase je v klíčových místech osazeno několik dobíracích nýtů, ale obecně je potřeba spolehnout zejména na vlastní jištění. Smyčky, zejména 3–4 dlouhé 120 cm, 3–4 frendy a několik vklíněnců. Po dosažení vrcholu poměrně snadno sestoupíme na ledovec Früschnitzkeese a přejdeme jej v JV azimutu na ledovec Teichsnitzkeese. Stále JV směrem, ale tak, abychom nesestoupili v žádném případě pod 3.160 m až ke skalám hřebene Luisengrat. Podél hřebene na jih k chatě Stüdlhütte. Další den je možné pokračovat na vrchol Glockneru přes Stüdlgrat, případně Teufelsgrat. Jinak pro velmi schopné a ambiciozní jedince je možné chatu vynechat a z Romariswandkopfu pokračovat přes Teufelskamp a celý hřeben Glocknerwand až na vrchol, ale pozor, to je fakt dlouhá túra. Chaty: Stüdlhütte, +4348768209, www.stuedlhuette.at Erz.herz. Johann hütte, +4348768500, www.erzherzog-johann-huette.at Oberwalderhütte, +4348242546, www.alpinsport.at Toť pro dnešek vše, snad jen obligátně dodávám, že článek v žádném případě není průvodcem a jednotlivé túry je potřeba naplánovat s pomocí mapy OeAV n.40 Grossglocknergruppe a horolezeckého průvodce Glocknergruppe od BLV Rother. Pokud túry máte zájem absolvovat, ale nejste si jisti úrovní svých schopností, pak neváhejte požádat o zajištění vedení výstupů kvalifikované horské vůdce UIAGM z místních kanceláří v Kalsu, Zell am See nebo České asociace horských vůdců. text foto

Radek Lienerth archiv autora

Vysoko nad dolinou Matukituki

Tititea

– trblietajúci sa vrchol

Krásne sa to začalo, keď sme sa dostali do oblasti Wanaka na Novom Zélande a zistili, ako je tu pekne a nachádza sa tu jeden z našich cieľových kopcov, a to Mount Aspiring / Tititea, 3.033 m.

Po dokúpení potravín sa poberáme v autíčku na posledné parkovisko v doline Matukituki. Tu za svetla čeloviek strkáme všetky potrebné veci do ruksakov a dávame poslednú večeru. Ráno vyrážame z výšky 360 m k chate Aspiring 465 m, čo nám trvá 2,5 h. Kráčame dolinou, popri rieke rovnakého názvu a okolo nás sa pasú stáda oviec a kráv, ako všade tu na Zélande. Na chate oddychujeme pri chlebíku a znova nastupujeme do doliny, ktorou kráčame ešte dobré 2 h. No a potom to nastáva, brutálny výšľap z 550 m na chatu French Ridge 1.483 m. Kráčame pralesom po šmykľavých kameňoch, doslova sa driapeme po koreňoch a konároch stromov. A aby toho nebolo málo, začína nám

do toho pršať. Keď sa konečne ocitáme na hrebeni, sme mokrý nie len na goráči, ale aj pod ním. Po 3 h víťazne prichádzame na chatu a obsadzujeme ju celú. Nik tam nie je. Navaríme si, strkáme sa do spacákov a tešíme sa na ďalší deň, keď vyrazíme na chatu Colin Todd 1.799 m. Ráno však vstávame sklamaný, po zistení, že stále riadne leje. Nikam nemôžeme a to hlavne pre hmlu. Čaká nás totiž ľadovec s trhlinami. Počasie sa umúdri až kedysi večer, keď už je na vyrážanie neskoro. Ideme sa aspoň prejsť po okolitom sniežiku. Ráno ďalší deň zasa nič, leje a leje. No po obede predsa len vyrážame aj napriek nepriazni počasia, dúfajúc, že sa počasie ku večeru zlepší. Vystúpime 27

Šlapeme do sedla Quartedeck Na vrchole krásnej hory – Mount Aspiringu, 3.033 m

Vrcholový deň

do výšky 2.000 m a tam sa rozhodujeme počkať, či sa mraky trocha neroztiahnu. Ďalej postupovať nemôžeme pre nedostatočnú viditeľnosť, tiež nepoznáme terén a neustále počuť padajúce lavíny okolo nás. Nakoniec to vzdávame a vraciame sa späť na chatu French Ridge. Nasledujúci deň má byť rozhodujúci, ak bude zle, ide sa dole, ak pekne, hore. Ráno nás čaká príjemne prekvapenie, nielen že neprší, ale mraky sa dvíhajú a svieti slniečko. Napochytro balíme všetky veci a upaľujeme využiť krásny deň šliapaním do sedla Quartedeck 2.285 m. Ide sa krásne, keďže máme vyšliapanú stopu z predošlého dňa. Po dosiahnutí výšky 2.000 m zisťujeme, že včerajšie rozhodnutie sa otočiť bolo správne. Tých pár trhlín pred nami nás prinútilo naviazať sa. Poslušne na seba nahadzujeme všetok potrebný materiál a vedenia sa ujíma Duško, ktorý statočne prešľapáva stopu v snehu po kolená a obchádza trhliny. Po vyštveraní do sedla sa nám naskytá nádherný pohľad na celý ľadovec Bonar a všetky okolité kopce a náš cieľ Aspiring. Posilňujeme sa müsli, natierame krémom, urobíme pár fotiek, a poberáme sa na trihodinový pochod krížom cez ľadovec na chatu Colin Todd. Postupne zostupujeme zasa o 500 m dole a obzeráme si náš zajtrajší cieľ. Na jeho vrchol sme plánovali vystúpiť normálnou cestou, ale keď vidíme kadiaľ ide ako tak prešľapaná cesta, rozhodnutie je isté. Zostup na ľadovec je v pohode, až kým sa nedostávame do oblasti, kde sa pekne láme. Tam nastáva nepríjemné 28

Krása Južných Álp

bludisko trhlín, ktoré sú pomerne dlhé. Našťastie cez trhlinový labyrint prechádzame bez problémov a spokojne prichádzame na chatu. Tam nás už vítajú s prevarenou vodou na polievočku. Ranné vstávanie máme na štvrtú hodinu. Doprajeme si večeru, pokec s ľuďmi a vhupneme do spacákov. O spaní sa moc hovoriť nedá, keďže niektorí slušne chrápu. Ráno vyliezame z postele skoro a chystáme sa na kopec. Vonku je totálne bezvetrie, teplo, obloha posiata hviezdami. Jednoducho nádhera. Vyrážame ve 4:45. Sneh je tvrdý a mačky krásne držia. Za úctyhodných 1 h 20 m dorážame pod Rampu 2.200 m a to sa už krásne

rozvidnieva. Okolité kopce sa začínajú ukazovať v prvých ranných lúčoch slnka. Po pár nádychoch a výdychoch sa zahryzávame do Rampy, ktorá má 45°-55°. Kráča sa po nej pekne, jedna mačka, druhá mačka, cepínik a znova. Všetko je primrznuté, čo je super. Strmé je to celkom slušne, ale my o 1 h stojíme v sedle Rampy 2.500 m. Pokocháme sa krásnymi výhľadmi a šliapeme ďalej. Teraz už nie len po snehu, ale aj po kameňoch a ľade. Postupne sa začína aj vetrík dvíhať, ale my sme už skoro na vrchole. Vrchol Aspiringu 3.033 m je tak pre štyroch ľudí. Dosahujeme ho o 9.00 h. A užívame si ten blažený pocit, ktorý zažívate keď stojíte na vrchole svojej cesty. Tie emócie sú neopísateľné. Ešte vrcholové foto a pusa a opatrne začíname zostupovať dole. V závetrí si chvíľu posedíme a poobzeráme krajinu z vtáčej perspektívy. Opatrne cez Rampu, miestami štvornožky, prichádzame na chatu. Všetci nám gratulujú a veľmi sa čudujú, že sme to dali za 8 h hore a dole. Vraj najrýchlejší to dávajú za 9 h. No čo, Slováci sú šikovní :o). Zábava nastáva až večer, keď sa pýtame, či nám nepredajú čokoládu, že už nemáme nič na jedenie. Pár kvasených

dní na chate French Ridge nás stálo viac stravy. Spočiatku sa na tom celkom dobre bavia, potom nás pozývajú k večeri, ktorá je úplne skvelá. A na zajtrajší zostup nám pribaľujú čokoládu a müsli. Všetci majú jedla nad mieru, keďže prišli a odchádzajú helikoptérou. Ráno sa zobúdzame a Aspiring je už schovaný v mrakoch. Varíme poslednú kávu a poberáme sa do sedla Bevan Col 1.850. Rozlúčenie sa so super ľuďmi, posledné pohľady na chatu a ide sa. Čaká nás 1.600 m prevýšenia k autu. Spočiatku ide všetko super, až kým sa nedostávame do žľabu, kde končí ľadovec. Sneh je tam popraskaný, široké trhliny a pod snehom tečie prúdom voda. Vyliezame na skaly, zliezame na sneh a vyhýbame sa trhlinám, dáva to zabrať hlavne psychike. Keď už stojíme na pevnej zemi, víťazne si pochutnávame na darovanej čokoláde. Ostáva nám už len 6h. zostup, spočiatku po suti a riečisku a neskôr po chodníku v doline k autu. Výstup to bol nádherný a nezabudnuteľný, pocity a zážitky nám ostanú do konca :o) Mount Aspiring 30. 11. až 5. 12. 2009 text foto

Peťka a Duško archiv autorů

Chackan Iceaxe Extralehký odolný cepín pro vysokohorskou turistiku a lezení v horách. Stavitelné poutko. Tři délky rukojeti. Váha: 415 g Délka: 55-60-65 Materiál: AL 7075 (rukojeť) ocel (hlava a hrot)

v pro dej ní síti

S KYTAROU NEPÁLEM DO ŠESTI TISÍC Nepál je Mekkou snad všech trekařů a vyznavačů sportů v přírodě. Kdo by nechtěl na vlastní oči vidět nejvyšší vrcholy světa, setkat se s legendárními nosiči šerpy, pozorovat karavany jaků vláčející těžké náklady přes vysokohorská sedla. Naše partička si na podzim 2009 vybrala za svůj trekařský cíl netradiční trasu ve východním Nepálu – trek do základního tábora pod Makalu (8.463 m – pátá nejvyšší osmitisícovka), následně přechod sedel East Col 6.188 m, West Col 6.135 m, Amphu Laptsa 5.885 m s koncem v Lukle – tradiční výchozí bod k cestě do Everest base campu. Organizaci svěřila již prověřené cestovce, s níž byla většina z nás na treku kolem Manaslu a v Mustangu. Trasa pod Makalu vede přes jednu z nejizolovanějších oblastí Nepálu a rovněž přes sedla přesahující nadmořskou výšku 6.000 m. Proto se nesmí podcenit příprava a výstroj. Byli jsme vybaveni 400 m fixních lan, přetlakovým pytlem (pro potenciální léčení horské nemoci), ledovcovými šrouby a satelitním telefonem. Na třiadvacetidenní pochod vyráží30

me z Tumlingtar, z asi 450 m. Do něj jsme pohodlně přiletěli za 45 min z Káthmándú letadýlkem pro 16 osob se všemi zavazadly. Zde, na břehu řeky Arun Kosi nás čeká osm vyzkoušených a silných nosičů. Pro první úsek využíváme ještě silnice, terénní toyotu a traktor a přejíždíme do Khanbary (1.020 m). V jednom z obchůdků kupujeme nejdůležitější zbytečnost – kytaru nepálské značky a náhradní sadu strun. První den pochodu byl pro mne asi tím nejtěžším. Stoupáme vesnicemi a rýžovými políčky. Teplota přes 30 °C , nedostatek vody a převýšení 900 m mi dává celkem zabrat a jsem rád, že do vesnice Chichile (1.840 m) pozvolna sestupujeme z hřebene. Večírek s kytarou vysoko nad údolím nás alespoň trochu sbližuje s našimi nosiči. Samozřejmě došlo i na nepálské písně a tance. Ráno fotografujeme Chamlang (7.319 m), Makalu a Jaljale Himal. Následující dny procházíme stezkami přes zemědělské vesničky, sestupujeme džunglí a překračujeme po visutém mostě řeku Arun Kosi v 650 m, abychom sedmý den vystoupili do sedla Shipton La (4.216 m)

a opět slezli k břehu Barun river. Krajina se mění dle nadmořské výšky z tropického až po alpínské vegetační pásmo. Dole bují pralesy s nenasytnými pijavicemi a nahoře přežívají odolné rododendrony. Obyvatelé jsou milí a přátelští, spáváme ve zbudovaných tábořištích, jedno z nich vlastní matka šerpy, který několikrát stanul na vrcholu Mt. Everestu. Všude nám rádi dělají dal bat, vaří brambory, nudlové polévky, pivo a Coca-Cola jsou k mání i v těchto oblastech. Již z Tumlingtaru jdeme stejnou cestou jako skupina sympatických rakouských alpinistů, mající v plánu podobnou trasu jako my. Nepřekračují poslední ze tří náročných sedel Amphu Lapcha, ale do Lukly pokračují údolím řeky Hunku s výstupem na Mera Peak 6.476 m. Tato oblast řeky Barun je mnohem deštivější, než kterákoliv jiná část Nepálu, a proto nejsme překvapeni, že při přechodu Shimpton – La nás dohánějí přeháňky. Stejně tak jako následující dny. Atmosféra pralesa, kterému dominují obří rododendrony, je působivá a tajemná. Kdyby

31

se odněkud vynořil pterodaktyl, vůbec bych se tomu nedivil. Za deště docházíme k letos nově zbudované chatě Yangri Kharka. Jeden z našich nosičů je ale nemocný. Dnes mu jeho náklad museli nést kamarádi a vůbec nevypadá dobře. Dalšího pochodu není schopný, téměř nepřijímá potravu a nekomunikuje. Po poradě

32

s náhodnou anglickou lékařkou (mluvící nepálsky) se rozhodujeme přivolat záchranný vrtulník. Satelitním telefonem se spojujeme s Pasangem – šéfem naší nepálské agentury. Vrtulník zajistí, ale nad Nepálem a částí Indie je extrémně špatné počasí a silné deště. Do těchto podmínek nemůže bezpečně vrtulník vystartovat a navíc kvůli silným dešťům v jiných oblastech jsou vrtulníky velice zaneprázdněny. V těchto dnech přišla o svá obydlí v horských částech Nepálu spousta lidí. Nezbývá než vyčkávat. Již tři dny téměř neustále prší a za tuto dobu jsme naši chatu vylepšili o kamna, několikrát přehráli známé písně, vypili několik litrů slivovice a setkali se s českou výpravou se stejným cílem jako my. Čtvrtý den vylétá vrtulník, ale pro špatné podmínky nemůže přistát, a tak pokračujeme dál bez jednoho nosiče. Stoupáme dále do Makalu BC a máme pocit, že čím jsme výš, tím jsou srážky slabší. Mezi mraky se občas objevují vrcholy Peak 6 (6.524 m), Peak 7 (6.758 m), Chamlang (7.321 m). Přesto nás ráno v tábořišti Sherson vítá slabá souvislá vrstva sněhu. Děláme aklimatizační výstup na boční hřeben a obdivujeme stěnu Makalu. V BC pod Makalu kromě obsluhy již žádná expedice není. Večer se rozjíždí další z večírků – takovou party tu prý ještě nezažili. Edgar s Laňkem hrají na kytaru, Nepálci vytahují harmoniku, nosiči předvádějí své taneční umění. Máme důvod k dobré náladě, neb dostáváme zprávu z domova, že v následujících dnech má být skvělé počasí. Třináctý den pochodu stoupáme

po ledovcové moréně do French campu. Zde nastává problém. Čtyři nosiči stávkují, prý dál nejdou, a tak nezbývá, než abych se vrátil a zjistil, jak se věci mají. Včera večer jsme byli nejlepší kamarádi a teď tohle. Během cesty nazpět vymýšlíme, jak pokračovat dál bez nosičů. Nakonec není situace tak vážná. Večer to prostě přehnali s alkoholem a teď už nemůžou. Zítra však vše napraví a budeme pokračovat dle původního plánu až do tábořiště High Camp. Tak se také stalo a žádné časové ztráty nakonec nevznikly. Čtrnáctý den pochodu dosahujeme za slunečného počasí High Camp (5.700 m) ležící pod ledovcovým splazem, z něhož dokonce vytéká pramen čisté vody. Následující den patří k nejdelším, nejnáročnějším a hlavně nejhezčím z celé akce. Vstáváme ve 4 hodiny a vycházíme v 6 h již za světla. Stoupáme po ledovci do sedla. Je záhadou, jak se vlastně jmenuje. Dle některých zdrojů East Col, dle jiných Sherpani Col. Nakonec se shodujeme, že ani jedno, že jsme o sedlo více na sever a naše GPS ukazuje 6.190 m – jsme v nejvyšším bodě naší výpravy. Nosiči jsou ve svém živlu a nestačíme jim. Jak kamzíci stoupají do 6.190 m vysokého sedla, které je zakončeno asi 50m dvojkovým lezením. Na druhou stranu slaňujeme 60 m po nachystaném fixním laně. Na oslavu zahrajeme pár songů a pokračujeme po ledovci do sedla West Col (6.150 m). Máme modrou oblohu, ledovec lemují šesti- a sedmitisícové vrcholy, co více si přát. Snad jen více kyslíku, neb v 6.000 m se nedýchá

nejlépe. Poměrně snadný vrchol Baruntse nás láká k výstupu, nemáme ale povolení a ani dostatek času. Na ledovci je postaveno několik stanů. Z West Col opět slaňujeme a čeká nás už jen sestup do Baruntce BC postaveného u jezera. Máme čas, a tak se kocháme skvělými výhledy. V BC je asi třicetičlenná výprava a mezi nimi i slovenská emigrantka žijící v Německu. Je ráda, že potkává krajany. Nosiči přicházejí se setměním a všichni jsme pořádně unaveni. Tato noc je nejhorší pro Zdenála, má problémy s průduškami a polovinu noci musí prosedět ve stanu. Rozhoduje se pokračovat do Lukly dolinou řeky Hunku, stejnou cestou jako Rakušáci. Loučíme se slivovicí a Zdenál se svojí ženou Ivanou (nejzdatnějším, nejhyperaktivnějším členem výpravy) a Jiřím odcházejí dolinou Hunku a přes sedlo Mera La pokračují do Lukly. Nás ostatní čekají dva lehké odpočinkové dny u jezer Panch Pokhari a následně asi nejtěžší ze tří sedel Amphu Lapcha. Informace o něm se různí, od těžkého až po pohodové. Náš nepálský průvodce, nepříliš sympatický Noan, se tváří, jako že pohoda, prý není o nic těžší než West Col a ten nijak těžký nebyl. Poslední den před výstupem do sedla stavíme stany pod ledovcovými splazy v 5.540 m a Noam s několika nosiči jdou natáhnout fixní lana. Také přichází skupina s nosiči, všichni s jasným cílem zdolat obávané Amphu Lapcha. Opět vstáváme za tmy a vycházíme do sedla jako první. V těsném závěsu jdou za námi členové francouzské skupiny. Nemá cenu s nimi soutěžit, klienti jdou nalehko a na nosiče nemáme. Ledovcové spla-

zy zdoláváme s rozvahou jako poslední, nic se nemá uspěchat, zvláště když je tak krásné počasí a výhledy. Sluníčko začíná příjemně hřát a osvětluje okolní stěny. Nepříjemným faktem je, že působí i na několikametrové rampouchy visící přesně nad našimi hlavami při překonávání prvního čtyřmetrového ledovcového stupně. Noam nás také důkladně popohání a nemá pochopení pro naše fotografické aktivity. Při následujícím výstupu již žádné nebezpečí nehrozí a v pohodě a pomalu dosahujeme sedla Amphu Lapcha 5.885 m. Před námi je spousta nosičů a Francouzů a není kam spěchat. Vytahujeme kytaru a do prostoru letí oblíbené písně... Kdopak si mohl zazpívat skoro v 6.000 m a kochat se pohledy na pět jezer a vrcholy Lhotse, Everest, Ama Dablam? Sestup ze sedla obnáší 50 m slanění, následný traverz a strmý sestup sněhoviskem, posléze 600 výškových metrů kamením. Opět oceňujeme schopnosti našich nosičů zvládnout náročný strmý terén s těžkými a rozměrnými zavazadly, která nesou v koších zavěšených na pásce přes čelo. Dole v bezpečí hledáme ve stěně naši sestupovou trasu. Stěna je prudká, téměř kolmá a zdá se neprostupná. Je téměř neuvěřitelné, že jsme tudy před hodinou sestoupili. Nyní nás ženou kupředu dobroty restaurací v nejbližší vesnici. Hospoda je obsazena českou grupou, ale to nám nebrání, abychom po šesti dnech nedali pár piv, steaků, čajů, momo… Zvláště, když je tu takové příjemné teplo v kamnech, kde se topí jačím trusem. Dobrodružství je u konce a je třeba to řádně

oslavit. Naše letadlo z Lukly odlétá za 4 dny. Rozdělujeme se. Edgar s Longym a nosiči jdou do Lukly na pohodu nejkratší cestou, zatímco já s Laňkem a Martinem vyměňujeme letenky a stíháme odbočku k Everest BC s výstupem na tradiční Kala Patar. Nemůžeme si nechat ujít možnost spatřit co nejblíže Mt. Everest, Lhotse, Pumori... Nejhorší, nejdelší a nejnekonečnější se nám zdá poslední den pochodu z Namche do Lukly. Cesta je opravdu frekventovaná, někteří průvodci mají hodně práce s přidržováním svých klientů, aby se jim nezranili při překonávání nástrah. Nakonec se všichni šťastně setkáváme v káthmándském Everest Steak House, zdoláváme alespoň několik piv značky Everest a plánujeme další důstojné akce. text

Honza Odehnal – CK Rajbas – Outdoor Travel

foto

archiv autora

Video z celé akce najdete na serveru rajbas.eu

Výstup na Mera Peak, trek kolem Dhaulágirí, Manaslu, Annapuren, podhůří Nepálu na motorce Royal Enfield. Jezdíme také na Ťan šan, Kavkaz, nejvyšší vrcholy Afriky i Jižní Ameriky,... Cestujeme pěšky, na kolech a motorkách. Více informací na: www.rajbas.eu tel.: 776 628 767

Julius Kugy

KRÁLJULSKÝCHALP „Šťastný muž, který ochutnal cestu k nejvyšším vrcholkům, nebyl pokořen padajícím kamením, zůstal bohatým v chudobě, dovedl podat ruku tomu, kdo stál níže, a zůstal sám sebou.“

Toto bylo závěrečné motto velkého muže hor, který se snažil po celý svůj život sebrat horám něco málo z jejich tvůrčí energie a uplatnit ji ku prospěchu lidstva. Jak málo slov stačí k vyjádření této tvrdé a nekompromisní cesty a jak málo stačí k tomu, aby byli nositelé těchto vznešených ideálů zapomenuti. Julius Kugy se narodil v poměrně dobře situované rodině 19. 7. 1858 v Gürsu. Jeho matka pocházela z chudých slovenských hor a otec byl rakouský obchodník. Jeho velkoobchod dokázal docela dobře zajistit Julia a pět dalších sourozenců a umožnil jim nejvyšší vzdělání. Kugy vystudoval nejprve gymnázium v Terstu a později práva ve Vídni. V roce 1882 se stal doktorem práv. V plné síle mládí jej zastihla náhlá otcova smrt a bylo na něm, aby převzal otcovu živnost. Mladý Julius k tomu neměl nejmenší chuť. Hrál dobře na piano, v kostele na varhany, vedl pěvecký kroužek... Ale obchod? Avšak otcovo poslední přání musel splnit. Přebral jeho složitý obchodní podnik a stal se zodpovědným šéfem. Avšak vztahy mezi ním a zaměstnanci začaly skřípat. Otec byl přísný, ale spravedlivý šéf. Kugy by

rád svého otce napodobil. Vztahy se zaměstnanci mu nebyly lhostejné, leč mnohdy jednal jinak, než zamýšlel. Cokoliv začal, mělo (mírně řečeno) konfliktní konce a Julius si uvědomoval, že důsledky těchto protichůdných vlastností by mohly vážně ohrozit jeho dědictví po otci. Nevěděl však, z které strany začít. Jak už to v životě bývá, rozhodla o jeho dalším osudu náhoda. I když byl Kugy v mládí veden spíše k židovskému náboženství, navštěvoval pilně přednášky s buddhistickou tematikou a horlivě meditoval. Nehodlal se nějak hlouběji zabývat touto asketickou cestou, ale vystihl onu zlatou nit, která spojuje téměř všechny náboženské denominace – že musí při své touze po sebezdokonalení začít sám u sebe. Jeho tělesná kondice nebyla také nejlepší. Důsledkem neustálého vysedávání v pivnicích a vinárnách vážil téměř 114 kilogramů. Po všech stránkách nespokojený a plný touhy vylepšit svou tělesnou a duševní schránku začal vyhledávat samotu. Brzy však zjistil, že samota jako taková vede ještě k pasivnějšímu způsobu života. Jeho touha po činech rostla den ode dne. Začal pozorovat chování chudých horalů, s nimiž obchodoval a stále více si uvědomoval, že bude muset sáhnout velice hluboko, téměř až na dno své duše, aby se dokázal napojit na ryze čistý charakter těchto prostých lidí. Rozhodl se znovu pro samotu. Tentokrát ji chtěl hledat nejen ve své mysli, ale také v hor-

ských samotách. Přijal pozvání jednoho chudého horala a nastěhoval se do jeho skromné chaloupky v oblasti Julských Alp. Ovládal perfektně slovenštinu, slovinštinu, němčinu a starogermánštinu. Jeho rozhodnutí právě pro Julské Alpy

Jožo Komac – Kugiho nejlepší přítel Marko Debelakova, Kugiho přítelkyně

pramenilo pravděpodobně nejen z jeho slovanského srdce, ale také asi z toho, že pobyt v jižních státech býval velice lacinou záležitostí. Brzy však poznal, že mu chudí horalé snášejí to nejlepší ze svých skromKugyho památník v Julských Alpách

34

zajištěn a chod mnoha expedic a výprav také. Pro Kugyho to byl nejen materiální, ale především společenský úspěch. Nabyl vážnosti mezi horolezci, kteří ho na oplátku srdečně přijali mezi sebe. Po získání zkušeností začal uvažovat o vlastních výpravách. Usiloval o zadostiučinění vůči těm, kteří o něm začali prohlašovat, že je „statický alpinista”. Jeho kondice již byla velice dobrá, sám bivakoval nejméně dvěstěkrát v horách a byl přesvědčen o tom, že je schopen tyto výpravy nejen sám vést, ale také se aktivně účastnit výstupů. Měl dobrý odhad. První nedobytné vrcholky byly zdolány. Pestrá společnost malířů, fotografů, muzikantů, básníků a dobrodruhů se podílela na prvních turistických průvodcích Julskými Alpami. S těmi zdatnějšími podnikal prvovýstupy a nebylo jich zrovna málo. Odborníci spočítali asi padesát vrcholků, mezi nimi také Škrlatica, Hohe Gamsmutter, Hohe Weissenbachspitze, Cridota, Triglav (Kugyweg), Jalovec, Razor (severní stěna) a novou cestu na Wischberg. Jen sám zdolal několik

Porada horských vůdců – pastel, 1864

Triglav 2.863 m

ných domácností a nechtěl dále zneužívat jejich dobroty. Rozhodl se vydat do hor, kde by mohl sám a sám rozmlouvat se svým nitrem a svědomím. Vzal si jen nejnutnější věci k přežití a samotný a nezkušený se vydal vstříc dobrodružství. Bylo to přesně to, co potřeboval. Už první den poznal, jak tvrdé mohou být dny prožité v horách. Prudká bouře se sněhem ho uvěznila v jedné malé jeskyni. Zde stál poprvé tváří v tvář smrti. Několikrát denně si rozděloval stravu na více a více dní. O vodu nouzi neměl, ale scházelo mu teplo a kvalitní strava. Konečně slunce rozpustilo sníh a led a Kugy se mohl vydat na cestu zpět. Po strastiplné cestě se objevil zcela vyčerpaný, promočený a s rozervaným oděvem v chaloupce. Byl šťastný nejen z toho, že přežil, ale že učinil svůj první úspěšný a zjevně správný krok na své cestě. Složil také na tento svůj životní krok svoji první báseň ve starogermánštině, nazvanou emotivně „Ráj na ostrově hor”. Po návratu do všedních dnů neměl stání. Neustále myslel na překrásné a zároveň nebezpečně vzrušující chvíle, které prožil v horské samotě. Tvr-

dé podmínky ho ujistily, že stále bude muset pečlivě pracovat na své kondici a snížit váhu. Největší radost však měl, že jeho přístup k lidem se začal očividně zlepšovat. Jeho nitro bylo otevřenější ke svému okolí. Přestal věci vidět očima chladnokrevného obchodníka, přesto však, dá se říci, došlo k prvním pokusům v historii horolezectví zkomerčnit tento druh sportovně turistické činnosti. Nutno však říci, že to bylo většinou činěno pro dobro věci, neboť nový druh práce umožnil mnoha jeho přátelům získávat finanční prostředky na další horské výpravy. Začal jako jeden z prvních propagovat konzervovanou stravu, míchanou ze speciálních masových směsí s vločkami, uskladněnou v jakýchsi primitivních konzervách. Rovněž kreslíři-karikaturisté si přišli na své. V té době bylo populární si při výpravách péct moučné placky. Kugy nechal kreslíře na sáčky s moukou namalovat různé vtipy a komické scény, jež se staly v krátké době velice populární a vznikl tak jakýsi vůbec první komiks (v dnešní době mezi sběrateli velice ceněný a vyhledávaný). Odbyt mouky byl

Výstup na Dachstein, 1910

desítek čtyřtisícovek a vyvrátil mnoho pověr a mýtů o nedostupnosti některých vrcholků. Mnoho těchto úspěchů také velice úspěšně literárně ztvárnil. Knihy jako „Práce, muzika, hory, život“, „Julské Alpy v obrazech“, „Život horského vůdce“, „Pět století Triglavu“, „Smích bohů na Monte Rose“ a „Z minulých časů“ se dočkaly mnoha vydání. Do posledních chvil svého požehnaného věku byl nesmírně činný ve všech oblastech života. Kugyho cesty do hor jsou důkazem vznešených cílů, kterých se vždycky držel a které se mu odvděčily pocitem dobře a aktivně prožitého života. Právem dostal tento horský monarcha titul „Král Julských Alp“. Julius Kugy zemřel v Terstu 5. února 1944 ve věku 85 let. text foto

Pavel Roháček archiv autora

35

Kyrgyzstán aneb Čína na každém kroku Do Kyrgyzstánu vstupujeme po noční peripetii na hranici, kde jsme byli zaskočeni náhlou čtyřiceticentimetrovou pokrývkou sněhu kombinovanou komunikací s naprosto opilými celníky – východ je východ. Tádžický voják nám přikazuje zaplatit 25 USD za výjezd ze země. To mě dokonale vytočí a bouchám do stolu, hádka začíná. Po dvaceti minutách platíme tádžickou měnou, ve které jsme ušetřili 8 USD, a uvažujeme o vojákově matematice a jeho čínské kalkulačce. Na kyrgyzské hranici sranda pokračuje, nejdřív rozdáme krabičku cigaret a za odměnu nás pouští do oploceného areálu na celní prohlídku vozidla. Je jedna v noci, všude je tma, prší. Buším na dveře starého domu, nic. Buším jako o život, stále nic. Začnu troubit, když vtom vychází dva celníci se slovy, co si je dovoluju budit!? Otevírá se až v pět! „Gaspadin plukovnik, uděláme výjimku,“ navrhuji. „Jsme už hodně unavení, jedeme od rána bez ustání, v sedle jsme dokonce málem zamrzli!“ Celník mi zdlouhavě vysvětluje, že tudy proudí mnoho drog, že jsme tedy určitě taky pašeráci a že bude po-

třeba prohlédnout důkladně celé naše auto. Prozkoumat zavazadla, demontovat kola, prověřit zkrátka „vsjo“. Je vskutku pravá chvíle sdílet s ním můj pohled na drogy, po krátké diskuzi plukovník zamíří k autu. „Tady všude vezeš ty drogy?“ ptá se celník, jako by neslyšel nic z toho, co jsem mu právě říkal. „NE!“ odvětím již se značným rozčilením, trpělivost mě pomalu opouští. Otevírá tedy bránu a my konečně můžeme jet dál. Ráno se budíme u rušné křižovatky, všude kolem nás jezdí náklaďáky s podivnými „klikyháky“ namísto „SPZetky“. Snídani si dáváme se dvěma francouzskými supertrampy. Jmenují se Laura a Eduard, mají jeden batoh, jeden spacák, trochu jídla a chtějí jet stopem do Tádžikistánu. My jsme poněkud v šoku z jejich plánu a oni zase z toho, jak jsme mohli dojet až sem takovou „kraksnou“. Při této udivené náladě Jirka vytahuje láhev ohnivé vody a pohárky nenechává vyschnout. Na rozloučenou Ondra daruje Lauře bundu, kterou si prý zapomněla doma – au revoir, ať žije tramping. Po cestě ze Sary Tash do Oshe už rozumíme těm klikyhákům, Číňané totiž staví silnici a opravdu

se toho nebojí – neváhají přesunout půl kopce, dovézt si těžkou i lehkou techniku a především levnou pracovní sílu. Proč by ne? Někam se to zboží přece musí vyvážet. Do Biškeku dorážíme za pár dní. Událo se tu toho opravdu požehnaně – byrokratické procedury, nákupy v Oshi, pozvání na svatbu, průjmy a další neočekávaná každodenní dobrodružství. Kyrgyzstán je především země plná krásných hor a milých lidí, kteří vás chtějí oškubat jako slepici. Ak Sai – Ala Archa národní park Po cestě do hor se nám zželelo dvou stopařek. Gentlemansky jim s Jirkou přenecháváme obě sedadla pro pasažéry a zaujímáme safari pozici na střeše. S dvoulitrovou lahví piva, skvělým výhledem a ohleduplným řidičem je to velmi zábavné cestování do pohoří Ala Archa. Ubytování v tomto horském středisku si zajišťujeme v útulném altánku, který nám během nočního slejváku prokáže velmi dobrou službu. Další den se Ondra budí se šílenou horečkou, bolí ho „celý člověk“, a to není v těchto končinách nic příjemného. Ond-

ŽIGULÍKEM DO MONGOLSKA

(dokončení článku z M1/2010, str. 30 + praktické informace)

Saša a Oleg

36

2.

dřímajícím velikánům. Do čtyřicetistupňového svahu nastupuji s Jirkou docela unavený, včerejší výlet nás poněkud vyřídil. Kráčím vzhůru jako Golem, nechce se mi zastavovat a už vůbec jít, hlavou se mi honí různé myšlenky. To je tak, když člověk sedí několik dní v autě, nic moc nedělá a pak běží někam, kde se ani nedá pořádně dýchat. Co jsme to za lidi, proč si tohle děláme? Horolezci jsou vůbec zvláštní lidský druh – pobývat v nebezpečném prostředí, nejíst, nepít, investovat spoustu času a peněz, a hlavně té námahy! Každý lezec si tuto otázku zajisté už někdy položil při urputném boji se sebou samým. Myslím, že svoboda je odměnou pro každého z nás, ten pocit kdy si uvědomím, že dělám něco naprosto šíleného jen proto, abych se cítil přesně takto – unaveně, bez dechu (v našem případě i bez peněz). Je to jedna z forem „sebeodměnění“. Někdo si koupí nové auto, oblečení nebo získá další titul na své vizitce, kdežto my cítíme bolest, únavu, strach a pocit nejistoty, a to vše jen proto, aby-

Ondra v suťovišti na cestě do C1

řejův stav se rychle lepší, ale až za pomoci ajurvédské medicíny a bacil je vzápětí „doražen“ ruskou lékařkou. Její léčebné metody jsou více než příjemné a trochu Ondrovi závidíme. Zásadním medikamentem je totiž láhev vodky, která je ve velkorysém množství rozetřena po Ondřejově těle. Odpoledne vyrážíme s Jirkou do hor směr horská chata Raceka. Knižní průvodce si na cestu do horského kempu ve výšce 3.300 m vyhrazuje pět hodin, zvládáme to za tři. Večeře je společným dílem naším a Giuliovým. Italský světoběžník nám během deseti minut uvařil rýži v malém outdoorovém papiňáčku a během jídla nám vyprávěl, jak se svojí ženou procestoval Afghánistán. Teroristi jsou podle něj jen mediální humbuk, pohostinnější lidi než v Afghánistánu prý nikde nepotkal. Bavíme se ještě o našich plánech tady v horách. Giulio má jasno – zítra půjde, kam ho nohy ponesou. My se chystáme vyšlápnout na „Učitele“. Následujícího dne vyrážíme nalehko kolem desáté po vyšlapané pěšině do sed-

la, ze kterého vede hřeben až na vrchol Učitele. Bereme tento výstup jako aklimatizaci na zítřek, za 90 minut se dostáváme na vrchol s výškou 4.527 m, což při převýšení 1.200 metrů je výkon spíše běžecký než horolezecký, ale máme radost. Na vrcholu jsme sami, fotíme a studujeme zítřejší výstupovou trasu na Koronu. Večer se v táboře potkáváme se skupinou tří Brňanů – Jirkou, Martinem a Vojtou, které úspěšně přemlouváme, aby se s námi druhý den vydali dobýt druhý vrchol Korony. Kluci souhlasí a domlouváme se na odchod ve čtyři hodiny. Budíme se o hodinu dříve, popíjíme s Jirkou chutný čaj a snídáme nechutné těstoviny s cukrem. Z tábora postupujeme po moréně a dostáváme se na ledovec Ak-Sai, z něhož se majestátně vypíná hora Svobodné Koreje, Izyskatel a Korona. Zrovna svítá, je zima a okolí je zabarveno do světle modrých barev. Tento okamžik ruší pouze slunce, které vrhá paprsky na okolní vrcholy a okrádá je o všudypřítomnou zimu. Tají se nám dech a vzdáváme respekt těmto

Mongolská dálnice, cestou do Bulganu

chom se cítili svobodní. Není to divné? Z hlubokého filozofování mě probouzí až příchod do malého sedla. Vojta a já se rozhodujeme pokračovat na druhou věž. Vybaveni jedním cepínem, jedním šroubem do ledu, pár smyčkami a dvacetimetrovou statikou se vydáváme do závěrečné stometrové délky. Nalézám traverzem do hladké stěny a pode mnou se ční čtyřsetmetrová stěna východní Korony. Jsem rád, když nalézám jedinou skobu v první délce, moje nadšení opadá při pohledu na šestimilimetrovou šňůrku, která mě spojuje s Vojtou. Po přelezení malého převisu s pravým pískovcovým výlezem „na 37

šukačku“ dotahuji první délku do konce. Odtud až na vrchol je to spíše technika v hlubokém sněhu. Na vrcholu druhé věže Korony (4.750 m n.m.) si s Vojtou vychutnáváme výhled do okolí. Na severním horizontu pozorujeme smradlavý Biškek, na jihu masiv Svobodné Koreje. Nasoukáme do sebe vítěznou tyčinku a sestupujeme za kamarády, ti už nás netrpělivě očekávají o několik set metrů níže. Před třísetmetrovým sjezdem á la prdeláč si připevním izolepou na hlavu kameru, jako tlumič nárazu poslouží náhradní fusekle. Abych to vše umocnil, rozbíhám se a naskakuji do příkrého srázu v dost slušné rychlosti. Do tábora přicházíme pozdě odpoledne a vše vyprávíme našim ruským přátelům, kteří jen nechápavě kroutí hlavou. Do večera se strhává diskuze o outdoorovém vybavení.

Severní stěna Korony, Ala-Archa

Info koutek

Traverz ve východním hřebenu

Kazachstán – malá velká země Po dvoudenním trýznivém hledání cestovní agentury Tourasia odjíždíme z Alma-Aty směr Narynkol, míříme na Pik Bajankol. S Ondrou oslavujeme převzetí našich povolenek do pohraniční zóny, kdežto Jirka si musí proklestit cestu hustým provozem a hustým deštěm až za město, kde se výprava po duchaplném rozhovoru s opilým Kazachem (na téma – buď mě vezmete s sebou do Mongolska, nebo vás do rána sním), ukládá k zaslouženému spánku. 38

Ak Sail ledovec leží uprostřed národního parku Ala Archa, 40 kilometrů jižně od Biškeku. Přímo z centra až za bránu parku jezdí maršrutka, odtud pěšky nebo stopem 12 km do turistického tábora Ala Archa. Zde je možné se ubytovat v hotelu nebo v unimobuňkách, které rádi využívají horolezci. Buňky jsou bez proudu, prosté, ale levné. Za hotelem doleva, odtud 3 až 5 hodin k horské chatě Racek, kde se nachází východisko pro všechny výstupy v oblasti Ak Sai. Chata je nově zrekonstruovaná, bohužel ceny odpovídají nadmořské výšce. Chleba, vodku i čaj tu však pořídíte. Svobodná Korea (4.778 m) – klasická stěna přelezená v roce 1959, v jižní stěně je patnáct cest s obtížností od 5a do 6a/b v ruské klasifikaci. Nejznámější cesta je od Henryho Babera a Jeffa Lowa z roku 1976 za 5a. Na podzim roku 2000, po jedenácti dnech boje, skupina místních borců posouvá cestou Grey Rocks Girdle obtížnost nejtěžší cesty v této stěně až na 6a/b. Korona (4.860 m) – několik klasických cest vede od západu, start 1.000 m – 40° svah, ze kterého ční šest věží Korony. Až dvousetmerové cesty v  obtížnosti 2a až 5b. Severní stěna nabízí mixové cesty obtížnosti 6a v ruské klasifikaci.

Sezóna: Od června do listopadu, tedy na začátku sezóny, více prší a na konci bývá zima; pro mixové lezení je nejvhodnějším obdobím leden až březen. Doprava: Do Kyrgyzstánu je několik možných cest, nejjednodušší je letecká na letiště Manas v hlavním městě Biškek. Nejvýhodnější spojení z Prahy vede přes Istanbul (Turkish Airlines) nebo Moskvu (Aeroflot). Ceny: 1 USD = 45 SOM Letenka: do 15.000 Kč Vízum: 90 USD Chleba: 10 Kč Vodka: od 50 Kč Benzín: od 11 Kč Odkazy: www.kyremb.at – ambasáda ve Vídni www.mzv.cz – ministerstvo zahraničních věcí ČR www.advantour.com – kyrgyzská cestovka, udělají pro vás prakticky cokoliv mountains.tos.ru/clmb.htm – mapy, informace o  lezení ve Střední Asii, autor: Vladimir Kopylov

Uprostřed mongolské stepi se jako fata morgana zjevila boulderingová oblast. 20 km před Zamarem na polní silnici A0901

Kritiku vzápětí schytá naše obuv, která se jim jeví málo mrazuvzdorná. Vařič poslepovaný ze dvou nekompatibilních dílů, s čínským plynem, který sotva hoří ve třech tisících, je poslední kapkou. Saša vytahuje rezervní vařič a se slovy ,,nechceme se dolů tahat s vašimi mrtvými těly, tak vám radši půjčíme svůj“, nám ho dává k dispozici. Zatěžovat naše kamarády zmíněnou činností bychom krajně neradi. Trasa našeho výstupu začíná přechodem mostu a už míříme směr jižní hřeben Piku Kazakhstan, poté traverzem přes ledovec Bajankolsky až k suťovišti východního hřebene, který se spojuje s jižním, kde je první výškový tábor (4.700 m). Máme dobrou aklimatizaci a stan stojí kolem třetí hodiny odpolední. Oleg a Saša jsou na tom hůř a přichází o hodinu později. Velké obavy nám dělají skryté trhliny,

Jedeme nakupovat ☺

Výhružky týkající se nedobrovolné konzumace naší posádky zůstaly naštěstí nenaplněny, a tak se po usušení věcí na spaní, které nepříjemně smočila noční bouře, opět vydáváme na cestu do hor. Po několika hodinách vcelku slušného asfaltu dorazíme celí nažhavení k bráně pohraniční oblasti. Půl hodiny čekáme a z brány vybíhá celá četa kazašských pohraničníků v čele s důstojníkem, jemuž evidentně něco strašně důležitého leží na srdci. Představy zamřížované zemljanky nebo rovnou popravčí čety jsou rychle rozehnány několika fotografiemi zobrazujícími ztraceného vojáka. Chápeme vážnost situace i naléhavost důstojníkova tónu – hory dokáží být nemilosrdné. Říká něco o prudké bouři a ukazuje k zasněženým vrcholům. Snažíme se kooperovat. Aspoň do té chvíle, než nám sdělí, že nezvěstný vojín je pohřešován už od roku 2005 a podotýká, že má u sebe samopal. Snažíme se maskovat naše pobavené úsměvy a Ondřeje následně napadá dru-

há a ve zdejších končinách daleko pravděpodobnější varianta – následkem globální krize se snížila dlouhodobě vysoká míra konzumace vodky a po letech si vystřízlivělí oficíři konečně všimli, že někdo chybí. Do základního tábora pod Mramorovou stěnu se dostáváme o tři dny později. Až na dva sympaťáky, Sašu a Olega, je tu prázdno, pociťujeme sílu tohoto místa. Saša se dává okamžitě do řeči a dřív, než se seznámíme, už držím v ruce pohárek koňaku. Přípravy zabírají skoro celý den. Saša i Oleg jsou profíci a při konfrontaci s naším „extrem low budget“ vybavením se viditelně dobře baví. Můj dřevěný cepín a narážky na dědictví Edmunda Hillaryho odlehčují tak zodpověděnou činnost, jakou příprava na výstup bezesporu je. My však ještě přitvrzujeme a když Ondřej začne látat rozlámanou mačku bavlněnou nití a drátem, objevují se na jejich doposud rozesmátých tvářích první starostlivé vrásky.

Bezejmenný boulder v neznámé oblasti, Mongolsko

MAMMUT E-SHOP • vybavení pro horolezectví • turistiku a volný čas Sedák MAMMUT BAFFIN Velikosti: XS-M, M-XL Nastavitelné nohavičky, 2 přezky v pase pro dokonalé nastavení. Původní cena: 2 400 Kč

Akční cena:

1 000 Kč

více na www.mammut.cz

39

Celkem bylo obdarováno školními pomůckami třináct takovýchto školek v ajmagu Bulgan, Mongolsko

proto chodíme konat potřebu navázaní. V průběhu noci opět nasněžilo a vyrážíme pozdě, až v 8 hod. Oleg zná tyto kopce jako vlastní děti, takže navrhuje, že půjdeme do druhé hodiny odpolední a pak se bezpodmínečně otočíme zpět. Všichni souhlasíme. Olegova předpověď se potvrInfokoutek Bajankolské údolí leží v pohraniční zóně Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Číny, tudíž je potřeba si zajistit s předstihem povolení (v AlmaAtě). Z  Alma-Aty do Narynkolu se dá dojet stopem (cca 350 km). Před řekou Bajankol je křižovatka, na ní se dejte doprava, cestou necestou přes vesnice Jambil a Qaratoghan. Podél ostnatých drátů až k vojenské základně, připravte se na důležité oficíry a vehementní loudění nějakých dárků. Pokud jedete v pronajmutém džípu, tak jste v  pohodě, pokud po vlastní ose z ČR – buďte opatrní. Cesta až do zlatokopecké základny Jarkulag je jako tankodrom, bez 4WD nedoporučuji. V Jarkulagu cesta končí, odtud do base kempu je to ještě 13 km, pronájem koní na těžké batohy je možný od pastevců na druhé straně řeky. Druhá varianta je letět vrtulníkem z  Karkary, což je podstatně rychlejší, ale také dražší. Po celém údolí jsou pastevci, nestyďte se je navštívit a ochutnat místní speciality jako je kumys, sýr či smetana s domácím chlebem, výměnou za láhev vodky strávíte pěkný večer. Mramornaja stěna 4B (6.400 m) – zdlouhavý výstup na nejvyšší horu v tomto regionu zabere tři noci a vede přes čínské sedlo, vrchol Uzlovaja a Pograničnik Bajankol 4B (5.841m) – výstup severním hřebenem (V. Šipilov, 1953), sněho-ledový, začátek přes severní hřeben Kazachstánu, pak doprava přes bajankolský ledovec a přímo do suťoviště. Pik Adinacti 3A (5.437 m) – cesta vede severovýchodním hřebenem do stejnojmenného sedla, pak doprava necelých dvě stě metrů na vrchol.

40

zuje až s hrůznou přesností, za pět dvě ze severu zčistajasna přichází ,,žopa“ (= kazašský slangový výraz pro špatné počasí). Stojíme dvě stě padesát metrů po vrcholem a musíme se otočit. V hlavě se mi honí změť nejrůznějších myšlenek, kolik času, peněz a námahy jsme obětovali pro Pokud na rozdíl od nás dokážete vylézt na jeden z vrcholů v Bajankolském údolí, odměnou vám bude výhled na Khan Tengri. Sezóna: červenec a  srpen, začátkem srpna je počasí nejstabilnější. Doprava: Levnější letenky jsou spíše se společností Rossija (přes Sankt Petěrburg, obvykle cca 15.000 –16.000 Kč), či Turkish Airlines (přes Istanbul, při akcích až 13.500 Kč). Dražší spojení nabízejí KLM přes Amsterodam, Lufthansa přes Frankfurt nebo British Airways přes Londýn. Air Astana létá z Frankfurtu a Hannoveru přes Astanu do Almaty. Do Kazachstánu můžete i po železnici, ale jedná se o velmi zdlouhavou cestu – nejlépe přes Slovensko, Ukrajinu/Bělorusko a Rusko (jízdní řád lze dohledat na stránce www.poezda. net, je třeba myslet na příslušná tranzitní víza). Ceny: 1 USD – 148 Tenge Letenka: do 16.000 Kč Vízum: 40 USD Povolení: 35 USD Chleba: 11 Kč Vodka: od 30 Kč Benzín: od 7 Kč Odkazy: www.kazembassy.cz – ambasáda v Praze www.mzv.cz – Ministerstvo zahraničních věcí ČR www.tourasia.kz – cestovka v Almatě, povolení do pohraniční oblasti, víza, zájezdy mountains.tos.ru/clmb.htm – mapy, informace o lezení ve Střední Asii, výstupové trasy, autor: Vladimir Kopylov

tento kopec. Ze snění nás vytrhává Saša se slovy: „Mertvyj geroj, plochoj geroj.“ Má pravdu, jdeme dolů. Tentýž den musíme zůstat v C1, protože předpověď místních borců nelhala, sněží a sněží. Další den se pozdě odpoledne dostáváme do BC a značně slavíme náš neúspěch, ale jsem rád, že jsme v pořádku. Mongolsko – konečná Do této liduprázdné země jsme přijeli začátkem září, závěrečným cílem naší miniexpedice byla pomoc mongolským školákům v ajmagu Bulgan. Pomoc spočívá v nákupu důležitých školních pomůcek. Zdrojem financi byla veřejná sbírka ve které se nastřádalo 11.620 Kč, částka to není velká, ale dokázala naplnit dodávku školními a sportovními potřebami pro nejmenší. Naše výprava kooperovala se zástupkyní české charity v Ulánbátaru paní Mgr. Binderovou, která nám po příjezdu zajistila zázemí. Z časových důvodů se nám podařilo osobně navštívit pouze tři ze třinácti domácích školek, v nichž probíhá výuka dětí v předškolním věku. Zbývajících deset bude zásobeno Charitou ČR. Závěrem bych jen dodal: skvělý výlet! Někdy příště ahoj text foto

David Jaroš archiv autora

Poděkování: Za realizací výpravy stojí mnoho osob, tímto děkuji: Martince za podporu, mamce a Štefanovi, Víťovi, Kačce a Lukáškovi do Tvarožné za pomoc s žigulíkem, strýcům Marošovi a Jankovi ze Slovenska za odbornou pomoc, Šťávovi a všem z firmy MAMMUT, paní Hruškové z firmy SILVA a CRAFT, Pólovi z brněnského ALPSPORTU, automechanikům do Šlapanic z firmy AUTO STANĚK, Vašku Purčovi z VRAKOVIŠTĚ BRNO a jedno velké díky patří i do redakce časopisu MONTANA.

King Stone Asi hodinku cesty od svého domu jsem našel jednu neuvěřitelnou linii, kterou jsem nakonec přelezl. Skutečně impozantní! Rozhodně jedna z nejlepších v mém životě. Mám rád, když mne skála i po všech těch letech lezení překvapí. Často se svou ženou Stellou hledáme ta nejlepší místa v různých částech zeměkoule a  vždy jsem překvapený, když najdeme něco podobného blízko svého domova. V lesích v okolí Monte Bracca byl ukryt „King Stone” – jedinečná cesta. Bezkonkurenční, řekl bych. Fabrizio Rosso, místňák, který zná vše v okolí, mi před lety hrdě ukázal velký, převislý skalní balvan, vysoký asi 7,5 metru, s přímou linií... Během lezeckého života často prožíváme silné emoce, které si s sebou neseme navždy. Toto je určitě cesta, na niž nezapomenu. Vím, že „Re di pietra” (King Stone) není skutečně těžkým boulderem, ale je to jedna z nejlepších linií, jaké jsem v životě udělal. Někdy si myslím, že je to doposud nejdůležitější boulder mého života. Občas si říkám, že na lezení je snad nejdůležitější dělání právě takových výstupů, které nám v mysli zůstávají navždy. Jméno boulderu je odkazem na Monvisio, horu, jež se tyčí nad zdejším údolím. Podle mě se obtížnost pohybuje kolem 8b, je to celkem těžké, ale když stojíš u nástupu a díváš se na nos ve vzduchu a na linii malých chytů, je ti jasné, že jenom o obtížnost tu nejde. text a foto

Christian Core

P.S.: Pro zajímavost – video z přelezu najdete, když na youtube.com zadáte christian core re di pietra

41

LAJNA K A P I TO L A T Ř E T Í Monstra Zatímco v minulé části věnované prvním krůčkům na lajně, potažmo na vasrlajně, šlo víceméně o pohodu a zábavu, v následující části už dojde na tvrdou dřinu, tedy na longlajnu.

Prcek fyzicky a především psychicky zcela vyčerpaná padá třicet metrů před koncem

168metrová lajna rozdováděná větrem

Longline nazýváme lajnu delší než třicet metrů. Nicméně skutečným monstrem můžeme nazvat lajnu dlouhou přes sto metrů. A v čem že tkví její výjimečnost? Tak předně v napínání. Pomineme-li alternativní způsoby natahování lajny traktorem či řetězovým hupcukem, natahuje se longlajna nejčastěji pomocí lanových kladkostrojů. Ještě zhruba tak před rokem či dvěma (kdy bylo mezi lajnery málo materiálu a taky poznatků) se používalo k natažení stometrových lajn pouze dvou dvojitých kladek s přidaným blokantem (nejčastěji Grigri) a jednokladkou s T-blokem nebo jumarem. Při tomto způsobu natahování bylo zapotřebí aspoň 5 až 6 borců, aby se dala lajna jakžtakž napnout a mohlo se po ní chodit. S ohledem na terén bylo nutné lajnu kotvit ve výšce kolem dvou až tří metrů, aby se člověk (když už se dohrabal doprostřed) neocitl i s lajnou na zemi. Po takovém napínání pak už jste většinou utahaný natolik, že se vám do zdolávání mnohdy větrem rozdováděné lajny, s koncem někde za obzorem, vůbec nechce. V dnešní době se nejčastěji používají čtyři dvojkladky (ovšem není výjimkou ani použití šesti), čímž se výrazně zlepší poměr sil. Sice na úkor délky použitého lana v systému, ale s takovým kladkostrojem si long natáhnete v pohodě ve dvou lidech a ani se při tom moc nenadřete. Ovšem hlavní odlišností longlajny oproti normální lajně je jednoznačně energie.

Upínání Longline nebývá zrovna úplně jednoduché

Gábina podmetená stometrovou lajnou – bolelo to

Longline vyžaduje maximální soustředění

42

Energie lajny: Na rozdíl od lajny dlouhé deset dvacet metrů, která se ještě po celé své délce chová víceméně stejně na kraji jako uprostřed, u delších lajn je rozdíl mezi „zábradlím“ na koncích a „žvejkou“ uprostřed obrovský. Při délce sto metrů může vážit lajna i s kladkostrojem a příslušenstvím hodně přes dvacet kilo. Veškerá tato váha, mnohdy násobená větrem, na vás působí dlouhodobě, v závislosti na rychlosti, s níž jste schopni lajnu zdolat. Na začátku vás přitom nutí odolávat extrémně tvrdým a rychlým kmitům téměř bez průvěsu, zatímco uprostřed musíte vy-

rovnávat výkyvy do strany kolem metru a průvěs mnohdy kolem dvou. Aby toho nebylo málo, tak zhruba ve druhé a čtvrté pětině se lajna chová naprosto nevyzpytatelně a třešnička na dortu vás čeká na konci. Tam vás, stejně jako na začátku, drtí tvrdými krátkými kmity jen s tím bonusem, že přicházejí zezadu, tudíž jim musíte odolávat, aniž byste je viděli. Přičteme-li k tomu ještě fakt, že vás neskutečně bolí svaly především na rukách, na zádech a nohách, je obraz longlajnového monstra téměř dokonalý. Téměř. Protože u longu už nastupuje a hraje velkou roli psychika. Psychika: Tak předně už jenom postavit se na lajně ve výšce kolem dvou tří metrů s vědomím, jak špatně se z ní seskakuje, vyžaduje značnou dávku odvahy – zvláště, je-li to poprvé. Největší psycho ovšem působí chůze sama, kdy vykupujete každý metr obrovským úsilím. Ruce bolí tak, že si myslíte, že už to nemůžete dál vydržet, zabalancovat na jedné noze (a dát tak rukám na moment možnost odpočinout si) nepřipadá na longu téměř v úvahu, protože vás to bez milosti podmete. Navíc se blížíte k místu, kde už jste dnes několikrát sletěli, a to ještě zdaleka nejste ani „v půlce, která prověří“. Situace se zdá být zoufalá a pozice neudržitelná, a navíc vám sůl z čela stekla do oka, takže ke všemu ještě blbě vidíte. No a vtom to přijde! Prostě se kousnete s vědomím, že „dneska už to víckrát jít nechci“a valíte dál, krok za krokem se blížíte ke konci. Překonáte krizi v půlce, po níž následně přichází druhá, mnohem zákeřnější. Kráčíte dál a snažíte se nemyslet na NIC, jen na další a další krok. Vnímáte vítr, který lajnou cloumá a snaží se vás rozhodit a donutit seskočit, dokud to ještě máte jakžtakž pod kontrolou. No a najednou se blížíte ke konci a prostě VÍTE, že to teď vyjde. A na konci? Seskočíte a s úlevou a zadostiučiněním kráčíte zpět podél toho Monstra, nebo…uposlechnete červa, co vás posledních pár kroků hlodá a našeptává: „jsi měkkej dát to ještě zpátky.“ Tak se teda otočíte, vybojujete první krok a valíte ho nazpět navzdory únavě, vstříc bolesti, ale s vědomím, že přejít tuhle lajnu není nic zas tak nemožného… Jak již bylo řečeno v prvním díle, longline je již sportovní disciplínou se vším všudy, včetně světového rekordu. Ten v současné době drží duo Němců: Stefan Junghannss a Damian Joerren, a to výkonem z říše snů: 307 m(!) ze dne 4. 6. 2010. Tímto pokusem zlepšili svůj dosavadní rekord z podzimu loňského roku (205 m). Českým rekordmanem je v současné době Petr „Peeto“ Kučera výkonem 177 m.

Longline 307 m, světový rekord z říše snů (zdroj: www.landcruising.de)

trů před koncem sledovat místo, kde je lajna ukotvená. P.S.: Jeden postřeh jako bonus: Osobně si long dělím na pětiny od startu následovně: 1/5 „Tak to si dělá prdel!“ 2/5 „Uf, uf“ (tady se někdy dá i na okamžik odpočinout) 3/5 „Kurva!do prdele! píp!“ 4/5 „Uf, uf, uf“ (opět jakás mizivá šance na odpočinek) 5/5 „Píp....píp....píííííííp!“

Radost z úspěchu na 30 m dlouhém Monstru (zdroj: www.landcruising.de)

2. 9. 2009 Honzís: 125 m v Borském parku v Plzni 9. 9. 2009 Honzís: 135 m v Borském parku v Plzni 28. 11. 2009 Qwjet: 168 m v Borském parku v Plzni 4. 7. 2010 Peeto: 177 m v Šimkových sadech v Hradci

Vývoj rekordu v Česku: 15. 9. 2007 Kajoch: 100 m na Slack festu v Chemnitz 16. 9. 2007 Kolouch: 124 m na Slack festu v Chemnitz

Longline v kostce: Používej ten nejkvalitnější hardvér! Třítunová lajna je podmínka, stejně tak jako ocelové karáble nebo raději šekly. Na obou koncích pojisti veškeré železo smyčkou pro případ, že by cokoli selhalo. Dostat prasklou lajnou napnutou na tunu a půl je nepříjemná věc. V případě, že je na konci ještě železo, je to věc fatální! Na longu se nesnaž hledat Pevný bod na konci lajny. Lepší je najít si něco před sebou – kytku, krtičinu, stín a na to si pohled fixovat. Důležité je ovšem včas překalibrovat na další bod a pak další a další a až teprve tak deset dvacet me-

Výpočet tahu v systému Při napínání longline vznikají v systému velké tažné síly, které je dobré v rámci bezpečnosti znát. Jen tak má člověk jistotu, že nepřekročí pevnost jednotlivých komponent napínacího systému a lajny samotné. Pro změření tahu v systému je možné použít dynamometr (nákladnější záležitost), nebo jej lze přibližně vypočítat pomocí jednoduchého vzorce: T = (W x L) / (4 x S) kde T je tah v systému v kg, W je hmotnost slacklinera v kg, L je délka systému od kotvení ke kotvení a S je průvěs lajny v půlce v metrech. Zdroj: www. slackshop.cz Tolik tedy ve stručnosti k Longu. V příštím dílu už se vrhneme rovnýma nohama na highline – královskou disciplínu, kde se zkušenosti z longline budou náramně hodit. Slack zdar! text foto

Kolouch – www.slacklive.cz Honzís, Landcruising.de a archiv Slack.cz

LÉTA

43

N A P U LT E C H

Spací pytel Arktida Rock Empire

VISION

Komfortní spací pytel do chladných dnů. Syntetické vlákno ve dvou vrstvách zaručuje vysoký tepelný komfort.

T dyneema popruh 11 mm

T vůbec nejlehčí expreskový set

z dílny SINGING ROCKU T drátěné karabiny T rovný a prohnutý zámek T světlost karabin 19 mm T hmotnost 75 g

Plnění: DuPont® Thermolite® Quallo, 160 g/m2x2 Barva: Modrá Rozměry: 205x80x50 cm (velikost Reg. ) Hmotnost: 1.670 g Cena: 2.290 Kč www.hudy.cz

Doporučená MOC: 366 Kč

Tendon Ambition 10.0

Více informací na: www.singingrock.cz

Dynamické sportovní lano s SBS opletem a výborným handlingem. Vysoká odolnost proti oděru a nízká hmotnost jsou parametry, které z tohoto lana dělají špičku ve své třídě. Když se z lezení stává vášeň, neexistuje lepší volba.

Lezecké kalhoty Mirage Kalhoty určené nejen pro lezce, padnoucí a pohodový střih dokonale kopíruje anatomii těla. Velká pozornost v detailech byla věnována exponovaným místům jako rozkrok a kolena. Lezci se tak umožní volnost a flexibilita pohybu bez omezení. Kalhoty jsou vybaveny YKK zipy

Více informací o lanech Tendon najdete na www.mytendon.com Doporučená MOC: 3.784 Kč (včetně DPH)/60m ve standardní úpravě

provedení: 3 a dlouhé materiál: 93% bavlna 3% lycra velikosti: XS – XXL barva: černá zipy YKK cena: 3 (820 Kč) a long (980 Kč) www.saltic.cz

Neutrino I

X Lander

Inovativní jednostěnný stan, který chrání svou extrémně lehkou a stabilní vnější stěnou z materiálu 20 D nylon 66. Tvorba kondenzátu, typická pro jednostěnné stany, se velmi efektivně redukuje díky promyšlené ventilaci. Jedna osoba dokáže pomocí ultralehkých tyček postavit stan jednoduše za dobu max. 2,5 minuty, a to na velmi malé základové ploše. Relativně velká apsida. Vnitřní rozměr: délka 220 cm, šířka až 130 cm

Nový dvoukomorový expediční ruksak. T Vrchní a spodní přístup do ruksaku T Boční přístupový zip T 3 boční kompresní pásky na každé straně, které umožňují pevnější upevnění nákladu T Boční síťové kapsy pro uchycení lahve atd. T Popruh na lano pod kapsou T Dvojitý silonový límec zaručující dokonalé uzavření ruksaku T Smyčky pro cepín a vysokohorské náčiní T Vnitřní celoplošná kapsa T Pláštěnka ukrytá ve dně ruksaku

Vodní sloupec: vnější stan: 3.000 mm, podlaha 2.000 mm Hmotnost: 0,95 až 1,1 kg Balicí rozměr: 20x10x10 cm plus tyčky 36 x 5 cm Doporučená MOC: 7.990 Kč Více na: www.salewa.cz

Kabru Rozšíření nabídky tradičního českého výrobce o trekingovou obuv. Model: Kabru Pevná a pohodlná trekingová obuv pro každé roční období s robustní podešví Vibram s PU mezivrstvou zlepšující pohodlí při chůzi. Kvalita použitých materiálů a konstrukce nabízí spolehlivost a odolnost do každého terénu. Prodejní cena: 3.490 Kč

Objem 70+10 litrů Hmotnost: 2.200 g Doporučená MOC: 2.995 Kč Více na: www.doldy.cz

Montana Nejdéle vycházející český lezecký časopis. Příběhy z naší i světové lezecké scény, nákresy, metodika, portréty současných i historických lezeckých osobností, závody. Dvouměsíčník, minimálně 64 stran na křídě. Roční předplatné: 365 Kč

Více na: www.triop.cz více na: www.montana.cz Příjemné počtení přeje redakce

44

Manolo, Ondra a Noguchi Arco Rock Legends 2010 V sobotu 18. července se v Arcu předávaly již popáté ceny Arco Rock Legends Adam Ondra získal již podruhé (poprvé v roce 2008) Salewa Rock Award určenou pro nejlepšího lezce, Akiyo Noguchi vyhrála La Sportiva Competition Award pro nejlepšího závodníka uplynulého roku a letošní premiéru, cenu Sector Climbing Award, získal Maurizio Manolo Zanolla. Cena je určena pro lezce, který svými výstupy a přístupem výrazně určoval a určuje moderní lezení. Jde o jakousi obdobu „Síně slávy“, po které volali porotci již několik let. Adam Ondra, „sedmnáctiletý mladík, o kterém se zdá, že přišel z jiné planety, aby posunul hranice současného lezení do budoucnosti“ a Akiyo Noguchi, jednadvacetiletá vítězka loňského Světového poháru v boulderingu z Japonska jsou tedy šťastnými výherci. O Adamovi toho naši čtenáři vědí jistě hodně, k Akiyo snad není od věci ještě poznamenat, že žije a trénuje v Japonsku a na každé závody létá, což je jistě nezanedbatelný handicap.

Ne tak, jak svého času slavný japonský lezec Yui Hyraiama, který žil několik let na Západě, převážně ve Francii. Jak již bylo zmíněno výše, novinkou letošního roku se stala Sector Climbing Award, cena věnovaná Asociací pro Rock Master někomu, kdo symbolizuje svět lezení. Letos byl oceněn Maurizio Manolo Zanolla. Sector Climbing Award není určována mezinárodní porotou, tak jako je tomu u ostatních cen. Navíc jde o cenu za “celoživotní dílo“, a tak uvažují organizátoři o dřívějším zveřejnění jména vítěze. Na jednu stranu bude o překvapení méně, na stranu druhou, slavné jméno může přitáhnout další návštěvníky. Asi je zbytečné dodávat, že redakce našeho časopisu byla v mezinárodní porotě vybírající oceněné. text foto

Nicholas Hobley, Tomáš Roubal NewsPower

üHVNëKRUROH]HFNëVYD]

ÓGUæEDVNDODMLäWĚQtRFKUDQDSőtURG\PHWRGLND ]iYRG\KRU\VSRUWRYQtOH]HQtVNLDOSLQLVPXV

ZZZKRU\LQIRF]

0HGLiOQt SDUWQHőL

+ODYQt PHGLiOQt SDUWQHU

ZZZOH]HFF]

Å.G\æVHQDYäHGtYiP ]RGVWXSXOHWXYĚGRPXMLVL æHOH]HQtQHE\ORWRMHGLQp ýtPQiVVNiO\SőLWDKRYDO\ 'DOHNRVLOQĚMLQDQiVSţVRELOD SőiWHOVNiSRXWDNWHUiVHXWYiőHOD SőLVSROHýQëFKYëVWXSHFK D]HMPpQD]DNRX]HOQëFKYHýHUţ SRGSőHYLVORXVWĚQRX´ 5DGRYDQ.XFKDőYHONëFKVWĚQ

ZZZYHOHKRU\F]

M AT R O Š – J A K S E V Ě C I T E S T U J Í DÍL 2.

CELOTĚLOVÝ ÚVAZEK Celotělový úvazek stejně jako sedák slouží především ke spojení s lanem, k tzv. navázání – uzlem nebo výjimečně karabinou. Viz Díl č. 1 v Montaně 3/2010. Jak takový úvazek vypadá? Norma udává, že celotělový úvazek typu A pro dospělé osoby, který obepíná horní část trupu a stehna, udrží osobu v bezvědomí ve vzpřímené poloze. Úvazek typu B umí to samé, ale je určen pro osoby do 40 kg – „dětský“. Kromě jiných požadavků na pevnost se tyto dva typy celotělových úvazků liší i konstrukcí: části popruhů, jež jsou při visu v kontaktu s tělem lezce, musejí být široké nejméně 43 mm pro úvazek typu A a 28 mm pro úvazek typu B. K čemu je takový celotělový úvazek dobrý? Celotělový úvaz udržuje lezce ve svislé, nebo v takřka svislé poloze. Při navázání na samotný sedací úvaz je bod navázání lana k úvazu pod těžištěm těla (čili těžší část těla je nad bodem navázání) a při zachycení pádu hrozí převrácení těla hlavou dolů. Používání„celotěláku“ je proto vhodné především při lezení s batohem, pro děti či pro lidi s nadváhou. V případě úrazu drží tento úvazek postiženého ve svislé poloze. Celotělový postroj se naopak vyloženě nedoporučuje na ledovec, respektive v  případech, kdy je horolezec navázán nad těžištěm, což u celotěláků běžné konstrukce bývá. Při pádu do trhliny dochází k povalení či překlopení parťáka nahoře a  ten nemůže pád kamaráda do trhliny zachytit, nebo jen velmi obtížně. Zde je samotný sedací úvaz kuriózně výhodou, neboť bod navázání je pod těžištěm těla a při tahu šikmo dolů lze pád mnohem lépe „ustát“.

Kdy tedy celotělový úvazek používat? Neexistuje univerzální pravidlo, můžeme však doporučit použití: T při jakémkoliv lezení nebo slaňování s batohem na zádech T při lezení v horách T při hrozbě dlouhého a tvrdého pádu T na klettersteigu (via ferrata) T při vysokohorské pěší turistice v exponovaném terénu T u malých dětí

TESTOVÁNÍ EN 12277 Typ A – Celotělový úvazek Zkouška hlavou nahoru Zkušební torzo je hlavou vzhůru. Figurína hlavou vzhůru je pozvolna zatěžována až na hodnotu 0,8 +/- 0,01 kN. Při tom-

46

to zatížení se ověří, že spony a navazovací bod leží symetricky k rovině souměrnosti a zároveň se například křídou označí popruh u hrany každé pevnostní spony. Zatěžujeme rovnoměrně stoupajícím zatížením v intervalu 2 +/- 0,25 min až na hodnotu 15+0,3 kN. Toto zatížení působí po dobu 1 +/- 0,25 min a  potom se maximálně na 1 minutu odlehčí. Následuje nové rovnoměrné zatížení na 15+0,3kN po dobu 3 +/- 0,25 min. Po odlehčení se opět udělá značka na popruhu u hrany každé pevnostní spony a po sejmutí úvazku z figuríny se změří vzdálenost mezi dvěma značkami u každé spony. (Maximální povolený prokluz spony je 20 mm). Test je úspěšný pokud: T nedošlo k přetržení nosné součásti (pevnostní šití může být poškozeno) T nedošlo k uvolnění figuríny z úvazku T prokluz spony není větší než 20 mm.

1. figurína 2. lano EN 892 3. celotìlový úvazek EN 12277, kategorie A

Zkouška hlavou dolů Zkušební torzo je hlavou dolů. Figurína hlavou dolů je pozvolna zatěžována až na hodnotu 0,8 +/- 0,01 kN. Při tomto zatížení se ověří, že spony a navazovací bod leží symetricky k rovině souměrnosti a zároveň se například křídou označí popruh u hrany každé pevnostní spony. Pak dále rovnoměrně zatěžujeme v intervalu 2 +/- 0,25 min až na hodnotu 10+0,2 kN. Toto zatížení působí po dobu 1 +/- 0,25 min a potom se maximálně na 1 minutu úplně odlehčí. Následuje nové rovnoměrné zatížení na 10+0,3 kN po dobu 3 +/- 0,25 min. Po odlehčení se opět udělá značka na popruhu u hrany každé pevnostní spony a po sejmutí úvazku z figuríny se změří vzdálenost mezi dvěma značkami u každé spony. (Maximální povolený prokluz spony je 20 mm). Test je úspěšný pokud: T nedošlo k přetržení nosné součásti (pevnostní šití může být poškozeno) T nedošlo k uvolnění figuríny z úvazku T prokluz spony není větší než 20 mm.

10+0,3 kN

1. figurína 2. lano EN 892 3. celotìlový úvazek EN 12277, kategorie A

EN 12277 Typ B – Celotělový dětský úvazek Tento úvazek je speciálně konstruován pro osoby, jejichž hmotnost nepřevyšuje 40 kg (pro osoby s nedostatečně vyvinutým nebo nevýrazným pasem). Zkouška hlavou nahoru Zkušební torzo je hlavou vzhůru. Figurína hlavou vzhůru je pozvolna zatěžována až na hodnotu 0,5 +/- 0,01 kN. Při tomto zatížení se ověří, že spony a navazovací bod leží symetricky k rovině souměrnosti a zároveň se například křídou označí popruh u hrany každé pevnostní spony. Zatěžujeme rovnoměrně stoupajícím zatížením v intervalu 2 +/- 0,25 min až na hodnotu 10+0,3 kN. Toto zatížení působí po dobu 1 +/- 0,25 min a  potom se maximálně na 1 minutu odlehčí. Následuje nové rovnoměrné zatížení na 10+0,3 kN po dobu 3 +/- 0,25 min. Po odlehčení se opět udělá značka na popruhu u hrany každé pevnostní spony a po sejmutí úvazku z figuríny se změří vzdálenost mezi dvěma značkami u  každé spony. (Maximální povolený prokluz spony je 20 mm). 10+0,3 kN

Test je úspěšný pokud: T nedošlo k přetržení nosné součásti (pevnostní šití může být poškozeno) T nedošlo k uvolnění figuríny z úvazku T prokluz spony není větší než 20 mm. Zkouška hlavou dolů Zkušební torzo je hlavou dolů. Figurína hlavou dolů je pozvolna zatěžována až na hodnotu 0,5 +/- 0,01 kN. Při tomto zatížení se ověří, že spony a navazovací bod leží symetricky k rovině souměrnosti a zároveň se například křídou označí popruh u hrany každé pevnostní spony. Pak dále rovnoměrně zatěžujeme v intervalu 2 +/- 0,25 min až na hodnotu 7+0,2 kN. Toto zatížení působí po dobu 1 +/- 0,25min a  potom se maximálně na 1 minutu úplně odlehčí. Následuje nové rovnoměrné zatížení na 7+0,3 kN po dobu 3 +/- 0,25 min. Po odlehčení se opět udělá značka na popruhu u hrany každé pevnostní spony a po sejmutí úvazku z figuríny se změří vzdálenost mezi dvěma značkami u každé spony. (Maximální povolený prokluz spony je 20 mm). Test je úspěšný pokud: T nedošlo k přetržení nosné součásti (pevnostní šití může být poškozeno) T nedošlo k uvolnění figuríny z úvazku T prokluz spony není větší než 20 mm. 7+0,2 kN

1. figurína na dìtské úvazky 2. lano EN 892 3. celotìlový úvazek EN 12277, kategorie B

Další náležitosti Kromě popsaných pevnostních testů vyžaduje norma ověření požadavků na ergonomii, stabilitu popruhů, zaoblení spon apod. V této i v ostatních normách na horolezecké pomůcky najdete vždy i články týkající se minimálního nutného značení a seznam informací, které musí každý výrobce, popř. dovozce k výrobku přiložit (návod k použití v daném jazyce a údaje, které v něm nesmějí chybět).

1. figurína na dìtské úvazky 2. lano EN 892 3. celotìlový úvazek EN 12277, kategorie B

Závěr Než se nový celotělák dostane až k vám, projde si opravdovým očistcem. text a obr. Singing Rock Team (www.singingrock.cz)

Igore, svým způsobem jsme tak nějak konkurence, nicméně, vždycky jsem chtěl, aby si lidi chtěli číst Montanu kvůli jistému standardu, v  poklidu zvědaví na úspěchy, ne lačnící po senzacích za každou cenu.. Myslím, že by naše čtenáře asii zajímalo něco bližšího k Horoolezci, dříve Jamesáku. Když to o shrnu, s číslem 2 tohoto roku ku jste změnili název (změnu musela odhlasovat valná hromada da JAMES, proto o ní píšeme takto kto v půli ročníku) na Horolezec... .. Najskôr poznámka k  tomu omu odhlasovaniu na našom valnom nom zhromaždení. Zmena mala byť yť pôvodne od prvého čísla v roku 2010. Ale nakoniec sme sa zhodli, že e je to taká závažná vec, že by sme k tomu tomu radi poznali názor našich členov. Takže na valnom zhromaždení sa o  veci nehlasovalo, ale názor bol pre mňa až prekvapujúco kladný. A debata o obálke bola ešte menej záväzná, jasné, že konečné slovo mal grafik a  redakčná rada Jamesáka, či vlastne Horolezca (no mne osobne sa na to ťažko zvyká...). Důvody byly zejména marketingové, lidé neznalí nevěděli, co si pod názvem představit. Klasický „Jamesák“ je nicméně stále na titulce zmíněný. Áno, toto je hlavný zámer nového názvu časopisu. Ale chceli sme zachovať aj mnohoročnú tradíciu a tiež skutočnosť, že ide o časopis Slovenského horolezeckého spolku JAMES, čo je zvýraznené aj v tiráži na poslednej strane. Myslím, že vo svete je veľmi málo národných horolezeckých organizácií, ktoré vydávajú vlastný časopis a nie nejaký informačný buletín.

nom chceme aj ukázať, ako by to mohlo vyzerať.

Slovenský sopis lezecký ča změnil se k sá e m Ja e. zc le na Horo této ch e d o v O dů ž o k změny, ja u i o význam názvu, o íh n d o pův l Igor a nám povíd Koller.

ec! z e l o r o H , a Veľa ššťasti Na nový název jste vypisovali soutěž. Můžeš zmínit jiné návrhy z užšího výběru? Pravdu povediac, musel by som hľadať niekde v archíve, aké boli iné návrhy. Ale nebolo ich veľa a  nespĺňali kritériá, aby to bol názov výstižný, aby v tomto česko-slovenskom priestore nebol iný časopis s rovnakým názvom. Jak probíhalo schvalování na valném shromáždění? Bylo to bouřlivé, nebo spíš jednoznačné? Tak k  tomu som sa už vyjadril vyššie, tie stanoviská boli kladné. V diskusii na webe prevládajú zase negatívne stanoviská. Niektoré rozumné, s  ktorými sa čiastočne stotožňujem, iné len plné zloby, všetko je zlé. Montana je vraj lepšia... Však to poznáte, v  Čechách si zase ľudia zanadávajú na Mon-

tanu. A  pritom s  najväčšou pravdepodobnosťou neodoberajú ani jeden časopis. Horolezec je časopisem Slovenského horolezeckého spolku. To má pro jeho chod jisté výhody a jistá omezení. Ta komunitnost může pomáhat a zároveň být brzdou. Přijde mi zajímavé, že jste na valném shromáždění vybírali jeden ze čtyř návrhů titulní strany pozměněného časopisu. Jak těsná je ta vazba, kterou český čtenář pro absenci paralely může stěží chápat? Mně přijde logické vybrat tým, cíle, řekněme i nový název, ale pak už je spíš kontrolovat než řídit. Ale o má moudra tu nejde, já se jen ptám... O  grafike to bolo na valnom zhromaždení čisté info, ale keď sme chceli počuť názor na túto tému, tak bolo jasné, že našim čle-

Setkal jsem se u nás v souvislosti s Jamesem i se čtením podle anglických pravidel jako „džejms“. Můžeš, prosím, přiblížit původ tohoto názvu/zkratky? Tak názov nášho spolku je obľúbená téma, na ktorú sme ale celkom hrdí. Lebo je to obrovská tradícia od 14. 8. 1921, ale nielen preto. My sme si „JAMES“ v  názve dokázali udržať aj v časoch najtuhšieho socializmu, keď sa všetky národné športové organizácie volali celkom uniformne jednotne. No pravdu povediac, nebolo to vo všetkých ťažkých časoch, ale veľa rokov sme mali za oficiálnym názvom pripnuté IAMES. Táto transkripcia s „I“ na začiatku vznikla v  roku 1968, keď sa slovenskí horolezci znovu prihlásili k dedičstvu prvej slovenskej horolezeckej organizácie. Takto názov korešpondoval s  počiatočnými písmenami hesla Idealizmus, Alpinizmus, Moralita, Entuziasmus, Solidarita. K  týmto hodnotám sa stále hlásime, aj keď historická pravda tohto názvu ma bližšie k tomu „džejms“... Názov prvej slovenskej horolezeckej organizácie bol Tatranský horolezecký a  alpinistický krúžok JAMES a  prípona bola odvodená od obľúbenej marmelády, anglicky „jam“, a medzi vtedajšími horolezcami používaný pojem „james“. Takže historická pravda názvu JAMES súvisí s  krásnou horolezeckou recesiou, nuž kto by sa k tomu s radosťou nehlásil. ptal se odpovídal foto

Tomáš Roubal Igor Koller repro titulky časopisu Horolezec č. 3/10

47

MUČÍRNA Posledních devět článků Mučírny mělo společné téma, a tím byl lezecký trénink. Tento, desátý, bude na toto téma poslední. A na rozdíl od předchozích článků, kde jsme pitvali jednotlivé složky tréninku do nejmenších detailů a snažili se prozkoumat tréninkový proces ze všech stran, zkusíme se tentokrát kouknout na

TRÉNINK KOMPLEXNĚ A PRAKTICKY Trénink je proces, ve kterém se systematickým opakovaným zatěžováním snažíme dosáhnout adaptace organismu na tuto zátěž a tím zvýšit výkonnost jedince. Nejde přitom pouze o zátěž fyzickou, ale i psychickou, protože právě psychická složka osobnosti je tím, co od sebe stejně fyzicky výkonné lezce výrazně odlišuje. Psychika přitom neovlivňuje pouze samotný výkon lezce, ale i jeho schopnost trénink efektivně plánovat a realizovat. Vlastní adaptace je přizpůsobení se našeho těla dlouhodobým změnám vnitřního a  vnějšího prostředí. Schopnost adaptace každého organismu je individuální a  je limitována genetickou výbavou jedince, ale také dalšími faktory - například jeho věkem, protože s věkem klesá schopnost adaptace. K tomu, aby k adaptaci vůbec došlo, je nutné působení zátěže určitého charakteru, to je adaptačních podnětů, které musí být dostatečně silné (intenzita zátěže), dostatečně dlouho působící (objem) a opakující se s určitou frekvencí. K adaptaci totiž nevedou ani slabé ale ani příliš silné podněty. Příliš slabé podněty naše tělo nevnímá jako „dostatečnou motivaci“ k tomu, aby zahájilo adaptační proces, příliš silné podněty naopak mohou vést k jeho úplnému vyčerpání. Obecně lze za užitečnou intenzitu zatížení považovat intenzitu vyšší než 70 % maximální možné intenzity zatížení organismu. Objem zátěže, tedy doba trvání nebo počet opakování je potom intenzitě třeba přizpůsobit. Při cvičení maximální intenzity jako je např. trénink síly, volíme menší objem cvičení, naopak při cvičení střední až submaximální intenzity, jako je např. trénink celkové vytrvalosti, můžeme zvolit objem větší. Frekvence cvičení se pohybuje od několikrát týdně až po několikrát denně. Při určování frekvence je nutné respektovat dobu, kterou naše tělo potřebuje k efektivní regeneraci sil tak, aby další zatížení přišlo právě v období superkompenzace. Tato doba se opět liší podle druhu zátěže. Po aerobní zátěži je doba nutná k regeneraci delší (až 48 h) než po zátěži anaerobní. Tím, co udává kvalitu výkonu a  co se tedy snažíme tréninkem ovlivnit, jsou jednotlivé výkonnostní složky. K těm patří jak schopnosti kondiční, jako je síla, vytrvalost, pohyblivost a obratnost, tak také koordina-

48

ce, technika, psychické schopnosti a taktika. Tyto složky se ve vlastním výkonu mnohdy překrývají a ovlivňují, není proto možné je od sebe úplně striktně oddělit a v tréninku se věnovat pouze jediné z  nich. Jaká specifika má trénink jednotlivých výkonnostních složek bylo uvedeno v předchozích článcích. Otázkou ale stále zůstává, v jakém poměru, množství a pořadí nácvik jednotlivých složek do tréninkového plánu zařadit. Na tuto otázku bohužel nejde jednoduše a  jednoznačně odpovědět. Jak už jsem dříve naznačila, adaptace organismu a tedy i trénink je proces čistě individuální, nelze proto sestavit jediný univerzální a stoprocentně účinný plán. Mezi faktory, které je třeba při plánování tréninku zohlednit, patří věk, pohlaví, celková kondice, trénovanost i genetické dispozice pro určité kondiční schopnosti. Užitečným vodítkem k sestavení vhodného tréninkového plánu je proto podrobná sebeanalýza. Tréninkový program je sled jednotlivých tréninkových jednotek v čase. Při jeho sestavování se řídíme zásadami všestrannosti, systematičnosti, postupného zvyšování zátěže a cykličnosti. Současně přihlížíme k tomu, v jakém tréninkovém období se daný sportovec nachází a přizpůsobujeme jej také fázi tréninkového cyklu. V období základního tréninku, tedy období kdy se začínající sportovec, který již absolvoval všeobecnou sportovní přípravu, seznamuje s  lezením, je třeba udržet všestranný charakter tréninku. Začínající lezec by se měl věnovat rovnoměrně všem kondičním složkám výkonu (a to na úrovni celého organismu) a současně si osvojovat základní prvky techniky. Důraz by přitom měl být kladen spíše na objem cvičení než na jeho intenzitu. Vhodný poměr dní tréninku ku dnům odpočinku je v tomto období 1:1. v tréninku dětí by toto období mělo probíhat ideálně přibližně mezi 10. až 15. rokem. To ovšem samozřejmě neznamená, že by ho začínající dospělí lezci měli přeskočit. V jednotlivých tréninkových jednotkách je vhodné zařadit nácvik techniky pohybu v rozmanitých podmínkách, aerobní lezení, zvětšování pohyblivosti a doplňkové

aktivity rozvíjející celkovou sílu a vytrvalost (gymnastika, plavání). V období specializovaného tréninku dochází podle zásady postupného zvyšování zátěže k nárůstu intenzity tréninku a k jeho větší zaměřenosti. Poměr dnů tréninku ku dnům odpočinku se zvětšuje na 2:1 Od obecných tréninkových metod se začíná přecházet k metodám speciálním. Kromě celkové kondice se začíná rozvíjet také lokální síla a vytrvalost, uplatňuje se anaerobní vytrvalost a statická síla. Kromě techniky se zařazuje i nácvik taktiky. S takto zaměřeným tréninkem však nezačínáme dříve než mezi 15. až 18. rokem. V organizaci tréninkového programu v tomto období se již setkáváme s rozdělením celoročního programu na jednotlivé fáze. V tréninkovém makrocyklu se setkáváme s všeobecným tréninkovým obdobím, speciálním tréninkovým obdobím, vylaďovacím, hlavním a přechodným obdobím. Rozložení jednotlivých tréninkových jednotek se liší podle cílů každého období. T Všeobecné tréninkové období – cílem v této fázi je získat co nejlepší a nejvšestranější kondiční základ a připravit organismus na další trénink. Zátěž je podobně jako v období základního tréninku velkého objemu ale nízké intenzity, tréninkové prostředky jsou nespecifické, důležitá je kvalitní regenerace. Tréninkové jednotky jsou zaměřeny na aerobní lezení, rozvoj dynamické síly popř. statické síly nízké intenzity, celkové aerobní vytrvalostní aktivity (plavání aj.). T Speciální tréninkové období – jak již sám název napovídá, cílem tohoto období je dosáhnout pomocí speciálních tréninkových prostředků specifického vyladění výkonnosti. Objem i intenzita zatížení je větší než v předchozím období, intenzita je vysoká, objem se stanovuje tak vysoký, aby bylo možno zvládnout 3-4 jednotky týdně. V tréninkových jednotkách se zařazují hlavně anaerobní silové a vytrvalostní aktivity spolu s rozvojem koordinace. T Vylaďovací období – je poslední obdobím nejspecifičtějších příprav před vrcholem

sezóny. Objem tréninku je v tomto období nízký, intenzita maximální. V podstatě jde o to, vyzkoušet si plánované výkony hlavního období nanečisto. Výkonům hlavního období se snažíme přiblížit i psychickým zatížením, věnujeme se také kvalitní regeneraci. T Hlavní období – trénink je v tomto období na minimální úrovni a jeho cílem je udržení výkonnosti. Uplatňují se hlavně aktivity s kontrastem mezi intenzitou a objemem, tedy aktivity nízké intenzity velkého objemu a vysoké intenzity malého objemu, které se střídají. Jinak je hlavní období věnováno plnění hlavních cílů sezony. T Přechodné období – cílem přechodného období je nechat tělo odpočinout. Nejvhodnější je využití prostředků aktivní regenerace, tedy lehkých aerobních aktivit nízké intenzity a objemu. Cílem je navození celkové fyzické i psychické pohody bez ztráty výkonnosti. Proto přechodné období rozhodně nelze pojímat jako období tréninkové pauzy, ale jako čas, kdy si můžeme odpočinout od lezení a užít si aktivně jiné své oblíbené sporty. Vrcholový trénink se týká pouze opravdu výborných lezců, a ti už většinou mají dost zkušeností a znalostí na to, aby si svůj trénink dokázali naplánovat přesně tak jak potřebují. Svůj trénink zaměřují hlavně na své slabé stránky, které dobře znají. Zapomínat však nesmějí ani na udržování celkové kondice a hlavně kvalitní regeneraci. Ani oni totiž nejsou nezničitelní. Přestože by se na téma trénink dalo popsat ještě spoustu stran, tohle už je vážně vše. V posledních devíti Mučírnách jste měli možnost dozvědět se podrobněji o všem, co je tu výše shrnuto. Doufám, že vám tento text bude poradcem nebo alespoň inspirací při plánování a realizaci toho vašeho tréninku. Teď už je to na vás. Tak trénujte, lezte, buďte úspěšní, ale hlavně mějte z lezení radost! text

Martina Patzelová

Síla

intenzita

počet opakování

odpočinek mezi sériemi

série

statická síla

Submaximální = 70–80 % max

8–10

2–3krát delší než cvičení

2–4

maximální síla

Maximální = 90–100 % max

1–3

2–3krát delší než cvičení

3–6

silová vytrvalost

asi ½ maximální zátěže

20–30

odpovídající době cvičení

2–3

Vytrvalost

intenzita

doba jednoho cvičení

odpočinek mezi sériemi

série

aerobní

20–40 % max

20–40 min

½ doby cvičení

1–3

anaerobní

60–80 % max

2–3 min

2–3krát delší než cvičení

2–6

anaerobně/aerobní

50–60 % max

5–10 min

2–3krát delší než cvičení

2–6

Specializovaný trénink

doba trvání (ku délce celého cyklu)

intenzita

objem

všeobecné období

5/12

nízká

velký

speciální období

3/12

vysoká

co nejvyšší s ohledem na intenzitu

vylaďovací období

1/12

maximální

malý

hlavní období

2/12

kontrast

kontrast

přechodné období

1/12

nízká

malý

Z A J Í M AV É K N I H Y S TÁ L E O B L Í B E N Ě J Š Í – S K Á LY V   O KO L Í C H OT Ě B O Ř E Už to bude snad patnáct let, kdy na stránkách tohoto časopisu naposledy vyšel článek o  této více méně známé lezecké oblasti. A  protože se objevuje pořád více zájemců o bližší informace, přičemž udiveně

konstatují, proč tady ještě nelezou, reaguji tedy tímto textem na širší lezeckou veřejnost, prahnoucí po klidných a  neokoukaných oblastech, kde nalezne onen vzácný klid a kvalitu lezení ve všech stupních. Zdejší oblast je známá především jako Údolí řeky Doubravky, kde se první výstupy datují do  let 1944– 45. Hlavní rozvoj skálolezení zde začíná v  70.–80. letech minulého století a je spojen se vznikem místního horolezeckého oddílu. Většina nejtěžších linií až do 9. stupně UIAA je vylezena v průběhu 90. let. Po roce 2000 se čím dál více oblíbenou oblastí stávájí Koukalky, na

kraji lesa za městem, pro svůj jedinečný boulderingový charakter, ale i nádherné výstupy v kvalitní a čisté ortorule do deseti metrů. Po velmi důkladném přejištění hlavních stěn novými borháky zde můžete strávit nádherné lezecké chvíle, mimořádně vhodné pro lezení s mládeží, dobře přístupné. Obzvláště příjemné bývají sluncem prosvícené večery na Dominu. Rovněž v Údolí řeky Doubravy jsou nejvýznamnější stěny přejištěny novými borháky a především byly doplněny slaňáky a  řetězy. Výška stěn tady nepřesahuje, podle nejnovějších měření, 35 metrů. V roce 2001 vyšel nový průvodce, který až na výjimky a výše zmíněné borháky obsahuje aktuální informace o zdejším lezení. Je k  dispozici v  chotěbořském knihkupectví a  infocentru, i  v  havlíčkobrodském Road-outdooru. Dále jej mají v  Hudysportech Hradec Králové, Pardubice, Jihlava a v Praze na Lidické. Jinak další info je i na svazovém webu Skalní oblasti, kde se dočtete aktuální výšku jednotlivých stěn, počet výstupů apod. V dohledné době tam hodlám doplnit i  údaje o  stěnách v  kaňonu řeky Doubravky. Posledních deset let jsme nic moc o skalách v okolí Chotěboře nerozkřikovali, proto-

Pejta v Hampi, Indie Foto: Tomáš Sobotka

že tu nehodláme prožívat návaly a  fronty na cesty ve stylu Čtyř Palic, nicméně, když vidím ten zájem a  úžas v  očích mnohých, rozhodl jsem se zase po čase podat určité informace širší lezecké veřejnosti. David Kroupa, HO Doubravka

V Ý B E R TAT R A N S K ÝC H STIEN – HOROLEZECKÝ SPRIEVODCA Marián Bobovčák, Marián Jacina Konečně vyšel, zatím 1. díl moderního horolezeckého průvodce po Vysokých Tatrách. Je koncipovaný jako výběr kompletních tatranských stěn – nenajdete zde každou věžičku či kopec, ale pokud je

v průvodci, pak se vším všudy. Jsou tu stěny různého charakteru lezení – od skalkařského (Galéria Ostrvy), skalního horského (Volia veža, Mlynárik) až po vážné zimní výstupy v masivu Rumanova štítu. V 1. dílu jsou zpracovány oblasti:

Oblast Štrbského plesa (východiska Štrbské Pleso, Chata pod Soliskom), oblast Popradské pleso (východiska Popradské pleso, Chata pod Rysmi, Štrbské Pleso), oblast Batizovské a Velické doliny (východiska Velické pleso, Vyšné Hágy, Popradské pleso) a  oblast Bielovodské doliny (východiska Lysá Poľana, tábořiště v Bielovodské dolině, Popradské pleso, Velické pleso). Každá oblast obsahuje barevnou mapu s  vyznačením přístupu, nechybí ani popis sestupu z jednotlivých vrcholů. Výstupové cesty jsou zakresleny v barevných fotografiích, stručný slovní popis je u  většiny cest doplněn přesným nákresem. Orientace v  průvodci je tak velmi jednoduchá. Milou pozorností vydavatele je přiložená mapa Vysokých Tater 1 : 25.000 z edice TATRAPLAN. Zkrátka jsme se dočkali publikace, která na trhu už dlouho chyběla. Formát 21,5 x 15 cm, celobarevný tisk, 206 stran, měkká laminovaná obálka, samostatná příloha mapy Vysokých Tater. Vydal Litvor, s.r.o. v červnu 2010. Cena na www.horokupectví.cz 490 Kč (včetně poštovného – při platbě na účet)

49

Matrix Před časem nám došel do redakce dopis od Pavla Maliny, podivujícího se nad cestou Matrix v Dolním Žlebu od Ondry Beneše a Tomáše Sobotky. Cesta mu přijde přejištěná na to, jak je relativně krátká. Klasik, jak se Pavel označuje, se podivuje nad tím, kam směřují tradice pískovcového lezení (celý dopis je k přečtení na našich webových stránkách). No a protože názory lezců, jako je Pavel, občas do redakce dorazí, řekli jsme si, že už je na čase podívat se na celou věc zblízka. Za pomoci ČHS přinášíme relevantní stanoviska k celé věci… Ze stanoviska OVK Labské pískovce: „Cesta Matrix Xb na věž Strážce Dolního Žlebu, cesta má 18 m a při prvovýstupu byla osazena 3 jištění (bez druhého jištění); vzhledem k  bezpečnosti bylo dodáno 2. jištění. V Labském údolí je stanoveno podle lezeckých pravidel stabilní jištění po třech metrech, výjimky jsou možné jen v  odůvodněných případech (nebezpečí úrazu). Trend labských lezců poslední dobou je, že zvětšují vzdálenosti mezi jištěním, a to i u těžkých cest!“ Předseda OVK Labské pískovce a  správce Levého břehu Jan Pleticha

případná vytržená smyčka mohla znamenat úraz i pro jističe. 4. Na internetu je zveřejněna fotka jak sedím a  zavrtávám pro třetí borhák, to bylo foceno až po dosažení vrcholu a slezení zpět. Fotil a prvovýstupu se účastnili Jindra Hudeček, Ondra Johanovský a Jirka Souček. V té době jsme do většiny našich cest po prvovýstupu dodávali jištění. Omlouvám se, zda jsem větším počtem jištění v některých cestách někoho poškodil, úmysl byl jediný: Vytvořit bezpečnou cestu, která bude lákat k opakování. Děkuji za pochopení,s  pozdravem Tomajda.“

Stanovisko Tomáše Sobotky: „Ahoj, tak jen bych rád reagoval na e-mail ohledně cesty Matrix na Strážce Dolního Žlebu. 1. V cestě jsou čtyři jištění. 2. V  cestě Ondra osadil první dva borháky, cestu jsem dolezl na vrchol a slezl, osadil další dva, v té době byl trend dělat cesty co se polezou, nebylo nad čím přemýšlet. 3. Cesta šla vylézt přes jedno jištění, druhý borhák. Místo prvního borháku se dala použít smyčka, ale vzhledem k tomu, že cesta začíná z police ve třiceti metrech, by

Pravidla lezení v  pískovcových skalních oblastech v  Čechách (schváleno valnou hromadou ČHS v březnu 2009) Tuto problematiku řeší bod 6.4 Umístění fixních jištění (1) Fixní jištění se osazuje z  pozice čistého lezení nebo prvovýstupce může použít jako záchytné body v  souladu s  Pravidly založenou smyčku, závěsné háčky a max. dva navrtáváky, ve kterých visí. Místo navrtáváku se smí použít jiná pomůcka ke skále šetrnější.

50

(2) Fixní jištění musí být osazeno co nejblíže k záchytnému bodu (navrtáváku, smyčce, závěsnému háčku). Maximální vzdálenost je 30 cm. (3) Každé fixní jištění je nutno umístit tak, aby bylo z lezecké pozice bezproblémově dosažitelné, a to i  lezcem menší postavy. Fixní jištění se umísťují tak, aby při současném zachování co největšího možného odstupu bylo zajištěno dostačující jištění. Vzdušnou čarou měřená vzdálenost mezi dvěma fixními jištěními jedné cesty nesmí být kratší než 3 metry. Výjimky jsou možné v  odůvodněných případech (např. nebezpečí úrazu). V cestě může být tato vzdálenost zkrácena až na 2 metry, a to jen jednou. Vzdálenost 3 metry se musí dodržet také mezi fixním jištěním dvou sousedních cest, pokud jsou blízko sebe, nebo se křižují či na sebe navazují. Další výjimky může povolit příslušná OVK.

(4) Dojde-li při prvovýstupu k  použití nebo křižování existujícího výstupu, nesmí se v něm provádět žádné změny v umístění fixních jištění… (5) Použita smí být pouze fixní jištění, jejichž pevnost a  míry odpovídají platným normám ČSN (EN) a doporučením ČHS. Pokud fixní jištění není umístěno řádně, ale pouze provizorně, je nutné zmínit toto ve  vrcholové knize a  nedostatek neprodleně odstranit. Za tímto účelem smí být fixní jištění po ukončení prvovýstupu dosaženo slaněním nebo s jištěním shora a staré fixní jištění smí být použito jako záchytný bod. To samé platí, pokud byl prvovýstup jištěn na navrtáváku. Díry na fixní jištění, do kterých nebylo žádné zatlučeno, a díry po vyměněných fixních jištěních se musí okamžitě uzavřít. text foto

Jan Pleticha, Petr Resch, Tomáš Sobotka archiv Petra Resche

Soutěž s HUDY O spací pytel Arktida Rock Empire   Komfortní spací pytel do chladných dnů. Syntetické vlákno ve dvou vrstvách zaručuje vysoký tepelný komfort.   Plnění: DuPont® Thermolite® Quallo, 160 g/m2x2 Barva: Modrá Rozměry: 205x80x50 cm (velikost Reg. ) Hmotnost: 1.670 g Cena: 2.290 Kč   Soutěžní otázka: Dokážete jmenovat alespoň tři členy HUDY Teamu? Své odpovědi zasílejte na e-mail: [email protected] a zúčastněte se tak losování. Uzávěrka soutěže je 1. 9. 2010  

T AT R Y

KRIVÁŇ 2. 494 m SZ – STENA (2. časť) Skoro 500 m sz – stena Kriváňa vyrastá stupňovito z horných častí Kotlín. Rozoznávame tam tri výšvihy. Dolný, prostredný a  horný, ktorý vytvára vlastnú, asi 250 m vysokú stenu. Pod vlastnú stenu je niekoľko možností nástupov. Do Kotlín sa najlepšie dostaneme Vyšným poľovníckym chodníkom, či už z  Nefcerky cez Poľovnícky priechod, alebo cez Krivánsky priechod zo strany Škaredého žľabu. Pod stenu je možné nastúpiť priamo z Nižného poľovníckeho chodníka priamo hore Kotlinami. V  zime, za vhodných

snehových podmienok, je možné vystúpiť priamo z Kôprovej doliny prostriedkom Kotlín. Vo vrchnej časti Kotlín, je terén v  zimných podmienkach zvlášť lavinózny. Kriváň, je zvlášť zaujímavý svojimi stenami. V  niektorých z  nasledujúcich čísiel Montany sa budeme zaoberať severnými stenami ramena Kriváňa z  Nefcerky a  zaujímavá je taktiež východná stena ktorá spadá do Važeckej doliny. Prehľad výstupov: 1. „Ľavým žľabom“ kl. III., AP/X/ 142 A. Czerminski, A. Szcepánski, J. Szcepánski, 5. VII. 1926 1. zima: V. Krňavský, O. Rabas, A. Veverka, Z. Vlk, 19. IV. 1946 2. zima: E. Posejpalová, D. Turková, O. Zibrinová, 20–21. IV. 1962 Horný výšvih steny – ľavým žľabom na SZ –hrebeň. 2. „Prostredným žľabom“ kl. II-III j. m. IV., AP/X/13 S. Bernadzikiewicz, A. Kenar, 26. VI. 1930 1. zima: K. Cídl, E. Dvořák, J. Macourek, J. Ševčík, 30. III. 1959 Horný výšvih steny – prostredným žľabom na SZ – hrebeň

text a foto

7. „Špárkou v platni“ kl. dole IV, nad platňou II-III., 5 hod., AP/X/19 M. Doubner, J. Šplíchal, 28. VIII. 1975 8. Jaškovského cesta“ kl. IV, 4 hod., len vrcholová časť steny AP/X/16 M. Jaškovský, K. Ručka, 7. VII. 1961

Jozef Gurník

Veľká Krivánska bašta 9. „Priamo stenou na Baštu“ kl. IV+, 4 hod., AP/X/47 A. Gierych, T. Preyzner, M. Zagórna, 2. IX. 1979

text foto

Jozef Gurník autor

3. Z. Czerny, J. W. Czerwinski, S. Komornicki, vodca S. Gasienica Byrcyn, J. Marusarz st., 29. VIII. 1910 . kl. II-III, 3-4 hod. AP/X/8 1. zima: Z. Korosadowicz, W. Stachnik, 11–12. IV. 1937 – v hornej časti traverz zo štrbiny nad Kotlinymi a výstup tretím žľabom. – výstup v  zime nie je súvisle prestúpený. 4. „Cesta prvých dobyvateľov“ kl. III, v  hornej časti mierstami IV, 5-6 hod., AP/X/9 O. Fridmann. G. A. Hefty, I. Teschler, 15. X. 1916 1. zima: G. Malaczynski, A. Mróz, 29. XII. 1963 – pôvodná cesta z leta, horný výšvih steny najprv ľavým žľabom, potom rebrom sprava na sz. hrebeň – 8 hod. – horný úsek steny ma výšku 250 m. Je to strmá platňovitá stena, ktorú pretínajú tri rovnobežné komínové žľaby. Ďalej vedie výstup ľavým žľiabkom a rebrom. 5. „Prostredným pilierom steny“, kl. V+, 8. hod., AP/X/20 A. Gierych, T. Preyzner, 7. IX. 1979 6. „ Veľkou platňou“ kl. III-IV, j. m. V-, 5 hod., AP/X/18 V. Adamovský, K. Benedikt, 28. VIII. 1975

51

A JDI ... CO JE NOVÉHO V OSMI TISÍCÍCH Zlatý cepín za výstup na Cho Oyu se nestihl u  Denise Urobka ještě ani ohřát a tento nezdolný Kazach už zase stoupal nad hranici 8.000 metrů. Za svůj cíl si tentokrát vybral čtvrtou nejvyšší osmu, tedy Lhotse, s výškou 8.516 metrů. Vylezl zde novou variantu z Jižního sedla. Nejlépe to okomentoval italský himálajista Simone Moro, který celý výstup sledoval z BC: „Dnes ráno se Denis vrátil zpět do základního tábora, byl unavený, ale šťastný z vylezení pěkné varianty. Včera v 6:30 vyrazil z Jižního sedla a v 11:30 byl jako první v této sezóně na vrcholu.“ Tak že by další zlatý cepín? A  ještě jednou Lhotse. O  několik dní později na vrchol vystoupila Tamara Lunger z Tyrolska a  stala se tak ve svých 23 letech nejmladší ženou, které se to podařilo. Aniž bychom nějak chtěli zlehčovat její výkon – pořád se jedná o osmitisícový vrchol – oproti Denisovi Urobkovi šla Tamara jako většina ostatních normálkou, s výškovými nosiči a od 8.000 s kyslíkem. Jen co by přes Jižní sedlo kamenem dohodil se vypíná nejvyšší hora planety Everest. A tak si připomeňme další, médii ostře sledovaný a  lezeckou odbornou veřejností hojně komentovaný, výstup. Američan Jordan Romero vystoupil na vrchol Mount Everestu v letošní jarní sezóně normální cestou ze severu (tedy z Číny), za použití kyslíku, s dalšími 11 klienty, se 4 průvodci a  17 šerpy. Na Everestu zcela běžná věc, až tedy na Jordanův věk. Ve svých 13 letech se stal nejmladším člověkem, který kdy stál po boku svého otce na vrcholu světa a je možné, že už jím navždy i zůstane. Čínská vláda zavedla od září tohoto roku věkové omezení pro výstupy na Everest, a to od 18 do 60 let. Mladý Romero je také sběratelem Seven Summits a Everest byl už šestý vrchol na jeho seznamu. První bylo Killimanjaro v  roce 2006, to mu bylo devět let a pak v rychlém sledu Mount Kosciuszko, Elbrus, Aconcagua a Denali. Zbývá tedy mrazivý Mount Vinson. V minulém čísle jsme tu měli první ženu, která dokončila korunu Himálaje, Korejku Oh Eun-Sun a  už je tu druhá, které se podařilo zdolat všech 14 vrcholů přesahujících 8.000 metrů. Krásná, sedmatřicetiletá, baskická horolezkyně Edurne Pasaban výstupem na vrchol Shisha Pangmy ukončila své devítileté působení na osmitisícovkách. Na

52

rozdíl od Korejky má však všech 14 vrcholů vylezených bez použití kyslíku. Gratulujeme!

a dva dny ve stěně. Po zbytek doby jen vichr, sníh a teploty kolem – 20 stupňů… Nechutné!“

No a něco z českých úspěchů v Himálaji. Právě probíhá expedice Double Gasherbrum v  Pákistánu v  Centrálním Karakorumu. Členy jsou Radek Jaroš, Petr Mašek a Libor Uher a cílem je, jak už název napovídá, zdolat jak Gasherbrum II (8.032 m) tak i  Gasherbrum I  (8.065  m). Držme klukům palce.

AMERICKÝ KONTINENT Teď se podíváme, co je nového na druhé straně Atlantiku. Během dvou týdnů působení na východě Aljašky vylezlo duo Ryan Hokanson a Samuel Johnson dva prvovýstupy v oblasti Hayes. První výstup vede direct západní stěnou Mt. Hayes v  obtížnosti V, Al 3 (Alaska grade od 1 do 6) a délce přes 2.200 metrů. Po výstupu na vrchol je čekalo 16 slanění a sestup na severní stranu hory. Po jednom dni odpočinku vylezli druhou cestu v severovýchodní stěně Mt. Balchen (V, Al 4, M6, 1.300 m). Oba v  roce 2009 získali ocenění Mugse Stumpa za výstup jihovýchodní stěnou Mount Loganu (se svými 6.194 m druhý nejvyšší vrchol Severní Ameriky) v Kanadě.

NA BAFFINU SE POŘÁD NĚCO DĚJE Hned dvě nové úchvatné linie vznikly v  první polovině tohoto roku na Baffinově ostrově, obě ve známém, bigwallům zaslíbeném Stewartově údolí. Prvním týmem, který zde působil ve stěně žulového monumentu Sail Peak, byla trojice Angličanů Stuart McAleese, Mark Thomas a Mike „Twid“ Turner. Ani jeden z nich není žádným nováčkem. Mike je ostřílený alpinista, který má za posledních 20 let za sebou bigwally snad po celém světě a v roce 2001 byl nominován na Zlatý cepín. Stuart je univerzální lezec jak ve velkých stěnách, tak v horách, v ledu i mixu. Posledních 16 zim trávil na Skotské vrchovině a zbytek roku vždy někde ve světě. Má za sebou nespočet expedic a za výstup na Aljašce v roce 2003 byl také nominován na prestižní ocenění Piolet d’Or. Poslední z trojice, Mark, je členem mezinárodní asociace horských vůdců a  momentálně žije ve francouzských Alpách, kde ho zimní i letní lezení živí. Tito tři strávili 12 nocí na portaledge, aby mohli vylézt novou cestu „Arctic Monkeys“ (VI A4 V+ 1.400 m). Kromě Angličanů působila ve stejném údolí také dvojice Španělů David „Pelut“ Palmada a Josep Maria Esquirol. Pelut je specialista na extrémní technické lezení a Josep naopak univerzální lezec v  jakémkoliv terénu, který má na svém kontě mnoho prvovýstupů. Oba mimo jiné loňskou zimu obdrželi ocenění Španělské horolezecké federace, Pelut za pravděpodobně první výstup v obtížnosti A6+ v Utahu, název cesty je velice výstižný – „Look Out! Danger“ a Josep za sólo zimní výstupy tří stěn v oblasti Gavarnie v Pyrenejích v jednom dni. A když se tito dva dali dohromady, tak vznikla nová cesta na dosud neslezený vrchol v obtížnosti C4, M6, 6c+, 60° v  délce 2.000 metrů. A  jejich komentář k lezení na Baffinově ostrově: „Za 40 dní na ostrově se nám slunce ukázalo jen dva dny v táboře

A  u  Mt. Lohanu ještě zůstaneme. Jeho jižní, dosud nezlezené stěně, jedné z největších na sever od Panamy, se letos věnoval japonský tým Yasushi Okada a  Katsutaka „Jumbo“ Yokoyama. S logistikou Japoncům pomohl známý horolezec Jack Tackle, který tuto stěnu považoval za svůj poslední velký projekt. Cestu, ve které Yasushi a  Katsutaka strávili 4 dny, pojmenovali „I-TO“. Oba jsou členy skupiny GIRIGIRI boys. V  roce 2005 Katsutaka spolu s Fumitaka Ichimurou vylezli druhé opakování „Denal Diamond“ a v roce 2008 napojení ve stěně „Isis Ramp Route“ a „Slovak Direct“ na Denali. V roce 2009 byl nominován na Zlatý cepín. Okada má za sebou mnoho významných výstupů v Himálaji, mimo jiné „Shark’s  Fin“ na Meru v Indii nebo novou cestu na Tengkangpoche v Nepálu. Přesuneme se na jih od Panamského průplavu do země Inků. V rámci italské expedice Cordillera 2010 odjeli do Peru Andrea Di Donato, Roberto Iannilli, Ivo Scappatura, Luca D’Andrea a  Massimo Massimiano. První tři vylezli v jihovýchodní stěně Nevedo Shaqsha cestu „El sueño de los excluidos“ (1.440 m, VII/VII+, A2) a mezitím v jižní stěně Nevado Shaqsha Massimo a  Luca přelezli novou cestu s názvem „La Teoría de la gota de agua“ (800 m, VII- e A2). Nevado Shaqsha, stejně jako mnoho dalších nádherných žulových stěn se nachází v  pohoří Cordillera Blanca v údolí Quebrada Rurec, patřícímu k masivu Huantzán, kterému dominuje Mount Huantzán (6.113 m). Lezecká historie tohoto údolí, přezdívaného po právu Malé

Yosemity je krátká a teprve se bude psát. Prvními, kdo vztáhli své ruce na místní žulu, byli Španělé Callado a Pedrocchi, kteří v roce 1997 na výrazný vrchol Punta Numa vylezli za 14 dní cestou „Montrek“ (800 m, 6c+, A4). Podruhé se zde objevili až v  roce 2001 Italové Iannilli a Mastracci, aby na ten samý vrchol přidali prvovýstup „Hasta luego zorro“ (1.200 m, 7a, A3+). Za další 4 roky tady působila tentokrát italsko-španělská expedice a zanechala po sobě další tři výstupy, všechny v  lidové obtížnosti maximálně do 6c+, A3 a v roce 2007 přibyl ještě jeden výstup za 7c. Myslím, že pěkný tip na příští sezónu. Z PÁT K Y D O E V R O P Y Nejprve tři nové cesty v  Alpách. Dvě má na svědomí Patrick Gabarrou, který miluje oblast Mont Blancu a za svou čtyřicetiletou horolezeckou dráhu zde vytvořil více jak 100 prvovýstupů, z nichž mnohé jsou milníky v mixovém a ledovém lezení. První svůj letošní prvovýstup s názvem „Tom“, 400 metrů v  severozápadní stěně Calotte de Rochefort, vytvořil spolu s  Simonem Danielem, s  nímž mimo jiné loni přelezl novou cestu v severní stěně Dent Blanche. Cestu věnoval Tomasi Emonetovi, který letos v  zimě zmizel v  kuloáru Jager na Mont Blanc du Tacul. Druhou cestu, dvousetmetrový kuloár přelezli Patrick a Simon nedaleko chaty Argentière a nazvali ji „Camille Coeur de rose“. Věnována je francouzské horolezkyni Camille Audibert, která po těžkém úrazu zůstala paralyzována. V  té samé stěně loni otevřel Patrick dvě cesty s názvy „Bea“ a „Fredo“ podle majitelů chaty Argentière. Dalším zajímavým prvovýstupem v  oblasti centrálních Alp je cesta s názvem „Plein Sud“ (900 m VI, WI4+/5R, M6+). Vylezli ji italští horolezci Marcello Sanguineti, Sergio De Leo, Michel Coranotte a Marco Appino a zajímavá je hlavně tím, že to je po 25 letech opět nová cesta v  jižní stěně Point Walker známé také pod názvem Tronchey wall v  masivu Grandes Jorasses. Tato stěna byla vylezena mezi posledními v celém masivu a ani jedna ze čtyř existujících cest zatím nemá opakování. Ze zmrzlých Alp přeletíme přímo na slunnou Korsiku. Zde se nachází údajně jedna z  nejkrásnějších žul v  Evropě. Řeč je o  oblasti Col de la Bavella a  stěnách jako jsou Teghe Lisce a Punta u Corbu. A prá-

vě druhou jmenovanou si vyhlédli Maurizio Oviglia a Rolando Larcher a hned vedle nádherných cest„Jeef“ a „Delicatessen“ od bratrů Arnauda a Francoise Petitových z roku 1992 vylezli během dvou dnů další 230 metrů dlouhou, úchvatnou linii „De rerum nature“ v  obtížnosti 7c (7a obl.). Celá oblast Bavella má obrovský lezecký potenciál a zatím je pouze zřídka navštěvovaná a Oviglio s Larcherem by zde mohli ještě leccos dokázat. NĚCO PRO SPORŤÁKY U sousedů na severu vznikla pravděpodobně nejtěžší cesta v Polsku. Autorem je Lukasz Dudek a  cesta s  výstižným názvem „Made in Poland“ (9a) se nenachází nikde jinde než v Polské Juře, konkrétně v oblasti Podzamcze. Cesta je kombinací nejtěžších pasáží tří už existujících cest „Power of Love“, „Pijane Trojkaty“ a „Pierwszy Krok Ku Doskonalosci“. Lukasz cestu ohodnotil na základě svých předchozích přelezů cest jako „Underground“ nebo „Martin Krpan“ a obtížnost 9a je prý oprávněná. NA ZÁVĚR NĚCO PRO ŠÍLENCE Čím dál více je obzvlášť v  kontextu s Yosemity skloňováno jméno Alex Honnold. Ale než se dostaneme do Údolí, tak si odskočíme do

Red Rock Canyonu v Nevadě, kde Alex během jednoho dne vysóloval hned dvě cesty v celkové délce přes 500 metrů, a to „The Original Route“ za 5.12b a „Prince of Darkness“ za 5.10c. Protože lezl free sólo (tedy bez lana), tak k sestupu zvolil cestu „Dream of Wild Turkeys“ 5.10a, která má taky kolem 300 metrů! A teď už mezi žulové stěny Yosemitů. Tentokrát nešlo Alexovi o free, ale „pouze“ o sólo, zato ale co nejrychleji. Vybral si „Regular Northwest Face“ (5.12a, 23 délek) na Half Dome (čas 2:09) a „The Nose“ (5.9, C1, 31 délek) na El Capitana (čas 5:59). Celý tento podnik mu od nástupu do stěny Half Domu po vrchol El Capitana zabral 11 hodin. Co taky čekat od někoho, kdo je držitelem ocenění za nejrychlejší volný přelez cesty „Salathe wall“ (5.13b) za 8 a půl hodiny. Snad to nikoho moc nedemotivovalo… text

Tak to pomalu vypadá, že bouldering vládne sportovnímu lezení. Tedy alespoň v Čechách to platí zcela určitě. I přes podmínky, které se jen stěží dají nazvat ideálními, připisují si čeští boulderisté jeden těžký skalp za druhým. I během rozjetého kolotoče světových pohárů (který průběžně vede) si Adam Ondra odskočil na týden i na kámen přírodní, konkrétně do švýcarských alpských oblastí. Jak sám říká, „hamounil“, co se dalo a výsledkem jsou m.j. tři 8B+, dalších osmiček nespočetně. Na 8C zatím bohužel podmínky opravdu nebyly. Dovolenou ve Švýcarsku si udělali také bratři Stráníkovi, Martin si přivezl z Magic Woodu jedno 8A+ (The Left Hand Of Darkness) a  řadu 8A, Štěpán přidal dvě 8A. I  autor tohoto článku, Petr Resch, objevoval krásu Alp, v rakouském

Zillertalu ukořistil mj. první tamní 8A+, boulder „Buena Vista“. Z další pestré řádky osmičkových přelezů bych zmínil úspěch legendy našeho boulderingu Tomáše Pilky ve vytrvalostním traverzu domáckého Moravského krasu „Dole půdotokem“ za 8A/A+. Čest lezců s  lanem zachraňuje dívka, jejíž jméno v  této rubrice padlo již několikrát, Edita Vopatová. Po sérii desetminusek vylezla ve Frankenjuře svou první čistou desítku „Fiese Luise“, kterou si po sérii jízlivých (fiese = jízlivý) poznámek na téma klasifikace této cesty zapsala do žebříčku jako 9+. Pěknou sbírku desítek si doplňuje ve Frankenjuře i Jirka Oliva, zatím padly počátkem léta tři kousky – Akira, Clockwork Orange a Respektlos. Petr Resch

Martin Stolárik MĚSTO TEPLICE NAD METUJÍ ZA PODPORY KRÁLOVÉHRADECKÉHO KRAJE POŘÁDÁ

www.planetmountain.com www.bergsteigen.at www.horyinfo.cz www.liboruher.cz www.up-climbing.com www.alpinist.com www.baffinbigwalls.com www.climbing.com www.lezec.cz www.lezeckarevue.cz

w w w. y a t e. c z

PROGRAM MHFF ČTVRTEK 26. 8. 2010 17:00 Vernisáž výstay fotografií Markéty Kratochvílové Prezentace výstavy: Fotky z Lezce 18:00 Slavnostní zahájení a koncert skupiny Jazz Generation 20:00 Promítání vítězných filmů z 26.MHFF 2009 22:00 – 23:30 Promítání soutěžních filmů

výst. síň MěÚ hala MěÚ kino kino kino

PÁTEK 27. 8. 2010 10:00- 18:00 Pletení lanových hlav 10:00 Horolezení a příroda (beseda) 12:00 - 23:30 Promítání soutěžních filmů 10:00 - 23:30 Promítání soutěžních filmů 12:00 - 17:00 Ukázka záchranných akcí (dle zájmu veřejnosti) 10:00 – 14:00 Spára /Slack line (soutěž - kvalifikace) 10:00 – 17:00 Lezení pro veřejnost 14:00 – 15:00 Ukázka záchrany horolezce (SZS CHKO Broumovsko) 17:00 – 20:00 Věšák (soutěž) 19:30 Prohrála v kartách (koncert) 20:45 Humi Outdoor Expedice Gasherbrum I 2009 (promítání) 22:00 GARAGE (koncert) 24:00 Blue Rocket (koncert)

park kino kino škola park park park park park hřiště hřiště hřiště hřiště

SOBOTA 28. 8. 2010 08:00 Závody v Boulderingu (soutěž - kvalifikace) 09:00 – 11:00 Šplh na laně bez přírazu (soutěž) 10:00 – 18:00 Pletení lanových hlav 10:00 – 12:00 Peter Hámor – Himalájská trilogie (promítání a beseda) 12:00 – 16:00 Promítání soutěžních filmů 16:00 – 18:00 Křest knihy „Na Annapurnu“ + beseda s horolezci 10:00 – 23:30 Projekce 12:00 - 17:00 Ukázka záchranných akcí (dle zájmu veřejnosti) 12:00 – 14:00 Slack line (soutěž - finále) 10:00 – 17:00 Lezení pro veřejnost 16:00 – 20:00 Závody v boulderingu (soutěž – finále) 18:00 – 23:30 Promítání soutěžních filmů 20:00 Hebbie Jeebies (koncert) 21:00 Vyhlášení výstupu roku s promítáním a besedou 22:00 TURBO (koncert) 24:00 Vyhoukaná sowa (koncert) NEDĚLE 29. 8. 2010 08:00 Bohoslužba za zemřelé horolezce 09:00 17. BUFO CROSS – běh Teplickými skalami (start) 10:00 Heinz Zak (promítání a beseda) 10:15 Bufo Cross (vyhlášení výsledků závodu) 12:00 Losování věcných cen „O cenu diváka“ Vyhlášení soutěže „Hoře zdar“ 13:00 Vyhlášení výsledků 27. MHFF a promítání vítězných filmů

park (sportovní hala)

park park kino kino kino škola park park park park (sportovní hala)

hřiště hřiště hřiště hřiště

kostel Sv. Vavřince před kinem kino před kinem před kinem kino Změna programu vyhrazena.

GENERÁLNÍ PARTNER FESTIVALU

53

&¼ÊÂV—¿ÆÉÆüѼºÂV—ÊÍ¸Ñ ºÑ¼º¿—ÄÆÌŸÀż¼ÉÀž—¸ÊÊƺÀ¸ËÀÆÅ

PORTRÉT

PEPÍNO

Portrét významného českého horolezce Josefa Nežerky – dokončení z minulé Montany

V minulé Montaně jste si mohli přečíst úvodní část vyprávění Josky Nežerky o jeho výstupech na písku, v Tatrách a středních velehorách. Následující text na toto vyprávění naváže Joskovými zážitky z nejvyšších pohoří.

Moje himálajská éra začala v roce 1985, kdy mne Jirka Novák vzal na expedici na osmitisícové Dhaulágirí. Je to moc krásná hora s obrovskou – čtyři a půl kilometru vysokou – západní stěnou, v jejíž levé části vznikl o rok dříve český prvovýstup. Naše výprava si usmyslela přelézt obtížnější variantu vedoucí středem stěny. Cestu jsme budovali celý měsíc a bylo nás snad čtrnáct. Spadl tam v mixech a těžce se zranil Tono Križo, kterého jsme několik dní dostávali dolů. Rak, Peter Božík a Zolo Demján zatím zkoušeli Francouzský pilíř. Museli se ale vrátit, protože Zolo dostal těžký zánět do kolene. Vrcholovou čtveřici jsme nakonec vytvořili společně s Italem jménem Ricardo Nicco, Peterem Božíkem a Rakem. Dva posledně jmenovaní se přidali k expedici, až když byla stěna prakticky hotová, což způsobilo mezi ostatními, kteří celou cestu budovali, hodně zla. Byl to typický příklad rozporu mezi zájmem vedoucího expedice dosáhnout vrcholu a  týmy a  jednotlivci, kteří tam potí krev a sledují, kdo co odvedl. Lezení na Dhaulágirí bylo jedno z nejnáročnějších, které jsem ve velkých horách podnikl. Podle mého úsudku jsme ve stěně překonali lezecké úseky obtížnosti VIIIb německé klasifikace na písku a navíc i velmi strmé ledy a trávy. Na kolmé

54

bílé skalní hraně těsně pod koncem skalní stěny jsem dokonce dal „tygra“ asi 6 metrů. Pak jsme museli odtraverzovat doprava. Tábory byly také zvláštní – zatloukli jsme třeba kolík do sněhového pole, zavěsili na něj stan a doufali, že se nic zlého nepřihodí. Přitom dva metry pod námi byla díra dva kilometry hluboká… Příhoda z Dhau – při budování posledního tábora nám vichr urval stan, a to i s mým dvacetikilovým batohem, a odnesl jej – nahoru… Stěnu jsme sice nakonec vylezli až po sněhové pole pod vrcholovým sedlem, na vršek jsme se ale kvůli silnému větru nedostali. Na Dhaulágirí vzpomínám rád. Byla to moje „první“ expedice do Himálaje a já poprvé navštívil Nepál. Dojmy z Káthmándú, z cesty pod kopec, která trvala asi 14 dnů (dodnes je to celkem divoký trek), byly nesmírně silné. Ale byly tam i jiné perličky. Třeba situace, kdy nám pršelo 14 dní v kuse. Leželi jsme ve velkém stanu a pociťovali kvapem postupující ponorkovou nemoc. Ve chvíli, kdy se už schylovalo k hromadné rvačce, se zvedl Ryba, vzal nůši a oznámil nám, že jde na houby. Připadalo nám, že se už asi definitivně zbláznil, jenže zanedlouho se skutečně vrátil s plným košem hub. Museli jsme je čistit a rázem bylo po „ponorce“.

Další problém představovalo jídlo, kterého nebyl zrovna dostatek. Museli jsme dokonce zabít buvola. Strašná věc, na kterou jsme nebyli vůbec zvyklí. Zvíře bylo odvlečeno za tábor, kde jsme ho podřízli – zamordovali. Maso pak rozbourali a uskladnili v ledu. To vše sami. I  přesto nám proviant v  závěru expedice nakonec chyběl. Po našem návratu ze stěny, kde jsme čtyři dny nic moc nejedli, jsme dostali nějaké čaje a s Rakem jsme ve dvou vyrazili na několikadenní pochod do nejbližší vesnice. Pamatuji si, jak jsme si tehdy vařili listí. Když jsme došli k prvnímu pastevci, měl jen mléko, které nám nadojil. Pili jsme jak vzteklý. A to se pak teprve děly věci!

Joska a italský horolezec Rolando Nicco, Dhaulágirí 1985

V  roce 1987 jsem se zúčastnil velké expedice Ivana Gálfyho na Everest. Jak jsme mívali ve zvyku, opět jsme si vybrali tu nejtěžší stěnu, která se dá na Everestu vymyslet. Naším cílem bylo dokončení prvovýstupu v jihozápadní stěně, o který se před námi již několik expedic neúspěšně pokoušelo. Domů jsme se nakonec vrátili s nepořízenou i my, což zpětně přičítám dvěma okolnostem. První byli nosiči, které zajistil Lanč. Nepovedli se. Jeden tam ani nedošel a  zbylí dva založili odbory, a  tak do CWM donesli svůj spacák, jídlo a stan. Tak jsme je museli vyhodit a nosit jen sami. Za druhé kvůli Rakovi, Dušanu Becíkovi, Petru Božíkovi – Bóžovi a Jarykovi Stejskalovi, kteří se oddělili. Ivan Gálfy měl kompletní plán – tedy i přesný počet lidí, který tato stěna potřebuje. Než jsme ale vycestovali, zmiňovaná čtveřice vymyslela vlastní plán podporovaný funkcionáři svazu, a Ivan Gálfy musel couvnout. Chtěli jít něco jiného – Boningtona alpským stylem, ale v rámci expedice a za peníze, které sehnal Ivan. Celá výprava se tím oslabila, neboť čtyři lezci (dvě družstva) vypadli ze skupiny. Lezli nejdříve s  námi a  pak vedle nás, a přitom s námi neměli nic společného. I s odstupem těch všech let si myslím, že to z jejich strany nebylo vůči Ivanovi a expedici fér. Když pak Jaryk dostal zápal plic, kluci se museli vrátit a najednou se zase stali součástí celého kolektivu. Po našich fixech mazali nahoru s tím, že půjdou na vrchol. Nepřipadalo jim vůbec divné jít až na vršek po zádech všech. Pravdou ale zůstává, že to tak chtěl i Ivan, kterému šlo samozřejmě jako vedoucímu o úspěch celé výpravy. Dramatickou situaci na této nešťastné expedici pro mne představovala také záchrana Hudyho, na kterého tam, jak známo, „skočila“ horská choroba. Museli jsme ho rychle transportovat dolů ze stěny. Život mu možná zachránila dvacet let stará kyslíková bomba, kterou jsme tam čtrnáct dní předtím našli. Kyslík jsem mu z  ní pouštěl – střílel – přes rukáv goretexové bundy, aby mi tam nahoře neumřel. A  on se nakonec se svou pověstnou vnitřní silou „doštrachal“ po třech dnech až dolů. O rok později se uskutečnila výprava na Annapurnu. Abychom se na ni dobře připravili, vylezli jsme nejprve normálkou na Chan Tengri v Ťan-Šanu. Lezl jsem tam poprvé se Zolem Demjánem. Krásná cesta, kterou vám mohu jen doporučit. V  masívu Annapurny bylo v  plánu nejprve vylézt na „Špičák“ Fang1, který je hned kousek vedle. Tam jsme ale zjistili, že touhle stěnou se na něj vylézt nedá – je příliš nebezpečná. Samý visutý ledovec a laviny. Pak už jsme se plně zaměřili jen na Annapurnu. Naši cestu severozápadním žebrem na západní rameno vylezl Francouz Patrick Gabarrou, který ale svůj výstup zakončil napravo na vrcholu Sans Nom ve výšce 7.900 m. My ale chtěli pokračovat až na hlavní vrchol Annapurny po hřebeni, po němž to před námi ještě nikdo nezkoušel. Nejprve jsme museli překonat ledovec, pak lavinové svahy a nakonec soustavu hodně strmých žlábků. Napadlo po pás sněhu, jímž jsme se hrabali nahoru. Na žebru byl třetí tábor a taky poslední, který nám pomohli ostatní lezci zásobovat. Dále jsme již postupovali „alpsky“ ve třech. V cestě nám stál obrovský sérak ve tvaru zobáku (ten nakonec v závěru expedice prý spadl). Tady jsme postavili poslední stan

ve výšce asi 7.250 m. I zde se mi hodila průprava z Ádru, protože na „zobák“ jsme museli vylézt převislou spárou. Vyrazili jsme ráno ještě za tmy. Po dohodě nalehko bez stanu a spacáku. Šlapal jsem stopu první, ale v  půl druhé po poledni jsme byli na hřebeni v sedle pod Sans Nome ve výšce 7.850 m všichni tři. Tady jsme odpočívali a něco snědli. Pak jsem – zase první – vyrazil dál. Po mém odchodu se Jirka Pelikán rozhodl vrátit, kdežto Jindra Martiš pokračoval za mnou. O Jirku jsme se ale nijak nebáli. Celou dobu nahoru jsme lezli sólo. Do tábora se tak mohl vrátit tak za dvě až tři hodiny… S Jindrou jsme k vrcholu Annapurny stoupali těžším exponovaným hřebínkem, kde byla i kolmá lezecká místa, a kde jsme se nakonec ve výšce 8.000 m zahrabali na noc do sněhu. Bez spánku jsme počkali na ranní slunce a po několika hodinách dolezli dlouhým hřebenem až na vršek, ze kterého jsme mazali rychle dolů. I  přes náš úspěšný výstup měla výprava smutný konec. Jirka Pelikán se během svého sestupu zřítil a zahynul. Cesta dodnes není zopakovaná, i  když se o to pokusily i dva špičkové lezecké týmy z Čech a Slovenska. Jedná se o velmi hezkou linii, která je ale velmi dlouhá, což je zřejmě i její hlavní nevýhoda. Z výšky 7.900 metrů vede k vrcholu ještě jeden až dva kilometry dlouhý a  celkem těžký hřeben, kde je někdy nevyhnutelné výstup zakončit a  kde hrozí sfouknutí silným větrem. Výstup je ale relativně bezpečný, asi bezpečnější než normálka, i když i na něm je několik nepříjemných míst… Zolo Demján se mezitím „pochlapil“ svým prvovýstupem na Dhaulágirí, který podnikl se dvěma Kazachy v alpském stylu za šestnáct dní2. Tehdy jsme spolu nelezli jen proto, že jsme nevěděli, že ten druhý by s tím prvním lézt chtěl. Vše jsme si ale vynahradili následující rok. Společně jsme se vrátili pod Chan Tengri. Vylezli jsme jeho tři kilometry vysokou severní stěnu s docela vážným lezením. Jednalo se o vůbec první výstup alpským stylem. Před námi stěnu zdolali Rusové, ale jen expedičně. V závěru našeho pobytu jsme pak ještě vylezli na Pik Pobědy, který chtěl zdolat hlavně Milo Neumann. Při výstupu tam panovala fakt pohoda. Milo byl starší než my dva se Zolem, ale pořád borec z dobré generace. Hrabali jsme se hlubokým sněhem po pás, občas jsme mu museli namazat hemeroidy, ale jak říkám, velká pohodička a klídek. Přitom se jedná o štít s celkem vysokým počtem obětí – do roku 1988 přišlo na tomto kopci o život osmasedmdesát horolezců. Na výstupové trase je nejvíce nepříjemná skutečnost, že po zlezení pilíře následuje asi jeden až dva kilometry dlouhý hřeben mírně z kopce a pak prudký výšvih na hlavní vrchol. Při návratu se pak musí ten dlouhý úsek opět vystoupat. Mnozí se z posledních sil vyhrabou na vrchol, kde si namlouvají: „A teď už půjdu jenom dolů…“. To ale není pravda a hodně z nich na tento fakt také dojede. Musím potvrdit, že při našem postupu po hřebeni a pod výšvihem na vrchol jsme pár mrtvých horolezců míjeli… V  roce 1990 jsme se se Zolem vypravili do Patagonie. Nádherná země, kam nás pořád lákal Lanč. Až když jsme tam dojeli, pochopil jsem, proč tam pořád musel jezdit. Je to pohádka. A nám se tam podařilo přelézt dvě cesty – „kla-

Peter Božík po přelezení náročných partií ve výšce 7.100 metrů během pokusu o prvovýstup v pravé části západní stěny Dhaulágirí v roce 1985

Rolando Nicco pod 2. táborem v západní stěně Dhaulágirí v roce 1985 s nejobtížnější pasáží výstupu v pozadí

Dramatickou situaci na nešťastné expedici Everest v roce 1987 pro mne představovala také záchrana Hudyho, na kterého „skočila“ horská choroba

siku“ na Aguja Poincenot a  Chouinardovu cestu na Fitz Roy, obě alpským stylem. Na Fitz Roy jsme si z bivaku v sedle ani nevzali nic na spaní podle pravidla – kdo bere věci na bivak, ten určitě zabivakuje, takže nám nezbývalo než se vrátit zpátky až do sedla v jednom zátahu. Při sestupu

55

se nám ale párkrát sekla lana, takže jsme nakonec slaňováním v naprosté tmě a vichřici strávili celou noc. Bylo to slušný maso! Zolo neviděl ani prd. Měl brýle totálně zalepené sněhem. Já viděl alespoň něco, takže štandy jsem hledal já. Mám docela dobrou orientaci, tak jsem je naštěstí i nacházel. Pak se nám kousek nad úpatím vrcholové stěny seklo lano znovu a pořádně. Došlo i na scénky, kdy jsme oba skákali současně do lana a snažili se ho uvolnit. Z asi deseti metrů lana se nám přitom podařilo stáhnout oplet. Patagonie je země, kde lana visí směrem nahoru. Když je pustíte, nenávratně zmizí pryč. A teď si představte, jak kolem nás vlály ve vichru všechny ty šňůrečky, co byly původně uvnitř opletu lana, a jak se nám do nich vše zamotávalo včetně maček, navíc v noci… S velkým množstvím trpělivosti jsme se ale dolů dostali. V šest ráno jsme konečně zalezli do jeskyně, dali si kafe a cigáro a pogratulovali si k výstupu. Při lezení se Zolem jsem zažíval opravdovou pohodu. A tak jsme se následujícího roku vydali na další nádherný kopec – Mount McKinley. Aljaška je krásná, čistá země, kde se věci tahají po sněhu na saních. Na Aljašce je frajeřina cho-

Se Zolo Demjánem v severní stěně Chan Tengri v roce 1989

Z výstupu na Fitz Roy se Zolo Demjánem v roce 1990

56

Na vrcholu Annapurny v roce 1988

dit i po ledovci, kde jsou strašný jámy. Traduje se tam zásada, že za sebou táhnete sáně s moc kilogramy. A ty saně vás zachrání v případě, že spadnete do trhliny. Bojím se ale, že skutečnost je jiná… Spadnete do trhliny, sáně vás zadrží a vy si říkáte: „Dobrý, funguje to!“ Pak ale za vámi přiletí i ty sáně…. Když jsme se Zolem vyrazili na aklimatizační výstup na jednu bezvýznamnou čtyřtisícovku, už tehdy jsme oba asi „všechno věděli a znali“. Všechno „zbytečné“ jsme nechali pod stěnou a dokonce s sebou nevzali ani lano. Když jsem pak valil po aklimatizační noci z vršku, bylo vedro, já do půl těla nahý a navíc jsem si rozepínal kalhoty. V tom jsem šláp´ do trhliny! Ale protože jsem „věděl všechno“, tak jsem samozřejmě věděl i to, jak se chovat při pádu do trhliny – že se mám odrazit. Pořádně jsem se tedy odrazil, jenže tahle trhlina nebyla napříč, ale podélně, takže jsem skočil rovnou do jejího středu. Samozřejmě jsem zase věděl, co dělat, a tak jsem zasekl cepín, který mi ale pád vyrval z ruky i z popruhu. Zasekl jsem tedy mačky – následovala rána do hrudníku a do zubů a otočka. Letěl jsem dál, teď už po hlavě, a  abych se otočil, urval jsem si všechny nehty na prstech. Můj pád tedy probíhal úplně jinak, než jak se děje ve filmech… Nakonec jsem se ale v trhlině přece jen nějak zasekl – díky batohu. Byl jsem svlečený do půl těla, měl rozepnuté kalhoty, neměli jsme lano a já ani cepín. Abych se neotočil hlavou dolů pokaždé, když jsem se pokusil vyndat jednu mačku, nechával jsem si přimrzávat ruce a tak lezl nahoru, kde seděl „bezbranný“ Zolo. Vyprávěl mi pak: „Když jsem šel dolů a ty´s utíkal napřed, tak jsem si pomyslel – ten debil jde tak napřed, že jestli spadnu do trhliny, tak to ani nebude vědět. Vtom přijdu k díře. K té tvojí…“ Se Zolem jsme se pokusili o novou výstupovou variantu Cassinovy cesty v  jižní stěně, ve které ale nebylo mnoho sněhu. Po dvou dnech lezení ve skále bez sněhu jsme to píchli doprava do Cassina. Rozhodli jsme se, že už nebudeme machrovat – jen varianta. Během lezení jsme měli se Zolem zaběhaný takový náš rituál. Zolo měl od doby, kdy mu na Lhotse Shar omrzly nohy, prsty stále náchylné k omrznutí. Proto každé ráno debatu – kdo poleze první – ukončil slovy: „První musím lézt já,

jinak mi omrznou nohy.“ Když jsem pak k němu dolezl na štand, nohy mu samozřejmě stejně omrzaly, a tak jsem mu stejně musel ty jeho pazoury vzít do huby, abych mu je zahřál a vrátil mu do nich cit. A  tak to fungovalo každý den. Na McKinley nás zastihla tak strašná zima, že nahoře pod vrškem jsme už museli lézt současně. Vůbec se tam nedalo stát na štandech a jistit se. Zolovi tam od mrazu úplně slezla kůže z rukou... Na zpáteční cestě jsme to pak vzali přes Yosemitský národní park. Nejprve jsme zajeli na takové větší skály v Tuolumne Meadows. Tam jsme chtěli jednu osmset metrovou stěnu vylézt za jeden den nebo spíše za půl dne. Utíkali jsme pod stěnu a rajbáky ve spodní části lezli sólo. Po pár set metrech lezení jsme dosáhli police – 20 cm x 100 cm, ze které už se skála začala zvedat víc. Zolo se tedy navázal a ihned pokračoval v lezení, zatímco já připravoval štand – že prdnu frenda do takové spárky na „žábu“. Najednou „frnk“ – koukám a Zolo si to upaluje kolem mne. Štand jsem přitom pochopitelně ještě neměl udělaný. Tak jsem vrazil ruku na žábu do spáry – ještě, že mě to v Ádru naučili, a druhou rukou chytil lano. Zolo byl těžkej jako prase, a tak jsem lano nemohl udržet. Klouzalo mi dlaní a pálilo kůži, až to začalo smrdět. Na chvíli jsem je musel pustit, pak zase chytil, a tak stále dokola, až se mi pád mého spolulezce podařilo zastavit. Zolo sjel nějakých třicet metrů a  zastavil se naštěstí kousek před koncem lana. Z ruky se mi čudilo a Zolovi chyběla na rukou kůže úplně. Ten den jsme už tedy dále nelezli, pokorně se vrátili dolů a zamířili rovnou do hospody nasávat. Když tam za námi přišli kámoši, ptali se: „Co zapíjíte?“ A Zolo: „Moje narozeniny.“ Přidal jsem se: „Já je mám dneska taky!“ No, bylo to několik poučení v jednom zájezdu… Pazoury jsem měl v o něco lepším stavu než Zolo, a tak jsem si šel ještě vylézt na El Capitana – Západní stěnu – s Amíkem, kterého se mi podařilo ukecat. Je to krásná klasická cesta, jež se dá celá lézt volně. Nádhera! Byli jsme kousek pod vrškem, když začal vycházet měsíc a dole se rozsvěcoval Camp 4. Byla to nádhera. Tak jsem nakecal tomu Amíkovi, že to nahoru nestihneme. Strávili jsme tehdy noc ve stěně jen v igeliťáku, co jsme tam našli. Byla v něm fakticky kosa, ale ta nádhera pak ráno! Half Dome a  Cathedrals v ranním oparu…

Když jsme pak v roce 1992 chtěli vycestovat do Pákistánu na Nanga Parbat, Zolo už s námi nejel. Stal se z něj mezitím „riaditeľ cementárne“. Malinkou sedmičlennou expedici tehdy organizoval Michal Brunner. Kromě mě, Raka a  Ryby tam s námi byl Martin Kejř, Mirek Mžourek a Němec Günter Koch z Mnichova. Z naší party tehdy nebylo moc lidí, kteří by byli schopní vylézt na vrchol. Ryba je zvláštní výjimka. Skvělý parťák, organizátor. Jako lezce si ho velmi vážím, jeho věci na písku, v Tatrách a Alpách jsou úžasné. Ve výškách se mu ale do té doby nedařilo (na velký kopec vylezl až mnohem později). Na druhou stranu s ním člověk může vyjet kamkoliv a vždy je pohoda. S Rakem jsme tedy museli jít nahoru ve dvou. Ostatní kluci se pod dohledem Ryby dostali do jedničky i dvojky a částečně oba tábory zásobovali. S Rakem jsme tedy na vrchol vylezli „napůl“ alpsky Kinshoferovou cestou v  severozápadní (Diamirské) stěně. Z  předposledního tábora jsme přetraverzovali sněhové pole a zabivakovali. Nakonec jsme jednu noc přečkali i pod vrcholovou stěnou, která má sama o sobě asi 800 metrů. Na vršku jsem – přiznám se – vzpomínal na Hermanna Buhla, od něhož jsme četli knížky, když jsme byli mladí. Zážitek to byl hodně silný. Rak, mizera, pak samozřejmě z fotek, které později publikoval, vymazal Metrostav z mého baťohu. Ruce jsme si pak podali i dole v base kempu, kde jsme se strašně zmazali u Poláků. Měli čistý líh – vozit vodu v alkoholu je prý blbost, když je jí všude dostatek. Ve čtyři ráno jsme pak začali mít hrozný hlad a našemu kuchaři přikázali, že musí sehnat nějaké jídlo. No a kuchař pak šel a ukradl jedinou slepici, kterou měli v základním táboře Španělé. Uvařil ji a my ji snědli. Já zřejmě spolkl ty pařáty, protože mě to uvnitř nějak „škrábalo“. Když jsme ráno odcházeli z base kempu, šel jsem se těm Španělům alespoň omluvit. Jenže když jsem došel na pár metrů od jejich stanů, pařáty najednou chtěly ven. Nezbylo, než se zase otočit a jít pryč. Je mi jasné, že si hoši dodnes kladou otázku, proč jsem k nim nejdříve šel a pak nešel… O dva roky později jsme jeli na Everest. Výpravu zorganizoval opět Michal Brunner a jednalo se zase o malou expedici. Poprvé jsme s sebou vzali mladého Radka Jaroše a taky Tomáše Kastnera. Výpravy se zúčastnil i velice známý a zkušený italský horolezec Fausto de Stefani. Byla s námi rovněž mladá a ambiciózní doktorka Eva Sedláčková, bývalá reprezentantka v  běhu na lyžích. Dohromady nás bylo sedm a chtěli jsme lézt ze severu Velkým kuloárem. Tehdy jsme s sebou měli i obrovský satelitní vysílač, kterým jsme chtěli přenášet živý obraz z  výstupu v  severní stěně. Trošičku se ale náš záměr nepovedl, protože Michal Brunner nesehnal povolení, a pak při zkušebním přenosu uvolnil nějaký kabel, a tak z chystaného „zkušebního“ televizního přenosu sešlo. Toho roku bylo strašně špatné počasí a my se moc vysoko nedostali. Velký sérak v kuloáru Norton jsme obcházeli zleva ve svahu Changtse. Šílená pakárna! A pak ta vlastní severní stěna! Nebezpečné nejsou prudké svahy, kde se sníh neudrží, ale méně příkré stráně, kde se sníh hromadí. To je přesně případ této stěny. Strašné! Není tam ani kde zakopat stany, takže náš první kemp pod dva kilometry vysokou stěnou nebyl nijak chráněný před padajícími lavinami. Měli jsme kliku,

že jsme to vzhledem k  množství napadaného sněhu vůbec přežili. A znáte epizodu, jak jsme seděli ve výškovém táboře, a dva dny sněžilo? Tehdy jsme vysílačkou zavolali Rakovi do základního tábora, ať se nám s Michalem u Amíků zeptají na předpověď počasí. Chviličku bylo ticho, ale za dobu daleko kratší, než co by trvala chůze k Američanům a zpět, se ve vysílačce ozvalo: „Tak je to lokální přeháňka!“. Chumelilo pak dalších čtrnáct dní. My pak scházeli dolů – tři stáli ve stráni a spouštěli Fausta de Stefani na pětimilimetrovém kevlaru. On strhával tělem laviny. V jejich pruzích se pak scházelo dolů. Celou dobu byla mlha, že nebylo vidět na boty. Když jsme se pak dostali pod stěnu, všechno nad námi spadlo… A v té mlze, jak jsme tam seděli, zněl randál od laviny, ale my nevěděli, kam utíkat. Když nám pak vichr vzal svačiny, už jsme směr našeho úprku poznali. Jako jediný frajer se nakonec ukázal Tomáš Kastner. Protože už opravdu nemohl, zůstal sedět na batohu a povídá: „Ona nedojede!“ A nedojela. Roku 1994 bylo opravdu špatné počasí a na vrchol Everestu se tehdy ze severu nedostal snad nikdo. Prostě blbý rok. Taky tam nebyla dostatečně silná a zkušená parta, která by tak náročný výstup zvládla. Během výpravy jsem se ale blíže seznámil s norskými horolezci. Hodně jsme s nimi poseděli, poznali se a nakonec mně a Faustovi nabídli, ať s nimi jedeme příště. Cesta v roce 1996 tentokráte vedla severní ostruhou, kudy lezli Mallory a Irvine v roce 1924. Expedice byla skutečně perfektně připravená. Před výpravou jsem ale prodělal zápal plic a  teprve po těžkém rozhodování se nakonec rozhodl přece jen odcestovat. Nedokázal jsem to odříct sobě ani Norům. Jak já tam pak strašně chrchlal... Vůbec jsem nebyl ve své formě. První půlku expedice jsem byl nejhorší ze všech. Na to jsem nebyl zvyklý a těžko to snášel. Norové plánovali výstup s kyslíkem, kdežto my s Faustem jsme měli v plánu lézt bez. Evidentně jsem byl ale nemocný a zbytek výpravy pak na mne působil takovým hezkým, soustavným zpracováváním. Když někdo šel kolem, řekl jen: „Ty teda hnusně chrchláš, co!“ nebo „Tobě je hodně blbě, viď?“ Tímto způsobem na mně pracovali měsíc a půl, až mne donutili, abych si ten kyslík vzal taky. Samozřejmě že nechtěli, abych jim tam zhebnul – měli jsme se rádi. Mohl jsem jim ale taky zkazit expedici, kdyby mne pak museli nemocného stahovat dolů. Měli pravdu. Měl jsem se na to tehdy vykašlat, hold jsem ale neměl tu sílu jim říct, že pojedu až jindy. Ten rok byl v  Himálaji smutný, protože na Everestu zahynulo dvanáct lidí – na naší straně zahynuli čtyři, které jsme pak opravdu museli překračovat, když jsme šli nahoru. Strašný pocit, když míjíte mrtvé tělo – nikomu z vás jej nepřeji. Dotyčný přitom vypadá jako živý a vy jen čekáte, že se posadí a řekne: „Co mi šlapeš po bivaku?“ První část Norů vylezla na vrchol 17. května, což se jim náramně hodilo, protože byl zrovna státní svátek Norska. Jako chcípák jsem šel až v druhé partě o den později. Výstup na vrchol skvěle opepřil doktor Morten Rostrup, který tehdy vykonával funkci šéfa celosvětové asociace výškového lékařství. Znal dokonale všechna úskalí výškového horolezectví – jak se při něm omrzá a  co všechno se při něm horolezcům v Himálaji stává. Při výstupu každých pět kroků

škemral: „Měli bychom se vrátit, nebo zahyneme.“ Říkali jsme mu: „Tak běž dolů, ne?“ A on: „Tak ještě pět kroků…“ A po nich zaznělo opět: „Pojďte dolů, zahynem!“ A ani v base kempu ještě nevěřil, že má všechny prsty, pořád si je prohlížel. Po svém výstupu na nejvyšší kopec světa jsem si dlouhou dobu myslel, že s mým vypadávajícím kolenem, čerstvě prodělaným zápalem plic a úrazem ledviny už větší chcípák na Everest snad ani nemůže vylézt. Prý tam již ale stál i slepec a dokonce také jeden bez nohou. Na Everestu se už hold člověk tak jednoduše neprosadí… V roce 2004 mne Norové pozvali na další výpravu, tentokráte na Makalu. Dostali jsme se zhruba do výšky 7.600 metrů. Pak mi ale Michael Parker z Austrálie uvařil „otrávenou“ polívku a bylo posekáno. Později se mi přiznal, že do polívky nakrájel salám, který se válel asi čtrnáct dní v rohu od stanu. Další den jsme šli na vršek, ale protože mi bylo blbě, otočil jsem se k návratu. Hoši ještě chvíli pokračovali dále, nakonec ale svůj výstup vzdali také. Když míjeli kemp, zavolali na mě. Než jsem se ale stihl vyplazit ven a říct jim, že jsem polomrtvý, byli už pryč. Dva dny jsem se pak musel plazit dolů sám až do základního tábora, kde jsem zjistil,

Se Zolo Demjánem při pokusu o novou variantu Cassinovy cesty v jižní stěně Mount McKinley na Aljašce

že hlavní část výpravy už odchází domů i s doktorem. Bez lékaře jsem se bál zůstat, takže jsem musel dalších osm dní pochodovat až do Káthmándú přes všechna čtyřtisícová sedla, co tam po cestě jsou. Dokázal jsem přitom zhubnout patnáct kilo. Makalu je ale krásná hora a určitě by někdy stálo za pokus se na ni ještě podívat. V roce 2006 jsme s malou expedicí (jenom v  pěti lidech) vyrazili na Broad Peak v  Karakorumu. Lezl jsem vlastně náhodou s Tomem Kysilkou – „Kyslíkem“ z Brna. Neuspěchali jsme odchod ze základního tábora a  za šest dní se bez návratu dostali až do tábora C3. Super! Postavili jsme stan a seběhli dolů s tím, že pak už půjdeme rovnou na vršek. Při dalším pokusu se ale pokazilo počasí, některým neudělala dobře výška, a tak všech pět nás šupalo pěkně zpátky dolů. Naše rozhodnutí k návratu bylo asi správ-

57

né, protože ve stejný den vzala při vrcholovém útoku na K2 devět Rusů lavina a čtyři z nich už nikdo neviděl. Všichni už chtěli odjet, další pokus jsem zvažoval jen s Klárou Matouškovou, která v naší výpravě působila jako expediční lékařka. Nakonec ale ani já už nechtěl, a tak se jelo domů. Pak se mi o rok později podařilo zorganizovat další expedici. „Nešťastnou“ shodou okolností o  moc větší, než jsem původně předpokládal. V plánu bylo uspořádat výpravu maximálně sedmičlennou. Druhé zadání ale bylo, že musí být strašně levná. Rok předtím jsem oslovil dvanáct lidí a nakonec jelo jen pět. Aby tedy náš výjezd nedopadl stejně, tentokrát jsem oslovil šestnáct lidí a očekával, že opět polovina odpadne. Neodpadl nikdo! Pak jsem taky chtěl doktora. Ten

Lezl jsem s  Olafem Ulvundem z  Norska, s nímž jsem byl už na Everestu, a Zdeňkem Němcem. Z  posledního tábora je to na vršek ještě 1.100 výškových metrů, které se musí vyšlapat a zase slézt za den. Je to tam i docela z kopce. Někteří lidé normálky v  Karakorumu podceňují, ale není to úplně snadná záležitost. Navíc na nich někdy nebývají fixy – my je tam teda neměli. Samozřejmě že Olaf, který byl kdysi v reprezentaci Norska v rychlobruslení, na nás na vršku 20 minut čekal, ale i on byl docela jetý. Ale Zdenda Němec byl nadšený – poprvé v Himálaji a hned vrchol! A navíc s tak bezvadnými parťáky… Nakonec jsme mazali dolů a  v  base kempu nám banda udělala nádherné uvítání. Prosil jsem pak Olafa, aby na web sepsal své dojmy z výpravy.

Vrcholová fotografie z Nanga Parbatu, na který jsme v roce 1992 vylezli s Rakem Kinshoferovou cestou v severozápadní Diamirské stěně

Vrcholové foto z Mount Everestu v roce 1996

chtěl, aby jela i jeho manželka. Ale když pojede ona, měl by jet i chlap, co ona s ním leze, protože s manželem nemůže, aby děti neztratily oba rodiče. Pak se k nám přidalo pár Ukrajinců, taky Mára Holeček s Doudlebákem, Radek Jaroš a dalších pár lidí s Martinem Bursíkem. Nakonec nás bylo třicet. Věřte mi ale, že jsem to tak nechtěl. Raději bych malou expedici… Měl jsem strach, že se tam pohádáme. A víte, jak to nakonec dopadlo? Byla to jedna z nejhezčích expedic, co jsem zažil. Chtěli jsme lézt na oba Gasherbrumy I a II a Mára se chtěl pokusit o prvovýstup na GIII. Na platě ve výšce 6.000 m jsme, dle rady Zdeňka Hrubého, postavili předsunutý základní tábor, kde jsme měli kuchaře. Pak jsme se sápali nahoru – půlka party na GI, zbytek na GII. Záměr byl, že se nakonec na obou kopcích vystřídáme.

58

Napsal: „Nejsilnější dojem z celého výstupu na vršek byl příchod dolů do tábora ABC, kde nás parta neuvěřitelně vřele přivítala, i když už většina z nich věděla, že vrchol nestihnou.“ Mára skončil na GIII pro špatné počasí a nemoc spolulezce, a  ostatní nevylezli pro laviny a špatné počasí na GII. Dám vám ale i další příklad. Měli jsme s sebou asi 100 DVD a dva počítače, že si budeme v base kempu pouštět filmy. Ani jednou si nikdo žádný film nepustil, protože jsme v Islámábádu koupili dvě kytary a pořád se hrálo a zpívalo. Na sraz po expedici pak přiletěl i Olav z  Norska. Ukrajinci se nedostavili jen nešťastnou shodou okolností. Tolik jen na dokreslení, jaká pod Gasherbrumy vládla bezva atmosféra. Na kopci se mi ale při sestupu definitivně podělalo koleno a já musel absolvovat velmi dobrodružnou záležitost, jakou jízda na koni údolím Baltoro bezesporu je. Lezení je proti tomu odvárek! Když jsme třeba přišli ke strmé ledové pláni, myslel jsem si, že kůň ji jako všechny překážky nějak obejde. Jenže on skočil na led a sjel to na kopytech dolů a já se na jeho hřbetě málem podělal… Po návratu jsem si musel nechat operovat koleno a na nějakou dobu mám po lezení. Dva roky už nelezu a jezdím na kole. Objevuji krásy skal z jiného pohledu a je to super. Musím ale říct, že tělo by furt chtělo a hlava taky. Proto doufám, že dám ten svůj pařát dohromady a někam se snad ještě doštrachám...

Zmiňoval jsi různá období, která jsi v lezení zažil. Ve které době se ti líbilo nejvíce? Vždycky nejraději vzpomínáš na mládí, což je zčásti věc nostalgie, kdy ti připadá, že dříve bylo všechno lepší. Taky ta energie a volné myšlení… Je samozřejmé, že lepší je být mladý, zdravý a šikovný, než starý, tlustý a neohrabaný. Drahý úvazek a íbíčka ti už všechno nevylezou. Kdyby to šlo, tak íbíčka a úvazek bych z fleku vyměnil za navazování na lano a bačkůrky, ale aby mi přitom bylo zase dvacet. Ale i teď je to super. Stačí dobrý kámoši a trochu zdraví. Vadí ti něco na současném lezení? Jedné věci je mi líto. Kromě výjimek, jako je třeba Mára Holeček, není v nové generaci mnoho těch, kteří by ve velkých horách a na osmy lezli něco na světové úrovni. Nevadí mi dnešní trend výstupů „na jistotu a na množství“ profláknutými trasami, kde je vysoká jistota úspěchu, kde jsou vždy fixy a případná pomoc od jiných expedic. Nakonec to teď taky tak dělám. A vůbec nechci říct, že na osmu vylézt, jakýmkoliv stylem, není slušný výkon. Říkám tomu ale„loučkaření v důchodě“ a nic světového to opravdu není. Co mi ale vadí, je zneužívání jiných a lživá prezentace těchto výstupů. Někteří si ani fixy nevezou, i když nejsou schopni výstup bez nich uskutečnit, a často nejsou ani lezecky schopni je natáhnout. Ostatní expedice pak takto vědomě zneužívají fyzicky i finančně a nakonec je ze všeho jen ostuda. Taky mi vadí, jak jsou pak tyto výstupy prezentovány – s různými přídavnými jmény nebo příslovci, které jsou nepravdivé, zastírají skutečné podmínky společného výstupu v davu a mají pouze opticky zvýšit hodnotu a jedinečnost výstupu – asi pro sponzory a nevědomý dav. Dám příklady, jak byly prezentovány některé výstupy, lezené v plné sezóně klasickými cestami, kdy ve stejné době vystoupily na vrchol desítky lidí: „Ve dvou na Gasherbrum“, „Sólo na Broad Peak“ a „Lehká expedice na Shisha Pangmu“. Nic z toho nejde na těchto frekventovaných cestách, v sezóně plných fixů a lidí, zrealizovat (a těžko to jde i před a po sezóně) – viz definice „Sólo“ a „Lehká expedice UIAA“. Samozřejmě že například na Gasherbrum II vede hned vedle klasické Rakouské cesty cesta Francouzská, na níž by šel lehký styl uskutečnit, protože v ní většinou nikdo není. Jenže tam nikdo lézt nejde, protože by takový výstup byl daleko obtížnější a úspěch nejistější a lezci by vše museli odpracovat skutečně sami. Nakonec bych se chtěl zmínit o nekonečných debatách, jež se v dnešním lezení vedou obecně o etice – polemiky o všem možném, které sice probíhaly vždy, ale ne v tak agresivním a konfrontačním duchu. Z tohoto důvodu raději neodebírám žádné domácí časopisy a nečtu žádné „Lezce“ nebo jiné servery. Alespoň mám svatý klid. A na těch serverech je to úplně nejhorší. Když se ti někdo nedívá do očí, tak je ještě agresivnější, snáze se osočuje a lže. Na skalách je to dnes takový městský syndrom, kdy se lidi neznají, a tak jsou na sebe agresivní nebo se ignorují. Za mých dob jsme se znali všichni. Kdyby se někdo špatně zachoval, za tři neděle by to věděli ostatní a nikdo by už s dotyčným nechtěl mít nic společného. Zajímavé na tom všem je fakt, že agresivní nebo nepravdiví jsou většinou ti, co moc dobře ani dlouho nelezou, ale jen prosazují„své myšlenky či styly“, nebo jen haní výkony jiných. Dost jsem nad vším přemýšlel a dospěl k názoru, že tím, že nic moc nelezou, tak své seberealizace dosahují v řečech. Že vlastně dělají jakousi „politiku“, při které se snaží svému okolí dokázat svou sílu – třeba zákazem nebo prosazením něčeho. Kdyby něco ukázali, jejich výkony budou hovořit za ně, řeči budou zbytečné. Ale protože je nepředvádí, komunita je nevnímá. A aby je vnímala, tak mluví, a to hodně nahlas. V komunitě nic neznamenají, ale chtějí diktovat pravidla. Za mých dob diktovali pravidla ti, co v lezení něco dokázali. Srovnal bych je s politiky, kteří nic neumí, předvádějí se jen řečmi a klidně i lhaním, bez jakékoliv skutečné podstaty čehokoliv. V posledním roce jsem ale zaznamenal určité náznaky řešení některých sporných témat, například v dohodách s ochranou přírody, dohod ohledně magnézia. Věřím, že vše vychází z obecného pochopení a konsensu. Doufám, že je to i tím, že se začali angažovat lidi s dobrou vlastní morálkou a přirozeným respektem díky svým lezeckým výkonům.

Můžeme se ještě vrátit k tvým himálajským výstupům? Při tvém vyprávění o Everestu jsem se nemohl zbavit dojmu, že bys s odstupem času některé věcí udělal jinak… Myslíš rok 1996, kdy jsem lezl s Nory? Hloupost asi byla, že jsem tehdy vůbec jel. Když máš v půlce března zápal plic, tak je samozřejmě blbost jezdit na jaře na Everest. Tehdy jsem se ale nedokázal na tuto výpravu vykašlat. Měl jsem za sebou dva roky příprav, sehnal sponzory. Náklady dosáhly částky čtyř set tisíc, které už byly zaplacené. Musel bych vše složitě vracet. Navíc Norové byli fakt dobrá banda a to bylo nejsilnější… Na Everest se mi tehdy sice podařilo vylézt, ale říkám, cena byla vysoká. Šel jsem hodně na doraz a navíc s tím nešťastným kyslíkem. Kdybych jej neměl, vylezl bych na ten kopec asi taky, protože jsem vlastně chodil s maskou a s bombou na zádech zbytečně. Šerpa mi přívod kyslíku u druhé lahve nezapnul. Z mé strany a z hlediska stylu je to tedy trošku smutná historie, která mne už ale dneska moc netrápí. Celkově to ale byla výborná expedice se skvělými lidmi, která mi dala mnoho zkušeností pro další lezení – zejména v organizaci a chování se mezi lidmi v expedici a domorodými obyvateli.

Celý náš výstup byl výsledkem našeho přirozeného lezeckého vývoje, který u mne začal na těch Suškách a v Tatrách. Tehdy jsem začal zjišťovat, co mé tělo dokáže a vydrží v zimě. Další sebepoznání mi přinesly i Alpy a Kavkaz nebo o deset let později Dhaulágirí. Tehdy se jednalo o štreku ve skutečně dlouhé stěně. Než jsme jen došli do prvního, druhého a třetího tábora… Ve stěně jsme byli čtyři dny, než jsme vůbec začali s lezením. Tajemství výškového horolezectví spočívá v pečlivém naslouchání svému tělu. Zjišťuješ, co vydržíš, poznáš symptomy a hranice. Když pak vidíš, že jsi na hranici svých možností, otočíš se, ale musíš mít ještě rezervu k ná-

Pak jsi s nimi zkoušel i Makalu… Další smutný příběh o tom, že nemáš žrát polívku, o které nevíš, jak ji uvařili. Bylo jim líto vyhodit salám, který se tam ve stanu válel, a pak to sami ani nejedli… Když jsi vyprávěl o svém sestupu s otravou botulinem, docela mi běhal mráz po zádech. Přiznám se, že i mne tehdy spolulezci překvapili, jak mne tam nechali samotného v C3 ve výšce 7.500 m. Chybu je ale zřejmě třeba hledat na obou stranách. Možná jsem měl dávat jasnější signály, jak na tom jsem. Zkusím vše popsat lépe a udělejte si názor sami. Když jsme šli ráno nahoru, řekl jsem jim: „Hele, zvracel jsem celou noc a je mi blbě.“ Pak, když jsem se otáčel, zase jsem jim říkal: „Hele je mi blbě, nejde to! Vracím se do tábora!“ Pokračovali dále ve výstupu, což bylo v pořádku. Nechtěl jsem, aby se vraceli se mnou. Že se nakonec taky otočili k návratu, jsem zjistil, až když přišli zpátky do tábora. Vykoukl jsem ze stanu a vyslechl si od nich, že se vrací kvůli zhoršujícímu se počasí. Zalezli do svého stanu, já byl zase v tom svém. Najednou na mě zavolali, že se sbalili a scházejí dolů. Byli už na odchodu. Chrčel jsem za nimi, že je mi blbě, jenže mé volání už ve větru neslyšeli. Kdybych je měl soudit ze svého pohledu, myslím si, že to z jejich strany byla trochu prasárna. Musím ale říct, že podobných věcí vidím dnes na horách hodně. Lidi chodí spolu, přitom ale vlastně sami. Necítí odpovědnost za spolulezce, jak tomu u nás bylo dříve. Zejména ve velkých horách, kde se na lehčích nebo zafixovaných cestách lezci nejistí a chodí vlastně sólo, je tato odpovědnost nižší. Lidé na sebe nečekají, vzájemně se nekontrolují... A taky z druhé strany své problémy často tají a nedávají jasné signály svému okolí.

Zolo Demján

Jindra Martiš

Pojďme trochu obrátit list. Na kterého spolulezce vzpomínáš nejraději? Velice rád vzpomínám na společné lezení se Zolo Demjánem. Krásných pět let, během nichž jsme vylezli, co se dalo. Zolo je nesmírně vyrovnaný člověk, který má jako každý z nás spoustu svých problémů, překonává je ale naprosto v pohodě. Vždycky přesně ale vnímá situaci parťáka. Průšvihy vstřebává a bere je jako součást výstupu. Přesně v tom spočívá jeho síla. Proto se mi s ním lezlo tak dobře. Však je to znát i na vašich společných výstupech, které jsou v mnohém unikátní. Mám na mysli třeba váš výstup alpským stylem severní stěnou na Chan Tengri. Chan Tengri jsme vylezli ve velké pohodě. Snad proto, že jsme na podobný výstup už měli dostatek zkušeností. Přesně jsme znali naše limity, co ještě zvládneme a co už ne. Vždyť už jsme tehdy přece jen lezli nějaký ten rok.

vratu. Proto jsme třeba s Jindrou Martišem na Annapurně věděli, že se můžeme zahrabat do sněhu a přečkat noc i v osmi tisících. Cítili jsme, že naše těla takový bivak zvládnou. Na své zatím poslední výpravě sis poničil koleno. Bylo to při lezení? Vůbec ne. Mé problémy s kolenem začaly daleko dříve, než byla expedice na Gasherbrum. Může to být tak pětadvacet roků, kdy jsem na lyžích někde skákal a všechno si v koleně (v obou naráz) urval. Tehdy jsem vše přechodil, protože „za komoušů“ se podobné úrazy ani neoperovaly, koleno se dalo jen do sádry na šest sedm neděl. Pár let to pak s kolenem šlo, až jsem si levé znovu utrhl na lyžích. Od devadesátého šestého mi pak levé koleno začalo vypadávat. Právě na Everestu mi vypadlo dvakrát, jednou z toho při sestupu. Časem se vše jen zhoršovalo, až jsem si koleno nechal operovat. Na Gasherbrumu mi pak odešlo to zdravé, které jsem po celou dobu zatěžoval víc než to nemocné. Za všechno tedy horolezectví nemůže. Podle mne je lezení dobrý, všestranný sport. Není moc dynamický, takže když neblbneš, nepřetáhneš šlachy, nepráskneš sebou na podlahu nebo neomrzneš, tělo ti nějak výrazně neničí. Na hory teď moc nepomýšlím, jen rozhýbávám tu hnátu. Co se týče lezení po skalkách, musím přiznat, že nejčastěji teď jezdím lézt na vápno. Na písek naopak míň. Důvod je jasný – strašně se bojím a nýtů je na vápně přece jenom víc. A navíc – i na vápně je to přece hezký. Můj favorit mezi vápencovými oblastmi je s krásnou přírodou i lezením rakouský Semmering. Jsou tam v údolí i bezvadné lezecké hospody. Nemohu ale zapomenout na Itálii (Arco, Cerredo) nebo na Francii. Taky na řecký Kalymnos a nedávný výlet s Krecbachem a Bobisem Štěpánem. Co ti mám vyprávět, byla to prostě pohoda! Určitě se tam v dohledné době vypravím znovu. Jsi pracovně velmi vytížený člověk. Nějak mi ale uteklo, jak ses od lesárny dostal ke stavařině. Když jsem dostudoval průmyslovku v Trutnově, chtěl jsem jít na obor lesní stavby v Brně, kde mi ale mezitím zavřeli katedru. Šel jsem pak studovat stavařinu do Prahy, kde působím dodnes. Od lesních staveb jsem se tedy dostal až k Metrostavu. Skupina Metrostav a její dceřiná společnost Subterra působí téměř ve všech stavebních oborech jako jsou silnice, železnice, mosty, tunely, pozemní stavby, kanalizace nebo čističky… Dnes už přímo na stavbě moc nedělám, i když provozem jsem si samozřejmě prošel. Podílel jsem se například na výstavbě letiště v Ruzyni, tiskárny v Uhříněvsi, OBI ve Štěrboholích, dopravního podniku v Liberci, stavěli jsme taky v Budvaru v Českých Budějovicích. Také vzpomínám na stavbu prvního velkoprofilového silničního tunelu v Čechách v Hřebči u Moravské Třebové. Geotechnicky se jednalo o velmi zajímavou a složitou práci, při níž ale nebyla nouze ani o problémy. Práce i firma je dobrá, lidi v ní taky. V lezení mne vždycky podporovali, ale volného času díky ní opravdu není nazbyt. Přes týden chodím akorát do práce a z práce, občas stihnu něco večer. V pátek ale odjíždím do skal, ze kterých se bohužel musím do Prahy zase vrátit… Zbývá ti vůbec čas na nějaký mimolezecký koníček? Jasně. Hodně rád jezdím na snowboardu, na běžkách a na kole. Hraju taky na kytaru. Hudbu potřebuji k životu. Měl jsem dokonce období, kdy jsem se věnoval jen muzice. S partou z Lomnice nad Popelkou jsme tehdy měli country skupinu. Hodně jsme hrávali na každé oslavě a setkání třeba ve Žlebu, v Ostrově, v Ádru nebo v Německu v bivacích. A i teď na Semmeringu jsme večer po lezení hráli s kamarádem na kytary. Učili jsme se nové„songy“. Byla to paráda.

Vladimír Charousek

Kdy jsi s hraním začal? Když mi bylo osm, hrál jsem rok na housle. Pak se dlouho nic nedělo, až jsem se na konci průmyslovky začal učit hrát na kytaru. Jsem samouk a mé hraní taky podle toho vypadá. To víš, hudba chce taky svůj čas. Pokud chceš hrát pořádně, musíš se hudbě věnovat a obětovat jí spoustu času…

59

Souvisí nějak tvé hraní s natáčením klipu s Vildou Čokem? Vůbec ne. K natáčení hudebního klipu skupiny Stromboli v Šárce jsem se dostal čistě náhodou. Ani už přesně nevím, jak ke všemu došlo. Tehdy jsem ještě ani nepracoval v Praze. Z Liberce jsme přijeli tři. Lezli jsme po skále, přičemž nás filmovali. Pak jsme na skálu tahali i samotné muzikanty a nakonec i bicí, o kterých jsem tehdy s hrůzou zjistil, že stály neuvěřitelných sto padesát tisíc. Hoši tam pak do nich řezali přivázaní za skobu a řvali u toho: „Ó hory, ó hory…“ Byla to úsměvná akce. Více legrace jsem ale zažil s Vladykou a Kaiserem, když byli na Everestu v roce 1987. Tehdy jsme společně strávili dva měsíce na cestě a v base kempu. Herců bylo pod Everestem víc, zejména ze Slovenska. Ale s těmito dvěma krásnými „magory“ to bylo fakt „vážné“. Oba vymýšleli pro pobavení všech takové„ptákoviny“. Nezapomenu, když v Namche Bazaaru dělal Kaiser z terasy v patře hotelu královský proslov:„Moji Namche Bazaarané,“ a vtom se nějak zamotal a prásk sebou z patra do bažiny! Něco podobného do té doby ještě Šerpíci v Namche neviděli a nejspíš ani už neuvidí…

Josef Nežerka Narozen 30. 12. 1954 v Mladé Boleslavi Přehled nejvýznamnějších výstupů – 2. část Himálaj a Karakorum 1985 Dhaulágiíi (8.167 m), Z stěna, pokus o prvovýstup pilířem v pravé časti, končícím na JZ hřebeni (Japonské cestě), dosažen vrchol pilíře ve výšce 7.350 m, spolulezec: Ital R. Nicco (vrchol pilíře dosažen rovněž Josefem Rakoncajem a Peterem Božíkem) 1987 Mount Everest (8.848 m), JZ stěna, pokus o prvovýstup, dosažená výška 8.350 m 1988 Annapurna I. (8.091 m), prvovýstup SZ stěnou (Gabarrou Spur), vrchol dosažen 2. října, spolulezec: Jindřich Martiš 1992 Nanga Parbat (8.125 m), výstup Kinshoferovou cestou v západní stěně, vrchol dosažen 4. července, spolulezec: Josef Rakoncaj 1994 Mount Everest (8.848 m), člen neúspěšné expedice 1996 Mount Everest (8.848 m), normální cesta SV hřebenem, vrV severní stěně Chan Tengri chol dosažen 18. května, výstup s podporou umělého kyslíku, jako člen mezinárodní expedice (norsko-italsko-nepálsko-české) Sagarmatha 96 2004 Makalu I (8.463 m), Francouzská cesta, dosažená výška 7.600 m 2006 Broad Peak (8.045 m), klasická cesta, dosažená výška 7.100 m 2007 Gasherbrum I (8.068 m), výstup Japonským kuloárem, vrchol dosažen 12.7., spolulezci: Olav Storli Ulvund a Zdeněk Němec

Je o tobě známo, že jsi rovněž veselejší povahy. Vzpomeneš na nějakou obzvlášť povedenou legraci? S kamarády jsme kdysi vymysleli takovou hru, kterou jsme nazvali „Americký večer“. Udělali jsme kroje, naházeli jsme měděné špony do potoka, a ty jsme nakonec rýžovali. Nakoupili jsme také láhve whisky, které jsme si kupovali za vyrýžované špony. Pro velký úspěch jsme pak celou akci vylepšili a udělali ještě větší bžundu – „Ruský večer“. Postavili jsme si „Zimní palác“, ze staré vany udělali Auroru, nasadili si bodáky a nábojové pásy a připravili se k útoku. Pak ale přijeli na chalupu v Krkonoších policajti, všechny nás legitimovali a akci oficiálně zakázali – prý že chceme změnit dějiny. A několik z nás pak vyšetřovali a zabývali se naším případem až na krajském výboru strany v Hradci Králové. I s nácvikem horolezectví se ovšem dala užít spousta legrace. Třeba když jsme nacvičovali jištění ve sněhu a ledu v Obřím dole s „Jičíňáky“. Do sněhu se zatloukly dvě násady od krumpáče jako jisticí bod. Jeden odvážný borec si pak vylezl dvacet metrů nad

Ťan Šan 1988 Chan Tengri (6.995 m), S pilíř 1989 Chan Tengri (6.995 m), S stěna, kombinace cest Studenina a Myslovského, 2.900 m, 1. výstup alpským stylem, spolulezec: Zoltán Demján Pik Pobeda (7.435 m), S pilíř Patagonie 1990 Aguja Poincenot (3.036 m), klasická cesta alpským stylem Fitz Roy (3.375 m), Americká cesta alpským stylem, výstup a sestup za 20 hodin, spolulezec: Zoltán Demján Aljaška 1991 Mt. McKinley (6.194 m), JZ stěna, nová varianta Cassinovy cesty alpským stylem, 2.500 m, spolulezec: Zoltán Demján

Z nácviku jištění na sněhu

štand, sedl na igelit, proletěl kolem nás, vyrval jističe i s násadami a oba odletěli do údolí. Všichni na vlastní oči viděli, jak že to s tím jištěním ve sněhu vlastně je… Na Everestu jsme si zase vymysleli lyžování. Jezdit na lyžích z nás sice nikdo kloudně neuměl, ale když jsme zaslechli, že pěšky je to tam všude strašně daleko, tak jsme si lyže s sebou vzali. Když jsme pak jeli dolů, vypadalo to jako ve filmu Anděl na horách. Hned po první jízdě nám volali vysílačkou Amíci, jejichž tábor jsme míjeli: „Prosím vás, až pojedete podruhé, dejte nám vědět včas. My bychom to chtěli vidět od začátku a všichni!“

text foto

60

Martin Krejsa Pepe Piechowicz, archiv Jiřího Nováka a Josefa Nežerky

Hudba a zpěv neodmyslitelně patří k mému životu

1

2

Annapurna Fang (7.647 m) – skalní věž v masívu Annapurny, poprvé zlezená v roce 1980 členy východotyrolské expedice. Na vrcholu stanuli Šerpa Ang Chappal a Sepp Mayerl. Viz portrét Zolo Demjána v Montaně 3/2008.

Planeta Země je pro nás lidi zatím jediné místo k životu. Každý den můžeme všichni svou volbou přispět k zachování tohoto jedinečného prostoru pro další generace. Pošlete své staré nebo zničené lano k nám do Bolatic a my bezplatně zajistíme jeho recyklaci. Některá rozhodnutí jsou tak snadná.

www.mytendon.com

61

Z ÁV O DY – D Ě T I 2. kvalifikační cesta dívky C

Všichni účastníci (kteří lezli mimo soutěž) byli odměněni alespoň diplomem, nejmladší z  nich pak získal stavebnici. Při slavnostním vyhlášení výsledků poté všichni úspěšní mladí lezci obdrželi ceny od našich sponzorů: Bufo, COGO, CZ Promech, Český horolezecký svaz, HUDY Ostra-

va, www.jantomasek.cz, Makak, město Orlová, Saltic, Tendon, Triop a TJ Baník Karviná. Všem děkujeme a  doufáme, že nám (stejně jako ti tam nahoře) zachovají přízeň i nadále. text foto

Lumír Návrat Karel Návrat

ZPRÁVA ZE ZÁVODU TENDON CUP 2010 PARDUBICE TENDON CUP ORLOVÁ Je s podivem, jak čas utíká. Rok s rokem se sešel a  před členy Horolezeckého klubu Gymnázia Orlová se opět objevilo pořádání třetího závodu letošního Tendon cupu. Je těžké psát pořád nové a nové verze článků, když letos to byl již dvanáctý rok, kdy se závody (ať Českého poháru nebo Tendon cupu) na stěně v Orlové pořádají. Průběh je stále stejný, a to díky léty prověřené sehranosti celého týmu. Musím poděkovat tam nahoru, protože navzdory počasí, které panovalo týdny předtím, se v sobotu 5. června krásně vyčasilo a umyté chyty venku schly jedna radost. I tento rok stavěl cesty aktuálně nejlepší závodník pořádajícího oddílu Dominik Uher za mé pomoci. Práce nám letos šla od ruky, a tak čekalo na závodníky v  sobotu 10 soutěžních cest, jež jsme postavili v jedné barvě, aby si je i lezecká veřejnost mohla od září, kdy bude opět otevřeno, vyzkoušet. Již druhým rokem pořádáme náš závod společně s dvojzávodem Českého poháru na rychlost v  Příboru. A  tak jsme v  pátek navečer odvezli naše závodníky do Příboru, kde se nejlíp umístil Tomáš Kolář na 3. místě v kategorii nejstarších chlapců. V  letošním roce byla sobota 12. června určena našemu závodu, a tak se k nám přesouvala většina závodníků a  někteří ještě přijeli speciálně navíc. Celkem jsme tak měli pěkných 83 lezoucích dětí. Z toho bylo 7 dětí z našeho klubu. Po uvítání závodníků místostarostou Mojžíškem a předlezení všech závodních cest začaly boje o co nejlepší umístění. Musím hlavně ocenit výkony těch nejmenších. Nejmladším

62

závodníkem byl Šimon Cibulka, který si také vysloužil odměnu. Velmi pěkně lezla teprve šestiletá Markétka Janošová. Ač skončila na nepostupových místech, její výkony byly úžasné. Je nutné zmínit, že v  nejmladší kategorii závodí děti v rozmezí i 5 let, a tak pokud to Markétce vydrží, za pár let to může být ona, kdo všechny bude porážet. V této kategorii nakonec zvítězila Eliška Poláková z Lanškrouna. V dalších dívčích kategoriích pak vyhrály Terka Laubrová z Pustiměře, Andrea Pokorná z Lanškrouna a Eva Křížová z Líšně. Ve skupině nejmladších chlapců byl jednoznačně nejlepší Kryštof Pacejka z  Pustiměře. Další kategorii si asi zamluvil na celý rok dopředu Petr Kliger z Trutnova, protože na žádném letošním závodě zatím nenašel pokořitele. Aby byl seznam vítězů úplný, tak musíme jmenovat ještě Honzu Doseděla ze Svitav, závodícího ovšem za blízký Lanškroun, a Tomáše Koláře z domácího oddílu.

V sobotu 19. června uspořádal horolezecký oddíl H-TEAM Pardubice na stěně H-centrum třetí kolo české části závodu Tendon CUP 2010. Kvůli termínu a pěknému počasí se ho zúčastnilo „pouze“ 75 dětí (40 chlapců a 35 dívek). Všem soutěžícím patří dík, zejména dvěma nejpočetnějším výpravám Yetti Trutnov a Pavoučkům z Liberce. V  devět hodin odstartovaly předlezením soutěžních cest první závody organizované v Pardubicích naším oddílem. Pro osm kategorií bylo připraveno sedm kvalifikačních cest, které prověřily připravenost všech závodníků. Poslední kvalifikace byla odlezena před jednou hodinou odpolední, takže všichni měli hodinu čas na oběd, zmrzlinu a na čerpání sil před finálovými cestami. Před druhou hodinou už byla uzavřena izolace a lehce po druhé odstartovalo finále. Všechny kvalifikační cesty a  následné finálovky krásně rozřadily závodníky, takže v sedmi kategoriích nebylo jediné dělené místo. Pouze v  nejmladší chlapecké kategorii se umístili tři lezci na děleném čtvrtém místě a dva nejlepší si to rozdali v superfinále. Poslední z  nich dolezl čtyři minuty po čtvrté hodině, a  tak mohlo ve čtvrt na pět odstartovat dekorování všech finalistů. V kategorii A dívky zvítězila Tereza Schlöglová z Lukavice a druhá byla Anna Obročníková z  Prachova. Mezi kluky byl nejlepší Tomáš

Němec z Hejnice, druhý byl Lukáš Hladík z  České Lípy a  třetí Marek Oubrecht z Trutnova. V  kategorii B mezi dívkami vyhrála Andrea Pokorná z Lanškrouna, druhá byla Jana Václavíková z České Lípy a třetí Kristýna Obročníková z Prachova. Nejdále z kluků dolezl Marek Škorpil z Opice, druhý skončil Jan Krutský z  Prahy a  třetí Jan Doseděl ze Svitav. V  kategorii C zvítězila Michaela Matúšová ze Stříbra, druhá dolezla Tereza Nová z  Plzně a  třetí domácí Anna Ležovičová. U kluků vyhrál Petr Kliger ze Žacléře, druhý byl Zbyšek Černohous z Lanškrouna a třetí Jan Šilar z Horní Čermné. Mezi nejmladšími dívkami se prosadila domácí Adéla Jeníková následovaná Kateřinou Matúšovou ze Stříbra a  Eliškou Svobodovou z Trutnova. Nejmladší kluky rozsoudilo až superfinále, ve kterém dolezl dál domácí Jakub Šenkýř, druhý skončil Lukáš Doleček z Lanškrouna a třetí pak Pavel Adam z Trutnova. Gratulujeme všem závodníkům za předvedené výkony, děkujeme všem divákům za podporu lezců a vstřícnost k organizátorům. Doufáme, že se všem (nebo alespoň většině) závody líbily, že byli spokojeni s organizací a že nám odpustí případné chybičky. A věříme, že vás příští rok budeme moci opět pozvat na závody do Pardubic. text

Tomáš Miřejovský

7 M OD MALÉRU A BOTY FUČ ANEB TENDON CUP NA PŘEKLIŽCE V ÚJEZDU N/LESY Vážení a milí přátelé překližkového lezení. Dovolte, abych s odstupem času okomentoval závod mládeže, který již tradičně a  více jak 10 let vnáší radost do dětských duší školou povinných. Je to zejména proto, že na rozdíl od většiny závodů, jež se konají přes víkend, probíhá tento zcela záměrně ve všední den – v  úterý. A  tak se k  velké radosti většinou zhruba 130 děcek místo školy sportuje. Ale opravdu jen sportuje? Vždyť připravit pro takovou „bandu“ závody, aby se vyřádili jak prckové, ještě neodrostlí školce, tak protřelí borci, není vůbec snadné. Zvláště pro oddíl, který nemá zázemí dospělých bardů a věnuje se především mládeži, škole ještě neodrostlé. A tak jsou do přípravy i organizace zapojení jak žáci a členové pořádajícího školního sportovního klubu při základní škole z Prahy 9-Újezdu nad Lesy, tak studenti (záchranáři) VOŠ zdravotnické z Prahy 4, s níž má naše základka naštěstí velmi dobré vztahy. Ale proč ten titulek – 7 metrů od maléru? No, nevzpomíná se na to snadno, ale 7 metrů je přesně ta vzdálenost, která dělí zavěšeného borce na topu od podlahy v  naší tělocvičně. A proč je to tak důležité, nebo co se vlastně stalo? Naštěstí nic (znovu klepu na dřevo), ale .... No, rozvázal se sedák. Naštěstí ne od lana, nýbrž v uvázání kolem pasu. I  tak to ovšem byly horké chvilky. Ještě štěstí, že se to přihodilo zkušené a  kvalitní závodnici, která nezazmatkovala, a že se úvazek uvolnil až při dokončení cesty a ne při dynamickém zatížení nebo pádu. Takhle zůstala závodnice viset za nohavice a  uvázání sedáku k lanu. A tak byla i spuštěna na zem. Co dodat? Povinnost kontroly je jednoznačně na straně jističe – ten má za úkol prověřit uvázání závodníka. Tato kontrola proběhla, a přesto došlo málem k maléru. A jističem nebyl žádný zelenáč, nebo někdo, kdo by to „bral hákem“. Přesto se to stalo. Už nezjistíme, zda to opravdu byla chyba uvázání a nedostatečné kontroly, nebo chyba úvazku, že by páska proklouzla v přezce. To se ani nechce věřit – přece jen to zůstane asi chybou lidskou. No, zaplať Bůh, že to dopadlo takhle. V  rámci zmatků kolem celé události nás ani nenapadlo zajistit úvazek a nechat ho překontrolovat (všichni stejně tvrdili, že sedák byl uvázán správně a že to bylo kontrolováno).

Zůstává tedy memento pro všechny pořadatele a  organizátory podobných akcí. Ďábel nikdy nespí! A  jestli chcete spát v  klidu vy, hlídejte i nečekané. Jen tak lze zabránit malérům, jež by mohly skončit naprosto fatálně. A  úplně vniveč pak přijde všechna ta práce kolem přípravy a  organizace závodu, již si umí představit jen ten, kdo něco podobného pořádá sám. Tož přátelé – mějte oči na šťopkách – i když jsou závodníci ještě za humny. No a teď ke druhé části nadpisu – boty fuč! Je to už málem obehraná písnička, že časy se mění – a  doba, kdy bylo možné odložit si kletr pod skálu i s doklady a drobnými na gulášek a pivko, je dávno pryč. Krade se všude a všechno, bez ohledu na zvyk a tradici, že v lezení jsme všichni kámoši a kámoše by přece nikdo neobral. Ale jo, obral. A hodí se taky všechno – mobil, tramvajenka, „matroš“ – i boty. A že musí jet ten někdo domů v  lezečkách – k  tomu džíny a triko – no pohled pro bohy. Ale koho to zajímá. Ten někdo-hajzlušetřil pár babek, o něž obral kamaráda. Ještě, že se to píše s malým „k“. Velký Vont by se divil. A my taky. Ale taková je pravda. Po závodech zmizely téměř nové botičky (viz foto), které si někdo, asi omylem, nazul místo svých trepek. Ale ani ty tam nezůstaly, tzn. že si někdo pomohl úmyslně. Ať mu paznehty slezou! Nenapadá mě slušnější výraz. Co naděláme? Pojištění na takovouto událost samozřejmě nemá ani oddíl, ani škola. Přece jen se počítá s účastí kultivovaných a kulturních osob, ne se zloději. Pro příště už ale ne. V rámci dobrých vztahů se pokusíme najít způsob, jak škodu zmírnit, ale hořkost zůstává. A jak se motivovat pro další akce? Že za odměnu budeme řešit další malér? Vždyť všichni (snad) vědí, že za uspořádáním takového závodu je skryta spousta hodin věnovaných přípravě – a zadarmo. Symbolický příspěvek od ČHS je milý a děkujeme za něj, ale v podstatě to neřeší. Nikdo to nedělá pro peníze. Vždy to bylo a nadále bude na ochotě udělat něco pro druhé,

Celkový pohled na stěnu

P jako prcci – lezci z MŠ

zvláště pro děcka a pro pocit zadostiučinění, že se dobrá věc podařila. A taky že jo. A nedáme se otrávit ani „skoromalérem“, ani nějakým blbcem, který neví, v jakých botách přišel. Bylo by to nefér vůči všem, kteří podali pomocnou ruku, aby závody proběhly férově a v klidu. Dík proto patří nejen všem „pomocníčkům“, ale především hlavnímu partnerovi akce – firmě Lanex Bolatice, jež dala šanci všem „školním prckům“ bojovat o hodnotné ceny v  rámci Tendon Cupu 2010, ale i dalším partnerům, bez nichž bychom se neobešli. Záchranářům, z již zmiňované VOŠ zdravotnické z Prahy 4, Hudy sportu Harfa, který věnoval další ceny a aktivně pomohl při stavbě cest a  jištění, a především všem členům horolezeckého oddílu Gekon – Markovi, Lence, Rosťovi, Jirkovi, Tomášovi, Janě, Klíštěti a dalším, kteří nezištně přiložili ruku k dílu, aby se zdařilo. A bez pomoci pana Rakoviče, jemuž se podařilo se svou firmou stihnout rekonstrukci stěny, by to taky asi nešlo. Ještě jednou tedy dík – a snad se neurazí ti, kteří nebyli jmenováni – spoléháme i na ně – zase příště (např. kuchařky ze školní jídelny, které nevědíce předem, přesto zvládly nápor dalších 120 strávníků). Ale .... vvv vo tom to je .... Tak jen pro úplnost – přehled vítězů (i když na www.horosvaz.cz

– v sekci soutěže a mládež si to asi každý již našel): Celkový počet účastníků: 139 (včetně těch mimo soutěž) Kategorie: prcci (MŠ – mimo soutěž – 8 účastníků ... všichni vítězové, i když někomu to šlo lépe) dívky, kategorie D-1. místo – Týfová Klára, pořádající oddíl, HO Gekon Újezd n. Lesy (15 startujících) C-1. místo – Bělková Katka, TJ Jiskra Nový Bor spolu s Matúšovou Míšou (HK Skoba Stříbro) (24 startujícch) B-1. místo – Pokorná Andrea, HK Lanškroun, spolu s  Praibišovou  Evou, Sokol Brno 1 (15 startujících), MS Peltrámová Veronika – Saltic, Smíchoff A-1. místo – Obročníková Anna, HO Český Ráj, Mammut (8 startujících) chlapci, kategorie D-1. místo – Vopat Jan, oddíl Hospul Ústí n.Labem, (19 startujících) C-1. místo – Kliger Petr, Yetti Club Trutnov (21 startujících) B-1. místo – Doseděl Jan, HK Lanškroun spolu s  Krutským Janem, Smíchoff, Adrenalin Pit (17 startujících) A-1. místo – Němec Tomáš, HO Hejnice (8 startujících) Jo – a těšíme se na viděnou příště! Za všechny, kteří k  tomu měli co říci text foto

Mirek Kurka, HO Gekon Újezd nad Lesy autor

63

H O V O RY Z   M O N TA N Y

Návod na úhradu předplatného časopisu Montana Montana v roce 2010 vychází už jednadvacátým rokem! Nejste-li ještě definitivně rozhodnutí, zda je pro vás v češtině nejdéle vycházející lezecký časopis to pravé čtení, stačí nám napsat (e-mail: [email protected]) a my vám pošleme jeden starší, náhodně vybraný, výtisk zdarma. Hlavní výhody předplatného: T nižší cena T pravidelné dodávání až do domu T přístup do zvláštní sekce www stránek, kde je možno: T Stahovat PDF starších Montan s menším zpožděním než běžní návštěvníci našeho webu. T Měnit adresu dodání. Každé předplacené číslo tak můžete v rámci jedné země nechat poslat na jinou adresu. Na koleje, domů, či do P.O. Boxu nejbližšímu vaší maringotce. Pro ty ostatní stručné shrnutí: 1. Předplatné na 6 po sobě jdoucích čísel je 365 Kč. 2. Uhrazením předplatného rozumíme, že nám pošlete peníze (viz dále) a my vám za to na oplátku začneme posílat váš oblíbený časopis. Pošlete-li e-mail, že chcete Montanu odebírat, je to sice pěkné, ale moc to neřeší. 3. Pro předplatné do ciziny počítejte s vyšším poštovným (na přesné podmínky se můžete informovat v redakci). Výjimkou jsou pouze slovenští abonenti – ti dostávají Montanu prostřednictvím Slovenské pošty za stejnou cenu jako abonenti čeští. 4. Možné způsoby úhrady. V zásadě jsou možné tyto platby: poštovní poukázkou typu A, bankovním převodem, poštovní poukázkou typu C. 5. Pokud máte Montanu předplacenu, a tato vám nedojde do týdne po datu vyjití uvedeném v tiráži předchozího čísla, ozvěte se. Celou záležitost napravíme. Při platbě na účet vždy uvádějte své abonentské číslo (var. symbol platby).

Speciální akce pro abonenty Montany Horolezecký materiál od Wild Country se speciální slevou jenom pro vás. V tomto čísle najdete samolepku firmy Wild Country. Na [email protected] pošlete foto s umístěnou samolepkou W a dostanete slevu 25 % na nákup zboží od Wild Country. Kupujte na www.horomaterial.cz. Vyhrazujeme si právo distancovat se od nálepek umístěných v rozporu se zákony či dobrými mravy.

Výherce soutěže vyhlášené firmou Chiruca v minulém čísle je Marek Jurman z Brna, gratulujeme.

64

Měl jsem tu někde takový velký papír popsaný poznámkami o tom, co všechno bych měl/chtěl na toto místo napsat. Bohužel, papír se někam ztratil, a tak nezbývá, než zalovit v paměti. Zkusím vytvořit takovou letní pracovně-lezeckou všehochuť. Poznámka první, zajímavost Zejména pro ty, kteří četli minulé Hovory. Banner dorazil. Prakticky hned po vyjití minulé Montany. Zdá se, že není radno podceňovat sílu médií. Tímto děkujeme firmě Terinvest a přejeme jim mnoho spokojených klientů. Poznámka druhá, informační Pepa Straka vylezl ve Frankenjuře 8a. Prý pěkná, morálová cesta. Že vám to jméno nic neříká? Pepa Straka, to je ten kovář ze severu Moravy, který vlastní firmu Raveltik. Před časem (M 2/2009) jsme o něm psali. Jasně, dnes už nejde o nějaký špičkový výkon, ale přeci jen, je to hezký vzkaz pro nás všechny, kteří si sníme za svými klávesnicemi, nemyslíte? Poznámka třetí aneb Pohled pod pokličku Úvodník tohoto čísla připadl na novopečeného horského vůdce Vojtu Dvořáka. Měl jsem představu, že nám laikům napíše více o „krvi, potu a slzách“ provázejících trnitou cestu do Společenstva. Chápu ale, že příslušnost mezi vyvolené zavazuje tajemným mlčením, a tak dal přednost umělečtějšímu pojetí. Poznámka čtvrtá, lezecká aktualitka Stojíme takhle včera na terase Téryho chaty, vaříme a pozorujeme oblohu. Nelze neposlouchat rozhovor vedený jedním šampiónem ve vedlejší skupince snídajících. Je to víceméně o různých způsobech, jak zakládat ruce do spáry. Od palců až po dvě pěsti vedle sebe. „A jak se pak posouvá nahoru?“ „Normálně, kam jde dát koleno, je i  no-hand, založíš koleno, zatlačíš špičkou nohy o  kraj spáry a tím uvolníš ruce.“ Jakoby nedbale si sedám poblíž, žvýkám a  se zájmem naslouchám. Jak jsem se kdysi poučil od Vinnetoua, v takových chvílích je dobré potlačit přirozenou tendenci civět na vypravěče, ale naopak, koukat někam jinam a jenom naslouchat. Nikdo si vás potom nevšimne. Následuje rozebírání lezecké techniky zvané lezení na sokola. Několikaminutový výklad uzavře prostá otázka. „A ty lezeš?“ ptá se jedna z dívek. „Ne, v životě jsem nelezl,“ odpoví bezelstně vypravěč Na chvíli se zastavil vesmír. Zdá se však, že jenom mně. Hovor plynule přechází na jiné téma… Poznámka pátá, čiliže rozlučka Jak říkává Bača, držte to pevně!

Posíláte-li k otištění článek svého kamaráda, vždy se ujistěte, že on s tím souhlasí. Není v našich silách kontrolovat identitu všech přispěvatelů. Denně odpovídáme na desítky žádostí, chcete-li, abychom vám odpověděli co nejrychleji, zkuste se řídit podle následujícího klíče: T Když nevím: [email protected] nebo telefon do redakce +420 541 243 333 T Dotazy na předplatné, fakturace, distribuce atp.: [email protected] nebo +420 603 553868. T Články, připomínky, náměty na zajímavá témata: [email protected]. T Grafika, sazba: grafi[email protected] T Inzerce, stížnosti, pozvání na kávu apod.: [email protected] nebo +420 605 261390, +420 775 261390

ČASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAŘE

4/10 (č. 128) ročník XXI (Hotejl XLIV)

Vydavatelství a redakce: Moravské náměstí 13, 602 00 Brno

www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpečný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé při jeho provozování. Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.

Vydavatel a šéfredaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333, 605 261 390 e-mail: [email protected] Jednatel a zastoupení na Slovensku: Jiří Růžička tel.: 541 243 333 e-mail: [email protected] Texty posílejte na: [email protected] Sekretariát: Radim Výrubek e-mail: [email protected] Stálí spolupracovníci: Jiří Novák, Vilém Pavelka, Martin Stolárik, Mike Jäger, Petr Piechowicz, Martin Krejsa, Hermann Erber, Tomáš Kerlin, Iva Šemberová Jazyková korektura: Eva Bublová Grafická úprava a sazba: Martina Petrová [email protected] © autoři článků Za věcnou správnost příspěvků zodpovídají jednotliví autoři. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit obdržené články na Internetu. Tisk: EXPODATA-DIDOT, spol. s r.o. Vychází 6x ročně cena výtisku 69 Kč, roční předplatné 365 Kč ISSN 1212-7957 Registrováno MK ČR pod číslem E5208 ze dne 6.4.1990. MIČ: 46913. Bankovní spojení: č.ú. 169897423 kód banky: 0600 název účtu: Montana – Tomáš Roubal Distribuce v ČR: společnosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & KAPA, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. předplatné přes www.horokupectvi.cz Příští číslo vyjde 6. 10. 2010

Textová uzávěrka č. 5/10 je 1. 9. 2010 Uzávěrka inzerce po domluvě.

mezinárodní SPORTOVNÍ veletrh

mezinárodní CYKLISTICK¯ veletrh

www.sport-life.cz

www.bike-brno.cz

mezinárodní v˘stava LODÍ A VODNÍCH sportÛ

www.boat-brno.cz

7.– 10. 10. 2010 BRNO – V¯STAVI·Tù

mezinárodní v˘stava KARAVANÒ a obytn˘ch automobilÛ

www.caravaning-brno.cz