Zeptali jsme se Gran Canaria 4 Mike Jäger. Ztraceni v Peru 12 Bernard Zangerl. Rumunsko Bohumil Svatoš. Nuda v Ománu 20 Šatavis

contents Editorial

obsah Úvodník Jiří Švihálek

2

Zeptali jsme se...

2

Komiks Vojtěch Dvořák

2

Gran Canaria Mike Jäger

4

Erecttissima Dušan Janák

10

Ztraceni v Peru Bernard Zangerl

12

History of the first official journey of Czech climbers abroad.

Rumunsko 1954 Bohumil Svatoš

18

Boring Oman – the story of a climbing trip to an exotic country.

Nuda v Ománu Šatavis

20

Albert Leichtfried´s test-peace performed by Luboš Mázl.

Encore M12/13 Tomáš Roubal

22

Rock master Tomáš Roubal

23

Slovak expedition to Kyrgyzstan.

Jazda Martin Ondreáš

24

An effigy of a climber and a world-successful businessman.

Michel Beal Janek Bednařík

30

Jak jsem nikam nevylezl Petr Pipek

32

We asked… Comics Gran Canaria – several tips for climbing at this famous tourist destination. A new route on Tre Cime. Bouldering in Peru.

This headline does not need any translation…

Himalayas – the home of snow. Mountaineers Film Festival as seen by Azor the dog.

Teplický fesťák – tradiční mňamka na konci léta Azor

34

Young climbers among us.

Horolezčata Pavel Bubla

36

An effigy of Dave McLeod.

Dave MacLeod redakce

38

Horolezecké příběhy na pokračování Vladimír Šoltys

40

Ádr David Goll

42

Mučírna Martina Patzelová

44

Methodology of basic skills for climbers.

Metodika A. Volk, V. Dvořák, J. Bednařík

45

Jahňačí štít (2.229 m) – High Tatras Walls.

Tatry Jozef Gurník

46

Zajímavé knihy redakce

47

Nebezpečné nýty s mailonkou Janek Bednařík

47

Na pultech

48

ČHS

50

Půlstoletí na laně Martin Krejsa

52

7. ročník MFOF právě startuje Martin Krejsa

59

A jdi... Martin Stolárik

60

Závody J. Čermák, J. Zozulák, I. Kytka, V. Urbánek

62

Hovory z Montany Jiří Růžička

64

Beings in my heart. Czech sandstone. Learn how to train better.

Interesting books. Beware of one possible fatal mistake during roping down! In our shops. News from the Czech Mountaineering Association. Česlav Wojcík – An effigy. Interesting pieces from the International Film Festival. Go for it… Competitions. Epilogue.

Diana Ramirez Suárez v cestě 6a+, Fataga, Gran Canaria foto: Mike Jäger

úvodník

Jiří Švihálek Hory – láska i prokletí Hory a lezení je jediná věc v mém dosavadním životě, kterou jsem si opravdu jistej! Tahle cesta, ač není zrovna zametená, si razí dráhu životním časoprostorem s dosud nepoznanou jistotou. S jistotou těžko uvěřitelnou vzhledem k tomu, že ten cíl v dálce je stejně tak nejistej a neurčitej, jako jímavej a krásnej. Tak pojďte taky, s klapkami na očích plnit své sny, tam někde uvnitř na to máte! Hory – pro někoho nic neříkající hromady kamení, pro někoho místa, do kterých po celý život vkládal svou veškerou vášeň, ale i sílu a touhu, ač často nenaplněnou. Lidé, kteří se naučili (nebo už to měli v sobě?) vnímat řetězce rozeklaných štítů po svém. Lidé, kteří se horami nechali inspirovat a na vlnách vlastních sladkých

anketa

ve správnej čas na správným místě. Jako bys zrovna dosadil do mozaiky poslední perfektně pasující díl. A taky víš, že už v tom vězíš až po uši – v horolezectví. A otěže svýho života právě v tuto chvíli třímáš pevněji než kdy dřív, a nikdy už je nechceš popustit. Vylezeš poslední délku té mrazivé severní stěny, dotknou se tě první paprsky a ty cítíš ten vděk. Nevíš, komu být vděčnej. Horám, sobě, nebo prostě osudu? Jsi vděčnej, že jsi zas tady, v místech nejmilejších a děkuješ, že můžeš zas a znovu sledovat to divadlo, co hraje svět a režíruje sám život. A když se zamyslíš, pochopíš, že i ty v něm máš právě tu svou roli. Jaká je, je vedlejší, stačí, když se líbí jen a jen tobě. Hory, to je ale třeba i nekončící kolotoč stesku – doma po horách, v nepohodlí a pod tíhou odpovědnosti v horách zas po domově. Je to i mučivá povinnost napřed vydělat prachy a teprve potom zas vyrazit. Jak jen, k čertu, z toho ven?! To ještě asi nikdo nevykoumal. Začal jsi s feťáctvím, počítej s absťáky… A přitom všem někde daleko vzadu v hlavě, v zaprášené skříni podvědomí, neustále tušíš, že hory si svou daň umí ze sekundy na sekundu setsakra tvrdě vybrat, že neodpouští a nezapomínají. Když se jim jednou upíšeš, už nenalezneš cestu zpět (tu ale většinou nikdo z nás nehledá). A pak přijde ten den, kdy tak i tak budeš muset zaplatit. Ale ty na to už budeš připravenej. Budeš sedět v houpacím křesle, mít šedivé vlasy a tušit, že úrazy, dřina a nespočet těžkých nocí se projeví. Pravděpodobně budou i ty proklatý kapsy prázdný. Ale ve své hlavě budeš hledat jak ve špíži těch nejlepších vzpomínek. Až zavřeš oči, budeš vědět, že to stálo za to. Svůj čas jsi dobře využil…

představ opouštěli šedý svět starostí a rutiny a zamířili nekompromisně do hor. Lidé, kterým bylo houby po všech společenských konvencích, sociálních jistotách, spotřebě a lopotění se po hmotných statcích. Před očima měli své vlastní sny, a hlavně v ně věřili a nenechali si je vzít! Někteří došli daleko, někteří ještě dál, ale hlavně žili tím nejopravdovějším a nejplnějším životem, fyzicky, emocionálně i duchovně. Kdo z těch, kteří už okusili volání a vábení hor, prožili už východ i západ slunce na horách, ten nekonečný boj noci s rozedněním, viděli štíty barvící se do ruda, zurčící potůčky z tajícího sněhu, bojovali ve stěně a zakusili ledové pohlazení noci, kdo z nich by se nechtěl také zařadit do té řady jmen, do té vybrané společnosti šťastných? Jdeš sám tím neskutečně prudkým hangem, pod botami skřípe přemrzlý sníh a před tebou roste ta tvoje Stěna. Nabývá obludných rozměrů a kdesi nad hlavou zase jednou vítězí den nad nocí, světlo nad tmou. Štíty všude okolo se pnou vysoko k nebesům a na samém vrcholku se třpytí poslední zbytky sněhu, zase už olizované slunečními paprsky. Ty hory okolo už miliony let vzdorují přírodním živlům, tak jak to teď zkoušíš i ty. Jenže ony stále hrdě stojí a jen tak se nevzdají, zatímco ty se choulíš v bivaku a foukáš do žďáráku svůj teplý dech. Takže konečně víš, jak malinkej vlastně jsi! A tam dole, ten ledovec, ten už taky sakra něco pamatuje a důstojně sjíždí dolů údolím… Oči kloužou tím nekonečným prostorem a hlava se točí (únavou, nebo úžasem?). A pak někde vysoko na štandu přijde konečně ten pocit. Už dobře víš, že jsi tu správně, že patříš právě sem, prostě cítíš, že jsi

Co z výstroje či výzbroje, kterou používáš, by měli výrobci vylepšit, případně úplně vymyslet a dodávat na trh? Klidně i z říše sci-fi.

Páči sa mi myšlienka a trend znižovania hmotnosti jednotlivých materiálov, ako je to napriklad pri expreskách. Privítala by som niečo podobné aj pri samoistiacich prostriedkoch: frendy a čoky. Aplikovať technológiu frendov na sľučky, uzlíky – myslím, že niečo už aj existuje. Z kategórie „sci-fi“ jednoznačne prísavky.

Z mého pohledu skoro nic, veškeré věci, co potřebuji k lezení, dostávám od sponzorů, takže já jsem spokojený na 99 procent. Jenom by se někdy mohla vymyslet nějaká guma, která by ustála každý stup, nestup... a pak lano a presky, který váží 0 kg, vlastně veškeré vybavení by mohlo mít nulovou váhu, a bouldermatku, do které by se padalo jako do peřinky, jo a taky by se mohlo udělat zelený nebo šedivý „mágo“, aby se mohlo v klidu lézt na písku...

Zuzana Čintalová Stálice slovenské lezecké scény

Vypínač na miminka. Soňa Boštíková Výšková horolezkyně na mateřské

all rights reserved.

to lezou báby s nùší!

2

spára je jeden dlouhej chyt!

záitky nemusejí být hezký. staèí kdy jsou intenzivní.

poslední hlášky

windows system by vojtìch watt dvoøák 2007

Martin Stráník Reprezentant ve sportovním lezení

z komína se nepadá!

Tak jako miliony dalších zimomřivých Středoevropanů hledáme každoročně jižní oblasti, abychom na nějaký čas utekli před domácí zimou. Nekonečná cesta autem na jih, s věčným skuhráním našich dětí, kdy už tam konečně budeme a vynucené zastávky na čúrání, nás připravilyčasto o nervy už na začátku rodinné lezecké dovolené. K tomu třeba ještě špatné počasí, věčně kňourající děti, špatně naladění rodiče, kteří se nedostanou k lezení. NE!

Ale existují jiné možnosti… Na Kanárské ostrovy se lze dostat asi po 4 hodinách letu. O slunci, plážích a horách sní všichni, kteří si vybrali Kanáry za cíl své dovolené. Velmi milé, k dětem přátelské, otevřené domorodce, neobvyklé lezecké možnosti a stabilní počasí ke stanování a lezení máme v živé paměti ještě z minulých cest. Letíme nejdřív na ostrov Tenerife, který už známe (viz článek v Kletternu 8/9- 2002). Jako další cíl tentokrát chceme zkoumat Gran Canaria, třetí největší ostrov kanárského souostroví, který dal jmé4

no i ostatním. Chceme se zde podívat po lezeckých možnostech. A tak najíždíme v Santa Cruz s pronajatým autem na přívozní člun a plni očekávání míříme na další fantastický ostrov. Rychlá loď je úplně nová a naše děti se radují z velkoryse zařízeného dětského koutku. Jsme jen udiveni hojným množstvím pytlíků na zvratky na palubě, které známe z letadel. Údiv se změnil v mořskou nemoc a bezmocnost, dětský koutek jsme nevyužili. Během hodinového přejezdu jsme naopak využili zmíněné sáčky. No, ale byly v ceně (2 osoby + auto podle dne/sezóny asi 60 euro).

Vyčerpaně opouštíme loď. Na přístavní promenádě obdivujeme pěnivě rozbouřené moře a naše podrážděné žaludky se zklidňují. Po jídle v jedné z mnoha rybích restaurací nejsme ještě každopádně ještě úplně fit, ačkoli pěkné uličky a mořský záliv s výhledem na „Prst boží“- jednu ze štíhlých skalních jehel (Zákaz lezení!) – díky své poloze v přístavu Puerto De Las Nievas působí svůdně a lákavě. Jedeme do hornatého vnitrozemí ostrova k našemu prvnímu cíli, kterým je Tamabada. Naše informace jsou skromné. Rešerše o možnostech lezení na Gran

Gran Canaria

Pohled od Pico de la Nieves na Roque Nublo

Canaria byly neúspěšné. Nakonec byla použitelná jen kopie z jednoho staršího lezeckého časopisu, která se ukázala jen málo nápomocná. Ale v poslední době se najdou další informace na internetu. Výchozí bod pro cestu do lezecké oblasti Tamabada je Artenara, idylicky položená horská vesnice s výhledem na Roqua Bentaiga, jeden z velkých volně stojících čedičových monolitů. Tento slouží starousedlíkům jako svatyně a obětní místo. Pohled těká nad úbočími a hlubokými údolími s osamoceně stojícími domy, ke kterým vedou jen oslí stezky.

Horská údolí působí díky žlutému zbarvení kvetoucích kručinek a zelené trávě měkce a svůdně. Ale ve skutečnosti se často jedná o nebezpečné příkré kamenité srázy, které často zasypávají úzké silnice plné zatáček, hlavně po dešti a při silném větru. Artenara je nejvýše položenou horskou vesnicí ostrova. Zde najdete prázdninové příbytky, ubytovny, penziony a restaurace. Mnoho turistů navštíví toto poutní místo, aby si prohlédli jeskynní kostel. Možnost nákupu v malých obchůdcích, kde seženete potraviny, sladkosti, zmrzlinu, pivo, kávu, těstovi-

ny a plynové bomby – to je základ pro naši dovolenou, kterou pojímáme jako samozásobitelé. Do vesnice se lze dostat i veřejnou dopravou (autobusová linka 220 z Las Palmas). Z Artenary jedeme směr Pinar De Tamabada. Nejdřív směr Tamabada (8 km), dokud se silnice nerozdělí a pak obkroužíme v protisměru hodinových ručiček po 6.4 km dlouhé jednosměrce 1.444 m vysokou horu Tamabada. Světlý borovicový les (pinius canariensis) nás nadchl. Na starých vysokých jehličnanech rostou lišejníky, díky kterým působí les přímo pohádkově. Zem je 5

Gran Canaria

Pohled z Tamadaby na Puerto de las Nieves

pokryta jehličím, které chrání půdu před vyschnutím. Objedeme horu po okružní silnici – jednou, dvakrát, ale nikde nevidíme lezecké skály. Kde je náš vysněný lezecký ráj? Abychom se zorientovali, je potřeba udělat několik informačních výšlapů. Na severní křižovatce odbočit doprava (severním směrem). Po 400 m dojdeme k rozcestí. Nalevo vede cesta k oplocenému prázdninovému táboru Úřadu životního prostředí a k campingové oblasti. Napravo se dostaneme k místu ke grilování se stoly a lavičkami. Na tomto piknikovišti se nachází také volně přístupný vodovodní kohoutek a záchody, které byly zřízeny lesní společností Icona. Jednotlivé lezecké sektory se nacházejí severozápadně pod lesní plošinou, na příkrých srázech masivu. Nejsme zklamáni. Náš tábor je v zařízené campingové oblasti v národním parku. O víkendech sem zavítá mnoho místních na piknik a stanovat. Je zde nutný permit. Kontroly hlídačů parku nás sice nutí každé ráno složit stan, zato je ale lezení vzdálené jen asi 2 min chůze a dá se k němu v pohodě dojít s dětmi. K dispozici je mnoho leh6

kých cest, tak jako těžkých a extrémních. Jsou zde slunečná místa s výhledem na moře nebo schované stinné skaly v piniovém lese. Ráno začíná vylitím mé kávy, která nikde nestojí v bezpečí před dětskýma nohama. Pak ale dojde k přátelskému setkání. Přichází k nám mladý, už, očividně lezec.. Julián nás zve, ať lezeme s ním a jeho přáteli. Ukazuje nám mnoho skal, které bychom bez jeho pomoci nikdy nenašli, dává nám informace o jménech cest a jejich obtížnosti. Toto setkání je příkladem otevřenosti ostrovanů – Julián nám v příštích týdnech ukázal nejen svá oblíbená místa v Tamabadě, ale procestoval s námi i další lezecké oblasti ostrova. V oblasti je dnes asi 400 cest. Během pár dní pobytu získáme pocit, že je tu určitě místo pro desetkrát více prvovýstupů. Hornina vulkanického původu má výbornou strukturu, kterou vlastně v čedičové skále neočekáváte. Chyty, díry a desky skoro připomínají pískovec. Julián nám nadšeně vypráví o své sedmidélkové cestě, která ční skoro z moře a táhne se přes 200 m až k nejvyššímu místu masivu.

Typické pro zdejší lezecký ráj je mnoho různých sektorů, které jsou rozděleny na malých terasách na úbočí. Na rozpukaných skalách, svislých útesech, hřebenech a kotlinách musíte dávat pozor, abyste se neztratili. Člověk tak potřebuje trochu času, aby se zorientoval. S orientací nám pomáhal jen starý vodovodní kanál. Často jsme museli procházet strmými příchozími stezkami k nově objeveným sektorům, přes úzké skalní pásy, částečně se slaňováním. Nejsou proto dosažitelné s dětmi. A tak jsem doprovázel Juliána, který chtěl vytvořit novou cestu, sám, bez rodiny. Když jsme přišli ke stěně, spontánně jsem řekl, že oranžová skála vypadá jako v jižní Africe – tak jsme dali sektoru toto jméno. Hotová cesta se bude jmenovat Život na ostrově. Náš další cíl je malá horská vesnice Ayacata s barem „Casa Melo“. Zde je vystaven něco jako lezecký průvodce, složka s volnými listy. V této knize, kterou zájemcům rádi ukáží, jsou zaznamenány nejnovější prvovýstupy. Hojně navštěvovaná, příjemná hospůdka je místem setkání lezců. Tady se plánuje a vyměňují informace, proto jsme tu

často i my. Ale také kvůli výbornému typicky kanárskému jídlu. Pro děti je na sousedním pozemku osel – k pohlazení i svezení. Ayacata je centrem pro tradiční lezení na ostrově. Gigantické skalní stěny s neskutečným potenciálem vypadají skoro neprozkoumaně. Zpřístupnění je i zde v plném proudu. Stan si stavíme kousek za vesnicí na malé terase, pod mandlovými stromy, mezi kaktusy a skálami.Vícedélkové cesty nemůžeme lézt kvůli našim malým dětem, ale stěna se sportovními cestami se zvedá hned za naším stanem. Další ráno máme návštěvu ze vsi. S košem a srpem si přišel nějaký starý muž pro trávu pro zvířata. Při pohledu na nás gestikuluje rukama. Pořád dokola opakuje slovo „proAndi s přítelkyní – dlouhá alpská cesta u Ayakaty

blemo“. Nelíbí se mu, že jsme tu? Máme složit stan? Venkovan si očividně dělá očividně starosti. Venku je přece chladno, ptá se, jestli máme potíže, jestli potřebujeme pomoc, když tu stanujeme s malými dětmi. Vysvětlíme mu, že jsme z Německa a tam že je v tuto dobu chladno. Ptáme se, jestli tu smíme stanovat. „No problemo,“ usmívá se muž. Lezení v únoru nad střechami domů při krásném slunečném počasí, děti si hrají pod skálou, stařík nás se zaujetím sleduje. Vesnice je také vhodné výchozí místo pro pěší túry k Roqua Nublo. Lezci volí parkoviště na silnici nahoře a jsou asi za 20 min u skály. Cesta vede kolem Roqua Fraile (mnich). Vrchol této skalní jehly může být zdolán dvěma relativně lehkými cestami. Na náhorní plošině jsme

uchváceni impozantnm pohledem na neobyčejnou vulkanickou krajinu a bizardí tvar Roqua Nublo. Majestátně trůní nad centrálním masivem Gran Canaria, jako pozůstatek dřívějšího vulkanického komína, který byl ničen erozí. Jen tvrdé jádro horniny odolalo vodě a větru. Přímo před Roqua Nublo je skála La Lana (žába). Podle pozice lze opravdu rozpoznat profil žáby, nebo modlícího se mnicha. Při bližším prozkoumání vypadá žába spíš jako dikobraz, tak je prošpikován dírkami. Převládá zde kratší sportovní lezení a také dobře jištěné lehké cesty. Na Roqua Nublo dominují alpské túry částečně dojištěné. Šedesátimetrový vrchol byl zdolán v r.1932 německými lezci. Jaime Ramirez Ramos v cestě Los Wisos 6b+, La Surueda

Roqua Nublo je dominantou ostrova, je to svatyně starousedlíků, která je vidět z mnoha míst ostrova. Proto, a také z důvodů lehkého přístupu, je oblíbeným cílem turistů. Také my jsme dvakrát došli k nástupu. Pokaždé zmařil lezení silný studený vítr. Nublo – označovaný také jako „ Skála z mračen“ – dělá svému jménu čest. Vrchol leží 1.813 m. Cáry mračen se prohánějí přes útesy, mlha táhne borovicovými lesy porostlými lišejníky a jen 7

Gran Canaria

Ramón Hernandez Hinojo, cesta Vidas Isleñas 7b, Tamadaba, sektor Jižní Afrika

8

občas prosvitnou paprsky větvemi. Nám se nabízí dechberoucí ceremonie. Sousední malá oblast La Goleta je víc chráněna. Přístup sem je krátký. Hornina připomínající slepenec je výborná pro začátečníky. Jsou zde často pořádány lezecké kurzy. Při naší návštěvě byla bohužel většina nýtů odšroubována. Lano z vrchu se ale dá hodit bez problémů. Při lezení na prvním používáme několik volných nýtů, které neustále přešroubováváme.

Daute Macias Martin cesta La Rusa 6b, Fataga

Kdo si zde chce v pohodě zalézt, měl by si vzít s sebou nějaká oka k nýtům a matky. Všude na ostrově jsou nepřístupné stěny a dostatečné pole uplatnění pro vrtání vašich prvovýstupů. To vítají také domácí lezci. Jako příklad uvádím početné skály nad přehradou Fatago, s potenciálem pro příští generaci. Během jednoho lijáku se bavíme s jedním místním učitelem lezení. Říká, že by dlouho trvalo vychovat lezce, zřídit cesty a zpopularizovat lezení na Gran Canaria. Je zde jen asi 200 až 300 lidí, kteří chodí vášnivě lézt. Základní myšlenka rozhovoru je o tom, zda nezkusit zřídit lezení jako turistický faktor ve venkovských oblastech a nabízet je v kombinaci s populárním koupáním v moři. Jeden z největších problémů ostrova je odchod lidí z vesnic do měst a s tím zchudnutí a zpustnutí malých horských vesnic. Ve Fatagu je jeskynní převis, pod kterým

právě sedíme a baví nás extrémní cesty do 8b+. Teď se ale na stropě jeskyně tvoří malý vodopád. Žádný problém pro extrémy. Vytáhnem kytaru a zpíváme. Začátečníci boulderují podél jeskyně. Příznačné pro Fatago je ale množství středně těžkých cest. Oblast je snadno dosažitelná, leží v blízkosti turistických center na jihu ostrova. K tomu připomínka: nenechávejte cenné věci v autě na parkovišti. Nepříjemný je při lezení v této oblasti hluk blízké továrny, která pracuje i o víkendech. Lezecká oblast Costa Ayala leží přímo na pobřeží na severovýchodě ostrova. Přístup ke skalám bychom bez pomoci Juliána opět nenašli. Lezení se nachází na příkrém pobřeží v blízkosti několika rybářských chat, v pozadí je kulisa metropole Las Palmas. Oblast doporučujeme hlavně v horkém období. Při naší návštěvě byly ale bouřky. Julián, který bydlí a pracuje v Las Palmas, nám dal několik lezeckých tipů, ale už s námi nešel. Leze se přímo nad příbojem, vzhůru pryč od štandů, ke kterým se dostanete jen slaněním. Vztlak vichru na strmé stěně vyhazoval dolů hozené lano stále zpět nahoru. Vítr nás tlačí při lezení tak na skálu, že jsme schopni vylézt cesty netušených obtížností. V oblasti je asi 30 cest od 5a po 7c, ze kterých je v současnosti asi polovina vylepšena borháky z ušlechtilé oceli. Nejstarší jištění jsou zničena slaným vzduchem a vodou. Je tu dále pět projektů, které mají obtížnost určitě alespoň 7c nebo těžší. Když se ráno podíváme ze stanu, honí se mlha nad horským masivem a mží, přesto zahlédneme pod mraky nad mořem zářivě svítící slunce. Lezecká oblast La Sorrueda na jihu ostrova nabízí většinou pěkné počasí. Leží v rokli Tirajana, u malebné vesnice Santa Lucia, chráněna před severovýchodním větrem. Bujně zelená vegetace dává lezení v této oblasti jedinečný ráz. Okolí je také ideální pro děti lezecké rodiny. Přístup ke skalám vede rákosím a je krátký. Vysoké datlové palmy na úpatí stěny táhlého horského hřebenu se starají o subtropické prostředí. Částečně vyschlé koryto řeky s mělkou vodou a mnoha kameny je ideální místo na hraní pro malé děti. A na dostatečném množství objemných skalních úlomků si mohou hrát zase ti starší. Resumé našeho pobytu na Gran Canaria: fantastický ostrov pro lezení, vandrování a odpočinek, který brzy opět navštívíme, tentokrát ale určitě přímým letem. text foto

Mike Jäger autor

9

kam s ní(m)? Protože jsme poměrně líní a kladivem jsme se natloukli a ještě natlučeme dost a dost, rozhodli jsme se pro použití vrtačky při prvovýstupu. Vrtačka je sice vynikající společník při osazování nýtů, ale po jeho navrtání se vynoří nerudovská otázka „kam s ním?“ Respektive „kam s ní?“. Na vzdálenost třicet metrů a více spouštět

ˇ C eský První délka 8a

10

ERECTTISSIMA

Letošní léto jsem strávil několik turnusů s různými spolulezci na pobytovém zájezdu v severních stěnách Tre Cime v Dolomitech. O pár dojmů z toho posledního, v jehož rámci se nám (D. Janák, P. Jonák, R. Jurečka, V. Šatava) podařilo vytvořit novou cestu v centrální části Cima Grande, bych se rád podělil. Na místo faktografického popisu průběhu našeho zájezdu od A do Z, bych laskavému čtenáři nabídl několik „momentek“, které pomohou dokreslit celkovou atmosféru a charakter výstupu. Koho zajímá stručná faktografie, ten může následující text přeskočit k závěrečnému odstavci.

a vytahovat vrtačku je docela opruz. Navíc vytahovat několik desítek metrů vrtačku, když sedíte zavěšeni do nějakého drobného kovového předmětu, který hrozí vydrolením, taky není bůhví co. Nabízí se šalamounské řešení: vrtačku zavěsit na skyhook do smyčky v posledním nýtu a tahací lano odměřit delší, než bude případný pád. To je však šedá teorie v protikladu ke košatému stromu života. Empiricky jsme si ověřili, že skyhook není příliš složité vyháknout omylem. Zejména při lehkém pofukování tahací lano budí dojem, že není stvořeno k tahání, ale ke shazování. Ani bezproblémový odskok do nýtu se zavěšenou vrtačkou nevymazal z mysli představy katastrofických scénářů, které budou následovat, až si letící šampión strhne vrtačku na hlavu. Definitivní řešení nerudovského dilematu s vrtačkou jsme nerozuzlili. Hlavně že se nikomu, včetně vrtačky, nic zlého nestalo. climb on/climb off Tre Cime jsou sice vyhlášené svou strmostí (jenom jediná délka naší

cesty není převislá), ale nikoli úplně nejpevnější skálou. Taková kombinace vede k tomu, že ne každý pěkný chyt pěkně drží na svém místě, ale zároveň při volném lezení poměrně rychle „natéká“ předloktí. Výsledkem je nutnost kombinace technického a volného lezení v průběhu jednotlivých délek. Přepínání mezi těmito dvěma režimy technického a volného lezení je na jednu stranu velmi zábavné, ale na druhou stranu psychicky únavné. Čím drží horolezecký materiál použitý k odpočinku ve zdi vachrlatěji, tím intenzivněji se dostavuje pocit „králíkům se z vyhřátého klobouku nechce“. (Kdo zažil, ví dobře o čem mluvím, kdo nezažil, ať zkusí). Od nýtu se leze hej, od háčku (i když je tutový a doťuknutý kladivem) se nějak nechce. Ale má to něco do sebe, ačkoli v posledních letech je nejmódnějším stylem volné lezení a OS nebo RP přelez. Tomuto mainstramu se samozřejmě nebráníme a volné lezení nás baví. Na druhou stranu se musím přiznat, že právě při lezení ve stylu „lez, brachu, jak umíš a drž se, čeho můžeš“, bez omezování se na volné lezení za každou cenu, se dostavuje pocit poctivého alpinismu. Spor, zda je hodnotnější lézt s nýty a volně, anebo bez nich, ale s pomocí technických pomůcek nechám na debaty k pivním stolům.

prvovýstup na Cima Grande

Džony na štandu

Každopádně v našem prvovýstupu jsme si užili obojího, každý podle svých preferencí a schopností. Dokonce se podařilo přelézt jednu krátkou délku pomocí hmoždinek do betonu, které zůstaly Džonymu z nějaké řemeslné zakázky v pytli. rock bombs Maozaika z atmosféry výstupu by nebyla úplná bez zmínky o jedné z našich oblíbených činností: shazování kamínků, kamenů, balvanů, bloků a věžiček do údolí. Protože je stěna pořád převislá, je možné pozorovat dráhu vrženého projektilu až na zem, tipovat kam asi spadne, zaposlouchat se do různě tónovaného zvuku letícího předmětu (od vysokých tónů menších kamenů, po vrtulníkové zvuky placáků). Nakonec, po pádu a explozi skalního fragmentu na úpatí, je možné se o samotě nebo se spolulezcem radovat z pocitu dobře vykonané práce. Kdybychom nebyli líní a vytáhli s sebou nějakou železnou tyč, myslím, že bychom mohli páčením svrhnout celkem hodnotné kousky. Snad někdy příště. Shrnuto, podtrženo Čtveřice českých lezců D. Janák, P. Jonák, R. Jurečka a V. Šatava přidala k existujícím liniím v severní stěně Cima Grande další prvovýstup. Po krátké poradě pod stěnou bylo vybráno nejpřevislejší „holaso“ na

Cima Grande v linii výrazné skalní hrany mezi Španělskou cestou a Diretissimou. V průběhu týdenního působení se nám i podařilo prostoupit převislou část zdi a překonat tak hlavní problém převislého pilíře. Zhruba ve dvou třetinách stěny, v místě, kde se přechází do lehčího terénu a je možné vybrat z několika možných dolezů na vršek, se linie spojuje s výlezovým komínem Direttissimy (Hasse-Brandler). Pro posouzení obtíží výstupu je vhodné použít stupeň 2 z třístupňové Mauglího klasifikace: 1 = jde to, 2 = jde to blbě, 3 = nejde to. Postup volným lezením na max v kombinaci s pohybem ve skobách, háčcích, rurpech, nýtech, hmoždinkách do betonu, hákování po jedničkách holasem, odskoky do nýtů, shazování stokilových věžiček do údolí, zatloukání tricamů, osazování jištění ze žáby za odklápějící se přílepek, hrabání shnilým korálem vzhůru – kdo má v tom drobivém nerostu poznat jestli je to za 8- nebo 8+ - ? To vše se zkrátka špatně učesává do kvantifikovatelných údajů. Pro vyznavače klasifikací: 8+ / A3 je taková nejasná nápověda. Protagonisté výstupu se chtějí do stěny ještě vrátit a pokusit se o volný přelez linie, kterou nazvali Erecttissima nejen pro její strmý charakter, ale i jako úsměvnou reminiscenci na všechny ty dolomitské „direttissimy“ a „superdirettissimy“. Na první délku už došlo: ze slanění bylo

nutno přidat pár nýtů, aby nedošlo k pochroumání sportovců a pánové Šatava a Janák odhadli klasifikaci někde kolem 8a (9+/10-). Jak budou těžké další délky se necháme překvapit... text foto

Dušan „Stoupa“ Janák R. Jurečka, P. Jonák, V. Šatava

Ricardo ve zdi

11

Tenhle den začíná slibně! Peter se pohodlně uvelebil v sedadle business třídy. Nemůžeme s Radkem uvěřit svému štěstí. Náš všeříkající provinilý smích ale pravděpodobně upoutal pozornost letušky. Znovu nám kontroluje letenky a s nesouhlasným výrazem ve tváři ukazuje na naše správná místa na konci letadla. Zaculíme se, přiznáme, že jsme si nevšimli nuly za trojkou, a z řady 3 v business třídě se přesouváme do řady 30 v ekonomické třídě. Za pokus to stálo, příště to třeba vyjde.

VÍTE JTE V DŽUNGLI...

Po jedenácti únavných hodinách dorážíme do Limy. Je to vskutku hlučné a rušné město. Všechno je tu hektické. Já, který pocházím z Tyrolska, bych atmosféru tohoto města popsal jako chaotickou, ale všechno nějakým záhadným způsobem funguje. Dokonce i taxikář si poradí se všemi našimi zavazadly a nacpe je do auta. A jedeme. Já s Radkem na zadním sedadle záhy vylekaně ztichneme. Řítíme se ulicemi jako v nějakém šíleném závodu. Řidiči v Limě by si to na závodní dráze klidně mohli rozdat s Michaelem Schumacherem. Jsme štěstím bez sebe, když konečně živi a zdrávi dojedeme do hotelu. Díky časovému posunu se budíme ve čtyři ráno a čekáme na snídani. Poté, co se obsloužíme u švédského stolu, začneme probírat svůj plán. Naše přípravy na tuhle expedici byly až doteď poněkud skrovné.

Teď je ta pravá chvíle s nimi začít. Poradili nám, ať si sami nenajímáme auto, mysleli jsme ale, že bychom mohli udělat kompromis a najmout si auto s řidičem. Později jsme tenhle plán zavrhli kvůli své mizerné španělské slovní zásobě a najali jsme si džíp bez řidiče. Potom se pokoušíme sehnat plynový vařič, což taky není tak jednoduché. O několik vařičů později jsme připraveni vyrazit na silnice. Radek také dokazuje, že jako závodník „není žádná bábovka“. Dopravní předpisy tu neexistují. Kdo dřív troubí, ten dřív jede a kdo brzdí, ostrouhá. Necháváme město za sebou a bez neočekávaných příhod se přibližujeme k horám. Ano, jsme tu kvůli boulderingu. A hledáme jednu velice specifickou skalní jehlu. Což je něco jako hledat jehlu v kupce sena, když vezmete v úvahu rozlohu Peru.

Peru – divoká a nádherná země

12

I my, hoši z Tyrolska, jsme měli s lezením v této výšce zpočátku problémy...

Dobrá mapa je nezbytnost

Před mnoha lety jsem si všiml jedné jehly na malém obrázku v životopisu Wolfganga Güllicha. Nebyla to ale jehla, co v prvé řadě uchvátilo mou pozornost. Na pozadí všeho stál úmysl najít nějaké místo s opravdu dobrým potenciálem pro bouldering. Až do loňské zimy jsem tenhle projekt honby za kameny odkládal. Fotograf, pan Z..., už si nepamatoval, odkud ta fotka pochází. A nebo si to spíš nechtěl pamatovat. Nezalekl jsem se nákladů ani úsilí, abych se pokusil najít souřadnice těchto „tajných“ boulderů. Dokonce jsem se znovu odvážil do univerzitního kampusu. Letošní studium se soustředilo pouze na výklad map Peru a také na některé geologické výzkumy zdejšího karaje. Některé vybrané obrázky jsem ukázal svému kamarádovi, fotografovi Radku Čapkovi. Nechal se snadno přesvědčit, aby se stal součástí této unikátní expedice. Na květen jsme neměli žádné zvláštní plány, tak jsme si koupili letenky do Peru. Třetím v našem týmu dobrodruhů byl Peter Grissemann. Právě on mě naučil lézt! Měl už z Peru nějaké zkušenosti a jako hotelový – ó pardon – horský průvodce nám jistě poskytne pár tipů ohledně bezpečnosti! A tak jsme tady, na silnicích v Peru, bez konkrétního cíle nebo směřování! Bylo od nás pitomé, že jsme si nekoupi-

li mapu oblasti. Řekl bych, že jsme měli mírně přehnané sebevědomí a i Peterovy znalosti o Peru byly poněkud mlhavé. Nakonec jsme ale měli kliku! Už třetího dne jsme v dálce zmerčili nějaké bouldry. Vlastně spousty, abych byl přesný! Sotva jsme tomu věřili. Našli jsme místo, kde Wolfgang v roce 1986 lezl na jehlu! Jsme v Huayllay a bouldering také vypadá velice slibně. Tak... jdeme na to. NEDOSTATEK KYSLÍKU

Po několika krocích se mi nohy samy zastaví. Padám na zem a řehtáme se jako koně. Mám puls 200 tepů za minutu a bojím se, že si spolknu srdce. Já, který pocházím z „vysokých“ hor Tyrolska, jsem naprosto podcenil nadmořskou výšku Peru. Vzduch je ve 4.400 metrech přirozeně řidší než u nás doma. Radek má taky problémy. Peter se nám mohl alespoň zmínit, že je ve výšce 4.000 metrů potřeba trochu se aklimatizovat! Říká, že na to v rozrušení zapomněl, a dodává, že chybami se člověk učí. Učíme se rychle a při prozkoumávání oblasti zpomalujeme na šnečí tempo. Bouldry vypadají úžasně a naše nadšení a motivace jsou obrovské. Náš první den v téhle nadmořské výšce zanechává své stopy. Jsme totálně vyčerpaní. Nikdo z nás není schopen ani

Tradiční trh v La Union, malém městě uprostřed ničeho

13

Možností k boulderingu je zde nepřeberně

14

ochoten stavět tábor. Rozhodneme se najít na tuto noc nějaké pohodlné místo. Cestou do vesnice zahlédneme dokonce ještě více příležitostí k lezení! Zpátky v autě nikdo neřekne ani slovo. Radek je až moc potichu a jde spát brzy. Dáme si s Peterem ještě pivo a kuře a pak jdeme spát taky, natěšení na zítřejší lezení. Už za rozbřesku jsme zpátky na silnici, ale ne kvůli boulderingu. Musíme se vydat do nižších nadmořských výšek. Radkovi se přes noc udělalo zle a teď beze slova leží na zadním sedadle. Spěcháme z kopce a o hodinu později jsme v kavárně ve výšce 3.000 metrů. Radek už je zase čilost sama. Výšková nemoc! Nemá smysl vracet se znovu k bouldrům, proto se rozhodujeme pro opožděný aklimatizační program a jedeme do Huarazu. NOUZOVÝ PROGR AM

Odhadujeme, že Mekka peruánského horolezectví se nachází od místa, kde jsme teď, asi 200 km na severozápad. Se svou mapou v měřítku 1: 1 750 000 to nedokážeme určit přesně. Říká se, že na svazích Huascaranu a Alpamaya jsou také boulderingové příležitosti. A už když jsem začínal lézt, tak jsem vždycky chtěl vidět tyhle obrovské šestitisícové vrcholy. Po chvilce je jasné, že tahle cesta potrvá déle, než jsme čekali. Jedeme po cestě, kterou by Evropané nenazvali ani tankodromem. A i když se šineme jen krokem, je cesta nadmíru zábavná. Fascinovaně zíráme na majestátní hory. Jak se blížíme, stále narážíme na několik malinkých vesniček, pak se ale dostáváme na velkou náhorní rovinu. Tenhle pustý kus země se rozprostírá do nekonečných dálav. Jedeme po špinavé vyjeté cestě, která se rozplyne do prázdna. Kam ta cesta asi vede? Nevíme. Po 8 hodinách jízdy ale rozeznáváme světla vesnice/městečka nahoře před námi. Ulevilo se nám, nikdo z nás nečekal, že v téhle neobydlené krajině nalezneme známky civilizace. Vesnice je rušná a hlučná, všude kolem blikají televize a lidé na nás zírají, jako bychom spadli z vesmíru. Vypadá to, že tuhle část Peru moc turistů nenavštěvuje. Po krátké procházce městečkem jdeme brzy spát, celý den strávený v džípu nás hrozně vyčerpal. Přinejmenším jsou ale naše těla dobře naklepaná a už nepotřebujeme žádnou masáž. Hned další den jsme brzy ráno zpátky na silnici, abychom se do Huarazu dostali před obědem. Stoupáme do hor a vracíme se k samotě. Hory ještě nabývají na výšce. V 10 hodin jsme na vrcholu průsmyku. Město Huaraz už jistě není daleko. O 8 hodin později jsme na vrcholu jiného horského průsmyku a výškoměr

ukazuje 4.900 metrů. Ručička ukazující stav benzínu pomalu, ale jistě klesá, už je skoro v červeném pruhu a nám dochází i hloupé řeči. Posledních pár hodin jsme nikoho nepotkali. Totálně jsme podcenili nadmořskou výšku i velikost téhle země! Nemluvě o kvalitě silnic. Po dvou dnech a 250 kilometrech se konečně uprostřed noci dostáváme do Huarazu a usadíme se v nejlepším místním hotelu. BOULDERING V HUAR A ZU

Máme v plánu trochu si u paty těchto šestitisícových vrcholů zabouldrovat. Začínám být nepokojný a už chci zase cítit pod rukama skálu. Obrázky, které jsem viděl na internetu, vypadaly slibně. Bouldering se bohužel nevyvíjí, jak jsme čekali. V poledne už jsme zase zpátky v údolí, procházíme se na trhu a sledujeme bouřlivý život městečka. Nedaleká lezecká oblast, Hatun Machay, se ukázala, co do příležitotstí k boulderingu, jako propadák. Krajina je ale opravdu nádherná. Rozhodneme se dojet zpátky do Huayllay. Už jsme ve výšce nad 3.000 metrů strávili čtyři dny a Radek by měl být aklimatizovaný. Dobře nám tak! Koneckonců, kdo se rozhodl vyhnout asfaltkám? Byl to osud, že jsme pokaždé skončili v černých lesích Peru? Zpáteční jízda byla nakonec ještě děsivější než předchozí výlet do Huarazu. Nalevo a napravo od cesty jsou opravdu příkré skalní stěny, které vypadají, že se mohou kdykoli sesypat. Už jsme si ani nedokázali představit, že by se cesta mohla zhoršit... ale zhoršila. Navrch toho všeho jsme se na neznačené křižovatce vydali špatným směrem. Po pár hodinách cesta náhle končí bariérou hlídanou ozbrojenými policisty. Dostali jsme se ke zlatému dolu. Unavení a rozladění se vracíme zpátky až k oné osudné křižovatce. Můj největší zážitek tohoto týdne je cigareta v nadmořské výšce 4.950 metrů. Po zbytek cesty jsem za volantem já. Radek leží na zadním sedadle. Už zase má výškovou nemoc. Každou chvilku nás z apatie vytrhne velký výmol. Nikdo z nás není dvakrát nadšený, když konečně narazíme na asfaltku. Jsme příliš vyčerpaní dlouhými jízdami a spoustou nových dojmů. Připadá nám, jako bychom po Peru cestovali už celé týdny. Po deseti dnech jsme zpátky v Huayllay. PRVNÍ KONTAK T SE SK ÁLOU – BOSQUE DE PIEDR AS

Hned ten další den na všechny starosti rychle zapomínáme. Přesný název tohoto místa je El Bosque de Piedras de Huayllay. Až k obzoru se daleko do prostoru rozprostírají větší i menší skály. Připomíná mi to 15

Příště si raději vezmeme více bouldermatek!

Rocklands v Jižní Africe. Nedokážu si velikost této oblasti představit. Asi by zabralo několik dní, pokud ne týdnů, získat přesný přehled. Denní průzkumy provádíme po malých kouscích ve výšce 4200 m. n. m. Všechno tady trvá krapet déle. První dojem občas trochu klame. Něco, co zpočátku vypadá jako malý boulder, postupně nabývá na výšce, když se k němu přiblížíte. Často nakonec stojím před desetimetrovým highballem. Všechno v Peru vypadá, že to má svou vlastní dimenzi. Nejprve slaňuji, abych zkontroloval kvalitu kamene. Je pevný, srovnatelně s tím v Hueco Tanks. Jinými slovy, všude bombová, panenská, drsná skála. Pro boulderingového lezce, jako jsem já, jsou to druhé Vánoce. Peter se ke mně přidává a skáčeme z jednoho parádního bouldru na druhý. Opravdu si užívám zdejší exotickou atmosféru a to, že tady můžu lézt. Na tábořiště se vracíme, až když mám všechnu kůži dole. Na bouldrech jsou k vidění jen stopy po mágu, jediné viditelné pozůstatky nových linií v oblasti. Užíváme si poslední minuty hřejivého slunce, protože po jeho západu začíná být opravdu zima. V sedm jsme už zabalení ve spacácích a čekáme na další den. Chce to trochu času, abychom si zvykli na klima v téhle tropické šířce. Vzduch je velice suchý a slunce extrémně silné. I tak se ale kvůli neustálému větru, který mimojiné pěkně dehydruje, musíme teple oblékat. Každý den vypiju skoro čtyři litry vody Zatímco Peter chrápe vedle mě, Radek spí v hotelu dvě hodiny odsud a o 1.200 metrů níže. Pořád se s výškou nemůže 16

vypořádat, a tak si ani nevybalil věci na lezení. Každý den nás ale zásobuje čerstvým jídlem a na část dne se k nám pokaždé připojí s foťákem a pak se zase vrací do města. Během dalších dní zkoušíme bouldry v Huallay, místě, kde lezl Wolfgang v roce 1986. Naneštěstí nemohu linii zopakovat, protože mám příliš krátké lano. Moc to ale nevadí, protože jsem tady kvůli boulderingu. Skála je podobná žule s hranami a kapsami, pevná a čistá. Ve srovnání s Bosque de Piedras také nacházím bouldry, které jsou vysoké tak akorát pro pohodlný seskok. Za den tady zvládám spoustu prvovýstupů. Po pár dnech se v téhle výšce cítím dost v pohodě. Dokonce můžu vyzkoušet složitější projekty. Zkouším mečovitou strukturu, kde ostří skály trčí ze země pod úhlem 35°. Je to linie snů, jen zóna dopadu je trochu děsivá. Peter dokazuje, že i horští průvodci mohou mít dobrý čuch. Po několika nepříjemných pádech ale projekt opouštím. Není radno se v těchto oblastech Peru zranit. Až sem pojedu příště, nebylo by od věci pár bouldrmatek navíc. O další dva dny později však už bohužel vyrážíme směr Lima. Opravdu jsem tady nahoře chtěl zůstat déle. Zrovna jsem začínal mít pro bouldry ten správný cit a chtěl jsem vyzkoušet pár dalších problémů, které jsem našel. Pro Radka je ale zbytečné zůstávat déle. Rozhodujeme se všichni tohle dobrodružství ukončit a vydat se domů společně. Opouštíme naše malé tábořiště a všechny své věci nakládáme do auta. Nikdo neřekne ani

slovo, když se rozjedeme. Všechno se děje tak rychle. Jak si tak sedím vzadu, nejsem si vůbec jistý, jak bych se teď měl cítit. Je to už naše poslední jízda tady v Peru? Cestou zpátky také nacházíme asfaltku. To, co nám mělo podle odhadu zabrat dva dny, stihneme za šest hodin. Dívám se z okna. Jak se kolem mě krajina rychle míhá, připadám si jako ve stroji času... a pomalu, pomaloučku zvládám posbírat myšlenky. Zažili jsme tady v Peru velice dobrodružné časy, daleko od lidí. Nikdy nezapomenu na neposkvrněné horské scenerie a přátelské lidi, kteří tu žijí. Peru je fascinující země, ale je i plná kontrastů. Nejen klima, flóra a fauna se v krátké vzdálenosti mění... také společenské rozdíly. V horách lidé žijí velice prostým životem soběstačných farmářů. Ve městech potkáte skleněné mrakodrapy, moderní nákupní centra. Chudí a bohatí žijí blízko sebe. Velké množství příslušníků policie a armády ve městech poukazuje na fakt, že jsou tu zapotřebí, a nejsem jediný, kdo se tu cítí trochu znepokojeně. Doporučil bych všem, kdo mají v plánu cestu do hlubin Peru, aby si předtím dali kurz španělštiny. Komunikace je občas opravdu těžká, když umíte říct jen „no comprendo el español“. Také dobrá mapa může výrazně omezit stresující situace.... a kdokoli by si přál zopakovat Güllichovu skalní jeh-

lu, s tím se s radostí podělím o její umístění. V tuto chvíli si stále ještě pamatuji, kde je! J A K S E TA M D O S TA N E T E

Huayllay Beta Z  Limy cestujte do La Oroya, a  potom do oblasti Junin, směrem na Cerro de Pasco. Na silnici do Cerro de Pasco, uvidíte značku: Bosque de Piedras . . . Huayllay. Roční období Konec podzimu (květen, červen) na jižní polokouli. Zázemí V  Limě a  Huayllay jsou hostely a  táboření poblíž Huayllay je dobrodružné (zásobování je omezené). Nejlepší je zásobit se v Limě, v Huayllay můžete koupit nějaké jídlo a kuřata.

 Pepřový sprej na obranu proti divokým psům nebude na škodu.  Dokud jsme jeli v džípu, nikdy nás nezastavila policie, když jsme si ale v Limě najali menší auto, zastavili nás celkem třikrát. Pokaždé jsme museli zaplatit, abychom dostali zpět pasy a  řidičáky. Policie v  Peru je velice zkorumpovaná.  Nejlepší je vzít si vlastní plynový vařič, protože jinak je těžké sehnat správnou náplň. Nejezte také salát a nepijte cokoli, co má v sobě led – jídlo je pravděpodobně kvůli špatným zdravotním normám v  restauracích kontaminované. text foto překlad

Bernd Zangerl archiv autora Jitka Marková

Aklimatizace Zůstaňte pár dní v nižších oblastech, procházejte se, choďte na výlety atd. Vydejte se na den do 4.500 metrů a pak sjeďte do nižších výšek, abyste znovu načerpali síly. Druhý den se vraťte do výšek a měli byste být v pohodě. Pár peruánských rad  V  Peru se mluví takřka výhradně španělsky, takže se seznamte s jazykem.  V  Limě si sežeňte automapu, neboť spousta cest nebývá vyznačená.

17

Rumunsko 1954

Před hotelem Ambasador v Bukurešti

Od roku 1951 jsem byl v  národním manšaftu horolezců. Stále jsme doufali, že se snad také jednou podíváme někam do vyšších hor. Marně. Režim to nedovolil. Až teprve v roce 1954 se Otto Jelínkovi společně s Drahomírem Machaněm podařilo vyjednat zájezd do Transylvánských Alp, do pohoří Bučeči vzdáleném asi 120 km od Bukurešti. Z Prahy jsme odletěli dakotou do Bukurešti v listopadu, kdy ještě v horách bylo pěkné, teplé počasí. První ubytování a pohoštění od rumunských horolezců bylo v hotelu Ambasador. Další den jsme se již přesunuli do oblasti Bučeči. V plánu zájezdu, což bylo jednou z podmínek rumunské strany, že se zúčastníme závodů v lezení. Od horské chaty nás dovedli k vysokému vápencovému masivu, skále vysoké asi jako naši tři Kapelníci. Cesta byla vyznačena skobami a ty, které byly v červeném kroužku, tam se musela dát jisticí karabina. Dva dny jsme cestu trénovali, pálili si zadky od dlouhého slanění, a další den se lezlo soutěžně. Předem jsme věděli, že na vítězství nemáme žádnou šanci. Lezli jsme ve třech v té výkonnější skupině, Karel Cerman, Radan Kuchař a já jako poslední v abecedě. Ale ne na laně. S Radanem jsme se střídali. Na startu karabinu do zubů, aby byla v plné pohotovosti, a píšťalou se odstartovalo. Samozřejmě jsme byli druzí. Rumuni totiž byli doma a na závod trénovali čtrnáct dnů. Druhou trojicí našich byli Jarda Mlezák, Čestmír Harníček a Jirka Mašek. Taky prohráli. Ale musím se přiznat, nijak nám to nikomu nevadilo, hlavně že jsme poprvé reprezentovali. Další dny už byly poznávací. Rumuni nás vodili po horách, velice strmých kopcích na různé chaty a  k  jednomu církevnímu asketovi, který v  horách meditoval. Zajímavé. Další den jsme lezli cestu jménem Lesplezi. Středně těžké lezení, ale zato o hubu. Zdejší hornina se skládala z různých materiálů, byl to jakýsi slepenec. Tak-

Start – Kuchař, Cerman a Svatoš

že jste se chytli kamínku, který ze skály vyčníval, a on vám zůstal v ruce. Přesto jsme my dva s Radanem naplánovali, že se pokusíme vylézt jejich nejtěžší cestu „Fisur Alabastra“, která se tyčila do velké výšky přímo nad letoviskem Busteny. Plánovali jsme výstup na dva poslední dny pobytu i přesto, že prvovýstup prý trval 6 dnů. Záměr ale vůbec nevyšel. O den dříve nás odvolali zpět do Bukurešti, letadlo prý musí letět do Prahy o den dříve. Takže z výstupu sešlo. Neměli jsme z toho žádnou radost, ale nic se nedalo dělat. V Bukurešti jsme strávili poslední den při upřímném pohoštění horolezců. A letělo se domů. Z celého zájezdu mám bohatou dokumentaci fotografií, ale deník žádný. Vše, co tu vyprávím, honím jen ze vzpomínek na první horolezecký zájezd do zahraničí.

Naše skupina – od leva: Čestmír Harníček, Arno Puškáš, Jiří Mašek, Bohumil Svatoš, Radan Kuchař, Otto Jelínek, Július Andráši, Jaroslav Mlezák, Karel Cerman a Jaromír Volf Nástup celého repre manšaftu v horolezení v Praze před odletem do Rumunska

18

Poznávací výlet do hor Vysoká vápencová věž – místo závodění

dopadl na zem. Přitom vůbec nezáleželo na nějaké čistotě lezení. Skutečně šlo jen o to, dostat se na vrchol a slanit dolů co nejrychleji. Na startu jsme si museli dát karabinu do huby, a pak čekali, až někdo hvízdne, že už máme lézt. Vtip byl v tom, že rumunský národní manšaft měl před naším příjezdem soustředění, během něhož každodenně cestu nacvičovali stylem „Hrrr nahoru, hrrr dolů“, Cestu znali nazpaměť. Měli kožené rukavice a na oblečení našité záplaty pod zadkem, protože se tehdy ještě na konopném laně slaňovalo Dülferovým sedem. Mohli si pak dovolit jezdit dolů po laně strašně rychle. My jsme samozřejmě uměli z našich písků slaňovat dobře, ale ne tak rychle jako oni. Hlavně jsme neměli to pravé vybavení – jen holé ruce a pod zadkem obyčejné kalhoty... Pro nás takové lezení moc nebylo. Přece jen jsme byli zvyklí na pískovcových skalách lézt jinak a zaměřovat se spíše na techniku než na rychlost. Závody jsme samozřejmě projeli. Na náš dosažený čas si už ale nevzpomenu, vždyť už je to skoro šedesát roků. Byl to ale skutečně vcelku zajímavý zájezd. Rok na to jsme pak v padesátém pátém vyjeli i poprvé do Alp...

Bohouši, mohl bys ještě zdůraznit, v čem byl tento zájezd tak unikátní? Jednalo se vůbec o první výjezd československých horolezců do zahraničí od roku 1948, neboť v tomto období se vcelku nic nedělo. Pořád jsme jen v Tatrách trénovali na vysoké hory, ale nakonec jsme nikdy nikam nejeli. Vyřádit jsme se tehdy mohli skutečně jen v tatranských stěnách. V tom byl celý zájezd unikátní. Poprvé jsme jeli do světa. Nedovedeš si představit, co to pro nás tehdy znamenalo! Nezapomenutelným zážitkem pro vás musely být i vzpomínané lezecké závody... Rumuni již tenkrát na svých skalách blbli po vzoru ruských rychlolezců. Lezlo se odspoda ve trojicích, jako kdybychom lezli třeba v Tatrách. Čas se zastavil ve chvíli, kdy poslední člen družstva

Jedním z těch, díky nimž se zájezd vůbec uskutečnil, byl i Drahouš Machaň... Drahouš byl diplomat, který v tom uměl chodit. Jako obchodní rada pracoval nejprve v Melbourne, pak byl několik roků v Rusku, nakonec v Norsku. Při svém pobytu v Rusku se dostal i do vysokých hor, když navštívil Pamír. Těžší věci v horách ale nevylezl, jako diplomat nemohl soustavně trénovat z důvodu svého zaměstnání. Při jedné ze svých služebních cest do Rumunska na jaře 1954 na příslušných místech v Bukurešti projednal i podrobnosti našeho podzimního zájezdu. Bez jeho iniciativy bychom tehdy určitě nevycestovali. S Drahoušem se znám již od dob před válkou. Je to chlap, se kterým jsem začínal s lezením. Měli jsme tehdy partu pěti kluků, na kterou Joska Smítko vždycky po našem příchodu do Skaláku s jediným lanem křičel: „Á, školní výlet jde.“ Vážím si jej, jsme spolu stále v kontaktu. Přímého účastníka prvního reprezentačního zájezdu československých horolezců do zahraničních velehor Bohouše Svatoše se na podrobnosti vyptával Martin Krejsa text foto

Bohumil Svatoš archív Bohumila Svatoše

Tak už se prý rozjíždí i lezení v Ománu. Ne náhodou je tento článek právě na tomto místě Montany. Lze snad najít větší

Nuda v Ománu

kontrast než při porovnání s článkem předchozím? Tolik se toho změnilo a přesto zůstává stále „něco“ stejné. A ještě něco: Některé články zkrátka nemá cenu přepisovat do spisovné češtiny. Tak to prostě berme.

Muscat: Borec s ručníkem na hlavě za vokýnkem autopůjčovny Sixt po oznámení čísla rezervace bere do ruky ošantanej sešit (otvírá ho odzadu, aby nás zmátl) a kupodivu mě tam nachází zapsanýho v arabských klikyhácích (čte to obráceně, nabírám podezření, že je to tajnej agent). Za chvíli nám přistaví vozidlo před letiště, skočíme do něj a zjišťujeme, že týpek nám dal auto jen se dvěma pedálama. Trochu nám dělá problém opustit parkovací místo, ze zadu na nás trouběj taxikáři, párkrát nás chytnou pásy, čekujeme instrakšn fór júz, vypadá to, že spojka je zřejmě brzda, ale plyn je plyn, takže ok. Haulbeg a batohy se kupodivu dobře vměstnaly do kufru a zadní části vozu. Při noční jízdě nás všichni zdravěj dálkovými světly, pravděpodobně poznaj cizince i po tmě. Další den nakupujeme jídlo na čtrnáct dní pobytu. Celkem nudnej shopping. Maj všechno, za stejný peníze jak u nás, nemá cenu vozit s sebou něco z domova. Vyrážíme směrem Jabal Misht, což je cíl naší návštěvy – hora s údajně kilometrovou stěnou. Při tankování benzínu zjišťujeme, že cena je 1. délka. Nad policí potom začalo už zajímavější lezení.

Istanbul den první: „Krávožrout za jedenáct éček. Litr, čtyřicet vosum procent, cena versus kvalita a objem ve výborném poměru, to je celkem v nudě, berem.“ „Duťáky“ na letišti občas skýtají zajímavé nabídky. Na výlety do krajů méně probádaných se nám zatím vždy vyplatilo vézt si trochu pálenice, jakožto prevence před žaludečními problémy. Omán je muslimská země, alkohol teoreticky neseženete a je samozřejmě zakázán. Nicméně za městem asi už Alláh neúřaduje, takže se tam válej prázdný flašky od různejch druhů alkoholu a šprcky. Leda že by tam pařili velbloudi. Je fakt, že to sou hustý flegmouši. Poflakujou se pouští, sem tam vozobou nějakej keř, ale moc nesajou, tak tam asi kalí jiná zvěř. 20

velice přívětivá. Plná nádrž asi tři sta káčé. Vzhledem k tomu, že mají docela tvrdou měnu, tak když berem palivo do půllitrový nádoby k vařiči, je počítadlo líný se i votočit. Do base campu pod Jabal vede cesta sjízdná jen pro čtyři násobeno čtyři. Ovšem rozdíl v ceně půjčení takového auta od obyčejného osobáku je finančně diametrálně odlišný. Tudíž jsme se už u nás rozhodli, že to nějak dáme bez něj. Dali jsme. Skanska by se od nás mohla učit kvalitu a rychlost práce. Pět kilometrů offroadu jsme dali za půl dne do docela slušný fazóny. Počasí je ideální, valí zoncna, teplota tak pětadvacet, nuda. Po čeknutí nástupu třídíme matroš a balíme bágly. Poprvé po iks letech poflakování po různých stěnách, že s sebou vezmeme akuvrtačku, že jako pohoda při vrtání nejtů. Vrtačka vysoce sofistikovaná, má dvě výměnné upínací hlavy, správnou SDS hlavu nechal Brkouš doma… Je to vocas. Z base campu vybíráme linii pro zamýšlený výstup. První dvě dýlky cesty lezeme sólo v botaskách a s baťohama. Mlčoun trošku zavrávorá padesát metrů

3. délka

nad zemí s kusem šutru v ruce, ale pak mu asi dojde, že by to musel lízt znova, což by byla nuda, neboť tu pasáž už zná. Tak šutr radši zahodí a leze dál. Jsme na polici, na kterou, jak později zjišťujem, se dá dojít bokem pěšky. Odtud už začíná trošku zajímavější lezení. Matroš je poměrně dobrej, ale sem tam se i něco odlomí, asi jako na písku. Jo, vápenec to je. Zdá se nám, že námi dalekohledem vyhlídnutý směr by mohl být docela kvapem vyběhnutý. Dva dny příprav, dva dny ve stěně a dolů a co pak, nuda? No, lezeme to nakonec skoro tejden. Se myslelo, že to má tak půl kiláku a vono nakonec fakt asi ten kilák, jelikož jsme samozřejmě vybrali to nejdelší a nejkolmější, co šlo. Prvních pět dýlek si fixujeme, a pak se posunujem na polici na druhou dýlku. Brkouš nechává dole na nástupu žďárák, že prý v Ománu tou dobou neprší. Asi znalec ománského klimatu. V noci začalo pršet. Je to vocas… Někde vokolo dvanáctý dýlky k večeru, poté co jsme opustili poslední polici na spaní s tím, že už dolezem na velký balkón pod headwall, zjišťujeme, že to asi nestihnem. Vypadá to, že asi budeme muset trávit noc ve visu. Naštěstí, po vylezení z převislého kouta, objevujeme celkem solidní polici. Zlehka upravujeme kaktusy a sukulenty na solidní šláfplac. Další den dolézáme na pohodu na balkón a zbylých tři sta metrů headwallu si necháváme na další den. Máme dost jídla i vody, takže kchajn štrés, trochu si užijem vertikálního života, když už se sem tarabíme z takový dálky. Na vršek pak dolézáme kombinací starších cest a vlastních variant. Co nejpříměji, co nejrychleji. Na vršku na nás nikdo nečeká. Když tu udělali prvovýstup Francouzi v sedumdesátejch letech, tak pro ně poslal sultán vrťas,

Trasa výstupu

kterej je vyklopil v paláci na rautu. Dnes stojí na vršku anténa mobilního operátora. V Ománu se poslední dobou začíná poměrně slušně rozjíždět i sportovní lezení. Vznikají sektory s dobře odjištěnými cestami. Potenciál je neskutečný, nicméně zatím je cest ještě pořád málo. U pobřeží se dá provozovat i deep water soloing. Co je ale supr, jsou asi nekonečné možnosti pro bouldering. Zakoupili jsme si černý fix a vyznačili asi třicet bouldrů ve Wadi Al Ayn, kde se dá mimo jiné i dobře koupat. Tam jsme také založili novou odnož DWS. Tůně ve vádí nebyly příliš hluboké, takže tento nový druh lezení jsme nazvali SWS (shallow water soloing – sólo lezení nad mělkou vodou). Tento druh zábavy je výhodný v tom, že nemusíte umět plavat, nevýhodou může být zlomená hnáta po odskoku. Zůstali jsme tam zhruba tři dny. Místní lidi jsou dost v pohodě. Když jsme se vrátili z jedné průzkumné cesty za možnostmi lezení, překvapilo nás, že máme auto jaksi více nablýskané, než když jsme ho opouštěli – bylo umytý. Čekali jsme, že nás někdo bude chtít stáhnout vo prachy za tuto nevyžádanou službu, ale nic, hlouček dětí nás z povzdálí pozoroval. Šel jsem za nima, zeptat se jestli neví, kdo auto umyl. Trochu vystrašeně se přiznali, že to byli oni a ptali se, zda je vše v pořádku… Tak jsme jim dali alespoň pytel bonbónů. No, pak jsme ještě pozevlovali po pár zajímavých místech, stavili se na poušti, navštívili rodné město Sindibáda, dali si koupel v moři teplým jak chcá..y a mohli jet konečně domu.

Znudění účastníci zájezdu: Brkouš, Mlčoun, Šatavis Podpora: Tilak, ČHS, Singing rock

Nudné info: Zpáteční letenka Praha – Muskat přes Istanbul s Turkama kolem 13.000,Půjčení auta cca 12.000,- na 17 dní přes Sixt (rezervace přes internet) Víza koupíte na letišti v Muscatu Cena benzínu – asi 6 Kč/l Jídlo v supermarketu stejně drahé jak u nás Jídlo v hospodě od 40 Kč do cca 80 Kč Voda z pump a nádrží bez problémů Ideální doba pro pobyt asi tak listopad až březen Měna – jeden ománský rial je zhruba 50 Kč Informace o  lezení: např. alpinist.com, omanclimbing.com a další…

Takže až se budete doma nudit, zkuste zajet do Ománu, tam je taky dobrá nuda. text foto

Šatavis archiv autora

21

Encore M 12/13 (encore, angl. přídavek, přidávat, znovu, dožadovat se opakování, ještě jednou, vyvolávat herce potleskem, žádat umělce o přídavek,…) Kolem této linie chodil Albert Leichtfried podle svých slov celých pět zim, než se do ní pořádně pustil. O jeho projektu jsme psali v první letošní Montaně na straně 12. Možná jste zaznamenali i kratičkou zprávu z č. 3, ve které se píše, že se 12. 3. podařilo Luboši„Majzlíku“ Mázlovi druhé opakování cesty. Jitka Mázlová tehdy flashnula cestu Seitenwind M9. Jde o úspěch českého mixového lezení, a proto jsme se zeptali… Cesta je v sektoru Dryland nad Innsbruckem. Čím je tato oblast tak výjimečná? Luboš: Ani nevím, každá cesta má něco do sebe.V Encoru se mi líbí, že tam je všechno. Jak lezení ve stropě kde chvilku slézáš i hlavou dolu, tak i kus ledu. Akorát tomu ubírá na kráse odpočinkové místo uprostřed. Albert žije v Innsbrucku, ve městě, o kterém Hermann Buhl píše: „Narodil jsem se a hory se mi dívaly do kolébky“, v čem vidíte největší výhody domácích lezců? Luboš: Když je oblast blízko, vychytáš si podmínky, rychleji to nacvičíš a zvykneš na materiál. Jaké jsou největší úskalí cesty? Luboš: Jedná se o  boulder ve střeše, dlouhý nátah a trefit díru. O vytrvalost ani tak nejde. Jitka: Luba trošku zapomněl na jedno z největších úskalí, a tím je přístup do oblasti, kam jsme se dvakrát po sobě brodili ve sněhu v lavinové čtyřce. Jak se, pro nás laiky liší styl lezení takové cesty od nějaké, řekněme M7? Luboš: Rozdíl je stejný jako u normální cesty. Většinou se už jedná o dlouhé lezení ve stropě, delší natahování, špatné nohy, cepíny hůř drží atd. Navržená obtížnost cesty je M12/13, co ty na to? Luboš: Zas tak hrozné to nebylo, vylezl jsem to rychleji než svoje nejtěžší cesty na Krkavce. Moc nerozpoznám M11+ od M12+. Jinak s porovnáním cest v Drylandu to bude odpovídat, ale třeba v Diebsöfenu, kde vede Law and Order M13 (zatím považovaná za nejtěžší cestu v Evropě), jsou cesty lehčí. Co vás na mixovém lezení nejvíc baví? Luboš: Pro mě je to příjemná změna. Odpočnu prstům od malých chytů. Silovější lezení než na písku. A ten pocit jestli to ten cepín udrží… jako když sedíš v háčku. Jitka: Pro mě bylo lezení v ledu vždy dobrodružstvím. Jsem zmrzlík a posera, a tak navrtat šroub a pár pavouků v ledu po záseku cepínem mě dokonale vykolejí, stejně jako když vypadneš s cepínem a kusem odtátého šutru v mixu. Stejně jako na písku mi vždy na začátku sezóny trošku toho morálu chybí. Dokázat se ovládnout a potlačit strach…myslím, dobrá škola. Snad není ženy, která by dobře snášela zimu. A teď, Jitko, upřímně, nebýt Luboše, jezdila bys také za zimními mixy?

22

Jitka: Už před těmi dvaceti lety, kdy jsem začala lézt (to jsme se s Lubou ještě neznali), jsme převážnou část tatranského lezení (4 zimní výjezdy ročně) trávili v zimních podmínkách. Nebyly to žádné extrémy, tak do obtížnosti pět, ale vždy mě to vyškolilo. I když jsem si zmrzlá na štandu, v mlze, čekající na pokyny odtušené podle tahů lana, přísahala, že už víckrát nikam nejedu, stejně jsem tam byla za měsíc zpátky. Myslím si, že něco vydržím, tak se to teď opakuje i s těmi mixy.Třídenní zimní výjezdy při -18 ºC. v autě bez topení… Na výjezdu s vámi byl i Míra Matějec (2x M9). Kam až se může zlepšovat? Luboš: Mixy leze krátce, ale na Krkavce se rychle aklimatizoval a bylo to vidět v Drylandu. Jeho čas ještě určitě přijde. Již delší čas patříte oba mezi naše nejlepší lezce. Přitom jste stále tak trochu v pozadí. Řekl bych, že je to povahový rys vás obou. Nikam se necpat, nijak moc se okázale nezviditelňovat…

Luboš: Moc mi to nejde, vlastně je to i kvůli sponzorům, jinak o to ani moc nestojím, není mi blízké psát či mluvit sám o sobě. Co vás nejvíc štve na lezeckém životě, který vedete a co byste nejraději změnili? Luboš: Lezení se podřizuje většina našeho času, takže máme málo času na ostatní věci. Někdy se ani nemůžeme domluvit kam pojedeme lézt. Jitka: Určitě bych potřebovala více času, jak na lezení, tak na rodinu. Práce mi trochu víc brání ze sebe vydat všechno to lezecké, co ve mně ještě je. Své děti miluji, ale cítím, že je pak lezením asi omezuji. A co mě štve? To, že po dvaceti letech lezení řešíme otázky disciplinárních řízení, výstupy z repre, protože na české lezecké scéně panuje chaos a myslím si, že bude hůř. Proto je lepší být v tom „ústraní“ a lézt. Snad to ti naši sponzoři pochopí. Sponzoři (zatím): Saltic, Singing Rock, Raveltik, Tilak ptal se foto

Tomáš Roubal Míra Matějec

Tak jako Výstupy roku, Fesťák v Teplicích či festival Hory a Město, mívá Rock Master v Montaně své pravidelné místo. Jinak to snad ani nejde. V roce 2001 zde vyhrál Tomáš Mrázek (spolu s Bindhammerem a Hirayamou) a od té doby s železnou pravidelností přinášíme v„pětce“ nebo v„šestce“ ohlédnutí za dalším ročníkem. Časopis ovšem nejde dělat jenom podle výkonů lezců a prestiže jednotlivých akcí. To by totiž musel pokaždé zabrat půlku Montany Adam s Tomášem, a to je při vší úctě k nim poněkud nespravedlivé a časem i fádní. V podobné pozici je vlastně i Rock Master. Nejstarší lezecké závody, specifická pravidla pro lezení na obtížnost (součet úspěchů v lezení na OS a „after work“) skvělá atmosféra, seznamy vítězů, v posledních letech předávání cen vybraným šampiónům a tak dále a tak dále. Tohle všechno asi už znáte a jestli ne, koukněte na rockmaster.it či zadejte třeba na naší www stránce Rock Master do vyhledávání. Sedím pod stěnou, na kolenou notebook a pomalu spřádám plány na tento článek. Nakonec dostalo přednost fandění či spíše užaslé pozorování. A tak si v čase uzávěrky odvážím do Brna pár poznámek a odhodlání zkusit to tentokrát napsat trochu „jinak“, jde-li to vůbec. Kerouac vzal kdysi roli papíru, strčil jí do psacího stroje a  rychle „namlátil“ svůj slavný román Na Cestě. Měl sice potom potíž najít vydavatele, ale to by snad v tomto případě neměl být problém… Dlouhé odpoledne za volantem. Prší, stále prší, až po Brenner. Blíží se půlnoc. V hotelu za chvíli zavírají. Druhý den odpoledne užasle pozoruji, že ten recepční má snad bráchu-dvojče, nebo si stačí vždycky odběhnout na to nejlepší ze závodů. Kdoví? Ráno je setkání poroty. Chris Sharma mezi lezci, Kilian Fischhuber mezi závodníky. Johanna Ernst v neděli dopoledne nechtě a jistě velmi nerada (padá někde u třetí expresky) potvrdí, že si bude muset ještě chvíli počkat. U oběda nás Jens (8a.nu) neustále zasypává otázkami. Dřív jsem si myslel, že je to dokonalý profesionál, poslední dobou mi ovšem přijde, že už se neumí bavit normálně, zkrátka jen tak. Večerní ceremonie probíhá převážně v italštině, což neocení minimálně půlka sálu. A vůbec, ta italština, spousta vzdáleně srozumitelných slovíček a rychlá dikce. Mám na to takovou teorii, italsky pomalu mluví jenom mafiánští bossové. Povídáme si s Jerrym Moffatem. Je vyladěný. Jak taky jinak, coby excelentní lezec „v důchodu“ si to může dovolit. Chvíli na pódiu představuje italský překlad své knihy a na otázku, co mají dnešní mladí lepšího proti létům osmdesátým a čeho lituje odpovídá, že nic. Ti dnešní od nich prý všechno obšlehli. Pouští nám krátký film z Massone, Moffat se potom velice omlouvá publiku za své kalhoty. (Pro mladší či neznalé historie – tehdy se nosily dlouhé obtažené kalhoty z dnešního pohledu naprosto nemožných barev.) Kde je hranice mezi legendou a  mýtem? U oběda se ho kdosi ptal. „Setkal jsem se včera s lidmi, kteří říkali, že jsi u nich kdysi bydlel tady v Arcu na černo na pokoji.“ „Ano, je to pravda, asi bych měl zaplatit, co?“ Kolik podobných osudů

nikdy nevejde ve známost, protože se nestanou tak známými? A  kolik podobných historek se vlastně kdysi událo trochu jinak či někomu jinému? A komu na tom záleží? Závody. Show. Příjemný větřík, odpoledne jsou asi dvě a půl hodiny lezení na OS živě v televizi. Pěkné, řekli byste, ale napřed se stále neví, zdali se náhodou neprotáhne předcházející zápas ve volejbale, a na konec lezou takřka současně muži i  ženy. Jistě, pomůže to tomuto sportu, ale za cenu jistého odkouzlení. Přál bych vám vidět ty přesné nákresy, kam člověk může, kam může jen ve speciální vestě a kam může jen kameraman. Lezou napřed papírově slabší ženy, potom muži a  nakonec na střídačku ti nejlepší. Vždy muž a žena. Tak si to žádá publikum a tak mu to také speaker splní. A vůbec… opět… italština! Mrázu uvedli jako skvělého arampikátora, zkrátka Grande Petardo. No uznejte sami, není to nádhera? A k tomu ten odvaz a volnost. Jednoho šampióna na boulderech „startoval“ do mikrofónu speaker úplně stejně jako auto či motorku „vrm“, „vrm“, vrm“, „vrrrmmmmm“. To vážně pobaví, rozesměje a vyhecuje. Bouldery mužů se lezou až v noci. Na každém profilu někdo vypadne. Fantastická je atmosféra, přijde mi že se všichni hecují a fandí si. Vyhrává Fischhuber, po závodech nám říká, že bylo výrazně horší tření než odpoledne, když bouldery zkoušeli. Rakušáci jdou oslavovat a celkem se s tím nemazlili. Lezení na rychlost. Při prvním rozřazení to Liborovi moc nejde, od té chvíle se jenom zlepšuje. Pokouším se mu sem tam zamávat, ale plně se soustředí na výkon. Poráží i loňského vítěze s poněkud „kokainovým“ jménem Pablo Escobar. Po závodě jsem jej už nezastihl, každopádně bych chtěl alespoň takto pogratulovat. Před dvěma lety jsme se s Liborem Hrozou bavili poté, co vypadl a nezakrýval zklamání, dnes všechny porazil. Vyhrál Rock Master. Navždy bude v seznamech vítězů, protože, marná sláva, historie Rock Masteru vzpomíná jen na vítěze. A když už jsme u toho, letos byla za lezecký časopis Escalade v porotě

Laurence Guyon sympatická drobná Francouzka, která zde vyhrála před čtrnácti lety. After work. Mráza nakonec šestý, Adam třetí. Angela Eiter se usmívá, jako ostatně skoro pořád, a počtvrté vyhrává. Maja Vidmar zatlačuje slzy, ženy jsou zkrátka emotivnější. Mé sympatie má Cederik Lechat, jednak mu už začíná být vidět pleška, „druhak“ působí, jako by měl každou chvíli spadnout a přesto leze stále dál. Takový zvláštní styl. Smítko prý ale také nelezl na pohled elegantně. Stylem lezení se vymyká i David Lama. Jako jediný našel ve stropě zajímavou pozici pro odpočinek. Nohy na stupech, trup vodorovně, hrudník a  obličej otočený k  zemi, jednu ruku nataženou, pod sebou více než patnáct metrů. Publikum se dobře baví. Příjemným osvěžením je Ja-In Kim z Koreje, nakonec druhá. Usmívá se a klaní publiku. Rozcvičuje se jakoby před zápasem v nějakém bojovém umění. Teprve s takovýmito lidmi začal být světový pohár skutečně světovým pohárem a ne přeborem několika zemí, řekl bych… … V roce 2011 hostí Arco Mistrovství světa v lezení a obtížnost. Organizátoři se chystají už teď. Příští Rock Master by měl být takovou malou generálkou. Vše ostatní najdete na www.rockmaster.it. text foto

Tomáš Roubal archiv redakce

23

Zem, v ktorej sa nekonečné stepi stretajú so zaľadnenými vrcholkami nebeských hôr, odnepamäti patrila nomádom. Tisícročia brázdia so svojimi stádami vysokohorské pastviny, aby ich vždy na jeseň zahnali naspäť do nížin tak, ako to kážu prírodné zákony a stepná tradícia Tengri...

V máji odlietame v 6-člennej skupine do Kirgizska. Cieľ je jasný: spoznať život a tradície nomádov, dobre si zajazdiť a zaliezť v Západnom a Centrálnom Tian Shane a hlavne preskúmať neznáme pohorie Sary Djaz. Čo z toho sa podarilo a nepodarilo, o tom už viac v tomto článku... Sedíme v lietadle a popíjame červené vínko. Nálada je parádna a partia ešte lep-

šia. Jano Kořínek, Martin Ondreáš a Miro Chalupka (SK Žiarska dolina), Martin Buliak, Rasťo Hatiar (HK Jasná) a Ďurco Hýroš. Po pristátí v Biškeku sa cítime, akoby sme vysadli zo stroja času. Je 9. máj a v celom bývalom ZSSR oslavujú deň víťazstva nad fašizmom. Celé mesto je plné ľudí, slávobrán, holubíc mieru a červených hviezd. Usmievaví ľudia s ázijskými črtami tváre zaľudnili široký prospekt pred prezidentským palácom z mramoru. Scéna ako vystrihnutá zo starých pohľadníc. Ešte aj taxikár vrúcne spomína na doby Sojuzu, ktoré Kirgizom, predtým tradičnému pastierskemu a roľníckemu národu, priniesli školy, bezplatnú zdravotnú starostlivosť, továrne a kolchozy. Nostalgickú spomienku končí slovami „V Kirgizstáne vsjo možno, toľko Amerikanskaja baza nevazmožna.“

24

Z podstavcov na námestiach a parkoch zádumčivo do diaľky hľadia Lenin, Marx a Engels v nadživotnej veľkosti. Naše zraky sa zas upierajú na zasnežené vrcholy pohoria Ala Archa vypínajúce sa čo by kameňom dohodil od Biškeku, prvý cieľ našej výpravy... Dolina Ak-sai, západný Tian Shan

Viac ako polovica Kirgizska leží v nadmorskej výške nad 2.500 metrov. Hôr je tu neúrekom a 3% krajiny pokrývajú ľadovce. Informácií o tom, čo a kde v Kirgizstáne podniknúť, je ale na internete pomerne málo. Už doma pri plánovaní sa nám do rúk dostali zábery z doliny Ak Sai, ktorá leží v Národnom parku Ala Archa. Vrele nám ju odporúčal aj kamarát Karol Chvála z HZS, ktorý tu v rámci rozvojového programu Slovak Aid pomáhal zaškoliť miestnych záchranárov a zrekonštruovať chatu Racek. V hlavnom meste dlho neleníme, hneď po prílete balíme jedlo, skialpinistickú a lezeckú výstroj a už aj stúpame na chatu. Prší. Fučíme pod ťažkými batohmi až po chatu vo výške 3.250 m. Stretávame partiu 10 Rusov, ktorí tu boli 10 dní. Počasie im moc neprialo. Zrážky a hmla, dobrých dní minimum. Táto zima vraj bola dlhá a napadlo nebývalé množstvo snehu. Aj vďaka tomu je možné už od chaty ísť na pásoch. Na ďalší deň sa v rámci aklimatizácie presúvame na bivak „Hotel Korona“. Výhľady, ktoré sa nám otvorili hore na ľa-

dovci, berú dych. Slobodnaya Korea, Iziskateľ, Pik Boks, Korona. Všade kam oko zablúdi zaujímavá lezecká línia, vyľadnený kuloár či pekný vrchol. Už len toto údolie by stálo za cestu do Kirgizstánu. V eufórii stúpame do výšky 4.200 metrov, pripíname Elánky a krájajúc veľké oblúky v ťažkom jarnom snehu spriadame lezecké a lyžiarske plány na ďalšie dni. Radosť z pekného dňa kazí len zistenie, že na chate niet sľubovanej vodky. Darmo, 10 dní tu bolo 10 Rusov... Pik Korona a štiepivý ľad

Na ďalší deň sa so všetkými haraburdami presúvame do Hotela Korona rozhodnutí zlyžovať Pik Korona a vyliezť niektorú z pekných ľadových ciest na Slobodnayu Koreu alebo niektorý z iných kopcov. O štvrtej zvoní budík. Prvá partia vyráža na 4.810 m vysoký Pik Korona. Silne mrzne. Slnko spoza vrcholového hrebeňa vychádza pomerne neskoro, no o to dramatickejšie tóny vytvárajú jeho lúče osvetľujúce steny hôr v tomto údolí. Na pásoch stúpame až do 4.600 m, kde nechávame lyže. Ísť ďalej na lyžiach by bolo prí-

liš nebezpečné kvôli lavínam. Na tvrdý ľadovec naviata nestabilná snehová doska káže byť nanajvýš opatrní. Napokon sme vyliezli na 4. vežu Korony, po čom sme si užili príjemnú lyžovačku v jarnom mäkkom snehu až k bivaku. Oproti cez dolinu zatiaľ Bulo s Jančim bojujú v asi 700metrovej línii, ktorú si vytýčili na Pik Ak Too. V pláne majú vyliezť pekný ľadový kuloár s mixovou pasážou v strednej časti steny. Cestu má byť prípravou na asi 1.200 metrov ľadového lezenia v Berberovej ceste na Pik Slobodnaya Korea. Kvalita ľadu je však otrasná, pri každom zaťatí zbraní či mačiek sa zo steny rútia ľadové odštepy veľkosti lavóra. Po tom, ako Bulko schytal pár pekných kúskov do hlavy to chalani múdro a zodpovedne otáčajú. Stretávame sa v našej luxusnej bivakovacej búde (viď foto) a v rámci deblokácie ruského dlhu vyžierame zásoby, čo tu pred nami zanechali predošlí obyvatelia. Pekný deň za nami, tešíme sa na to, čo príde ďalej. Oblúky na Pik Boks

Po pomerne obstojnej lyžovačke z Korony a pokuse chalanov zaliezť si v kirgizskom

ľade sme nelenili. Jančiho a Bulka sme navnadili na lezecké pasáže vo vrcholových častiach Korony, kde z vrcholového hrebeňa trčia niekoľko – dĺžkové skalné veže. Nás ostatných zlákal strmý snežný kuloár na presne opačnom konci doliny – na vrchole Pik Boks. Chalani vstávajú skoro. Dokým stihneme vyliezť z bivaku a zošuchnúť sa na ľadovec, sú už takmer pod skalným vrcholovým hrebeňom Piku Korona. Lezú na prvý vrchol Korony asi 5 dĺžok ruskej klasifikácie 3B. Nie je to síce 1.200 metrov lezenia v ľadovom kuloári, no ako náplasť za nenaplnené lezecké ambície zatiaľ postačí. My ostatný zatiaľ na mačkách dupeme hore firnovým kuloárom na Pik Boks. Scenericky je to jedna z najkrajších túr, aké som doposiaľ zažil. Pod nami ľadovec AkSai a dookola skalné a ľadové steny okolitých kopcov. Direkt úder na vrchol sme zakončili parádnou lyžovačkou z výšky asi 4.290 m v špičkovom firnovom snehu. Euforickí po peknom zážitku ešte v ten deň balíme haraburdy a lyžujeme až na chatu Racek. Cestou nás chytá búrka...

Už len tieto snímky by stáli za cestu do Kirgizstánu...

25

Aklimatizácia v Ala Archa nám vyšla parádne... Zalyžovali sme si a napokon sme si aj zaliezli. Napodiv nám vyšlo parádne počasie a vraj netradične výborné snehové podmienky. V daždi sme napokon zostúpili dolu, kde sme si po šiestich dňoch abstinencie dali pár zaslúžených pív. Čaká na nás hlavný cieľ výpravy – cesta do pohoria Sary Jaz. Sary Jaz a čo ďalej?

Po dobrom začiatku smerujeme na východ Kirgizstánu do pohoria Sary Jaz. Nachádza sa severne od vrchola Khan Tengri, a keďže je v tieni slávnejšieho suseda, dodnes je pomerne málo preskúmané. Mnohé z jeho vrcholov sú vraj nepomenované a nikým nezlezené. Na internete by ste márne hľadali zábery na jeho severné úbočia. Naším cieľom je dostať sa na Mušketovov ľadovec a po ňom traverzovať popod hlavný hrebeň smerom na východ. Popri tom si chceme zalyžovať a zaliezť... Ďaľším ťahákom sú nomádi, ktorí do trávnatých stepí pod pohorím vyháňajú na leto stáda koní, oviec a yakov. Zima bola toho roku v Kirgizstáne štedrá na zrážky a dlhá. Už v Ala Archi nám chatár povedal, že hlavná prístupová cesta do tejto časti krajiny je zavalená veľkou lavínou a nedá sa tam dostať. Zneiste26

li sme, no všetko ešte vyzeralo nádejne, pretože agentúra, ktorá nám vybavovala transport, nás ubezpečila, že sa tam dostaneme inou, severnou trasou... Po pár dňoch v Biškeku nás vyzdvihlo sľúbené auto – starý vojenský GAZ 66. Obrovská mašina s ešte väčšou spotrebou nás asi šesťdesiatkou vezie v ústrety Say Jaz. Prší a zastihla nás noc. Nezostáva iné ako zaliezť do stanov. Ráno v daždi balíme a vezieme sa na vojenský kontrolný post, kde kontrolujú náš propusk... Vojaci nás ubezpečujú, že ďalej by sme sa mali dostať. Predčasná nádej ale končí napokon pri čele starej lavíny, ktorá zatarasila cestu. Obísť sa nedá. Z jednej strany hučí horská riava a naše auto sa borí príliš hl-

boko do snehu v nebezpečnom náklone. Prieskum ďalej v doline ukazuje ďalšie napadané lavíny. Ďalej sa autom neprepracujeme, k Sary Jazu nám treba prejsť ešte okolo 90 km cez sedlo vo výške 3.800 m. Neostáva nám iné ako otočiť sa a vymyslieť náhradný plán... Hľadanie strateného cieľa

Spod Sary Jazu sme si to namierili k jazeru Isyk-kul do dedinky Tamga a spriadame ďalšie plány. V Biškeku nám ako alternatívu odporučili pohorie Ak Shirak. Sadáme do nášho nákladiaku a stúpame takmer do 4.000 metrov. Cesta je síce prašná, ale špičkovo udržiavaná. V oboch smeroch sa okolo nás rútia Kamazy a americké nákladiaky

MACK. Dôvod je prostý. Kanaďania tu ťažia zlato. V snežení prichádzame na náhorné plató. Tvar kopcov pripomína skôr Krkonoše bez vegetácie ako sľubované alpínske pohorie. Zaujímavejšie kopce sa črtajú až viac na juh, no ochranka bane nás nechce pustiť ďalej. Skúšame blatistú cestu okolo pohoria, no auto sa zahrabáva do blata takmer po podvozok. Cestovateľské šťastie nás akosi obchádza, otáčame rozhodnutí hľadať ďalej... Karakolská dolina

Po tom, ako sme to otočili v Ak Shiraku, sme sa vybrali do Karakolskej doliny. Šofér nás vyviezol k ďalšej lavíne, tentokrát neďaleko začiatku Karakolskej doliny. V lejaku staviame stany. Pred nami je 28 kilometrov šlapania pod ľadovec, odkiaľ sa chceme pokúsiť o výstup na Pik Karakolskyi, pik Slonionek a Pik Dzigit... Zbalení na 10 dní fučíme pod ťažkými batohmi... odmenou je pohľad na severné svahy Piku Karakolskyi, ktoré sa nám otvorili na tretí deň pochodu. Hora je úžasná, skôr lezecká ako lyžovateľná, majestátne sa vypína nad ľadovcom, ktorý lemujú ďalšie nádherné kopce. Ja, Rasťo, Ďurco a Miro budujeme stanový tábor na ľadovci rozhodnutí na ďalší deň sa vyliezť do sedla v cca 4.700 m, odkiaľ

vedie výstupová trasa aj na Karakolskyi, aj na Slonionek. Budíme sa o čtvrtej, no hrebeň kopca je zatiahnutý v oblakoch a poriadne fučí. Rozhodujeme sa vyčkať... Ráno prichádzajú Janči a Bulko, ktorí sa pred dvomi dňami od nás oddelili. Vysmiati a plní zážitkov rozprávajú o tom, čo zažili. Na lúke, ktorou sme stúpali hore, bol zrub potiahnutý celtou. Po tom ako chalani dve noci zmokli vo svojom extramalom útočáku sa tam nasťahovali rozhodnutí dať pokus o prvovýstup na cca 4.000 m vysoký Tor Bor. V noci ich zobudili dvaja pastieri s puškami, ktorí boli v doline vyššie pozrieť trávu. Život nomádov je totiž spojený s jarným sťahovaním za pastvinami do vyšších výšok a jesenným návratom naspäť do dolín. Chalanom sa dostalo prvotriedne pohostenie, kirgizskí pastieri sú veľmi priateľskí a pohostinní. Starší z pastierov celý čas chalanom varil čaj, cestoviny, piekol chlieb a hojne ich častoval podozrivým fajčivom podobajúcim sa trieskam z dreva, o ktorých tvrdil, že sú to pomleté korene z tabakovníka. Chalanom sa napokon podarilo vyliezť na Tor Bor. Po úvodnom predieraní hustou vegetáciou s ostrými pichliačmi sa dostali do snehového kuloáru, aby v závere dali ešte 5 dĺžok v rozsypanej skale so zbytkami ľadu. Namotivovaní a naľahko nabalení nás potom dobehli hore na ľadovci. Po tom, ako sa partia opäť stretla, spria dame lezecké aj lyžiarske plány, dohodnutí na ďalší deň dať pokus o Pik Karakolskyi. Pravidelnosť počasia predošlých dní však neprichádza. Večer sa zaťahuje a začína husto kydať. Neprestáva ďalšieho 1,5 dna. Zlé počasie krátime tým, že v chumelici a snežení staviame iglú pre 6 ľudí. Lopota priniesla ovocie, vegetíme si vo fajnovom iglú chráneni pred silným vetrom. Za periódu sneženia napadlo pri našom tábore asi 70 cm nového snehu. Do sedla, ktorým máme vystupovať, ho z druhej strany previalo ešte viac. Počasie sa ukludňuje, teplota klesá na asi -25 stupňov... V doline všetko zlovestne duní. Zo stien naokolo padajú samovoľné prachové lavíny a pod náporom nového snehu aj zopár serakov... Vypadla aj spodná polovica našej výstupovej trasy do sedla, no hore sa ešte stále drží hrozivo vyzerajúca doska... V takýchto podmienkach sa nedá robiť iné, než čakat na periódu dobrého počasia a dúfať, že sneh sa dobre previaže... Predpoveď hovorí o dvoch dňoch dobrého počasia, po ktorých má prísť týždeň zrážok. Ísť hore v týchto podmienkach by bola samovražda, za dva dni sa sneh nepreviaže. Porada v iglú

napokon rozhodla o všetkom. Po troch dňoch lopotenia hore dolinou a štyroch dňoch čakania na dobré podmienky balíme a so zvesenými nosmi bežíme dolu. To, čo sme smerom hore prešli za tri dni, napokon zbiehame za jeden dlhý deň... Stretávame chalanov s rozpadnutým Zilom, na ktorom o 1 v noci prichádzame do mesta Karakol sklamaní, no s pocitom úľavy... V Kirgizstane vsjo vazmožno

Ráno sa budíme v dobovej drevenej dači. Jej najlepšie časy sú dávno preč. Prichádza týpek v zamastenej kombinéze, ktorý vraj je naslovovzatý expert na túto oblasť. 30 rokov robil trénera motokrosu a kvetnato nám opisuje kvality motocyklov CZ a Jawa. Popri tom nám stihol spomenúť, že ma chatu v údolí Altyn Arašan. Kusok od chaty sú horúce pramene a v udolí sú vraj bigwally, do ktorých sa dá nastúpiť takmer zo strechy chaty. Pridáva ešte lákavú informáciu, že tri hodiny peši hore dolinou je čelo ľadovca, kde si ľady boli zaliezť nejakí Francúzi a že sem chodí trénovať miestny alpinistický klub. Viac nám nebolo treba... V zhone triedime lezecký vercajg, lyže nechávame dolu. Predstava, že si 16 dňoch perfektne zalezieme, okúpeme 27

sa v teplej vode a nebudeme musieť jesť dehydratovanú stravu Trek’n’Eat, ale domáce dobroty, nás dostala. Valentinov Zil nás asi 4 hodiny vezie rozbitou cestou. Začiatok údolia je úchvatný, spenenú horskú riavu lemujú žlté žulové steny kaňonu. Zdá sa, že smerujeme do skutočného lezeckého raja. Už sa vidíme ako po dlhom dni lezenia kvasíme v horúcich prameňoch s vychladeným pivkom v ruke. Stúpame hore až do miest, kde sa tesný kaňon rozširuje na vysokohorskú lúku. Po pravej strane zasnežené hory, na lúke pár domov, bigwaly v nedohladne, no vraj sú v bočnom údolí. Večer ešte Valentinovi pomáhame preniesť dolu k rieke pár vriec s cementom a pieskom. Tie termálne bazény, ktoré sľuboval, ešte nie sú celkom hotové. Na druhý deň má ešte Valentin tie gule poslať nás do jedného z bočných údolí hľadať sľúbené fantastické lezenie... Nasleduje vytriezvenie z omamného sna o nepoznanom bigwallovom raji. Miestne rozsypané šutre sú dobré akurát tak do drvičky skál :-) Museli sme sa nechať takto školácky natiahnuť, aby sme pochopili že čokoľvek, čo vám kto v Kirgizstáne povie, treba buď predeliť, alebo prenásobiť desiatimi, samozrejme vždy vo váš neprospech. Ženská žijúca v dome neďaleko má našťastie celkom obstojné bazény s teplou vodou. S vychladnutým pivkom spriadame plán ďalšieho postupu. Taxikár mal pravdu: „V Kirgizstáne 28

vsjo vazmožno, toľko Amerikanskaja baza nevazmožna.“ Našťastie sú tu pastieri – čebani. Sú neskutočne pohostinní. Kdekoľvek ich stretnete, pohostia vás kumysom ci ayranom. Od jednej takejto pastierskej rodiny si požičiavame 6 koní... Svet zo sedla koňa sa zrazu zdá byť oveľa krajší. Na lyžiach sme toho toľko nepojazdili, tak aspoň 2 dni jazdíme po náhornej plošine. Miestne kone sa vydriapu takmer všade. Brodíme rieky, prechádzame suťoviská, cválame po zelených lúkach. Na hory sme síce nemali toľko šťastia, no spoznali sme pôvodnú tvár Kirgizstánu – svet koňských stád, stepí a pastierov žijúcich skromný, no spokojný život presne tak, ako generácie ich predkov. Boulderingová bodka za vetou

Z Altyn Arašanu sme sa na jednu noc vrátili do Karakolu. Na internete sme zistili, že v doline Čong Kyzyl Suu je pár šutrov, na ktorých by sa malo dať boldrovať. Balíme sa naľahko a stúpame hore dolinou až po polorozpadnutú meteostanicu, v ktorej žije niekoľko rodín Kirgizov. Pasú svoje stáda a raz za mesiac do Karakolu posielajú merania z prístrojov. Po večeroch opäť prší. Boldrujeme na šutroch roztrúsených na lúkach okolo a a výdatne jazdíme na koňoch... Idylu prerušuje nočné báchanie na dvere. Miestna devuška vraj asi rodí,

má ťažké bolesti. Náš lekár Janči sa ujíma svojho remesla. Asistujem mu čoby amatérska zdravotná sestra a prekladateľ v jednej osobe. Devuška je v šiestom mesiaci a v kŕčoch leží na koberci na zemi. Predbežná kontrola a pohľad pod sukne nevylučuje možnosť predčasného pôrodu, treba ju okamžite dostať do nemocnice. Tá je 35 kilometrov dolu dolinou. Všetci bezradne lamentujú rukami, na koňa ju vraj nemožno posadiť a most cez horskú rieku vzala voda, ostal len jeden kmeň, auto sa sem neprepracuje... Janči podáva intravenózne magnézium a nejaké analgetiká, z koberca a jedľových žrdí zbíjame improvizované nosítka a asi 7 kilometrov vlečieme devušku dolu dolinou. Cesta dolu dolinou a prechod cez rozbúrenú horskú riavu po jednom kmeni zničeného mostu bola jedným z najsilnejších zážitkov. Prichádzame k pastierskemu stanu, pri ktorom je zaparkovaný starý moskvič. Zdá sa, že je vyhraté. Devušku ukladáme na zadné sedadlo, natlačia sa k nej ešte ďalší traja pastieri a moskvič už aj hrkoce dolu rozbitou cestou. Obdivuhodná mašina. Zdá sa, že všetko bude mať šťastný koniec. Šťastný koniec napokon má aj naša púť po tejto krajine. Odchádzame do Biškeku a plní zážitkov odlietame domov. Jazdili sme síce viac na koňoch ako na lyžiach a naše lezecké ambície sa naplnili len čiastočne, spoznali sme však život miestnych pastierov a jednu úžasnú krajinu, do ktorej sa ešte určite vrátime.

Na expedícii sme používali: súpravy Trek Sport Liquid Ice, páperové bundy Millet Quantum Rescue, batohy trek Sport Patagonia 80L, lyže ELAN 777, pásy Colltex, variče PRIMUS Omni Fuel a Primus ETA power aj s riadom, prádlo DEVOLD z Merino vlny, topánky KAYLAND 6001 a M11+, paličky Komperdell, dehydratovanú stravu Trek’n’Eat, lyžiarky GARMONT Radium. Viac na www.lostnomad.expedition.sk. text foto

Martin Ondreáš tím Lost Nomad Lost Nomad

29

por trét

Michel Beal Většina lezců asi zná lana Beal. Název firmy vznikl stejně jako u jiných starých značek, jako jsou třeba Petzl nebo Cassin – jde prostě o příjmení zakladatele. Následný text je tak vlastně rozhovorem se zajímavým lezcem, jakož i se světově úspěšným podnikatelem. Micheli, pamatuješ si ještě, čím jsi chtěl být jako malý kluk? Chtěl jsem být pilotem letadla. Ale asi trochu zvláštním pilotem, protože jsem chtěl zásobovat za letu jiná letadla palivem! A to je podivné, protože takové tankování za letu v té době neexistovalo, to se začalo používat teprve relativně nedávno… Jak ti šla škola? Bylo by mnohem zajímavější vyprávět, že jsem byl špatným žákem a stal se zodpovědným a  důsledným až později… To ale není pravda, protože jsem byl dobrým žákem bez problémů. Co jsi v mládí dělal nejraději? Měl jsi rád sport, horolezectví, knihy, auta? Sport byl od dětství mou velikou vášní. A dělal jsem rád všechny, které byly k dispozici. Nejvíce atletiku a ragby. K tomu jsem rád četl vše o historii sportu. A měl jsem ještě jednu velkou vášeň, trochu více intelektuální: starou řečtinu a Řecko. Co jsi nakonec vystudoval? Dal jsem se na vědu a stal se inženýrem. Moje specializace byla výroba papíru. V outdoorových kruzích máš pověst šlechtice, aristokrata. Jaké jsou tvé kořeny, z jakého rodu pocházíš? Nemám nic z  modré krve! Tato pověst asi pochází z  toho, že jsem se během posledních let rozhodl nosit na výstavách sako s kravatou. Rozhodl jsem se tak proto, že jsem chtěl ukázat více úcty vůči svým zákazníkům. Už několik let je to zjevně zbytečná záležitost… Micheli, vím, že se tě na to často ptá asi každý, povíš mi kdy a jak vznikla firma BEAL na horolezecká lana? Mí rodiče měli malou dílnu, kde vyráběli tkaničky a šňůrky pro obuv… Jak jsem skončil studia, pracoval jsem pár měsíců v inženýrské firmě, která zaváděla linky na výrobu papíru. Moc mě to nenadchlo a ptal jsem se rodičů, jestli by nebylo možné, abych se k nim přidal, něco se přiučil, abych jednou mohl firmu převzít. Odpověděli mi, že to v podstatě není problém, jediným problémem bylo to, že firma byla příliš malá a neuživila by nás všechny tři. Dali mi tedy rok, abych našel trh, kam je možné proniknout a  expandovat… To bylo koncem roku 1974. V únoru 1975 jsem se vydal na veletrh do Grenoblu, abych našel nové zákazníky, kteří používali šňůrky na stahování bund. Zastavil jsem se u stánku jednoho výrobce horolezeckých lan. To mi učarovalo, líbilo se mi, jak byla lana barevná.

30

Muž se známým jménem

Myšlenka se zrodila a rozhodnutí padlo: budeme vyrábět horolezecká lana! Můj otec našel a připravil dva použité stroje, abychom udělali první zkoušky. V červenci 1975, během své dovolené, jsem šel navštívit jednoho zákazníka, který od nás kupoval šňůrku na uzavírání horolezeckých bund, které vyráběl. Jako technického poradce měl Yannicka Seigneura, významného alpinistu a  himálajistu (např. prvovýstup na západní pilíř Makalu). Dal mi adresu a já Yannicka ještě ten den navštívil. Líbil se mu můj entusiasmus a rozhodl se, že mi pomůže v technickém ladění lan. Přerušil jsem dovolenou a hned se vrátil do firmy, abych vyrobil první vzorky podle jeho připomínek. Od roku 1986 je firma BEAL největším světovým výrobcem horolezeckých lan na světě. Jaké je podle tebe tajemství úspěchu? Myslíš, že ti prozradím všechna moje tajemství? Měli jsme štěstí na příznivé podmínky: v osmdesátých letech se prudce rozvíjelo nové odvětví horolezectví – volné lezení a  i  trh se rozvíjely opravdu rychle. Naše konkurence byla tradičně zaměřena na hory a zabralo jim hodně času, než se zaměřili také na sportovní lana. A tak se stalo, že mladí sportovní lezci byli přitaženi novou značkou a novými barvami. A v neposlední řadě jsme byli také první, kdo vybavil hodně špičkových sportovních lezců a  informace se v našem lezeckém mikrokosmu šíří velmi rychle. Kdo tě učil lézt? Samozřejmě Yannick Seigneur, horský vůdce. Rychle mě přesvědčil, že nemohu být věrohodný výrobce, když sám nepolezu. Vylezl jsem s ním dost cest, včetně túr s jeho klienty, kterým říkal, že jsem tam proto, abych jim pomohl, kdyby se případně dostali do potíží. Eric Escoffier byl další tvůj velmi dobrý kamarád. Jaké máš na něj vzpomínky? Eric je pro mě stále tím, jak si ho pamatuji před jeho tragickou autonehodou, která ho ponechala ochrnutého: ohromující fyzické schopnosti, stálá radost ze života, o kterou se dokázal dělit i přes velký rozdíl v úrovni našeho lezení. Je pro mě také tím, který dával všem lekce vůle po své nehodě, kdy se pouštěl do neuvěřitelných projektů a dokázal se vrátit z osmitisícovky s nekontrolovatelnou nohou. Nedovedeš si představit, jak mi Yannick, Erick, Patrick Berhault a Jean Claude Mosca chybí. Asi to není moc „chlapské“, ale jen teď o nic mluvím, derou se mi slzy do očí, a  musím potlačit své emoce, co jen to jde. Z mých blízkých kamarádů z tohoto sportu mi zbyl už jen Patrick Edlinger. Na které ze svých lezeckých dobrodružství nejraději vzpomínáš? Pokud mám vybrat jen jedno, tak bych vybral Walkerův pilíř na Grand Jorasses. Ne protože to je prestižní cesta, ale protože jsme to

s Yannickem a  jedním z  jeho klientů podnikli za velmi těžkých podmínek, kde bylo hodně zasněžených a  ledových délek. Na poslední délku, úplně zaledněnou, Yannick už nechtěl obouvat mačky, a  ukázal nám tak nezapomenutelné kouzlo rovnováhy… na druhém to bylo samozřejmě jednodušší. Slyšel jsem, že lezení je ve Francii národní sport, a že lezecká stěna je v každé dětské školce? Je to přehnané. Národním sportem ve Francii zůstává samozřejmě fotbal, i když francouzský národ není příliš sportovní. Horolezeckou stěnu má opravdu téměř každá škola. Je to proto, že lezení je považováno za výborný trénink rovnováhy, ale také jako skvělý prostředek k získání smyslu pro odpovědnost. Tvoje máma a táta stále pracují ve firmě, i když už by samozřejmě nemuseli. Co tvoji dva synové Filip a Frederick? Otec, kterému je 84 let, navštěvuje dílnu už jen dvakrát týdně. Máma, která má 79 let, pracuje pořád 6 hodin denně na účetním oddělení. Přál bych si dělat to podobně, dokud mě budou moje děti snášet! Takže se budeme, doufám, ještě dlouho potkávat. Oba kluci pracují se mnou. Převzali důležitá manažerská místa a já nemám obavu z budoucnosti. Nešlo si nevšimnout, že pracuješ velmi tvrdě. Vždycky nám rychle odpovíš na e-maily, pokaždé když něco potřebujeme, vše řešíš pokud možno hned. Co na to říká tvoje žena Martina, nepřemýšlíš někdy nad klidným životem v penzi? Dělám tak, jak mě rodiče vychovali, a jak mi šli příkladem. Pracovali velmi pilně. To víš, že si někdy sním o tom, že bych si vzal pár týdnů dovolené a dělal někde jinde, něco jiného. Ale tento sen se rychle rozplyne. Cítím se pořád zodpovědný za chod firmy a za své zaměstnance. Moje místo je tady ve firmě, každý den. Odejít na týden, třeba na veletrh, mi činí veliké problémy. Martina to chápe, toleruje a podporuje mne. Před dvěma roky ses rozhodl rozšířit výrobu o fabriku na Madagaskaru. Proč Madagaskar? Když se člověk rozhoduje rozšířit výrobu do jiné země, dělá to proto, aby snížil výrobní nákla-

Zatím jsem neměl příležitost ochutnat české pivo, ale objevil jsem před časem české víno, které se mi zalíbilo. V Čechách je populární francouzská kinematografie. Jaké filmy máš rád ty? Ze současných: Amélie Poulain, Les Choristes. Ze starších: Le Grand Bleu, Christophe Colomb. Jakou máš rád muziku? Jsem už moc starý, abych odpověděl, moje děti se mi smějí…

dy. Madagaskar, podobně jako státy Asie, nebo severní Afriky splňuje podmínky. Je to stará francouzská kolonie, kde se mluví francouzsky. Celý administrativní systém je na francouzském modelu, tím pádem lehce pochopitelný i pro nás. Není žádný časový posun, a co je příjemné, obyvatelé jsou velmi milí. Je to také nádherná země pro lezení, i když to samozřejmě neovlivnilo naše rozhodnutí. K tomu, že přinášíme práci, snažíme se pomáhat Madagaskaru také tím, že sázíme stromy – za každé prodané lano jeden baobab. Podporuješ veliký BEAL tým, složený ze světových lezeckých špiček. Jak si lezce vybíráš a jaký pak máte vztah? Já se rozhoduji podle dojmu, jaký na mě člověk udělá. Samozřejmě, musí to být špičkoví lezci, ale záleží hodně také na jejich image, přístupu k životu atd., abych cítil, že jsem hrdý na to, že s nimi spolupracuji. Nechtěl bych arogantní lidi, švindlující. Musí se integrovat do „naší rodiny“, je to rodinná záležitost. Polyamid je ropný produkt, a proto jeho výroba a zpracování mají přímý vliv na životnímu prostředí a neobnovitelné přírodní zdroje. Tento rok firma BEAL začala program, o kterém ses právě zmínil – jedno prodané lano=jeden zasazený strom. Můžeš, prosím, blíže vysvětlit tento projekt? Naším prvním úkolem je zajistit co největší bezpečnost lezce. Proto se nevrátíme ke konopným nebo bavlněným lanům. A tak se snažíme přispět k  přírodě ochranou lezeckých oblastí (viz climbing-attitude.org.) a sázíme na Madagaskaru stromy za každé naše prodané lano. Vybrali jsme Madagaskar, protože jsme tam přítomní, a také protože byl ostrov v minulosti dramaticky odlesněn. Madagaskar nám přináší výhody pro naši výrobu, my se snažíme mu něco přinést na oplátku. Pro rovnováhu planety je jedno, jestli zasadíte strom tam, nebo někde u nás, je to stejná věc… Micheli, jaké je tvé oblíbené jídlo? Jím velice rád, a proto je pro mě velmi těžké nějaké jídlo vybrat. Požitek z jídla u stolu, mezi kamarády je pro mne důležitá věc. Jaké je tvoje oblíbené pití? Staré, červené víno. Máš rád také pivo? Chutnal jsi někdy české pivo? Nejsem příznivcem piva a  asi překvapím, když řeknu, že ho piju teprve poslední tři roky!

Jak nejraději i nejlíp odpočíváš? Mám dva způsoby: Letní večer s kamarády okolo dobrého jídla nad sklenkou rosé. Vzít začátečníka do hor na dlouhou, krásnou, lehkou cestu… Co ti teď dělá největší radost, co tě těší? Že moje ději dělají mnohem lépe to, co jsem před nimi dělal já. Máš nějakého věrného domácího „mazlíčka“? Jsem přítel psů a  oni to samozřejmě vycítí. Ale sám žádného nemám, protože bych ho musel nechávat příliš často samotného. Jakou mají čeští horolezci a české lezení ve Francii pověst? Znám některá známá jména českých horolezců z minulosti, ale nepotkal jsem je. Ohromil mě Tomáš Mrázek, který se už několik let pohybuje ve světové sportovní špičce, ale neměl jsem zatím štěstí ho potkat. A samozřejmě znám Adama, který bude, nebo je, pravděpodobně nejlepší lezec na světě. Je to veliké štěstí, že není ani Američan, Francouz, Španěl, Ital nebo Angličan. Je to dobré, protože to psychicky uvolní hodně lezců z malých zemí po celém světě. Pokud chceš, můžeš prostřednictvím tohoto rozhovoru poslat nějaký vzkaz nebo poselství českým horolezcům... Od začátku je hlavní myšlenkou BEAL „la passion dans l’ame“ aneb „vášeň v duši“. Je to slovní hříčka, protože „duše“ znamená i „jádro“. Vášeň v našem srdci se přenáší do jádra lana. Tahle vášeň pro lezení v nás hoří. Můžete nám důvěřovat, abychom ji přenesli do našich lan tím, že budeme dávat pořád to nejlepší s vědomím, že se můžeme stále zlepšovat. Proto vám budeme naslouchat s potřebnou pokorou, abychom se sami sebe znovu ptali. Vy také žijte vaši vášeň a sdílejte ji s námi. Micheli, kdybys měl možnost stát se zase klukem a žít znovu svůj život, co by bylo tvým snem, co by sis přál? Chtěl bych, abych mohl smazat všechny smutky, které jsem zapříčinil, zranění, jež jsem zavinil, aby zůstaly jen chvíle radosti, které jsem mohl rozdat… Děkuji za rozhovor. text foto

Janek Bednařík archiv M.B.

31

Vážená redakce, posílám vám článek z mojí loňské návštěvy Himálaje. A to i přesto, že jste lezecký časopis a můj příspěvek je veskrze nelezecký. Ale hory a lidé z hor, stejně jako ti, kteří do hor z nejrůznějších důvodů přicházejí, sem možná patří. Jedná se spíš o soubor pocitů a úvah než o popis událostí ,které samy o sobě nejsou nijak zajímavé. Proto, prosím, omluvte mou nespisovnou češtinu – ty pocity se dostavují bez ohledu na gramatiku…

Jak jsem nikam nevylez

Cestou k Everestu

Hory Přistání na ukloněné přistávací minidráze je určitě zážitek. Trosky letadla jsou navíc roztroušeny na dohled. První vysoké kopce lezou z mraků, první (pro mě překvapivě i poslední) přízemní starosti se zažívacím traktem. Lukla není zvlášť příjemné místo a není potřeba se tu dlouho zdržovat. Na trase k Everestu je přesně podle předpokladů sakra rušno. Běloši, černoši, žluťásci a k tomu tisíce nosičů a stovky jaků. Zajistit pohodlíčko pro movité turisty dá zabrat. Namche Bazar má svý kouzlo, Kongde-Ri nad ním je při východu slunce impozantní. Špice Thamserku, klášter Tengboche, Ama Dablam nádhernej ze všech úhlů. A to už Nuptse, jejíž hřeben ještě před chvílí mnohé zakrýval, ustupuje. Nejprve odhalí pyramidu Pumori a ve finále potom i Everest. Stoje na Kala Pataru můžeš otáčet hlavou na kteroukoliv stranu – kopce jsou všude kolem dokola a jsou neskutečný. Jen tak nějak, jakoby servírovaný na zlatým podnose.

Jaci nad mraky

Všude žijí lidé

Naši nosiči

Výlet do Himálaje jsem měl v hlavě už hodně dlouho. Jasně, dala by se místo toho projet a prolézt skoro celá Evropa, o domácích terénech nemluvě. Je ale taky fakt, že vidět nejvyšší kopce světa by se asi mělo, nebo přinejmenším mohlo. Když jsem si potom minulou zimu zkrátil v práci prostředník levé ruky, bylo třeba na skály na nějakou chvíli zapomenout. Lezlo mi to bídně i s kompletními prsty, ale teď šlo všechno mimořádně pomalu a ztuha. Zase byl prostor a čas začít znovu uvažovat o návštěvě Nepálu. Samotnej trek mi připadal jako tak trochu ,,mastňáckej“ podnik (davy lidí proudící k Everestu znají asi všichni). Lezení nepřicházelo v úvahu – jsem přece jenom ,,střízlivej“ a navíc ,,mizernej“ skalkař a hory jsou hory, tyhle navíc pořádně vysoký. A tak z mnoha variant vykrystalizovalo celkem obstojný řešení: nejdřív trek pod Everest a potom Mera Peak. Nakonec s cestovkou. Anglicky si řeknu maximálně o pivo a ani jeden z mých jazykově vybavených kamarádů nějak neměl čas. Budování kapitalismu všechny zaměstnává víc než dost. Ve Vídni na letišti se nás sešlo devět, což mi přišlo tak akorát. Cesta proběhla podle oblíbeného vzorce – čím déle a dále, tím lépe. Takže Vídeň – Dohá – Dillí – Káthmándú a všude spousta nekonečného čekání. Káthmándú Na tohle město si asi musíš zvyknout, přijít mu na chuť může chvíli trvat. Na přeplněných uličkách Thamelu, čtvrti, kde je ubytována velká část turistů, se potkávají v jednom propletenci všechny etnické a sociální skupiny napříč s nejrůznějšími náboženskými směry. Evropané, Amíci a Japonci se mísí s Nepálci a Indy. Pracháči šlapou po stejné zasviněné ulici jako žebráci a mrzáci. A motám se tu i já – konglomerát toho všeho. Pro boháče žebrák, pro místňáky boháč a navíc bezvěrec podvědomě konvertující k buddhismu. Mimo Thamel je složení obyvatel trochu jiné – cizinců ubývá, odpadků na ulici naopak, ale atmosféra zůstává. V den odletu do Lukly se odlet nekoná. Spadlo tam při přistání letadlo (kromě jednoho nikdo nepřežil), a tak lety zastavili. Podobné je to i v dalších dnech. V hotelu Holy Himalaya se každé ráno sr-

32

dečně rozloučíme a odpoledne následuje stejně srdečné vítání. Na čtvrtý pokus to konečně vyjde.

To po cestě k Mera je všechno syrovější – stezky prudký, sedla proklatě vysoká, horské pralesy hustší a seraky visí kolikrát skoro přímo nad námi. Noci ve stanu jsou nekonečný (záda) a mrazivý, no lidé zase naopak nějak vřelejší. Míjíme Kyashar, krásnej kopec, z kterého se před pár dny vrátili Mára Holeček s Honzou Doudlebským. Při pohledu na strmé zasněžené svahy můžu jen v posvátné úctě kluky obdivovat. Je úžasný, když má někdo odvahu a samozřejmě i kumšt se do něčeho takového pustit. Blížíme se pod kopec a únava se stupňuje. Některý fotky z týhle doby nějak nemůžu nikam zařadit. Zřejmě ,,vokno“. V noci před výstupem lapu místo spánku po dechu a do hlavy mi vtlouká šílenej metalovej bubeník svý nekonečný sólo. Ráno musím zdrhnout dolů. A zatím co ostatní stoupají k vršku, já mám najednou čas posedět a poklábosit s místňáky, nebo probrat zdravotní i jiné problémy s jednou, těžkým trekem solidně zdecimovanou, krajankou. A konečně i vnímat Nepál, Nepálce a hory okolo. Kvůli počátečním průtahům s odletem nemám už čas se na kopec vracet a nějak je mi to celkem fuk.

bíhá docela tvrdý boj o pozice. Nakonec všechno dobře dopadne, a i když s námi himálajské turbulence na rozloučenou pořádně zamávají, dočkáme se přistání v Káthmándú. Potom už jen starobylý Pátan, odpočinek a nákupy. Rezignuju na lákavé ceny outdoorových hadrů a kupuju spoustu nepraktických dárků. Cítím se najednou strašně neambiciózní, mám radost, že jsem nikam nevylez, že jsem mohl vidět ty veliký kopce, ty maličký lidi, s kterými jsem si s pomocí všech svých pěti anglických slov docela pokecal, že jsem potkal nový, zajímavý našince. A že k malé radosti svých šéfů a možná celého okolí teď budu ještě pomalejší a pomalejší a udělám si na všechno čas. Určitě se o to pokusím. A až se vypije všechen nepálskej čaj, kterej jsem si přivezl, snad nezůstanou jen fotky, dřevěný mlýnek, soška Buddhy

Ama Dablam nad Pheriche

Zpátky do Lukly

a Óm na krku. Snad po týhle zkušenosti dokážu alespoň trochu změnit svůj život. I v Polabské nížině občas docházejí síly a nedostává se kyslíku. Je jenom potřeba se z toho… já nevím, asi poučit? text foto

Nechávám se načichnout odérem z jačího trusu hořícího v ohništi „lodžije“ a padá na mě velikost a majestátnost Himálaje, tolik kontrastující s mojí mrňavostí. Nosiči Cestu k Everestu jsme zvládli bez nosičů, „lodžijí“ je po trase dostatek a bagáže není tolik. Pod Mera Peak přibyly stany, věci na výstup a proviant, a tak vzhledem k poměrně poničeným tělesným schránkám najímáme tři nosiče. Tihle chlapíci dětských postav vlastní úžasnou páru a naše obří zavazadla zvládají bravurně. Navíc to jsou opravdu sympaťáci a o mě, jako o suverénně nejpomalejšího člena naší partičky, mají otcovskou starost. Sem tam na mě počkají, dáme hlt čaje a řeč, nebo spíš jen tak s porozuměním pokejváme hlavama a zas vystřelí dopředu. Tohle živobytí jim nezávidím, i když ,,pracoviště“ je fakt nádherný.

Už jsme zase všichni víceméně pohromadě. Úspěšná čtveřice z Mera Peaku nás dorazila a směřujeme zpět do Lukly. Síly ubývají – skoro tři týdny s báglem na zádech a téměř bez přestávky mi dávají pořádně zabrat. Poslední kolenadrásající sestup z posledního sedla a opět nehostinná Lukla. I když tentokrát není až tak nehostinná. Probíhá tu nevím už kolikátý svátek, se kterým jsme se během našeho měsíčního pobytu setkali. Malej klučina s andělskou tvářičkou a ďáblíkem v těle nás tahá mezi tančící domorodce a rytmy z maličkého kazeťáku nás na chviličku vtáhnou do děje. Ale jen na chvilku – jsme přece jen ,,seriózní“ a ,,civilizovaný“ . Ještě menší nervíčky před odletem. Nad letištěm totiž visí řádnej mráček a mezi hloučky čekajícími na odlet pro-

Petr Pipek archiv autora, Jiří Mikuš

Pozn. redakce: Připomínat čtenářům Montany, že Himálaj je nejvyšší pohoří světa, a že zde krom Mt. Everestu najdeme deset ze čtrnácti osmitisícovek, je tak trochu „Vožením sov do Atén“, jak praví klasik. Snad jenom pro přiblížení, nejvyšší kopec světa mimo Asii je Aconcagua v Andách (6.962 m), zatímco jenom v Himálaji je více než sto kopců vyšších než 7.200 m. Název, totožný v sánskrtu, hindí i nepálštině, se překládá jako „Domov sněhu“. Narazit lze i na méně časté, ovšem ještě prozaičtejší vysvětlení. Jde prý o plurál od slova „hora“. Zkrátka „hory“. Inu, co taky jiného, že?

33

ak už jsem zase zalezlej pod sedačkou v takovým tom děsivým velkým stroji, kterej každou chvíli hrozně kvílí. Moji páníčci kvílí taky, pořád melou něco o fesťáku, popíjej divně vonící věci a kdyby měli ocásek jak já, určitě by s ním taky radostně vrtěli. Na rozdíl ode mě, páč já už se cejtim na takovýhle akce trochu starej. Všude spousta lidí a spousta kraválu, snad tam aspoň bude k seznámení nějaká echtovní šťabajzna. No, povim vám, cesta byla teda fakt děsná. Asi šestkrát mě nutili naskakovat a zase vyskakovat z těch strmejch schodů, jak kdybych byl nějakej závodník agility. Ovšem jak jsme definitivně vylezli, tak jsem hned zavětřil klobásky...ojoj, ty já rád! Bohužel, páníčci mi furt vnucujou

T

Teplicky´ fest’ák

Tradicˇ ní mnˇ amka na konci léta nějakou zdravou stravu nebo co, tak doufám, že aspoň tady udělaj výjimku. Cestou do města (no i když slovo město je možná moc silný slovo) potkáváme první známý – blažeností slintám, když mě ta slečinka drbe za uchem. Jdem dál a lidí přibejvá, jak tak na ně z podhledu koukám, tak všichni maj stejný gatě a stejný bundy a pachy, co se z nich linou, jsou teda rozhodně zajímavý.

něco zmeškali, tak by se z toho asi zvencli). Lidi se tam věšeli na kládu a pak padali jak hrušky do bazénku s vodou, teda vůbec jsem jim to nezáviděl, brr... Páníčkové si mě nevšímali, měli spoustu práce s fanděním nějakýmu kámošovi, tak jsem aspoň v klidu očíhnul přítomný roštěnky. Vypadá to slibně...

rvní večer proběhnul až moc v klidu, panička držela páníčka na uzdě (a mě na vodítku). Druhej den jsem trochu znuděně přihlížel tomu, jak se oba snaží ušmodrchat ze šňůry takovej velkej uzel, kterej zaváněl tím, že by mě s ním mohli přetáhnout. Koukal jsem na to s nedůvěrou, ale panička mě uklidnila, že to je prej na jištění a ne na mlácení zlobivých psů či páníčků. No ale řeknu vám, byla to sranda, jak tam všichni seděli dokola a z hlav se jim kouřilo. Pak nastala příjemnější část, šli jsme s našima do cukrárny. Letos byl pan cukrář nějakej nervní, možná mu vadilo množství lidí, co si tam chtěli zamlsat. Měl jsem štěstí, rychle jsem zhltnul zmrzlinu, co hned před vchodem upadla nějakýmu malýmu klukovi. Pak mě ale odtáhli ke kinu, kde mě uvázali jak psa u boudy a musel jsem čekat, až skončí promítání jednoho borce, Gerharda Schaara, nebo tak nějak jsem to zaslechl. No, musím uznat, jak šel kolem, že je to celkem sympatickej chlapík, furt se smál a podrbal mě za uchem. A pak už byl večer a my zas museli do parku na nějakou soutěž (kdyby ty dva

ka se mi moc nelíbila. Naštěstí mi náladu spravil páníček, kterej mi přenechal kus bramboráku, co mu upad na zem, když se snažil exnout pivo za pět vteřin. Teda kdybysme se my psi navzájem hecovali tak jak lidi, tak už můžem skákat i parkur. Než se stihnu pořádně protáhnout, už mě ty dva zas někam vlečou. Jsou to maniaci, nesmí jim nic ujít, takže se chvíli díváme na kvalifikaci bouldrovejch závodů (to jako jak tam furt prášej a funěj) a pak jsme zas hnali ke kinu, kde bylo promítání fotek jednoho zasloužilýho umělce, teda lezce, Josky Nežerky. No, řeknu vám, nahlížel jsem tam jen zpoza rohu, aby mě někdo nevykop, a bylo to vážně k popukání. Však se lidi taky furt smáli o sto šest. Pak jsme zas šli ke škole na film a pak na hřiště, kde chlapíci ukazovali, jak má panička zachránit páníčka, když se na skále bací do kebule. Ovšem tou dobou už se v parku začalo prohánět víc psisek než obvykle, což pro páníčky znamenalo nějakou akci a pro mě další možnost bezuzdnýho seznamování. Začal totiž takovej podivnej závod, při kterým se lidi směšně pohupovali na nějakým provazu nataženým mezi stromama. Taky jsem to chtěl

P

34

obotní ráno bylo teda krušný, matně S jsem si vzpomněl, že večerní muzi-

zkusit, ale nebylo mi přáno. Navíc to zavánělo pořádným sekancem přes hřbet. Toho večera jsem se seznámil s Klárkou. Byla ta nejkrásnější z krátkosrstých, měla heboučká ouška a nádherně voněla. Ještě že naši byli zaujatý zase těma funícíma a prášícíma závodníkama... Teda večer byla strašná kosa, žádný léto, ani to babí. Ještě že jsem měl kožich. To panička měla pěkně studenej čumák. Ale jak skončily ty lezecký závody, tak jsme se hned zahřáli. Páníčci nasávali z kelímku cosi, co vonělo po bramborách, vykecávali se s kámošema a já kolem nich běhal dokolečka – no hotový domácí štěstí. oho večera jsem měl fakt štígro – páníčci se klátili na hudbu i bez hudby a mě si moc nevšímali, takže jsem si moh v klidu dojíst, co komu upadlo od huby (klobásky mám nejradši), a taky se věnovat Klárce. Popravdě, mám teď zpětně trochu strach, co z toho vzejde...

T

o nedělního rána jsme se všichni D probrali s pěkným zrzavým orangutanem na rameni. Páníček po prvním ranním označkování teritoria usoudil, že místo Bufo crossu půjdem do skal jen na procházku. No taky dobrý, aspoň se vykoupu v Pískovně, mám pocit, že už smrdim jak pes.

35

text foto

Azor Petr Piechowicz

Výsledky 26. mezinárodního horolezeckého filmového festivalu Teplice nad Metují, 27. – 30. 8. 2009 Hlavní cena / Grand Prize The Sharp End Peter Mortimer, Nick Rosen, USA „Za snahu objevit smysl lezení.“ Nejlepší horolezecký film / Best Film on Climbing Lightning Strike – Arwa Tower Christoph Frutiger, Christine Kopp, Stephan Siegrist, Švýcarsko / Switzerland „Za dynamické filmové podání, za hezkou práci s kamerou, za vtipný nadhled při vyprávění příběhu dvou týmů horolezců.“ Nejlepší dokument / Best Documentary 20 Seconds of Joy Jens Hoffmann, Německo / Germany „Za citlivý portrét a  pohled do pěti let života a emocí extrémní sportovkyně.“ Zvláštní cena poroty / Jury’s Special Mention Polskie Himalaje Anna Maria Filipow, Krzysztof Wielicki, Jedrek Sierocki, Polsko / Poland „Za cyklus pěti dokumentárních filmů z historie polského himálajského horolezectví.“ Zvláštní cena poroty / Jury’s Special Mention Uruca Erick Grigorovski, Brazílie / Brazil „Za pravdivou výpověď lezeckých pocitů v  extrémních situacích.“ Cena města / Prize of the Town The Sharp End Peter Mortimer, Nick Rosen, USA Cena generálního partnera HUDY Sport a.s. / Award of the General Partner HUDY Sport a.s. Matrix Reloaded Petr Pavlíček, Česká republika / Czech republic Cena diváků / People‘s Choice Bhután – Hľadanie šťastia Pavol Barabáš, Slovensko / Slovakia

36

Horolezcˇ at a Tohle slovo z jednoho Mládkova popěvku mi vytanulo na mysli, když jsem se procházel po parku v Teplicích s foťákem v ruce a hledal své letošní „Perličky na dně“. Stejně jak loni přijelo na letošní 26. mezinárodní festival horofilmů dost návštěvníků – (horo)lezců a lezkyň, kteří si vzali s sebou své ratolesti – horolezčata. Byl to pro mě, jako už „pamětníka“ dobrý pocit, že tu nastupuje další horo(a)lezecká generace, která tento sport plný adrenalinu, ale i mnohdy nezapomenutelných okamžiků a chvil strávených v přírodě ponese jako štafetu dál. A maně mi vytanulo v mysli, jaký obrovský skok tento sport udělal v posledních 40 letech. Stačí jen mnohdy nahlédnout, a nemusím ani důkladně číst horočasopisy, abych si uvědomil, jak tento outdoorový sport vyrostl, a díky novým materiálům a poznatkům se stal bezpečnější. I když samozřejmě riziko úrazu zůstává, dnes se lezou cesty pro nás

– pamětníky – tehdy naprosto extrémní a nelezitelné. Tohle a ještě mnohem víc je patrnější na filmové produkci, která rovněž za 26 ročníků trvání mezinárodní filmové přehlídky vyrostla z dětských střevíčků a mnohá produkce si příliš nezadá se svou profesionální sestrou. Stačí jen přijet na tento svátek skal a těšit se z podívané, kterou pro nás lezečtí experti připravili. Ale abych se vrátil k úvodní myšlence. Bavil jsem se pohledem na špunty, jak se sápají po stěnce určené právě pro ně, která je součástí prolézačky a funguje pro místní celoročně. Zastavil jsem se i u protějšího stanu, kde se odehrávalo pletení lanových hlav. Je pravda, že tato činnost přilákala i starší návštěvníky festivalu, a nejen horolezčata. Chvíli jsem postál na místě a sledoval hbité prsty, které během několika chvil upletly na konci lana parádní „hlavu“, jež by docela klidně mohla obstát jako závaží bola někde na jihoamerické pampě. Tahle asociace mi zase vyvolala vzpomínku na Filipa Šilhána, který by oproti mně zcela foto: Petr Piechowicz

Po obědě, kdy jsem se snažil zase vymámit něco lepšího než jen granule, naši ještě naposled obešli všechny ty stánky se zlevněnejma gatěma a softshellkama (aby nepromarnili poslední slevy), pomohli kamarádům dopít suda a schrupli si při vyhlašování výsledků. A pak už jsem zas jen seděl pod sedačkou a čekal, až ta děsná cesta dom skončí. No ale řeknu vám, bylo to letos zase celkem povedený – klobásy dobrý, fenky hezký, i na tu muziku se dobře vylo. A podle páníčků prej byly dobrý i ty filmy, co se tam celou dobu promítaly.

určitě dokázal vytěžit z návštěvy festivalu rozhodně víc, než jen nějaký postřeh, či fejeton. Z tohoto rozjímání mne vyrušil jakýsi pohyb malé skupinky. Otočil jsem se a spatřil tři horolezčata navzájem navázána lanem, jako by šla na jakousi pro ně vysněnou expedici a na prvním byla nejmenší z nich. Doprovázeli je jejich rodiče a koneckonců i já, fascinovaný tímto obrazem. Cvakl jsem je, když přecházeli z parku silnici vedoucí do Ádru pod opěrnou zdí.

Pletení lanové hlavy „OPIČÍ PĚST“

V tu chvíli jsem našel své letošní „Perličky na dně“ a vědomí, že právě v takovýchto dětech – horolezčatech – je budoucnost našeho sportu. Letos jsem sice nepotkal žádného z bývalých přátel – pamětníků – zato mám tento obrázek. Těším se již na další ročník festivalu, jakou že tu „Perličku na dně“ mi připraví. text a foto

Pavel Bubla

„Pletení hlav“ nemusí být nutně jenom o svádění aneb Pár slov o uzlech do velkých spár... BEAL přinesl návštěvníkům 26. ročníku MHFF nový doprovodný program. Každý si mohl pod dohledem horského vůdce Janka Bednaříka spolu s  Kámou uplést opičí hlavu několika způsoby. Jeden ze způsobů vám přinášíme i  v  Montaně. Rozdáno bylo cca 8 km lana, z nichž jste napletli cca 1.500 „bambuláků“.

37

por trét

Dave MacLeod Dave byl v našem výběru pro letošní Rock Award, nicméně v pravidlech soutěže se jasně mluví o sportovních cestách, takže vlastně nemohl být ani nominován. Což je škoda, myslíme, že jeho výstupy si pozornost jistě zaslouží! Po Davově přelezení cesty Rhapsody (E11) se zdálo, že už snad ani není dalších možných milníků v tradičním lezení. Nicméně, 28. července loňského roku se Mac Leodovi podařil další husarský kousek. Cesta Echo Wall – těžší 8c, vylezená tradičně, tedy se zakládaným jištěním. Případný pád v horní partii stěny by mohl skončit velmi špatně, proto se na cestu Dave dlouho a svědomitě připravoval, mimo jiné free sólem cesty Darwin Dixit (8c) ve Španělsku. Více informací najdete na: www.davemacleod.com.

Jak by ses několika slovy představil… Žiji s Claire na západě skotské vysočiny a veškerá moje práce je spojená s lezením, ať už sám lezu nebo trénuji, točím film nebo o lezení píši. Jak jsi začal s lezením? A kdy jsi mu definitivně propadl? Začal jsem tak, že jsem se přestěhoval na okraj města a na kole jsem objevil, že blízko je spousta impozantních kopců a hor. Velice záhy jsem ale zjistil, že se velmi blízko od mého do-

mova leze na Dumbarton Rock a právě tam jsem začal být na skalním lezení závislý. Kdo je tvůj lezecký idol? Proč? Hodně jsem vzhlížel k Daveu Cuthbersonovi. Byl jedním z prvních lezců, kteří lezli v několika lezeckých disciplínách na vysoké úrovni – ve sportovním lezení, boulderingu, klasickém i mixovém lezení. Jeho přístup byl ve své době v mnoha směrech pokrokový a nezávislý. Také jsem obdivoval Malcolma Smithe pro jeho soustředění a odhodIf Six Was Nine E9 6c, Lake District

lání opravdu dobře trénovat pro dosažení určitých cílů. Hodně mě o tom naučil. Co považuješ za své největší lezecké úspěchy? Echo Wall na Ben Nevisu je určitě nejtěžší výstup, který jsem zatím podnikl. Vypadá jako něco okolo 8c/+, ale s hodně špatným jištěním, a je skoro jisté, že byste pád na konci těžkého výstupu nepřežili. Tato úroveň v kombinaci s tím, jak těžké je získat na Ben Nevisu dobré podmínky, z toho pro mě dělá velkou výzvu. V cestě jaké obtížnosti se cítíš natolik v pohodě, že bys ji klidně lezl sólo? Záleží na tom, jestli myslíte onsight nebo redpoint! Onsight jsem lezl sólově spousty klasických cest E6 a nějaké E7 s obtížností kolem 7b+. Redpointem jsem sólově vylezl 8b+, ale klíčové místo na Echo Wall je víceméně nezajištěné sólo. Je těžší – asi tak 8c/+, ale připravoval jsem se na to dlouho. Tuhle úroveň jsem nedokázal lézt vždycky! Do které lezecké oblasti se rád vracíš? Myslím, že mě nikdy neomrzí Ben Nevis na dobrodružné klasické horské lezení a  smíšené lezení v zimě. Také ostrov Harris na západě Skotska je nejkrásnější místo na světě, jaké jsem kdy viděl, a dá se tam lézt na parádní hory a mořské útesy. Problém je, že mám rád tolik stylů lezení! Mám rád i  sportovní lezení a  v  nedávné době jsem se hodně vracel do Siurany. Je to tam tak klidné a skála je zajímavější než ty spousty vápenců, na které jsem lezl. Jaké cesty, myslíš, polezeš za deset let? A za třicet? Přestože se hodně vracím do stejných oblastí, nikdy jsem neměl takovou motivaci, abych lezl ty samé cesty. Možná je to tím, že lezu hodně redpointů, takže si lezení té které cesty užiju až až. Na druhou stranu, až vylezu redpoint, jsem připravený hnout se někam dál. Míst k lezení je vždycky až moc, navíc bylo by zbytečné pouštět se do probádaných končin. Máš nějakou slabost nebo zlozvyk, které bys nám mohl prozradit? Můj nejhorší zlozvyk je, že jsem strašlivě paličatý a když chci cestu opravdu vylézt, pořád

38

se budu porozhlížet po způsobech, jak se tomu přiblížit, dokud se mi to nepovede. To může být deprimující, hlavně pro Claire. Svým způsobem se to ale dá brát jako můj nejlepší zlozvyk? Co děláš po tréninku? Obvykle většinu svého času, kdy nelezu, trávím prací, abych měl dost peněz na to vzít si na nějaký čas volno, když se chci zaměřit na obtížnou cestu. Svou práci si ale užívám, takže mi občas vážně nepřipadá jako práce.

Jaká je tvá oblíbená kniha, zpěvák nebo skupina? Můj oblíbený muzikant je skotský lidový hudebník jménem Martyn Bennett. Něco z  jeho tvorby jsme použil v našem filmu o Echo Wall. Mám pocit, že tahle hudba velice dobře vyjadřuje povahu lezení ve Skotsku. Umíš vařit? Jaké je tvé oblíbené jídlo? Občas vařím. Moje specialita jsou palačinky. Claire je ale lepší. Podle jejího receptu na perník

nových míst a dobrou sebekontrolu při riskantních výstupech. Když jsem pozoroval ostatní lezce, které trénuji, viděl jsem, že když se moc soustředíte na soutěžení s ostatními nebo uznání zvenčí za to, čeho jste dosáhli, může to pro vás být krátkodobá motivace, ale později ji tím zničíte. S kým většinou lezeš? Je pro tebe těžké sehnat lezeckého partnera? Většinou lezu sám. Mám rád jak lezení o samotě, tak s ostatními, takže mi to moc nevadí. Občas je ale těžké najít partnera, hlavně na těžké mixové lezení. Není tu zkrátka tolik lidí, kteří by klasicky lezli ty samé cesty, které chci lézt já, jako tomu je ve sportovním lezení nebo boulderingu. Existuje něco, co ti na lezcích obecně vadí? Ne. Máš nějaké motto, kterého se držíš? Pokud ano, jak zní? Myslím, že jich mám spoustu! Celkově se snažím mít ze života co nejvíc a to znamená v různých situacích různé věci. Takže jedno motto obvykle bývá příliš zjednodušující. Kdybys nelezl, co bys nejspíš dělal místo toho? Pravděpodobně bych se snažil najít nějaké jiné tvořivé činnosti. Nejsem si jistý, co by se mi líbilo nejvíc. Nedávno jsem zkoušel psaní, trénování a natáčení filmů. Všechno z toho je zábava! Ale ne tolik jako lezení.

Metalcore 8c+, The Anvil, Skotsko Darwin Dixit 8b+, Margalef

pečou lezci po celém světě. Spousta z nich nám psala maily o tom, jak je dobrý! (Link na recept najdete na našem webu, pozn. red.) Kdo nebo co tě povzbuzuje? Kde hledáš motivaci? Přemýšlením nad tímhle jsem strávil spoustu času, protože jsem nikdy s motivací neměl potíže. Teď jsem, myslím, dokonce ještě motivovanější než když jsem byl mladší, ale jiným způsobem. Více se zaměřuji na určité výstupy, ale nemusím vylézt všechno jako dřív. Myslím, že příčinou mé motivace je, že má pro mě lezení stále přitažlivost – miluji pohyb na skále, zlepšování se po tréninku, objevování

Je něco, co bys chtěl vzkázat čtenářům Montany? Že na mě čeští lezci a některé oblasti, které tu na lezení máte, pokaždé dělají velký dojem. Už jsi někdy navštívil Českou republiku? Znáš nějaké české lezce? Nikdy jsem u vás nebyl, ani skutečně neznám žádné lezce. Doufám, že se to změní! Kdo tě sponzoruje? Moji sponzoři jsou Mountain Equipment, Gore-Tex, Black Diamond a Scarpa. zpracovala foto

redakce Claire MacLeod + archiv autora

39

horolezecké příběhy na pokračování

Bytosti v mém srdci aneb O horolezcích, když zrovna nelezou Ke stému výročí založení Lezeckého kroužku Prachov 1907–2007

22.

Honza

Ztratíte-li dobrého  přítele, časem ve svých vzpomínkách vnímáte tuto ztrátu velmi podobně jako ztrátu životní lásky. A čím jste starší, tím neodbytnější máte pocit, že těch kamarádů je navíc čím dál tím méně. Ne že by zrovna všichni umřeli, to ne. Ale spíš pocit, že dřív to byli větší kamarádi, než jsou teď. Něco se změnilo. Nevím, jak by se mi Honza jevil jako kamarád po těch mnoha letech od doby, kdy jsem ho potkal poprvé. Ale mám takové tušení, že on byl stará škola, která vztahu nazývanému kamarádství dokázala vtisknout ten správný smysl. Už to nikdy nezjistím, protože Honza před několika lety zemřel. Nepotkala ho žádná z hrdinských smrtí horolezcových. Nespadl ze skály, nerozrazil mu hlavu kámen, nezmrzl v  horách. Umřel v  jičínské nemocnici v  úlevném obluzení morfiových injekcí na rakovinu plic. U jeho lůžka plakala jeho bezmocná o dvacet let mladší žena Jana a doma dva kluci sotva školou povinní. Nedokáži si vzpomenout na okamžik, kdy jsem se s  Honzou setkal opravdu poprvé. Připadá mi, jako bych ho znal odjakživa. Nebyl v  té době už žádný mladík. Byl to zralý třicátník, starý mládenec. Svým plachým úsměvem ale okouzlil srdce nejedné dívky a ženy. S jeho osobou mě váží dvě vzpomínky. Neodmyslitelná a všudypřítomná „špinka“ – cigareta, kterou kouřil za každé situace. A jeho příběhy milostných, nutno podotknout předmanželských, avantýr, kterými nás čas od času zásoboval. Seděli jsme tenkrát na vršku Krkavčích skal. Zapisovali jsme do vrcholové knížky a  Honza držel ve dvou prstech pravé ruky svou vrcholovou „špinku“. Před námi se rozprostíralo panoráma Kozlova, Tábora, Bradlece a Kumburka s údolím Cidliny. V  popředí zrcadla Jinonických rybníků. Uždibovali jsme si pomyslně pro sebe trochu té nádhery a Honzovi se pod její tíhou začaly v hlavě rojit vzpomínky. Začal vyprávět. „To jsme takhle před lety byli s kamarádem lízt tady naproti na Obelisku. A zrovna když jsme slaňovali, procházel kolem nějaký dívčí internát. Tak po nás tak koukaly, furt si něco šeptaly, my jsme koukali na ně a nakonec se kamarád zeptal, kde nocujou. Řekly, že v kempu v Jinonicích. To

40

víš, že jsme tam v podvečer vyrazili. Holky už nás čekaly, všechno měly nachystaný. Museli jsme počkat, až vedoucí odejdou do hospody. A pak to začalo.“ „Uďáli jste si mejdan, jo?“ „Žádnej mejdan, holky to měly dokonale nachystaný, bez velkého vysvětlování se šlo rovnou na věc. Já jsem šel do jedný cimry, kámoš do druhý. Každý jsme nafasovali jednu dívčinu a museli jsme se smekat, žádná romantika.“ Oči posluchačů se rozšířily na maximum, Honza jim vyprávěl o snu, který si představují mladíci všech generací, nutno podotknout, že v drtivé většině nesplněném snu. „Ta první holka odběhla, že mi přinese něco k  pití. Když se vrátila, vedla s sebou za ruku druhou a řekla, že kámoška by taky chtěla. Vyvalil jsem voči asi jako vy teď, byli jsme postaveni před hotovou věc, ale říkal jsem si, že přece nemůžem těm prachovskejm horolezcům udělat ostudu. Byla to stále otázka cti. Musel jsem. Byl jsem úplně vyždímanej. Pak přivedla ta první ještě třetí. Asi jsem musel vypadat jako před popravou, protože ta první považovala za nutný mi vysvětlit, že každá holka by přece o to ráda přišla s horolezcem!“ Je jasný, že jakmile odešla ta třetí, už jsem na nic nečekal a utekl jsem. Vůbec jsem se nestaral, co je s kámošem. Bylo mi to jedno, však on mi to poví zítra. Ale upřímně řečeno jsme se o  tom druhý den moc nebavili. Asi jsme si žádný nechtěl dělat před druhým ostudu, že jsme utekli před dívčím táborem. A  tak bych chtěl touto cestou odprosit lezeckou pánskou veřejnost, že jsem jim asi dobrou propagaci nezajistil.“ Potáhl si mocně z dohořívající cigarety a zasmál se svým plachým úsměvem na vršku jedné z  prachovských dominant. Slunce se sklánělo k  západu, nastával vlahý večer uprostřed pískovcových skal, vonící borovou pryskyřicí, sálajícími skalami a  poštěkáváním kavek. Ty černošedé ptáky už ve skalách neuvidíte. Ani Honzu ne. Snad jeho duše odletěla spolu s nimi vstříc novým místům, novým nádherným skalním světům. On by si je určitě zasloužil. text

Vladimír Šoltys

41

ádr

Va z a r i a Ip o n v A dr šp ach u Před pár lety, kdy tito dva blázniví judisti začínali s lezením, jsem si ani nepomyslel, že by mohli tahat něco v Adršpachu. Jejich kaskadérský kousky na trutnovských stěnách spojený s množstvím krkolomných pádů, nás utvrzovaly v tom, že pokud tito dva přežijí mládí, bude to velká výhra. Ovšem nikdo si neuvědomil, že jejich hlavním sportem je judo, kde odhodlání, zarputilost a tvrdost je jasnou devizou i pro lezení. Po zimní přípravě nastala letní pískařská sezóna a všichni jsme trnuli, co tito dva vyvedou. Prvním překvapením bylo, že hoši přeskočili několik stupňů a začali rovnou na VIIa-c, a to v Adršpachu, kde rozhodně není přemíra jištění. Vazari se „proslavil“ několika velkolepýma tlamama. Asi ta „nejúžasnější“ byla při lezení na Cukrovarský komín, kdy bez průvodce a jen tak podle oka vlítli do cesty, která se zdála být schůdná. Po cvaknutí prvního kruhu bylo nutné pokračovat dlouhým sokolem. Tady měl Vazari rozhodně navrch, protože kdo má sílu vola, leze na sokola. Ovšem sokol začal čím dál méně brát a asi 8 m nad kruhem zbyla pro ruce už jen oblá hrana. Pud sebezáchovy by velel co nejrychleji

Vazari, Hrana pádů na Velkou Gilotinu

42

se vrátit, ale u judistů je tento pud nějak vyhaslej a tudíž to Vazari zkusil ještě o kousek výš. No byl z toho takovej polet, že se řítil hlavou dolů a těsně nad zemí se přetočil a lezkama si hrábnul do písku na zemi. Ten den to bylo i na ně dost a šli to oslavit do hospody. Nicméně svou první letní sezónu nějak přežili a postupně stihli vylézt i pár hodnotných cest. V zimě se na stěně do toho opřeli a my jsme začali pomalu žasnout, jak se mění v lezce.

Hrana pádů na Gilotinu VIIIa (IXa) Tato cesta patřila jednoznačně mezi mé lezecké sny a dříve patřila mezi „ukazatele“ lezecké vyspělosti v  adršpašských skalách. Byť obtížnost cesty není příliš vysoká, vytvořil jsem si jakýsi psychický blok a nikdy jsem se neodhodlal do cesty nastoupit. Všechny mé pocity navíc utvrdily mnohé pády mých spolulezců, o  kterých jsem věděl, že lezou stejně jako já. Jak se tedy seznámit s  cestou a  zjistit, zda to vše byly jen mylné obavy? No přece Vazari a  Ipon! Hoši se zmiňovali, že cestu už minulý rok dobyli, a  to doslova, a  tento rok by se chtěli pokusit o  čis-

kruh.Takže dobrou variantou je zaklínit se („zašpuntovat se“) do výlezového komínka a doufat, že vás spolulezec až tolik nevklíní. Z police vede otevřený spárokomín, musim říct, že první 2 m patří mezi opravdu hodně velké oříšky a přebojovat tento úsek čistě chce velké odhodlání. Oficiálně je možné na tomto místě použít stavění, ale všichni jsme to zvládli bez stavění, takže to rozhodně jde. Po traverzu se dostanete do jeskyňky, která je téměř na vrcholu hlavy Malého konšela. Přeskok samotný není až tolik hrůzný, jde o skok na menší platíčko, mírně do podřepu a asi 3,5 metru daleko. Ovšem, když k tomuto přidáte hloubku komína asi 40 m, tak to rozhodně slušně pošimrá. Já jsem tam stál ale s Vazarim a Iponem, a to jsou judisti, takže nebylo co řešit. Kluci skočili a jelikož jsem si nemohl dovolit ztropit scénu, tak jsem to, jistě s obavama skočil. Po přeskoku už cesta není vůbec dlouhá a vcelku i lezitelná. Ovšem po předcházejících zážitcích si člověk přeje, aby byl už na vrcholu. Ten rozhodně stojí za to. Je to další nepřehlédnutelná dominanta Adršpachu a společně se Starostovou, Starostou a  Štěpánskou korunou tvoří hradbu vysokých impozantních věží. Musim napsat, že obtížnost je velmi zavádějící a byl jsem osobně u toho, když ten, kdo leze standardně IX na písku, měl opravdu velký problémy vylézt toto „ušmudlané“ VIIa. Takže před prvovýstupci z 20. let rozhodně smekám!

Ipon, Hrana pádů na Velkou Gilotinu

tý přelez. Dohodli jsme se tedy na neděli dopoledne. Krásné bylo, že oni dva se sešli už v  pátek a  cestu si „nanečisto“ přelezli, prý jestli na to ještě maj, aby se zbytečně neshodili. Kluci přišli s  elánem a  s  rozhodnutím, že tentokrát to musí dopadnout čistě, tudíž bez pádu a bez stavění. Ipon pustil motivační soundtrack Jamese Bonda, i když Vazari toužil radši po Rockym, ale ten nebyl, tak se lezlo v rytmu agenta 007. Vazari naskočil do nástupového komínku a přesně podle hudby stoupal vzhůru. Před nalezením do stěny suprově umístil lanovici a jistě cvaknul první kruh. Od něho, po několika delších tazích a po přechodu na hranu cvaknul druhý kruh. Cesta byla stále velmi schůdná, ale po přelezení třetího kruhu se mnělo vše změnit u čtvrtého kruhu, kde je oficiálně stavění. Tady Vazari bojoval a  snažil se, ale nakonec i  jeho psychika povolila a postavením se na kruh byl oblez tohoto nepříjemného místa vyřešen. Pár dalších metrů, oblezení pátého kruhu a bylo tu druhé klíčové místo, a tedy šestý kruh, a hlavně velmi poctivý rajbásek na vrchol. Z tohoto místa znám kupu historek, při kterých ti „chudáci“ šahali na vrchol, koukali na slaňák, ale ani to nestačilo a gravitace ukázala co umí. Vazari lezl opatrně, s rozvahou, ale kousek před vrcholem

znejistil a to byla příčina jeho návratu zpět pod šestý kruh. Ten kluk nebyl vůbec otřesenej, naopak, volal radostně do údolí, že už se nebojí a že když se spadne dobře, tak nehrozí to zlomení kotníku jak o něm každý mluví. No co dodat… Vazari to nakonec úspěšně vylezl a za ním Ipon a  já. No a  mé pocity? Pokud se dobře vyspim a  budu v  dobrém rozpoložení, tak by to i  šlo. V  této cestě není až tolik míst na váhání a  je nutné lézt v psychické pohodě, pak je tato cesta určitě lezitelná.

No, co dodat, Vazari s Iponem se spolu bezvadně sehráli a už vůbec nevypadá, že by měli zhynout ve skalách. Tito kluci maj dobře našláplo lézt ve skalách opravdu hodnotný výstupy, takže jim a vám mnoho zdaru! text foto

David Goll Dračice

Přeskokem 3/VIIa na Velkého konšela Druhá cesta toho dne byla v režii Ipona. Byl jsem vcelku rád, že si vybral tuto cestu, protože před rokem jsme s Néťou utekli z dlouhého nástupového komína a tak jsem nemohli zjistit, co nás bude čekat dál. Krom toho tato cesta se jistě leze zejména kvůli trojkovému přeskoku z Malého na Velkého Konšela. Cesta začíná širokým komínem, který lezete zádama na jedné straně a nohama na druhé. Asi po 20 m najdete v komíně kruh, což věru potěší. Po cvaknutí tohoto kruhu je nutné malinko nadlézt a přejít z tohoto širokého komína do otevřené spáry Malého konšela, po několika nepříjemných krocích se vysoukáte na velkou polici, kde ovšem není žádný slaňák ani

43

mučírna Jednou z nepostradatelných pohybových schopností každého lezce je síla. Její nedostatek je značně limitujícím faktorem a síla má tak pro tento sport mezi ostatními schopnostmi dominantní postavení. Není proto divu, že by v tréninkovém programu každého lezce neměl chybět ani

TRÉNINK SÍLY Prvním krokem k úspěchu je udělat si jasno v tom, co si pod pojmem síla představit a nastínit si aspoň základní mechanismus svalové práce. Odborná literatura se shoduje na tom, že pohybová síla je schopnost překonávat svalovým úsilím vnější odpor. Jinak řečeno, jde o schopnost svalu vyvolat svou činností svalový stah, při kterém může docházet jak ke změně délky svalu, tak ke vzniku energie, která je využitelná pro silové působení na objekty v okolí. Vlastní stah je vykonáván jednotlivými svalovými vlákny pod vedením nervové soustavy. Nejde tedy o  jeden jediný stah celého svalu, ale složitou souhru vzájemně

Ty pro prováděný pohyb vytvářejí vhodné prostředí. Další svaly podílející se na pohybu jsou tzv. antagonisté. Ti přicházejí na řadu po skončení svalového stahu. Jejich úlohou je vrátit danou část těla do původní polohy. A  protože svaly podporující jednotlivé pohyby mohou zasahovat až do vzdálenějších tělesných segmentů, měli bychom práci na svalech svého těla pojímat vždy komplexně. Přes tento úvod se dostáváme k základnímu dělení síly: Statická síla je schopnost svalu zvýšit své napětí, aniž by došlo k  pozorovatelné změně délky svalu a pohybu části těla. Ke stahu a zkrácení svalových vláken ve skutečnosti dochází, jsou ale kompenzována vazivovým aparátem, a proto nedochází ke změně vzdáleností úponů svalu. Příkladem statické síly jsou různé výdrže, např. při shybu na hrazdě nebo při zvedání závaží. Dynamická síla je proti tomu síla svalového stahu využitá k prodloužení nebo zkrácení vzdálenosti mezi svalovými úpony. Dynamická svalová práce je součástí jakékoliv

silové aktivity je vhodné začínat nejdříve až v době kolem 17. roku věku, a to s ohledem na pohlaví i individualitu jedince. Pohlavní rozdíly v síle samozřejmě najdeme, ale pouze v síle absolutní. Muži jsou v dospělosti asi o 1/3 silnější než ženy, což je dáno vlivem mužských pohlavních hormonů, které podmiňují mohutnější nárůst svalové hmoty. Co se týče relativní síly, tedy maximální síly vztažené ku celkové hmotnosti, bývají na tom ženy stejně, není výjimkou, že i lépe. Způsobů a  metod, jak rozvíjet svalovou sílu, je celá řada. Než si ale některou z nich vybereme, je třeba si uvědomit, že každému vyhovuje něco jiného a pro začátečníky rozhodně není nejlepší to stejné, co pro zkušené lezce. U začátečníků a mírně pokročilých lezců by měly první tréninkové kroky směřovat ke komplexnímu posílení celého těla. Z toho, co jsem teď uvedla, by si mohli důvtipnější zkušení lezci odvodit, že jich se celkové posilování netýká. To ovšem není tak úplně pravda. Každému je asi jasné, že k lezecky nejvytíže-

převážně staticky. Oproti svalům fázickým jsou silnější a vytrvalejší. Protože jsou soustavně a často nadměrně zatěžovány, mají velkou tendenci ke zkracování. Musíme je tedy protahovat. Patří mezi ně vzpřimovače páteře (a to hlavně v krční a bederní oblasti ), prsní svaly, trapézy, ohýbače kyčle, sval lýtkový a další. Fázické svaly mají za úkol vykonávat pohyb. Pokud se nehýbeme, tyto svaly nepracují. Klidové napětí těchto svalů je nízké, rychle se unaví a mají velkou tendenci k ochabování. Mezi hlavní zástupce patří svaly mezilopatkové, břišní a hýžďové. Pokud se nad tímto rozdělením zamyslíme, přijdeme na to, že rozložení svalů obou skupin na těle má určitý systém. Přesněji řečeno, proti posturálním svalům na přední části trupu najdeme na zadní části trupu svaly fázické a o úroveň níž je tomu naopak. Stejné je to i  na končeti-

nách. Ideální stav nastává ve chvíli, kde jsou obě skupiny svalů stejně silné a jejich vzájemné působení je tak v rovnováze. Jak už jsme ale říkali, svaly vykonávající pohyb (svaly fázické) jsou slabší a brzy se unaví. V tu chvíli se zapojují svaly posturální, které se svým zvýšeným napětí snaží situaci vyrovnat a jsou tak přetěžovány. Zkrácení přetížených posturálních svalů pak vede k omezení pohyblivosti, ke špatnému držení těla a rozvoji různých bolestí, hlavně bolesti v bedrech a bolestí hlavy. A přesně k takovému přetěžovní dochází v okamžiku, kdy nemáme kvalitní svalový základ a pustíme se do aktivity, která je „nad naše síly“. Proto je lepší se na zvýšenou zátěž kvalitně připravit. K tomu může posloužit pár jednoduchých cviku zaměřených na problematické partie. se v čase překrývající a navazující činnosti různých svalových vláken. To, v  jakém pořadí, množství a čase budou jednotlivá vlákna zapojována, udává průběh výsledného stahu. Na celkovém vnějším projevu činnosti svalu se však podílí i další složky našeho těla, kostra a okolní svaly. Na každém i izolovaném pohybu jediného svalu se totiž podílí další svalové skupiny, tzv. stabilizační a  fixační svaly.

44

pohybové aktivity, je proto pro člověka přirozenější. Na rozdíl od statické svalové práce při ní nedochází k delšímu přerušování proudění krve ke svalu, je tak pro sval méně namáhavá a pro organismus méně zatěžující. Z toho bychom měli vycházet hlavně při výběru silové pohybové aktivity dětí. Pro děti mladšího a středního školního věku volíme výhradně dynamickou silovou aktivitu. Se zařazováním statické

nějším patří svaly předloktí, prstů a paže. Představa, že se ostatní svaly při tomto sportu zapojují spíše doplňkově a nejsou na ně kladeny nijak velké nároky, je ale mylná. Pomůckou k pochopení, jak to s těmi ostatními svaly doopravdy je, by mohlo být následující rozdělení svalů podle jejich obecných vlastností: Posturální svaly mají za úkol udržovat vzpřímené držení těla. Jsou pod stálým napětím a pracují

Stabilizátory lopatek – jsou svaly spojující lopatku s páteří a s hrudním košem. Hrají významnou roli při pohybu celé paže. Cvičit můžeme v  sedě na židli, v  tureckém sedu nebo ve stoje. Vždy si hlídáme postavení celého trupu, stahujeme břicho, neprohýbáme se v bedrech.  Ruce v týl, lokty směřují do stran. S  nádechem tlačíme lokty dozadu za sebe, s výdechem uvolníme.

metodika 





Připažíme, pokrčené lokty zůstávají přitažené k  tělu, předloktí směřují do stran, dlaně do stropu. S nádechem tlačíme předloktí ve směru ukazujících palců za sebe. Paže dáme do svícnu. S  výdechem stahujeme lokty dolů a k sobě, s nádechem protáhneme obě paže nad hlavu. Ruce zahákneme prsty proti sobě před hrudníkem. Lokty tlačíme do stran, lopatky k sobě.

Prsní svaly – patří ke svalů, které mají jak vlákna s úlohou posturální, tak vlákna fázická. Musíme je proto jak protahovat, tak i posilovat.  Paže dáme do svícnu. S  výdechem přitahujeme lokty k sobě, obě předloktí se spojí před tělem. Břišní svaly – mezi břišní svaly patří přímý břišní sval, šikmé břišní svaly a příčný břišní sval. Hlavní úlohou břišních svalů je stabilizace trupu a  vzájemného postavení hrudníku a pánve.  V leže na zádech přitáhneme pokrčenou dolní končetinu k hrudníku, druhou nataženou zvedneme mírně nad zem, ve vzduchu plynule vyměníme. Ruce jsou podél těla, dlaně směřují ke stropu. Bedra celou dobu cvičení tiskneme k podložce.  V sedě přednožíme obě pokrčené dolní končetiny, bérce jdou vodorovně s podložkou, ruce předpažíme rovnoběžně s bérci. Ohnutě se pokládáme k zemi a vracíme zpět do sedu asi v rozsahu 30 stupňů. Pupík přitom stahujeme k páteři, hlava je v prodloužení těla.  V leže na zádech přednožíme obě pokrčené dolní končetiny, bérce jdou vodorovně s podložkou, ruce v týl. S výdechem zvedneme jedno rameno od země a loktem směřujeme k  protějšímu koleni. Bedra tlačíme k podložce, zadek nezvedáme od země. Hýžďové svaly – vedou celou dolní končetinu jak do zanožení, tak do unožení. Při jejich oslabení a  nesprávné funkci dochází k  výraznému přetěžování bederní páteře.  V leže na břiše vzpažíme. S nádech zvedáme od země 1. do kříže pravou ruku a  levou nohu / 2. obě ruce, lopatky stahujeme k  sobě a k hýždím, současně stahujeme hýždě k sobě / 3. obě nohy i obě ruce. Při cvičení důsledně stahujeme břišní svaly, abychom se neprohýbali v bedrech. Tato jednoduchá sbírka cviků může v tréninku posloužit všem. Začátečníci by ji měli zařadit do své po-

silovací jednotky společně s posilováním paží, prstů i dolních končetin. Ze začátku je vhodnější rozvíjet sílu spíše vytrvalostně, jedna série cviků by proto měla mít 20 – 30 opakování. Zátěž volíme pouze do střední intenzity. Z pomůcek můžeme využít gumičky, k posílení předloktí a prstů posilovací kroužky, na nohy i ruce lehká závaží, popřípadě lehké činky. V  tréninkovém plánu zkušenějších lezců by se měly tyto cviky objevit aspoň čas od času jako doplněk speciálních tréninkových metod. Ty se zaměřují jak na rozvoj statické, tak i  dynamické síly paží s  využitím specifických tréninkových prostředků. Pro trénink na takové úrovni by ale člověk měl být připraven, jak silově, tak i technicky. Mezi zmiňované metody řadíme bouldering, popřípadě tzv. Foot off boulderink, posilování na hrazdě, Bacharově žebříku a další, o kterých se dočtete v mnohých příručkách o lezení. Souhrnný a zevrubný přehled všech těchto metod najdete i v publikaci Trénink sportovního lezce Rudolfa Telenfera, kterou jistě nemusím zkušeným lezcům dlouze představovat. Možnou alternativou je i trénink na posilovacích strojích, kde je vhodné cvičit na úrovni submaximálního zatížení, tedy s takovou zátěží, aby 8 až 10 opakování v jedné sérii vedlo k vyčerpání, s počtem sérií kolem 3. Ideální je kombinace speciálních a komplexních posilovacích cvičení, protože jedině tak můžete udržet celkovou svalovou rovnováhu a přitom posilovat vybrané partie efektivnější a přirozenější cestou, než je zvedání činek. A  nakonec pozadu nemusí zůstávat ani rekreační lezci, protože posilováním problémových partií, byť už doma u televize, ještě nikdo nic nepokazil. text foto

Martina Patzelová autorka

bouldering / spotting a nějaké zásady

Co s sebou? • Kobereèek. • Kartáèek a kartáèe. • Tejpovací páska. • Kleštièky na nehty. • Termoska s èímkoliv. • Bunda: Noste tu nejteplejší bundu co seenete. Nedovolí vám vychladnout a zároveò pod ní zahøíváte svoje lezeèky. • A vlnìná èepice je samozøejmì naprosto nutná.

Venku • Neplýtvejte Mg. Jestlie si udìláte znaèku, udìlejte ji decentnì a pøed odchodem ji oèistìte. • Ujistìte se, e nikde po vás nezùstal nepoøádek (napø.: zbytky tejpovací pásky, nedopalky, hulení, kobereèky atd.). • Neøvìte na lesy. Nelámejte vìtve. • Pouívejte bouldermatku. Šetøíte tím okolí skal a svoje kotníky. • Zvyknìte si nosit do skal lékárnièku. • Pøed návštìvou nové oblasti si vdy zajistìte dostatek informací o zvycích, klasifikaci, parkování a kempování v dané oblasti.

Chytání pádù pøi boulderingu (a sportovním lezení, ne se cvakne první jištìní) patøí k základním dovednostem skalních lezcù. A u pouíváte nebo nepouíváte bouldermatku, mohly by se vám následující rady a pravidla hodit: • Sleduj lezce po celou dobu lezení. • Lepší ne jedna ruka jsou dvì ruce. • Lepší ne jeden chytaè jsou dva chytaèi. • Sna se lezce bìhem letu srovnat tak, aby dopadl na zem nejdøíve nohama. Co v praxi prostì znamená chytat záda. • Chytání není ta úplnì nejzáivnìjší èinnost pøi boulderingu, ale je tu prostor pro jeho zpestøení. Lezte koedukovanì (s holkama)! • Bouldering je spoleèenská událost, ale kdy u jdeš bouldrovat sám, dej vìdìt kdy a kam. Bouldermatka Kdysi excentrický luxus, dnes neodmyslitelná souèást bouldrování. Bouldermatka chrání lezce pøed špatnými dopady, tlumí nárazy na celé tìlo, chrání a šetøí vaše kotníky a záda. Stejnì tak ale chrání okolí skalek pøed zemní erozí. Bouldermatky se mohou zdát ponìkud drahé, ale vìøte, e materiály na výrobu nejsou levné. A nakolik si ceníte svoje záda? Kartáèky Pamatuj, e pøíliš velká vrstva Mg sniuje tøení, které chyty nabízejí. Kartáèky na tyèkách jsou vhodné na èištìní mimo dosah. Nepouívejte ocelové kartáèe, které poškozují skálu.

Pro MONTANU pøipravila firma SINGING ROCK ve spolupráci s: Antonínem Volkem (horský vùdce UIAGM) Vojtìchem Dvoøákem (SIGR a horský vùdce UIAGM aspirant)

Upozornìní: Horolezectví, bouldering, canyoning, výškové práce a podobné aktivity jsou ivotu nebezpeèné a mohou pøivodit úraz nebo smrt. Informace a rady zde uvedené, nenahrazují zkušenosti ani øádný výcvik. Zvládnutí a osvojení pøíslušných technik a zásad bezpeènosti je vaší odpovìdností.

45

tatry

Jahňací štít (2.229 m) J – stena Uzáver Červenej doliny tvorí Jahňací štít. Je to najvýchodnejší vrchol hlavného hrebeňa Vysokých Tatier. Na západ ho od Belasej veže ho oddeľuje Kolové sedlo. Od Belanských Tatier ho oddeľuje Kopské sedlo. K SZ vybieha z vrcholu hrebeň Jahňencov, oddeľujúci Kolovú dolinu od Jahňacieho kotla. a  Zadných Meďodolov. K  JV vysiela hrebeň Kozieho štítu oddeľujúci Červenú dolinu od Bielych plies.

3. „Komínom“ kl. V, D. a P. Kopczynski, 27. II. 1989

4. „Stredom steny“ kl. V., 5 hod., AP/I/25, K/3/2124 K. Bocek, J. Šadek, 16. VIII. 1949 1. zima: L. Hlaváč, G. Kortvélyessi, A. Puškáš, 15. IV. 1952 Stredom steny sa tiahne depresia so svetlými skalami. Nástup komínom 15 m, traverz na pravú hranu a po nej ďalších 15 m. Traverz doaž do výšky horného okraja previsov. Prechod doľava do žľabu, ktorý prechádza v komín. Z komína na rebro a ním na vrchol.

8. „Narovnávajúci variant Heftyho cesty“ kl. IV+, 3 hod. (voľné kamene) P. Falta, J. Hrma, J. Slezák, 27. IX. 1982 9. „Pravým pilierom“ kl. V+, A1, 3 hod. P. Bednařík, Z. Čepela, 18. IX. 1970

8. 3. Južná stena Jahňacieho štítu dosahuje výšku 170 m.

Prehľad výstupov: 1. „Ľavou polovicou steny“ kl. III – II., 1 1/2 hod. ., AP/I/23, K/3/2123 A. Czarnocka, J. Pierzchala, W. Stanislawski, 10, VIII. 1932 1. zima: G. Manhalt, K. Mutter, A. Puškáš, 17. I. 1953 V ľavej časti žľabom 30 m hore, potom doľava na skalný pás, odtiaľ až skoro na jeho koniec, doľava cez hranu na široké rebro, ktoré ohraničuje žľab zľava. Trávnatým rebrom asi 90 m , potom priečne doprava až do štrbiny v JZ hrebeni.

2. „Variant v Stanislawského ceste“ kl. III, traverz IV, 1 ½ hod. AP/I/26, A. Puškášová, A. Puškáš, M. Takáč, 13. X. 1951 1. zima: J. Krcho, A. Puškáš, 13. IV. 1952 Nástup ako do Stanislawského cesty, na skalný pás, stúpajúci nad dnom žľabu, rovnobežne s  ním až na jeho hranu. Ďalej skalným pásom až na jeho koniec, odtiaľ doľava asi 5 m traverz pod vytláčajúcou stienkou a na jej koniec. Žľabom hore po rozlámaných skalách na vrchol.

46

9.

text a foto

Jozef Gurník

prava po platni a vhĺbením na trávniky . Nimi hore pod bloky, ktoré obchádzame sprava. Mierne doľava k veľkej platni. Cez ňu traverz na ľavú stranu depresie, hore asi 20 m na plošinu. Komínom nahor na ďalšiu plošinu a odtiaľ na vrchol.

5. „Variant v Heftyho ceste“ kl. III, miestami V, 2 ½ hod. AP/I/24 Ľ. Hayde, V. Zaťková, 15. VIII. 1945 Nástup veľkým zárezom platne. Potom vľavo do žľabu a  po platniach cez previs a žľabom asi 15 m. Traverz doprava na stupeň rebra. Trávnatými stupňami do komínika a z neho šikmo doprava na vrchol.

6. „Pravým rebrom“ kl. IV., 3 ½ hod., AP/1/27 A. Puškáš, L. Szabó, 26. II. 1956 Rebrom, vľavo od Heftyho cesty. 7. „Pravou polovicou steny“ kl. III., 1 ½ hod. AP/I/22, K/3/2125 A. Gy. Hefty, L. Rokfalusy, 12. IX. 1911 2. výstup: B. Duchoň, I. Kesselbauerová, B. Panczél, L. Werner, 3. V. 1934 1. zima: K. Cerman, O, Kopal, A. Puškáš, 9. III. 1952 Roklinou až pod čierne previsy. Odtiaľ šikmo doľava hore cez stupne

V Montaně č. 4/2004, sme uverejnili Javorové bašty. Pribudli tam cesty č. 35 a č. 36.

35. „Capan“ – kl. VI, A2 – A. Haršány, M. Zemko, 7. – 8. 10. 2005 (Pozn.: Tento variant bol s najväčšou pravdepodobnosťou lezený už skvôr – niekedy v 70. rokov.)

36. „Perthesáci“ – kl. VII-, A0, 5 hod. – J. Haršány, A. Haršány, 3. 9. 2008 Nákresy k týmto cestám sa nachádzajú v knihe prvovýstupov na Zbojnickej chate. Jozef Gurník

zajímavé knihy Jižní Tyrolsko Friedrike Kaiser Průvodce. Jižní Tyrolsko - tento svérázný kout Alp asi netřeba našim čtenářům nijak zvlášť předsta-

vovat. Příjemnější podnebí než na té „naší“ straně hlavního alpského hřebene, stále jste v horách, ale už tak trochu „u moře“. V jihotyrolské krajině má každé roční období své zcela mimořádné kouzlo.

Průvodce je rozdělen na čtyři základní části. Obsáhlejší úvod spojený se zajímavostmi, popis pamětihodností, tipy na turistické výlety a důležité a praktické informace. Své si tady najde každý. Turista, který zamíří někam do hor či údolí (jen namátkou: Eisacktal/Valle Isarco, Pustertal/Val Pusteria, Etschtal/ Val d’Adige a Vinschgau/Val Venosta), jakož i milovník pamětihodností, kulturního vyžití, místních zvyků či lidového umění. Brož, 11 x 19 cm, 128 stran, cena: 199,Vydalo nakladatelství Jan Vašut s.r.o. v rámci edice Merian (www. merian.cz)

Mezinárodní festival horských a outdoorových filmů

Brno Kino ART, Cihlářská 19 11. listopadu 2009 18.– 12. – 19. 11. 2008

začátky vždy v 17, 19 a 21 hodin

Nebezpečné nýty s mailonkou! Znáte to, první leze na „ostrém“ konci lana, vyleze ke slanění, cvakne se do slanění a nechá se spustit na zem. Ten druhý „na druhém“ pak cestu vyleze taky až ke slanění, kde si odsedne, nechá se povolit, převáže se lanem přímo do slanění… a nechá se spustit. V jednom takovém případě, letos v létě na Drátníku, už k tomu spuštění nedošlo a druholezec se zřítil volným pádem 23 m na zem. Co se stalo, kde se stala chyba? Příčinou byla nepozornost druholezce, podpořená nepřehledným štandem. Štand tvoří jeden nýt – „borhák“ a v něm zavěšená mailonka (obr. 1). Druholezec si cvakl odsedku do nýtu a  nechal se povolit (obr. 1). Chtěl provléci lano slaňovací mailonkou, ale zjistil, že karabina, ve které sedí, se překrývá s  mailonkou. Mailonka byla váhou lezce vklíněná pod karabinou odsedávačky. Rozhodl se proto provléci karabinu i mailonku zároveň (obr. 2). A tady nastala pravděpodobně osudná chyba, kdy si nevšiml, že lano provlékl pouze karabinou své odsedávačky (obr. 3). A tak zavolal dolů, aby ho prvolezec dobral a spustil, „vycvakl“ si odsedávačku a následoval pád (obr. 4)… Proto dávejte pozor při podobných situacích, a pokud jste správci oblastí, kde jsou podobné štandy nainstalované, doplňte je raději druhým nýtem a řetězem, protože to je mnohem přehlednější a bezpečnější. Tak dávejte bacha, ať máte jen samé šťastné návraty! Janek Bednařík, horský vůdce UIAGM

1

2

3

4

www.horyamesto.cz

Partneři:

A začíná být nevlídno, skály jsou oplzlé, na překližce se stojí pod bouldry fronty a zásadoví odpůrci „indoorového alpinismu“ mudrují, jak přežít tu zbytečnou část roku před blížícím se jeho koncem. Ano, mluvím o listopadu. Nezoufejte! Je tu podzimní promítání filmů, kdy se můžete v útulném prostředí dívat, jak to ti pašáci mastí na lyžích, na kolech, na vodě a hlavně (jak jinak) na skalách a v horách. Virtuální zážitky pak jednu chvíli nahradí hodně jadrný referát Máry Holečka z průběhu jeho letošní sezóny. Hory a město – to vlastně není filmový festival, je to promítání a zábava pro ty, co si chtějí vyplnit dvě odpoledne s lidmi stejné krevní skupiny. Kdo slyšel nebo snad loni v Brně viděl premiéru dnes známého snímku Matrix, ví, o čem je řeč. A jaké filmy budou letos? Dobré, určitě! Jejich seznam najdete na webu, nechte se překvapit stejně, jako všichni tři pořadatelé!

47

na pultech

Rando 8

GEMINI 7.9

Lehké lano určené zejména pro ledovcovou turistiku či lyžování. na sněhových polích, strmých svazích, ledovcích se stane vaším neodmyslitelným pomocníkem. Vyrábí se v délkách 20, 30 a 48 m s impregnací opletu, nebo Golden Dry - impregnací opletu i jádra. U délky 48 m jsou na laně značena místa po 12 m k navázaní.

 Poloviční i dvojité lano v jednom  Nízká váha a špičkové parametry umožňují jeho široké použití, i když nejvíce ho baví ledy a mixy  K impregnaci jsme použili TEFLON®, který je nanášen na oplet i jádro lana  Termotransferové koncové značení lana  Ultrasonic zakončení lana  Testováno horskými vůdci.  CE 0408 • EN 892 • UIAA

Cena: od 1.340 Kč /30m www.beal.cz

Termoprádlo Mizuno Už nemusíte závidět ledním medvědům teplý kožich! Nové revoluční termoprádlo Mizuno Breath Thermo totiž dokáže teplo samo vytvářet. Využívá k tomu fyzikálních zákonů energie pohybujících se molekul kapalin (v tomto případě potu) uzavřených ve vláknech této jedinečné textilie. Vlákna absorbují pot – kapalinu a zvýšením vnitřní energie pohybujících se molekul potu, které jsou uzavřeny v pevné struktuře vláken, se zvýší teplota povrchu textilních vláken o cca 2 stupně Celsia, což je již změna, kterou tělo pocitově vnímá. Oblečení přitom zůstane uvnitř suché a bez charakteristického odéru potu. Breath Thermo má tepelnou hodnotu třikrát větší než přírodní vlákna, a to včetně vlny. Mizuno Breath Thermo oceníte na za chladných dní i nocí prakticky při jakémkoliv pobytu (pohybu!) v přírodě.

Více informací na: www.singingrock.cz

Hurricane Excelentní, technický a hlavně odolný pár horolezeckých bot i do extrémních podmínek.

Doporučená MOC: od 2.800 Kč Materiál: Vodoodpudivý Nubuk 3 mm Podšívka: WINDTEX Mezipodešev: NYLON 8+ CARBON+PU Podešev: VIBRAM Velikost: 3-13UK Váha: 1.840 g - pár Doporučená MOC: 5.650 Kč Více na: www.saltic.cz

Doporučená MOC: 1.299 Kč Více na: www.mizuno.cz

Red Chili - Mescalito

Speciální lana Tendon - Force a Aramid Vzhledem k velkému zájmu o lana Tendon Force 10,0 a Tendon Aramid 10,0 nabízíme oba typy lan nově v průměru 11 mm. Tendon Aramid, 11mm lano s kevlarovým opletem a polyamidovým jádrem, které krátkodobě odolává otevřenému ohni a sálavému teplu až 400 °C ideální např. pro rychlé slanění. Tendon Force, 11mm statické lano s ocelovým meziopletem, se zvýšenou odolností vůči přeříznutí k použití všude tam, kde by mohlo dojít k poškození lana ostrými předměty nebo o ostrou hranu. Více informací o lanech Tendon najdete na: www.mytendon.com. Doporučená MOC: Aramid: 5.868 Kč/50 m Force: 4.903 Kč/50 m

Mescalito jsou univerzální lezečky od firmy Red Chili, vhodné pro všechny styly lezení a poskytující maximální možný výkon. Semi asymetrický profil, systém rychlého šněrování, anatomicky tvarovná pata se dvěma poutky a lepička Red Chili 4.2mm RX1 zaručují perfektní komfort a ideální přilnavost na malých lištách i na tření.

Nan-o-sling DYNEEMA 8mm Smyčky z materiálu Dyeneema o průměru 8mm jsou ušité unikátní a patentovanou technologií, která umožňuje mít smyčku stále ve stejné šíři 8mm. Ultralehké a ultratenké smyčky jsou pro vsěchny, kteří potřebují šetřit váhu a objem. Smyčky jsou k dispozici ve všech rozměrech: 30, 60, 80, 100, 120, 240 cm. Doporučená MOC: od 109 Kč Více na: www.ocun.com

Doporučená MOC: 2.915 Kč Více na: www.horomaterial.cz

Ocun Lezecký set Zeptor Ideální lezecký set obsahující vše potřebné pro začínajícího i pokročilého lezce. Úvazek Zeptor, plně polstrovaný sedací úvazek se stavitelnými „O“ nohavičkami, 3 provlékací přezky, 5 nosičů materiálu, Initial safety system – ISS (unikátní bezpečnostní spojení nohaviček), Movable Waist System – MWS (posuvné polstrování v pase), pouze 3 velikosti (XS-M, M-L, L-XL), osma na jištění se šroubovací karabinou, sáček na magnézium Mid, pásek, magnézium Ball 35g. MOC 1.490 Kč Více na: www.ocun.com

Aramid

48

společně na výstavě OutDoor 2009 Jak logicky vyplývá z nového vzájemného postavení značek TENDON a SINGING ROCK po fúzi pod křídla společnosti LANEX a.s., rozhodly se obě značky vystavovat na prestižním evropském outdoorovém veletrhu společně. Na začátku roku se rovněž zrodila myšlenka – přizvat do společného prostoru i některé další české značky.

Výsledkem byla Czech village, ve které se na jednom prostoru setkalo 6 výrobců českých outdoorových výrobků – od lan, sedáků a hardwaru přes trička, bundy a batohy až po lezecké obutí. Od myšlenky k realizaci nebylo daleko, protože filozofie spojit české výrobce na OutDooru do „jedné vesnice“ má již svoji historii. Letos se to poprvé povedlo a je třeba říci, že si Czech village (nejen díky nekončícímu proudu piva) získala rázem přízeň návštěvníků veletrhu. Prvním červnem 2009 byla definitivně uzavřena fúze značek TENDON a  SINGING ROCK a obě od té chvíle působí ve společnosti LANEX a.s. V duchu filozofie, která již byla dříve komunikována, si obě značky i po fúzi zachovávají značnou míru autonomie a využívají vzájemných synergií. Značka TENDON se i nadále profiluje jako specialista na lana jak pro outdoor, tak pro pracovní sektor, kromě toho disponuje širokospektrou nabídkou lan včetně high-tech modelů a speciálními lany pro příbuzné tržní segmenty. SINGING ROCK působí jako silná značka v oblasti pracovního sektoru a outdooru, včetně servisu a tréninkového centra, a dále jako specialista v oblasti výroby sedáků a postrojů. S čím novým jsme na veletrh přijeli? Značka TENDON představila svou širokou nabídku špičkových statických a  dynamických lan. V řadě statických lan jsme přivezli novinku s označením Canyon Grand – jak již název napovídá, lano je určeno pro canyoning a další vodní sporty. Canyon Grand je upgrade verzí, která více splňuje požadavky sportovců – měkkost s výbornou uzlovatelností, s maximální oděruvzdorností a zvýšenou odolností proti vodě. Díky použité kombinaci materiálů má nízkou nasákavost vody a plave na hladině.

Úplnou novinkou je Timber set, vyvinutý pro maximální komfort při stromolezení – lano Timber s průměrem 13,0 mm se speciální konstrukcí opletu, do kterého je soustředěno 70 % pevnosti a s vysokým stupněm oděruvzdorností, nahazovací lanko, reep šňůra a spouštěcí lano, všechny s výbornými vlastnostmi a s dobrou manipulovatelností. Lana jsou připravena pro potřebné zaplétání ok a vyrobena v barvách, které jsou dobře viditelné v korunách stromů. Řadu dynamických lan jsme rozšířili o TENDON Ambition 10,4 mm (HardRope), který má vzhledem ke své konstrukci, použitým materiálům a zejména silnějšímu a hrubšímu opletu extrémně dlouhou životnost, přičemž si zachovává všechny přednosti dynamického lana. Všechna dosavadní lana TENDON s teflonovou impregnací budou v sezóně 2010 ošetřena vývojově vyšší a  kvalitnější novou impregnací TEFLON®EVO, která vykazuje vysokou stabilitu v extrémních podmínkách – odolnost vůči přímému působení vody a  přímému slunečnímu záření, a tím dále zvyšuje užitnou hodnotu lan. SINGING ROCK předvedl ucelenou kolekci sportovních úvazků. Všechny úvazky jsou již tradičně osazeny patentovanou sponou Rock & Lock. Tuto zatím nepřekonanou sponu je možno zcela rozepnout a poté lehce dotáhnout. Na úvazcích z nové kolekce byl představen BMI systém. Nové pevnostní oko. Sedák pro canyoning s protektorem CANYON XP. Dětský úvazek PRODIGY a kompletní nabídka dynamických a statických lan. Jednou z hlavních novinek, kromě designově upravené helmy TERRA 2 a nového páracího tlumiče pro via ferraty, bylo nové jistítko Shuttle. Shuttle je kyblík, který dovoluje kromě jištění prvolezce a slanění i dobírání jednoho nebo dvou druholezců s funkcí blokace. Toto jistítko je jedním z nejlehčích a nejkompaktnějších na trhu (65 g). Je určeno pro lana o průměru 7,8 až 10,5 mm a je opatřeno druhým, menším otvorem pro spouštění a uvolnění. Ucelená kolekce karabin (včetně karabin s key lockem a karabiny VISION, která má pouhých 33 gramů) už jenom podtrhla kompletní nabídku firmy SINGING ROCK. Hlavním cílem naší společné účasti ve Friedrichshafenu bylo nejen představit novinky pro příští sezónu 2010, ale také setkat se s  našimi distributory, zhodnotit dosavadní spolupráci a připravit se na další společnou práci. To se podařilo jak při celé řadě formálních schůzek, tak i  při podvečerních setkáních – TENDON party první den konání veletrhu a Czech village party hned následující den. Neformální vztahy všech návštěvníků veletrhu se jako každým rokem upevnily při tradiční OutDoor party, která se ze soboty protáhla až do nedělního rána. Tak zase příští rok na OutDooru na shledanou! -komerční sdělení49

Ñçé[íð—ñ—&¿Ê— ÊëØéf—íéÚßæãæíf—âåo•âð— í—Å[éæÛåoä—ØéÚßàíì ¿Öà• âä“ãY• ßޓ• ãeàéڂm• ï• ëYè• ïÖïãÖâÚãÖáÞ¡• $Úèà• ÝäçäáÚïÚØà• èëÖï•èڕïÖbÖá•ëeãäëÖé•äØçæí[åo—ßàêëæéàܗå؇Üßæ—ßæéæãÜñÜÚëío¡• ֕ë•çYâØޕédéä•bÞããäèéޕïÖbÖá•éÖàd•èÝçäâ֓cäëÖé•èéÖçd•ëçØÝäáä¢ ëd•àãm“ààéÚçd•Ùä•ÝÞèéäçÞڕáÚïÚãm•ãÚåäØÝî×ãe•åÖé‚m£•

ÇéíåoÚߗñßéìÙؗª§—âåàߗñ—æÙãØêëà—&Üêâfßæ—Kí’ÚØéêâؗؗÂæâæ¤ „oåêâØ¡•àéÚçd•åäØÝYïÚßm•ï•ßޓ•ïâmãeãd•åäïèéÖáäèéޕ½îãà֕ÌÚÞ¢ ÜáÖ¡•áܗáà•—í—Å[éæÛåoä—ØéÚßàíì—ìäoêëgå棕ÃÚßëïYØãe߅m•ï•ãÞØݕ åäØÝYïm•ï•ä×áÖèéޕËáÝä…ée•Ö•ã֕ëe“•½ÚáÜ֕×îá֕êáä“Úã֕ë•çäØڕ ¦®§­£•Àãm“àYâ•èڕë•ÖçØÝÞëê•ÙäèéYëY•åäé‚Ú×ãd•ådbÚ¡•Ø䓕ïãÖ¢ âÚãY¡• “Ú• åçä…áî• ÙÚèÞãÛÚàØm¡• Ö×î• èڕ ë• ãÞØݕ ÙYáڕ ãÚâäÝáî• çäï¢ ëmßÚé•åámèãe¡•ßèäê•àÖéÖáäÜÞïäëYãî•Ö•êáä“Úãî•ë•ÖçØÝÞëãmØݕâmèé¢ ãäèéÚØݕè•äåéÞâYáãm•éÚåáäéäê•Ö•ëáÝàäèém•ëïÙêØÝ꣕•Çéæ—ñ[áÜä¤ Úܗ áêæì— íéÚßæãæíf— âåo•âð— åØÛ[ãܗ Ûæêëìçåf— í— ÙØÛØëÜãåg— Å[¤ éæÛåoßæ—ØéÚßàí앝ììì£ãÖØç£Ø•àéÚçY•ßڕåä•ØÚᐕéÙÚã•äéÚë‚Ú¢ ãÖ£•ÏÖémâ•ßڕâä“ãd•èޕïÙڕåçäÝám“Úé•äçÞÜÞãYáî•àãm“ÚࡕÖáڕbÖ¢ èÚâ•à•ãÞâ•å‚Þ×êÙäê•Þ•ÙÞÜÞéYáãm•àäåÞÚ¡•àéÚçd•ßèäê•åçä•èéêÙÞßãm• ‰bÚáî•ëÝäÙãe߅m£• ÀåÝæéäØÚܗæ—ØéÚßàíØÚà—íéÚßæãæí’Úߗâåo•Üâ—êܗñáÜíåg—êÜëâØãØ—ê— çæñàëàíåoä—æßãØêÜ䣗ëØâ•Ü—áà•—ä[äܗç„àçéØíÜåð—â—ç„ÜÛ[åo—Ûæ— ØéÚßàíì—ÛØã‡o—íéÚßæãæíf—âåo•âð¡•éÚãéäàçYéڕï•ä×áÖèéޕ$ÚèàdÝä• çYßڕ֕ÙÖá…m•ïYèÞáàê•ï•ÁÖ×Yàꕝâߣ•ïڕïãYâdÝä•ËäßéeØÝ֞£•·ê¢ ÙÚâڕèڕèã֓Þé•ïÖØÝçYãÞé•Øä•ãÚßëmØڕëçØÝäáäëØݕàãm“ÚࡕàéÚçd• ëîåäëmÙÖßm•ä•ÝÞèéäçÞޕáÚïÚãm•Ö•ë•ãÞØݓ•ßèäê•ïÖåèYã֕âãäÝY•èáÖë¢ ãY•ßâdãÖ¡•Ö•åçäéä•ëYè•çéæêoäܗæ—êçæãìçé[ÚࣕÅäàêٕèÖâޕâYéڕ ãeßÖàd•èéÖçd•ëçØÝäáäëd•àãm“àãÚ×ä•ßèéڕë•àäãéÖàéê•è•åÖâeéãm¢ ààéڂm•èéÖçd•àãm“àî•ãÚ×ä•Þ•ßÞãd•ÖçØÝÞëYáÞڕâÖßm•bޕä•ãÞØݕëeÙm¡• àäãéÖàéêßéڕåçäèmâ•èÚàçÚéÖçÞYé•$½È•Ö•åäâäïéڕãYâ•éêéä•bYèé• ÝÞèéäçÞڕáÚïÚãm•ïÖØÝçYãÞ飕 ¹æ•ÜåؗÍØãÜåëæí[£—ëØáÜäåàÚܗ&¿Ê ɑ•æí[—íg•£—ñ[çàêð—ñ—éæâ엨°­¬

ÂìÚß؄æíؗÚÜêëؗ­¢®¤—£——¿ãØíåo—íg•£—Ýæëæ—Ç¥Çæâæé咗

$éÚãY‚Þ• ¸¶Ä• ÃÚìè• Ö• éޕ àÙä• èáÚÙêßm• ìÚו $½È• ëeÙm¡• “Ú•àäçìãê— âܗêßéæäؕeæí[åo—íéÚßæãæí’Úߗâåo•Üâ—ç„à‡Üã—ñܗêÜíÜéì—&ÜÚß¡• àäãàçdéãe•æۗ¿ÜãäìëؗÎÜàÞãؗؗÁà„oß旺ß[éð¡•àéڂm•èڕßޓ•Ùáäê¢ Ýäê• Ùä×ê• èã֓Þáޕ ïÖßÞèéÞé• ådbޕ ä• ÝÞèéäçÞØàd• ëçØÝäáäëd• àãm“à àéÚçd•èڕßÞâ•åäÙւÞáä•èÝçäâY“ÙÞ飕Åçäéä“Ú•ë•$ǕÙáäêÝä•ãÚãÖ¢ ØÝYïÚáޕ“YÙãäê•äÙÚïëꡕçäïÝäÙáޕèڕèéÖçd•àãm“àï•åäïèéÖáäè¢ éޕ½îãà֕ÌÚÞÜá֞•ëeãäëÖé•Ùä•ÖçØÝÞëê•ë•¹çY“cÖãÚØÝ¡•àéÚ琕èÚ•ä• ÖçØÝÞëYáÞڕèÖèàØݕÝäçäáÚï؏•ëÚáâޕåÚbáÞëe•èéÖçY£•¾ãÛäçâÖØÚ•ä• ØÝîèéÖãd╠å‚ÚÙYãm• ÝÞèéäçÞØàØݕ àãm“Úà• Ùä• ÃeâÚØàÖ¡• àڕ àéÚ¢ çdâê•âeáä•Ùäßmé•ã֕ßւڕáÚéä…ãmÝä•çäàꡕàäãÚbãe•ëï×êÙÞáî•ïY¢ ßÚâ•Þ•ã֕bÚèàd•èéçÖãe¡•ë•$½È£•Ëàäã㐕ë×äç•$½È•âeá•åäØÝä¢ åÞéÚáãe•ïYßÚâ•ã֕éä⡕Ö×î•àãm“àî•ïèéÖáî•ã֕ãօÚ╉ïÚâm•Ö• ×îáî•êáä“Úãî•éÖࡕßÖà•èޕÙäàêâÚãéî•èéÖçd•ÙÚèméàî•áÚé•ïÖèáäê“m¡•Ö• åçäéä•êïÖë‚Úá•êäãæìíì—ê—Å[éæÛåoä—ØéÚßàíÜä—í—ÇéØñÜ¡•ã֕ïY¢ àáÖÙe•ãm“•ßڕâä“ãä•éîéä•àãm“àî•Ùä•ÙÚåäïÞéY‚Ú•ÃYçäÙãmÝä•Öç¢ ØÝÞëê•êâmè‡äëÖ飕••

ÉæñßæÛåìëo—æ—íðßéØñÜåo—äoêë— â—çéæíæñæí[åo—ßæéæãÜñÜÚëío—åؗÇ[ãØíg— ˕ èçåãê• çäàê• §¥¥®• ãÖ×îáä• åçYëãm• âäØޕ çäïÝäÙãêém• ÂÞãÞèéÚçèéë֕ “ÞëäéãmÝä• åçäèé‚ÚÙm¡•àéÚçd•ä×èÖÝêßڕíðßéØñÜåo—äoêë—â—çéæíæñæí[åo—ßæéæãÜñÜÚëío—Ø—êëؤ åæíìáܗç„oêëìçæíf—ëéØêð—í—ÅÇɗ»gío嗤—ÂæëÜ㗤—ÊæìëgêâؗÅYáÖë֞¡•àéÚçY•ßڕ éçÖÙÞbãm•ä×áÖèém•è•ëmØڕãړ•èéäáÚéäê•ÝÞèéäçÞm•ÝäçäáÚïÚØéëm£•ËÚáâޕåäée…êßmØm•ßÚ¡• “Ú•åçä•áäàÖáÞéê•ÂÖçéÞãà֕֕Äׂm•àYâÚã•×îáä•ëîÙYãä•çäïÝäÙãêém•ã֕ÙÖá…mØݕ åeé•áÚé•Ö•éä•ã֕ä×Ùä×m•äٕ¦£®£§¥¥®••Ù䕨¦£¦§£§¥¦¨£•Åä•âãäÝ֕áÚéÚØݕèڕåäÙÖ¢ ‚Þáä•ãäëe•ïmèàÖé•èäêÝáÖè•Þ•ã֕ÙÖá…m•èàYá֕éä•àäãàçdéãe•ã֕æÙãØêë—Ëé‘å졕àéÚ¢ çY•ïÖÝçãêßڕâߣ•Þ•ËïëÖßmØm¡•ÂÖéêçÞéê•Ö•ÙÖá…m•ëe“Ú¡•Ö•éä•àäãàçdéãe•ã֕ëmàÚãÙî• ïY‚m•Ö•‚mßã֕çäàꕧ¥¥®£• ËïÝáÚÙÚâ• à• éäâꡕ “Ú• èڕ ßÚÙãY• ï• ÝáÚÙÞèà֕ äØÝçÖãî• å‚mçäÙî• ä• ëÚáâޕ ØÞéáÞëäê• ä×áÖè顕å‚ÞßÖá֕å‚mèáê…ãY•ÄËÀ•¿Þ“ãm•ÂäçÖë֕ãeàéÚçY•ãêéãY•äâÚïÚãm¡•èڕàéÚ琢 âޕ×îØÝäâ•ëYè•çYÙޕèÚïãYâÞáޕ֕åä“YÙÖáޕëYè•ä•ßÚßÞØݕÙäÙç“äëYãm£•Ë•áäàÖáÞée• ÂÖçéÞãà֕֕Äׂm•àYâÚã•ßèäê•åçëäëèéêåî•è•äèÖïäëYãmâ•éçëÖádÝä•ÛÞíãmÝä•ßޅée¢ ãm•×Úï•èäêÝáÖèê•ÄËÀ••ïÖàYïYãèéYëÖßmØm•ÝÖëÖçÞßãm•ÛÞíãm•ßޅéeãm•×êÙڕïYèéêåØޕ ÄËÀ•åäèéêåãe•ëîâeãeãä•ï֕ãäëd¡•éÖéä•ëâeã֕×êÙڕåçäëYÙeã֕åç×e“ãe£ ˕áäàÖáÞée•Éçãê•ßèäê•åçëäëèéêåî•è•äèÖïäëYãmâ•éçëÖádÝä•ÛÞíãmÝä•ßޅéeãm•×Úï• èäêÝáÖèê•ÄËÀ•ïÖàYïYãïãÖbàî•ã֕èàÖáYØݕïÖàÖïêßmØm•áÚïÚãm•ãÚ×êÙäê•ä•èä¢ ×äéYØݕ֕ãÚÙeámØݕ땕éÚçâmãꕦ£®£¢•¨¦£¦¥£§¥¥®•åáÖéãd£•ËïÝáÚÙÚâ•à•éäâꡕ“Ú• áÚïÚãm• ë• áäàÖáÞée• Éçãê• ßڕ åäëäáÚãä• åäêïڕ Ùä• àäãØڕ ‚mßã֕ §¥¥®¡• ãÚ×êÙäê• ë• édéä• ä×áÖèéޕ ëîâewäëYã֕ èéYëÖßmØm• ÛÞíãm• ßޅéeãm£• ÁÚïØޕ ×î• âeáޕ å‚ÞèéêåäëÖé• à•ØÚèéYâ•ë•édéä•áäàÖáÞée•âÖíÞâYáãe•ïäÙåäëeÙãe•Ö•åçä•ï됅Úãm•×ÚïåÚbãäèéޕ ïÙڕåäê“mëÖ镕ëáÖèéãm•ëîßmâÖéÚáãd•ßÞèémØm•åäâØàèâîbàëàámãeãØÚ¡•ÛçÞÚãÙî• ÖéÙ£ž£•ÁÚïÚãm•ßڕïÙڕåäëäáÚãä•ë••çړÞâê•Ċã֕ïàäê…àêý•¡•àÙî•èåçYë֕¸½Àĕåä• êåáîãêém•édéä•Ùä×î•ëîÝäÙãäém•ãօڕåèä×Úãm•ë•édéä•áäàÖáÞée•Ö•×êÙڕèڕêëÖ¢ “äëÖé•ä•åçäÙáäê“Úãm•åäëäáÚãm•¡•ãÚ×ä•ä•ÙÖá…mâ•äâÚïÚãm•ãօÚÝä•áÚïÚãm•ë•édéä• áäàÖáÞée£• WYÙYâڕáÚïÚØàäê•ëڂÚßãäè顕Ö×î•èڕå‚Úٕå‚måÖÙãäê•ãYë…éeëäꕂYÙãe•ÞãÛäç¢ âäëÖá֕ã֕ìÚ×ê•$½È•¢•ÈàÖáãm•ä×áÖèéޕä•åäÙâmãàYØÝ¡•ï֕ãÞØݓ•ßڕÝäçäáÚïÚØàY• bÞããäèé•åäëäáÚã֕֕çÚèåÚàéäëÖá֕ë…ÚØÝã֕äâÚïÚãm£•àéÚçY•ßèäê•ë•çäïÝäÙãêém• ÂWŕêëÚÙÚã֕֕ÙYáÚ¡•Ö×î•çÚèåÚàéäëÖá֕ÙÖá…m•ïå‚Úèãeãm•Ö•ïå‚mèãeãm•êëÚÙÚãY•ë• ïYåÞèê•ÄËÀ•¿Þ“ãm•ÂäçÖë֕à•édéä•åçä×áÚâÖéÞØÚ¡•ßÚã•éÖà•èڕãYâ•åäÙւm•èåäáÚb¢ ãe•ïÖØÝäëÖé•ëmØڕãړ•èéäáÚéäê•éçÖÙÞØޕÝäçäáÚïÚØéëm•ë•édéä•ßÚÙÞãÚbãd•áäàÖáÞée£ ÈåçYëØÚâ•èàÖá•ã֕ÅYáÖëe•×îá•ãäëe•ßâÚãäëYã•É£•»ÞÖá֕ă•àäãéÖà鯕• éÛÞÖáÖµÖÜçäåäá£ÞãÛä ÑؗÆÍ—Áà•åo—ÄæéØíؗÍãØÛàäoé—ÎæãÝ

ÇÙßæÙèÕæÝX讔#Ùçߏ”ÜãæãàÙîÙ×ߏ”çêÕÎXèãäßãêՔ¥¤¤£¦ ”ĢǢ”¨¤ ”¥ª¤”¥«”ÄæÕÜՔª”¡”ÇèæÕÜãꠔèÙࢣ”ÚÕ쮔¦­ª”¥¥¬”¦¤«” ”ª¤§”ª¨ª”¦¤« ”¦­ª”¥¥¬”§¨« ”ª¤§”ª¨ª”§¨« ” ÙĂáÕÝஔÝâÚã´ÜãæãçêÕî¢×ˆÙØâl”ÜãØÝâí®”äãâØdàl””­”¡”¥¦”Õ”¥§”¡”¥© ”ˆèÙ揔¥§”¡”¥¬ ”aèêæèÙߔ¥§”¡”¥¬

50

Veletrh SPORT Life již za necelý měsíc Závěr brněnského veletržního kalendáře opět patří čtveřici projektů, které přitahují desetitisíce zájemců – od příznivců rekreačního i vrcholového sportu přes cestovatele a dobrodruhy až po rodiny s dětmi, které se chystají prožít aktivní dovolenou nebo jen zajímavě strávit víkendové odpoledne. Veletrh SPORT Life, Bike Brno a výstavy boat Brno a Caravaning Brno otevřou své brány již 5. listopadu a potrvají od čtvrtka do neděle.

Kam dřív? Tuto otázku musí každý z návštěvníků řešit jako první a odpověď opravdu nebude snadná. Co třeba do pavilonu A1 projet se osmdesátimetrovou lanovkou, zkusit kmenové lezení, skok do houpačky nebo dynamický sjezd na kladce? Tatáž hala nově nabídne bohatou přehlídku lyží a vybavení pro lyžování pro nadcházející sezónu. Když to všechno stihnete, čeká vás ještě sousední hala A2. V ní proběhne výstava stanů a najdete tady i další známé značky vybavení pro outdoor a zimní sporty. Kdo dává přednost fitness, určitě nevynechá pavilon G1. O víkendu zde propukne SPORT Life Fitness Show, která návštěvníkům nabídne trénink na kompletní řadě cardio trenažérů, spinningové jízdy v pelotonu, kruhové tréninky s osobním trenérem a mnohé další aktivity. Ať už prohlídku výstaviště začnete odkudkoli, dříve nebo později stejně narazíte na cyklistiku, která nově pod značkou Bike Brno hraje v tomto čtyřlístku veletržních akcí tradičně prim. Již podruhé nabídne tento veletrh projekt E-BIKE, který představí stále populárnější elektrokola jako alternativu k automobilu či motocyklu. Na testovací dráze v pavilonu P si návštěvníci mohou vyzkoušet jízdu na elektrokolech od všech hlavních světových výrobců. Víkend bude tradičně patřit špičkovým závodům finále seriálu Mistrovství ČR v biketrialu nebo závodům v BMX a MTB freestyle. Pořadatelé myslí -komerční sdělení-

i na děti, pro které je připraveno dopravní hřiště s výukou. Pro zájemce o cestování jsou již podruhé připraveny úspěšné festivaly CYKLOCESTOVÁNÍ a KOLEM SVĚTA. Stihnete-li vůbec projít sportovní část čtyřlístku, můžete přesednout přímo do desetimetrové jachty, jakých v pavilonu Z zakotví hned několik. Právě tam se bude tradičně konat výstava lodí a vodních sportů boat Brno s kompletní nabídkou vybavení a služeb a zajímavým doprovodným programem. V prezentačním bazénu se chystá atraktivní potápěčská show a na pódiu se z méně známých vodních sportů představí třeba kiteboarding. Po celé čtyři dny bude hostem výstavy Milan Koláček, který v letošním roce dokončil závodní speciální loď, na které se hodlá v roce 2011 zúčastnit ojedinělého sólového závodu přes Atlantický oceán a kterou na letošní výstavě také představí. Od sportu není daleko k aktivní dovolené a právě takovou představuje karavaning – pro někoho způsob cestování a pro jiného už životní styl. Všichni vyznavači si jednou za rok dávají dostaveníčko na výstavě Caravaning Brno, kde se prezentují nejnovější modely karavanů a obytných automobilů, jejich vybavení i související služby. Letošní sedmý ročník bude prezentován v nejnovějším pavilonu brněnského výstaviště – v pavilonu P. Připraveno je poradenské centrum pro začínající i již zdatné karavanisty. SPORT Life, Bike Brno boat Brno a Caravaning Brno jsou otevřeny od čtvrtka do soboty vždy od 9 do 18 hodin a v neděli 9. listopadu pouze od 9 do 16 hodin. Základní vstupné stojí 100 korun, nicméně každý návštěvník se může předem zaregistrovat na internetových stránkách veletrhu a získá tak zlevněnou vstupenku za 60 korun. Termín konání: 5. – 8. listopadu 2009, Brno – Výstaviště Otvírací doba: Čtvrtek – Sobota: 9.00 – 18.00 hod. Neděle: 9.00 – 16.00 hod. Aktuální informace na www.sport-life.cz.

51

por trét

Půlstoletí na laně

Portrét významného beskydského horolezce a člena Horské služby na Lysé hoře Česlava Wojcíka

„Ronald Gorniševič, průkopník horolezectví v Ostravě, vždycky říkával: „Lepší je být malý horolezec, než velká mrtvola!“ Od mých lezeckých začátků jsem si toto přísloví často připomínal. Neznamená, že jsi zbabělec, ale když vidíš, že to je v dupě, tak raději rychle pryč...“, vzpomíná Česlav Wojcík, patřící ke generaci horolezců, kteří v Alpách, na Kavkaze, Pamíru i v Himálaji podnikli v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století nespočet krásných výstupů. Dnes vás Česlav udiví stále obdivuhodnou kondičkou i neutuchající láskou k horám a veškerým aktivitám s nimi spojenými, o kterých dokáže vyprávět vskutku osobitým a neopakovatelným způsobem...

lehor, kde se mi vždy podařilo vylézt něco, co se v té době ještě moc nelezlo. Brzy jsem se dostal do manšaftu a vydržel v něm poměrně dlouho. Nějakých devět deset roků... V létě 1963 jsem byl v Julských Alpách. Poprvé jsem tam viděl velkou stěnu – severní stěnu Triglavu. Trochu jsem poznal rozměry větších hor a o rok později jsem pak už vyrazil na Kavkaz.

Lezecké začátky K lezení jsem se dostal přes jednoho kamaráda z naší ulice v Místku. V padesátém šestém roce jsme se spolu sebrali a jeli na kolech do Tater na Podbánské, kde jeho strýc a teta trávili dovolenou. S nimi jsme vyšli na Kriváň, hřebenem přes Polskou Tomanovou, Červené vrchy na Svinici a díky nim jsem do sebe Tatry vtáhl. Oba jsme si pak říkali, že se horám musíme začít věnovat. Ještě toho roku jsem vstoupil do horolezeckého oddílu Staré město. Věnoval se nám Josef Velička – Včela, který byl v té době horolezec na úrovni. Zažil jsem s ním hodně a byl to on, kdo nás přivedl k lezení na sportovnější úrovni. Byl už v té době v manšaftu, měl za sebou výstupy ve Francii a byl to velmi zkušený člověk. Vděčím mu za dost. Včela nám vštěpoval, že základ lezení je na cvičných skalách, a tak jsme chodili každou sobo-

Kavkazská dobrodružství Některé mé pozdější kavkazské zájezdy byly reprezentační, ale v roce 1964 se jednalo o úplně normální zájezd, který organizoval horolezecký svaz. Jako první Češi jsme udělali traverz Ušby. Byl to „záhul“, šli jsme tři dny přes oba vrcholy a pak ještě dva dny sestupovali dolů – dohromady jsme byli pět dní z lágru. Lezl se mnou Sláva Chmela a Gerhard Tschunko. Nejprve jsme museli přelézt ledovcový zlom, což dneska s moderními zbraněmi není žádný problém. My ale tenkrát museli vrtat vývrtky, věšet do nich žebříčky a celý úsek vylézt technicky. Výstup pak pokračoval po hřebeni na severní vrchol, odkud jsme sestoupili do sedla mezi oba vrcholy. Zabivakovali jsme a druhý den pokračovali výstupem na jižní vrchol, kde nás zastihl druhý bivak. Následujícího dne jsme pak sestoupili až na Gulský

52

tu a neděli pravidelně lézt. Oblézali jsme všechny okolní skály – Mazák, Štramberk nebo Čertovy skály u Lidečka. Později jsme jezdili lézt i na písky a vylezli na nich docela pěkné věci. Byli jsme v kontaktu s lezci z bývalé NDR1 a každoročně jsme je navštěvovali v květnu. Vyváděli nám jejich sedmičky, bylo to pěkné. Také se jezdilo do Moravského krasu, kde nám lezení šlo bez problémů. Vyrostli jsme na vápně na Štramberku, což nám bohatě stačilo k tomu, abychom něco náročného vylezli i jinde. V padesátém sedmém jsem byl v zimě poprvé v Tatrách. Když se dneska podívám na fotky, co jsem měl tehdy na sobě, jaký jsem měl spacák a v jakém stanu jsem spal, pojímá mne hrůza. V Tatrách jsem se seznámil s lidmi, kteří v té době lezli na špici. I díky nim byl můj další vývoj úžasně rychlý. Začal jsem jezdit do zahraničních ve-

ledovec. Samotný sestup byl dost hrozný, se spoustou slaňáků. „Prdel“ jsem měl rozedranou dřív než jsme došli dolů. Byla to pro mne velká zkušenost. Při samotném výstupu jsme udělali obrovskou chybu. Měli jsme s sebou věci pro tři lezce podle domluvy na začátku. Pak se k nám ale přidali další dva kluci, kteří neměli ani vařič. Lezli jsme tedy jen s jedním vařičem a ešusem pro 5 lidí. Byli jsme totálně dehydrovaní a najíst jsme dostali až od turistů v chatě Južnyj prijut. Večer pak proběhla družba. V té době nás ještě hodně zajímaly „baby“, tak jsme hned nějaké kočky pobalili a došlo i na tanečky… Díky první výpravě, která se opravdu vydařila, mne Kavkaz chytil za srdce. Oblast Bezengi, kde je na Kavkaze největší koncentrace kopců vyšších 5.000 metrů, jsem měl možnost poznat při mé druhé návštěvě Kavkazu v roce 1966. Severní stěny, které tvoří známou Bezengijskou stěnu, mají místy výšku přes dva kilometry a velmi na mne zapůsobily. Nejprve jsme vylezli prvovýstup na Tetnuld, což je docela hodnotná túra. Je to velice zaledněný kopec s úplně rozbitým ledovcem ve spodní části, přes který je přístup nemožný. Pod stěnu jsme se tedy museli dostat z druhé strany přes sedlo, kde jsme bivakovali. Druhý den jsme pak vylezli na vrchol po sněhovo-ledovém pilíři a sestoupili zpátky ke stanům. Byla to moc pěkná stěna, která by dnes se zbraněmi byla asi sranda, ale my v ní tenkrát sekali stupy. Pak jsme se pokoušeli o prvovýstup na Džangitau. Do stěny jsme chtěli nastoupit s rozbřeskem. Probudili jsme se tedy ve čtyři ráno a zjistili, že je mlha a zalezli zpátky do stanu. V šest hodin ráno kolem nás ale prošli Rusové, kteří stoupali nahoru. Rychle jsme se tedy sbalili, ale už to bylo pozdě. Skalní pilířek zalitý do ledu, který nad námi ústil na ledové plato, jsme už nedokázali vylézt před oteplením. Ve žlebu mezi štítem Šoty Rustaveliho a Džangitau spadla ledová lavina. Veliký odštěp a tlaková vlna odhodila Vaška Bůžka, který lezl jako první. Zrovna neměl zajištěno a jak spadl, smekla se mu přilba dozadu a prorazil si spodinu lebeční. Když jsem k němu dolezl, byl mrtvý. Druhý hoch, Pavel Přerost, utrpěl vážnou zlomeninu předloktí. Třetí můj parťák byl Alan Štolc, profesionální záchranář z Vysokých Tater.

Z výstupu Chergianiho cestou na Ušbu v roce 1971, foto Josef Kývala

Přelezli jsme všichni do druhého žlebu, zajistili se a já mazal dolů pro pomoc. To považuji za jeden ze svých největších sportovních výkonů, že jsem se po tom všem dostal sám přes všechny trhliny až dolů do tábora, což je vlastně 25 kilometrů. Vrtulník ještě do večera pro kluky přiletěl... V  roce 1971 jsem se vypravil pod Ušbu podruhé. Přišli jsme pod ní s úmyslem vylézt její severovýchodní stěnu přes „Zrcadlo“, ve kterém vedly tři trasy. Dvě z  nich vznikly s  nasazením technických pomůcek – vrtáním z plošin, ta třetí – Chergianiho, je klasická, ale velmi obtížná. Má 39 lanových délek a od prvovýstupu v roce 1964 ji ještě nikdo nezopakoval. Nákres cesty jsme získali od místních lezců... Na výstup jsme se domluvili s Josefem Kývalou, Milošem Binarem a Honzou Krchem, později se k nám ještě připojili Jarda Hons s Láďou Jónem. Nejprve jsme podnikli první vynášku pod stěnu a aklimatizační výstup na Čatyntau. První pokus o výstup jsme ale takticky nezvládli. Nepodařilo se nám vyjít dostatečně brzy ráno, a tak jsme museli počkat, až se opět trochu ochladí. Do Ušbinského ledopádu jsme vlezli až kolem páté hodiny odpoledne. Na laně jsme byli navázáni tři. Nejprve šel Miloš, já šel druhý a Joska poslední. Do cesty se nám postavila ledovcová trhlina, která se dala přejít jen po sněhovém mostu. Odjistil jsem Miloše a pokračoval za ním. V duchu jsem si říkal:„Je to chlap jako hora, navíc s ohromným ruksakem, kdežto já jsem jen takový „chrust“…“ V pohodě jsem tedy na most vykročil a najednou to udělalo „cuk“ a most se se mnou utrhl. Naštěstí mne zachytil Joska, takže jsem spadl jen asi 10 metrů. Stáhnul jsem s sebou ale Miloše, který se zastavil až po 30 metrech na dně trhliny. Měl „dodrbané“ koleno a rozbitou hlavu, ale jinak se mu nestalo nic vážného. Protože bylo horko, vyrazili jsme nalehko. Za těch 10 minut, než jsem se dostal z trhliny, nemohl jsem zimou ani mluvit. Společně jsme vytáhli Miloše a rychle s ním sestupovali ledovcem dolů. Pomalu se stmívalo a protože Josef Kývala je šeroslepý, přestával vidět. Byla na nás radost pohledět – jeden nemohl chodit a druhý nic neviděl. Když jsme Miloše naložili na auto do nemocnice, vrátili jsme se s Josefem zpět, přidali se ke klukům a cestu nakonec lezli v pěti lidech.

Vyšli jsme na Ušbinské plato, sestoupili na ledovec Čalaat a začali s výstupem. Spodek byl trošičku rozlámaný, ale v horní části jsme narazili na pevnou montblanckou žulu. Vrch je prostě z fantastického materiálu, takže nás čekalo pevné, nádherné lezení. Hodně strmé a kolmé. V horních délkách jsme narazili na místo, které jsme nemohli přelézt. Abychom se dostali do vedlejšího žlábku, museli jsme udělat kyvadlový traverz na celou délku. Bylo to takové lezení, o kterém se dneska hovoří s respektem. Bivakovali jsme na stejném místě jako Chergiani. Nalezli jsme tam totiž jeho zápisky, které jsme snesli dolů. Než se setmělo, kluci ještě stačili natáhnout dvě délky. Následující den jsme pokračovali v lezení, během cesty nahoru jsme nalezli ještě dva nýty. Ve čtyři hodiny odpoledne jsme dosáhli žlábek, kde začíná vrcholové sněhové pole. Myslel jsem si, že po sněhu to už půjde rychle a že budeme raz dva hotoví. Nakonec vše bylo jinak – lezli jsme až do tmy, do jedenácti hodin, než jsme dosáhli ostré hrany hřebenu. Na obě strany byla „ďura“ a tak jsme se po něm opatrně posouvali, až jsme narazili na staré skoby, s jejichž pomocí jsme kousíček slanili a našli místo k přespání... Bylo to po Chergianim první zopakování jeho cesty. Nabljudateli2,

Portrét Česlava Wojcíka na Kavkaze od Josefa Kývaly

kteří náš výstup sledovali z údolí, nám navíc prozradili, že den po našem výstupu vymetla lavina žleb, do kterého naše linie ústila. Kdyby spadla o den dříve, tak jsme byli asi v „dupě“. V roce 1974 byla naším cílem do té doby poměrně málo navštěvovaná oblast Cej na východě Kavkazu. Nachází se zde relativně malé kopce, na které se dají udělat výstupy i za den. Před námi tam byla jen jedna skupina z Čech, kterou vedl Wolfgang Ginzel. Od něj jsme také získali velmi cenné informace. Jeho bratr Gustav byl známý bavič. Neuměl pořádně česky ani německy, ale měl ohromnou vyřídilku. Když mu jednou spadla pohorka, druhou byl schopen prodat. Měl ze svých cest spoustu historek, které dokázal vyprávět neopakovatelným způsobem. Když se na Pálavě ještě pořádaly srazy, byli z jeho povídání všichni mrtví smíchy. Ve výpravě do východního Kavkazu jsem dělal vedoucího zájezdu. Vytyčili jsme zde několik nádherných linií. S Břeťou Husičkou a Luďkem 53

Zahoranským jsme vylezli prvovýstup na Mamisson. Později se k nám ještě přidal Sylva Talla a ve čtyřech jsme se vydali na Zaromag. V ohromné stěně vedla pouze jediná cesta hlavním žlebem, a tak jsme si vybrali její levou část a udělali krásnou novou cestu... O rok později jsem se dostal opět do oblasti Bezingi, tentokrát pod jednu z dominant Bezengijské stěny – Šcharu. Se Zdeňkem Brabcem a Pavlem Mačákem jsme se zaměřili na naprosto logickou linii – Tomaschekův severní pilíř. Opravdu moc hezká cesta. Když jsme dolezli na vrchol, postavili jsme si stan. Bylo dost větrno, a tak jsem jej, blbec, ukotvil i  mačkami. Jak to mohlo dopadnout... Foukl vítr a jedna z maček byla rázem pryč. Sestup jsem pak absolvoval jen s jediným stoupacím železem, přitom vede fakticky dost obtížným a dlouhým hřebenem se samými převějemi. Měl jsem z něj plné kecky. Toho roku byla velmi úspěšná celá výprava. Pedro Bednařík, Jirka Janiš, Joska Nežerka a Rak podnikli nejhodnotnější výstup sezóny. Přešli traverz Koštantau – Dychtau, což je Rusy hodnocené jako velice obtížný traverz stupněm 6. A oni to šli v tak krátkém čase, že tomu Rusové ani nechtěli uvěřit. Má poslední návštěva Kavkazu je opět spojena s Ušbou. Kruh se uzavřel a já se k tomuto dvojvrcholovému kavkazskému Matterhornu vypravil v  roce 1989 s  Honzou Markem. Tenkrát začaly problémy s Abcházci, a proto jsme se do hor nedostali přes Suchumi, ale museli jsme cestovat přes Tbilisi a pak vrtulníkem do Žabeši. Zpátky už jsme jeli normálně a v Abcházii jsme viděli tanky a vypálené domy. V té době byl ještě Sovětský svaz pohromadě, ale Svanové už hospodařili po svém, neměli žádné kolchozy. Byla to předzvěst toho, že socialismus i tam pomalu končí. V dědinách panoval mafiánský systém. Pokud jsme něco potřebovali, museli jsme zajít za místním bossem, pak vše fungovalo. Nic se už neřešilo přes Sověty. Z Žabeši, která leží na jižní straně Kavkazu, jsme vylezli až na Podušku, kde navazují cesty ze severu, a dále na Čatyntau. Tenkrát to tam byla opravdu divočina – moc lidí se tam nepohybovalo. Cestou na Podušku jsme procházeli nádhernou přírodou,

Členové výboru Klubu seniorů horské služby Česlav Wojcík, František Janošec a Zbyněk Tomeček

54

Výpomoc nosičům, Makalu 1973

kolem krásných vodopádů. Kavkaz na mne opět hodně zapůsobil. Alpy a Pamír Měl jsem samozřejmě možnost poznat i  jiné hory než Kavkaz. V  roce 1965 jsem navštívil Dolomity, kde se nám podařilo vylézt cestu, která podle mne ještě není zcela doceněna – Direttissimu Micheluzzi jižním pilířem na Marmoladu za VI+. Na svou dobu velmi těžká cesta s dlouhými, exponovanými a nezajistitelnými délkami. Bivakovali jsme těsně pod vrcholem, jak už začíná ledovec prostupovat ze severní strany do jižní stěny, v  horních komínech už tam byl „nasmolený“ led. Bivak pod velkým, dvacetimetrovým „střecháčem“, nebyl nic moc – lezlo se až do večera, já seděl na skalní špici a dodneška z toho cítím kyčel. Ráno jsme střechovitý převis museli přelézt, lezl se spárou technicky po žebřících, jinak se do koutů nad střechou nedalo dostat...

S Luďkem Zahoranským v Dolomitech při výstupu na Tullen cestou Güntera Messnera v roce 2002

Největší úrodu cest jsem v Alpách zažil s Luďkem v roce 1967. Celkem jsme se pochlapili, protože jsme vylezli dost pěkných věcí. Kromě Bocalatteho pilíře na Mont Blanc du Tacul jsme vylezli na Aiguille du Midi Rébuffatovu a  Contaminovu cestu, Bonattiho cestu na Grand Capucina, a hlavně Walkerův pilíř na Grandes Jorasses, což je dodnes ještě „kopec“. Návštěva francouzských Alp byla fajn zážitkem, která ovšem měla nepříjemnou dohru. Když jsme se vraceli z Grandes Jorasses přes hraniční tunel zpátky do Francie, říkal jsem celníkovi německy, ať nám do pasu nedává žádné razítko. Přesto nám ale štempl do pasu ten blbec „prdnul“, což nám dost zkomplikovalo návrat domů. Byli jsme totiž s Luďkem domluvení, že pojedem nazpátek přes Itálii do Jugoslávie, kde nás v  Julkách vyzvednou kluci s  autobusem z Ostravy. Chtěli jsme tam také ještě něco vylézt. Teď si představ, že nemáš žádné peníze, nastoupíš do vlaku a na hranicích přijde celník, podívá se, že máš v pasu výstupní razítko a nechce tě do Itálie zpátky pustit. Vyhodil nám ruksaky z vlaku. Zůstat ve vlaku bylo pro nás životně důležité, a tak jsme zase ty ruksaky naložili zpět. Nastala situace jako z grotesky – on vyložil, my naložili, on vyložil, my naložili... Vzájemně jsme si nadávali – on italsky, já blbě německy a Luděk jen slovensky. Nakonec jsme se ale do Itálie přece jen dostali. Jediné, co jsem tenkrát rezignujícímu celníkovi rozuměl, bylo „grátis“. Ve Veroně jsme pak spali v hradním příkopu, pak jsme se dostali do Benátek, vlakem do Gorice, pěšky přes hranici a nakonec vlakem až do Mojstrany. V Julkách jsme vylezli na Stenar a Čopův pilíř na Triglav. Tam nás ale zastihla velká bouřka. Jak jsem Luďka jistil, tak po laně tekla voda jako po rouře do mého rukávu a nohavicemi zase ven. Absolutní průtrž. Naštěstí se vpravo od naší cesty objevila jeskyně, do které jsme přetraverzovali a přečkali největší nečas. Přespali jsme v ní, promočeni do niti a  bez jakéhokoliv vybavení na bivak. Ráno jsme pak ale cestu úspěšně dolezli... Se Slávou Chmelou z Žiliny jsem byl ve velmi dobrém vztahu a tak mě a Petra Baudiše pozval v roce 1968 na expedici na Pamír. Dodnes mě trošku mrzí, že se mi nepodařilo vystoupil na pamírský Pik Komunizma, o který jsem se tehdy

poprvé marně pokusil. Vylezli jsme v rámci aklimatizace nejprve na Štít Pravdy a  Štít Rossija, což se ale později ukázalo jako chybný tah. Když jsme si totiž připravili výstup gruzínským žebrem na Pamírské plato, pokazilo se počasí a my měli problémy dostat se vůbec dolů. Velice zajímavý byl závěr expedice. Po ukončení výpravy jsme byli připraveni na odlet domů, jenže doma nás mezitím obsadili Rusáci. Rázem jsme se vlastně stali nepřítelem Sovětského svazu, který se pohybuje v jeho vnitrozemí. Místo toho, aby pro nás přiletěli, nechali nás tam 14 dní hladovět. Neměli jsme už co jíst. Naštěstí nám Ovčinnikov daroval mouku, ze které jsme si dělali jednou za den placky. Rád vzpomínám na Blážu Brauna – redaktora Rudého práva, který tam byl s námi. Když se 21. srpna ráno vzbudil, posadil se před stan a povídá: „Měl jsem divný sen. Zdálo se mi, že jsem ve svém bytě v Praze a v posteli mám svini.“ Načež jsme pustili rádio a naladili stanici, která z dodnes nepochopitelných důvodů hlásila česky, že nás obsadili Rusáci. Rázem bylo vše jasné: „Tak to je ta tvoje sviňa v posteli!“ Rád vzpomínám i  na rok 1969. Rusové nás sice obsadili, ale situace byla stále docela uvolněná. S kamarádem Jirkou Štivarem jsme vyrazili do Alp na motorce s vozíkem plným konzerv. Motorka byla přetížená a nedala se vůbec řídit. Poprvé jsme se nabourali ještě před hranicí. Přesto jsme pokračovali do Rakouska a pak přes Itálii do Julek. Na zpáteční cestě jsme překročili hranice do Čech a u zadního kola se úplně vysypaly špice. V Uherském Hradišti jsme museli koupit nové i s ráfkem. Kolo jsme vypletli a úspěšně dorazili domů. Byla to opravdu dobrodružná cesta, během níž jsme podnikli řadu pěkných výstupů. Asi největší výkon jsme podali na Travniku v Julských Alpách, kde jsme zdolali Aschenbrennerovu cestu s Debelakovým variantem. V roce 1972 jsem se na Pamír vypravil znovu s výpravou, ve které byla samá horolezecká esa – Radan Kuchař, Honza Kounický, Milan Kriššák, Jarda Soldán, Milo Neumann, bratři Dieškovci, Polda Páleníček, Josef Kývala nebo Karel Procházka… Na vrchol Piku Komunizma jsem se opět nedostal. Hazucha a Petrík dostali docela vážnou horskou nemoc a z posledního tábora jsme je celý den stěhovali níž, kde se naštěstí vzpamatovali. O vrchol jsem sice přišel, ale díky mé účasti v záchranné akci mě o rok později vzali na expedici na Makalu do Himálaje. Expedice do Himálaje Výprava na pátou nejvyšší horu světa Makalu začala v  únoru 1973. Návrat byl plánovaný až začátkem září. Jinak to nešlo, z Česka až do Nepálu jsme se přepravovali přes celou Asii dvěma nákladními auty. Pěší pochod pod Makalu trval také dlouho, celých dvacet dní. Během něj jsme měli velké potíže s nosiči, v jednom sedle s výškou přes 4.000 m jich velká část odešla. Z původních 300 nosičů tam zůstala stovka. Museli jsme pak náklady přenášet natřikrát... Naším záměrem bylo vylézt na vrchol novou cestou – JZ pilířem. Byly na něm opravdu těžké úseky. Zvlášť mezi třetím a čtvrtým táborem to bylo docela „maso“. Nicméně vše šlo celkem v pohodě, až do okamžiku tragédie, která se na svazích této hory udála. Honza Kounický stoupal k jižnímu vrcholu s kyslíkovým přístrojem, který mu zamrzl.

Z nedostatku kyslíku upadl a narazil do skály. Uražený ventil od kyslíkové láhve mu poranil hlavu, smrtelná ale pro něj byla skutečnost, že si zlomil páteř. Nebyl schopen pohybu. Kluci se ho snažili z pátého tábora sundat, po celodenním snažení se ale dostali pouze 300 metrů pod tábor a horko těžko se vraceli. Bylo jasné, že pokud nebude schopen sejít vlastními silami, není mu pomoci. Zůstal v táboře, kde se u něj střídali Mišo Orolín, Luděk Záhoranský a zejména Jožo Psotka. Po šesti dnech nakonec zemřel na zápal plic. Mne osobně to velmi zasáhlo, byli jsme velcí kámoši. Smůla nás doprovázela i na cestě domů. V Pákistánu, těsně před indickou hranicí jsme měli autonehodu. Proti nám se vyřítil chlap, který byl „nakuřený“ z nějakých drog, a sjel do protisměru.

by to opravdu nešlo. O tři roky později už kluci hlavního vrcholu dosáhli, když udělali prvovýstup přímo severní stěnou. Dodnes mě mrzí, že jsme se s Luďkem na druhou expedici nedostali. Život naplněný horami Za celou dobu mého lezení jsem si dost užil a myslím si, že se nám podařilo i něco vylézt. Od roku 1956 až do roku 1978 jsem lezl velmi aktivně, pak jsem se začal věnovat horské službě. Členem horské služby jsem se stal v roce 1971 a jako záchranář pracoval třicet let. Lezení nešlo úplně stranou, ale postupně jsem ztrácel se stářím motivaci. Do hor jsem v žádném případě jezdit nepřestal, ale už nemám chuť narvat se do něčeho těžkého. S Luďkem spolu jezdíme

Na Gerlachu po výstupu Martinkou v září 2004

Neměli jsme kam uhnout, a tak nás nabral čelně a z boku. Avie byla úplně zničená, a tak jsme ji tam nechali. Zbytek cesty jsme všichni dojeli na tatrovce. Má druhá a  zároveň poslední výprava do Himálaje se uskutečnila v roce 1978. Měli jsme v plánu vylézt na nejvyšší indickou horu Nandu Devi novou cestou severním hřebenem. Už samotný pochod údolím Richi Gangy do Severní Sanctuary byl nesmírně zajímavý. Často jsme se museli dosti obtížně prodírat strmými srázy a přecházet přítoky. Tato oblast byla do té doby nepřístupná, před námi tu nebyla žádná expedice – všechny předchozí pokusy na Nandu Devi vedly z Jižního Sanctuary. Naše výstupová trasa, kterou jsme si naplánovali, byla logická linie, vedoucí po hřebeni na Severní vrchol. Do třetího výškového tábora tam bylo docela těžké lezení. Po ostrém hřebeni jsme se nakonec na severní Nandu dostali. Do té chvíle nikdo přesně nevěděl, jak bude vypadat další úsek – spojovací hřeben mezi severním a hlavním vrcholem. Když jsme jej nakonec uviděli, vypadal hrůzostrašně. Hlavní vrchol Nandy tvoří skalní věž, pod kterou bychom museli dojít po dosti nebezpečném hřebeni s převějemi po obou stranách. Zbýval k němu opravdu ještě kus. Fakticky jsme ale expedici neukončili pro technické obtíže, nýbrž protože nám zbyly poslední tři bombičky plynu. I kdyby se o další výstup pokusila jen jedna jediná dvojice, se třemi flaškami

Na vrcholu Breithornu ve výšce 4.164 m v srpnu 2003

pořád, ale naše horolezení je už o  něčem jiném než kdysi. Postupně se přeměnilo v turistiku a ferraty. Dnes mi stačí, když si zajedeme na nějaký kopec v Zillertalských Alpách nebo do Dolomit. Pravidelné jsou výlety do našich a slovenských hor. Tak třeba letos. I přes zdravotní potíže jsem byl v jarních měsících týden na běžkách, pak na kole ve Vidnavě a nakonec s Luďkem na turistice v Itálii. Nesmím také zapomenout na lyže ve švýcarském Engelbergu, a pak povinnost, bohužel, na týden k moři v Chorvatsku se ženou (musíš udělat nějakou úlitbu bohům). Teď jsem měl jet na ferraty do Rakouska, ale to už došly peníze. Snad finanční

55

problémy pominou a na podzim tam ještě stihnu nějakou turistiku... K lásce k horám jsem vychovával i svá děcka. Jezdili jsme na hory, na lyže, a když jsme s malým klukem lezli, žena se k nám většinou otočila zády a „štrikovala“. Kdyby býval spadl, určitě bych ho

Česlav s východní stěnou Matterhornu v pozadí

Rád bych se ještě vrátil k tvým zážitkům z Kavkazu. Jak na tebe zapůsobila mentalita tamních lidí? Stavby, věže, prostě vše svědčí o úplně odlišné kultuře. Daleko nejvíce jsem ji poznal po sestupu z Ušby. Přišli jsme do Mestie, kde se zrovna řešil velký konflikt spojený s krevní mstou. Svanové tam tehdy neměli nic jiného na práci, než že na právě probíhající svatbě někoho zastřelili. Město se ihned rozdělilo na dva tábory, na rodinné a sympatizující lidi z jednoho a druhého rodu a začali se navzájem střílet. Jedni měli na odznaku fotografii jednoho a ti druzí zase druhého. Opravdu hrozným způsobem se to tam mlelo. Došlo to až tak daleko, že vypálili i poštu. A v této situaci jsme se tam pohybovali my. Zažili jsme třeba, jak se v hospodě dva hoši naváželi do třetího. Shodou okolností tam byl s nimi i místní přeborník v judu, který se naštěstí kluka zastal a oba útočníky zpacifikoval. Když se z civilizovaného světa dostaneš do takového prostředí, velmi to na tebe zapůsobí. Máš i nějakou příjemnější příhodu? Když jsme s Luďkem vylezli na Zaromag, sestupovali jsme na druhou stranu. Museli jsme obejít dvacet kilometrů dolinou než jsme se dostali zase zpátky do tábora. V údolí jsme viděli spoustu ovcí, koz a také jejich pastevce. Volali na nás z protějšího břehu, ať přijdeme za nimi. Slíbili jsme jim, že se ráno stavíme, až bude v divoké řece nejnižší stav vody. Od nich jsem poprvé slyšel o Čečencích. Vyjadřovali se o nich jako o největších vrahounech… Pak se nás zeptali: „Nedali byste si šašlik?“ A my: „No, dali...“ Tři

Z jubilejního výstupu Vidlovým hřebenem v roce 2006

protáhnul karabinou. Dnes jsem rád, že mě na skalách vytáhne občas na druhém konci. A také se věnuji svým vnučkám... Od roku 2000 pomáhám s  vedením Klubu seniorů horské služby. Pravidelně pořádáme setkání bývalých členů horské služby, většinou s účastí našich polských či slovenských kolegů. A letos jsme vydali již třetí publikaci, které jsou vždy náročné na čas a peníze. Pokud se můžeš trochu hýbat, jde všechno. Na Lysou horu chodím tak třikrát za měsíc a pravidelně chodím hrát volejbal. Sice beru prášky na kolena, protože s nimi mám problémy, ale s tím se člověk musí smířit. Na penzi si tedy nestěžuji. V důchodu už přece nebudeš práskat těžké cesty v Ádru, ale budeš spokojený, když si vylezeš turisticky přístupný čtyřtisícový vrchol. Se svým životním průběhem jsem tedy spokojený.

56

Česlav při výstupu ferratou F. Cezare Piazeta na Pic Boe v srpnu 2007

dny jsme pořádně nic nejedli… Trochu mne však zaskočil další dotaz: „Máte nůž?“ Měl jsem jen obyčejný kapesní, zavírací. Jeden pastevec zalovil hákem ve stanu, za nohu vytáhl ovci, zlomil ji krk a tupým nožem podřezal. Hrůza úplná! Rozpárali břicho, maso naložili do konve na mléko a nechali v potoce. Na rožni nám pak připravili vnitřnosti. Neměli snad ani sůl nebo koření. Žádný chleba. Ale po těch pár dnech v horách to byla neskutečná lahoda… Zajímavé setkání bylo jistě i s Michailem Chergianim, legendárním gruzínským horolezcem, kterého jsi osobně poznal ještě několik let před tvým výstupem na Ušbu jeho cestou... Bylo to v roce 1967, kdy jsme se s Luďkem Zahoranským zúčastnili mezinárodního soustředění, které pořádala Národní lyžařská a horolezecká škola École nationale de ski et d’alpinisme v Chamonix. Ředitelem této školy byl Jean Franco, legendární vedoucí úspěšných francouzských výprav na Makalu a Jannu. Z každé členské země U.I.A.A. tam byli dva účastníci. Seznámili jsme se tam se spoustou fantastických lidí. Třeba Indové, kteří vylezli na Everest, hoši, o kterých se mluvilo jako o velkých horolezcích a které jsme znali z knížek nebo z časopisů. S Chergianim jsme se seznámili hned na začátku soustředění. Nechal si od nás totiž napsat latinkou Gruzie, protože kvůli stravenkám jsme všude museli psát národnost. Michail zásadně nepsal SSSR, ale Gruzia. Byl to strašný dobrák, srdečný člověk. Sláva Oniščenko, který s ním lezl, byl taky slavný horolezec – patřil mezi přední ruské

mistry sportu, ale proti němu byl taková nula. Vlastně jen za ním vlál na druhém konci lana. Párkrát jsem se s ním pak potkal na Kavkaze i Pamíru. Chergianiho jsem tam tedy viděl poprvé, ale už jsem moc dobře věděl, co je to za člověka. Šly o něm všelijaké legendy. Věděl jsem, že má v Mestii muzeum, ale nikdy jsem tam nebyl. Protože jsem se s ním nechal vyfotit, říkal jsem si, že až pojedu kolem, určitě se tam s fotkami zastavím. Určitě by mě za ně objímali, protože Michail byl pro Gruzínce největší miláček. Když je někdo opravdu dobrý, dost často se stává namyšleným. To ale vůbec nebyl jeho případ. Byl trochu jiný než ostatní – rozšafný. Chlap jak hora. Ruku měl velkou jako dvě moje. Byl legendární hlavně tím, že se mu podařilo vylézt na tu dobu nezvykle obtížné cesty. V Rusku v té době klasifikace končila pátým stupněm. Obtížnost 5B představovala absolutní maximum. Jeho cesty už ale s 5B nebyly srovnatelné, takže to zákonitě byly první šestky, které na Kavkaze kdy vznikly. V závěru soustředění jsme se s Michailem rozhodli, že společně půjdeme na „Walkera“. Přidal se k nám ještě Milan Kriššák s Jurajem Weinzillerem. Když jsme nastupovali, před námi se někde před traverzem na Černou věž motali Španělé, kteří už byli ve stěně dva dny nalezlí. Když jsme je dolezli, Chergiani se na nějaké čekání vykašlal a vzal to přímo nahoru. Protože Michail s Oniščenkem tak vůbec nelezli traverz, výstup si hodně zkrátili a získali nad námi velký náskok. Byli vůbec první, komu se za den podařilo přelézt Walkerův pilíř a zároveň sestoupit do Itálie. My jsme se za Španěly chviličku tlačili, ale pak jsme je taky předběhli. Milan Kriššák s Jurajem Weinzilerem to ten den dolezli až na

plánu ti pak dali peníze na jídlo. Ty se přidělovaly podle obtížnosti výstupu, čím těžší – tím více peněz. Ve skladu jsi za ně nafasoval jídlo. Sortiment byl velice mizerný, a tak jsme brali zavděk hlavně koňakem, čokoládou, hrozinkami a kaviárem. Schválně jsme kvůli tomu chodili na těžší cesty. Když jsme se vrátili dřív, už jsme nemuseli nic vracet. Dalo se tehdy dostat na Kavkaz bez problémů? Určitě snáze než do Alp. Organizovaly se různé zájezdy, ke kterým jsme se občas připojili. Vzpomínám si třeba na majora Machatku z Bratislavy. Měl obrovské kontakty na Rusy a s jejich pomocí organizoval do bývalého Sovětského svazu všemožné akce. Mimo jiné to byl otužilec, takže na všech soustředěních a kurzech se potápěl – třeba do Popradského plesa, ve kterém se musela v ledu vysekat díra. Vykládal nám třeba, že jednou byl někde v cizině a chtěli po něm, jak už to bývalo, aby napsal, s kým se stýkal. Napsal, že „styk mal len pohlavný!“ Co myslíš, stojí za to vyjet na Kavkaz i nyní? Dneska není politická situace nejlepší. Nic to ale nemění na skutečnosti, že Kavkaz jsou pořád krásné hory. V porovnání s Alpami je Kavkaz mnohem divočejším pohořím. Vždycky jsem si odtud odvezl velmi silné zážitky. Výstupy na Kavkaze mají již skoro expediční charakter. Musíš si vybrat periodu dobrého počasí, pak vše vzít „na hrb“ a dojít pod kopec, což je nejméně jeden nebo dva dny. Stěnu pak lezeš

jsem se vzpamatoval a do sedla, do civilizace jsem se už dostal docela normálně. Klukům jsem za to moc vděčný. Dneska už je téměř nepochopitelné, že jste se do asijských hor přepravovali náklaďákem... To máš naprostou pravdu, díky přepravě výpravy po cestě jsme zažili opravdu šílené situace. Já osobně jsem šoféroval na obou expedicích do Himálaje, kterých jsem se zúčastnil. Nejfantastičtější šofér byl ale bezesporu Luděk Zahoranský. Během návratu z Nandy vděčíme Luďkovi vůbec za to, že jsme se dostali dolů. Za šílené bouřky jsme se vraceli škodovkou dolů. Kromě řidičských úskalí jsou další kapitolou poruchy, které nás během cest potkávaly. Ta samá Škodovka nám připravila

50. výročí prvního se navázání na lano oslavil Česlav se svým celoživotním parťákem na laně Luďkem Zahoranským v roce 2006 výstupem Vidlovým hřebenem na Kežmarský štít

„Staří“ pánové na cyklovýletě v Polsku letos v květnu

Zleva doprava: Milan Kriššák, Česlav Wojcík, Michail Chergiani, André Contamin, Luděk Zahoranský a Juraj Weinziller

hřeben, my bivakovali tři nebo čtyři délky pod vrchem ve vrcholových žlábcích. Přes noc nasněžilo, takže ráno nás čekalo ještě docela mastné lezení... Měl jsi možnost detailně poznat sovětský systém lezení v horách, o kterém dnes kolují ohromné zkazky. Jak na tebe tehdy zapůsobil? Samotné pojetí horolezectví bylo opravdu úplně jiné než u nás. Začínalo ze širokého základu, něco na způsob našeho ROH3. Do táborů brali lidi, kteří byli poprvé na horách, ale samozřejmě i ty, kteří na Kavkaze byli poněkolikáté, protože se jim tam líbilo. Za ta léta, co jsem na Kavkaz jezdil, se tam skutečně vytvořila výkonnostně silná skupina horolezců, kteří byli dobří i ve světovém měřítku. Na Pamíru jsem se třeba setkal s Toljou Ovčinnikovem nebo s Eduardem Myslovským, kteří byli o něco později na Everestu „špica“. Tehdy vylezli jižní stěnu Piku Komunizmu, což je dodnes tři a půl kilometru vysoký prásk „jako prase“. Legrační byl už systém, jakým fungovaly tábory – tzv.alplagery. Když jsi šel na túru, museli ji nejprve schválit na horské službě. Na maršrutnyj list4 jsi dostal razítko. Podle rozvrženého

jeden až dva dny, minimálně jeden den sestupuješ. Každá cesta na Kavkaze představuje aspoň týden v „dupě“, po kterém musíš taky trochu spočinout. Z tohoto hlediska je tedy kavkazské horolezectví stále velmi hodnotné. Tobě se Kavkaz stal výborným odrazovým můstkem do nejvyšších hor, ve kterých o dramatické události nebývá nouze... Mi osobně šlo doslova o život během sestupu z Nanda Devi. Natahovali jsme pro nosiče fixy v plotně nad řekou Richi Ganga a skupinka nad námi spustila velkou kamennou lavinu. Jeden „bazal“ mne zasáhl do srdeční krajiny, načeš jsem měl srdeční zástavu. Jak jsem spadl, zlomil jsem si žebra – dodnes mám z toho v hrudníku „ďuru“. Naštěstí mě zachytil Luděk Zahoranský. Se srdečními potížemi jsem se pak dva dny dostával dolů k řece. Během nich jsme spali v průtrži mračen pod plachtou, ve které jsem si myslel, že se udusím. Hrozné okamžiky. Doslova boj o život. Když mě kluci dostali dolů, dorazil doktor. Dostal jsem od něj tetracyklin, protože se o mě pokoušely čtyřicítky horečky. Naštěstí

S Luďkem Zahoranským na běžkách na Šumavě v únoru 2005

při návratů domů obrovské problémy – třeba před jezerem Van v Turecku, kde jsme měli jednu z poruch. Urvaly se silentbloky a celá „kastla“ – nákladní prostor, začal ujíždět. Museli jsme vše nechat zavařit u Turka, který nějakou dobu pracoval v Německu. Napočítal nám šílené prachy, které jsme mu samozřejmě nedali. Zaplatili jsme mu asi třetinu jeho ceny a pak měli strach, že za námi vyjede trestná výprava. O kus dále se nám auto podělalo úplně. Byl večer a najednou se motor zablokoval. Všechno bylo žhavé, a tak jsme počkali do rána, kdy jsme zjistili, že ventily a vahadla jsou pozohýbané, dva

57

písty zadřené. Představ si, že přímo na silnici jsme na auto naskákali a díky tomu, že jsme měli náhradní díly s sebou, vyměnili dvě pístní vložky, dva písty, klikovku, ojnice a nahoře všechna vahadla. S Luďkem jsme dělali dole, Bob Zeitler a Honza Červinka pracovali nahoře a Kamil Karafa jako hlavní řidič na nás dohlížel. Sundali jsme hlavu, vanu, vytlačili dolů písty, rozdělali ojnice... Ostatní hoši zatím hlídali, aby nám neukradli vercajk, protože se všude motalo plno děcek. Neuvěřitelné – ve 14.00 jsme měli auto pojízdné. Doma mi pak šoféři v práci nechtěli věřit, že jsme dokázali takovou opravu provést sami doslova na cestě. Tehdejší výpravy mnohdy trvaly i několik měsíců. Šlo horolezectví vůbec skloubit se zaměstnáním? V době socialismu byla výhoda, že když někdo napsal správný dopis řediteli Nové huti, kde jsem pracoval celý život nejprve jako mechanik měření a regulace a později jako hlavní revizní technik, dostal jsi refundované volno. Byl jsem cvičitel I. třídy horolezectví a horské služby, a tímto způsobem jsem si za socialismu dost na horách užíval. Chodíval jsem na kurzy a za rok jsem díky tomu byl na horách o měsíc a půl déle. Se změnou režimu to samozřejmě skončilo. Jakého svého výstupu si nejvíce vážíš? To je vzhledem k jejich často odlišné povaze dost obtížné, ale Ušba patří určitě k těm„velkým“ výstupům. Ze skalních na mě velmi zapůsobila diretka na Marmoladu, protože tam jsem lezl na prvním konci opravdu těžké délky. Třeba čtyřicetimetrového sokolíka… Už jsem si myslel, že spadnu, ale nebyl jsem schopen založit nějaké jištění. Neměl jsem na to sílu. Prostě jsem makal, makal a makal, až jsem dolezl někam, kde jsem se mohl slušně postavit. Na expedicích nebyla technika tolik třeba. V době, kdy jsem vrcholově lezl, jsem nikdy neměl problém, že bych něco nemohl přelézt. S kým jsi nejraději a nejčastěji lezl? Z parťáků pro mne nejvíce znamenal a znamená Luděk Zahoranský. Byl to můj stálý spolulezec téměř na všech expedicích, které jsem absolvoval. Poznali jsme se strašně dávno a když jsem se později dostal do manšaftu, automaticky jsme se dali dohromady. Je to člověk, na kterého se můžu v každé situaci spolehnout. Myslím si, že s Luďkem jsem byl šťastný kdekoliv – na běžkách, ve skalách i na expedici... Vždycky to byl člověk, o kterého jsem se mohl opřít. Je to určitě jednička mezi mými parťáky. Jinak jsem lezl s kýmkoliv. Na soustředění manšaftu třeba s Radanem Kuchařem, Leošem Chládkem nebo Karlem Cermanem – se starými kořeny, kteří patřili ke generaci přede mnou, a které jsem velmi uznával. Na jednom kurzu v zimních Tatrách jsem si říkal: „Kdyby se mi tak podařilo lézt v těch jejich letech...“ Vyváděli třeba vedle mě čtyřku na Dvojitou vežu, já je pozoroval a říkal jsem si: „Hoši, jste dobří!“ Přece jen už měli šedesátku za sebou. A nakonec jsme s Luďkem po jejich vzoru oslavili naše padesáté výročí prvního navázání na lano. Ještě s dvěma kamarády jsme na podzim roku 2006 dolezli nejprve Jordánkou na Lomničák, a pak pokračovali Vidlovým hřebenem až na Kežmarský štít... Frýdek-Místek, červen 2003 a srpen 2009 text foto

Martin Krejsa Pepe Piechowicz a archív Česlava Wojcíka

1 NDR – Německá demokratická republika, bývalá součást východního bloku. 2 „Nabljudatěl“ – pozorovatel, osoba pověřená sledováním výstupu, většinou i za pomoci dalekohledu; instituce pozorovatele byla povinná hlavně při těžších výstupech či při prvovýstupech. 3 ROH – Revoluční odborové hnutí, odborová organizace v bývalém socialistickém Československu, pověstná mj. pobyty ve svých rekreačních zařízeních. 4 Maršrutnyj list – formulář, jehož vyplnění se požadovalo před odchodem na túru a ve kterém se měla specifikovat tzv. maršruta – trasa výstupu, dále časový program, sestup a zejména „kontrolnyj srok“, což byl nejzazší termín a hodina plánovaného návratu.

58

Česlav Wojcik narozen 28. 10. 1940 Významný československý horolezec 60. a 70. let 1965 – 1973 1973 1971 – 2000 od roku 2000

reprezentant Československa mistr sportu člen horské služby v Beskydech člen vedení Klubu seniorů horské služby

NEJVÝZNAMNĚJŠÍ VÝSTUPY Vysoké Tatry (270 výstupů, z toho 60 v zimě) 1965 Lomnický štít, Z stěna, Hokejka, klas. VI, spolulezec: Petr Baudiš 1970 Malý Kežmarský štít, S stěna, Direttissima, klas. VI, spolulezci: Ladislav Skalický, Jaroslav Soldán a Miloš Binár 1973 Malý Ošarpanec, Direttissima Z stěny, prvovýstup, klas. VI, spolulezec: Ľudovít Zahoranský Galerie Ganku, Orlowského cesta, klas. VI, spolulezec: Ľudovít Zahoranský 2006 Lomnický štít, Jordánovou cestou, klas. II, 27. 9. , spolulezci: Ľudovít Zahoranský, Alker a Kneislík Kežmarský štít, Vidlový hřeben, klas. V, 28. 9. , spolulezci: Ľudovít Zahoranský, Alker a Kneislík Alpy a Dolomity 1963 Triglav, S stěna, Dlouhá německá cesta, spolulezec: Jarmila Vlčová 1965 Cima Grande, S stěna, Comiciho cesta, spolulezec: J. Jančík Marmolada, J pilíř (Micheluzzi), spolulezec: J. Jančík Grossglockner, Palavičiniho žleb, klas. IV-V, spolulezec: J. Jančík 1967 Mont Blanc du Tacul, Bocalatteho pilíř, klas. IV-V, spolulezec: Ľudovít Zahoranský Aiguille du Midi, Rébuffatova cesta, klas. VI, spolulezec: Ľudovít Zahoranský Aiguille du Midi, Contaminova cesta, klas. VI, spolulezec: Ľudovít Zahoranský Grand Capucin, Bonattiho cesta, klas. VI, spolulezec: Ľudovít Zahoranský Grandes Jorasses, Walkerův pilíř, klas. VI, spolulezec: Ľudovít Zahoranský Triglav, S stěna, Čopův pilíř, klas. VI, spolulezec: Ľudovít Zahoranský 1969 Grossglockner, S stěna, Welzenbachova cesta, spolulezec: Jiří Štivar Triglav, S stěna, Bavorská cesta, klas. VI, spolulezec: Jiří Štivar Travnik, Aschenbrennerova cesta s Debelakovým variantem, klas. VI, spolulezec: Jiří Štivar Kavkaz 1964 Štít svobodného Španělska (4. 200 m), V hřeben, klas. 4 A, spolulezci: V. Čierny a Slavomír Chmela Ušba, přechod masivu, 1. čs. výstup, klas. 5 A, 21.–26. 7. , spolulezci: V. Čierny, Slavomír Chmela, I. Ruppelt a Gerhard Tschunko 1966 Tetnuld (4. 853 m), S stěna, prvovýstup (v cizí literatuře označen jako varianta anglické cesty), klas. 5 A, spolulezci: Václav Bůžek a Pavel Přerost 1971 Ušba, S vrchol, Chergianiho cesta, klas. 5 B, spolulezci: Jaroslav Hons, Ladislav Jón, Jan Krch a Josef Kývala Nakratau (4. 251 m), S stěna, pravé žebro, klas. 4 B, spolulezci: Jan Krch a Josef Kývala 1974 Uil Pata (4. 647 m), J hřeben, levý pilíř, klas. 5 B, spolulezci: Břetislav Husička a Ľudovít Zahoranský Mamisson Choch (4. 358 m) – S stěna, prvovýstup středem stěny, klas. 5 B, spolulezci: Břetislav Husička a Ľudovít Zahoranský Zaromag (4. 221 m) – S stěna, prvovýstup, klas. 5 A, spolulezci: Břetislav Husička, Sylva Talla a Ľudovít Zahoranský 1975 Šchara (5. 184 m) – S pilíř, Tomaschekův pilíř, klas. 5 B, spolulezci: Zdeněk Brabec a Pavel Mačák 1989 Čatyntau (4. 368 m), klas. 3 A, spolulezec: Jan Marek Pamír 1968 Štít Pravdy (6. 400 m), spolulezci: Petr Baudiš, Slavomír Chmela a Blahoslav Braun Štít Rossija (6. 800 m) , spolulezci: Petr Baudiš, Slavomír Chmela a Blahoslav Braun 1972 Pik Komunizma, pilíř Burevěstniku, dosažen tábor 5 (6. 900 m) Himálaj 1973 Makalu (8. 481 m), člen čs. expedice, neúspěšný pokus o prvovýstup JZ pilířem J vrcholu 1978 Nanda Devi, S vrchol (7. 055 m), prvovýstup hranou na S vrchol Knihy Spoluautor publikací k 50. a 55. výročí vzniku horské služby v Beskydech Spoluautor publikace Průkopníci horské služby v  Beskydech, kterou vydal Klub seniorů horské služby v roce 2009

Sedmý ročník Mezinárodního festivalu outdoorových filmů právě startuje Co bude na festivalu nového jsme se během příprav zeptali jeho ředitele Jiřího Kráčalíka V čem se letošní ročník liší od těch minulých? Oproti loňsku budeme promítat filmy opět v nových místech. Promítání tak bude probíhat například v Jeseníku, ve Spáleném Poříčí nebo v Hranicích na Moravě a letos nově třeba v Kroměříži nebo Mikulově. Podstatnou novinkou je skutečnost, že do našeho festivalu vstoupila firma Park Inn se svou sítí hotelů. V tom ostravském proběhne slavnostní zahájení a setkání s pozvanými hosty hned po úvodním promítání v kině Vesmír. Některé soutěžní filmy jsi už viděl. Které bys doporučil čtenářům Montany? Horolezcům bych doporučil italský film Oltre la Parete režiséra Elia Orlandiho, který pojednává o prvovýstupu na jednu z věží Paine v Patagonii. Pak mne zaujal hodinu a půl trvající celovečerní film Mount St. Elias Geralda Salminy z Rakouska, o výstupu a prvosjezdu na lyžích pět a půl tisíce vysokého vrcholu na Aljašce. Opravdu strhující kamera a dech beroucí záběry vynikajícího sportovního výkonu. Zajímavý horole-

zecký film s cestovatelskými prvky s názvem Carstenz – siedma hora přihlásil do soutěže Pavol Barabáš ze Slovenska, který v této oblasti patří k předním světovým tvůrcům. Pojednává o výstupu na nejvyšší vrchol Nové Guineje, který je velice náročný z hlediska přístupu, spočívajícího ve čtrnáct dní trvajícím pochodu pralesem. Tento výkon je v mnohém daleko složitější než výstup např. na Mt. Everest, neboť v případě nehody nelze počítat s  cizí pomocí, zpět do civilizace se dá vrátit opět jen čtrnáctidenním pěším pochodem. Sebemenší problém může dotyčné stát i život. Polský snímek Annapurna na lekko stojí také za zhlédnutí. Tento film člověka vtáhne do děje neuvěřitelným způsobem. Takové filmy bývají nejlepší, kdy nesledujete pouze filmové umění a samotný sportovní výkon, ale přímo prožíváte se samotnými aktéry jejich štěstí, útrapy, ale i zklamání z nedokončeného výstupu na osmitisícový vrchol v Himálaji. Čtenáře časopisu Montana bych také rád upozornil na nesoutěžní film, na který jsme získali práva z Krátkého filmu Praha. Pojednává o výstupu na Tirich Mir v Hindúkuši z roku 1967,

kterého se tehdy zúčastnil i zmiňovaný Ivan Gálfy. Na festivalu lze tedy spatřit i retrospektivní dokumenty z nedávné minulosti. Zmínil jsi filmy spíše vysokohorské. Zaujalo tě i něco ze skalkaření, což by možná některé čtenáře Montany zajímalo více? Určitě bych jmenoval dva filmy. Zajímavý mi připadl jedenáctiminutový snímek Red Bull Psicobloc z lezení na skalní útesy nad mořem bez jištění s velmi zajímavou kamerou. Pak to byl film slovenského autora Rastislava Šimka Tsaranoro – Miss Madagaskar o  bigwallovém prvovýstupu v jedné z nejodlehlejších oblastí na světě. Oproti loňskému dokumentu z výstupu v Yosemitech se podle mého názoru tento filmař opět zlepšil a je se skutečně nač dívat. Zajímavá podívaná to bude zejména pro všechny mladé lezce, kteří s děláním prvovýstupů zatím nemají žádné zkušenosti. A kdybych měl vzpomenout i nějaký nehorolezecký film, hodně mne oslovil dokument s názvem World’s Wildest Encounters, u něhož porota dlouze zvažovala, jestli vůbec projde sítem

výběru. Ale chápu, že tematicky lehce vybočuje z žánrového zaměření našeho festivalu. Pohybuje se totiž na hraně přírodopisného filmu. Děj se odehrává na různých místech naší planety, takže dokument má i charakter cestopisu. Autorem je německý dobrodruh Andreas Kieling, který se špičkovou kamerou a  naprosto promyšleným scénářem natáčí život divokých zvířat ve volné přírodě. Nejvíce mne zaujala první část filmu, kdy autor s kamerou dokumentuje život medvědů grizzly na Aljašce. Neskutečné záběry, například jak medvědi loví v řece lososy, kteří plavou proti proudu. Vše je provázáno s hudbou i zvukem peřejí, film má úplně vše, co lze od daného žánru očekávat. To je prostě potřeba vidět. A jistě zaujme i horolezce. Osobně, za porotu i celou festivalovou radu bych tímto závěrem rád pozval všechny čtenáře časopisu Montana na naši přehlídku filmů, která proběhne od 16. října do 5. prosince ve 22 městech celé České republiky. Ptal se: M.K. O všech soutěžních filmech i v ostatních kategoriích se lze dočíst na webových stránkách: www.mfof.cz

59

a jdi... Adam Ondra I když náš Adam nevyhrál Rock Master ani nezískal cenu Salewy, tak se ukázal jinde. Zvítězil ve své kategorii na Mistrovství světa juniorů v lezení na obtížnost ve francouzském Va-

lence. Je to již jeho třetí mistrovský titul na juniorském MS. Vyhrál také závod světového poháru v  Barceloně a Imstu. A právě po závodech v  Imstu si jen tak odskočil do rakouské oblasti Nassereith, kde na devátý pokus přelezl cestu „Hades“ za 9a. Hned po něm tuto cestu na druhý pokus zopakoval Patxi Usobiaga (v Imstu obsadil druhé místo). Další zpráva přichází z Frankenjury přímo od Adama a Vojty Vrzby,

který vše zaznamenal i  fotoaparátem: „Po 4 letech, kdy bylo Kolosseum totalně mokré a díky duchému létu i nadcházejícímu podzimu se mu podařilo na druhý pokus přelézt cestu Markuse Bocka roku 2005 „Der Heilige Gral 11 UIAA“. Už v prvním pokuse udělal všechny kroky a v druhém perfektní program zopakoval a „poslal to tam“. Na Juru nezvykle vytrvalostní cesta – asi 25m převisem. V  první části příjemný rozlez, pak silové tahy za jednoprstovky, skok do krápníku – boulder za 7C+ Fr... následuje nohand s kolenem v díře, a pak krutý traverz po lištách stropem – opět 7C+ boulder. Další relativně dobrý odpočinek ve spoďácích a dolez s morfo krokem na konci. Ješte Edlingerův krok za patičku a je posekáno…“ Tak snad jen dodejme, že prvenství v aktuálním ranknigu na 8a.nu si Adam pojistil ještě OS přelezem desítky „Feise Luise“ Luisenwandu.

A zase to Višňové Lenka Mičicová vylezla po loňském zkrokování ve známé slovenské jeskyni ve Višňovém převislou cestu „Pantera“ 8b+. Jedná se o první ženský přelez této ikony všech siláků a milovníků stropů. Zároveň se také stala první lezkyní na Slovensku, která přelezla tuto obtížnost.

Okénko do historie aneb Vždycky se lezly těžké cesty Starosta – Stará cesta, VIIb. Výlez z nástupového komína je asi v deseti metrech. Případnou „podlahu“ nezastaví ani stromek ovázaný kousek nad zemí... Poprvé vylezeno před osmdesáti lety.

Alpská trilogie dokončena Ondra Beneš letos dokončil Alpskou trilogii přelezem cesty „Des Kaisers neue Kleider“ 8b+. Tato cesta byla vytvořena Stefanem Glowaczem v  roce 1993 a  právě Stefan ji jako první vylezl v kuse za jeden den. V devadesátých letech také vznikly další dvě cesty, které do Alpské trilogie patří, a  to „Silbergeier“ 8b+ od Beata Kammerlandera a „End of silence“ 8b+ od bratrů Huberů. „Silbergeier“ přelezl Ondra v roce 2006 a s Mlčením od Huberbuamu se popral o dva roky později. Nápad k  přelezu těchto tří cest nacházejících se ve Wilder Kaiseru v Rakousku, v Rätikonu ve Švýcarsku a v Berchtesgadenských Alpách v Německu vnuknul Ondrovi Hari Berger, který jako druhý na světě trilogii dokončil.

Sulovský na Cho Oyu Leopold Sulovský, první Čech, který stál na vrcholu Mount Everestu, opět vyrazil na konci srpna vstříc himálajskému dobrodružství. S malou expedicí chce vystoupit na vrchol Cho Oyu (8.201 m) novou cestou. Členy výpravy jsou dále Pavol Lupták, Radovan Marek, Kamil Bortel a Josef Lukáš. V čase uzávěrky se horolezci nacházeli v Base campu (5.700 m), rekognoskovali terén a připravovali se na výstup. V údolí mezi Cho Oyu a Passang Lhamu ve výšce 7.350 m už však mají připra-

60

vený a zcela zásobený předsunutý tábor. Držme Ostravákům palce.

Expedice Gasherbrum I na vrcholu Podle statistik sedmým, osmým a  devátým Čechem na vrcholu Gasherbrumu I se stali David Knill, Jaroslav Netík a Jan Trávníček z expedice HUMI Outdoor 2009. Tito tři Plzeňáci vystoupili na vrchol klasickou cestou. Společně s touto expedicí se o vrchol novou cestou pokoušela mini expedice Klättermusen „NEW DECISION“ ve složení Mára Holeček a Zdeněk Hrubý. Pokus o prvovýstup v jihozápadní stěně museli vzdát ve výšce 7.500 m kvůli Zdeňkovým zdravotním komplikacím. Po náročném sestupu do BC se Mára rozhodl dát ještě pokus o vrchol solo klasickou cestou, přičemž na kopci už v té době nikdo nebyl. 10. srpna, týden po klucích z  Plzně, stanul na vrcholu Gasherbrumu I nakonec i Mára a celý kopec měl jen pro sebe. Gratulace.

9a v 52 letech Výkon 52letého Angličana Stevie Hastona nás utvrzuje v  tom, že věk v  extrémním sportovním lezením nehraje až zase tak velkou roli. V Grotte de Sabart v Ariege ve Francii vylezl Stevie jako první cestu „Decent Lolitta“ 9a. Třicetimetrová Lolitta je prodloužením převislého 8c+, které vylezl Haston už minulý

rok. Cesta dále pokračuje v  obtížnosti 8a+ a závěr je za 8a. Ke svému výkonu Stevie řekl: „K řetězu mě nedostal můj talent, ale tvrdá dřina. Cítím, že síla ještě na něco bude. Mám další dva projekty za 9a+ a 9a+/9b“. Steve Haston patří k nejvšestrannějším lezcům Velké Británie. Na svém kontě má druhý zimní přelez severní stěny Eigeru, on-sight E6 6b, první free solo Walkerova pilíře, zimní free solo Walkerova pilíře za 8 hodin, těžké ledové a mixové cesty, prvovýstupy za E7, on-sight 8a, a teď už i 9a na PP.

Nová spára za 5.14 V  USA ve Wyoming v  oblasti Vedauwoo je nová, padesát stop (cca 17 m), dlouhá tradicionalistická spárová cesta s názvem „Home on the Range“ a  jako první ji přelezl Justin Edl. Obtížnost 5.14/8b je pouze návrh a jak uvedl Matt Segal, který cestu zkoušel, spára může být i těžší. Obtížnost je prý srovnatelná se silově vytrvalostním V11/8A, ale zakládání vlastního jištění obtížnosti samozřejmě zvyšuje.

Dolomitech. Jedná se o prodloužení cesty „O ce l’hai… o ne hai bisogno“ 8b/b8+. Cesta je zcela kolmá, tak jak už je u tohoto lezce zvykem. Sám Manolo cestu popisuje jako 11 minut, 38 sekund a 60 těžkých kroků svého života. Ostatně, můžete vyzkoušet.

Zemřel Riccardo Cassin Dne 6. srpna 2009 zemřel ve věku 100 let jeden z největších horolezců 20. století, Riccardo Cassin. Cassin se narodil 2. ledna 1909 v San Vito al Tagliamento a své největší lezecké počiny stihnul realizovat ještě před druhou světovou válkou. K těm nejznámějším pravděpodobně patří cesta v severovýchodní stěně Piz Badile nebo Walkerův pilíř v severní stěně Grandes Jorasses. Za druhé světové války působil jako partizánský velitel a pod jeho velením byl zabit jeho častý spolulezec Vizzorio Ratti, což Cassina hluboce ranilo. Kromě lezení se také od roku 1947 věnoval vývoji lezeckého materiálu. Mimo jiné obdržel v roce 1999 titul Rytíř Řádu velkého kříže za zásluhy pro Italskou republiku.

Manolo a další kolmé 9a

Grónsko poprvé

Na konci srpna přelezl Maurizio Manolo Zanollaz, tento 49letý italský horský vůdce původem z Monaca, svůj poslední projekt s názvem „Eternit“ v oblasti Vette Feltrine v italských

Švédští lezci Erik Massih a Oskar Alexandersson udělali první volný přelez cesty „Life is Beautiful“ (Suzuki – Yamaoka 2000; VI- 5.9 A2+). Čtrnáct délek přelezli v čase devatenáct hodin.

Při volném přelezu se nedrželi přesně trasy prvovýsupu. Klíčovou, sedmou délku za 7c+ popisuje Massih, který Grónsko navštívil ji po čtvrté, jako vytrvalostní, namáhavé, technicky i psychicky náročné lezení.

Grónsko podruhé Lezecké duo Eliza Kubarska a David Kaszlikowski z Polska už podruhé navštívili Grónsko a opět zde po sobě zanechali lezení v lidové obtížnosti. Při jejich první návštěvě v roce 2007 po nich zůstala cesta „Golden lunacy“ 2.000 m, 7a+. Letos se na ostrov vrátili a vylezli hned dvě nové cesty. První cestu na Marlulissat peak „2 hobbits from the moon“ 800 m, 6c zdolali stylem OS za

dva a půl dne s jedním bivakem. V cestě osadili všeho všudy 2 nýty, a to pouze hned na začátku z důvodů filmování. Druhou na Qaqqaq Eqqaamanngilara nazvali jednoduše „Polish route“. Cesta vede v 1.200 m vysoké stěně, kde prvních 700 m je do obtížnosti 6c, ovšem lezení je zde střídáno suťovisky a rozbitým a travnatým terénem. Pak následuje samotný 500 m vysoký headwall za 6b+. Cestu vylezli za dva dny bez jediného nýtu. text

Martin Stolárik

Zdroje: www.climbing.com, www.james.sk, www.ukclimbing.com, www.bergsteigen.at www.planetmountain.com, www.lezec.cz www.horyinfo.cz, http://en.wikipedia.org

61

závody

Český pohár v boulderingu Teplice nad Metují 29. 8. 2009 Poslední srpnový víkend spousty příznivců lezeckého sportu míří na tradiční Teplický festival. Kdo si nepřijde na své na filmech a chce zapnout svalovou i  mozkovou buňku, přihlásí se na pohárový závod v  boulderingu – odvahu k  tomu našlo 44 mužů a 13 žen. Letošní 3. kolo českého poháru v  bouldrech proběhlo pod taktovkou Honzy Zozuláka, již čtyři dny před závodem zde začal ladit bouldery Tom Doubravský, a co se dělo všechny dny před… Materiální i peněžní základy závodu položili Petr Maštálko, TR Walls a MHFF. Postupový klíč do ženského finále – dvě zóny. U  mužů taktéž, ovšem dvě zóny na první pokus. Mezi diváky se šuškalo cosi o přísnosti kvalifikačních bouldrů, ptali jsme se závodníků a ti si nestěžovali. Do finále postoupili všichni, kteří si to zasloužili – bouldry nešlo urvat pouze červenými svalovými vlákny, kdo nezapojil hlavu, neměl šanci. Slacková exhibice naladila diváky na finále ženských boulderů. Vyrovnanost bab mezi 2. až 6. místem rozřadily pokusy a  kvalifikace. Finálový první boulder naladil techniku závodnic = 6 topů. Druhý problém nabízel skoky a  teče nedosažitelného topu. Třetí profil s  mini stropíkem a  výlezem z  něj vybral opravdu to nejlepší zrnko, které následně ve čtvrtém posled-

ním boulderu jako jediné rozkvetlo do zóny a hned do topu. „Bestiální“ Nelly Kudrová právem sklidila potlesk! Na druhou příčku se usadila Kateřina Pavlovičová a na třetí pak Lenka Černá. Mužské finále: Opravdu velkému počtu diváků hned od začátku ukazovali všichni závodníci svůj chtíč a boj o přední příčky. Nejvíce topů na prvním technickém bouldříku. Na zónu na druhém boulderu bylo třeba vymyslet špičku, dále skoček hore, hrana, předposlední chyt a přebíračka nebo skoky a pády z topu. Stejně jako u žen třetí boulder vybral vyvoleného. Silově technická lahůdka a boj až do topinky – čtvrtý boulder. Stylem čtyři pokusy, čtyři topy lezl vítězný Kuba Hlaváček. Za ním o  top méně Martin Spilka, a ještě o top méně, třetí David Kozel. Ceny v hodnotě přes třicet tisíc korun mohly být rozdány. Světlo a stín...

K závodu se super atmosférou se připojili partneři a sponzoři: Petr Maštálko, TR Walls, MHFF, Lezecké centrum Smíchoff, HUDY sport, MEGAS, RedPoint, Restday, Radek Myška, Montana, OK Sport, Galaxy film, ČHS, lezec.cz, KORO boulder, Morchella productions. Díky všem. text foto

Honza Zozulák Petr Piechowicz

text foto

62

Lumír Návrat Karel Návrat

Slack line fest 2009

Jesenický maraton

aneb Moderní provazochodci Tři dny, od 31. července do 2. srpna, patřily slack „lajnám a  lajničkám“ a  všem provazochodcům, kteří si je přijeli vyzkoušet do Adršpašsko-teplických skal na zámek Bischofstein. V prostředí malebného gotického zámku obklopeného pískovcovými skalami se konal již třetí ročník Slack line festivalu. Na setkání přijeli „slackers“ nejen z Čech a Moravy, ale i Polska a Německa, aby se utkali v disciplínách jako trickline, speedline, longline, waterline nebo highline. Páteční odpoledne se natahovalo jako provazy mezi stromy a do areálu přijížděli první návštěvníci, kteří měli možnost vyzkoušet svoji rovnováhu na více než desítce lan různých obtížností. „Na videu to vypadá jednoduše, ale ve skutečnosti je to mnohem náročnější než jsem si myslela,“ popsala své pokusy Monika Knesplová z Nymburka. Po setmění se místo slunce rozzářilo filmové plátno a na něm snímky s horolezeckou a slackline tematikou, jako inspirace do nadcházejících dnů. Pozdravem slunce, ale i  celistvým protažením těla pod dohledem cvičitelů jógy, započali návštěvníci sobotní den. Pak se někteří s bagáží vydali do okolních skal, zatímco ty ostatní dále trápila lana a  snažili se o  své první kroky. Pro zkušenější chodce začala soutěž, do které se mohl přihlásit kdokoliv, kdo si troufl přejít všechna lana v areálu, což byla podmínka prvního kola. Postupně až do finále se probojovalo pět žen a  šest mužů, kteří předváděli návštěvníkům, krom ladné chůze, také různé triky v podobě sedů, lehů, nebo výskoků. Všichni finalisté se snažili, aby splnili nejobtížnější triky, které si na

ně pořadatelé vymysleli. Vítězem může být ovšem jen jeden a v ženské kategorii zvítězila osmnáctiletá slečna Gábina Vráblíková z Malé Skály. „Věnuji se slackliningu přibližně jeden a půl roku a nejvíce mě na tom baví pohodoví lidé kolem a že je to v přírodě,“ popsala vítězka svůj vztah ke slackliningu. V mužích vyhrál Damian Jörren z  německých Drážďan. Ve finálovém vystoupení předvedl kromě požadovaných triků i pár triků navíc. Damian je zkušený slacker, který přešel z horolezení na slackline a posledního tři a půl roku a mu věnuje naplno. Letos 12. března vytvořil se svým kamarádem Stefanem Junghannssem nový světový rekord, když oba přešli lano v délce 203 metrů. Damian o  slackliningu říká: „Jde o způsob meditace, nutná je koncentrace na sto procent. Je to jako chůze v tunelu.“ Exhibiční večer odstartovalo vystoupení kapel Etavíra a Pleš. Následovala ohnivá show a další nevídaná ukázka umění na slackline, kdy Honza alias Speedy Gonzales doslova přeběhl patnáctimetrové lano tam i zpět za sedmnáct sekund! Pak už se jen slavilo a chodilo, později už jen slavilo až do brzkých ranních hodin. Neděle, poslední den festivalu, patřil královské disciplíně highline. Pořadatelé natáhli lano mezi zdi hradu Skály, aby se diváci kochali pohledy na odvážné slackers a tito odvážlivci si nerušeně užívali výhled do krajiny. Zanedlouho nato ji zahalily mraky a spustil se déšť, jenž Slack line fest 2009 ukončil. Byla to decentní tečka za velmi podařenou akcí, která se nesla v duchu komorní a přátelské atmosféry. text foto

Igor Kytka archiv autora

Slackline je ploché lano (popruh) upevněné mezi dvěma body, nejčastěji dvěma stromy, po kterém je možná nejen chůze, ale díky tomu, že není lano napjato tak pevně, jako u provazochodců, je možné provádět různé triky a výskoky.

Základní info: 42.195 km přes hlavní hřeben Jeseníků Závod proběhl: 22. 8. 09 Počet účastníků: 142 Vítězný čas: 3:30 Na začátku byl sen o  kopcích, o mlze a větru, o proběhnutí se přes hory a doly ve skupině kamarádů. Je to dobré, už několik víkendů nám příprava a  plánování dávají jasný smysl a cíl našeho večerního povídání. K většině míst trati se mi pojí nějaké vzpomínky. Obří skály, vždy když jdu kolem nich, uvažuju, kudy by se daly lízt. Šerák, první pokusy se zimním lítáním. Keprník a Vozka, nádherné výhledy, kde „kuny skalní vystrkují své bíločerné náprsenky“. Vřesová studánka, silné místo s ruinami, kde jsme se chtěli dát oddat, než nám to zatrhli. Červenohorské sedlo, kde se věčně honí černé mraky, Jezerníky se stále klouzajícími dřevěnými chodníky. Švýcárna, únava po výběhu a Pradědovy slzy. Vysílač, pozor na padající led! Vysoká Hole, šustění tuleních pásů. Jelenka, start tobogánu na Alfrédku. Sjezdy z Břidličné a silvestry na Ztracácích. Závod takovými místy nám dává smysl. V  pátek trasujeme za nádherného počasí, už teď je mi jasné, že zítra budu všem běžcům ukrutně závidět. Předpověď na sobotu, den závodu, není úplně dobrá. Ráno se budíme do prvních mraků a  kapek. Děláme si legraci, že závod odstartujeme s  prvním bleskem. Nakonec se to povedlo i bez bouřky. Natáčím na kameru na Obřích kamenech, první běžci se vynořují z mlhy hrozně rychle, ještě že nijak strašně nefouká. Všichni vypadají velice dobře, jak by asi bylo mně? Přejíždíme se zapnutýma stopkama z Ramzové do cíle na Skřítek,

máme štěstí, prý se pár minut za námi kdosi vyboural a zablokoval silnici. Ještě že jsme včera skřítkovi odrhli všechny nosy. K  obědu výborný guláš (díky paní K.) a rychle postavit cíl. Pekelně rychle přibíhá první závodník, pěkně to ostatním natáhl. Zatím co dělá interview do televize, prý se „... i trochu zadýchal...“, přibíhají další a další. Začíná zase pršet, teď už natrvalo. V židli mám louži a goráče už dávno nejsou co byly, připadám si jak na Hameráku. V pět hodin je vyhlášení, ještě nemáme všechny v cíli, ouha, to jsme se přepočítali. Za neustávajícího deště se stalo, co se stát muselo, všichni závodníci se nám hrozně rychle rozprchli. Už se asi tuze těšili do teplé sprchy, my jsme se večer nechali houpat Niagárou, koukali jak „letí šíp savanou“ a nechali se najímat na „Hudsonské šífy“. Do snů se mi už zase pletly plány na nový ročník maratonu. Za pěkný závod si zaslouží poděkování všichni sponzoři: Montana, Mader sport, Salomon, Asics, Enervit, Adrenalin centrum Olomouc, město Šumperk, ... a  také všichni kamarádi a  běžci, kteří se na závodu podíleli.

text foto

Vít Urbánek archiv autora

slacker – ten, kdo chodí po laně slackline – jakékoliv lano napnuté mezi dvěma body trickline – lano nízko nad zemí, na kterém je možno provádět různé akrobatické prvky speedline – chůze na čas longline – přejítí nejdelšího provazu waterline – lano umístěné nad vodou highline – lano ve výšce, na které je nutné používat jištění

Klára umí i chůzi pozpátku

63

hovor y z montany

Návod na úhradu předplatného časopisu Montana Montana bude v roce 2010 vycházet už jednadvacátým rokem! Nejste-li ještě definitivně rozhodnutí, zda je pro vás v češtině nejdéle vycházející lezecký časopis to pravé čtení, stačí nám napsat (e-mail: [email protected]) a my vám pošleme jeden starší, náhodně vybraný, výtisk zdarma. Hlavní výhody předplatného:  nižší cena  pravidelné dodávání až do domu  přístup do zvláštní sekce www stránek, kde je možno:  stahovat PDF starších Montan s menším zpožděním než běžní návštěvníci našeho webu.  měnit adresu dodání. Každé předplacené číslo tak můžete v rámci jedné země nechat poslat na jinou adresu. Na koleje, domů, či do P.O. Boxu nejbližšímu vaší maringotce Pro ty ostatní stručné shrnutí: 1. Pro rok 2010 se předplatné Montany nemění, tedy 365 Kč. 2. Uhrazením předplatného rozumíme, že nám pošlete peníze (viz dále) a my vám za to na oplátku začneme posílat váš oblíbený časopis. Pošlete-li e-mail, že chcete Montanu odebírat, je to sice pěkné, ale moc to neřeší. 3. Pro předplatné do ciziny počítejte s vyšším poštovným (na přesné podmínky se můžete informovat v redakci). Výjimkou jsou pouze slovenští abonenti – ti dostávají Montanu prostřednictvím Slovenské pošty za stejnou cenu jako abonenti čeští. 4. Možné způsoby úhrady. V zásadě jsou možné tyto platby: poštovní poukázkou typu A, bankovním převodem, poštovní poukázkou typu C, přes Horokupectví, jiné 5. Pokud máte Montanu předplacenu, a tato vám nedojde do týdne po datu vyjití uvedeném v tiráži předchozího čísla, ozvěte se. Celou záležitost napravíme. Platba poukázkou typu A. Tuto standardně vkládáme do celého nákladu Montany č. 5 každého roku. Poukázkou skládáte peníze na náš účet, jako adresu odesílatele uveďte adresu, kam máme Montanu posílat. Česká pošta nám tuto adresu oznámí. Platba bankovním převodem. Mnozí z nás už do banky ani nechodí, používají Internet nebo mobil. To je vcelku jedno. Podstatné je, že musíme identifikovat plátce. Když uvedete jako variabilní symbol platby své abonentské číslo (na každém štítku s adresou), není problém. Umíme si poradit i s platbami bývalých abonentů, kteří toto číslo neuvedou, ovšem pouze za předpokladu, že platí ze svého účtu a (pochopitelně) nikam se nepřestěhovali. Problém nastává u nových abonentů či u takových případů, když chce udělat někdo někomu radost a zaplatí za něj ze svého účtu. Prostě nevíme, kam Montanu posílat. Nejste-li si jisti, pošlete nám e-mail s adresou, my vám pošleme číslo (var. symbol platby) a všichni máme jistotu, že vaše platba skončí tam, kde má. Rovněž můžete použít formulář na našich webových stránkách. Funguje to spolehlivě. Uvedete jméno a adresu a systém vám přidělí abonentské číslo – variabilní symbol platby. Službu mohou použít i stávající, dokonce i neregistrovaní, abonenti ke zjištění svého abonentského čísla. A snad už jenom pro úplnou jistotu dodáváme, že jde o stránky www.montana.cz, kde v pravém dolním rohu musíte kliknout na odkaz: abonentská čísla/registrace. Platba poukázkou typu C. Jdete na poštu, složíte peníze a nám je pošta doručí. I s adresou odesílatele (tedy s adresou, kam budeme Montanu doručovat). Jednoduché, naprosto spolehlivé, nicméně musíte na tu poštu... Jiné. Dalších možností je celá řada, obvykle kombinace několika postupů či absolutní„lidová tvořivost“ (jako adresa odesílatele je uvedena naše adresa, kamarád platí za kamaráda ze svého účtu, abonent se přestěhoval atd...). Zpravidla není žádný z jiných než výše uvedených způsobů platby bezproblémově řešitelný, a tak to vše skončí na reklamaci, což je, myslíme, škoda.

64

Jo, Hovory? A já? Tak na dění v Montaně se (naštěstí pro ni) už jen koukám zpovzdálí. Občas, ve společném lehkém rauši, přikrmí mé zpustošené ego něco jako Otec zakladatel (tomu se bráním už proto, že matka by pak vyšla na mého úhlavního přítele Josefa BKV - přece se nenechám zmlátit!), přesto v pohodě při cigárku sleduji uzávěrkový cvrkot. Opravdu se dá dívat na práci celé hodiny! Není to sice jako za krále prcka, kdy se opisovaly rukopisy na stroji a hledala firma, co by do týdne naskenovala obrázky, leč přístupy autorů i příznivců zůstaly. Jak mile staromilské je poslouchat Toma, an do mobilu vysvětluje, že opravdu se nedá před vydáním poslat hotový výtisk ke kontrole. Vlastně je dobře, že některé věci se nemění. Ale jinak? Všechno je jinak! Žádný „kabelový přenos dat“, kdy stájová grafička odcházela z redakce s  plnou kabelou disket! Pěkně všechno sbalit, klik, a je to na flešce. Sazbu pak poslat do tiskárny mejlíkem je brnkačka – a  je to! Vysoce sofistikovaná činnost tohle redigování. Z historie zůstaly hlavně šéfovy večery a noci u kompu, hlava jak rohovej barák a slastný konec, když v čerstvé Montaně se nenajde chyba hned při prvním otevření. Paráda! Až mně to připomíná lezení – navlas stejná posloupnost. Nápad, shánění informací v hospodě, na netu, ba i v průvodci zpravidla vyvrcholí reálem, zakončeným nesrovnatelně kratším okamžikem radosti. Ať už z vítězství nebo záchrany holého. Všechno je stejné jako za hrdinských činů dědků v  golfkách – nenechte se mýlit aktuálními postupy. I  když v  jakési nižší pracovní hladině, abych se tak fyzikálně vymáčkl, to přece jen jiné je. Třeba to, že na cestu, kde staříci vystačili s  poloprázdným kletrákem, se dnes nastupuje s  velkým báglem kdysi neznámých věcí. Lezení i horolezectví ovládla bezpečnost – pardon – jen pocit bezpečí, vykoupený přemírou opatření. Od goráčového vybavení po hromady nezatloukaných jistítek a pojistek a vůbec věcí. Olé – všechno v cajku, jenom nezapomenout na ten lidský prvek. V přemíře opatrnosti a vybavení se snadněji zapomene třeba na provlečení lana slaňákem nebo se odsedne do nesprávné karabiny - a  je vymalováno! Jako může přísně sofistikovanou výrobu Montany zmršit jedno špatné klepnutí na klávesnici, tak můžete při lezecké chybce snadno dojet - někdy až na podlahu! Aby se vám to nikdy nestalo přeje

ČASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAŘE

5/09 (č. 123) ročník XX (Hotejl XLIII)

Vydavatelství a redakce: Moravské náměstí 13, 602 00 Brno

www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpečný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé při jeho provozování. Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.

Vydavatel a šéfredaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333, 605 261 390 e-mail: [email protected] Jednatel a zastoupení na Slovensku: Jiří Růžička tel.: 541 243 333 e-mail: [email protected] Texty posílejte na: [email protected] Sekretariát: Radim Výrubek e-mail: [email protected] Stálí spolupracovníci: Jiří Novák, Vilém Pavelka, Mike Jäger, Petr Piechowicz, Martin Krejsa, Hermann Erber, Tomáš Kerlin, Iva Šemberová Jazyková korektura: Pavel Bubla Grafická úprava a sazba: Martina Petrová [email protected] Sazba stránek ČHS: Petr Jandík © autoři článků Za věcnou správnost příspěvků zodpovídají jednotliví autoři. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit obdržené články na Internetu. Tisk: EXPODATA-DIDOT, spol. s r.o. Vychází 6x ročně cena výtisku 69 Kč, roční předplatné 365 Kč ISSN 1212-7957 Registrováno MK ČR pod číslem E5208 ze dne 6.4.1990. MIČ: 46913.

Posíláte-li k otištění článek svého kamaráda, vždy se ujistěte, že on s tím souhlasí. Není v našich silách kontrolovat identitu všech přispěvatelů. Denně odpovídáme na desítky žádostí, chcete-li, abychom vám odpověděli co nejrychleji, zkuste se řídit podle následujícího klíče:  Když nevím: [email protected] nebo telefon do redakce +420 541 243 333  Dotazy na předplatné, fakturace, distribuce atp.: [email protected] nebo +420 603 553868.  Články, připomínky, náměty na zajímavá témata: [email protected].  Grafika, sazba: grafi[email protected]  Inzerce, stížnosti, pozvání na kávu apod.: [email protected] nebo +420 605 261390, +420 775 261390

Bankovní spojení: č.ú. 169897423 kód banky: 0600 název účtu: Montana – Tomáš Roubal Distribuce v ČR: společnosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & KAPA, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. předplatné přes www.horokupectvi.cz Příští číslo vyjde 1. 12. 2009

Textová uzávěrka č. 6/09 je 30. 10. 2009 Uzávěrka inzerce po domluvě.