contents Editorial We asked… Comics The hardest routes in the polish High Tatras. The feelings and emotions from the ascent of the Eiger’s north face. The successfull first ascent of Pakistan mountain Kapura. An interview with one of the most successfull climber Tomáš Mrázek. With Helena about climbing, czech representation and life with World Champion. Sandstones in the valley of Elbe – the interview with two local climbers. To the top of the Huascaran by the famous route Escudo and savage country of Peru. An effigy of a famous Slovene climber. The legendary boulder and climbing festival was this year held in Zillertal. The climbers from 9 countries guided by the professionals achieved Mönch instead of Eiger Adršpach – one of the most popular sandstone climbing areas in Czech. An account of some interesting places in the area Beings in my heart. Learn how to breathe better. Interesting books. News from the Czech Mountaineering Association. Methodology of basic skills for climbers. In our shops. Snehový hrb – High Tatras walls.
Info sections – Hoher Göll (2.522 m). Go for it … Olga Zibrinová-Lásková – an effigy A hindsight at climbing film festival in Teplice.
obsah Úvodník Alena Čepelková
2
Zeptali jsme se...
2
Komiks Vojtěch Dvořák
2
Nejtěžší výstupy v polských Tatrách Michał Król
4
Eiger Nordwand (severní stěna) Jirka Horský
8
Kapura Honza D. S., Mára Holečků
12
Tomáš Mrázek Tomáš Roubal
15
Helena Lipenská Petr Resch
16
Labské pískovce – pokračování… Mike Jäger
18
Expedícia Peru 2007 – Huascaran 6.768 m Dušan Fúska
22
Maja Vidmar redakce
28
Nejprve tu byly krávy, potom lezci Mimi
30
Na Eiger Mnicha se SALEWA týmem! redakce, Věra
32
Krasavice a Marína David Goll
34
Horolezecké příběhy na pokračování Vladimír Šoltys
36
Mučírna Martina Patzelová
38
Zajímavé knihy Jiří Růžička
39
ČHS
40
Metodika J. Bednařík, V. Dvořák
41
Na pultech
42
Tatry Jozef Gurník
43
Galerie Jiří Novák
44
A jdi... Tomáš Obtulovič ml., redakce
46
Olina Martin Krejsa
48
Ohlédnutí za festivalem aneb O co jste (ne)přišli Iva Šemberová
56
Radek Váňa – skialpinista, vítěz ankety redakce
58
Andy Earl, british climber – an interview with the guest of film festival
Andy Earl redakce
58
Competitions
Závody T. Roubal
60
Radek Váňa – the winner of a public inquiry of the best czech alpinist
How to order and pay for Montana
Epilogue
Návod na úhradu předplatného časopisu Montana redakce Hovory z Montany Tomáš Roubal
1. kolo Českého a Slovenského poháru v boulderingu, Ostrava Boulder Centrum foto: Petr Piechowicz
63 64
Alena Čepelková
úvodník
úhradu Návod na ného předplat –64 straně 63 a n te e najd
anketa
2
SAC na téma, zda mají horolezkyně ve Švýcarsku opravdu stejné příležitosti a postavení jako muži. Nejdřív mi připadlo nanejvýš zábavné, že módní výzkumy rovných příležitostí obou pohlaví pronikly konečně i do tak důležité lidské činnosti jako je horolezectví, ale pak jsem si uvědomila, že hovořil o podobném zastoupení něžného pohlaví v SAC jako je u nás – dvacet procent. Pravděpodobně je to podobné i jinde, a toto číslo se v průběhu let nijak zvlášť nemění. A to mne zaujalo. Není to nějak málo? Že bychom fakt byly utlačované chudinky? Nijak jsem si toho sice osobně nevšimla, dokonce mne americké sufražetky před pár lety vyzdvihly před nastoupenou jednotkou jako vzácný případ jediné předsedkyně horolezecké federace v UIAA, na druhé straně jsem si připomněla povzdech jedné kámošky, vzorné matky dvou dětí: „Ten můj si pořád stěžuje, že když mne chce vidět u plotny, musí za mnou na Panťák - tak dneska musím uvařit.“ Tak jak to vlastně je? Pan tajemník v kvádru se v nestřežené chvíli z oslavy vytratil, patrně během vystoupení šestice Angličanek zpívajících vlastní parafrázi hitu Abby „No More Alpine Climbing“ do friendů a karabin místo mikrofonů, a výsledky svého výzkumu dosud nepublikoval. Já jsem usoudila, že nízké procento zastoupení že v lezecké populaci mne nijak neznepokojuje na rozdíl od nebezpečí, že bychom se staly tak dobrými a výkonnými, že by muži už neměli co dělat.
Co ti v poslední době nejvíce vrtá hlavou?
Sedel som na terase v Cliffbase, na rošte sa opekali samé dobroty, v ruke pivo a slnko práve zapadlo za horizont. Úžasná atmosféra! More bolo pokojné, v diaľke svietil maják. Položil som si otázku, ktorú si kladiem už od detstva – Aké to bude, keď zdvihneme kotvy, odrazíme sa od brehu a kurz namierime na Polynéziu? Zvládneme to? Na čas odložiť jedno dobrodružstvo a vydať sa na druhé? Dodo Kopold slovenský horolezec
V minulé Montaně mne zaujal úvodník o průměrnosti. A protože autorkou je žena, o jejíž průměrnosti by se dalo s úspěchem pochybovat, vzhledem k tomu, že se šéfredaktor tohoto plátku vyjádřil o její práci slovy „je tak dobrá, že já už nemusím nic dělat“, skočily mi myšlenky k právě prožitému týdnu ve Švýcarsku na srazu ženského spolku RHM. Jeho principem je, že se lezkyně z různých zemí scházejí každý rok v jedné z nich, pořadatelky zorganizují vždy všechno pro ty ostatní a tak dále. Podle mne geniální, a to tím víc, že to funguje už čtyřicet let. Na počátku stálo organizační úsilí Švýcarky Felicitas von Reznicek spojit „napříč zeměmi“ horolezkyně, pro které neznamená lezení pouze malé intermezzo mezi mládím a sňatkem (s horolezcem). Vstupenkou do klubu nebyl úplně průměr – jeho členka musela vylézt na prvním v horách aspoň čtyřku. Dneska sice nic takového nikdo nekontroluje, ovšem účastnice srazů mají k průměrnosti daleko už na první pohled – vzhledem k mnohdy bizarnímu chování a vizáži, o skutcích nemluvě. Oslavy čtyřicátých narozenin proběhly ve velkém stylu a na závěrečnou party byl pozván i tajemník SAC, švýcarské obdoby našeho svazu. Chudák dorazil v kvádru, zatímco my měly na sobě povětšinou navlečeno účastnické tílko, chtějíc tak vyjádřit dík sponzorovi (jemu). Ve svém projevu uvedl dva hlavní důvody, proč za námi přijel - zatímco první nebyl nijak překvapivý, jelikož vzdával přiměřený hold existenci a významu spolku, ten druhý mne poněkud zaskočil: naděje, že zde získá informace pro studii zpracovávanou
Hlavou mi stále vrtá hodně věcí a ještě více blbostí. Ale nyní, když dělají v naší nepořítomnosti fasádu, jelikož jsme na různých výletech, je tu fakt jeden červík v hlavě. Bude ta zelená, kterou jsme vybrali, opravdu dobrá? Protože jestli ne, tak za to můžu já, ostatně jako za všechny špatné věci u nás doma. Jo, jo, život s Mistrem je HARD! Helena Lipenská jedna z našich nejlepších boulderistek
Spousta věcí! Ale asi nejvíc, proč někteří lidé dělají věci, které by nemuseli, a naopak řada lidí nedělá věci, co by měli. Takže pokud se setkám s opakem, vždycky to potěší. Radek „Zoban“ Lienerth horský vůdce
Složité a přitažlivé žulové cesty se zdají být dokonalé. Svislé spáry, pevná skála, různé možnosti postupu a chyty daleko od sebe – to vše můžeme očekávat od nejtěžších cest v Tatrách. Vůle bojovat s tím nejobtížnějším je stálý prvek lidské povahy. Ve většině případů má na úspěch nebo prohru týmu vliv řada faktorů, což člověk cítí a zažívá při každém výstupu.
Mnich, Morskie Oko „Wariant R“, IX- UIAA, (původní IX). Legendární „Wariant ER“ se mezi lezci těší velké úctě. Je to cesta, která je snem každého z nich. Prostě stará škola! Perfektní spára v první části láká tak, že si ji každý, kdo navštíví východní stěnu Mnicha, zapamatuje. Při lezení této spáry na člověka dýchne kouzlo místa. První délka je za VIII+/IX-. Nabízí různé možnosti výstupu záludnou spárou s plazením a sérii chytů v oválných dvouprstových dírkách. Další délka, tak to je široká spára, ohodnocená jako VIII+. Problémy mohou přijít při lezení převisu obtížnosti IX, kde je nutné zaklínit se celým tělem. Převis se ale dá i oblézt, pak na vás čekají obtíže pouze za VIII. Pak už zbývá jen jedna snadná délka a jste u cíle. Nalevo odsud se nachází cesta „Saduś“, IX UIAA, o které se říká, že je to jedna z nejtěžších a nejkritičtějších cest na východní stěně hory Mnich. Cesta začíná pod římsami délkou za VII-, po ní následuje spára obtížnosti VIII-, která působí opravdu nedobytně. Další tři délky jsou nejobtížnější z celé cesty, a aby je člověk vylezl, musí si poradit se spárami za IX- stejně jako se vzdálenými chyty za malé lišty. Nejtěžší je čtvrtá délka, kde začátek ovlivní všechno. To, zda tady uspějete, záleží na tom, jak důvěřujete stupům, které tu nejsou. Pokud se přes tuto čtvrtou délku dostanete, čeká vás setkání s jedním z nejkrásnějších úseků hory Mnich – exponovaný travers mezi převisy! „Metallica“, IX+, Mnich. Během posledních let vytvořili Piotr Koczak a Andrzej Marcisz na východní stě4
Nejtěžší výstupyy
Marcin Gąsienica-Kotelnicki ve třetí délce cesty Metallica
v polských Tatrách 5
Przemek Wójcik – třetí délka cesty Matrix
ně Mnicha mnoho těžkých cest jako „Aleja Potępienia“ nebo „Misterium Nieprawości“. Obě tyto cesty jsou nádherné, ale za nejkrásnější je označována „Metallica“. Její kouzlo spočívá v rozmanitosti úseků, z nichž každý stojí za vynaložené úsilí. První úsek vede v převisu (-IX) a díky vzdáleným, ale pohodlným, chytům, kdy vám nohy visí ve vzduchu, je tahle cesta působivá už od samého začátku! Druhá lanová délka obnáší lezení po svislé stěně a malé, skryté, chyty, které úplně mění charakter cesty. Třetí úsek je, co do obtížnosti cesty, klíčový: IX+. Začíná oválným pilířem, který přechází v plotnu. Nástrahy vás provází po celou dobu, žádné lehké kroky. Pro zdolání tohoto úseku se musíte celou dobu urputně soustředit. Následující délky pak lezci nabídnou spáry a převisy, díky kterým je cesta tak přitažlivá.
Západní stěna Kościelce, Kościelec, Hala Gasienicowa Koho už nebaví nástup na Morskie Oko nebo je prostě jen trochu líný, ten si může vyzkoušet nějaké lezecké cesty na Kościelec. Nejtěžší cestou tady je „Matrix“, IX, který je sice krátký, ale stojí za to. Na prvních 40 metrech číhají hlavní překážky. Třetí délka nabízí lezci možnost lezení, které klade vysoké nároky na techniku, s malými chyty, ohodnoceného IX-. V následující lanové délce se stále pohybujete na pokraji pádu – malé chyty a nedostatek stupů mohou způsobit problémy dokonce i zkušeným lezcům. „Pulp Fiction“, IX-. Když se blížíte ke stěně Kościelce, je těžké nepovšimnout si ohromných převisů uprostřed stěny. Jedná se o nejkrásnější cestu západní stěny Kościelce. Přestože se její jediná zrádná místa nachází v převisech, je cesta zajímavá už od začátku. První délka obnáší plotnové lezení dlouhé 45 metrů. Druhá délka vede přes převis, kde je kromě pořádných svalů potřeba i umět se zaklínit pěstmi ve spáře. Pro první kroky je potřeba přitáhnout se za malé lišty, potom se pořádně zaklínit ve spáře a dosáhnout na dva vzdálené chyty na začátku převisu. Je to hodně exponovaný výstup. Všechny popsané cesty byly vylezeny Michałem Królem v letech 2007 a 2008. text foto překlad
6
Michał Król Adam Kokot (adamkokot.com) Jitka Marková
Michał Król – Saduś, třetí délka
Marcin Gąsienica Kotelnicki Variant R, třetí délka původní verze cesty
7
S
everní stěna Eigeru je s převýšením více než 1.800 m jednou z nejvyšších evropských stěn a díky obtížnosti i výzvou pro všechny zkušené horolezce. Vzhledem k velkému tzv. „objektivnímu nebezpečí“ (padající kamení, led a sníh, špatné počasí) a vysokému počtu obětí bývá její název z původního německého Nordwand (severní stěna) komolen na Mordwand (vražedná stěna). Eiger patří do horské skupiny Finsteraarhornské v Bernských Alpách, je 3.970 m vysoký, rostoucí z široké masy vápencových skal v ostrý kužel se svítícím sněhovým štítem.
8. až 11. srpna 2008 V odpoledních hodinách přijíždíme do švýcarského městečka Grindelwald z Francie. Po neúspěšném výstupu západní stěny Petit Dru. Zastihlo nás špatné počasí, museli jsme z půlky stěny slaňovat. I tady nás vítá oblačné počasí. Naše oči spočívají na okolních kopcích a marně se snažíme tipovat, který z nich by mohl být „On“. Parkujeme auto a chystáme se zjistit nějaké info. Narážíme na první malý problém – parkovací automat konzumuje jen švýcarské franky, které samozřejmě nemáme, navíc maximální doba parkování ve městě je 10 hodin. Zkoumáme, jak se co nejvíce přiblížit k nástupu, sháníme průvodce... Nacházíme relativně levný hostel (35 CHF /osoba a noc, včetně snídaně a internetu). V kuchyni hostelu si vaříme poslední teplé jídlo, sledujeme předpověď počasí na netu. Mají nás čekat dva a půl dne pěkného počasí, potom přijde fronta (sněžení, blesky,…). Připravujeme bojový plán a balíme. Ráno zhltneme snídani a přejíždíme k zubačce, kde je možné parkovat po celý den. Vlak nás doveze na Kleine Scheidegg, odkud jdeme asi hodinu k nástupu. Stěna je stále ponořená do mlhy. Nastupujeme okolo 10. hodiny. Ve spodní části stěny nás čeká hlavně suť a lehčí lezení, tak do 4. Postupujeme celkem rychle. Cestou nacházíme postupně dva zánovní cepíny, které bereme s sebou. Skála je po předchozích deštích řádně mokrá, takže místy lezeme spíše potokem. Chvíli různě traverzujeme ve snaze najít první záchytný bod – Těžkou spáru. Místo toho nacházíme luxusní bivak. Dokonce i plně zařízený – nějací italští borci tam mají umístěné kompletní bivakovací vybavení a zásoby. Pár fixů visí směrem nahoru do převislé stěny Rote Fluh. Asi na něčem pracují, ale vzali si dovolenou. Vzhledem k tomu, že v mlze nic nevidíme a do dalšího bivaku je to daleko, rozhodli jsme se bivakovat. Půjčuji si karimatku a zalezu do spa8
Eiger Nordwand (severní stěna)
Kdo najde Těžkou spáru, má napůl vyhráno
Cortiho Bivak
Božský Traverz
cáku. Kuba ulehá na pytlech s materiálem. Spacák považuje za zbytečnost, má pouze péřovku. Večer se ukazuje slunko. Vidíme, kudy to asi ráno půjde. Noc je celkem teplá, i když spaní pouze v péřovce není to pravé ořechové (jak Kuba ráno uznává). Ráno vstáváme o půl šesté a vyrážíme bez snídaně. Je jasno. Hledáme cestu. Zkouším něco přes nýty, ale pak se vracím – tohle opravdu není za 5. Traverzujeme, mokrá skála je místy pokrytá ledem a mění se v krásné kluziště. Kuba traverzuje, traverzuje a najednou šup… a už se houpe v laně. „Mizernej led.“ Roztrhl si gatě, ale jinak v pohodě, dvě staré skoby na štandu vydržely. Nemáme cestu, na skále ledová glazura, pád, už jenom 1,5 dne pěkného počasí. Rozhodujeme se, že to balíme. Bojíme se počasí, příchodu blesků. Slaňujeme asi dvě délky a najednou se nad žebrem vynoří dva horolezci z Rakouska – Fritz a Walter. „Můžeme se přidat?“ ptám se. Bohužel pro Kubu souhlasí. Už se viděl
dole v místní hospůdce. Znají aktuální počasí. Blesky nebudou, pouze sněhové přeháňky. Na polici nacházíme poutka k cepínům. Společnými silami nacházíme Těžkou spáru vyjištěnou starými skobami a celkem rychle postupujeme. Přelézáme Hinterstoisserův traverz (pěkně vzdušný) a dostáváme se k prvnímu ledovému poli. Moc z něho nezbylo, takže nás čeká několik délek v totálně rozlámané skále, která je překryta 3 mm ledu. V horních partiích stěny se otepluje a začíná ostřelování. Sem tam člověk něco koupí, ale žádný přímý zásah. U prvního problémového místa spojujeme síly s našimi spolulezci – aplikujeme stavění. Na oplátku necháváme jedno naše lano jako dočasný fix. Následuje druhé sněho-ledové pole. Sklon okolo 60°. Sem tam jde dát nějaký šroub, i něco do skály. Ostřelování nabírá na intenzitě. Následuje několik skalních délek k Bivaku smrti. Dostávám šutrem do ruky. Následuje „klasi-
Zde je sníh o 5 m níže než visící smyce provýstupu
ka“ – pár sprostých slov, bolestivé grimasy, rozmluva, jestli to není zlomený, jestli to půjde dál, krvácení zastavuji stažením smycí. Dolézáme do bivaku smrti, který je vyjištěn asi 10 nýty. Do stěny začíná svítit sluníčko na celých 45 minut. K následujícímu bivaku jsou to 3 délky přes sněho-ledová pole, 100 m lehčí rampy, vodopádový komín a pár dalších délek. Sněhové pole je pod neustálou palbou a jeho přechod by se rovnal ruské ruletě. Volíme bivak. Ruka pěkně bolí a otéká, přestávám cítit prsty. Chystáme bivak, vaříme čaj, doplňujeme vodu a pojídáme něco málo z našich skromných zásob. Nacházíme zde starý spacák. Trápí nás myšlenka na frontu, která má přijít další den dopoledne. Ráno vyrážíme opět před šestou. Zatím to tolik nelítá. Dostáváme se k Vodopádovému komínu, který uzavírá rampu pod ledovým polem. Jen pro opravdové fajnšmekry – „z převisů lámavejch, kde na hlavu teče ti voda, tralala“. Jdu bez batohu první, na bolest ruky nemyslím, voda stéká pod bundu a nepříjemně chladí, ruce omrzají. Při každém pohledu nahoru padá voda do obličeje. Na ledo-sněhové rampě nacházím štand, tři staré skoby. Následují nějaký ty rošády 10
s batohama. Při vytahování se samozřejmě sekají v komíně. Postupujeme dále několik délek sněho-ledem. Pracujeme jak tým. Kdo tahá, nechává matroš další dvojce. Následuje několik těžších mixových délek, všichni mi rádi nechávají vedení. Vylézáme lámavou spáru. Následuje božský 150m traverz. Bohužel, sněhu minimum, více rozlámané skály, nelze nic založit. Na celý traverz použijeme tři šrouby a dvě původní staré skoby. Ostřelování opět nabývá na intenzitě, počasí zatím drží. Následuje Pavouk (Spur) délky ve sněho-ledovém platu, kam padá vše z horní části stěny. Přelézáme, přičemž všichni dostáváme několik zásahů – ledem i kameny. Následuje několik délek ve žlabu, kde už to tolik nelítá. Led je místy pěkně do kopce, ale je celkem kvalitní. Začíná se kazit počasí. Mlha, slabý déšt se sněhem. Následuje několik těžkých skalních/mixových délek. Na skále je občas trochu ledové glazury. Vylézám převislou spáru, vyjištěnou od prvovýstupců dvěma hóódně starými vklíněnci. Po skále teče voda a vytváří dokonalou glazuru. Natáhnu dolů smyce jako žebřík a všechny dobírám. Traverzujeme 20 m po starém fixu. Nacházíme Cortiho bivak a sněžení na-
bírá na intenzitě. Mělo by následovat několik lehčích délek po skále tak do 4+ a pak vrcholové sněhy. Jenže 10 cm čerstvého mokrého sněhu a místy ještě neroztátá ledová glazura udělá své. Jištění poskromnu – na 50 m, jedna stará skoba, jeden nový nýt. „Jdi první,“ shodují se všichni. Po cestě vypouštím nadávky a hlášky typu, že jsem se takhle ještě nebál. Pomalu a nejistě postupujeme. Přejíždí přes nás pár menších lavin. Kuba prohlásí, že v lavinách se opravdu nedá dýchat. Je totiž uprostřed komínu ve štandu. Vysvitne trochu slunko a skála se mění na potok. Paráda. Skála se začíná pokládat a přibývá sněhu. „Hurá už budeme nahoře.“ Postupujeme a začíná se stmívat. V jemném sněžení a tmě je vidět asi tak na 20 metrů. Kuba dolézá na vrcholový hřeben. Podle GPS jsme 100 výškových a 150 délkových metrů pod vrcholem. Na vrchol se dostaneme, ale co pak? Sestup je orientačně náročný. Kuba navrhuje bivak. Všichni souhlasíme. Sněhový svah má okolo 60° a dole končí stěnou. S představou krásné nory jako v zimních Tatrách se pouštíme do kopání. Avšak po necelém metru vždy narazíme na led nebo skálu. Nakonec se nám daří vykopat jakousi lavici do ledu.
Bivak, bohužel v jiné cestě. Zabloudili jsme v mlze
Mám omrzlé nohy a tak se snažím rychle zalézt do spacáku. Kluci ještě kopou. Vaříme trochu čaje. Večeříme ¼ balíčku sušenek na muže. Od rána první jídlo, je okolo půlnoci. S Kubou se mačkáme v jednom bivakovacím pytli. Snažíme se nesklouznout z police. Jisticí lano omotané okolo zapíchnutých cepínů by nás nemuselo udržet. Zasypává nás sníh a krásně vlhneme. Kuba střídavě odkládá hlavu na led a mé rameno. „Taky bys nemusel bejt taková kost a kůže,“ stěžuje si. V půlhodinových intervalech Kuba kontroluje hodinky, abychom nezaspali!!! Od 4 hodin Kubu neustále budím z hlubokého spánku, že už vstaneme, ať si za rozbřesku vychutnáme vrchol. Mám spacák totálně mokrý. Neustále padá sníh. V 5:30 všechny probudím: „Vstáváme!!!“ Lana nám za noc krásně zmrzla a z večera zůstala krásně zašmodrchaná. Kuba se snaží narvat je do batohu. Po vyndání všech věcí a 10minutovém domlouvání kladivem se to daří. Jdeme navázaní na jednom laně na vrchol. Už je to lehká 2 až 3. Mám dvoje rukavice, oboje úplně zmrzlé, nejdou ani zlomit, a tak jdu bez nich. Za chvíli krásně omrzám. Asi v 7:30 jsme na vrcholu. Nějaké to rychlé foto. Viditelnost je slušná, silný vítr převaluje mra-
ky přes vrchol. Sestupujeme. Čekají nás necelé dva výškové kilometry dolů. Nejdříve sníh, potom mokrá skála, někde jsou slanění. Trochu bloudíme, klouže to. Následuje zase sníh. Po sedmi hodinách jsme konečně dole. Živí a relativně zdraví na zastávce zubačky Eigergletscher 2.320 m.
Závěr:
Vylezena klasická cesta severní stěnou z roku 1938. 1.800 výškových metrů rozdíl, údajně 3.800 metrů lezení (tvrdí Fritz), přes 60 délek. Obtížnost do V+, led do 80°, ED2. Použit knižní průvodce v angličtině Brenese Oberland (Alpine club), autor: Les Swindin, 55 CHF. V cestě je dost skob, když nejsou, stejně nic moc nezaložíte. Friendy jsme použili asi 5krát. Dost jsme používali šrouby – 6 ks. Celkem nám to trvalo 4 dny (30 hodin lezení) od 8. 8. 2008 do 11. 8. 2008. Dalo by se to i o jeden den zkrátit. Děkujeme Fritzovi a Waltrovi
za spolupráci při lezení. Bez nich by to bylo o hodně těžší. Jak pro nás, tak asi i pro ně. text a foto
Jirka Horský
Horolezci: Jakub Vaněk (HO Union Plzeň), Jirka Horský (HO Union Plzeň a UltraAnt Climbing club Praha), Fritz a Walter z Rakouska
Před uzávěrkou do redakce dorazil článek spolu s doprovodným textem, který nám přišel natolik originální, že jsme jeho podstatnou část zkrátka museli použít jako předslov…
Kapura Konečně. Alespoň vzdáleně se přibližujeme pocitům, jaké mají vyznavači kaňoningu. Stěna je až moc živá a my s ní... Zatím. Odpolední sluníčko taví skvěle. Chvílemi v korytech vody, akorát pro kajak, mizí slaňovací lana. Co chvíli „projede náklaďák“ s ledem a sněhem. Mizíme jak se dá, rychle a tak,..., všelijak. Za sedm hodin z vršku dolů… 1.100 výškových metrů, lezeckých o ždibet více – 1.300 až 1.400. Povedlo se nám s Marouškem prolézt novou, nádherně od přírody vytvořenou, cestu vedoucí soustavou ledových desek, plání a žlabů s delikát-
Ahoj Tomáši, sice jsme se ještě nepotkali a nebyli představeni, ale dovolím si Ti tykat, neb mezi sportovci (jak mi vyčinil správce kurtů a můj nový spoluhráč kdysi před lety, když jsem mu začala vykat), je tak zvykem. Tím samozřejmě nechci říct, že horolezci jsou sportovci… Jak jste se s Honzou domluvili, posílám v příloze článek o výstupu na Kapuru. Honza tomu nedal název, ale myslím, že název Kapura je naprosto minimalisticky dokonalý. Snažila jsem se o korekturu, co se týče interpunkčních znamének apod., možná že mi něco uteklo, ostatní je součástí literárního stylu – hovorové výrazy a zcela vymyšlená slova prosím neopravovat (například výraz „křásně“ je běžně používaným novotvarem jisté části táborské lezecké komunity). V samostatných mailech pak zasílám fotky s tím, že si myslíme, že by byly k článku vhodné... Ahoj za Honzu, Renča
Marousek
12
Marous s cepínama
Kapura, SZ stěna
Předposlední délka
ním mixovým lezením, svižným jako svižník. V Pákistánu ocitli jsme se náhle, jakoby ze vzduchu. Nastaly nutný přesuny – 23 hodin non stop přes karakorumskou „hajvej“ do Skardu (peklo), 7 hodin jeepem do Askole (kratší peklo) a na klimatizační trek po ledovci Baltoro až na Concordii (peklo absolutní). To „abyjsme“ zhlédli panoramata. K2, Broad Peak a naprosto dokonalá zeď G4. Krátce: Panoramata, vypnutý mozek, panoramata, bolavý nohy, pořád jdeš a sere tě To, jdeš a sere tě To čím dál víc… (zdravím, Ivoši...). Toť trek po Baltoru v hromadě šutrů a kobylinců a oslinců. Do BC pod K6 se naštěstí dostáváme vzápětí. Den jízdy jeepem ze Skardu do
Hushe naprosto odlišnou krajinou. Terasovitá políčka zavlažována důmyslnými kanálky, dozrávající sady meruněk, hlavně však spousta veselých lidí… Ti nám mávali jako o život – Anuahovi, Ibimu (kuchař, co ho známe od loňska), Panu Pavlíkovi a nám dvěma, co chceme vylézt novou cestu na Kapuru. V Hushe napytlíkujeme nosítka a ráno posouváme končetiny vzhůru údolím, přičemž si necháváme hladit duše nádherou okolo nás… Další den v poledne se vítáme se slovenskou partičkou a poprvé vidíme náš kopec i ostatní „štochejle“ spolu s K6 a K7. Hoši se o ně pokoušeli, ale kamenná lavina a fůra smůly jim problémy vyřešily. Hlavně zdraví! Pro změnu třikrát „Hurá“. Začínáme řešit to, proč jsme se tu ocitli – lezení!?!
Přístup pod severozápadní stěnu udál se pochodem přes ledovec a ledopád nedaleko od BC, který trval zhruba 4 hodiny. Samotná stěna není z tábora vidět, proto nadšení přichází až teď. Směry jsou tu super. Volba padá na ten nejvíce vpravo, poněvadž je nejhezčí, což je základní ukazatel, který v sobě skrývá všechno ostatní. 13.7.: Za ranního kuropění kolem osmé hodiny balíme fidlátka a jdeme dělat muziku nanečisto. Publikum se nedostavilo. Začátek a nástup v 5.100 metrech. Za 2 hodiny souběžného lezení necháváme tři sta metrů pod mačkama. Dohrabaje se 70stupňovou ledovou strání začínáme skřípět v žulových koutech a tenkých „smrkancích“. Zkrátka, radostné mixování všelikého stylu. Mraky se honí po obloze, všelijak, lehce to brnká na nervy. Po nakouknutí do horních pasáží stěny „odkráčíme“ kousek stranou zkoušet vystavět polici pro náš
Tučňák
Naši noví kamarádi
sak, pročež vzápětí vypuká organizovaný bivakchaos s cílem narvat dva subjekty spolu se spoustou objektů do pytle visícího nad třiceticentimetrovou poličkou vyklopenou jako jeviště nad údolím. Noc plná vášní a pohodlí poprvé. 14.7.: Počasí si, jak je zvykem, dělá to, co chce ono samo, proto začíná sněžit, což je velice užitečné pro trénink dechové výdrže… Od desíti hodin nevíme, kde nám svět se nachází, mlíko schovává, co může. Padající lavinky odehnaly radosti alpinismu někam pryč a člověk se začíná chlácholit, že to jenom vylezeme, hned vypadnem a budeme už hodní. Vrchol slasti zakouším dvě dýlky pod hřebenem. Ve sněhový řece se snažím poslepu a bez dechu zahlušit skobu, která díky stádu zvířátek, pohlavních orgánů a jiných předmětů podrží mojí osobu na cestě k Marouškovi. Po dvouhodinovým kutání, nahnojený vlhkem, konečně lezeme do pytlíku a rozjíždíme kulinářskou fantazii. Sněžit nepřestává, tudíž prostor pro požrání výsledku se 14
díky lavinám neustále smršťuje a vystrkuje nás z ledového sedátka. Napadá mě podobnost s loňským pokusem na GIII, kde jsme si v 7.200 m hráli na teplo a klid v duši 48 hodin s pestrým lavinovým programem, v jehož polovině se nám povedlo utéct. Dáváme se na modlení. Přeříkáme všechny mantry, sútry a modlitby, co nás napadnou,… a? Zdá se, že to pomohlo, jelikož během noci začalo mrznout, lavinky přestávat, sněžení ustávat. Ráno 15.7. nás vítá svými panoramaty všelikých kopců s démonickým Masherbrumem. Nálada je radostná, svět stojí za život… tedy život si uchovati pro tento svět… Po snídani a nalámání zmrzlých věcí tam, kam patří, vyjedeme k poslednímu štandu. Hřeben je nedaleko, dvě dýlky? Proto lezu bez gáblíku, což je naprosto úžasný, zvlášť při suchonářaďovým pohybu a kolmých ledech s nateklými ručičkami. Vzápětí mi Mára daruje batoh s druhým lanem, nepoužitelně zmrzlým, a leze si
užít závěrečnou ekvilibristiku v podobě prokopávání převěje – trvalo to dlouho, stál jsem 70 metrů pod ním… Vyloupli jsme se do náramnýho slunečního svitu a pohledů na K6 a tak. Zřejmě jsme rádi, na oslavu uvaříme drsný pití (isostar) a kolem jedný se sypem dolů, do stěny začíná pražit. Proběhnuvší standardními i nestandardními situacemi, zažehnaje trhliny, páč na velký rozumování není chuť, dokutálíme se s houstnoucí tmou ke stanu, unavení velice… Připraveni býti doma hodní a spokojení. Matrdliál: 2 ks 75m lan 8 mm 7 ks kamarádů 4 ks šroubů nějaké oříšky, skoby, spousty smyček, jídlo na tři a půl dne a spaní…
Zdravím chlebodárce: Devold, Bergans a Klättermusen, Raveltik a Tendon, i Suunto. Mějte se křásně, text a foto
Honza D. S. a Mára Holečků
Na úvod si neodpustím jednu řečnickou otázku. Víte, že máme lezce, který je aktuálně na osmém místě světového rankingu, předvádí víceméně konstantní výkonnost už asi pět let, leze cesty v obtížnosti 8c+, osmbéčka „dává“ na on sight, je to dvojnásobný mistr světa, v současnosti vedoucí ve SP v lezení na obtížnost? Před pár lety plnil stránky lezeckých webů a časopisů. Underground (M3/2002), Dračí Stopa v St. Leger (M3/2003), T. M. opět mistrem světa!!! (M5/2005) a další a další… pamatujete? Dnes neleze o nic hůř než dříve, akorát si už možná lidé na jeho výkony takříkajíc zvykli… a chtějí něco nového. Navíc, sám nemá potřebu se moc prezentovat. Takový je
Tomáš Mrázek Následující rozhovor je víceméně takové popovídání o všem novém z poslední doby. Prostě tak, když se za někým stavíte na návštěvu. Zájemce o více informací odkazuji na: www.tomasmrazek.cz. Tomáše spolu s Helčou Lipenskou dnes najdete v domku na předměstí Brna. „Dlouho jsme vybírali, hlavně půdy,“ říkají. Na půdě si totiž udělali tréninkovou stěnu. A celý domek opravili. 10, 20,… zkouška mikrofonu… no, tak povídej…! T: To se mě ale musíš ptát. Já? Já mám jenom záměr… jsi dlouhodobě mezi nejlepšími lezci světa… a chtěli bychom něco napsat o tom, jak žijete. T: U nás už je to takový trošku stereotyp. Pořád pokračujeme dál. Lezeme, teď trénujeme doma, protože jsme si doma postavili stěnu, udělali jsme si podmínky ve svém domku. Nikdo se v Brně neměl k tomu postavit novou stě-
nu, tak co nám zbývalo? Je to pohodlný v tom, že můžu jít lézt prakticky kdykoliv. Nikdo ti tam nezavazí… myslím, že letos na závodech mi to hodně pomohlo. H: Sousedi si někdy můžou myslet, že jsme umřeli. Nakoupíš zásoby a pak nevycházíš. (smích) T: Možná kdybys chtěl, ale tak to samozřejmě není. V zimě jsme jezdili hodně do Krasu a na Chřiby, hlavně bouldrovat. No a pak máš třeba odpoledne čas, tak si odskočíš ještě na hodinu na stěnu. Nemusíš nikam cestovat… …a v ušetřeném čase hlídáš zedníky… T: Vloni to bylo hodně špatný, no, v podstatě jsem vůbec neměl čas na trénink. To jsem třeba od rána od sedmi do odpoledne makal tady na baráku. Bylo potřeba udělat spoustu věcí, které dělníci dělat nechtějí (zbourat, odvézt, nakoupit, přivézt). A to ovlivnilo hodně tvé lezení? T: No, strašně! Neměl jsem čas jezdit na skály. Maximálně tak na hodinu na dvě na boulderovku. Na některé závody jsem odjížděl se „svalovicí“ z kladiva a tak. Když dva týdny makám na
baráku a lezu jen občas, tak je to něco jinýho než když vstanu, lezu, vyspím se a pak někam jedu lézt. Fyzickou práci spojit s tréninkem jde jen na rekreační úrovni. Vlastně se divím, že jsem vůbec nějaký výsledky měl. To bylo tou motivací. Teď je to rozhodně víc v pohodě. Máme čas řešit lezení. Zase mi to hodně dalo motivačně… Víc ses těšil… T: No. H: Další výhodou naší stěny je, že může Tomáš po dlouhé době lézt cesty. Má chyty olepené štítky a nikdo mu je nepředělává. Třeba i padesát či sto kroků. A nikdo tam nezavazí. Ale je pravda, že na VUT jsme měli super přístup. T: Hlavně je to dobrý do budoucna. Třeba nebudeš mít čas, budeš muset pracovat a pak je to jednodušší, než někam jezdit a ještě si hlídat otevírací dobu. A není to trochu nuda? Přece jen, když někam jdeš, tak je to takový posvátnější… T: No spíš mi hrozí přetrénování, řekl bych… mívám problémy dodržet den odpočinku. Tak jako když jsem začal lozit. To jsem taky lezl fakt každej den. Třeba jsem lezl tři týdny v kuse a pak jsem musel odpočívat, prostě proto, že už jsem byl úplně hotovej. (Následuje poněkud čtenářsky nezáživná pasáž o tom, že když se člověk při močení opře čelem, „ukotví se“ a nemočí vedle mísy… a … o olympiádě.)
15
Co olympiádu, sledujete? T: No, sledujeme a motivujeme se. Na to jak jsme malá země, to není špatný, ale doufám, že ještě nějací dobří sportovci přijdou (…den nato získala Špotáková zlato v hodu oštěpem, pozn. T.R.) A co lezení jako olympijský sport? T: Já to říkám pořád. Jezdím na závody pro peníze, na skály jezdím, protože mě to baví, a ostatní neřeším. To, co vymýšlí na IFSC, je hrůza. Úroveň závodů upadá. Co se týče zajištění, průběhu, izolace a tak. Myslím si, že největší brzdou jsou jejich funkcionáři. Ti už tam jsou dvacet let, dřív pod ICC, což se ale jenom oddělilo a nemají žádnou mladou myšlenku, co s tím udělat. Jediná myšlenka od prezidenta Scolarise je: „Our dream is to be the olympic sport.“ Pořád o tom vykládá, ale ta reálná šance je mizivá. Napřed musíme prodat SP sponzorům, podpořit organizátory a přilákat lidi. Dokud se nezmění vedení, nezmění se vůbec nic. Ve vedení by měli být bývalí závodníci, kteří věci rozumí. Proto taky jediné, co jde dopředu, jsou Masters závody. Mimo Světový pohár, mimo IFSC, odkud si vezmou maximálně rozhodčího, který dbá na správnost, a to je vše. Organizátoři si to udělají podle svého, aby to bylo zajímavé, jenom třeba jedna dvě cesty, finále, aby to bylo rychlé, záživné a je to. Myslím si, že lezení je populární, ale na závodech se to neprojevuje. Od roku 2000 to chvíli stagnovalo, a teď už to dokonce klesá, řekl bych. H: A při tom je čím dál větší zájem ze strany startujících, čím dál více zemí se chce účastnit. Sypou do toho peníze a posílají lidi. T: Oni se příliš koncentrují na zisky ze závodů a snahu být olympijským sportem. To by přineslo peníze, které by možná ten sport zkazily, hlavně si ale myslím, že to teď není reálné. Dokud to nemá nějakou úroveň, je to zbytečné. Lepší je soustředit se na to, aby se sportovní lezení vyvíjelo samo svou cestou, tak jako jí prošly jiné sporty. H: Tak ještě dvacet let.
T: I u nás jsou problémy. Musí se to nějak rozumně rozdělit. Kolik má společného lezení v horách a sportovní lezení? Mohlo by to zůstat pod jedním svazem, ale mělo by se to nějak rozdělit. Pak by přestaly žabomyší války. Každý by si víc hleděl svého. Možná bohužel, ale fakt je, že lezení jde prostě tím směrem, že lidi jdou na stěnu, pak možná zajedou na skály a nebo do hor. H: Co se týká repre sportovního lezení, není tam problém. Vedou to lidi, kteří tomu rozumí, jsou schopní se domluvit. Peněz na to, co děláme, bude vždycky málo, ale alespoň něco je. Spíš by mělo jít o zkvalitnění komunikace, než se snažit rozdělit. To by bylo zbytečné. A co si obecně myslíš o situaci u nás? T: U nás se moc řeší tradice. Ti, co lezli před padesáti lety, teď rozhodují. H: To je asi všude. T: Ne, to není všude. U nás se furt řeší magnézium, přejištění… já jsem to lezl s jednou skobou, tak ty se tam klidně zabij, vždyť je to čtyřka. Jak pak můžeš začít lézt? Jo, já to z určitýho hlediska chápu, na druhou stranu, v zahraničí tohle neřeší. Vyšlou lidi a přejistí to. Je jiná doba. Rychlá. Smyslem lezení není, aby někdo přijel pod skály, pos… se strachy a odjel. Tradice jsou důležité, ale mělo by se řešit, jak jít dopředu. H: Třeba podpora dětí. V zahraničí tamní svazy dětem platí instruktora i stěnu. Jak chceš mít členskou základnu, když se nepodporují nejmenší? Tak ještě něco k lezení… H: No, Tomáš chce letos vyhrát celkovej Svěťák, to je cíl, jinak po Paříži chceme na dva týdny na skály, na dovču… T: A v zimě do Španělska. H: Tam se snad něco vyleze. T: Tam je nejlepší lezení. Spousta oblastí a rozdílné cesty. Po dírkách, po krápnících, dlouhý cesty, krátký cesty. Asi nejlepší místo na světě. A motivaci máme. Tak hodně štěstí! ptal se Tomáš Roubal foto archiv T. Mrázka a H. Lipenské
Helena Lipenská Ty se, Helčo, v poslední době příliš na tuzemských závodech neobjevuješ, své výkony příliš neprezentuješ a možná i proto tě má řada lidí spojenou pouze s Tomášem. Jak toto vnímáš, není ti to někdy tak trochu líto? Ze začátku mi bylo líto, že jsem stále byla ta druhá, ale už jsem si na to zvykla. Je mi jasné, že Tomáše nikdy nepřelezu a jsem mu ráda oporou. Samozřejmě si také uvědomuji, že svou funkcí vedoucího reprezentace dospělých závodních lezců ubírám sobě. V čem vlastně spočívá tvá role kolem závodů světového poháru? První část je připravit pro naše lezce a lezkyně nominační kritéria, sledovat je a pokud možno objektivně vybírat. Potom zajišťuji cestu, bydlení, jsem jim oporou při vlastních závodech a musím velmi ostražitě dbát na správnost rozhodnutí rozhodčích. Předpokládá to vynikající znalost všech nuancí pravidel, angličtiny, obrovskou praxi, ale i jméno v závodním světě. Síla toho jména, tvá pozice, je nesmírně důležitá, jinak se tě snaží obejít. O vítězství, o postupech dnes rozhodují maličkosti, neustále jsme svědky snahy o zvýhodnění lezce z lezeckých velmocí. Chce to značnou dávku diplomacie, ale i ostré lokty. (Poznámka autora: Na posledním SP v Imstu jsme byli svědky jednoznačného rozhodnutí pro domácího závodníka. Protest proti tomuto rozhodnutí však prý přišel o minutu později, než je časový limit.) Jakou pozici vlastně má české závodní lezení ve světě? Myslím, že nás znají. Zejména díky Tomášovi považují náš přístup k lezení za profesionální. Oddělili jsme se od toho „ostbloku“, kde všechno (přístup, tréninkové metody, zázemí) působí chaoticky, amatérsky. A jak vidíš budoucnost závodního lezení uvnitř ČHS. Má vůbec šanci v organizaci s obrovským spektrem zájmů přežít? Pokud ano, co bychom pro něj mohli ještě udělat? Závodní lezení má již v ČHS pevné místo. Aby se to však posunulo ještě dál, bylo by zapotřebí ho ještě více ve struktuře Svazu oddělit – vlastní výkonné orgány, vlastní sekretář, vlastní marketing apod. – prostě více oddělit problematiku závodního lezení od horolezectví. Jestli se nemýlím, jsi povoláním pedagožka. Co bys mohla vyučovat? Pomáhá ti to nějak v lezení? Co budoucnost? Potkají tě naše děti ve škole? Vystudovala jsem matematiku a tělesnou výchovu. Učit bych mohla i angličtinu. Tělovýchova mi samozřejmě pomáhá při lezení, kromě vlastní přípravy a pomoci Tomášovi ještě trénuji
16
Helena s Jackem
jednoho nadějného hocha. A budoucnost? Čím dál víc mě to táhne za katedru. Občas už mám plné zuby všeho toho cestování a hned bych se postavila před své žáčky. Pojďme konečně k tvému lezení. Jak to tedy s tebou je? Začátky, zlomové body a čeho si nejvíc na svém lezení vážíš? Začala jsem v osmnácti a lezla všude, kde se dalo. Když bylo hezky, tak na skalách, jinak stěna. Bavilo mě trénovat. V té době jsem si myslela, že jsem strašně dobrá a talentovaná. Pak jsem ale přišla na svůj první závod ČP na obtížnost (myslím Lomnice) a samozřejmě jsem nikam nevylezla. Neodradilo mě to, dál jsem několik let poctivě a systematicky trénovala, ale lezení chce prostě čas. Nejvíc si vážím toho, že pořád lezu a za posledních pár let se mi zlepšila technika natolik, že se na to moje lezení snad dá koukat. Co tě nejvíc na lezení baví? Baví mě ten pohyb samotný. Když je uhlazený. Baví mě trénovat, ale i pobyt v přírodě. Letos jsi přelezla svůj nejtěžší OS. Jak bys zhodnotila aktuální lezeckou sezónu? Už je to moje druhé 7c+ OS, ale tohle bylo opravdu hodně těžké. Plány byly veliké, ale na jaře nebyla forma ideální a jakmile se to zlepšilo, tak jsem se zranila. Teď už se to snad vyhojilo, takže sezóna pro mě vlastně teprve začíná. Po ukončení SP chceme s Tomášem do Řecka a do Španělska.
členem. Co si o této reprezentaci myslíš? Měla by vyzdvihovat nejsilnější individuality nebo spíš zahrnout co nejvíce nadějných lezců a dát jim možnost se zviditelnit, ale i srovnat svou výkonnost s těmi v poslední době třemi čtyřmi našimi světovými sportovními lezci? Česká skalní reprezentace je určitě dobrý nápad, který nám závidí i v zahraničí, protože tam se většinou podporují pouze alpinistické disciplíny. Měli bychom umět využít těch nejlepších k propagaci lezení, ale samozřejmě i k motivování ostatních. Ta „druhá vlna“ může vidět ten obrovský level a jistě je to může nakopnout k intenzivnějšímu tréninku. Mohu vidět, co vlastně jde lézt.
Miniprofil: Nejtěžší OS Nejtěžší PP Sponzoři Ideální teplota na lezení Záliby mimo lezení Oblíbená knížka Oblíbený film
Oblíbená hudba Zajímavá příhoda
V poslední době představuje Montana reprezentaci ČR na skalách, jejíž jsi také
7c+ 8a+ Rock Pillars, ČHS 18 °C a více vaření, uklízení a praní spodků po „Mistrovi“ detektivky od J. Deavela ještě není, ale bude to ten, ve kterém mi nabídnou hlavní roli, a mým partnerem nebude nikdo „menší“ než Brad Pitt. Kontrafakt a Black album od Gipsyho Fajn byla příhoda, jak Maruška snědla šneka
Osp, cesta Corto 8a
ptal se foto
Petr Resch archiv H. Lipenské a T. Mrázka
17
Labské pískovce – pokracˇ ování… Zaujal vás článek o lezení v Saském Švýcarsku v minulém čísle? Nene, následující řádky nejsou tak zcela pokračováním, i když se týkají stejné lezecké oblasti. Přinášíme krátký rozhovor se dvěma místními lezci. Labské pískovce jsou vaše domovská lezecká oblast, oba jste velmi aktivní… Co se vám na zdejším lezení líbí, čím je jedinečné? CJS: Zdejší lezení je velmi pestré, navíc tu existuje ještě mnoho příležitostí dělat prvovýstupy. Člověk může lézt klasické cesty, kde je nutné zakládat smyčky, ale také dobře zajištěné cesty, ve kterých cvaká jen kruhy. Kromě toho je to obrovská oblast a člověk tak sotva stihne za celý svůj život přelézt všechny cesty. Každý den strávený v této oblasti znamená malé dobrodružství. I jiné lezecké oblasti Evropy navštěvuji rád, ovšem stačí mi na ně tak 2 až 3 týdny, pak už se zase chci vrátit domů. Seppo: Prvním mým velkým štěstím bylo, že jsem se narodil na tom správném místě. Druhým pak, že jsem v roce 1990 našel velmi aktivní skupinu lezců, kteří mě s sebou brali lézt a vštípili mi to nejdůležitější. No, a když člověk už od dětství leze v oblasti Labských pískovců, pak už mu to lezení tady nepřijde jako zvláštnost, ale jako něco normálního. Labské pískovce vždycky byly a stále jsou mou nejoblíbenější lezeckou oblastí, protože nabízí nejrozličnější a nejrozmanitější lezení ze všech oblastí, co znám. Tady můžeš lézt úplně všechno – lehké cesty, těžké cesty, stěny nebo spáry, po dírkách i lištách. Nikde jinde jsem doposud nenašel
18
takovou mnohotvárnost budící nadšení, navíc umístěnou v tak překrásné krajině. Je tebou vylíčený lezecký začátek typický pro zdejší lezení? Jde to vůbec, když v lehkých cestách chybí kruhy? Seppo: Kdysi to bylo asi typické. Člověk zkrátka musel najít někoho, kdo ho do lezení zasvětil, něco mu vytáhl. Když měl člověk smů-
lu, natrefil na někoho, který měl stejně tak malé ponětí, ale zas na druhou stranu se dají s trochou štěstí přežít všechny fáze strachu. Taky si myslím, že to není až tak otázka zajištění v té které oblasti, ale spíše normální princip selekce. V dnešní době se častěji s lezením začíná na stěně v hale, což principiálně nemusí být špatné, ale přesto to neodstraňuje tu fázi jít do skal s někým zkušenějším.
Jan Stiller (CJS)
Stephan Gerber (Seppo)
Seppo: Myslím, že to je typická zaujatost a tvrdí to snad jen „nelezci“. Je ale pravda, že zdejší lezení se vyvíjelo pomalu a stávající cesty nebyly později dojišťovány. Tím pádem si každý může zkusit cestu přesně tak, jak se lezla kdysi, když vznikla. Pak je ovšem nutné, abys dobře zvládal zakládat smyčky a jistil se tak sám. Labské pískovce se dají asi nejspíš přirovnat k Alpám – člověk si musí sám zakládat jištění, za což je odměněn intenzivním zážitkem. Ale nemysli si, tady existují i velmi dobře, až sportovně, zajištěné cesty, které vznikaly zhruba od poloviny 80. let 20. století. Díky tomu tedy existuje dost velký potenciál pro všechny. CJS: Pokud najdeš cestu, která se ti zdá nebezpečná, máš dvě možnosti. Buď čekáš, dokud nebudeš cítit, že už jsi „dost dobrý“ na vylezení té cesty, nebo si najdeš někoho lepšího a lezeš ji na druhém. Každý si to musí srovnat sám a je pravda, že na zhodnocení každé cesty je třeba trochu zkušeností, které musíš nasbírat v průběhu času. Můžeš tu ale najít i cesty, kde si užiješ spoustu srandy, i když v zakládání smyček tak zběhlý nejsi – stačí trocha morálu. Vždyť přece nepotřebuješ mít každé 2 metry borhák. Ale na druhou stranu, co občas lezou někteří v Alpách – pochybné jištění v nepevné skále… Tam už podle mě končí sranda. A oproti tomu je Sasko ráj sportovního lezení. CJS: Já se dostal k lezení přes svého otce. Už od mala jsem s ním trávil spoustu času venku a měl jsem z toho radost, na rozdíl od svého bratra, který by raději vyspával. Vždycky říkám, že tady jsou největšími hrdiny ti, kteří lezou jen do 7. stupně obtížnosti. V takových cestách se totiž jištění nachází jen zřídka, a když tam přece jen nějaký ten kruh je, tak stejně kdyby člověk spadl, spadne až na zem nebo nějakou polici. Proto podle mě není Sasko dobrá oblast pro začátečníky, těžko tu můžeš hned nějakou cestu vytáhnout. Já sám jsem byl s přehledem schopný na druhém přelézt osmičku, než jsem si troufnul vytáhnout nějakou cestu za sedm. O lezení v oblasti Labských pískovců kolují zvěsti, že je tu všechno špatně odjištěné a lezení je tu vlastně životu nebezpečné. Co byste k tomu řekli?
Má ambiciózní lezec možnost jít v takovéto oblasti až na hranici své výkonnosti? CJS: No, a jakou! Čím těžší je cesta, tím lépe zajištěná. Jediné, co tě tu pak může limitovat, je to, že máš velmi rychle prolezené prsty. Seppo: Jak už jsem říkal, čistě z pohledu zajištění nevidím žádný problém. Do jaké míry omezující je zákaz používání magnézia, to říci nemůžu. Ovšem myslím si, že většina lidí toto pravidlo dodržuje. Myslíš, že se lezení v oblasti Labských pískovců bude, i přes přísná pravidla, dále rozvíjet? Jakým směrem? Seppo: Podle mého názoru jsou možnosti omezené. Nové cesty se sice nacházejí a dělají pořád, některé jsou opravdu pěkné, ale skutečný další vývoj v tom nevidím. Dají se najít i prvovýstupy cest těch nejvyšších stupňů obtížnos-
Helge Kramberger, cesta Drachenrücken na Falkenstein
19
20
Co se v Saském Švýcarsku změnilo od roku 1990? Seppo: Já v roce 1990 teprve začal pořádně lézt, ale i tak pozoruji zřetelné změny, které bych shrnul do třech trendů: 1. Velké množství lidí se mnohem více koncentruje na lezení, přičemž nejoblíbenější jsou pěkné cesty s co nejkratším nástupem. 2. Všeobecný výkonnostní stupeň zřetelně stoupl. Zatímco na začátku 90. let byla zvláštnost někoho vidět v devítce, dnes to tak neobvyklé není a nejčastěji lezené jsou cesty za osm – to je takový dnešní standard. 3. V polovině 90. let jsi sotva viděl někoho lézt na „toprope“, dneska těžko projdeš kolem nějaké oblíbené skály bez toho, aby někdo na „rybu“ nevisel. CJS: Člověk nevyráží do skal tak brzo. Materiál, ze kterého jsou vyrobeny smyčky, se zlepšil. Vrtá se akuvrtačkou. Bylo zrušeno „7,5 m-pravidlo“, které říkalo, že minimální vzdálenost mezi 3 kruhy musí být 7,5 metru. Dnes je ustavena vzdálenost 3 metry mezi dvěma kruhy. Byly povolené skyhooky, do kterých si můžeš sednout, když zatloukáš kruh – bez nich by prvovýstupy v kompaktní stěně byly sotva možné. Díky čistému vzduchu rostou mechy na stěnách rychle, takže se rajbasy stávají stále zelenější a zelenější. Vznikla celá řada dobře zajištěných cest. Jak, podle vás, bude lezení v této oblasti vypadat za 20 let? Seppo: Doufám, že se stále bude moci lézt na všechny naše vrcholy. Taky doufám, že nadále bude možné opakovat výkony starých prvovýstupů, tedy že i za dvacet let budou cesty odjištěny tak, jako jsou nyní. CJS: Nikdy nevíš, přece jen národní park... Proto se snažíme lézt a chovat se šetrně, a umisťovat na každý vrchol slaňák. Nakousli jste nepřímo otázku ochrany životního prostředí, Saské Švýcarsko je z velké části národním parkem. Jak jde lezení, ochrana životního prostředí a turistika dohromady?
Chris – Jan Stiller & Stephan Gerber
ti, ale jestli jsou ty „dvanáctky“ (místy až UIAA 11+) skutečně tak těžké, ukáže až čas. Pro širší skupinu lezců přichází v úvahu myšlenky na RP přelezy. A tím nemám na mysli, že budeš cestu neskutečně dlouho prohlížet, padat a viset v ní věčnost, než ji vylezeš… CJS: Pravidla jsou vlastně dobrá taková, jaká jsou. Jen jedna věc… Člověk by při dělání cest musel mít nějaké pravítko, aby si stále přeměřoval, jak daleko je který kruh. Podle mě by kruh měl být tam, kde je možné a smysluplné ho umístit, ale ne po 3 metrech. Byl bych radši pro pravidla, která by dovolovala, že vzdálenost mezi kruhy může být i menší než 3 metry. Na prvním místě bych si přál více tolerance mezi námi lezci. Existuje jakási válka mezi tradičními a moderními lezci, která začíná u lezení cest na „toprope“ a zdaleka nekončí u RP přelezů. Přesto jediné, na čem záleží, je, že přece všichni máme lezení rádi. Přál bych si, aby se masivy uvolnily pro pohodovější lezení, aby vznikly dobře zajištěné cesty do 7. stupně obtížnosti.
CJS: Myslím, že to celkem funguje. Sice některé uzavřené cesty jsou na pováženou, ale když to srovnám s jinými spolkovými zeměmi a tím, co bylo dříve, máme vlastně štěstí, že není uzavřené úplně všechno jen proto, že tu žije nějaké zvíře nebo roste nějaká kytka. Seppo: Skutečně velmi dobře, neznáme žádná plošná uzavření, dokonce saský zákon
o ochraně životního prostředí lezení v Saském Švýcarsku výslovně povoluje. Máme dokonce koncepci zpracovanou spolu se správou národního parku, která povoluje i lezení v odlehlých částech. Tady ale trochu vidím dlouhodobé nebezpečí, že místa, kde byl dosud klid, nějaké „nevýznamné“ věže a masivy, objeví turisté a stanou se tak příliš hlučná a frekventovaná. A na závěr… Co byste poradili někomu, kdo se chystá lézt v oblasti Labských pískovců poprvé? CJS: Měl by v každém případě přijet s někým, kdo se tu už vyzná a kdo mu ukáže, co se kde dá lézt. Osobně bych „nováčkům“ doporučil Bielatal, kde se dá najít hodně lehkých a většinou zajištěných cest. Seppo: Ano, určitě nejlepší je najít nějakého „místňáka“. Když nikoho nezná osobně, není problém v dnešní době internetu najít např. na stránkách nějakého saského oddílu zaručené prvotní informace. ptal se foto překlad
Mike Jäger autor Alena Kopfová
21
Expedícia P er u 2007
Huascar an 6.768 m
Jirishanca 6.094m a Rondoy 5.870 m
Aquas calientes 4.453 m
Yerupaja 6.664 m, YerupajaChico 6.089 m a Jirishanca 6.094 m
Všetko sa začalo 11. 6. na letisku Schwechat, odkiaľ nás nejaký ten povoz od Iberie berie do Madridu a o deň neskôr po 13hod lete vystupujeme v meste smogu a dymu, Lime. Na ďalší deň nasadáme na prvý autobus smerujúci do 400 km vzdialeného Huarazu (3.010 m), východiskového miesta pre naše peruánske ciele, pohoria Cordillera Huayhuash a Cordillera Blanca s Huascaranom Sur (6.768 m) – najvyšším vrcholom Peru a 5. najvyšším vrcholom amerického kontinentu a zároveň našim hlavným cieľom. Taxikári sa o nás trhajú, gringos (belosi) sú zdrojom financií v tomto inak veľmi chudobnom kraji. Všetko treba zjednávať – cenu za taxi, ubytovanie aj stravu. Z nášho hotela máme krásny výhľad na 50 km vzdialený Huascaran. Nezdržujeme sa tu však dlho, po povinných vybavovačkách sa o dva dni už terigáme
22
nádhernou divokou krajinou do pohoria Huayhuash. Po ceste zisťujeme, že vodič z Huarazu, vzdialeného asi 150 km, nepozná cestu a v živote tu ešte nebol. Na dôvažok dostávame defekt kdesi hlboko v rokline, a tak máme o dobrodružstvo postarané. Popoludní prichádzame do Llamacu, východiskového miesta treku. Trek je náročný po každej stránke, plánovaný čas aklimatizácie na je 10 dní strávených vo výškach medzi 4.300 a 5.100 m. Ešte v deň príchodu vyrážame a bivakujeme v 3.900 m. Na druhý deň stúpame do sedla Cacananpunta (4.690), kde sa začínajú prejavovať príznaky výškovej choroby u väčšiny z nás. Tempo bez aklimatizácie máme o polovicu pomalšie, ako sme plánovali. Behom dvoch dní je nám jasné, že sklz, ktorý máme, nemáme šancu dobehnúť. Cesta sa kľuka-
Laguna Yahuachoca 4.000 m, vzadu Jirishanca 6.089 m a Yerupaja 6.664 m Cestou do Llamacu Yerupaja
tí medzi jednotlivými dolinami, neklesá pod 4.300 m a každý deň nás čaká minimálne jedno sedlo od 4.700 do 5.100. Pohorie je divoké, žiadni turisti tu nie sú, sme odkázaní sami na seba a na nášho arierra so 6 oslami, ktorý nám zároveň robí aj sprievodcu. Každé ráno o 8 arriero so somármi odchádza a my ledva, ledva vyrážame o 9. Samozrejme že arriera už nedobehneme, stretneme sa s ním až na dohodnutom mieste. Po ceste vytvárame menšie skupinky, ktoré si idú vlastným tempom a nezriedka je medzi prvými a poslednými časový rozstup aj viac ako 3 hod. Navyše na naše nepríjemné prekvapenie, v jednotlivých dolinách sa platí vstup, s čím nikto nerátal a s hrôzou zisťujeme, že nebudeme mať dosť peňazí na zaplatenie všetkých poplatkov. Každý strážca doliny sa preukazuje papierom potvrdeným ministerstvom turizmu z apríla tohto roka, čo sa nemohlo dostať do médií a teda nikto o tom nemohol byť ani informovaný, okrem domácich agentúr, ktoré vybavujú pre turistov sprievodcov či nosičov. Tá naša agentúra nám to zatajila, a tak sme riadne naštvaní. Nič sa nedá robiť, na každom mýte zjednávame cenu. Všetky tieto nepríjemnosti však vyvažujú pohľady na zaľadnené kopce Huayhuashu, na ktorých sa kocháme každý deň. Najviac nás zaujala Yerupaja (6.664 m), ktorá svojou viac ako 1,5km južnou stenou pripomína himálajskeho obra. Majestátnosť tejto hory zatieňuje aj slávne mená vedľajších vrcholov – Jirishanca (6.094), Siula Grande (6.344), Rondoy (5.870), o ktorý sa už pokúšali v minulosti aj naši. Po 6 dňoch treku zažívame príjemnú zmenu. Dostávame sa k lagúne Viconga a kemp staviame v blízkosti Aquas calientes, kde vo výške 4.453 m máme možnosť okúpať sa v 40° vode, čo je niečo neuveriteľné keďže každý deň sa pohybujeme v teplotách permanentne pod alebo blízko 0 °C a vodu vidíme len filtrovanú vo fľašiach. Nasledujúce chladné ráno (-4 °C) nás vyháňa na nohy a vyrážame skôr ako náš sprievodca. Pri neskorých raňajkách pod sedlom Punta Cuyoc (5.100 m) sa dozvedáme, že nášmu sprievodcovi sa v rokline pod nami zrútil kôň aj s nákladom našich batohov. Našťastie sa všetko obišlo bez väčších zranení, ale odniesol si to hlavne Andrejov a Jarov batoh, ktoré sú na franforce. Koniec dňa sa však obrátil na dobrý po tom, čo sa všetci stretávame podvečer v ďalšom tábore, so všetkými vecami, akurát Andrej s Hankou sa celý večer zaoberajú domácimi prácami – zošívajú batoh.
Nasledujúce dni sú rovnaké, každodenné filtrovanie vody, celodenná lopota pri výstupe, krásne výhľady, večer spoločne strávený v ďalšom kempe. 8. deň prichádzame do kempu Inka Wain pri lagúne Jahuacocha, kde nás opäť čaká príjemné prekvapenie – náš arierro nám chytil ovcu a pripravil tradičné jedlo Pachamanca. Na 10. deň schádzame do Llamacu, kde nás vyzdvihuje šofér a v podvečerných hodinách sa opäť ocitáme v Huaraze, kde sa nasledujúce 3 dni konsolidujeme na trek Santa Cruz a Huascaran. Trekári odchádzajú o deň skôr. My dopĺňame zásoby, študujeme mapy, zisťujeme podmienky. Východiskom je dedinka Musho, kde platíme vstup do
NP Huascaran, zaisťujeme nosiča, ktorý nám so somármi pomôže vyniesť batohy do BC vo výške 3.900 m. Už počas výstupu sa objavujú prvé ťažkosti. Andrej, Jaro a Dušan T. majú ťažkosti so zažívaním, najhoršie je na tom Andrej. Aj preto sa cestou chtiac nechtiac rozdeľujeme na 2 skupinky. Vlado, Ema a ja ťaháme dopredu, Jaro, Dušan T. a Andrej idú pomalšie. V BC sa všetci čakáme a rozmýšľame ako ďalej. Andrej sa však rozhoduje vrátiť do Huarazu, kde trávi nasledujúce dni. Naša trojica sa cíti veľmi dobre a tak po dohode vyrážame ešte vyššie na chatu Don Bosco (4.670 m). Jaro s Dušanom T. ostávajú na noc v BC. Cesta k chate Don Bosco je náročná, s 25kg muchilami (veľmi 23
Ja s Vladom pod Huascaranom Sur, vľavo JV stena s Escudom C1 5400m a JV stena s Escudom D+ 55-65° Nástup do C1, vzadu Huascaran Norte 6.664 m
výstižný názov pre batoh) na chrbtoch sa boríme II až III terénom a po 3 hodinách výstupu staviame stany vedľa chaty. Dávame večernú reláciu a dohodujeme ďalší postup. My sa na druhý deň presunieme do C1 (5.400), Jaro s Dušanom T. sa presunú k chate a ak sa budú
24
cítiť lepšie, tak až do morénového kempu (4.900). Cesta do C1 vedie po ľadovci, je dlhá a začíname pociťovať výšku. Všetko však ide podľa plánu, popoludní sme v C1 a chalani pri chate. Noc v C1 je chladná (-20 °C). Večer kujeme plány. Pôvodný zámer ísť normálkou PD+/ADs vybudovaním C2 v 6.100 m odkladáme na druhé miesto, keďže podmienky dovoľujú pustiť sa aj do niečoho ťažšieho. S Vladom dumáme, že vylezieme veľmi známe Escudo D+ 55-65° – 1.000m cestu vedúcu v JV stene. Ema, Jaro a Dušan T. vybudujú C2 a pokúsia sa zdolať Huascaran normálkou. Ďalší deň trávime naberaním energie, varíme a vylihujeme. Ema má energie za všetkých, behá, varí, fotí. Popoludní prichádza Jaro s Dušanom T. Sú unavení, ale zdá sa, že budú v pohode, rozkladajú stan a oddychujú, ďalší deň ich čaká „pekný“ výšľap rozorvaným ľadopádom s pomerne veľkým objektívnym nebezpečenstvom do sedla Garganta, kde je C2. Je rozhodnuté. Ja s Vladom o 2. ráno vyrážame na Escudo, na vrchole sa napojíme na normálku a zlezieme do C2, kde už bude postavený stan s našimi. Ema, Jaro a Dušan T. sa presunú ľadopádom
do C2, postavia stan a o deň neskôr sa pokúsia vyjsť normálkou. Noc je veľmi chladná, opäť -20 °C. Vyrážame o 1:30 a 4 hodiny bojujeme v ľadopáde o to, aby sme sa dostali na nástup. Ľadopád nám nič nedaruje, cestu si musíme vybojovať a v prvom rade nájsť v spleti trhlín a obrovských serakov. Prvé dĺžky nám dávajú za pravdu v tom, že to bude vážne, Vlado sa hneď v druhej dĺžke prepadol do trhliny, našťastie dostatočne úzkej, aby sa z nej vysekal sám. Začína poriadne fúkať a zima ak v ruskom filme. Podmienky nie sú perfektné, nedržia ani kotvy ani skrutky. Lezieme voľne, istíme o seba. Stena nám ukazuje pravú tvár, krásne dĺžky na predné hroty sa striedajú s mäkkým firnom. Je strmá a ťažká, lýtka dostávajú zabrať. Bojujeme celý deň, krátke prestávky na čaj (termoska obalená v 2 pároch náhradných ponožiek) a tyčinku (niet nad výškovú stravu) strieda dychčanie, zatínanie zbraní a kopanie do ľadu. Vo výške asi 6.500 m neskoro popoludní nás prekvapuje pol dĺžky čistého vodného ľadu 65-70° – nádherné exponované lezenie. Po tomto úseku sa stena zvažuje a posledná časť na vrcholový hrebeň
Medzi serakmi do C1 Vlado dolieza 5. dĺžku
púšťa za 45-50°, nemá však konca kraja. Escudo dobojovávame o 19:00 a stojíme na vrcholovom plató v 6.650 m. Je už večer a slnko zachádza za horizont. Je hrozná kosa, vietor dosahuje rýchlosť víchrice a teplomer ukazuje -27 °C. Hlavný vrchol je dnes nedosiahnuteľný, čakalo by nás ešte malé prevýšenie na cca 1 km dlhom hrebeni, čo v danej situácii odhadujeme tak na 3 – 4 hod
tam a späť. Neprichádza od úvahy, sme unavení, už 19 hod sme na nohách, je tma a zima, čaká nás ešte zostup do C2 a nepoznáme cestu. Zapíname čelovky a hľadáme akékoľvek stopy, ktoré by nám ukázali, kadiaľ vedie normálka. Po hodine hľadania na plate veľkom asi 1 km2 nachádzame zlaňovaciu slučku, ktorá naznačuje smer. Je absolútna tma, počuť len víchor. S Vladom na seba kričíme s plných pľúc, hoci sme od seba len pár metrov. Zdá sa nám, že ideme dobre, stopy tu nie sú žiadne len kde tu nachádzame niečo ako vpichy do snehu. Nohy nevládzu, občas padáme a oddychujeme, oči ledva držíme otvorené. Dolu ideme logickou líniou a nachádzame ďalší zlaňák. A potom ďalší a ďalší. Nakoniec v obrysoch rozoznávame, že sme v obrovskom trhlinisku a motáme sa medzi serakmi v blízkosti sedla Garganta. Asi je šťastie, že nič nevidíme, za normálnych okolností by sme cez trhliny nepreskakovali tak sebavedomo a seraky, neraz vysoké 50 – 100 m, okolo nás považujeme za priateľov pred nepohodou počasia, ale to si uvedomujeme až nasledujúci deň. Nakoniec sa vidina mení na realitu. Sme v sedle a po nedlhom hľadaní narážame
na C2. Je 23:00. Sme na smrť unavení. Po chvíli hľadania, keď sme si už začínali byť istí, že ani jeden zo 6 stanov nie je náš a s Vladom sme začali už ticho hromžiť a nadávať, že naši sem nevyšli, sa z jedného zo stanov ozýva Ema. Vďaka bohu, už sme boli s Vladom rozhodnutí, že vpálime do stanu nejakej inej výprave, pretože vonku sme spať nemohli a do C1 sme už nevládali zísť. Kamaráti nás púšťajú do stanu, starajú sa o nás, pijeme teplý čaj, dostávame medikamenty, len aby sme sa dali nejako dokopy. Noc je hrozná, nikto nespí, v malom stane sa tiesnime 5. Ráno sa rozhodujeme, že všetci zídeme do C1 a tak balíme stan a pomaly schádzame. Cestou späť s Vladom prehodnocujeme predošlý deň. V C1 zisťujeme, v akom sme stave. Našťastie nič katastrofálne, „len“ malé omrzliny, z ktorých by sme sa mali bez následkov vysekať. Zároveň všetci konštatujeme ako dobre, že sme zišli, pretože podmienky hore neumožňujú výstup na vrchol. Tiež je zaujímavé, že sprievodcovia v Huaraze a aj niektorí knižní navrhujú vziať si na normálku len jednu zbraň, čo po našich skúsenostiach je dosť bláznovstvo, občas sa
Jaro s Dušanom T. po príchode do C1 5.400 m
Výstup a zostup
vyskytnú 20 – 30 m vysoké skoro kolmé výlezy, ale možno sme netrafili normálku presne a schádzali sme nejakou skratkou. Dozvedáme sa, že okrem nás včera nikto nešiel hore a dnes sú podmienky veľmi zlé. Schádzame a po 4 dňoch sa vraciame na chatu Don Bosco, kde trávime príjemný večer za zvuku gitary, ktorej dodal šmrnc Dušan T. Aj obyvatelia chaty sú nadšení, už dlho
už 3 roky, a náš výstup vyvolal rozruch medzi tunajšími vodcami a lezeckou komunitou. V Huaraze sa nezdržujeme dlho, chceme ísť ešte k lagúne Llanganuco vzdať hold 15 československým horolezcom, ktorí zahynuli pod Huascaranom Norte v roku 1970 pri obrov-
skom zemetrasení, pri ktorom celkovo zahynulo viac ako 70.000 ľudí. Pri tomto silnom zemetrasení sa odtrhol kus z V steny Huascaranu Norte a ľad, kamene a blato kompletne zasypali jednu dedinu a takisto východziu dedinu pre výstup do doliny LlanganuHuascaran Norte 6.664 m, dolu pamätník pri lagune Llanganuco
tu nemali takú veselú kopu. Popíjame cervezu (pivo), kolu, čaj, pálené a jeme všetko, čo je v dosahu. Ďalší deň schádzame do Musha a následne do Huarazu, kde ideme zapísať výstup do knihy výstupov v kancelárii horských vodcov. Zisťujeme, že Escudo nebolo prelezené
26
Jaro s Andrejom pri pamätníku, 3.850 m
Dávame klobúk dolu pred výkonom trekárskej skupiny, ktorú tvorili služobne starší a ostrieľaní členovia a najmä pred výkonom žien – Emy (6.100 m), Hanky (5.100 m), Evy (5.100 m) a Katky (5.100 m, prvýkrát vo výškach nad 4.000 m), ktoré si vytrpeli svoje v tejto divokej a nevyspytateľnej krajine. Všetkých nás teší, že expedícia sa vydarila, že sme splnili ciele, ktoré sme si stanovili, a že sa vraciame všetci živí a zdraví. A veríme, že sa stretneme opäť pri niektorej z ďalších expedícií! Horám zdar, text a foto Dušan Fúska
co Yungay. V tom čase operovala pod týmto kopcom 15členná československá výprava, ktorej členovia zahynuli ako aj viacero ďalších expedícií majúcich BC v tom istom mieste. Fotíme sa pri pamätníku a vzdávame česť ľuďom, ktorí tak ako my mali radi hory.
Po návrate do Huarazu sa venujeme príjemnej činnosti, míňaniu peňazí na darčeky. Popri tom sa dozvedáme, že druhá skupina absolvovala jeden z najkrajších a najnáročnejších trekov sveta – Santa Cruz okolo rovnomenného vrchu (6.259 m) bez akýchkoľvek problémov.
Účastníci (členovia HO Lokomotíva Nitra): Vlado Fiala – vedúci expedície, Dušan Fúska, Andrej Zaujec, Jaro Svihorík, Ema Kresanová, Dušan Tokoly, Ivan Breský, Katka Gubáňová, Eva Danielová, Andrej Daniel, Hanka Hladká, Jano Ahlers. Týmto chceme poďakovať aj sponzorom, mestu Nitra, firmám Lubtec, Ing. Alexander Marko a Milan Poláček, bez ktorých by sme expedíciu takéhoto rozsahu neboli schopní zrealizovať.
27
portrét
Maja Vidmar Jak se dočtete (jste se dočetli) na jiných stránkách této Montany, stala se Maja letošní vítězkou ceny „La Sportiva Award“ v Arcu, která je určena pro „nejlepšího závodníka“. Kromě toho v Arcu v rámci Rock Masteru závodila v lezení na obtížnost. Jak ona sama píše, při těchto prestižních závodech stála několikrát „na bedně“, ale dosud se jí nepodařilo vyhrát. Vítězství nevybojovala ani letos, byla „pouze“ druhá... Maja Vidmar je zřejmě nejznámější slovinskou lezkyní. Kromě toho, že výborně leze, může se chlubit téměř vzhledem modelky (někteří „závistivci“ o ní sice tvrdí, že je příliš hubená, ale která modelka není, že?). Dokonce se k nám doneslo, že všechny malé holčičky ve Slovinsku, které začínají lézt, by chtěly být jako Maja... Maja se narodila v roce 1985 (i když to skoro nestihla – přišla na svět 30. prosince), měří 162 cm a váží 48 kg. Má o rok a půl starší sestru, se kterou prý lezla ve svých začátcích, ale její sestra Katja později propadla boulderingu. Z dalších zajímavostí můžeme ještě prozradit, že nejraději leze převislé cesty, a to na OS. Jo, a závodí, pokud je to možné, výhradně ve světlém oblečení (no, už jsme také zaslechli, že černá bere energii, takže by na tom přece něco bylo?). Pokud se chcete o Maje dozvědět víc, můžete si ji „vygooglit“ (ale bacha, vyhledávač najde ještě jednu Maju Vidmar – ovšem záměna je téměř nemožná, tato je starší, tmavovlasá a píše básně) nebo můžete rovnou navštívit její stránky www.majavidmar.com. Jak by ses několika slovy představila českým čtenářům? Jsem Maja ze Slovinska a dá se říct, že v mém životě jsou dvě věci, díky kterým jsem opravdu mooooc šťastná: můj báječný přítel a lezení. Jak vypadaly tvé lezecké začátky? Jak a kdy jsi lezení definitivně propadla? Když jsem byla malá, věnovala jsem se různým sportům. Přecházela jsem od jednoho sportu ke druhému, až jsem objevila lezení. Když mi bylo 12, začala jsem navštěvovat lezeckou školu ve svém městě. Ten sport se mi okamžitě zalíbil a po pár měsících mě začal trénovat Roman Krajnik, který je mým trenérem dodnes. Tak začala má lezecká kariéra.
Kdo je tvůj lezecký idol? Proč? Nemám žádný vzor. Ráda sleduji všechny dobré sportovce a sportovkyně, především lezce, kteří lezou dobře, dobře si vedou v soutěžích a hlavně to (lezení nebo jiný sport) dělají pro sebe a ne pro ostatní nebo pro peníze. A kteří jsou zapálení. Všímám si jich a mají můj respekt.
Co tvůj nejhorší lezecký zážitek? Máš nějaký takový? Těch mám spoustu... Špatné je, když nepodávám dobrý výkon, když spadnu ještě předtím, než jsem unavená a když dělám chyby. A kdy se při lezení cítíš dobře? Dobře mi je, když mám pocit, že vylezu všechno, i obtížné cesty, a neunavím se. A dobře mi
28
bylo, když jsem vylezla finálovou cestu na mistrovství světa nebo 8c na skále. Do jaké oblasti by ses ráda podívala, kam se ráda vracíš? Uff… mám spoustu nápadů, kam bych se ráda vypravila (Amerika, Francie, Španělsko, Řecko…). Určitě se vrátím na Kalymnos a do Rodellaru. Jaké cesty, myslíš, polezeš za deset let? A za třicet? Hm, nevím, co se bude dít za deset nebo třicet let. Myslím, že budu pořád lézt, ale možná budu dělat i spoustu jiných věcí… bouldering, dlouhé cesty, iceclimbing… teď na nic z toho nemám čas, takže později asi zkusím jiný styl,
ale nikdy nevíte. Třeba mě někde potkáte, jak se svou velkou rodinou lezu 6b. Máš nějakou slabost či zlozvyk, který bys byla ochotná prozradit? Strašně moc miluju zmrzlinu, ale to není zase takový zlozvyk. Možná jsem někdy dost líná – ani ne tak na lezení, jako spíše na školu a úklid svého pokoje.
S kým obvykle lezeš? Je pro tebe těžké sehnat lezeckého partnera? Na každém tréninku je se mnou trenér a moc ráda lezu se svým klukem, který je velmi silný a vyleze podobné cesty jako já. Existuje něco, co ti na lezcích obecně vadí? Nevím. Záludná otázka. Nemám s nikým vyloženě špatné zkušenosti, ale ten, kdo neleze srdcem, pro mě není opravdový lezec. Máš nějaké motto? Pokud ano, jak zní? Buď statečná, nikdy se nevzdávej a užij si lezení. Kdybys nelezla, co bys místo toho nejspíš dělala? Samozřejmě nějaký sport, ale nevím jaký. Možná běhání nebo tak. Nějaký netýmový sport.
Co obvykle děláš po tréninku? Jak už jsem řekla, jsem líná, a tak ráda koukám na filmy a jsem se svým přítelem. Jaká je tvá oblíbená kniha? A zpěvák či zpěvačka? Moje oblíbená knížka je „Pot miroljubnega bojevnika“ (Cesta mírumilovného válečníka). A skupina… Nevím, mám ráda U2, Red Hot Chilli Peppers, Coldplay… Umíš vařit? Jaké je tvé oblíbené jídlo? Ano, vařím moc ráda. A ráda vařím pokaždé trochu jinak, se zeleninou, ovocem… Ale nejraději mám samozřejmě zmrzlinu. Kdo, nebo co tě motivuje k lezení? S motivací problémy nemám, protože opravdu miluji lezení a trénink je pokaždé trochu jiný, takže se nikdy nenudím.
Chtěla bys něco vzkázat čtenářům Montany? Pamatujte na mé motto... Buďte stateční, nikdy se nevzdávejte a užijte si lezení. Už jsi někdy navštívila Českou republiku? Znáš nějaké české lezce? Byla jsem na soutěži v Praze a v Brně. Je to opravdu moc hezká země a znám dobré české lezce – závodníky. Zábavní a sympatičtí lidé. Máš nějaké sponzory? Kdo je to? www.toboggan.si, CAMP, SCARPA, TOP30, NIHIL.
připravila foto
redakce Roman Krajnik a archiv M. Vidmar
Stylová soška pro vítěze Petzl Roc Trip
Nejprve tu byly krávy, potom lezci Petzl Roc Trip, 23. až 27. 7. 2008, Zillertal. Legendární boulderingový a lezecký festival, každoročně pořádaný firmou Petzl
K
dyž se pořadatelé Roc tripu od Gerharda Hörhagera dozvěděli o tomto ráji žulového lezení, vyrazili na průzkum a po dvou dnech se rozhodli: „Toto nádherné údolí bude MÍSTEM Petzl Roc Tripu 2008.“ Po celém údolí se rozprostírá obrovské množství bouldrů a skal se sportovními cestami. V horách si na své přijdou milovníci vícedélkových cest. Přijeli jsme akorát po dešti, a tak jsme trochu čekali, co se bude dít. Ve „Wooden Village“ jsme zjistili veškeré podrobnosti, zakoupili průvodce a šli se na to vyspat. Součástí Petzl Roc Tripu je i fotosoutěž. Ve čtvrtek vysvitlo sluníčko a tak vyrážíme na „lov“. Jako první jsme si vybrali oblast Bergstation, kde jsou nachystané i „Ultimate
Boulder Will to live (7c fb) v sektoru Klausen Alm
Charlotte Durif pokusuje 33 metrů dlouhou cestu Coque au vin (8b+) v sektoru Bergstation
30
Nina Caprez ve velmi zdařilém pokusu v Projektu 8b+ (Ultimate Route pro ženy)
Nejprve tu byly krávy, potom bouldry. To co je mezi tím, občas najdete na botě.
Routes“ (projekty) pro profi lezce. Ty jsou však mokré a tak už jen sledujeme, jak se rozlézají v okolních cestách. Navečer se jdeme podívat na úžasnou oblast Ewige Jagdgründe – žulové věže na louce u křišťálově průhledného potoka, kde je i spousta pohodového lezení. Večer ve Wooden Village je věnován Movie show, mimo jiné i premiéře nového Dosage 5. V pátek opět vyrážíme do Bergstation, lehce znechuceni, protože hodinová přístupová cesta prudkým kopcem je již po deštích značně rozbahněna. Dostali jsme však echo, že lezci Petzl Teamu tam budou zkoušet Projekty. Ty jsou ovšem stále mokré, pouze Nina Caprez, Charlotte Durif a Martina Čufar zkoušejí jednu z Ultimate Routes pro ženy – Projekt
8b(+) a cestu Coque au vin 8b+. Ještě pak navštívíme oblast Breitlahner. Večer patří Petzlu a jeho týmu – Steve McClure, Bernd Zangerl, Lynn Hill a Lisa Rands promítají svoje fotky a videa. V sobotu si zajíždíme odpočinout pod Ewige Jagdgründe. Pepe dvakrát šlápne do hovna, já to završím do třetice a tak doufáme, že budeme mít štěstí a narazíme na Chrise Sharmu, Dailu Ojedu a Daniho Andradu, kteří tam měli být. Ale asi bylo těch hoven málo... Chris, Daila ani Dani nedorazili – prý večer mohutně zapařili. Sbírají se mraky a tak ještě rychle skočíme na bouldery do Klausen Alm a pak už se spouští déšť. Dnešní večer probíhá v Europahausu, vyhlašují se nejlepší muži a ženy a probíhá prezentace fotografů. Pak už se rozbíhá party – tyrolské reggae a další muzika až do rána. V neděli vše končí a tak si před odjezdem ještě jdeme zabouldrovat a zalézt. Byla to velmi povedená akce a do Zillertalu se za lezením ještě určitě někdy vrátíme... text foto
Věčně mladá Lynn Hill se rozlézá v cestě Fluchtversuch (7b) v sektoru Bergstation
Mimi Petr Piechowicz
31
Firma SALEWA se připojila k letošním oslavám výročí dvou významných výstupů na Eiger – 150 let od prvovýstupu vůbec a 70 let od prvního výstupu severní stěnou. Devět vybraných horolezců z devíti zemí (Německa, Rakouska, Švýcarska, Itálie, Francie, Nizozemí, Belgie, Polska a České republiky) mělo v rámci těchto oslav vystoupit přes severovýchodní hřeben (Mittelegigrat) na vrchol (3.970 m) této pověstné hory. Samozřejmě v doprovodu horského vůdce (soutěž byla vyhlášena v Montaně č. 2/ 2008 na str. 58). Kvůli počasí se měl výstup uskutečnit až v čase druhého rezervního termínu, ovšem ani tentokrát nebyly podmínky zrovna ideální. V noci před plánovaným zdoláním hřebene se kvůli silnému sněžení rozhodlo o změně plánu, místo na Eiger se skupina 9. srpna vydala na sousední vrchol Mönch (Mnich), jehož jméno sice není tak známé, ale jehož vrchol se nachází ještě o něco výš (4.107 m). „Sobotní dobré počasí, samotný vrchol Mnicha a skvělá atmosféra v týmu pak vynahradily účastníkům změnu programu a skutečnost, že se nepokusí zdolat Eiger, na který se dlouho připravovali…“ stálo potom v tiskové zprávě.
Eiger a Mnich
Na Eiger M Mnicha se SALEWA týmem! se mi zamlouvala. Další motivací, nebudeme si nic nalhávat, bylo obdržení věcí od Salewy v nemalé hodnotě…
A co si o tom myslí 22letý Mirek Matějec ze Semil, který se této akce účastnil jako vybraný soutěžící České republiky?
Splnila akce tvoje očekávání? Určitě splnila. Trochu jsem se toho obával, hlavně kvůli mým jazykovým bariérám, ale nakonec vše bylo v pohodě a celou akci jsem si užil.
Proč ses do soutěže přihlásil, co sis od ní sliboval? Hlavním lákadlem byl určitě vrchol Eigeru – legendární hory. Před pár lety jsem pod ním byl na kole a jeho severní stěna je opravdu monstrózní, takže představa, že bych se na jeho vrchol mohl podívat (i když ne severkou)
Jaká byla nálada v týmu, jsi s ostatními stále v kontaktu? Nálada byla velice přátelská a pohodová, jako celá akce. V kontaktu jsem asi se třemi lidmi, včetně mého vůdce. Třeba se někdy zajedu podívat za lezením do jejich země, a oni třeba sem na písek a český pivo…
32
Nějaký nezapomenutelně dobrý nebo naopak špatný zážitek by byl? Zážitků je určitě spousta. Asi největší zážitek pro studenta z Čech bylo to komfortní pojetí celé
Několik slov o Eigeru Anderl Heckmair, Ludwig Vörg, Heinrich Harrer a Fritz Kasparek byli prvními, kteří zvládli vylézt proslulou 1.800metrovou severní stěnu Eigeru, a to 21. až 24. července 1938. Do té doby přišlo při pokusu o zdolání této stěny, pověstné pádem kamení a náhlými zvraty počasí, o život 9 lidí. I po roce 1938 zemřelo ve stěně nebo při sestupu mnoho dalších lidí. Dohromady je to k dnešnímu dni více než 60 mrtvých… Heckmairova cesta byla a ještě bude velmi často opakována, navíc bylo ve stěně vylezeno dalších 31 cest, přesto Eiger neztratil ani trochu
ze svého nebezpečného charakteru a z hluboké fascinace, kterou působí na horolezce. Eiger, to není žádný vrchol, Eiger je zkrátka stěna, severní stěna. Důkazem toho všeho je, že se zdá, jakoby se dějiny této hory začaly psát až rokem 1932 s překonáním severovýchodní stěny (Lauperova cesta). Kdo z nás ví, že byl vrchol poprvé dobyt irským příležitostným horolezcem Charlesem Barringtonem, který se bavil zejména sázením na dostihové koně? Nebo že Mittellegigrat byl vylezen roku 1921 Yuko Makim (prvním „pravým“ japonským horolezcem), který později mohl vést úspěšnou expedici na Manaslu?
akce. Nafasoval jsem 30l batůžek, v něm pár potřebných věcí a s tím jsem tam běhal po horách. Spaní i jídlo zajištěno, takže je to oproti běžnému tahání těžkých báglů se stanem a vařením úplně něco jiného, a člověk si to daleko víc užije.
na vrchol náročné hory Piz Bernina, která měří 4.048 m, tedy můj doposud nejvýše položený dosažený vrchol. Poznat nové kamarády, prostředí, naučit se zvládat obtížné situace, překonat svůj strach. Všichni průvodci, kteří s námi šli, patří mezi nejlepší švýcarské, německé, rakouské a italské horolezce, a jeden dokonce mezi legendy (Christoph Hainz). Možnost patřit do takového týmu byla pro mě osobně neuvěřitelným zážitkem. Celý projekt byl jedinečný svým náročným programem, perfektní partou lidí, která se vytvořila, kamarádskou a pohodovou atmosférou, bezvadnou organizací a krásným počasím, jež nám vyšlo, což bylo nejdůležitější. Všechny vybrané holky byly něčím jedinečné, všechny byly neskutečně vstřícné a kamarádské, bojovnice a „srdcařky“. Neustále jsme v kontaktu, dokonce jsme plánovaly společně další výstup, ale nakonec pro nedostatek času k němu nedošlo, snad příští rok... Přestože jsem byla s celou akcí velice spokojená, s organizací, s průvodci, s jídlem, pitím a celkovou přátelskou atmosférou, jedna věc mě trochu zarazila. Jedna z dívek, Michelle z Holandska, která patřila do té méně zkušené poloviny (myslím tím po fyzické stránce a zkušenostmi získanými v horách, nalezenými a nachozenými kilometry…), měla jako svého osobního „guida“ šéfa všech průvodců Petera. Očekávalo by se logicky, že bude ze všech nejlepší, půjde ostatním vzorem. Stal se však pravý opak. Na konci dne nám Michelle vyprávěla, že celou cestu na vrchol Piz Bernina jí nepomohl, vyčítal jí, že se do soutěže přihlásila, když nemá fyzičku ani zkušenosti, neustále jí dával najevo, jak moc ho obtěžuje, že má zrovna ji na starosti. Nepodpořil ji ani nepomohl psychicky, nepochválil. A přitom stačilo, kdyby průvodce, kterého měla, byl jako všichni ostatní průvodci, tedy takový, jaký má správný průvodce být a jací všichni ostatní byli. Mně osobně nejvíc pomohlo, když já s hrůzou koukala nahoru, co nás to zase čeká, a můj „guide“ Patrik se na mě podíval a říká: „Pohoda, tohle zvládneš, na to máš, podobnou stěnu jsi už dneska vylezla, čekají nás horší věci…“ Prostě mě vůbec nenechal o sobě nebo o svých schopnostech pochybovat. Našli jsme k sobě cestu i přesto, že Patrik mluvil jen švýcarskou němčinou a skoro žádnou angličtinou – na rozdíl ode mě. Já, bohužel, mluvím jen anglicky, německy jen pár slov. Přesto jsme se dokázali domluvit a já Patrikovi věřila, nebála jsem se spustit kamkoliv, protože jsem věděla, že mě jistí. Důvěra a psychická podpora je v horách pro mě to nejdůležitější.“ Věra
Další zážitek je určitě jízda vlakem skrz Eiger až do 3.454 m n. m. Nemrzí tě, že kvůli počasí ses místo Eigeru musel spokojit „jen“ s Mnichem? Ani mě to nemrzí. Samozřejmě by bylo lepší, kdyby počasí vyšlo a my se na Eiger dostali, ale to ráno, když venku padal sníh, foukalo, byla hustá mlha a Eiger se „odpískal“, jsem nedoufal ani v Mnicha. Pak se kolem deváté udělalo krásně a výstup na Mnicha jsme mohli vychutnávat plnými doušky. Inspirovala tě akce k dalším počinům? Nějaký plán? Plánů je stále dost, rád bych konečně začal s lezením (opravdu lezením a nejen chozením) v horách. Hory jsou krásné s nekonečnem možností, tak je škoda to nevyužít. No a doufám, že se jednou na Eiger vrátím, třeba rovnou do severní stěny.
V loňském roce pořádala firma SALEWA obdobnou akci. Tehdy byly vybírány dívky, které se měly pokusit o výstup na svou první čtyřtisícovku. Loňská účastnice za Českou republiku, Věra Kočišová, se s námi podělila o své dojmy… „Do soutěže společnosti SALEWA „Schody do nebe“ jsem se přihlásila na popud svého přítele, který mi přinesl informace o celé připravované akci. Co jsem si od této akce slibovala? Především vylézt
Soutěž o bundu! Dámská technická bunda DEX PTX W JACKET z nového elastického materiálu SALEWA Stormwall, ergonomický střih, 2 přední kapsy se zipem, 1 náprsní kapsa v bezešvém provedení, nouzová kapuce integrovaná v límci, hmotnost 0,38 kg, kolekce: alpineXtrem Alpin Donna. Zkrátka ideální vánoční dárek pro tebe nebo pro tvou přítelkyni. Může být tvá, stačí odpovědět na následující soutěžní otázky: 1. Jak se jmenuje prestižní cena soutěže Arco Rock Legends, kterou letos získal Adam Ondra? 2. Ve kterém městě je jediný SALEWA shop-in-shop v ČR? Odpovědi posílejte na adresu:
[email protected] Uzávěrka soutěže je 15. listopadu tohoto roku. Vítěze oznámíme v příštím čísle.
33 Pánská obdoba zmiňované bundy v akci
Krasavice a Marína Krasavice – Stará cesta VIIIa Někdy podivná shoda okolností způsobí, že vylezení vybrané cesty je nutné věnovat mnohem více energie a času, než by se zpočátku zdálo. Mně se to přihodilo právě u této cesty. Poprvé jsem musel „utéct“ z klíčového místa kvůli neskutečnému horku a podruhé jsem věšel pytel kvůli dešti. Ani potřetí nebyly podmínky úplně ideální, zato se naskytla příležitost a chuť také nechyběla, tak jsem to tedy opět zkusil. Mým spolulezcem se pro ten den stal Pete z Úpice. Toužil si v Ádru vylézt něco pěkného, ale z důvodu delší lezecké pauzy měl trochu obavy z výšky stěny. Proto už od jezírka vyhlížel naši skálu. Když jsme k ní konečně došli a já mu zevrubně popsal, kudy vede naše cesta, rozhodně se necítil nijak uvolněně. Ovšem jeho odhodlání přebilo všechny černé myšlenky. Šlo se na věc. Nastupuje se z mezivěží mezi Krasavicí a Družkou. Hned u nástupu je možné cestu dojistit kruhem z jiné cesty a tím si hned zlepšit náladu, protože vás čeká traverz v údolní stěně a ocitáte se ve slušné výšce. Po traverzu následuje jedno z klíčových míst celé cesty. Je to podivně otevřená spára, která se na první pohled zdá být dost nepřístupná. Když Pete dolezl do tohoto místa, tak mi poněkud znepokojeně zahlásil: „Dave, tak tady si ani neprdnu.“ Po delším prohlédnutí a osahání zjistíte, že to nebude až tak horké – pokud už jste pár spár předtím lezli, neměla by být problematická ani tato. Přibližně po sedmi metrech cvakáte kruh a pokračujete tenčí spárkou, kterou lze u výlezu dojistit větším uzlem. Dostanete se na polici, po níž lezete doprava na hranu, kde je druhý Odlez od druhého
34
Slanění z Krasavice
Marína
ádr Nad čtvrtým
kruh cesty. Z tohoto místa vás čeká překrásné lezení přímo podél oblé hrany až na vrchol, přičemž po cestě cvakáte ještě další dva kruhy. Stačí udržet klidnou mysl a pomalu vzlínat vzhůru. Druhé klíčové místo cesty představuje odlez od posledního, tedy čtvrtého, kruhu. Řeklo by se, že vás čeká bouldrový problém asi metr nad kruhem. Po tomto místě již lezete v kolmém a později ukloněném terénu po oblých miskách, které vás dovedou až na vrchol. Pete mně „vynadal“, že dvakrát prochlad (to když mě jistil) a dvakrát se hrozně zpotil (to když lezl). Ovšem na vše špatné a nepříjemné ihned zapomněl, když se podíval z vrcholu kolem sebe. Pohled na jezírko, okolní mohutné skály a nedaleký Křížový vrch je příjemnou odměnou, která stojí za trochu toho propocení a prochladnutí... Není obvyklé, abych ve článku, který věnuji jedné cestě, popisoval i jinou, ovšem bylo by velkou škodou, kdybych se nezmínil o další překrásné cestě, která na tuto věž vede a určitě stojí za vylezení – Krása bez závoje VIIIa. Nástup do této cesty je ze stejného místa jako u Staré cesty, ovšem leze se rovnou po údolní hraně k prvnímu kruhu, tedy žádný traverz. Cesta je výborně vyvážená, obtížnost neklesá ani nestoupá. Od prvního kruhu se držte mírně vpravo až k druhému kruhu cesty, který je nad drobným převískem. Po cvaknutí kruhu následuje vodorovný traverz doleva až k hodinám a od nich vzhůru po oblé hraně přes poslední kruh cesty. Opět překrásné lezení na překrásnou Krasavici.
Marína – Po flámu VIIb (VIIIa) Tuto cestu jsem lezl poslední den horolezeckého festivalu v Teplicích, tudíž po flámu... Nastupuje se od JZ dvojspárou, která se brzo změní v komínek a jím se vyleze na balkon v širokém komíně mezi Marínou a Havranem. Z tohoto místa je možné provázat slušné hodiny. Z balkónku se nalézá do stěny a prolézá se úzkým oknem (první střízlivění). Tímto průlezem „pro-
Pete ve spáře
vážete“ obrovské hodiny vlastním tělem a pokračujete středem stěny podél spárky k římse. V této římse traverzujete doleva a cvakáte první a zároveň poslední kruh cesty. Zde tato cesta nabízí výbornou možnost volby. Buď zvládnete odlézt od kruhu čistě, a tudíž vylezete VIIIa (druhé střízlivění), a nebo využijete možnost stavění a polezete cestu za VIIb. Od kruhu se leze v mírném žlábku po mělkých miskách. Čím je člověk výš, tím se zdají misky mělčí a náklon skály větší (třetí a poslední střízlivění), ovšem ve skutečnosti je tomu naopak. Tato cesta je moc pěkná, nejen po flámu, a jelikož nejobtížnější místo je přímo u kruhu, je možné, aby se o vyšší obtížnost pokusili i ti, kteří takovou výkonnost konstantě nemají.
text foto
David Goll Tereza Švecová
V oblasti „Za pískovnou“ je velké množství krásných skal, každý si zde najde to, co mu vyhovuje. Jsou zde cesty vysloveně stěnové, spárové i komínové, nebo samozřejmě kombinace různých druhů lezení. Velkou výhodou je, že tato oblast je mimo turistické cesty a tudíž se můžete plně soustředit na lezení. Navíc se mnoho skal nachází na mýtině, takže si můžete užít poslední podzimní paprsky.
35
horolezecké příběhy na pokračování
Bytosti v mém srdci aneb O horolezcích, když zrovna nelezou Ke stému výročí založení Lezeckého kroužku Prachov 1907–2007
16.
Bytosti v mé duši
Stává se to dosti často v životě, že skutečný cíl naší pouti je úplně jiný, než jaký jsme si naplánovali nebo v jaký jsme doufali. Lezení, obzvláště to v horách, je především o nás samých, hned potom o těch druhých, a teprve pak o horách jako kulise toho všeho. Ne vždy se totiž věci podivné dějí v hraničních situacích, jak bychom mohli očekávat.
Ten zájezd na chatu pod sedlem Váhy byl celý vypečený už od prvního dne. Cesta nahoru ze Štrby přes Popradské pleso s těžkými batohy byla očistec. Napadlo dvacet centimetrů nového sněhu a další dny padal a padal dál. Nedalo se vyjít z chalupy. Vždycky, když jsme sem jednou do roka přijeli, chatár Viktor nás vítal větou, na kterou jsme byli všichni náležitě hrdí : „Ááá, Jičíňáci, tí vylezů aj vypijů!“ Tentokrát jsme však mohli prokazovat své kvality pouze ve druhé z obou disciplín. A tak to šlo první den a druhý a třetí a čtvrtý… Po čtyřech dnech i těm skalním konzumentům začalo to permanentní požívání alkoholu zalézat příliš hluboko do šedých závitů mozkových, a tak se nebylo co divit, že se všichni velmi ochotně vypravili čtvrtý den večer na noční výstup na Rysy. Náhle se totiž vyčasilo a tatranská obloha se rozzářila tisíci a tisíci hvězdami. Nebe bylo tak blízko, že necvičenému oku se
36
odkryla záplava tolika blikotavých bodů, ve kterých se i ta notoricky známá souhvězdí ztrácela jako kapky v moři a mléčná dráha půlila oblohu tak široce, jakoby zrovna po nebeské hladině projela nebeská Queen Mary II, největší loď vesmíru, a zanechala po sobě brázdu ve vlnách nekonečného nebeského oceánu. A konzumenti po čtyřech dnech sněhového zajetí se po cestě vzhůru potáceli jako skuteční námořníci zmítáni na houpající se palubě škuneru. Nicméně jejich odhodlání dosíci vrcholu bylo posvátné. I s těmi nejzatvrzelejšími pohnula krása tohoto okamžiku. Sníh po kolena, cesta zapadaná. Všichni se postupně střídají v prošlapávání. Sněhová pokrývka odráží třpyt hvězd. V sedle Váhy krátký odpočinek a podél plochého hřebínku vzhůru k vrcholu. Ne že by hrozilo vystřízlivění, zkušení harcovníci nevyrazili na výstup bez patřičných zásob. Mrzne. Čím stoupáme výš, tím víc „hvězdiček“ ze světýlek domů, vesnic a měst se objevuje pod horami. Nesvítí měsíc a hvězdy splývají se světly na zemi. Naplňuje se zákon universa: Jak tam nahoře, tak tady dole. Opilci na vršku chvíli halekají, hledí na hvězdy, prohodí pár obhroublých vtípků a pak po jednom po dvou mizí zpátky na chatu. Porušujeme všechna pravidla šťastného návratu. Ani nevíme, kolik nás vyšlo a kolik se nás vrací zpět. Překvapeně zjišťuji, že je mi zima a že jsem tu sám. Nevybavil jsem se žádným tekutým povzbuzovadlem na cestu, a tak jen zírám na tu nádheru. Noční nebe je jak černý jehelníček s milióny zlatých jehel zapíchaných do jeho měkkého bříška. Vykročil jsem do údolí, ale moje kroky zastavilo cosi podivného, co sem nepatřilo. Že by přece jen problémy? Jakoby tam za tou skálou někdo ležel. Že by si tam některý z kamarádů dnešní noci ustlal? To by nebyl ten nejlepší nápad vzhledem k poloze rtuti na teploměru a počtu promile v krvi. Skutečně, někdo tam leží, ale má spacák, co je to za pitomce? Na chalupu je to čtvrthodinka z kopce. „Co tu blbneš? Tady dole je chata, pojď se mnou, venku je zima!“ „Ja ně s paněm spať do chalupy, ja tu spať.“ No jo, Polák, to
jsem si mohl myslet, takový nápad se mohl vylíhnout jen v takovéhle hlavě. Snad vytušil, co se mi honí hlavou a začal mi tou šišlavou řečí vysvětlovat, co tam dělá. Je to farář. Jmenuje se Jacek. A dnešní noc po celém světě tráví křesťané na nějakém libovolném vrcholu, blízko nebe, blízko boha, všichni v tutéž noc. Po celém světě, od malého vršíčku po několikatisícové kopce. On si vybral Rysy, pochází tady zpod Tater. Ale prošel celé Polsko, byl i v cizině. Pracoval s narkomany, s nemocnými AIDS, se starými lidmi. Vždy jim snažil život naplnit něčím smysluplným. Hovoří o smyslu života. Hovoří o námi prochlastané noci. Promarněné noci. Ptá se mě, jaké mám povolání. Jsem doktor, léčím zvířata, říkám. To ho očividně zaujalo. Polsko-česko-slovenštinou hovoří cosi o milosrdenství a soucitu pro všechny bytosti. Jeho šišlavý polský přízvuk nijak nesnižuje závažnost jeho slov. Povídali jsme si dlouho, skoro jsem litoval, že jsem si také nevzal spacák a neulehnu po zbytek noci vedle něho. Smysl života. Jak ta dvě slova dokáží mnoho lidí přimět k úžasným věcem a naopak, jak často mohou být příčinou frustrace a deprese pro mnohé. Je to každého volba. Všichni nemohou být papežem nebo prezidentem, říká mi Jacek, ale jde o to, aby to, co zrovna dělají, dělali co možná nejlépe. Aby si vybrali práci, která je naplňuje a povznáší. Aby tak prospívali druhým, ne aby je zadupávali do země a dusili. Povídali jsme dlouho o všem možném, usrkávali horký čaj z jeho dvou termosek. Bylo skoro k půlnoci, a tak říkám Jackovi: „Musím jít, aby mě kamarádi nehledali.“ Tiskneme si ruce a říkáme si ta slova, co se říkají při loučení. Je nám jasné, že už se nikdy neuvidíme. Naše světy jsou si tak vzdálené. Jeho temná silueta v polosedě zanořená do spacáku se rýsuje na pozadí blikotavých světýlek polských městeček hluboko dole pod námi. Vlastně potkat ho zítra, ani bych ho nepoznal. V té tmě jsem vůbec nezahlédl jeho tvář. „Ty, Jacku,“ říkám mu ještě svíraje na rozloučenou jeho pravici, „tebe by bylo na papeže škoda!“ Pokrčí rameny. Nesměje se. Byl to přece vtip. Tak nic. Možná mi špatně rozuměl. Plácnu ho alespoň přátelsky po rameni. „Češč!“ zdravím ho po polsky správným horolezeckým pozdravem. „Češč!“ odpovídá mi stín zachumlaný do spacáku.
Nečtu noviny ani nesleduji televizní zprávy, neboť nepřinášejí příliš pozitivního. Nicméně věřím, že každá zpráva, která si k nám má najít cestu, si nás stejně najde. Vrátil jsem se z Tater. Čekal jsem v kavárně na přítele a abych zahnal čas, sundal jsem ze stěny noviny na tom velkém dřevěném rámu. Výtisk byl už použitý, ani nebyl kompletní, chyběla tam spousta stránek. Rozevřel se tak nějak sám od sebe na nějaké čtvrté straně a můj pohled padl na malý sloupek, který oznamoval, že 26. 7. tohoto roku v 5.00 hod. ráno zahynul polský turista J. K. při sestupu z vrcholu Rysů. Na zbytkovém sněhovém poli uklouzl, při nárazu hlavou na skálu ztratil vědomí a udusil se v malé lavině, kterou strhl s sebou. Jak absurdní. Na konci července. Civím na těch pár řádků jako opařený. Před třemi dny. To přece musel být on! Tak brzo ráno se nikdo jiný nemohl z vrcholu vracet sám. Hlavou mi začala vířit spousta otázek, na které jsem nenacházel odpovědi a v duši jsem měl zmatek. Jaký byl význam jeho života? Nebo spíš jaký byl význam jeho smrti? Jsou asi v životě otázky, na které nenajdeme odpověď a pouhé hledání je odpovědí samou. Stejně jako cesta sama může být cílem. Možná je takových lidí mnoho, které stejně jako mě vyslal Jacek hledat odpověď. Možná to byl jeho úděl. V tom případě, pokud mohu mluvit za sebe, ho splnil velmi přesvědčivě. Ale přece jen. Kde je ten bůh, ke kterému se modlil? Vždyť přece takhle nekončí naplněný život. Židle vedle mne u kavárenského stolku se pohnula. „Stalo se něco?“, zeptal se mě přítel, který právě dorazil. Asi jsem vypadal vyděšeně. „Právě jsem se dozvěděl, že zahynul jeden můj přítel v Tatrách.“ „A kdo to byl, znám ho?“ Kdo to vlastně byl? Byl to stín na pozadí noční oblohy. Bylo to jméno, horká dlaň s horkým čajem uprostřed mrazivé noci, byla to pochodeň rozsvěcující světlo pro tisíce lidí v tíživé situaci. Byl to můj přítel, o kterém nic nevím, a se kterým jsem pod hvězdnou oblohou stačil procítit všechno. Jen se možná mohl v životě trochu víc smát. Byla to bytost, jež uvízla v mém srdci. Jacek. A už tam navždy zůstane. „Ne, ne, toho jsi neznal… Dvakrát kávu, prosím.“ text foto
Vladimír Šoltys archiv redakce
37
mučírna Léto je pryč a po dovolené nám zbyla jen snůška pěkných vzpomínek a fotek nezařazených do alb. Ale ať už jste zdolávali Everest nebo Milešovku, možná jste si domů, stejně jako já, dovezli někde v sobě takového „hlodálka“, který vám trochu vyčítavě stále dokola připomíná, že to bylo skvělé, ale příště by to mohlo být lepší. Má pravdu. Opravdu by bylo lepší, kdybychom při výstupu tak nefuněli, večer by nás nic nebolelo, lezli bychom rychleji, ladněji a z celého svého výkonu bychom tak právem měli mnohem větší radost. Potřeba je tedy jen rozhodnutí a se zlepšováním můžeme začít hned. Stačí jen
NABRAT DECH Možná teď přemýšlíte nad tím, o čem tu vlastně hodlám psát. Jestli opravdu o něčem tak jasném a samozřejmém jako je dech. A proč, když vy žádné potíže s dechem nemáte? Dýchání je projevem života, dějem ovlivňujícím fungování ostatních tělesných systémů, aktivitou, kterou od narození ovládáme a nikdy ji nezapomeneme. Dýchání nemůžeme opomíjet ani oddělovat od jiných činností. Dýchat musíme stále, jediné, co můžeme změnit, je „jak“. A o to právě jde. Přestože se zdá, že dýcháme stále stejně, není to tak úplně pravda. Během života dochází k mnohým změnám ve způsobu dýchání. S růstem celého organismu, a tedy i objemu plic, se snižuje dechová frekvence. Ta by u dospělého v klidu měla být asi 12 až 16 dechů za
38
minutu. Mnoho lidí se však celého objemu svých plic nenaučí využívat a dýchají proto povrchně a rychleji. To v běžném životě nemusí ničemu vadit, ale při zvýšené námaze je to problém. Nároky organismu na kyslík jsou totiž při zátěži opravdu velké a rychlost dýchání se nedá zvyšovat do nekonečna. Nedostatky v dýchání se tak snaží nahrazovat srdce, dochází k jeho přetěžování, a to mu rozhodně nedělá dobře. Ale nejde jen o hloubku a frekvenci. Dýchání je pohybovou funkcí organismu, která je zajišťována svaly. Hlavními aktéry dýchání jsou svaly mezižeberní a bránice. Důležitou roli ovšem hrají i ostatní svaly trupu a krku. Při dýchání totiž nezáleží jen na tom, jak se nám rozpíná hrudník, ale také na tom, v jakém postavení máme hlavu, jak sedíme nebo stojíme, co dělají naše ruce. Proto je docela pochopitelné, že mají lidé problémy s dýcháním nejen z důvodů zdravotních, ale třeba i kvůli tomu, že mají špatné držení těla, celé dny sedí v práci shrbení nebo jsou ve stresu, mají zkrácené prsní a krční svaly, nebo
přetrénované svaly břišní. I z těchto důvodů totiž dochází k ochabování dýchacích svalů, omezení pružnosti a pohyblivosti hrudníku, a tím k neúplnému a povrchnímu dýchání. Po výčtu toho, co je špatně, už není těžké vyvodit, jak by to tedy mělo být. Správné dýchání by mělo svou rychlostí odpovídat dané situaci a zátěži, mělo by být uvolněné, plynulé a mělo by využívat celého objemu plic. Jenže jak toho docílit? Prvním a nejdůležitějším krokem na cestě ke správnému dýchání je uvědomit si, jak vlastně dýcháme. Nejsou k tomu potřeba žádné složité testy ani přístroje. Stačí se položit na záda na pevnou podložku a klidně dýchat. Při provádění tohoto pozorování se snažte ležet klidně, hlavu mít rovně s bradou a čelem směřujícím ke stropu. Sledujte, které části vašeho těla se dýchání účastní. Zjistěte, kolikrát se za minutu nadechnete a jaká je doba nádechu a výdechu. Ideální je tzv. dýchání smíšené, při kterém dochází nejen k rozpínání hrudníku a nad-
zvednutí hrudní a klíčních kostí (žeberní/hrudní dýchání), ale také k vydouvání břišní stěny (brániční/břišní dýchání). Nikdo z nás není ideální a tak se obvykle setkáváme s tím, že u mužů převládá dýchání břišní, a u žen naopak dýchání hrudní. Rychlost dýchání by měla činit asi 12 až 16 dechů za minutu a klidný výdech by měl být až 2krát delší než nádech. Tyto poměry ovšem platí pouze v ideálním případě a absolutním klidu, takže pokud váš výdech bude kratší než nádech, nemusíte být zděšeni. A pro případ že by byl, nebo jste u sebe vypozorovali jiné nesrovnalosti, nebo byste prostě jen chtěli být lepší, se naučíme krátké dechové cvičení. Nejde o nic složitého. Dechová cvičení jsou nejjednodušší možné pohyby spojené s dýcháním, které aktivují svaly potřebné pro větší rozepnutí hrudníku a lepší prodýchání. Dýchání při tomto cvičení je jednoduché a logické. Každý cvik má totiž dvě fáze, kdy se v první fázi společně s pohybem nadechujeme, ve druhé vydechujeme. Pochope-
zajímavé knihy ní vztahu mezi určitými pohyby a dechovými fázemi je tak mnohem srozumitelnější a osvojení si správného dýchání tak může být rychlejší než u jiných cvičení zaměřených na dech, která mohou být pro mnohé nestravitelná. Na jógu nebo některá bojová umění aktivně pracující s dechem je tedy lepší se zaměřit až v pokročilejších stadiích. Samotné cvičení můžeme provádět kdekoliv a kdykoliv. Zabere totiž jen asi 10 minut a potřebujeme k němu jen místo, kde můžeme rozpažit. Ti, co mají např. s jógou nějaké zkušenosti, vědí, že ranní cvičení zlepší pohyblivost i náladu na celý den, ale není problém cvičit kdykoliv jindy, třeba než se vám v kanceláři uvaří voda na kafe. Důležitá je pravidelnost. Pokud chceme dosáhnout nějakých výsledků a své dýchání opravdu zlepšit, měli bychom cvičit minimálně jednou každý den. Na začátku cvičení si najdeme správnou výchozí polohu. Ideální pro cvičení je rovný stoj s nohama mírně od sebe, ale můžeme cvičit i v sedě. Při sezení ale musíme dávat pozor na to, abychom se nehrbili. Nejlepší je se usadit na přední polovinu židle nebo na balón, s nohama mírně od sebe asi na šířku ramen a celý trup a hlavu vytáhnout ke stropu. Ti nejzdatnější můžou cvičit v tureckém sedu (zde je ovšem potřeba hlídat rovná záda – pokud se hrbíme, celé cvičení je k ničemu). Ve zvolené poloze začneme pouze klidně dýchat. Soustředíme se na to, aby se nám na začátku nádechu začala nejprve zvedat břišní stěna, potom spodní žebra a nakonec hrudní kost a žebra horní. Při výdechu by měla nejprve poklesnout břišní stěna, potom dolní žebra a nakonec opět hrudní kost s horními žebry. Po ustálení tohoto dýchání se zvolna snažíme dech prohlubovat. Nádech provádíme nosem, oddechujeme pusou (nefoukáme). Propleteme prsty a natažené ruce zvedáme s nádechem nahoru a s výdechem vracíme zpátky. Pohyb by měl být po-
malý a plynulý, ale vždy stejně dlouhý jako dech, tzn. neměli bychom zadržovat dech pokud ruce ještě nedošly do krajní polohy, rychlost pohybu a dechu by měla být stejná. Ruce necháme volně podél těla, s nádechem vždy jednu ruku upažíme do strany a podíváme se za ní. S výdechem ruku vrátíme zpět k tělu. Střídáme obě ruce. Dlaně si položíme na ramena. S nádechem tlačíme lokty a ramena vzad, s výdechem celá záda sbalíme, lokty se před tělem snažíme dotknout. Ruce spojíme dlaněmi před hrudníkem, prsty směřují ke stropu. S nádechem zatlačíme dlaně proti sobě, s výdechem tlak uvolníme. Všechny cviky opakujeme 5 až 10krát, minimálně jednou denně. Možná to zní neuvěřitelně, ale když to ráno zkusíte, určitě ucítíte rozdíl. Nakonec jen taková poznámka. Samozřejmě nestačí dýchat správně 10 minut denně. Zvlášť pokud se kromě lezení věnujete ještě nějakému jinému sportu, je třeba se na dýchání zaměřit i při něm. Pro sport obecně platí několik základních zásad: při cyklicky se opakujících aktivitách, například běhu nebo jízdě na kole, by mělo mít dýchání svůj rytmus, např. na 3 kroky se nadechujeme, na 3 vydechujeme, který si ovšem musíte nastavit podle svých možností. Při sportech spíše silových při záběru svalů vydechujeme a při povolení nadechujeme. Ale nehledejte v tom žádnou vědu a prostě dýchejte. text foto
Martina Patzelová Jan Mayer
Himálajský deník Klára Poláčková Nestává se až tak často, aby na osmitisícovku vystoupala dáma, natož na Everest. Po přečtení Himálajského deníku
však dojdete k závěru, že úspěch nebyl hlavním důvodem k napsání knihy. Jistě, v každém nechá himálajské dobrodružství, začínající už samotnou cestou, hlubokou stopu. Co už toho bylo napsáno! Klářina knížka však hodně vyčnívá z řady! S nadhledem a ženskou grácií vás dovede z krkonošských kopců až na vrchol zeměkoule. Autentické úryvky z deníku jsou doplněny nejen kvalitními, často hodně netypickými, snímky na matně křídovém papíru, ale i upřímným a nepatetickým zamyšlením nad horami, horolezectvím a sportem vůbec. Autorce se tak podařilo nesklouznout do jakéhosi „himálajského klišé“, které jsme kdysi v Montaně označovali větou „zatluču skobu a lezu dál“. Zkrátka – opravdu fakt dobrá knížka! Formát 23 x 21 cm, 126 stran, pevná vazba s matně laminovanou obálkou. Vydalo nakladatelství Gutenberg v r. 2008 v Praze. Cena na www.horokupectvi.cz 265 Kč
Klettern im Elbsandstein 2009 – kalendář Pokud vám přijde zeď bez lezeckého kalendáře tak trochu prázdná, navíc máte rádi obrázky pískovcových věží, nový kalendář Mikea Jägera si můžete zakoupit
už teď. Jako každý rok obsahuje i tentokrát 13 lezeckých fotek (ke každému měsíci plus titulní strana) z oblasti Labských pískovců, zvláštností možná je (i když ne pro toho, kdo Mikea a jeho fotky zná), že vyfocení lezci nepoužívají magnézium. Kalendář má kroužkovou vazbu a velikost 24 x 34 cm. Dostanete ho za 10 Euro (+ poštovné). Pokud nechcete tzv. kupovat zajíce v pytli, můžete si všechny obrázky prohlédnout na www.felsenwelt. de, kde si můžete zmiňovaný kalendář i objednat.
Výběr horolezeckých cest ve Vysokých Tatrách Petr Piskač Velmi pěkně zpracovaný horolezecký průvodce Vysokých Tater (2. aktualizované vydání) má příjemný kapesní formát
a jeho obálka vydrží i hrubší zacházení. Obsahuje 111 výstupů od klasifikace III po stupeň VIII UIAA. Přesné nákresy stěn a jednotlivých výstupů jsou doplněny stručným, ale velmi užitečným, slovním popisem, upozorňujícím na možná překvapení ať již v klasifikaci nebo orientaci. Cesty byly vybrány tak, aby si přišlo na své co nejvíce horolezců, tedy cesty pěkné a poměrně bezpečné. Součástí průvodce je i přehledná mapa Vysokých Tater se zakreslenými a očíslovanými vrcholy, na které vedou popisované výstupy, seznam horolezeckých chat atd. Obecné rady a doporučení nejen pro lezení ve Vysokých Tatrách jenom podtrhují pečlivost, se kterou byl průvodce sestaven. Publikace byla schválena a doporučena metodickou komisí ČHS. Formát 15 x 10,5 cm, 154 stran, pevná vazba, 2. aktualizované vydání. Cena na www.horokupectvi.cz 290 Kč
39
ºæáÜåæífßæí&¿Ê àåÝæéäØÚÜæÛçÜÛêÜÛâðåg
áÞãÚßëeé
mèëeéäëmëçä×ØÞÝäçäáÚïÚØàdÝäâÖ¢ éÚçÞYáê¡ßèâÚÝäèéÞáÞÙmàîãÚãÖëãdâêÈîáëäëÞ ÉÖááäëÞ¡ãÖ
ÚâêÚámïàêëäÙ×äçãØÝàäâÞèmØÝ Ê¾¶¶£ »ÞáâÖ Ö åê×áÞØÞèéÖ ¿Þm ÇÚÞãÚç âY Ö⢠×ÞØÚ ïáÚå
Þé àäâêãÞàÖØÞ èëÖïê èâeçÚâ à ëÚ¢ ÚßãäèéÞÞÙäëãÞé¡åäçÚÙÖàbãmèéçYãØÚèÚèéÖ¢ çÖéäèëÖïäëìÚסïÖbméåçÖØäëÖéãÖëîéëäÚ¢ ãmÖçØÝÞëê$½ÈÖåmåÖÙãeèÚëeãäëÖéÞÙÖá
mâ ïYáÚÞéäèéÚâÙáÚåäéÚ×ÖïÖÙYãmëàäããdÝä ë×äçê£ÅäàêÙä×Öä×èéäßmÖëîÝäëmäbÚàYëY¢ ãmâãÖãeàáÖÙÚãâ¡âeáÖ×îàäâ×ÞãÖØÚßÚ¢ ßÞØÝåçYØÚïàëÖáÞéãÞéèáê×îbáÚãâèëÖïê£
ÑägåðíæÛÙæéåÚßâæäàêoÚß 5ÄÙïÖbYéàêçäàêåçÖØêßÚßÖàäãäëåÚÙèÚÙÖ
ÇÜëéÉÜêÚߣåæídãÜåÍâæååfßæíÙæéì
ÃÜñÚààÙØÝìy[àñØdåæìåØçæÛñàäçæäؤ ãì ÙàãØåÚæíØë êÜñ|åì£ çÜäãÜë£ âëÜéØâ ÛæßåØë åÜåØçãågåf ÚoãÜ£ Ø Úæ êÜ çæíÜÛ¤ ãædàåÜçæíÜÛãæñãÜçàë¥ÄoêëæíðßéØñÜåf çéæêíØñæífàåÝæéäØÚÜÙìÛÜçéæëæëÜåëæ¤ âé[ëêçoÜæãàÛÜÚßØæçé[ÚॠÑägåðåØêÜâéÜëØéà[ëì 5Åä ëmØÚ ãÚ béîáÚédâ åèä×Úãm ãÖ âmèée éÖ¢ ßÚâãmàÖ êàäãbÞá èëß èéYá åçÖØäëãm åäâeç èàäãØÚâèçåãÖ¿ÞãÙçÖÅçÖYà£ËÚÛêãàØÞ
dÛÖ èÚàçÚéÖçÞYéê èÞ åäbmãÖá ëÚáâÞ ä×çÖéãe Ö ë
Ú¢ èéçÖããeÖèéÖáèÚëçÖïãäêéëYmĊèÚçëÞèãmýáä¢ ÝîèëÖï꣸ÝØÞâêémâéäïÖãYèë
ÚØÝãîåäÙe¢ àäëÖé Ö åäåYé ÝäÙãe ïÙÖçê ë ßÚÝä ÙÖá
m Þ¢ ëäéãmÙçYïÚ¡ÞàÙîïÝáÚÙÞèàÖåçäëäïãmØÝïY¢ áÚÞéäèémèëÖïêïãÖâÚãYßÚÝääÙØÝäÙåäØÝä¢ åÞéÚáãeàäâåáÞàÖØÚ£ÃÖÝçÖÙÞáÖÝäåÖãmÅÝ¹ç£ ·äÚãÖ ËÖáÚãéäëY¡ àéÚçY ïëméeïÞáÖ ëÚ ëîåèÖ¢ ãdâ ë×eçäëdâ mïÚãm Ö ïÖbÖáÖ åçÖØäëÖé äÙ ¦£ïYm£ËèäêbÖèãdÙä×eåÚ×mçYëÚèåäáêåçY¢ ØÞè¿ÞãÙçäêßÚÝäÖÜÚãÙêÖëÚÙÚèÞëÚáâÞïÙÖé¢ ãe£ ÈåÖÙáÖ çäëãâÖ ãäÝÖâÖ Ùä äçÜÖãÞïÖØÚ ïÖèÚÙYãm×ÚïåÚbãäèéãmàäâÞèÚʾ¶¶ãÖÈéçÖ¢ Ýäëe àäãØÚâ ïYm£ Éêéä ÖàØÞ¡ ãÖ àéÚçd èÚ èÚ¢
âÚéäÙÞØàd àäâÞèÚ ¿Þm ËäÜÚá¡ àéÚç ãÖÝçÖÙÞá ¿ÖãàÖ ·ÚÙãÖmàÖ£ È åçÖØm åÚÙèÚÙî ¸ÚãéçYáãm ëçØÝäáäëdàäâÞèÚèàäãbÞáïÖbYéàÚâÙê×ãÖ¿Þm Çäèäá×îáïÖâeèéãYã Ûäçâäê ÙäÝäÙîä åçÖ¢ Øäëãm bÞããäèéÞ£ Ëàäãã ë×äç ßâÚãäëÖá ãä¢ ëâ åÚÙèÚÙäê ¸ËÀ ËáÖÙÞâmçÖ ÌäáÛÖ¡ àéÚç èÚçäïÝäÙáéêéäåçYØÞëîàäãYëÖé×ÚïãYçäàê ãÖäÙâeã꣹Öá
méëYm¡àéÚçYï×ÖÛêwYèàdÝä ÝáÚÙÞèàÖ äåêèéÞáÖ $½È¡ ßÚ ÂÖçéÞã ÄééÖ£ ÅÚÙ¢ èÚÙêàäâÞèÚÖáåÞãÞèâêãÖÝçÖÙÞá×ëÖábáÚã çÚåçÚïÚãéÖØÚ¡ ¿Öã ÀçÚÞèÞãÜÚç£ ¿Öàä èê×àäâÞ¢ èÖàäâÞèÚÖáåÞãÞèâêèÚïÖbÖáÞãéÚãïÞëãeèéÖ¢ çÖéäçÚåçÚïÚãéÖØÞĊèàÖáàÖýÅÚéçÇÚèØÝ£Åä¢ èáÚÙãmïâeãäê×îáÖçÚïÞÜãÖØÚ¹ÖãÖÀÖÙáÚØÚ ãÖ âmèéäëÚÙäêØmÝäàäâÞèÚèäêéeãmÝäáÚïÚ¢ ãmâáYÙÚÚ£¿ÚÝäãYèéêåØÚãÚ×îáëÙä×eåèÖ¢ ãm éäÝäéä éÚíéê ïãY⣠Ë
Úâ àäãbmØmâ âãä¢ ÝäàçYéÙeàêßÞßâdãÚâëÚÙÚãmïÖäÙëÚÙÚãäê åçYØÞ¡ ë
Úâ ïÖbmãÖßmØmâ ïÖ äÙëÖÝê èÚ Ùä ãm åêèéÞé£ ÅÚÙ ádéÚâ ×îáä èØÝëYáÚãä ãäëd báÚãeãm äÙ¢ ×äçãØÝ àäâÞèm¡ ëãY
ÚßmØm YÙ Ùä bYèéÚbãdÝä ØÝÖäèê ïåèä×ÚãdÝä ÚíÞèéÚãØm èéÖéêéê àäâÞ¢ èÚ Ö èê×àäâÞèÚ è ãÚßÚÙãäéãâ ëïãÖâÚ⣠ÏãÖâÚãY äÙàáäã äÙ èÚèàêåÚãm Ùä ëeé
mØÝ ØÚáà¡ àÖÙY àäâÞèÚ éÖà ×êÙÚ âmé äÙÙeáÚã çäïåäbÚé Ö ßÖèãd ïÖÖïÚãm ×êc âÚïÞ èäêée¢ ãm¡ãÚ×äãÚèäêéeãm£ÅäÙáÚéäÝäéäâäÙÚáêßÞ ×îáäèéÖéãebáÚãeããYëçÝçäïåäbéꧥ¥£
ÑägåðíÜíâæååfäíÙæéì 5ÅäbYéàÚâ çäàê äåêèéÞáÖ ÖÙî ËË ÈäwÖ ·ä
¢ émàäëY¡ÖéäïéeØÝãÚßê
áÚØÝéÞáÚß
mØÝÙëäÙ£ Ãîãm ßÚ
Öèéãäê âÖâÞãàäê âÖád ÈYçî Ö åä
$½È èÚ ßm åÖéçãe ë¢ ×ÚØ ãÚèéèàY£ ÃÖ âmèéä åçëãmÝä ÚàäãäâÞØàd¢ Ýä âmèéäåÚÙèÚÙî ×îá àääåéäëYã ËYØáÖë IÞçá¡ àéÚç âY åçä éäéä âmè¢ éäëmØÚãÚÙäèéÖéÚbãäê àëÖáÞÛÞàÖØÞ£ Ï ëàä㢠ãdÝä ë×äçê èÚ çäïÝä¢ Ùá ãÖ åäèáÚÙãmâ èçåãä¢ ëdâßÚÙãYãmäÙèéäêåÞéÇÖÙÚàÁÞÚãÚçéÝ£¿ÚÝä âmèéäãÚïèéÖáäåçYïÙãdÙáäêÝä¡åçäéäÚèÚ ÖÙî ëÚÙÚãm åäÙÖÞáä ÙäåáãÞé ïåeé Ùä èÚÙâÞ¢ báÚããdÝä èéÖëê ßÚÙãäâîèáãäê àääåéÖØm ÅÚé¢ çÖ ÇÚèØÝÚ¡ àéÚç èÚ Ùä×Ú êëÚÙá ßÖàä ëÚÙäê¢ Ømèê×àäâÞèÚèàÖáãmÝäèåäçéäëãmÝäáÚïÚãmÖßÚ ïãYâßÖàäÙä×çäçÜÖãÞïYéäç£
ºæÛ[㶠5ÂäãäèéÞ àääåéÖØÚ ßèäê ÙáÚ èéÖãäë ëîbÚçåY¢ ãîÖãäëëàäããë×äç×êÙÚëäáÞéåm
émËÖᢠãYÝçäâÖÙÖ£ÈëßÙÚÛÞãÞéÞëãmäÙØÝäÙßèÚâßÞ ÙÖáÖãÖëeÙäâmëàäããdâêë×äçêÖäêàä㢠bÚãm èëd åçYØÚ êëÖêßÚ Þ ëmØÚ báÚã èéYëÖßmØm¢ Ýä ËË£ ¿Ú åçäéä ëÚáâÞ ÙáÚÞéd èÚ ïÖ×ëÖé äéYïàÖâÞåm
émÝäëÚÙÚãmèëÖïêÖßÚÝäÙÖá
mâ èâeäëYãmâêãîãm¡ãÖåäÙïÞâ£Ëàäããë¢ ×äç èÞØÚ åäÙY ËÖáãd ÝçäâÖÙe èëäê àäãØÚå¢ ØÞ¡ÖáÚäèàêéÚbãdâèâeçêÙÖá
mÝäåèä×Úãm ×î âeáÞ çäïÝäÙãäêé ãäëe ïëäáÚãm àÖãÙÞÙYéÞ£ ¹äêÛYâ¡ Ú ïÚßâdãÖ Ùä×Ú ÛêãÜêßmØm äÙÙmáî èÚãÖèëØÝåäÙïÞâãmØÝåäèáÚÙãmØÝèáÖãeãmØÝ ×êÙäê ëeãäëÖé Þ éÖàäëd ïÙYãáÞëe ãÚïYÞëãd ëeØÞ ßÖàä ßÚ ãäâÞãÖØÚ äèä×ãäèém Ùä åm
émÝä ëÚÙÚãmèëÖïê¡ãÚ×äëÚèëÖïàêéeàääçÜÖãÞ¢ ïäëÖéÚáãØÝ ÝäçäáÚïÚØàØÝ ÞãÙÞëÞÙêÖáÞé ïÖßÞè¢ éd ãÚåáÖém ãÞØ ßÞãdÝä¡ ãÚ ĊßÖàd èÞ éä êÙeáY
¡ éÖàäëdéäâY
ý£ ÏåäÙïÞâãmØÝĊèåäáÚbÚãèàØÝýêÙYáäèémåçä¢ ×eÝáä åäÙ éÖàéäëàäê ÂÊ¹ç£ ¿Öãî Àê×Öáä¢ ëd ïÖèÚÙYãm ÁdàÖèàd àäâÞèÚ Ê¾¶¶¡ èåäßÚãd èÅÚáÞàYãäëâèÚâÞãYÚâ£ÀäãÚØçäàê×êÙÚ ßÞèéeëÚïãÖâÚãm×ÞáÖãØÚèåäçéäëãmØÝèåeØÝ¡ âÚïÞàéÚçâÞêãîãmëîãÞàYÝÞèéäçÞØàdëméeï¢ èéëm¶ÙÖâÖÄãÙçîëåçÚèéÞãmÖãàÚéeȶÁºÌ¶ ÇäØà¶ìÖçÙ£ ¿ÜñâçæÛñàäçÜáÜ ¸ãÜåØ&ÜçÜãâæí[£çÜÛêÜÛâðåg
ÇØägëåoæÛñåØââíéædo¨¨¨ãÜëdÜêâfßæßæéæãÜñÜÚëío
ÊëØéæäæêØñ¬¬£¤Âd
ÅÖâeéãmäÙïãÖààëçäbm¦¦¦áÚébÚèàdÝä ÝäçäáÚïÚØéëmáïÚïÖàäêåÞéãÖèÚàçÚéÖçÞYéê $½È£Ä×ßÚÙãÖéáïÚÞÚ¢âÖÞáÚâãÖÖÙçÚèÚ àåÝæ·ßæéæêíØñ¥Úñ£ Ä×ßÚÙãYëàÖ âêèm ä×èÖÝäëÖé ßâdãä¡ ÖÙ¢ çÚèê¡ åäbÚé Ö åçäëÚÙÚãm äÙïãÖà Ö èÖ¢ âäïÚßâe ÞãÛäçâÖØÞ ä ééîåê ÝçÖÙî ãÖ ãY
bÚé ¦¬§¬§¥®ª¥©¤¥«¥¥¯ ÛäçâÖ ÝçÖ¢ Ùî åÚëäÙ¡ èáäÚãàÖ¡£££¡ ÙÖéêâ èåáÖé¢ ãäèéÞ¡ bYèéàÖ §«¡¢ Àb åä
éäëãd¡ ëÖçÞÖ¢ ×Þáãm èîâ×äá ² ®®®¡ èåÚØÞÛÞØà èîâ×äá ² ÊëØéæêëoÙé槣¤Âd çäÙãdbmèáä£
Sekretariát: Český horolezecký svaz, Zátopkova 100/2, P.S. 40, 160 17 Praha 6 - Strahov telefon: 296 118 207 (i fax), 603 646 207, 296 118 347, 603 646 347, e–mail:
[email protected] úřední hodiny: pondělí 9 - 12 a 13 - 15, úterý 13 - 18, čtvrtek 13 - 18
40
metodika
up & down / písek
Metodiku pro vás připravil horský vůdce Janek Bednařík a fa SINGING ROCK Kresby: Vojtěch Dvořák
41
w
w
w
.
m
o
n
t
a
n
a
.
c
z
/
p
r
e
d
p
l
a
t
n
e
na pultech
Force
Nůž Gerber Aluminium Presto 3.0 FE
Force je speciální lano s patentovanou technologií s novou možností použití v extrémně náročných podmínkách. Lano je testováno dle normy pro statická lana. Tato nová kategorie lana je určená hlavně záchranářům, hasičům, policistům a jiným speciálním jednotkám. Pancéřování je meziopletem z nerezové oceli a chrání jádro lana před přeřezáním i v případě, že došlo k porušení ochranného opletu. Barva: černá Doporučená MOC: 10.924 Kč (50 m) Více na: www.mytendon.com
Nůž, který skvěle padne do ruky. Duralová rukojeť vyložená gumovým protiskluzem, patentovaná technologie otevírání FAST, pojistka ostří v otevřeném i zavřeném stavu.
Via Ferrata Via-ferratový set OCUN se díky nové konstrukci řadí k nejmodernějším a nejbezpečnějším na trhu. K významným prvkům patří: strečové popruhy umožňující komfortní jištění, spolehlivé robusní K-lock karabiny, odlehčená brzda plnící nejnovější požadavky normy EN 958, doplňky umožňující velmi rychlé upnutí na úvazek. Vhodné pro kombinaci s úvazem OCUN Bodyguard, Newton nebo Coach.
Technické informace: celková délka: 17,78 cm délka v zavřeném stavu: 10,16 cm délka ostří 7,62 cm hmotnost: 102,06 g materiál ostří: nerezová ocel 440A Cena: 1 890 Kč www.vavrys.cz
Váha / Rozměry: 1.116 g (830 g + pump 105 g + 0.3 l bottle 90 g) / 21 x 21 x 13,5 cm Výkon / Čas do varu vody: 1.500–2.000 wattů / 2,5 min
MOC: 1.849 Kč
Doporučená MOC: 4.200 Kč
www.ocun.com
Více na: www.primus.se
Slack Line Set
Rebel 10.0
Slack line set Ocún překvapí svým jednoduchým systémem napínání na principu samosvorné kladky za pomoci dvou karabin. Set obsahuje kompletní výbavu pro vypnutí: 15 m popruhu s vyztuženými oky na koncích, 3 oválné šroubovací karabiny, posuvnou brzdu pro nastavení délky popruhu a 2 ks O-SLING 240 cm pro ukotvení ke stromům.
Rebel 10.0 je zcela nové lano SINGING ROCK, které lze díky optimálnímu průměru použít se všemi typy jistítek.
MOC: 1.490 Kč www.ocun.com
SALEWA DIADEM FLEX 500, artikl 4495 Jedinečná konstrukce FLEX umožňuje při normálním střihu spacího pytle, stejné hmotnosti a stejném tepelném výkonu maximální roztažnost v oblasti ramen 15 cm do šířky, ve výši kyčlí 10 cm a dokonce i v oblasti nohou ještě až o 5 centimetrů. K tomu ještě spací pytel nabízí anatomicky tvarovanou kapuci, kryté stahovací šňůry ke kapuci a termolímec, krycí lištu Interlock 3D a 3D termolímec. Komprimovatelný balicí vak a skladovací vak jsou součástí balení. Hmotnost: 1.390 g Teplotní rozsah: +1 °C / –5 °C / –21 °C Barvy: antracit/černá Doporučená MOC: 4.990 Kč Více na: www.salewa.com
42
Primus EtaPowerTM MF Vařič, který zefektivňuje využívání energie z (u vařičů obvyklých) 40 až 50% na 80%! Základní otázka totiž nestojí, jak rychle uvaříte litr vody, ale kolik litrů lze uvařit s daným množstvím paliva. Vařič co možná nejvíce integrovaný s nádobím má nejmenší tepelné ztráty. Série Eta Power MF (Multifuel) navíc spaluje plyn, benzín i naftu. V ceně setu je nádoba z vícevrstevného titanu o objemu 2.1 l (pro 2-3 osoby), jejíž víčko je možné použít jako pánev, kleště, pumpa, láhev na benzín a obal.
Dynamický průtah: 33 % Hmotnost: 64 g/m Počet pádů: 8 Barvy: červená a modrá EN 892, CE 0123, UIAA Doporučená MOC: 2.500 Kč (50 m), 3.000 Kč (60 m) Více informací na: www.singingrock.cz
Jistítko ATC-Sport Nový ATC-Sport je odlehčenou verzí jistítka ATC-XP, určenou pro sportovní lezení na jednoduchých lanech. Velmi snadno se ovládá. Má dvě možnosti nastavení brzdné síly. Jednu pro silné, druhou pro normální brzdění. Hodí se pro celou škálu lan – od průměru 7,7 po průměr 11 mm. Váží pouhých 60 gramů – je extrémně malý a příjemný k použití. ATC-Sport se vyrábí ve tmavě modré, zlaté, platinové a tmavě červené barvě. Doporučená MOC: 17,99 euro Více na: www.blackdiamond.eu
Tatry
Snehový hrb 2.400 m J – stena Snehový hrb je SV výbežok Snehového štítu. Pri pohľade od juhu je ohraničený zľava Prielomom pod Snehovým a zprava Ľadovým sedlom. Do kotliny Piatich Spišských plies spadá krátkou, ale strmou južnou stenou, ktorá poskytuje síce krátke, ale pekné, lezenie v pevnej skale. Prístup pod J stenu: od Téryho chaty na SZ a potom malo znateľným chodníkom pod východne steny Ľadových štítov, miernym stúpaním na najvyšší prah kotliny pod J stenu Snehového štítu. Z chaty 1,1/2 hod. Zostup: Hrebeňom do Prielomu pod Snehovým a dole cestou č. 1, strmé trávy, v zime na strmom snehu. Prehľad výstupov: 1. „Prielom pod Snehovým“ kl. II, Z. Klemensiewicz, A. Zamiecki, 24. VIII. 1907 1. zima: S. Bernadzikiewicz, S. Luxenburg, W. Žulawski, 24. IV. 1935 2. „Ľavým pilierom“„ kl. IV, 2 hod. W. Fedorowicz, W. Myszlowski, K. Wreczynski, 16. VIII. 1969 3. „Ľavou časťou“ kl. IV-V, 2 hod. J. Dostal, E. Nemeš, L. Vítek, 6. VII. 1951
5
4. „Prostrednou časťou“ kl. V, 23 hod. Č. Harníček, J. Mlezák, 26. VII. 1954
3. leto: S. Drlík, M. Pelc, J. Martiš, VIII. 1975 1. zima: M. Smutný, Ď. Somora, 14. III. 1972
5. „Tonyho cesta“ kl. IV, 2 hod. A. Svoboda, M. Smutný, leto 1972 2. leto: P. Cvik, J. Osif, 29. IX. 1975 (45 min.)
7. „Snehové vrátka!“ kl. V-, 1,45 hod. (2 skoby, 2 vklinence)
Koubek, Urbanec, Rusňak, 27. VII. 1977
text a foto
Jozef Gurník
6. „Veľký kút“ kl. V+, 2 hod. O. Duba, H. Myslivcová, L. Páleníček, 22. IV. 1971 2. leto: S. Horn, M. Smutný, 26. IX. 1971
6
43
galerie
Hoher Göll
(2.522 m)
Západní stěna Převýšení: 400 až 800 m Berchtesgadenské Alpy Tento mohutný horský masiv byl neznámo kdy dosažen lovci zvěře. První turistický výstup je datován v r. 1801 a první výstup na lyžích pak v r. 1904. Hoher Göll představuje nádherný panoramatický vrchol, který je „poměrně“ snadno dostupný bez výrazných technicky obtížných úseků, ale i ty nejjednodušší cesty jsou dlouhé a orientačně náročné. Západní a jihozápadní stěny nabízejí řadu krásných klasických cest středních i vyšších stupňů obtížnosti, a také jednu z nejobtížnějších cest Severních vápencových Alp – Scaramouche (IX+/X–) bratrů Alexandra a Thomase Huberových. Nejoblíbenější cesty vedou v západní stěně v blízkosti výrazných skalních útvarů ve středu Z stěny, které zcela odpovídají jejich názvu – Velký a Malý trychtýř (Grosser Trichter, Kleiner Trichter). Výstupy v této levé části západní stěny jsou obvykle ukončeny po dosažení travnatých úseků „Trichterwiesel“ bez dalšího pokračování jednoduchým terénem s 400m převýšením k vlastnímu vrcholu. Nástup k cestám: Z Berchtesgadenu po silnici k osadě Obersalzberg, zde odbočíme směrem na Mitterbach až k výrazné zatáčce Scharnitzkehrl, kde je několik parkovišť. Dále strmou pěšinou v suti v údolí Endstal přímo k úpatí západní stěny a k nástupům cest v Z stěně, cca 45 až 60 min. Přehled cest: 1. Cesta „Zellerschlucht“ Klammer, Kroher, Zeller, 1910 Obtížnost: místy IV-, převážně III a II, 5 hod. Klasická technicky nenáročná cesta, nástupové police jsou ohrožovány pádem kamení z „Trychtýře“. 2. Varianta nástupu Obtížnost: III a II Jedná se o dnes obvyklý nástup cesty č. 1 3. Stará Z stěna Brandenstein, 1920 Obtížnost: místy III+, často II a III, 4 hod. Zajímavá cesta vedoucí převážně plotnami s pevnou horninou. Ve spodní části existuje řada přímých variant do stupně IV. Nástup je ohrožován občasným pádem kamení. Původní výstup na vrchol je poměrně dlouhý, a tak řada lezců ukončuje výstup po dokončení obtížnějších úseků na travnatých partiích „Trichterwiesel“. Cestou vede vybavená slaňovací sestupová trasa. 4. Cesta „Grosser Trichter“ J. Aschauer, J. Kurz, 1922 Obtížnost: 4 délky V+ a IV+, dále II až III, cesta je dostatečně vybavena skobami, k eventuálnímu dojištění jsou vhodné smyčky a vklíněnce. Délka: celkem 110 m lezeckých úseků a 300 m snadnějšího terénu. Velký trychtýř představuje exponovanou zajímavou cestu vedoucí ve velkolepém prostředí strmých vápencových pilířů a stěn.
44
Hoher Göll Pflughörndl
15 1
14 16 3
4
10
13 2
1
7
5. SV spáry H. Lacher, H. Lechner, 1987 Obtížnost: 1 místo VI, ostatní úseky V a V+. K dojištění vklíněnce a friendy větších velikostí. Délka varianty je 80 m. Jedná se o atraktivní cestu vedoucí převážně spárami. 6. Cesta „Trichtenpfeiler“ S. Babl, S. Mack, 1971 Obtížnost: 1 délka VIII+, 5 m VIII, 2 místa VII, často V až VI, 250 m lezecké části, 5 až 6 hod. Jedná se o původní „skobovačku“ v nejtěžších úsecích (A2 ). V několika místech se vyskytuje lámavá skála. 7. Cesta „Kleiner Trichter“ Gauder, Helminger, 1943 Obtížnost: VII (6 m), krátké úseky V+ a VI ( je možný traverz v laně), cesta je poměrně kvalitně zajištěna, je vhodné vybavení doplňkovým lanem pro „traverz“, 450 m, 4 až 5 hod. Krásná klasická a často absolvovaná cesta v pevném vápenci. Komíny v 6. délce bývají po deštích delší dobu vlhké. 8. Přímá varianta „Malého trychtýře“ A. Hirschbichler, H. Niederberger Obtížnost: VII (6 m), místy VI, často V+, k dojištění friendy a vklíněnce větších velikostí. Převýšení 120 m k hraně Malého trychtýře, 2 až 3 hod. Nádherná cesta vedoucí v pevné skále, často podél vodou vypreparovaných žlábků, propojující cesty č. 6 a 7. 9. Vrcholová varianta A. Hallinger, L. Köppl, 1980 Obtížnost: 3 délky VI-, horní část IV až V, solidní zajištění, délka výstupu 180 m od cesty č. 8. Krásná cesta v pevné skále, vedoucí žlábky a plotnami.
4
6 7
12
5
10
9
11 6 8 4 12
7
10. Spára „Zick-Zack“ H. Brandner, N. Bechler, 1970 Obtížnost: 1 místo VI, zbývající úseky V až V+. K zajištění smyčky, friendy a stoppery i větších rozměrů, 5 délek od cesty č. 7, celkem 400 m na travnaté úseky na „Trychtýři“, 4 až 5 hod. Nádherná cesta s ideální linií. Výstup není vhodný po dešti. 11. Pilíř Z stěny 1148 S. Mack, S. Babl, 1971 Obtížnost: 1 délka IX-, několik úseků VII+ až VIII, často VI+, cesta je z velké části vybavena skoba-
15. Varianta „Přímé SZ stěny“ B. Neubaur, J. Königer, 1978 Obtížnost: místy VI, 1 místo A0, převážně V a V+, delší úseky v lehčím terénu. K zajištění vklíněnce, friendy a smyčky, 800 m. Dlouhá cesta plotnami a spárami, ve 4. délce orientačně náročná. Cesta je lezena jen výjimečně. 16. SZ stěna S. Kellerbauer, 1959 Obtížnost: místy IV, III, 4 až 6 hod. Málo lezená cesta.
mi, k dalšímu zajištění friendy a vklíněnce větších velikostí. Převýšení 450 m, 8 hod. Exponovaná cesta z dob „direttissim“ 70. let. 12. Scaramouche A. a T. Huber, 14. 6. 1989, po přípravách v předchozích letech, (1. RP září 1989) Obtížnost: IX+/X-, převážně VII až IX. Cesta je vybavena dostatečným zajištěním skobami a borháky, k dojištění sada malých stopperů, 7 délek, 230 m obtížných úseků, 6 až 8 hod. Extrémně obtížná cesta ve strmých plotnách v pevném vápenci.
13. Přímá Z stěna J. Aschauer, J. Kurz, 1921 Obtížnost: místy V-, IV+, 4 hod. Poměrně riskantní cesta vedoucí v úsecích s lámavou horninou. 14. Přímá SZ stěna H. Brandner, N. Rechler, 1969 Obtížnost: místy VI, V+ až VI-, často IV až IV+, nutné vlastní jisticí prostředky, 700 m, 5 až 7 hod. Velkolepá klasická cesta, v některých úsecích orientačně náročná.
Sestup: Od cest v levé části západní stěny je možný sestup po absolvování těžkých základních úseků cest přechodem ke „staré Z stěně“ (slanění), nebo sestupem, resp. slaněním přes strž Zellerschlucht (cesta č. 1). Od hlavního vrcholu vede sestup nejprve JV směrem k strži „Göllscharte“, pak sestup SZ směrem podél věže Pflughörndl a dále strmě do údolí Pflugtal. Po staré lovecké stezce do údolí Endstal, místy II, 2,5 až 3 hod. Další možnost sestupu z hlavního vrcholu je SZ hřebenem Mannlgrat k lokalitě Kehlstein. Zajištění ocelovými lany, obtížnost I, cca 2 hod. Literatura: [1] H. Schöner, B. Kühnhauser, Berchtesgadener Alpen, Bergverlag Rudolf Rother, München, 1994
text a foto
Jiří Novák
a jdi... Za demotivaci neruèíme!
Ondra Beneš: End of Silence! Člen Dolní Žleb Company vylezl na konci srpna v pořadí druhou linku z Alpské trilogie, nacházející se v Berchtesgadenských Alpách. 11délkovou cestu z roku 1990 s maximální obtížností 8b+ má na svědomí bratrská dvojice Alex a Thomas Huberovi. První volný přelez se podařil Thomasovi v roce 1994. Do úspěšného završení trilogie Ondrovi již chybí „pouze“ přelez cesty Des Kaisers neue Kleider – Císařovy nové šaty. Můžeme mít pro Montanu pár otázek? Proč ne? Zdravím z expedice „Turecko“. Zrovna jsme na odpočinku v turistické oblasti Cappadocia. Předevčírem jsme s Tomajdou a Filipem Martínkem vylezli naši novou 200m cestu Merhaba za 8a v oblasti Ala Dag Mountain. Florian Scheimpflug mi říkal, že jste byli často v kontaktu ohledně počasí v oblasti. Jak dlouho jsi musel čekat na „ostré pokusy“? V podstatě jsme ani moc čekat nemuseli. Po nacvičení začalo pršet, tak jsme jeli s Jirkou Lautnerem na dva dny domů a pak zase zpět – hurá na pokus. Poprvé to nevyšlo, další pokus musel počkat asi měsíc a půl. Měl jsem totiž v plánu jiné zájezdy, jako Eiger s Tomem, nějaká ta Jura, Ádr a stěhování bytu. Na podruhé byla sice před-
pověď nic moc, ale naštěstí nám počasí přálo, a tak jsem mohl po jednom dni nacvičení cestu vylézt. Plánuješ zkompletovat celou alpskou trilogii? Po cestě Silbergeier jsem to v plánu moc neměl, ale ještě když byl Hari na živu, tak mi říkal, ať to zkusím, že jsou to moc pěkný cesty s velikou historií. Pokud budu tedy mluvit o trilogii jako o třech určitých cestách, tak bych ji asi rád zkusil zkompletovat. Ale tím nic nekončí. Je to pouze určitý výčet cest, a cest jako jsou ty z trilogie je spousta, a ty je potřeba taky lézt. Pokud by ta poslední nešla, tak se pro mě tedy nic neděje a raději půjdu do nějaké jiné. Ale... A kdy se teda pokusíš o „Císařovy nové šaty“? Příští rok v létě. Pokud bude čas, síla a chuť. V čem vidíš hlavní rozdíly mezi cestami Silbergeier a End of Silence? Hlavně v jejich délce. Silbergeier je o 200 m kratší, ale údernější. Délky jsou těžší, ale člověk není tak moc v psychu jako v „Konci mlčení“, kde se musí ulézt 250 m a pak to teprve přijde. Délky dole nejsou taky moc zadarmo, takže člověka dost načnou. Co se týče klasifikace, tak „Silber“ sedí a End of silence je ve dvou klíčových délkách možná o stupínek lehčí, ale celé v kuse to pro mě 10+ asi bylo. Je to osobní hodnocení. O to ale zřejmě moc nejde. Je to prostě perfektní cesta, která mi v srdci zůstane pěkně dlouho. A o to přece jde... Díky za odpovědi a ještě jedna gratulace ke „Konci mlčení“!
Druhý výstup na Eight women-climbers Peak 6.110 m Na konci srpna trojice Denis Urubko, Boris Dedeshko a Gennadij Durov uskutečnila teprve druhý výstup na tento kopec v Centrálním Tian Shanu. 33délkový prvovýstup alpským stylem oklasifikovali jako 6A. Ruský lezecký e-zin russianclimb. com upozorňuje na zdejší obrovský potenciál atraktivních linií, z nichž mnohé začínají ve 4.000 a končí v 7.000 m. Bohužel se ale tato oblast netěší příliš dlouhým periodám stabilního počasí.
Spaghetti na Beka Brakkai Chhok 6.940 m Na tomto téměř sedmitisícovém pákistánském vrcholu uspěli jako první
46
Italové Herve Barmasse a Simone Moro. Vynahradili si tak mohutnou Baturu II (7.762 m), kterou plánovali vylézt alpským stylem. V době, kdy však pod Baturu došli, už ji zdolávali Korejci expedičním stylem. Rozhodli se tedy radši vyhledat náhradní, podobně vyzývavý, cíl. O Beka Brakkai Chhok se opakovaně pokoušely týmy z Japonska, Anglie a Nového Zélandu, ale jejich snažení na vrchol nevedlo. Až tito dva Italové „prokletí prolomili“. Vyrazili počátkem srpna alpským stylem zcela na lehko bez stanu, spacáků a vařiče ve směru britsko-novozélandského pokusu z ledovce Batura Glacier. V příkrém sněhu a ledu dosáhli exponovaný jižní hřeben, který je přivedl na podvrcholové plató. Tady si trochu odpočali. Dalšího dne v půl třetí odpoledne, po zdolání mixového terénu se špatnými možnostmi jištění, dosáhli vrcholu. Ve snaze vyhnout se nepříjemnému hřebeni si sestup zkrátili kuloárem pod gigantickým sérakem. Přidali do kroku, aby zkrátili pobyt ve velmi nebezpečné části stěny a kolem třetí ranní byli zpět v základním táboře.
Úspěch na G4 Teprve pátý výstup na Gasherbrum IV (7.925 m) se podařil španělské expedici ve složení Alberto Inurarrategi, Ferran Latorre, Jose Carlos Tamayo, Juan Vallejo a Miguel Zabaleza. Zopakovali severozápadní hřeben (cesta Child – Macartney-Snape, 1986). Technicky náročný hřeben s množstvím sněhu byl opravdovým oříškem. Latorre byl při sestupu zraněn padajícím kamením, do základního mu tak museli pomoci kolegové. První výstup na tento kopec se odehrál právě před 50 lety. To byli tehdy borci!
Velkolepý směr ve východní stěně Huascaran Norte 6.655 m Španělka Silvia Vidal (pravidelným čtenářům určitě povědomá pro své mnohadenní sólovýstupy velkými stěnami) vylezla spolu se Švýcarem Youri Cappisem nový výrazný směr ve východní stěně Huascaran Norte v Cordillera Blanca. Odvážná linie s názvem Entre Boires – Inside the Fog (V mlze), 6a A3 80 st., je první kompletní linií v této stěně. Samotný nástup pod stěnu byl ohrožován padajícími séraky z dvojvrcholu Huascaranu. Cestu lezli stylem „capsule“ téměř dva týdny. Přesto výstup, pro výrazně špatné počasí a značné objektivní nebezpečí, nedotáhli až na samotný vrchol.
Omluva (Entschuldigung) Mike Jägerovi V minulém čísle Montany jsme mylně uvedli autora fotografie na titulní straně. Fotil Mike Jäger, kterému se tímto upřímně omlouváme, stejně jako všem čtenářům. A aby ta omluva nebyla tak strohá, přidáváme podrobnější popisek ke zmíněnému obrázku: „Alexander Adler, Überdruckventil RP XIb, Heringstein. Alexander zvládl mimo jiné také 2. přelez cesty Action Directe ve Frankenjuře.“
Severka Eigeru: Paciencia poprvé volně! Po pěti letech se Stephan Siegrist a Ueli Steck vrátili do své cesty, aby tento 900metrový směr poblíž Japonské direttissimy, 5.9 A3, přelezli volně. Obtížnost 23délkové linie kulminuje na 8a. Právě Steckovi, který je v severní stěně téměř jako doma, se předposlední srpnový den podařil volný přelez.
Alex Huber: Free sólo Švýcarské cesty na Grand Capucin 3.838 m Bavorskému univerzálnímu lezci se podařil další z mnoha odvážných kousků. 400metrovou cestu až na vrchol vylezl za 59 minut, a stejnou cestou opět slezl! Fotil Heinz Zak, tak se snad nějakých obrázků dočkáme na stránkách světových magazínů.
Projekt 82 x 4.000 konečně úspěšný! Italům Francu Nicolinimu a Diegu Giovannimu se podařil projekt vylézt všech 82 alpských čtyřtisícovek do 82 dnů dotáhnout do konce. Mezi 25. červnem a 25. srpnem (tedy za pouhých 60 dní) vystoupili na všechny alpské „čtyřky“. Mezi nimi se přesouvali na lyžích a na kole. Slovinec Miha Valic vylezl na všechny vrcholy během zimy 2006/07 za 102 dní. O projekt se u nás pokoušel Viktor Kořízek (horský vůdce, autor rubriky Alpy v klídku a pohodě), ale musel ho pro smrtelnou nehodu spolulezce předčasně ukončit. Znovu se o non-stop vylezení alpských čtyřek již nepokoušel.
Nádherná hrana Hatun Ulloc dokončena V roce 2005 Američané Wayne Crill a Kevin Gallagher otevřeli na hraně schodovité věže Hatun Ulloc (Ishinca Tower) v Bílých Kordillerách úžasnou linii. 9 délek cesty Karma de Los Condores, IV 5.11d, přelezli volně. K pokračování na vrchol se neměli, protože dále byly trhliny a spáry na hraně plné zeleně. Letos v létě se do Jižní Ameriky chystala jiná dvojice, Dave Anderson a Brady Robinson, která měla k dispozici pouze dva týdny. Na nějaké větší akce a hledání nových líbivých cílů tak neměla jednoduše čas. Slovo dalo slovo a oba se ocitli v údolí Quebrada Ishinca Valley pod dominantní nedolezenou hranou Hatun Ulloc. Od prvovýstupců se dozvěděli, že charakter cesty připomíná linku Astroman na El Capa. Na dokončení šli mazaně. Nejprve se džunglí pokrytou stěnou východně od hrany „prodrali“ na samotný vrchol a z něj slaněním obhlídli zbývajících 5 nepřelezených délek. Něco málo museli vyčistit, ale vesměs je při přelezu překvapila super skála. Obtížnost nejtěžšího místa dosáhla 5.11c.
Free solo cesty Regular Northwest face na Half Dome od Alexe Hannolda 6. září se v Yosemitech děly věci! Mladík Alex vtrhl do této 23délkové cesty (VI 5.12a) a bez lana ji vylezl. Kdo umí, ten umí.
Po uzávěrce – telegraficky: Bílá růže pro Adama Ondru Adam Ondra přelezl cestu Weisse Rose 9a v rakouském Schleier Wasserfallu. Cesta z dílny Alexe Hubera čekala na opakování 14 let. Gratulujeme!
Márovi Holečkovi a Honzovi Doudlebskému se podařil prvovýstup v severní stěně Uparisíny 6130 m. Více na: www. uparisina.expeditions.cz
Korejský přelez severovýchodní stěny Meru South 6.660 m Kopec leží v hřebeni za nepřelezenou „Žraločí ploutví“ (Meru Shark´s Fin). Meru South zaznamenalo v minulosti pouze jeden výstup, a to japonskou expedicí v roce 1980. Členové korejského klubu „The Korean
Extreme Rider Alpine Club“ Kim Sae-joon, Wang Jun-ho a Kim Tae-man v červenci udělali přímou linii v severovýchodní stěně těžkým stylem. Až do C2 cestu zafixovali (sníh a led, mixy), poté se pustili stylem „capsule style“ do kolmé, na mnohých místech převislé, 600metrové vrcholové stěny. Špatné počasí, kdy během 10 dní spatřili slunce pouze na 2 hodiny a ještě horší kvalita skály jim výstup řádně znepříjemnily. S jednou délkou si „vyhráli“ dokonce dva dny. Dva dny jim vzal sestup, přespali v C2 pod „headwallem“. Počasí jim znemožnilo odstranění všech fixů ze stěny, polovičku tam tak zanechali. Cestu pojmenovali Gate to the Sky, VII A5 5.10 (Brána do nebe).
Pavle Kozjek zahynul na Muztagh Tower Jedna z předních postav světového horolezectví posledních let se nevrátila z expedice na pákistánský Muztagh Tower (7.284 m). Spolu se svým parťákem Dejanem Miskovicem se pokoušel alpským stylem o dosud nevylezenou, více jak 2.000 metrů vysokou, severovýchodní stěnu tohoto kopce. Dolezli do sedla mezi Muztagh Tower a Sharp Peak (6.550 m), kde večer postavili stan a společně se dohod-
li, že vzhledem ke špatným povětrnostním podmínkám sestoupí následující den. Ráno 25. srpna před odchodem se náhle s Pavlem Kozjekem urvala sněhová převěj za stanem a on se s ní zřítil několik stovek metrů do severovýchodní stěny. Dejan Miskovic zůstal osamocen bez jídla, spacáku i lana. Nebezpečným terénem se vydal na sestup až do místa, kde zůstal uvězněn. Jeho štěstím byl telefon, kterým koordinoval svou záchranu helikoptérou z výšky 5.300 m do bezpečí. Opět se tady předvedli pákistánští piloti, kterým může za svůj život děkovat už nejeden zahraniční horolezec. S Pavlem Kozjekem ztratil horolezecký svět nejenom excelentního alpinistu. Namátkou vybírám jeho prvovýstupy jižní stěnou na Shisha Pangmu nebo severovýchodní stěnou Cho Oyu, za což obdržel Piolet d´Or. Navíc si vzpomeňme, kdo našel odvahu vypovídat o masakru Tibeťanů čínskými vojáky v sedle Nangpa La… Pevně věřím, že Pavleho žáci půjdou v jeho stopách. text
T. Obtulovič ml. a redakce
Zdroje: www.alpinist.com, www.euroclimbing.com www.huberbuam.de, www.climbing.com www.james.sk, www.russianclimb.com
47
portrét
Olina
Portrét významné československé horolezkyně 50. a 60. let Olgy Zibrinové-Láskové
Olga Zibrinová, kterou její spolulezci oslovovali Olina, dnes bydlí ve vesnici Králiky nedaleko Banské Bystrice s krásným výhledem na Velkou Fatru, Nízké Tatry a Kremnické vrchy v okolí. Díky svému temperamentu a vysportované, téměř ideální lezecké postavě byste jí v žádném případě její věk rozhodně nehádali. Není proto divu, že se s ní také při troše štěstí můžete i dnes potkat v jejich oblíbených Tatrách nebo ve skalním městě Hruboskalska. Jejího nedávno zesnulého manžela Zdena1 horolezecká veřejnost znala zejména díky jeho legendárním výstupům s Radanem Kuchařem, které byly neopakovatelným způsobem popsány v knize „Deset velkých stěn“. Dnes už ale málokdo ví, že také Olga patřila ve své době k našim nejlepším horolezkyním na písku i ve velehorách. Když se nad hromadou archivních fotografií a novinových článků rozpovídala o svých půl století starých výstupech a životě se Zdenem, ani se mi nechtělo věřit, že mám takové štěstí být takovému vyprávění přítomen. Narodila jsem se v Turnově, jenže tatínka pak okolo roku 1938 přeložili nejprve do Hořovic, kde jsme strávili tři čtvrtě roku, a pak do Prahy. Tatínek pracoval na zemském úřadě, později na zůstatkové podstatě Země české. Maminka nebyla zaměstnaná a otec jako úředník moc nevydělával, takže moc peněz jsme neměli. Když vypukla válka, přestěhovali jsme se na vesnici Žlunice u Nového Bydžova k tatínkovu o dvacet pět let staršímu bratrovi, který byl farářem. Na jeho velké faře jsme přečkali válečné období. Tatínek byl celý týden v Praze, kde jsme stále měli byt, ale o víkendech jezdil za námi. V Žlunicích jsem pak chodila do obecné školy a později na kole jezdila do měšťanské školy v nedalekých Hluši-
48
cích. Po válce jsem začala chodit do gymnázia v Praze, šla jsem ze třetí měšťanky do tercie. V té době jsem měla šest sourozenců a v roce 1951 se ještě narodila moje o dvacet let mladší sestra. Na vysokou jsem se nedostala, protože tatínek nebyl příliš žádoucí. Nastoupila jsem tedy do Aritmy, kde jsem dělala všecko možné – nejprve výpočtářku, pak kresličku, v konstrukci a nakonec na zkušebnách, což mě dosti bavilo. Když jsme na Kladně dělali měření spalovací komory na kychtový plyn, dost jsem se osvědčila, dostala výborný posudek a na matematicko-fyzikální fakultu se po roce přece jen dostala. Na vysoké škole jsem se přihlásila do všech možných oddílů tělovýchovné jednoty Slavie,
protože na fakultě byly všelijaké možnosti. Chodila jsem dokonce i na džudo, ale nejvíce mne to bavilo v lyžařském oddíle, se kterým jsou spojeny i mé horolezecké začátky. V zimě roku 1953 jel totiž náš lyžařský oddíl společně s horolezci na Slezský dům do Vysokých Tater. Kurz vedl Voloďa Suchý, který rozhodl, že všichni, tedy i lyžaři, půjdou nejprve na horolezecký výstup. První den jsme tedy vyrazili na Východní Vysokou, kde jsme se učili jistit a chodit na mačkách. Moc se mi to zalíbilo a já se rozhodla, že už budu chodit na túry jen s horolezci. Koncem týdne jsem pak vylezla Krčmarův žlab na Gerlach, což je už vážnější věc. A to jsem byla poprvé v Tatrách! Lezení jsem ohromně propadla. Jezdila jsem do Skaláku autostopem z Prahy tak často, že jsem u nějakých lidí na křižovatce Liberec-Turnov měla schované kolo. Do Sedmihorek se už odtud stopem dostat nedalo, a tak jsem si vždycky vzala kolo a dojela na něm až do Skaláku. Peníze jsem neměla žádné. K jídlu jsem měla jen ovesné vločky a malkao... Abych nemusela vařit, ve vodě jsem si rozpouštěla kalorky, jak se tehdy nazýval nejlacinější pokrm. Spávala jsem v jeskyni na Slunečné, kde jsem se nebála, protože se k ní muselo vylézt. Také jsem se tam i učila. Měla jsem s sebou skripta,
živila se vločkami a sem tam jsem dole popolézala traverzy a nástupy všech možných cest. Vždycky jsem se začala do něčeho lípat, dolezla ke kruhu a zase slízala dolů. Ve Skaláku jsem dost často pobývala sama, a pokud se v něm někdo objevil, hned jsem se zajímala, jestli by se s ním nedalo lézt. V jeskyni jsem měla i lano a lezla vlastně s kýmkoliv, kdo byl po ruce. V mých začátcích se mi všechny cesty zdály být snadné. Neměla jsem ale před sebou nějaký cíl, co bych chtěla dokázat. Spíše jsem lezla ze zábavy. Jako úplný začátečník jsem třeba vylezla na střídačku Německou cestu na Příhrazskou Kobylu s Jecelínem, kterému jsme říkali Celda. Lezla jsem od samého počátku cokoliv, třeba Kobylí věž, Lebku nebo Dračí věž. Opravdu se mi nic nezdálo dostatečně obtížné a klidně jsem cesty lezla jako první. Do letních Tater jsem se poprvé dostala na konci července se Slavií. Tábořili jsme na Polaně pod Vysokou. Lezla jsem s kamarádem Vlastou Červeným, který se později stal výborným geofyzikem. První den jsme vylezli na Rysy jedničkou, následovala trojka na Svišťové věže, čtyřkový pilíř na Rumaňák, trojka na Gerlach a Stará cesta na Galerii Ganku. Po přelezení hřebene z Mlynára na Rysy a pětky vedoucí na Východnou Vysokou ze severu nás Voloďa Suchý klidně pustil i na túru za pět až šest. S Vlastou jsme tehdy vylezli Birkenmajera na Gerlach, což byla v té době dosti těžká věc. Přitom jsme se ještě neuměli ani pořádně jistit. Měli jsme velké štěstí, že jsme tam nikde nespadli, protože náš výstup byl místy i trochu lámavý. I přesto, že jsem prakticky nelezla ještě ani rok, poslali mě na cvičitelský kurz. Jeho první část probíhala v Příhrazích, kde dělal instruktora Ferda Michl – starší kluk z Mnichova Hradiště a já byla jeho cvičenec. Bral mě na všechny cesty, které sám nevylezl. Já mu přelezla všechno, stačilo jen, aby mi radil: „Běž více doleva!“ nebo „Vpravo máš chyt!“ Tím jsem ale získala mizernou pověst: „No jo, Olina! Té když řekneš vpravo, vlevo, leze jako hodiny.“ Všichni si mysleli, že sama bych cestu
zřejmě nenašla. Na konci srpna pak proběhla i druhá část kurzu na Popradském plese v Tatrách. V té době jsem si poctivě vedla lezecký deník – z jedné strany jsem si zaznamenávala výstupy v Tatrách, z druhé strany byly uvedeny výstupy na cvičných skalách – Hrubá Skála, Suché skály, Příhrazy, Drábské světničky, Šárka, ale třeba také Černolice u Prahy. Po nějaké době jsem už lezla pravidelně s Miličem Blahoutem nebo s Blážou Karasovou, která se o mne za dob mých studií dosti starala. Často jsem ji navštěvovala doma, kde mne její maminka vždy hezky pohostila. Opět to netrvalo moc dlouho a já se objevila i v ženském reprezentačním družstvu, ve kterém tehdy působila Bláža Karasová, MUDr. Jarmila Matějková, MUDr. Ema Formanová, Mirka Macků, Zdenka Nespěchalová, později provdaná Blahoutová, Irena Hrablíková a Olga Veličková, která z nás byla rozhodně nejlepší lezkyní. V roce 1955 jsem se s děvčaty zúčastnila letního přechodu hlavního hřebene Tater. Pamatuji si, že tenkrát byla v Tatrách ohromná spousta černých zmijí, kterých jsme se dost bály. Z mého hlediska se mnou ženské na hřebeni trochu cvičily. Byly nervózní, aby se celý hřeben stihl přelézt. Na Svinici jsem vylezla sama a dále jsme pak postupovaly po skupinách. Některé úseky přelezla jen jedna dvojice, zatímco ostatní se přesouvaly dolinou. Pak se zase chvíli lezlo společně. Na každém vrcholku
Olga v Divoké Šárce v roce 1953
První lezení ve Vysokých Tatrách a výstup na Bradavici v roce 1953
jsme zanechávaly cedulku jako doklad našeho snažení. Myslím si, že jsem měla o něco větší zátěž než ostatní a více jsem toho i nachodila. Jídlo ale bylo přesně rozplánované, a když se jedlo, já měla furt málo. Bránila jsem se: „Však jsem taky víc chodila!“ Náš výkon jsem brala trochu s rezervou, protože všechny jsme celý hřeben rozhodně nepřešly. Podle mne se přechod hlavního hřebene uskutečnil hlavně z jediného důvodu - aby se vykázala aktivita ženského družstva. Holky tehdy dosti zdůrazňovaly, že ženy mají jiné limity než chlapi, a tudíž se s nimi muži nemohou porovnávat. Najednou jsem se ale objevila já a pořád chtěla lézt něco těžšího,
což jim bylo proti mysli. Pořád mne vychovávaly: „Měj rozum!“ nebo „Pořád jen do stěn... Vždyť jsou tady i kytičky!“, což platilo hlavně o Ireně. Lezla jsem jim na nervy i tím, že jsem neuměla rychle a cílevědomě postupovat při přípravě spaní a jídla. Pamatuji si, že jsem dokonce některé z děvčat zabryndala polívkou spacák... Jednou jsme byly společně na podzimním soustředění v Tatrách, kde napadl sníh. Lezlo se na Kežmarský štít a v šestičlenném družstvu jsme nastoupily do stěny. Do cesty se nám tam ale postavil komín, který se postupně všechny pokoušely přelézt. Neúspěšně se ale vracely. Říkala jsem jim: „Pustily byste mě?“ Ony mne ale od mého pokusu zrazovaly, ale nakonec mne dopředu přece jen pustily, já komín přelezla a navíc poměrně lehce. Takových situací bylo víc, kdy renomované horolezkyně něco nemohly přelézt a já to vylezla. Trenérem tehdejšího ženského družstva byl Milič Blahout, který v té době chodil s Irenou Hrablíkovou2. Jednou s ní byl na písku, ale Irena na něm moc dobře nelezla, a tak Milič lezl se mnou a Irena se na nás dívala. Přes noc pak byli spolu ve stanu, já opět někde pod převisem. Tehdy jsme toho ve Skaláku spolu vylezli hodně. Například Netopýří spáru na Mnicha, kde mi ale Milič spadl. Já to pak přelezla, i když jsem měla z jištění jeho pádu úplně odřené ruce. Na Kouřovce na Daliborku pak Milič u prvního kruhu spadl taky. Nechtěl
Na Hrubé Skále
mě pak do ní pustit, ale nakonec jsem si svůj pokus vydobyla. Spáry mi docela šly, i když to nebyla moje specialita. Tak se mi podařilo tuto legendární cestu Josky Smítka vylézt jako první ženská, díky čemuž si mě možná všimli kluci ze Skaláku v čele s Radanem, který si mne začal asi i vážit. Liberečáci mi pak dost nadržovali a díky tomu jsem toho s nimi hodně zlezla ve Skaláku i v Tatrách. Dost vážnou túru jsem například v zimě podnikla s Karlem Cermanem v severní stěně Javoráků. Když se o rok později dělala nominace na zájezd do Alp, odcestoval skoro každý kromě mne. Dokonce i Irena, se kterou jsem lezla Karouška
49
na Lomnici a ona to za mnou nemohla přelézt. Když se nominace určovala, argumentovali, že jsem příliš mladá a mám ještě dost času. Jenže já měla dvacet čtyři let a až tak mladá už nebyla. Také tvrdili, že jsem splašená, což možná trochu pravda byla. I přesto jsem si ale myslela, že bych si zasloužila jet taky. Přes léto jsem pobývala na Téryho chatě, kde jsem oblézala vše okolo chaty. Chatař Jarda Sláma po mně jednou chtěl, abych vylezla přes takové okno na střechu. Zkoušeli to mnozí, jen já ale vylezla komínově s rozporem přes futra až nahoru. Jarda byl z mého výkonu docela překvapený. Lezl se mnou později i několik vážnějších věcí, třeba prvovýstup ve východní stěně Lomnického štítu – pod lanovkou nebo Cermanovu cestu v severní stěně Javoráků. Chtěl se mnou jít i na Hokejku a několikrát jsme pod ní i byli, jenže vždy se pokazilo počasí a začalo pršet. Hokejku jsem pak již nikdy nevylezla, hlavně protože nebylo s kým. Tenkrát jsem měla výbornou kondičku a skvělou techniku. Skutečně mi to tenkrát lezlo, nicméně na reprezentační zájezd do Alp v roce 1956 jsem každopádně nominovaná nebyla. Jarda Sláma výslednou nominaci jako neutrální pozorovatel slyšel a Miličovi s Blážou řekl, že mi teda dost ublížili. Možná to tak chtěli udělat i Radanovi na truc, nevím. Brala jsem toto z mého pohledu dost nespravedlivé rozhodnutí jako hroznou křivdu, což mě psychicky dost složilo. Dostala jsem horečky, které přetrvávaly asi tři měsíce. Radan mi pak našel Jiřinu Žebrákovou. Navrhl nám lezecký plán, co bychom měly vylézt. Také mi radil, abych o našich společných výstupech i něco napsala. Tak jsem tedy začala lézt s Jiřinou, se kterou nám to vydrželo dva roky. Nebylo to až tak dlouhé období, ale tenkrát se mi dva roky zdály docela dlouho. Když tehdy někdo lezl čtyři roky, měla jsem už dojem: „To už je velký horolezec!“ S Jiřinou jsme v létě oblézaly Tatry přesně tak, jak nám to Radan poradil. Většinou se jednalo o první ženská přelezení – Birkenmajer na Lomničák nebo Weberovka na Malý Kežmarský štít i s horní částí. Nakonec jsme pak udělaly i prvovýstup na Černý štít, který dodnes lidi dost lezou. Naše společné výstupy se mi zdály dost v pohodě. Mám dojem, že v Tatrách jsem většinou lezla pod
V roce 1954 na nuceném bivaku ve Vysokých Tatrách, potřebném pro získání výkonnostní třídy
své možnosti a většinou jsem měla na víc. V lehčích cestách jsem pak občas dělávala, že když jsem nad sebou viděla nějakou lezitelnou stěnku, hned jsem ji musela vyzkoušet. Většinou se daly přelézt, ale někdy jsem se i zapráskla. S Jiřinou jsme taky dost oblézaly Skalák. Lezly jsme dost těžké věci – Kapelníka, tříkruhový Dominstein, Mézlův roh a Jeschke rüss na Maják, Českou a Rudou hranu na Dračkách... takové ty klasiky, tehdy ale slušné věci. Chodily jsme lézt i do Údolíček, protože jsem chtěla taky poznat místa, kde jsem ještě nebyla. S Jiřinou jsem lezla i v manšaftu, který měl jedno ze soustředění u plesa v Kačí dolině. Zúčastnili se jej i rumunští horolezci výměnou za pobyt našich kluků v jedné z lezeckých oblastí rumunských vápencových hor. Byli to spíše skálolezci. Kluci s nimi prošli některá sedla a občas s nimi i něco vylezli. Rumuni měli doma své skalky, které musely být čisté, takže při lezení v Tatrách stále shazovali dolů volné kameny – jako že čistí skály. Všichni jsme z nich byli dost vyjevení, co to dělají... S Jiřinou jsme se jim samozřejmě musely taky věnovat. Bylo to koncem září, byla Ve Vysokých Tatrách na jedné z hromadných akcí československé reprezentace. Vepředu zleva Franta Pašta, Ivan Gálfy, Bláža Karasová a Radan Kuchař. Olga v 1. řadě 3. zprava.
dost zima a v dolině napadlo i něco sněhu. Lézt se moc nedalo, a tak se začalo blbnout. Olda Kopal třeba vymyslel, že se půjde plavat. Nakonec jsme po téměř zamrzlém plese začali plavit na madračkách. Rumuni si mysleli, že nějak provokujeme, jenže tyto blbosti jsme si všichni nosili přirozeně v sobě. Když pak přišla sněhová bouře, velký vítr nám s Jiřinou roztrhl stan. Doktor Wolf rozhodl, že se musíme rozdělit. Aby naše stěhování bylo mravnostně správné, poslal nás ke klukům s největšími stany – Jiřinu vzal Karel Cerman s Liberečáky, já se stěhovala do stanu s Ivanem Kluvánkem, Jožo Psotkou a Zdeno Zibrinem. Zdeno tehdy v plese také plaval. Celý zmrzlý ve stanu rozhořel vařič a rozehříval se, protože měl vše bílé a neprokrvené, jak byl dlouho ve studené vodě. Doktor Wolf tehdy na nás všech zkoušel expediční stravu. Měl vše rozdělené na denní dávky – čabajky, chalvu, grahamový chleba... poměrně málo jídla, které by nám stačilo, kdybychom lezli, jenže my většinu času trávili ve stanech a nudili se. Měla jsem pořád hlad a Zdeno měl navíc své zásoby jídla. Když totiž dělal v Tatrách hřebenovky, v bivacích a pod významnými skalami měl schované jídlo – vločky, kondenzované mléko, také rezervní benzín. Zdeno se o mě tenkrát ucházel, a tak udělal výborné ovesné vločky a mě pak na ně pozval. Předcházel si mě, že mě krmil. Jeho vločky mi
Na reprezentačním srazu, zleva Irena Hrablíková, Zdeňka Pospěchalová-Blahoutová, Karel Cerman, Olda Kopal, Franta Pašta a Olga
Zdeno Zibrin a Radan Kuchař po zdolání severní stěny Eigeru v roce 1961, kdy je zachytil fotoreportér švýcarského časopisu Photopress z Zürichu.
hrozně chutnaly. Jak mě tehdy chytal u plesa v Kačí dolině na ovesné vločky, na to opravdu nikdy nezapomenu. O něco později se z ničeho nic objevil na Téryho chatě, kde jsme s Jiřinou lezly. Měl namířeno na Pálavu, kam mne také pozval a kde jsme spolu už začali chodit vážně. Kamarádi Liberečáci, kteří mne vlastně vychovávali, najednou zbystřili: „A Olina je taky ženská!“
50
Jako ženu mě asi moc nebrali. Spíše jako nějaké neutrum, které jim v případě potřeby odneslo batohy – když třeba Milič Blahout s Láďou Halešem dělali hřeben Tater. Když jsme tak jednou šli s Liberečáky z Téryho chaty do Sedielka, Rišík Karoušek mi dokonce do batohu přibalil kameny, abych jim neutíkala. Pod sedlem pak měl poznámky: „Co to neseš v batohu, že tak funíš?“ Kameny jsem pak samozřejmě vybalila z batohu k všeobecnému veselí. I přesto jsem jim ale byla vždy moc vděčná, že mě někam vzali. Se Zdenem jsme samozřejmě začali hodně lézt. Společně jsme třeba podnikli výstup Puškášovými plotnami na Ošarpance. Zdeno tam v nejtěžším místě seděl ve skobě a zabíjel další, ale ta spodní s ním vyšla. Letěl a já jej chytala. Mám padesát pět kilo, Zdeno měl osmdesát a padal dost dlouho... Ruce mi to pěkně vcuclo do karabiny! Pokračovala jsem i s výstupy v čistě ženském družstvu s Jiřinou. Vylezly jsme třeba Stanislawského a Puškášovu cestu na Galerii Ganku. V zimě jsme pak podnikly túru na Černý štít. Vyrazily jsme dvě dvojky – já lezla s Jiřinou a Bláža Karasová s Evou Posejpalovou. Z vrcholu tehdy vedla dolů řada vyšlapaných stop po hřebeni, protože před námi sestupovali chlapi. Sestupová trasa již byla opravdu snadná, a tak jsme se odvázaly z lana. Došly jsme až k poměrně mírnému hřbetu, ze kterého se cesta rozdvojila buď na vysněženou rampu nebo na strmý žlábek se stopami našich kamarádů, vedoucí rovnou na konec rampy. Jiřina se tehdy rozhodla scházet po stopách kluků. Řekla jsem jí: „Jiřino, já tudy nepůjdu!“ Ona mi ale odvětila: „A co? Když tudy šli kluci... Člověk musí strach trochu překonat.“ Musím přiznat, že Jiřina strach překonávala dost často. Já ale neměla chuť se bát, a tak jsem pokračovala za Blážou a Evou po hřbetu. Viděla jsem ale, jak se Jiřině ve žlábku lepí sníh na boty a jen s kladivocepínem jí to dolů moc nešlo. Raději jsem k ní začala traverzovat. Když jsem se dostala až téměř ke žlábku a Jiřina byla asi třicet metrů nade mnou, najednou se jí to na změklém sněhu a částečně i ledu smeklo. Začala hned brzdit, ale železa jí ve strmém terénu moc nedržela. Ohromně duchapřítomně zapíchla do sněhu svůj kladivocepín. Kdyby s sebou měla cepín, lopatka by možná zabrala... V jednu chvíli se už zdálo, že se skoro zastavila, ale najednou šup – sníh, na kterém stála, se zase vylomil a šla dolů. Převrátilo ji to a letěla už vzduchem. Když mne míjela, stačila ještě vykřiknout: „Ježišmarjá, Olino!“ Zmizela v hlubině pod námi. Neměla jsem ani odvahu k ní sejít pod stěnu. Rovnou jsem běžela do chaty pro pomoc, zatímco Bláža s Evou k ní mezitím traverzovali. Věděla jsem, že je mrtvá3... V Jiřině jsem ztratila výbornou spolulezkyni. Měli jsme spolu naplánované další túry – Hokejku, Cagašíka... a pádem z Černého štítu se vše přerušilo. Její smrt mne dost šokovala a mé horolezectví trochu zabrzdilo. Navíc jsem se začala v horách bát. O rok později jsem byla na soustředění na Térynce a lezla s Emou Formanovou na Stredohrot. Když jsme pak sestupovaly centrálním žlabem, šla jsem velmi opatrně. Ledový terén, ve kterém se sníh lepil na nohy, mi v mnohém připomínal osudový sestup s Jiřinou. Ema šla o dost rychleji a najednou se ji to také usmýklo. Začala
padat dolů úplně rozhozená. Žlab se stáčel a za zákrutou mi úplně zmizela z dohledu. Opět jsem myslela na nejhorší. S hrůzou jsem scházela čelem ke skále. Když jsem ale zašla za roh, Ema seděla ve sněhu, natírala si rty a volala: „Kde jsi tak dlouho?“ Dopadlo to naštěstí dobře. V duchu se mi už ale promítaly černé představy, co za rohem uvidím, protože Ema shučela dolů opravdu velmi rychle a klidně mohla hlavou narazit do některého kamene ve žlabu... V té době začal Zdeno jezdit s Radanem do Alp. Lezli v nich pověstné výstupy, které Radan tak obdivuhodně popisuje ve své knize „Deset velkých stěn“. Vždycky když odjeli, měla jsem problém někoho sehnat na lezení. Na Vyšné Terianske sedlo jsem ale v zimě lezla s Posejpalkou, což byla dost vážná túra. Také jsem podnikla s klukama z Bratislavy zimní výstup nejdelším tatranským pilířem na Mengušáky od Mořského oka s jedním bivakem. Jednu stěnu jsem tam taky musela vytáhnout, protože kluci se už chtěli vracet dolů. Milan Mereš tehdy nechtěl v zimě spát ve stěně... Se ženskými jsem pak ještě uskutečnila první ženské přelezení severní stěny Kriváně. Stále více mne to táhlo do vyšších hor. Po neúspěšné nominaci do Alp jsem to zkusila s Kavkazem, kam se dostat bylo o něco snazší. V roce 1958 jsme nakonec do Dombajské oblasti na Kavkaze vyrazili se Zdenem na svatební cestu. Společně s námi tenkrát vycestovali i Vilda Heckel a Jožo Psotka, se kterým se Zdeno velmi dobře znal z Bratislavy, kde oba studovali, i z nepřeberného množství společných výstupů v Tatrách. V ruském alplágru to ale byla katastrofa! Museli jsme chodit na mačkách, lézt po balvanech a učit se horolezectví. Jediné, co nám povolili byl Dombaj-Uľgen a traverz Dombaje. Museli jsme ale s sebou vzít raketnice, které jsme měli střílet na znamení, že jsme v pořádku. Podruhé jsem jela na Kavkaz o rok později v době, kdy Zdeno s Radanem v Alpách zrovna přelézali severní stěnu Petit Dru a Walkerův pilíř na Grandes Jorasses. Tehdy jsme vylezli dost těžkou věc – traverz Volnej Ispanii ze sedla Bžeduch, kde nás chytla příšerná bouřka. Byl s námi i Ďuro Weincziller, tehdy ještě úplně mladý. Měl dost těžkosti – bylo mu zle a bolela jej hlava. Dalším mlaďochem v našem družstvu byl košický horolezec Stanko, přezdívaný Sůra. Čtveřici tehdy doplnil zkušený Ivan Kluvánek z Bratislavy. V závěru výpravy jsem pak společně s dalšími šestnácti horolezci vylezla také na Elbrus. Další kavkazské dobrodružství následovalo o dva roky později, kdy Radan se Zdenem vyrazili k severní stěně Matterhornu a Eigeru. Se ženskýma jsem tehdy lezla hřebenovku na Pik Ščurovského. Rusové nám túru rozplánovali na tři dny. Přesně nám nařídili, kde máme přenocovat. Na místě prvního bivaku jsme ale byly před polednem, a tak jsme rozhodly, že půjdeme dále. Došly jsme až na místo, kde jsme měly přečkat druhou noc. Dáša si v bivaku na noc zula boty, na rozdíl od ostatních, které si boty nechaly na nohách. Jenže boty jí přes noc zmrzly a ráno je Dáša nemohla obout. Dala si je tedy na rukávový vlez do stanu, kde svítilo sluníčko. Když se ale stan pohnul, bota zahučela do doliny, kam možná zatím ani lidská noha nevkročila. Jak jsme vzniklou situaci vyřešily? Eva Posejpalová-Novotná měla na
botách celtové návleky, které si dávala pod železa. Každá jsme také měly rezervní ponožky, takže si Dáša vše navlékla a lezlo se dále. Musely jsme ji ale stále zajišťovat, protože sestup dolů v takovém vybavení nebyl zrovna jednoduchý. Ruský pohled na horolezectví byl pro nás dosti nezvyklý. Jeden den po túře musel být například „děň oddycha“ – odpočinek, pak následoval „děň podgatóvky“ – přípravy, a na túru se pak ještě nemohlo jít ani třetí den. K přípravě na lezení patřilo i nafasovat „produkty“ – jídlo. Po horách se tam zdaleka nemohlo pohybovat volně, vše muselo být pod kontrolou. Když v roce 1962 při pokusu o prvovýstup v severní stěně Šchary zahynuli Černík se Studničkou, Rusové zakázali veškeré výstupy, a tak se všichni rozhodli pro pěší výlety po Kavkaze. Jednu skupinku tvořili kluci kolem Radana a Zdena, kteří nafasovali produkty na šest dní a zmizeli v tehdy zapovězené severní Balkarii. To byl průšvih! Zdeno s Radanem i ostatními pak v Praze dostali dištanc. Já navštívila Kavkaz třikrát – poprvé jsem byla v západním, pak dvakrát v centrálním. Podobně jako kluci jsme tehdy také přecházeli hřeben do Gruzie – jednou přes sedlo Gluchur, podruhé přes sedlo Bečo. Pořádné mapy nebyly, a tak jsme si kreslili „podgatovku“, s jejíž pomocí jsme ale do Soči nebo do Suchumi přece jen dorazili. Při zpětném pohledu na naše putování
Olga v Rébuffatově cestě v jižní stěně Aiguille du Midi v roce 1964
po Kavkaze nemohu vůbec pochopit, jak jsem se tehdy dokázala už jenom sbalit. Když mám dnes někam cestovat vlakem, nemohu se se všemi věcmi vypravit. Tehdy jsem v Soči měla s sebou i bílou blůzku a sukni, ve které jsem chodila i po Kyjevě. A společně s krámy na lezení jsem měla všechno v jednom ruksaku, se kterým jsem přešla pěšky přes čtyřtisícové sedlo. „Gruzovik“ nás čekal až po celodenním sestupu dolů. V Mestii pod Ušbou byli tehdy hrozně vysazení proti Rusům. Snažili jsme se jim vysvětlit: „My ně Ruskije, my iz Čechoslovakii...“ „Vy ně
51
Ruskije? I počemu vy govoritě po ruski?“, oni na to. Ale jak bychom se s nimi jinak domluvili, že? Když ale zjistili, že s jejich severními sousedy nemáme nic společného, byli na nás hned milí. Dali nám kyselé mlíko... Při jedné cestě jsme dorazili do městečka Zugdidi. S Jožo Psotkou jsme se tam pak procházeli večerní ulicí, když nás zaujal výklad jednoho z obchodů. „Oni tady mají kožešiny?“, nechápali jsme při pohledu do řeznictví. Kožešiny se ale najednou rozutekly, protože se jednalo o velikánské krysy. Když se do výkladu masného obchodu položily, vypadaly jako vystavené kožešiny. „To je ale hygiena!“, nemohli jsme uvěřit vlastním očím. Tehdy jsem strašně toužila zlézt kavkazský dvojvrcholový Matterhorn – Ušbu. Výstup jsme již měli povolený, ale úplně se pokazilo počasí, což mne dosti mrzelo. S Evou Posejpalovou bychom ji byly určitě vylezly... V roce 1964 jsem se konečně dostala do vysněných Alp společně se Zdenem a Radanem. V té době jsem se vlastně v lezení přibrzdila, protože Zdeno lezl většinou s Radanem a mne s sebou vzali jen občas. Rébuffatovu cestu na Aiguille du Midi jsem si ale s nimi vylezla. Dost těžké lezení! A navíc ten nástup! Stan jsme měli až na italské straně u Cervinie. Pěšky jsme pak dva dny stoupali do sedla Col Torino. Docela dlouho nám trval i přechod ledovce Meer de Glace, kde se nám Radan propadl do trhliny. Ještě že jsme byli navázaní... Po úspěšném zlezení Aiguille du Midi jsme se pak přesunuli pod Piz Badile, kde mi kluci nejprve slíbili, že mě vezmou s sebou na Cassinovu cestu, nakonec ale vyrazili beze mne. Co teď? Jen tak sedět a čekat se mi nechtělo, a tak jsem se domluvila s nějakým Rakušanem, že spolu půjdeme na čtyřkovou cestu Badile-Kante. Výstup jsme úspěšně zvládli, i když se během něj ukázalo, že můj spolulezec je jen vysokohorský turista, což mi dole samozřejmě nepřiznal. Neuměl ani moc pracovat s lanem, natož slaňovat. Při sestupu se nám některé úseky podařilo obejít, něco jsme ale slanit museli. Vždycky, když jsem jej během slaňování pustila dolů jako prvního, neuměl připravit další slaňák. Pokud slaňoval jako druhý, lano zamotal natolik, že vůbec nešlo stáhnout. Musela jsem tedy znovu vylézt nahoru. Přímo pod slaněním to ale nahoru nešlo, a tak jsem si na lano dala prusík a odtraverzovala trochu bokem kyvadlem. Zespodu nás celou dobu pozorovali. Badile-Kante byla tehdy považovaná za docela vážnou věc, i když se jednalo jen o čtyřku. Slaňovali jsme dál, až jsme zatměli na úzké poličce. Nezbývalo nic jiného, než dát nohy do ruksaku, pláštěnku na hřbet a počkat ve stěně do rána. Manželka mého spolulezce nakonec nervově nevydržela a zorganizovala záchranku. Brzy ráno jsme pokračovali v sestupu. Záchranáře jsme naštěstí potkali ještě na cestě. Co jsem ale měla dělat, když mě kluci s sebou nevzali? Alpy jsem si zamilovala. O rok později jsme se Zdenem v srpnu vylezli Ostruhu Brenvy na Mont Blanc a v květnu 1967 následovala skialpinistická túra Haute Route. Zajímavé na ní bylo, že jsme měli hrozné lyže. Já měla kovové Kastle dva metry dlouhé. Vázání? Normální špička Marker s lankem. Byla to hrůza! Kdyby dnešní skialpinisté viděli, na čem jsme to vlastně šli... Vyrazili jsme ze Chamonix a po cestě
52
Horní patro druhého největšího ledovce v Alpách Meer de Glace, kde Radan Kuchař spadl do trhliny. Odpočinek cestou z Aiguille du Midi v roce 1964 zpátky do sedla Col Torino. Foto: Olga Zibrinová
zlezli Grand Combin, Aiguille d’Argentiére a Mt. Forte. Celkem nám túra trvala čtrnáct dní. Na chatě Cabane des Vignettes nás zastihlo špatné počasí. Zůstali jsme v ní tři dny, protože sněžilo a hrozily laviny. Nakonec jsme ale do Zermattu pod Matterhornem přece jen dorazili. Byl s námi i jeden starší Rakušan, který nám v restauraci Walliserkanne objednal Fondue á la Bourguignon – nejlepší jídlo, jaké jsem kdy v životě jedla. Opravdu fantastické, obzvlášť když jsme byli tak vyhladovělí...4 V čase, kdy jsem byla fakt dobrá, se na expedice ještě nechodilo. Vždycky jsem chtěla Himálaj alespoň vidět. Naděje, že se dostanu do nejvyšších hor, mi svitla v roce 1968, kdy jsme byli vybraní na expedici s Liberečáky do Hindúkuše a společně se Zdenem, Rišíkem Karouškem, Arnoštem Černíkem, Karlem Cermanem, Radanem Kuchařem, Oldou Kopalem a Boganem Nejedlem jsme se auty vstříc novému dobrodružství opravdu vypravili. První nepříjemnosti ale nastaly ještě v Turecku, kde okradli Oldu Kopala. Turci se s námi kamarádili, dávali si s námi alkohol, a najednou byly Oldovy věci pryč. Tehdy jsme byli přesvědčeni, že mohamedáni, kteří nedodržují muslimské zákony, musí zákonitě i krást. Šli jsme pak po jejich stopách a pohozenou peněženku i pas na zemi naštěstí objevili. Pokračovali jsme do Ankary, kde jsme ale na velvyslanectví spatřili černé zástavy. „Co se stalo? Kdo umřel?“, ptali jsme se. Odpověděli: „Česká republika umřela. Přišli Rusové!“ Byli jsme v šoku. Na dvoře velvyslanectví jsme pak
poslouchali rádio a sledovali zprávy, které byly dost barvité. Navíc jsme měli doma děti, takže jsme vše prožívali ještě hůř. Různě jsme špekulovali, co si počít. Na velvyslanectví jsme pobyli tři dny a nakonec se rozhodli k návratu... Na dlouhou dobu byl s cestováním konec a my opět museli vzít zavděk jen Tatrami, ve kterých jsme často lezli i s tehdy neznámým mladíkem od nás z Bystrice – Vlado Tatarkou5. Když u nás doma poprvé zazvonil, jestli bychom mu nepůjčili lano, byl úplný začátečník. Chtěl zkusit lezení v Tatrách a my mu tehdy se Zdenem lano moc půjčit nechtěli, protože se jednalo o nějaký divoký podnik. Měli jsme pocit, že by s nimi měl jít cvičitel. Nedlouho předtím jsem byla v zimě na ženském soustředění v Bielovodské dolině. S útočným stanem jsme chtěli vylézt na Zadný Gerlach. Došli jsme až k „hangu“ do Kačí doliny a zabivakovali jsme. Přes noc hodně sněžilo, přesto jsme druhý den ráno vstali, vyhrabali se ze sněhu a nastoupili do ledopádu nad námi. Nakonec jsme ale přece jen slanili. Lano jsme tam nechali viset s tím, že se pro něj vrátíme. Díky tomu jsem ale také mohla Vlada odbýt slovy: „Víš co? Jedno lano mi visí na Zadnom Gerlachu. Doma teď žádné nemáme!“ Vlado pak začal lézt s Jano Bankem, který později emigroval. Společně s nimi jsme pak v Tatrách podnikli dost túr – já lezla se Zdenem, Vlado s Janem. Když jsem se později seznámila na setkání ženského horolezeckého spolku RHM6 se Švýcarkou Nelly Loretanovou, na její chatu v Chamonix jsme pak malým Fiatkem šestistovkou cestovali i s Vladem. Lezli jsme tehdy spolu na Aiguille de l‘M, kde byl dost těžký komín. Na Randes Vous jsem se také seznámila se Sylvií Met-
zeltin-Buscaini, která se svým manželem7 lezla v Argentině i dosti významné věci. Když k nám pak přicestovala se svými přáteli, vymyslela, že půjdeme hřeben Roháčů. Dosti nasněžilo, ale my na hřeben přece jen nastoupili. Smutné sedlo bylo tehdy ohromně lavinózní, ale kluci z Horské služby nám poradili, že vpravo od sedla je velký kámen – ostroha, a když půjdeme v jeho spádnici, měl by nás před lavinami ochránit. Vyrazili jsme tedy vzhůru pěkně za sebou ve spádnici. Brodili jsme se hlubokým sněhem až k ostroze, kde Sylvia vylezla na hranu velké závěje. Najednou se ve sněhu objevila trhlina, vše se dalo pomaloučku do pohybu a začalo se sunou dolů. Trhlina se rozšířila přes celé Smutné sedlo. Jakmile masa sněhu dojela do doliny, najednou se v sedle udělala další trhlina a následovala lavina, která se rozjela zase na druhou stranu. Nad námi zůstal jen jakýsi trojúhelník... Nakonec rupnul i ten a se hřmotem přeletěl přes skálu-ostrohu. Sníh se sypal přímo přes nás. Všichni jsme zasekli do sněhu cepíny, aby nás lavina nestrhla dolů. Když vše ustalo, všichni: „Kde je Vlado?“ Nebyl k nalezení. Zpozdil se totiž za námi a lavina jej strhla dolů. Švýcarští přátelé s sebou měli dalekohledy, s jejichž pomocí zjistili: „Tam dole se něco hýbe!“ Rychle jsme utíkali daným směrem. Ve sněhu trčela Vladova hůlka a rukavice. Začali jsme v laviništi hrabat rukama a Vlada naštěstí vyhrabali. Byl úplně zelený. V mokrém a vlhkém sněhu, který na rozdíl od čerstvého nebyl vůbec porézní, už ztrácel vědomí a umíral. Najednou ale nad ním někdo hrábnul do sněhu a hned k němu přišla trocha vzduchu. Byl to prý blažený pocit. Přesto byl ale Vlado přidušený a motal se. Vylezli jsme proto po laviništi nahoru do sedla a rychle sešli na Žiarskou chatu, kde jsme Vladův šťastný návrat do života oslavili. S Vladem jsem si taky odlezla svoje v Machnatém v Demenové dolině v Nízkých Tatrách nebo ve Vysokých Tatrách – namátkou Janigovu cestu na Voliu vežu, Baronku na Železnou bránu nebo Plškovy plotny na Ošarpance. Tehdy už Zdeno moc nelezl, protože jej pobolívala kyčel. Zůstal buď na chatě nebo šel fotit, což byla Zdenova veliká záliba. Velkoformátovým fotoaparátem dělal precizní barevné fotografie slovenských hor, které mu pak vycházely na pohlednicích8. Hodně jsem toho prožila i s Nelly Loretanovou, o které jsem se zmiňovala v souvislosti s její chatou v Chamonix. Jezdívala k nám na Slovensko pravidelně. Pobyla u nás vždy tři týdny, v létě se mnou chodila lézt a společně jsme chodily na výlety. Na oplátku mne pak zase pozvala k ní do Alp, kde jsem jí pomáhala na zahradě a chodila s ní na cvičné skály. Byla organizovaná v horolezeckém klubu Oberengadin, ve kterém platila členské příspěvky, za což měla nárok na účast na víkendových akcích. Protože ale měla problém s kolenem a bála se, že by ostatním nestačila v rychlosti a výdrži, tak lezla s vůdcem nebo se mnou. Víkendových akcí jsem se často účastnila místo ní, díky čemuž jsem vylezla na Biz Berninu, Bianco Grad, Piz Diabolo a spoustu dalších kopců. Nejhorší vzpomínky na tyto výstupy mám spojeny s ranním vstáváním. Když se v jednu nebo ve dvě v noci vycházelo na túru, člověk se musel obléknout. Na chatě jsme ale byli všichni jako herynci a museli si najít všechny
své věci. Já to později řešila tak, že jsem si na sebe vše navlékla už večer. Své boty ze Snahy Opava, těžké jak cent, i staromódní železa Charletky jsem si ale stejně nasadit nemohla... Jinak bylo vše vždy perfektně zorganizované. Na jinak neobhospodařovaných chatách měli službu mladí horolezci, kteří ráno uvařili čaj, kávu nebo iontový nápoj. Každého se pak ptali, co chce nalít do termosky. Když se dojedlo a my vyrazili na túru, celou chatu pěkně pouklízeli. Ne příliš pěkný zážitek mi ale připravila túra na Grepon, kterou jsem podnikla s kamarádkou Nelly – s Miou Mattisovou. Naplánovala si výstup s vůdcem a mne vzala s sebou jako třetího. Při lezení jsem ale prakticky nebyla jištěná, i když mne vůdce na laně měl. Dobíral jen Miu, se kterou jsem lezla zároveň. Chtěl, aby lano mezi mnou a Miou bylo stále napnuté, jenže v cestě byly sokolíky... Jak jsem mohla lézt sokolík a čekat, až se napne lano? Počkala jsem, až Mia trochu odleze, pak jsem uvolnila lano a rychle za ní vylezla nahoru. Když to ale vůdce zjistil, dost mi nadával. Navíc při sestupu mě naopak lanem dost stahoval dolů. To už jsem se chtěla odvázat! Šlo se třeba po hřebeni, já byla poslední, a protože lano ne-
Z vyprávění uprostřed slovenských hor Tvé lezecké začátky se vyznačují obdivuhodně rychlým výkonnostním vzestupem. Jak si jej vysvětluješ? Myslím si, že se na něm dost výrazně podepsal můj strýc František Porcal. Byl velmi dobrým horolezcem, který přelezl dokonce i Hokejku ve Vysokých Tatrách a na Hrubé Skále má i Porcalovu cestu na Větrník. Měla jsem jej ohromně ráda. Pravidelně jsme se navštěvovali. Za války za námi jezdíval na kole z Turnova přes Jičín na faru, kde byly všelijaké seníky a humna. Jedno z nich mělo zeď tvořenou pískovcovými kvádry se spárami. Na poschodí pak byl prostor, kam se házelo seno. Když k nám strýc František jednou přijel na návštěvu, ukázal nám, že se po pískovcových kvádrech dá lézt. Měla jsem spoustu mladších sourozenců, se kterými jsme pak po nich lezli, nalézali do spár a drželi se ve stěně. S o tři roky mladším bratrem jsme postupně dolezli až do prvního poschodí. Kromě tohoto „lezeckého“ tréninku jsem také výborně lezla po stromech a každý den jezdila šest kilometrů do školy na kole. Vše se zřejmě pozitivně projevilo i na mém pozdějším horolezectví. Strýc mi nakonec pomohl i při mé první návštěvě Vysokých Tater, když mi půjčil svůj velký ruksak, tulení pásy, pikl a železa.
Olga na severním pilíři Baraních rohů v květnu 1970
šlo přesně ve směru hřebene, vytahovalo mne to z něj do prostoru. Tehdy jsem se zařekla, že už budu raději v Tatrách lézt sama, než tady s těmi organizovanými horolezci a vůdci. Nebylo to totiž moc svobodné lezení. Parťáka, se kterým bych si mohla lézt cesty dle svého uvážení, jsem bohužel neměla... V poslední době se do hor dostanu hlavně v souvislosti s Jamesáckými týdny. Na túry chodím většinou sama a rozhodně ne po značených cestách. Docela si vymýšlím a stále mě to dost baví. Když měl naposledy James svůj týden na Slezském domě, vyšla jsem na Gerlach Batizovskou próbou. Začátkem léta jsem zase se svým čtrnáctiletým vnukem zlezla Vysokou hřebenem od Českého štítu. Moc se mu to líbilo, i když se bál expozice do České doliny. Při sestupu Centrálním žlabem jsme pak potkali Viktora Beránka – nejlepšího chataře v Tatrách. Kondička by tedy ještě byla. Docela ráda bych si i zalezla, ale už opravdu nemám s kým...
Když se tak dívám na seznam tvých výstupů, některé jsi podnikla s legendárními pískaři – třeba s Chroustem nebo Fifanem... Vladimír Procházka přezdívaný Chroust i Ladislav Vodháněl - Fifan byli velmi dobří kamarádi mého strýce, který měl chatu u rybníka Nebák pod Troskami a všichni kamarádi ze skal tam za ním chodili. Hlavně Fifan, ale třeba také Kujan – Jaroslav Janků. Ten ale se mnou jednou škaredě „vybabral“. Bylo to na jaře a lezla se Lengáčova Brána. Přišli jsme pod skálu a já hned, že polezu. Kluci namítali, že ještě nejsou rozlezení, a tak jsem na nic nečekala a vyrazila. Nejtěžší je v cestě traverz, který se musí začít lézt v určité výšce. Ze země mi ale vyradili, abych vylezla ještě o půl metru výš. „Tam je to dobré! Za rohem už budeš mít chyty!“, uklidňovali mne. Jenže když jsem se vytočila za roh, nenašla jsem tam nic, čeho bych se mohla přidržet. Byly tam jen samé obliny. Nechtěla jsem spadnout, ale vrátit se už nedalo. Ruce se mi začaly otevírat – šup a už jsem letěla! Kluci dole moc dobře věděli, že tam spadnu. Vybabrali se mnou. A největší radost měl Kujan – ten byl tak rád...
53
Na to jsem se chtěl zeptat taky – jestli jsi vůbec někdy spadla, když ti to tak šlo? No, jak vidíš, tak spadla. Nevím už přesně, jestli jsem kromě té Lengáčovy Brány nespadla ještě také na Netopýří spáře na Mnicha. Když tam nejprve upadl Milič Blahout, vystřídala jsem jej. Jak jsem pak po dobrých chytech dolézala k vrcholu, ruce se mi už také otevíraly. V Tatrách jsem ale nespadla nikdy. Snad jedině v zimě, když se se mnou něco utrhlo. To jsem ale nepadala do lana, ale normálně zůstala stát. Do lana jsem v Tatrách nespadla opravdu nikdy a v Alpách už vůbec ne.
Zdeno Zibrin jako nosič na chatě pod Rysy
Já obdobné traverzy měla ráda. Třeba ten v Německé cestě na Kobylu v Příhrazech – takové věci mi seděly. Klidně jsem si hodila ruce k nohám a vyvážila se. Co jsem ale neměla ráda – stěnové lezení po úplně malých chytech a stupech, rajbasy. Lehké vyvažovačky, které zase šly hlavně Bláži. Třeba v Chlumově Taktovce. Já ji přelezla taky, ale se strachem. Ani Podmokelskou jsem neměla ráda, protože v ní byly chyty, na kterých bylo třeba lézt opatrně a člověk se ani pořádně nedržel. Starosti mi taky dělal výlez na Rudé hraně Dračí věže, kde jsem nikdy nemohla dosáhnout na chyty na vrcholu. V oblibě jsem neměla ani vrcholový žlábek na normálce na Kapelníkovi, který se lezl na rozpor jen po oblinkách. Byl trošku položený, ale ne nějak moc. Vylezla jsem jej vždycky, ale ráda jsem jej neměla. Zajímavé, že když jsem na něm pustila dopředu Zdena, klidně jej vylezl. Takové věci mu seděly. Slyšel jsem, že Zdeno měl při lezení problémy hlavně s pohyblivostí nohou, protože nemohl pořádně ohnout kolena... Zdeno lezl odmala, třeba na Jamesáckých týdnech, ale byl hlavně velký lyžař. Měl úspěchy, má tady všelijaká ocenění... Po horách začal vážně lézt, až když se na lyžích úplně doničil. Tenkrát se závodilo na Langrimenech a nebyla pojistná vázání, díky čemuž měl spoustu zlomenin. V sedmnácti letech si nakonec při sjezdu ve Špindlu zlomil obě stehenní kosti a se závoděním byl definitivní konec. Několik měsíců měl nohy na extenzi, než mu stehenní kosti srostly. Přitom se mu ale dost znehybnila kolena a nikdy mu už dobře nesedla. Možná mu i částečně srostla – nemohl je více ohnout, a tím pádem i více namáhal kyčle, které si také zničil a později s nimi musel na operaci. Nejdříve mu ale profesor Čech musel udělat ostrotomii, aby mu narovnal stehna a kolena měl v ose, a až pak mu operoval samotné kyčle. Zdeno si s nohama opravdu užil. V lyžování mu to ale stejně nezabránilo. S lyžemi musel opravdu skončit až když dostal rakovinu.
Se Zdenem na Hvězdárně v Banské Bystrici
Jak šlo lezení na písku Zdenovi? Se Zdenem to bylo na písku horší. Když jsme spolu chodili, do Skaláku občas zajel kvůli Radanovi. Jednou jsem rozhodla, že jej na nějakou věž vezmu. Ráda jsem lezla Funkeho cestu na Kápla. Pamatuji si, že v klíčovém traverzu nad prvním kruhem byly kraječky, ze kterých musel člověk přehmátnout a dát tři prsty do jedné díry. Pak si dát nohy dost vysoko na poličku a nakonec se přehoupnout za roh, kde už byl vidět velký chyt, kterého se dalo zachytit. Pak už lezení bylo příjemné a moc se mi líbilo. Se Zdenem jsme se tedy rozhodli, že půjdeme na Funkeho. Nastoupila jsem a traverz přelezla. Zdeno v něm ale spadnul. Radila jsem mu: „Tak zkus lézt jako první. Nespadneš aspoň tolik!“ „Ne, ne!“, a že se raději vrátíme. Přemlouvala jsem jej dále: „Tak já vylezu až k dalšímu kruhu a budeš mít lano shora!“ Vynechala jsem tedy kruh a šla až k dalšímu. Zdeno pak chudák obletěl celého Kápla. Dvakrát mi tam spadnul. Ale byl hrozně silný. Jak visel v laně, dal si prusíka a já jej na druhém laně dotáhla. Dostal se tak zpátky ke skále, kde už bylo lezení rozumné. Dolezl až ke mně, a pak i na vrchol, kde mi tehdy dost nadával za ten traverz. Byl dost těžký a hlavně nebyl na písek zvyklý, takže podobně jemné věci mu moc nešly.
54
Olga přelézá klíčový traverz Lengáčovy stěny na Bránu, Hrubá Skála.
A to se o Zdenovi traduje, že byl také vynikající nosič na tatranských chatách... Nosiče jsem dělala i já! Když jsem chodila do školy, normálně jsem si vydělávala jako nosič u Jardy Slámy na Téryho chatě. Vynášela jsem i padesát kilo! S Jardou jsme měli domluvu: „Když byste chtěli nosit, pivo můžete přinést kdykoliv!“ Nosili jsme tedy piva, protože ta se prodala vždycky. Dostávala jsem korunu sedmdesát od kila. Takže na hřbetě jsem tenkrát nosila normálně i já... Když jsme pak začali chodit se Zdenem, já ještě studovala. Byla jsem na konci čtvrtého ročníku a Zdeno právě dělal vynášky na mulicích na chatu pod Ďumbierem. Byl velmi podnikavý. Udělal s národním podnikem Turista smlouvu na kompletní vynášku – dříví, koks, všechno, co bylo potřeba, za smluvní částku. Nakoupil tři mulice,
sedla a dělaly se vynášky. Přijela jsem mu pomáhat, zatímco ve škole mě hlesali. Měla jsem dělat diplomku, jenže já byla v Nízkých Tatrách na salaši a nosila se Zdenem vynášky na mulicích. Tenkrát jsme za celou vynášku dostali třicet pět tisíc korun, což na tehdejší dobu bylo opravdu hodně. Vydělali jsme si tak na naše první auto, se kterým pak Zdeno s Radanem jezdili do Alp. Školu jsem nakonec úspěšně ukončila. Chtěla jsem jít pracovat na observatoř na Lomnickém štítu, kde mne ale nevzali, protože horolezce nechtěli. Nakonec jsem se tedy potulovala po Tatrách, až mi nakonec Zdenův otec našel místo učitele v Brezne, odkud Zdenova rodina pocházela. Začala jsem na jedenáctiletce vyučovat fyziku, matematiku, a protože jsem na katedře astro-geo-meteo matematicko-fyzikální fakulty vystudovala geofyziku, učila jsem i astronomii. Na škole jsem působila tři roky, než se nám narodila dcera Katka. Lidé z astronomického kroužku v Banské Bystrici se pak snažili vybudovat ze staré strážní věže proti Turkům Lidovou hvězdárnu na Vartovce. V Čechách jsem to měla dost kádrově polepené, protože naše rodina byla známá, že není zrovna dvakrát socialisticky orientovaná. Byli jsme věřící, chodilo se do kostela, díky čemuž jsme vždycky dostali špatné posudky. Můj kádrový profil ale se mnou na Slovensko nedorazil. Po mateřské dovolené mě tedy zlanařili, abych v nově otevřené lidové hvězdárně dělala ředitelku. Odtud jsem po čtyřech letech odešla na pedagogickou fakultu pozdější Univerzity Matěja Bély, kde jsem učila až do svých jednašedesáti let. Kromě astronomie jsem se věnovala také studiu zemětřesení9. Abych si zlepšila kádrový profil, pravidelně jsem se zúčastňovala soutěže o odznak zdatnosti, z čehož mám i několik titulů „Nejzdatnější sportovec ČSSR“. Na škole jsem vedla i horolezecký oddíl, ze kterého vyšli takoví lezci jako například Oto Vincze, Ervin Velič nebo Laco Králíček. Rozhodně jsem se tedy nenudila. Bylo obtížné, zvyknout si na život na Slovensku? Ani ne. Než jsem začala v Brezně učit, slovensky jsem už prakticky uměla. Bála jsem se jen, že řeknu něco špatně a děti se mi budou smát. Ve škole jsem ale nakonec mluvila normálně, šlo mi to. Že jsem se na Slovensku uchytila jako učitelka vděčím hlavně Zdenově otci, který vše zařídil. Bylo to vůbec dosti nezvyklé, že jsme ještě nebyli vzatí, ale já už u Zdenovy rodiny bydlela. Pro místní to bylo dost proti mysli. Pavlačové drbny si tehdy povídaly: „Představte si. Ona tam bydlí a ještě nejsou spolu!“ Zdenovi rodiče byli opravdu velice hodní. Zdenův otec byl právník a lidumil. Když lidé neměli čím zaplatit, dali mu kus pozemku nebo zůstali dlužní. Měli ale vzdáleného příbuzného Michala Zibrina, který emigroval na Západ a byl činný i ve Svobodné Evropě. Dost se angažoval v politice a celkově byl velmi tvrdé povahy. Pracoval také jako advokát. Tajní si později zřejmě právníka Zibrina zaměnili s právníkem Zibrinem a činy „špatného“ Zibrina promítli na Zdenova otce. Když Zdeno začal studovat v Bratislavě chemii, nějaký jeho kolega svazák se do celé historie opřel, takže Zdena ze školy vyhodili po druhém ročníku.10 Zdeno pak šel na rok do výroby. Pracoval ve Švermových železárnách jako dělník. Pak jej vzali do Horské služby Nízké Tatry - jih, kde působil další rok. Nakonec Zdenovi pomohl jiný příbuzný – strýc Bortel z maminčiny strany, který se dosti exponoval za Slovenského povstání. Po válce se jako přesvědčený komunista pustil do politiky. Zdenovi nakonec zařídil, že jej na školu vzali zpátky. Vysvětlil jim, že chlapec byl ve výrobě a v Horské službě. Díky tomu Zdeno dostudoval chemii se specializací na kůži11. Skončili jsme společně, protože já také ztratila rok ve výrobě než jsem se dostala na vysokou. Když jsem začala v Brezně učit, v létě jsme se vzali. Na svatební cestě jsme
pak byli na Kavkaze, na kterou mám vzpomínku v podobě Hecklovy knihy „Z říše slunce a sněhu“, ve které se o nás píše a máme tam i pár hezkých fotek. Zažila jsi toho opravdu hodně a můžeš srovnávat. V čem se podle tebe nejvíce liší dnešní horolezectví od toho vašeho průkopnického? Tenkrát se horolezci dost znali. Pravidelně se třeba chodilo do Tater na Jamesácké týdny. Bývaly tábory – například u Žabích ples, kde jsme se všichni potkávali... S dneškem se to bohužel nedá moc srovnávat. Možná i proto, že v Tatrách dneska horolezci vlastně nemají kde bývat. Volně přístupné chaty jako v Alpách zde nejsou a když se podíváš třeba na Slezský dům, kde jsem byla před pár dny, tak tam horolezce už taky moc nepotkáš. A řekla bych, že dnes také absentují střední lezci. Buď jsou tady úplně mladí superlezci, a pak už jen turisti. Ale takoví normální horolezci – „dospěláci“ – tady chybí, což mě mrzí. Líbilo se mi, když se v Alpách udělala oddílová akce a mladší šli se staršími na túru. Pokud byli lezci ambiciózní, šli v samostatné dvojici a lezli prásky. Ale obyčejní lidé, kteří byli zaměstnaní a na horách si svoje odlezli jen o víkendech, se na túry stále vydávali, byť třeba s vůdcem. Králiky, červenec 2008 zpracoval foto
1
Martin Krejsa archív Olgy Zibrinové a Martin Krejsa
Zdeno Zibrin (2.5.1931 - 29.9.2004) patřil k nejvýznamnějším horolezcům Československa (1958 - mistr sportu, 1962 - zasloužilý mistr sportu, 1956-1962 reprezentant Československa). Proslavil se zejména průkopnickými výstupy v Alpách i na Kavkaze, které podnikl s Radanem Kuchařem (1959 – Walkerův pilíř na Grandes Jorasses, 1961 – severní stěna Matterhornu, severní stěna Eigeru - celkově devatenáctý a první východoevropský úspěšný výstup). 2 Milič Blahout si nakonec vzal Zdenku Nespěchalovou. Žili spolu v Podbanském, kde Milič pracoval v TANAP. Zkoumal život zvěře, hlavně kamzíků. Se Zdenem jsme je oba často navštěvovali. 3 Jiřina Žebráková (nar. 1930) zahynula 26.4.1958 při sestupu z Černého štítu. 4 V září se mi pak narodil syn Mišo. 5 Vlado Tatarka – (narozen v roce 1945) byl významný slovenský horolezec a skialpinista, reprezentant Československa v letech 1974-1979. Ve Vysokých Tatrách uskutečnil okolo 600 výstupů, 120 v zimě a 60 prvovýstupů. Působil i na Kavkaze, Pamíru a Hindúkuši. Účastnil se expedice na Jannu v roce 1979 a Kangchenjungu v roce 1981. Zahynul 17.8.2001 na Puškášově pilíři Velkého Ganku. 6 Mezinárodní ženský horolezecký spolek Rendes-vous Hautes Montagnes - RHM byl založen v květnu 1968 ke 150. výročí ženského lezení ve Švýcarsku. Hlavní zásluhu na jeho vzniku měla Felicitas von Reznicek (1904 – 1997), propagátorka ženského horolezectví a autorka např. knihy „Von der Krinoline bis zum sechsten Grad“. 7 Gino Buscaini (1931-2002) – významný švýcarský horolezec, který mj. publikoval knihy a průvodce – např. Dolomiten, La Chaine Du Mont Blanc, Les Orgues De Patagonie: Terre Magique Des Alpinistes Et Des Voyageurs nebo Patagonia: Terra Magica per Alpinisti E Viaggiatori . 8 K úplnému dokreslení našich společných aktivit se Zdenem patří rozhodně i stavebnictví. Byly časy, kdy Zdenovi úplně sebrali pas, takže nemohl vycestovat ani do Jugoslávie, a tak jsme stavěli. V letech 1970-1975 jsme postavili dům na Komenského ulici v Banské Bystrici, v období 1980-1985 jsme vybudovali dům, kde dnes bydlím, a nakonec v rozmezí let 1993-1995 vznikl objekt v Levém Hradci v Roztokách u Prahy. 9 V roce 1986 jsem obhájila kandidátskou vědeckou práci práci na téma: „Azimutálne závislé hodochróny blízkych zemetrasení“. 10 Syn „zlého“ JUDr. Michala Zibrina – Michal Zibrin mladší, který má dnes 74 roků, Zdena miloval. Posílal Zdenovi peníze, když byl s Radanem v Alpách. V roce 1975 jsme jej vyvedli na Mont Blanc společně s naší Katkou, která měla tehdy 15 roků. 11 Ľudovít Bortel pracoval jednu dobu i na ministerstvu obchodu. Zdenovi pomohl nejen na školu, ale trochu jej potlačil i při výjezdech do Alp. Měl dva syny – Ivana a Borise, kteří se rovněž dali na lezení. Ivan byl později velmi dobrý horolezec, který přelezl v Alpách např. Rubáš na Grandes Jorasses. Zahynul při pádu pod Huascaránem v Peru v roce 1970 několik dní před zemětřesením, při němž zahynul zbytek výpravy. Boris si vzal mou nejmladší sestru.
Olga Lásková-Zibrinová narozena 23.11.1931 Významná československá horolezkyně 50. a 60. let 1954-1963 1961 60. léta
reprezentant Československa mistr sportu trenérka ženského reprezentačního družstva
Přehled nejvýznamnějších výstupů Pískovcové skály 1953 Příhrazská Kobyla, Německá cesta, spolulezec: Jecelín 1954 Dračí věž, Rudá hrana, 30.5., spolulezci: Voloďa Suchý a Kaufman Mnich, Netopýří spára, 19.6., spolulezci: Miroslav Patera a Michal Daliborka, Kouřová cesta, klas.VIIb, 20.6., spolulezci: Miroslav Patera a Milič Blahout Podmokelská, normálka, klas.VII, 1.7., spolulezec: Milič Blahout Taktovka, Chlumova cesta, klas.VIIb, 1.7., spolulezec: Milič Blahout Kapelník, normálka, klas.VII, 3.7., spolulezec: Milič Blahout Sfinga, Plátkova cesta, klas.VIIb, 3.7., spolulezec: Milič Blahout Smítkova skála, Chlumova cesta, klas.VII, 3.7., spolulezci: Vladimír Haleš a Milič Blahout Maják, Mézlův roh, klas.VIIb, 28.7., spolulezec: Honza Kapelník, Funkeho stěna, klas.VII, 28.7., spolulezec: Honza Durango, normálka, klas.VII, 12.9., spolulezci: Karel Cerman a Ladislav „Fifan“ Vodháněl Únorová, normálka, klas.VII, 12.9., spolulezci: Udatný a Miki Ocún, Fifanova cesta, klas.VII, 12.9., spolulezci: Karel Cerman a Vladimír „Chroust“ Procházka Zapomenutá, Ponurá, klas.VII, spolulezci: Jaroslav „Kujan“ Janků a Marie 1955 Maják, Jeschkeho spára, klas.VII, 22.5., spolulezci: Vladimír Haleš, Miroslav Patera, Fučík a Milič Blahout Kapelník, Jeschkeho stěna, klas.VIIb, 11.6. , spolulezec: Milič Blahout Taktovka, Stará cesta, klas.VII, 11.6., spolulezec: Milič Blahout Maják, Gotická hrana, klas.VIIb, 12.6., spolulezec: Milič Blahout Brána, Lengáčova stěna, klas.VII, 12.6., spolulezec: Milič Blahout Smítkova skála, Maškova cesta, klas.VIIb, 28.6., spolulezec: Milič Blahout Daliborka, Kouřová cesta, klas.VIIb, 30.6., spolulezec: Milič Blahout Vysoké Tatry 190 výstupů, 65 v zimě, 4 prvovýstupy, v ženském družstvu 86 výstupů, 36 v zimě 1953 Východná Vysoká, z Velické doliny, klas.I, 23.3., spolulezec: Daneš, 1.tatranský výstup Kotlový štít, Krčmarovým žlabem, klas.II-III, 28.3., spolulezec: Daneš Rumanov štít, pilířem, klas.IV, 22.7., spolulezec: Vlasta Červený Galerie Ganku, Stará cesta, klas.IV, 25.7., spolulezec: Vlasta Červený Gerlachovský štít, V stěna, Birkenmajerova cesta, klas.V-VI, 29.7., spolulezec: Vlasta Červený 1954 Žltá stena, Korosadowiczova cesta, klas.V-VI, 17.8., spolulezkyně: Bláža Karasová Baranie rohy, J stěna, narovnání pravé deprese, prvovýstup středem stěny prostředního pilíře klas.V, 20.8., spolulezci: Milič Blahout a Bláža Karasová Stredohrot, S pilíř, cesta Cerman-Machaň, klas.V-VI, 25.8., spolulezec: Milič Blahout 1955 Ľadový štít, V stěna, Karouškova cesta, klas.IV, 17.8., spolulezkyně: Irena Hrablíková Lomnický štít, Z stěna, Karouškova cesta, klas.V, 19.8., spolulezkyně: Bláža Karasová a Irena Hrablíková Lomnický štít, Z stěna, Stanislawského cesta, klas.V, 20.8., spolulezkyně: Bláža Karasová Lomnický štít, V stěna, prvovýstup, klas.V, 8.9., spolulezec: Jarda Sláma Javorový štít, SV pilíř na V vrchol, Cermanova cesta, klas.V-VI, 11.9., spolulezec: Jarda Sláma přechod hlavního hřebene v ženském družstvu ve směru Ľaliové sedlo - Kopské sedlo, 17. až 23.9., spolulezkyně: Ema Formanová, Irena Hrablíková, Bláža Karasová, Mirka Macků, Zdena Nespěchalová-Blahoutová 1956 Malý Pyšný, S stěna, prvovýstup, klas.IV, 25.3., spolulezec: Jarda Sláma Ostrý štít, S stěna, prvovýstup, klas.IV, 26.3., spolulezec: Olda Kopal Malý Javorový štít, S stěna, Stanislawského cesta, klas.V, 31.3., spolulezec: Karel Cerman Ľadové dolinky, Snehový štít, klas.II-III, IV, 3.4., spolulezkyně: Valášková Lomnický štít, Z stěna, Birkenmajerova cesta, klas.V-VI, 7.8., 1.ženské přelezení s Jiřinou Žebrákovou Malý Kežmarský štít, S stěna, Stanislawského cesta, klas.VI, 17.8., 1. ženské přelezení s Jiřinou Žebrákovou 1957 Ošarpance, Puškášova cesta, klas.VI, 13.8., spolulezec: Zdeno Zibrin Žabí koň, S stěna, klas.V-VI, 14.8., spolulezec: Zdeno Zibrin Galerie Ganku, Stanislawského cesta, klas.VI, 9.9., 1. ženské přelezení s Jiřinou Žebrákovou a Blážou Karasovou Galerie Ganku, Puškášova cesta, klas.VI, 10.9., spolulezkyně: Jiřina Žebráková 1958 Ľadový štít, V stěna, klas.V, 2.2., spolulezec: Jiří Valtr Černý štít, J stěna, klas.V, 26.4., spolulezkyně: Bláža Karasová, Eva Posejpalová-Novotná a Jiřina Žebráková 1959 Veľký Mengusovský štít, SV pilíř, klas.V, 5.-6.4., spolulezci: Milan Mereš, Tichý a Šmarda Vyšné Terianské sedlo, z Diablova sedla (klas.V) na Štrbský štít a dále na Triumetál, Furkotský štít, Bystré sedlo a Velké Solisko, 27.-30.3., spolulezkyně: Eva Posejpalová-Novotná 1960 Horné Dračie sedlo, V stěna, klas.V, 7.3., spolulezkyně: Bláža Karasová, Eva Posejpalová-Novotná, Dáša Turková, Olga Veličková a Zdeňka Kotásková Vysoká, S stěna, klas.V, 8.3., spolulezci: Radan Kuchař, Olda Kopal, Karel Cerman, Jiří Mašek a Dáša Turková 1961 Galerie Ganku, Stará cesta, klas.IV, 21.4., spolulezec: Alan Štolc Zadná Bašta, V stěna, klas.V, 24.4., spolulezec: Anton Hanzel Zlobivá, SV stěna, Motykova cesta, 1. zimní výstup, klas.V, 26.4., spolulezci: Jožo Psotka, Ivan Kluvánek a Zdeno Zibrin 1962 Kriváň, S stěna, 1. ženské přelezení 1970 Žltá stěna a Prostredný hrot, SV stěna, Cagašíkova cesta, spolulezec: Vlado Tatarka Volia Veža, J stěna, Eštok-Janiga, spolulezec: Vlado Tatarka Kavkaz 1958 Sufrudžu (3.795 m), klas.1B, 15.8., spolulezci: Zdeno Zibrin, Vilém Heckel a Jožo Psotka Malý Dombaj (3.800 m), klas.2A, 18.8., spolulezci: Zdeno Zibrin, Vilém Heckel a Jožo Psotka Dombaj – Uľgen (4.040 m), z Dombajského sedla hřebenem, klas.3B, 19.8., spolulezci: Zdeno Zibrin, Vilém Heckel, Jožo Psotka, Snášel, Rácz a Trousílek Západní Dombaj – Uľgen (4.037 m), pilířem Sasorova, klas.4B, 23.8., spolulezci: Zdeno Zibrin, Jožo Psotka a Snášel 1959 Voľnaja Hispánia (4.200 m), traverz ze sedla Bžeduch, klas.3B, 20.-23.7., spolulezci: Ivan Kluvánek, Juraj Weincziller a Stanko Pik Ščurovského (4.252 m), hřebenem, klas.2A, 24.-27.7., spolulezec: Stanko Čatyn-Tau (4.300 m), hřebenem, klas.1A, 24.-27.7., spolulezec: Stanko Elbrus (5.633 m), klas.2A, 30.7.-1.8. 1961 Štít Ščurovského (4252 m), SV hřeben, klas. 4B, spolulezkyně: Eva Posejpalová-Novotná, Dáša Turková a Olga Veličková Alpy 1964 1965 1967 1968 1975
Aiguille du Midi, J stěna, Rébuffatova cesta, klas.VI, spolulezci: Radan Kuchař a Zdeno Zibrin Piz Badile, Badile-Kante, klas.IV, s rakouským spolulezcem Mont Blanc du Tacul, Mont Maudit, hřebenem, klas.II, 18.8., spolulezec: Zdeno Zibrin Mont Blanc, Ostruha Brenvy, 21.8., spolulezec: Zdeno Zibrin Haute Route s výstupy na Grand Combin, Aiguille d’Argentiére a Mt.Forte Aiguille Verte, kuloár Whymper, spolulezec: Zdeno Zibrin Mont Blanc, přes Mont Maudit, spolulezci: Zdeno, Michal a Katka Zibrinovi
Pyreneje 1965 Pic d‘Astazou, S pilíř, klas.III-IV, 27.8., spolulezec: Zdeno Zibrin Turecko 1966 Errias Dag (3.916 m), SZ hrana, 12.8., spolulezec: Zdeno Zibrin
55
OHLÉDNUTÍ ZA FESTIVALEM aneb O CO JSTE (NE)PŘIŠLI Konec léta je už roky spjat s teplickým filmovým festivalem. Z toho důvodu řada lidí opět nastupovala prvního září do školy či do práce se spánkovým deficitem a roztomilou opičkou za krkem. Vskutku, letošní jubilejní pětadvacátý ročník filmové přehlídky se povedl, program byl nabitější, promítací sály napěchovanější, skály obtížnější, pivo vychlazenější a stánky pestřejší. Letošek byl také věnovaný vzpomínce na polického horolezce Míru Šmída, který festival zalo-
žil a jenž přesně před patnácti lety tragicky zahynul. Pro ty z vás, kteří jste se ze závažných zdravotních či rodinných důvodů nemohli fesťáku zúčastnit, přinášíme pár nejistých informací a zaručených drbů z této akce. Mezinárodního horolezeckého filmového festivalu se tentokrát zúčastnilo 31 soutěžních filmů, z toho pět českých a devět slovenských. Některé snímky dorazily z velké dálky, jako třeba Dying for
Everest z Nového Zélandu nebo Dream More Powerful than the Ocean ze Švédska. V pětičlenné porotě zasedl mimo jiné Aldo Audisio (ředitel Národního horského muzea v Turíně) nebo Peter Chrzanowski (spisovatel, producent a režisér, který při obědech ve školní jídelně nešetřil úsměvy pro přítomné slečny). Poslední srpnový den bylo rozdáno celkem sedm ocenění, největší festivalová soška byla přiklepnuta filmu Neznáma Antarktída slovenského klasika Pavola Barabáše. Ten loni vyměnil tropickou divočinu a dravé řeky za nedotčenou krajinu Antarktidy a natočil tu pochod jedné česko-slovenské expedice od hranic kontinentu až na jeho nejvyšší bod. Hlavní cenu získal tento film (podle odůvodnění poroty) pro svou čistotu – formy i příběhu. Cenu diváků získal film Jardy Ježka Čajnatrip, vyznačující se naopak dynamickým střihem, rychlým vypravováním a průpovídkami hlavních aktérů Ondry Beneše a Tomáše Sobotky. Dalšími oceněnými byly snímky Na východ od Everestu, Playgravity, Dying for Everest, Petrohradské PADání nebo Acopan. Poslední zmíněný film prezentuje výpravu Stefana Glowacze za lezením na náhorní
56
plošině Acopan Tepui obklopené pralesem. Škoda jen, že ho v Teplicích nepředstavil Glowacz osobně, tak jak bylo předem avizováno. Že by dal snad přednost jiným radovánkám? Nejvíc diváků se shromáždilo v kině v pátek na osmou večer a poté v sobotní poledne, kdy běžel Čajnatrip. Suverénně největší počet návštěvníků (zhruba tři stovky) si nenechal ujít filmy Patagonian Winter a Dying for Everest v sobotu večer. BOULDROVÉ ZÁVODY S PŘEKVAPENÍM Jak už je zvykem, teplický fesťák nebyl jen o filmech. Zorganizovány byly i dvě výstavy. První představovala dílo pětatřicetiletého fotografa Vítka Ludvíka, který se zaměřuje na oblast adrenalinových sportů. Na nich zachytil například Robina Kaletu při snowboardové expedici na Aljašce. Druhou výstavu Světy pod Pamírem uspořádala veselá dvojka dobrodruhů – Lukáš Hrdlička a Pavel Svoboda. Jejich černobílé fotografie představily život lidí v Tádžikistánu. Na to, že jsou součástí fesťáku i bouldrové závody, jsme si už zvykli. Že se jich může zúčastnit kdokoli z návštěvníků, to také není nic výjimečného. Ale že „cizí“ ele-
ment vytře zrak domácím borcům, to už nezvyk trochu je. Jenže, stalo se. Jeden z hlavních hostů festivalu, Brit Andy Earl se s radostí zapojil do II. kola Českého poháru v boulderingu. Lezl zřejmě opravdu s chutí, neboť mu to vyneslo rovnou první místo. Z deseti holek ve finále byla nejlepší Nelly Kudrová, která dala čtyři topy. Závody probíhaly stejně jako minule v parku u hřiště, celkem se zúčastnilo 28 chlapů a 13 žen a na jeden boulder byl časový limit čtyři minuty. Podrobnější výsledky najdete na stránkách festivalu www.horolezeckyfestival.cz. LAJNILO SE O STO ŠEST Raritkou na letošním fesťáku byla soutěž Dej si lajnu. Ačkoli se toto klání ve slackline uskutečnilo už minulý rok, s letoškem stoupla úroveň závodníků nejméně o sto procent. Zatímco loni stačilo v kvalifikaci lajnu pouze přejít, letos už byly povinné některé triky jako otočka, sednutí nebo klek na lajně. Na začátku se sešlo osmnáct borců, pět slečen a čtyři nadějné děti. Z děcek došel nejdál Ondra Jahonovský, mezi holkami zvítězila se svým elegantním a jistým stylem Gábina Vráblíková. Pánský souboj byl napínavý jako kšandy, protože finále (kam postoupili čtyři nejlepší) se odehrávalo vysoko nad hlavami diváků na highlajně. Každý z finalistů ze sebe dostal maximum, takže tu bylo možné vidět v osmimetrové výšce leh, surfing, gorilu a dokonce i skoky. Vítězem, kterého volilo publikum, se stal Smolda (alias Miloslav Smolík), druhý skončil Kajoch a třetí Kosťa. Lajny (krom té vysoké) byly volně přístupné pro kohokoli a soudě podle zájmu lidí, příští rok bude závodníků mnohem víc... Letos nechyběl ani tradiční běh Teplickými skalami, takzvaný BUFO CROSS, a to už po patnácté. Jedenáctikilometrový závod v náročném terénu vyhráli v kate-
gorii horolezců a horolezkyň Míra Hornych a Eva Stoklasová. Další aktivitou, které jste se mohli zúčastnit, byl první ročník soutěže Věšák, vymyšlené údajně Jankem Bednaříkem. Při ní se vždy dvojice závodníků zavěsila na kládu, jež byla umístěna nad bazénem s vodou. Cílem bylo vydržet v této pozici co nejdéle, respektive déle než protivník visící na druhé půlce klády. A tak se padalo a věšelo a padalo a věšelo až do úplného finále, v němž zůstal viset Štěpán Riegler a z holek Tereza Vosáhlová. V superfinále si to pak vítězové rozdali se Stoupou a nutno podotknout, že na Terčin výkon byl i všemocný Stoupa slabý. Pětadvacátý ročník byl pojat ve velkém duchu, proto výčet akcí ani tímto rozsáhlým seznamem nekončí. Pokud jste svému protějšku řekli „vystřel“, mohl si skutečně odskočit nechat se vystřelit, a to z bungee katapultu. Nechyběla ani lezecká stěna nebo fotbálek. Bohatou účastí se vyznačovaly diashow více či méně známých lidí. O svých zážitcích tak vyprávěl Dodo Kopold, Radek Váňa (v rámci vítězství v anketě Výstup roku 2007), Andy Earl, Radek Jaroš se Zdeňkem Hrubým nebo třeba výše zmíněný porotce Peter Chrzanowski. Vše završil sobotní koncert kapely Mňága a Žďorp, na který myši z místního hřiště asi jen tak nezapomenou. Ředitelka festivalu Máša Jirmannová k němu uvedla: „Na Mňágu nestačilo tisíc připravených vstupenek. Ten večer bylo na hřišti víc jak 1.400 lidí. Prodalo se nejvíc lístků za celých těch deset let, kdy festival vedu. Asi to byla dobrá volba,“ dodala s úsměvem. Takže sečteno a podtrženo – jestli tato v mnoha směrech vysoko nasazená laťka vydrží, máme se příští rok zase na co těšit.
text foto
Iva Šemberová Petr Piechowicz
Výsledky 25. MHFF v Teplicích nad Metují Hlavní cena Neznáma Antarktída Pavol Barabáš Slovensko / Slovakia
Cena města Na východ od Everestu Daniel Liška Slovensko / Slovakia
Nejlepší horolezecký film Acopan Red Bull
Cena generálního partnera HUDY Sport Petrohradské PADání Ondřej Smrž Česká republika / Czech Republic
Nejlepší dokument Dying for Everest James Heyward Nový Zéland / New Zealand Zvláštní cena poroty Playgravity Samuel Gyger / Red Bull Švýcarsko / Switzerland
Cena diváků Čajnatrip Jaroslav Ježek Česká republika / Czech Republic
57
ANDY EARL
RADEK VÁŇA – skialpinista, vítěz ankety Ocenění získal za sjezd z hory Spantik (7.027 m) v pákistánském Karakorumu. Radek sjel z vrcholu pod C1, přibližně do výšky 4.800 m. Několik otázek pro vítěze: Jaké máš vzpomínky na Spantik, za který jsi cenu dostal? Jak dlouho trval výstup a za jak dlouho jsi pak byl z vrcholu dole? Nějaká „specialitka“, zajímavost, zvláštnost? Spantik je nádherná hora, která je přímo uprostřed Karakorumu. Díky tomu, že velká část výstupu probíhala po hřebeni, znamenalo to po většinu doby fantastické výhledy od himálajské Nanga Parbat až po K2. Volba kopce a délka výstupu byla daná především trváním dovolené. Víc než čtyři týdny jsem nedostal a ono není moc jiných sedmitisícovek v Karakorumu, které se za takovou dobu dají zvládnout včetně papírování, přesunů a treku pod kopec. Škoda, protože sestavu jsme loni měli i na větší počin. Pokud zrovna nevlezete na Golden Pillar, Spantik není žádný prásk a díky současným příznivým podmínkám pro lezení v Pákistánu (permity jsou za hubičku a není potřeba styčný důstojník) jde o skvělou alternativu k Pamíru. Výstup samotný trval i s aklimatizací něco přes týden, samotný sjezd několik hodin. Také jsi hlasoval? Hlas jsi přidělil sobě nebo někomu jinému? Nehlasoval. Kdybys nebyl nominován, kdo by podle tebe vyhrál/měl vyhrát? Libor Uher, na K2 Češi nebyli 20 let. Jakým způsobem trávíš léto? Na horách. Letos jsme jeli na kole přes Ladakh (tibetská část indického Himálaje) a cestou vylezli jednu šestku. Cítíš se jako horolezec? Lezeš? Většina diskutujících na lezec.cz by asi byla jiného názoru, ale přidržím se čistě gramatického výkladu. Lezu po horách, takže jsem horolezec. Na skále lezu tak do šestek, a to ještě s odřenými koleny. Kterých svých sportovních „počinů“ si nejvíce vážíš? Asi dvojvýstup na dvě pamírské sedmy, Pik Korženěvské a Pik Komunisma v létě 2005. Jak se ti líbilo v Teplicích? Co tě příjemně/nepříjemně překvapilo?
58
Já nejsem úplně festivalový typ, ale musím přiznat, že mě docela pobavil pohled na město okupované tlupou vychrtlých individuí v kostkovaných kalhotách a softshellkách. Mělo to svoje kouzlo a líbilo se mi. Takže bys nepřijel, kdybys nemusel mít přednášku? Letos bych určitě nepřijel, ale to jedině proto, že to byl na dlouho jediný víkend, kdy bylo oba dva dny pěkně v Alpách. Jinak proč ne. Plánuješ získat cenu i příští rok? Nějaký projekt, za který ji jistě dostaneš? Určitě ne. Tajně si myslím na nějakou osmu na lyžích. A příští rok plánujeme skialpy s ledními medvědy na Špicberkách. Chtěl bys něco vzkázat čtenářům Montany a hlasujícím v anketě? Pokud nechcete, aby zase zvítězil „Rudy Kovanda“ jako letos, musí vás hlasovat víc. Protože, až se poťouchlí kamarádi rozhodnou z někoho udělat superstar, jako se to stalo mně, tak to při více hlasech aspoň budou mít složitější. Ale na druhou stranu, to, že nejlepší výstup je sjezd, má taky něco do sebe!
Pár slov k anketě o nejlepšího lezce Původním záměrem bylo ocenit někoho, koho jste si sami vybrali a zorganizovat jeho přednášku na festivalu v Teplicích. Nejjednodušší a nejspravedlivější se ukázalo vzít všechny oceněné za Výstupy roku 2007 a umožnit vám internetové hlasování. Jak trefně podotkl vítěz, stačila banda kamarádů, kteří mu „naklikali“ hlasy a místo Adama či Stoupy vyhrál „jakýsi“ skialpinista. Tak to prostě je. Však už příští ročník může být vše jinak. Záleží jen na vás. redakce
Andy je jeden z nejúspěšnějších britských lezců, a to i na skalách i na umělých stěnách. Třikrát v řadě (v letech 2003 až 2006) se stal mistrem Velké Británie v boulderingu, pět let reprezentoval svou zemi na mezinárodních boulderových závodech, v roce 2007 vyhrál závod světového poháru v La Reunion. Na skalách dělal prvovýstupy v obtížnosti do E9, z nichž zůstaly mnohé nezopakovány, a v různých částech světa přelézal cesty do 8b. Některé významné výstupy: Northumberland (domovská oblast): The Dark Side E9, The Prow E9, The Young E8, Endless Flight Direct E8, Monk Life 8b+, Blood Sport 8b, The Bitch 8a+, Desperado 8a+. Velká Británie obecně: Cypher 8b, High Fidelity 8b, The Ace 8b, Careless Torque 8a (start ze země). Leze už čtrnáctým rokem, cesty sportovní, tradiční i na umělých stěnách. Zajímá se o sportovní psychologii, fyziologii, biomechaniku. Není proto divu, že se živí jako trenér lezení, několik let vedl Britský lezecký tým. (Více informací na: http://www.andrewearl.co.uk). Letos přijel na festival v Teplicích, kde kromě diashow předvedl i své lezecké umění a vyhrál na závodech ČP v boulderingu. Při této příležitosti jsme mu položili pár otázek. Byl jsi už někdy před tím v naší zemi, nebo jsi přijel poprvé? Už jsem tu jednou byl, bylo to před lety, asi na pět dní. Naprosto se vtírá otázka, co si myslíš o lezení na českých pískovcích… Je to působivé… ty věže jsou skutečně úchvatné. Zalíbilo se mi i zdejší boulderování. Myslíš si, že je na naší zemi něco skutečně divného?
Zvláštní je, že jsem o této ohromující oblasti neslyšel nikdy před tím. Co si myslíš o zdejším festivalu? Byl skutečně dobrý, ale měl jsem hodně naspěch, s přednáškou i se závody bylo těžké na chvíli vydechnout. Rád bych se sem ještě někdy přijel podívat. A přichází naše oblíbená otázka. Smrdí ti lezečky? Ano, a myslím, že více při lezení venku. Prozradíš, na čem právě děláš? Právě pracuji na otevření nového lezeckého centra v Newcastlu (více na: www.newcastle.com). Podělíš se s našimi čtenáři o své příští plány? Protože teď pracuji skutečně hodně, těším se na oddech. A tak už si chystám nějaký větší lezecký výlet po Spojených státech. Uvažuješ o lezení v horách? Spíše o big wallech. Opravdu nemám rád zimu. Kolikrát v průměru týdně trénuješ? Šestkrát nebo sedmkrát v jednom týdnu. Chceš něco vzkázat českým čtenářům? Rád bych viděl více českých lezců ve Velké Británii. Myslím si, že Northumberland a Yorkshire jsou místy pro skvělá dobrodružství. Díky za odpovědi. Doufáme, že jsme moc nenudili, ostatně, děláme jen svou práci… ptala se
redakce
foto
Petr Piechowicz A.E. je sponzorován firmou Scarpa
závody
Rock Mástéérr! … Ano, tak nějak to zní, když se do toho pořádně obuje rodilý Ital. Ale popořadě, 6. až 7. září se v Arcu konal 22. ročník závodů Rock Master. O tom, že jde o nejstarší a nejprestižnější lezecké závody, jste už na stránkách Montany nejspíš četli. Proč tomu tak je, víte pravděpodobně také. Takže jenom pár základních poznatků... Na závody je pozváno jenom pár nejlepších. Odpadá tak zdlouhavá kvalifikace a semifinále. Při závodech na obtížnost lezou všichni dvě cesty. Jednu klasicky, tedy na on sight, druhou si mohou dopředu nazkoušet. Výsledky se sčítají. Novinkou posledních let je duel. Přesněji Enni Lattisi Trophy. To si to rozdají čtyři nejlepší lezci na obtížnost při paralelním lezení na rychlost. Podívaná je to velkolepá. Na rozdíl od klasického rychlolezení totiž lezou tak, jak jsou zvyklí – cvakají si jištění pěkně od spodu. Výstup jim celkově zabere více času, a tak mají šanci napravit případné drobné zaváhání. To je něco, co u rychlolezení už zpravidla nejde. I když se to při pohledu odspodu nezdá, je lezecká stěna na osmnácti metrech převislá o šestnáct metrů. Prostě lahůdky pro ty skutečně nejlepší. Zkrátka tradice a vysoká úroveň je to, co dělá z Rock Masteru lezecký Wimbledon. Rychlolezení se letos poprvé lezlo na jiné trati. Takové, jakou před časem definovala federace. Krom stupů je cesta postavena jakoby ze stejných chytů, vzdáleně připomínajících křídla motýla. Pro letošek jedna novinka – v rychlolezení startovaly i ženy. Tím si, myslím, přišli trochu na své i mužští diváci. Přece jen, pro vyběhnutí patnáctimetrové stěny během několika sekund je zapotřebí výbušné síly, a tak rychlolezkyně vypadají o poznání ženštěji než jejich kolegyně v lezení na obtížnost. Ty se totiž, co do vizáže, blíží spíše čínským gymnastkám. Několik slov k výsledkům... Lezení na rychlost je především show umocněná spádem daným vyřazováním v jednotlivých kolech a světly (lezlo se za tmy). Nejlepším mužem se stal Venezuelan Manuel Escobar, mezi ženami nenašla přemožitelku Olena Rjepko z Ukrajiny. Bouldery se lezou vyřazovacím způsobem… poslední v pořadí ne-
Paxi Usobiaga
z hotelu. Atmosféra houstne. Vše směřuje k několika minutám, které rozhodnou. Tomášův výkon nebyl špatný, ale dolezl do místa, kam většina těch lepších. Chvíli to dokonce vypadalo, že to „na bednu“ nebude, ale další dva atleti popadali ještě dříve, a tak vyšlo na našeho šampióna skvělé třetí místo. Druhý skončil vítěz předchozích tří ročníků Ramón Puiblanque, vítězem se (po jediném topu v cestě „after work“) stal Paxi Usobiaga. Mezi ženami dotáhla své vítězné tažení do zdárného konce Johanna Ernst, která ještě před třemi lety závodila na Rock Junioru (mládežnické obdobě Rock Masteru), před Majou Vidmar a Minou Markovič. Potlesk, ruce vítězů zdvižené ve vítězném gestu, dokonce mi přišlo, jakoby po úspěšném pokusu spouštěli závodníka poněkud pomaleji, aby si vychutnal ovace tisíců diváků… na druhé straně lítost a vztek, těch, kteří neuspěli tak, jak si představovali. Jenny Lavarda v zákulisí vztekle odhazuje lezečky do kouta, Luca „Canon“ Zardini kopne do země tak, že kamínky odletí i na přihlížející V.I.P. hosty. I takový je sport. Sláva vítězům, čest poraženým. Co napsat více? Přijeďte a uvidíte sami…
postupují k dalšímu boulderproblému, a tak se nakonec tři nejlepší podělí o stupně vítězů na posledním profilu. Jednoduché, jasné a má to spád. Letos dominovali Rakušané: Katharina Saurwein a Kilian Fischuber. Naše Silva Rajfová skončila šestá. A „královská disciplína“ – lezení na obtížnost? V onsightu měl Mráza našlápnuto dobře, naneštěstí si cvaknul lano pod expreskou, a musel se vracet (lezci musí nacvakat postupně všechna postupová jištění), návrat, vycvakávání a přecvakávání jej stálo spoustu sil. Do závěrečných bojů tedy postupoval z pátého místa, kdy od dvou borců (Midtboe, Verhoeven) jej dělila jen teč. Nejlepším byl v sobotu Patxi Usobiaga, před trojnásobným vítězem Rock Masteru Ramónem Puiblanquem. Mezi ženami dala top pouze Johanna Ernst (další v pořadí: Maja Vidmar a Olga Šalagina). Nedělní dopoledne mělo o všem rozhodnout. Lehce nervózní (nebo spíš plně koncentrovaný?) Mráza odjíždí s předstihem
Angela Eiter
text
Tomáš Roubal
foto
archiv redakce
P.S.: Malá poznámka závěrem. Celkem mě udivuje raketový nástup slovinského a rakouského lezení. A to, prosím. říkali pamětníci, že když se krátce po revoluci vypravili čeští junioři na soustředění do Vídně, poráželi bez problémů i o kategorii starší Rakušany. Inu, tehdy asi ještě bývaly děti ve sportu obecně zdatnější než teď. Každopádně se ale ukazuje, že práce s mládeží se u našich jižních sousedů vyplácí.
59
Nina Markovič
Pár otázek pro Tomáše Mrázka Jak moc jsi z takových závodů nervózní? Nedá se říct, že by mě znervóznil Rock Master, spíš mě občas znervózní, když někdo přede mnou zaleze dobře a diváci jsou ve varu. Bývalo to dřív jiné? Přišlo nám, že méně známí lezci ze sebe vydávají úplně vše. Bývalo, první vítězství je vždy snadné. Člověk ze sebe dostane víc než sto procent.
Jasně. Byla to školácká chyba, způsobená nepozorností, je to poučení pro příště. Užíváš si to, že jsi na Rock Masteru pravidelným hostem? To se podaří málokomu. Užívám si to, ale stojí to hodně sil a práce v tréninku. Spíše si užívám, že se držím osm let na stupních vítězů na jednom z nejsledovanějších závodů v roce.
Vzpomínáš si ještě na svůj první Rock Master? Tak to jsem ze sebe vydal asi dvě stě procent a vůbec jsem to neřešil. Šlo to snadno, v podstatě samo. Co ta chyba při cvakání při lezení na OS? Nas... tě hodně?
Lezecké „Oskary“
My, lidé od průmyslu, bychom měli tyto mladé sportovce podporovat, říká Heiner Oberrauch, šéf Salewy
Na tomto místě bych rád napsal několik slov k ocenění, které uděluje porota složená z redaktorů lezeckých časopisů. Jak již asi víte, letos se dostalo této pocty Adamu Ondrovi. Salewa Award Je určena tomu lezci, který v minulé sezóně zanechal stopu v historii lezení. Na skalách nebo v boulderech. V potaz jsou brány jednodélkové cesty. Takže, v tomto konkrétním případě, byť nevidím do hlav porotců, Silbergeier ani vítězství na MS juniorů nemělo teoreticky na Adamovo vítězství žádný vliv.
Letos se rozhodovalo mezi těmito jmény: Salewa Rock Award Barbara Zangerl, Chris Sharma, Dave Graham, Adam Ondra a Patxi Usobiaga
La Sportiva Award Je určena tomu závodníkovi, který nejvíce vyniká v závodním lezení. Tuto formulaci je možno chápat různě. V anglickém znění je slovo „distinguish“, které znamená cosi jako rozeznat, odlišit, vynikat, charakterizovat, lišit se. Jde o to, že nemá cenu volit nejlepšího závodníka. Závody samy o sobě jsou objektivním srovnáváním a hledáním nejlepšího, ale měl by tu být nějaký přesah. „Něco navíc“. Pro naši redakci je to zejména přesah do skalního lezení. Volba probíhá ve dvou fázích. V první fázi jsou osloveny jednotlivé redakce vybraných lezeckých časopisů, které pošlou své nominace (pět pro jednu, tři pro druhou cenu), z nichž je udělán výběr nejčastěji se opakujících jmen. Při velkém počtu porotců (a nominací) je tak zaručeno, že vybrána budou pouze
La Sportiva Competition Award Maja Vidmar, Kilian Fischuber a Patxi Usobiaga Porota se schází v pátek ráno a do odpoledne musí rozhodnout. Zvláštností jsou poměrně volná pravidla. Prostě delší debata, ve které každý řekne, co a proč si myslí... i to přispěje k možnému korigování názorů před vlastní volbou. Myslím, že málokdo odjíždí do Arca s tím, že dá hlas tomu a tomu za každou cenu. Ptali se mě už, jak se při takovém rozhodování cítím, jestli je možné porovnávat jeden výkon s jiným, jestli by nebylo lepší, aby si lezci sami volili toho nejlepšího a tak podobně. Řekl bych, že nápad oslovit lezecké časopisy je dobrý. Ti, kdož pomáhají vytvářet obraz lezeckých hvězd, o nich leckdy vědí více než ostatní. Navíc, hlasují redaktoři z mnoha zemí a tito, což by mělo ostatně patřit k podstatě jejich práce, nepřipouš-
60
opakující se jména – tedy ti lezci, kteří zaujali nejvíce porotců. O nich se potom hlasuje.
tí žádný tlak na svá rozhodnutí. Až u oběda si kdosi vzpomněl, že jsem ze stejné země jako Adam. A vlastně tak to má být. Rakušan hlasuje pro Slovinku, Španěl pro Čecha… Každý má svého favorita, každý řekne proč. Vlastní hlasování nakonec probíhá tak, že každý řekne jedno jméno. Atmosféra důstojná, ale uvolněná. Při obědě teklo víno na naší straně stolu nějak rychleji („Neměj strach z řízení, bůh Rock Masteru tě ochrání“), takže dokonce jeden vtipálek poslal sekretářovi esemesku, že jsme změnili názor a všechno je jinak. Pravdou ale je, že před vlastní volbou má každý možnost slyšet řadu argumentů a protiargumentů. No, spíš argumentů, protože už samotný výběr mezi nominované je úspěchem, a každý z hodnocených má spoustu předností. Salewa Rock Award získal v letošním roce Adam Ondra. V oficiálním zdůvodnění (které je mimochodem rovněž kolektivním dílem) se píše:
„Porota dává Salewa Rock Award Adamu Ondrovi, extrémně mladému lezci, který (v sobě) spojuje atraktivnost, silnou sportovní etiku a zájem o lezení v různých oblastech světa. Adam je dnešní jasný vítěz a zítřejší sen.“ Cenu La Sportiva Competition Award dostala Maja Vidmar. Gratulujeme! Uvidíme, jak vše dopadne příští rok. Myslím, že na La Sportiva Competition Award má slušně našlápnuto Mráza, i když, kdoví?… Fandům webových diskusí o českém lezení bych chtěl na závěr vzkázat, že mi přijde nesmyslné srovnávat Adama Ondru s Tomášem Mrázkem. Občas mám pocit, že je mezi nimi tvořeno jakési napětí. Řekl bych, že je dělí jedna lezecká generace a je víc věcí, které je pojí, než těch, které je rozdělují. text foto
Tomáš Roubal archiv redakce, Salewa
závody
ČP v boulderingu Teplice nad Metují - 25.8.2007 (závod v rámci MHFF) Výsledky: Muži 1. Earl Andy 2. Hlaváček Kuba 3. Chvála Jan
foto: Petr Piechowicz
Ženy 1. Kudrová Nelly 2. Hrozová Lucie 3. Pavlovičová Kateřina
Rock Master Síň slávy – ti nejlepší z nejlepších 1987 1988 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008
Lynn Hill (USA) – Stefan Glowacz (GER) Lynn Hill (USA) – Stefan Glowacz (GER) Lynn Hill (USA) – Didier Raboutou (FRA) Lynn Hill (USA) – François Legrand (FRA) Isabelle Patissier (FRA) – Yuji Hirayama (JPN) Lynn Hill (USA) – Stefan Glowacz (GER) Susi Good (SUI) – Elie Chevieux (SUI) Robyn Erbesfield (USA) – François Legrand (FRA) Laurence Guyon (USA) – François Lombard (FRA) Katie Brown (USA) – François Lombard (FRA) Katie Brown (USA) – François Legrand (FRA) Liv Sansoz (FRA) – François Legrand (FRA) Muriel Sarkany (BEL) – Jevgenij Ovčinikov (RUS) Muriel Sarkany (BEL) – Jevgenij Ovčinikov (RUS) Muriel Sarkany (BEL), Martina Čufar (SLO) – Christian Bindhammer (GER), Tomáš Mrázek (CZ), Yuji Hirayama (JPN) Sandrine Levet (FRA) – Alexandre Chabot (FRA) Angela Eiter (AUT) – Alexandre Chabot (FRA) Angela Eiter (AUT) – Alexandre Chabot (FRA) Angela Eiter (AUT) – Ramón Julien Puigblanque (ESP) Sandrine Levet (FRA) – Ramón Julien Puigblanque (ESP) Angela Eiter (AUT) – Ramón Julien Puigblanque (ESP) Johanna Ernst (AUT) – Patxi Usobiaga (ESP)
61
62
Návod na úhradu předplatného časopisu Montana Montana bude v roce 2009 vycházet už dvacátým rokem! Nejste-li ještě definitivně rozhodnutí, zda je pro vás v češtině nejdéle vycházející lezecký časopis to pravé čtení, stačí nám napsat (e-mail:
[email protected]) a my vám pošleme jeden starší, náhodně vybraný, výtisk zdarma. Hlavní výhody předplatného: nižší cena pravidelné dodávání až do domu přístup do zvláštní sekce www stránek, kde je možno: stahovat PDF starších Montan s menším zpožděním než běžní návštěvníci našeho webu (dnes je k dispozici 47 starších Montan a toto číslo stále roste) měnit adresu dodání. Každé předplacené číslo tak můžete v rámci jedné země nechat poslat na jinou adresu. Na koleje, domů, či do P.O. Boxu nejbližšímu vaší maringotce prvních sto abonentů pro následující kalendářní rok dostává dárek… viz strana 64 (fólie Yate)
Pro ty ostatní stručné shrnutí: 1. Pro rok 2009 se předplatné Montany nemění, tedy 365 Kč. 2. Uhrazením předplatného rozumíme, že nám pošlete peníze (viz dále) a my vám za to na oplátku začneme posílat váš oblíbený časopis. Pošlete-li e-mail, že chcete Montanu odebírat, je to sice pěkné, ale moc to neřeší. 3. Pro předplatné do ciziny počítejte s vyšším poštovným (na přesné podmínky se můžete informovat v redakci). Výjimkou jsou pouze slovenští abonenti – ti dostávají Montanu prostřednictvím Slovenské pošty za stejnou cenu jako abonenti čeští. 4. Možné způsoby úhrady: V zásadě jsou možné tyto platby: poštovní poukázkou typu A, bankovním převodem, poštovní poukázkou typu C, přes Horokupectví, jiné 5. Pokud máte Montanu předplacenu, a tato vám nedojde do týdne po datu vyjití uvedeném v tiráži předchozího čísla, ozvěte se. Celou záležitost napravíme. Platba poukázkou typu A. Tuto standardně vkládáme do celého nákladu Montany č. 5 každého roku. Poukázkou skládáte peníze na náš účet, jako adresu odesílatele uveďte adresu, kam máme
Montanu posílat. Česká pošta nám tuto adresu oznámí. Platba bankovním převodem. Mnozí z nás už do banky ani nechodí, používají Internet nebo mobil. To je vcelku jedno. Podstatné je, že musíme identifikovat plátce. Když uvedete jako variabilní symbol platby své abonentské číslo (na každém štítku s adresou), není problém. Umíme si poradit i s platbami bývalých abonentů, kteří toto číslo neuvedou, ovšem pouze za předpokladu, že platí ze svého účtu a (pochopitelně) nikam se nepřestěhovali. Problém nastává u nových abonentů či u takových případů, když chce udělat někdo někomu radost a zaplatí za něj ze svého účtu. Prostě nevíme, kam Montanu posílat. Nejste-li si jisti, pošlete nám e-mail s adresou, my vám pošleme číslo (var. symbol platby) a všichni máme jistotu, že vaše platba skončí tam, kde má. Rovněž můžete použít formulář na našich webových stránkách. Funguje to spolehlivě. Uvedete jméno a adresu a systém vám přidělí abonentské číslo - variabilní symbol platby. Službu mohou použít i stávající, dokonce i neregistrovaní, abonenti ke zjištění svého abonentského čísla. A snad už jenom pro úplnou jistotu dodáváme, že jde o stránky www.montana.cz, kde v pravém dolním rohu musíte kliknout na odkaz: abonentská čísla/registrace.
Platba poukázkou typu C. Jdete na poštu, složíte peníze a nám je pošta doručí. I s adresou odesílatele (tedy s adresou, kam budeme Montanu doručovat). Jednoduché, naprosto spolehlivé, nicméně musíte na tu poštu... Platba přes Horokupectví (www.horokupectvi.cz). Horokupectví je internetový obchod s lezeckou literaturou, jehož služeb využíváme. Zaregistrujete se (tím víme, kdo jste), vyberete si zboží, dáte do košíku, potvrdíte a (důležité!!) z banky zaplatíte převodním příkazem (veškeré náležitosti platby se vám ukáží na monitoru). Když se nad tím zamyslíte, je to vlastně poněkud neprůstřelnější (protože identifikovaná) platba z účtu. Nicméně zdlouhavá, nehledě na to, že v kyberprostoru ne vždy vše funguje tak, jak má. Význam to má zejména pro ty, kteří jsou už v Horokupectví registrováni. Jiné. Dalších možností je celá řada, obvykle kombinace několika postupů či absolutní „lidová tvořivost“ (jako adresa odesílatele je uvedena naše adresa, kamarád platí za kamaráda ze svého účtu, abonent se přestěhoval atd...). Zpravidla není žádný z jiných než výše uvedených způsobů platby bezproblémově řešitelný, a tak to vše skončí na reklamaci, což je, myslíme, škoda.
63
hovory z montany Pre našich slovenských čitateľov Predajná cena Montany je vyššia než v ČR, pretože časopisy idú cez dve distribučné spoločnosti. Nech už si o tom čokoľvek myslíme, nemôžeme s tým nič robiť. Iba pokiaľ Montanu zakúpite u nás, môžeme garantovať rovnaké podmienky, ako pre českých čitateľov. Preto je najvýhodnejšie si Montanu predplatiť. S rokom 2009 zjednocujeme databázu abonentov. Nevýhoda je, že sa stávajúcim slovenským predplatiteľom zmení súčastné abonetské číslo, nesporná výhoda potom ale zostáva, a to že budú mať abonenti po registrácii možnosť prístupu do zvláštnej sekcie našich webových stránok. Tak ako to majú českí čitatelia. Cena predplatného na šesť po sebe idúcich čísel Montany je 365 Kč, čož podľa kurzu v deň keď píšeme tieto riadky, odpovedá 460 Sk. Číslo našeho nového účtu pre predplatné na Slovensku je: 3002850301/3100 Pre platbu na účet použite variabilný symbol, ktorý vám dáme v redakcii na:
[email protected]. V súvislosti s dvaciatym ročníkom sme pre vás pripravili špeciálnu akciu. K jednému predplatnému dáme druhé zdarma. Iba za cenu poštovného! Každý abonent tak môže obdarovať Montanou kamaráta. Podmienky sú iba dve: nový abonent nebol nikdy predplatiteľom Montany (čo poznáme podľa starých databáz) zaplatíte mu poštovné –100 Sk (3,32 euro) / 6 čísel. Inými slovami za za 560 Sk/ 18,59 euro (460 Sk + 100 Sk) máte možnosť dostať dve predplatné. Akcia trvá do konca roku. V prípade, že ste sa pre predplatné rozhodli, môžete: Poslať peniaze na účet. Možnosti sú: (460 Sk/15,27 euro) či dve (560 Sk /18,59 euro) predplatné. V tom prípade pošlite na:
[email protected] adresu (adresy) pre dodanie časopisu a informujte sa na variabilný symbol platby. Po zaregistrovaní vašej platby môžete využívať všetky výhody určené pre predplatiteľov. Starých abonentov s veľkou pravdepodobnosťou vieme identifikovať, ničmenej jeden email všetko istí. Naviac, dve adresy dodávania naozaj môžeme evidovať iba pod číslom platby, ktoré sami určíme. Ta trocha času naviac sa snáď bohate vráti. S rokom 2009 spustíme možnosť on-line registrácie na webových stránkach a všetko sa ešte viac zľahčí.
Prvních sto abonentů pro rok 2009 dostane izolační fólii od firmy Yate A nemyslete, nemusíte v ní zrovna bivakovat! Praktický pomocník či vhodný dárek pro všechny cestovatele. Hodí se jako ochrana proti chladu i jako první pomoc proti podchlazení a šoku. Tuto fólii používají záchranáři a horská služba. Velmi malý a lehký balíček, který může zachránit život. Prvních sto abonentů si obvykle předplatí během několika málo dní či týdnů, Tak neváhejte! Fólie budeme rozesílat s Montanou č. 1/09
64
Závěr této Montany jsme už měli jednou napsaný, nicméně, osud tomu chtěl, že se do toho musím pustit znovu. Jinak. Snad to nebude na škodu věci. To jsme takhle minulou neděli jeli z Pálavy. Pro nás z okolí, navíc vzhledem k platným pravidlům lezení ve zdejší chráněné oblasti, je to takový rituál. Prostě je tu pár cest, které vylezeme, pár cest, které nevylezeme, a spousta sklípků, ve kterých to v září doslova vře. A tak došlo i na shánění burčáku. Lehce se stmívalo a ve světoznámých Věstonicích ne a ne najít někoho, kdo ještě má. Už už jsme to chtěli vzdát, ale štěstí se na nás přece jen usmálo. „A kolik toho chcete? No, my máme, ale ve sklípku, asi kilometr odtud.“ „Nevadí, jedeme tam.“ Následující monolog si zaslouží reprodukci… „Horolezci, jo? A toho novýho posezení nahoře jste si všimli? Pěkný, ne? Ta stará stodola byla už na nic. A ta cesta nahoru pod Martinku taky prokoukla! Však mě kvůli tomu místní udali. Já jsem totiž zdejší starosta, víte? Přišla kontrola, a nic nenašli. Ještě přijdou jednou, ale vlastně se na ně těším, mám všechno v pořádku. Jo, jo, takový jsou lidi. Však jsou tam nahoře dva kameny, jeden přímo pod stožárem na vlajku, to je kámen „zla“, i proto, že mě zradili, a dole je potom kámen „dobra“, protože každý, kdo přichází, činí tak v dobrým… Víte, já nelezu, když vidím horolezce, mrazí mě ruce, každý jsme jinej, a tak to musí být, ne? Nahoře pod Martinkou je taková proláklina, dřív se tam sedávalo, lidi vzpomínali, kde kdo byl, povídali si… chtěl bych to obnovit. A taky bych chtěl, aby se vždy v září symbolicky předal klíč od skal horolezcům, a ti by jej na konci prosince zase vrátili. Však uvidíte příští rok! Stará stodola, jenom pro ostudu byla, ovšem v majetku státu. Roky se s tím nic nedělo, tak jsem napsal Kalouskovi a za čtrnáct dní ji přepsali na obec. A na všechno jsem získal dotace. A teď to někomu vadí. Víte, já nechci nikoho pomlouvat, ale ty zelení jsou jak žáby… narodí se to, naroste tomu ocas, požere to všechno v rybníce, narostou tomu stehna a pak už to celej život jenom kváká. Jinak, já mám ale žáby rád…“ A to už jsme ochutnali, nabrali a chystali se k odchodu. Starosta se pustil do zamykání… „Nechcete na to posvítit? Přece jen už na to není vidět.“ „Po těch letech to musím zvládnout i potmě. A jestli ne, nezbývá mi, než vylézt někam s horolezci a skočit dolů,“ zhodnotil svůj život onen dobrý muž. Tak, a to je pro tentokrát vše. Mějte se hezky
ÈASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAØE
5/08 (è. 117) roèník XIX (Hotejl XLII)
Vydavatelství a redakce: Moravské námìstí 13, 602 00 Brno
www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpeèný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé pøi jeho provozování. Posílejte jen obrázky naskenované profesionálními studii. V opaèném pøípadì pošlete rovnou pøedlohu (dia, foto). Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.
Vydavatel a šéfredaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333, 605 261 390 e-mail:
[email protected] Jednatel a zastoupení na Slovensku: Jiøí Rùžièka tel.: 541 243 333 e-mail:
[email protected] Texty posílejte na:
[email protected] Sekretariát: Radim Výrubek e-mail:
[email protected] Stálí spolupracovníci: Jiøí Novák, Vilém Pavelka, Alena Kopfová, Petr Piechowicz, Martin Krejsa, Hermann Erber, Tomáš Kerlin Jazyková korektura: Pavel Bubla Grafická úprava a sazba: Martina Petrová
[email protected] Sazba stránek ČHS: Petr Jandík © autoøi èlánkù Za vìcnou správnost pøíspìvkù zodpovídají jednotliví autoøi. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme. Redakce si vyhrazuje právo zveøejnit obdržené èlánky na Internetu. Tisk: EXPODATA-DIDOT, spol. s r.o. Vychází 6x roènì cena výtisku 69 Kè, roèní pøedplatné 365 Kè ISSN 1212-7957 Registrováno MK ÈR pod èíslem E5208 ze dne 6.4.1990. MIÈ: 46913.
Posíláte-li k otištění článek svého kamaráda, vždy se ujistěte, že on s tím souhlasí. Není v našich silách kontrolovat identitu všech přispěvatelů. Denně odpovídáme na desítky žádostí, chcete-li, abychom vám odpověděli co nejrychleji, zkuste se řídit podle následujícího klíče: Když nevím:
[email protected] nebo telefon do redakce +420 541 243 333 Dotazy na předplatné, fakturace, distribuce atp.:
[email protected] nebo +420 603 553868. Články, připomínky, náměty na zajímavá témata:
[email protected] nebo +420 604 484951. Grafika, sazba: grafi
[email protected] Inzerce, stížnosti, pozvání na kávu apod.:
[email protected] nebo +420 605 261390, +420 775 261390
Bankovní spojení: è.ú. 169897423 kód banky: 0600 název úètu: Montana - Tomáš Roubal Distribuce v ÈR: spoleènosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & KAPA, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. předplatné přes www.horokupectvi.cz Pøíští èíslo vyjde 1. 12. 2008
Textová uzávìrka è. 6/08 je 31. 10. 2008 Uzávěrka inzerce po domluvě.
