Zeptali jsme se Petrohradské PADání 4 Petr Resch. Hello there! aneb Kanadská lezenice pokračuje! 8 Standa Bulka

contents Editorial We asked… Comics Falling in Petersburg Hello there! – or the Canadian climbing carries on!

Cunning brothers… Andreas and Christian Bindhammers.

obsah Úvodník Radim Výrubek

2

Zeptali jsme se...

2

Komiks Vojtìch Dvoøák

2

Petrohradské PADání Petr Resch

4

Hello there! aneb Kanadská lezenice pokračuje! Standa Bulka

8

Povedení bratři… Christian Bindhammer, Andreas Bindhammer

12

What was Melloblocco grinded by?

Co semlelo Melloblocco Radka Krejčí

18

One day in the mountains…

O jednom dni na horách

21

Kdo rád konglomerát? Markéta Syllová

22

Alpy v klídku a pohodě Viktor Kořízek, Frenky a Kristýnka

24

Kareš’s family… An effigy of Eliška Karešová.

Kareš’s family Míša Loudová

26

Castle Hill… A fairytale not only for kids.

Castle Hill Honza Zbranek

28

Who likes conglomerate? The Alps in ease and calmness… Aiquile du Bionassay – climbing, hiking and skiing info.

Climbing chalk on sandstone... in the Czech way. Beeings in my heart. The Loser (Totes Gebirge Area). Pavel Bém: „We are not a proud nation!“ Ola Taistra and another 8c. News from the Czech Mountaineering Association. Climber’s phraseology. Methodology of basic sklills for climbers. Tip or What everybody should know.

Magnézium na písku… tak trochu po česku 30 Vlk Horolezecké příběhy na pokračování Vladimír Šoltys

31

Loser 2006 Petr Pipek

32

Pavel Bém: „Nejsme hrdý národ…“ Tomáš Roubal

34

Ola Taistra a další 8c Jožo Krištoffy

35

ČHS

36

Lezcův slovník poučný Vilém Pavelka

37

Metodika Janek Bednařík

38

Tip aneb Hodí se vědět

39

Interesting books.

Zajímavé knihy redakce

39

Mix.

Mix Alena Žákovská

41

Kýbl Chroust

41

Tatry – Ľadový štít (2.627 m) Jozef Gurník

42

1/100 pro Nýmanda

43

Galerie – Fahnenköpfl (2.142 m) Jiøí Novák

44

A jdi... Tomáš Obtulovič ml.

46

„Kluvoš“ Martin Krejsa

50

Závody Z. Jargašová, V. Šujan, R.Tomanec

58

Hovory z Montany Tomáš Roubal

64

From our readers. High Tatras – Ľadový štít (2.627 m). 1/100 for a Scrub. Gallery – Fahnenköpfl (2.142 m) Go for it.... Ivan Kluvánek – an effigy. Competitions. Epilogue.

Brýle, Ivan a Honza, Castle Hill foto: David Schinzel Andreas Bindhammer, Broadway 8c+/9a foto: Xandi Kreuzeder

úvodník

Radim Výrubek

Psát úvodník do horolezeckého časopisu sedě zpocený v redakci uprostřed velkoměsta, není žádný med! Dnes je 16. července a sloupec na teploměru ukazuje na naše poměry neuvěřitelných „třicet devět“! Už jenom ty titulky v dnešních novinách?! „Záchranáři varují před horkem, kolabují desítky lidí!“ „Čtvrtině Čechů hrozí infarkt nebo mrtvice!“ No fuj, to jsou vyhlídky. A navíc v Japonsku hoří jaderná elektrárna! No, a fčíl mudruj! Alespoň tak to říkával můj dědeček, když byl v koncích s rozumem. Můj rozum mi dnes říká toto: Dopsat rychle tento úvodník a co nejrychleji se začít věnovat činnostem, které nevyžadují pražádného přemýšlení. Ono někdy i to prachobyčejné myšlení pěkně bolí a dá člověku zabrat. To snad někdy zažil každý z nás. Lidské tělo prý spotřebuje 80 % vdechnutého kyslíku jen na to, aby nám to myslelo?! No, prostě na mozek! Teď mě tak napadlo, jak to myslí těm velmivysokohorským horolezcům, když se jim tolika procent kyslíku nedostává? Myslí jim

anketa

„Co by, podle tvého názoru, současnému horolezectví nejvíce prospělo?“

Těžko říct, že docela prospívá a má ve světě dobrý zvuk. Ale určitě by bylo fajn, kdyby borci jako Mráza, Stoupa, Adam, Šatavis nebo další měli od sponzorů takový prachy, jako mají Jágr, Rosický, Gott, Hapka nebo další podobní. Ale to si raději přečtěte třeba tu O Karkulce… Janek Bednařík horský vůdce

to ještě vůbec? Můj dědeček by mi na to odpověděl asi takto: „Tož, synku, ona jim ta hlava už asi moc nebere, jináč by sa přeci nehrnúli na nějaký kopec, kde už sa ani nedá pořádně nadechnút! Šak ani kamzík tam neleze, a to už je nějaký horolezecký borec!“ A bylo by! Takto normálně asi přemýšleli skoro všichni naši předkové. Já bych mu asi musel vysvětlovat, že tento Náš Nový svět je k extrémům velmi přívětivý. Máme přece extrémní vedra, extrémní sporty, extrémní lezení, extrémně hubené holky… A všude na nás číhá nějaký ten extremista! A to prosím zuří světová válka proti extremizmu!! No nevím!? Už se zase do těch témat a úvah začínám pěkně zamotávat. Venku horko, v hlavě horko! Jen doufám, že až budete pročítat tuto Montanu, bude už počasí méně extrémní a už vám nebude hrozit infarkt nebo mrtvice, ale právě naopak.

Víc lézt a míň kecat, méně humbuku a více pokory. Horolezectví chápu jako nezřízenou radost z pobytu v horách nebo skalách, z překonávání výšek, pocitu volnosti a poznávání vlastních limitů. Prospělo by mu více příznivců, kteří pro toto poznání nevolí tu nejsnazší cestu, a pro které je důležitější víc než čárka za vylezení něčeho. Taky je důležité mít se od koho učit, a to nejlíp funguje v klasických horolezeckých oddílech. Někdy je užitečný i pohled do tváře historie. Alena Čepelková předsedkyně ČHS

Lezení, a možná přesněji řečeno sportovnímu lezení, by pomohlo, kdyby se jasněji vyčlenilo z (obrovského, u nás bohužel děsivě nepružného molochu) horolezectví. Tím se nechci nikterak distancovat od hor (hned bych vyrazil), dnes však zásadně chybí oficiální metodika (propracovaná tak, jak jí má zmáknutou ono tradiční horolezectví), chybí někdo, kdo by se „pral“ o přání sportovních lezců, nedostatečná je prezentace výkonů... Celé je to na dlouhé povídání, pokud však k rozumné diferenciaci (metodické, finanční, propagační) nedojde včas, obávám se, že horolezectví se jako celek zastřešený jednou organizací neudrží a rozpadne se na malé (často zřejmě nedostatečně silné) organizace. Varování zvenku už přišlo v podobě založení jakési organizace závodního lezení. Blbej scénář, věřím, že k němu nedojde. Petr Resch lezec

2

PETROHRADSKÉ

P Dání PA Nedávno jsem v Montaně napsal, že bych byl rád, kdyby byli lezci vnímáni nikoli jako celek, ale jako jednotlivci, se svými neduhy i klady. Nemohu však nevyslovit potěšení nad tím, jak nás jako celek vnímají obyvatelé Petrohradu, když se tam každoročně sejde partička boulderistů na akci zvané Petrohradské PADání. Slovo partička tu volím záměrně, protože ačkoli se letos zúčastnilo přes dvě stě lidí, duch soudržné bandy se neztratil. A jak že nás tedy vnímají? Samozřejmě tak trochu jako blázny, kteří dělají činnost poněkud nepochopitelnou, ale hlavně jim nějak nesedí označení PADání jako závodu – vždyť „v tom lese nejsou žádní rozhodčí, všichni si pomáhaj, radí, baví se…“ a „taková pohoda nevládne ani když se tu na akci sejdou turisté“. Tolik slova starosty Petrohradu, pana Rittera, který za námi přijel na půlhodinku do campu v Jesenici, kde se rozjelo něco, čemu se mezi lezci říká „after party“. Tak snad nás ten úhel pohledu bude inspirovat a ten přátelský duch pomůže horolezectví navrátit jeho nejmenší odnož, když už na Mount Everestu vládne tvrdý konkurenční boj a na webech se každý rve za tu svou pravdu často za cenu zbytečných vulgarit.

Ještě lezu nebo už padám 8A, 8A+

Rodinný výlet 7C

etrohradské PADání slavilo letos páté narozeniny a je tedy možná ten pravý čas na nostalgické úvahy, které zazněly v úvodu. Rok od roku PADání roste a snad se i zvyšuje jeho kvalita. Bouldery samozřejmě jednou dojdou a zřejmě budeme muset čím dál tím víc využívat už hotové věci, a pouze pro ty nejlepší připravíme nové těžké oříšky, které rozhodnou o špičce „závodního“ pole, ale věřím, že i další roky se budeme rádi scházet v lesích okolo Petrohradu. Ze sportovního hlediska je v posledních letech tahle akce, dá se říci, barometrem vývoje na Petrohradu a vlastně i vývoje přírodního boulderingu v Čechách. Před pěti lety stačilo na rozřazení závodníků připravit pár „sedmcéček“ a jak by ne, když v té době přelézal boulderové osmičky jen jakýsi vyhublý blázen v okolí Děčína. Dnes je u nás desítka lidí, kteří dosáhnou na metu 8A a šňůra, která byla zapotřebí na vítězství v pátém ročníku, je prostě nevídaná…

P

června 2007 zavalila boulderingová scéna obec Petrohrad. Lidiček přijelo bohatě přes dvě stě, oficiálně jsme jich zapsali 185, z toho 44 dívek a žen. Z první desítky českých boulderistů (žebříček na Lezci) chyběli pouze dva, byli tu Slováci, Maďaři, Poláci, Němci, Rakušané, Slovinci a jeden Američan. Všichni zapsaní dostali suvenýr v podobě maglajzpytlíku s logem závodu a vypravili se vstříc lesním porostům. Ranní deštík nám sice prohloubil nějakou tu vrásku na čele a první hodinu se víc sušilo než lezlo, ale pak bylo na červen solidní tření a tomu tedy i odpovídající výkony.

2.

4

Trojnásobný vítěz závodu, Rosťa Štefánek, udolal za šest hodin lezení 2x 8A/A+, 1x 7C+/8A, 2x 7C+ a 3x 7C, ale ani takhle skvělá série nestačila na mladičkého fenoména Adama Ondru. Přelezem pěti osmáček a tří 7C+ v pohodě zvítězil a za pořadatele mohu pouze konstatovat, že to dá pořádnou fušku tohoto klučinu zabavit na celý den lezením. Samozřejmě

byly i věci, které přelezům odolaly, ale to už jsou takové hlouposti, že i ti nejlepší je musí pokusovat a na boule typu Black Box (8B) je potřeba i tření. Třetí v pořadí se taky hodně slušně rozjel, když skvělou formu ukázal Martin Spilka (mimo jiné udolal dvě 7C+ a tři 7C), čtvrtý Kuba Hlaváček měl po jednom 7C a 7C+, stejně tak pátý Martin Stráník.

Možná by se slušelo nezasvěceným představit systém závodu. Leze se vlastně celý den a po prvních dvou ročnících jsme zrušili jakékoli finále, neboť se nám zdá, že nabourává ducha boulderingu v přírodě. Prostě se jenom mezi letos připravenými 225 bouldery obtížností od 4 do 8B musí najít ty pravé, které pustí, a chceme-li opravdu „závodit“, musí mít i odpoví-

Rodinný výlet 7C

Nepopulár 6C+

5

Kabaret 7C

dající bodovou hodnotu. Osm nejtěžších přelezů se pak sečte a vyjde z toho číslo, které je (nebo není) vstupenkou k pěkným cenám od firmy PAD bouldering gear. Mezi ženami se k těm cenám propracovala jednička letošního PADání Nelly Kudrová, která sbírala po celý den vyrovnané bouldery, druhá Silva Rajfová se blýskla vůbec nejtěžším ženským přelezem závodu, boulderem za 7B. Třetí skončila Polka Agnieszka Ostrzalek. Kromě tohoto oficiálního závodu se ještě leze jedna disciplína, a tou je sběr co nejvyššího počtu boulderů. Tady jasně zvítězil Andrej Chrastina, který se nemohl zúčastnit hlavního klání, neboť hodně těžkých boulderů znal. Přijel pozdě, zkoušel i těžší věci, ale přesto stihl posbírat rovnou padesátku. Mezi děvčaty si cenu rozdělila dvojčata tohoto závodu Monča Kuhn-Gaberová a Edita Vopatová, která shodně nasbírala 22 kousků (stejných). Myslím hezký příklad toho, jak moc se na PADání „závodí“. ák, a pak se to všechno přehrnulo do campu Jesenice. Myslím, že je dobře, že existuje tohle místo, které by se mohlo stát takovým základním táborem, vzdáleným 5 km od Petrohradu. Pětihektarový camp je to pravé, co jsme potřebovali pro večerní dotažení příjemné soboty, kterému se oficiálně mezi lezci říká „after party“. Bylo papání, bylo pití. Kdo se chtěl uklidit mimo hlavní halasný proud, mohl jít spát do vzdálenějších koutů campu, klábosit v hospodě, nebo zkoušet rovnováhu na natažený „šňůře“, která záhy praskla a udělala pěknou památku na tváři jednoho z aktérů. Vedle ohně zatím ve stylu rockových klasik rozjížděla večer kapela Crystal planet, aby po nich nastoupili našlápnutí Wan men sonk z Litvínova, kteří rozhýbali dav, ale i pohladili na duši muzikálně založené typy. Totální úlet pak byly noční a ranní improvizace jednotlivých členů kapel a ansámblu, zprvu ještě na elektriky, po návštěvě policie akustiky u ohně.

T

alinko se mi hroutí původní myšlenka, neb jsem se domníval, že článek bude trochu více obecný a ono je to zatím hlavně o posledním ročníku PADání. Nebo není? On je vlastně ten duch akce po celých pět let stejný, mění se pouze vítězové. A mění se samo sebou i Petrohrad. S bráchou jsme sem poprvé zavítali někdy před dvaceti lety,

M

Kůrovec 7C+

6

krátce poté, co oblast pro lezení objevil Olda Löw. Skoro každý víkend jsme usedli do „Jesenického rychlovlaku“, který nás za tři čtvrtě hodiny přesunul celých dvacet kilometrů z Rakovníka do Jesenice. Tehdy ještě nesmělo chybět v batohu lano, ale boulderovalo se tu odjakživa. Až do nové vlny, která přišla po roce 2000, tu byl nejtěžším práskem úžasný pětačtyřicetistupňový převis Ufobába od Zdendy Resche. Dnes 7B nebo B+, ale moc opakování to nemá, jestli vůbec nějaké. V roce 2002 tu vznikla první osmička – No Entry v části Větrná hůrka, o rok později silové 8A+ Nášup a od roku 2004 se Petrohrad může chlubit boulderem za 8B. Dnes, když chcete přelézt něco z první desítky petrohradských prásků, musíte sáhnout právě až na tuto metu, dvě věci jsou dokonce čistých 8B+. Polovinu z „top tenu“ se podařilo ukořistit mně, pět věcí jde na vrub Rosťovi Štefánkovi. K čemu by však byly nové směry, kdyby je nikdo nelezl. Pravda, do té první desítky ještě nikdo jiný nezasáhl, ale u ostatních věcí přibývají opakování. Nejpilnějšími dolaďovači klasifikací jsou Andrej Chrastina a Martin Spilka. Během slušných víkendů tu potkáte prakticky pravidelně bandu domácích, Němce, Poláky, občas Italy, Francouze, Slovince, Rakušany a byli tu i takoví „exoti“ jako Novozélanďané či Američan. Ti všichni čistí, leští hrubou žulu, padají i přelézají. Zkrátka tvoří Petrohrad. Tak ať se jim tu všem i nadále líbí. text foto

Petr Resch archiv autora

Pár nových věcí z letošního PADání, které nejsou v průvodci. (Vy ho ještě nemáte? Nově také v campu v Jesenici. Info viz str. 39): Smrková věž (průvodce strana 95) a) Rodinný výlet 7C b) Kůrovec 7C+ c) Krůpěje potu 7A+ d) Smrkový komín 2 e) Pan domácí na A. kouká 6C+ f) Michalův boulder 7A g) Meteorista 6B+ h) Smrková spára 6B+ i) Elington blues 8A SD j) Kabaret 7C k) Vítr v zádech 5B Březová věž (v průvodci na straně 93) a) Vaškova plotna 4 b) Plížením vpřed 6B c) Bolest 7A d) Žalost 7B+ Žiletka v duši 8A SD e) Žalostný traverz 7C f) Březová hrana 5A g) Březová kůra 6A Březová hrana 3 h) Duel 7C+ i) Ta bába už tam ležela 6B Krásný ztráty 7C/C+ SD j) Jak si kdo ustele 7A+SD Lomítko 7C SD

(start z chytu u šipky, obě ruce) (bez levé hrany, po celé její délce) (Krůpěje krve 7C SD)

(7B SD, bez výrazného bočáku vpravo) (6C+ SD) (8A SD) (vpravo od j), start z kamene a doleva)

(konec a)) (z velkého chytu pouze po hraně) (start z chytů ve výšce šipky) (start libovolně) (start z ozn. lišt) (SD na kameni) (start dole)

Sauna (výrazný kámen vpravo dole pod Smrkovou věží) a) Zpařenej pařmen 5A (plotnou, bez kamene dole) b) Capa guána 7C (start z ozn. chytů, konec a)) c) Zbloudilé torpédo 7C+ (start b), konec e)) d) Gril párty 6C+ (zcela přímo bez chytu vpravo) e) Samý sádlo 6B Nicole, Sharma, loupežník 8A+ SD f) Fata horkána 6C+ (doprava, bez sokolíku vlevo) g) Telegraf 7A (start z lišt u šipky) Telegraf road 7C+ SD h) Včelařův sršeň 7A (start na kameni vpravo, konec e)) i) Lubrikátor 5A (start na kameni, přes díru) Vazelína 7A (ze země, bez naskakování) Jindrova skála (20 metrů vlevo nahoře od Komářího sídliště) a) lehké nedočištěné plotny b) Jindrova spára 3 (5A SD) c) Dírky 6A (6B SD, bez spáry vlevo) d) Tátova plotna 6A e) Lihová slepota 7C SD f) Tátova hrana 5C (6C+ SD, bez chytů vpravo) g) Jindrova hrana 3 h) Maminčina hrana 4+ i) Hořící škola 6B Ještě lezu nebo už padám? 8A/A+ SD j) Škola hrou 6A (bez spáry vpravo) Hašení benzínem 7A+ SD k) Spára 3 l) Škola Malého stromu 5A (bez kamene dole) Ostrovy (dole pod Bránou je pole, máte-li za zády stále Bránu, dojdete přes louku do lesíka, kde je skála) a) Kýl 5B (bez bloku vpravo) b) Strážní koš 4 (5B SD vpravo, bez bloku vlevo) c) Braun 6C (start z chytů ve výšce hlavy) Muréna 7C SD d) Ganze houses 7B+ (start b), konec e)) e) Pravá hrana 2 (4+ SD) f) Velký ostrovní traverz 7B SD (bez kamene vlevo, konec h)) Malý ostrovní traverz 6B+SD (start g)) g) Ostrovní spára 5C (6A SD) h) Příliv 5C (6B SD) i) Odliv 5A SD j) Karlův kondor 7B SD

Krutibrk 6b+

7

Yoho

adská aneb Kan pokračuje! lezenice Zato kolo bylo neuvěřitelně fantasVzpomínáte ještě na články o lezení v Kanadě, které jsme před časem v Montaně otiskli? (M 2005/6 tický. Tolik kyslíku je snad jenom tady. a M 2006/1)? Na fotky z Bugaboos a na specifický literární styl autorské dvojice Bulka - Kasal? Autoři Vsadím se, že je ho tu ve vzduchu aspoň se vloni v létě opět vypravili na místo činu a Standa dal dohromady několik literárních „perel“ z dal- o třicet procent víc než u nás. Normálně se tu ten vzduch pije… ších lezeckých oblastí Kanady. Předkládaný text je výběrem nejšťavnatějších pasáží z e-mailů zasílaných známým. 10 . 7. 2 0 0 6 Jedinečný slovník, který někoho nadchne, jiného pobouří. Syrové, jednoduché, ale radost z života Předevčírem jsem si byl fantasticky zalozit s místníma lezcema. Momentálně je z textu přímo cítit. Nicméně jasná příčina ostré redakční debaty na téma, co ještě lze otisknout a co je tu období bouřek, tak je to tu hodně nikoliv. Vždyť původní text by v nezkorigované podobě (pomineme-li spousty korektorských značek) hustý. Po cestě do skal nám celou cestu pršelo. Jednu chvíli jsme museli dokonpro svůj slovník nesnesly ani webové stránky… ce zastavit a počkat, až to peklo přejde,

5 . 7. 2 0 0 6 Tož zas něco napíšu. Právě hajám v karavanu a ťukám do kamaráda notebooka tyhle řádky. V sobotu jsme mazali na skály, ale okamžitě jsme odtamtud ujeli. Sice tam zrovna odcházela jedna horolezkyně, ale nevím, jestli měla hroší kůži nebo 8

dobrej repelent… tolik komárů jsem v životě neviděl. St. Marie’s Lake je studený jak prase, páč v horách je ještě všude sníh, kterej roztaje a frčí rovnou do jezera. Tak jsme vzali nohy na ramena a radši jsme jeli na kolo o padesát kilometrů jinde – bez komárů. Prý ty potvory do dvou týdnů vymřou.

páč se nedalo vidět na metr před káru. Ale pořád plni optimismu jsme doufali, že na skalách ještě nesprchlo… A jsou suchý. Fakticky! Takovej lezeckej zázrak! Takže lezba šílená. Práskl jsem parádní cestu! 30m 6c+ OS. Sajgon, dolez v převislé spáře. Na krev. Pak jsem se, blbec jeden vyšťavenej, nasoukal do 7a+. Škoda největší. Technicky v poho-

dě. Dva hloupý centimetry mi chyběly ke krásnýmu bočáčku, když mi vystřelila patička a byl jsem nucenej se oddat paní Gravitaci. Tak snad příště prásknu nějaký to krásný lichý číslo. Fakt si tu připadám jako někde na poušti. Co se týče opačnýho pohlaví, mám takový pocit, že všechny jsou tu buď tlusté, nevzhledné nebo zadané. Líbá mě tu akorát pes. Eventuální francouzská kamarádka je sice pěkná, ale fousatá. Před chvílí jsme dojeli z lezby. Dal jsem si jen dvě krásný cestičky, asi nejhezčí v oblasti St. Marie’s Lake. A pořád dost komárů a neúčinný repelent. Koupil jsem ho před dvěma lety v UK. Byl vyvinutej pro britskou armádu. Tak jsem si říkal, že bude dost dobrej. Ale s Péťou jsme se usnesli na tom, že ho vyrobili speciálně pro armádu. Láká na sebe co nejvíc komárů, aby se vojáci naučili trpělivosti a odolnosti. Včera jsem zkusil repelent místních lezců a prostě se stal zázrak. Stal jsem se pro ty vokřídlený bestie neviditelným. Účinná látka je tuším „Geet“. Čím je jí víc, tím lepší repelent.

Banf park

Bajkovačka k nástupu

2 4 . 7. 2 0 0 6 Tak jsem konečně práskl hodně pěkný čísílko. 7a OS! Fantastickou 32metrovou krásnou prohřátou skálu zase po čase orosil pot a krev. Překrásná. „Crux“

Ahojky, kámo!

byla zvedačka na patičce v hladké plotně. Vytrvalostní masakr. Myslel jsem, že vytočím nějaký metry u každýho presa. Ale nikoliv. Dolezl jsem. Už tu mám taky hodně „cool“ 6c+ OS. Jednu jsem prásknul asi před třemi hodinami.

1. 8. 2006 Po cestě z Calgary domů chceme strávit nějakej čas v horách. Myslíme na překrásnej kopec Mt. Assiniboine, vypadá jako Matterhorn. A v Calgary jsem zakoupil nejvíc nejlepší lezečky na celým světě. Fajf Teny. Červený sexy, navíc s indiánskýma znakama. Nejměkčí v kšeftě. Budu je mít jen na hard stuff.

13. 8. 2006 Na parkále jsme přespali a ráno vyrazili na bajcích směr nejkrásnější kopec Kanady, Mt. Assiniboine. Říkají tomu americkej Matterhorn a není se čemu divit. Je to tam krásný. Nejhustší je to, že kopec je „in the middle of nowhere“. Desítky kiláků od civilizace. Pod kopcem je jezero a u něj chajda, do které pravidelně jezdí něco jako autobus. Akorát to stojí 2.600 kačáků (one way) a je to vrtulník. My chudí Češi jsme zvolili radši kolo. Každopádně parádní bajkování. Kotouče při sjezdech úplně rozpálený. Paráda. Vzhledem k četbě z průvodčíka jsem usoudil zvolit výbavu nulovou a lézt to sólo. Jenom s helmičkou.

Už na parkále jsme potkali borce, co šli climbit stejnou cestu jako my a měli s sebou mačky, cepíny, lana, helmy, sněhový kotvy, šrouby do ledu, sedáky, prsáky. Všecko. Tak jsem si říkal, že jsme v pytli a nic nevylezem. Je to jedno. Aspoň se projedem na kolech, ovšem s bágly těžkými jak prase. Cesta tam byla asi třicet kilometrů. Z toho jsme asi kilák táhli kolo za sebou do sedla. Však pozdější sjezdík stál za to. Asi na půli cesty jsme narazili na dvě tučný cedule s přeškrtnutým kolem, ale čas nebyl. Měl přijít liják a čas výlezu na kopec byl díky tomu jasně danej. Takže žádný zdržování s objížděním a hned druhej den do 9

Superb crack

stěny. Kolem fantastické výhledy na okolní kopce. Projeli jsme placeným kempem a mazali jsme rovnou k nástupu. Tam jsme zbudovali luxusní biváček a udělali večeři. Vstávání za svítání, ledová snídaně a šupito do stěny. Choďák skoro celý.

V rezervaci

Ojojoj – no time!

10

Petřík v půli kopce zůstal a počkal tam na mě. Akorát jedna pasáž byla trošku vo hubu. Asi takovej pětimetrovej mixík ve sněho-ledo-skále. Tak je dobře, že to Peťan nelezl. Po cestě nahoru jsem minul tři skupinky po dvou lidech. Chudáci měli komplet výbavu. I šrouby do ledu. Jak jsem k nim vylezl, tak na mě zůstali vejrat úplně stejně jako ten fousatej borec ve filmu Rock Master 5. Chudáci byli v šoku, že mi neodpověděli ani na pozdrav. Každej měl bágl k prasknutí a já měl přes rameno akorát dva foťáky. Později jsem se dal do řeči s jedním borcem, co tam měl docela pohlednou dceru. Byl v Praze. Miluje naše holky a pivo, zná všecko možný českýho, třeba i Saudka. Na peak prý to mělo být dalších pětatřicet minut, ale za pět minut jsem tam byl. Tak nevím, co si chudáci prožili při výstupu. Za chvilku jsem je zase předběhl, když slaňovali o kousek níž, než jsem je minul dříve. Tak jsme se rozloučili a valil jsem za Peťanem. Seběhli jsme z kopce do bivaku a hora se zahalila do závoje mračen a začalo pršet. Paráda největší až na ty chudáky ve stěně. Průvodce říkal sedm hodin nahoru a dolů. My za čtyři. To taky potěšilo. K odpolednímu jsme vyrazili na zpáteční cestu na bajcích. Hrneme si to dolů z hor, a když projíždíme kolem takový-

ho pěknýho srubu, tak na nás řve chlapík, ať hned zastavíme. OK, zastavili jsme. A boreček, že si na chvíli odskočí a hned je u nás. Tak jsme na něj jak trubky počkali asi pět minut a došel s bločkem, že tam na kolech nemáme co pohledávat. Prý jsme museli vidět ty cedule zákazu kol. Asi bylo trošku trapný, že jsem se s ním normálně bavil a jako na potvoru jsem nerozuměl, co myslí těma cedulema přeškrtnutých cyklistů, co jsme míjeli. Díky tomu, že nejsme Kanaďani, jsme nedostali pěkně tučnou pokutu, akorát jen jejich srandovní varování. Papírek, na kterým je napsaný, že jsme byli pokáraní za to, že jsme lítali na kolech tam, kde jsme neměli. Prý to dávají někdy i policajti, ale doufám, že to zkoušet nebudeme. Prý před čtrnácti dny tam jel jeden cyklista a překvapil černou medvědici, která ho celýho rozškubala. Asi nebyl dostatečně rychlej... Za chvilku odjede Petřík, jinej Petřík zase přijede, takže nebude o zábavu nouze.

12. 9. 2006 Konečně jsme odfrčeli na sever do Squamish! Po cestě jsme zastavili ještě hodit voko na vodopády. Úlet největší. Krásnější vodopád jsem ještě neviděl. Měřil asi 200 metrů a tvořil esíčko. Vystupoval z lesa jako víla Amálka.

Konečně lezení. Jak jsem zahlídl na dálku přeobrovskou stěnu Chief, věděl jsem, že na ni musím. Překrásná masivní stěna čisťoučkýho granitu protkanýho nitkama spár a rájem rajbasů na plochách jako fotbalový hřiště. Hnedka pod skálu a … les před stěnou byl rájem boulderingu!!! Stovky a stovky obrovských balvanů úplně všude kolem. Hned jsme skočili na první šutry a pořádně na nich zablbli. Jako malí kluci. Parádička. Jen lezení, lezení, lezení, lezení… Pak jednou Petřík upustil moje nový jistítko zakoupený před týdnem. Upuštění z dvou set metrů znamenalo 600 korun v pytli. Jasně že jsme ho nenašli. Tak jsme na další den zamířili do kšeftíku pro lezce. A šéf onoho kšeftíku na nás spustí: „Kluci, vy mluvíte česky!“ Normálně, von to byl Jura původem z Klatov, co strávil dětství na písku nejen v Prachově. Takže paráda nejvíc. Ještě mi tam došla baterka do foťáku, tak mi půjčil svou, dal mně taky nějakej starší matroš, co tam měl. Pár friendů, stoperů a pres. To abychom si nerozbili hubu. Jo a zapůjčil

Sokolová prácička

Blbnutí na šutru

Lezecká strava

mi novýho průvodčíka, co stojí normál 800 korun. Taky jsme si u něj doma vyslechli popis útěku z Československa, zatím nejzajímavější, co jsem slyšel. Jinak jsme pořád lozili a lozili. Stali se z nás spároví králové. Pořád jsme lezli (nejen spáry) kolem 6b po svým jištění. Supr. Žádný odsednutí či pád jsem nezaznamenal. HHPN (hodně hustá prácička nejvíc)! Za týden jsem zase v té naší republice plné krásnejch holek.

Dolezený!

Paaaaa!!! …a tady se Standa zmýlil. Vzhledem k tomu, že si spletl datum odletu a byl tak nucen prožít v lehkém oblečení pár zimních dní v klimatizovaných halách světových letišť, dostal se do rodného města s asi týdenním zpožděním. Autobusem. Z Frankfurtu. A se silným zánětem všeho možného… text foto

Zajímá www.st vás více? Mrk anley-b n ulka.cz ěte na web.or g

Standa „Stanley“ Bulka archiv autora

11

Povedení bratři… Andreas a Christian jsou stálicemi světové lezecké scény posledních let. Pravidelní návštěvníci webových portálů už jistě vědí, že se jim oběma podařilo v posledních měsících uspět ve vyhlášených cestách. Přinášíme jejich krátké komentáře.

Hotel Supramonte 8b Tato desetidélková cesta na Sardinii není vám, čtenářům Montany, neznámá. V M4/2002 jste si mohli vychutnat fotky z přelezu Maura „Bubu“ Boleho a korejské lezkyně Misun Go, v M1/2005 jsme zmiňovali úspěšný přelez slovinské dvojice Marko Lukič a Martina Cufarová. Perfektní linie dlouhá 400 metrů v celkové klasifikaci 8b (7b+, 7c+, 8b, 8a+, 8b, 7c, 7a+, 7b+, 7b, 7b) se skoro 100metrovým převisem platí za nejtěžší vícedélkovou cestu na světě. Christian Bindhammer a Damaris Knorr: První německé RP cesty Hotel Supramonte Nové cíle, nové úkoly. Už je to docela dlouho, co si „němečtí mistři“ z roku 2003 předsevzali, že spolu pokoří legendární stěnu Gola di Gorropu. Poté, co minulý rok zvládl Christian v jednom dni vylézt cesty Kein Wasser kein Mond 9+/10- a New Age 10-, dozrál čas na Hotel Supramonte. V průběhu dvou týdnů se jim podle předpokladů měl RP přelez podařit. Christian a Damaris si však stanovili cíl ještě vyšší – šlo jim hlavně o rychlost...

Jak to tedy nakonec probíhalo? Nejdříve jsme se chtěli na ostrově trochu aklimatizovat a zvyknout si na zdejší lezení v nějakých jednodélkových cestách – dva dny lezecké a pak den odpočinku. V tento „restday“ jsme šli pěšky 2 hodiny k nástupu Supramontu a pomocí dalekohledu si blíže prohlédli jednotlivé délky. Bylo jasné, že pokud chceme cestu dát v jeden den, musím první čtyři délky (7b+, 7c+, 8b, 8a+) onsajtovat a pátou (8b, klíčové místo) přelézt nejhůř na druhý pokus. Další den jsme stáli na nástupu v 8 hodin s tím, že nastoupit do cesty při takové teplotě, která právě na slunci byla, nemá žádný smysl. Hotel Supramonte

12

Hotel Supramonte

Christiane, co jste si předsevzali? Jak měl váš přelez ideálně vypadat? Už předem jsme se rozhodli, že všechny délky chceme v každém případě překonat stylem RP v jednom dni, tzn. bez bivaku v cestě. Navíc jsem chtěl pokud možno přelez zvládnout hned první den. Časově dost náročná akce, a to i když člověk začne velmi brzy ráno, protože v květnu je už pěkné vedro a na slunku, které se po ránu odráží do stěny, velmi rychle ubývají síly.

13

Alespoň třetí délka by už měla být ve stínu. Musíme počkat. Nastoupili jsme tedy až v 9:30 a obě první délky se, navzdory slunci, podařily na první pokus. Jak jsme si naplánovali, třetí délka pak už byla ve stínu a úspěšně jsem ji také onsajtoval. Bez toho, abych ztrácel čas, jsem se pustil do čtvrté délky (8a+), ale už v půlce jsem zjistil, že síla trochu ubývá a celkově to nejde tak dobře. A pak se to stalo. Ve spěchu jsem nevybral zrovna optimální stup a v posledním kroku, dynamu za hranu, jsem spadl a mohl to tak pro tento den, bohužel, zabalit. Nemohl by ses o tu délku pokusit ještě jednou? Hotel Supramonte

14

Chvíli jsem přemýšlel o tom, že dám ještě jeden pokus, ale do toho onsajtu jsem dal všechno, skoro i čtvrtá délka se zadařila, a bylo téměř jisté, že by mi tak nestačily síly pro celou cestu.

To byla tedy smůla. Kdy jste mohli znovu nastoupit? Teprve o pět dní později jsem se opět cítil schopen lézt bez větších bolestí a opět v 8 hodin jsme tak stáli na nástupu Supramontu.

Co jste pak dělali? Pokračovali jsme v klidném tempu dál a prohlíželi si tak další délky až k „Hotelu“, malému místu na bivak. Bohužel jsem uklouzl, vlastně v opravdu lehkém místě kousek před „Hotelem“, a poranil jsem si nohu, už beztak trochu trápenou natrženými vazy. Kvůli tomu jsme museli skončit a vydat se na skutečně bolestivou cestu zpátky. Nový pokus jsme odložili do nejisté budoucnosti.

Zase v 8 hodin? Proč jste tentokrát nepočkali až ve stěně bude stín? Byl to tak trochu výsledek zvážení všech pro a proti – na jedné straně velké vedro panující v prvních třech délkách, na druhé čas, díky němuž existoval prostor pro eventuální opakování chybného pokusu, navíc poslední délky za 7b+ jsme ještě neznali. RP v jednom dni jsem skutečně chtěl, proto jsem upřed-

nostnil lezení prvních třech délek na slunci. Musím ale říct, že to bylo vážně na hraně, protože teplota byla ještě o pár stupňů vyšší a vítr vůbec nefoukal. V prvních třech délkách to tak byla těžší bitva než jsi doufal? Každopádně. Teplota byla ten den naším velkým nepřítelem. Později jsme se shodli, že tentokrát jsme potřebovali pít dvakrát víc než při prvním pokusu. Ale tentokrát všechno běželo podle plánu? Jak jsem říkal, první tři délky byly na slunku opravdu těžké. Pak, ve stínu to už šlo lépe a čtvrtou délku jsem dal bez problémů. Akorát vyšlo najevo, že zvládnout klíčovou pátou délku bylo těžší než jsem myslel. Jaké v ní byly problémy? V klíčovém místě lezeš po malých, skutečně nejistých chytech, a překvapilo mě, že vysoká teplota může vést k tak velké ztrátě síly stisku... Musel jsem vymyslet řešení, jak se vypořádat s klíčovým chytem. Byl jsem opravdu spokojený, když se tato délka po krátké pauze podařila na druhý pokus. Půlku máme za sebou a díky Damaris a jejímu lezeckému umu si vedeme dobře i v porovnání s časem – okolo 15:30 dolézáme k „Hotelu“. To už byl RP přelez „v kapse“? Popravdě ještě dlouho ne. Poslední délky sice vypadají na papíře lehce (7b+, 7b, 7b), ale jsou na svou délku (každá 40 m) a ve svislé skále s asi 5 až 6 nýty dost uboze odjištěné. Díky tomu může člověk odlézt trochu jiným směrem, navíc po 7 náročných délkách se nikdo asi necítí zrovna svěží jako ranní rosa. Proto často někteří lezci ve stěně bivakují. V posledních délkách nechybí ani pravá boulderová místa a díky nedostatku času a tekutin jsem věděl, že je v každém případě musím dát onsajt, jinak by to zase nemuselo vyjít. Motivován a zcela soustředěn jsem hledal každý následující nýt a štand, až mě z toho chvílemi i bolely nohy. V předposlední délce to bylo ještě jednou jen tak tak – odhodlané dynamo ze spoďáku přes bouli do chytu, o kterém jsem doufal, že tam je. Byl tam, uff! Asi v pět hodin odpoledne jsme konečně stáli úplně nahoře. Hotel Supramonte jsme vylezli RP na druhý pokus za pouhých 9 hodin, což by nešlo bez Damaris, která za mnou všechny délky vylezla skutečně superrychle. Gratulace k výkonu! Nějaké další cíle ve vícedélkovém lezení? Rozhodně! Pokud vyjde počasí v létě, je jisté, že párkrát navštívíme Rätikon. text foto překlad

Christian Bindhammer Raimund Knorr Alena Kopfová

Sponzoři: Edelrid, Mountain Hardwear, MasterRange. Pokud vás zajímá video, stačí vyťukat následující adresu: http://bindhammerc.xnx-gmbh.de/ Video/Hotel_Supramonte_Web.wmv

La Rambla – bulvár šílenců „La Rambla nebo Las Ramblas (katalánsky Les Rambles) je 1.258,59 metru dlouhý bulvár v centru Barcelony, který se táhne od Plaça de Catalunya (náměstí s fontánami) až k přístavu.“ „Ramblas: Odvádějí vodu při velkém dešti, protože jejich dna jsou buďto kamenná nebo kvůli dlouhotrvajícímu suchu nedokážou vsáknout žádnou vodu. Také ve městech jako Cartagena se nachází takováto koryta, která se při dešti velmi rychle stanou prudkými potoky.“ (zdroj: wikipedia) La Rambla – jedna z nejznámějších lezeckých cest na světě. A stejně tak z nejtěžších a nejdelších... Spolu s Realization v Ceüse patří k jediným dosud potvrzeným cestám v aktuální klasifikaci 9a+, který byla do dnešního dne schopna prolomit jen hrstka lezců z celého světa. Tato čtyřicetimetrová linie se táhne celou centrální stěnou sektoru „El Pati“ ve španělské Siuraně. Ta linie je všudypřítomná, vidíte ji z příjezdové cesty, z okolních sektorů i z obce Siurana. V roce 1994 byla Alexandrem Huberem vylezena asi ze tří čtvrtin, na úplné přelezení si ale musela ještě počkat. A to deset let, kdy se skoro mistrovský kousek jako prvnímu podařil špičkovému španělskému lezci Ramonu Julianu Puigblaqueovi, který dokázal těch bezmála 100 nelehkých kroků spojit. V průběhu času se pak o cestu pokusilo mnoho proslulých lezců. Často ztroskotali na nedostatku nutné kombinace vytrvalosti a maximální síly. Pouze Španěl Edu Marin a Američan Chris Sharma dokázali cestu zopakovat, a Ramonem navrženou klasifikaci 9a+ oba potvrdili. Po do strany ubíhající a technicky velmi náročné spáře (asi 8a+/8b) – ostatně, obtížnost je závislá na podmínkách – následuje asi 20metrové, atletické stěnové lezení s několika místy, která vyžadují plnou koncentraci. Od začátku tak musí člověk překonat asi 30 metrů, v kuse za solidních 8c, než si může zhruba ve třech čtvrtinách stěny trochu odpočinout před klíčovým místem. Následující plotna s malými chyty, která je extrémně vysilující, si ještě jednou vyžádá úplně vše – dynamický skok do spoďáku z velmi malé boční lišty, krok z mikra do dvouprstové dírky. Tato plotna může být obtížností srovnatelná s bouldrem za 8aFb. Pomocí zaháknutí špičky nohy vykřížit do

malé dírky vedle starého řetězu, a pak už jen 5 metrů plotnou s malými chyty přímo nahoru ke slaňáku. La Rambla... na pohled i výkonnostně nesrovnatelná výzva... 2. května 2007 se třetí zopakování podařilo Andreasovi Bindhammerovi, 6. května pak dal ještě Broadway 8c+/9a (dříve 9a) – po pouhých třech pokusech. Rozhovor s Andreasem Co pro tebe zopakování La Rambly znamená? La Rambla je (spolu s Realization) asi světově nejznámější cesta v nejtěžším obtížnostním stupni. K tomu je to skutečně působivá, přírodní linie, která láká už od pohledu. Dojem navíc dělá bezpočet známých jmen mezi těmi, kteří se o cestu pokoušeli, ale nebyli úspěšní. To byla silná motivace, abych cestu zkusil. Že se zadařilo – i přes nepřízeň počasí – mě těší víc než cokoli jiného. Kvůli proměnlivému a vlhkému počasí ve Španělsku mi k úspěšnému pokusu chyběl čas, tak jsem nakonec musel změnit termín zpátečního letu a pobyt si o jeden týden prodloužit. Dva dny po původně plánovaném termínu odletu se vše podařilo – při 14 °C, v nejchladnější den našeho pobytu ve Španělsku, 2. května. Jsi docela cílevědomý, pouze kvůli La Ramble jet do Siurany... V březnu jsem se do Siurany vypravil na obhlídku, co by se dalo… Také jsem si po zimním tréninku na stěně a campusu chtěl zase zvyknout na skálu. Jeden den jsem šel bouldrovat do nedaleké oblasti El Cogul, další den jsem bojoval v cestách v Siuraně. Samozřejmě se

15

mi nepodařilo jen tak projít kolem, aniž bych pro mě dosud úplně neznámé kroky v La Ramble nevyzkoušel. Přitom jsem si předsevzal, že celý jeden den budu intenzivně věnovat pouze této cestě. Ten den bylo opravdu teplo a ta nepříjemná, otevřená spára na začátku mi činila ohromné problémy. Neměl jsem vůbec žádnou představu, jak ji vyřešit, a při hledání správného sledu kroků jsem se docela zničil. Abych měl dost síly pro zbylých 90 % cesty, prozatím jsem tuto pasáž vzdal a po delší pauze začal zkoušet další kroky. Střední část až k odpočinkovému místu před závěrečnou plotnou byla čitelná, s mou dosud nevýraznou vytrvalostí jsem se ale dostal až na samé hranice. Následovala druhá delší přestávka. Ve třetí etapě tohoto dne jsem si pak prohlédl závěrečnou plotnu, klíčové místo cesty. S vědomím, že mi řešení dvou kroků v plotně a celé spáry na začátku zůstává záhadou, jsem musel tento náročný lezecký den ukončit.

Každý rozumně uvažující člověk by za těchto okolností tuto cestu pustil zřejmě navždy z hlavy... Po jednom dni odpočinku dostala La Rambla druhou šanci. Když jsem po krátkém čase našel dosti smělé, ale přesto možné řešení pro přelezení nástupové spáry – navíc také bez stabilní pozice pro cvaknutí expresky – zrodila se jakási naděje. V horní části jsem první problémové místo také vymyslel (výměna rukou za pomoci zaháknutí paty). Začal jsem znovu věřit, že bych cestu mohl přelézt. Krok do pověstného spoďáku jsem sice nemohl dát, ale dokázal jsem si představit, že v odpočinutějším stavu ho zvládnu. Unavený a s bolavými prsty jsem ukončil druhé střetnutí s La Ramblou. Krátce před ukončením první návštěvy v Siuraně se mi při dobrých podmínkách podařilo přelézt celou spodní část cesty až k začátku klíčového místa. Předloktí ovšem bylo tak nateklé, že jsem na další lezení nemohl ani pomyslet. Bylo mi jasné, že bych se k tomuto místu musel

dostat úplně odpočinutý, abych měl v závěrečné plotně šanci... Úmysl byl jasný – vrátit se sem. Věděl jsem také, že ta cesta si žádá všechno. Připravoval ses potom nějak speciálně na přelezení této cesty? K tomu nebyl moc čas. Po mém návratu jsem absolvoval kurz na mezinárodního stavěče cest, což jsem si pak hned vyzkoušel v praxi na světovém poháru v boulderingu v Erlangenu. Ve zbývajícím čase jsem zkoušel bouldry s malými chyty v Allgäu, ve víře, že díky tomu

Katerina Schmidt a Andreas Bindhammer

se mi ten chybějící krok do spoďáku podaří. Den před odjezdem do Španělska jsem dal ještě dva bouldry za 8a+Fb – asi tak obtížnost, která odpovídá klíčovému místu v La Ramble. Z tohoto úhlu pohledu jsem se ty poslední dny přece jen speciálně připravoval. Tento způsob přípravy byl tedy úspěšný? Zčásti určitě. Sice jsem neměl vůbec žádnou vytrvalost, zato jsem ale hned první den po mém návratu dokázal cestu nakrokovat. To mě ohromně povzbudilo. Přelezení cesty mi ale ještě dlouho nebylo souzeno... Takže největší problém tkvěl v získání potřebné vytrvalosti? No, získat pouhou vytrvalost by nebyl takový problém. Trénovat ji a přitom si udržet maximální sílu pro závěrečnou pasáž (obtížemi srovnatelnou s bouldrem za 8aFb), v tom bylo to úskalí. Myslím, že právě tahle kombinace vytrvalosti a obzvláště těžkého místa na konci vysvětluje minimální počet opakování cesty. Jak jsi ten rozpor vyřešil? Zkoušel jsem dávat co nejméně pokusů, zato ale velmi intenzivních. Po zahřátí jsem chtěl zkusit lézt, kam až mi vytrvalost dovolí. Po odsednutí jsem pak každou následující pasáž chtěl zkoušet třikrát, vždy s přestávkami dlouhými asi 2 až 3 minuty. Ne víckrát, abych šetřil kůži a vyvaroval se zranění. Ovšem nejméně třikrát, abych docílil zlepšování. Ty ses tedy pokusil „teorii tréninku“ aplikovat na skále? La Rambla

16

Stálo to za pokus. Neviděl jsem žádnou jinou šanci, jak získat v poměrně krátkém čase formu pro tuto cestu. Kromě toho, proč by něco, co funguje na umělé stěně, nemělo vyjít také na skále...? Říkáš „chtěl jsem to tak dělat“ – Co bylo špatně? V tomto případě „teorie tréninku“ selhala? První čtyři dny běželo všechno podle plánu. Dal jsem jeden pokus, potom zkoušel jednotlivé úseky. Po hodinové pauze jsem se soustředil jen na úseky bez toho, abych předtím dával pokus. To celé jsem pak opakoval ještě jednou. Šlo to podle plánu. Dokud nepřišel déšť a neudělal mi čáru přes rozpočet. Celý týden zůstala cesta mokrá, spára na začátku byla úplně nelezitelná. Nakonec jsem lezl úseky, které zůstaly po dešti ještě suché nebo jsem chodil na boulderovku – to se zdálo být přece jen rozumnější... Samozřejmě už začal tlačit čas. Zbývalo ještě asi 1,5 týdne. Doteď jsem nemohl začít žádný smysluplný pokus. Jakmile zmizely poslední pásy vody v klíčovém místě, vysušil jsem chyty a označil rozhodující stupy. Úseky se podařily na poprvé. Při dalším pokusu jsem se dostal k odpočinkovému místu pěkně uvolněný. V kroku do nejlepšího chytu klíčového místa jsem spadl – první smysluplný pokus je za mnou... Až na ztrátu času můj tréninkový plán vlastně vyšel. Musel jsi pobyt prodloužit a přesunout zpáteční let. Nakonec to byly jen dva dny,

které ti chyběly k úspěšnému přelezu. Věděl jsi už předem, že La Ramblu zvládneš během těch třech týdnů? Něco takového nemůžeš nikdy předvídat. Při optimálních podmínkách by pravděpodobně stačily dva týdny. Plánoval jsem týdny tři, započítal jsem také nějaké deštivé dny nebo dobu nutnou pro vyléčení případných drobných zranění. To, že počasí bude natolik špatné, jsem si ani nepomyslel. Cesta zmokla v podstatě každý druhý den. Pokud člověk odečte deštivé dny, zvládl jsem cestu téměř přesně za dva týdny. Jaký to byl pocit, když jsi po úspěšném pokusu cvakl poslední jištění? Bylo to tak trochu neskutečné... Ten den bylo extrémně chladno, asi 14 °C, ve vzduchu byla cítit vlhkost. První pokus tento den byl docela dobrý, ale ne příliš nadějný. Bylo proto pro mě skutečným překvapením, když jsem měl ještě sílu udělat krok do spoďáku. Povzbuzování všech lezců okolo mě dodatečně motivovalo – teď do toho musím dát skutečně všechno. Krok do dvouprstové dírky jsem už dříve optimalizoval. Nesměl jsem stát čelně, naopak jsem se musel dosti silně vytočit. Když jsem potom sáhl do dírky, kterou jsem v předchozích dnech (za lepších podmínek) dvakrát minul, připadal jsem si při dolezu jako v transu. Lezci na protilehlých skalách přestali lézt, aby mě v posledních metrech ještě podpořili. Když jsem cvakl poslední jištění, cítil jsem se neuvěřitelně lehce a svobodně. Že to klapne zrovna teď, bych si nikdy nepomyslel...!

Když jsi minulý podzim zopakoval cestu Abysse, navrhl jsi klasifikaci 9a/a+. Jak bys porovnal Abysse a La Ramblu, za potvrzených 9a+? Obě cesty jde porovnat jen těžko. Jejich charakter je velice odlišný. Abysse je velmi nepoddajná, bez odpočinkového místa, s celkovou délkou 40 kroků. Samotná námaha trvá asi 5 až 6 minut. Tenhle styl cest mi prostě sedí. V La Ramble jsou těžké úseky s extrémně těžkými jednotlivými kroky, ale také s dobrým odpočinkovým místem. Po téměř 80 krocích začíná nejtěžší místo, celková délka cesty je asi 95 kroků. Fyzická zátěž trvá 25 až 30 minut. Cesty s těžkými bouldry mi moc nejdou, zvláště když jsou kroky pěkně dlouhé. Myslím, že obě cesty jsou pro mě osobně stejně namáhavé, protože vyžadují podobnou námahu. Přičemž La Rambla je díky své délce psychicky mnohem náročnější, protože než se člověk dostane ke klíčovému místu, leze už 20 minut a má za sebou už jedno solidní 8c. Ovšem ať jsou jakkoli odlišné – v každém případě pro mě představují obě cesty nejvíce fascinující linie, které jsem dosud vylezl. text foto překlad

Andreas Bindhammer Xandi Kreuzeder Alena Kopfová

www.edelrid.de, www.masterrange.de (zde můžete mrknout také na video)

17

Co semlelo Melloblocco Až budete sedět s hlavou v dlaních a nevědět, kam na prodloužený víkend, zkuste údolí v srdci západní části italských Alp. My zkusili a ještě dlouho budeme vyprávět!

Výprava do Melloblocca měla jednoznačný cíl a náplň. Už po několikáté se začátkem května konaly kultovní závody v boulderingu s mezinárodní účastí... A kde se děje něco pořádného, nesmí pražská partička chybět, tak jsme se vypravili. Plnou parou po německých dálnicích, prokličkovat podél švýcarských hranic a pořád na jih směr Miláno. Mávnutí rukou ospalého celníka a pak už klesání nekonečnými serpentinami, kde se proháněli vypasení svišti v chlupatých kožiších. Na místo jsme dojeli po necelých 11 hodinách a zbývalo už si jen vybrat pohodlné místo pod převisem a z posledních sil se zaposlouchat do hučení padající vody. Pořádně jsme se rozkoukali až ráno. Kouzelné místo. Zelenomodrá říčka lemovaná mohutným horstvem si vykousala cestu zalesněnými svahy a prostupuje celým údolím Val di Mello. V dolní části údolí jsou skalní útvary více schované v okolních lesích, a pokud se vydáte do vyšších poloh, objevíte roztroušené kameny s velmi pohodlným přístupem. V tento lehce poprvomájový čas byly místní louky zaplaveny bohatě bující květenou a k mrakům se přesto tyčily stále zasněžené vrcholky hor. Hotová idylka. Když se k tomu přidá ještě spousta k oblézání lákajících kamenů, které se líně povalují v kobercích trávy – téměř tak precizně zastřižené jako na golfovém hřišti – stává se z Melloblocca malý lezecký ráj na 18

Zemi. Musím ještě připomenout, že ne pouze k bouldrování je tato oblast jako stvořená, je zde možné i lezecké vyžití s lanem. Nezbytné organizační náležitosti se odbyly při ranní prezentaci a v 11 hodin se začali nažhavení borci a borkyně trousit směrem do skal. Každý rok dostanou závodníci jinak barevná kanárková trička, letos vyhrála zářivá zelená. Systém závodů stanoví 6 nejvypečenějších boulderů pro ženy a 6 pro muže. Ty jsou označeny jako žolíky a na ně je vypsána peněžitá odměna, kterou si rozdělí všichni úspěšní pokořitelé, kteří příslušnou cestu zdo-

lají. Obtížnost se různí. Letos se pohybovala u mužských boulderů od cca 7C+ do 8A+, což, jak potvrdili zkušení „melláci“, bylo dost zpřísněno oproti předchozím ročníkům. Tomu odpovídal i malý počet lidí, kteří přelezli alespoň jeden problém. Ženské bouldery byly v rozmezí od 7A do 7B+. Závod trval přesně vymezenou dobu dva po sobě následující dny a nad zdárným průběhem dohlíželi nekompromisní rozhodčí. Leze se za jakéhokoliv počasí, což z tepla a sucha obývacího pokoje vyzní celkem banálně, ale ne ve chvíli, když vám nad hlavou půl dne visí černé mraky, které mohou lehce

19

zmařit další pokus. Nebylo výjimkou, že jste dolezli do posledního chytu, který byl nacucaný vodou... a jedete dolů, ani nevíte jak! Možná i proto bylo hodně cest vybráno v mocných převisech, ale kdo ví?!? Pokud vás závody omrzí, nejste vázaní pouze na tuto lokalitu a můžete se nepozorovaně ztratit kamkoliv do lesů a užívat boulderingu v neomezené míře. Líbivých kamenů je zde nespočet! Atmosféra závodů byla velmi působivá. Malí, velcí, staří, mladí, hubení i svalovci se snaží a snaží. Navzájem si radí a ukazují, kde bude lepší stup, jak zabrat a kam až doskočit. Přiblížení k topu prožívají všichni. Museli byste být úplní ignoranti, pokud byste se za ty dva dny nenaučili povzbuzovat v jiném jazyku než je ten váš mateřský a hypnotizující „alee, alee“ by vám ještě teď neznělo v uších! Co chvíli se tvoří doslova fronty a koncentrace zelených triček před tím kterým boulderem stoupá. Pokusů je tolik, kolik síly a pomalu se rozedírající bříška prstů dovolí. Musí se vylézt až do topu, prostě jednoznačně všechno nebo nic, na zdolání zóny jako na běžných boulderových závodech se nehraje. Dokonalá hra svalů, maximální soustředění na přesné pohyby, napětí, vzrušení, zklamání, euforická radost, bolest a únava. To vše se opakuje znovu a znovu. Hlavně neztratit odhodlání a zkoušet dál. Nenudí se ani chytači, kteří balancují na vyskládaných bouldermatkách a les vytrčených rukou vytváří bezpečné dopadiště. Některé cesty vedly poměrně vysoko a nebyla nouze o pády z dobrých 5 až 6 m.

20 20

Úporné snažení skončilo druhý den odpoledne, ale nikdo se ze skal příliš nehrnul. Většina si s nadšením vybrala taktiku pořádného utahání a náležitě si vychutnala i bouldery, na které se během závodů nedostalo. Závěrečné vyhlášení a oficiální rozloučení proběhlo pod širým nebem v elegantním atriu moderní multifunkční haly. Rozdělovaly se peněžité odměny, rozdávaly upomínkové knihy a proběhla všemi očekávaná tombola. Do té jste se dostali za úplatu 10 euro za startovné, takže spravedlivě pouze jeden lístek pro jednoho reprezentanta. Na věcných cenách se opravdu nešetřilo a pokud jste dítě štěstěny, mohli jste získat nové lezečky, slušivé oblečky všech vyhlášených lezeckých značek nebo zbrusu nový model bouldermatky. O tom, jak je osud někdy krutý, se přesvědčil na vlastní kůži náš kamarád Monrou, který se svou magickou „11“ absolutně nezabodoval. Dokážete si představit, že z přibližně tisícovky lístků vylosují č. 10? Takový kousek vedle! Zklamání a lítost. A vzápětí vytáhnou č. 12, a to už máte sto chutí lístek roztrhat a jít si to s „těmi nahoře“ vyříkat.

Trochu informací z výsledkové listiny. Registrovalo se 1.000 účastníků z 31 zemí. Kromě všudypřítomných Italů to bylo 30 Němců, 20 Britů, po patnácti z Čech, Francie a Španělska. Mohli jste zde potkat Američany, Mexičany, Brazilce, Korejce, nebo Jihoafričany. Domácímu publiku udělal velkou radost Ital Mauro Calibani, který společně s Guillaumem Glairon-Mondetem z Francie, zdolali 5 žolíků. Nejlépe z Čechů se umístil Martin Spilka, se 3 přelezy a skončil na 5. až 7. místě. Andrej Chrastina se vypořádal se dvěma a Jakub Hlaváček s jedním žolíkem. Nejvyšší ocenění v ženách získaly Barbara Zangerl z Rakouska a Elena Chiappa z Itálie za přelez 5 žolíků. Dva problémy vyřešila Zuzka Ulrichová a skončila na 10. až 12. místě. 23 mužů a 21 žen zdolalo alespoň jeden žolík. A obligátní „Co říci závěrem?“ Nebuďte béčka, buďte BB-čka a příště si to nenechte ujít! text text

Radka Krejčí Radka Krejčí, Martin Spilka

O jednom dni na horách Proč vlastně lezu? Nevím. Vlastně ani nevím, jak se pozná lezec. Znám lidi, kteří začali lézt kvůli těm „božím lidičkám“, kteří se kolem lezení motají. Znám lidi, kteří lezou proto, aby porovnávali své výkony s jinými… a sami se sebou. A zlepšovali se. Všechna čest. Znám kluky, kteří tak balí holky, znám holky, které se tak chtějí zalíbit klukům. Znal jsem lidi, kteří už nežijí… To já… já si jenom vybírám místo, kde umřu. Nikdo to tu nepřežijeme. A já chci, aby to přišlo na nějakém hezkém místě. Ne mou vinou, a hlavně rychle. Lezl jsem kdysi s klukem (a že jsme prožili pár pořádných dobrodružství!), který se bál vždycky nejvíc v první či druhé délce. Dokud (byť jen teoreticky) hrozila zem, vždycky jsem tahal já. Zvláštní. Jako kdyby dlouhý pád do lana někde vysoko ve stěně nebyl jen divným kompromisem s tím, co stejně jednou přijde. „Dnes se bude dobře umírat,“ říkali prý Apačové, když šli na jistou smrt. Nevím. Vždycky, když časně ráno protřu oči, doufám, že tentokrát ještě ne.

ten kousek plíšku uvidí, stejně si tak nějak radostněji (a hlavně rychleji) zavolá ten svůj pokřik vítěze, to svý „štááááááááááánd!“ Vlastně neumím ani padat. Vždycky se děsně bojím. Snad, snad jsem takový renesanční lezec. Nic moc těžkého, ale kde jen se dá. Jenom „šotolinu“ moc nemusím. Ne, to že nejde pořádně založit je vedlejší. Spíš, až mi to upadne pod rukou i pod nohou, budou říkat, že to byla blbá smrt. Vlastně, co je vám do toho, co u toho cítím já. Buď jste na tom stejně, nebo mi nerozumíte. Nemůžete. Nevíte totiž ani kolik kilometrů se dá ujít s těžkým báglem na půl tabulky čokolády. Nevíte možná ani jak roztápět sníh, aby se nepřipálil. A ani to vědět nepotřebujete, a dobře vám tak! Sakra, všude slunko, a tady nic. Jestli ona to není severní stěna. Máma má ráda sluníčko, snad proto jí táta brával vždycky někam, kde ho bylo málo. „Ne každej má takový štěstí jako ty, že lezli i jeho rodiče.“ Kolikrát jsem si musel tuhle výmluvu vyslechnout? Ne každej má takový Severní stěny jsou zrádné

Ano, přiznám se vám, občas přemýšlím, co by právě teď bylo, kdyby… vidím své zkrvavené tělo jakoby z vrchu, snad očima ptáka, snad očima duše, která jej opouští (doufejme) tím správným směrem. Občas, z nudy na štandu, si otvírám karabinu na odsedce. Jen tak brnkám prstem o zámek. Vlastně, když jsem ještě v laně, není to ono. Zvrácené? Ale kdeže! Parťákovi bych to nikdy neudělal. Rádoby vznešené kecy o smrti. A pak jsem pár kroků nad jištěním celej nesvůj. Zrychleně dýchám a… Ne, teď ještě ne…. Jindy, prosím… Já už budu hodnej, jo?... Vždyť, vždyť je to celkem bezpečný sport, uklidňuju se ve chvílích, kdy mám čas přemýšlet. V létě je neplánovaný nocleh celkem hračka, v zimě se dá také skousnout, a je jen otázkou času, než i já poletím vrtulníkem, řekl bych. Mám rád starý klasický cesty na méně známý kopce. Máte-li štěstí, nenajdete v nich ani jeden nýt… machry, machry, a když pak člověk

ná kůže na ruce a krev na skále i karabinách je vlastně tak nějak zvráceně krásná. Jakože fakt „na krev“. I když to asi dost bolí, přebírá matroš a leze dál. Koukám na toho čoka, frienda a smyčku a mlčky obdivuji ty, kteří tu byli poprvé… asi tak před padesáti lety. Duch pionýrů. Zašlá sláva. Němé svědectví jejich umu. Dneska už kdekdo leze bez kladiva a jak je nakonec rád za těch pár rezatých svědků minulosti. O délku a půl dál celá šaráda končí. Totálně mokrá plotna. A jede se dolů. Co myslíte, kousla se nám při stahování lana? Ti, kteří znají akorát převisy nad Massone, nechť, při vší úctě, nehlasují. A už je tu zem a vlastně, je teprve jedenáct dopoledne a dvě zbědované postavy zakopávající v suťovisku. Neúspěch bolí, ale posune tě dál než výhra. Neznám nikoho, kdo by přiznal, že něco vylezl hlavně díky štěstí. Vítězstvím se jen opájíme, kdežto porážky nás posouvají dál. Jak už je to dávno, co jsem se těšil na první kopec, na který skutečně vylezu? Kdy jsem si přestal počítat bivaky? Odkdy už ani nevím, kolik mám karabin? Kdy jsem se stal horolezcem? A jde s tím vůbec přestat? Jo, ještě k tomu neúspěchu. Ten je potřeba vždycky vysvětlit. Ne mezi sebou, ale těm ostat-

Ty jižní občas nebývají lepší (foceno ve stejném masivu ve stejný čas)

štěstí, že jeho rodiče neví, co se může při lezení stát, blbouni, no ne? „Au, au, já mám snad vykloubený rameno!“ přeruší tok mých úvah výkřik z hloubi pode mnou. Hlavou mi proběhne, co budu muset udělat. Zkusit to nějak „nahodit“, slanit… ach jo. Syká bolestí a leze dál. Ono najít dobrýho spolulezce je taky umění… nemyslete. Musí být v něčem lepší než vy, abyste se na něj mohli s důvěrou obracet, v něčem zase o malinko horší, abyste mohli lehce machrovat. Musí mít navrch, když vy jste zrovna dole, nesmí se bát a musí si umět občas i dupnout. Snad jsem takovým byl ke všem, se kterými jsem se kdy přivázal na lano. Někteří mě trochu štvali, ale mlčel jsem, co jen to šlo. Chyba byla stejně spíš ve mně. A už je tady. Rameno zdá se v pořádku, no, ona ta trocha tyátru k tomu našemu sportu tak nějak patří. Lezci, rybáři a komedianti mají leccos společného, nemyslíte? Ona taková strže-

ním, co se jen vyptávají, pošklebujou a závidí zároveň. Smůla na počasí je naprosto dokonalá. Na umělé stěně mi tato „zbraň“ dost chybí. Tak alespoň doufám v povolený chyt a dělám, že tohle je v Tatrách přece normální. Jinak jsem jim spíš k smíchu. No a co, vím, že se ještě dožiju doby, kdy si k tomu svýmu krasobruslení budou pořizovat kostýmy. To já radši hokej. Ale, ruku na srdce, když je vidím, závidím jim. Umět to co oni, určitě bych už párkrát nocoval mnohem pohodlněji. Máme žízeň, na duši trochu splín, ale na chodníčku mezi chatami nám lidé uhýbají. Snad pro ten pohled, nebo smrad, které vrháme do okolí. Byli jsme tam, a nebylo to marný. Tak, kdy příště? A ne že zase budou dvě místa v autě volná! Autor se podělil o své pocity, ne však o své jméno. redakce 21

onglomerát neboli slepenec. Zpevněný klastický psefitický sediment s převážně zaoblenými částicemi. Dělí se podle velikosti zrna, složení valounů a podle vzniku. Tak praví encyklopedie. Přeloženo do výraziva průměrného horolezce, jedná se o zkamenělé mořské či říční usazeniny, které se před miliony let ocitly na povrchu zemském a od té doby zvětrávají do prapodivných útvarů. Ještě jednodušeji – nasbírejte z nejbližšího potoka větší množství oblázků a dalšího kamení. Dbejte na rozmanité druhy, barvy i velikosti. Vše slepte dohromady nepříliš kvalitním cementem. Máte vzorovou konglomerátovou boulderovku. Slepencové lezecké oblasti jsou roztroušeny po celé Evropě – vzorky se najdou dokonce i v Čechách a na Slovensku. Hlavní evropskou baštou opravdického konglomerátu, tak jak byl výše popsán, je ovšem bezesporu severovýchodní Španělsko, kde existují celá konglomerátová „pohoří“. Také lezci se zde dělí na zatvrzelé zastánce a často ještě zatvrzelejší odpůrce tohoto neobvyklého materiálu. Nutno podotknout, že první setkání se slepencem nebývá skutečně tím nejpovzbudivějším zážitkem – člověk má neustále pocit, že mu valoun ze tří čtvrtin trčící ze ztvrdlého bláta zůstane v ruce. Nedůvěru vzbuzují i nýty či borháky obvykle umístěné v rozpůlených oblázcích větších rozmě-

K

Montserrat – hra na Jeníčka

Slepenec = vertikální oraniště

22

Monumentální Mallos de Riglos

Kdo rád konglomerát? rů. Spatřen byl dokonce i nýt vesele se pohupující na metrovém ocelovém laně, zřejmě proto, že tam, kde bylo potřeba cvaknout, prostě nebyl vhodný slepenec k jeho umístění. Nic se ovšem nevyrovná pohledu na smyčky přehozené přes polokoule vyčuhující ze skály – něco na způsob dekorace pražského metra. O friendech pracně vmontovaných do negativních otisků po oblázcích, které již dávno masiv opustily, ani nemluvě. Toho, kdo se nenechá odradit řečmi antikonglomerátistů ani prvními demoralizujícími pokusy, ovšem očekávají skvostné zážitky zcela neevropských rozměrů. Ve zvláštně tvarované krajině budete mít vskutku vybranou společnost – hejna mlsně se tvářících supů, tropické teploty, žízeň, kterou není čím uhasit, neustále žvanící Španěly či Katalánce, vše završeno krkolomnými sestupy, které jsou často jen o malinko obtížnější a namáhavější než cesta vzhůru. Mezi nejslavnější španělské slepencové oblasti paří Riglos (Mallos de Riglos). Okrově oranžové dvou až třísetmetrové věže připomínají spíše americký Divoký západ a středoevropského horolezce nechají spolehlivě bez dechu, a to nejen údivem. Jak tomu ve Španělsku bývá, oblast je kvůli přílišnému vedru vhodná především na jaro a podzim. To se nevyplatí podceňovat – do cesty je s sebou třeba vzít úměrné množství vody, neb horká je sluneční

záře! Autem se dá dojet až do vesničky Riglos, přímo pod skalami (nejbližší město je Huesca). Průvodce lze zakoupit v místním baru. Většina z 200 cest je vícedélkových a alespoň částečně vyborhákovaných, obtížnost se pohybuje od V do 7c . Charakter Riglos nejlépe vystihuje přezdívka „vertikální brambořiště“ – na to, že budete jako chyty i stupy používat vyčuhující „zemiaky“, je zkrátka potřeba si zvyknout... vždyť místní tvrdí, že se to neláme! Největší zádrhel představují takzvané „panzas“ neboli břicha. Jsou to převísky, které se hojně vyskytují i v lehkých cestách. Jde o to vystřelit naslepo ruce nad pupek, osahávat jej tak dlouho, dokud se prsty nezachytí za nějakou brambůrku, a pak už jen táhnout, věřit, mávat nohama nad údolím, a nevšímat si toho, že se vám směje jistič. Obtížnost cesty se očividně hodnotí podle počtu a sklonu těchto břich. Jako dobré seznámení s Riglos poslouží oblíbená cesta Espolón Adamelo na věž Mallo del Pisón – 200 m, 5c, 8 délek. Na nástupu je třeba trumfnout Španěly, což ovšem není zas takový problém, vzhledem k tomu, že pro ně „přivstat si“ znamená budíček v osm hodin. Cesta spojuje všechna výše popsaná specifika Riglos s ještě specifičtějším sestupem – připravte se na to, že se budete plazit zarostlým žlabem, poté po polorozpadlé via ferratě prokládané slaněními do neznáma. Třešničkou na

dortu je poslední slanění, kdy po pěti metrech najednou zjistíte, že se vám skála nedostupně vzdálila, zbylých čtyřicet už se jen neovladatelně točíte ve vzduchu jako na řetízkáči. Z logiky věci vyplývá, že k sestupu se hodí dvě lana, pokud možno delší než 50 m. Helma by měla být samozřejmostí, především kvůli bramborám, kterými na vás mohou útočit ostatní lanová družstva. Další výjimečnou oblastí je katalánské slepencové skalní město Montserrat, neboli „ozubená hora“. Celý erozí rozchroustaný masiv měří deset krát pět kilometrů, přímo přecpaných skalními stěnami a věžemi s výstižnými jmény jako např. „Tučňák“ nebo „Slon“. Uprostřed nich se ukrývá rozlehlý klášter, ještě dnes opřádaný mnoha pověstmi a legendami a hojně navštěvovaný poutníky i davy turistů. Při bloudění mezi skalami narazíte na jeskyně, podivné úkryty, prameny, kapličky, sochy a také na nejrůznější podivíny. Atmosféra místa by prostě vydala na samostatnou knihu. S lezením je to tu o něco náročnější, a to zejména proto, že je ho tu prostě příliš mnoho! Počet cest, 3.500, snad mluví za vše. Nutno dodat, že jde o lezení všeho druhu – jedno až mnohadélkové cesty na věže, technické lezení na severních stěnách i sportovní jednodélky. Největším tahákem Montserratu jsou samozřejmě slepencové věže. Pokud nevíte, kde začít, na chatě Refugio Agulles „Vincenc Barbé“ (45 min chůze z parkoviště Can Massana) vás nechají nahlédnout do průvodců i do často ručně kreslených itinerářů – hotových uměleckých děl. Protože bloudění v hustém porostu mezi skalami může být poněkud frustrující záležitostí, osvědčila se hra na Jeníčka – najít jakoukoliv věž, nejschůdněji vypadající cestou vylézt nahoru i s batohem, rozhlédnout se, vybrat další věž, slanit správným směrem, a takto pokračovat celý den. Ostatně dělají to tak i místní. Nezvyklé vám kromě lezení s batohem bude připadat také to, že tu lezou skutečně všechny věkové kategorie, od mimin až po staříky klasiky, a většina je jich na to vyzbrojena žebříčky. U mnohých cest najdete v průvodci údaje o obtížnosti při volném přelezu a za lomítkem toho hned údaj „A“ o technickém přelezu cesty. Průměrný účastník nedělního všelidového výletu prostě při obtížnosti nad 6b rozbalí žebříček a je hotovo. Na montserratských věžích se spíše než na obtížnost hraje na pěkný zážitek, dobrou společnost a zakončení výletu v nějakém blízkém baru.

O něco vážnější duch vládne na severní straně Montserratu. Východiskem a infobodem je skromné refugio Santa Cecilia. Severní stěny nabízí neuvěřitelné množství spár, koutů a hran, vše o mnoho méně odjištěné než jih, zato o to obtížnější. V popisu mnoha cest najdete nějaké to „A“, které zde ovšem už nebývá dobrovolné. I v cestách bez Áček rozhodně přijdou ke slovu vklíněnce, friendy až skoby. Zachce-li se vám sportovních výkonů, stačí objet horu a dorazit do příjemné vesničky El Bruc. V její blízkosti se nachází nejpopulárnější sportovní oblast celého Montserratu – Vermell de Xincarró. Informace vám opět ochotně poskytnou místní v barech v El Bruc (a to nejen o Vermellu). Najdete zde okolo 130 cest délky 15 až 35 metrů, obtížnosti V až 8a+, vše vynýtováno. Přílišné horko, alespoň podle našich středoevropských kritérií, zde může vládnout i v zimě, ale díky protichůdné orientaci stěn lze při troše mozkového zapojení naplánovat celý den ve stínu. Vermellský konglomerát je jemný a skládá se především z menších oblázků a mělkých prohlubní. Neděste se, že při prvním pokusu o lezení klesne výkonnost o pár stupňů – materiál nutí k značné vynalézavosti a k neuvěřitelným tanečním kreacím, a to i v jednoduchých cestách. Často je potřeba přestepovat dva metry vpravo a poté čtyři vlevo, aby se člověk dostal o dvacet centimetrů výše než začal. Prostě jak tvrdil místní borec a obhájce slepencového lezení Edu: „Kdo leze dobře na konglomerátu, poleze dobře všude!“ text a foto

Markéta Syllová

Info: www.onaclimb.com, www.kpujo.com

23

Alpy

v klídku a v pohodě

AIGUILLE DE BIONNASSAY Každý zná Mont Blanc. Ať už z vyprávění nebo jen tak ze školy. Mnozí, kteří se na něj vypravili a šli tou nejlehčí cestou, si určitě všimli obrovské ledové stěny, která vytvářela nezapomenutelnou kulisu poblíž nástupové cesty. Tato stěna pak sice téměř každému vymizela z mysli s porovnáním s přibývající výškou nejvyšší hory v Evropě, ale mně tak nějak uvízla v paměti. Na tento nezapomenutelný kopec se dá dostat z několika směrů. Samozřejmě záleží, jakou variantu výstupu si vyberete. Pokusím se vám alespoň v kostce popsat tu nejzákladnější, normálku: Traverz vrcholu z chaty Durier směrem na Col de Bionnassay – B+, místy III. 13. 8. 1888 Katherine Richardson, Émile Rey a Jean-Baptiste Bich (obtížnost VELMI ZÁVISLÁ na stavu trasy a celkových podmínkách) 3,5 hodiny na vrchol, 1 hodina sestup do sedla Col de Bionnassay

Celkový pohled

Úžasná hřebenovka v sousedství Mont Blanku. Tento přechod může být další vaší variantou při výstupu na nejvyšší vrchol Evropy. Pro výstup je charakteristický přechod výrazného sněhového hřebene. Právě postup podél obrovských převějí dává tomuto výstupu punc jedinečnosti. Naleznete zde i několik skalních partií, takže na své si zde přijde každý. Už při nástupu je potřeba se trochu zamyslet. Můžeme samozřejmě vyrazit na túru z jednoho místa a pak se stejnou cestou i vrátit. Můžeme ale také uskutečnit parádní přechod a to pak znamená, že nás v reálu čekají dvě rozdílné trasy nahoru a dolů. klasická ledovcová túra

ferrata

skialpová túra

lezení

horolezectví

24

Nástupy: 1. Jako nejvýhodnější se jeví nástup lanovkou z Les Houches (1.000 m) na Bellevue (1.790 m). Tato varianta nástupu je ale velmi závislá na stavu traverzu z Col du Tricot, který vede velmi strmým terénem. Tento nástup je perfektní v tom, že po kompletním traverzu vrcholu můžeme sestoupit přes Dôme du Goûter zpět přímo k této lanovce. 2. Další variantou je nástup z La Gruvaz (1.150 m) přes chatu Chalets de Miage. Ovšem tady je už nástup mnohem namáhavější. 3. Asi nejzajímavější variantou je nástup přes Dômes de Miage a jejich kompletní přechod. Zde je ale dobré počítat s noclehem na chatě Refuge des Conscrits. 4. Jako poslední variantou je přístup z Itálie, ale ten je velmi namáhavý. Použití chat: Dále je nutné si uvědomit, že chata Durier se nachází ve výšce 3.369 m, tedy je to už docela dost, a proto nocleh zde doporučuji pouze pro variantu nástupu 3. a 4.

Pro normální výstup se mi jeví rozumnější nocleh na chatě Refuge Plan-Glacier ve výšce 2.690 m (2,5 hodiny na chatu Durier). Klasické ledovcové výstupy, skialpové túry, horolezectví: SZ stěna - C 1865 Jean Pierre Cachat, Michel-Clement Payot, E. N. Buxton, F. C. Grove a R. J. S. MacDonald populární klasická sněhová (ledová) túra, většinou do 40º, místy i 55º, POZOR na nový sníh (laviny) 5 až 9 hod. z chaty Tête Rousse (3.167 m) ZSZ hřeben (Tricot) – B, skála do II. 10 hod. ze sedla Col de Tricot (2.250 m, 3,8 km) text a foto Já, Frenky a Kristýnka www.alpy4000.cz

Pohled na masív Mont Blanku od západu

UŽITEČNÉ INFORMACE SOS

FRANCIE: 112, P.G.H.M. – +33 (0) 4 50 53 16 89, vysílačka – 161.300 MHz, policie – 17, 1. pomoc – 15, hasiči – 18 ITÁLIE: 112, C.N.S.A.S. – 118, vysílačka – 161.300 MHz, policie – 113, hasiči – 115

Mapy

IGN 3531 ET – Saint – Gervais – Les Bains / Massif du Mont – Blanc, 1:25 000 IGN 3630 OT – Chamonix / Massif du Mont – Blanc, 1:25 000 l’Escursionista editore – Monte Bianco, Courmayeur, 1:25 000 www.swissgeo.ch

Základní info

OFFICE DE HAUTE MONTAGNE: Maison de la montagne, tel.: +33 (0) 4 50 53 22 08, www.ohm-chamonix.com (počasí, stav tras, průvodce...) CHAMONIX – OFFICE DE TOURISME: www.chamonix.com (počasí, live camera, vleky, mapy…) SAINT-GERVAIS MONT BLANC TOURIST OFFICE: Maison de Saint-Gervais, tel.: +33 (0) 4 50 477569, www.st-gervais.net (počasí, stav tras, průvodce...)

Počasí, laviny...

METEOFRANCE: www.meteo.fr (předpověď počasí, ...) LAVINY: www.slf.ch (lavinová situace a předpověď…)

Horský vůdce

ALPY4000.cz: tel.: +420 607 145 281, www.alpy4000.cz (kompletní traverz Mont Blanku, jednotlivé klasické výstupy v zimě i v létě, přechody ledovce, skialpinismus…) COMPAGNIE DES GUIDES DE CHAMONIX: www.chamonix-guides.com SOCIETÀ GUIDE DI COURMAYEUR: www.guidecourmayeur.com

Příjezd

NEJRYCHLEJI – přes Rozvadov, Německo (Karlsruhe) do Švýcarska (Basel). Dále přes Bern, Fribourg, Martigny pak buď přímo do Chamonix nebo přes sedlo Svatého Bernarda do Courmayeuru. Švýcarská dálnice: 40 CHF BEZ POPLATKU – Německem (Mnichov) kolem Bodamského jezera a přes Chur a Furkapass. Pozor na zimní období!

Parkování

CHAMONIX: celá řada placených a neplacených parkovišť LA PALLUD: centrální parkoviště grátis, možnost zanechat v kempech

Kempy

Campingy v Chamonix, www.chamonix.net/english/accomodation/camping.htm Mer de Glace, tel.: +33 (0) 4 50 53 44 03, cena: okolo 10 EUR (včetně auta, stanu!) Camping Municipal des Iles, tel.: +33 (0) 4 50 58 45 36, cena: okolo 10 EUR (včetně auta, stanu!) – nádherné jezírko s výhledem na Mt. Blanc a s písečnou pláží Camping Aiguille Noire, tel.: +39 0165 86 90 41, www.aiguillenoire.com, cena: okolo 10 EUR (včetně auta, stanu!)

Nástupy

1. z La Gruvaz (1.150 m) pěšky okolo chaty de Miage (1.559 m) a chaty Plan Glacier (2.730 m) na chatu Durier (3.358 m) 2. z Les Houches (1.000 m) lanovkou na Bellevue (1.790 m), pak vláčkem TMB na Nid d’Aigle (2.372 m) a pak pěšky 5 až 6 hodin na chatu Durier (3.358 m) 3. z La Fayet (600 m) vláčkem na Nid d’Aigle (2.372 m) a pak pěšky 5 až 6 hodin na chatu Durier (3.358 m) 4. z La Palud (1.350 m) autem do Val Veny, pak pěšky 5 až 6 hodin přes Combal, ledovec del Miage na chatu Gonella (3.072 m) 5. z Les Contamines – Montjoie (1.160 m) pěšky na chatu Les Conscrits (2.602 m), pak přes Dômes de Miage (3.669 m) na chatu Durier (2.602 m)

Lanovka

Les Houches – Bellevue, www.leshouches.com: ▲▼ 12,30 EUR

Vláček

La Fayet – Nid d’Aigle, www.compagniedumontblanc.fr: ▲▼ 23,50 EUR

Horské chaty, bivaky Cabane forestière des Rognes, 2.768 m, www.refuges.info, počet lůžek: 20 Poznámka: bivak určený pro případ nouze Tête Rousse, 3.167 m, CAF, chatař TUVERI Patricia, tel.: +33 (0) 6 19 02 90 71, OTEVŘENO: 1. 6. až 30. 9. (obvykle), chata tel.: +33 (0) 4 50 58 24 97, www.refuges.info, www.clubalpin-idf.com, www.ohm-chamonix.com, počet lůžek: 75, winterraum: 12, CAF člen: 12,50 EUR nocleh / Nečlen: 25 EUR nocleh, 22 EUR večeře / 7 EUR snídaně Poznámka: restaurace Goûter, 3.800 m, CAF, chatař CURRAL Olivier , tel.: +33 (0) 4 50 93 90 05, OTEVŘENO: 10. 6. až 24. 9. (obvykle), chata tel.: +33 (0) 4 50 54 40 93, www.refuges.info, www.ohm-chamonix.com, počet lůžek: 100, winterraum: 20, CAF člen: 12,50 EUR nocleh / Nečlen: 25 EUR nocleh, 27,40 EUR večeře + snídaně Poznámka: možnost vlastního vaření (kuchyňka) Grands Mulets, 3.051 m, CAF 136 avenue Michel Croz, Chamonix, chatař DUCONSEILLE Thomas , tel.: +33 (0) 6 72 81 22 08, OTEVŘENO: zima – 4, 5, léto – konec 6, 7, 8, 9 (obvykle), chata tel.: +33(0) 4 50 53 16 98, www.refuges.info, www.clubalpin-idf.com, www.ohm-chamonix.com, Počet lůžek: 68, winterraum: 68, CAF člen: 8,50 EUR nocleh / Nečlen: 17 EUR nocleh, 18 EUR večeře / 7 EUR snídaně Poznámka: možnost vlastního vaření (kuchyňka) Vallot, 4.362 m, CAF, SOS vysílačka , www.refuges.info, www.clubalpin-idf.com, www.ohm-chamonix.com, počet lůžek: 12 Poznámka: bivak určený pro případ nouze Francesco Gonella, 3.072 m, CAI Torino, Via Barbaroux 1, 10122 Torino, chatař Davide Gonella a Fabrizio Bertinetti, tel.: +39 347 25 74 536, +39 011 99 085 99, OTEVŘENO: 17. 6. až 3. 9. (obvykle), chata tel.: +39 0165 885 101, www.rifugiogonella.com, www.refuges.info, www.ohm-chamonix.com, www.cai.it, počet lůžek: 60, winterraum: 42, CAF člen: 10,50 EUR nocleh, 37 EUR polopenze, nečlen: 21 EUR nocleh, 47 EUR polopenze Poznámka: možnost vlastního vaření, voda směrem k ledovci Durier, 3.358 m, CAF, chatař CAYUELA Olivier, tel.: +33 (0) 4 76 45 61 30, OTEVŘENO: 1. 6. až 21. 9. (obvykle), chata tel.: +33 (0) 6 89 53 25 10, www.refuges.info, www.clubalpin-idf.com, www.ohm-chamonix.com, počet lůžek: 20, winterraum: 12, CAF člen: 10,50 EUR nocleh / Nečlen: 21 EUR nocleh, 17 EUR večeře, 6,20 EUR snídaně Les Conscrits, 2.602 m, CAF, chatař BOTTOLLIER DARBELIN Christiane a Bernard François, tel.: +33 (0) 4 50 58 21 24, OTEVŘENO: konec 3. až konec 9. (obvykle), chata tel.: +33 (0) 4 79 89 09 03, www.refuges.info, www.ohm-chamonix.com, Počet lůžek: 94, winterraum: 10, CAF člen: 10,50 EUR nocleh / Nečlen: 21 EUR nocleh, 18,50 EUR večeře, 7,50 EUR snídaně Plan Glacier, 2.730 m, Cie des Guides de St.-Gervais, tel.: +33 (0) 6 85 82 73 88, OTEVŘENO: 15. 6. až 15. 9. (obvykle), chata tel.: +33 (0) 6 85 82 73 88, www.refuges.info, www.ohm-chamonix.com, počet lůžek: 25, winterraum: 25, 16 EUR nocleh, 35 EUR ½ penze, 16 EUR večeře, 6 EUR snídaně

25

Kareš’s family

Před 15 lety málokdo z liberecké lezecké komunity neznal rodinu Karešovu. Všichni, kteří trochu lezli a neměli čas jezdit po práci či škole na skály, se scházeli v Harcově, u Karešů na zahradě. Důvodem byla jednak cukrárna „U Karešů“, ale hlavně umělá lezecká stěna – první lezecká venkovní stěna pro veřejnost v Liberci. Byla využívána celé letní měsíce desítkami lezců denně od rána až dokud nepadla tma. Setkávala se tu řada známých lezců – Simona Ulmonová, Lucka Loudová, Zdenda Lank, Martin Zedek, Ondra Zeman, Jirka Rajský a jiní, stavěly se nové cesty, dělaly nové projekty na základě cest na písku. Konalo se tu i několik lezeckých závodů. Nevím, jak to Mirek Kareš dokázal, ale začaly lézt všechny jeho děti – Honza i jeho obě sestry, Romana a Eliška. Nejúspěšnější z rodiny byla asi právě Eliška, resp. stále ještě je na české špičce v rychlostním lezení. Eliška tak měla své sportovní vzory přímo doma. Její bratr Honza trénoval každý den, i její sestra Romana. Celou rodinu jsem poznala právě u nich na stěně, v tehdejší době v centru veškerého lezeckého dění v Liberci. Skoro každý den jsme se tu potkávali – pokud se nejelo rovnou na skály, scházeli jsme se tady. Elišce byly tehdy 4 roky. Dneska je z ní mladá talentovaná dospělá slečna, která má na triku řadu sportovních úspěchů... S Eliškou z očí do očí... Vrať se o 15 let zpátky. Kde jsi tehdy ve svém životě byla, když tvůj bratr byl na lezecké špičce? Byla jsem v mateřské škole. Táta s bráchou stavěli před naším domem stěnu s tím, že začnu ve 4 letech lízt. Ale mamka si nepřála, aby i její třetí dítě lezlo a přihlásila mě na balet a na klavír. No, dokážeš si představit, že by malé dítě, které má stěnu před barákem, nelezlo?

Eliška na Drábkách, cesta Olympiáda VIIb, rok 1993

26

Jakých výsledků jsi začala v lezení dosahovat, a kdy? V 6 letech jsem byla na 1. závodech, kde jsem skončila na 2. místě. To mě dost namotivovalo, začalo mě lezení bavit a od té doby jsem na lezeckých závodech pečená vařená. Ale nejradši jsem měla výlety do skal. Taťka mě už tehdy nechal vyvádět cestu na Drábkách Olympiádu za VIIb. Přála jsem si do budoucna vyvést jako první cestu naší rodiny – Údolního Kapelníka v Sedmihorkách. Což se mi splnilo ve 14 letech. Lezla jsem ji stylem OS a je obtížnosti VIIIb. Problém tam je v tom, že je dost nebezpečná – 1. kruh je ve 30 metrech. Navíc je to velmi solivá cesta. Údolní Kapelník je cesta, na kterou se naše celá rodina upnula. Vždycky byla velmi uznávaná a velmi morálová. Brácha Honza vyváděl

Údolního Kápla ve 12 letech, já ve 14. Beru to jako svůj velký úspěch, kterého si do dneška oba velmi ceníme. Potvrzuje to i svatba mýho bráchy, která se mimo jiné uskutečnila zrovna tam – pod Kapelníkem. A co dnes? Co se změnilo od té doby, kromě toho, že jsi o metr vyrostla? Spousta věcí. Například se věnuji hlavně rychlolezení, ze skal mám radši vápenec než pískovec – mám nějak větší pud sebezáchovy než dřív, a před neodjištěným pískem mám velký respekt. Pískovec beru nyní už jen jako odreagování a romantiku. Taky nemám tolik zájmů, aktivit co dřív, což je dáno nedostatkem volného času díky tréninkům a mému studijnímu životu. Dnes lezu hlavně s mým přítelem Daliborem, na skalách s taťkou, a věnuji se asi deseti dětem – učím je lézt. Můj sen je ten Hotel Supramonte. Také bych chtěla do budoucna poopravit naši stěnu na pořádný tréninkový areál. Ale to se uvidí… Jaké máš nyní priority? Momentálně je mou prioritou zvládnout maturitu a být zdravá. Ve volném čase ráda hraji na klavír nebo učím lézt jiné lidi. A v lezení? Určitě se probojovat do finále ve SP. Na skalách vylézt s bráchou nejtěžší vícedélkovou cestu na Sardinii – Hotel Supramonte za 8b+. Jak se díváš dneska na své lezení a na svůj život před 7 až 10 lety? Není to u vrcholových sportovců vždy hazard se životem nebo alespoň se zdravím? Když se ohlédnu o pár let zpět, tak to hazard se zdravím určitě byl. Trénovala jsem jako blázen, nedokázala jsem odpočívat, regenerace pro mě téměř neexistovala… Až mi v 10 letech doktor zakázal na 2 roky sportovat kvůli játrům, štítné žláze, únavovému syndromu. Později jsem si nedala říct a ve velké touze stát na bedně na MS juniorů jsem se opět neovládla, a můj organismus to znova neunesl. Dostala jsem EB-virus a následující půlrok nastala opět pauza od sportu. Nyní doufám, že už bude vše v pořádku. Myslíš, že se někdy v ČR polezou cesty XIc a XII? No, to je otázka. Nemožné to určitě není, jde jen o to, že písek je dost lámavý a většinou špatně odjištěný. Úroveň lezení neustále stoupá a tak vidím problém jen v tom, aby se skály ještě více nezdemolovaly a aby se někdo odvážil takto těžký prvovýstup udělat… A na závěr, co si myslíš o tolik polemizovaném magnéziu? Ano a proč, či ne, nebo jen někdy a na něco? Škodí opravdu magnézium skále, nebo jen vadí lidem? To je těžký. Jedno je jisté, dnes už skoro na každé cestě, která je těžší než VIIIc, magnézium je. A když už tam jednou je, tak už se ta cesta bez něj lézt prostě nedá. Ale cesty do té VIII se určitě dají lézt i bez něj. Ale jestli ničí skály? To bych neřekla, podle mě je právě maglajz zpevňuje. text foto

Míša (Nikita Niky) Míša, archiv E.K.

Eliška Karešová, *1987 Má ráda vysoké skály – bigwally. Ve 14 letech vylezla OS s Martinou Gláserovou půl kilometru vysokou stěnu Teresa na Slunečních plotnách v Arcu. V loňském roce se svým bratrem Honzou vylezla 490 m dlouhou cestu Wolfgang Güllich za 7a na Sardinii. „Lezli jsme to nejdřív na střídačku, pak jsem šla už jen na druhém.“ Na vápně vylezla stylem Flash cestu Mata Durgu 7b+. RP lezení ráda nemá, radši si vyleze víc 7b, 7b+ OS, nebo 7c, 8a stylem AF. Z dlouhovlasýho hubenýho prcka, vztekajícího a mrskajícího se na stěně za přísného dohledu svého otce (jak Elišku pamatuju před 15 lety já) se mezitím stala sedminásobná mistryně ČR a několikanásobná vítězka Českého poháru v lezení na rychlost. Byla také několikrát mistryní ČR i SR juniorů v lezení na obtížnost. Závody: 1997 – vítězka na neoficiálním ME mládeže v lezení na obtížnost (Ravenna – Itálie) 1999 – vítězka na neoficiálním ME mládeže v lezení na rychlost (Ravenna – Itálie) 2002 – 3. místo na MS juniorů (Canteleu – Francie) 2005 – 7. a 9. místo na SP žen (Chamonix – Francie a Val Daone – Itálie) 2005 – stala se vítězkou ankety o nejúspěšnějšího sportovce libereckého okresu, v kraji pak skončila na 3. místě.

Ivan Vostinar – Flock Hill

Castle Hill POHÁDKA NEJEN PRO DĚTI

Honza ve Spittle Hill

28

Bylo nebylo, za sedmero horami a sedmero řekami, až na samém konci světa, jedno malé údolí. Ale nebylo to obyčejné údolí plné obyčejných lidí, kteří dělají obyčejné věci. Bylo to místo plné šílenců. Každého večera se tajně scházeli v dřevěné chaloupce nedaleko Zlomené řeky, aby zde společně pojedli, popili a pár hodinami spánku nabrali síly na další den. Jen lesklé vlasy či vousy plné kudrlinek mohly něco málo napovědět o tom, jak dlouho již má kouzelné údolí některé človíčky ve své moci. Hnedle, co se každého rána vyhoupne slunce nad obzor, opouští spací pytle členové první skupiny. To jsou ti, kteří spali sami, ti, kterým bylo čekání na svítání s přicházející zimou čím dál tím delší a delší. Nedlouho po nich se

Honza ve svém bouldru Warrant of Fitness V9

probouzí k životu i druhá skupina. To jsou ti, co nespali sami, a tak je chlad či nuda nenutí opouštět svá lože dříve, než je opravdu nutné. No a třetí skupině se říká kouzelníci. To jsou ti, co sice spali sami, ale probouzí se s opičkou, která jim vydrží sedět na krku mnohdy ještě velkou část dne, takže se od nich přílišné aktivity za rozbřesku určitě nedočkáte.

Společnou snídani v trávě provází zuřivá debata. Padá jedno moudro za druhým a čas pádí někam do neznáma. Všude kolem jsou tisíce kamenů a tichý hlas ti někde v duchu našeptává, abys vylezl úplně na všechny. Vezmeme to ale hezky po pořádku. Spitle Hill, Quantum Fields a Flock Hill. Takhle si naši předchůdci pojmenovali tisícičlenná stáda kamenů, které nás již po mnoho desetiletí nutí neúnavně dobývat jejich vrcholky ze všech světových stran. Stále znovu a znovu si odíráme bříška prstů, stále častěji střídáme páry lezeckých bot. Bílým práškem na svých dlaních se už může pochlubit jen opravdu málokdo. Peníze jsou věčným nepřítelem každého lezce. Je to jako boj s větrnými mlýny. Na jeden kámen vylezete a dalších pět vám přibyde do seznamu projektů. Těch cestiček, které ti prostě nedovolí odjet. A než se nadějete, horké léto vystřídá podzimní vánek, dny se pomalu krátí a zanedlouho první deštíky ohlásí blížící se příchod zimy. Oblé výlezy, tolik typické pro zdejší skalní radovánky, dostávají s rostoucím chladem zase smysl, a tak možná že i proto zanechává neodvratný konec lezecké sezóny hlubokou ránu v srdci každého z nás. Již za pár okamžiků pokryje celičké údolí bílá sněhová peřina, aby si i ono po celoroční námaze zaslouženě odpočinulo. Stany nedaleko chaloupky z desek pomalu mizí, oheň v krbu vyhasíná

David a Ivan v Quantum Fields

a už i ti nejotrlejší raubíři se pokoušejí nastartovat svá stařičká auta, aby naposledy projeli kouzelným údolím a rozutekli se do všech koutů světa. Vyměnou adres elektronické pošty, dlouhými objetími i letmými polibky ještě naposledy utvrdíme svá nově nabytá přátelství. Tam, kde ale končí jedna pohádka, začíná pohádka druhá. Bude o hadech, pavoucích, žralocích či krokodýlech a možná i o lezení v Austrálii. Tak nám držte palce.

PÁR INFORMACÍ: Letenka Praha-Christchurch 30 až 36 tis. Kč Kdy se leze když u nás to nejde Kolik za auto 2 až 3 tis. NZD Benzín cca 24 Kč/litr Jídlo 2krát víc Matroš 3krát víc Holky nic (nic moc)

Velký dík patří firmě Mammut za podporu a vybavení. text foto

Honza Zbranek Honza Zbranek, David Schinzel

Magnézium na písku… tak trochu po česku aneb Pohled z redakce Bylo to někdy v dubnu či začátkem května, to když nám hrdě nesl Zobča své svatební oznámení. Mezi řečí pronesl cosi v tom smyslu: „Víš, co je novýho? Chystá se návrh na disciplinární řízení s vybranými reprezentanty, kteří porušují pravidla a lezou na písku s magnéziem. Celý to chystá Vlk. Tak jsem mu říkal, že chci, aby postavili před disciplinárku i mě.“ Inu, Zobča, ten aby u něčeho nebyl! Nápad je to dobrej, říkáme si. A je tu červen a s ním vášnivá debata na Lezci. Adamovi prý byla o 10 % snížena dotace ze Svazu. Lezl na písku s magnéziem. Tak už to prasklo! Desítky komentářů. A jako „důkazní materiál“ fotografie z Montan. No, být relevantním vlastně potěší. „Hele, Evo, nemohl by k tomu Adam něco napsat?“ „Hele, Vlku, nechceš k tomu dodat pár slov?“ „Jestli se nic nebude dít, patnáctého (července) pošlu otevřený dopis. Jo, do konce měsíce (června) ti něco pošlu,“ dí strůjce celé té akce. „Tak co, napíše Adam něco?“ „Adam nemá, co by k tomu napsal, vzkazuje jen, že vývoj se nedá zastavit.“ „Hele, Vlku, víš, ona to grafička v pondělí začne skládat, takže času moc není… Navíc, v neděli je patnáctého, tak jak je to s tím otevřeným dopisem?“ „Počkej mi do pátku, něco pošlu a uvidíš, jestli to tam dáš.“ „Co by ne?“ A je tu pondělí, a půlhodinu před tím, než přijde naše grafička přišel e-mail od Vlka. „… Ahoj, posílám Ti spíše takové zamyšlení nad otázkou MG…“ Ještě že tak, díky za to! Přikládáme tedy Vlkův komentář a pár obrázků. Jenom tak, jakože na písku se dá lézt i bez magnézia... a my nejsme na ničí straně. Než se vrátí předsedkyně z Karakoramu, všechno nám to tu trochu vychladne, další číslo vyjde v říjnu… a… vlastně… bude to ještě někoho zajímat? Uvidíme. redakce Pozn.: Článek je pouze informativní, rozhovory v uvozovkách si nečiní nárok na to být doslovně autentickými.

30

Magnézium Když se tak člověk podívá na mnohé naše webové stránky, zabývající se lezením, zjistí, že největším hitem poslední doby nejsou zajímavé výstupy a výkony, ale téma používání magnézia na pískovcových skalách v Čechách. Jistě, do těchto internetových diskuzí se zapojuje určitý omezený počet přispěvatelů, takže to statisticky vzato není zcela reprezentativní vzorek, ale i tak lze zcela jednoznačně vysledovat zvyšující se polarizace názorů na obou stranách, tedy jak u zastánců, tak i u odpůrců používání magnézia. Bohužel, k této polarizaci nemalou měrou přispívá, svojí mnohaletou nečinností a nerozhodností v tomto směru, i ČHS, potažmo jeho výkonný výbor. V něm se dosud nenašla dostatečně velká skupina lidí, která by se neschovávala za rozhodnutí valné hromady, ale s jistou dávkou osobní statečnosti a vědomím toho, že se stejně nemůže zavděčit všem, by se pokusila změnit současné status quo, které je z dlouhodobého hlediska vývoje lezení na písku stejně neudržitelné. Korunu všemu nasadila svým červnovým roz-

hodnutím komise alpinismu, která na jedné straně potrestala Adama Ondru zkrácením dotace na letošní rok a na druhé straně na svazových stránkách propaguje dlouhodobě lezení na písku s magnéziem (viz profil reprezentanta Ondřeje Beneše). To jasně ukazuje, jak schizofrenní situace panuje v této otázce i ve vedení našeho svazu. Nezaujatý pozorovatel si musí říci: „Vítejme v Absurdistánu“, neboť současný stav takovým je, ať se to někomu líbí či nikoliv. Nechci zde opakovat všechny argumenty ať jedné či druhé strany ohledně používání či zákazu magnézia, byť jsou mnohdy směšné, to by bylo na samostatné pojednání. Je však nad míru zřejmé, že dnešní lezení, a to nejen na píscích, pouze odráží celkovou atmosféru ve společnosti jako takové, kdy každému jde pouze a jen o vlastní krátkodobý prospěch a není ochoten si alespoň trochu uvědomit, že v demokracii platí to, že kde končí svoboda moje, začíná svoboda toho druhého. Řečeno sportovní terminologií, dnes máme na jednom hřišti dva týmy, z nichž každý chce hrát tu stejnou hru podle svých vlastních pravidel,

Nonplusultra

Hadí

Mravenčí hora

ale nechápe, že prostě nejde hrát podle dvojích pravidel, že jsou nutné ústupky, kompromisy a dohoda z obou stran tak, aby si mohli zahrát co nejlépe všichni. Rozhodčím je, ať se to někomu líbí či ne, VV ČHS, potažmo valná hromada. A ten by měl zajistit pokud možno co největší hřiště a univerzální pravidla tak, aby žádný z týmů neměl pocit, že je při hře znevýhodněn. Řečeno slovy klasika „Kde je vůle, tam je cesta,“ a tu dobrou vůli k dohodě by měli mít všichni, protože pokud tyto základní věci nepochopí a nepotáhnou za jeden provaz, prohraje stejně nakonec pouze a jen lezení na pískovcových skalách. Myslet si, že to bude jinak, je naivní, neboť historie nám dává mnoho poučných příkladů. text foto

Vlk M. Jäger, P. Novotný

horolezecké příběhy na pokračování

Bytosti v mém srdci aneb O horolezcích, když zrovna nelezou Ke stému výročí založení Lezeckého kroužku Prachov 1907 – 2007

4.

Hlavně neměj strach a nezastavuj se

Také věříte tomu, že opravdu podstatné a důležité myšlenky, věci a osoby vás v životě prostě nemohou minout? Pokud jste si toho ještě nevšimli, věřte, že je to tak. Jako gymnazista jsem se jednoho pošmourného podzimního odpoledne zúčastnil jedné velmi zajímavé přednášky. V té době železná opona pevně visela nad střední Evropou. O to více nepochopitelná se mi zdála ta skutečnost, že je možné s jachtou obeplout celé Středozemní moře nebo dokonce celý svět. Ta přednáška byla o dvou bratrech, kteří si splnili svůj dětský sen. Postavili jachtu, Dunajem propluli do Černého moře a obepluli celou Evropu až do Štětína. Stát jim udělil oběma titul mistr sportu a začali se chystat na další cesty. Nějak se ovšem prolátlo, že během cesty si od Gibraltaru jen tak mimochodem odskočili do Karibiku a tam se potulovali asi dva týdny, samozřejmě načerno, bez požehnání komunistických úřadů. Sebrali jim nejen titul mistrů sportu, ale i jachtu a navíc odsoudili za nezákonné opuštění republiky. S cestováním byl konec. A tak, když vylezli z lochu, lezli po skalách, sjížděli vodu, toulali se po horách. Po sametové revoluci je tu už nikdo neviděl. Na světě je přece tolik krásných míst. Z celé přednášky si nepamatuji jediný diapozitiv, nepamatuji si, jak vypadali aktéři, v mysli mi utkvěla jejich jediná příhoda, která se mi pak mnohokrát v životě stala velkým poučením. Když oba námořníci vystupovali z lodi na dnes tak populárních Bahamách, čekala je cesta po úzkém molu do přístavu. Na tom by nebylo nic tak znepokojujícího. Na konci mola se ale povalovala tlupa asi osmi černochů, výška ke dvěma metrům a stehna každého z nich měla stejný obvod, jako pas našich námořníků. Už zdálky halekali a nevypadali vůbec jako uvítací výbor. Starší z bratrů řekl jen: „Hlavně neměj strach a nezastavuj se!“ Aniž by pohlédli těm ebenovým maskám do tváře, došli do samého středu tlupy, ramenem odstrčili toho nejbližšího a pokračovali bez

zastavení po dlouhých schodech do přístavního městečka. Přiletí rána do týla, nůž do zad? Tlupa překvapením na chvíli ztichla. Za několik okamžiků, když se opět ozval jejich drsný hlahol, už si na oba bratry ani nevzpomněla. A proč o tom vyprávím? Platí to asi nejen na moři, ale i na suchozemských poutích a ve svém životě jsem se nesčetněkrát přesvědčil, že člověk nesmí mít strach a musí jít svou cestou, pokud chce dojít za svým cílem. Nesmí se zastavovat a nesmí si klást zbytečné otázky a vytvářet pochybnosti. Mnohokrát jsem si na oba námořníky-horolezce vzpomněl. Mnohokrát jsem musel nastavovat rameno pomyslným dvoumetrovým černochům a procházet mezi nimi po úzkém molu, neboť jiné cesty nebylo.

5.

džáro jen dovézt a zbytek si zařídit sami. Arabsko-svahilský gang pod zástěrkou cestovní kanceláře asi po půl hodině vyjednávání naoko souhlasí. Od každého z nás vyinkasoval 10 dolarů. Někam telefonoval a poté nás odvezl na benzinku, kde nás přesadil do mikrobusu s tím, že ten nás odveze tam, kam chceme. Byli jsme rádi, že sedíme jinde, než na ulici a jedeme. Možná proto jsme trochu polevili v ostražitosti. Černoch sedící vedle řidiče byl sympaťák a měl jsem z něj úplně jiný pocit, než z předchozího Araba. Asi po dvaceti kilometrech se na nás usmál a požádal nás, zdali bychom se mohli domluvit na podrobnostech. Zeptali jsme se, jaké podrobnosti má na mysli. Chceme přece jen dovézt pod kopec a vypadali jsme trochu překvapeně. Ale hned vzápětí tak vypadal i on. „Kolega mi řekl, že se chcete dostat na Kilimandžáro za 400 do-

Ostře řezané rysy

Nejnázornější historka na toto téma se odehrála v Tanzánii ve městě Arusha. Měli jsme namířeno do národního parku Kilimandžáro. Po vystoupení z autobusu vypuklo na prašném nádraží hotové peklo. Všichni si na nás chtěli smlsnout. Bílá kořist. Bylo tam asi dvě stě lidí a nás pět. Zcela marně jsme si drželi svoje zavazadla. Cítili jsme, že je jen otázka času, kdy některé z nich zmizí v tom temném šíleném davu. Kamarádův fotoaparát se mu znenadání svezl z krku a jako maňásek se začal vzdalovat kamsi do neznáma. „Foťák, kradou mi foťák!“, pronesl zlomeně a my jsme jen bezmocně sledovali tu pouť stříbrné kamery na modrém popruhu lesem černých rukou, sami zaměstnáni svými zavazadly. Ale proč ho neschovají, proč s ním neutečou? Co je to za divadlo? Z terénního vozu někdo něco zařve. Foťák se stejnou cestou jako prvomájová třepetalka vrací zpět. Jako vysvobození pociťujeme to, že nás konečně drapla jakási cestovka, které velel zmíněný řvoucí Arab. A že nám dají „good price“, za 400 dolarů pro jednoho výlet na Kilimandžáro. Vzhledem k tomu, že to bylo naše kapesné na celý zbytek pobytu, zdvořile jsme odmítli a vyslovili naše přání nechat se pod Kiliman-

larů za každého!“ Jestli jsme předtím vypadali překvapeně, pak nedokáži vyjádřit, jak jsme vypadali po této větě. Šmejd jeden. Takhle nás napálit. Nejen nás, ale i tohoto černocha. Rychle se domlouváme a otáčíme auto. Jak ho v tom půlmiliónovém městě najdeme, ví

pánbůh. Ale náš vedoucí si asi ví rady. Možná toho podvodníka zná. Objeli jsme tři místa a nic. Ale po půl hodině na jednom parkovišti poznáváme Arabovu terénní toyotu. Začalo dohadování svahilsko-arabské. Bohužel nás v účasti na diskuzi předem znevýhodňovaly oba jazyky. Černoch stál na obrubníku a Arab seděl v autě. Když to trvalo asi 20 minut, vstoupil do mě spravedlivý hněv podobný hněvu veverky, známé to postavičky z filmu Doba ledová, když ji někdo připravil o oříšek. Vzpomněl jsem si na úzké bahamské molo. Nebylo jiné cesty. Křikl jsem na Araba: „Our money!“ Nevšímal si mě a dál něco halekal na černocha. „Our money!“, dával jsem mu ještě jednu šanci, leč se stejným výsledkem. Vzduch by se dal krájet a kolem nás se na parkovišti vytvořila docela početná skupina černě se lesknoucích diváků. Těžko říci, na čí straně by stáli. Přistoupil jsem k terénní toyotě a otevřel zadní dveře vozu, kde seděl náš šmejd. Čekal jsem spíš ostří nože, ale místo něho se z auta vytrčila ruka s balíčkem bankovek. Přepočítal jsem je, kývnul na kluky a na černocha. Nasedli jsme do mikrobusu a pryč odsud. Hodnou chvíli jsme nemluvili. Teprve po několika kilometrech se jeden z mých kamarádů zeptal: „Co bys dělal, kdyby ti ty prachy z toho auta nedali?“ Otočil jsem se na něj, a aniž bych změnil otupělý výraz ve své tváři, pokrčil jsem rameny. Chápavě přikývl. Po další chvilce se ke mně naklonil ještě jednou a tlumeným hlasem mi řekl: „Ty máš takový ostře řezaný rysy…, s tebou se cejtím bezpečně.“ I to Kilimandžáro jsme nakonec zdolali, ale to už je vlastně úplně jiný příběh. text kresba

Vladimír Šoltys archiv redakce

31

LOSER 2006 V loňském roce jsem do Montany poslal článek o naší zářijové lezecké návštěvě okolí Loseru v Totes Gebirge (Freundschaft Vertikal, Montana 3/2006, str. 34). ,,Díky“ počasí bylo tehdy nutné naše plány hodně zredukovat. Proto jsme se na ,,místo činu“ v srpnu 2006 s Plšounem vrátili. Posíleni o Můžu a Smrka, s cílem pokusit se tentokrát přímo o LOSER.

Jestli jsme loni dorazili do Altausee pod zasněžený Loser na konci září, tak letos byl na okolních kopcích sníh už koncem srpna. Přijeli jsme sem navštívit naše kámoše, bratry Hanse a Kristiana, ale také zkusit něco vylézt a na závěr ještě samozřejmě absolvovat místní pivní festival. Naštěstí se, na rozdíl od loňska, současně s námi dostavilo azuro a s lezením to tedy vypadá docela reálně. Následující den ráno šplháme s Plšounem a Hansem jeho „teréňákem“ po placené horské silnici k našemu hlavnímu cíli – ma-

Plšoun ve stěně

Travnatý traverz ve druhé délce

jestátnímu Loseru. Pro nás je to nakonec grátis, Hanse tu, zdá se, všichni znají. Zbytek jede s Hansovým kámošem Peterem, Kristian holt musí do ,,procesu“. Za chvíli už parkujeme pod kopcem. Slunce pere, na nebi ani mráček a na obzoru před námi Dachstein jak na podnose. Jenže nahoře zůstávají pořád zbytky tajícího sněhu a Hans po podrobnějším prozkoumání stěny mění plány. Klíčová místa jsou ještě mokrá a tak se Loser odkládá a přejíždíme do Pürggu. Zdejší rozsáhlá sportovní oblast leží o dost níž a dá se tu, teď už celkem na suchu, v pohodě lézt. Pískaři by 32

to zhodnotili jako silně přejištěné, my zbabělejší bez řečí cvakáme jednu expresku za druhou.V obrovském vedru působí zasněžené vršky v sousedství dost neuvěřitelně. Vysušení jak tresky se večer vracíme na chalupu. Tentokrát spíme v klasickém pensionu, protože Kristian, u kterého obvykle nocujeme, má plno. Druhý pokus následuje hned nazítří. Nabíráme Hanse před jeho stále ještě rozestavěným domem, zdravíme se s jeho opět těhotnou manželkou a ve stejném stylu jako včera překonáváme výběrčího. Nástup pod stěnu trvá třičtvrtěhodinku. Zdá se, že ,,dneska by to šlo“. Je nás pět, a tak se dělíme na dvě družstva. V prvním bude Hans jakožto znalec místních poměrů a s ním Smrk. Já s Můžou a Plšounem vyrazíme za nimi a budeme jim fandit, aby toho na nás moc neshodili. Začínáme lézt Starou cestou. První dvě délky jsou tak za III až IV. Občas

nějaká ta travnatá police, jištění dostatek a výhledy opravdu luxusní – vedle bíle zářícího Dachsteinu zubatý Gosaukamm, dole pod námi miniaturní krabičky Altausee, obrovské zrcadlo jezera s parníkem uprostřed, na parníku… hmmm, no, zkrátka romantika! Třetí délka, tentokrát už za V+, nás dovede k malé jeskyni s vrcholovou knížkou. Jelikož je kopec turisticky přístupný, vymysleli pro ni tohle místo. Po domluvě s Hansem a Smrkem tady Starou cestu opouštíme (ta stoupá vpravo čtyřkovou spárou až na vrchol) a traverzujeme po polici doleva. Odtud pokračujeme dál těžkým, mírně převislým šestkovým koutem. Co se týče kamení, Hans se Smrkem jsou k nám milosrdní, ale my si tak nějak vystačíme sami. Stup, který zřejmě používaly celé generace lezců přede mnou, posílám nenávratně do propadliště dějin. Na druhém konci lana to člověk vydejchá, ale stejně mi trochu

vyschlo v ústech. Doufám jen, že pod námi nikdo není. Rozmazlený věčným lezením nalehko si teď připadám jak burlak. Protože budeme scházet turistickou cestou, máme kromě oblečení a vody v báglech navíc i pohorky. Zatímco hadry táhneme zbytečně, větší zásoba vody přišla vhod. Slunce totiž pokračuje v započaté práci s neztenčenou intenzitou a do vápencových tabulí se opírá opravdu vehementně. Zmiňovaný převislý kout stojí docela za to. Dneska už je vyborhákovaný, ale před pár lety tu lezl Hans výhradně s vlastním jištěním. Vzhledem k, hodně mírně řečeno, ne úplně kompaktní skále to muselo být celkem „maso“. V poslední délce pak po krátkém, kolmém a nepříjemném výšvihu následuje víceméně „travnato-kamenito-kosodřevinový“ úsek, kterým se dostáváme až pod samotný vršek. Víc než o lezení je to tu spíš o opatrném přemísťování chytů z jednoho místa na jiné. Jde o to položit je tak, aby pokud možno neskončily v údolí. Zkrátka, vybereš si nejvhodnější chyt a ještě si ho usadíš, kam potřebuješ. Teprve na bezpečném plácku mezi kosodřevinou můžeme definitivně vydechnout a prohlásit cestu za vylezenou. První družstvo se svěřuje s obavami, které o nás v závěru mělo. Zdálo se jim, že se až příliš dlouho neobjevujeme. Přece jenom jsme ve třech asi byli kapánek pomalejší. Na vršku o velikosti několika fotbalových hřišť už potom jenom vleže klábosíme a vychutnáváme nádherný den. Od vrcholového kříže je vidět na všechny strany – všude kolem dokola jenom hory, hory a zase hory. Sestupujeme turistickou pěšinou a ještě než sedneme do auta, prohlížíme uznale mohutnou stěnu Trisselwandu, kterou máme přímo před sebou. Sportovní část výpravy byla tímto ukončena a následuje neméně důležitá část společenská. Místní „Bierzelt“ (pivní stan), jak je tato akce oficiálně nazývána, je opravdu událost a tomu také odpovídá účast. Několik tisíc rozjařených lidí, většina z nich v krojích, se tu věnuje „překvapivě“ převážně pití piva. O tom taky něco víme, takže se můžeme plnohodnotně a fundovaně zapojit. Konečně potkáváme rovněž vzorně krojovaného Kristiana. Zatímco naše pětice si užívala ve 170metrové stěně Loseru možná 3 až 4 hodiny (v relativně jednoduché cestě), tak Kristian vyběhl 600metrovou stěnou Trisselwandu za dvě a půl hoďky. Nevím přesně, co

hoši lezli, ale nejlehčí cesta je tam údajně za VII-. Místňáci holt umí! Pitnému režimu bylo učiněno zadost a další den už nás čeká jen návrat domů. Loučíme se s Hansem a Kristianem a vyrážíme. Počasí se začíná kazit, a tak nás to až tak nebolí. LOSER, 1.838 m vysoký vrchol východních vápencových Alp (okraj Totes Gebirge) je dominantou nad příjemným horským městečkem Altausee. Dá se sem celkem pohodlně dojet po trase Dolní Dvořiště – Linec – Bad Ischl. Případného lezeckého průvodce před námi kluci úspěšně tají (zřejmě neexistuje – alespoň ne aktuální). Během výstupu jsme registrovali v nejbližším okolí těžké odjištěné linie. Vedou v kolmých a na první pohled i kompaktních plotnách. Námi lezená cesta byla na můj vkus dost rozbitá. Hans, který se pohybuje v horách celý život, to ale viděl v naprosté pohodě. My skalkaři to zkrátka jen moc prožíváme. Každopádně jsme byli pravděpodobně toho dne ve stěně Loseru jediní. Nával tu zřejmě nehrozí. Alespoň zatím... Kvůli turistům prý mají být na některé vrcholy vybudovány „klettersteigy“. Tím by klid ve zdejších stěnách vzal za své a počet poletujících kamenů by se zmnohonásobil. Uvidíme!? Po tom, co nás vloni vypeklo počasí, se nám konečně podařilo na tenhle nádherný kopec vylézt. Akce se zúčastnili za českou stranu Plšoun, Můža, Smrk a já, za rakouskou Hans (v Pürggu ještě jeho kámoš Peter), morálně nás podpořil i Kristian. text foto

Petr Pipek Petr Pipek

Nákres výstupu – obtížnosti podle Hanse

33

Pavel Bém: „Nejsme hrdý národ…“ Tak předně velká gratulace! Jako lezecký časopis jsme se záměrně drželi poněkud stranou od (v naší zemi a v našem sportu) nevídaného mediálního zájmu, který předcházel a provázel tvou výpravu do Himálaje. Krátká zpráva o tvém úspěchu se objevila v poslední Montaně. Odstup neznamená nezájem a důvod, proč bychom s tebou rádi měli v příštím čísle nejstaršího lezeckého časopisu krátký rozhovor je jasný: Mt. Everest. Lezecká komunita je na to, jak se jeví v očích

za úspěšný prvovýstup. A tak je to v lezení dodnes. Lezení je o individuálním prožitku a vše ostatní (pokud se to neděje na úkor přírody) je vedlejší. Hodnotit cizí výkony (kladně nebo záporně) je ošidné a hlavně nicneříkající. Byl jsi na Everestu. Tečka. Těm, co mluvili o primátoru Bémovi, říkám, jestli vědí, že Zdeněk Hrubý dělá v Národní bance, těm, co vzdychali nad tím, že jde o promyšlenou sebepropagaci, připomínám, že Bém vyhrál koncem této zimy ve své kategorii skialpové zá-

až po Český ráj, tady všude mám zlezené krásné cesty.“ 3. Vyšel jsi na Everest nahoru svými silami? „Myslíš, jestli mě tam nevynesl náhodou šerpa na zádech, jak psali nějací chytráci v novinách? Tak tomu se musím vážně smát. Každý, kdo se o lezení trochu zajímá, ví, jaké podmínky na Everestu panují. Počasí, letos obzvlášť nepříznivé, nebezpečný ledopád Khumbu, kterým jsme museli projít celkem osmkrát, kamarádi, kteří vám umírají téměř

dá ji až na vrchol, tak to samozřejmě hodnotu jeho sportovního výkonu snižuje. Na Mt. Everest se dnes už bez kyslíku téměř neleze. Určitě je rozdíl mezi výkonem bez kyslíku či s použitím kyslíku. V našem případě jsme do Jižního sedla v 8.000 metrech postupovali bez něj a na finální část výstupu kyslík použili. Byli jsme v extrémním časovém presu, bojovali o každou hodinu. Ani s kyslíkem to celé není procházka. Stále je to extrémní zážitek.“ 6. Nejoblíbenější tibetské/ nepálské jídlo… „Samozřejmě jačí steak. Nebývá z nejčerstvějšího masa, tak je třeba ho dobře udělat a okořenit. Hodně chilli a trochu koriandru či zázvoru. Pak máte šanci takovou gastronomickou lahůdku přežít.“ 7. Chystáš se ještě na nějaký jiný vysoký kopec? „V 7 summits mi chybí nejvyšší vrchol Antarktidy – Mt.Vinson, na ten se moc těším. No a pak je tady nádherná K2. Uvidíme.“ 8. Jeden známý mi s jistou škodolibostí říkal, že je tvůj výstup výsměchem všem horolezcům. Prostě jsi podle něj ukázal, že není nutné být „opravdovým horolezcem“ na to, abys uspěl na Mt. Everestu. Co bys mu řekl? „A víte že nic? Nepotřebuji někomu dokazovat, že jsem „opravdový horolezec“. Lezu pro radost, dlouho Na lezecké stěně

ostatní společnosti poněkud citlivá, a tak je snad na místě, abych na tomto místě velmi stručně objasnil, proč žádám o exkluzivní minirozhovor. Domnívám se, že od samého počátku novodobého lezení jsou mezi horolezci buď ti, kteří mají odvahu, riskují (někdy proto, že jim ani nic jiného nezbývá), nebo ti, kdož mají prostředky, což ovšem nikterak nesnižuje jejich touhu lézt. Lovec kamzíků Balmat a sběratel nerostů (chudý tak, že neměl ani vlastní pole) spolu s doktorem Paccardem si vlastně kdysi šli na Mt. Blanc pro odměnu vypsanou de Saussurem

34

vody. Kyslík nebo nekyslík, nízký tlak ve velké výšce je pro všechny stejný. Takže, Pavel Bém, horolezec, a několik nepředpojatých otázek na něj… 1. Jak dlouho lezeš? „Předně díky za gratulaci. Od lezců si jí vážím dvojnásob, protože dobře vědí, co obnáší lezení na Mt. Everest. Po horách lezu už víc než 25 let a pořád je to pro mě vášeň, výzva, životní styl, prostě droga, bez které nemůžu být.“ 2. Co lezení na skalách? Na kterou cestu jsi pyšný? „Skály samozřejmě. Vápno, písek, žula. Od Srbska přes Bořeň

před očima, to je obrovská zátěž nejenom na fyzičku, ale i na psychiku. Jsem rád, že se mi podařilo přes to všechno na vrchol dostat. Pochopitelně pouze vlastními silami, žádný výtah vás tam nedostane.“ 4. Co si myslíš o dopingu ve sportu? „Asi je nejsnazší ho příkře odsoudit, ale záleží také na formě dopingu. Pokud se bavíme o steroidech, anabolikách, tak s tím nesouhlasím a považuji to za velké zdravotní riziko.“ 5. Je kyslík dopingem? „Pokud si někdo nasadí kyslíkovou masku v base-campu a nesun-

a poměrně velmi slušně. Nelezu pro obdiv či kritiku druhých.“ 9. Jak se vlastně pozná „opravdový horolezec“? „A jsme u toho. Posuzují se ti „opravdoví“ podle počtu zlezených kopců, zdolaných osmitisícovek, dosažených desítek, umrzlých prstů? Pro mě je třeba opravdovým horolezcem ten, kdo nenechá kama-

ráda na holičkách v nebezpečí, i za cenu toho, že se na vrchol nedostane, byť na to má po všech stránkách. Přesto ti „fakt opravdoví“ sportovní lezci za sebou musí mít nějakou tu devítku na skalkách, pár slušných skalních stěn v Alpách, Tatrách či jinde a pochopitelně i nějakou tu velehoru, i když to nemusí být zrovna Mt. Everest.“ 10. Poznamenal tě v něčem výstup na Everest? „Poznamenal asi není to správné slovo. Spíš mi hodně dal – stát na vrcholu byl asi nejkrásnější dárek, který jsem od lezení dostal.“ 11. Umíš něco nepálsky? „Jasně. „Namaste“. 12. Jak se trénuje na vysoký kopec? „Tvrdě. Naběhaných stovky kilometrů, tisíce schodů, posilovna, kolo, v zimě lyže, samozřejmě skály co nejvíce to jde. V podstatě jsem se rok skoro nevyspal.“ 13. Po svém návratu jsi absolvoval spoustu rozhovorů. Která otázka tě nejvíc zaskočila, překvapila, rozesmála? „Mrzí mě, jak velký prostor u nás dostávají různé lži a spekulace, a to bohužel i v seriózních médiích. Ani ve snu jsem netušil, že budu muset reagovat na ubohé výmysly typu cesta na Everest byla jen zástěrkou pro dovolenou kdesi ve Švýcarsku. Venku je něco podobného nemyslitelné – upřímně popřejí k úspěchu, v Česku ke gratulaci připojí, že to ale nemůže být samo sebou. Česká povaha je neuvěřitelně závistivá a nepřející. Vlastně nejsme vůbec hrdý národ. Naštěstí i tak převládaly pozitivní ohlasy a nejvíc mě rozesmála otázka, jak jsem chodil na záchod.“ 14. Další (nejen lezecké) plány? „Mé nejbližší plány se budou odehrávat v kanceláři – doháním dvouměsíční pobyt na Everestu. Doufám ale, že se mi podaří na pár dní utrhnout a vyrazit na prodloužený víkend do Dolomit. O „prohřátém vápně“ se mi zdálo ve čtyřicetistupňových mrazech celé dva měsíce.“ 15. Těšíš se na „fesťák“ do Teplic? „Určitě, ten si nemohu nechat ujít.“ ptal se foto

Tomáš Roubal archiv Pavla Béma

Ola Taistra a další 8c Od 30. 3. do 16. 4. 2007 som bol spolu s Olou Taistrou z Polska v talianskej oblasti Ferentillo. Bolo to moje prvé tohtoročné lezenie na skale. A z toho, čo som preliezol, stojí za spomenutie hlavne „Uomo civile“ 8a+ a „Mandela superstar“ 8a. Ola tu už bola tento rok po druhý raz a prišla sem s konkrétnym cielom – preliezť cestu „Die hard“ 8c, čo sa jej v 4. den lezenia aj podarilo. V posledných mesiacoch sa elitná skupina „8c žien“ rýchlo rozšírila (v tejto chvíli tam patrí pravdepodobne 13 žien). Ale stále väčšina z nich má na svojom konte len jedno 8c. 5. apríla 2007 Ola Taistra z Polska vyliezla jej ďalšie 8c. Je to jej už 3. cesta tejto obtiažnosti, ale prvá, ktorú vyliezla mimo Polsko, dve 8c preliezla v polskej oblasti Pochylec („Power Play“ v 2004 a „Nie Dla Psa Kiełbasa“ v 2005). „Die hard“ sa nachádza v sektore Gabbio v oblasti Ferentilo v Taliansku, čo je jedna s najoblúbenejších oblastí Oli. V roku 2006 tam preliezla cestu „Resistanza Atipica“ 8b PP a v marci tohto roku počas jej „warming up“ vyliezla cestu „Totem“ 8a+. text foto

Jožo Krištoffy Sebastian Wutke

35

Åæíf—êëØåæíð—&¿Ê ÇæêãÜÛåo—ÍØãå[—ßéæäØÛؗ&Üêâfßæ—ßæéæãÜñÜÚ¤ âfßæ— êíØñì— êÚßí[ãàãؗ ñågåo— åæí’Úߣ— ãÜç‡oÚߗ ؗÛÜäæâéØëàdëgá‡oÚߗêëØåæí£—âëÜéf—Ùðãð—áà•—ñؤ éÜÞàêëéæí[åð—ÄàåàêëÜéêëíÜä—íåàëéؗؗëoä—ñØdؤ ãð—çãØëàë¥

▲• ¸ä•ßڕ$½È´ $Úèà•ÝäçäáÚïÚØà•èëÖï•èڕë•åçÚÖâ×êáޕÙÚàáÖ¢ çêßڕ ßÖàä• ä×bÖãèàd• èÙçê“Úãm¡• ßÚÝ䓕 ØmáÚ╠ßڕ ãÚßÚã•çäïëmßÚãm•ÝäçäáÚïÚØéëm¡•èàÖáãmÝä•áÚïÚãm• ֕å‚m×êïãØݕÖàéÞëÞ顕ÖáڕéÖàd•ÖàéÞëãm•‰bÖèé•ã֕ äØÝçÖãe•å‚mçäÙî•ë•âmèéÚØÝ¡•àÙڕèڕÝäçäáÚïÚØ¢ àd•ÖàéÞëÞéî•åçäëäïêßm£ ÏYèÖÙãm•ãäëÞãàäê•äåçäéޕقmëe߅mâ•èéÖãäëY╠ßÚ¡•“Ú•$½È•ßڕãîãm•èÙçê“Úãmâ•ÛîïÞØàØݕäèäס• àéÚçd•èڕâäÝäꡕÖáڕãÚâêèm•èÙçê“äëÖé•Ùä•äÙ¢ ÙmᏡ•àáê׏•Ö•ßÞãØݕèÚèàêåÚãm¡•àéÚçâ•èéÖãä¢ ëmàÖßm•áÞ×äïëêbãe•ÏÄÈ¡•ãÚ×äáޕÏYàáÖÙãm•Äç¢ ÜÖãÞïÖbãm• Èáä“àÖ£• ϕ éäÝä• âÞâä• ßÞãd• ëîåáëY• çäëãäåçYëãäèé•báÚ㏕ÞãÙÞëÞÙêYáãmØݕ֕äÙÙmáä¢ ëØݕ֕“Ú•ßޓ•ãÚâäÝäê•ÚíÞèéäëÖé•äÙÙmáî•è•äÙ¢ ëäïÚãäê•åçYëãm•èê×ßÚàéÞëÞéäꡕÖáڕä•éäâ•åäï¢ ÙeßÞ£ $½È•âY•ë•ïYàáÖÙãmØݕÙçêïmØݕèëd•bÞããäèéޕëî¢ éëY‚Úãm• åäÙâmãÚà• åçä• ÝäçäáÚïÚØàäê• Ö• åä¢ Ùä×ãäê• bÞããäè顕 ëîéëY‚Úãm• ×ÚïåÚbãäèéãmØݕ èéÖãÙÖçُ¡• ÚéÞØàØݕ ֕ èåäçéäëãmØݕ åçÖëÞÙÚᡕ èåäáêåçYØޕè•äçÜYãî•äØÝçÖãî•å‚mçäÙÖáڕéÖàd• àäãéçäáê•Ö•ëâeãê•ßÞèéÞØmØݕåçäèé‚ÚÙà£ ¿Öà•ê“•×îáä•ïâmãeã䡕ïYàáÖÙãm•ßÚÙãäéàäê•$½È• ßèäê•ÛîïÞØàd•äèä×•báÚãäëd¡•àéڂm•èڕâäÝäê• èÙçê“Þé•Ùä•äÙÙmᏕÏÄȞ¡•àéÚçd•èڕÙYáڕâäÝäê• èÙçê“Þé•Ùä•èÙçê“Úãm•ÏÄȕàçÖßèàd•èëÖïî•Ö•åä¢ Ùä×ãež•Ö•ãÖٕémâ•ë…mâ•ßèäê•äçÜYãî•$½È£•$áÚ㢠èéëm•ë•$½È•ßڕ‚YÙãd•Ö•bÚèéãd¡•å‚ÞbÚⓕ‚YÙãâ• báÚãÚâ•â“ڕאé•àÙäàäáÞ롕àÙä•èڕÝäÙáY•ï‰¢ bÖèéãÞé• bÞããäèéޕ ÈëÖïê• Ö• ÙäÙç“äëÖé• ßÚÝä• èéÖ¢ ãäëî•è•ém⡕“Ú•ê•äèäוâáÖمmØݕ¦ª•áÚé•ßڕé‚Ú×֕ èäêÝáÖèê•ïYàäããdÝä•ïYèéêåØÚ£

▲• ÅçYë֕•Ö•åäëÞããäèéޕbáÚ㏠Àِ֓•báÚã•âY•åçYëä•èڕï‰bÖèéãÞé•ÖàØm•åä‚Y¢ ÙÖãØݕÈëÖïÚâ•Ö•ßÚÝä•äçÜÖãÞïÖbãmâޕèáä“àÖ¢ âޕ֕ï‰bÖèéãÞé•èڕËÖáãd•ÝçäâÖÙÃ֕ËÖáãäê• ÝçäâÖÙê•â“Ú•éÚÙî•å‚Þßmé•àÙäàäáÞë•ïڕbáÚ㏕ ֕ ÝáÖèäëÖ飕 Åçäéä• ê“• éÚc• ãÞàÙä• ãÚ⏓ڕ ‚mØÞ¡• “Ú•ãÚâäÝá•êåáÖéãÞé•èëß•ãYïäç•Ö•ÝáÖè•ë•ïYáړޢ éäèéÚØݕ$½È¡•éÖàd•ïÚßâdã֕åçäé䡕“Ú•èڕbáÚ㕠éÖàd•â“Ú•ã֕ËÖáãd•ÝçäâÖÙe•ãÚØÝÖé•ïÖèéäê¢ åÞé•àéÚçâàäáÞë•ßÞãâ•báÚãÚ⡕àéÚçdâê•ÙY•åᢠãäê•âäØ£ $áÚ㕠$½È• âY• ãÚßÚ㕠åçYëÖ¡• Öáڕ ޕ åäëÞããäèéÞ£• Wڕ âêèm• ÙäÙç“äëÖé• èéÖãäë çäïÝäÙãêém• äç¢ ÜY㏕$½È•Ö•ë…ÚØÝã֕åçÖëÞÙá֕èéÖãäëÚãY•$½È¡• ßڕØÚáàÚâ•áäÜÞØàd£•¹YáڕßڕåäëÞãÚã•çÚèåÚàéä¢ ëÖé•ïYèÖÙî•äØÝçÖãî•å‚mçäÙî•Ö•å‚màáÖÙãe•èڕåä¢ ÙmáÚé•ã֕ßÚßÞØݕÙäÙç“äëYãm•èëâ•ÖàéÞëãmâ•å‚m¢ èéêåÚ⡕ ØÝçYãÞé• âÖßÚéÚà• èëÖï꣕ »êãàØÞäãY‚Þ• âêèm• êâä“ãÞé• àäãéçäáê• åçäëYÙeãm• èëd• ÛêãࢠØÚ£•¶èޕãÚå‚ÚàëÖåm¡•“Ú•ßڕbáÚã•åäëÞãÚã•åáÖéÞé• báÚãèàd•å‚mèåeëàî£

▲• ÄÙÙmáî ÄÙÙmá•â“Ú•ïÖáä“Þé•âÞãÞâYáãe•åeé•báÚ㏣•Ã֕ çäïÙmᕠäٕ قmëe߅à֕ ãÚâêèÚßm• âmé• âÚïޕ èÚ¢

Ãfñë—Ø—Úßé[åàë—ç„oéæÛì—áêæì—ßãØíåo—Úoãܗ&¿Ê ×äê• ÞãèéçêàéäçÖ¡• Öãޕ èâáäêëê• è• ÚíéÚçãm╠Þ㢠èéçêàéäçÚ⣕ÉeØÝéä•ãÚßâdãe•åeé•báÚ㏕èޕïëä¢ ám•å‚ÚÙèÚÙꡕàéÚ琕åÖà•ÚëÞÙêßڕbáÚãî•Ö•ïÖèéê¢ åêßڕßڕã֕ëÖáãd•ÝçäâÖÙe¡•åäàêٕèڕãÚØÝée¢ ßm• ï‰bÖèéãÞé• äèä×ãe¡• ãÚ×ä• ãÚåäëe‚m• èëâ• ïÖ¢ èéêåäëYãm╠ãeàäÝä• ßÞãdÝ䣕 ÉäÝáڕ ßڕ å珢 áä╠Ùä• èéYëÖßmØmÝä• èîèédâê• Ö• ëçÖï㐕 ÙÚ¢ âäàçÖéÞïÖbãm• åçëÚà• çäïÝäÙäëYãm• ËÖáãd• Ýçä¢ âÖÙ ÅäÙáڕ ãäëØݕ èéÖãäë• èڕ å‚Þ• ÝáÖèäëYãm• åäbméY• ÝáÖè• à֓ÙdÝä• báÚãÖ¡• bÞáޕ ëÚáàd• äÙÙmáî• ßޓ• ãÚßèäê• ïãÚëÝäÙwäëYã ßÖàä• Ù‚mëÚ£• Àçä¢ âe•éäÝ䡕âY¢áޕãeàÙä•ßÞãd•ãYïäçãړ•ëeé…Þ¢ ã֕ äÙÙmáꡕ å‚måÖÙãe• å‚ÚÙèÚÙÖ¡• ⏓ڕ èڕ ËÖᢠãd• ÝçäâÖÙî• ï‰bÖèéãÞé• èY⡕ ãÚ×ä• èڕ ÙäÝäÙ¢ ãäêé•ã֕ïÖèéêåäëYãm•è•åäÙä×ãe•è␅áÚßmØmâޕ báÚãî•Ö•èã֓Þé•èڕåçäèÖÙÞé•èëd•ãYïäçÈîèéd╠ÝáÖèäëYãm•åäÙáڕãäëØݕèéÖãäë•ßڕßÚÙãäïãÖb¢ ãe•ãÚßÙÚâäàçÖéÞbée߅m•ïåèäוÝáÖèäëYãm•ë•ãä¢ ëäÙä×d•ÝÞèéäçÞޕ$½È£

▲• ÄçÜYãî•$½È $Þããäèé• Ö• èâeçäëYãm• $½È• ‚mÙm• ßÚÝä• äçÜYã àéÚçd•èڕÙeám•ã֕ëäáÚãd¡•ßâÚãäëÖãd•Ö•åçÖØäë¢ ãm£• ÃÚßëm• ßڕ ËÖáãY• ÝçäâÖÙÖ£• ¹Öá…mâޕ ëäáÚ¢ ãâޕ äçÜYãî• ßèäê• Ëàäã㐕 ë×ä硕 Ùäåáãe㐕 ãÚïYëÞèáäê•ÇÚëÞïãm•Ö•¹ÞèØÞåáÞãYçãm•àäâÞèm¡•àéÚ¢ çY•ßڕãäëâ•äçÜYãÚ⡕‚mÙmØmâ•èڕåäÙáڕãäëe• ïÛäçâêáäëÖãdÝ䕹ÞèØÞåáÞãYçãmÝ䕂YÙê£ ËÖáãY•ÝçäâÖÙ֕èڕèëäáYëY•ßÚÙãäê•ï֕çäࡕßڕ êèãY…ÚãmèØÝäåãY¡• åäàêٕ ßڕ ã֕ ãm• ïÖèéäêåÚ¢ ãä• ãÚßâdãe• §¥š• báÚ㏕ ֕ çäïÝäÙêßڕ åçäè¢ éäê• ëeé…Þãäê• å‚méäâãØÝ£• ϕ éäÝä• åáîãÚ¡• “Ú• ãeØä• ëmØڕ ãړ• ¦¥š• báÚ㏕ ⏓ڕ çäïÝäÙãäêé• ä•ë…Ú⡕Øä•èڕ×êÙڕÙm顕è•ëßÞâàäê•ïâeãî•èéÖ¢ ãäë•Ö•ßÞãØݕëîßâÚãäëÖãØݕïYáړÞéäèém¡•àÙî• èڕ ëî“ÖÙêßڕ é‚måeéÞãäëY• ëeé…Þã֕ å‚méäâãØÝ£• ÉÖà“Ú•ãÚØÝØÚéÚ¢áޕèڕåä•ËÖáãd•ÝçäâÖÙe•ÙÞëÞ顕 åäèéÖçÚßéڕèÚ¡•Ö×î•ã֕ãm•ëY…•ÝáÖè•ïÖïãeá•Ö•ãÚ¢ ãÚØÝéڕéä•ã֕ßÞãØÝ£

ËÖáãY• ÝçäâÖÙ֕ ëäám• ã֕ Ùä×ê• é‚m• áÚé• èÚÙâÞ¢ báÚã㐕 ːàäã㐕 ë×ä硕 àéÚ琕 ‚mÙm• $½È• âÚïޕ ËÖáãâޕÝçäâÖÙÖâÞ£•Ëäám•éÖàd•ÇÚëÞïãm•àäâÞ¢ èޕ֕¹ÞèØÞåáÞãYçãm•àäâÞèޕè•ém⡕“Ú•åçëãm•ä×èÖ¢ ïÚãm• ¹ÞèØÞåáÞãYçãm• àäâÞèڕ Ùä• ãÚß×áޓ…m• ËÖáãd• ÝçäâÖÙî• ßâÚãêßڕ ːàäã㐕 ë×ä磕 ¹ÞèØÞåáÞ¢ ãYçãm•àäâÞèڕßڕë•äçÜYãÚØݕÈëÖïê•ãäëÞãàä꣕ ÈàáYÙY• èڕ ï• å‚ÚÙèÚÙ Ùëäê• báÚ㏕ ֕ åeéޕ ãY¢ ÝçÖÙãmà£•Ë…ÞØÝãޕßèäê•ëäáÚãޕã֕Ùä×ê•é‚m•áÚ飕 ÀäâÞèڕßڕãÚïYëÞèáY•Ö•‚mÙm•èڕä×ÚØãe•ïYëÖï㐢 âޕåçYëãmâޕå‚ÚÙåÞèèéÖãäëÖâޕ$½È•Ö•¹ÞèØÞ¢ åáÞãYçãm╂YÙÚ⣠¿âÚãäëÖãâޕ äçÜYãî• ßèäê• äÙ×äçãd• àäâÞèÚ¡• ßÚßÞØݓ•åäbÚé•Ö•ïÖâe‚Úãm•êçbêßڕːàäã㐕됢 ×ä磕ÈéÖãäëî•ë…Öà•êçbêßm¡•“Ú•âÞãÞâYáãe•âêèm• אé•àäâÞèÚâޕåäàçîéî•édâÖéÞØàd•äàçêÝî•èàÖᢠãm• ä×áÖèéޕ ֕ äØÝçÖã֕ å‚mçäÙ èåäçéäëãm• bÞ㢠ãäèé•ã֕èàÖáYØݕ֕ë•ÝäçYØÝ¡•èäêée“Ú•Ö•áÚïÚØàd• èéeãî•Ö•×ÚïåÚbãäèé•Ö•âÚéäÙÞàÖ£ ¹màî• ïâeãe• āáäïäāڕ báÚãèéëm• ë• $½È¡• àÙî• ïY¢ àáÖÙãm• ßÚÙãäéàäê• ßڕ báÚ㡕 àéÚ琕 èڕ ⏓ڕ ë• çYâØޕ $½È• èÙçê“äëÖé• Ùä• äÙÙmᏕ ×Úï• åçYë¢ ãm•èê×ßÚàéÞëÞéïÖãÞàY•åçYëãm•èê×ßÚàéÞëÞé֕äÙ¢ ÙmᏕ äÙëäïÚãY• äٕ $½È£• ϕ éäÝä• ëîåáëY• ãêé¢ ãäèé•éçÖãèÛäçâÖØڕäÙÙmᏕè•äÙëäïÚãäê•åçYë¢ ãm• èê×ßÚàéÞëÞéäê• ã֕ èÖâäèéÖéãäê• åçYëãm• èê×¢ ßÚàéÞëÞé꣕ ÂÚéäÙÞØà• åäàî㡕 ßÖà• éêéä• äåÚçÖ¢ Øޕåçäëdè顕å‚ÞåçÖëêßڕëàäã㐕ë×äç•Ö•×êÙڕ êëڂÚßãeã•ã֕ìÚ×äëØݕèéçYãàYØݕ$½È•ë•ä×¢ áÖèéޕ ĊM‚ÚÙãm• ÙäàêâÚãéîý¡• àÙڕ ßèäê• àڕ èéÖ¢ “Úãm• ޕ ÈéÖãäëî• Ö• ëڅàÚçd• ÙÖá…m• ÞãéÚçãm• Ùäàê¢ âÚãéàéÚçd•àäãàçÚéÞïêßm•ïåèä×î•Ö•åäèéêå ßÖà•èڕèéÖãäëî•ë•åçÖíޕãÖåáwêßm£•ÃÖßÙÚéڕéÖ╠ޕ¹ÞèØÞåáÞãYçãm•‚YÙ£

▲• ÎÜÙæíf—æÛâØñð± ÈÚàØڕìÚ×ê•$½È•¢••M‚ÚÙãm•ÙäàêâÚãéî¯ Ýéé寤¤éÞãîêçá£Øä⤧Ýã®×è ÉÚíé•Ö•Ûäéä•ÅÚé畿ÖãÙmà

Sekretariát: Český horolezecký svaz, Zátopkova 100/2, P.S. 40, 160 17 Praha 6 - Strahov telefon: 296 118 207 (i fax), 603 646 207, 296 118 347, 603 646 347, e–mail: [email protected] úřední hodiny: pondělí 9 - 12 a 13 - 15, úterý 13 - 18, čtvrtek 13 - 18 ÞÜåÜé[ãåo—êçæåñæé±

36

Lezcův slovník poučný 10 3. Věci potřebné i nepotřebné – materiál Háčky: háčky můžete mít buď v prstech, a to je dobře, nebo si koupit ty ocelový, a těm se říká „skyhooky“, případně nějak podobně. Využití najdou při hákování na chytech, kterých se nechcete držet ba i na takových mrchách, které ani za chyty nepovažujete. Je-li stěna opravdu hladká, vyvrtá se mělká dírka a do ní se vloží háček s úzkou špičkou. Postup se opakuje dokud se člověk nezblázní nebo se těsně před tím, než se tak stane, vyvrtá díra podstatně hlubší a do ní se „šupne“ nýt. Sedě v háčku se nedivočí a dech musí pravidelný býti. Tak a teď si trochu oddechneme. Kruhy: můžete mít buďto pod očima nebo je vidět na vodě. Další možností jsou pískovce, kde jsou povoleny jako jediné možné fixní jištění. Jediné proto, že to má své důvody. Dříve se kruhům říkalo „masivní skoba s kroužkem zapuštěná do vrtaného otvoru ve skále“. K upevnění se používaly klacíky, olovo a ferofix. Olovo je v módě pořád, nově se i lepí. Radiálně by měl kruh vydržet tah 50 KN, což je nějakých 5 tun v našich gravitačních podmínkách. Axiálně zhruba polovic. Tedy pokud už ke kruhu dolezete, můžete, sedíce v něm, dělat alotria jak se vám zlíbí. Nýty: jejich vznik je opředen mýty. Do ve skále vyvrtané díry se umístí dřík (šroub), který dotahováním počne expandovat, a tím se v díře pevně zachytí. Způsobů roztahování je několik, ale ve všech má prsty kužel, roztahující část zajišťující přímý kontakt se stěnou díry. Oko, v tomto případě plaketu, drží na svém místě matice nebo samotná hlava šroubu. Jinak plaketa je kus ohnutého (3-4 mm) plechu, nejlépe „nerez“. Borháky: pokud se ukotvení nýtu děje v drtivé většině mechanicky, borháky se do připravených děr lepí (vlepit lze i pohlavek). Dřík spolu s okem bývá většinou z jednoho kusu kulatiny. Od nýtu i borháku se očekává 25 KN radiálně, 15 KN axiálně. Jinak, co se týče osazování fixního jištění, je dobré, když se manuální hovada drží stranou, jsou totiž jisté zásady a postupy, jejichž nedodržení může mít i tragické následky. Expanzivní skoba: lze ji považovat za předchůdkyni nýtu. Vyvrtala se dírka, tak 6 mm v průměru a 20 mm hluboká. Skoba či spíše skobička, jejíž čepel byla kulatá, měla ve špičce zářez a v něm částečně vsunutý kolíček. Ten při zatlučení do díry špičku roztáhl a zdálo se, že to drží. Někdy se prostě do kruhové díry na sucho namlátil čtyřhran a bylo. Většinou se vyskytují v hejnech nebo řadách. Šroub, vývrtka: teď se trochu zchladíme. Nejčastěji používaná pomůcka pro zajištění v ledu. Tenkostěnná trubka, opatřená ostrým závitem na povrchu, se zuby na jednom konci a kličkou s okem pro karabinu na konci druhém. Průměr kolem 20 mm, délka většinou 15-20 cm. Jak ocelové, tak titanové.

Abalakovy hodiny: co jsou to hodiny už víte. V ledu si je můžete navíc vyrobit sami. Potřebujete k tomu jeden dostatečně dlouhý šroub a trochu smyslu pro přesnost a smyčku. Při slanění z hodin necháte ve stěně – ledopádu – pouze tu smyčku v ceně několika desetikorun. Slaníte-li ze šroubu, budete „bohatší“ klidně i o dva tisíce. To je, myslím, dostatečný argument. 4. Komunikation breakdown Zatím jsme se zaobírali lezeckými termíny a pojmy, jež by měly být jakýmsi oficiálním názvoslovím, kteréžto by mělo být srozumitelné veškeré lezecké veřejnosti. Jakousi vyšší nadstavbou bude tahle kapitola, mající za úkol vnést trochu světla do lezeckých hlášek, lišících se občas i oblast od oblasti. Nad některými pojmy zůstává rozum stát, ale co už. Berte, vychutnávejte a nedivte se. A když už, tak se zavřenou pusou. Zakládání: jsou cesty, ve kterých se lesknou nýty. Jsou cesty, ve kterých odpadává rez z kruhů či skob a jsou takové cesty, kde jsou třeba i ty nýty, kruhy nebo skoby, ale je jich zatraceně málo. Možnosti, jak se s tím vyrovnat, jsou tři. Buď je to lehké a víc jištění tam není potřeba (to je relativní), nebo si v cestě musíte zakládat a nebo to raději nepolezete. Právě zakládání patří mezi tzv. „šetrný způsob zajištění“, protože to, čím se máte v úmyslu zajistit, většinou někam položíte, založíte, protáhnete či uvážete – do ničeho netlučete. Plnou zodpovědnost nese prvolezec. Vybírání: přečtěte si „zakládání“, ale pozpátku. Zde nese plnou zodpovědnost ten druhý. Zatloukání: jestli uličník něco provede, bude zatloukat. Jestli se budete chtít zajistit skobou, která vám zatím visí na úvazku, budete také zatloukat, a to tak, že kladivem. Tedy máme základní rozdíl mezi lezením „s“ a „bez“ (kladiva). Dober! Ty dober! Už jsme si řekli, co můžeme čekat, zvoláme-li na jističe „dober“. Je-li jeho okamžitá odpověď „ty dober“, je docela možné, že si z vás bude dělat srandu. Může se ale stát, že z nepochopitelného důvodu (špatná domluva) začal lézt dříve, než jste stačili udělat štand. V tu chvíli oba polezete s pocitem naprosté jistoty, že ten druhý jistí zodpovědně. Pak doufejte, že to nějak (dobře) dopadne. Sprostá slova: co to jsou za slova vám říkat nebudu, neb většina z vás jich beztak zná víc než já. Pokud není horolezec „kanál“ od mateřské školky, používá silná slova s rozvahou, berouc v úvahu vážnost situace, do níž se díky své nerozvážnosti dostal. Nadávání na vše kolem se všeobecně toleruje v nervově vypjatých chvílích vysoko nad mizerným jištěním a krátce po, nehledě na úspěšnost při dalším postupu vpřed. V případě úspěchu se mluvené slovo mísí s radostí. Je ovšem smutné slyšet pořvávat kdekoho, kdekoliv a kdykoliv na cokoliv a kohokoliv, jen proto, aby byl dotyčný slyšet, potažmo vidět. Mějme na paměti, že při lezení by se měly vážit jak další kroky, tak i slova. text kresba

Vilém Pavelka Lenka Petrášková

metodika

Via ferrata, Klettersteig Moderním fenoménem a stále oblíbenějším způsobem turistiky v horách se stávají Via ferraty – „železné“ nebo též „zajištěné“ cesty. V principu jde o horolezecký výstup skalní stěnou zajištěný ocelovým lanem (podobným hromosvodu) a většina obtížných úseků je navíc ulehčena žebříky, ocelovými stupy a chyty. Je to elegantní způsob, jak se přiblížit horolezectví – překonat strach z propastné hloubky pod nohama, zažít tísnivou obrovitost skalních stěn a vertikální opojení umocněné radostí z dosaženého vrcholu… Potřebujete jen dobrou kondici, turistickou výstroj, speciální ferratové vybavení a chuť prožívat dobrodružství. Žádný zdlouhavý a náročný horolezecký výcvik není třeba. Moderní ferratové cesty dnes rostou po celých Alpách jako houby po dešti a dělají radost tisícům turistů. Zkušeným ferratistům dnes už stačí pravidelné víkendové či třídenní spanilé jízdy do Alp, aby si plnili sny a zdolali většinu kultovních a krásných hor po celé Evropě. Historie Rakousko a Itálie se dnes nemohou dohodnout, jestli byl první rakouský Klettersteig nebo italská Via ferrata… Pravda bude asi stejná jako se slepicí a vejcem. První skutečné rozšíření těchto cest přinesla 1. světová válka, kdy válečná linie procházela Alpami mezi Rakouskem a Itálií. Vojáci obou armád hoj-

ně stavěli pro svá vojska na jedné straně klettersteigy a na druhé via ferraty, aby mohli snadno obsadit strategické vrcholy… Dnešní zajištěné cesty nemají s válkou nic společného, mají vlastní sportovní stupnici obtížnosti a ty nejtěžší připomínají spíše horolezectví… Bezpečnost Při lezení po žebříku, stupačkách nebo jen tak podél ocelového lana se vystavujete riziku pádu. Pro takový případ je nutné mít postroj (pokud možno celotělový) a lanovou nebo popruhovou brzdu, kterou máte připojenou k postroji a kterou se pomocí dvou karabin neustále jistíte k průběžnému ocelovému lanu. Najdete mnoho lidí, kteří jsou přesvědčeni, že sedací postroj opatřený dvěma smyčkami s karabinou je dostatečnou ochranou proti pádu. Skutečnost je taková, že kdyby takto vybavený člověk spadl třeba jen 1 m do kotvicího lana, s největší pravděpodobností by smyčky nebo karabiny nevydržely prudký náraz (rázovou sílu) a následky by byly fatální. Pro vysvětlení se dá použít třeba příklad skokana o tyči, při kterém se atlet během skoku zřítí asi z 5metrové výšky na záda, kde ho zachytí 1 metr vysoká matrace. Kdyby tam ta matrace nebyla, dopadl by na betonovou plochu, a pokud by to přežil, těžko říci, jestli by si ještě někdy zaskákal. No a teď si představte, že místo té široké betonové plochy zachytí

Doporučený způsob navázání

Při všech variantách nouzového odsednutí je třeba mít stále procvaknutou minimálně jednu smyčku ferratového setu do kotevního lana jako jištění!

www.singingrock.cz

Open sling (plochá šitá smyčka) 60 cm - použitý Open sling 60 cm - délka pádu 30 cm

Navázání pomocí smyčky „alpský způsob“. ...smyčka musí mít min. pevnost 15 kN!

Nouzové odsednutí na via ferratě Provlečení příčky žebříku železného madla nebo stupačky a zafixování karabinou na kotevním laně.

38

dopadajícího skokana horolezecký postroj, tedy plocha široká asi 4 cm v oblasti beder a stehen… snadno domyslíte sami, co by se stalo. Z tohoto důvodu je nutné, aby byl sedák opatřen lanovou nebo ferratovou brzdou, která je testována. Ta vám slouží jako pomyslná matrace při dopadu a zaručí, že brzdná rázová síla – tedy síla, která na vás a jisticí prostředky při zachycení pádu působí, bude mít maximální hodnotu 6 kN (odpovídá asi 600 kg zátěže). Možná se vám zdá hodnota 600 kg vysoká, ale je to asi jen poloviční hodnota zatížení, které je člověk schopen přežít… Pro toho, kdo stále nevěří nebezpečí obyčejných „odsedávacích nebo jisticích“ smyček, uvádím příklad jednoho testu, který dělal Dalibor Plíšek ze Singing Rocku na interní pádové věži simulující pády břemen do horolezeckých postrojů. Při zachycení 30cm volného pádu 100kg závaží do 60centimetrového spojovacího prostředku působila na zachycený objekt síla 9 kN až 13 kN (v závislosti na zvoleném spojovacím prostředku). Z této studie je patrné, že při použití ploché smyce nebo spojovacího prostředku z nízkoprůtažného lana o délce 60 cm bez tlumiče pádu by mohlo dojít k fatálním následkům.

- použité závaží 100 kg - síla Fmax = 13 kN

Open sling (plochá šitá smyčka) 60 cm - použitý Open sling 60 cm - délka pádu 60 cm - použité závaží 100 kg - síla Fmax = 15 kN

Postup podél ferratového lana

Při pádu lezce na via ferratě může pádový faktor dosahovat neúnosně vysokých hodnot. Běžná vzdálenost kotevních bodů se pohybuje okolo 4 m, délka jisticí smyčky je 1 m… pádový faktor by pak měl při maximálním možném pádu hodnotu 6! Proto je nezbytně nutné používat tlumiče pádu, které dosahují maximální rázové síly 6 kN. Nouzové odsednutí na via ferratě. Odsednutí pomocí karabiny přidané do oka brzdného lana. Při všech variantách nouzového odsednutí je třeba mít stále procvaknutou minimálně jednu smyčku ferratového setu.

zajímavé knihy

Open sling (plochá šitá smyčka) 150 cm - použitý Open sling 150 cm - délka pádu 150 cm - použité závaží 100 kg - síla Fmax = 17,1 kN

Stručný souhrn nebezpečí při pohybu na Via ferratách: Změny počasí, bouřky, námrazy (ocelová lana se chovají jako hromosvody!) Pád kamení (přilba!) Nedostatečná fyzická kondice Nedostatečné vybavení Základní vybavení Horolezecký postroj Via ferratový set (certifikovaná lanová nebo popruhová brzda s dvěma speciálními karabinami) Horolezecká přilba Ochranné rukavice (většinou ¾ s obnaženými konečky prstů) Turistická/horolezecká výstroj (boty, batoh, oblečení, lékárnička, brýle, pití, jídlo…) text kresby

Janek Bednařík Vojtěch Dvořák

Tip aneb Hodí se vědět

KLETTERSTEIGFÜHRER ÖSTERREICH

Štýrsko podporuje turistický ruch i v létě. Pro letošní rok přišli se zajímavou novinkou. Jde o kartu (Sommercard), na kterou získáte celou řadu slev. Lanovky, mýtné, veřejná doprava, muzea, koupání, sportovní vyžití atd. tak pořídíte výrazně levněji či úplně zdarma. Kartu dostanete automaticky, pokud se v létě ubytujete v některém z hotelů či penzionů zapojených do programu. Karta platí po celou dobu vašeho pobytu. Rozhodně ale nečekejte tolik rozšířené akce typu: 10% sleva z tenisového kurtu atp.! Z konkrétního využívání karty máme pocit, jakoby byly veškeré veřejné služby zdarma či jen s minimálními omezeními. Tak totiž elegantně přesvědčíte návštěvníky, že kupříkladu Schladming není místem jen pro zimní dovolenou. Konkrétní příklady? Co takhle vyjet si lanovkou někam na kopec a jít na výlet? Že dojdete do jiného údolí? Nevadí. Autobus vás doveze zpátky. Vaše peněženka pocítí pouze případné občerstvení někde na horské chatě. Je spíše libo sjíždět na kole celý den sjezdovky na populárním kopci Planai? Lanovku máte zdarma. Kolikrát jen chcete. Po celou dobu vašeho pobytu. Výlet na Dachstein? Dojedete pod lanovku v jižní stěně, vyjedete nahoru (možno pouze 1 x za 7 dní, jedním směrem a bez sportovního náčiní, inu nahoře se přece jen pořád lyžuje na ledovci). Pak si (řádně vybaveni!) vyběhnete na Dachstein, případně jen dáte kávu na horní stanici lanovky, sejdete po cestě k autu a dole na silnici u mýtné brány jen ukážete svou Sommercard. Někdo radši nějaké to muzeum, však vybere si každý. Více informací na: www.sommercard.info. redakce

Axel Jentzsch-Rabl, Dieter Wissekal, Andreas Jentzsch Zajištěné cesty po horách jsou čím dál populárnější. Spřátelené vídeňské vydavatelství Alpinverlag proto

vydalo průvodce po všech feratách v Rakousku. Zpracován je velmi podrobně, dá se říct, že v něm skoro žádná cesta nechybí, jinak by popisy nezabraly 382 stran. Kniha je zpracována tak, aby k jejímu bezproblémovému používání vystačily opravdu jen základy němčiny – to proto, abyste znali význam barevných ikon, informujících o každém výstupu, který je samozřejmě zakreslen v barevném snímku, znázorněn něčím, co se dá nazvat „pohledové topo“ a nechybí ani přístup pod nástup a sestup. Kdybyste už měli z doslechu něco vybráno, použijete abecedního rejstříku názvů. I z toho je patrné, že „kletrštajgy“ se dočkaly stejného významu jako klasické horské túry. I když..., no, ať si každý vybere! Hledání v průvodci je snadné. Na přehledné mapce si najdete číslo jedné z 48 popsaných oblastí, vyberete některý z 203 výstupů – a neučíte se popis nazpaměť, ani nic neobkreslujete! Jenom využijete přiloženého CD, ze kterého si příslušnou cestu vytisknete se vším všudy. Na CD jsou i tři „namlsávací“ videa – ideální motivace před víkendem nebo dovolenou. Formát 21,5 x 15,5 cm, 382 plnobarevných stran na matném

křídovém papíru, měkká šitá vazba v laminu. Vydal ALPINVERLAG Jentzsch-Rabl v červnu 2007. Cena 930 Kč

Petrohrad Průvodce po populární boulderové oblasti z dílny Petra Resche. Na 120 stranách najdete popisy a nákresy k přibližně 1.500 boulderům v těchto lokalitách: Větrná

hůrka, Pod Hradem, Hřbitovní kameny, Josemit, Podzimní věž, Na pasece, vyhlídková skála, Brána a Vlčí kopec. Brož, 148 x 209 mm Doporučená prodejní cena: 220 Kč K dostání na: www.horokupectvi.cz redakce

39

na pultech

Nikwax Sandal Wash

TENDON 10.2 Touch Nová kolekce lan Touch je vyrobena ze speciálně upraveného polyamidu, který jim dodává naprosto unikátní uživatelské vlastnosti. TENDON 10.2 Touch vyniká špičkovým „měkkým“ handlingem, který evokuje návrat ke klasickým přírodním materiálům (bavlna apod.), zvýšenou odolností proti zahřívání při rychlém slaňování, výbornou odolností proti oděru a jednoduchým vázáním uzlů.

Snadno aplikovatelný čistič na všechny druhy sandálů a vnitřků bot, od předního světového outdoorového výrobce impregračních, ošetřujících a jiných roztoků. Ošetřované sandále či vnitřky obuvi mohou být z kůže, plastu, gumy, korku, či umělé hmoty. Prodlužuje životnost vybíjením bakterií, které způsobují zápach a rozklad materiálu. Není vhodné na čištění voděodolné obuvi. Více na: www.nikwax.com

Powerball Powerball je ideální tréninkový nástroj pro posilování horních končetin. Unikátní technická hříčka založená na principu gyroskopu umožňuje prostými pohyby ruky přivést Powerball do vysokých otáček (až 16.000 za minutu) a vyvinout tak sílu až 16 kg, která pořádně prověří váš stisk.

Barva: white/blue Doporučená MOC: 3.427 Kč (50 m) Více na: www.mytendon.com

Via ferrata set LOCK

Underlight

pánský nátělník 494 Kč pánské spodky 494 Kč www.moira.cz

Pánská obuv vhodná pro trekingové túry, horolezectví, výlety. Anatomicky tvarovaná bota, nízkohmotnostní konstrukce, 3D-systém stahovacích šňůr, 3F 360° flex-systém, 3S- systém podrážek Salewa (vysoce neprodyšná tlakově tvarovaná EVA-mezipodrážka, TPU-mezikloub, patní vložka tlumící nárazy SH85). Hmotnost: 840 g (vel. 41) Velikosti: 40 - 45 Materiál: Smart Leather, přírodní nubuková useň s plným lícem silná 2,0/2,2 mm, kožená stélka «Green Fit» MOC: 6.490 Kč www.salewa.com

Doporučená MOC : od 499 Kč (v závislosti na typu) www.powerball.cz

je nový materiál pro výrobu prádla. Je to lehká pletenina na rubu tvořená mikrovlákennou polypropylenovou přízí. Architektura materiálu dovoluje plošně naléhat na pokožku a tak plynule odvádět tělesnou vlhkost. Lícní strana dokáže podržet určité množství kapilární vlhkosti, takže i při pocitu sucha není pokožka příliš vysušena. Tento efekt je dosažen použitím přízí různé síly.

EAGLE GTX

SILVA LX – opravdu nadupaná čelovka Nejvýkonnější LED - čelovka SILVA na trhu. 5W Luxeon svítí přes 75 m daleko, při power-save vydrží až 45 hod. Extrémně lehká – na hlavě máte jen 73 g. Samostatná nabíjecí baterie 4,5 Ah NiMH (na opasku nebo v batohu) a nasazovací rozptylovací sklíčka v ceně. Cena: 3.990 Kč www.vavrys.cz

integrovaná smyčka pro spojení s úvazkem textilní obal key lock dlaňové karabiny hmotnost 507 g Via ferrata sety jsou osazeny krytkou z vysoce odolného a transparentního elastomeru. Dokonale chrání pevnostní šití. Maximální rázová síla při dynamické zkoušce (podle EN 958) je pod hranicí 6 kN po celou dobu brzdění. Doporučená MOC: 1.999 Kč www.singingrock.cz

Paddy Moonwalk Bouldermatka, která se díky unikátnímu sytému dá rozložit do dvou velikostí (132 x 100 x 10 cm, 66 x 200 x 10 cm). Kovové přezky a svrchní materiál Polyester kombinovaný s voděodolným Plastelem ® zaručí její odolnost ve všech podmínkách. Unikátní vnitřní pěnová konstrukce zaručí bezpečné dopady i z vašich nejtěžších boulderů. Optimální kombinace ceny a výkonu. Doporučená MOC: 3.499 Kč www.ocun.com

40

mix

kýbl

Dobrodružství objektivem videokamer O ke m d o b ro druha je název soutěže neprofesionálních filmů s dobrodružnou a cestovatelskou tematikou. Je určená všem filmařům, kteří objektivem videokamer objevují svět dobrodružství, dalekých cest a krás přírody. Letošní 8. ročník soutěže tradičně proběhne jako součást cestovatelsko-outdoorového festivalu Rajbas *OUTDOOR* Kotlík (Blansko, 23. až 25. listopadu 2007), pořádaného sdružením Horizont. Každoročně nechybí dílka z vodáckého nebo horolezeckého prostředí, filmy o putování na kolech i koních, dílka natáčená pod vodou, ve vzduchu či v podzemí, i klasické cestovatelské a turistické reportáže. Projekce vybraných soutěžních filmů v tříhodinovém programovém bloku proběhne v pátek 23. 11. Vyhlášení a předání cen a projekce nejzdařilejších snímků se pak uskuteční v sobotu na hlavní festivalové scéně a připravuje se i reprízová projekce toho nejlepšího v klubových podmínkách v Praze a v Brně. Tradičně bude udělena zvláštní cena za zaznamenání opravdu dobrodružných záběrů, přičemž pro hodnocení není hlavním kritériem technická kvalita filmového zpracovaní, nýbrž akčnost a poutavost zachyceného děje. Poprvé je vyhlášeno i nepovinné téma, pod výstižným názvem „Už nemůžu...“

Čtyři bludy aneb Vzpomínka na samizdat

V soutěži nejsou stanoveny žádné kategorie, je omezena pouze tematickým zaměřením na cestování, přírodu, outdoorové a adrenalinové sporty a maximální délkou filmů do 15 minut. Hlavním partnerem soutěže je brněnská firma GEMMA. Filmy na DVD zasílejte do 23. 10. 2007 na adresu: Studio AUDIOVISUAL, Dvorská 28, 678 01 Blansko. Bližší informace a podrobná pravidla najdete na www.horizont.bk.cz, tel.: 723 091 241, e-mail: [email protected] Alena Žákovská

(lezci sobě)

V Montaně 3/07 jsem si s chutí přečetl „Bytosti v mém srdci“ od Vlada Šoltyse. Pro uchování pravdivého historického obrazu však musím na pravou míru uvést jeho vzpomínky na Čtyři bludy o horolezectví. „Ne že by na tom záleželo, ale ano!“ Byly to čtyři obsáhlé články, seriál. Nevycházel v Hotejlu, předchůdci Montany, ale v jiném, na koleně dělaném horolezeckém samizdatu HORY! Čtyři bludy podrobně probral Peter Donnelly v MOUNTAIN 80 až 83, odkud jsme je převzali do Hor 17 až 20 (1984 – 1989). Od prvního Lanšova filmfestivalu v Teplicích (1981) jsme měli „generální“ svolení od šéfredaktora Mountainu Tima Lewise, který nás pravidelně navštěvoval: „Přetiskujte, co se vám hodí, jen pozor na nejslavnější jména!“ Brněnský Hotejl byl hubenější, ale vycházel relativně pravidelně čtyřikrát do roka. Pokud si pamatuju, nejstarší Hotejly byly A4, pak se zmenšily na A5. Hory „rozjel“ Ivan Boháček r. 1975 jako samizdatový informační bulletin pražských horolezců. Zpočátku se „to“ nesmělo ani jmenovat, ani mít číslo! Hory se v názvu objevily až od dvojčísla 8-9/1978, frekvence klesla na 2x a pak 1x v roce. Po mezeře v roce 1980 se podařilo Hory zrestartovat r. 1981 a vylepšit tisk (to bylo dvojčíslo 13-14). Jak Hory tloustly a krásněly, pracnost rostla geometrickou řadou a stal se z nich tuhnoucí nepravidelník, někdy se nepodařilo vydat ani jedno číslo v roce. Na každé vydání musely být téměř nedostupné „štemply“, obtížně se sháněly finance. Chroust Zajímá vás víc, jak to „tenkrát“ s těmi horolezeckými časopisy vlastně bylo? Chroust nám přislíbil delší článek do některého z příštích čísel, tak se můžeme těšit... redakce

Z redakční pošty... Sami nevíme, pomůžete?

Ahoj! Rád by som ťa požiadal o pomoc. Potreboval by som zohnať adresy k p. P. Placheckému a k bratom Coubalovým. S touto žiadosťou som sa obrátil i na ČHS, ale bohužiaľ som nepochodil. Adresy k uvedeným pánom vo svojej databáze nemajú. A preto sa obraciam na teba, či náhodou redakcia Montany nemá kontakt na uvedených pánov. Veľmi by mi to pomohlo. Ďakujem a prajem pekný deň. Jožo [email protected]

Koukněte sami – blog Stephanie Davisové

Hi Everyone, I wanted to invite you to visit my blog... the website is highinfatuation.com, and then click on „Visit High Places: Steph’s Blog“ Hope you’re happy, well, and having fun! Steph

Mezinárodní festival horských a outdoorových filmů Brno, Palace Cinemas, Velký Špalíček, 23. – 24.10.2007 Začátky v 16 16,30 18 18,30 20 20,30 hodin. Vstupné 69 Kč 41

Tatry

Ľadový štít 2.627 m JV stena Tretí najvyšší štít sa nachádza v hlavnom hrebení Tatier a zároveň je i najvyšším štítom v hl. hrebeni a tvorí záver Malej Studenej doliny. V hlavnom hrebeni hraničí z jednej strany s Malým Ľadovým štítom (2.602m) a z druhej strany so Zadným Ľadovým štítom (2.507m), od ktorých ho oddeľuje pomerne plytká Ľadová štŕbina, respektívne Ľadová priehyba (2.500m). Ľadový štít vysiela dlhý, vežičkami posiaty Suchý hrebeň. Z Malého Ľadového štítu vybieha do Malej Studenej doliny miernejšie zvlnený Ľadový hrebeň a na druhú stranu nie veľké Suché rameno. Zo Zadného Ľadového štítu smeruje na severozápad ozubený hrebeň Ľadových veží. JV stena je vysoká asi 250 m. Medzi najpopulárnejšie a i najviac lezena je „Brnčalov pilier“. Na pravú časť tejto steny, ktorá až do roku 1968 zívala prázdnotou, upozornil Kriššák s Farkašom. Odvtedy pribudlo v pravej časti 13 nových ciest a variantov. Keď som hľadal niečo zaujímavé o Ľadovom štíte z hľadiska horolezectva, zaujali ma čísla o počte výstupov na tento štít, ktoré uvádzal I. Bohuš v K. S. č. 12/80 na str. 540. Pán Bohuš vyhodnocoval obsah vrcholového zápisníka z Ľadového štítu za obdobie od 28. 7. 1959 do 15. 8. 1962, keď na štít vystúpilo 1.229 horolezcov. Na ucelené roky 1960 a 1961 pripadalo 315 a 435 účastníkov túr. Ktohovie aká je situácia v súčasnosti. Prehľad výstupov: 1. „Stará cesta“ J. Wala ml., T. Chalubinski, 21. VIII. 1899, kl. II., 1-2 hod., AP/116 1. zima: J. Andráši, A. Puškáš, 7. XII. 1947 2. „Ľavou časťou steny“ A. Križko, R. Muller, 18. VIII. 1974 3. „Cesta na ráno“ P. Cvik, J. Osif, 19. IX. 1975, kl. V., 2-3 hod. 2. leto: Račko, Mejzlík, 3. VII. 1976 3. leto: P. Bednařík, M. Bednaříková, 21. VII. 1976 4. leto: M. Malinowski, P. Nowacki, 31. VII. 1976 4. „Groszova cesta“ A. Grosz, J. Lingsch, 29. VII. 1923, kl. III., 2 hod., AP/117

42

1. zima: A. Antoníčková, R. Antoníček, J. Ševčík, 20. III. 1952 5. „Variant v Groszovej ceste“ F. Ždiarsky a spol., 5. VIII. 1953, kl. III., 2 hod., AP/120

12. „Podzimní cesta“ J. Janda, V. Urbanec, 15. X. 1978, kl. V., 5 hod. 13. „Variant Kulhavého“ J. Kulhavý, Útrata, 15. IX. 1975, kl. V+., 5 hod.

6. „Ľavým vhĺbením“ J. Andráši, M. Mereš, A. Puškáš, A. Rapoš, Z. Zibrín, W. Žulawski, 5. VIII. 1953, kl. IV., 2 hod., AP/121 7. „Brnčalov pilier“ A. Brnčal, R. Horníček, 7. IX. 1946, kl. V., 1-3 hod., AP/118 1. zima: J. Slama, J. Wenczilller, 18. XII. 1956 8. „Prostredným vhĺbením“ V. Karoušek, B. Nejedlo, B. Svatoš, 23. VII. 1953, kl. IV., 2 hod., AP/119 1. zima: F. Minařik, J. Pábel, V. Vaculín, 12. II. 1964 9. „Chuťovka“ M. Pelc, Z. Drlík, 28. VI. 1975, kl. V,AO, 3-4 hod. 2. leto: O. Hála, J. Paul, V. Urban, 1975 3. leto: P. Cvik, J. Osif, 1975 4. leto: L. Hodál, V. Tatarka, 1. X. 1975 9a. „Variant do ľavá“ Hodal, V. Tatarka, 1. X. 1975, kl. V. 10. „Ľavý stok“ V. Tatarka, R. Turjanik, 4. IX. 1982, kl. IV-V., jedno miesto V+, 3-4 hod. 11. „Cesta pod Ľadového koňa“ M. Pelc, V. Petrík, 25. VII. 1969, kl. V., 3-4 hod., K/1640, WHP/2734 1. zima: Cz. Bojsarowicz, K. Wielicky, 16-17. II. 1972

10

14. „Moravanka“ Z. Drlík, J. Martíš, M. Pelc, 14. IX. 1975, kl. IV+., 3-4 hod. 1. zima: A. Ferancová, P. Bednařík, 12. II. 1976 2. leto: P. Cvik, J. Osif, 23. IX. 1975

1/100 Pro „nýmanda“ 3. leto: H. Zakozewski, P. Malinowski, 12. X. 1976 (21/2 hod.)

1. zima: J. Flejberk, V. Tatarka, 6. II. 1972

15. „Pravé vhĺbenie“ V. Farkáš, M. Kriššák, 29. IX. 1968, kl. V., 2-3 hod., K/1641, WHP/2736 1. zima: S. Gavalier, M. Kriššák, M. Orolín, 14. XII. 1968 2. zima: Cz. Bajsarowicz, K. Wielicki, 16-17. II. 1972 3. zima: B. Kadlčík, J. Romanovský, 7. II. 1976 2. leto: M. Houser, V. Petrík, 29. V. 1969 3. leto: M. Pelc, M. Zusčák, VII. 1969

19. „Cesta bielym pásom“ A. Buzinkay, R. Hajdučik, O. Pochylý, 20. VIII. 1982, kl. V+., 3 hod. 2. leto: L. Klembárová, J. Petrenčák, leto 1983 ? 3. leto: Z. Přikryl, V. Horák, 17. VIII. 1985 4. leto: V. Fiala, D. Myslivec, 27. VI. 1987 (2 hod.) 1. solo: P. Jackovič, 15. VIII. 1988

16. „Cesta platňami“ A. Buzinkay, R. Hajdučik, O. Pochylý, 20. VIII. 1982, kl. V+., 3 hod. 2. leto: L. Klembárová, J. Adámek, P. Jackovič, 29. V. 1983 3. leto: Sipták, Zakutný, 28. VIII. 1983 4. leto: I. Lepka, Z. Přikryl, 30. VIII. 1983 17. „Psí kusy“ S. Nimad, V. Urbanec, 10. X. 1978, kl. V-., 3 hod. 18. „Cez bielu platňu“ O. Zibrinová, V. Tatarka, 1. VIII. 1970, kl. V., 2 hod.

V horách se můžete setkat prakticky s čímkoliv. A Viktor, ten má styl…

20. „Pravý komín“ M. Kriššák, M. Orolín, 14. IX. 1969, kl. V., 1-2 hod. 2. leto: C. Duba, F. Pipal, P. Fadrný, J. Mištarka, Š. Mištarka, 26. X. 1969 3. leto: R. Bebak, K. Glazek, 15. VIII. 1970 4. leto: Kulifaj, B. Adam, 19. IX. 1970 1. zima: J. Gronczewski, S. Czerwinski, 5-6. II. 1972

text foto

Jozef Gurník Braňo Sikorčin

16 11

15

14

galerie

Fahnenköpfl

(2.142 m)

Pohoří: Leoganger Steinberg Západní stěna Převýšení: 300 m

Jauzkopf (2.492)

Weotliche Mitterspitze (2.171)

Birnhorn (2.634)

Fahnenköpfl (2.142)

V západní stěně vede řada vesměs krátkých cest ve spodní i horní části. Tato spleť umožňuje různé kombinace pro průstup celé stěny. Ve spodní oblasti, zejména v úseku ploten (cesty 8 až 11), převažuje kvalitní pevná hornina, ale v horní části je již skála místy lámavá. Nejdelší samostatnou cestou je „Gerade Westwand“. Štandy jsou vybaveny spity a u většiny cest jsou použity i pro mezijištění. Některé cesty, zejména ty ve spodní části stěny, byly realizovány zajištěním „shora“. K historicky nejvýznamnější trase patří „Jižní hrana“. Tato cesta Gustava Lettenbauera se stala v r. 1924 jednou z prvních cest VI. stupně v Alpách, podle literatury [2] je dnes klasifikována VII. stupněm. O rok později prostoupil Lettenbauer spolu s Emilem Sollederem středem SZ stěny Civetty a zvládli tak další velkou klasickou cestu VI. stupně.

Hochzint (2.243)

Východiska: Passauer Hütte (2.033 m) Přístup k chatě vesměs po značených cestách: z osady Leogang (788 m), 3 hod., z osady Diesbach (682 m), 4,5 hod., ze Saalfeldenu (744 m), 4 hod. Přístup ke stěně: Od chaty Passauer Hütte k sedlu Mittagsscharte (2.010 m) a dále k jednotlivým nástupům, celkem 10 až 20 min. Leogang Přístup ke stěně: Po značené cestě k sedlu Mittagsscharte a k Passauer Hütte až k malému sedlu Hochtor (1.875 m) pod J stěnou masivu Fahnenköpfl. Dále k jednotlivým nástupům pod Z stěnou, cca 2 až 2,5 hod. 1. Normální cesta – „Priesterecker Kamin“ Sock, Oberlander, 1893 Obtížnost: místy III+ a III, cca 30 až 40 min. ze sedla Mittagsschar te s nástupem ze S strany. 2. „Drei-Haken-Riß“ Prvovýstupci neznámí. Obtížnost: V-, 50 m, 30 min. Krátká cesta, vedoucí vpravo od normální cesty v nepříliš kvalitní skále. 3. „Freudenthalerführe“ J. Freudenthaler, H. Müllauer, 1970 Obtížnost: místy VI a VI-, ostatní úseky V, 3 délky, délka 80 m, kvalitní zajištění borháky, vybavení: 8 expresek. 4. Cesta „U- Riß“ E. a H. Unterberger, květen 1979 Obtížnost: 1 místo VI, minimální stabilní zajištění, lámavá skála, 70 m, cca 50 min.

44

Mittagscharte (2.243)

Östl. Mitterspitze (2.142) Mitterhorn (2.206)

13 19 3

7 20

5 6

8

16

19

12

5. „Kleine Symphonie“ S. Eder, A. Baker, 29. 7. 1989 Obtížnost: 1 místo VI+, převážně VI, stanoviště a zčásti mezijištění borháky, 90 m, 2 délky, cca 1 hod. Krátká cesta v převážně pevné skále.

Obtížnost: 1 místo VIII+ (A0), ostatní úseky VI+ a VII-. K jištění 10 expresek, 80 m. Nádherná cesta vedoucí plotnami v pevné skále ve spodní části stěny. Klíčové místo tvoří výrazný převis na počátku 2. délky.

6. Kout Z stěny / „Verschneidung“ L. Steiner, N. Spitzer, 1958 Obtížnost: 1 místo V+, převážně III a IV. Částečné zajištění spity, vybavení 8 expresek, vklíněnce a smyčky, 200 m převýšení, 2 hod. Jedná se o nejlehčí cestu v Z stěně.

9. „Fraktur“ F. Deisenberger, R. Heugenhause po přípravách A. Herzoga a E. Unterbergera, 21. 6. 1983 Obtížnost: 1 místo VII-, převážně V+ a VI, kvalitní zajištění, vybavení: 7 expresek, vklíněnce střední velikosti, 80 m, 1 hod. Krásná cesta v plotnách.

7. „Zehnerköpfl-Führe“ L. Steiner, H. Hammerschmied, 29. 7. 1962 Obtížnost: 1 místo VI+, úseky V a VI, zajištění borháky, 8 expresek, 140 m převýšení, 1,5 hod. Zajímavá cesta v převážně pevné skále, vedoucí na výrazný výšvih „Zehnerköpfl“.

10. „Steinerova cesta“ L. Steiner, N. Stockklauser, H. Hammerschmied, 22. 10. 1967 Obtížnost: 1 místo VI, dále IV až V, vybavení: 6 expresek, 90 m převýšení, 1 až 1,5 hod. Zajímavý výstup v plotnách s pevnou horninou.

8. „Hexentanz“ S. Eder, červenec 1988

11. „Canada“ H. Hammerschmied

Obtížnost: 2 úseky VIII, vybavení 6 expresek, 70 m, 3 délky. 12. Plattenkomplizierte – „PlaKo“ F. Deisenberger, R. Heugenhauser, 16. 9. 1983 Obtížnost: 1 místo VII-, ostatní úseky V až VI+, vybavení 9 expresek, k dojištění vklíněnce střední velikosti. Zajímavá cesta v pevné skále s drobnými chyty. 13. „Westsidestory“ S. Eder, H. Hammerschmied, říjen 1987

Obtížnost: jeden úsek VII, převážně VI a VI+, vybavení: 10 expresek, eventuálně sada vklíněnců, převýšení 130 m, 1,5 hod. Obtížná cesta stěnového charakteru s několika spárami. 14. Přímá západní cesta / „Gerade Westwand“ L. Steiner, H. Hammerschmied, 30. 11. 1958 Obtížnost: 2 místa VI+, další úseky IV až V+, vybavení 8 expresek, 300 m převýšení, 2 až 3 hod. Klasická cesta v převážně pevné skále, v úseku 4. a 5. délky je možno prostoupit (vlevo) variantou „Žlutá spára“ obtížnosti VI+. 15. Cesta „Lidicky-Gedächnisweg“ W. Rath, A. Schlik, 1. 12. 1968 Obtížnost: 1 úsek VIII (VI, A0), 1 úsek VI+, dále IV až VI, vybavení: 10 expresek, vklíněnce a smyčky. Převýšení vlastní cesty 230 m, dále k jižní hraně „Koutem“ (cesta č. 6). Zajímavá „vzdušná“ cesta vedoucí v pevné hornině. 16. „Mosstock“ W. Moser, N. Stockklauser, 1979 Obtížnost: 2 úseky VII-, převážně VI až VI+, vybavení: 10 expresek, 2 až 3 smyčky do hodin, 140 m, 4 délky, 2 až 3 hod. Cesta v pevné skále v pravé části Z stěny, končící na J hraně. 17. Jižní hrana / „Südkante“ G. Lettenbauer, Kugelstatter, Haber, 1924 Obtížnost: několik úseků VI- až VII ve spodní části, IV a IV+ v horní části, 10 expresek, smyčky, 300 m, 2 až 3 hod. Krásná exponovaná cesta, s výjimkou nástupu převažuje pevná hornina. 18. „Blitzlicht“ F. Deisenberger, 1988 Obtížnost: VII-, 6 expresek, 30 m. Jednodélková cesta ve vrcholové části. 19. „Donnerwetter“ F. Deisenberger, 4. 10. 1987 Obtížnost: VIII a VII+, 7 expresek, 30 m. Jednodélková cesta ve vrcholové části Z stěny. 20. Cesta „Technik-Color“ Prvovýstup v říjnu 1987 Čistá „skobovačka“, 200 m, 3 až 4 hod. V současné době cesta není lezena. Sestup: Normální cestou – sestupem, nebo částečně slaněním (á 20 m). Literatura: [1] Stockklauser, N., Stocker, A., Loferer und Leoganger Steinberge, Bergverlag Rudolf Rother, München, 1991 [2] Stocker, A., Steinplatte - komplett, Loferer Steinberg, Leoganger Steinberg, Hohlwegen – Auswahl, Panico Alpinverlag, 2003 text a foto

Jiří Novák

a jdi... Za demotivaci neruèíme!

Dobré ráno, Patagonie! Švýcarský únorový zátah aneb Žádné… Švýcarská dvojka Cyrille Berthod (bratříček vyhlášeného spáraře Didiera Berthoda) a Simon Anthamatten si slušně zalezli a domů si přivezli skalp deseti patagonských žulových kopců. A že prý je v Patagonii většinou hnusně a vylézt se toho mnoho nedá… Ve skupině Fitz Roy vystoupili na vrcholy De L’S, Saint Exupery variantou cest Super Trek 5.11 a Claro De Luna 5.10c, Innominata cestou Corallo 5.12 A0, Poincenot, dominantní Fitz Roy francouzsko-argentinskou cestou a posléze náročnější variantou Kearney-Knight 5.11 přes pilíř Casarotto, kopec Mermoz linií Red Pillar 5.12a a Guillaumet. Dále se koukli na Cerro Torre cestou Compressor a hodně zdařilý výlet završili dvěma vycházkami na kopečky El Mocho a Torre de la Media Luna poblíž základního tábora pod Cerro Torre.

Velké věci v mrazivé Aljašce Mt. Huntington se dočkal prvního zimního výstupu Američané Jed Brown a Colin Haley zmákli v půlce března za patnáct hodin obtížnou cestu Nettle-Quirk kuloárem v západní stěně Mt. Huntington. Podmínky v cestě byly výborné – sníh a led značka ideál, počasí rovněž, přesto si oba odnesli nějakou tu omrzlinu. Zálusk měli ještě na další cíle nad ledovcem Tokositna, ale po několikadenním zimním táboření je přešla chuť a raději se odebrali vstříc ledovým radovánkám v okolí Valdezu. Ach, to lidské pohodlí.

Japonský sob na Mt. Forakeru! Jaký sob? Ne, nebojte se, žádného soba na Mt. Foraker ani na jiný kopec ještě nikdo nedonesl nebo nevytlačil. To se jen odolný Japončík Masatoshi Kuriaki zasloužil počátkem března o první zimní sólovýstup na tento kopec. A že to není žádný sváteční turista, svědčí další zimní pozoruhodné výstupy na Denali nebo Mt. Hunter. Vše samo sólo. Však koukněte na stránky tohoto soba, www.japanesecaribou.com.

Angličané na Mt. Hunteru aneb Věčný anglicko-francouzský souboj Chlapíci z ostrovů Jon Bracey a Andy Houseman po dlouhých třiadvaceti letech začátkem března uspěli

46

ve Francouzské cestě v severním pilíři na Mt. Hunter. Linie francouzských autorů Benoit Grison a Yves Tedeschi z roku 1984 byla velkou výzvou, před kterou se muselo sklonit mnoho slavnějších jmen. Na cestu potřebovali stejně jako její autoři čtyři dny. První délky vedou ledovým kuloárem, kde na vás neustále padá led a sněhové lavinky, následuje klíčové místo ve výlezu z kuloáru s převislým ledem. Obtížnost dalších délek nepolevuje a čeká vás náročné mixové a ledové lezení. Stěna nenabízí téměř žádná slušnější místa pro bivak. Obzvlášť v horních partiích. Tato skutečnost Angličany přiměla k lezení i za tmy a zaslouženého odpočinku se dočkali až na vrcholovém hřebeni.

Prvovýstup východní stěnou Mt. Dan Beard v anglických rukou Optimální podmínky umožnily anglické dvojici Gareth Hughesovi a Vivian Scottovi uskutečnit prvovýstup touto monumentální přes kilometr vysokou východní stěnou na Mt. Dan Beard, 3.128 m. Stěna lákala mnohé, ale vysoké objektivní nebezpečí v podobě séráků v její horní částí vystavilo jasnou stopku jakékoliv možné linii. Vybrali si pravou část stěny, kde se jim jevila hrozba padajících séraků nejnižší, přesto se jim v závěru cesty nevyhnuli. Stěnou se tak od půlky dubna vine anglická linka délky 1.400 metrů se jménem Sideburn Rib (pozn. sideburn – licous, rib – žebro) obtížnosti V, skotských IV 75°. Na další cestu si budeme muset počkat do doby, až oteplování opět pokročí o nějaký ten stupeň a z hrozících ledovců se stanou přívětivá sněhová pole. Zvláštní to vyhlídky, ale ledovce mohutně odtávají i na Aljašce, a to je asi hlavní důvod, proč se Angličané poprvé dostali východní stěnou k vrcholu Mt. Dan Beard.

Tři stateční z Japonska a jejich tři nové famózní linie v Ruth Gorg Že byla zimní (kalendářně jarní) sezóna na Aljašce lezecky značně zdařilá, potvrzují tři japonské prvovýstupy tria Fumitaka Ichimura, Yusuke Sato a Yamada Tatsuro, kteří během 24 dní strávených v aljašské oblasti Ruth Gorg uskutečnili pět pokusů o prvovýstup zdejších obrů, a tři z nich byly úspěšné!

Počáteční dvojí neúspěch v západní stěně Peak 7.400 m a v severce Mt. Church Japonce zřejmě dostatečně namíchl, a tak své zbraně naostřili natolik, že si už úspěšně poradili s jihozápadní stěnou Mt. Bradley 2.774 m, kde udělali prvovýstup Season of the Sun (Sluneční sezóna) s délkou linie 1.400 metrů obtížnosti V WI4R M6R. Následovala sladká pomsta v severní stěně Mt. Church, ve které se zaměřili na centrální kuloár a vznikla 1.100 metrů dlouhá cesta Memorial Gate (Pamětní brána) V AI4+R/X. A do třetice všeho dobrého. Na konci dubna se jim povedl kilometrový prvovýstup The Ladder Tube (Trubka žebříku) V 5.10R A3 WI4+R M5 v severní stěně Mt. Johnson 2.579 m. Výlet na Aljašku to nebyl jejich první a už teď spřádají plány na další.

Litry alkoholu, švýcarská čokoláda a nějaký ten prvovýstup – prostě mejdan po aljašsku Švýcarské duo Martin Gutmannn a Lucas Iten spojilo síly s Jackem Sasserem z Colorada a na aljašském ledovci Pika v oblasti pojmenované Little Switzerland (Malé Švýcarsko) si během května udělali pořádný mejdan a něco „málo“ i vylezli. Švýcaři své miniexpedici dali honosný název „Return of the Swiss“ (Návrat Švýcarů), zato Jack se registroval pod provokativním názvem „Not neutral“ (Nejsem neutrální). Na rozlezení si Švýcaři dali cestu The Lost Marsupials (Ztracení vačnatci) na Throne (Trůn) a posléze v jeho jižní stěně udělali prvovýstup The Lost Schnurpfel (Schnurpfel – dřevěná hračka na provazování) 5.10+. Ještě přidali další novou linii Swisser than Swiss Chocolate (Švýcarštější jak švýcarská čokoláda) 5.11+ v západní stěně Throne. „Amík“ Jack Sasser se k nim přidal na podnik v jižní stěně Royal Tower nad ledovcem Crown. Jejich kámoš ze studií jim moc radosti ale nepřinesl. Nejprve si zapomněli v základním táboře veškerý materiál až na tři expresky a nějaké ty smyčky, a pak při slaňování málem přišli o lana. Cesta nemohla být pojmenována jinak než Got Lucky? (Mít štěstí) obtížnosti 5.11. Jejich zážitky si žádaly řádnou oslavu. Na láhve whisky, vína, piva však pamatovali dobře!

Mt. McKinley: 16 hod 45 min Christian Stangl přidal počátkem června ve svém projektu Seven Summit Speed další kopec v rekordním čase. V případě Denali je to čas z přistávací plochy na ledovci na vrchol.

Ledoborec Čelda na Mt. McKinley! Petr „Čelda“ Čelechovský, chodící průvodce lezení v Chamonix, se na začátku letní lezecké sezóny v měsíci květnu dostal na vrchol Mt. McKinley. Podrobnosti výstupu a směru jsou nám dosud neznámé, Čelda je i nadále v cizích krajích, ale z jeho poznámek si můžete alespoň trochu udělat představu, jaká zima panuje na nejvyšším kopci Severní Ameriky a dokreslit si tak výše uvedené příspěvky, že tam bude asi „f… cold“. Ještě dodávám, že tomuto člověku není nikdy zima. Tedy nikdo z mých známých si nepamatuje, že by si na zimu někdy stěžoval. „Zima je tady příšerná, skoro jsem se odnaučil větrat. Začali jsme čtyři, leč prostou flignou (pozn. omrzlinami) se naše grupa zredukovala na dva členy. V High Campu povídám, hey friend, jestli je na tebe moc zima, tak já tam teda vylezu i za tebe. Levé půlce obličeje se to teda úplně nelíbilo, asi jako když jdeš z Cikháje do Nového Města a fouká od Fryšavy. Vrchool.“ popisuje Čelda útržkovitě své zážitky z výstupu. Ledoborec Čelda na vrcholu Mt. McKinley

Let’s rock in the Canadian Rockies! Nová cesta z dílny H&H na Mt. Robson Mount Robson, 3.959 m, je nejvyšší hora kanadské části Skalnatých hor (Canadian Rockies). Hora okolí výrazně dominuje a žádná z výstupových cest není vyloženě snadná. Většinu roku je počasí takové, že o výstupu nemá cenu ani uvažovat. Jeden by řekl, že by ani psa nevyhnal. Z dálnice na jihu můžete kopec zahlédnout pouhých čtrnáct dní v roce, tedy podle statistických čísel. To, co horolezce láká, je jeho severozápadní stěna – Emperor Face

(Císařská stěna). Tu z cesty neuvidíte. Někdo by řekl: „Absolutní výzva, odkud je ústup velmi problematický a průstup stěnou obzvlášť náročný.“ Proto je úspěch ve stěně opravdu výjimečný a zasluhuje si pozornost. Colin Haley a Steve House (ten Steve, který s parťákem Vincem Andersonem získal v roce 2005 Piolet d’Or za prvovýstup na Nanga Parbat) si počkali na okno dobrého počasí na konci května. Nechali se helikoptérou dopravit do sedla Helmet-Robson, odkud pod stěnu sestoupili nepříjemným ledopádem nad ledovcem Mist. Vybrali si volný směr a pádili nahoru. První extrémně dlouhé délky (80 m!!!) táhl Colin a na druhou náročnější část jej vystřídal Steve. 900 metrů dlouhá cesta dosáhla stupně obtížnosti M7. Ani jim však příznivé počasí nevydrželo a vrcholový hřeben se sestupem absolvovali „v mlíku“. Sestup měl Colin zpříjemněn zvracením. Asi fajn podnik, že? V poslední délce našel Steve staré skoby, které tam nechali při vůbec prvním prvovýstupu stěnou v roce 1978 Jim Logan s Mugsem Stumpem. Ti už byli tak vyčerpáni, že tam prostě skoby nechali. Taky doufali, že až je tam někdo jednou najde, potvrdí tak opravdovou náročnost a výjimečnost jejich výstupu. Steve House vysekl prvovýstupcům řádnou poklonu. A Jim Logan byl na Steveova slova a svůj výstup řádně pyšný a hlavně rád, že tento výstup vůbec přežil při vzpomínkách na bambusový rovný cepín v jedné a lesnické kladivo v druhé ruce!

Himálaj, tam je ráj! Náročná Annapurna Na vrchol této osmitisícovky se letos dostali pouze tři osoby. Fernando Gonzalez Rubio z Kolumbie, Ivan Vallejo z Ekvádoru a Australan Andrew Lock uspěli na konci května Francouzskou výstupovou cestou. Podmínky na hoře byly letos obzvlášť špatné. Velké množství sněhu. K tomu museli ve výšce okolo 7.000 m přelézt převislý 50metrový sérak s obtížností pátého stupně lezení v ledu. Úsek deseti lidem zabral celý den. I výše byl terén natolik objektivně nebezpečný, že většina vrchol raději vzdala. Pouze tato trojice se rozhodla zariskovat a Annapurnu vylezla. To, že to byla ruská ruleta, svědčí první slova Andrewa Locka po návratu do základního tábora: „We did it! AND WE SURVIVED!“ („Vylezli jsme ji! A přežili jsme!“)

Ueli Steck měl řádné štěstí na Annapurně Tento švýcarský horský vůdce leze většinou sólo. Letos se rozhodl během května dokončit extrémní linii v nebezpečné jižní stěně této osmy od Jean-Christopha Lafailleho a Pierra Beghina, který v této cestě zahynul. Po 300 metrech lezení Ueliho smetla ze stěny kamenná lavina. Skončil překvapivě celý a hlavně živý a zdravý pod stěnou. Další pokus raději vzdal. Na Annapurnu neexistuje relativně bezpečná výstupová cesta. A rozhodnout se pro výstup jižní stěnou alpským stylem a sólo, to už chce řádnou kuráž! A nebo být smyslů zbavený…

Jižní stěna Lhotse Shar opět přelezena! Korejský tým se opět vrátil pod mohutnou stěnu jednoho z vrcholů masívu Lhotse – Lhotse Shar 8.383 m, a trojice Korejců Um Hong-Gil, Byung Sung-ho, Mo Sang-hyun s jedním Šerpou na začátku června stěnu vylezla a dostala se na vrchol. Zatím Korejci nesdělili podrobnosti, který směr si ve stěně vybrali. Zda nějakou starou linii nebo novou. A zda při výstupu používali kyslíkové přístroje. Kyslík je však na korejských expedicích běžný a naprostá většina z nich probíhá v těžkém stylu, kdy během mnoha týdnů komplet zafixují celou stěnu. Sportovní hodnota takového výstupu je potom však pramalá.

vášnivá debata, kdo přelezl Druhý schod volně jako první. John Harlin z Amerického alpské klubu jejich výstup považuje za velmi kontroverzní, protože kyslík při volném lezení vnímá jako podpůrný prostředek, a tudíž se podle něj o volném lezení mluvit nedá.

Švýcarský prvovýstup na Arwa Tower 6.352 m Co dokáže jedna obálka ročenky The American Alpine Journal? Kdyby nebylo fotky Arwa Tower od Micka Fowlera, který na ni poprvé vylezl s parťákem Stevem Sustadem v roce 1999, nebylo by zřejmě ani švýcarského výstupu. Trio Denis Burdet, Thomas Senf a Stephan Sie grist bylo z věže natolik uneseno, že se rozhodli do Garthwalu v Indii odjet a podívat se tomuto monolitu na zoubek. Vybrali si směr v jeho severovýchodní stěně, který vylezli za sedm dní capsule stylem. Stěna se prý na fotkách může jevit jako nenáročná, ale opak je pravdou. Žula je téměř prostá spár, a když už tam nějaká spára je, tak se jedná pouze o náročné širočiny. Bojovali tak o každý metr stěny v těžkých mixech, kdy jim lezení znepříjemňovalo časté sněžení. Sestup byl stejnou cestou.

Kilometr dlouhá cesta je objektivně bezpečná. Prvovýstup dostal název Lightning Strike (lightning – blýskání, strike – úspěch). Jméno odpovídá přesně průběhu expedice, kdy se střídaly dny úspěchu a neúspěchu – počasí nestálo za nic a oni se táhli jako šneci a netrpělivě vyhlíželi vrchol, jak poznamenal Stephan. Obtížnost VI M5 5.9 A3. Členy expedice byla i Ines Papert s Anitou Kolar, která však hned na začátku dostala otok plic a kamarádi ji museli snést do nižší nadmořské výšky. Ženy se chtěly podívat do západní stěny Arwy.

Jasemba konečně rakouská! Hans Kammerlander a Karl Unterkircher v květnu uspěli na jižní straně Jasemby (Nangpai Gosum) 7.350 m ležící na hranici Číny a Nepálu poblíž sedla Nangpa La. Více na www.kammerlander.com.

Siesta na Špicberkách Northern Siesta M6, 750 m je název nové cesty od dvojice Robert Jasper a Markus Stofer v pohoří Atomfjella na Špicberkách. Je to jedna z pěti nových linií, které tady oba během dubna udělali.

Everest ze severu poprvé volně Američan Conrad Anker s britským mladíkem Leo Houldingem začátkem června poprvé volně přelezli tzv. Second Step – Druhý schod na normální výstupové cestě na Mt. Everest z tibetské severní strany. Na kopci zůstali jako poslední expedice. Dočasně odstranili výstupové žebříky, aby film z výstupu byl co nejvěrohodnější. Pří výstupu používali i tehdejší oblečení a soudobé kyslíkové přístroje. Dokument má definitivně objasnit, zda George Mallory a Andrew Irvine mohli v roce 1924 volně přelézt Second Step (tehdy tam samozřejmě žádný žebřík nebyl. Instalovali jej až Číňané při prvovýstupu) a dostat se tak na vrchol. Převažuje však názor, že se na vrchol nedostali. Při výstupu všichni používali kyslík. Nahoru se dostal i Jerry Moffat. Fotografa jim dělal Jimmy Chin. Expedice byla velmi medializovaná, a tak se okamžitě rozhořela

47

a jdi... Za demotivaci neruèíme!

Česká okurková sezóna České lezení žádný výraznější úspěch během jarní sezóny v Himálaji bohužel nezaznamenalo. Klára Poláčková a Pavel Bém sice v květnu stanuli na vrcholu Everestu, jeden ze severu, druhý z jihu, ale oba při výstupu použili kyslíkové přístroje. Kyslík je v podstatě doping a je otázkou, zda by výstup jako takový měl být uznán. Lezení se vyvíjí a pozadu by nemělo zůstat ani myšlení osob, které se o osmitisícové kopce pokoušejí. Martin Minařík vystoupil bez velkých fanfár sám na Lhotse. K výstupu použil normální výstupovou trasu přes ledopád Khumbu. Martin samozřejmě leze bez O2. Během expedice umístil pamětní desku z dílny sochaře Otmara Olivy se jménem Pavla Kalného, který vloni tragicky na Lhotse zahynul. Asi nejzajímavější podnik sezóny. Mirkovi Cabanovi nepřálo na Shisha Pangmě a Cho Oyu počasí, neuspěl tedy ani na jednom z kopců. Na severu Everestu ve výšce nad 8.000 m bohužel při výstupu zahynul Libor Kozák. Tragédie poznamenala i slovenskou expedici na Shisha Pangmě, kde se v jižní stěně pravděpodobně zřítil Marek Hudák. Dodo Kopold vylezl na obě plánované osmitisícovky (kromě Shisha Pangmy také na Cho Oyu), ale jeho úspěch byl samozřejmě zastíněn tímto neštěstím. A české plány? Jako zajímavý podnik se jeví výstup Máry Holečka a Honzy Doudlebského na Gasherbrum III. Další zajímavější expedice se uskuteční až na podzim. Kolchoz na K2 nebo zájezd na Gasherbrumy jsou snad zajímavé mediálně, jejich sportovní hodnota je však velmi relativní. Americký písek:

Tooth Rock poprvé volně! Opuštěný 488 metrů vysoký monolit v těžko přístupné arizonské pouštní oblasti Vermilion Cliffs poblíž Lee’s Ferry se konečně dočkal prvního volného přelezu. Pískovec s příznačným názvem Navajo nebývá častým cílem amerických lezců. Vysoké teploty a náročný přístup dokonale odrazují, a ani nálepka nejvyšší pískovcové věže ve Spojených Státech nebyla dlouhé roky dostatečným motivem k přelezu nebo k výstupu nějaké zdejší nebo nové cesty volně. Tři a půl roku, neboli dvacet výjezdů na tuto věž, byla cena 430 metrů dlouhé cesty More Sand Than Stone (Víc písek jak kámen)

48

obtížnosti V 5.11. Název jasně vypovídající o kvalitě zdejší skály – další důvod, proč sem nejet, že! A kdože byli ti galejnící? Samozřejmě „Amíci“ Fitz Cahall, James Q. Martin a Albert Newman, kteří cestu zvládli během dvou dnů stylem RP. Za dva dny proto, že lézt tady jde opravdu jen ve stínu. Cesta je z větší části kompletně nová. Poslechněte si vyprávění Fitze Cahalla na jeho webu http:// thedirtbag.libsyn.com. Pozdrav z Yosemit

Freeridera si osedlala něžná polovička

Stephanie Bodet přelezla dnes už klasiku na El Capu stylem RP. A pak že to s červeným puntíkem, Stoupo, nejde, že! Když i ženská to přeleze…

Slovenský úspěch na Leaning Tower Počátkem června dvojka Dušan Beránek a Rišo Nyéki vylezla v Yosemitech cestu West Face na Leaning Tower za 5.13b (8a) stylem PP. Ach to PP, i na Slovensku chytají české móresy…

Máte rádi žulu? Vyrazte do Malajsie! V oblasti Mount Kinabalu v provincii Sabah se nachází náhorní plató s žulovými až 200 metrů vysokými věžemi s obrovským potenciálem prvovýstupů. Nejvyšší vrchol Lowe’s Peak 4.095 m je hojně navštěvován turisty, ale v lezeckém světě je tato oblast téměř neznámá. Zdejší granitové stěny a věže nabízí minimum spár, zato tření je tady prý perfektní. Něco málo informací třeba na www. rockclimbing.com.

Cena Roberta a Miriam Underhill v rukou Carlose Buhlera Americký alpský klub (The American Alpine Club, www.americanalpineclub.org) předposlední březnový den ocenil v oregonském Bendu vlajkovou loď současného amerického horolezectví Carlose Buhlera za jeho výrazný přínos horolezeckému sportu. Kdože je ten Carlos Buhler a co má na kontě se můžete dozvědět na jeho skvěle zpracované webové prezentaci www.carlosbuhler.com. Carlos se zajímal o náš fesťák v Teplicích, tak jej tam možná někdy uvidíte a můžete si s ním pokecat. Je to fajn chlapík. Krátké velké úspěchy

Daniel Woods: Suspension of Disbelief V13

Daniel počátkem května úspěšně vyřešil problém z dílny Davida Gra-

hama z roku 2005 nedaleko od kaňonu Eldorado Sprinte v Coloradu a připsal si jeho druhý přelez.

Opět Daniel Woods, tentokrát V15 Tento talentovaný Američan jako první v půlce června přelezl dlouho odolávající projekt Green 45 v národním parku Rocky Mountain. Dal mu jméno Jade a ohodnotil jej za V15.

Óda na moderního muže… …se dočkala na konci května druhého přelezu Angličanem Tylerem Landmanem. Ode to the Modern Man V15 z dílny Daniela Woodse je necelý rok starý boulder v Coloradu. Tyler obtížnost lehce snížil, přesto prý podle něj jde o pořádnou výzvu.

Steve McClure a jeho bezejmenné 9a+ Koncem května se Steveovi konečně zadařilo a ve vápencové oblasti Malham Cove v hrabství Yorkshire uspěl ve svém projektu prodloužení cesty Overnite Sensation přes obtížné břicho. Prý to má být nejtěžší cesta na Ostrovech. Sám říká, že nic těžšího ještě nepřelezl. Na potvrzení obtížnosti si však bude muset počkat na takové borce, jako jsou Graham, Sharma nebo Andrada, kteří těch devítek mají na kontě přece jenom více.

Angie Eiter: Cladio Caffé 8c+ RP Koncem května se této absolutní vládkyni kolotoče závodního lezení povedl bezva přelez v oblasti Terra Promessa nad italským Arcem. Jeden by řekl nuda. Ale kdo umí, ten umí… i na skalkách. A kdo neumí, ať čumí, že!

Kilian Fischhuber 2x 8c v Zillertalu Odskočil si mezi závody SP v boulderingu a přelezl dva projekty Gerharda Hörhagera Paris in prison

a Love 2.0. Možná časem bude i Paris na svobodě za 9a!

2x 8c á la Charlotte Durif Mladá Francouzka v červnu přelezla cesty Mick et le secret de lachambre noire a Tête du gondole v Boffi.

Áda a jeho další frankenjurské 8c+! Adam Ondra si po květnovém a červnovém výjezdu zapsal do deníčku linie Madonna a Hattori Hanzo.

Pata Negra OS od Yuji Hirayamy Třetí přelez cesty za 8c tímto stylem si v červnu po Patxi Usobiagovi a Tomovi Mrázkovi připsal tento nestárnoucí Japonec.

Josune si připsala opět 8c+! Španělka Josune Bereziartu, pevně vládnoucí ženskému rankingu na 8a.nu, vylezla Powerade 8c+ v oblasti Vadiello. Labááák hlásí:

Pěkný tanec předvedli...

…Jakub Hlaváček a Martin Spilka v cestě Šílený tanec XIa na Monolit v Labáku jeden květnový víkend.

Padáka nedostal… …Jan Stříbrný v linii Nejslabší, máte padáka XIa na Diktátora v úspěšný červnový den.

Andrejko 2x 8c Andrej Chrastina měl svoje červnové dny v cestách Zbytečná smrt a Amore’s Perros. text

Tomáš Obtulovič ml.

Zdroje: www.simonaulmonova.com, www.bergsteigen.at, www.climbandmore.com, www.james.sk, www.cascadeclimbers.com, www.climbing.com, www.climbing.de, www.mounteverest.net, www.8a.nu, www.planetmountain.com, www.alpinist.com

49

portrét

„Kluvoš“

Portrét významného slovenského horolezce 50. a 60. let minulého století Ivana Kluvánka

Ivan, mezi kamarády přezdívaný Kluvoš, patřil k poválečné generaci horolezců, jež v zimních Vysokých Tatrách začala podnikat jedny z prvních extrémních výstupů. Při výjezdech na Kavkaz v první polovině šedesátých let minulého století se pak postupně vypracoval ve velkého znalce tamních terénů, díky čemuž vznikl nejeden významný prvovýstup. Za svou cvičitelskou, trenérskou a funkcionářskou práci byl později odměněn spoustou různých vyznamenání, na které si sice horolezci nikdy moc nepotrpěli, ale v případě Ivana jsou jistě na místě. Při jednom podzimním výletu do Vysokých Tater se nám s Pepem poštěstilo Ivana poznat osobně. Při mé prosbě o rozhovor zprvu pojal pochybnosti: „Na horolezectví jsem si nezakládal kariéru. Nikde jsem se nerval, jen jsem vždycky někomu vytahoval trn z paty...“ Působil na nás velmi skromným a nenápadným dojmem a jak sám poznamenal: „Nemám v povaze někde vyčnívat.“ A přesně tak na mne zapůsobilo i jeho poutavé vyprávění. Lézt jsem začal celkem netradičně – ne z recese, ale z určitého zklamání a úniku před společností. Měl jsem totiž problémy s prověřovací komisí na vysoké škole, ze které mě ve třetím ročníku vyrazili, čímž byl celý můj další život poznamenaný. V té době mne vtáhli do horolezectví kamarádi z naší ulice. Bylo to strašně dávno, hned po konci války, ještě ve čtyřicátých letech. Vždycky jsme se s partou sebrali a šli lézt na Sološnici. Kluci později s lezením přestali, já pokračoval dále s jinými. Na horách se mi zalíbilo a horolezectví jsem začal brát celkem vážně, i když uznávám, že určitý únik před realitou tu byl stále. Moje první tatranská túra? Tak tu si pamatuji velice dobře. Lezli jsme na Jehlu v Ostrvě, pak ještě něco na Kopkách. Výstupy jsem tehdy podnikl v rámci horolezeckého kurzu na Popradském plese, na který mne dotáhli prá50

vě vzpomínaní „kluci z ulice“. Vedli jej ještě staří Jamesáci. Učili nás spoustu všelijakých teorií. Třeba co si máme s sebou nosit na túru nebo jak máme chodit do kopce – že si máme při výstupu nahoru uvolnit boty, které se pak před sestupem musí zase utáhnout. Pamatuji si ještě, jak do nás tehdy každý vrtal, že jsme necitliví k přírodě. Navíc zneužívali Kugyho, kterým se pořád oháněli. Já proti Kugymu vůbec nic nemám, ale čeho je moc, toho je příliš. Musím ale uznat, že jsme se na kurzu vcelku i něco naučili. Když jsme pak později začali lézt i trochu samostatně, Jamesáci nás stále dost dožírali. Jejich mentorování ale svůj význam rozhodně mělo. Mnoho neštěstí se tehdy v Tatrách stalo zejména proto, že mladí lezci přišli poprvé do hor a hned „hrrr“ do stěn. Pouštěli se do těžkých túr bez jakýchkoliv zkušeností. Určitě by se spousta neštěstí ve Vysokých Tatrách nestala, kdyby tito

kluci zachovali nějakou postupnost. Pravdou ale zůstává, že i já jsem ve svých lezeckých začátcích trochu vyčníval z řady. Rodiče dokonce svým dětem zakazovali, aby se se mnou stýkaly. Byl jsem pro ně špatný příklad. Pouštěl jsem se totiž do túr, jejichž přelezení nebylo v té době zrovna běžné. Těžký boj nám přichystal třeba Lapiňského komín na Galerii Ganku, tehdy velmi vážná túra, při které nám radil Olda Bublík – chatař ze sedla Váhy. Pod stěnu jsme scházeli ještě za tmy. Nastoupili jsme a začali s lezením. Když jsme pak začali překonávat nástrahy horní poloviny výstupu, Olda seběhl z chaty až k nám dolů pod stěnu, kde nám starým gramofonem na kliku zahrál dvě písničky – „Do zajtra čakaj“, což byl tehdy šlágr, a potom „Šumění deště“ na uklidnění. No, nebyl dobrý? Bylo to od něj vtipné. Cestu jsme dotáhli nahoru až za tmy. Lampu jsme s sebou neměli a čelovky ještě neexistova-

ly, takže jsme se do tepla chaty museli vracet potmě. Nepříjemný návrat! Hlavní nevýhodou Galerie byla vždy skutečnost, že se po výstupu muselo strašně šlapat do kopce... Všelijaké věci jsme v Tatrách samozřejmě dělali i v zimě. Dokonce i zimní přechod hlavního hřebene Vysokých Tater, který v roce 1955 jako opravdovou zkoušku odolnosti a našich schopností vymyslel a zorganizoval Arno Puškáš. Byl to výborný projekt, i když někteří lidé se na něj zpočátku dívali skrze prsty. Jednalo se o přechod celého tatranského hřebene expedičním stylem. Velkolepá akce! Tehdy se nedalo nikam vycestovat, a tak jsme se vyžívali v podobných trénincích na expedice. V dolině se pohybovala zajišťovací skupina, která nesla materiál, zatímco po hřebeni postupovala naše šestice – společně se mnou ještě Ivan Lehotský, Jožo Psotka, Milan Mereš, Fero Kele a Jano Vozatár z Povážskej Bystrice. Teploty se pohybovaly okolo minus patnácti, dvaceti stupňů, potkaly nás také sněhové fujavice. Postupovali jsme z Ľaliového sedla a za sedm dní jsme skončili na Kežmarské chatě. Jaké jsme měli vybavení? Stany, které jsme s sebou vlekli, měly sedm nebo osm kilo. Byly pro dvě osoby a my v nich spali čtyři. Vařiče, na kterých jsme si vařili, nebyly plynové jako dnes. A boty? Byly stále

V zimě jsem lezl i Dělovou rouru na Ganek a na Javorácích jsem byl doslova doma. Společně s Milanem Valovičem, jedním z mých uličních spolulezců a tehdejším chatařem na Zbojnické chatě, jsme nejprve lezli Stanislawského cestu. Bylo to někdy v březnu, chata zrovna zela prázdnotou, a tak jsem Milana nahecoval: „Pojď! Jde se na věc!“ Došli jsme pod stěnu a začali lézt. Nejtěžší byla spodní, špatně vysněžená část, kde jsme docela bojovali. Do večera jsme se dostali až do kotle připomínající velkého pavouka. Jídlo jsme neměli skoro žádné, jen jednu plechovku kondenzovaného mléka. Nikdy jsem si na velké hostiny nepotrpěl, takže mi náš skromný jídelníček nějak zvláště nevadil. S sebou jsme také měli trochu čaje, jenže láhev byla špatně zavřená a do rána vše vyteklo do ruksaku. Absolvovali jsme studený bivak bez spacáků a ráno pokračovali ve výstupu zaledněným komínem, který se táhne až k vrcholu. S postupujícím dnem začalo ve stěně vše padat, takže nakonec jsme byli rádi, že jsme se na chatu vrátili zdraví a živí. A šťastní! Můj druhý výstup na Javoráky jsem pak podnikl s Jožo Psotkou, se kterým jsme se pustili do Cermanovy cesty. Podobných zimních túr mám za sebou nespočet.

Lezení na cvičných skalách Sološnica

promočené. Jediné opravdu spolehlivé oblečení tvořily podkolenky z ovčí vlny, tehdy velká móda. Vše jsme ale zvládli bez větších potíží, čehož si dodnes cením. U nás zimní přechod tatranského hřebene položil základ úspěchů, kterých jsme pak dosáhli v pozdějších letech v zahraničních velehorách. Do vyšších hor jsme přicházeli připraveni a bezpečně v nich zvládali veškeré nástrahy... Náš přechod byl navíc řádně propagačně využitý, což mi ohromně pomohlo v zaměstnání. Od té doby jsem se už nemusel nikoho ptát, jestli mě na nějakou akci pustí či nikoliv. Mé odjezdy do hor začaly být úplně jasné a nikdo mi už v práci nedělal žádné překážky. Po návratu jsem ale zase dokázal zabrat, takže na mě nebyli až tak „najedovaní“.

Lezl jsem také s Vlastíkem Šmídou a Jirkou Ševčíkem z Brna, tedy i dost s českými lezci. Samozřejmě, později mezi námi byla i rivalita. Když jsme tak jednou byli na chatě pod sedlem Váha, večer jsme se bavili, kdo kam ráno vyrazí. Na mou otázku: „Kam půjdeš s Jardou Budínem?“ mi tehdy Miloš Matras odpověděl: „Zítra si zajdeme jen tak někam popolízat...“ Já chtěl společně s Jožkou Psotkou a Zdeno Zibrinem vylézt Orlowského cestu v zimě, jehož druhé zimní přelezení se podařilo teprve před třemi dny Jankovi Ďuranovi. Vstali jsme ve tři hodiny ráno. Došli jsme do sedla Váhy a pokračovali dolů pod Galerii Ganku. Přijdeme pod stěnu a co nevidíme – Matras nalezlý v naší túře. Netrefil ale přesně nástup, a tak jsme jej zastihli

úplně mimo správné výstupové trasy. Snažil se přetraverzovat, což se mu podařilo až když jsme byli dávno pryč. Během lezení jsme se Zdenom a Jožom stále nacházeli stopy předchozího Janova výstupu. Najednou se dokonce objevil i „značkovaný“ sníh. Místo jejich bivaku! Výstup se nám podařil úspěšně dokončit, zatímco kluci pod námi ještě trčeli někde ve stěně. Byl to konkurenční boj, který ale mezi námi nevzbuzoval nějakou zlou krev. Jednalo se o konkurenci v dobrém slova smyslu. Ze zimních tatranských cest se mi nejvíce líbila východní stěna Zlobivé, kterou jsem přelezl společně s Jožo Psotkou a Zdeno a Olgou Zibrinovými. Super túra! Dodnes se mi ale zdá, že náš výstup nebyl dost dobře vyhodnocený. Arno Puškáš svůj předchozí výstup na Zlobivou prezentoval s velikou pompou a mediální podporou. Z našeho pozdějšího pohledu přitom ve stěně chodil většinou jen po sněhu a svou cestu „dofušoval“. Směr výstupu hledal podle své teorie, že k vrcholu je třeba jít nejlehčí cestou. Vznikl sice prvovýstup, ale stěna jím byla degradovaná. My se snažili uskutečnit přímou direttissimu na hlavní pilíř. Dost o držku! Nově vzniklé cesty si dodnes opravdu vážím, byl to jeden z mých velmi obtížných výstupů. Podobně si cením i svého výstupu Bernadzikiewiczovou cestou ve východní stěně Rumanova štítu, který jsem sice s Alanem Stolzem uskutečnil v létě, ale za strašných podmínek. Pojďme k průserům. V roce 1957 nám zkrachoval zájezd do Alp, a tak jsme se v září vyžívali v Tatrách. Na Téryho chatě se k naší bratislavské partii „nachomejtl“ i jeden kluk z Hradce Králové – Jozef Kubát se jmenoval. Domluvil jsem se s ním, že půjdeme na Hokejku, která v tehdejším tatranském horolezectví představovala pojem. Jarda Sláma, chatař na Térynce, nám na výstup půjčil Mammuta, protože my měli jen jedno dost podivné lano. S oběma lany jsme pak dolezli do Kříže, ze kterého jsme pokračovali nahoru přes skalní břicho až do míst, kde měli před námi Poláci záchranku. Zanechali po sobě hromady francouzských skob – Simondky a Charlety, na které jsme se „ulakomili“ a všechny je vymlátili. Dolezl jsem na štand nad těžkými místy a dobral svého spolulezce. Jisticí stanoviště tvořila šikmá římsa, o které každý tvrdil, že se na ní nedá zajistit. Já byl známý tím, že jsem vždycky dovedl něco vymyslet a s budováním štandu si poradil. Podařilo se mi do skály narvat jednu fantastickou skobu, kterou jsem při jištění měl za zády. Můj parťák mohl pokračovat v lezení. V místech, kde se vylézá do nálevky, se však chytil staré skoby... Když kolem mě proletěl, jen jsem zaslechl, jak oplzle nadává. Normálně plachtil jako pták, asi patnáct metrů volným pádem. Následovala ohromná šupa do lana. Mammutka se mi zaryla do lýtka v místě, kde jsem měl srolovanou podkolenku. Noha, o kterou jsme se opíral! Nevěděl jsem, jestli s ní mohu pohnout a zdali mne skoba udrží či nikoliv. Hlavní problém vězel hlavně v tom, že jsme si vytloukli všechny skoby v břichu pod námi, a tak jsem svého parťáka musel dotahovat přes na prst hlubokou spáleninu. Když se dostal znovu až ke mě na štand, jen se otřepal a šlo se dále. O rok později jsem se vrátil z Kavkazu a doma na mne čekala smutná zpráva – můj spolulezec z Hokejky se v Tatrách

51

zabil na Malém Kolovém štítě. Prý mu také odešla stará skoba. Smutný příběh... Druhý podobný průšvih jsem zažil s Joskou Čihulou, což mi později někteří čeští lezci dost zazlívali. Tvrdili, že jsme vůbec neměli chodit lézt. Vždycky se to tak říkává – po bitvě generál... Měli jsme soustředění na Téryho chatě a já byl vedoucím. Vytvořili jsme dvě lanová družstva, Joska lezl se Soukupem a Gerhard Tschunko se mnou. Vyrazili jsme do Východní stěny Baraních rohů. Počasí bylo všelijaké, ale my byli naučení, že se leze i když není celkem jasno. Když jsme z Térynky šlapali do sedla, zazněly obzvlášť morbidní vtipy. Gerd si totiž z Josky dělal legraci: „Když se někde zabiješ, tvá paní dostane prachy, koupí si auto a najde si frajera...“ Při vzpomínce na ranní vtipkováni mě mrazí v zádech. Dorazili jsme do Baraního sedla a sešli pod stěnu. Naše plánovaná túra byla kombinovaná, spodní část tvořil žlab, který nahoře přecházel v komín. Počasí bylo proměnlivé - ani tak, ani tak, přesto jsme nastoupili. V polovině výstupu nás pře-

Juraj Weincziller během prvovýstupu v severní stěně Olpereru v Zillertalských Alpách (3476 m) v roce 1963

Ivan Kluvánek na vrcholu Matterhornu v roce 1966

kvapila sněhová vánice. Já už byl nad převisem, kde jsem zaštandoval. Zatloukl jsem dvě mohutné skoby a zapnul se do nich. Byly opravdu pořádné! Soukup s Čihulou tvořili druhou dvojici. V komíně měli kluci jednu jisticí skobu, a když Soukup dolezl ke mně, povídám mu: „Tady se zapni, je to pořádná skoba!“ On mi ale odpověděl: „Díky! Já si tady také něco přiťuknu!“ a sám se zajistil. Gerhard Tschunko se mezitím vydal nahoru. Když byl asi deset metrů nad námi, celý svah najednou praskl. Utrhla se obrovská sněhová deska. Gerhard kolem mne proletěl jako blesk a padal dolů do komína, kde zůstal viset. Na štandu jsem ale se zlomenou rukou v rameni zůstal sám. Soukup s Čihulou byli pryč! Zezdola se jen ozvalo: „Je to v hajzlu!“ Kluci nebyli. Co v dané situaci udělat? Museli jsme přejít přes vysoký odtrh nad námi. Dost o nervy zejména díky mé poraněné ruce. Horko těžko jsme dolezli na vrchol a ve fujavici doklopýtali na Térynku. Ostatní kluci se ihned vypravili v nečase do Baraního sedla. Oba mrtvé kamarády našli v kotli dole pod stěnou... Časem ze všeho vznikly všelijaké nechutné tahačky. Jeden metodický pracovník z Prahy se třeba nechal slyšet: „Jeho povinností jako vedoucího skupiny bylo, že neměl povolit postup prvolezce první dvojky dříve než není zajištěný prvolezec druhé...“ V životě jsem o něčem takovém neslyšel. Prvolezec z druhé dvojky přece nečeká

52

„Prosit!“4 Na vrcholu Šcheldy, Kavkaz 1959

na to, co mu poví druhý z dvojice nad ním. V květnu jsem se pak vrátil na místo neštěstí s Jirkou Maškem a s paní Čihulovou. Chtěla se sem podívat a také postrádala Joskovy věci, které jsme pak pod stěnou našli ve sněhu. Hodinky, kritickou přetrženou smyčku... Jsou to zážitky, které ti na duši zanechají stopu na celý život. V reprezentačním družstvu jsem působil v období let 1955 až 1961 jako lezec, později až do druhé poloviny sedmdesátých let coby trenér pro Slovensko. Dali jsme se dohromady s Rudou Antoníčkem a trenérská práce nám společně šla docela dobře. Tehdy platilo, že kdo dělá tělovýchovnou práci, pracuje na úrovni politické. Byl jsem zaměstnaný v Bratislavě ve výzkumném ústavu kabelů a izolantů jako výzkumný pracovník, a když do mne jednou kdosi vystartoval, paradoxně se mě zastal kádrovák: „To je přece politická práce!“ A já přitom dělal politickou práci, že jsem se „zrážal“ po horách... Nakonec jsem dělal také předsedu federální trenérské rady. Prošel jsem tedy všelijakými funkcemi. Vraťme se ale zpátky do hor. Můj velký sen se mi splnil v padesátém devátém roce, kdy jsem poprvé vycestoval na Kavkaz. S Ďuro Weinczillerem, Ivanem Bajem a Tono Hanzelem se nám tehdy podařilo přelézt Schmadererův pilíř na Šcheldu, který tehdy platil za vážnou túru. Málokdo měl v těch časech vylezeno něco podobného. Dost jsme tam ale bojovali o život. Večer nás zastihla sněhová bouřka, ale ráno už bylo naštěstí opět pěkně. Myslím si, že výstup jsme zvládli vcelku na úrovni, stejně jako pár dalších čtyřkových věcí. Splnil jsem kvalifikační podmínky, a tak mi v roce 1961 dali „Mistra sportu“. Později jsem vedl několik dalších výprav na Kavkaz, díky čemuž mne pak začali považovat za znalce sovětských poměrů. V kavkazských alplágrech1 byla tehdy velmi zvláštní situace. Vždy před výstupem se musela vyplnit hromada všelijakých formalit – maršrutnyj list2 nebo zajavlenie, které obsahovalo seznam všech věcí při výstupu. My jsme proti takové byrokracii bojovali. Jenže schůdnou cestou nebylo to, oč se pokoušeli někteří kluci – třeba Radan Kuchař. Já jsem jeho netrpělivost chápal, ale k Rusům do lágrové kanceláře se jednoduše nemohlo přijít a říct: „Já chci to a to!“ Bylo potřeba trochu diplomacie a nejprve se zeptat například: „Kak u vas doma?“3 Jedině tak se s Rusy dalo jednat a něčeho dosáhnout. Nakonec se pak i něco vylezlo. Po zmiňovaném působení v oblasti Adyl-Su nedaleko Šcheldy a Ušby jsme v roce 1961 navštívili oblast Adyr-Su a podnikli výstup severní stěnou na Ullutau, jejž dnes nějak obzvlášť neoceňuji. Lezení bylo sice těžké, ale to je vše. O rok později jsme pak byli poprvé v oblasti Bezengi, o které panovaly hrůzostrašné řeči. Od Poláků, kteří před námi v oblasti působili, jsem nastudoval hromadu materiálů. Dočetl jsem se mezi jinými i o pověstné Šchaře, která vévodí téměř dva kilometry vysoké Bezengijské stěně. Rozdělili jsme se do skupin, mně připadl Viktor Mikeš – mladý a sympatický kluk. Druhou dvojici v našem čtyřčlenném družstvu tvořil Zdeněk Studnička s Pavlem Černíkem5. Zaměřili jsme se na Šcharu. Šli jsme se na ni podívat, dokonce jsme vyšli i na jeden kopec ležící přímo proti její severní stěně, kde jsem měl ideu udělat prvovýstup. Podnikli jsme několik túr, které nebyly nějak význačné,

spíše tréninkového charakteru. Nakonec jsme od Rusů dostali souhlas jen s vylezením severního Tomaschekova pilíře. Prvovýstup severní stěnou Šchary nám Rusové povolit odmítli. Vzali jsme si zásoby na čtyři dny a vyrazili. Stany jsme si postavili na moréně u ledovce pod stěnou, odkud jsme se chtěli ráno pustit do pilíře. Večer proběhl zvláštní rozhovor. Přišel za mnou Mikeš a povídá: „Ivane, poslouchej! Proč nechceš jít do severní stěny? Máš strach, nebo si myslíš, že je to nebezpečné?“ Odpověděl jsem: „I to je ten důvod, ale strach mám samozřejmě také.“ Jednalo se totiž o katastrofálně nebezpečný výstup, který vedl přes pět pásů ledových bariér, které byly kolmé nebo dokonce nakloněny do převisu. Sníh napadaný v zimě se svou vlastní váhou tlačil dolů. Z času na čas se pak několik vagónů ledu ulomilo a řítilo se dolů stěnou. Hrozný pohled! „Dobrá! Půjdu tedy s tebou na severní pilíř!“, znělo Mikešovo rozhodnutí. Studnička s Černíkem mi taky řekli, že jdou s ná-

Ráno na smutném bivaku na hřebeni mezi Malou a Velkou Šcharou. Na svahu v pozadí jsou viditelné naše stopy. Na snímku Viktor Mikeš.

jsme pokračovali až na vrchol, kde jsme jejich stopy nenašli také. Druhý bivak a těžká noc ve sněhovém záhrabu nás zastihly při sestupu v již dosti špatném stavu. Všechny věci jsme již měli promočené a vařič nechtěl hořet. Chlad! Ráno naštěstí začalo svítit slunce, a tak jsme se vzpamatovali a pokračovali v sestupu po hřebeni. Na jednom z úseků se slaňuje asi tři sta metrů

Ivan Kluvánek po tragickém výstupu na Šcharu, foto Vilém Heckel

– jeden slaňák za druhým. Na jejich konci jsme už spatřili kluky, jak nám přicházejí naproti. Naprosto zničeného mne tehdy vyfotil Vilda Heckel a jeho fotografie se později objevily i na některé z jeho výstav. Olda Kopal s Radanem Kuchařem nám pak prozradili, čeho jsem se v duchu obával – kluci nejsou k nalezení! Později mne všichni obviňovali, že jsem jim v chystaném výstupu měl zabránit. Opět taková nepříjemná situace...

Večer na ledovci Canner, zleva Šchara (5.201 m) a Bezengijská stěna, Zdeněk Studnička a Pavel Černík, Kavkaz 1962

Zdeněk Studnička na Bezengijském ledovci, Centrální Kavkaz 1962

mi. Ráno si ale přivstali, a když jsme se sbalili, viděl jsem je už pod stěnou. Myslel jsem si, že se šli jen podívat, a pak půjdou za námi na pilíř. Vždyť neměli doposud nic vážného v ledovcových oblastech vylezeno. Přelezli sice Grand Capucina v oblasti Mont Blancu, to je ale skalní túra... Oba měli vlastní rozum. My nastoupili podle plánu na Tomaschekův pilíř, což byla velmi vážná, ale nekonečně dlouhá túra stupňovitým a strmým pilířem. Když jsme lezli zhruba v první třetině pilíře, za rohem to najednou zadunělo a ve slunečních paprscích se objevily ledové krystalky. Vůbec jsme nepočítali s nejhorším. Dolezli jsme do místa asi ve třech čtvrtinách pilíře, ze kterého jsme už nechtěli pokračovat dále, protože se blížila noc. Podle sovětské maršruty měl výstup trvat čtyři dny. My byli ale frajeři, takže jsme to při našem pravděpodobně třetím zopakování cesty vytáhli za den až pod vrcholovou čepici. Z bivaku jsme pak na kluky hulákali. Nikdo se nám ale neozýval. Ráno

53

Uspořádali jsme pátrací akci. Hledali jsme pod stěnou, kde bylo vše udusané jako mlat. Stále hrozilo, že shora spadne další lavina. Našli jsme jen roztrhaný kletrák, spacák a ruský bochník chleba vyzobaný kavkami, což svědčilo o skutečnosti, že věci už musely na ledovci nějaký čas ležet. Všichni jsme se tam motali a hledali. Zkoušeli jsme cepíny vše prohrabat. Pak přišli Rusové a ze všeho byl nakonec mezinárodní konflikt. Následoval zákaz veškerých výstupů, a tak jsme se šli flákat po Kavkaze. Křížem krážem jsme se všichni rozprchli. S Frantou Paštou, vedoucím reprezentačního družstva, jehož jsem byl trenérem, jsme došli až do Jerevanu. Něco neskutečného! Dostat se až do Jerevanu byla pro nás pohádka. Kluci kolem Radana se zase vypravili až do zapovězené severní Balkarie, kde před nimi ještě nikdo od nás nebyl. Další průšvih! Z Prahy kvůli všemu dokonce přicestoval funkcionář, který si díky nám udělal výlet na Kavkaz. Na naši ošemetnou situaci ale jeho příjezd neměl vůbec žádný vliv. Nakonec jsme se všichni opět sešli v lágru a odcestovali vlakem domů. V Praze měla naše nešťastná výprava dozvuky. Čekala nás různá vyšetřování, ze kterých jsem já osobně vyvázl celkem nasucho. Časem vše naštěstí vyvanulo a na Kavkaz jsme se zase mohli vrátit... Myšlenky udělat v severní stěně Šchary prvovýstup jsem se nechtěl vzdát. Opravdu dlouze jsem stěnu studoval. Fotografoval jsem ji a doma fotky vyhodnocoval. Zjišťoval jsem kudy padají laviny a za jakých podmínek. Nakonec jsem ve stěně našel málo výrazný pilířek, kde žádné lavinové nebezpečí nehrozilo. Kluci pak v roce 1965 můj nápad využili a prvovýstup do té doby nezlezenou stěnou opravdu uskutečnili6. Chtěl jsem tehdy jít s nimi, ale dostal jsem zápal průdušek, a tak se z výstupu vyzul. Bál jsem se nalézt do tak náročné túry v podobném stavu. Tehdejšímu oficiálnímu hlasateli sovětské horolezecké kavkazské školy, který se jmenoval Naumov, jsem pak celý uskutečněný výstup detailně popsal. Rusové jej měli uvedený v zápisech. V každém lágru totiž byla tzv.„učobna

54

Základní tábor pod Leninovým štítem, stojící zleva Olda Kopal, Ivan Goll, Jiří Šimon, Karel Heřman, sedící zleva Jaromír Wolf, Ivan Kluvánek a Jaroslav Sláma

Na vrcholu Elbrusu s německým horolezcem, Kavkaz 1965

časť“, kde byly zaneseny veškeré detaily každého prvovýstupu. Dodnes je mi záhadou, proč se nakonec v žádném průvodci po Kavkaze tento unikátní prvovýstup neobjevil. V roce 1967 jsem byl vedoucím expedice na Leninův štít na Pamíru, která proběhla bez nějakých zvláštních událostí. Byla to hlavně politická záležitost, protože Sověti oslavovali 50. výročí Velké říjnové revoluce. Výstup na sedmitisícový vrchol jsme zvládli bez problémů, dokonce jsme na něj vynesli triangl s Leninem... Prvním Čechoslovákem, který tento štít pokořil, byl geolog Josef Sekyra s ruskými horolezci. My podnikli výstup, za který jsem obdržel titul „Zasloužilý mistr sportu“. Rusové nás pak povláčeli po různých místech. Tahali nás třeba na ruské prominentní hostiny, kde se pod jídlem prohýbaly stoly. Kaviár, vodka, ovoce, ryby a všelijaké maso... Já byl vždycky slabý jedlík. Mirek Wolf také, a tak mi na žranici mezi ruskými papaláši poradil: „Mají tady flaštičky, kde je napsáno žaludočnyj sok. Uvidíš, jak ti to po něm bude pálit!“ Hrozilo totiž velké nebezpečí, že si člověk ublíží přecpáním jídlem. Ještě si pamatuji, že vedle mne seděl jeden státní funkcionář, který mi stále radil, co

mám dělat: „Z tohoto si vezmi tolik, toto není moc dobré...“ Další zajímavou zkušenost jsem získal během zimního přechodu hlavního hřebene Fagaraše v Rumunsku, který jsme v roce 1969 podnikli společně s Karlem Heřmanem, Ivo Gollem a... s trabantem. Tehdy mi v hlavě přišlo na mysl, že by nebylo špatné vyzkoušet Rumuny, když nás mají tak rádi a rok předtím nás s tanky nenapadli. Karel měl jednu známou rumunskou archeoložku a zároveň horolezkyni, která nám pomohla vše potřebné zařídit. Trabanta jsme nechali v jedné vesnici, odkud jsme se pak vypravili k nejbližší chatě, kde k našemu překvapení všichni hovořili německy. S plnými batohy jsme nastoupili na samotný hřeben Fagaraše a pomaloučku jej přelezli. Nakonec jsme sešli do jedné z dolin a chtěli pokračovat až do další navštěvované karpatské oblasti Bucegi. Vypadali jsme asi dost utahaně, protože když nás míjel obrovský kamion, plně naložený dřevem, ochotný řidič se nás zeptal: „Nechcete se svézt? Tak si vylezte nahoru!“ V nedaleké zatáčce se ale celý nákladní automobil převrhl. Vzduchem letělo úplně všechno... Z havárie jsem vyvázl absolutně bez újmy, protože jsem byl odhozen daleko od vozidla. Ivo ale vylezl z auta odněkud zboku a držel se za nohu. Naštěstí se ukázalo, že to není nic vážného, jen pohmožděnina. Po Karlovi ale nebylo vidu ani slechu. Co teď? Prohledali jsme obrovskou hromadu dříví a nakonec jej pod ní našli díky odlesku jeho brýlí. S úlevou jsme zjistili, že je také v pořádku. Museli jsme jej ale zpod hromady nějak vytáhnout, a tak jsme polena různě podkládali... V nemocnici se pak o nás perfektně postarali. Doktor nás zrentgenoval – vše bylo v pořádku, zlomenina žádná... Myslím si, že podobně příjemné zážitky nemá horolezectví rozhodně postrádat. Následovaly další výlety do méně známých horských oblastí. V roce 1971 jsme do Španělska odcestovali čtyři – společně se mnou ještě Jirka Novák, tehdy ještě kvazibažant, jeden pískař a Mico Varga. Motali jsme se po oficiálních i méně oficiálních akcích. Španělé nás hostili, což bylo něco neslýchaného, protože jsme s nimi tehdy neměli vůbec žádné diplomatické styky. Navštívili jsme fantastickou oblast s názvem Sierra Gredos, která mi připadala jako zmenšené Alpy s třicetimetrovými stěnami. V žulových plotnách, komínech a pilířích jsme se dost vyžili... Úplná fantazie! Pak jsem v roce 1972 navštívil norský Romsdal. V časopise Alpinismus jsem se dočetl o zdejších úžasných skalních stěnách, díky čemuž se pak naše pětice vydala Škodou 1203 na průzkum úplně do neznáma. Já vymýšlel trasu a Karel Heřman – předseda mezinárodní komise –, jednal. Byli jsme spolu výborně sehraní. Nejprve jsme navštívili Lofoty, na kterých před námi ještě mnoho našinců nebylo. Přišli jsme do směnárny a vyplazili stokorunu na zkoušku, že jsme opravdu jedni z prvních Čechoslováků. S naší měnou neměli vůbec žádné zkušenosti, a tak nám peníze vyměnili v třikrát lepším kurzu než byl ten oficiální. Na Lofotech jsme vylezli několik velmi pěkných túr, nebyly to ale žádné špičkové výstupy. Pak jsme se přesunuli do Romsdalu, kde jsme uviděli obrovské stěny a málem upadli do mdlob. Tehdy jsme nebyli

v nějak silném složení, a tak jsme nic moc nepřelezli. O rok později jsme sem už ale přijeli s celkem velmi silnou partou. V oblasti již působila skupina českých horolezců, jejichž vedoucím byl shodou okolností Gerhard Tschunko. Těsně před naším příjezdem se ale bohužel udála tragédie, jež bohužel dost poznamenala i naši výpravu. Do centrálního pilíře se pustili kluci v čele s mladým Honzou Procházkou a celá čtveřice ze stěny vypadla. Norové se k nám zachovali hezky, dokonce jsme dostali k dispozici i helikoptéru. Kluky jsme nakonec po dlouhém hledání pod stěnou našli, byli roztrhaní úplně na cucky. Něco strašného! Letěli stěnou velký kus... Ve fotoaparátu jednoho z nich jsme našli kazetu s filmem. Na posledním snímku byla celá jejich skupina, jak sedí spojena lanem... I přes tuto smutnou událost se ale pár vážnějších túr nakonec přece jen vylezlo. Stěna jako hrom, skoro dva kilometry vysoká! V roce 1974 mne čekalo další velké dobrodružství ve vysokých horách. Vypravili jsme se do Hindúkuše, kde od nás působily prozatím jen obě československé výpravy z let 1965 a 1967. Naše expedice, kterou organizoval Slovenský výbor, byla také velmi zajímavá. Autem jsme cestovali přes Sovětský svaz, Irán až do Afghánistánu. Přes Kaspické moře jsme přejeli na lodi... Dostali jsme se do hor, pod sedmitisícový Noshaq. Vcelku nás nepotkaly žádné vel-

ké problémy a vylezly se i další výstupy v okolí. Měli jsme ale i jednu záchranku. Ruda Meššo zůstal v sedmi tisících úplně mimo, a tak jsme jej stahovali dolů. Přežil! S velkým lezením jsem pak už prakticky skončil. Sem tam jsem ještě něco vylezl, i Kavkaz jsem ještě navštívil... V osmdesátém šestém společně s Jirkou Maškem a o tři roky později ve Svanetii na jihu Kavkazu. Později jsem měl svou partu starých pánů. Starý pán jsem

Z vyprávění o horách a lidech... Během svého života jsi zajímavých a zvláštních míst poznal bezpočet. Je však nějaké, kam se často vracíváš rád? Moje oblíbené místo je Jánská dolina u Hrádku, do které jsem opravdu zamilovaný. Vždycky, když mám možnost, musím se dolinou alespoň trochu projít. Letos jsem se dokonce seznámil s místním horárem, který mě nechal se synem Martinem týden v jedné hájence. Úžasné místo, dvě hodiny vzdálené od nejbližší vesnice. Bez elektřiny, bez televize... Parádní!

Krásné místo. A potom Nefcerka. Tehdy byly vyžadovány na vyšší kvalifikaci vícedenní zimní hřebenové a stěnové kombinované túry. S Jožo Psotkou jsme si vymysleli jednu takovou a šli obrovský kus – z Popradského plesa přes Koprovské sedlo, vylezli východní stěnu Vyšného Terianského sedla a pokračovali dolů do Nefcerky. Vyšli jsme na Rameno Kriváně, kde jsme na hřebeni podruhé bivakovali. Parádně romantické bivaky jen s lehoučkými spacáky! Jožo byl fantastický parťák na laně. Mám s ním všelijaké zážitky. Dost jsme toho spolu na horách pochodili...

Málokdo se může pochlubit takovým množstvím vylezených cest v Tatrách. Které z nich sis oblíbil nejvíce? Ano, byly takové... Třeba pilíř na Volovu věž, kam jsem později hodně chodil s dětmi, když byly malé. Také jsem s nimi lezl na Gerlach Velickou próbou, ale tehdy za mnou přišel jeden „sopliak“ z Horské služby a začal mě buzerovat, jestli mám k výstupu oprávnění. „Jaké oprávnění? Na co?“, nechápal jsem. S vážnou tváří mě začal poučovat: „Je třeba mít patřičnou výstroj a kvalifikaci...“ Hádal jsem se s ním: „Výstroj mám přesně takovou, jaká je potřeba, a kvalifikaci taky!“ V průkazu ČsTv jsem měl totiž napsáno „Mistr sportu“, „Zasloužilý mistr sportu“, „Vzorný trenér“, „Zasloužilý trenér“... „Stačí ti to?“, podrážděně jsem zareagoval. „Dobře, ale s tím se dá jít na Gerlach jen od trojky výše!“, odvětil. Říkám mu: „Víš co? Až budeš starý, tak budeš rád, když se „vytřepeš“ na Gerlach normálkou! A budeš šťastný jak blecha!“ Ale chlapec pokračoval: „Moje první túra v Tatrách byla pětka!“ To už jsem se neudržel, a tak mu vpálil: „Však je to na tobě vidět, ty k...t!“ V tom dorazil nahoru Jožo Psotka, který s Urbanovičem vedl nahoru nějakou partu. Poslali ho do háje a byl pokoj. Víckrát jsem už tohoto chlapíka z Horské neviděl. Rád jsem se také vracel do Kačí doliny a do Rovienok, kde se mi líbila scenerie severu Vysokých Tater.

Na koho dalšího ze svých lezeckých parťáků ještě rád vzpomínáš? Jeden ohromný člověk, kterého jsem na horách potkal, byl Ruda Antoníček z Brna. Zažili jsme spolu ledacos. Na Kavkaze jsme třeba lezli Pik Ščurovského. Výstup vedl komínem. Tehdy se přilby nenosily, a tak jsme si dali pod čepici rukavice. První lezl Miloš Turek, Tony byl druhý a já poslední. Miloš uvolnil kámen a zakřičel: „Pozor, kámen!“ Tony, který měl problémy se sluchem, se k němu otočil a ptá se: „Co říkáš?“ Naštěstí ale vše dopadlo dobře. Největší Tonyho kousek byl ale následující – jednou nám nevyšly všechny plány, a tak jsme se narychlo vypravili na reprezentační zájezd do bulharské Rily. Tehdy byla Rila divočina, dalo se tábořit a topit kosodřevinou, kde sis zamanul. Tábor jsme postavili na velmi romantickém místě, v jehož okolí se v rámci tréninku i ledacos vylezlo. Nakonec jsme skončili na Zlatých píscích, kde jsme u moře strávili tři dny. Když jsme se pak vraceli vlakem domů, Ruda si v kupé natáhl síť a my ostatní polehávali různě na batozích. Přišel ale nějaký chlap a začal nás sekýrovat, že ležíme. Co do počtu jsme ale kupé zaplnili úplně – nebylo to tak, že bychom se roztahovali. Snažil jsem se mu lámavou ruštinou vysvětlit, oč tady jde. Celým vlakem se ozývalo naše pokřikování. Ruda celou dobu klidně ležel v síti a po chvíli se ptá Jirky Ševčíka: „Co říká?“

Na vrcholu Karposht-e-Yakhi (5.698 m), Hindúkuš 1974

tam byl sice jen já, zbytek tvořili třicátníci, ale říkali jsme si tak. V roce 1986 jsme společně navštívili Fanské hory, kde jsme zlezli i dvě pětitisícovky. Fanské hory jsou úžasné, to se slovy ani nedá popsat. Také jsem se vypravil na sopky na Kamčatce. Byly to mastné túry. Nebyly až tak technicky obtížné, náročné byly zejména fyzicky. Dva kroky vpřed, jeden vzad ve strmém terénu, který vypadal jako svah z popílku. Vyšli jsme také na jednu pěknou sopku, která později vybuchla. Na bivaku jsme spali jen tak bez spacáků, vždyť jsme pod sebou měli vyhřívanou postel... Později jsem se začal věnovat svému cestovatelskému koníčku. Postupně jsem navštívil Indonésii, Cejlon, poznal Sundský průliv a sopku Krakatau ležící mezi Jávou a Sumatrou. Pak jsem si pochodil po středních horách – vylezl jsem třeba na Džabal Tubkal v Maroku, na Etnu a Stromboli. V roce 2001 jsem prošel křížem krážem celý australský kontinent i Nový Zéland. Procestoval jsem Anatolii ve východním Turecku a jižní Thajsko, kde jsem poznal úplný ráj. Vloni jsem „silvestroval“ na Sahaře a letos navštívil Bali, Jávu a ostrov Lombok, kde se nachází pět kilometrů od moře 3.726 metrů vysoká sopka s názvem Gunung Rinjani. Podobné převýšení se dá najít málokde, i proto jsem si na ni už netroufl. Dnes si tedy vymýšlím také dosti dobrodružné zábavy...

„Prý seš blbé!“ zněla odpověď v typické brněnštině. „Cóó?“, seskočil Tony dolů jen tak v trenkách a pustil se do chlapa, který neměl proti bývalému zápasníkovi šanci. Hned byl od něj pokoj! Tony se na táborech často pasoval s Radanem Kuchařem, samozřejmě v dobrém. Radan byl sice o hlavu menší, ale byla to taková houžev a chlapík do bitky. Druhý můj velmi dobrý kámoš byl Jirka Mašek, se kterým jsem se potkával hlavně na soustředěních. Pracovali jsme společně v trenérské radě a také jsme spolu byli na Kavkaze. S Jirkou jsem si ohromně rozuměl. Byl to úžasně tolerantní chlapík. Jeho oblíbenou průpovídkou na soustředěních bylo: „Nemáš to napsané?“ Jednou jsme tak tři dny mokli pod stanem někde v Kačí dolině, vůbec se nedalo vyjít ani ven. Z dlouhé chvíle jsme vymýšleli různé zábavy. Jirka si tehdy vzdychl, což bylo pro něj dost charakteristické: „Kluci, je to blbý, ale pořád je to lepší než makat!“ K lidem, s nimiž jsi ledacos prožil, patřili i Pavouci. Jak jsi vnímal jejich partu? Byl jsem jejich takříkajíc patron. Ochránce! Často do nich vrtali ze sekce. Chtěli na ně všelico seslat, hlavně že jsou asociálové. Na předsednictvu jednou zaznělo: „A ten Čistič! To je takový povaleč!“ Tehdy jsem se strašně namíchl a řekl jim: „Aby bylo jasno! To není žádný Čistič! Jmenuje se Ján Ďurana, pokud to nevíte! A má poctivé dělnické zaměstnání. Pokud se vám na něm něco nelíbí, tak o něm aspoň nerozšiřujte takové hlouposti!“ Nikdy jsem tak tvrdě nevystoupil. O něco později jsem Janka poprvé prosazoval do výpravy na Kavkaz, díky čemuž jsem se tehdy také dlouho hádal. Opět jsem slyšel, že je to prý „asociál, který nemá na Kavkaze co pohledávat!“ Dlouho jsem je přesvědčoval, že se živí poctivě. Chodil totiž umývat okna. Nakonec zabral až můj argument: „Janko pomáhá Ústřednímu výboru Komunistické strany Československa udržovat pořádek. Umývá jim totiž v noci na budově okna.“ A byl klid!

55

S Tonym (Rudolf Antoníček) na Ostrém štítu v roce 1994

Vylizoval jsem za ně všechny jejich průšvihy. A kluci dělali vše proto, aby mi to ztížili. Pavouk byl chlapec, který vůbec nebyl hloupý. Byl to velice inteligentní chlapík, který vyznával Nitscheho filozofii – nihilismus. Prohlašoval, že mu na ničem nezáleží, a taky se tak choval. Neuznával žádné morální ani právní zásady. Ale nedá se říct, že by to byl podrazák. Ke mně se zachoval vždy pěkně. Kluci třeba dělali „R variant“ na Mnicha, kde si Poláci nechali na štandu nějakých třicet karabin, což bylo tehdy velké jmění. V Polsku je pak obvinili, že karabiny ukradli a do ruksaku prý vykonali velkou potřebu, což Jano dodnes popírá. Jeho verze zní: „Karabiny jsme sebrali, to je pravda. Ale do ruksaku jsme se nevys...i!“ Tak si vyber. A dovedeš si mě představit, jak jsem to musel žehlit? Předseda polského vysokohorského svazu byl můj kamarád, a i přesto mi napsal, že si o nás takové věci nemyslel. Naštěstí už ale vše odvál čas. S Jankem Ďuranou7 máte mnoho společných zážitků. Určitě sis s ním užil i jeho pověstné veselé povahy... Hrozně. Strašně moc! Jano byl mistr situačního humoru. Když ale historky s ním reprodukuje špatný vypravěč, vyzní bohužel dost naprázdno... Vzpomínám si třeba, jak Jano lezl v létě s Paľo Plašilem Orlováka na Galerii, tehdy vážnější věc. Já měl v té době na starosti sedmnáctileté adepty z oddílu. Dost jsem je držel na řetězu, aby se zbytečně nezabili. Když se Jano vrátil z túry, vidím jej, jak sedí a okolo něj parta těchto mládežníků s otevřenými ústy. Zaslechl jsem jen Janovo: „... potom jsem takto letěl dolů...“. Ve chvíli, kdy jsem ale vstoupil do místnosti, Jano doletěl. Zůstal jen strnule stát. V Orlovákovi totiž absolvoval pád, kterým pak strašil mladé kluky, kteří z něj byli celí pryč. Jano byl také specialista na oblékání. Kam měl přijít slušně oblečený, dorazil jako trhan. A kde byli všichni vybaveni sportovně, tam chodil v té době módních neonkách, což byla modrá obleková látka se světélkujícími tečkami. Měl elegantní oblek, ušitý krejčím, špičaté boty, a v tomto úboru jsi jej mohl potkat v Bratislavě na Kamzíku při lyžování. Jeden delší čas pak chodil na hory v slušivém šusťáku a baretu... Na jednom z úspěšných zájezdů na Kavkaz jsme měli přiděleného celkem fajn instruktora coby spojovacího důstojníka. Jmenoval se Saša Mjasnikov z Leningradu,

56

jehož otec byl akademik. Při našem příchodu do lágru nás náčelník upozorňoval: „Nikam nenoste peněženky. Dávejte si pozor na věci...“ Když jsme pak ukončili úspěšné lezení, začalo nám v hlavách vrtat, jak bychom se zrelaxovali. Saša nám poradil a my skončili u Černomořského pobřeží nedaleko Suchumi v místě, které se nazývalo Gantiade. Ubytovali jsme se v soukromí u jedné arménské rodiny s domem se zahradou, kde nás nechali nějaký čas bydlet. Dali nám k dispozici kuchyň s petrolejovými kamny s velkými plameny a chtěli po nás rubl za osobu denně. Tehdy jsme podnikali různé výpady po okolí. Jednou večer jsme se tak šli koupat k moři. Jenže večer měli Sověti u pobřeží hlídkovací lodě, které v určitých intervalech kontrolovaly pobřeží reflektorem. Když zasvítili na naši pláž, kde jsme se koupali nazí, Jano jim ukázal zadek... Při našem odjezdu z hor jsme v táboře vyšmelili všechny naše lezecké věci, protože Sověti od nás všecko skupovali. Dokonce jsme snižovali cenu, protože jsme jim je nechtěli tak draze prodávat. Jano tímto způsobem získal docela velký balík peněz. Rozhodl se, že si za ně koupí koně a doveze si jej domů. Prý pak bude jezdit do práce na koni. Po večerním koupání v moři jsme zašli do místní hospody a objednali si pití. Pak jsme spokojeně odešli, když v tom se Jano chytil za kapsu a: „Peněženka!!!“ Při placení v hospodě se okolo něj mihli dva pobudové a zřejmě mu peněženku ukradli. Vrátili jsme se nazpět. Šenkýř v hospodě vypadal jako Palivec – měl na hlavě čepičku a vypadal jako uprchlý trestanec. Přišel jsem za ním a říkám mu, že náš kamarád „patěrjal kašelok8“. Hospodský mne vyslechl, načež chytil Jana za ruku a ukazoval jej celé hospodě: „Pasmatritě! Bědnoj čelověk patěrjal kašelok!9“ Bylo na něm vidět, že má v krádeži prsty. Peněženka se samozřejmě nenašla a ještě si z nás v hospodě udělali legraci. Rád bych od lezení trochu odbočil. Už jsi prozradil své pracoviště ve výzkumném ústavu. Jakému vědnímu oboru ses věnoval? Vysoká škola, ze které jsem byl vyhozen, byla lesnická v Brně, kde jsme měli výuku několika chemií – všeobecná, lesnická, analytická... Ze všech jsem zkoušky úspěšně vykonal. Chemie byla totiž mou hlavní specializací. Potom jsem studoval chemickou průmyslovku. Později, když už jsem působil v reprezentačním družstvu jako trenér, absolvoval jsem také postgraduální studium v tehdejším Gottwaldově, kde ze mě nakonec udělali „diplomovaného technika“. Mohu ze zeptat, proč tě vlastně z vysoké školy vyhodili? U nás na Slovensku byla úplně jiná politická situace než v Čechách. Neměli jsme moc rádi komunisty a dost jsme se s nimi přetahovali. Tehdy vznikl Socialistický svaz mládeže, který jsem ignoroval. Zároveň však byla založena kontraorganizace – Odbor mladých demokratů. Po čase na mě vytáhli, že jsem byl v této opoziční organizaci čelním funkcionářem, což nebyla pravda. Na koleji jsem se pak neustále hádal s místními komunistickými funkcionáři, přičemž jeden z nich byl fakultním předsedou strany... Výsledkem mé mladické nerozvážnosti byly nakonec prověrky, kterými jsem neprošel a musel zamířit do dolů. Později jsem se nechal zaměstnat na tzv. Lesnické ústředně v Bratislavě, kde jsem chodil měřit do terénu. Nakonec jsem narukoval na vojnu do Košic ke koňským dělostřelcům. Později se začaly formovat výsadkové jednotky a dělal se nábor k parašutistům. Přihlásil jsem se tedy a ve Stráži pod Ralskem byl na zkouškách. Přijali mne, a tak jsem si sbalil švestky a šel do Čech. Byla tam jiná vojna než na Slovensku. Nalítali jsme se jako blázni – muse-

li podnikat různé třicetikilometrové přesuny nebo noční pochody, ale já se v nich dost vyžíval. Bavily mne, navíc se tam dalo i trochu lézt. Bylo to fajn. Asi jsem byl jeden z mála, komu se na vojně líbilo. Poslední tři měsíce mě ale píchli do Karviné, kde jsme místo pušek nafasovali lopaty, jak to chodívalo u útvarů PTP. Když jsme se vrátili ze směny na šachtě do kasáren, neměli jsme ani chvíli nazbyt. Nedal se tam ani napsat dopis, protože se dělalo celý den. Na kondici to sice nebylo nejhorší, ale bylo to velmi deprimující. Nakonec mě nechtěli pustit do civilu a musel jsem podepsat jeden rok pod zemí jako horník. Měl jsem to tedy zamlada docela pestré. Málokdo se může pochlubit takovou spoustou horolezeckých výstupů a výprav jako ty. Máš vůbec i nějaký nelezecký a mimocestovatelský koníček? Mám a velký! Zkusím ti ale nejprve povyprávět jeden příběh. Začátkem osmdesátých roků jsem se při listování všelijakých záznamů domákl o jednom pilotovi z Bratislavy, který jako osmnáctiletý odešel v třicátém devátém na západ. Přihlásil se do RAF a přestože doma létal na větroni, musel absolvovat náročný kurz pro stíhací piloty. Bojoval v různých československých a anglických stíhacích perutích a nakonec se stal velitelem druhé letky 312. československé stíhací perutě. Sestřelil asi sedm německých letadel a tři V1 – létající bomby. Po invazi spojenců v Normandii jej dokonce při náletu na letiště Gilze-Rijen v Holandsku sestřelili, ale zachránil se. Tři týdny se skrýval u jedné paní, matky pěti dětí, ve sklepě, přičemž za něco podobného hrozil trest smrti. Pak mu holandští vlastenci pomohli přes frontu nazpět do Anglie a znovu létal. Absolvoval další nálet na nádraží v Zwolle, jenže Němci už měli perfektně vycvičené a vybavené jednotky na ochranu vlaků, a tak jej 22 mm kanónem sundali. Havarované letadlo se i s pilotem rozbilo na dvoře jedné farmy. Ve stejném čase bylo shodou okolností sestřeleno ještě druhé letadlo, které se zarylo do bažiny o pár kilometrů dále. Prvního pilota pochovali, druhého nechali v bažině. Po válce pátrala vdova po tomto belgickém pilotovi a domákla se, že jej Němci pochovali jako neznámého Angličana na válečném hřbitově v Kranenbrunu. Nechala jej tedy exhumovat a pozůstatky přenesla do rodinného hrobu v Bruselu. Na místo havárie se pak vracela na mši svatou a na výročí sestřelení letadla. Při jedné z návštěv se setkala s jedním amatérským letcem, modelářem a pilotem větroňů – prostě leteckým fanatikem, který se jí přiznal, že za války celý nálet se dvěma sestřelenými letadly osobně viděl. Také ji prozradil: „Na farmě se rozbil vysoký, udělaný chlapík s kučeravými blond vlasy.“ Vdova nemohla uvěřit, protože její manžel byl nízké postavy s černými vlasy. Tímto způsobem se tedy objasnila mylná identifikace obou současně sestřelených pilotů. Angličané byli na podobné věci dost hákliví, a tak utvořili komisi, ke které se přidala různá občanská sdružení. V Holandsku vznikla velká kampaň. Výsledkem všeho bylo, že Belgičana v bažinách objevili a vytáhli jej z nich. Slovenského pilota z rodinné hrobky opět vytáhli a pochovali jej už potřetí v Belgii na vojenském hřbitově. Mě tento příběh chytil natolik, že jsem po osudu pozůstatků slovenského stíhače začal pátrat. V Praze na vojenském historickém ústavu se všichni ošívali, protože se jednalo o západního pilota, kterého se v té době všichni báli. Jeden chlapík z Prahy mi ale poradil, že by se snad mohl vypátrat a dal mi několik tipů. Z novin jsem pak objevil i další lidi, kteří s tímto případem měli něco společného. Dostal jsem první a zároveň poslední devizový příslib v životě. Manželka pracovala na železnici, a tak mi zařídila volnou jízdenku do Německa, Lucemburska, Holandska a Belgie a já vycestoval. Používal jsem taktiku

ve dne chodit, v noci cestovat ve vlaku a spát. Holandsko je dosti malé, takže jsem musel v noci různě vystupovat a přestupovat, protože na přespání v hotelu jsem neměl peníze. V Gentu jsem pak chodil po vojenském hřbitově, kde byli pochovaní padlí z druhé světové války. Vyptával jsem se tamních hrobníků, bezúspěšně. Dostal jsem se až k řediteli hřbitova, který svým podřízeným dal pokyn, aby se prohrabali v zápisech. Ptali se mě: „Kdy to bylo?“ „Ve čtyřicátém čtvrtém, 28. listopadu, ale k exhumaci došlo až v šedesátých letech,“ odpověděl jsem. „Tak to tady nemůžeme mít!“, zněla odpověď. Odcházel jsem smutný, ale při východu ze hřbitova za mnou vyběhl chlapík: „Pan ředitel prosí, abyste se vrátil!“ Napadl jej totiž ještě jeden způsob, jak celý příběh rozuzlit. Ve třicet kilometrů vzdáleném městečku Agedem prý žije spisovatel, zabývající se historií válečných hrobů, kterou literárně zpracovává. Pozůstalým tak pomáhá najít nezvěstné. Zavolal mu a celý nadšený mi prozradil, že jej ve svých análech má. Pak mne ředitel hřbitova naložil do auta a jeli jsme za spisovatelem, který nás již očekával. Můj pilot měl slušný, vojenský elegantní hrob na vojenském hřbitově spojeneckých vojáků Adgem East ve Flandrech v Belgii. Bylo to v osmdesátém šestém roce... Doma jsem se pak spojil se slovenským žurnalistou, který na „mém“ případu pracoval paralelně. Postupem času jsme společně zorganizovali další pátrání po pilotech z anglických perutí. Časy již byly naštěstí měkčí, v roce 1987 se už proti nám báli vystoupit. Po listopadu 1989 jsme se vším vyrukovali. Případu se ujali povolanější a výsledkem bylo, že zvláštní vojenské letadlo dovezlo z Bruselu rakev s pozůstatky našeho stíhacího pilota11. Konečně se vrátil domů. Následovala čestná rota a parádní pohřeb na hřbitově dvacet metrů od Dubčeka. Má nádherný černý mramorový pomník se všemi udělenými tituly. Jako velitel perutě totiž získal jedno z největších anglických vyznamenání – Letecký kříž od anglického krále, přitom měl pouhých dvacet dva roků. Příběh byl u konce. Já byl spokojený, že je sice už počtvrté pochován, ale konečně na svém místě. Vojenské historii jsem se začal věnovat až v poslední době, kdy jsem v Tatrách lezl s kamarády už jen trojky, čtyřky. Knih s touto tematikou mám doma opravdu hodně...

Ivan Kluvánek narozen 16. 4. 1927 Významný slovenský horolezec 50. a 60. let 20. století 1954 – 1956 člen výběrového družstva Slovenska 1956 – 1961 reprezentant Československa 1960 – 1977 trenér reprezentačního družstva 1961 mistr sportu 1967 zasloužilý mistr sportu Přehled nejvýznamnějších výstupů Vysoké Tatry 429 výstupů, 190 v zimě 1954 Východná Žeruchova veža, varianta výstupu středem S stěny, prvovýstup, klas. III-IV, 19.7., spolulezci: Čestmír Harníček, J. Doležal a J. Bondora Kozí štít, J pilířem Zadného Žeruchového sedla, prvovýstup, klas. IV, 21.7., spolulezci: J. Doležal, H. Grandtnerová a Čestmír Harníček 1955 Přechod hlavního hřebene Vysokých Tater v zimě 1956 Javorový štít, S stěna, Stanislawského cesta, 2. zimní výstup, spolulezec: Milan Valovič Galéria Ganku, Lapiňského cesta, spolulezci: Július Andráši a Miroslav Jílek Malý Kolový štít, J stěna, klas.VI 1957 Vysoká, S stěna, Stanislawského cesta, 2. zimní výstup, spolulezec: Vlastimil Šmída Galéria Ganku, Stanislawského cesta, 2. zimní výstup, klas. V+, 4.4., spolulezec: Vlastimil Šmída Slavkovský štít, prvovýstup SV stěnou, klas. III, 21.12., spolulezec: Arno Puškáš 1958 Malý Kežmarský štít, S stěna, Stanislawského cesta Lomnický štít, Z stěna, Hokejka, spolulezec: Juzek Kubát Galéria Ganku, Orlowského cesta, 3. letní přelezení, klas.VI-, 20.8., spolulezci: Ivan Gálfy, B. Koršák, Alan Stolz, R. Richvalský a Ivan Urbanovič 1961 Javorový štít, S stěna, Cermanova cesta, 1. zimní výstup, spolulezec: Jozef Psotka Galéria Ganku, Orlowského cesta, 3. zimní výstup, klas.VI-, 18.-19.4., spolulezci: Jozef Psotka a Zdeno Zibrín Zlobivá, SV stěna, Motykova cesta, 1. zimní výstup, spolulezci: Jozef Psotka, Zdeno Zibrín, Olga Zibrínová 1988 Malý Kežmarský štít, S stěna, kombinace Bocekova vodopádu a Stanislawského cesty 1992 Nižné Rysy z Bielovodské doliny 1993 Ostrý štít a Východná Vysoká z Velké Studené doliny 1994 Český štít, S stěna 1994 Mačacia veža z Malé Studené doliny Alpy 1963 1966 1968 1969 1970

Kavkaz 1959 III. západní Šchelda – Pik Aristova (4.229 m), SZ žebro, klas. 5 A, spolulezci: Ivan Bajo, Anton Hanzel a Juraj Weincziller 1961 Pik Ščurovského, SZ žebro, klas. 5 A, spolulezci: Rudolf Antoníček a Miloš Turek Ullutau (4.207 m), SZ stěna „Deska“, klas. 5 A, spolulezci: Vladimír Šedivý, Rudolf Antoníček a Miloš Turek 1962 Šchara (5.184 m), S pilíř, klas. 5 B, spolulezec: Viktor Mikeš 1964 Koštantau, S hřeben, klas. 4 A, spolulezci: Ján Ďurana, Ivan Goll Džangitau, V vrchol (5.038 m), SV hřeben, klas. 4 B, spolulezci: Ján Ďurana, Ivan Goll Ulluauz (4.675 m), S stěna, klas. 5 B, spolulezci: Ján Ďurana, Ivan Goll Ural, V vrchol (4.300 m), JZ pilíř, klas. 4 A, spolulezci: Ján Ďurana, Ivan Goll 1965 Šchara, SV hřeben, klas. 4 B, spolulezci: J.Bendík a Ivan Goll Tichtengen (4.611 m), jižní pilíř, klas. 4 B, spolulezci: Ján Ďurana, Pavol Plašil, Ľudovít Zahoranský Pamír 1967 Leninův štít (7.134 m) Hindúkuš 1974 Karposht-e-Yakhi12 (5698 m)

Všiml jsem si, že se horám věnuješ stále... Povím ti, co jsem dělal naposledy před dvěma měsíci. Společně s předsedou našeho klubu Slávia Filozof Bratislava Milanem Mižičkem, se kterým jsme byli před pár (jen osmnácti) lety na Kavkaze, jsme zorganizovali výlet naší party na Ukrajinu. Prošli jsme hřeben Polonin v Zakarpatské Ukrajině, což nám zabralo sedm nebo osm dní. Fantazie, kterou doporučuji všem! Dostalo se mi tam i nejvyššího vyznamenání. Byl s námi mladý manželský pár. Když jsme se pak loučili, manžel mi povídá: „Dědu už sice nemám, ale kdyby to šlo, chtěl bych zrovna takového jako jste vy!“ listopad 2006 zpracoval foto

1

2

3 4

Ostatní výpravy 1960 Rila – Bulharsko 1969 Fagaraš – Rumunsko, přechod hřebene v zimě, spolulezci: K. Heřman a I. Goll Krymské hory, skálolezení 1971 Sierra Gredos a Pyreneje – Španělsko, společně s Jiřím Novákem a M. Varga 1972 Lofoty – Norsko Krymské hory, skálolezení 1973 Romsdal – Norsko 1986 Čimtarga (5.487 m) a Pik Energia (5.113 m), Fanské hory 1987 Přechod hlavního hřebene Pirinu 1989 Svanetie – výstupy na hlavní kavkazský hřeben 1990 Avačinskaja (2.741 m), Kamčatka 1994 Džabal Toubkal13 (4.165 m) – Maroko 1995 Korsika 1997 Indonésie 2000 Vesuv, Etna, Stromboli – Sicílie, Itálie 2001 Mt. Kosciusko (2.228 m) – Austrálie, Nový Zéland 2002 Rocky Mountains – Kanada 2003 Východní Anatolie – Turecko 2004 Jižní Thajsko, Railey 2005 Wadi Rum – Jordánsko, Srí Lanka 2006 Sahara – Tunis Indonésie, Bali, Lombok, Hongkong Hoverla (2.062 m), Zakarpatská Ukrajina, přechod hlavního hřebene Polonin 2007 Mexiko

Martin Krejsa Petr Piechowicz a archív Ivana Kluvánka

Alplager – horolezecká základna se zajištěným ubytováním a stravováním, ale také s lékařským dohledem nebo instruktorským vedením. Maršrutnyj list – formulář, jehož vyplnění se požadovalo před odchodem na túru a ve kterém se měla specifikovat tzv. maršruta – trasa výstupu, časový program, sestup a zejména „kontrolnyj srok“ – nejzazší termín a hodina plánovaného návratu. Jak se vede u vás doma? Na zdraví!

Grossvenediger, Zillertalské Alpy, S stěna, prvovýstup, spolulezci: František Kroupa a Jaroslav Budín Olperer (3.476 m), Zillertalské Alpy, S stěna, prvovýstup, spolulezec: Juraj Weincziller Matterhorn (4.478 m), Walliské Alpy Vysoké Taury Cima Piccola, Dolomity Chamonix, Francouzské Alpy

5

6

7 8

Zdeněk Studnička a Pavel Černík – začátkem 60. let jedni z nejlepších lezců u nás. Jejich jména jsou dnes spojena zejména s velmi populární cestou v Galérii Ganku. Prvovýstup v severní stěně Šchary (5.201 m) klas.5B uskutečnili v roce 1965 Ján Ďurana, Ľudovít Zahoranský a Gerhard Tschunko, blíže viz Montana č. 2/ 2007. Portrét Jána Ďurany – viz Montana č. 2/2007 ztratil peněženku.

9

Podívejte! Chudák, ztratil peněženku! Royal Air Force — Královské vojenské letectvo Spojeného království. 11 Otto Smik, narozen 20. ledna 1922 v Boržom nedaleko Tbilisi v Gruzii, zahynul 28. listopadu 1944 u nizozemského Zwolle. Byl nejúspěšnějším slovenským pilotem ve službách britské RAF. 12 V některých pramenech uváděno jako Korpush-e-Yakhi. 13 Džabal Toubkal – francouzským přepisem Jebel Toubkal nebo Jbel Toubkal. 10

57

závody

EYS (European Youth Series) – Lipsko 7. – 8. 7. 2007 Závodů se účastnilo na dvě stě lezců. Adam Ondra obsadil v kategorii B první místo, Martin Stráník skončil na druhém místě v kategorii A, Sivie Rajfová skončila mezi juniorkami pátá. Kompletní výsledky všech startujících, mezi nimiž bylo celkem třináct našich reprezentantů najdete na: http://www.ifsc-climbing.org text foto

Adam Ondra

Silvie Rajfová

58

Martin Stráník

redakce Mike Jäger

HUDY Boulder Cup 2007 V sobotu 16. 6. 2007 se po třech letech opět pořádaly venkovní boulderingové závody na přírodních kamenech v lokalitě Tisá Modřín. Akce to byla vskutku jedinečná, Ondra Beneš vše zorganizoval skutečně skvěle. Startovalo 202 lezců, z toho 40 žen, pro které bylo připraveno 94 kamenů a 370 boulderů. Během krásného polojasného dne měli závodníci a jejich doprovod možnost užívat nádheru této oblasti. Během pěti kvalifikačních hodin museli „finálechtiví“ borci nasbírat 600 bodů. Kdo se finále nezúčastnil, přišel doopravdy o dost. Jedinečnou atmosféru celého dne završilo dechberoucí finále, v němž jasně exceloval Adam Ondra, kterému se podařilo všechny bouldery přelézt stylem OS. K tak skvělému výkonu mu jistě dopomohla i vynikající atmosféra díky profibubeníkům, kteří hráli celé finále, a řev nadšených diváků, kteří jej hnali k topu. Vítězkou ženské kategorie se stala Nelly Kudrová. Vyhlášení výsledků proběhlo v kempu „Pod císařem“ v Ostrově. Poté následovala mohutná after party, na kterou dorazilo přes 500 lidí. Všichni oslavovali krásný den při zvuku kapel a DJ’s celou noc až do rána.

Adam Ondra

Andrej Chrastina

Výsledky: Ženy: Nelly Kudrová Silvie Rajfová Lenka Trnková Aja Zemanová Kristýna Ondrová Muži: Adam Ondra Andrej Chrastina Martin Stráník Jesse Vanderwerf Bernhard Fiedler

Zpracováno za použití materiálů ze serveru: www.hudy.cz foto

Petr Piechowicz

59

Face to Face III. kolo – lezecký maratón Prvé dve kolá pretekov boli jednodňové. Tentokrát organizátor zistil, „že druhý deň víkendu nemá čo robiť“, ako nám prezradil jeho spolulezec, a tak sa III. kolo Face To Face zmenilo na dvojdňový maratón. Skalka pri Trenčíne, kde sa konali preteky 12. až 13. mája 2007, ponúka deväťdesiat jedna ciest rôznej dĺžky a obtiažnosti. Takže každý deň po osem hodín si zaliezli aj tí, ktorí brali preteky ako prípravu do hôr, aj tí, čo si chceli niečo dokázať a aj ostatní, ktorí si chceli proste zaliezť alebo len tak zodrať prsty.

aj pár borcov, ktorých to neodradilo a veselo si dopĺňali body v previse. O šiestej sa odpískal koniec našej sobotnej lezby a zrátali sa body. Organizátor Vilis Šujan odmenil najlepšieho lezca (Gabo G5 Čmárik), lezkyňu (Paula Porošínová) a dvojicu (Gabo G5 a Vlado Valach) za prvý deň a spoločne sme sa pobrali dopĺňať zásoby energie ku ohňu. Každý po svojom. Tí, čo sa odvážili nocovať na Skalke, sa nechali viesť biblickým príbehom a rýchlo (z)menili vodu na víno. V nedeľu sa začínalo už o ôsmej, čo sa nepáčilo najmä zodra-

naký počet ciest oboch v lezeckej dvojici. Unavení lezci opäť ožili pri vyhlasovaní výsledkov. Preteky dokončilo 14 párov a tak každý, kto vydržal, dostal darček a víťazi zaujímavé hodnotné ceny. Opäť sa ocenil najlepší lezec (Fero F1 Šimko), lezkyňa (Zuzňa Jargašová) a dvojica (Fero F1 a Vlado Strieženec) za druhý deň. No na najlepšiu dvojicu maratónu im chýbalo zopár bodov a tak sa víťazmi stali Gabo G5 Čmárik a Vlado Valach. Gabo taktiež obhájil najlepšieho lezca celých pretekov a najlepšou lezkyňou sa stala Zuzňa Jargašová. Za skvelú akciu ďakujeme organizátorovi a sponzorom, ktorí túto akciu podporili (HK James Trenčín, Pro Šport Team, T-Šport, Sport Rysy, Trekland a mnozí další, jejichž výčet najdete na našem webu). text

Zuzka Jargašová

Pravidlá: 1. Lezie sa v dvojiciach, podmienkou je rovnaký počet vylezených ciest každý deň 2. Každá cesta má svoje bodové ohodnotenie podľa štýlu prelezu: RP/PP, TR, AF 3. Ženy majú zvýhodnené bodové hodnotenie ciest oproti silnejším mužom 4. Hodnotených bude viac ako 90 ciest, takže dôležitá je hlavne

Sobotné zápolenie začalo o 10:00 rozhodením sietí po celej skale domácimi, aj hosťujúcimi pavúkmi, v celkovom počte dvadsať dvojíc. Niektorí sa rozliezali v ľahších cestách, no silnejší jedinci sa pustili rovno do ťažších. Okolo obeda nás navštívil aj náš predseda Jaroslav Duce Dutka, ktorý sa práve vrátil z expedície v Himalájach a v tento krásny deň oslavoval svoje narodeniny. Chvíľu po ňom dorazili aj hromy-blesky s dažďom a tak bola väčšina lezcov donútená oddychovať. Samozrejme, našlo sa

60

tým prstom a unaveným svalom z minulého dňa. No čo, pokračovať sme chceli a tak sa znovu spustil boj. Najväčší súperi pretekov, Čmárik-Valach a Šimko-Strieženec, sa predháňali v počte ciest a získavaní bodov. No ostatní sa nedali tiež zahanbiť. V tento deň bola dôležitá taktika a rozloženie síl, ktoré rýchlo ubúdali. Koncom dňa by sme uvítali aj dážď, ktorý už neprišiel a tešili sa z odpískania konca. Opäť sa zrátali body a až teraz zavážilo hlavné pravidlo pretekov – rov-

5.

6.

7.

8.

kvantita vylezených ciest, nie kvalita (každá cesta sa hodnotí len jedenkrát v súťažný deň) Rozdiel medzi bodovým hodnotením jednotlivých klasifikácií je minimálny, takže dvojica, ktorá vylezie kvantitu ciest, môže prekvapiť... Dvojice nemusia liezť na striedačku a môžu dať viac pokusov do cesty Silnejší z dvojice môže vyliezť viac ciest, po skončení si vyberie bodovo najhodnotnejšie, aby ich počet bol totožný so slabším spolulezcom Hodnotené budú najlepšie dvojice, best climber, best climberka

Štartovné: 100 Sk na dvojicu More info: www.jamestrencin.host. sk, [email protected] text Viliam Šujan foto archiv Viliama Šujana

Konečné výsledky FtF III. kolo 2dňového lezeckého maratónu Best Climber 1 Gabo G5 Čmarik 2 Fero F1 Šimko 3 Vlado Strieženec Best Climberka 1 Zuzka Jargašová 2 Pavlína Porošínová 3 Ivana Minariková

závody

Ostrava Boulder Centrum Cup 2007 26. 5. 2007, venku, 3. kolo Českého poháru v boulderingu Vítězí Martin Stráník a Silvie Rajfová Ostravské závody na náměstí gradovaly třetím ročníkem. Největší účast, nejlepší závod. Skvělí závodníci i diváci dorazili, zato bouřka nás tentokrát obešla. V podání Martina Stráníka i Silvie Rajfové jsme viděli lezení světové třídy a její odstup od té české. Povedené bouldry stavěli Juraj Repčík, Saša Gendová (zároveň šéf závodu, Le Blok), Pepe Piechowicz (zároveň dvorní fotograf) a Venca Kučírek. Startovalo 14 žen a 36 mužů. Stěna patřila Anatomicu Marka a Juraje Repčíkových, laminátový balvan pro děti Pilkovým Kamenům. Hlavní partneři: Moravská Ostrava a Přívoz, UnionOcel, Autocont. Ostravané popíjeli svoje pivečko anebo kafíčko pod slunečníky na terase restaurace a před jejich očima na úpatí Masarykova náměstí směle padali z modrožluté dřevěné věže odhodlaní dobyvatelé

ší favorit a současná česká dvojka Martin Stráník. Postupoval až z osmého, bratr Štěpán z devátého místa. Martin měl moc pokusů na čtyři topy. Vedení se překvapivě ujal nový zdatný slovenský objev Matúš Kostka z Liptovského Mikuláše spolu se stálicí ostravského „cupu“ i moravského boulderingu Davidem „Beranem“ Kozlem. Finále se rozpoutalo jinak. Topy přestaly padat, zejména na trojce a čtyřce. Dokud nenastoupil Martin Stráník a neukázal kvality závodníka Světového poháru. Šlo to zlehka a on sight, jeden za druhým, kromě dvojky – druhý pokus. Síla, dynamika, elegance. Bez konkurence. Když došla řada na nejlepší z kvalifikace, bylo už jasné, že se bojuje jen o druhé místo. Vítěz ve skocích do výšky (které svižně vyplnily přestávku), talentovaný, osmnáctiletý borec z Poličky Honza Chvála, dý-

Martin Stráník

s bílýma rukama a pytlíkem u pasu. Pod pódium se připotácel nějaký opožděný levhart barů a snažil se překřičet dunící aparaturu. Tak začínal ostravský Boulder Centrum Cup. Strhující podívaná Českého poháru v boulderingu. Kvalifikace mužů. Pěkné bouldry, pohodové rozřazení. Tři topy byly třeba na postup, a jen dvě opravy, tedy pět pokusů. Na špici vůbec nefiguroval od počátku ohlašovaný největ-

než vloni. Vítěz kvalifikace Matúš Kostka si vyměnil pořadí s Martinem Stráníkem, přenechal mu svoje první z kvalifikace a vzal si jeho osmé. Zasloužilý otec rodiny a spolu s Penem nejstarší účastník finále (už překročili nebo právě překračují Kristova léta) Martin Fojtík obsadil výborné jedenácté místo (na ty roky…). Zvláštní ocenění náleží vytrvale „nejmoudřejšímu“ účastníku všech tří ročníků Pavlovi Bidlovi Zlatníkovi, který dvacátým prvním místem překročil svou čtyřicítku a vyhrál nesoutěžní kategorii „Best image“. Blahopřejeme! (Pardon: V roce 2005 startoval ješ-

deringu současnosti Silvie Rajfová se usadila na prvním místě již při kvalifikaci a jen při ní na něj také na kousíček vpustila známou a sympatickou Žiliňanku Lenku Mičicovou. Obě daly na lehčí, zato přiměřené, kvalifikaci čtyři topy OS. Třetí dala čtyři topy na pět pokusů matadorka boulderingu Helča Lipenská. Helena startovala po zranění prstu poprvé a šlo jí to velmi pěkně. Maličko jí ještě chyběla síla. Ve finále se bohužel topovat rázem přestalo, zatímco Silva kráčela na vrchol pokaždé celkem lehce – alespoň na pohled. Výjimku ovšem tvořil „plazák“, kde se teda nikdo

tě o čtyři roky starší Maďar Gyula, ale toho Bidlo suše přelezl, a od té doby jsme o něm neslyšeli.) V kategorii žen se s přibývajícím počtem dospívajících juniorek bylo po celý závod opravdu na co koukat. Jak psala Saša na Lezci, kluci si rádi zachytali – pády. Dívky a ženy braly závod velmi vážně, což dokazovaly slzičky při nevylezených bouldrech. To ale platilo až ve finále. Česká jednička v boul-

nedoplazil ani do zóny (asi proto jej v mužích raději ani nepostavili…). Chyty byly tak oblé, že tentokrát při pohledu na trápící se dívky ronili slzičky i citlivější diváci… a stavěči. Nicméně čtvrtá závodnice průběžného pořadí Světového poháru v boulderingu Silvie Rajfová si připsala celkově hezké známky 3, 3, 3, 3. Tedy ve škole by to nebylo nic moc, ale v boulderingu super! Tak, kdo se hůř učíte, raději bouldrujte!

Silvie Rajfová

chal na záda bezvadně připravenému Davidu Kozlovi. Ale jen dýchal. Oba získali dva topy, zato na pokusy na zóny byl David nedostižný. Čtvrté místo putovalo přes hranice do Polska v kufru automobilu Tomasze Wojciechowskiého a páté je uloženo v sejfu těrlického stodolního boulder centra Kulhavá ruka Pena Aba Šindela. Mocná energie hlasivek diváků tak domácího miláčka vytlačila o příčku a půl výše

61

závody

Tomáš Mrázek

Helena Lipenská

Pro laiky: Tři topy na tři pokusy, tři zóny na tři pokusy. Ostatní holky nula topů. Na zóny nad zbytkem pole vyhrála zkušenější Helena Lipenská a třetí místo uhájila taktéž značně zkušená slovenská reprezentantka Lenka Mičicová před dotírající českou reprezentantkou Nelly Kudrovou opět jen díky spoluvítězství v kvalifikaci. Hned po dopadání (a dopadení) posledního závodníka bylo na rozzářeném pódiu pod setmělou oblohou rozdáno dvanáct cen (a rozlity dvě láhve šampáňa) a hajdy domů, do hospod! Krásný závod, krásné vzpomínky! Kdo nepřijel, přijede za rok. Díky, pořadatelé, díky, diváci, díky, počasí a také (když už to musí být) díky, závodníci! (Jak říkával David Kocián: „Nejlepší by bylo, kdyby se ty závody mohly konat bez závodníků – s nimi jsou jenom potíže!“) text foto

62

Rostislav Tomanec Petr Piechowicz

Ostrava BCC 2007 Muži 1. Martin Stráník, Lujs/Saltic/ Singing Rock, 4T5 4Z5 2. David Kozel, Dobrá, 2T4 4Z4 3. Jan Chvála, HO Polička, 2T4 4Z11 4. Tomasz Wojciechowski, Katowice/Polsko, 1T2 4Z8 5. Petr Šindel, Alpa Ostrava/ Medium Soft, 1T2 3Z4 6. Juraj Gondžúr, K2 Žilina/ Slovensko, 1T2 3Z4 Ženy 1. Silvie Rajfová, Sokol Brno1/ Rajče/Triop, 3T3 3Z3 2. Helena Lipenská, Vertical Brno/ Ocún/Rock Pillars, 3Z6 3. Lenka Mičicová, Žilina/Slovensko, 2Z3 4. Nelly Kudrová, Praha/Boulder Shop/Mac Antoš, 2Z3 5. Karina Bílková, Praha/Lokalblok, 2Z7 6. Anna Čermáková, Sokol Brno1/ Rajče/Saltic/Verve, 1Z1

Julia Abramčuková

Tomáš Mrázek vyhrál svůj první SP v boulderingu Sofie, 20. 4. – 21. 4. 2007 Mrázek, bronzový z březnového mistrovství Evropy v Birminghamu, postupoval ze semifinále ze čtvrtého místa, ve finále už potom nenašel žádného přemožitele.

Výsledky: muži 1. Tomáš Mrázek CZE 2. Dmitrij Šarafutdinov RUS 3. Kilian Fischhuber AUT

ženy 1. Julia Abramčuková RUS 2. Akiyo Nogučiová JPN 3. Taťana Tarasovová RUS (Silvie Rajfová obsadila 13. místo v semifinále).

text foto

redakce Mike Jäger

Jak již asi víte z loňského roku, pomáhá redakce našeho časopisu vybírat ocenění předávaná u příležitosti závodů Rock Master v Arcu. Letos se výběru skutečně zodpovědně zhostil Tomáš Obtulovič. Zde jsou jeho tipy.

Salewa Rock Award (za nejlepší lezecké výkony) Andreas Bindhammer Dvě pozoruhodná opakování cest za 9a+, Abysse a La Rambla Originál. Fantastické linie s potvrzenou obtížností. Vylezl též jiné těžké cesty v Evropě. Jeho forma letos graduje každým měsícem. Ryzí lezec. Adam Ondra Má smysl psát o všech Adamových cestách? Mluví se o něm jako o jednom z nejlepších lezců současnosti. A co kdybychom řekli, že je nejlepším? Vylezl cesty za 8c+ nebo těžší po celé Evropě. Od Čech, Slovinska, Rakouska, Německa, až po Francii a Španělsko. Známe jiného současného lezce, který by projížděl Evropu a vylezl tolik různých cest v tolika různých oblastech? A odpověď? Asi ne. Adam Ondra, Life’s bitch 11- PP, Frankenjura

Po uzávěrce!

Muži: 1. F. Crespi 2. J. Ramón Puigblanque 3. J. Verhoeven Ženy: 1. M. Vidmar 2. M. Sarkany 3. J. Čerešněva

V závodě na rychlost excelovali Rusové. Vyhrál Sinicyn před Vajčekovským a Pešejchonovem, náš Libor Hroza byl sedmý. V ženách potom kralovala Ukrajinka Tužilina před Ruskami Rujgou a Terentěvou. Eliška Karešová skončila čtrnáctá.

Chris Sharma Jeho deep water solo Es Pontas na Malorce ze září 2006 je novým milníkem skalního lezení, tak jako byla jeho cesta Realization. Představení síly, nebezpečný kousek, to mohou být ta správná slova na popis přelezu té báječné linie vysoko nad vlnami Středozemního moře. Chris formuje historii skalního lezení, někdy to může vypadat jako „Chris a ti druzí“. Patxi Usobiaga Patxi je továrna na těžké přelezy. V posledních letech zraje jako dobré víno. Jeho forma graduje od loňského vítězství SP, ale i na skalách je jako ryba ve vodě. Daniel Woods Mladý talent z Ameriky, jehož bouldery jsou pro ostatní těžkými zkouškami a jeho rychlé přelezy nenechávají nikoho chladným. Už jen Jade V15 nebo Suspension of Disbelief V13 z poslední doby! Daniel je vycházející hvězdou na světové boulderingové scéně.

Na Světovém poháru v lezení na obtížnost a rychlost konaném 12. 7. až 13. 7. 2007 skončil Tomáš Mrázek na 8. místě. Potvrdil tak, že stále patří mezi užší světovou špičku. Gratulujeme!

Výsledky:

Mnoho lezců leze jenom na svých domovských skalách a jen velmi málo cestuje do jiných zemí. Fenomenální Adam ukazuje, že nemá problém lézt těžké cesty kdekoliv. To nebývá obvyklé. A styl? Obvykle potřebuje na cestu jen několik pokusů.

La Sportiva Competition Award (cena nejlepšímu závodníkovi) Angela Eiter Angeliny úspěchy nepotřebují komentář. Znovu vyhrála SP, celkem dobrá (15. místo) byla i v boulderech a tento rok znovu ukazuje, že bychom neměli pravděpodobně očekávat žádnou změnu – diktuje! A k tomu vynikající cesty na skalách, jako například Cladio Café 8c+. Kdyby znovu vyhrála tuto cenu, nijak by mě to nepřekvapilo. Jerome Meyer Můžeme vidět tvrdou práci, kterou Jerome na závodním poli odvádí. 2004 – 3. místo, 2005 – 2. místo a 2006 první místo. Jeho vítězství v SP v boulderingu bylo něco, co jej stálo hodně času, tréninku a zlep-

šení, které gradovaly právě v roce 2006. Jerome je svěžím větrem v nominaci na tuto cenu. Tomáš Mrázek Proč Tomáš? 3. ve SP v loňském roce, 6. v SP v boulderingu a velmi blízko k celkovému třetímu místu. Je tak jedním z nejuniverzálnějších závodníků současnosti. Stává se jedním z nejstarších matadorů v soutěžním poli, ale jeho zkušenosti ukazují, jak je doopravdy dobrý a že ví, jak se má zaměřit a dosáhnout důležitých cílů. Pro své lezecké dovednosti, které prokázal na různých místech světa, by byl také tím pravým vítězem této ceny.

63

hovory z montany Otevřený vzkaz šéfredaktorovi serveru Horydoly.cz Kubo, tykáme si, takže snad není důvod to měnit. Nevadí mi, co píšeš na svém serveru o „recyklaci článků“ z Horydoly.cz. Sice mi přijde poněkud úsměvné, když píšeš: „poznali jsme … původní neupravované verze v surové podobě přímo od autorů“, protože to bylo vskutku objevné zjištění. S kým jiným bychom asi tak měli o článku jednat než s autorem? Ostatně, autor článku, o němž píšeš, že jsme vám jej „recyklovali“, se ti již se svým názorem veřejně svěřil, takže netřeba to tu dál rozmazávat. Vadí mi ale, jak zacházíš se svými vlastními texty. Napřed uvedeš, že máme v nadpisu článku pravopisnou chybu. Poté, co tě kdosi upozorní, že to tak není, původní text změníš, a vedle textu v rámečku uvedeš: „Neopatrně jsme šťouchli v tomto článku do redakce Montany a naběhli na připravené vidle. Podle jazykové poradny…“ My ti ale žádné vidle nechystali, chytil ses sám do svých vlastních slov. To se stává. Každému. I šéfredaktorům. Vím, o čem mluvím. Ale způsob, jakým jsi se k tomu postavil, mi přijde krajně nezodpovědný. Podrývá totiž podle mě důvěru lidí v naší profesi. Myslím, že jsme vždy měli vztahy na jisté profesionální úrovni a tak tomu bude, doufám, i nadále. Jistě tedy chápeš, že považuji za zbytečné plýtvat místem v tomto časopise. Nechal jsem proto zaregistrovat doménu www. horydolycernyles.cz, kde se každý může dočíst, jak podle mě nemá naše práce vypadat. S upřímnými pozdravy Tomáš Roubal, šéfredaktor Montany

Příznivci oblíbené rubriky Horomedicína si jistě všimli, že v tomto čísle chybí. Autor úspěšně ukončil studium medicíny a v zápalu hledání dalšího uplatnění nestihl uzávěrku tohoto čísla. Naprosto to chápeme a doufáme, že vy rovněž. Podle redakčních tamtamů můžete Toma od srpna potkat v jedné velké nemocnici v jednom velkém městě na severu naší malé země. Všichni se proto můžeme těšit na příští číslo. redakce

UIAA

JPK

3

IV

4 4+

V

55

VI

5+ 6-

VIIa

STUPNICE OBTÍŽNOSTI FR USD 3

5.2

4a

5.3

4b

5.4

4c

5.5

5a

5.6

5b

6-

5c

VIIc

6a

7-

VIIIa

6a+

7

VIIIb

7+

VIIIc

8-

IXa

5.9 5.10a 5.10b 5.10c 5.10d 5.11a 5.11b 5.11c 5.11d 5.12a 5.12b 5.12c 5.12d 5.13a 5.13b 5.13c 5.13d 5.14a 5.14b 5.14c 5.14d 5.15a

9+

Xc

10-

XIa

10

XIb

10+

XIc

11-

XIIa

11

XIIb

11+

XIIc

9a+

64

8+

IXc

9-

Xa

9

Xb

Hezké léto

5

5.8

VIIb

IXb

4

5+

6

8

3

5.7

6+

6b 6b+ 6c 6c+ 7a 7a+ 7b 7b+ 7c 7c+ 8a 8a+ 8b 8b+ 8c 8c+ 9a

NOK

„Jestli nezačnete psát více o boulderingu, přestanu odebírat Montanu, a to bych opravdu nerad“, zhruba tak nějak zněl jeden e-mail, který nám kdysi přišel do redakce. Od každého trochu, říkáváme vždycky. No, tak snad pro tentokrát nevadí, že dostali více místa příznivci „poezie lezení“. Taky kdy jindy než v létě, že? A příště se zase můžete těšit na hory. Velké hory. A vrátí-li se všichni z „Gašerbrunů“ v pořádku, snad dojde i na jejich vyprávění. Omlouvám se za zdržení slibovaného testu lezeček. Jde o to, že bychom rádi zapojili hlavně vás, naše čtenáře. Nejspíše půjde o některé z abonentů registrovaných na našem webu. Podrobnosti teprve dojednáváme. Dále tu máme jedno důležité upozornění! Po našem prvním osobním setkání musím konstatovat, že Dodo Kopold je veselý chlapík a profík v každém ohledu. Což mimo jiné znamená, že je poněkud rozladěný ze stereotypních otázek „všetečných“ novinářů. A protože sám označil Montanu za časopis, který je živý, a my se nenecháváme k ničemu dlouho pobízet, můžete se Doda zeptat sami (takřka) na co chcete. Obsáhlejší rozhovor už máme připravený do příštího čísla, zbývá už jen zkorigovat slovenštinu, připojit pár slov o tom, jak dopadli hoši na K2, a hlavně zodpovědět vaše otázky. To mi připomíná ještě jednu věc. Není to tak dávno, co mi kdosi nad pěnivým mokem, někdy před půlnocí povídá: „Já ti to pošlu, ale ty to stejně neotiskneš.“ „Ty vole, proč myslíš? My akorát rozhodujeme o tom, jestli to bude někde v Kýblu, nebo hlavní článek čísla. Si vážně myslíš, že chceme něco cenzurovat?“ Takže tak, vážení. Krom toho, že i když jevím jisté známky únavy alkoholem, stále si dost pamatuji, je tu ještě jeden poznatek. Časopis, který držíte v ruce, dělá hodně lidí. Nikdo nejsme neomylní, nikdo nemáme „víc pravdy“ než ten druhý. Ale stalo se někomu z vás, že jsme jeho lezecký článek neotiskli, protože se nám nelíbil? Tak snad, až budete někdy uvažovat, jestli do Montany ano či ne, zkuste vzpomenout, jak se snažíme chovat my k vám. Vlastně je to jen a jen na vás, komu jaký příspěvek pošlete. Na nás je, kdy a v jaké podobě jej otiskneme. To už je zase naše práce. Od každého trochu…

6 6+ 77 7+ 88 8+ 99 9+ 10-

Denně odpovídáme na desítky žádostí, chcete-li, abychom vám odpověděli co nejrychleji, zkuste se řídit podle následujícího klíče: Když nevím: [email protected] nebo telefon do redakce +420 541 243 333 Dotazy na předplatné, fakturace, distribuce atp.: [email protected] nebo +420 603 553868. Články, připomínky, náměty na zajímavá témata: [email protected] nebo +420 604 484951. Grafika, sazba: grafi[email protected] Inzerce, stížnosti, pozvání na kávu apod.: [email protected] nebo +420 605 261390, +420 775 261390

Omluva... patří Haně Topolovové, které jsme u reportu ze závodu Lokal Blok Monsters (M3/2007, str. 67) neúmyslně zkomolili jméno. Chyba vznikla neopatrným přepisem. redakce

ÈASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAØE

4/07 (è. 110)

roèník XVIII (Hotejl XLI)

Vydavatelství a redakce: Moravské námìstí 13, 602 00 Brno

www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpeèný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé pøi jeho provozování. Posílejte jen obrázky naskenované profesionálními studii. V opaèném pøípadì pošlete rovnou pøedlohu (dia, foto). Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.

Vydavatel a šéfredaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333, 775 261 390 e-mail: [email protected] Jednatel a zastoupení na Slovensku: Jiøí Rùžièka tel.: 541 243 333 e-mail: [email protected] Texty posílejte na: [email protected] Sekretariát: Radim Výrubek e-mail: [email protected] Stálí spolupracovníci: Jiøí Novák, Vilém Pavelka, Alena Kopfová, Petr Piechowicz, Martin Krejsa, Hermann Erber, Tomáš Kerlin Jazyková korektura: Pavel Bubla Grafická úprava a sazba: Martina Petrová [email protected] © autoøi èlánkù Za vìcnou správnost pøíspìvkù zodpovídají jednotliví autoøi. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme. Redakce si vyhrazuje právo zveøejnit obdržené èlánky na Internetu. Tisk: EXPODATA-DIDOT, spol. s r.o. Vychází 6x roènì cena výtisku 60 Kè, roèní pøedplatné 350 Kè ISSN 1212-7957 Registrováno MK ÈR pod èíslem E5208 ze dne 6.4.1990. MIÈ: 46913. Bankovní spojení: è.ú. 169897423 kód banky: 0600 název úètu: Montana - Tomáš Roubal Distribuce v ÈR: spoleènosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & KAPA, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. předplatné přes www.horokupectvi.cz Pøíští èíslo vyjde 9. 10. 2007

Textová uzávìrka

è. 5/07 je 31. 8. 2007 Uzávěrka inzerce po domluvě.