Mnichov aneb Měli a mohli jsme se bránit? (V. Kural)

kapitola 4

Mnichov aneb Měli a mohli jsme se bránit? (V. Kural)

OBRANYSCHOPNOST ČSR A POMĚR SIL V POTENCIÁLNÍ NĚMECKO-ČESKÉ VÁLCE Toto téma bylo a je dodnes námětem dlouhé řady publicistických článků různé úrovně. Nad ně vyrůstá několik prací odborných, většinou otištěných ve sborníku „Mohli jsme se bránit?“, v časopise Historie a vojenství a v publikacích MNO určených hlavně pro vnitřní potřebu armády.* V nich je nutno si všimnout především stati J. Angera Československá armáda v září 1938, která je v tomto ohledu značně kritická – lze říci, že na otázku „měli a mohli jsme se bránit?“ ve smyslu „mohli“ odpovídá spíše negativně, jakkoli sám dospěl k určitému protimluvu, když napsal, že strategická obrana ČSR byla v podmínkách r. 1938 nevyhnutelná.** Jeho kritika totiž vychází z teze, že v nadcházející éře preferování moderní útočné války, vedené tankovými a motorizovanými svazky mocně podporovanými letectvem, armáda ČSR zaspala dobu a koncentrovala se na obranu za betonovým opevněním. To mělo krýt československou mobilizaci i počáteční německý útok a umožnit jádru armády nejprve ustoupit na Českomoravskou vysočinu a dále * Rok 1938. Mohli jsme se bránit?, Armádní edice pro vnitřní potřeby armády, Praha 1992, s. 55–70; Sander, R., Fidler, J., Stehlík, Ed., Francev, Vl., Minařík, O., Šrámek, P., in: Historie a vojenství, č. 6/1995, 2/1996, 4/1996. ** Cit. stať, in: Rok 1938. Mohli jsme se bránit?, Praha 1992, s. 56, 59.

131

4

hitlerova odložená válka za zničení čsr —

Obranyschopnost ČSR a poměr sil v potenciální německo-české válce

na hornatou hranici moravsko-slovenskou, kde by obrana už mohla vydržet až do zásahu spojeneckých armád Francie a SSSR. Takto koncipovaná obrana „za betonem“ však spotřebovala příliš velkou část československé armády – 45–50 %! A to bylo – soudí Anger – příliš, neboť na manévrující část armády, schopnou hradit průlomy v lineárně koncipované hlavní obranné linii, zbývalo příliš málo – zvláště když „beton“ vyčerpal valnou část financí, kterých se pak „Čechovi“ ( jak konstatovala i závěrečná zpráva Vrchního velitelství německého ženijního vojska z r. 1941*) nedostávalo. Navíc bylo československých divizí podle Angera na hlavních směrech předpokládaného německého útoku příliš málo a nedisponovaly potřebnou rychlostí, neboť v důsledku šetření ve prospěch „betonu“ nezbývalo dost na motorizaci a tanky.** Takže v době, kdy se v Německu prosadilo budování tankových divizí a kdy i bývalé jezdecké svazky po přestavbě na lehké divize byly kromě tanků vybaveny i pěchotou na autech, v ČSA naproti tomu nevznikla žádná tanková divize, ale jen lehké brigády vybavené tanky a – dragouny na koních! (Lidová fáma to ironizovala tak, že příčinou byl i zájem agrárníků udržet zisky z dodávek ovsa armádním koním.) Další slabinou bylo podle Angera její národnostní složení – asi 27–30 % bylo Němců a Maďarů, z hlediska obrany většinou nespolehlivých, a to nejen pro jejich extrémní nacionalismus a v případě většiny sudetských Němců pro okouzlení hitlerismem, ale i pro nespokojenost sociálně-ekonomickou. Pražská vláda totiž nedělala patřičné kroky, které by zlepšily zoufalou situaci v „Sudetech“, jež hospodářská krize zasáhla tíživěji než české vnitrozemí, a teprve v únoru 1937 se nechala dotlačit k příslibům určité pomoci, která sice byla pozitivní, ale přece jen nedostatečná. Lepší to bylo v oboru, který nás v této práci zajímá především – v otázce mezinárodního zabezpečení obranyschopnosti ČSR. Zde * Oberkommando des Heeres, Generalstaab des Heeres, Berlin 1941, s. 56, 210. ** Anger, in: Rok 1938. Mohli jsme se bránit?, c. d.

132

kapitola 4 —

se Benešovi – po nezdaru pokusů o „východní Locarno“ – podařil zásadní krok, tj. sjednání tripartitních francouzsko-sovětsko-československých smluv o vzájemné pomoci; ty, ač měly slabinu v tom, že sovětskou pomoc podmiňovaly pomocí Francie a nebyly dovedeny až do konkrétní vojenské podoby, přece jen dávaly naději, že Československo nestojí proti potenciální agresi nacistického Německa osamoceno. Problematičtější to bylo s vnitřní vojenskou přípravou na odražení takovéto agrese. Dosti rozhárané politické poměry a někdy i konkurenční rozpory velkých průmyslových skupin sledujících zisk nedovolovaly, aby příprava státu na rýsující se válku s Německem probíhala s potřebnou koncepcí a rychlostí. Pozitivem značného významu bylo naopak zavedení dvouleté prezenční služby (místo čtrnáctiměsíční), což umožnilo zvýšit mírový počet armády na 140–150 000 mužů, postavit nové jednotky a přejít v roce 1935 k vytvoření armádních sborů, na jejichž velitelství přešla v roce 1937 kompetence velitelství zemských. K 1. lednu 1938 pak mohly být dosavadní divize o dvou plucích zesíleny na tříplukové.* Tato reorganizace nejen zvyšovala početní i palebnou sílu armády, ale usnadňovala i snazší přechod k mobilizaci, k modernějšímu velení přes sbory mírové armády a vůbec k rychlejší přeměně mírové armády na válečnou. K tomu přistoupilo i zavádění některých modernějších zbraní, jako byl ku př. 10,5 cm kanon, horský kanon C 2, lehký sovětský bombardér SB-2 a zejména pak zahájení stavby pásu betonových opevnění. Tyto pozitivní kroky byly však pomalé a zčásti i nedostatečné, ba někdy i formální. Příkladem formálnosti může být kupř. přejmenování jezdeckých pluků na dragounské, příkladem pomalosti vývoj a nezavádění * Sander, R., Válečná československá armáda v září 1938, in: Historie a vojenství, č. 6/1995, s. 24–31.

133



Obranyschopnost ČSR a poměr sil v potenciální německo-české válce

moderních stíhacích jednoplošníků, příkladem nekoncepčnosti pak celé pojetí a organizace tzv. útočné vozby. Zaostávání kromě toho postihlo i rychlost výstavby betonového opevnění a jeho výzbroje. Aniž by si tato stručná charakteristika činila nárok na úplnost, lze říci, že se tu podepsal i zásadní problém demokratického systému, tj. pomalost rozhodování, a to i o tak zásadní záležitosti, jakou byla obrana státu tváří v tvář akutnímu ohrožení. Kupř. Nejvyšší rada obrany státu a vláda schválily program výzbroje a opevnění teprve v červnu 1936! Dále zde bylo i negativní, sobecké i nezodpovědné preferování zájmů na zisku (viz kupř. příliš pozdní zákaz již nasmlouvaného vývozu pro obranu ČSR důležitých zbraní). Tato negativa, někdy hraničící i se zradou, byla o to závažnější, že budování nové, moderní armády v Německu po zavedení všeobecné branné povinnosti v r. 1936 probíhalo mnohem rychleji, už podle modernější koncepce vedení útočné války, s důrazem na tanková a motorizovaná vojska a na využití momentu překvapení. O těchto problémech bude podrobně pojednáno v dalších kapitolách. — Hitlera jsme opustili, když – opojen svým úspěchem v květnové krizi – už se ke konci května orientoval na aktuálně novou, útočnou verzi plánu „Fall Grün“. To znamenalo, že kostky jsou vrženy a že vývoj už už spěje k válce Německa proti ČSR. Jejím vojenským i politickým špičkám to Beneš po svém návratu z neúspěšné odzbrojovací konference předpověděl už v roce 1932, přičemž válečnou krizi jim předpověděl na léta 1936–37; ty však toto varování tehdy nebraly dosti vážně a pořádně je popohnalo teprve poučení z květnové krize 1938. Přesto u nich dovětek v anglo-francouzské zprávě o závěrech dvoustranných porad, sdělený francouzskou indiskrecí v Praze (tj. že sáhne-li Německo k válce, bude Francie i Anglie podporovat ČSR), vyvolával dojem, že válečná konfrontace nemůže být zrovna v prvním plánu německé politiky. Na

134

kapitola 4 —

druhé straně Chamberlainova administrativa stále ještě nezrušila Halifaxem tlumočenou nabídku Hitlerovi z listopadu 1937, že Německo může všeho, co chce, dosáhnout mírovou cestou. Podle anglických představ to měla být rozsáhlá autonomie pro sudetské Němce, podle francouzských velké ústupky v jejich prospěch, ale při zachování identity československého státu. To na československé straně pomáhalo vyvolávat dojem, že ve své „německé“ politice může pokračovat v tom, co F. X. Šalda varovně ironizoval jako „wurstlování“ – zatímco hned po květnové krizi Hitler už do „Fall Grün“ 28. – 30. května prosadil zásadně novou tezi, v níž bylo slůvko „není“ vypuštěno a nahrazeno opakem, tj. slůvkem „je“, takže směrnice nyní zněla: „…je mým úmyslem Československo v dohledné době zničit“. Mohlo tomu Československo odolat? Angerova charakteristika vcelku naráží na problematické stránky, či přímo vyslovené slabiny československé obrany. Na druhé straně však nekonstatuje, že po Benešově varování Generálního štábu z r. 1932 se i při jistém váhání, vzhledem k ubíhajícímu času velmi nebezpečnému, mnoho pozitivního pro obranyschopnost ČSR do září 1938 přece jen udělalo. Předně se to týká volby strategie obrany s využitím betonových opevnění. Je pravda, že v době této volby probíhala diskuse o přednostech moderní útočné války. V Hitlerově Německu se po roce 1936 – také dík Guderianově vítězství ve sporu s náčelníkem štábu OKH L. Beckem – prosadila jednoznačná útočná strategie opřená o tanky a motorizaci a o organizování tanků do velkých svazků – pancéřových divizí. Druhá světová válka – a teprve ona – prokáže prioritu této koncepce; v polovině třicátých let, kdy se na Generálním štábu ČSR o koncepci obrany rozhodovalo, tomu tak ještě nebylo. Může se namítnout, že tam chyběly prozíravé mozky. Snad. Ale nelze podlehnout dodatečným zkušenostem a ty jednoduše – někdy třeba i „podle módy“ – zpětně přenést na potenciální válku ČSR s Německem.

135


mecko-české ciální ně-

válce

Opevnění českých zemí 1938 Náčrt pořízen podle Osvobození Československa (Praha 1965, I–II) a s přihlédnutím k Denkschrift über die tschechoslovakisch Landesbefestigung (vydalo Oberkomando des Heeres, Berlin 1941.)


schopnost Obrany-

ČSR a poměr

sil v poten-

136

kapitola 4 —

Jde jednak o to, že válečně-ekonomický potenciál Československa i území byly podstatně menší než v případě Německa; mohla ČSR v této situaci ke své obraně volit strategii útočnou? Ať už jen na svém teritoriu nebo snad i s pronikáním do Německa? Dále se „obraně za betonem“ – jak už víme – vytýká, že obsazení pevnostní linie spotřebovalo téměř polovinu armády. Nebylo tomu ale i naopak, tj. že díky „betonu“ se živá síla i jistým způsobem šetřila a ušetřila? K tomu by se ale musely udělat nepředpojaté propočty autorů znalých dějin vojenského umění, které by do věci vnesly kvalifikované závěry. Konečně je proti poněkud povýšené kritice německého OKH („Wer alles decken will, deckt nichts“ – „Kdo chce krýt všechno, nekryje nic“) třeba namítnout, že právě „český“ obranný plán nepředpokládal trvalé krytí celého území; opevnění mělo za úkol krýt mobilizaci a obranou jižní a hlavně severní hranice umožnit ústup jádra armády až k moravsko-slovenské hornaté hranici bráněné do zásahu spojeneckých armád. Kromě nedostatků, které Anger pečlivě vypočítává, by se tedy mělo posuzovat i to, co ony už postavené pevnosti, byť i nedokončené, pro obranu přinášely. Od Speera víme, že Hitler je po pomnichovské obhlídce hodnotil tak, že by byly stály mnoho německých životů a v polemice s novým náčelníkem gen. štábu OKH Halderem dokonce tvrdil, že by na severní Moravě mohly Němcům připravit „nový Verdun“ – proslulý „mlýnek na maso“ z první světové války. Dále: jakkoli Angerův výčet postihuje slabiny československé obrany, neobsahuje druhou stranu „podvojného účetnictví“, tj. problémy, ba i slabiny, existující na straně útočníkově. A jak ještě uvidíme, ty byly také závažné, neboť mj. podvazovaly možnost rychlého úspěchu ne snad v dlouhé válce, ale právě v té bleskové, na niž Hitler sázel. A posléze: Anger nezahrnuje do svého posudku mezinárodně-politické souvislosti pro obranu ČSR důležité – ať už nepříznivé či příznivé.

137



Předkládaný text se pokusí předestřít vojenskou obranu ČSR v potřebných souvislostech, a to jednak (a především) v etapě do „Mnichova“, jednak (velmi stručně) po zásadní změně, kterou mnichovský verdikt způsobil. Přitom nepůjde o soustavné hodnocení vývoje armád obou stran, ani o změny názvů jednotek či jména velitelů, ale o stav a celkový poměr sil obou stran v září 1938. Německo

Německo

V německém případě je nutno rozlišovat jednak sílu celého pozemního vojska (a letectva), jednak počet těch svazků, které mohly být nasazeny proti ČSR v září 1938. Nelze tedy opakovat chybu, které se svého času dopustil V. Hyndrák, když podle knihy Müller – Hidenbrandt o wehrmachtu konstatoval ohromující převahu celého německého válečného potenciálu v německo-československé válce. Na tuto kalkulaci navázal i J. Anger: na jedné straně správně uvedl, že proti ČSR mohlo být v září 1938 použito z „51 divizí kádrové mírové armády 39–40 svazků“. Na druhé straně však k nim neorganicky připojil i 8 záložních a 21 zeměbraneckých svazků, aby posléze dospěl k závěru, že německá armáda mohla v několika dnech dosáhnout počtu 78 divizí a 2 brigád s 3 343 476 vojáky, z nichž ovšem mohlo být pro polní armádu vyčleněno jen 1 565 990.* Toto strašidelné zjištění zajisté podepřelo tendenci k defétistickému hodnocení československých šancí v potenciální válce s Německem, které proniklo do části české historiografie, publicistiky i politiky. Správné však není. Jde totiž o to, že německo-československá válka musela být podle Hitlerova zámyslu krátká: po bleskovém přepadu se mělo o německém vítězství rozhodnout ve 2–4 či maximálně 8 dnech, neboť v případě dlouhé války hrozila – aspoň před „Mnichovem“ – intervence československých * Anger, J., Čs. armáda v září 1938, in: Rok 1938. Mohli jsme se bránit?, c. d., Praha 1992, s. 59.

138

kapitola 4 —

spojenců, tedy vyústění, jehož se, jak ještě uvidíme, tolik obával náčelník štábu OKH generálplukovník L. Beck. A pro Hitlerem takto pojímanou bleskovou válku mělo německé pozemní vojsko k dispozici jen divize vytvářené po roce 1936! Pro pochopení skutečného stavu německých ozbrojených sil je nutno vyjít z údajů renomovaného Institutu pro vojenské dějiny Německa sídlícího ve Freiburgu i. B. Podle něj do plánovaného německého Kriegsheer (válečného vojska) patřily Feldheer (polní vojsko) a Ersatzheer (náhradní vojsko). Kriegsheer – Feldheer (polní vojsko) Jeho elitní složkou bylo tzv. Feldheer, které tvořily pohyblivé bojové divize budované od r. 1936 – což byly divize moderní, koncipované podle potřeb útočné doktríny, kalkulující s momentem překvapení a s rolí tankových svazků, motorizace a letectva. Toliko s těmi – jak hned uvidíme – bylo počítáno pro zdar bleskové války proti Československu. Reserve Divisionen (záložní divize) V plánovaném počtu byly 4 rezervní a 21 zeměbraneckých divizí k září 1938, které se zčásti teprve budovaly a jejichž vybavení zbraněmi i výcvikem bylo slabší. Celkové počty Kriegsheer zahrnovaly k mobilizaci v září 1938 přibližně (neboť DMG neuvádí cifry právě k tomuto datu, ale buď k tzv. mobilizačnímu roku – „Mobilmachungsjahr“ nebo až k začátku polské války): 71 divizí moderních i rezervních, kterýžto počet byl po reorganizaci divizí rakouských zvýšen o 5 divizí německého typu. K tomu přistupovaly ještě menší jednotky stavební a pohraniční, takže toto vojsko mělo v září 1938 celkem 1 380 000 mužů. Pro srovnání: na jaře 1939 o 2 100 000 mužích! Do toho však patřily i jednotky pohraniční, pevnostní, stavební (Říšská pracovní služba – RAD) apod., takže jeho bojová a zvláště útočná síla byla značně menší, než by se dalo soudit z početního stavu mužstva.* * DMG, c. d., 4/VII, s. 308–311, 398.

139



Německo

Němečtí vojenští historikové se o hodnotě rezervistů vyjadřují velmi skepticky: „Zesílený krátkodobý výcvik starších ročníků od r. 1938 sice v delším výhledu zesílil branný potenciál, pro okamžité nasazení celého pozemního vojska však rezervisté představovali spíše zatížení nežli zisk. Masa těchto rezervistů, především z ní získaný sbor nižších velitelů, se stala způsobilou k použití v poli teprve v průběhu prvních osmi měsíců války.“ Z tohoto německého konstatování (které se v české literatuře přechází), vyplývá, že nasazení rezervních divizí (!) bylo pro Německo v r. 1938 velice problematické, neboť po versailleských zákazech zálohy nebyly dlouhá léta cvičeny, chyběla jim moderní výzbroj, výcvik a zvláště velitelé všech stupňů. V tajné mobilizaci během září 1938 bylo proto postaveno všeho všudy 7 rezervních divizí, určených k ochraně západních hranic, leč s nepříliš velkou bojovou hodnotou. Tyto síly se sice – teoreticky vzato – mohly uplatnit v dlouhé, vleklé válce, v níž by osamocená ČSR podlehla – právě ta však – opakujme – byla něčím, co Hitler vůbec nemohl v r. 1938 potřebovat, neboť bleskové vítězství pro něj bylo jedinou šancí. Pro bleskovou válku přicházely ovšem v úvahu v zásadě jen aktivní a moderní divize „Feldheer“,* s nimiž byla mobilizovaná československá armáda co do počtu divizí v rovnováze; to byl paradox dané situace a jejích vojensko-politických vazeb, z nichž plyne, že povrchní posuzování ve stylu „David versus Goliáš“ je nutno opravit konkrétními znalostmi o skutečném poměru sil. Ersatzheer Do poměru sil pro „českou válku“ ho není třeba započítávat. Bylo tvořeno velitelskými, výcvikovými, logistickými a náhradními jednotkami apod. Prakticky jejich stav vypadal tak, že každý pluk polního vojska měl doma svůj náhradní prapor. Kromě toho sem patřily i školy a pokusné jednotky. Celkový počet náhradního vojska v září 1938 DMG neuvádějí; pro představu může sloužit, že v mobilizačním * DMG, c. d., s. 388.

140

kapitola 4 —

roce 1939/40, tedy k 10. listopadu 1940, sem patřilo skoro 1 milion mužů, z toho asi 55 % nevycvičených rekrutů. Bojová síla náhradního vojska, umístěného tehdy jen na říšském území, tedy prakticky nepřicházela pro bleskovou válku v září 1938 proti ČSR do úvahy. Jaký však byl počet právě těch moderních divizí, které měly útočit podle „Fall Grün“? Jejich přesné vyčíslení naráží na jisté potíže, neboť německé práce o „Feldheer“ zahrnují různé typy vojska, resp. divizí. I tady je opět nejlepší vycházet z údajů freiburgského Ústavu pro vojenské dějiny, jehož Deutsche Militärgeschichte* jsou dnes tím, čemu Němci říkají „Standardwerk“. I s nimi je sice – jak již uvedeno – určitá potíž, neboť počty v nich obsažené nemají za mezník konec září 1938, ale konec mobilizačního roku VI. („Mobilmachungsjahr“), což je v našem případě 10. listopad 1938. Přesto jsou údaje v této práci asi nejlepším výchozím bodem i pro stanovení poměrně správného počtu divizí moderního typu v září 1938 – jen s menšími korekturami vyplývajícími z toho, že výstavba některých divizí nebyla ještě plně dokončena. Celkové počty obsahuje následující tabulka: Počty moderních německých divizí v září 1938, zakalkulovaných pro válku proti ČSR:

Typ divize

Stav Rakouské na podzim doplňky na 1937 jaře 1938

Výstavba Stav v září v říjnu 1938 a listopadu 1938

Celkem k 10. listopadu 1938

pěší divize

32

2

34

1

35c/

motorizované pěší divize

4

–

4

–

4

* Deutsche Militärgeschichte, Militärgeschichtliches Forschungsamt, Bd. 4/47, München 1983, s. 305–317.

141



Typ divize

Německo

Stav Rakouské na podzim doplňky na 1937 jaře 1938

Výstavba Stav v září v říjnu 1938 a listopadu 1938

Celkem k 10. listopadu 1938

lehké divize

1

1b/

4b/

–

4b/

horské divize

1

2

3b/

–

3b/

tankové divize

3

–

3

2

5a/

samostatné tankové brigády

–

–

–

1

1

jezdecké brigády

1

–

1

–

1

celkem

41 divizí 1 brigáda 5 divizí d), e)

48 divizí d/, 1 brigáda, z toho pro nasazení proti ČSR 41 – 41 divizí e/

3 divize 51 divizí e), f ) 1 brigáda 2 brigády

a) 1 tanková divize nebyla naplněna. b) Výstavba lehkých a horských divizí nebyla ukončena. 4. lehká divize, budovaná z rakouských jednotek, nebyla v září 1938 zjevně ještě schopná zasazení. c) V pěších divizích chybělo ještě k 25. 8. 1939 průměrně po 1 pěším praporu. V září 1938 – logicky vzato – muselo chybět ještě o něco více – též část dělostřelectva apod. Ani výstavba pěších divizí nebyla tedy před „Mnichovem“ zcela ukončena. d) Vzhledem k nebojeschopnosti 4. lehké divize lze počítat vlastně jen s neúplnými 46 divizemi. (1 jezdecká brigáda stála ve východním Prusku proti Polsku.)

142

kapitola 4 —

e) Podle údajů M. Johna (c. d., s. 53–54) to mohlo být asi 41 divizí. A podle J. Angera (c. d., s. 59, 39–40 divizí, s rezervami nasazenými během války 10–60, aniž by autor uvedl, kolik z nich by bylo nasazeno proti ČSR). Tento údaj ovšem Anger odkazuje (pozn. č. 11) na práci plukovníka Emanuela Moravce „Válečné možnosti ve střední Evropě a tažení v Habeši“ z r. 1935 – což ho samozřejmě znehodnocuje. f ) Pro srovnání přebírám ještě tabulku podle výpočtů M. Johna z jeho knihy „Září 1938“, s. 253 (bohužel bez citace použitých pramenů), se zařazením 8 (7?) záložních divizí, s nimiž však OKH nekalkulovalo do Plánu Zelený, ale pouze pro nouzovou obranu hranice s Francií a Polskem: Seznam aktivních německých divizí v druhé polovině r. 1938 dle M. Johna Divize pěší a motorizované obrněné lehké

Počet

Číslování

Poznámka

38

1. až 36. 44. až 45.

2., 13., 20. a 29. motorizované 44. a 45. ex-rakouské

3

1., 2. a 3.

4. obrněné divize ve výstavbě

1. až 4.

kompletní byla jen 2. lehká divize, ostatní fungovaly jen jako brigády, dokončovala se 3. lehká divize u XV. AK

(4)

horské

(3)

1., 2. a 3.

kompletní jen 1. horská divize (říšskoněmecká), 2. a 3. se rekrutovaly z ex-rakouských pluků a byly nekompletní

záložní

8

52., 56., 61., 62., 69., 73. a 79., 68.

doplňovaly a končily výcvik

jezdecká brigáda

1

1.

Východní Prusko

celkem

57

část dosud nekompletní

143


Mnichov aneb Měli a mohli jsme se bránit? (V. Kural)

Recommend Documents