Mohli jsme zabránit Rwandské genocidě? Seminární práce 2SM502 Preventivní diplomacie
11. ledna 2008
Petr Holas
SEMINÁRNÍ PRÁCE – 2SM502
„Američané
měli
zájem
na
tom,
aby
ušetřili
peníze,
Belgičané na tom, aby si zachovali tvář a Francouzi na tom, aby zachránili svého spojence – rwandskou vládu,“ uvedla Alison Des Forges, odbornice na konflikt ve Rwandě, 31. března 1999 pro BBC.1
Tato
práce
o
Rwandské
genocidě
v roce
1994
se
snaží
nalézt odpověď na dvě základní otázky: Za prvé, jestli vůbec bylo mezinárodní společenství schopno tomuto masakru zabránit a za druhé, jestli k tomu bylo vůbec dostatečně motivováno. S problematikou genocidy ve Rwandě se autor začal více zabývat po shlédnutí filmu Hotel Rwanda, který je postaven na autentických zážitcích umírněného Hutu Paula Rusesabaginy, později detailněji zpracovaných v knize An Ordinary Man (Obyčejný muž). Autor nevylučuje, že vyznění této práce a její závěry můžou být do značné míry tímto dílem ovlivněny.
Úvod – historický Konflikt
ve
Rwandě
je
nám
často
prezentován
jako
konflikt etnický, nicméně není to tak úplně pravda. Etnické rozdělení obyvatel Rwandy na Hutu a Tutsi2 je do značené míry
umělým
přestože Tutsiů
konstruktem
někteří a
jejich
autoři3
z první
poloviny
poukazují
antropologickou
na
20.
století,
nebantuský
blízkost
původ
etiopidnímu
rasovému typu.
1
přeloženo autorem z z http://www.ub.es/conflictes/conflictes/paisos/rwanda/rw_txt_4.htm asi jedno procento obyvatel tvoří příslušníci kmene Twa, který je pygmejského původu 3 Hubinger, Václav a Honzák, František a Polišenský Jiří. Národy celého světa. Mladá fronta, 1985. 2
SEMINÁRNÍ PRÁCE – 2SM502
Spíše než o etnické rozdělení jde v případě Rwandy o rozdělení sociální. Bohatší Tutsijští pastevci historicky dominovali
chudším
Hutuským
zemědělcům.
V předkoloniální
době však nebyly tyto skupiny hermeticky uzavřené a šlo spíše o vyjádření společenského postavení. Lapidárně řečeno měl-li Hutu dostatečný počet krav stal se Tutsim. Když se země stala německou kolonií převzali noví vládci země tuto strukturu a moc ponechali v rukou Tutsiům. Ještě dále zašli Belgičané. Nejenom,
že koloniálním
úředníkem
směl být pouze Tutsi, ale navíc Belgičané do země povolali „rasové odborníky“, kteří měli dokázat, že Tutsiové jsou vyšší, mají světlejší pleť, zkrátka jsou evropštější. V roce
1933
dokonce
Belgičané
zavedli
identifikační
průkazy, kde bylo vyznačeno, jestli je dotyčný Hutu nebo Tutsi. Tato příslušnost se pak dědila v otcovské linii a stala se tak neměnnou. Tyto identifikační karty ve svém pozdějším
provedení
značně
ulehčily
práci
organizátorům
genocidy při vyhledávání jejich obětí. Teprve po roce 1994 došlo k jejich zrušení. Když
došlo
v roce
1959
k protikoloniálnímu
povstání,
které bylo namířeno i proti Tutsiům, rozhodla se belgická správa předat moc většinovým Hutům. V roce 1961 dochází k definitivnímu odstranění monarchie a o rok později je vyhlášena nezávislost. Ve stejné době dochází
k prvnímu
exodu Tutsiů do okolních zemí. V roce 1963 a opět o deset let
později
dochází
k masovým
útokům
na
Tutsijské
obyvatele. V roce fronta,
1990 která
vpadla se
do
Rwandy
zformovala
v sousední Ugandě. V jejím čele
Rwandská
vlastenecká
z tutsijských
utečenců
stál současný
prezident
SEMINÁRNÍ PRÁCE – 2SM502
Paul Kagame, který do Ugandy uprchl s rodiči při prvním hutuském povstání. Po dočasných příměřích je v roce 1993 uzavřena
v tanzanijské
Arushe
mírová
smlouva
na
jejíž
implementaci mají ve Rwandě dohlížet mise OSN a OAJ. V noci
z šestého
na
sedmého
dubna
1994
došlo
k sestřelení letadla s prezidenty Rwandy a
Burundi
(oba
Hutu),
signálem
pro
které
se
stalo
pro
radikální
Hutu
zahájení dlouho připravované genocidy Tutsijů a umírněných Hutu. Během následujících dní zahynulo odhadem milion lidí, což
představuje
populace.
více
než
Dvojnásobný
sousedních
zemí.
desetinu
počet
Konec
tehdejší
obyvatel
genocidě
pak
rwandské
uprchl
učinil
až
do
postup
povstaleckých sil a zásah francouzské armády.
Úvod - teoretický Úspěšná prevence konfliktu, respektive v případě Rwandy spíše
jeho
několika
deeskalace,
faktorů.
je
Především
podmíněna je
to
úspěšnou
samotná
souhrou
identifikace
všech relevantních stran konfliktu a udržení nebo vytvoření komunikace mezi nimi. Při řešení konfliktu ve Rwandě nebyla tato podmínka tak úplně dodržena. Dalším
důležitým
faktorem
je
včasnost
v několika
rovinách. V první rovině je to včasné varování, to znamená informace, „že se něco chystá“ doručená včas na příslušná místa. V další rovině je to pak včasný zásah, přerušení příprav na násilné vystoupení či jeho zadušení v zárodku. Svoji roli hrají i endogenní faktory jako je negativní historický
kontext
konfliktu
(i
po
více
než
čtyřiceti
letech pocit utlačovaných a ohrožených Hutů) či asymetrie
SEMINÁRNÍ PRÁCE – 2SM502
konfliktních
stran
(početní
převaha
jedné
strany
nad
druhou). Posledním faktorem, který zmíníme, jsou aktéři, kteří se snaží
konfliktu
mezinárodní spojených
zabránit.
společenství národů,
V případě
Rwandy
reprezentované
regionální
to
bylo
Organizací
společenství
zastoupené
Organizací africké jednoty. Dále několik jednotlivých hráčů jako Belgie (bývalá koloniální mocnost), Francie (hájící tradičně
své
zájmy
Spojené
státy
ve
(jsoucí
frankofonních
zemích
v postbipolárním
supervelmocí). Konflikt se pak
Afriky)
světě
samozřejmě přímo
a
jedinou dotýkal
sousedních zemí – Ugandy, Tanzánie, Burundi a Zairu. V případě
aktérů
je
důležité
všímat
si
následujících
kritérií: motivace konflikt řešit, zda náklady na řešení konfliktu nepřeváží nad náklady na zdržení se jakékoliv akce, vliv veřejného mínění, které může působit oběma směry (zasáhněme i dejme ruce pryč).
Strany konfliktu Konflikt
ve
Rwandě
byl
vnímán
jako
konflikt
mezi
vládními silami a povstaleckou RVF, kterým také zpočátku byl. Proto také prvním opatřením OSN ve Rwandě bylo vyslání pozorovatelské mise UNOMUR.4 Ta byla ustavena v červnu 1993 a měla za úkol dohlížet na vytvořené demilitarizované pásmo na hranicích Ugandy s Rwandou, které mělo zabránit dalšímu přísunu zbraní pro povstalce. Postupem času se však objevuje na scéně další hráči a těmi jsou polovojenské organizace hutuská domobrana, mezi 4
United Nations Observer Mission Uganda – Rwanda údaje o misi čerpány z: http://www.un.org/Depts/dpko/dpko/co_mission/unomur.htm
SEMINÁRNÍ PRÁCE – 2SM502
nimiž
stojí
zformovala Rwandais
na
prvním
kolem
místě
rwandské
(Rwandské
Interahamwe,
strany
demokratické
která
se
Mouvement
Democratique
hnutí
sic!).
–
Tyto
polovojenské organizace, přestože formálně nezávislé, měly silné vazby na rwandskou armádu. Někteří její příslušníci dokonce vedly výcvik příslušníků milic a některé jednotky milice obdržely armádní výzbroj, a to dokonce na přímý prezidentův rozkaz. Tichá
podpora,
respektive
nulový
odpor
vůči
těmto
milicím, které nesou hlavní podíl viny za genocidu, ze strany rwandské vlády přispěla k tomu, že došlo ke ztrátě té nejpodstatnější podmínky úspěšného jednání dvou stran konfliktu – důvěry. A tak přestože stávající rwandská vláda i po zahájení útoků na civilní obyvatelstvo v Kigali a v dalších
částech
s tutsijskými
Rwandy
povstalci,
deklarovala ti
již
této
ochotu
vyjednávat
vládě
nevěřili
a
naopak zahájili rozsáhlé vojenské operace na severu země. Ze
strany
k zanedbání
mezinárodního
významného
společenství
účastníka
konfliktu,
zde
došlo
kterým
byly
tyto neformální milice. Přestože mezinárodnímu společenství nechyběly poznatky o polovojenských organizacích ve Rwandě ani
o
jejich
cílech,
zavíralo
nad
nimi
mezinárodní
společenství oči. A stejně tak nevyvíjelo dostatečný tlak na
rwandskou
vládu,
přestože
mělo
dostatek
indicií
ukazující na rwandskou armádu jako na hlavního dodavatele vojenské výzbroje milicím. Teprve koncem dubna 1994, kdy již bylo zabíjení v plném proudu, vyzvala Rada bezpečnosti obě strany (sic!), aby odsoudily útoky na civilní obyvatelstvo, potrestaly viníky a učinily opatření k zabránění jejich opakování.
SEMINÁRNÍ PRÁCE – 2SM502
Včasné informace, včasné reakce Podle různých svědectví přímých i nepřímých účastníků rwandských
událostí
rozhodně
mezinárodní
společenství
netrpělo nedostatkem informací o připravovaném vyvražďování Tutsiů a umírněných Hutů. Příprava a výcvik jednotek, které měli provést čistku, probíhala víceméně veřejně. V srpnu Libre
1993
des
v zemi,
zahájilo
Mille
které
Collines
však
mělo
prezidentova
kabinetu.
stanice
stala
se
svou
(RTLM), úzké
Jak
velmi
činnost
Radio
první
majetkové
popisuje populární,
Télévision
soukromé vazby
Paul
na
rádio členy
Rusesabagina,
protože
vysílala
zajímavou hudbu a nebála se pouštět do kritiky stávajícího režimu. Stanice se však postupně proměňovala, pomalu, ale jistě se její hlavní náplní stalo šíření nenávisti vůči Tutsiům. Tutsiové se staly „šváby“, které bylo potřeba vyhladit. RTLM využilo strach obyvatel z povstaleckých sil RVF a dále ho přiživovalo cílenými mystifikacemi. Nenávistný tón stanice RTLM přitvrzoval a bylo to právě toto rádio, které dalo pokyn k zahájení genocidy v noci, kdy
byl
sestřelen
prezidentský
letoun.
V následujících
dnech pak už explicitně vyzývala Huty, aby „nenechávali hroby poloprázdné“. Zpravodajskými vyzbrojování
kanály
milicionářů
přicházely
z Rwandy
z armádních
skladů.
informace
o
V prosinci
1993 se objevila zpráva o tom, že Habyarimana se rozhodl vyzbrojit Interahamwe granáty, mačetami a dalšími zbraněmi, aby s nimi mohli zabít Tutsie a všechny ostatní, co stojí proti nim.
SEMINÁRNÍ PRÁCE – 2SM502
V lednu 1994 našla jednotka UNAMIR tajné skladiště plné zbraní,
munice
materiál
a
vrácen
výbušnin.
Posléze
rwandské
armádě,
byl
tento
která
vojenský
se
k němu
přihlásila.5 Navzdory sjednané demilitarizaci přistálo na konci ledna 1994
ve
Rwandě
francouzské
letadlo
obsahující
zásilku
zbraní pro rwandskou armádu. Přes snahu o utajení byl tento let
odhalen
příslušníky
UNAMIR.
Představitelé
rwandské
armády se hájili tím, že zásilka byla objednána ještě před podpisem mírové dohody. Zbraně skončily v rukou společných jednotek UNAMIR a rwandské armády. Veliteli
mise
OSN
se
dokonce
milicionáři
z Interahamwe
příslušníky
jednotek
se
UNAMIR,
dostalo
chystají protože
varování,
zabít
že
belgické
předpokládali,
že
Belgičané následně své vojáky stáhnou. Bezprostředně po zahájení bojů skutečně došlo nejprve k zajetí a posléze i k zabití deseti belgických vojáků, kteří
měli
chránit
umírněnou
premiérku
Uwilingiyimana.
Belgie
na
vývoj
reagovala
stažením
vojáků.
O
stažení
jednotek
svých
Agathe okamžitým
požádal
i
Bangladéš. Došlo tak k citelnému oslabení mise. Varovných signálů bylo tedy dost a reakce? Veskrze žádná a to navzdory tomu, že sám velitel mise požadoval rozšíření jejího
mandátu.
V jednom
ze
svých
telegramů
požadoval
povolení zabavovat zbraně nalezené v nelegálních skladech, ale byl odmítnut.6
5
Leave None to Tell the Story. Genocide in Rwanda. Report. Human Rights Watch, 1999. URL: http://www.hrw.org/reports/1999/rwanda/ 6 tamtéž
SEMINÁRNÍ PRÁCE – 2SM502
Nadnárodní aktéři – OSN, OAJ Již
před
vypuknutím
konfliktu
působila
ve
Rwandě
nepočetná mise Organizace africké jednoty (OAJ) NMOG. Poté, co byla v srpnu 1993 uzavřena v Tanzánii mírová smlouva, požádaly obě strany konfliktu
o vyslání peacekeepingové
mise OSN do Rwandy, která by dohlížela na dodržování a implementaci mírové smlouvy. Tuto misi předcházela v srpnu vytvořená sto třiceti členná mise NMOG II, která nahradila původní misi NMOG. V říjnu
1993
byla
vytvořena
UNAMIR7
mise
pod
velením
kanadského generálporučíka Dallairea. Tato jednotka měla především
zajistit
bezpečnost
v hlavním
městě
Kigali,
dohlížet na klid zbraní a demobilizaci v zemi a monitorovat bezpečnostní situaci v zemi. Jejímu velení byly podřízeny i dosavadní mise NMOG II a UNOMUR. Mise měla v zemi působit do uspořádání celonárodních voleb, ke kterým mělo dojít nejpozději koncem roku 1995. Vzhledem k omezenému mandátu byla mise UNAMIR odsouzena hrát
v Rwandě
nalezenou
pasivní
ilegální
roli.
výzbroj
Mise
milicí
nemohla ani
ani
žádným
zabavit způsobem
přerušit vysílání štvavého rádia, které se postupem času pustilo i do šíření nenávisti vůči misi samotné. Mise UNAMIR původně čítala 2 548 příslušníků, z toho 2 217
vojáků.
Na
zprávu
o
vypuknutí
bojů
v dubnu
1994
reagovala Rada bezpečnosti OSN výzvou k zastavení nepokojů a plné spolupráci všech ozbrojených složek s misí UNAMIR.
7
United Nations Assistance Mission for Rwanda údaje o misi čerpány z: http://www.un.org/Depts/dpko/dpko/co_mission/unamir.htm
SEMINÁRNÍ PRÁCE – 2SM502
Mezitím došlo k onomu osudnému zabití skupiny belgických vojáků. Belgická vláda reagovala stažením svých vojáků do vlasti, čímž došlo k výraznému oslabení kontingentu UNAMIR. Generální tajemník OSN navrhl v této situaci tři možné varianty řešení: radikální navýšení počtu příslušníků mise, snížení
počtu
na
stažení
mise.
Rada
rozhodla omezen
pro
na
270
lidí
nebo
bezpečnosti
druhou
možnost.
zprostředkování
8
bezprostřední se
dne
Mandát
mezi
21.
mise
válčícími
a
úplné
dubna
byl
1994
současně
stranami
a
na
zajištění humanitární pomoci. Teprve 17. května došlo k opětovnému navýšení stavu mise na 5 500 mužů (nicméně ještě na počátku srpna byl počet členů
mise
naplněn
sotva
z jedné
desetiny).
Mise
měla
zajišťovat ochranu uprchlíkům a civilistům a to především pomocí vytvořených bezpečných humanitárních zón. Současně bezpečnosti
zahájila Operaci
francouzská Tyrkys,
armáda
jejímž
s pověřením
cílem
bylo
Rady
vytvořit
v jihozápadní pětiny země bezpečnostní zónu. Tato operace byla přijata se značnými rozpaky, jelikož přišla pozdě a navíc byla mnohými vnímána jako snaha Francouzů zachránit pozice rwandské vládě. Generálnímu
tajemníkovi
OSN
a
zástupcům
OAJ
nicméně
nelze upřít snahu zabránit šíření konfliktu do okolních zemí,
které
uprchlíků,
byly který
ohroženy byl
především
vyvolán
masivním
nejprve
snahou
pohybem Tutsiů
uprchnout před čistkami a posléze útěkem Hutů z obavy před pomstou ze strany povstaleckých jednotek.
8
Gurská, Zuzana. Účinnost mírových prostředků v řešení mezinárodních sporů. Diplomová práce. FMV VŠE, 2007. strana 96
SEMINÁRNÍ PRÁCE – 2SM502
Tři důležití aktéři – USA, Belgie, Francie V předchozích kapitolách byly víceméně popsány aktivity, které mezinárodní společenství ve Rwandě vyvíjelo. V této kapitole se blíže podívejme na motivace, které odrazovaly tři významné vnější aktéry konfliktu od důraznějšího zásahu v zemi.
Spojené státy americké Vláda
Spojených
států
nebyla
dostatečně
motivována
k razantnějšímu zásahu ve Rwandě z několika důvodů. Jednak Rwanda, malá převážně zemědělská země, neměla pro Spojené státy žádný strategický význam. Jedním
z prvořadých
úkolů
administrativy
prezidenta
Clintona byl navíc boj s obrovských státním dluhem, který narostl za jeho předchůdců do astronomických výšin. Je tedy zřejmé, že americká administrativa investovala omezené prostředky raději do řešení konfliktu na Balkáně, který byl pro ni strategicky významnější. Snaha ušetřit peníze tak zvítězila nad snahou ušetřit lidské životy. Třetím
faktorem,
administrativy somálské
který
snižoval
k razantnějšímu
fiasko,
kdy
došlo
motivaci
zásahu,
k úmrtí
bylo
několika
americké
stále
živé
amerických
vojáků. Je velmi pravděpodobné, že k obětem na životech by došlo
i
ve
Rwandě
a
Američané
neradi
vidí
svoje
muže
umírat.
Belgie Belgičané byly zpočátku nejvíce motivováni situaci ve Rwandě řešit, snad se cítili zodpovědní za osud lidí ve
SEMINÁRNÍ PRÁCE – 2SM502
Rwandě vzhledem ke společné minulosti. Belgičané byli jedni z prvních, kdo poslal své vojáky do mise UNAMIR a také byly nejpočetněji zastoupenou zemí. U Belgičanů se však v nejméně vhodný okamžik projevil syndrom bílého muže. Belgická vláda prostě nebyla ochotna vidět své vojáky umírat a své muže po prvním, byť tragickém incidentu,
stáhla.
Následně
pak
prosazovala
stažení
zbývajících jednotek ze Rwandy. Na
druhou
stranu
je
třeba
uznat,
že
po
vypuknutí
násilností byla Rwanda nebezpečnější pro belgické vojáky než
pro
genocidy vojáky,
vojáky se
jiných
netajili
protože
národností,
tím,
podle
že
jejich
mají
protože
organizátoři
spadeno
na
belgické
měli
belgické
propagandy
jednotky aktivně pomáhat Tutsiům při návratu k moci.
Francie Nejhůře by v pomyslném hodnocení přístupu ke Rwandskému konfliktu dopadla Francie. Zatímco v případě Američanů jsme hovořili
o
nečinnosti
a
v případě
Belgičanů
o
jisté
aktivitě až do okamžiku, kdy došlo ke ztrátám na životech u jejich obyvatel. V případě
aktivit
francouzské
vlády
můžeme
mluvit
o
naprostém selhání. Francouzská vláda měla dlouhodobě vazby na rwandskou hutuskou vládu a prezidenta Habyarimanu, které nepřerušila ani v okamžiku, kdy již bylo zřejmé k čemu se ve
Rwandě
schyluje.
Rusesabagina
ve
své
knize
uvádí
zajímavý názor, že francouzská vláda se snažila udržet u moci frankofonní rwandskou vládu a bránit jí před vpádem Tutsijských
jednotek
z anglofonní
Rwandy,
jejichž
SEMINÁRNÍ PRÁCE – 2SM502
příslušníci
používali
namísto
francouzštiny
právě
angličtinu. Dokonce velení
ještě
začátkem
poskytnout
prováděli
dubna
vojenskou
evakuaci,
zamýšlelo
pomoc
rwandské
svých
armádě
francouzské
vojáků,
při
kteří
boji
proti
povstalcům. Nakonec se rozhodlo tak neučinit. Proto není divu, že když francouzská armáda zahájila z pověřeni
Rady
obviňována
z toho,
lidských
bezpečnosti
životů,
že
cílem
ale
OSN
operaci
této
operace
záchrana
alespoň
Tyrkys, není
části
byla
záchrana
území
pro
rwandskou vládu. Francouzi byli dokonce ochotni přistoupit na oficiální vysvětlení
rwandské,
že
Tutsiové
vytvořené bezpečné zóně bylo RTLM
a
následně
také
jsou
agenty
umožněno vysílání
umožněn
útěk
mnoha
RVF.
Ve
rozhlasu
organizátorům
genocidy, než bylo území předáno vládě vytvořené RVF.
Závěr Je samozřejmě nesmírně obtížné až nemožné odpovědět na otázku,
jestli
civilního
by
se
nám
obyvatelstva
podařilo
ve
zabránit
Rwandě.
masakru
Nicméně
je
neoddiskutovatelné, že jsme mohli učinit víc. Shrňme si několik klíčových okamžiků: 1.
Umožnit
misi
UNAMIR
podílet
se
na
aktivní
demobilizaci a demilitarizaci země. Umožnit příslušníkům jednotek
OSN
zabavovat
zbraně
nalezené
v ilegálních
skladištích a u polovojenských oddílů. 2. Vyvíjet tlak na prezidenta Habyarimanu, aby přestal podporovat
extremistické
nepochopitelný
se
zdá
Hutuské
fakt,
že
organizace. zástupci
Naprosto
vlády,
která
SEMINÁRNÍ PRÁCE – 2SM502
prokazatelně
měla
později genocidě
kontakty
na
organizátory
genocidy
nečinně přihlížela, seděli v roce
a
1994
v Radě bezpečnosti jako její nestálí členové. 3. V okamžiku, kdy vychází najevo, že rwandská vláda podporuje polovojenské jednotky, jejímž cílem je eliminace části této
civilního vládě
a
obyvatelstva,
to
především
zastavit
vojenskou.
veškerou Je
podporu
absurdní,
že
navzdory všem zprávám, dodávají Francouzi tři měsíce před vypuknutím
násilí
rwandské
armádě
zásilku
belgických
zbraní. 4. Vyvíjet tlak na zákaz činnosti RTLM, jehož vysílání vyzývá k etnické nesnášenlivosti. V okamžiku vypuknutí bojů rušit
vysílání
této
stanice,
která
slouží
k mobilizaci
vraždící mašinérie. 5. Nestáhnout v kritickém okamžiku vojáky z mise UNAMIR (Belgie) a naopak navýšit počet členů mise UNAMIR namísto jeho snížení. V tak malém počtu se prioritou vojáků OSN stala ochrana jejich vlastních životů. Na OSN se pak snesla kritika za to, že svojí přítomností vzbuzovala v ohrožených občanech mnohdy,
byť
zcela
jistě
Rwandy pocit
nezáměrně,
bezpečí a
usnadnila
milicím
organizaci masakru. Mezi nejznámější patří incident, kdy došlo ke stažení belgické jednotky OSN z budovy, ve které se ukrývalo na dva tisíce ohrožených obyvatel. Budova byla obléhána milicemi a masakr začal ve stejný okamžik, kdy poslední vozidlo OSN opustilo
brány
objektu.
Následným
snížením
počtu
příslušníků OSN ve Rwandě na 270 došlo k bezprostřednímu ohrožení životů třiceti tisíc lidí.
SEMINÁRNÍ PRÁCE – 2SM502
Po
vypuknutí
zaslání
bojů
okamžité
vyzbrojeným
vojákům
požadoval
generálplukovník
logistické a
navýšení
podpory jejich
Dallaire
nedostatečně
počtu.
Dle
jeho
odhadu by stačily čtyři tisíce dobře vyzbrojených vojáků k tomu, aby ukončili rozjíždějící se vraždění, kdyby byli nasazeni včas a na adekvátním místě.
9
Leave None to Tell the Story
9
SEMINÁRNÍ PRÁCE – 2SM506
Literatura Leave None to Tell the Story. Genocide in Rwanda. Report. Human Rights Watch, 1999. URL: http://www.hrw.org/reports/1999/rwanda/ Gurská, Zuzana. Účinnost mírových prostředků v řešení mezinárodních sporů. Diplomová práce. FMV VŠE, 2007. Rusesabagina, Paul a Zoellner, Tom. Obyčejný muž. JOTA, 2007. Urbanová, Martina. Konflikt ve Rwandě a následná mezinárodní odpověď. Bakalářská práce. FSS MU, 2007.
