Úvodník 2 Kuba Novák Zeptali jsme se Komiks 2 Vojtìch Dvoøák Josune Bereziartu 4 Piotr Droždž

contents Editorial We asked… Comics Josune Bereziartu – an effigy Chamonix – the birthplace of modern mountaineering. On the Mont Blanc’s Granite.

obsah Úvodník Kuba Novák

2

Zeptali jsme se...

2

Komiks Vojtìch Dvoøák

2

Josune Bereziartu Piotr Droždž

4

Okouzlující Chamonix Ivan Drnek

9

V montblanské žule Tomáš Radil

12

Labák Pavel Žofka

14

Čierna hora, sektor Škorpión Stano Fakla

16

NDR Vilém Pavelka

18

Jitka Kuhn-Gáberová - Mázlová Petr Piechowicz

20

Alpy v klídku a pohodě Viktor Kořízek, Frenky a Kristýnka

24

California – a „Golden State“ for climbers too.

Kalifornie očima lezce Roman Koch

27

Saxony – a sandstone paradise.

Expedice Sasko 2006 Petr Pipek

28

Horolezecké příběhy na pokračování Vladimír Šoltys

30

Lezení v Dalmácii I. Lisica, D. Piccini

32

Jaro na Moravském písku Jiří Švihálek

37

Climbing pictures from the valley of Elbe. Scorpion – a new climbing area in Monte Negro. Old times in the East Germany. Jitka Kuhn-Gáberová Mázlová – en effigy. The area of Aletschhorn – climbing, hiking and skiing info.

(Not only) climbers’ stories. Detailed information about climbing in Dalmatia. Moravian sandstone has its specifics. Sardinia’s Granite. News from the Czech Mountaineering Association.

Capo Testa aneb Žulové mámení na Sardinii 38 Roman Marek ČHS

40

Lezcův slovník poučný Vilém Pavelka

41

První pomoc na laně Tomáš Obtulovič

42

Metodika Janek Bednařík

44

From our readers.

Kýbl Pavel Šmíd

44

Interesting books.

Zajímavé knihy J. Růžička

45

Vilda’s boulevard.

Vildův Bulvár Vilém Pavelka

45

High Tatras walls.

Tatry Jozef Gurník

47

Galerie Jiøí Novák

48

A jdi...

49

Piotr Pustelnik Martin Krejsa

50

1/100 pro Nýmanda

57

Tyrolsko

58

Závody Zdeno, H. Topolová, H. Zozulák, L. Motalová, Š. Pleskač, Bín, Z. Polišenský, L. Návrat

66

Hovory z Montany Alena Kopfová

72

Climber’s phraseology. First aid on the rope. Methodology of basic skills for climbers.

Info section – Punta Allievi (3.121 m). Go for it… Piotr Pustelnik – an effigy. 1/100 for a Scrub. Tourist info about Tirol. Competitions.

Epilogue

Luboš Mázl, „La Bomba“ Xb, Labské údolí foto: Pavel Žofka Josune Bereziartu, Noiac 8c foto: archiv Josune Bereziartu

úvodník

Kuba Novák

„Vrcholy, to jsou jen modly,“ padlo odvážně v debatě, kterou jsme si krátili dlouhou cestu do hor. „Vylezeš na vrch a najednou jsi king. Daleko větší frajeřina by ale bylo otočit to dva metry pod ním. Chápeš? Představ si, že zaplatíš hromadu peněz za permit a nějak se ti podaří vyškrábat na ten Everest. No jo, jenže pár kroků před vrcholem se sekneš, ubalíš cígo a jen spiklenecky sleduješ, jak se kousek od tebe raduje parta Japonců z právě dosažené mety. Pak na tebe jeden z těch Japonců mávne, že jako aby ses šel radovat s nima a ty si jen pomyslíš: pche, co jsem jen nějaký otrok triangulačního bodu? Já sám si určím místo, kde se budu radovat ze svého štěstí. Táhni, Japonče!“ Stěrače nám souhlasně pokyvují sem a tam, a nás začíná načaté téma náramně bavit. „Che, che, představ si, jak z takové akce pak někde pouštíš diáky,“ obohacuje debatu spolucestující Pavel. „Vidíte ten vrcholek? Tak pro demonstraci mé duševní i fyzické síly, a moci nad sebou samým jsem na něj nevylezl.“ „Ty bláho, to je

anketa

Zeptali jsme se... Jak si myslíš, že vnímá lezce ostatní populace?

Někdo je vnímá víc, někdo asi míň a najdeš lidi, kterým je to celkem putna. Já to vidím asi tak, že jsou lidi, kteří horolezce: A: obdivují (až milují) B: respektují a tolerují C: ignorují D: nemají rádi až nenávidí E: lidé, kteří projdou postupně všemi předchozími stádii (většinou ženy…) Janek Bednařík horský vůdce

2

fakt nářez, představ si titulky v novinách: První Čech, co nevylezl na všech 14 osmitisícovek! Chá, chá!“ Ještě nějakou dobu jsme si tak ujížděli nad mnohými možnostmi, které skýtá nelezení na vrcholy a pak nám už začalo být jasné, že si to musíme zkusit i v praxi. „Chlapi, zítra to délku před koncem zakončíme a totálně se té hromadě kamení na vršku vysmějeme. Hmm? Nepotřebujeme tě, ubohý vrcholku! Jsi nic, jen pouhé projekční plátno těch, co v tobě hledají svou vlastní sílu.“ O 18 hodin později... Délka č. 16, k vrcholku zbývá jen lehká čtverková vyklusávačka. Podíváme se s Pavlem mlčky na sebe a předstíráme, že se včerejší rozhovor v autě neudál. Jsme duševní trosky. Prohráli jsme... Stanuli jsme na vrcholu. Hodně síly a moc nad sebou vám přeje

Obávám se, že jako blázny. A upřímně řečeno, už se jí ani nedivím. Naučit se dívat se na sebe s odstupem je jedním z pozitivních dopadů stáří. Hlavní je, že blázni žijí ve svém světě rádi. Alena Čepelková předsedkyně ČHS

Všeobecně se domnívám, že lidé se konečně i u nás pomalu učí neškatulkovat lidi podle příslušnosti k nějaké skupině. V případě lezení k tomu napomáhá obrovské spektrum lidí, kteří se tomuto sportu věnují – od manažerů až po zarputilé obléhače španělských lezeckých oblastí. Lezci byli vždy individualisti a věřím, že individuální bude stále více i vnímání nás lezců zbytkem populace. Petr Resch lezec

3

Přinášíme vám část rozhovoru s přední světovou lezkyní, o kterém se sama Josune vyjádřila jako o nejpodrobnějším během celé své lezecké kariéry. Kompletní text je více než o polovinu delší, než otištěný výběr. Celý rozhovor proto najdete na našich webových stránkách: www.montana.cz (neregistrovaní abonenti po 30. 6. t.r.). Dočíst se tam můžete mimo jiné o cestě do Japonska, o umělých chytech na pilíři Catabrico, o tréninku, o tom, jaké to bylo přestat se závoděním, o nejtěžších boulderech, které Josune přelezla, ale najdete zde i doporučované málo známé, ale pěkné, lezecké oblasti Iberijského poloostrova. Je pravda, že tě k lezení podnítilo zhlédnutí dokumentu o Verdonu? Ano, to je pravda. Dávali to ve španělské televizi v rámci cyklu: „Al Filo De Lo Imposible“ a v onom dílu byly dvě dívky lezoucí ve Verdonu. Při dvacátém výročí tohoto programu jsem tam vystupovala nakonec i já sama. Díl se jmenoval „El Pilar del Cantabrico“.

laný člověk. Když něco chci, nepřestanu, dokud to nedostanu. Takže poté, co jsem se odhodlala, už jsem se nezklidnila. Lézt jsem začala velice brzy, přítel mé sestry znal nějaké lezce, takže bylo poměrně lehké začít. Jaké byly nejvýznamnější body v počátcích tvého lezení, a změnily se během let?

bouldery. Uvědomila jsem si ale, že jestliže něco nezměním, nikdy se v lezení nezlepším, a tak jsem to otočila: lezla jsem co možná nejvíce cest, na které jsem měla. Ve výsledku se repertoár mých pohybů na skále neustále rozšiřoval a vytrvalost také… Začala jsem si více věřit. Začala jsem lézt lépe a lépe. Myslím si, že si pamatuješ přelez svého prvního osmáčka, Hiena v Oňate, to byl jistě jeden ze zlomů ve tvé kariéře… Ano, máš pravdu. To byl jeden ze zlomových momentů. Zvláště pro mou mysl. Hiena a mé první osmcéčko (Honky Tonky) byly rozhodně nejtěžší cesty v mé lezecké kariéře, které si pamatuji. Ty obtížnosti jsou víc než jen nějaký stupeň, jsou už to pro lezce vážné překážky. Po přelezení cesty Hiena, se má mysl osvobodila a zbavila tlaku a byla schopná vylézt rychle mnoho jiných osmáček, dokonce i první 8a+ přišlo relativně lehce.

E La Nave VA 8c (Lindental)

V roce 1996 jsi se stala pátou ženou, která vylezla 8b+ (po Lynn Hill, Susi Good, Robyn Erbesfield a Mie Axon), šlo o cestu Fettucini. Byla jsi inspirována jejich kariérou, slovy nebo přístupem k lezení, abys lezla jako jedna z nich? Nebo máš inspiraci mezi jinými top-climbery, nejen ženami? Jsem žena, to je zřejmé, ale když lezu, cítím se jako lezec, ne jako muž nebo žena. To pro mě není důležité. V mém životě byli tři dobří lezci, kteří mi umožnili posunout se dál. Jed-

Měla jsi ve škole problémy kvůli lezení? Ani ne. Začala jsem lézt poměrně „stará“. Ve svých sedmnácti. Vždy jsem se cítila jako nezávislá dívka. Mojí rodiče mi velmi důvěřovali, takže když jsem začala lézt, brali to jako něco normálního. Chtěla jsi hned od začátku lézt hodně dobře? Ano! Víš, když jsem byla mladší, byla jsem jako zemětřesení. Viděla jsem ten program a hned jsem chtěla jít lézt. Jsem velmi odhod-

Tak, myslím, že velmi důležité bylo, že v počátcích jsem lezla ve stejných oblastech, kde zkoušel své projekty přelézt můj přítel Rikar. A tak jsem mnohokrát zkoušela pro mne těžké cesty (El Sicario 8b+, Panoramix, 8b+/c…). Víš, tvůj přítel jde zkusit nějaké 8b+, a jestliže nejsou poblíž žádné lehčí cesty, nakonec zkusíš tu stejnou cestu jako on. Takže zpočátku jsem podobné cesty mnohokrát zkoušela. Myslím si, že díky tomu jsem měla příležitost získat sílu. Všechny pohyby v takové cestě pro mě byly jako EL PERCAL 8c

4

Můžeš se zaměřit na jednotlivé bariéry, které jsi prolomila? 8c, 8c+, 9a, 9a+, 8b OS, atd., s ohledem na to, co bylo nejtěžší?

Psychický nebo fyzický aspekt výkonu? Nebo je těžké to porovnávat? To je těžké porovnat. Má psychická síla byla každý rok jiná. Když jsem zkoušela první ženské 8c, byla jsem psychicky mnohem méně odolná než dnes. Všechny ty pokusy v Honky Tonky v letech 1997 a 1998 byly jako posedlost. Byla jsem posedlá tím, že když cestu vylezu, bude to první ženské 8c. Bylo to něco, co mě zvenčí svíralo. A hodně jsem tím trpěla. Nemohla jsem se toho aspektu možného úspěchu zbavit. Přátelé kolem se mě snažili přesvědčovat: „Josune, jsou i jiné cesty, úplně jiné cesty, neber to tak vážně.“ Ale

mé rozhodnutí v těch dnech bylo opačné. A konečně jsem jednou uspěla a bylo to jako osvobození. Bylo to jako když vyjdeš z vězení. Nikdy už jsem se tak necítila, nikdy už jsem žádnou cestu nevylezla s takovou mentální intenzitou jako tenkrát. Když jsi přelezla své první osmcéčko Honky Tonky, začala rychle do Oñate jezdit spousta lezců, kteří se rovněž pokoušeli o přelez. Myslím, že od té doby se tato tendence změnila, zejména časem, kdy jsi se stala známější a muži pochopili, že lezeš skutečně těžké cesty. Mám pravdu? Ano, máš. To je normální, že když žena přeleze nějakou cestu, někteří muži k té cestě potom

ztratí respekt. Myslí si: „Jestliže tu cestu vylezla ženská, tak proč ne já? To bych taky mohl zvládnout.“ Tento způsob myšlení je hluboce zakořeněn v naší společnosti, ne jen v lezení. Tak přijeli lezci… a poznali, že Honky Tonky je skutečně těžká cesta. Takže máme reference od mnoha lezců, že je to skutečně poctivé 8c. Zmínila ses, že tvé první 8c, Honky Tonky bylo něco nezapomenutelného. Bylo přelezení Bain de Sang 9a něco podobného? V roce 2004 jsem měla mnohem víc lezeckých zkušeností než v roce 1998. Hlavně jsem už ale

byla vyzrálá osobnost. Cítila jsem se jistá a věřila jsem si. Skoro celý rok jsem trénovala speciálně na tuto cestu. Když jsem to přelezla a slanila na zem, necítila jsem se nijak zvláštně. O dva dny později jsme byli v Lausanne v knihovně a Rikar mi ukázal mezinárodní vydání hlavních španělských novin „El Pais“. Ve sekci věnované sportu byl článek o mém výstupu. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem udělala něco důležitého. Spolu s Rikarem jste pravděpodobně pracovali na mnoha cestách společně. Hledáš si svou sekvenci pohybů, nebo se spíše snažíš lézt stejně? Jsme rozdílní jako osobnosti a rovněž tak jsou rozdílné naše lezecké styly! On má rád

otevřené úchopy. Já se snažím spíš dobře poskládat, obzvláště v Bleau… raději se všelijak vytáčím a „kozím“ nohy, pokud to jen trochu jde. Takže cesty přelézáme každý jiným způsobem. Dalším krokem byla Bimbaluna, další netypická (hladká, technická) velice těžká cesta. Nazvala by ses specialistou na podobné druhy cest? Lezla jsem mnoho stylově rozdílných cest. Jsem posedlá tím, že chci být co nejlepší ve všech druzích lezení. Proto jsem vylezla více než 20 cest v obtížnosti 8c až 9a+. Nejraději

5

Lezení v Riglos

ním z těchto důležitých momentů bylo, když mi Iñaki Marko (dobrý přítel, lezec a kuchař) řekl: „Hej, Josune, proč nezkusíš Fettuccini? Jsem si jistý, že to vylezeš! Byl to jeho projekt, cestu sám vyborhákoval. Dal mi tak motivaci, důvěru samu v sebe a umožnil mi uvědomit si, že v této cestě skutečně mohu uspět. To byl pro mě skutečně zázračný čas. Tou dobou jsem opravdu byla výkonnostně na úrovni Fettuccini a on měl pravdu, já ji přelezla. A po přelezení této cesty se mě začali mí přátelé ptát, proč nezkusím první ženské 8c…

Divina Comedia 7a+

6

mám lišty, cítím se při lezení po nich pohodlně, ale nemyslím, že jsem odborníkem na nějaký druh lezení. Už když jsem začala lézt, chtěla jsem lézt v různých oblastech a typech skal víceméně stejně těžké cesty. Když se dostanu až na samé hranice svých možností, samozřejmě že jsem nejúspěšnější v tom, co mi jde nejlépe, tedy v technickém lezení po malých chytech. Jak vůbec vzpomínáš na své nejtěžší onsighty (od 8a+ výše)? Jako na bitvy, kdy jsi bojovala až do posledního kroku, nebo jako na relativně „lehké“ se cítíš skoro jako v cestě, kterou znáš, jako „splynutí“ s cestou. Je vůbec takový pocit možný v těch nejtěžších stupních obtížnosti? Ano, jistě. Každá cesta je jiná, a tak je to i s onsighty. Pamatuji si některé své přelezy jako bitvy, kdy jsem do poslední chvíle nevěděla, zda hned při prvním pokusu dolezu k řetězu. Jindy zase cítíš tam někde uvnitř sebe jakési splynutí s okolím. Nestaráš se, lezeš a uspěješ. O tom je vlastně lezení, a to je to, co mám na lezení ráda. Zajímala ses o vícedélkové lezení od samého začátku, nebo zájem o delší cesty přišel až později? Já začínala s lezením na vícedélkových cestách, takže to ve mně bylo od samého začátku. V roce 2002 jsem účinkovala v jednom dokumentárním pořadu španělské televize, kde jsem lezla vícedélkové cesty. Šlo o cestu Pillar Cantabrico na Naranjo des Bulnes a byla to tvá první vícedélková cesta. Jak vzpomínáš na tento výstup? Jako na zajímavou zkušenost. Najednou jsem lezla vícedélkovou cestu po nejistých, starých nýtech a s kamerou v zádech. Televize měla asi desetičlenný štáb, který pracoval na dokumentu a já si vůbec nebyla jistá, jestli cestu vylezu, či nikoliv. Ne kvůli technickým obtížím (ty byly maximálně za 8a+), ale kvůli špatnému jištění. Nakonec se mi celkem zadařilo, ale byla to velká zkušenost, když se člověk musel hodiny koncentrovat na špatně odjištěné lezení. Druhý den jsme ale spolu s Ikerem tuto výjimečnou cestu dali. O dva roky později jsi vylezla Yeah Man v Gastelosenu (Švýcarsko). Byla to relativně neznámá cesta v neznámé oblasti. Proč ses rozhodla právě pro ni a ne pro nějaké

jiné známé cesty ve Východních Alpách (například v Rätikonu). To je zajímavý příběh. Když jsem zkoušela Bain De Sang, řekl mi jeden švýcarský horský vůdce a náš přítel zvaný Study (François Studderman), že jestli jsem skutečná lezkyně, měla bych zkusit nějakou pořádnou vícedélkovou cestu někde v horách. Yeah Man byl jeho projekt, ale stále nemohl udělat několik pohybů v klíčové délce. Říkal, že osmá z devíti délek by mohla být za 8c nebo 8c+. Řekla jsem mu, že cesta je jeho projekt a nikdo mu do ní nemá co lézt, ale vážila jsem si jeho návrhu. O dva roky později jsem si znovu vzpomněla na jeho nabídku a zeptala jsme se jej, jak je daleko. Řekl, že se mu stále nedaří, a že bude velmi rád, když cestu vylezu. A tak jsme s Rikarem odjeli v červenci 2004 do Gastelosenu. Kvůli špatnému počasí jsme tam nakonec strávili celý měsíc. Nakonec jsme celou cestu vyčistili a vylezli volně. Nejtěžší byla osmá délka, která představuje 50 m lezení za 8b+. Bylo to neuvěřitelné. A celá cesta byla: 7a, 7b+, 7b+, 7c, 8a+, 8a+, 8a, 8b+, 7a. Myslíme si s Rikarem, že obzvláště délky za 8a+ a 8b+ jsou celkem těžké na uváděnou obtížnost, a tak bychom si rádi počkali na nějaké opakování. Vím, že chceš lézt více v horách a vícedélkové cesty. Zajímáš se i o spárové lezení v žule? Máš s tím nějaké zkušenosti, nebo alespoň nějaké plány a sny v Yosemitech? Máš pravdu, v červnu 2006 jsem lezla hlavně vícedélkové cesty v NP Ordesa. S Rikarem jsme volně přelezli starou cestu: Divina Comedia 7a+. Vylezli jsme to na OS a nejtěžší délku jsme ohodnotili jako 7c. Později, v půli července, jsme vylezli Cassinovu cestu na Walkerův Pilíř. Byl to pro nás oba nezapomenutelný zážitek. Hned, jak jsme přijeli do Chamonix, byly ideální podmínky k výstupu. Vyrazili jsme o půlnoci, ale protože jsme se nevyznali na ledovci, ztratili jsme se mezi séraky na nejméně dvě hodiny. Lézt jsme začali asi v pět ráno. Lezlo se nám dobře. Asi třikrát jsme uhnuli z cesty a museli se vracet, čímž jsme ztratili nějaký čas. Pod poslední délkou jsme byli asi o půl deváté, přišla mlha a déšť. Tak jsme se rozhodli zabivakovat. Náš první alpský bivak! Teplota klesla pod nulu, ale my jsme byli silně motivovaní, tak noc nebyla až tak zlá. Další den ráno se počasí umoudřilo, my dolezli poslední délku a sestoupili na chatu Boccalate a potom dolů do údolí.

7

Walkerův pilíř

Co si pamatuji, dlouho jsi neměla žádného vážného sponzora. Ještě v době, kdy jsi vylezla 8c, jsi říkala, že si občas kupuješ lezečky. Domnívám se, že to byla tvoje volba, že jsi nehledala sponzory, ale oni tě nakonec stejně našli. Mám pravdu? Jistě, mým záměrem bylo cítit se příjemně a podporovaná. Šlo mi o dobré přátelství. To je můj přístup, a většina ze vztahů s mými sponzory je jako s normálními přáteli. Když se s nimi cítím v pohodě, mohu nabídnout více. To je zřejmé a funguje to tak se všemi mými sponzory. Jak bys vysvětlila, že je tu Josune Bereziartu a daleko, daleko za ní hrstka žen, které lezou 8c? Nevím, čím to je. Ženy i muži lezou stejné cesty. Ale lezení je mužský sport. Možná se ženy cítí trochu zastrašeny a nemají dost energie a kuráže na zlepšování se. Ale to je jen můj postřeh a je těžké rozhodnout, zda je správný.

Co je podle tebe na lezení nejdůležitější? Lezení se hodně změnilo. Dnes je lezení jednodušší a jednodušší. Jediné, co je důležité, jsou čísla. Pod lezením ale rozumím víc, než jsou jen ta pouhá čísla. Pro mě je to něco důležitého (obtížnost, počet pokusů), ovšem není to všechno. Vnímám to v širších souvislostech. Zajímá mě, kde jsem, jaké lidi zde mohu potkat, historie cest… prostě potřebuji všechno to kolem.

Celý, vcelku nebezpečný, sestup nám zabral osm a půl hodiny. A k Yosemitům? Jela bych tam ráda, ale obávám se, že budu potřebovat více zkušeností s tamním lezením. Nikdy jsem nelezla spáry! Ve srovnání s tvou neoddiskutovatelnou dominancí ve sportovním lezení nebyly tvé závodní výsledky nijak oslnivé. Jaké to má důvody? Pro mě osobně byl postup do finále vždycky velkým vítězstvím. Nikdy jsem nebyla soutěživý typ. Na každých závodech, kde jsme startovala, jsem si v duchu říkala: “Co tu sakra dělám?” S takovým přístupem není snadné uspět. Počítají se výsledky, a ty jsem neměla kdovíjaké. Nebyla jsem dobrý závodník. V jednom interwiev jsi uvedla, že trénuješ hlavně na umělých chytech, protože je to nejefektivnější. Myslíš si to stále? Ano, absolutně. Myslím si, že nejlepší způsob, jak získat sílu při tréninku, je trénovat na umělé stěně. Musíš se ale mít na pozoru a převádět výsledky tréninku na přirozenou skálu. Nejlepší by bylo lézt na skále každý den před

tréninkem. Nebo to alespoň udělat tak brzo, jak jen to bude možné. Stavěla sis někdy na stěně kroky podobné těm v cestách, na kterých jsi právě pracovala? Myslím něco, co se nazývá jako „stimulator“? Je velmi těžké dělat stejné pohyby na umělé stěně. Struktura, úchop i stupy ti vždy dají úplně jiný pocit, než na přirozené skále. Myslím si, že takový trénink může být dobrý pro středně pokročilé. Několikrát jsem to zkoušela, ale nebyla jsem příliš nadšená z výsledku. Slyšel jsem, že jsi se vážně zranila při práci s elektrickou vrtačkou a přetrhla sis šlachu v ruce. Jak vzpomínáš na rekonvalescenci, která trvala tři měsíce? Bylo to lehké být bez lezení? Ne! Bylo to krušné, zvláště proto, že se mi nehoda stala v době, kdy jsem měla nejlepší formu v sezóně. Napřed jsem nemohla vůbec pochopit, jak se mi to vůbec mohlo stát, ale pak jsem hlavně chtěla, abych mohla používat svůj prst jako před tím. Doktor věděl, že jsem lezec, a odvedl skutečně dobrou práci. Začala jsem lézt bez jakýchkoliv problémů se zraněným prstem.

Jak si představuješ svou lezeckou kariéru v budoucnu? Nemyslím si, že bych se mohla úplně vzdát skalního lezení, ale více a více se budu zajímat o jiné lezecké aktivity. Alpské výstupy, lezení ledů apod. pro mě budou každým rokem důležitější. ptal se foto

Piotr Droždž Rikar Rotegui, archiv Josune Bereziartu překlad Tomáš Roubal

8

w w w . c l i m b a n d m o r e . c o m

Atomic Playboy

Lynn Hill měla dítě relativně pozdě, ve 42 letech. Myslíte s Rikarem na děti, nebo si myslíte, že ještě máte čas? Tedy, pokud se mohu zeptat na něco ze soukromí... Hej, nestarej se, myslíme na to, ale ještě jsme se úplně nerozhodli…

Okouzlující Chamonix V červenci 2006 jsme využili periody dobrého počasí a vyjeli jsme na několik let plánovaný lezecký zájezd do Chamonix, kde jsme chtěli něco vylézt v okolí chaty Envers. Konečné složení bylo já, Satan, Dupy ze Strakonic a Pája z Tábora. Cesta proběhla v pohodě, a tak můžeme ráno na parkovišti v Chamonix přebalit batohy a vyrazit na zubačku. V autě zanecháme poměrně dost proviantu, zvláště Pája, jehož dvě obří igelitky by stačily na tři dny pro autobus polských turistů. Zubačka nás vyveze na Montenvers a odtud už musíme po svých. Nejprve sestup asi 100 výškových metrů po žebřících na ledovec, což je s 30kilovými krysami docela zajímavé. Pak už jen pochod po celkem bezproblémovém ledovci. Po něm dojdeme až na úroveň, kde asi o 350 výškových metrů výš na skalním ostrohu stojí chata Envers. My máme stany, a tak se vyhrabeme asi 60 metrů ve strmé nepříjemné suti na rozlehlou polici s jezírkem z tajícího firnoviska, kde rozbíjíme base camp. Nad policí jsou již celkem pěkné plotny, kde vedou i 6- až 7délkové cesty. Kocháme se pohledy na okolní štíty – Petit Dru, Verte, Petites Jorasses, Dent du Géant a hradbu jehel nad chatou Envers. Pročítáme průvodce a spřádáme plány na druhý den. Já s Pájou se rozhodujeme pro jehlu Premiére Pointe des Nantillons (2.921 m) a cestu Amazonia 6a. Satan s Dupym se chtějí rozlézt na stěně nad naší policí. Ráno se kluci rozhodují, že půjdou s námi a po 1,5 hodině od probuzení vyrážíme na strmý nástup částečně vybavený žebříky a pod stěnou přecházející ve firnovisko. Nástup nám trval asi hodinu a čtvrt, a jelikož jsme nevstávali nijak brzo a je víkend, tak je ve stěně již několik dvojek, a to i v naší cestě. Pája si vybírá nástupovou variantu – koutovou převislou širočinu za 6a, kde se ale po 12 metrech nechá ze založeného friendu spustit a nastupujeme jako kluci plotnou se zajímavým traverzem a jemným sokolíkem. Ve třetí délce pouštím spolulezce Páju mimo pořadí do vedení, protože klíčovým místem je ruční spára a ty se tu teprve chci naučit. Spára začíná po krátkém traverzu a je těsně u hrany pilíře nad převisem, takže je až mrazivě vzdušná. Na sokola to moc ošidit nejde, protože u hrany chybí nohy, a tak do ní

zakládám žáby a spára mě pouští. Je to nádherné lezení, ale kdybych tam měl na prvním zakládat vlastní jištění, tak bych musel ještě ze všech sil bojovat s udržením neprůchodnosti svého svěrače. Dále se již střídají spáry a kouty, sem tam nějaké plotny, vše v nádherné a pevné žule. Kouty a spáry jsou téměř úplně bez fixního jištění, ale nechají se dobře odjistit vklíněnci a friendy, nýty jsou pouze na štandech a v plotnách, kde nejde nic založit. Cesta je asi 350 metrů dlouhá, a tak s pozdějším nástupem dolézáme na vrchol kolem půl V popředí pilíř Premiére Pointe des Nantillons

9

šesté. Na vrcholku (je to jako nůž ostrá hranka) se všichni čtyři shodujeme, že to byla krásná, ale celkem namáhavá cesta, a také dík velkému vedru jsme dost unavení. Stěnou se dá slanit k nástupu, a tak po dalších dvou hodinách sedíme a vychutnáváme zaslouženého plechovkáče na chatě Envers. Pro velkou únavu dáváme další den restday, kdy se během dne postupně přesouváme pod kameny, kde je stín, abychom to vedro přežili. Další vybranou cestou byla Bienvenue au Georges V 6a+, opět od Michela Pioly a opět na Premiére Pointe. Na netu jsem k ní našel informaci, že se jedná o ultraklasiku, která obsahuje všechny druhy lezení a má 430 lezeckých metrů. Již v první délce je zajímavá spára za 6a a pak následují další nádherné spáry a plotny v perfektní žule. Nejtěžší místo je asi sedmá délka,

kde je několik kroků za jemné škrabky v kolmé plotně a pak následuje několik problematicky zajistitelných již lehčích metrů a jemný traverz ke štandu. Když dolezu následující délku a chystám se dobírat Páju, tak uslyším sprosté nadávání a Pája mi oznámí, že ztratil lezečku. Odpovím mu, že následující lehce ukloněnou plotnu za 6 a s malými chyty a stupy bez ní těžko přeleze. Nakonec se ke mně navazuje Satan a já s ním cestu dolézám. Pája slanil dvě délky a lezečku našel, takže cestu s Dupym také dolezli. Cesta měla 12 překrásných délek a byla zřetelně těžší než Amazonia. Slanění již známe, a tak za chvilku doplňujeme tekutiny na „Enversce“. Jelikož opět cítíme únavu, tak pro další den jsme vybrali pouze 200 metrů dlouhou cestu Le Piége 6a na věž Tour Verte (2.760 m), která se nachází přímo nad chatou Envers. Nastupujeme až kolem poledne a hned v první délce se Pája pořádně pochlapil v místy kolmé široké spáře za 6a. Já jsem se zase pořádně vybál ve čtvrté délce, kdy k oblezení převisu bylo nutné přelézt hladkou hranu bez chytů a stupů do položené plotny podle průvodce za 6a. 10

V Arcu i jinde jsem ale lezl dost lehčích 6béček a 6céček. Druhá dvojka, když viděla, jak v délce bojuju a stále se vracím, a také díky nahromaděné únavě a vedru se rozhodla slanit. Dolez a slanění je již v pohodě, ale v sestupu ke stanům se musím pekelně soustředit, jelikož dnešní pivo na „Enversce“ mělo 8 voltů, a to po vypití nalačno je znát. Předposlední den je z větší části restday, který si Pája zpestřuje plavbou na firnové kře v jezírku na naší polici, kdy zaplouvá i do tunelu ve firnovisku. Večer, když již stěna nad policí (jmenuje se Pilier des Contes) není na slunci, si ještě chceme zalézt. Vybíráme si cestu na druhý pilíř a opět jsme měli šťastnou ruku. V cestě jsou tři délky nádherných spár šikmo protínajících plotny, dvě délky lezení po kolmých pilířcích a v závěru rajbas v lehce položené plotně. Plotna

vypadá zcela kompaktně bez nějakých viditelných chytů a zprvu se mi zdá, že do ní nemůžu ani nastoupit. Jsou v ní ale dva nýty, a tak to zkouším a ono to jde. Je to rajbásek, kde se leze za miniaturní krystalky a výstupky. Nejtěžší je se odhodlat, stupy zatížit a přitáhnout se za chyty na půl článku prstu. Žula ale perfektně drží a plotna nakonec bez problémů pouští. I když se stěna od stanů nezdála nijak velká, tak jsme natočili šest trochu kratších, ale pěkných délek. Pak již jen zbývá sníst co nejvíce zásob, abychom odlehčili batohy a druhý den vyrážíme na cestu zpět. Slanění z police na ledovec s báglem je docela nepříjemné, ale obejde se bez uvolnění kamenné laviny. Dolů po ledovci to jde rychleji, a tak již v časném odpoledni nakupujeme pamlsky a pivo v Chamonix.

Za sebe mohu říci, že lezení v Chamonix mne nadchlo a líbilo se mi více než lezení ve vápencových Alpách nebo Dolomitech. K tomu je nutné připočíst bombastické prostředí, nádherné, až dost teplé počasí bez deště, celkem málo lidí, i to, že jsme na polici byli úplně sami. Vyšel z toho zkrátka můj nejlepší zájezd do Alp. V okolí chaty Envers by byla ještě řada cílů, které by stály za vylezení, jako např. Aiguille du Plan, Dent du Crocodile, Aiguille Pierre-Alain, Tour Rouge a Aiguille du Roc. Místní lezci měli pro tuto oblast nového pěkného průvodce z roku 2006 od Pioly. Nezbývá než sebrat matroš a vyrazit. Snad vám vyjde počasí jako nám. text foto

Ivan Drnek archiv autora

Chamonix – kolébka alpinismu Jak? Cestu přes Itálii pro vyšší náklady (mýtné, cena benzínu) nedoporučujeme, z jižních částí naší vlasti je možné vyrazit po ose Wien, Salzburg, Zurich, Bern, nejpohodlnější se ovšem jeví opustit ČR až v Rozvadově a následně přes Norimberk, Heilbronn, Mannheim, Basilej … (případně: Stuttgart, Zurich)… Bern, Lausanne, Martigny, Chamonix. Tak či tak, počítejte (z Prahy) s necelými 1.100 km a asi se 14ti hodinami jízdy. Cesta přes Švýcarsko se s ohledem na tamní cenu benzínu vyplatí. Kdy? Takřka kdykoliv, snad jenom krom období, kdy do hor přichází zima (říjen, listopad). Díky nadmořské výšce si můžete užít ledových žlábků ještě koncem dubna či počátkem května, v létě naopak nabízí místní žula spoustu jednodenních výstupů různých obtížností. Proč? Jak kdysi prohlásil jeden známý: „Proč zrovna Chamonix? Máš tu všechno. Hákování, ledy, mixy, skalní lezení, prostě všechno.“ Více info (včetně aktuální předpovědi počasí) na: www.chamonix.com Přikládáme schématickou mapku míst, kde se psala historie lezení. Podrobnou mapu koupíte asi za 10 euro skoro v kterémkoliv obchodě.

Jehly v okolí chaty Enverz

11

V montblanské žule V hospodě u piva se vždycky nejlíp plánuje. Člověk je u stolu s půllitrem v ruce silnější, odvážnější a plný elánu. „Chtělo by to nějakej plán na léto“. „Co kdybysme zkusili Švýcarskou cestu na Grand Capucina?“ Už přesně nevím, možná to takhle nějak bylo, každopádně jsme ten rozhovor za pár měsíců zrealizovali. A tady je malé nahlédnutí pod pokličku onoho nápadu…

Pochod pod stěnu

12

Počasí dole v La Palud ještě ujde, ale nahoře se podle šedivé clony čerti žení. Přesto nabalíme svině na šest dní a odcházíme k lanovce, která nás po čtvrt hodince vyplivne ve vysokohorském pekle. Fouká, sněží a všechno je pokryté námrazou. Původně jsme chtěli tábořit přímo pod Kapucínem, ale radši zabivakujeme u sedla Flambeaux. V poryvech větru kopeme díru pro druhý stan, jedna zpola zasypaná už tu je. Plac se díky objevené druhé lopatě rychle zvětšuje. Za hodinku stany stojí, můžeme uvařit a jít spát. Pondělní ráno je jako vymalované. Vstávám… opuchlý, nevyspalý a myšlenky na lezení mi nedělají dobře. Naštěstí jsme zaspali, takže dnešní den věnujeme pouze aklimatizačnímu bloumání po okolních ledovcích a rekognoskaci nástupu do cesty. Počasí by mělo vydržet minimálně do středy. Od stanů pod nástup je to hodinka chůze po ledovci, trhlin není mnoho, ty staré jsou zafoukané včerejším sněhem. Pod Kapucínem se Bidlo leze podívat k okraji trhliny. Přesně do místa, kudy budeme muset projít. Snad to půjde. Nástupy na mnoho cest v Alpách se za poslední léta oteplování změnily. Kde se dříve dalo pohodlně vyjít desítky metrů po bílých firnových kužeSpodní část stěny

Grand Capucin

lech k začátkům cest, jsou dnes obnažené nestabilní žlaby plné suti a bahna. Prostě ledovce pomalu tají a stěny se „zvyšují“. Odpoledne se válíme u stanů, vaříme, roztápíme sníh do flašek na zítra a balíme. Usínám skoro až k ránu, ostatně jako pokaždé v horách před nějakým výstupem. Pořád dokola ve mně kolují obavy, jestli to vylezeme a podobné nesmysly. Pod stěnu přicházíme opět pozdě, do kuloáru už nastupuje dvojka Angličanů a trojka místních, kteří naštěstí polezou vedlejší O sole Mio. Než se vůbec propracujeme pod vlastní nástup Švýcarské cesty, musíme vylézt asi 250 m trojkových mixů. Je tu všechno, co nám bude znepříjemňovat postup nahoru. Černý vodní led, tající bláto, drolivá skála a padající kamení doprovázené pravidelnou ledovou kanonádou, kterou co chvíli uvolňuje stěna nad námi. Však taky hned schytávám ránu do nešikovně odkrytého lokte. Pro překonání nepříjemné stěny odtrhovky přijdou vhod dva šrouby a útočné pikle. Specialista na led a humus Bidlo se činí, takže zanedlouho můžeme na konci páté délky pod převislým balvanem nechat batoh s „plasťáky“ a mačkami a nazout konečně lezečky. Před námi je dvanáctidélková skalní pasáž. Dobrovolně se hlásím o vedení, rovnou pro celou další třetinu cesty. Nemá smysl ztrácet čas převazováním na každém štandu. Na čtyřicet metrů šestplusky jen dvě skoby – drsný začátek. Dostáváme se do výrazného koutu s rovnoběžnými spárami, který nás po třech délkách přivede na R5 – výraznou polici v jižní stěně. Dobírám kluky, lezou souběžně, abychom ušetřili čas. Kolem nás samé do červena zabarvené plotny, spáry a převisy třpytící se v odpoledním slunci. A vzdušné pohledy dolů na věžičku Trident. Opojen adrenalinem jsem na chvíli vypnul mozek, nevšiml si štandu napravo a „zapráskal se“. Spára se zu-

žovala až zmizela úplně. Co teď? Říká se, že co umíš vylézt, musíš umět slézt. Trochu pocuchané nervy a nejvhodnější okamžik vystřídat prvolezce. Klíčové délky budou na Hrbovi. V kratší šestkové délce jsou jen čtyři zakouslé stopery po předchůdcích, skoby žádné. Hrba si to užívá a trochu dojišťuje vlastními jistítky. Překonáváme postupně těžký traverz pod převisem a výlez pěknou prstovou spárou do dalších ploten. Čistě VII nebo A1, A0. Lezu druhý a s báglem už místy hákuju. Není tu skoro nic na nohy a blyštivá prokřemenělá žula trochu smeká. Vedle mě vpravo se vynořil chlap. Rozbitá cyklistická přilba, spárové rukavice, tenisky na sedáku, ani nehlesne a běží v osmičkovém terénu někam nahoru. Zřejmě dobrý oddíl... Jsme vysoko a funíme jak lokomotivy, hlavně my druholezci s batohem. Nikdy se asi nenaučím lézt jen s mobilem a flaškou vody, na to jsem v horách prostě srab. Poslední exponovaná spára, po ní by mělo být posekáno... Špičatý vršek se rychle zalidňuje. Dolézají tři Francouzi, dolézá i „ufoun“ v cyklistické přilbě se svým družstvem. Žvýkám sójový suk a civím kolem. Na obrovské sousední pilíře du Tacul, na Midi, Jorasses i Obří zub... člověk tady pochopí, na jak malou věžičku to vlastně vylezl. Je čas vyrazit dolů. Do kratičkého digitálního klipu povídáme něco o dvou až třech hodinách slaňování. Ovšem je to jen zbytečně předčasný optimismus. Až tři délky pod R5 jde všechno jako po másle, svázané padesátky poslouchají a máme hodinu do tmy. Pak nás štěstí opustí, lana se dvakrát zaseknou a ještě pořádně zamotají. Hrba obětavě leze zpátky nahoru, aby je uvolnil. Čas najednou letí ohromnou rychlostí. Padá tma a dolů na ledovec nám chybí nejmíň šest dlouhých slanění vším možným. Smyčky v kuloáru jsou většinou roztroušeny za hroty více či méně důvěryhodných balvanů. Nejhorší mi připadá nic nedělat, mrznout a mlčky čekat, až se blikající světýlko dole slabě ozve, že můžeme dolů. Aspoň přestaly žlabem lítat šutráky. Teda kromě těch několika, které neopatrně uvolníme stahovanými lany. Konečně přeskakujeme odtrhovku a dojíždíme s úlevou na sníh. Zhluboka unaveně vydechnu a podám kámošům zmrzlou, špinavou ruku. Právě odbila půlnoc a my jsme zrealizovali jeden z mnoha divokých hospodských nápadů... text foto

Tomáš Radil T. Radil, P. Daniš

V polovině Super lezení

Résumé: masiv Mont Blanku, Grand Capucin 3.838 m. Švýcarská cesta 6b (VI+A0), v současnosti při nedostatku sněhu 18 délek; C. Asper, M. Bron, M. Grossi, M. Morel 1956; 10 hodin lezení a 6 hodin slaňování; Honza „Hrb“ Hrbáček, Petr „Bidlo“ Daniš, Tomáš „Tomas“ Radil

13

Jan Culek, „Zbytečná smrt“ Xc, Labské údolí

14

Na redakčním stole nám leží asi pětisetstránková kniha s fotografiemi z těch nejúžasnějších přírodních krás naší Země. Naše vlast je zde zastoupena jednou: Údolím Labe. Už kdysi v druhohorách začalo vznikat něco, co (krom sousedního Německa) nikde jinde nenajdete. Jak to vypadá, když zde lezou ti nejlepší, zachytil svým objektivem Pavel Žofka.

Tomáš Sobotka, „Velký třesk“ Xa, Labské údolí

15

Čierna hora, sektor Škorpión „Tak čo, spravíme nejaké nové línie?“ – „Ale kde, keď všetko je už odistené?“ – „Čo všetko?! Záleží na tom, čo hľadáš.“ – „Tak hej, je toho síce dosť, ale chce to športovú oblasť a tie najlepšie sú už vychytané. Niekam ďaleko, na to niesú

Dormitor

zo sebou a doteraz tam nepoznajú lezenie. Ľudí tam nič iné nezaujíma, len ako byť perfektný Európan, v rovnošate s kufríkom, na ktorom je napísané dokonalý svet.“ – „Vyprávaš akoby sa ti Čierna hora nepáčila.“ – „To nie! Len chcem povedať, že je tam všetko čo nájdeš aj v Španielsku, Francúzsku atď... a kvasiť sa tam dá skoro počas celého roku. Chceš hory mimo ľudí?! Dormitor, miestami vyzerá ako Aliaška. Si nagelovaný diskofil? Každých 10 metrov, hlavne v prímorských oblastiach, môžeš prezentovať svoj napudrovaný ksicht. Budeš stáť v lesklom tričku, v bielych nohaviciach a ženské sa ti budú klaňať. Si socka, ktorá nemá prachy? Zober gitaru! Pouličné umenie sa tu priam vyhľadáva. V tomto je systém Dormitor

prachy a hlavne nezoženieš ľudí. Keď a fízli našťastie zhovievaví. Sme rôzny, niekto lezie, chce hlavne liezť a nie srať no jediné čo nás spája je lezenie.“ sa po horách a hľadať relatívne možnos„TAK ČO?“ – „Jasné, ideme všetci!“ ti. Je to akoby si hľadal vodu na Marse.“ – „Super, koľko nás je?“ – „Minimálne – „Vidíš a predsa tam je. Poznám mies- štyridsiati.“ – „Tak to pôjde 10 áut!“ – to, je celkom blízko, kde by mohlo byť „A čo si si myslel, že je to len tak? HOP perfektné lezenie a zatiaľ tam nič nie KLOBÁSKA, POĎ SEM! ZJEM ŤA!“ – je. Chce to viac ľudí, istenia a možeme „Potrebujeme minimálne 2.000 istení, 3 ísť.“ – „Tu v Európe, zas nejaký rozbi- vŕtačky, centrálu, aspoň 20 sudov piva, tý lom štyri dni od civilizácie?!“ – „Už ženské a mrte sponzorov.“ – „Len sa ma neser, je to v Čiernej hore!“ – „To tak pohrnú. Máj je ideálny.“ pôjdeme na tanku, nie?!“ Dobre, dohodnuté. „Čierna hora ešte pred nedávnom riešila vojnové konflikty, ale to sa V MÁJI: skončilo. To je pre nás výhoda izolá- Všetci riešia finančné problémy a rôzne cie. Dlhé roky tam mali problémy sami iné... Takže akciu prekladáme na leto. 16

V LETE: „Ja nejdem!“ – „Prečo?“ – „Lebo je tam teplo!“ – „Dobre, koľkí sú pripravení na odchod?“ – „Dvaja.“ – „Takže vlastne nikto! Seriem na vás! Pôjdem aj sám! Ibaže ako sa tam dostanem, keď nemám vodičák a na bicykli neunesiem nič.“ Kúpim škodovku za pár drobných a nájdem vodiča. Našiel som ho! Volá sa Paľo (Pampúšik), dlhé roky jazdil na traktore, takže ťažké riadenie mu vôbec nevadí. Pridala sa ku nám ďalšia partia na škodovke, Roman s Mirom. Začína sa to rozbiehať. Vyrážame: 3, 2, 1, štart! Hlásim stav vozidla: Riadenie funguje na 0,1 %, brzdy fungujú pri rýchlosti 10 km/h, spojka v háji. Nase utočisko, naša jaskyna

POZÓÓR: Defekt na ľavom zadnom. Vyriešime prvý problém, no vzápätí je tu druhý. Modrá škodovka natankuje plnú nádrž a vtom praskne hadička a pol nádrže je v riti. O deň neskôr sme dorazili k nášmu cieľu. Vyšplháme do jaskyne, vybalíme veci a kvasíme. Táto oblasť je od Podgorice vzdialená len 8 kilometrov. Dole pod sektorom tečie rieka, ktorá pôsobí ako blahodárne osvieženie počas horúčav. „Teraz som zvedavý čo v tom výpeku budeme robiť?“ – „Ja idem vŕtať. Tá línia s tým bruchom navrchu vyzerá byť v pohode leziteľná.“

Po krátkom čase v škodovke vidím obrovské steny. Cítite ten božský kľud? To je Komárnica. No akonáhle sme cez ňu prešli, boli sme opäť v divočine. Vtom sa ku nám blíži stará pastierka zo zvedavosti. Ponúka nám syr, ktorý meníme za im dosiaľ nepoznaný mak. Po krátkom rozhovore, odkiaľ sme a čo tu robíme, začala lamentovať a starosti si o nás robiť či sa chceme zabiť, keď takto riskujeme. Čiže nič nové nám nepovedala, len to, čo často počujeme od obyčajných smrteľníkov. Miro s Romanom urobia prvovýstup 500metrovej steny, čo im zabere celý deň. To bol posledný výstup v Čiernej hore. Sadáme do črepov, berieme stopárov čo sa nám neskôr stalo osudným. Ako sa hovorí, za dobrotu na žobrotu, auto sme preťažili a museli sme ho tam nechať. Dostali sme zaň tašku kukurice a zbytok cesty sme došli po vlastných...

Miro leze svoj projekt

text a foto

Osadzujem prvý borhák, cítim, že celá akcia môže stroskotať na zlom lepidle, s ktorým si môžem akurát tak lepiť rozbité sandále. „Ja debil!“ Chcel som ušetriť a nakoniec som ohrozil celú akciu. Hlavne že tu máme jedla na mesiac. Nevadí, sú tu ešte kotvy a očká, ktoré by nám mali stačiť na 3 cesty. Spravíme tie línie a pobeháme Čiernu horu. V sektore sú zatiaľ 3 projekty a jedna cesta. Projekty s názvami: Krava, zajac a koritnačka cca. 8a+ až 8b , Škoda cca. 8a+ , Hovno na trampolíne cca. 8b. Vylezená cesta má názov Balkánska pohoda 7a. V tomto sektore, ktorý sme nazvali Škorpión, sú zatiaľ len štyri cesty, ale potenciál má na minimálne sto, a takýchto sektorov je tu moho. Už nás to tu nebaví, prišla Šimatova rodinka, spravíme oslavu, zahráme si v meste a ideme do Dormitoru. Ale do tejto oblasti sa ešte určite vrátim. Zvyšné borháky tu nechávam, na budúce ich prinesiem ešte viac a to lepidlo si vychytám.

Rodinná pohoda

Stano Fakla, HK Banik Prievidza

Sektor pri jaskyni v oblasti pri Podgorici

Blížime sa k moru, už z diaľky cítim pečené prasce. Jedno vedľa druhého sa na slnku opekajú a zanechávajú po sebe bordel. Tak takýto chliev nemusíme, radšej ideme do hor. 17

NDR

Říkal Bobuláč, že tam jde dobrá smyčka, když do ní ale opereš, musíš si ji upravit pchádlem. „No a jednou to lezl Güllich, založil tu smyčku a pak do ní spadl. Držela a tak to zkusil znovu a zase spadl. Hodil dvacet přes půl stěny i se smyčkou, von si ji totiž nespravil.“

Tak takovéhle věci se občas dějí kdesi kolem Bad Schandau a ovšem, nejen tam. Stačí zavítat do světa více či méně solivých věží a stěn. Je konec září a jak jsem se zrovna dozvěděl, tak na Affiky (Affensteiny) se jezdí v nejlepší formě, tedy na podzim. Ze studií Dieškovic horolezecké encyklopedie si matně vybavuji pasáž týkající se právě téhle oblasti: „…steny sú na chyty skúpe a pre-

to i ťažké.“ No tak to se opravdu těším, hlavně když se dozvím, že lezení tam je jako v Adrstrachu, tedy sem tam něco, případně kde nic, tu nic. V samém závěru jednoho z amfiteátrů se krčí věž, na jejíž hvězdičkové západní hraně – jak nám bylo doporučeno – se máme rozlézt. Po cestě Marek utrousí, že asi tuší, oč jde, a to takovým tónem, že také něco začínám tušit. „Tak to je ono.“ Docela rozčarovaně zírám na tu vlhkou, mechovatou hrůzu, kterou posléze definuji jako „zelený tatranský hřeben“. „Tohle ukázat Sinkovi, tak mně vynadá,“ - a pořád se nemůžu na tu krásu vynadívat. To už ale Marek leze na vršek, kde to celé srovnává s kratším „žabákem“. Nic ale není tak hrozné, jak to vypadá a od prvního kolečka už to je docela pěkná hře18

benovka. Na vršku se shodujeme, že to na rozlezení bylo ne zrovna ideální a tak trošku zmírníme plány. Pomalu se šomtáme podél věží, až nám padne do oka Kreuzturm a její západní stěna. Po levé hraně jde Richter a vpravo ve stěně jsou také nějaké kruhy. Protože jsme v Německu, myslím, že název bude něco jako „Westwand“, ale kdo ví. Problém je, že se na nástupovou terasu musí obíhat celý blok a nebo… na předskalí vede i rajbáček přes čtyři kolečka a to by bylo, aby nebylo. Nadávat začnu metr nad zemí a přestanu metr pod terasou. Mezi tím byla úžasně solivá, náramně zelená, hlínou posypaná klouzačka, kterou nějaký „dobrák“ pojmenoval Flutrinne. Nevím, co to znamená, ale určitě nic pěkného. Cesta na samotnou věž už

je o něčem jiném. Takový ten klasický la necelá hodinka boulderingu a práce. průstup stěnou, plný překvapení, kdy Jinak v cestě potkáte vše, co na písku jsme kousek pod vrškem a plní dojmů potkat můžete a čemu byste se nejrarádi, že se můžeme napojit do přívěti- ději vyhnuli. Ale nelekejte se, taková vějšího „Richtera“. Kdepak narovnání hrůza to není, jeden by řekl: „klasický (dir. westwand?!), dneska už jsme se velkolepý průstup velkou stěnou…“, báli až až. Nahoře, docela vysušení, se jakých je ostatně všude kolem plno. kocháme výhledy na zapadajícím slun- Při sestupu se šťastně potkáme s drucem zalité Sasko. V dálce padá do lesa hou částí výpravy a nám nezbývá, než stín protějšího Blockstocku a nám tady „spakovanec“ a tradá domů. A vrátit chybí jenom ta flaška s vodou, s tou se? Proč ne, ale je toho móóóc! Zdar jsme to tedy opravdu podcenili. Další a někdy někde. den se jdeme pro změnu podívat do stejného sektoru, a to na „kuželku“, No a na úplný konec (ten po normáltedy Nonnengärtner, jejíž pěkná fo- ním konci) jsem si nechal pár skromtečka nalézá se v „kletterführerovi“. ných postřehů. Affensteiny, alespoň Z nabídkové listiny se nám nejvíce za- z toho, co jsem mohl poznat, jsou mlouvá Abendröte s možností přímé- něčím jako… a vůbec, dají se oblasho a ještě přímějšího dolezu (dir. a su- ti přirovnávat k druhým, když každá perdir.). V desce už operují dva maníci je vlastně jedinečná? Hodně komínů, a ta jejich linka nevypadá vůbec leh- spár (jako v Ádru) a hlavně seriózní ce. A ať mi někdo říká, že lezení v kol- stěny (jako v Labáku), kde deset krumým je hlavně o technice, takový tahy hů v linii není vůbec nahusto. Materipo ne zrovna hlubokých jednoprstov- ál je většinou lepší, někde horší. Krakách, a samo sebou, že bez magnesia, jinově vděčné neb výhledům směrem to je něco. Cestu dělali ti stejní borci, na Drážďany nic nestojí v cestě. Co se co v ní zrovna straší, ovšem tehdy se týče přístupu do skal, tak záleží, kam napojili do Abendrötu a dnes to chtě- až se míníte štrachat. Ze slabé půlhojí napálit direkt do Superdirektu. Už dinky k Blockstocku se může vyklubat tak to prý bude určitě 10c v AF. Aby docela seriózní turistika. „Tam to vzato nebylo málo, tak později zjistíme, du, tak to jsou pořád Affiky…“ že jsme se s nimi potkali na jaře pod Zschandy (malej a velkej). Čest naHeringssteinem. Jak je to Sasko malý, vštívit jsem měl pouze Heringsstein co?! Jsem zvědav, kam to napálíme my, v Kleiner Zschandu. Jedete-li do Sasovšem na druhou stranu to raději ne- ka z Hřenska, je to asi nejvzdálenější chci vědět. Po poctivém vystřídání se oblast. Dá se jít přímo od Labe, ale (nekecej a lez…) vykouknu zpoza hra- to prý je hodně do kopce a navíc dany a usadím se v kolečku jako v kino- leko. Autem se dá přiblížit až nevím teátru. Vedle mají borci trošku náskok kam, nicméně od určitě hodinové sviža ten první se začíná sunout k trhlince. né procházky pěkným údolím si stejJedna smyčka, dorazit pchádlem (dů- ně nepomůžete. Zschandy, to nejsou ležité), sednout si, druhá smyčka, ob- štíhlé věže ani pásy stěn. Na kopci stohlídnout a tradá ke kruhu. Najednou jí jedna almara, přes údolí na dalším se mu smekne nožka, ale elegantně to kopci další almara a nejsou to žádný vybere, a už cvaká kruh. Ještě zvlád- prcky. Výhodou je, že se tady dá něco nout tak trochu „bazénový“ výlez a je vylézt i když začne pršet – pochopitelna vršku. Pěkně se na to dívá a když ně než cesta zateče. Tedy silné pracuž tam to lano jednou je, tak proč to ky užijete. Jinak je to písek se vším, nevyužít, no ne? Za odměnu si Sasí- jak má být. ci nevěřícně prohlížejí Markova „ufa“ A ještě DT. Tedy aby bylo jasno, tak a na otázku, jak to drží, se jim dostane ne štíhlý kousek nerezu made in Swiss, odpovědi, že dobře a všude. Dole se nýbrž „dobré tépek“. Byli-li jste někdy najde vhodná spára (ne však pro sta- v Ligurském Finále, v sektoru Monte romódní suk) a borec si „ufíka“ zalo- Sordo, zajisté neutekla vaší pozornosží, tahá, koulí očima a nešetří přitom ti stěna děravá jako eidam, když z něj chválou. Kola revoluce se pomalu, ale Myšpulín vrtačkou dělal ementál. V téjistě roztáčejí! Je tu poslední den poby- hle stěně se sice neleze, ale na Heringstu a nevím proč, když už jsme tak „od- steinu je něco podobného, ba i většího. kvetlí“, šlapeme si po Eulí stezce k vě- A celou tou krásou vede moc pěkných ži Wilder Kopf, na níž vede věhlasný Güntrových „1.000 Torrů“, z nějž jsou Dauerbrenner, ten má v kapse už kde- obrázky. jaký Brňák, tak proč to taky nezkusit. text Vilém Pavelka Co vám tady mám povídat, stačí když foto V. Jantošovič se přiznám, že na jeden kruh připad19

Ó baby, baby „Dosud jsem nezačala trénovat tak, jak bych si představovala. Můj trénink spočívá především v lezení na skalách, snažím se lézt co nejvíce cest za den...“, řekla o svém přístupu k tréninku senzitivní Jitka ve Filkově článku „Baby, oh, baby.“ Začala jsem na písku a vyškolily mě Tatry Lézt jsem začala v osmnácti, když jsme s kamarádkami jely na horolezecký fesťák do Teplic. První cesta, kterou jsem tam vylezla, byla cesta Večerní na Křižáku. Na můj druhý lezecký výlet v životě mě kluci vytáhli do Vysokých Tater. Byl podzim roku 1988 a s holkama jsme dostaly ve škole na zdrávce den volna, abychom se podívaly na své budoucí pracoviště. Prodloužený víkend v Ta-

mě zimní Tatry po pár zážitcích ve špatném počasí vyškolily. Myslela jsem, že mě tu už nikdy nikdo neuvidí, ale vždy to přebolelo a do Tater jsem se ráda vrátila. Do lezení v horách a na písku mě tehdy zasvětil Tomáš „Kocour“ Filka, za což mu děkuji. Na písku jsem lezla převážně na Prachově a Suchých skalách. Než jsem se pustila do cest na prvním konci lana, vylezla jsem mnoho cest a založila nespočet smyček. Než se narodila Monča (92), byly to cesty maximálně do VII. stupně obtížnosti na písku. Když jsme se pak v roce 1994 poznali s Lubou, laťka obtížnosti se trošku pohnula... Big Wall (VIIIc), Prezident, Labské údolí, rok 1995 Tradiční týden v Labáku na pravém břehu v bivaku u Želvy. Rozhodla jsem

se jít do cesty Divoký Romsdal (VIIc) na Karlovu stěnu (spára, kout), ale bohužel v tom byli nalezlí kluci. Musím využít své bojové nálady, tak běžíme s Lubou pod Prezidenta. Na jaře jsem tu lezla na druhým cestu Big Wall, ale z jeskyně uprostřed cesty jsem bohužel vyletěla a zbytek cesty jsem musela prusíkovat, protože je to trochu převislé. V 60metrové stěně jsou jen dva kruhy (první dodatečně dodaný). Jdu do toho! Jsou čtyři hodiny odpoledne. Nejhorší úsek je pro mě od prvního kruhu do jeskyně. Na mé drobné ruce je spára příliš široká. Lezu trochu v bezvědomí, ale jsem v jeskyni. Dobírám Lubu. Trocha morální podpory a nalézám do nepříjemného převislého koutu, naštěstí je tu erárka na zajištění. Žábová spára mi sedí, provazuji ještě dvě smyčky a jsem u druhého kruhu.

Jitka Kuhn-Gáberová - Mázlová Big Wall, VIIIc, Prezident, Labské písky

Krok od ráje, VIIIb, Labák

trách mě fakt „poznamenal“ a rozhodl o mém „budoucím pracovišti“. Obrovské stěny, spaní v bivaku, pořádná makačka, bezva parta a to lezení...! Do roku 1990 jsem Tatry navštívila ještě devětkrát, z toho čtyři výlety byly v zimě. Většinou jsme lezli cesty okolo pátého stupně. Nejtěžším výstupem byla západní stěna na Velký Ošarpanec VI (Kroutil, Kelner 68). Mezitím jsme vylezli na Matterhorn, Jungfrau a Grossglockner. Často však vzpomínám, jak 20

ale, že pokud budou chtít svoji hranici lezení posunout nad desátý stupeň a budou chtít cesty zachovat pro budoucí generace, tak si s klidným svědomím „namoučí“. Agresivní pot skálu ničí víc než magnesium (to vidím především na malých chytech) a není problém bílý prášek po sobě lehce očistit kartáčkem.

Bič, VII, Drážďanská věž, Prachov

Závěrečná spára a stěna, nepříjemný výšvih přes převis na vrchol... sluníčko zapadá a já mám slzy v očích, jsem na pokraji blaha a vyčerpání. Kromě Big Wallu Jíťa přelezla jako jedna z mála žen i několik dalších „morálových“ cest, které určitě nepatří mezi ty často lezené. Dlouhý kout (VIIb), Milenci, Adršpach Hned dole mě prověřil komínek, kde jsem uronila nejednu slzu. Pořádně mi pak dal zabrat převislý kout se spárou, kde jsem zakládala smyčky a připadala si jako v Separate Reality, protože jsem nebyla schopná se rozepřít nohama. Je neuvěřitelné, jak dokáže udělat strach z člověka pěknou bačkoru. Východní spára (VIIb), Dědek, Adršpach Tuto cestu jsme lezli s Lubou na střídačku. Já jsem dolezla k prvnímu kruhu, párkrát ho nadlezla, ale spára se pěk-

ně rozšířila a tak jsem raději vycouvala. Luboš to pak dotáhl na vršek. Turecký meč (VIIc), Tyršova věž, Labské údolí Decháč (VIII), Král ,Kitzbühl VIIc, Vinnetou, Adršpach Kopalova spára (VII), Joskův odkaz (přímo) (VIIc), Cermanova cesta (VIIc) – Příhrazy Paraván (VII), Vitamín A (VIIc), Bič (VIIc), Teplické skály V oddíle nás to tak učili V horolezeckém oddíle nás vedli k dodržování pravidel pískovcového lezení. V té době jsem zastávala názor, že by se měly pískovce ponechat klasikům, kteří budou dělat cesty odspodu a nebudou používat magnézium. Postupem času, když jsme s Lubošem začali lézt čím dál tím těžší cesty, jsme svůj názor na používání magnézia přehodnotili. Vím, že většina lidí, kteří mají něco společného s lezením, je proti používání magnézia, myslím si

Těžká Karta (XIa), Teplické skály, rok 2002 20 metrů technického lezení s vytrvalostí na prsty. Považuji to za jakési splynutí člověka a skály. Díky této cestě jsem se snad naučila lézt nohama. Cesta mi dělala nejvíce problémy u druhého jištění, kde se nabírá jemný dvouprsťáček na půl článku do sokolíku. Stojíš nohama na tření a jdeš na bekhend do jemné lištičky na levačku. Když jsem v tomto kroku třikrát spadla, nemělo už smysl ten den cestu dál zkoušet – měla jsem totiž prsty naruby. Dál je to na lezcově vytrvalosti v prstech. V Kartě ještě čeká nepříjemné cvakání čtvrtého jištění z boule, traverz po jemných prsťáčcích s nohama na tření do spárky. Zde se dá trošku spočnout, před bouldříkem od posledního borháku, kde držíš jemné chýtky a děláš opět nohama na tření dynámko do nevýrazné vodorovné police. Tu menší odtlačíš na levé ruce, dáš pravou patu vodorovně s tělem do police, a pokud se nevyklopíš do údolí Martinských stěn, tak cestu dolezeš po jemném lišejníku ke slaňáku. Cestu jsem poprvé zkoušela na jaře 2002, přišla mi úžasná, ale sci-fi, pak přišly problémy se šlachami, letní teplo, ale dopadlo to – podzim 11. září. Tsunami (Xb), Teplické skály, rok 2006 Jedna z nejkrásnějších linií Teplických a myslím českých skal vůbec. Nejsem zrovna specialista na hrany, protože vím, že mi nejdou. Ale byl to můj velký sen, alespoň cestu prostoupit. Trocha morálu je zapotřebí na dolezení k prvnímu kruhu – patnáctimetrová spára, kde jde založit pár smyček. V začátcích jsem si v této spáře vždy dodřela ruce tak, že se nezhojily do příštích pokusů. Takže když jsem do toho šla za pár dní, strupy se pěkně odrtily a krev mi tekla mezi prsty. Pak jsem vyzkoušela rukavice a to bylo hned jiný kafe. Když jsem vylezla spáru, nechala jsem je na balkónku, dolezla k prvnímu a pokračovala stěnou přes další dva kruhy. Pak začalo lezení po hraně. Dalším bonbónkem je 21

Ó baby, baby IWC 2003, Pitztal

004

tisfakce (Xc) – Panteon, Ztracený sen (Xc) – Teplické skály, Poslední relikvie (Xb), Trůn – Labské údolí, Opera vertical (Xb), Železné věže – Příhrazy. Dále Jíťa vylezla dalších 20 cest obtížnosti Xa až Xb v Labském údolí, na Prachově, Ostaši, Panteonu nebo v Teplických skalách. „Hodně moc si vážím cest, které vylezu on sight, jako jsou v Labském údolí Ďábelská omáčka (IXb/c) a Zákaz kouření (IXc), v Teplických skalách to jsou Apollo (IXc), Baron Prášil (IXb), Stěna železem zdobená (IXb), Modrá krev (IXb/c – flash).“ Kromě těchto pískovcových prásků má Jitka přelezeno na vápně 10 cest obtížnosti 8a. Kromě hor a pískovcového lezení se Jitka také zapojuje do kolotoče závodů. S odstupem času však působení na světových pohárech hodnotí jako zbytečnou ztrátu času. Závodní zkušenost Většinou, když jsem měla svou nejlepší formu, tak jsem si něco udělala (zlomila jsem si palec na ruce), nebo jsem onemocněla (mononukleóza, zánět šlach). V té době jsem trénovala dvoufázově a hodně jsem posilovala. Tréninku jsem úplně propadla. Největší můj problém byl v tom, že jsem neposlouchala svoje tělo, a když bilo na poplach, bylo už většinou pozdě. Bylo hrozně těžké najednou vypustit trénink, když jsem věděla, že mám před závody, na které jsem se tak připravovala. Vzhledem ke svému věku jsem trénovala moc nevyváženě. Moje šlachy a úpony to proto nezvládaly. Pravdou však je, že pro lezení je nejlepším tréninkem LEZENÍ. Když se ohlédnu zpět, čas, kte-

cvakání druhého jištění v hraně, které je nejlepší nadlézt, tady se mi podařilo hodit pěknou vývrtku v pádu. No a samotný dolez k předposlednímu kruhu byl pro mě místem nejtěžším. Pod tento úsek jsem dolezla v kuse několikrát a prostě jsem se tu po…! Pro mě fakt těžký a dlouhý dynamický kroky a po chybičce přichází vždy pořádná tlama. Pak se to ale podařilo. Důležité bylo přepnout a nemyslet na pád, ale na lezení. Černá zmije (Xb), Labské údolí, rok 2007 Trošku troufalosti poté, co jsem zapytlila Vítězný oblouk, ale mega dlouhý kroky od posledního jištění mě odradily. Tak jdu zkusit cestu vedle. Lezení po hraně, super krůčky. Potom dlouhý 22

skok z hrany doprava k cestě Vychytralý plán, což mi činilo největší problémy. Pak super lezení po lištách, občas s pěkným nášlapem nohy k ruce. Závěrečný vypečený dolez, kde jsem si vzpomněla na bouldr z Ádru – Dlaňák, kde děláš podobné kroky. Super nášlap na tření, náskok vpravo do boule, levou přepadnout do levé boule, chvíli zůstat jen na rukách a rychle si vyměnit tu nohu na tření. Našlápnout skoro k ruce a krutě protlačíš celé tělo a hlavně levačku na bekhend do sokolíku. A je vyhráno. Tak tohle čtyřicetimetrové dílo se mi podařilo přelézt na třetí pokus. Prostě mi „Zmije“ sedla. „Každá cesta, kterou na písku vylezu, ve mně zanechá mnoho dojmů!“ Mezi takovéto cesty patří např. Sa-

ČP Praha

rý jsem trávila na svěťácích, kde jsem se umisťovala okolo dvacátého místa, bych určitě využila lépe ve skalách. Na domácích závodech jsem se umisťovala do třetího místa. Rozhodně však mohu říct, že závody byly další dobrá zkušenost v lezení. Nikdy mi nebylo cizí lézt v zimě s cepíny a když nás v roce 2001 s Lubou oslovili, jestli nechceme zkusit závody v ledu, šli jsme do toho. Nejdříve začal Luba hned Mistrovstvím světa v Pitztalu, kde skončil na 9. místě. Já jsem v té době měla bohužel problémy s loktem, tak jsem to zkusila až další sezónu. Natrénovala jsem pár fintiček, vytrvalost, upravili jsme zbraně a botky (brusle). V roce 2002 jsem skončila v Saas Fee na 18. místě, v roce 2003 to bylo na Pitztale 8. místo a v Saas Fee 12. místo. Pak přišly opět problémy s loktem a ke konci roku operace. Poté jsem se ještě zúčastnila závodu SP na Tanvaldském Špičáku, kde jsem obsadila 5. místo. Drytooling Mé první zážitky s mixovým lezením na prvním konci lana nebyly moc příjemné. Taková ta nejistota, kdy máš cepín na malé liště a čekáš, jestli ti ustřelí, nebo je zapříčený na spoďáka a máš ho u obličeje…!!! Musela jsem se vždy na začátku sezóny trochu psychicky aklimatizovat. Jezdili jsme hodně do Kytlice, kde se mi podařilo udělat třetí přelez cesty Scotland Yard M9. Super lezení bylo i na Klíči, ale ten bohužel uzavřeli. Pak jsme také zavítali do rakouské oblasti Dryland, kde jsem přelezla Happy M9 a Fontok M10-. Jsi bůh nebo ďábel (M10+) Super lezení stropem, kde děláš pět chouca grifů za sebou, jdeš cepínem na tření za bouli a pokračuješ dalšími choucami do převislého koutku a traverzu. Když Luboš cestu udělal a přelezl, tak mě nikdy nenapadlo, že ji za dva měsíce přelezu taky. Mé první pokusy byly směšné. Dlouhé přesahy, kde se v chouce rozhoupeš a letíš do pukliny, potom vypustíš nohy do vzduchu a jdeš do další chouky. Domů jsem jezdila s rozbitými klouby a vytrhaným masem z prstů od háčků cepínů. Několikrát jsem ještě vypadla z výlezu, když už jsem měla přelezené nejtěžší části. Na konci mě totiž čekal mega nátah.

to děti nebudou mít za zlé. Jsme vděčni za každou pomoc, kterou nám poskytují sponzoři (Saltic, Singing Rock), kteří se na nás nevykašlali, i když se nedařilo nebo byly úrazy. Uvědomuji si, že si musím vážit každého dne, který prožiji ve skalách se svou rodinou. Pracuji v nemocnici a vždy, když vidím nemoc a utrpení, tak si to připomenu. Kolikrát se rozčiluji a brečím, když nemůžu vylézt cestu!!! Pak si ale uvědomím, co mám... dvě zdravé děti a super manžela… a naději, že to vylezu příště. Díky lezení jsem poznala nejenom svého manžela Lubu, ale spoustu dalších super lidí, kterých si moc vážím a mám si s nimi vždy co říct, zvláště svou nejlepší kamarádku Simču Ulmonovou.

Monča Jitka a Ondra

Luboš Mázl a Jitka, Pitztal

006

„Rodinný život“ Co se týká mého těhotenství a návratu k lezení, je to pokaždé stejné. Jak po narození Monči (1992), tak Ondry (2004), jsem pokaždé přibrala 20 kg. Naštěstí já si své mateřství užívám a po porodu nikam nespěchám. Kojení, péče o mimčo, rodinka a do roka jsem na původní váze. Jen s tím lezením a tréninkem to muselo jít pozvolna. Je přirozené, že mě občas napadne, že se na celé lezení vykašlu, že už na to nemám. To je při každodenním kolotoči normální, zná to každá lezoucí máma. Ale ono to vždycky zase za chvíli přejde. Vyžaduje to hodně trpělivosti, ale jde to. Ve skalách tráví naše rodina většinu času, plánujeme a podřizujeme vše lezení. Nevím, jestli je to dobře, to ukáže až čas. Snažíme se žít skromně, snad mi

Kdo mi v těch našich skalách bohužel chybí, je Vláďa „Houmy“ Slouka. Něco pro nastávající generaci lezců Važte si každého dne, který můžete prožít ve skalách. Važte si skal a naslouchejte jim. Važte si svého zdraví a poslouchejte svoje tělo. Važte si svých kamarádů a jejich rad. Važte si svých nejbližších a milujte je. Já si moc vážím toho, že jsem mohla prostřednictvím těchto řádek o tom svém lezení vyprávět. zpracoval a foto

Petr Piechowicz

Alpy

v klídku a v pohodě

Aletschhorn – severní stěna

Obrovské prostory, málo stop, málo lidí... především ale výstup se všemi možnými nástrahami. Rozlehlost okolních bílých plání, vysoká nadmořská výška a nejbližší sousedství těch nejvyhlášenějších walliských a bernských „pecek“ ve vás určitě zanechá ty nejhlubší dojmy...

ALETSCHHORN (4.195 m) GPS - souřadnice: 7.99387° vd/ 46.4651° sš

Aletschhorn – celkový pohled

Prvovýstup: 18. 6. 1859 - Francis Fox Tuckett, Johann Joseph Bennen, Peter Bohren, Victor Tairraz přes Mittelaletschgletscher SV hřebenem Vedlejší vrcholy: Aletschhorn (Nordostgrat-Kuppe) 4.120 m, Aletschhorn (Westnordwestgrat-Kuppe) 4.180 m

Výstup přes Mittelaletschgletscher SV hřebenem 1. den výstupu: Po nezbytných přípravách doporučuji časně ráno vyjet „na těžko“ lanovkou na Bettmerhorn (2.643 m). Výhodou tohoto nástupu je kromě výrazného urychlení i cena lanovky. Odtud nás čeká výhled na náš cíl a vzdálenosti jsou opravdu až neskutečné. Po krátké snídani na zdejší vyhlídce spojené s fotografováním všech možných panoramat (Aletschgletscher, Wallis, Mont Blank,…) se vydáme po značené cestičce pomalu dolů směrem k obrovskému ledovci Grosser Aletschgletscher. V místě zvaném Roti Chumma cestu opustíme a sestoupíme strmými trávami až k ledovci. Po nezbytném navázání se na lano a pravděpodobném nasazení maček ho začneme traverzovat. Doporučuji ho traverzovat trochu níž, v místech, kde už není patrný zlom. Bude nás to stát mnohem méně času. Stejně ale počítejte tak s 1 hodinou. Nyní se dostáváVrcholová partie

me do počátku doliny, na jejímž konci nás čeká krásný bivak. Držte se hned od počátku po pravé straně (z vašeho pohledu, tedy odspodu). Brzy narazíte na pěšinku, která je i částečně značená mužíky a sem tam i červenou barvou. Dejte si ale pozor na pád kamení ze stěny Olmenhornu (obzvlášť za deště). Až se dostanete na Mittelaletschgletscher, držte se zhruba uprostřed až dojdete pod ledovcový zlom. Bivak budete mít nad sebou po pravé straně. Mimochodem už z dálky vás na sebe bude upozorňovat díky svému jedinečnému záchodku. Dá se k němu vystoupat v pravé části, ale tento úsek může být velmi nepříjemný. Pohodlněji a především bez problémů se k němu dostanete levou částí ledovce a po plošině, která je na jeho úrovni. Tato nástupová túra je zhruba na 6 hodin (od lanovky až po bivak). 2. den výstupu: Na vrchol doporučuji vyrážet tak ve 3:00, ale nejdéle (!!!) okolo 4:00 z bivaku. Předpokládaný čas výstupu je cca 5 hodin, při sestupu bych počítal s o něco kratším časem, cca 4 hodiny. Výstup vede závěrem ledovce do sedla Aletschjoch (cca 3.600 m). Výškově sice budeme v půlce, ale to nejlepší nás teprve čeká. Hned na úvod je tu velmi úzký a dlouhý hřebínek (sníh, skály). Pro nezkušené tady může vzniknout velký problém, toto místo je velmi nebezpečné za ztížených podmínek (nový sníh, silný vítr,...). Největším problémem, se kterým se později budeme setkávat, je narůstající nadmořská výška. V samotném závěru si navíc budeme muset ještě poradit s vr-

24

Ostrý hřebínek

cholovými skalními partiemi, jejichž obtížnost je závislá především na sněhových podmínkách. No a poté vrchol. Kříž, výhledy, kterými vás počasí odmění, opravdu budou stát za to. Mnich, Jungfrau a vlastně všechny místní čtyřky budete mít jako na dlani. Sestup je stejnou cestou. Pamatujte si, že při sestupu sníh pravděpodobně zvlhne a může vám pak dělat problémy, a to obzvlášť na tom již mnou zmiňovaném hřebínku. Nocleh doporučuji opět na bivaku. Po dnešku toho budete mít určitě dost a sestup k lanovce je ještě opravdu dlouhý. Pokud se ale budete i přesto chtít vydat zpět k lanovce, pamatujte na její poslední jízdu!!! 3. den výstupu: Jedná se spíše o sestup, i když v samotném závěru náš sestup povede ještě sakra do kopce...

Další výstupy: JZ stěnou – B+ II., klasická ledovcová túra na pořádný kopec 7 až 8 hodin z Oberaletschhütten (2.640 m) North rib (Hasler rib) – C+ III. a II., sníh do 50°, relativně objektivně bezpečná trasa 5 až 7 hodin z Hollandiahütte (3.173 m) nebo Konkordiahütte (2.850 m) Doporučuji pro zkušenější z vás sestup přes Mittelaletschbiwak (3.013 m), supr túra! JV hřeben – CII., kombinovaná túra 8 hodin z Oberaletschhütten (2.640 m)

horolezectví se zatajeným dechem a půlkami 5 až 8 hodin z Hollandiahütte (3.173 m) Kompletní traverz vrcholu – C+ III., hřebenovky patří mezi mé oblíbené túry, tahle je velkou výzvou 11 až 15 hodin z Hollandiahütte (3.173 m) na Konkordiahütte (2.850 m) text a foto Já, Frenky a Kristýnka www.alpy4000.cz

klasická ledovcová túra

SOS

112, KWRO – 144, REGA – 1414, vysílačka – 161.300 MHZ, POLICIE – 117, NEHODY – 140, HASIČI – 118

Mapy

SLK 264 S – Jungfrau, 1:50 000 (skialpové trasy!) SLK 5004 – Berner Oberland, 1:50 000 SLK 1249 – Finsteraarhorn, 1:25 000 a SLK 1269 – Aletschgletscher, 1:25 000

Základní info

MOJE ŠVÝCARSKO.COM – www.mojesvycarsko.com (základní informace o Švýcarsku…) WALLIS.CH – www.matterhornstate.com (základní informace o Wallisu…) BETTMERALP.CH – www.bettmeralp.ch (počasí, live camera, ubytování, vleky, mapy…) FIESCH.CH – www.fiesch.ch (počasí, live camera, ubytování, vleky, mapy…) GRINDELWALD.CH – www.grindelwald.ch (počasí, live camera, ubytování, vleky, mapy…)

Počasí, laviny...

METEOSWISS – www.meteoswiss.ch (předpověď počasí...) LAVINY – www.slf.ch (lavinová situace a předpověď…)

Horský vůdce

ALPY4000 – Tel.: +420 607 145 281, www.alpy4000.cz (klasické výstupy v zimě i v létě, skialpinismus, lezení…)

Příjezd

NEJRYCHLEJI – přes Rozvadov, Německo (Karlsruhe) do Švýcarska (Basel). Dále přes Bern, Fribourg, Martigny, Sion, Visp, Stalden, Betten nebo přes Bern pomocí vláčku přes Kandersteg (25 CHF), švýcarská dálnice: 40 CHF BEZ POPLATKU – Německem (Mnichov) kolem Bodamského jezera a přes Chur, Furkapass. Pozor na zimní období!!!

Parkování

BETTEN parkování: 6 CHF/1 den, někdy se dá domluvit parkování před některým z hotýlků nebo kempů

Kempy

např. Santa Monica, 3942 Raron/Turtig TEL.: +41-(0)27-934-2424, ww.santa-monica.ch cena: okolo 10 CHF (včetně auta, stanu a bazénku)

Nástupy

1. z Betten (814 m) lanovkou na Bettmerhorn (2.647 m) a pak pěšky cca 6 hodin na Mittelaletschbiwak (3.013 m) 2. z Fieschu (1.049 m) lanovkou na Eggishorn (2.893 m) a pak pěšky cca 6 hodin na Mittelaletschbiwak (3.013 m) 3. z Mörelu (759 m) lanovkou na Riederalp (1.905 m) a pak pěšky cca 8 hodin na Oberaletschhütten (2.640 m) 4. z Blatten Burge (1.327 m) lanovkou na Belalp (2.094 m) a pak pěšky cca 4 hodin na Oberaletschhütten (2.640 m) 5. z Blatten – zima (1.540 m) nebo z Fafleralp – léto (1.787 m) pěšky přes Anenhütte cca 7 až 9 hodin na Hollandiahütte (3.238 m) 6. z Jungfraujoch (3.454 m) pěšky cca 4,5 hodiny na Hollandiahütte (3.238 m) 7. z Jungfraujoch (3.454 m) pěšky cca 3 hodiny na Konkordiahütte (2.850 m)

Lanovka

Betten – Bettmerhorn: ▲▼18 CHF , Fiesch – Eggishorn:▲▼42,80 CHF, Fiesch – Fiescheralp: ▲▼26,20 CHF, Blatten – Belalp: ▲▼16 CHF Grindelwald – Jungfraujoch: ▲▼163 CHF Další informace: www.bettmeralpbahnen.ch, www.fiesch.ch, www.jungfraubahn.ch

skialpová túra horolezectví ferrata

S stěna – D/E nad 50°, padající led, opravdové

UŽITEČNÉ INFORMACE

lezení

Horské chaty, bivaky Mittelaletschbiwak 3.013 m

CAS Diablerets, 1002 Lausanne, chatař Demenga Michel, Tel.: + 41 (0) 21 729 85 73 SOS vysílačka Počet lůžek: 13 SAC člen: 10 CHF nocleh, nečlen: 15 CHF www:vs-wallis.ch, www.sac-cas.ch Voda je v létě k dispozici.

Oberaletschhűtten 2.640 m

CAS Chasseral, 2610 St-Imier, chatař Schwitter Peter a Ritz Ariane, Tel.: + 41 (0) 27 924 30 64 OTEVŘENO: ZIMA – 4,5, LÉTO – konec 6,7,8,9 (obvykle) chata Tel.: + 41 (0) 27 927 17 67, www:vs-wallis.ch, www.sac-cas.ch Počet lůžek: 64, winterraum: 17 SAC člen: 22 CHF nocleh / 56 CHF ½penze Nečlen: 28 CHF nocleh / 62 CHF ½penze

Hollandiahütte 3.238 m

SAC Bern, 3000 Bern, chatař Hagen Marcel, Tel.: + 41 (0) 27 973 21 26 OTEVŘENO: ZIMA – 4,5 LÉTO – konec 6,7,8,9 (obvykle) chata Tel.: + 41 (0) 27 939 11 35, www:vs-wallis.ch, www.sac-cas.ch Počet lůžek: 100, winterraum: 30 SAC člen: 22 CHF nocleh / 56 CHF ½penze Nečlen: 28 CHF nocleh / 62 CHF ½penze

Konkordiahütte 2.850 m

SAC Grindelwald, 3818 Grindelwald, chatař Hagmann Alfred a Renate, Tel.: + 41 (0) 81 384 64 62 OTEVŘENO: ZIMA – 4,5 LÉTO – konec 6,7,8,9 (obvykle) chata Tel.: + 41 (0) 33 855 13 94, www:vs-wallis.ch, www.sac-cas.ch Počet lůžek: 155, winterraum: 38 SAC člen: 26 CHF nocleh / 60 CHF ½penze Nečlen: 35 CHF nocleh / 69 CHF ½penze

25

s

o

u

t

ě

ž

výstupy s tilakem

Kalifornie očima lezce

Sedím v C4 pod borovicí, jejíž větve

prozatím zadržují intenzivní déšť a cpu do sebe tu nejlepší kapustnicu na světě. Inu, přestože jsem si to dříve nepřipouštěl, i ve slunné Kalifornii během indiánského léta občas zaprší. Za námi je 13délková severovýchodní stěna Higher Cathedral Rock a dostali jsme „do těla“, přestože se jednalo o pouhé 5.10áčko…

Ještě před 2 hodinami jsem stál pár metrů pod vrcholem na Ferově korytnačce, snažil se zasunout do břichatého spárokomína největšího frendíka a zdaleka si nebyl jist, zda naše celodenní snažení nakonec neskončí fiaskem – mokrá, ohlazená žula představovala pro nás tento úsek volně nelezitelný. Konečně se podařilo najít to správné místo a frendík sedl. Jelikož obra této velikosti jsme měli pouze jednoho (kdo by se s tím tahal, že jo), musel jsem se na pár okamžiků nějak zaklínit a najít na frenda kousek výš další vhodnější místo. Feriho krční páteř si mohla ulevit... Po třikrát zopakovaném manévru – usadit – přitáhnout – zaklínit – mám vyhráno. Leje, doba pokročila, ale jsem

Needles Warlock Trek Sadlbeg Lake

Higher Cathedral Rock

26

nahoře. Ferko je za chvíli u mne a pohodová sestupovka nás přivádí k autu, pivu a vytoužené kapustnici. Během našeho celkem třítýdenního potloukání po skalních oblastech Kalifornie jsme lezli a chytali pstruhy v Toulumne Meadows, lezli a trpěli žízní v Needles, lezli a dávali si dobré ráno s medvědy v Yosemite Valley. Po třech letech jsem se hodně těšil na setkání s Ferem, který přijel z 2.100 mil vzdáleného Chicaga vlastním autem, jež celou dobu bezchybně sloužilo, přestože byl na tachometru znepokojující údaj o najetých 215.000 mílích. Po pár dnech společného pobytu jsem zjistil, že Ferka víc jak čtyřletý pobyt zde nezměnil – jeho kladný vztah k dobrému jídlu v žádném případě nepominul, naopak hranice jeho kulinářského mistrovství americké prostředí posunulo o míle dál. Oblasti Toulumne Meadows a Yosemite Valley nám byly známé z předchozí návštěvy, a tak se mi nejvíce do Needles Witch

paměti vryl 5denní pobyt v Needles – oblasti obřích žulových věží, která je zasazena mezi letité sekvoje a borovice, vzdálená od civilizace a zdaleka nekypí lezeckým ruchem. Po čtyři dny jsme každé ráno vyráželi na 2,5 míle dlouhý pochod pod základnu jehel, po kterém následoval dobrodružný sešup k nástupům do jednotlivých cest. Záchranou na zpáteční cestě byly občerstvovací stanice zřízené během ranního nástupu uložením třetinek Budweisseru mezi žulové balvany. I když místní Budwar má daleko k tomu budějovickému, po celém dni stráveném na slunci chutnal znamenitě. Ferkovo toužebně očekávané setkání s medvědem bylo tak překvapivé a krátké, že mi dneska připadá jako téměř neskutečné. Vlastně se jednalo o medvědy dva a událo se u nástupu do cesty Central Pillar of Frenzy na Middle Cathedral Rock – pár stovek metrů od asfaltové silnice. Fero 20 metrů nad zemí žádal dvojici nad ním, aby křikem medvědy, které on si chtěl vyfotit, neodháněla. Já v roli jističe na zemi věřil, že „kluci“ se budou chovat přátelsky. Fero odfotil, já jsem se „nepodělal“ a medvědi důstojně odkráčeli. Je všeobecně známo, že když je fajn, čas utíká tak nějak rychleji. Nejinak tomu bylo i letos v Kalifornii. A tak ještě přečkat dlouhou noc na letišti v San Franciscu, třikrát úspěšně vzlétnout a přistát a už mě vítá trochu sychravá a trochu studená Praha. text

Roman Koch Higher Cathedral Rock

s

o

u

t

ě

ž

výstupy s tilakem

e tu zase květen a jako každoročně se nacházíme na písku v Bielatalu. Po loňské zkušenosti s „Grossfátrem“ (správně Grossvaterstuhl – výstup cestou Talweg nám dal pořádně zabrat) si samozřejmě všichni zodpovědně naplánovali intenzivní zvyšování jak lezeckého, tak „morálového“ potenciálu. Objektivně vzato zůstalo u některých jedinců z velké části pouze u předsevzetí. Proto jsme se letos posílili o Janu, a tím alespoň co do průměru přece jenom zdvihli lezeckou úroveň celé výpravy. Počasí přálo a za tři dny našeho pobytu v Sasku se toho stihlo docela

J

Jana v Bruchholzkante

28

V pozadí Spannagelturm

Expedice Sasko 2006

dost. Jelikož Můža byl ve formě, do- a večer v restauračce hned plánujeme šlo kromě jiného i na dvě místní „mo- něco srovnatelného s loňskou expedicí rálovky“ – cesty, které jsme zatím tak na Grossvaterstuhl. nějak nechávali uzrát. První přišla na Po zralé úvaze a čtyřech pivech Jarřadu Bruchholzkante na Spannagelturm. da Plšoun, jakožto nekorunovaná hlaV novém průvodci je tato pecka ozna- va výpravy, vybral další zeď, kolem níž čena lebkou se zkříženými hnáty. Ně- jsme doposud procházeli se zatajeným kdy si říkáme, že by bylo lepší použí- dechem – mohutnou a respekt vzbuvat starého průvodce z osmdesátých zující Kanzelturm (v nepříliš povzbulet, kde takové značky nejsou. Skoro divých souvislostech ji zmiňuje ve své třicetimetrová hrana na dominantní „proslulé“ knize Pit Schubert; popisuje věž je za VIIb saské stupnice, má je- tu tragédii dvou tehdy ještě českosloden kruh a celkem mizivé možnosti venských lezců). Její údolní stěna má 40 dojištění. Díky tomu se tudíž moc ne- metrů a cesta Direkte Südwand VIIb se leze. Vynalézavý Můža pár smyc na- skládá ze tří úplně rozdílných, jakoby konec založil, i když…?!? Přes všechna samostatných úseků. úskalí se popasoval s touto „lahůdkou“ V prvním je třeba se probojovat relativně v pohodě (my ostatní jak kdo) těžkou šikmou spárou přes kruh na

Kanzelturm-slanění

Jana na jedné z mnoha věží Spannagelturm-Bruchholzkante VIIb, Můža

prostornou polici. Štand na bytelné pískovcové hlavě dává pocit jistoty (i když Pit Schubert by měl možná jiný názor). Střední část stěny má naprosto odlišný charakter. Členitá, převážně kolmá skála umožňuje Můžovi založit spoustu jištění a navíc je pořád za co brát. Tohle lezení za „kyzy, kazy a květáky“ (ukázka Plšounova slovníku) fakt miluju. Idylka ale rychle končí pod vrcholovou hlavou, kde se rovněž nalézá druhý z obou kruhů v cestě. Ten sem byl osazen dodatečně – prvovýstupce totiž dal do cesty pouze jediný, v její úvodní části. Když „Sasíci“ rozhodli kruh dodat, určitě věděli, co dělají. Hlava je prakticky celá převislá a dolů daleko. Během celého tohoto závěrečného úseku hlasitě chválím Můžu a jeho schopnosti, které mně teď naopak tolik chybí. Tady se všechny nedostatky v přípravě opět projevily v celé nahotě. Věž působí impozantně zejména z nedaleké vyhlídky. Z ní vidíme její severní stěnu, kudy také vede slanění. Pohledu na „údolku“ s Direkte Südwand částečně brání vzrostlé stromy. Další, pro nás rozhodně významný, cíl v této oblasti máme úspěšně za sebou. Můža s Janou vylezli, Plšoun využil léta zkušeností, my se Smrkem to spíš vybojovali. Ale ani zkrvavené ruce a pošramocené sebevědomí nemohou zkazit vrcholovou náladu. Pochopitelně je nám naprosto jasné, že bude potřeba na sobě konečně řádně zapracovat. Kdoví, jaké prásky vybere Plšoun příště. A že jich tu je všude kolem dost a dost. Účastníci expedice BIELATAL 2006: Jarda „Můža“ Mužík, Jarda „Plšoun“ Plšičík, Jirka „Smrk“ Smrček, Jana (zatím bez přezdívky) a já. Nezbývá mi, než se vrátit ke zmiňovanému Pitu Schubertovi. Nejsem si samozřejmě úplně jistý, že šlo o stejnou cestu, kterou jsme lezli my. Podle všeho ale ano a lezci tehdy použili ke štandování stejnou skalní hlavu jako Můža s Plšounem. Co se tenkrát zřejmě stalo, je patrné z obrázku z Pitovy knihy. Jardové vylepšili štand ještě dvěma spárovými smyčkami na protitah, a tím riziko snad z velké části eliminovali. Smrk si na tuto situaci pod Kanzelturmem vzpomněl a já si to potom v knize vyhledal. To jen na tak na okraj. text foto

Petr Pipek Jirka Smrček, Jarda Plšičík, Petr Pipek

29

horolezecké příběhy na pokračování

Bytosti v mém srdci aneb O horolezcích, když zrovna nelezou Ke stému výročí založení Lezeckého kroužku Prachov 1907 – 2007 Modlitba pro každého, kdo čte tyto povídky a jako vzpomínka na všechny kamarády, kteří si je už nikdy nepřečtou... Pane, obdař mne úctou k hoře, abych ji nedobýval, ale tiše jí naslouchal. Dopřej mi jasnou mysl, jež mi umožní jen ta správná rozhodnutí. Vybav mne pevnou vůlí, ať svá rozhodnutí proměním v odhodlané kroky. Neodežeň ode mne dobrou náladu, ať všechny mé kroky provází smích. Obrň mne trpělivostí, abych nespěchal, nýbrž trpělivě kráčel. Obklop mne dobrými přáteli, kteří mi ve slabé chvíli podají pomocnou ruku. A dej mi tolik vytrvalosti, Pane, abych měl dostatek sil dojít k cíli a k sobě samému se zase navrátil zpět.

1.

Nenechte se odradit

Potkají-li se dva horolezci, případně se jich sejde více, vsaďte se, že se nejprve začnou bavit o lezení. Zpočátku o tom, kde a jak se jim zázračně podařilo uniknout ze spárů smrti, pak nejspíš o tom, jak hlavou dolů a třeba i řití napřed překonali tu nejobtížnější cestu. Následně si vyslechnete těžko použitelné rady, který prst na které cestě, ve kterém místě a jak máte zasunout, aby úspěch výstupu byl zaručen. Samozřejmě se bude mluvit o sólolezení, o zrezivělých kruzích, vrzajících nýtech a lámavých stěnách. Pokud protrpíte i další ještě více nudné dovětky o burácení hromů a šlehání blesků, vyjící vichřici, zemětřesení a lavinách, pak vězte, že se hovor pomalu, ale jistě blíží konečně k tomu nejzajímavějšímu, o čem si horolezci vyprávějí. A to jsou historky, které lze zažít jen tehdy, když se zrovna neleze. Jsou to příběhy, které byste těžko vymýšleli, neboť je na horolezce sesílá sám osud, vesmír nebo, chcete-li, Bůh. Ani ta nejbujnější fantazie by je totiž nedokázala zrežírovat. Kdo, co, kdy a jak vylezl, zmizí po čase v hlubokých a opuštěných stržích prachovských, či jiných neméně krásných skalních měst, nebo se vpijí do oprýskaného dřeva restauračních stolků na turistické chatě, či jiných neméně útulných pohostinských zařízení. Avšak historky, které přicházejí „až pak“, jsou teprve ty nesmrtelné. A proto buďte trpěliví a bedlivě naslouchejte těm rytířům kolmých stěn, králům plytkých převisů i prostým zemanům skalních tvrzí. Protože až jim natečou „bandasky“ na předloktí z toho všeho gestikulování a svaly na čelistech

30

z toho všeho povídání, a oni si na chvilku odpočinou usrkáváním dávno zteplalého piva, pak teprve uslyšíte to podstatné. Je to sám život odehrávající se před kulisami skalních galerií a horských katedrál. Neboť kde není člověk, není vypravěč. Kde není vypravěč, není příběh. A bez příběhů by svět byl o dost smutnější.

2.

A Pepiku, nelez moc vysoko, ať nespadneš

Psal se rok 1990 a nejen nám, českým horolezcům, se začaly otevírat hranice. Nejen ty východní, ale i ty na opačnou stranu. Rušily se vízové povinnosti, Rakušané a Němci nás ještě vítali se slzami v očích a otevřenou náručí, jako znovunalezené bratry, než je to o pár let zase přešlo. Tatry na nějaký čas osiřely a všichni zamířili na západ. I my. Do staré škodovky stopětky jsme nacpali vše podstatné (sud piva a dva kanystry benzínu) a ve čtyřech lidech vyrazili z Jičína. Pátý cestující na nás čekal v nedalekém městečku Železnice. Byl nedočkavý, jako my všichni. Vše měl pečlivě připravené. Jeho věci jsme jen kvapně zabudovali do už tak zaplněného interiéru auta a mohlo se jet. Rozloučil se se starostlivou maminkou a už už nasedal do rozjíždějícího se auta, když tu slyšíme úpěnlivé volání: „Pepikůůů, Pepikůůů!!!“ Řidič poslušně zastavil a my všichni jsem si pomysleli: „Zapomněl určitě něco důležitého – pas, peníze, spacák, lezečky nebo aspoň medvídka na spaní.“ Pepik jako ukázněný syn došel až pod okno, ve kterém maminka stála a v duchu přemítal, co tak životně důležitého postrádá. „A Pepiku,“ řekla maminka káravě, když došel

až pod okno, „nelez moc vysoko, ať nespadneš!“ Nastalo na pár sekund ticho, aby v dalším okamžiku celé auto vybuchlo v salvách nepotlačitelného smíchu. Není jistě třeba dodávat, že dodnes mu tuto památnou větu občas připomeneme. To jsou ty naše starostlivé maminky. Nutno ještě podotknout, že Pepik tu svou maminku, jak už to tak v životě chodí, tak docela neposlechl. Alespoň co se týká první části jejího přání. V následujících několika letech zdolal jednu sedmitisícovku a několik osmitisícovek. Ale tu druhou část jejího přání, aby nespadl, tu naštěstí jako vzorný syn plní dodnes.

3.

Čtyři bludy o horolezectví

Mnoho z čtenářů dnes velmi oblíbeného horolezeckého časopisu Montana ani netuší, že tento měsíčník vycházel kdysi jednou ročně jako ročenka jednoho brněnského oddílu v podobě podstatně skromnější, ba přímo samizdatové, pod názvem Hotejl. Obrázky byly pouze kreslené, ty reprodukce černobílých fotek se za fotky ani nedaly počítat. Formát A3, sešitová vazba. Co se nedostávalo na formě, to se ovšem dohánělo obsahem. Mnoho zajímavých informací by se buď k obci lezecké vůbec nedostalo, nebo se značným zpožděním. Někdy začátkem osmdesátých let se v Hotejlu objevil překlad článku z kteréhosi daleko výpravnějšího zahraničního lezeckého periodika s velmi zajímavým názvem: Čtyři bludy o horolezectví. 1. blud: horolezectví není nebezpečné. 2. blud: horolezectví upevňuje charakter. 3. blud: horolezectví vede k vytváření trvalých přátelství. 4. blud: horolezectví je nesoutěživý sport. Autoři těmi-

to články chtěli nabourat několik mýtů, které se do té doby v horolezecké i nehorolezecké veřejnosti vytrvale tradovaly. Letěli jsme onehdá se zárodkem dnes už velmi známé himálajské skupiny Himalaya 8000 na Kavkaz. Trasa byla klasická. Praha – Moskva – Minerální Vody. Přímá linka nelétá, nic lepšího nevymyslíš. Každý ty dlouhé lety snáší jinak a každý je také jinak tráví. Osvědčená metoda prověřená mnoha generacemi cestovatelů byla láhev kvalitního alkoholu a sedadlo u okna, kde vás neustále neotravuje letuška s nějakými nabídkami pití a jídla a tohohle a támhletoho. Polovinu času prospíte a cesta pak uteče, ani se nenadějete. Ještě před dosažením tohoto plánovaného komatu jsme se stačili v Moskvě při nástupu do letadla seznámit se skupinkou nerusky vypadajících chlapíků. Jedním z nich byl Steve, Američan. Patřil do skupiny lidí, která cestovala po světě a stoupala na nejvyšší vrcholy všech světadílů. „Sehnali sponzory, co zrovna nevědí, co s prachama,“ tlumočil zcela věrně Šimanski, „a jezděj po kopcích. Už maj za sebou MekKinli, Kili, a teď jedou na Elbrus. Voni MontBlank neuznávaj, geograficky je vrchol Evropy prej Elbrus.“ „No jó, to si myslej akorát ty nafoukaný Frantíci, ale my víme svý!“ řekl Bouda česky a kývnul na Stevea chápavým, leč malinko unaveným pohledem. Přece jen jsme už měli za sebou cestu z Prahy do Moskvy. Letadlo se vzneslo a úměrně se stoupajícími metry stoupala i promile hladiny alkoholu v krvi některých pasažérů. Všechno ale proběhlo hladce. Let. Přistání. Výstup z letadla. Jen to odbavení, to není jenom tak. Každý cizinec v Rusku je „Inturist“, žádný obyčejný smrtelník. Jeho zavazadla se neobjeví

se zavazadly prostých kmánů na dopravním pásu. Všichni cestující z našeho letu se dávno rozutekli k autobusům před letištěm, jen my stále čekali na svoje batohy. My už jsme věděli své, nebyli jsme tu prvně. Steve a jeho kámoši byli lehce nervózní, ale vidouce náš klid, zklidnili se také. Naštěstí zkušenost členů české výpravy byla tak velká, že zásoby alkoholu nedocházely. Po dvou hodinách čekání Amíci docela srdnatě doháněli to, co zameškali v letadle. Čím hůř se nám artikulovalo, tím družnější zábava se rozjížděla. Konečně! Batohy dorazily na speciálním vozíčku tlačeném, jak jinak v Rusku, dvěma udřenými babkami. Vyšli jsme před letištní halu a stanuli před jakýmsi parkem, v němž, jako perníková chaloupka vprostřed černého lesa, stála trafika. Pršelo. Asi už delší dobu, protože na cestičkách v onom parku byly docela velké kaluže. Dřív než začneme hledat ten správný autobus ale vyvstal docela jiný problém. Množství zkonzumovaného alkoholu si žádá svou daň. Ledviny vykonaly svůj úkol a všechno musí někudy a hlavně někam ven. Všude plno lidí, v parku, na cestách, v taxících i autobusech. Hledám nějaké příhodné křovíčko, protože kdo jednou navštívil místní veřejné záchodky… Už nikdy. Otočím se doprostřed parku a spatřím zjevení. Ne, to je sousoší. Sousoší toho nejmistrnějšího sochaře, jakým může být jen život sám. Zapomněl jsem i na svou potřebu.Vedle trafiky na kraji obrubníku stojí svor-

ně vedle sebe česko-americké bratrství Bouda a Steve. Jednou rukou se objímají okolo ramen, tou druhou si přidržují to svoje nádobíčko a ulevují své neodehnatelné potřebě do jedné z kaluží na cestičce v parku vedle trafiky. Tvářemi jsou otočeni k sobě, něco si navzájem vyprávějí (!) a úžasně se při tom baví (!!!). Na překážku jim nejsou ani lidi, ani jazykové bariéry, ani vůbec nic dalšího. Marně od té doby sháním kontakt na autora zmíněného článku. Chtěl bych ho upozornit, a za tím si stojím, že minimálně třetí blud zcela jistě neplatí. Mám na to důkaz. Stevea a Boudu. A to vlastně byli jen u čúrání, ani ještě nezačali lézt.

4.

Hlavně neměj strach a nezastavuj se

Také věříte tomu, že opravdu podstatné a důležité myšlenky, věci a osoby vás v životě prostě nemohou minout? Pokud jste si toho ještě nevšimli, věřte, že je to tak. Jako gymnazista jsem se jednoho pošmourného podzimního odpoledne zúčastnil jedné velmi zajímavé přednášky. V té době železná opona pevně visela nad střední Evropou. O to více nepochopitelná se mi zdála ta skutečnost, že je možné s jachtou obeplout celé Středozemní moře nebo dokonce celý svět. Ta přednáška byla o dvou bratrech, kteří si splnili svůj dětský sen.

Postavili jachtu, Dunajem propluli do Černého moře a obepluli celou Evropu až do Štětína. Stát jim udělil oběma titul mistr sportu a začali se chystat na další cesty. Nějak se ovšem prolátlo, že během cesty si od Gibraltaru jen tak mimochodem odskočili do Karibiku a tam se potulovali asi dva týdny, samozřejmě načerno, bez požehnání komunistických úřadů. Sebrali jim nejen titul mistrů sportu, ale i jachtu a navíc odsoudili za nezákonné opuštění republiky. S cestováním byl konec. A tak, když vylezli z lochu, lezli po skalách, sjížděli vodu, toulali se po horách. Po sametové revoluci je tu už nikdo neviděl. Na světě je přece tolik krásných míst. Z celé přednášky si nepamatuji jediný diapozitiv, nepamatuji si, jak vypadali aktéři, v mysli mi utkvěla jejich jediná příhoda, která se mi pak mnohokrát v životě stala velkým poučením. Když oba námořníci vystupovali z lodi na dnes tak populárních Bahamách, čekala je cesta po úzkém molu do přístavu. Na tom by nebylo nic tak znepokojujícího. Na konci mola se ale povalovala tlupa asi osmi černochů, výška ke dvěma metrům a stehna každého z nich měla stejný obvod, jako

pas našich námořníků. Už zdálky halekali a nevypadali vůbec jako uvítací výbor. Starší z bratrů řekl jen: „Hlavně neměj strach a nezastavuj se!“ Aniž by pohlédli těm ebenovým maskám do tváře, došli do samého středu tlupy, ramenem odstrčili toho nejbližšího a pokračovali bez zastavení po dlouhých schodech do přístavního městečka. Přiletí rána do týla, nůž do zad? Tlupa překvapením na chvíli ztichla. Za několik okamžiků, když se opět ozval jejich drsný hlahol, už si na oba bratry ani nevzpomněla. A proč o tom vyprávím? Platí to asi nejen na moři, ale i na suchozemských poutích a ve svém životě jsem se nesčetněkrát přesvědčil, že člověk nesmí mít strach a musí jít svou cestou, pokud chce dojít za svým cílem. Nesmí se zastavovat a nesmí si klást zbytečné otázky a vytvářet pochybnosti. Mnohokrát jsem si na oba námořníky-horolezce vzpomněl. Mnohokrát jsem musel nastavovat rameno pomyslným dvoumetrovým černochům a procházet mezi nimi po úzkém molu, neboť jiné cesty nebylo. text foto

Vladimír Šoltys archiv redakce

31

Markezina Greda, Tomáš Mrázek

Lezení v Dalmácii Dalmácie je nejrozsáhlejší, a mnozí ji také považují za nejmalebnější, kout Chorvatska. Nabízí úchvatný pohled do své historie a spolu se svým kulturním bohatstvím i stovky kilometrů mořského pobřeží, které lemuje množství větších či menších ostrovů. Nad tím vším se tyčí Dinárské pohoří, největší vápencové hory vzniklé z usazenin v Evropě. Centrem toho všeho je Split s více jak dvěma sty tisíci obyvateli a historií přesahující sedmnáct set let. Na sklonku svého stáří, v dobách dávno minulých, si toto podmanivé místo vybral k odpočinku císař Dioclecián. Dobře věděl proč! Dnes, o sedmnáct století později, je Split centrem pro všechny lezce, kteří chtějí ochutnat kousek toho vzrušujícího lezení v Dalmácii. Začátky lezení v Dalmácii se odehrávaly na počátku dvacátého století 32

ve stěnách národního parku Paklenica. Vlastní sportovní lezení zapustilo kořeny daleko později, až během osmdesátých let v oblasti Marjan. Konkrétně v roce 1986, kdy se zde konaly vůbec jedny z prvních závodů ve sportovním lezení na světě. Po skončení jugoslávské války, kdy Chorvatsko vyhlásilo samostatnost, získalo lezení opět na popularitě, což se hned odrazilo ve velkém množství nových cest a vůbec nových lezeckých oblastí. Většinu z toho mají na svědomí členové oddílu Marulianus ze Splitu – nejstaršího chorvatského lezeckého klubu. V Dalmácii si každý lezec najde to své. Počínaje vlastním sportovním lezením, přes vícedélkové cesty, bouldering, konče deep water soloingem („dws“). A to hlavní, lezecká sezóna tady trvá celý dlouhý rok!

V následujícím textu vám řekneme něco málo o těch nejlepších lezeckých oblastech, které Dalmácie nabízí.

Sportovní lezení

Marjan je lezecká oblast, kterou najdete v samém srdci Splitu. Útes se nachází v udržovaném státním parku. S délkou 500 metrů se táhne napříč vrcholkem kopce s výškou stěn mezi 15 a 30 metry. Oblast Marjan má kolem osmdesáti cest v obtížnosti 4c až 8a, převážně v kolmých stěnách. Na skály celoročně dopadají sluneční paprsky. Ideální dobou k návštěvě této oblasti je tak zima nebo jaro, a zvláště pak podzim. V létě si zde můžete také klidně zalézt, ovšem pod podmínkou, že máte rádi teploty 35 °C a vyšší. Trogir Sv. Vid je nádherná zastrčená oblast vzdálená nějakých 30 kilo-

metrů na západ od Splitu poblíž starodávného města Trogir. Lezení tady začalo před deseti lety, kdy si zdejší skály zcela podmanily jednoho Angličana. Právě teď tady najdete asi třicítku cest od 6a do 8a. Potenciál oblasti tím však zdaleka není vyčerpán. Právě naopak! Jsou tady skvělé možnosti pro linie 8b a těžší. Tato oblast, podobně jako Marjan, je ideální na zimní období. Jaro a podzim tady ale stojí také za to. Skála je převážně kolmá, místy převislá, s výškou od 15 do 50 metrů. Markezina Greda je v lezecké mapě Dalmácie místo, které prostě nemůžete vynechat! Zájem o něj prudce vzrostl v posledních letech. Permanentně tady vznikají nové kvalitně vynýtované cesty. Dnes jich je kolem osmdesáti s obtížností mezi 5c a 8a+. Oblast Markezina Greda je několik kilometrů dlouhá s výškou stěn od 15 do 150 metrů. Své cesty si tady najdou i příznivci vícedélkového lezení. I tyto cesty jsou vynýtované. Rovněž charakter cest je velmi rozmanitý. Od technických záležitostí v hladkých plotnách po stropy s lezením po krápnících. Potenciál pro těžké cesty je tady opravdu enormní. Nejvhodnější měsíce k návštěvě jsou od jara do podzimu. Oblast je vzdálena pouhých 10 kilometrů od Splitu. Myslíme si, že za několik let získá oblast mezinárodní věhlas.

Trogir Sv. Vid

Omiš je známé historické město a lezecká oblast zároveň, umístěna na dně kaňonu řeky Cetina 30 kilometrů od Splitu. Nabízí okolo devadesáti cest

Marjan

33

Markezina Greda, Tomáš Mrázek

od 5c do 8b v několika sektorech rozházených ve stěnách kaňonu. Většinou tady najdete krátké sportovní cesty s délkou do 30 metrů. Ale je tady i několik vynýtovaných až 300 metrů dlouhých cest. Charakter lezení je velmi rozmanitý. Lézt se tady dá celý rok. Rupotine je malá, ale pěkná lezecká oblast umístěná pouhých 7 kilometrů od Splitu na cestě do Markezina Greda. Nachází se tady nějaká dvacítka cest se stěnami 15 až 20 metrů vysokými v obtížnosti 6b až 8a. Ideálním obdobím k návštěvě je jaro až podzim. V zimě jsou zdejší cesty mokré. Biokovo je jedna z nejvyšších hor Dalmácie ležící jenom hodinu jízdy autem ze Splitu podél pobřeží směrem na jih. Kdo jede do Chorvatska za vícedélkovým lezením, je to to pravé místo! Místní stěny jsou až 600 metrů vysoké a počet cest tady stále narůstá. 34

Obtížnost se pohybuje převážně mezi 6a a 6c. V jižní části Biokovo najdete pěknou a tichou lezeckou oblast Brela. Má kolem šedesátky cest od 5a do 7c+ v kompaktních kolmých vápencových stěnách. Dlouhé cesty v Biokovo si naplánujte ideálně do období mezi květnem a říjnem, a pokud jedete za sportovním lezením do Brely, tak tady nejlépe během zimy. Hvar je ostrov ležící dvě hodiny jízdy autem ze Splitu a půl hodiny z Drveniku. Mnoho dalmatských ostrovů má zajímavé lezecké oblasti, ale Hvar je prostě absolutní špička. Velika Stiniva je pěkná oblast ležící blízko vesnice Zastražišće. Najdete tady asi čtyřicítku cest od 5a do 8b s délkou 10 až 30 metrů. Oblast je zvláště populární pro svou velkou převislou díru plnou krápníků, přes které vedou zajímavé náročné cesty. Ideálním obdobím je začátek jara až konec podzimu.

Mosor

Sv. Nedjelja se nachází na jižním pobřeží Hvaru. Je to malebná lezecká oblast jen pár metrů od moře s šedesátkou cest s výškou mezi 20 a 30 metry a obtížností od 5a do 8a. Nejlepší podmínky k lezení tady najdete na jaře a na podzim. V létě je tady nesnesitelné horko. Paklenica je největší lezeckou oblastí v celém Chorvatsku. Jde o překrásný kaňon a zároveň národní park s velkým množstvím až 400 metrů vysokých stěn. Historie místního lezení je řádně bohatá. Najdete tady více jak stovku sportovních cest až do 8b+ a několik stovek vícedélkových cest. Z toho je stovka vynýtována do obtížnosti až 8a, resp. A4 technického lezení. Paklenica je opravdu unikátní místo, a pokud sem plánujete cestu, doporučujeme měsíce od jara do podzimu. Během zimy je tady přece jenom chladněji a větrno.

Bouldering

Sućurac je bouldrová oblast vzdálená 6 kilometrů ze Splitu ve směru na Trogir. Jedná se o velmi pěknou lokalitu s velkým počtem velkých vápencových kamenů, na které vede asi šedesátka bouldrů až do Fb 8a+. Nejlépe se tady leze od podzimu do jara. Mosor je název stejnojmenného kopce, který najdete pouhých třicet minut chůze nad Sitno Gornje, vesnice vzdálené 10 kilometrů od Splitu. Bouldry se nacházejí v údolí Zagrađe, místními nazývané Texas. Budete se zde proplétat labyrintem lezeckých problémů do obtížnosti Fb 7c. Potenciál nových bouldrů je zde stále obrovský. Paklenica je rovněž vynikajícím místem k bouldrování. Místní lezci začali čistit a přelézat první bouldry teprve před několika lety. Potenciál je tady tak opravdu ohromný, dnes se zde nachází pouze něco málo přes třicítku bouldrů až do Fb 7a.

Trogir

35

Každé léto se Dalmácie potýká s ohněm, a proto je rozdělávání ohně ve volné přírodě zakázáno zákonem. V oblastech jako je Marjan, Markezina, Trogir nebo Stiniva dejte pozor na parkování vašeho auta. V případě pochybností raději vyhledejte místního a přeptejte se jej. Cesty ve Sv. Nedjelje na Hvaru jsou na soukromém pozemku. Proto se tam, a vůbec všude jinde, chovejte k přírodě ohleduplně. Pokud se rozhodnete pro vícedélkové lezení v Biokovo, ověřte si předpověď počasí, protože tato hora je velmi známá svým zrádným počasím. Podobné je to i s deep water solem. Nikdy nedělejte „dws“ sami! Máte nějaké dotazy? Obraťte se na nás: [email protected].

Jak se k nám dostanete?

Na výběr máte hned z několika možností. Autem se k nám do Splitu pohodlně dostanete po čtyřech hodinách

Sustipan Sustipan

Trogir je malá, zato velmi pěkná oblast s třicítkou problémů až do Fb 7b. Lezecký výlet ideálně naplánujte někdy mezi podzimem a jarem. Opravdu stojí za návštěvu!

Deep Water Solo

Sustipan je nejstarší „dws“ oblastí v Chorvatsku. Najdete ji přímo ve Splitu, kousek od centra. Útesy mají kolem 6 až 10 metrů a cesty jsou převážně převislé s velkými chyty. Nyní tady můžete vyzkoušet dvacítku cest až do 7b. Výhodou této oblasti je, že se obejdete bez člunu a do cest nastoupíte z přilehlých pláží. Čiovo je ostrov vedle Splitu s velkými „dws“ možnostmi. Zdejší „dws“ aktivity začaly teprve minulé léto, za které se vylezlo okolo patnácti cest od 5c do 7a. Cesty jsou většinou mnohem vyšší jak v Sustipanu. Dosahují až pěkných 30 metrů. Deep water soloing je tak tady už poměrně velmi seriózní záležitostí. Člun je tady téměř nutností. Sv. Nedjelja na ostrově Hvar je svými „dws“ útesy dobře známa a cesty tady dosahují obtížnosti až 8a. Před několika lety se tady konal „dws“ festival. Útesy dosáhnete bez člunu. Tyto tři „dws“ oblasti jsou v Chorvatsku nejnavštěvovanější, ale potenciál tohoto druhu lezení je zde oprav36

du enormní a každé léto najdou místní nová místa na deep water soloing. Před několika lety tým zahraničních lezců s Sharmou a McClurem vylezlo na padesátku cest v národním parku Kornati včetně vůbec první „dws“ cesty za 8b+. Právě nyní se však vedení národního parku rozhodlo „dws“ zakázat, ale doufáme, že v příštích letech své rozhodnutí změní.

Průvodce – Etika – Ostatní

Všechny největší lezecké oblasti v Dalmácii najdete popsané v lezeckém průvodci Croatia od B. Čujiće. Paklenica má svého samostatného průvodce od stejnojmenného autora. Průvodce zakoupíte v lezeckých obchodech Iglusport (Zagreb, Split, Paklenica, www.iglusport.hr). Problém těchto průvodců je ten, že neodrážejí aktuální stav lezeckých cest, zvláště v oblasti Markezina Greda, neboť počet cest prudce narůstá. Rovněž neobsahují popis bouldrových a „dws“ oblastí. Nejlepší online průvodce téměř většiny lezeckých oblastí v Dalmácii (s výjimkou Paklenice) naleznete na našem webu www.marulianus.hr. Stránky by měly být brzo rovněž i v angličtině a najdete na nich vše o místních lezeckých oblastech, včetně aktualit. Volné kempování není dovoleno ve většině lezeckých oblastí, tak to, prosím, mějte na paměti. Místní lidé se k tomuto problému staví velmi vážně.

jízdy po nové dálnici ze Zagrebu. Za dálniční známku v jednom směru pro osobní automobil zaplatíte 157 kun (22 E). Pokud je to pro vás příliš moc, můžete využít starou cestu, ale musíte počítat se dvěma hodinami navíc. Do Splitu se rovněž dostanete letadlem, vlakem nebo lodí. Mnohem více informací o cestování, ubytování a všem ostatním naleznete na těchto stránkách: www.dalmatia.net, www.dalmatia.hr, www.visitsplit.com, www.paklenica.hr. Pokud chcete potěšit žaludek, vřele doporučujeme jídlo v Konoba Fife v centru Splitu (zeptejte se na cestu, každý místo zná) nebo v Paklenici Restoran Dinko. Přejeme vám dobré lezení v Dalmácii! text foto překlad

Ivan Lisica, Daniel Piccini a lezecký klub Marulianus Bruno Karadza, fotoarchív LK Marulianus a Helena Lipenská Tomáš Obtulovič ml.

Jaro na

moravském

písku

Během týdne mi přichází vysněná SMS, jestli mám o víkendu čas na nějaké lezení. Rychle odpovídám, že samozřejmě, po zimě už jsem na skály strašně natěšený. Přes ICQ se domlouváme na Moravské pískovce. Jako ideální se nám jeví Čertovy stěny. Filip na akci nalákává ještě kámoše Jarina s jeho holkou. No, partička bude výborná. Oprašuji matroš probuzený ze zimního spánku a snažím se ho nějak narvat do kletráku. V sobotu v 8:00 nastává dlouho očekávaná chvíle prvního jarního odjezdu za lezením. Cestou přes Zlín malinko bloudíme, ale v 11:00 Čertovy stěny přece jen nacházíme. S Filipem se rozlézáme v jednoduchém komínku. Hned je nám ale jasné, že tenhle pro nás nepříliš vlastní způsob lezení na tření nebude vůbec žádná sranda. Lezení na Vysočině, v Krasu – na to jsme zvyklí, ale tohle? Navíc teď, po zimě strávené na překližce… Začínáme tedy nesměle zkoušet netušené možnosti našich lezeček. Po úvodní cestě za 4 vlézá Filip do šestky se zajímavým jménem Maturita. Po menších problémech „dovzlíná“ k vrcholu a dobírá mě. Pískovcovou Maturitu jsme teda úspěšně složili. Já dnes lezu raději jen na druhém konci lana, jištění mi po zimě připadá vzdálenější než doopravdy je. Dubnové sluníčko rozehřívá jižně orientované stěny do příjemných teplot a my si vychutnáváme tak dlouho očekávaný začátek jara. Do oběda zvládáme ještě dvě cesty a jdeme na oběd do blízkého motorestu. Na tohle specifické lezení si přece jen začínáme pomalounku zvykat a odpoledne dáváme dalších pár šestek. Vždycky to samé – nebát se nastoupat nohama po neviditelných stupech. Po dnešku mám pocit, že se na skalách ruce snad už přestaly používat. Slunce se již chýlí k západu, lidí konečně ubývá a teplota začíná nepříjemně klesat. Není divu, na severních stranách skal je ještě poměrně dost sněhu. Navečer přichází pár ze Slovenska, který sem právě dostopoval. Ptají se, jestli nemáme namířeno na Pulčiny. My se zatím mezi sebou domlouváme, že už máme místních hladkých ploten dost, a že je tam teda hodíme. Naskládat šest lidí i s jejich bagáží do oktávky je trochu problém, ale nakonec se podařilo. Po chvíli dorážíme do Pulčin, vykládáme pasažéry a vydáváme se na průzkum směr místní utajovaná, a přesto proslavená, bouldristická oblast. Pár kamenů sice potkáváme, ale nevíme, kudy dál. Sluce už zapadá, krásně prožitý den pomalu končí, krajina se topí v posledních oranžových paprscích. A dole zurčí potůček posílený táním sněhu. Prostě pohoda. Vracíme se po zelených loukách k autu. Cestou potkáváme opuštěné veřejné tábořiště, ideální místo na přespání. Ani nebudeme muset špinit stan. To bychom ale nebyli my, abychom se nejdřív nestavili do místní čundrácké hospody. Už je to tu pěkně rozjeté, kytara a zpěv se rozléhá celou

knajpou. Štamgasti se ptají, odkudpak že cizinci přicestovali. Vůbec jsou nějací hafo družní. V 11 hod. se odtud odlepujeme a se spacáky jdeme na tábořiště. Steleme si na stolech a lavičkách pod stříškou, oblékáme na sebe vše, co máme a rychle usínáme. Budíme se až o půl desáté, ale o nic přece nejde. Má to být pohodový víkend, spěchá se přece jen v horách. Ještě zabalení ve spacácích vaříme polévku. Pak už opravdu nadchází čas vyrazit. Něco dnes přece taky chceme vylézt. Na Čerťáky se nám však už moc nechce a tak se shodujeme na náhradní variantě: Lačnovské skály. Autem jsou asi půl hodiny vzdálené, ale nástup nás čeká málem horský. Zabírá snad dvě hodiny, blátem po louce a pak zase spoustou sněhu v lesích. Špatně jsme se vybavili, v botách už čvachtá a skály stále nikde. Že my jsme nezůstali na těch Čerťácích, tam jsme měli „svý jistý“. Nakonec ale skalky objevujeme a dostává se nám vrchovaté odměny za tu dřinu. Úplně opuštěné, krásně tvarované pískovcové skalky. Počasí jsme si zas objednali na jedničku a můžeme využívat i dalekých výhledů. Pod skalami je palouček s několika balvany a ohniště – skutečná romantika. Pouštíme se s nadšením do prvních, o poznání lépe zajištěných cest. Charakter zdejších skal nám vyhovuje podstatně víc a padá i nějaká ta 6+ a 7-. Opojen nadšením z těchto skal a tohoto jedinečného prostředí si dávám i lehké sóliko za 4. Pak aranžujeme nějaké fotky, lezeme další cesty a tak dál a dál. Lezení v dírkách a lištách si užíváme a převisků si po včerejšku vážíme mnohem víc. Na polední hlad úplně zapomínáme. Po třetí hodině se ale nachyluje čas k odchodu a odjezdu do Brna do mučicích ústavů školských. Aby naše radost nepřesáhla nebezpečné hranice, jsme zase uzemněni nepříjemnou, opět sněhovou, cestou zpět. Za vedra, po zimě dost nezvyklého, se spokojeni vracíme do Brna. První víkend v sezóně vyšel skvěle, kéž se povede i příště! text foto

Jiří Švihálek Alena Kopfová

Oblast: Čertovy stěny, Lačnovské skály Aktéři: Jiří „Švihy“ Švihálek (16) Filip „Hilfák“ Tesař (21) Jarin Soňa Průvodce: Moravské skály, V. Skýpala

37

Capo Testa aneb Žulové mámení na Sardinii Jakpak, že byste taky nevyráželi do světa šoupat si boty o kameny, s tím plným půllitrem očekávání, kdy vám údiv skočí na záda a jinak cestičkou iluzí se nyní dostaví to skutečné ókoblaho. A že nemusí hned mít všechno osm tisíc, chrlit lávu nebo se stát černou dírou našeho obzoru. Vždyť i ta bílá pěna krásně šumí...

38

A tak to bylo jednou na podzim, když jsme vyrazili dohnat léto na Sardinii. Vzdor kalendáři baboletní výlet s batůžkem a svačinou, vždyť ještě 12. listopadu je možné spočinout se slastným očipřivírajícím pocitem, když se vám houpavě ve slané vodě moře močí... celé tělo, jako by se od hlavy oddělovalo. Lezecké oblasti Sardinie jsou už dobře zmapované a známé, a tak bych se rád zmínil o té lezecky méně zajímavé, ale krásné. Tento nejsevernější výběžek ostrova se jmenuje Capo Testa. A sakra stojí za návštěvu! Když se v přilehlém městečku Santa Teresa, které leží na hlavním silničním tahu SP 125, zorientujete směrem k severu, projedete podél krátké pláže a letních rezidencí, ještě netušíte, že o kus dál čeká tak trochu pohádkový svět kamenných zjevů. Tohle okotáhnoucí skálobytí dokáže vytrvale stimulovat vaši fantazii a lehce vás unáší. S trochou představivosti si totiž sami vytvoříte z rozházených balvanů a skalek celou plejádu smyšlených postav. Dobijte nejméně třítuctovým filmem, teda vy, kteří ještě zaostáváte bez „mega“ přenosné paměti. Cvaknete totiž více nablýskaných snímků než nejtů. Ne že by cesty v oblasti byly málo zajištěné, naopak, bohatě osázené nýty se lesknou, smějí, vybízejí, ale před ostrou místní z žuly skálou se i lezečky schoulej jak koťata. Oblast je uvedena v kvalitním lezeckém průvodci „Piatra di Luna“. Všichni bodří léztchci ale asi stejně brzy otočí číhat na „ten svět“. Na místo prstů ošarpance teď těkavě mění směr a přeskakují tak jako údivné pohledy z jednoho patvaru na druhý. Úzké vyšlapané cestičky vás povedou, a tak byste neměli minout kamenožrouta nořícího se s plnou nůší pod zpěněnou hladinu příboje, skobu „tutovku“, co fakt drží, věčně ztopořený pyj mořského ďasa, smutný úsměv slečny kosatky nebo trpělivý viklan, který jakoby se měl co chvíli otočit spolu s větrem. A jasně že spoustu dalších. Když se na jakémkoli místě otočíte kol co kol, nemůžete nevidět bílého strážce objektu,

stále bdící maják. Z něho nejlépe, ale i z útesů, můžete při dobré viditelnosti dohlédnout směrem k severu na nedalekou Korsiku. Mezi těmito dvěma ostrovy jsou prý často k vidění lobující delfíni. Toho času zrovna jak na potvoru... Pocestný dispečer mámivého třebažepole vás možná nasměruje i k obydlím jediných stálých obyvatel na Capo Testa, pravověrným členům legendárních Hippie’s, jejichž asi padesátihlavá skupina tady už dlouhá léta žije. Tito lidé „své doby“ tady obdělávají svá skromná políčka, dojí kozy, pokuřují a možná stále věří v absolutní smíření všech světů. Je toho na Capo Testa zajímavé prostě mrtě, ale vás to přece omrzí, a nebo to nad vámi jako nad námi zčerná jako topinky na kamnech a budete prostě muset. To ještě nemusí být všem žulám konec. Pokud se vydáte po silnici SP 125 směrem k jihu, tak jen pár kilometrů před městem Olbia budete v blízkosti další lezecké oblasti, v sourodém od severu se táhnoucím žulovém pásmu. Lezení v této oblasti „San Pantaleo“ s několika sektory vyžaduje povětšinou nějaká ta hejblátka a zastrkovadla. Pokud zbude čas, neváhejte zabouldrovat v další žulové oblasti „San Teodoro“ (česky: Svatý Teodor), která leží jen pár kilometrů po SP 133 jižně od přístavního města Olbia a je také zahrnuta ve zmíněném lezeckém průvodci, ale její nalezení vyžaduje trochu štěstí a lingvistických schopností. Před prudkým stoupáním ke stejnojmenné vsi si dobře všímejte po levé straně nápadných žulových bloků. Z dezorientace vás vymotají až bouldry všech obtížností na žule stejného charakteru jako té na severu, a stejně tak vymotají i cívky vašich tejpovaček. Žula na Sardinii opravdu asi sotva pohladí, zato celé to žulové mámení pohladí určitě, a to nejen na oku... A tak jestli někdy na Sardinii pojedete, nezapomeňte, že úplně na severu žije „Kápo Testa“... mrzelo by vás to! text a foto

Roman Marek

8 – 10 červenec 2007 * Tisková zpráva *

ispo SPORT & STYLE s novou koncepcí veletrhu Mnichov, 8. až 10. července 2007 Hranice mezi módním a sportovním oblečením se stále více stírají. Životní styl „dobývá“ sportovní svět a sportovní styl se stále více přenáší do každodenního života. Pod heslem „Životní styl se přizpůsobuje sportu“ se veletrh ispo SPORT & STYLE zaměřuje na tento trend a nabízí úplně nový koncept veletrhu pro interakci mezi módou, životním stylem, sportem a hudbou. Například nekonvenční, pohodlné části oděvu, jako jsou sportovní košile a kecky, se již dávno staly součástí každodenního oblečení jak pro trávení volného času, tak pro výkon povolání. V důsledku toho má promíchávání módních a sportovních stylů mimořádně velký význam pro maloobchodní prodejny se značkovým zbožím a odborné prodejny v módním a sportovním sektoru. Tento rychle se rozvíjející segment trhu v sobě skrývá ohromné inovační a prodejní možnosti. Jakožto jediný veletrh, který sjednocuje dodavatele módního zboží a výrobce sportovního vybavení, se veletrh ispo SPORT & STYLE přizpůsobuje změněným potřebám současného vývoje trhu a aplikuje tuto změněnou tržní situaci na novou koncepci veletrhu. Ispo SPORT & STYLE dělí své jednotlivé sekce podle různých stylů života, a tedy v souladu s potřebami a zájmy spotřebitelů. Díky tomuto pojetí zde proto mohou společně s tradičními výrobci módy a sportovního zboží vystavovat „značky“ z oblastí životního stylu, designu, doplňků, krásy a hudby. Vysoký počet rezervací od velkého počtu vystavovatelů z různých oborů a pozitivní zpětná vazba v diskusích s maloobchodníky ukazují, že nové pojetí je úspěšné. A tak ani letos nebudou chybět vystavovatelé jako jsou: Bogner, Matador, Meindl, Quiksilver,

Seafolly, Arena, Brax Golf, Luis Trenker, Asics, Chervó, Jack Wolfskin, The North Face a mnozí další, ale kromě nich se letos návštěvníci mohou navíc těšit na značky jako jsou: Ben Sherman, Henry Cotton’s, Pantofola d’Oro, Camper, Canterbury of New Zealand či Philipp Plein, Hummel, Reef a Spyder. Veletrh propojuje všechny důležité tématické okruhy se svými čtyřmi novými hlavními segmenty „ispovision“ (vize ispo), „sportstyle“ (sportovní styl), „performance“ (provedení) a „trends & innovations“ (trendy & inovace), jakož i s novou komunitou životního stylu „MUC“. Výsledkem by měla pro vystavovatele být snazší možnost představovat výrobky, které se tematicky překrývají, a zároveň snadno pokrýt všechny nové oblasti trhu. Veletrh by měl představovat podnět pro značkové produkty a maloobchodníky, a umožnit jejich vzájemné propojení. Ispo SPORT & STYLE se také stále více věnuje specifickým potřebám návštěvníků a je více orientován na služby pro návštěvníky. Služba pro maloobchodníky poskytuje informace o všech nových hlavních bodech programu na veletrhu, poskytuje užitečné tipy a usnadňuje návštěvu veletrhu pomocí časového rozpisu akcí. Přímo na výstavišti poskytnou maloobchodníkům a návštěvníkům veletrhu dodatečnou orientaci

„průvodcovské“ pokyny a stánek v hlavní hale určený pro všechny módní přehlídky. Kromě toho nový veletrh zkombinuje komunikační fórum a svět „experimentů“, jakož i doprovodný program. Kromě prostorů pro tematicky zaměřené akce v areálu veletrhu, jako jsou „Hala stylů“, „Areál pro hry“ a „Zóna pro zchlazení“, završí veletrh ispo SPORT & STYLE dvě slavnostní večerní události. Všichni účastníci veletrhu se 8. července střetnou na neformálním setkání v relaxačním prostředí na velké party s názvem „Reef ispo Party“. Kromě toho se bude konat „GQ Style Night“, kterou uspořádá společnost Volvo. Přibližně 1.000 pozvaných hostů z oblasti módy, životního stylu, hudby a sportu, jakož i prominentní hosté z oblasti filmu, TV a vyšší společnosti budou 9. července přihlížet představování cen „Global Sportstyle Awards“. Kontaktní osoby pro vystavovatele: „Ispovision“ a „Sportstyle“: Constanze Fuchs, koordinátor výstavy, telefon: +49 (0) 89 949- 20 151, [email protected], Jochen Senghaas, manažer pro zákazníky, telefon: +49 (0) 89 949- 20 158, [email protected]; Alke Wenzel, manažer pro zákazníky, telefon: +49 (0) 89 949-20 158, [email protected]

Přehled hlavních segmentů: „ispovision“ (vize ispo) Areál „ispovision“ se týká témat „Prémiový styl“ a „Prémiový sportovní styl“. „Prémiový styl“ se zaměřuje na exkluzivní a omezené kolekce prémiových značek. „Prémiový sportovní styl“ je rozdělen do sportů „Jachting“, „Golf“, „Pólo“ a „Kriket“.

„Performance“ a „trends & innovations“: Kerstin Naas, koordinátor výstavy, telefon: +49 (0) 89 949-20-161, [email protected], Jose Moreno, manažer komunity performance, telefon: (+49 89) 949-20 157, [email protected]

„sportstyle“ (sportovní styl) V nejvíce se rozvíjejícím segmentu veletrhu je móda prezentována tak, že kombinuje každodenní život, sport a styl. Nabídky zahrnují značky a produkty z oblastí „Nekonvenční, pohodlné oblečení do volné přírody“, „Krejčovské umění pro ulici“, „Klubové sporty“, „Retro styl“, „Pláž & Surf“, „Wellness & Fitness“, „Módní boty“ a „Doplňky“.

Kontaktní osoby pro maloobchodníky, sponzory a partnery: Sevil Özlük, manažer komunity „Sportstyle & ispovision“, telefon: +49 (0) 89 949- 20 154, [email protected], Tobias Gröber, ředitel skupiny výstavy, telefon: +49 (0) 89 949-20 155, [email protected]

„performance“ (provedení) Vystavovatelé s funkčním sportovním technickým vybavením z oblastí „Trekking“, „Běh a chůze“, „Triatlon“, „Fitness & Výkony“, „Zdraví a výživa“ a „Týmové sporty“ jsou umístěni v úspěšném areálu veletrhu ispo s názvem „performance“.

Kontakt pro tisk: Helene Marinoff, Public Relations pro „ispovision & sportstyle“, telefon: +49 (0)172 / 78 71 007, [email protected]

„trends & innovations“ (trendy a inovace) „Trendy a inovace“ předvedou všechny produkty a aktivity, které mají co dělat s novými značkami a trendy. Můžete zde nalézt začínající soutěž „ispo Brand New“, produkty příští generace „Greenhouse“, „Produkty pro rozehřátí“, „Záhon“, jakož i trendové platformy „Technologie oděvů“ a „Nový byznys“. Kromě toho v tomto hlavním segmentu vystavuje také návrhářská textilní asociace IDEAS.

Čeští obchodníci či vystavovatelé se mohou rovněž obracet na agenturu: Expo-Consult+Service spol. s r.o., Příkop 4, 604 45 Brno tel: 545 176 158-60, fax: 545 176 159 Více informací, jakož i kontakty na jiné pobočky, najdete na: www.expocs.cz

39

¿æéð£—ßæéæãÜñÜÚëío—Ø—äÜÛàÚoåØ ÊÜÛoäܗ í— ‹ëìãåf— ÚßØëg— åؗ ¹ãØëàå[Úߣ— âÛ𕗠ågâÛæ— ßã[êo— í[•åæì— ßæéæãÜñÜÚâæì— åÜßæÛì— í—äfåg—åØí‡ëgíæíØåf—d[êëà—»é[ëåoâ쥗¿æåÜä— êâã[Û[äܗÛæ—ÙØëæߑ—ãfâ[éåàdâð£—ÛãØßð—Ø—ÛØã‡o— äØëÜéà[㥗Çéíåo—êâìçàåؗéðÚßãܗíðé[•o—åؗäoê¤ ëæ—Ø—Ûéìß[£—íðÙØíÜågá‡o£—áà—å[êãÜÛìáÜ¥—ÇæßãÜۗ çæۗêâØãØäà—áܗëéàêëåo¥—ÊëØé‡o—âãØêà⣗åØí[ñØ咗 ç„oäæ—åؗãØå棗ãܕo—í—ÙÜñígÛæäo—äÜñà—íÜãâ’äà— æêëé’äà—‡ìëéð£—áÜßæ—äãØۇo—çØé‰[â—ê—æëÜí„Üåæì— ñãæäÜåàåæì—éìâð—æ—âìê—íÜÛãÜ¥—ÁÜÛÜå—ñ—å[ê—êܗ ìáoä[— íÜÛÜåo— ØâÚÜ£— éæñÛgãìáܗ å[ê— âܗ ñéØåg¤ å’䥗Íðçé應ìáÜäܗâãØêàâØ£—âëÜ钗ä[—ñ„Üáäg— ñãæäÜåàåì— êçæÛàåð— ãÜÙÜdåo£— Ûgã[äܗ ñ— ߑãÜ◠ؗÙØëæߑ—åæêoëâØ£—ÙØãoäܗÛæ—åàÚߗñéØågåfß棗 âëÜ钗 áܗ í— ÙÜñígÛæäo— ؗ çéæëæ— åÜ䑕ܗ çéæ¤ ëÜêëæíØë— çéæëà— ëæä죗 •Ü— êܗ å[ä— Ûoâð— åÜéæí¤ åæägéåfäì—ìëؕÜåo—ãØå—êíÜñãð—âØéàäØëâð£—åؗ âëÜé’Úߗägã—ç‘íæÛåg—ãܕÜ룗ؗãØåؗß旄ܕæì— Ûæ— ñØÛ¥— À— âÛ𕗠å[ê— ßæ— åÜêܗ ‡Üê룗 áܗ ëæ— çg⤠å[— ۄàåؗ ؗ í‡àÚßåà— áêäܗ é[Ûࣗ âÛ𕗠ÛæéØño¤ äܗ åؗ ãæìâ죗 âØä— ì•— 䑕ܗ ç„àêë[ë— íéëìãåo⥗ À—ČäéëíæãØÿ£—íܗêâìëÜdåæêëà—áÜÛÜå—ñ—ãÜâëæ鑗íܗ ÝìåâÚà— ăÞìéØåëØ£— êܗ çæ— éæñ‡ågéæí[åo— çéæëؤ ßìáܗؗäØêoéìáܗêà—ãÜßÚܗåØăØãæígã[—ñ[ÛØ¥ ÉÖàÝáڕëîåÖÙY•èÞâêáäëÖãY•ãÚÝäÙÖ¡•ã֕àéÚçd• èޕÛçÚàëÚãéÖãéޕàêçïê•åçëãm•åäâäØޕåçä•báÚãî• $½È•äëe‚êßm•Øä•èڕãÖêbÞáޕï֕åeàãe•ãÖ×Þ鐕ëm¢ àÚãÙ¡•àÙî•åçä×mÝY•ëêà֕äٕçYã֕Ùä•åäïÙãm¢ Ýä•ëÚbÚçÖ£•Éä•âeáޕßڅée•…éeèém¡•“Ú•Ùmàî•Ùڅéޕèڕ éçÖÜdÙÞÚ¡•åëäÙãe•ãÖåáYãäëÖãY•ã֕ãäØ¡•å‚Ú¢ èêãêá֕ã֕ÙÖá…m•ÙÚã•äÙåäáÚÙãÚ£•Àêçï•ßڕÞãéÚ㢠ïÞëãm¡•ëêà֕ßÚÙڕèàäçä•×Úï•å‚ÚèéYëàî•Ö•éÚäçÚ¢ éÞØàî•ëîáä“Úãd•åäèéêåî•èڕÝãÚٕäëe‚êßm•ë•åçÖ¢ íÞ¡• àÙî• èڕ áÚàéä‚Þ• âeãm• ë• åÖØÞÚãéî• ãÚßçïãeߢ …mÝä• èéêåãe• åäèéޓÚãm£• ¾• àÙ ëméÚ¡• “Ú• édâe‚• ×ÚïëáYÙ㐕֕âYá䡕ãÚ×ä•ë×ÚؕãÚàäâêãÞàê¢ ßmØm• báäëeࡕ áړmØm• å‚Úٕ ëYâޕ ßڕ ëڕ èàêéÚbãäè¢ éޕ ïØÚá֕ ïÙçÖ됡• ßÚ㕠ÙäàäãÖáڕ èÞâêáêßmØm• áÚà¢

֕ åê×áÞàêßڕ ÙäåäçêbÚãm• åçä• áÚïÚØàäê• ëڂÚߢ ãäè顕 ëêàäëd• ֕ âÚéäÙÞØàd• âÖéÚçÞYá և• ꓕ éä•ßڕä×èÖݕÝäçäáÚïÚØàd•ádàYçãÞbàçäïÙeáÚ¢ 㐕 ã֕ ãäêïäëd• ëî×ÖëÚãm¡• ä×ëÖïä됕 âÖéÚçÞ¢ Yá•Ö•ádàäëd•ëî×ÖëÚãm¡•åäèéêåî•åçä•çÚèêèØÞéÖØÞ¡• ïYèÖÙî• ádbÚãm• ֕ ä…Úé‚äëYãm• äâçïáÞ㕠֕ å‚ÚÙÚ¢ åÞèäëYãm•ádà•áÖÞàâ¡•ïÚßâdã֕åçä•ëî×ÖëÚãm• ÚíåÚÙÞØ£•À•éäâê•åÖé‚m•éÖàd•éëäç×֕èàçÞåé•åçä• Ö×èäáëÚãéî• ïYàáÖÙãmØݕ àêç åçëãm• åäâäØޕ ֕àÖçéÞbàî•è•ÝÚèáäëÞéâޕãYëäÙî•ã֕åäèéêå•å‚Þ• ïYØÝçÖãe¡• ëÝäÙãd• åçä• ëáä“Úãm• Ùä• ádàYçãÞb¢ ààéÚçd•âäÝäê•ëڕØÝëmáޕèéçÚèê•å‚Þ•ãÚÝäÙe• å‚ÞåäâÚãäêé•èåçYë㐕åäèéê塕åäÙä×ãe•ßÖàä• âãäÝä‰bÚáä됕…YéÚࡕåäéޅée㐕åäèéêåî•åçë¢ ãm• åäâäØÞ¡• àéÚ琕 èޕ áïڕ ä×ßÚÙãÖé• ã֕ èÚàçÚéÖ¢ çÞYéê•$½È£ ːïãÖâãY• ßڕ éÖàd• åê×áÞàÖbãm• bÞããäèé• ádàւ¢ èàd•àäâÞèÚ£•Ã֕èéçYãàYØݕ$½È•èޕáïڕèéYÝãäêé• ·êááÚéÞãî• ä×èÖÝêßmØm• âÖéÚçÞYáî• ï• ÅÚáÞàYãä¢ ë֕ èÚâÞãY‚Ú¡• ïåçYëî• ïڕ ïÖÝçÖãÞbãmØݕ èîâåä¢ ïÞm•Ö•å‚ÚàáÖÙî•äÙ×äçãØݕbáYãà£•$áÚãäëd•ÁÀ• åê×áÞàêßm•ë•çïãØݕbÖèäåÞèÚØݕßÖà•ä×ÚØãØÝ¡• éÖà• äÙ×äçãØÝ£• ÅäÙmáÚßm• èڕ ã֕ àáÞãÞØàØݕ èéê¢ ÙÞmØÝ¡•ÙáäêÝäÙä×dâ•èáÚÙäëYãm•Ö•ádbÚãm•äâçï¢ áÞã•Ö•ã֕èéÖéÞèéÞØàdâ•èáÚÙäëYãm•‰çÖå‚Þ•Ýäç¢ ËéØåêçæéë—ñéØågåfß棗Ýæë旼íؗÁØåÛoâæí[ èàØݕèåäçéÚØݕ֕ÝäçäáÚïÚØéëm£• ¶àéÞëÞéê• ádàւèàd• àäâÞèڕ Ùäåáwêßڕ ‰bÖèé• ã֕ éäç¢āÜêçÖã顕 ãÚßèäê• åäØÞéî• å‚Þ• ßÚÝä• ĊïYØÝçÖ¢ àäãÜçÚèÚØÝ¡• èîâåäïÞmØݕ ֕ èÚâÞãY‚mØÝ£• ÁÚéäè• ãeý•ãÞßÖà•ç“äëd£• åçÖØêßڕàäâÞèڕã֕ëîéëä‚Úãm•åçÖØäëãmØݕèàê¢ Éä•ßèäê•ãÚßëÞÙÞéÚáãe߅m•ëèáÚÙàî•bÞããäèéޕádàւ¢ åÞ㡕 àéÚçd• ×î• èڕ ×ám“Ú• ëeãäëÖáî• ãÖå‚màáÖٕ èàd• àäâÞèڕ $ÚèàdÝä• ÝäçäáÚïÚØàdÝä• èëÖ¢ ãÚâäØÚâ• ï• ë…à äâçïáÞãY⡕ 됓Þëe¡• èåäç¢ ïꡕ éÚÙî• àêçïî• åçëãm• åäâäØޕ ֕ èåäáêåçYØڕ è• âÚéäÙÞØàäê• àäâÞèm• ã֕ …àäáÚãm• Þãèéçêàéä珡• éäëãmâê• áÚïÚãm¡• åäÙØÝáÖïÚãm• ֕ èáÚÙäëÖáî• ãäëÞãàî•ïڕèëdÝä•ä×äçê•Ö•åê×áÞàäëÖáî•ßÚ£•Åçä• Þ•ã֕çïãØݕïYØÝçÖããØݕàêçïÚØÝ£• èåäçéäëãm•áÚïØڕ×êÙڕïÖßmâÖ됕åçäßÚàé•àêç $áÚãî•àäâÞèÚ¡•àéÚçäê•ëÚÙڕë•èäêbÖèãd•Ùä×e• Âʹ磕¿Öã֕Àê×ÖáäëY¡•ßèäê•ÝäçäáÚïØޕă•ádàÖ¢ ĊÖèåÚàéî• èåäçéäëãmÝä• áÚïÚãmý¡• ëeãêßmØmØݕ èڕ éçdãÞãàꡕåçÚëÚãØÞ¡•ádb×e•Þ•çÚÝÖ×ÞáÞéÖØÞ£ ‚Þ• ֕ ïYØÝçÖãY‚Þ• ãÚßçïãe߅mÝä• ïÖâe‚Úãm¡• àéÚ¢ ÁdàւèàY• àäâÞèڕ ßڕ èÞØڕ âÚÙÞYáãe• ãڕ å‚máޅ• ‚m• åäàçëÖßm• åäÙáڕ èëdÝä• ïYßâê• Ö• èåÚØÞÖáÞ¢ ãYåÖÙãäꡕ Öáڕ ä• éä• ÙáړÞée߅m• èäêbYèém• èÚç¢ ïÖØڕ ßÚÙãäéáÞëd• ä×áÖèéޕ âÚÙÞØmã éàÖßmØm• èڕ ëÞèê• $ÚèàdÝä• ÝäçäáÚïÚØàdÝä• èëÖïê• ãÚßÚ㕠Ýä硕 ÝäçäáÚïÚØéëm• ֕ áÚïÚãm£• ÀäâÞèڕ ëîéëY‚m• åçä•èëd•báÚãÖáڕåçä•ë…ÚØÝãî•ÝäçäáÚïØÚ£•Ã֕ ïYëeç•ãÚßُáړÞée߅m•ìÚ×äëd•äÙàÖïî•ã֕Ùäàê¢ âÚãéî•ádàւèàd•àäâÞèÚ¯ ßëë籦¦ëàåðìéã¥Úæ䦩¬èØáܕ • ¢• ¹äåäçêbÚãm• ádàւèàd• àäâÞèڕ Ëî×ÖëÚãm• åçä•ãäêïäëd•èÞéêÖØÚ¡•ádàYçãÞbà֕ÝäçäáÚï¢ ØÚ¡•å‚ÚÙÚåÞèäëYãm•ádà•áÖÞàâ•åçä•ÚíåÚ¢ ÙÞbãm•ádàYçãîž ßëë籦¦ëàåðìéã¥Úæ䦩èªðää• • ¢•ÏYàáÖÙãm•çÚèêèØÞéÖØڕÙeém•Ö•ÙäèåeáØÝ ßëë籦¦ëàåðìéã¥Úæä¦ðìÙ窭• • ¢•Åä…àäïÚãm•åçè鏕ë•ÝäçäáÚïÚØéëm ßëë籦¦ëàåðìéã¥Úæ䦪©ç­­©• • ¢• Äbãm• åçä×áÚâÖéÞà֕ ëڕ ëÚáàØݕ ãÖÙâ䂢 èàØݕ됅àYØÝ ßëë籦¦ëàåðìéã¥Úæ䦩Ýçððï• • ¢•·êááÚéÞãî•ádàւèàd•àäâÞèÚ ßëë籦¦ëàåðìéã¥Úæ䦩ãèåæڕ • ¢•ÛäçâêáY‚•ÝáY…Úãm•‰çÖïê ßëë籦¦ëàåðìéã¥Úæä¦ðèéíä𕠕 ¢•àÖçéÞbàî•è•ÖáÜäçÞéâî•åçëãm•åäâäØÞ ÇÜëé—ÁØåÛoâ

½àïØÚà— âédåo— ç[ë܄ܗ ç„ÜÛí[Ûgáo— ãÜâëæ„à— ÄØé¤ ëà嗿æåñoâ—Ø—ÇØíÜã—ÅÜìäØåå—åؗç„ÜÛêÜÛâðåà— Ã—&¿Ê—ÁØåg—ÂìÙØãæíf£—Ýæëæ—Ç¥—ÁØåÛoâ

CU[bUdQbYvd*xUc[çX_b_\UjUS[çcfQjJvd_`[_fQ! "@C$ !& !'@bQXQ&CdbQX_f dU\UV_^*")&!!(" 'YVQh& #&$&" '")&!!(#$'& #&$&#$'U¾]QY\*Y^V_0X_b_cfQjSj ‹ÌUT^X_TY^i*`_^T\)!"Q!#!%‹dUbç!#!(zdfbdU[!#!( 

40

ÞÜåÜé[ãåo—êçæåñæé±

Lezcův slovník poučný

9

3. Věci potřebné i nepotřebné – materiál TCU: platí o něm to stejné jako o friendu, jenom s tím rozdílem, že výstředníky jsou tři. Výhoda snad jenom ta, že se hodí i do mělčích hnízd. Šťáradlo: nebo taky pchádlo. Šikovná věc usnadňující zakládání i vybírání všeho, co jde založit a poté se musí vybrat, tedy i hnízda. Na pískovcích je slušné používat nedráždivé typy, tedy ze dřeva či plastu. Stačí třeba pod skalou nalezený klacík, který jen tak nezlomíte. V každém případě neolamujte celé stromy s tím, že na špici jsou klacíky nejlepší. Nevíte-li co s penězi, kupte si zárožák (takový ten zalomený štětec s dlouhým držátkem) a rozšíření se

U, V, Z (účko, véčko, zetko): plech ohnutý do tvaru těchto písmen. Titan se i frézuje. Při lezení bez kladiva lze tento typ vcelku úspěšně nahradit malými friendy a vklíněnci. LA, dužník: tentokrát se nic neohýbá, ale nejspíš kove. Tloušťka čepele u oka (zajíci) je až 10 mm, ve špičce většinou tak 2, ale klidně i 6 mm (znalci vědí). Oko vzhledem k puklině, v níž je skoba zatlučena, svírá úhel 90° nebo 45° (univerzál). Jinak ty úhly platí pro všechny typy skob, až na „speciálky“. Materiál spíš měkčí. Písmena „LA“ neoznačují podrážděný tvar, ale zkratku v lezeckém světě všeobecně vžitého označení tohoto typu u jisté firmy, tedy „Lost Arrow“. KB, nůž: nejsme v kuchyni, ale pořád ve skalách. Tento se zase ohýbá z plechu a měl by být tvrdý, skálu lámající. Tloušťka maximálně 4 mm u oka (teď srnečky) až po sotva 1 mm u špičky. S těmi písmeny „KB“ je tomu jako v předchozím případě, tady to znamená „Knife Blade“. Jednička, pecker: z neohýbaného plechu tloušťky 2-6 mm, mající tvar jedničky, kdy zobáček je čepel a nožička se nám opírá dole o skálu. Skoba se tedy páčí mnohem méně než klasické typy a drží (při tahu dolů) již při několika milimetrech zatlučení. Vhodná do tenkých a mělkých trhlinek a spárek. Myšlenka této skoby se zrodila v hlavě jistého Šádka při lezení v Tatrách a nejspíš tak zabránila vrtací a nýtovací mánii při technickém lezení, jako tomu v té době bylo jinde ve světě. Pokud rádi slavíte, tak vězte, že jednička je na světě přes půl století! To takový „pecker“ proti „jedničce“ teprve tahá káčira na šňůrce.

štětinami ulomte, ukruťte, zkrátka pryč s ním. Nyní máte pchádlo dostatečně štíhlé, dlouhé a průbojné. Na konci je dírka, tak si ho uvažte, nejlépe na gumu. Do nepískovcových terénů je možná lepší kovové, na konci s háčkem pro vybírání hluboko usazených friendů. Skoba: aby bylo jasno, tak skoba je vhodně tvarovaný kus oceli (kdepak železa), který se natluče do příhodné pukliny. Její pevnost sama o sobě je vysoká, ale záleží hlavně na tom, kdo a kam ji natluče. Jako taková prodělala pestrý vývoj co se týče tvarů, ale i – ač se to nezdá – materiálů. Hlavní z nich je pochopitelně ocel. Pro informaci jen tolik, že by měla být v každém případě houževnatá (jen tak nepraskne) a dle charakteristiky použití měkčí či tvrdší. Druhý z materiálů je titan, přesněji jeho slitiny. Předností je lehkost, problém je s obráběním. Těch pár kousků na našem trhu pochází z Ruska. Teď si představíme několik typů vhodných pro použití od širších po nejtenčí spárky a trhlinky.

Speciálky: můžeme mezi ně řadit i jedničky, ale vesměs jde o různé tvary a patvary, jež je možné ťuknout do sebemenší škvírky za jediným účelem – udržet alespoň hmotnost lezce, na pády zapomeňte. Většina se vejde do krabičky od sirek. Do jedniček většinou, do speciálek vždy, necvakáme přímo karabinu, ale napřed se do malého očka uváže smyčka a do ní teprve přijde karabina. Speciálky jsou holt pro specialisty. Zcela nečekaně vznikly také v Tatrách, v rukou tehdejších extrémních horolezců, jako další vývojový stupeň „jedniček“, přičemž princip zůstal vesměs stejný. Tou dobou se v Yosemitech zatím proháněli medvědi. Heady: „head“ znamená „hlava“. Představte si menší vklíněnec. Ten má hlavičku z duralu či mosazi a tvar klínku. A nyní si představte head. Ten má hlavičku z mědi (copperhead) či hliníku (aluhead) na ocelovém lanku a tvar klínku, válečku nebo kuličky. Měkký materiál hlavičky napoví, že do ní budeme ťukat. Nejde-li nic založit nebo zatlouct a najdeme malou prohlubeň či škvírku, vybereme odpovídající head, přiložíme a pečlivě jej roztlučeme. Není třeba si dělat iluze o nosnosti, ale lepší než nic. text kresby

Vilém Pavelka Lenka Petrášková

medicína

15

První pomoc na laně

aneb Ošetři a zachraň na skále, ledu a sněhu

Zdravotní aspekty sportovního lezení II

aneb Jak si ve zdraví užívat lezení? Lézt naplno… ...chce většina z nás. Neměli bychom však zapomínat, že lezení jako pohyb není pro člověka až tak přirozená záležitost, jako byla před mnoha lety pro naše předchůdce. S nadsázkou si dovolím poznamenat, že my lezci jdeme proti evoluci. Ale proč ne, když nás to baví!? Ve vývoji a růstu lidského jedince se už jaksi nepočítá s tím, že budeme ještě horní končetiny používat ke šplhání. Naše tělo tak na lezení není nikterak zvlášť přizpůsobeno a na to bychom měli vždy pamatovat. Přesto se člověk lezení jako sportu může směle věnovat a své tělo lezeckým pohybem do jisté míry přizpůsobit na tento druh zátěže. Jistá adaptace našeho těla a jeho částí je alfou a omegou lezeckého sportu prostého zdravotních problémů. Poranění v lezení Mají svůj důvod nebo příčinu podobně jako všechno ostatní. V naprosté většině případů si za ně můžeme my sami. Nějaké poranění nebo zdravotní potíže při lezení si nepřipouštíme do doby, než se nám stanou. Pak se teprve začneme zajímat, proč se to stalo a co dělat, aby se problém neopakoval. To už je ale trochu pozdě. Na druhé straně (pokud pominu úzkou skupinu špičkových sportovních lezců, kde to je se vznikem poranění podobné jako u jiných sportů, když se dělají na vrcholové úrovni) můžeme poraněním a zdravotním problémům v souvislosti s lezením snadno a velmi efektivně předcházet. Vznik poranění je tedy hlavně otázkou osobního přístupu k lezení. Jak na to? Snahou tohoto dílu není detailní popis vzniku poranění nebo jednotlivých bodů prevence (k tomu se dostanu v dalších dílech), ale

42

snaha o jednoduchý pohled a orientaci v problematice tak, abyste se poraněním a zdravotním problémům snadno vyhnuli. Vznik Zdravotní problémy v souvislosti s lezením obecně dělíme do dvou skupin podle způsobu vzniku. Poranění – vznikají náhle a neočekávaně působením zevní nepřiměřené síly, jejíž energie vede k poškození tělesných struktur v rozsahu odpovídajícím velikosti vnějšího podnětu. Mechanismem může být dynamický krok a neudržení chytu, obdobně dynamo na campus boardu nebo prosté uklouznutí a neudržení chytu. Např.: přetržení šlachového poutka, poranění postranních vazů prstových kloubů, přetržení šlachy, zlomenina článku prstu v dětském věku. Syndromy z přetížení – vznikají pozvolna působením dlouhodobé nebo opakované zátěže na těles-

Častěji zdravotní potíže v souvislosti s lezením mívají muži oproti ženám. Jednoznačně rizikovější je skupina, která se lezení věnuje delší dobu (více jak 10 let), leze pravidelně na prvním konci lana a cesty vyšší obtížnosti. Zvláštní postavení ve statistice má začátečník nízkého věku udávající velké tréninkové dávky. Do popředí se jako rizikový faktor dostává bouldering. Příčiny Pokud chceme poznat, co je pravou podstatou všech zdravotních problémů, musíme se blíže seznámit s tkáněmi pohybového aparátu. Přestože kostní, svalová, vazivová a chrupavčitá tkáň se společně stavebně podílejí na pohybové soustavě a na mnoha místech pohybového aparátu jsou v těsném anatomickém nebo funkčním vztahu, jejich možnosti rozvoje a růstu jsou velmi odlišné. Zatímco sval reaguje na zátěž poměrně rychle a už po několika týdnech tréninku můžeme pozorovat nárůst svalové hmoty, ostatní tkáně pohybového aparátu reagují na zátěž mnohem pomaleji a změny v objemu nebo struktuře u nich budeme detekovat v horizontu let (kostní tkáň – po 1 roce, vazivová tkáň – po 2 letech, chrupavčitá tkáň – po třech a více letech). Michal Smrž, Ekel 9+, Frankenjura foto: Martin Spilka

Poranění a syndromy z přetížení ve sportovním lezení – vznik, příčiny a prevence

ho těla (zánětlivá reakce) ve snaze zamezit poškození tělesných tkání. Pokud dochází k dalšímu zatěžování už poškozených tkání, ve výsledku to může vést k nezvratným změnám a porušení nebo ztrátě funkce, na které se podílejí. Na každý zdravotní problém následkem lezení je tak třeba dívat se komplexně a věnovat mu patřičnou pozornost. Mechanismem jsou opakované stejné lezecké pohyby v podobě intenzivního tréninku prostého regenerace a dnů odpočinku. Jednoduše přetrénování určité partie těla, nejčastěji na horní končetině. Např.: zánět šlach a šlachových pochev ohýbačů prstů, zánět úponů šlach na loketním kloubu, lupavý prst, syndrom karpálního tunelu. Mezi vznikem poranění a syndromy z přetížení je úzká vzájemná souvislost. Už z podstaty lezení jako sportu vyplývá, že zdravotní problémy se koncentrují především na horní končetině, a to hlavně do oblasti ramenního a loketního kloubu, předloktí, zápěstí, ruky a prstů. Postiženy jsou nejčastěji vazivové struktury jako vazy, šlachy, poutka a pochvy, dále je poškozena chrupavka kloubů, přítomna jsou svalová poranění a v dětském věku časté poranění kostí.

né struktury (tělesné tkáně jsou tzv. stresovány), kdy dojde k překročení jisté kritické hranice, za kterou již tělesné tkáně působení sil netolerují a jejich kompenzační mechanismy na tento druh stresu jsou již zcela vyčerpané. V tomto momentě nastupují přirozené obranné reakce lidské-

Literatura: 1. Hochholzer, T., Schöffl, V.: So weit die Hände greifen. 2. Schöffl, V., Hochholzer, T.: Sportklettern – Aktuelle sportmedizinische Aspekte. 3. Rotman, I., Machold, P.: Prevence úrazů a poškození pohybového ústrojí v horolezectví. 4. Güllich, W., Rotman, I., Růžička, J.: Hurá do skal – jak lézt, trénovat a zůstat zdravý.

5. Rotman, I.: Poškození prstů rukou v horolezectví. 6. Rotman, I.: Úrazy a poškození pohybového ústrojí při sportovním lezení a jejich léčení. 7. Rotman, I., Machold, P., Voborníková, J.: Základy zdravovědy pro instruktory horolezectví. 8. Humphries, D.: Diagnosis, Management, and Prevention of Climbing Injuries. Medscape Orthopaedics & Sports Medicine eJournal. 1998. 9. Wright, D. M., Royle, T. J., Marshall, T.: Indoor rock climbing: who gets injured? British Journal of Sports Medicine. 2001.

Martin Spilka, Melloblocco 2007, Val di Mello, Itálie foto: Radka Krejčí

Hlavní limitací těchto struktur je omezené cévní zásobení, a tedy nedostatečný přísun živin a jejich histologická stavba. Sval má naproti tomu bohaté cévní zásobení s dostatečným přísunem živin a svalové buňky umožňují rychlý objemový nárůst. V krátkém časovém horizontu tak intenzivním tréninkem získáme výrazný nárůst objemu svalové hmoty s relativně velkou svalovou sílou. Tento nárůst však není doprovázen obdobně rychlým rozvojem ostatních struktur, které zůstávají téměř nezměněny. Tento vzájemný nepoměr se podaří překonat až po několika letech pravidelného lezení s přiměřenou intenzitou zátěže. Nárůst objemu vazivových struktur a kostní tkáně článků prstů je dobře patrný na prstech lezců věnujících se lezení už dlouhou dobu a pravidelně. Jejich prsty jsou mnohem silnější oproti těm věnujícím se lezení jenom krátce. Odolnost a adaptace tkání na zátěž je velice individuální, časově nejednotná a nedá se říct, kdo bude zátěž tolerovat méně nebo více. Rizikové faktory: Nedostatečně rozvinuté tělesné tkáně pohybového aparátu v nepoměru k intenzitě zátěže a obtížnosti přelézaných cest Nevyléčený zdravotní problém pohybového aparátu

Vrozené vývojové vady a anatomické abnormality pohybové soustavy Svalová nerovnováha Celkové onemocnění – oslabení organismu, snížení tolerance k zátěži Věk – u dětí a mladistvých, a naopak u starší populace, je riziko zdravotních problémů vyšší v porovnání s dospělými jedinci Nedostatečné protáhnutí, rozcvičení a zahřátí – studené a nedostatečně prokrvené tělesné tkáně jsou snáze zranitelné Intenzivní trénink a přetrénování – nevyvážený nebo velmi jednostranný bez odpovídajícího přiměřeného tréninkového plánu a bez odpovídající regenerace Nevhodné tréninkové metody – campus board, dynamo, obtížné dynamické kroky, lezení se zátěží, extrémní krokové sekvence nadměrně zatěžující pohybový aparát Nevhodný tvar chytů – některé druhy chytů prsty nadměrně zatěžují, např. vyžadují tzv. závěrný úchop – poslední články prstů jsou zalomeny, dále prstové díry, chyty s ostrou horní hranou Pokles výkonnosti a trénovanosti Únava – snížená odolnost tělesných tkání Pokles koncentrace Metodické pochybení Počasí, nedostatek kyslíku Alkohol, omamné látky Doping

10. Rohrbough, J. T., Kenneth Mudge, M., Schilling, R., C.: Overuse injurie in the elite rock climbers. Official Journal of the American College of Sports Medicine. 2000. 11. Logan, A. J., Makwana, N., Mason, G., Dias, J.: Acute hand and wrist injuries in experienced rock climbers. British Journal of Sports Medicine. 2004. 12. Peters, P.: Orthopedic problems in sport climbing. Official Journal of the Wilderness Medical Society. 2001.

Prevence Jednotlivé body prevence vzniku zdravotních problémů následkem lezení logicky vyplývají z jednotlivých rizikových faktorů popsaných v předchozím odstavci. Ideálně bychom se tak měli vyhýbat tomu, co je způsobuje a naopak snažit se o rozvoj toho, co rizika zdravotních komplikací snižuje. Pozvolná a přiměřená zátěž a postupný nárůst obtížnosti lezených cest v delším časovém horizontu působí jednoznačně preventivně v porovnání s intenzivní tréninkovou zátěží a snahou přelézat cesty vysoké obtížnosti velmi brzo. V opačném případě tkáně nedostanou potřebný čas k adaptaci. Zátěži se budou bránit, což se projeví vznikem rozmanitých zdravotních problémů v podobě poranění nebo syndromů z přetížení. Přímo úměrná této skutečnosti je i délka léčení všech poranění a syndromů z přetížení. Hojení je pomalé a léčení je dlouhodobá záležitost. Zvláště u vazivových struktur, kde se délka léčby pohybuje v měsících za podmínky klidového režimu a vynechání zátěže na poškozené struktury. Základní body prevence: Postupné zvyšování intenzity zátěže a tak optimální adaptace tělesných tkání na zátěž při lezení Optimální poměr svalové síly, flexibility, koordinace a tělesné rovnováhy Psychická a mentální příprava a odolnost Dobrý zdravotní stav – vyléčení všech zdravotních potíží před návratem k lezení a včasné rozpoznání zdravotního problému a jeho brzká léčba Rozpoznání vlastních hranic a limitů v obtížnosti i v tréninku Přiměřená hmotnost lezce Strečink, protáhnutí

Rozcvičení a zahřátí (warm up) Ideální a přiměřený trénink, adekvátní a ověřené tréninkové metody Lehká fyzická činnost po tréninku, „uklidnění“ (cool down) Dostatečná regenerace, odpočinkové dny, delší pauza během roku Rehabilitace, masáže, sauna Doplňkové sportovní aktivity Dobrá lezecká technika Plnohodnotná a vyvážená strava, dostatek tekutin Přizpůsobení se aktuálnímu klimatu množstvím svršků oblečení Perfektní zvládnutí metodiky sportovního lezení Ergonomický design chytů na umělých stěnách Bouldermatky, matrace, spolehlivé chytání pádů Taping Za hranicí maxima Lezení cest s nejvyšší obtížností a příprava na ně je pro tělo a především pro horní končetiny obrovská zátěž, která mnohonásobně překračuje možnosti adaptace pohybového aparátu. Proto u lezců podávajících současné maximální výkony je riziko zdravotních problémů několikanásobně vyšší oproti běžné lezecké populaci. Velkou roli v předcházení zdravotních problémů následkem lezení při snaze dosáhnout maximální obtížnosti a pravidelně ji překonávat by měla hrát časná a dlouhodobá prevence. Zjednodušeně řečeno, v posledních letech se ukazuje, že hranici obtížnosti a maximálních výkonů budou posouvat ti, kteří se lezení věnují od dětství a systematicky. Prevence u nich by tak měla být cílená, komplexní a maximálně spolehlivá. Jen tak budou moci bezpečně s ohledem na své zdraví hranici obtížnosti lezených cest opět posunout. Závěrem Poranění nebo jiné zdravotní potíže při lezení tak není něco, čeho byste se měli obávat. Jsou součástí lezení tak jako každého jiného sportu. Důležité je vědět, jak jim bezpečně předcházet. To vám umožní naplno si užívat lezení, aniž byste na ně museli myslet. Poděkování: MUDr. Ivanu Rotmanovi a ČHS.

Obyvatel brněnské zoo radí: „Na velké lezecké výkony je potřeba hodně energie a být v klidu.“ foto: Michal Piškula

text

Tomáš Obtulovič ml. [email protected] www.horomedicina.cz

kresby

Watt

13. Macfarlane, A., Robertson, A.: Introduction to climbing injurie. www.timeoutdoors.com. 14. Schurman, C.: 10 Top Tips to Injury-Free Climbing. www.bodyresults.com. 15. Coisson, R.: Be Climbing Injury Free. www. rock-climbing-for-life.com. 16. Ojerio, R.: Injury Prevention. www.uoregon.edu.

43

metodika

Sedací postroj Sedák je z pohledu horolezectví mladým vynálezem. Lidé se dlouhou dobu navazovali přímo na lano. Nejdříve kolem pasu, později kolem hrudi, ale na starých fotkách najdete i dobrodruhy, kteří si lano uvazovali kolem zápěstí. Na konci 60. let přišel s koncepcí sedacího postroje Američan Bill Forrest a dá se říci, že princip jeho vynálezu nebyl stále překonán, protože výrobci sedáků z něj vychází dodnes. Přesto se dá říci, že se dnešní sedáky od těch prvních „šitých na koleně“ liší. Jsou lehčí, pohodlnější, designově zajímavé, specializované a především musí splňovat přísné normy. Kosmonauti i piloti stíhaček dobře ví, že tělo průměrného člověka dokáže krátkodobě odolat přetížení odpovídajícímu asi 1.200 kg = 12 kN. Podle této hodnoty je také stanovena norma EN 12 227 na sedací postroje, kdy musí sedák vydržet zatížení minimálně 15 kN (1.500 kg). Aby nebyl sedák životu nebezpečný také tím, že by byly popruhy příliš úzké, musí mít jeho nosné plochy minimální šířku 44 mm. Zjednodušeně a s trochou nadsázky se dá říci, že sedák, který si právě koupíte v obchodě, vydrží víc než vaše kostra. Sedák si většina lidí vybírá podle množství peněz, účelu, designu, barvy, ale také pohodlí… Jak tedy vybírat?

kýbl Jak by měl sedák pasovat: A. Při oblečení na tělo při dotažení popruhů nesmí sedák nikde škrtit, ani viset volně pod nohavičky byste měli být schopni vsunout bez veliké námahy dlaň

Volný

je-li sedák polstrovaný, spony by měly při dotažení popruhů ležet na polstrování, nikoli na těle při chůzi, ani v dřepu nesmí sedák překážet, škrtit, nebo padat spony byste měli pohodlně ovládat materiálová poutka by měla být v pohodlném dosahu sedák musí budit vaši důvěru měl by se vám líbit B. Při sezení ve visu sedák nesmí příliš škrtit, řezat, ani byste z něj neměli vypadávat při poloze vsedě byste se neměli samovolně přetáčet na bok, nebo hlavou dolů, mělo by se vám pohodlně sedět během 5 minut ve visu se vám nesmí nohy odkrvit tak, abyste nemohli chodit během visu se nesmí sedák nikde samovolně povolovat

účel – na co sedák chci začínám, polezu na umělé stěně a na sportovních „cvičných“ skalkách lezu hodně, na stěně, na skalkách, těžší sportovní cesty, často padám, nebo déle sedím na štandu, potřebuji pohodlí závodím lezu v horách, big wall, ledy, v létě i v zimě (různé vrstvy oblečení) mám ženské proporce – silnější stehna, širší pánev, sháním sedák ženského typu jsem skialpinista, chystám se na expedici do vysokých hor chodím na via ferraty, provozuji VHT, ledovcové túry chystám se do jeskyní dělám canyonig

Těsný

Navazování na sedák: Na sedák se vždy navazujte dle instrukcí výrobce, ne jinak. U většiny sedáků, které mají nohavičky a pás spojeny jisticím okem, vám bude doporučeno navázat se na lano protisměrným osmičkovým uzlem spojujícím pás a nohavičky. Výjimku tvoří sedáky firmy Singing Rock, kde je možné navázat se také jednodušším způsobem přímo na velmi pevné jisticí oko sedáku (pevnost přesahuje 25 kN). Tento jednodušší, pohodlný a bezpečný způsob je výhodný především u dětí, kdy je riziko špatného navázání vysoké a kdy lehce pohledem navázání zkontrolujete. Pár tipů na závěr: Pravidelně (po pádu vždy) sedák kontrolujte zrakem i hmatem, pozornost věnujte především pevnostnímu šití. Po velkém pádu přesahujícím pádový faktor 1 byste měli sedák vyřadit. Nepoužívejte poškozený sedák. Opravitelná poškození si nechte odborně opravit u výrobce. Snažte se sedák udržovat suchý a skladujte jej v temnu. Při nošení v batohu používejte ochranný obal. Pokud sedák překročil dobu exspirace životnosti, nebo z něj už nemáte dobrý pocit, tak už v něm nelezte. Nekupujte si sedák z druhé ruky, nikdy nevíte, co se s ním v minulosti dělo. O sedák se starejte jako o vlastní život.

charakteristika sedáku 3 spony (v pase a na nohavičkách), jeden popruh kolem pasu s polstrováním 3 spony (v pase a na nohavičkách), dělená záda nebo jiné podpůrné systémy, kvalitní polstrování 1 spona (v pase), jednoduchá nebo dělená záda, nejnižší váha 4 spony (2 v pase, 2 na nohavičkách), možnost vycentrování jisticího oka a materiálových poutek často 3 spony, proporcionálně uzpůsoben ženským křivkám sedák se musí dát obléci bez zouvání lyží nebo maček, polstrování není nutné, nízká váha univerzální velikost, nízká váha, jednoduché jeskyňářské speciální sedáky, nemají polstrování 3 spony, ochranný sed proti prodření

cenová úroveň nízká vyšší střední vyšší střední nízká nízká střední střední

pevnostní šití pas popruh

krytka můstek

Zapnutí spony 1

poutko spona slaňovací / jisticí oko krytka spojovačka

2

3 nohavičky

polstrování nohaviček gumička

44 www.singingrock.cz

text kresby

Janek Bednařík Vojtěch Dvořák

(lezci sobě)

Přišel nám do redakce e-mail, reakce na rozhovor s Vaškem Malinou uveřejněný v minulém čísle. Někdy zkrátka „všechno se vším souvisí“ a nezbývá než se pousmát... Jo, a máme prý teď všichni kupovat pánvičky... redakce Milí spolulezci, dovolte, abych vám doplnil drobné mezery ve vaší horolezecké dějepravě. Přečetl jsem včera článek o Vašku Malinovi a pocítil nezměrnou pýchu. Ten tajemný spolužák Kupíka a zásadní mezník ve vývoji celého českého lezení jsem byl já. A navíc to nebyly nějaký čtyřky! Fakta: Termín: 26/05/1990 Místo: Srbsko Alkatraz Lano: Edelrid cca 10 let nový, skoro nepadaný, 30 m délka Bělinčina skopičina 4+, Cosi pod slaněním tak za 5, Železná hrana 5, Svíčková (bez brusinek) 6-, Zvoleje 5. To vše dokázal náš benjamínek zvládnout za 1 den. Styl si už nepamatuju, ale jeden z těch dvou se nahoře u slaňáku strašně klepal strachy. A perlička pro Tomáše, protože vše souvisí se vším – tajemný spolužák si časem pořídil i ženu a je to jeho spolužačka z MU Iva Šmídová (kdysi Křížová), a tím pádem se ocitl v Brně. Zdraví Pavel Šmíd

zajímavé knihy KLETTERSTEIGATLAS – ALPY Paul Werner, Iris Kürschner Neuvěřitelně kompletní zpracování zajištěných cest v celých Alpách – Rakousko, Itálie, Francie, Švýcarsko, a to včetně tzv. středně vysokých pohoří, jako třeba Dunkelsteinský les nebo Waldviertel. Nejedná se o nějaký výběr, v atlasu jsou uvedeny cesty všech obtížností. Každá „ferata“ je stručně slovně popsána, opatřena ikonami, které jednoznačně definují jak obtížnost, tak objektivní nebezpečí, přístup atd. Samozřejmostí jsou podrobné mapky příslušných oblastí a ilustrační fotografie cest. S německou pečlivostí a systematičností je tak zpracováno přes 700 zajištěných cest mezi Vídeňským lesem a Azurovým pobřežím. V úvodu je návod k používání průvodce, vysvětlení významu používaných ikon i stručná historie klettersteigů. Nechybí zde základy bezpečného lezení zajištěných cest a také hodnocení jejich obtížnosti. Těžko si lze představit dokonalejší dílo.

piva, nene! Džony naštěstí nezapomněl nic ze svých horolezeckých avantýr a jeho poznatky z bájného Sovětského svazu a nádherného Kavkazu jsou fakt neopakovatelné. Kupodivu však sdělitelné a pochopitelné i tomu, kdo éru „alpinističeskich lagerov“ a všespasitelných „bumažek“ nezažil. Pro ty, kteří to stačili poznat, pak bude kniha nejen pobavením, ale i krásným zdrojem vzpomínkového optimismu. Když k tomu všemu ještě přidáte půvabné ilustrace (Franci Musil ml.), bude se vám zdát, že jste u toho – opravdu je často kresba výstižnější než digitálně zpracovaná fotka. Zkrátka – ideální četba při těžké depce nebo čerstvě zavěšeném vaku na lehké 8a. Ověřte si to! Formát 21 x 15 cm, 92 stran, pevná vazba. Vydavatelství CYKLOKNIHY s.r.o., květen 2007. Cena 195 Kč K dostání na: www.horokupectvi.cz Jiří Růžička

SMS Tak vy, mizerové, si nevážíte mé dobroty. Já vám tady pumpuju žaludky, dávám klystýry a vy se chcete dobrovolně zabít žrádlem. Všem vypumpovat žaludek!!! V tomhle nechoď! Teď je tady plno četníků a žebrat v tom stejně nemůžeš. Civil musíš mít celej rozflákanej a dělat ze sebe chromajzla. Nemyslete si, že vás tady mám na krmníku, prasata! Méně žrát a více běhat. Kdy prasknete, čuňata? Dle rozkazu, pane hejtmane. Tak tomu já říkám disciplína. Já se pořád divil, že všude visí cedule: „Plivat na zem se zakazuje!“ a teď vidím, že to je kvůli vám. Voni vás, myslím, všude moc dobře znají. Já bych věděl. Tak ven s tím. Ale ne, možná je to jen taková hloupost. Vědí pendrek a chtějí se jenom vytahovat! Tak já vám to tedy řeknu. Nic nechci slyšet! Kamarádi, nechte mě k tomu prejtu aspoň čuchnout. Nažer

se špejlí, ty hubo nenažraná! Ale kamarádi… Odveďte ho někam daleko, jinak nám to oficírský prase sežere! Halt! Habt acht! Kunrte, nalej mi ještě jednu. Jen vstupte, tážete-li se po klíči od kabinetu přírodopisného, tak nalézá se u školníka v přízemí. Todle není žádnej život. Když jsem byl doma, dělával jsem si jitrnice vždycky sám, a tak jsem se pokaždé naládoval prejtem, že jsem mohl prasknout. To není jako když pytlák střílí hajnýho, to musíte jít v cylindru, aby vás hned nesebral policajt. A co jste udělal? Dal jsem mu přes držku a byl zticha. To jste neměl, to byl pan domácí. Aspoň ví, že bejt majitelem domu není legrace. Nám se to stát nemůže, my žádnej dům nemáme. Kunrte, už jednou jsem ti zakázal mluvit s tím holomkem Švejkem, je to mizera a podvratný živel. Proč jsi s ním mluvil? Neumíš mluvit, bestie?! Proč jsi s ním mluvil? Připadá vám, že tu něco není v pořádku? Právě naopak! Ciao e forza bianco! -HRV-

Formát 16 x 23 cm, celobarevný tisk, 400 stran, měkká laminovaná vazba. Vydal freytag & berndt ve spolupráci BERGVERLAG ROTHER MNICHOV v r. 2007 Cena ve www.horokupectvi.cz 700 Kč

TENKRÁT NA VÝCHODĚ Jan Vlasák Útlá knížka nacpaná kouzelným jazykem světoběžníka, cyklovandráka, původně horolezce. Tentokrát se nebudete trápit hledáním nejlevnějšího noclehu u silnice k polárnímu kruhu nebo sbírat plechovky od

45

46

Tatry

Pyšný štít

11. „Pravým vhĺbením steny“ kl. IV, AP/95, K/1825 J. Gnojek, T. Pawlowski, 26. VIII. 1934

2.623 m SV stena Durny Szczyt

12. „Pravým pilierom“ kl. V, 6 hod., AP/96, K/1826 F. Plšek, V. Schwarz, 14. VI. 1948

Pri pohľade od chaty pri Zelenom plese, nás upúta hrebeň, ktorý sa tiahne od Baraních rohov po Lomnický štít. Tomuto hrebeňu dominuje jeden z najkrajších štítov, a to Pyšný štít, ktorý je zároveň aj piatym najvyšším vrcholom Tatier. Nachádza sa medzi Lastovičou štrbinou (Malým Pyšným štítom) a presnejšie Pawlikowského štr-

Pawlikowského štrbina – depresia v SZ hrebení Pyšného štítu, medzi ním a Loktibradou 13. „Variant v dolnej časti“ J. Bujak, M. Sokolowski, M. Zajaczkowski, 1. IV. 1934, AP/I/82, K/1805b Prístup: Od chaty pri Zelenom plese neznačkovaným chodníkom a strmým prahom na začiatok Veľkej Zmrzlej doliny. Odtiaľ do ľava pod stenu. Cca 1 až 1,5 hod.

binou, medzi nimi ako prst trčiaci známy štít Loktibrada. Z druhej strany Bachledovou štrbinou. Mohutný chrbát vysunutý zo spoločného masívu Pyšného a Malého Pyšného štítu na severovýchod delí vlastne Veľkú Zmrzlú dolinu od Medenej kotliny. Na sever sa láme strmou čelnou stenou, venčenou hore niekoľkými zubatými vyšvihmi.

Prehľad výstupov: Posledná štrbina – posledná výrazná štrbina hrebeňa od Pyšného po Lomnický štít, medzi Poslednou vežou a Lomnickou vežičkou. 1. zasneženou roklinou vľavo od SV piliera Poslednej veže. V. Bílek, A. Grosz, G. Lingsch, 20. VIII. 1928, dolná polovica, AP/121, K/1841 S. K. Zaremba, 28. VII. 1929, celým žľabom 1. zima: S. K. Zaremba, 29. III. 1936 Posledná veža – najvýraznejšia zo štyroch veží v hrebeni od Pyšného po Lomnický štít, zhruba v jeho strede, medzi Jordanovou štrbinou a Poslednou štrbinou. 2. „Pilierom“ kl. II, 1, 30 hod., AP/ 119, K/1840

A. Grósz, G. Lingsch, 11. VIII. 1928 2. výstup: B. Keller, H. Mazanowska, J. Pierzchala, 10. VIII. 1935

14. „Variant v prostrednej časti“ G. Kégel, vodca M. Nitsch, 20. IV. 1937, AP/I/97, K/1805A

Jordanová štrbina – posledná z piatich depresii hrebeňa od Pyšného po Lomnický štít 3. S. K. Zaremba, 14. VIII. 1932, kl. III, AP/114, K/1839

Loktibrada (asi 2.575 m) – skalná ihla vysoká asi 15 m, medzi Lastovičou štrbinou a Pawlikowského štrbinou.

Zubatá štrbina – ostro zahrotená, zubatá vežička medzi Zubatou štrbinou (Pyšnou vežičkou) a Jordanovou štrbinou (Poslednou vežou) 4. B. Tomasson, vodca J. Breuer, vodca Strompf, 22. VII. 1899, AP/112 (táto cesta je vhodná na zostup do Medenej kotliny) Bachledova štrbina – výrazná depresia hlavnej osi rázsochy, medzi Pyšným štítom a Pyšnou vežičkou 5. S. K. Zaremba, 11. IV. 1930, kl. II-III, 3 hod., AP/109 2. zimný výstup: S. K. Zaremba,, 31. XII. 1935 Pyšný štít (2.632 m) 6. „Ľavým pilierom steny“ kl. IV, 3 hod., AP/94, K/1822 Z. Brull, J. Sawicki, S. K. Zaremba, 12. VIII. 1932 1. zimný výstup: Holpuch, F. Wiegel, 15. IV. 1953 7. „Ľavým vhĺbením steny“ kl. IV, 45 hod., AP/93, K/1823 K. Henschová, G. Lingsch, G. Seide, 23. VIII. 1927 8. „Slnečná cesta“ kl. VI-, A0, 15 skôb J. Martiš, J. Špánik, 13. VII. 1977 9. „Kútom na prostrednú vežu“ kl. V, A1, 13 hod. J. Martiš, P. Valovič, 6 – 7. I. 1977, použili 35 skôb

8

9

10. „Prostredným pilierom“ kl. V, IV, 3 hod., AP/97, K/1824 M. Mereš, A. Szabó, 4. VII. 1953

Lastovičia štrbina (asi 2.560 m) – výrazne sedlo medzi Malým Pyšným štítom a Loktibradom. 15. J. Pawlikowski, vodca M. Sieczka, J. Sieczka, 8. VIII. 1881, kl. II, 2 hod., AP/I/81, K/1805a zima: J. Bujak, M. Sokolowski, M. Zajaczkowski, 1. IV. 1934 Malý Pyšný štít (2.592 m) – druhý najvyšší štít v hrebeni od Baraních rohov po Lomnický štít, od Strapatej veže oddelený Malou Lastovičou štrbinou a od Loktibradou Lastovičou štrbinou. 16. Gy. Komarnicki, 20. VIII. 1911, kl. II, 2 hod. AP/I/75, K/1801 17. K. Cerman, O. Kopal, G. Kortvélyssii, A. Puškáš, 16. III. 1952, kl. III, 3 hod., AP/I/76, K/1802 18. P. Mikuš, L. Horák, M. Šumšal, M. Kuczera, 17. II. 1982, kl. V, 5 hod. 19. M. Mereš, A. Puškáš, kl. jedna dl. Lana VI ďalej V, 4 hod., AP/I/ 77, K/1803 20. Z. Klemensiewicz, R. Kordys, J. Mašlanka, 14. VIII. 1911, kl. II-III, 2 hod., AP/I/70, K/1794 Supia veža (asi 2.540 m) – ostro zahrotená veža v hl. osi rázsochy, medzi Supou štrbinou a Štrbinou pod Strapatou vežou. 21 I. Gálfy, J. Gažo, J. Koreň, M. Valovič, 5. VIII. 1953, kl. V – III, 2 hod., AP/I/65, K/1789 text foto

Jozef Gurník Ivan Gurník

47

galerie

Punta Allievi (3.121 m) Pohoří: Bergell, oblast Val Masino Jihozápadní a jihovýchodní stěna Převýšení: 500 m

Punta Allievi

Pt. 3.104

Punta Allievi představuje nádherný dominantní masiv v horní části údolí Val di Zocca. Jihozápadní, jižní i východní srázy nabízejí řadu krásných klasických, vesměs obtížných cest v pevné hornině. Východisko: Chata „Rifugio Allievi – Bonacossa“ (2.385 m) Nástup po úzké silnici ze San Martina údolím Val di Mello, později po štěrkové cestě až za osadu Cascina Piana. Odtud doleva po značené cestě. Z rozsáhlých pastvin Alpe Pianone dojdeme po řadě serpentin k chatě, 3,5 až 4 hod. Autem lze pokračovat až k parkovišti u Ca’dei Rogni a tak mírně zkrátit nástup. Nástup ke stěně: od chaty sledujeme krátce V směrem značenou cestu „Sentiero Roma“. V místě přechodu potoka odbočíme směrem k Punta Allievi (mužíci), k úpatí jižního pilíře a dále přechodem k dalším nástupům, 1,5 až 2 hod. 1. JZ pilíř, Anglická cesta K. I. Meldrum, N. A. J. Rogers, paní Rogers, 30. 8. 1967 Obtížnost: místy 5a, převážně 4b, 450 m převýšení, 5 hod. Zajímavá cesta vedoucí, s výjimkou spodní části, v kvalitní skále. 2. Via Gervasutti, J hrana G. Gervasutti, C. Negri, A. Bonacossa, 16. 9. 1934 Obtížnost: 2 délky 5c, 5b povinně, převážně 3b až 4c. Cesta je částečně vyskobována, k dalšímu jištění smyčky, vklíněnce a friendy, 10 expresek. Převýšení 500 m (délka 600 m), 18 délek, 6 až 7 hod. Jedna z nejkrásnějších klasických cest na jižní straně Bergellu, vedoucí v pevné skále. 3. Via Decadente J. Merizzi, U. Pasqualotto, M. Preti, E. Tessera, 1990 Obtížnost: 6a povinně, částečné zajištění, k dalšímu zajištění vklíněnce, friendy a několik skob, délka 280 m. Tato poměrně krátká cesta vede na výraznou věž v J hraně, tzv. Primo Dito (První prst). Sleduje výraznou spáru a plotnu k vrcholu věže. Dále slaněním do sedélka a podél cesty č. 2 k vrcholu, nebo slaněním podél stejné cesty k úpatí. 4. Via Boga M. Dell’Oro, U. Tizzoni, 18. 8. 1937 Obtížnost: 5c+. Jedná se o cestu pouze historického významu, která dnes není opakována. 5. Inschallah L. Maspes, M. Motto, M. Olcelli, 6. až 7. 8. 1998 Obtížnost: max. 6b+, několik úseků povinně 6a+, převážně 5a až 6a. Cesta je zajištěna

48

Bocchetta Baroni (3.090)

2 Bocchetta dal Castel (3.106)

1 8 12 3

2 4

5

6

spity ve větších vzdálenostech, k dojištění friendy do vel. 3, vklíněnce a smyčky. Délka cesty 600 m, 17 délek. Krásná, často lezená cesta. 6. Via „Cosi e’se vi pare“ D. Corbetta, D. Galbiati, M. Redaelli, E. Tanzi, 29. 8. 1988 Obtížnost: povinně 6b, řada úseků 5a až 6a, k dojištění smyčky, vklíněnce a friendy, 15 délek. Krásná cesta vedoucí plotnami, kouty a spárami. Nejtěžší úseky jsou vybaveny stabilním zajištěním, k dojištění vklíněnce a friendy do velikosti 3. 7. Il magico Halverman D. Galbiati a spol., 1987 Obtížnost: 5c, cesta vedoucí hladkými plotnami. V současné době není opakována. 8. Via del 25 o Mario Dell’Oro L. Cattaneo, D. Galbiati, E. Tanzi, 7. 9. 1986 Obtížnost: 1 úsek 6a, řada úseků 5a až 5c+, V cestě je ponecháno málo skob, k dalšímu zajištění smyčky, vklíněnce a friendy, 15 délek. Namáhavá zajímavá cesta. První dvě délky jsou společné s cestou Filo Logico.

7

9

10

11

9. Filo Logico S. Bramanti, P. Vitali, 14. 7. 1990 Obtížnost: 1 úsek VII-, 3 úseky VI a VI+, často V a V+, 14 délek (2 délky společně s cestou č. 7). Zajímavá cesta v pevné skále, dobré možnosti zajištění. 10. Via dei Camosci T. Nardella, A. Parolo, P. L. Piasini, T. Speckenhauser, 30. až 31. 7. 1967 Obtížnost: 6a, A3, řada skob ponechána, 500 m převýšení, 12 hod. Náročná skobovačka, cesta je minimálně lezena. 11. Podzimní vítr/Herbstwind P. Bednařík, A. Piňos, 2. 9. 1980 Obtížnost: 5c+, A3, vlastní jisticí prostředky, 500 m, 9 až 10 hod. Náročná obtížná cesta se třemi úseky po skobách. 12. Via Erba A. Erba, A. Fumagalli, 28. 7. 1973 Obtížnost: dva úseky 5c+, povinně 5b, převážně 4a až 5a. Cesta je dostatečně zajištěna. Vybavení: 10 expresek, smyčky a friendy do velikosti 3,5. Po nástupu cca 100 m na výraznou polici převýšení 250 m, 8 délek. Je možný přímý nástup cestou č. 11 (4 délky 5a, A2). Oblíbená a krásná klasická cesta vedoucí v pevné, dobře povrchově tvarované skále. Sestup: Od vrcholu sledujeme hřeben Z směrem (suť a lehké skalní úseky) až k širokému sedlu východně. Zde odbočíme doleva a podél pěšinky s mužíky sestoupíme směrem do údolí. Čas sestupu: 1 až 1,5 hod. k chatě Allievi. Literatura: Bergell, Jiří Novák, Montana, 2004 Südliches Bergell – Disgrazia, Ruedi Meier, Peter Alig, SAC, 2006 text a foto

Jiří Novák

a jdi... Za demotivaci neruèíme!

GAME OVER M13Zima definitivně skončila. Přesto nemůžeme nepřipomenout pár úspěchů z té letošní, podle někoho nepovedené, zimní sezóny. Opravdu si ještě myslíte, že letošní zimu se s cepínem vyřádit ani nedalo? redakce Luboš (Majzlík) Mázl a Venca Šatava přelezli 7. 3. nejtěžší cestu rakouské oblasti Dryland, Game Over M13-. A to bez patních hrotů. Podle dostupných zdrojů se jedná o čtvrtý a pátý přelez. Autorem a prvopřelezcem je Albert Leichtfried (2005).

Cesta vede jeskyní dlouhým převislým traverzem, stropem a dále stěnkou. Je převislá asi 15 metrů. Jitce Mázlové se v této oblasti podařilo vylézt jednu z nejpřevislejších cest, Fontok M10-. Luboš ještě v Čechách vytvořil a přelezl cestu Jsi bůh nebo ďábel? M10+, kterou věnoval památce tragicky zesnulého Hariho Bergera (jednoho z nejlepších lezců mixů a ledů, několikanásobného mistra světa v této disciplíně). Venca i Jitka pak přidali další přelezy této cesty. Text a foto: Jitka a Luboš Mázlovi (Saltic, Raveltik, Singing Rock, Tilak)

Pěšky skrz Alpy Láká vás náročný běh nebo nordic walking? Pak máte jedinečnou šanci vyzkoušet svou odolnost při 3. ročníku Gore-Tex Transalpine-Runu, který začíná v soboru 1. září 2007 v Obersdorfu (Německo). Startovat mohou vždy jen dvojice, a to v kategoriích muži, veterání (součet věku obou účastníků je vyšší než 80), ženy nebo smíšení. Po překonání sedmi etap vedoucích přes Alpy čtyř států, tedy konkrétně po zdolání 240 km, 14.000 výškových metrů na výstupech a 13.300 výškových metrů na sestupu je závod ukončen o týden později, 8. září 2007 v Latschi (Itálie). Účastnit se mohou nejen běžci, ale také vyznavači nordic walkingu nebo turisté. Chcete-li to vyzkoušet, nezapomeňte se přihlásit na www.transalpine-run.com.

Češi na Everestu 16. 5. vystoupila Klára Poláčková (www.klarapolackova.cz) ze severní strany na Everest. Nepočítáme-li Renátu Chlumskou (žije dlouhodobě ve Skandinávii a nemá české občanství), šlo o první Češku na nejvyšší hoře světa.

Slovenský prvovýstup na Les Courtes Začátkem dubna udělala slovenská dvojice Duri Švingál a Andy Kolárik novou cestu v severní stěně Les Courtes. Původně chtěli vylézt po pilíři až na hřeben, ale nakonec, kvůli mohutným věžím nahoře, odbočili doprava (jedno slanění do žlabu). Ne zrovna ideální sněhové a ledové podmínky jim připravily namáhavé lezení. „Do cesty jsme nastoupili bez předcházející aklimatizace, což nás zpomalovalo hlavně v horních partiích stěny. Celkově jde o příjemné mixové a ledové lezení s dostatkem možností pro jištění. Cestu jsme nazvali Via Slovakia – asi 1.200 m, 24 délek, klasifikace M5, led 75 stupňů.“

Až roztají ledy… A co až vlivem klimatických změn roztají na zemi všechny ledy? Will Gadd a Andreas Spak objevili možnou cestu, kudy se bude zimní lezení ubírat. Vzhledem k tomu, že letošní zima byla abnormálně teplá i ve Švédsku, a oba nadšenci si nechtěli nechat ujít zimní lezení, slanili do starého dolu. Zde, asi tři sta metrů pod zemským povrchem, objevili ledové stěny. Pod zemí je čekal takřka jiný svět. Stálá tma, zbytky těžařského zařízení a velmi tvrdý a starý led dávají ledolezení jiný, až apokalyptický rozměr. Gadd se domnívá, že v objevené oblasti by šla udělat i dvousetmetrová cesta. Obrázky na: http://www.mountain-activity.no/ index.php?action=blog&node=21

O dva dny později stanul na hoře i Pavel Bém, jehož výstup se těšil (zřejmě díky jeho povolání profesionálního politika) poměrně značnému zájmu českých médií. Od prvovýstupu Edmunda Hillaryho a šerpy Tenzinga Norge v květnu 1953 vystoupilo na „střechu světa“ více než 1.400 odvážlivců. Odvrácenou stranou pokusů o výstup je více než 200 mrtvých, z nichž je 28 Čechů nebo Čechoslováků. Vzhledem k počtu úspěšných výstupů našich spoluobčanů máme my, obyvatelé české kotliny, statisticky větší pravděpodobnost, že na nejvyšší hoře světa zahyneme, než že na ni vystoupíme. Neveselé, že?

Papírový měsíc XIIa Cesta v Labáku od Rosti Štefánka se dočkala druhého přelezu. Postaral se o něj Ondra Beneš a potřeboval na to celkem šest pokusů. Podle Ondry je cesta spíše než za uváděných 8c+ někde na hranici 8b/8b+. Uvidíme, co na to řeknou další úspěšní.

portrét

Svého spolulezce měj raději než sebe

Portrét významného polského himálajisty Piotra Pustelnika

Piotra jsem měl štěstí potkat během horolezeckého filmového festivalu v Teplicích nad Metují. Můj první dojem nebyl zrovna optimistický. „Až po nedělní přednášce!“, odmítl celkem rezolutně mou prosbu o rozhovor. Tehdy na mne dělal dojem spíše podivína, uzavřeného do sebe, o kterém napsat portrét nebude zrovna jednoduché. O to větší pak bylo mé překvapení, když se z něj vyklubal naprosto pohodový společník se smyslem pro velmi osobitý humor. Naše povídání se samozřejmě týkalo zejména Piotrova bohatého horolezeckého života, během něhož se mu podařilo zdolat třináct hlavních osmitisícových vrcholů. Do úplné sbírky osmitisícovek mu chybí už jen jediná, přesto jej momentálně Himálaj neláká. Možná i proto byl v našem rozhovoru tak otevřený k problémům současného výškového horolezectví...

Horolezectví jsem obětoval posledních 16 let svého života. Můj lezecký život byla pozvolná evoluční cesta slimáka od nejnižších po nejvyšších hory; od Alp, přes Pamír až po Himálaj... Vraťme se ale na počátek. S lezením po skalách jsem začal v roce 1972 na skalkách u Częstochowe, později přišly na řadu Tatry. Mým začátkům odpovídal i typický lezecký design sedmdesátých let – přilba Cassida, batoh československé výroby, prsní úvaz ušitý kamarádem a kalhoty, které jsem ukradl svému otci. Vzhled tehdejšího horolezce dokresloval svetr, upletený horalkami z Nowego Targu, jehož složení bylo dvacet procent vlny a osmdesát procent vaty, a boty, které mi koupila moje babička, aniž by o lezení věděla něco bližšího. 50

Následovaly výstupy v Alpách, a když v polovině osmdesátých let skončil v Polsku vojenský stav, naskytla se i možnost vycestovat do Kašmíru. Moje první výprava pro mne představovala školu exotiky, ale také mou první horskou nemoc. Když jsem se tehdy lékaře zeptal, co mám brát za léky, dostalo se mi fantastické odpovědi: „Jez co chceš!“ Skutečné dobrodružství pak pro mne představovaly výstupy v horách bývalého Sovětského svazu. Opravdové hory, kde ale bylo vše organizované. Všichni místní horolezci tam museli před výstupem nastoupit do řady a vedoucí jim pak nařídil co mají dělat: „S cizinci nerozmlouvat, a když už, tak jen o počasí!“ Můj první velký vrchol byl Pik Korženěvské, na který s námi vystupovala pětice tajemných ruských instruktorů. Sice nám během

výstupu dělali kázání, ale v prošlapávání stopy ve sněhu se příliš neangažovali. Přeskočím trochu v čase a zmíním se i o mé velké škole zimního lezení na Aljašce, kde se mi podařilo vystoupit na vrchol Mount McKinley s jedním australským horolezcem. Byla to opravdová škola větru, mrazu a sněhu, během níž jsme ve sněhu kopali záhraby, stavěli sněhové zábrany a chodili na lyžích. V roce 1990 jsem byl přemluven na svou vůbec první velkou expedici do nejvyšších hor, která směřovala na Gasherbrum II přesně v duchu tehdejšího trendu. Tehdy jsem si před výpravou říkal, že to bude poslední velká hora v mém životě. Domníval jsem se totiž, že pokud se mi podaří vylézt na vrchol, moje horolezecká evoluční cesta bude u konce. Celý pochod do zá-

kladního tábora pak pro mne představoval fantastický zážitek, mnohem silnější než samotný výstup. Poprvé v životě jsem se nacházel v tak emotivně silném prostředí. Byly to časy, kdy mne ještě nosiči neznervózňovali a z míchaných vajíček ke snídani se mi nedělalo špatně jako dnes. Celá výprava trvala čtyřicet dva dní, ale už po prvních týdnech jsem byl jmenován „králem druhého tábora“. Vždy, když se zhoršilo počasí a ostatní scházeli do základního tábora, já zůstal v dvojce. Tehdy vznikla pověra, že se blíží špatné počasí, protože Pustelnik je v druhém táboře. Koneckonců jsem ale stál na vrcholku mé první osmitisícovky. O dva roky později jsem neodolal svému kamarádovi, který mne přemluvil k účasti ve výpravě na Nanga Parbat. Namítal jsem sice, že další expedice mi není třeba, protože na jedné osmitisícovce jsem už přece stál. Nakonec jsem ale odcestoval - jsem slaboch. Jednalo se o výstup Diamírskou stěnou. Nejprve nás očekával velmi příjemný treking, pak pěkný základní tábor, za nímž jsme našli hromadu smetí. Tehdy jsme si kladli otázku: „Co je to za lidi, kteří jsou schopni zaneřádit tak nádherné místo?“ Po chvíli ale kamarád povídá: „Podívej se tam dolů – konzerva s hráškem. Z Polska...“ Následujícího dne jsme dva velké pytle odpadků zlikvidovali. A děly se další zvláštní věci... Nakonec jsme ale museli začít s výstupem, který je krásný a technicky náročný. Byl jsem jím doslova unešený. Ve třetím táboře se stala následující příhoda. Sbalil jsem si batoh, abych s ním vyrazil výše. Postavil jsem si jej za stan - naposledy, co jsem jej spatřil. Pokud má někdo zájem, leží dole na ledovci pod stěnou... Na vrcholu jsem stanul s Juzkem Goździkem 12.července, v den svých narozenin. S Juzkem lezu po mnoho let a společné dosažení vrcholu obávané hory pro mne bylo velmi důležité. Když jsme pak společně sešli ze základního tábora až k autu, vypil 6 litrů vody. Nikdy bych nevěřil, že se do lidského žaludku vleze tolik vody... Za další rok v mém domě zazvonil telefon. Telefonoval Krzysztof Wielicki. Ten Wielicki! Zeptal se mě, zdali bych s ním nejel na Cho Oyu a Shisha Pangmu. Na konci telefonátu však přece jen zaznělo mé: „Dobře, pojedu!“, ale víceméně jsem nevěděl, co říkám. Vždyť se jednalo o dva prvovýstupy! V daném okamžiku bylo pro mne asi nejdůležitější, že výprava směřovala do mystického Tibetu, o kterém jsem do té doby pouze četl v knihách. Počátek výpravy na Cho Oyu byl ale strašný. Základní tábor mizerný. Cestu bylo třeba zajistit fixními lany, která osazoval hlavně Krzysztof. My pak chodili okolo těchto lan, protože jsme se po nich za žádnou cenu nebyli schopni dostat nahoru. Ve stanu výškového tábora jsme měli spát tři, ale nakonec náš portugalský spolulezec „vyměkl“ a šel spát ven. Když pak v noci spadla lavina a obloha potemněla, křičel „obscuro1“ a my mysleli, že nám sprostě nadává. Na vrcholku Cho Oyu, který připomíná malé letiště, jsme ale nakonec stanuli všichni. O dva týdny později jsme už tábořili pod Shisha Pangmou. Vyrazili jsme do jižní stěny a snažili se vystoupat vzhůru. Na bivaku jsem si pak v klidu pospával ve stanu, do kterého z ničeho nic vtrhl zpocený fousatý chlap v péřovce a dal mi nohy mezi nohy. Spustil jsem na něj své pro-

testy, ale on odpovídal italsky, protože to byl Ital. Byl prostě zmrzlý a potřeboval se zahřát. O den později jsem už s tímto Italem stoupal k vrcholu Shisha Pangmy. Na zpáteční cestě jsme potkali Francouzku se dvěma Španěly. Společně jsme pak strávili několik dlouhých hodin ve stanu, ve kterém si můj Ital povídal s Francouzkou, zatímco oba Španělé mi seděli na prsou a na „jajach“. Po třech hodinách jsem to už nevydržel a rozhodl: „Jdeme!“ Nešlo o to, že mě tlačili tam dole, ale že mi seděli na prsou a já nemohl dýchat. Jednoho ze Španělů jsem pak ještě téhož roku potkal v hotelu v Rávalpindí. Zeptal jsem se jej: „Oskare, pamatuješ si ještě, jak jsi mi seděl na prsou?“ Odpověděl: „To já ne! Na prsou ti seděl ten druhý. Já seděl na jajach!“ Tak jsme se tedy skamarádili, ale konec historky to ještě není. Pod stěnou seděl Wielicki. Pozoroval, jak dolů stěnou sestupuje pět baterek, přitom

před dvěma dny do stěny nastupovaly jen dvě baterky. Budu citovat, co tehdy řekl: „Kurva, zklonovali se!“ Vše jsem totiž zaslechl ve vysílačce. V základním táboře tou dobou seděl náš přítel Chrobak, který na to Krzysztofovi odvětil: „Když máš horskou nemoc, tak běž dolů!“ Následujícího roku jsme měli vyrazit na Everest, ale nakonec se náš cíl změnil na Dhaulágirí s opravdu fatálním základním táborem. Expedici navíc netvořil žádný „dream team“, nýbrž tři Italové, Portugalec, který během výpravy stačil jednomu z Italů přebrat holku, a Američan, jenž si po celou dobu expedice stále prohlížel Playboye. Ještě štěstí, že tam se mnou byl můj starý přítel Juzek. Když už jsme se pod Dhaulágirí dostali, bylo třeba také na ni vylézt. K vrcholu jsme vystartovali z výšky sedm tisíc metrů v deset večer a vystoupili na něj v deset ráno. Důvod našeho nočního výstupu byl prostý – v posledním táboře

V jižní stěně Annapurny v roce 2005, foto Vladimír Štrba

Piotr na severním hřebeni K-2 v roce 1996 foto Krzysztof Wielicki

měli spacáky všichni kromě mne. Při vynášce mi totiž místo spacáku přinesli omylem další stan. Na ledě se moc dobře nespí, a tak jsem v deset večer rozhodl: „Jdu nahoru!“ a společně s Juzkem vyrazil. Tehdy jsem měl po celou dobu výstupu za zády Annapurnu - horu, která mne později stála hodně nervů a zdraví. Při návratu jsem pak ještě stihl na ledovci spadnout do trhliny... Na jaře roku 1995 se nám konečně podařilo zorganizovat výpravu na Mount Everest z čínské strany. Celý můj příběh na nejvyšší hoře vypadal následovně: nejprve po tři týdny foukal silný vítr. Pak nám ukradli třetí tábor, a tak jsme jej museli postavit znova. Nově vybudovaný tábor nám ukradli také, a tak jsme vlezli k Rakušanům - samozřejmě s jejich souhlasem. I k vrcholu jsme museli s Ryszardem Pawłowskim vyrazit s vypůjčeným materiálem. Nedlouho předtím nám ještě stihli ukradnout dvě stě metrů lana, které jsme pak objevili pověšené ve výšce osm tisíc tři sta metrů. Na vršek jsem vystoupil 12.května, o čtyřicet minut později než Ríša, který celý zmrzlý už na mě nechtěl déle čekat. Nahoře jsem strávil asi pět minut - jen jsem vzal do ruky fotoaparát, vycvakal několik snímků dokola a šlo se zase dolů...

51

V zimě téhož roku mi doma znovu zazvonil telefon. Opět od Wielického. A opět stejný typ otázky, zdali s ním jedu na K2. Po Everestu jsem se už zařekl, že to byl konec. Vždyť proč jezdit do Himálaje, když už jsem vylezl vše, co jsem chtěl zdolat. Jakmile jsem ale ve sluchátku slyšel Krzysztofův charismatický hlas a spatřil tázavý pohled své manželky se záblesky v očích, kterým u nás v Polsku říkáme „kurvíky“, nezbylo než odpovědět: „Dobře, pojedu!“ A tak jsme vyrazili na K2, kde jsme od začátku až do konce výpravy strávili tři měsíce. Během cesty pod horu jsme museli nejprve vybudovat silnici, která nedlouho předtím doslova zmizela. Dorazili jsme do Kašgaru, pro mne velmi nezvyklého města na staré hedvábné cestě do Střední Asie s velkou koncentrací muslimů. Míchají se zde různé

Piotr Morawski při výstupu na východní hřeben Annapurny v roce 2006, v pozadí jižní stěna Annapurny

Portrét Piotra Pustelnika během trilogie v roce 2006 foto Piotr Morawski

kultury - prostě velmi pěkné místo. Pak jsme změnili způsob přepravy a došli dolinou Shaksgam až do základního tábora. Začalo se lézt. Během čtyřiceti pěti dní jsme museli pověsit velké množství fixních lan, většinu z nich natáhl opět Wielicki. Tehdy jsme si ale s jeho lany věděli rady, bylo to fantastické. Pak se zhoršilo počasí, jak to v těchto horách bývá. Nakonec jsme vrcholový útok podnikli v pětici, kterou tvořili dva Italové a tři Poláci. Skupinu vedl Wielicki, za ním postupovali Italové a já s Ríšou. Nakonec jsme se ale oba vrátili. Další den bylo potřeba evakuovat jednoho z Italů – Marca Bianchiho, do druhého tábora, protože se z vrcholu vrátil krajně vyčerpaný. Postaral jsem se tedy o něj. Ve druhém táboře jsme potkali ruského horolezce, který nám šel naproti s kyslíkem. Marca pak zachraňoval následovně - nasadil mu masku, napojil láhev, ale opomenul otevřít přívod kyslíku. Naprosto vyřízený Marco tak sestupoval v masce, která vzápětí zamrzla, navíc se zbytečnou tříkilovou kyslíkovou přítěží v batohu. Možná i díky tomu se mu dvakrát podařilo do masky vyzvracet. Když sestoupil do prvního tábora, skoro již nežil. Až tam jsem si všiml, že přívod kyslíku není v pořádku, a tak jsem jej otevřel. V masce to jen zabublalo... Zřejmě jen díky mému postřehu Marco žije a je dnes v Itálii uznávaným fotografem. A o pár dní později se nám s Ríšou podařilo na vrchol vystoupit také. O rok později jsem měl odcestovat na Kangchenjungu, ale naše plány se opět změnily a já tak v roce 1997 vyrazil na Gasherbrumy I a II, s dobrým předsevzetím, jak své lezení po horách ukončit. Řekl jsem si totiž, že s horolezectvím

52

skončím na hoře, na které jsem před léty svou himálajskou pouť započal. Za fantastického počasí jsem se svým kamarádem Juzkem vylezl na Gasherbrum I, a pak jsme společně pokračovali i ve výstupu na Gasherbrum II. Mé himálajské dobrodružství mohlo tímto způsobem opravdu skončit, ale opět to nevyšlo... Hned na další výpravě v roce 1998 se mi podařilo spadnout z Broad Peaku, ale přežil jsem. Pak jsme na Makalu neměli vůbec štěstí na počasí, takže jsem se rozhodl dát si s horami na čas pokoj. K této neúspěšné expedici se ale váže jedna veselá historka, kdy jsme s Ryszardem Pawłowskim stoupali vzhůru společně s jednou americkou horolezkyní, velmi slavnou. Šla jen v prádle a v goretexové kombinéze, díky čemuž silně promrzla, protože na pilíři foukal velmi nepříjemný vítr. Pomohli jsme jí tedy do stanu a začali ji s kamarádem svlékat z kombinézy. Musím říci, že Ríša byl tehdy aktivnější. Svlékli jsme ji a dali do spacáku. Ráno se probudila a překvapeně se nás ptá: „Kdo mě svlékl?“ Koukám na Ríšu, Ríša na mě: „My s tím nemáme nic společného!“ Když jsem pak večer v sedle Makalu La usínal ve spacáku, zaslechl jsem v polospánku zvonit zvony. Do tohoto ve výškovém táboře nezvyklého zvuku se vložil cizí hlas, který povídá: „A teď se pomodlíme za Petra!“ Ihned jsem si pomyslel: „Asi jsem umřel a dostal se do nebe.“ Otevřel jsem oči a s překvapením zjistil, že kamarád Ríša má puštěné rádio. Poslouchali jsme Rádio Vatikán... V roce 2000 jsem si dal ultimátum: „Buď vylezeš alespoň na jednu horu nebo nadobro končíš s Himálajem!“, řekl jsem si a odcestoval na Lhotse. Když se řekne Lhotse, znamená to mít základní tábor pod Everestem, kde lze sice dělat různé sociologické, antropologické a psychologické výzkumy, ale lezení tam není žádné. Můžete tam ale spatřit zajímavé věci, například pejska, který se zamiloval do jednoho Rakušana. Bydlel u něj ve stanu a při výstupu ledopádem Khumbu s ním chodil nahoru a dolů. Já takové štěstí neměl, protože mým kamarádem se

stal yak, který celý den jen jedl a prděl. Smrděl opravdu hodně a nohama se neustále otíral o můj stan. Samotná výstupová trasa na Lhotse je klasická normálka jako třeba na Everest, včetně lezení po žebřících přes ledopád Khumbu, což zrovna nepředstavuje nějakou alpinistickou disciplínu. Po dvou třech týdnech jsme se postupně dostali až pod kuloár vedoucí k vrcholu Lhotse. Při vrcholovém útoku jsme zde nejprve strávili čtyři hodiny rozmotáváním lan. Pak jsme zafixovali dvě stě metrů v kuloáru a večer stanuli na vrcholu. Měla to být moje poslední výprava, ale asi jsem moc měkký, protože další rok jsem naplánoval expedici na Kangchenjungu. Přes internet jsem domluvil lidi – Španělku Aracelli Segarru Rocu s Brainem Duthiersem, Američany Martina Schmidta a R.D. Caughrona, Mexičana Hectora Ponce de Leona a Portugalce Gonzálese Veleze. Při výstupu jsme nejprve chodili po ledovci sem a tam a snažili se postavit co nejbezpečnější první tábor. Po založení druhého tábora jsme dva týdny odpočívali, načež se ukázalo, že už nám do konce výpravy nezbývá mnoho času. Vyrazili jsme tedy nahoru s úmyslem postavit třetí tábor. Posunuli jsme jej o něco výše a ve vůbec nejhorším počasí, jaké mohlo při výstupu být – v mlze a silném větru, jsme začali s vrcholovým útokem. Šlapali jsme neskutečně dlouho, až se Martin Schmidt zastavil u hromady kamení pod malým sněhovým úbočí. Řekl jen, že dále už nepůjdeme, protože bohové hory si to nepřejí. Stáli jsme pod samotným vrcholem Kangchenjungy... Po návratu domů jsem si poprvé pohrával s myšlenkou: „Že bychom to s těmi osmitisícovkami dotáhli až do konce?“ Pak jsem se ale podíval do rodného listu a zjistil, že údaje v něm obsažené nejsou zrovna optimisticky laděny. Nakonec jsem ale rozhodl: „Ještě to risknu. Uvidíme...“ V roce 2002 jsem se potřetí vrátil pod Makalu. K této výpravě mohu říci snad jen, že během ní zahynul můj velmi dobrý americký přítel R.D. Caughron. Nehody v horách bývají hloupé, hloupější a nejhloupější, a to byl ten poslední

případ. Byla to expedice s nejsmutnějším návratem mého života, i když mně osobně se povedla. Stanul jsem na vrcholku Makalu, který nebyl větší než můj cepín... O rok později jsem se vypravil na Manaslu. Zdálo se mi, že to bude jednoduchá výprava. Nakonec se ale ukázalo, že Manaslu je velmi nebezpečná a obtížná hora. Abychom se ocitli pod vrcholem, museli jsme s ní doslova válčit. Po třech dnech neustálého sněžení byly naše stany nepoužitelné. Jen díky tomu, že jsme jich s sebou měli více, mohli jsme dolézt až do čtvrtého tábora a začít s vrcholovým útokem. Při zpáteční cestě z vrcholu mne s kamarádem Krzysztofem Tarasewiczem vítr doslova sfoukl. Při dvě stě metrů dlouhém pádu jsme ztratili rukavice, čepice, cepíny... Situace nebyla zrovna nejlepší, ale nakonec se nám s omrzlinami rukou přece jen podařilo sejít do posledního tábora. V roce 2004 jsem se s vzácně sladěnou skupinou pokoušel přelézt jižní stěnou Annapurny Boningtonovou cestou s velmi pěkným lezením. Dvakrát jsme se neúspěšně pokoušeli vyjít na vrchol. Na hoře stále více a více připadával sníh, až nakonec z vrcholu nebylo nic. Při dalším pokusu o rok později to už vypadalo, že zvítězíme. Postavili jsme první a druhý tábor a překonali největší obtíže stěny. Během výstupu na vrchol mi ale došly všechny síly a se svým parťákem jsme se museli vrátit. Tak tedy skončil můj příběh v jižní stěně Annapurny. V červenci následujícího roku jsem pak odcestoval na Broad Peak, kde jsem se cítil moc dobře. Při pokusu o vrchol jsme došli na místo, které se nazývá Rocky Summit. Možná je tento bod „rocky“, ale žádným vrcholem rozhodně není. Zdálo se mi, že je již pozdě, a tak jsem se rozhodl k návratu. Při sestupu se ale stala nehoda - můj parťák Artur Hajzer si zlomil nohu. Do základního tábora jsme jej snášeli tři dny, odkud byl vrtulníkem dopraven do nemocnice... Přišel rok 2006, kdy jsem si řekl: „Vsadím vše na jednu kartu a bude to poslední rok mého lezení.“ Další „poslední“... Bylo rozhodnuto - pojedeme na tři hory a pokusíme se o tzv. Triptych. Nejprve vylezeme na Cho Oyu normálkou, pak se vrátíme pod Annapurnu a nakonec zkusíme vy-

lézt novou cestu na Broad Peak. Vzal jsem s sebou tři Petry – sebe, Piotra Morawského a Petra Hámora společně s Američanem Donem Bowiem. Na Cho Oyu jsem už stál v roce 1993, takže jsem už na ni během první části výpravy lezl v klidu. Byli jsme první výpravou sezóny. Vybudovali jsme postupně první a druhý tábor. Na vrchol se nejprve vydali Piotr Morawski s Donem, ale jejich pokus se nezdařil. O den později vyrazila k vrcholu celá naše čtveřice. Don ale výstup vzdal velmi brzy, já se vrátil z počátku vrcholového plató. Oba Petrové ale na vrchol úspěšně dolezli. Následoval rychlý přesun pod Annapurnu, kde jsme si zvolili náročnější cíl – výstup východním hřebenem2. K naší čtveřici se přidali dva Tibeťané. Hotové neštěstí! Až od nás se například dozvěděli, že cepín se při lezení může používat oběma konci. Zvolili jsme si taktiku, která spočívala ve vynášce materiálu na hřeben, odkud jsme pak chtěli pokračovat k vrcholu nalehko jen s lanem. Don onemocněl, a tak se z počátku hřebene vrátil do základního tábora, stejně jako jeden z Tibeťanů, protože už neměl co jíst. Tomuto rozhodnutí jsem moc nerozuměl, protože

nám došlo jídlo ještě o den dříve. Naše výstupová trasa vedla po překrásné hraně. Bivak jsme postavili ve výšce 7.400 m, ze kterého jsme chtěli dojít postupně přes východní a střední vrchol až na nejvyšší bod Annapurny. Tibeťan při výstupu používal kyslík, a protože mu jeho sluneční brýle v kombinaci s kyslíkovou maskou špatně seděly, dostal sněžnou slepotu. V podvečer jsme došli do sedla mezi východní a střední vrchol. Peter Hámor šel dále a na hlavní vrchol dolezl o půl deváté večer. Do rána pak kopal záhrab... ale vykopal jej! Tibeťan byl slepý, takže jsme se s ním společně vypravili nazpátek do našeho posledního tábora, kde jsme pak čekali tři dny, než začne opět vidět a můžeme pokračovat v sestupu. Bylo to s ním celkem zábavné. Nahoru jsme lezli navázaní na lano, při sestupu jsme jej už ale neměli. Nejlépe sestupoval Tibeťan, protože propast pod námi jako jediný neviděl. My jsme ji bohužel viděli, a tak jsme se na rozdíl od něj hodně báli. Na konci sestupu měl navíc štěstí, když na posledním strmém úseku spadl – přímo do náruče Šerpy, který mu šel naproti. Na Broad Peaku už působila celá řada jiných výprav – Španělé, Argentinci, Rusové, Ukrajinci,

Piotr Pustelnik na východním hřebeni Annapurny v roce 2006, foto Piotr Morawski

Piotr Pustelnik během výstupu na Broad Peak v roce 2006 ve třetím výškovém táboře, foto Piotr Morawski

Rakušané, jedna velmi velká třicetičlenná komerční expedice a také výprava tatranských záchranářů ze Slovenska. V základním táboře byl binec jako pod každou oblíbenou horou. Po vybudování základny jsme začali s lezením v kuloáru. Během výstupu si ale náš výškový nosič zlomil nohu. Další nehoda na této hoře! Na Broad Peaku jsem byl celkem třikrát a pokaždé se něco špatného stalo. Upustili jsme od chystaného prvovýstupu a vystoupili do třetího tábora normální cesty ve výšce sedm tisíc metrů, ze kterého jsme pak všichni tři Petrové došli až na vrchol. Jsem velmi rád, že jsem si tímto úspěšným završením naší trilogie splnil předsevzetí a byl ve vysokých horách opravdu naposledy. Co je tady k smíchu? Opravdu to bylo naposled. Těch šestnáct let v horách byla fantastická epizoda mého života. Život má ale různé části a tato výprava zakončila tu horolezeckou. Do důchodu se ale nechystám, takže se někde na horách možná ještě potkáme. A to přeji sobě i vám. 53

Cestou k východnímu vrcholu Annapurny v roce 2006, foto Piotr Morawski

rády v Tatrách. Pak už šlo vše samo – jedna sezóna, druhá sezóna... Co jsme tehdy v Tatrách lezli za výstupy? Myslíš si, že si to můžu pamatovat? Vždyť to bylo před třiceti lety. Lezli jsme dlouhé a těžké cesty, třeba na Kazalnici. Po pěti letech jsem se nakonec sám stal instruktorem. A můj bratranec? Pracuje jako profesor v Německu a už dávno neleze, zatímco já se mezi lezci pohybuji dodnes.

Expediční portrét Piotra Pustelnika během trilogie v roce 2006 foto Piotr Morawski

Z rozhovoru pod Teplickými skalami Petře, jak jsi se k lezení vůbec dostal? Pocházíš z Lodže, tam jsou nějaké skály? Ne, nejbližší skály leží asi dvě stě kilometrů daleko. Že jsem se dostal k lezení byla v mém případě náhoda. Můj bratranec se kdysi dost o hory zajímal. Chtěl se zúčastnit začátečnického lezeckého kurzu na vápencových skalách, ale nechtěl jít sám. Navrhl mi, abych se přihlásil s ním, že budeme tvořit dvojici. Šli jsme tedy na kurz společně. Jenže mu to na skalách šlo dobře a kurz úspěšně ukončil, kdežto mně řekli, že jsem se nic nenaučil a nic neumím. Tvrdili, že se na lezení nehodím... Takové tedy byly moje lezecké začátky. Tehdy jsem si řekl, že nemají pravdu, na lezení mám a budu v něm pokračovat. Dal jsem si předsevzetí, že pokud mi to na skalách nepůjde ani po dvou letech, pak rezignuji. Nakonec vše vyšlo podle mých představ. Pokračoval jsem s Juzkem a pár dalšími kama-

54

Lezecké geny ve vaší rodině zdědili i tví synové Adam a Paweł3... Máš pravdu. Kluci nyní provozují zejména lezení v big wallech. Letos byli podruhé v Yosemitech a teď jsou momentálně v Ak-Su v Kyrgyzstánu. Zdolávají ve dvojici hodně velké a obtížné skalní stěny. Musíš mít z jejich lezeckých úspěchů radost. Hlavně se o ně bojím! Stejně jako se báli moji rodiče o mne, bojím se nyní i já. Vždyť to jsou těžké stěny, které se lezou několik dní. S podobnými výstupy mám své zkušenosti a díky tomu často srdce až v krku. Ale když se klukům něco pěkného podaří vylézt, všem říkám: „Inu, moje krev. Jsou celí po mně!“ Slyšel jsem, že pracuješ na vysoké škole. Ještě ano. Jakému oboru se věnuješ? Ochraně přírody, technické ekologii. Mojí specializací je bezpečnost v průmyslu. Vše, co se týká odpadů, znečištění vody a ovzduší. Věnuji se didaktice, zpracovávám analýzy, expertízy... Vědu ale nedělám, tu ať dělají jiní.

Když ale vyučuješ, to pak musíš mít problémy odcestovat do Himálaje? No to je velký problém, se kterým se potýkám mnoho let. A jak jsem již řekl před chvílí, nechci se už podobnými starostmi zabývat. To je tedy ten hlavní důvod, proč už nechceš jezdit na expedice do nejvyšších hor? Chceš se více věnovat své práci? Ne. Hlavním důvodem je fakt, že nejvyšší hora – Himálaj, v mém životě představuje šestnáct let. Člověk se opotřebovává a já si řekl: „To už stačí!“ Vždyť jsou i jiné hory, jiné kontinenty, které bych také rád poznal. Každý rok jsem cestoval pořád stejným směrem. Pořád jen Himálaj, Himálaj, Himálaj... Už stačí. Teď bych si chtěl zajet do Jižní Ameriky, do Antarktidy, také bych rád poznal i jiné asijské hory. Prostě vylézt i někam jinam. Vždyť v Himálaji se mi už povedlo vše, co jsem mohl udělat. Víc neumím a víc už tam nevylezu. Přitom v ostatních horách je toho ke zlezení ještě hodně. Možná se mi začne po Himálaji stýskat - za rok, dva, tři... Všechno je možné. Ale teď je vše jinak a já se rozhodl: „Už dost! Chce to změnu!“ Velmi mne také přitahují výstupy s technickým lezením. Co jsem zažil na Annapurně bylo něco fantastického, protože se jednalo o lezení a nikoliv o chození s hůlkami a cepínem. Těžké lezení, kde si člověk hrábl na dno svých sil. Rád bych v budoucnu zkusil nějakou technickou cestu – Ama Dablam, Spantik... Výstup, na který budu muset potrénovat. Takový návrat do dob, kdy jsme lezli v Tatrách. Už jsem si stačil všimnout, že rozhodně nevypadáš jako sběratel osmitisícovek,

který se pachtí na vrcholy normálkami... Na kterou svou výpravu vzpomínáš nejraději? Několik by se jich našlo. Třeba expedice na Gasherbrumy – dvacet jedna dní a šmytec, bylo po výpravě. Podobné to bylo i na Broad Peaku – sedm dní a jelo se domů. Vše šlo samo, bylo to jednoduché. V tuto chvíli se mi jako moje opravdu nejlepší výprava jeví východní Annapurna, hlavně kvůli výběru lidí i výstupové trasy. Naše družstvo bylo dokonalé, samozřejmě kromě toho Tibeťana. Vše se odehrávalo podle plánu, opravdu super. Přelezli jsme celý východní hřeben. Na hlavní vrchol dolezl a úspěšný výstup tak završil pouze Peter Hámor... No a co? Bylo prostě potřeba udělat i něco jiného. Annapurna pro mne vrchovatě přestavuje vše co umím a co na horách doposud dělám. Víc už nedokážu. Pro mě je už nemožné vylézt v Himálaji něco obtížnějšího... Tímto výstupem pro mne jednoduše skončila jedna kapitola mého života, teď jsou na řadě další. Ale Annapurna byla super, byla nejlepší. Opravdu! Na své první expedici na Gasherbrumy jsi řekl něco ve smyslu, že pro tebe byla nejzajímavější cesta pod kopec, kdy tě zaujala tamní kultura, lidé, nosiči... Jen o samotný sportovní výkon ti zřejmě nejde. Ano, pochod do základního tábora byl tehdy pro mne nejlepší. Znamenal pro mne novou zkušenost. Tehdy bylo vše poprvé. Předtím jsem lezl v Alpách, na Pamíru, na Kavkaze i v nízkém Himálaji a samotný výstup na Gasherbrum II pro mě představoval úplně to samé, jen vše bylo o něco větší. Tedy nic nového, na rozdíl od všeho, co jsem poznal cestou do základního tábora a co mne také nejvíce těšilo. Později jsem se dostal do Tibetu, který jsem velmi toužil poznat... Chtěl jsem spatřit Xinjiang, kde žije pohromadě sedmnáct různých národů, většinou muslimských. Pro Evropana naprosto odlišný svět, který mi poskytl krásné a hodně zajímavé zážitky. Nerozumím lidem, kteří tvrdí, že si z cesty do základního tábora vůbec nic nepamatují. Přitom si ale naprosto přesně vybavují svůj výstup den po dni, kolik skob zabili do stěny... V Nepálu jsem byl sedmnáctkrát a znám jej skoro jako Polsko. I přesto se raduji jako malé děcko, když navštívím další pro mne neznámý kousek Nepálu, ať už je to na východě nebo západě, protože jsem uviděl něco nového. Pákistán mám také rád, i když o něco méně - hlavně kvůli islámu. Zdejší muslimové jsou úplně jiní než Nepálci, což je právě ten důvod k jejich poznání. A úplně stejné to bylo s Tibeťany nebo Tádžiky. I proto bych rád navštívil jiné hory, ve kterých chci dále poznávat jiné národy a kultury. Tvrdím, že s novým poznáním jsem lepší, protože více vím. Nejoblíbenějším místem je pro tebe zřejmě Nepál... Nepál je opravdu pěkný a pro mne osobně představuje druhé Polsko. Mým snem je mít v Káthmándú svůj dům, kam budu přijíždět až budu starý. Pak se budu jen tak procházet po městě, chodit sám na trekingy... V Káthmándú se cítím opravdu velmi dobře. Tak dobře, že bych v něm chtěl bydlet. Vrátím se zpátky k lezení. Měl jsi svůj horolezecký vzor, který by tvé lezecké myšlení nějak ovlivnil?

Budeš se asi divit, ale mám několik různých vzorů. Mým idolem v otázce výběru cesty a hory byla Angličanka Alison Hargreaves4. Dlouho jsem s ní rozmlouval pod Everestem a její filozofie se mi hodně líbila. Byla založena na jednoduché myšlence, že je třeba stále zkoušet těžší věci, protože když se ti je nepodaří zdolat, můžeš vždycky zkusit ty snazší. Navíc se dozvíš, kde leží hranice tvých možností. Když se budeš stále pokoušet jen o lehké výstupy, nikdy svou hranici nenajdeš. Tehdy jsem se před ní dost zastyděl, protože v té době jsem lezl jen samé lehké cesty, což vyplývalo hlavně ze skutečnosti, že jsem až na konec svých schopností prostě neviděl. Nenašel jsem v sobě dost svědomitosti hledat to nejlepší co umím. Například jsem si myslel, že Himálaj ve mně úplně zahubil schopnost lezení. Sám jsem už nevěřil, že jsem ještě schopen nějakého pořádného lezeckého výkonu. Vždyť jsem po Himálaji většinou chodil jen s hůlkami jako nějaký turista v Tatrách. Až později jsem v jižní stěně Annapurny zjistil, že umím víc, než co se mi původně zdálo. Když jsem začínal s lezením, magicky na mne působily karabinky zavěšené u pasu. Když o sebe cinkají, vydávají charakteristický zvuk. Když jsem jej zaslechl v Tatrách, okamžitě jsem se za ním vydal podívat se, co se tam děje. Když jsme na Annapurně začínali s lezením a zapnuli si celý úvazek, který se na komerčních výpravách vůbec nepoužívá, začalo vše cinkat. Okouzlující zvuk karabin se mi vrátil a já si uvědomil: „Vždyť to je vlastně to, co hledám!“ Byl to pro mě impuls, že je v mém horolezeckém počínání potřeba jít právě tímto směrem. Vrátit se ke kořenům, vrátit se k lezení, které se dělalo v Tatrách. Jednoduše vzít batoh, spakovat se a jít nahoru alpským stylem. Že se nenajíš? No tak se nenajíš! Nenapiješ se? No tak se nenapiješ... Ale lezeš, ne? Na společném laně jsi byl s mnoha vynikajícími horolezci. S kým se ti lezlo nejlépe? S Juzkem Goździkem – kamarádem už z dob mých lezeckých počátků, který byl se mnou na všech vážných výpravách. Byl pro mne vzorem kamaráda a partnera pro cokoliv. Vždy dělal vše, tak jak bylo potřeba. No a tři Petrové – to byl skutečně „Dream Team“. Dokonalé družstvo! Vůbec jsem nechtěl uvěřit, jaké štěstí mne na samém konci mé lezecké kariéry potkalo v podobě mých parťáků Piotra Morawského a Petera Hámora. Všichni jsme přesně věděli, co a jak kdo udělá. Vůbec se nebylo třeba dohadovat, každý jednoduše dělal svoje. Himálaj je mezi lezci dosti profláknutý. Možná i díky komerčním výpravám, ve kterých jsou často lidé bez větších zkušeností s horolezectvím. Často se budoucí partneři na laně poprvé potkají až na letišti... Jaké jsou tvé zkušenosti v tomto ohledu? Na komerční výpravě jsem nebyl nikdy. Všechny výpravy, kterých jsem se zúčastnil, tvořili horolezci a nikoliv klienti. Je ale pravda, že s některými jsem se poprvé viděl až na letišti. Tak tomu bylo například u expedice na Kangchenjungu. Španěly a Portugalce jsem nikdy v životě neviděl, stejně jako Martina Schmidta. Nicméně jsem o všech věděl, co do té doby vy-

55

lezli a jací jsou alpinisté. Byl jsem přesvědčen, že mezi námi není nikdo, co nic neumí. Doufal jsem, že i když se osobně neznáme, při výstupu to může být horší nebo lepší, ale nějak to půjde. Dobří alpinisté se i v Himálaji časem vždy nějak posbírají. Jsou samozřejmě výjimky, jako když před časem zorganizoval Messner výpravu směřující na jižní stěnu Lhotse. Všichni členové expedice byli vynikající alpinisté a lezecké hvězdy, přesto výprava nefungovala. Na komerčních výpravách ale alpinisté nejsou! Jsou to většinou jen turisté, kteří do Himálaje přijedou jako do obyčejných hor. Nic neumí, protože jsou poprvé v takových vysokých horách. To je pak opravdová katastrofa! Představ si takového turistu na túře, jakou byla třeba východní Annapurna. Vzpomínal jsem Tibeťany, kteří až na Annapurně poprvé viděli, jak se leze s cepínem. Byla to bohužel pravda! Oba nebyli nikdy na tak těžké technické cestě - nejprve ledovec jak „cholera“, pak velmi těžké lezení a nakonec osmi kilometrový hřeben. A návrat po stejné trase! Hoši byli velmi překvapení, co že jsme to vymysleli za výstup.

Piotr Pustelnik narozen 12. července 1951 v Lodži Významný polský horolezec a himálajista, který doposud zlezl 13 hlavních osmitisícových vrcholů a šestnáctkrát stál na vrcholu vyšším 8.000 m 1980 1985 1986 1989 1990 1991 1992 1993

1994 1995 1996 1997 2000 2001 2002 2003 2004 2005

2006

Mont Blanc (4.810 m), V stěna Kašmír (Indie), výstupy na několik šestitisícovek Pinnacle Peak (6.945 m), Kašmír Pik Korženěvské (7.037 m), Pamír Gasherbrum II (8.035 m), vrchol dosažen 19. července Mount McKinley (6.194 m), Aljaška Nanga Parbat (8.125 m), vrchol dosažen 12. července společně s Józefem Goździkem po výstupu Diamírskou stěnou Cho Oyu (8.201 m), prvovýstup JZ pilířem, vrchol dosažen 24. září společně s Joao Garciou Shisha Pangma (8.027 m), JZ stěna, slovinská cesta, vrchol dosažen 6. října společně s Marco Bianchim Dhaulágirí (8.167 m), V hřeben, vrchol dosažen 26. září společně s Józefem Goździkem Mount Everest (8.848 m), SV hřeben, vrchol dosažen 12. května společně s Ryszardem Pawłowskim K2 (8.611 m), S pilíř, vrchol dosažen 14. července společně s Ryszardem Pawłowskim a Carlosem Buhlerem Gasherbrum I (8.068 m), vrchol dosažen 15. července Gasherbrum II (8.035 m), vrchol dosažen 21. července Anconcagua (6.959 m) a Ojos del Salado (6.880 m), Jihoamerické Andy Lhotse (8.501 m), vrchol dosažen 15. května Kangchenjunga (8.598 m), vrchol dosažen 15. května společně s Brainem Duthiersem, Martinem Schmidtem a Gonzálesem Velezem Makalu (8.481 m), vrchol dosažen 16. května společně s Martinem Gáblíkem a Portugalcem Gonzálesem Velezem Manaslu (8.163 m), vrchol dosažen 17. května společně s Krzysztofem Tarasewiczem Annapurna, J stěna, dosažená výška 7.100 m Annapurna, J stěna, dosažená výška 7.300 m Broad Peak (8.047 m), 22.července dosažen Rocky Summit (8.006 m) – předvrchol (tzv. Broad Peak Middle) společně s Arturem Hajzerem Annapurna (8.010 m), V vrchol dosažen společně s Piotrem Morawskim, Petrem Hámorem a tibetským horolezcem Lotse 20. května Broad Peak (8.047 m), vrchol dosažen 8. července společně s Piotrem Morawskim a Petrem Hámorem

Jak jste k nim vůbec přišli? Jednoduše napsali na nepálské ministerstvo turistiky, že chtějí vylézt na Annapurnu. My samozřejmě také, takže nás ministerstvo dalo dohromady a to byl konec. Když jsme začali s lezením, šli za námi, i když původně chtěli jít na hlavní vrchol jinou cestou... Myslím si, že v nejvyšších horách, v Himálaji, je třeba být vyzrálým člověkem. Lezecky dospělým, který má v hlavě vše pečlivě srovnané. S dlouhým lezeckým životopisem... Jak jej ale získat, když máš osmnáct, dvacet roků a chceš jet lézt do Himálaje? Vždyť to ještě nemáš žádný

životopis! Když je dobré počasí, jsou linie, kde si poradí úplně každý. Jakmile se ale začne něco dít, horolezec se zkušenostmi si poradí, nezkušený zahyne. Proto jsem přesvědčen, že cesta do Himálaje musí být evoluční a nikoliv revoluční. Přesto se najdou lidé, kteří jednoduše řečeno nemají čas a chtějí všeho dosáhnout rychle... Jednou se jim výstup povede, podruhé už ale ne. Alpinismus je cesta od začátku až do konce, od skalek až po Himálaj. Není možné, aby se na ní něco přeskakovalo. Víš, jsem staromilským člověkem. Kdysi se nejprve dělaly začátečnické kurzy na skalách, pak se teprve jelo do Tater, později do Alp nebo Himálaje a vše dávalo smysl. Pozdější civilizace ale přispěchala se svým spěchem a smysl se postupně vytratil. Proto se v Himálaji začaly dít absolutně absurdní situace, kdy lidé bez morálky a etiky nechají člověka ležet ve sněhu, kterého jiní přecházejí se slovy: „Hele, tady někdo leží...“ a pokračují dále. Něco podobného by se

1

3

Piotr Pustelnik během himálajské trilogie v roce 2006 foto Piotr Morawski

2

zatažená (obloha) Východní hřeben na Annapurnu byl poprvé přelezen Švýcary Erhardem Loretanem a Norbertem Joosem v roce 1984. Tento 7.5 km dlouhý traverz s nadmořskou výškou přesahující 7.000 m po celé své délce vede postupně přes vrcholy Annapurna East (8.026 m), Annapurna Central (8.051) až na hlavní vrchol Annapurna I. do výšky (8.091 m). Druhé přelezení se podařilo dvojici Kukuczka – Hajzer z Polska, jako třetí byli úspěšní Jean-Christophe Lafaille (Francie) a Alberto Ińurrategi (Španělsko) v roce 2002. V případě výstupu Petera Hámora se tedy jednalo teprve o čtvrté zopakování tohoto výstupu.

56

Adam (narozen 1982) a Paweł (narozen 1977) Pustelnikovi – přední polští skalní lezci. K Adamovým nejtěžším výstupům na skalách patří Le Spectre d’Ottokar, 8b, Gorges du Tarn, France (nejtěžší OS), Dolce Vita, 8a+, Ceüse (nejtěžší Flash), tři výstupy obtížnosti 8c+: Shangri-La ve Frankenjuře, Bah Bah Black Sheep v Ceüse a Infinity ve Frankenjuře (RP), nejtěžší boulder Sustenpass, 8a+. K Pawłovým významným počinům patří např. Slimline (X-, RP) ve Frankenjuře a Charles de Gaule (7b, OS) ve Volx ve Francii. Oba bratři se nyní specializují na lezení velkých stěn, společně přelezli např. v Dolomitech Švýcarskou direttissimu

před dvaceti třiceti lety nikdy nemohlo stát. Tehdy platilo pravidlo: „Svého spolulezce měj raději než sebe!“ a nikdo svého parťáka na laně neopustil v nouzi. A pokud ano, muselo to být v nějaké kritické situaci. Dnes je těžké říci, do jaké míry jsou tyto situace nevyhnutné, každopádně jsou ale velmi časté. A to mě dost trápí. A co chceš říct ke skutečnosti, že se v Himálaji kradou věci? Vždyť to je to poslední místo na Zemi, kde bys očekával, že ti někdo něco vezme! Stan není dům, nezamyká se na kladku. Otevřeš jej, hledáš své věci... Vůbec ti nepřijde na mysl, že by zrovna tady někdo mohl krást. Pro mě jednoduše nepřijatelný úkaz himálajské současností. Jestli má horolezectví v Himálaji vypadat takto, tak už je opravdu dělat nechci! zpracoval srpen 2006Martin Krejsa foto Petr Piechowicz, Piotr Morawski, Vladimír Štrba a Krzysztof Wielicki

4

na Cimu Ovest (500 m, VIII+/IX-, OS), Via Hasse-Brandler na Cimu Grande (VIII+, 550 m, OS), Pilíř veveřiček na Cimu Ovest (VIII-/VIII, 500 m, OS), Gelbe Mauer na Cimu Picolu (IX-, 350 m, OS) nebo Nobile na Cimu Picolissimu (IX+, 250 m, OS). V Yosemitech spolu úspěšně překonávají El Capitana a Half Dome. V roce 2006 pak oba zdolávají v oblasti Ak-Su v Kyrgyzstánu prvovýstup Amba v Z stěně štítu Central Pyramid Pik (3.850 m, klas. VI, 7c-c+, RP, délka cesty 1.100 m) a společně se Sławkem Cyndeckim také výstup Pierestroyka Crack na Pik Slesova (4.250 m, klas. VI, 7b, OS, délka cesty 1.000 m). Alison Hargreaves zdolala 13. května 1995 vrchol Mt. Everestu bez kyslíku Severovýchodním hřebenem.

1/100 Pro „nýmanda“ Chrtkovi

Přípravy 24. ročníku v plném proudu Chystáte se koncem srpna na letošní fesťák? Máme pár tipů a upřesnění, na co se můžete těšit už nyní... Karla Štěpánková vás ve své „visual show“ seznámí s půlroční expedicí dlouhou 22.000 km celou střední Asií až do míst, kde se v roce 1965 začala psát historie československého velehorského lezení. Spolu s ní a celou expedicí Pamír-Hindúkuš 2006 se můžete vypravit na sedmitisícové vrcholy Pik Lenina, Pik Korženěvské, Pik Komunisma, Pik Akademie a štít Anušáh, do extrémního žáru kazašské stepi, mrazu pamírských velehor a nebezpečně krásného Afghánistánu. Film z posledního čundru v Garhwálu, jak o něm napsal jeho autor Marek Holeček, si můžete užít při venkovním promítání.

V multimediální diashow vás A. Morávek a V. Jost seznámí s AmaDablan. Také tentokrát máte možnost změřit své síly s ostatními. Můžete vyzkoušet sílu svých paží při boulderingu nebo naopak potrápit končetiny dolní při 14. ročníku běhu Teplickými skalami. A nebo si, pokud si troufáte, zazávodit v obou disciplínách... A na co se můžete těšit z hudby? Účast přislíbily skupiny Děda Mládek Illegal Band, Telegraf a Vyhoukaná sowa. Říkáte si, že všechno už tu bylo a chtělo by to nějakou novinku? Máte ji mít. Letos by měla Montana představit na Fesťáku svého hosta, pro roky další hodláme (spolu s vámi) vybírat lezeckou osobnost roku. O tom se ale zavčas dočtete na: www.montana.cz

„Lezeckých fotek je mraky, ale takovýchto je jako šafránu … nebo je to naopak??? A jelikož se nám to v LK Mšeno začíná ženit a vdávat, chtěli bychom touto cestou poVojíkovi přát novomanželům Chrtkovým a Vojíkovým vše nej při společném lezení životem a spoustu malých lezečků a lezeček. Jiran Popek a Jiran Guttenberg a celé LK Mšeno PS: V LK Mšeno se i sem tam leze ☺“

57

Vydat se na cestu objevů Pěší turistika je v Tyrolsku skutečným potěšením. Každý z nás tu může nachodit neskutečně mnoho kilometrů, navíc na všech nádherných stezkách lze toho spoustu vidět, prožít a vychutnat. Pěší turistika znamená prožívat přírodu a poznávat kulturní krajinu. Ten, kdo si v Tyrolsku zaváže pohorky, může něco zažít. Horský svět Alp je jako bedna s poklady plná nezapomenutelných zážitků. A nejlepší na tom je, že hory uvítají každého, neboť 15.000 km dobře udržovaných a značených turistických a horských stezek vede zemí přes pohoří ke krásám alpské kulturní krajiny, přes staré hradní zříceniny po čirá horská jezera nebo hrůzné propasti. Stále jste ale na správné cestě, protože značení tu-

58

ristických stezek nepřipustí, abyste zabloudili. Dobrý pocit v tyrolských chatách a salaších Ti z vás, kteří upřednostňují pěší turistiku od salaše k salaši, brzy poznají rozmanitost tyrolských chat. Ve všech je jídlo jednoduché, ale zdravé a posilující. Ten, kdo na konci dlouhého turistického dne vypije sklenku čerstvého podmáslí, ochutná pořádný horský sýr a krajíc chleba nebo Kaiserschmarrn (palačinka se švestkami), ví: „Turistika dává pocit štěstí!“ V tyrolských chatách můžete také přenocovat, další

den pak v turistice pokračovat. V takovém tichu se spí krásně – ve společné noclehárně nebo v jednom z mála pokojů. Sociální zařízení odpovídají standardům a ze sprchy teče teplá voda. Chata v Imstu, vyznamenaná pečetí označující ekologický výrobek, je příkladem pro obzvlášť dobře vedenou chatu. Disponuje vlastním zdrojem pitné vody, pomocí UV-zařízení je tato voda zbavována zárodků a upravována. Chata Franz-Senn v údolí Stubai vlastní zařízení na odstranění usazenin z odpadních vod a k tomu také UV-zařízení na úpravu vody.

V tyrolských chatách se setkává tradice a technika – jsou tak splněny nároky moderního života, aniž by se zasahovalo do alpského a původního prostředí. Další nabídky a informace o Tyrolsku najdete na následujících stranách a samozřejmě také na internetových stránkách www.tyrolsko.cz.

Tirol Info Maria-Theresien-Str. 55 6010 Innsbruck, Austria Tel. +43.512.7272-0 Fax +43.512.7272-7 [email protected] www.tyrolsko.cz

59

60

Prázdninový region Hohe Salve Prožít léto všemi smysly Prázdninový region Hohe Salve splňuje nejrůznější nároky na dovolenou. Leží v srdci Tyrolského podhůří. Dokáže uchvátit horskou půvabnou krajinou i srdečnou pohostinností. Hosté, kteří mají rádi přírodu a sport, senioři i rodiny zde najdou nadstandardní nabídku možností. www.hohe-salve.com

Imst-Gurgltal Mekka hudby, turistický ráj a mnoho požitků Imst-Gurgltal – prázdninový region, který nenechá žádné přání nesplněné! Svět hor, který doslova bere dech, je nezapomenutelný nejen pro alpinisty, ale také pro rodiny a pro všechny, kteří se chtějí rekreovat. Má pověst jedinečných zážitků v přírodě a ve volném čase. Tip! Alpine Coaster – nejdelší alpská gondola na světě. Napojení: Adlerweg, Biketrail, Jakobsweg, Inntalradweg, Via Claudia... www.imst.at

Innsbruck a jeho prázdninové vesnice Zážitek z hor, nebo kulturní požitek? Romantická horská turistika, nebo nákupní procházka? V případě dovolené v Innsbrucku, příp. některé z 25 prázdninových vesnic, takové rozhodnutí dělat nemusíte. Zde se přímo vedle sebe nachází město i vesnice, sportovní vyžití i kulturní požitek. Innsbruck a jeho prázdninové vesnice nabízí nesčetné příležitosti ke sportovním aktivitám, obměnu a odpočinek. www.innsbruck.info

Kaiserwinkel Cestou za nejkrásnějšími císařskými chatami Kaiser winkel (Císařský koutek) s místy Kössen, Walchsee, Schwendt a Rettenschöss nabízí pěší turistiku v krásné scenerii, kterou v žádném jiném regionu Tyrolska nenajdete. Možnosti pěší turistiky po okolních horách jsou zkrátka nevyčerpatelné. Přes pohádkovou krajinu „Zkroceného“ a „Divokého císaře“ vede celkem 200 km turistických stezek s mnoha horskými chatami. www.kaiserwinkel.com

Prázdninové místo Kufstein Město s pevností a 8 vesnic vás zvou... Prázdninové místo Kufstein – 8 idylických vesnic a město s pevností Kufstein – leží mezi chráněnou krajinnou oblastí „Zkroceného

a Divokého císaře“ a nádhernou jezerní oblastí. Staletí stará kultura konkuruje úchvatné přírodě. Nesčetné turistické stezky, 320 km stezek pro běžce a nordic walking, nejlepší kulturní události – jen to všechno prožít! www.kufstein.com

Ötztal Síla z hor Strávit léto v horách? Pro to existují pádné důvody: načerpat zdraví, vychutnat si velkolepá panoramata a pohybovat se na čistém vzduchu. Nejintenzivnější „horský zážitek“ nabízí 67 km dlouhé údolí Ötztal v Tyrolsku s 8 památnými místy: Haiming, Sautens, Oetz, Umhausen, Längenfeld, Sölden, Vent a Obergurgl-Hochgurgl. www.oetztal.com

Paznaun Region Silvretta K dispozici je vám více než 300 km značených procházkových a turistických tras ve všech stupních náročnosti. Nachází se zde řada horských chat a salaší, které se těší na vaši návštěvu. Paznaun v „modré“ Silvrettě je odjakživa jedním ze snů těch, kdo mají rádi výšlapy. Všichni, které to táhne strmě nahoru do hor, ať už pohodlně v pohorkách nebo v horolezeckých botách, naleznou v Paznaunu a okolí spoustu možností. www.paznaun.at

Serfaus-Fiss-Ladis Tři místa – jeden letní sen Prázdninový region Serfaus-Fiss-Ladis leží na náhorní plošině ve výšce 1.200 až 1.400 m nad tyrolským Inntalem. Nejen zajímavá poloha, ale také celková dovolenková nabídka je jedinečná – možná dokonce nejrůznorodější a nejkvalitnější v Tyrolsku. „Specialista“ na dovolenou s dětmi nabízí v létě prvotřídní nabídku pěší turistiky a horských sportů, biking, rafting, canyoning, nordic walking, jízdu na koních atd. www.serfaus-fiss-ladis.at

St. Anton am Arlberg Moje aktivní léto na Arlbergu! Arlberg vás překvapí každý letní den, a pokaždé jinak. Pěší turistika, cyklistika, walking, rafting a plavání se v tyrolském horském městě postarají o pestré aktivity. Golf, horolezectví, tenis a oslavy svátků doplňují nabídku pro celou rodinu. Sport, hry, dětské a týdenní programy – taková by měla být letní dovolená! www.stantonamarlberg.com

Stubai Tirol Bude tě fascinovat Údolí tisíce možností... Divoká krása, sytě zelené lesy, třpytivě

carského Engadinu do Rakouska. Tady jste „uprostřed“ Alp, v dobrodružném „Doradu“ pro velké i malé. Od rozsáhlých Inn-Auen po majestátní ledovcové obry se odhaluje rozmanitost Tyrolska. Léto může přijít! www.tiroleroberland.at

Prázdninový region západní Tyrolsko Mystický začátek léta Rozmanitý prázdninový region západní Tyrolsko s městem Landeck a idylickými prázdninovými místy Zams, Fließ, Tobadill, Grins a Stanz vám dopřeje, abyste si letní dovolenou užili plnými doušky. Čeká na vás velká nabídka pestrých pěších túr, pohádkových cyklostezek (závodní motocykly, obyčejná i horská kola), osvěžujících vodních světů, kulturních a gastronomických špiček... www.tirolwest.at

Wildschönau Turistický ráj v srdci Kitzbühelských Alp Wildschönau je obzvláště krásná turistická oblast! 300 km udržovaných turistických stezek – ve vesnici, mezi vesnicemi, podél okraje lesa nebo na „správných“ horských trasách až do 2.300 m nad mořem.

Pitztal Načerpejte novou energii v Pitztalských horách! Ze třech výletních a turistických oblastí vás mohou horští vůdci dovést do alpského a vysokohorského terénu. Prožijte pohádkový výhled nebo začněte výšlap od horských stanic lanovek. Vyberte si mezi turistickou oblastí Hochzeiger, turistickou a výletní oblastí Rifflsee a Pitztalským ledovcem (do 3.440 m!), který láká fascinací „věčného ledu“. www.pitztal.com

Prázdninový region Reutte Brána do Tyrolska s alemanskými kořeny Přímo na rakouské hranici k bavorskému Allgäu se otevírá „brána do Tyrolska“ a s ní fascinující horská krajina. Díky mnohostrannému programu, jako např. vedené pěší túry, cyklistika, horolezecké kurzy, den ponny pro děti, canyoning či rafting, na dovolenou strávenou v tomto regionu jen tak nezapomenete. Srdce milovníků plavání navíc zaplesají při pohledu na pět čirých jezer určených ke koupání. www.reutte.com

bílé ledovce. S 80 ledovci, 103 třítisícovkami, slunnými pastvinami a kvetoucími loukami nabízí Stubai skutečnou různorodost pro celou rodinu. Děti mohou zažít přírodu formou hry a humoru v letním klubu Micky Maus. Nově: WildeWasserWeg am Grawa-Wasserfall (Divoká vodní cesta na vodopádu Grawa). www.stubai.at

Tyrolský Oberland a Kaunertal Uprostřed přírodních zážitků Region Oberland a Kaunertal leží mezi Landeckem a Reschenpassem, tam, kde Inn teče ze švý-

4 tematické stezky týdně jsou zábavné a poučné. www.wildschoenau.com

Zillertal Čistý regenerační zážitek Přes 1.000 km značených turistických stezek, více než 800 km stezek pro horská kola, pradávné salaše a ráj labužníků – k tomu ještě pořádná porce tradice a obyčejů s hudbou a pohodlím – vytvářejí z Zillertalu špičkový letní cíl pro aktivního požitkáře! Tato vášnivá kombinace garantuje hostům Zillertalska regenerační prožití dovolené! www.zillertal.at

61

Alpengasthof Grüner Horské léto 2007, 21. 7. až 7. 10. Odpočiňte si, načerpejte energii a prožijte léto v ötztalských horách! 3 dny v pěkném dvoulůžkovém pokoji Snídaňový bufet se všemi dobrotami, které si jen dovedete představit Večerní menu o 4 chodech s možností volby a salátový bufet 1 x týdně selský bufet Alpský wellness: Ötztalské senné zábaly, finská sauna a lehká parní lázeň Ötztalská karta na 3 dny Na délku pobytu vám dáváme k dispozici 1 pár turistických hůlek. Od ceny/osobu na 3 dny € 170,Kontakt: Außerwald 352, 6450 Sölden, Austria Tel. +43.5254.2214 Fax +43.5254.2127-7 [email protected] www.gruener-soelden.com

Hotel Happy Stubai

Alpský hotel Bergcristall Relaxační a gurmánské dny, 23. 6. až 21. 7. a 25. 8. až 6. 10. 2007 3 noclehy s „rozmazlovací“ penzí/ polopenzí a relaxačním programem Vychutnejte si pár nezapomenutelných dní v úžasné přírodní scenerii a k tomu odpočinkové dny v Bergcristallu: 3 noclehy s polopenzí a volné používání hotelových zařízení Aromatická masáž à 30 min.

62

Uvolňovací koupel ve vířivé vaně s čerstvou vodou s éterickými oleji Pěkný rozmanitý dovolenkový program s vedenými pěšími túrami, nordic walkingem, cyklistikou, vyhlídkovými trasami a mnohé další. Od ceny/osobu na 3 dny € 179,Kontakt: Volderau 5, 6167 Neustift im Stubaital, Austria Tel. +43.5226.30099 Fax +43.5226.30099-90 [email protected] www.bergcristall.at

Cordial Hotels Dny pro lenochy 1. 4. až 23. 12. 2007 3 noclehy v jednom z našich studií, polopenze, 1x částečná masáž s bahenními nebo bylinnými zábaly, na přivítání 1 láhev šampaňského a 1 ovocný talíř na pokoji. Od ceny/osobu na 3 dny € 279,Kontakt: Cordial Platz 1, 6370 Reith/Kitzbühel, Austria Tel. +43.5356.66477 Fax +43.5356.66477-77 [email protected] www.cordial.at

Podzimní víkend, 25. 8. až 20. 10. 2007 3 noclehy s polopenzí ve čtyřhvězdičkovém hotelu 3 dny „rozmazlovací“ penze s odpolední svačinkou Týden uvolnění s plnou radostí ze života a vším, co nabízí Happy Stubai. Údolí Stubai vás povzbudí k pohybu ve volné přírodě. 850 km stezek, obklopených pohádkovými horskými sceneriemi, láká k rozsáhlým pěším túrám na čerstvém vzduchu. Turisté, parašutisté, vyznavači nordic walkingu, jezdci na koních a tenisoví hráči budou strženi radostí ze života v Happy Stubai a okolí. S celou rodinou na některou třítisícovku? V Happy Stubai nic utopického. Od doby postavení závěsné lanovky se dostanete na vrcholky Tyrolska ve výši 3.165 m rychle a pohodlně. Nejsou nutné žádné alpinistické znalosti a výhled na okolní ledovcový svět je fantastický a nezapomenutelný. Od ceny/osobu na 3 dny € 198,Kontakt: Wiesenweg 16, 6167 Neustift im Stubaital, Austria Tel. +43.5226.2611 Fax +43.5226.2612-180 [email protected] www.happy-stubai.at

63

Sporthotel Loisach 3 nejlepší cyklistické dny, 16. 5. až 14. 10. 2007 Krátký výlet do cyklohotelu včetně polopenze a cyklotras 3 prázdninové dny včetně polopenze, všech služeb a zařízení pro volný čas 2 nejlepší vedené cyklotrasy ve třech výkonnostních skupinách (kromě středy), k tomu náš energetický balíček s müsli tyčinkou a nápoji. 1 sportovní masáž (nohy a záda) Od ceny/osobu na 3 dny hlavní sezóna € 290,-, mimo sezónu € 280,-

64

Kontakt: Unterdorf 6, 6631 Lermoos, Austria Tel. +43.5673.2394 Fax +43.5673.2394-84 [email protected] www.sporthotel-loisach.at

Hotel Neuhintertux Letní dny snů, 23. 6. až 30. 9. 2007 3 dny s polopenzí ve čtyřhvězdičkovém hotelu Péče welness Pěší turistika 3 dny „rozmazlovací penze“ Bohatý snídaňový bufet, večerní menu o 4 chodech

s možností volby, odpolední svačinka nebo koláč, bufet se saláty, předkrmy nebo dezerty. 1 vedená pěší túra se stálými hosty. Balík Thalasso (1x peeling s mořskou solí na předehřátém lehátku Hammam, 1x císařská koupel s výhledem na ledovec, 1x zábal z řas); používání oblasti Spa s panoramatickým bazénem s různými atrakcemi, bublinkovým bazénem v přírodě, saunou Tuxer, jeskyní s horskými kr ystaly, Thepidariem/Lanconiem,

solnou jeskyní, oázou klidu s vodními lůžky a infračervenou fitness i zdravotní kabinou. Uvítací drink, nordic walking, volné používání turistického autobusu, vitální trénink a vodní gymnastika. Od ceny/osobu na 3 dny € 309,Kontakt: Nr. 783, 6294 Hintertux, Austria Tel. +43.5287.8580 Fax +43.5287.8580-402 [email protected] www.neu-hintertux.com

65

závody

Eliška Karešová

V izolaci... XIII. Aprílový pohár, Lomnice nad Popelkou, bouldering a obtížnost, 31. 3. a 1. 4. 2007 V tiskovém oddělení fasuji startovní listinu finále žen a pomalu se krok za krokem sunu do nářaďovny místní sokolovny, která je po dobu závodů přebudována na provizorní izolaci. Je právě 15:00, mám dobrou hodinku než vypukne finále. Hned na začátku si odbudu jedinou povinnost šéfa izolace. Svolám děvčata a provedu prezentaci. Čtu jednotlivá jména finalistek, každé dávám sponzorské tričko a poctivě si odškrtávám seznam. Nikdo nechybí. Mám je tady všechny. Po chvíli začínají závodnice protestovat nad velikostí triček. Jako obvykle jsou trička větších velikostí a na „šlank“ postavy závodnic opravdu nevhodné. Sypu si za organizátory popel na hlavu a uznávám, že za těch 13 ročníků Aprílového poháru bychom to mohli mít vychytaný. Snad příště, holky. Slibuji! Pomalu se ponořuji do bloumání, na které jsem se tak těšil. Hlavou si nechávám procházet problémy, které budu řešit po závodech – rekonstrukce podkroví, koupě auta, projekty v práci…Vše se honí v hlavě sem a tam, a já to nechávám jen tak proplouvat.

66

Děvčata se taky nenudí. Předpisově provádějí strečink, poctivě zahřívají prsty a vesele švitoří. Trenéři by měli určitě neskutečnou radost, jak to svoje svěřenkyně naučili (myslím to rozcvičení). Sem tam se nějaká dívenka osmělí a ptá se mě: „Kdy to začne? Kdy bude obhlídka? Kudy to vede?“ Jdu zjistit situaci. Stavěč ještě šroubuje chyty. Odhaduji, že to bude mít brzo hotové. Lezkyním hlásím, že vše začne podle plánu. Ponořím se opět do sebe. Z myšlenek mě vytrhne až hlášení našeho speakera: „Všichni odpovědní na svá místa – finále žen XIII. ročníku Aprílového poháru začne během 10 minut.“ Poslouchám šrumec za dveřmi, které vedou pod stěnu. Sem tam zaslechnu zvuky plošiny a hlas hlavního rozhodčího. Seběhnu schody do izolace a hlásím: „Finále začne během 10 minut.“ Napětí mezi děvčaty zhoustne. Nervózně ke mně běží a přes ruce se mně dívají do startovky. Teď už to začíná mít spád. Hlavní rozhodčí mě vyzývá, ať připravím finalistky na obhlídku. Po-

kyn od sudího a posílám lačné lezkyně pod stěnu. Mám chvíli klidu. Trochu si ošéfuji jističe a očekávám návrat závodnic. Prohlídka končí. V 16:00 začíná finále. Hlásím na přípravu další závodnici. Děvčata už nešvitoří. Pekelně se soustředí a snaží se vymanit z nervozity, která je všude okolo. Rychlost, s jakou finále probíhá, jim na klidu nepřidává. Bouřící publikum, které se ozývá za dveřmi, je zdravě nabuzuje k supervýkonům. Ani jsem se nenadál a volám do tranzitní zóny předposlední závodnici. Kontrolně mrknu na hodinky. Až se mi nechce věřit, že uběhlo pouze 15 minut. 16:20, vypouštím poslední závodnici pod stěnu a jdu se mrknout, jak se to ženské finále vlastně leze. Konec finále. Mám 3 minuty času. Jdu si pro pivo, fasuji startovku finále mužů. Je 16:30 a já už zase bloumám v izolaci.

Obtížnost ženy: 1. Hnízdilová Soňa 83 Weisser sport Brno Top Top 50 2. Karešová Eliška 87 Bufo, Slavia Liberec, Elmada 41 Top 40 3. Hyvlová Aneta 91 LKP Prachov BOULDER MUŽI 1. Stráník Martin 90 Saltic, Singing Rock 2. Hlaváček Jakub 82 Triop, Ruzyně, Off 3. Spilka Martin 77 Bouldershop BOULDER ŽENY 1. Trnková Lenka 75 Saltic, Rock Empire, Spoltrade group 2. Čermáková Anna 90 HO Sokol Brno, Rajče Team, Saltic 3. Hrozová Lucie 88 TJ Jiskra Nový Bor, Mammut

Sponzoři: Samohýl, Singing Rock, Kooperativa, Tilak, Warmpeace, Hudy, Zitex. P.S.: Děkuji všem členům HO Lomnice za super organizaci.

Výsledky: Obtížnost muži 1. Stráník Martin 90 Saltic, Singing Rock, Lujs Choceň 2. Hlaváček Jakub 82 Triop, Ruzyně, Off, BB 3. Malina Václav 73 CC Ruzyň Praha, Rock Pillars

text Zdeno foto V. Malina Trochu jiný pohled na dva závodní dny v Lomnici nad Popelkou si můžete přečíst na našich stránkách (www.montana.cz).

Lokal Blok Monsters

ČP v boulderingu v „Perníkově“

Druhou březnovou sobotu se v pražském Lokal Bloku sešla světová boulderová špička na mezinárodních závodech v boulderingu – Lokal Blok Monsters 3. Fanoušci boulderového lezení, i všichni, kdo jsou zvědaví na stále populárnější sport, se mohli kochat výkony jednotlivých lezců přímo u lezecké stěny, ale i v přilehlé restauraci na dvou velkoplošných projekcích. Kvalifikace mužů i žen proběhla v dopoledních hodinách, odpoledne se pak utkali ti nejlepší. Celá akce se nesla ve velmi přátelském duchu a nemalou zásluhu na ní měli sponzoři závodu společnost Sprint CZ, která je partnerem Lokal Bloku a na tyto závody věnovala produkty jedné ze značek, které v ČR zastupuje – stany a spacáky High Peak. Ze sedmi kvalifikačních bouldrů postoupilo do finále deset mužů a jiných pět bouldrů určilo šest finalistek. Na pět finálových bouldrů nastoupilo v pětiminutových intervalech šest žen, z nichž jasně dominovala Nelly Kudrová a vyhrála se čtyřmi topy před Dominikou Dupalovou a Karinou Bílkovou, jež měly po topu jednom. U finalistů to ze začátku vypadalo na přestřelené bouldry (stavěl Smolko s Olinem), ale s postupnou gradací výkonnosti finalistů začaly topy přece jen padat. První bouldr měl na lopatě pouze Kuba Hlaváček, a tím, že se

14. dubna se na výstavišti v pardubickém Ideonu konalo druhé kolo Českého poháru v bouldrech. Účast závodníků nebyla sice tak hojná jako v Lomnici – žen bylo pouze 8, mužů závodilo 27, ale troufám si tvrdit, že přijelo více kvalitních závodníků. Na „Pilkynových“ profilech připravoval bouldry Tomáš Doubravský s pomocí hlavního organizátora Honzy Zozuláka. Třídenní pilování bouldrů se výrazně projevilo na kráse každého problému. Téměř všechny bouldry skrývaly záludnost v podobě patiček, hran a samořezek. Obtížnost byla nastavena ideálně, jenom v ženském finále si některé závodnice moc nezalezly – bylo to způsobeno „malým výběrem“ kvalitních závodnic (ženské, začněte jezdit závodit – dostat se do finálka není takový problém!!!). Ve finále Nelly Kudrová nepodrtila přebíračku na třetím bouldru a skončila se třemi topy druhá za Sylvou Rajfovou. Se dvěma topy se probojovala na třetí místo Anna Čermáková. Parádní podívanou přineslo finále mužů. Překvapivou bramborovou medaili si vylezl Jan Chvála, v žádném případě ne náhodou! Martin Fojtík, než se dostal do varu, měl první boulder za sebou a zóna plus 3 topy stačily „pouze na 3. místo“. Na Kubu Hlaváčka, který měl stejné skóre jako Fojťas, ale méně pokusů, zbylo 2. místo. A k výko-

mu nepodařilo přidat druhou ruku na top, se připravil o první místo. První tedy byl se čtyřmi topy Martin Spilka, druhý Kuba Hlaváček se třemi topy a třetí Jirka Bradáč se dvěma topy poté, co mu nebyl jeden sporný top uznán. Bramborové místo si s jedním topem vysloužil Vilda Chejn. Vše šlapalo podle plánu, ve 20:00 proběhlo vyhlášení výsledků a předání cen, takže ženská vítězka Nelly se kromě jiného může těšit spacákem a tandemovým seskokem padákem. Mužský vítěz Martin stanem a sólo seskokem. Druhý Kuba také spacákem a k tomu bude šlapat na spiningu několik hodin za Halinou Pawlovskou v luxusním fitku. Na závěr si diváci i závodníci užili monstrózní párty.

Výsledky muži: 1. Spilka Martin 2. Hlaváček Jakub 3. Bradáč Jiří ženy: 1. Kudrová Nelly 2. Dupalová Dominika 3. Bílková Karin

text foto

Hana Topolová archiv autorky

nu Martina Stráníka není co dodat, třeba jen čtyři pokusy – čtyři topy!!! Sylva a Martin lezli trošku v jiné lize. Závěrem dík všem sponzorům a Koro bouldru, jehož členové pomáhali zorganizovat závod. Myslím, že závodní kosmetické mouchy byly spíš jenom malé mušky, a těšíme se na další závody Českého poháru v „Perníkově“. text foto

Honza Zozulák archiv autora

Český pohár v lezení na obtížnost 15. 4. – Pardubice V půlce dubna se uskutečnil druhý závod Českého poháru v lezení na obtížnost v pardubickém H-centru, jednalo se již o druhý ročník. Pěkné počasí odlákalo řadu přihlášených a závodu se tak zúčastnilo jen 24 mužů a 7 žen. Nejdříve lezli muži svoje kvalifikační cesty, které stavěl Martin Fojtík s Ondrou Dolejšem. Bouldrovější kvalifikační cesty topoval pouze Martin Stráník. Do finále postoupila polovina stratovního pole a začalo se bojovat o medaile. Žlutý saturn ve stropě znamenal konečnou pro 5 finalistů, pouze Martin Stráník nezaváhal a dolezl až skoro k topu. Na druhém místě skončil Dalibor Muráň, který zmiňovaný saturn udržel, ale na další postup už také neměl do-

statek sil. Další čtyři měli na tomto chytu pouze teč a o dalším pořadí rozhodovaly výsledky z kvalifikace. Na třetím místě skončil Vašek Malina, kterému ve stropě smekla noha a stálo ho to zbytečně mnoho sil, jež pak chyběly pro udržení žlutého chytu. Čtvrté místo patří překvapivě dobře lezoucímu Davidovi Wimmrovi. Ženy si v kvalifikaci pěkně zalezly a první cestu topovaly hned čtyři z nich. Druhou cestu dolezla k topu pouze Soňa Hnízdilová. Nelly Kudrové se nepodařilo vymyslet cvakání poslední expresky. Do finále postupovaly všechny, ale jak se ukázalo, bylo pořadí z kvalifikace jako u mužů rozhodující. Ve finále se ve stropním oblém chytu sešly 4 ženy, dvě s drženým chytem a dvě

67

závody

Petr Havrda

s tečí. Pořadí z kvalifikace rozhodlo, že vítězkou se stala Soňa a vrátila tak Nelle, která skončila druhá, loňskou porážku. Třetí skončila Eliška Karešová, která přemohla únavu ze sobotního závodu světového poháru v lezení na rychlost v polském Tarnowu, kde skončila na 13. místě. Čtvrté místo obsadila Kristýna Ondrová. Dojmy od stříbrného Dalibora Muráně, který se poprvé probojoval mezi tři nejlepší: „Závody pěkně odsejpaly. Na to, jak bylo venku krásně, byla i vcel-

68

ku slušná účast a atmosféra závodu příjemně uvolněná. Lézt finále už ve tři hodiny bylo skvělé. Cesty se lidem líbily, a to i přestože některé kroky byly asi o trochu těžší než Fojťas zamýšlel, a tak v konečném pořadí rozhodoval každý chyt. I přes dlouhou noční cestu z SP v Tarnowu v lezení na rychlost, kde jsem byl pouze jako doprovod, jsem měl docela sílu. Cesty mi sedly a nejvíc finále, kde se bojovalo už od prvních metrů. A právě toto finále jsem si užil jak už dlouho ne. Byl to skvělý pocit.“

Na závěr patří dík všem organizátorům a sponzorům, jimiž letos byly ČHS, Suunto, Hudy Sport, Redbull a Pilka Kameny.

Výsledky finále na obtížnost: MUŽI 1. Stráník Martin (Saltic, Singing Rock, Lujs Choceň) 2. Muráň Dalibor (HO Hejnice, Rock Pillars, Ocún) 3. Malina Václav (CC Ruzyně Praha, Rock Pillars) 4. Wimmr Karel 5. Hlaváček Jakub

ŽENY 1. Hnízdilová Soňa (Weisser sport Brno) 2. Kudrová Nelly (CC Ruzyně, BB shop, Afin Brokers) 3. Karešová Eliška (Bufo, Slavia Liberec, Elmada) 4. Ondrová Kristýna 5. Kotrbová Daniela

text Lucka Motalová foto V. Malina

Mistrovství Evropy a Evropský pohár ve skialpinismu V druhé půli měsíce března proběhlo několik závodů Mistrovství Evropy ve skialpinismu. Od 24. 3. se dějištěm závodů stala Francie (Morzine – Avoriaz). Hned po úvodním závodě vystoupali dva reprezentanti České republiky na stupně vítězů. Karolína a Radek Grohovi ukořistili stříbrné medaile v kategoriích kadetů. O dva dny později vybojovala další medaili (tentokráte bronzovou) juniorská štafeta ve složení Karolína Grohová, Radek Groh a Jan Hepnar. Radek Groh ve Francii skutečně zářil. K dvěma již zmiňovaným medailím přidal ještě

Po startu Radek Groh

Dachstein – žebřík

jednu 28. 3. v posledním závodě „individual race“. Rodák z Vrchlabí nestačil pouze na domácího Gacheta a skvělým závěrem vybojoval druhé místo. Poslední březnový den se navíc uskutečnilo finále Evropského poháru ve skialpinismu, extrémní závod Dachstein Xtreme race. Extrémní je jak vysokou nadmořskou výškou, tak trasou, kterou pořadatelé vedou zčásti po lany a žebříky zajištěných feratách, které v okolí Dachsteinu vedou. Do závodu se přihlásilo téměř 150 závodníků ze třinácti států, včetně sedmi českých reprezentantů. Karolína Grohová přijela bojovat o umístění v celkovém hodnocení Evropského poháru, který měl pro juniorské kategorie pouze dvě kola (v prvním závodě obsadila druhou příčku). Její bratr si z úvodního kola přivezl třetí místo a vypadalo to, že i on opanuje stupně vítězů. Bohužel to dopadlo trochu jinak. Radka Groha postihl v posledním sjezdu těžký pád, stejně jako mnoho dalších závodníků, včetně našeho Petra Maligy. Radek se nevyhnul zranění obličeje, a pořadatelé ho pustili dál do cíle až po ošetření. Vidina celkového umístění v Evropském poháru se tak rozplynula, v cíli byl klasifikován na osmém místě mezi kadety, jedno místo za ním skončil jeho oddílový a reprezentační kolega Ondřej Fejfar. Výborným výkonem v druhé části závodu se na první místo probojovala Karolína Grohová a vybojovala tak pro Českou republiku historicky první zlatou medaili v mezinárodních závodech. Na druhé místo odsunula svou největší rivalku Richard Mireillovou a obě porazily i všechny juniorky na trati. V celkovém hodnocení Evropského poháru si pořadí z posledního závodu vyměnily, protože Švýcarka porazila Karolínu v prvním závodě v Les Angles větším časovým rozdílem. Za nimi skončila v obou závodech třetí Naila Jornet ze Španělska. Mezi kadety si prvenství odváží vítěz obou závodů Xaver Gachet z Francie před švýcarskou dvojicí Tissieres – Michaud. Radka Groha tak rakouské zaváhání odsunulo na pátou příčku. text a foto

Štěpán Pleskač

69

závody – děti

Tendon cup Olomouc

Tendon cup 2007 – Pustiměř

Byla jednou jedna škola, v té škole tělocvična a v té tělocvičně – kromě laviček, žebřin a údajně party duchů, která tam po nocích čutala fotbálek – taky cvičná lezecká stěna a na ní spousta různobarevných epoxidových chytů. Tak jako lidé slaví Vánoce, tak i tyto chyty mají jednou do roka svůj veliký svátek, a to závody mládeže v lezení na obtížnost. Tento rok jim to vyšlo na 17. 2. (vždycky na sobotu). No, a jako maminky vždycky nějak vytuší, že budou Vánoce a začnou gruntovat, péct všelijaké dobroty a jinak řádit, stejně tak bandička lidiček starajících se o stěnu a chyty už týden dopředu vytušila tuto událost a začaly se dít nevídané věci, spojené – stejně jako Vánoce – s nervozitou, radostí a prací. Lidičky odšroubovali a očistili všecičky chyty za jediný večer. To víte, chytům udělá moc dobře, když je někdo jednou za čas zbaví prachu a mága. Všechny chyty dobře vědí, že ty nejlepší budou vybrány, aby hájily stěnu proti závodícím mládežníkům, což – jak jsme se my, co jsme tam byli, na vlastní oči přesvědčili – není žádná sranda, jelikož ta dnešní mládež, čerchmanti jedni, leze setsakramentsky dobře.

Místní sokolovna a pořadatelé z domácího oddílu Rebel Pustiměř přivítali devadesát dětí ze všech koutů Moravy. Vysoká účast lezců se dala předpokládat z předešlého Tendonu v Olomouci. I přes původní obavy z příliš těžkých cest se ukázalo, že byly vyvážené a výborně odhadnuté, za což děkujeme staviteli Jardovi Jordánovi z Jeseníku. Už při sledování kvalifikačních pokusů se dalo předpokládat, kdo se bude „prát“ o stupně vítězů. Mezi nejmladšími děvčaty svedly boj o první místo dvě pustiměřské závodnice, kterým sekundovala Kateřina Zachrdlová. Ta se nakonec musela spokojit s místem třetím. Ve finále zvítězila Terezka Laubrová z H.O. Rebel Pustiměř před Luckou Kupčí-

nejlepší z chlapců by mezi dívkami této kategorie obsadil až čtvrtou příčku, i když podle silových cest by se dal předpokládat opak. Přesto se hoši podělili o stupně vítězů v pořadí: Michal Krček, HO Adrenalin Prostějov, Petr Čermák, HO Jeseník a Jaroslav Vystavěl, SPL Pustiměř. Nejvyšší počet závodníků měla nejstarší kategorie, celkem 31 chlapců a děvčat. V dramatickém finále zvítězila Kateřina Tyitišová z HO Rebel Pustiměř před Klárou Kaňovou (HK Pálavský věšák; Orel Břeclav). Na stupních vítězů je doplnila Michaela Zbořilová, rovněž z domácího oddílu. Finálová cesta prověřila připravenost závodníků po všech stránkách. V konečném soupeření se stal boj o stupně ví-

kovou z SPL Pustiměř. Poté stejná trať čekala i chlapce. Nejlépe připraven přijel Pavel Krůtil z HK Pálavský věšák Břeclav, který si odvezl vítězství před Adamem Smigou z Orlové. Třetí na bedně stál Tomáš Mravec z HO Lipník nad Bečvou. Mezi děvčaty kategorie „B“ ukázala Andrea Pavlincová ze Sokola Brno všem záda a po třech topech nechala za sebou Janu Vincourkovou z SPL Pustiměř a Lenku Göngörovou z HK Pálavský věšák na místě třetím. Mezi chlapci se s nástrahami cest nejlépe vyrovnali Jan Kříž ze SASM Líšeň Brno a Jan Doseděl z LK Svitavy. O Křížově vítězství rozhodla jediná superfinálová cesta sobotních závodů. Třetí místo vybojoval Dan Kolařík z domácího oddílu Rebel Pustiměř. Soupeření o stupně vítězů mezi dívkami kategorie „C“ bylo záležitostí pustiměřských závodnic, mezi které se na třetí místo vklínila Terezka Schlöglová z Hopice Lukavice. O vítězce rozhodlo až zhlédnutí videozáznamu. Zvítězila Kateřina Švecová před Evou Nepeřenou, obě SPL Pustiměř. Zajímavé je, že

tězů záležitostí hochů z Orlové a Pustiměře. Jednoznačné vítězství si odnesl Lukáš Skřejpek, HO Rebel Pustiměř, který jako jediný tuto cestu topoval. Na druhém místě se umístil Ondřej Ptoszek před Dominikem Uhrem, oba z HKM Orlová. Na nevděčné bramborové medaili skončil Roman Kolařík, rovněž z domácího oddílu Rebel Pustiměř. Na úplný závěr nám zbylo rozdání cen, o které se postaral starosta obce Pustiměř pan Nevřala. Co nesmíme zapomenout, je poděkování všem, kteří jakýmkoli způsobem pomohli s přípravou a průběhem závodů. Současně děkujeme celé řadě sponzorů, jejichž výčet najdete na www.montana.cz. Ještě jednou díky všem a za rok v Pustiměři AHOJ!!!

Týden uběhl jako voda, nejlepší chyty byly našroubovány na stěnu, takto vzniklé cesty pro závodníky několikrát přelezeny, prodebatovány a předělány a je tady ono slavné sobotní ráno. Od půl sedmé, podle pokynů samotného Bubáka, začaly se v tělocvičně objevovat lavičky, stoly, pod stěnou žíněnky, na balkónku vznikl bufet. Kolem osmé hodiny, kdy se začali objevovat první závodníci, se dokonce podařilo

70

vzbudit i Bubáka. A pak už šlo všecko jako po drátkách. Zhruba 80 kluků a holek se od 9 hodin ze všech sil snažilo zatopovat, vybrané chyty zuřivě bránily stěnu před dobytím, rozhodčí rozhodovali na plný pecky, muzika hrála, diváci povzbuzovali svoje favority a do toho všeho hulákal do mikrofonu Bubák: „kategorie Á..., holky Céčka..., předlezéééc, Fufóóó...“ V bufetu se mezitím nějakým záhadným způsobem podařilo nachystat ceny pro vítěze, zásobovat diváctvo kofolou, pivem, kafíčkem, klobáskami a tak dále a tak dále, koza trkla pana krále... Až najednou měli všichni odlezeno, rozhodčí měli ve všem jasno, chytům se ulevilo, muzika ztichla. Bubák už nemusel hulákat a stupně vítězů byly postupně zatěžovány znavenými těly vítězů všech kategorií. Já, jakožto nestranný pozorovatel a vedoucí bufetu, bych chtěl touto cestou vyzdvihnout hlavně neuvěřitelné výkony závodníků a závodnic dvou nejmladších kategorií, to jest od 6 do 10 let stáří či mládí. Ubránit stěnu před těmito lezoucími, k vítězství odhodlanými, a zdálo by se skoro nezničitelnými borci, se našim nejlepším chytům podařilo teprve v superfinálových cestách, a to ještě tak tak. Ne že by starší nebušili, to zas jo, ale – zvlášť některá děvčata byla v porovnání s mladým uragánem pouze jarním vánkem. Nicméně, všechno dopadlo, jak mělo. Ceny byly rozdány, kdo chtěl, mohl si přelézt cestu, kterou nelezl nebo nepřelezl a v souladu s plánem, a dnes už vlastně tradicí spojenou se svátkem chytů, se všichni pozůstalí (ti, co neodjeli) vydali cestou času k valentýnskému horovečírku, kterýžto se vždy z takové atmosféry, jaká provází olomoucké závody, musí nevyhnutelně vyklubat. Tato session se skládá hlavně z likvidace nezlikvidovaných pochutin z bufetu, promítání, hry na rozličné hudební nástroje, zpěvu a diskusí, plánování.... Je to vlastně – zkráceně řečeno – tmelení kolektivu neboli družba. A je tady nedělní ráno. Tak hupky dupky, všecko pěkně uklidit, pobalit a odvézt, kam co patří, a zase za rok... Během následujícího týdne se na stěně objeví i ostatní chyty a budou si po nocích posílat tichou poštou, jakže se jim ten letošní svátek vydařil. Dobrou noc... text foto

Bín Bubák

text

Zdeněk Polišenský

Tendon cup Orlová V sobotu 24. března proběhl na umělé stěně gymnázia v Orlové již třetí závod letošní série poháru a zároveň pátý ročník pořádání závodu této série v Orlové. Každý rok je to stejné, a přesto tak nějak jiné. Vše začíná někdy na podzim určením termínu závodu. Pak je zhruba do měsíce před závody klid. V tuto chvíli se probouzí do pracovní aktivity Karel a začíná zajišťovat sponzory, kteří by nám přispěli na závody. Za to mu patří dík. Asi tak dva týdny nato se probouzí další organizátoři a pomalu se řeší harmonogram co, kdy, jak a kdo. Naštěstí s přibývajícími roky již vše šlape jako hodinky, a tak v neděli týden před závody trháme rekord v sundávání všech chytů ze stěny a jejich očistu. Této činnosti se účastní většina členů kroužku. Ti starší sundávají chyty a mladší je následně ocelovými kartáči venku před halou čistí. Počasí nám letos nepřálo, ale naštěstí nelilo jako z konve a byl jen studený vítr a zima. O to víc se sluší poděkovat všem, kteří byli právě venku a tyto chyty čistili. V úterý začínám jako již tradiční polovina stavěčského dua dělat cesty. Ve čtvrtek se pak objevuje i Dandys a stavění jede na plný plyn. Já zažívám tradiční výlevy, zda budou cesty akorát či ne. Na-

Adam Smiga

konec vše dobře dopadlo, až na jednu kategorii, kde šly do superfinále tři dívky. V sobotu nastává den D. Od rána přijíždějí závodníci z celé Moravy a Čech. Po hodině prezence se zastavuje celkový počet závodníků na čísle 85. V půl desáté jsou závody zahájeny za účasti místostarosty pana Sliwky. Po krátkém proslovu se již začínají předlézat první kva-

lifikační cesty a závodit. Vše pěkně utíká a kolem poledne máme kvalifikace za sebou. Finále začínají nejstarší závodníci z kategorie D (kategorie do 16 let) a dále kategorie B (do 11 let). V nejstarších dívkách je na tom nejlíp břeclavský oddíl, a tak Klára Káňová potvrdila své vítězství před Verčou Srholcovou. Na třetím místě pak skončila Katka Tyitišová z Pustiměře. V chlapcích je situace podobná a pořadí se moc závod od závodu nemění. Vyhrává Lukáš Skřejpek, následovaný svým obvyklým pronásledovatelem Ondrou Ptoszkem. Třetí pak skončil opět zástupce Pustiměře Roman Kolařík. Současně probíhaly boje v kategorii B; zde je dominace oddílů menší, a tak je vítězem v chlapcích Marek Škorpil před Zdeňkem Ustohalem a Ondřejem Zámečníkem. Dívky pak ovládla Andrea Pavlincová před Janou Vincourkovou a Lenkou Göngörovou. Během přípravy finálové cesty pro poslední kategorii C se představují naši nejmladší závodníci do devíti let. Adam Smiga v letošní sezóně potvrzuje loňskou formu a spolu s Pavlem Krůtilem z Břeclavi tvoří vyrovnanou dvojici, která bojuje vždy o nejvyšší stupínek na bedně. Po dvou druhých místech Adam využil domácího prostředí a zvítězil. Třetí pak skončil Zbyšek Černohous. Nejmladší dívky nám situaci trošičku zkomplikovaly, když se Terka Laubrová a Lucka Kupčíková (obě z Pustiměře) musely utkat v superfinále. Za nimi pak skončily na třetím místě společně Eliška Vlčková a Barbora Kotásková. Pak již přišla na řadu poslední kategorie C. Zde u chlapců vyhrál Michal Krček před Petrem Čermákem a Jardou Vystavělem. Kategorii dívek opanovala opět Pustiměř, kde na stupních vítězů po superfinále skončily Romana Vlašínová před Evou Nepeřenou a Katkou Švecovou. Finále nám skončilo a kolem páté hodiny jsme se dostali k neméně příjemné činnosti. Předávali jsme ceny těm nejlepším. Děkujeme všem sponzorům (jejich seznam najdete na www.montana.cz). Závody samozřejmě nekončí předáním cen, je nutné napsat články, děkovné dopisy sponzorům, upravit fotografie a připravit stěnu tak, aby si zalezla opět i veřejnost. text foto

Lumír Návrat Karel Návrat

hovory z montany Post Scriptum Aneb malé upřesnění. Vždy jsem (často k nelibosti PR agentur) říkal, že v našem časopise musí být jasné, co říká kdo a proč. Lidé mají svůj rozum a neměli by nad Montanou zbytečně trávit čas nad úvahami, které jsou v našem světe jinak poměrně běžné: „Proč ten a ten píše to a to…, co je za tím, co z toho má?“ Takže pro vás mám dvě krátké poznámky. Zaprvé, rubriku věnovanou metodice děláme podle podkladů firmy Singingrock, což je uvedeno i v zápatí stránky. Toto nijak nesouvisí s žádnými našimi dalšími dohodami. Domníváme se, že metodická rubrika je v našem časopise nutná, zároveň by ale měla být otištěná data relevantní, což nám nynější spolupráce se Singingrockem zaručuje. Velmi rádi bychom publikovali třeba oficiální materiály ČHS, na ty si ovšem ještě budeme muset všichni chvíli počkat. Zadruhé, na stranách 58 až 65 najdete informace o Tyrolsku. Jeho výrobu zaplatila agentura starající se o propagaci této rakouské spolkové země u nás. Buď vás některá fakta či kontakty zde uvedené zaujmou, nebo ne. Vzhledem k tomu, že je toto vydání o osm stran větší, i když celý text jednoduše „přeskočíte“, neměli byste se cítit nijak „podvedeni“, zvláště pak, když čtete tyto vysvětlující řádky. Mám za to, že takový přídavek, který není na úkor běžné Montany, může spíše potěšit. Budu samozřejmě rád, když nám napíšete svůj názor. Tomáš Roubal [email protected]

No toto! Přepravní taška pro zvířátka, stan pro psy, stan pro kočky, spacák, skládací lehátko, obdélníková (kruhová) podložka, nafukovačka… To vše vyrábí Coleman pro vaše mazlíčky. Inu, skvělý tip na dárek, který vašeho čtyřnohého miláčka jistě potěší i zahřeje. Na mysli mi jenom vyvstává otázka, kolik ještě času má naše civilizace… -bkr-

To už jste se zase pročetli až na poslední stranu? A co na trojku Montanu říkáte? Líbila? Pokud náhodou patříte k těm, kteří začínají číst od konce, tak se máte ještě na co těšit. Třeba na rozhovor s Josune Bereziartu, která je samozřejmě ženou, ale zároveň také znamenitým lezcem. Řada lezců-mužů si donedávna myslela, že to, co vyleze žena, musí zvládnout taky a takříkajíc „s prstem v nose“. Ale zrovna Josune je trochu převezla. Ono totiž vylézt 9áčko skutečně není jen tak... Aby těch žen nebylo málo, tak stále pokračuje Pepeho seriál o „babském“ lezení, tentokrát představuje Jitku Kuhn-Gaberovou – Mázlovou. Ta hodně dobře ovládá i cepíny, což se moc často nevidí. Už teď můžu prozradit, že nám v archivu zůstává ještě jedna žena (či spíše dívka), ale tu si přece jen necháme třeba na příště... Léto je za dveřmi, tak nechybí nějaké tipy. Však kde jinde strávit krásný slunečný den než na některé pískovcové věži třeba v Labáku? Nebo Chamonix. Snad jste si nemysleli, že se tam dá lézt jen s cepínem? Nechci být jako „drbna od vedle“, ale zdá se, že v redakci bylo semínko inspirace zaseto. I když plánů a snů je vždycky víc než je možné splnit. Ale tak pozvolna, třeba i za rok... A nezbývá než zmínit, že ani o pravidelné rubriky nebudete ochuzeni. Počíst si tak můžete (nebo jste mohli) v Krejsově portrétu, metodice nebo horomedicíně. Autor horomedicíny nám výslovně zakázal se o něm v Hovorech jakkoli zmiňovat. To nás mrzí, protože se tak nemůžete dozvědět o jednom nešťastném výjezdu na kole. To ti ostatní z redakce žádné zákazy nevydali, čili je zde můžu strašně moc vychválit... Jen jeden vroubek jsme nedávno na nás všech zjistili. Ani jeden totiž neumíme španělsky. A to máte pak těžké, když se vám ozve fotograf z Argentiny, který by rád spolupracoval... Ale už i na tomto jazyku pomalu pracujeme. Chcete se připojit k uzavírání sázek, kdo bude v tom učení nejpilnější? Právě se zdá, že se počasí po nějaké době zase umoudřilo. Takže nač otálet, honem tyto Hovory rychle ukončit a utíkat na skály. Třeba se tam i potkáme... Hodně splněných plánů a málo zavěšených pytlů za celou redakci přeje

ÈASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAØE

3/07 (è. 109)

roèník XVIII (Hotejl XLI)

Vydavatelství a redakce: Moravské námìstí 13, 602 00 Brno

www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpeèný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé pøi jeho provozování. Posílejte jen obrázky naskenované profesionálními studii. V opaèném pøípadì pošlete rovnou pøedlohu (dia, foto). Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.

Vydavatel a šéfredaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333, 775 261 390 e-mail: [email protected] Jednatel a zastoupení na Slovensku: Jiøí Rùžièka tel.: 541 243 333 e-mail: [email protected] Texty posílejte na: [email protected] Sekretariát: Radim Výrubek e-mail: [email protected] Stálí spolupracovníci: Jiøí Novák, Vilém Pavelka, Alena Kopfová, Petr Piechowicz, Martin Krejsa, Hermann Erber, Tomáš Kerlin Jazyková korektura: Pavel Bubla Grafická úprava a sazba: Martina Petrová [email protected] © autoøi èlánkù Za vìcnou správnost pøíspìvkù zodpovídají jednotliví autoøi. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme. Redakce si vyhrazuje právo zveøejnit obdržené èlánky na Internetu. Tisk: EXPODATA-DIDOT, spol. s r.o.

Denně odpovídáme na desítky žádostí, chcete-li, abychom vám odpověděli co nejrychleji, zkuste se řídit podle následujícího klíče: Když nevím: [email protected] nebo telefon do redakce +420 541 243 333 Dotazy na předplatné, fakturace, distribuce atp.: [email protected] nebo +420 603 553868. Články, připomínky, náměty na zajímavá témata: [email protected] nebo +420 604 484951. Grafika, sazba: grafi[email protected] Inzerce, stížnosti, pozvání na kávu apod.: [email protected] nebo +420 605 261390, +420 775 261390

ON THE SUN Pozor! Chystáme velký letní test lezeček, uvažujeme, že bychom přizvali ke spolupráci i některé naše čtenáře. Podrobnosti na webu: www.montana.cz 72

Expedice Yosemity 2007 Honza Říha jede na El Capa. Sledujte zrakově postiženého lezce během jeho příprav, cesty a vlastního pobytu v údolí. Více na www.montana.cz

Vychází 6x roènì cena výtisku 60 Kè, roèní pøedplatné 350 Kè ISSN 1212-7957 Registrováno MK ÈR pod èíslem E5208 ze dne 6.4.1990. MIÈ: 46913. Bankovní spojení: è.ú. 169897423 kód banky: 0600 název úètu: Montana - Tomáš Roubal Distribuce v ÈR: spoleènosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & KAPA, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. předplatné přes www.horokupectvi.cz Pøíští èíslo vyjde 7. 8. 2007

Textová uzávìrka

è. 4/07 je 4. 7. 2007 Uzávěrka inzerce po domluvě.