Zeptali jsme se Pan Aroma 4 Alex Huber. Via del Boomerang 16 Jiří Švihálek. Proč bouldering? 18 Václav Ještěr Novotný

contents

obsah

Editorial

Úvodník Dodo Kopold

2

Zeptali jsme se...

2

Komiks Vojtìch Dvoøák

2

Pan Aroma Alex Huber

4

We asked… Comics Pan Aroma. Alex Huber introduces his most recent masterpeace – 8c on Cima Ovest. An effigy and a detailed interview with the famous slovak climber Dodo Kopold.

Dodo Tomáš Roubal

10

Via del Boomerang Jiří Švihálek

16

Proč bouldering? Václav „Ještěr“ Novotný

18

Watzmann v létě Alena Kopfová

20

Illuminati – Dolomiten Albert Leichtfried

22

Druhý Čech na vrcholu K2 redakce

25

Bílé peklo na Venedigeru Ladislav Vacek

28

Horolezecké příběhy na pokračování Vladimír Šoltys

32

Vzpomínka na kámoše! Tlustopleš

33

Alpy v klídku a pohodě Viktor Kořízek, Frenky a Kristýnka

34

ČHS

36

Lezcův slovník poučný Vilém Pavelka

37

First Aid on the Rope.

První pomoc na laně Tomáš Obtulovič ml.

38

Methodology of basic sklills for climbers.

Metodika J. Bednařík, M. Horák

40

Veseleselezese aneb Vtáčník 2007 s.g.

41

Na pultech

42

Tatry Jozef Gurník

44

Galerie Jiøí Novák

46

Fesťák Pavel Bubla

48

1/100 pro Nýmanda

49

A jdi... Stoupa, T. Obtulovič ml., H. Lipenská

50

Záchranář Martin Krejsa

52

Závody Tomáš Roubal

60

Mediaplán

63

Hovory z Montany Tomáš Roubal

64

Jiří Švihálek shares his climbing feelings. Why bouldering is so popular? A muse. The highest wall in Eastern Alps is a favourite destination for many climbers. Albert made a tough mix-ascent in Dolomites. A short reminder, that winter is drawing near… L. Uher succeeded on K2 as the second Czech in history.

An unsatisfied client of one guided trip writes about a shocking adventure. Beings in my heart. An Epilogue. The Alps in ease and calmness… Weisshorn, 4.506 m – climbing, hiking and skiing info. News from the Czech Mountaineering Association. Climber’s phraseology.

Vtáčník - the famous Slovak climbing area is still popular.

In our shops. High Tatras – Malá Žltá stena. Info section – Hohes Dirndl (2.829 m), Dirndlwarte (2.684 m). The Festival.

1/100 for a Scrub. Go for it… Zbyněk Tomeček – an effigy. Competitions. Mediaplan 2008. Epilogue.

Alex Huber, Pan Aroma foto: Michael Meisel Adam Ondra v cestě Silbergeier 8b+ foto: archiv A.O.

úvodník

Dodo Kopold

Někdy vám přistane na redakčním stole úvodník úplně sám od sebe. Nevěříte?

anketa

Pohľady z výšok Ahoj, sedím si tam, kdesi hore v sedemtisíc na Nanga Parbate, slnko svieti a príjemne hreje na telo a v hrnci buble gulášik. Človek by ani neuveril, ako tu môže byť pekne. Tak ďaleko od domova, kdesi v sedemtisíc... Keď som sa vrátil pred týždňom domov, nechcel som uveriť tomu, že už som tu a musím sa opäť zabehnúť v rytme života Bratislavy. Ale skutočne musím? Veď by stačilo opäť sadnúť do lietadla a presunúť sa tam, kam by človek chcel. Práca horolezca je tvorivá. Vymýšľa si nové ciele a realizuje ich podľa možností, aké sa mu

Jak by sis představoval ideální rest day? Zažil jsi jej někdy?

To je den, po kterém ráno mrkneš do zrcadla a vidíš Brada Pitta, kterej s nesnesitelnou lehkostí vyhraje svěťák, s rukou za zádama přeshybuje Action Direct, sjede Mt. Everest na saních, zbaví svět globálního oteplování a na Internetu za 10 min vypátrá jméno neznámého vojína i toho, kdo ho zastřelil… Ještě jsem takový rest day nezažil, ale jednou to určitě přijde! Janek Bednařík horský vůdce

Především by neskončil po 24 hodinách, abych si ho pořádně užila. Skončil by teprve poté, co by mě už nebavilo odpočívat. Program by záležel na tom, od čeho si chci odpočinout, ale určitě by se konal někde „daleko od hlučícího davu“. Ale i za těch 24 hodin se toho dá stihnout hodně, například ráno kafe do postele, pak projížďka na kole Jizerkami spojená s posbíráním hub okolo cesty, k obědu houbový guláš, odpoledne si vylézt pár cest, večer strávit čtením při lahvi vína a pak se do sytosti vyspat. Takový jsem zrovna zažila. Alena Čepelková předsedkyně ČHS

2

ponúkajú. Môj cieľ je opäť šialený, ale to už som sa naučil, že šialené projekty väčšinou vychádzajú. Dhaulágirí je jedna z ďalších osemtisícoviek. Možno povedať, že nepatrí medzi tie ľahké a práve to ma opäť očarilo. A po skúsenostiach z K2 viem, že na osemtisícovku sa dá naozaj vyliezť aj za veľmi krátky čas. Dajme tomu aj za deň... Viem, nerobí sa to často, ale posúvať hranice ľudských možností je lákavé. Obzvlášť v riedkom vzduchu :-) Ale o tom sa dá rozprávať ešte dlho. Zdraví

Obecně je pro mě ve všedním životě „rest day“ dnem, kdy mohu být ve skalách. Kdyby se mi náhodou stalo, že bych byl ve skalách tak dlouho, abych potřeboval „rest day“ od lezení, tak bych ho určitě nejraději trávil s rodinkou. S Petříkem bychom stavěli v písku tunely pro mašinky a s Jindrou bychom nejspíš dělali bunkry a stříleli po sobě z klacků. S mamkou je nám dobře... A jestli jsem to zažil? Naštěstí jsme spolu dost, takže k téhle pohodě nepotřebuji „rest day“. Petr Resch lezec

Původnně jsem měl na tento rok jiné plány, ale jako mnohokrát v životě, všechno nakonec dopadlo jinak. Důvodů jsem měl hned několik. Vloni jsem navštívil oblast Třech Čim, kde jsem dělal průvodce v Cassinově cestě na Torre Preuss. Bylo to pěkné lezení za hezkého dne. Na cestě zpátky neodolám a jdu si prohlédnout severní stěny Cimy Grande a Cimy Ovest. Také místo abych šel přímo na chatu Auronzo, vydal jsem se oklikou, i když mi to trvalo asi o hodinu déle. Impozantní severní stěny pro mě znamenají skutečně hodně, daly mi mnoho zajímavých zážitků a nezapomenutelných momentů. Ačkoliv od mého sóla Diretissimy uběhly už čtyři roky, ten den se mi všechny vzpomínky na tuto cestu vynořily tak živě, jakoby to bylo včera. Když se mi stěna vynořila nad hlavou, vůbec jsem si neuměl představit, jak se mi to tenkrát mohlo podařit. Přestal jsem rozjímat a došel k Cime Ovest. Bellavista, jedno z nejlepších dobrodružství mého života... Někdy v zimě jsem dostal zajímavý e-mail od jednoho Jihotyrolana, ve kterém mi psal o zimním přelezu Bellavisty. Psal, že očekával dobrodružné lezení s málo zajištěnou cestou, ale cesta ho překvapila. Byla vyskobovaná odspoda až nahoru, klíčové místo prý připomínalo ferratu. Rozhodl jsem se, že jakmile budu mít chvíli času, musím se tam rozhodně zajet podívat. Na jaře jsem se vypravil s Martinem Kopfsguterem cestu přelézt. Ani

Pan Aroma 4

Čima Ovest je pro Alexe srdeční záležitostí

ne sedm let po mém redpointu se cesta výrazně změnila. Skutečnost byla ještě horší než jsem se obával ve svých nejchmurnějších představách. Klíčová padesátimetrová délka měla čtyřicet skob, mnohé z nich byly navíc svázány, také cesta skutečně připomínala via ferratu. Jistě, některé ze skob byly pochybné kvality, ale i tak, riziko pádu zde bylo

skutečně minimální. Podle zpráv mých známých si zde předloni kdosi zkoušel svou výjimečnost. Co mě ale skutečně dožralo, byly některé chyty. To nemohlo být od kartáče, ty chyty někdo zvětšoval. Nemůžu pochopit, co vede někoho k přelezu slavné cesty takovýmto způsobem. Nakonec jsem v klíčové délce odstranil 25

skob tak, aby se jištění co nejvíce podobalo původním podmínkám. S hořkostí jsem si uvědomil, že můj původní plán selhal. Chtěl jsem Bellavistu nechat zajištěnou pouze skobami, aby měli mí následovníci kvalitní převislou cestu zajištěnou tak, jak nebývá úplně obvyklé. Místo toho jsem našel cestu zlehčenou a znehodnoce5

Odpolední slunce v Dolomitech

nou způsobem, který bych neočekával ani ve svých nejhorších představách. Naštěstí, ve všem negativním je i něco pozitivního. V den, kdy jsem čistil Bellavistu, jsem si vzpomněl na svůj dávný lezecký sen – přelézt středem obrovského převisu v severní stěně Cimy Ovest. To byl můj původní nápad, se kterým jsem se kdysi pouštěl do Bellavisty, ale poté jsem musel odbočit hodně doleva, bylo totiž nemožné přelézt strop bez nýtu. Ale teď jsem měl šanci udělat novou, ještě bláznivější, cestu. Cestu, kterou bych zajistil nýty, ovšem pouze tam, kde to jinak nebude možné. Taková cesta by snad mohla odolat útokům podivných lovců těžkých přelezů. O měsíc později jsme s Martinem zpět. Ještě když jsme nalézali do stěny, jsme vůbec nevěděli, zda se nám náš plán podaří. Chtěli jsme udělat cestu pouze v případě, že půjde přelézt celá volně. Kdyby se ukázalo, že by mělo dojít na technické lezení, jsme to celé okamžitě chtěli zabalit. 6

Trochu nervózní a s respektem jsem odlezl do neznámé, nikdy nelezené stěny. Asi po čtyřech metrech se stal terén natolik obtížným, že jsem se rozhodl zavrtat nýt. Sedám si do háčku, abych uvolnil ruce, a doufám, že bude v pětatřicetistupňovém převise držet. Opatrně vyvrtám díru, umístím nýt, a právě ve chvíli, kdy jej chci cvaknout, se zřítím. Co se to, sakra, děje? Překvapeně na sebe koukáme. Teprve po chvíli nám to došlo. Po celou dobu operace držel Martin lano napevno, aby byl případný pád co nejkratší. Ve chvíli, kdy mi lano povolil, se háček malinko pootočil, a já se poroučel k zemi. Ještě že je nýt na místě. Při dalším pokusu s nýtem přesně tam, kde měl být, je všechno o poznání snazší. Čtyři další nýty a celý den práce mi zabere dostat se k místu, kde náš projekt kříží Baurovu cestu. Spíše než jako lezec si připadám jako někdo, kdo chystá kabel pro lanovku. Zatím se ale zdá, že cesta skutečně půjde přelézt volně.

Poté, co jsem nalezl do původní Baurovy cesty, jsem se pokoušel lézt dál přímo v ní. Jediný možný odštěp, přes který by se snad nějak dal čtyřmetrový výlez realizovat, ovšem vypadal tak chatrně, že jsem od tohoto nápadu raději rychle upustil. Pokračoval jsem dál v původním směru a chvíli naprosto nechápal, co je ještě horizontální a co už vertikální. Tohle bude fakt bomba. Po chvíli jsem našel no hand, kde bude ideální udělat štand pro další délku. A to bylo pro dnešek všechno. Však taky po deseti hodinách, kdy jsem neměl po nohama zem, jsem se už cítil totálně vyřízen. Byl to pěkný a hodnotný den, ale největší otázky stále zůstávaly nezodpovězeny. Nejbližší možný termín, tedy asi o týden později, jsme se s Martinem k našemu projektu vrátili. Pustili jsme se do něčeho, co se zdálo velmi utopické. Všechny své lezecké zkušenosti, vše, co jsem až doposud při lezení zažil, jsem v tom stropě musel využít. Všemožné lezecké figury, fígle jak dob-

V cestě Pan Aroma

ře umístit háček, prostě všechno se mi teď hodilo. Nechtěl jsem, abychom dělali nějaký další žebřík z nýtů, a tak se mi nakonec podařilo v následujících dvaceti metrech umístit pouhé čtyři nýty. Z výsledku mám opravdu radost. Dodnes si neumím představit, jak jinak cestu připravit s tím, že by tam mělo být o jeden jediný nýt méně. Každý je podle mě nezbytný. A tak to má být. Po výlezu z převisu cesta zlehkne. Už je to jen vertikála, nic víc. Osmimetrový traverz dovede lezce zpět do Baurovy cesty, která je už velmi dobře zajištěná. Našli jsme novou cestu. Ale jakou! Nikdy předtím jsem ve svém lezeckém životě neměl pocit, že jsem nemohl najít něco lepšího. Ale tentokrát naprosto jistě vím, že nic lepšího nalézt nejde. Převislá, velkolepá, bláznivá cesta... a se speciálním bonusem – půjde přelézt volně. Samozřejmě, vždycky tu budou možnosti udělat v horách ještě těžší cestu, ale cesta, která sleduje cestu nejmenšího odporu, tedy žádné honění za obtížností, a přitom je to perfektní

linie, to už asi nebude. Teď už chybí ji jenom přelézt... Po prvních pokusech cestu odhadujeme na 8c. Mám pocit, že jsem letos lezl hodně sportovních cest, takže bych měl 8c zvládnout. To bylo asi nejdůležitější – pocit, že to mohu zvládnout. Budu potřebovat všechny své schopnosti a budu muset vzít svůj cíl skutečně vážně, tedy investovat do něj všechen volný čas, ale věřím, že mohu uspět. Dva dny lezení, den odpočinku a pak to stejné znovu. Tak nějak jsem víceméně postupoval. Zeptal jsem se spousty svých přátel, zda se nechtějí zblízka podívat na nejexponovanější lezení, jaké si jen umí představit. Max, Franz, Ben, Mario, Martin, Bruno – díky všem za jejich trpělivost a dlouhé hodiny v sedácích, kdy mě jistili. Vím ale také, že jsem pro ně byl zvláštním zážitkem, když jsem tu cestou zkoušel a pod nohama jsme neměli nic než vzduch. V cestě jsem se zlepšoval jen pomalu. Každá chyba znamenala pád, a díky delším vzdálenostem mezi nýty se tak člo-

věk vždy vrátil víc než by rád. Všechny kroky jsem si proto musel namyslet na prvním konci lana, a to bolí. A jak! A byl tu ještě jeden problém. První délka představovala poctivých šedesát metrů vytrvalostního lezení. Maratón pro předloktí, kdy sebemenší chybička znamenala pád. Poté následovalo něco úplně jiného. Celkem krátká, boulderová délka, vyžadující výbušnost. Nikdy jsem nic tak převislého nelezl. Bylo skutečně hodně těžké zkoušet tuto délku poté, co jsem měl za sebou první, vysilující část stropu. A to byla skutečná výzva. Přelézt obě délky v kuse, tedy boulderový závěr po dlouhém vytrvalostním lezení. Po čtyřech týdnech, z nichž jsem strávil plných 14 dní trénováním cesty, se zdálo, že by se mi mohlo povést uspět. Ráno 26. července jsme spolu s Maxem a Franzem vyrazili z domu přímo pod Cimu Ovest. Lézt začínáme asi o půl čtvrté. Jeden z kamarádů mě jistil, druhý filmoval. První délka si vyžádala úplně všechno, co ve mně 7

Pan Aroma, odhadovaná obtížnost: 8c

text foto

8

Alex Huber Michael Meisel

Po výlezu z převisu je už cesta lehčí

bylo. Musel jsem si odpočinout, a to ne jen na chvíli, ale na celou hodinu a půl. Bylo nezbytné nabrat zpět svou maximální sílu. Když jsem se cítil plně zotaven, pustil jsem se znovu do boje. Měl jsem štěstí, všechno šlo perfektně a za chvíli jsem byl nad střechou. Teď už bylo jen nutné se rozhodnout, co budeme dělat dál. Bylo asi osm večer, kdy jsme dolezli do Kasparkova bivaku v Cassinovi. Na vrchol mi chybělo pět lehkých délek. Kdybychom si pospíšili, čtyři z nich můžeme vylézt ještě za světla. Jenže bivak nás stejně neminul. Zapomněl jsem s sebou vzít čelovku a sestup z Cimy Ovest není radno pokoušet potmě. Také místo stresujícího úprku na vrchol jsme si na tomto překrásném místě v klidu užívali poslední hodinky slunka. Noc byla překvapivě chladná. Chladnější než jsme čekali. Neměli jsme žádnou bivakovací výzbroj a díky našemu tenkému oblečení bylo skoro nemožné spát. Ale i tak to byla skvělá noc. A co víc, když se první sluneční paprsky na několik minut dotkly severní stěny a neopakovatelně osvítily zdejší skálu, prožili jsme něco, co jde zažít jen v horách...

PPan AAroma den s ním byli v cestě Max Reichel a Franz Hinterbrandner, kteří tak měli možnost udělat několik autentických fotografií. (Fotografie u tohoto článku pořídil Michael Meisel.) Ve spodní části, kde vede společně s Bellavistou, je cesta odjištěna skobami, dvě nové délky v převisu jsou odjištěny jedenácti nýty. Čoky a friendy tedy můžete nechat doma. Pan Aroma je tak výzvou všem sportovním lezcům, a mohla by být někde okolo 8c. (zpracováno s použitím materiálů A.H.)

Severní stěna Čimy Ovest

Obrovská střecha Cimy Ovest je bezpochyby jednou z nejpůsobivějších výzev v lezeckém světe. V r. 1968 se podařilo tento čtyřicetimetrový převis přelézt Gerhardu Baurovi a bratrům Rudolphovým. Jejich cesta se stala známou jako největší převis na zemi. V roce 2007 se Alexandr Huber spolu s Martinem Kopfsguterem pokusili najít převisem novou cestu, která by měla jít přelézt volně. Proto nešlo sledovat původní řadu nýtů, ale museli se pokusit odhalit všechny slabiny obrovské střechy. Nová cesta vede prvních pět délek stejně jako Bellavista, se kterou sdílí i prvních dvanáct metrů střechy, ale poté se stáčí doprava, křižuje Baurovu cestu a z převisu vylézá v místech, kde je skála černá. Desetimetrovým traverzem se potom vrací zpátky do Baurovy cesty. Asi po měsíci nacvičování, 26. července, se podařilo Alexu Huberovi v cestě uspět. Ten

9

Na rozhovor s předním slovenským lezcem Dodo Kopoldem jsme se chystali už dlouho. Následující vyprávění jsme zaznamenali ještě před jeho letním odjezdem do Karakorámu.

Zaznamenal jsem spoustu tvých výstupů, ale na začátek bych chtěl nějaký tvůj profil, jak ses dostal k lezení a tak. Doufám, že mi s tím pomůžeš… Také tie úplné začiatky: Vďaka rodine som si vybudoval vzťah k prírode. Tým, že som bol veľa v prírode, začal som mať nejaké ambície a už mi nestačilo iba chodiť po kopčekoch. Dostal som sa do skupiny lezcov, ktorí ma veľmi rýchlo vytiahli hore. Moja prvá túra bola Weberovka v zime na Kežmarák a Javorová dolina zo severu. To už som hneď liezol ľady. V lete to bola Hokejka na Lomničák a ďalšie. Mohol som mať 20 rokov, keď som šiel na prvú expedíciu do Indie, kde sme liezli prvovýstup v panenskej stene Castlepeaku v 5.500. Bol to bigwallový štýl. Vtedy som si uvedomil, že toto ja nechcem robiť. Bola to obrovská drina: ťahanie svíň, fixné laná, strašné množstvo istenia, pomalý postup, a táto expedícia ma prehodila do alpského štýlu. Vtedy som si uvedomil, že ja chcem ísť naozaj rýchlo, naľahko, bez fixov a začal som si k tomu vyberať moje ciele. No a potom vlastne prišiel Shipton, kde som bol s dobrou partiou ľudí. Tam som sa dosť veľa 10

aj naučil. Chodil som veľa do Álp, do Tatier. Veľa veľa som liezol. V tomto období som si povedal, že obetujem všetko; školu, prácu a skúsim byť profesionálnym lezcom. Nikto mi neveril, že by sa také niečo dalo. Na Slovensku ani neviem či vôbec niekto takýto bol. Ale som si povedal, že dneska je iná doba, môžme to vyskúšať. K Trangu. Nebylo to už za nějakou hranicí, netahali jste už štěstí za ocas? V tom Trangu sme vedeli do čoho ideme, vedeli sme, že tam budeme liezť v zlom počasí, že to bude ťažké, že možno budeme liezť veľa dní bez jedla, ale nevedeli sme ešte takú vec, že akonáhle sa prestaneš vo veľkej stene sústrediť na lezenie, a odbehneš myšlienkami trebárs na denník, tak je to veľká chyba. Vtedy som si uvedomil, že sa treba viacej sústrediť na lezenie, treba sa koncentrovať na ďalší a ďalší deň, ktorý musíme prežiť. A to mi prišlo vhod ten piaty, šiesty, siedmy deň v stene. Vtedy to začalo byť pre nás ťažké: ráno sme si povedali, že do večera už dolezieme na vrchol, ale sme to nedoliezli. Takže ďalší výlez bez jedla. Na ďalší deň, že dolezieme na vrchol. Zase sme nedoliezli.

Dodo Teraz som bol napríklad na Shisha Pangme a takisto tam bolo ku koncu zlé počasie.A tam mi prišli myšlienky na Patagóniu a som si povedal: „Ježišmária, však to je vlastne nič, oproti tomu čo som zažil v Patagónii. Prečo by som sa mal teraz vzdávať nejakého výstupu, keď mi trošku fúka a je hmla. V Patagónii to bolo bežné.“ Takže znova to bolo o skúsenosti a takéto skúsenosti máš jedine tým že veľa lezieš. A striedaš prostredie. Ja si myslím, že je to niečo ako Mráza, ktorý nelezie iba na vápne v jednej oblasti, ale strieda množstvo oblastí, a tým pádom stále získava nové skúsenosti. Nejoblíbenější lezení? Pre mňa je to žula a veľké steny okolo 7.000 m. Avšak veľkou výzvou sa pre mňa stali aj výstupy nad 8.000 m. Chcel som si ich tento rok iba vyskúšať, ale teraz už viem, že aj tu sa dá riadne zaliezť. Na lezení vo veľkých stenách je úžasné to, že tu lezec cíti tú „hĺbku“ pod nohami. Cíti, ako je vysoko, ďaleko od tábora, domova,... Výstupy klasickými cestami na vysoké kopce je hlavne o topení snehu. Taká vysokohorská turistika. Ale dajú sa nájsť cesty, ktoré sú aj tu strmé a ťažké.

Jasné, že rodina spočiatku bola proti, hlavne keď som začal liezť v Himaláji. Časom pochopili, čo tam robíme. Manželka, keď vidí, že sa na expedíciu nepripravujem, netrénujem poriadne, tak ma ani nepustí do Himalájí. Ja si to spätne potom tiež uvedomím, že som málo trénoval a veľa by som riskoval, nemusel by som sa vrátiť, tak do toho nejdem. Preto vlastne na každú expedíciu čo idem, idem s vedomím: máme na to, máme na to vyliezť a vrátiť sa. Jak tě vidí jiní lezci? Mám trochu pocit, jakoby tvůj přístup dělil lezeckou komunitu. Hodně dostáváš, ale hodně tomu i dáváš při vědomí, že to může i špatně dopadnout. Ja som si uvedomil, že strach mi vlastne zachraňuje život. Niektorí ľudia vnímajú strach ináč ako ja. Pre mňa strach znamená, že si treba dávať pozor, treba sa odistiť alebo niečo iné urobiť

Kľudne by som si vybral ciele, ktoré sú menej známe a verím, že sa k týmto cieľom vrátim. Napríklad v údolí Shisha Pangma boli nádherné 6 – 7 tisícovky, kde nikto nebol a nikto ani nevie ako sa volajú, tak viem, že sa chcem k tomu vrátiť. Nemyslím to tak, že si vybíráš populární cíle. Myslím to tak, že teď už je na tebe víc vidět. Každý ví o tom, že někam pojedeš. Jsi známý lezec. Není tohle svazující? Je to veľmi ťažké, aspoň pri takýchto náročných expedíciach potrebujeme aj nejaké dukáty. A tie dukáty možeme získať jedine takto. Aspoň na Slovensku. Musíme sa medializovať. Keby sme boli finančne nezávislí, nemáme dôvod sa vôbec medializovať. Urobíme z toho film. Na druhej strane ja chcem, aby to lezenie bolo aspoň trošku známe na Slovensku, tak ako v 80tych rokoch. Mně jeden lezec říkal, že poté, co se stal profesionálním lezcem, už nemá čas na lezení… Ja to robím tak, že iba trénujem a dávam si nejaké dátumy, do ktorých zháňam sponzorov a financie a potom už nie. Potom si požičiam a snažím sa článkami, prednáškami na festivaloch splatiť dlh. Je to akurát veľký záväzok vôči rodine.

Veľa som sa naučil od ľudí, ktorí robia špičkové horolezectvo denne a nemusia sa tým chváliť a nikto o nich nevie. Keby títo šerpovia mali vrcholové ambície, tak sú to najlepší horolezci na svete.

Kdybys měl říct, co ti lezení dalo a vzalo? To, čo mi hlavne vzalo, bolo štúdium na vysokej škole, kariéra v normálnej práci. Viem, že keby som teraz neliezol, tak môžem zarábať dobré peniaze, môžem mať postavený dom, mať auto a žiť ako človek bežný život. Čo mi naopak dalo, je že som poznal množstvo ľudí. Veľa som cestoval v Indii, Nepále, Číne, v Pakistáne a títo ľudia sa stali pre mňa veľkou inšpiráciou. My sa tu hráme iba na veľkých horolezcov, tým, že bivakujeme neviem kde všade, dokážeme prežiť v extrémnych podmienkach, vyjdeme do 8.000. Veľa som sa naučil od ľudí, ktorí robia špičkové horolezectvo denne a nemusia sa tým chváliť a nikto o nich nevie. Keby títo šerpovia mali vrcholové ambície, tak sú to najleší horolezci na svete. Tým, že som si prešiel od skaliek po himalájizmus, mám veľký prehľad a to mi veľmi pomáha aj v živote. Rozhodovanie sa v určitých podmienkach, v nejakom danom momente. Rozhodnúť sa v správny okamih. Říkáš, že ses rozhodl nemít běžný život. Co na to okolí? Jak reagují ostatní lidé?

než normálne. Pre mňa je strach veľmi dôležitý pri výstupoch, lebo si začínam uvedomovať, že sa niečo deje, telo to už nejakým spôsobom zistilo a ja sa už snažím urobiť iba to čo mám, čo viem. Je to asi dané tréningom a skúsenosťami. Řekl bys, že jsi na tom strachu i trochu závislý? Hej, je to vlastne tréning. Necvaknem si expresku jednu, dve, lebo som v tej ceste v pohode. Je niečo iné si necvaknúť expresku v ceste za 8 a za 10. Tam už je to úplne iný pocit. Ale nevylučuješ, že když v tom není strach, tak to není tak zajímavé… Potom to už nie je strach, to už je výzva. Neberiem to, že tam je nejaký strach, ale že je to výzva. Pre mňa je výzva to, že je nejaký cieľ, už tam boli ľudia a nevyliezli to. Vzdali sa toho. To je to miesto, kde sa iní otočia. Ja tam chcem nastúpiť. Viem, že keď sa na to veľmi dobre pripravím, tak tam môžem naliezť. A nezdá se ti, že tím, že si vyhledáváš renomované cíle, je na tebe dělaný jistý tlak? Předtím jsi mohl překvapit…

Člověk má pak prostě víc práce, už se nemůže starat jen o to lezení. Řekneš: „… střídat oblasti“. Ale jak je to s trénováním? Přece asi trochu jiné je, když jedeš na osmitisícovku nebo do Patagonie, nebo ne? Ani nie. Dá sa rozlišovať keď som sa špecializoval na pretekoch. Je rozdiel v drytoole, alebo v športovom lezení. Lezenie v horách, to je stále jeden a ten istý tréning. Treba veľa liezť. Čím viac budeš liezť, tým viac budeš v pohode. Na tie 8.000 som akurát viac trénoval behanie. Stará škola lezcov mi hovorila, že najlepší tréning je chlastanie. Tým chlastaním sa telo dostane do stavu kvázi výškovej choroby: bolesť hlavy, dehydratácia, opica... Niekto viac trénuje vytrvalostné behy, niekto krátke behy do kopca. A ty? Ja to kombinujem. Ja sa v tom vôbec nevyznám. Priznám sa, že som nikdy neskúšal tréning od Tufiho. Ja som si to prečítal, ale nerozumel som tomu. Tak som si zvolil svoj tréning. Chcel som liezť také cesty, tak som vedel, že keď budem liezť viac tieto cesty, tak sa zlepším. A nemal som nikdy nejaký prepracovaný tréning. Ani stravu, nič. Tebe nejvíc baví lezení v horách, ale to ještě nemusí znamenat, že k němu máš nejlepší dispozice. Co myslíš? V športovom lezení ma baví onsight. Určite by ma nebavilo nacvičovanie. To už je forma neja-

11

kej monotónnosti a to už nie je ono. A na horách je krásne to, že tam je úplne všetko, i tá fyzická i psychická stránka. Poznám lezcov, ktorí sú na tom omnoho lepšie ako ja, fyzicky aj psychicky, ale neurobia ten krok, nejdú do hôr. Neviem či sa boja, alebo nemajú tie skúsenosti... Oni se podle mě bojí. To je častá věc. Tam je toho moc, co neovlivníš. Nebo v tom je taky to, že čím výš, tím víc je tam zimního lezení. A zima je obecně ještě nevypočitatelnější. Lidi to nebezpečí nemůžou kontrolovat. Ja ti môžem povedať, čo cítim napríklad na skalkách. Na skalkách cítim pohodu. Možná som z tej starej školy ešte, kde lezci všetko na skalkách brali ako tréning, aby sa potom vybrali do hôr. A ja cítim, že patrím do tejto generácie, kde ľudia vnímajú skalky ako tréning, aby mohli pokračovať ďalej v horách. A v tých horách vnímam to dobrodružstvo, čo nevidím na skalkách. Preto ma očarovalo to zimné lezenie, lebo tam akoby človek úplne ináč vnímal prírodu; keď má ten zimný bivak, musí trochu niečo navariť, a keď mrzne na štandoch, zimná príroda, to je niečo nádherné. A toto ma priťahuje. Čo by som veľmi rád, tak sa spojiť s lezcami, čo lezú teraz nejaké tie 8b-c, a sú lezecky skúsení vo veľkých výškách, aj lezením v ľade a v skale. Keby sa dal takýto team dohromady, tak by dokázal vyliezť v skale naozaj to najťažšie v tejto úrovni alpinizmu.

Myslím, že v alpinizme keď sa nejaké veci prehákujú, tak to neubere na obtiažnosti. Každý vie, že s baťohom, a s tým všetkým haraburdím po troch bivakoch, málokto vie liezť viac ako 8. No, aby nedopadli jako Shiptonští vězni. Tam taky říkali: „On je na to, on zas na to,…“ To bolo úplne inak. Ten team musí byť nejakým spôsobom zohraný. Musí byť naladený na jednu frekvenciu, musí spolupracovať. Členovia si musia dopredu povedať, čo bude priorita. Konkrétne ten Shipton, priorita tam bola filmovať. Nakoniec z toho nemali skoro žiaden materál a filmovať sa tam začalo posledné 2 dni. Jak jsi říkal, že nejvíc tě baví onsight, tak z toho se dá vytušit, že čím ten styl bude čistší, tím lepší… Určite. Ja sa tiež snažím v horách liezť čo najviac voľne, všetko čo sa dá. A když to nevyjde? Netrápim sa tým. Určite prídu lezci, ktorí budú chcieť opakovať našu líniu a prelezú ju voľne. A veľakrát to nie je ani možné, pretože ten terén môže byť mokrý alebo zľadovatelý. Takže sa tam ani nepohneš. A hrať sa na to, že celú cestu vyleziem voľne... to nie je úloha alpinizmu. V trojkilometrovej stene nikdy dopredu nevieš, či tam bude 5 metrov čisto technické lezenie. Takže to neriešim či to pôjde alebo nie. Jasné, že stena ako Shipton alebo El Capitan, tam by sa dalo uvažovať, poďme skúsiť, preliezť voľne, to je náš hlavný cieľ. Myslím, že

12

v alpinizme keď sa nejaké veci prehákujú, tak to neubere na obtiažnosti. Každý vie, že s baťohom, a s tým všetkým haraburdím po troch bivakoch, málokto vie liezť viac ako 8. Preto sa aj snažím obtiažnosť týchto mojich výstupov dávať radšej menej ako viac. Je veľmi ťažké určiť obtiažnosť výstupu. Je to háklivá téma a množstvo faktorov tam zplýva. Radšej treba dávať menej ako viacej. Já obtížnost vnímám hlavně tak, že je tu proto, abys nenalezl do něčeho, co pro tebe není. Aby sis dával pozor. A největším arbitrem je člověk vždy sám sobě. Když si řekne: „Na to fakt nemám.“ Nebo naopak: „To bylo hezký, i když to nebylo úplně čistě.“ Je to tak. Keby Trango bolo 6A2, tak by sa ten výstup rovnako zaznamenal ako 8A2. Tam to číslo vôbec nehralo úlohu. A to sme aj vedeli a preto sme sa nemuseli hrať na to, že urobíme z toho 9. Lebo by to nemalo zmysel. Ani sme nemali v pláne, že by sme nacvičovali nejaké dĺžky, len kvôli tomu číslu. Tam ide o ten výstup. Samotná línia je tá hodnota. Dnes se čím dál častěji odjede někam do tepla s pytlem borháků a úkolem vylézt

kilometrové 8a – a to se po měsíci vždycky podaří. A když tam někdo přijede, vyleze cestu o pilíř vedle, protože proč by přelézal tuto, když může mít prvovýstup. Mně to pak přijde jako na zakázku. K tomu často ještě film… Ja to beriem tak, že každý aký cieľ si vyberie, tak musí poznať trošku históriu. Ja by som tiež nešiel na piesky s tým, že tam budem zakladať frendy a tĺcť skoby. Dôležitá je tá história. História Tranga bola práve o tom, že sa tam veľa liezlo expedičným štýlom a chcelo to, aby prišli lezci, ktorí to dokážu preliezť aj alpským štýlom. A trebárs na Madagaskare, tam netreba alpský štýl, tam je bigwallový štýl samozrejmosťou. A vŕtať tam borháky a liezť tam týmto štýlom. To je tam normálne. Treba poznať tie hory. A tak to aj dodržiavať. Máš už z lezení nějaké neodstraněné vady, třeba popraskané šlachy? Zatiaľ nie. Za tých 10 rokov, čo som intenzívne liezol, som zatiaľ nemal žiaden úraz, nič zlomené. Tým, že cítim niekedy ten strach, ktorý tam je, snažím sa liezť opatrne. A toto som si uvedomil aj na skalkách, že veľakrát ani nezabojujem. Ja som naučený tak z tých hôr, že sa v horách nepadá, že to preferujem aj na skalkách. Tento handicap z hôr si prenášam do skaliek.

expresky, tak sme sa rozhodli, že ideme dole. A pre mňa to bol obrovský neúspech, že sme to nedoliezli. Ono totiž, když člověk uspěje, tak si užívá slávy. Ale když se někdy musí vrátit jak zpráskaný pes, tak promýšlí, kde byla chyba, co měl udělat jinak… Ale musím povedať, že v Patagónii nie. Vrátil som sa s tým, že som urobil dobré rozhodnutie, že som sa dokázal otočiť a vrátil som sa domov. A vôbec som sa tým netrápil, že nám to nevyšlo. To bol skôr úspech, že sme sa dokázali tak rozhodnúť. A smrdí ti lezečky? Každému smrdí, ale někdo to tají. Jasné, že mi smrdia, ale nie tak ako niekomu. Poznám ľudí, ktorým naozaj smrdia, veľmi. A je pravda, že si ich nevoniam. Lezačky nie sú na to, aby som si ich čuchal. Spacák mi totálne smrdí po takých dvoch mesiacoch používania. Ty toho ročně zlikviduješ hodně, ne? Prirodzene, celú výstroj. Ale ja dostávam stále novú.

Když jsem byl student, tak jsem si říkal, že až budu bohatý, tak budu mít velkou skříň a v ní prostě všechno, co je potřeba k lezení… Ty máš doma skriňu a ja mám doma izbu. Motiváciu mám v cieľoch. Keď vidím Ja som si musel doma vyčleniť jednu izbu, kde cieľ, ktorý chcem vyliezť a dokážem mám všetok tento lezecký materiál. Je to dané tomu obetovať všetok čas. tým, že leziem aj v lete, aj v zime a potrebujem toho veľa: stany, spaViem, že by som vedel s lezením cáky, niekoľko lán a všetko to skončiť, keby som videl, že sa v rodine používam. A tým, že ja testujem kvôli tomu niekto trápi. oblečenie, dostávam aj veľa oblečenia. Ale na druhej strane, tým, že Tak pořád je lepší tohle než odjet do Tater to veľa používam, zoderiem to rýchlo. a tam se zřítit na suťovisko, protože jsi A napríklad po Trangu sme doniesli domov nenašel žádný nýt. Což se ovšem stává. asi 3 frendy a niekoľko čokov. Takže som si muHej, pre mňa padnúť v horách môže byť aj sel nakúpiť celú novú výstroj. naposledy. Preto sa snažím nepadať v horách, odistiť si ako sa dá a liezť opatrnejšie. To je sport, kdy za velké peníze žiješ jako velký chudák. Máš nějaké lezecké rituály, které třeba ani Takisto hokej alebo nejaký jachting je finannechceš říct? čne náročný šport. Ja sa na to tak nepozerám. Nemám nič. Ani nie som nijak extraveriaci Pokiaľ to chce človek robiť... v týchto veciach. V basecampoch skôr čakám na dobré počasie, aby sme dokázali skôr vyraziť Ne, myslím spíš pohled lidí z venku. Že jsou a nemuseli riešiť potom ďalšie situácie. lidi, které se nerozmýšlí nad tím, že auto má A v správny moment sa rozhodnúť. Krásny stát půl milionu a ti samí lidi řeknou: „On dal príklad toho je teraz Cerro Torre, kde sme videli za bundu deset tisíc…“ už aj vrchol, ale liezli sme 2 hodiny vo veľmi zlom Je to všetko spotrebný materiál. A tiež nepočasí. A potom si povieme: A NIE. Naozaj to nemusím mať všetko špičkové, pretože viem, či stojí za to, tých 100 m doliezť na vrchol, lebo už je to goráč, alebo iná membrána, je to jedno. by sme nemuseli zostúpiť. Na tu jednu akciu ti to vydrží a potom to zničíš, alebo ti to ukradnú. Takisto fotoaparát. Z neúspěchu se člověk poučí možná víc… Na každú akciu mám nový, pretože sa mi zniPresne tak. Ja si pamätám, že môj prvý nečia. Každý rok, na každej expedícii mám nový úspech ma veľmi bolel. To bolo pre mňa veľmi fotoaparát. ťažké sa rozhodnúť ísť dole. A když se rozhovor chýlí ke konci, tak vždy A to bylo kdy a kde? přijde otázka na budoucnost. A ty mi na to To som liezol v Dolomitoch na Cima Grande, řekneš, že si neumíš představit život bez Superdiretku. Už sme boli dosť vysoko a bolo lezení a vždycky nějak lézt budeš. A že máš treba preliezť iba 2 ťažké dĺžky a šli by sme spoustu cílů a uvidíš… ďalej, ale môj spolulezec sa už ledva ťahal za A to ti rovno poviem, že chcem mať rodinu expresky a potom sa už ani nevládal ťahať za a bývať ako normálny človek.

Dodo Kopold 1980, Bratislava liezť začal od roku 1997 viac ako sto výstupov v horách (Vysoké Tatry, Alpy, Dolomity, Himaláje) Black Diamond, La Sportiva, Marmot team člen reprezentačného A- družstva jeden z najlepších drytoolových pretekárov na Slovensku v roku 2003, 2004 víťaz ankety „Horolezec roka” (2002, 2003, 2005, 2006) držiteľ niekoľkých ocenení za výstupy (Strieborná karabína 2002, 2003, 2004, Zlatá karabína 2005, 2006, Bronzová karabína 2005, 2006) za výstup na Great Trango nominovaný do širšieho výberu ceny Piolet d’Or v roku 2005 autor viacerých prvovýstupov v Alpách, Tatrách, Karakorame a v Himalájach Himálaje/Karákóram 2002: Miyar Valley, Himachal Pradesh, Castle Peak, prvovýstup, kapsulový štýl, „SHARP KNIFE OF TOLERANCE”, VI 5.12a A3, 550 m 2003: Miyar Valley, Himachal Pradesh, Mount Mahindra, prvovýstup, alpský štýl, „LAST MINUTE JOURNEY”, ED1, 900, 900 m 2004: Karákóram, Shipton Spire, prvé opakovanie, alpský štýl, „KHANADAN BUTTRESS”, VI 7+ A1, 1.200 m 2005: Karákóram, Great Trango, prvovýstup, alpský štýl, „ASSALAM ALAIKUM”, 8 A2 ABO, 90 dĺžok (viac než 3.000m) 2006: Karákóram, Hainabrakk, prvovýstup, alpský štýl, „DOLZAG DIHEDRAL”, VI/6 ABO, 1.000 m, (bez hlavného vrchola) Karákóram, Uli Biaho, prvovýstup, alpský štýl, „DRASTISSIMA”, VI/6 ABO, 2007: Himaláje, Cho Oyu 8.201 m, výstup klasickou cestou zo západu Himaláje, Shisha Pangma 8.045 m, výstup alpským štýlom Britskou cestou Karákóram, Nanga Parbat 8.125 m, výstup Kinshoferovou cestou Karákóram, K2 8611 m, Česenova cesta (výška 8.000 m), non-stop 42 hodín Himaláje, Dhaulágirí 8.167 m, jeseň 2007 Patagónia 2006: pokus o Cerro Torre (100 m pod vrcholom) Yosemity 2006: El Capitan – West face 5.11c, Freeblast 5.11b, East Buttress 5.10c Alpy Les Droites, „BON VOYAGE“, prvovýstup IV/V M7, ED3, 1.150 m Grandes Jorasses, „COLTON MC INTYRE var. Alexis”, ED3, 1.200 m Petit Dru, „AMERICAN DIRECT“, 8-, 1.250 m, 15 hodín Mont Blanc du Tacul, „GABAROV”, TD+ A ďalšie hodnotné výstupy. Vysoké Tatry prvý výstup klasifikácie M7+ na Slovensku, „VZDUŠNÝ ĽAD”, 2. dĺžky, prvovýstup sólo „RUSKÁ RULETA”, M6+, 900 m veľa ťažkých zimných výstupov Preteky Slovensko: Drytooling cup, dvojitý víťaz (2003, 2004) Česká republika: Majstrovstvá ČR v ľadovom lezení, tretie miesto Športové lezenie cesty do obtiažnosti M10, 8a+, WI6 14

A teď právě… Ne za 10 let, ale za 50 let? Budem sa plaviť na jachte. Ja som vyučený námorník a chcem sa venovať tomuto remeslu. Nie na nejakých veľkých lodiach, ale na plachetnici. To je to, čo ma láka, nové iné dobrodružstvo. Zatiaľ som nalodený na týchto skalách, ale viem, že keď budem mať 50 rokov, chcem sa plaviť. Co ztráta motivace? Ja som stratil motiváciu po jednej, jedinej sezóne, keď som všetko zničil. A vtedy som si povedal, ja na to kašlem, nebudem si všetko kupovať. A potom som si povedal, že to treba ináč vymyslieť. Pochopil som, že človek keď bude najlepší, tak má nárok na nejaké to oblečenie, bude mať aj nejaké peniaze. A tak som si povedal, že budem najlepší a budem môcť z toho žiť.

Pri lezení veľkých stien sme si úplne rovní. Tam nerozmýšľam, či je niekto v niečom lepší, či horší. Motivaci tedy hledáš jenom u sebe? Motiváciu mám v cieľoch. Keď vidím cieľ, ktorý chcem vyliezť a dokážem tomu obetovať všetok čas. Teraz to bola napríklad K2. Obetoval som tomu celý rok prípravy. Keby som dostal ponuku vyliezť na K2 normálkou, a bolo by mi to aj nejakým spôsobom zaplatené, tak by som nešiel. Je to celkom nebezpečná hora a nestálo by mi to za to. Ale tým, že som dostal ponuku západnú stenu, tá motivácia tam zohrala úlohu. Pre mňa to bola výzva. Spolulezci, rodina, co si o tobě myslí ostatní lidé – to tě nemotivuje? Jasné, vo všetkom je nejaký faktor. Rodina a domov je pre mňa zázemie. Veľmi mi to pomáha aj pri lezení, lebo viem, že sa sem môžem vrátiť a cítim sa v pohode. A to je pre mňa veľmi dôležité a preto to nechcem zanedbať. Budúci rok bude pre mňa motivácia dokončiť náš dom. Takže to nie sú len lezecké ciele. Hlavne ja lezenie nepovažujem za egoistický šport a nechcem ani, aby bol egoistický. Tj. ty

a potom celé okolie musí kvôli tebe trpieť. Viem, že by som vedel s lezením skončiť, keby som videl, že sa v rodine kvôli tomu niekto trápi. Taková smutná věc… Chceš dostavit dům, to a ono. A teď jdeš z vrchu kopce a řekneš si, že tady byl parťák, co se otočil a teď tam po něm zůstal jenom cepín… Toto som si ja takto neuvedomoval na Shisha Pangme, žeby som tak mohol skončiť. Ja robím totiž všetko pre to, aby to tak nebolo. A tým pádom si ani nepredstavujem to, žeby som tam nejakým spôsobom ostal. Jaký máš vztah ke spolulezcům? Jste vždycky parťáci, nebo ty jsi spíš ten kápo? Třeba jsi zmiňoval Gaba, byl jsi jeho učitel? Nie, vôbec. Pri lezení veľkých stien, sme si úplne rovní. Tam nerozmýšľam, či je niekto v niečom lepší, či horší. To nebolo, žeby som pôsobil ako učiteľ, vedeli sme, že máme nejaké spoločné ciele a museli sme to spoločne nejako doladiť. Vo veľkej stene sme team. Jak si tedy vybíráš spolulezce? Rovnou odjedeš do velké stěny s někým novým, nebo s ním nejdřív absolvuješ něco menšího, ne tak náročného? Nemusí to tak vždy byť. Aj keď teraz som to urobil tak, že som sa s nimi spoznával. Ale na K2 idem s lezcami, ktorým dôverujem. Tam nie je dôvod ísť spolu niečo niekde vyliezť. Poznám ich mentalitu, kondičku. Díky za rozhovor. ptal se foto

Tomáš Roubal archiv D.K.

Sponzoři: Black Diamond, La Sportiva, Marmot, Yak Steam, Yak&Yeti, Suunto, Sir Joseph www.himalaya2007.expedition.sk Odpovědi na otázky, které mohli posílat Dodovi naši čtenáři, najdete na www.montana.cz

Po návratu z Karakorámu (úspěch na Nanga Parbat, návrat z K2 z 8.000 m) a těsně před odletem do Himálaje nám Dodo stačil napsat ještě pár postřehů:

K2 8.611 m Tak ako sme sa presúvali z Nanga Parbatu. pod K2-ku, tak sa s nami presúval aj monzún z Bangladéša. A keď sme dorazili do základného tábora, aj monzún dorazil. Točil sa nad našimi hlavami ako kolotoč a nás z toho išlo poraziť. Esemesky o počasí boli presne také, aké sa nám nehodili a čo bolo najhoršie, takéto esemesky o počasí chodili pravidelne. Optimizmus nám nechýbal ani pri predstave, že tu možno budeme mesiac sedieť pri krabičke cigariet a popíjať tú jedinú jednu fľašku rumu, ktorá nám ostala a K2-ka bude hneď za dverami čakať a sledovať nás vo dne v noci. Doslovne jedného pekného dňa sme sa v nádeji, že takýchto dní bude aj viacej, vybrali pod západnú stenu K2. Postaviť ABC, pozrieť stenu, prístup a naše šance. Išli sme dlho a došli sme na miesto podobné Antarktíde. Uprostred ľadovca stredisko Rusov, kde nás vítal dáky kuchár, ako keby nás už poznal X rokov. Rusi boli v stene. Pracovali. My sme zaliezli do stanu a rozmýšľali. Druhý deň sme sa vrátili do B.C. kde nás čakali veľmi tvorivé dni pod zatiahnutou oblo-

hou. V denníku mám poznačené – návšteva u Rusov, návšteva u Nemcov, navštívili nás Američania, Maďari. Keď si to tak zoberiem, toľko kávy som už dávno nevypil v základnom tábore. Ale jedného dňa, sa celé toto trápenie malo skončiť. A stačila jedna veta – dobré počasie na možno dva dni so slabším vetrom nad 8.000 m! Zúfalci nepotrebujú veľa. Veď prečo neskúsiť takú blbosť, ako vystúpiť a zostúpiť K2 Česenovou cestou v priebehu 48 hodín? Celá akcia odrazu nabrala veľký spád. Samozrejme sme povedali YES a utekali do ABC. Ale nie na Česena, ale Savojským ľadovcom pre naše veci. Potom rýchlo pobaliť, zniesť, akože oddýchnuť, rýchlo sa vyspať do ružova a ráno o druhej vyraziť. 3.600 výškových za dva dni! Dá sa to vôbec? Asi hej, keď som sa pridal a teraz tu šliapem aj s celou bandou nadšencov. Je však super, že nik to nepovie priamo – idem až na vrchol. Len také nesmelé – len tak do štvorky, alebo ja len idem pomôcť prešliapávať stopu... Tma, len svetlá siedmych čeloviek idú hore ľadovým svahom. Rýchlo, ako keby chceli byť už

večer v 8.000 m. Ale tak to bolo! V C2 6.400 m, prevýšenie 1.400 m za šesť hodín, teda o ôsmej ráno. Dve hodiny pauza na topenie snehu a tyčinku. C3 7.100 m, hlboký sneh, sedem hodín driny a tri hodiny na odkopanie stanu, topenie snehu a tyčinku. O šiestej večer vyrážame do C4 v 7.800 m. Hlboký sneh, zima a únava. Kto nezažil ešte krízu, tu ju určite bude mať. Dve hodiny v noci, presne 24 hodín na nohách bez spánku. Máme štyri hodiny rest. Vlastne štyri hodiny na topenie snehu, varenie, a ak ostane čas, aj na spánok. Ráno netuším koľko je hodín, ale idem ďalej. Tiež Peter a Piotr, David a Gerlinda. Stúpame po ramene K2, niekde okolo 8.000 m, pred nami „bottle neck“, vrchol kdesi o šesťsto metrov ďalej. Fúka vietor, na vrchole K2 je už pravdepodobne celkom veterno a nám sa odrazu ponúkajú dve možnosti. Ísť ďalej a zažiť niečo, čo možno zažijeme už naposledy, alebo sa vrátiť a skúsiť to ešte raz. Veď uznajme, nebolo to až také zlé...

Rameno na K2

15

Sedím takhle v trenkách a slunečních brýlích na zahradě a přemýšlím o lezení (o čem jiném taky), o letošní sezóně – co je už za mnou a co mě teprve čeká. Je krásně, teplo, všechno kvete, hranice nevšedních dnů je setsakra daleko, a tak člověk může v klidu a v pokoji rozjímat o svém počínání. Kde se bere v každém horolezci ten neklid, ta touha, dohánějící ho do situací, v kterých by se normální, omluvte ten výraz, „cepr“ nechtěl nikdy ocitnout? Možná oprávněně se lidé ptají, proč to vlastně všechno děláme. Správnou odpověď však nikdy nenalezneme. A dělat to budeme dál… Vír myšlenek, podpořený dalším pivem, se roztáčí rychleji a rychleji. Vzpomínky, otázky bez odpovědí. Až se vše prudce zastavuje a myšlenky se stáčí zpět k oné jediné cestě: Via del Boomerang. Je to ještě dost živé, situace z cesty se přede mnou linou jak v němém filmu a já znovu pociťuji ten nepříjemný chlad na rukou... Již druhým dnem brousíme proslavené Placche Zebrate, ale náš zrak stále uhýbá někam jinam, kamsi dál a výš – 800 m vysoká stěna Monte Brento a plotnová linie „přes bumerang“ nás paralyzuje. V hlavách se rodí plán a večer se konečně odhodláváme. Balíme

kompletní horskou výzbroj a nastavujeme budík. 7. dubna 2007, 5:30. Budíme se a začíná naše dobrodružství. Večerní optimismus je tentam, a to ani nevíme, co vše nás dnes ještě čeká. 7:45 nastupujeme do naší zatím největší stěny. Dvě délky nad námi už leze italská dvojka, která nás občas poctí nějakým tím „kamenným pozdravem“. První délky rychle ubývají, problémem jsou jen Hilfákovy puchýře z nových lezeček. A tak tahám a tahám. Štandy jsou zatím na víceméně dobrých skobách a i v délkách jsou některé ponechané. Dojištění čoky a friendy je ale už od začátku prakticky nemožné. Skála je zatím ale relativně kompaktní, slunko už zase silně pálí a lezení jde lehce od ruky. Běžíme ve čtyř až pětkovém terénu. Vždycky jsem věřil a věřím rčení, že aby se v horách něco stalo, musí se nakupit víc chyb najednou. My už bohužel asi máme tu první za sebou – skoby (co nemáme) mně pořád vrtají hlavou… Prvních pět délek nás přivádí pod pásmo převisů, které zdálky připomínají onen bumerang. A právě od této chvíle končí naše veškerá fotodokumentace, od teď na ni už nebude ani

pomyšlení. Následují tři délky za 5 až 6 UIAA, ale pohled na Italy nad námi nevěští nic dobrého. Výrazně zpomalují a na těžbu kamení by si mohli pomalu zařídit i živnostňák. S obavami nalézáme do další délky, cvičím v lámavé plotně a občas cvakám nehezkou skobu. Pořád nějak musím myslet na zip (a né ten od bundy…). Po těchto zdlouhavých délkách konečně předbíháme „italský seilschaft“ a probíháme pár trojkových délek. Ale čas běží taky, a to proti nám – je už 14:00, jsme teprve přesně v polovině, chybí ještě deset délek, těch horších… Nalézáme do choulostivého několikadélkového traverzu. Hned v první z těchto délek bloudím a vytáčím 30 m lana bez jištění v hnusných lámavých plotnách – hlavně teď nepadat. Nakonec úspěšně štanduji za stromek (líbí se mi víc než mnohé skobové pseudoštandy v téhle hrůze). Z dalších vzdušných délek v traverzu, 600 m nad sutí, jsme už pěkně „vypsychovaní“. Nezbývá ovšem než dál provozovat „těžebně-lezeckou“ činnost. Couvnout už nejde… Italové na nás už dost ztrácí, my máme ale dost problémů i sami se sebou, jsme pod dvěma klíčovými délkami. Šestkovou délku přes dvě skoby a friend se mně daří vybojovat, pak na štan-

Via del Boomer ang aneb I Arco umí být zlé

16

Velké stěny v okolí Arca umí překvapit!

du mně ale zamrzá úsměv na rtech. Dvě skobky, pěkně pružící a držící jen tak na 3cm oceli. A dojistit zas nejde, všude jen „holo-lámavo“. Nějak mi vyschlo v krku, možná i blednu, každopádně hezký pohled na mě asi nebyl. Raději se odvazuji z lan a stojím na menší polici „jen tak“. Zatínám zuby a začínám jistit. Jestli Hilfák spadne, půjde celá tahle nádhera stejně do doliny. Po nekonečných minutách, kdy už raději ani na nic nemyslím, dolézá Hilfák na štand. Kouká na mě, na skoby, a výraz v jeho očích prozrazuje, že už také pochopil. Nastupuji do další délky, mělkého koutu. K mé radosti se nervozita a strach okamžitě mění v poslední záchvěv maximální koncentrace. Cvakám skobu, ale kdo ví, jaká je. Popolézám o další metry a kus nade mnou se leskne nová skoba – drží ale zas jen na špici. Kur.., nezbývá než lézt… Přerývavě dýchám a nohy se třesou. Poznávám zvířecí strach a dostávám se do dosud nepoznaných koutů své vlastní duše (tak nějak si představuji free solo). Panika a koncentrace se střídá a překrývá. V tomto transu nakonec přece dolézám na dobrý (!) štand.

Všechno ze mne padá a já musím všechny ty emoce vykřičet do údolí. V očích se lesknou slzy. Nemusím být ani Pit Schubert, abych poznal, že tohle bylo vážný. Dodnes myslím, že neudržet mě některý z těch lokrů, ty 2 skobky a štand jen zazvoní a já to teď nepíšu… Dolézá Hilfák, je 19:30 a chybí už jen dvě lehké délky. Akorát se setměním se dostáváme do strmého „trávo-křovo-lesa“ (klasická arcská chvíle botaniky). Ve 23:00 jsme na vrcholu Monte Brento, teď už „jen“ zpět ke spacákům u Placche Zebrate. To je ještě tak šest hodin chůze. Je to ale to poslední, co nám teď vadí, pocitu úniku z této „pasti“ se nemůžeme nabažit. Kodrcáme se pěšinkou a jsme rádi, že jsme rádi. Chůzí typu „co krok, to zív“ se dobelháváme v pět ráno na místo určení. Po 24 hodinách na nohou usínáme spánkem spravedlivých a náš den „D“ je u konce. Příští den v Arcu potkáváme jednoho z Italů a ten nám jen suše sděluje něco o romantickém bivaku ve stěně, že to nestihli. Noc byla ale teplá. Prostě pohodář…

P.S.: Nic jsem nechtěl zbytečně dramatizovat. Šlo mi jen o co nejdůvěryhodnější vylíčení pocitů. Protože jsem se fakt bál… text a foto

Jiří Švihálek

Materiál pro další zájemce: 2 přilby (jedna náhradní) skoby a kladiva! náhradní plínky Účastníci: Hilfák (21 let) Švihy (17 let)

17

– HVS mi připadají namachrovanější než ti týpci, co začínaj „cestu“ ze sedu a s úsměvem se s vámi podělí o „svůj“ problém i bouldermatku? Asi proto, že jsem prozřel. Upřímmě řečeno, pořád mám lezení cest radši než bouldrování, ale myslím, že mi hodně dalo. V první řadě dynamičnost. Jako lezec, který od prvopočátku své lezecké existence tahal na písku a v dnešní době po vlastním jištění v Anglii jsem se dynamických pohybů obával. Při bouldrování se dají potlačit fyzické schopnosti na maximum bez obavy z pádu – dát tomu absolutní maso. Jak silové, tak trikové. Pohyby, kdy se člověk v traverzu natáhne úplně vodorovně se zaháklou patou po něčem na články prstů, pak na to dá druhou ruku a po puštění paty následuje masakrosní zhoupnutí, kde se všechny síly soustředí na udržení těch prsťáků, bych si v cestě ve větší vzdálenosti nad jištěním asi jen těžko vyzkoušel. Také jsem si nemyslel, že Burbage South, f5+, Lucy

Proč bouldering? Stanage Plantation, To be or not to be, f7a+, neznámý lezec Almscliff, The Matterhorn Arete, V0, Dave

18

Dlouho jsem se domníval, že bouldering je vhodný tak akorát pro postarší lezce, co ztratili morál, ale lezení jim chybí, nebo pro mladé frajírky, co morál nikdy neměli a bouldering je udržuje v kondici. Už vůbec jsem neviděl smysl v pár krokových variacích na nějaké suti pod skálou. Pak jsem odjel do Anglie, která je boulderingem prožrána do základu. Postupem času se mi vášeň pro bouldering pomalu ale jistě dostala pod kůži. Že je to pro „sraby a tatíky“? Tak proč se mi při klasickém problému ve Stanage Crescent Arete rozklepala lehce kolena a oči nejistě klouzaly dolů na čtvereček bouldermatky? Proč jsem skoro zapomněl zavřít hubu, když jsem se pokoušel o Green Traverse, který mi moc nešel a nějaký čtyřicátník si to mlasknul ještě s prodlouženým začátkem po nechutných oblinách za 7A+, jakože něco lehčího před návratem domů? A nakonec, proč mám pocit, že typasové ověšení spoustou matroše a drásající se po cestách obtížnosti VS

Stanage Plantation, Not to be taken away, f6c, neznámý lezec

Tom, 23: „Při bould rování ze sebe mů žu vymáčknout absolutní ma ximum. Nebrzdí mě strach ani pud sebezách ovy. Buším čísla. Bo uld eringem mi sílí prsty a získanou sílu pa k mo hu použít při lezení cest. Perfektní trénink maximální síly a silové vytrva losti při vyšších pro blémech nebo traversech.“ ldrování jako stvořené, Lee, 30: „Pro mě je bou vitelně potivé ruce. Niprotože mám nepředsta m přelézat, jelikož je blé kdo po mně nechce pro o. Při lezení cest se odp to ode mě děsně oslizlé má ať , zakládání jištění cuji z chytu, hlavně při no. jed ně nebo teplo, úpl guju jak máguju, zima usta šutrů, na kterých spo tě ješ Taky je všude můžu dělat prvopřelezy. ještě nikdo nelezl, takže m mě fakt baví. Začal jse Hlavně ve Skotsku. To ší těž t léz hl mo ch to, aby bouldrovat hlavně pro une pos ko těž věk člo í se cesty. Bez bouldrován protože zesílit a techsu, kla ší těž na E2 , E1 z lezení fur t toho samého nicky se zdokonalit při . No, nějak mě to chytlo, není dost dobře možné na zádech matraci než takže teď častěji tahám a ještě něco. Při bouldro bágl s matrošem. Jo, lich jiný na nezávislost vání se mi líbí naprostá tačím sám.“ vys si sně krá dech. Úplně

Myslím, že jejich odpovědi jsou vyčerpávající. Sice úplně nesouhlasím s myšlenkou, že lezení cest je pro sobce, ale něco pravdy na tom přece jen bude. Hlavně co se sportovního lezení týče. Viděl jsem to v Malham, Yorkshire. Prvolezec cestu proleze s clip-stickem a pak zkouší jednotlivé pasáže a kroky zas a znova, dokud to vše nezapadne krásně dohromady. Když si myslí, že to má, nechá se spustit na voje naprostá nuda a Sarah, 25: „Bouldrování zem, dá si pauzičku a jde do pokuájak někdo může být odv pruz. Vůbec nechápu, su naostro. Ne vždy uspěje na první u něm tak prťavý, že si k zaný ze šutru, který je ostrý pokus. Poté celé to nacvičovám má Já t. ec mohl začít léz musí sednout, aby vůb ni opakuje. Nemyslím si, že bych byl uch vzd m dýlek, kdy cítí ráda dlouhé cesty na víc dvakrát odvázaný z toho, že někoho uju Mil a. lan m co nejvíc pod zadkem a odmotá hodinu jistím, popouštím dolů a pak mě co to, je to , 0 m a víc pohyb ve vertikálách. 10 zase dobírám, a to celé neustále doko.“ ech van í po bal baví. Ne nějaké hopsán la. Při bouldrování s tím nejsou problémy. Pokud je více lidí na jednom Mark, 40: „Bouldrování je čistá problému, tak se vzájemně inspirují, forma lezení. Nemusím se štrachat desítky met zkouší různé varianty. Prostě si „jen rů k místu, kde to teprve začne být zajímavé. Mám tak hrají“. to hned před sebou. Od začátku do konce krás O to, podle mě, jde především – užít né lezení, žádné mezisajrajty. Lezení cest je si to. Užít si den pod širým nebem něpro sobce. Jistič stráví nepředstavitelně dlouhou kde ve skalách, protáhnout si svaly, dobu kopáním se do zadku. Lezec na něj huláká, sedřít si kůži na prstech, vychutnat ať dává bacha, a jeho z toho děsně bolí za krke si klídek a pohodu. Pokud je to vše m. Bouldering je více společenský. Lidé se u něj zakončeno vyčerpaným spánkem na baví, radí, hecují, snaží se poradit a podělit se o prosluněné bouldermatce s blaženým svůj problém. Jo, jo, sólování je ještě lepší, ale mně úsměvem na rtech, tak bych prohlásil trochu chybí pud sebezáchovy, takže bych bouldrovací den za úspěšný. se asi brzo zabil.

bouldrování bude tak vzrušující. Když je nějaký boulder na hranici mých možností, tak jsem zpočátku schopen udělat jen pár pohybů. Nechápu, jak je možné něco takového přelézt. Postupně ale člověk nalézá „skryté“ stupy a příchyty, zkouší nové technické variace. Patu místo ruky, skoky, kozí nohy, různé druhy úchopu... a najednou všechny kroky splynou v krasojízdu, kde se síla snoubí s obratností, rovnováhou a psychickým klidem. Po protlačení vršku bouldru nebo podržení závěrečného chytu se mi žilami rozlévá podobný pocit radosti, jako při přelezení cesty. Je to sice pocit lehce odlišný, ale i tak za vynaloženou námahu rozhodně stojí. Jelikož jsem bouldrové nemluvně, zeptal jsem se na názory zkušenějších bouldristů a lezců, co je na boulderingu přitahuje nebo proč ho na druhou Proto zůstávám radši při zemi.“ stranu nemají rádi.

text a foto

Václav „Ještěr“ Novotný

„Vydrž!“ Uff. Vážně se snažím ze všech sil. Nohy trochu podkluzují, únava. „Ještě kousek ke sjezdu.“ Tlačit auto po dálnici před Mnichovem, natož ve dvou, řeknu vám, nic moc. Alespoň že je noc... Za ranních slunečních paprsků startujeme pomocí kabelů a ochotného domorodce. První křižovatku zvládáme, tu druhou už ne. Takže zase tlačit, ach jo! Nu, ještě že nenosím lodičky, krátké sukně a moje nehty se rozhodně nedají nazvat pěstěnými. Příčinou naší rozcvičky byl vadný alternátor (pro případné následovníky, německy se to řekne „generátor„). Po výměně pokračujeme v cestě směr Watzmann. Teď už nás nic nemůže zastavit.

WATZMANN

V jednom masivu Berchtesgadenských Alp se to jménem Watzmann jenom hemží. Kromě hlavního „Velkého Watzmannu“ se zde nachází Kleiner Watzmann (též nazývaný Watzmannfrau, 2.307 m) a také několik „watzmanních dětí“. Lezeckých cest se najde dost, na „Malém Watzmannu“ si můžete vybrat i z řady šestek. Nebo radši hákovačku? I nějaká A3 by se dala. Ale co naplat, všechny tyto cesty jsou tak nějak zastíněny „Východní stěnou“ (Ostwand). Kdo by odolal proslulé největší skalní stěně ve východních Alpách...? Cesty v této 1.800 až 1.900metrové stěně vás dovedou na jeden z vrcholů „Velkého Watzmannu“ – Südspitze, 2.712 m. Díky pouhému jednomu metru je nejvyšším vrcholem Mittelspitze (2.713 m) a pro úplnost, třetí vrchol nese název Hocheck a je vysoký 2.657 m.

V opraveném autě na nás jdou pomalu roupy, a jak se blížíme k cíli našeho putování, rozhodujeme se pro cestu Salzburger Weg a probíráme podrobnosti. Půjdeme na „polotěžko“ – pro dva bereme jeden spacák, jeden žďárák, něco oblečení, jednu čelovku a samozřejmě vše potřebné na lezení, lany počínaje, helmami konče. Počítáme s bivakem ve stěně – snad v bivakovací boudě nacházející se v horní části stěny. Z Königssee, kde chceme nechat auto, plánujeme plavbu lodí po jezeru až do St. Bartholomä. Ostwand je možno prostoupit množstvím cest, z nichž mezi nejznámější a nejčastěji volené patří tři – Berchtesgadener Weg, Kederbacherweg a Salzburger Weg. První jmenovaná je nejlehčí jen s několika místy za tři. Poslední jmenovaná, tedy námi zvolená, je naopak nejtěžší. Někde se můžete dočíst o maximální obtížnosti IV+, někde 20

v létˇe dokonce o V+, tak se v tom vyznejte. Není ovšem pochyb o jednom místu A0 a převažujícím II. až III. obtížnostním stupni. Délka cesty je asi 2.800 m a čas na výstup uváděný průvodcem 8 hodin. Ale věřte průvodcům! Trefit do Königssee, kde to všechno tak nějak už začíná, není těžké (nenechte se mýlit naší cestou přes Mnichov, výstupem jsme si chtěli zpříjemnit jednu pracovní cestu). Tady můžete nechat auto na placeném parkovišti. Dají se najít i místa, kde platit nemusíte, ale nepočítejte s tím, že budete blízko u jezera. Odtud se musíte dostat do St. Bartholomä (618 m), což jde samozřejmě pěšky, ale loďkou je to daleko rychlejší a ušetřené síly se vám jistě ještě budou hodit. Často se potom přespává v Ostwandlageru (určen pouze pro horolezce chystající se do Ostwand), od nějž si můžete vyzvednout klíčky v hospodě. Od St. Bartholomä pak ještě musíte zhruba hodinu stoupat po cestě k tzv. Eiskapelle (970 m). Nástup do Salzburger Weg je na začátku suťového pole pod Eiskapelle.

Trochu jsme se přepočítali. Při průzkumném výpadu za účelem zjištění času odjezdu poslední lodičky jí už jen tak akorát máváme. Čekat do rána se nevyplatí, půjdeme pěšky. Už není kam spěchat, tak se ještě v poklidu porozhlédneme po okolí, sbalíme potřebné věci a vyrážíme. Výchozí i cílové místo leží u jezera, ale cesta po břehu jezera by asi byla příliš nudná, proto nás značky musí vést nejprve do kopce, pak (jak jinak) z kopce. Až kolem jedné hodiny noční (či ranní?), po téměř 6 hodinách chůze, jsme na místě. Někdy to bylo skutečné dobrodrůžo, když uvážíte, že jsme měli jen jednu čelovku a cesta

dolů byla i místy doplněna ocelovými lany... Na druhou stranu, velké stěny mají zpravidla dlouhé nástupy. Nic, honem zalehnout, ať si užijeme alespoň čtyř hodin spánku. „To už vstáváme? Ach jo.“ Běžné ranní rituály, zhruba ještě hodinu chůze ke stěně, ověsit se všemi těmi cerapatičkami. “...neuč orla lítat.“ Nechápu, ovšem následující plácnutí do helmy (mimochodem už na mé hlavě) mě definitivně probouzí. Tak do toho! Často postupujeme sice navázaní, ale paralelně. Sem tam klepneme nějakou tu skobku, jinak vystačí friendy a jiná zakliňovadla. Z počáteční nejistoty, zda jsme vůbec správně, nás vyvádí velice čilý stařík, který kolem nás doslova proběhne. Za chvíli je mimo dohled a za celou dobu ho už nespatříme. Duch to snad nebyl... Ha, tady jsou nějaké skobky, jsme správně. Hlavní části cesty máme předem rozděleny. Na mně je „nejtěžší“ lezecké místo, Tom se vehementně hlásil do těch pár hákovacích metrů. Skoro jako na drátkách, jen ta tma přichází nějak brzo, navíc začíná krápat. Boudo, budko... – bivak je až kdesi za nyní již vlhkou, a tím i nepříjemnou plotnou. Hned vedle nás obrovský převis, tady před námi pohodlně přespala určitě již pěkná řádka lezců. Hodnocení prvního dne: Lezení lehké, chození těžší, bolí nohy z lezeček (nějak pořád nemám ty pořádně velké horské na ponožku) a stehna taky dostala docela zabrat. Ráno raníčko nesvítí sluníčko. Sedmá nerozhodla, prší. Rozhodla devátá, pršet přestalo. Plotna samozřejmě pořádně mokrá. Nakonec ale překonána. K jedné dříve ukořistěné skobě z této cesty právě přidávám druhou. Bivak... A taky sníh – tak si chvíli odpočineme a navaříme. A zase nemůže být všechno ideální. Vrchol na dohled, opět kapky deště. Nevypadá to moc dobře. „Musíme zařadit ne dvojku, ale trojku!“ Hřmí, blýská se, ale už vidím kříž. Chvěje se. Vrcholová fotka teď asi nebude. Honem všechno železo ze sebe a „pryč“. Taková hrrr akce a už jsme ve žďáráku. Skoro včas, teda já mám oblečení stejně už mokré. Proudy vody nás až tak nepřekvapují, kroupy už trochu ano. Bouřka naštěstí netrvá dlouho. Převlíct, fotku a dolů. Zjišťujeme, že kříž se chvěl jen větrem nikoli po blesku – naštěstí.

Sestupuje se normálkou ze Südspitze dolů až k Wimbachgrieshütte (1.327 m), zprvu vás místy čekají ještě jedničková místa ve skále, pak už jenom musíte projít po pěšince snad tisíc serpentin. Od chaty se pokračuje ještě 9 km po cestě až k Wimbachbrücke (620 m), tedy k silnici. Odtud se můžete vrátit autobusem či stopem. Dá se ale i nadále pokračovat po svých – pak jistě stojí za těch pár drobných se projít soutěskou Wimbachklamm, která se dá obejít, ale tím byste se připravili o velmi příjemnou podívanou na to, co umí divoká voda v těsné kamenné soutěsce. Jako druhá možnost sestupu se nabízí cesta přes Watzmannhaus zpátky přímo ke Königssee. Při této variantě ale musíte překonat ještě zbylé dva vrcholy Großer Watzmannu (Mittelspitze a Hocheck), je proto o dost náročnější než sestup k Wimbachbrücke. Tuto variantu byste měli volit pouze za dobrého počasí a při dostatku sil a tekutin.

Volíme sestup k Wimbachbrücke, který je vcelku pohodlný, jen ne zrovna krátký – jak už to v horách bývá. Suchých šatů jsme si dlouho neužili, hned po pár metrech začíná drobně, o to však intenzivněji, pršet. Proto se nakonec rozhodujeme, že si naordinujeme ještě jednu noc na cestě. Tentokrát

však na chatě s teplým čajem (a snídaní typu „all you can eat“, pokud vám to není trapné). Závěry mi, zdá se, nejdou. Takže k autu, nasednout a zpátky do republiky... A vlastně mám jeden závěr. Omluva patří tomu camalotu, kterého jsem při jeho letu směrem dolů do údolí považovala za frienda. A samozřejmě potom Tomovi, dřívějšímu majiteli tohoto zvláště cenného kousku lezcovy výbavy, který jsem stále ještě nenahradila. Vše časem napravím! Fakt! text a foto

Alena Kopfová

P.S.: Před vydáním tohoto článku jsem byla upozorněna, že vlastně i v češtině alternátor rovná se generátor. Alternátor je prý jeden z druhů generátorů, jakási podskupina. Tak jsem koukla do slovníku, a jeden z mnoha výrazů pro alternátor zní „der Drehstromsynchrongenerator“. Tak snad mi ta „zkratka“ výše bude odpuštěna. Přece jenom, jsem sice „Ing.“, ale pořád blondýnka…

Ještě malá klička zpátky k bivakovací budce... Nachází se ve výšce 2.380 m a je oficiálně určena pro čtyři osoby. Zhruba před čtyřmi roky byl bivak zcela obnoven a vybaven novými spacáky. Snad tam stále ještě jsou. 21

Illuminati

22

Illuminati – Dolomiten „Pojedeš s námi do Langentalu? Tamní zimní ráj čeká na naše cepíny,“ pokouší se mě Paul Mair přemluvit všemi možnými způsoby, abych jel s nimi. „Erich Gatt říká, že je to tam fakt dobrý a chtěl by s námi udělat pár fotek.“ Od posledních závodů jsem ještě úplně hotový a vlastně se mi ani moc nechce, ale možnost poznat novou oblast byla natolik lákavá, že jsem nakonec přikývl. Další den jsem nevylezl ani jediný metr, také fotka nebyla žádná. Zato mi ztěžkly nohy tříhodinovou chůzí k nástupu. Ledopád, ke kterému jsme měli namířeno, nedorostl až k zemi. Zato na druhé straně údolí jsem zahlédl linii, jakou jsem dosud viděl pouze v mých nejdivočejších snech. Ihned mě fascinovala,

učaroval mi ohromný a zároveň perfektní ledový útvar v překrásné krajině, na kterém se teď dopoledne navíc kouzelně zrcadlilo slunko. O pár dní později už tím směrem pochoduji s vrtačkou v batohu. Jde se mnou Dougal Tavener, motivovaný mladík ze Severního Walesu, který tuto zimu přijel do 23

Innsbrucku zvláště kvůli zimnímu lezení. Až když jsem poprvé stál na nástupu, uvědomil jsem si skutečné rozměry našeho projektu. K ledu je to dobrých 60 výškových metrů, které jsou navíc přes 20 metrů převislé – docela pěkná „střecha“. Začal jsem si cestu zdola připravovat na výstup. Na konci prvního dne jsme, po usazení 22 borháků, dolezli zhruba do výšky, kde končil nejdelší z ledových rampouchů. Pořád chybělo ještě tak 15 metrů. Ty jsme rychle vyřídili hned další den a cesta tak byla připravena pro první pokus o volný přelez.

O týden později, 24. ledna, se cítím natolik odpočatý, abych se pokusil cestu přelézt. Jde se mnou zase Dougal, kterému patří mé velké díky za neúnavnou práci jističe, a také Hannes Mair, který chce můj pokus filmovat. První délka šla kupodivu dobře, pustila mě hned bez pádu – i když párkrát to bylo vážně na hraně. Měl jsem 24

opravdu dobrý pocit, protože jsem byl přesvědčený, že druhá délka je lehčí. Ale to jsem se zklamal, a jak jsem měl později zjistit, nemělo to být dneska naposled. Druhá délka mě setřásla už počtvrté, a protože jsem ji vždy začínal od začátku, byly moje síly už u konce. Rozhodl jsem se, že přece jen ještě poslední pokus dám. Tentokrát jsem lezl relativně lehce, s minimálním vynaložením sil, až k výlezu na rampouch. Na něm jsem byl natolik vyčerpán, že jsem musel extrémně bojovat, abych se na ledu udržel. S posledními zbytky sil jsem dolezl ke štandu. Teď nás ale čekají ještě tři délky. Krátce jsem si odpočinul a nastoupil do poslední mixové délky, která vedla přes ledové varhánky do kompaktního ledu. Všechno zase běželo jako na drátkách, také pak první délku čistě v ledu jsem si jednoduše užíval. Myslel jsem si, teď to šlo pěkně, ještě rychle ten sloup nahoře a bude... Opět jsem se zklamal. V poslední dél-

ce – což byl sloup ledu volně stojící do prostoru, asi 50 metrů dlouhý – na většinou kolmém ledu mimořádně špatné kvality jsem prožíval skutečné utrpení. Asi tak v půlce nechybělo moc, abych úplně ztratil nervy. Ani za nic jsem nechtěl lézt dál, jištění bylo horší než jen nejisté. Pár metrů nad sebou jsem viděl něco na způsob komínu. Až tam jsem chtěl ještě dolézt, snad tam bude už o něco lepší led. Za malou chvíli jsem se vážně přesvědčil, že vnitřek komínu nabízí dobrý led, zajistil jsem se teda hned dvěma „bomba“ šrouby a pak už jen dolezl na konec. Zcela promrzlí, absolutně vysílení, ale přesto velmi šťastní, jsme do setmění slaňovali k nástupu.

text foto překlad

Albert Leichtfried www.albertleichtfried.at Hermann Erber Alena Kopfová

K2 (baltsky Čhogori) se nachází v pohoří Karakorum v Asii, je nejvyšší horou Pákistánu a druhou nejvyšší horou světa. Je na hranici mezi pákistánskou částí Kašmíru a čínskou autonomní oblastí Xinjiang (Tibet). Dosahuje výšky 8.611 m a platí za jednu z nejtěžších osmitisícovek. Na jejím vrcholu dosud stanulo asi tak desetkrát méně horolezců než vystoupalo na nejvyšší vrchol světa Mount Everest. Jméno Čhogori dali hoře západní cestovatelé, skládá se ze dvou slov místního jazyka balti, čhogo (velký) a ri (hora). Název K2 získala hora v 19. století, kdy expedice, která zkoumala celou oblast, přidělila tomuto i sousedním vrcholkům označení K1 až K5 (kromě K2 byly hory přejmenovány). Je možné se setkat také s označením Mount Godwin-Austen či urdským Lambha Pahar (Vysoká hora), ale i v urdštině se ujalo pojmenování „Ke tü“ (Ká dva).

Druhý Čech

na vrcholu K2 Libor Uher – druhý Čech, který uspěl na K2

Na vrcholu K2 stanul letos 20. července v 16:45 místního času po Josefu Rakoncajovi teprve druhý Čech, Libor Uher. Ostravská expedice Leopolda Súlovského, která si jako výstupovou trasu zvolila Česenův pilíř, tak byla po dlouhé dvouměsíční dřině úspěšná, ačkoli ji stihla nepřízeň počasí. Do postavení třetího výškového tábora šlo vše celkem dobře. Potom ale začaly problémy a výš se horolezci propracovali až za měsíc. 20. červenec, to byla poslední možnost dostat se na vrchol. Samotný Libor Uher se o K2 pokoušel už v roce 2005, ale spolu s ostatními byl donucen se otočit ve výšce cca 7.400 m. Tentokrát Libor stoupal na samotný vrchol ještě společně s Radovanem Markem. Ten se však ve výšce zhruba 8.200 metrů vrátil zpátky do čtvrtého výškového tábora. „Byl jsem šťastný, že jdeme spolu ve dvou. Jak to jen šlo jsme si povídali. Galoš byl asi 20 metrů nade mnou a já se snažil udržet jeho tempo. V tu chvíli by mě ani ve snu nenapadlo, že skoro přesně v 9 hodin, ve výšce 8.200 m mi oznámí s takovou razancí a rozhodností to, že otáčí, že jsem se nezmohl ani na jednu větu k přemlouvání! Předal mi svoji flašku s čajem, karbogel a podali jsme si ruce. Podíval se mi upřeně do očí místo pozdravu a už slaňoval dolů. Tohle byl pro mě nejtěžší okamžik při výstupu. Začal jsem uvažovat všelijak, ale svítilo slunce a já se cítil skvěle, dokonce mě už ani nestudily ruce, neboť se stoupající výškou vítr prudce slábl. Navíc, jakmile jsem nad sebou uviděl známé americké tváře, mé rozhodnutí pokračovat dál k vrcholu bylo okamžitě schváleno všemi

hlasy, které jsem v sobě měl. Pak už jsem si jen hlídal pravidelné dýchání, počty kroků. Když jsem u toho stihl ještě fotit, věděl jsem, že jsem v pohodě a že rozhodně nejdu na doraz!!! Myšlenky, co se mi vystřídaly v hlavě během dalších 8 hodin,

nejdou spočítat, ale najednou klečím vedle masivní hliníkové kotvy. Moje Suunta ukazují 8.630 m a čas 16:44, brečím, brada se mi třepe a až po chvilce si připouštím, že stojím na vrcholu K2. Já, automechanik z Frýdku-Místku.“ 25

Nejoblíbenější činnost v BC, když je špatné počasí? Čtení jednoho nejmenovaného časopisu s obrázky a potom zdravý spánek.

K2

Co z „výdobytků západní společnosti“ ti nejvíce chybělo? Více nejmenovaných časopisů s obrázky, HBO a ČT2.

Fotografie z výstupu

Proč K2? To jednou Chosse v jasné chvilce vypustil tuto odvážnou myšlenku směrem k svému parťákovi, tuším, když se vraceli z Lukpily Brak a Polda na to prý opáčil: „Proč né?“ A bylo to. Ty největší šílenosti se většinou rodí u piva v hospodě. Já bych si ji jako startovací „osmičku“ nikdy nezvolil. Neměl jsem na výběr. Ber nebo nech být. Nějaká další osmitisícovka – byla, bude? Ne, nic podobného předtím u mne nebylo. Byl to křest ohněm se vším všudy. A jestli bude něco dalšího? To teď nedokážu odhadnout. Nevím. Rozhodně se nechystám sbírat vrcholy jeden po druhém. Na to jednoduše nemám. Jsem rád, když jednou za dva roky můžu někam vyrazit a finančně přežiju 3měsíční absenci v práci. Pět zlomových lezeckých milníků, které předcházely úspěchu na K2... Když jsem poprvé přešel zimní Roháče společně se Švárou a Zdeňkem Přibylou a přečkali jsme noc v silné vánici pod Plačlivým. Tehdy jsem si řekl, že tahle disciplína by mi až tak nemusela vadit a připadal jsem si jako v Pákistánu. Když mi Chosse řekl, jestli nechci jet do Pákistánu. Když mi Polda řekl, že můžu jet do Pákistánu. Když mi šéf v práci řekl, že mě pustí na 3 měsíce do Pákistánu. Když mi manželka řekla, že chce prsten z Pákistánu. Máš při výstupu v botách zahřívací pytlíky? Nikdy předtím jsem je v botě neměl. Poprvé jsem si je dal do ponožky 19. 7. 2007 ve čtvrtém výškovém táboře na Česenově pilíři a hned potom jsem vylezl až nahoru. Tak mě napadá, že to asi vyšlo právě jen díky těm pytlíkům... Kolik kilo jsi zhubl? Teda, pokud jsi zhubl... Shodil jsem asi 12 kg a strašně jsem se radoval, že konečně polezu těžší cesty na skalkách. Jenže do měsíce se to všechno vrátilo zpět jako bumerang, i s dvoukilovým bonusem navíc. Takže teď už zase bojuju v sedmičkách jako za mlada.

26

Donesly se k nám jisté náznaky o problémech při sestupu. Nechtěl bys prozradit něco víc? Celou dobu, co jsem doma, se na to snažím zapomenout. A teď chcete, abych si opět připomněl jeden z mých nejhorších zážitků? Jednoznačně nejnebezpečnější byl sobotní sestup laviništěm ze čtverky do 3C. Myslel jsem, že nemáme šanci najít v té mlze, větru a sněhu cestu, a že tam všichni umrzneme nebo skončíme v lavině. Bylo to až tak kritické, že když Chris s Brucem nemohli asi po 45 minutách stále najít úzký průchod mezi séraky, a já tam jen seděl, mrznul a nečinně sledoval jejich úpornou snahu něco najít, chtěl jsem se vrátit zpět do 4C a raději jít Česenem, že tam to aspoň trochu znám, než zmrznout na Abruzzim. Naštěstí ten průlez nějakým zázrakem našli a my to po břichu slezli. Ale tam mi fakt lepilo. Měl jsem taky potíže v pátek 20. v ledovém traverzu pod sérakem. Tehdy jsem si myslel, že to bylo to nejhorší, ale to jsem netušil, co chystá počasí na sobotu. Nejvtipnější hláška členů expedice? „I když jsem v pr...., dělám to, co ostatní.“ A nebo: „Ty jeden tupý Ohaři, Liška žije!“ Kolikrát sis během expedice řekl něco jako: „Proboha, co tady vůbec dělám?“ Každý den ráno a někdy i večer. Věděl bys hned, proč se hora jmenuje K2? Ano, to vím naprosto přesně! To jednou nějací Angličané hráli z nudy lodě a místo lodí měli hory. Málokdo ví, že třeba Everest byl na políčku N7 a Broadpeak na C5. Kterou instantní polévku míváš nejraději? Čínsko-pákistánskou-kuřecí-nudlovou. Pozoruješ na svém těle negativní důsledky pobytu ve výškách? Ano, dělá se mi na břichu celulitida a předjíždějí mě na kole všichni moji kámoši. Každý si na mně chce spravit chuť, a když běžíme na Lysou, tak si většinou dělají osobáky. Jak se vážeš na lano? Jak kdy a kde. Nejraději mám dračí smyčku, i když vím, že už se nemá používat. Je na osmitisícovkách, podle tebe, vůbec možné mluvit o alpském stylu? Jasně že jo, ale jedinců, kteří jsou schopni se takto v horách pohybovat, není mnoho. Myslíš, že jednou povede přes Abruzziho žebro ferrata? Proč povede? Ona už tam vlastně skoro je. Chybí jen dokončit pár úseků.

Myslíš, že je Yetti? Jasně, že je. Viděl jsem ho ve 4C. Dokdy, myslíš, vydrží v Evropě ledovce? Myslím, že vydrží minimálně 2 roky. To se chystáme do Norska na ledy. Kterou otázku dostáváš nejraději? „Chtěl bys být milionářem?“ A odpověd zní: „Ano, chtěl!“ Který předmět ve škole tě nejvíc bavil? Tělocvik, dějepis a přírodověda.

Ješitnost, závist, domýšlivost, lakota, lenivost, lhaní, podvádění, krádeže, loupežná přepadení, daňové podvody, překračování rychlosti, jízda v levém pruhu a taky špatné parkování. A ještě jsem si vzpomněl na nevěru. Máš nějaké životní motto? Dělám, co mě baví a jsem v pohodě. Co bys vzkázal někomu, kdo by chtěl na osmitisícovku? Ať to rozhodně zkusí! Mohl bys nakreslit sebe na K2?

Nejlepší jídlo uvařené v jednom ešusu, které jsi kdy jedl. Tortellini se špekem. Těšíš se na zimu? Ano, miluju skialpy a dlouhé přechody s roubíkem v puse. Víme o tobě, že taky jezdíš na kole. Ještě nějaké jiné sporty?

Baví mě tancování, dělal jsem 16 let folklorní tanec. Jezdil jsem na koni parkurové skákání a teď se věnuji adventurerace a podobným akcím. Kdyby sis musel vybrat – lezení, nebo kolo? Chtěl bych mít „bajka“, co by uměl vyjet 5 UIAA. Jak si představuješ „absolutní pohodu“? Když mám nemocenskou, jsem doma sám, nikdo mě neotravuje, mám vypnutý mobil, v ruce dálkovku od televize a koukám na Animal planet, National Geografic nebo „šou Džefa Korvina“. U toho bych vydržel roky. Nejoblíbenější hudební skupina, kniha, jídlo a barva? J.A.R. a Dan Bárta. Zvíře, encyklopedie. Rajská od maminky. Modrá. Nejhorší vlastnost nebo zlozvyk, který jsi ochoten veřejně přiznat.

Libor Uher ve zkratce: věk: 36 – 37 výška: 176 – 177 váha: 70 – 85 velikost nohy: 9 – 11 ptal se foto

redakce archiv L.U.

Zajímá-li vás více, můžete mrknout na stránky: horolezci.cz/k2 nebo www.liboruher.cz.

Ve dnech 30. 8. až 2. 9. jsem se zúčastnil výcvikového kurzu Hannah Glacier Camp 2007, který byl pořádán cestovní kanceláří CK Alpy neb ALPY spol. s r.o. Kurzu, který byl zaměřený na výcvik pohybu na ledovci s výstupem na horu Grossvenediger. Tento výcvik byl prezentován jako kurz pod vedením certifikovaných místních rakouských horských vůdců, tudíž vůdců z Vysokých Taur. Po dosažení chaty Kürsinger Hütte se páteční výcviková akce odehrávala na ledovcovém masívu Grossvenedigeru. Zúčastnilo se jí cca 50 lidí z Čech. Nejzajímavější byl nácvik záchrany po pádu do trhlin ledovce a lezení v ledu v trhlinách. Asi v 17 hodin

jsme se vrátili zpět na chatu, všichni spokojeni. Na sobotu byl naplánován výstup na třetí nejvyšší horu Rakouska, Grossvenediger o výšce 3.674 m, který začal budíčkem ve 4:15. Vyrážet se mělo v 5:30, ale jelikož ještě trochu pršelo a chůze s čelovkami na mokrých kamenech by byla přiliš nebezpečná, odchod se odložil. Vyrazili jsme v 6:15. Po jedné a půl hodině chůze, po částečně zasněžené a kamenité cestě, jsme dorazili k masívu ledovce, na jehož konci byl vrchol nádherné hory, Grossvenedigeru. Po vytvoření skupin (ta naše byla o sedmi lidech plus vůdce) jsme se navázali na lano, nazuli mačky a pod vedením organizátorem této akce najatého a nám

přiděleného rakouského horského vůdce Michaela jsme se vydali na vrchol Grossvenedigeru. Po hodině nepřetržité chůze mezi trhlinami ledovce se značně ochladilo. Začalo sněžit a začal foukat vítr, který zesiloval. V sedle pod Grossvenedigerem byl vítr již velmi silný a dostali jsme se do husté mlhy. Po překonání závěrečného hřebínku jsme v 10:30 dosáhli vrcholu Grossvenedigeru. V husté mlze a sněžení jsme byli rádi, že jsme viděli na špičku vrcholového kříže. Udělali jsme několik fotek a pod vedením našeho profi vůdce jsme se vydali zpět. Cestu dolů však náš vůdce zvolil odlišně. Ne tudy, kudy jsme na vrchol přišli. Místo, aby asi po 100

Bílé peklo

na Venedigeru

28

metrech odbočil doleva, jak jsme vystoupali, nás vedl rovně. Ptali jsme se, proč neodbočujeme a snažili si vyjasnit důvod odlišné cesty. Nicméně sebejistá odpověď vůdce Michaela, že právě toto je správná sestupová cesta, nás přiměla ho následovat. Asi po půl hodině sestupu Michael znejistěl, přestal držet směr a začal nás táhnout na laně různými směry. Bylo jasné, že neví, kudy dál. V tomto okamžiku jsme byli ve výšce cca 3.500 m. Vidět bylo sotva na 50 m a stopy jiných družstev nebo jiných turistů byly již zaváté. Na chvíli jsme zahlédli jinou skupinu, vůdce se vydal za ní, ale bohužel se nám ztratila v mlze. Neměli jsme ani tušení, odkud a kam šla. V tomto okamžiku jsem pochopil, že Michael neví, kde jsme a kudy dál. Snažil se telefonovat, ale nebyl zde signál. Na jeho tváři začala být znát nejistota.

Viktor Kuna vytáhl z batohu buzolu a vyzval svého kamaráda Honzu Stolu, se kterým toto léto již zlezl několik třítisícovek, k poradě a zvážení situace. Naštěstí Honza měl v ruksaku navigační přístroj GPS a mapu. Zjistili jsme, že jdeme totálně špatným směrem a zároveň byli šokováni, že náš vůdce neměl nic z těchto věcí a nebyl schopen se k situaci vyjádřit. Neměl ani mapu, kompas či GPS, a když jsme viděli, že naprosto neví kudy dál, bylo nám jasné, že jsme zabloudili. Počasí se stále zhoršovalo a s ním viditelnost. Začali jsme zjišťovat polohu, poté vystoupali kousek nahoru, ale kromě bíla a nebezpečných trhlin ledovce bezprostředně kolem sebe jsme neviděli nic, čeho bychom se mohli chytit, žádný orientační bod. Ač jsme věděli, že se musíme nějak šikmo vrátit a najít úzké místo, kde se dá projít z horního hřebene na dolní ledovec, přes hodinu jsme bloudili. Pití nám zmrzlo a dala se do nás zima. Vůdce Michael se stále snažil dovolat na chatu a sehnat pomoc, ale na signál jsme nenarazili. Pak postupně s námi přestával komunikovat, a když Honza s Viktorem pomocí buzoly, GPS a mapy určili nějaký směr, tak pořád zahýbal jinam a nebyl schopen jako první ve skupině držet Honzovou GPS zadaný směr. Po další hodině bylo znát, že vůdce začíná panikařit a nemá žádnou koncepci či plán, jak nás dostat dolů. Viktor začal všechny přesvědčovat, především Honzu, že musíme sami myslet a rozhodovat, co dál. Vždyť Honza je zkušený „orienťák“. Byli jsme promrzlí a pochopili, že se musíme dovolat pomoci. Vůdce samo29

zřejmě vysílačku neměl, jediná šance byla mobil, který byl ale stále bez signálu. Vítr byl stále prudší, padal ostrý sníh. Nastala krize. Abychom se slyšeli na délku lana, která byla mezi námi, museli jsme křičet. Stále jsme byli podle GPS ve výšce přes 3.400 m. Po další poradě nás vůdce Michael přesvědčil, že musíme sejít prudký svah, který se před námi objevil, že vede do potřebného sedla. Viktor s Honzou mu moc nevěřili, ale představa, že se dostaneme alespoň o kus níže do menšího větru, rozhodla. Začali jsme sestupovat, ale po cca 20 minutách byl svah tak prudký a plný trhlin, že další sestup byl nereálný. Museli jsme opět nahoru. Po vyměnění pozic tak, že vůdce Michael šel na-

horu první ve skupině, na nás Viktor zakřičel, že musíme využít nižší polohy a vyzkoušet všechny mobily, které máme, jestli nenaskočí signál. Já a Martin jsme ho poslechli a zkoušeli mobily nastartovat. Později jsme pochopili, že toto bylo jedno z klíčových rozhodnutí, které vedlo k záchraně. Volat se nedalo, ale občas se ukázala čárka signálu. Viktor se toho chytil a sestoupil ještě o kousek níž a začal zkoušet též svůj mobil. Za chvíli jsme slyšeli Viktora německy křičet do mobilu. Dovolal se na tísňovou linku a nahlásil nadmořskou výšku a informace o tom, co se stalo. V tom zmatku to sice popletl, nahlásil jen 5 lidí (místo sedmi) plus horského vůdce. Honza mu pak nadiktoval naše 30

souřadnice podle GPS a Viktor je přetlumočil do telefonu, kde ho již spojili údajně s horskou službou na Kürsinger Hütte. Viktor se nechtěl hnout z místa, dokud se telefonicky nevyjasní další postup. Bylo nám řečeno, že vyráží tým záchranářů z chaty, aby pro nás došel a že poloha je jim jasná ze zadaných souřadnic Honzovy GPS. Honza, Petr a Jarda začali ihned kopat díru, abychom se alespoň trochu uchránili před větrem. Vůdce Michael tam jen stál, pak vytáhl z batohu bundu a začal se oblékat. Ani ho nenapadlo něco nabídnout Lucii, která byla s námi jako jediná dívka a mrzla přinejmenším jako on. Viktor začal na jeho adresu klít a též kopat díru. Vyčítal si, že Lucii přemluvil jít s námi na vrchol.

Zasedli jsme do vykopaného bivaku, Honza vytáhl izolační fólii, abychom se přikryli. Po chvilce se usadil i vůdce. Za pár minut nám volali záchranáři a dali souřadnice, na které máme jít. Zabalili jsme a vyrazili. Po několika metrech se Honza po ramena propadl do trhliny, ale hned jsme ho vytáhli. Viktor si to vyčítal a nadával si, že ho lépe nezajistil a omlouval se. Pochopili jsme, že tudy cesta nevede, jelikož jsou tam příliš velké trhliny. Viktor s Honzou opět sestoupili a volali, že musejí prověřit zadané souřadnice, že tudy je cesta neprůchozí. Po dalších asi 20 minutách jsme dostali nové souřadnice, ale i tyto vedly zjevně nesmyslně. Jakoby směrem k vrcholu Venedigeru, či druhou stranu kopce. Opět nové souřadnice, teď směřovaly směrem asi o 90 stupňů rozdílným než ty předchozí. Pochopili jsme, že něco není s jejich navigací v pořádku. Vítr zesílil, viditelnost se podstatně snížila. Všichni se klepali zimou. Přestávali jsme mluvit. Čas pokročil. Na chvíli jsme se přece jenom pokusili vydat po zadaných souřadnicích. Alespoň abychom se hýbali. Avšak Honza za chvíli prohlásil, že směr je opět nereálný a pro prudkost svahu a trhliny jsme nemohli dál. I velmi silný vítr, sněžení a mlha s téměř nulovou viditelností nám bránily v cestě dál. Opět jsme se vrátili a Viktor s vůdcem volali záchranářům. Něco vyjasňovali. Po rozhovoru nás vůdce informoval, že vyrozuměl, že nám záchranáři kvůli rozdílnému formátu GPS navigace nemůžou přesně říci správné souřadnice. Honza klel. Měl přece GPS nastavenou na správný mezinárodní formát. Navíc po třech a půl hodinách komunikace s horskou službou, či Alpskou policií, jak nám pak bylo řečeno, rozdíl formátu údajně mohl dělat až 200 m. Čekali jsme na další rozhodnutí, co dál. Náš vůdce se rozklepal. Třásly se mu ruce a bylo znát, že má strach. To se bohužel přenášelo na nás všechny. Silně promrzlí jsme opět začali kopat bivak, díru do sněhu a ledu jako ochranu před ledovým větrem. Vůdce, který byl již také dost promrzlý, si najednou z batohu vyndal kalhoty a další bundu, a zatímco jsme kopali bivak se tepleji oblékl, místo aby oblečení půjčil Lucce, která byla již silně podchlazená. Viktor nadával a začal volat i organizátorovi tohoto kurzu, panu Ondřeji Jiráskovi. Ale ten to nebral či měl vypnutý mobil. Chtěl vědět, jestli pro nás někdo jde. Přestával jim věřit.

Dlouhého čekání jsme se děsili všichni. Pak se záchranáři dovolali na mobil našeho vůdce. Začala debata. Viktor se na něho nalepil, aby přes prudký vítr slyšel, co říká a zavolal Honzu a ten podle telefonátu začal měnit nastavení GPS. Jednalo se o UTM formát. Naši polohu pak Honza do telefonu přečetl z GPS v tomto UTM formátu. Řekli nám, že máme čekat na tomto místě, než pro nás přijdou. I vůdce na tom trval, že nic jiného se nedá dělat. Zasedli jsme do nově vykopané díry na svahu a namačkali jsme se k sobě. I náš vůdce Michael si ihned přisedl, vytáhl svoji izolační fólii a přikryl se. Už takřka nikdo nemluvil. Čekali jsme, než pro nás dorazí pomoc. Seděli jsme takto asi 40 minut, klepajíce se zimou. Bylo to jak čekání na smrt. Občas se někomu zdálo, že slyší pískot píšťaly, ale byl to jen vítr, který stále zesiloval, a s ním i ostrý sníh. Pak Viktor s vůdcem začali debatovat. Viktor ho o něčem přesvědčoval a za chvíli se oba zase o kus spustili a telefonovali. Pro vítr jsem takřka nic neslyšel, ale pak Viktor zakřičel, že máme nové dvoje souřadnice v UTM formátu, aby je Honza zadal do GPS, a že ihned musíme vyrazit, že se musíme ihned hýbat. Všem nám to bylo jasné,

dál sedět zůstat nemůžeme. Podchlazení bylo již silné a všichni se silně klepali zimou. Byl to hrozný pohled. Jednalo se o dva body v celkové vzdálenosti asi 450 m, možná i méně, ale zdálo se, že snad logickým směrem. Viktor křičel, že už teď tomu věří a Honza též souhlasil. Zabalili jsme se a vyrazili. Přímo k zadaným bodům to nešlo, museli jsme oklikou, ale našli jsme brzo místo, kde jsme mohli přejít několik trhlin a dostat se o kus níže po ledovci, kde již i vítr byl slabší. Dorazili jsme na první bod a dále opatrně přešli po sněhovém mostě přes další trhlinu a pak zase o kus níže a trochu doprava nahoru na druhý bod. Tam jsme začali pískat na píšťaly a drželi rozestup kvůli skrytým trhlinám. Koukali jsme všude kolem sebe, jestli nezahlédneme záchranáře. Podle výpočtu našeho vůdce by už měli do těchto míst dorazit. Znovu jsme pískali a křičeli, až jsme něco uslyšeli a po chvilce jsme dva uviděli. Bylo po šestnácté hodině. Na tuto chvilku asi budeme ještě dlouho vzpomínat. Jakmile k nám došli, navázali jsme se s nimi dohromady na propojená lana. Náš vůdce něco začal brebentit, ale všichni jsme ho poslali na konec lana a začali jsme sestupovat. I pro tyto záchranáře vybavené

vysílačkou a GPS nebylo vedení sestupu jednoduché. Po několika metrech opět malé zaváhání ve směru jak přes trhliny, ale pak už vše bylo v pohodě a my sestupovali. Asi po 20 minutách jsme potkali dalších 5 záchranářů, kteří nám nesli teplé nápoje a sušené ovoce. Lucce dali kalhoty a snad někomu půjčili i něco jiného a po rychlém občerstvení jsme pokračovali dál. Cesta už probíhala normálně a na chatu jsme přišli silně po 18. hodině. Byli jsme šokováni, že každý záchranář, s kterým jsme mluvili, tvrdil něco jiného o tom, co se dole při koordinaci této záchranné akce odehrávalo, co vlastně bylo příčinou, že asi tři a půl hodiny až čtyři hodiny nám nikdo nedokázal dát správné souřadnice. A co by se vlastně stalo, kdyby Honza s sebou nevzal GPS a Viktor nechal mapu na chatě v domnění, že s místním profi horským vůdcem ji přece potřebovat nebude. Berg Heil! Účastníci: Ladislav Vacek, Viktor Kuna, Jan Stola, Lucie Chaloupková, Petr Chobot, Jaroslav Tábořík, Martin ze Zlína text foto

Ladislav Vacek účastníci

31

horolezecké příběhy na pokračování

Bytosti v mém srdci aneb O horolezcích, když zrovna nelezou Ke stému výročí založení Lezeckého kroužku Prachov 1907 – 2007

6.

Znovudobytí Brenneru od světové války

Sám bych tomu nevěřil. Ale v životě lze zažít situace tak absurdní, jaké by sebebujnější fantazie vymyslet nedokázala. Na jednu takovou si vzpomenu vždycky, když projíždím přes slavný Brennerský průsmyk na rakousko-italských hranicích a spatřím dnes již opuštěné budovy bývalých celnic a pohraničních úřadů.

přes město vstříc starý silnici a serpentinám. „Aspoň uvidíme šlapky!“ rozzáří se oči Hamáčkovi. Ale holky na štatlu nejsou. Příliš prší. „Sou měkký, ty český by tu stály,“ pronese zklamaně. Kopec do průsmyku je nekonečný. Celnice na staré silnici byla úplně prázdná, jsme tu jediný auto. Mladý celník zmerčil českou značku, rutinně vybral pasy a pokynul, abychom auto odstavili. Ten musel mít

V tom roce byl krásný podzim. U nás na pískovcových skalách se tenkrát lezlo až do listopadu. A protože jsme toho neměli dost a cítili fazónu, rozhodli jsme se završit úspěšnou sezónu nějakými pěknými cestami v italských vápencových oblastech v okolí malebného městečka Arco. Tenkrát se tam teprve začínalo jezdit a tak bylo stále co objevovat. Odjezd z Jičína na jihozápad proběhl hladce, co už taky čtyři mladí delikventi na pár dní lezení potřebují. Malinké zpoždění, ale koho by to trápilo. Spěch nebyl žádný. Nikdo nebyl z těch, co by kvůli tomu trpěl nějakými „svými dny“. Měli jsme před sebou čtyři dny volna a byli jsme takříkajíc v „ouklendu“. Sladká Itálie nám otvírala svou náruč. Plechovky piva začaly vesele sykat ještě před červeně přeškrtnutou cedulí JIČÍN a do cédé přehrávače nejmladší člen výpravy Hamáček vrazil hitovku od skupiny Support Lesbiens se slovy: „A teď vám, pánové, pěkně vypláchnu palice!“ Mezi jednotlivými písničkami jsme si já a Roman, dva zkušenější členové výpravy, museli vyposlechnout jeho a Špáčovu zasvěcenou debatu o novinkách mezi pubescenty a postpubescenty z Jičína. Moc se nechytáme, o to víc se bavíme. A když mi bude nejhůř, plechovek je dost. Ale chudák řidič Roman. Cesta uběhla jak po másle. Konečně Innsbruck. Škudlíme penízky, a proto nejedeme po dálnici, ale

profesionální intuici. V našem autě zatím nevědomá pohoda, jež hříchu nečiní. Srandičky. Nějaký hřích se ale musel stát už dřív. Mladý celník ťuká prstem na stránku v Romanově pase, kde přes celou její šířku na nás zíval červený nápis „A-N-U-L-A-T-O“. Maličko nám tuhnou rysy. Mladík v uniformě nám oznamuje, že zanulovat anulato dokáže jen italská ambasáda v Praze. „Za co ti tam vůbec ten štempl přišili?“ ptá se všetečně Hamáček, jako by nám vyřešení té záhady mělo v tuhle chvíli nějak pomoci. „Chtěli jsme předloni vycouvat z dálnice bez placení,“ odvětí Romy a otáčí vůz pod bedlivým dohledem celníka. Vůle každého člověka je mocná síla, a pokud se jednou pro něco rozhodneme, měli bychom si za tím jít. Má to samozřejmě své hranice a má to i svá rizika. A my jsme se tak nějak mlčky, svorně, jako dávná tajná bratrstva, rozhodli a do toho rizika se pohroužili. Zkusíme nějak vyzmizíkovat ANULATO a poškádlit štěstí na druhém, tentokrát dálničním přechodu. Na rakouské straně Brenneru uprostřed mrazivé alpské listopadové noci Romy podrážkou sandálu gumuje na volantu svého Volkswagenu Golf velké červené „A“ na dvanácté stránce svého pasu. Po deseti minutách jeho usilovného snažení písmeno mizí. Místo něho se objevuje výsledek

32

jeho snahy. Velká díra v papíru této stránky pasu. „No vidíš, a můžeš to konečně celý vytrhnout,“ říkám v žertu. K úžasu nás všech ale slyšíme: „No vidíš, to je nápad.“ Celá osádka Golfa cítí tíhu toho okamžiku. Plechovky už dávno vyprchaly, a tak ani nedýcháme, když se trhá stránka od nitky k nitce. „Byli by úplně pitomí, kdyby jim neposlali teplý bonz z té staré celnice,“ dodávám nám odvahy. „Ty vole, drž hubu, já se klepu,“ jektá Hamáček a Špáča připomíná vážnost českého školství větou: „Nemůžou nás zavřít, já musím být v pondělí ve škole.“ Roman vypadá jako socha vytesaná z mramoru včetně barvy a neříká nic. „Snad mě nezastřelej,“ musí mít poslední slovo Hamáček a pak už je jen ticho. Rubikon byl překročen. Vzhůru ke druhému přechodu. Pokyn celníka je jasnej. Odstavit. Mlaďas v uniformě usilovně studuje naše pasy. Trvá to podezřele dlouho. Nakonec jde k nám a na rovinu se tak nějak mezinárodně zeptá: „Víme, že jednoho z vás nesmíme pustit, ale nevíme proč.“ Teplej bonz, já to věděl. Dal nám šanci. Ale naše vůle je mocná. Hrajeme si na kamenný tváře. Znáte tu hru? Čtyři chlapi u stolu a jedna holka pod stolem. Ne? Nasedli do auta a zmizeli směr stará celnice. Porada byla asi krátká. Po návratu slyšíme úsečné a zdaleka ne tak přátelské: „Karabinieri“. „Ať mě nezastřelej, ať mě nezastřelej,“ kvílí zadní sedadlo Hamáčkovými ústy. Na strážnici je jen mladá holka s klukem a dívají se na nás trochu rozpačitě, skoro jako my na ně. Už nezapíráme nic. Roman vytahuje z kapsy stránky vytržené z pasu. V tu chvíli se na scéně objevil statný padesátník. Napadá mě, že takhle musel vypadat slavný Garibaldi, když bojoval za sjednocení Itálie. „Džob, džob!“ huláká na nás už ode dveří se svatým rozhořčením jezuity, který právě dopadl čtyři čarodějnice. Teprve teď nám došlo, proč tolik humbuku. Polovina Čech jezdila touto dobou načerno trhat jablka a jiné zemědělské produkty do celé Itálie. „No, no, climbing only,“ hájíme se s chabým, ale taky spravedlivým rozhořčením my. Hamáček pošilhává po pouzdrech s pistolemi zamčených v prosklených skříních. Garibaldi něco houkne na mlaďocha a ten s Romanem odchází k autu. „Teď ho šel zastřelit,“ šeptá Hamáček Špáčovi a zřetelně se třese. Mlaďoch se vrátil s překvapivě živým Romanem a podává hlášení, že

skutečně máme v autě lana, karabiny, smyčky, úvazky a další lezecké propriety. Nějak cítíme, že ti mladí jsou na naší straně. Garibaldi s významným výrazem ve tváři zahajuje dlouhý a asi závažný monolog v italštině, ze kterého rozumíme pouze dvěma slovům: „Stu-pííí-do!“ a po dvou minutách ještě jednou „Stu-pííí-do!“, přičemž ve slabice „pííí“ se mu hlas třepotá ve slavných italských tenorových výšinách. V nastalém tichu se naše obličeje rezignovaných psanců smířených s vyhnanstvím přeměňují ve výrazy svědků zázraku. Garibaldi sešívačkou elegantně přicvakne obě vytržené stránky zpět do pasu a podá jej Romanovi. Pak se nakloní před naše užaslé obličeje a ukazovákem si přidržuje jedno oko. V hlavách nám proběhne myšlenka: buďto ho má skleněný, nebo mu do něj něco spadlo. Jo tááák, přivírá nad námi jedno oko, říkáme si napůl vděčně a napůl úplně přitrouble a usmíváme se. „Raus,“ pronesl Ital, jako feldkurát Katz Švejkovi a nataženou paží s vytrčeným ukazovákem ukázal ke dveřím. „Do Arca?“ pronesl Roman úplně zblblý česky. „Raus,“ zaznělo ještě jednou. To už na nic nečekáme a mažeme směrem k odstavenému bílému Golfu. „Ten musel bejt na to druhý voko úplně slepej,“ dodal Roman. „Já už se v tý Itálii ničemu nedivím,“ souhlasím s ním. „Stejně nás pustili jenom proto, že jsem se pomodlil. No, teda, řekl jsem jenom: Andělíčku, můj strážníčku. Já to dál neumím,“ svěřoval se se svými zásluhami Hamáček. Nasedáme do auta a plechovky syčí a syčí. Brenner je dobyt. Vzhůru do Arca.

7.

Žabí kůň

Vzpomeňme si ještě jednou na čtyři bludy o horolezectví. Prvním a kardinálním z nich je: Horolezectví není nebezpečné. Toto je skutečný a nezpochybnitelný BLUD! Je to asi nejzavrženíhodnější tvrzení, jaké lze o této lidské činnosti vyslovit. Tvrdit totiž o všech těch, co zahynuli v horách, že si svou smrt zavinili sami svou nezodpovědností, nezkušeností či chybou, je bezohledná neúcta k mrtvým. V horším případě dokonce k mrtvým kamarádům. Dokonce ani ti, kteří zcela díky svému ignorantství šli prokazatelně vstříc neodvratné katastrofě, nemohou změnit nic na tom, že toto tvrzení je prostě blud. Smrt. Od té doby,

co začali lidé objevovat hory, přišla sem spolu s nimi. Žabí kůň. Jak by mohlo takové zvíře vůbec vypadat? Bylo by zelené, holé, slizké, chlupaté? Koňské tělo s žabími stehýnky nebo malá žabka s hlavičkou šachové koňské figurky? Název tohoto tatranského štítu vznikl ale proto, že ladná linie jeho hřebene připomíná koňský hřbet a nachází se v dolině Žabích ples. Ač k nevíře, toto absurdní slovní spojení má svou logiku. To léto nám počasí v Tatrách vůbec nepřálo. Ačkoliv byla polovina srpna, ještě včera všude ležel sníh. Dnes se alespoň zpod bílého příkrovu osvobodily sluníčkem ozářené jižní stěny a vrcholové hřebeny. Vlhká skaliska a horská úbočí vysvlečená ze sněhového příkrovu připomínala tělo zvířete čerstvě staženého z kůže. Jakoby hory ukazovaly ve stejnou chvíli obě své tváře. Tu vlídnou a přívětivou, plnou slunce a teplem prohřátých úbočí, i tu hrozivou a přízračnou, zapadanou sněhem a namrzlými skalisky. Ze všech škvír a puklin crčela voda, skála byla slizká, studená a kluzká. Ale horské štíty mámivě pěly svou neodolatelnou píseň. Po třech dnech hraní karet na chatě, postiženi syndromem zbloudilých námořníků, jsme vyrazili za jejich hlasem jako za podmanivým vábením Sirén. Naším cílem byl právě Žabí kůň, protože je to krásný výstup a protože hřebeny osychají nejrychleji. Výstup to vskutku byl velkolepý. Vpravo pyramida Kriváně, vlevo na obzoru monument Gerlachu. Celý obzor v mlžném oparu z tajícího sněhu. Z vrcholu krátké slanění a zasloužený odpočinek před dlouhým sestupem skoro až na dno doliny Žabích ples. Čekáme na ostatní kamarády, kteří ještě slaňují. Mezitím stejnou cestou, která čeká i nás, jen v tom lepším směru shora dolů, dorazily dvě holčiny z Popradského plesa. Využily hezkého počasí jako my a vyrazily na túru. Jejich cílem je

krátká cesta, která začíná tam, kde my jsme skončili slanění. Prohodíme pár slov, dvě samotný holky v horách, to člověku nedá. Navazují se a začínají lézt. My se kocháme výhledem. Vychutnáváme malý piknik a paprsky slunce dřív než zmizí za skalním žebrem. Tak trochu vypínáme, připomíná to prachovskou idylku. Někdo věří na osud, někdo na nešťastnou náhodu, jiný na skutky z minulých životů. Všechno se to seběhlo tak ve dvou sekundách. Někdo vykřikl. Okamžitě jsme na nohách. Jedno děvče už vylezlo první délku lana a začalo dobírat svou družku.Ta byla zrovna u skoby, ve které měla cvaknutá obě lana. Neměla nejmenší naději uhnout. Balvan velký asi jako noční stolek dopadl na skálu před ní, přesekl obě lana, prohnal se dva metry od nás a zmizel spolu s ní v třísetmetrové propasti pod námi. Uvědomuji si po chvíli, že neslyším žádný hluk, je ticho, vůbec netuším, jak dlouho tady takhle stojím. Až teď se mi zase vrací sluch a slyším, jak kamarád, který byl nejblíže a jen o vlásek unikl smrti, zvrací. Z doliny k nám vítr zanesl hysterické výkřiky lidí z turistického chodníku. Několik z nich běží k místu pádu. Těžko říct, zda v marné snaze pomoci nebo pro ten pohled na senzaci. Konečně se nám vrací krev do žil. Pomáháme prvnímu děvčeti slanit, chce co nejrychleji dolů. Chvěje se, když jí pomáhám odepnout se z lana. „Věci ti dolů donesem!“ Je silná, nechce od nás nic dalšího. Spěchá a přitom není kam. Tiše jsme si každý z nás představovali, jak jí ten obraz na hromadu neživé hmoty, ve kterou se proměnila její kamarádka, poznamená po celý zbytek života. Jak poznamená život jejích rodičů. Je neuvěřitelné, kolik detailů proběhne hlavou, když smrt projde dva metry kolem vás. Nikomu se nechce jít dolů. Prodlužující se stíny okolních vrcholů

nás ale nakonec nutí začít sestupovat. Na té dlouhé skoro pohřební cestě jsme svými podrážkami stoupali na nespočet kamínků, z nichž snad žádný nebyl neposkvrněn alespoň jednou kapkou krve a ještě něčím dalším, o čemž jsme ani netroufali domýšlet, co to je. Byla to cesta každého z nás za duši toho děvčete, jež se vznášela nad našimi hlavami, nad hřebeny a údolími těchto překrásných hor. Byla to cesta za její duši, jež nepochybně právě vstupovala do toho blankytného, průzračného, sluncem zalitého nebe. „Škoda jeskyňky,“ řekl můj spolulezec, když jsme už kousek pod chatou stoupali podél vodopádu třpytícího se v paprscích zapadajícího slunce pod cimbuřím rozeklaných štítů a věží v té přenádherné scenerii, kterou jsme dokázali vnímat jenom stěží. Před očima jsme měli stále docela jiný obraz. Podíval jsem se na něj. Chvíli jsem byl trochu zmatený z toho, co mi všechno proběhlo hlavou při těch dvou slovech, protože výraz „jeskyňka“ má, jak všichni víme, a nejen mezi horolezci, několik významů. Ale zmatený jsem byl jen chvíli, neboť hned vzápětí jsem pochopil, že ať tak či onak, nebyl to cynismus, ale hluboká modlitba. text foto

Vladimír Šoltys redakce

Až se zima zeptá… Prvních sto abonentů, kteří si předplatí náš časopis (počínaje dnem vyjití tohoto čísla), dostane zdarma zimní čepici od firmy Rock Horn. Všichni totiž doufáme, že se letos zima vydaří, a tak se jistě bude hodit dobře padnoucí kulich univerzální velikosti (váha 64 g)! Čepice budeme rozesílat s č. 1/2008. MOC: 299,-

V poslední zprávě rubriky „A jdi...“ v minulé Montaně (str. 48) se její autor v nadpisu přepsal. Andrej skutečně vylezl cesty Zbytečná smrt a Amore’s Perros, které se nachází v Labském údolí. Obě jsou podle průvodce oklasifikovány za Xc, nikoli tedy 8c, jak bylo mylně uvedeno. Za chybu se upřímně omlouváme! redakce Vítězem batohu od firmy Salewa se stal: Lukáš Mašek, Praha Blahopřejeme!

Vzpomínka na kámoše! 11. 6. 1969 – 11. 9. 1997

Čas má zhojit všechny rány a smutky... Ale to... Ani omylem! Spíš jen letí jako šílenec! Uplynulo totiž deset krátkých let od toho tragického dne, kdy nás opustil přítel z nejmilejších Pavlík Choleva, alias „Kulén“. Byl to neobyčejně milý, až dojemně plaše působící chlapík, nezměrné odvahy a s neopakovatelným humorem. Tato velmi příhodná kombinace vlastností spolu s kamarádským duchem z něj činila nejoblíbenějšího parťáka a vyhledávaného spolulezce. Pavel měl mnoho co nabídnout, a proto dodnes tolik chybí! Vím naprosto jistě, že „po něm“ to už nikdy nebylo takové, že i skály posmutněly, a pro mne se z nich vytratila i ta prostinká radost ze všech lezeckých prožitků. Ačkoliv nechci být patetický, ani on by si to určitě nepřál, co naplat… hrdlo se mi svírá a šimrá to… kde nemá! Pavlíka jsem měl (a mám) moc rád a jinak to nejde, rád by ho neměl snad jen citový invalida. Vzpomínám často a vlastně, jak člověk stárne, čím dál víc – a lepší to už nebude. Nu což, naše společné zážitky mají dost energie, aby mne stále obohacovaly, a tak to i zůstane. Chci doufat, že se mnou zavzpomínají i další jeho souputníci, kámoši a všichni ti, kteří se s Pavlem navazovali na lano nebo jeho životem i jen letmo prošli. Zaslouží si to, věřte mi! Čest jeho krásné památce! Nezapomeňte! Za kamarády, najmě pak Krtka, Číru, Rejžu, Radana, Marka, Fandu a další... vzpomíná Tlustopleš

33

Alpy

v klídku a v pohodě

WEISSHORN 4.506 M Strmě se tyčící sněhová pyramida s výrazně ostrými hřebeny. Právě tato majestátnost, velmi vysoká nadmořská výška, odlehlost a celková nedostupnost dělá z tohoto vrcholu jeden z nejkrásnějších, ale současně i jeden z nejobtížnějších alpských cílů. Matterhorn je krásný, ale s kouzlem, které vyzařuje právě tenhle kopec, se to nedá vůbec srovnávat...

Weisshorn (Ostgrat-Turm) 4.178 m Weisshorn (Nordgrat-Signalkuppe) 4.109 m Weisshorn (Lochmatter-Turm) 4.050 m Aby byl výstup na Weisshorn opravdu v „klídku a v pohodě“, je nutné si uvědomit několik základních faktů: 1. Výstup na Weisshorn si mohou dovolit sami POUZE horolezci či vysokohorští turisté s velkými zkušenostmi a znalostmi s lezením právě tohoto, i na Alpy trochu nadstandardního typu túr. 2. Výstup na Weisshorn je, i když znáte cestu, VELMI, VELMI zdlouhavý a fyzicky namáhavý. 3. Výstup na Weisshorn vyžaduje perfektní předchozí AKLIMATIZACI!!! 4. Bez znalosti cesty nebo při výstupu za nevhodných podmínek se výrazně zvyšuje nebezpečnost tohoto jinak nádherného vrcholu. 5. Proto právě zde, při vašem sebemenším zaváhání, jednoznačně doporučuji najmutí zkušeného horského vůdce, který má Weisshorn nachozený.

Klasické ledovcové výstupy, horolezectví: V hřeben – C, III., II. – I. 19. 8. 1861 John Tyndall a vůdci Johann Joseph Bennen a Ulrich Wenger Klasický výstup, který v sobě zahrnuje téměř vše. Nalezení bezpečného průstupu velmi rozbitou stěnou, skalní lezení do III., většinou však II. – I., slaňování či spusty, úzký a neskutečně dlouhý skalní hřebínek, strmý sněhový hřeben do 45º a především neskutečné převýšení! Nutná je fyzická připravenost, velmi dobré počasí a výborné celkové podmínky! 6 až 7 hodin z Weisshornhütte (2.932 m) S hřeben – C+, III.+ 21. 9. 1898 H. Biehly a vůdce H. Burgener Dlouhý a strmý sněhový hřeben do 45º se skalními pasážemi okolo III.+ ve velmi vysoké nadmořské výšce. Jako ideální výstupová trasa pro celkový traverz Weisshornu. 7 až 9 hodin z Cabane de Tracuit (3.256 m) JJZ hřeben (Schaligrat) – D, IV. 2. 9. 1895 E. Brome a vůdci J.-M. Biner a A. Imboden Elegantní skalní lezení do IV. ve velmi vysoké nadmořské výšce. Už výstup k bivaku je velmi zajímavý... 5 až 7 hodin z bivaku Schalibiwak (3.750 m) Spouštění na skalním hřebínku

Pohled od chaty Weisshornhutte \Weisshorn – průstup stěnou

Pohoří Wallis, skupina Weisshorn

Weisshorn – snadná varianta (viz obrázek) 1. den: Výstup na chatu Weisshornhütte (2.932 m) z městečka Randa. Tento celý výstup patří mezi ty fyzicky náročnější... Nocleh na chatě. 2. den: Samotný výstup na vrchol Weisshornu (4.505 m) po V hřebenu. Kapitola sama pro sebe... Výstup na Weisshorn patří mezi ty komplikovanější a hodí se opravdu jen pro ty z vás, kteří patří mezi hodně zkušené. Důležitá je i volba termínu. Blízkost ostrého hřebene a přítomnost skalních úseků nám zcela jasně napovídá, kdy do ní nastoupit a kdy se jí obloukem vyhnout! Sestup pokud možno až dolů k autu.

Souřadnice vrcholu Swiss grid: 621460/105580 Prvovýstup 19. 8. 1861 John Tyndall a vůdci Johann Joseph Bennen a Ulrich Wenger přes V hřeben Vedlejší vrcholy Weisshorn (obere Nordgrat-Kuppe), Grand Gendarme 4.331 m Weisshorn (untere große Nordgrat-Kuppe), Point 4.203 m Weisshorn (oberer kleiner Nordgrat-Kopf) 4.190 m Weisshorn (unterer kleiner Nordgrat-Kopf) 4.180 m

34

Weisshorn – Super traverz (viz obrázek) 1. den (odpoledne, radši hodně časně): Nástupním místem je městečko Zinal. Odtud pěšky na chatu Cabane de Tracuit (3.256 m). Zde přespíme. Tuto trasu doporučuji jít velmi „na lehko“, a tedy zásadně přes chaty! 2. den – SUPER DEN: Výstup na Bishorn (4.153 m) a přes Weisshornjoch (4.058 m) S hranou na Weisshorn (4.505 m). Doporučuji začít opravdu velmi, velmi brzy. Sestup přes V hřeben na Weisshornhütte (2.932 m). Sestup pokud možno až dolů do údolí. Busem nebo stopem zpátky k autu.

Kousek pod vrcholem

Z žebro Grand Gendarmu (Younggrat) - D, IV. 7. 9. 1900 G. W. Young a vůdci B. a L. Theytaz Krásný a přímý výstup s rychlým nástupem z chaty Cabane d’Ar Pitetta. Klíčovými místy jsou jen místy zajištěné stěnové pasáže, které jsou navíc ráno díky své západní expozici velmi chladné (často sníh a námraza). 7 až 8 hodin z Cabane d’Ar Pitetta (2.786 m) text a foto Já, Frenky a Kristýnka www.alpy4000.cz

klasická ledovcová túra

ferrata

skialpová túra

lezení

horolezectví

UŽITEČNÉ INFORMACE SOS

112, KWRO - 144, REGA - 1414, vysílačka - 161.300 MHZ, POLICIE – 117, NEHODY – 140, HASIČI - 118

Mapy

SLK 5006 – Matterhorn – Mischabel, 1:50 000, SLK 284 S – Mischabel, 1:50 000 (skialpové trasy!) SLK 283 S – Arolla, 1:50 000 (skialpové trasy!), SLK 1328 – Randa, 1:25 000, SLK 1327 – Evolène, 1:25 000

Základní info

MOJE ŠVÝCARSKO.COM, www.mojesvycarsko.com (základní informace o Švýcarsku…) WALLIS.CH, www.matterhornstate.com (základní informace o Wallisu…) RANDA TOURISMUS (Mattertal), tel.: +41 (0) 27 967 16 77, www.randa.ch (počasí, live camera, ubytování, vleky, mapy…) ZINAL TOURISMUS (Val d’Anniviers), tel.: +41 (0) 27 475 13 70, www.zinal.ch (počasí, live camera, ubytování, vleky, mapy…)

Počasí, laviny,...

METEOSWISS – www.meteoswiss.ch (předpověď počasí...) LAVINY – www.slf.ch (lavinová situace a předpověď…)

Horský vůdce

ALPY4000.cz – tel.: +420 607145281 www.alpy4000.cz (klasické výstupy v zimě i v létě, skialpinismus, lezení…) ALPIN CENTER ZERMATT – tel.: +41 (0) 27 966 24 60, www.zermatt.ch (možnosti túr, stav ledovce a sněhu, případné změny tras…)

Příjezd

NEJRYCHLEJI – přes Rozvadov, Německo (Karlsruhe) do Švýcarska (Basel). Dále přes Bern, Fribourg, Martigny, Sion, Visp, Stalden, Randa nebo přes Bern pomocí vláčku přes Kandersteg (25 CHF) Švýcarská dálnice: 40 CHF BEZ POPLATKU – Německem (Mnichov) kolem Bodamského jezera a přes Chur, Furkapass do Vispu. Pozor na zimní období!

Parkování

RANDA: nejlépe po domluvě v kempu Attermenzen. ZINAL: nejlépe po domluvě v kempu Les Rousses

Kempy

Camping Attermenzen, Geschw. Brantschen, 3928 Randa, tel.: + 41 (0) 27 967 25 55, www.camping-randa.ch další kempy na: www.saas-fee.ch, www.zermatt.ch/camping, cena: okolo 10 CHF (včetně auta, stanu), teplá sprcha bez žetonů Camping Les Rousses, 3961 Zinal, tel.: + 41 (0) 27 475 20 22, www.camping-zinal.ch další kempy na: www.saas-fee.ch, www. zermatt.ch/camping, cena: okolo 10 CHF (včetně auta, stanu)

Nástupy

1. z Randy (1.410 m) pěšky na Weisshornhütte (2.932 m) cca 4,5 hodiny 2. z Randy (1.410 m) pěšky na Schatzplatte (2.402 m), po moréně mezi Aschen a Stockji až ke skalnímu žebru, dále pod východní stěnou Schalhornu po ledovci až na Schalijoch – bivak (3.750 m) 7 až 8 hodin 3. z Randy (1.410 m) pěšky na Weisshornhütte (2.932 m) cca 4,5 hodiny a pak na Schalijoch – bivak (3.750 m) další cca 4 hodiny (pouze brzo ráno, padající kameny) 4. z Zermattu (1.620 m) pěšky přes Triftbach a Vieliboden na Rothornhütte (3.198 m) – 4,5 h a pak přes Oberes Äschjoch (3.554 m) a Hohlichtpass a Schalihorn (3.974 m) na Schalijoch – bivak (3.750 m) dalších cca 8 hodin 5. z Zinalu přes Roc de la Vache (2.581 m) na Cabane de Tracuit (3.256 m) cca 4,5 hodin 6. z Zinalu přes Le Vichiesso na Cabane d’Ar Pitetta (2.786 m) cca 4,5 hodin 7. z Zinalu přes Le Vichiesso na Cabane d’Ar Pitetta (2.786 m) cca 4,5 hodin dále přes morény ke skalnímu žebru 3.283 m, odtud diagonálně nad séraky k rampě a tou k Schalijoch – bivak (3.750 m) dalších cca 5 hodin (pozor na padající kameny)

Lanovka

Tady lanovky prostě nejsou!

Horské chaty, bivaky Weisshornhütte 2.932 m

SAC Basel, Kuster-Krauth Luzius, tel.: + 41 (0) 27 967 38 53, Otevřeno: léto – 7, 8, 9 chata tel.: + 41 (0) 27 957 17 08, www.sac-basel.ch, www.sac-cas.ch, www.vs-wallis.ch Počet lůžek: 30, winterraum: 18; SAC člen: 25 CHF nocleh, nečlen: 34 CHF nocleh, 31CHF ½penze (snídaně + večeře), Swiss grid: 623580/103880

Cabane de Tracuit 3.256 m

SAC Sektion Chaussy, chatař Melly David, tel.: + 41 (0) 27 475 26 35. Otevřeno: zima – 3, 4, 5, léto – konec 6, 7, 8, 9 (obvykle), chata tel.: + 41 (0) 27 475 15 00 www.sac-cas.ch, www.vs-wallis.ch. Počet lůžek: 110, winterraum: 30 SAC člen: 19 CHF nocleh, nečlen: 29 CHF nocleh, 31 CHF ½penze (snídaně + večeře) Swiss grid: 618620/108770

Cabane d’Arpitetta 2.786 m

SAC La Dôle, chatař Carrard Jean-Daniel, tel.: + 41 (0) 21 808 59 01. Otevřeno: léto – konec 6, 7, 8, 9 (obvykle), chata tel.: + 41 (0) 27 475 40 28, www.sac-cas.ch, www.vs-wallis.ch Počet lůžek: 32, winterraum: 32 SAC člen: 19 CHF nocleh, nečlen: 29 CHF nocleh, 31 CHF ½penze (snídaně + večeře) Swiss grid: 618620/105520

Schalijoch – bivak 3.750 m

SAC Basel, Kuster-Krauth Luzius, tel.: + 41 (0) 27 967 38 53 Otevřeno: stále, chata tel.: pouze SOS, www.sac-basel.ch, www.vs-wallis.ch, www.sac-cas.ch Počet lůžek: 8, Swiss grid: 620950/104680

Pevná skála na hřebínku

Vrcholový kříž

—dÜäì—áêæì—ÊâØãåo—æÙãØêëà—&ɶ ¹ãÙ[— æë[ñâؗ í— ßæéæãÜñÜÚâfä— dØêæçàêÜ£— •Ü¶— ¸ãܗ äæ•å[— åÜ£— çæâìۗ êܗ çë[äܗ åؗ æÙêØߗ ؗ ‹dÜ㗠éæñê[ßãfßæ— îÜÙ죗 êÚßæíØåfßæ— çæۗ áÜÛ¤ åoä— æÙÛfãåodâÜä— äÜåì— åؗ îÜÙæí’Úߗ êëé[å¤ â[ÚߗdÜêâfßæ—ßæéæãÜñÜÚâfßæ—êíØñì¥

Y— ÊâØãåo—æÙãØêëà—&É ÅäÙãeé•àڕëïãÞàê•éäÝäÝáڕèîèédâê•×îá֕èãÖ¢ Ý֕âmé•åäٕàäãéçäáäꕓÚáÚïä•ëڕèàÖáYØÝ£•¶×î• èڕ ëeÙeáä• àÙڕ Øä• ßÚ¡• ßÖà• ßڕ éä• éÖ╠ÙáäêÝ䡕 ßÚèéáޕßڕåäé‚Ú×֕éä•ëîâeãÞé•Ö•ÚëÞÙäëÖé•ëâe¢ ã Åçä• ‰bÚáî• åçäåáYØÚãm• édÝáڕ bÞããäèéޕ ïYçä¢ ëÚw•ëeÙe顕àÙä•Øä•ëîâeãÞᡕàÙî•Ö•àäáÞà•éäÝä• ×îá䣕À•éäâê•åäé‚Ú×êßÚéڕÙÖéÖ×YïޕØÚè顕ém╠åYÙÚâ•éÖàd•ÙÖéÖ×YïޕèàÖᡕëe“m¡•ëçØÝäᏡ•âÖ¢ èÞ돕֕èéeã•Ö•ï•éäÝä•ëîåáëÖßmØm•èÚïãÖâ•ë…ÚØݕ áÚïÚØàî• åäê“ÞéÚáãØݕ ä×áÖèém£• Ãä• Ö• àÙ ꓕ éäÝáڕë…ÚØÝãä•èéÚßãe•âêèméڕâm顕åçäb•éä•ãÚ¢ ëîê“mé•Þ•ßÖàä•ÞãÛäçâÖbãm•èîèédâ•åçä•ÝäçäáÚï¢ ØÚ´•ÉÖà•ãeßÖà••èڕê×mçÖáî•âî…áÚãàî•éëç؏•çäï¢ èYÝádÝä•èîèédâê•åçä•åäÙåäçê•èåçYëî•Ö•‰Ù瓢 ×î• èàÖᣕ Àçäâe• ÛêãàØm• ×ÖÛêwY‚èàØݕ ßڕ éê• Ùäèé•ê“ÞéÚbãØݕëeØm•åçä•ë…ÚØÝãî•áÚïØÚ£•Ë•áÚ¢ ëd╠èáäêåÚbàê• ßڕ ÝãÚٕ åäٕ éçäßÞØm• äÝÚáâä¢ ëÖãØݕàçÖèÖëÞؕâÚãꡕïڕàéÚçdÝä•ãYè•×êÙڕ Öèޕ ãÚßëmؕ ïÖßmâÖé• ĊłÚÝáÚٕ èàÖáãmØݕ ä×áÖèémý• ֕ĊËîÝáÚÙYëYãm•ØÚèéý¡•å‚måÖÙãe•ãeàäÝä•â䓢 ãY•Þ•ÙäàêâÚãéî•Ö•äçÜYãî•èéYéãm•èåçYëÊåçä¢ èé‚Úٕ ÝáÖëãm• èéçYãàî• ßڕ å‚ÚÝáÚٕ ãäëÞãÚà• ã֕ ìÚ×ê• Ö• ë• åçÖëd• bYèéޕ ÜçÖÛî• ïä×çÖïêßmØm• åáãe¢ ãm•èîèédâê•ÙÖé

Y— DŽÜßãÜۗêâØãåoÚߗæÙãØêëo Åä•àáÞàãêém•ã֕éêÝáڕ‚YÙàê•èڕêàY“Ú•èÚïãÖ╠çÚÜÞä㏕ ֕ àáÞàÖØm• âÖåÞbà֕ çÚåê×áÞàî• è• ßÚßÞØݕ ãÖïãÖbÚãâޕÝçÖãÞØÚâÞ£•ÀáÞàãêémâ•ã֕âÖåê• ãÚ×ä•ãYïÚë•èڕëîåm…Ú•èÚïãÖâ•ä×áÖèém•Ö•ë•ãÞØݕ èڕãÖádïÖßmØmØݕèÚàéä珡•àéÚ琕⏓ڕאé•Ùäåᢠãeã•ÛäéäÜçÖāÚâޕ֕éÚíéäëâ•åäåÞèÚ⣕ʕèÚࢠéä珕 ßڕ àçäâe• ãYïëê• êëÚÙÚ㕠åäbÚé• ïÖÚëÞÙä¢ ëÖãØݕèàÖá•Ö•ØÚè顕됅àÖ¡•âÖéÚçÞYá•Ö•å‚måÖÙãY• áÚïÚØàY• äâÚïÚãm£• ¾àäãà֕ ÛäéäÖåÖçYéê• èÞÜãÖ¢ áÞïêßڕå‚méäâãäèé•ÛäéÚà•Ö•å‚ÚٕãYïëÚâ•â“Ú• ×é• ßڅée• ÝäÙãäØÚãm• Ûäçâäê• ÝëeïÙÞbÚࡕ å‚m¢ åÖÙãe• bÚçëÚãdÝä• ïYàÖïê• ê• ä×áÖèém¡• àÙڕ èڕ âäâÚãéYáãe• ãÚèâm• ádï飕 IÚÙY• ÙêéY• ÝëeïÙÞb¢ à֕ äïãÖbêßڕ èÚàéäç àéÚçd• ×î• èڕ âeáî• èéYé• èé‚ÚÙÚ╠ïYßâê• ÀëÖàÚ珡• ïÖémâØä• ãäçâYáãm• áÚïØޕÙä•ãÞØݕãÚåYØÝãäê£ ÀáÞàãêémâ•ã֕ãYïÚë•èÚàéäçꡕàéÚ琕ëYè•ïÖêßÖᡕ èڕåäÙáڕäbÚàYëYãm•äéÚë‚Ú•èÚïãÖâ•èàÖᡕàéÚçd• Ùä•ãeÝä•åÖé‚m¡•é‚mÙe㐕åäÙáڕåä‚ÖÙm¡•ë•ßÖàd╠ßèäê• ëe“Ú• ëÚÙáڕ èÚ×Ú£• ˕ ãe╠ßڕ àçäâe• ãY¢ ïëê•èàYáî•åäbÚé•ØÚè顕àéÚçd•ã֕ãޕëÚÙäꡕå‚Ú¢ ÝáÚٕßÚßÞØݕä×ém“ãäèéãmÝä•çäïëçèéëÚãm¡•ßÚèéáޕßڕ àڕ èàYáڕ ãeßÖàY• åäïãYâà֕ ֕ ãeßÖàd• èÚçëÞè¢ ãm• ïYïãÖâ Åäٕ èÚïãÖâÚ╠ßڕ éáÖbméà䡕 àéÚ¢ 琕 èޕ âäÝäê• åçëäëèéêåØޕ ëîëäáÖé• ÛäçâêáY‚Ú• àڕ ëáä“Úãm• ãäëd• ØÚèéî• ã֕ ãäëäê• èàYáꡕ àÙ ꓕèڕßÞâ•é‚Ú×֕ãeàÙڕåäÙւm•ëîàäåÖé•ãeßÖà• àëÖà•ï•ÝámãÅçä•äèéÖéãm•â“ڕאé•åäٕèÚïãÖ¢

âÚâ•èàÖá•Ûäéà֕èÚàéäçꡕéÚíéä됕åäåÞè•Ö•ïY¢ àáÖÙãm•‰ÙÖßÚ¯•åäåÞè•å‚mèéêåꡕâä“ãäèé•ê×îéä¢ ëYãm¡•äâÚïÚãm•ÙÖãY•äØÝçÖãäê•å‚mçäÙäÙàÖï• ã֕ èåÚØÞÖáÞïäëÖãd• ìÚ×î• ä×áÖèéޕ ֕ ÙäåäçêbÚ¢ 㐕åçëäÙØÚ£•ÃÖàäãÚؕßèäꕉÙÖßڕä•å‚mèáê…ãd• ëçØÝäáäëd•àäâÞèÞ¡•èåçYëØޕèàÖá•è•Ûäéàäê•Ö•àä㢠éÖàéÚ⡕ å‚mèáê…ãd╠äçÜYãê• äØÝçÖãî• å‚mçäÙî• Ö•å‚ÚÝáÚٕÙäàêâÚã鏡•åäëäáêßmØmØݕë•èÚàéäçê• áÚïÚãm¡•åäàêٕãeßÖàd•éÖàäëd•ÚíÞèéêßm£•

¹màî• é‚mÙeãm• èÚïãÖâê• åäÙáڕ èäêèÚÙèéëm• èàÖᕠ⏓ڕ ×é• ê• çäïèYÝáÚ߅mØݕ èÚàéä珕 åçä×ád╠ÝáÚÙÖé• êçbÞéäê• àäãàçdéãm• ëe“£• À• éäâê• ßڕ• ÛêãàØڕĊÇÚßèé‚mà•èàÖáý¡•ÙäèéêåãY•ë•âÚãê•ã֕ áÚëd• èéçÖãe¡• àÙڕ áïڕ ÝáÚÙÖé• åäÙáڕ Ö×ÚØÚÙî• è•āáéçäëYãmâ•åäÙáڕçïãØݕàçÞédçÞm£ ÃYèáÚÙêßڕ èÚïãÖ╠ØÚè顕 ëÚÙäêØmØݕ ã֕ èàYáꡕ ã֕ ßÚßm“• ãYïÚë• èڕ àáÞàá䣕 ÅäåÞèî• ØÚèé• ßèäê• ëڕ èéÖãÙÖçÙãm╠åçäëÚÙÚãm£• łÚٕ ØÚèéäê• â“Ú• ×é• ãÖïãÖbÚ㕠ßÚßm• èéÖéê衕 ãÚ×ä• ßÞãY• ØÝÖçÖࢠéÚçÞïÖØڕ ßÚÙãäê• ïڕ é‚ÞãYØéޕ âä“ãØݕ ÞàäãÚࡕ åäÙçä×ãe•åäåèÖãØݕë•bYèéޕëîÝáÚÙYëYãm•ØÚè顕 ä•àéÚçd•èڕïâmãmâڕÙYáÚ£•Ã֕àäãØޕèÚïãÖâê• ØÚèé• ßڕ éáÖbméàä• åçä• ëáä“Úãm• åçëäëèéêåê• ã֕ ïä×çÖïÚãäê• èàYáꡕ åäٕ ëåÞèÚ╠ßèäê• ëîåèÖ¢ ãd•åäïãYâàî•à•ØÚèée•Ö•âYéڕâä“ãäèé•ëáä“Þé•Þ• èëäßޕåäïãYâà꣕ ÏÙڕèڕä•ØÚèée•áÚïÚؕꓕÙäïëm•ë•åäÙèéÖée•ë…Ú¡• Öáڕ àáÞàãêém╠ã֕ ßÚßm• ãYïÚë• èڕ ⏓ڕ ä×ßÚëÞé• ßڅée•ÛäéàÖ¡•åäïãYâàèéÖéêè•ØÚèéî•Øä•èڕéàY• èØÝëYáÚãm• ëçØÝäáäëäê• àäâÞèm¡• åäê“Þéd• ßÞèéÞØm• åçäèé‚ÚÙà åçäëÚÙÚãY• ‰Ùç“×֕ ֕ àäãéçäáî• Ö• åäïãYâàî•à•ØÚèée£

ëáÚëä•ÙäáÚ£•ËèáÚÙàî•èڕïä×çÖïm•ë•åäÙä×e•ÖࢠéÞëãmØݕ äÙàÖ ã֕ ãÖáÚïÚãd• éÚíéî• ãÚ×ä• ØÚè¢ é ½áÚÙYëYãm• ØÚèé• åäÙáڕ ‚ÖÙî• àçÞédçÞm• êâ䓢 wêßڕÛêãàØڕëîÝáÚÙYëYãm•ØÚè顕å‚mèéêåãY•å‚Úè• âÚãê•ë•áÚëdâ•èáäêåØÞ£

Y— ¹àÙãàæÞéØăܗíðÛØå’Úߗçé‘íæÛڑ łÚÝáÚٕ ëîÙÖãØݕ åçëäÙ؏• ë“Ùî• è• ÛÖàèÞâÞ¢ áڕä×YáàéÞçY“m•Ö•èÚïãÖâÚâ•åäåèÖãØݕèÚࢠéä珣

Y— ÍéÚßæãæíf—âæäàêÜ ÃÖßÙÚéڕéê•ãÚßãäëe߅m•ÞãÛäçâÖØÚ¡•ãYëäÙî•ã֕ åäê“mëYãm• ìÚ×ꡕ åáÖéãd• ïãeãm• åçÖëÞÙÚᕠáÚïÚ¢ ãm¡• èéÖéêè• Ö• èáä“Úãm• ëçØÝäáäëØݕ àäâÞèm¡• Åçä• ãÚ×ÖÛêwY‚Ú• ßڕ éê• ãÚßåäÙèéÖéãe߅m• ëèéêå• Ùä• ÛäçâêáY‚Ú• åçä• ëáä“Úãm• åçëäëèéêåꡕ ÝáY…Ú¢ ãm•åä…àäïÚãdÝä•ßޅéeãm•Ö•èàÖáãm•‰Ùç“×Y‚Þ•âä¢ Ýäê•ëáä“Þé•åä“ÖÙÖëÚà•ã֕âÖéÚçÞYá£

Y— Êë[ëåo—æÚßéØåؗç„oéæÛð ÏÙڕßèäê•äÙàÖïî•ã֕ÙäàêâÚãéî•éàÖßmØm•èڕ됢 ßÞâÚà•åäëäáêßmØmØݕáÚïÚãm£

Y— ÍðßãÜÛ[í[åo—ÚÜêë

͒çàê—êÜâëæ鑗æÙãØêëà—Çæê[ñØío

¿ãØíåo—êëé[åâؗÊâØãåoÚߗæÙãØêëo—&É

ÉÖà• çäïèYÝᐕ ìÚו èÖâäï‚Úßâe• ãÚ⏓ڕ ÚíÞè¢ éäëÖé•×Úï•ëàäããdÝä•ëîÝáÚÙYëÖØmÝä•èîèédâ꣕ ÈàÖáãm•ä×áÖèéޕ$ǕâÖßm•ÙëÖ£•Åçëãm•ßڕÛêááéÚíéä됡• ê•àéÚçdÝä•ïÖåm…ÚâڕÝáÚÙÖ㐕éÚíé•Ùä•äàdãà֕

ÌÚו ÈàÖáãm• ä×áÖèéޕ $Ǖ ßڕ çäïèYÝᐕ èîèédâ• è• ëÚáàâ• åäéÚãØÞYáÚ╠ê“ÞéÚbãäèéޕ åçä• áÚïÚØ¢ àäê• ëڂÚßãäè飕 ¿ÚÙã֕ ëeؕ ßڕ èîèéd╠èÖâäé¢ ã¡•ÙçêÝY•ïÖèڕßÚÝä•ïÖåáãeãm•ÙÖé˕èäêbÖè¢ ãd• Ùä×e• ßڕ ÙäèéÖéÚbãe• ãÖåáãeã֕ ßÚ㕠âÚã…m• bYèé•èÚàéä珡•ë•èÚïãÖâê•âÖßm•Þàäãàê•èڕïÙëÞ¢ “Úãâ• åÖáØÚ⣕ łÚÙèÚÙ֕ ¸ËÀ• âêèm• ÖãÜÖ“ä¢ ëÖé•ßÚÙãäéáÞëd•ëçØÝäáäëd•àäâÞèÚ¡•Ö×î•åáãÞáî•Ö• êÙç“äëÖáÙÖßڕä•ä×áÖèéÞ¡•àéÚçäê•èåçÖëêßm£•Ë• ãeàéÚçØݕ å‚måÖÙÚØݕ èڕ éÖà• ßޓ• Ùeßڕ ֕ èåçYë¢ Øޕ ëàáYÙÖßm• åäåÞè èØÝdâÖé֕ ޕ Ûäéàî• $Úçãä¢ áÞØÚ¡•ÅÞàäëÞØàY•ßÚÝáÖ¡•ÉÞèYž¡•ßÞãd•ä×áÖèéޕïÖém╠ßڅée• ïÖåáãeãî• ãÚßèäꡕ Öáڕ åäbÚé• ïÖåèÖãØݕ ØÚèé•èڕåçÖëÞÙÚáãe•ïëî…êßڕ֕åßÙÚ¢áޕéä•ÙYáڕ èäêbÖèãâ•éÚâåÚ⡕ßÞèée•èڕÈàÖáãm•ä×áÖèéޕ$Ǖ èéÖãäê•ãÚåäèéçÖÙÖéÚáãâ•ïÙçäßÚâ•ÞãÛäçâÖØm• åçä•ë…ÚØÝãî•áÚïØÚ£•• ÇÜëé—ÁØåÛoâ

Sekretariát: Český horolezecký svaz, Zátopkova 100/2, P.S. 40, 160 17 Praha 6 - Strahov telefon: 296 118 207 (i fax), 603 646 207, 296 118 347, 603 646 347, e–mail: [email protected] úřední hodiny: pondělí 9 - 12 a 13 - 15, úterý 13 - 18, čtvrtek 13 - 18 ÞÜåÜé[ãåo—êçæåñæé±

36

Lezcův slovník poučný 11 4. Komunikation breakdown Solí to! Tohle označení „kvality“ terénu vzniklo na měkkých pískovcích, kde, pokud stojíte a vrtíte se při tom, drolíte pískovec pod podrážkou. S tím souvisí vtíravý pocit, že se neúprosně blížíte k odrazové hraně můstku. Proto, dolezete-li do takového místa, které „solí“, rukama písek neometejte, ale maximálně jej sfoukněte. Chyt držte a nedlachněte, na stupu stůjte a nekruťte se – chce to cit. Lokroviště: nesouvisí s lovištěm, ale může být poukazem na cestu do věčných lovišť. Jedná se o pasáž vyskládanou z volných šutrů od štěrku až po velikost almary. Sklon může být jakýkoliv. Lepší je se tomu vyhnout, není-li možné, tak dejte pozor. Chyty přebírejte s citem a ty, co zůstanou v ruce, házejte mimo štand. Jištění sice mezi volné kamení umístíte, ale v případě pádu je víc než pravděpodobné, že ta hromada šutrů poletí s vámi, a pokud budete mít náskok, tak na vás. Vyhlídky tedy nic moc. Na druhou stranu je třeba říct, že se ve světě dějí horší věci. Bušit: krom toho, že někdo přijde otevřít, se tím myslí činnost prováděná se zápalem (plic). Zíráte, jak někdo leze „jeden výstup za druhým“ a je k neunavení? Pak vězte, že buší. Leze jako kuna: lokální označení pro „bušení“. Prošitost: bušil někdo celý den ve skalách a navečer se motá jako špína v kýblu? Nejspíš bude „prošitej“. Tahy, fixy: nevěříte při pohledu na další chyt, že do něj dosáhnete. Proč ne, nemusíte, ale když uděláte pořádný tah, tak se dílo podaří a chyt bude váš. Možné ovšem je, že dotyčný chyt nebude tak docela chyt, nýbrž mrška lišta. Nehodláte kapitulovat? Tak tedy milou lištu zafixujte a doufejte v lepší zítřky. Netopýr: gymnastický kousek prováděný na skále či hrazdě, dovedený k dokonalosti Rosťou Tomancem. Potřebujete širší, dobře beroucí madlisko, pokud možno v převise. Drže se obouruč, jakkoliv (bez dopomoci) dostaňte špičky do zbývajícího místa na chytu. Pevně si je usaďte a při pocitu nebývalé jistoty se můžete přestat držet a spustit se hlavou dolů tak, že si budete připadat jako opravdový netopýr. Tím jste také utvořili „no hand rest“. Po spočinutí se vrátíte do původní polohy a lezete dál. Problém nastane tehdy, máte-li slabé břicho a na onen chyt už nedosáhnete. Nebojte, pokud jste nespadli hned na začátku představení, spadnete co nevidět. Tedy pokud chcete svým umem někoho okouzlit, zapněte si jištění nad vámi a pak se předvádějte. Frajeřina je netopýr za jednu špičku ve výlezu z převisu cesty Luftwaffe na Chrámovkách (jištění je pod vámi!). Vypinožit se: zdolali jste právě pasáž, o které jste si mysleli, že to vůbec nepůjde přelézt?

Nevíte ani jak se vám to podařilo? Pak jste se daným místem „vypinožili“. Problémové místo na první pohled vypadá „divně“ a je to charakteristické pro těžší cesty v klasickém duchu na pískovcích. Vyvlnit se: postup takovým terénem, kdy se držíte celým tělem, tedy hodně široké spáry a hodně úzké komíny. Lezec znalý techniky se „vyvlní“, lezec elév se v nejlepším případě „vycuká“. Strhávání: vše nasvědčuje tomu, že by mohlo jít o strhávání částí oděvu z pěkné dívčiny, ale na to zapomeňte. Třeba vás taková dívčina bude jistit v něčem strašně těžkém, do čeho se třeba z pocitu důležitosti navezete a najednou, vysoko nad jištěním, dojde fantazie. Nahoru to nepůjde, slézt už vůbec ne a odskočit se bojíte. Nehodláte-li čekat, až se nebudete moci udržet, stačí dolů zahalekat: „Strhni mě!“ V tu chvíli si význam toho, co jste právě vykřikli, neuvědomíte, a když jo, tak co už. Když se ten nahoře drží moc pevně, stačí zabrat trochu víc. Však on se pustí. Kohoutek, žába, pěst, ropucha, klíč: a spousta dalších pojmů, které označují způsoby zakládání částí končetin do spár. Některé jsou všeobecně známé a používané, ovšem najdou se i termíny, jež používají zdatní pískaři k mystifikaci a tahají tím poměrů neznalé za nos. Ticho: pokud se shora, tedy z ostrého konce lana, dlouho nic neozývá, není to zrovna příjemné. Buď je prvolezec skromné povahy a problém, do nějž nalezl, si nechává pro sebe. Možné je také to, že už dávno dolezl na štand, ale fakt, že je za hranou a třeba ještě fouká vítr fučavec, znemožňuje jakoukoliv – natož duchaplnou – domluvu. V takové situaci se provozuje domluva pomocí tahání za lano, ale v případě natažené celé délky lana, a navíc klikatě, je to spíše otázka teorie. Tedy myslete si, že zrovna dolezl na štand, dejte mu čas na jeho zbudování (ne vždy to jsou dva nýty spojené řetězem…) a začněte opatrně lézt. Pokud vás dobírá, jste na správné cestě. Pokud ne, není něco v pořádku a musíte improvizovat. Spouštění americké, „amerika“: používané na skalkách. Dolezete ke slaňáku, zapnete jej a necháte se dobrat. Místo očekávaného poklidného spouštění se však nečekaně řítíte k zemi, nad kterou jistič jízdu zpomalí a vy s hrůzou v očích měkce dosednete na zem. Je to žertovný kousek (pro jističe a přihlížející), kdy se očekává odhad terénu, tedy není-li v cestě police a podobně. Spouštění ruské, „rusko“: používané na skalkách. Dolezete ke slaňáku, zapnete jej a necháte se dobrat. Místo očekávaného poklidného spouštění se však nečekaně řítíte k zemi…

text kresba

Vilém Pavelka Lenka Petrášková

medicína

16

První pomoc na laně

Vzrůstající popularita lezení tak s sebou přináší i základní dotazy potenciálních zájemců o tento sport, zdali s touto sportovní aktivitou mohou s klidem začít a neexistují-li nějaká zdravotní nebo tělesná konstituční omezení bránící jim tento sport provozovat. Přetrvávající nepřesné představy většiny veřejnosti o lezení vedou nadále k tomu, že považuje lezení za sport vhodný pouze pro úzkou skupinu osob. To však není pravda a lezení může zkusit téměř kdokoli v kterémkoliv věku.

pak bude plnohodnotný. Zajímavé je srovnání závodního boulderingu s lezením na obtížnost, kde první jmenovaná disciplína vyžaduje větší svalovou sílu, zatímco druhá větší vytrvalost. Prosadit se v obou je nadmíru obtížné a dokáže to jen několik málo sportovců. Z této skutečnosti mimo jiné vyplývá, že pro úspěch v jedné z disciplín je dnes už nutná specializace. Pohybové nadání: Osoby, a zvláště pak to platí u dětí, které pravidelně sportují a nebo jsou od nízkého věku k pohybu vedeny, budou mít lezecké začátky pravděpodobně velmi usnadněny. Dobrá koordinace pohybů je v lezení důležitá a bez ní na ty nejvyšší mety nelze pomýšlet. Jde však do jisté míry naučit. Talent: Významný faktor úspěchu v každé nejenom sportovní aktivitě. Často začátky už v raném dětství a pravidelný trénink nemusí stačit k tomu, aby se jedinec nějak významně prosadil, jak si třeba rodiče představují. Prožitek a osobní motivace: Každý po určité zkušenosti s lezením, ať venku nebo na umělé stěně, postupně zjistí, co pro něj lezení znamená a co si od něj slibuje. Uvědomit si tuto skutečnost není vůbec na škodu, protože si pak podle toho můžeme stanovit osobní cíle a přirozeně se motivovat. A motivace je jedním ze základů pro úspěch ve sportu. Vlastní prožitek z lezení je neméně důležitý, protože na jeho základě bude začátečník pokračovat s lezením nebo aktivity s ním ukončí. V tomto směru jej může hodně ovlivnit instruktor, horský vůdce, spolulezci, kolektiv oddílu nebo horoškoly, kteří mohou mít velmi stimulující a povzbudivý vliv na začínajícího lezce. Začínat s lezením nějak individuálně a prost rad zkušenějších není ideální. Psychika: Se strachem z výšky je třeba vyrovnat se hned na začátku. Později s lezením na prvním konci lana k němu přibude i strach z možného pádu. V tomto směru mohou být nápomocni opět výše uvedení jedinci nebo subjekty.

Přínos Jako každý sport má i lezení kladný přínos na oběhový a dýchací sy stém, a mimo to velmi dobře formuje lidské tělo rozvojem pohybové soustavy. K lezení v přírodě a horolezectví se neoddělitelně váže další fyzická námaha a ve výsledku tak můžeme považovat lezení za sport velmi komplexní, na kterém se podílejí všechny části po-

(2) Zdravotní Nepřítomnost závažných vrozených nebo získaných tělesných vad: Osoby s nějakým zdravotním problémem tohoto typu jsou většinou samy nebo jejich nejbližší dobře obeznámeni, co to pro ně znamená a co zvládnou, nebo si mohou dovolit, aby nedošlo k případnému dalšímu zhoršení jejich už tak závažného zdravotního sta-

aneb Ošetři a zachraň na skále, ledu a sněhu

Zdravotní aspekty sportovního lezení III

Lezení – sport pro všechny S narůstajícím počtem umělých stěn je lezení jako sport dnes daleko dostupnější a začít s ním je mnohem snazší než kdykoliv předtím. Lezení je velmi vyhledávaná volnočasová sportovní aktivita i v takových zemích jako je Nizozemí, kde skály a nějaká historie horolezectví téměř neexistují. Pravidelně nebo občas chodí dnes lézt lidé nejrůznějšího věku, osoby pravidelně sportující nebo jedinci věnující se sportu pouze příležitostně.

38

hybové soustavy a dochází tak k jejich přirozenému a vyrovnanému rozvoji. To vše posiluje zdraví jedince a zvyšuje kvalitu jeho života. Předpoklady (1) Tělesné a jiné Hmotnost: Obecně rozšířenou informací o lezení je ta, že zájemce by měl mít přiměřenou hmotnost. Toto je však třeba brát s nadhledem a potenciální zájemci o tento sport by neměli být ovlivněni momentální konstitucí svého těla a s tím souvisejícími případnými neúspěchy v začátcích. Nadváha ovšem je významným limitujícím faktorem pro lezení. Nižší váha je naopak výhodou. V současném sportovním lezení na špičkové úrovni mají ti nejlepší velmi podobné tělesné parametry (hmotnost/ výška – muži: cca 60 kg/172 cm,

Rudolf Jůza, Španělský lži 8+, Roviště

ženy: 48 kg/160 cm). Jejich tělo je přiměřeně svalnaté (nadbytek svalové hmoty je značně limitující vzhledem k nárůstu váhy, která není kompenzovaná nárůstem potřebné svalové síly), šlachovité, s minimálním množstvím podkožního tuku. Jedinci s odlišným somatotypem se na předních místech takřka neumísťují. Svalová síla: V tomto sportu hraje dostatečná svalová síla velkou roli. A to nejenom horních končetin, jejichž svaly mají lezci mimořádně vyvinuté, ale i všech ostatních svalových skupin trupu a dolních končetin. I na ty by se mělo v tréninku pamatovat, protože jejich oslabení výrazně omezuje zlepšování lezce. Začínající lezec by neměl být zklamán svými výkony na prvních přelezených cestách, které často prosedí a sil se mu nebude dostávat hned po prvních metrech lezení. Bezproblémově přelezené cesty, v nichž se lezec při začátcích trápil, jsou jasnou známkou vzrůstající svalové síly a impulsem pokusit se o těžší cesty. Starou známou pravdou je fakt, že je lepší vylézt několik lehkých cest než se pokoušet nebo protrápit se jednou těžkou. I na tu se jednou zcela jistě dostane a výkon na ní

Jakub Hlaváček, Cesta námořní pěchoty VIIb, Indiánka, Labák

vu. Vývoj medicíny jde stále kupředu a lezení se tak mohou věnovat skutečně téměř všichni. Dobrý zdravotní stav: Sportovat při nějakém rozvinutém onemocnění nebo aktuálním zdravotním problému je nezodpovědné, protože zvýšenou fyzickou námahou se oddaluje vyléčení a kromě toho prožitek z lezení není stoprocentní. Vhodné je tak vyřešení zdravotních komplikací na základě konzultace s praktickým lékařem nebo specialistou, a pak v zásadě nic nebrání začít s lezením. Chronická onemocnění pod lékařským dohledem a za patřičné terapie nemusí být překážkou, pokud lékař proti lezení jako zátěži pro organismus nic nenamítá. Speciální zdravotní omezení a rizika Přestože věk nebo chronická onemocnění nemusí znamenat omezení pro lezení, v některých věkových kategoriích nebo u skupin osob

se vyskytují specifické zdravotní problémy, které může lezení negativně ovlivnit. Proto je dobré na ně upozornit. Na prvním místě jsou to děti a problémy charakteristické právě pro tento věk. Ženy zajímá těhotenství a lezení během něj a potom. Existuje několik málo nemocí nebo zdravotních problémů, které se mohou vyskytnout u osob nejrůznějšího věku a v souvislosti s lezením stojí za pozornost. Dětský věk si zaslouží samostatný článek a podobně i těhotenství, protože během něj mnoho žen sportuje a toto téma je tedy velmi aktuální. Dnes se tak dotknu pouze poslední skupiny. Oběhová soustava a vysoký krevní tlak: Při lezení jako při každém sportu dochází k nárůstu krevního tlaku. Pokud někdo trpí hypertenzí, může pro něj lezení znamenat určité riziko dekompenzace krevního tlaku. Vylučovací soustava: Povrchově u l ože n á t r a n s plantovaná ledvina je náchylnější k mechanickému inzultu nebo útlaku se-

dacím úvazkem, proto by se tento fakt měl vzít v potaz. Podobně shunt – zkrat mezi žilním a tepenným řečištěm sloužící k dialýze, umístěný na předloktí – je na exponovaném místě a při jeho poškození by mohlo dojít k vykrvácení. Proto se s ním nedoporučuje lézt spáry nebo cesty takového charakteru, ve kterých by se mohl lehce poškodit. Nervová soustava a poškození mozku: Poškození nervových struktur s křečovými stavy jsou závažné zdravotní problémy a v případě jejich projevu během lezení mohou znamenat pro lezce ohrožení na životě. Přicházejí většinou neočekávaně a při lezení na prvním konci lana si jednak lezec může způsobit těžké poranění a jednak často dochází k omezení průchodnosti dýchacích cest, což je další závažná zdravotní komplikace, na kterou se musí pamatovat. Endokrinní systém a diabetes mellitus: Diabetes mellitus, neboli česky cukrovka, je onemocnění slinivky břišní, při kterém je porušena tvorba nebo vylučování inzulínu. Inzulín slouží v lidském těle k regulaci hladiny cukru v krvi. Cukrovka je nemoc postihující mnoho částí lidského těla. Diabetická noha je jednou z jejích komplikací. Dochází při ní k poškození cévního řečiště a nervů nohy mající za následek nedokrvení nohy, špatný přísun živin a kyslíku tkáním na periferii. To vše přispívá k odumření tkání na noze se vznikem vředů, defektů a rozvoji infekce. V krajním případě to může znamenat pro nemocného amputaci části nohy nebo celé končetiny. Diabetikům věnujícím se lezení a trpícím tímto problémem se tak nedoporučuje používat malé lezečky. Těsná obuv tento stav dále zhoršuje. O interních nemocech v souvislosti s lezením a horolezectvím toho bylo napsáno prozatím velmi málo. Při nových informacích se v budoucnu k tomuto tématu jistě vrátím. Poděkování: ČHS. Literatura: 1. Hochholzer, T., Schöffl, V.: So weit die Hände greifen. 2. Schöffl, V., Hochholzer, T.: Sportklettern – Aktuelle sportmedizinische Aspekte. (Küpper, T.: Nichttraumatologische Aspekte des Sportkletterns.)

text

Tomáš Obtulovič ml. [email protected] www.horomedicina.cz

foto kresby

Martin Spilka Watt + dcera Anička

39

metodika

Karabiny V době mých lezeckých začátků byly mezi horolezci hojně rozšířeny bizarně tvarované karabiny české socialistické provenience s přímo kosmickou pevností - tzv. „Walterky“. Proslýchalo se, že občas někomu někde tahle karabina praskla, ale já jsem to bral jako historky o strašidlech z dětství a vercajk na lezení jsem považoval za nezničitelný. Až jednou... Balil jsem si zrovna pod skálou věci, když šel kolem odřený chlap s vyděšeným výrazem ve tváři, v dlani zlomky karabiny, která s ním právě před chvílí při odsednutí rupla… Dost to otřáslo mou vírou ve veškerý lezecký materiál a chvíli jsem se hodně bál… Až jsem se o vybavení začal trochu víc zajímat, došlo mi, že vercajk vydrží bezpečně co má, jen když ho použijete správným způsobem. Karabiny (nebo karabinky, jak nesprávně říkají nelezoucí obdivovatelky horolezců všemu, co cinká na sedáku) jsou nepostradatelnou výbavou každého lezce. Můžete s nimi otloukat led z chytů ve velké alpské stěně, otvírat pivo v basecampu nebo si jeden blýskavý kousek připnout na batoh a machrovat v pražském metru. O jedné labácké klasice se dokonce šušká, že dobře vzpříčená ruská titanka jde cestou použít jako vklíněnec. Pokud si ovšem vezmete moderní déčko, jste nahraní a musíte se bát a lézt podle pravidel… Takže, jak vybrat tu správnou karabinu? Evropská norma (EN 12275) dělí horolezecké karabiny podle způsobu použití na několik tříd. Pokud se vám normu nechce luštit, zapamatujte si alespoň následující: Na via ferraty (klettersteigy) používejte karabiny označené „K“. Při zachycení pádu na ferratě je karabina namáhána odlišným způsobem než ostatní karabiny, a tak jsou pevnostní požadavky o něco přísnější. Také by se vám s „Káčkovou“ karabinou nemělo stát, že se na tlusté ocelové lano prostě nevejde. Oválné karabiny se značkou „X“ nepoužívejte k bezprostřednímu zachycení pádu – tj. jako postupové jištění. Díky oválnému tvaru je využijete spíš ve spojení s kladkami, žumary nebo slaňovacími brzdami, ale pohodlná manipulace je na úkor pevnosti. „H“ znamená karabina HMS, tj. karabina určená k jištění poloviční lodní smyčkou. Dále se vám osvědčí například ve spojení s kýblem, nebo při budování štandů.

40 www.singingrock.cz

Pokud na karabině nenajdete žádné písmenko v kroužku, jedná se o základní karabinu, kterou můžete použít do expreskových setů nebo cvakat do smyček a do friendů. Hlavní (podélná) osa zatěžování Nos

Tělo karabiny Zámek

Světlost Pojistka

stává se najednou nebezpečným článkem jisticího řetězce. Při koupi karabiny se zaměřte hlavně na: Pevnost karabiny s otevřeným zámkem a napříč. 8kN je dnes standard, pod který bych nešel. Používejte gumičky fixující karabinu v expresce – zabráníte tak jejímu přetočení a zatížení přes zámek. Stejné využití mají i karabiny se speciálně tvarovaným tělem (třída D). Cvakejte karabiny tak, aby se nelámaly o skalní hrany a zámek se nemohl kontaktem se skalním výstupkem pootevřít.

Karabiny s drátěným zámkem oceníte v horách a na českém písečku, protože se nezanáší pískem a nezamrzají. Při hrubém zacházení a páčení třeba v „hákovačkách“ však můžete drát pěkně zohýbat. Ohromnou výhodou drátovek je minimalizace pootevření zámku při nárazu o skálu nebo vibracemi lana.

Nebezpečné

Pozor při cvakání většího množství zátěžových prvků do karabiny (více karabin, lan, smyček atd.)

Pokud dáváte přednost klasickému zámku, vyberte ten se systémem KEY-LOCK. Budete se podstatně méně vztekat při vycvakávání matroše z karabiny nebo při vybírání expresek po úspěšném erpéčku. V případech, kdy je karabina klíčovým prvkem jisticího řetězce, vždy sáhněte po té s pojistkou zámku. Šroubovací pojistka je nerozbitná klasika, která se ale třením lana nebo vibracemi může otevřít. To se nestane u twistlocku, který je navíc automatický, a tak jej nezapomenete zamknout, ani když se na stěně ukáže nová bábovka. Už jsem toho popsal docela dost a ještě jsem se nedostal k tomu nejdůležitějšímu. K tomu, co vás určitě někdy napadlo, když jste s hrůzou v očích kontrolovali od kruhu hloubku pod klepajícíma se nohama. A sice, může ta karabina rupnout? Na každé karabině jsou uvedeny pevnosti pro dané zatížení. Pokud je karabina zatížena v podélné ose se zavřeným zámkem, je téměř neprůstřelná a vy můžete s klidem hodit třeba desítku. Pokud je ale něco špatně a karabina je zatížena napříč, ohýbána přes skalní výstupek nebo se pootevře zámek,

také vydržely (viz graf a obr). To neznamená, že bych teď karabiny co mi při lezení upadnou s klidem cvakl zpátky mezi matroš… Ale může se stát, že budete muset někdy takovou karabinu náhle použít (zvlášť když ji používáte na vklíněnce, nebo na skoby jako já a najednou vám dojdou všecky expresky), máte pak velkou šanci, že to přežijete… text kresby

Nebezpečné KARABINA 1

Nebezpečné

Často se taky říká, že karabina, která spadne z výšky na zem, je nebezpečná, má mikrotrhlinky a pravděpodobně při zatížení praskne, nic nevydrží. Pit Schubert to ve své knize o bezpečnosti a riziku na horách popírá. Při nedávné akci v Yosemitech jsem si na to vzpomněl, když jsem v suti pod El Capem našel několik omlácených karabin, které někomu při lezení upadly… Dvě nejhorší jsem si přivezl na trhačku a otestoval. Obě karabiny měly vydržet podle výrobce 25 kN a danou hodnotu

KARABINA 1

KARABINA 2

KARABINA 2

Janek Bednařík, Martin Horák Vojtěch Dvořák

OK

Veseleselezese aneb Vtáčník 2007 dětský lezecký tábor Je neděle 29. července, něco po deváté ranní. Před halou Lokomotivy Břeclav se sjíždí děti a rodiče. Hromada báglů, bedýnek, kufrů a jiné batožiny se vrší. V hlavě počítám – kam, co, jak dáme, jestli jsme na něco nezapomněli, či zda mám vybrané všechny peníze, papíry a tak podobně. No prostě CHAOS! PANIKA! CESTOVNÍ HOREČKA! Autobus má zpoždění… Konečně je tady! Všichni rozloučit, naskládat se kam se dá

a vyrážíme. „Člověče, máme určitě všechno? Zbývá nějak moc místa.“ Cesta mikrobusem ubíhá celkem v pohodě, na hranicích nám jenom zamávají a za hranicemi už stoupáme do kopečků. Nejdřív Malé Karpaty, pak Strážovské vrchy a jsme pod Vtáčníkem. K chatě se dostáváme kolem třetí odpoledne. Rozdělujeme děti do pokojů, oddílů, vybalujeme, zabydlujeme se a začínáme. Nejdříve opatrně. První den teorie, bezpečnost, zdravověda a nějaká ta hra. No, další dny jsou už většinou lezecké. Nejbližší skalky jsou co by kamenem dohodil, sotva čtvrt hodinky, ale za to trochu do kopce. Stačí si jen zvyknout. Přece jen, většina zúčastněných je z nížin a 650 m n. m. (chata), ze které každý den vyrážíme, je první dny trochu zmáhá a nemluvím jen o dětech! Zalezl si opravdu každý, ať už začátečník nebo závodník. V okolí je lezeckého matrošu habakúk. Mít jenom čas a mikrobus. Ani jednu z věcí jsme, bohužel, nevlastnili, a tak se lezlo hlavně v nejbližším okolí. Na Sekaninách (andezitové skalky kousek nad chatou) a ve starém lomu u dědinky Podhradie, který je v dosahu asi po necelé hodince pohodového pochodu. Cesta se jistě vyplatila. Hladká stěna, jak ukrojená nožem, jemně rozrušená spárami, odjištěná jak umělá stěna. Prostě čučíte s otevřenou pusou a cítíte, jak vám v konečcích prstů bubnuje nedočkavost. Lezlo se, lezlo a lezlo. A nejen to! Na táboře, i když je lezecký, nesmí chybět hry, výlety, táboráky a spousta zábavy. Tento rok nám počasí přálo, a i když sem tam nějaká ta kapka spadla, myslím, že tábor se vydařil. Díky tímto všem, kteří se jakous takous měrou na táboře podíleli – ČHS, Varan Outdoor, Richardovi Dědičovi coby i skvělému kuchaři a všem důvěřivým rodičům, kteří nám svěřili svoje děti. Děkujeme! Nalistujte si naši internetovou stránku www.palavskyvesak.com/ fotogalerie a sami se podívejte, jak nám bylo. text foto

s. g. (hlavní vedoucí) archiv autora

na pultech

MOIRA STRETCH je pružná hřejivá pletenina s vlasovou rubovou stranou. Kombinace dvou typů syntetickým materiálů zajišťuje výborné funkční vlastnosti. Pletenina vykazuje dobrý omak a kvalitní fyzikálně mechanické vlastnosti (malou míru opotřebení, oděr a žmolkovitost). Vnitřní vlasová strana umožňuje dokonalý transport vlhkosti od těla a zadržuje potřebné množství vzduchu pro dokonalou tepelnou izolaci. Pletenina je kompaktní, ale současně pružná. Mikina klokanka uni: 1.749 Kč www.moira.cz

SCORE 10.1

STREAM QC Nová lezečka v modelové řadě Rock Pillars. Špička je ideálně uzpůsobená pro stání na malých stupech a skvěle koresponduje s anatomicky tvarovanou patou. Zapínání na suchý zip nohu pevně semkne a nedovolí jí se protočit ani o kousek. Toto vše je podtrženo podešví z nové směsi gumy Grippin, která dodá opravdu neočekávané tření na jakémkoliv povrchu.

nové horolezecké lano SINGING ROCK pleteno technologií ROUTE 44 značení středu ultraconic zakončení konců lana termotransferové koncové značení hmotnost: 66 g/m počet pádů: 8 rázová síla: 9,1 kN Doporučená MO: 3689 Kč/60 m www.singingrock.cz

CRAFT Pearl Move Sportovní mikina kombinující funkční pleteniny Flex Fleece a Pearl Fleece. Materiál je velmi příjemný na dotek, hřejivý, prodyšný a pružný. Zajímavý design – kontrastní švy, zakončení rukávů a grafika na přední části mikiny, decentní vytlačené logo. Boční kapsička na zip.

Doporučená MOC: 1.690 Kč www.rockpillars.cz

Barvy: pánská: tmavě zelená, červená dámská: světle modrá, červená Cena: 1.250 Kč www.craft.cz

TENDON 9.8 Ambition Sportovní lano klasické konstrukce pro všechny, kteří se chtějí zlepšovat. Přes svůj malý průměr překvapí lano dlouhou životností a odolností vůči oděru. Nízká hmotnost, vyšší počet pádů a výborná manipulovatelnost jsou parametry, díky kterým začnete překonávat své vlastní limity. Teflon®, Nanotechnology Barva: blue, light green Doporučená MOC: 2.905 Kč (50 m) www.mytendon.com

Primus EtaPower

Black Diamond Cosmo První čelovka, která má tři ledky, z toho jednu půlwattovou HyperBright a další dvě typu SuperBright. Díky tomu je kromě osvětlení nejbližšího okolí s čelovkou možné dosvítit až na 38 m. Prostě kosmické technologie za atraktivní cenu. Základní údaje: půlwattová ledka dosvítí až 38 metrů svítivost až 140 hodin (při módu s nejnižším odběrem energie) dva módy se třemi možnými intenzitami svítivosti plus režim blikání příjemná a extrémně lehká, 44 g bez a 80 g s bateriemi robusní a voděodolná podle standardu IPX 4 barva: stříbrná nebo tmavě červená v balení tři kvalitní AAA baterie doporučená prodejní cena pro západní trhy: 29,90 Euro k dostání od listopadu 2007 www.blackdiamond.eu

42

Švédský specialista na vařiče, firma Primus, uvádí na trh nový typ hrnce (o objemu 1,7 a 2,1 litru) se dnem výrazně zefektivňujícím přenos tepla. Díky tomu potřebujete na vaření až o 50 % méně tepla, a tím i méně paliva. Hrnce jsou vyráběny z extrémně odolného hliníku potaženého třemi vrstvami titanu. Na našem trhu by se cena měla pohybovat kolem tisíce korun. Objem 1,7 l 2,1 l

Rozměry 170 x 90 mm 190 x 110 mm

www.primus.se

Váha 225 g 250 g

Montana Nejdéle vycházející český lezecký časopis. Příběhy z naší i světové lezecké scény, nákresy, metodika, portréty současných i historických lezeckých osobností, závody. Dvouměsíčník, minimálně 64 stran na křídě. Roční předplatné: 365 Kč více na: www.montana.cz Příjemné počtení přeje redakce

MNICHOV Veletrh Ispo, který se koná dvakrát do roka (zimní a letní), je už v Mnichově tradicí. Zdá se, že každý ročník je vždy o něco větší, vítá více návštěvníků, vystavovatelů se také schází čím dál více a roste podíl zájemců ze zahraničí. Letošní

letní veletrh byl celkově tak trochu jiný než všechny předchozí ročníky. Ispo lidé vnímali hlavně jako veletrh sportu. Jenže právě toto vnímání organizátoři od letošního roku rozšiřují také na styl. S novým konceptem veletrhu Ispo se zájemci mohli seznámit

a přesvědčit se na vlastní oči od 8. do 10. července 2007. Hlavní zaměření Ispa na „sportstyle“ nalákal 17.500 odborníků, kteří podle tiskových materiálu nejvíce ocenili fóra a různorodé show týkající se nadcházejících trendů. Ten náš “starý dobrý“ outdoor už tedy logicky přestává stačit – největší obchodní potenciál by

tak v nejbližší době mělo vykazovat „oblečení, které může dýchat“ a hlavně floorball (a až se setkáte s označením „unihockey“, tak snad už byste neměli tápat, co že to vlastně znamená). Velkému zájmu se letos také těší sportovní odvětví jako fitness, plážové sporty, běh a golf – no, na mě to působí jako sporty, kde se moc neumažete, můžete ukazovat, jak pěkně a moderně jste oblečení a jak vysportované máte tělo... Organizátoři veletrhu slibují, že v následujících dvou letech budou pokračovat v nyní nastaveném konceptu a prolínání sportu a stylu bude na Ispu ještě více prohlubováno. Takže se snad máme na co těšit. Příští letní veletrh Ispo Sport & Style v Mnichově je plánován v termínu 29. června až 1. července 2008. Za zmínku stojí, že začátkem září (přesně 6. až 8.) proběhl ještě jeden veletrh Ispo, a to v Moskvě. Rusko jako takové platí za velmi perspektivní trh, přesto letos přijelo o něco méně vystavovatelů než loni. Byly představeny novinky z oborů outdoor, týmové sporty, běh. „Sportstyle“ nechyběl ani tady, ale do takové dokonalosti jako v Mnichově zatím doveden nebyl. Zatímco Mnichov zavedl pře-

vratné novinky již letos, Moskva se tentokrát naposledy mohla pochlubit „starým kabátem“. Však také, v Moskvě pořádali Ispo teprve podruhé. Ovšem už od příštího roku by tomu mělo být jinak. A změny to nebudou malé. Už v únoru se organizátorem veletrhu stane „Sport Communication Group“ a celý projekt dostane nový název:

„In_Sports, international trade fair of sports brands“. Veletrh nadále zůstane partnerským veletrhem veletrhů Ispo. text foto

Alena Kopfová www.ispo.de

43

Tatry

Malá Žltá stena

2. zima: Bohač, Lenart 12. III. 1977

V stena

2. „Maturitná vychádzka“ kl. V+, A0, 4 hod., Ján Vestenický, Ivan Račko, 13. VI. 1976, 6 skôb, hexcentre 2. leto: M. Bakeš, L. Kořínek, 19. VII. 1976 3. leto: J. Gurník, D. Viest, T. Slama, 10. X. 1982 4. leto: L. Cvaniga, V. Jakubec, 4. IX. 1984 1. zima: P. Páleníček, A. Ferancová, II. 1977 2. zima: O. Ďuriš, R. Gálfy, 27. XII. 1979 (12 hod.)

Malá Žltá stena, ak sa to dá povedať, je akousi predstenou severovýchodného ramena Prostredného hrotu. Od známejšej Žltej steny ju oddeľuje roklina spadajúca medzi SV stenou Prostredného hrotu a Žltou stenou. Do Malej Studenej doliny spadá asi 200 m vysokou a strmou stenou. Cesty v spodnej časti steny sú zaujímavé svojím kombinovaným lezením, hlavne v zime, ostatné cesty majú výrazne skalný charakter.

Prehľad výstupov: 1. Ján Vestenický, M. Uherová, 18. 7. 1976, kl. V, 4 hod. 2. leto: O. Ďuriš, Račko, 24. VIII. 1978 1. zima: s nástupovou variantou: Ján Vestenický, Anna Kušnieriková, 22. I. 1977

3. zima: P. Jackovič, M. Pšenek, II. 1985 4. zima: V. Jakubec, E. Orolínová, I. Pšenek, 8. III. 1986 3. „Tulácka balada“ kl. V-, A1, 15 hod. Slavo Drlík, Karel Jakeš, Jozef Osif, 21., 23., 29. XII. 1975

1. leto: Stejskal – rok ? 2. zima: J. Santus, I. Žila, zima 2002, kl. M5, 6-A1 4. „Jitřenka“ kl. V-, A1, 12 hod. Slavo Drlík, Karel Jakeš, 30. XII. 1975, 9. I. 1976 1. leto: P. Páleníček – rok ? 2. leto: S. Kuba, Š. Bednár – X. 1982 (7 hod.) 5. „Variant“ kl. V, A2 Igor Pap, leto 1985 6. „Jochen Rind memory“ kl. VI+, A2, RP: VII+, 9 hod.

Poldo Páleníček, Maja Myslivcová, 27. VI. 1971 1. leto:S. Drlík, Hraško, Stejskal, 18. VII. 1973 2. leto: J. Faktor, P. Bednařík, 18. VIII. 1973 3. leto: Š. Bednár, J. Bednár, 26. VIII. 1976

4. leto: L. Cvaniga, V. Jakubec, 1. VIII. 1987 1. zima: A. Belica a spol. 21-22. III. 1972 1. RP: I. Pap, P. Hámor, 7. VII. 1988, kl. 7+ 7. „Jim Clark“ kl. VI-, A2, 11 hod., 15 skôb, 1 bong, 1 rurp O. Hála, Jozef Osif, Ján Vestenický, 26. VIIII. a 21. IX. 1975 2. leto: J. Stejskal – rok ? 3. leto: S. Drlík, P. Mačák, leto 1976 4. leto: J. Bednár, Š. Bednár, 6. VII. 1980 (6 hod.)

1. zima: K. Glazek, J. Stepien, 16 – 19. III. 1979 8. „Galeje“ kl. V+, A2, 15 hod., nutné tenké skoby Slavo Drlík, Pavol Mačák, 22-23. X. 1977 2. leto: J. Bednár, Š. Bednár, 12. VII. 1980 (6, 30 hod.) 1. zima: K. Bokowski, P. Pačkowski, 5-7. II. 1979 (18 hod.) 9. „Príchuť nekonečna“ kl. VII, a 1RP, 7 hod. Igor Pap, Ján Mierka, Eva Orolínová, 4. VI. 1987, všetky skoby a nity sú zanechané v stene 2. leto: Marinov, D. Myslivec, 12. VIII. 1988 (5 hod.) 3. leto: P. Hámor, Jasenčák, 5. X. 1988 (6 hod.)

4

3

44

10

11

10. „Cesta učedníku“ kl. V, A2, 7 hod. Čejka, Pohl, 21. VIII. 1974 2. leto: K. Jakeš, J. Špánik, VII. 1977 3. leto: S. Glejdura, J. Hyžný, 24. VII. 1978 (4, 30 hod.) 4. leto: J. Gurník, Š. Zajac, 2. VIII. 1980 1. zima: Gažo, D. Myslivec, Romanovský, 27. I. 1989,

14. „Zabudnutý kút“ kl. V, A2, (V+) 6 hod., Ladislav Odstrčil, Ján Vestenický, 30. VII. 1979 1. OS: V. Jakubec, M. Zentko, 19. VIII. 1988 15. „Šesť omrznutých prstov“ kl. V-, A0 (V) (M4) Andrej Belica, Katarína Vraňáková, 21. III. 1973, 5 hod. . 2. zima: J. Bednár, Š. Bednár, 5. III. 1978 (7 hod.) 3. zima: D. Myslivec, Romanovský, II. 1984 (7 hod.) 4. zima: V. Jakubec, I. Jakubcová, 14. II. 1987 1. RP – R. Zittax,, V. Štefan, 4. II. 1996, čisto V, (31/2 hod.) 1. leto: Foik, Harling, 23. VIII. 1977 17

12

11. „Oči plné machu“ kl. V+, 10 hod., 20 skôb, nutné tenké skoby Andrej Belica, Igor Koller, 15. VIII. 1974 2. leto: L. Kralíček, J. Lučenič, X. 1979 3. leto: F. Compel, O. Ďuriš, 14. IX. 1982

1. zima: M. Kořínková, P. Hybner, L. Kořínek, 27-28. II. 1976 12. „Ave Maria – cesta na pamiatku Štefana Krempaského“ kl. VII, a 1. RP, Ján Kuba, Ján Matava, 9. VII. 1983 2. leto: Tefelner – leto 1986 1. OS: I. Pap, J. Pitoňák, leto 1987

13. „Vivat Gorbi“ kl. VII+, a 1. RP, 6 hod., všetky skoby a nity sú zanechané v stene Igor Pap, Jaro Michalko, 26. VI. 1989 2. leto: J. Čech – rok ? 3. leto: R. Dalecký, Kubinský – rok ? 4. leto: Š. Hrdina, Zentko – rok ?

16. „Spárou a vhloubením“ kl. V-, 2, 1/2 hod., Koubek, Prochádzka, 1. VII. 1978, 3 skoby, 5 hexcentrov 2. leto: Gregor, Murgaš, Račko, 22. VIII. 1978 17. „Zabudnutý pilier“ kl. V, 2 hod. I. Papp, V. Jakubec, 30. VIII. 1987

text a foto

Jozef Gurník

galerie

Hohes Dirndl

(2.829 m)

– Dirndlwarte

(2.684 m)

Jižní stěny Převýšení: 500 až 700 m Pohoří: Dachsteingebirge 1 Jižní stěny skupiny Dachsteinu nabízejí řadu zajímavých a náročných cest. Vedle dominantních vrcholů Torsteinu a Hoher Dachsteinu to platí i pro Hohes Dirndl a Dirndlwarte. Masiv Dirndlu tvoří 3 vrcholy: Hohes (též Südliches) Dirndl, Niederes (též Nördliches) Dirndl a Dirndlwarte. Do horolezecké alpské historie vstoupil výrazně v r. 1929 po prvovýstupu dvojice Maix/Höfler nádhernou Jižní hranou, která patří k nejkrásnějším a nejelegantnějším cestám celého pohoří, přestože řada úseků vede komíny. Nástup a východiska: S výjimkou Západního hřebene: Parkoviště u údolní stanice lanovky „Dachstein-Gletscherbahn“ (1.680 m). Příjezd z Ramsau po silnici s mýtným. Nástup: Po značené cestě směrem k chatě „Dachstein-Südwandhütte“ (1.910 m, 35 min.). Dále značenou cestou „Pernerweg“ směrem k J stěně Dachsteinu, po cca 10 min. (mužík) odbočíme směrem k úpatí stěny Dirndlu a k jednotlivým nástupům, 550 m převýšení, 1,5 hod.

5 8 4

10

9 5 3

2

Untere Windlucke

6

Dachsteinwarte Hohes Dirndl

Obere Windlucke Hoher Dachstein

Torstein

7

Niederes Dirndl Dirndlwarte

Mitterspitz

Přehled cest: 1. Západní hřeben E. Pichl, E. Gans, 15. 8. 1898 Obtížnost: II až III+, kvalitní zajištění borháky, 50m lano, 8 expresek, 2 až 3 smyčky, 100 m převýšení, 1 hod. Oblíbená krátká cesta v pevné skále, nástup 30 až 40 min. od konečné stanice lanovky Hunerkogel. 2. Jižní stěna H. Pfannl, Th. Maischberger, 1899 Obtížnost: IV3. Jižní stěna „kombinace“ B. Perner, F. Simonlehrener, 1928 Obtížnost: místy IV, převážně III až IV-, kvalitní základní zajištění. K dojištění sada vklíněnců, 3 až 4 smyčky, dále 50m lano, 6 expresek. Převýšení 600 m, 5 hod. Zajímavá cesta v převážně pevné skále. Původní trasa vede v závěru výrazným koutem. Vhodné je využití dolezení cestou č. 2, celkem 3 délky a cca 70 m dlouhý přechod (viz skica).

46

4. Maixkante K. Maix, W. Höfler, 9. 9. 1929 Varianta nástupu: A. Fischbacher, F. Reisenauer, 21. 8. 2001 Vrcholová varianta: A. Fischbacher, O. Stocker, 5. 9. 2004 Obtížnost: několik míst V, převážně IV až V, cesta je sanována, vybavení: 50m lano, 8 expresek, sada vklíněnců, 5 smyček. Převýšení 700 m, 6 hod. Nádherná klasická cesta s logickým vedením trasy. 5. Původní nástup a dolezení „Maixkante“ Ve spodní části žlabem „Dirndlschlucht“ a v hor-

ní části komínem (obtížnost V) se sutí a v lámavé hornině. 6. La cant Jednodélková cesta typu „Baseclimb“ vlevo od nového nástupu „Maixkante“, obtížnost VIII-. 7. Pfingstpfeiler K. Hoi, G. Stelzig, 28. 5. 1985 Obtížnost: místy VII, převážně V až VI+, cesta má základní zajištění. K dojištění sada vklíněnců a friendů, 6 smyček, dále 8 expresek, 50 m lana. Převýšení 600 m, 4 až 5 hod.

Velkolepá cesta s několika mírně lámavými místy, 8. Vrcholová varianta Obtížnost: IV+ až V, vede v krásné hornině, ale je často vlhká. 9. Fossilienpfeiler K. Hoi, H. Stelzig, 23. 10. 1977 Obtížnost: 2 úseky VII, převážně V až VI+, v r. 1997 byla cesta zčásti sanována. K zajištění: 8 až 10 expresek, smyčky, sada vklíněnců a friendů. Převýšení 500 m, 14 délek, cca 5 hod. Nádherná cesta vedoucí výrazným pilířem s pevnou skálou. 10. Abgebrochener Pfeiler K. Hoi, W. Almberger, 10. 8. 1980 Obtížnost: několik míst V, převážně IV až IV+, nutné vlastní jisticí prostředky – smyčky, vklíněnce, friendy. Klasická cesta vedoucí pilířem s výraznými plotnami, převažuje kvalitní hornina. Sestup: Z hřebenem, slaněním á 20 m a dále „pěšky“ po ledovci k horní stanici lanovky. Literatura: [1] Fischbacher, A., Schall, K., Hoi, K., Lidl, E., Kletterarena Dachstein Süd, Schall-Verlag, Wien, 2004 [2] End, W., Dachsteingebirge Ost, Dachsteingebirge, Bergverlag Rudolf Rother, München, 1990 text a foto

Jiří Novák

47

F esť ák

Festival, fesťák, Teplice, hory, filmy, lidé, řada slov a mohl bych tak pokračovat dále. Ale každý, kdo čte Montanu, ví, co mám na mysli. Ano, letošní 24. mezinárodní horolezecký filmový festival.

Festival filmů s horolezeckou tematikou v neděli skončil. Začal sice již ve čtvrtek 23. srpna, ale hlavní příval návštěvníků byl až na druhý den, v pátek. Ne, nebudu jej hodnotit, na to jsou jiní. Chci se jen podělit o své dojmy z tohoto svátku „všech bláznů s lanem“ i bez něj, jak kdysi nazvala horo a lezce všech kategorií jedna má spolupracovnice. Těžko jsem jí vysvětloval, co nás, tyhle „blázny s lanem“, vede k tomu, že se každý víkend vydáváme někam, kam žádný rozumný člověk podle ní nechodí.

Porota

48

Mám dojem, že mé vysvětlení o tom, že je to žádoucí dávka adrenalinu, asi nikdy nepochopila. Jsem již dávným „pamětníkem“, a tak jsem jel vlastně do Teplic z jakési nostalgie, ze které mne vyrušil šéfredaktor Montany Tom Roubal, když mi navrhl, abych pro časopis napsal pár řádek. Jsem na rozpacích, co vlastně mám psát. O návštěvnících a kolik jich bylo? Blbost. O programové nabídce festivalu? Ještě větší. (Teprve když píši tyto řádky, uvědomuji si, že každý návštěvník mohl pro

sebe na tomto podjetí najít to, co jej právě zajímalo.) Já na fesťáku hledal lidi. Lidi, bývalé kamarády z opačného konce lana, se kterými jsme prožívali, třeba v jiné rovině, to, co bylo zachyceno na promítaných filmových pásech. Skutečně jsem některé našel a přiznali jsme si, že jsme všichni přijeli na fesťák ze stejného důvodu jako já – z pozvání paní Nostalgie. Nedaleké skalní město jsem navštívil sám, protože jsem nechtěl nikoho zatahovat do svých vzpomínek,

1/100 Pro „nýmanda„ Zde mohla být fotka tvého nejlepšího přítele nebo nepřítele, soka, mloka, ba i přímo Vildy Čoka. Tak třeba příště, nebo nikdy… Tato oáza svobody a podpásovek všeho druhu tu totiž může být, ale taky nemusí… Malá satisfakce

Na snímku je Neznámý lezec. Ten se vyskytuje na mnoha (i vašich) fotografiích, vystupuje ve spoustě příběhů a nezřídka je to on, kdo nám (zejména v našich lezeckých začátcích) podal pomocnou ruku. Nikdo mu ale nedopřává publicity – na rozdíl třeba od Neznámého vojína. Otištěná fotografie by měla celou nespravedlnost alespoň trochu napravit.

UIAA

JPK

STUPNICE OBTÍŽNOSTI FR

USD

3

IV

3

5.2

4a

5.3

4

které jsem považoval za příliš soukromé. Také mne napadlo, jestli ti mladí lezci, až se nachýlí jejich čas a stanou se pamětníky, pojedou na xtý festival horofilmů ze stejného důvodu (nostalgie) jako já. Pochopitelně jsem si nedal ujít podívanou Pamír-Hindúkuš 2006. Nechci ji hodnotit, nemám to ani v úmyslu, jen jsem vzpomínal na své kamarády z dob dávno minulých, kteří byli průkopníky tam, kam se vlastně dnes jezdí na víkend, mohu-li to tak říci. Lidé, jed-

na postava za druhou, defilovali v mé mysli. Nemám ani v úmyslu je jmenovat, protože bych určitě na mnohé zapomněl. Ano, i o tom byl festival. Alespoň pro mě. Nebylo v silách jednoho člověka absolvovat celý program festivalu už proto, jak jsem se zmínil výše. Chtěl jsem se podívat také do skal, které mne poznamenaly na celý život, i když jsem lezení na písku nikdy nepřišel na chuť. A ejhle – i tu byli lidé. Mě však zajímali ti plazící se ve vertikálách „domů“ skalního města, sápajících se na jejich střechy, abych se po krátké vycházce vrátil a abych si vychutnal sklenici piva, na jejímž dně jsem našel svou „perličku“ jako ji našel pan Hrabal. „Skály tu jsou proto, aby pokoušely lidské mravence a jejich touhu dostat se alespoň na jejich temeno pro ten adrenalin balancování na hraně či spáře a překonání sama sebe, svého strachu.“ Dopil jsem pivo (nealko), sedl do auta a jako exspeleolog se vydal do Bozkovských jeskyní za dalšími vzpomínkami. 24. festival skončil, ať tedy žije jeho následník – jubilejní 25. Jen doufám, že se ho dožiji, abych jej mohl navštívit. text foto

4+

V

55

VI

5+

4b

5.4

4c

5.5

5a

5.6

5b

6-

VIIa

6

VIIb

5c

6+

VIIc

6a

7-

VIIIa

6a+

7

VIIIb

7+

VIIIc

8-

IXa

11

XIIb

6b 6b+ 6c 6c+ 7a 7a+ 7b 7b+ 7c 7c+ 8a 8a+ 8b 8b+ 8c 8c+ 9a

11+

XIIc

9a+

8

IXb

8+

IXc

9-

Xa

9

Xb

9+

Xc

10-

XIa

10

XIb

10+

XIc

11-

XIIa

NOK 3 4 5

5.7 5.8

5+

5.9 5.10a 5.10b 5.10c 5.10d 5.11a 5.11b 5.11c 5.11d 5.12a 5.12b 5.12c 5.12d 5.13a 5.13b 5.13c 5.13d 5.14a 5.14b 5.14c 5.14d

6-

5.15a

6 6+ 77 7+ 88 8+ 99 9+ 10-

Pavel Bubla Petr Pichowicz

49

a jdi... Za demotivaci neruèíme!

Tomáš Mrázek a Helena Lipenská na prvním skalním výjezdu Tomáš – 8c+ PP, 4x 8c PP, 8b+ OS Helča – 3x 8a+ PP Po svěťáku v Chamonix odjeli Tomáš s Helčou do Orpierre, kde si po roce a půl zvykali na skály a rozlézali se v lehčích cestách. Ty ale už po třech dnech lezeckému páru nestačily, proto se přesunuli do oblasti Les Branches u řeky Ardeche. Pár dní si tu užívali krásného lezení po krápnících, v jeskyni i mimo ni. Třetí navštívená oblast se nachází u Nice a nese název Devers. Za nejhezčí tamní cestu je považována asi Deverse Satanique, jejíž klasifikace se ustálila na 8a+. Ta byla ze začátku skoro nereálným Helčiným snem. Pak ale přišel opravdu dobrý den, a Helča ji vylezla docela snadno, stejně jako ještě další 8a+. Tomáš se do největších prásků nijak zvlášť nehnal – že by respekt na prvním výjezdu po delší době? Poslední den pokoušel Kinematix 9a, ale nevyšlo to. Bude tedy asi muset jet do Deversu ještě jednou... Tomáš leze Kinematix v Deverse foto: Maciek Oczko

Ruské okénko Relace z Himálaje Ruské lezecké podniky stojí svým pojetím dosti stranou od ostatních. Jejich cíl musí být každopádně „balšoj“, jinak to snad ani nemá cenu. Přímé linie v největších stěnách často na vysoké kopce vylezené za každou cenu všemi dostupnými prostředky. Je jim často vytýkáno, že s lezením už to nemá mnoho společného. Neváhají v kompaktní skalní pasáží nechat desítky, v celé cestě pak stovky nýtů, kilometry fixních lan, v cestě pracovat za každého počasí, kdy se o nějakém požitku z lezení nedá v žádném případě hovořit. Dnes, kdy do světa lezení a horolezectví vtrhl „lehký“ styl – ve skalním lezení převládá snaha o přelez cesty OS, v horách se hraje na alpský styl – je hodnocení výsledků ruských těžkých expedic dosti problematické. Prostě často ruský kolchoz se vším všudy. Níže najdete přehled několika zajímavých úspěšných ruských expedic posledních měsíců, které jsou takovými protipóly a na jejichž základě si i vy můžete udělat vlastní představu o vývoji lezení. 2x ruský prvovýstup na Trango V červenci se dvěma ruským týmům podařilo vylézt dvě nové ces-

50

ty v ohromné severozápadní stěně Tranga. Šestičlenná skupina za jedenáct dní otevřela cestu v levé části stěny ve směru nedokončené ukrajinské linie z roku 2003. Druhá čtyřčlenná skupina v šesti dnech přelezla zbrusu nový směr v pravé části stěny. Linie byly z části přelezeny technicky. Shipton v ruském zajetí Po 20denní práci ve stěně se čtyřčlennému ruskému týmu podařilo dosáhnout vrcholu Shipton Spire (5.852 m) v Karakorumu. V 1.300 m vysoké stěně se čtveřici Jevgenij Korol, Andrej Muryshev, Sergej Nilov a Denis Savelev podařil komplet nový prvovýstup se 32 délkami obtížnosti 6b A4. Rusové dobyli západní stěnu K2… …hlásá americký Climbing. Po dvouměsíční usilovné robotě v ohromné, více jak dva a půl kilometrů vysoké, stěně druhé nejvyšší hory světa se ruské početné expedici podařilo přelézt dosud neprostoupenou stěnu. Expedice vedená Viktorem Kozlovem si snad neúspěch ani nepřipouštěla. Tento expediční šéf má již vyznamenání v podobě nové neuvěřitelné cesty v severní stěně Mount Everestu z roku 2005. Rusové dorazili do Karakorumu jako jedni z prvních a zůstali v něm

i poté, co jej naprostá většina expedic opustila, aby dál žili svůj sen o prvovýstupu v západní stěně K2. Cestu téměř kompletně vyfixovali a pracovali v ní za každých podmínek. Stopkou pro ně nebyly ani dvě záchranné akce, kdy šlo o život jejich spolulezců. Vše bez kyslíku, metr za metrem. Postavili celkem sedm kempů, mnoho dní trávili nad hranicí 8.000 m, aby konečně 21. srpna z posledního tábora ve výšce 8.400 m za dobrého počasí mohli vyrazit k vrcholu. Na něm prvně stanuli Andrej Mariev a Vadim Popovich a následující den dalších devět členů týmu! Neskutečné! Tak dlouho působit v obrovské nadmořské výšce při enormní fyzické námaze. Co všechno dokáže lidský organismus snést! Všichni se z vrcholu vrátili v pořádku dolů. Miniportrét Valerij Babanov on-line Život na plno – to je štěstí Do řádku vašeho prohlížeče napište www.babanov.com a dostanete se na stránky Valerije Babanova, jednoho ze současných předních světových alpinistů pocházejícího z ruského Omsku. Taky dvojnásobného vítěze každoročního prestižního ocenění Zlatý cepín za výstupy na Mount Meru v Garthwállském Himálaji a na Nuptse East v oblasti Khumbu. I on jako správný Rus si vybírá náročné cíle a smělé linie, ale jednoznačně upřednostňuje alpský styl a lezení v malém týmu, ideálně jen ve dvou. Známé jsou však i jeho sólovýstupy na Chomo Lonzo, Kangtegu nebo právě na Mount Meru. Není bez zajímavosti, že je snad jediným ruským horským vůdcem s licencí UIAGM. Letos na jaře chtěl s parťákem Patrickem Delaneyem z Kanady prostoupit v alpském stylu dosud nevylezenou jižní stěnu na panenský Kunyang Chhish East (7.400 m) v údolí ledovce Hispar v pákistánském Karakorumu, o který se v minulosti pokoušelo už několik borValerij Babanov foto: archív V. B.

ců jako např. Anderson s Housem. Technická náročnost stěny a její výška 2.700 m, ve finále těžké lezení ve vysoké nadmořské výšce byly hlavními důvody, proč předchozí týmy neuspěly. Dvojka se úspěšně aklimatizovala na kopci Ice Cake Mountain (6.350 m) a byla připravena vyrazit do stěny Kunyang Chhish East. Ale jak asi musel být Valerij překvapen, když mu Patrick oznámil, že do stěny nechce. Valerij na svém webu stroze napsal: „Expedice skončila. Ani jsme nezačali lézt Khunyang Chhish, protože můj parťák na to nebyl psychicky připraven.“ Ne každý je asi ochoten a připraven hrát ruskou ruletu, kdy nevíte, co vás ve stěně vůbec čeká a máte před sebou jednu z výzev současného horolezectví. Jen jedno víte jistě, že to bude maximálně náročné a možnosti návratu jsou velmi omezené. Někdo přirovnal tuto stěnu k severní stěně Jannu (7.710 m) v Nepálu, která byla dlouho nepřekonatelným lezeckým problémem. Právě tam se letos na podzim chystá Valerij se svým kamarádem Sergejem Kofanovem, aby se pokusili o první prvovýstup této stěny alpským stylem. Jen připomínám, že tato stěna byla přelezena pouze jednou ruskou expedicí v roce 2004 těžkým expedičním stylem. Může to tak být od nich v pravdě troufalé, ale „zkusit to“ je někdy více, a už za to si zaslouží uznání, že ano? Tak jim držme palce!

Kdo výš? Světový rekord v dynamu: 2,775 m Hošek z Německa Peter Würth se v červenci během veletrhu Outdoor postaral o vylepšení už tak ďábelského čísla v dynamu. Neoficiálně se mu podařilo rovněž na stěně soutěžních parametrů se 45° převisem skočit dokonce 2,80 m! Že by nějaký klon skokana?

Alpinist v novém Americký horolezecký magazín Alpinist vycházející od roku 2002 změnil design svých webových stránek www.alpinist.com, na kterých najdete ještě více informací ze světa lezení. S rovněž americkým Climbingem poskytuje asi nejlepší on-line zpravodajství. Časopis sídlí v Jacksonu ve státě Wyoming a za sebou má dvacet jedna regulérních a jedno nulté číslo. Magazín je to poměrně nový, jeho kvalitní obsah si však záhy našel velké množství čtenářů po celém světě.

Famózní nová linie v severní stěně Gasherbrumu II! Italské trio Daniele Bernasconi, Karl Unterkircher a Michele Compagnoni koncem června konečně otevřelo cestu v severce Gasherbrumu II. Stěna byla dlouhé roky jednou z výzev himálajského lezení. Ve spodní třetině tři tisíce metrů dlouhé cesty vede prvovýstup přes skalní ostruhu a další dvě třetiny jsou ve sněhu a ledu. Italové si nejprve zafixovali skalní úsek cesty a poté s jedním bivakem na hranici 7.000 m dosáhli vrcholu. Těsně před vrcholem se k sestupu obrátil Michele Compagnoni. Všichni sestupovali normální výstupovou cestou jihozápadním hřebenem. Při sestupu použili stany a vybavení jiné italské expedice.

Voie Petit

Adam Ondra v létě válel!

Poslední srpnový víkend se Dušanu Stoupovi Janákovi s Vaškem Šatavou podařilo zopakovat cestu „Voie Petit“ na Grand Capucin v masivu Mont Blancu. Linii otevřel Arnaud Petit jako 7c+ A1 a v roce 2005 volně přelezl A. Huber a ohodnotil 8b. Po A. Huberovi jde v případě Vaška a Stoupy pravděpodobně o druhé volné přelezení. Reportáž z výstupu my měla přinést některá z následujících Montan.

Nejprve na třetí pokus vylezl Abysse 9a, pak stylem OS Hot chili beans volcano 8b+, následoval RP přelez linie Speed 8c+ ve Voralpsee, aby se o pár dní později postaral o nejrychlejší přelez cesty Silbergeier 8b+, jedné z nejtěžších horských linií vůbec, nacházející se v Rätikonu.

Osm žen vystoupilo na svou první čtyřtisícovku

Bravo, Francie! Prvovýstup na Pumari Chhish South 7.350 m Yannick Graziani a Christian Trommsdorff uspěli v dlouhé roky obléhané jižní stěně. Výstup 2.700 m vysokou stěnou jim trval čtyři a půl dne a Trommsdorff uspěl na hoře až na potřetí. Frantíci chytli šestidenní periodu perfektního počasí, která jim umožnila vylézt tento nádherný prvovýstup alpským stylem. V dokonalém granitu ve výšce mezi 6.400 a 7.000 m je čekal klíčový úsek, kde volné lezení dosahovalo sedmého stupně obtížnosti ve skále a M6 v mixech. Den a půl trval návrat stejnou cestou slaňováním a sestupem. Svým výstupem si hlasitě řekli o Zlatý cepín.

Hory Jižní Ameriky Peruánský Stonehenge Dramatický prvovýstup ve východní stěně Puscantrupa Este (5.410 m) udělala slovinská dvojice Pavle Kozjek a Grega Kresal v pohoří Cordillera Huayhuash. V cestě Stonehenge se museli vypořádat i s úseky se skálou mizerné kvality, kde jim byly podle slov Pavle Kozjeka zkušenosti ze Slovinských Alp velmi k dobru. Cestou však nabízí i délky kompaktní skály a lezení v ledu a sněhu. Obtížnost hodně solidních 5.11, 70° a délka 600 m. Pavle si zřejmě postavil nějakou továrnu na výrobu prvovýstupů v Kordillerách, protože to byl už jeho osmý! Více najdete na: www.extremekanal.com.

Realization – 4. opakování Přelomová cesta ve francouzské Ceüse se dočkala dalšího, po mnoha víkendech pokusů, přelezu v podání Davida Grahama.

Jako tučňák… Vystaven všem nezmarům počasí a trpělivě je snášet. Tento pocit si asi prožili Kanaďané Jeremy Frimer a Ken Glover při prvovýstupu The Outside Penguin 5.10 A1 v jižní stěně Peak (5.750 m), což byl náhradní plán za cíl v masívu Latok II. Při výstupu více jak 1.200 m vysokou stěnou museli trpět všechny možné neřesti počasí. Na cestě dvakrát bivakovali, ale odměnou jim byla tato elegantní linie.

Vítejte ve Spárostánu! Bloody Mary free se líbila Britský pár John a Anne Arran jako první volně přelezli českou cestu od Pavla Jonáka a Vaška Šatavy Bloody Mary 9- A2 na Denbor Brakk (4.800 m) v údolí Nangma v Pákistánu z roku 2004. K volnému přelezu tehdy Pavlovi a Vaškovi chybělo přelézt dvě technické délky. Britové do cesty nepřidávali žádné nýty, jelikož se nezeptali autorů. První chybějící délku přelezli volně a odjistili na dostupném materiálu. Druhou pouze stylem top rope, protože délka byla na volný přelez těžko odjistitelná a nýty v ní nebyly žádné. John Arran by do nejtěžší délky přidal dva nýty. To by podle jeho slov z cesty udělalo jednu z nejzajímavějších volně lezitelných linií v oblasti. Obtížnost nejtěžší délky odhadli na amerických 5.12d.

Poté se Britové přesunuli pod Zang Brakk (4.800 m), na kterém volně přelezli celý 400 m vysoký jihovýchodní pilíř. Stejný problém jako v první cestě nedovolil Johnovi přelézt klíčové místo za A3 na prvním konci lana, proto se musel spokojit jen s top rope přelezem.

Vítězka letní soutěžě „Schody do nebe“, 26letá Věra Kočišová z Prahy, která získala prestižní místo v mezinárodním osmičlenném týmu, se zúčastnila výstupu na Piz Bernina (4.048 m) přes hřeben Biancograt. Soutěž byla určena pro ženy, které se aktivně věnují lezení, ale dosud se nedostany do výšky 4.000 m. Výstup byl úspěšný, všechny účastnice tak poprvé v životě překonaly čtyřtisícovou hranici. „Výstup na Piz Bernina byl jedním z mých nejhezčích životních zážitků. Horolezectví se věnuji aktivně, a přestože jsem na čtyřtisícovku nikdy nelezla, musím uznat, že takhle náročný výstup jsem nečekala. To ale můj celkový zážitek jenom umocnilo“, komentuje svou účast na výstupu Věra Kočišová. Více informací najdete na www. salewa.com.

Americko-slovinský úspěch na K7 West 6.858 m 3. srpna se podařil trojici Steve House, Vince Anderson a Marko Prezelj prvovýstup na tento dosud nevylezený vrchol v Pákistánu. V té době působili v údolí Charakusa hned tři týmy, které měly v plánu na tento vrchol vystoupit. Steve, Vince a Marko se poté chtěli zaměřit na větší výzvu v podobě K6 West (7.100 m).

Zdroje: www.alpinist.com, www.bergsteigen.at www.climbing.com, www.mounteverest.net

text

Stoupa, T. Obtulovič ml., H. Lipenská

51

portrét

Záchranář

Portrét významného beskydského záchranáře, předsedy Klubu seniorů Horské služby Beskydy Zbyňka Tomečka

„Mějte k horám úctu, milujte je, a pak vás nezklamou!“

U zrodu Zbyňkova portrétu stál Pepa Velička – „Včela1“, který mi jednoho dne zatelefonoval a doslova přikázal: „Zajeď za ním na Ostravici. Nebudeš litovat!“ Jako správný sběratel příběhů jsem tedy neměl na vybranou a s Pepem se vypravil do Beskyd. Zbyňka jsme zastihli v jeho útulném působišti na úpatí beskydského Smrku a při zapadajícím slunci se mu snažili vysvětlit, že naše sbírka životních historek vůbec nemusí obsahovat pouze výjimečné postavy horolezecké historie, ale klidně také vzpomínky záchranářského pamětníka. Naštěstí se Zbyněk nenechal dlouho přemlouvat a svolil způsobem jemu vlastním: „Do časopisu to tedy, kluci, dejte, ale jinak na mé vyprávění klidně zapomeňte!“

Někdo miluje krajinu rovnou a říká: „Já bych nemohl žít tam, kde nevidím ranní východ slunce a večer když zase zachází.“ Já bych zase nemohl žít v místech, kde nejsou krásné štíty, hřebeny, hluboké lesy, zurčící potoky... Můj život je spojen s Beskydami, které jsou velmi rozlehlým pohořím. Kdybychom vzali hlavní hřeben od Čantoryje a Jablunkovského průsmyku přes Javorníky až někde ke Vsetínu, ke Kohútce a k Portáši, má bezmála sto kilometrů. A to nepočítám dlouhé rozsochy z každého vrcholu, které formují hluboká údolí pro Beskydy tak charakteristická. Beskydy miluji celé, ale největší vztah mám pochopitelně k Lysé hoře. Jednak ji mám denně na očích, protože bydlím v obci Ostravice, jednak jsem na nejvyšším beskydském vrcholu sloužil 39 let jako dobrovolný člen horské služ52

by. Do našeho okrsku Lysá hora patří také Travný a oblast Smrku, což jsou hory bez chat, kde se nachází opravdu krásná příroda centrálních Beskyd s velmi působivými výhledy. Bez hor bych se tedy již jen stěží obešel. Je tomu tak vždy, když je člověk zvyklý být v horách od svého mládí... Já poprvé lyžoval se svou tetou když mi bylo pět let. Moje maminka nelyžovala, a tak jsme s bráchou jezdili o pololetních prázdninách s její sestrou na Gruň do zemědělské usedlosti, kde jsme měli ubytování v soukromí. Dodnes mne lyžování baví a dokud mi budou sloužit klouby, lyžování se na horách rozhodně nevzdám.

Nedlouho po druhé světové válce jsem navíc začal s lezením. Včela je starší asi o třináct let

a když u Sokola ve Starém městě u Frýdku založil horolezecký oddíl, postupně jsme do něj jako místní všichni vstoupili. Se Včelou jsem se znal z naší vesnice, bydleli jsme kousek od sebe, stejně jako Včelův bratranec Robert Velička a jeho brácha Jirka, který toho ale moc nenalezl. Rodiče nám s bratrem dali souhlas, tak jsme vstoupili do oddílu a od té doby se už horolezectví nezbavili - u mne až do jednapadesáti let. Ve své době byl náš oddíl považován za spolek s vysokou sportovní úrovní, protože v něm šest členů bylo československými reprezentanty. Začali jsme tvrdě trénovat. Jezdili jsme na všechny cvičné skály v okolí - do lomu ve Skalici, na Skalný k Hostýnu a hlavně na Štramberk, kde se hodně lezlo na Váňově kameni, Kozí stěnce a ve Starém lomu. Všechny cesty jsme tam měli

přelezené... Všude se jezdilo zásadně na kolech. Většina z nás si ze začátku mohla o motorce jenom zdát, o autech ani nemluvě. První auto měl z nás až Včela – malinkého Renaulta Brouka. Později jsme si ale motorky koupili i my ostatní. Hodně jsme si zamilovali i naši chatu Tatranku, protože u ní byla skála – Mazák pod Lysou horou, kterou objevil Včela. Společně s ním jsme tam pak v padesátém čtvrtém roce postavili chatu ze staré kuželny, ve které náš oddíl nalezl hlavní stan. S lezením ve Vysokých Tatrách jsme pak začínali na Kežmarské chatě a každý rok měli pravidelně minimálně jeden letní tábor a jeden zimní tábor. V roce 1958 před vojnou jsme s Mirkem Jaškovským2 a Robertem Veličkou prolezli hlavní hřeben Tater za pět a půl dne těžší variantou, kdy jsme začali v sedle Svišťovka a pokračovali přes Lomnický štít a Baraní Rohy směrem na Kriváň. Jednalo se teprve o osmý průstup hlavního hřebene a vůbec první touto náročnější variantou. Nastoupili jsme na něj původně čtyři, ale jeden náš kamarád z psychických důvodů hned první den v poledne na Baraních Rozích odstoupil. Nechal nám akorát polní láhev s vodou. Měli jsme na den pro tři osoby čtyři litry vody v ruksaku, jinak jsme měli bužírky a pili vodu ze skalních rozsedlinek, abychom se občerstvili. Žvýkačky nebyly, a tak jsme žvýkali kůži ze špeku, ve které byla potřebná sůl. Nouze o vodu byla veliká, protože do nás celý den pražilo slunce a my si všechno nesli na zádech. Do sedel jsme neměli nic rozneseno, žádné jídlo! V ruksacích jsme měli jen jeden stan, vařič, spací pytle a veškeré jídlo na průstup. Skoro celý hřeben jsme prolezli ve smyčkách. První den jsme došli do Sedielka, následující pak dolezli až do Prielomu a sešli dolů k plesu. Také v sedle Železná Brána jsme sestoupili do doliny k vodě. O den později jsme se trošku zdrželi kvůli počasí, ale i tak jsme se přes Ganek, Český štít, Vysokou a Rysy dostali až do Mengusovského sedla. Poslední den jsme opravdu skončili až na Kriváni, ze kterého jsme sestoupili na Štrbské pleso a tam se teprve najedli, neboť jsme byli strašZ lezení na Mazáku, naší domovské lezecké oblasti na úbočí Lysé hory.

Na vrcholu Štítu Olgy v dubnu 1960. Vpravo stojí Bohuš Maršálek, náš nejstarší člen a mecenáš, který začal s lezením společně se svými dětmi až když mu bylo více než padesát let. Holohlavý starý pán mezi námi mlaďochy dost vyčníval a často jsme si z něj dělávali srandu...

ně vyhladovělí. Tenkrát dělal chataře na chatě pod Rysy pan Boublík. Dodnes nezapomenu, jak nám dal sardinky a kus čerstvého chleba. Bylo to snad nejlepší jídlo v mém životě! Mí kolegové měli takovou žízeň, že když končil den a my měli pleso nadosah, dopili ještě zteplalou vodu z flašek. „Voda je největší zlato na světě!“, říkávali. Takové mám tedy zážitky z hlavního hřebene. Dost jsme za tu dobu zhubli, moje boty byly úplně rozpárané... Dříve, když jsme začínali lézt v zimě, byla k mání jen konopná lana nebo lana ze sisalu. Když se namočila a nacucaná voda začala tuhnout, nesli jsme je jako kolo drátu a připomínali kominíka. Pak začala éra nylonových lan, která se začala vyrábět v Bolaticích. To už bylo o něčem jiném. Mačky jsme si dělali sami u nás ve válcovnách, také se kovaly skoby a soustružilo se. Lojza Kotásek pracoval u nás v dílně jako zámečník, a tak se hlavně u něj dělaly takové „frajkumšty“ jako kovaná kladívka, s bodci do sněhu i bez. Naše cepíny byly s jasanovým toporem, na kterém se vše odjistilo... V té době jsme se mezi horolezci znali všichni. Od Šumavy až k Tatrám. Znali jsme se skutečně všichni – Pražáci, Liberečáci, Ústečáci,

Na fotografii z roku 1972 je můj spolulezec Jirka Štivar na vrcholu Matterhornu, kam jsme dolezli společně s Honzou Šindlerem a jeho spolulezkyní.

Mirek Křístek, jeden z mých spolulezců, v dobách našich tatranských začátků.

Moje manželka Mariana při zimním výstupu ve Vysokých Tatrách.

Slováci... Potkávali jsme se ve Vysokých Tatrách na tábořištích, která ještě stávala třeba na Popradském plese nebo u Zeleného plesa. Vše bylo tehdy jinak. Obrat nastal zrušením bivaku u Žabích ples. V době gottwaldovského „Za masovost, za rekordy“ se do bivaku natáhli lidé, kteří již k lezení a k přírodě neměli takový vřelý vztah a nechávali v něm odpadky. V Tatrách se postupem času objevovalo stále více lidí a ne všichni měli v sobě Iames – idealismus, alpinismus, moralitu, eugeniku a solidaritu. Když jsme v padesátých letech začínali, na horách to skutečně chodilo, jak se říká v tomto poslání a této zkratce. Postupem času se ale bohužel začalo vše vytrácet. Horolezectví je sport v přírodě, a proto je k ní třeba přistupovat s láskou. Stejně jako si někdo ošetřuje motorku, protože na ní závodí, tak bychom si i my jako horolezci měli ošetřovat přírodu, protože v ní děláme své výkony. Začátkem šedesátých let jsme se dostali poprvé za hranice, kde jinde než do Julských Alp. Já jsem je tenkrát navštívil dvakrát a udělal docela pěkné túry. Lezl jsem třeba dvakrát v severní stěně Triglavu – klasickou Dlouhou Německou cestu se svým tchánem Jindrou Pacákem, a pak Bavorskou cestu s Láďou Skalickým. Také pilíř na Velkou Poncu3 se švagrem. Ve výpravě byla spousta lidí, ale nikdo z nich netrefil na nástup kromě nás dvou. Pod stěnou

53

ještě ležely zbytky sněhu a my z něj museli přeskakovat do stěny. Stanovali jsme v Martuljku pod Špikem, odkud jsme na Poncu vycházeli. Nádherná byla také Comiciho hrana na Jalovec. Nepatřila sice k nejdelším túrám, vedla ale v krásné pevné skále a byla velmi exponovaná. Moc pěkné lezení v plotnách, zakončené vrcholovým převisem. Pěkné vzpomínky mi zůstaly také proto, že i když jsme během výstupu měli perfektní počasí, při sestupu z vrcholu do sedla nás chytla bouřka. Pláštěnky jsme s sebou samozřejmě měli, ale i tak jsme byli během chvíle do niti mokří. Na chatě Tamar dole v údolí jsme se pak úplně svlíkli a natáhli na sebe jen sloní nohy. Zatímco se nám pak všechny věci sušily na hambálkách4 v kuchyni, my pili svařené červené víno, abychom se trochu zahřáli. Tak nám tedy skončil výstup na Jalovec, psal se rok 1963... Jako lezec jsem pak působil v rakouských Alpách. Nejprve jsem vylezl normálkou po hřebeni na oba vrcholy Grossglockneru, a pak ještě severní stěnu Fuscherkarkopfu5, který leží na protější straně údolí. Sněhová záležitost! Pěkná túra, která není dlouhá, ale s hezkým lezením. Nastoupili jsme ve třech – společně se mnou a mou ženou Marianou do stěny nastoupil ještě náš kamarád Jirka Otípka, protože jeho manžel-

V roce 1973 jsem se zúčastnil společně s Jirkou Štivarem a Honzou Schindlerem zájezdu horolezecké sekce ÚV ČSTV do Alp ve Švýcarsku. Vylezli jsme tehdy na Matterhorn a oba vrcholy Monte Rosy. Letos v srpnu jsem ve Švýcarsku doprovázel klienty. Ve sluncem zalitém Zermattu jsem si při pohledu na Matterhorn vzpomněl, že je to již neuvěřitelných 35 let od chvíle, kdy jsem se kochal z jeho vrcholu dolů do údolí...

Hodně nás kluků z horolezeckého oddílu ve Starém městě našlo díky vzpomínané chatě Tatrance své stanoviště na Lysé hoře. Kamarádi z ly-

Nemohl se dostat nahoru ani dolů, pochopitelně, protože všude dokola byl čistý led. Jeli jsme pro něj s Kanadskými saněmi. Už si nepamatuji, jestli jsme neměli dokonce mačky. Kluk se držel stromu tak, že jsme jej nemohli na saně naložit. Vůbec se nechtěl pustit. Museli jsme tohoto nešťastníka ze stromu doslova odpáčit, abychom jej naložili do kanad. V takovém stresu byl po pádu, ale naštěstí nebyl zraněn. Další příhoda z Lysé hory se začala odvíjet jednoho zimního odpoledne, kdy za námi přišli s klukem, kterému bylo špatně. Jedl prý v poledne sardinky. Zřejmě mu nesedly, a tak jsme mu dali živočišné uhlí - běžné ošetření aby se trochu

Bývalí členové Horské služby v Beskydech okrsku Lysá hora: zleva Evžen Stříž, Robert Velička, Alois Petřvalský, Stanislav Horák, Jiří Křístek, Zbyněk Tomeček a Josef Košinář.

Z počátků záchranné služby v Beskydech.

ka se na výstup necítila. Říkal jsem si, že v naší trojici půjdu pořád první, a tak jsem si nevzal přilbu. Měli jsme tehdy jen normální stavební přilby, které mne dost obtěžovaly. „Co by mi tam padalo na hlavu? Stejně se jedná o sněhovo-ledovou túru, a když budu sekat stupy, bude vše padat dolů a ne na mne...“, zdůvodnil jsem si své rozhodnutí. Když jsme lezli třetí délku, natraverzovali za námi dva rakouští hoši a rychle nás dolezli. Ve dvojici byli rychlejší, a tak jsem je pustil dopředu. V konečném důsledku jsem nedomyslel tři věci: zaprvé - vše nám házeli na hlavu, zadruhé - museli sekat stupy, tím pádem šli strašně pomalu a my na ně museli čekat, zatřetí - měli delší lano a sekali jisticí stanoviště v místech, kam jsem vzhledem k délce našeho lana nemohl dolézt. Mladická nerozvážnost! Postupem času se navíc začalo oteplovat. Netrvalo dlouho a po levé straně stěny vyjel sníh. Když už na nás Rakušané mávali z vrcholového hřebene a my lezli nejstrmější úsek ve středu stěny se sklonem 50-55 stupňů, vypadla také celá pravá strana stěny. Naštěstí střed, po kterém jsme postupovali, držel a my túru dolezli šťastně až na vrchol... 54

žařského oddílu Válcoven plechu ve Frýdku-Místku měli zase chatu nahoře u lyžařského vleku. Postupem času se díky působišti na nejvyšším beskydském vrcholu stal ze členů obou oddílů základ nově vznikající Horské služby v Beskydech. Jedním ze zakládajících našeho okrsku Lysá hora byl právě Včela a kromě něj stáli v roce 1954 u zrodu ještě Evžen Stříž, Jarek Streit a Lojza Petřvaldský. Horská služba se pak začala rozvíjet dále. První Kanadské saně6 se dovezly z Krkonoš a podle nich dělali místní stolaři svozné prostředky. Jediné auto, které jsme vedle Jawy dvěstěpadesátky u horské služby měli, byl starý Jeep Willis7. O vysílačkách se nám mohlo jen zdát. Jarda Uhlář se stal prvním náčelníkem z povolání. Přibývali další profesionální členové jako Pepa Rajnoch na Pustevnách nebo Karel Baroš na Kohútce, Soláni a Bumbálce. Když jsem se vrátil v roce 1960 z vojny, stal jsem dobrovolným členem horské služby i já. Sloužil jsem jenom na Lysé hoře - třicet devět let. Mám spoustu zážitků. Za tolik let záchranářské práce jsem přece musel cosi zažít, ne? Na Lysé hoře jsou velice zrádné zvraty počasí. Jeden den třeba prší a pak je od rána minus osm. Jednou jsme na Lysé měli takový ledový krunýř, že jsme se nemohli ani dostat k chatě. Led nešel prokopnout ani botou s vibramem. Chatu horské služby máme trochu v dolíku, a když šel někdo zaklepat, sklouzl a trefil se naštěstí vedle okna do zdi. Jednou jsme s Lojzou Kotáskem „retovali8“ jednoho kluka, který nerespektoval zákaz lyžování, i když byl pouze lyžařský učeň. Spadl, ale naštěstí se po deseti metrech zachytil stromu.

pročistil. Jenže v deset hodin večer už zvracel a měl teplotu... O půlnoci jsme jej už transportovali. Sněžilo tak, že saně jely pod prachovým sněhem. Bylo tolik nového sněhu! Transportovaného jsme museli každou chvíli kontrolovat, jestli vůbec dýchá. Kanady byly jak pod vodou. Nad ránem jsme sjeli na Řepčonku, kde jsme jej předali sanitce. V devět hodin ráno už byl operovaný s komplikovaným zánětem a perforací slepého střeva. Přitom se vše přihodilo během několika hodin od oběda do následujícího rána. Nelze tedy podceňovat ani zdánlivě banální situace, kdy ti říkají: „On měl mlíko a sardinky, a proto ho bolí břicho!“ Velkou část záchranářských akcí představují pátračky. Jednou jsme hledali našeho kamaráda, který naplánoval výstup na Lysou horu s tím, že svým spolupracovníkům ukáže naši novou chatu – základní stanici horské služby na Lysé hoře. Když ještě dělal závěrečný účet, jeho kamarádi již odcházeli dolů do Ostravice na poslední vlak. On ale nedošel. Jeho manželka volala až v neděli odpoledne, že není doma. Vůbec se nevědělo, jestli náhodou neodjel s turisty na Raču na Slovensko. Skončili jsme tedy práce na chatě, která ještě nebyla dostavěná, a šli jej hledat. Bezúspěšně! Další pátrací akce následovala hned následujícího dne. V dosti hlubokém, mokrém sněhu jsme udělali rojnici a vyrazili nahoru směrem od Butořanky a bývalé Ostravské chaty pralesní částí směrem na Velké větry. Šlapali s námi i členové tehdejšího Sboru národní bezpečnosti, kteří s sebou měli služební psy. Nebyli nám moc platní, protože my zapadali

až po pás do rozbředlého firnu9. Když už jsme se v rojnici blížili k poslednímu výšvihu – ke kupoli, kterou Lysá hora má, takový ten hříbek, všimli jsme si malého detailu. V místech, kde to v té době bývalo ještě zalesněno, se nacházel vývrat bez kúry, na kterém byly zlomené dvě větve. Výlomy byly žluté, kdežto zbytek kmene již byl zoxidovaný dočerna. V rozbředlém sněhu byla také nepatrná stopa po skluzu ve spádnici na prudkém svahu. Lojza Kotásek se tímto směrem vydal společně s jedním psovodem a jeho psem. Intuice byla dobrá. Sešli dolů dvě stě nebo tři sta metrů a mrtvé tělo našli. Řeknu vám, za dobu mého působení u horské služby na Lysé jsem zažil patnáct nebo šestnáct mrtvých. Někdo říká: „Beskydy! Takové opičí hory - tisíc, dvanáct set metrů vysoké...“ Ale všude je třeba se mít na pozoru, obzvlášť v zimě. Osídlení v Beskydech již není tak husté jako dříve. Většina starých chalup dnes slouží jen k rekreaci a není v nich už starousedlíků. I ten, kdo si říká, že na horách umí, se může snadno dostat do nesnází v případě nepříznivého počasí. Tře-

Něco podobného jsem v Krkonoších zažil také. Běžel jsem Krkonošskou sedmdesátku a bylo příšerné počasí. Při startu ve Špindlerově Mlýně pršelo a na hřebenech padal mokrý sníh. Během závodu pak začalo mrznout, až se každému z nás na těle vytvořil ledový krunýř. Led mi dokonce stahoval dolů i podkolenky z nohou. Tenkrát startovalo okolo tisíce závodníků včetně žen, strašně mnoho. Nikdo se ale nezranil. Příští den bylo na obloze úplné „azuro“. Hory se krásně třpytily, protože den předtím napadlo hodně mokrého sněhu. Netrvalo dlouho a už volali, že se jedna rekreantka zřítila na polskou stranu, když šla se svým mužem na běžkách z vojenské zotavovny v sedle Špindlerovky po Stříbrném hřebenu. Při pádu narazila hlavou na kámen, což ji úplně skalpovalo a roztříštilo lebku. Retovali ji dva hoši profíci. Po návratu nemohli vzít jídlo do úst. Vůbec nejedli. Když se stane podobný případ, je to velmi drastické i na tak tvrdé chlapy, jakým je můj kamarád Mirek. V Himálaji jsou samozřejmě podobné nehody ještě horší o skutečnost, že nad šesti tisíci metry už zraněnému

ve službě a k Lysé hoře tradičně mířily davy lidí. Start pro „pochodníky“ byl vždy před pilou v Ostravici, odkud se šlapalo přes vrchol Lysé hory až do Malenovic, kde byl cíl. Na Lysé hoře před naší chatou horské služby byl kontrolní bod, kde se dávaly účastníkům pochodu razítka. Ti pak pokračovali dále. Počasí bylo dobré, i když mrazivo. Razítka se rozdávala do jedné, dvou hodin odpoledne, aby byla ještě šance dojít za světla do cíle. Jeden starý pán v zimníku a beranici dorazil ke kontrolnímu bodu až když byl zrušen. Říkám mu: „Bohužel, razítko už nedostanete! A už ani nemůžete pokračovat dále. Vraťte se raději zpět na Ostravici. Za dvě hodiny končím službu,

Ošetření poraněné ruky společně s Evženem Střížem. Jednalo se ale pouze o nácvik, což prozrazuje vysmátý obličej manželky našeho kolegy Roberta Veličky.

Svoz zraněného v brankách obřího slalomu v Krkonoších při závodu hlídek horské služby. Názorná ukázka naší tehdejší výzbroje.

ba vloni byla velmi tuhá zima, bylo hodně sněhu, který držel od listopadu až do dubna. Když jsem tak jel na běžkách, sám jsme měl někdy obavy, ať mi z okolních stromů nespadne něco na hlavu. Stromy byly oblepené namrzlým sněhem a při mírné oblevě začal odtávat. Stačil malý vánek a vše padalo dolů... Mirek Jaškovský, který opravdu něco zažil – vždyť to byl účastník himálajských expedic na Nanga Parbat, mi jednou vyprávěl o jedné záchrance na Pustevnách. Do Beskyd tehdy přijeli studenti z Brna, se kterými vyrazila na Radhošť na běžkách i jedna holka z Frýdku. Zlomila ale běžku, a tak jí dali náhradní plechovou špičku. Čekali ji pak na Pustevnách, kde však za nimi ten večer nedojela. Mysleli si, že se zřejmě vrátila domů, protože byla Frýdečanka. Horské službě vše nahlásili až v neděli. Hoši udělali namátkovou kontrolu, ale nikoho nenašli. V pondělí pak udělali velkou pátračku, během níž ji objevili. Bylo po oblevě a přišel mráz. Radhošť se tehdy stal skleněnou horou, na které se dívka zřítila. Po pádu svahem dolů měla četná poranění, která byla smrtelná! Mirek se mi pak přiznal, že s ním tato událost velmi otřásla. Doma prý ani nevečeřel.

nikdo nepomůže. Když si tam někdo zlomí nohu, nebo, nedej bože, poraní páteř, není v lidských silách pak někoho stáhnout dolů. V Beskydech je záchrana samozřejmě o něčem jiném, ale i tady, když se stane těžký smrťák, není to nic příjemného. Abychom naše vyprávění neměli tak smutné, zkusím vzpomenout na jednu příhodu se šťastným koncem. Před revolucí počátkem osmdesátých let bylo období, kdy jedna z organizací v Ostravě, už nevím jestli to byla CKM, vyhlásila takzvané Novoroční výstupy na Lysou horu. Něčeho takového jsme se jako záchranáři nesmírně obávali. K nejvyššímu vrcholu Beskyd se vydávaly desítky lidí, z nichž ne každý byl zdatný turista. Posíleni alkoholem ze silvestrovského veselí přišli v polobotkách, ve smokingu, bez čepic a rukavic. Navíc, jak to obvykle na konci roku bývá, v Beskydech se objeví vánoční obleva a je teplo. Obrat přichází zpravidla právě na přelomu roku. Není zvláštností, když teplota klesá s přechodem starého do nového roku i o patnáct a více stupňů během několika hodin. S novoročním výstupem mám spojenu jednu příhodu, na kterou nikdy nezapomenu. Byl jsem

po cestě vás možná někde dojdu a sejdu pak s vámi po cestě dolů k vlaku na nádraží...“ Po šestnácté hodině jsem se tedy pobalil a začal se sestupem. Když jsem se blížil k rozcestí na Lukšinci, už se stmívalo. Náhle se přede mnou objevila postava, která vstává, zase padá a opět se znova a znova pokouší postavit na nohy. Zprvu jsem si pomyslel: „Že by se tak někdo opil?“ Popošel jsem ale blíže a zjistil, že se jedná o starého pána, se kterým jsem před chvílí nahoře hovořil. Byl celý zválený od sněhu a ne že by měl vypito, ale byl už u konce se silami. Potřeboval pomoci, a tak jsem mu nabídl svou paži. Cesta ale byla natolik zledovatělá, protože po ní prošlo několik set lidí, že jsem musel odložit ruksak i lyže. Pána jsem mezitím opřel o strom. Než jsem si ale stačil sundat lyže a ruksak, neudržel se na nohou a znova upadl. Obával jsem se, ať se neudeří, a tak jsem jej naložil na záda a táhl dolů na Ostravskou chatu, která už neexistovala, protože vyhořela dávno předtím. Starého muže jsem uložil u chatek v sousedství na skládku dříví a řekl mu: „Tady musíte čekat! Půjdu do nejbližší zemědělské usedlosti na Butořanku pro nějaký dopravní prostředek nebo sáně, abych vás mohl transportovat dolů k cestě, odkud zajistím další převoz.“ Měl tak zkřehlé ruce, že jsem mu na ně natáhl ponožky, protože dát ruce do rukavic se mi nepodařilo. Zavázal jsem mu šálu přes límec zimníku a narazil beranici do čela. Teď jen rychle seběhnout dolů k Večeřům a půjčit si od nich sáňky! Když jsem je pak táhl nahoru, zaslechl jsem na planině nad sebou strašné volání a podivný zpěv. Až když jsem se přiblížil, zjistil jsem, že vše pochází od starého

55

pána. Tímto způsobem se zahříval a zároveň na sebe upozorňoval, abychom jej tam snad nezapomněli. Pomyslel jsem si jen: „Safra! Jak já ho jen na tak maličkých sáňkách budu svážet dolů?“ Ve tmě jsem ale naštěstí zaslechl hlasy. Opozdilí turisté scházeli z Lysé hory, a tak jsem na ně zavolal o pomoc. Společnými silami jsme pak pána odtáhli až do zemědělské usedlosti, kde jsme jej zanechali u místních chatařů. Musel jsem ještě sejít k nejbližšímu telefonu na chatě Svoboda, ve které jsem ale nepotkal ani živáčka. Byl přece Nový rok! Všichni po silvestrovské slávě už někde spali vyšťavení... Naštěstí ale bylo otevřeno a já se k telefonu dostal. Zavolal jsem náčelníkovi a prosil jej, aby poslali auto GAZ10, kterým bychom mohli starého pána svézt až dolů na nádraží. Vše klaplo! Dolů jsme pak sjížděli krokem dolů, protože cesta byla čistý led. Účastníci novoročního pochodu na Lysou horu ji doslova ušlapali. I GAZ s náhonem na všechna čtyři kola měl co dělat, abychom bezpečně sjeli k transformátoru u dnešního hotelu Montér a pokračovali silnicí, která už byla s posypem, dále dolů na nádraží do Ostravice. Jeden z chatařů pak pána doprovodil vlakem se štěstím až domů do Ostravy. Co mě pak překvapilo nejvíce? V létě jsem tak pracoval doma na zahradě a najednou u brány stojí starý pán. Povídám: „Dobrý den! Co si přejete?“ Zeptal se mě: „Prosím vás, bydlí tady pan Tomeček? Jdu vám poděkovat za to, že jste mi zachránil život!“ Co ale bylo největším překvapením? Donesl mi knížku s věnováním jako vděk, že to tak dobře na Nový rok dopadlo. Tím ale příběh neskončil. O Vánocích se objevil znova s tehdy nedostatkovým zbožím – přinesl ořechy, pomeranče... Jmenoval se František Buchvaldek a ještě po několik let jsme si psali o Vánocích pozdravy. Novoročním výstupem si chtěl dokázat, že i ve svých osmdesáti letech ještě zdolá Lysou horu. Ne vždy ale příhody končí tak dobře. Jednou se na Lysou horu vypravil nějaký pan Solka s rodinou. Dolů pak scházeli směrem na Papežov. On šel po původní červené hřebenové značce, zatímco zbytek rodiny po asfaltce, vybudované při výstavbě televizní věže. Údajně se viděli v zatáčkách nebo na sebe volali. Když ale došli dolů k autobusu, již se s ním nesetkali. Přejeli tedy na Ostravici, kde byli ubytovaní v soukromí, a večer zalarmovali horskou službu. Kluci pak vyjeli na hřeben mezi Zlatník a Masarykovo údolí, kde svítili reflektorem z Gazu, troubili a volali, ale bohužel nikoho nenašli. Potom jej hledali další hoši z horské služby, na pomoc byla povolána armáda, přidali se i lidé z lesnického učiliště v Bílé... Tenkrát se nepátralo helikoptérou s termovizí jako dnes, ale fyzicky v rojnici po zemi. Výsledek? Člověk se nenašel. Nebyl prostě nalezen a do dnešního dne se o něm nic neví. Co bylo ale na všem zajímavé? Já pracoval ve Válcovnách ve Frýdku a jeden můj kolega z podniku jel s fotbalisty na výlet. V autobuse se popíjelo, a když se znavili, kolega si vzal noviny a četl. V černé kronice byla fotka hledaného. Kolega, který bydlel v Pražmě, podle této fotografie poznal člověka s extrémně malým vzrůstem, se kterým ten den ráno v Pražmě hovořil. Když se s fotbalisty vrátil z výletu, okamžitě vše nahlásil policii. Nicméně kde a jak nakonec pohřešovaný skončil dodnes nevíme. Lysá hora má tedy svá tajemství.

56

Horolezectví je horský sport a protože horská služba pracuje také v horách, všichni její členové musí mít základy horolezectví, i když třeba nejsou v horolezeckých oddílech. Základy lezení se vyučují ve školách – uzlování, slaňování, zajišťovací technika... K raněnému se musíme nejprve dostat, a pak jej také nějak vytáhnout nebo spustit dolů. Často vše probíhá ve skalním terénu, takže člověk musí být na vše naučený a připravený. Tato fotografie je z lezení na písku, kde jsme hodně lezli a hlavně na něm dělali kurzy horské služby. Lojza Kotásek, Česlav Wojcík a já jsme totiž dlouhá léta pracovali v lektorském sboru horské služby jako instruktoři pro výcvik nových členů horské služby, ale také cvičitelů. Vypomáhali nám rovněž externisté Jirka Tomčala – „Čochtan“ – a Vlastík Vichr z Vítkovického horolezeckého oddílu.

Někdy ale podobná zmizení končí prozaicky. Následující příběh se udál v okolí Starých Hamrů, kde na Jamník přijel autobus plný lyžařů i běžkařů, tuším, že z Brna. Vedoucí zájezdu oznámil čas odjezdu v šestnáct hodin odpoledne a dal rozchod. Všichni se rozjeli do terénu a odpoledne se u autobusu sešli všichni až na jednoho účastníka, který chyběl. Nějakou dobu čekali, ale bohužel se jej nedočkali. Lyžaři z ostatních aut, kteří sjížděli dolů, jej také neviděli, a tak nakonec opět zalarmovali horskou službu. Tenkrát bylo ústředí horské služby na Lysé hoře, kde se přijímaly veškeré zprávy a odtud se také řídily rádiové relace pomocí radiostanic, které jsme tehdy měli k dispozici. Dostali jsme tedy zprávu, že se v oblasti Gruně pohřešuje jedna osoba. Jeho trasa vedla směrem na Bílý Kříž, odkud zdatnější mohou dojet až k Malému Polomu. Rozjela se pátračka, které se zúčastnili pracovníci z povolání i dobrovolní členové z okrsku. Pátralo se něco přes půlnoc, ale bezvýsledně. Náčelník rozhodl o odvolání pátrací akce s tím, že se bude pokračovat znova ráno. Než se ale ráno pátračka rozběhla, byla tady zpráva od vedoucího z hotelu, že

pohřešovaný se našel. Když jsme se pídili po podrobnostech, co se vlastně stalo, dostalo se nám následující odpovědi. Muž zbloudil, dostal se k usedlosti a starousedlíci mu řekli: „Jéj, teď už se nikde nedostanete! Linky už odjely, váš autobus už je také pryč... Uvaříme čaj, přespíte u nás a ráno sednete na linku na směnu do Frýdlantu!“ V teploučku si tedy užil večera, ráno sedl na autobus a objevil se na hotelu. Dotyčný zkazil večer celé své skupině, která byla pochopitelně nervózní. Všichni celou noc mysleli jen co s ním může být, kde asi skončil... Kdyby akce skončila tragicky, výlet do Beskyd by je poznamenal ještě více. Na tento případ se musíme dívat v kontextu doby. Vybavenost horské služby byla úplně jinde než dnes, kdy je doslova revolučním vynálezem pro horské záchranáře mobilní telefon, se kterým by se určitě některým nehodám v minulosti dalo zabránit. Nemyslím tím přímo pro záchranáře, ale pro ty, kteří jsou postiženi v terénu. Dnes, když se lidé dostanou do nesnází, ve valné většině s sebou mají mobily. Pokud mají signál a vydrží jim baterky, mohou přibližně určit polohu, kde se nacházejí, a o to je to pro záchranáře

snazší. My nic takového neměli. Na Lysé hoře jsme měli mnoho smrtelných případů. Pohřešované jsme někdy hledali i měsíce. Jeden chlapík se na Lysé hoře ztratil na Silvestra a čirou náhodou jej pak našel lesník až na Prvního máje. A to jsme jej mezitím několikrát hledali, jenže pořád připadával nový sníh... Rodina na nás tlačila, protože i když věděli, že je mrtvý a domů se již nevrátí, stále nebyl obřad. Čekání na pohřeb je

obvykle stresující, jenže většinou se na něj čeká pár dní. Oni čekali čtyři měsíce... Dnes je také k dispozici vrtulník. Na okrsku Lysá hora jsme dříve museli všechny úrazy svézt na Kanadských saních nebo Akia člunu11 až do údolí. Později jsme sice už měli sněžný skútr, který horským záchranářům slouží dodnes, ale tehdy se většinou vše řešilo pěšky. Vždy zpravidla až k hlavní cestě, kde jsme pře-

Z povídání pod Smrkem

užít, vychutnat... To je ten rozdíl mezi třeba hraním kuželek, kde vychutnáváš akorát, když se ti daří a kuželky padají. U lezení toho můžeš prožít daleko více. Lze pozorovat západ slunce, východ slunce, vidmo13, změnu počasí, přírodu, ptáky, kdy na tebe ve stěně nalétávají murárici14 nebo kolem tebe krouží kavky a čekají, kdy spadneš. Večer se pak dělají různé srandy a dobrá parta se utužuje...

Z tvého vzpomínání je jasné, že toho máš za sebou opravdu hodně. Šlo ti někdy při záchranné akci o život? To ne, ale několikrát se stalo, že jsem byl při svozu raněného sám zraněn. Přesto jsme ale svoz vždy dokončili. Do horské služby sice každý vstupuje dobrovolně, ale jakmile má za sebou letní a zimní základní školu, složí slib a je přijat, obdrží průkazku a odznak, tím veškerá dobrovolnost končí. Pak musí jít i s nasazením vlastního života pomoci těm, kteří se v horách dostali do nesnází. Samozřejmě že se nemůžeme porovnávat s chlapci z takových pohoří, jako jsou Tatry či Alpy, nicméně i Beskydy, které někdo považuje za neškodné kopečky, jsou velice zrádné a na záchranáře při záchranných akcích kladou veliké nároky. To máš pravdu. Vzpomeňme třeba lavinu na Smrku minulou zimu12, kterou by v Beskydech čekal málokdo... Pravdou ale je, že loňská lavina nebyla v Beskydech zdaleka první, i když v pravém slova smyslu se jedná spíše o sesuv sněhu. V době mé činné služby se něco podobného stalo i v oblasti Lysé hory v takzvaném Kotli, což je severní sráz, který spadá dolů do Malenovic k hotelu Bezruč. Jeden můj kamarád, člen našeho horolezeckého oddílu, se v něm se svým synem a jezevčíkem dostal do nesnází. Jakmile vjeli do tohoto strmého terénu, utrhla se s nimi sněhová deska. Sníh je naštěstí úplně nezasypal, jen jim strhl běžky z nohou. Z nesnází se dostali sami. Jednalo se podle mého názoru o něco podobného, co se přihodilo vloni klukům na Smrku. Během tolika let působení u záchranářů jsi určitě potkal spoustu zajímavých lidí. Na koho rád vzpomínáš? Třeba na Lojzu Petřvaldského z horolezeckého oddílu Válcoven plechu a zároveň člena našeho okrsku horské služby na Lysé hoře. Výborný kamarád! Tehdy ještě u horské služby nebyl statut jako dnes, že všichni musí skončit v šedesáti, ať jsou jakkoliv výkonní. Mohl jsi sloužit tak dlouho, dokud jsi byl horské službě k užitku. Dodnes to tak mají například v Polsku u GOPR. Řeknu ti, že když se v té době rozepisovaly služby, raději jsem sloužil s Lojzou Petřvalským než s nějakým polochromým pětadvacetiletým klukem, který zdaleka nebyl tak morálně a technicky na výši jako třeba Lojza. Líbil se mi také proto, že byl všestranným sportovcem - skokan na lyžích, sjezdař... Tenkrát ještě nebyla tak úzká specializace jako dnes. V době, o které teď mluvíme, měl v Tatrách přelezeno daleko více těžkých výstupů než ostatní. Spolu jsme lezli třeba Vidlový hřeben na Lomnický štít a on se na náš výstup těšil jako malý kluk. Říkal mi: „Nemáš ponětí, jak já se už na ten Vidlák těším!“ Lezení prožíval. V jeho podání nebylo o tom, třepat se adrenalinově na nějakých devět plus, ale mít z lezení radost. Jak z těžké cesty, tak z trojky. Když mám dobrého parťáka, dobrou společnost a mohu si výstup

Ta vaše je utužená opravdu dost... Máš pravdu. Krásné zážitky máme třeba ze Silvestrů a oslav. Vozembuch15 a kytara nesmí chybět dodnes. Na jednom večírku u Martina Janošce, který dělal chataře na Ostravské chatě, jsme si i sami čepovali pivo. Vůbec nás nekontroloval. Říkal: „Hoši, já na vás nemám čas! Mám tady jiné hosty. Vy se obsluhujte sami.“ Za dva dny, když jsme pak šli z Tatranky domů, pak každý přišel a řekl: „Martine, měl jsem jednu polívku a pět piv!“ Martin si nikde nedělal žádné čárky a to nás bylo na chatě třeba deset. Měl v nás důvěru. Neříkám, že je dnes všechno špatně. Já bych nechtěl před osmdesátý devátý rok vrátit ani minutu. Nicméně se posléze i do hor natáhli syčáci, že jim nemůžeš věřit ráno ani pozdravení. Za nás určitě byli taky, ale bylo jich velice málo. Vraťme se ale k příjemnostem. Jednou na Tatrance... To byla švanda! Blížil se Silvestr a Lojza Kotásek, tehdejší vedoucí horolezeckého oddílu, rozhodl: „Chlapci! Na Silvestra máme povoleno a můžeme si dát do nosu!“ Jednou za rok, jinak jsme trénovali a pracovali na sobě, se přineslo domácí víno. Můj tatínek jej dělal z rybízu. Vždycky, když jsem pak jeho rybízák donesl, už v deset hodin večer z něj všichni umřeli. Nakonec rybízové víno zakázali a rozhodli: „Všichni koupíme poručíka Stocka!“, což byla dvouhvězdičková lihovina. Jenomže Lojza jej sám nesehnal a přinesl litr vodky. Nejdříve se tedy udělala „vařonka„16 z vodky, kterou jsme vypili. Hrálo se a bylo horko, protože se topilo. Chata byla poměrně malá, a tak jsme zbývající Stocky měli v předsíni, kterou tvořilo jen jakési závětří ze smrkových větví. Láhve tedy byly pořádně vychlazené a my měli z vedra žízeň, a tak jsme ten Stock pili skoro na žízeň. Najednou se ozvala rána a vozembouch, na který hrál Jirka Velička, spadl na zem. Milan Mikoláš, který celou dobu seděl na pryčně,17 seskočil dolů a vozembuch vysadil na terasu. Zapomněl ale na malý detail - otevřít okno a rozbil „šajbu„18. Já toho využil a okamžitě vyběhl ven. Lehl jsem si do přístavku, ať se trochu vzpamatuji. Hoši mezitím spravovali Jirku. Najednou zjistili: „Kde je hudba?“, protože já kdysi na kytaru tři akordy hrával. Hledali mne, až mě objevili v mé skrýši. Touto příhodou jsme se všichni pospravovali. Rázem byli zase všichni střízliví, že jsme pak vydrželi do pěti do rána zpívat a bavit se. K našemu sportu podobné veselí patří také. Neříkám nějaké opilství, ale povznést si náladu. Ne často, my to dělali vlastně jednou za rok na jeho konci, a pak když někdo z nás slavil kulaté narozeniny. Při těchto příležitostech se pravidelně scházíme dodnes, což už je taková tradice. Sejde se stará parta, a tak by to ve sportu mělo být. Pokud se jedná

dali raněné do rukou lékaře v sanitce, a pak vše museli vytáhnout zpátky na kopec. Jednou si vzpomínám, jak se mnou na Lysé hoře sloužil o velikonočních svátcích Láďa Křístek. V jednom dni jsme měli čtyři úrazy. Když jsme pak v podvečer šlapali nahoru a na zádech táhli Kanadské saně k vrcholu, Láďa mi povídá: „I kdyby tam byl dneska ještě někdo bez hlavy, já už nemůžu!“

Přivydělávali jsme si i výškovými pracemi, kterými se tenkrát ještě nikdo neživil jako kluci na volné noze dnes. Musely se dělat přes oddíl, protože vše bylo tehdy národní a jinak to nešlo.Počátkem sedmdesátých let jsme třeba natírali závěs lávky k odběrné věži přehrady na Šancích pomocí prusíků. Přehrada byla otevřena v šedesátém osmém roce a hned za tři roky jsme museli ocelovou konstrukci natírat, protože už začala korodovat. Přitom přehrada pod námi nebyla ještě ani zcela napuštěná, k hladině jsme to měli stále nějakých třicet metrů. Jednou tak na přehradu přijela skupinka lidí a zrovna když jsme šli do naší budky míchat barvu zaznělo: „Ježíšmarjá! Podívej se, to je hrůza dělat takovou práci...“ Po zaslechnutém rozhovoru jsem řekl kolegovi: „Právě jsem si koupil žigulíka patnáctistovku a manželka chce ještě norkový kožich... Až jí ho pořídím, už tady dělat nebudu!“ Když jsme pak odcházeli, zaslechli jsme už jen ženskou jak povídá svému chlapovi: „Slyšel jsi to? Kupuje manželce norkový kožich!“ Dělaly se prostě takové horolezecké srandy...

o výkonnostní sport, výkon v něm samozřejmě musí mít místo, ale ne za každou cenu. Jakmile je to opravdu jenom o dosažení výkonu, pak je to chudé. Nejlepší je něco těžkého vylézt, ale s dobrou partou s bezvadnými vztahy... třeba i mezi manžely. U nás v horolezeckém oddíle si většina kluků vzala děvčata, která už za svobodna lezla. To se pak nemohlo stát: „Když ptáčka chytají, pěkně mu zpívají...“ a většinou vztah vydržel nadlouho. Já měl štěstí, že jsem se přiženil do vyloženě horolezecké rodiny. Švagr lezl bezvadně a v době jeho vysokoškolských studií v Brně byl dokonce desátý v žebříčku juniorů ve sjezdovém lyžování. Tchán byl cvičitelem horolezectví a zakládal horolezecké oddíly na středních školách, kde působil jako profesor.

57

Musím se zeptat i na váš Klub seniorů Horské služby, který jsi zakládal a v současnosti jsi jeho předsedou. Můžeš jej nějak přiblížit? Jedná se o občanské sdružení bývalých záchranářů. Členem klubu se tedy zdaleka nemůže stát každý. Být v důchodovém věku ale není nezbytnou podmínkou pro vstup. Někteří záchranáři skončí ještě dříve než určuje statut horské služby, příčinou mohou být rodinné důvody, nemoc příbuzných, zdravotní problémy nebo handicap způsobený úrazem. Klub seniorů vznikl z iniciativy zejména Františka Janošce. Spojili jsme se s našimi dlouhodobými přáteli z Tatranské Horské služby, kde již podobný klub existoval. Poskytli nám cenné informace. Když jsme v loňském roce slavili 55 let výročí vzniku Horské služby v Beskydech, Ivan Gálfy, dlouholetý šéf horské služby v Tatrách a vedoucí několika horolezeckých expedic do Himálaje, za námi přijel osobně. Zvláštností je, že na Slovensku jsou členové seniorklubu zároveň součástí činné složky. U nás, kdo se dožije šedesáti let, stává se buď za zásluhy čestným členem horské služby nebo jako záchranář prostě končí. Ale ani jako čestní členové nemáme k činné složce žádný právní vztah, a proto jsme založili Klub seniorů, abychom měli stále svou identitu. Náplň činnosti je různorodá. Snažíme se jednak být v součinnosti s aktivní složkou horské služby a dávat jim k dispozici své kapacity, dá se říci hlavně časové. Také se zabýváme sledováním historie Horské služby v Beskydech. Na některém z našich

Ocenění práce u horské služby společně s Josefem Košinářem, který „náčelníkoval“ nejdéle.

osmi okrsků v Beskydech pravidelně děláme jarní setkání. Uděláme si vycházku do terénu, večer zavzpomínáme, zazpíváme u kytary a probereme, co budeme dělat další půlrok. Osobně chodíme gratulovat ke kulatinám našich členů, případně se zúčastňujeme i smutečních obřadů našich kamarádů, kteří odejdou z tohoto světa. Vedení seniorklubu je tříčlenné a kromě mne je tvoří František Janošec s Česlavem Wojcikem. My tři se navíc scházíme v průměru tak šestkrát ročně, protože jsme třeba museli koordinovat postup prací při vydávání našich dvou publikací, připravovat setkání včetně občerstvení a ubytování. V současné době má Klub seniorů 47 členů. Jaké má váš klub vztahy se současnými členy horské služby? Kluci nás stále respektují. Jsem rád, že tomu tak je. Spolupracuje s námi současné vedení Horské služby v Beskydech, stejně jako naši kamarádi, se kterými jsme sloužili a kteří ještě nedosáhli věku ke vstupu do našeho klubu. Vy-

58

Vraťme se ještě jednou otázkou k Lysé hoře. Hodně se hovoří o lyžování na jejích svazích. Nedá mi to a musím se tě jako člověka velmi povolaného zeptat také na tvůj názor. Lyžovat, či nikoliv? Moje jednoznačná odpověď je samozřejmě lyžovat. U nás v Beskydech je spousta lyžařských terénů a vleků. Jsou to ale všechno terény poměrně krátké, maximálně do tisíce metrů s převýšením pár set metrů. Pro kvalitní trénink sjezdařů a lidí z lyžařských oddílů z našeho kraje je potřeba mít alespoň jedno středisko typu Špindlerova Mlýna, kde by bylo možno trénovat a případně připravovat i nějaké závody podle mezinárodních kritérií. Lysá hora je podle názoru mého i našeho Klubu seni-

Fotografie z šedesátých let, kdy jsem do horské služby ještě tahal svého erdelteriéra. Společně se mnou je na snímku Evžen Stříž, jeden ze zakládajících členů horské služby na Lysé hoře.

tvářejí nám podmínky pro uskutečnění našich jarních setkání, která děláme každoročně pokaždé na jiném okrsku. Nemohu říct nic, co by svědčilo o vzájemně špatných vztazích. Víte, mezi horskými záchranáři to ani jinak nejde. Při záchranných akcích mnohdy nevíte, co se bude dít za půl hodiny, za hodinu. V takových situacích musí všichni táhnout za jeden provaz a být k sobě přísní a upřímní.

Tatranská fotografie mého tchána Jindřicha Pacáka. To byla legenda! Pracoval jako středoškolský profesor a v místech svého působení vždy založil horolezecký oddíl. Tak vznikl oddíl v Lipníku nad Bečvou a Novém Jičíně, kde před třemi lety slavili padesáté výročí. Zemřel letos v únoru v plné svěžesti a síle ve věku devadesáti sedmi let.

Účastníci zájezdů musí být nadšení, že mají takového zkušeného horala za průvodce. To nevím, ale vždycky jím říkám baťovské: „Jestli jste byli spokojeni, řekněte to na cestovce a svým kamarádům. A pokud ne, tak to řekněte pouze mi!“

K tvým dnešním radostem patří i „průvodcování“ turistických zájezdů. Horám jsi tedy stále věrný... Kamarádi mne lámali, ať dělám průvodce, ještě během mého zaměstnání ve válcovnách. Říkal jsem jim tehdy: „To nepřipadá v úvahu!“ Měl jsem jen pár týdnů volna a byl rád, že mi vybyly pro rodinu. Když jsem se ale ve zdraví dočkal důchodu, začal jsem s průvodcovskou činností po Alpách a Dolomitech. V zimě jezdím s lyžaři, letos jsem měl tři výjezdy do Val Gardeny, Val di Fiemme a Bad Kleinkirchheimu v Korutanech. Tuto sobotu vyrážím na čtrnáct dní také do Korutan - do Nockberge. V srpnu pak posledních pět let pravidelně jezdím do švýcarských Alp do Lauterbrunnenu pod Jungfrau, kde podnikáme vysokohorskou turistiku. Pokud mají klienti odpovídající výzbroj a je vše předem dohodnuto, vyrážíme i na nějaké feratky. Ve svém věku toho sice už moc nenaskáči, nicméně vysokohorskou turistiku ještě celkem zvládám...

orů k tomu předurčena už jen tím, že je v Beskydech nejvyšší, má ideální dostupnost, je obklopena spoustou bývalých rekreačních středisek místních hutí a dolů, jedná se o místo s jedním z nejvyšších množství ročních srážek v republice, na základě čehož lze vybudovat nádrže s vodou pro umělé zasněžování, bez kterých se neobejdou ani lyžařská střediska v Alpách. To vše hraje pro Lysou horu. Podobný projekt už tady byl ještě před revolucí v osmdesátém devátém roce. Jednalo se o vybudování kabinkové lanovky na Lysou horu a sedačky na Lukšinec. O věc se tedy usiluje již delší dobu. Bohužel, některé ekologické organizace kladou neustále překážky k tomu dohodnout se. I my chceme, aby zvěř měla své enklávy klidu na Smrku a Travném, kde netoužíme po žádných sjezdovkách či chatách. Na obou kopcích, sousedících z jedné i druhé strany s Lysou horou, to tak zatím naštěstí je a nikdo neplánuje opak. Proč ale nepovolit lyžování na Lysé hoře, kde se lyžovalo již před druhou světovou válkou? Ekologickým organizacím bych obzvlášť doporučoval, aby chodili po světě jako já s turisty či lyžaři a měli přitom otevřené oči. Na využití Beskyd bychom se měli dívat podobně jako je tomu v Alpách nebo Dolomitech. Nikoliv jako na nějaké zneužívání horského prostředí, ale na jeho rozumném využití.

Působíš jako velmi činorodý člověk. Máš i nějakého koníčka mimo hory? Myslíš po ženách? (Smích) Mě doprovázejí po celý život hafani. Jako svobodný kluk jsem doma psa mít nemohl. Měli jsme sice doma slepice, ale mít psa mi maminka nedovolila. Cvičil jsem tedy alespoň kolii od sousedů. Se psem jsem byl denně. Vždycky, když jsem si udělal úkoly, trávil jsem s ním celé odpoledne. Pak jsem ale odjel na školní lyžařský výcvik. Pes tři dny nežral a na třetí den se ztratil. Už jej nikdo nenašel. Tak byl na mne fixovaný... Když jsem se oženil, začali jsme bydlet na Ostravici. Řekl jsem si: „Tady bez psa přece nemůžeme být!“ Nejdříve jsem si tedy pořídil erdelteriéra s dlouhou srstí. Jednak kvůli zdejšímu drsnějšímu podnebí, jednak protože je velmi dobrým hlídačem. Později si švagr pořídil chrta barzoje19, protože v Západních Tatrách viděl, jak krásně skákal. Tchán bydlel s námi, a když pak měli u švagra štěňata, jedno si vzal. Říkal jsem si: „Když máme chrta, tak s ním musíme běhat, ne?“ Udělali jsme tedy tréninkovou dráhu. U brány jsme měli startovací box, před přístřešky byla kladka a u hospodářské budovy byl naviják a se psem, začali trénovat. Trénovali jsme asi dobře, protože v roce 1973 naše fena vyhrála celou dostihovou sezónu Československa - osm dostihů. Už když byly rozběhy, tak se zúčastnění hrozili: „Jen ne ti lidé s ostravskou fenou!“ Pak nám ještě v roce 1975 vyhrála celou dostihovou sezónu její dcera. Chrti jsou prý hloupí psi, protože mají malou hlavu... Hlavu mají sice malou, ale hloupí rozhodně nejsou. Podívej se na lidi. Někdo má velkou hlavu a nic v ní nemá... Ne, ne. Chrti jsou chytří psi. U psa je velmi důležitý výcvik. Psovi nesmíš povolit. Jakmile jednou vydáš příkaz, například: „Ke mně!“ a on nepřijde... Já třeba sekám dřevo na špalku a zavolám psy. Nejdou! Zavolám ještě jednou a pokud nepřijdou ani tentokrát, seknu sekyrku do špalku a jdu na ně: „Tak co je?“ Na psa musíš být daleko důslednější než na svoje děcka. Musíš vyžadovat, aby příkaz poslechli, jinak raději žádný povel nevydávat. Pes by se zkazil, protože není žádný pitomec. Kdyby věděl, že mu to projde, vždycky by se pak ulil. Dnes jsme vytáhli spousty historek, máš i nějakou z dostihového prostředí? Běžel se první rozběh v Hraběticích u Znojma. Návnada musí být dvacet metrů před prvním psem. Protože ale naše feny byly rychlé a zbytek smečky s nimi ztrácel kontakt, začali z nepochopitelných důvodů návnadu zpomalovat. Fena ji chytla. Rozběh se musel opravovat, ale náš pes jej už neběžel s takovým nasazením a vyhrál jen o délku. Nešťastnou náhodou se pak navíc chlapíkovi v hledišti vytrhl hladkosrstý anglický chrt - greyhound. Vletěl na dráhu a „naremploval20“ mou fenu. Pravidla na dostizích jsou velmi přísná, pes se nesmí při běhu ani otáčet, natož napadnout jiného psa. Vyhnal naší fenu tři sta metrů do polí. Nervově se položila. Jmenovala se Bára a skutečně skončila jako Divá Bára. Začala výt úzkostí, a tak jsem ji nakonec dal jednomu důchodci, který měl jen malého oříška. Bára již byla pro dostihy nepoužitelná a také mi ji bylo líto utratit, protože se jednalo o krásné zvíře. Naneštěstí, jak to bývá u lidských osudů, důchodce po půl roce přejelo na smrt nákladní auto. Jeho paní mi pak telefonovala, že fena stále vyje a má o ni starost. Neváhal jsem, sedl do auta, zajel na veterinu a fenu nechal utratit. Tak mi tedy zničili první fenu, vítězku dostihové sezóny 1973. S druhým psem jsme pak běželi dostih v lázních v Poděbradech. Pořadatelé nechali návnadu opět příliš blízko, a když ji naše fena začala chytat, návnada šla na kladku, kde se zatrhla. Ostatní psi, kteří běželi velkou rychlostí, fenu srazili na dráhu a vyrazili jí plotnu

Zbyněk Tomeček narozen 15. května 1939 beskydský záchranář a horolezec 1960 – 1999

dobrovolný člen Horské služby Beskydy v okrsku Lysá hora (39 let) člen lektorského sboru Horské služby Československé republiky dlouhodobý předseda oddílu Tatran Staré Město čestný člen Horské služby oblasti Beskydy současný předseda Klubu seniorů Horské služby Beskydy

Přehled nejvýznamnějších výstupů Vysoké Tatry 1958 přechod hlavního hřebene Vysokých Tater ve směru Svišťovka - Lomnický štít – Kriváň za 5 a půl dne, spolulezci: Miroslav Jaškovský a Robert Velička Julské Alpy Triglav (2.865 m), S stěna, Dlouhá Německá cesta, spolulezec: Jindřich Pacák Triglav (2.865 m), S stěna, Bavorská cesta, spolulezec Ladislav Skalický Velká Ponca (2.274 m), pilíř 1963 Jalovec (2.645 m), Comiciho cesta Rakouské Alpy Grossglockner ( 3.798 m), hřeben Fuscherkarkopf (3.336 m), S stěna, spolulezci: Mariana Tomečková a Jiří Otípka Švýcarské Alpy 1973 Materhorn (4.478 m), Švýcarským hřebenem Monte Rosa - Nordend (4.609 m) a Dufourspitze (4.634 m) Stralhorn (4.160 m), hřebenem Knihy Spoluautor publikací k 50. a 55. výročí vzniku Horské služby v Beskydech

na páteři. Byl jsem s ní pak u doktora Snášila v Ostravě, který ji pospravoval. Nikdy se už ale nedostala do kondice. Vždycky, když běžela zatáčku, bolestí kňučela. Přestali jsme ji trápit. A zničilo ji, že někteří lidé nedodržovali pravidla. Nešťastnou náhodou jsem tedy přišel o oba psy. Chrty jsem pak už nechtěl. Benzín byl drahý a už jsem pak ani neměl tolik času jezdit na dostihy. Přemýšlel jsem, jakého psa si mám pořídit? Chtěl jsem zkusit něco úplně jiného. V německém časopise s názvem „Náš čistokrevný pes21“ (v překladu), který jsem si půjčoval od sousedů, jsem se nakonec dočetl o plemenu Německý hovawart22. Bylo rozhodnuto. Jedná se o psy s dlouhou srstí, otužilé, kteří nemají pud za zvěří jako lovecká plemena. Mají dobrý nos, takže je mohu využít i na pátrací akce v horské službě. Od začátku devadesátých let tedy chováme hovawarty, máme už třetí chovnou fenu. Zrovna letos jsme ji nakryli a ve třech a půl roku měla devět štěňat. O psech bych opravdu mohl napsat knihu, stejně jako o horách. Je to dosti časově náročná zábava, která také stojí nějaké

1

2 3 4

5

6

7

8 9

10 11

12

Portrét „Včely“ – Josefa Veličky a jeho ženy Olgy viz Montana 5/2005. Portrét Miroslava Jaškovského viz Montana 1/2005. Vysoka Ponca (2.274 m.n.m.) Hambálky – moravské označení vodorovných trámů, které většinou spojují krokve střechy. Fuscherkarkopf (3.331 m.n.m) patří k významným horám v okolí Grossglockneru. Kanadské saně jsou tradičním transportním prostředkem zraněných v horách. Historie jejich vzniku sahá až k indiánským kmenům Innu a Cree v severní Kanadě (odtud jejich český název, v originále toboggan nebo eescue toboggan). Jeep Willis - americký terénní automobil Jeep z druhé světové války lze považovat za pravzor vojenských terénních automobilů. Retovat - zachraňovat Firn je přechodné stadium mezi sněhem a ledem. Vzniká opakovaným natáváním a mrznutím sněhu. Změny ve struktuře krystalů postupně mění sníh na led, který v dostatečné mocnosti začne tvořit ledovec. GAZ, gazík – terénní automobil sovětské výroby Akia člun – druh svozného prostředku stejně jako Kanadské saně Neštěstí se stalo koncem ledna 2006 na hoře Smrk, kde lavina zavalila skialpinistu, který pod třiceticentimetrovou

peníze. Víš jak to dnes chodí. Chytneš kliku u veterináře a hned tě to stojí pět set korun... Jsem překvapen, jak široký máš záběr svých aktivit. Zjišťuji, že mé představy o poklidném životě seniora jsou trochu zkreslené... Mám každodenní všední povinnosti jako každý. Nebydlíme v paneláku, a tak se doma musím starat o chod domu. Náplň mého takzvaného volného času souvisí hlavně s mým zájmem o činnost seniorů v horské službě, a že dělám průvodce a jezdím poznávat zahraniční pohoří. Za volný čas seniora opravdu nepovažuji, když se někdo posadí v parku na lavičku a jen čeká, až mu donesou důchod. Ostravice, červenec 2007 zpracoval foto

13

14

15

16

17 18 19 20 21 22

Martin Krejsa Petr Piechowicz a archív Zbyňka Tomečka

vrstvou sněhu zemřel. Jedná se o první případ pádu laviny v Beskydech, při kterém zahynul člověk. Vidmo - zajímavý meteorologický úkaz, který se projevuje jako obraz své vlastní postavy na oblacích rámovaný „duhou“. Mezi horolezci panuje pověra, kdy spatření vidma znamená nebezpečí smrti. Pokud se ale vidmo ukáže nezávisle za sebou třikrát, hrozící nebezpečí je prý již zažehnáno. Český název ptáka velikosti vrabce vzácně hnízdícího ve vysokých horských polohách je Zedníček skalní. Vozembuch, vozembouch - hudební nástroj, jímž se bouchá o zem. Vařonka – teplý alkoholický nápoj, jehož podstatu tvoří čistý alkohol a med. Oblíbený zejména ve Slezsku. Pryčna - prosté lůžko, palanda Šajba – moravský lidový výraz pro sklo Barzoj – ruský chrt Naremlovat – narazit do soupeře Unser Rasse Hund Hovawart je plemeno psa, původem z Německa. Jedná se o poměrně mladé plemeno, jehož název a původ pocházejí z období středověku. Jméno tohoto plemene vychází z pojmenování „Hofewart„- hlídací pes šlechty a „Hof„-dvůr a „warten„-hlídat. Je vyšlechtěný ze selských psů z horských oblastí Schwarzwaldu.

59

závody

Největší umělá stěna v Evropě... ...a nejlepší světoví lezci na ní

60

„Drtič“ Mráza

Rock Master …tak trochu jiné závody Abych byl upřímný, závodů kdesi v severní Itálii jsem si pořádně všiml až v roce 2001, to tenkrát vyhrál Mráza a Rosťa Tomanec se dožadoval div ne hlavního článku v čísle. Jakože bomba. To, že je velká prestiž se vůbec zúčastnit i to, že se zde začalo kdysi závodit v lezení, mě nechávalo celkem chladným.

Rozumějte, závody na skále, na které bylo dokonce jakousi izolačkou vyznačeno, kam už se nesmí sahat, pamatuju u nás ve Sloupu taky a oni všichni ti šampióni lezou vždycky jenom tak dlouho, dokud nespadnou, tak co. Navíc, od zmiňovaného roku 2001 stál Mráza pokaždé na stupních vítězů, takže, při vší úctě, už je to celkem stejná písnička… Už z předslovu je vám zřejmě jasné, že nejsem tím pravým, kdo by se měl starat o tuto rubriku, nicméně možná jsem naopak vhodný kandidát na to zkusit vám přiblížit, jak takový Rock Master vypadá… Show, tradice, prestiž, odlišnost, zábava. Arco je už samo o sobě jedním z míst, kam se jezdí hromadně za lezením. Skály všude kolem, blízké jezero a navíc příjemné podnebí. Takže i první víkend v září zde bývá pěkně. V roce 1987 vyhráli S. Gowacz a L. Hill. Lezlo se ještě na skále, kterou brzy nahradila umělá stěnka, kterou vystřídala největší umělá stěna v Evropě. Umělá stěna v místech, kde jsou skály všude kolem. Jinak to ale nejde. Na druhou stranu, na skály je to tu skutečně kousíček, takže když už máte dost závodění… Závody skoro jako každé jiné, ale mají jisté zvláštnosti. Závodit mohou pouze pozvaní – v té době nejlepší závodní lezci, proto není třeba se zdržovat s nějakou kvalifikací. Vlastně už každý, kdo smí přijet, je lezeckou hvězdou. Velmi brzy se ustálila další zvláštnost Rock Masteru. Při lezení na obtížnost lezou lezci ve dvou

dnech dvě různé cesty, jednu OS, druhou mohou zkoušet. Počítá se součet výsledků. Pro diváka takřka k nerozeznání, nicméně mi přišlo, že při lezení na RP (čili: „after work“ jak této části závodů říkají) padají skoro všichni tak nějak smířeněji. Trať při lezení na rychlost je každým rokem stejná – jen tak je totiž možné dělat rekordy. Hudba povzbuzující závodníky je jednoduchá, nijak řvavá a jakoby pro každého stejná. Moderátoři vždy, když o něco jde, začnou bojkotovat angličtinu a uchýlí se ke své mateřštině, a to s dikcí ještě rychlejší, než obvykle. Gradace. Finále mužů je v půli startovního pole přerušeno, lezou ženy, poté zbylí muži (kandidáti na medaile). Oba vítěze (a s nimi i ovace a emoce) tak máte doslova během chvilky. Rock Master je prostě Rock Master. Ale nemyslete si, jsme v Itálii, takže mezi rozřazením a boji o medaile v lezení na rychlost nechali pořadatelé čas na přenos fotbalového utkání mezi Itálií a Francií. Inu, marná sláva, milionáři v trenýrkách táhnou i lezecké publikum. Lezení na obtížnost Poprvé v historii mohl vyhrát domácí borec, Flavio Crespi, ale protože topový chyt jenom tečoval, skončil druhý za Ramónem Julianem Puiblanquem. Ramón vyhrál potřetí v řadě. I tak to byl zážitek, pozorovat nebohého Itala, povzbuzovaného místním publikem, kterak sbírá síly k poslednímu skoku. Mráza třetí. Terminátor. Drtič. Je dobrý, a neměli bychom na to zapomínat. Pár chytů sem nebo

tam, ten kluk je už šestým rokem mezi nejlepšími. Mezi ženami všechny rozdrtila Angela Eiter, která tak vyhrála čtyřikrát z pěti startů a už „jen“ jedno vítězství jí dělí od vyrovnání rekordu legendární Lynn Hill. Druhá skončila Maja Vidmar, třetí Irati Anda Villanueva. Bouldery Co dodat? Show. Finálový boulder mužů tak trochu připomínal autobusovou zastávku lezenou z vnitřní strany. Naskočit do chytu a kde nic, tu nic. O vítězi muselo rozhodnout až superfinále… Deset minut pauzy a znovu pokusy na posledním boulderu. Vyhrává Mr. Garry Perry, jak šťastného vítěze označil šťastný moderátor. Mezi ženami vyhrála Anna Stöhr. Ennio Lattisi Dual Trophy Pro mě poněkud zvláštní soutěž. Vyřazovací duel mezi čtyřmi nejlepšími lezci na obtížnost. Vyhrává, tak jako vloni, Mráza. Já to říkal, ten kluk je fakt dobrej! Lezení na rychlost Zajímavá podívaná. Hoši mají dva jističe (jeden jistí, druhý odebírá

lano), a i tak musí mít lano od „sedáku“ provlečené kusem tyče, aby se do toho všeho při té své rychlosti nezamotali. Vzhledem k tomu, že je lano v „sedáku“ upevněno zezadu, vypadají všichni při spouštění poněkud bezmocně, ale jinak opravdu zábava. Doufám, že to klapne a v některém z příštích čísel přineseme více o tomto novém, dynamicky se rozvíjejícím druhu závodního lezení. Rádi bychom vyzpovídali našeho nejlepšího – Libora Hrozu. Vyhrál Jevgenij Vajčekovskij před Sergejem Sijčinem a Manuelem Esckobarem. Náš Libor Hroza skončil až pátý, když v kvalifikaci vypadl s Tomaszem Oleksym. Ten sice udělal rekord tratě (18metrová stěna něco málo přes deset sekund), ale po postupu mezi čtyři nejlepší už se mu nepodařilo ani jednou vyhrát. Už jen zbývá dodat, že oficiální zpráva uvádí na šest tisíc diváků. Snad se mi alespoň trochu podařilo přiblížit, jakýže byl letošní Rock Master. text foto

Tomáš Roubal redakce

61

závody

Světový pohár v boulderingu v Brně Jeden z boulder-závodů Světového poháru se letos uskuteční v Brně, a to 9. a 10. listopadu v rámci veletrhu Sportlife na brněnském výstavišti. Zeptali jsme se hlavního pořadatele, Daniela Kadlece... Jak se to vůbec přihodilo, že bude v Brně závod SP v boulderingu? Přihodilo. Sešel se tým lidí, kteří mají možnosti nebo schopnosti tuto velkou věc udělat, a řekli jsme si, že do toho půjdeme. Myšlenka tu je už od posledního SP v Brně. Pro sponzory je zajímavý SportLife na BVV a Veletrhy jsou těmto věcem velmi nakloněni a vyšli vstříc

62

našim požadavkům. Místo tedy bylo jasné. Tomáš Rakovič slíbil, že na vlastní náklady postaví profily, Jirka Čermák si vzal na starosti zajistit lidi, co pomůžou a na mě zůstalo zajistit finance. A proč bouldering? Bouldering má v Brně velkou tradici, SP ještě v Čechách nebyl a snad i proto, že to bude finálové kolo. Myslíš, že se Brno stane natrvalo jedním z měst, kde se bude SP v boulderingu konat? Nevím, ale doufám v to. Je s tím spojena spousta velkých problémů, ale pokud budou lidi, kteří tomu budou chtít obětovat svůj volný čas, tak myslím, že tomu tak může být. Kdo bude stavět cesty, kolik bude profilů? IFSC nám přidělilo Reinyho Fichtingera, který je zkušený stavěč a věřím, že připraví zajímavé problémy. Profilů musí být osm, pro-

tože semifinále a finále lezou muži a ženy najednou. Jakým stylem se bude závodit? Je to trochu jiný systém něž je u nás, ale myslím, že je pro diváky velmi atraktivní. Kvalifikace a semifinále probíhají stejně jako u nás, ale ve finále se všichni vystřídají na jednom bouldru a pak jdou na další. Tady už ale nejsou pevné časový limity. Jakmile dá někdo top, tak ten další jde okamžitě na řadu. Co bude pro diváky nejzajímavější? Tak určitě celé finále, v současné podobě je velmi strhující. Kdo bude hájit „naše barvy“? Jako pořadatelé máme dvojnásobné kvóty a zaleží jen na komisi sportovního lezení, koho nominuje, ale Tomáš Mrázek, Silva Rajfová a Martin Stráník tam budou určitě. Na koho ze známých lezců se mohou diváci těšit? Je to finálový závod, když se kouknu, jak to zatím vypadá, tak Kilian Fischhuber má velký ná-

skok, ale potom je to tak vyrovnané, že bude zapotřebí každý bod. A to nemluvím o ženách, kde bude ještě velký boj i o první místo. Proto předpokládám, že přijede celá špička, včetně Silvy a Tomáše. Myslíš, že by mohlo být domácí prostředí velkou výhodou pro naše závodníky? Určitě, já myslím, že takovou podporu diváků, jakou budou mít v Brně, ještě nikde nikdo neměl. Plánujete nějaké doprovodné akce? Celé čtyři dny se bude něco dít. Čtvrtek bude věnován promítání různých filmů a několika zajímavým přednáškám. V pátek po kvalifikačním maratonu se nám podařilo pozvat velkou lezeckou ikonu Stefana Glowatze a jeho video-dia show. Sobota začne semifinálem a pak vypukne finále celého SP07. Po skončení je ještě nachystána show, kde se představí Adam Ondra. A v neděli pak proběhne MČR v boulderingu. ptala se

redakce časoúpisu

mediaplán

Pomáháme nahoru

Mediaplán 2008 Tato stránka je určena především inzerentům, nicméně pár zajímavých informací zde najde asi každý.

gionálních závodech, připravujeme portréty starých lezeckých legend, sháníme sponzory pro zajímavé akce.

Z redakční pošty: „Prosím vás je možné se dostat k archívnímu číslu z roku 1994, číslo 5, strana 24-25, jmenovitě o Baruntse?“ D.B.

Udáváme směr Montana se stala inspirací pro podobné časopisy. Některé naše pravidelné rubriky, ceník inzerce, seznam prodejen, kde se prodává náš časopis atd., jsou za vzor i jiným. To nás jenom utvrzuje v tom, že to, co děláme, děláme dobře.

„Dobry den, chcel by som sa opitat, ci by ste mi nemohli poslat Montanu cislo1 rok 2006, lebo som zistil ze mi chyba. Za kladnu odpoved vopred dakujem.“ Tomas Zkrátka, některé časopisy chtějí čtenáři i po letech…

Proč právě Montana? Tradice Pod jménem Montana vycházíme osmnáctým rokem. Spolu s předrevolučním Hotejlem, na který navazujeme, bude v r. 2008 vycházet už 42. ročník. Prestiž Máme svůj nesmazatelný podíl na trhu. Úzce spolupracujeme s Českým horolezeckým svazem a s většinou firem u nás, které se horolezectvím a příbuznými sporty zabývají. Sponzoři nezřídka podporují závody či lezecké výpravy s tím, že se o podporované akci bude psát v Montaně. Montana byla také zařazena mezi prestižní světové lezecké časopisy, které při závodech „Rock Master“ udělují ceny „Arco Rock Legends“ vybraným lezcům. Obsahová konzistence S dlouhou dobou našeho působení souvisí i jasně vymezený obsah. Naši čtenáři vědí, co od nás mohou očekávat. Skoro každá naše titulní stránka, jakož i některé velké fotografie, bývají předmětem polemik mezi zainteresovanými čtenáři. Díky informačním rubrikám se lidé zajímají i o několik let staré výtisky. Podpora V rámci možností se angažujeme i v projektech, které vnímáme jako důležité, nicméně ekonomicky nevýnosné. Informujeme o re-

Efektivní distribuce Kromě klasické celoplošné distribuce dodáváme Montanu do outdoorových prodejen. Zde máme nasmlouvány přesné počty odebraných titulů (tudíž bez remitendy). Prostě všichni vědí, co od nás mohou čekat. A hlavně, nemusíme další rok odvážet neprodané výtisky! Za stejných podmínek dodáváme i na Slovensko. Vývoj Na našich webových stránkách probíhá debata čtenářů (vlastně spolutvůrců), ze které čerpáme podněty pro další zlepšování našeho periodika. V posledních čtyřech letech roste (v meziročním srovnání) i počet našich abonentů. číslo

uzávěrka

vyjde

1.

4. ledna

13. února

2.

5. března

9. dubna

3.

7. května

12. června

4.

4. července

6. srpna

5.

29. srpna

8. října

6. 31. října 1. prosince a vyjde A na závěr pár zajímavých informací o našich čtenářích Čtenáři Montany podle vzdělání Základní/vyučen(a) – 6,5 % Středoškolské s maturitou – 41 % Vyšší odborné – 7 % Vysokoškolské – 45,5 % Průměrný věk: 32 let Uváděný průměrný počet čtenářů jednoho výtisku: 2,78 (!)

Podrobný mediaplán (včetně ceníku inzerce) najdete na: www.montana.cz

hovory z montany Návod na úhradu předplatného časopisu Montana Nejste-li ještě definitivně rozhodnutí, zda je pro vás v češtině nejdéle vycházející lezecký časopis to pravé čtení, stačí nám napsat (e-mail: [email protected]) a my vám pošleme jeden starší, náhodně vybraný, výtisk zdarma. Pro ty ostatní stručné shrnutí: 1. Pro rok 2008 je předplatné Montany 365 Kč. 2. Uhrazením předplatného rozumíme, že nám pošlete peníze (viz dále) a my vám za to na oplátku začneme posílat váš oblíbený časopis. Pošlete-li e-mail, že chcete Montanu odebírat, je to sice pěkné, ale moc to neřeší. 3. Pro předplatné do ciziny počítejte s vyšším poštovným (na přesné podmínky se můžete informovat v redakci). Výjimkou jsou pouze slovenští abonenti – ti dostávají Montanu prostřednictvím Slovenské pošty a jako nejvhodnější se pro ně zatím jeví platba přes Horokupectví. 4. Možné způsoby úhrady: V zásadě jsou možné tyto platby: poštovní poukázkou typu A, bankovním převodem, poštovní poukázkou typu C, přes Horokupectví, jiné 5. Pokud máte Montanu předplacenu, a tato vám nedojde do týdne po datu vyjití uvedeném v tiráži, ozvěte se. Celou záležitost napravíme. Platba poukázkou typu A. Tuto standardně vkládáme do celého nákladu Montany č. 5 každého roku. Poukázkou skládáte peníze na náš účet, jako adresu odesílatele uveďte adresu, kam máme Montanu posílat. Česká pošta nám tuto adresu oznámí. Platba bankovním převodem. Mnozí z vás už do banky ani nechodí, používají Internet nebo mobil. To je vcelku jedno. Podstatné je, že musíme identifikovat plátce. Když uvedete jako variabilní symbol platby své abonentské číslo (na každém štítku s adresou), není problém. Umíme si poradit i s platbami bývalých abonentů, kteří toto číslo neuvedou, ovšem pouze za předpokladu, že platí ze svého účtu a (pochopitelně) nikam se nepřestěhovali. Problém nastává u nových abonentů či u takových případů, když chce udělat někdo někomu radost a zaplatí za něj ze svého účtu. Prostě nevíme, kam Montanu posílat. Nejste-li si jisti, pošlete nám e-mail s adresou, my vám pošleme číslo (var. symbol platby) a všichni máme jistotu, že vaše platba skončí tam, kde má. Platba poukázkou tybu C. Jdete na poštu, složíte peníze a nám je pošta doručí. I s adresou odesílatele (tedy s adresou, kam budeme Montanu doručovat). Jednoduché, naprosto spolehlivé, nicméně musíte na tu poštu... Platba přes Horokupectví (www.horokupectvi.cz). Horokupectví je internetový obchod s lezeckou literaturou, jehož služeb využíváme. Zaregistrujete se (tím víme, kdo jste), vyberete si zboží, dáte do košíku, potvrdíte a (důležité!!) z banky zaplatíte převodním příkazem (veškeré náležitosti platby se vám ukáží na monitoru). Když se nad tím zamyslíte, je to vlastně poněkud neprůstřelnější (protože identifikovaná) platba z účtu. Nicméně zdlouhavá, nehledě na to, že v kyberprostoru ne vždy vše funguje tak, jak má. Jiné. Dalších možností je celá řada, obvykle kombinace několika postupů či absolutní „lidová tvořivost“ (jako adresa odesílatele je uvedena naše adresa, kamarád platí za kamaráda ze svého účtu, abonent se přestěhoval atd...). Zpravidla není žádný z jiných než výše uvedených způsobů platby bezproblémově řešitelný, a tak to vše skončí na reklamaci, což je, myslíme, škoda. S ohledem na změněnou sazbu DPH pro tiskoviny, která začne platit od příštího roku, zvedáme roční předplatné o 15 Kč, tedy na 365 Kč. Cena Montany ve volném prodeji je teprve v jednání, každopádně se budeme snažit, aby byli abonenti zvýhodněni více, než tomu bylo doposud. Navíc, prvních sto předplatitelů dostane čepici od firmy Rock Horn. Více na str. 33.

64

Tentokrát zkusím pojmout tuto rubriku malinko jinak. Snad to nebude na škodu věci. Bylo nebylo, není to tak dávno, co pozvali jednoho redaktora kamsi na mecheche. To už se tak redaktorům někdy stává. Zpočátku milé zpestření každodenní práce se po čase mění v nezřídka nedobrovolnou rutinu. Setkání to bylo milé, pořádané jednou velkou firmou, a jak už to v podobných případech bývá, sjeli se žurnalisté z půlky Evropy. Začátek září, severní Itálie, dobré jídlo a pití. Každý si mohl vybrat, jakou zábavu by rád. A tak slovo dalo slovo a náš redaktůrek sedí v otřískaném peugeotu a jede pod skály. Za volantem jeho italský kolega. Po chvíli se rozproudí živá debata: „Zítra ráno musím do Arca, kvůli těm cenám.“ „Budeš volit Adama, že? To je jasný!“ „No…“ „Hele, poslouchej, jak to bylo s tou pokutou za používání magnézia na písku?“ „No, dostal míň peněz od lezeckého svazu.“ „Aha, takže od svazu, já myslel, že to bylo od sponzora. A jak to vůbec je s tím používáním magnézia na písku?“ „No, je to zakázaný.“ „Úplně?“ „Úplně.“ „No, my jsme v předminulým čísle otiskli upoutávku na článek o Labských pískovcích a lezec tam měl ruce od magnézia. Psali mi kvůli tomu i z toho vašeho svazu, nakonec ale jakože dobrý, pak vyšel článek a psali nám rozhořčení čtenáři. Nejčastěji ale Němci ze Saska.“ „Tam je to taky zakázaný, ale tam to dodržují.“ „Ale já slyšel, že oni potom přijedou k vám, a tam lezou s magnéziem. Tak jak to teda je? Co máme dělat?“ „Víš, já si myslím, že úkolem médií není cenzurovat. To jako bys’ řekl, že drogy jsou špatný, tak ať se o nich nepíše.“ „To si myslím taky, ale stejně. Neuvažuje se o nějakých změnách pravidel? „Jo, diskutuje se o tom, co s tím. Dokonce tu byl návrh používat magnézium v barvě pískovce. Přece jen ty skály jsou dost jedinečný a alespoň by to na pohled nepůsobilo tak divně.“ „Zajímavý. A co na to ten váš svaz?“ „Diskutují… a zatím nic…“ Smutné je, že přesně takhle to vážně bylo. Tady snad vůbec nejde o nějaké magnézium, ale o to, co (a proč) si o nás myslí jinde. Nejsmutnější na tom všem ale je, že se stejně asi zase nic nezmění. Hezký podzim P.S.: Dlouho po uzávěrce tohoto čísla nám ze samého vedení svazu přišly signály, že se chystá nějaký obsáhlejší článek. Tak se můžeme všichni těšit na příští číslo. Poznámka závěrem Tomáš Obtulovič ml. není od května v redakční radě. Ačkoliv úzce spolupracujeme, vezměte, prosím, na vědomí, že je kompetentní se vyjadřovat pouze za web www.horomedicina.cz, případně za rubriku Horomedicína, kterou připravuje. Otázky týkající se našeho časopisu, prosíme, konzultujte s někým, kdo je uvedený v tiráži. Denně odpovídáme na desítky žádostí, chcete-li, abychom vám odpověděli co nejrychleji, zkuste se řídit podle následujícího klíče: Když nevím: [email protected] nebo telefon do redakce +420 541 243 333 Dotazy na předplatné, fakturace, distribuce atp.: [email protected] nebo +420 603 553868. Články, připomínky, náměty na zajímavá témata: [email protected] nebo +420 604 484951. Grafika, sazba: grafi[email protected] Inzerce, stížnosti, pozvání na kávu apod.: [email protected] nebo +420 605 261390, +420 775 261390

ÈASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAØE

5/07 (è. 111)

roèník XVIII (Hotejl XLI)

Vydavatelství a redakce: Moravské námìstí 13, 602 00 Brno

www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpeèný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé pøi jeho provozování. Posílejte jen obrázky naskenované profesionálními studii. V opaèném pøípadì pošlete rovnou pøedlohu (dia, foto). Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.

Vydavatel a šéfredaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333, 775 261 390 e-mail: [email protected] Jednatel a zastoupení na Slovensku: Jiøí Rùžièka tel.: 541 243 333 e-mail: [email protected] Texty posílejte na: [email protected] Sekretariát: Radim Výrubek e-mail: [email protected] Stálí spolupracovníci: Jiøí Novák, Vilém Pavelka, Alena Kopfová, Petr Piechowicz, Martin Krejsa, Hermann Erber, Tomáš Kerlin Jazyková korektura: Pavel Bubla Grafická úprava a sazba: Martina Petrová [email protected] © autoøi èlánkù Za vìcnou správnost pøíspìvkù zodpovídají jednotliví autoøi. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme. Redakce si vyhrazuje právo zveøejnit obdržené èlánky na Internetu. Tisk: EXPODATA-DIDOT, spol. s r.o. Vychází 6x roènì cena výtisku 60 Kè, roèní pøedplatné 350 Kè ISSN 1212-7957 Registrováno MK ÈR pod èíslem E5208 ze dne 6.4.1990. MIÈ: 46913. Bankovní spojení: è.ú. 169897423 kód banky: 0600 název úètu: Montana - Tomáš Roubal Distribuce v ÈR: spoleènosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & KAPA, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. předplatné přes www.horokupectvi.cz Pøíští èíslo vyjde 1. 12. 2007

Textová uzávìrka

è. 6/07 je 2. 11. 2007 Uzávěrka inzerce po domluvě.