Zeptali jsme se Labské pískovce návrat do budoucnosti 4 Helge Kramberger. Levné letenky do Dušanbe 10 Vojtěch Vrzba

contents Editorial

We asked… Comics

Sandstones in the valley of Elbe – Return to the future.

The story of a climbing trip to Tadjikistan.

Czech rock-climbing representation – Kristýna Ondrová.

The most successful Czech climber on the highest mountains of the world shares feelings from his last season. Daemonic Stano and a couple of his friends made new routes in El Chorro.

An effigy of a famous Spanish climber.

Radek Fáborský – the curious genius, who designed climbing ropes of world´s quality.

“Climbing magazines“ in the communist times.

The Mountain Academy.

Adršpach – one of the most popular sandstone climbing areas in Czech. An account of some interesting places in the area Why are there red-coloured houses in Norway?

News from the Czech Mountaineering Association. Beings in my heart.

A few words about re-education.

Interesting books.

In our shops Kozia stena - High Tatras Walls.

Info section – Akerlspitze (2.329 m) and Ackerlhüttenturm (1.910 m). Of course handicapped people can climb too.

Mix

Go for it…

Jindřich Gwuzdioch - an effigy.

Competitions

Epilogue

obsah Úvodník Alena Kopfová

2

Zeptali jsme se...

2

Komiks Vojtěch Dvořák

2

Labské pískovce – návrat do budoucnosti Helge Kramberger

4

Levné letenky do Dušanbe Vojtěch Vrzba

10

Kristýna Ondrová Petr Resch

16

Dhaulágirí a Makalu redakce

19

El Chorro Esperanza Para Salaš aneb Nádej pre salaš Stano Fakla Patxi Usobiaga redakce

22

24

Radek Fáborský „Pavouci jsou u nás doma posvátní“ Tomáš Roubal

26

Lezecké časopisy v dobách (naštěstí) minulých V. Procházka, J. Růžička, J. Borkovec

29

The Mountain Academy Tomáš Roubal

32

Kokšova a Ramses David Goll

34

Dech Norska, aneb Proč tu mají červené domky… Alena Kopfová

36

ČHS

40

Horolezecké příběhy na pokračování Vladimír Šoltys

41

Mučírna Martina Patzelová

42

Zajímavé knihy Jiří Růžička

43

Na pultech

44

Tatry Jozef Gurník

45

Galerie Jiří Novák

46

Handicamp Eva Kavková

48

Mix Martin Macek

49

A jdi... Tomáš Obtulovič ml.

50

Dědek Martin Krejsa

52

Závody M. Genda, B. Fialová

60

Hovory z Montany Tomáš Roubal

64

Labské pískovce foto: Christian Pfanzelt Vrchol Makalu foto: Radek Jaroš

úvodník

Alena Kopfová

Průměr Nemám ráda průměr. Vždycky jsem nějak toužila odlišit se od něj, přesto... Vzhled – snad takový průměr. Postava – nejsem tlustá, ale hubená zrovna taky ne – takže průměr. IQ na vysokou školu sice stačilo, ale jinak… průměrné... Poprvé jsem je viděla už jako docela malá. Lezce. Sápali se na pískovcovou věž. Stála jsem tehdy s taťkou na vyhlídce a velmi dospěle řešila, cože to asi bude v těch plechových krabicích na vrcholech. Má teorie o ukrytém razítku, které si každý lezec, dosahnuvší šťastně vrcholu, otiskne do své vlastní knížky, je poetičtější než pravda samotná. Ale už tehdy jsem věděla, že ti lidé, kteří se plahočí se zadrženým dechem za tou plechovou krabicí, nejsou průměrní. Po letech jsem mezi ně mohla patřit i já. Konečně jsem tehdy poprvé oblékla sedák

anketa

Naše otázka je tentokrát lehce záludná: „Na co by ses sám sebe nejraději zeptal(a) a jak by sis odpověděl(a)?“

Mám ešte stále chuť absolvovať studený bivak vysoko v horách? Nie je lepšie sa mu vyhnúť na míle ďaleko? Keby to bolo také jednoduché, asi by som ich nemal toľko na konte :-) Dodo Kopold slovenský horolezec

2

a přezula se z jedněch tenisek do druhých (zkušeně jsem věděla, že v „lezečkách“ se pod skálu nechodí)... Cítila jsem to. Cítila jsem, jak moc se liším od toho průměrného Čecha, který právě sleduje televizi, vytrhává plevel na zahrádce, nanejvýš si vyjel někam na kole… Už nějakou dobu lezu. Jsem průměrný lezec, myslím. No jo, průměr je možná můj osud. Ale na druhou stranu, řada diskusí a vlastně i strohá logika mě přesvědčují, že při lezení nejčastěji skončí špatně ti nadprůměrní, či naopak podprůměrní. Takže si ten průměr snad alespoň můžu užívat dostatečně dlouho...

To je fakt záludná otázka. Zeptala bych se: Tak co, Helčo, dáš si teďka kapučínko s medovníkem? Odpověď je: Ano, zrovna jsem na to myslela. :-) Helena Lipenská jedna z našich nejlepších boulderistek

Třeba kam pojedu lézt na podzim, kdy jsem se naposledy bál nebo kde jsem si včera dobře zalezl. No a abych to shrnul: Tu lištu v Překvapení jsem včera zase neudržel, ale jinak to bylo fajn. Tři dny zpátky na ledovci za blížící se bouřky. No a na podzim budu leda vozit kočárek po Krase. Radek „Zoban“ Lienerth horský vůdce

s Lab ké pískovce t

Návrat do budoucnos i Také si myslíte, že pohled „odjinud“ může být zajímavý? Autor následujícího článku, Helge Kramberger, pochází z Darmstadtu, což není daleko od Frankfurtu nad Mohanem. Zamiloval si lezení v Labáku, a i když o něm píše z pohledu bývalého západního Němce, věříme, že jeho slova souzní s pocity mnohých našich čtenářů.

Už se to nedá déle zdržovat, všechny možnosti jsou třikrát tam a zpátky promyšleny, vzdušný štand u kruhu zbudován, parťák připraven – teď už zkrátka musím vyrazit. Příjemná spára se brzy ztrácí v malé převislé stěně. Opatrně sahám levou rukou daleko na Pískovcové věže jsou opředeny mýty, historkami a vtipy...

4

hranu ostrou jako nůž, oči a nohy pátrají po stupech, tělo se váhavě posouvá nahoru, strach o udržení vratké rovnováhy, a pak pomalé, ale nezadržitelné, otočení – jako by se otevřely dveře. V dohledu žádná skála, jenom vzduch... Náhle jsem z toho venku, rukou držím

hodiny. Podívám se dolů na nohy, které stojí podél hrany ztrácející se v převisu. „Tady už jsi musel být!“ Z tohoto poznání mi vyskakují krůpěje potu na těle. „Přesně tady je to lezecké místo, o kterém jsi vždycky snil, ale nikdy nevěděl, kde přesně se nachází, které znáš, aniž bys ho kdy lezl.“ Úsměv rozjasňuje tvář. Vědomí, že jsem ve správném okamžiku na správném místě, zahání veškeré pochybnosti, a už předtím, než jsem vůbec dolezl ke klíčovému místu, dobře vím, že dneska půjde všechno báječně. O pár minut později... nebo hodin, nebo dnů? Sedím na vrcholu a čistá radost ze života, pocit úplného štěstí, mi vhání slzy do očí. Tenhle moment, sám, nahoře, vědomí, že kamarád ještě visí v cestě na laně a brzy můžeme nadšení sdílet spolu, teplý vítr na těle, slunko, šelest korun stromů daleko pode mnou, pocit jemného, příjemného pískovce pod nohama, které jsou zase konečně osvobozeny od smradlavých lezeček, to je to, co bude ještě po letech žít v mých vzpomínkách. Existuje mnoho úchvatných skal v Německu, v Evropě, na celém světě. Proč je to právě pískovec podél Labe na česko-německých hranicích, který probouzí takové emoce, jenž nenechá nikoho v klidu a který v každém lezci vyvolá vlastní pocity – lásku, nenávist nebo obojí naráz? Odpověď se nenachází v samotných skalách Saského Švýcarska. I když s více než tisícovkou bizarních věží, tyčících se do výšky až 80 metrů, podněcuje úvahy o přírodní kráse, navíc množstvím a kvalitou cest představuje nejvýznamnější mimoalpskou oblast střední Evropy, přesto to stále nevysvětluje výjimečné postavení, které saské lezení zaujímá. Jsou to lidé, lezci, kteří této oblasti vtiskli tvář, a ta je do-

Po návštěvě zde může řada lezců vyprávět hrdinské a až hororové příběhy...

5

Místní lezci jsou otevření a přátelští, nemají čas se zabývat předsudky...

6

dnes patrná. Je to více než stoletá tradice, více než sto let uvědomělého styku se skálou a s přírodou na jedné straně a vlastního počínání na straně druhé, které z labských pískovců utvořily něco tak mimořádného. A jsou to také zvláštní kulturní a politické podmínky, za kterých probíhal vývoj v tomto skalním světě, a díky nimž se tato oblast natolik odlišuje od všech ostatních „sportovních“ oblastí. Právě tady cítí každý lezec dech dějin a příběhů tak, jako nikde jinde. Vrcholy jsou opředeny vtipy, zatímco jinde se kolem nich spíše plazí břečťan, a sotva kde jinde si dnes můžete ve vrcholové knize číst jména hrdinů. A přesto tento památník lezeckých dějin nezakrývá desetiletí starý prach, ale právě naopak. Věže a skály stojí zdánlivě nedotknuté a „čerstvé“. Schrammtorwächter: První pořádný vrchol, na kterém jsem stál. Samozřejmě jsem předtím četl příběh o jeho prvovýstupu. Na rameni pod vrcholem jsme stáli tak nejistě a s tázavými pohledy stejně jako tehdy roku 1905 mnoho marných pokušitelů, a kdyby Perry-Smith osobně, ovázaný konopným lanem, vystoupil z komínu a utrhl se na nás, jestli se konečně odvážíme dát pokus nebo ne, pak bychom se asi vůbec nedivili. Weinertwand: Kdo je natolik otrlý, že vyleze vzdušných 20 metrů mezi druhým a třetím kruhem – nádherná stěna příjemné obtížnosti ve výborné skále – aniž by měl přitom v mysli proslulost prvního velkého, volného a smělého průstupu stěnou labského pískovce? Westkante (Západní hrana) na Wilden Kopf: Jako nejosamělejší člověk tohoto světa stojíš na tření nahoře u hrany a už poněkolikáté se sám sebe ptáš, co mohlo pro všechno na světě hnát lezce roku 1918 k tomu, aby si omotali provaz kolem břicha a nastoupili do této nejisté části stěny. A pak se před tvýma zamlženýma očima kolem mihne starý Strubich v plstěných „bačkorách“, překoná lezecké místo spodního sedmého stupně prakticky bez jištění a v padesátimetrové výšce dobírá svého kamaráda za břízku tlustou asi jako palec... Ovšem já na tomto místě nechci vyprávět historii saského lezení – to už několikrát udělali povolanější pisatelé na jiných místech. To, o čem chci vyprávět, jsou zážitky a myšlenky jednoho úplně normálního průměrného lezce, který se pro to, aby Sasko navštívil, nemusel nijak kvalifikovat. Snad kromě toho, že mu nechyběla ochota mít

otevřené oči, naslouchat, sbírat zážitky, setkávat se s novými lidmi a rozšiřovat si své obzory. Labské pískovce, Saské Švýcarsko, to byly pro nás, západoněmecké lezce, až do roku 1989 příběhy z neznámého světa. Možná tu byl někdo, kdo znal někoho, který tam už byl. A ano, jasně, existovaly zprávy v lezeckých časopisech (které tenkrát ještě byly časopisy od lezců pro lezce, a tak se také nazývaly) o tom, jak západoněmecká lezecká elita zavítala do NDR, nebo obrázky od Wolfganga Güllicha z „Dolchu“, fotky Stefana Glowacze v „Eiszeitu“. A také tu byly stěží uvěřitelné, fantazii podněcující, popisy odvážných výstupů Bernda Arnolda, naboso, odspodu a bez předchozího zjišťování obtížnosti cest, které by pro nás byly možná lezitelné po dlouhém prostudování nebo při optimálním zajištění. Avšak cesta tam, k pískovcům podél Labe, nějak nepřipadala v úvahu, to bylo zkrátka mimo diskusi.

Pak, po roce 1989, se ukázalo, že zeď v našich hlavách stojí pevněji než ta z betonu, která rozdělovala Německo na dvě části. Všichni ti, kteří (i přestože obdivovali obrázky pěkné jako ze snu) dříve odmítali cestu na východ s výmluvou na byrokratické problémy – které ve skutečnosti vůbec nebyly nepřekonatelné – se chtěli na cestu, která by trvala jen pár hodin autem, vypravit stejně tak málo jako dříve. Za tu dlouhou dobu jsme si zvykli na „bájné příběhy“ odehrávající se v oblasti Labských pískovců a došli jsme tak k závěru, že si tam spíše natlučeme nosy, než abychom něco vybojovali. Že tato oblast není pro lezce, kteří už si zvykli cvakat zářící borháky v komfortních vzdálenostech a v nejhorším usadili do spáry nějaký ten vklíněnec či vhodný friend. Ale v žádném případě jakýsi pochybný uzlík, kterému se stejně nedá věřit, že by něco udržel. Koncem 80. a za-

Lezení v Sasku je objevováním opojně krásných skalních věží

7

čátkem 90. let se jezdilo lézt do jižní Francie, do Finále, Arca, později pak do oblastí, kde šelestil alpský listnatý les. Německý „Východ“ byl prostě „uncool“, chudobný, zapovězený. Východní Německo, to byl průmysl, zamořená půda, panelová zástavba a podivný dialekt. A lezci v Sasku byli, když ne úplně, tak alespoň trochu divní a pomatení. Trvalo roky než se mi podařilo, po své první docela krátké průzkumné cestě k řečmi opředeným pískovcovým věžím, přemluvit někoho, aby se mnou jel na „divoký východ“. Většina pak byla velmi spokojena s tím, že mohla vyprávět hrdinské a hororové příběhy z první či druhé ruky, ale všichni jsme chtěli především lézt něco těžkého, a ne se s „plnými kalhotami“ směšně motat v šestkách. Bylo potřeba najít nějakého „domorodce“, který by mi pomohl odkrýt něco z této říše divů. Navázat kontakt nebylo nic těžkého, neboť nikde jinde na světě jsem ještě nepotkal lezce, kteří by byli tak otevření a přátelští. Mám dojem, že tady mají toho na práci víc než se jen zabývat svými vlastními předsudky. No ano, někdy se srdečnost skrývá za drsnou slupkou a jazykové problémy udělají ten zbytek. Když vám Sas dodává u nástupu odvahu slovy: „Tam nahoře ve spáře je smyčka mocná jako kruh“, pak se nesmíte divit, když na popsaném místě nenajdete vůbec nic. Myslel samozřejmě, že v tomto místě můžete do spáry smyčku založit. A když použijete slovo „legrace“ ve špatné situaci, pak to může vést k radostnému přezkoušení vaší záliby k lezení v kterémkoli úzkém komíně, asi tak na jedno rameno, kde se parádně odřete. Ale jinak je lezení v Sasku pro zvědavé „návštěvníky“ objevováním opojně krásných skalních věží. I když si místní nenechají ujít žádnou příležitost, aby vám objasnili, že dříve bylo všechno lepší, není možné přehlédnout, že tady ještě dnes, možná i díky socialistické minulosti, panuje lezecká kultura, zatímco u nás v západním Německu se dá mluvit už jen o jakýchsi lezeckých kulisách. Kultura, to je ono, to slovo, které mě stále dokola napadá, když myslím na lezení v oblasti Labských pískovců. Kultura, směs lidské vynalézavosti a poznání, umění a geniality, tradice, zvyklostí a péče o dědictví. Dává smysl kulturnímu prostředí, sdružování biologických kultur, kte8

ré mohou prospívat pouze za určitých podmínek. Jde o sounáležitost, o příslušnost, o ztotožnění s jednou společnou podstatou. To jsou pouze, jak mě tak napadá, nabubřelá slova pro něco vlastně neužitečného a přepychového, stejně jako sportování ve volném čase pro většinou nedostatečně vytížená těla lidí sedících celé dny v kanceláři. A vůbec, nebyla kdysi právě ta náhodná svoboda, ten odklon od „kultury hlavního proudu“ jedním z formujících prvků volného lezení? No, snad to vůbec není tak velký protiklad, jak se zdá... Jednoho nevalného jarního dne stojím opět na Schrammtorwächteru. Nejpodivuhodnějším způsobem se mísí důvěrná znalost vrcholu a výhled s nejnovějším zážitkem. Tentokrát to nebyly legendy jako Perry-Smith, které mě provázely, ale příběh Willyho Häntzschela a severní stěna, která byla dlouho známá jako „poslední velké problémy“. Desetiletí s sebou přinášela znovu a znovu nové „poslední problémy“, a přesto je i dnes tato stěna považována za milník pro každý lezecký život, stejně jako pro historii horolezectví. A tak tu sedím, zase jednou pocit úplného štěstí a pohledem těkám po okolí. Na téměř každém vrcholu je vidět pestrý bod. Lezci, kteří sdílí stejnou vášeň jako já, sounáležitost, již nechtějí dělat nic jiného než právě teď dělají. Lézt, sedět na slunci, mít z toho radost. Žádné heroické výkony – pro ty jsou vyhrazeny pozdější dny v hospodě. Žádné chytrácké debaty o složitých pravidlech saského lezení – ty se v dnešní době nacházejí na internetu. Žádný pocit odcizení – to tady venku je náš svět s našimi pravidly. A přesně to je to rozlousknutí celé záhady. Z žádné hry se nelze radovat, pokud nebude mít pravidla. Když si při fotbale budu moci kopnout do každého, jak jen budu chtít, nebo při šachu mi bude dovoleno mít druhou, třetí a čtvrtou dámu, jakmile se dostanu do úzkých, pak se všechno utopí v bažině libovolnosti. Když v oblasti Labských pískovců stojím pod nějakou cestou*, pak mám jeden úkol, který je zcela jasně definován. Chci nahoru, ale nesmím rezignovat na přírodu a výkon prvovýstupce. Nesmím si povolit žádnou „síť“ nebo „dvojitou podlahu“, nýbrž musím předem vědět, co dělám. To, že musím, díky většinou dosti odvážnému jištění, počítat s určitým rizikem, je

jakási záruka, záloha, kterou předem složím. Všechno, co od této chvíle dělám, už není libovolná a bezvýznamná hra, už je to opravdové. Ovšem ten, kdo je připraven investovat většinu osobní angažovanosti, ten se pak může těšit z větší „úrody“. Neboť zatímco se vzpomínky na prosluněné pohodové lezení o dovolené u Středozemního moře vytratí rychleji než si to člověk uvědomí, stopa po labských pískovcích, vnitřních bojích, překonání svého strachu, zesláblosti a konečně radosti z vrcholu, nebo naopak ústupu, zůstane v paměti vyrytá na věky. Tady se můžeme učit od lezců z minulosti, jak by mohly vypadat vyhlídky do budoucnosti – více zážitků díky většímu omezení sebe sama a díky menšímu množství technických prostředků. Ve světě, kde se všechno stále více podobá, jsem vděčný za to, že ještě existuje taková lezecká oblast jako tato, kde se člověk může naučit a prožít na skále mnohem víc než pouhý sportovní výkon. Jak nádherné mohou být zanesené komíny, jak náročné písečné žlábky, jak veselé zarostlé police, jak napínavé drobivé stěny, jak poučné, když něco zpackáte. Jak osvobozující může být lezení s velmi skrovným jištěním, jak klidné malé vrcholky, jak vznešená tichá údolí, jak osvěžující může být déšť při zpáteční cestě, jak oživující vůně skály, jak obšťastňující úsměv parťáka na laně a jak nezapomenutelné slaňování do neznáma. Plahočení se výstupovým komínem v cestě Falkenstein-Südriss, zažloutlý papír prastaré vrcholové knihy na Nördlicher Schrammturm, odřené ruce v cestě Schwager Talweg, přelud každé struktury schované ve stínu v cestě Goldakante, očistec vzniklý strachem a jeho překonáním v Rostkante, velkolepost Bloßstocku. Několik let pravidelných návštěv Labských pískovců mi dalo vzpomínky, které mi pomohly překonat mnoho pochmurných listopadových dní. A pak, když se blíží nová lezecká sezóna, začnu znovu listovat průvodcem a osnovat nové plány. Jednou se mi zdálo o jedné spáře – jestli se mi podaří ji najít ve skutečnosti, pak to bude jistě na nějakém pískovci blízko Labe... text foto překlad

Helge Kramberger Mike Jäger Alena Kopfová

*) V němčině se běžně používá výraz „Route“, ale autor uvádí, že v této oblasti není možné tento výraz používat, protože lezení těchto cest nemá nic společného s rutinou, je tedy třeba cesty nazývat „Weg“. (pozn. překl.)

Na skále tu prožijete mnohem víc než pouhý sportovní výkon...

9

Levné letenky do Dušanbe „Mám levné letenky do Dušanbe!“ bliká na mě v okně icq. „No dobře, ale kde to je?“ odpovídám. „V Tádžikistánu přece!“ hlásí Tom. „Jo, aha, a co tam budem dělat?“ ptám se. „No… je to kousek na Pamír. Třeba na Lenina se dá z jihu nebo něco u Afghánistánu, tam jsou taky hory!“ říká. „Tak dobře, kup to. Třikrát!“

10

Je první polovina července a my stojíme ve frontě na ruzyňském letišti a čekáme na odbavení směr Jekatěrinburg v Rusku. Slečna na chvíli zaváhá, jelikož nemáme ruská víza, ale my ji přesvědčíme, že z tamního letiště až do odletu směr Dušanbe se nehodláme vzdálit a tak nám začíná vážit batohy. Trik s kolenem pod těžkým batohem opět slaví úspěch a my po rozloučení s našimi protějšky plujeme ve skeletech a ve vysokohorské výbavě odletovou halou k našemu letadlu. Oba lety (s přestupem na Uralu v Jekatěrinburgu) probíhají bez problémů, a tak můžeme s úsvitem vystoupit v hlavním městě Tádžikistánu – Dušanbe. Již nad ránem je v Dušanbe pekelné horko a dusno. Plán je jasný. Najít hotel, tam složit batohy s výbavou a vypravit se najít „něco“, co nás dopraví do hlavního města autonomní oblasti Godorno-Badakstan (GBAO) - Khorogu. Neztrácíme čas a po doporučení policejního důstojníka se ubytováváme v hotelu „Dushanbe“ (jeden ze tří oficiálních hotelů v celém městě). Hledání „stajánky Pamír“ (místa, odkud odjíždí džípy a maršrutky – vojenský terénní minivan – do GBAO) se proměnilo ve 4hodinovou anabázi, kdy jsme se motali městem v kruzích a dostávali různé informace a ceny o dopravném. Nakonec jsme ono místo našli asi 1,5 km od hotelu! Smlouváme s jedním řidičem džípu cenu. Dozvídáme se, že jízdné je 50 $, cesta bude trvat 15 až 17 hodin, a že s námi pojedou ještě 2 francouzští geologové (to je asi místně používané označení pro jakéhokoliv západního turistu. Odjezd je naplánován na pátou ranní. Ráno raději bereme taxíka a na stajánku přijíždíme před pátou. Jak to tak bývá, vždy se v Tádžikistánu na někoho čeká. Takže máme čas i na snídani a již se začínáme sáčkovat do džípu (starý ruský vojenský, podle nás již dávno vyřazený kus). Z našich francouzských spolucestujících se nakonec vyklubal Ir a Američan – správní kluci, kteří v rámci světového programu jakéhosi rozvoje v Dušanbe pracují. Byť jsme si mysleli, že toto složení je konečné, byli jsme nemile překvapeni dalšími asi pěti cestujícími. Opravdu našlapaný džíp se po roztlačení ostatními řidiči vydal na svou cestu. Dušanbe jsme opusti-

li velice rychle a po asfaltové silnici se jelo i rychlostí 70 km/h! Jenže po pár desítkách kilometrů cesta začala stoupat a asfalt zmizel. No, je na čase naše útrapy a vyprávění zkrátit. Cesta trvala celých 22 hodin, odřídil ji jediný člověk a my naprosto rozlámaní vystoupili nad ránem v centru městečka Khorog. Ubytování se nám podařilo najít během hodiny, všichni okamžitě usínáme. Po probuzení se vydáváme na bazar s našimi batohy a po několika hodinách máme na hrbech a v „tržnicových“ taškách asi 30 kg všeho, co si myslíme, že budeme potřebovat. Je nám jasné, že budeme cestovat ověšeni taškami a trošku s obavami, zda se vůbec do nějakého povozu se vším vejdeme. Druhý den časně vstaneme a jdeme směr náměstí, kde je naším cílem sehnat nějaký povoz a odvoz podél afghánských hranic do vesničky Liangar, která je výchozím bodem pro námi zvolené údolí a přístup k horám. Smlouváme prvního taxikáře, a jak se později ukáže, i pro něj je tato cesta premiérová. Naše zavazadla se jentaktak vejdou do starého žigulíka, ještě benzín do kanystrů a můžeme vyrazit na 6hodinovou pouť podél řeky, která rozděluje relativně vyspělý Tádžikistán a chudý Afghánistán. Cestou zastavujeme na focení a doplnění benzínu a také jednou zajíždíme do zapadlé vesničky, kde má náš řidič údajně své příbuzné, které neviděl prý deset let. Také se snaží stále usmlouvávat vyšší cenu, ale my se nenecháme zviklat a trváme na předem dohodnuté částce. Do vesničky Liangar, položené již 2.830 m n. m., přijíždíme v pozdním odpoledni a stáváme se rázem středem pozornosti místních vesničanů. Zničehonic se k nám přitočí stařík s nabídkou noclehu v „gastinici“. S díky přijímáme a na otázku „za kolik“ stařík odpovídá „kolik dáte“. To nás překvapí, ale musíme si na takové odpovědi zvykat – bude jich víc. Místní totiž nemají moc představu o cenách, které panují pro turisty ve městech. Stařík nám představuje i svou dceru Vatan, která se o nás následně královsky postará (vařené brambory s cibulí). V podvečer jdeme ještě na krátkou procházku a ještě s milým staříkem konverzujeme o všem možném a rovněž domlouváme „ušáky“ na druhý den.

Pohled přes údolí na vrcholky Karakorumu v Pákistánu

Tom, Pik Engels

Ranní nakládání zavazadel na oslíky je pro zkušené vesničany otázkou několika minut, a tak se brzo vydáváme na cestu. Začátek stoupání z vesnice je drsný – přímo nahoru, asi 400 m výškových, a to vše příšerným krpálem. Oslíci zatím pracují, a i náš doprovod si prozpěvuje a povídá. Po několika hodinách se ocitáme u vybetonovaného vodního kanálu, který se vine po vrs-

tevnici a dodává vodu do vedlejšího údolí, které nemá tak vydatnou řeku pro zavlažování. Po chvilce odpočinku nakonec jednomu z oslíků ulehčujeme o velký batoh, o který se až do konce dne pravidelně střídáme. Následuje asi 2km úsek podél onoho zavlažovacího kanálu a již se před námi otvírá krásný pohled do údolí, na jehož konci je dominanta Pik Engels – náš cíl! Už z dálky 11

hora budí ohromný respekt a pokoru. Pokračujeme údolím a po pár hodinách docházíme na nádherné a rozlehlé zazeleněné plato ve výšce asi 3.800 m n. m., na kterém je rovněž ledovcové je-

a s krásným výhledem na Pik Engels. Cestou k našemu BC nalézáme „pohřebiště“ plechovek z předchozích expedic. Jsou jich stovky! Rovněž z morény pozorujeme horu. Malá lavinka z „našeho“ kuloáru a pravděpodobně denní přechod rozlehlého ledovce nám dávají tušit, že vrchol nebude zadarmo, pokud vůbec bude. Následující den máme v plánu učinit přípravy na aklimatizační výstup normálkou (ruské 3B) na Pik Chiurlionisa, 5.745 m n. m. (vynést lezecké věci do předsunutého tábora v 5.200 m n. m. a návrat do BC). Vyrážíme proto až kolem desáté, se dvěma termoskami čaje a jednou tabulkou čokolády. Lehce po poledni jsme na kraji ledovce, který vede na vrchol. Zde padá rozhodnutí zkusit to již dnes! Namašleni do goráčových hadýrků a namontováni do skele-

totiž po dni odpočinku zkusit vystoupit na nepojmenovaný vrchol o výšce 6.148 m n. m. Ještě zaznamenáváme GPS souřadnice uložených věcí a pak se společně potácíme do BC. Tam musíme hodinu ležet, než vůbec nabereme sílu na to si uvařit večeři. Usínáme rychleji než hned. Následuje odpočinkový den s nějakou tou hygienickou očistou a partičkou kostek či šachů. Také pojmenováváme onen vrchol jako „Pik Tonovoj“ (že by začátky našich jmen? Asi náhoda...) a spřádáme plány na jeho zdolání. Další den dopoledne bouldrujeme a krátce po poledni balíme věci včetně karimatek a spacáků a vyrážíme do našeho předsunutého tábora, kde jsme zanechali věci z výstupu na Chiurlionisu. Hodně tu fouká a tak se zahříváme po následující dvě hodiny nošením

Pohled na stěny z ledovce Zugwand (cca 5.100 m n. m.)

zero a konec ledovcové morény. Zde se rozloučíme s oslíky i kluky, kterým ještě připlácíme, protože odvedli skvělou práci. Během chvilky se kolem nás seskupí asi šest dětí, které bydlí se svými rodiči v kamenných příbytcích na kraji plata a přes léto se tu starají o dobytek a sbírají léčivé rostliny. My ještě nadvakrát vynášíme všechny věci podél jezera, kde budujeme náš první tábor ve výšce asi 3.900 m n. m. Máme krásný výhled na Pik Engels, ledovec Kersti-Jerob a přes velké údolí na vrcholky afghánských hor i na vzdálené zasněžené špičky Karakorumu. V noci je všem nějak špatně, a tak se skoro štafetově střídáme ve vybíhání. Asi jsme si ještě nezvykli na místní stravu. Ráno, značně pobledlí, čekáme ve spacácích na ten správný čas „až k nám dorazí sluníčko“ a teprve pak vylézáme a začínáme vařit čaj a polévku. Během následujících tří dní se nám podaří údolím a podél ledovce Kersti-Jerob vysmýkat veškerý proviant a věci do budoucího BC, který tvoří překrásný plácek ve výšce kolem 4.750 m n. m. u převislého kamene 12

tů a maček vyrážíme ještě před 13. hodinou. Jde to pomalu, ale entuziasmu neubývá. Noley se dost vleče a tak na něj často čekáme. Po zdolání krátkého mixu a strmé ledové plotny jsme již na vrcholové převěji. Kolem čtvrté odpolední děláme vrcholová fota a valíme zpět. Dolů to jde o poznání rychleji (asi tím hladem?), neb často sjíždíme kontrolovaně po břiše a brzdíme cepíny. Po chvilce jsme opět pod ledovcem, kde ze sebe shazujeme výstroj a ukrýváme ji pod velkým kamenem. Máme v plánu

kamenů a stavěním ohrádky, ve které budeme bivakovat. Za ledového větru se střídáme ve vaření čajů a večeře a po osmé uléháme do spacáků. Noc větrná a mrazivá (naměřeno -10 oC), ale v péřáku je mi hej (ne tak už klukům, kteří ráno netrpělivě vyhlíželi sluneční paprsky). Den ve znamení prvovýstupu? Uvidíme. Brzké vstávání a rychlé vypravení se a již opět stoupáme umrzlým svahem vzhůru. Noley je na tom fyzicky dnes opravdu špatně, a tak se

po hodinovém trápení otáčí a jde po sněhovém poli zpátky. Nám se podaří dojít na hranu mezi ledovcovými koryty, kterou chceme překonat a dostat se tak na ledovec pod horou. Jenže tu je výškový rozdíl asi 200 m a stěna nevypadá, že by se jí dalo proslaňovat nebo ji nějak slézt. Jdeme stále po hřbetu a dostáváme se na úroveň horní hrany ledovce. Přemýšlíme o traverzu nad ledovcem a pak přímo na vrchol, ale trhliny a vzdálenost nás (naštěstí) odrazují. Vzdáváme prvovýstup, a tak v rámci tréninku ještě jednou vystupujeme na Chiurlionisu. Zde už ve větší pohodě asi hodinu sedíme a rozjímáme, než se vydáme zpět k předsunutému táboru pro věci a následně pak až do BC. Noley je zachumlán ve spacáku a spí. Vypadá dost vyčerpaně – asi z výšky a řídkého vzduchu, ale na něco vážněj-

šího to nevypadá. Následuje den odpočinku, plánování příprav na Pik Engels. Padlo rozhodnutí, že cesta Kuzmina a kuloárem jižní stěny je pro nás trošku velké sousto, a tak byl stanoven nový plán pokusu o dobytí vrcholu – západním žebrem ze Zugwand pasu. Obtížnost je stejná (ruské 5A), jediný rozdíl je, že do onoho pasu nám cesta bude trvat minimálně dva dny. Usínáme se smíšenými pocity, ve kterých převládá velké očekávání a nadšení. Ráno balíme jídlo, palivo a oblečení minimálně na 5 dní, společně se stanem a nejnutnějším vysokohorským materiálem a lezeckou výzbrojí. Po desáté máme na zádech každý kolem 20 kg a začíná cesta napříč ledovcem Kersti-Jerob. Povrch je pokryt kameny, některé dosahují rozměrů malých rodinných domků. Mezi nimi proté-

kají různé potůčky či menší řeky. Dostáváme se do místa, kde převažuje led, a tak nazouváme skelety a mačky. Po třech hodinách se dostáváme přes ledovec a čeká nás překonání sedla, oddělujícího ledovce Kersti-Jerob a Zugwand. Do sedla je potřeba vylézt strmou stěnou zakončenou mixem skály a ledu. S těžkými batohy je to neuvěřitelná dřina, ale za pomoci cepínů a vzájemného povzbuzování se nám to po hodině a půl podaří. Ze sedla je krásný rozhled na oba ledovce, Pik Engels či na Pik Karl Marx. Zde nacházíme starý ruský fix, který by se byl býval hodil (pokud by ovšem byl v nějakém použitelnějším stavu) na sestup na ledovec Zugwand. Musíme tudíž absolvovat mixové lezení, nyní však směrem dolů a následný sešup na ledovec bez jištění. Díky vší soustře-

Náhorní plošina (v cca 3.700 m n. m.) pod ledovcovým jezerem z Pik Engels v pozadí

13

Kamarád z UK – Nolan Smyth – při zdolávání jednoho ze séraků

děnosti se nám to daří a již v odpoledních hodinách kopeme a urovnáváme sněhové plató na postavení stanu na ledovci. Hledáme tekoucí vodu, protože rozpouštět sníh se nám ještě nechce. Po vydatné večeři usínáme za neustálého koncertu dopadajících kamenů z okolních stěn na ledovec. V noci není ani taková zima, kterou bychom ve výšce skoro 5.000 m n. m. a na ledovci čekali. Probouzíme se do dalšího slunečného rána a na dnešek je v plánu vyjít do sedla Zugwand ve výšce 5.500 m n. m. Jelikož cesta bude pouze po ledovci, navazujeme se již ze začátku na lano a vyrážíme. Po dvou hodinách Noley hlásí „jelly legs“ a nám je jasné, že budeme muset hodně zpomalit a držet nervy na uzdě, protože zastavujeme každé dvě minuty na pětiminutový odpočinek. Takhle to jde až po náhorní plošinu, na které obědváme a po průzkumu terénu usuzujeme, že nebezpečí trhlin nehrozí, a tudíž se odvazujeme a každý sám jdeme do sedla, které je na druhém konci plata. S Tomem, ještě před Noleyovým příchodem, stavíme stan 14

a roztápíme sníh, neb tekoucí voda tu opravdu není. Taktéž obhlížíme možnosti začátku výstupu na Engels, který se teď schovává za západním žebrem. Krásně je ale vidět výstupovka východní stěnou na Pik Karla Marxe (6.830 m n. m.) a sněhové a ledové pole s velkými převějemi na vrcholku. Brzká a vydatná večeře všem přijde vhod a celkem záhy jdeme na kutě, protože zítra se chceme pokusit o vrchol. Budíček ve 4 hodiny ráno. První pohled ze stanu nevěstí nic dobrého – chumelí. Počkáme do páté, avšak žádná změna, ani její náznak. Počasí si vybralo svoje a tak nám nadělilo nechtěný odpočinkový den, který je ve znamení spánku a nicnedělání ve stanu. Před usnutím Noley zcela reálně dochází k rozhodnutí, že na výstup nemá a všechny by nás během výstupu brzdil. S pocitem mírné nervozity usínáme. Opět pípání budíku ve čtyři ráno a nesmělé otevírání stanu. Je krásně, bezvětří, nebe modročerné bez mraků, jen hvězdy a měsíc. Během okamžiku jsme oblečeni a balíme již předpřipra-

vené věci. K našemu velkému překvapení Noley vstává taky. Všichni víme, že je to riskantní, ale jeho „buď s vámi, nebo sám“ je nezvratitelné. Rychlé navázání na lano a jde se. U okrajové trhliny před prvním umrzlým svahem jsme před pátou a pak jen vzhůru! Zdoláním desetimetrového mixu se vyhýbáme hodně nestabilnímu ledopádu a již traverzujeme přes západní žebro do umrzlé stěny. Začíná svítat a nás čeká asi 400 m dlouhý traverz v tenkém 65o ledu, do kterého se nedá téměř zavrtat šroub. Jistíme sporadicky, vlastně jen přes cepíny a téměř na celou délku lana. Noley zatím šlape a tak nemáme důvod ke špatné náladě. Lýtka pálí,

ale dá se to vydržet – vždy se přece dá odsednout do cepínů. Traverz dopadl dobře a již valíme výš a výš přes sněhová pole a séraky. Sluníčko už vyšlo a plnou silou se do nás opírá. Je na tričko a potíme se opravdu jako vrata od chlíva. Čistý a kolmý led se střídá se sněhem, kterého je po kolena a někdy až po pás. První odpočinek kolem poledne na jednom z polí a už vidíme vrchol. Dělí nás od něj asi 650 výškových metrů a nehorázně dlouhý vysněžený svah. Šlapeme dál hlubokým sněhem s frekvencí 30 kroků a vydýchat. S Tomem se střídáme ve vedení, neb Noley už nemá šťávu a ani po našem návrhu nechce zůstat pod svahem a počkat na nás, než začneme sestup. Začíná v nás vřít, protože víme, že na vrchol a zpět to bude časově jen taktak, abychom nemuseli bivakovat. (S sebou máme jen žďáráky a něco málo oblečení navíc.) Sněhu přibývá a hlavně pod náporem slunečních paprsků rychle měkne, což nám ubírá sil. Nějak se i s Noleyem dosápeme do sedýlka pod závěrečným vrcholovým výšvihem. Noley už nemluví, jen neartikulovaně chrčí. Aspoň kýve hlavou na naše rady. Po obhlídce posledních 200 výškových metrů s Tomem usuzujeme, že je to úsek časově náročný, a i lezecky hodně riskantní, a tak se rozhodujeme, že zdoláme alespoň západní předvrchol (6.370 m n. m.), který máme na dohled. Noleye necháváme v sedýlku, aby se srovnal a jdeme sami. Po půl hodině jsme tam, fotíme a užíváme nádherného rozhledu. Úžasné převěje na Karl Marxovi i téměř kolmá jižní stěna Pik Engels budí respekt. Začínáme sestupem, protože je již téměř 17 hod. Cestou dolů nevěříme svým očím – Noley jde také na předvrchol. Jeho jedinou větou, kterou nám říká, je, že pakliže dolezl až sem, MUSÍ i na předvrchol. Nechápeme. Je nám jasné, že sestupu s čelovkami se nevyhneme, jen doufáme, aby se tak stalo až po onom počátečním traverzu. Čekáme na něj a pak začínáme urychleně všichni sestupovat. Noleye místy táhneme a oba s Tomem tiše (možná už ani ne tiše) zuříme. Tma padne přesně v polovině traverzu. Nedá se nic dělat, čelovky jdou na helmy a my se jen modlíme, ať nikomu neuklouznou nohy. Je to hodně psychicky i fyzicky náročné. Snažíme se sesbírat poslední zbytky sil a v namrzlém svahu neudělat chybu. Když se dostáváme za traverz, už jen slaňujeme ze šroubů. Já jako poslední vše ruším a všechny délky slézám jištěn Tomem ze spodního štandu a přes šrouby, které bě-

hem slaňování stačil zavrtat. Posled- stále hrající hudbou z mizerných reproních 60 m slanění přes onen ledopád duktorů. V hlavním městě se již celkem a jsme u okrajové trhliny, přes kterou orientujeme, a tak jdeme na jistotu do spíš přepadáváme než přeskakujeme. stejného hotelu. Jsme rovněž pozváni Před 23. hod. jsme u stanu a nikdo na mezinárodní fotbalové klání mezi nemá chuť cokoliv říkat. Jsme totálně Ázerbájdžánem a Tádžikistánem (tým vyždímaní a tak uléháme k zaslouže- „Áze“ je ubytován ve stejném hotelu nému spánku. V noci mě budí Noley, jako my), a tak s národními vlajkami protože ho šíleně pálí oči a chce kap- a darovanými dresy sedíme společně ky. Vůbec jsme si nevšimli, že celý den s hlavouny Ázerbájdžánského svazu šel bez ledovcových brýlí, které si ráno na čestné tribuně. zapomněl ve stanu. Poslední večer se ještě jdeme podívat Nazítří nikam nepospícháme, chce- na představení indických tanců a šavme sejít přes plató na ledovec, kde jsme lového souboje, abychom ještě nad rápřed třemi dny přespávali. Problém je nem opustili spící Dušanbe a vydali se s naším Angličanem – nevidí! Balíme na cestu domů… tedy i jeho věci a po přivázání na lano text a foto Vojtěch Vrzba začínáme sestup. On je uprostřed a my jej „kočírujeme“ na laně od nebezpečných míst a možných trhlin. Cesta ubíhá celkem rychle a krátce po poledni už s Tomem stavíme stan na stejném místě a hledáme tekoucí vodu. Odpoledne je ve znamení odpočinku a vaření. Jídla máme akorát, pokud příští den překonáme sedlo a přejdeme ledovec Kertsi-Jerob až k našemu BC. Vše záleží na stavu Noleyových očí. Druhý den se jeho stav zlepšil a nám padá kámen ze srdce. Neváháme a po zabalení ihned vyrážíme do strmého umrzlého svahu. Jde to celkem dobře a i Noley se snaží. Sedlo překonáváme chvilku po poledni a po pár hodinách přechodu po ledovci jsme v BC. Zanechané věci nacházíme na svých místech, jen něco málo z jídla je rozklováno ptáky. Odpočíváme s příjemným vědomím, že nyní nás čeká jen cesta do civilizace a k vytoužené „Baltice“ (ruské pivko). Nepospícháme a tak následující dny sestupu se ubírají v pohodovém tempu. Do Liangaru dorážíme zarostlí, ale s úsměvy na rtech. Vatan i stařík jsou nesmírně rádi, že nás vidí živé a zdravé. Postarají se o nás a zároveň nás pozvou na oslavnou ve- Oba top čeři, během které však zjišťujeme, že jde o malý kuplířský (naštěstí neúspěšný) pokus. Rovněž domlouváme odvoz do vesničky Iskashim, odkud je mnohem snazší se dostat zpět do Khorogu. Ještě před příjezdem do turističtějšího Khorogu (prochází zde zásobovací tepna z Číny) se necháváme v Iskashimu ostříhat a oholit – no, holt se chceme líbit! Po příjezdu do Khorogu už události získávají spád – najít ubytování, sehnat a zamluvit „maršrutku“ na odvoz do Dušanbe a dát svým nejbližším vědět, že žijeme (telefonování do Čech je asi nejlevnější formou komunikace!) Následuje nekonečných 23 hodin cesty v naprosto přeplněné maršrutce (14 lidí včetně řidiče!) s neu15

Sympatická dívka (budoucí advokátka) prý při lezení krásně rudne...

16

Kristýna Ondrová narozena 24. 9. 1985 v Brně Činžovní dům téměř v centru Brna, s malým parčíkem uprostřed zástavby. Vstupujeme do bytu, který na první pohled jasně vypovídá o vášni jeho obyvatel. Strop chodby – chyty. Pokoj – chyty na stropě a převislé desce, nepodobné svými parametry nadšení, které jsme prožívali před patnácti lety. Dnes, kdy je lezecká populace rozmazlována bouldercentry a parádními stěnami, si umím představit málokoho, kdo by v těchto podmínkách trénoval. Chyty jsou různorodé, trochu mi ale připomínají jeden z prvních popisů cesty Action directe, o níž se tvrdilo, že osmičkový lezec se neudrží v žádném z nich. Tak přesně takové je to i tady, akorát že

Kristýna jezdila do skal odmala...

Kristýna s přítelem Alešem Eichmeierem

věc bylo pro jeho starší sestru impuls, který ji taktéž nasměroval na lezení. Ne náhodou se zásadní průlom stal ve Frankenjuře, ke které měla a má Kristýna nejblíže. Od té doby se sem stále ráda vrací a podává tu také své největší výkony.

Adam tu trénuje i vytrvalost. Pohodlně se usazuji do gauče, zatímco Kristýna Ondrová vedle na bouldermatce. Nejtěžší přelez PP: Prý její první rozhovor. Můj v téhle roli ostatně taky. Vedle mě leží tiště- „Fingerfood“ 10-, oblast Frankenjura, Německo né spoje, do kterých Kristýna občas montuje součástky, aby si přivydělala na studentský život. Byt je teď pár Proč právě Frankenjura? „Je tu obrovský výběr cest všech charakterů. Někdy týdnů opuštěný, rodiče s Adamem mi kamarádi poradí, do čeho se pustit, co brázdí evropské oblasti. Diktafon se rozbíhá a „Kikuška“ by mi mohlo sednout. Včetně Ády, ten se popisuje život v lezecké rodině. Tať- občas trefí, jindy mě ale umí nahnat do ka, když zrovna nefofruje kolem fir- pěkné „blbosti“, kde on nemá problém a já se tam nehnu. V řadě případů však musím my zajišťující připojení k internetu vyzkoušet více cest, než si najdu tu, ktena všechny způsoby, se vždy rád na lano naváže. Obdobně je to i s mam- rá mi sedne a která se mi líbí.“ „Fingerkou. A tak Adam s Kristýnou jezdi- food“ zkoušela Kristýna již vloni, letos li odmala do skal a občas si s rodi- ho přelezla poměrně brzy. Druhý den ještě přidala cestu „FFK 05“, ohodnoči něco vylezli. Zatímco Adama to absolutně chytlo a nadchlo, Kristý- cenou někde jako 10-, ale po debatě se spolulezcem si ji zapsala jako 9+/10-. na více času trávila s knížkou pod skálou. Sourozenci si i přes více než „Co se ve Frankenjuře leze těžko, jsou OS. sedmiletý věkový odstup vždycky Do určité hodnoty to jde, pak ale přichází výborně rozuměli a jsou si kamará- úroveň, kdy musíš volit absolutně správnou sekvenci kroků, jinak se v tom vytady. Kristýně se líbily deníčky, které si Adam pro sebe odmala vedl a ta- háš a spadneš. Proto mám svá OS maxima z jiných oblastí.“ hle cílená činnost, ono nadšení pro

Nejtěžší OS přelez: „Papágora“ 7c, oblast Siurana „Ironman“ 7c, oblast Rodellar, obojí Španělsko „Na Španělsku je skvělé to nekonečné množství skal, obrovský potenciál. Když to člověka někde přestane bavit, může popojet jinam. Letos tu chceme s přítelem Kalou (Aleš Eichmeier) a kamarády trávit celé dva letní měsíce prázdnin. Cesty jsou tu samozřejmě jiné než ve Frankenjuře. Často boulder, sklepat, zase zabrat... a takhle celých 40 metrů. Rozhodně tu člověk nedá tolik pokusů za den jako v Juře. A nacvičovat něco dlouho není pro mě. Většinou v cestě nevydržím déle než 2 dny.“ Kristýna, ač je z Brna, toho má poměrně málo přelezeno v Moravském krasu. „Možná je to i tím, že cesty tu potřebují mnohem víc pokusů. Jsou technické a se špatnými, nejistými, a často dost oklouzanými stupy.“ Nejtěžší její přelezenou krasovou cestou je „Náladová“ 9+/10- na sloupského Hřebenáče. Do dělání cest zatím příliš chuti nemá, nenašla ten správný směr. „Kolikrát si říkám, že v Krasu už žádná nová cesta udělat nejde, ale občas se objeví někde, kde by mě to ani ve snu nenapadlo.“ Občas zajede i na kameny do Chřibů, okusit bouldering, ale moc času mu zatím ne17

dává. „Boulderování mě baví, ale jet třeba do Fontainebleau by se mi nechtělo. To by mi bylo líto času, taková dálka a tam jenom boulderovat. Boulderovala jsem vlastně akorát tady na moravských píscích a na Modříně, když tam byl Hudy Cup. Jela bych i na PADání, ale zatím mi to nikdy nevychází kvůli škole.“ Časově to má Kristýna poměrně jasně nalajnované. Zhruba půl roku lezení, pak měsíc až dva škola. Studuje práva v Brně, teď má za sebou třetí rok. Jednou bude asi advokát v nějaké kanceláři. Občas si přivydělá brigádou – třeba ty součástky v bednách kolem mě, hosteskování na veletrhu a teď také coby budoucí právník napíše nějakou smlouvu. Mimoto ji baví běhat v lesích za Brnem nebo zajde do bazénu. Od letoška je Kristýna Ondrová členkou reprezentačního týmu českého sportovního lezení na skalách. Co si tedy myslí o ČHS, který tuto reprezentaci podporuje? „Mám řadu kamarádů, kteří nechtějí být členy ČHS, protože nechtějí podporovat nákladné horolezecké expedice. Naproti tomu by ochotně podpořili sportovní lezení v organizaci, která by na něj dávala větší prostředky. Na výkony, na údržbu skal.“ Názor malé skupiny lidí nelze určitě považovat za reprezentativní, ale autor tohoto povídání si myslí, že určitý varovný signál směrem k ČHS to je.* Pro Kristýnu je jasnou prioritou v lezení zdolávání skal. Na závody (pouze s lanem) jezdí víceméně pro zpestření, poznat lidi, zažít stres, srovnat se. Přesto přistupuje k závodu zodpovědně a umí zalézt i na bednu v ČP.

Od letoška je členkou reprezentačního týmu českého sportovního lezení na skalách

Největší závodní úspěchy: 2. místo ČP Brno 2007 6. místo MČR Praha Smíchov 2007 3. místo celkové pořadí ČP 2007 členka repre týmu závodního lezení ČR

Stejným zpestřením je pro ni i lezení na písku, jednou za čas se vybát, ale rozhodně ne úplné zabijárny. Pokud možno bez nutnosti zakládat smyčky – Prachov nebo Labák. Myslím, že za šest let aktivního lezení toho zvládla poměrně dost a ve svých třiadvaceti letech má ještě řadu hezkých výstupů před sebou.

Celá rodina Ondrů

Sponzoři: Saltic, ČHS Rozhovor připravil (bez podpory diktafonu, který jej v tom nechal)

Petr Resch

foto

Marek Rottenborn archiv K. O.

*) Pozn. autora: Mladší sportovní lezci jsou často zapšklí na Svaz a považují ho za zkostnatělou organizaci podporující přechody nekonečných sněhových plání. Co naplat, že díky pragmatickému přístupu vedení Svazu je dnes poměr toku financí spíše na straně podpory sportovního lezení, když o tom málokdo ví. Totiž, téměř třetina rozpočtových peněz Svazu jde na soutěže, asi čtvrtinu spolkne administrativa a šestinu VK starající se o stav skalních oblastí. K tomu ještě nějaké „drobné“, které spolkne tahle naše skalní reprezentace. Vše podstatné najdete, když budete hledat…

18

Vloni mu překazil nadějnou sezónu úraz v základním táboře pod K2, letos se „zadařilo“, a tak jsou K2, Lhotse, Manaslu, Annapurna, Gasherbrum I a II … posledními osmitisícovkami, na nichž Radek Jaroš ještě nestál. Je tak bezesporu naším nejzkušenějším himálájistou současnosti. Informace z dění na expedicích dnes Radek přináší na své webové stránky prakticky online, takže zájemce o podrobnější čtení odkazujeme na: www.radekjaros.cz. Následující rozhovor by měl přiblížit jeho zatím poslední sezónu…

Dhaulágirí a Makalu Je to pár let zpátky, co jsme se ptali, jestli nechceš posbírat osmitisícovky všechny. To ses začal trochu kroutit, jakože ne… Tak jak je to teď? Pořád to není hlavní cíl, ale samozřejmě to k tomu směřuje. Kdyby to byl hlavní cíl, tak jedu hned teď na podzim znovu do Himálaje a nejedu lézt třeba na Kalymnos nebo do Skotska, kde bychom chtěli spojit mořský kajak a lezení. Nebo bych teď nebyl týden v Labáku, ale honil bych formu. Jedna věc je, že mi není 25. Nějaké šance na uskutečnění tady jsou, to nemám strach. Když se nepodlomí zdraví, které nemusí držet ani tomu pětadvacetiletému, tak se dá říci, že čas na to ještě mám. Teda, kdyby to šlo jako doposud… Kolik expedic jsi potřeboval na osm úspěchů… (Chvíli počítá) Mám osm vrcholů a byl jsem desetkrát v Himálaji. A vlastně jedenáctá loňská, kde jsem se teda zdržel asi hodinu. Takže jedenáctkrát jsem byl v Himálaji. A letos? Letos jsme odletěli na expedici Dhaulágirí a Annapurna, která je přes údolí a ten přesun k ní byl nejlogičtější. Ale na Annapurně bylo úplně strašný počasí, navíc náš agent nám na Annapurnu nezaplatil permit a museli bychom si jej pro celý kopec zaplatit jen sami dva. Proto Annapurna vypadla. Kámoš, Gonzáles z Kolumbie, říkal, že letí vrtulníkama na Makalu, že to má zajištěný. Makalu je po Kančendžonze nejvýchodnější osmitisícovka, kde bylo poněkud přijatelnější počasí. Ještě by přicházela v úvahu Lhotse, ale tam už Zdeněk byl. A myslíš, že v tom spojování výstupů do jedné expedice je budoucnost? Má to hodně do sebe, i když jsem se nejdřív kroutil. 11. dubna jsme poprvé lezli, 1. května na vrcholu, což je podle mě poměrně rychlý postup. Běžně to podle mých zkušeností trvá tak měsíc. Pak jsme odletěli vrtulníkem, ale pod Dhaulágirí nám zůstaly věci a my čekali 14 dní než nám je nosiči přinesli. Tím jsme ztráceli hodně času. A bylo nám jasné, že máme jen jeden pokus. Celou expedici jsme si museli komplet platit, včetně povolení za 10.000 dolarů. Druhá věc je, že kdybys na ten kopec jel jindy, strávil bys tam dva měsíce a peníze by to stálo minimálně stejný. Pokud je možnost, čas

a finance spojit dvě expedice, pro zkušený lezce to má smysl. Úplně logický je to u GI a GII, a taky K2 a Broad Peak, kde máš v podstatě společný základní tábor. Problematičtější je měnit tábor, čímž ztrácíš strašně času i sil, nejen fyzických, ale i psychických. Navíc je tu výhoda, že už jsi aklimatizovaný. I když nevylezeš ten první kopec, pravděpodobně se dostaneš dost vysoko, takže už pak nemusíš absolvovat to „aklimatizační kmitání nahoru-dolu“ a můžeš to dát na jeden zátah. Tak k Dhaulágirí… Sice jsme nepřišli první, ale byli jsme tu sezónu první, kdo na tu horu sahal, dá se říct. Když jsme přišli do jedničky, nikdo tam nebyl a stavěli jsme první dva stany. To samé i ve vyšších táborech. Sice tam bylo lidí víc, ale my jsme rozhodně nepatřili k těm, co se vozili. Byli jsme spíše ta lokomotiva. Mrzí mě, že nejdřív jsme měli vyhlídnutou východní stěnu, ale byl problém se pod ní dostat – ohrožovaly ji laviny, séraky. Navíc, zdrželo nás zachraňování Artura Hajzera – místo abychom šli stavět trojku, sestupoval jsem s ním z dvojky do jedničky. Vyrazili jsme tak o den později a tím, že jsme neměli postavenou trojku, nepřipadala varianta východní stěny v úvahu. Navíc se kazilo počasí a neměli jsme dostatečné zásoby. Kdysi jsme z tebe vymámili, že expediční lezení je pro líný lidi… Je to samozřejmě pro líný lidi, ale který jsou namakaní. Na začátku mě hrozně štvalo, že třeba týden nejsi schopný nic dělat, jsi pořád na jednom místě. Vím, že chodí i lidi, kteří namakaní nejsou, ale vím, jak se pak začnou zadrhávat ve výšce. Třeba proto jsme se rozešli lezecky s Martinem Minaříkem, který má jiný styl. On tu horu jak se říká „ubivakuje“. Třeba nad třetím výškovým táborem jsme teď my se Zdeňkem byli 12 hodin, on tam byl tři dny. Podle mě sólo znamená rychlost a rychlost znamená bezpečí. V tomto podání to tak není. Obrovský štěstí, že to odskákává jen omrzlýma nohama. Na Dhaulágirí jste byli první, na Makalu skoro poslední. Dojeli jste tam za minutu dvanáct… Přiletěli jsme do kempu, ještě ten den jsme dorazili do ABC, takže náš organismus zvládl 3.000 výškových metrů, den předtím asi 1.500. Na to už musíš být aklimatizovaný. Ale i když

Dhaulágirí

Makalu

jsme aklimatizovaní byli, přesto je to taková darda, že nás to poznamenalo. Bylo dobrý, když jsme další den vyrazili rovnou do dvojky. Pak další den jsme potkávali lidi, kteří se vraceli z vyšších táborů a evidentně nás neznali. Ptali se, kde jsme se vzali. Koukali se na nás jak na blázny… Trvalo týden, co jsme opustili bar u Toma a Jerryho, a už jsme tam byli zase na kulečníku. Samozřejmě cesta byla zafixovaná, i když podle lidí jsem si představoval, že bude fixlá víc. Ne že by mě to chybělo… Rozhodně už je to zase jiná hora než Dhaulágirí, mimo jiné v tom, že je vysoká. Jsou nižší a vyšší osmitisícovky… Já bych to rozdělil na tři kategorie. Extraliga je Everest, který má v podstatě devět. Pak je Kančendžonga, Makalu, Lhotse a K2, které mají okolo osmi a půl. No, a nakonec je ten zbytek. Na Makalu už bylo vidět, že tam šlo hodně lidí s kyslíkem. A já jak jsem byl naladěný mentálně na Annapurnu a nějak jsem si sám v hlavě neporovnal, že lezeme o půl kilometru výš, tak jsem pak byl hodně jetý. Řekl bych, že jsem jel skoro

19

Výstup na Dhaulágirí

Stan bez tropika. Před pokusem jsme se zbavili doslova každého gramu navíc...

Výstup na Makalu

20

až za hranicí své výkonnosti. A tam mi pomohlo to neštěstí, co se stalo na Dhaulágirí, protože jsem kontroloval každý pohyb. Ta špatná zkušenost byla pro mě zkrátka obrovské varování. Na Dhaulágirí jsme nejprve pomáhali Polákovi, Hajzerovi, protože dostal akutní výškovou nemoc. Já jsem s ním scházel a Zdeněk se nahoře staral o jejich doktora, ten na tom taky nebyl nejlíp. Potom, když jsme po vrcholu sestupovali z třetího tábora, tak jsme na hraně, odkud začínalo slaňování, potkali borce, kteří nám řekli: „Hele, tihle dva jsou na tom špatně, dejte na ně bacha,“ a odjeli. Byli na tom opravdu špatně. Jednoho jsem musel zapnout do slanění, on sjel, po laně k němu sešplhat, přepnout ho – tak jsme to udělali dvakrát nebo třikrát. Pak už to nešlo. Naštěstí měli lano, tak jsem ho navázal a spouštěl jsem ho až dolu do 6.700 metrů. Zdeněk šel dolů pro pomoc a sbalit druhý výškový tábor, a já ty dva kaučoval dolů. Toho jednoho spouštěl, druhého navigoval. Ten, co šel sám po fixech, se bohužel zřítil při přepínání přes uzel na fixech. Osmou lano protlačíš, ale on měl nějakého grigriho nebo tak něco… To bylo v okamžiku, kdy zdola k nám přišel jeden Španěl. Jen co uklidil vysílačku po nahlášení, že je všechno v pořádku, borec, který byl 100 metrů nad náma, se začal rozjíždět. Skočili jsme po něm, ale byli jsme na fixu, tak jsme na něj nedosáhli. Projel okolo nás a zřítil se do severní stěny. Toho druhého jsme dotáhli do dvojky, dali jsme jim naše spacáky, jídlo, s tím že jdeme dolů do ABC… Po takové zkušenosti si dáváš ještě větší pozor. Před sebou jsem jako memento měl

toho borce na Dhaulágirí, kterého stála chvilková nepozornost život. Jaké je Makalu ve srovnání s Dhaulágirí? Nejtěžší lezecké pasáže na Dhaulágirí byly v ledu a firnu, na Makalu ve skále. Což je sice horší, ale zase ty skalní nejtěžší místa byla zafixována. A to byla výhoda. Hlavně je ten kopec vysoký. Za posledních třicet let se obecně podmínky strašně změnily. Třeba tam, kde dřív cesta vedla v ledu, může dnes vést ve skále. Spíš je to pak zkrátka těžší… Jak to bylo s návratem Zdeňka, který za tebou nepřišel do C3? No, to bylo blbý. Z toho důvodu, že ve dvou se to vždycky líp táhne. Navíc pro mě v tom, že jsem pak neměl kde bydlet. My jsme si ty věci táhli, ale každý měl něco. Všechny stany tam byly plné, trhliny nepřipadaly v úvahu… Naštěstí mě nakonec vzal k sobě do stanu jeden horolezec, a druhý den jsem pokračoval nahoru. Já jsem měl vaření. To, že jsme se rozešli, bylo smutný, ale neohrožovalo to nikoho na životě. Chápal jsem to a bylo to od Zdeňka správné rozhodnutí. Můj spolunocležník, Ted, šel druhý den s kyslíkem. Já vstával už o půl jedný a vyrazil o půl druhý, Ted chtěl vyrazit až s rozedněním, že s kyslíkem bude rychlejší. Navíc, to jsem nevěděl, ale kyslík prý i zahřívá. Prostě, díky lepšímu oběhu krve ti není taková zima. I přesto, když Ted vylezl, ušel asi 100 metrů a vrátil se a čekal až pomine ten největší mráz. Stejně jsem asi ve výšce 8.200 m na ostatní počkal, protože tam byly trhliny.

A když na někoho čekáš v 8.200 metrech, tak co ta zima? Už to bylo na slunci. A odpočineš si vůbec? Taky. Srovnáš se. Já to využil k tomu, že jsem si udělal svačinu. Takže jsem se najedl a napil. Pak ve skalním pilíři mi bylo takové vedro, že jsem na vrchol vylezl jen ve dvou slabých tričkách, krátký rukáv, dlouhý rukáv. Samozřejmě v okamžiku, kdy se zastavíš, musíš obléknout péřovou bundu. Jedenáct expedic. Která byla nejtěžší? Loňská byla nejsmutnější. Půl hodiny v základním táboře na expedici, která vede na tři kopce, je samozřejmě smutný. Vždycky nejhlouběji zarytou máš tu poslední, tak se říká, že ta poslední, ale to bylo tentokrát tak elegantní… Řekl bych asi Nanga Parbat. Největší, taková tupá, dřina, kde se pořád boříš, byla pak Kančendžonze. Pořád špatný počasí… hezky bylo jenom dva vrcholové dny, kdy jsme se trefili, kdy nám to prostě vyšlo. Je nějaký kopec, kam by ses chtěl vrátit? Nevím. Na jednu stranu jo, třeba kvůli prvovýstupům – ty můžeš dělat, až když ty hory poznáš. Na druhou stranu chci teď spíš poznávat nové hory. Ty lezecké věci si vyřeším na skalkách… Každopádně na Nanga Parbat nechci ani náhodou, tam jsem se nejvíc bál. Strašně taky záleží na parťácích. Na Everest jsem se chtěl vrátit – jako odměnu za to, že mě „vykopl“ tam, kde teď jsem. Příprava na takový kopec je už pro tebe rutina, ne? Materiálně zabezpečený jsem. A fyzička… Potřebuješ vytrvalostní trénink. Teď jsem byl lézt v Labáku, což je fantastický, ale pro kopec ti to nic nedá. Takže kolo, bežky, běh. A ty ostatní věci, když máš na ně čas. Vždycky jsem obdivoval všestrannost, bavilo mě to, a myslím, že i to mi dost pomáhá. Které „osmičky“ budou následovat? Nevím, co nejdřív. Bude záležet na spolulezcích. Sólo mě lézt nebaví. I když neříkám, že jednou nějaké sólo nedám, třeba pod tlakem okolností… Se Zdenálem máme společný už jen dvě hory, když se nebudeme chtít opakovat – Annapurnu a Manaslu. Je otázka, jestli se shodneme na lezeckým stylu a cestě. Ty ostatní už musím s někým jiným. Výběr lidí, se kterými bych chtěl jet, je hodně omezený. Kdo tedy připadá v úvahu? Kdyby na to přišlo, tak Miska, ale ten právě teď dal přednost jinému spolulezci. Je otázka, jestli se ještě někdy spojíme. Nebo pak Peter Hámor nebo Poláci. Musím zapátrat po světě... A buďto to bude příští rok Annapurna na jaře a nebo pak v létě Gasherbrumy. K2 nechám ještě chvíli u ledu. Když jsi měsíc, dva, pryč, po čem se ti nejvíc stýská? Po všem. Letos si strašně užívám všech věcí, nejedu na žádnou expedici ani v létě, ani

na podzim. Několik let jsem nebyl v létě doma, teda loni, ale zraněný. Užívám si všeho. Úplně takové obyčejnosti, že jsi ve skalách. Vůbec mi nevadí, že do toho zaprší. Vyjedu si na kole. I ve městě, které obecně moc nemám rád, koukám po lidech – někteří se tváří radostně, někteří naštvaně... Prostě ty dva měsíce v Himálaji ti něco dají. Pak je to zkrátka jiný, všechno si strašně užíváš. Na kolik tak přijde jedna expedice? Nejdřív byla doba, kdy se vybrala reprezentace a posadila se na „tatrovku“, pak byla doba, kdy si... ...to mohl pořídit jenom bohatej. Dneska když se dají lidi dohromady, nemusíš být extra bohatej. My jsme dělali expedice, když byl dolar za 42 korun, dneska je 15. Takže kolik bys tak řekl? 10.000 dolarů je minimum, plus ještě letenka, kargo... Ale my už jsme zvyklí na určitý komfort, táhneme různý krámy, které nejsou potřeba jen na lezení. Takže když se uskrovníš, tak jsi schopný se dostat někam mírně nad deset tisíc dolarů. Ovšem samozřejmě, je možné tu samou expedici udělat i za třicet. Poslední dobou nám přijde, že se o osmitisícovky pokouší víc žen. Jaké jsou, myslíš, jejich podmínky, rozdíly...? Je pravda, že termoregulace je u žen jiná. Znáš ženskou, které není i v létě zima? Ale zase na druhou stranu... Kdysi u nás dávali takový seriál „Čestné modré oči“. Švédský, nebo nějaký severský. Byla to jakási loupežnice, která absolutně využívala toho, že je ženská. Byla to taková mrcha – no, ženským stylem. A přesně to je Kinga (Baranowska). Absolutně využívala a využívá, že je ženská a díky tomu se dostala na vrchol. I sama o sobě říká, že je koketa a že je ráda koketa. Teď jsem potkal dvě z nejlepších světových lezkyň. Gerlindu (Kaltenbrunner) a Edurnu (Pasaban). Fantastická baba je Gerlinda, která při výstupu zvládla všechno sama, pouze se svým spolulezcem. Žádní nosiči, střídala se ve vedení, do nebezpečného traverzu šla první, šlapala stopu, lezla na zbraních. Krásná, silná, samostatná. Edurna, hvězda, o kterou se všichni starají. Taky vynikající, taky leze dobře a bez kyslíku, ale šerpové, kámoši... Co říkáš na výkony Doda Kopolda? Svého času jsem si říkal, že bych s Dodem někam vyrazil. Teď už bych asi nejel. Ono je to těžký. Samozřejmě nevím, jak jim klapala spolupráce. Každopádně bych mu nic nekladl za vinu. Rozhodně z pohledu laika je jeho způsob informování o výstupech takový divný. Ale spousta věcí vzniká zkreslením, předáváním informací. Dobrý být určitě musí, ale neznám ho tak dobře a jako parťáka bych ho nechtěl. Časem se pravda ukáže. Sponzoři: High Point, Snowhill, Hi-Tec, Mod, Rock Point text foto

redakce archív Radka Jaroše

A my ako vtáci čumeli sme z hniezd supov

za (nádej). Naliezam do steny, cesta musí byť od spodu, odtrhnem veľké bloky a tie sa rozbili meter od Sergia. Doliezam prvú dľžku a vrtám štand. Sergio kričí: „Me busca mi novia“ a zdrhne. Ostávam v stene sám, zlaním a na chvíľu zabudnem na tento sektor. Nad Led Zepelinom oproti Makinu spravíme sektor Nubes spolu s Madom z Texasu. Keď Mad odišiel, nadchla ma línia vedľa Kus-kusu. Prišlo veľa Čechov a Slovákov. Nahovorím Miru Macha z Náchoda. Línia bola ťažšia než som predpokladal. „Musíme to aspoň prekrokovať“, ale nejde, celé tri mesiace som neliezol. Neskôr sa ukázalo, že na túto cestu, ktorej sme dali názov Československo, by sme museli drtiť minimálně dva roky – je to iné kafé.

El Chorro Esperanza Para Salaš aneb Nádej pre salaš Za lezením musíš cestovať. Ak tvojím zmyslom bude cesta, nemusíš byť najvyššie. Nech tvoje ciele sú akékoľvek, ich hlavnou prioritou by mala byť sloboda. Iba vtedy každý šuter, či už veľký alebo malý, bude proste dokonalý. O Čore sa toho napísalo a narozprávalo už mnoho, ale poväčšine to bolo zamerané na najťažšie výkony borcov. Čiže o tomto mieste mnohí majú možno skreslené predstavy. Pretože iba málo ľudí z tých, čo tam boli, videlo, čo sa deje okolo nich. Prišli tam hlavne za výkonmi, posunúť svoje hranice, alebo vyliezť najťažšie cesty, ako napr. Kus-kus. Podľa týchto slov mi prišlo, akoby neexistovali v Čore aj ľahšie línie. Pritom má obrovský výber. Sú tu klasiky, viacdĺžkovky, dá sa tu dokonca aj bouldrovať. Hlavným problémom, alebo skôr výhodou, tohto miesta je jeho zemepisná poloha. Je tu totiž taká pohoda, že mnohí, čo sem prišli, vydržali tu niekedy aj roky. Čoro sa delí na tri tábory. Sú to miestny z dediny, ktorých lezenie živí, aj keď si to mnohokrát neuvedomujú. Ďalej je to skupina lezcov a turistov, tí sem viac menej prichádzajú na dovolenku, zaplatia si camp, prípadne hotel, a po týždni sa vrátia domov do práce. Potom je tu tretia skupina, sú roztrúsení po okolí, žijú vo svojich furgonetách (autách), alebo v jaskyniach. Už výzorom sa odlišujú a zdá sa, že nerobia nič okrem hulenia. V tejto lezeckej komunite sa riešia problémy každý deň. Jeden robí všetko a ostatní nič. Keď sme spolu s Tomášom Fidesom prvýkrát prišli ako turisti-lezci, nemali sme toľko skúseností ani peniaze. Chceli sme ostať dlhšie, prachy na camp boli na týždeň, dva možno, ale dĺžka pobytu nebola určená. Socky nás prijali. V jaskyniach sa vystriedalo veľa ľudí, tam som spoznal aj Ruda. Dlhý dredáč, pre všetkých bol akýsi Guru. „Veď on je tu už rok a pol,“ liezol, chytal kapre a túlal sa po Andalúzii s gitarou na chrbte. So Španielmi sa

22

dobre poznal, spolu s nimi sa živili umením, hrali v hudobnom zbore en la calle. Ubehli štyri mesiace, konečne rozumiem trochu po španielsky. Je leto a ja stále čumím z jaskyne, to teplo sa nedá vydržať. Vždy keď vstanem, zabijem pár múch, nakŕmim mravce a to je už večer, takže ideme s Tomášom hrať do kempu. Takto sa točí týždeň za týždňom. Raz ma prebudí hluk okolo jaskyne. Pozriem dolu a tam tlupa Japoncov s foťákmi. Pýtajú sa či si nás môžu odfoťiť. „Jasné, ale každý dajte po päť EUR.“ Stáli sme v rade a doslova naraz sa zasmiali a všetci začali fotiť. Pripadal som si ako opica v zoologickej. Vtedy sa to stalo... už som bol na druhej strane a hladím z iného pohľadu. V zápäťí úchyl Pane prebehne okolo a vedie si svoje obete. Jeho slizký pohľad vyvoláva vo mne agresiu. Vrah si behá po Čore a nás budú fízli je..., to je komédia. Začínam kresliť karikatúru Čora. Po dokončení išli kópie na dračku. O to viac, keď Pane vo svojom obchode zabil ženu a išiel sedieť. Takýchto historiek má Čoro veľa, väčšinou sa točia okolo tajuplných lávok camino del rey. Veľa príbehov je výmyseľ, no mnohé z nich hovoria pravdu ako napríklad, že prízraky duchov zo strašidelného domu medzi kaňonmi sa objavujú na každom rohu. Všetky príbehy sú zahalené akýmsi tajomstvom, doteraz neboli úplne objasnené, no, nikto nedokázal, že nie sú skutočné. Skončilo teplo a aktivita stúpala. Prišiel Lafi, Tomášov otec, a to som už začal s jedným Španielom Sergiom odisťovať nový sektor Esperan-

Kubas, Desplomelandia, cesta Sandokan

Lafi nadšenec pobehoval po Čore, bol ako malé decko na pieskovisku, cvičil jógu a potom išiel liezť, nebolo ho vidieť celý deň. Nadchla ho moja myšlienka dokončiť v sektore Esperanza cestu Bryndzové halušky. Prvá dľžka už bola, chýbali dalšie štyri. Lafi visí v štande a radí. „Stano, založ si, veď tam máš špáru“. Druhá dľžka začína miernym previsom. Friend, čo som založil, uvolnil suť blokov rovno na Lafiho. Jeho hlava sa pohybovala ako raketa medzi meteoritmi. Nastalo ticho, nikto z nás neprehovoril. Trochu vyššie v rozbitom teréne zakladám vklínenec a dva friendy, pozvolna ich zaťažujem. Kričím na Lafiho: „Rýchlo vrtačku!“ Ťahám ju hore, vtom vytrhne sa jeden z friendov a z toho druhého sa sype hlina. Navŕtam istenie a hneď sadám doňho. Silným švihnutím vytrhnem zakladačky. Vydýchnem si, pokračujem cez hranu previsu. Nad previsom spravím druhý štand a doberám Lafiho, nevidím ho, iba počujem krik. Po stene sa ozval rachot a veľa šutrov sa rúti dole. Obrovský oblak prachu sa zdvíha ku mne. „Lafi, žiješ?“ Hľadím na hranu previsu, zazriem zakrvavené ruky. Jeho tvár bola od hliny a výraz nasvedčoval, že je v šoku. „Tak čo, pohoda nie, parádna cesta, však?“ – „Stano, to čo za ko.... tu lezeme, zabijeme sa tu...“ Opäť sklamaný opúšťam Esperanzu. Zúfalo posielam každého, koho stretnem

Bouldering Techo El Chorro

do Halušiek, ale všetci sa vracajú otlčený a plný nepríjemných zážitkov. Ostatných odhovárajú: „Nechoďte tam, je to rozbitá blbosť!“ Strácam nádej, už nedúfam, že sa tam vôbec vrátim. Prichádza Mucha a na Vianoce pri kontrole pasov v Antikére nás zabásli, pretože sme nemali pečiatky. Dali nám podmienku, že do dvadsiatich dní musíme opustiť Europskú úniu a ďaľších päť rokov máme zákaz do Šengenu. „Tak to teda nie, hore je zima, ostávame“. Neskôr fízli robili záťah v jaskyniach a kontrolovali doklady, našťastie nemali pri sebe vysielačku a na mieste nezistili nič, ale mali moje meno. Rýchlo bežím do Makina, časom sa dozvedám správy ako nás naši uniformovaný priatelia hľadajú. Zase majú čo robiť.

Karikatura Čora, surealisticka pravda

Nie je nič horšie. Sú jak šváby, nezbavíme sa ich. V dedine je rozruch. Potrebujem ísť dole. Sedím vedľa jaskyňe nad kostolom, vtom prechádza okolo auto plné hmyzu: „Pozor, sú tu.“ Davová psychóza vyhnala všetkých z brlohov a ako myši rozutekali sa po skalách. „Odchádzame, to sa nedá vydržať.“ Na severe Španielska ma chytili a po štyridsiatich dňoch vazenia deportovali na Slovensko. Ďalšia šikana prišla v rodnom kraji. Otázky zelených: „Čo si tam robil? Kde si spal? Z čoho si žil? Kde máš drogy?“ Po vstupu Slovenska do EU sa mi konečne otvorili dvere. Do Čora sa opäť vraciam. Hladím na stenu, kde sú Halušky. Tento sektor sa bude volať Esperanza para Salaš. Slovensko-španielsky, pretože Čoro sa stalo mojím druhým domovom. Palca a Huga nahovorím do Halušiek, v stene pištia a hlavne Hugo chce ísť dole, ale tentokrát sa podarilo vyjsť až na vrchol. Na počudovanie, obidvoch cesta zaujala. Chceli so mnou odistiť celý sektor. Bol som rád, no nerobil si nádeje, že vydržia. Hneď druhý deň sme išli za Andreasom do Climbing-shopu a povedali mu plán. Bol nadšený ako nikdy predtým a plne nás podporoval. Už dlho pozoroval túto stenu a videl v nej potenciál. Istenia, vŕtačku, všetko čo sme potrebovali, požičal. Zaujali nás línie vpravo od Halušiek. Tam vznikli asi najzaujímavejšie línie na Salaši. Palcová Frndžalica plná ciagľov. Fujara, výlez som nechal špeciálne pre pieskarov. Napravo od nej je cesta Valaška, metrová nádherná vzdušná línia. Hugo začal robiť cestu na ľavo od Halušiek, nazval ju Baron de Rivolta, má päť dľžok okolo 6a až 6b. Názov má podľa vína, pretože si zobral flašu do steny a spolu s Palcom sa trochu ožrali. Keď som práve čistil, počujem od vedľa smiech, spev a padanie šutrov. Po dokončení Salaša to poriadne oslávime. Neskôr pri páde z Valašky si rozbijem nohu, takže po dvoch mesiacoch úspešná bodka na záver. Tento sektor reprezentuje tak trochu slovenskú kultúru, pretože skoro všetky názvy sme dali v znamení tradícií. Originálne slovenské názvy ako Žinčica, Fujara a mnoho ďalších sú akýmsi podpisom. Vždy, keď niekto vyleze nejakú cestu, v tomto sektore možno vysloví názvy ciest

a bude rozmýšľať čo znamenajú. Ak na to príde, ihneď nasadne v Malage do lietadla smer Slovensko. Vyhľadá najbližší salaš, dá si bryndzové halušky a ešte sa zastaví u bratov Čechov, dá si pivo, možno dve a... Potom v delíriu bude behať sem a tam až sa opäť prebudí v Čore a v rytmu flamenga začne skalný tanec. Ten prebudí skaly a ony začnú spievať... text a foto Stano Fakla, HK Banik Prievidza

Legenda esperanza para salas: 1 BARON DE RIVOLTA 6a+/6b 2 KOŠIAR 6c+ 3-4 ŽINČICA SLADKÁ, KYSLÁ 7a+ 5 BRYNDZOVÉ HALUŠKY 6a+/6b 6 FRNDŽALICA 7c 7 FUJARA 7a+

8 VALAŠKA 7c+ VLČIE HODY 7b 9 6a 10 ČRPÁK 6c+ 11 BARAN 6a+ 12 OVCA 6a

Škriatok lanotras vražebný

23

portrét

Patxi Usobiaga Tohoto španělského lezce asi není třeba příliš představovat. Na první příčce rankingu 8a.nu se usídlil v roce 2006 a stále své místo nechce uvolnit. Říká o sobě, že je obyčejný člověk, ale pro většinu z nás – normálních lidí – zase až tak obyčejný nebude. Jen zopakujme, že za poslední rok má na kontě dvě cesty obtížnosti 9a+, pět 9áček (vše RP) a jako první na světě zvládl onsightnout cestu obtížnosti 8c+ (cesta Bizi Euskaraz). O jeho úspěších jste se mohli průběžně dočítat na lezeckých webech. Tento mladík (28. narozeniny oslaví v září) se narodil a žije ve španělském Eibaru. V loňském roce získal v Arcu cenu za nejlepší lezecké výkony v uplynulé sezóně – Salewa Rock Awards. Na stejné ocenění je nominován i letos.

Jak bys sám sebe představil? Obyčejný člověk, který našel v lezení svůj životní styl. Ambiciózní a cílevědomý. Jak jsi začal s lezením? Jak a kdy ti definitivně učarovalo? Baskicko má dlouhou lezeckou tradici. Stejně jako spousta dalších jsem chodíval s rodiči do hor už od dob, kdy jsem se postavil na nohy. Lezení na skály jsem objevil v deseti letech a už od první chvíle mě chytilo na celý život. Kdo je tvým lezeckým idolem a proč? Kdokoli, kdo jde vytrvale za svým cílem, nehledě na úroveň. Takoví lidé okolo mě mi pomáhají zůstat namotivovaný a neztratit cíl z dohledu.

Co považuješ za své největší lezecké úspěchy? Úplně největší úspěch byl, že jsem se dostal do bodu, kde můžu dělat to, co chci, tj. lézt. Dále bych mohl uvést ještě dvě celková vítězství Světového poháru v lezení na obtížnost, protože to vyžadovalo dlouhou dobu usilovné snahy a soustředění. Cesty jaké obtížnosti ti sedí, přijdou ti v pohodě? Úplně nejraději mám on sight cesty mezi 8a+ a 8b+, protože se musím hodně přitahovat a přitom nejsem pod tlakem jako v 8c a náročnějších cestách. Do které lezecké oblasti se rád vracíš? Vracím se na hodně míst, mám rád skoro všechna. Bohužel, všechny cesty mají svůj ko-

nec a jakmile si vylezu ty, o které mám zájem, ztrácím už další motivaci vracet se zpátky. Když se ale dozvím, že v některé z těch (pro mě) vyčerpaných lokalit otevřeli novou cestu, napadne mě, že by bylo super vrátit se a užít si to znovu. Doma se pokaždé rád vracím do jeskyně Baltzola, kde bych se rád pustil do několika opravdu šílených projektů. Co myslíš, že polezeš za deset let? ... A za třicet? Myslím, že se pořád zlepšuji, takže pravděpodobně, i když z toho trochu vypadnu, doufám, že budu v docela přijatelné kondici. Dnes už je hodně dospělých lidí, kteří podávají slušné výkony. Co se stane za třicet let nevím, ale určitě budu někde poblíž skal. Máš nějakou slabost či zlozvyk, které bys nám mohl prozradit? Jediné, o co se s vámi mohu podělit, je, že piju až příliš mnoho kávy. Co děláš po tréninku? Odpočívám a relaxuji, a během toho se snažím být se svými přáteli a rodinou. Jaká je tvá oblíbená kniha? A co za muziku posloucháš nejraději? Když mám vybrat knížku, říkám Umění války od Sunziho (je hodně podrobná, a tak mi chvíli trvalo, než jsem ji přečetl). Z hudby se tak snadno vybrat nedá… Rolling Stones.

Bizi Euskaraz 8c+ onsight, Etxauri

24

Fuck the system 9a, Santa Linya

Už jsi někdy navštívil Českou republiku? Znáš nějaké české lezce? Dvakrát jsem byl na soutěži v Praze a jednou v Brně. Jsou to opravdu hezká města. V okruhu známých ze soutěží mám spoustu přátel z České republiky, třeba Tomáše a Helenu. A tvoji sponzoři? La Sportiva, Black Diamond, Ternua, Uthemek, Kirolgi, V.A.S.A. Volkswagen, Lapis, Tendon, Walltopia a baskická vláda. Všem jim chci poděkovat za podporu, která mi umožňuje jít za svými sny. připravila foto

Umíš vařit? Jaké je tvé oblíbené jídlo? Miluji vaření. Kdybych nelezl, určitě bych byl kuchařem. Vždycky zkouším nové recepty a strašně rád vařím pro své přátele. Rád vařím všechny možné druhy jídel, ale největší dojem na mě udělala japonská kuchyně. Kde hledáš motivaci? Motivací je pro mě hodně lidí i věcí. Myslím na těžké cesty a projekty a i naděje na výhru v soutěži mě nutí trénovat usilovněji. A samozřejmě moji přátelé a rodina – pokaždé mě dokáží povzbudit, abych dosáhl svého cíle. S kým většinou lezeš? Je pro tebe těžké sehnat lezeckého partnera? H o d n ě t ré n uj i a v ě t š i n o u to d ě l á m o samotě. Když vyrazím někam ven, lezu se svou přítelkyní Irati Andovou a s kamarády. V oblastech, kde jsou jen opravdu obtížné cesty, je možná o něco těžší najít někoho, kdo by se mnou šel.

Existuje něco, co ti na lezcích obecně vadí? Obecně vzato si myslím, že lezci jsou lidé, co mají zdravý rozum a otevřenou mysl. Řekl bych, že jsme opravdu sympatické společenství. Samozřejmě na skalách občas potkáte i méně příjemné jedince, ale ti bývají v menšině. Opravdu nesnáším lidi, kteří nerespektují pravidla a neprojevují žádnou úctu k životnímu prostředí.

redakce I. Anda, Z. Arteaga, Sibophot

La Rambla 9a+, Siurana

Máš nějaké motto, kterého se držíš? Jaké? Ano: „¡A muerte!“, což znamená, že máte jít do všeho naplno, ať už se to týká lezení, nebo něčeho jiného. Kdybys nelezl, co bys dělal? Nemám ponětí. Momentálně je lezení nedílnou součástí všech oblastí mého života. Možná kuchaře? Mohl bys něco vzkázat čtenářům Montany? Lezte a užívejte si to, jak jen to jde. Zkuste omezit svůj vliv na životní prostředí.

25

portrét

„Pavouci jsou u nás doma posvátní“ Následující stránky nevznikaly lehce. Napřed složité domlouvání, potom dlouhé povídání a nakonec ještě delší přepisování a (bohužel) i vyškrtávání. Možná trochu podivín a samorost. Mluví pomalu, spisovně, ale je veselý. Řada z vás se setkala s produktem jeho práce, aniž to asi vůbec tuší. Navrhoval totiž lezecká lana – a to dost dobře. Sám o svém bádání říká: „Jde o to umět rozfoukat vzduch kolem a umět se dívat. Proč nejvíc hřejí boty s vložkou z ovčí vlny? Proč udělá šnek perfektní Archimédovu spirálu? Proč je nejlepší mrakodrap na světě obyčejný smrk… ten úžasný poměr průměru a výšky… Jde o to hodně pracovat, aby měl člověk dostatek podnětů, a umět se dívat… Hodně žiji tou přítomností, a proto vůbec nemám tušení, jak se dostanu do důchodu.“ V této technologii se nic nového nevymyslí. Hotovo. To je prostě mechanicky dané.

Laicky řečeno, ty jsi poznamenal lezení u nás, dělal jsi ve třech firmách vyrábějících lana. A to je něco, o čem bychom chtěli v Montaně psát… Určitě jsem byl u novodobé výroby lan, v devadesátých letech to bylo v Čechách na zavření. Lanex chtěl skončit úplně, pár regionálních výrobců nemělo vůbec šanci uspět. Vlastně, pro mě má naše setkání i symboliku, já jsem se to rozhodl jednou pro vždy uzavřít, už se k tomu nechci nikdy vracet. Můj profesní život se teď ubírá jinam. Možná to zní trochu kacířsky od někoho, kdo se od roku 1998 zabýval deset let lany, ale už to prostě chci pověsit na hřebík. Mám v hlavě ještě pár věcí, ale ty už prostě zůstanou na hřebíku. Pravidelní čtenáři možná vzpomenou na debatu na stránkách Montany mezi tebou a Chroustem ohledně nových norem na lana. V té debatě tenkrát zaznělo, že výroba lan je závislá na ropném průmyslu a nic nového už v podstatě nejde vymyslet. Mohl bys to nějak přiblížit? Já jsem vzděláním technolog v oboru metalurgie. Velmi rychle jsem pochopil, že zpracování molekul pro výrobu lana je úplně stejné, jako když jsme kalili ocel (úsměv). Tyto technické zkušenosti jsem si převedl do textilu a ukázalo se to jako perfektní volba. Tam jde zkrátka dělat to stejný. Všecko je to o kouzlech. Dneska je ta obrovská polyamidová loby, která vládne vývoji materiálu, ovládaná zčásti pneumatikářským průmyslem, zčásti sítěmi, zčásti technickým textilem. No a co my mezi nimi, s těmi pár tunami lan? Prostě jsou to nicotná čísla oproti nějaké kordárně. Jinak řečeno, pletařská technologie je po desítky let de facto neměnná. Je to kruhové pletení, kde se nějaký počet paliček motá ve směru hodinových ručiček a rovnaký v protisměru. A to dělá nějakou kresbu, která vypadá buď jako parkety nebo jako čtverečky.

26

Dobře, plete se to pořád stejně. Ale co je tedy za rozdíl mezi, řekněme lany Pantheon a Rocky u Lanexu? Rocky, to bylo moje první pořádný lano. Už to byl první krok někam. Bylo pěkné, dobře se na něm dalo lézt, akorát ještě bylo trošku tvrdé… No, někteří textilní inženýři někdy v sedmdesátých letech přišli na to, že polyamid je možno zušlechťovat. Zkrátka, jde o to, co s molekulami polymeru udělat, aby se chovaly tak, jak chceme. Podívej, je to stejný, jako když vyndáš z pračky košili, kterou vyžehlíš, tudíž stabilizuješ její vlákna. A přesně to se dělá s lany. Akorát je hodně tenká hranice mezi tím, kdy tu molekulu zušlechtíš a kdy ji zničíš. A ten, kdo sakra dobře neví, co dělá, může lezce ohrozit. Právě proto jsou tu zkušebny. Zušlechťování – to je vlastně rozdíl mezi starými Pantheony a Trinity, což je asi nejlepší lano, které jsem za sebou nechal. To byla absolutní balance všeho. Ohebnosti a houževnatosti. Stovky pádů pytlů písku a pak šlo bez problémů rozvázat. Prostě, nastoupily různé formy zušlechťovacích procesů, žehličky a tak. Nakonec musíš dát to lano do nějaké trouby a zapéct jej. To proto, aby co nejdéle mělo stejné vlastnosti. Právě proto, než přišla éra zušlechťování, lano zmoklo, ztvrdlo, a už nikdy nebylo jako před tím. Jde o naprosto specifické procesy, které mají význam pouze pro lezecká lana. Vezmi si, že je tu velký průmysl – lana pro jachtařství. A tam se chce po lanech pravý opak: obrovská oděruvzdornost a minimální tažnost. Co ty a lezení? Já jsem nikdy nebyl srdcem lezec. Já jsem lezl proto, abych poznal váš svět. Docela jsem se bál, dostal jsem se do nějaké pětky UIAA, na víc jsem neměl, ale stačilo mi to, abych pochopil o co vám jde a co chcete. Zkoušel jsem i lanové sólo, a tam lano nesmí dělat vůbec nic blbě. Bereš ho do zubů, pracuješ s ním jednou rukou a tak. A tvé lanařské začátky? V Edelweissu byl brilantní technolog, Erich Kurzböck a ten vystavěl celý Edelweiss. On byl spoluautorem patentu Stratos. A u něj jsem se

učil. Vlastně, celé je to původně z papírenství. Mezi válce nahřívané párou zavedeš papír, který upravuješ do konečné podoby. A k provlékání mezi válci se používají lana. A aby hodně vydržela, začal je oplétat rybářským vlascem. A stejnou technologii uplatnil při výrobě horolezeckých lan. Stratos byl tehdy prvním lanem, které vydrželo pád přes hranu o poloměru 0,75 mm. Fór je v tom, že dneska ta technologie postoupila tak daleko, že už touto zkouškou projdou mnohá slušná lana. No, tenhle člověk potom začal dělat konzultanta v Lanexu a já se u něj učil. Jednu dobu jsem si kupoval cizí lana, abych se inspiroval, ale brzy jsem pochopil, že protože nevím, jaká myšlenka stála u jejich zrodu, nemá smysl kopírovat. A vydal jsem se vlastní cestou. Takže, jinak řečeno, ty úpravy výchozího materiálu, to kulinářství, nebo jak to říct, to je to, co dělá každou lanovou firmu zvláštní. Přesně tak. Čím dokonalejší jsou jejich inženýři v oblasti tepelných úprav a chemikálií, tím dokonalejší je výsledek. A na špici je podle mě Mammut. Celý ten jejich holding je totiž silný ve farmacii a v chemii, proto měli na vysoké úrovni to chemicko-fyzikální zázemí. Proto jsou na tom tak dobře. Jak v oblasti oděvů, tak v oblasti lan. Takže, kromě tepelných úprav tu máme i ty chemické. Prší, otevřeš deštník a voda se sbalí do kuliček a stéká po něm. Stejně tak i s goretexovou bundou nebo s ubrusem politým vínem ve špičkové restauraci. To je zrovna o povrchovém napětí. Kdo má lepší chemii, vyhrává. Dá se upravit lano jako celek, dají se upravit vlákna jádra a opletu ještě před pletením, nebo se dá jít ještě o krok napřed a upravit ta jednotlivá vlákna ještě před přípravou jádra a opletu. Na této úrovni to asi nemůžou být moc kamarádské vztahy mezi jednotlivými firmami, že? Já jsem znal jen hrubé principy a zbytek jsem se musel naučit sám. To se prostě nikde neříká. Já se na lana vždycky díval přes mechaniku, hledal jsem si paralelu v přírodě, měl jsem k němu až úchylně přátelský vztah. Vždycky jsem naslouchal, co mi to lano chce říct. Myslím si, že cokoliv chceme objevit, už tu je, akorát musíme rozfoukat ten vzduch kolem a najít to. A je jedno, jestli mluvím o laně nebo o Kaplického knihovně. Vždycky k tomu přistupuji s nesmír-

nou pokorou. Jsem jen ten, kdo umožní lidem danou věc vidět. Jako nějaký pasažér, který umí naslouchat. Na to asi ten firemní management typu vstup-výstup moc neslyší, že? No, narazil jsem nakonec na nepochopení. Chtěli po mě naslouchání učiteli a trpělivost, a já chtěl něco jiného. Nebyl v tom finanční zisk. Já na lanech nikdy nezbohatl. … A přitom bych řekl, že máš miliónovou cenu. Moje manželka si to taky myslí, ale já jsem v tomhle strašnej hlupák. Když jsem pak šel do Singing Rocku, měl v tom být i ten podnikatelský efekt, ale protože jsem hlupák, sešlo z toho. Pro tebe je vymýšlení lana proces. Pro někoho, kdo řekne, no, tak to místo žluté uděláme v oranžové a půjde o model pro příští sezónu, je to jinak. Fór je v tom, že když uděláš lano ve žluté nebo v černé, ono se bude pokaždé chovat jinak. To je absolutně plovoucí písek, jak já říkám. V černém nebo bílém tričku se budeš na slunci cítit jinak. Tak je to i s lanem. Já jsem vždy nervózní, když něčemu nerozumím a ne-

keting, vždycky jsem na tom viděl i příběh. Rocky byl první, štíhlý, silný, robustní… jako ten boxer. Pak mě napadl Viper, anglicky zmije, Trinity, jako ta kočka v Matrixu, i celé to pojmenování Route 44 je ode mě. Nebyl jsem jen jednostranně zaměřený technolog. V neposlední řadě jsem krom marketingu vymýšlel i výrobní systém, systém řízení kvality a vše, co k tomu patří. Těch, kteří ta lana opravdu dobře „pečou“ je asi jenom pár, ne? Na světě jich je možná patnáct. Víc lidí to zná, protože v těch firmách pracují, ale ne všichni to úplně pochopili. Já to beru tak, že jsme se scházeli každoročně na bezpečnostní komisi UIAA, a tam nás bylo tak do těch patnácti. Mně přijde, že ty vždycky někam přijdeš, pošťouchneš to a zase odejdeš. Ale když si nebudou umět sehnat někoho stejně dobrého, nebudou nikdy dělat lepší lana. No, třeba s Trinity se už po mechanické stránce nedá nic zlepšit. Ještě tepelné úpravy a chemie, k tomu jsem se už nedostal, jelikož jsem odešel. Ale na tom laně se dá ještě pracovat. Přeji jim hodně štěstí, ať bohatnou, udělají spoustu spokojených lezců, akorát už beze mě.

dem. Pak je zachráněno jméno firmy, ale s tím lanem už se nedá nic dělat. Možná tak prodat na uvázání krávy. Nejde prodat lezecké lano levněji jako druhojakostní. Takže je to otázka prestiže? Ten kdo dělá lano, dává peníze do něčeho, co není ekonomicky až tak výnosné? Ano, nemá na to mnoho firem. Vždyť Číňani se do toho doposud nepustili. Takže, laicky řečeno, na začátku máte všichni kýble s tou stejnou hmotou. A v hlavách máte, jak dělat ty správné „žehličky“... Dříve si vývojáři vyráběli ty správné „žehličky“ sami, z na trhu přístupných komponent. Takže si to každý dělal doma, výrobny bývaly nepřístupné a mělo to kouzlo. U toho se dalo použít to moje

Sněžka – sem si odskakuji od plotny

Žehlička – klíč a tajemství

strojírenské vzdělání. Přípravky jsme si prostě dělali sami. Asi bych se tehdy býval dostal dál, kdybych víc použil počítače. Počítače jsou vynikající modelační nástroj.

dá mi to, dokud celou věc nepochopím. To, že má na vlastnosti lana vliv i barva, jsem tušil už dávno. Ty jsi autorem patentu Route 44, že? No, při pletení single lana je počet paliček dán, může to být 32, 36, 40, 44, nebo 48. Doposud se používalo 48 paliček. Já už v Lanexu diskutoval o tom, že by stačilo 44 vláken, i když to na horolezeckých lanech do té doby nikdo nepoužíval. Já věděl, že to je cesta, ale oni tomu nevěřili. Věděl jsem, že 44 vláken je absolutní mechanická balance pro lano o průměru 10,2 mm. Tak silně jsem si myslel, že mám pravdu, že jsem byl ochotný přestěhovat rodinu přes půlku republiky a jít to vyzkoušet někam jinam. Když jsem vymýšlel lana, vždycky jsem vymýšlel i mar-

Na světě je strašně málo výrobců něčeho. Zbytek jsou akorát vyražený značky. Není prostě cesta dělat takto i lana? Ve dvou třech továrnách pro celý lezecký svět? To nejde. Dělat lana je prestižní věc. Vymyslet lano je věc jedna, ale stabilně jej pak dlouhou dobu vyrábět, při zachování identické kvality, to je věc druhá. Výroba je otázka kolektivu a ne všichni mají jako poslání vyrábět lana. A pak je velký problém udržet kvalitu. A když potom konkurence a trh šponují výrobek tak, aby se nacházel v horní mezi v rámci tažnosti a pevnosti použitých materiálů, tak potom je už minimální prostor pro chybu. Když se bojuje o čísla, milimetry, kilonewtony a někde zakolísá teplota, tak je to hned vidět. Pak musí být nastaveny parametry tak, aby se takový výrobek nedostal k li-

A třeba někde v Americe si to taky kutí sami, nebo přijde nějaký tvůj tamní kolega do dílny a řekne: „Hoši, potřebuju to takhle a takhle..“ Já jsem se na setkání bezpečnostní komise UIAA potkal s jedním vývojářem a fenomenálním lezcem, který se jmenoval Jim Ewing a dodnes na něj rád vzpomínám. On dělal pro Sterling Ropes. Hned jsme si padli do oka, psali jsme si nějaký čas… Při srovnání amerického a evropského způsobu výroby musím říct, že tady Evropa hodně poskočila dopředu. Oni kupovali naše udělátka až v době, kdy my jsme je dávno používali. Tím „dávno“ myslím více jak deset let. No, a protože jsme s tím Jimem moc dobře věděli, že máme stejnou úroveň znalostí, rozhodli jsme se, že před sebou nebudeme nic tajit. Řekneme si vše, co víme, ne? Ty víš co já, já vím co ty, tak alespoň můžeme být kamarádi… (No to je teda gól, napadá mě, takže tu máme management, marketing, reklamu, (ne)spokojené zákazníky s tou či onou značkou a na začátku jsou dva kamarádi-vývojáři, kteří před sebou navzájem nic netají.) Byl to krásnej čas. To bylo v Singing Rocku pěkný. Lezci, kamarádská atmosféra. To jsem byl členem nějaký celosvětový vývojářský komunity a o nic jiného se nestaral… a díky tomu mi trošku ujela podlaha.

27

Krkonoše, Kotel – brána do vesmíru

Dneska jsem na tom podobně, jsem členem Pracovní skupiny virtuální logistiky koncernu Volkswagen. Zase jsem v nějaké té rodině, kde je nás pár. S tím rozdílem, že u takhle velkých firem nemá člověk existenční problémy. Může si žít v tom svém světě. Je mi jedno, jaká ta rodina je, důležitý je, že mi rozumí a já rozumím jí. A jak to bylo s Žilmontem? Pan Bobek, zakladatel a majitel, byl členem horské služby a řekl, že bude vyrábět lana. Udělali hodně práce, dostali se na svůj strop, přesně do fáze, kde jim chyběla ta fyzika a chemie. Takže, když zjistili, že jsem odešel ze Singing Rocku, tak se na mě obrátili, jestli bych jim nepomohl. Tak jsme se domluvili a společně jsme udělali další krok. Byli nesmírně učenliví, ale já se potom už začal tomuto světu lan pomalu vzdalovat. Dal se tam očekávat nějaký potenciál? Kdybych do toho nastoupil naplno, jsem schopen, nebo kdokoliv jiný mé technické úrovně, vykřesat výrobu prakticky kdekoliv. Stačí jen pár miliónů na vybavení, zdravé nadšení a poctivost. Jaké lano je snazší dělat? Statické, nebo dynamické? Dynamické. Já jsem právě v Žilmontu rozpracoval takový svůj lezecký grál. Dokonalé statické lano. Statika se totiž nedá moc zušlechťovat, tam je totiž dynamičnost lana nežádoucí. Chtěl jsem udělat opravdu příjemné lano, uzlovatelné, měkké, zkrátka takové jako je lano lezecké, ale pro jeskyňáře. Směřovalo to velmi zajímavým směrem, ale už jsem to nedodělal. Začal jsem být tomu řemeslu „nevěrnej“, hlavně v úvahách, a ono mi to samo dalo najevo, že dál to nepůjde. Tohle se zkrátka nedá dělat na půl úvazku. Tehdy měl někdo přijít a nabídnout ti spoustu peněz, abys pokračoval. (Úsměv) No, to se nestalo, navíc to se v Čechách a na Slovensku nemůže ani stát. Tohle je maličký trh. Já pochopil, že tudy cesta nevede, a nelámal jsem to přes koleno. Jak už jsem říkal. Pro mě je prvotní naslouchat. Byl jsem prostě osudem navedenej jiným směrem, a tak to má být.

28

Řekl bych, že lidi s tvým přístupem pracují v čajovnách, prodávají duchovní literaturu, když se chtějí zušlechtit, cvičí nějaké bojové umění… prostě jsem lehce překvapený, že někdo jako ty, schopný exaktního uvažování, si vezme do ruky lano a naslouchá mu… Já jsem k tomu vždycky přistupoval spíš jako k filozofii než jako k výrobě. De facto všechno je proces. To, když klíčí rostlina, když vyrábíš lano… ale třeba i to, že si postavíš výrobní halu a smete ti ji povodeň. Všecko je potřeba brát v absolutním kontextu. Poslední dobou hodně studuji o Japonsku. Kaizen („nepřetržitá- změna k dobru“). Dostal jsem se k tomu přes průmysl, ale v Japonsku je tím prostoupená celá kultura. Nemá cenu si dávat nějaký cíl. Ten je nekonečný. Proces v každou chvíli odpovídá našim znalostem, a ty, protože jsme otevření a pokorní, se prohlubují. Co bys z tohoto pohledu řekl k výrobě horolezeckého lana? U lana je problém, že musí být oděruvzdorné, elastické, musí být dynamické, uzlovatelné, pevné, musí vydržet mráz i teplo a pořád musí umět zachytit pád. A toto je obrovská výzva. Vždyť chování lana se mění i s atmosférickou vlhkostí. Můj názor na to je, že podchytit horolezecké či jeskyňářské lano pouze řečí čísel, je cesta do nikam. Tady musí nastoupit cit a řemeslo. Tak jsem to bral já. Takové pavoučí vlákno má dokonalé vlastnosti. Nucen touto myšlenkou jsem se na pár dní odstěhoval do liberecké knihovny, kde jsem paní řekl: „Půjčte mi všechno, co máte o pavoucích.“ A tak jsem tam studoval a studoval a vystudoval, že na toto stejně nemáme a v podstatě to nemá smysl. Pavoučí vlákno má všechny vlastnosti, které by lano mělo mít. Elasticitu, vodoodpudivost, pevnost… na to, aby člověk vymyslel něco, co pomůže, nemusí mít vystudovánu ČVUT tak jako ten pavouk. Pavučina sestává z mnoha druhů vláken. Některá chytají, některá lepí, jiná pruží, k tomu ta fantastická struktura. Pavouci jsou u nás doma posvátní, když vidím, jak si dělají svá hnízda, je to úplně fantastická stavba. 3D stavba postavená z nitek. Na to nemáme. Kdybych byl schopný replikovat pavoučí vlákno, udělám nejlepší lano na světě. Tímto bych chtěl vzdát hold pavoukům. Jsou to fascinující zvířátka. Nejlepší lanaři i lezci, jaké jsem kdy viděl…

A co jsi dělal dál, když jsi zanevřel na vývoj lan? Nejsem praktický člověk. To, že se může něco stát, mi obvykle dojde až několik dní poté, co se to stane. Uvítal bych více praktičnosti. Na druhou stranu, asi bych zase přišel o křídla, která teď mám. No, na výplatní pásce musíš něco mít, tak jsem ve Škodovce ve Vrchlabí začal jezdit na ještěrce. Někde z mezinárodní bezpečnostní komise UIAA jsem spadl na Stihl RX 2020, kde jsem manipuloval paletami. A to je zajímavý příběh. Jak ses dostal od ještěrky do oddělení virtuální logistiky? Já nejsem úplně typický dělník, takže si mě brzy všimli. No, něco jsem musel dělat, abychom měli co jíst. Úplně k lopatě jsem nechtěl, byť se fyzické práce nebojím. Moje tělesná schránka je ale zničená vrcholovým sportem – hrál jsem hokej a jezdil jsem na kole… byly to perný začátky, ale já jsem hned začal v tom skladě všecko optimalizovat… …a oni si toho všimli… No, měl jsem štěstí na lidi, kteří si řekli, že ten člověk asi nebude typický dělník, půjdeme za ním a promluvíme si s ním. Pak jsem se trošku rozpovídal a nakonec to mělo příjemný podtext… Ty vyčníváš… a tvým štěstím asi je, že se vždycky najde někdo, kdo si toho všimne a řekne si: „Toho bychom mohli nějak použít“… Jasně. Asi to tak nějak je. V té době, ve fázi ještěrky, jsem neměl moc co dělat, tak jsem se dal na muziku, nějak jsem zvládl ty technické obtíže a začal jsem přemýšlet nad hudbou jako nad nosičem informace. Ačkoliv není vizuální (neberu-li v úvahu videoklipy), dokáže rozplakat nebo rozesmát. To mě zaujalo. Hudba jako dorozumívací jazyk… Člověče, až budeš jednou pořádat třeba kurzy malajštiny, vůbec se tomu nebudu divit! Hodně štěstí! Díky. za Montanu se ptal foto

Tomáš Roubal archiv R.F.

Lezecké časopisy v dobách (naštěstí) minulých Tento předslov vznikl na notebooku, který mám na kolenou a sedím kdesi venku na lavičce. V dnešní době nic neobyčejného. Já vím, však to zmiňuji hlavně v souvislosti s následujícími řádky. Předrevoluční lezecké časopisy pamatuji jen velmi okrajově, proto jsem se s chutí začetl do vzpomínek povolaných, kterým jistě netřeba dlouhých předslovů. Co ale pamatuji spolehlivě, je, že se kdysi celá Montana vešla na jednu zipku (to bývala taková tlustá disketa, děti) o kapacitě 100 Mb. A pár let předtím prý stačila jedna disketa (to bývala taková plastová destička, na kterou by se dnes nevešla ani jedna písnička či slušnější fotka, a na kterou váš počítač už zřejmě vůbec nemá otvor). Pravda, obrázky se nosívaly zvlášť, ale i tak… To jen tak na okraj, místo úvodu. -bkr-

Jak to viděl...
...Chroust Předesílám, že jde o vzpomínky na samizdat horolezecký, na hony vzdálený tomu, za co se zavíralo do gulagů. Vzpomínky na „nečasopisy“, které si svépomocí sami pro sebe vytvářeli a vydávali naši horolezci – na kolenou a na koleně, v dobách, kdy u nás chyběl regulérní horolezecký časopis...

Typické pracoviště. Takhle se ještě před dvaceti lety lepily titulky a papírové stránkové montáže.

Druhá generace Informačního bulletinu

Třetí generace bulletinu HORY

Svůj vlastní časopis „Alpský věstník“ měla už naše první horolezecká organizace, od jejíhož založení roku 1897 datujeme historii českého horolezectví. Vývoj v divokém minulém století, se dvěma světovými válkami a střídáním dlouhých tuhých totalit s krátkými záblesky demokracie, měl za následek mimo jiné i zániky a znovuobnovování horolezeckých periodik. Období slavnější i neslavná, často více či méně poplatná tomu kterému režimu – viz např. článek 110

let českého horolezectví na www. horosvaz.cz (2007). Snad nejmizernější bylo období tzv. normalizace po sovětské okupaci v roce ‘68, kdy regulérní specializovaný časopis zcela chyběl a zbylo nám jen pár jakýchsi „horolezeckých koutků“, milostivě nám vyhrazených v časopisech TURISTA NA CESTU a KRÁSY SLOVENSKA. Za těch pár pravidelných stránek jsme byli vděčni, ale vlastní časopis pochopitelně nahradit nemohly. Na Slovensku byla situace lepší než v „historických zemích“, jestli se nemýlím, tam udrželi kontinuitu vydávání IAMESÁKA jako oficiálního periodika jejich Horolezeckého zväzu IAMES, ve „zbytku“ tehdejší společné ČSSR, ale ouha. V Brně v těch dobách vycházel HOTEJL, oddílový zpravodaj TJ Vysokohorské sporty, dítko Jury Růžičky, Josefa Borkovce a spol. Věhlas HOTEJLA brzy překročil hranice Velké Moravy. I v Čechách jsme hltali hezky jedovaté úvodníky se značkou -bkv- a -šp-, i mnoho dalšího z neotřelého obsahu. V Praze snahy o časopis roku 1975 vyústily do vydávání Oddílového zpravodaje HO Slavia VŠ Praha,

který nastartoval a jeho šéfredaktorem byl Ivan Boháček. Pokrokem byla druhá generace s označením Informační bulletin a číslováním s letopočtem, zahájená sešitem 5/1976 (E76), který s řadou ilustrací, včetně fotek, už aspoň trochu připomínal časopis. Poprvé se objevil název a první pokus o logotyp HORY. S budoucností to však vypadalo bledě. Nebyli „ochotníci“; když byl štempl, tak zas nebyly peníze; hledala se tiskárna – to nebylo jako dnes, tiskárny tehdy mívaly zakázky na roky dopředu! V této situaci jsem Ivanovi Boháčkovi navrhl využít zázemí malé tiskárny v Liberci, kde jsem pracoval a HORY jsem výrobně stáhl pod své krovky. Byl to první bulletin, kde jako společný vydavatel (místo „smečky“ oddílů) zafungovaly PVK a MK HS MV ČSTV Praha (přeloženo: Politickovýchovná komise a Metodická komise Horolezeckého svazu Městského výboru Československého svazu tělesné výchovy Praha). Kromě původních příspěvků od našich autorů náplň HOR tvořily překlady hodnotných článků z německého Hiebelerova Alpinismu

a zejména z britského Wilsonova a Lewisova Mountainu, tehdejší jedničky mezi světovými horolezeckými magazíny. Vydavatel a šéfredaktor Mountainu Tim Lewis byl pravidelným návštěvníkem prvních ročníků Lanšova HoroFilmFestivalu v Teplicích. Hned při první příležitosti jsme jej poprosili o svolení v HORÁCH zdarma přetiskovat materiály z jeho časopisu. Kamarád Tim nám „loupení“ požehnal slovy: „Tiskněte co chcete, jen bacha na slavná jména!“ S přetiskováním zahraničních článků tedy nebyl problém – ovšem jen pokud šlo o „neutrální“ či „politicky neškodná“ témata, jako expedice, výstupy či historii lezení v té či oné oblasti. Jakmile se ale „zavadilo“ o nějakou filozofii či diskusi, nastoupila autocenzura – sami sebe jsme se ptali, co si ještě můžeme troufnout pustit a co už nikoli, aby právě rozpracované HORY nebyly poslední a vyšly ještě někdy příště. Nešlo o předposranost, ale taktiku boje! Jednu dobu byly HORY u ledu a nikdo nevěděl, proč dlouho a stále není štempl, bez nějž se nemohlo do tiskárny ani nakouknout. Až po čase jsme se dozvěděli, že se vlivného manžela jedné z našich nej nej horolezkyň dotklo pár řádků o tom, že jako horolezectví dělá z ženských chlapyně – vztáhli si to na svoji rodinu a němá barikáda byla tu! Pár vzpomínek na přípravu a výrobu HOR Když „to“ přišlo z Prahy „jako seno“, všechno ostatní už bylo na mně. HORY jsem měl v rukách od prvních rukopisů, které svému označení dělaly čest (neb vesměs byly skutečně psané rukou, a to většinou škrabopisnou!), přes technickou redakci, grafickou úpravu, manuální přípravu předloh k tisku, reprodukční fotografii a kopírování kovolistů, s výjimkou vlastního tisku a knihařiny až po vytištěnou hromadu k distribuci. Přes technologickou nedostatečnost jsem se snažil HORÁM vtisknout novou tvář, typografický řád, vytvořil jsem nový logotyp. Krom toho jsem jako „bezpečnostní šílenec“ HORY autorsky nadíval matrošovými a metodickými novinkami... Časem se nám podařilo vyprofilovat stálé rubriky. Náplň HOR byla pestrá a vyvážená, nevyhýbaly se ani „okrajovým“ tématům. Vše bylo zoufale pomalé, při každé snaze časopis zas „o fous“ vylepšit pracnost narůstala snad

29

O našem bulletinu HORY psali nejen v časopisu Vysoké Tatry, ale také v japonském Climbing Journalu 13 / 1984!

víc než geometrickou řadou. Výsledek nebýval opticky špatný, ale důsledkem na druhé straně byla malá periodicita. Vyčítat jí neperiodiku bylo sice pikantní, nicméně dlouhé prodlevy mezi jednotlivými sešity trápily všechny – nás, čtenáře i bafuňáře. Na víc jsme ale fakt neměli sílu. Často nám předhazovali: „Podívejte se na Hotejla, ten vychází každého čtvrt roku!“ Jedinou obranou byl pravdivý argument, že jedny HORY vydají za jeden až půldruhého ročníku HOTEJLA! Jura Růžička tehdy prohlásil, že „HORY jsou hezčí, ale Hotejl je pravidelník!“ Nespokojenost s pomalou obrátkou HOR roku 1988 vyústila do vydávání menšího (A5) čtvrtletníku miniHORY. Zprvu v nich mohli uplatnit „to svoje“ především bafuňáři, ale v roce 1989, a zejména 1990, miniHORY ztloustly a staly se užitečnou platformou pro aktuality, průvodcovské informace a podobně. Hlavní špeky jsme si nechávali do „velkých HOR“. Na miniHORÁCH zamakal hlavně Petr Jandík, který mezitím pomáhal i s přípravou HOR. HORY kulminovaly tučným předsametovým číslem 20, na němž se projevil manažerský přístup nového vydavatele TJ ALPIN Praha. Převážná část čísla byla poprvé (a naposledy) podle našeho layoutu na objednávku a za tučnou minci vysázena kvalitní fotosazbou Linotronic. Vzhledová kvalita HOR šla paradoxně dolů s nástupem nové technologie DTP, použité poprvé na sametovém čísle 21 a HORY 22 byly naší labutí písní. Ivan Boháček a Standa Vaněk se po „sametu“ vrhli do záchrany snad nejstaršího populárně vědeckého časopisu světa VESMÍR, jemuž hrozil zánik – zachránili a redigují dodnes! Mne (krom jiného) rozladilo, když nové vydavatelské vedení „HORY AT“

30

Ukázka předmontáží na filmu. To bylo kousků!

Negativ z předmontáže se musel pracně zretušovat, aby se odstranily řezné hrany jednotlivých kousků a další neplechy...

bez mého vědomí naprosto zoufale změnilo logo HOR. Nabídl jsem spolupráci Jurovi Růžičkovi a na další desetiletí se stal externím redaktorem Montany... Vladimír Procházka P.S.: Aby to bylo ve stylu, tuto vzpomínku jsem sepsal na muzeálním počítači Atari Mega 1 ST, na němž jsme kutili HORY v roce 1990! (redakčně kráceno)


...-špHm, horolezecký samizdat. Že by až tak? A já za něj mohl? Blbost, jen jsem se ocitl ve správnou chvíli na správném místě (jako konečně vždycky, při lezení zejména). Když se zakladatel dnes již legendárního HOTEJLA (k vymyšlení této zkratky z Horolezecký Oddíl Tělovýchovné Jednoty Lokomotiva bylo zapotřebí vskutku značné dávky invence) Tom Sitta rozhodl nevrátit z dovolené a odjet do Austrálie, málo jsem se bránil a zůstalo mně redigování na krku. Dlužno podotknout, že jsem tomu byl rád. Jednak jsem si přikrmil ego, denně těžce pošramocované přednášením fyziky budoucím zemědělcům, jednak mě jako dobrodruha od přirození lákala hra na hraně.

Zpočátku to vypadalo jako úžasná zábava, plná srandy. Posbíraly se rukou, v lepším případě na stroji psané texty, pilná Majka je přepsala na ukradené, přísně hlídané a registrované cyklostylové blány, přítel Josef BKV namaloval spoustu obrázků (fotka na cyklostylu fakt nešla udělat) a pak hurá k tomu bájnému zařízení, co bylo pod desatero zámků uloženo na kádrovém nebo zvláštním oddělení pracovišť (pamětníci chápou, současníkům darmo vysvětlovat). Jako dnes vidím večer na vrátnici věhlasného vojenského ústavu, kde Majka dělala oči na službu konajícího vojína a nohou pod okýnkem posunovala balíky. Tím skončilo dobrodružství a nastalo vymývání mozku při snášení jednotlivých stran do konečné podoby. Pak už jen secvaknout, nastrkat do obálek, nalepit známku a už putoval čtvrtletník k předplatitelům. Postupem času se i v socialismu technika pohnula a tisk jsme předali profesionálům. K objednávce orazítkované naším ochráncem TJ Vysokohorské sporty Brno se přiložila lahvinka (kdepak tenkrát akcie, že ano), to aby v tiskárně moc nemudrovali nad obsahem a vydavatelem a tak. Dobrodružství tak zlehka přecházelo v rutinu. Hrozící nudu rozehnal článek Míry Šmída o jeho sólovýstupech v Rusku. Propisoty (takové obtisky písmenek, co se jedno po druhém vyškrtávala na tvorbu nadpisů – docela náročná kombinace pakárny s precizností) „otvíráku“ jednoho z Hotejlů ohlašovaly Šmíďákovo dílo – Nádo obmanut (česky: Je třeba lhát). I členové politickovýchovné komise ÚV ČSTV znali rusky a když zjistili, že tohle se dělo ve „Velké zemi“ a ještě se o tom píše... Inu, pozvali mě na pražský koberec – tak soudruhu, takhle ne, to si ještě vyřídíme atd. – zase rozumí jenom pamětníci. Ale cesťák zaplatili. Redakční rada se pak radila a radila, jak z toho vybruslit, aby nás nezakázali. Pak někoho, nevím už koho, napadla logická myšlenka: „Pchá, voni nás nemůžou zakázat, protože nás nikdo nepovolil!“ Asi jsem si nasypal na ÚV dost popela na hlavu nebo tam byl nějaký skrytý ochránce... Nevím, ale jelo se dál. Postupovala osmdesátá léta, perestrojka byla na dohled, leccos se dalo dělat na povolení národního výboru. První pokus nedopadl – takhle šití spacáků nebo výroba vlaječek, ale vydávání časopisu? „To musíte zažádat v Praze na Českém ústavu pro tisk a informa-

ce, pak si přijděte pro povolení.“ A bylo po nudě, dobrodružství číhalo za rohem. Na osobně předanou žádost se nám dostalo za měsíc klasické odpovědi: „Není v zájmu socialistické tělovýchovy vydávání časopisu pro horolezce.“ Podepsán PhDr. Miroslav Sládek, šéf úřadu. Já vůl, že jsem ten dopis pak vztekle zahodil! To by po sametu Republikáni čuměli! Tu, kde se vzal, tu se vzal – v tiskárně dostali počítač. Tý jo! K bájnému PC 286 měl sice daleko, ale hnedle byl Hotejl hezčí! Ze samé radosti jsme si na povolení už nikdy nevzpomněli. Pár let byla zase rutina. Ta skončila s podzimem 1989. Nejen ostatním narostla křídla, mnozí ty orlí pocity pamatujete, ne že ne! A uděláme pořádný časák! Tak dlouho jsem se (samozřejmě zbytečně) pídil po nějakém vydavateli, co by to jaksi zaštítil, až jeden zaměstnanec z tiskárny, která nás před pár lety s Hotejlem vyhodila, pronesl památnou větu: „Vole, tak to vydávej ty!“ A došlo na výlet s BKV na přehradu a než jsme pochopili, jak se to všechno na živnostňáku hraje, byl červen a první Montana se teprve tiskla. Proto má první ročník jenom čtyři čísla. A že jako jasně – velký formát, barevná obálka a tak. Trochu nás všechny (tedy oba – BKV a mě) zaskočily dvě věci. Za prvé – na dvojnásobný formát je zapotřebí dvakrát tolik textu, za druhé – tiskařské barvy jsou transparentní. Výsledkem byl veliký sešit s nějakými dvaceti stranami a obálkou, kde pod nápisem Montana prosvítala původně hodně hezká fotka. No, vydat něco takového dnes, tak je to skutečný samizdat – totiž sám si napíši, sám si vydám – a dokonce si to i sám koupím! Naštěstí se v tehdejší době polobarevných časopisů i ta zmršenina ztratila. Ufff! Postupem času jsme se za pochodu dopracovali k tajům tiskařiny. Konečně, kdo máte první Montany, víte, o čem mluvím. Na rutinu jsem čekal moc dlouho, víc než patnáct let. Však dobrodružství bylo dost a dost. Když už jsem cítil, že jsem fakt na brzdách a hlava není co bývala – zase byl někdo ve správnou chvíli na správném místě! Se současným vydavatelem a šéfredaktorem jsme se potkali náhodou a u piva. Na napůl řečnickou otázku, jestli by mě nenahradil, tenkrát přikývl. Zase jsem měl štěstí! Čtenáři i Montana také! Tak taková byla cesta od Hotejla k Montaně. Díky za ni. Jiří Růžička

... obrázky tenkrát (nutno říct, že pěkně) maloval J. Borkovec


...-bkvBylo to někdy v druhé polovině minulého století – přesně koncem roku 1972, kdy – v té době již stejně více méně folklórní – nevraživost mezi brněnskými horolezeckými oddíly přerostla v touhu po spolupráci. Obrátili se na mě tehdy kamarádi, zda bych pro Hotejl, který přestával být pouhým „informačním bulletinem“ a měl ambice stát se tribunou zprvu brněnských, a potom i ostatních, horolezců, nenakreslil nějaké posměšné (v dobrém!) obrázky na téma tehdejšího předsedy a zakladatele TJ Vysokohorské sporty Zdeňka Zlámala. Souhlasil jsem; o posměšky u mě nebyla nikdy nouze. Jenže se ukázalo, že tehdejší rozmnožovací technika je pro jakoukoliv smysluplnou výtvarnou tvorbu naprosto nepoužitelná. Nicméně, návnada byla spolknuta a začalo neuvěřitelných téměř 20 let nádherné činnosti. Když se ukázalo, že máme na víc, než co zvládne cyklostyl, zdokonalili jsme grafickou podobu. Zprvu jen na obálkách, později i na vnitřku. Protože se potvrdilo, že reprodukovat fotografie je náročné – finančně i technicky – a výsledek je vždy ve srovnání s tehdejšími zahraničními a dnešními domácími reprodukcemi úsměvný, vymysleli jsme formu „ručně ilustrovaného časopisu“ – časopisem jsme se potají nazývali – snad jediného na světě. (Vzpomínal jsem vždycky, jak jsem jako dítě listoval obrovskými folianty svázaných ročníků časopisu „Über Land und Meer“ z konce 19. století, které byly ilustrovány

neuvěřitelným množstvím rytin. Teprve teď jsem ocenil tu šílenou dřinu armády grafiků, kteří tenkrát ještě uměli.) Časem grafická i obsahová forma Hotejlu vykrystalizovala do – domnívám se – velice čisté podoby. Stejně tak i příprava každého čísla. (Díky mezikontinentálním i vnitrostátním přesunům otců zakladatelů nakonec padlo šéfredaktorství na hřbet Jirkovi Růžičkovi; tvrdili jsme mu, že stejně nemá v práci co dělat. Mně to také občas nedalo a sdělil jsem světu, co si o ledasčem myslím.) Takže obvykle tak asi měsíc před předpokládaným vydáním čísla nám všem, co jsme se kolem Hotejlu pohybovali, zavolal -šp-, že „už je nejvyšší čas“. Dalších 14 dní jsme se tedy dohadovali, kdy se sejdeme. Obvykle jsme se sešli u mě v atelieru „ve věži“ a během jednoho večera jsme opravdu dali číslo dohromady. Pak jsem měl několik dní pauzu, než všechny texty neocenitelná Majka Skopalová jednak vyluštila a jednak napsala na psacím stroji značky Consul na příslušné fólie. Teprve potom se ukázalo, že ty stránky tak prostě nemůžou zůstat a že do zbylého volného místa – obvykle rozměrů 18x3,5 cm – musím nakreslit nějaký obrázek, samozřejmě na téma vysoké hory a lezení, aby stránka nevypadala blbě. A že osobnost, která má být zvěčněna coby portrét čísla, je na dodané fotografii ten čtvrtý zleva v páté řadě a že jeho hlava na té fotce má velikost 2x1,5 mm. Dnes je to skoro neuvěřitelné, ale dalo mi tenkrát třeba velkou práci sehnat solid-

ní fotografii Gasherbrumu, abych mohl nakreslit příslušnou ilustraci. (A že těch ilustrací za ty roky bylo – určitě několik set. Ještě je mám schovaný.) A pak číslo vyšlo. Vždycky. Nestalo se ani jednou, že bychom vynechali, protože jsme to považovali za prestižní záležitost. A strašně nás to bavilo, i když jme z toho – kromě radosti – nic neměli. Cítili jsme se (aspoň já určitě) uprostřed pochmurných 70. a 80. let obrovsky svobodní. Možná i proto, že jme nebyli pod tlakem neviditelné ruky trhu a mohli si psát a kreslit, co jsme chtěli – horolezectví přece nemá nic společného s politikou a podobnost mezi zlořády v naší komunitě a zlořády v naší republice je čistě náhodná, že jo. A tak

jsme s Hotejlem pomalu stárli. Už jsme dávno přešli na regulérní ofsetový tisk, i na reprodukce fotografií došlo. Pak přišel konec roku 1989 a dvě významné události. Přišly listopadové slavnosti a zamrzla Brněnská přehrada. Byli jsme si s panem šéfredaktorem jednoho prosincového dne zabruslit a založili jsme Montanu. Ale to už je jiná kapitola. S Hotejlem mám spojeny nejkrásnější roky svého života. Toho, co jsem v souvislosti s Hotejlem vytvořil a prožil, si vážím víc, než toho, co jsem vytvořil a prožil ve svém civilním zaměstnání. I těch lidí, které jsem díky Hotejlu poznal. Josef Borkovec

31

The Mountain Academy O mezinárodním projektu firem Mountain Hardwear a Black Diamond jsme krátce psali v minulé Montaně. Osm vybraných lidí, šest týdnů v horách v rozmezí asi roku a půl, každý dostane spoustu materiálu, a hlavně zážitků. Jirka Novák, jeden z vybraných účastníků, se s námi podělil o první dojmy... Jak ses o celé akci dozvěděl? Na zimním Ispu, kde mi o tom řekla kolegyně z práce. Jinak byla celá ta akce inzerovaná v magazínu Vertical a na stránkách firem. Podmínky pro přihlášení? Věk do třiceti, nějaké zkušenosti, na druhou stranu nehledali borce na sponzoring, takže spíš lidi, kteří už mají něco vylezeno, umí se v horách pohybovat. Já poslal nějakou prezentaci, na jejímž základě mě vybrali mezi osm vyvolených. Celkem se hlásilo asi 120 lidí z celé Evro-

py. Spíše vybírali podle schopností, nakonec to ale vyšlo tak, že jsme každý z jiné země. Šest kluků a dvě holky. Jak probíhalo vaše první setkání? První týden jsme byli v masivu Mont Blancu. Šlo o poslední týden dubna a totálně nám nevyšlo počasí. Měli jsme postavit tábor a z něho podnikat výstupy, ale nahoře byla spousta nového sněhu, takže nakonec to nedopadlo podle plánu. První den nás přivítali zástupci Mountain Hardwear, dali nám vybavení a seznámili nás s horskými vůdci, kteří nám měli dělat průvodce. První den jsme si užili skalní lezení ve Valle d`Aosta, protože nahoře bylo skutečně špatné počasí. Další den jsme nahoře na ledovci stavěli base camp pro dvacet lidí, pak jsme si dali menší vyjížďku na skialpech. Následující ráno jsme vyrazili na bezejmenný hřeben nad táborem, kde si nás měli vůdci oťuknout a zjistit, jak na tom jsme technicky a fyzicky. Horští vůdci tu nejsou od toho, aby nás po horách vodili jako klasické klienty, nechávají nás vést, jen dohlíží a kontrolují, radí nám, co a jak zlepšit. Vše jsme si tedy sami plánovali, sami jsme šlapali stopu atd. V táboře jsme si potom odpoledne říkali, co dělat jinak a lépe. V rámci dalších týdnů nám mají

32

dát ještě více autonomie, jednu z těch příštích týdenních akcí si dokonce máme sami celou vymyslet a naplánovat. Musím říci, že mě osobně překvapila kvalita celé akce. I když do hor už pár let chodím, tak jsem se během každého dne naučil spoustu nového. Zároveň jsme měli možnost se vzájemně seznámit a vznikla super parta. Další den jsme měli jít na nějaký vážnější výstup. Naplánovali nám túry tak, aby sedly každému z nás. Bohužel ale bylo ráno špatné počasí, fičel brutální vítr a jakékoliv lezení bylo nemožné. Alespoň jsme se tedy vydali na skialpech přes Valée Blanche na Midi. Tak jsme se museli sami pod jejich dohledem pohybovat po ledovci, opět plánovat trasu, pohybovat se co možná nejbezpečněji. Z tábora jsme dostali zprávy, že vítr začal strhávat stany, jeden stan dokonce uletěl. Předpověď byla, že se má počasí ještě horšit. Takže ještě ten samý večer jsme sbalili tábor a vrátili se do údolí.

Ta první akce nebyla díky počasí úplně podařená, ale doufám, že příště nám počasí bude přát víc. Je trošku nevýhoda, že termíny jsou dopředu fixně naplánovány. Tak doufejme. Další akce? Další akce bude koncem srpna ve Wilder Kaiser, skalní lezení, potom je něco na začátku listopadu, kdy bychom si my sami měli vytvořit program, na který jsme dostali nějaké peníze. Zatím ještě nevíme, kde to bude, rádi bychom lezení v horách, na což zrovna začátek listopadu není vhodný termín. Další setkání je začátkem roku 2009, to jsou ledy v oblasti Mont Blancu, pak má být nějaká akce mimo Evropu, ještě nám neřekli, kde to bude, má to být překvapení. Poslední má být na deset dní opět v oblasti Mont Blancu, nějaké komplexní, delší túry, třeba i s bivakem. A tím to celé skončí.

Čím jsi jim za to všechno povinovanej? Máme z hor donést fotky a zážitky. Na začátku každého dne vždy někomu z nás dají foťák, někomu kameru, chtějí prostě autentické zážitky, jak to prožíváme. Chtějí, abychom si to užívali a předávali to dál. Nějaké fotky do katalogů a tak… Hlavním mediálním sponzorem je magazín Vertical, takže tam se jistě objeví nějaké články. Potom by se něco mělo objevit na Mountain TV, v katalozích firem, dost možná z toho bude nějaký film apod.

horách, že to nebude moc náročný. Ve skutečnosti to bude rozhodně náročnější než jsem čekal. Pak mě překvapilo, jak dobře sestavili náš tým. Byli jsme spolu pár dní, a už teď se na ně těším, všichni jsou hodně fajn. Na druhou stranu, přijdu o většinu dovolený na dva roky a tím, že jedu sem, nemůžu si udělat sám nějaký delší výlet. Ale jsem rád, že jsem do toho šel. Za Montanu se ptal

Tomáš Roubal

foto /copyright

David Ravanel/ The Mountain ACademy

Tvé dojmy? Co mě opravdu překvapilo, byla vysoká technická úroveň. Já si zprvu říkal, že to může být docela dobrá sranda, že si užiju šest týdnů na Jirka „Žiži“ Novák „První kontakt se skálou? To bylo úplně náhodou, když jsem v roce 2002 odjel jako student na letní brigádu do Yosemit. A tam mě to chytlo. Takže jsem začal lézt v Yosemitech. Pak jsem se vrátil do Čech s plánem vrátit se tam za rok. Se svým materiálem a odhodláním lézt na prvním. Samozřejmě že jsem si ještě netroufal na místní velikány, jako El Cap a tak. Nechápal jsem, jak někdo může chtít trpět tam nahoře tak dlouho. Doma jsem začal vzhlížet k písku. Lezení v Čechách je o lezení na písku. Ze začátku jsem na to koukal s otevřenou pusou, ale myslím, že během prvního roku se mi podařilo dost rozlézt, a na písku to mám vedle hor úplně nejraději. Líbí se mi tam, že i pětková cesta, třeba v Ádru, může být velký zážitek a hodnotný výstup. Je to hodně jako lezení v horách. Na něco se podíváš, a třeba až za rok nashromáždíš morál to vylézt. Pamatuješ si tam každou cestu. Rád lezu dlouhé cesty. To je asi tím, že jsem začínal lézt v Yosemitech. Vloni jsem se do Yosemit vrátil a podařilo se mi vylézt Nose na El Capitana. Lezení ve stěně Capitana na mě bylo dost těžký, ale nakonec se zadařilo a byl to obrovskej zážitek. Navíc, tou dobou lezli bratři Huberové na Nose rychlostní rekord… a když se přehnali kolem nás, byla to prostě „bouře“.

33

Kokšova a Ramses Kokšova – Čarovná stěna VIIIa Ten den začal jako každý, který jsem zatím dohodnul s Néťou. Takže velkým zpožděním. Den před tím mě ujišťoval jak určitě dorazí ráno, abychom měli dost času, a ono ejhle, zase do toho něco vlezlo...

34

Čarovná stěna na Kokšovu věž

Čarovná stěna na Kokšovu věž

Čarovná stěna na Kokšovu věž

Bylo krásně, měli jsme zase mnoho plánů. Vyrazila s námi i Néťova slečna, aby zdokumentovala naše lezení, a tak jsme se vrhli na Velkého Konšela na cestu, která vede širokým komínem a asi ve 40 m je trojkový přeskok. Po delší době prohlížení cesty se Néťa navázal a začal se sunout komínem výš a výš. Asi po 15 m znejistěl, neboť se komín začal mírně rozšiřovat a rozhodně to nevypadalo, že by někde byla možnost jištění. Jakmile se zaseje semínko nedůvěry, které začne samo dost rychle růst, je většinou rozhodnuto. Néťa tomu dal korunu svým prohlášením, že přece není žádný Herbert Lubke (autor cesty) a že toto nemá zapotřebí. Abychom si spravili náladu a nalomený morál, hned po průchodu skrz Myší díru nás oslovila Čarovná stěna na Kokšovu věž. Impozantní stěna, která je v polovině rozdělena horizontální spárou. Néťa si zhluboka oddechl a zamumlal něco jako že už to na něj zase jde, ale byl rozhodnutý si vylepšit náladu, a tato cesta to určitě splňovala. Čarovná stěna začíná širokým komínem, kde kratší lezci zažívají velmi krušné chvíle. Ze začátku je možné lézt komín klasickým způsobem, tedy záda na jedné straně, nohy na druhé, ovšem v místech, kde se komín rozšiřuje, je nut-

né přecházet do rozporu a nebo do jiných komínových technik, což se s postupným vzdalováním od země dělá stále hůř. Už v komíně Néťova Terka zažila několik hrůz, a to když chtěla přejít z rozporu do sedu a málem propadla komínem, a později, když se jí na konec lana namotal klacek a ona, jelikož nechala brýle u nástupu, zděšeně zakřičela, protože si myslela, že jí šplhá po laně had. Od kruhu, který je mimochodem asi v 15 m, je nutné traverzovat rozporem, a to dost širokým, k sokolíkové spárce. Tady si mnoho lezců uvědomí, čeho všeho jsou schopni, a že i ten provaz je vlastně možný... Potom, co se Néťa snažil poradit Terce kam nohu, kam ruku atd., ona jen úzkostně odpověděla: „Já už musím jít nebo začnu šít.“ Což se stalo jedním z mnoha dalších nezapomenutelných slovních obratů. U druhého kruhu cesty, který se cvaká po vylezení sokolíkové spárky, je možné stavění. Tady jsem s Terkou, která mě postupně šlapala snad všude, kde to šlo a aspoň trochu drželo, zažil mnoho zajímavých chvil. Od druhého kruhu se traverzuje přes oblou hranu ke třetímu kruhu cesty, a poté se dostanete dlouhým traverzem, který vypadá horší než ve skutečnosti

ádr

Čarovná stěna na Kokšovu věž

rost“ a na výlezový chyt bez problémů dosáhl. Psychika dělá divy... Leze se stěnou podél levé hrany k dírám a v nich traverzuje k prvnímu kruhu. Od kruhu je nutné se dostat na hranu. Postupným převalováním ze strany na stranu se postupně dostanete k druhému kruhu. Cestou je možné provázat tutové hodiny a založit smyčku do spáry. Od druhého kruhu to je již kousek na vrchol. Pokud si vezmete malý uzlík, který založíte nad kruhem do tenké spárky, tak je možné zvýšit psychickou pohodu a užít si naplno tak pěknou cestu. text foto

David Goll Ivan Kobr, archiv autora

Vlevo Ramses s Faraonovou hranou, vpravo věž Pyramida

je, k sokolíkové spáře. Tou směřujete přímo ke čtvrtému kruhu. Celý traverz je možné vcelku slušně odjistit pomocí smyc, ale také je možné to udělat druholezci napínavé a použít k jištění pouze kruhy. Děkuju, Néťo! Od čtvrtého kruhu se opět traverzuje do žábové spáry, která začíná posledním kruhem cesty. Zde se už každý vidí na vrcholu, ovšem ještě je nutné udělat pár temp ve spáře, pošplhat po borovici, která stojí v cestě a vylézt asi 8m úzkým, rachtacím, komínkem. Pak už jste skutečně na tolik touženém vrcholu. Cesta to je opravdu krásná, velmi vzdušná a lezecky i divácky zajímavá. Rozhodně patří mezi klasické výstupy Adršpašských skal.

Ramses – Faraonova hrana VIIc Pokud si chcete vylézt pěknou vzdušnou cestu po hraně, a přitom rozumně zajištěnou, tak

tato cesta je tou pravou. Ramses je štíhlá věž, která sousedí s mohutnou Pyramidou. Při lezení téhle hrany si budete připadat jako když lezete na břit nože. Vrcholek je tak malý, že se zde vejde pouze jeden lezec, a to jen nakrátko – než začne špička příliš tlačit. Tuto cestu jsem poprvé lezl, když jsem začal objevovat krásu Adršpašských skal. Vždy ve mně vytvářela dojem těžké cesty, ale když jsem se do ní odhodlal, byl jsem mile překvapen, jak lze tuto cestu vylézt. Pokud je člověk pozorný a zbytečně nezmatkuje, tak mezi jednotlivými kruhy lze založit smyce a provázat hodiny. Pamatuji se, jak kousek pod vrcholem, kdy už mně stačilo pouze se pořádně natáhnout, jsem do tenké spárky asi půl hodiny montoval uzlík, a jelikož byl stále příliš veliký, tak jsem mu dovnitř pomáhal volnou expreskou. Néťa na mě odspodu volal, jestli tam dotloukám kruh, či co. Potom, co jsem uzlík nainstaloval, jsem náhle „povy-

35

aneb Proč tu mají červené domky…

Ač jsme lezecký časopis (dokonce s oblibou říkáme, že jsme časopis od lezců pro lezce), myslíme, že někdy je zkrátka dobré zařadit ne tak zcela „typický“ článek. Následující povídání nebude o lezení, ale o Norsku jako takovém. Protože, přece jen, když už jste tak daleko, není vůbec od věci si užít i něco jiného než pouze to, co je pro mnohé z nás jednou z nejoblíbenějších věcí v životě – lezení. Norsko, to je ovšem i častý déšť, někdy se tu prostě vážně lézt nedá. A pro takové chvíle přinášíme pár informací.

o, že Norsko leží na Skandinávském poloostrově, všichni známe už ze základní školy. Za povšimnutí stojí velmi nízká hustota osídlení tohoto státu. Vždyť stačí srovnat rozlohu přes 385 tisíc km2 a necelých 5 mil. obyvatel s Českou republikou a vyjde nám, že v Norsku žije přibližně na pětinásobné ploše polovina obyvatel. Potom nepřekvapí, že ačkoli jsou zdejší lidé svobodomyslní a přátelští, na první pohled mohou působit odtažitě a uzavřeně. Každý je prostě tak nějak více zvyklý starat se o sebe. V Norsku se nachází 37 národních parků, přičemž až 85 % území parků tvoří hory. Hory, tak ty nejsou v Norsku příliš vysoké. Ten nejvyšší vrchol, Galdhøpiggen, najdete v pohoří (a zároveň národním parku) Jotunheimen a dosahuje výšky 2.469 m n. m. I když vrcholy nejsou příliš vysoké, přesto na nich leží

orsko patří mezi nejbohatší státy na světě, s nejvyšším HDP na obyvatele a s nejlepší kvalitou života. Nebylo tomu tak vždy, ještě před několika desítkami let se většina Norů živila zemědělstvím a rybolovem. Staří lidé na tuto dobu ještě pamatují, navíc, připomeneme-li ještě drsné přírodní podmínky, které člověk nemůže ovlivnit, není divu, že ač jsou hodně bohatí, nejsou Norové jako národ nikterak namyšlení. Ještě dnes se řada lidí farmařením a rybolovem živí, samozřejmě především mimo velká města a největší turistická lákadla. To, aby se lidé masivně nestěhovali do měst a nevylidňovali tak venkov, je zajišťováno kromě dotací i tím, že se staví mosty (ano, není výjimkou, že ostrov, na kterém bydlí pět rodin, je spojen s pevninou mostem), popř. na ostrov jezdí tra-

Dech Norska T

36

sníh a četné srážky daly vzniknout mnoha ledovcům. Pamatuji se, to už je řadu let zpátky, ještě jsem nelezla, jaký zážitek mi zdolání norské nejvyšší hory přineslo. Spaní ve výšce kolem 1.700 m n. m. v mém starém, spíše letním, spacáku, pod sebou jen tzv. alumatku. Teplem svého těla jsme zahřáli promrzlou zem, která pak „vyplivovala“ gejzírky bahna. To, jak jsem se musela zkroutit, abych vůbec usnula, a to vždy asi tak na 15 minut, raději rozebírat nebudu… Samotný výstup pak také stál za vyprávění doma, především taťka mě měl za úplného hrdinu. Ovázat si lano ve výšce prsou kolem těla a pak jít jako housata ve štrůdlu nejméně 20 lidí, přičemž takových štrůdlů se na ledovci pohybovalo už nejméně deset. Ale na vrcholu jsem stála…

N

Pohoří „Sedm sester“ vás bude v Helgelandu provázet často

zastavit na ostrově Vega, zapsaném na listině Unesco jako přírodní zajímavost. Jediný problém je v tom, že se tam nedostanete jinak než trajektem. Vega je ostrůvek skutečně malý, po obvodu měří asi 42 km (mohl by to být dobrý maratónský okruh, řekli byste), ale nudit se tu rozhodně nemusíte. Můžete se ubyto-

jekty, či se objevuje snaha nalákat turisty i do méně známých, o to však možná hezčích, míst. slo, Bergen, Trondheim, Lillehammer, Lofoty, Nordkapp, parky Rondane, Jotunheimen… A mohla bych ještě pokračovat, ale to asi všichni znáte, ať už osobně či jenom z doslechu. Ale míst, která stojí za návštěvu, je rozhodně víc. Záleží i na tom, kterým aktivitám se zrovna chcete věnovat.

O

Často opomíjenou oblastí Norska je region Helgeland, který je součástí Nordlandu. Tuto oblast najdete severně od Trondheimu. Řada místních se zde nechá slyšet, že vůbec nechápou, proč všichni jezdí až k polárnímu kruhu, příp. za něj, když u nich je všechno stejně hezké. okud tedy budete mít čas (např. při přejíždění na Lofoty) a budete si chtít trochu odpočinout od lezení, můžete se

P

Při túře narazíte na jezírka, řeky i chatky

Ostrov Vega je zapsaný v listině Unesco

37

Pro Norsko je typická červená barva

vat přímo u vody v typických norských chatách a vybrat si můžete z rybaření (z malého motorového člunu nebo z velké lodi), mořský kajaking, půjčí vám i kolo, nebo můžete poznávat ostrov po svých (přičemž si můžete vyšlápnout i na některý z vrcholů dosahujících až 900 m n. m.). echce-li se vám trmácet trajektem, najdete příjemné ubytování nedaleko městečka Mosjøen, kde se taktéž můžete pokusit něco chytit na háček. U zdejších chatek, připomínajících malý kemp, je postavená grilovací chatka, kam se vás zaručeně nevejde víc než deset. Ale posezení je to moc příjemné. V okolí máte možnost spatřit nějaké losy či soby, kdo má štěstí, zahlédne i velrybu či alespoň její ploutev, jako se to podařilo nám. Bohužel na nás nevyskočila, asi se jí nechtělo pózovat pro nás, paparazzi. V okolí vedou příjemné turistické trasy, pěkné vyhlídky vás neminou. Můžete potkat i několik docela slušně zařízených chatek.

N

Podél pobřeží je možné podniknout nenáročnou, ale zajímavou túru…

Pár možná zajímavostí… Pokud umíte trochu anglicky nebo německy, budete nadšení z toho, jak si umí...nebo můžete zkusit mořský kajak

38

te pěkně domyslet psaný text. Ovšem, když na vás v Norsku svou řečí spustí, nestačíte se divit (teda já aspoň nestačila, najednou mi to přišlo, jakoby mluvili japonsky). Pokud se Norové baví mezi sebou a vám přijde, že najednou lapají po dechu a snad se o ně pokouší infarkt, nepanikařte. Tímto způsobem dávají pouze najevo zájem (říká se tomu, myslím, aktivní naslouchání), teda vlastně něco jako naše „hmmm“, „ehm“ nebo „aha“. I mezi Nory je velmi oblíbená „kajakoturistika“. Zkrátka, veškeré svoje věci (i na spaní, samozřejmě) naloží do mořského kajaku a jedou podél pobřeží. Večer někde zastaví, vyspí se a ráno pokračují dál. Kolik dní to vydrží, a kam přesně jedou, je jenom na nich. Stanování ve volné přírodě je zde povoleno. V Norsku, zejména pokud se pohybujete na ostrovech, se nekrade. Někdo říká, že je to proto, že původně vikingský zvyk sekat za krádež paži se udržel až do osvícenského novověku, jiný, že je to zkrátka a dobře proto, že to nemá význam. V této silně sociální zemi prý mají všichni skoro stejně, tak proč potom krást? Ať už je to jakkoliv, pravdou je, že jsme jednou málem urazili majitele pronajímané chatky,

když jsme se jej zeptali, kam máme dát klíč od námi právě zamčené chaty – nakonec byl zavěšen na háčku u zadních dveří. Kola jsme si pak skutečně zamknout ani netroufali. na závěr přece jen nějaké to lezení… Deset nejoblíbenějších lezeckých oblastí v Norsku: • Romsdal je známý po celém světě a často je některými lezci nazýván i jako Mekka lezení. Převládají pokusy o vylezení stěny Trollveggen nebo o dosažení vrcholu Romsdalhornu. (O stěně Trollů si můžete přečíst např. v Montaně 5/2000 na str. 14.) • Lofoty netřeba dále představovat. (Články najdete v Montanách č. 1/2008, 4/2005 nebo 6/2002.) • Rogaland, kde si můžete zvolit, zda dáte přednost boulderingu, skalám nebo big wallu. Můžete se pokusit třeba o big wall na Kjerag u Lysefjordu. • Kvaløya, ostrov západně od Tromsø, nabízí lezení během léta (žula), ale i v zimě (hlavně kolem Grøtfjordu). • Nissedal, kde máte možnost vylézt Hægerfjell Mountain a nebo bouldrovat pod ní. • Okolí Bergenu – řada lezeckých cest, některé i 600 metrů dlouhé. • Oslo. Pěkné lezení nabízí Hauktjern, východně od centra. Taktéž na východ najdete i boulderingovou oblast, Tokerud. • Drammen je spíše pro pokročilé lezce, najdete tu vysoké a těžké stěny. • Rjukan, tak to je ledolezení. (A článek najdete v Montaně 2/2006 na str. 8.) • Hemsedal, kde se leze v létě i v zimě.

A

Mosty jsou tu často nezbytné

Jo, abych nezapomněla, ta typická červená barva na norských chatkách se používá prostě proto, že je nejlevnější.

Pár fotek a praktických postřehů ze země Trollů vám přinesla

Alena Kopfová

S žádostí o radu či pomoc (příp. pokud chcete rovnou rezervovat ubytování) se můžete obrátit na: DIN TUR, Norway Nature Travel Neptunveien 1, N-7650 Verdal, Norway www.dintur.no Tel.: + 47 74 07 30 00, fax: + 47 74 04 26 03, e-mail: offi[email protected] Nebo v ČR: Pepa Travel Agency Hloubětínská 11, 198 00 Praha Zdeněk Edelmann Tel.: +420 266 610 273, fax: +420 281864773, mobil: +420 777 262 629 e-mail: [email protected]

39

Magnézium zůstává zakázáno, rozpočet schválen Letošní valná hromada Českého horolezeckého svazu byla očekávána s velkým napětím. Jednak se poprvé konala podle nových stanov, kdy mohl každý člen hlasováním vyjádřit své stanovisko, jednak byl na programu alergický bod, lezení s magnéziem na pískovcích. Kontroverzi slibovalo též hlasování o využití prostředků získaných zvýšením členských příspěvků.

Usnesení Valné hromady Českého horolezeckého svazu ze dne 29.3.2008

Valná hromada bere na vědomí:

Kontrola usnesení minulé VH a zprávy komisí Z 13300 členů ČHS bylo zastoupeno 3265 členů, tedy 25%, a schůze byla usná-

• •

šeníschopná. Usnesení minulé Valné hromady bylo splněno a odborné komise informovaly o změnách oproti vydanému bulletinu.

•

Hospodaření za rok 2007 a příspěvky 2008 a 2009 Zpráva o hospodaření ČHS za rok 2007 byla schválena bez dotazů a připomí-

zprávu mandátové komise zprávu předsedkyně CHS a zprávy předsedů komisí a subkomisí o činnosti v roce 2007 informaci, že VH 2007 udělila čestné členství Zdeňkovi Kropáčkovi, narozenému 31. 3. 1939, členovi HO Lokomotiva Ústí nad Labem a toto nebylo omylem uvedeno v usnesení

nek. Revizní komise nezjistila nedostatky v činnosti a hospodaření, nedostatky v účetnictví byly až na jeden všechny odstraněny; chyběly některé podklady k odměnám za výměnu jištění. Výše příspěvků na rok 2009 byla ponechána.

Valná hromada uděluje čestné členství: • Gertu Tschunkovi, narozenému 30. 4. 1935, členovi CC Dubí

2008 PadlyRozpočet protinávrhy na přesun prostředků ve prospěch skalkařů a dotazy na

Valná hromada zvolila: • Předsedu Disciplinární komise Romana Wimmera • Členy Disciplinární komise Jindru Pražáka, Tomáše Kubláka • Předsedu Revizní komise Zdeňka Vévodu • Členy Revizní komise Jiřího Kalivodu, Michala Bendu • Náhradníky Disciplinární komise Pavla Rajfa, Jana Poláka, Marii Brůžkovou, Ivana Šifru

propad výše rozpočtu Vrcholové komise. Ten je způsoben omezenou kapacitou vyměňovačů jištění a po vysvětlení souvislosti rozpočtu alpinistů a skalkařů a navázanosti na granty byl rozpočet schválen ve výkonným výborem navrženém znění.

Využití částky za zvýšení příspěvků Minulá Valná hromada zavázala výbor připravit projekty na využití těchto prostředků. Návrh VV obsahoval 100 000 Kč na plnění a rozvoj webu Skalní oblasti, 200 000 Kč na zlepšení image ČHS, 200 000 na nevýkonnostní granty a 80 000 Kč na kompenzaci zvýšené DPH. Vzhledem k mediální bitvě před VH se daly čekat četné protinávrhy. Po debatě, chvílemi vzrušené, byl schválen původní návrh Výkonného výboru.

Pískovcová pravidla - magnézium Argumentace obou pracovních skupin „pro“ a „proti“ byla delegátům prezentována v dostatečném předstihu v bulletinu a na webu ČHS a tak ji jejich představitelé Radek Lienerth a Tomáš Kublák před hlasováním jen krátce shrnuli. Pro zachování zákazu mangézia v pravidlech lezení bylo 2216 hlasů, proti zákazu 1603 hlasů.

Disciplinární řád, čestné členství, volby RK a DK Rozšíření disciplinárního řádu o některé mezistupně trestů narázilo na kritiku. Disciplinární řád zůstává nezměněn. Bylo schváleno čestné členství Gerharda Tschunka. Následovaly volby členů Disciplinární a Revizní komise. Všichni navržení byli zvoleni.

Usnesení Usnesení valné hromady bylo schváleno 2703 hlasy pro, 441 hlasů bylo proti a 81 hlasů se zdrželo.

Valná hromada schvaluje • zprávu o hospodaření za rok 2007 • zprávu Revizní komise za rok 2007. Revizní komise navrhuje VH schválit hospodaření roku 2007 s výhradou:. RK spolu s VV dořeší kontrolu dohod o provedení práce „na výměnu jistících prostředků“ do konce května. Výsledek bude zveřejněn na stránkách svazu. • rozpočet pro rok 2008 v podobě předložené Výkonným výborem. • výši členských příspěvků pro rok 2009 takto: - Děti a mládež do 18 let včetně 100,- Kč - 19 – 59 let 400,- Kč - Nad 60 let včetně 0,- Kč • výši registračních poplatků pro roky 2008 a 2009 takto: - Vstupní poplatek při podání přihlášky prostřednictvím předsedy ZOS 50,- Kč - Vstupní poplatek při podání přihlášky na sekretariátu ČHS 500,- Kč - Registrační poplatek při založení nové ZOS 2000,- Kč - Registrační poplatek při založení nové ZOS mládeže 0,- Kč • návrh VV na využití příjmu z navýšení členských příspěvků • ponechání zákazu použití MG v Pravidlech pískovcového lezení Valná hromada ukládá: • Výkonnému výboru vstoupit do jednání s pojišťovacími ústavy s cílem zjistit možnosti zajištění individuální pojistné ochrany pro vyškolené instruktory ČHS - Pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou při provádění výcviku. • Výkonnému výboru vypracovat do další VH koncepci dalšího směřování ČHS • Výkonnému výboru připravit koncepci shromažďování a ukládání materiálů z historie a současnosti českého horolezectví

Sekretariát:
eský horolezecký svaz, Zátopkova 100/2, P.S. 40, 160 17 Praha 6 - Strahov telefon: 296 118 207 (i fax), 603 646 207, 296 118 347, 603 646 347, e–mail: [email protected] úední hodiny: pondlí 9 - 12 a 13 - 15, úterý 13 - 18, tvrtek 13 - 18

40

Záchrana ve Wettersteinu, foto P. Jandík

Valná hromada 2008

horolezecké příběhy na pokračování

Bytosti v mém srdci aneb O horolezcích, když zrovna nelezou Ke stému výročí založení Lezeckého kroužku Prachov 1907–2007

15.

Lovec lebek

Vyrážíte-li na jakoukoliv cestu, byť na pár dní, je dobré vědět, s jakými společníky na takovém výletě máte tu čest. Význam takové informace přímo úměrně stoupá s délkou pobytu, vzdáleností od domova a s nadmořskou výškou. Teď už to vím. V době, kdy jsem to ještě nevěděl, jsem proto mohl nechat proběhnout následující část rozhovoru tak, jak proběhl. Já: „Takže bereme jídlo, spacáky, stany.“ Lovec lebek: „Blázníš, to je nejsušší část Asie, deset milimetrů srážek za rok. Stany jsou zbytečná zátěž do letadla!“ Já: mlčím, neboť člověk, se kterým se bavím, zná osobně ředitele ZOO ve Dvoře Králové, ředitele ZOO v Praze, ředitele ZOO v Moskvě a do Kazachstánu jedeme na pozvání šéfa veterinární univerzity v Alma-Atě. Zkuste hádat, kdo to pozvání sehnal. Zúčastnil jsem se několika přednášek, na kterých si tento můj vrstevník s podobnými muži padal do náruče, přátelsky se s nimi poplácával po zádech a familiárně se od nich nechával oslovovat. Imponovalo mně to. To vše díky tomu, že vlastnil druhou největší sbírku lebek v tomto státě. Takové autoritě se přece nedá odporovat! Dnes už žádné diamanty, orchideje, slonovina. Lebky teď otvírají dveře do velkého světa, pomyslel jsem si. Poměrně nalehko opouštíme hlavní nádraží v Praze, sedíce v mezinárodním rychlíku Praha – Moskva. Dvoudenní cesta vlakem, poté necelých šest hodin na palubě TU-134. Romantické přistání při východu slunce v Alma-Atě. Španělské paničky, se kterými jsme celou tu dobu hráli v letadle karty, zamačkávají slzu, když se s námi loučí. Kdoví, co si od svého výletu do Kazachstánu slibují. Ale tak už to v našich životech chodí. Představy a skutečnost se mnohdy diametrálně rozcházejí. Všechno je pro nás přichystané. Organizace je díky konexím našeho Lovce lebek dokonalá. Vysokoškolské koleje na nás už čekají a jsou připraveny plnit funkci naší základny uprostřed centrální Asie. Těšíme se na prohlídku města. Kupujeme tričko s nápisem „Perestrojka v SSSR“ za 16 rublů, ochutnáváme kumys, kvašené kobylí mléko. Dobře do člověka teče a bohužel i dobře z člověka opačným koncem vytéká. Absolvovali jsme i po-

vinnou prohlídku do místní zoo. Podle stavu jejích chovanců zřejmě proto, že většina z nich byla vážnými kandidáty na rozšíření sbírky našeho Lovce lebek. Ale zatím si ještě musel počkat. A tak do krásných hor zvaných Alatau Zaalistyj vyrážíme jak na nedělní piknik, což bylo ujednáno už doma. Bez lebek a bez stanů. Kdo spatřil širé pláně Kazachstánu, těžko by v paměti našel podobnou pustinu. Bezedné rokle byly lemovány sovětskými bunkry mířícími svými zbraněmi k čínským hranicím. Kazašské ženy jsou krásné svým bezedným pohledem a havraními vlasy. V přecpaném autobuse se na nás usmívá matka kojící své sotva dvouměsíční miminko, mračí se na nás stařík, sedící na sedadlech pro hrdiny Velké vlastenecké války. Je pohoršen, že na sobě máme kraťasy. Do uličky zvrací malý chlapec, zápach obsahu jeho žaludku se line zaprášeným a dusivým interiérem autobusu. Vše se stoickým klidem sleduje žena neurčitého věku, jež má na své květované blůzce odznak „MAŤ GERÓJ – MATKA HRDINA“. Na jedné ze zastávek se lidé cpou do autobusu i dveřmi pro řidiče. Jeden opilý cestující chytil řidiče pod krkem, nakonec na něj vzal kameny ze silnice, ale nepochodil. Byl to zkušený řidič a byl asi už na ledacos zvyklý. Přestože se zdálo, že se nás sem víc nevejde, ještě pár lidí přibylo a pokračujeme dál. Konečně Satu, městečko pod horami. Nečekáme na nic a ptáme se na cestu ke Kulsajskému jezeru, kam naštěstí dorážíme před setměním díky náklaďáku, který nám ochotně zastavil. Hledáme si místo ke spaní na břehu. Máme toho po dnešku všichni dost. V noci nás budí bouřka, na to, že jsme v jedné z nejsušších oblastí Asie, docela prudká. No, zřejmě nějaká výjimka. Trávíme noc místo na karimatkách, tak pod nimi. Ráno dává zapomenout na útrapy noci. Vrcholky okolních hor jsou zality sluncem a okolo nás proletují oblaka jasoňů a modrásků, přeletují zvědavá kavčata a prozpěvují hýlové rudí. Mokré věci sušíme cestou ke druhému jezeru. Překvapuje nás, že kolem jezera je docela rušno. Několik stanů a spousta rybářů. Seznamujeme se s človíčkem z Alma-Aty Sašou a jeho synem Žeňou. Je tu na speciální povolení na dovolené. Zajímá se, odkud jsme my. Jsme tu sice tentokrát na pozvání, nikoli načerno, ale to platí jen

pro hlavní město a okolí. K výletu do hor povolení nemáme. Než stačíme zalhat, řekne Saša: „Latvija?“ Rozpačitě se usmíváme, protože mu nechceme vyloženě lhát. A Saša spokojeně dodává „Náši Pobaltíci“ a plácá nás po zádech. Je to osvědčená taktika a nebráníme se jí ani teď. Rusové to rádi říkají a často si nás vždy pletli s příslušníky pobaltských republik. Kdyby měl Saša ještě speciálnější povolení, mohl by i chytat ryby. On je ale stejně pytlačí. Večer nám přinesl dva pěkné pstruhy. „Iz Čechaslavákii,“ říká a ukazuje na ně pyšně prstem. Vysvětluje, že tyhle duhové krasavce sem vozí z Československa, aby měla místní dělnická třída ve volném čase co rybařit. Chtěl nám z nich udělat rybí polévku zvanou „ucha“. Nakrájí se celá ryba i s vnitřnostmi a dá se vařit se zeleninou. My jsme si je raději upekli na ohni. Pochutnali jsme si ale jen někteří, neboť v naší skupině se u několika jedinců objevily střevní potíže. Začal s tím Lovec lebek, ale postupně se běhavkový syndrom šířil dál. Setmělo se a zatáhlo. Druhá noc a tentokrát pro zpestření dvě neméně silné bouře ze dvou stran. Noc trávíme vsedě pod jedním z mála vzrostlých stromů a pod karimatkami. Nějak ta pověst o nejsušší oblasti bere za své. Ráno se tváří, jakoby noční blesky a hromy byly jen škaredým snem. Vzhledem ke zdravotním problémům mužstva se rozhodujeme ještě setrvat pod stromem u jezera a vzpamatovat se z nejhorších střevních příhod tam. Teprve pak pokračovat dál. Věnujeme se procházkám kolem jezera a sbíráním „zlatého kořene“, který by měl mít podobné účinky jako žen-šen. Dnes už máme běhavku všichni a prší i přes den. Potkáváme dva Rusy, kteří jdou stejnou trasu jako my, ale opačným směrem. Říkají, že sedlo, kam míříme, je den, nejvýše den a půl cesty. Večer se balíme a ráno vyrážíme. S marody to jde pomalu. Časté odpočinky, večer jsme u třetího jezera a dál ani krok. Lovec lebek je na tom zle. Má skoro čtyřicítku a puls 200 za minutu. Zjišťuji, že ho naše medička už tři dny cpe penicilínem. „Copak na

sračku ti zabere penicilín?“ Hledáme v lékárničkách tetracyklin a hned podáváme první dávku. Dorazil náš přítel Saša. My, co neblouzníme z horečky, se s ním dáváme do řeči o životě. Jelikož toho Saša docela dost ví, nedá nám to se nezeptat: „Sašo, byl jsi někdy na západě?“ „Da, kaněšno, Romanija!“ odvětil Saša pyšně. Jak jsou ty směry relativní. V noci pro změnu pršelo, karimatky tradičně nemáme pod sebou, ale nad sebou. Ráno za dvě lahve vodky najímáme dva koně pro Lovce lebek a ještě jednu účastnici zájezdu, kteří se neudrží na nohou. Pak se vše seběhlo velmi rychle. Nebe se zatáhlo a během chvíle napadlo deset, možná patnáct centimetrů sněhu. Všechny vyšlapané pěšinky zmizely. Vidět nebylo na krok. Vichřice a sníh. Jako spása se nám z bílé tmy zjevil domorodec, který navíc souhlasil s tím, že za luxusní švýcarský zavírací nůž nás dovede do sedla. Během půl hodiny zmizel i s nožem tam, odkud přišel. Přemýšlíme o návratu. Nakonec vysíláme jednoho člena výpravy zcela proti všem správným zásadám napřed do sedla, aby došel k jezeru Issyk-kul a zamluvil jízdenky zpět do Alma-Aty. Viděli jsme ho až za čtyři dny, protože, jak nám později vyprávěl, jakmile otevřel pusu u pokladny, přijel pro něj policejní anton a strávil v sovětské base dvě hodiny, než zjistili, kdo je a jak se tam dostal. Celá oblast Issyk-kul byla stále navzdory perestrojce uzavřenou zónou. Všichni jsme mu ten zážitek z vězení záviděli. My jsme zatím s naším lazaretem do sedla nakonec také dorazili, ale do úplně jiného. Až dole u jezera jsme zjistili, že je nám to tu nějak povědomé. Trefili jsme sedlo nikoli v hlavním, ale v bočním hřebeni a velkou oklikou se vrátili ke Kulsajskému jezeru. Ujali se nás místní „spasitelé“, obdoba horské služby. Pobyli jsme u nich na chaloupce dva dny, mezitím se našim marodům velmi ulevilo a ulevilo se i nám zdravým. „A kde máte stany?“ podivil se náčelník spasítělů. „Alatau jsou velmi deštivé hory.“ Podíval jsem se na Lovce lebek a odvětil: „Ále, to je dlouhá historie,“ a mávli jsme rukou. Stejně jsme už za větší blbce být nemohli. Lovec lebek to dotáhl daleko. Je dnes sám ředitelem zoo a dokonce se stal poslancem. Ale ať je váš parťák, se kterým se vydáte do hor, čím chce, důvěřujte především jen svému zdravému úsudku, bez ohledu na jeho sebeoslnivější autoritu. Věřte, že se to vyplatí. text kresba

Vladimír Šoltys Radim Výrubek

41

w w w . m o n t a n a . c z / p r e d p l a t n e

mučírna Kdybych vám v minulém čísle tvrdila, že znát pár masážních hmatů může vést k velkému úspěchu, nejspíš byste mi nevěřili. Ale ti, co už si masáž vyzkoušeli, jistě ví, jak příjemná a účinná může být, pokud ji absolvujete na vlastní kůži, a jak ochotní a usměvaví jsou lidé, kterým ji dopřejete. A aby těch důkazů nebylo málo, povíme si něco o tom, jak masážních hmatů využít a

Lidské ruce se postupem času vyvinuly v nástroj pro jemnou a koordinovanou práci, nevyžadující působení velké síly. Tomuto nároku se plně přizpůsobila většina kostěných, kloubních i svalových struktur ruky, takže jsme tvorové šikovní

ní, zmírní otok a pomůžou předejít ztrátě pohyblivosti prstů a zápěstí. Jak už jsme si říkali minule, klasická masáž se dá provádět v podstatě kdekoliv, stačí troška krému a šikovné ruce (třeba i vlastní). Před masáží rukou si nejprve odložíme všechny prstýnky, hodinky a náramky, které by při masáži překážely, mohly působit bolest nebo i zranění, a ruce si umyjeme. Poté naneseme na ruce malé množství krému, tak, aby nám zase moc neklouzaly a můžeme začít. Nejprve zatneme prsty v pěst a prokroužíme zápěstí. Potom prsty propleteme a protlačíme na jednu a na druhou stranu. Propletené prsty tiskneme k sobě a současně obě ruce pomalu odtahujeme od sebe tak, abychom nakonec obě ruce rozpojili. Ošetřovanou ruku si chytíme za dlaň a lehkým tahem směrem od těla uvolníme celé

a ukazovákem. Toto místo bývá často zatuhlé a velmi bolestivé.
Bříškem palce vytřeme vějířovitým pohybem hřbet ruky. Pohyb začneme u prostředníku a budeme pokračovat malým obloukem k zápěstí a okraji ruky. Pokud provádíme masáž někomu, pracujeme oběma palci naráz, pokud si provádíme masáž sami, střídáme pohyb na stranu k palci a na stranu k malíku. Řasu kůže, která se nám pod palcem vytvoří, přehrneme přes krajní prst až na dlaň.
Stejný pohyb jako v předchozím bodě provádíme i na dlani. V oblasti svalového valu pod palcem tlak ještě zesílíme.
Dlouhými tahy bříškem palce a malými krouživými pohyby promasírujeme svalové valy pod palcem a malíkem.
Mezi prostřední články ukazováku a prostředníku uchopíme po-

a zruční, ale nadměrnou a dlouhodobou zátěž naše ruce nezvládají. Což je docela nevýhoda, obzvlášť když jde o lezení. Přetěžování se většinou projevuje tím, že nám ruce otékají, bolí, brní nebo dokonce ztrácejí citlivost. Dlouhodobé přetěžování pak může vést až k chronickým problémům, jako jsou degenerativní a zánětlivá onemocnění kloubů a šlach, a s nimi související bolestivost a omezení rozsahu pohybu v kloubech. Takovými problémy ale nemusí trpět jen lezci, ale třeba i velká většina lidí pracujících na počítači, nebo manuálně pracujících. A protože masáž si s takovými nepříjemnostmi dokáže poradit, ukážeme si hmaty, které nás zbaví napětí a bolesti po náročném výkonu i dni stráveném v práci, podpoří prokrve-

zápěstí. Stejně vytáhneme i prsty. Vše ale provádíme jen velmi jemně, abychom klouby nepoškodili. Prsty rozhodně nijak neprokřupáváme. Když máme ruce takto rozhýbané a protažené, můžeme přistoupit k vlastní masáži:
Začneme na zápěstí a malými kroužky objedeme všechny kůstky zápěstí z obou stran ruky. Na dlaňové straně se zaměříme hlavně na kloub palce, který lze jednoduše nahmatat, a také na kůstky zápěstí pod malíkem.
Lehkými krouživými pohyby mezi palcem a ukazovákem promasírujeme i všechny ostatní klouby na prstech.
Tlakem bříška palce projedeme všechny štěrbiny mezi kostmi prstů na dlani i na hřbetě ruky. Zaměříme se hlavně na prostor mezi palcem

stupně všechny prsty a dlouhým tahem objedeme celý prst od dlaně až ke konečku. Hmat provádíme jak na bocích prstu, tak na dlaňové a hřbetní straně. Celou dobu působíme mírným tlakem. Nakonec obejmeme zápěstí všemy prsty a projedeme dlouhým tahem celou paži od zápěstí až k rameni. Všechny hmaty lze samozřejmě libovolně opakovat podle potřeby a chuti, každý by se však měl provést nejméně třikrát. Po dokončení masáže na jedné ruce nezapomeneme namasírovat i ruku druhou. Po skončení masáže by ruce měly být uvolněné, prohřáté a vláč-

PROBUDIT SVÉ UNAVENÉ RUCE

42

né. Nejlepších výsledků dosáhneme, pokud si masáž dopřejeme po horké koupeli a těsně před spaním. To pak budou ruce další den dokonale odpočaté. Výsledný efekt celé masáže můžeme zlepšit i použitím speciálního bylinného krému. Měsíčkový krém pokožku zvláčňuje, působí protizánětlivě a podporuje hojení, při otocích a pohmožděninách pomůže krém kostivalový, a před povětrnostními vlivy chrání ruce kakaové máslo. Všechny navíc pěkně voní. Pokud využijeme masáž spíše jako pohotovostní řešení během dne, měli bychom nechat ruce po masáži alespoň 10 až 15 minut v klidu. Tenhle odpočinek jim po pořádném uvolnění pomůže opět získat sílu a my tak docílíme toho, co jsme chtěli. Nakonec ještě jeden bonus. Všechny výše uvedené hmaty se dají stejně použít i na nohy. A no-

hy si zaslouží naši péči snad ještě víc než ruce, protože při každém pohybu nesou celou váhu našeho těla, neměli bychom na ně tedy zapomínat. Takže se pohodlně usaďte a dopřejte si i trochu pohody pro nohy. text foto

Martina Patzelová redakce

zajímavé knihy Kompenzační cvičení uvolňovací, protahovací, posilovací Marta Bursová Jedinečná publikace předkládá všem kondičním, výkonnostním i vrcholovým sportovcům více než

dostal i autor populární knížky Smiech na lane, Ivan Bajo. I jeho vzpomínky a typické kresby přispívají k tomu, že knížku přečtete se zájmem a ještě se dobře pobavíte. Formát 16 x 23 cm, 112 stran, barevný tisk, pevná vazba. Vydalo Vydavateľstvo IaB v r. 2008. Cena na www.horokupectvi.cz 220 Kč

Genussklettern Něco jako „požitkové lezení“ nebo „pohoda mezi čtyřkou a sedmminuskou“ – tak by se dal charakdevadesát vhodných uvolňovacích, protahovacích i posilovacích kompenzačních cvičení s využitím vlastní váhy těla i dostupných cvičebních pomůcek, jako jsou posilovací guma, gymnastický míč a overball. Autorka, zkušená vysokoškolská pedagožka, klade důraz na popis správné techniky provedení a upozorňuje na možné chyby a subjektivní pocity při cvičení. Všechny cviky jsou demonstrovány na téměř třech stovkách fotografií a obrázků. ISBN: 80-247-0948-1 Vydala Grada Formát: 17x24 cm, počet stran: 196, cena: 189 Kč

Tatranskí nosiči Katarína Nováková Snad každý, kdo se alespoň jednou podíval do Vysokých Tater, „to“ potkal – obrovské, zpravidla vyso-

ké „něco“, stoupající proti všem fyzikálním zákonům a zdravému rozumu po tatranském chodníku. Nosič. Autorka velmi pěkné publikace poskládala mozaiku z příběhů a historie tohoto zvláštního povolání vskutku vzácným způsobem. Nenajdete zde plácání o těžké dřině a unavených nohách, ani romantické výlevy typu „zapadající slunce nad strmými štíty ukončí můj pracovní den“. Text je svižný, zasvěcený, doplněný řadou autentických výroků jak tatranských legend, tak i současníků. K tomu spousta barevných i historických snímků dokumentujících život ve Vysokých Tatrách vůbec. Prostor

terizovat další průvodce z vídeňského Alpinverlagu. Oba autoři přistoupili k druhému, podstatně rozšířenému, vydání populárního průvodce, velmi odpovědně – co sami nelezli, nechali podrobně zpracovat příslušnými místňáky. Výsledek je hodně pěkný jak obsahově, tak graficky. Jednotlivé cesty jsou zakresleny v barevných fotografiích, k nim přiřazen dokonalý nákres včetně vyznačených jisticích bodů, míst ke slanění atd. K dokonalému využití průvodce tak stačí pár základních německých výrazů, všechny důležité informace jsou podány formou všeobecně známých a neprůstřelně jasných ikon. Také nástup i sestup je uveden se zarážející dokonalostí. Průvodce zahrnuje oblasti Totes Gebirges, Tennengebirge, Hochkönig, Watzmann, Untersberg, Reiteralpe, Region Lofer, Wilder Kaiser (severní a jižní část). Pokud vám ta jména až tak moc neříkají, najdete příslušné oblasti v přehledné mapce, takže snadno zjistíte, jak se tam dostat. Ke knize je přiloženo hodně pěkné cédéčko, které vám dá nejen dokonalou představu o zamýšlené avantýře, ale také vás dokonale motivuje – třeba zatím jen k tréninku. Formát 22x15 cm, 334 stran, celobarevný tisk na matném křídovém papíře, měkká laminovaná obálka, přiložen CD-ROM. Vydal Alpinverlag v červnu 2008. Cena na www.horokupectvi.cz 795 Kč

43

na pultech

Twist Univerzální třípřezkový úvazek, který díky vhodně zvolené geometrii a důmyslnému řešení posuvného pasu padne každému výborně na tělo. Přezky jsou vyrobeny nekompromisně z nerezu a jejich konstrukční systém Slide Lock patří díky jednoduché obsluze k nejbezpečnejším na trhu. Na pasu jsou umístěny speciální pásky na ledovcové šrouby a s ergonomickou pečlivostí je rozmístěno 5 ok na expresky a materiál. Doporučená MOC: 1.390 Kč www.ocun.com

Raasta 10,0 – waterproof

SnowPredator 32 Nový jednokomorový ruksak. Perfektní výbava a výborný zádový systém zaručuje ideálni využití i v těch nejnáročnějších podmínkách. Ruksak je určen nejen pro zimni aktivity jako je vysokohorské lyžování, snowboarding a skialp, ale také pro využití při veškerých letních sportech.

Populárna Raasta je už v ponuke aj s vodoodpudivou úpravou. Jej vynikajúce vlastnosti, pre ktoré si získala zákazníkov sú ešte vylepšené. Nezvyšujú len vodoodpudivosť, výborný handling, ale aj odolnosť voči nečistotám, čo sa veľmi priaznivo odráža na životnosti a bezpečnosti lana. Odporúčaná MOC: 4.341 Sk / 144,08€ s DPH (60m) www.gilmonte.eu

Vybavení:
Boční úchyty na připevnění lyží
Čelní úchyt na snowboard, skateboard atd.
Velká čelní kapsa
Smyčky pro cepín a vysokohorské náčiní
Bederní pás opatřen okem na karabiny a kapsičkou
Kompatibilita s vodním vakem
Pláštěnka ukrytá ve dně ruksaku

Multifunkční nářadí Gerber Radius

Top model v nabídce lezeček Rock Pillars. TOP GUN je uzpůsoben pro nejtěžší cesty a bouldery při zachování maximálního pohodlí. Anatomicky tvarovaná pata, krytý povrch špičky z přilnavé gumové fólie, rychlozapínání na suchý zip, citlivá textilní podšívka a podešev z Vibramu uspokojí všechny náročné lezce. Doporučená MOC: 2.190 Kč www.rockpillars.com

REEP ŠŇŮRY SINGING ROCK
Reep šňůry se hodí všude tam, kde je potřeba něco zajistit, přivázat nebo vypnout. Vhodné na pískařské smyčky nebo horolezecké prusíky. Průměry: 4, 5, 6, 7 a 8 mm Pevnost: 5, 6, 8, 12 a 15 kN Materiál: PAD
stejný vzor – různé barevné kombinace Doporučená MOC: od 11 Kč/m Více informací na www.singingrock.cz

44

Odlehčený batoh do každého terénu, na turistiku i lehké horské túry, ventiluje záda uživatele pomocí osvědčeného systému AIRSPACE. Objemné boční měchové kapsy a dělený balicí vak s přihrádkou ve dně batohu poskytují celému batohu velmi přehledné a variabilní uspořádání. Voděodolný obal, kompatibilní s pitným systémem Transflow. Hmotnost: 1.250 g Objem: 36 l Rozměry: 61 x 35 x 27 cm Materiál: polyester Doporučená prodejní cena: 1.890 Kč www.salewa.com

Objem 32 l Hmotnost 1.150 g Doporučená cena: 1.460 Kč www.doldyruksaky.cz

Top Gun

Summit 36

Unikátní provedení umožňuje vyklopení jednotlivých dílů do strany namísto tradičního vějířovitého přístupu, díky čemuž se s nářadím lépe pracuje. Výjimečně velké protiskluzové rukojeti, bezpečnostní zámek Saf.T.Plus TM, „předpružené“ kleště. Hlavní údaje:
délka: 18,42 cm
délka v uzavřeném stavu: 12,07 cm
nástroje: univerzální jehlové kleště, břity na štípání drátu, nůžky, plochý šroubovák, křížový šroubovák, nůž Cena: 2.090 Kč www.vavrys.cz

Tendon Touch Reep 6 mm Ideální průměr smyčky pro prusík. Při pevnosti 1.000 (daN) vykazuje dobrou nosnost pro záchranné techniky. Prusík je dostatečně měkký na vázání uzlů a oproti normálním reep šňůrám má o hodně větší životnost. Ideální k používání při záchraně, jak ve stěně, tak na ledovci. Na kurzu horských vůdců testoval Dušan Stuchlík, horský vůdce UIAGM. Barva: bílá/červená, bílá/modrá Doporučená MOC: 30,90 Kč/m www.mytendon.com

Tatry

Kozia stena V stena Najkompaktnejší skalný útvar celého masívu Kozieho chrbta zo strany Furkotskej doliny. Od Kozieho hrbu ju oddeľuje Vyšný Kozí zárez a od Kozieho rohu úzka štrbina Kozieho zárezu. Východná stena Kozej steny, presnejšie juhovýchodná stena meria vo svojej najvyššej časti asi 300 m. V stene je niekoľko výraznejších skalných útvarov. Pravý, veľmi výrazný pilier oddeľuje celú východnú stenu od žľabu, ktorý spadá z Vyšného Kozieho zárezu. Zľava od piliera je stena veľmi úzka a po nej nasleduje vhĺbenie, ktoré sa delí v hornej časti na dve ramená. Prostredný pilier je veľmi výrazný, dolu sa rozširuje v širokú a vypuklú stenu. Ľavé vhlbenie je veľmi široké a platňovité. Ľavý komín a potom ľavý pilier, ktorý uzatvára stenu zľava. Z ľavej strany oddeľuje Koziu stenu mohutný žľab, ktorý spadá z Ostrého zárezu. Prehľad výstupov: 1. „Komarnického cesta“ kl. II-III, 1 hod., AP/IX/54 G. Komarnicki, D. Reichart ml., M. Reichartová, 22. IX. 1920 2. výstup: Z. Klemensievicz, S. K. Zaremba, 26. VII. 1931 (iným záverečným variantom) 1. zima: J. Andráši, F. Kluger, 14. IV. 1932 O. Chudý, 7. III. 1974 2. „Komínom“ kl. V-, A1, (VI-) 3 hod., AP/IX/52

R. Pelka, Z. Prusisz, 28. VII. 1971 2. výstup: K. Lang, W. Rogozinski, VII. 1974 (RP VI-) 3. „Ľavý pilier“ kl. V, 4 hod., AP/ IX/50 W. Pulawski, J. Wnukowski, 25. VIII. 1978 2. výstup: L. Jezierski, L. Pobiarzyn, 29. VIII. 1978 4. „Ľavým zárezom“ kl. IV+, V, 4 hod., AP/IX/47 R. Pravda, L. Rybanský st., 9. VIII. 1973 5. „Cez platne“ kl. V, 5 hod., AP/ IX/45 B. Fuzy, J. Žák, 4. VI. 1972, 2. výstup: A. Machnik, J. Tkocz, 28. VIII. 1975

1. zima: V. Šindler, R. Šrek, 23. až 24. I. 1982 (6-8 hod.)

K. Plecháč, J. Skalský, M. Skořepová, J. Sýkora, 24. VIII. 1973

6. „Pravou stranou ľavého vhĺbenia“ kl. V, A3, 8 hod., AP/IX/43 K. Glazek, B. Jankowski, 24. VI. 1968

10. „Pilierom“ kl. V+, 3,5 hod., AP/IX/46 R. Fadrný, P. Koubek, 31. III. 1973 (11 skôb)

7. „Prostriedkom steny“ kl. V, 4 hod., AP/IX/49 J. Michel, J. Zaremba, 30. VII. 1974 8. „Pravým vhĺbením steny“ kl. V, 3,5 hod., AP/IX/42 V. Antončík, H. Bajer, L. Horka, P. Klimša, J. Tomčala, 17. VIII. 1966 2. výstup: V. Vicher, L. Nevídal, VI. 1972 3. výstup: J. Michel, J. Zaremba, Horvátová, S. Klaučo, 8. VIII. 1974

4

10

9. „Ľavou časťou piliera“ kl. dole j. m. VI, v strede IV-V, hore II-III, 5 hod., AP/IX/48

11. „Pravý pilier“ kl. V, 3 hod., AP/IX/44 K. Glazek, B. Jankowski, 27. VI. 1969 1. zima: J. Grajpel, K. Mosingiewicz, 30. III. 1978 12. „Roklinou“ kl. II-III, 2 hod., AP/IX/40 O. Chudý, V. Kecer, F. Ždiarsky, 11. VII. 1963 2. výstup: J. Glab, Z. Prusisz, K. Skupniewicz, 1. VIII. 1971

text a foto

Jozef Gurník

45

galerie

oc hg Ös ru tli ba ch ch eH sp oc itz hg e ru ba ch sp itz e Ac ke r ls pit ze

tli ch eH We s

Ac ke rlh üt te nt ur m

tu rm

Ackerlspitze je nejvyšším vrcholem východní části pohoří. Poskytuje nádherný výhled na jezero Chiemsee a horské celky Berchtesgadenské Alpy, Loferer a Leoganger Steinberge, Hochkönig, Vysoké Taury, Zillertalské Alpy, Rofan a Karwendel. Vrchol byl poprvé dosažen v rámci přechodu k sousednímu vrcholu Maukspitze již 1. 10. 1826, a to prof. P. C. Thurwieserem, J. Carlem a lovcem S. Unterreinerem. Jejich cesta vede přes kotle Niedersesselkar a Hochsesselkar mezi výše uvedenými vrcholy. Cesty vedoucí jižní stěnou na vrchol Ackerlspitze představují zajímavé trasy ve velkolepém prostředí, ale nejsou často lezeny. Populárnější jsou výstupy na 1. věž jižního hřebene, tzv. Ackerlhüttenturm, především cestou „Jižní komín“. Východisko a nástup
Ackerlhütte (1.456 m), klubová chata OeAV, sekce Kitzbühel, pobyt možný po dohodě na tel. +430 5356/64393. Přístup – 1,5 hod po značené cestě od parkoviště Wieser (837 m), které je dosažitelné z odbočky u hotelu Stanglwirt, nedaleko Goingu směrem na St. Johann (silnice B312). Nástup ke stěně: Nejprve po cestě směrem k Hochgrubachkar a po suti přímo k úpatí stěny, 30 až 45 min.

2

Cesty Ackerlspitze 1. Jižní hřeben G. v. Kraus, L. Lermer, 4. 10. 1929 Obtížnost: místy IV, převážně III, převýšení 600 m, 3 až 5 hod. Orientačně náročná a málo lezená cesta, vedoucí ve spodní části travnatými úseky a lámavou horninou.

Wa xe ns te ine r

Pohoří: Wilder Kaiser Jižní stěna Převýšení: 600 m, 200 m

Re ga lps pit ze

Ackerlspitze (2.329 m) Ackerlhüttenturm (1.910 m)

3

2

5 6 4 3 1 2

2. Přímá jižní stěna – „Berglerweg“ J. Graswander, S. Manzl, 1. 7. 1961 Obtížnost: klíčové místo V+, několik míst V, dále III a IV, k zajištění smyčky, friendy a stoppery, délka cesty 700 m, 5 až 7 hod. Jedná se o velkolepou trasu, přesto poměrně zřídka lezenou. 3. JV hřeben – „Rebitschfinger“ M. Rebitsch, T. Heininger, 1937 Obtížnost: VI- v závěrečném úseku, často V, převážně IV, vlastní jisticí prostředky, 700 m, 5 až 6 hod. Zajímavá a pěkná cesta, ve spodní části jsou travnaté úseky. Ackerlhüttenturm 4. „Stammtischriß“

46

T. Niedermühlbichler, H. Gugglberger, 5. 11. 1983 Obtížnost: VI-/A1 (1,5 lanové délky), převážně III a IV. Prvovýstupci byly zanechány všechny skoby, k dojištění vklíněnce a smyčky, 6 délek, 200 m, 2 hod. 5. „Schokoverschneidung“ B. Prinz, R. Sulzenbacher, květen 1983 Obtížnost: 1 úsek VI+/A1, převážně VI- a VI. K dojištění vklíněnce, friendy a smyčky, dél-

ka varianty (cesty č. 6) 5 délek, celkem 2,5 hod. Jedná se o cestu vedoucí spárami a kouty. 6. Jižní komín T. Niedermühlbichler, R. Sulzenbacher, 5. 9. 1981 Obtížnost: 1 místo V, ostatní úseky III až IV. Stanoviště jsou vybavena vrtanými skobami. K dojištění je vhodné vybavení stoppery a friendy do velikosti č. 3, lezecká délka 230 m, 2 hod. Krásný výstup spárami a komíny.

Sestupy
z Ackerlspitze: přes „jižní normální cestu“. Nejprve SV směrem žlabem k hřebeni Ackerlschneid, tím východním směrem až k značené pěšině. Tou do kotle Hochsesselkar a v nejnižším místě přes 20 m vysoký stupeň (zajištění) do kotle Niedersesselkar. Z jeho Z ohraničení úzkou pěšinou pod strmými stěnami k „žlutému“ žlabu, kterým sestoupíme a po travnatých skalních stupních pokračujeme k úpatí stěny, cca 1,5 hod.
z věže Ackerlhüttenturm: západním směrem přes lehké skalní úseky k pěšině, tou sestoupíme k značené cestě, kterou pokračujeme k úpatí stěny a k chatě. Literatura:
Kaisergebirge Extrem, Pit Schuber t, 12. rozšířené vydání, Bergverlag Rother, München, 2000,
Klettern über der Ackerlhütte, A. Stocker, P. Brandstätter, Edelweißgilde, Kitzbühel, 2000.

text a foto

Jiří Novák

Handicamp Letošní handicamp se konal na Suchých skalách (Suškách, jak se jim mezi horolezci obecně říká), pískovcové oblasti, která se jako ostrý dračí hřbet zvedá nad nedalekou Malou Skálou. Akci pořádal HO Matahari ve spolupráci s firmou Singing Rock, za finanční podpory Konta Bariéry. Ačkoli jsem nebyla na předchozím, prvním, ročníku Handicampu na Blatinách (ten se konal na podzim 2007), troufám si tvrdit, že tentokráte akce překonala veškerá očekávání. Navzdory ne zcela příznivému počasí se tu sjelo tolik lidí, že se nocovalo téměř všude, včetně laviček na zápraží, kulečníkových a jídelních stolů (tedy spíše pod nimi), a nebylo téměř kam šlápnout. Byli tu jak špičkoví horolezci, tak sváteční lezci, amatéři, ti, co to ještě nikdy nezkusili, vidomí, nevidomí, slabozrací, lidé fyzicky handicapovaní (bez rukou či po obrně), a dokonce ze tří kontinentů (kromě České republiky tu ještě byla zastoupena Brazílie a Indonésie). Akce začala již v pátek večer, kdy dorazily první natěšené skupinky lezců a lezkyň z pražské školy v Butovicích (ti jsou již zkušení matadoři a účastnili se i loňské blatinské akce) a skupiny z oddílu Matahari. Na místě nás přivítal velký tým Singing Rocku, který se o nás neskutečně pohostinně staral až do neděle odpoledne, kdy celá akce skončila. Nemuseli jsme se o nic starat, vše bylo zařízeno, připraveno a uděláno, zkrátka jako dovolená v pětihvězdičkovém hotelu (tedy kromě obsluhy pivního sudu). V sobotu ráno absolvovali všichni bez výjimky metodickou přednášku a cvičení, a učili se navazovat bezpečně na lano, jistit spolulezce a slaňovat. Ukázalo se, že takovéto cvičení neškodí ani zkušeným lezcům, protože kdo z nás třeba ví, zda při slaňování s prusíkem si ho vážeme nad nebo pod slaňovací osmu či kyblík? Ukázalo se, že se najdou i tací, kteří to přesně nevědí! Za chvíli už všichni jako pavouci slaňovali ze stromů, ze skalek i ze skal, a do toho se mezi nimi proplétaly asi tři televizní štáby s kamerami a několik novinářů. Mediální sláva Honzy Říhy totiž stále stoupá, a tak se mu podařilo nalákat za Prahu celkem slušnou skvadru. Zdatní jedinci, pro které je slaňování hračkou, se po poledni konečně dočkali a nejdříve si zkoušeli lézt jednoduché cesty, ale za chvíli jim nestačilo ani to a pustili se do odvážnějších linií. Brzy se ukázalo, že se zde zcela stírají rozdíly mezi handicapovanými a nehandicapovanými. Například Petr, který má pouze jednu zdravou ruku, vylezl několik pětek a šestek, a dokonce i sedmičku, s takovým přehledem, který jsme my dvourucí nebyli schopni ani náznakem zopakovat. Cestu jsme přelezli s vypoulenýma očima, funěním, na pokraji sil, a někomu ty síly došly úplně, aby pak předvedl let kolem skalního masivu. Honza Říha přeběhl cestu obtížnosti VIIb, a to i přesto, že jsme mu v klíčovém převisu už nebyli schopni chyty vyradit. Nevadilo mu to, našel si je po hmatu sám. Jeho spolulezkyně, která chyty viděla, zase neměla sílu, aby se za ně udržela.

48

Večer po lezení se hrály různé lanové hry (například soutěž, které družstvo dokáže rychleji s použitím jedné ruky, ve které drží lano, uvázat osmičku), chodilo se po slack line (někteří borci i borkyně už trénovali tajně v pátek v noci) a trénovala se tzv. gorila a jiné triky (salto vzad nikdo z nás ještě neumí). Malá Péťa, která je po dětské obrně a má potíže s chozením, najednou kladla nohy rovně před sebe jako baletka. I zázraky se dějí. Ovšem na to, abychom se zúčastnili mistrovství ČR, ještě musíme trochu víc potrénovat. V noci přišla bouřka a průtrž mračen, to ovšem nezabránilo Vojtovi Dvořákovi, aby nezavelel k odchodu do skal. Nikoli lézt (v takovém počasí by se dalo jít tak na Pantheon do První ligy, ale tam by si většina z nás asi nezalezla), ale do nedaleké obce Besedice, za níž se rozkládá skalní město zvané Kalich. Tak jsme vyrazili, někteří v profi goretexových bundách, jiní v šusťákovkách, s deštníčky jak městské slečinky, trampskou celtou nebo pláštěnkou od Lesů ČR (málo platné, nad klasickou pláštěnku prostě není). Ve skalním městě nám pak Vojta vysvětlil, jak se vlastně dostaly kruhy do tak neuvěřitelných a nelezitelných míst (věděli jste, že se dříve nacházelo v těchto oblastech moře a rybáři tu kotvili své lodě? Kdo by si to jen byl pomyslel...) a pak nám předvedl různé lezecké techniky, které se používají zvláště v pískovcových

oblastech (lezení ve spárách a komínech, stavění, přeskoky atd.). Čas se však neúprosně nachýlil a byť se nám nikomu nechtělo, museli jsme se rozloučit, poděkovat Singing Rocku a všem zúčastněným za pomoc a pohostinství a pomalu se valit zase ku Praze se slzami v očích. Ale s jasným cílem, že podobnou akci zase co nejdříve zopakujeme! text foto

Eva Kavková Petr Piechowicz

mix Pozvánka na Survival mládeže HO S.S.A.R a HO Yetti club Trutnov vás zvou na: Jubilejní 10. ročník závodu s názvem Survival mládeže Brendy 2008 – „Sudetský zátah“. Tento přírodní víceboj se bude konat 13. 9. 2008 v okolí Adršpašsko-teplických skal. Start, cíl a ubytování zajištěno na zámečku Bischofstein (osada Skály u Teplic n. Metují). Účastníci by měli prokázat své schopnosti a změřit síly s ostatními soupeři v disciplínách jako orientační běh, kanoistika, MTB, lezení na pískovcových skalách atd. Kategorie pro závod: A: 12 až 13 let – bez rozlišení (roč. 96, 95) B: 14 až 15 let – hoši/dívky/smíšené dvojice se budou hodnotit v kategorii hoši (roč. 94, 93) C: 16 až 18 let – hoši/dívky/smíšené dvojice se budou hodnotit v kategorii hoši (roč. 92, 91, 90) S: smíšená (mladší 14 let v doprovodu dospělého) M (muži), Ž (ženy), X (mixy) Bližší informace na internetu na stránkách www.survival.ssar.cz Martin (Máca) Macek

Ve spolupráci s firmou Žilmont jsme pro vás připravili

Soutěž o lano Raasta 60 m Soutěžní otázka zní: Na které expedici byla v tomto roce testována lana Raasta 10,0 s úpravou waterproof? Při hledání správné odpovědi vám pomůže www.gilmonte.eu Správné odpovědi posílejte do konce srpna na: [email protected] Výherce oznámíme v příštím čísle.

www.gilmonte.eu

49

a jdi... Za demotivaci neruèíme!

Himálaj Švýcarský úspěch na Teng Kang Poche Na konci dubna udělali Ueli Steck a Simon Anthamatten, na zahřátí a jako aklimatizační výstup před obávanou Annapurnou, prvovýstup v severozápadní stěně Teng Kang Poche (6.487 m) v nepálském Khumbu. Nešlo však o žádnou aklimatizační procházku, ale těžké mixy a ledy ve dvoukilometrové stěně. Výsledkem je cesta Checkmate VI M7+ (M6 A0) 85°. Švýcarský mat po třech dnech lezení alpským stylem. Většina lezců by jistě po takovém kousku zbořila Toma a Jerryho v KTM, ale oni se poté přesunuli o pár stovek kilometrů západněji pod jižní stěnu Annapurny.

Annapurna (8.091 m): Jen pro vyvolené Iñaki: „Sen se má prožít“ Jedna z nejnižších osmiček, není však pro každého. Statistika hovoří zcela jasně: 130 úspěchů si vyžádalo více než 50 úmrtí. Tady se odehrávají velká horolezecká dobrodružství. Pokud nejsou na vaší straně zkušenosti, dostatečné schopnosti působit na takto vysoké hoře a samozřejmě jistá drzost s odvahou, na Annapurně neuspějete. Neexistuje na ni jednoduchá cesta. Každý rok jsou podmínky na hoře zcela odlišné a do některých cest se nedá vůbec nastoupit. Takový Piotr Pustelnik by mohl vyprávět. Na Annapurně byl čtyřikrát (včetně letošního jarního pokusu), a ani jednou neuspěl. Zatím jediný letošní úspěšný výstup si připsal Alexej Bolotov na začátku května, když dosáhl vrchol Annapurna East (8.020 m) dlouhým východním hřebenem ve velmi špatných povětrnostních podmínkách. O vrchol se pokoušela i československá expedice dosud nezopakovanou Polskou cestou severozápadním žebrem v severní stěně foto: archiv R. Jaroše

50

z roku 1996. Roman Langr s dalšími však neuspěli. Skončili ve výšce okolo 7.000 m pro nepřízeň počasí. Hora si koncem května vzala život zkušeného 41letého Španěla Iñaki Ochoa de Olza. Zúčastnil se třicítky himálajských expedic. Vystoupil na vrchol 12 osmitisícovek, vždy bez kyslíku, mnohdy sólo, na některé prvovýstupem. Spolu s Rumunem Horiem Colibasanu nastoupili do jižní stěny Annapurny vlastní variantou mezi Polskou a Humarovou cestou přes Roc Noir. Dále se měli napojit na východní hřeben a pokračovat přes Východní vrchol na Centrální. K tomu bohužel již nedošlo. V táboře C4 pod Roc Noir, ve výšce 7.400 m, začal mít najednou Iñaki zdravotní potíže. Jeho zdravotní stav se natolik prudce zhoršil, že nebyl schopen sestupu. Jeho vyčerpaný kamarád Horia s ním nebyl schopen náročnou cestou sestoupit. Mezitím i přes katastrofální počasí k nim vyrazil 14členný mezinárodní záchranný tým. Byl to boj s časem a třemi tisíci výškovými metry mezi základním táborem a C4. Do záchrany se rovněž zapojili Švýcaři Steck a Anthamatten. V neznámém terénu v lehkém oblečení nasadili doslova své životy. V C3 se potkali s vyčerpaným Alexejem Bolotovem, který se vracel z úspěšného sólového vrcholového útoku. Své lehké boty si s ním Ueli vyměnil za jeho vysokohorskou obuv, ve které byl dále schopný pokračovat ve velkém mrazu a větru do C4. U Anhamattena se objevily první příznaky výškové nemoci a začal omrzat, dále tak nemohl pokračovat. Steck vyzval vysílačkou Horiu, aby se další den vydal na sestup, že se potkají na cestě. Horia uposlechl, což mu pravděpodobně zachránilo život. V místě setkání Ueli poskytl vyčerpanému, stěží na nohou stojícímu, Horiovi vodu, jídlo, kofein v tabletě a dávku dexametazonu. Ten se vzpamatoval a byl schopen dalšího sestupu.

Ueli se jako jediný dostal až do C4, kde ve stanu našel nehybně ležícího Iñakiho. I on na přímou radu přes telefon od švýcarského lékaře Oswalda Oelze dostal dexametazon, lék první volby u výškového otoku mozku. Dále tekutiny a něco málo jídla. Jeho stav se na nějakou dobu zlepšil, ale ne natolik, aby byl schopen sestupu. Další den opět došlo ke zhoršení zdravotního stavu, až odpoledne Iñaki navždy odešel. Na cestě s pomocí byli silní lezci Denis Urubko a Don Bowie. Je však otázkou, zda by kriticky nemocného Iñakiho byli schopni evakuovat dolů do bezpečí technicky náročným terénem za krajně nepříznivého počasí. Ueliho čekal ještě náročný sestup nejprve hřebenem a poté jižní stěnou za minimální viditelnosti. Jeho lístkem zpět byla GPS, která mu pomohla najít cestu dolů. Iñaki se tak stal další obětí Annapurny. Hory, která si už vyžádala život Pierre Beghina nebo Anatolij Boukreva.

Baltoro Express 4 x 8.000 m Alpský styl v Himálaji Josef Kopold a Vlado Plulík odjeli v půlce května do Pákistánu, kde chtěli vylézt čtyři osmitisícovky: Gasherbrum I (8.068 m), Gasherbrum II (8.035 m), Broad Peak (8.047 m) a nakonec K2 (8.611 m). Už na začátku expedice oba skloňovali slova jako: alpský styl, rychlost, lehkost… Počasí jim hrálo do karet a vše šlo podle plánu. 9. června vrchol Gasherbrum II Francouzským pilířem, alpským stylem. Vrchol dosáhl pouze Dodo, 300 m pod se otočil Vlado. 15. června oba dosáhli ze sedla mezi GI a GII severní stěnou vrcholu Gasherbrumu I. Opět alpským stylem. A 26. června se společně vydali na vrcholový útok na Broad Peak. Vlado normálkou, Dodo se rozhodl pro novou variantu ve vrcholové stěně. Oba se měli potkat na vrchole nebo při sestupu. Na vrchol vystoupil pozdě večer pouze Dodo a musel poté bivakovat v 8.000 m. Vlada zahlídl na hřebeni o nějaký kus níže. Po rozednění se oba vydali na sestup. Při sestupu Dodo narazil na Vladovy stopy, prošel přes dvojku, jedničku až do základního tábora, ale Vlada nikde nenašel. Rozjela se záchranná akce, ale po Vladovi ani stopy. Jak později Dodo na svém webu dodal, Vlado při sestupu pravděpodobně uklouzl a zřítil se neznámo kam. Na internetu se rozjela diskuze o charakteru osobnosti Jozefa Kopolda, o lezení v Himálaji, part-

nerství, záchraně atd. Své stanovisko k dění kolem dal i Igor Koller, předseda James. Počkejme si, až se Dodo vrátí. Od klávesnice je vše jednoduché. Potkat Doda byste měli i na Fesťáku v Teplicích. Čest památce Vlada Plulíka.

Piotr Morawski a Peter Hamor: Traverz Gasherbrumu I a II!!! Na začátku července se podařilo polskému a slovenskému Petrovi dokončit traverz GI a GII. Informace k datu uzávěrky jsou pouze kusé. Pokud se prvotní informace potvrdí, půjde každopádně o obrovský úspěch polského a slovenského himálajského lezení. Šlo by pravděpodobně o teprve druhý traverz dvou osmitisícových vrcholů. O první traverz, rovněž GI a GII, ale v opačném směru, se před 24 lety zasloužili Reinhold Messner a Hans Kammerlander.

Free Tibet 2065 Tak se jmenuje nová cesta, kterou v západní stěně Ama Dablamu otevřelo italsko-španělské duo Francesco Fazzi a Santi Padros v půlce května. 1.500 m dlouhá elegantní linie mezi dvěma japonskými cestami z let 1980 a 1985 obtížnosti V+ M5+ 80 st. Cestou dvakrát bivakovali a třetí den už byli na vrchole. Proč 2065? Při jejich příletu se dle místního kalendáře slavil příchod Nového roku 2065. A proč Free Tibet? Odpověď nejspíš znáte.

Norská cesta na Trango zopakována V roce 1984 Norové Hans Christian Doseth, Finn Daehli, Stein Aasheim a Dag Kolsrud udělali za 27 dní 1.500 m dlouhou ďábelskou linii v severovýchodní stěně Tranga. Po dosažení vrcholu stála při sestupu cesta život dvojici Doseth-Daehli. První zopakování originální cesty s dosažením východního vrcholu (6.140 m) si připisuje opět norské družstvo ve složení Stein Ivar Gravdal, Bjarte Bo, Sigurd Felde a Rolf Bae na přelomu května a června. Nicméně snad už v roce 1997 cestu i s dosažením vrcholu zopakovali Korejci. Není bez zajímavosti, že za uplynulých pětadvacet let ledovec na nástupu výrazně odtál a k cestě přibylo dalších 300 m skalního lezení.

Let’s rock in Rockies! Bat’s Ears Peak (3.310 m) vylezen Pravděpodobně nejvyšší kopec na Aljašce, který čekal na své prvovýstupce do konce dubna. Trojice Ben

Gilmore, Freddie Wilkinson a Maxime Turgeon vylezla jeho 1.000m jižní stěnu a sestoupila západním hřebenem. Logická přímá linie využívá slabin stěny (A4+ M5+).

Mt. Hunter v obležení Zmíněná trojice se posléze přesunula pod Mt. Hunter do dvoukilometrové cesty Moonflower Buttress (5.8 A3 AI6), která jim neodolala.

Něžné pohlaví na Mt. Hunter Jako první žena uspěla Američanka Zoe Hart, s kanadským partnerem Maxime Turgeonem, počátkem května v severním pilíři severozápadní stěny Mt. Hunter (4.442 m) v cestě Deprivation, aljašské stupnice obtížnosti 6 a 90 st. Jde o teprve čtvrtý přelez této náročné cesty z roku 2004. Za zmínku stojí, že před samotným lezeckým úspěchem jako čtvrtá Američanka složila zkoušky UIAGM na horského vůdce, resp. horskou vůdkyni.

bratrů Huberů (2:45:45) z minulého podzimu. A opět jsou ti nejrychlejší, což patřičně do světa vytroubily všechny americké lezecké e-ziny. Pro Hubery je rychlopřelez The Nose uzavřená kapitola. Nehodlají se pokoušet o prolomení aktuálního rekordního času.

Dlouhá cesta domů je z Baffinova ostrova… Německý tým v hvězdném složení Stefan Glowacz, Robert Jasper, Holger Heuber, Mariusz Hoffman a Klaus Fengler se na šest týdnů v rozmezí dubna až června vydala za hledáním žulových bigwallů na Baffinův ostrov. K dispozici měli jen letecké snímky, které nafotil Američan Eugene Fischer v roce 1990. Dva týdny putovali se saněmi a skútry k Querbitter Fjordu, kde objevili tu stěnu, kterou znali z fotek. Společnými silami v ní udělali 21délkovou cestu Take the Long Way Home s převážně technickými délkami a něco málo volným lezením až k 5.13.

Nose: Nový rekord! Yuji Hirayama a Hans Florine se zasloužili o nový rekord přelezu cesty The Nose ve stěně El Capitan časem 2:43:33, a to 2. června. O více jak dvě minuty tak vylepšili čas

Krátké velké úspěchy Hrůza The Mad Brown zopakována Nicolas Favresse a Sean Villanueva O‘Driscol zopakovali v květnu

tuto děsivou čtyřdélkovou linii (E7 6b 5.12) v „převislém sýru“, jak se o kvalitě místního materiálu nad vlnami Atlantiku v Severním Walesu vyjádřil Nicolas. Cesta z dílny Adama Wainwrighta a George Smitha z roku 1996 rozhodně lezeckým magnetem nebyla, není a nebude.

Adam Ondra a víkendy ve Schleier Wasserfallu Připsal si přelezy Das Erbe der Vater, Gambit, Reality Check, vše za 8c+ a OS cesty Resistence 8b+, které označil jako možná své nejlepší a dále OS linií Helium 8b+ a Siempre secco 8b. V žebříčku na

8a.nu figuruje na 2. místě za Patxi Usobiagou. Pokud by se však počítaly pouze cesty za rok 2008, je s přehledem první. text

Tomáš Obtulovič ml.

Zdroje: www.8a.nu, www.alpinist.com www.baltoroexpress.expedition.sk www.climbing.de, www.climbing.com www.james.sk www.mounteverest.net www.navarra8000.com www.peterhamor.sk www.piotrmorawski.com www.russianclimb.com www.uelisteck.ch

51

portrét

Dědek

Portrét nestora severomoravského horolezectví Jindřicha Gwuzdiocha

Motto: „Jedno si pamatuj, ve štítu měj: dodržuj pravidla, děj se co děj! Na hřišti, v životě poctivě hrej, i kdybys hrál o život, vždycky fair play!“ Kamarádi na něj nedají dopustit. Podnikli s ním nepřeberné množství výstupů, prožili spoustu legrace a díky němu mají i svůj oddíl. Říkají mu Dědek. Od kdy si Jindra nepamatuje. Veškerý svůj volný čas nyní tráví na břehu Těrlické přehrady v malé chatce se dvěma kajaky, plné vlastnoručně vyrobených dřevěných výtvorů – třeba velmi zvláštních krmítek pro ptáky i veverky. „Drátem k nim připevním kusek salámu, a pak už jen pozoruji, jak se veverky slézávají“, komentuje předmět našeho zájmu svým typickým chacharským dialektem. Přes svůj úctyhodný věk, který byste mu díky jeho sportovní postavě nehádali, je stále veselý, pln svérázného humoru: „Mi nevadí vůbec nic, ani prostata!“, kření se pod fousy jako malý kluk. Stále se zajímá o dění v lezení. Když jsme jej s Pepem v jeho království navštívili, na stole měl zrovna rozečtený časopis s článkem Adama Ondry. Když se řeč otočí na horolezectví, Jindra jen mávne rukou: „Co se povedlo Messnerovi, to už se nepovede žádnému!“ Když jsem jej vybídnul, jestli by také nezavzpomínal na své vlastní zážitky

52

z hor a lezení, vůbec nebyl proti. Jeho pověstná kamarádská povaha se ale nezapřela: „Škoda jen, že nás tady není víc. Zatopili bychom, teplučko by bylo...“ Lezení je přece přirozený pohyb. Člověk se nejprve naučí chodit, pak začne lozit. Já s ním začal po válce jako skaut v Ostravě-Heřmanicích. Měli jsme lana Lütznery a v Šilheřovicích nebo Dětmarovicích se na nich spouštěli dolů do bunkrů. Neznali jsme ani Dülferův systém slaňování, a tak jsme dolů sjížděli jen po rukách. Nahoru jsme si pak pomáhali jak se dalo, sháněly se stromy a větve... Největší zážitky jsem prožil s kamarádem Slávkem Bystroněm, se kterým jsem chodil na řeckořímský zápas do klubu Hellas. Stal se z něj mezi nováčky dokonce mistr Československa v muší váze. S ním jsem prožil i jednu z prvních příhod v horách. To už jsem byl starý „cipek“ a dělal ve Skautu v Heřmanicích vedoucího. Zažádal jsem si i o zbrojní pas. Když jsem jej získal, koupil jsem si pistoli Zbrojovku ráže šest pětatřicet. S ní jsme vyrazili

do Tater. Přišli jsme na Slezský dům a pod Velickými Granáty si v kleči postavili stan. Chtěli jsme si na štíty nad námi vylézt nějakou cestu. Bez lana, jen tak. Ráno jsme navařili a pojedli. Při pohledu na prázdné konzervy nás nenapadlo nic chytřejšího, než do nich začít prát mou legální pistolí. Slávek se přidal svou devítkou, kterou měl načerno. Měli jsme radost, jak ty piksle krásně skákaly. Pak jsme vše sbalili, ruksaky hodili do kosodřeviny a začali s výstupem. Dostali jsme se ale do míst, kde to nešlo ani dolů, ani nahoru. Dívám se, jak kousek od nás leze chlap a vedle něj druhý: „Hola, hoši! Nevolali jste o pomoc?“ Tenkrát horská služba neměla takové zákony jako dnes a platilo, že když se někde střílelo, řvalo nebo pískalo, tak někdo volá o pomoc. „Nebyli jste to vy?“ „My ne!“ „Hergot, kdo by to mohl být?“ A cipek Slávek povídá: „To jsem střílel já!“ „Hej? Tak pojďte s námi!“ Ani nevím, jak jsme se dostali dolů. Sešli jsme s nimi na Slezský dům, kde mezitím horská služba poslala do Smokovce pro žandáry. Hned jim telefonem hlásili, že lidé, kteří ráno stříleli a přitom o pomoc nežádali, se už našli a jsou to cepři1 z Ostravy. Ze sluchátka se ozvalo: „Ať jdou k telefonu!“ „Tady turista z Ostravy!“, představil jsem se. „Jestli můžete, vezměte si věci a přijď-

te ke mně na stanici do Smokovce“, přikázal mi hlas v telefonu. „Dobře, přijdeme!“, slíbil jsem. Jenže hned za chatou jsme porvali věci, „hop“ do kosodřeviny a „v nohy“ na druhou stranu. Už nám došlo, která bije. Tím jsme se zachránili, protože jinak kdo ví jak by vše dopadlo. Robili jsme prostě takové „chujoviny“. O něco později za mnou Slávek přišel, že mu chce kamarád prodat švédský skládací kajak. Koupili jsme si jej tedy napůl – za dvanáct set, a začali s ježděním. Nejprve jsme zašli k Odře a vyrazili směrem k Hrušovu. Tam mi ale Slávek povídá: „Zajedeme se podívat, kde se vlévá Olše do Odry.“ „Tak jedem!“, nekladl jsem odpor. Přenesli jsme tedy loď přes zdymadlo a pokračovali v jízdě. Pod mostem u starého Bohumína jsme přejeli státní hranici. Celníci nám vůbec nevěnovali pozornost – polští, ani naši. Dosáhli jsme kýženého soutoku obou řek. Odra se v těch místech rozlívá dost do široka a na hladině bylo hodně kačen. Když jsme kolem nich projížděli, hejno se zvedlo a dosedlo na hladinu zase kousek za námi. Slávek přišel s dalším návrhem: „Zkusme dojet až do Ratiboře!“ „Dobře, jedem!“, souhlasil jsem, protože jsem byl zkrátka pro každou „cipovinu“. V místech, kde se Odra rozdvojuje, jsme nevěděli kam dál. Vydali jsme se doleva, ale moc se nám to nezdálo, a tak jsme zase „vykoníčkovali“ a vrátili se zpět. Pustili jsme se pravou stranou a před Ratiboř dorazili až když už se začalo stmívat. Povídám: „Co budeme robit?“ Byla tam louka a hromada sena. „Přespíme v seně!“, padlo rozhodnutí. Noc jsme přečkali, i když jsme ji celou protřepali zimou. A jak jsme byli špinaví! Ráno se ptám Slávka: „Kolik máš u sebe peněz?“ On měl dvě stě a já čtyři stovky. Dali jsme peníze dohromady a Slávek se vydal do obchodu ve vesnici. Vrátil se asi za půl hodiny s paklem jablek a osmi rohlíky. A bylo po penězích! Nezbylo než se vydat na zpáteční ces-

V Broumovské spáře v Adršpachu

Tak to jsem já – svoboda mladá, růžový květ rozkvetlý

tu proti proudu. Mašírovali jsme celý den až do Hrušova, kam jsme dorazili úplně vyřízení. Kajak jsme nechali u chlapa v budě u zdymadla a valili pěšo domů do Heřmanic. Tam na nás ale banda valila oči: „Jé, vždyť vás hledají policajti!“ Matka měla strach, protože jsme šli na vodu a do večera se nevrátili, a tak vše nahlásila. Naše zalíbení ve vodáckém sportu ale pokračovalo. Za nějaký čas kamaráda zase napadlo:

„Sjedeme si Váh!“ Večer před odjezdem jsem se loučil se svou holkou a Slávek jí strhnul stříbrný řetízek z krku, že jí ho vrátí po návratu. Sbalili jsme věci a ráno vyjeli. Dorazili jsme do Žiliny a pod mostem začali skládat kajak. Tenkrát byly deště, stále pršelo a hrozily povodně. Lidi chodili do roboty, protože byla sobota a o sobotách se normálně makalo. Za komunistů se jelo i o nedělích, v jednom kuse. Všichni se po nás dívali, co blbneme pod tím mostem. Čekali, jestli kajak složíme a jestli opravdu půjdeme na vodu. Každý byl zvědavý, což nás povzbudilo a dost nám narostly ramena. Šupli jsme tedy kajak do vody a vyjeli. Lidé nám mávali... Dojeli jsme až do Beckova, kde byla voda široká jako naše Těrlická přehrada. Zastavili jsme a zašli do hospody. Dali si polívku, ale přišel za námi chlap a ptá se: „Hoši, ta loď je vaše? Potáhnul jsem vám ji, protože voda se zvedla a mohla by ji vzít s sebou.“ Rychle jsme zaplatili a hajdy k vodě. Hup do kajaku a valili jsme dál. Slávek naráz povídá: „Musím něco pojest. Dávej pozor!“ a začal rozbalovat jídlo. Dával jsem tedy pozor, zatímco on se cpal buchtami. Blížili jsme se ale k přívozu, kde bylo natažené lano z jednoho břehu na druhý. Za normální vody tahal s jeho pomocí převozník lidi

na voru. „Slávku, je zle. Lano!“ Kajak narazil do lana, vytočil se, „škoprt!“ – a byli jsme ve vodě. Viděl jsem jen Slávkovu plnou hubu, která z vody vyskočila asi třikrát. Hned mi bylo jasné: „Je zle!“ Snažil jsem se dostat k Slávkovi, ale synka nebylo, kajak nebyl a po vodě plavaly naše žďorby. Bylo po prdeli! Snažil jsem se dostat ke břehu, ale voda mě brala též. Řval jsem o pomoc a elektrikáři, kteří na břehu stavěli sloupy, mi je začali házet do vody, abych se jich zachytil. Když už jsem byl skoro na břehu, přišla vlna a „žbluňk!“, už jsem zase šel. Můj boj s živlem trval asi tři čtvrtě hodiny. Nakonec jsem se zachytil na jednom šutru. Přiletěl chlap a začal mi nadávat. Porval mě, vytáhl na břeh a smýčil do baráku. Svlékl mě, hodil na lůžko, přehodil přese mě deku, druhou deku, peřinu... Začlo to se mnou pytlovat a třepat. Nalel mi slivovici, což byl můj konec. Začala ze mě gruchat všechna voda, které jsem se nalokal a napil. Nakonec jsem se z toho jakž takž dostal. Kamoša ale našli až za šest týdnů. Nějaký rybář šel na ryby a mezi šutry jej objevil. Tehdy za mnou přijel esenbák, zrovna když jsem přišel z roboty. Povídá: „Jak ten váš kamarád vypadal? Co měl na sobě? A měl něco na krku?“ „Měl řetízek, který vzal mé hol-

53

ce“, řekl jsem po pravdě, díky čemuž se Slávek poznal. Řetízek za tu dobu úplně zčernal. Byla to jedna z mých „kokotin“, která nedopadla dobře. Se Slávkem jsem zažil tolik srandy a veselých věcí... Od těch časů pokaždé, když sednu do kajaku, na něj musím myslet.

Další postava z Heřmanic, na kterou vzpomínám, byl Jaroslav Dostál. Pracoval jako úředník ve spořitelně a byl velkým Sokolem. Někdy okolo roku 1952 oslovil naši skautskou partu: „Kluci, domluvte se doma s rodiči, pojedeme lézt!“ Zatáhl nás do Vrátné doliny na Malé Fatře, kde jsem poprvé okusil skutečný alpinismus. Lezli jsme na Mnicha, věž stojící hned u cesty, která se pro nás stala poutním místem. Začal jsem blbnout s lezením. Dostál byl jedním z průkopníků horolezectví na Ostravsku. Společně s Romualdem Gorniševičem, Jaroslavem Moslerem, Zdeňkem Zábojem a dalšími založil horolezecký oddíl na Nové huti, později se k nim přidal i Zdeněk Vlč. Tito pánové dokonce vydali metodickou knihu, na které se podílel ještě Vráťa Fibinger. Byly v ní popsány základy horolezectví, také něco z historie a pro nás nováčky se stala biblí. V té době si horolezci oblékali golfky pod kolena, štulpny a svetr z ovčiny – to byla tenkrát móda. A tak se i chodilo lézt. Kam? Nebudete mi to věřit, ale kromě Vrátné třeba na Bílý Kříž v Beskydách. Směrem na Konečnou stojí u červené značky

Na vrcholu Vysoké. Fotografie s datem pořízení 28. 4. 1964

Fotka ze Schramsteinu v Bad Schandau, kam se jezdívalo opravdu často

skály, které jsou, myslím, dodnes vyskobované. Také jsme samozřejmě lezli na Kružberku, kde náš oddíl jezdil pořád. Byl mezi námi i včelař z Opavy – Jaroslav Mosler, který měl na hrázi konexe, díky čemuž jsme pak na přehradu chodili na brigády. Mazali jsme řetězy a uvnitř hráze spárovali chodby, kde prosakovala voda. Když už nás práce nebavila, šlo se lézt nebo jsme se domluvili s hrázným, půjčili si pramičku, zajeli kousek dál a vykoupali se. Po skalách jsme lezli hlavně my – mladí synci, zatímco fotři jen radili a vyhrožovali palcem: „Opatrně, ať se mi nezabiješ!“ Gorniševič ale takový nebyl. Pracoval jako topenář a byl to dobrý lezec. Byl to také on, kdo mě vždycky do něčeho vyhecoval: „Kluci vy-

54

táhněte ho. Ať se vybojí, ať se trochu vytřese...“ Jakmile jsem se vybál, měl vždy největší radost, zatímco mi to bylo většinou jedno. Vždy jsem si pak na chvíli lehl, popřemýšlel, navařil polívku na Jüwelu2 a blblo se dál. Tehdy na Kružberku poprvé vylezl Luděk Zahoranský stěnu, které se říká Zrcadlo, a i Petr Baudiš tam má svou cestu. Také se ale jezdívalo na Rabštejn, na Štramberk a na písky, kde jsem tehdy vylezl s Vláďou Sznapkou docela hodnotnou Broumovskou spáru v Adršpachu. Z lezení na písku jsem měl víceméně „čurinu“, a vždy se přiženil k nějaké fajné partii, se kterou byla sranda, veselo a cosik se i užilo. Dokonce jsem lezl s Joskou Čihulou poblíž Mnicha ve východoněmeckém Bad Schandau. Kurva, to byl chlap! Pavouk. Obdivuji třeba muchu, jak dovede lézt po stropě a Joska byl něco podobného. Kameradenschaft3 se saskými lezci tenkrát ještě fungoval a takový Falkenstein jsme tehdy obskákali ze všech stran. Němci byli velmi přátelští. A nejvíce se mi líbilo, když takový Němec přišel do hospody a sedl si k tobě ke stolu. U nás si každý hledá místo spíše aby seděl sám u stolu. Do kolektivu nejde, kdežto oni jo. A jak si sedli, už se jelo, už to hučelo. Zpívaly se samé písničky...

Na své jsme si přišli i v zimě. Organizovali jsme třeba přechod zimních Jeseníků a Orlických hor na běžkách. Ze Skřítku se vždy „šmarovalo“ přes Králický Sněžník do Králíků. Celé nás to přišlo asi na čtyři sta padesát korun i se žrádlem, které se za komunistů nedalo jen tak koupit, protože byly příděly. Jednou nám třeba přinesli vajca – hemenex, což bylo něco pro nás havíře! Měli jsme peněz tři prdele, a tak jsme si každý dali ten hemenex třikrát. Paní pak přišla a smutně povídá: „Chlapci, nezlobte se, ale už vám nemůžeme více dát...“ Byly to dobré zájezdy. Když si na ně vzpomenu, až se mi to už nechce věřit. Dneska se už zadýchávám cestou na autobus, kdežto tenkrát jsem opravdu blbnul a řádil.... Své jsme si prožili i v Tatrách, ve kterých se tehdy dalo za tři sta korun žít i týden. Já byl ale blbec, který si myslel, že ušetří, a tak jsem si krosnu nabalil konzervami a žrádlem. Měla poctivých čtyřicet kilo. Když jsem pak lezl do vlaku, spadl jsem ze schodů zpátky i s krosnou. Vzpomínám si, jak jsme jednou jeli se Zdeňkem Bartošem na Térynku. Zdeněk ráno povídá: „Vím o fajných čtverkách na Široké!“ Za ten den jsme na ní skutečně vylezli tři čtyčky. Sice Zdeněk pak

ještě něco povídal, že je tam ještě jedna, ale zákonitě si vyslechl jen: „Tak na tu ti už seru!“ V Tatrách mám i prvovýstup. Měli jsme oddílový tábor v Kačici. Lezl jsem tenkrát s Luďkem Zahoranským. Když jsme dolezli na vrchol, Luděk s klidem jemu vlastním povídá: „Toto ještě nikdo před námi nevylezl“, což mi tenkrát bylo, po pravdě řečeno, dost od větru. S Luďkem jsem pak v zimě lezl také na Skrinicové věže, kde mi ale omrzly prsty. Byli jsme celý den ve stěně. Luděk lezl první a jedno místo stále nemohl a nemohl přelézt, zatímco já pral na štandu kladívkem do vibramů, které tehdy stály 202 korun. Byla to sice kůže, ale nic víc. Haksny4 mi omrzly. Na Zbojnické chatě se mi pak omrzlé prsty nelepšily a já musel dolů do Smokovce za doktorem, který mi na ně dal nějaké černé masti a vše zavázal. Díky němu jsem pak na chatě musel zaplatit nové prostěradlo, protože jsem ho díky mastím celé zbabral dočerna. Silný zážitek mi připravil i další zimní výjezd do Tater. Plantali jsme se pod Volovou věží, furt sněžilo, byl mokrý sníh a nebyla žádná šance na zlepšení. Byli jsme ubytovaní na staré chatě na Popradském plese. Dnes už je to v pořadí třetí chata, dvě předchozí vyhořely. Rozhodli jsme se, že vylezeme alespoň na Ostrvu. Střídali jsme se v prošlapávání stopy. Nakonec přišla řada na mě a povídám: „Hoši, půjdeme krajem u skal, protože tady to smrdí lavinou.“ Vyšli jsme možná padesát metrů a objevil se „had“. Stačil jsem jen zařvat: „Hoši, je zle. Lavina!“ a už jsem jel po řiti dolů. Snažil jsem se otočit na znak a plavat, jak nás to učili v kurzu. Měl jsem taky strach, že ztratím cepín, a tak jsem jej po celou dobu sveřepě držel. Nakonec se vše zastavilo. Protože jsem šel jako první, měl jsem celou dobu ostatní na očích. Vstal jsem a začal hledat chlapy. Doktor Karel, náruživý turista, trčel po pás v křoví. Když jsem jej vyhrabával, řekl mi: „Na mě se vyser, ale pohledej mi odznaky!“ Měl různé turistické odznaky, které v lavině ztratil... Říkám mu: „Ser na odznaky, vždyť nemáme Baudiše a Klastůvka!“ Zdendu, který se také vyhrabal, jsem poslal na Popradské, ať volá horskou službu. Sněžilo a já slyšel volání o pomoc. Lítali jsme po laviništi více jak hodinu a stále nemohli najít místo, odkud se volání ozývá. Byl jsem už fakt nasraný. Uprostřed trčel kámen, do kterého jsem zlostí kopnul. K mému překvapení to ale byla bota a pod ní Kvasňák, který byl už celý červený a v pysku měl sníh. Naštěstí se vzpamatoval. Volání o pomoc bylo tedy Baudišovo, protože byl poslední nezvěstný. Ve sněžení a větříku jsem vyběhl navrch a uvažoval, kde může být. V tom zaslechnu: „Pomoc!“ přímo pod sebou mezi nohama. Podívám se a ve sněhu ďura velká jako pěst, ze které se ozvalo: „Ku, ku, kurva – fusáč!“ Byl rád, že mě vidí. Povídám: „A kde máš foťáky“, protože byl dobrý fotograf... Vyhrabali jsme jej a kromě ztracených věcí se mu dohromady nic nestalo. Jen doktor Bláha, který zůstal v kosodřevině, se nemohl hýbat. Zjistilo se, že má zlomenou kost, díky čemuž pak byl půl roku v nemocnici. Vzpomínané kurzy, které jsem pravidelně navštěvoval, organizovali Zdeněk Vlč, Zdeněk Záboj, který později tak blbě zahynul na Stenaru v Julských Alpách, a také Vráťa Fibinger. Dneska se na kurzy dost kašle, a když už, je to jen o penězích. My jezdili třeba na zimní začátečnický kurz

do Tater a tři dny se věnovali jen nováčkům, kteří se učili chodit na mačkách, brzdit cepínem, jistit na sněhu... Jeden takový kurz jsme měli na Slezském domě. Štefan od nás z oddílu se ale ožral jak Dán – vždyť se taky jmenuje Danko. Dal si guláš a my jen čekali, kdy si vidličkou vypíchne oko. Pak ale přišel chatař, cosi mu řekl a Štefan: „Ty cype, já to tady kupim!“ Štefan byl číslo. Dobrý synek! A uměl lézt, hlavně s Luďkem Zahoranským si rozuměli. Společně s Petrem Baudišem patřili k nejlepším lezcům v našem oddíle. Kde zajeli, vždycky zrobili nějakou hodnotnou cestu. Já s nimi lezl hodně, třeba na písku, nicméně na ty hazardy, co podnikali třeba v Alpách nebo na Kavkaze, já nebyl. S Luďkem jsem ale lezl na Aiguille du Midi v Alpách Cosmicovu cestu. Bylo to v roce 1969, já se chtěl ukázat, a tak jsem o dva dny později vytáhl na stejnou cestu Bedřicha Kramného. Cestu jsem tak zrobil dva razy. Pak jsme si celá parta poblbli i na Mont Blancu, na který jsme vylezli ze strany Aquille di Midi přes Mont Blanc du Tacul a Mont Maudit... O nějaký rok později se do Francie vydali i Karviňáci. Tonda Mikulič mi povídá: „Jeďme s nimi“, a tak jsme vyrazili taky. Moje babina vždy uměla dobře vařit a péct, a tak jsem do autobusu lezl se dvěma balíky buchet a koláčů, které mi všichni hned sežrali. Po příjezdu do Chamonix jsme hned vyrazili k ledovci. Tam mi můj parťák povídá: „Času máme tři prdele, pojďme až na Muletku“ Ptám se: „A kde to je?“ „Nevidíš ji? Tam na tom kopcu?“ Na kopci jsme ale ujeli a „jebli“ do šutrů na moréně. Naštěstí se ale celkem nic nestalo. Pofňukali jsme a vyrazili dál k chatě Grands Mulets, u které jsme přespali v takové dřevěné šopě. Ráno jsme pouvažovali: „Co zrobit včil?“ Na snídani jsme se vykašlali a začali harcovat dále. Mi se jako havířovi šlo blbě. Podíval jsem se na Tondu, kterému se ale šlo ještě blbějc. Nechali jsme tam tedy batoh a pokračovali dále nalehko jen s cepínem. Došli jsme až k chatě Valot pod vrcholem. Tam byl bordel! Pod oknem byla dokonce obrovská kupa hoven. Zauvažoval jsem: „Kurva, vždyť to teče všecko dolů...“ a začal jsem mít strach, že dostaneme průjem. Tonda mne ale uklidnil: „V koránu se říká, že když voda přeteče přes pět kamínků, je čistá.“ Svinčík tam byl ale strašný. A mezi tím bordelem ležel chlap ve spacáku. Hučeli jsme do něj, ale buď byl mrtvý nebo ožralý. Vůbec se nehnul. Z posledních sil jsme pak vyharcovali až na vrch, kde stál Francouz s Angličanem. Vítali se s námi, podávali nám ruky, objímali nás a dávali nám bonbóny... Jenže jeden z těch blbců mě začal pusovat a tím mě nasral. Bonbón jsem mu raději vrátil. Díval se na mě pak uraženě jako hlupy. Mi to ale bylo jedno, protože jsem byl šťastný, že jsem na vrchu. Pak jsme zase zharcovali zpátky a přespali opět v budě na Muletce. Tak jsem tedy zdolal Mont Blanc podruhé...

V šedesátém devátém a sedmdesátém roce jsem v našem oddíle na popud Gorniševiče dělal taky cipka – předsedu. Gorniševič byl sociální demokrat a komunistů měl plnou řiť. Rebelanty vždy požďuchoval a postrkával na špici. Tehdy jsem taky spískal zajímavou výpravu. Když přišli Rusi, měli jsme v plánu, že pojedeme do oblasti Hakkar v Turecku a pokud situace dovolí, chtěli

jsme skončit až na Araratu. Prosili jsme různé podniky o krejcary. Dostali jsme akorát nějaké konzervy, jinak na nás všichni srali. Nějaké peníze jsme ale dohromady dali, taky auto značky Robur. Nakonec jsme tedy vyrazili, jen ne do Turecka. Jeden známý kolaborant nám tehdy radil: „Když pojedete do Ruska, máte všecko.“ Řekl jsem mu: „Jsi chuj? Včil v té době?“, protože po invazi měl každý Rusů plnou řiť. Náš plán jsme změnili na Norsko, kde jsme pojezdili, poblbli a nakonec se dostali až na Lofoty na severu, kde před námi lezli jen Angličané a Němci. Chtěli jsme si tam, chumaji, zrobit prvovýstup, a tak jsme si našli stěnu a s Josefem Vričanem pod ni šmarovali. Nejtěžší byla naše cesta dvě nebo tři délky pod vrcholem. Lezl Vričan, který si cestu vyskoboval a dřevěnými klíny

zajistil. Když pak v jednom těžkém místě zabíjel skobu, vypadl. Já stál na štandu a vtom slyším řev. Strnul jsem a nakonec „Křáp!“ Zhučel přímo na mě. A jak měl na sobě skoby a všelijaké žďorby, tak mě s nimi poranil v obličeji. Dostal jsem se do bezvědomí a on to samé. Po chvíli se ale vzpamatoval a i já se probral. Josef ještě kusek vylezl, ale do cesty se mu postavil komín. „Do komína už nejdu!“, rozhodl. S prdelkou mi to po pádu robilo svoje, ale nezbývalo nic jiného než komín vylézt. Na vrchol nám už pak zbývala jen jedna lehká délka. Do tábora jsme se vrátili až o půl jedenácté večer. Světlo ale bylo stále stejné, jako u nás ve dne. Kolikrát jsme díky němu šli na túru už večer. Normálně jsme se sbalili a vyrazili.

55

Na vrcholech skandinávských hor V srpnu 1970 konala se výprava ostravských horolezců za severní polární kruh na ostrov Lofoty. Během své cesty Norskem působila také na ledovci Svartisenu a v oblasti Jotunheimenu, kde osm účastníků vystoupilo na Galdhopiggen (2.468 m)‚ nejvyšší vrchol severní Evropy. Mezi divokými štíty Langsfjeletu a Luntindenu vyplouváme na otevřenou hladinu Norského moře. V dálce před námi vystupuje k obloze hradba zubatých štítů, jejichž nejvyšší vrcholy se ukrývají do závoje šedých protrhaných mraků. Krátce po půlnocí – téměř za denního světla – připlouváme do Svolvaeru, hlavního města lofotských ostrovů. Příští den získáváme informace o nejméně prozkoumaných horských oblastech ostrova Aystvagoya. Máme několik hodin času a tak vystupujeme spolu s Rudolfem pod vrchol malebného štítu Svolvaergeitu. Otvírá se nám úchvatný pohled na město s přístavem omývané nekonečnou hladinou modrého Atlantiku. Kolem poledne se naloďujeme na malou osobní loď. Krátké chvíle před jejím odplutím využíváme k zábavnému rybolovu. Protože máme jen primitivní udici, nenecháváme se odradit, a za chvílí máme na palubě pět kusů velkých ryb. Konečně opouštíme přístav. Za námi zůstává město ze svým příšerným rybím zápachem a nám se znovu otvírá široký pohled na říši ostrovních hor. První zástavka je v malé rybářské osadě na pustém skalnatém ostrově Skrova. Přístav je přeplněn sušenými treskami, které doslova obléhají stovky křiklavých racků. Pestrá, barevná stavení rybářů se ostře vyjímají na šedé pustině ostrovních skal. Míjíme pustý, divoký ostrov Litle Molla, jehož několik set metrů vysoké kolmé stěny padají přímo k hladině moře. Úžinou mezi ním a ostrovem Store Molla se nám otvírá úchvatný pohled na zaledněnou oblast Troldfjordenu. Zastavujeme ještě ve dvou přístavech až konečně po čtyřech hodinách plavby přistáváme na severním pobřeží ostrova Store Molla, v malé rybářské osadě Oyhellhamnu. Loď se s několika turisty na palubě vrací zpět do Svolvaeru. Před námi se otvírá pohled na divokou skupinu troldtindenských hor. Zubaté štíty, vysoké kolmé štíty a bílé ledovce plazící se k okrajům zelených údolí, to je obraz vyvolených hor. Naše pohledy především patří krásné žulové pyramidě Rultenu (1.062 m) oděné do nachových šatů zapadajícího slunce. Tam někde leží cíl naší cesty. Člun, na který naposled překládáme expediční materiál, je na vlnách nepokojný, houpe se, jako by ho už každou chvílí měly pohltit zelené vody Raftsundetské úžiny. V kabině malé rybářské loďky pak s chutí dojídáme zbytky ryb ulovených ve svolvaerském přístavu. Na slanou mořskou vodu jsme si ještě nezvykli, proto se společně dělíme s malou lahvičkou rumu, přibalenou do expedičních zásob. Tekutina chutná nejvíce našemu lofotskému převozníkovi, dává se do zpěvu a pak na oplátku musíme zpívat my, hlavně tehdy, když plujeme v blízkosti jeho obydlí – známe ho z mapy jako osadu Reknes. Tvoří ji však pouze jediný

56

Ledovcový výstup

hlavy, které při špatném došlápnutí často mizí v záplavě květnatého prachu uprostřed neprůhledné zeleně kapradin. Po několika hodinách vysilující cesty dosahujeme úpatí JV stěny Langstrandtindernu (932 m). Nastupuji společně s Jindřichem do 500 m vysokého centrálního komínu, kterým po sedmi hodinách těžkého lezení vystupujeme na vrchol hory. Otvírá se nám úchvatný pohled na čarokrásnou říši ostrovních hor omývaných nekonečnou hladinou Atlantiku, v níž se jako ohnivá záře zrcadlí odraz zapadajícího slunce. S jeho východem se vracíme do tábora. Čeká nás řidič s teplým nápojem a dva přátele, kteří se vrátili krátce před námi. Schází však čtveřice vedená Petrem Baudišem. Ukončili prvovýstup dávno před námi, ale doposud se nevrátili. Trápí nás skutečnost, že nemáme ani nejmenší tušení, kam po dosažení vrcholu zamířili. Naše dohady přemáhá únava, a tak se za chvíli noříme do hlubokého spánku.

Expediční pohlednice výpravy do Norska v roce 1970

rybářský domek reprezentující východní pobřeží ostrova Aystvagoya. Po ukončení plavby nevycházíme z údivu. Náš převozník nepožaduje za přepravu lodí žádné peníze, spokojí se s malým dárkem a navíc nám podává přesné informace o působení anglické a německé výpravy v oblasti Rultenu. Základní tábor stavíme nedaleko pobřeží v blízkosti ledovcového jezera Kveitvik. S jeho výstavbou končíme krátce před půlnocí. Brzo ráno opouštíme tábor směrem do Kveitvikova údolí. Míjíme překrásné jezero napájené ledovou vodou, valící se četnými vodopády z blízkých ledovců. Nad jezerní hladinou začínají březové háje. Představa „háje“ však mizí okamžitě po vstupu do lesního porostu, kde se doslova prodíráme těžce proniknutelným pralesem. Postupujeme dál jen za cenu krvavých odřenin. Pod listnatou střechou pralesů jsou ukryty četné bažiny a zrádné tůně zalité vodou, jejichž hloubka je pro nás těžko změřitelná. Kde není les, tam stojí téměř půldruhého metru vysoké kapradí, rostoucí přímo na polích balvanů. Z kapradí nám trčí jen obnažené

Budí mne vzrušené hlasy, mezi nimiž jasně rozeznávám Petrův. Pohled na skupinu je otřesný: rozervané oděvy a strhané obličeje poznamenané utrpením posledních hodin jsou tak výrazné, že je jen stěží poznávám. Z jejich vyprávění vyplývá, že sestoupili na západní pobřeží Austnesfjordu. Odtud se na vypůjčeném člunu přeplavili do rybářské osady Trosvik, v níž žádali místní rybáře o převoz do oblasti Reknesu. Bohužel peníze neměli a sliby, že v táboře dostanou dary, nezabraly. Pro návrat do základního tábora si zvolili pobřeží jižního cípu poloostrova. Byla to strašná cesta. Nekonečné březové pralesy a hladké stěny padající přímo do moře jim vzaly poslední zbytky sil. Moje touha po extrémním prvovýstupu mne přivádí společně s Jindřichem pod východní pilíř Kveithornu (800 m). Výstup je od samého počátku neobyčejně těžký a vyžaduje maximální úsilí. Střídají se komíny a úzké spáry s dlouhými úseky lezení po skobách. V horní polovině stěny dosahujeme pohodlný, mechem porostlý balkón. Začíná pršet. Zatloukám skoby a znovu visím na příčkách žebříků. Další me-

try zdolávám pomocí dřevěných klínů. Potom lezu kousek volně a s námahou zatloukám jistící skobu. Nedrží! Zatloukám novou do pukliny pod odštěpený blok a levou se jemně přidržuji zatlučené skoby. Najednou mi ruka vyletí do prázdna a tělo nezadržitelně ztrácí rovnováhu. Jindro..! Padám ...! Drž...! Hlas plný úzkosti mi vyrazil z hrdla, cítím, jak se převracím dozadu. Najednou mně nějaká tajemná síla znovu obrací tváří ke skále a vidím

míhající se stěnu jako dálnici. Následuje několik škubnutí, až cítím tvrdý náraz. Ležím na plošině a se strachem otevírám oči. Lano směřuje k poslednímu dřevěnému klínu, odkud se vrací zpět k Jindrovi. Ten sedí nehybně u stěny a těžce dýchá. Jen pomalu zvedá hlavu. Pod bílou přilbou se mu zjevuje krvavé čelo a nos, který utrpěl nejvíce. Chce promluvit, ale z úst vytékají jen pramínky krve. S velkými bolestmi hrudníku a levé nohy začínám lézt. Znovu se svěřuji dřevěným klínům

a jen s vypětím sil dosahuji velké odštěpené plotny. Křečovitě traverzuji po její ostré hraně, která nás definitivně vyvádí ze zajetí stěny. Po deseti hodinách krajně těžkého lezení dosahujeme vrchol a nekonečným slaněním přes Východní sedlo dosahujeme úpatí severních stěn Kveithornu. Po půlnoci se vracíme do tábora a spokojeně zalézáme do spacích vaků. Náš pobyt na Lofotech se končí. článek z dobového tisku napsal Josef Vričan

V Norsku byla prohibice a kořaly tam nebylo. My s tím ale počítali a vezli s sebou plaskulky rumu, kterých jsme měli tři prdele. Díky nim jsme dost ušetřili. Rybáři, co nás na lodích převáželi, dostali vždy zaplaceno kořalkou. Já jsem plaskulu vyměnil za kůži a parohy ze soba. Nakonec jsme ale stejně všechny peníze uvalili, protože jsme nakoupili různé knížky a lovecké nože... Navíc Tomčalovi se ztratily peníze. To byla hádka, to byl kravál! Nezbývalo, než se všichni poskládat na sto dolarů Tomčalovi. Když jsme pak jeli domů, Tomčala měl nakupené všechno, i velký kazetový magnetofon. Jen my měli hovno. Poslední plaskule jsme na zpáteční cestě vyměnili za hambaté časopisy, které u nás ještě nebyly v takové oblibě jako dnes. Když nám pak na hranici povídali: „Máte problém. Přetáhli jste pobyt o tři dny...“, nabízeli jsme jim již zmiňované časopisy, jenže celník povídá: „To svlékání zažijete vy osobně, až přijedete domů!“ Baudiš měl totiž bráchu, který v osmašedesátém zmiznul během návštěvy západního Německa. Zůstal v utečeneckém lágru v Kasselu. My se za ním zastavili a kdosi to na nás líznul. Doma nás pak postupně volali na kriminálku, mne do Karviné. Byl jsem vedoucí výpravy, a tak jsem se jim musel zpovídat. Tam mi řekli na rovinu: „Nic nám nevykládejte, vy jste byli u emigrantů!“ Kdo to prásknul, dodnes nevím. Zakázali mi zájezdy na tři roky. Zrovna jsem měl jet z roboty na průmyslovou výstavu do Lipska...

„Kaj se tu bere tranzistorák?“, divím se, protože tenkrát ještě běžně nebyly. „Co robíš?“, ozvalo se shora. „Buď ticho!“, povídám. „Lez!“ „Počkej ještě chvilu“, a dál jsem poslouchal, odkud to jde. „Tak lezeš?“ Vylezl jsem a pod vrchem v ryncálu byla plechovka od piva, a jak do ní foukal vítr, bzučela a hrála. A já blbec myslel, že to je tranzistorák... Párkrát jsme zajeli i do Jugošky, kde se nám bohužel v roce 1983 stal velký malér. Když jsme přijeli k chatě Aljažev dom pod Triglavem, vedoucí zájezdu rozhodl, že se postaví stany a první den se seznámíme s terénem: „Ošpízujeme Triglav, podíváme se po okolí, pofotíme, ale nikdo nepůjde na túru!“ Jenže ráno jsem se probudil a Leoš Chwistek vypadnul, Láďa Wrzecionko vypadnul, prostě hodně kluků šlo lézt. Mezi nimi i Milan Tomek s Petrem Borovcem. „Nasrali“ se v Triglavu do nějaké cesty, která ještě nebyla dokončená, a urvala se s nimi velká almara. Naše skupina se večer zvesela vracela ze Stenaru a v táboře nápadné ticho. Právě kluky snášeli zpod stěny. Bylo po všem. Zájezd skončil tím nejblbějším způsobem. Za dva roky jsme tam jeli pověsit pamětní desku. Jeli se mnou Leoš Chwistek a Petr Pagáč, kteří taky hned na začátku museli nalézt do Bavorské cesty. Zapráskli se a do půlnoci se nevrátili. Navíc ráno přijeli policajti, že se prý na našem místě už nesmí stanovat. Začali sbírat pasy, tedy i ten můj: „Pojedete s námi!“ Všichni jsme museli jet k soudu, kde nás odsoudili za zakázané stanování v národním parku. Všichni dostávali pokuty od dvě stě do sedmi set dinárů. Přišla řada na mě. Vysvětlil jsem jim, že jsme přijeli pověsit pamětní desku, což zabralo. Pokutu jsem nakonec neplatil, ale rozsudek jsem dostal přes šest stránek. Kluci se ze stěny vrátili až ve tři odpoledne. Na Triglav mám tedy i černé vzpomínky, nicméně cosi jsem v něm taky odlezl – třeba Bavorskou cestu s Vláďou Sznapkou. S Vaškem Lašrůvkou a Jurou Pavelkem jsme zase vlezli do Skalašské cesty. Práskli jsme se tam ale a pak museli traverzovat celou severní stěnu až do Slovinské cesty. Do kempu jsme se tehdy vrátili až o půl jedenácté večer. Alpinismus mě ale vždy lákal hlavně z důvodu, že jsou u něj kamarádi a s nimi spojená prdel, a ne protože někam lezu. S oddílem se dalo opravdu hodně cestovat. Dneska se na starý režim nadává. Já ale musím říct, že nejhorší to zase nebylo. Komunistický režim, při tom všem, jak se nesmělo nikde jezdit, byl dobrý natolik, že jsme si mohli zajet zalézt do Bulharska, Rumunska nebo Jugoslávie. Vždycky to nějak šlo vyřídit. Dvakrát jsme si zajeli i na Kavkaz, kde se nám

ale moc nedařilo, protože byly blbé podmínky. Taky jsem se dostal do Peru pod Huascarán, na Machu Picchu nebo do Dračích hor v Africe, kde jsem zdolal Katedrálu. Opravdu si nemám nač stěžovat...

V oddíle Nové huti bylo hodně kluků z Havířova a já tam také dostal byt ze šachty. Někdy okolo roku 1978 se událo několik průserů a blbých zážitků. Jedním z nich byl oddílový zájezd na Rabštejn, kde kluci zpívali cipoviny, nadávali na komunisty a kerysi jich bonznul. Sysel pak dokonce skončil v kriminále, ostatní měli problémy v práci nebo je vyloučili z oddílu. Uvažovali jsme, že by nebylo špatné založit nový oddíl. Požehnání nám dal i Gorniševič, a že to mám v Havířově řídit. Zase vše hodili na mě, protože jsem tehdy byl hurá do všeho. Oddíl Baník Havířov pak byl založen 21. června 1979 na první letní den. Patronát měl nad námi důl Dukla, kde jsme dělali brigády. Také jsme v Havířově natírali balkóny. Za vydělané peníze se dalo ledacos pořídit. A já organizoval srazy na Goduli, otvírání skal, zavírání skal, babina napekla koláče, sranda byla... Leoš Chvistek s Milanem Tomkem a Jurou Pavelkem mě raz dokonce vyhecovali, ať s nimi jedu na Hokejku. Jura lezl první a já za ním – jedna délka, druhá, třetí... A pod vrchem naraz slyším tranzistorák.

57

Z vyprávění v Dědkově království Očividně ses vždy rád bavil, můžeš vzpomenout na nějaké své povedené kousky? Kokotin jsem zažil opravdu hodně. Byli jsme třeba lézt v Bulharsku. Už ani nevím, jak se ta cesta jmenovala. Byl v ní šikmý komín, který se ale dál přelézt i úzkým oknem. Chlapi, co se mnou šli, byli samí morousi ramenatí, silných koster. Já střízlík komín překonal oknem, a když jsem je dobíral, chtěli mě zabít. I na šachtě musela být sranda. „Chceš bago5?“ „Ja!“ No jo, jenže oni mi do něj nastrouhali inkoustovou tužku. V kupelu jsem pak vypadal! Myju se a zuby modré, pysk modrý... Nebo přišel synek a povídá: „Půjč mi mýdlo!“ Tak jsem mu půjčil mýdlo, se kterým ale odešel kdesi do řiti. Ptám se: „Kde šel ten chlap?“ „Prý do kantýny pro pivo.“ Jenže udělal chybu, protože si v šatně nechal sako na šňůře. Když se vrátil od piva, uviděl mě pod vodou i se svým sakem. Takové hovadiny se dělaly. Jako havíři jsme jednou nafasovali gumáky, protože jsme chodili přes překop6, který byl zatopený. Když jsi pak došel pod rubaninu7 do předku, tak sis gumáky sezul a robil v normálních botách. Kdosi ale sebral baňok8 s olejem a nalil jej do gumáků. Když skončila šichta, všichni zajeli do gumáků s olejem... Kde jsi všude fáral? Začínal jsem na Slezské Ostravě na Michálce – šachtě, která už neexistuje. Pak jsem robil na dole Petr Cingr v Ostravě-Michálkovicích, který se dnes jmenuje Důl Michal a je v něm muzeum. A naposledy na Rudém říjnu. V rubání jsem byl asi šest roků, pak jsem šel do přípravy. Na šachtě bylo vždycky nejhorší vyžebrat volno na hory, protože se furt makalo. Sobota – robota, i v neděli se fachčilo. Za měsíc jsem třeba robil dvě tři soboty a k tomu dvě neděle. Když jsem pak chtěl jet s partyjou do Jugoslávie, musel

Dědek na Vysoké ve Vysokých Tatrách v roce 1990

jsem prosit závodní radu o dovolenou. Nedali mi ji, a tak jsem šel na Krajskou odborovou radu, kde pracoval nějaký Jelínek, předseda hornického svazu, ať domluví řediteli. Zdůvodňoval jsem to, že stejně jako chlapi na šachtách a v továrnách musí plnit plány, tak i my horolezci máme své závazky, které se musí plnit – třeba výkonnostní třídy. Ředitel mi pak volal: „A jak se nám odměníš?“ Povídám s humorem: „Jaké odměny chcete? Já si tam můžu zlomit haksnu a to bude celá odměna. Že mi budete muset hradit ještě nemocenskou.“ Nakonec rezignoval: „Jeď do řiti!“ Tak to tenkrát chodilo. Člověk musel být dotěrný a nesměl se bát. S proudem jdou jen zdechlé ryby! Musím taky říct, že jako havíř jsem sice dělnického původu, ale partaj mi nějak nepřirostla k srdci. Když jsem třeba četl rozsudky nad celými skupinami – se Slánským, s Husákem, jak odsoudili Klementise a ostatní, nelezlo mi to pod fusy. Matka se sice snažila být funkcionářka v místní organizaci v Heřmanicích, protože strýc zůstal

58

na Libavou do kárné roty. Můj nadřízený nebyl naštěstí nějaký „hurá soudruh“, ale byli tam i mužici14 – rváči. Jeden z nich mne vyzval na boj. Jak ten mě zmlátil! Za vzorné chování mi ale snížili trest na polovinu. Při návratu mne pak na olomouckém nádraží kontrolovali: „A za co jste byl u kárné roty?“ „Za dršťku!“ „Měl byste po ní ještě dostat!“, vtipkovali. Když jsem se vrátil ke svému útvaru, kufr jsem měl vyrabovaný a jeden desátník chodil po celou dobu, co jsem byl v base, v mých botách. Takovou jsem měl tedy vojnu. Za můj pobyt v kárné rotě a u pétépáků mi ale zvýšili důchod o patnáct korun za každý měsíc. Za těch osm měsíců tedy dostávám sto dvacet korun přida-

Při sestupu z Hokejky ve Vysokých Tatrách

v koncentráku, ale já začal být postupně přesvědčený proti komunistům. Chtěl jsem se třeba přihlásit do horní školy, že si udělám kurz na štajgra9, a tak jsem musel napsat životopis. Krásně jsem v něm popsal, jak jsem kdysi vstoupil do Skauta, vedl skautský život a že skautingu mohu děkovat, že jsem na takové úrovni zdatnosti, že bych fyzicky vydržel i na šachtě. Tím jsem si to posral úplně! Když jsem pak měl jít na vojnu, hlásil jsem se k výsadkářům do osádky v Rychnově nad Kněžnou. Nakonec jsem ale skončil u PTP – pétépáků10, kde jsem udělal další chybu. Po šichtách se totiž konala tzv. politická informace, kde večer zaznívaly různé chujoviny. Jednou se na tuto osvětu dostavil i bratr ředitele OKD Stuchlíka, který pracoval jako kulturní pracovník. Zeptal se, jaké máme stížnosti a přání. Parta samozřejmě nadávala, různě se hlásili a všecko kritizovali. Synci žduchali i do mě: „Tož řekni tež cosik!“ Nechal jsem se tedy vyhecovat a povídám: „Podívejte se – vy vykládáte a na bráně píšete, že kasárny jsou druhý domov vojáka. Jsem tu už tři měsíce a vy jste ještě nebyli schopni sehnat slámu do stružoku11.“ Přitom jsme na šichtě skládali vagóny se slámou, která se odvážela kamsi do JZD12. „Co ještě máš?“, zeptali se. „Podívejte se. Já jsem voják, platím nemocenskou, stravné, platím pobyt, a když onemocním, tak mám jen deset korun žold. Kde ty peníze jsou?“ „A co ještě máš?“ „Robím s havířem. Já dělám na něho, on dělá na mě. Jenže on dělá na sto třicet procent a já mám jen sto pět procent. Jak to?“ Banda začala tleskat a on povídá: „Soudruzi! Straníci tu zůstanou a ostatní můžou jít!“ Já jsem byl tenkrát kandidát strany, a tak jsem zůstal, jenže zaznělo: „Vypadni!“ Vyhodili mě a na čem se uradili nevím. O půl jedenácté večer ale přišla na cimru13 služba, a že mám jít k náčelníkovi, k nějakému štábnímu kapitánovi Komínkovi z Frýdku. Zahlásil jsem se u něj a on hned: „Rudá armáda bojovala a ty sis kule válel! Dneska, když máš pracovat, tak rebeluješ!“ Odvětil jsem provokativně: „To bylo mou vlasteneckou povinností, abych sabotoval a kule válel, když Rudá armáda bojovala!“ Vyhodil mne. Den před Silvestrem mě veřejně zatkli a za čtrnáct dní jsem měl přelíčení před nastoupenou jednotkou a všemi útvary na Karvinsku. Chytnul jsem flastr šest měsíců za šíření poplašné zprávy a kažení morálky mužstva. Pak přišla služba, dostal jsem okovy a lokálkou, která tehdy ještě jezdila z Karviné přes Radvanice k ostravskému divadlu, mne odvezli do věznice, kde jsem si pobyl asi čtrnáct dní. Nakonec mne převezli na vlečce za traktorem

Na vrcholu Vysoké. Fotografie s datem pořízení 28. 4. 1964

ných k důchodu. Jsou to takové chujovinky, dneska k zasmání. Ale tenkrát mi do smíchu nebylo. Fascinuje mě, že máš po tom všem stále tak dobrou náladu na rozdávání. A jak se vůbec vymykáš svým vrstevníkům... Život musíš umět žít. To je taky umění. Kolik já měl kamarádů, se kterými jsem robil, se kterými jsem lezl a užil všelijaké srandy. A dneska už jsou všichni mrtví. Mě to tak sere, poněvadž kolikrát bych si tak rád poseděl, zavzpomínal, podřistal... Ale už to nejde, protože není s kým. Vždyť i Kořenský správně říkal: „Starým a nemocným lidem se vyhýbej, protože nemluví o ničem jiném než o chorobách a problémech.“ Já už si kolik let říkám: „Ten už taky umřel, teď musí být řada na mě!“ A zas hovno... Před dvěma roky jsem slavil na Rabštejně osmdesátku. A ti naši kokoti, já jim jinak neřeknu, se složili a kupili mi jako dárek seskok padákem. No, skočil jsem. Ale předtím jsme tři hodiny bloudili kolem Prostějova než jsme to letiště našli. Nedlouho předtím měla švagrová narozeniny a babina povídá: „Běž kupit kvitka!“ Tak jsem šel přes Havířov a na parkovišti vidím jeřáb, ze kterého lidi skákali na gumě. Stojím tam, dívám se a úplně jsem zapomněl, že mám jít pro kvítka. Přišel za mnou kluk – prý jestli si nechci skočit. Povídám: „A kaj mám vzít takové peníze?“ „Já vám to zařídím zadarmo. Chcete si skočit?“ Já na to: „Zadarmo si skočím!“ „Tak počkejte chvíli“, a šel kdesi do řiti. Nějaký poslanec z Těrlicka totiž tyto skoky organizoval jako svou reklamu. Za chvíli přišli, že je to hotové. Chvíli jsem počkal, pak mě zavolali, sedl jsem na stolek, uvázali mi gumy a manžety kolem nohavic. Vytáhli mě navrch a cosi vykládali o stylu jak chci skočit: „Kotrmelcem nebo po hlavě?“ „Mi to je jedno... třeba po hlavě. Kurva, jen ať se to neurve!“

Hup a byl jsem dole. Třikrát nebo čtyřikrát to se mnou povyskočilo, a pak mě pustili zase na zem. Že jsem frajer? No, na kokotiny jo! Taky mám vnuka, chlap jak hora. Jedu s ním tak v autě a on si frajersky nezapne pásy. Povídám mu: „Tak to zmáčkni, kolik vytáhneš.“ Pustil to sto osmdesát a tím chtěl dědu vystrašit...

Jindřich Gwuzdioch nestor severomoravského horolezectví narozen 11. 6. 1926

cvičitel II. třídy 1969/1970 předseda horolezeckého oddílu NHKG 1979 zakladatel horolezeckého oddílu Baník Havířov

No je asi lepší si s tebou moc nezačínat. Kromě srandiček tě ale určitě užije i na rozumné věci, o čemž svědčí i tato chatička. Vše, co vidíš, bylo oddílové. Jenže kluci se nasrali – vždyť říkám: je to banda, a na výročce odhlasovali, že mi to dávají. Takže já teď musím platit nájem lesní správě a se vším si tady pohrát. Jezdím sem z Havířova každý den, ale už ne na kole jako dřív. Měl jsem totiž několik průserů. Jednou jsem tak jel za kamarádem, a když jsem dojel v Havířově ke Slávii, probudil jsem se až v nemocnici. Viděli mě, jak jsem normálně jel na kole a z ničeho nic sebou máznul na zem. Babina mi pak řekla: „Opovaž se mi jezdit na kole!“ A přitom mám doma ve sklepě pět bicyklů. Pak jsem si nechal na chajdě udělat novou střechu, která už potřebovala jen obít boky. Přistavil jsem si tedy žebřík, jaksi jsem se zahnal a už jsem o ničem nevěděl. Probral jsem se na zemi celý pokřivený a... kurva, hýbat jsem se nemohl. Když si na to vzpomenu, začne mě všecko bolet. Oblékl jsem se tedy a šmatlal na autobus. Když přijel, posadili mě do něj a vysadili před barákem. Zvoním zespodu na babinu, ať zavolá sanitku. Odvezli mě do špitálu na rentgen – pět žeber zlomených. Tak jsem si poležel v nemocnici, ale následky nemám. Kdysi jsem měl v občance napsané chudý dělník a teď pro změnu havíř nemotora. Akorát dýchat nemožu. Kurva, jak se rozkašlu... To víš, mám invalidní důchod na zaprášené plíce. Silikóza! Na chatičce je vidět, že rád pracuješ se dřevem... Lezení jsem dělal hlavně, abych doplnil čas. Jinak mě vždy zajímaly jiné věci. Dřevo, to je moje. Strašně rád do něj vrtám. Robím třeba krmítka na kšeft pro zdejší goraly15, kteří už mě znají. Abych se nenudil. Nebo mě baví sbírat samorosty. Dělal jsem i výstavy a lítal s nimi po Praze v klubu sběratelů kuriozit při domu železničářů. Jak je hledám? Sednu na kajak a jezdím třeba kolem břehu. Naposledy předevčírem. Nahodil jsem kajak, šňůru jsem si dal na krk a plaval na druhou stranu. Až tam jsem do kajaku nasednul. To je moje jediná zvláštnost – plavu a kajak si táhnu za sebou. A až už nemůžu, tak do něj nasednu, jezdím kolem břehu a sbírám samorosty. Já ti ukážu fajnou vázu. To je můj nejstarší samorost, někdy z roku třiapadesát... Líbí se mi pěkné věci, a tak sbírám všecko možné. Dnes jsem zatížený hlavně na korbele. Kdybych viděl dobrý korbel, to by mě potěšilo. Mám jich asi padesát. Jednou jsem ale zaváhal. Narazil jsem na pěkný korbel, ale chtěli za něj tři a půl tisíce, což se mi zdálo draho. Naráz zmiznul, což mě pak mrzelo. Byla to taková modrá vysoká holba. Korbele mají své signatury jako porcelán. Musí být staré, z kameniny, s cínovým poklopem... Další mou sbírku tvoří fajfky. Mám jich asi šedesát. Nejpěknější mám fajku s perletí, s koňskou žíní a parožím. Ta je hodnotná. Pak mám pěnovky... Sbíral jsem i zápalkové nálepky. Kdybys viděl, jaké krásné motivy na křídovém papíře můžeš najít na zápalkových nálepkách – květiny, hřiby, státníky, kroje... U nás to momentálně neletí, ale třeba v Jugoslávii nebo Číně mají přímo umělecké práce. Sbírám také známky, ale jen s horským motivem, nebo horské odznaky a české jubilejní mince. Všecko nejde sbírat naráz, a tak to čas od času střídám. Zrobím si pauzu, oddechový čas a naskočím zas na něco

Přehled nejvýznamnějších výstupů Vysoké Tatry 1959 Kačací věž, z Kačací doliny, prvovýstup klas. V, 13.8., spolulezec: Ľudovít Zahoranský Lomnický štít, Z stěna, Hokejka, klas. VI, spolulezec: Jiří Pavelek Malý hrot, Z stěna, Koutem, klas. VI A2, spolulezec: Leoš Chwistek Julské Alpy Triglav (2.865 m), Bavorská cesta, klas. VI, spolulezec: Vladimír Sznapka Triglav (2.865 m), Skalašská cesta, spolulezci: Václav Laštůvka a Jiří Pavelek Alpy 1969 Aiguille du Midi, pilíř Cosmic, klas. V-VI, spolulezec: Ľudovít Zahoranský Aiguille du Midi, pilíř Cosmic, klas. V-VI, spolulezec: Bedřich Kramný Mont Blanc (4.807 m), hřeben přes Mont Tacul a Mont Maudit Grosglockner (3.798 m), Pallavicini Rinne Lofoty, ostrov Austvagøi, oblast Öihellsund, severní Norsko 1970 Langstrandtinderne (932 m), J stěna, prvovýstup levým zářezem, klas. V, 14.8., spolulezec: Josef Vričan Kveitvikvekter, J žebro, klas. III, 15.8., spolulezci: Josef Vričan a Rudolf Vronský Sneskarvekter, JV stěna, prvovýstup, klas. VI A3, 16.8., spolulezec: Josef Vričan (účastníci výpravy: Jindřich Gwuzdioch – vedoucí, Petr Baudiš, Jiří Tomčala, Rudolf Vronský, Vláďa Recman, Pepa Blaženec, Ruda Peřina a Pavel Kolat) Rila, Bulharsko Maljovica (2.729 m), Ušite (2.560 m), Elenin vrch(2.654 m), výstupy klas. IV+ Skandinávské hory, Švédsko Kebnekaise (2.103 m, nejvyšší vrchol Švédska), klas. III Dračí hory, Jižní Afrika Cathedral Peak - Katedrála (3.004 m) Dále: Rumunsko, Kavkaz 1

Cepr obyčajný – ze slovenštiny (cepr obecný) – mastňák, zkr. cestovní prase, který se vyznačuje novými pohorkami a jehož nejtěžším zavazadlem je jeho nabitá peněženka, viz „Smiech na lane“ Ivana Baja. 2 Juwel – excelentní benzínový vařič, dovážený z NDR, který se musel nahřívat pevným lihem a občas vybuchoval. Předmět spousty historek z minulosti. 3 Kameradenschaft – navazování přátelství. 4 Haksny – nohy. 5 Bago – žvýkací tabák, používaný na šachtě, kde se nesměl rozdělávat otevřený oheň a kouřit. 6 Překop – vodorovné důlní dílo, obyčejně začínající na nárazišti a vedené kolmo na směr ložiska.

Obvykle je to nejkratší spojení ložiska s těžnou jámou. 7 Rubanina – veškerá vyrubaná hornina. 8 Baňok – nádoba, hrnec, bandaska. 9 Štajger, štajgr – mistr v uhelném dole. 10 Pomocné technické prapory (PTP) Československé lidové armády – byly zřízeny v roce 1950 pro tzv. politicky nespolehlivé osoby. 11 Stružok – slamník. 12 JZD – Jednotné zemědělské družstvo – zemědělský podnik v době socialismu. 13 Cimra – pokoj, místnost. 14 Mužik – rolník, sedlák. 15 Góral – obyvatel polské strany Tater a severních Beskyd.

jiného. Baví mě tedy i takové cipoviny. Horolezectví bylo vždy jaksi navíc. Kurva, hoši, vy mě serete! K čemu nežerete? Vemte si aspoň keksy! A nedáte si ořechovku? Ty nemůžeš pít? Hoď to auto do potoka, já ti pak pro něj doplavu. Já mám tady i ploutve – podívej! Pij to! Já jsem kdysi na alkohol nebyl. Když jsem třeba u táboráku viděl jak koluje flaška rumu, vylil jsem ji do ohně. Tehdy to vypadalo, že mě zabijou. Nebo když jsme chodívali na běžky – kluci měli s sebou vždycky rum: „Na, napij se!“ A já bech s tím do sněhu! Masaryk říkal: „Kdo pije nemyslí. Kdo myslí nepije!“ A měl pravdu. Dnes tvrdím: „Pijeme přece, abychom se povznesli a ne abychom upadli!“ Všechny kluky v oddíle jsem naučil dělat ořechovici. Recepis je

jednoduchý: posbíráš dvacet ořechů před Annou, kdy se ještě dají rozkrájet, aniž bys narazil na tvrdou skořápku. Zaliješ je litrem lihu, dáš k tomu hřebíček, nové koření a celou skořici. Vše necháš uležet šest týdnů. Pak svaříš kilo cukru s litrem vody, vliješ ke zbytku a zase počkáš šest týdnů. Nakonec to přeliješ přes filtrační papír nebo přes vatu a piješ! To je nejlepší kořala. Jantar! A když to budeš chlastat, tak mě přežiješ! V Těrlicích, červenec 2008 zpracoval foto

Martin Krejsa Pepe Piechowicz a archív Jindřicha Gwuzdiocha

59

závody

Marek Repčík (1. místo)

Kateřina Pavlovičová (5. místo)

60

Ostrava Boulder Centrum – 1. kolo Českého a Slovenského poháru v boulderingu 1. kolo závodu Českého poháru v boulderingu proběhlo 7. června na Jiráskově náměstí v Ostravě. Letošní, již 4. ročník, byl zařazen také mezi jeden ze závodů Slovenského poháru. Jirka Švub se kvůli zranění nemohl letos věnovat organizaci závodu, který probíhal v Banské Bystřici, proto nás požádal, jestli bychom nemohli oba poháry spojit – vždyť Ostrava, to je skoro Slovensko, tak co… Stěžejní bod každých venkovních závodů je počasí – a to vyšlo! Právě díky tomu, že závod byl zároveň Slovenským pohárem, se zaregistrovala neočekávaně úplně

celá slovenská špička a na domácí půdě nám vyprášila kožich. Z České republiky se závodu zúčastnilo mnoho místních borců a „borek“, ale z absolutní špičky nepřijel skoro nikdo. Nejlépe z Čechů se umístil Jan Chvála na šestém místě, Petr Šindel svým výkonem dosáhl na „pouhé“ dvanácté místo (pak si spravil chuť přelezem cesty Los Brňos ve Višňové). Příjemně překvapil Petr Kalman z Ostravy, kterého publikum vyhecovalo tak, že zalezl minimálně o dva stupně lépe než obvykle, což stačilo na desáté místo.

Kromě Lucky Hrozové přijela poměřit síly i Míša Drlíková, která nakonec skončila na šestém místě. Žádné závody by se neobešly bez sponzorů, proto i těm letošním děkujeme za podporu!

Výsledky 1. 2. 3. 4. 5.

Marek Repčík, SK Tomáš Greksák, SK Juraj Gondžůr, SK Matúš Kostka, SK David Šatánek, SK

1. 2. 3. 4. 5.

Zuzana Čintalová, SK Katarína Fickuliaková, SK Lenka Mičicová, SK Lucka Hrozová, ČR Kateřina Pavlovičová, SK

text foto

Milan Genda Petr Piechowicz

(redakčně kráceno)

Zuzana Čintalová (1. místo)

61

závody – děti

Mistrovství České republiky mládeže v lezení na rychlost Příborský zvon, 31. 5. 2008 Koupaliště v Příboře, letos již potřetí, od rána netrpělivě vyhlíželo malé lezce a lezkyně. A oni jej nezklamali. HO Příbor mohl na startovací listinu opět zapsat o něco více závodníků než loni a předloni. Někteří byli dokonce tak zvědaví, že na budoucí místo činu přijeli o den dříve. A udělali dobře. Ač to bylo k nevíře, tak nepršelo ani nesněžilo. Pro lezecké závody v Příboře absolutně nepředstavitelně pěkné počasí. A tak s přibývajícím časem se závodníci začali ztrácet v koupališti. Nicméně se všichni stihli vrátit včas, i když někteří přiběhli v plavkách. Stihli se vrátit nejen na start, ale i k vyhlášení výsledků. Po udělení cen nejlepším – M. a R. Šifrovi z HK Lanškroun, T. Peltrámovi ze Smíchov OFF, M. Soura-

62

lovi z HO Rebel Pustiměř, P. Vojířové a A. Wágnerové z TJ Jiskra Nový Bor, K. Nevělíkové a V. Srholcové z HK Pálavský věšák – se na deset metrů vysoké stěně mohli vyřádit i ostatní lezeníchtiví návštěvníci. A kdo stále ještě nebyl unaven, čekal ho bazén, minigolf, volejbalové hřiště… K večeři zahrála kopřivnická skupina Kondoři a po setmění začal Antonín Češka z Kopřivnice promítat fotky z expedice na nejvyšší horu Jižní Ameriky – Aconcaguu (6.959 m n. m.), které se zúčastnil. Letošní rekord patří Vojtovi Ličkovi z Lipníka nad Bečvou, který jednu ze soutěžních cest zvládl za 8,46 sec. Ten příští ale může klidně patřit někomu z vás! text foto

Barbora Fialová Stanislav Burgár

závody

Sambarsteel 2008 O víkendu 24. a 25. května 2008 proběhl v Kladně druhý ročník závodů v technickém lezení Sambarsteel ‘08. Na programu prvního dne akce byl především závod jednotlivců, který se skládal z překonání lanové dráhy s nejrůznějšími typy přepínek, šplhání či slaňování v horizontální i vertikální rovině – to vše za pomoci jisticích a slaňovacích prostředků – a z výstupu po laně o délce 33 m pomocí ručního a prsního blokantu. Závodníci byli limitováni hranicí 30 minut na první uvedenou disciplínu. Limit představoval poměrně „tlustou“ dělicí čáru mezi opravdovými profíky svého oboru, kteří si dokázali poradit s dráhou za bezmála poloviční dobu, a mezi ostatními lezci, jimž časový limit nepostačil ani k překonání poloviny určené trasy. Nejlepším výkonem postoupil do finále David Winkler z týmu Hasiči Rescue celkovým časem 19:44,60. Ve finále se utkali čtyři soutěžící na zkrácené závodní dráze, kterou nakonec po všech peripetiích pokořil nejrychleji Roman Hóta z týmu Potápěči Kladno s časem 12:47,70.

Lukáš Bečka při překování lanové dráhy – odpovídající výraz náročnosti dráhy

63

závody

hovory z montany

Velkou výzvu představovaly také otevřené závody ve výstupu na laně o délce 33 a 80 m za pomoci již zmíněných jisticích pomůcek. Dohromady se v této soutěži utkalo 9 závodníků na délce 33 m a 6 borců na délce 80 m (jen pro představu – jde o výšku zhruba 2 jedenáctipatrových panelových domů). Závod na 33 m byl zajímavý hlavně účastí českého „rekordmana“ v překonání této délky, jehož nejlepší čas byl do nynější doby 41,46. Závodník Michal Fejgl však zvládl potrénovat a na Sambarsteelu vytvořil nový nejlepší čas 38,5. Gratulujeme! Délka 80 m znamenala velkou vytrvalostní zátěž a nutnost správného rozložení sil, s níž si nejlépe poradil závodník Roman Dušánek z týmu Hasiči Cheb, jehož skvělý čas činil 6:25,0! Aby se však jen nezávodilo a nelámaly se rekordy, připraven byl též program pro veřejnost. Každý příchozí, malý či velký, si mohl vyzkoušet lezení na boulder stěně, přechod slack liny či technické lezení na tréninkových drahách. Kdo neměl chuť se aktivně hýbat, mohl jen sledovat dění kolem, či se kochat a procházet výstavou zhruba třicítky stanů od nejrůznějších značek. Pro rozptýlení závodníků a zbavení únavy a stresu ze soutěže byl připraven večerní program v podobě příjemného grilování. A než se všichni naděli, přišel nový den a o zábavu a hezkou podívanou opět nebyla nouze. V neděli byl na programu závod tříčlenných družstev. Ten naznačil především sílu týmového ducha a schopnost kooperace. Soutěž simulovala vyprošťování 80kg osoby (v podobě stejně těžkého dřevěného špalku), z nedostupného terénu – tedy překážkové dráhy. Ta měla opět časový limit, a to přesně jednu hodinu. Nejlepší spolupráci při týmovém výkonu prokázali s nejrychlejším časem Hasiči Rescue I, již dráhu překonali v čase 26:13. Na závěr tedy můžeme zkonstatovat, že druhý ročník závodů Sambarsteel proběhl velmi úspěšně a ku velké spokojenosti pořadatelů. Soutěže se zúčastnilo opět více závodníků, využity byly již hmatatelné zkušenosti z předešlého roku, závodní dráhy byly kvalitnější a závodníci lépe připravení. Do budoucnosti tak opět počítáme s dalším ročníkem, který, jak doufáme, bude zase o kus lepší. Děkujeme všem účastníkům za skvělou atmosféru při závodě, všem organizátorům za dobře odvedenou práci a v neposlední řadě všem partnerům za možnost uspořádání této akce a její kvalitní prezentaci. Veškeré výsledky, foto, videa naleznete na www. steel.sambar.cz text a foto

Sambarsport.cz

Text a foto: Sambarsport.cz

Michal Fejgl po vytvoření nejlepšího českého času ve výstupu po laně na 33m (38,50s)

Na stole hromada diáčků, vchází grafička Martina. „Žofin?“ prohodí znalecky. „Ne, Mike Jäger,“ odpovíme. Jestli si také myslíte, že pohled „z venku“ na něco, co dobře známe, je vždycky přínosný, rozhodně si nenechte ujít první článek tohoto čísla. Text by se mohl rovněž jmenovat: „Labák“ očima cizince, řekli byste. I když fotky jsou od „místňáka“ ze Schmilky. Jako skutečně drobnou poznámku na okraj (kterou netřeba a snad ani neradno rozebírat) podotýkám, že zobrazení lezci nepoužívají magnézium. Toto číslo je takové více „rozhovorové“, dokonce jsme kvůli tomu museli zkrátit či vynechat některé pravidelné rubriky. Má to ovšem své důvody. Pevně proto věřím, že zejména rozhovor s Radkem Fáborským vás zaujal alespoň z poloviny tak, jako mne. Výstup se SALEWOU na Eiger byl kvůli nepřízni počasí odložen. Více tedy až v příštím čísle. Už máme připraveny i nějaké postřehy z minulého ročníku. MUDr. Tomáš Obtulovič ml. není jméno neznámé pro pravidelné čtenáře (nejen) tohoto časopisu. „Musíme tam dát zprávy, které jinde na českých webech nenajdou,“ pravil zkušeně o rubrice „A jdi“ a s asi týdenním zpožděním text skutečně dodal. Přece jen, když teče babičce do baráku a primář nařídí přesčas, musí uzávěrka stranou. Hlavně ovšem zvesela a s optimismem. Jak jinak nazvat fakt, že šest zpráv z Himálaje, ve kterých jsou popsány dva smrťáky, původně nazval svým oblíbeným: Himálaj – tam je ráj. Teda, není moc časopisů, které dělají lezci pro lezce, a řeknu vám, že někdy mě už vážně štvete. A vy všichni, kterých se to týká, moc dobře víte, o čem mluvím! Tak už se sebou něco dělejte! Já vím, co se škádlívá, rádo se mívá, ale stejně… Jakže to říkala Máša Jirmannová na Fesťáku? Kdyby pořádali festival horolezeckých filmů jenom horolezci, nikdy žádný nebude. To mi připomíná… nezapomeňte: Poslední víkend v srpnu rovná se Fesťák! Mějte se fajn,

P.S.: Původně jsem zkusil pojmout Hovory úplně jinak, ale prý to bylo až moc pro náročné čtenáře, tak jsme je dali po drobných úpravách na web. To jen tak, pro pořádek, kdybyste mě náhodou ještě neměli dost…

4/08 (è. 116) roèník XIX (Hotejl XLII)

Vydavatelství a redakce: Moravské námìstí 13, 602 00 Brno

www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpeèný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé pøi jeho provozování. Posílejte jen obrázky naskenované profesionálními studii. V opaèném pøípadì pošlete rovnou pøedlohu (dia, foto). Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.

Vydavatel a šéfredaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333, 605 261 390 e-mail: [email protected] Jednatel a zastoupení na Slovensku: Jiøí Rùžièka tel.: 541 243 333 e-mail: [email protected] Texty posílejte na: [email protected] Sekretariát: Radim Výrubek e-mail: [email protected] Stálí spolupracovníci: Jiøí Novák, Vilém Pavelka, Alena Kopfová, Petr Piechowicz, Martin Krejsa, Hermann Erber, Tomáš Kerlin Jazyková korektura: Pavel Bubla Grafická úprava a sazba: Martina Petrová [email protected] Sazba stránek ČHS: Petr Jandík © autoøi èlánkù Za vìcnou správnost pøíspìvkù zodpovídají jednotliví autoøi. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme. Redakce si vyhrazuje právo zveøejnit obdržené èlánky na Internetu. Tisk: EXPODATA-DIDOT, spol. s r.o. Vychází 6x roènì cena výtisku 69 Kè, roèní pøedplatné 365 Kè ISSN 1212-7957 Registrováno MK ÈR pod èíslem E5208 ze dne 6.4.1990. MIÈ: 46913.

Posíláte-li k otištění článek svého kamaráda, vždy se ujistěte, že on s tím souhlasí. Není v našich silách kontrolovat identitu všech přispěvatelů. Denně odpovídáme na desítky žádostí, chcete-li, abychom vám odpověděli co nejrychleji, zkuste se řídit podle následujícího klíče:
Když nevím: [email protected] nebo telefon do redakce +420 541 243 333
Dotazy na předplatné, fakturace, distribuce atp.: [email protected] nebo +420 603 553868.
Články, připomínky, náměty na zajímavá témata: [email protected] nebo +420 604 484951.
Grafika, sazba: grafi[email protected]
Inzerce, stížnosti, pozvání na kávu apod.: [email protected] nebo +420 605 261390, +420 775 261390

64

ÈASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAØE

Bankovní spojení: è.ú. 169897423 kód banky: 0600 název úètu: Montana - Tomáš Roubal Distribuce v ÈR: spoleènosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & KAPA, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. předplatné přes www.horokupectvi.cz Pøíští èíslo vyjde 8. 10. 2008

Textová uzávìrka è. 5/08 je 29. 8. 2008 Uzávěrka inzerce po domluvě.