Zeptali jsme se Voie Petit 4 účastníci zájezdu. Island Albert Leichtfried. Za teplem a lezením do Maroka 12 Vojtěch Vrzba

contents Editorial

obsah Úvodník Vojtìch Dvoøák

2

Zeptali jsme se...

2

Komiks Vojtìch Dvoøák

2

Voie Petit (7c+ A1) on Grand Capucin performed in RP style. After Huber’s ascent (8b) most probably a second redpoint in this route, made by „Stoupa“ and „Šatvis.“

Voie Petit účastníci zájezdu

4

Iceland – land of ice. An ideal destination for iceclimbers…

Island 2007 Albert Leichtfried

8

We asked… Comics

Maroko – a perfect destination for people enjoying climbing in warm weather and ease.

Za teplem a lezením do Maroka Vojtěch Vrzba

12

The last season was a breaking year for one of the best climbers all over the world, Adam Ondra.

Adam Ondra – sezóna 2007 Petr Piechowicz

16

Arco is not only an area for sports-climbing. You can find some serious big walls there too.

Italský Big Wall Jirka Horský

18

Pavel Kryze Janek Bednařík

20

Tre Cime Lavaredo – Brana Mudrosti Giovanni Renzi

23

Tyroláci a Cukrovarský komín David Goll

24

Lofoty – lezecký ráj za polárním kruhem Radovan Kunc

26

On The Sun Vojtěch Dvořák

30

Recapitulation of the greatest successes of Czech climbers in the last year.

Horolezecká sezóna 2007

34

News from the Czech Mountaineering Association.

ČHS

38

Horolezecké příběhy na pokračování Vladimír Šoltys

39

Alpy v klídku a pohodě Já, Frenky a Kristýnka

40

Interesting books.

Zajímavé knihy

41

From our readers.

Kýbl Tuhy, M. Krédl

42

Sólolezectví v SSSR

43

An effigy of one successful climber-manager. Renzi’s repetition of the „Brana Mudrosti“ route. Adršpach – one of the most famous sandstone climbing areas in Czech. An account of some interesting places there. Lofoty – climbing beyond the Arctic Circle. An eye-handicapped climber Honza Říha on El Capitan.

Beings in my heart. All Alpine 4.000 m high peaks in one year – about one abortive project.

Miroslav Šmíd shares his feelings from solo climbing. A digest from the new book by this significant Czech climber composed from his memories. In our shops… Methodology of basic skills for climbers. About use of chalk on sandstone. Malá Bašta 2.285 m – High Tatras Walls. Info section – Pelmetto (2.990 m) Mix Mountains and Town – a festival of outdoor film in Bratislava. Go for it… Ivan Fiala – an affigy. Competitions.

Ice-climbing festival. Epilogue

Na pultech

44

Metodika Janek Bednařík

45

Téma magnézium Tomáš Čada

46

Tatry Jozef Gurník

47

Galerie Jiøí Novák

48

Mix

49

Hory a mesto 2008

49

A jdi... T. Obtulovič ml., S. Wutke

50

Ivan Fiala Martin Krejsa

52

Závody A. Čermáková, K. Chudobová, J. Sucharda, J. Kašpar, R. Bzura, R. Tomanec, M. Macek, M. Lejsek, I. Haša, Š. Pleskač, Peťan

60

Ledolezecký festival 2008

72

Hovory z Montany Tomáš Roubal

72

A. Leichtfried, ledolezení na Islandu foto: Hermann Erber Ledolezení na Islandu foto: Hermann Erber inzerce

Mejcup foto: Petr Němec Janek Bednařík si suší vlasy nad Yosemite Valley foto: Nathan Smith

úvodník

Vojtěch „Watt“ Dvořák

K zamyšlení Po novém roce jsem nastavil tréninkový režim na maximum. Volume doprava. Asi něco pořádného vylezu. Přečetl jsem si „Trénink sportovního lezce“. Dělám pyramidu, kruháče, chodím na masáže. Vedu si deník. Myslím si, že ani stravu nepodceňuji. Věda už je daleko a já se rozhodl toho maximálně využít. Dneska už existují geneticky modifikované potraviny. A proto jím sójové produkty. Je to nejvíce a nejdéle geneticky upravovaná plodina. Vařím, pařím, zapékám a klíčím sójové boby. Do skal beru zásadně jenom sójovou tyčku. Sója díky péči vědců odolává plísním,

anketa

Jakou lezeckou oblast máš nejradši? Kam nejraději jezdíš?

Vždy keď si myslím, že už mam tu najlepšiu lezeckú formu, idem do Vysokych Tatier niečo pekné a ťažké vyliezť. A vtedy zistím, ze tie cesty na tom severe sú sakra ťažké. Preto sa sem vraciam každý rok a donekonečna skúšam tie klasiky od našich otcov a dedov, ktoré eště ani nemajú opakovania. Dodo Kopold slovenský horolezec

2

přestojí mrazy a vedra, sucho i vlhko, je inertní vůči škůdcům. Takováto sója roste neobyčejně rychle. Tuhý kořínek. Maximální výnosy. Radost farmářů. Takže na rozdíl od odpůrců GM potravin doufám, že tohle všechno mi naopak pomůže a já vylezu na jaře lehce a snadno „Rotující kedluben“. Není sója náhodou jednoletá bylina?

Ráda jezdím za teplem a cestami po krápnících na jih Evropy. Ale nejraději se vracím do Moravského krasu, z této oblasti mám mnoho zážitků a vždy tam potkám nějaké známé, které jsem opravdu hodně dlouho neviděla. Klasicky, všichni lezou pořád ty samé oblíbené cesty. Mám pocit, že se tu nic nemění, a proto se tu párkrát za rok musím stavit. Na smaženou nivu na Holštejně, na kafe ve Sloupu, prostě nasát zdejší atmosféru.

Asi nejvíc se těším na lezení kdy svítí sluníčko, máš modrou oblohu a nic tě netlačí. Jenže to je taky trochu nuda. A člověk je alpinista a tedy u lezení bys měl makat a měl by ses bát. Takže jedeš jinam, je ti zima, v lezečkách mokro, máš hlad a strachy se můžeš po… Takže nakonec si řekneš, že bys chtěl být na skalách, mělo by být hezky, svítit sluníčko … Tak ať to i přes tu lehkou schizofrenii leze. V Krasu, Ádru, Tatrách a nebo jinde…

Helena Lipenská jedna z našich nejlepších boulderistek

Radek „Zoban“ Lienerth horský vůdce

Cestu Voie Petit v 450 m vysoké JV stěně Grand Capucin (3.848 m) otevřel v roce 1997 Arnaud Petit s přítelkyní, ale nepřelezl všechny délky volně. To se podařilo až v roce 2005 Alexandru Huberovi, který nejtěžší z celkově čtrnácti délek ohodnotil 8b. Jedná se asi o nejtěžší volnou cestu v oblasti Mont Blancu a o jednu z nejtěžších v Alpách. Volný přelez Dušana „Stoupy“ Janáka s Vaškem Šatavou na sklonku léta 2007 je druhým volným opakováním této cesty. Na následujících řádcích si můžete přečíst pár dojmů z výstupu.

Poprvé mě s Pavlem Jonákem (Džonym) osud zavál pod Grand Capucin koncem června. Celodenní brodění místy do půlky stehen ve sněhu pod stěnu, padající led ve stěně, půlmetrový rampouch visící ve čtyřmetrové střeše klíčové délky za 8b, sníh na policích a třeštění hlavy z výšky, které ještě umocnilo červené víno, jež pod stěnu hrdinně vynesl Ivan Němky (čímž se zapsal do dějin alpinismu zlatým písmem) nás vyvedlo z naivní představy, že jsme přijeli za sportovním lezením do hor. Ani avizované nýty, na které jsme měli připravené expresky, nebyly tak nahusto, jak „se myslelo“. Džonymu tak nezbylo, než se v jedné délce za 7b+ pochlapit a pís-

kovcovým stylem – tj. nejdřív si párkrát cvičně odskočit, následně navrhnout spolulezci (neúspěšně) střídání a pak jít s vytřeštěným zrakem zavile vzhůru, zpátky ni krok – překonat osmimetrový runout s potenciálním dopadem do položeného koutu. Mně pro změnu nezbylo než podobným stylem prostoupit klíčovou délku – tj. několikrát proletět osm metrů vzduchem, následně (neúspěšně) navrhnout střídání, potom se hecnout a morálové místo překousnout, v převise rozbít velkým friendem rampouch a odjet domů s představou, že pro volný přelez by bylo vhodné se naučit shyb na jedné ruce ve dvouprstové dírce... Strop

Neuvěřitelně nestálé počasí tohoto léta zhatilo následující pokus s Vaškem Šatavou a poskytlo mi dost času na trénink přítahů za dva prsty ve smyčce pověšené doma na trámu. Pro třetí výpad jsme s Vinckem zvolili strategii odjet a „učekat“. Chamonix nás přivítalo standardně deštěm, tak jsme odjeli vyčkávat a popolézat do Orpierre (převážně na OS cesty do 7c+, 8a; Václav přidal jedno 8a+ na druhý pokus). O pár dní později nás SMS zpráva od „přítele na telefonu“ katapultu4

Kout, pavouk, 8b

je zpět pod Mont Blanc hoblovat prsty o granit. Předpověď je tentokrát dobrá, podmínky taky, kroky máme plus minus nazkoušené, nezbývá než dát ostrý pokus. 27. 8. nastupujeme s prvním sluncem do stěny. Zpočátku to jde rychle, první pád přichází v nejtěžší páté délce. Na třetí pokus, s karatistickým křikem na hraně střechy a povzbuzován baskickou dvojicí na nedalekém štandu Bonattiho cesty, se mi ji nakonec podařilo dát. Na-

štěstí. Na další pokus by asi už síly nevystačily… Další délka (7c+) přichystala na Vincka odporný boulder za řezavé chyty. Na druhý pokus ji dal, ovšem úspěšně si o jeden chyt prořízl prst. Na štandu se potom přiznal, že když viděl, jak mu na lištičce zpod prstu začíná pomalu vytékat krev, ani tak nepocítil bolest jako spíš obavu, že mu to po té krvi smekne. Naštěstí nesmeklo. Na pokračování, které vyšlo opět na mě, jsem se vyloženě netěšil. Nepříjemný

stěnový boulder nad štandem a morálová bitka spárou, kterou protéká voda a končí na polici plné sněhu, kde je nutné štand vyšťourat ze závěje. Obavy se bohužel ukázaly poměrně opodstatněné. Když mi v závěru bouldrového traverzu na mokrých stupech asi po osmé ustřelily nohy, spravedlivě jsem se rozhořčil. „Kur..., třikrát kur...!“ Člověk zadírá jak vůl a tady ten nanicovatý vodní živel mu tak lhostejně hatí sportovní ambice. Na Vaška ještě čeká jedna francouzská osma a já tady pitomě zdržuju. To je fakt 5

trapný! Nešlo by to nějak vynechat, třeba přeskočit? Kupodivu šlo. Bylo však třeba nadlézt štand pasem zhruba do úrovně konečného chytu v bouldru, moc neotálet a skočit po hlavě do prava přes hlaďas po metr a půl vzdáleném madle. Otřepané klišé praví „je to v hlavě“. Něco na tom asi bude, stačí v té makovici v pravou chvíli nic nemít, nebo mít trochu zatemněný mozek a výsledky se dostaví. V následující mokré spáře jsem měl možnost rozpálenou hlavu pořádně zchladit a můj vztek definitivně zamrzl na polici plné sněhu. Na Vaška a ještě víc na batoh se suchými oblečky už čekal promrzlý stěnový poutník plný pokory a krotký jako ovečka. Bylo taky opět na něm, aby ukázal, co umí. Václav nelenil, zavěsil do délky expresky a mikrofriendy, stáhl lano a bez dlouhého otálení délku

Stoupa

smrknul. Kdybychom tvrdili, že bez zadýchání, sprostě bychom lhali. Dýchal jak lokomotiva a ke konci délky to spíš připomínalo dávení nebo prasečí šepot, ale to je třeba omluvit nadmořskou výškou. Zbývající pasáže jsme už neměli předem nazkoušené, ale protože obtíže neměly jít přes 7b, počítali jsme, že je už nějak vybojujeme. To se sice povedlo, ale boj to pro nás skutečně byl. Možná to bylo postupující únavou, ale jedno 6b jsem šel totálně na hranici pádu 6

a ještě teď si myslím, že se při malování nákresu Huber seknul a šestku na místo sedmičky zapsal omylem. Délky pod vrškem jsou nádherně exponovanou fotogenickou lahůdkou i pěkným lezením. Ovšem jejich vychutnání nám poněkud kazilo postupující šero, plynule přecházející v tmu. Poslední délka proběhla už více méně potmě. Na vršku jsme opět narazili na sympatickou baskickou dvojici, která lezecké zkušenosti nahradila nadšením a zatvrzelostí. Zatímco Frantíci už dávno odpískali

k ústupu slaněním, Baskové se drali dál nahoru, bez konkrétnější představy jak sestoupit. Nahoře už jim došlo, že něco podcenili, a naši džentlmenskou nabídku společného slanění přijali tak trochu jako vysvobození. Noční slanění s jednou čelovkou se trochu táhlo, a tak když jsme se podívali u stanu na hodinky, zjistili jsme, že tahle šichta měla skoro dvacet hodin. Nu což, na rychlost nelezeme, hlavně že je to doma. Myslím, že většina lezců to tak má (já alespoň ano), že bez-

Džony, 7b+

Stoupa před Kapucínem

prostředně po výstupu nemají nějakou enormní radost. Ze všeho nejdřív se dostaví jakási úleva, že „už nemusím“ to, co jsem sice nemusel, ale dělal – to jest zabíral, vydával energii, snažil se podat co nejlepší výkon, třeba se i „vybál“

a hrábl si pěkně hluboko. Samotné uspokojení z úspěchu se dostaví až nějakou dobu po tom. A tak, když jsem se pomalu propadal ve stanu na ledovci Vale Blanche do snu, necítil jsem nějakou extrémní radost, ale zá-

roveň jsem se už začínal těšit, jak si ten náš volný přelez cesty Voie Petit začnu zítra, a ještě víc pozítří a později doma skutečně vychutnávat. text a foto

účastníci zájezdu

7

Minulý rok jsme v prvním čísle vzpomínali na Hariho Bergera, který tragicky zahynul při tréninku na ledech. Tím, že vám zprostředkováváme následující článek, bychom na tohoto lezce chtěli po roce opět alespoň krátce zavzpomínat. A vy můžete samozřejmě s námi… redakce Anglický název pro Island („Iceland“) zní pro horolezce, který by rád na ledy, velmi podezřele. Dost podezřele na to, aby se chtěl na tento ostrov vypravit na průzkum. Po čilé e-mailové korespondenci odlétáme – Markus Bendler, Hermann Erber a já – 20. února 2007 do Reykjavíku.

Skrz naskrz ostrovem... Náš plán Zatímco Hermann promýšlel možnosti, které Island skýtá pro dobré fotky, a Markus podrobně testoval všech 183 koní našeho 4WD-džípu, mně připadly starosti týkající se počasí. Jako meteorolog jsem byl dobře obeznámen se všemi možnými rozmary počasí tohoto ostrova, stejně tak s tím, že právě v čase našeho příjezdu trvalo „období dešťů“. Letošní zima na Islandu byla ve srovná8

ní se situací v Alpách skutečně „krutá“. Byly minus dva stupně, když jsme se potkali s místními na chatě a radili se o situaci. Plán byl jasný – jednou obkroužíme celý ostrov a podíváme se na ledolezecký festival v Kaldakinnu (termín festivalu byl mimořádně o jeden týden posunutý, abychom mohli být při tom). Hlavní pozornost jsme pak chtěli věnovat dosud neprozkoumanému Ostfjordu. Předpověď počasí nám přinesla úlevu – chladno, má být pořádná zima. Abychom si zvykli na zdejší ledové podmínky, lezeme dvě cesty na západním pobřeží – „Alien Muffin“ WI 4 a „Dordingull“ WI 5-. Prvovýstupem na druhou jmenovanou se může pochlubit nikdo jiný než Guy Lacelle. Navyknout jsme si museli také na island-

Lezení v Ostfjordu

9

Vloni byla na Islandu ve srovnání s ostatní Evropou tuhá zima

10

přístupu jsme stáli před úplně „potrhlým“ ledovým útvarem. Stejně tak divoké bylo i samotné lezení, byl to stoprocentně nejvíc „ujetý“ ledopád, jaký jsem kdy lezl. Cestu jsem pojmenoval „Marry me?“ za poctivých WI 6+. Pak jsem napsal „smsku“ své přítelkyni Vroni: „To bylo myšleno vážně.“ Po 10 letech vřelého partnerského vztahu bude konečně svatba!

Eastside Paradise – objevení nové oblasti... O den později jsme se vydali podívat k vedlejšímu fjordu. A trefili jsme do černého. Nemohli jsme uvěřit svým očím, když se nám odkryla 20km stěna s jednou cestou v ledu vedle druhé. Studoval jsem vývoj počasí a viděl, že se má opět zhoršit, proto jsme museli využít hned další den. Našli jsme tři nejhezčí linie a lezli i při teplotě těsně nad bodem mrazu celý den. Vznikly tak výtečné cesty v ledu – „Sundlaug“ WI 4/5, „Albatros“ WI 5 (se svými 180 metry druhý největší vodopád Islandu) a „Superbelly“ WI 5.

„Normální“ turisté Období dešťů sílilo, tak jsme zabalili pikle a mačky a zamíchali se mezi „normální“ turisty. Viděli jsme „Vatnajökull“, největší ledovec Evropy, impozantní vodopád „Skogarfoss“ a lezecké choutky jsme zaháněli na rozličných objektech v Reykjavíku. Na otázku, kterou nám pokládal téměř každý Islanďan: „How do you like Iceland?“, jsme mohli odpovědět pouze: „We love it!“ text foto překlad

ské počasí – vítr o rychlosti 120 km/h a bleskurychlé změny mezi „svítí slunce“ a sněhovou bouří.

Kaldakinn – 3 délky pro „Kapitána Hooka“ Když člověk přijede do Kaldakinnu, ukáže se mu nejméně kilometr dlouhá stěna s více než 30 cestami všech obtížností v perfektním stavu. Hned jako první lezeme jednu z nejlepších cest, „Stekkjastaur“ WI 5/6. V Kaldakinnu má člověk jedinečnou možnost lézt ledy přímo u moře – neuvěřitelný zážitek. Abychom o něco zmírnili nedostatek mixových cest, navrtali jsme s Markusem třídélkovou cestu „Captain Hook“. Název cesty je stejný jako „nick“, který používal Hari Berger – snad je to na něj důstojná vzpomínka. Vysoký podíl delikátních úseků po pouhé glazuře

Albert Leichtfried www.albertleichtfried.at Hermann Erber Alena Kopfová

a drytooling ve spárách – prostě cesta v obtížnosti až M9+. Po koupeli ve 44 °C teplé laguně u Myvatn-See pro nás začalo to pravé dobrodružství. Pokoušeli jsme se najít nové lezecké možnosti Ostfjordu. První dva dny našeho pátrání jsme našli pouze jeden krátký, i když přesto zajímavý, vodopád budící obdiv – půlka led, v druhé půlce vodotrysk. Cestu jsme pokřtili jako „Zoe Harisdottir“ – je přesně tak malá a roztomilá jako Hariho dcerka Zoe.

Marry me? Skutečně výjimečný den... Další den jsme při silné sněhové vánici objevili 118metrový ledopád volně padající do prostoru, „Hengifoss“. Byl jsem si téměř jistý, že bude nelezitelný, ale za pokus to stálo. Po 1,5hodinovém 11

Lezení v Todre

Za teplem a lezením do Maroka Jelikož anglické předvánoční počasí a hlavně mlhy na londýnských letištích značně komplikovaly veškerý provoz, byli jsme nakonec rádi, když jsme v den našeho odletu měli jen hodinové zpoždění. Do Marrakeshe, samého středu Maroka, přilétáme těsně po šesté odpolední… Když jsme se koncem léta rozhodovali, kam se vydáme v zimě za teplem a lezením, poprosili jsme o radu kamaráda Jesseho. Naplánovaná doba pobytu „kdesi“ byla stanovena na 3 týdny, a to přes svátky vánoční i silvestra. Jelikož jsme chtěli zkombinovat nejen skalní lezení, ale zároveň se chtěli podívat i někam do hor za sněhem, doporučil nám „nedaleké“ Maroko. Todra Gorge a High Atlas – perfektní kombinace skálolezení a horského prostředí nedaleko 12

od sebe. Nehledě na to, že s easyJet se dá sehnat zpáteční letenka z londýnského Gatwicku do Marrakeshe pod 4.000 Kč... Přivítají nás rozvláční úředníci, kteří očividně nikam nespěchají. Odbavení asi 20 lidí ve frontě na pasové kontrole jim trvá 1,5 hodiny! Nastupujeme do autobusu, který nás po osmé hodině večerní vysazuje na hlavním a největším náměstí Jemaa el Fna. Hotelů je v přilehlých uličkách hodně, takže vybíráme jeden z prvních – ceny za ubytování se v hotelích totiž výrazně neliší. Ráno projdeme náměstí a nakoupíme potřebné potraviny, o kterých si myslíme, že bychom je nemuseli v menších městech sehnat (jak však později zjišťujeme, obavy byly zbytečné) a následně se vydáváme na autobusové nádraží. Kupujeme jíz-

Trhy v Marrakeshi

Kotoubia minaret v Marrakeshi

denku přímo do města Tinerhir. Víme, že cesta bude trvat nějakých 8 hodin a že povede i přes pas v horách High Atlas. Teplé oblečení máme v příručních zavazadlech, ačkoliv v Marrakeshi je asi 30 °C ve stínu, a to je, prosím, Štědrý den! Autobus odjíždí asi s hodinovým zpožděním a po 9 hodinách úmorné cesty nás nakonec vysazuje v Tinerhiru kolem 22. hodiny. Ubytováváme se hned v prvním hotelu, na který v noci narážíme. Ještě poslat „smsku“ Natálii a Myšákovi, kteří by měli dorazit běhěm noci, neb přiletěli s British Airways o den později. Ráno pak již ve čtyřech snídáme na sluncem zalité verandě hotelu a po dodatečných nákupech nasedáme do „share taxi“ (hóóódně starý mercedes), které nás doveze posledních 12 km do kaňonu Todra. (Nic jiného než „sha-

Sahara

Vesnička Imlil

Vrchol Toubkal

re taxi“ do kaňonu nejezdí, a pokud v něm není 6 lidí plus řidič, tak se nikam nejede...) Domlouváme noc v hotelu La Valle (hned první u vstupu do Todry) a pak vyrážíme na obhlídku kaňonu. Je opravdu impresivní! Až 300 metrů vysoké stěny oranžového vápence, kde se

občas zalesknou nýty. Kaňonem protéká průzračná říčka a v nejužším místě má kaňon jen 30 m. Jeho celková délka je asi 5 km. Cest je zde nespočet a každým rokem přibývají, neb je zde pro každého volné pole působnosti. Tudíž, kdo přijde s vrtačkou a vlastními nýty, může si kdekoliv udělat vlastní linii. Jediné, co by měl následně udělat, je to, že vyhledá místního guru. Hassan Mouhajir je chlapík neurčitého věku, který denně postává u vstupu do kaňonu s oranžovým batůžkem a „bílým lezcům“ nabízí k prodeji ručně dělaného a malovaného průvodce za 30 euro. Je to v podstatě 28 okopírovaných a vybarvených papírů svázaných do desek. Ano, je to hodně, ale průvodce je opravdu nezbytný. Na celkem přehledných nákresech jsou označené linie cest s obtížnostmi a následně je zde ještě výpis cest, jejich délky a minimální počet expresek. U každého sektoru, kterých je v kaňonu celkem 25, je pak poznámka, kdy sem svítí slunce, jestli vůbec. Co se týče vlastních cest, tak se zde nacházejí jednodélkové sportovní cesty od francouzské 5a po 8c, mnoho odjištěných vícedélkových cest (až 10 délek), i tradiční nejištěné cesty (většinou vícedélkové lezení v komínech či spárách). Dá se lézt na obou stěnách kaňonu, takže se dají vybrat sektory pro případné dny bez slunce či pro dny, kdy je opravdu parno.

Naším prvním seznámením s místním vápencem i klasifikací byl sektor „Les Jardins d’ete“ s cestami délek kolem 35 m. Už zde jsme zjistili, že vápenec je ostrý, neoklouzaný a perfektní na tření. Cesty že jsou dobře odjištěné se slaňáky či dvěma nýty na konci. Obtížnosti v tomto sektoru jsou více než přijatelné a klasifikace u lehčích cest značně nadhodnocená. Po první délce je možné z masivní poličky zkusit i nějaké těžší cesty kolem 6b+ po malých a ostrých dírkách (délky do 20 m). Odpoledne pak potkáváme jednu českou dvojku. Kluci jsou tu už týden, ale za posledních pár dnů toho moc nenalezli, neb v noci prý bylo pod nulou a přes den pršelo. Na jejich doporučení se druhý den přesunujeme do jiného hotýlku, kde za tutéž cenu jako v předchozím máme mnohem větší komfort i příjemnější prostředí. Je to sice o kus dál od kaňonu, ale každodenní ranní procházka nepříjemná není. Následující dny obhlížíme většinu sektorů a pouštíme se i do několika krásně odjištěných vícedélkových cest. Po několika dnech nepřetržitého lezení jsme se rozhodli pro výlet do pouště – zvlášť když je Sahara takřka za rohem. Odpolední autobus z Tinerhiru nás dovezl do města Erfoud, odkud je jen jedna možnost, jak se dostat až k dunám – „share taxi“. Vmáčkli jsme se proto s několika dalšími cestujícími do starého mercedesu a po 3 13

Cestou na vrchol

v nadmořské výšce kolem 3.200 m n. m. Kamenná stavba, která ale svými rozměry do hor jaksi nezapadá. Nocleh je pro nečleny dost drahý a tak KONEČNĚ přichází na řadu náš stan, který už s sebou taháme skoro tři týdny. Postavíme ho pod převislým kamenem a pak se jen sluníme a nabíráme energii na zítřejší výstup na vrchol. Budíček kolem 6. hodiny ranní, rychlý čaj, něco málo k snídani, a už se mašlíme do výstroje i výzbroje. S čelovkami vyrážíme do strmého a umrzlého svahu hned za chatou. Řidší a mrazivý vzduch nám teda šlapání neusnadňuje, obzvláště pak, když nad prvním pa-

14

busu směr Tinerhir. Večer už sedíme na terase našeho hotýlku a dělíme se o zážitky s kamarády. Následující dny trávíme opět lezením a pak se již připravujeme na odjezd směr vysoké hory – High Atlas. Nejprve však musíme zpět do Marrakeshe, odkud se ještě tentýž den minibusem dostáváme přes Asni do srdce severoafrických „velehor“ – vesničky Imlil. V noci nacházíme jeden z mála otevřených hotýlků a brzy uléháme. Druhý den nakupujeme proviant a půjčujeme si horolezecké vybavení jako cepíny a mačky, protože dalším cílem bude zdolání nejvyšší hory severní Afriky – Jebel Toubkal, 4.167 m n. m. Brzo ráno ještě koupíme teplý a čerstvý chléb, pak jen nahodit těžké batohy a začínáme stoupat. Asi po 5 hodinách stojíme u chaty Refugee Toubkal (nebo také Neltnerova chata)

V horách Atlasu

hodinách už vystupujeme ve vesničce Merzouga, která je přímo na okraji pouště. Spali jsme v hotýlku, kde jsme byli jedinými hosty, neb sezóna skončila již před několika měsíci. Odpoledne jsme ještě vyrazili na písečné duny, které jsou opravdu impozantní. Až 150 metrů vysoké a někdy i velmi strmé, na nichž si „sandboardingem“ převážně turisté zpestřují svůj pobyt. Další atrakcí je projížďka na velbloudech, která se dá spojit i s přespáním v poušti u původních obyvatel v tradičních příbytcích s tradiční kuchyní jako bonusem. Jelikož jsme si saharského slunce užili během jednoho odpoledne až až, rozhodli jsme se pro návrat následující den. Ranní čekání na naplnění „share taxi“ nebylo naštěstí tak dlouhé, jak místní předpovídali a již kolem poledne jsme v Erfoudu nasedali do auto-

Todra Gorge

Lezení v Todre

Každý si zde najde „své“ cesty

sem začne foukat silný ledový protivítr. Vrchol stále není vidět, ale podle popisu víme, kudy se údolím dát a kde pak začít stoupat do pravého svahu. Jsme na dalším sedle a odtud už je to asi jen hodina na vrchol. Dorážíme tam ten den první a kocháme se pohledem na okolní zasněžené vrcholky. Pár fotek bez lidí a už jdeme zpátky. Cestou potkáváme skupinky porůznu roztroušené po svahu a než se nadějeme, stojíme opět před stanem. Celková doba výstupu byla 2,5 hod a sestupu 1 hod (asi jsme šli vážně dost rychle...). Dáme si pozdní oběd a se sbalenými věcmi se vydáváme na cestu zpět do údolí a do vesničky Imlil. Ubytováváme se v tomtéž hotýlku a po teplé sprše jdeme na báječný tajin (zelenina pečená v kameninové nádobě po dobu

několika hodin) a „berber whisky“ (jak přezdívají místní mátový čaj – tradiční pití). Jelikož se nám nechce poslední dny trávit ve velkém městě, zůstáváme ještě dvě noci v horské vesničce a děláme denní výlety po okolí. Nevyhnutelnost návratu do Marrakeshe se přiblížila a opět usedáme do smluveného „grand taxi“ a s posledním ohlédnutím se loučíme s krásnými horami. V Marrakeshi už jen přežíváme poslední dva dny před odletem zpět na starý kontinent procházkami po pamětihodnostech a ukrýváním se před pálícím sluncem (a to je prosím polovina ledna!). Odlétáme v ryze letním počasí a jen čekáme, co nás překvapí „doma“... text a foto

Vojtěch Vrzba

Adam Ondra sezóna 2007 Adam Ondra, jméno, které se v lezeckém podsvětí skloňuje stále častěji. Jedni ho kritizují, jiní ho vynášejí do božských pozic. A není se co divit! Od roku 2001, kdy začal lézt, vylezl přes čtyři sta cest nad stupeň 8a francouzské klasifikace. Mnozí se možná ptáte, jak to tento čtrnáctiletý kluk mohl dokázat. Odpověď je jednoduchá – každou chvíli, kdy může, leze.

rý krátce nacvičil a potom celou délku přelezl souvisle. Adamovi se výstupem podařil zřejmě nejrychlejší přelez této cesty, kdy spolu s nacvičováním celou linii zvládl za 8 hodin. Na otázku, jestli nechce Silbergeier přelézt v jednom dni souvisle RP, Adam odpověděl jednoznačně, že ne! „Nikdy, už nikdy nechci lézt plotnu ve čtvrté délce!!! Alespoň prozatím.“ Paradoxem je, že je to nejlehčí délka celé cesty. Jako další skalp si z Rätikonu Adam přiváží první volný přelez cesty Zub za zub 8b+ PP, (1. d. 7b+ OS, 2. d. 6c+ OS, 3. d. 8b+ (3 pokusy), 4. d. 7a OS a dále čtyřkou na věžičku) autorů Beneš, Sobotka, Mázl, Rosický.

Perla východu 11-/11, Holštejn Jelikož má Adam v Moravském krasu vylezené všechny nejtěžší cesty, včetně legendárního

A jak vypadala Adamova sezóna 2007 v číslech? 4 cesty klasifikace 8b+ on sight, 1 on sight 8b+/c, 11 8céček stylem PP, 3 cesty klasifikace 8c/8c+ stylem PP, 12 cest 8c+ stylem PP, 3 8c+/9a stylem PP a na závěr 2 cesty klasifikace 9a, a to Abysse a Erfolg Ist Trainierbar, obě stylem PP na 3. a 4. pokus. V této sezóně vylezl 500 cest nebo bouldrů… Je to bůh, nebo snad ďábel? Ne. Je to úplně normální kluk, který chodí do školy, hraje počítačové hry a odmlouvá své mámě, když se má jít umýt před spaním. Co ho však činí jedinečným, je láska k lezení a ke skále. Jelikož není možné zpracovat všechny Adamovy výstupy, a také by to nemělo smysl, představím vám jen některé.

Silbergeier 8b+, Rätikon Cesta, kterou v roce 1993 udělal Beat Kammerlander, a již také o rok později přelezl stylem rot punkt. Dvě stě metrů dlouhá linie v sobě skrývá délky za 8b+, 7c+, 8a+, 7a+, 8b+ a 7c+/8a. Jedna z cest alpské trilogie a jeden z milníků volného lezení ve velkých stěnách. Do Silbergeiera Adama navedl Ondra Beneš, kterému se ji podařilo jako osmému zopakovat v roce 2006. Plán byl jasný – on sight. Jenže náročnost první délky překvapila i vždy připraveného Adama a bylo po OS. „Lézt takovou obtížnost on sight ve stěně, kde není jediná stopa po magnéziu a kde není vidět jediný chyt, je takřka nereálné.“ Druhá, třetí a čtvrtá délka padla na flash, jelikož Ondra občas Adamovi radil. Pátá klíčová délka za 8b+ pouští až na druhý pokus, tedy PP. U šesté délky Adama potrápil oblez štandu, kte-

16

Čarodějova učně 10+, přišel čas na vlastní projekty. Neunikla mu proto nádherná linie mezi Hradní spárou (8a+) a Kostějem nesmrtelným (8c/c+). Dvacet pět metrů dlouhá linie kopíruje přirozenou strukturu skály a v horní partii se na chvíli spojuje se zmiňovanou Hradní spárou, nemá s ní ale společné jištění. Cesta je proto poměrně vzdušná a pro její zopakování bude kromě síly také zapotřebí trocha morálu. Dalším velmi důležitým faktorem pro opakování této cesty jsou klimatické podmínky a dobré tření. O obtížnosti se Adam původně vyjádřil jako o stupni „XY“, v deníčku však udává 11-/11. „O obtížnosti je zbytečné hovořit, jsou to jen čísla. Důležité je, že je to krásná a těžká cesta.“ Jak však Adam uvedl v některém rozhovoru, je to nejtěžší cesta, kterou v roce 2007 vylezl. Proto, těšme se na další opakování.

Tahle kapitola se mohla jmenovat Hotel Supramonte, ale... Na ostrov Sardinii jsme vyrazili na konci října, tedy v době, kdy by tam podle všeho měly být jedny z nejlepších podmínek pro volné lezení. Opak byl však pravdou. Přivítalo nás zatažené a pošmourné počasí s občasnými přeháňkami. Adamovi to však nevadilo, naopak si velmi pochvaloval chladné počasí, které má tak rád, a bez dlouhého váhání se pustil do rozlézání v oblasti Cala Fuili a přelezl OS cesty Protestante (8a), Scaramacai (8a+) a Vigianite (8a). Skvělý začátek a Adam by mohl v tomto tempu pokračovat až na konec kaňonu, kdyby nepřišel večer a déšť. Při krátké návštěvě v Quirra ještě přidává další dvě 8a OS a pak už nedočkavě míříme ke kaňonu Gole di Gorrupo, kde se nachází 400 m dlouhá cesta klasifikace 8b – Hotel Supramonte. Velkým zklamáním je však stále se zhoršující počasí a časté dešťové přeháňky, které ale Adama neodrazují od toho, abychom se vydali na dvě hodiny trvající cestu do kaňonu. Tam zjišťujeme, že ze stěn crčí voda a že místa, která jdou normálně projít suchou nohou, jsou zaplavená vodou a není možné se dostat pod nástup. Adamovi se sice odtamtud odejít nechce, ale po telefonátu Pietrovi Dal Prà zjišťujeme, že pokud je v kaňonu tolik vody, bude voda i ve stěně a cesta nepůjde lézt. Proto nám nezbývá nic jiného než nahodit na záda bágly, kterým ještě nestačily oschnout popruhy, a vydat se na „krásný“ dvouhodinový pochod zpátky. Celou situaci zachraňuje návštěva oblasti Isili, kde nás velmi mile přivítali místní lezci, kteří byli poctěni Adamovou návštěvou, protože ho znali jen z webových stránek a byli rádi, že zavítal právě sem. Tip na cestu střídal tip a Adam sbíral skalp za skalpem. Těmi nejcennějšími byla La Signora con la Falca (8c) na druhý pokus a L’Eternauta (8b+), které udělal první přelez. Následoval skvělý večírek... Opravdu tak perfektní atmosféru jako zde jsem ve skalách už dlouho nezažil. Sponzoři: Hudysport, Rock Empire, La Sportiva text foto

Petr Piechowicz Petr Piechowicz, Eva Ondrová

17

Monte Brento je vyhlášená stěna pro basejumpery z celého světa. Nachází se nedaleko Arca. Poprvé jsem ji uviděl před třemi lety, když jsme lezli na Slunečních plotnách (Parete Zebrata). Hledal jsem na internetu, zda jsou ve stěně nějaké cesty. Nakonec jsem našel odkaz na ruském webu. Výstup ruské dvojky za tři dny. Duben 2007 Do Arca přijíždíme dopoledne. Okamžitě nastupujeme do cesty Somadossi 6c (300 m). Cesta na protažení těla po noční jízdě autem. Druhý den jsme již na plotnách Placche Zebrate, dosahujících výšky až 600 metrů. Až nad plotnami začíná stěna Monte Brento, dalších 1.200 m. Z dálky obdivujeme nádherné stropy a převisy. Linie Via Vertigine, druhá nejtěžší cesta ve stě-

Italský Big Wall

Via Vertigine VI+/A2 1.100 m (31 délek)

stěny. Vracíme se do Arca. Rest day. Třetí den v 11 hodin dopoledne začínáme šlapat k nástupu. Z parkoviště trvá cesta 45 minut. Vidíme lesknoucí se nýt. Tam bude nástup. Prvních 500 m vede plotnami se třemi 50metrovými kolmými stěnami. Stěny jsou značně lámavé. Štandy jsou osazeny dvěma úplně novými žlutými nýty. Lámavé stěny jsou zajištěny novými fixními lany. Okolo 17. hodiny máme za sebou 15 délek, max. obtížnost 6+/A1. Na jedné plotně nacházíme malý utržený kroužek. Je nám jasné, odkud je. Doufáme, že nebude chybět v nějaké délce. Na konci plo-

ně, vede přímo. Lezeme cestu Giochi Di Sylvia 6c (420 m) v plotnách, podle průvodce lezení šest hodin. Vyzkoušíme francouzský styl rychlolezení, který jsme viděli v cestě za 7a+ na Grand Kapucína ve Francii, kdy nás předběhla místní dvojka lezců. Žádné štandy, oba lezci lezou současně – dokud prvnímu nedojde jištění. Za dvě hodiny jsme nahoře. Konečně si uvědomíme velikost stěny. Odhadujeme nástup do 18

ten traverzujeme doprava asi 150 m. Nacházíme bivak. Připravené dřevo na oheň, zabalené karimatky. Police je metr široká. Je zde několik stromů a křoví. Zítra nás čeká technické lezení A2, 600 m, převážná část je převislá, a několik stropů. Druhý den ve stěně vstáváme v sedm hodin ráno. Další štand je u kmene uschlého stromu. Nalézám sedačku, kus hliníkového profilu na koncích provrtán s kousky smycí. Také smyci s nejméně 30 novými nýty. Zřejmě se cesta přejišťuje. V prvních dvou délkách jsou natažena statická lana. První malé převi-

sy zdoláváme lehce. Ještě se můžeme vrátit – slaněním po statice. Skála je lámavá, jediné pevné místo je osazeno vždy malým kroužkem. Některé jsou ohnuté a protáčejí se. Vždy se je snažím dotáhnout ke stěně. Pod první velkou, naprosto hladkou, střechou je v nových nýtech malá lavice pro jednoho. Štandy jsou opět nově vyjištěny dvěma a více nýty. Do každé délky použiji všechny presky (25 ks) i šroubovací karabiny (10 ks). Skoby, friendy, vklíněnce, kladivo jsou zbytečná zátěž. Kroužky jsou od sebe vzdáleny asi 2,5 metru ve stro-

pech. V kolmé stěně jsou staré skoby. V jedné převislé délce dolézám k místu, kde chybí kroužek. Další je až 4 m vysoko. Sedím v kroužku a přemýšlíme, jak dále... Stěna je naprosto hladká. Zkusíme dát presku do sedačky a tím prodloužit ruku. Zvedám se, kroužek u pasu a po několika pokusech je preska s dlouhou smycí cvaknutá v kroužku. Stálo to mnoho sil. Občas jsme našli nějaké smyce a jednu presku. Jsme v půlce stěny. Celý den svítilo slunce, došla nám voda. Při světle čelovky, ve 22:30, dolézám ještě jednu délku. Martin o 50 m níže si dělá místo pro spá-

nek. Každej jsme obsadili jeden štand. Spaní v laně není moc příjemné. Pod zády je batoh, nohy a hlava ve smyčkách. Největší výkon byl navléci se do spacáku.Třetí den ve stěně. Ráno nás vše bolí. Ruce nateklé a bolavé. V jedné délce se mi podařilo skřípnout si prst do presky a viset na ní váhou těla. Teď se nechce ohýbat. Musíme pokračovat nahoru. Přes převisy nevidíme, kde je konec stěny. Stále pouze technické lezení, A2. Konečně nádherný 100m traverz. Každý den skočí nějaký basejumper. Nejprve slyšíme tření vzduchu o kombinézu. Opět se blíží tma a my nejsme stále nahoře. Podle průvodce nám zbývají 3 délky. Pod posledním 15m převisem visíme u štandu ve starých kroužcích. Ani nedýchám, když dobírám Martina. Kroužky se ohýbají. Tady není cesta ještě přejištěna. Převis lezu při čelovce. Na vrchol dolézáme v 00:30. Sestupujeme na druhou stranu pohoří do údolí, hledáme vodu. Ve tři hodiny ráno usínáme bez vody a jídla naprosto vyčerpaní v lese. Ráno nás za první vesnicí svezou vracející se basejumpeři až k našemu autu na parkoviště u restaurace naproti stěně. Na parkovišti pod plotnami je zákaz parkování přes noc, navíc je zde stále nějaké rozbité okénko od zlodějů. Už se těšíme na příští rok. Chceme lézt cestu v pravé části stěny. text a foto

Jirka Horský

Horolezci: Jirka Horský (UltraAnt climbing club Praha, HO Union Plzeň) a Martin Soukup (UltraAnt climbing club Praha) Fotky z cesty najdete na www.horolezec.com.

19

horolezci – manažeři …dnešní hemžení se do historie možná jednou zapíše jako éra hranolek a manažerů, protože hranolky a manažery různého typu dnes najdete téměř všude…

Jméno: Pavel Kryze Věk: ± 37 Zaměstnání-pozice: Plant manager (ředitel firmy – automobilový průmysl)

Když jezdíte po horách, často se potkáte s lidmi, kteří rádi vykládají „tuny“ svých lezeckých historek a zážitků, aby bylo hned jasno, s kým máte tu čest… Pak ale narazíte také na lidi, kteří nikdy o sobě moc nemluví, ale možná o to víc mají vylezeno a lezou… a přesně takový je Pavel Kryze – Evropan, plant manager, horolezec, dobrodruh, matematik, fyzik, milovník silných koní pod kapotou, své ženy, dobrého jídla i pití, táta 2letého Patrika a roční Zuzanky, ale především Moravák jak „poleno“…

Severní stěny: Ortler a Grand Zebru Dolomity: Marmolada: Ryba, Sarino zrcadlo, Moderne Zeiten, Gogna Tre Cime: Direktka, Super direktka, Phantom der Zinne, Comici, Španělská (první přelez), Švýcarská, Cassin, Pilíř veveřiček, Šepot květin (první přelez), Gelbe Kante, Gelbe Mauer, Ozi trift yeti, Demutova hrana... Verdon: Les rideaux de gwendal, Patricia Tatry: Už si moc nepamatuji (a nemám žádný deníček) Šokující opica (OS), Qrnodlov variant, Pšeníčníkov (zimní + letní), Hokejka, Patagonské léto (část prvovýstupu s Kubou N.) Total free jazz (OS), Tulák po hvězdách, Cesta do hor, Pochylého platně, Žlté střechy, Obrovský kút. Žlutka: Diretissima polský Variant Malá Žlutka: Cesta učedníku zimní, Vivat Gorbi Severní Kež: Superdirektka, Direktka, Weberovka (na vrchol), Ruská ruleta Jastrabka: Chlapcom z Everstu, Komín Dieškovcov, Červené převisy, Sunset Boulevard, Pavúci lezú do neba, Pochylého platňa Ostrva: Kororo Galerie Ganku: Centrální pilier Paklenica: Vrazji, El condor pasa, Water world, Rumeni strach, Zlata godina, Welcome to hell or paradise, Rio, Mesečina-Via velebit Rajna, Kaca, Klin, Slovenski, Albatros, Brit za mali cekic, Domzalski, Funkcia, Subara direkt, Diagonale... A mnoho dalších v navštěvovaných oblastech jako Höllental, Hohewand, Teplice, Labák, Ostrov, Moravský kras, Český ráj, Osp, Buoux, Ceuse, Calanques, Verdon, Vtáčnik, Sklaka, Manín, Súlov...

Nadáváš česky nebo francouzsky? Je pravda, že na začátku jsem nadával jedině francouzsky a to bylo dobré, protože nikdo moc nevěděl co se děje… ale pak jsem začal lézt s Kubou a najednou jsem nadával česky… Jaká byla první česká nadávka, kterou ses naučil? Kurva! Kolik jazyků ovládáš? 4 dobře – angličtina, němčina, francouzština, čeština a pár tak nějak – španělština a brněnský hantec… Jaké se ti zdají sny. České, francouzské, nebo s titulkama? Němé… Jak vzpomínáš na dobu, kdy jsi chodil do školy? No to si člověk ani neužije, jakou má volnost a svobodu… žiješ si ten studentský život a máš jen starosti jak udělat nějakou zkoušku a tak… Největší pohoda byla na výšce, protože ve Francii existuje pro mat-fyz přípravná škola a tam jsme tak drtili, že pak samotná výška (ENSAM) byla jako lázně. Já jsem studoval v Bordeaux a poslední rok v Paříži. A tam jsem poznal bouldrování ve Fontainebleau. A co jsi dělal před tím? Gymnastiku, kolo, ale hlavně lyžování. A jezdil jsi na kole i nějaké závody? …to byly takový závody, spíš abychom měli motivaci.

Profesní CV: 2007-2008: ředitel firmy Erce cz www.erce-plasturgie.com 2002-2007: výrobní ředitel Cargo Van spol. s r.o. (Česká republika) 2000-2002: vedoucí TPV a údržby FAURECIA S.A. (Česká republika) skupina Peugeot 1997-2000: vedoucí TPV Poclain Hydraulics s.r.o. (Česká republika) 1994-1997: vedoucí projektů Poclain Hydraulics SA Francie Lezecké CV: hmmm, něco z paměti vydrolit Yosemity: Nose, Salathe, The Shield, Zodiac, Regular na Half Domu cesty pod 20 délek si už nepamatuji Patagonie: Tores Central – Riders on the storm – nedokončený vrchol kvůli sněhu Alpy: 3 severní stěny Jorrasses, Eiger, Matterhorn (letní + zimní) Jorrasses: Rubáš, Anuk Mont Blanc du Tacul: Gervasuti pilíř Dru: Passage Cardiaque, Americká direktka (OS) Verte: Zimní severní stěna Zimní severní Liskamm Piz Badile: Dream Line

20

Jsi muž, nebo žena? Spíš muž… Jsi Čech, nebo Francouz? To je dobrá otázka. Jestli su Čechofrancouz, nebo Francouzočech… Je to těžké říct, ale já si myslím, že su Evropan…a jinak ne Čech ani Francouz, ale Moravák.

…Tour de France? Jo přesně, ale jen s Greg Lemonem, Louisem Armstrongem a tak… Chápu… už tehdy byli docela dobří a začínali jezdit skoro jako ty, že? To víš, ještě neměli ten správnej doping…

Lezečky v Patagonii – optimismus a záruka omrzlin

Pamatuješ si na svou první cestu? Kam? Nahoru… To byl boulder ve Fontáči. Myslím, že jsem lezl žlutou, nebo modrou barvu (střední obtížnost, nebo lehká obtížnost). Byl jsem na kole a na cestě zpět jsem se stavil za kámošem, co bydlí na kopci. No a jak jsem jel pak z toho kopce dolů, tak jsem měl z toho lezení takový bandasky, že jsem nemohl zabrzdit… A první delší cesta byla v Jižních Alpách, nějaká plotna za 6. A to si taky pamatuju, jelikož jsem se vybál, protože to už bylo těžké a nahoře na štandu mě kámoš učil jak se převázat. No a jak jsem chtěl slanit, odcvaknul jsem si odsedku a najednou jsem zjistil, že nemám osmu v laně a na poslední chvíli jsem se ještě chytil… No a pak jsi přijel do Čech, začal jsi tady pracovat. Jaké to tehdy bylo? To bylo začátkem 90. let, kdy jsem pracoval ve firmě Poclain, která měla pobočku v České republice, no a já jsem dostal možnost jet sem pracovat. Přijel jsem do štatlu a ze začátku jsem bydlel v hotelu Holiday Inn, a tam jsem se ptal, kde v Brně najdu horolezeckou stěnu. Jenže oni to nevěděli a až později jsem zjistil, že v Žabovřeskách je stěna na Rosničce a hned jsem si tam sehnal podnájem… Pak jsem zašel do horolezeckýho obchodu a zeptal jsem se na oddíl, kam bych mohl chodit. A tak jsem jednou večer po práci přišel v kravatě a v obleku mezi horolezce na VHS a řekl jim, že chci lézt. A oni se mě ptali, jestli chci být nováček a já jim řekl že jo, protože jsem nevěděl, co to nováček znamená. No a to už jsi mluvil česky? Moji rodiče emigrovali 1968 a doma na nás všechny (děti) mluvili česky, ale my jsme jim odpovídali a mluvili na ně francouzsky, protože tak jsme se naučili ve školce a s kamarády. Takže

já jsem rozuměl, ale moc jsem nemluvil. I když hantec jsem ze začátku vůbec nedával… No a oni mi řekli, že pojedem na Pálavu a budeme spát pod širákem. A já zas nevěděl, co je to ten širák! Tak jsem šel do Hudysportu a chtěl jsem „ten nejteplejší spacák co máte a tu nejteplejší karimatku co máte…“. Ptali se mě kam jedu a byli dost překvapeni, ale prodali mi to. Na Pálavě mně ukázali stěnu Martinky a řekli mi: „Tady se leze…“ No já byl zase hotovej, protože jsem neviděl žádné nýty ani borháky. Tak jsem se bál víc toho jištění, než obtížnosti, protože já v té době už ve Francii lezl o dost těžší cesty… A tak jsem taky nakonec tahal instruktorům cesty, ale bál jsem se. A taky jsme tehdy trénovali kondičku, úplně jiný přístup než ve Francii! Pak jsem potkal asi po roce Vevinu (Pavlova žena) a jeli jsme spolu na Höllental. Vevina mi dala do ruky poprvé frienda a řekla: „Založ ho a uvidíš, je to tutáč!“ Tak jsem ho založil, odskočil si, spadl na zem a zlomil si nohu… Hned od začátku to byl dobrý vztah! Pak jsme jeli do Tater, do hor. Já jsem nechápal, proč máme jet někam do hor, ale chtěl jsem jí udělat radost, tak jsme jeli. Do té doby jsem vždycky někam dojel autem pod stěnu a hned jsme lezli, ale v Tatrách mrholilo, my jsme si dali batohy na záda a 2 hodiny jsme šli na Téryho chatu – strašné, vůbec jsem nechápal, co na tom někdo může vidět zajímavého. Pak jsem podle nákresu na chatě vybral cestu, přišlo mi logické lézt tou nejkratší a nejpřímější, navíc to bylo jen za VI, ale až později jsem pochopil, co znamená ještě to A2… A navíc ty Tatry, samá tráva, hrabeš se sutí – no strašný. Ale je to zajímavý. Na začátku jsem k tomu vůbec neměl vztah, ale v těch horách potom člověk pozná, že je nejbohatší. Bohatství je když poznáš co nepotřebuješ, protože čím míň toho potřebuješ, tím jsi bohatší! Ten pocit štěstí tam zažiješ. A od té doby jezdím do hor.

21

horolezci – manažeři Jsi coby manažer hodně s rodinou? Já si myslím, že jsem pořád doma s rodinou, ale je to relativní, protože Vevina by ti teď asi řekla něco jiného. Nejsem workoholik, že bych byl rád dlouho v práci, ale mám práci a s ní jsem přijal určitou zodpovědnost, a to má zase jisté následky… Se Zuzankou jsi byl půl roku doma na mateřské dovolené… Vevina podniká a tak jsme se dohodli, že s druhým dítětem budu doma já. A bylo to super. A taky jsem si během mateřské dovolené odskočil zalízt do Patagonie… Po téhle zkušenosti jsem si říkal, že si to určitě ještě někdy vyzkouším, kdy Vevina bude podnikat a já budu s dětmi. Čeho by ses nechtěl dožít? Naše planeta je taková, že tu funguje eroze. A nechtěl bych se dožít toho, kdy naše Země bude dokonale zerodovaná placka. Čeho si ze svých horolezeckých zážitků nejvíc považuješ? Kdy si zkrátka řekneš, jo to bylo něco… Skutečným zážitkem je to, kdy si řekneš, jo, tam jsem fakt mohl zůstat. A to se mi stalo třeba na Marmoládě v Moderne Zeiten. To jsem lezl jen v elasťákách a v tričku, protože jsem toho o horách ještě moc nevěděl. A přišla bouřka a my jsme byli v ní. Všude kolem blesky, Eliášův oheň (a my na vrcholu!). Čekali jsme na Stoupu s Ricardem, kteří se trochu zdrželi a já tak prochladl, že jsem si opravdu říkal, že tohle asi nepřežiju. Ten pocit, kdy víš, že nic nemůžeš dělat, nic neovlivníš… Ale taky jsem něco podobnýho zažil na Walkerově pilíři v létě 2003, kdy všude padaly šutry a my při sestupu nemohli najít slaňáky. Já se po jednom slanění odvázal a šel na polici nachystat další slanění. Ta police mi celá pod nohama ujela a zřítila se do údolí a já měl štěstí, že tam byly nějaké chyty a já za ně zůstal viset a nějak jsem se pak vytáhl zpět k lanu… Velkým zážitkem byl pro mě i The Nose na El Capitanovi (tam naopak bylo všechno moc v pohodě). The Nose? To bych nečekal… No jo. Já to dva roky plánoval, měl jsem El Capa na ploše, četl knížky a měl jsem respekt, protože jsem nic takovýho do té doby nelezl. Přijeli jsme do údolí, naládovali batohy a hned jsme lezli. Žádný rozlézání. Tak jak jsme přijeli, hned první den. No a za tři dny jsme byli nahoře a nemohlo nám dojít, že už to máme za sebou, to bylo strašně rychlý na to, že se na to dva roky těšíš a chystáš to. Říká se o tobě, že se vůbec nebojíš, je to pravda? Jasně že se bojím, nejsem nesmrtelný. Jde o to spíš mít tu situaci pod kontrolou. Takže se bojím, ale taky mám rád lezení, kdy se bojím… …to znamená? To znamená být několik metrů nad kruhem a každý hned ví, o čem je řeč. S kým nejraději lezeš, kdo tě nejlíp jistí? Rád lezu s Vevinou, protože to je taková pohoda. Když to jsou bigwally, tak velice rád lezu s Ricardem, protože tam je velice důležité, aby nebyla ponorka. No a s Ricardem je to dobrý, že

22

není třeba toho moc nakecat, vyměníme pár slov, ale není potřeba, aby někdo pořád něco říkal, a navíc je to borec, který by vyhákoval i strop od bunkru. No a na sportovní cesty zase rád jezdím s Kubou, protože pořád meleme nějaký blbosti a je pořád nějaká sranda… Jaký máš nejradši jídlo, česká versus francouzská kuchyně? Dobrá otázka. Je to rozmanité, ve francouzské kuchyni jsou gurmánské věci, speciality tisíce chutí, třeba takové fois gras se Sauternem nebo Chateau d’If, nebo takové lanýže s červeným hovězím. Ale na druhé straně česká kuchyně je super, že není moc dietní, a to mám rád. Takový smažák, řízek, svíčková, smažené věci jsou úžasné. Ve Francii smažené nikdo nezná a knedlík už vůbec ne. Takový knedlík je vůbec obtížné Francouzům vysvětlit. Oni se ptají co to je, já jim řeknu, že vařený chleba a oni to pochopitelně nechtějí… Povedeš k lezení i své děti? No tak byl bych asi rád, kdyby mi Paťa jednou natahoval nějaký cesty, ale do ničeho je nikdy nutit nebudu. Ať dělají co se jim líbí a my je v tom maximálně podpoříme. Jaká byla tvoje první placená práce? McDonalds. Tam jsem měl rekord, že jsem snědl 12 karamelových pohárů na posezení. A současná práce? ERCE high tech plasty, kde řídím fabriku o 80 zaměstnancích. Jak tě vnímají kolegové? Jako ředitele. Někdy příjemně, jindy míň. Tak to je. Ale poslouchám co kdo chce říct, jak to chce dělat, pochválím, že to je dobré, ale že to chci stejně úplně jinak. (smích) Jak trestáš zaměstnance? No elektrická křesla ještě nemáme, ale občas o tom uvažuju… Stíháš? Hrubě nestíhám. Když mi Vevina řekne: „Musíš tu být u dětí v šest hodin,“ tak dost často pak volám: „Haló, Vevi, nestíhám…“

Vevi, mnoho lidí si představuje ženu manažera jako ženu v domácnosti, která se stará o jídelníček, děti a zahradu… Je to tak? No tak se na mne podívej (Vevina stojí u kuchyňské linky a chystá dětem večeři…). Jaký je Pavel, když přijde z práce domů, pomáhá s praním, žehlením, vynáší koš, nebo čte noviny a kouká na televizi? Ne. Takovýma titěrnostma jako je péče o domácnost, ho nezatěžuju, ale co se týče péče o děti, tam nemá žádné úlevy. Takže přijde domů a skáče jak děti pískají. Ale dělá to rád a dělá to dobře. Nevím, kde se to v něm vzalo, ale rozhodně to umí. Jaký to je, když je doma Kryze? (smích) No to je krize! Naštěstí není často doma. Je doma pořádný? Je velmi pořádný. Někdy vezme i hadr do ruky a umyje třeba zem, když je potřeba. Když slíbí, že přidělá poličku, přidělá ji? Někdy to sice trvá půl roku, ale jo, přidělá. Pamatuje si důležitá výročí, nosí ti kytky? Pamatuje si je líp než já. Čím ti udělá největší radost? Tím, že dodrží, co slíbí. Co ti na něm nejvíc vadí? Že je málo doma. Jak trávíte společné volno? Bez dětí jsme lezli, ale teď jsme s dětma. To je jasné, děti jsou teď naše cesta. Čeho by ses nechtěla dožít? Nechci se dožít toho, že by se Pavel jednou z hor nevrátil. Děkuju za rozhovor! ptal se

Janek Bednařík

V létě 1998 jsem se poprvé vážněji setkal se Třemi Čimami. Tehdy jsem lezl cestu „Morandi-Jovane“, je to pěkná, často opakovaná cesta na nejmenší z Čim. Je to velice zajímavá cesta, kterou spousta průvodců neprávem opomíjí – podle mého mínění je cesta srovnatelná s mnohem známější „Cassin-Vitali“. Když jsem lezl, uvědomil jsem si, že vpravo je cesta vylezená v srpnu 1998 velmi dobrým slovinským lezcem Franckem Knezem. Tehdy jsem uvažoval o pokusu, ale poté, co jsem uviděl původní nákres v průvodci od Milana Packa (který mimochodem není moc přesný a podceňuje obtížnost cesty), a po zvážení toho, co o cestě říkají jiní, jsem se rozhodl pro získávání zkušeností v jiných cestách v oblasti. V následujících letech, po mnoha klasických cestách, jsem zkusil nějaké moderní cesty, jako: „Gelbe Mauer“ (OS), „Iso 200“ (OS), „Aldo nobile“ (RP) Nástup

Tre Cime Lavaredo Čima Piccolissima, Jihovýchodní stěna Cesta „Brana Mudrosti“ Prvovýstup 25. 8. 1990 Francek Knez a Andreja Knez-Hrastnik ní skály, přičemž jsem zatloukl i pár nožovek, zejména ve třetí délce, kde nebylo žádné jištění. Chtělo to hodně trpělivosti, ale nakonec se nám přece jen podařilo těžkou a nebezpečnou cestu přelézt. Spolu se Susi Capucciovou nám výstup trval osm hodin, a podařil se nám 25. srpna 2007 (datum bylo jen shodou náhod). V cestě jsem nenašel žádné známky přelezu (žádné nové smyčky, žádné výtluky po skobách, žádné nové skoby, a to ani na štandech). Přestože jde

o krátkou cestu, otočenou ke slunci, s lehkým nástupem a sestupem, měla by být nahlížena jako výzva. Jednak pro lezecké obtíže (je nutné lézt minimálně 6c), dále potom pro objektivní nebezpečí, skála ani jištění nejsou stoprocentní. Nejvíce opatrnosti je třeba dát v klíčovém místě! Cesta je co do charakteru, délky a doby vzniku srovnatelná s „Via del Sassofono“ na Piz da Lec od Rolanda Mittersteinera, přičemž je podle mého názoru těžší. Jižní stěna Čimy Piccolissima. Úplně vpravo je nástup do cesty.

a úžasný„Phantom der Zinne“, další z nádherné dílny Christopha Heinze, kterou jsem přelezl při jištění Erika Svaba, jenž tehdy udělal třetí přelez. Pak jsem se mohl vrátit ke svým starým projektům, připravil jsem si materiál a připravil se na „Branu Mudrosti“. V první délce, poté, co jsem holýma rukama vytahal pár naprosto vlhkých a zrezivělých skob, a když jsem se několikrát nechtě poroučel do údolí i s kusem ulomené skály v rukou, teprve jsem pořádně poznal, do čeho jsme se to pustili. Pokračoval jsem v čiště23

Giovanni Renzi v šesté délce

„Brana Mudrosti“ stále vypadá tak, jak jsem ji nechal po svém přelezu. Nezbytně potřebujete následující materiál: sadu tricamů a camů (nejlepší je mít dva kusy od velikostí 0,4 a 0,5, zatímco vel. 3 je zbytečná). Štandy jsou vybaveny dobře. Nejhezčí jsou poslední dvě délky (pátá a šestá), kde je kvalita skály poněkud lepší. Chůze po výstupových policích uvolňuje kameny, které

Brana Mudrosti

24

potom padají do populární Preussovy cesty, takže doporučuji dolézt na vrchol Morandiho cestou. Jsem skutečně šťastný, že se mi přelez podařil. Ne pro náročnost přelezu, ale pro obtíže s přelezem spojené. Obdobné cesty nejsou dnes v Alpách samozřejmostí. Nemohu zde rovněž nevzpomenout charakter a kontext prvovýstupu. Francek Knez byl jedním z nejsilnějších a nejaktivnějších alpinistů, který působil v oblasti Třech Čim, jeho výstupy jsou stále výzvou. Nejsem nadšen z moderního trendu, kdy chce každý lezec nechat na skále svůj „podpis“ tím, že udělá novou cestu a stěny jsou tak pokryty novými a novými cestami, přičemž původní, často technické cesty, upadají v zapomnění. Myslím si, že je více „dobrodružství“ v opakování některé z Knezových cest spíše než v uchopení vrtačky a udělání nové cesty pět metrů od klasické linie. Je jasné, že každé individuum je svobodné v tom co a jak bude dělat, což je možná krása toho všeho, a to je také důvod, proč jsem se rozhodl podělit o své pocity z prvního nebo druhého (kdoví?) přelezu této pěkné cesty, spíše než jenom o technické detaily přelezu. text a foto

Giovanni Renzi www.valmarecchia.it

Druhá část cesty

Tyroláci a Cukrovarský komín Jako každý „klasický“ lezec i já stojím o to, aby se skály nepoškozovaly a nedocházelo tak k nezvratným změnám. Snažím se proto lézt s citem k přírodě a vychutnávat si při lezení její jedinečnost, která na umělých stěnách chybí. Tím, že bych podrobněji popsal výstup některé z cest a umožnil tak více lezcům vystoupit na některou z věží, bych možná mohl nepřímo přispět k jejímu poničení. Ovšem tyto cesty i tak nejsou rozhodně zadarmo a vybrat si je znamená už něco znát a být si v lezení dostatečně jistý.

Cesta mořských vlků (VIIIa) na Tyroláky Už v pátek jsem se připravoval na to, že bych rád v sobotu lezl vyhlášenou Cestu mořských vlků na Tyroláky. Už z předcházejících výletů kolem skal jsem měl jasnou představu o tom, kde je první kruh a co budu muset ulézt, abych se k němu dostal. Je pravda, že když jsem stál pod stěnou, tak se mi kruh zdál fakt vysoko a převislá spára s divnou jeskyňkou pod ním mě nijak nevábila. Nicméně jsem si říkal, že pokud to jen trochu půjde, tak se o to pokusím. Obával jsem se už jen toho, že až zítra dorazím pod cestu, tak se přece jen nerozhoupu. Musím se snažit všechen strach potlačit... Dojeli jsme s Bubkou do Ádru a pomalu šli k Tyrolákům. Cestou se to ve mně vařilo. Když jsme k nim dorazili, zjistili jsme, že do cesty se zrovna někdo chystá. Byl jsem ale tak moc namotivovanej, že jsem nechtěl mávnout rukou a jít někam jinam. Za normálních okolností bych to určitě udělal, ale dneska je to „moje“ cesta. Proto sedáme do jehličí a čekáme, co se bude dít. Bubka ustrašeně hledá první kruh, nevěřila, že je tak vysoko, pak očima pátrá po druhém, a tak dál a výš. Postupně přemlouvala, jestli bychom se nemohli na cestu vykašlat, že i procházka bude hezká. Když ale viděla, že se mnou nehne, a že jsem očima už v jeskyňce a chystám se zvednout a cvakat, tak přestala a začala se taky soustředit. Dvojka, co lezla před námi, si cestu opravdu vychutnávala. K prvnímu kruhu jim to trvalo 2 hodiny! Já s Bubkou jsem běhal poblíž po lese a koukal na ostatní skály, naháněl sluníčko, kterého nebylo moc a byla slušná zima. Taky jsem si sem tam odskočil, protože nervozita pumpovala. Byla to opravdu zkouška toho, jestli jsem rozhodnutý cestu lézt. Na nástupu je taková věžička, s kamarádama jsme ji později nazývali „perníkový dědek“, protože si každý mohl kdykoliv odloupnout trochu „perníčku“. Vrazil jsem do něj bambuláka a omotal mu hlavu. Z vrcholku „dědka“ překrok do stěny pod převislou spáru. Ve spáře nacházím letitou erárku a o metr výš ještě jednu. V převislé spáře jsem to začal moc řešit a pomalu mi začíná natékat. Nakonec jsem to zvedl a vplul do jeskyňky. Omotal kizový hrot. Jelikož jsem věděl, že mi nezbývá nic jiného než se zvednout, tak to

ádr Domov důchodců a po kmeni břízy sjeli téměř rovnou do souvěží mezi Karbaníka a Domov důchodců. Dále komínkem asi o 8 m výš na předskalí k malé borovici – ta může posloužit jako místo pro jištění. No a tady začalo vlastní lezení. Néťa se od borovice dostal rajbasem přes břicho k severní hraně. Tady čeká na lezce jasná linie. Leze se po hraně, přes 2 kruhy. Cesta je velice technická, ale rozhodně vyžaduje i dost síly. Když k tomu přičteme, že v místě nástupu do hrany je lezec ve výšce asi 25 m a čekají ho asi 3 metry nepříjemného lezení než cvakne svůj první kruh, pak je nutné dodat, že je potřeba i dost morálu. Nicméně, pokud toto vše lezec má, cesta je to impozantní. Leze se po malých lištách, převaluje se ze strany na stranu a pomalinku se stoupá k výlezovému madlu. Vrchol je odměnou a nabízí překrásný pohled na Adršpach a blízké okolí. David Goll Bubka, archiv F. Ostradického

Cukrovarák

text foto

Slanění po prvovýstupu František Ostradický (Angrešt)

nijak neprodlužuju a zvedám se. Provázat ještě jedny hodiny a cvakám kruh. Doberu Bubku. Ta ke mně přilezla dost vyřízená, na pokraji nervového zhroucení. U kruhu se vše srovnalo a leze se dál. Pak už to byla neuvěřitelná krása. Dostal jsem se na oblou hranu, kde bylo nutné postupovat v klidu a s rozvahou. Sem tam něco zajistit (zejména uzly do spár). Trochu mě potrápilo, než jsem našel 2. kruh. Ovšem stačilo přehoupnout se přes bříško a člověk stál vedle něj. Pak už byla linie naprosto jasná. Cestu hodnotím velice pozitivně. Opravdu je nádherná a z hlediska morálu mi přišla srovnatelná jako jsou Staré cesty na Starostu a Starostovou.

Kampaňová cesta (VIIIa) na Cukrovarský komín Ten, kdo se pohybuje v Adršpachu, nemůže přehlédnout krásnou dominantu, kterou je Cukrovarský komín. Tato štíhlá elegantní věž každého lezce láká a zároveň mu nahání trochu hrůzu. Když k tomu přidám, že Kampaňovou cestu dělal můj velký kamarád František Ostradický (Angrešt), tak ji nešlo nevylézt. Kampaňová cesta patří mezi Angreštovy chlouby. Cukrovarský komín nebyl do roku 1980 vylezen klasickým způsobem, šlo o prestiž, které skupině se to podaří jako první. O tom, že tato věž je lezitelná, se už nějakou dobu hodně mluvilo, byla jen otázka času než se někdo odhodlá a prvovýstup uskuteční. Těmi odvážlivci byli V. Černý, J. Gereg a F. Ostradický. Plán zněl: „Dostat se na vrchol co nejjednodušším způsobem“. Volba padla na severní hranu. Již u nástupu na hranu se trojice rozhodla provést stavění a osadit první kruh. Stavění bylo z malého plata, které je již 25 metrů vysoko a v tomto místě není možné se jakkoliv bezpečně zajistit. Následovalo dalších několik temp a natlouct druhý kruh. Potom již nic nebránilo prvovýstupcům, aby stanuli na tolik vytouženém vrcholu. Prvovýstupci tuto cestu vylezli také bez stavění a ohodnotili ji jako VIIIa (se stavěním VIIa). Ten den jsem byl lézt s Néťou, řada ve výběru cesty byla na něm. Zvolil Kampaňovou cestu. K nástupu jsme se dostali, když jsme obešli skálu

25

Na severu Evropy, až na samé hranici Arktidy, vyrůstá z vod severního Atlantiku řetěz ostrovů, jejichž ledovcem vyhlazené žulové stěny nabízejí s ničím nesrovnatelné horolezecké zážitky v kulisách moře, hor a ryzí severské přírody. Ostrovy vyhlížejí jako zpola potopené hory se stěnami, nořícími se na mnoha místech přímo do vln. Ostré křivky hor kontrastují s klidnými zálivy, na jejichž březích se krčí staré rybářské vesničky. Je to souostroví Lofoty, kde si v létě užívají sedm týdnů dlouhého polárního dne, aby je v zimě zahalila stejně dlouhá noc.

Pár zeměpisných informací Souostroví Lofoten, či jak se poněkud nesprávně, ale už zdomácněle v Čechách říká Lofoty, leží při pobřeží Norska asi dvě stě kilometrů za polárním kruhem. Je tvořeno pěti většími a řadou menších ostrovů, zakusujících se v délce sto kilometrů do oceánu. Ostrovy jsou navzájem propojeny mosty a jedním podmořským tunelem. Z pevniny se lze na ně dostat dvěma trajekty. První vyplouvá Solens Sønner, 2. délka

několikrát denně ze Skutviku a po dvou hodinách plavby přistane ve Svolværu, čtyřtisícovém městečku, ležícím na nejvýchodnějším ostrově Austvagøy. Další lodní linka obstarává spojení mezi Bodø na pevnině a Moskenesem na jihozápadě ostrovů a trvá čtyři hodiny. Zcela nedávno otevřený tunel z Vesterál, souostroví 26

Lofoty rozkládajícího se na severovýchod od Lofot, umožňuje sice příjezd po suchu bez použití trajektu, ale využijí jej spíše jenom návštěvníci, kteří směřují na ostrovy ze severu nebo východu. Většina lidí z Evropy či jiných částí světa přijíždí z jihu a asi nebudou chtít vážit třistakilometrovou zajížďku přes Vesterály, přičemž se beztak musí přeplavit ještě přes jeden fjord. Nejrychlejší a nejpohodlnější cestou z pevniny asi napořád zůstane trajekt, ze kterého je možno navíc sledovat nevídané divadlo, při němž se kilometr vysoká zubatá hradba Lofot postupně vynořuje z moře a přehrazuje celý obzor.

Počasí Počasí na Lofotech je pro Středoevropana překvapivě příjemné. I když pár

lezecký ráj za polárním kruhem deštivých dnů v kuse samozřejmě nelze vyloučit, od června do poloviny srpna je zde poměrně časté slunečné počasí s teplotami nezřídka nad pětadvacet stupňů. Počasí záleží hlavně na směru větru. Pokud v létě vane z východu, tedy z kontinentu, může být slunečno a teplo třeba i tři týdny v kuse. Zajímavým jevem je, že když v Čechách v létě prší, v Norsku za polárním kruhem je většinou pěkně.

Lezení na Lofotech Na Lofoty je z kteréhokoliv místa na světě daleko, ale to už nedělitelně patří k jejich kouzlu, které je činí vzácnější a nedostupnější. Hladké žulové stěny, průzračné modrozelené moře, příjemné letní teploty a neustálé světlo během Pohled ze stěny Pressenu

dlouhého polárního dne v kombinaci s krásnými cestami v pevné skále dělají z Lofot opravdový lezecký ráj. Lezecké cesty vedou většinou spárami a kouty, ale najdou se i rajbasy v ukloněných plotnách nebo úseky stěnového lezení. Skála se vyznačuje výborným třením. V cestách nejsou až na vzácné výjimky skoby ani nýty, takže jištění si zakládá každý sám. Na Lofotech neexistují sportovní cesty, jak je známe zejména z jižní Evropy. Vlastní jištění je tady zažitým a všeobecně uznávaným pravidlem a Norové jsou na tento stav hrdí. Cesty jsou v naprosté většině dobře zajistitelné, jenom nesmí na sedáku chybět sada friendů od jedničky do pětky. Pokud si někdo zrovna nelibuje v neustálém přendávání jediného friendu použitelné velikosti ve spáře stále výš, tak lze doporučit dvě jedničky, tři nebo čtyři dvojky, dvě trojky, dvě čtyřky a jednu pětku. A k tomu sadu menších vklíněnců, pár dlouhých plocháčů, dostatek expresek a dvě padesátky, nebo ještě lépe šedesátky lana. Lezení na Lofotech má horský charakter, takže přilba je tady samozřejmostí. Na štandech častěji lezených cest se nalézá hrozen smyček, ale najdou se i jisticí stanoviště, kde jistič visí jenom ve dvou vlastnoručně založených friendech. Pokud se štandy používají rovněž pro slaňování, bývá na nich někdy osazen i řetěz. Na Lofotech je řada oblastí s výškou stěn do 100 metrů, kterými vedou jednoaž čtyřdélkové cesty. Tyto oblasti jsou poměrně hojně vyhledávané a většinou v nich popolézá už pár dvojek. Fronty na cesty se však nestojí. Pokud někdo už ve vyhlédnuté cestě leze, vedle se nabízejí stejně pěkné linie k ukrácení času, než se cesta uvolní. Vážnější podniky představují několikasetmetrové stěny s cestami na deset i více délek. Celodenní lezení takových cest je zakončeno delším sestupem, v některých případech v kombinaci se slaňováním. Tady se klidně může stát, že lezci nepotkají za celý den ani živáčka. Kapitolou vyhrazenou pouze pro nejlepší jsou dvaceti- i vícedélkové bigwally. Spacáky do těchto stěn nejsou zas takovou nutností, neboť v létě je vidět čtyřiadvacet hodin denně.

Horolezecký průvodce Na Lofotech i jinde v Norsku je běžně k dostání horolezecký průvodce v angličtině Climbing in the Magic Islands, sestavený v roce 1994 Američanem Edem

však nevedou v tak kvalitní skále, jakou je známý ostrov Austvagøy, a tak je tato část Lofot horolezci možná neprávem opomíjena. Horolezecké objevování tohoto ostrova je teprve v začátcích a mnoho zdejších stěn ještě neokusilo dotek lana.

Paradiset a okolí kempu v Kalle

Pressen

Websterem. Většina lezců vystačí s touto velmi hezky zpracovanou knihou, která stojí necelých dvě stě norských korun. Zájemci o prvovýstupy či opakování těžkých cest z poslední doby však musí navštívit lezeckou hospodu v přístavním městečku Henningsvær, kde mu na požádání předloží knihu, do které se zapisují a zakreslují nové výstupy. O vydání nového průvodce, který by obsahoval i tyto cesty, se podle slov personálu hospody už vážně uvažuje. Obtížnost cest ve Websterově průvodci je uváděna v norské a také americké stupnici. Kdo nemá v hlavě převodní tabulku, tak si může zapamatovat, že cesta určité obtížnosti je v norské klasifikaci o kousek těžší, než by stejná číslice znamenala ve stupnici UIAA. Rozdíl je zhruba dvě třetiny stupně. Kvůli snadnému porovnání s průvodcem je v tomto článku výhradně uváděna klasifikace norská. Cesty v průvodci jsou označeny hvězdičkami v rozmezí od žádné do tří, což umožňuje lezcům vybrat si ty nejlepší cesty v oblasti. Tříhvězdičková cesta znamená proslulou cestu s excelentním lezením v kvalitní skále.

Louka na břehu zálivu v Kalle je nejvíce využívaným horolezeckým tábořištěm. Ke všem hlavním oblastem je to odtud maximálně patnáct kilometrů. Nemusí se však nutně vyrážet každý den do velkých stěn, zvláště když okolí tábora nabízí přehršel převážně jednodélkových cest, které se můžou brát jako testovací, než se nastoupí do něčeho delšího. Paradiset je oblíbená oblast, vzdálená od tábořiště asi dvacet minut chůze pěšinou na jihozápad přes malé sedélko směrem k moři. Potok rozděluje oblast na dvě části. Rozložitá vyvýšenina nalevo je vlastní Paradiset s nespočtem kamenných kup, ploten, srázů a balvanů. Hlavní zábavou je tady bouldering, ale najdou se i třicetimetrové plotny nebo desetimetrové stěnky a spáry. Napravo za potokem, skrytý za kamenným hřbítkem, se nachází Main Cliff, který je tvořen asi sto metrů dlouhou stěnou, nořící se do moře. Stěna je místy vysoká i třicet metrů a nabízí množství cest spárového i stěnového charakteru. Stačí jen přijít a vybrat si směr, který se nejvíce zamlouvá. Přímo nad kempem vyčnívají z březového porostu dvě výrazné, asi padesátimetrové stěny. Vlevo je Honnikornsvaet, kterou vede pěkná Puffriset, 5+, a vpravo Cornflakesveggen s cestou Shivering Dick za 6.

Lezecké oblasti

Svolværgeita (Svolværský kozel)

Lezeckým centrem Lofot je bezesporu ostrov Austvagøy, na němž se nalézají všechny nejznámější a nejdůležitější lezecké oblasti, v jejichž stěnách se psaly hlavní kapitoly historie lezení na Lofotech. Asi nejznámější skálou na Lofotech je dvourohá Svolværgeita, která se tyčí nad městečkem Svolvær. Největší koncentrací lezeckých oblastí se ale pyšní jihozápadní cíp ostrova o velikosti zhruba šest krát šest kilometrů, vymezený vesničkou Kalle a malým rybářským přístavem Henningsvær. Tady se nacházejí ty nejkrásnější cesty, za nimiž směřují horolezci ze všech koutů světa. Dalším místem, kde se leze, je ostrov Moskensøya. Dosud známé cesty

Osamocená a impozantní věž ve skalnaté stráni nad Svolværem se sto padesát metrů vysokou údolní stěnou a dvojitým vrcholem připomínajícím rohy. Poprvé byla vylezena v roce 1910. Najít začátek pěšiny ke skále není úplně jednoduché, ale když se natrefí na oplocené hřiště mezi zástavbou rodinných domků asi 100 metrů před hřbitovem, šipka už ukáže správný směr. V místě, kde prudký svah přechází v mírnější, se z hlavní pěšiny, vedoucí vzhůru do širokého údolí, odbočuje vpravo pod Svolværgeitu. Z náhorní strany, která měří téměř padesát metrů, vedou na Kozla dvě nejvíce lezené cesty, Rapellruta (Cesta pod slaněním), 5, a Ruta 1910, 4+. Nejkrásnější cestou je však pětidélková Forsi27

da, 5+, jejíž dvě poslední délky diagonálně přetínají velmi vzdušnou horní část údolní stěny. To nejlepší však přijde nakonec. Dolézá se pokaždé sice na vyšší roh, ale je pravidlem a také věcí cti přeskočit na nižší roh, i když třeba Ruta 1910 tak zpočátku nekončila. Skok není dlouhý, necelé dva metry, ale skáče se asi o metr níže na dolů svažující se plotnu o velikosti zhruba dva krát dva metry. Než se lezec odváží ke sko-

lezeného na tření. Nejhezčím úsekem cesty je sedmá a osmá délka, ve kterých lezci zdolávají pětašedesát metrů dlouhý svislý zářez. Z vrcholu se nejdříve slaňuje nebo slézá patnáctimetrový stupeň, potom se traverzuje nad stěnou směrem na východ, než se narazí na fixní slaňovací stanoviště. Slaňuje se 2x50 metrů na travnatou rampu, odkud se schází dosti strmou napůl strání a napůl stěnou na úpatí.

Vågakallen

Cesta Kolibřík na Trollfestningen

ku, naskýtá se mu pikantní pohled na svolværský hřbitov, jehož pravidelné řady křížů se rozkládají takřka přímo pod stěnou. Potom odvážlivec skočí a v setrvačnosti cupitá na okraj rohu ve snaze včas zabrzdit. Letos na jaře se uloupla část doskočiště a skok se stal ještě více morálový.

Trollfestningen (Trollí pevnost) Zdaleka viditelná dvě stě metrů vysoká žulová stěna severozápadně od vesničky Kalle. Od okolních stěn se odlišuje svou hladkostí a kompaktností. Z tábořiště u zálivu v Kalle se kráčí prašnou cestou směrem k silnici do Svolværu. Asi po kilometru, při obcházení prvního malého zálivu, odbočuje doleva za potokem pěšina, kterou se stoupá asi 20 minut, a nakonec se zabočí vlevo přes údolí přímo pod stěnu. Levou částí stěny vede legendární Odins Bue (Odinův luk). V průvodci je 28

klasifikován 7/A1, ale nyní se už leze čistě a jeho obtížnost je zhruba 8. V této části stěny udělali dvě cesty také Češi. Vašek Šatava a Milan Vrkoslav tu mají na svědomí Swedish Highway Blues za 6/A1, a po Romanovi Kašpárkovi a Liborovi Mlejnkovi tady zůstal Bumble-Bee (Čmelák), 6-/A3. Pravou částí stěny vedou tři cesty, které se za půlkou spojují, aby se vzápětí v několika variantách rozdělily. Jsou to Colibrien (Kolibřík), 5+, Havørnen (Mořský orel), 6+, a Spurven (Vrabec), 6-. Pěkný a zároveň solidně zajištěný je „Kolibřík“, který začíná patnáctimetrovým sokolíkem za šupinu, odlepenou asi třicet centimetrů od stěny. Čtvrtá a pátá délka se obvykle dolézá stejně jako „Vrabčák“, avšak pravověrní spáraři si určitě vyberou variantu Direktrisset, 6-, jednu z nejhezčích zdejších prstových spár, a na ni navazující Thorbjørnrisset za 6. Slaňuje se na čtyřikrát přes štandy „Vrabčáka“.

Alkoholveggen Nápadná, množstvím zářezů rozbrázděná 250metrová stěna, nacházející se v severozápadní části údolí pod Vågakallen. Z přístupové cesty je viditelná napravo za jezerem Kallevatnet. Přístup z tábořiště v Kalle je pěšinou směrem na Paradiset, ale před ním se odbočuje vpravo do veliké horské doliny. Zpočátku se jde nalevo kolem jezera a potom položenými plotnami až k úpatí stěny. Alkoholveggen je známá svou devítidélkovou cestou Rum & Cola za 5+. První dvě délky, které představují šedesátimetrový sokolík, se zdají těžší, než udává klasifikace. Ve třetí délce čeká malý špek ve formě krátkého výšvihu

Nejvyšší štít v oblasti, měřící bezmála tisíc metrů. Z východu od moře na něj vede Østryggen za 4, ale lepší je dvanáctidélkový Nordryggen, 4+, ze severu, který je považován za nejhezčí středně těžké lezení horského charakteru na Lofotech. Často lezený je i pětidélkový pilíř Mygga, 5+, v nižších partiích východního hřebene. Storpillaren (Velký pilíř), 6+/A2, je poněkud jiná liga. Má dvacet délek a o nikterak vysoké frekvenci přelezů svědčí i fakt, že na druhé opakování cesty se čekalo třináct let. Severní stěna Vågakallen se v poslední době stala cílem dalších ataků, jejichž výsledkem jsou cesty Freya s klasifikací 8+/A3 a Stormpillar, 7/A3.

Pianokrakken (Stolička k pianu) Pro snadný přístup a nabídku pěkných cest od jednoduchých po středně těžké je Pianokrakken jedna z nejpopulárnějších oblastí na Lofotech. Padesátimetrový útes se nachází blízko silnice do Henningsværu, nalevo před silničním náspem přes Djupfjord. Hezká a mezi začátečníky velmi oblíbená je cesta Pianohandler Lund Rute za 4+, vedoucí levou částí stěny. Další doporučované cesty jsou Applecake Arete, 5+, s převažujícím stěnovým lezením a Lys og Skyge (Světlo a stín), 5+, v pravé části stěny. Před sestupem z levé strany Pianokrakken se musí vyjít vzhůru až k patě desetimetrového stupně, který přetíná tenká spára. Odtud se traverzuje vlevo a poté schází dolů strmou stezkou vedoucí svahem nalevo od stěny. Z pravé části Stoličky k pianu se slaňuje přes velký převis cesty Soria Moria. Slaňovat cestou Applecake Arete se nedoporučuje kvůli zasekávání lana.

Pillaren Z dálky viditelná, krásná a příjemně ukloněná žulová plotna napravo za koncem Djupfjordu. Nástup trvá něco přes hodinu a vede nejdříve nad le-

vým břehem Djupfjordu, potom vzhůru k začátku jezera Djupfjordvatnet, nad jehož pravým břehem pokračuje úzká stezka směrem pod plotnu. Závěr vede vzhůru mezi obrovskými balvany podle kamenných mužíků přímo na úpatí plotny. Pillaren je známý a oblíbený zejména kvůli nejvíce lezené středně dlouhé cestě na Lofotech, pětidélkové Båre Blabær (Jenom borůvky), 5-. Tato výborně zajistitelná lahůdka vede systémem prstových a ručních spár a zářezů. Když se ve třetí délce zdá, že spára končí, stačí šáhnout vedle, kde se nabízí další. Na pátou délku navazují ještě další dvě, ale ty se už moc nelezou, protože už nejsou tak pěkné a trochu solí. Slaňuje se 3x50 metrů. Lana je nutno stahovat opatrně, zejména po slanění první padesátky. Na položené skále lano totiž snadno sklouzne do hlubokých spár. A když se už tak stane, nevyplatí se za lano cukat. Musí se k němu dolézt a opatrně jej vyprostit. Oblíbenost cesty však bohužel znamená, že cesta je často obsazená. Plno je na ní hlavně v pátek, kdy na ní podle všeho skládají finální zkoušku frekventanti lezecké školy z Henningsværu. Plotna je vidět už ze silnice, takže když na štandech posedává více lidí, nezbývá než zabočit k Pianokrakkenu a rozlézt se zatím na něm. Borůvky je lepší si nechat na odpoledne, kdy se do stěny dostane slunce a cesta se stane velmi fotogenickou.

Sjøvaet (Mořská plotna) Hladká plotna na úbočí Prestenu, přímo nad silnicí vedoucí po kamenném náspu přes Djupfjord. Její levou částí vedou tři čtyřdélkové linie, z nich zejména cesta Solens Sønner (Synové slunce) za 6 nabízí excelentní lezení. Problémem bývá trefit správný začátek. Určitě se vyplatí prohlédnout si pečlivě fotku v průvodci s nákresem cesty, protože pod stěnou to vypadá úplně jinak. Přístup také není jednoduchý. Nejdříve se jde asi padesát metrů po kamenech podél Djupfjordu a teprve potom se zabočuje do svahu přímo vzhůru. Vodou ohlazená plotna na úpatí se musí obejít zprava, protože cesta začíná až nad ní. První délka je na tříhvězdičkovou cestu trochu rozpačitá. Určitě se vyplatí neštandovat na místě, kde to radí průvodce, ale popolézt ještě asi 15 metrů vzhůru spárou, kousek pod místo, kde cesta traverzuje hladkou plotnou vlevo. Pak už se může zase postupovat podle popisu a pět metrů nad traverzem založit dva malé vklíněnce, prodloužené

alespoň metr a půl dlouhou smyčkou. Tato opatření vyloučí obrovské tření, které může totálně znechutit krásný závěr druhé délky, kde se mimo jiné provádí pěkný úkrok z konce mělké spárky do další, která začíná metr vpravo. Poslední dvě délky nabízejí lechtivé rajbasové lezení, kde na celkových šedesáti metrech jdou kromě třetího štandu cvaknout pouze dva nýty a založit jeden friend. Slaňuje se 4x50 nebo 3x60 metrů přes stanoviště Solens Sønner.

Gandalfveggen Osmdesát metrů vysoká stěna asi kilometr před Henningsværem, kousek nalevo od silnice. Velmi oblíbená oblast, nabízející řadu krásných cest, zejména v pravé části stěny. Často lezený je Gandalf za 5 a Guns n’ Roses, 6-. Pěkná je i zcela přímá linie Gollum, 5, zakončená variantou poslední délky prstovou spárou. Nejtěžší cesta této oblasti je Rasmusekspressen, 8-. Na vršku levé části stěny je slaňovací řetěz, ale jen pro ty, kteří se chtějí trochu pocvičit v práci s lanem. Sestup svahem vlevo je totiž mnohem rychlejší.

Lille Festvågvegg, Store Festvågvegg Dvě stěny s výškou mezi padesáti a sto metry blízko Henningsværu. Nabízejí řadu jedno- až třídélkových cest s obtížností 5+ až 7, hezkých linií vedoucích hlavně spárami a kouty. Doporučované jsou zejména Månedans (Měsíční tanec), 6+, Lundeklubben (Klub papuchalků), 6, a Skiløperen (Lyžař) 6-. Přístup pod stěny je z pěšiny, která vede od silnice vzhůru k jezírku Heiavatnet na úbočí Festvågtindenu.

Presten Nejslavnější stěna na Lofotech, známá nejen po celém Norsku. Osamocený, čtyři sta metrů vysoký pilíř, vyrůstající na dosah moře, vládne svou majestátností širokému okolí. Přístup pod stěnu začíná u silnice asi tři kilometry před Henningsværem, odkud se po čtvrthodince vystoupá kamenitým svahem přímo k úpatí. Celou stěnou vede několik krásných cest. Pár dalších zdolává pouze spodní část stěny a končí na široké polici Storhylla asi ve třetině stěny. Bezesporu nejznámější cestou je Vestpillaren (Západní pilíř), 6, velkolepá jedenáctidélková cesta, která stoupá pravou částí mohutného pilíře a nabízí to nejpěknější skalní lezení, s přídavkem nevídaných výhledů na průzračné moře poseté skalnatými ostrůvky. Říká se, že žádný Nor si

nemůže říkat horolezec, pokud nelezl Vestpillaren. Do cesty se běžně nastupuje asi 60 metrů nad úpatím ze strmého kamenitého kuloáru napravo od stěny, odkud se po třech délkách obtížnosti 4 až 5+ dolézá na Storhyllu. Pěknějším a logičtějším startem na Vestpillaren je ale čtyřdélkový Direkte-Innsteget (Přímý nástup), který začíná na úpatí stěny a činí z cesty takřka přímou linku. Přidává cestě jednu šestkovou délku navíc a zároveň činí z výstupu vyváženější a hodnotnější záležitost. Lezec se trochu vycuká už na počátku a nepřilézá do dalších klíčových míst tak čerstvý. První těžší místo se nachází ve třetí délce, kde se za hamižné chyty přelézá malý převis. Další nastává v sedmé délce, když na konci sokolíku za konečky prstů následuje úkrok za malé škrabky do další spáry. To nejlepší ale čeká lezce v deváté délce ve čtyřicet metrů dlouhém, doprava otevřeném zářezu Slanting Corner. Zářez se zdolává za sokola, do kterého nejdou zastrčit prsty natolik, jak by si prvolezec určitě přál. Sestup z vrcholu je trochu delší a trvá téměř dvě hodiny. Začíná cestou po exponovaném hřebínku směrem na východ až do malého sedla, odkud se pokračuje vlevo svahem do dalšího sedla, z něhož se sestupuje na jih směrem k moři. V polovině strmého travnatého údolí odbočuje pěšina doprava na plošinu, uprostřed níž se rozkládá jezírko Heiavatnet s překvapivě teplou vodou. Odtud už schází široká stezka dolů na silnici před Henningsværem. Po silnici je to pod Presten něco přes kilometr. V zapadajícím slunci se za skalnatým hřbetem pomalu vynořuje naoranžovělá stěna a lezci mají možnost si v duchu cestu ještě jednou přelézt. text a foto

Radovan Kunc

29

ON THE SUN 2007

30

Ještě pořád z toho našeho výletu žiju. Stále mě baví procházet si v hlavě délky. Ještě si přesně vybavuji některá místa, chyty, ale v mozaice mi chybí celé délky. Vedro už není tak šílené. Žízeň není tak velká a „haul bag“ tak zatraceně těžký. Mám fajn pocit z dobře odvedené práce. MY TO DOKÁZALI! Obraz číslo 1: V šest odpo start. Dav se rozprskl jako kapka deště. Někteří už mají na sobě sedáky, na nohách lezečky a lano v ruce. Snažíme se taky klusat. Jedna dvojka se nás drží. V polovině svahu toho necháváme. Pod nástupem se přezouváme do lezeček. Nastupuji ještě zadýchán. Ani si neberu lano. Lezeme sólo. Tak lezeme celou noc a celý den… a to je prachovská 24hodinovka. Obraz číslo 2: V pátek odpoledne nabírám Honzu na nádraží v Turnově a hned frčíme na Sušky. Ještě odpoledne lezeme o 106, dokud nás nespláchne déšť. V sobotu a v neděli neleníme a lezeme to zleva doprava. Poslední přelíčení RP VIII, Jižní c. přímo VIIc (VIII), Čihulova spára VIIc, Kamarádská VII, Šavle VII, Satanské verše… Obraz číslo 3: Večer jsem při čaji Honzovi předčítal vybrané kapitoly z knihy CAMP 4 od Stevea Ropera. Dokonalá to kniha, popisující kalifornské Yosemitské údolí jako střed skálolezeckého vesmíru… Obraz číslo 4: „Teď budeš jumarovat.“ Sestrojili jsme pro Honzu perpetum mobile. Honza dojumaruje ke slaňáku a hned ho spouštíme dolů a znova a znova. Stále dokola. Tak tohle je friend, tohle čok, šťáradlo, postel, tahačák. Obraz číslo 5: „A taky běhej, klikuj, dřepuj. Rozumíš?“ Takovej individuální tréninkovej plán.

Je tam vůbec nejlepší skalní lezení ve vesmíru. A my si to šupeme právě tam! S klukama za chvíli přejedeme TAIOGA PASS. Nabereme výšku. Cesta se začne klikatit. Vzduch bude chladný. Jako na horách. Otevřeme si okýnko a nastavíme mu tvář. Za tou zatáčkou už musí být! Co? Přece můj sen. Můj sen, který je na dosah. Tak jsme doburáceli do údolí. Do údolí s velikým U. Zastavili jsme přímo pod El Capem. „Jak to vypadá?“, zeptal se Honza. „Je to vysoký. Hodně vysoký. Je to mazec!“ Honza Říha pravděpodobně jako druhý nevidomý člověk na světě vylezl na El Capitana v Yosemitském národním parku v Kalifornii cestou The Nose.

Ve dnech 17. až 19. srpna loňského roku se nám podařilo touto legendární cestou prostoupit. Vzhledem ke svému handicapu lezl pochopitelně na druhém konci lana, jistil, čistil lanové délky od jisticích prostředků a pomáhal s vytahováním svině. Dvakrát jsme bivakovali ve stěně a poslední noc jsme strávili na vršku. První den jsem vylezli první 4 délky na Sickle Ledge, kde jsme nechali věci, svini a slanili jsme dolů. Celkem tedy 4 dny lezení. 45 litrů vody. Tři sady friendů. Dvě lana a 6 jumarů. A jedna svině. Historie The Nose byl poprvé vylezen na jeden zátah za 12 dní v roce 1958 Warrenem Hardingem, Jamesem Whitmorem a Waynem Marym.

Jak to všechno souvisí s El Capitanem? Od jara jsme Janek a já s Honzou trénovali na skalách. Na písku, Vysočině a v Krasu. Navíc Honza chodil běhat do Šárky, xkrát týdně na stěnu, dřepy, kliky a shyby. Expedici jsme nazvali ON THE SUN, jednak proto, že Kalifornie je zemí slunce a dále proto, že nevidomí lidé sluneční paprsky cítí i přes svůj handicap. Tam, kam dopadají sluneční paprsky, bývá teplo a sluncem zalitá skála je pro horolezce to pravé. Konečně Amerika Řítíš se americkou dálnicí na západ až do údolí, kterému se říká lezecký ráj.

ON THE SUN 2007 200

31

V roce 1960 opravdový „single push ascent“ zabral družstvu Joe Fitschen, Chuck Pratt, Tom Frost a Royal Robbins 6 dní. Cesta se zpravidla leze od 19 do 32 délek. The Nose je ohodnocen VI 5.13+ nebo 5.9 C2. DEN 1 První délka. Rozehřívací kolo. Jaké to bude? Jestli se budu trápit v první délce, tak nevím, co budu dělat vejš. Dalších 30 délek. Včera tam visel nějaký masér 3 hodiny v žebříčcích. Jeden s sebou v poloze „stand by“ mám. V délce je jeden nýt a erární cooperhead. Snažím se lézt co nejrychleji. Nikde se moc nezdržuji a relativně rychle a volně dolézám ke štandu. Na polici jsou kluci z Colorada. Pohodoví borci. Prý jejich první big wall. O všechno se zajímají. Kolega na štandu smotává cigáro a já neodmítám. Lehce pokuřuji a začínám tahat svini. 45 litrů vody, 12 müsli tyček, 3 spacáky, opalovací krém, 3 čelovky, lékárna, kudla a šittrubka. Efekt sněhové koule Sněhová koule je prostě neúprosný a skvěle fungující zákon v bigwallovém

ním. Děláme kyvadla. Taháme svini. Na Sickle Ledge jsem nechali haulbag a matroš. Pomocí fixů kolegů z Kalifornie se dostáváme na zem a tuto noc ještě spíme v kempu.

světě a v lezení vůbec. Čím více dní ve stěně, tím více vody je třeba. Čím více vody, tím větší váha. Čím větší váha, tím jste pomalejší, a čím jste pomalejší, tím více dní ve stěně, a tím pádem i víc vody. Rozumíte? Janek čistí délku a Honza ukrajuje první metry na fixu. Začínáme se dostávat do rytmu. Kombinujeme hákovačku s volným leze32

DEN 2 Ráno jsme si přivstali a při čelovce ještě vaříme čaj. Medvědi jsou fuč. Bereme už jenom spacáky a každý jeden galon vody. Se světlem jsme začali stoupat po fixech až na Sickle Ledge. Startovní délka je lehké lezení po polici. Spojujeme dvě délky. Na dalším štandu je těsno. Visí tady haulbagy další dvojky. Před námi je Stoveleg Crack. Kultovní spára, která se jmenuje po skobách vyrobených z noh od kamen. Snažíme se o volné lezení. Expozice je úžasná a rozměr spáry je pravá žába. Mastíme to až na Dolt Tower (11. délka). Ještě si renčujeme další délky až do tmy. Police je v pohodě. Noc klidná. Mažeme si rudé krky, lýtka a předloktí. Další dny už lezeme s dlouhým rukávem.

DEN 3 Rozhodli jsme se pro variantu Jardine Traverse, která nevede přes Texas Flake a Boot Flake. Tady nás mine King Swing. Právě v místě, kde King Swing končí, se naše varianta spojuje s klasickým Nosem. V rámci urychlení vypouštíme Honzu na fixu i s tahačákem. I mně se dělá v krku trochu knedlík, když mi Honza mizí někam za hranu 10 metrů od stěny. I přestože mám na vypouštěcím laně pulloďák, pálí mě ruce. Honza se jen ptá, kdy že už se to zastaví. Kolovrátek délek se stále točí. Vše se opakuje. Slunce neúprosně svítí. Honza cítí, že už se dostáváme vysoko. Zvuky se mění. Auta dole v údolí už sviští jinak. Zvuk se ztrácí v nekonečnu. Už se nemá kde odrážet. Odpoledne jsme dorazili na polici Camp IV (20. délka). Ještě máme docela dost času. Rozhodli jsme se pokračovat až na polici Camp V (24. délka). Čeká nás Great Roof a Pancake Flake (skalní šupina tloušťky palačinky). V převisu jsou dva erární čoky. Dost to ulehčuje

práci. V Pancake Flake se už začíná stmívat. Ve spáře jsem našel žábu. Asi se mi to zdá. Albínku. Opatrně za ni dávám friend. Na štandu se ptám Janka: „Neviděl jsi po cestě žábu?“ „Žábu? No jasně!“ Nevím co si mám myslet a říkám: „Ty mě utěšuješ, viď?“ O půl druhé ráno uléháme na skalní polici Camp V. Tady už to opravdu smrdí. Nějakej ten binec tu je taky. Pod nos si mažu tygří mast. Nohy mi padají do údolí. Nemůžu usnout. Honza už spokojeně oddychuje. Janek je na polici pod námi. Ležím na zádech a dívám se na to nekonečno hvězd. Někde jsem četl o vědcích, kteří získali citlivější přístroje a domnívají se, že naše galaxie je dvakrát větší. To jich je tedy najednou jako o dvakrát nekonečno víc? Ještě chvíli přemýšlím o nekonečnu a usínám. DEN 4 Janek se ráno dostává do tempa délkou na Glowering Spot (25. délka). Expozice začíná být řácká. Další délka mě podle popisu trošku děsí: 5.11b s jedním místem 5.8 awkward, neboli podle slovníku prekérní, nemotorný, někdo, s kým se špatně vychází. Na polici Camp VI (26. délka) jsem dolezl opravdu vyšťavený. Naštěstí je tato police hodně pohodlná a já nemusím viset v sedáku. Svině už taky trochu pohubla a tahání už nepřipomíná veverku z animované pohádky Doba ledová. Nad námi je druhá nejtěžší volná délka Changing Corners. Jistě si vybavujete úžasné fotky s Lynn Hill napasovanou do hladkého kouta a s paží nepřirozeně zkroucenou kamsi za sebe. První polovinu lezu volně až k místu, kde se právě přelézá z jednoho kouta do druhého. Lano jde přes hranu, tak ostrou, že je olepena páskou. Stejně mi pomyšlení na pád nedělá dobře. Na štand dolézám kombinací volného a technického lezení. Štand 27 je hladká plotna bez poličky s dvěma nýty, kde se nedá stoupnout. Nijak si ulevit. Stojíme na střídačku v žebříčcích nebo na haulbagu. Janek pokračuje dál převislou spárou (podle mého názoru horší než Great Roof). Děláme všechno proto, abychom dneska už spali na vršku. Janek v závěrečné délce doslova běží po nýtech a spousty jich ani necvaká. Blíží se půlnoc. Dělám poslední štand. Obhazuji borovici na hraně El Capitana. Kluci se smýkají se sviní na ukloněné plotně. Už jsou u mě. Tiskneme si ruce. Shazujeme ze sebe matroš. Noc na vršku Capa je nádherná. Rozděláváme oheň. Pokuřujeme marlborka. Pijeme 1,5 litru na ex. Další „PETku“ si bereme do spacáku, kdyby byla ještě žízeň.

ON THE T SUN 2007

DEN 5 Ráno se sbíráme pomalu. Ruce jsou opuchlé. Krk pálí. Čeká nás sestup. Ten nám zabere celý den. Dole na parkovišti potkáváme starší paní, která se nás ptá, jestli jsme byli nahoře. Asi ani neřeší kudy. Jenom dodá: „Tam muselo být ale krásně!“ Na závěr Česká lezecká historie zná kromě Jana Říhy ještě jednoho slepého lezce, který v sedmdesátých letech minulého století předčil mnohé vidící sportovce. Josef Kuhn oslepl až v dospělosti, a proto si mnohé výstupy na věže Českého ráje pamatoval a mohl se v nich orientovat jen hmatem. Josef Kuhn byl protagonistou dokumentárního filmu Jana Špáty „Svítí slunce?“ Stejně jako Josef Kuhn náš Honza předává své zkušeností nováčkům. Založil horolezecký oddíl MATAHARI, který se věnuje horolezcům s handicapem. Svým naplněným snem může ukázat dalším cestu a přesvědčit nevěřící Tomáše, kteří si myslí, že lezení pro lidi s nějakou vadou nebo handicapem není. Název naší malé expedice ON THE SUN jsme zvolili ještě dříve, než jsme se dozvěděli o existenci tohoto dokumentárního filmu. Asi to není úplná náhoda. Slunce jako symbol světla a optimismu přesvědčil i nás. Akci podpořily: Singing Rock a Český horolezecký svaz text foto

Vojtěch Dvořák Nathan Smith, Vojtěch Dvořák

Jan Říha 1976

Zrakově handicapovaný horolezec, předseda H. O. MATAHARI, svobodný

Janek Bednařík 1975

Horský vůdce, lyžař, svobodný

Vojtěch Dvořák 1974

amatérský horolezec, zaměstnanec fy SINGING ROCK, ženatý se závazky

33

¿æéæãÜñÜÚâ[—êÜñ|åؗ©§§® ÍÜãÜßæéð—çæۗ­—§§§—ä——å¥ä¥—ą—êâØãåo— ØãçàåàêëàÚ⒗ÚßØéØâëÜé ÍVÊËÌǗÉÆÂ̗©§§® ½éØåÚàÜ£—æÙãØêë—Ä륗¹ãØåÚ£—¾éØåۗºØçì¤ Úà壗ÍæàܗÇÜëà룗¯Ù£—¼ª£—©¥—íæã咗ç„ÜãÜñ ËYØáÖë•IÖéÖëÖ¡•¹ê…Ö㕿ÖãYࡕ§«£•­£•§¥¥¬• Çæ— ‹êçgÚßì— ¸¥— ¿ìÙÜéؗ í— éæÚܗ ©§§¬— áܗ ëæ— çéØíÛgçæÛæÙåg—Ûéìߒ—íæã咗ç„ÜãÜñ¥—ÁÜÛå[— êܗ æ— ¨«— ÛfãÜ◠êç[飗 çãæëÜå— Ø— ç„Üíàꑗ ÚÚؗ «¬§— ä ¥— ¸dâæãà— áêæì— í— ÚÜêëg— çæì•àëð— å’ë𣗠ç„Üí[•å[— d[êë— áܗ áà‡ëgåؗ íâãoågåÚà— Ø— áÜáàÚߗ çæì•àëo—áܗåÜñÙðëåf—à—í—åÜáëg•‡oÚߗÛfãâ[Úߥ— Ç„à— ãÜñÜåo— êܗ æÙؗ íܗ íÜÛÜåo— áÜÛåæëãàí’Úߗ ÛfãÜâ—êë„oÛØãࣗÛéìßæãÜñÜڗáìäØéæíØ㥗 &¼ÊËÅ)—ÌÑÅÅ2 Ä륗 ÂÜåðؗ ą— ÅÜãàæå— ¬¨°°ä£— ¿ØÙؗ åؗ ¿ØÙؗ ¿ìáØñؗ ÂØÙØëࣗ çéíæí’êëì磗 ¯—ÌÀ¸¸—ÆÊ Ë£•IÖéÖëÖ¡•Å£•¿äãYࡕ¦§£•ă•¦ª£•¦§£•§¥¥« ¹ê…Öã•ĊÈéäêåÖý•¿ÖãYà•ëڕËäÞڕÅÚéÞ顕Ûäéä•ÅÖëÚᕿäãYà ÅÜáëg•‡o— íæãåg— íðãÜñÜå[— ÚÜêëؗ åؗ ßãØíåo— íéÚßæ㗠Ä륗 ÂÜåðØ¥— ÍñßãÜÛÜä— â— ëÜéäoåì— Äàïð—Ø—ãÜÛð—êçæéëæíåoßæ—ÚßØéØâëÜéì çéæíÜÛÜåo— Ùð㗠ëÜåëæ— í’âæå— ßæÛåæÚÜå— Ø•— ¶ÙÖâ•ÄãÙç֕ë•ÈÞá×ÚçÜÚÞÚçꡕÛäé䕺ë֕ÄãÙçäëY í—é[äÚà—å[êãÜÛìáoÚo—êÜñ|å𥗠ÍVÊËÌǗÉÆÂ̗©§§® ÉØâæìêâ棗»éðãØåÛ£—¾ØäܗæíÜé—Ĩª¤£—ÇÇ ÍVÊËÌǗÉÆÂ̗©§§® Áê×䅕 ÂYïᡕ ©£• å‚ÚáÚ ËYØáÖë• IÖéÖë֕ ª£• å‚Ú¢ Íðêæâf— ËØëé𣗠ÁØêëéØÙàؗ íܕأ— Á͗ êëgåØ£— áÚ¬£•¨£•§¥¥¬£ ©§§—䣗ÁÜë—ÊëéÜØ䣗¨§¤¦¨§—ÌÀ¸¸£—¼«—ÇÇ ÑæçØâæí[åo—áÜÛåf—ñ—åÜáëg•‡oÚߗäàïæí’ÚߗÚÜêë— ¹ê…Ö㕿ÖãYࡕßÞèéÞb•ÂäãÞà֕ÅäÙ×çÖãYž¡•§©£• 헼íéæçg—í—ßæÛåæëfä—êëðãì—ÙÜñ—çØëåoÚߗßéæ둥 ®£•§¥¥¬ ¨¥—íæãåf—ç„ÜãÜñÜåo—êëìçåg—¨§¤¦¨§—ÌÀ¸¸—¼«— ÍVÊËÌǗÉÆÂ̗©§§® ŸČ¼ÿ—íðáØۄìáܗçêðÚßàÚâæì—å[éædåæêë—Ø—åܤ &É£—Êâ[ãð—ì—çàãð—Ÿ&¥—»éðãØåÛ —¤—Áêà—Ù‘ß—åÜÙæ— ÙÜñçÜdåæêë— í’êëìçì £— åÜáëg•‡o— Ûfãâð— Ùðãð— e[ÙÜ㣗Ĩ§¦¨§¢—ÇÇ£—ª¥—ç„ÜãÜñ ç„ÜãÜñÜåð— êëðãÜä— ÇÇ¥— ͗ ÁÜë— ÊëéÜØäì— áêæì— ¿Þéà֕ÂYïáäëY¡•§¦£•¨£•§¥¥« ÚÜãâÜä— ª— çæêëìçæíf— å’ë𣗠áàåØ◠áܗ ÚÜê¤ ÅÜáëg•‡o—äàïæí[—ÚÜêëؗíðãÜñÜå[—dÜêâæ엕Üåæ쥗 ëؗ ñØáà‡ëgåؗ ÚæçÜéßÜØÛ𣗠éìéçð— ؗ íâãoågå¤ ÚॗÍæãå’ä—ç„ÜãÜñÜä—êܗçæÛ؄àãæ—çæêìåæìë— ßéØåàÚà— íæãåfßæ— ãÜñÜåo— í— ËØëé[Úߗ í— çoêâ؄¤ ¹æìãÛÜéàåÞ êâ’Úߗ àåëÜåÚoÚߗ ą— íðéæíåØåæêëà— — ÝðñàÚâf— ؗçêðÚßàÚâf—å[éædåæêëà—ÚÜêë𥗠&¼ÊËÅ)—ÌÑÅÅ2 &É£—ÇÜëéæßéØÛ£—Ñàäåo—çØã[Ú£—¹ãØÚ◹æ¹¦ ¹¢½Ù£—¨¥ç„ÜãÜñ ÍÜãÜßæéð—çæۗ­—§§§—ä—å¥ä¥—ą—êâØãåo— ÅÚéç•ÇÚèØÝ êçæéëæíåo—ÚßØéØâëÜé DŽÜãÜñ—ëØâæífëæ—æÙëo•åæêëà—áܗåؗå؇Ü䗋ñÜäo— êë[ãܗí’áàäÜd咥 ÍVÊËÌǗÉÆÂ̗©§§® ÂàéÚßãàêçàëñܗŸ©¬­¨—ä £—ÊàãÙÜéÞÜàÜ飗¯Ù¢— ŸÌÀ¸¸—¨§¦¨§¢ £—ÇǗ ËéØÛàdåo—êâàØãçàåàêäìê ¶ÙÖ╠ÄãÙçÖ¡• ßÞèéÞb• ÄãقÚߕ ·Úãڅž• §¬£• ¬£• §¥¥¬ ÊÁ¼Ñ»—ÉÆÂ̗©§§® ÆÚÜågåo— ñؗ éðÚßãf— ç„ÜãÜñÜåo— ñå[äf— Üï¤ Ç[âàêë[壗 ÂØéØâæéØ䣗 ÊçØåëà◠Ÿ®§©®— ä £— ëéfäåo—ÚÜêëð¥—Áܗëæ—çæçéíf£—âÛð—Ùðã—ÊàãÙÜé¤ êáÜñۗñ—íéÚßæãì—çæۗº¨£—ç„àÙãà•åg—«¯§§—ä ÞÜàÜé—ç„ÜãÜñÜå—ñؗáÜÛÜå—ÛÜå¥ ÇÖÙÚà•ËYwÖ Í’êëìç— í— äØãf— êâìçàåÚܗ ãÜßâ’ä— êëðãÜä— åؗ ä[ãæ—ñå[䒗íéÚßæ㣗Ûæêìۗ&ÜÚßÜä—åÜêãÜñÜ咗 ÅÜíÜãÜßæéêâf—êâØãåo—ëÜéfåð£—êçæé¤ Ø—åÜêáÜ뒗ؗêáÜñۗñ—íéÚßæãì—Ûæ—çéíåoßæ—ë[ÙæéØ¥— ëæíåo—ÚßØéØâëÜé ¿æÛåæëå[—ØâÚܗí—êæìãØÛì—ê—ëéÜåÛÜ䣗âëÜé’ä— Ùð—êܗägã—ìÙoéØë—í’‡âæ풗êâàØãçàåàêäìê¥ ÍVÊËÌǗÉÆÂ̗©§§® ½éØåÚàÜ£— ¾æéÞÜê— Ûì— Ãæì磗 ¸ÙðêêÜ£— °Ø— ÇÇ Ñíã[‡ëåo— ìñå[åo— ñؗ ßæéæãÜñÜÚâf— í’âæåð— ßØå¤ ¶ÙÖâ•ÄãÙçÖ¡• ÛàÚØçæíØå’ÚߗãÜñڑ ¨£•äåÖàäëYãm•ã֕¨£•åäàêè•ë•ßÚÙãäâ•Ùãޕ• Ä×Ùç“ÚáޕãÚëÞÙäâm•áÚïØޕÇäâÖã•Çêèà•ï֕됢 èéêå•ÝçÖãäê•ÈÖèèä•Ùޕ·äèØäãÚç䡕ä×ém“ãäè镾ˠ• ÍVÊËÌǗÉÆÂ̗©§§® ë• èÖâäèéÖéãd╠ÙëäßbáÚããd╠Ùçê“èéëê• è• ¿Ö¢ &É£— ÄæéØíê⒗ ÂéØ꣗ ÇÜéãؗ í’ÚßæÛ죗 ãÚ╷äêçàÚâ•ï֕åeé•Ùãmž¡•Ö•¿Öã•FmÝ֕ï֕됢 ¯Ú¢Ÿ°Ø —Ç£— èéêå• ÉÝڕ Ãäèڕ ˾• ª£®• ¸§• ã֕ ºá• ¸ÖåÞéÖ㡕 ÀÖáÞ¢ ¶ÙÖâ•ÄãÙçÖ¡• ÛäçãÞÚ¡•Êȶ¡•àéÚ琕ëîáÚïá•åçÖëÙeåäÙä×ãe•ßÖàä• ¨¥—ç„ÜãÜñ—çéØíÛgçæÛæÙåg—åÜáëg•‡o—êçæéëæí¤ Ùçêݐ• ãÚëÞÙä␕ báäëeà• ã֕ èëeée£• ¸Úèéê• ëîáÚ¢ åo—ÚÜêëð—í—&É ïᕕëڕéçäßbáÚããdâ•Ùçê“èéëê•è•¿ÖãàÚ╷ÚÙãÖ¢ ‚màÚâ•Ö•ËäßéeØÝÚ╹ëä‚YàÚâ•ï֕é‚Þ•Ùã••Åä¢ ÙeàäëYãm• ֕ êïãYãm• åÖé‚m• éÖàd• ßÚßÞØݕ èåäáêáÚï¢ &¼ÊËÅ)—ÌÑÅÅ2 ؏⣠&oåØ£—ÐØåÞêßì棗¾ìØåÞïࣗ¹àéÛäØ壗 ºñÜÚߗÃàåÜ£—®Ú¢£—çéíæí’êëìç—Ø—¨¥ÉǗ ͗ æêëØëåoÚߣ— ñÛܗ åÜìíÜÛÜå’Úߗ âØëÜÞæéàoÚߣ— ç„ÜãÜñ£— åÜÙðãð—æÚÜågåð—•[Ûåf—í’êëìç𥗠ÄãقÚߕ·Úãڅ•Ö•ÉäâY…•Èä×äéàÖ

ÆÚÜågåf—êçæéëæíåo—í’âæåð

5 6

34 34

5

¼çÖãٕ¸ÖåêØÞ㡕Ûäéä•ÅÖëÚᕿäãYà•

¹ê…Öã•ĊÈéäêåÖý•¿ÖãYà•ë•ØÚèée•¿Úé•ÈéçÚÖ⡕ Ûäé䕕ËäßéeØݕ¹ÖëÞÙ4

½äçèàd•ëèéêåî•ãÖåáwêßm•åäßÚém•àáÖèÞØàdÝä•Ýä¢ çäáÚïÚØéëm£• ¿ÚßÞØݕ èåäçéäëãm• ÝäÙãäé֕ èåäbmëY• ãÚßÚãäâ• ë• éÚØÝãÞØàd• ä×ém“ãäèéޕ ֕ Ýäçèàd╠ØÝÖçÖàéÚçê• ëèéêåꡕ Öáڕ ÙÖá…mØݕ ÛÖàéäçÚØÝ¡• ßÖàä•ßڕåèîØÝÞØàY•ãYçäbãäè顕ä×ßÚëÞéÚáèàY•ÝäÙ¢ ãäéÖ¡• bÞèéäé֕ áÚïÚØàdÝä• èéîáê• Ö• ÙÖá…m£• ÀëÖáÞéê• ëàä㏕ßڕä×ém“ãd•åäèäêÙÞ镢•â“Úâڕßڕåäê¢ ïڕ èçäëãÖé• è• ëèéêåî• åäÙä×ãdÝä• ØÝÖçÖàéÚçê• è• äÝáÚÙÚ╠ã֕ èäêbÖè㐕 áÚïÚØà• èéîᕠ֕ áÚïÚØ¢ àäê•ÚéÞà꣕ ʓ•èÖâäéãd•ïւÖïÚãm•êèàêéÚbãeãØݕëèéê叕 ï•éäÝäéä•ÝáÚÙÞèà֕Ùä•ßÚÙãäéáÞëØݕĊÝäçèàØÝý• àÖéÚÜäçÞm•ãÚ×îáä•ßÚÙãäÙêØÝd£•ÃeàäáÞàÖÙdáàä¢ ë• ëèéêå• â“Ú• âmé• ØÝÖçÖàéÚç• ßÚÙãäïãÖbãe• Ýäçèà¡•ÖáڕޕØÝÖçÖàéÚç•bÞèée•èåäçéäëãm•ïÖßޅée¢ ãd•ØÚèéî•ãÚ×ä•ãeØä•âÚïޕém⣕ÈäêbÖè㐕éçÚãٕ áÚïÚãm•ßÖàä×î•èڕèã֓Þá•ëîÝãäêé•å‚máޅãd•ãYâÖ¢ ïڕ֕çÞïÞàꡕéÖà“Ú•ë•ãeàéÚçØݕàÖéÚÜäçÞmØݕãÚ¢ ×îáä•ï•bÚÝä•ëî×mçÖ飕• ÍÜãÜßæéð—åØۗ­§§§—äÜëé‘ Ë•àÖéÚÜäçÞޕãÚßëmØݕëÚáÚÝäç•ßڕÝáÖëãmâ•àçÞ¢ édçÞÚ╠ëàäãê• Öáåèà• èéîᕠ֕ êçbÞéY• ßÚÙÞãÚb¢ ãäèé• ëèéêåꡕ ֕ åçäéä• åäÙáڕ ãYïäçê• ÝäÙãä¢ éÞéÚᏕ ãÚÙäèYÝᕠ“YÙ㐕 ï• ëèéê叕 ã֕ ãeàéÚçd• äØÚãeãm£• łÚèéä•×îá֕‰èåe…ãY•ØÚáY•‚ÖÙ֕ÚíåÚÙÞØ¡•ï•ãÞØݓ• ãÚßëçÖïãe߅mÝ䕉èåeØÝê•ÙäèYÝá֕ÚíåÚÙÞØڕã֕ ©• ëÚÙÚãY• ÁÚäåäáÙÚ╠ȉáäëèàâ£• Ã֕ çÖâÚ¢ ãä•åäèéêåäëÖá֕ÚíåÚÙÞØڕ$ÚèÚãäëâ•åÞám‚Ú╠֕ ßÚßm• báÚ㡕 ÃàÙæé— ÌßÜ飕 ÙäèYÝᕠëçØÝäáê• édéä• ãÚßä×ém“ãe߅m•äèâÞéÞèmØäëàî•Ùãڕ§¥£•¬£•ë•¦«¯©ª£• ÄٕçÖâÚãÚ¡•àÙڕ$ÚèÚãë•åÞám‚•‰èém•ã֕çÖâÚãä• Ö• ØÚèé֕ èڕ èåäßêßڕ è• ¶×çêïïÞÝä• “Ú×çÚ⡕ èڕ ÁÞ¢ ×äç•å‚ÞåäßÞá•àڕbáÚãâ•ÖâÚçÞØàd•ÚíåÚÙÞØÚ£•Iáޕ èåäáÚbãe• ëڕ èéäåe• åçä…áYåãêéd• å‚ÚÙØÝäïm• Úí¢ åÚÙÞØm•è•àîèámàÚ⡕ÙäèYÝáޕëçØÝäáê•Ö•èåäáÚbãe• éÖàd• åäãeàêٕ ÙçÖâÖéÞØàî• èÚèéäêåÞáޕ ¶×çêï¢ ïÞÝ䕓Ú×çÚ⣕˕çYâØޕédéä•ÚíåÚÙÞØڕå‚ÚÙém╠ÙäèYÝáޕ ÑÛÜåg◠¿éìْ£— ÇØíæ㗠Ãìçë[◠ؗ Éؤ Ûàä—ÊãoíؕÙãڕ¦§£•¬£••ëçØÝäáê•èäêèÚÙãm•äèâÞéÞ¢ èmØäëà¹éæØۗÇÜØâì£ ÂÚïޕ ÙÖá…m• ‰èåe…ãd• ëèéêåî• ã֕ äèâÞéÞèmØäëàî• åÖé‚m•ÃßæëêܗŸ¯¬¨­—ä •àáÖèÞØàäê•ØÚèéäê•ï•ßÞÝ꣕ ÄØéëàå— Äàå؄o◠Ûæê[ß㗠ëçØÝäáê— ÃßæÚܗ ë• èÖ¢

âäèéÖéãd╠ëèéêåê• Ùãڕ §¦£• ª£• §¥¥¬£• ËïÝáÚ¢ ÙÚâ•à•éäâꡕ“Ú•èåäÙãm•bYèé•ßڕßÖàä•èåäáÚbãY• ëèéêåäëY• éçÖè֕ è• ºëÚçÚèéÚ╠ëÚáâޕ ÛçÚàëÚ㢠éäëÖãY¡•åäèéêåäëÖá•èYâ•Ö“•ïڕé‚ÚémÝä•éY×äç֕ ¬©¥¥•âž£•¸Úèé֕à•ëçØÝäáê•âê•äÙéêٕéçëÖá֕©­• ÝäÙÞ㣕 ÈY╠åçä…áÖåYëÖᕠèéäåê• Ö“• ã֕ åäèáÚÙ¢ ãmØݕ§¥¥•â¡•àÙî•Ýä•å‚ÚÙèéÞÝá֕ÚíåÚÙÞØڕè•àîè¢ ámàÚ⣕ÈÝäÙäê•äàäáãäèém•ëڕèéÚßãØݕâmèéÚØݕ ßÖàä• çäà• å‚Úٕ ém╠ßÚÝä• èåäáêáÚïÚØ¡• êàáäêïá֕ ֕ïÖÝîãêá֕…ÚçåèàY•báÚãà֕édéä•ÚíåÚÙÞØÚ£• ¶áåèàâ• èéîáÚ╠Âؾãéîçäëäê• ØÚèéäê• ã֕ Êßàê¤ ßؗÇØåÞä엯§¨ª—ä•ëîèéäêåÞáޕë•åäÙïÞâãm╠ä×Ùä×m• ÁæêÜݗ Äæé[íÜ◠֕ ÁæêÜݗ Kàä‘åÜ⥗ Ã֕ëçØÝäáê•èéYá•ÂäçYëÚࡕIÞâãÚà•åä•ëîáÚïÚ¢ ãm• èéeãî• èÚèéäêåÞᕠàëáޕ ÝçäïmØm╠äâçïáÞãY╠֕éÖàd•åçäé䡕“Ú•ê“•ßÚÙãäê•ã֕ëçØÝäáê•×îᣕ ¸máÚâ•ÝãÚٕÙëäê•bÚèàØݕÚíåÚÙÞؕèڕèéÖá֕èàê¢ åÞã֕¼ÖèÝÚç×çê⏣•Ä×e•èޕàáÖÙáî•ï֕Ømá•ëîèéäê¢ åÞé• ×êc• ã֕ ßÚÙÚ㡕 ãÚ×ä• ä×֕ äèâÞéÞèmØäëd• ëç¢ ØÝäá ¼ÖèÝÚç×çê╠¾• ­¥«­• ➕ ֕ ¼ÖèÝÚç×çê╠¾¾•­¥¨ª•âž£••ËÚáàY•âÚïÞãYçäÙãm•ÚíåÚÙÞØÚ¡•ëÚ¢ ÙÚãY• ïàê…Úãâ• ÝÞâYáÖßÞèéäê• ¿äèÚÛÚ╠ÃړÚç¢ àäꡕâeá֕ãÖëmؕï֕Ømá•åçëäëèéêå•Öáåèàâ•èéî¢ áÚâ•ã֕¼ÖèÝÚç×çê╾¾¾¡•àéÚ琕Öâ×ÞØÞzïãe•åáY¢ ãäëÖáޕè•ãYëçÖéÚâ•å‚Úè•ëçØÝäᕼÖèÝÚç×çê╾¾• ÂÖçÚà• ½äáÚbÚà• Ö• ¿Ö㕠¹äêÙáÚ×èà£• ÅäbÖèm• ãÖ¢ àäãÚؕÙäëäáÞáä•ëîèéäêåÞé•ßÚã•ã֕ßÚÙÚã•ëçØÝäᣕ ÉçäßÞØڕ ÁæêÜݗ ÅܕÜéâØ£— ÆãØí— Êëæéãà— Ìãíìåۗ ֗ ÑÛÜåg◠ÅgäÜڗ ïÙäáÖá֕ ãÚßëm• Ýäçê• âÖ¢ èÞëꗾØêßÜéÙéìä—À—­¥«­•âž•Ùãڕ¦§£•¬£•§¥¥¬£• Åäàêè• ä• åçëäëèéêå• ã֕ ¼ÖèÝÚç×çê╠¾¾¾• èàä㢠bÞᕠãYëÖáî• áÖëÞãdïãmÝä• èãeÝê• ëڕ 됅Øڕ àäáÚ╠¬¥¥¥•â•Ö•ßÚÝä•Öàéd‚Þ•×îáޕçYÙÞ¡•“Ú•èڕë×ÚؕÙä¢ èéÖáޕÙäᏣ•Ë•çYâØޕédéä•ÚíåÚÙÞØڕåèä×Þá֕çäë¢ ãe“•béëڂÞØڕëÚÙÚãY•ÅÖëáÚâ•ÀáÞâڅÚ⡕ïڕàéÚ¢ çd• ×äÝê“ÚᕠïÖÝîãêᕠ×eÝÚ╠ëèéêåê• à• ëçØÝä¢ áꕼÖèÝÚç×çê╾•¿Þ‚m•¹ÖãeࣕºíåÚÙÞØڕëÚÙÚãY• ÅÖëáÚâ•ÂÖéäê…àÚ╉èåe…ãY•ãÚ×îáÖ£• Ã֕ëèáêãm•ïYßâê•èڕäØÞéá֕éÖàd•ãÚßëm•Ýäç֕ èëeéÖ¡•Ä륗¼íÜéÜê륕$څޕèޕâäÝáޕå‚ÞåèÖé•ÝãÚٕ Ùë֕ ãäëd• ëèéêå ֕ éä• ä×eâ֕ ãÚßÛçÚàëÚãéä¢ ëÖãe߅mâޕ éçÖèÖâÞ£• ϕ éÞ×Úéèàd• èéçÖãî• ëîèéäê¢ åÞá֕ ßÖàä• åçëãm• bÚèàY• “Úã֕ Âã[éؗ Çæã[dâæí[— åäàêٕ ãÚåäbméYâڕ ëèéêå• ÇÚãÖéî• ¸Ýáê⢠èàd• è• Ùëäßm╠ä×bÖãèéëm➡• ëÚÙÚã֕ èëâޕ IÚç¢ åî•Ö•ï֕åäê“Þém•àîèámà꣕Åçëãm•bÚèà•ëèéêå•ãäç¢ âYáàäê• å‚Úè• ßޓãm• èÚÙáä• èޕ åÖà• å‚ÞåèÖᕠÇØíÜ㗠¹f䕝åä•àîèámàê•èYÝá•ëڕ됅Øڕ­¥¥¥•âž£•ÈéÖá•èڕ ïYçäëÚw• åçëãm╠åçÞâYéäçÚ╠ã֕ ºëÚçÚèéê• ïÖ¢ émâØä• åçëãm• bÚèà• åçÞâY‚• ËáÖÙÞâmç• ÃäèÚà• ×îᕠã֕ ëçØÝäáê• ßޓ• ë• çäØڕ ¦®®­• ×Úï• àîèámàꞣ• Ä×֕ ëèéêåî• èڕ ée…Þáî• ëÚáàd• âÚÙÞYáãm• åäïäçãäè¢ éÞ£•·äÝê“Úᡕã֕ºëÚçÚèéê•ãÚëáYÙá֕ßÚã•çÖÙäèé•ă• ë•çYâØޕßÞãd•ÚíåÚÙÞØڕïÖÝîãêá•ÙÖá…m•bÚèà•Ýä¢ çäáÚïÚØ¡•ÁÞ×äç•ÀäïYࣕ

ÂÚïޕ ëèéêåî• ë• Öáåèàd╠èéîáê• åÖé‚m• Ùä¢ è֓Úãm• ñ[çØÛåoßæ— íéÚßæãì— »éàÝàâ𗠟­««®ä — í— ÅØÞäØߕ ëÖááÚî• ë• ÀÖçÖàäçÖ¢ âê• ÄØéëàåÜä— ÂãæåÝØéÜä— Ø— Áà„oä— Kção¤ ÚßØãÜ䣕 Ä×֕ áÚïØޕ ÙäàäãbÞáޕ åçëäëèéêå• ïÖåäbÖ鐕 ÈáäëÞãØޕ ë• çäØڕ §¥¥©¡• ¹ØÙÙØžê— »ÜØۗºØ䣗͗ī£• ÍÜãÜßæéð—çæۗ­§§§ä— ¤—êâØãåo—ØãçàåàêëàÚ⒗ÚßØéØâëÜé ÏÙڕÙäâÞãäëÖáî•é‚Þ•ëèéêå»ì‡Øå—ÁØå[╠èåäáÚbãe•è•Í[ÚãØíÜä—KØëØíæì•ßÖàä•Ùçêïm• ë• ÝÞèéäçÞޕ ëäáãe• å‚ÚáÚïáޕ ã֕ ¾éØåۗ ºØçì¤ Úàå— ÚÜêëì— Íæàܗ ÇÜëà룗 ¯Ù£— ¼ª¡• àéÚçäê• ëî¢ éëä‚Þá• ë• çäØڕ ¦®®¬• ¶çãÖêٕ ÅÚéÞé• Ö• å‚ÚáÚ¢ ïá•èéîáÚ╶»£•Ë•çäØڕ§¥¥ª•êèàêéÚbãÞᕶáÚí• ½ê×Úç• åçëãm• Çŕ å‚ÚáÚï• Ö• ãÚßée“…m• Ùdáàê• äÝäÙãäéÞá•ßÖà䕭ף ¹çêݐâ•äØÚãeãâ•ëèéêåÚâ•×îáä•çéíåo— íæãåf— ç„ÜãÜñÜåo— ÚÜêëð— ÁÜë— ÊëéÜØ䣗 ¨§¤ ¦¨§—ÇÇ£—¼«—¹£•¿ÖãYà•ßޅéeã•å‚méÚáàîãmž••ã֕ ÁØêëéØÙàì— íܕ쥗 ËïãÞàá֕ éÖà• åçÖëÙeåä¢ Ùä×ãe• ãÚßée“…m• ëäáãe• áÚïÚãY• áÞãÞڕ ëڕ Ëî¢ èäàØݕÉÖéçYØÝ£•Ċ¿Úé•ÈéçÚÖâý•ëÚÙڕë•ßÞÝä¢ ëØÝäÙãm• èéeãe• ëáÚëä• äٕ éÖéçÖãèàd• àáÖ¢ èÞàî• ýÅäØÝîádÝä• åáäéãîý£• ˕ çäØڕ §¥¥¥• ßޕ ßÖàä•éÚØÝãÞØàäê•ÙäàäãbÞáޕÂÖçéÞ㕽ÚêÜÚç• Ö•¾ëÖã•IéÚÛÖãèà•Ö•äàáÖèÞÛÞàäëÖáޕßޕ«¤¶¨ £ ý$Úèéãâ•êïãYãmâċ•×îá•äÝäÙãäØÚã•åçëä¢ ëèéêå• ã֕ Ä륗 ÂÜåðؗ ë• ¶ÛçÞØڕ è• ãYïëÚâ• Č¿ØÙؗ åؗ ¿ØÙؗ ¿ìáØñؗ ÂØÙØëàÿ¡• ä×ém“¢ ãäèéޕ ­• ʾ¶¶• èéîáÚ╠ÄÈ¡• ëîáÚïÚ㐕 Ë£• IÖ¢ éÖëäê•Ö•Å£•¿äãYàÚ⣕¿Ùڕä•ãÚßée“…m•ëäáãe• ëîáÚïÚãäê•ØÚèéê•ã֕ÝáÖëãm•ëçØÝäá•Â飕ÀÚ¢ ãî֕ª¦®®•âž£

35 35

ßæéæãÜñÜÚâ[—êÜñ|åؗ©§§®

¿äèÚەÃړÚçà֕֕ÏÙÚãeà•ÃeâÚؕ åäٕëçØÝäáÚ╼ÖèÝÚç×çêâꕾ¡• Ûäéä•ÖçØÝÞë•ÚíåÚÙÞØÚ4•

¿æéæãÜñÜÚâ[—êÜñ|åؗ©§§®

5

ÆÚÜågåf—êçæéëæíåo—í’âæåð

ÁÞ×äç•ÊÝÚç•ã֕ëçØÝäáê•À§¡•Ûäéä•ÖçØÝÞë•ÚíåÚÙÞØÚ

ÍÜãÜßæé𗤗êçæéëæíåo—ÚßØéØâëÜé ÁÚïÚãm• ëڕ ëeé…Þãäê• Ùäׂڕ ïÖßޅéeãd╠Ýäç¢ èàdâ•éÚçdãê•è•ÙçÖïÚâ•ã֕ä×ém“ãäèé•ßÚÙãäé¢ áÞëØݕàçäà•ïäÝáÚÙwêßڕàÖéÚÜäçÞڕĊËÚáÚÝäçî• åäٕ«¥¥¥â•ă•èàÖáãm•èåäçéäëãm•ØÝÖçÖàéÚçý£ ÏÙڕ èڕ åçäèÖÙÞᕠÛÚãäâÚãYáãm• ¸ÛØä— ÆåÛéØ¡• àéÚ琕ÙäèêٕáÚïá•ßÚãäâ•ã֕èàÖáàYØÝ£•ýːèéêå• çäàêý•ïmèàÖá•ï֕å‚ÚáÚï•ØÚèéî•ÊàãÙÜéÞÜàÜ镭נ• èéîáÚâ•Åŕë•Ç\éÞàäãê•ëڕIëØÖçèà꣕¿Ú•åçëãm╠áÚïØÚ⡕àéÚ琕éêéä•ØÚèéê•å‚ÚáÚïá•ÙgßÜä—áÜÛठåfßæ—Ûåܕï֕­Ýž£•¸Úèé֕âY•«•ÙdáÚࡕÙäèêٕßޕ èéîáÚâ•ÇŕëîáÚïáä•å‚Úٕ¶ÙÖâÚ╭•áÚï؏¯•·ÚÖé• ÀÖââÚçáÖãÙÚ硕 ÅÚéÚç• ÈØÝÖÛÛáÚ硕 ÈéÚÛÖ㕠¼áä¢ ìÖØÅÞÚéçä•ÙÖá•ÅçÖ¡•¶ãÙçÚÖ蕿|çÜ¡•¾àÚç•ÅäÚ¡• ½Öçޕ·ÚçÜÚç•Ö•ÄãقÚߕ·Úãڅ£•½Öçޕ·ÚçÜÚç•ãÖ¢ ØëÞbäëÖᕠØÚèéê• Öèޕ ¦¥• Ùãm¡• ÄãÙç֕ ·Úãڅ• béî‚Þ• Ùã¶ÙÖâ•ÄãÙç֕ßޕå‚ÚáÚïá•ï֕­•ÝäÙÞ㣗ÈÞá×Úç¢ ÜÚÞÚ畝åçëäëèéêåØڕ·ÚÖé•ÀÖââÚçáÖãÙÚ瞕åÖ¢ é‚m•âÚïޕØÚèéî•éï룕¶áåèàd•éçÞáäÜÞÚ¡•àéÚçd•×îáî• ëڕ èëd• Ùä×e• ãÚßée“…mâޕ èåäçéäëãmâޕ ëmØÚÙdᢠàäëâޕëèéêåî•ë•¶áåYØÝ£•¶áåèàY•éçÞáäÜÞڕßڅ¢ ée•ïÖÝçãêßڕØÚèéãٕäەèÞáÚãØڕ­× •ÉÝäâÖè• ½ê×Ú瞕 ë• ·ÚçØÝéÚèÜÖÙÚãèàØݕ ¶áåYØݕ ֕ ÀÖÞ¢ èÚçè• ãÚêڕ ÀáÚÞÙÚç• ­× • ÈéÚÛÖ㕠¼áäìÖØ ëڕ ÌÞáÙÚç•ÀÖÞèÚç꣕• Åä• ÈÞá×ÚçÜÚÞÚçê• èޕ ¶ÙÖ╠ÄãÙç֕ ÙÚ㕠äÙåäbÞ¢ ãêá•Ö•åêèéÞá•èڕÙä•çéíåoßæ—ÉǗç„ÜãÜñÜåo•ØÚè¢ éî•ČÑìٗñؗñìÙÿ•ï•çäàꕧ¥¥©£•¶êéä‚Þ•Èä×äéàÖ¡• ÂYïᡕ·Úãڅ•Ö•ÇäèÚØà•ßޕéÚÝÙî•ëîáÚïáޕèéîáÚ╠¶»• ֕ äàáÖèÞÛÞàäëÖáޕ ® • ʾ¶¶£• ÃÚßée“…m• Ùdáàê• ¶ÙÖâ•ëîáÚïá•ã֕é‚Úém•åäàêè•èéîáÚâ•Åŕ֕äÝäÙ¢ ãäéÞá•èéêåãe╭נ•ÛçÖãØäêïèàd•èéêåãÞØÚ£• ¹Öá…mâ•àëÖáÞéãmâ•èåäçéäëãmâ•ëèéêåÚâ•ë•ãޓ¢ …mØݕ ëÚáÚÝäçYØݕ ×îᕠåçëãm• bÚèà• çéíæí’êëìç— ÉØäØÛØå— æÙëo•åæêëà— ®Ú• ë• ä×áÖèéޕ ÉÖÜÝÞ֕ ë• ÂÖçäàê• ã֕ âÖèÞë• ÉÖÜäêßÞâé• ÃđÉèäêÞéÖã顕 ã֕àéÚçdâ•èڕåäÙmáÚáޕ¿£•¹êØÝäw¡•Â£•ÅäáâäëY• ֕ÈáäëYØޕ•È£•»Ößà֕֕ɣ•Êç×Ö㣕 ¿Ú• ØÚáàäëe• ëÞÙe顕 “Ú• èڕ ë• åäèáÚÙãm• Ùä×e• Ùä¢ èéYëY• Ùä• åäå‚ÚÙm• ïYßâê• èåm…Ú• bÞèée• èåäçéäë¢ ãm•å‚mèéêå•à•áÚïÚãm¡•åçÚÛÚçêßmØm•ÛîïÞØàäê•èáä“àê• ÝäçäáÚïÚØàdÝä•ëàäãê•å‚Úٕèáä“àäê•åèîØÝÞØ¢ àä꣕ÀáÖèÞØàd•ïÞâãm•Ö•âÞíäëd•áÚïÚãm•ëڕèé‚ÚÙ¢ ãmØݕ ÝäçYØݕ ßÖàä×î• ëîâÞïÚá䡕 ÖáÚèåäw• åäÙ¢ áڕåäÙÖãØݕå‚ÞÝáY…Úà•Ö•ïÖïãÖâÚãÖãØݕ•ë¢ èéê口 ÅÜíÜãÜßæéêâf—êâØãåo—ëÜéfåð ¸ÛØä— ÆåÛéؕ èڕ åçäèÖÙÞᕠޕ ë• àÖéÚÜäçÞޕ èàÖᢠãmØݕ éÚçd㏕ èåäçéäëãmÝä• ØÝÖçÖàéÚç꣕ Ï֕ Ùë֕ ãÚßÝäÙãäéãe߅m• ëèéêåî• ä×ç“ÚᕠĊːèéêå• çäàêý£• Åçëãm╠äØÚãeãâ• ×îᕠëÚáâޕ çîØÝᐕ å‚ÚáÚï• ØÚèéî• ¸ÙðêêÜ£— °Ø— ÇǕ ã֕ é‚Úém• åäàêè• ë•ßÚÙãäâ•ÙãÞ£ ¿Ùڕ ä• éÚåçëڕ é‚Úém• å‚ÚáÚï• édéä• ØÚèéî• ë• ¼äçÜڕ Ùê•Áäêå•ëڕ»çÖãØÞÞ¡•å䕶áÚíÖãÙçꕸÝÖ×äéäëޕ ֕¶ãÙçÚÖèޕ·ÞãÙÝÖââÚçäëÞ£•¶ãÙçÚÖè•Ùäàä㢠ØڕãÖëçÝá•ä×ém“ãäèé•ï됅Þé•ã֕®Ö¤®Ö £

36

¹çêÝd• äØÚãeãm• ë• édéä• àÖéÚÜäçÞޕ ïmèàÖᕠäåeé• ¶ÙÖ╠ÄãÙç֕ ï֕ åçÖëÙeåäÙä×ãe• åÜáëg•¤ ‡o— êçæéëæíåo— ÚÜêëì— í— &É£— ČÇÜéãؗ í’ÚßæÛìÿ— ¯Ú¢Ÿ°Ø • ¡• àÙڕ âY• ¨¥— ÉǗ ç„ÜãÜñ£• ¸Úèé֕ ëÚÙڕ ë•ÂäçÖëèàdâ•ÀçÖèê•ã֕ÁÞÙäâäçãê•âÚïޕÀäè¢ éeßÚâ•ÃÚèâçéÚáãâ•Ö•½çÖÙãm•èåYçäê£ ÄÝäÙãäØÚãm╠Ċ$Úèéãd• êïãYãmý• ×îᕠäØÚ¢ ãe㕠åçëäëèéêå• Ö• åçëãm• Çŕ å‚ÚáÚï• béî‚Ùdáàä¢ ëd• ºñÜÚߗ ÃàåÜ£— ®Ú¢• ï• Ùmáãî• ÆåۄÜáܗ ¹Üåܤ ‡Ü—Ø—Ëæä[‡Ü—ÊæÙæëâ𣕸Úèé֕ëÚÙڕã֕èàÖáãm• ‰éëÖ畷ÞçٕâÖã•ë•åçäëÞãØÞޕÎÖãÜèÝêä•ë•$mãe£• ¿ÚÙãÖáä•èڕä•ãYÝçÖÙãm•åçäÜçÖ⡕àÙåäbÖèm• åçÖàéÞØàî•ãÚÙäëäáÞáä•ëîádïé•ïڕèéÖãê•åäٕåe¢ éÞéÞèmØäëàÖâޕ ë• ä×áÖèéޕ ÈÞÜêãÞÖãÜ¡• àéÚçY• ×îá֕ ÝáÖëãmâ•ØmáÚâ•édéä•ëåçÖëî£ ÏÖbYéàÚ╠çäàê• èڕ ïÖåèÖáޕ Ùä• ÝÞèéäçÞڕ ã֕ ¿æ¤ äæãà— Úìâéì• ë• ÇÞä• Ùڕ ¿ÖãÚÞçê• É£• Èä×äéà֕ ֕ ¿£• ÁÖêéãÚç• åçëäëèéêåÚ╠Ägêëæ— Ùæߑ— ¨§¤— ÉÇ¥—¿ÚÙãÖáä•èڕä•åçëãm•bÚèà•Ö•ïYçäëÚw•ãÚßée“¢ …m• ëèéêå• ã֕ ½äâäáޕ Øêàçê• èڕ èÖâäèéÖéãâޕ é‚Úâޕ ÙdáàÖâÞ¡• ‰èémØmâޕ Ùä• ¾éÖáèàd• ØÚèé ¸Úè¢ éê•ë…Öà•âmèéãm•áÚïØޕïçê…Þáޕåç䕉ÙÖß㐕àäãÛáÞàé• è•åçÖëÞÙáî•äØÝçÖãî•å‚mçäÙî£ Ã֕“YÙãd•ï•äØÚãeãm•ãÚèéÖbÞá•Öãޕçéíæí’êëìç— ÄØéëàåؗ Êëé[åoâؕ è• ÞãéÚáÞÜÚãéãm╠ãYïëÚ╠Ċ¹àޗºßæíåæÿ—¯Ù¢—ÇǕë•èÚàéäçꕷÞܕ¼êÚççÚç֕ ÚàëYÙäçèàd•ä×áÖèéޕÅÖêéÚ£• • Äàïð—Ø—ãÜÛð—êçæéëæíåoßæ—ÚßØéØâëÜéì Âmçãd• ïÞâî• Ö• èéäêåÖßmØm• ä×ém“ãäèé• áÚÙäëd¢ Ýä• Ö• âÞíäëdÝä• áÚïÚãm• Ýä• ë• åäèáÚÙãmØݕ áÚ¢ éÚØݕ • å‚Þ×áޓêßm• èåm…Ú• à• ÙçîéääáÞãÜꡕ éÚÙî• áÚ¢ ïÚãm•è•ØÚåmãî•åä•èàYáÚ£•¹çîéääáÞãܕèޕê•ãYè•ãÖ¢ …Úá•èëd•bÚéãd•å‚mïãÞëØÚ¡•Ö•éÖà•×îá֕éÖéä•àÖéÚ¢ ÜäçÞڕãÖ×ÞéY£• ˕ àÖéÚÜäçޕ ĊâÞíî• Ö• áÚÙî• èåäçéäëãmÝä• ØÝÖ¢ çÖàéÚçêý• åÖÙáî• ÝãÚٕ é‚Þ• ːèéêåî• çäà꣕ Åçëãm• Ùë֕ èޕ äÙãÚèᕠå— Ä[ñã— è— Í¥— KØëØíæì• ï֕ béëç¢ é• ֕ åY鐕 å‚ÚáÚï• ¾Øäܗ æíÜé— Ä¨ª¤£— ÇǕ ë• çÖ¢ àäêèàd╠¹çîáÖãÙê• ×Úï• åäê“Þém• åÖéãmØݕ Ýçä¢ é• ë• ×‚Úïãê• áäwèàdÝä• çäà꣕ ¿Ùڕ ä• ÙäãÚÙYë¢ ã֕ãÚßée“…m•âÞíäëäꡕçÚèåÚàéÞëڕÙçîéääáäëäê• ØÚèéê•ë•ºëçäåe£•Éeèãe•åä•ãÞØݕéêéä•ØÚèéê•å‚Ú¢ áÚïá•ßڅée••ÊëØåàêãØ헿æíØåÜڗè•åÖéãmâޕÝçä¢ é Ø䓕 èãޓêßڕ ä×ém“ãäèé• ä• èéêåÚw£• Åçäéä• èڕ ëîÙÖá•Ù䕹çîáÖãÙê•ïãäëê•éeèãe•å‚ÚٕàäãØÚ╠çäàê•äåçÖëÞé•èéîᡕ֕ëèéêå•×Úï•åÖéãmØݕÝçä鏕 èڕßÖàä•é‚Úém•bÚèà•å‚ÚáÚï•åäÙւÞá•Þ•ßÚâê£ Ëèéêå•çäàê•ïmèàÖá֕ÁàëâؗÄ[ñãæí[•ï֕å‚ÚáÚï• ØÚèéî• Áêà— Ù‘ß— åÜÙæ— e[ÙÜ㣗 Ĩ§¦¨§¢• ë• $Úè¢ àd╹çîáÖãÙê•ëڕèàÖáYØݕê•ÅÞáÉmâéä•å‚ÚáÚ¢ ïÚ⡕é‚Úémâ•ØÚáàäëe¡•èڕßm•åäÙւÞá•ãÚßée“…m•“Ú㢠èà• ëèéêå• âÞíäëäê• ØÚèéä꣕ Èëd• àëÖáÞéî• åÖà• åäéëçÙÞá֕ßڅée•ë•çÖàäêèàd╻éðãØåÛ죕àÙڕèޕ ã֕èëd•àäãéä•å‚ÞåèÖá֕½æåëæâ—Ĩ§¤—ÇÇ£

ËYØáÖë•IÖéÖë֕ë•ØÚèée•¼ÖâڕÄëÚç¡ •Ûäéä•Áê×䅕ÂYïá

5

˕ ÙäâYØmØݕ ֕ èÖèàØݕ åmèàäëØäëØݕ ä×áÖè¢ éÚØݕ ãÚ×îᕠå‚ÞÝáY…Ú㕠“YÙ㐕 ëèéêå• åçäëÚÙÚ¢ 㐕ë•èäêáÖÙê•è•åáÖéãâޕÅçÖëÞÙáî•áÚïÚãm•Ö•ém╠ßèâڕ èڕ ÙäèéÖáޕ à• ĊãÚßãޓ…mâêý• áÚïÚØàdâê• èâeçꡕàéÚçâ•ßڕ×äêáÙÚçÞãÜ£ ¹æìãÛÜéàåÞ ÃÚßée“…m╠å‚ÚáÚïÚãâ• ×äêáÙÚçÚâ• ë• âÞãêád• èÚïäãe•×îᕹãØÚ◹æ٦٢•àáÖ裕»äãéÖÞãÚ¢ ×áÚÖꞕã֕åÚéçäÝçÖÙèà•àYâÚã•ÏÞâãm•åÖáYØ£• ÇÜëé—ÉÜêÚߕèڕåçëãmâ•å‚ÚáÚïÚâ•éäÝäéä•×äêᢠÙÚçåçä×ádâê•èéÖá•Ùçêݐâ•$ÚØÝÚâ•ëÚÙáڕÇäè¢ éޕIéÚÛYãàÖ¡•àéÚ琕âY•ã֕èëdâ•àäãée•éÖà•ée“¢ à• ×äêáÙÚ磕 ːïãÖ╠ÅÚéçäë֕ ëàäãê• ßڕ åäÙ¢ åä‚Ú㕠èàêéÚbãäèém¡• “Ú• èڕ ×äêáÙÚçÞãÜê• ë• $Ú¢ ØÝYØݕ ëeãêßm• ޕ ãօޕ ãÚßáÚå…m• áÚïØޕ ¶ÙÖ╠Ä㢠ÙçÖ¡•ÂÖçéÞã•ÈéçYãmà•Ö•ÙÖá…m£•Ëڕèëeée•ë…Öà•Ùä¢ èYÝáä•×äêáÙçäëd•ä×ém“ãäèéޕàäáÚ╭וꓕëmØڕ áÚï؏¡•åçäéä•×îá•ëèéêå•äØÚãeã•ßÖàä•Ċ$Úèéãd• êïãYãmý£ ËéØÛàdåo—êâàØãçàåàêäìê ÉØÛâì—Í[yæíà•àäâÞèڕêÙeáÞá֕äØÚãeãm•ĊÈßÚïٕ çäàꕧ¥¥¬ý•ï֕áÚÝà•èéîá•ëèéêåê•ë•âÖád•èàê¢ åÞãe•ã֕ÊçØåëà◟®§©®—ä •Ö•ãYèáÚÙêßmØm•èßÚïٕ ï•ëçØÝäáê•Ùä•ë…à­¥¥•â•åäٕ¸¦£•¸ÚáY•ÖàØڕ åçä×eÝá֕ ë• åçäÜçÚèÞëãm╠èéîáê• èäêbÖèãdÝä• ë…àäëdÝä•èàÞÖáåÞãÞèâê£ Ñíã[‡ëåo—ìñå[åo ÏëáY…éãm• êïãYãm• ï֕ ÝäçäáÚïÚØà• ëàä㕠ãÖëïÙäçî• èëdâê• ÝÖãÙÞØÖåê• ä×Ùç“ÚáÞ ãÚëÞÙäâm•áÚïØޕÉæäØå—Éìê⒕ï֕ëèéêå•ÝçÖ¢ ãäê•ÊØêêæ—Ûà—¹æêÚæåÜé桕ä×ém“ãäè镾ˠ•ë•èÖ¢ âäèéÖéãd╠ÙëäßbáÚããd╠Ùçê“èéëê• è• ¿ÖãÚ╠·äêçàÚ╠ï֕ åeé• Ùãm• ֕ ÁØå— Hoßؕ ï֕ é‚mÙÚããm• ëèéêå• ×ÞÜìÖááäëäê• ØÚèéäê• Ëßܗ Åæêܕ ˾• ª£®• ¸§•ã֕¼ã—ºØçàëØå•ë•ÀÖáÞÛäçãÞޕë•Êȶ£•½äãï֕èڕ èéÖá•åçÖëÙeåäÙä×ãe•Ùçêݐâ•ãÚëÞÙäââ•áÚï¢ ØÚâ•ã֕èëeée¡•àéÚ琕éêéä•ØÚèéê•å‚ÚáÚïá•ï֕ÖèÞè¢ éÚãØڕ¿Öãà֕·ÚÙãւmà֕֕ËäßéeØÝ֕¹ëä‚YàÖ£ ÅäÙeàäëYãm•Ö•êïãYãm•åÖé‚m•éÖàd•èåäáêáÚï؏╠ä×äê•ãÚëÞÙmØmØݕáÚï؏£ ¸åâÜëؗæ—åÜáãÜç‡oß旟ßæé栗ãÜñÚÜ ÏÖêßÖá•ëYè•ãeàéÚ琕ï•êëÚÙÚãØݕëàä㏴•Â¢ “Úéڕ âê• ÙYé• ÝáÖè• ã֕ ììì£ÝäçäèëÖï£Ø Ëm¢ éeï•ÖãàÚéî•×êÙڕåäïëYã•ã֕½»»•ë•ÉÚåáÞØmØÝ¡• àÙڕ×êÙڕëèáÚÙÚà•ÝáÖèäëYãm•ëîÝáY…Ú㣠ÁØå—ÂéÜàêàåÞÜ飗ÇÜëé—ÁØåÛo⣗¸ãÜåؗ&ÜçÜãâæí[ •

Êæìëg•Ü

¿æéæãÜñÜÚâ[—êÜñ|åؗ©§§® —ÃÜñÜåo—åؗìägã’Úߗêëgå[Úߗ —ÆÙëo•åæêë—Ø—ÙæìãÛÜéàåޗ Ëڕ Èëeéäëd╠åäÝYçê• ã֕ ä×ém“ãäèé• ä×ÝYßÞᕠÉäâY…• ÂçYïÚà• ë• ÙçÖâÖéÞØàd╠ïYëeçê• áäw¢ èàd•é‚Úém•âmèé䣕·îá•ßÚÙÞãâ•ïڕèëeéäëd•…åÞbà àÙä•ÙäàYïÖá•ëîÝçYé•Ùë֕ïYëäÙë•ßÖåäãèàd╠ÀÖïä•Ö•ßޓ•åäÙçêÝd•ë•IÖãÜÝÖßÞ£•ÈáÖׅm•ëèáÚÙ¢ àî•ë•äèéÖéãmØݕïYëäÙÚØݕâê•ÖáڕãÚêâä“ãÞáî• ÙäèYÝãäêé• ë…Ú£• ˕ ×äêáÙÚçÞãÜê• èàäãbÞᕠÉä¢ âY…•ã֕ÙÚëYédâ•âmèée•Ö•ë•àäâ×ÞãÖbãmâ•çÖ㢠àÞãÜê•×îá•ØÚáàäëe•Ùçêݐ£•¹Öá…m•ï•ãօÞØݕçÚåçÚ¢ ïÚãéÖã鏡•ßڅée•ßêãÞäç•ÂÖçéÞã•ÈéçYãmࡕÙäèYÝᕠëÚáÞàdÝ䕉èåeØÝê•ã֕Âȕë•×äêÙÚçÞãÜê•ë•¶ëÞ¢ áÚ衕 àÙڕ èàäãbÞᕠÙçêݐ• ֕ ë• ·çãe• ã֕ Èŕ …Úè鐣• ˕ØÚáàäëdâ•çÖãàÞãÜê•Èŕ×äêáÙÚçÞãÜê•åÖà•¨©£ ˕Èŕ×äêáÙÚçÞãÜê•èޕëÚÙá֕ÙäׂڕޕßêãÞäçà֕ÈÞᢠë֕ÇÖßÛäëY¡•ã֕Èŕë•Á֕ÇÚêãÞäã•èڕêâmèéÞá֕é‚Ú¢ ém•Ö•èàäãbÞá֕ØÚáàäëe•ã֕ª£•âmèée£•Ë•èäêée“Þ•ãY¢ çäÙãmØݕéâ•ßèâڕèàäãbÞáޕë•áÚïÚãm•ã֕ä×ém“¢ ãäèé•ã֕®£•âmèée¡•ë•×äêáÙÚçÞãÜê•ã֕¬£•âmèée£ ÂÞèéçî•$Ǖë•ä×ém“ãäèéޕèڕèéÖáޕÃÚááî•ÀêÙçäëY• ֕ÉäâY…•ÂçYïÚࡕâÞèéçî•$Ǖë•×äêáÙÚçÞãÜê•Áê¢ ØÞڕ½çäïäëY•Ö•ÂÖçéÞã•ÈéçYãmà£

Ë¥—Äé[ñÜâ—ñíoëgñàã—í—ÂØñ棗Ýæë旿¥—ÃàçÜåêâ[——

Ë¥—Äé[ñÜâ—ë„Üëo—í—ÚÜãfä—ÊÇ£—Ýæëæ—Ì¥—¾æãæÙ

—ÉðÚßãæêë— ËڕÈëeéäëdâ•åäÝYçê•×îá•äåe镉èåe…㐕ÁÞ×äç• ½çäïÖ¡• àéÚ琕 èޕ äåçäéޕ áäwèàê• åäáÚå…Þá• ä• Ùëe• å‚mbàî• Ö• ä×èÖÙÞᕠÙmàî• èéÖ×Þáãm╠ëèáÚÙàâ• ¬£• âmèé䣕¿ÚÝä•ãÚßáÚå…m•Ùäè֓Úãd•êâmèéeãm•×îáä• ª£•âmèéä•ã֕ÇäØà•ÂÖèéÚçè•ë•¶çØê£ Ë•çîØÝáäèéޕèéÖçéäëÖá•àëáޕàäâ×ÞãÖØޕޕÉäâY…• ÂçYïÚࣕ ϕ “Ú㕠×îá֕ ãÚßáÚå…m• ºáޅà֕ ÀÖçڅäëY• ã֕¦©£•âmèée£•ÂÞèéçî•$Ǖë•çîØÝáäèéޕèڕèéÖáޕÁê¢ ØÞڕ½çäïäëY•Ö•ÁÞ×ä畽çäïÖ£ —Äã[Ûܕ— ÇäàÚ╧¥¥¬•èڕ¶ÙÖâ•ÄãÙç֕àäãÚbãe•ÙäèéÖᕠÙä•àÖéÚÜäçÞڕ·•ã֕âÚïÞãYçäÙãmØݕïYëäÙÚØÝ¡• àÙڕ è• å‚ÚëÖÝäê• ëîÝçYᕠºëäåèà• åäÝYç• âáY¢ Ùړڡ• àÙ ïëméeïÞᕠëڕ ë…ÚØݕ ïYëäÙÚØݕ àçä¢ âe•ßÚÙãäÝ䣕ÈéÖá•èڕëڕèëd•àÖéÚÜäçÞޕéÖàd•âÞ¢ èéçÚâ•èëeéÖ£• ˕ºëçäåèàdâ•åäÝYçê•ë•àÖéÚÜäçÞޕ·•èàäãbÞᕻޢ áÞ啽Öçã֕ã֕¦«£•âmèée¡•ë•àÖéÚÜäçÞޕ¶•ÂÖçéÞ㕠ÈéçYãmà•Ùçêݐ£•Ë•ßêãÞäçÚØݕ×îá֕ãÚßáÚå…m•ÈÞáë֕ ÇÖßÛäëY•ã֕©£•âmèée•Ö•ÁêØÞڕ½çäïäëY•ã֕¬£• ˕ çäØڕ §¥¥¬• èڕ bÚèàØݕ âáYÙړãÞØàØݕ ïYëä¢ Ù• ï‰bÖèéãÞáä• ã֕ ¦ª¥¥• èéÖçéêßmØmØÝ£• Åçä×eÝáä• …ÚèéãYØé• çÚÜÞäãYáãmØݕ ïYëäُ¡• béî‚Þ• ïYëäÙî• $ÚèàdÝä• åäÝYçê• âáYÙړڕ ֕ ÂÞèéçäëèéëm• $Úè¢ àd•çÚåê×áÞàːèáÚÙàî•ë…ÚØݕïYëäُ•ßèäê•ã֕ ììì£ÝäçäèëÖï£Øèäêée“Ú¢âáYÙړ£

Å[‡—ÙæìãÛÜéàêëàÚ⒗ë’䣗Ýæë旿¥—ÃàçÜåêâ[

ÄØéëàå—Êëé[åoâ—åؗÊǗ헹éåg£— Ýæëæ—ÇÜëé—ÁØåÛo◗

Êë„oÙéå[—äÜÛØàãܗñ—Äʗؗĥ—Êëé[åoâ

Êæìëg•åo—ãÜñÜåo—í—ãÜÛì— Ëڕ ÙçêÝd╠çäbãmàê• Èŕ ë• áÚÙäáÚïÚãm• èàäbÞᕠ¿Þçà֕ ÅÚáÞàY㕠ã֕ ¦®£• âmèée• ֕ ÈéÖãÞèáÖë• ½äëÖ¢ ãÚؕ ã֕ §ª£• âmèée• ï• ØÚáàäëe• àáÖèÞÛÞàäëÖãØݕ ª§•×äç؏£•Ï•“Úã•éÚãéäàçYé•ãÚèéÖçéäëÖá•ãÞàÙ䣕 Â$ǕëڕáÚÙäáÚïÚãm¤ÙçîéääáÞãÜê•ëîÝçYá֕¿Þéà֕ ÂYïáäëY•å‚ÚٕÁêØÞm•½çäïäëäê£

ÊâàØãçàåàêäìê— Ë• çäØڕ §¥¥¬• åçä×mÝÖáä• ­• ïYëäُ• ÇäØà• Åä¢ Þãé• $ÚèàdÝä• åäÝYçê• ëڕ èàÞÖáåÞãÞèâê• Ö• Èé‚Ú¢ ÙäÚëçäåèà• åäÝY磕 ˕ $Úèàd╠åäÝYçê• ïëmée¢ ïÞá•ÂÞçäèáÖ땹êØÝ¡••¿äèÚە½ÚåãÖç•âÚïޕëÚéÚçY¢ ãî•Ö•¶áÞØڕÀäç×äëY•âÚïޕ“ÚãÖâÞ£•¿êãÞäçî•ëî¢ ÝçYáޕ ¿Ö㕠½ÚåãÖç• Ö• ÁêØÞ֕ ÅÖèéäçÚàäëY¡• àÖÙÚ¢ éî• ÇÖÙÚà• ¼çäݕ ֕ ÀÖçäáÞã֕ ¼çäÝäëY£• Ëڕ èé‚Ú¢ ÙäÚëçäåèàdâ•åäÝYçꡕàÙڕèڕêéàYëÖßm•ïYëäÙ¢

ãmØޕ ïڕ ÈáäëÚãèàÖ¡• $ÚØݕ ֕ ÅäáèàÖ¡• ÙäèYÝᕠÂÞ¢ çäèáÖ땹êØݕÙçêÝd•âmèé䡕¶áÞØڕÀäç×äëY•é‚Úém¡• ßêãÞäçî• ëîÝçYᕠ¿Ö㕠½ÚåãÖç• ãYèáÚÙäëY㕠¿ÖÙÖ¢ âêèÚ╠֕ ·çä“àÚ╠֕ àÖÙÚéâ• àçÖáäëÖáޕ èäê¢ çäïÚãØޕ¼çäÝäëÞ£ ¼çäÝäëޕßèäê•ßÚÙÞãm•ãօޕ‰èåe…ãm•ïYëäÙãޕèàÞÖᢠåÞãÞèéd• ë• ºëçäåèàd╠åäÝYçꡕ àÙڕ ×îá֕ ÀÖçäám¢ ã֕¼çäÝäëY•ØÚáàäëe•ÙçêÝY•åäéd¡•Øä•ëîÝçYá֕ÛÞ¢ ãYáڕºÅ•¹ÖØÝèéÚÞ㕺íéçÚâڕÇÖØÚ£•ÇÖÙÚà•¼çäݕ èàäãbÞᕕØÚáàäëe•åY鐣•Ã֕º•§¥¥¬•ë•ÂäçïÞãڕ ëڕ»çÖãØÞޕä×èÖÙÞá•ÇÖÙÚà•¼çäݕ§£•âmèéä•ëڕËÚç¢ éÞØÖá•çÖØÚ¡•§£•âmèéä•ë•¾ãÙÞëÞÙêÖá•çÖØÚ¡•ÀÖçäámã֕ ¼çäÝäëY•§£•âmèéä•ëڕËÚçéÞØÖá•çÖØڕ֕…éÖÛÚé֕ÇÖ¢ ÙÚà•Ö•ÀÖçäámã֕¼çäÝäëޕ蕿ÖãÚ╽ÚåãÖçÚ╨£• âmèéä•ë•ïYëäÙe•ÇÚáÖî£ ÊÜêëØíàã—ÇÜëé—ÁØåÛoâ

ÂØéæãoåؗؗÉØÛÜ◾éæßæíà

37 37

&Üê⒗ßæéæãÜñÜÚ⒗êíØñ— ßæêëo—âæäàêܗÌÀ¸¸ ʾ¶¶• ßڕ âÚïÞãYçäÙãm• äç¢ ÜÖãÞïÖØڕïÖáä“ÚãY•å‚Úٕ¬ª• áÚéî• ë• ¸ÝÖâäãÞí• åçä• ×áÖ¢ Ýä• Ö• çäïëäߕ ÝäçäáÚïÚØéëm£• ˕ èäêbÖèãd• Ùä×e¡• èÙçê“êßڕ ØÚáàÚ╠®¥• äçÜÖãÞïÖØm• ï• «§• ïÚâm£• ¿Öàä“éä• âÚïÞãYçäÙ¢ ãm• ÝäçäáÚïÚØàäê• ÛÚÙÚçÖØޕ ßޕ êïãYëY• ÂÚïÞãY¢ çäÙãm•äáîâåÞßèà•ë×ä畝¾Ä¸ž£•$½È•ßڕbáÚãèàäê• ÛÚÙÚçÖØm• è• ÝáÖèäëÖØm╠åçYëÚ╠֕ ßÚÙÞãâ• ïY¢ èéêåØÚ╠$Úèàd• ÇÚåê×áÞà ¿ÚÝä• bÞããäèé• Þ• äç¢ ÜÖãÞïÖbãm• èéçêàéêç֕ ëîØÝYïÚá֕ ë“Ùî• ï• åçÞãØÞ¢ 叕 ʾ¶¶¡• ÖàéÞëãe• åèä×Þᕠ֕ åèä×m• åçäèé‚ÚÙ¢ ãÞØéëm╠èëØݕ ïYèéêå؏• ë• äÙ×äçãØݕ àäâÞ¢ èmØÝ£•Ë•áÚéä…ãmâ•çäØڕ×êÙڕÝäèéÞé•Ùëe•ïڕèØݏ¢ ïm•éeØÝéä•àäâÞèm•ă•ádàւèàd•Ö•×ÚïåÚbãäèéãm£ ÄéYïà֕ Ċà• bÚâê• ßڕ ãY╠ʾ¶¶ý• ×î• ßÞèée• ïÖ¢ èáäê“Þá֕åäÙçä×ãe߅m•çäï×ä硕ã֕éäâéä•âmèée• èڕë…Öà•ëeãêßÚâڕåäêïڕåäèáÚÙãmâ•ïâeãY╠ë•ßÚÝä•èéçêàéê‚Ú•Ö•ïÖâe‚Úãm£•ÈãÖÝ֕å‚Þïåèä¢ ×Þé•bÞããäèé•ãäëdâê•ëëäßޕÝäçäáÚïÚØàØݕÙÞè¢ ØÞåám㕠ëÚÙá֕ ë• çäØڕ §¥¥«• à• åäïãYãm¡• “Ú• ãÚãm• ë• èÞáYØݕ édéä• äçÜÖãÞïÖØڕ êÙç“Úé• ë…ÚØÝãî• èÚࢠØڕåäÝçäâÖÙe•ë•ßÚÙãd•ÛÚÙÚçÖØÞ£•ËïãÞàá•ãä됕 èëÖï• åçä• èåäçéäëãm• èäêée“ãmž• áÚïÚãm• ¢• ¾»È¸£• ÉÖéä• ÖÜÞáãm• äçÜÖãÞïÖØڕ ï֕ çäà• èëd• åèä×ãäè¢ éޕ ÙäàYïÖáÖ¡• “Ú• êâm• ßmé• ëÚáâޕ ØmáÚëeÙäâe• ï֕ èëâ•èãÚâ•ă•‰bÖèéޕèëd•ÙÞèØÞåámãî•ã֕äáîâåÞߢ èàØݕÝçYØÝ£•ÈéÚß㐕èÚã•âY•Þ•¾È¸•ă•¾ãéÚçãÖ¢ éÞäãÖᕠ¸äêãØÞᕠÛäç• Èàޕ ÂäêãéÖÞãÚÚçÞãܕ ¸ä⢠åÚéÞéÞä㡕 éÚÙî• ïYëäÙãm• èàÞÖáåÞãÞèâê裕 ÉÚ㕠ÖáÚ¡• èåäáê• è• ÂÚïÞãYçäÙãm• àäâÞèm• åçä• èäêée“¢ ãm•áÚïÚãm•ë•áÚÙꕝ¾¸¾¸¸ž¡•ïèéÖá•ÙYáڕbYèém•Ê¾¶¶£• Ãäëe• èØÝëYáÚãd• èéÖãäëî• éäéޓ• êâä“ãÞáî• èäê¢ ée“ãm╠ÙÞèØÞåámãY╠ÚíÞèéäëÖé• êëãÞ邕 ãm• ßÖàä• èÖâäèéÖéãd•åçYëãm•ßÚÙãäéàʾ¶¶•èڕãÖÙYáڕ ÝáYèm•à•âî…áÚãàYâ•äáîâåÞßèàdÝä•Ýãêém£•

UIAA

ÍØãå[—ßéæäØÛؗ©§§¯ êܗÙìÛܗâæåØë— ÛåÜ ©°¥—Ù„Üñåؗ©§§¯ äٕ®¯¨¥•Ù䕦¬¯¥¥•ÝäÙÞã í—âæåÞéÜêæífä—ê[ãÜ ½Øâìãëð—ëgãÜêåf—í’Úßæíð—Ø—êçæéëì—Ì— Áæêf—ÄØéëoß旪¨£— ÇéØßؗ­—¤—ÍÜãÜêãØíoå¥ ÁÜÛå[åo—ÍØãåf—ßéæäØÛð—êܗ„oÛo—êëØåæíؤ äà—&¿Ê—Ø—êägéåàÚo—d¥—ª¦©§§®¥—ÆÙؗëðëæ—Ûæ¤ âìäÜåëð—åØáÛÜëܗêçæãì—ê—ÛØã‡oäà—çæÛâãؤ Ûð—åؗîÜÙì—&¿Ê¥— ÍØãå[—ßéæäØÛؗÙìÛܗçæÛãܗåæí’Úߗêëؤ åæí—íæãàë—dãÜåð—ÛàêÚàçãàå[éåo—âæäàêÜ¥

ÂãÜàåÜꗽàÜÙÜéßæé壗Ýæëæ—ÇÜëé—ÁØåÛoâ

Åæí[—æéÞØåàñØdåo—êëéìâëìéؗÌÀ¸¸ ͒éædåo—ñØêÜÛ[åo—ÙÜñçÜdåæêëåo—âæäàêܗ 5¼ÚãÚçYáãm• 5ÌÀ¸¸—í—ÇéØñܗíܗÛåÜÚߗ¬¥—¤—°¥—¬¥—©§§¯ èÝçäâY“Ùeãm• ¼¶ž• ëäám• åçÚèÞÙÚ㢠éÖ¡• ºíÚØêéÞëڕ ·äÖçٕ èÚÙâÞbáÚã㐕 ëàäã㐕 ë×ä瞕 ֕ ÂÖãÖÜÚâÚãé• ¸äâÞééÚÚ¡• ßÚÝ䓕 báÚ¢ ãßèäê•báÚãäëd•·äÖçÙê•Ö•ÙYáڕïYèéêåØޕbáÚ㢠èàØݕïÚâm•åäÙáڕèéÖãäëÚãdÝä•àámbÚ£•• ÄÙ×äçãäê• bÞããäèé• å‚ÚÙèéÖëêßm• àäâÞèÚ¡• ïÖא¢ ëÖßmØm•èڕßÚÙãäéáÞëâޕåçä×áÚâÖéÞàÖâޕÝäçäáÚ¢ ïÚØéëm•ă•äٕâÚéäÙÞàî•Ö•×ÚïåÚbãäèéޕåä•äØÝçÖ¢ ãê•å‚mçäÙî•Ö•êâä“ãeãm•ÝäçäáÚïÚØàd•bÞããäèéޕ ë•ãm£•¶ãÜáÞØàî•èڕãÖïëÖßm•¶ØØÚèè•Öãٕ¸äãèÚç¢ ëÖéÞä㡕ÂäêãéÖÞã•ÅçäéÚØéÞä㡕•ÂÚÙÞØÖᡕ•ÈÖÛÚ¢ é • ÎäêéÝ¡• ºíåÚÙÞéÞä㕠Öãٕ ÂäêãéÖÞãÚÚçÞãܕ ¸äââÞèèÞä㣕Èåäçéäëãm•äçÜYãÈåäç長äÙÞÚèž ¾È¸• ֕ ¾¸¾¸¸• åäàçëÖßm• bÞããäèé• ä×äê• èäêée“¢ ãmØݕ ÙÞèØÞåám㣕 ¾È¸• ßڕ ßޓ• èÖâäèéÖéãäê• äçÜÖ¢ ãÞïÖbãm•ßÚÙãäéàäꡕåäÙä×㐕ëëäߕáïڕäbÚàY¢ ëÖé• ë• ×êÙäêØãê• ê• ¾¸¾¸¸£• Åçä×ádâî• ÙäåÞãÜê• ãÚ×ä•åçä݂څàî•åçäéޕåçÖëÞÙáâ•ë•èäêée“ãmØݕ ÙÞèØÞåámãYØݕèڕïÖאëY•¶ãéÞÙäåÞãÜäëY•Ö•¹ÞèØÞ¢ åáÞãYçãm•àäâÞèÚ£•ÈÚàçÚéÖçÞYé•ë•·Úçãê•âY•ãä됕 åçÖØäëãm•éâ£•Ë…ÚØÝãî•ÞãÛäçâÖØڕáïڕãÖßmé•ã֕ ãäëØݕèéçYãàYØݕììì£éÝÚêÞÖÖ£äçÜ£••• ¸ãÜåؗ&ÜçÜãâæí[£—ç„ÜÛêÜÛâðåg—&¿Ê

ÑØêÜÛ[åo— ãfâ؄êâf— âæäàêܗ ÌÀ¸¸— íܗ 5ÑÛæyæíg—©¥—¤—¬¥—¨§¥—©§§¯ ˕ ‚mßãê• áÚéä…ãmÝä• çäàê• ×êÙڕ ÝäèéÞé• ÁdàւèàY• àäâÞèڕ ëڕ èåäáêåçYØޕ è• ëÚÙÚãm╠$½È• à֓Ùä¢ çäbãm• èÚéàYãm• Ádàւèàd• àäâÞèڕ ʾ¶¶£• ½äèéä¢ ëYãm• èØݏïڕ Ádàւèàd• àäâÞèڕ âÚïÞãYçäÙãm• ÝäçäáÚïÚØàd• ÛÚÙÚçÖØڕ èڕ åäÙւÞáä• ïãäëê• ïÖ¢ ßÞèéÞé• ë• $Ǖ å‚Úèãe• åä• ÙëÖØÚéޕ áÚéÚØÝ£• ÈØݏïڕ ֕ÙäåçäëäÙ㐕åçäÜçÖâ•åçä×eÝãڕäٕ§£•Ù䕪£• ‚mßã֕§¥¥­•ëڕÏÙäwäëe•ê•¶Ùç…åÖØÝê•Ö•ë•ÉÚåáÞ¢ ØmØݕãÖٕÂÚéêßm£•Å‚Þ•édéä•ßÚÙÞãÚbãd•å‚máړÞéäè¢ éÞ¡• àÙî• ×êÙÚâڕ ÝäèéÞé• âÚïÞãYçäÙãm• äÙ×äçãm¢ àî•ã֕Ýäçèàäê•âÚÙÞØmãê•Ö•ïYØÝçÖãê•ë•ÝäçYØÝ¡• èޕËYè•ÙäëäáêßÚâڕåäïëÖé•ã֕Ċ¦®£•ÅÚáÞàYãë• èÚâÞãY‚•Ö•âÚïÞãYçäÙãm•èîâåäèÞêâ•ä•Ýäçèàd• âÚÙÞØmãe•Ö•ïYØÝçÖãe•ë•ÝäçYØÝý£•Âmèéä•àäãY¢ ãm•×êÙڕë•èä×äéꕩ£•‚mßã֕§¥¥­•ë•ÉÚåáÞØmØݕãÖٕ ÂÚéêßm¡•ÙäåçäëäÙ㐕åçäÜçÖâ•åÖà•ë•ãÚÙeáޕª£• ‚mßãÖ£• ÅäïëYãàÖ¡• å‚ÞÝáY…à֕ ֕ ÖàéêÖáÞïäëÖ㐕 åçäÜçÖâ•×êÙäê•Ùäèéêåãd•ã֕ìÚ×ê•$½È£• ÁØåؗÂìÙØãæí[£—ç„ÜÛêÜÛâðåg—×&¿Ê

Ã֕ïYàáÖÙe•åäïëYãm•$½È•èڕëڕÙãÚØݕª£•Ö“•®£• àëeéã֕ §¥¥­• êèàêéÚbãm• ë• ÅçÖïڕ ëçäbãm• ïÖèÚ¢ ÙYãm•×ÚïåÚbãäèéãm•àäâÞèڕʾ¶¶£•ÅçëãmÝä•Ùãڕ ßÚÙãYãm• èڕ ‰bÖèéãm• åäêïڕ èéYám• báÚãäëd• àäâÞ¢ èڕï•ãYçäÙãmØݕÝäçäáÚïÚØàØݕÖèäØÞÖØm¡•ë•ÙÖᢠ…mØݕÙãÚØݕèڕ‰bÖèéãm•ïYèéêåØޕëçä×؏•Ö•ÖàçÚ¢ ÙÞéäëÖãØݕ ïàê…Ú×Ú㣕 Ëeé…Þã֕ ãYçäÙãmØݕ ÙÚ¢ áÚÜY鏕ßèäê•ÖàéÞëãm•ÝäçäáÚïØޕ֕ßÞèée•èޕèëß•åä¢ ×îé• ë• $Úèàê• åçäÙáäê“m• ֕ ãÖë…émëm• ãeàéÚçd• áÚ¢ ïÚØàd•ä×áÖèéÞ£ ·ÚïåÚbãäèéãm•àäâÞèڕßڕßÚÙãäê•ï•åçÖØäëãmØݕ èÚàØm• ʾ¶¶¡• ßÚßm“• ÖàéÞëÞéî• ßèäê• ØmáÚãî• à• âÞãÞ¢ âÖáÞïÖØޕ ‰çÖ å‚Þ• åçäëäïäëYãm• ÝäçäáÚïÚØéëm• ֕ áÚïÚãm£• ¶ãÖáïäê• ‰çÖ• ä• ãÞØݓ• å‚ÞØÝYïÚ¢ ßm• ÞãÛäçâÖØڕ åçäèé‚ÚÙãÞØéëm╠ãYçäÙãmØݕ ×Úï¢ åÚbãäèéãmØݕ àäâÞèm¡• èڕ äëe‚êßڕ ‰çäëÚw• ×Úï¢ åÚbãäèéãmØݕãäçÚâ•Ê¾¶¶•Ö•ãÖëçÝêßm•èڕßÚßÞØݕ ïâeãî• éÖࡕ Ö×î• äÙåäëmÙÖáî• èäêbÖèãdâê• ë¢ ëäßޕåäê“mëÖãØݕâÖéÚçÞYᏕ֕å‚Þïåèä×Þáî•èڕ åäÙâmãàYâ•ßÚßÞØݕ×ÚïåÚbãdÝä•ê“mëYãm£ ÊÙeáÚãmâ•äåçYëãeãm•à•åäê“Þém•×ÚïåÚbãäèéãm¢ Ýä•áäÜ֕ã֕áÚïÚØàäê•Ö•ÝäçäáÚïÚØàäê•ëï×çäߕ ÞãÛäçâêßڕ ×ÚïåÚbãäèéãm• àäâÞèڕ ÝäçäáÚïÚØ¢ àäê• ëڂÚßãäè顕 “Ú• éÖéä• ëï×çäߕ äÙåäëmÙY• ÖࢠéêYáãm╠ãäçâY╠ʾ¶¶¡• ßڕ åäÙáڕ ãÞØݕ éÚèéä¢ ëYã֕ ֕ ÙäåçäëäÙãY• ÙäàêâÚãéÖØڕ ä×èÖÝêßڕ ãYëäٕà•ê“mëYãm•Ùáڕãäçâî£ $Þããäèé• ×ÚïåÚbãäèéãm• àäâÞèڕ ×eÝÚ╠çäàê• èåäbmëY•ë•åçYØޕë•äÙ×äçãØݕèÚàØmØÝ¡•àéÚçd•ã֕ ëçäbãm╠ïÖèÚÙYãm• å‚ÚÙàáYÙÖßm• ëèáÚÙàî• èëd• bÞããäèéޕ֕ãÖëçÝêßm•äåÖé‚Úãm£•Å‚Þ•éëäç×e•Ö•ÖࢠéêÖáÞïÖØޕãäçÚâ•èڕ×ÚïåÚbãäèéãm•àäâÞèڕäåm¢ çY•ä•èåäáêåçYØޕè•ÖàçÚÙÞéäëÖãâޕïàê…Ú×ãÖâޕ ֕ ßÚÙãäéáÞëâޕ ëçä×Øޕ âÖéÚçÞYá꣕ Éäéä• åÖçé¢ ãÚçèéëm•ßڕçÚÖáÞïäëYã䕉bÖèém•éeØÝéä•èê×ßÚà鏕 ã֕åçYØޕäÙ×äçãØݕèÚàØm¡•‰bÖèém•ã֕ëçäbãm╠ïÖèÚÙYãm• ×ÚïåÚbãäèéãm• àäâÞèڕ ֕ ÝáÖèäëÖØm╠åçYëÚâ•å‚Þ•çäïÝäÙäëYãm£ ·ÚïåÚbãäèéãm• ãäçâ ÙäåäçêbÚãm• à• ê“Þém• 됢 ï×çäßڕ֕èÚïãÖâî•ëçä×à¡•àéÚçâ•×îáä•êÙe¢ áÚãä•äåçYëãeãm•ãdèé•×ÚïåÚbãäèéãm•áäÜä•ßèäê• êëÚÙÚãî• ã֕ ÞãéÚçãÚéäëØݕ èéçYãàYØݕ ʾ¶¶• åäêïڕë•ÖãÜáÞbéÞãež£ ÊðãíؗËØããØ£—dãÜå—ʺ—ÌÀ¸¸

Sekretariát: Český horolezecký svaz, Zátopkova 100/2, P.S. 40, 160 17 Praha 6 - Strahov telefon: 296 118 207 (i fax), 603 646 207, 296 118 347, 603 646 347, e–mail: [email protected] úřední hodiny: pondělí 9 - 12 a 13 - 15, úterý 13 - 18, čtvrtek 13 - 18 ÞÜåÜé[ãåo—êçæåñæé±

38

horolezecké příběhy na pokračování

Bytosti v mém srdci aneb O horolezcích, když zrovna nelezou Ke stému výročí založení Lezeckého kroužku Prachov 1907 – 2007

10.

Odpadky za pivo Setkal jsem se s nimi všude ve světě. Ať už to byli Američané, Australané, Angličané, Rusové, Němci nebo příslušníci jiných takzvaně západních národů, Čechy nevyjímaje. Drtivá většina z nich pohlížela na příslušníky afrických i asijských národů z hodně vysokého patra. V jejich vlastní zemi se tito cizinci chovali arogantně a povýšeně a jejich vztah k těmto lidem ustrnul na úrovni anglického kolonisty kdesi v Indii na konci 19. století. Nikdy jsem se nedozvěděl, kde se v těch návštěvnících bere ta pýcha, ten pocit výjimečnosti. Snad jen ještě nestačili zjistit, že i oni jsou lidé s obyčejnými radostmi i starostmi, které řeší lidské plemeno všude na světě. Asi nikdy neseděli na nekonečných schodech v Čomrongu cestou k Annapurně před místní základní školou a nezeptali se Kumara, místního učitele, který před rokem ukončil studium v Káthmándú, jak se má. A proto se taky nedozvěděli, že tady bude učit tyhle děti s věčnou nudlí u nosu celých dalších pět let. Je to úlitba za to, že mu stát přispíval na studia. Třebaže je přestávka, zájem dětí i učitele o povídání s námi je opravdový. I děti mluví velmi dobrou angličtinou. O Čechách toho sice moc neví, ti bystřejší nám stále vnucují Československo. Ale pozorně naslouchají. Nakonec prokecáme i vyučovací hodinu. Pana učitele zajímá politický systém a systém naší výuky, děti zase délka prázdnin a kolik je u nás Disneylandů. Jejich sebevědomí lehce stoupne, když uslyší, že žádný. Chytají se na Škoda Auto a Semtex. Pak přiběhne malý chlapeček s míčem a řekne: „Čekoslovakia? Eurocup! Poborski!“ No, aspoň něco. Fotbal je nade všechno vysvětlování a v Nepálu kupodivu pro nás velmi populární sport. Loučíme se jako přátelé, kterými jsme se na chvíli stali. Nic jsme jeden od druhého nechtěli, jen jsme jeden druhého obohatili, obdarovali. Ty bonbóny, co jsme rozdali dětem, nepočítám. Ty jsme jim dali rádi a dobrovolně. Možná ti odtažití cizinci nikdy nepopíjeli rýžovou kořalku po celodenním pochodu v zakouřené

kuchyni pro personál s nosiči a nekouřili s nimi dokola tlustého džointa, za jehož chemickou analýzu by bez váhání mohla být udělena Nobelova cena. Nejmladšímu z nosičů ještě nebylo třináct let a musel nést na zádech, tak jako všichni ostatní, třicetikilový náklad. Měl osm sourozenců a musel přispívat do rodinného rozpočtu. Cizinci přece vždy sedávají zvlášť ve své jídelně, a tak nezpívali ty nádherné nepálské písničky sedíce s nosiči okolo benzínového vařiče spolu se sirdárem Primem. On ale kořalku nepije, protože je buddhista. Ne že by všichni buddhisté byli abstinenti, to ne. Navíc i v Nepálu, tak jako u nás v Čechách platí, že pivo vlastně žádný alkohol není. Ve svých jednadvaceti letech se chce ženit. Jeho nastávající je ale hinduistka. Ještě před deseti patnácti lety by to byl neřešitelný problém. Prim se usmívá při vzpomínce, že i tak nesměl dva měsíce domů. Věří, že bude vše v pořádku. Je přeci sirdár! Ty samolibé návštěvníky ze západu by určitě nikdy nenapadlo zeptat se hostinského v Gandrungu, jestli je něco v nepořádku, když jsme na jídlo čekali už víc jak půl hodiny. „Headache, headache!“ ukazuje na sebe i na svou ženu. Bolest hlavy známe všichni, nic příjemného. No z výšky to snad nemají, měli by být zvyklí, o nakažlivé bolesti hlavy jsem taky neslyšel, možná nějaký včerejší mejdan. Nepátráme po příčině. Z naší dobře vybavené lékárničky vyndávám dvě tablety alnagonu a oba spravedlivě podaruji. Ne že bychom naše menu nějak urychlili, každopádně při našem odchodu vidíme někoho jiného, než koho jsme potkali při našem příchodu. Hospodský ještě spěchá a nese pro každého z nás jako výraz upřímného vděku skleničku nám dobře známé kořalky z rýže. Říkám mu, že zatímco jeho hlava už nebolí, nás asi začne.

Směje se na mě srdečným úsměvem plným zkažených zubů a dodává: „O.K. Pipty, pipty!“ jako že nám nechce zůstat dlužen. Stěží zadržuji úsměv, ale teď už vím, že někteří z Nepálců nedokáží říci „f“ a místo něj vyslovují „p“, a tak ho jen ubezpečuji: „Absolutely!“ jako že jsme si opravdu a nadosmrti kvit. Hledači zážitků z Evropy, Ameriky či Austrálie nejspíš mají pocit, že za svoje peníze musejí dostat náležitou protislužbu. Pravda, my jsme tohoto pocitu byli vždy úspěšně ušet-

řeni, jelikož jsme žádné peníze neměli. O to víc jsme si to mohli užít mezi těmi nefalšovanými místními figurkami, které nás snad i nakonec vzaly za sobě rovné. Mohli jsme si přát větší ocenění? Nebylo to žádné ekologické pohnutí mysli. Nějak se v nás spíš probudilo ono revoluční listopadové heslo – nejsme jako oni – a vidouce, jaký bordel zanechávají naši „kolegové“ po okolních kopcích, rozhodli jsme se, že při návratu z téměř třítýdenního pobytu na kopci téměř všechen nerozložitelný odpad dopravíme zpět do base campu, kde stály kontejnery k tomu určené. Nemajíce žád-

ných výškových nosičů, museli jsme si všechno tahat jak nahoru, tak i dolů. Když jsme konečně byli v BC, už zdáli jsme vyhladovělí a vyhublí volali na šéfa té „naší“ hospody: „Didi, pro každého pizzu a carlsberg!“ Těšili jsme se na jiný než konzervovaný jídlo a dánský pivo. Didi na nás počkal, než jsme došli až k němu a zkormouceně nám oznámil, že pizzu nedonesli a carlsberg došel. Má jenom ty mastný masový koblihy momo s tuňákem a nepálský Iceberg. „No, co s tebou naděláme, Didi,“ řekli jsme si, a z batohů začali vyndávat obrovský igelitový pytle s odpadky a cpát je do kontejnerů. „Přines, co máš.“ Na okamžik se zarazil. Chvíli nás ohromeně, možná až nevěřícně, pozoroval a pak někam zmizel. Dost dlouho trvalo, než se zase objevil. Ale pro každého nesl čerstvou pizzu a chlazeného carlsberga. Na naše více než tázavé pohledy řekl jen „Bonus“ a kývl směrem ke kontejnerům. Vsadím se, že tohle ti náfukové ze západu nikdy nemohou ani pochopit, natož zažít. text

Vladimír Šoltys

novinka Jistítko SUM Výrobce: FADERS, Španělsko Hmotnost: 260g Infocena: 1.780,- Kč Další informace v příští Montaně...

39

alpy v klídku a pohodě Probouzení dne na Dent d’Hérens (z Matterhornu, Lvího hřebene)

Závěrečné metry na Lvím Hřebenu (Matterhorn)

Sestup z Weisshornu

Kompletní traverz Grand Combinu

Já, Frenky a Kristýnka v Bernských Alpách (pohled na Aletschgletscher)

Jak jsem nevylezl na všechny alpské čtyřtisícovky za rok Na nápad vystoupit na všechny alpské čtyřtisícovky mě kdysi přivedl jeden známý, když jsme seděli u večeře na Britannia Hütte. Plánovali jsme tehdy skialpové túry v blízkém okolí chaty. A tak přišla řeč, kdo kde už byl a kam by se chtěl ještě vydrápat. Do té doby jsem vůbec netušil, že čtyřtisícovek je „pouze“ konečné množství a že není nereálné uvažovat o výstupech na všechny z nich. Začal jsem se o tuhle problematiku trochu víc zajímat. A hned další léto jsem se snažil vystoupit na další z toho obrovského množství „čtyřek“, na kterých jsem ještě nebyl. To bylo někdy v roce 2001, mezitím jsme každý rok vystoupili na další a další pro mne doposud „panenské“ vrcholy. Jenže k dnešnímu dni jsme se zatím rozhlíželi jenom z 71 různých alpských čtyřtisícových vrcholů ... Grant Před dvěma lety jsem vyhrál grant s projektem výstupů na všechny čtyřtisícovky během roku 2006. Všechno probíhalo celkem dobře. Jen moje příprava v Alpách nebyla tak úplně podle mých představ. Ten rok jsem totiž dokončoval vzdělání horského vůdce UIAGM. Naše túry v zimě byly minimální, ale přesto mne stály fůru času (i peněz). Zabývali jsme se především freeridem. V létě se situace bohužel opakovala a navíc mi termín závěrečných zkoušek vlezl přesně do začátku mnou plánovaného podniku. Měli jsme chodit skoro 14 dní tzv. těžké túry v Chamonix a na nich prokázat naši připravenost stát se horskými vůdci. Doufal jsem tedy, že půjdeme některé z těchto nádherných túr v oblasti Mont Blancu, které by se mi hodily do mého projektu, ale můj návrh neprošel s tím, že to jsou údajně moc těžké túry... A tak jsem do toho projektu nastoupil až po úspěšném absolvování závěrečných zkoušek 12. července. Bohužel, hned druhý den po sestupu nás postihla tragická událost, ztratili jsme dobrého kamaráda. Byli jsem z této tragédie samozřejmě otřeseni. Nakonec se ukázalo, že i počasí se během léta otočilo proti nám. Se sponzorem jsme se pak nakonec dohodli o přesunutí celého projektu na další rok. Tedy na rok 2007. Měl jsem z loňska zkompletovány veškeré podklady, připravené internetové stránky... Moje příprava se tedy zaměřovala především na fyzičku. Strávil jsem v zimních a jarních měsících v Alpách téměř dva a půl měsíce. Vystoupal jsem s klienty více než 25.000 výškových metrů. Stál jsem i na 15 alpských čtyřtisícovkách. Mimo jiné například na Mont Blancu, ale i 2x na Dufourspitzi. Tyto výstupy se již započítávaly do Grantového programu, i když jsem doufal, že se mi v létě splní můj sen a vystoupím na všechny alpské čtyřky za 82 dní. Po mém příjezdu z Alp jsme po netu začali živě komunikovat se sponzorem o další přípravě. Jenže!!! Po několika e-mailech jsem poprosil o předatování smlouvy z předchozího roku a o doplnění nějakého ma-

40

teriálu tak, aby vše bylo v létě v pohodě a já se tak mohl plně soustředit na nadcházející výstupy. A ještě ten samý den, zhruba měsíc a půl před startem tohoto jedinečného projektu, vypisovatel grantu odstoupil od toho všeho. Údajně pro mou přílišnou pasivitu... No, nemá smysl to dál rozebírat, ale bez finančního zabezpečení celá akce padla. Nejhorší ale bylo, že jsem musel některým kamarádům odříct slíbené výstupy a oni si museli pracně popřehazovat své dovolené. Hlásila se mi i spousta dalších známých a kamarádů s nabízenou pomocí, ale musel jsem je bohužel zklamat. Tímto jim chci strašně moc poděkovat. 60krát 4.000 m Podmínky v Alpách byly hned od počátku prázdnin perfektní. A tak jsme se s mými klienty, kteří jsou ale především mými dobrými kamarády, vrhli na zdolávání alespoň jejich vytoužených vrcholů. Šlapali jsme na všechny možné alpské vrcholky celé prázdniny až do půlky září, a kromě pár dní v srpnu, kdy bylo na kopcích opravdu celkem hnusně, jsem tam byl nonstop. Podařilo se nám opravdu dost nádherných výstupů. Byl to dlouhý maratón a v průběhu těchto téměř tří měsíců jsem lehce ztratil přehled o počtech kopečků. Jaké bylo ale moje překvapení, když jsem si pak na podzim měl možnost v klídku sednout a zrekapitulovat si uplynulou sezónu. Zjistil jsem, že jsem stál 60krát na některém alpském čtyřtisícovém vrcholu. Samozřejmě na některých z nich jsem byl několikrát... Toto závěrečné zjištění pro mne bylo alespoň malou náplastí a ujistilo mne, že můj původní sen nebyl až zase tak nereálný. text a foto Já, Frenky a Kristýnka www.alpy4000.cz

Z historie podobných pokusů Pokus o dosažení všech alpských čtyřtisícovek Seznam těch, kteří tohoto velkolepého cíle už dosáhli, i když většina až během několika let:
Luciano Ratto
Marco Borgini
Giambattista Calloni
Pier Mattiel
Mario Ragazzi
Miha Valič (za 102 dní v zimě!!!)

Tady je seznam dosavadních pokusů o výstupy na alpské čtyřtisícovky v krátkém čase:
Martin Moran a Simona Jenkins (1993) – tito Angličané dosáhli 75 vrcholů za 52 dní
Patrick Bèrhault a Philippe Magnin (2004) – Francouzi dosáhli za 59 dní 64 vrcholů, ale 28.4. 2004 se P. Bèrhault zřítil z hřebenu Täschhornu
Franc Nicolini a Michaele Compagnoni (2006) – Italové dosáhli 25 vrcholů a pak to museli kvůli špatnému počasí vzdát
Miha Valič (zima 2006-2007) – všech 82 vrcholů dosáhl kvůli počasí za 102 dní. Celý tento fantastický pokus zvládl v zimě!!!

zajímavé knihy Slovenské himalájske dobrodružstvo Milan Vranka Od roku 2006 patrí Slovensko medzi krajiny, ktorých horolezci dosiahli Korunu Himalájí, teda vrcholy všetkých štrnástich hlavných osemtisícoviek. Prvou dosiahnutou osemtisícovkou bol Nanga Parbat v roku 1971 (na vrchole Ivan Fiala a Michal Orolin), záverečnou štr-

Gašerbrumu po Everest (vydaná v roku 1996) a v titule Za výzvou velehor, ktorý vyšiel vo dvoch vydaniach (1997 a 2004) s podtitulom Čeští horolezci na osmitisícovkách, aj českú himalájsku históriu. Vydavateľom knihy je Neinvestičný fond Kriváň, ul. 29. augusta 28, 811 09 Bratislava, jej cena je 499 Sk.

Horolezecká abeceda

nástou Broad Peak v spomenutom roku 2006 (Peter Hámor). Od roku 1969 do konca roku 2007 boli Slováci členmi celkovo až 66 expedícií na osemtisícovky, pričom na vrcholoch stálo 33 horolezcov zo Slovenska, viacerí niekoľkokrát. Reprezentatívna plnofarebná publikácia slovenského horolezeckého novinára Milana Vranku s titulom Slovenské himalájske dobrodružstvo na 176 stranách formátu A4 zachytáva kompletnú históriu pôsobenia slovenských horolezcov na všetkých osemtisícovkách sveta. Je bohato ilustrovaná farebnými fotografiami, ktorých autormi sú viacerí slovenskí himalájisti. V knihe defilujú úspešné aj neúspešné výpravy, ale i tragédie slovenského himalájskeho horolezectva. Na viacerých expedíciách sa zúčastnili aj českí horolezci. Autor knihu rozdelil do kapitol podľa toho, ako osemtisícovky pribúdali do slovenskej bilancie. Najväčšiu pozornosť venoval tým najvýznamnejším výstupom, najmä prvovýstupom. Slovenskí horolezci majú na konte napríklad expedičné prvovýstupy na Makalu, Lhoce Šar, K2, alpským štýlom na Dhaulágirí, či prvý zimný výstup alpsky na osemtisícovku (Čo Oju), alebo prvý alpský výstup Boningtonovou cestou na Everest. V jednej kapitole sa autor venuje aj expedíciám s účasťou Slovákov na nižšie ako osemtisícové himalájske štíty. V záverečných bohatých štatistikách čitateľ nájde aj fotoportréty a predstavenie všetkých 159 účastníkov expedícií na osemtisícovky zo Slovenska. Desiati z nich sa už z Himalájí nevrátili. V knihe nechýbajú všetky dostupné vrcholové zábery Slovákov na najvyšších končiaroch sveta. Zberateľskou lahôdkou je publikovanie vydaných expedičných pohľadníc, odznakov a vlajok. Autor Milan Vranka v minulosti prvý komplexne zmapoval aj česko-slovenskú himalájsku históriu v knihe Od

Tomáš Frank, Tomáš Kublák a spousta dalších. Po mnoha letech vychází opravdu důkladná, fundovaná a podrobná kniha o provozování horolezectví. Tím je myšlen nejen alpinismus a skalní lezení, ale i skialpinismus, speleoalpinismus, canyoning a vysokohorská turistika. I při tak ši-

rokém záběru se autoři vyvarovali povrchnosti – o tom svědčí i rozsah publikace. Text je rozdělen do pěti základních kapitol, přičemž první a samostatná kapitola je věnována lanům a uzlování, další pak výzbroji a výstroji. Třetí kapitola už je o vlastním horolezectví. Najdete zde jak vývoj horolezectví, jeho rozčlenění a disciplíny, tak hodnocení obtížnosti, taktiku a techniku lezení, způsoby a prostředky jištění. Čtvrtá část je věnována, řekněme, odvozeným disciplínám uvedeným na začátku. Poslední část, nenápadně nazvaná Dodatky a přílohy, obsahuje všechno známé o možných nebezpečích, od řešení problému po pádu do lana až po vyprošťování z lavin a následnou zdravotní či lékařskou pomoc. I minimum zdravovědy, které by měl každý, kdo se alpinismu věnuje znát, je zpracováno velmi důkladně a přitom srozumitelně. Velmi užitečnou částí „dodatků“ jsou základy meteorologie, pohybu v terénu i základy geologie – konečně každý, kdo se skály dotýká, by o ní měl něco vědět, pravda. Sympatické je i desetinné třídění kapitol, takže se v knize výborně orientujete a kdykoliv potřebujete, snadno najdete co vás zajímá. K tomu poslouží i název aktuální části na levém okraji sudých stran – to oceníte hlavně při listování. Nespočet názorných ilustrací a fotografií, jmenný, místní a věcný rejstřík na konci knihy (rozhodně spíše učebnice než příručky), je pak posledním důkazem odpovědnosti a dovednosti autorů.

Formát 24 x 17 cm, 662 stran, černobílý tisk s řadou barevných příloh, pevná laminovaná vazba. Vydalo nakladatelství Epocha v prosinci 2007. Cena na www.horokupectvi.cz 700 Kč

Equlibrium Harald Erber, Kirsten Buchmann Převážně kniha fotografií doprovázených krátkými, ale velmi pěknými texty. K vydání této ojedinělé pub-

Žofky. Myslím, že jde o docela unikátní dílo – kromě 300 fotografií a skutečně zasvěceného a velmi čtivého textu najdete v knize i rejstřík věží, cest, jmenný rejstřík a také něco jako neobvyklý slovníček lezeckých výrazů. Spolu s velmi čistým grafickým zpracováním tak můžete mít v knihovně silně motivující publikaci, ke které se budete neustále vracet. Formát 24 x 30 cm, 336 stran, pevná vazba s matným přebalem. Cena na www.horokupectvi.cz 945 Kč

Třetí Everest

likace o životě a lezení Hari Bergera, došlo bohužel až po jeho tragické smrti v prosinci loňského roku. Kniha je vlastně vzpomínkou na vynikajícího člověka a lezce, který má na svém kontě ty nejtěžší výstupy, ale obtížnost pro něj nebyla nikdy hlavním kritériem. Kniha je v němčině, však texty jsou krátké a fotografie poví skoro vše. Takže pro zážitek není nutná perfektní znalost němčiny. Formát 30 x 21 cm (na šířku), 250 stran, čtyřbarevný tisk na velmi kvalitním papíru. Vydal Alpinverlag Wien v prosinci 2007 Cena na www.horokupectvi.cz 1.080 Kč

Lezení v Sasku Jaroslav Maršík, Pavel Žofka Překrásná kniha, ve které se dokonale snoubí psané slovo Jaroslava Maršíka s dokonalými fotografiemi

jednoho z našich nejlepších lezeckých (i lezoucích) fotografů Pavla

Pavel Bém, Rudolf Švaříček Výpravná publikace plná překvapení pro čtenáře poutavě popisuje osudy expedice Everest 2007. Hlavní část knihy tvoří kapitola

Everest, kterou se prolínají příběhy Pavla Béma a Rudolfa Švaříčka o výstupu na nejvyšší horu světa. Další kapitoly jsou věnovány čtyřem zemím, které leží na svazích Himálaje – Nepálu, Tibetu, Bhútánu a Indii. Unikátní publikaci doplňuje nepřeberné množství barevných fotografií, profily autorů knihy, představení Šerpů a rozhovory s horolezci. Exluzivní balení knihy obsahuje: „Okno do nebe“ – filmové DVD Pavla Béma, lampion z Nepálu, mapu Everest National Geographic, kámen s mantrou, modlitební praporce lungta a Buddhovy listy. Formát 24 x 30 cm, 420 stran, pevná vazba, spíše souprava s pevným a vkusným obalem. Vydalo nakladatelství freytag a berndt v prosinci 2007. Cena na www.horokupectvi.cz 1.300 Kč

41

kýbl

(lezci sobě)

Jak jsem na to přišel (s „Ní“) v posteli To se tak někdy stane, že přijde a já s „Ní“ nakonec skončím v posteli. Ale brzy se začnu nudit. No, a jakoby to pánbůh, vesmír nebo jiná síla viděla, přijde Montana. Fajn, budu mít co dělat. Probíhá první kolo čtení. Je poměrně rychlé, a mám pocit, že tomu tak bylo i u předchozího čísla a asi i předtím, a zase se nudím. Vezmu ji proto do ruky podruhé a za chvíli se zase nudím. Zamýšlím se, proč… Že by tam nebylo nic zajímavého? Nebo že by toho bylo málo? To by mohlo být ono. Časopis je krátký, ne jako korejský měsíčník Climb, který má údajně 470 stran! To bych se určitě nenudil a kdoví, zdali bych ho celý přečetl. Ale proč je vlastně Montana tak krátká a proč dvouměsíčník a… Že by nebylo co otisknout? Já vím, kritizovat umí každý a nejlíp to jde v hospodě, bouchat do stolu, lamentovat, jak je to, či ono na … a já si pomalu uvědomuju, jak si na sebe šiju bič! Jasně, nechci být jako většina, musím s tím něco udělat. Napíšu. Sice ještě nevím přesně o čem, ale napíšu, slibuji, já literární střevo. Moc mě toho nenapadá. Článků o vylezení desítek, o zdolání velkých kopců, o extrémech, maglajzu atd.… těch je dost. Tak si tak říkám, čím mohu přispět já, průměrný lezec a špatný spisovatel. Pokusím se oslovit, a to bez urážky, normální lezce, pískovcové romantiky a lidi, kteří mají rádi sport spojený s přírodou a poznáváním. Doufám, že Montanu nečtou jenom extremisti, ale právě i tací, jako jsem já a řada mých známých. Doufám, že je to alespoň trochu vyprovokuje a napíšou, jak jim šlo o život ve čtyřce ve Skaláku, vyčistili trojkový komín v Ádru nebo práskli osm minus v Juře. A nebo jak měli nalezeno a v neznámý oblasti zapytlili čtyři plus. Já vím, že takových zážitků máme všichni dost a myslím, že potěší, když zjistíme, že v tom nejsme sami a nebudeme zírat jen na to, jak nás menšina demoralizuje svými supervýkony… Samozřejmě že mi vůbec nešlo o to, abych se někoho dotkl, či snad urazil, mám i kamarády a známé, kteří lezou velmi dobře, ale chtěl bych, aby Montana byla čtením na dýl. Vždyť příběhů, ze kterých se mimo jiné můžeme také ponaučit, je mnoho. Lidi se chtějí se svými zážitky podělit. Důkazem toho jsou internetové stránky. Samozřejmě očekávám argumentaci o konkurenci. Není ale přece nic jednoduššího, než nabídnout těmto dychtivým pisatelům honorář, doplnit článek

42

fotkou a časopis se může hned rozšířit o několik stránek. Pokud by se to podařilo, bral bych to jako úspěch. V opačném případě jsem jen svobodně vyjádřil svůj názor a hlavně, nezůstalo jen u té kritiky. A když o tom teď tak přemýšlím, říkám si, jestli bych na to vůbec v tom hektickým životě přišel, nebýt toho, že jsem se s tou mrchou chřipkou nudil v posteli. Jináč, jak praví jedno přísloví: Chceš-li se zavděčit všem, nezavděčíš se nikomu. TUHY Ahoj, Tuhy! Díky za podnět. Zkusím odpovědět. Píšeš, že „…není ale přece nic jednoduššího, než nabídnout těmto dychtivým pisatelům honorář, doplnit článek fotkou a časopis se může hned rozšířit o několik stránek...“ s první částí se snad dá ještě souhlasit, ale s tou druhou těžko. Jedna stránka v Montaně navíc (nehledě na to, co na ní je) přijde na několik tisíc korun. Kde je vzít? Montana může být tak velká, jak velký je český „lezecký trh“. A na tomto trhu vládnou zejména ti, kteří vozí kontejnery zboží z Číny. Ani Montana, ani její „konkurence“. Když se sejde více inzerátů, přidáme stránky, ale jinak větší nárůst Montany v nejbližší době nečekej. To jen jinými slovy vysvětluje, proč je Climb několikrát (co do počtu stran) větší než americký Climbing. Korejských lezců přece není víc než těch anglofonních… Z ekonomického hlediska by snad ještě stála za zmínku stále větší platební nespolehlivost některých partnerů, ale, bohužel, nejde o nic v této zemi neobvyklého. Nicméně, snad Tě potěším, na 20. ročník (r. 2009) se chystáme už teď. Naše budoucnost je v kvalitních fotografiích a původních článcích. To vůbec neznamená, že musí jít o články o supervýkonech, budu rád, když budou psát i „normální“ lezci. Protože, když nenapíší sami, nikdy se k nim nedostaneme… a ani oni do Montany. Zaznívají i hlasy, že by bylo pro Montanu dobré se věnovat jenom extrémům a výkonům, ale bližší je mi názor Tvůj. A tak nezbývá než předpokládat, že na tu tvou výzvu někdo zareaguje. Rád bych, aby to byli lidé, kteří budou umět trochu víc, než jen pod přezdívkami nadávat někde v kyberpostoru. Těm totiž ještě nedošlo, že možnost říct (anonymně) cokoliv, vede v důsledku k tomu, že to nakonec nikoho nezajímá… Tomáš Roubal Několik dní po uzávěrce tohoto čísla nám Tuhy poslal první článek. Vypadá to tedy, že se máme na co těšit na příště. A snad to bude pokračovat i nadále… Díky, Tuhy!

Hannah Glacier Camp 2007 z jiné ruky V Montaně č. 5/2007 vyšel článek „Bílé peklo na Venedigeru“, jehož autor popisuje účast na výcvikovém kurzu pořádaném CK Alpy, a zejména situaci, kdy jedno z družstev (vedené horským vůdcem) při sestupu z Grossvenedigeru zabloudilo. Spolupořadatel tohoto kurzu na otištěný článek reaguje v časopise Lidé a hory. Tato reakce se ale nelíbí Martinu Krédlovi (jinému účastníkovi tohoto kurzu), a proto nám poslal svůj názor a jeho vlastní zážitky. Uveřejňujeme jen část textu, celé znění najdete na našich stránkách www.montana.cz. Počasí bylo již od samého rána velmi nepříznivé. Přesto se na vrchol Grossvenedigeru (3.674 m) v rámci Hannah Glacier Campu 2007 vydalo několik družstev. Každé většinou po osmi lidech a každé pod vedením jednoho z tamějších horských vůdců. Tyto vůdce pro tuto akci najala společnost „ALPY Praha” a prezentovala je jako velmi zkušené. Byl jsem členem jiného družstva a i náš vůdce se vydal při sestupu špatnou cestou. V rámci kurzu tedy nešlo o jediný tým, který zbloudil vinou vůdce. Místo toho, aby zahnul na hřebeni zpět na trasu výstupu, pokračovali jsme po cestě jakoby směrem k chatě „Neue Prager Hütte“. Náš vůdce chtěl projít sedlem Venedigerscharte, mezi Grossvenediger a Kleinvenediger. Z cesty jsme však sešli, aniž by vůdce tušil, kde přesně jsme. Viděl, že mám GPS a trasu si ukládám. Zavolal si mne, abych mu ukázal, kde je právě toto sedlo. Nemohl jsem ho však určit mezi uloženými body cesty, neboť pro velmi malou viditelnost jsme na něj během výstupu nebyli upozorněni. Tento technický problém náš vůdce však nedokázal pochopit a jako jediné východisko viděl výstup zpět na vrchol, a to do místa, kde jsme správně měli odbočit na hřebeni k sestupu. Avšak cestu zpět k vrcholu najít nedokázal. Prudce a hustě sněžilo, viditelnost byla velmi malá. Poté co zintenzivněl nárazový vítr, začali jsme být stále více nejistí. Zvláště co náš vůdce vyndal z batohu mapu, která mu málem ulétla rozložená z třesoucích se rukou, takže to k ničemu nevedlo. Když se po několika zastávkách opět zastavil, bylo zřejmé, že neví, kde jsme a kudy jít dál. Museli jsme převzít iniciativu, nemohli jsme zůstat na místě. Požádal jsem ho o mapu. Nikdo z nás neměl žádnou pomůcku pro odečtení souřadnic.

Jediným řešením byl výškoměr. Požádal jsem dva členy naší skupiny, kteří ho také měli (jeden na GPS a druhý na hodinkách), aby překontrolovali naši výšku. Podle vrstevnic a přibližných souřadnic jsme určili naši polohu. Po zorientování mapy kompasem „GPS“ jsem určil polohu sedla. Pak jsme se dohodli, že vůdce necháme jít nadále jako prvního a určili mu azimut dalšího pochodu. Při pochodu jsme pak jeho odchylky korigovali. Naštěstí jsme sedlo, které je vedle skalního srázu s okrajovou trhlinou, trefili hned napoprvé. Když jsme jím prošli, zleva scházelo ve správné stopě další družstvo s vůdcem. Takže to vypadalo, jako bychom vůbec nebloudili. Což při neustálém postupu téměř potřebným směrem a při rychlém vyřešení situace byla skoro pravda. Náš horský vůdce mě ale v závěru túry velmi překvapil. Chtěl, abych mu vyndal z batohu jeho přístroj GPS, který měl po celou dobu vypnutý! Abych se prý podíval, jaký má typ on. Řekl mi, že nás chtěl vyzkoušet, jestli dokážeme ovládat své přístroje. Jak dokážeme vyřešit v horách vzniklý problém. Dodnes nevím, co si mám o těchto událostech myslet. Tohoto výcviku jsem se zúčastnil právě z toho důvodu, abych se seznámil s prací profesionálů – rakouských horských vůdců. O samotný výstup mi nešlo, ten bych dokázal realizovat sám. Po shrnutí tedy bohužel nemohu tuto akci nikomu doporučit. Lze jen doufat, že spolupořadatel uvedené akce pro její další ročník přijme opatření, aby se na ní opět neopakovalo ohrožení zdraví a životů účastníků, a nebude jen pokračovat v matení veřejnosti. Kdo chce dostat dobrou přípravu pro ledovcové túry, nechť raději absolvuje delší, specializovaný kurz. Naši horští vůdci nebo ČHS nabízejí solidní výcviky. Poté se vydejte na túry buď se zkušeným kamarádem, nebo s řádně certifikovaným horským vůdcem či ověřenou cestovní kanceláří. Co se týče tohoto campu a výcviku na ledovci v pátek odpoledne, zde pro počet lidí a markantně rozdílnou úroveň jejich kompetencí (dokonce absence dovedností jak se navázat na lano, znalosti uzlů či slaňování) neměl cvičitel prostor naučit postup na ledovci nebo záchranu po pádu do trhliny. Jednalo se pouze o předvedení, které pro nedostatek času nemělo úplný metodický postup. Teoreticko-metodická přednáška se neuskutečnila žádná. Martin Krédl

Sólolezení v SSSR – zkušenosti zakázaného lezce Miroslav Šmíd Sovětský alpinismus znamenal pro ostatní horolezecký svět lezení v tlupách. Teprve od r. 1975 se někde občas prosadily dvojice, ale stále převládají výstupy větších skupin. Snad kvůli samozáchraně a podpoře „přátelství na laně“ se malá seskupení horolezců na túře nejen nepovolovala, ale vůbec se na ně prostě nemyslelo. No, a „odinočka“ – neboli sólovýstup – to bylo něco naprosto neslučitelného s pojetím masového alpinismu v SSSR. Se svým výrazně odlišným pojetím horolezectví jsem si tedy o problémy v tehdejším Sovětském svazu přímo říkal. V roce 1977 jsem byl poprvé na Pamíru a potichounku vylezl sám na Pik Korženěvské (7.105 m). Problém jsem měl jenom se svými přáteli Pražáky, kteří se chtěli sázet – že je to nesmysl, že ani Messner by si to na tak vysoký kopec nedovolil. Ne úplně bezstarostně jsem výstup zvládl a vyhrál nad Pražáky bečku piva. Rusové nic nevěděli. V roce 1979 jsem byl pod stejnou horou znovu. Na minulé výpravě jsem objevil senzační možnost prvovýstupu – Jižním kuloárem. Aklimatizoval jsem se dvacetihodinovým sólovýstupem na Pik MFTI (6.050 m). Šlo to dobře, tak jsem po odpočinku nastoupil do nádherného kuloáru ve dvoukilometrové stěně. Kamarádům jsem řekl, ať to tutlají. Ale díky ne zrovna stálému počasí se výstup a sestup masívem Korženěvské protáhl na šest dní a přátelé už nevydrželi zapírat mou nepřítomnost – co kdyby se něco stalo! A tak poslední den, těsně před mým příchodem, prozradili, kde jsem. Naši mě uvítali jako ztraceného syna, ale Rusové se čertili. Jeden z náčelníků, asi ten hlavní, se ke mně zvolna přibližoval, až udeřil: „Co si myslíš, žes byl na Korženěvské, co jsi zač, co si to dovoluješ?! Tohle je poslední výjezd československých horolezců do hor SSSR!“ A ještě spoustu dalšího... Hned mně bylo jasné, o co jde. Použil jsem osvědčenou taktiku sypání si popela na hlavu. „Ano, já vím, chybil jsem, jsem hlupák, už to nikdy neudělám, promiňte!“ No a za chvíli bylo všechno O.K. Na Tatara je nutno mluvit tatarsky. Potom jsem se objevil s partou deseti lidí v táboře Ullu Tau na Kavkaze v létě 1981. Sólolezení se mně už stalo zvykem, a tak jsem se hned po příjezdu ptal hostitelů – co můžeme? Oni, že všechno, že jsme první

cizinci v jejich táboře a že nám vyjdou ve všem vstříc. „A co odinočka, vazmóžno?“ Všichni náčelníci se poradili – a pak že jo! Moc jsem jim nevěřil, tak jsem ohlásil, že jdu na „osmotr“ – prohlídku severní stěny Ullu Tau, tisíc metrů vysoké hradby ledu a skály. Jak mi říkali na záchranné službě, někde v centru je ledový úsek považovaný za neprůstupný – tak jsem si ho vybral za trasu prvovýstupu. Nastoupil jsem v noci, ráno v osm jsem byl na vrcholu a ve dvě odpoledne zpátky v táboře. Všichni jsme byli rádi a spokojeni, dokonce jsem dostal i medaili. Až o půl roku později jsem se dozvěděl, že Moskevská horolezecká federace udělala šéfům tábora a našemu průvodci velké nepříjemnosti za povolení tohoto výstupu. Hned půl roku nato, po dohodě z léta 1981, udělila alpinistická federace SSSR povolení provozovat na Kavkaze horolezectví i mimo hlavní letní sezónu. V polovině února 1982, sotva půl dne po příjezdu z Alp, už jsem by v Moskvě a za dva dny na Kavkaze. Zima, jen to praštělo, minus třicet stupňů. Bylo to prakticky poprvé, kdy se mělo na Kavkaze v zimě lézt, všechno bylo potřeba prozkoumat, vyzkoušet, všechno bylo nové... Přijelo nás deset narychlo naverbovaných, tzv. zkušených, horolezců. To abychom si dokázali pomoct a zachránit se sami. Už v létě jsem si vyhlédl perfektní logickou cestu pro sólo. V severní stěně Nakra Tau vylezli Italové teprve v roce 1980 nejlogičtější linii ve stěně – obrovský ledový kuloár, zpočátku tak padesátistupňový, později se zvedá na nějakých 75–80 stupňů. Brousil jsem si na to zuby – je to však blízko lyžařského vleku, takže na očích. Na první pokus nás vypustili v pětičlenném družstvu. Tiše jsme souhlasili, ačkoliv každý znal moje plány: dvojka na severní Donguz Orun, dvojka na severní pilíř Nakra Tau a já na kuloár. Bohužel se mně pro tvrdý led a vůbec špatné podmínky první pokus nezdařil a vrátil jsem se na základnu dříve než ostatní. Myslel jsem si, že všichni horolezci jsou na jedné lodi a také se mně už nechtělo lhát. Tak jsem jednomu sovětskému lezci vysvětlil, proč jsem se vrátil tak brzy. A to se stát nemělo! Hned běžel za náčelníkem a všechno vyzvonil. A že jsme je „obmanuli“ (oblafli), a protože nevěděli, co s tím dělat, „nádo pozvonit v Moskvu“ (musí se zavolat do Moskvy). Všichni byli v pozoru a opět se hrozilo československému

alpinismu, že jako už nikdy do hor SSSR a tak. A do konce zájezdu nikam, jenom lyžovat! Nakonec díky osudu a shodě náhod se pozornost našich ochránců či hlídačů obrátila jinam a bylo nám dovoleno jít ve čtyřech na pilíř Nakra Tau. Samozřejmě – trojka šla na pilíř a já na kuloár. Šlo to jako po másle, na vrcholu jsem byl před polednem a dole k večeru. Ale co teď? Ostatní přijdou tak za dva dny. No, domluvili jsme se, že jsem onemocněl a musel se z pilíře vrátit. Všichni mě litovali, že se mně nepodařilo nic vylézt. „Tak to chodí,“ odpovídal jsem a v duchu se usmíval. Nádo obmanuť! Nějak se mi ve Velké zemi zalíbilo, je to ráj pro ledolezce s mnoha zajímavými a logickými možnostmi. A tak jsme brzy nato jeli, opět v deseti lidech, do bájných Fanských hor v severozápadním předhůří Pamíru. Už v Moskvě nás jeden ze šéfů sovětského horolezectví varoval – jen žádné odinočky! Nejprve bylo třeba oťuknout, o co kráčí. Vylezli jsme s Rakem prvovýstup v západní stěně Badchany (5.304 m) a pak byl čas oddychu. Nedaleko jezera Kulikalan je překrásný areál severních stěn Marija a Mirali, vysokých kolem patnácti set metrů. Jen najít ten správný směr. Dost dlouho jsem to pozoroval, jednou večer nastoupil a za noc a den vylezl prvovýstup v pravé části severní stěny Marije – 300 metrů skal a 900 metrů ledu. Na vrcholu bivak a pak sestup cestou 4B do údolí. A hned málem průšvih! Na sestupu jsem někde ve čtyřech tisících potkal družstvo Sovětů a jeden z nich si mě pamatoval z tábora pod Ullu Tau. A kdeže jsem byl? „Na progulce,“ odpověděl jsem poťouchle. Ale ututlalo se to, nezradil. V roce 1976 byli ve Fanských horách Američané. Americko-sovětský silný tým Lowe, Johnson, Ovčinnikov

a Oniščenko tehdy vylezl v levé části severní stěny Mirali novoou cestu. Klíčovým místem je ledový kkuloár se sklonem kolem osmdesáti stupňů, dlouhý snad sto padesát m metrů. Od té doby byla cesta třikrát zoopakována, ale kuloár všichni obešli opatrně po skalách – prý kvůli padaj padajícímu kamení. Spíše však na takovou strmost nestačila a jejich výzbroj... ý broj oj Nějak mně to vlezlo do hlavy hlavy, to by byla paráda! Díky několika extréextré mům v ruských horách mě už sem tam někdo znal a jak říkal náš šéf Schnabel: „Všichni od tebe čekají nějaké sólo a jestli se to nedozvědí, budou zklamaní.“ Samozřejmě je to zakázané a nemyslitelné, ale rádi by to zažili, viděli a hlavně o tom slyšeli. Holt – zakázané ovoce nejlíp chutná. A tak jsem jednoho dne zase potichounku vzal svoje nádobíčko a se svým přítelem, tak trochu i nosičem, jsem odešel z tábora. Ale v noci si někdo všiml světýlka v cestě Lowe a pak sledovali průběh výstupu dalekohledem. Prý sólista, určitě Čech! Po návratu a nezbytných otázkách, jestli jsem to byl já, a když ne, tak kdo, jsem se jen přiblble usmíval a tvrdě zapíral. Kroutili hlavami... Inu, člověk věří tomu, co se mu líbí, čemu chce věřit. Takže se někdo cítil zklamaný, že k ničemu nedošlo, jiný se zase radoval, že byl u toho a dočkal se. Tak tohle jsou moje zážitky z „Velké země“ skrzeva moje sólovýstupy. Jistě dobré zkušenosti – a určitě nemůže nikdo popřít, že i v tak „loženém“ společenství se může zažít mnoho dobrodružství. V těchto dnech vychází v nakladatelství JUKO kniha sestavená z dochovaných zápisků Mirka Šmída. A že to (bohužel) byl nejen jeden z nejlepších horolezců, ale i plnokrevný samorost, poznáte i z předcházejícího úryvku.

43

na pultech

TENDON 9.2 Master

Moira Stretch

Specialista mezi našimi lany. Nízká hmotnost společně s malým průměrem předurčují toto lano pro extrémní sportovní lezení na OS a RP a všude tam, kde rozhoduje váha. Pouze pro opravdové odborníky!

je pružná hřejivá pletenina s vlasovou rubní stranou. Kombinace dvou typů syntetickým materiálů zajišťuje výborné funkční vlastnosti. Pletenina vykazuje dobrý omak a kvalitní fyzikálně mechanické vlastnosti. Vnitřní vlasová strana umožňuje dokonalý transport vlhkosti od těla a zadržuje potřebné množství vzduchu pro dokonalou tepelnou izolaci. Pletenina je kompaktní, ale současně pružná.

Teflon®, Nanotechnology Barva: red Doporučená MOC: 3.180 Kč www.mytendon.com

Dreamtime Dreamtime je bouldermatka určená těm nejnáročnějším boulderistům. Díky ploše 2m2 vytváří bezpečnou dopadovou plochu pod bouldrem a navíc poskytuje tu nejpohodlnější outdoorovou dvojpostel, o jaké si můžete nechat zdát. Přehýbací styl balení a dvě plachty z nepromokavého Plastelu umožňují nosit vybavení bezpečně zabalené do bouldermatky bez jakéhokoliv strachu z deště.

Pánská mikina: 1.099 Kč tel.: 389 502 900 e-mail: [email protected] www.moira.cz

Pearl Slipper Velmi kvalitní „balerína“ z dílny Rock Pillars je postavena na kopytě Anatomic. Skladba materiálu překvapí nekompromisním výběrem špičkových materiálů: kompletní podešev Vibram, umělá kůže s podšívkou, dvouvrstvá pruženka s vysokou životností. Ideální volba pro bouldering. Doporučená MOC: 1.790 Kč www.rockpillars.cz

Doporučená MOC: 5.199 Kč www.ocun.cz

Silva L4 TwiLite

NIS (Nordic Integrated System)

Čelovka s volbou světelného kuželu. Umožňuje přepínat mezi svícením na dálku s užším světelným kuželem nebo svícením více do šířky. Je také možné pustit oba světelné mody najednou. Dosvit čelovky je 15 m, výdrž baterií až 90 hod. Napájení 3x AAA baterie, hmotnost 82 g vč. baterií, zdroj světla 4x bílá LED.

– systém integrovaného vázání bez šroubů a vrtání vyvinutý firmami Madshus a Rottefella. S použitím NIS systému může být vázání rychle a jednoduše montováno přímo na lyži pouhým nacvaknutím („click on“) na desku, která je součástí lyže. Vzdálenost mezi lyží a botou je tak snížena na minimum a díky tomu dochází k ideálnímu přenosu sil a citlivému ovládání lyže. Větší kontaktní plocha a dvojitá vodicí lišta dále zvyšují stabilitu a optimalizují přenos sil a ovládání lyže. NIS dovoluje posunutí vázání dopředu či dozadu podle potřeby a tím optimální vyladění bodu rovnováhy (až pět různých poloh nastavení). Díky NIS dosáhnete nejefektivnějšího běžeckého stylu. NIS nevylučuje užití běžného „šroubovaného“ typu vázání Rottefella.

Cena: 830 Kč.

Na obrázku: Vázání R4 Classic, hmotnost páru vázání 315 g, orientační MOC: 1.600,Lyže Madshus Lillehammer, spolehlivé backcountry lyže, které si užije každý, kdo se nechce ve stopě honit za sekundami. Skluznice je navíc v místě odrazové komory vyprofilovaná tak, že není nutné ji voskovat (Multigrip Vario system). Orientační MOC: 1.600,-

www.vavrys.cz

Pieps FREERIDE lavinový vyhledávač

Více informací na: www.madshus.com
plně digitální lavinový vyhledávač s jednou anténou
eliptický vyhledávací dosah až 40 m
nejmenší a nejlehčí lavinový vyhledávač na trhu (110x58x24 mm, 110 g vč. 1x AA 1,5V baterie) Doporučená MOC: 3.950 Kč www.pieps.cz

44

metodika

tech tipy na písek

Metodiku pro vás připravil horský vůdce Janek Bednařík a firma SINGING ROCK

Kresby: Vojtěch Dvořák 45

www.singingrock.cz

téma magnézium

Zdravím vás, montaňáci, lezení mě stále zajímá a Montanu si rád přečtu, a myslím, že po grafické i obsahové stránce je super. Jen tak dál! Ale jedno mě trochu mrzí... Vaše prezentace otázky používání magnézia na písku je celkem jednostranně zaujatá, což vyplývá ze tří stran minulé Montany i z rozhovoru Martina Krejsy s huberovci (kteří mimochodem na písku u nás ani v Sasku nelezou). Je otázka, jaký prostor dáte zastáncům používání magnézia, což záleží nejen na vás, ale i na počtu a kvalitě příspěvků. Přístup ČHS je ještě víc jednoznačný, i když si hrají na demokraty a chtějí to řešit na valné hromadě. Předtím ale neopomněli udělat propagaci svého oficiálního stanoviska. Za tím vším však je schovaný osobní názor předsedkyně a několika dalších, kteří ke svému rekreačnímu lezení magnézium opravdu nepotřebují. Celý problém je uměle vytvořený a nevyvolali ho ochránci přírody, kterým jde o podstatnější věci, ale paradoxně sami horolezci, kteří na sebe tímto upozornili, což se ochráncům přírody náramně hodilo... A horolezecký svaz si tímto upletl bič sám na sebe! Uznávám, že jsem byl jeden z prvních, který s magnéziem na 1

46

písku začal lézt a nelituji toho. Respektuji tradice a snažil jsem se pro legalizaci používání magnézia na písku udělat maximum. Tato otázka se řešila na úrovni ČHS již před dvaceti lety!!! Výsledkem byl otevřený dopis trenérsko-metodické komise předsednictvu ČHS s jasným doporučením ohledně používání magnézia na písku. Dal jsem si tu práci a dopis předsednictvu jsem našel (viz dokument 1), k tomu pro zajímavost přikládám ještě překlad článku z německého časopisu Alpin někdy kolem roku 1980 (viz dokument 2), kdy byly obdobné snahy zakázat používání magnézia na písku v německém Südpfalzu. Jeden z důvodů, proč jsem nakonec prakticky zanechal lezení, byly nekonečné hádky se zastánci starých pořádků a to mě fakt nebavilo. Závěrem bych jen zopakoval to co před lety: Otázka magnézia není otázkou ochrany přírody, což tvrdí jeho odpůrci, ale otázkou sportovních pravidel a ta by si měly určovat správy jednotlivých oblastí, respektive lezci, kteří se o jejich údržbu a rozvoj starají. Proč například dnes platí jiná pravidla pro moravské pískovce a české pískovce? Písek jako písek, ne? Tomáš Čada

Myslím, že budu mluvit za celou redakci, když na tomto místě napíšu, že děkujeme za tento názor. Rádi totiž samozřejmě dáme prostor i zastáncům používání magnézia, ale někdy nám, bohužel, přijde, že všichni chtějí jen kritizovat, ovšem o veřejné přiznání svého názoru nikdo nestojí. 2

Máme za to, že názor můj či jiného v redakci má úplně stejnou váhu jako názor kohokoli z vás, čtenářů. Jenže asi jen málokdo z nás/vás chce udělat víc než se rozčilovat v anonymní diskusi... Jak je ale vidět, světlé výjimky se najdou, a to nás vážně těší! Alena Kopfová

Tatry

Malá Bašta 2.285 m SV stena Predposledný vrchol v juhovýchodnom smere v hrebeni Bášt, ktorý sa vypína v tvare trojuholníka medzi sedlom nad Širokým žľabom a sedlom nad Skokom. Severná stena Malej Bašty spadá do Mengusovskej doliny 280metrovou stenou, ktorá je obrátená k hornej časti Širokého žľabu. Pravá časť steny (na pravo od Puškára), je vysoká okolo 100 až 150 m. Spádnicu vrcholu vytvára v hornej časti žľab, ktorý od polovice smerom dolu, podtína kolmá skalná stena. Žľab z pravej strany ohraničuje pilier, ktorý taktiež prechádza v dolnej časti v kolmé steny. Prístup: najpraktickejší prístup sa javí z Mlynickej doliny, kde sponad plesa nad Skokom vystupujeme na SV strmým sutinovým úbočím až na sedlo nad Širokým žľabom (1 hod.). Odtiaľ žľabom zídeme pod stenu (20 min.). Z Mengusovskej doliny – od Popradského plesa turistickým chodníkom smerom na Rysy. Od odbočky, po pätnástich minútach odbočíme doľava cez kosodrevinu až na dno doliny a odtiaľ už na veľké sutinovisko a splaz tráv do Širokého žľabu. Ním vystúpime až pod stenu Malej Bašty. (2 hod.)

2. zima: A. Hlináková, A. Bromová, 6. III. 1974 Pozn. pravdepodobne identická s Motykovou cestou

4a. „Narovnávajúci variant“ kl. V-, A1, 7 hod. J. Beneš, S. Šilhán, 26. I. 1979, (1 skoba, 4 vklinence)

4. „Ľavou časťou steny“ kl. IV+, A1, 6 hod. M. Neuman, M. Pelc, 20. III. 1970 2. zima: J. Martiš, J. Špánik, V. Tatarka, 18. I. 1979 (s narovnávajúcou variantou v druhej dĺžke tzv. cez jaskyňu kl. V, A0, 8 hod.)

5. „Pravou časťou steny“ kl. V+, A0, 4 hod. M. Czachor, K. Magdiarz, 17. VIII. 1977 6 „Prostriedkom steny“ kl. V+, A1, 6 hod., (10 skôb)

S. Kysilková, J. Šmíd, 2. III. 1975 7. „Pravým okrajom steny“ kl. V, A0, (OS: V+) 2 hod. A. Stranský, J. Šimon, 18. I. 1979 Solo: P. Jackovič, 29. XII. 1989 (OS: V+)

text foto

Jozef Gurník Ivan Gurník

Prehľad výstupov: 1. „Drlikova cesta“ kl. V, 4 hod. S. Drlík a spol. zima 1979 2. zima: P. Jackovič, P. Hámor, 6. I. 1998 2. J. Kulhavý, L. Sulovský, 12. I. 1980, kl. V, A0, 5 hod. (12 skôb) Solo: P. Jackovič, 7. II. 1990 3 „Motykova cesta“ kl. dolná časť V, horná časť IV, 2, 1/2 hod. AP/42, V. Štáflová, S. Motyka- IX. 1936 – pokus 40 m po lávke a ešte kúsok stenou hore a doprava, odtiaľ ústup U. Kolaczkowská, W. Komarzenski, S, Motyka – 4. IX. 1938 1. zima: Z. Kysilka, J. Weincziller, I. Kluvánek, Z. Studnička, 7. III. 1960 3a „Puškášova cesta“ kl. V, 3, 1/2 hod. AP/43, K/194 A. Puškáš, K. Rosszay, 5. VI. 1950 1. zima: Z. Kysilka, J. Weincziller, I. Kluvánek, Z. Studnička, 7. III. 1960

4a

4

5

6

47

w w w . m o n t a n a . c z / p r e d p l a t n e

galerie

Pelmetto

(2.990 m)

Jihozápadní a severozápadní stěna Převýšení: 800 až 1.100 m Pohoří: Dolomity, skupina Pelmo Monte Pelmo (3.168 m) patří k nejimpozantnějším masívům Dolomit, který je výrazně izolovaný a zcela dominantní mezi sousedními skupinami Civetty a Monte Antelaa. Základní mohutnou pyramidu Pelma doplňuje menší horský útvar, tzv. Pelmetto – „Malé Pelmo“. Jedná se sice o nižší vrchol, ale paradoxně nabízí výstupy až v 1.100 m vysokých stěnách, tedy vyšších, než které vedou na hlavní vrchol Pelma. Monte Pelmo se stalo vůbec prvním „horolezecky“ dosaženým vrcholem Dolomit po výstupu Johna Balla cestou obtížnosti II- v r. 1857. Dále se zapsalo výrazně do moderní horolezecké historie Alp v r. 1924, kdy Roland Rossi a Felix Simon prostoupili 850 m vysokou SZ stěnou obtížnosti VI-, a tak atakovali jako jedni z prvních lezců ve velkých alpských stěnách hranici 6. stupně. Prvovýstup realizovali pouze s 8 skobami. Jejich cesta patřila v té době, tzn. v polovině 20. let, k vrcholům alpinismu, a to spolu s dalšími cestami v Z stěně Totenkirchlu, J stěně Schüsselkarspitze a SZ stěně Civetty (Via Solleder).

10 8

Pelmetto nabízí řadu zajímavých klasických cest v rozsahu IV. až VI. stupně. ZJZ stěna z r. 1925 obtížnosti V+ (cesta č. 7) patří k nejvýznamnějším klasickým cestám v Dolomitech. Pro výstupy je nutné vybavení vlastními jisticími prostředky. V celém masívu Pelma se střídají úseky pevné a lámavější horniny. Nástup: Sedlo „Forcella Staulanza“ (1.773 m) na silnici Val Fiorentina – Val di Zoldo. Z parkoviště po výrazné pěšině k úpatí stěny, cca 45 min. až 1 hod.

2 5

3. Levá západní stěna G. Gianeselli, P. Sommavilla, G. De Marchi, S. Dorotei, S. Sovilla, 6. 8. 1978

48

4 7

9

2 3

7 6

1

Přehled cest: 1. SZ hrana S. Casara, W. Visintin, 13. až 14. 7. 1936, spodní část k suťovému kotli již v r. 1933 J. Brunhuber a H. Schwanda Obtížnost: místy IV+, převážně IV, 900 m, 8 až 10 hod. Velkolepá cesta s místy lámavou horninou. Je vhodná k výstupu pouze za stabilního počasí, protože případný návrat je obtížný. 2. S stěna, SZ hrana J. Brunhuber, H. Schwanda, 11. 8. 1933 Obtížnost: místy V, převýšení 1.100 m, délka cesty cca 2.000 m, 7 až 8 hod. Dlouhá cesta, ve spodní části orientačně složitá, místy lámavá skála, od suťového kotle vede kromě závěru společně s cestou č. 4.

5

10

Monte Pelmo Pelmetto

1 2

mix

4. Jižní a západní stěna B. a E. Castiglioni, 15. 8. 1923 Obtížnost: místy III, převážně II až III-, převýšení 1.000 m, délka cesty dvojnásobná, 5 až 6 hod. Poměrně lehká, ale orientačně náročná cesta vedoucí žlaby a suťovými terasami. 5. „Okružní cesta“ P. Sommavilla, R. Mosena, 17. 10. 1970 Obtížnost: místy III, převážně I až II, vhodné je vybavení cepínem pro úseky v zaledněných žlabech, 4 až 6 hod. Jedná se o cestu vedoucí ve výšce 2.550 až 2.600 m s nástupem od úpatí SZ stěny Monte Pelma. Nabízí únikovou možnost z některých obtížnějších cest Pelmetta. 6. Západní stěna V. Piva, G. Angelini, 3. 10. 1948 Obtížnost: místy IV, ostatní úseky III, převýšení 800 m, 5 až 7 hod. Krásná klasická a dlouhá cesta vedoucí komíny, spárami a po suťových polích. 7. ZJZ stěna F. Grossmann, T. Leiss, G. Möhling, E. v. Siemens, 11. 8. 1925 Obtížnost: 1 úsek V+, více míst V, dále IV, převýšení 800 m, 6 až 7 hod. Jedná se o velkolepou volně lezenou cestu s optimálně vedenou trasou v komínech a spárách. 8. Via del’ Insonnia F. a P. Bonetti, M. Boteccia, P. Lazzarin, 24. 8. 1969 Obtížnost: několik míst VI, 1 úsek A1, dále IV až V, jedná se o variantu v délce 100 m. 9. JZ pilíř A. Masucci, F. Pianon, 21. až 22. 8. 1965 Obtížnost: 1 úsek V+, místa A1, často IV až V, spodní část II a III, převýšení 900 m, 8 až 10 hod. Cesta vedoucí v obtížné horní části téměř výhradně spárami a komíny. 10. Normální cesta F. Spada, A. Panciera, C. Callegari, 6. 8. 1895 Obtížnost: 1 místo III-, převážně I a chodecký terén. Převýšení 1.000 m, cca 3,5 hod. Sestup: Normální cestou, 1x slanění, obtížnost I. Cesta vede terénem s výraznými srázy, takže zejména za snížené viditelnosti nelze sestup podceňovat, 2,5 až 3 hod. Literatura: [1] Goedeke, R., Dolomiten - Pelmo, Bergverlag Rudolf Rother, München, 1981

text a foto

Jiří Novák

Ve čtvrtek 17. ledna se sešla festivalová rada. Výsledek zasedání je pozitivní: Mezinárodní horolezecký filmový festival bude! Po fázi shánění nových kontaktů se s novým rokem organizátoři přehoupli do etapy vyplňování programové struktury a apelování na filmaře. Letos připadne festival na dny 28.–31. srpna a bude slavit 25. výročí. Organizátoři zřejmě připravují nějaké překvapení, ale zatím nechtějí nic prozradit. Určitě nás všechny čekají zajímavé besedy se zajímavými hosty, krásné obrázky vynikajících fotografů a samo-

zřejmě filmy o horách a o všem, co nás baví. Filmová soutěž není pouze pro profesionály, ale i pro amatéry. Touto cestou bychom tedy mohli povzbudit české amatérské filmaře, aby svá dílka přihlásili a ukázali co umí a co viděli okem své kamery. O jedné novince už ale víme. V příštím čísle zveřejníme seznam nominantů ČHS na výstup roku 2007 a anketu, ve které budete vy, čtenáři, hlasovat. Vítězi – nebo vítězům – bude předána cena v Teplicích nad Metují, právě o „fesťáku“. Připravte se! V dalších číslech pak přineseme podrobnosti z průběhu příprav festivalu.

Alex Huber, Adam Ondra, Dodo Kopold a filmy na Hory a mesto 2008 Festival Hory a mesto 2008 – cesta za doly zont – sa uskutoční 24. – 27. apríla v Palace Cinemas v Auparku v Bratislave. Hlavnou udalosťou už tradične naprataného programu tohoto dejchánku bude návrat Alexa Hubera z Nemecka a okrem neho vystúpi nezletilý báchač Adam Ondra z Česka a slovenský lezecký fenomén Dodo Kopold. Alex Huber predstaví svoj najnovší dokudramatický program „Opera Vertical“ o náruživých výstupoch v Dolomitoch (Pan Aroma), v Južnej Amerike (Puerta Blanca), o rýchlostnom rekorde s NosNosnosťou 2:45:45 a iných šialenostiach z tohoto a iného sveta. Brňák Adam Ondra priniesie klipy a fotky s podtitulom „Z kolébky pod převisem na střechu 9a“ a za živej asistencie Pepeho Piechowicza tvorivo zdokumentuje prvých 14 rokov svojej lezeckej kariéry. Himalájsky bouldrista Dodo Kopold prerozpráva svoj prvý neúspešný pokus o zdolanie všetkých 14 osemtisícoviek v priebehu jedného roka bez použitia magnézia. Okrem toho príde na festival zahaluziť lezecká hvezda z USA, ktorej meno je však naďalej zahalené rúškou tajomnosti. Je možné, že v čase, keď budete čítať tieto riadky, bude už hvezda zo Štátov obnažená, za čo sa všetkým Deanom alebo Chrisom ospravedlňujeme. V hlavnom programe Hory a mesto 2008 budú horské a nížinné filmy a prednášky z celého sveta. Pozornosť zaujme ďalší diel lezeckého seriálu z autorskej dielne Sender Films Peter Mortimer-Josh Lowel pod názvom „King Lines“ v hlavnej úlohe s neodolateľným Chrisom Sharmom na pôsobivých „bad-ass lines“ pobrežných útesov Mallorky. Povráva sa, že autorská dielňa Mortimer-Lowell osobne zavíta na festival v rámci jarného filmárskeho turné po pískovciach a Elbsandsteinoch. Čarovný Dean Potter sa znovu priblíži lezeckej verejnosti prostredníctvom filmu „Aerialist“, v ktorom sóluje po lane ponad hrôzunaháňajúce priepasti a po skale ponad neprívetivé oddelené skutočnosti. Slovenskú nížinnú kinematografiu bude zastupovať nový film mladých autorov o lezení na vápencových bralách Žitného ostrova. Jedna kinosála bude vymedzená pre filmy o divokej prírode, životnom prostredí a pokračujúcej sekcii FENOMÉN. Okrem filmov okorenia festival Hory a mesto cestokluby „Ako chutí svet“, fotosúťaž a autorské výstavy fotografií, preteky v lezení, miniveľtrh outdoorových potreb a zbytočností, lezecké, preliezacie a olizovacie atrakcie. Hory a mesto 2008 sa obracia na horských fotografov a filmárov so žiadosťou o horské fotografie a filmy do súťaže. Uzávierky budú 10. 3. 2008 na filmy a 10. 4. 2008 na fotky, a prihlášky bude mož-

né stiahnuť zo stránky www.horyamesto.sk. Nížinné filmy stačí priniesť rovno na festival do kinosály číslo jedna, netreba ich prihlasovať. Prosíme tiež záujemcov o dobrovoľníčenie a nevoľníčenie, finančnú a materiálnu podporu a údery pod pás, aby sa ozvali na adresu [email protected]. Festival Hory a mesto je príjmom 2% dane z príjemcu. Festival finančne podporili okrem iných sponzorov aj SHS James, Ministerstvo kultúry SK, International Visegrád Fund, US Embassy, Canadian Embassy a Rakúske kultúrne fórum. Po akcii v Bratislave sa vybraný program Hory a mesto vydá na turné do Česka, Maďarska a Poľska a po Slovensku do Prešova, Dolného Kubína, Zvolena a na Salaš pod Veprom.

49

Alex Huber, Dent du Geant, jižní stěna (sólo)

Obtížnost: místy V, převážně III a IV, převýšení spodní části vlastního prvovýstupu 350 m, celkově 850 m, cca 8 hod. Cesta s přirozeným směrem, ve spodní části ve spárách a komínech.

a jdi... Za demotivaci neruèíme!

Himálaj Francouzský úspěch na Ganesh V Čtveřici Francouzů Frederic Degoulet, Julien Dusserre, Mathieu Maynadier a Aymeric Clouet se 15. listopadu podařil zajímavý prvovýstup na dosud nevylezenou věž v masívu Ganesh V (6.770 m) šest kilometrů dlouhým východním hřebenem v poměrně málo navštěvované skupině Ganesh Himal ležící severozápadně od Káthmándú. Věž jim připomínala tvář gorily, a tak ji pojmenovali Gorilla Peak (6.741 m). Hřeben kombinuje lezení v ledu a sněhu do 75°, v závěru pak volné lezení obtížnosti až 6a a mixy M5. Z úspěchu se radovali o to více, protože počasí bylo v Nepálu na podzim opravdu mizerné.

Hengduan: Neobjevený východní Himálaj Japonský průzkumník a objevitel neprobádaných koutů Himálaje Tamotsu Nakamura se letos na podzim zaměřil na horskou skupinu Hengduan na rozhraní Tibetu a Sechuanu. Zmapoval další nevylezené famózní pěti- a šestitisícové kopce a lezeckému světu předložil nové úžasné obrázky. Této oblasti se pravidelně věnujeme a v minulém čísle jste si mohli přečíst článek o skupině Genyen.

Afrika Nej jihoafrický bigwall: Dog of Thunder 5.13 A0 Na konci listopadu se domácí trojici ve složení Clinton Martinengo, Charles Edelstein a Stewart Middlemiss podařilo dokončit nejtěžší cestu tohoto charakteru v severní stěně masívu Blouberg. Přes 300 metrů vysoká a kilometr a půl široká stěna z kvarcitu se nachází v provincii Limpopo. Linie Dog of Thunder (dog – pes, chlapík; thunder – hřmění, burácení; na překladu zkuste popřemýšlet, já jsem na význam sousloví nepřišel) nabízí lezení v pevné, převážně kolmé, někdy mírně převislé skále. Autoři zvou všechny Hubery a jim podobné, aby jim ukázali, jak se takové cesty lezou volně za jeden den.

Československý Ramadán v Maroku Hodnotný prvovýstup pojmenovaný podle islámského svátku se podařil „mezinárodnímu“ družstvu ve složení Tomáš Urban, Stano Fakla, Jan Duchoň a Markéta Polmová koncem září v severní stěně Tagoujimt N’Tsoiant v oblasti Taghia ve

50

Vysokém Atlasu. Deset délek majících celkem 370 metrů je hodnoceno odvážným stupněm 7c. Cesta je udělána odspodu. Stačí do ní okolo patnácti expresek a trochu morálu, protože odlezy jsou prý často poctivé. Kompletně volný přelez se prvovýstupcům bohužel nepodařil. S tímto stupněm obtížnosti a exotickou lokalitou by cesta mohla i promluvit do výstupů roku udělovaných ČHS.

Projekt Skyrunning Seven Summit úspěšně dokončen Christian Stangl se počátkem prosince proběhl na vrchol nejvyšší hory Antarktidy – Mt. Vinson (4.892 m) v čase 9 hodin a 10 minut. O více jak 10 hodin tak překonal předešlý rekord. Všech sedm „samic“ mu tak vzalo slušných – úctyhodných 58 hodin a 45 min. V podstatě za víkend stihl vystoupat na nejvyšší vrcholy všech kontinentů. Komu by se takový víkend nelíbil, že?

deníčku mohl zapsat cesty Rage the Antonio machina v El Convento a Kidetasunaren balio erantzia v Etxauri, obě za 8c+, pak rychle přelezl slavnou La Ramblu 9a+ v Siuraně, aby se mohl opět o něco přesunout do Racó de Misa, kde mazácky onsajtnul La Esclava del Temps 8b, Variante Monocroma 8c a den završil směrem Falconetti 8b+. Třešničku na dort pak přidal super onsajtem cesty Bizi Euskaraz 8c+ v oblasti Etxauri, pravděpodobně nejobtížnější cesty na světě vylezené tímto stylem.

Dlouhé 9béééé v jeskyni Ali Baba Ve španělském Rodellaru počátkem listopadu Dani Andrada spojil hned několik linií a variant do jediné cesty, u které navrhl tuto klasifikaci. Dani je všeobecně znám pro ztěžování, prodlužování a jiné variace již existujících směrů, které tímto pro mnohé neatraktivním způsobem ztěžuje. Budoucnost ukáže, jak se k tomuto způsobu dělání cest postaví lezecká komunita.

Mix Alpinist v plamenech Americký horolezecký magazín utrpěl 5. prosince citelnou ztrátu. Jejich sklad v Oregonu skončil v plamenech a s ním vše, co v něm za svou krátkou, ale úctyhodnou historii redakce měla. Pokud jste brouzdali jejich pravidelně aktualizovanými webovými stránkami nebo jste přemýšleli, že si časopis předplatíte, právě teď nastal ten nejlepší okamžik. Za vaši podporu touto formou redakce děkuje.

Slovensko: Horolezectví na vlně popularity Jen o kousek uteklo prvenství Jozefovi „Dodovi“ Kopoldovi v anketě „Nejúspěšnější sportovec a sportovní kolektiv Bratislavy a Bratislavského kraje“. Druhý skončil za své výstupy na osmitisícovky Cho Oyu, Shisha Pangma a Nanga Parbat v průběhu roku 2007. To dobře ilustruje, jaké povědomí o něm veřejnost má a jak je tento sport za našimi východními hranicemi mediálně zajímavým a vděčným tématem.

Mt. Cook sólo Na konci roku se dvacetiletému Novozélanďanovi Daveu Manningovi podařil bláznivý sólovýstup největší dvoukilometrovou stěnou nejvyšší hory této ostrovní země ležící na jižní polokouli. Jihovýchodní stěna nazývaná Caroline je extrémně nebezpečná, jde o výstup ve sněhu a ledu rozbitým ledovcem s mnoha nestabilními séraky. Všeobecně jsou všechny cesty na Mt. Cook objektivně velmi nebezpečné a hora si pravidelně vybírá svou daň.

The Secret – Tajemství V půlce prosince otevřela trojice Steve Ashworth, Viv Scott a Andy Turner ďábelskou dvoudélkovou linii The Secret X, 10 ve stěně Ben Nevisu, mekky zimního lezení ve Skotsku. Jde o domácí nejtěžší cestu přelezenou stylem OS vůbec! Na přelezení klíčového místa se můžete kouknout na webu (www.mixedmaster.blogspot.com). Podmínky jsou prý letos výborné.

Krátké velké úspěchy Patxi Usobiaga se utrhl z řetězu! První 8c+ OS je tady!!! Některá média těch pár dní na přelomu listopadu a prosince označila jako snový nebo přelomový týden v historii sportovního lezení. Každopádně stojaté vody lezeckých výkonů na konci roku řádně rozčeřil. Výkony Patxiho gradovaly již od půlky listopadu, kdy si nejprve do svého

Chris Sharma: Další 9a V oblasti Santa Linya na konci listopadu přidal linii La novena enmienda 9a+.

AO OS 8b+ …neboli Adam Ondra přelezl stylem on sight cesty A.O.C. la Baleine a En voie dure Simone ve francouzském St. Leger s obtížností 8c. Jemu se obtížnost cest jevila jinak. Někteří lezci pohybující se v tomto stupni obtížnosti narážejí zejména na klasifikaci ve Španělsku, kde některé cesty jsou často lehčí, než by odpovídalo do světa hlasitě anoncovaným vysokým číslům.

Česká premiéra: Ski Base Jump Robinu Kaletovi a Martinovi Trdlovi se podařil vůbec první český Base Jump s lyžemi. Kde a kdy? V prosinci ve švýcarském Engelbergu z Titlisu. Pro nechápavé, prostě to napálíte na lyžích dolů a vyhlížíte svůj exit, odkud již padáte i s lyžemi na nohou podél stěny, abyste o pár sekund později mohli otevřít padák a přistát dole v údolí. Zábava v pravdě pro vyvolené. Českou špičku ve freeridingu Robina Kaletu možná někteří čtenáři znají z reklamy s Tomášem Krausem, kde si oba po svém sjedou Lomnický štít.

JAMES: Výstupy roku Švédský talent Magnus Midtbo… ...na konci loňského roku vylezl cestu Blomu 8c+ ve španělské oblasti Santa Linya.

Paul Robinson vede bouldry na 8a.nu Na konci prosince se tomuto nadějnému Amíkovi řádně zadařilo v oblasti Hueco Tanks. Střihnul si tam mimo jiné problém zvaný Esperanza 8B+ a další 8Béčka. Za pár dní se mu podařil přelez bouldru Terremer 8C+ z dílny Freda Nicola tamtéž. Obtížnost srazil na 8C. Poslední dobou podobně srazil i další pecky od Freda, až by se dalo říct, co si to tento spratek dovoluje ke slovutnému otci mnoha vyhlášených věciček.

Tak jako každým rokem se i letos na konci roku udělovala u našich východních sousedů ocenění za významné a hodnotné lezecké a horolezecké podniky. O většině z nich jste se tady mohli dočíst. A tedy pouze útržkovitě. Bude jistě zajímavé porovnat jejich ocenění za konkrétní výstupy s ostře sledovanými obdobnými oceněními od ČHS, kde to prozatím vypadá na klid před bouří. Pro zajímavost ještě dodám, že žádný z výstupů v roce 2007 nezískal hlavní ocenění Zlatou karabinu, která byla vloni udělena hned dvakrát za prvovýstup na Uli Biaho Gabrielu Čmárikovi s Jozefem Kopoldem a Peteru Hámorovi za výstup východním hřebenem na Annapurnu. James tím jasně ukázal, za co a jakou cenu udělit.

Bouldering a sportovní lezení Bronzová karabina: boulder Atomic playboy 8A+, OS, Fontainebleau Andrej Chrastina Bronzová karabina: Mrtvaški ples 8b, PP, Mišja Peč, Lenka Mičicová Bronzová karabina: Pata negra 8c, PP, Rodellar, David Šatánek Střední velehory Bronzová karabina: Posledný sud 9, 1. OS, Ostrva,Vysoké Tatry, Jozef Krištoffy Bronzová karabina: Sunset Boulvard 9, 1. OS, Jastrabia veža, Vysoké Tatry, Gabriel Čmárik Bronzová karabina: Cleopatra 7c, PP, Wenden, Alpy, Slavomír Mitro a Vlastimil Pšenko Bronzová karabina: West face 5.13b, PP, Leaning Tower, Yosemity, Dušan Beránek a Richard Nyéki Nejvyšší velehory Bronzová karabina: Rachu Tangmu – S stěna, Secret of Thin Ice, ED+, M6+, A1, 85°, 1.340 m, Miyar valley, Himálaj, Andrej Kolárek a Juraj Švingál Bronzová karabina: Šiša Pangma 8.047 m – J stěna, Anglická cesta, Himálaj, Jozef Kopold

Aleksandra Taistra na „Geminis” (8c?) RP Ola (Alpinus Expedition Team, Mammut, Evolv) strávila záver sezóny v španielskej oblasti Rodellar. Jej cieľom bolo vyliezť jednu z najznámejších ciest v sektore Gran Boveda – „Geminis“. Ako sama povedala: „Veľmi pekné lezenie, na ktoré potrebuješ len vytrvalosť. Je to však veľká chyba dávať tejto ceste tak vysoký stupeň obtiažnosti. Geminis je maximálne 8b+!“ Pár dní pred prelezom Geminisa Olou preliezla túto cestu španielska lezkyňa Eva Lopez, ktorá navrhla obtiažnosť 8b/b+. V decembri ďalšia žena (siedma v tomto roku a ôsma celkovo!!) Mayan Smith-Gobat tiež zapla lano do zlaňáka klasiky sektoru Gran Boveda. Takto sa Geminis stal najpopulárnejšou ženskou 8b+! Ola taktiež vyliezla cestu „Alter Ego“ 8b , ktorá, ako si Ola myslí, by mala mať taktiež nižšiu obtiažnosť. Zdroje: www.alpinist.com, www.baseproject.cz, www.bergsteigen.at, www.climbing.com, www.james.sk, www.robinkaleta.com

text

Tomáš Obtulovič ml., Sebastian Wutke

Aleksandra Taistra, Geminis 8b+ foto: S. Wutke

portrét

Ivan Fiala

Portrét významného slovenského horolezce 70. let minulého století

Ivan Fiala patří k nejznámějším slovenským horolezcům hlavně díky svému výstupu na Nanga Parbat v roce 1971, první osmitisícový vrchol v dějinách československého horolezectví. Se svým tehdejším spolulezcem Mišo Orolinem se stal neodmyslitelnou součástí velkých himálajských expedic, ale také náročných prvovýstupů na Aljašce, Patagonii či Pamíru. Na společné setkání jsem byl patřičně natěšený i díky skutečnosti, že je Ivan mezi svými vrstevníky považován za velmi dobrého vypravěče. Jednoho říjnového podvečera jsme tedy zasedli ke stolu bratislavské restaurace a poutavé vzpomínání mohlo začít. K lezení jsem se dostal velkou náhodou. V dobách mého mládí nebyla televize, díky čemuž jsme se nedívali na žádné Dominátory, Terminátory a podobné hovadiny, nýbrž jsme četli knihy. Bylo to právě po zlatém období dobývání Himálaje v padesátých a šedesátých letech a přes knihy jsem se do hor doslova zfanatizoval. Přečetl jsem snad všechny cestopisy polárních badatelů, mořeplavců a horolezců. V období mezi střední a vysokou školou jsem se navíc dostal na praxi do Vysokých Tater, kde jsem zůstal nosit na Zbojníčku. Od nošení k lezení už není daleko, takže jsem s lezením nezačínal v Bratislavě na cvičných skalách, ale v Tatrách mezi horolezci jako byl Ivan Kluvánek, Paľo Plašil nebo Jožo Psotka, což byly tehdy velké bratislavské hvězdy. Díky nim jsem zjistil, že v Bratislavě je horolezecký oddíl, do kterého jsem přišel už jako hotový horolezec s dvaceti,

52

třiceti tatranskými výstupy na svém kontě. Cvičné skály přišly na řadu až pak. Než jsem začal vážně s lezením, závodně jsem lyžoval. Někdy v padesátém devátém se dělala akce „Zapalte ohně na horách“, během níž měly jedné noci na všech tatranských štítech vzplanout ohně. Já tehdy dělal lyžařského instruktora na Slezském domě, který se naplnil samými horolezci, kolem nichž jsem chodil s otevřenou hubou. Všude cinkaly karabiny a cepíny... Večer měl přednášku Ivan Gálfy, o kterou jej požádali naši tělocvikáři. Druhý den jsem si pak na chatě půjčil cepín a Ivan nám vysvětlil, jak se s ním brzdí na sněhu. Hned jsem šel čerstvě nabyté poznatky s partou instruktorů vyzkoušet a spustil se rovnou z Večného dážďa nad chatou. Zastavil jsem se až dole v suti a skončil v kežmarské nemocnici s rozbitou hlavou. Tento okamžik bych datoval jako můj skutečný začátek horolezectví,

protože tato šupa do hlavy mi do ní vtloukla, že horolezectví není žádná sranda a frajeřina na baby, ale že je to o něčem jiném, co je potřeba znát a poctivě dělat. Tak jsem tedy začal... Do Tater jsem pak utíkal každé léto a nošením nákladů na Zbojnickou chatu si přivydělával. Dělal jsem tehdy ročně padesát túr, přičemž jsem měl vystaráno o peníze, studium a ubytování. Díky mému nosičskému působení v Tatrách jsem se také dostal do party Čističe a Pavouků. Utvořili jsme silnou bratislavskou

Portrét Ivana Fialy ve Vysokých Tatrách, šedesátá léta

skupinu. Mou první přelomovou túrou byla Motykova cesta v jižní stěně Široké veže. S Janem Fábikem, kterého jsme přezdívali Potkan, jsme ji přelezli zkraje šedesátých let. Pokračovali jsme dalšími štíty v okolí Zbojníčky – Ostrý, Javoráky... Pavouci se tehdy nejčastěji vyskytovali na Žabincích. Když pak došli za námi, netrvalo dlouho a přelezli plotnu Malého hrotu. To nás strašně namíchlo, protože jsme si mysleli, že jsme v naší dolině králové. Byla to cesta, na kterou si brousili zuby hlavně Gálfy s Urbanovičem. Pavoukům jsme při výstupu sekundovali – nesli jsme jim pod nástup ruksaky, skoby a dřevěné klíny, plotnu jsme ale s nimi nelezli. Z větších cest bych vzpomenul zejména druhý zimní výstup Superdirettissimou Malého Kežmarského štítu. Pavouk ji v roce 1967 nejprve přelezl expedičně za sedm dní, my ji pak o čtyři roky později přelezli za čtyři dny klasicky stylem nalézt a dolézt. Lezl jsem tehdy ve trojici s mladým Pochylým – Ondrou a s Laco Hodálem z Nitry. Tehdy se jednalo o vyhlášený problém. Mezi lezci panovala zdravá rivalita, takže když nám večer volal Zbyněk Čepela, který dělal údržbáře na Brnčále, že do cesty chtějí nastoupit Kývala s Zeitlerem, sedli jsme do auta a ráno nastoupili do stěny. Byla to tehdy zdravá atmosféra. Žádná zášť mezi námi nebyla, s Pepou Kývalou i Bobem Zeitlerem jsme byli dobří kámoši. Pravdou ale zůstává, že nás ve stěně podržela hlavně jejich přítomnost na chatě. Kdybychom slanili dolů, nastoupili by hned oni. A dalším gólem byl fakt, že se mi ve třetí nebo čtvrté délce utrhl ruksak a spadl dolů do doliny. Lezli jsme v lednu a já tři bivaky přečkal jen v oblečení, které jsem měl na sobě. Poslední bivak jsem navíc celou noc proseděl ve smyčce, zavěšené v nýtu, který Ondra zavrtal už za tmy, takže jsme vůbec nevěděli jak vypadá. Laco Hodál stál na malé poličce, já si nad ním sedl do smyčky, Ondra na mě... Foukalo ohromné větřisko, my se houpali ve větru – já se smyčkou zařezanou v zadku. Strašné! Byli jsme ale tvrdí. A moc jsme chtěli. Člověk pak dokáže víc. Kdysi jsem na přednáškách s oblibou vyprávěl myšlenku, že kdyby mi někdo vyprávěl, že prožil vše co já, nevěřil bych mu. Nešlo by mi do hlavy, že se to dá vůbec přežít. Člověk ale vydrží víc, než si myslí. Můj první výjezd do zahraničních velehor se uskutečnil s první československou zimní výpravou do západních Alp v roce 1966. Bylo nás dvacet pět, velká skupina, ve které jsem byl benjamínkem a jen kolem všech sekundoval. Nejprve jsme vyrazili na Mont Blanc du Tacul. Zahoranský, Ďurana, Gálfy a Urbanovič šli Bocalatteho pilíř a my s kamarádem Petrem Kaiserem Gervasuttiho kuloár, který byl sice později i zlyžován, ale tehdy to byla bomba – třetí zimní průstup. Lezli jsme na starých ruských skládacích mačkách, které měly malé tupé hroty. V životě jsem na čistém ledu vysokohorského ledovce nestál, navíc ještě v zimním období. Výstup jsme ale úspěšně zakončili a sestoupili dolů. Klukům se výstup naopak nezdařil. Vrátili jsme se znovu pod stěnu, připravili jim lyže a pomohli sestoupit přes ledovec Vallée Blanche zpátky do Chamonix. Kluci tehdy dost omrzli. Hlavně Luděk a Ivan Gálfy, kterému dokonce něco i amputovali. Když nás viděl André Contamin nebo René Desmaison, zhrozili se, co máme na nohách. Boty, které

tehdy letěly, byly jednoduché a nasávaly vodu ze tří metrů. Větrovky jsme měli ušité z vojenských stanů, podkolenky z ovčí vlny... Když jsme se trochu zdrželi, hned jsme omrzali. Na Mont Blancu du Tacul jsem bivakoval dvakrát, ale naštěstí mne omrzliny ušetřily. Ale jak říkám, bylo to tvrdé. Nakonec jsme ještě vyšli hřebenem na Mont Blanc, ale byly opravdu špatné podmínky. Víc jsme toho nevylezli. O nějaký čas později přišla na ÚV ČSTV pozvánka, aby vyslali dva lezecké učitele do mezinárodní horolezecké školy v rakouských Alpách. S mým kamarádem a lezeckým parťákem Petrem Kaiserem jsme tehdy byli nejmladšími instruktory první třídy v Československu, a tak nám dali šanci. To byla škola! Šéfoval jí legendární Fritz Moravec1, který kolem sebe seskupil silný tým rakouských lezců, od kterých jsme se toho opravdu hodně naučili. Naprosto oficiálně jsme před vpádem Rusů strávili v oblasti Grossglockneru téměř celý rok a zdokonalovali si ledovcovou techniku. Každý den jsme se pohybovali v ledovém terénu. Toužili jsme už, aby pršelo nebo sněžilo, abychom nemuseli jít lézt. My byli takoví blázni, že jsme měli šest pracovních dní a sedmý den jsme šli ještě průvodcovat nebo opět lézt. Dělali jsme tam krásné prvovýstupy, jeden vedl na nedaleký Glockerin. Když nás pak v šedesátém osmém obsadili Rusové, Peter se rozhodl zůstat a dnes žije v Holandsku. Já se vrátil, protože mě tehdy zlanařil Tibor Šurka: „Pojďme se vrátit domů a zkusme velké kopce. Znám se s bratislavským primátorem. Půjdeme do Hindúkuše!“ Začal jsem jezdit na expedice. Hned v roce 1969 jsme se opravdu vypravili do pákistánského Hindúkuše. Jednalo se o stejně průkopnickou výpravu jako expedice z Čech na Annapurnu IV ve stejném termínu nebo první pokus Tatranců o výstup na Nanga Parbat z Rakhiotské doliny. My měli štěstí, protože dva roky před námi již v oblasti Tirich Miru působila státní výprava. Moc jsme toho ale nevěděli a neznali. Neměli jsme vlastně ani povolení, působili jsme jako fotografická výprava. Výškové tábory jsme stavěli a dělali vynášky podle knih, přesto jsme vylezli na dva kopce. Nástup pod východní Tirich Mir byl strašně nebezpečný, protože vedl velmi rozbitým ledopádem, díky čemuž jej zatím nikdo z této strany nezdolal. A my blbci jsme ten nebezpečný ledopád překonali! Pak už nám nic nebránilo, abychom vyšli na dosud nezlezený štít, který jsme nazvali Bratislava Zom. V závěru výpravy jsme se soustředili ještě na Istor-o-Nal, což je v dané oblasti druhá nejvyšší hora a po Noshaqu třetí nejvyšší hindúkušský štít. Vedl na něj šíleně dlouhý a ostrý vrcholový hřeben, silně bičovaný větrem. Nebyla to žádná limonádka, ale tvrdý zážitek. Podařilo se nám na něj vylézt ve dvou dvojkách – nejprve Jožo Psotka s Milanem Mérešem, o dva dny později jsem na vrcholu stanul i já s Ďurom Zaťkom. Jednalo se teprve o druhý výstup na vrchol po americké výpravě. Má první zkušenost z takových vysokých hor. Strašná exotika! Každý den nás čekalo něco neobvyklého, nová problematika. Byly to pionýrské roky, kdy každý den představuje obrovský zážitek. Hlídáš transport, s nosiči trávíš čas v čajovnách, do toho komáři a muslimské manýry... Postupem času získáš otrlost, kdy se pak už ne-

divíš ničemu. Nic podobného jsme do té doby nepoznali. I přesto byla expedice úspěšná. Daň z nevědomosti a nezkušenosti z prvního lezení v tak vysokých horách zaplatili i Tatranci. Rok 1970 jsem strávil návštěvou Dolomitů s Ondrou Pochylým. Jako nejtěžší věc jsme tehdy vylezli Pilíř veveřiček2 na Cimu Ovest di Lavaredo, kde jsme i bivakovali. Přitom večer došla pod stěnu parta místních lezců s tím, že je prý hrozné počasí – prší a sněží. Nám ale bylo příjemně. Jednalo se o 360 převislých metrů a že prší a sněží jsme vůbec neregistrovali. Byli jsme dobře vyškoleni z Tater, kde jsme také často ve stěně viseli celou noc. Lezli jsme i Comiciho cestu na Cima Grande a Cassina na Cimu Piccolissimu. Navíc jsme měli vážný pokus na Marmoladě, kde jsme chtěli narovnat linii, kterou poprvé přelezl Alesandro Gogna. Při vyrovnání jsme se ale tak zapráskali, že jsme raději slanili a ustoupili.

V Rakiotském ledopádu mezi prvním (4.470 m) a druhým (5.300 m) výškovým táborem během výpravy na Nanga Parbat v roce 1971, vlevo Jozef Psotka, vpravo Ivan Fiala

11. červenec 1971 okolo 14. hodiny a Ivan Fiala na vrcholu Nanga Parbatu – první československé osmitisícovky

Pak přišel rok 1971 a druhý tatranský pokus o Nanga Parbat. Ivan Gálfy rozšířil svou výpravu i o tři Bratislaváky – Joža Psotku, Ivana Diešku a mě. Také s námi byl přes šoférování Luděk Zahoranský z Ostravy a Mirek Jaškovský z Beskyd, fajn kluk na veškerou „černou“ práci. Náhodou vyšlo vše jak mělo a já dolezl až na vrchol cestou

53

prvovýstupců. O legendárním sólovém výstupu Hermanna Buhla z roku 1953 jsem ve svých začátcích přečetl snad všechny knihy. Vůbec by mne tehdy nenapadlo, že budeme s Michalem první lidé, kterým se podaří jeho výstup zopakovat. Jistě že jsem na to musel mít a dá se říct, že v závěrečné fázi výstupu jsem to na vrchol potáhl, protože Luděk měl smůlu, Mišo byl na pokraji se silami, a tak to zůstalo na mně. Mišo dorazil na nejvyšší bod asi o hodinu později než já. Naštěstí jsme se pak všichni tři dali opět dohromady a společně sešli dolů. Nastaly ještě krušné chvíle. Luděk pomáhal scházet dolů Milanovi Kriššákovi se sněžnou slepotou a zápalem plic. S Mišou jsme cestou do základního tábora bivakovali... Náš první československý výstup na osmitisícovku se stal součástí historie, lze se o něm leckde dočíst. A já se už při podobných vyprávěních dopouštím nepřesností, vždyť je to

Ivan Fiala na Jižním vrcholu Makalu (8.010 m) v roce 1976

Ivan Fiala na vrcholu Illimani v Bolívii v roce 1975

již 36 roků! Stali jsme se devátým a desátým člověkem na vrcholu, naše výprava byla v historii obávané hory teprve čtvrtá úspěšná. Bratři Reinhold a Günther Messnerové udělali prvovýstup Rupalskou stěnou teprve rok před námi3 a Diamírskou stěnou poprvé prostoupil se svým týmem Kinshofer v roce 19624. Později se zjistilo, že výstup z Diamírské doliny je snazší než z Rakhiotské strany... Já osobně se domnívám, že Rakhiot je nejtěžší cesta na Nanga Parbatu. Dva měsíce stále někam šlapeš a stále nevidíš vrchol. Často ani nevíš, kam jdeš. Přitom z této strany vedly všechny první pokusy. Mummery se sice koncem devatenáctého století pokoušel o výstup z Diamíru, všechny ostatní výstupy pak už ale vedly odtud. Zřejmě hledali směr,

54

Zdolat podobnou ledovou stěnu je obtížné i v nižších horách, natož ve výšce 6.000 m v Himálaji, výstup JZ pilířem na Makalu v roce 1976

který by neměl mnoho technických těžkostí. Neuvědomovali si ale ten strašně dlouhý pochod v takových výškách. Když máš přejít ve výšce sedm a půl tisíce metrů tříkilometrové plato, máš sněhu po prsa a navíc ti tam dobře fučí v bezedném, mizerném sněhu... Je to šílená, nenormální cesta. Tudy není potřeba chodit na vrchol. A to počasí! Jedná se o nejzápadnější osmitisícovku himálajského hřebene, která nemá standardní předmonzunové cykly. Nemá období, na které se musí načasovat vrcholový výstup. Často je nejkrásnější počasí uprostřed nejkrutějšího monzunu, zatímco když má být krásně, měsíc v kuse sněží. O to je tato hora komplikovanější. Následovala expedice na pátou nejvyšší horu světa Makalu, na kterou jsme chtěli udělat prvovýstup. Šli jsme v duchu trendu, který tehdy v horolezectví panoval. Z nižších hor se nejdříve uskutečnily prvovýstupy na vrcholy nejsnazší výstupovou trasou, a pak se postupně hledaly výstupové možnosti pilíři, stěnami a žlaby. S podobným přístupem jsme se do velkých kopců vypravili i my, chtěli jsme se také zařadit do kategorie sportovních himálajských výstupů. Zvolený jihovýchodní pilíř Makalu se také neukázal být z nejlogičtějších linií. Byl příliš vzdálen od hlavního vrcholu, na který to bylo z jižního vrcholu japonským hřebenem ještě pořádné kusisko a všechno ve výšce osm tisíc. Poprvé jsme se o něj pokoušeli v roce 1973 a nebýt toho nešťastného

pádu Honzy Kounického pod vrcholem... Jožo Psotka na mě zezdola řval, že Honza spadl. Na jižní vrchol jsme to již měli kousek, všechno šlo ale stranou... Než se zorganizovala druhá výprava na Makalu v roce 1976, navštívil jsem Alpy a Kavkaz – na horách jsem byl dva měsíce v kuse. Vlastně jsem od roku 1969 nikdy neměl pauzu. V roce 1975 jsem dokonce vycestoval do Jižní Ameriky a zdolal Huascarán v Peru a Illimani v Bolívii. Samozřejmě jsem po celou dobu lezl i v Tatrách. Na Slovensku tehdy mezi sebou soutěžily hlavně Tatry a Bratislava. Košičané se na nás sice tlačili taky, ale na nás neměli. Já osobně jsem spíše inklinoval k Tatrancům, zejména když jsme se dali dohromady s Mišou a lezli hlavně s Milanem Kriššákem, Milo Neumannem a Gejzou Haakem. Jezdil jsem s nimi častěji než s Bratislaváky, protože Pavouka zavřeli, Janko Ďurana skončil a lezení v Bratislavě začalo stagnovat. V sedmdesátém šestém jsme s Mišo Orolinem udělali zimní výstup roku na Zlobivou společně se Zdislavem Drlíkem a Miroslavem Pelcem. Hodně jsme pak také lezli vyhlášené zimní túry v severních Javorácích, na Vysokou, Svišťový štít nebo Bašty, které jsme brali jako trénink do vysokých hor. Tři týdny po zmiňovaném výstupu na Zlobivou jsme také vyrazili dokončit rozdělaný prvovýstup na Makalu, který spočíval také ve velmi těžkém mixovém lezení s úseky moderních čtyři plus ve velké výšce. Navíc byl pilíř bičován sil-

ným větrem, neboť od výšky sedm tisíc metrů leží ve větrném koridoru. Ve třetím táboře bylo největrněji, a tak jsme už v něm podruhé ani stany nestavěli, ale rovnou vykopali ve sněhu jeskyni. Stany se tam díky lavinám a větřisku nedaly vůbec udržet při životě. Byli jsme ale velmi silná parta. Každý byl schopný tahat, výprava nebyla postavena na jednom lídrovi. Natáhli jsme celkem čtyři kilometry fixních lan – osmdesátek. Polda Páleníček pak spočítal, že například já jsem natáhl celkem dvanáct osmdesátek. Skončil jsem na jižním vrcholu, kde jsme s Honzou Červinkou dokonce filmovali. Dodnes nezopakovaný výstup... Přišla série výprav, která začala Pamírem, pokračovala Aljaškou a skončila Patagonií. Trojice výprav, které se uskutečnily těsně za sebou. Na Pamír nás vyhecoval Miloš Maťašák, takový sovětský řiťolezec, úžasně agilní. Se sovětskou

dny, až mne začalo bolet v zádech a já musel z chystaného výstupu vycouvat. Arménka mne pak léčila teplými kameny, bolesti ale ustaly až mne napíchal lékař Slavo Oniščenko. Spravil mne natolik, že jsem mohl s Ďurem Weinczillerem v závěru výpravy utíkat ještě na Pik Komunisma, na který se běžně lezlo tři týdny. My už ale měli jen pět dnů volna, takže když jsem zašel za náčelníkem lágru, oprávněně namítal: „Vždyť ale zanedlouho odcházíte...“ „Nevadí! Já to stihnu!“ Páni! „Eto něvazmožno! Samaja lučšaja komanda Sovětskovo sojuza desať dněj!!!“ S Ďuro Weinczillerem jsme opravdu za pět dnů byli v základním táboře zpět. Byli jsme aklimatizovaní a rozchození. Ďuro přišel na Pamír z Jannu, já byl z předchozích prvovýstupů také „nadupaný“. Pamírské plató, které se leze týden, jsem přešel za dvě a tři čtvrtě hodiny. Byl to pěkný výkon.

starost druhou partu, která měla v plánu Japonskou cestu v jižní stěně. S Mišou jsme se tedy rozdělili, každý měl svou skupinu. Lezení v Japonské cestě bylo ohromně těžké. Nešli jsme přesně po stopách prvovýstupců, kteří se do sedla dostali oklikou – my zvolili přímý směr. Jako staří „vychcálkové“ jsme na bivakování zvolili jediný způsob – zakopat se do ledu. Když jsme pak dosáhli vrcholový hřeben, přišla vichřice, která trvala tři nebo čtyři dny. Teh-

Pamír 1979: Čtvrtý den po rozhodnutí vystoupit na štít Komunismu jsme s Jurajem Weinczillerem spokojení a šťastní na Pamírském plató po zdolání vrcholu. Za pět týdnů jsme uskutečnili šest výstupů, z toho pět prvovýstupů, a úspěšnou výpravu završili bleskovým výstupem na Pik Komunismu.

Pod jižní stěnou Mt. McKinley v roce 1980

Pamír 1979: Lezeme po překrásné ledové stěně. Prvovýstup severní stěnou štítu Piotrovského. 18 délek do 55 stupňů sklonu ve dvou dvojicích: Orolin, Neumann a Weincziller, Fiala. Vychutnáváme expozici stěny, v horní části začínáme cítit výšku. Naše elegantní lezení sledují v základním táboře a ocenění v podobě gratulace přijde vhod.

stranou domluvil doslova protekční podmínky. Měli jsme k dispozici vrtulník, který nás vzal kdekoliv. Dělali parašutistické „výbrosky“ – shodili nám na padáku materiál, kdekoliv jsme si řekli. Mohli jsme se pak vypravit i do nejodlehlejších pamírských míst, kam se pěšky nedalo vůbec dojít. Podařilo se nám vylézt pět velmi hodnotných prvovýstupů. Nejtěžší z nich udělal Mišo s Milo Neumannem a Rusem Eduardem Myslovským na Štít Revoluce. Na zlepšení počasí jsme tehdy čekali v bivaku pod stěnou čtyři

O rok později jsme s Mišo Orolinem vyrazili na Mt. McKinley na Aljašce. V Montrealu jsme si vzali auto a dovezli jsme se až pod kopec, kde se vylezly dvě cesty. Nejprve jsme chtěli udělat prvovýstup, a tak podnikli první pokus. Vylezli jsme s Mišou třináct nebo patnáct délek a sešli dolů, protože příšerně fučelo. Celý sponsoring výpravy měl na svědomí Skot Phillipp Johnson, který dost dlouho působil v Popradě. Dožadoval se účasti na prvovýstupu. Mišo mě pak poprosil, zdali bych si nevzal na

dy jsme se spustili do ledovcové trhliny. Měli jsme s sebou pilky z Pamíru a vyřezali si v ledu velkou místnost, ve které jsme vegetovali celé čtyři dny. Pak jsme za zlepšeného počasí dolezli na vrchol, slezli dolů a hned se ožrali. V Talketně nás pak pozvali na tiskovou konferenci. Všichni, kteří na McKinley tehdy vylezli, se dolů vrátili pomrznutí, pofačovaní, kdežto my došli na tiskovku růžovolící a vysmátí. Nikdo nechápal: „A co jste dělali ve vichřici, během níž dokonce někdo přišel o život?“ „Hráli jsme karty!“, vytáčeli jsme je frajeřinou. Novináři nám pak dali papír, abychom na ně napsali, co jsme doposud na horách vylezli. Seděl jsem vedle Petera Habelera5, který mi koukal přes rameno: „Jak to, že svět o vás neví?“ „Možná o nás nevíš ty, Petře! Kdo ale chce, ten už o nás ví.“ Získali jsme úctu. Peter pak přijel do Tater a dost se skamarádil se Zolo Demjánem. Velmi fajn chalan. Žasl nad naším prvovýstupem, nad zvolenou taktikou. Na Aljašce jsme tedy chytili velkou autoritu.

55

rých jsem se zúčastnil, nevznikly žádné větší problémy, snad až na Everest... Celý Everest 1984 jsme vymysleli s Mišo Orolinem. Nedalo se ale prorazit přes ČSTV, kde nám jednoznačně naznačili, že Everest znamená něco podobného jako účast na olympiádě. Musí na něj vycestovat federální expedice, která se musí dlouhodobě plánovat. Byrokratické dřisty! Naše generace už na podobně dlouhodobý proces neměla čas. Hledali jsme různé možnosti. Tehdy jsme stáhli Fera Keleho, který pracoval na akademii věd jako vedoucí instituce pro

li jsme se s nimi dohromady. V zimě jsem pak odcestoval na Nový Zéland, kde jsme s Robem Hallem7 dávali dohromady organizaci výpravy. Mělo se jednat o společnou slovensko-novozélandskou expedici. Oni výpravu financovali, my dávali dohromady výzbroj a výstroj a vše tam dopravovali. Během pobytu na Novém Zélandě jsem si samozřejmě stihl i něco vylézt. Nejprve jsme se rozlezli na Mount De La Beche a pak se pokusili o velmi těžkou cestu jihozápadním hřebenem na Mt. Cook. Mišo Orolin tehdy lezl se Zdeňkem Brabcem, já s Vlado Petríkem. Byla to

Vrcholové foto Ivana Fialy na Mt. McKinley po výstupu Japonskou cestou v roce 1980

Mišo naplánoval další podnik. Tentokráte se jednalo o prvovýstup na Fitz Roy v Patagonii na přelomu let 1981 a 1982. Jednalo se o těžké skalní lezení, které mi zrovna moc nesedí, takže já jsem vlastně jen pomáhal. Po fixech jsem nosil skoby a bivakoval pod chlapci na špici. Zajišťoval jsem transport. Na vrchol jsme nakonec nevylezli. Doma jsme si dali pauzu, ale pak zase přišel Mišo: „Ivane, musíme dokončit Fitz Roy!“ Řekl jsem mu: „Mišo, když mi dáš sto tisíc dolarů, seru na celý Fitz Roy!“ To je příšerná hora. Větrná, s krutými bivaky. Večer jsme se třeba vyvěsili na bivaku do hamaky6, přišel mrznoucí déšť a ráno jsme na sobě měli pancíř z vodního ledu, že jsme se ani nemohli pohnout. Seděli jsme v sítích, a když se do nás opřelo slunce, nad námi se ulamovaly kusy ledu a celý den nás bombardovaly. Kletráky a všechno tvrdé jsme si celý den dávali nad hlavy, abychom se před padajícím ledem trochu ochránili. Následoval sestup. Do stěny jsme nalézali snad sedmkrát. A pak přijde Mišo a řekne: „Pojď, musíme to dokončit!“ Podruhé už jsem s ním opravdu nejel. Horolezců bylo tehdy více než dnes. Špička okolo manšaftu se ale pravidelně scházela při vrcholných akcích, při vyhlášených túrách. A byli jsme kámoši. Neexistoval mezi námi podraz. Nikdy jsem neměl v horolezectví nepřítele, i když při těžkých expedicích občas vznikaly ponorkové stavy, kdy jsi seděl dva měsíce v základním táboře a tekly ti nervy... Každý z nás byl už ale natolik zralý a uvědomoval si, že je to součást toho úžasného psychického zatížení, které souvisí s výkonem. Jsou to stavy, které na horách poznáš – kdy ti leze na nervy i sympatický rys tvého nejlepšího kamaráda, že bys jej nejraději zabil. Tehdy ti vadí, že promluví nebo když se usměje, když se otočí, když ráno smrdí, i když ty smrdíš úplně stejně. Tím vším ti leze na nervy, i když ty pleteš úplně stejné hovadiny jako on. Tehdy si musíš uvědomit, o čem to všechno vlastně je. A být dostatečně tolerantní a velkorysý. Naštěstí nikdy na expedicích, kte-

56

Smutný závěr výpravy na Everest v roce 1988

výzkum vysokých pohoří. Přes tuto organizaci jsme vymysleli projekt ochrany Everestu, oslovili několik vědců, kteří udělali projekt a s tím vším jsme vyrazili do Nepálu požádat o Everest. Tímto tunelem jsme obešli ČSTV a z Fera Keleho udělali vedoucího výpravy. Původně jsme měli v plánu jít Ruskou cestu v jihozápadní stěně s narovnávací variantou, ale nakonec jsme lezli polský výstup. Dělal jsem veškerou černou práci a jako řadový lezec vylezl až do 8.400 metrů. Na vrchol sice nakonec vylezl Jožo Psotka, Zolo Demján a Šerpa Ang Rita, ale sestup pro Joža skončil tragicky. Osobně jsem s celkovým průběhem výpravy moc spokojený nebyl, a proto vznikl druhý Everest v roce 1988. To byl také důvod, proč jsem kluky štengroval: „Musíme se na Everest vrátit s nějakou vážnou věcí! Přece my, českoslovenští horolezci, se nemůžeme zapsat normálkou na Everest! My, co jsme toho tolik udělali ve světových horách...“ Proto jsem přišel s projektem jihozápadní stěny. Jako součást přípravy na Everest jsem se znova podíval na Aljašku. Zoltán Demján tehdy přelezl Cassina na Mt. McKinley, já s doktorem prvovýstup na Mt. Crosson a Dušan Becík s Jarkem Jaškem vylezl prvovýstup na Mt. Foraker. To byla cesta! Těžká, nebezpečná, lezli ji tři dny. Tam jsme se také v Talketně potkali s partou Novozélanďanů. Slovo dalo slovo a da-

cesta jako řemen. Lezli jsme 27 hodin v kuse. Opravdu těžké lezení. Při sestupu padaly laviny a séraky, slaňovali jsme do trhlin a zase vylézali. No něco krutého. Bál jsem se. Tehdy jsem si říkal: „Fialo, ty starý kokote! Přežil jsi toho tolik a teď se zahrabeš v takové řiti na Novém Zélandě.“ Padal sérak a my s Vladem jsme se odvázali z lana, aby alespoň jeden z nás přežil. Šoky! Byli jsme úplně v koncích. Sviňa kopec! Vysoký, protože vystupuje rovnou z moře. Když jsme pak dorazili do vesnice Mt. Cook, nalil jsem do sebe pět litrů piva a řekl jen: „Končím!“ Měl jsem už 47 let a od té doby jsem až na lehčí věci opravdu nic nevylezl. Chystanou výpravu na Everest 1988 tvořily samé mladé hvězdy. Všichni měli zkušenosti, všichni se osvědčili ve vysokých horách a vylezli na osmitisícovky. Vždyť Peter Božík měl za sebou K2, Dušan Becík s Jarykem Stejskalem zimní výstup ve dvojici na Čho Oyu, Jožo Just byl dvakrát na Everestu, kde udělal jako mladý chlapec sólový pětisetmetrový traverz ve výšce 8.400 z Polské cesty na normálku... Tak takové koníky jsem si vzal s sebou. Mezi oběma výpravami na Everest se uskutečnila ještě filmařská výprava v roce 1987, kde jsem objevil Jaro Jaška, kterého mi doporučili a já na něj dostal tip. Znal jsem jej již z Aljašky. Chtěl jsem původně vzít Zola Demjána, jenže ten měl svůj sen na

Dhaulágirí, a tak vyrazil s Kazachy tam. Nebyla to tedy žádná státní nominace jako u velkých výprav, kdy jsme se s některými viděli poprvé. Bylo to jiné, adekvátní velikosti našeho cíle, ze kterého jsem poznal každý krok a každý gram výstroje. Harmonogram lépe promyslet nešel, vše bylo na počítači pečlivě propočítané. Kluky jsem si dal ještě v podtlakových komorách otestovat, zdravotně prohlédnout, měli jsme k dispozici psychologa. Všechno bylo doladěné v celé šíři, abych nic nezanedbal a nemusel si nic vyčítat. Celé léto jsem trávil přípravami a vše zkompletoval. Dělal jsem tehdy ředitele výstavby fakultních nemocnic a v dětské fakultní nemocnici jsem vytvořil štáb expedice. Od pozemních staveb jsem si nechal koupit auto. Pak se vyjednával nějaký obchod do Indie, a tak nám tam věci přepravili lodí. Z Bombaje do Káthmandú pak vše převezl Marián Zaťko. Na podzim vyrazili pod Everest ostatní, kde ale neprobíhalo všechno podle představ. Dosti velké konflikty jsem měl během výpravy třeba s Robem Hallem, šéfem novozélandské části výpravy. Dost nám zasahoval do našeho projektu. Nejprve jsme kamarádi byli a během návštěvy na Novém Zélandě se o nás postaral dobře. Na Everest se ale vydal poprvé a s jediným cílem – všechno poznat, všechno vidět a připravit si komerci, kterou později dělal. Odmítl nám jakkoliv pomáhat. Dělal mi takové podrazy... Při pochodu šel přede mnou a v klášteru řekl: „Ano, jde šéf a dá vám pět tisíc rupií na klášter.“ Došli jsme ke klášteru a mniši

se mi začali klanět. Když jsme budovali tábor pod stěnou, bral nám šerpské kapacity. Na své čundry nám vzal nejlepší věci. Pojedl nám jídlo do výšky už v základním táboře. Nepěkné věci. Nevyšlo to celkem jak jsme si představovali. Vůbec jsme pak nebyli „bohovští“ kamarádi. Nakonec se ale zachoval celkem čestně a nemohu na něj moc nadávat. Kluci nejprve vylezli na Lhotse, pak hned přišel na řadu Everest a Boningtonova cesta v jihozápadní stěně alpským stylem. Stále mám ještě před očima, jak jsem je doprovázel na ledovec. Říkám jim: „Chlapci, nemusíte! Uvědomte si, že něco takového se ještě nikdy nikomu nepodařilo. A možná také nikdo nikdy nedokáže... Už jen to, že jsme si dali takovou velkou myšlenku, to nás činí velkými. Jakmile ucítíte pochybnost, vnitřně trochu obavy nebo si nebudete stoprocentně jisti, nechoďte! Vždyť už jste vystoupili na třetí nejvyšší horu světa Lhotse, navíc lehkým stylem... Hlavně se mi vraťte!“ Pak mne všichni objali a slíbili: „Ivane, vrátíme se ti!“ V noci jsem se s nimi loučil uprostřed ledovce Khumbu a netušil, že je vidím naposledy. Přišlo šílené větřisko na hřebeni a nikdo dodnes neví, co se vlastně stalo. V základním táboře nám vítr roztrhal a rozmetal stany. V údolí se nedalo vydržet a oni byli na hřebenu Everestu. Můj dojem je, že šli na závětrnou stranu. Vrcholový hřeben je ale dosti široký a závětří zřejmě nemohli najít. Zřejmě chtěli jít pod hřebenem na čínské straně a asi zlezli příliš nízko, kde zabivakovali. Byl to pátý bivak nad osm tisíc metrů.

Vyšťavení po tak těžkém lezení se už asi nedokázali vrátit zpět. Po návratu domů jsem skončil na psychiatrii. Byl jsem pod takovým strašným tlakem, že jsem byl tři týdny izolovaný na psychiatrické léčebně. Nepustili ke mně novináře, ani žádné otázky. Dávali mě dohromady, abych se mohl vrátit zpátky mezi lidi. Na hory jsem se tehdy nasral: „Toto jste mi neměly dělat! To mám za to, že jsem se k vám slušně choval těch třicet, čtyřicet roků?“ Ztratil jsem své čtyři děti, které na mně byly závislé. Když například Just nebo Božík neudělali ve škole zkoušku, nešli domů, ale za mnou. Jejich ženy, jejich děti – prostě to byla moje rodina, která mne pravidelně navštěvovala třeba na chatě. Strašně zajímavý dialog se uskutečnil na filmařské expedici ve výšce 8.350 metrů, kde bivakoval Robo Gálfy s Jožo Justem, mým děckem, a řešili, proč jsou ti jejich fotříci takoví. Dušan byl architekt a na fakultě jsem mu vyřizoval uvolnění, protože jsem při ní také nějaké roky strávil. S Božíkem jsme byli v Petržalce sousedé, takže byl u mě každý večer. Šel běhat, doběhl ke mně, dal si pivo a mazal domů. Everest mi tedy sebral čtyři moje děti, jež jsem vypiplal z Malých Karpat, z Pajštúna, kterým jsem poprvé přivazoval mačky, učil je technice až jsem je dovedl ke kvalitě, že byli schopni vystoupit alpským stylem Boningtonem na Everest. Mám kolem jejich neštěstí tolik hypotéz, jak vše mohlo být, stalo se a nemuselo, co jsme měli udělat jinak... Je to již dvacet let a ještě stále přemýšlím, kde jsem udělal chybu.

Z bratislavského vyprávění

Vylezl jsi mnoho těžkých ledových i skalních cest. Jaké lezení ti sedělo nejvíce? V ledu jsem byl lepší. Na skalní věci jsem se nechal vždy „vyštengrovat“, protože v repre manšaftu mne napadali různí metodici a rychloškolení učitelé tělocviku, kteří si dělali různé diplomové práce, přičemž nás testovali. Od dětství mám špatnou ruku - křivou, zeslabenou a zdeformovanou. Když jsem začínal, zvykl jsem si na ni a přizpůsobil jí lezeckou techniku. Lezl jsem hlavně nohama. Někdy to byl ale velký handicap. Ve skalním lezení jsem byl díky této indispozici slabý, hluboce pod celým manšaftem. Kdosi pak dokonce napsal, že fyzicky neodpovídám profilu československého reprezentanta, díky čemuž mě chtěli vyloučit. Tehdy jsem šel vylézt Pilíř veveřiček na Cimu Ovest. Nemám sice ruku, ale lézt se asi dá i tak. Víc mi ale imponovaly ledy, kombinované věci a vysoké kopce, které jsem miloval více než hlaďasy a strmé skalní věci.

jsem. Měl jsem vytvořeny absolutně profesionální podmínky. To dneska není možné.

Určitě nejsem sám, kdo obdivuje těžké zimní výstupy, které jste byli schopni s tehdejším vybavením podnikat. Třeba zimní výstup Superdirettissimou na Malý Kežmarský štít. Je to tvůj nejtěžší tatranský výstup? Bylo to technicky nejtěžší, ale světla Brnčálky a komunikace s lidmi, kteří se na tebe dívají dalekohledem, ti výstup dosti uvolní. Kdyby se podobný výstup uskutečnil v neznámé dolině s dvoudenním nástupem, byl by podstatně těžší a komplikovanější. V horách je vždy třeba zvažovat polohu a místo. Zlobivá, Rumaňák a Kriváň byly v tomto ohledu náročnější. Cestu, kterou jsem s Čističem udělal na Kriváň, jsem poprvé zopakoval i v zimě s Milanem Kriššákem. Už jenom se do Nefcerky v těžkých a špatných podmínkách dostat, pak dva dny lezení. Cestu jsme navíc narovnávali. To všechno jsou skutečnosti, které výsledný výkon podstatně ztíží. Superdirettissima je samozřejmě technicky těžká, atraktivní, ostatní severní stěny ale z hlediska psychického zatížení představují výstupy daleko náročnější. Při tom množství výstupů se ti dost vyhýbala zranění a úrazy. Máš na to nějaký recept? Horolezectví, ať to zní jakkoliv pateticky, se nesmí dělat za každou cenu. Musíš na to mít po všech stránkách a také musíš dokázat ustoupit i z té nejatraktivnější túry. Život je víc než největší túra na světě! A celý život jsem se držel: „Nikdy ne za každou cenu“ a „Horám vzdávat hold, který jim patří“. V horách jsem neměl jediný úraz a to v nich mám asi 300 výstupů, což je asi dost ojedinělé a vůbec ne snadné. A kdo může říct, že nikdy nebyl zraněný nebo omrznutý, tak má za sebou strašně mnoho sestupů a ústupů.

Jak se horolezectví na vrcholové úrovni sneslo s tvým zaměstnáním? Tím, že jsme měli obrovský kredit z Nanga Parbatu se dalo vše zvládnout. Pracoval jsem tehdy v Chemických závodech Jurije Dimitrova, kde závodní výbor ROH každoročně odsouhlasil kartu sportovců. Figurovali na ní hlavně fotbalisté a hokejisté Slovanu Bratislava, pak nějaký tenista a také já. Nemuseli jsme chodit do práce. Závodní výbor odsouhlasil: „Toto jsou naši vrcholoví sportovci“. Došel dopis z ÚV KSČ ve smyslu usnesení strany a vlády o sportu a tělovýchově: „Tohoto člověka žádáme zařadit tak a tak.“ A ve fabrice, kde bylo deset tisíc zaměstnanců, nebyl problém. Takže když jsem chtěl jít do práce, šel jsem. A když jsem chtěl jet na hory do zahraničí, jen jsem oznámil, že tady nebudu měsíc a odcestoval

Vím, že jsi absolvent stavební fakulty a těch zaměstnání jsi vystřídal docela dost... Dělal jsem hlavně investora, ale také stavbyvedoucího například během výstavby vysokoškolských kolejí na pražském Strahově. Pak jsem „direktoroval“ v obrovských podnicích a pohyboval se zejména v investiční výstavbě. Pracoval jsem například jako náměstek ředitele krajského ústavu národního zdraví, ředitel pro výstavbu fakultních nemocnic v západoslovenském kraji. Měl jsem objem čtyři a půl miliardy v tehdejších investicích. Pak jsem dělal generálního ředitele jedné mezinárodní akciové společnosti. Samé vážné posty. Normální, živou stavařinu jsem dělal jen v počátcích. Manažerské schopnosti jsem pak využíval při organizování výprav. Vždyť jsem řediteloval v různých institucích dvacet pět let a navíc vystudoval v postgraduálním studiu i katedru řízení vysoké školy ekonomické. Základy řízení se pak na mne za ty roky nalepily. Teď, kámošům, občas nechávám postavit dům: „Neumíš mi poradit?“ „Dobře, ukaž mi pozemek a za dva roky máš dům na klíč! A bude to stát čtyři miliony...“ Najdu si projektanty, vyřídím studii, územní rozhodnutí, stavební povolení, dodavatelský systém až po kolaudaci, kterou dotáhnu a odevzdám klíče. Tak to teď dělávám, ale jen dobrým známým, protože nemám nervy na konflikty a konfrontaci, které jsou dnes v podnikatelské sféře nonstop. Fascinuje mne, co všechno byla vaše generace schopna podstoupit, abyste se dostali do velkých hor... Víš co? Horolezectví mělo větší popularitu u veřejnosti. A byli jsme známí. Skoro tak známí, jako fotbalisté

57

nebo hokejisté. V novinách uveřejňovali první reportáže a fotografie a lidé nás všechny znali. Po Nanga Parbatu jsem byl v Bratislavě normální celebrita. Tehdy psali: „Z Bratislavy vystoupil jako první ze všech socialistických zemí na osmitisícovku“. Bylo kolem toho spousta vyprávění, přednášek, reportáží a filmů. Dostali jsme se do povědomí, což nám otevřelo dveře k dalším výpravám. Kdybychom nebyli vystoupili na Nanga Parbat, horolezectví by u nás asi zaniklo. Náš výstup měl zahraniční ohlas, což soudruzi potřebovali a začali nás podporovat. Nyní je horolezectví na Slovensku ve velké bídě. Kromě Dodo Kopolda, Petera Hámora a pár lidí, co se výškovému horolezectví věnují, tady není nikdo. Ale ani tito kluci nejdou dopředu s progresivní myšlenkou, že s každou výpravou chci dosáhnout něco nového. V podstatě stále jen opakují. Vidím, že stále sleduješ dnešní lezení... Velmi okrajově, jen přes média. Mezi horolezce moc nechodím, protože se mi nějak přestali líbit. Je trapné, že nedosahují výkonů, které jsme dělali před čtyřiceti roky. Že se nenavázalo na tradici naší generace, která měla ve svém středu uznávané autory prvovýstupů po celém světě. Kdekoliv jsme přišli: „Českoslovenští horolezci, klobouk dolů!“ A vždy jsme udělali úžasnou věc. Vždy, ať už to bylo na Aljašce, na McKinley, Fitz Royi nebo na Novém Zélandě. Prostě v každé prdeli, kam jsme přišli, všude jsme natrhli řiť lezecké historii. Po nás přišli mladí, nadějní lezci, kteří byli schopni na naše úspěchy navázat. Jožo Just měl velké projekty. Chtěl například zlézt všechny osmitisícovky za jeden rok. Hledali jsme teoretické možnosti. Grafy, jak se přesouvat, jaký stát bychom měli kdy navštívit. Šli jsme v našich plánech až do takových fantasmagorií. Všechno nám vycházelo a já začal shánět sponzory, u čehož jsme skončili. Počítali jsme s částkou okolo dvou set tisíc dolarů, což představovalo celou režii. (Smích) Byl jsem v Salewě, ve velkých firmách v zahraničí. Nevěřili tomu. Dneska se chodí opakovat padesát let staré cesty a výstupy. Prostě se horolezectví nikam neposunulo. Je to ale celosvětový problém. Mysleli jsme si, že se sportovní lezení přesune do nejvyšších hor, kde se začnou lézt pilíře, žlaby a stěny. Naše představy se nenaplnily. Na světě je skutečně pár extremistů, kteří se o podobné věci pokoušejí, ale obecný trend to není.

Tehdejší výpravy byly jiné i z hlediska dopravy. Museli jste jezdit přes celou Asii po vlastní ose... Všechno se dělalo náklaďáky. První cesta do Pákistánu a Hindúkuše se uskutečnila díky tomu, že jsem dělal stavební dozor. Dohodl jsem se na stavbě, aby nám půjčili Tatrovku. Na valníku, který normálně vozil stavební materiál, jsme pak jeli do Pákistánu. Vůbec jsme náklaďák neuměli ani šoférovat. Já měl maličkého Fiata šestistovku a řidičák jsem dělal od večera do rána, kdy Tibor Šurka přinesl na policii dvě flašky whisky. Nejprve mě nechali udělat test, kdy se policajt držel za hlavu a povídá: „My vám ještě sebereme i toho amatéra, co máte!“ Když Tibor došel s flaškami, dali mi šablonu, přes kterou jsem nakonec test úspěšně poškrtal. Dostal jsem řidičák na všechno co jezdí. V Bratislavě jsem pak sedl do Tatrovky a odjel do Pákistánu. To byly obrovské zážitky. Tvá poslední výprava do Himálaje byla hodně smutná. Opravdu jsi pak na hory zanevřel? Na hory jsem jezdil už jen na lyže. I když kamarády ze Sence jsem onehdy vzal na Gerlach nebo na Rozsutec, takže na hory maximálně jen turisticky. Teď ale nemluvím úplně pravdu, protože mám dva vnuky, od každé dcery jednoho, které jsem začal brát na lano. Jsou zatím malí, mají deset a osm let. Vodím je do kopců, lyžuji s nimi a na cvičných skalách si je i naváži na lano a učím je slaňovat, jümarovat... Doma mám obrovský strom, na který navěsím lana a karabiny... Je to jejich nejlepší hračka. Byl jsem s nimi už lézt na Pajštúně, Sološnici a Troch jazdcoch. Musím se ale přiznat, že se už dost bojím. Pustit se do nějaké cesty a mít u sebe jen dvě děti... Kdyby nastal nějaký kiks, raději nedomyslet. Ukázat jim to ale musím, ne? Jak se mají chytit, jak se leze rajbuňk, tři body, zajistit se. Kluci lezení milují. Dolezeme a hned svým mámám telefonují: „Vylezli jsme Májovku na Sološnici! Udělali jsme hřeben Medvěda!“ Užívám si to s nimi. Pětkových cest se už ale opravdu bojím. Na zimu si objednávám jeden byt v rakouském Leogangu u Zell am See, kde kluky učím lyžovat. Lyžují velmi dobře na turistické úrovni. Nechci ale aby závodili, protože u nás se nedá vychovat závodník. Závodní lyžování je strašně drahé a náročné na čas.

Dneska je trend daný skalkami a boulderingem, kde nepotřebuješ ani lano... K tomu nemám vztah vůbec. Myslím si, že horolezectví se odehrává v horách, v tvrdé přírodě. Vyvěsit se na malíčcích je samozřejmě umění. Nikdy jsem to neuměl, protože mě to nebavilo. Chodil jsem na skalky jen trénovat, abych se připravil do hor. Skalkami jsme nazývali cvičné skály, tedy označení, které dnešní lezce uráží. Proto nemám kontakt s horolezci a nefunguji v žádném orgánu horolezeckého svazu, byť mě chtěli obsadit do různých funkcí.

Jsi velmi činorodý člověk. Zbývá ti ještě čas na nějaký jiný koníček? Ještě učím tenis, pět dní v týdnu. A zrovna teď jdu z fotbalu. A nesportovní záliby? Hodně čtu. Mám obrovskou knihovnu a v ní asi 4.000 knih. Teď mám moře času, a tak se mohu pokojně vrátit ke knihám, na které jsem nikdy neměl čas, protože jsem měl pořád spoustu práce. Denně strávím nad knihou mnoho hodin. Tolstého, Dostojevského, Balzaca... Mám raději klasiku. Nemám moc rád americké kydy, které dnes vydavatelství hojně produkují. Když porovnáš Dostojevského a Balzaca se Steelovou a těmi ostatními americkými kozami...

1

4

2

3

Fritz Moravec (1922–1997) – rakouský himálajský průkopník z Vídně. V letech 1954 až 1966 se zúčastnil devíti výprav do různých částí světa. Proslavil se prvovýstupem na Gasherbrum II, který uskutečnil 8. července 1956 společně s Josefem Larchem a Hansem Willenpartem. V roce 1959 se pokoušel i o prvovýstup na Dhaulágirí, ale skončil 300 metrů pod vrcholem. Pilíř veveřiček – Spigolo Scoiattoli, klas. 8-/8 (V+/A3); prvovýstup A. Michielli, L. Lorenzi, G. Ghedina, L. Lacedelli (1959); 1.RP H. Christoph (1989) Na vrchol vystoupil o den později také Peter Scholz a Felix Kuen.

58

5

Druhý výstup na Nanga Parbat Diamírskou stěnou podnikli v roce 1962 Němci Toni Kinshofer, Anderl Mannhardt a Siegfried Löw, který při sestupu zahynul. První dva jmenovaní se v roce 1961 zúčastnili prvního zimního výstupu severní stěnou Eigeru společně s Toni Hiebelerem a Walterem Almbergerem. Peter Habeler (1942) – rakouský horolezec, který se proslavil prvním výstupem na Mount Everest bez kyslíku společně s Reinholdem Messnerem v roce 1978. Vystoupil také na Cho Oyu, Nanga Parbat, Kangchenjungu a Hidden Peak (první prvovýstup na osmitisícovku alpským stylem s Reinholdem Messnerem, SZ cesta, 1975).

Současné kultury se dost hrozím, díky čemuž mám občas i konflikty s mladší dcerou. Tvé dcery to s slezením nezkoušely? Ne. Po tom všem, co jsem zažil v horách, jsem ani nechtěl, aby se daly na horolezectví. Obě závodně lyžovaly a jezdily slovenskou špičku. Starší to dotáhla dále, jeden rok se stala federální mistryní v obrovském slalomu. Mladší začala chodit na konzervatoř, později na VŠMU, a ustoupila. Začala se věnovat divadlu, zkouškám, učení se textům... Víš něco o mé dceři Zuzaně? Patří k nejlepším slovenským herečkám, je členkou Slovenského národního divadla a každoročně dostává nějaká ocenění. Naposledy jsi ji mohl vidět s Lasicou ve filmu Obsluhoval jsem anglického krále. Pomalu se stává slovenskou celebritou, což já osobně odmítám, stejně jako „smetánkové“ akce. A premiéry! Raději se jdu podívat před premiérou nebo až na druhou premiéru, jen abych se s dcerou nemusel ukazovat před novináři.

Se svými vnuky při lezení na Pajštúně

Není to naše, my horolezci máme jinou mentalitu. Lépe se cítíme mezi horami, Šerpy a nosiči, než v „načančaných“ salónech. Samozřejmě, i my jsme dříve potřebovali publicitu. Když jsme se chtěli dostat do hor, museli jsme se dostat do povědomí. Chodili jsme po fabrikách a ředitelé nás museli poznat: „Á, to jste vy? Vy jste udělal ten velký výkon?“ I když nám to nebylo po vůli, také jsme museli vystupovat v rozhlase, v televizi, psali jsme reportáže a uveřejňovali fotografie, vydávali knihy. To vše byla součást strategie rozvoje. Možná i proto je dnešní horolezectví méně viditelné. Kluci jsou možná dobří a tvrdí, ale dělají si malou publicitu, jsou méně v povědomí a tím hůře se jim velké projekty organizují. Lidé, kteří dnes chodí na kopce normálkou s ohromnou publicitou, seženou peníze spíše než ostatní na vážný sportovní projekt. Ono by to asi chtělo i kvalifikované redaktory. My měli své novináře, které

6 7

Hamaka – závěsná síť. Rob Hall (1961–1996) – novozélandský horolezec, který je znám zejména jako vedoucí komerční expedice na Mount Everest v roce 1996, během níž zahynul společně se dvěma klienty. Celou tragédii nejlépe popsal ve své knize Peklo blízko nebe (orig. Into Thin Air) americký spisovatel Jon Krakauer. V době své smrti měl Everest zlezený pětkrát, čímž se nemohl pochlubit žádný jiný nešerpský horolezec, kromě Everestu stál také na vrcholech K2, Dhaulágirí, Cho Oyu, Lhotse a Makalu. V roce 1990 společně s Garym Ballem zkompletoval Seven Summits za pouhých sedm měsíců.

jsme naučili a nakrmili, co je to hodnota, etika... Redaktory si musí horolezci vychovat, aby pak i oni uměli posuzovat hodnoty a věděli co mají jak psát. Nemůžeš od nějaké neznámé redaktorky očekávat, aby posoudila horolezecký výkon, když o něm v životě nic neslyšela. My jsme měli Milana Vranku, Mariána Šimu, Eugena Gindla a své lidi, kteří nám publicitu dělali. Informovali jsme je, dávali jim podklady, knihy, fotky a vyškolili si je. A to by měli udělat i dnešní horolezci. Nenechat o sobě psát v bulváru od kdejakých laiků, ale mít v médiích fundované lidi. To by měla být součást strategie svazu a popředních lezců. Na co jsou ty manšafty, trenérská rada, která musí mít propagačního vedoucího? Musí dvakrát do roka udělat tiskovku a dostat na ni mladé sportovní novináře. Vysvětlit jim, o co jde. Nakrmit média podklady. Pak se seriózní informace dostane mezi lidi, kteří začnou chápat hodnoty, význam a smysl horolezectví jinak než jako nějaké seskupení sebevrahů. Zjistí, že máme i nějaké vyšší cíle, že se při lezení člověk vychovává k překonávání překážek, k lásce a pokoře k přírodě, pěstuje svou vůli. Hory je třeba pochopit, tak jako vážnou hudbu nebo krásnou literaturu, což si vyžaduje určitý intelekt. Každý „bulo“ může být silný, ale motiv jít do hor nenajde. Nemá tam co dělat. A to je třeba lidem vysvětlit. Já si vůbec nemyslím, že horolezectví je sport. Považuji jej za světonázor, který je třeba brát filozoficky jako náboženství a druh kultury. Pro veřejnost začne být horolezectví zajímavé, když se někdo zabije a stane se průser. Média tragédii patřičně nafouknou, nikdo se už nezamýšlí nad filozofií samotné činnosti a nad souborem úžasných okamžiků, které jsou komponentami výsledného efektu. Nikdo neví, že horolezec v severní stěně Eigeru ztratí víc kalorií než cyklista na Tour de France, který dojede etapu a zabalí ho do deky, nakrmí a napojí jej, masírují... kdežto ty sedíš v bivaku, visíš, mrzneš a rozpustíš si pět kostek cukru ve vodě z roztopeného sněhu. Druhý den makáš jako blázen dále. Nespíš a jsi ve stěně čtyři, pět dní. Jakou si to žádá vůli, sílu, sílu motivace... V tom spočívá výchova člověka k překonávání překážky. Horolezec začíná tam, kde jiný končí. To je pro něj výzva. A představ si, kdybychom takové lidi získali z dnešní mladé generace. Jak rychle by šla společnost dopředu. To je filozofie horolezectví, kterou by někdo měl dát do „placu“. Ještě jsem se chtěl zeptat na jednu věc. Zjistil jsem, že jsi v roce 1983 dostal světovou cenu Fair play. Za co jsi ji dostal? Bylo to za čin, který je podle mě úplně normální. Když vidíš lidi v nouzi, tak jim přece pomůžeš. Při výstupu na Aconcaguu jsme potkali Mexičany se zápalem plic. Byli schovaní pod kamenem a chyběly jim už síly na sestup. Stáhli jsme je tedy dolů a zavolali jim pomoc... Strávili jsme pak s nimi Štědrý večer. Napsali o nás na OSN, a tak si mě pak zavolali na ÚV ČSTV, kde mi dali cenu Fair play. Nepovažuji ji ale za něco mimořádného, protože tak by to udělal každý člověk. Nepsané pravidlo horolezectví zní, že když je člověk v nouzi, přestaneš myslet na vrchol, protože nevíš, kdy tu pomoc budeš potřebovat ty. Bylo to tedy jen uplatnění nepsaného horolezeckého pravidla. Nikde není napsané, že musíš, ale každý pomůže, protože to tak v horách cítí. Dneska je to možná jinak, my ale byli idealisté. Bratislava, říjen 2007

zpracoval foto

Martin Krejsa Petr Piechowicz, archiv Ivana Fialy a Mišo Orolina

Ivan Fiala významný československý horolezec 70. let narozen 1941 1967 – 1969 1969 – 1973 1970 1971

člen juniorského družstva Slovenska reprezentant Československa mistr sportu zasloužilý mistr sportu

1967 1973 1968 – 1969 1971 – 1976 1969 1983

cvičitel I. třídy trenér III. třídy předseda mezinárodní komise VHZ Iames trenér juniorského družstva Slovenska Zlatý odznak Iames světová cena Fair Play Unesco

Přehled nejvýznamnějších výstupů Vysoké Tatry 300 výstupů, 11 prvovýstupů 1963 1967 1968 1969 1970 1971 1973 Alpy 1966 1967 1968 1972 1986

Kriváň, prvovýstup levou polovinou S stěny Věže nad Kotlinami, klas.V-VI A, 13.9., spolulezec: Ján Ďurana Malý Kežmarský štít, S stěna, Direttissima, klas.VI A2, spolulezec: Ivan Dieška Kolový štít, JV stěna, Direttissima na Pravou věž, 2. přelezení, klas.V+ A2, spolulezec: Peter Kaiser Lomnická kopa, Z stěna, prvovýstup přes plotny a převisy, klas.V+ A2, 18.10., spolulezci: Ivan Dieška a Pavol Pochylý Kopiniaky, JZ stěna, Prostredná Sklenená štrbina, 3. přelezení s variantou ve vrcholové části na Zadný Kopiniak, klas.VI, 11.9., spolulezec: Ondrej Pochylý Lomnický štít, Z stěna, prvovýstup Cesta přes plotnu, klas.V+ A4, 14.9., spolulezec: Ondrej Pochylý Malý Kežmarský štít, S stěna, Superdirettissima, 2. zimní přelezení, klas. V+ A3, 10.–13.1., spolulezci: Ondrej Pochylý a Laco Hodál Zlobivá, SV stěna, zimní prvovýstup, 13.–14.1., spolulezci: Zdislav Drlík, Michal Orolin a Miroslav Pelc Mont Blanc du Tacul, Gervasuttiho kuloár, 3. zimní výstup, spolulezec: Peter Kaiser Watzmann, Salzburský pilíř, s manželkou Glockerin, prvovýstup Slovenská direttissima, spolulezec: Peter Kaiser Mont Blanc, V stěna, Sentinelle Rouge, spolulezec: Laco Hodál, Peter Kaiser Aiguille Blaitiére, prvovýstup, spolulezci: Josef Rakoncaj, Jan Krch a Michal Orolin

Dolomity 1970 Cima Ovest di Lavaredo, Pilíř Veveřiček, spolulezec: Ondrej Pochylý Hindúkuš 1969 výprava do pákistánského Hindúkuše, vedoucí Tibor Šurka, 8 účastníků Bajpaš-Zom (6.700 m), prvovýstup na panenský vrchol, přejmenovaný na Bratislava, vrchol dosáhli Jozef Psotka, Juraj Zaťko a Ivan Fiala Istor-o-Nal (7.398 m), 2. výstup na 3. nejvyšší vrchol Hindúkuše, vrchol dosáhli 13.7. Jozef Psotka a Milan Mereš, 15.7. Juraj Zaťko a Ivan Fiala Himálaj 1971 Nanga Parbat, vedoucí expedice Ivan Gálfy, 16 účastníků, Buhlova cesta vrchol dosáhli 11.7. Ivan Fiala a Michal Orolin, první československý výstup na osmitisícovku 1973 Makalu (8.463 m), vedoucí Ivan Gálfy, 19 účastníků, pokus o prvovýstup JZ pilířem dosažena výška 7850 m 1976 Makalu (8.463 m), vedoucí Ivan Gálfy, 18 účastníků, prvovýstup JZ pilířem na vrcholu 24.5. Milan Kriššák, Jorge Camprubi a Karel Schubert 1984 Mt. Everest (8.848 m), vedoucí František Kele, 24 účastníků, Polská cesta, na vrcholu 15.10. Zoltán Demján, Jozef Psotka a Ang. Rita 1988 Lhotse (8.516 m), vedoucí Ivan Fiala, 7 účastníků + 5 novozélandských horolezců, Z stěna na vrcholu 28.9. Jozef Just a Dušan Becík Mount Everest (8.848 m), vedoucí Ivan Fiala, Boningtonova cesta v JZ alpským stylem 2. výstup, na vrcholu 17.10. Jozef Just, při sestupu v silné vichřici zahynuli Jozef Just, Jaroslav Jaško, Dušan Becík a Peter Božík Andy 1975 1981

Illimani (6.457 m), Cordillera Oriental, Bolívie Nevado de Huascarán (6.768 m), Cordillera Blanca, Peru Cerro Aconcagua (6.959 m), Argentina, vrchol dosažen 30.12. společně s Jurajem Weinczillerem

Pamír 1979 Štít Piotrovského (4.800 m), S stěna, prvovýstup, 5.7., spolulezci: Miloslav Neumann, Michal Orolin a Juraj Weincziller Štít 50. let ozbrojených sil (5.662 m), Z stěna, prvovýstup, 8.–10.7., spolulezci: Miloslav Neumann, Michal Orolin a Juraj Weincziller Štít Československo-sovětského přátelství (6.493 m), J pilíř, prvovýstup, 12.–16.7., spolulezci: Miloslav Neumann, Michal Orolin, Juraj Weincziller, Miloš Maťašák a 5 sovětských horolezců Pik Komunisma (7.495 m), pilíř Burevestnik, 28.7.-1.8., spolulezec Juraj Weincziller a dva další horolezci Aljaška 1980 Mt. McKinley (6.194 m), J stěna, Japonská cesta, 9. až 12.6., spolulezci: Gejza Haak, Miloslav Neumann a Juraj Weincziller 1986 Mt. Crosson (3.901 m), prvovýstup Afrika - Hogar 1984 Prostřední Tehulak, pilíř Hasse-Huber, klas.VI, spolulezec: Rudolf Mock Západní Tehulak, Francouzská direttissima, klas.VI, spolulezec: Rudolf Mock Nový Zéland 1988 Aoraki/Mount Cook (3.754 m), JZ hřeben, spolulezec: Vlado Petrík Knihy Makalu 1976, Pressfoto, Bratislava 1981 Priateľstvo v srdci Pamíra, Bratislava 1982

59

závody

Mejcup 2007

Brněnské boulderingové závody proběhly 8. prosince 2007 na Flédě. O tomto již tradičním klání se každoročně dočítáte na stránkách Montany. Kromě tradičního povídání o vypečených bouldrech, vyšťavených borcích, ladných pohybech lezoucích žen a rozvášněném publiku přinášíme tentokrát i krátký rozhovor s hlavním organizátorem této akce – Miloslavem Chaloupkou, alias Chýškou. Dodejme jen, že vítězství si vybojoval Adam Ondra, z žen pak Silva Rajfová. No nevím, čekali jste něco jiného?

A. K. máhají – prací, prachama, nadšením, jakkoliv… Nemáš někdy taky chuť závodit? Mám. Toho se nedá jen tak zbavit. Ale už nelezu, a tak si hraju na jiných hřištích… Co bys řekl lidem, kteří zvažují, zda přijet... Proč by měli? Proč ne? Nemáš pocit, že závody pořádané partou nadšenců jsou atraktivnější než ty „oficiální“, které se pořádají hlavně proto, že by měly být? Oba, respektive všechny typy závodů, mají svůj důvod a svůj okruh příznivců, pro které je ten nebo ten závod atraktivní. Každopádně než kritizovat mi přijde lepší nabízet alternativy. Když někdo chce pořádat závody a vymýšlet a upravovat pravidla pro pár prudičů, kteří se nejlíp cítí v izolaci, prosím. Tohle ale není nic pro mne a Mejcup.

Kde se vzal název Mejcup? Nějakej cup to být musel. První ročník jsme pojmenovali Chýšcup, ale to nám pak přišlo z mnoha pochopitelných důvodů blbý… Tak jeden kámoš přišel s heslem Wake up! bude Mejcup. A bylo… Jak to celé začalo? No, nejdřív na Zemi vůbec nebyl život… A co se týká Mejcupu, tak na počátku byla snaha udělat si takový závod, na který by nás samotný bavilo přijet. To se, myslím, za ta léta nezměnilo a pořád chceme přicházet s něčím novým. Jak ses k tomu dostal ty? Narodil jsem se, začal sportovat, začal lézt, začal pařit, začal závodit. Pak mi začal chybět Mejcup, který dosud neexistoval, a tak jsme si ho udělali... Proč to pořád děláš? Pořád ne. Jednu nebo dvě akce jsem vynechal. Nebyl motor, čas, důvod... To je na tom právě dobrý, že ten cirkus jede sám a každý mu dává podle svých momentálních možností. Lidi odchází a zase se vrací, přichází noví a ti mají zase nový nápady, schopnosti, možnosti…

60

Jinak je pro mě zajímavý, že se na Mejcupu, na jednom místě a v určitý čas, potkává čím dál víc lidí – zkušení lezci, začínající lezci, bývalí lezci, diváci, kapely, DJs, fotografové, kameramani, speakři, sponzoři, lidi veselí, lidi nasraní… V tom kotli se všichni „povaříme“ a pak si jde zase každej po svým… Je možný to ještě někam posunout? Samozřejmě. Kamkoliv. Mejcup nemá hranice. Je docela symbolické, že první Mejcupy byly ve Freesportu… Dneska jsme na Flédě. Uvažujeme, že příští rok bude kvalifikace na různých stěnách v Brně. Závodníci budou lítat mezi Rajčetem, Weisserem, Freesportem a Kotelnou a kvalifikovat se na večerní finále. Bude sranda, zaleze si víc lidí a mimobrněnští uvidí, kde všude trénujou a trénovali Adam Ondra, Martin Stráník, Věra Kostruhová, Silva Rajfová a další talenti, poznají víc Brno… Pomalu vzniká taky nějaká spolupráce s lezci z Maďarska a Rakouska. Možná se podaří v létě ve Švédsku uspořádat Mejcup kitesession. Taky na Flédě asi ještě nebyla pořádná stripshow… Uvidíme...

Co tě na tom nejvíc štve?... Zvýšená koncentrace lidí, jež potkávám, a kteří mi vysvětlují, proč něco nejde nebo proč je něco těžký udělat. ... a naopak těší? Zvýšená koncentrace lidí, kteří nic nevysvětlují a něco dělají a po-

Každá práce zmáhá, uvažuješ už o svém nástupci... nástupcích? Snažím se, aby Mejcup nebyl o práci, ale o zábavě. Pak to nezmáhá, ale nabíjí. Mejcup crew uvítá každýho, kdo chce takhle nastoupit a nabít se. ptal se foto

Tomáš Roubal Petr Němec

jste někdy zkoušeli skákat a chytit se prsa, který je metr nad vaší hlavou, ale podle mě to nejde, je neuchopitelný, smeká se a vůbec je to taková hnusná oblina bez šance na jakýkoliv stisknutí. A přece jen pár borců tuhle zónu dalo. Boulder číslo dvě: Tak to ani neumím popsat, lezení v kolmým po pseudochytech, zas pár borců dalo zónu. Boulder číslo tři: Tak u toho bylo klíčový místo, kde se skákalo nejdřív do jednoprstový dírky, z ní do další jednoprstový dírky, a pokud si u toho člověk neutrhl prst, tak pak ještě musel neuvěřitelně podrtit top, kterej prostě nebral. A tady bych už začal jmenovat, Olin Klapal to dokázal, podrtil a dal jako jediný z osmi borců jeden top. Sál šílel, atmosféra vystoupala do dalšího levelu. Čtvrtý nejpřevislejší boulder jsem moc neviděl. Byl jsem tak nějak z boku, takže jsem viděl spoustu zatnutejch svalů a marných snah... No, a pak přišel ten 14letej klučina – jmenuje se Adam Ondra – a všechny bouldery topoval na celkem osm pokusů. Peklo, kdo neviděl, nepochopí, neuvěří nebo nevím. Prso chytl jako prd, v pseudochytech se prošel, jednoprstovky ho fakt bavily a převísek si vychutnal. Za sebou nechal třeba Martina Stráníka, který byl letos

stříbrný na MS v boulderingu, nebo Kubu Hlaváčka, letošního vicemistra ČR v lezení na obtížnost, a to rozdílem několika tříd... Večer byl ještě koncert a pařba, vychutnával jsem si všechnu tu euforii, která se ve mně nahromadila, pouštěl jsem ji ven a krásně se bavil. Ale ten Adam, já to nechápu... text foto

Peťan www.stika-drak.borec.cz Petr Němec

Krásný baby, namakaný borci, všichni v tílkách, spousta řevu, spousta mága, adrenalin na max, zážitky jak sviňa. Tak to byl letošní Mejcup. Kvalifikace, to bylo sedm boulderů, na dvou mohl dát normální smrtelník top, na jednom dalším zónu (zóna = označený chyt, top = závěrečný chyt, při závodě se započítává pouze dolezení do zóny nebo do topu), supermani toho mohli dát víc... Já jsem dal jeden top na druhej pokus a dvě zóny, a k tomu jednomu topu jsem měl proklatě blízko, blizoučko, popravdě jsem ho i dvakrát držel, leč neudržel... Hermelín dal to samý, jen na míň pokusů (má talent, kluk zrzavá...), Ifgan dal sice o zónu míň, ale zato top na první pokus, Janička se taky vytáhla a parádně zabojovala, Helenka se celou kvalifikaci smála a zkoušela ten jeden boulder ... no, sice ho nedala, ale minimálně u mě má spoustu kladnejch bodů za nevzdávání!!! Pak jsme si nadlábli pupky, já se prospal v botanický zahradě na lavičce a večer bylo finále.

Baby lezly krásně, ta technička, ta ladnost, ta síla napřená tím jediným správným směrem, radost na pohled (ony v tom finále lezly pěkný holky!!!). Vyhrála to Silva Rajfová (už potřetí v řadě, myslím), druhá byla Věra Kostruhová a třetí Katarina Fickuliaková. Pak přišli borci a já jsem z fáze obdivování přešel do fáze nechápání. A to nebylo všechno, byl jsem z toho úplně hotovej, z těch osmi svalnatejch týpků, ze kterejch cákala energie na všechny strany, který jen pohledem poráželi zdi a stiskem drtili chyty. Pak se taky do finále dostal jeden takovej 14letej klučina, hubeňour, dost introvert. Takže, zpět do situace, jsem hotovej, nechápu... Boulder číslo jedna: Nástup z něčeho, co jsem ani na 20 metrů neviděl, dva kroky a pak skok z úplnýho prdu na konstrukci-ňadro. Já nevím, jestli

61

závody

III. závod ČP v lezení na obtížnost 24. 11. 2007, Brno – Rajče Po více než půlroční pauze proběhl další závod seriálu českého poháru v lezení na obtížnost v sobotu 24. 11. 2007 v brněnském lezeckém centru Rajče. Celá akce byla spíše komorního rázu, síly tu poměřilo 22 mužů a jen 5 žen. Dodejme snad, že závod se kryl s EPJ ve slovinském Kranji, kde o co nejlepší umístění v kategorii juniorky bojovaly Silva Rajfová a Lucka Hrozová.

Silva byla nakonec druhá, v celkovém hodnocení EPJ 2007 pak čtvrtá a Lucka osmá, celkově za rok 2007 sedmá. Pro úplnost, Adam Ondra v kategorii B (rok narození 1992-’93) v Kranji suverénně vítězem a celkově mistrem Evropy v lezení na obtížnost, tedy vlastně nic nového pod sluncem. Ale zpět do Brna. Kvalifikační cesty s obtížností 6c a 7a+ pro Požár, kvalifikace Brno

Anna Čermáková

ženy a 7b a 7c pro muže se systémem flash podařilo bez většího překvapení odlézt během dopoledne. Do finále, kde již stavěči přitvrdili, pak vyrazilo klasicky 12 mužů a všech 5 žen. Těm bezpečně kralovala Soňa Hnízdilová, která skončila těsně před topem, druhá byla v Brně taktéž domácí Kristýna Ondrová a třetí pak Anička Čermáková. Finále se nepovedlo Elišce Karešové, která sice postupovala ze druhého místa, ale finálovka ji zastavila těsně pod stupni vítězek. Páté místo zbylo pro Míšu Solanskou z Ostravy. Mezi muži podle očekávání s přehledem zvítězil skvělý Martin Stráník, i když finálovou cestu 8a/ a+ se nepodařilo dolézt do konce ani jemu. Druhé místo zkušeně obsadil Vašek Malina z pražské Ruzyně. Třetí Polo Kořán se taky nechtěl dát jen tak, nakonec však skončil o teč za Vaškem. Čtvrtý byl v Brně další z domácích, matador Martin Fojtík a pátou příčku nakonec získal před Lomničákem Petrem Havrdou lepším výkonem v kvalifikaci silný Dalibor Muráň. Závěrem snad ještě vyřiďme pochvalu stavěčům Jakubovi Kováčikovi a spol. za skvělé cesty, poděkování ČHS, Sokolu 1 i sponzo-

rům za pomoc, bez které by se závod neuskutečnil. Sponzory v Brně byly: Triop, Singing Rock, Tendon, Hudy Sport, Saltic a TR lezecké stěny. Na dalším poháru opět „na lezenou“. text

Anička Čermáková, Katka Chudobová

foto

Vašek Malina

Výsledky MUŽI: 1. Martin Stráník jun. (Saltic, Rock Pillars, Vertical) 2. Václav Malina (CC Ruzyně, Rock Pillars) 3. Polo Kořán (HO Pálavský věšák, Triop) 4. Martin Fojtík (Los Brňos) 5. Dalibor Muráň (Rock Pillars, Ocůn)

Výsledky ŽENY: 1. Soňa Hnízdilová (Weissersport Brno) 2. Kristýna Ondrová (HO Tesla Brno, Saltic, Rajče) 3. Anna Čermáková (Sokol Brno 1, Saltic, Rajče) 4. Eliška Karešová (HO Slavia Liberec, Filinger) 5. Michaela Solanská (HO Start Ostrava)

Actherm MČR v lezení na rychlost a obtížnost Rok 2007 je už beznadějně za námi, stejně jako Actherm MČR v lezení, které se konalo 1. 12. až 2. 12. 2007 na stěně lezeckého centra Hudy Smíchoff. Stavěči cest si dali záležet a makali před závodem dnem i nocí, a to na nových profilech, které se dokončily 14 dní před závodem. Sobotní kvalifikace byla pro padesátku borců a borkyň spíše rozlezením na neděli. Zpestření v sobotu odpoledne představovalo lezení na rychlost, které je úplně jiné než klasika na obtížnost. Nedělní souboje už byly hodně ostré a semifinálové cesty velmi

přísně selektovaly postupující do finále. Diváci finalistkám a finalistům vytvořili perfektní atmosféru a tak se lezlo až se z lezců „kouřilo“. Vítězem obtížnosti se stal Mráza, z holek Nelly Kudrová. Rychlolezení vyhráli Libor Hroza a Lucka Hrozová. Poděkování patří sponzorům, všem lidem, co se podíleli na přípravě, lezcům i divákům. Více informací najdete na www. smíchoff.cz nebo na www.horosvaz.cz. V novém lezeckém roce 2008 jen to nej… text

Jakub Sucharda

Výsledky Českého poháru v lezení na obtížnost 2007 V roce 2007 na závodníky čekaly jako již tradičně tři pohárové závody a mistrovství ČR v lezení na obtížnost, vše pod záštitou Českého horolezeckého svazu. Celý kolotoč odstartoval oblíbeným Aprílovým pohárem v Lomnici

62

(letos už 16. ročník), o dva týdny později pak následovaly závody v Pardubicích, které měly loni premiéru. Třetí pohárová lezenice proběhla 24. 11. na brněnském Rajčeti a mistrovství ČR pak hned další týden v Praze, Hudy Smíchoff. Všem

třem pohárovým závodům kralovali zkušená Soňa Hnízdilová a Martin Stráník, datem narození ještě junior, současně však již letošní vicemistr světa v boulderingu a vítěz MČR i ČP v boulderingu za chlapy. Martin i Soňa si účastí a současně prvenstvími ve všech pohárových závodech zajistili celkové vítězství ČP za rok 2007. Jejich pozici neohrozilo ani MČR (Soňa čtvrtá, Martin třetí), které tradičně přilákalo i další závodníky, jež na českých závodech nevídáme pokaždé. Pro mistrovský titul si do Prahy již po osmé odskočil z Brna Tomáš Mrázek, který se závodů ČP pro vytíženost závody SP neúčastní. Velkou radostí pro Pražáky pak bylo po tříleté nadvládě brněnské Silvy Rajfové vítězství a titul mistryně republiky pro Nelly Kudrovou, mimo jiné i letošní vítězku ČP v boulderingu, kterou jsme mohli na pohárové obtížnosti vidět jen v Pardubicích. Vyhlášení výsledků ČP proběhlo ještě „za tepla“ po skončení MČR a závodníkům i fanouškům tak nezbývá než začít ladit formu do sezóny 2008. text

Katka Chudobová

Výsledky MUŽI: 1. Martin Stráník jun. (Saltic, Singing Rock) 265 bodů 2. Jakub Hlaváček (Triop, CC Ruzyně, BB) 211 bodů 3. Václav Malina (CC Ruzyně, Rock Pillars) 165 bodů 4. Dalibor Muráň (HO Hejnice, Ocůn) 162 bodů 5. Petr Havrda (HO Lomnice) 142 bodů

Výsledky ŽENY: 1. Soňa Hnízdilová (Hudy Sport, Rock Empire) 300 bodů 2. Eliška Karešová (HO Slavia Liberec, Fillinger) 200 bodů 3. Kristýna Ondrová (Saltic, Kadett) 186 bodů 4. Nelly Kudrová (Bouldershop, CC Ruzyně) 180 bodů 5. Daniela Kotrbová jun. (CC Ruzyně) 125 bodů

Závody v lezení na obtížnost Slovácké OUPN 8. března 2008 Uherský Brod – více viz www.oupn.wz.cz.

Silvestrovské Hejnice poosmnácté… Závody s nejdelší historií se konaly v tradičním termínu 29. prosince na umělé stěně v tělocvičně základní školy v Hejnicích. Do čtyř kategorií se letos vešlo celkem šedesát závodníků, někteří mladí se prosadili i mezi dospělými. Na mírně převislý profil se stropem a tradičním trámem, zdejší specialitou, byli jako první vypuštěni chlapci do 15 let. S přehledem zvítězil hejnický Honza Kašpar před oddílovým kolegou Honzou Janouškem. Třetí místo vybojoval Jan Vrablík z HO Železný Brod. Stejná trať poté čekala i dívky. Nejpočetnější zastoupení měly sestry Obročníkovy z Jičína, nejstarší Anna (HO Český Ráj) zvítězila před Janou Vincourkovou (SPL Pustiměř). Třetí na bedně stála Bára Kubátová z Vrchlabí. Na ženy čekala cesta s technickým začátkem v plastových strukturách, závěr byl ale opět spíše silovou záležitostí v hadovitých profilech. Jako loni se prosadila Eliška Karešová (Elmada), převisy jí nedělaly problémy a dolezla několik

chytů před závěr. Druhá skončila po výborném výkonu Jana Vincourková (SPL Pustiměř), o třetí místo se podělily Běla Kohoutová (CC Ruzyně) a Anna Obročníková. Kvalifikace pro 29 mužů byla silově i technicky dost náročná, řešení našel za bouřlivého potlesku diváků pouze jeden závodník, ostatní se zapletli mezi plastovými rampouchy. Podle výkonů postoupilo do finále celkem 14 lezců. Zde to tahalo za ruce hned od prvních kroků, trochu to protřídil první trám, ale řešení se hledalo až v posledních chytech před topem. O pomyslné centimetry své soupeře přelezl Petr Havrda (Lomnice n. Popelkou), loňské druhé místo zopakoval Dalibor Muráň (HO Hejnice) a třetí skončil Honza Zíma. Kromě již zažitého kostýmového defilé libereckých Koček se o pohodu závodníků i diváků staral dobře zásobený bufet. Děkujeme našim sponzorům (bližší info na www.horohejnice.webzdarma.cz). text

Jan Kašpar

Tradičně netradiční závody HOSPUL CUP 07 I loňský rok 2007 náš Horolezecký oddíl TJ Spartak Ústí nad Labem pořádal (již po osmé) závody v lezení na rychlost a obtížnost na místní stěně UJEP. Proč závody netradiční? Rozhodli jsme se upravit pravidla tak, aby co nejvíce vyhovovala závodníkům. Zrušili jsme v závodech ČP jinak běžnou izolaci. Domníváme se, že si takto závodníci mohou celý závod, atmosféru, výkony soupeřů, projekci, muziku a ostrovtip moderátora užít. Dovolujeme účastníkům závodit i ve více kategoriích v rámci svého pohlaví, a to směrem nahoru. Přijde nám škoda, když někdo jede třeba z Pustiměře do Ústí a pak vyleze jednu cestu na rychlost, jednu na obtížnost a jede domů. Proč se nepoměřit se staršími souputnicemi? I věkové kategorie upravujeme až po nahlášení závodníků a v podstatě i po vzájemné domluvě tak, aby bylo poměřování sil co nejobjektivnější a v kategorii byly vždy alespoň 3 závodníci… což se ne úplně vždy povedlo. Je zřejmé, že někteří, zejména ti první startující, jsou v nevýhodě, ale dosud si nikdo nestěžoval. Většinou převáží dobrá atmosféra, kontakty s přáteli atd… před touhou stát na bedně, a to co nejvýše. Ne že by se nezávodilo naplno, závodí… to je jasná věc, ale jen nelze tvrdit, že je poměřování sil naprosto objektivní. Závodilo se nejprve na obtížnost a následně na rychlost. V dětské kategorii do 6 let vyhrál Honzík Vopat (2003) jak na rychlost, tak na obtížnost, následován těsně Tadeášem Bzurou (2003) a slečnou Pavlínkou Kovaříkovou (2004). Nejmladším závodníkem byl Jonáš Bzura (2005) a naopak nejstarším bojovníkem – nestor ústeckého lezení a oddílový instruktor Jaromír Rada (1932). Mezi staršími chlapci poměřili síly Jakub a Johan Benešovi, mezi kterými se jednalo doslova o bratrovražedný boj. Rychlost i obtížnost vyhrál starší Jakub. Boj mezi dívkami do 16 let se zdál na první pohled nerovný, protože Jana Vincourková působila jak hodně mladý David a Eliška Veverková jako velice pohledný, ale značně starší Goliáš. Dopadlo to jak v oné pověsti. David porazil Goliáše, a to jak na rychlost, tak i na obtížnost.

Mezi ženami se utkaly doslova ženy a dívky několika věkových kategorií či doslova generací. Mezi první 4 patřila Lucka Hrozová 19 let, Edita Vopatová 14 let, Magda Kovaříková 31 let a Jana Vincourková. Takže souboj na první pohled nesmyslný a nevyvážený... Výsledky tomu zase tak úplně neodpovídaly. Lucka Hrozová zvítězila nad Editou Vopatovou a Magdou Kovaříkovou doslova o prsa (hodně malá), a to až v superfinále a na základě času. V rychlosti byl rozdíl mezi první a druhou již větší. Lucka si při závodech pochvalovala zejména velice příjemnou atmosféru, závodníků tak akorát. Stala se čerstvou mistryní ČR v boulderingu a má před sebou ještě celou řadu závodů s lanem. Ve veteránské kategorii závodilo 5 závodníků, a to všichni z HOSPUL. Vévodil jim Olda Jetmar – čerstvý padesátník – následován Pavlem Moudrým. Nejstarší pětasedmdesátník Jaromír Rada závodil v ručně šitém sedáku a bez magnézia. Bohužel Mirek letos

63

závody nestál na bedně, ale ocenění za statečnost v podobě staré myslivecké dostal. Nejnabitější byla kategorie mužů do 45 let, kde závodilo 19 závodníků. Na rychlost (čas 9 sec, Lucka 11 sec) i obtížnost zvítězil Martin Klemsa, který dal jako jediný v mužské cestě TOP. Na obtížnost skončil druhý Albert Drahoš a třetí Radek Vopat. V závodech na rychlost se pořadí pomíchalo, kdy za prvním Martinem Klemsou

skončil Martin Tomášek a bez protekce Radim Bzura. Závody skončily s mírným finančním přebytkem, za což děkujeme zejména sponzorům a partnerům: Feast Chemie, Hudy Ústí, Rock Empire, Saltic, Město Ústí nad Labem, bez nichž by se závody uskutečnit nemohly…. Pro letošek je to za námi, tak zase příští rok ještě lépe a radostněji. foto a foto

HOSPUL CUP 2007 – děti do 6 let Jan VOPAT, HOSPUL Tadeáš BZURA, HOSPUL Pavla KOVAŘÍKOVÁ, HOSPUL

chlapci 6–12 let

dívky 10–16 let Jana VINCOURKOVÁ, FenStar-SPL Pustiměř-Rajče TEAM Eliška VEVERKOVÁ, HO Holešovice

ženy 17–45 let Lucka HROZOVÁ, MAMMUT Edita VOPATOVÁ, HOSPUL Magda KOVAŘÍKOVÁ, HOSPUL

muži 17–45 let Martin KLEMSA, HO LOKO TP, SINGING ROCK Albert DRAHOŠ, HOSPUL Radek VOPAT, HOSPUL Martin TOMÁŠEK, SLAVIE UL Bzura Radim, HOSPUL, EXEX

Olda JETMAR, HOSPUL Pavel MOUDRÝ, HOSPUL Jirka ROSOL, HOSPUL René HLADÍK, HOSPUL

obtížnost 1 2 3

rychlost 1 2 3

obtížnost rychlost 1 1 2 2

Jakub BENEŠ, HOSPUL Johan BENEŠ, HOSPUL

veteráni nad 45 let

Radim Bzura

obtížnost rychlost 1 1 2 2 obtížnost 1 2 3

rychlost 1 2 3

obtížnost 1 2 3 5 15

rychlost 1 9 4 2 3

obtížnost 1 2 3 4

rychlost 1 4 3 2

Abadžikra Boulder Cup 2007 8. ročník, bouldering, 15.12. Třinec Tak jsme se nakonec pustili i do osmého ročníku Abadžikry podporované městem Třinec, Jubilejní Masarykovou základní školou a samozřejmě naším milým HO TJ TŽ. Nakoupili jsme nějaké struktury od Pilky a vrhli se do boje. Rozjímavé večery s Michalem nad bouldry, v prázdné tělocvičně, byly nezapomenutelně roVítězka Lenka Mičicová, B4, finále

64

mantické… Na závody jsme prostě zapomněli a bouldrovali jako o život. Potom jedno ospalé ráno se počaly vynořovat ze sněhem zavátých cestiček postavičky s velkým batohem a začal rachot. Čtrnáct mužů a šest žen jsme považovali za úctyhodný počet na tento malý velký boulderingový raut severní Moravy a Slezska a kousek Slovenska. Favorité byli jasní od začátku. Domácí Lech Nieslanik a ostravský Petr Pen Šindel. Zato mladého juniora Lukáše Skřejpka z Pustiměře nikdo z nás neznal. Tihle tři dali všechny čtyři bouldry kvalifikace bez chybičky. Mezi ženami to bylo jasnější – Lenka Mičicová ze Žiliny zatoužila uvidět po čase své višňovské přátele a přijela, viděla a zvítězila. Za což jí moc děkujeme.

Káča Šindelová na B1 ve finále

A o to víc litujeme, že Saša Gendová z Ostravy tentokrát opravdu nemohla přijet obhájit dvě minulá vítězství. Svedl by se dramatický boj o prvenství. I tak se sváděly krásné boje o „druhenství“. Lenka se prošla ve všech bouldrech kvalifikace. Překvapivě až pátá do finále postupovala Kateřina Šindelová z Těrlicka. Její forma dva měsíce po porodu Pepíčka však byla úctyhodná. Od druhého místa Lenky Štenclové a Radky Frankové z Ostravy ji však dělil jen pokus na top navíc. Ve finále už to bylo těžší a Lenka dva bouldry na pódiu nedala. Káča dala naopak jen dvě zóny, ale přesto se svým lezením a bojovností odpoutala od zbytku pole. Ostatní skončily s jednou zónou, ale mnoha zážitky. Za pěknou zmínku ještě stojí účast a páté místo dvojnásobné maminky Lenky Tomancové. Ve finále překvapili všichni muži. Ze třetího místa Lukáše Skřejpka vytlačil Honza Budík z Baníku Karviná a odsunul jej na místo čtvrté. Potřeboval na to jeden top a čtyři zóny. Lukáš dal jen tři zóny. Příjemně překvapil také Jiří Romanovský z Vítkovic. Se čtyřmi zónami a jedním topem obsadil páté místo. O to první se porvali jako lvi Lech Nieslanik s Penem. Po prvních dvou bouldrech v „posilovně“ byl stav nerozhodný – první boulder on sight, druhý, zóna na pátý pokus. Pak se šlo na „pódium“. Nažhavený Lech Nieslanik vlítl do stropu tak, že udrží i špendlíky, pokud to bude třeba a výsledkem byl bleskový on sight. Pen dvakrát padá z posledního kroku. Poslední bouldr. Lech ho vydrtí jako mašina, visí na poslední oblé liště a vítězně mává pěstí. Řev tygra zaniká ve vřavě rozparáděného publika. Pen znovu nastupuje profesorsky rozvážně. Nezapře sílu ani zkušenosti, ale poslední krok mu bere dech. Dvakrát drží vrcholovou lištu na stisk a dvakrát padá. Šťastný Lešek: „Dvakrát mě tu Pen porazil, tak aspoň teď jsem mu to

Šťastný vítěz Lech Nieslanik

vrátil.“ Finalisté dostali opět bohaté ceny od sponzorů: Triop, Gami Sport, Sam Hawkins, K Sport, Rock Hill, Gami Jeans, Autel, Montana a další. Na závěr jako obvykle bylo promítání. Tentokrát svou citlivou projekci z Nepálu beze slov promítl Petr Vlček z Ostravy. Abadžikra! text foto

Rosťa Tomanec David „Duno“ Sliž

Muži 1. Lech Nieslanik, Ho TJ TŽ Třinec 2. Petr Šindel, Alpa Ostrava 3. Jan Budík, HO Baník Karviná 4. Lukáš Skřejpek, Pustiměř/Saltic/Lawstav 5. Jiří Romanovský, HO Vítkovice ČASPV Ženy 1. Lenka Mičicová, Slovensko 2. Katka Šindelová, HO TJ TŽ Třinec 3.-4. Lenka Štenclová, HO Start Ostrava 3.-4. Radka Franková, Alpa Ostrava 5. Lenka Tomancová, HO TJ TŽ Třinec

závody – děti

Tendon cup „Čertova stěna 07“ O studentskou pečeť 2007 Trutnov Přestože v Praze bylo o trochu více závodníků, tak i letošní (sváteční – 17.11.) ročník Tendon cupu v Trutnově byl (kupodivu jako každý rok) rekordní. A to jak účastí více než stovky závodníků (asi už opravdu přestaneme dávat ceny všem!), ale i svou rychlostí (pořadatelskou). Ve čtyři odlezeno, v pět odměněno, v šest uklizeno (a v sedm napojeno pořadatelstvo). Cesty byly tradičně vypečené, technicky záludné, ale našly se i pěkně silové úseky. Přesto se skoro v každé cestě alespoň jeden „topík“ urodil – ta děcka jsou asi plněná héliem! Závodníci se nám tudíž už v kvalifikacích postupně rozřadili. No není holt nad výměny na chytech, technické vytáčení a těžké stropy. Však si děcka trochu odpočala na lehčích cestách v Praze. Taky se kupodivu žádný chyt nepootočil ani nepraskl. A to je na trutnovské superoriginální (ale pečlivě očištěné) chyty co říct. Však se s cestami Máca taky letos pěkně natrápil – objednaní přelézači z řad špičkových lezců postupně kolabovali, tak vše zbylo na „Yeťáky“. Ale podařilo se, a to velmi! Dík za cesty patří ještě Langříkovi, Honzišovi a Vojtíkovi. Když už jsme u toho děkování... Dík patří také spolupořadatelům a sponzorům.

Nyní už se na trutnovské stěně starší (pardon, zkušenější) lezci baví vymýšlením důvodů, proč to ta zatracená děcka vylezou a oni ne! Zatím se bavíme pozorováním hrůzy v lidských očích, když se po tréninku, při příchodu veřejnosti „nenápadně“ bavíme o tom, že teď už na stěně budeme stavět jen takovéto cesty a nic lehčího, že je to super polezeníčko a báječnej trénink a tak podobně… Přiznám se, že už bylo cosi postaveno a není to zas taková hrůza, že? Jinak medaile putovaly do všech koutů republiky – Pardubice, Lanškroun, Praha, Jičín, Trutnov, Děčín, Č. Budějovice, Polička, Vrchlabí, Stříbro, Hřensko, Pustiměř, Žel. Brod. A jak dopadl tradiční souboj Jičín-Trutnov? Nooo, 6:5 na medaile. Jen počkejte, rumcajzové! Teď už asi jen vítězové jednotlivých kategorií: A – Peltrámová, Miřejovský; B – Kosinová, Peltrám; C – Obročníková, Oubrecht; D – Zbořilová, Binter; E – Šandová, Vančura. A my už se těšíme na příští ročník… Jo, a taky se zase nikdo nezabil, natož aby se zranil.

text a foto

V tradičně netradiční úterní termín 13. listopadu se v Újezdě nad Lesy konal závod určený převážně pro začínající, resp. amatérské, lezce. Lezlo se v kategoriích od nejmenších dětiček, které snad více než rozmanitost cest ocenily „zvířátkové“ chyty, po nejstarší éčkaře.

podali naprosto shodné výkony, takže se muselo rozhodnout v superfinále lezeném na nejtěžší linii, již si na ten den pořadatelé připravili a se kterou se nevyrovnala ani většina lezců z nejstarších kategorií. Oba kluci bojovali a překonali i delší kroky, které nebyly připraveny pro jejich výšku. Rozhodnutí

Silnou (jak početně, tak výkonnostně) účast zde měly zvláště oddíly z Trutnova, Pražáci z Adrenalin Pitu a domácí HO Gekon, jehož starší členové se postarali i o postavení cest. Celkově se zúčastnilo 125 závodníků, kteří by jistě vyměnili lezení za školu i častěji. Za pořadatele musím poděkovat studentům Vyšší zdravotnické školy, kteří nám pomohli s kvalifikovaným jištěním a zajišťovali i zdravotnický dozor. Cesty byly stavěné tak, aby si v kvalifikaci zalezli i začátečníci. Ve finále však byli závodníci zkoušeni z vytrvalosti i z techniky, takže se ve většině kategorií rozhodlo již finálovou cestou. Zde nemůžu nezmínit výkony dvou lezců z kategorie B, kteří v kvalifikaci i ve finále

tak přinesl až těžký přelez krápníku na stropě, kde jeden z nich, Honza Doseděl, dosáhl lepšího výkonu a stal se tak zaslouženým vítězem. Avšak i ostatní výkony byly výborné a zaslouží uznání. Závodníci byli oceněni cenami dodanými sponzory – předplatným Montany, lezeckým vybavením od Hudy sportu na Českomoravské a HO Gekon. Finalisté ještě dostali studentskou pečeť a prckové nezbytné plyšáky. Všichni se již teď můžou těšit na pokračování těchto závodů, které se bude konat v dubnu pod záštitou ČHS – české sekce Tendon cupu.

Martin (Máca) Macek

Lezecká elegance při boji nejstarších dívek Prohlídka cest pro nejmenší

Za HO Gekon text

Marek Lejsek

65

závody – děti

Vsetínské závody

Noc tuleních pásů 2008 v Janských Lázních

V sobotu 1. 12. 2007 se uskutečnil IV. ročník závodů v lezení na umělé stěně pro děti a mládež. Souboje o medaile a pohár Centra sportu se zúčastnilo celkem 35 závodníků z Lipníka nad Bečvou, Příboru, Rožnova, Valašského Meziříčí a Vsetína ve věku od osmi do osmnácti let. Závodníci po dvou kvalifikačních cestách pokračovali ve dvou skupinách a přes semifinále se nejlepší probojovali do finále. V samotném závěru finále nejstarší chlapecké kategorie došlo na shodu výsledků závodníků a o celkovém vítězi rozhodla za bouřlivé atmosféry až pátá cesta. Vyrovnané výkony závodníků a spokojenost nad systémem soutěže, který umožnil i mé-

Závod skialpinistů Noc tuleních pásů v Janských Lázních je považován za nejprestižnější v České republice, je zároveň jediným nočním závodem v Čechách. Délka, převýšení (délka trasy hlavní kategorie je 20 km s celkovým převýšením 1.800 m) a noční trasa závod činí atraktivním, ale zároveň velmi obtížným. Letošního šestého ročníku, který se uskutečnil 5. ledna 2008, se zúčastnilo celkem 167 závodníků, přičemž 64 z nich startovalo

v hlavní kategorii. I přes velmi nepříjemný pád zvítězil v hlavní kategorii mužů domácí Miroslav Duch, jehož tvář v cíli nesla stopy zaschlé a zmrzlé krve. Mezi ženami si nejlépe vedla Dita Formánková, také z domácích. V kategorii veteránů si nejlépe počínal Roman Kuczinsky, v juniorských kategoriích Radek Groh a Michaela Izakovičová a mezi kadety Jan Stohr a Petra Volfová. text

Štěpán Pleskač Výstup na Černou horu

ně zkušeným lezcům a lezkyním bojovat v tzv. malém finále, přinesla pořadatelům pochvalu od zúčastněných klubů. Poděkování na závěr patří stavitelům cest Hance a Houbovi, Centru sportu, místní škole a sponzorům za ceny pro závodníky. text a foto

Igor Haša

Mirek Duch v cíli

Radek Groh, běh k lanovce

66

½ÀÅü—ÊÍ*ËÆÍ)¿Æ—ÇÆ¿É̗͗¹ÆÌû¼ÉÀž̗ ¹ÉÅƗ°—¤—¨§¥—¨¨¥—©§§®

·çãeãèàdÝä• ÛÞãYáڕ Èŕ èڕ  bÖèéãÞáä• å‚ÚàëÖåÞëØݕ ­­• ïY¢ ëäÙãmà•ï•§¦•èéY鏣•Å‚ÞßÚá֕éd¢ âe‚•ØÚáY•èëeéäëY•…åÞbàÖ¡•åçä¢ éä“Ú•ØÚáàä됕ëèáÚÙÚà•çäïÝä¢ ÙäëÖá•åçYëe•×çãeãèà•ïYëäÙ£•• Ã֕ èä×äéãm• ÛÞãYáڕ èڕ å‚Þ…á֕ åäÙmëÖé• Öèޕ éÞèmØäëà֕ ÙÞëYà£• É֕ âäÝá֕ èáÚÙäëÖé• ßÚÙÞãdÝä• bÚèàdÝä• ÛÞãÖáÞèéꡕ ÂÖçéÞã֕ ÈéçYãmàÖ¡• àéÚ琕 åäéëçÙÞᕠèëä¢ ßޕÛäçâê•Ö•ÙäàYïÖá•éÖࡕ“Ú•àڕ èëeéäëd•…åÞbØڕçäïÝäÙãe•åÖ¢ é‚m£•

•ÈédåÝÖãڕ¿êáÞÚ㡕 •¹eßޅée•ÈÅ¡•ËèéÖëޅée•·çã䡕 •ÄáÜ֕·Þ×ÞࡕÛäéä•ÅÚéç•ÅÞÚØÝäìÞØï

WÚãî¯ ¦£•¿êáÞÚééڕ¹ÖãÞä㕝»Ç¶ž §£•¶ãã֕Èé|Ý畝¶Êɞ ¨£•ÄáÜ֕IÖáÖÜÞã֕ÊÀǞ ¦©£•ÈÞáë֕ÇÖßÛäëY ¦­£•½ÚáÚã֕ÁÞåÚãèàY §ª£•¹äâÞãÞà֕¹êåÖáäëY §«£•ÃÚááî•ÀêÙäëY ¨¥£•¶ãã֕$ÚçâYàäëY Âê“Þ¯ ¦£•¹âÞéçÞߕIÖçÖÛêéÙÞãä땝ÇÊȞ §£•ÀÞáÞÖ㕻ÞèØÝÝê×Ú畝¶Êɞ ¨£•ÈédåÝÖãڕ¿êáÞÚ㕝»Ç¶ž «£•ÂÖçéÞã•ÈéçYãmà §®£•¿Öàêו½áÖëYbÚà ¨§£•¿Þ‚m•Å‚Þ×Þá ¨«£•¿Þ‚m•¸ÝëYáÖ ©¨£•ÅÚéç•ÇÚèØÝ ©ª£•¿Þ‚m•·çÖÙYb ©¬£•¹ÖëÞٕÀäïÚᕠ¸Úáàäëd•ëèáÚÙàî•Èŕ§¥¥¬¯ WÚãî¯ ¦£•¿êáÞÚééڕ¹ÖãÞä㕝»Ç¶ž §£•ÄáÜ֕IÖáÖÜÞã֕ÊÀǞ ¨£•ÃÖéÖáÞß֕¼çä蕝ÈÁĞ ª£•ÈÞáë֕ÇÖßÛäëY

generální partner

68

×ØæÜÚᓶ·Æ

Âê“Þ¯ ¦£•ÀÞáÞÖ㕻ÞèØÝÝê×Ú畝¶Êɞ §£•¹âÞéçÞߕIÖçÖÛêéÙÞãä땝ÇÊȞ ¨£•ÈédåÝÖãڕ¿êáÞÚ㕝»Ç¶ž ®£•ÉäâY…•ÂçYïÚà

Ñ[íæÛð mediální partneři partneři

ÉäâY…•ÂçYïÚà•ãÚâäÝá•åçä•ïçÖãeãm•ãÚ¢ âäÝá•èéÖçéäëÖ飕ÈÞáë֕ÇÖßÛäëY•×äÝê“ÚᕠãÚâeá֕ èëß• ÙÚ㕠֕ ãÚåäÙւÞáä• èڕ ßm• åäèéäêåÞé•Ùä•ÛÞãYáÚ£• ·äêáÙçî• èéÖëeáޕ ÇÚÞãî• »ÞØÝéÞãÜÚç• ¶Êɞ¡• ¶ãÙçÚߕ ¸ÝÖèéÞãÖ¡• ÉäâY…• ·ÖçÙÖè• Ö• ÉäâY…• ¹äê×çÖëèà£• »ÞãYáäëd• ×äêáÙçî• ×îáî• éçäØÝê• ée“…m¡• Öáڕ ßÞãÖà• èڕ ßÞ╠éä• åä¢ ëÚÙá䣕 ÅçäÜçÖ╠äàä‚ÚãÞáî• ÙÞÖ¢ èÝäì• ÈéÚÛÖã֕ ¼áäëÖØïڕ ë• åYéÚà• Ö• ¶ÙÖâ֕ ÄãÙçî• è•ÅÚéçÚâ•ÅÞÚØÝäìÞØïÚ╠ë•èä×äé꣕•

ÄáÜ֕IÖáÖÜÞãÖ¡•Ûäéä•ÅÚéç•ÅÞÚØÝäìÞØï

hlavní partner 69

•ÃÚááî•ÀêÙçäëY¡• •ÉäâY…•ÂçYïÚࡕÛäéä•ÉäâY…•ÇÖàäëÞb

Ÿ—ƹË2YÅÆÊ˗¸—Éк¿ÃÆÊË

ÄÀÊËÉÆÍÊËÍ2—&ɗ ©¥—¨©¥—©§§®—ÇéØßØ

Ä&ɗ§®—æÙëo•åæêë± ¨¥—Ëæä[‡—Äé[ñÜâ ©¥—ÄØéëàå—Êëé[åoâ ª¥—ÁØâìٗ¿ãØí[dÜâ ¨¥—ÅÜããð—ÂìÛéæí[ ©¥—ÊàãíؗÉØáÝæí[ ª¥—ÃìÚàܗ¿éæñæí[ Ä&ɗ§®—éðÚßãæêë± ¨¥—ÃàÙæ闿éæñØ ©¥—ÄØéëàå—KàÝéØ ª¥—ÄØéëàå—Êëé[åoâ ¨¥—ÃìÚàܗ¿éæñæí[ ©¥—¼ãà‡âؗÂØé܇æí[ ª¥—»ØåàÜã—ÂæëéÙæí[ Ä&ɗ§®—ÙæìãÛÜéàåÞ± ¨¥—ÄØéëàå—Êëé[åoâ ©¥—Këgç[å—Êëé[åoâ ª¥—ÁØâìٗ¿ãØí[dÜâ ¨¥—ÃìÚàܗ¿éæñæí[ ©¥—Êæyؗ¿åoñÛàãæí[ ª¥—¸ååؗ&Üéä[âæí[

•ÂÖçéÞã•ÈéçYãmࡕ •Ûäéä•ÅÚé畿ÖãÙmࡕ •Ûäéä•ÂÖçéÞã•ÈåÞáàÖ

ÁÞ×ä畽çäïÖ •Ö•¿Þ‚m•IëYØÝÖ¡ ••Ûäéä•ÅÚé畿ÖãÙmà

¹ÆÌû¼ÉÀž

¨¨¥—¨¨¥—©§§®—¹éåæ

70 ÁêØÞڕ½çäïäëY¡•Ûäéä•ÂÖçéÞã•ÈåÞáàÖ

×ØæÜÚᓶ·Æ

•

Ñ[íæÛð

•ÁÚïÚØàd•ØÚãéçêâ•ÈâmØÝÄ»»•• •ºÙÞé֕ËäåÖéäëY¡•Ûäéä•ÅÚéç•ÅÞÚØÝäìÞØï

ÄÀÊËÉÆÍÊËÍ2—&ɗÄû¼Y¼—͗üѼÅ2—Ÿ—ƹË2YÅÆÊ˗—¸—Éк¿ÃÆÊË

͒êãÜÛâð—Äàêëéæíêëío—&ɗäã[Ûܕܗ ãÜñÜåo—åؗæÙëo•åæê뗗ؗéðÚßãæêë— åؗîîî¥ßæéæêíØñ¥Úñ

ÇéØßؗ¨ª¥—¨§¥—©§§®

¶ÙÖâ•ÄãÙçÖ¡•Ûäéä•ÅÚéç•ÅÞÚØÝäìÞØï

Ûäéä•ÅÚéç•ÅÞÚØÝäìÞØï

71

hovory z montany

Ledolezecký festival 2008 Již poosmé se ve dnech 4. až 6. ledna 2008 změnil centrální Kandersteg v dějiště festivalu, kde se všechno točí kolem lezení v ledu. Přijelo 500 nadšenců, dokonce i z Austrálie, Kanady či Španělska, aby si zalezli, zazávodili, naučili se něčemu novému, otestovali nové výrobky a také se jaksepatří pobavili. 85 odvážlivců se rozhodlo poměřit své síly v připravených závodech. Z žen byla nejlepší Petra Müller (CH), v mužích zvítězil Markus Bendler (AT). Organizátoři závodů si pochvalovali především rostoucí počet mladých žen, které jsou do lezení v ledu skutečně zapálené a rády si zasoutěží. V rámci festivalu probíhala také řada workshopů. Účastníci tak měli možnost učit se zacházet se zbraněmi od nejlepších – Markuse Bendlera, Alberta Leichtfrieda nebo Ines Papert. Nechyběl ani partystan, ve kterém bylo možné zhlédnout i různá promítání ze všemožných akciček. Tak co, necháte si tuto akci utéct i příští rok? Daniel Andrada

Vejdu do našeho paneláku a v chodbě mě doběhne asi dvanácti- třináctiletý hoch, od vidění jej znám, bydlí kdesi dole. „Pane, chtěl jsem se zeptat, vy děláte do lezení a tak?“ „Nóóó,“ přemýšlím. Kdysi otec plnil ve sklepě plynové bomby tak důkladně, že spoluobčané zavolali na plynárny. To už je ale dávno. Co jsem jenom… ne, vážně nic. Asi mě někde zahlédl s bágly nebo lany. „Jo, a o co jde?“ „Jen jsem se chtěl zeptat, jak na to. Docela mě to zajímá, už jsme s kamarády byli na stěně…“ Nejspíš jste to už někdy zažili. Možná už i jako tazatel i tázaný. Takový je „náš“ svět. Takový se snaží být i tento časopis. A snaží se být lepší. Tak doufáme, že je to vidět. Tak třeba extra čtyři strany o SP v boulderech v Brně vůbec nevznikaly lehce. Doufáme, že potěší. S novým rokem přicházíme s novými rubrikami. Doufejme, že zaujmou. Snad jste tedy nepřehlédli „lezoucí manažery“, volný seriál o těch, kteří krom lezení také zastávají nějaké významné pracovní postavení. Ne, nebojte, žádné návody na to, jak zbohatnout snadno a rychle. Spíš nám jde o to ukázat, kdo všechno dobře leze, a příběhy by to měly být rozmanité. Třeba takový Hudy, to je kapitola sama pro sebe… Další novinkou je seriál z věží v okolí Adršpachu. To moje věčné brblání, že pro nás „cizáky“ jsou písky buď „černobílí“ borci v papučích a s konopným lanem, nejlépe ještě němečtí soudruzi před rokem 1945, nebo naopak slušivé sportovní oblečení, naběhlá předloktí a „drtiči“ impozantních hladkých stěn, ale vůbec nic mezi tím, snad konečně padlo na úrodnou půdu! A jestli už jste tohle číslo dočetli až do konce a hrozila by vám nuda, vyrazte do přírody nebo aspoň na stěnu... a nebo si třeba pokecejte s těmi „malými“ kluky, kteří od vás chtějí nejen radu, ale možná ve vás vidí i ztělesnění svého snu… Vše nejlepší v tomto roce přeje

Denně odpovídáme na desítky žádostí, chcete-li, abychom vám odpověděli co nejrychleji, zkuste se řídit podle následujícího klíče:
Když nevím: [email protected] nebo telefon do redakce +420 541 243 333
Dotazy na předplatné, fakturace, distribuce atp.: [email protected] nebo +420 603 553868.
Články, připomínky, náměty na zajímavá témata: [email protected] nebo +420 604 484951.
Grafika, sazba: grafi[email protected]
Inzerce, stížnosti, pozvání na kávu apod.: [email protected] nebo +420 605 261390, +420 775 261390

Zdolejte Eiger se SALEWA teamem! Informace o soutěži najdete ve druhém čísle Montany a od dubna také na stránkách www.salewa.com a www.montana.cz.

72

1/08 (è. 113) roèník XIX (Hotejl XLII)

Vydavatelství a redakce: Moravské námìstí 13, 602 00 Brno

www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpeèný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé pøi jeho provozování. Posílejte jen obrázky naskenované profesionálními studii. V opaèném pøípadì pošlete rovnou pøedlohu (dia, foto). Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.

Vydavatel a šéfredaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333, 775 261 390 e-mail: [email protected] Jednatel a zastoupení na Slovensku: Jiøí Rùžièka tel.: 541 243 333 e-mail: [email protected] Texty posílejte na: [email protected] Sekretariát: Radim Výrubek e-mail: [email protected] Stálí spolupracovníci: Jiøí Novák, Vilém Pavelka, Alena Kopfová, Petr Piechowicz, Martin Krejsa, Hermann Erber, Tomáš Kerlin Jazyková korektura: Pavel Bubla Grafická úprava a sazba: Martina Petrová [email protected] Sazba stránek ČHS: Petr Jandík © autoøi èlánkù Za vìcnou správnost pøíspìvkù zodpovídají jednotliví autoøi. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme. Redakce si vyhrazuje právo zveøejnit obdržené èlánky na Internetu. Tisk: EXPODATA-DIDOT, spol. s r.o.

Patrik Aufdenblatten

Workshop s Albertem Leichtfriedem

ÈASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAØE

Vychází 6x roènì cena výtisku 69 Kè, roèní pøedplatné 395 Kè ISSN 1212-7957 Registrováno MK ÈR pod èíslem E5208 ze dne 6.4.1990. MIÈ: 46913. Bankovní spojení: è.ú. 169897423 kód banky: 0600 název úètu: Montana - Tomáš Roubal Distribuce v ÈR: spoleènosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & KAPA, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. předplatné přes www.horokupectvi.cz Pøíští èíslo vyjde 9. 4. 2008

Textová uzávìrka è. 2/08 je 5. 3. 2008 Uzávěrka inzerce po domluvě.

Seznam abonentů, kteří dostanou čepici, najdete na našem webu