contents Editorial We asked… Comics Ice climbing in Japan. Few words about ice climbing. General info. A story of first ascent of the Encore performed by Albert Leichtfried. Slovak climbers in the Cordillera Huayhaush – Peru. Czech rock-climbing represantation – Adam Ondra. Two short climbing trips to High Tatras. Thailand – the winter paradise for the rock climbers from all over the world. Pictures from Tarn, France. There is many oddities in Kopold´s ascents in the last time. Briefly review. An effigy of famous Austrian climber. Remembrance of Stanislav Šilhan. Křižák – Small sandstone climbing area nearby Adršpach. News from the Czech Mountaineering Association. In our shops... The Mountain Academy. Methodology of basic skills for climbers. 6th Internetional Festival Of Outdoor Films.
Beeings in my heart. Learn how to train better. Huncovský štít (2.351 m) – High Tatras walls. Ivan Gálfy – An effigy Go for it… Competitions. 1/100 for the scrub – Vilém Pavelka still irritate his old friends. Epilogue
obsah Úvodník Iva Šemberová
2
Zeptali jsme se...
2
Komiks Vojtěch Dvořák
2
Ledy v Japonsku Albert Leichtfried
4
Lezení ledů redakce
10
Encore M 12/13 Albert Leichtfried
12
El Guardian de Pachamama Vladimír Linek
14
Adam Ondra Petr Resch
22
Tatranský vánoční dvojboj Švihy
26
Prosluněná Ton-Sai David „Laďa“ Jaroš
28
Pozdrav z Francie Maky
31
Dodo I. Koller, J. Kopold, I. Žila
34
Angela „Angy“ Eiter redakce
38
Vzpomínka na Standu Jiří Novák
40
Křížový vrch (Křížák) David Goll
42
ČHS
44
Na pultech
46
Mountain Academy – týden 2. a 3. Jirka Žiži Novák
47
Metodika A. Volk, V. Dvořák
48
Horolezecké filmy zabodovaly na festivalu outdoorových filmů Eva Kadlecová
48
Horolezecké příběhy na pokračování Vladimír Šoltys
49
Mučírna Martina Patzelová
50
Tatry Jozef Gurník
51
Chtěli jsme se zapsat do historie Martin Krejsa
52
A jdi... redakce
56
Závody I. Šemberová, H. Lipenská, M. Macek
58
1/100 pro nýmanda Vilém Pavelka
64
Hovory z Montany Tomáš Roubal
64
Ledy v Japonsku foto: Hermann Erber Adam Ondra – vítěz MEJCUP bouldersession 2008 foto: Petr Němec
úvodník „Tý jo, já mám napsat úvodník do Montany???“ ...tak takhle nějak vypadala moje první reakce. Nejsem ani vynikající lezkyně, ani předsedkyně horosvazu, a takový Hotejl si nemůžu pamatovat, ani kdybych chtěla. Co tu teda můj podpis dělá? Nu což, šéfredaktor je hazardér, a tak mě můžete považovat třeba za vox populi.
Iva Šemberová
anketa
Jsem totiž jedna z těch, kteří lezou pro radost, pro potěšení z pohybu, z překonávání strachu, pro kontakt s přírodou a s lidmi. Samozřejmě že také občas zůstávám s pusou dokořán nad úspěchy jiných. A fandím jim v tom, že chtějí posouvat hranice lezení dál a dál. Ale život není jen o číslíčkách a písmenkách, a tak se netrápím faktem, že mé vlastní výkony lidi spíš pobaví než udiví. Jsem toho názoru, že bychom měli být nanejvýš spokojení s tím, že jsme lidmi, protože jen ti si mohou uvědomovat to nekonečné množství požitků, které nám pobyt v přírodě poskytuje. Když zavřete oči, můžete se znovu rozhlédnout z vaší oblíbené věže. Vítr fouká, je příjemné
teplo a z hloubky pod vámi je slyšet cinkot. V prstech cítíte tvrdou žulu, zrnka písku, nebo třeba rozpálený kov od slaňování. Když se budete soustředit ještě víc, ucítíte nateklá předloktí a prolezená bříška prstů. Vzápětí naskočí vzpomínka na pocit úlevy, když jste si po západu slunce bolavé prsty chladili o studenou desítku. Pak se bezděky pousmějete nad tím, jak byl takový večer s přáteli po prolezeném dni příjemný. Odborníci tomu říkají denní snění. Pomáhá nám k celkové relaxaci, a navíc prý posiluje touhu tyto sny realizovat. Funguje tedy zároveň jako prvotřídní motivační rozcvička. To jsou věci, které mi pomáhají překonat zimu, během níž se dostanu leda tak na překližku. A pak mi už ani nevadí, že venku je minus patnáct a omrzá mi nos. Tak tedy lezte, vnímejte své okolí a sněte… po celý rok!
Dáváš si pravidelně novoroční předsevzetí? Jak zní to na letošní rok?
„Novoročné predsavzatia? No jasne. Ráno budem behávať, pravidelně trénovať a po večeroch zhybovať. Pravidelně založim denník, kde zaznamenám prvé dva týždně všetky aktivity a na konci roka skontrolujem moju počiatočnú motiváciu.“ Zuzana Čintalová Stálice slovenské lezecké scény
Předsevzetí si radši žádné nedávám, protože vím, že bych jej asi nedodržel. I když pravda, že na tento rok takový jedno předsevzetí mám, a to učit se. Maturita se blíží... :( Každý rok se spíš snažím dodržovat takový všední lezecký a osobní priority, trénovat, lízt na skalách, trénovat, závodit a trénovat... a taky se věnovat své přítelkyni a svým blízkým. Martin Stráník Reprezentant ve sportovním lezení
Novoroční předsevzetí jsem zrušila. Většinou jsou to stejně nesplnitelný sliby. Občas se mi stane, že si něco nastavím, že to „musím“, dám si vlastně takové předsevzetí, ale impulsem určitě není datum 1.1., ale spíš je to reakce na nějakou důležitou situaci. Jedno z nich je třeba to, že se snažíme 31.12. i 1.1. hodně sportovat, být někde na lyžích, na skialpech. Prostě nestrávit tyto dva dny čekáním „na něco“, velkolepou „pařbou“ a dlouhým a náročným střízlivěním, ale příjemným sportováním, na které se určitě lépe vzpomíná. Soňa Boštíková Výšková horolezkyně na mateřské
2
Japonské Alpy se staly vytouženým cílem pro vášnivé lyžaře. Nekonečné množství prašanu a nízké teploty doprovází zimní období na Hokkaidó, který je nejsevernějším japonským ostrovem. Samozřejmě je tedy taky nabíledni, že tento ostrov by mohl být vhodný i pro ledolezení. Přesto se nedá říci, že by se v Evropě daly sehnat nějaké informace týkající se ledů v Japonsku. Cesta do země, kde se nedokážete dorozumět vlastně ani „rukama nohama“, kde se i všední každodennost naprosto odlišuje od té naší, kde už jenom samotné nalezení lezitelných ledů představuje skutečné dobrodružství. Ke konci loňské zimní sezóny jsme si (Markus Bendler, Hermann Erber a já) chtěli toto zvláštní dobrodružství zakusit. Jedno mi při zdlouhavých přípravách na tuto cestu bylo brzy jasné: Bez pomoci mluvčího a zároveň někoho, kdo se vyzná v japonské kultuře, budeme v Japon-
Plovoucí led
4
sku naprosto ztraceni. Proto jsem se pokusil navázat nějaký kontakt s místními lezci a požádat je o pomoc. To nebylo zrovna jednoduché, neboť na ostrově Hokkaidó je jen velmi málo lezců a většina Japonců neumí slovo anglicky. K tomu všemu je mentalita Japonců taková, že na otázku odpoví jednoduše jen: „Tak to nevím.“ Trvalo to přes dva měsíce, než jsme našli hrstku horolezců, kteří naší otázce alespoň porozuměli. S velmi malým povědomím, co všechno by nás tam mohlo potkat, vyrážíme 26. února směrem Sapporo. Po příjezdu se nám několikrát stalo, že nezbylo než se nad neuvěřitelností tohoto rozdílného světa usmívat... Když jsme si vyzvedávali náš RAV4 z půjčovny, poprvé jsme se tu postarali o jistou senzaci. Paní u pronájmu nemohla uvěřit svým očím, když zjistila, že nezvládneme ani jedno slovo japonsky, a navíc že volant zbytečně hledáme na druhé straně.
Hned na letišti nás vyzvedl Sebastian Nault, který se snažil být stále s námi, abychom se trochu rozkoukali. Na další den pozval do svého bytu snad celou místní lezeckou komunitu. Při spontánní přednášce a prohlídce diáků jsme je seznámili s našimi předešlými dobrodružstvími a u sushi s pivem společně s těmito přátelskými „místňáky“ plánovali čas, který jsme měli na ostrově strávit. Také na Hokkaidó se ledolezecká sezóna pomalu chýlila ke konci, i přestože při našem příletu jsme kvůli mohutné sněhové bouři sotva něco viděli. Nejprve jsme chtěli vyzkoušet něco u pobřeží, až se začne ještě více oteplovat, můžeme se přesunout do o něco chladnějšího středu ostrova. Jako náš první cíl jsme vybrali pobřežní oblast Raiden. Přímo u moře jsme vylezli dva zamrzlé vodopády, Nairu WI 6 a Runzee III WI 5. Vzduch prosycený solí působil tišivě na mé momentální nachla-
Furope no taki – utrhla se ledová střecha, Markus s Albertem jsou v pořádku, ale šokováni
5
Lector (M7+/WI5/WI7) – při výlezu
6
Panague no taki (WI5)
Little Princess (M8+/A1/WI5+)
zení, a to tak, že jsem si hned první den mohl naplno užívat lezení náročných japonských ledů a mít z toho opravdové potěšení. Na víkend se k nám chtěl přidat Genki Narumi, jeden z japonských ledolezeckých nadšenců. Ukázal nám oblast v Chiyosibetu, kde se nachází ty nejtěžší mixové cesty Japonska, v obtížnosti až do M 9+.
Už po cestě k této oblasti nás udeřila do očí obrovská formace z ledu zhruba uprostřed jedné mixové cesty. Při podrobnější prohlídce jsme se rozhodli tento mix prozatím odložit. Chtěli jsme svou návštěvou „poctít“ jednoho ledového obra s gigantickou, přirozenou střechou z ledu, která nás čekala při výlezu. Ve třetí délce, kde nás čekal tento neuvěřitelně strmý led,
jsme museli o RP přelez tvrdě bojovat. Protože nám tento útvar udělil lekci ve věci lezení ledů, pokřtili jsme cestu Lector a oklasifikovali ji stupněm WI 7. Po tomto první intenzivním dni jsme se rozhodli relaxovat, potulovali jsme se „hightech“-světem a navštívili několik nákupních center. Žádné sněžení už nemělo přijít, ohlašovalo se 7
jaro. Vydali jsme se směr Sounkyo, které je považováno za vlastní ledolezecké centrum ostrova Hokkaidó. Při teplotách kolem -10 °C jsme vylezli několik klasik, a také působivou linii Little Princess. Těch 200 metrů Malé princezny bylo utvořeno skutečně velmi různorodě. Touto cestou s hodnocením M 8+, A1, WI 5+ jsme se, včetně focení, zabývali celý den. Čas plynul jako voda a k závěru našeho po-
bytu jsme chtěli ještě navštívit oblasti na východním pobřeží a na jednom poloostrově objevit dosud neprozkoumanou oblast. Přímo u moře jsme zdolali mořské útesy u Abashiri, zatímco kolem nás kroužilo několik mořských orlů a byli jsme obklopeni množstvím plovoucího ledu. Opravdu zvláštní místo. Bohužel, byl už březen a dost se otepli-
lo, přesto jsme chtěli zkusit ještě jednu cestu. Pokus o prvovýstup zamrzlého vodopádu Furope jsme kvůli velkému teplu museli vzdát – pár metrů od nás se zřítila obrovská střecha z ledu. Jaro dorazilo na Hokkaidó, my se vrátili zpět do Sappora a předtím, než jsme se vydali na dlouhý let zpět do Evropy, jsme šli poznat i něco ze zvláštního japonského nočního života...
První délka mixové cesty Little Princess
Svět ledu v Sounkyo
8
Ledolezení na ostrově Hokkaidó/Japonsko Jak se tam dostat / Přílet a příjezd: Letecké spojení na ostrov Hokkaidó je velmi dobré. Nejlepší je letět do Tokia a odtud letět s místní společností na New Chitose Airport/Sapporo. Na pohyb po ostrově je pak doporučeníhodné zapůjčit si auto s navigačním systémem. Toyota-rent-a-car Sapporo najdete poblíž letiště i v dalších větších městech na Hokkaidó. Nabízí dobré služby za rozumné ceny – http://www. toyotarentacar.net/english/ Ubytování: Sounkyo: Spousta hotelů je přímo v soutěsce, kde naleznete i ledy. Je snadné najít ubytování jakéhokoliv druhu s anglicky hovořícím personálem. Raiden: Hotel v Iwanai – 5 km od oblasti. Chiyosibetu: Místní ubytování v Ofuyu-masaki, asi 2 km jižně od lezecké oblasti. Bez japonštiny je skoro nemožné místo najít. Jiné hotely ve větších městech blízko dálnice. Abashiri: Rozdílné hotely přímo v Abashiri – 10 km od lezecké oblasti, snadno k nalezení. text foto překlad
Albert Leichtfried Hermann Erber Alena Kopfová Tři „Japonci“, hlavní aktéři tohoto článku
4 3
1
Oblast
Počet cest
Obtížnost
Přístup
Situováno
Doporučeníhodné cesty
(1) Souunkyo
15
WI3 – WI6 M8+
5-60 min
Soutěska
Little Princess M8+/WI5+/A1 Vanishing Moon WI 5/6
(2) Raiden
6
WI4 – WI6+
20-40 min
Coast
Nairu WI6 Big Wave WI6+ (zřídka vyjdou podmínky)
(3) Chiyosibetu
15
M6 – M9+, WI7
30 min
Coast
Lector WI7 Tennkuunoshiro M9+
(4) Abashiri
10
WI3 – WI5
5-20 min
Coast
Eagle Fall WI4/5
2
Led naštěstí drží...
Sake – úspěch v cestě Lector je třeba oslavit
9
Lezení ledů pár základních informací Není to ani tak lehké, ani tak těžké, jak by se na Co potřebujete? první pohled mohlo zdát. Mačky, cepíny a šrouby do ledu. Mačky by měly být rámové s vertikálními hroVlastní lezení ty. V poslední době se čím „Mlátíte do toho jako hluchej do vrat,“ pravil kdydál více mezi lezci prosasi pan Doudlebský. Inu, kdo to opravdu umí, seká zují mačky pouze s jedním krátce a přesně a zároveň rychle pozná, jestli hrotem vepředu (monohrojej cepín udrží. Zpočátku určitě budete zasety). Zvyknete-li si na jejich kávat cepíny co jen to jde, ale jakmile poznáte, ne zase tak klasický vzhled, že je to namáhavé a cepíny se potom poměrrychle pochopíte, že i jeden ně těžce vytahují, začnete si (radši) víc věřit. hrot stačí. Skuteční mistři si Pro zásek si vyberte vhodné místo, nejlépe co (zejména v mixech) pochvalumožná nejkompaktnější, ovšem od pohledu jí lepší vyvažování nohou právě měkčí (vyloženě tvrdý led má sklon se spíše štípat). Podaří-li se vám to (třeba na poněkona jednom předním hrotu. To je likáté), tak dobře, že pak nejde cepín vytáhale pro tuto chvíli zřejmě jen nenout, zkuste podebrat zobák cepínu rukou, místná poznámka. zespodu, nejlépe mezi palcem a ukazováčCepíny („pikle“) byly kdysi jen kem. Cepín pak nejspíš půjde vytáhnout lépe, jedny. Na chození i lezení. Dřevěné než byste čekali. s kovovou hlavou. Tehdy, v časech, Práce nohou. Na první pohled by se dalo kdy se pozdě do noci z malé kovárříct, že si vysekáte stup kdekoliv. To je možny na okraji horské vísky ozývaly ná zpočátku pravda, ale čím budou vámi podivné zvuky, a chrabrý dobyvatel lezené ledy kolmější, tím více dojde na okolních vršků (nejspíše pan učitel, techniku. Přece jen je jednodušší dát nohu velkostatkář či jiná místní honorace) na nějaký výstupek či zasekávat do leptu spolu s kovářem zkoušeli vyrobit šího ledu. Po pár cestách zjistíte, že je to nový a lepší cepín, snad vzniklo ono vlastně obdobné jako jiné druhy lezení. úsloví: „kout pikle“. Čiliže připravovat Chodidlo držte co možná nejvíce vodoněco nekalého (byť v tomto případě karovně. Byť se to zdá trochu nepřirozené leného). Dnes už je cepínů celá řada. (každý má zpočátku tendenci stoupat si Na ty chodecké můžete rovnou zajakoby na špičky), ve vodorovné poloze pomenout. Na ty vyloženě závodní či vám chodidlo drží nejlépe. do těžkých mixů nejspíše taky. Cepíny na lezení mají vyměnitelné hroty a přes několik „vývojových stupňů“ poslední doby Několik rad Sledujte počasí. Při větších výky(Camp – Hyperculoar, Simond – Piranha, vech v teplotách se mohou stát Charlet Moser – Quark) se přišlo na to, že nestabilními (a zřítit) i celé ledoideální cepín je prohnutý do tvaru vzdáleně pády. Ledy (zejména ty v úzkých připomínajícího číslovku 7. Při zasekávání horských údolích) mohou být takového cepínu si neomlátíte klouby na lavinézní – kdesi v kotlích nad rukou a zároveň je pod hlavou cepínu volné nimi se může utrhnout čerstvě místo, což usnadňuje zakládání cepínů v členapadený sníh. nitějším terénu. Snažte se nemít cepíny moc Šrouby. Na bazarovém trhu narazíte na u sebe. Zejména v horších teruské titanové v ceně několika málo stokorénech hrozí, že vytrhnete celý run. Nízká cena je vykompenzována tím, že se blok ledu. I při traverzech je pro svůj úzký průměr podstatně hůře šroubují lepší přesahávat na zaseknunež lepší (ovšem i dražší) výrobky renomovatém cepínu, než sekat moc ných výrobců. blízko sebe. Nedaří-li se vám zašroubovat šroub, nepřehánějte to se silou a radši jej ovažte, nebo 10
zkuste umístit jinam. Velmi pravděpodobně jste totiž narazili na skálu, která nejenže nepovolí, ale navíc otupí ostré zuby šroubu. A hned při příštím šroubování si na to nejspíš vzpomenete. Při odlezu šroub pokud možno oblezte, ať moc mačkami nepoškodíte jeho bezprostřední okolí. Štandy dělejte pokud možno tak, aby nebyly ve spádnici dalšího postupu. Při ledolezení odpadávají od prvolezce kusy ledu, které mohou nepříjemně domlátit jističe. Na štandu vyšťárejte ze všech šroubů led. Efektivní, byť nepříjemné, je rozehřátí šroubu v holých dlaních a jeho následné vyfouknutí. Šroub se zamrzlým ledem uprostřed je k ničemu. Při vícedélkových cestách používejte na štandu více šroubů, pokud možno ty nejdelší, které máte. Na takovém štandu „přesedejte“ stejně jako jinde ve vícedélkových cestách, lano od prvolezce procvakněte jisticím bodem! Na štandy se hodí jiné, teplejší (byť klidně i horší) rukavice než na vlastní lezení. Tyto můžete použít i na slanění. Přece jen je škoda trhat ty lezecké, no ne?
Noste s sebou několik delších smyček. Spousta ledů jde slanit po okolních stromech. Naučte se dělat Abalakovy ledovcové hodiny. To vyvrtáte šroubem dvě díry, do tvaru písmene V, kdy vrchol spojnice obou děr je co možná nejhlouběji v kvalitním ledu a mírně dolů. Těmito potom provlečte smyčku. Pro snazší provlečení použijte lezecké šťáradlo nebo „udělátko“ vyrobené z nějakého drátu, kupříkladu ze špice od jízdního kola. Chvilka cviku se vám potom mnohonásobně vrátí při slaňování neznámo kam. Obtížnost ledů je označována písmeny WI (winter ice) a číslovkou. Čím vyšší číslo, tím těžší lezení. Někde na hranici WI 6+/7- končí ledy a nastupují mixy. Čím těžší mix, tím méně ledu. Kde začít? Nějaké ledy se najdou i v našich horách, ve Slovenském ráji či v Tatrách, ale na vícedenní čistě ledolezecký výlet bude asi nejlepší odjet do Rakouska.
Zkuste třeba Raxalpen, Maltatal, Gasteinertal, Zillertal, abychom jmenovali jen pár těch nejbližších a nejznámějších oblastí. Za zmínku stojí i ledolezecká stěna v blízkosti Vírské přehrady (více na: www. adrex.cz). Co se týká ledů, vztahuje se obtížnost na nejlehčí průstup daným ledem v ideálních podmínkách. Takže spíše než jen slepě číslům, důvěřujte i svým instinktům a zdravému úsudku. Možná je někdy lepší zkusit se „hecnout“ do něčeho kompaktnějšího, byť těžšího, než si užívat strachu ve špatně natečených glazurkách, které se koncem zimy stanou „choďákem“. Na druhou stranu, v době, kdy čtete tyto řádky, už vrcholí ta pravá „ledařská“ sezóna, tak proč to nezkusit? text a foto
redakce
poslední době si stále dokola kladu otázku, co se to děje v nejvyšším stupni obtížnosti mixového lezení. Obrovský boom, kdy jedna zpráva o úspěchu střídala druhou, viditelně opadl. Nabízí se tedy otázka, jestli to náhodou není tím, že protagonisté ztratili o těžké mixové cesty zájem. S tím v žádném případě nemohu souhlasit, zájem je větší než kdykoli předtím. Ale k tomu, abyste ještě našli a udělali tak prvovýstup nějakého mixu těžké klasifikace (přičemž k tomu, aby se k takovým cestám počítal, je potřeba překonat i nějaké pasáže ledu), je podle mého názoru nutné vyřešit několik problémů. To, že lezete těžké cesty, samo o sobě nemůže stačit k tomu, abyste udělali nějaký nový prvovýstup. Přinejmenším je dosti těžké vůbec najít nějakou logickou mixovou linii s co možná největším podílem ledu, samozřejmě i se skalními pasážemi, většinou v extrémně přečnívajících střechách, které je možné překonat jen díky komplexním a atletickým pohybům... zkrátka takovou cestu, kterou pak můžete ohodnotit tím nejvyšším stupněm obtížnosti. Typickým příkladem pro jednu takovou cestu je nová cesta Encore v oblasti Dryland u Innsbrucku. Po pět let zůstávala tato cesta mimo moji oblast zájmu, a to i přestože jsem okolo ní procházel snad při každé návštěvě Drylandu. Díky stále většímu množství tréninkových stěn a každý rok rostoucích zkušeností špičkových lezců stoupá výkonnostní úroveň rok od roku i u lezení mixů. Cesty, které před pěti lety představovaly absolutní limit, leze dnešní špička na rozehřátí. Tento obrovský nárůst výkonnosti je také důvodem, proč nyní považuji nalezení nějaké cesty pro prvovýstup v obtížnosti kolem M 13 za přinejmenším natolik náročné jako samotné vylezení této linie. Letošní zimu se první ledy v Drylandu tvořily už v listopadu. Opravdu netypické pro oblast, která za normálních podmínek nabízí zábavu pro ledolezce až od půlky ledna. Ovšem letos se tu nacházelo dostatečné množství ledu už začátkem prosince. Stav ledu mě natolik motivoval, že jsem v Drylandu strávil několik dní s Benny Purnerem, a dvanáctého prosince se mi navíc podařilo konečně (po intenzivním „rozbouldrování“ a několika pokusech) spojit všechny kroky v mém novém projektu. Klíčové místo cesty Encore představuje nejistý skok do díry, který je následován velmi těžkými kroky v první ze dvou horizontálních střech. Abych mohl Encore co možná nejpřesněji oklasifikovat, zopakoval jsem cesty Tension M 12+ a Game over
V
Encore M 12/13 opět, zase znovu, kromě toho... M 13-. Typově se Encore od obou těchto cest dost odlišuje. Zatímco v Tension i v Game over rozhoduje převážně vytrvalost při výstupu, v Encore je rozhodující skok do díry a jeho vyřešení. Ačkoli není moc jednoduché cestu Encore správně ohodnotit, zařadil jsem její obtížnost někde mezi obtížností cest, se kterými jsem ji srovnával. Záleží zkrátka na tom, jestli jste spíše vytrvalostní nebo silový typ. Vylezení cesty Encore nebylo to jediné, co se v Drylandu událo. Za zdůraz-
nění stojí, že Benny Purner se už definitivně zařadil mezi absolutní lezeckou špičku, což potvrdil 15. 12. 2008 působivým zopakováním cesty Tension M 12+. K tomu ještě rozšířil počet nových, pěkných cest v oblasti o zajímavou linii Seitenwind M 9.
text foto překlad
Albert Leichtfried Klaus Kranebitter Alena Kopfová
Encore M12/13
12
Albert Leichtfried „...jeden z nejlepších mixových lezců Rakouska...“ „...one of the best ice climbers of his generation...“
Benny v cestě Seitenwind M9
Minimálně něco podobného jste už asi o Albertovi slyšeli. Kromě toho, že je tento chlapík špičkovým lezcem a živí se i jako horský i lyžařský vůdce, je také meteorolog. Sám o sobě píše: „Jsem jen člověk, který rád tráví dny venku. Od dětství je moje veškerá činnost spojená s jedním přírodním živlem – vodou, a to ve všech skupenstvích. Ať už jako aktivního běžkaře na lyžích, fanatického windsurfaře, studovaného meteorologa s odborností na ledovce, nebo při mé činnosti horského či lyžařského vůdce, stejně tak při mé vášni k ledolezení – voda, sníh a led určují mou životní cestu.“ Albert se narodil 28. června 1976 – znamení Raka je, jak taky jinak (!), vodní znamení. Poslouchá rád Drum & Base, House, Trip Hop. A pochutná si hlavně na „pfeffersteaku“, zvláště po opravdu namáhavém dni. Navíc, dámy, blonďák s modrýma očima...
El Guardian de Pachamama Expedícia Treksport Puscanturpa 2008
Nádherné pleso Hunacpataycocha, vľavo kopec Trapecio, 5644, vpravo masív Puscanturpy Nádherný západ slnka na mestom Huaraz Druhý deň pochodu do základného tábora, členovia expedície Treksport Puscanturpa 2008, zľava Aňa Lineková, Vlado Linek, Maťo Duda, Stano Filkor a Paťo Barjak
14
V Cordillera Huayhuash som bol už v roku 2003, kedy sme tam boli trekovať po horolezeckej expedícii na Sfingu. Toto pohorie nám odporučil známy slovenský horolezec a cestovateľ Peťo Ondrejovič, ktorý sa vyjadril, že je to najkrajšie pohorie na svete a veľmi sa nemýlil. Spolu s Jurajom Hýrošom a Martinom Trníkom sme si spravili 3dňový okruh. Vyrazili sme z dedinky Llamac. Prvú noc sme prespali pri jazere Jauacocha s výhľadom na úžasné kopce Yerupachu, Jirishancu a Rondoy. Druhý deň sme vystúpali do sedla Sambunya vo výške 4.750 metrov pod kopcom Rondoy a prespali pri dedine Pallca a na tretí deň sa vrátili do Llamacu. Videli sme tu nádherné kopce a červík s myšlienkou
vyliezť na jeden z nich sa natrvalo usadil v mojej hlave. V tomto roku som sa do Huayhuashu opäť vrátil. Do Peru nás odcestovalo celkove 8. K našej pôvodnej zostave Aňa Lineková, Paťo Barjak, Vlado Linek, Maťo Duda (HK Filozof Bratislava) a Stano Filkor (VHK Michalovce) pribudli Dušan Myslivec, Peťo Gajdoš a Milan Mikuška, ktorí mali v pláne vystúpiť na Hauscarán. Našim cieľom bol kopec Cuyoc alebo Puscanturpa Sur. V Lime sme pristáli 14. júna 2008. To, že nám nedošli dve batožiny a práve tie najdôležitejšie, sme nebrali tragicky a hneď po prílete sme vyrazili do Huarazu, ktorý sa nachádza pod Cordillerou
Šesť vrcholov je vyšších ako 6.000 a vyše 30 cez 5.000 metrov. Najvyšším kopcom je Yerupajá s 6.634 metrami. Nádherné ľadovo-skalné končiare sa týčia nad úrodnými údoliami s malými pastierskymi dedinkami. Pri pohľade zo západu, kopce tvoria veľké T. Pohorie je od výšky 5.000 metPaťo bouldruje na balvanoch neďaleko základného tábora
Paťo pripravuje „čínsku pomstu“ v sedle Punta Tapush vo výške 4.800 metrov
Blanca vo výške 3.100 metrov. Naša letecká spoločnosť Air Comet nám prisľúbila, že ich pošlú za nami do hôr. Ale skúste veriť leteckým spoločnostiam. Sľúbili, ale neposlali. Nekonečné pokusy, telefonovanie, faxovanie sa skončilo neúspešne. Úplne neúspešne celkom nie, lebo na 3. deň sme sa aspoň dozvedeli, že batohy sú v sklade na letisku. Dušan, Peťo a Milan nás po štyroch dňoch opustili a vyrazili na Huascarán. Náš aklimatizačný pobyt v Huaraze, ktorý sme plánovali na tri dni, sa nám predĺžil na osem. Čakanie na batožiny sme si skracovali aklimatizačnými výstupmi do okolia Huarazu. Asi najkrajším výletom bol výstup na Lagunu Churup pod rovnomenným kopcom vo výške 4.450 metrov. Šiesty deň nám došla trpezlivosť a na otočku sme vyrazili so Stanom osobne sa zoznámiť s kométou.
Nočákom 8 hodín do Limy, na letisko, vydolovať batohy zo skladu a na obed naspäť do Huarazu. Zvyšné dva dni sme bojovali s miestnymi cestovkami s transportom do Cordillera Huayhuash a nechápali aká je to tu sľubotechna. Zďaleka sa vyhnite neserióznej spoločnosti Pyramide Adventure Tours. Nakoniec sme sa zverili do rúk jedinej spoľahlivej cestovky Galaxie, ktorá bola síce o niečo drahšia, ale splnila to, čo sľúbila. Z Huarazu nás odviezli autobusom do Llamacu, odkiaľ nám to trvalo do základného tábora 3 dni.
Cordillera Huayhuash Cordillera Huayhuash (čítaj „vajvaš“) sa nachádza v Peru na 10. južnej rovnobežke. Je to o niečo menšie pohorie ako jej severný sused Cordillera Blanca, ale divokejšie, neprístupnejšie a oveľa rozmanitejšie. 15
Aňa a Paťo rozcvičujú svaly pred nástupom do steny Občas okolo nás prefičali somáre trekových skupín
rov zaľadnené. Väčšia časť Huayhuashu je zložená z vápenca, ktorý je premiešaný pieskovcom a bridlicou. Celý juh pohoria je zložený z vulkanického materiálu. Suchá sezóna (v našom lete) poskytuje dlhé obdobie stabilného počasia s miernymi nočnými mrazmi, čím je Huayhuash vhodný na krásne treky. Základný tábor je poriadne vysoko, vo výške 4.700 metrov, skoro ako vrchol Mont Blancu. Je obklopený huayhuashskými ľadovými velikánmi, nádherné výhľady. Úplne vzadu na SZ sa týči najvyšší kopec celého Huayhuashu – Jerupacha, vysoká 6.634 metrov. Za ňou sú schované Jirishanca, 6.094 m a Rondoy, 5.879 m. Na týchto dvoch kopcoch pôsobili aj československí horolezci. V JZ stene Rondoya spravili v roku 1982 prvovýstup Slováci Dušan Becík a Ján Porvazník. V tom istom roku spravila prvovýstup na Jirishancu v JZ stene dvojica Jarýk Stejskal a Zdislav Drlík. Z Jerupachy smerom k nám sa tiahne hrebeň, v ktorom sú Siula Grande, 6.344 m (kto by nepoznal story Touching the Void, prvovýstup od dvojice Joe Simpson a Simon Yates z roku 1985, kedy Simon odrezal Joea z lana), Sarapo, 6.127 m, Carnicero, 5.960 m, Jurau, 5.650 m, Trapecio, 5.644 m a konečne náš kopec, Puscanturpa. 16
Le z e n i e v severných stenách Puscanturpy Túto cestu spravil lezecký pár Marisol Monterubio z Mexika a Oriol Anglada zo Španielska v dňoch 17. – 20. 7. 2005. Oklasifikovali ju 7c a povinné 6c+. Oriola som prvýkrát stretol v roku 2004 pod Shipton Spire. Odvtedy sme si pravidelne písali. Odporučil som mu našu cestu Vitajte v platniach Koricanchi na Sfingu, ktorú sme spravili s Duškom Beránkom a Radom
Staruchom v roku 2003. Veľmi sa mu páčila a na oplátku mi odporučil jeho cestu El Guradian de Pachamama na Puscanturpu, ktorá je vraj rovnako pekná. To bol aj dôvod prečo sme do pohoria Huayhuash toto leto cestovali. Hneď prvú noc nám pod stenou riadne mrzlo, bolo -6 stupňov. V stenách kvantá snehu. Na severe (Huayhuash sa nachádza na južnej pologuli a tak severné steny sú tie slnečné) to vyzeralo celkom dobre, ale vo východných, západných stenách a v žľaboch bolo kopec ľadu a snehu. Priamo nad S stenou Puscanturpy zhora visel
obrovský serak, našťastie trochu vpravo od našej línie. Aňa poznamenala, že dokiaľ tento ľadík nespadne, nepôjdeme domov. Prvý deň v základnom tábore nás čakalo sladké ničnerobenie. Maťo a Stano z výšky zle spali, Paťa boleli svaly na hrudníku, Aňa kašľala ako divá, lazaret ako má v horách byť, len mne našťastie nič nebolo. Nasledujúci deň to s Aňou vyzeralo kriticky, celú noc nespala a už sme zvažovali možnosť, že vyrazíme do nižších výšok. Antibiotiká jej zatiaľ nezabrali. Rozhodli sme sa, že počkáme ešte deň. Doobeda sme s Paťom triedili matroš, lebo poobede sme chceli nájsť nástup a spraviť prvú vynášku. Pod stenou sme boli ťažko naložení za 40 minút, čiže taká príjemná prechádzka, trochu snehového poľa. Nástup do cesty El Guardian de Pachamama sme našli pomerne ľahko. Asi 10 metrov nad zemou svietili v kúte 3 strieborné nity, asi kľúčové miesto prvej dĺžky za 7a+. Zložili sme veci a pelášili dolu, možno, že zajtra už začneme liezť. Aňa sa už našťastie cítila lepšie a nasledujúcu noc aj spala. Ráno bolo nasnežené. Pod stenu sme sa dostali za 30 minút, tešili sme sa, že aklimatizácia plynulo pokračuje. Prvú dĺžku si vybral Paťo. Vôbec som mu ju nezávidel. Fučal studený vietor a v kúte bol ešte tieň. Stihli sme len jednu dĺžku. V tej zime sme jednoducho neboli schopní liezť ďalej. Ľadové drúky na konci našich rúk s nami nechceli spolupracovať.
Každý večer sme mali o zábavu postarané. Stano sa učil na skúšku z patológie a tak nám podával podrobné spravodajstvo. V noci klasika, -7 stupňov. K raňajšiemu rituálu zase patrilo oklepávanie námrazy zo stanov. Náš denný režim určovalo slnko. Vstávali sme s prvými lúčami o 8.30, dovtedy riadne mrzlo. Do našej cesty začínalo svietiť asi okolo 11.00 a v tom čase sme boli na konci fixov. Ďalší deň sme si na zimu už trochu zvykli a posunuli sa hore o 4 dĺžky. Po druhej dĺžke bola veľká polica, z ktorej sme nevedeli nájsť nástup do štvrtej. Tak sme si ju vyliezli kadiaľ to pustilo. Dostali sme sa pod kľúčový 85metrový kút. Celá stena sa tu podobala na Devils Rock vo Wyomingu. Nádherný andezit, samý kút a špáry. Každých 5 metrov by sa tu dala urobiť nová cesta. Nasledujúci deň sme si dali oddych, teda nie všetci. Stano s Maťom nastúpili do mrazničky do talianskej klasiky SZ hrebeňa Puscanturpy Norte. Kvôli snehu a ľadu postupovali veľmi pomaly. O 16.00 boli len v polovici steny a rozhodli sa múdro pre zostup. O deviatej večer dorazili do tábora a dlho nám rozprávali horory zo steny. V noci bolo opäť chladnejšie, -8 stupňov. Keby Maťo so Stanom včera zabivakovali, asi by bola pekná zima. Ráno sa už Aňa cítila lepšie a do steny išla s nami. O jedenástej sme boli na konci fixov. Ak
Pod kľúčovou 7. dĺžkou cesty El Guardian de Pachamama 8+ (pôvodná klasifikácia 9) Paťo na pilieri v 9. dĺžke, 6+ cesty El Guardian de Pachamama
17
sa nám dnes podarí preliezť kľúčový kút, zajtra by sme sa nasťahovali do steny. V šiestej dĺžke za 7a boli na 45 metrov 3 nity. Rad bol na mne, navešal som na seba matroš a vyrazil. Na moje prekvapenie som po dvoch sedeniach v nitoch, kedy som si vyberal friendy spod seba, rýchlo doliezol na štand. Krásne lezenie, jemne položený kút, rozpory, špárky, technické kroky. Jediný problém bol v tom, že sme nemali viacej friendov rovnakej veľkosti. Paťo za chvíľu doliezol ku mne, tiež sa mu to veľmi páčilo. Siedma za 7c vyzerala podobne, 40metrový kút, 2 nity. Do prvého nitu Paťo liezol voľne, ale potom začal hákovať, čo značne spomalilo jeho postup. Po 3hodinovom boji doliezol na štand. Na dnes bolo posekané. Zajtra sa sťahujeme do steny. Ráno do základného tábora dorazila druhá expedícia, stádo 19 bizónov. Už sme si mysleli, že niečo nie je v poriadku. BC sme mali totiž rozložený na mínovom Paťo v 7. dĺžke cesty El Guardian de Pachamama, klasifikácie 8+, fantastické andezitové lezenie Trpaslíci ako v Tatrách značili trekové trasy aj v Cordillera Huayhuash
poli s hustotou lajen 5 na meter štvorcový. Bola zima ako v ruskom filme, mrzlo a fičal studený vietor. Napriek tomu sme sa rozhodli, že vyrazíme do steny. O desiatej sme boli na konci fixov. Za 7c dĺžkou bola polica a veľký žľab. Zbehol som do neho a po 15 metroch ľahšieho lezenia som bol na štande. Nad nami bol 200m pilier so 4 dĺžkami 6a, 6a+, 7b a 6b+. Na rade bol Paťo. Naliezol a hneď začal nadávať, že je to rozbité. Našťastie len pár metrov. Naledujúca dĺžka bola veľmi pekná až na rozbitý dolez. Nad štandom začínala širočina a nad ňou kút za 7b. 18
Paťo sa do nej s chuti pustil. Liezol voľne a tak rýchlo postupoval. Po 20 metroch doliezol na vežičku pod kút. Tu začal tĺcť skoby a rýchlosť klesla na nulu. My sme s Aňou zatiaľ mrzli na štande. Paťa sme ani príliš nevideli ani nepočuli. Bol za hranou a fičal silný vietor. Občas k nám dovial povel, aby sme povolili lano. Ale výkrik letím sme počuli zreteľne. Vytrhol skobu, potom ďalšie dve a zastavila ho až tretia po 10metrovom páde. Bolo práve 17.30 a slnko zachádzalo za kopce. K silnému vetru sa pridala aj zima. Bol najvyšší čas zlaniť k spacákom na veľkú
policu. Dali sme rýchlovečeru, super to vynález a zaľahli. Ráno bola pekelná zima -10 stupňov. Dnes sa nám do lezenie príliš nechcelo. Nakoniec sme vyrazili zo spacákov okolo desiatej. Kým sme vytrepali všetky veci hore, bolo už dávno po obede. Paťo po dlhom boji konečne doliezol 11. dĺžku. Ďalšia bola na mne. Vyzeralo to dosť nechutne. Viedla v Z stene a bolo tam veľa snehu. Preliezol som cez prvú vežičku a dostal sa do ľadového žľabu, ktorý som preliezol po totálne rozbitej skale a dostal sa pod širočinu za 6b+. V špáre bolo kopec ľadového snehu. Začalo sa mi
to „páčiť.“ Miesto skalného lezenia by sa tu uplatnil drytooling. Špára končila rozbitou vežičkou, okolo ktorej som sa bál zaistiť. Pomaly zachádzalo slniečko a zima liezla za nechty. Do štandu mi chýbalo 20 metrov a vôbec som netušil kde je. Vedel som, že mám traverzovať doprava, ale do zaľadnených platní sa mi nechcelo. Fičal vietor a nevedel čo robiť. Pomaly sa začalo stmievať a tak som sa rozhodol vyliezť doľava 5 metrov na hrebeň a zatĺcť si nit záchrany. Po polhodine som zlanil na štand. Teraz rýchlo dole. Celý deň sme nič nepili, lebo v tejto zime a vetre nám ani nechutilo. Rýchlo sme si navarili travellunch a zaľahli. Noc bola veľmi nepríjemná a chladná. Riadne fičalo a nemohol som zaspať, tak som celú noc čumel na hviezdy. Ráno bolo -10 a naviac vietor. Bŕŕŕ. Vstávali sme o siedmej a nedojedli ovsáky. Na oblohe sa zjavili círy. Napriek zime sme začali o ôsmej žumarovať. Došplhal som k nitu a začal v tej zime liezť. Najprv 10metrový traverz šestkovou platňou, ktorú som nevedel odistiť. Dostal som do plytkého kútika, kde som sa pod šupinou zaistil friendom. Štand som nevidel a nado mnou bol zaľadnená a zasnežená platňa. Návrat bol nemožný a tak som pokračoval obozretne hore. Holými rukami som si zametal chyty a stupy. Aňa mi občas do zapnutej vysielačky hovorila 8, 6, 4, 2 metre. Tu zaštandovať bolo nereálne. Zrazu so mnou hrklo. Kúsok nado mnou trčala zo snehu polovica nitu. Koniec lana, úplne na doraz som doliezol k nitu, oklepal ho z ľadu a konečne sa cvakol. Tu nezahyniem. Triasol som sa od zimy, ale aj od nervového vypätia. Na rade boli Aňa a Paťo. Aj šplhanie tejto dĺžky bol veľký zážitok, ale šťastne sa ku mne dostali. Paťo odliezol 10 metrov a dostal sa na veľké ľadové pole. Tak toto tu Oriol určite nemal. Na rad prišli mačky a zbrane a po 60 metroch sa Paťo dostal pod vrcholovú stenu. Za chvíľu sme boli u Paťa. Aňa toho už mala
plné zuby, ale podobne sme na tom boli aj Paťo a ja. Tá zima nás riadne nivočila. Na koniec cesty nás čakali ešte 3 dĺžky, 6c, 6a+, 6b. Krásne previsnuté špáry ma riadne namotivovali a odhodlane som vyrazil. Skvostné lezenie, na 50 metroch som si založil 10 friendov. Ďalšiu dĺžku Paťo rýchlo vyliezol a už sme boli na snehovej polici 40 metrov pod vrcholom. Počasie sa úplne pokazilo a nad Yerupachou zúrila snehová búrka a pomaly sa blížila k nám. Paťo plný elánu blízkosti konca naliezol do poslednej dĺžky. O 16.30 hlásil do vysielačky štand, výška 5.380 metrov. O 17.00 sme boli hore všetci. Rýchlo foto a ešte rýchlejšie dole. Mali sme pred sebou ešte hodinu svetla a nepríjemné snehové traverzy. Výstupu na samý vrchol Puscanturpy Sur po snehových pláňach sme sa vzdali. Hádam to výjde pri rýchlom RP preleze. Už za tmy sme boli na fixoch. Nechali sme tu všetok matroš a čo najrýchlešie zlaňovali na policu. Za chvíľu tu bola naša spása, spacáky. Dlho som nevedel zaspať, hlava stále liezla. Napriek tomu, že to nebola tá cesta, akú som si z Orioloveho popisu predstavoval, rozhodne to stálo za to. Pozeral som na hviezdy a preháňajúce sa mraky až som konečne zaspal. Bolo už po polnoci. Ráno bola opäť kosa a vietor, skoro ako v Patagónii. Aňa balila matroš na polici a my s Paťom sme vyrazili hore zrušiť fixy. Okolo tretej sme boli v základnom tábore. Maťo a Stano sa zajtra chystajú na dlhšie do Puscanturpy Notre. Počas našej neprítomnosti si zafixovali prvé tri dĺžky cesty Macanocata v SZ stene. Majú v pláne cestu nonstop doliezť za 3-4 dni. My budeme poctivo oddychovať a rozmýšľať do čoho sa za posledných 10 dní pustíme. Nasledujúci deň sa však Maťo pri žumarovaní šmykol a veľmi nepríjemne si vytkol členok. Noc ešte prečkali v stene na polici, ráno však museli dole. Maťo nejako doskackal do tábora. Pre neho už expedícia skončila.
(Po návrate domov sa Maťo dozvedel, že ten členok mal zlomený.) Po dvoch dňoch oddychu sme využili krásne počasie a konečne sme si zaliezli v tričku. S Paťom sa nám podarilo voľne vyliezť kľúčový kút v Pachamame. Šiestu dlžku som ohodnotil klasifikácie 7a, 8 a následne Paťo vyliezol najťažšiu siedmu. Pri doleze skonštatoval, že nie je taký borec, aby vyliezol 7c nad 5.000 m na druhý pokus a dĺžke dal klasifikáciu 7a+. Posledný týždeň sme mali nestabilné počasie. S Paťom sme sa pustili do výroby novej cesty na doteraz nezlezenú vežu v masíve Puscanturpy Sur. Po štyroch dňoch lezenia a sneženia sme sa dostali na vrchol vežičky.
Každé ráno mrzlo ako v ruskom filme
Cesta mala celkove 300 metrov lezenia v pevnej skale. Nazvali sme ju podľa chalanov z hostela El Tambo v Huaraze, ktorí nám pomohli. Vraveli si Burro Loco (Šialený somár) a vežičke sme dali meno Puscanturpa Chiquita. Na poslednú večeru, ktorá bola takmer naozaj posledná, sme si spravili nezničiteľnú a šialenú kombináciu cícera, šo-
19
Z prvovýstupu Burro Loco na Puscanturpu Chiquitu, Paťo tlčie prvý štand
šovice a fazule. Prvý budíček sme mali okolo polnoci, niekomu nestačili ani rýchle nohy a potom prišli ďalšie a ďalšie zahrievacie kolá. Keď prišli po nás o 6.30 ráno Ezer so svojou ženou Lupe, našiel iba rozbité vojsko. Iba ja som bol schopný vyliezť zo stanu. Snažil som sa im vysvetliť, že skôr ako o deviatej nikto z nás nevstane. Ezer pochopil a dal pokoj. Zo stanu nás vyhnal až šialený rachot. Obrovský serak vpravo od našej 20
línie konečne spadol. Znamenie bohov, bol čas ísť domov...
Cesta do civilizácie Ezer s Lupe bežali dopredu s našim nákladom a my sme sa plantali pomaly za nimi a nevynechali žiadnu možnosť odskočiť si stranou. Našťastie sme už vedeli, kde Ezer býva. Pri vodopádoch sa počasie pokazilo a hrozilo, že zasneží. Našťastie hrozba
tak rýchlo odišla, ako aj prišla. Za 5 a pol hodiny sme dorazili do Huayllapy. Hneď sme sa pustili do varenia, zjedli sucháre a rýchlo zaľahli. Cestu do civilizácie sme mali vymyslenú tak, že sa nevrátime do Llamacu, ale z Huayllapy pôjdeme do mestečka Cajatambo, odkiaľ ide autobus priamo do Limy. Nasledujúci deň sme vstávali o siedmej. O 8.30 prišiel náš sprievodca Juan. Ezer s Lupe išli dopredu s nákladom na koňoch. Čakala nás dlhá cesta. Najprv zostup z Huayllapy do dediny Uramaza a potom vystúpať vyše 1.000 metrov do sedla nad Cajatambom a zostúpiť do mestečka. Počasie bolo super, príjemné teplo a konečne nefúkalo. Za hodinu a pol sme zbehli do dediny Uramaza, kde nás čakala Lupe už bez koňa, ktorá nás sprevádzala až do Cajatamba. Juanovi sa asi zdalo byť čudné nesedieť na koni, tak si to vymenili. Klesli sme až do výšky 3.145 metrov a pomaly začali stúpať proti prúdu rieky Pumarinri. Bol to riadny výšľap. Lupe išla prvá. Aňa už bola výborne aklimatizovaná a ako jediná z nás jej stíhala. Z Uramazy do Cajatamba vedie široká, nová cesta. Na jednom mieste je čiastočne zasypaná, preto tadiaľ teraz nechodia autá. Po nekonečnom stúpaní sme konečne dorazili do sedla vo výške 4.184 metrov. Tu sme si na chvíľu oddýchli a začali zostupovať do Cajatamba, ktoré sa zdalo kúsok pod nami. Maťo už bol riadne zničený, bolela ho zranená noha. Podarilo sa mu odchytiť jedného domorodca s koňom. Za 20 soles sa zviezol až do Cajatamba. Vyzeral však veľmi komicky, veľký chlap, trčiace dlhé nohy v krátkych strmeňoch na drobnom koni. Zostup bol veľmi nepríjemný. Celkove sme prešli 20 kilometrov a trvalo nám to 7 a pol hodiny. Zložili sme sa v hoteli Huayhuash za 10 soles na osobu. Konečne civilizácia. V sprche bolo voda studená, ale nie ľadová priamo z ľadovcov, večera v reštaurácii a posteľ. Večer prišiel Ezer s družinou so všetkými našimi batohmi. Naši sprievodcovia sa usadili u nás v izbe, zjedli večeru a pustili sme sa do debaty. Naša neznalosť španielčiny nebola žiadnou bariérou a podrobne sme sa dozvedeli ako títo ľudkovia nažívajú. Cítili sme sa s nimi veľmi príjemne. Cordillera Huayhuash na nás zanechala trvalé stopy, strávili sme tu mesiac života a po tom, čo sme tu zažili sa sem budeme asi musieť ešte vrátiť. text a foto
Vladimír Linek
Poďakovanie patrí nášmu sponzorovi firme Treksport, ktorá nás kompletne vybavila kvalitným oblečením.
Pohľad z hrebeňa Pumarinri smerom na západ. Foto: Aňa Lineková
Vylezené cesty Cordillera Huayhuash, Puscanturpa Sur, 5.550 m El Guardian de Pachamama, kapsuľový štýl 27. 6. - 3. 7. 2008, vylezené 8 A3 (povinné 8-), 670 m, 16 dĺžok Patrik Barjak, Vladimír Linek, Anna Lineková, v lezení na prvom konci sa striedali Barjak a Linek. V dňoch 27. – 30. 6. zafixovali prvých 7 dĺžok, na noc sa vracali do BC, 1. 7. sa nasťahovali do steny a 3. 7. o 16.30 po dvoch bivakoch cestu doliezli. (8 AF, 6, CH, 6+ OS nová dĺžka (vôbec nebolo jasné kadiaľ vedie pôvodná línia), CH, 8 AF, 8- A1, 4, 6+ OS, 7- OS, 8- A3, 7+ OS, 2+ ľad a sneh, 8-OS, 6+OS, 7OS), koniec cesty vo výške 5.380 m, na vrchol nepokračovali, tretí bivak pri zostupe.
Prvovýstupcovia Marisol Monterubio, MEX, Oriol Anglada, ESP, 2005, 7c (povinné 6c+) 1. 6. a 7. dĺžka boli vylezené voľne v ďalších dňoch. 1. dĺžka 8 RP Linek 6. dĺžka 8 PP Linek 7. dĺžka 8+ PP Barjak Kľúčová dĺžka nie je klasifikácie 7c, 9, ale podľa nás 7a+, čo je 8+.
1. voľný priestup, 8 RP, 14. 7. 2008, zostup zlanením cestou, veľmi pekná cesta v pevnej skale 11 nitov na štandoch, 7 postupových nitov
Cordillera Huayhuash, Puscanturpa Sur, S stena Burro Loco (Šialený somár), prvovýstup na doteraz nezlezenú vežičku, Puscanturpa Chiquita 5.066 m, 10. – 13. 7. 2008 Patrik Barjak, Vlado Linek 7 dĺžok (6+, 8-, 8-, 4, 5, 8, 2 dolez na vrchol), 300 m Pri prvovýstupe použité fixné laná, v 3. dĺžke potrebné veľké Camaloty do širočiny 21
Tak si představte, co mě tuhle docela pobavilo. Adam Ondra mi napsal, že mu „dělalo velké vrásky na čele“ to, že bude autorem celého článku shrnujícího jeho famózní sezónu 2008. No jasně že psát sám o sobě je věcí těžkou, ale na ty „vrásky na čele“ bude ještě Adam nějakou chvíli čekat a než se jich dočká, lze se fakt jen hodně těžko domnívat, co po něm na skalách zůstane. A protože věšteckou kouli nemáme, zbývá nám se jen těšit. A nebo vzpomenout na rok uplynulý, kdy se Adam Ondra z nadějného mladíka stal lezcem, který nejenže všechny naděje a přání splnil, ale v mnohém předčil očekávání i toho největšího snílka. Předně bych ten rok nazval rokem cestovatelským. Myslím, že není na světě většího znalce cest evropského kontinentu nejtěžšího kalibru. Cest, které byly ve vývoji světového lezení zlomové. Cest, které často setřásly veškeré dosavadní pokusy o opakování. Cest, které čekaly na lezce neprahnoucího po snadných skalpech s vysokými čísly, které jsou symbolem dnešního vytrvalostními závodními borci našlapaného lezeckého světa. I takové cesty Adam umí. Vedle toho se však jal oprašovat pavučiny na téměř zapomenutých specifických liniích v Rakousku či od mechu obnažovat pověstné frankenjurské „kvaky“. Francie, Španělsko, Itálie, Švýcarsko, Slovinsko, Rakousko, Německo, Česko. On tu byl. Tady, jak lezl Güllich, Huber, Legrand, Bock, Andrada, Sharma, Kammerlander, Chabot. Tady všude byl…
způsobem podpořit i tvorbu a vývoj boulderingových oblastí, i když asi těžko by to šlo nějak materiálně, protože bouldrista „železo“ nepotřebuje. Jak vnímáš současnou lezeckou špičku (tu světovou)? Znáš někoho z ní? Koho si třeba vážíš, nebo jakého přístupu k lezení si vážíš? Co ti naopak na současném lezení nevoní? Rozhodně je špička stále širší a širší. To je podle mě to, co se u nás vůbec neděje. Rozdíly mezi lezci jsou u nás v první desítce větší a větší. Znám vícero lidí ze světové špičky a vždycky jsem se setkal pouze s vřelým přijetím. Nejvíc si vážím lezců, kteří byli či jsou univerzální – tj. že se věnují od boulderingu po bigwally. To je opravdu umění, a určitě lezení pak člověka jen tak neomrzí. Takoví lidé jsou třeba Josune Bereziartu, Tommy Caldwell, Manollo, Huberovci, Stefan Glowacz a další. Na současném lezení mi nevoní třeba opouštění od mezistupňů (8c+/9a je buď 8c+, nebo 9a). Jasně, je blbost dávat klasifikace jako 6b/b+, ale ve vyšších obtížnostech to už je poznat. Jak vnímáš občasné, někdy urážlivé, někdy prostě nezasvěcené, komentáře na svoje výkony? Čteš je vůbec? Pomáhají ti nějak se třeba vyvíjet (myšleno lidsky, myšlenkově)? Čtu je, ale snažím se do nich prostě vůbec nezasahovat. Urážlivé komentáře bývají opravdu velice výjimečně, každý negativní komentář není urážlivý a často je i pravdivý. Převažují kladné reakce nad zápornými, takže si z toho nedělám těžkou hlavu. Až mi někdy připadá, že je té chvály příliš… Abych z toho nezpych…
O Adamovi se toho už napsalo hodně a určitě ještě hodně napíše. Nechme teď proto psát jeho samotného o jeho „nej“ cestách. Z té škály jsme vybrali tak trochu symbolický název, zde je tedy „Jedenáct jedenáctek Adama Ondry“.
Jak tě, Adame, vnímají ve škole a vůbec tvé okolí. Ví, že jsi hvězda? V poslední době se to nějak „zvrhlo“ a nějak mi tak připadá, že mě ve škole zná každej. Moc mě to netěší, vždycky chci raději zůstat v anonymitě ve velkém okruhu, ale co nadělám. Spolužáci mě ale asi rozhodně nepovažují za nějakého nadčlověka, kdybych hrál třeba fotbal na takové úrovni, asi by mě brali úplně jinak. Co říkáš současné úrovni lezení u nás? Sice máme několik lezců světové třídy, pak ale následuje obrovský propad. Myslím, že je to vlastně strašný štěstí, že tady právě teď těch pár lezců je. Ve Francii je velká základna. Když přijedou na Evropák (juniorů), postoupí třeba všichni čtyři v kategorii do finále, ale nevyhraje třeba ani jeden. V zahraničí se o českém lezení ale moc neví. Všichni znají Mrázu, mě a naše (podle nich „crazy“) pískovce. A že se tam na těch „crazy“ píscích spíš chlastá než leze.
22
Adam Ondra
Jak vnímáš ČHS? Všiml by sis vůbec jeho existence, kdyby se tě nesnažil podporovat? Co by se dalo eventuálně vylepšit? Já bych svaz jako organizaci neviděl zase tak negativně. Velká část peněz z členských příspěvků jde na údržbu a přejišťování skal, což je asi jediná cesta, jak se normálnímu členovi platícímu příspěvky odvděčit. A přejišťování v poslední době „jede“ na celkem dobré úrovni. Jasně, na pískovcích je těch cest tolik, že se zatím přejišťují hlavně lezené cesty. Kdyby mě svaz nepodporoval, téhle činnosti bych si určitě všiml, i když bych možná nevěděl, že to jištění je od svazu. Možná by mohl svaz nějakým
Miniprofil: Celkem PP: sto dvacet kousků 8c a více V roce 2008 PP: dvacítka 8c+, 10 x 9a, 2 x 9a+ Celkem OS: 3 x 8c (všechny v roce 2008) Bouldery: 1 x 8B+, 7 x 8B Vícedélkové cesty: Silbergeier 8b+, Rätikon, 1 den, WoGü 8c, Rätikon, 1. přelez, Hotel Supramonte 8b, Sardinie, 1. OS Největší závodní úspěch: vítěz celkového pořadí EYS (Evropský pohár juniorů) za rok 2008 (v roce 2009 se poprvé Adam smí zúčastnit závodů SP dospělých) Sponzoři: La Sportiva, Rock Empire, Tendon, Hudy Sport, ČHS Ideální teplota lezení: 2 °C bouldry, 8 °C krátký cesty, 14 °C dlouhý cesty Záliby mimo lezení: skoro nic Nejoblíbenější jídlo: nudle Oblíbená knížka: Cesta do hor, F. Šilhan Oblíbený film: na filmy se takřka nedívám
Při druhém pokusu je vedro k zbláznění. I v únoru někdy padaj ve Špáňu mouchy na beton... Laktáty si teda nechávám pořádně odtéct a s posledními zbytky světla je posekáno.
Fuck the System 9a = 11 (Santa Linya) datum: 6. 2. 2008, počet pokusů: 3 teplota: 22 °C, prvovýstup: Dani Andrada délka: 25 m, obtíže: vytrvalost, silový boulder nahoře Přelez během jednoho dne, opět téměř za tmy. Silové tahy po zvláštních a mnohdy bolestivých chytech. Myslím, že je to stejně těžká cesta jako La Novena Enmienda. Během roku však následuje několik rychlých přelezů a Ramon navrhuje klasifikaci dokonce nižší. Asi mně to fakt nesedí.
La Rambla 9a+ = 11+ (Siurana) datum: 10. 2. 2008, počet pokusů: 5 (+5 v cestě Broadway) teplota: 20 °C, prvovýstup: Dani Andrada délka: 40 m, obtíže: vytrvalost, boulder nahoře S přelezem této cesty jsem ani dopředu nepočítal, vyšlo to jaksi nad plán... Nádherná linie v oranžovém pilíři s nástupovou spárou a klíčovou šedou stěnkou nahoře. Spodní část cesty jsem znal (nástup cesty Broadway 8c+/9a), proto jsem první pokusy věnoval ladění kroků v horní partii. S večerem přichází to správné tření – klíčové metry lezu jako v tranzu, už mi zbývá jen pár posledních kroků do položeného terénu, ale v předloktích mně začíná svítit červená... Cestu dávám až druhý den, kdy se v Siuraně sešla půlka Lleidy a čtvrt lezeckého světa.
Unplugged 11 (Frankenjura)
11 jedenáctek AO 2008 Digital System 8c = 11(Santa Linya) datum: 5. 2. 2008 počet pokusů: 1 (OS) teplota: 20 °C, prvovýstup: Dani Andrada délka 25 m, obtíže: vytrvalost Narozeninový den, blankytná obloha, až příliš ostré slunce a proti mně působivá linie. Tuto cestu již na sklonku roku 2007 dokázal „onsajtnout“ Chris Sharma, tak si říkám, že by to snad taky mohlo pustit. Ještě si dávám den předtím restday, aby měla oslava narozenin ty správný grády. Na nástupu se mi neleze úplně výborně, nervozita dělá své, ale podaří se mi překonat a hlavně vymyslet první dlouhou pasáž po oblých hadech. Ono lezení na onsight na hranici možností se spíše podobá loterii. Musím se jednou podívat z lepšího chytu nad hlavu, představit si v hlavě pravděpodobnou sekvenci kroků a jít. Žádné vracení se a přešlapování
na místě. Když se to podaří i s přešlapováním, není to přece onsight na hranici možností. Po odpočinku v jediném madle pokračuji a již není co řešit. Vidím jasné chyty daleko od sebe, takže rychle, buď to vyjde, nebo nevyjde. A ono to vyšlo.
La Novena Enmienda 9a = 11 (Santa Linya) datum: 5. 2. 2008, počet pokusů: 3 (+10 z cest La Novena Puerta a Traverz de la Enmienda) teplota: 20 °C, prvovýstup: Dani Andrada délka: 50 m, obtíže: vytrvalost Oslava narozenin ještě pokračuje – toto je druhý bod programu narozeninové party. První pokus jde celkem dobře, obě části cesty znám z minulého roku. První polovina La Novena Enmienda 8c/c+, druhá dolez lehčí varianty cesty Traverz De La Enmienda 8c+/9a.
datum: 1. 5. 2008, počet pokusů: asi 25 teplota: 15 °C, prvovýstup: Markus Bock délka: 8 m, obtíže: boulder, síla, silová vytrvalost Cesta je totální kvak. Jak říká Ála Rozsypal: simple jura style – brutal and agresive. A pro mě mnoho neúspěšných pokusů za vlhkých jarních výjezdů. Přelez přichází jako vysvobození, i když těch pokusů ve výsledku nebylo až tak mnoho, času stráveného chozením se dívat jestli je sucho bylo opravdu hodně...
Action Directe 11 (Frankenjura) datum: 19. 5. 2008, počet pokusů: asi 30 teplota: 14 °C, prvovýstup: Wolfgang Güllich délka: 15 m, obtíže: síla, silová vytrvalost K „Ekšnu“ asi není co dodávat. První 9a na světě a můj dlouhodobý sen. Největší problém mi dělal úvodní skok. Ne proto, že bych byl malý, ale protože je opravdu náročný, obzvláště na precizní provedení. A protože je na začátku, dával jsem jeden pokus za druhým. Samotný den přelezu byl utrápený, pády ve skoku, kůže na prstech se ztenčovala... Ale pak jsem to chytl a už nepustil. Zloba se rozlinula
23
Open Air
po celém jurském pralese a za vydatných řevů mi pomohla nakonec se postavit na vrcholový balkónek.
WoGü 11(Rätikon) datum: 26. 7. 2008, počet pokusů: 3 dny teplota:15 °C, prvovýstup: (Beat Kammerlander – vrtáno odspodu, pouze AF), 1. RP Adam Ondra délka: 250 m, obtíže: síla v prstech, technika Vícedélková cesta čekající dlouhých 11 let na první RP. Cesta se od ostatních cest v tomto seznamu liší zcela diametrálně. Nejen svou délkou, ale hlavně charakterem lezení. Délky (jednou 11-, jednou 10+/11-, jednou 10+, jednou 10- a dvakrát 9+) nepředstavují takřka žádné převislé lezení po chytech, ale balet po nechytech, které berou akorát díky tomu, že koušou až hrůza. Samotný jednodenní přelez byl hodně zajímavý. Štěstíčko na začátku příliš nepřálo, a tak jsem dvakrát vypadl hned v první, i když zároveň nejtěžší délce. Napotřetí jsem se za vydatné psychické podpory mého spolulezce Pietra dal Pra kousl a délku dal. Jenomže kůže na prstech byla tatam. A nad hlavou ještě šest těžkých délek. Ke slovu přišla tejpovačka. Hodně tejpovačky. Při některých délkách jsem měl zatejpovanou více než polovinu bříšek prstů. Opakovat jsem musel ještě třetí (10+/11-) a čtvrtou (10) délku. Nakonec to klaplo a RP bylo na světě.
24
Weisse Rose 9a = 11 (Schleier Wasserfall) datum: 13. 9. 2008, počet pokusů: okolo 12 teplota: 14 °C, prvovýstup: Alex Huber délka: 50 m, obtíže: vytrvalost, boulder nahoře Lepší linii si snad ani nejde přát. Naprostý klenot! Cesta vede středem obrovského převisu v hlavním sektoru této nádherné alpské oblasti. Ačkoliv obdařena všemi superlativy, druhý přelez dlouhých 14 let po Alexu Huberovi neměla. Důvod? Jeden jediný krok – naprosto atypický poloskok se bránil zvládnutí i se sednutím. Samotný Alex cestu zkoušel celé dva měsíce! Den co den vyjma odpočinkových dní. Já jsem krok vyřešil poměrně rychle, ovšem v kuse mi vždy došlo. V září přišlo chladnější počasí a ruka se na té oblině prostě přilepila. No a byl konec…
Campo con Corvi 9a = 11 (Domusnovas, Sardinie) datum: 20. 10. 2008, počet pokusů: 7 teplota: 23 °C, prvovýstup: Adam Ondra délka: 25 m, obtíže: bouldry za sebou, vytrvalost Představte si 800 metrů dlouhou jeskyni, kde vede silnice a ještě před dvaceti lety se zde mohlo jezdit autem. Ze severního i jižního vchodu (respektive vjezdu) se leze. Zvláště ze severu je jeskyně působivá. Zde po hraně klenby vede právě Campo con Corvi. Místní mě do této lajny poslali jako do otevřeného projektu s tím, že to bude
něco okolo 8b+. Sice to prý vypadá těžce, ale že tam chyty jsou, jenom schované. Po prvních dvou pokusech krutého boulderingu a práce s kartáčem jsem nastínil pohyby. Cesta se po prvních osmi metrech stáčí a vede přímo už jen mírně převislou plotnou, kde ovšem přichází asi nejtěžší místo. Po několika dnech strávených na jiných skalách tohoto ostrova jsem se vrátil a po celodenním pokusování cesta padla. Asi žádnou jinou cestu jsem nevylezl tak blízko hranici pádu.
PuntX 9a/a+ = 11/11+ (Gorges du Loup) datum: 26. 10. 2008, počet pokusů: 11? teplota: 19 °C, prvovýstup: Alex Chabot délka: 25 m, obtíže: vytrvalost, silový boulder nahoře Taková dlouhá a pekelně vytrvalostní Frankenjura. Škoda několika umělých chytů na konci cesty, přesto v porovnání s ostatními cestami v této oblasti je to pouze zanedbatelná manipulace. V létě jsem byl v cestě tři dny a měla výraznou převahu. Měl jsem špatně vymyšlený sled kroků, podmínky nebyly ideální a obecně jsem na to prostě neměl. Na podzim to šlo jedna báseň, pěkně na druhý pokus.
Open Air 9a+ = 11+ (Schleier Wasserfall) datum: 17. 11. 2008, počet pokusů: 9 teplota: 6 °C, prvovýstup: Alex Huber délka: 55 m, obtíže: boulder
Téměř soused Weisse Rose. Vede v tom samém převisu, je ještě delší, ale už od pohledu zaujme méně. Problém cesty je stejný – boulder na konci střechy. S tím rozdílem, že je o dva stupně těžší. Samotné klíčové místo je okolo 8A+ fb. Ale po 40 metrech lezení... Kámen úrazu je ve dvou věcech – za prvé vůbec cestu překrokovat, za druhé mít hlavu na to, aby člověk padal po tolika metrech relativně lehkého lezení v brutálním bouldru až na samém konci. Poprvé jsem cestu zkoušel v létě a nic. Poté, co mi Alex poradil jeden chyt, jsem cestu v září po přelezu Weisse Rose zkrokoval a odložil na později. Listopadový prodloužený víkend, ideální volba v době inverzního počasí vyjet na Schleier. První dva dny je nádherně, já se ale v klíčovém místě vysloveně nádherně necítím. V pondělí, na Den studentstva, se necítím nádherně už ani na nástupu. K zatažené obloze se přidává studený vítr. Pěknej fujtajbl... Najednou
se mi ale celá střecha leze výborně! Úplně v pohodě dolézám do madla pod boulder, vyklepu a mažu. Lišty drží parádně a s velkou dávkou štěstí se trefuji do první dobré dvouprstovky a už to nepouštím...
text foto kresba
Petr Resch Petr Piechowicz, Vojtěch Vrzba Vojta Doubek
Tatranský vánoční dvojboj
Kolem vánočních svátků minulého roku se v Tatrách konečně vytvořily ty správné mixové podmínky a nám v uších po dlouhém nezáživném podzimu opět zaznělo to neutišitelné volání po horách, jejich kráse a nespoutané svobodě. Už delší čas mnou lomcovala ta bezmoc a neutěšenost života ve městě, moje vědomí neodkladně vyžadovalo útěk. Útěk za hranici těch dní plných stereotypu, někam, kde člověk opět pocítí svou přirozenost, tam, kde se cítí být svůj, tam, kde žije opravdověji. Vyrazili jsme do Tater. Konečně nám do tváří zavál chladivý vítr, ten co ošlehává tváře do ruda a na hřebenech víří sníh, a my ulehli do našich spacáků. Po mnoha týdnech jsem mohl zase pozorovat dokonalou hvězdnou oblohu, ve městech už dočista zničenou neutuchající září reklamních neonů, které si dnes tak bezohledně ochočují lidskou mysl. Neklidným spánkem nedočkavců jsme se probíjeli k prvním slunečním paprskům. Probudili jsme se v mrazivém ránu. První paprsky už barvily vrcholky okolních štítů a my se vydali Zlomiskovou dolinou směrem k Dračímu štítu. Měli jsme v plánu Pollakovu cestu (3 UIAA). Po nekonečných 900 metrech převýšení, naštěstí po tvrdém přemrzlém sněhu, jsme se dohrabali pod nástup. Jihozápadní stěna byla téměř bez sněhu, podmínky jsme bohužel úplně přesně neodhadli a tak jsme se rozhodli pro malou variantu. Žlabem jsme se dostali až pod Ihlu v Dračom ze severu, kde začalo už tvrdší mixové lezení. Petr se dal do první délky, bojoval téměř v suché skále tak za tři, občas zpestřené trávou a ledovou glazurou. Teplotní rozdíl jižní a severní strany se hned projevil a já na štandu pěkně a důkladně promrzal. Ale proč ne, už jsem skoro zapomněl 26
na zimní lezení. Hřál mě pocit, že jsem zas v místech, které mám nejradši a kochal se výhledy na Gerlach a Končistou, zatímco na hlavu se mi sypal sníh a kusy ledu. Podmínky nebyly ani v další délce ideální a krátký den udělal svoje, slunce se už nachýlilo k západu a započalo svou každodenní úžasnou hru barev, která je v zimě snad ještě působivější. Setmělo se rychleji než jsme čekali a začala ta napínavější část dne. V ten okamžik člověk může začít pochybovat, proč to všechno dělá, ale toho dne nic takového nepřišlo, při vzpomínce na poslední měsíce jsem si byl neustále úplně jistý, proč to všecko dělám. Chvíli jsme hledali možnosti na slanění, jedinou možností byl velký skalní blok, co ve mně nevzbuzoval přílišnou důvěru. Petr ale nebojácně nasedl do slanění a v pohodě dojel až do vysněženého žlabu. Zbývalo už jenom dojít za světel čelovek zpět na Popradské pleso. Další den bylo naše sebevědomí trochu nabourané, a tak jsme naplánovali žlabovou dupárnu západní stěnou na Malou Kopku. Počasí nám opět přálo, žlabem jsme vyběhli sólo po příjemném firnu, závěr jsme si zpestřili trojkovou délkou na samotný vrcholek, jen ve skeletech a bez zbraní. Prožili jsme si perfektní den ve
znamení té pravé pohody v srdci hor, vychutnávajíc ty pravé hodnoty, kvůli kterým se sem zas a znovu vracíme. Potom už jenom míhající se reflektory aut, ubíhající svodidla a smíšené pocity z návratu zpět do Brna. Návratu do míst, kde se prožité zážitky lehce spletou s nekončícími záběry křičícími z filmových pláten megalomanských nákupních center. Do očí bijící kontrast nás vrátil zpátky do reality… Naplněni touhou po dalších zážitcích se opět řítíme nocí, vnější svět se zužuje na tunel našich vlastních myšlenek, předení motoru nás ukolébává a přenáší do stavu kdesi mezi bděním a sněním. A už opět je tu sólo pro přírodní živly, ledovou krásu, klid i vznešenost hor. Tentokrát v posíleném čtyřčlenném týmu, a za ještě lepších podmínek se vracíme na místo činu. V pátek ráno vyrážíme na Galérii Ostrvy do Polského komína za 4 UIAA. Průchod symbolickým cintorínem během nástupu je dost nevšedním zážitkem, pro slabší povahy asi i znepokojujícím. Pro drytooling nevhodná vodou zaoblená skála (jak už to v komínech bývá) nám zahrazuje postup hned v první délce. Dvakrát se necháváme spustit a vystří-
dat, než délku vybojujeme, RP lezení na skalkách doháníme i tady k dokonalosti. Nad prvním štandem obtížnost kulminuje převiskem. Délka vychází na mne. Kolena, rameno, hlava, nevšedními pohyby se probojovávám k dalšímu štandu, a už zcela chápu Petrův výrok, že tyhle zimní cesty se lezou především živelně, bez ohledu na eleganci, trénovanou na zaprášených chytech brněnských bouldrovek. Čokový štand byl prověřen krátkým Petrovým pádem a jede se dál. Zde dochází i na pískovcové stavění (samozřejmě bez maček...), dole nás ani nenapadlo, jaké triky tu budeme muset využít. Už dostatečně vybátí se dostáváme k poslednímu těžkému místu. Zde jdu první já. Beru zbraně a pouštím se do delikátních glazur, přerušovaných místy skálou. Zkušenosti z něčeho podobného nemám žádné, a tak mi není dvakrát do zpěvu. Ledíky mne dovádí pod převislé místo, které raději pomocí smyčky přes vklíněný balvan hákuji. Konečně jsme už v lehčím vyledněném žlabu, ale zase s tmou na krku. Chybí nám 30 metrů. Petr je dolézá, pak už jen zatlouká 2 skoby a troubíme na ústup. Na dvě slanění jsme dole a hurá na chatu, dnes si pivko bezesporu zasloužíŠvihy a Petr
„Žlebová dupárna“ v Tatrách
Pohoda v srdci hor
me. 140 výživných lezeckých metrů nám zabralo vlastně celý den. Znovu se mnou rozlévá ten příjemný pocit, jak intenzivně se nám daří prožívat naše Dny. Sobotní ráno nás vítá zhoršeným počasím, od 2.000 metrů se převalují mračna a halí štíty do neproniknutelných mlh. Rozhodnutí padá na Gálffyho žebro na Tupou. Pochoutkové trávové lezení proložené skalními úseky do obtížnosti 3 nás přivádí až na vrcholový položený sněhový hřeben, kde už jdeme sólo vstříc vánici na vrcholu. Cestu 450 m dlouhou jsme zvládli na náš standart nečekaně rychle a už ve 14:30 dáváme vrcholovou fotku a čajík. Máme radost ze šťastného výběru cesty a bezproblémového průběhu, pozitivní zážitek umocňuje sestup po zadku z Ostrvy rovnou na chatu. Zpět do civilu se vracíme s novou energií načerpanou právě během těch ožeha-
vých, únavných, ale i příjemných a veselých chvil ve stěnách, dolinách a hřebenech našich Tater. Nyní se musíme znovu obrnit před onou dravou a rafinovanou civilizací, kde slova jako opravdovost nebo skromnost byla dávno vytlačena ekonomickými termíny, a vyčkávat, až zas přijde náš čas, kdy vyrazíme s novou nadějí tam, kam patříme. Ale s touto energií to půjde opět o něco líp… text foto
Jiří „Švihy“ Švihálek archiv autora
Termín: 26. až 27. 12. 2007 a 4. až 6. 1. 2008 Účastníci zájezdu: Petr Lazar Švihy V druhém termínu taky Mauglí a Jitka z VHS Brno.
27
„Kávu, prosím.“ Těmito slovy začíná výlet za lezenicí do Asie, za sluncem ošlehanou a tsunami zažitou pláž Ton-Sai. Pro neznalé, tento lezecký tropický ráj leží na pobřeží Indického oceánu v jihozápadní části Thajska. Cesta na pláž je velice jednoduchá. Zprvu je potřeba prosedět pár pěkných večerů za internetem a pohrát si se stránkami a kolonkami nabízejícími letenky levné a ještě levnější. Nebo, jak jsme to udělali my, mít nějakého známého u letenek, prostě být přímo u zdroje. Ceny letenek se liší společnost od společnosti, ale s určitou pravděpodobností můžeme počítat mezi 14.000 a 18.000 korunami. Jen připomínám znovu, cena se bude dost lišit. Vagoš sehnal zpáteční z Vídně za osmnáct a půl tisíce. Plán je jasný – doletět do Bangkoku, podívat se po štatlu a zamířit nočním autobusem do Krabi. Lístek se dá sehnat v kterékoli cestovní agentuře po celé Kao
San. Na té ulici se dá sehnat vše, co potřebujete. Kupujeme lístek BGK-Krabi za 450 bátů (dnešní kurz cca 100 THB/56 Kč a odjíždíme navečer směr jih. Dá se očekávat zpoždění… a my se skutečně dočkali (obvyklé zpoždění bývá hodinka). Po 9 hodinách a jedné zahrnuté přestávce nás Thajci vyhazují jako prasata z autobusu a mizí. Zde se hodí krátká připomínka. Thajci jsou menšího vzrůstu a rádi se nechávají zavírat po čas jízdy do zavazadlového prostoru, kde si obvykle nenávratně půjčují elektroniku. Při ranním těžce ospalém vystupování využívají chvíle a mizí vždy hodně rychle. Nejlepší je mít věci u sebe. V Suratani které leží na východním pobřeží přestupujeme do autobusu směr Krabi. Samozřejmě, pokud nějaký autobus jede do města, kterého chcete, tak je většinou nádraží několik kilometrů
od města nebo horší varianta je, když vás vyhodí na tom druhém, které leží na opačném konci města (stává se to často). V Krabi po krátké domluvě s místním řidičem dodávkového taxi míříme do Ao Nang (cesta sem vám bude trvat v závislosti na tom, jak rychle nabere zbývající
Thajci jsou menšího vzrůstu a rádi se nechávají zavírat po čas jízdy do zavazadlového prostoru, kde si obvykle nenávratně půjčují elektroniku. počet zákazníků). Do hodiny budete stát na pláži v Ao Nangu, kam se v roce 2004 přihnala ničivá tsunami, která měla na svědomí statisíce obětí na životech po celé jihovýchodní Asii. A odtud stačí už
Prosluněná Ton-Sai Pohled na hlavní sektory v Ton Sai Beach
28
Kdo rád leze po krápnících, dírkách, dírach, bude se tu nejspíš cítit jako doma. Pokud hledáte příjemné klima, skvělé tření skály, nepotící se ruce bez mádža a samotu, pak Ton-Sai nebude pro vás. Panuje tu teplé subtropické počasí, leze se spíše jen ve stínu. Zdejší lezecké sektory vám nabídnou mnoho možností, zda lézt ráno, dopoledne, v poledne, odpoledne nebo navečer. Stačí si koupit průvodce a začít se prolézat v sektorech, kterých je tu požehnaně. Všeobecně se dá říci, že lezení v této oblasti je v úplné blízkosti moře, takže nezapomeňte hodně pít. Co se týče klasifikace, tak začíná kolem 6a (těch tu není mnoho), kdo leze kolem 7a, ten se tu naprosto vyřádí. Ani 8béčkaři nezůstanou na holičkách, protože zatím maximální
Kdo rád leze po krápnících, dírkách, dírach, bude se tu nejspíš cítit jako doma. Pokud hledáte příjemné klima, skvělé tření skály, nepotící se ruce bez mádža a samotu, pak Ton-Sai nebude pro vás.
Ton Sai bay vám nabízí lezení hlavně po krápnících a to vše cca 20 metrů od moře
jen malý krůček do ráje, kterým je zakoupení lodního lístku na Ton-Sai. Přístup lodí je možný i přímo z Krabi, ale zdála se nám to jako dražší varianta. Při miniplavbě si zkuste všimnout, jak po levé straně vykukují z moře krásné převisy, ideální na Deep water soloing (DWS). Myslím, že na internetu je k sehnání i několik málo informací o DWS, jinak průvodce lezení v okolí Krabi můžete zakoupit u místních lezeckých guru na Rayley beach nebo Ton-Sai. Při příjezdu bych asi doporučoval oběhnout si bungalovy a „vydyndat“ nějakou rozumnou cenu za noc. Možností ubytování je tu nepřeberně. Chaloupky s plechovou střechou jsou dražší, o těch, které mají klimatizaci a jsou zděné, ani nemluvě. My volili asi nejlevnější variantu – sympatická „mama“ nám, při zjiš-
tění, že chceme setrvat více dní, dala velice příjemnou cenovku, cca 100 THB za noc pro osobu (při současném kurzu to tvoří asi pětapadesát korun, což je velice slušné). Bohužel, všechno zlé je k něčemu ještě horšímu. Pólo mi dá určo za pravdu... Zatímco před několika lety tu stálo pouze pár chat, dnes je to horší. Po tsunami se udělalo mnoho prostoru pro nová, luxusní střediska poskytující skvělé zázemí pro bohaté. Cena nejluxusnějších pokojů bývá mezi 1.000 a 2.000 THB. My raději zůstaneme u té slaměné střechy, společnými záchody, koupelnou a geniální „mamou“. Pravda je, že občas vznikal komunikační šum, protože naše „mama“ zrovna neoplývala znalostí angličtiny, ale rukama nohama se vždy dá. V ceně byla i elektrika od šesti do devíti.
obtížnost cest je 8c+. Důležité je, že není stále zdaleka vyčerpaný potenciál vzniku nových cest. Místní borci vrtají, osazují a přelézají. Co mít s sebou za materiál? Délka lana tu celkem rozhoduje. Známé nepsané pravidlo „čím delší lano máš, tím víc zalezeš“ tu určitě platí. Ale i s šedesátkou se dá skutečně krásně zalézt. Těm, kteří chtějí strávit dovolenou jen lezením, nebude dělat problém si vzít osmdesátku, ale představa (pokud Ton-sai je pouze zastávkou na pár dní a pojedete dál), že budete nosit lano stále na zádech několik dalších týdnů, je děsivá. Mnoho lezců to řeší tím, že si berou staré věci, které tam buď nechají nebo prodají. Potkali jsme několik tabulí nabízejících lezecký materiál – prodej ano, ale koupě nemusí být z bezpečnostního hlediska ideální volbou. Přibalte si krabičku magnézia navíc, protože zdejší vlhké klima je opravdu problém zejména při ostrých nebo OS pokusech. V období dešťů je vlhkost extrémní, v reálu maglajzujete každý krok, poťáci obzvlášť. Co dál? Takových 15 expresek bude super, pár karabin a nějaké slaňovaldo. Jedete do sportovní oblasti, tak mějte na paměti, že nemusíte tahat zbytečné harampádí. Jelikož bříška našich prstů dostávají zabrat, tak se snažíme střídat dva dny le29
zení s dnem volna. Snažíme se, no, jak se to vezme. První večer se tak opijeme, že další den lezení nepřipadá v úvahu, jindy mě chytne super průjem, tak jsem na tři dny vyřazen z provozu, ale co. Panuje tu taková pohoda, každý den je někde večírek. V „restu“ se dají podnikat různé aktivity, dá se půjčit kajak, pronajmou loď na okolní ostrůvky, zajímavá je prohlídka města Krabi, nebo se jen tak válet na pláži, pít šejky a opalovat se na sluníčku.
Bobrus v Lion King 6c+, sektor Dum‘s Kitchen
Důležité je, že není stále zdaleka vyčerpaný potenciál vzniku nových cest. Místní borci vrtají, osazují a přelézají. Celá lezecká oblast leží na malém poloostrově, takže výletníci pěších aktivit si moc neužijí. Podívat se můžete na malou jeskyni, krásnou lagunu, nebo na místní opice. Obecně je poloostrov rozdělen na Ton-sai beach a Rayley beach. První zmiňovaná je klidnější část, kde najdete levnější ubytování, noční večírky, lezecké kolegy, pohodu a krásné sektory. Na druhé zmiňované najdete drahé luxusní ubytování, tlusté ame-
Bungalovy s plechovou střechou obvykle bývají dražší
rické kolegy opalující se celý den na pláži, stovky bungalovů, poměrně klidný noční život a krásné sektory. Nad celý poloostrov se vypíná Taiwan wall – vysoká skalní věž, která je pokrytá porostem a jedna strana nabízí fascinující vícedélkové lezení. Vedou na ní i lehčí cesty, takže si nenechte ujít super výhledy na pláže a moře. Pro milovníky boulderingu tu moc možností není, snad jen pár kamenů v blízkosti moře, tady dávejte pozor na prsty, skála je ostrá jako břitva. Pokročilým lezcům bych doporučil sektor Dum‘s Kichen, najdete tu známý Jai Dům 8b, určitě stojí za vylezení Lion King 6c+. Klasifikace je ve španělském duchu, tak počítejte s tím, že si můžete dovolit lézt trošku těžší kousky než obvykle. Jinak další možností je lézt na okolních ostrovech, více informací o nich bohužel nemám, zkuste kouknou na net. Vím jen, že levná varianta je skupinový výlet na lodi. Stačí se domlu30
vit s pár lezci (těch je tady dost) a pronajmout si loď s kormidelníkem na celý den. Nadšencům DWS lezení se naskýtá mnoho sektorů podél moře, sportovně založení si půjčí kajak a objíždí okolí celý den (nezapomeňte na vesty). My si tu užili opravdu příjemných jedenáct dní, plných super večírků, špičkového lezení, chutného jídla, masáží zad a hlavně té neskutečné pohody, té kur… pohody. Kdo nelení, tomu se zelení, kdo chce, nechť se sbalí a neujde mu thajské lezení. ,,Pane! Přejete si kávu nebo čaj?“ „Kávu, prosím. Děkuji... Kdy přistaneme v Bangkoku?“ „Za 15 minut, pane.“ No nic, přátelé, musím se rozloučit, jedu opět do ráje, nebude to ani rok a budu se zase válet na pláži pod nejhezčími cestami na světě... text a foto
David „Laďa“ Jaroš
Tarn
, oblast nedaleko Montpellier, jež je známa nejen díky krásnému lezení, ale také díky sjíždění tamní říčky na loďkách. Materiál francouzského vápna je žůžo, jelikož se jedná o bomba dlouhé cesty po dírkách, dírečkách a dířčičkách, s nohama na dobré tření, většinou v nakloněném profilu (tedy alespoň my jsme šaškovali v takových). Příjezd do Tarnu je na pohodku, a spaní ještě pohodovější. Spí se na tamním parkovišti, kterému vévodí domeček zdejšího cestoběžníka Henryho, jenž slouží jako základna pro lezce. Přístup do skal je opravdu dlouhý, zabere od 300 do 1.500 sekund (pro méně bystré – 5 až 15 min), ale co bys pro oterhané prsty neskousl. No, a až máš ty prsty dobité, tak se pověsíš navrch do cesty a trpíš, neboť než se fotografovaný objekt dostane nahoru, tak se ti i přes funění a nadávky odkrví nohy, a ty pak jenom zíráš, co že to vlastně vzniklo za foto... A na konec dne (a začátek taky) se pěkně otužíš v chladné řece po dobu akurátně dlouhou (ne že se vsadíš a pak tam ráno čumákuješ nahatej v čapce 3 a čtvrt minuty) – no, je ti fajn... Viva La tatryska, Maky P.S.: Jo, jen malý dovětek. Škoda, že tam nejsou vícedélkovky. Našel jsem tam jen jednu, leč blízko je La Jonte, a tam už se to pěkně koukná z vršku na ty supy co kolem tebe plachtí...
Lezci v La Jonte
Pozdrav z Francie
Marek, 7a-
31
Robin, 7a
32
Míša
Robin, 7a+
33
kauza
Dodo V posledních měsících bouří mezi slovenskou lezeckou veřejností neutuchající debata o výkonech Dodo Kopolda. Některé jeho výstupy jsou zpochybňovány, nejvíce nejasností je potom ohledně Kopoldem popisovaného výstupu na Broad Peak. Při této výpravě navíc tragicky zahynul Dodův spolulezec Vlado Pulík. Před Vánocemi tak byl několikanásobný nejlepší horolezec Slovenska, zbaven členství ve slovenské reprezentaci. Situace je o to komplikovanější, že u našich východních sousedů je (horo)lezení více vnímáno mainstreamovými médii, a proto lze najít článek k tématu kupříkladu i na stránkách deníku SME. Bez jakéhokoliv dalšího komentáře přinášíme článek Igora Kollera, šéfa Jamesu, otištěný v časopise Jamesák č. 5/08, Kopoldovy odpovědi na naše otázky a stanovisko Komisie alpinizmu SHS JAMES. Názor ať si udělá každý z vás. Zájemce o podrobnější informace odkazujeme na stránky Jamesu, Vlado Pulíka či Dodo Kopolda. redakce
Práve preto, že som stanovisko uverejnil ešte pred návratom Kopolda z expedície, dával som si veľký pozor, aby som sa nevyjadroval k samotnému priebehu udalostí na Broad Peaku a ani o nezrovnalostiach výpovedí Kopoldovho tímu uverejňovaných na jeho webovej stránke som nepísal konkrétne, pretože nemohli ujsť povšimnutiu ani bežnému pozornejšiemu čitateľovi. Aj keď pri písaní viet o osobnej zodpovednosti aktérov za svoje konanie som vychádzal z toho, čo bolo uverejnené na webe expedície Baltoro expres 2008. Žiaľ musím konštatovať, že ani teraz po Kopoldovom návrate, po jeho reakciách na webe, článkoch a vyhláseniach o alpskom štýle v Himalájach, sa na mojom postoji nič
kami. Poukážem len na dva zásadné momenty, ktoré nesedia a nebudem sa zaoberať takými drobnosťami, ako sú rôzne verzie rozhodnutia rozchodu dvojice pod vrcholovou stenou Broad Peaku, nepresnosti v dátumoch, opisoch počasia, výškových údajoch, bivačikoch 300 m pod vrcholom a podobne.
nemení. Skôr naopak, nedôvera v Kopoldove informácie sa len prehlbuje a negatívne stanovisko k jeho postojom, argumentácii a spôsobom komunikácie sa ešte zväčšuje. Kopoldove odpovede a vyjadrenia na webe sú agresívne, miestami sa podobajú tým anonymným, ktoré on sám odsudzuje, občas dokonca nechýba vulgarizmus a žiaden odborník nie je pre Doda dosť dobrý, aby chápal to, čo zažíva na osemtisícovkách, ani tí, čo na nich stáli. Ale hlavne žiadne nové fakty, žiadne „karty vyložené na stôl“ nezvyšujú dôveryhodnosť Kopoldových výpovedí. A zo všetkého sú obviňovaní novinári, šumy satelitných telefónov. Lenže tie isté telefóny a ten istý spôsob komunikácie využíva v Himalájach množstvo horolezcov a málokto má podobné problémy s dôveryhodnosťou ako Kopold. Ľudia ma vyzývajú, aby som povedal o nezrovnalostiach niečo konkrétne. Teraz s odstupom času to môžem urobiť, ale aj teraz budem vychádzať len z informácií poskytnutých Kopoldom a jeho tímom a zo skutočností daných konfiguráciou terénu a ostatnými prírodnými podmien-
aku pri pohľade zo sedla pod Rocky Summitom, kadiaľ vedie normálna výstupová cesta. V snehu vľavo od hrebeňa na severnej tibetskej strane sú vidieť stopy horolezcov. Nad sedlom je predvrchol Broad Peaku, ktorý až neskôr nazvali Rocky Summit a kde končia svoj výstup mnohí horolezci. V diaľke vľavo je hlavný vrchol Broad Peaku, ku ktorému vedie zhruba polkilometrový hrebeň, ktorý v dobrých podmienkach a v dobrej kondícii zaberie ešte asi hodinu k dosiahnutiu hlavného vrcholu (pozri vyjadrenie Petra Hámora v článku rodiny Vlada Plulíka). Vrcholová stena spomínaná Kopoldom, ktorú si môžete pozrieť aj so zakreslenou trasou deklarovaného prvovýstupu, nemá s hlavným vrcholom Broad Peaku nič spoločné! Kopold pritom tvrdí, že jeho variant vychádza na hrebeň asi 50 metrov od vrcholu (Kopoldov web 27. 6. 2008). V žiadnej zo svojich správ nespomína polkilometrový vodorovný vrcholový hrebeň. Že stál na hlavnom vrchole potvrdzuje Kopold v rozhovore pre Pravdu 2. 7. 2008: „Už na vrchole ma zastihla tma. Ešte som stihol niečo pofotiť
Rock y Summit, vrcholová stena a hlavný vrchol Broad Peaku. Kopold viac razy deklaroval, že nový variant vedie vo vrcholovej stene Broad Peaku. „Áno, štítová stena Broad Peaku je tá veľká skalná stena, na ktorej je hlavný vrchol,“ píše Dodo na svojom webe 9. 7. 2008. Skutočnosť je ale iná a je jasná z uverejnenej fotografie, ktorá zachytáva vrcholovú časť Broad Pe-
Stanovisko k Broad Peaku sa nemení Keď som 7. júla 2008 napísal svoje stanovisko k udalostiam nielen na Broad Peaku na jamesácku webovú stránku ešte pred návratom Jozefa Kopolda na Slovensko, nebola to jednoduchá záležitosť, ani ľahké a jednoduché rozhodnutie. Bezprostredným dôvodom, prečo som to urobil v tom čase, bol spôsob informovania Kopoldovho tímu o zmiznutí Vlada Plulíka. Tri dni mlčania v takomto prípade boli pre mňa absolútne neprijateľné a považujem tento postup a postoj priečiaci sa všeobecnému slušnému ľudskému správaniu. Musel som tiež poukázať na skutočnosti, ktoré v minulosti viedli k upozorňovaniu Doda Kopolda na neseriózny spôsob informovania, ale aj na to, že tieto upozornenia mali jasný postup od osobných rozhovorov a vysvetlovaní, cez upozornenia komisie alpinizmu, až po jasné a adresné písomné stanovisko publikované v Jamesáku vo vyhodnotení horolezeckej sezóny 2007. Bol to teda normálny férový postup, žiadna nečakaná zmena stanoviska či postojov k samotnému aktérovi, o čom on sám najlepšie vie. 34
a natočiť. Hoci som stál na najvyššom bode, do kamery som zahlásil: Tak toto som v riadnej diere. Mojím zámerom bolo zostúpiť po hrebeni na Rocky Summit, čo je akýsi predvrchol Broad Peaku. Odtiaľ som mohol ísť už k Vladovi. Lenže v tme som si na to netrúfal a najmä bolo obrovské riziko schádzať dole cestou, ktorú som nepoznal.“ Preto nakoniec zlanovával 300metrovou skalnou stenou, hoci na normálnej ceste je medzi hlavným vrcholom a Rocky Summitom chodecký terén a z Rocky Summitu normálkou cez sedlo strmý snehový terén, ďaleko jednoduchší, ako skalná stena, terén, ktorým sa oveľa rýchlejšie mohol dostať k proklamovanému bivaku Vlada Plulíka. Tieto fakty ma presvedčujú, že Dodo Kopold nestál na hlavnom vrchole Broad Peaku. Bielorusi ma videli na vrchole ďalekohľadom – ďalšie tvrdenie Doda Kopolda, ktoré nemôže zodpovedať realite. Vyslovil ho v rozhovore pre Šport cez satelitný telefón z BC pod K2, ktorý bol uverejnený 30. 6. 2008: „Na vrchol nevyšiel (Plulík). Sto metrov pod vrcholom sa rozhodol urobiť si záhrab. Nemal totiž so sebou čelovú lampu. Bielorusi nás pozorovali ďalekohľadom zo základného tábora. Mňa videli na vrchole a jeho, keď kopal záhrab.“ Pritom Kopold potvrdil, že bol na vrchole o 21.00 hod. za úplnej tmy! Ale aj keby to bolo za najjasnejšieho dňa (Kopoldov web 27. 6. hovorí o veľmi zlom, hmlistom a veternom počasí, Kopold pre Pravdu o krásnej jasnej noci…), ani Rocky Summit, ani kúsoček vrcholového hrebeňa a už vôbec nie hlavný vrchol Broad Peaku nie je z BC ani jeho širšieho okolia viditeľný! Vrcholový hrebeň totiž smeruje dozadu a je celkom zakrytý spomínanou „vrcholovou stenou“, čo môže potvrdiť každý, kto bol na Broad Peaku a je to jasné aj z uverejnených fotografií. Ako som už úvodom spomenul, nekomentujem zatiaľ telefonické správy účastníkov iných expedícií, ktoré v danom čase pôsobili na rovnakých miestach ako Kopold s Plulíkom, ktoré spomína Vladova rodina vo svojom článku. Treba si počkať na ich jednoznačné písomné vyjadrenie. Ale len ten, kto veľmi nechce, nevidí obrovské rozpory v tvrdeniach Doda Kopolda, ktorými spochybnil svoje himalájske výstupy. Je mi z toho celého veľmi smutno, lebo tento príbeh nemôže mať a ani nemá dobrý koniec. Smutno mi je aj z toho, že namiesto dôstojnej rozlúčky s Vladom Plulíkom sa musíme zaoberať nechutným pátraním po pravde, ktorá by mala byť v horolezectve tak jednoducho jasná. Ale k Vladovi a jeho pamiatke sa v Jamesáku ešte určite vrátime v najbližšom čísle. Igor Koller Jamesák 5/08
Několik otázek na Doda Můžeš se, prosím, vyjádřit k tomu, že ti Igor Koller již dříve vytýkal způsob informování o tvých výkonech? Jakým způsobem tě upozorňoval a co především se mu nelíbilo? Každý z nás má svoju predstavu, spôsob, štýl informovania z výstupov, expedícií. Niekto to robí precízne, niekto vôbec a niekomu na tom nemusí ani záležať, tak to robí po svojom. Ak sa ma spýtate koľko mám presne vylezených ciest v horách, kedy som ich liezol, ak mám nakresliť celé topo z výstupu na Great Trango, kde bolo 90 dĺžok, rovno poviem že neviem, netuším. Neleziem pre čísla či obtiažnosť. V horolezectve sú to len nepodstatné veci. Oveľa dôležitejšie je, že si tam bol a hlavne že si sa vrátil, aby si mohol opäť pokračovať. Niečo ako cesta tam a potom späť. Tvá vyjádření na webu jsou prý agresivní… co si o tom myslíš? Nech zdvihne ruku ten, koho nikdy nič nenaštvalo. Vreckovka pred ústami je síce pekná vec, ale ruku na srdce, kto sem tam nepoužije vulgarizmy? Proč, myslíš, toto všechno vzniklo? Je to spíš nedorozumění nebo někdo či něco „za tím“? Nech je to čokoľvek, nechcem aby to zakryl čas. Sú veci, ktoré treba riešiť a nie sa za ne schovávať. Co/kdo, myslíš, způsobilo tyto nejasnosti? Informovanie z druhej ruky, neoverené správy, dohady, vzájomné spory, závisť, peniaze, bulvár, … Jak tedy probíhaly poslední hodiny před tvým úspěchem na Broad Peaku? Můžeš to pro naše čtenáře stručně zopakovat? Mohl bys podrobněji popsat trasu výstupu? Ne každý z nás totiž ví, jak vypadá vrcholový hřeben Broad Peaku. 17. 6. presun z BC pod Gašerbrumom 19. 6. K2 BC v 5.000 m 24. 6. poobede 17h vyrážame z K2 BC pod nástup klasickej cesty na BP. Okolo ôsmej večer nastupujeme ľadovým kuloárom. 25. 6. za svitania sme v miestach C2 6.500 m. Sú tu staré roztrhané stany. Poobede doliezame do C3 7.200 m, kde nechávame väčšinu vecí a pokračujeme ďalej do 7.600 m. Pre množstvo snehu otáčame späť do C3. Bivak v malom stane. 26. 6. Skoro ráno, úplne naľahko, ešte za tmy vystupujeme pod skalnú stenu. Podmienky sú lepšie ako deň predtým, ale napriek tomu sa boríme. Pod skalnou stenou sa čakáme (doobedie), nastupujem strmým ľadom 15 m (70°-80°) a skalou 4 UIAA (3 5m) do priameho variantu neistený, Vlado čaká pod stenou. Ľad sa triešti, ale skala je dobrá. Vlado sa rozhodne nenasledovať ma, ja sa už nemôžem vrátiť (krátke lano, nemožnosť zaistenia a ob-
tiažnosť už vylezeného). Vlado sa rozhodne liezť asi 100 m naľavo systémom snehovoskalných pilierov. (Pôvodný zámer liezť spoločne v skalnej stene sa teda neuskutočnil. Vlado si nevzal prilbu a druhý čakan a rozhodol sa, že takto je to pre neho nebezpečné. Zakričal mi to a pokračoval svojim vlastným variantom asi 100 m naľavo odo mňa. Mali sme sa stretnúť na vrchole.) Poobedie. Lezenie je čoraz ťažšie, avšak už bez možnosti návratu tou istou cestou. Striedajú sa strmé ľadové pasáže 70°, skalné stienky 3-10 m vysoké do obt. 3 UIAA, skalné komíny 3-10 m dlhé do obt. 4. Smer cesty je logický a mierne sa ťahá doprava. V jednu chvíľu sa mi podarí vidieť Vlada. Je asi 150 m pod hrebeňom. Ja som asi v tej istej úrovni. Z tohto miesta ani nikde nižšie sa nedalo pretraverzovať doľava k nemu. Neskoré poobedie. Leziem v položenejšom teréne, je tu dosť nafúkaného snehu, avšak ja sa stále držím popri skale. Línia sa stále ťahá mierne doprava. Vidieť už aj dlhý hrebeň, ktorý je priamo nado mnou. Hore fúka. Najťažšie miesta výstupu. Komín so zaseknutým veľkým kameňom, ktorý sa však dá obliezť skalnou kolmou stenou vpravo. Trvá mi dlho kým sa odhodlám. Odtiaľto sa neviem nijak bezpečne vrátiť. Zakladám dve slučky do štrbiny a naviažem sa na 15m kevlarové lano. Prvých 7 metrov je veľmi ťažkých (5-6 UIAA), potom položenejšia hladká platňa a ľad. Lano aj so slučkami sa dalo vytrhnúť a vziať. Z doliny sa valí hmla, slabo sneží. Doľava vedú mixové rampy (ľahký terén), ktoré sa ťahajú do snehového kotla, kadiaľ pravdepodobne plánoval pokračovať Vlado. Doprava asi 50m ľahkým mix. terénom je skalná stena 5 m vysoká tak do obt. 4 UIAA v pevnej skale, ktorá končí na hrane. Tú už leziem za šera. Doliezam na hranu, odkiaľ vidieť vrcholový hrebeň BP (max 50 výškových metrov odo mňa smerom hore). Pokračovanie v ľahkom teréne po tvrdom snehu a skale (položené platne) doprava a mierne hore (asi pol hodina). Ide to rýchlo, podmienky sú dobré. V úplnej tme doliezam na vrcholový hrebeň (2 m pod hrebeň) BP. Všade sú veľké preveje na opačnú stranu. Je opäť bezvetrie. Pokračujem po hrebeni asi 50 m doprava na najvyšší bod. Je tu len tvrdý sneh. (S odstupom času a po komunikácií s lezcami (Minařík, Mašek, Revol, Babanov), ktorí na Broad Peaku stáli, nemám dôvod pochybovať o dosiahnutí hlavného vrcholu BP. ) Zostup v úplnej tme. Idem po svojich stopách, hrebeň je napravo hore odo mňa. Prichádzam k stienke, založím lano o kameň, spustím sa k mixovým rampám, ktoré viedli do snehového kotla. Lano sa zaseklo a nemám už síl na to, aby som ho odtiaľ dostal. Bivakujem v 8.000 m. (Nezostupoval som po hrebeni preto, lebo som ho nepoznal, bolo tam veľa prevejov a zo sedla v 7.800 m sú trhliny. Zato zostup po rampe do snehového kotla bol kratší a bezpečnejší aj keď ťažší.)
35
kauza
Komisia alpinizmu Slovenského horolezeckého spolku JAMES Stanovisko komisie alpinizmu SHS JAMES ku konaniu Jozefa Kopolda, člena reprezentačného A družstva
27. 6. Skoro ráno zachraňujem zaseknuté lano, pretraverzujem doľava rampami (občas zliezanie skalou v obt. 3 UIAA) a zostupujem snehovým kotlom. Vidieť Vladove stopy, po ktorých zostupujem asi 300 m ku skalnej bariére. Dá sa zliezať dobrým ľadom. Potom krátka ale strmá skalná stena 15 m. Zlaním a som pod štítovou stenou. Lano ostalo zavesené hore. Odtiaľto sa púšťam dole po zadku k C3 7200m (veľmi fúka), beriem batoh z nášho depozitu (Vladov batoh tam nie je) a zostupujem do C2 6.500 m, kde si konečne varím (je 15 hod). Stále vidieť Vladove stopy zostupu. 17 h, C1 5.800 m, stretávam Bielorusov a použijem ich fix na zostup. Avšak sa pretrhne a preto zostupujem ďalej bez neho. Cesta výstupu a zostupu Bielorusov je iná ako sme s Vladom vystupovali. Hmla, mrholí, sneží. Pod nástupom čakám na Vlada do zotmenia a potom vyrážam do BC, kam dorazím okolo polnoci. Som úplne dehydrovaný, vyčerpaný a mám chytené priedušky. 28. 6. Čakám na Vlada v BC, no mám kontakt s ľuďmi, ktorí sú pod Broad Peakom. Vlado však nezostúpil ani do C1, ani pod stenu, ani do BP BC, kde už v tom čase bolo niekoľko expedícií. Počasie: hmla, sneží. 29. 6.–1. 7. hľadanie Vlada. Co má horolezec z toho, že dosáhne vrcholu za tmy? Nebylo lepší (už bylo jasné, že to nestíháte) otočit se, vrátit a vyrazit na vrchol třeba další den? Dříve se říkalo, že kdo nedosáhne vrcholu do čtyřech hodin odpoledne, měl by se vrátit. Himaláje, Patagónia, Alpy, Tatry. Všetko sú to len hory, leziem v nich rád a každé ma vždy veľa naučia. Štýl, akým som sa rozhodol liezť, vyplýva z mojich začiatkov lezenia v Tatrách a snažím sa ho už len zdokonaliť, aby mal presne to, čo si rýchly, povedzme alpský štýl vyžaduje. Na vrcholy neleziem preto, aby som sa z nich díval, pre mňa je vrchol len necelou polovicou výstupu. Jak je to s těmi Bělorusy? Co viděli dalekohledem? Vás – kdy, kde? Za sedem rokov pôsobenia v Himalájach som sa stretol s mnohými ľuďmi, lezcami, dobrými 36
lezcami, ale i s dobyvateľmi vrcholov. Niektorí sú dodnes mojimi dobrými kamarátmi, s inými som sa už nestretol. Osobne si myslím, že som dôverčivý typ človeka a ak mi raz niekto povie čo videl, nemám dôvod mu neveriť. Proč jste se s Vlado Plulíkem rozdělili? Za jakých okolností? Rozdelenie som už vysvetlil. Len dodám, že sme sa stretli dvaja individualisti, ktorí šli spolu. Napriek tomu sme si veľmi dobre rozumeli a dôverovali si. Kdyby sis byl jistý, že je Vlado v nouzi (řekl by ti to, bylo by to na něm skutečně vidět), co bys v té výšce dělal? Vo veľkej výške som bol v priebehu dvoch rokov mnoho krát. Dá sa povedať, že jej začínam rozumieť. Avšak už dnes viem, že je nemožné vždy konať tak, ako sa to zdá byť logické tu dole. Vážim si ľudí, ktorí dokážu povedať pravdu a nehrať sa tam hore na niečo, čím vlastne nie sú. Dodnes som sa s takým človekom stretol len raz. Na Annapurne. Jistě jsi četl spoustu knížek o horolezectví. Která konkrétní scéna (kdo, o co se jednalo) se ti často vybavuje, vzpomínáš na ni, je ti nejbližší? Everest’88, Hard way - Becík, Božík, Jaško, Just. Píše sa tam: „Čo svet svetom stojí, žijú jednotlivci, ktorí svoj život spájajú s vyhľadávaním ťažkostí. Dobrodružstvo, riziko, zdanlivo nemožné činy ich lákajú, vábia, neodbytne priťahujú. A oni idú. Napriek tomu, že ostatní v ich konaní nevidia logiku, rozumné dôvody...“ Nebojíš se, že ti tyto tahanice lezení zprotiví? A jak se na to tváří blízcí, kamarádi, spolulezci (bývalí, potenciální), sponzoři? Niekde som čítal a súhlasím s tým, že život v tvrdých podmienkach je skúškou seba samého, je to výzva, sloboda, mobilizácia všetkých síl a schopností. Je to cesta, ktorá sa v jednu chvíľu stane najdôležitejšou v živote a presunie obyčajné ľudské šťastie na vedľajšiu koľaj. Je to cesta za odpoveďami, cesta ku pokore, poznaniu a návratu naspäť. ptala se: redakce
Komisia alpinizmu na zasadnutí 29.11. 2008 v Manínskej tiesňave konštatovala, že informácie o udalostiach expedície Baltoro Express poskytnuté Jozefom Kopoldom sú nepravdivé. Nepresné a zavádzajúce informácie o údajnom dosiahnutí vrcholu v prípade Gašerbrumu I a Broad Peaku Jozefom Kopoldom, ale najmä nepravdivý opis udalostí v súvislosti s tragickou smrťou Vlada Plulíka zhodnotila komisia alpinizmu ako závažné porušenie etických a športových princípov horolezeckého spolku, ktoré je nezlúčiteľné s pozíciou člena reprezentačného družstva SHS JAMES. Zdôvodnenie Komisia alpinizmu starostlivo a podrobne preštudovala všetky informácie o udalostiach expedície Baltoro Express. Proklamované dosiahnutie vrcholu Gašerbrumu I a Broad Peaku nie je doložené releventnými dôkazmi. V prípade G I - fotodokumentácia (vrcholové foto Jozefa Kopolda) priamo spochybňuje jeho tvrdenie a dokazuje nedosiahnutie vrcholu. V prípade dosiahnutia vrcholu Broad Peaku žiadna relevantná fotodokumentácia neexistuje, navyše opis výstupu, časový priebeh v spojitosti s konfiguráciou terénu masívu Broad Peak prezentovaný Kopoldom jednoznačne dokazuje, že hlavný vrchol Broad Peaku ním nebol dosiahnutý. Komisia alpinizmu ďalej konštatovala, že došlo k porušeniu základných princípov SHS JAMES nielen v športovo-technickej rovine, ale predovšetkým v rovine etickej. Kopoldov opis udalostí predchádzajúcich smrti Vlada Plulíka (samotným Kopoldom viackrát upravovaný a doplňovaný) je priamo spochybnený nezávislými svedectvami Valerija Babanova a Viktora Lutova. Podrobnejšia prezentácia faktov je v tomto prípade nevyhnutná. Podľa Jozefa Kopolda sa 26. 6. 2008 dvojica Kopold-Plulík rozhodla zmeniť pôvodný plán výstupu a z normálky naliezla do tzv. štítovej steny masívu Broad Peak (v skutočnosti ide o štítovú stenu predvrcholu Broad Peaku, tzv. Rocky Summitu, nie hlavného vrcholu, ako to vo svojich
foto archiv Dodo Kopolda
správach opakovane prezentuje Kopold). Dvojica sa rozdelila a podľa Kopolda sa Plulík vrátil na normálku, kým Kopold pokračoval tzv. štítovou stenou. Tento fakt bol Kopoldom následne zmenený a vo svojej správe (Chronológia výstupov) hovorí o postupe Plulíka 100 m od neho naľavo v tzv. štítovej stene. Podľa Kopolda dvojica celé poobedie a večer v lezení pokračovala, mali vizuálny kontakt. Kopold opisuje posledný vizuálny kontakt s Plulíkom okolo 20.00 hod (vo výške cca 7.900 m), keď si Plulík pod Rocky Summitom kopal záhrab, zatiaľ čo on doliezal na vrcholový hrebeň. Na druhý deň 27.6.2008 Kopold opisuje stopy svedčiace o zostupe Plulíka do výšky cca 6.500 m.n.m. Svedectvo Lutova a Babanova hovorí niečo úplne iné. Obaja videli, že 26.6.2008 dvojica dosiahla výšku cca 7.800 m okolo 17. hodiny. Okolo 18. hodiny bol videný Plulík nižšie, zostúpil do cca 7.600 m a ďalej nezostupoval. Na tomto mieste bol pozorovaný až do zotmenia. Lutov a Babanov videli z Broad Peaku 27.6.2008 zostupovať len jednu osobu, Kopolda o 9.00 hod. vo výške cca 6.400 m. Z porovnania týchto informácii je jasné, že Jozef Kopold neinformuje o udalostiach
dní 26. - 27.6.2008 pravdivo. Vlado Plulík nikdy nevystupoval z tábora C3 normálkou na Broad Peak a nebivakoval pod vrcholom Rocky Summit masívu Broad Peak. Komisii alpinizmu sú dôvody tohto nepravdivého informovania neznáme a z etického a ľudského hľadiska sú neprijateľné a odsúdeniahodné. Členovia komisie alpinizmu, vedomí si bezprecedentnosti, komplikovanosti a chúlostivosti celého prípadu, v nadväznosti na jeho enormnú masovú publicitu pristupovali k hodnoteniu daných udalostí s maximálnym pragmatizmom, nezaujatosťou a objektivitou. Tak ako pri skúmaní športovo-technických častí výstupov boli zobrané do úvahy fakty a vierohodné osobné svedectvá, tak pri hodnotení etických a ľudských aspektov prípadu sa vychádzalo z kódexu JAMESu, nepísaných pravidiel nášho športu a všeobecných princípov správania sa ľudí v horách. predseda komisie alpinizmu, MUDr. Ivan Žila, PhD V Manínskej tiesňave, 29.11.2008, komisia alpinizmu SHS JAMES – zúčastnení: Ivan Žila, Fero Piaček, Martin Heuger, Dušan Myslivec, Marek Repčík, Pavol Jackovič
por trét
Angela „Angy“ Eiter Z tváře jí úsměv snad nikdy nemizí. Viděli už jste někdy fotku, na které by se neusmívala? I při závodě po nepovedeném pokusu na ní není znát rozčarování a do publika posílá „šibalské“ úsměvy... Sympatickou rakouskou lezkyni známe všichni spíše jako závodnici, i když sama říká, že radši leze venku na skalách. Také radši chodí do kina než aby si zapnula televizi. Spíše mluví než naslouchá, upřednostňuje smskování před telefonováním. Považuje se spíš za „sovu“, tedy nočního tvora, a než aby si šla sednout na bar, jde si zatančit. Angela je narozená ve znamení Vodnáře, až budete tyto řádky číst, bude mít krátce po oslavě svých 23. narozenin. Měří 154 cm, váží 46 kg a má dva sourozence. O sobě říká, že je přemýšlivá a disciplinovaná, a proto je pro ni vhodnější obtížnost než bouldering (který podle ní vyžaduje spontánnost a výbušnost). Na stěně se cítí volná a silná, a lezení ji naučilo, že v životě není všechno jen jednoduché. Cestu (ať už tu závodní nebo skalní) přirovnává ke knize, kterou se člověk naučí číst díky zkušenostem. Každý ji pak může interpretovat po svém, hledat jak co bylo asi myšleno. Poté, co si přečtete její odpovědi na naše otázky, snad o ní můžete i vy mluvit jako o „Angy“ – Angela jí říkají jen lidé, kteří ji neznají...
Jak by ses několika slovy představila? Jmenuji se Angela Eiter a bydlím v Imstu, což je malá vesnička v Rakousku. Se svým přítelem Berniem tu mám společný byt. Jak jsi začala s lezením? Jak a kdy jsi mu definitivně propadla?
Už když jsem byla dítě, zajímala jsem se o různé sporty. V jedenácti letech jsem chodila do sportovní školy, kde jsem se seznámila s lezením. Jednou týdně jsem se svými spolužáky trénovala pod odborným dohledem. Tehdy jsem si já osobně uvědomila, že je pro mě lezení důležitější než jiné sporty, jako běhání, cyklistika, lyžování
Angy a medaile
a podobně. Lezec nemusí být silný jen fyzicky, ale i uvnitř, ve své mysli. Žádná cesta není stejná. Každá je jiná a je třeba přemýšlet o tom, jak se dostat co nejvýše. Pokaždé je to velká výzva. Kdo je tvůj lezecký idol a proč? Opravdu nevím, koho bych si měla vybrat… Po celém světě je tolik dobrých a inspirujících lezců a každý z nich má nějaké své osobní schopnosti. Obdivuji například Françoise Legranda za jeho duševní sílu. Muriel Sarkany mě udivuje svou pevnou vůlí a férovostí vůči ostatním soutěžícím. A v neposlední řadě Lynn Hill, která na skalách dokázala předvést úžasné věci, pozoruhodné na ženu-lezkyni.
Aviles 07 – šťastně u topu
38
Na jaké lezecké okamžiky nikdy nezapomeneš? Co považuješ za své největší úspěchy? Během své lezecké kariéry jsem zažila spoustu skvělých okamžiků. Ale na jednu soutěž nikdy nezapomenu: Rock Master 2003. Nečekala jsem, že vyhraju a byla jsem moc šťastná, když jsem to dokázala. A získala jsem díky tomu nového sponzora: La Sportivu! Kromě toho ještě nikdy nezapomenu na úspěchy v letech 2005 a 2007, kdy jsem vyhrála mistrovství světa. Nikdy v životě jsem nebyla tak šťastná.
V cestě jaké obtížnosti se cítíš natolik v pohodě, že bys ji mohla lézt sólo? Myšlenka na lezení bez lana mě děsí. Do které lezecké oblasti se ráda vracíš? Stále objevuji nová místa, která jsem ještě neviděla, ale momentálně bych si jako nejoblíbenější místo vybrala Arco, protože mám tohle městečko spojené s mnoha krásnými vzpomínkami. Jaké cesty, myslíš, polezeš za deset let? A za třicet? Doufám, že stále můžu dělat pokroky, hlavně co se týče lezení na skalách. Proto by bylo skvělé, kdybych mohla lézt obtížné cesty i ve vysokém věku. Máš nějakou slabost nebo zlozvyk, které bys nám mohla prozradit? Jsem zvyklá nerozsvěcet, když jsem doma, a tak pořád chodím potmě. Příležitostně pak vrážím do dveří nebo do zdi... Co děláš po tréninku? Ze všeho nejdřív si po tréninku ráda dám sprchu. Potom se pořádně najím. A když to jde, snažím se dopřát si masáž.
Máš nějakou oblíbenou knihu? Vlastně nemám knížku, kterou bych měla úplně nejraději. Obvykle mám ráda veselé nebo smutné příběhy, které se zakládají na skutečných událostech. Opravdu nesnáším sci-fi. Umíš vařit? Jaké je tvé oblíbené jídlo? Upřímně řečeno nevařím vůbec. Ale nevadí to, protože mám úžasnou maminku, a ta vaří skvěle. Kdo nebo co tě povzbuzuje? Kde hledáš motivaci? Hodně mě motivují rodiče a přítel. Když mám problémy, pomáhají mi.
Kdybys nelezla, co bys místo toho nejspíš dělala? Kdo ví…? Vzkázala bys něco čtenářům Montany? Pokud se o mně chcete dozvědět více, podívejte se na mou stránku www.angelaeiter.com. Jsou tam nějaké fotky, videa a zápisky z deníku. Těším se, až mě na stránce navštívíte. Už jsi někdy navštívila Českou republiku? V České republice už jsem byla dvakrát. Jednou jsem se zúčastnila mistrovství světa v Praze a jednou v Brně. Bohužel jsem tu pobyla jen SP Valence 2007
S kým většinou lezeš? Je pro tebe těžké sehnat lezeckého partnera? Obvykle lezu se svým přítelem. Když nemá čas, nahradí ho otec nebo můj kamarád Gernot a jistí mě. Existuje něco, co ti na lezcích obecně vadí? Ano! Jejich odporně smrduté boty! :-) Máš nějaké motto, kterého se držíš? Pokud ano, jak zní? „Take it easy!“ (Hlavně klídek!)
týden, po dobu konání soutěže, a tak jsem skoro neměla čas podívat se po okolí. A tvoji sponzoři? Podporuje mě hlavně Red Bull, následuje TVB Imst a Raika. ÖAV sponzoruje můj tým a Edelrid, Vaude, La Sportiva a Top 30 se starají o mé vybavení.
zpracovala foto
redakce archiv Angely Eiter
39
Vzpomínka na Standu V listopadu loňského roku, po návratu z Nepálu, mne zaskočila, vlastně šokovala, zpráva o úmrtí Standy Šilhána. Shodou okolností to bylo v době, kdy jsem se vrátil z trekingu k masivu Dhaulágirí, na kterém jsem byl se svým synem. Líčil jsem mu řadu epizod ze čtyř expedic k tomuto, svým způsobem „mému“ štítu. Patřily k tomu také vzpomínky na výpravu z r. 1990, které se zúčastnil i Standa Šilhán a Polda Sulovský. V italsko-argentinsko-české výpravě jsme v trojici společně s Poldou a Standou odvedli naprosto zásadní aktivity z hlediska celkového zajištění výstupu a postavili všechny výškové tábory. Oba tehdy dosáhli své první osmitisícovky. Standovou doménou však nebyly nejvyšší velehory Země, ale především pískovcové skály, hlavně Českého ráje, kde realizoval velké množství prvovýstupů – o tom by mohl vyprávět zejména za období posledních let jeho častý spolulezec „Špek“ Slanina. Standa však uskutečnil i řadu hodnotných zimních výstupů a prvovýstupů v Alpách. Chtěl bych krátce zavzpomínat na pár okamžiků, které jsem se Standou za více než 30 let prožil. Se Standou jsem se poprvé setkal zcela nečekaně. Při, ani nevím již jaké, příležitosti se na jaře 1974 na Prachově pod Rektorkami sešlo několik borců s tím, že si vylezou cestu El condor pasa. Patrně se jednalo o jedno z prvních opakování této cesty. Rozhodl jsem se, že pořídím z tohoto výstupu pár fotek, a tak jsem do stěny slanil. První úseky lezl jako první Joska Rakoncaj a Honza Krch. Na poslední úsek „vyštvali“ pro mne neznámého klučíka – Standu, který se kolem mě mihl v podstatě bez náznaku snah o jakékoli zajištění smyčkami. Vzpomínám si, že Joska tehdy křičel, že leze jak „utržený vagón“. Snad již tehdy vznikla přezdívka „Vagón“, ke které se později Standa i hlásil. Poprvé jsme se zásadněji setkali na společném výstupu v r. 1976. Jednalo se o průstup nádherným „Přímým západním pilířem“ Scheidegg Wetterhornu v Bernských Alpách. Lezli jsme ve dvou družstvech: Mirek Šmíd a já, Standa a Jarda Hons, a myslím si, že pro Standu nemohlo být krásnějšího vstupu do alpského prostředí. Další společnou akci představovala skvělá minivýprava v r. 1978 do Bergel-
lu v rámci tzv. výměnného oddílového styku se sekcí mých kamarádů v Churu. Díky Standově aktivitě vznikly tři významné prvovýstupy společně s Igorem Kollerem v SV stěně na Piz Badile a S stěně Piz Cengala. Pro místní lezecké hvězdy a také přátele Artura Givanolliho, Renatu Rosssi a Franco Giacomelliho se oba stali svým způsobem „idoly“ Bergellu. To ještě zvýraznilo společné lezení na „písku“ – v Českém ráji, Adršpachu i v Teplicích hned v následujícím roce. Snad to zní neuvěřitelně, ale naše alpské kamarády jsme tehdy učili lézt spáry volně, tedy bez pro ně obvyklých skob a klínů. A spáry, to byla Standova doména.
Bergell
40
V té době jsme spolu byli nejen v Alpách, byť jsme spolu nelezli, ale hlavně v pískovcových oblastech Čech i Saska. Se Standou jsem natočil několik dokumentů s 16mm kamerou, např. výstup obtížnou Ruční spárou na Anebo, kterou Standa pro natáčení detailů shora a zdola absolvoval celkem 3x, dále v Sasku opakování cesty Utopie spolu s Vencou Vodičkou a historicky významné cesty Kamikadze s Jindrou Hudečkem. Nepochybně nemohu opomenout jednu z nejvýznamnějších Standových akcí, které se zúčastnili další „mladé“ lezecké hvězdy – Joska Nežerka, Zuzka Hofmannová, Honza Ďoubal – i již ostří-
Dhaulágirí Handegg Quarzriss, 1982
lení borci – Joska Rakoncaj, Mirek Šmíd a Jarýk Stejskal. Byla to výprava v tvrdé a mrazivé zimě roku 1980. Standa náležel k týmu, který realizoval první zimní výstup extrémně těžké cesty Via Bellenzier (obtížnost VII) na Torre d’Alleghe, a zejména uskutečnil spolu se Zuzkou Hofmannovou, Joskou Nežerkou a Honzou Ďoubalem 1. zimní výstup legendární „Cesty přátel“ Reinholda Messnera v SZ stěně Civetty. V létě 1980 jsem odletěl na expedici k Mount Everestu a Standa se zúčastnil akce v Bergellu. Pro tuto „výpravu“ jsem připravil, netuše, že nakonec pojedu k Everestu, seznam více než 20 možností prvovýstupů a Standovi jsem doporučil můj několikaletý sen – SZ stěnu málo známého vrcholu Piz Ligoncio. Spolu s prvovýstupem do sedla Sella Ligoncino to byl již jeho 4. a 5. prvovýstup v Bergellu. V r. 1989 přidal v S stěně Piz Cengala další dva provýstupy. Více jsme si společně zalezli v r. 1982 opět v Bernských Alpách. Po několika výstupech v oblasti Handeggu, vynucených špatným počasím, jsme „vtrhli“ do severní stěny Eigeru – krátce po prvovýstupu S zářezem (Howald a spol.), který jsme se rozhodli zopakovat. Klíčový úsek byl za VIII-, jinak řada míst měla obtížnost VII. Domnívám se, že cesta byla dolezena shora. V jednom místě končily skoby se slaňovacími smyčkami a pak nám oproti popisu „chyběly“ asi 2 délky. Výstup se protahoval, lilo, v severní stěně tehdy nebyl sníh. Pro neskutečný liják jsme zabivakovali 1. den již cca ve 14 hod. a dost smutně jsme pozorovali Josku Nežerku, Zuzku Hofmannovou a jejího manžela i další tým (dvojku Podhorská/Semanová), jak pod námi prchají do populárního únikového okna zubačky. My jsme žádný únik poblíž neměli. Druhý bivak následoval před posledními 2 délkami těžkého lezení. Dodnes se mi vybavuje trochu komický průběh té noci. Zatímco já jsem pokorně zalezl do menší díry, kde jsem se celou noc krčil abych nebyl mokrý, Standa a Olin Seifer se „pyšně“ usídlili ve spádnici závěrečného kouta se spárami do goretexového žďáráku s tím, že budou bezpečně v suchu. Asi po hodině, již za tmy, se ozval řev..., ale na změnu stanoviště již bylo pozdě. V zimě 1984 se Standa opět významně zapsal do historie alpského zimního lezení. S Honzou Ďoubalem prostoupili severní stěnou Monte Agneru, cestou Via del Cuore legendárního Lorenza Masssarotta. Byli jsme domluveni, že s nimi cestu absolvuji a natočím 16mm film. Pro organizační problémy s akcí 40 lezců v oblastech Pale di San Martino a Civetty a pro
smrtelný úraz jednoho z účastníků jsem s nimi nakonec lézt nemohl. V roce 1984 Standa absolvoval svou první výpravu do Himálaje – cílem byl prvovýstup Z stěnou. Aktivně se podílel na zajištění výstupové trasy, ale trochu doplatil na nezkušenost z výšek. Po dosažení posledního tábora v 7.600 m, tedy před závěrečným úsekem na vrchol, spolu s Palo Rajtárem přes nedostatek aklimatizace zůstali sedět v táboře čekajíc na zlepšení svého stavu. Bylo to dost naivní a tak nakonec oba, za pomoci Jarýka Stejskala a Jindry Martiše s potížemi sestoupili. Pro Standu to znamenalo vzhledem k omrzlinám konec dalších aktivit na této výpravě. Další společná akce následovala v r. 1988 – kombinace 3 vrcholů i více cest. Já byl na Dhaulágirí a Standa na Annapurně. Po tragické nehodě Jirky Pelikána již neměl šanci se pokusit o výstup na vrchol. Akci v r. 1990 jsem již zmínil v úvodu. Pro zajištění úspěchu jsem „zdynamizoval“ postup a jako horolezecký šéf celé akce jsem poslal Standu a Poldu k vrcholu – byla to jednoznačná garance úspěchu celé výpravy. Pro mne zbylo až 3. kolo útoku na vrchol, které pro vichřici skončilo ve výšce 7.600 m. Poslední větší akcí, kde jsem se setkal se Standou, byla výprava k Cho Oyu. Standa mne spolu se Zdeňkem Hrubým a Láďou Kamarádem vyzvali k zorganizování výpravy, a to pouhé dva měsíce před odjezdem. Vznikla vcelku elegantní výprava v kooperaci s italskými lezci, korunovaná úspěchem. Po léta jsme byli se Standou i spolupracovníci v horolezeckém svazu, ať již jako členové společné komise, nebo já ve funkci předsedy a Standa šéfa komise alpinismu. Myslím si, že Standa byl vzhledem ke svým zkušenostem a uvážlivému přístupu dobrým podnětným vzorem pro řadu mladších lezců. V listopadu r. 2007 jsem promítal na smíchovském festivalu film „Kamikadze“ s výstupy Standy a Jindry Hudečka z počátku 80. let. Vlastně hlavním aktérem byl zejména vzhledem k lezeckému koncertu na Ruční spáře Aneba ve Skaláku právě Standa. Spolu s Jindrou stál na pódiu jako host. Standovi jsem se tehdy zmínil o tom, že bych chtěl na podzim 2009 realizovat výpravu k Shisha Pangmě s dotazem, zda se nechce zúčastnit. Překvapila mě jeho velmi strohá a záporná odpověď – určitě se nezúčastním... Stando, děkuji ti za chvíle, které jsme spolu prožili! text foto
Jirka Novák archiv autora
Anebo cca 1980 Ruční spára
ádr
Křížový vrch (Křížák) Když se řekne Křížák, mnohým místním lezcům, a nejen jim, se vrátí celá řada vzpomínek na první lezení na písku a dobrodružství s tím spojené. Vzpomínky na první prozkoumávání cest, na první hodnocení, zda půjde dolézt aspoň ke kruhu, zda bude možné někde něčím cestu dojistit. Musím říct, že já na toto období vzpomínám moc rád a jako celá řada mých kamarádů ho mám spojené s opravdovým dobrodružstvím, kdy nám šlo minimálně o zdraví. Samozřejmě právě proto k těmto skalám cítím něco víc, než k jiným oblastem, které jsem doposud navštívil.
Čarodejnice, Dlouhá VIIa, Dita
Dvojče, Pod slaněním V
42
Skály v této oblasti nedosahují takových rozměrů jako blízké adršpašské dominanty, ale bylo by určitě mylné domnívat se, že na Křížáku nenajdete hodnotné výstupy. Často vás místní skály překvapí svou mohutností, převislostí a střízlivě zvoleným jištěním. Také z těchto důvodů je možné považovat skály na Křížovém vrchu za ideální místo, kde se naučit, natrénovat a připravit se na výstupy v nedalekých Adršpašsko-teplických skalách. Určitě se zde setkáte s kompletním pískovcovým lezením a se vším, co k tomu patří. Komíny, spáry, obliny, misky, dírky, lišty a samozřejmě morálově náročné kroky. Když jsem se zmínil o tom, že celá řada lezců začala lézt právě zde, myslím si, že by bylo fajn dát několik tipů těm, kteří s lezením začínají a přijedou do této oblasti poprvé. Určitě bych doporučil na Pahorek Hodinovou mzdu III (je zde kupa hodin na provázání) a Raport V (pěkné, stěnové lezení odjištěné jedním kruhem), na blízkou Deštivou Kapku u nosu V (cesta do mírného převisu, ale pěkně jistitelná smyčkami a jedním kruhem). Na vrchol Hodináře vás dovedou vyšlapané stupy v cestě Západní stěna III, ti „otrkanější“ mohou zvolit Vrchařskou prémii VIIa, kde je čeká morálovější dolez ke kruhu. Se stavěním ze sedačky se seznámíte v Severovýchodní stěně III na Čtyřhran, na Kocoura v cestě Jižní hrana VI si budete užívat pěkné stěnové lezení, dobře dojistitelné smyčkami. V První variantě 1/V na První začíná vše drobným přeskokem k borovici (což je často místo velkého přemlouvání a hecování), ovšem z vrcholu je krásný výhled. V cestě Markovinky VI na Třetí si můžete užívat pěkný rajbasový lezení přes jeden kruh, od všeho kousek – kousek sokolík, kousek spára, kousek stěna – pak v cestě Pod slaněním V na Dvojče. Na Čertovu stěnu vedoucí Stěna a hrana VI se může chlubit sokolíkovou spárkou na začátku, kterou vystřídá pěkné stěnové lezení, dobře dojistitelné smyčkami. Na Kruhové si můžete vybrat Břichatou II (pěkné lezení v položeném terénu, bude se líbit těm nejmladším) nebo Sokolíka V (jak už název napovídá, stěžejní je sokolík ke kruhu). Na Mušketýru můžete „vypíďalkovat“ pěkný komín odspodu až nahoru – Jihozápadní komín II. Na Pevnost vedou cesty Logická závislost VI (pěkné stěnové lezení přes jeden kruh), Černobyl VIIa (pěkné stěnové lezení po dírách a lištách, které lze snadno dojistit smyčkami a jedním kruhem, ale je zde potřeba už i trochu síly) a Přeskok 2/II (tuto cestu má smysl absolvovat jen pro tu srandu z přeskoku, psychika je často velká potvora). Na Haničku je možné doporučit Jihozápadní spáru VI (po drobné spárce, pěkné stěnové lezení), na Křeslo Křeslo pro hosta VIIa (pěkné rajbasové lezení přes tři kruhy, odjištěné tak, že se nemusí nikdo obávat pádu). Dále by vaší pozornosti neměla uniknout Stará cesta V na Ústeckou (jedna z prvních vylezených cest v této oblasti) nebo Dlouhá VIIa na Čarodějnici (překrásné, velice příjemné rajbasové lezení)… Ačkoliv celá řada z nás začínala jen s malým množstvím karabin, expresek a smyc, všem začátečníkům bych doporučil, aby si do cest vzali dostatek jisticího materiálu. Je velmi nepříjemné,
Eskymačka, Údolní VIIb, David a Honza
Eskymák, Fluidum VIIb, David a Martin
když vám při lezení dojdou expresky nebo smyčky, a jste nuceni buď výstup ukončit a nebo dolézat zbytečně rizikovým způsobem. I pro lezce, kteří už mají zkušenosti s lezením na písku, se na Křížáku najdou zajímavé cesty. Na Čtyřhran bych vám doporučil Vzpomínkovou VIIb (pěkné lezení po hraně, které dojistíte smycí a jedním kruhem) a Matematickou rozcvičku VIIIa (stěnové lezení převážně po dírách, kde musíte prokázat jistou sílu, ale i morální odolnost). Stěnové lezení po dírách s boulderovým problémem vás čeká v cestě Druhá odmocnina
Kocour, Jižní hrana VI, Lysoop a Vlajka
VIIc na Druhou, v Kokšově VIIa na Hronovské věže naopak překrásný, ale trochu zrádný sokolík, který se postupně zaobluje, a tudíž se drží čím dál hůře; druhý kruh byl dodatečně osazen až v roce 2000 po několika těžkých úrazech, jelikož prvolezec dolézal na vrchol prakticky sólo. Na Křížového krále si můžete vybrat Jižní hranu VI (pěkné, dobře jištěné lezení na dominantu oblasti), Údolní VIIc (morálově náročnější lezení ve žlabu a později kolmé stěně) nebo Krajkovou VIIIa (zajímavé lezení v kolmé stěně po kyzech,
Kužel se pyšní cestami Údolní direttissima VIIb (krásné stěnové lezení přes jeden kruh) a Kuželátor VIIc (pěkné technicko-silové lezení, které je velmi příjemně odjištěné čtyřmi kruhy). Na Podzimní vyzkoušejte Jihozápadní stěnu VIIb (pěkně odjištěné stěnové lezení), zatímco na Mušketýra Bílé erby VIIa a Přes vřes a mraveniště (obě pěkné stěnové cesty). Pokud hledáte stěnové lezení na větší skále, které lze dobře dojistit smyčkami, pak zvolte Bohemians VIIa na Květnovou, lezení po oblé hraně, navíc příjemně odjištěné třemi kruhy,
Hronovské věže, Kokšová VIIa, Ráďa
še více jeho čísel. Z tohoto je vidět, že Křížový vrch skýtá obrovské množství jak pro úplné začátečníky, tak pro pokročilé lezce. Tímto plním trochu dluh mým kamarádům a známým, kterým jsem slíbil, že jim doporučím nějaké cesty. Nyní je už můžu odkázat na tento časopis... Uvědomuji si, že mám stále dluh u těch, kteří se považují již za ostřílené pískovcové lezce a chtěli by na Křížovém vrchu také něco vylézt. Těm slibuji, že v nějakém z příštích čísel dluh vyrovnám. text foto
David Goll D. Goll, Bubka, ADR ROCK ®
Kruhová, Muchy lapka VIIb, David
delší usek mezi kruhy lze dojistit, ale chce to důvtip a dobré oko, přechod ze stěny do komína není zadarmo). Na Kruhovou vedoucí cesta Muchy lapka VIIb se chlubí zajímavým boulderem u prvního kruhu, Ročenka VIIIa zase lehce morálovým dolezem k prvnímu kruhu. Na Ovečku můžete zkusit Věrozvěstů VIIa (morálovější lezení po hraně přes jeden kruh), Zestárlá jehňátka VIIb (krásné stěnové lezení, které je moc pěkně odjištěné) nebo Bambululoid VIIIa (lezení přes výrazný převis, často nadělá trochu starostí). Na Ovčáka by se vám mohly líbit cesty Ovčáci čtveráci VIIa (zajímavý přechod ze stěny do komínku), Matamzu VIIb (morálovější dolez k prvnímu kruhu a poté pěkné stěnové lezení) a Rozkoš VIIIa (pěkné technické lezení v kolmém terénu, vycvičená psychika se určitě hodí). Opravdu zkušeným lezcům bych doporučil Pettingový turnaj VIIIb na Pačmákovy věže, kde na ně čeká těžší boulder u prvního kruhu a pak pěkné stěnové lezení.
najdete na věži Podsvětí v cestách Prokrustovo lože VIIb a Kákofon VIIb. K vrcholům lezení v 60. letech patří Hormonální porucha VIIIa na Mileneckou, dlouhá cesta s elegantní linií, střízlivě zvoleným jištěním, kde se střídá stěnové a spárové lezení. Vyzkoušet můžete také Údolní VIIa na Maják (pěkné spárové lezení, které lze velmi příjemně dojistit uzly), Fluidum VIIb na Eskymáka (rajbasové lezení v mělkém žlabu a později po oblé hraně) a Runway VIIIb (rajbasové, stěnové lezení), nebo na Eskymačku taktéž Údolní VIIb (dlouhé, příjemné lezení na velkou skálu). Doporučeníhodné cesty jsou také Přes mušku VIIa na Dělovou rouru (lehce morálové lezení přes drobný převis a později technické lezení stěnou) nebo Žebřík VIIa na Panteon (po překonání podivně vyhlížející spáry vás čeká překrásné stěnové lezení v kolmé skále)… Horší je, že takto bych mohl pokračovat, až bych popsal stránky tohoto časopisu, ale spí-
43
Jaký byl rok 2008?
Sportovních úspěchů byla celá řada a je těžké je všechny na tak omezené ploše i jen vyjmenovat. Proto si letos každá odborná komise ve své disciplíně vybrala výkon roku, ze kterých by měli ten „NEJ“ vybrat redaktoři lezeckých médií; ČHS bude hlasovat prostřednictvím mínění Výkonného výboru. Podívejme se ve zkratce na souhrn nejdůležitějších výkonů v minulém roce.
Závodní disciplíny Budeme-li se bavit o sportovních úspěších, nemůžeme pominout závodní disciplíny, kde máme díky námi podporovaným reprezentantům světovou úroveň. Tomáš Mrázek se již dlouho dobu pohybuje v absolutní světové špičce závodů v obtížnosti i boulderingu. V minulém roce dosáhl druhého místa na Mistrovství Evropy v Paříži, vyhrál závod Světového poháru v Quinghai v Číně, druhý byl v Puursu a třetí v Bernu, což ho vše zařadilo na celkově druhé místo Světového poháru v obtížnosti. Kvůli kombinaci startoval i v boulderingu a dosáhl celkově třetího místa. Dalším veleúspěšným závodníkem je Adam Ondra, který kromě jiných úspěchů, o kterých ještě bude řeč, s přehledem vyhrál podruhé za sebou Evropský pohár mládeže a vůbec stránka jeho výsledků na webu IFSC nezná jiné pořadí, než první. Adam vyhrává i boulderistické závody a dá se očekávat, že v letošním roce udělá průvan mezi dospělými, kde může startovat od svých 16 let. Martin Stráník obsadil v SP bouderingu 21 místo, v Evropské sérii juniorů měl několik druhých a třetích míst. Juniorka Silva Rajfová si v boulderingu pohoršila, po 5. místě z roku 2007 klesla na místo 11. Libor Hroza byl v rychlosti 16. a také si neudržel předloňské 7. místo. V zimních disciplínách dosáhla nejlepších výsledků závodní skialpinistka Karolína Grohová, stříbrná na MS a zlatá v Evropském poháru. Naše reprezentace se zúčastnila SP v ledolezení, kde získaly na debutantky celkem slušné 11. místo Lucie Hrozová a 13. místo Silva Rajfová. 15. s jedním závodem byla Jitka Mázlová. Stanislav Hovanec dosáhl 30. místa.
Sportovní lezení na skalách V téhle disciplíně, která se již více blíží klasickým představám o horolezectví, dominuje Adam Ondra, který se stal celosvětově uznávaným fenoménem. Nechci zde vyjmenovávat celou známou šňůru jeho úspěchů, ale nelze vynechat ocenění Salewa Rock Award, opakování cest La Rambla (9a+), Action Directe (11), PuntX (9a), Weisse Rose (9a), Open Air (9a+). Tyto výstupy doplnilo osmkrát 8c Tomáše Mrázka, který se tak odreagovával ze závodů a čtyři 8c Martina Stráníka. Asi nejlepším měřítkem postavení našich skalních sportovních lezců je neoficiální žebříček serveru 8a.nu, kde figuruje Adam Ondra na prvním místě, Tomáš Mrázek je sedmý, Martin Stráník třináctý a raritou je umístění vedoucího komise skalního lezení a člena Výkonného výboru Petra Resche na 35. místě.
44
Alpské sportovní lezení Adam Ondra se též snažil nakukovat dál za obzor skalek a výsledek jeho činnosti jsou přelezy cest Ali Baba (8a+), 1. RP přelezení cesty WoGü v Rätikonu (8c) a Hotel Supramonte na Sardínii ve stylu OS. Další pěkné výkony v této disciplíně doplnil Ondřej Beneš (End of Silence, 8b+) a co se v tomto oboru cení, jsou i stylově čisté prvovýstupy odspodu, kterých se dopustili Ondra Beneš, Tomáš Sobotka a přátelé (Maroko, Saha 8a, Turecko, Merhaba, 8a).
Lezení v horách Velehory jsou to pravé koření horolezectví. V loňském roce se podařilo víc zaznamenatelných výkonů, počínaje nejtěžší mixovou cestou v Tatrách (Matrix, M9-, Janák), prvovýstupy na Aconcaguu (Sulovský, Lukáš), v Kyrgyzstánu (Kirkchilta - Horáček, Pavlíková), Nepálu (Kwangde Nup - Kreisinger, Kleštinec) a hlavně série prvovýstupů Marka Holečka a Jana Doudlebského na šestitisícovky - Kapuru v Pákistánu, Uparisínu v Afghánském Hindúkuši a závěrečný pokus na Kyashar v Nepálu. Lezlo se i ve vysokých horách. Martin Minařík se dostal na Dhaulágiri sólo, Zdeněk Hrubý s Radkem Jarošem ve dvou, jedním vrzem si přibrali ještě Makalu a stihli přitom i záchranné akce vysílených kolemlezců.
Bafuňářství a organizace Na sportovním poli se Český horolezecký svaz může pochlubit výraznými úspěchy, na poli organizačně bafuňářském se naopak potýká se slábnoucí atraktivitou dobrovolného funkcionaření a širokým spektrem zájmů jednotlivých skupin, které musí respektovat a vyvažovat zejména výkonný výbor, skupina masochistů, která tráví čas místo lezení schůzováním, dohadováním se a řešením věcí nezáživných, bez kterých by ale lezení nefugovalo, nebo fungovalo hůř. V roce 2008 měl výkonný výbor devět schůzí o průměrné délce
Adam Ondra v cestě WoGü, Rätikon, foto Pietro Dal Pra
Sportovní úspěchy
Tomáš Mrázek, foto Karel Hegr
Skvělý z hlediska sportovních úspěchů na poli závodů a sportovního lezení, nadějný vzhledem k horolezeckým výkonům ve středních i vysokých horách, usilující o zlepšení servisu svým členům, náročný organizačně.
8 hodin, řešil 131 bodů. Řada věcí se povedla, některé méně, něco se nestačilo. Bezproblémově funguje školení instruktorů i členů organizované metodickou a lékařskou komisí, bezpečnostní komise rozebírá úrazy, testuje kruhy a borháky a školí spávce skal v jejich správném osazování. Vrcholová komise pilně utrácí za jisticí prostředky a zajišťuje jejich osazování ve skalách, plní databázi Skalních oblastí, která je již téměř naplněna a začala sloužit lezecké veřejnosti. Podařilo se uspořádat tiskovou konferenci, která měla lepší účast, než před rokem, jednání Bezpečnostní komise UIAA, proběhla mezinárodní lékařská konference spojená se zasedáním Lékařské komise UIAA. Odborné komise pracují stabilizovaně, bez větších problémů proběhla výměna na klíčovém postu tajemníka Svazu. Nepodařilo se zatím vyřešit statuty vrcholových komisí, nejsou dořešeny ani problémy kolem provozování webových stránek Skalní oblasti ČR. Nepodařilo se též pokročit v řešení problému magnézia na pískovcových skalách. I když Valná hromada schválila navržené prostředky na zlepšení prezentace ČHS na veřenosti, podařilo se tyto potřeby pokrýt jen částečně. Výkonný výbor se musel potýkat s odchodem dvou členů, Soni Boštíkové a Radka Lienertha a s úmrtím Stanislava Šilhána. Na novém výboru, který ve chvíli, kdy vyjde tato Montana, už bude doufejme zvolen, zůstane řešení finančních problémů způsobených podstatným snížením příspěvku od Sazky (jen letos o 1,5 milionu méně), problémy provozu webu Skalní oblasti a Statutů vrcholových komisí i rozpor mezi pohledem ochrany přírody a špičkových lezců na používání magnézia na písku. Nezbývá mi, než popřát všem nově zvoleným i pokračujícím hodně úspěchů při plnění svých předvolebních představ a po dvou letech psaní stránek ČHS se s čtenáři Montany rozloučit jménem svým i doslouživšího výkonného výboru ČHS. Petr Jandík
Granty pro širokou členskou základnu
Tisá, Zeus na Olymp, foto Petr Jandík
Český horolezecký svaz schválil v loňském roce finance na granty na podporu akcí pro širokou členskou základnu. Po zkušenostech ze „zahřívacího kola“ byly po mírné úpravě a zdokonalení podmínek vyhlášeny granty i na rok 2009, i když není zatím jasné, kolik finančních prostředků na ně bude uvolněno.
Granty pro širokou členskou základnu na rok 2009 ČHS vyhlašuje obecné podmínky grantů pro širokou členskou základnu. Granty jsou určeny na: • Neinvestiční a drobné investiční náklady spojené s pořádáním akcí masového charakteru, které nejsou určené a priori pro výkonostní sportovce (např. pořádání Orientačního běhu pražských horolezců). • Neinvestiční náklady určené pro výrobu a vydávání odborné literatury (metodické publikace, horolezecké průvodce apod.). • Neinvestiční a drobné investiční náklady na zřizování, opravy, úpravy a vybavení míst, která slouží jako zázemí horolezců nebo k ochraně přírody (např. úprava terénu kolem skal). Akce přihlašované z těchto titulů nesmí být v rámci ČHS podpořeny jinou formou.
Kritéria výběru projektu: 1. přínos akce pro širokou členskou základnu 50% 2. podíl prostředků vložených do projektu mimo rámec požadovaného grantu 30% 3. zvýhodnění členů ČHS oproti ostatním účastníkům projektu (nebo také uživatelům hmotného majetku) 10% 4. propagace projektu v médiích, informovanost členů ČHS o akci, přispění k propagaci ČHS 10%
Závazné termíny: Podání žádosti o grant do 28. 2. roku, v němž se akce koná (žádost o grant je možné podat i zpětně na akci, která proběhla v daném kalendářním roce), vyhodnocení žádostí: do
30. 4. roku, v němž se akce koná, výjimečně i dříve v případech, že se akce koná před tímto termínem. Podpis smlouvy: do 30. 4. roku, v němž se akce koná. Čerpání dotace (ukončení projektu): do konce kalendářního roku, na nějž je dotace požadována. Vyúčtování dotace: nejdéle 1 měsíc po ukončení projektu. Formulář a další detaily naleznete na webové adrese http://tinyurl.com/granty.
Jak proběhly granty v roce 2008? Celkem bylo podáno patnáct žádostí. Podpořeny byly všechny, a to buď celou požadovanou částkou, nebo sníženou z důvodů nedostatečného naplnění podmínek a účelu grantů. U některých podmínila přidělení finanční podpory splněním svých požadavků nebo dalším upřesněním záměru. Komise ohodnotila jednoznačně kladně pořádání veřejných soutěží v přírodním terénu a úpravy skalních objektů - naprosto splňují jedno ze zadaných kritérií - přínos akce pro širokou členskou základnu, a obecně ty projekty, které byly schopny sehnat finanční prostředky i odjinud. Dále komise ocenila záměr vydat další publikace týkající se obecně lezení - nicméně doporučila žadatelům obrátit se na metodickou komisi ČHS a své záměry s ní konzultovat. K žádostem o podporu veřejných závodů komise upozornila, že akce, na jejichž uspořádání lze žádat o příspěvek podle podmínek vyhlášených pro pořadatele závodů příslušnými závodními komisemi, obdržely dotaci ve stejné výši jako ostatní závody. Dostavby lezeckých stěn, rekonstrukce a vybavení středisek lze podpořit za podmínky, že členové ČHS budou těmito investicemi výrazně zvýhodněni. Celkové výsledky grantů naleznete v tabulce.
prostředků ČHS. Kritériem byla sportovní hodnota projektu, jeho objevitelská hodnota, pravděpodobnost dosažení cíle a navržený způsob zviditelnění ČHS v médiích. Na výkonnostní granty bylo vyčleněno celkem 100 000 Kč, které byly rozděleny mezi všechny podané žádosti. Nejvýše byl podpořen projekt Adama Ondry - Nejtěžší sportovní cesty - částkou 25 000 Kč. Částkou 21 000 Kč prvovýstup Tomáše Sobotky a Ondřeje Beneše na stolovou horu ve Venezuele, prvovýstup v severní stěně Kwangde Lho 6187 m Jana Kresingera a Martina Kleštince částkou 19 000 Kč. Dotaci 16 000 Kč dostala expedice Uparisína, která měla cíle sportovní i filmařské. Sportovní část naplnili prvovýstupem severní stěnou Marek Holeček a Jan Doudlebský, kteří byli částečně financováni z jiných prostředků. Proto byl příspěvek na tuto expedici poněkud nižší. 11 000 Kč přidělila hodnotitelská komise pokusu přelézt jednu z nejtěžších mixových vícedélkových cest, Jedi Master M11, ve Val di Aosta a nejméně hodnotitele přesvědčil projekt prvovýstupu čtveřice Bernard, Majdič, Krysta a Krásný jednou z nejprestižnějších a nejobtížnějších stěn v Himálaji, Changabangu, který měl vzhledem k relativně malým zkušenostem účastníků v zimních a zaledněných horách menší naději na úspěch a bylo mu přiděleno 8 000 Kč.
akcí rozvíjejících vztah mládeže Podpora k horolezectví
Podpora výkonnostních akcí Kromě podpory akcí pro širokou veřejnost bylo pamatováno i na výkonnostní akce s výjimkou akcí hrazených z jiných finančních
Granty pro mládež byly rozděleny do tří kategorií - náborové, výcvikové a výběrové. Mezi 22 přihlášených projektů bylo rozděleno celkem 121 200 Kč, přičemž třem akcím nebyly prostředky přiděleny. Projekty pro mládež se oproti loňským rokům více přesunovaly k dlouhodobějším na úkor jednorázových lezeckých akcí, což zodpovídá vytyčenému trendu. Přehled přidělených prostředků najdete na webové adrese http://tinyurl.com/mladez. Připravil Petr Jandík
Přidělené prostředky z grantu na podporu široké členské základny 2008 ev.č. oddíl podává 1 232 Petr Hacker 2 247 Jan Pacina 3 399 Zdeněk Němec 4 277 Andrej Škrabák 5 301 Leoš Dvořáček 6 397 Petr Zýka 7 Ladislav Vomáčko 8 483 Lucie Jungmanová 9 193 Roman Raszka 10 193 Roman Raszka 11 277 Zdeněk Veverka 12 Ivo Wondráček 13 232 Petr Hacker 14 232 Petr Hacker 15 Igor Haša * s podmínkou (viz text nahoře)
kde Nové Město nad Metují Děčín Bělá Roudnice nad Labem Blatiny Dolomity Kozelka u Nečtin Praha 5 Karviná Godula, Komorní Lhotka, Beskydy Blatiny Pískovcové oblasti ČR Nové Město nad Metují Nové Město nad Metují Vsetín
námět přiděleno Úpravy skal, vylepšování míst pro nácvik lezení 8000,Dostavba lezecké stěny 20000,Lajny pro všechny 3000,Audiovizuální výuková technika 13000,Dolomity, soustředění mládeže 10000,Kozelkovská dvanáctka - závody pro veřejnost 2940,Záchranná infokarta ČHS do knihy Skalní lezení * 7000,Pražský opičák - závody pro děti a dorost 3000,Vydání publikace „Kurz horolezectví“ * 3900,Úprava skalního útvaru Godula 4550,Rekonstrukce koupelen ve středisku Blatiny * 30000,Český pískomil 2000,Veřejný lezecký maratón 1700,Vánoční lezecké závody pro veřejnost 3000,Dostavba školní umělé lezecké stěny 10000,-
Sekretariát: Český horolezecký svaz, Zátopkova 100/2, P.S. 40, 160 17 Praha 6 - Strahov, tel./ fax: 296 118 207 , 603 646 207, 296 118 347, 603 646 347, Sekretariát: Český horolezecký svaz, Zátopkova 100/2, P.S. 40, 160 17 Praha 6 - Strahov, tel./ fax: 296 118 207 , 603 646 207, 296 13 118 347,čtvrtek 603 646 e–mail:
[email protected], úřední hodiny: pondělí 9 - 12 a 13 - 15, úterý - 18, 13 347, - 18 e–mail:
[email protected], úřední hodiny: pondělí 9 - 12 a 13 - 15, úterý 13 - 18, čtvrtek 13 - 18
45
na pultech
CRAFT Pro Zero Extreme
Zeal
Prádlo s extrémní funkčností, extrémním komfortem a unikátní kombinací vláken. Prádlo, které tělo ochladí či zahřeje podle aktuální potřeby organismu. Součástí materiálu je technologie CoolMax Fresh FX (ionty stříbra zabudované do vlákna) s aktivní ochranou proti mikroorganismům a lidskému pachu. Použití mikrovláken Pro Zero Extreme výrazně snižuje žmolkování pleteniny. Celoročně použitelné i díky nižší gramáži materiálu. Kolekce 2008 má vylepšený střih – vsazený klín na zadní straně ramen a podpaží, díky tomu prádlo lépe sedí na těle. Další novinkou jsou dámská trička s potiskem. V nabídce dále krátký rukáv, polorolák se zipem, spodky dlouhé a boxerky. Vše v dámské a pánské verzi.
Úvazek pro bigwall a technické lezení
Barvy: pánská – světle zelená, černá; dámská – lososová, bílá, bílá s potiskem, černá Velikosti: S – XXL (pánské), S – XL (dámské) Cena trika s dlouhým rukávem: 1.190 Kč (s potiskem 1.250 Kč) Více na: www.craft.cz
mimořádně pohodlný dělená odvětraná záda revoluční BMI systém nastavení pasu vyztužené navazovací body barevně odlišené jisticí oko nastavitelný díky 4 Rock&Lock sponám 2x úchyt pro plastové karabiny - nosiče materiálu haul loop poutka: 5
High Point - Wanton Jacket Charakteristika: Bunda z třívrstvého strečového materiálu BlocVent® se zvýšenou mechanickou odolností za cenu pod 6.000,- Kč je již skutečností! Bunda pro opravdové „outdooráky“. Dostane vás skvělým designem i použitým materiálem. Bunda je nepromokavá, větruvzdorná a zároveň prodyšná a je vhodná na veškeré outdoorové aktivity.
EN 12277 C, CE 0123 Hmotnost M/L: 630 g (+/- 15 g) Velikosti: S, M/L, XL Doporučená MOC: 1.590,- Kč Více informací na: www.singingrock.cz
TENDON 9.8 AMBITION BiColour Sportovní lano klasické konstrukce pro všechny, kteří se chtějí zlepšovat. Přes svůj malý průměr překvapí lano dlouhou životností a odolností vůči oděru. Nyní v nové variantě BiColour - jasně identifikovatelná změna vzoru lana TENDON v polovině. BiColour přináší komfort při manipulaci s lanem a především je užitečný při slaňování. Změna vzoru je nejen praktická, ale přispívá také k zvýšení celkové bezpečnosti. Doporučená MOC: 4.590 Kč (60 m) Více na: www.mytendon.com
Více na: www.highpoint.cz
Primus Easy Fuel Duo
Zerocks
Bylo by to hezké, kdyby byl na světě jenom jeden systém plynových bomb a vařičů, ale naneštěstí není život tak jednoduchý. Proto přichází Primus s novým vařičem se dvěma ventily. Bez jakéhokoliv adaptéru se vařič hodí pro oba nejrozšířenější typy kartuší. Bomba je s vlastním hořákem spojena vyměnitelnou kovovou hadičkou. Díky předehřívací trubičce a zvlášť stojící bombě se Easy Fuel Duo hodí i na náročné expedice. Za velké zimy můžete bombu otočit dnem vzhůru. Integrovaný pizoelektrický zapalovač.
Druhá generace Zerocks překvapuje výrazným posunem, který se nepromítnul jen do faceliftovaného designu. V první řadě je to ve špičce upravené kopyto Anatomic, čímž bota získala o mnoho větší citlivost a přesnost při stání na malých stupech. Významým prvkem je pružná syntetická kůže ve špičce, která dovoluje pohodlně a přesně vyplnit přední část boty. Vyšší pata drží na noze doslova jako „přibitá“ a celek doplňuje druhá generace gumy Grippin, která má o 30% vyšší přilnavost než předchozí generace.
Váha: 385 g Cena: 90 euro Více informací na: www.primus.se
Stream QC Nová lezečka v modelové řadě Rock Pillars. Špička je ideálně uzpůsobená pro stání na malých stupech a skvěle koresponduje s anatomicky tvarovanou patou. Zapínání na suchý zip nohu pevně semkne a nedovolí noze se protočit ani o kousek. Toto vše je podtrženo podešví z nové směsi gumy Grippin, která dodá opravdu neočekávané tření na jakémkoliv povrchu. Doporučená MOC: 1.690 Kč
Více na: www.rockpillars.cz
Montana Nejdéle vycházející český lezecký časopis. Příběhy z naší i světové lezecké scény, nákresy, metodika, portréty současných i historických lezeckých osobností, závody. Dvouměsíčník, minimálně 64 stran na křídě.
Více na: www.rockpillars.cz Roční předplatné: 365 Kč více na: www.montana.cz Příjemné počtení přeje redakce
46
Novinky u Campu Šroub do ledu Radion. Ostré zuby s pečlivě zvoleným stoupáním krájí led s precizností horké pily. Vyleštěný vnitřek šroubu usnadňuje čištění. Klička výrazně usnadňuje zašroubovávání. Radion má zvláštní uchycení pro expresku nezávislé na vlastním oku šroubu. Tak můžete být cvaklí do jištění i během šroubování či vybírání jištění. To rovněž výrazně znesnadňuje ztrátu šroubu. Způsob uchycení jištění umožňuje optimální rozložení sil v případě pádu do ne zcela zašroubovaného Radionu. Postupové jištění je totiž co nejblíže ledu. Popsaný mechanismus se běžně obchází tím, že rozeberete expresku a do jednoho jejího oka navléknete šroub. Originál je ovšem praktičtější. Dostupné ve třech délkách (12,17 a 22 cm). Vyrobeno z trvanlivé niklochrommolibdenové oceli.
To, že stále více dětí leze, je známá věc. Jenže sehnat kvalitní výbavu bývá problém. Camp přichází se dvěma novinkami. Quartz cr je sedák určený dětem. Polstrování ze 4mm pěny ve tvaru šestiúhelníkových pláství medu, s minimem vnitřních švů. Čtyři patentované spony Sicura, dvě v pase a po jedné na každé noze, umožňují navlečení sedáku bez toho, že by bylo nutné zouvat boty či mačky. Přední oko má patentovanou technologii No Twist, znesnadňující přetočení lana ve vázacím oku. Nohavičky jsou vzadu připevněny elastickými popruhy. Čtyři poutka na materiál a zadní pevné haulovací poutko.
Armour junior je kolekce helem přinášejících to nejlepší, co je u Campu mezi helmami k dostání. Zkušeností z dosavadní výroby prostě bylo využito tak, aby byly dětské hlavy chráněny co nejlépe a nejkonfortněji.
Mountain Academy – týden 2. V pořadí druhá akce Mountain Academy, pořádaná Mountain Hardwearem, se konala poslední srpnový týden v Rakousku. Basecampem byl Lofer a lezlo se v nejbližším okolí. V plánu byly horské štíty i sportovní cesty. A vše se náramně vydařilo, jelikož jediný deštivý den byl den příjezdu. Poté šest dní svítilo slunce a dopřálo nám řádně si užít místní super kvalitní vápno. Začátek byl lehce opatrný, kdy jsme se všichni synchronizovali v řádném sebezajištění při lezení tradičních cest. Cíl byl jasný – klasické cesty Wilder Kaiseru. A tak jsme se vypravili na Totenkirchen a na Predigtstuhl. Jelikož filozofie celé akce tkví především ve vybudování týmu, užívání si hor a lezení v nich pospolu, při lezení jsme mohli sledovat kamarády v okolních cestách a s dalšími jsme se pak potkávali na vrcholu. Krásné počasí a lezení přispívalo k dobré atmosféře a všichni jsme si to náramně užívali. Horští vůdci provázející nás již postupně spokojněli s naší technikou jištění a nechávali nám volnou ruku ve vybírání si cest. Doprovázeli nás víceméně jako fotografové a kameramani, jen občas opravíce nějaký ten drobný nedostatek v naší technice. Restday spočíval v lezení sportovních cest v sektorech s krátkým nástupem, nicméně o to obtížnějších. Zde přišly na řadu rady profesionálních, Mountain Hardwearem sponzorovaných lezců, Neila a Clementa, kteří s námi probrali taktiky sportovního lezení, včetně řádné přípravy a závěrečného strečingu. Večery jsme pak věnovali slackline a kvasnicovému pivu v našem basecampu postaveném na dojezdu sjezdovky přímo u skibaru, který přes léto zel prázdnotou a my tak měli celý bar většinou sami pro sebe.
pojedeme a kde budeme lézt. Termín byl plánovaný na přelomový týden října a listopadu, kdy je obecně počasí nestálé, a tudíž vybrat místo byl vcelku oříšek. Celý projekt je o horách a lezení dlouhých cest, tudíž čistě sportovní oblasti na jihu Evropy nepřipadaly v úvahu. Karta padla na Pyreneje vzhledem k mnoha možnostem lezení v horách i v údolích kolem. Tentokráte však počasí nemělo být tak štědré... Zahájili jsme na španělské straně, v údolí Benasque a první dva dny vyrazili na túru s bivakem na „Hřeben 15 věží“ vedoucí na třítisícový vrchol Pico de Alba. Počasí zatím přálo a my si lezení v mixovém terénu parádně užívali. Týden před naším příjezdem zde sněžilo a tak severní stěny byly pokryté sněhem, zatímco jižní stěny byly vytáté a krásně vyhřáté sluníčkem. Málokdy se zadaří lézt mixy v tričku a bez rukavic. Díky plánovanému bivaku vysoko na hřebeni jsme také nemuseli spěchat dolů a mohli jsme si západ slunce naplno užít do poslední chvíle ze skalní ostruhy. Bivak pod hvězdnou oblohou byl téměř dokonalý, chyběla jen lahvinka vína. Další den jsme stále za sluníčka dolezli na vrchol, přibývající oblačnost však věstila přichá-
zející frontu. A opravdu, tu noc zapadaly hory sněhem a předpověď pro celý zbytek týdne neslibovala vůbec nic dobrého. Tápání co a jak dál nás vyhnalo daleko z Pyrenejí až do francouzského Gorges de Tarn na jeho dlouhé vápencové stěny. Odjištěné vícedélkové cesty s mnohdy morálovými odlezy nám lehce znepříjemňovala teplota kolem 5 °C a silné poryvy větru. Alespoň zde, mimo obvyklé poměry, nebylo lezci přecpáno, i když jeden zoufalý den, kdy i tady napadlo několik centimetrů sněhu, se celá komunita zde lezoucích sešla pod obrovským převisem a střídavě zkoušela těžké sportovní cesty či technické lezení a ohřívala se u ohně. Takto jsme zde překlepali zbývající dny a poslední den nás ze stěny doslova spláchla bouře přicházející s teplou frontou. Možnost znovu se ohřát na slunci jsme ale bohužel měli až při nástupu do letadla a cestou domů. No, snad se nám počasí vydaří lépe začátkem ledna, na rampouchách ve francouzském Argentiere...
text foto
Jirka „Žiži“ Novák archiv autora
Mountain Academy – týden 3. Více na: www.camp.it
Tento týden byl ve znamení kolektivního projektu, kdy jsme měli možnost sami určit destinaci kam
47
metodika
alpine / ledovec
Horolezecké filmy zabodovaly na festivalu outdoorových filmů Začátkem prosince loňského roku skončil 6. ročník Mezinárodního festivalu outdoorových filmů, byly vyhlášeny ty nejlepší filmy a ceny byly předány jejich autorům. V tomto ročníku zabodoval a získal hlavní cenu a zároveň 1. cenu v kategorii horolezeckých filmů film Neznámá Antarktida od Pavla Barabáše. Film pojednává o horolezecké expedici na nejvyšší vrchol Antarktidy Mount Vinson. Dále se v horolezecké kategorii na druhém místě umístil snímek The Race od německého autora Uli Wiesmeiera. Ve filmu mohli diváci sledovat lezení bez zajištění známého horolezce Stefana Glowacze. Třetí cenu získal film Acopan od německého autora Jochena Schmolla. Jedním z hlavních hrdinů je také horolezec Stefan Glowacz, který předvádí opravdu slušné lezecké kousky, spolu s ostatními zdolává stěnu náhorní plošiny ve Venezuele, Acopanu. Také stojí za znímku film Jozef Juzek Psotka od již jmenovaného slovenského režiséra Pavla Barabáše, který získal zvláštní cenu za historický dokument, ve filmu je popsán život a tragédie horolezecké ikony Juzka Psotky. Celkem bylo rozdáno v letošním ročníku 19 cen. Filmy jsou od amatérských i profesionálních autorů z celé planety, v letošním roce se zúčastnilo festivalu 70 filmařů z 16 států světa se 101 filmy. Přehled všech udělených cen v 6. ročníku Mezinárodního festivalu outdoorových filmů najdete na www.mfof.cz, kde je popis filmů s fotografiemi. Letošní sedmý ročník festivalu pořadatelé plánují uskutečnit v termínu říjen až prosinec 2009 ve dvaceti pěti městech České republiky. Snímek z filmu Neznámá Antarktida
Pro MONTANU připravila firma SINGING ROCK ve spolupráci s horským vůdcem Tondou Volkem
48
Udělené ceny: GRAND PRIX Neznámá Antarktida, režie: Pavol Barabáš, Slovensko Kategorie A 1. cena 20 seconds of Joy, Red Bull, Česká republika; 2. cena Play Gravity, režie Samuel Vyber, Švýcarsko; 3. cena Portrait of a Serial Jumper, režie: Mathias Thönnisen, Německo Kategorie B 1. cena Neznámá Antarktida, režie: Pavol Barabáš, Slovensko; 2. cena The Race, režie: Uli Wiesmeier, Německo; 3. cena Acopan, režie: Jochen Schmoll, Německo Kategorie C 1. cena Hliněná řeka, režie: Petr Kašpar, Česká republika; 2. cena OMO 2 – premeny, režie: Peter Ondrejovič, Slovensko; 3. cena Sen silnější než oceán, režie: Anders Blomquuist, Švédsko Kategorie D 1. cena Coast to Coast, režie: Olivier Aubert, Švýcarsko; 2. cena Planeta lidí – výpravy za domorodci Nové Guinee, režie: Jaromír Giecek, Česká republika; 3. cena Bambuli, režie: Jan Popelka, Česká republika Zvláštní cena za filmové ztvárnění výjimečného humanitárního projektu Nemocnice na konci světa, režie: Otakar Šterba, Česká republika Zvláštní cena za historický dokument Jozef Juzek Psotka – Radosť zo života, režie: Pavol Barabáš, Slovensko Zvláštní cena za osobité zpracování filmu Jamamacijahu, režie: Jan Husták, Marek Cinko, Jaromír Materna, Česká republika Zvláštní cena za kameru Eiger speed riding, režie: Damien Dufresne, Francois Bon, Francie Cena hlavního města Prahy Na východ od Everestu, režie: Daniel Liška, Slovensko Zvláštní cena za film natočený v extrémních podmínkách Gasherbrum II – The fastest Summit, režie: Niko Jäger, Německo Za MFOF Eva Kadlecová
horolezecké příběhy na pokračování
Bytosti v mém srdci aneb O horolezcích, když zrovna nelezou Ke stému výročí založení Lezeckého kroužku Prachov 1907–2007
18.
Kamzíci na Brnčálce
Život je někdy náramně jednoduchý, to jenom my si ho často děláme složitý. Čistý vzduch pročišťuje mysl. Lidi pak mívají k sobě blíž. Prostě tak. A nemusíte žít žádný horolezecký život na hraně. Stačí, když se spolu zasmějete nějakému společnému zážitku. Ale někdy, když se lidé dozvědí pravdu, jsou často zklamaní. Někdy je lepší nechat je v blahé nevědomosti. Jsou pak daleko spokojenější, nemusí tolik přemýšlet, žijí klidnější život bez provokativních otázek a často frustrujících odpovědí. Mělo to být údajně hýkání osla, ale spíš to bylo něco mezi bečícím beranem, kterému právě podřezávají krk a zpěvem nastydlého sibiřského pěvce hrdelního zpěvu, jemuž někdo v pravidelných intervalech šlape na hrudník. Těžko se to dá popsat, ale zní to asi jako „Ba-ú-a-ú-a…!“ To hýkání vymysleli studenti jičínského gymnázia jako
horolezecký pozdrav rozléhající se ozvěnou do dáli po skalních městech a slujích. Po mnoho generací je tento význačný a výjimečný akustický element prachovského lezení svolával ve skalách. Každá generace měla svou charakteristickou metodu – halekání, pískání, no a teď přišlo na řadu hýkání. Vraceli jsme se v podvečer z túry zpod Jahňacího a Kozího štítu na chatu při Zelenom plese. Tehdá se jí ještě říkalo Brnčálka. Měli jsme jen takovou prostou radost ze života. Za sebou krásný den, okolo sebe zasněžené horské velikány, které nám shovívavě dopřály spatřit zlomek z jejich zimní krásy a dozvědět se střípky z jejich tajemství. Nebyli tu kamarádi z Prachova, ale nedalo nám to, aby i nad těmito velehorskými štíty nezaznělo ono hrdé zahýkání. Odrazilo se navzdory mlze napříč dolinou několikrát tam a zase zpátky. Na krajinu se pomalu snášela tma.
Nebyli jsme jediní opozdilci. V jídelně na chatě nás u stolů sedělo několik nad pozdní večeří. Věnovali jsme se svému jídlu a nemluvili. Proto nám asi neušel rozhovor od vedlejšího stolu. „Hele, když jsme šli teď večer dolů, tak jsme odnaproti slyšeli takový bečení, nebo co.“ „Jo, jo, my to taky slyšeli,“ přitakal s plnými ústy jeho kolega. „Nějaký ovce, nebo co,“ rozvíjeli teorii dál. „Ty vole, ovce, teď v zimě a tady? Co by tady tak žraly? Dva metry sněhu?“ Jeho protějšek chtěl něco namítnout na svou obhajobu, nadýchl se k odpovědi, ale zřejmě nebylo čím se hájit. Zase se pustil do jídla. „To byli nějací kamzíci asi!,“ zachraňoval situaci další. „No jo, kamzíci, to je jasný!“ „Co jiného, kamzíci.“ A spokojeně se již uklidněni rozluštěním té záhady pustili do zbytku večeře. S kamarádem jsme se na sebe dívali a potutelně se usmívali. A on se pak obrátil k sousedům a říká: „Chlapi, nebylo to náhodou něco jako Bá-u-á-u-á…?!“ „Jóó, to bylo přesně vono! To byli ti kamzíci?“, a otočil se zpět ke svému stolu a do úst nesl další
lžíci kapustnice. Ale už ji nespolkl. My jsme se už šklebili, když jim to teprve došlo. Všem naráz. Nejdřív se trochu mračili, snad proto, že se nebudou moci pochlubit doma tím, že slyšeli kamzíky pod Kozím štítem. Ale pak jeden z nich řekl: „Jak to vlastně děláš?“ Zbytek večera jsme s našimi nově nabytými přáteli prokládali konzumaci borovičky výukou hýkání a celá chata byla ten večer plná oslů. No, asi nejen ten večer, ale ten večer navíc ještě hýkali. Takže až uslyšíte hýkání třeba na Prachově nebo v Tatrách nebo kdekoliv, nenechte se tím zaskočit. Nejspíš to nebudou kamzíci, ale spíš prachovští horolezci. text foto
Vladimír Šoltys archiv V. Pavelky
49
mučírna Nevím, jaké plány máte pro tento rok vy, ale můj plán se týká téhle rubriky. Ráda bych jí totiž dala ucelenější řád a jednoticí téma. Tím by měl být pro tento rok komplexní trénink pro lezce všeho druhu. Proto tedy doufám, že jsou ty vaše plány velké a neskromné a že vám tahle rubrika třeba trochu pomůže se na ně připravit. Pro začátek to vezmeme pěkně z gruntu a probereme si
ní přiměřených cílů by mělo pomoct zodpovězení pár následujících otázek: Jak dlouho lezu? Trénink začátečníků by měl být samozřejmě koncipován úplně jinak než trénink zkušených lezců. Začátečníci by se měli soustředit především na rovnoměrné rozvíjení všech dovedností. Neměli by si klást příliš vysoké cíle a spěchat k překonání vyšších obtížností. Raději by se
V období puberty asi do 15 let by se měl trénink zaměřovat hlavně na vytrvalostní složku, a to právě proto, že v tomto věku má naše tělo největší schopnost rychle zvyšovat svou výkonnost a adaptovat se na dlouhotrvající zátěž. Až po patnáctém roce, kdy je tělo dospívajícího již téměř stejné jako tělo dospělého, je čas pro rozvoj rychlosti a maximální síly. Při silovém tréninku se však
není nic jednoduššího než s některou s vhodných doplňkových aktivit začít: Chůze, severská chůze – Chůze je aktivita člověku maximálně přirozená a přes svou zdánlivou jednoduchost má na tělo velmi dobrý vliv. Ideální je svižná chůze, při které dojde ke spontánnímu zapojení trupového a břišního svalstva, po dobu minimálně 30 minut. Velkou výho-
TRÉNINK KOLEM DOKOLA Lezení je sport jako každý jiný. Pokud v něm chcete něčeho dosáhnout, musíte na sobě makat. Odborně se takovému „makání“ říká trénink. Obecně lze ale říct, že je to souhrn všech pohybových aktivit, které jsou potřebné nebo alespoň užitečné pro zdokonalení se v daném sportu. Horolezectví i všechny ostatní druhy lezení jsou sportovní aktivity, které kladou velké nároky na vytrvalost, koordinaci, sílu, ohebnost a taky psychiku. Komplexní trénink by se proto měl zaměřit nejen na techniku, ale taky na trénink vytrvalosti, na posílení svalů nejvíce namáhaných svalových skupin, na dostatečné protažení a zvětšení rozsahu některých pohybů, a v neposlední řadě i na trénink přesného a ekonomického provádění pohybů s ohledem na ztížené podmínky. Měli bychom si proto uvědomit, že náplní takového lezeckého tréninku nebude jenom lézt a lézt, ale dělat i spoustu jiných věcí, které by se na první pohled mohly zdát, že s lezením ani tak moc nesouvisí. Pro začátek je ale důležité si uvědomit, co vlastně od tréninku očekáváme, čeho chceme dosáhnout, kolik času a sil hodláme tréninku obětovat, jestli jsou naše cíle vůbec reálné a jakou máme motivaci. Možná si říkáte, že motivace je to poslední, ale není tomu tak. Dodržování tak komplexního tréninku jako si žádá lezení chce hodně pevnou vůli a odhodlání. A trénovat, jenom když se nám jednou týdně chce, nemá cenu. Proto je opravdu hodně důležité si rozmyslet, kolik toho zvládneme, a stanovit si své cíle tak, aby nebyly příliš vysoké. Zklamání z toho, že jste něco nedokázali, je totiž hodně demotivující věc. To ovšem zase neznamená, že se pro jistotu nebudeme snažit vůbec, abychom náhodou nebyli zklamaní. K objektivnímu zhodnoce ní vlastních možností a stanove50
Běh je pro naše srdce a plíce náročnější než chůze
měli zaměřit na to, aby se pro ně lezení na již dosažené úrovni obtížnosti zautomatizovalo, zefektivnilo a poskytlo jim kvalitní základ k dalšímu rozvoji. Pro zkušené lezce nebude těžké odhadnout své slabší stránky a v tréninku se na ně zaměřit. Neměli by však zapomínat na to, co už je pro ně samozřejmé, a aspoň v „udržovací“ míře provádět i tyto aktivity. Kolik mi je let? To, že se někdo v 5 letech rozhodne být nejlepším lezcem na světě, sice vypovídá něco o jeho cílevědomosti, ale neznamená to, že toho dosáhne během dvou let. Trénink lezení má stejně jako nácvik jakýchkoliv jiných sportovních aktivit svou posloupnost a náležitost k určitému věku. To, kdy začnou rodiče své dítě přikládat ke skále, asi není tak důležité. Je ale třeba dbát na to, aby se dítě do věku alespoň 10 let zdokonalovalo hlavně v rozvoji obratnosti, ohebnosti a koordinace pohybu. Jeho centrální nervový systém má totiž právě v tomto věku jedinečnou vlastnost si tyto dovednosti jednoduše fixovat. Není naopak vhodný přílišný trénink síly, který vede k nežádoucímu zkrácení svalů, a tím snížení ohebnosti dítěte. Trénink by tak měl probíhat převážně formou her a dovednostních soutěží, lezením po stromech, průlezkách nebo lanových překážkách.
Běh na lyžích je výborný vytrvalostní sport foto: archiv redakce
nesmí zapomínat na udržování pružnosti. Přetrénováním a zbytněním svalů můžeme o tuto již dříve získanou schopnost rychle přijít. Jsem muž nebo žena? Rozdíly ve stavbě a fungování těla jsou u obou pohlaví jasně dané. Muži mají obecně větší kapacitu plic, větší srdeční objem, rychlejší nárůst svalové hmoty a větší sílu (asi o 30 %), což jsou zvláště pro silovou a vytrvalostní složku tréninku velké výhody. Neznamená to ale, že by ženy nemohly být lepší. Velkou výhodou žen je jejich přirozená ohebnost a větší cit pro obratnostní dovednosti. Ať už jsme tedy žena nebo muž, měli bychom si být vědomi svých předností a zaměřit se na nedostatky, vždy však s ohledem na to, jaké jsou naše přirozené dispozice. Co zrovna dělám, když nelezu? Tato poslední otázka není o nic méně důležitá než všechny předchozí. To, co děláme ve svém volném čase, jaká je naše práce, jak často sportujeme nebo lenošíme, nám může být dobrým vodítkem k objektivnímu posouzení stavu našeho těla a určení jakési pomyslné „startovní pozice“. To je potřeba hlavně z toho důvodu, abychom to svým tréninkovým nasazením nepřehnali, a nepřivodili si tak nějaký úraz nebo nadměrnou únavu a bolesti z přetrénování. Pokud máte při této otázce černé svědomí a chtěli byste to spravit,
dou severské chůze je zapojení svalstva pletence ramenního i zbytku paže při používání hůlek. To je pro sport jako lezení, kde je práce paží dominantní, velmi výhodné. Chůze s hůlkami navíc vyžaduje určité tempo, takže je zaručeno, že se i u půlhodinové procházky s hůlkami zapotíte. Běh na lyžích – běh na lyžích je výborný vytrvalostní sport, u kterého se rozhýbe a posílí celé tělo a pěkně rozproudí krev. Nevýhodou ale je, že jde jen těžko běžkovat, když není sníh. Běh – běh je pro naše srdce a plíce mnohem náročnější než chůze a pro zlepšování kondice je tak efektivnější. Důležité je ale dobře volit správný terén. Při běhu jsou totiž výrazně zatěžovány nosné klouby, což je nežádoucí. Je proto vhodné běhat na měkkém podkladě v mírně zvlněném a členitém terénu, nejlépe v lese. Doufám, že vás ta závěrečná nabídka sportíků aspoň trochu inspirovala a že se vám bude o svých schopnostech i plánech dobře přemýšlet. Máte na to čas minimálně do příštího vydání Montany, kdy si o vlastním rozvržení tréninkového plánu a jeho složkách povíme něco víc. text foto
Martina Patzelová archiv autorky
tatry
Huncovský štít 3.
M. Ondrejkovič a druh, 15-16. I. 1972, kl. V,
(2.351m) JV – stena
4. Štít na konci krátkeho bočného JV hrebeňa Kežmarského štítu. Huncovským sedlom oddelený od Malého Keržmarského hrbu. Zo všetkých tatranských štítov je najviac na JV vysunutý. Má dva blízko seba ležiace vrcholy. Hlavný a o niečo vyšší je síce SZ vrchol, ale lepší výhľad poskytuje JV vrchol. Dlhé roky bola JV stena Huncovského štítu nepovšimnutá. Na lezecké možnosti v tejto stene upozornil až svojím zimným výstupom v roku 1972 Marián Ondrejkovič. Je síce pravda, že okolie Skalnatej doliny ponúka hodnotnejšie výstupy, i napriek tomu odporúčam JV stenu Huncovského štítu. Prístup: od Skalnatého plesa po neznačkovanom chodníku na prvý prah a odtiaľ doprava po trávach a suti pod stenu. (30 – 40 min.) Zostup: z vrcholu zostupujeme hrebeňom po viditeľnom chodníku na Skalnaté pleso (1 hod.)
T. Slupski, J. Wolf, 21. IX. 1972, kl. IV+, 4 hod.
5. „Hranatý kút“ kl. VI, 4 hod. M. Rigelský, P. Horváth, 6. VIII. 2007
6. „Žľabom“ kl. II-III-I, ¾ hod. , AP/1/102
Prehľad výstupov: 1. M. Kozík, J. Maczka, 15. IV. 1979, kl. III-IV- , 4 hod.
2.
„Západný pilier“ kl. V, A1, 5, 5 hod. (10 skôb, sada hexcentrov, sada stoperov) M. a M. Coubalovi, 8. II. 19885,
5
H. Debinska, J. Honowska, A. Szczepanski, J. A. Szczepanski, 9. VII. 1928 Od tráv priamo hore, skalnatou, trocha ťažkou rínou na plošinu uzatvoreného vhĺbenia, odtiaľ ľavou stienkou prahu akýmsi žľiabkom na nasledujúcu plošinu. Ďalej cez nový prah na menej strmý terén a ním hore až na juhovýchodný chrbát Huncovského štítu, v mieste, v ktorom sa vyzdvihuje v prvý hrb na hrebeni. Stadeto úbočím na vrchol.
7. „Spišská cesta“ kl. IV+, 2 hod. M. Hutlák, M. Gally, 21. VIII. 1975 Nástup je asi 50 m od cesty č. 6 vpravo, priamo po vymytých skalách nahor až pod previsy piliera, ktoré obchádzame zľava a traverzujeme na ostrie piliera. Ostrím piliera až na vrchol .
8. „Pravý pilier“ kl. IV+, 3 hod. M. Pelc, Š. Estočko, L. Jurský, V. Vlnka, 26. III. 1977 text foto
Jozef Gurník J. Gurník, M. Bobovčak
2
51
por trét
Chtěli jsme se zapsat do historie
Portrét významného slovenského horolezce 50. a 60. let a legendárního vedoucího prvních československých výprav do Himálaje Ivana Gálfyho
Ivan je skvělý vypravěč. Když jsme jej v listopadu navštívili ve Starém Smokovci, s radostí a občasnou nadsázkou zavzpomínal na své tatranské prvovýstupy, průkopnické vysokohorské úspěchy i pozadí prvních výprav do Himálají, u kterých se chopil role vedoucího. O svých někdy i půl století starých zážitcích dokázal hovořit s jiskrou v oku téměř bez přerušení. O takto nabitém životním příběhu napsat krátký článek do časopisu nelze. Proto vám přinášíme nejprve Ivanovy vzpomínky zaměřené na jeho průkopnické výstupy v Tatrách a Alpách. Druhou, rozsáhlejší část, věnovanou výstupům na Kavkaze a prvním československým výpravám do Hindúkuše i Himálají, pak naleznete v příští Montaně 2009-2.
Pocházím z Liptova z bývalé Německé, dnes Partyzánské Lupče, kde jsem strávil dětství společně se svým budoucím spolulezcem Ivanem Urbanovičem. V patnácti letech jsme také oba odešli na Baťovu obuvnickou školu do Svitu. Každodenní pohled na tatranské vrcholy nad námi nezůstal dlouho bez odezvy. Ve čtyřicátém devátém jsme se poprvé vypravili na Popradské pleso, ze kterého jsme pak pokračovali do Zlomiskové doliny. Zkoušeli jsme tam lézt po balvanech. Pak jsme se podívali na Končistou a bylo rozhodnuto: „Půjdeme tam!“ Lezli jsme 52
v normálních botách s koženou podrážkou jen tak bez lana. Když už to nahoru nešlo, boty jsme si sezuli a hodili je svázané na záda. Z Končisté jsme se pak přesunuli na Tupou, kde byl ještě sníh. Sedli jsme na něj a sjeli až nad Vyšné Hágy. Přeskočili jsme plot do léčebného ústavu, kterým jsme prošli, přelezli další plot a utíkali pěšky až do Svitu. Naši nové vášni jsme naprosto propadli. Tehdy se pracovalo i v sobotu, takže jsme vždy po práci vyhodili batohy ven z okna internátu a utíkali do hor. Často jsme chodívali přes Batizovce a Gerlachov na Slezský dům, tehdy ještě
chatu našeho národního podniku Svit, a v neděli večer zase nazpět. Byli jsme doslova horolezečtí samoukové. Ve Svitu sice byl horolezecký oddíl, byli v něm ale o deset, patnáct let starší pánové – mistři a šéfové cechů od nás z fabriky. Proč by se měli se dvěma „zasranmi“ ze školy bavit? S lezením jsme tedy začali sami. První lano jsme si koupili až v padesátém roce, když je prodával jeden pan doktor ve Svitu. Dlouho jsme na ně šetřili. Bylo konopné a získali jsme je společně se třemi skobami a třemi hasičskými karabinami, což byl tehdy velký majetek. Otec měl kdysi zámečnictví. I když už bylo zavřené, vykoval jsem si v jeho dílně skoby z tvrdého ocelového péra. Když jsem jednu z nich ale zatloukal, zlomená odletěla s velkým cinkotem do doliny. Tehdy jsem zjistil, že ocel na skoby musí být kujná. Ivan Urbanovič zase pracoval ve strojírně, a tak vyfrézoval kladiva. Věci na lezení jsme si tedy obstarávali tímto způsobem. Abychom se mohli stát členy Iamesu, museli jsme absolvovat týdenní začátečnický kurz, který se konal vždy před Iamesáckým týdnem. Kurz tehdy vedl již
dlouho nebohý Igor Fábry, velmi známé jméno. Pracoval ve filmu a později nás s Ivanem hodně podporoval. V kurzu jsme figurovali jako takoví „nespratníci“, protože kromě nás tam byli lidé, kteří přišli do hor snad poprvé. My s Ivanem už ale měli něco za sebou. Kurz jsme sice úspěšně dokončili, jenže zanedlouho nám Iames zrušili, takže jsme se jeho členy stejně nestali. Tehdy jsme měli v plánu hlavně vylézt celou Weberovku až po vrchol Malého Kežmarského štítu. V té době chodíval na Zelené pleso starší pražský horolezec Karel Glückselig, kterému říkali „Bundal“. Byl už to starý pán, který nám o Weberovce vyprávěl strašné horory. Cesty od Motyky a Stanislawského jsme pak přelézali skoro beze skob, protože jsme si říkali: „Weberovka bude těžká a musíme na ni natrénovat.“ Když jsme pak do ni skutečně nastupovali, byli jsme ověšeni materiálem jako vánoční stromek. Na celé cestě jsme pak zabili asi jen pět skob, protože se nakonec ukázalo, že to není až taková těžká cesta. Zpočátku jsme se v Tatrách snažili zopakovat hlavně polské výstupy. Před námi nebyly udělané žádné slovenské prvovýstupy, a tak jsme se postupem času pokusili i o ně. Začali jsme s nimi samozřejmě v naší téměř domovské oblasti v okolí Slezského domu, kde jich máme dohromady asi deset. Náš vůbec první prvovýstup jsme udělali v padesátém prvním roce na Velickou stěnu. Jedná se o čtyřkovou hranu, která je dodnes oblíbená a často se leze. Jako mladý a drzý jsem se pak zeptal jednoho ze zakladatelů Iamesu, který žil ve Spišské Nové Vsi: „Pane Šimko! A proč jste v meziválečném období nenapodobovali Poláky a neudělali žádné prvovýstupy?“ Odpověděl mi: „Víte, můj drahý, my jsme neměli ani lano a lezli na šňůře, se kterou sedláci vodili krávy na pastvu. Nic jiného jsme neměli a po Polácích jsme mohli jen pokukovat.“ Trochu jsem se pak i styděl. Tito chlapi začínali úplně od píky a jednalo se spíše o horské vůdce. Štefan Zamkovský, Alojz Krupicer nebo Vojtěch Hudyma lezli hodně s Motykou a Sawickým, nikdo z nich ale nevyčníval nad turisticko-vysokohorský průměr a nic velkého sami neudělali. Nedávno zemřel Alo Huba, což byla tehdy lezecká hvězda. Také ale neudělal nějaký významnější prvovýstup, se kterými začala až poválečná generace. V Tatrách začaly působit dvě party – bratislavská a košická, která byla progresivnější. Bratislavská měla spíše Kugyovské myšlení a zajímala je spíše krása přírody než něco technického, což se změnilo až s příchodem Ivana Kluvánka. Chtěli jsme na tyto průkopníky výkonnostně navázat, jenže v padesátém druhém Ivan narukoval. Zůstal jsem sám a lezl s kde kým. Korosadowicze ve východní stěně Lomničáku jsem například přelezl s kamarádem, který byl sice výborný běžkař na dlouhých tratích, s lezením ale zkušenosti neměl žádné. Uvázal jsem jej tedy na lano, a i když se jedná o pětku, vylezl ji pěkně. Následovaly další prvovýstupy, například v plotnách západní stěny Gerlachovského štítu. Překvapilo nás, že v obrovské zdi doposud nevedl žádný výstup, jen vpravo cesta komínem od Sawického. Naprosto panenská stěna! Stále mi nebylo jasné, proč se jí naši předchůdci vyhýbali. Jednou jsem se zeptal Arno Puškáše: „Jak to, že jste tu stěnu nechali volnou?“ Tehdy šel s pravdou ven. Arno se na její přelezení chystal už ně-
kdy v padesátém prvním nebo druhém roce. Prozradil mi: „Byla taková mlha, že jsme omylem nastoupili do úplně stejné trojúhelníkové stěny Kotlového štítu napravo od Batizovské próby. Když jsme zjistili náš omyl, vracet se nám již nechtělo...“, díky čemuž naše plotna zůstala stále nezlezená. V roce 1953 jsem byl vybrán do slovenského výběru, jehož podzimní soustředění se uskutečnilo na Kežmarské chatě, kde šéfoval Arno Puškáš. Sešla se tam parta, ve které nechyběli Jožo Psotka, Milan Méreš, Ivan Lehotský nebo Ďuro Šuna – tehdy chlapi do dvaceti let. Bylo krásné počasí a hodně se vylezlo, třeba Motyka v jižní stěně Kolového štítu. Starší generaci zastupoval Ďuso Andráši, se kterým jsme se tehdy vypravili na Birkenmajera v západní Lomnici, tzv. „Diagonálu“. První dvojici vedl právě Ďuso, já druhou. Lezl ohromně lehce, navíc mu v koutku úst nikdy nechyběla cigaretka... Nezapomenu, jak v cestě svým znamenitým stylem Žluté plameny doslova přeběhnul. Když jsem pak do nich nalezl já, nechápal jsem, jak je možné s takovou lehkos-
tí přelézt tak těžké úseky. Do spáry jsem tehdy narval skobu, která tam vydržela možná dvacet roků, kdy mi chlapi hlásili: „Tvá skoba už s někým vypadla!“ V převise horní části Žlutých plamenů pak bylo osm nebo deset původních Birkenmajerových skob, zatlučených pěkně za sebou. Když jsem cestu lezl znova o čtyři roky později, bylo jich už tam jen pět. Tehdy jsem si řekl: „Taky si vezmu jednu na památku...“ Setkání horolezců na Kežmarské chatě bylo pro mne velmi důležité i z jiného důvodu. Ďuso Andráši se mne tam totiž také zeptal, jestli bych nechtěl jít pracovat do Horské služby. To byla fantastická nabídka! Nikdo si totiž nedovede představit, jak velkým problémem tehdy bylo uvolnit se kvůli lezení z fabriky ve Svitu. Původně jsem tam sice pracoval na obchodním oddělení a chtěl pokračovat v dalším studiu na některé z jiných škol. V té době mne ale sílící potřeba mužů do těžkého průmyslu šoupla do strojírny. Naštěstí jsem měl k železu blízko, protože doma jsme měli již zmiňované zámečnictví. Pracoval jsem na fréze a rok vyráběl jed-
Na Gerlachu s klienty v roce 1956. To jsem byl ještě velmi mladý.
Při lezení ve Vysokých Tatrách
nu součástku stále dokola - 500 kusů za den. Oblbovačka! Můj šéf ale naštěstí tvrdil, že člověk by měl dělat co jej baví, protože jedině tak může pracovat dobře. Když jsem za ním přišel s prosbou o uvolnění, nedělal mi potíže a já tak mohl 1. dubna 1954 nastoupil do Horské služby jako celkově šestý zaměstnanec v pořadí, protože Horská služba ve Vysokých Tatrách vznikla teprve v padesátém roce. Vznikaly další nové cesty. Jeden ze dvou našich prvovýstupů na Granátovou stěnu se neobešel bez bivaku ve stěně. Na laně jsme tehdy měli Maty Hetinacze, který později odešel do Německa. Byl to takový turistický horolezec, kterého jsme vzali na lano s tím, že bude vybíjet skoby. Jenže Maty si s každou skobou povídal, a tak jsme tam nakonec zatměli. V říjnu 1954 jsem bivakoval i se Zdeno Zibrinem v Cagašíkově cestě na Žlutou stěnu. Přišli jsme na Zamkovského chatu a co čert nechtěl – narazili jsme tam na chlapy z GOPRu, polské horské služby. Slovo dalo slovo, půldecák dal půldecák, a my se ztřískali jako koně. Z chaty jsme ráno odcházeli s těžkými hlavami. Na Térynce tehdy chatařil Jarda Sláma. Došli jsme o jedenácté a povídáme: „Jardo, dej nám něco k jídlo, půjde-
53
me do Žluté stěny.“ Skutečně jsme pak nastoupili do stěny v době oběda. O páté se setmělo. Tma nás zastihla délku pod vrcholem, kde je potřeba nejprve vytraverzovat čtyři metry doleva. Na vrcholový hřeben pak už zbývá snad jen osm metrů snadného lezení. Ve tmě jsem ale vůbec nic neviděl. Zdeno mě jistil a já tloukl skoby přímo vzhůru. Když mi skoby došly, Zdeno mě spustil dolů k sobě na plošinu, kde jsme do rána drkotali zuby. Jarda Sláma měl tehdy na chatě gramofon na kliku, na kterém nám pouštěl „Dobrou noc má milá“, aby nám studený bivak nějak zpříjemnil. Ráno jsme si v průvodci přečetli, že máme jít doleva a o půl osmé jsme už byli u Jardy na chatě. Snažili jsme se Poláky dobíhat. Tehdy se hodně mluvilo o výstupu Lapiňského komínem na Galerii Ganku. Prvovýstup byl přelezený ve čtyřicátém druhém roce a stále chybělo zopakování. Začali jsme se pídit po informacích, kudy vlastně cesta vede. Přes Arno Puškáše jsem se dostal až k panu Paryskému, který mi prozradil: „Nástup je zhruba v místech, kde začíná stará cesta. Cesta pak vede systémem spár...“ Na Galérku jsme se vypravili společně s Jožo Psotkou, Zdeno Zibrinem a Ivanem Lehotským. Pod stěnou jsem se navázal na lano a několikrát povylezl deset, patnáct metrů do stěny. Starou polskou skobu jsem našel na třetí pokus. Nastoupili jsme. Lezení bylo těžké, a tak nás ve stěně neminul bivak. Ráno se pak pod stěnou objevil Radan Kuchař s Karlem Cermanem. Měli namířeno také do Lapiňského, který se i jim nakonec podařilo přelézt – rovněž s bivakem. V souvislosti s tímto tehdy extrémním tatranským výstupem musím prozradit, že jsem jej podnikl se sešívanou nohou. Měl jsem na ní 18 stehů. Nedlouho před tím jsem totiž se dvěma brigádníky opravoval řetězy ve Velické próbě, a když jsem po řetězech lezl přes malý převis, vyletělo se mnou kus skály. Proletěl jsem tehdy celou Velickou próbu a kámen, který jsem uvolnil, mi spadl na nohu. Úplně mi rozsekl celé lýtko a ve Smokovci mi nohu museli sešít. Dva týdny po pádu jsme pak šli do Lapiňáku. Dost nepříjemné zranění mi kupodivu až tak nevadilo při samotném výstupu. Když jsme ale sestupovali z Galerie, kamarádi na mne museli stále čekat. Noha mne tehdy dost bolela. Druhý výstup Lapiňského komínem se setkal s dost velkým ohlasem i v Polsku, kde zopakování této cesty stále chybělo. Začali jsme s polskými horolezci držet krok. V té době zorganizoval Arno Puškáš setkání mladých lezců v chatě u Mořského Oka na polské straně Tater. Se Zdeno Zibrinem jsme měli v plánu přelézt jižní stěnu Zamerle Turni. Večer jsme se ale s Poláky zase opili a osud plánovaného výstupu začal být nejistý: „Bože, kdyby tak začalo pršet!“ Ráno se probudíme s těžkou hlavou, podíváme se z okna a ... venku skutečně pršelo! Nemuseli jsme lézt! Byli jsme šťastní, protože všichni Poláci po nás celou dobu pokukovali: „To jsou ti, co vylezli Lapiňského!“ Chtěli nás vidět v akci, z čehož naštěstí díky dešti sešlo. Zájezd to byl ale pěkný, i když pro některé neskončil dobře. Kluci totiž v Polsku poprodávali co se dalo. Přišlo se jim na to a pro většinu zúčastněných následoval roční zákaz vstupu do Polska. Mne osobně potrestání minulo, neboť jsem koncem padesátého čtvrtého narukoval na vojnu - do Komárna k pétépákům1. Když jsem viděl rovinu jižního Slovenska, pomyslel jsem si: „Bože, tady se zblázním!“ Naštěstí po třech týdnech při-
54
Vysoké Tatry navštívila spousta slavných horolezců. Setkal jsem se zde například s André Contaminem, Jean Francem nebo Maurice Herzogem, kterého jsem osobně doprovodil na Rysy. Na snímku je zase rakouský horolezec Marcus Schmuck (druhý zleva), první přemožitel Broad Peaku, se kterým jsme se velmi přátelili. (společně s ním vlevo Ivan Urbanovič a uprostřed Ivan Gálfy)
Během záchranky ve Stredohrotu
jímače stálo v rozkaze, že společně se mnou odcházejí další tři vojáci do poddůstojnické školy. Nic více nám nikdo neprozradil, protože rozkaz podléhal vojenskému tajemství. Když jsme ale ráno vystoupili z vlaku, s úlevou jsem spatřil „Děčín - hlavní nádraží“. Narazil jsem zde na fantastického šéfa útvaru, který mému sportování nekladl překážky. Jako reprezentant jsem měl totiž nárok na trénink ve středu odpoledne, v sobotu odpoledne a celou neděli. Tehdy jsem se již znal s Jardou Mlezákem z Ústí nad Labem nebo s bratry Weigelovými z Děčína a patřičně jsem toho také využíval. Na své vojenské období vzpomínám opravdu rád, i když na první reprezentační zájezd do Alp v roce 1955 mne armáda nepustila. Nadřízený mi ale slíbil: „Když vás nominují i příští rok, uvolnění vám vyřídím!“ A skutečně. Zejména díky nebohému doktoru Wolfovi a Otto Jelínkovi jsem se o rok později do nominace a nakonec i do
Alp dostal. Byl to první skutečný zájezd českých horolezců do Alp, na kterém jsme se poprvé blíže seznamovali s ledovci. Vedoucím byl Vladimír Procházka, kterému jsme říkali Chroust. Na začátku našeho pobytu v Chamonix koupil pro všechny mačky Charlet Moser model Everest. Byli jsme u vytržení. To bylo něco! Nebyly to sice ještě mačky s předními hroty, byly ale lehké a úplně jiné než naše staré Eckensteinky, které jsme kdysi koupili u nás ve Svitu jako pozůstatek ustupující německé armády. V Alpách jsme tehdy vylezli severní stěnu Aiguille Verte, Tour Ronde a Gervasuttiho kuloár na Mont Blanc du Tacul. Nejvýznamnější výstup uskutečnil Radan Kuchař s Karlem Cermanem, když zdolali Grand Charmoz Welzebachovou cestou. Byli jsme dobrá parta, do které patřili Jožo Psotka, Arno Puškáš, Ďuso Andráši nebo Franta Pašta. Přesto se v manšaftu dost soutěžilo a navzájem jsme se hlídali. Když se třeba v pade-
sátém šestém Jožo Psotka dozvěděl, že jsem se vrátil z vojny zpátky do Tater, ihned zjišťoval kam jsem šel lézt. Okamžitě pak taky nalezl do stěny, protože podle počtu vylezených výstupů se určovalo pořadí v manšaftu. To bylo soupeření! Když jsme měli reprezentační soustředění v Bielovodské dolině, večer se zapisovalo, kdo kam půjde lézt. Všichni věděli, že ještě stále není v zimě udělaná cesta v korytě Rumanova štítu, na které jsme měli spadeno. S večerním zápisem jsme schválně otáleli a ve čtyři ráno už stáli oblečení před stanem. Čekalo se na Jožo Psotku, který nemohl najít kalhoty:„K...a! Někdo z těch Čechů mi ukradl kalhoty.“ Kalhoty se nakonec našly u Rišíka Karouška, protože si chudák neměl co dát pod hlavu. Soupeřilo se. V roce 1959 ještě nebyla v zimě přelezena Orlowského cesta na Galerii Ganku, a tak jsme se na ni s Ivanem Urbanovičem vydali. Na Popradském plese jsme potkali Ďuro Weinczillera s Jardou Slámou. Ptáme se je: „Kam jdete?“ „Ále, něco v okolí Rysů. A vy?“ „Taky něco takového...“ Do Váhy jsme šli vedle sebe a až v sedle: „Do p..i! Kam jdete?“ „Do Galérky!“ „My taky!“ A šlo se do ní ve čtveřici. Pěkná cesta! Vstoupili jsme do stěny, ve které jsme museli bivakovat. Druhý den jsme pokračovali ve výstupu. Dolezl jsem
Ivan Gálfy narozen 15. června 1933 v Nemeckej (dnes Partizánskej) Ľupči 1954 1954-1968 1961 1965 1976-2001 1983 2006
člen Horské služby TANAPu reprezentant Československa mistr sportu zasloužilý mistr sportu ústřední náčelník Horské služby na Slovensku předseda československého horolezeckého svazu uveden do Sportovní síně slávy města Vysoké Tatry
Přehled nejvýznamnějších výstupů Ivana Gálfyho naleznete na www.montana.cz.
Abychom si vydělali peníze na naše zahraniční výjezdy, často jsme chodili pomáhal při filmování ve Vysokých Tatrách. S Ivanem Urbanovičem jsme se tak podíleli i na vzniku dnes již kultovního filmu Medená veža. Byl to velmi pěkný film. Při filmování vzniklo hodně hezkých situací, protože mezi tvůrci filmu byla dobrá parta. Hráli v něm Štefan Kvietik, Ivan Rajniak a Ivan Mistrík, všichni jsme ale nechávali oči na Milce Vášáryové. Byla to tehdy krásná kočka. Točilo se hlavně v Lomnickém sedle. Produkčního, přes kterého šlo vše včetně peněz, tehdy dělal náš první instruktor horolezectví Igor Fábry. Říkal nám: „Když někam nalezete, už se počítá den, i kdybychom nic netočili“, což představovalo pět set korun, tehdy velký peníz. S filmaři byla vždycky dobrá spolupráce. Železný kříž na Velkou Vidlovou věž tehdy za Štefana Kvietika vynesl Ivan Urbanovič. Kříž tam pak na vrcholu zůstal. Je s ním spojena i humorná historka, kdy jeden lanovkář, který zároveň pracoval jako PS VB2, Ivanovi přikazoval: „Kříž je ale potřeba snést dolů!“ Ivan na to: „Není problém. Filmaři mi za vynesení dali tisíc korun. Když mi dáš taky tisícovku, snesu ti jej kam budeš chtít.“ Do kříže nakonec uhodil blesk a celý se rozpadl. Před pěti nebo šesti lety běžel v kinech film Záchranáři, na kterém jsem se také podílel. Premiéra jednoho dílu byla v Bratislavě a zúčastnily se jí samé celebrity. Po projekci nám všichni říkali: „Je to dobré, ale Medená veža to není!“ Film prostě mnohým trvale utkvěl v paměti.
asi pět metrů pod okraj Galerie a zaštandoval, protože nahoře se zajistit nedá. Zatloukl jsem dvě skoby a dobral nejprve Ďura coby prvolezce z druhé dvojky. Vylezl na Galerku a sedl si tam. Pak jsem dobral Ivana Urbanoviče, který dolezl za Ďurem. Ve stěně zůstal jen Jarda Sláma, který lezl jako čtvrtý. Šplhal po laně a lano si motal na ruku. Najednou upadl. Možná jen metr a půl, víc určitě ne. Jedna skoba na štandu vyletěla, a protože „somár“ Ďuro nepozapínal v převise lano do žádné ze skob, zůstali jsme oba viset jen na té druhé skobě na našem stanovišti. Od tohoto okamžiku věřím na osud. A seshora se ozvalo: „Dělejte, do ř..i, nebo tady budeme bivakovat!“ Povídám jim: „Buďte rádi, že žijete!“ Vždyť jsme mohli všichni čtyři odejít do doliny! Jardu jsme pak rychle vytáhli nahoru a raději jsme nahoře na Galérce podruhé zabivakovali... V šedesátém roce jsme zajeli do Bulharska na Rilu. Manšaft tam vylezl třeba severní stěnu Maľovice, na jejímž vrcholu se pásly ovce. Také jsme zlezli převislou stěnu „Zlého zubu“. Vedla na něj populární cesta„Přes oči“, kde jsem ve velkém převise poprvé lezl po nýtech.
Doma v Tatrách jsme se už s Ivanem zaměřovali hlavně na zimní výstupy. Všechno už totiž směřovalo k myšlence, že jednou se možná také vypravíme do vysokých hor i my. Celý svět jezdil do Himálají, dělal prvovýstupy na sedmi a osmitisícovky, a i Ruda Antoníček z Brna říkával: „Kluci, pojedeme do těch Himálají!“, jenže se stále nic nedělo. Začali jsme proto v manšaftu dost hučet: „Pojďme něco dělat!“ Výsledkem byl alespoň zimní přechod hlavního hřebene Tater expedičním způsobem, kdy jedno družstvo postupovalo po hřebeni, zatímco další přenášelo materiál dolinou. V zimních Tatrách jsme se opravdu snažili. Zimní Weberovka až tak obtížná nebyla. Lezli jsme ale také v severní stěně Zlobivé a i Rumaňák byl krásný. Pěkné túry jsme podnikli v severní stěně Vysoké nebo pilířem Ganku. S Ivanem jsme ve východní stěně Lomničáku udělali prvovýstup zářezem mezi Motykou a Korosadowiczem. Nejprve jsme jej přelezli v létě, a nakonec i v zimě. Tehdy jsme se rozhodli, že si s sebou nebudeme brát spacáky a půjdeme na lehko. Ve stěně ale bylo hodně ledu a my nakonec museli nouzově za-
bivakovat. Na sněhovém poli napravo od míst, kde Motykova cesta přechází do závěrečného komínu, jsme proseděli celou noc. Nedala se tam ani skoba zabít! V tvrdém sněhu jsme jen vysekali plošinky a až do rána patnáct minut pochodovat a patnáct minut sedět. Byl to dlouhý bivak... První zimní přelezení Direttissimy na Stredohrot v roce 1964 představuje náš nejnáročnější společný zimní tatranský výstup s Ivanem Urbanovičem. Diretku jsme opět zdolali nejprve v létě, nakonec i v zimě. Poprvé jsme bivakovali ve stěně, podruhé už nahoře pod vrcholem, protože se nám dolů nechtělo scházet potmě. Moc pěkné to bylo! Zajímavá historka se Stredohrotem? Po letech se do Diretky vypravil můj syn Robo. Ptal se mě na podrobnosti výstupu a zajímal jej také přepad z věže do stěny uprostřed cesty. Povídám mu: „To je jednoduché. Přepadneš a zůstaneš zhruba pod pětačtyřicetistupňovým úhlem. Dáš skobu a pokračuješ dál...“ Vrátil se a říká: „Otče! Já jsem skoro propadnul komínem!“ A za dva roky celá věž odešla. V létě šedesátého čtvrtého roku jsme vyrazili na dvojtýdenní zájezd do Rakouska a přelezli severní stěny Wiesbachhornu a Grossglockneru. O naší první vysokohorské výpravě do Hindúkuše se již hovořilo velmi intenzivně... Pokračování v příští Montaně text foto
Martin Krejsa archív Ivana Gálfyho a Pepe Piechowicz
1) PTP (pétépáci) - Pomocné technické prapory Československé lidové armády. Byly zřízeny v roce 1950 pro tzv. politicky nespolehlivé osoby. 2) PS VB – Pomocná služba Veřejné bezpečnosti.
55
a jdi... V obci Vír na Českomoravské vrchovině vznikl na konci loňského roku vůbec nejvyšší ledový útvar v České republice. Čtyřicet metrů vysokou ledovou stěnu navštívilo během prvních tří týdnů provozu více než 600 lezců ze všech koutů ČR. Přijeďte se podívat i Vy! Více informací na www.adrex.cz Foto : Petr Holub
56
Expedice Devold TripleNorthWalls ukončena O dvou úspěšných prvovýstupech Máry Holečka a Jana Doudlebského jste se již mohli dočíst v jedné z předešlých Montan – jednalo se o Kapuru v Karakorumu a o Uparisínu ve Váchánu. V půlce října se tito dva matadoři ještě pokoušeli v Nepálu o prvovýstup na Kyshar (6.760 m), jihovýchodní hranou. Pokus ovšem skončil po 800 m (po lezení v ledu WI 6, mixem za M 7 – celkový sklon 70°), především kvůli nešťastnému Honzovu zánětu šlach. Z Márova hodnocení celé expedice stojí za zmínku, že z celkového času se lezlo pouze 9 dní s 6 bivaky ve stěně.
S žigulíkem do hor Zajímavou akci na letošní léto plánují student práv a student pedagogiky – začátkem června mají v úmyslu vyrazit na tříměsíční pouť se svým speciálně upraveným žigulíkem. S tímto vozidlem Lada 2104 chtějí členové humanitní expedice Education for Life projet státy bývalého sovětského bloku. V plánu mají Kavkaz (aneb Jak si užít srandu na lyžích cestou z Elbrusu), Tádžickou pamírskou highway i toulky v centrálním Ťan-Šanu. Za hlavní bod své expedice považují nadšenci tohoto šíleného podniku Bayancol (5.791 m) v Kazachstánu. Kromě toho by rádi zmapovali lezecký a boulderingový terén v Mongolsku. Toto vše chtějí studenti podniknout pod záštitou Charity ČR, jelikož jejich cílem je upozornit širší veřejnost na problémy s nízkým vzděláním v Mongolsku – jako symbolický dar povezou tzv. „sud vědění“ plný školních potřeb pro prvňáčky základní školy v odlehlé části Mongolska.
Supercanaleta na Fitz Roy sólo Colin Haley (24letý mladík) zdolal Fitz Roy za 14 hodin, a to nejtěžší a zároveň nejúžasnější linií v Patagonii – cestou Supercanaleta. Stal se tak teprve druhým horolezcem, který tuto cestu vylezl sólo, jako prvnímu se to podařilo Deanu Potterovi v roce 2002 za neuvěřitelné 6,5 hodiny. Supercanaleta (1.600 m, TD+ 5.10 90°) je považována za lezecký milník v Patagonii. Byla přelezena až roku 1965 dvěma Argentinci – Carlosem Comesañasem a Josém Luisem Fonrougem.
Ueli Steck a jeho rychlostní rekordy Zhruba tři týdny po tom, co Ueli Steck „vyběhl“ Grande Jorasse v čase 2:21, zdolal 13. ledna 2009 severní stěnu Matterhornu za 1 hod. a 56 min. Kromě toho je také držitelem rychlostního rekordu ve výstupu severkou Eigeru (2 hod. 57 min.).
le jeho slov perfektní kombinací mezi bouldrem a extrémním sólolezením.
Nová mixová cesta v Langentalu Bratři Martin a Florian Rieglerovi zvládli 26. prosince 2008 RP přelez La sor blanche. Tato jejich nová cesta se nachází v Langentalu u Grödenu (Jižní Tyrolsko). La sor blanche, to je pět délek lezení v ledu a mixu, cestu je možné dojistit skobami a friendy. Obtížnost se pohybuje kolem M 9 WI 6-.
Stoletý Cassin Golpe De Estado 9b(?) 17. prosince 2008 zvládl 27letý špičkový lezec Chris Sharma své už druhé (možná) 9b – projekt Golpe De Estado v sektoru El Pati v Siuraně (Španělsko). Sám o cestě říká, že si ještě není zcela jistý obtížností, ale že je v některých ohledech srovnatelná s jeho prvním 9béčkem, cestou Jumbo Love.
Nový boulder v Bishopu Kevin Jorgeson zdolal 13metrový boulder v převislé skále v Buttermilks (Bishop, USA), čímž dal boulderingu zcela novou dimenzi. Cesta podle něj začíná bouldrovým místem V12 (Fb 8a+). To končí zhruba v šesti metrech, pak přichází na řadu sólo za 7c+ (9+ UIAA). Ambosia, jak cestu nazval, je tak pod-
Riccardo Cassin ze v lednu letošního roku dožil sta let! Jeden z nejznámějších lezců světa (prvovýstupy na: Piz Badile, Grandes Jorasses, Cimu Ovest, Torre Trieste, Mt. Mc Kinley atd.) lezl aktivně v horách až do svých devadesáti let. Ve svých 78 letech zopakoval výstup severní stěnou Piz Badille. V čase deseti hodin tak stylově oslavil padesátileté výročí svého legendárního prvovýstupu. Nápis Cassin v oválu je lezeckou značkou, kterou začal Riccardo budovat už v padesátých letech. Více na: www.cassin.it
Bogdan Rokosz – 9a 14. prosince přelezl Bogdan Rokosz cestu Sprava Honoru v jeskyni Mamutowa, v Polsku, nedaleko Krako-
va. Cesta vzniklac, sjením tří stávajících cest. Pro Bogdana to znamenalo završení úspěšné sezóny (6 x RP 8c 1 x RP 8c+) Mamutowa, vápencová oblast je pro své převislé cesty u našich severních sousedů velmi populární.
Cobra Norte (TD, WI5 M8) Nová cesta v Nepálu. Dvojice Ines Papert a Cory Richards vylezla novou cestu v severní stěně Kwangu. Výstup a sestu zabral čtyři a půl dne a jde o sedmou linii (či významnou variantu) v této části masivu.
Piolet d’Or Zlatý cepín, populární ocenění, udělované od roku 1991 se vrací. V loňském roce bylo udělení ceny zrušeno, kvůli silné kritice od významných lezců, včetně nositelů tohoto ocenění. Piolet d’Or byl významně předělán a slibuje, že ocenění bude akceptovatelné i pro všechny ty, kteří věří, že horolezectví nemá vítěze ani poražené. Pro tento rok tak může porota vybrat více „vítězů“ z užší nominace, předsedou mezinárodní poroty je pro letošní rok Doug Scott.
text
redakce
57
závody
Mejcup 2008 Pot, bílý prach a šílící dav – zhruba tak se dá popsat akce, která už získala věhlas svou nezaměnitelnou atmosférou. Protože kde jinde než na Mejcupu si může zazávodit Honza z Horní Dolní spolu se členy naší národní lezecké reprezentace a poté s nimi ještě prohýřit noc?
Předvánoční závod tradičně pořádaný v Brně byl i tentokrát nadupaný endorfiny. Konal se 6. prosince a oproti minulým ročníkům organizátoři v čele s Miloslavem Chaloupkou, alias Chýškou, připravili několik změn. Ačkoli horní limit na počet závodníků byl 200, skutečných účastníků, respektive těch, co odevzdali vyplněné karty s pokusy, bylo celkem 146. Z toho 123 chlapů a přesně o stovku méně holek. Kvalifikace neprobíhala na Flédě, tak jak jsme byli za poslední léta zvyklí, ale dohromady na třech místech zároveň. Úkolem všech závodníků bylo během asi šesti hodin, určených na kvalifikaci, všechna tato místa projít a přelézt toho co nejvíc. Na Rajčeti bylo nachystáno šest bouldrů. Autoři Tomáš Pilka a Ján Smoleň se při jejich přípravě vyřádili, daly se tu najít obliny, kouty, zákeřné spoďáky i jeden „roztahovák“ přes samostatný pilířek. Pro
58
diváky i méně zkušené (či výkonné) závodníky to bylo lezecky nejzajímavější místo kvalifikace, protože nějaký ten top si tu vybral snad opravdu každý. Budiž za to stavitelům dík. Atmosféru na Rajčeti burcovalo i neúnavné bubnování do rytmu brazilské capoeiry. Ne že by se snad soutěžící při čekání ve frontě akrobaticky vlnili, ale ve stejnou dobu jako kvalifikace Mejcupu probíhal v tělocvičně sokolovny pravidelný trénink tohoto bojového tance. A tak zatímco se závodníci mohli odreagovat pohledem na bíle oděné tanečnice a tanečníky, oni sami z oblaku magnézia v zabedněné tělocvičně příliš velkou radost neměli. Dalším místem pro kvalifikaci byla téměř kultovní brněnská bouldrovka Freesport, důvěrně přezdívaná „friťák“. Nachází se ve stejné ulici jako Rajče, takže rychlý přesun lezců nebyl problém. Ač se to zprvu
zdálo nemožné, do malé místnosti se dokázala nasoukat najednou asi čtyřicítka lezců, kteří trpělivě čekali, až na ně přijde řada. Plíce a foťáky tu dostaly zabrat, „bílá tma“ se snesla na všechno. Co se bouldrových linií týče, Radovan Souček a David Kozel už tak shovívaví k závodníkům nebyli. Postavili tu pět bouldrů, z nichž nejméně tři byly tvrdým oříškem i pro nejmenovaná, leč známá lezecká esa. Opravdové překvapení če kalo ovšem na posledním místě, kde kvalifikace probíhala, asi pět set metrů od Freesportu. Plácek před Billou zaplnili nedočkaví lezci s bundami a termoskami, neboť jejich budoucí topy (ohodnocené však pouze zónou) se skvěly na betonové kostce před supermarketem. Tento industrial bouldering sklidil u soutěžících velký úspěch a kupodivu nebyl zatrhnut ani ze strany strážců veřejného pořádku.
Odpoledne se začali trousit soutěžící i diváci na Flédu, kde jim čekání na finále zpestřovaly filmy s outdoorovou tematikou. Navečer ale začal klub praskat ve švech, finále se blížilo. Nastaveno bylo klasicky – styl OS, čtyři bouldry, na každý čtyři minuty. Prvními na řadě byly tradičně dámy, do finále se probojovaly všechny ty, které při kvalifikaci ukořistily aspoň pět bouldrů. Nejlépe si s nástrahami stavitelů poradila Slovenka Katarína Fickuliaková, o jediný pokus na zónu za ní skončila Věra Kostruhová. Následovala pauza na výměnu chytů pro mužské finále, kterou vyplnil Bohdan Bláhovec, jeden z nejlepších českých slamerů. Svým výkonem dokázal nadchnout publikum a připravit atmosféru na závěrečný boj. O náročnosti mužských finálových bouldrů svědčí fakt, že si s nimi příliš závodníků neporadilo. Obliny, skoky a téměř neviditelné
Na Mejcupu lezli Češi, Poláci, Rakušani, Slováci, Maďaři ... a ... Ufon
Lahvoň při zdi... 2. místo
Život a Mejcup je boj...
59
závody Kristýna – samá ruka, samá noha...
spoďáky ustál pouze Adam Ondra, který nakonec dal všechny čtyři topy. Druhý Kuba Hlaváček i třetí Martin Stráník zvládli shodně dva topy, ale více než polovina všech finalistů nedosáhla ani na jediný. Po slavnostním vyhlášení a vylití šampaňského na publikum nastal celonoční rej, který se nesl ve znamení hudby lidu Čanki, nebo Tonyho Ducháčka a jeho Garage. Postupem doby se zvětšoval počet tančících lezců a lezoucích tanečníků, nálada gradovala a nic s tím nenadělali ani strážníci kontrolující věk občerstvených závodníků. Zbývá jen pochválit organizátory za to, že účastníkům i návštěvníkům dopřáli vedle sportovního a hudebního zážitku i filmový a poetický. Stejně tak jejich nápad s rozmístěním kvalifikačních bouldrů do okolí Flédy byl pro večerní finále přínosný. A když do budoucna pořeší zkrácení „čekacích“ lhůt na jednotlivé bouldry třeba tím, že bude kvalifikačních míst ještě více (omezovat počet závodníků by byla škoda), nebude mít tato „lezecká pařba“ chybu. text foto
Iva Šemberová P. Němec, K. Martyčák RadmilSchneider.xf.cz Sebastian Kovačič Mejcup – hra na hraně...
Svolávání lidu Čanki
Katka, 5.místo – úsměv – a spousta cen
60
Andrey – je prostě king
Vyvrcholení roku 2008
SP Imst (AUT), 19. až 20. 9. – obtížnost. Tomáš 5. místo Imst, tomu už by se dalo říci (v pořádání světových pohárů) klasika. Letos poprvé jsme byli svědky systému flash v kvalifikaci. A bohužel, oproti tomu jak jsem se na tento nápad těšila, musím konstatovat, že ve světovém poháru je tento systém nesmysl. Celkem startovalo 60 mužů a 40 žen. Kvalifikace se tím protáhla na celý den, na postup bylo třeba topovat obě cesty, a pro TOP desítku to bylo jen a jen stresující. Nehledě na to, že i v Imstu nenašli stavitelé prostor na 4 cesty. V reálu se prostor pod stěnou proměnil v takový malý nepořádek, spíše si to představte jako velký tréninkový kemp, a tak by závod světového poháru vypadat neměl. Flash naopak vítají mladší závodníci, kteří jsou na něho zvyklí z EYC a OS kvalifikace je pro ně těžký oříšek. Obě mužské kvalifikační cesty topovalo 28 mužů a 10 žen. Z našich „oveček“ se nejvíce po Tomášovi vytáhl „už tak vytáhlý“ Kuba Hlaváček, který topoval jednu cestu a ve druhé skončil dva chyty pod topem. Bylo to vůbec poprvé, kdy dal Kuba top na svěťáku… a tak myslím, že v té druhé cestě se té „topinky“ zalekl. Další, kdo sem přijel s kůží na trh, byl Petr Resch. Pro něho to byl první svěťák v obtížnosti vůbec. Bylo to lehce znát na jeho lezeckém projevu a jak sám Petr řekl: „Tady jsou úplně jiné cesty než u nás.“ Každopádně přijel, viděl, zabojoval, a teď ví, co potrénovat, co by šlo zlepšit. V ženské kategorii jsme měli pouze jednu závodnici, a to naši nejlepší, nepřelezitelnou v závodech na obtížnost, úřadující mistryni republiky Nelly Kudrovou.
Nelly lezla velice hezky technicky, a na semifinále by v této poměrně velké konkurenci určitě měla, kdyby se jí podařilo cvaknout hodně nepříjemnou expresku ve stropu, kterou naháněla celkem čtyřikrát a časově to byly alespoň dvě minuty. Takže si dovedete představit, jak ji to potom mrzelo. V semifinále mužů a žen pak padlo celkem 7 topů. Velkým neštěstím se stalo toto kolo pro Patxiho, vítěze z minulého závodu v Bernu a také pro Anma Sachiho. Myslím, že Patxi může na celkové vítězství v SP zapomenout. Letos je pouze 6 závodů a jeden nejhorší výsledek se škrtá, a on už má bohužel dva. Finále vyhrál místní David Lama před Ramonem, který ale měl být první… ale tak už to na závodech někdy chodí. Třetí místo nečekaně a s velikou radostí získal Sean McColl. V ženách bohužel nevyhrála Johanna Ersnt, zase ji „podrtily“ Slovinky, tentokrát Mina Markovič. Její reprezentační kolegyně Maja Vidmar špatně založila patu a tím pádem nevyhrála – 3. místo. Jak mi také bylo sděleno, Johana prý poprvé v životě na závodech prohrála v Bernu a nyní už podruhé. Světový pohár dospělých je už přece jen něco jiného než junioráky, každopádně takové skóre by bral každý.
Kvalifikace obtížnosti byla hezká, ale zdlouhavá podívaná. Šedesát mužů a přes třicet žen lezlo pouze jednu cestu on-sight. Topy padaly docela snadno. Perličkou kvalifikace se stal výkon Anma Sachiho (do tohoto závodu průběžně třetího v celkovém hodnocení SP). Tak pozorně čtěte, stojí to za to. Anma chytl první chyt, nastoupil do cesty (tj. odlepil obě nohy od podlahy) a pak zjistil, když si stoupl na chyty, že má ponožky na lezečkách. Aby opravil chybu, seskočil… a to už byl KONEC. Překvapen se
musel odvázat a jít pryč. Klidně bych se vsadila, že od této chvíle radši bude mít špinavé boty, než by zopakoval podobnou rošádu. Chudák, na boj o třetí místo v SP může zapomenout. Semifinále proběhlo bez komplikací a překvapení, opět kvalitně postavená cesta. Topoval pouze Ramon a Johanna. Finále mužů bylo opravdu silové už od startu, tady se jasně ukázala maximální vytrvalost všech závodníků. Na to doplatil Patxi, který prostě nebyl schopný udělat těžký kříž na ještě začátku cesty. Víceméně pak všichni muži dolezli do jednoho místa v půlce stěny, kde je čekal opravdu supertěžký boulder. Ten zvládl Tomáš, Ramon a Jorg. Na Jorga to už bylo moc a skončil za čtyři chyty. Tomáš učitelsky založil koleno pod velký, ale nespolupracující spoďák, orestoval a přidal pár metrů k tutovému druhému místu. Nastoupil vítěz semifinále (a také loňský vítěz) Ramon a nikoho nenechal na pochybách, že na této stěně
Celkové pořadí SP vede nyní Jorg Verhoeven asi 5 bodů před Tomášem. A v ženách suverénně Johanna Ernst.
text
Helena Lipenská
SP Puurs (BEL), 27. až 26. září – obtížnost a rychlost. Tomáš stříbrný a nyní opět na 1. místě v SP! Gigantická stěna v Puursu, netradiční slunečné počasí, krásné cesty, tak přesně na mne působil předposlední světový pohár v lezení na obtížnost. Závodní pole opět početné, trenéři unavení, závodníci namotivovaní. Vždyť v mnoha reprezentacích se zde rozhodovalo o nominaci na mistrovství Evropy. Cesty stavěl francouzský stavěč, bohužel jméno mi vypadlo z hlavy,
ale pamatuji si ho ještě před dvěma roky jako aktivního závodníka světového poháru v boulderingu. Podle toho také cesty měly ten správný šmrnc. Dlouhé, silově-nekompromisně vytrvalostí cesty, kde se neodpočívá, musí se pořád lézt. Kvůli opravdu převislému sklonu jsme na tréninku před závody zvolili trochu jinou taktiku než před Imstem, a tak Tomáš více bouldroval, než aby lezl technické cesty v Innsbrucku.
61
závody nemá konkurenci – Tomášovi ulezl ještě o tři podstatné chyty. V ženách opět panovala „nuda“. Dlouhá, lehká cesta, která se nahoře rozhodovala na jednom chytu. Bezkonkurenčně technicky i silově vyhrála Maja Vidmar, druhé místo obsadila její reprezentační kolegyně Mina Markovič, třetí místo nečekaně spadlo do klína Johanně Ernst, která opět jako v Imstu doplatila na to, že neumí zakládat ani jednoduché patičky. Říkám nečekaně, protože podle všech zúčastněných, včetně rakouského kouče, měla být třetí Caroline Ciavaldiny, ale protest Francouzů prostě „neprošel“. V Puursu proběhl také předposlední světový pohár na rychlost, kde nechyběl náš nejlepší Libor Hroza. V kvalifikaci lezete dvě cesty, kde se oba časy sčítají a podle toho nejlepších šestnáct postupuje do semifinále. Libor měl velice hezký čas na první cestě, je vidět, že má formu, bohužel se mu podařilo dvakrát ulít start a tak se druhá cesta neměřila. Nebyl sám, zařadil se na konec startovky ještě spolu dalšíma dvěma „smolařema“. Rychlost vyhráli De Las Salas Leonel a Tuzhylina Svitlana. Pořadí světového poháru obtížnost
SP Kranj Tomáš Mrázek v Kranji 4. místo. Celkově 2. místo v hodnocení SP na obtížnost, 3. místo SP - kombinace! Tomáš tímto výkonem splnil nominaci na World games 2009.
Finále bylo přenášeno live TV. Tzn. za 1,5 hodinky bylo hotovo, včetně vyhlášení. Největší radost publiku udělal Slovinec Klemen Bečan, který poprvé v historii dokázal vyhrát svěťák v mužské kategorii. Zbytek startovního pole ve finále spíše tápal, cesta se staviteli prostě nevyvedla. V ženách opět vyhrála Johanna Ernst z Rakouska. text
Helena Lipenská
Celkové pořadí SP obtížnost muži: 1.
Verhoeven Jorg NED
380.00
2.
Mrázek Tomáš CZE
355.00
3.
Julian Puigblanque Ramón ESP
321.00
Celkové pořadí SP obtížnost ženy: 1.
Ernst Johanna AUT
460.00
1.
Mrázek Tomáš
351.00
2.
Vidmar Maja SLO
345.00
2.
Verhoeven Jorg
340.00
3.
Markovic Mina SLO
325.00
3.
Julian Puigblanque Ramón
321.00
4.
Usobiaga Patxi
230.00
Pořadí SP kombinace muži:
226.00
1.
Lama David AUT
Ženy:
2.
Verhoeven Jorg NED
489.00
1.
Ernst Johanna
425.00
3.
Mrázek Tomáš CZE
383.00
2.
Markovic Mina
311.00
3.
Vidmar Maja
265.00
4.
Ciavaldini Caroline
226.00
1.
Noguchi Akiyo JPN
587.00
214.00
2.
Ernst Johanna AUT
507.00
Muži:
5.
5.
Anma Sachi
Gros Natalija
Pořadí světového poháru rychlost:
522.00
Pořadí SP kombinace ženy:
3.
Gros Natalija SLO
506.00
39.
Kudrová Nelly CZE
2.0
Muži: Pořadí národů obtížnost:
1.
Vaytsekhovsky Evgeny
271.00
2.
Sinitsyn Sergey
229.00
1.
AUT Austria
1264
3.
ZHONG Qixin
226.00
2.
SLO Slovenia
1125
16.
Hroza Libor
68.00
3.
FRA France
1089
CZE Czech Republic
355
10.
Ženy: 1.
Ropek Edyta
271.00
2.
Li Chun-Hua
223.00
3.
He Cuifang
217.00
19.
Hrozová Lucie
35.00
Z těchto statistik jasně vyplývá, že Tomáše v celkovém umístění bedna nemine. Ale kdo opravdu vyhraje, se rozhodne až na posledním závodě v Kranji.
text
62
Helena Lipenská
závody – děti
„Čertova stěna 08“ – Tendon cup Trutnov Čechy-finále – 22. 11. 2008 Při přípravě letošního ročníku Tendon cupu v Trutnově – „Čertova stěna 2008“ – jsem si „máknul“ zatím asi ze všech ročníků nejvíc, ale vyplatilo se! Bylo to totiž finále české části a bylo tradičně dramatické, rychlé a (doufám) vzorně připravené – což snad může potvrdit stovka závodníků a další téměř stovka trenérů, rodičů a pořadatelů. A jistě také souhlasí zejména řidiči, že závody byly (snad více než jindy) tradičně sněhové. Zejména Vrchovina se letos zvláště vyznamenala, také dojezd ze severozápadu byl prý docela zajímavý. Přesto se všechny týmy (s drobnými opožděními) dostavily a mohli jsme začít téměř včas. Jak už jsem se zmínil, vše rychle „odsejpalo“. Sice trochu zásluhou mého drobného teroru na spolupořadatelích (chudáci se nemohli téměř ani najíst) – ale oni jsou hodní a jistě mi to rádi prominou. Takže jsme mohli již po 16. hodině (po trochu zdržující, ale velmi důleži-
při stavění cest rozpínat asi věčně. To je holt ta dočasnost. Přes všechna příkoří jsme jako jediní letos otevřeli kategorii juniorů, kteří lezli stejné cesty s nejstaršími chlapci a dívkami z „tendonových Áček“. Nejstarší dámy proto jistě „ocenily“ rozporový komín a dynamické kroky na kvalifikační hraně. A téměř všechny vzdychaly jistě blahem i na finálové hraně – vždyť byla převislá a vyhazovala jen tróóóšku... I pánové stejných kategorií jistě nezapomenou „kamennou“ – pískovcovou kvalifikaci (uvažovali jsme i o zákazu magnézia), na „vlnění“ na černé hraně a zejména finálové střídání „oblin“ a série „škrabek“ (díky Dany). Na horní stěně zas mladší kategorie úspěšně bojovaly s cestami zakroucenými výměnami na chytech a použitím struktur. Méně úspěšně již s těžkými stropy. Vždyť daly zabrat i předlezkyni Monče. I když nějaké„topíky“ se našly – ale přiměřeně, přimě-
V záludném komíně pozdější vítězka juniorek Bára Škorpilová
Honza Vrablík- na kvalifikační hraně
Populární místní sedmiletý „bonbón“ Nyní již jen přehled vítězů letošní „Čertovy stěny 08“: kategorie D: Bělková Kateřina a Miřejovský Marek kategorie C: Obročníková Kristýna a Škorpil Marek kategorie B: Obročníková Anna a Otta Vojtěch kategorie A: Zbořilová Michaela a Berro Lukáš kategorie J: Škorpilová Barbora a Vančura Václav
Nezbytné „čarování“ před finálovou cestou nejmenších té, poradě pořadatelů – podoba a termíny „příštích Tendonů“ jsou dohodnuty!) přistoupit k rozdělování diplomů, medailí a hlavně cen. Však si je (zejména finalisté) tvrdě zasloužili a urputně vybojovali! Letos jsem si (tradičně) s cestami dal obzvláště záležet a měl jsem svůj podíl na každé z nich (otázkou je, byl-li kladný). Ovšem bez výrazné pomoci Danyho s Jirkou a Peci Langera by se takto „hezoučké“ a těžké cesty nezrodily. Bohužel (již tradičním) problémem se stala výstava „mašinek“ v tělocvičně! A dokud pravděpodobně neupustím „náhodou“ nějakému mašináři chyt do kolejiště nebo ještě lépe na hlavu, tak se nám tu budou
Stříbrný Marek Oubrecht v kvalifikaci chlapců B řeně… Zásluhou těchto všech podmínek se nám závodníci krásně rozřadili a nemuselo proběhnout žádné superfinále. Přesto to v kategorii nejmladších holčiček bylo jen tak tak. Kouzlem rovněž bylo, že ani nejmenší špunti neměli problémy s dosahy a ani přerostlí kolohnáti si nemohli dovolit příliš vynechávat chyty (nebo na to tvrdě doplatili zapletení již před stropem jako vánočka). Tak tedy směle hurá k udílení cen. Letošní novinkou bylo předání „základních“ cen medailistům již na stupních. V slušivých taštičkách od Tendonu a Salewy obdrželi ještě slušivější čepičky a také trička, expresky, karabinky atd. Ovšem pak si ještě
nejlepší trojice také vybíraly z našeho obvyklého „švédského stolu“ stejně jako všichni ostatní závodníci. Cenu totiž, jako tradičně, obdržel každý závodník. Což jsme mohli dodržet jen s pomocí našich skvělých sponzorů: generálního partnera, firmy Lanex, a dále firem Saltic a Salewa. Velké množství pěkných cen nám poskytl rovněž trutnovský Mates, KMSport a BON-Servis. Nezanedbatelná je také podpora ZŠ Komenského, Richtrových Bud, KÚ Královéhradeckého kraje a města Trutnova. Můj velký dík patří také „výpočetnímu středisku (i s poslíčkem-nástěnkářem)“, jističům, rozhodčím, a vůbec všem pořadatelům. Však oni vědí...
A na úplný závěr přehled celkových vítězů české části Tendon cupu (od nejmladších): kategorie D: Peltrámová Veronika a Miřejovský Marek kategorie C: Sysová Hanka a Škorpil Marek kategorie B: Obročníková Anna a Otta Vojtěch kategorie A: Zbořilová Michaela a Vrablík Jan Kompletní výsledkový servis naleznete na stránkách ČHS – kterému tímto taktéž děkujeme a příští rok, doufám, zase v zasněženém Trutnově na shledanou. text foto
Martin/Máca/Macek archiv autora
63
1/100 pro nýmanda
hovor y z montany
Nýmoš 1/09 Dlouho jsem přemýšlel (ano, i to občas dělám), kdo bude mít tu čest zahájit v téhle rubrice nový rok. V každým případě bylo jasné, že by to neměl být jen tak někdo. A vzhledem k tomu, že bylo slíbeno představovat ty nešťastníky hnedle po skupinách, tak tady máte další tři. Jeden by řekl, že jeden je za osmnáct a ten druhý bez dvou za dvacet. No a ten třetí? Vím já? Tedy nechť se vám daří, jako dříf a třeba i líp. Berg heil! -HRV-
Soutěž o hodinky Suunto, vyhlášenou v minulém čísle, vyhrál Stanislav Bartošek, Hranice Gratulujeme! redakce
Vlak se rytmicky pohupuje, za oknem tma a zima. Zítra máme neděli, pozítří mají být podklady v tiskárně. Všechno se to nějak zkracuje a zrychluje. Je to pohodlné a stylové, zároveň ale může sebemenší chyba rozkolísat celý systém. Ale k tomuto číslu… Docela by mě zajímalo, co si myslíte o dění kolem Doda Kopolda. Už vloni, koncem roku, se někteří ozývali, proč máme v anketě v úvodu Montany právě jeho. Několikanásobný nejúspěšnější lezec Slovenska je v poslední době v centru zájmu. Osobně si myslím, že nic moc nového už se nezjistí a každý si bude muset udělat názor z již řečeného. Dále by mne opravdu zajímalo, jestli stihne Ivan Gálfy dodat autorizaci svého rozhovoru. Začíná to být docela napínavé. Materiálu máme na dvě čísla, a starý pán stále otálí s jeho odesláním. Dvacítka na titulce připomíná naše dvacáté výročí. Je toho spousta, co jsme, spolu s vámi, vytvořili. Něco přetrvává, něco se mění. Kupříkladu nápis Montana na titulce. Kdysi bývaly ve stejném stylu vyvedeny názvy všech rubrik, vzpomínáte? A vůbec, i věci, činy či lidé, kteří už tu s námi nejsou, v nás stále zanechávají svou stopu. Doufejme, že vás naše „stopy“ těší a těšit budou i nadále. Časopis, to je kromě papíru, vůně tiskařské barvy a zmatku v redakci i povolání. Ne jen zaměstnání, ale zkrátka něco, k čemu je člověk povolán. To neznamená výlučnost, ani že by se člověku vždycky kdovíjak chtělo, ale když už je v tom, nemůže jinak. Však, třeba taky máte povolání a ne jen zdroj obživy a víte, o čem mluvím. A jestli jednou bude na titulce třeba čtyřicítka? Mladí prý nečtou. Nevěřím. Spíš možná snadněji ztrácejí schopnost rozlišovat, proč ten který to či ono píše. Možná opravdu bude potřeba jednou řídicím pracovníkům na středním stupni občas připomenout, že „b“ má bříško doprava, a „d“ doleva, ale tak tragicky bych to neviděl. Vždy tu budou lidé jako vy. A zatím se stále zdá, že jich přibývá. Hezký zbytek zimy přeje
ČASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAŘE
1/09 (č. 119) ročník XX (Hotejl XLIII)
Vydavatelství a redakce: Moravské náměstí 13, 602 00 Brno
www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpečný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé při jeho provozování. Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.
Vydavatel a šéfredaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333, 605 261 390 e-mail:
[email protected] Jednatel a zastoupení na Slovensku: Jiří Růžička tel.: 541 243 333 e-mail:
[email protected] Texty posílejte na:
[email protected] Sekretariát: Radim Výrubek e-mail:
[email protected] Stálí spolupracovníci: Jiří Novák, Vilém Pavelka, Mike Jäger Alena Kopfová, Petr Piechowicz, Martin Krejsa, Hermann Erber, Tomáš Kerlin, Iva Šemberová Jazyková korektura: Pavel Bubla Grafická úprava a sazba: Martina Petrová
[email protected] Sazba stránek ČHS: Petr Jandík © autoři článků Za věcnou správnost příspěvků zodpovídají jednotliví autoři. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit obdržené články na Internetu. Tisk: EXPODATA-DIDOT, spol. s r.o. Vychází 6x ročně cena výtisku 69 Kč, roční předplatné 365 Kč ISSN 1212-7957
Vyluštění z minulého čísla:
3
9
8
2
4
7
6
1
5
2
5
7
1
6
3
8
4
9
9
5
7
3
2
1
6
4
8
4
1
9
5
7
6
3
2
8
6
3
2
9
8
1
5
7
4
7
8
5
4
3
2
9
6
1
5
4
6
3
1
9
2
8
7
8
2
3
7
5
4
1
9
6
9
7
1
6
2
8
4
5
3
64
Registrováno MK ČR pod číslem E5208 ze dne 6.4.1990. MIČ: 46913.
Posíláte-li k otištění článek svého kamaráda, vždy se ujistěte, že on s tím souhlasí. Není v našich silách kontrolovat identitu všech přispěvatelů. Denně odpovídáme na desítky žádostí, chcete-li, abychom vám odpověděli co nejrychleji, zkuste se řídit podle následujícího klíče: Když nevím:
[email protected] nebo telefon do redakce +420 541 243 333 Dotazy na předplatné, fakturace, distribuce atp.:
[email protected] nebo +420 603 553868. Články, připomínky, náměty na zajímavá témata:
[email protected] nebo +420 604 484951. Grafika, sazba: grafi
[email protected] Inzerce, stížnosti, pozvání na kávu apod.:
[email protected] nebo +420 605 261390, +420 775 261390
Bankovní spojení: č.ú. 169897423 kód banky: 0600 název účtu: Montana – Tomáš Roubal Distribuce v ČR: společnosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & KAPA, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. předplatné přes www.horokupectvi.cz Příští číslo vyjde 10. 4. 2009
Textová uzávěrka č. 2/09 je 6. 3. 2008 Uzávěrka inzerce po domluvě.
