Viaghju na Korsiku 4 Olivier Broussouloux. Yosemity pro začátečníky! 12 Gerhard Schaar. Dripping Elegance 20 Martin Stolárik

Bouldering na Korsice a v USA Yosemity pro začátečníky! Skialp v oblasti Granatspitzgruppe Urban bouldering à la Lucas Preti Portrét – Jiří „Šerpa“ Růžička Dripping Elegance

2

L E Z E C K Ý

Č A S O P I S

2011

9 771212 795008

3,29 €/ 99 Sk

02

69 Kč

R O Č N Í P Ř E D P L AT N É 3 6 5 K č

1

CONTENTS Editorial

Co-mix. Climber’s alphabet.

Corsica – a wild-boulder paradise.

Even you cen find your routes in the famous Yosemites!

A new hard (and very wet) mix route performed by Albert Leichtfried. An effigy: Jiří „Šerpa“ Růžička.

A climbing trip across the States.

Lucas Preti likes climbing in towns.

E Costume balls – typical enjoyment during winter time.

Slack season – the detailed list of festivals in 2011.

Meeting someone in the pub. Climber‘s feelings.

Skialp competition around Králický Sněžník.

OBSAH Úvodník Tomáš Roubal

2

Komiks Vojtěch Dvořák

2

Viaghju na Korsiku Olivier Broussouloux

4

Yosemity pro začátečníky! Gerhard Schaar

12

Dripping Elegance Martin Stolárik

20

Šerpa Martin Krejsa

22

Think Big! Tomáš Greksák

32

Urban bouldering à la Lucas Preti Martin Stolárik

35

Tak trochu jiná zábava aneb Plesová sezóna po lezecku Tomáš Kudrna

38

Slackline sezóna 2011 Kwjetoň

39

Dibluženka Macíno

40

Boj pod Králickým Sněžníkem Víťa Klika

41

Now its the right time to grab skies and drive to the Gross Glockner area!

Zimně jarní skialp v oblasti Granatspitzgruppe Zoban

Call for climbers!

SALEWA ROCK SHOW 2011 Jan Dupal, redakce

47

Na pultech

48

Zajímavé knihy

50

Mezinárodní horolezecký filmový festival

51

Tatry Jozef Gurník

52

A jdi... Martin Stolárik, ČHS

54

Ispo očima povrchního žurnalisty Tomáš Roubal

55

Závody B. Lebloch, R. Lienerth, Š. Pleskač, I. Haša, Zach, D. Ševčík

62

Hovory z Montany Tomáš Roubal

64

In our shops…

Interesting books IFOMF High Tatras walls: Predné Solisko (2.093 m)

Go for it!

Ispo as seen by one incompetent redactor.

Competitions

Epilogue

Laurence Guyon, Punta di Capineru, Korsika foto: Olivier Broussouloux

42

Liam Halsey, „Serenity Crack“ 5.10d, Royal Arches, Yosemity foto: www.gerhardschaar.com

Laurence Guyon, Calvi, Korsika foto: Olivier Broussouloux

&¼ÊÂV—¿ÆÉÆüѼºÂV—ÊÍ¸Ñ ºÑ¼º¿—ÄÆÌŸÀż¼ÉÀž—¸ÊÊƺÀ¸ËÀÆÅ

ÚVODNÍK Zpověď lezeckého vozu Milí lezci! Ano, lezci, ostatně koho jiného bych na svých vyzáblých, ale statných bedrech vozil, že? Uvědomte si prosím, že jsem již staršího data narození, a tak se mnou i jednejte. Ve stručnosti připomínám nejdůležitější:  Berte mne takového, jaký jsem. Věřte, že dělám, co můžu.  Soucitu není nikdy dost. Pochopte, že jsem svá nejlepší léta trávil nejčastěji na západních dálnicích a mám-li se na cestách za lezením stát důstojným partnerem svým mladším kolegům, bez vzájemného respektu se neobejdeme.  Dveře i kufr zavírejte jemně a s citem! Myslete na to, že jednou už se dveře nezavřou, nebo naopak už nikdy neotevřou, a čím později to bude, tím lépe.  Odpadky nerozhazujte po interiéru, ale pouze do určeného igeliťáku! Rád vás svezu, ale ten binec, který tu po vás někdy zůstane, mne uráží.  Popel z cigaret patří do popelníku nebo mezi odpadky!  Pytlík od magnézia určený na mobil, klíče a  cigarety klidně přivažte na větrací mřížku na palubovce. Větrák už stejně dávno nejede.

 Korozi maskujte nálepkami. Čím větší, barevnější a lezečtější, tím lépe.  Nečůrejte pod sedadlo! Ne že by se mi to někdy stalo, ale jistota je jistota, přece jen vozívám roztodivnou chátru.  Nenechávejte ve mně na sluníčku bomby do vařiče. Většinou totiž vozíváte bomby neoriginálně plněné a nerad bych tak přišel o další okno.  Příště si zkuste, je-li to možné, vzít o  pár kilo krámů míň! Ne že bych vám nechtěl ta vaše roztodivná želízka a provazy dovézt kam jen chcete, ale někteří z vás si na dvoudenní výpravu, třeba na letní (!) Höllenthal, vezou tolik věcí, že se nestačím divit. Nemohu vozit stovky kilometrů několik sad hrnců, oblečení, vařičů, spoustu zbytečného jídla atp.  Pomožte modlitbou! S přibývajícím věkem se stále častěji stane, že si škytnu, vzdychnu či začnu někde skřípat. Vaše tichá vzpomínka na vše, co jsem pro vás udělal či pokorná modlitba, mi uleví v trápení, které kvůli vám rád snáším. Díky, a ať mně to jede a vám to leze.

Výtisk Montany pohodlně až do schránky Pomocí SMS si nyní můžete zaplatit aktuální výtisk (či libovolný jiný, maximálně rok starý). Prostě pošlete SMS ve tvaru MONTANA mezera, číslo časopisu, rok vydání, vaše jméno a adresu pro doručení časopisu na 902 11 90. Cena je 90 Kč vč. DPH za odeslanou SMS.

2

Příklad SMS: MONTANA 62010 JOSEF NOVAK KOUKOLSKA 842 PRAHA 9 199 00 odeslat na telefonní číslo 902 11 90 Po obdržení operátorovy zprávy o provedené platbě vložíme příslušný výtisk do obálky a odešleme na určenou adresu. Za službu odpovídá Advanced Telecom Services, s.r.o. Infolinka 776 999 199, www.platmobilem.cz

Viaghju na Korsiku

Oliviera jsem poprvé potkal v Arcu, kde pobýval se svou přítelkyní Laurence. Oba jsou velmi nenápadní a skromní lidé, pro něž se lezení stalo smyslem života. Až po čase jsem se dozvěděl, že Laurence je ta Laurence Guyon, která kdysi vyhrála Rock Master a pan Broussouloux fotí pro lezecké časopisy. Vloni vydal Olivier knihu o boulderingu na Korsice, ostrově, který má rád a na němž přelezl snad všechno… a sled dalších událostí potom nabral rychlý spád. Článek záměrně přinášíme před letní sezónou. T. Roubal

Trajekt klouže po klidné hladině Středozemního moře. Sedíme na skládacích křesílkách, pomalu se noříme z hlubin noci a loď nás přitom hezky kolébá. Někde v dálce už první paprsky světla ozařují jehly pohoří Bavella a vrcholky Alta Rocca. Za hodinu se vylodíme v Porto Vecchio, městě soli. Salute, Corsica! V přístavu na molu zhltneme pár canistrelli s kávou a s nepřítomným pohledem sledujeme proud aut, který se táhne z břicha lodi. Turistická sezóna ještě nezačala, „Ostrov krásy“ (Kallisté, jak ho nazývali Staří Řekové) si svůj klid uchová až do dalšího léta. Na stole leží rozložená mapa. Probíráme se jí jeden po druhém. Kruhy, které jsme zakreslili červeným fixem, povinné zastávky na cestě, jež nás zavede až do kraje Balagne na severozápadě ostrova. A právě tady, nějakých 10 km jižně od Porto Vecchio, začíná naše objevitelská výprava.

Palombaggia

Bílý písek, tyrkysové moře, růžová žula a borovice, které vypadají jako deštníky. Není divu, že se tahle pláž řadí mezi ty nejslavnější na celém ostrově. A všude kolem samá kosodřevina, luxusní sídla a haciendy! Tady se v letní sezóně schází smetánka z celého světa. Pohled na Bonifacio z moře Laurence Guyon, sektor Pumpkin, Calvi

4

François Vecchi v „La colo“ v oblasti Lumio

5

Philippe Lebleux v boulderu 13a, sektor Pumpkin, Calvi Delphine Rist v boulderu „WRD“, oblast Punta di Capineru

6

Koupání, lenošení. Na konci dne začíná být teplota zase příznivá pro lezení. Na jižním konci pláže, v záhybu malého tamaryškového lesíku, objevujeme několik boulderů. Skály leží na žulovém podloží, kousíček od moře. Bez pár problémů se to sice neobejde, ale stačí si trochu přivyknout na nový styl. Žula tu občas lehce ujíždí pod rukama, ale tenhle zádrhel vyřešíte kartáčem. Svahy, záhyby, sem tam kousky sopečné horniny. Lezení tady je pořádný záběr a vyžaduje, abyste napnuli všechny síly. A za každým malým úspěchem se musíte dlouho a pracně pídit!

me k oblasti Punta. Malinkatá silnička se klikatí, pohřbená pod hustou vrstvou kosodřeviny, skrz kterou lze jen stěží rozeznat střechy domů. Najednou se v zatáčce z hromady myrt a pistácií vynoří změť boulderů, bílých a oranžových skal. A jsme tady! Cestou k boulderům nás omámí vůně kosodřeviny a jódu; bouldery a barvy dostávají tvar, čímž ještě umocňují naši touhu po lezení. Blízko vody, na zakrslé trávě, leží první kameny. Okamžitě odhazujeme bouldermatky a konečně už se prsty dotýkáme téhle dokonalé okrové skály. Teď

Bonifacio

Na vrcholku vápencového poloostrova, čelem k Santa Teresa di Gallura na Sardinii, ční větru navzdory citadela a chrání lodě, které kotví v ústí řeky o sto metrů níže. V úzkých postranních uličkách potkáváme při procházce malebné dílničky, kde prodejce korálů střídají řemeslníci a restaurace. A potom mořský hřbitov, tichý a bílý, kudy se potmě tajně kradou kočky, a kde nacházíme potřebné ticho a klid. Nakonec, když dojíme tradiční „mirizami“ (lilek uvařený po bonifacijském

Olivier Broussouloux v boulderu „Sous les feux de la rampe“, Palombaggia

Slunce pomalu zapadá. Na ostrovy stále dopadá trochu světla. Ještě pár kroků „sous les feux de la rampe“, než se vydáme do přístavu na langustu. Parádní začátek lezení na Korsice!

Capineru

Oblast Punta di Capineru, která se nachází na jihozápadě ostrova, byla prvním zdejším místem, které se ocitlo v boulderingových magazínech. Vydáváme se tedy směrem na Figari přes Pianotolli-Caldarello a směřuje-

už stačí toulat se kolem, skákat z jednoho boulderu na druhý, klestit si cestu myrtou a „salsaparillou“, a předhánět se v lezení, inspirováni tvary boulderů i jejich jmény, která jsou občas opravdu šťavnatá… Plotny (Erikiki, Les fouilles curieuses, Aquarelle), rajbasy (U tarpé, La banane, Ursinadu), převisy (Décolle ton c…, Crocodile roc, La Base) – každý si tu přijde na své. Ale jen do doby, než vás vaše kůže začne prosit o milost. Tehdy se podívejte kolem sebe – dohlédnete až na pobřeží Sardinie. A zítra? Rest day!

způsobu), vyjedeme si na vyhlídkovou plavbu za krásami přírodní rezervace…

Zpátky na Capineru

Chyty jsme si označili a teď už si můžeme vyzkoušet i vyšší a obtížnější věci. Le grand blanc, Le grand blond, pocta P. Edlingerovi, Rolling Stone v hlavním sektoru či Grado dipendenti v Severním sektoru nás zabaví na velice dlouho a slavnou pizzu z restaurace Cuncaredda, v Monaccia d’Aullène, přímo pod „Omu di Cagna“ si tedy opravdu zasloužíme. 7

Laurence Guyon v exponovaném boulderu v sektoru Rempart, Calvi Laurence Guyon při západu slunce v oblasti Palombaggia

8

ŽÁDEJTE ORIGINÁL!

Hurá na sever!

Sartène, Ajaccio, col de Vizzavona, Vivario, Corte, Ponte Leccia, Lama… Cesta, která nás zavede vnitrozemím až na sever, nám pomůže odhalit další stránku Korsiky: lesy stoletých kaštanů, buků nebo borovic, vesničky vystrčené na kraj světa, zdivočelá prasata a krávy toulající se podél silnic a pastýře, kteří dohlížejí na svá stáda ovcí a koz. A pak je tu Balagne. Žár jihu střídá sladkost. Pohled vám bloudí mezi písečnými plážemi, ztrácí se na pobřeží severního okraje Korsiky, objevuje úpatí nejvyšších hor a nakonec se vrací k okrovým odleskům Lumia, Île Rousse nebo Calvi. Právě tady si zakládáme base camp a odtud vyrážíme do okolí na výzvědy.

Notre Dame de la Serra

Místo s největším boulderingovým potenciálem leží ve výšinách Calvi, poblíž kaple Notre Dame de la Serra, zasvěcené patronce města. Když opustíte přístav směrem na Porto (po silnici vedoucí

po pobřeží), brzy se ocitnete na špinavé cestě, která vede do prvního sektoru: The Pumpkin. Bouldery tu zabírají celé údolí i hřeben po jeho levé straně. Po výstupu na The Ghost u cesty se vypravíme právě na hřeben, abychom si mohli vychutnat velkolepý rozhled na Revellata point. Potom se, vyzbrojeni kusem lana, vydáme na rozlehlý balvan rozpracovat náš první projekt. Den po dni prozkoumáváme místa kolem kaple: malý převis „barrette“, což je něco jako přírodní tréninková stěna, čisté stěny u lovecké jeskyně nebo dlouhé a exponované plotny tzv. „Rempart“, které objevili a očistili Philippe Le Denmat a Manu Ratouis, slavní lezci z Fontainebleau…

MOIRA JE JEN JEDNA!

Fo t o : R o be r t Van o

Střídáním pokusů, více či méně úspěšných, plaváním a úprky do malých vesniček, prehistorických míst (I Stantari) či tajných zátok k sobě postupně vršíme jeden den za druhým. Bohužel jsou ty dny nakonec sečteny a nás čeká Balagne. Tak tedy...

Lumio

Nakonec, abychom svou cestu završili, okusíme starosvětské kouzlo Trinichellu, malinkého vláčku, který je svého druhu jediný a který vás z Calvi doveze buď na jednu, nebo druhou pláž a zastavuje podle přání svých pasažérů… Rozložíme si vzadu bouldermatky, provázeni výsměšnými pohledy jakýchsi dovolenkářů, kteří jsou zvyklí spíše na slunečníky nebo nafukovací lehátka, a necháme se převézt až do Lumia: pidiměstečka, které se ale nakonec ukáže jako to nejlepší místo k lezení v náš poslední den na tomto ostrově, v záři slunce zapadajícího za Calvi. Bojující Delphine Rist, oblast Punta di Capineru

F U N K Č N Í

P R Á D L O

ZNAČKOVÉ PRODEJNY MOIRA: B RNO - G ROHOVA 17, B RNO 1  Č ESKÉ B UDĚJO VICE - N ÁM . P ŘEMYSLA O TAKARA II. Č . 23.  H. K RÁLOVÉ - V K OPEČKU 88  J IHLAVA - M ASARY KOVO NÁM . 1220/53  K ARLOVY V ARY - D R . D AVI DA B ECHERA 908/29  L IBEREC - 5. KVĚTNA 70/37  M. B OLESLAV - U K ASÁREN 1379/3  O LOMOUC - O STRUŽNICKÁ 332/20; OC O LOMOUC C ITY , P RAŽSKÁ 41  O STRAVA - OC LASO - M ASARYKOVO NÁM . 15  P ÍSEK - S METANOVA 78  P LZEŇ - A ME RICKÁ 1125/62  P RAHA - M ALÁ Š TĚPÁNSKÁ 14, P RAHA 2; H YBERNSKÁ 1, P RAHA 1; A NTALA S TAŠKA 114/20, P RAHA 4; V EVERKOVA 1411/6, P RAHA 7; J. P LACHTY 28, P RAHA 5  S TRAKONICE - K OCHA NA Z P RACHOVÉ 121  Ú STÍ NAD L ABEM - M ÍROVÉ NÁM . 66/18  Z LÍN - Z ARÁMÍ 89  KATALOG PRO VÁS NA ADRESE: MOIRA CZ, A . S ., K OCHANA Z P RACHOVÉ 121, 386 901 S TRAKONI CE , E - MAIL : INFO @ MOIRA . CZ  WWW . MOIRA . CZ

Informace:

Moby Lines: www.mobylines.fr

Korsika letadlem: CCM : www.aircorsica.com EasyJet : www.easyjet.com

Pronajměte si auto: www.corsicadriving.com

Korsika trajektem (z Itálie: Savona, Janov, Livorno; z Francie: Nice, Toulon, Marseilles): Corsica ferries: www.corsica-ferries.fr SNCM: www.sncm.fr

Jeďte vlakem (Calvi, Bastia, Ajaccio): www.train-corse.com Pronajměte si dodávku: www.campingcarcorse.com

Korsická turistická kancelář: www.visit-corsica.com Ubytování: www.gites-corsica.com www.hebergement-corse.com www.corsicacamping.com www.hotelscorse.com Průvodce: Corsica Bloc: www.corsica-bloc.fr (více informací na str. 50)

text foto překlad Laurence Guyon v boulderu „Pure“, Punta di Capineru Olivier Broussouloux, sektor Hunter’s cave, 7B+, Calvi

10

Olivier Broussouloux autor + Laurence Guyon Jitka Švubová

PHOTO: KRISTOFFER ERICKSON HERVÉ BARMASSE, PAKISTÁN

HALF DOME BUNDA POUŽÍVÁ NOVÝ GORE-TEX® STRETCH 3-LAYER PRO SHELL POSKYTUJE EXTRÉMNÍ NEPROMOKAVOST, PRODYŠNOST A UNIKÁTNÍ VOLNÝ POHYB ZA KAŽDÉHO PO ASÍ. THENORTHFACE.COM

THE NORTH FACE® TRAILHEAD APP

11

CLIMB THE WORLD

Y O prS Eo Mzačátečníky! ITY Yosemity! Pokud lezete, určitě vám tenhle název zní povědomě. El Capitain, „The Nose”, „Separate Reality” – znáte? Možná jste dokonce něco zaslechli o slavné éře hippies a „Midnight lightening”, ale určitě víte o fantastických žulových stěnách a náročném lezení spárami. Co je ale překvapivé – jen málo lidí ví, že se v údolí nachází obrovské množství „lehkých” cest, s obtížností v rozsahu od 5.7 do 5.10 (teda zhruba 5+ až 7 UIAA), které fungují jako skvělý základ pro začátky s klasickým lezením! Prima, takže co chcete slyšet jako první? Tu dobrou, nebo tu špatnou? Tak ta dobrá zpráva je, že tohle všechno je pravda. Z celého tisíce cest na seznamu nejpopulárnějšího průvodce volného lezení v Yosemitech, je více než 40 % lehčích než 5.10a. Navíc se tu kvalita povrchu skály pohybuje od velice dobré až Alexandra Few a Marcia Kanzaki, „Munginella“, Five Open Books

„East Buttress“ 5.9, Higher Cathedral Rock

Cestou do Yosemit prostě nemůžete uvěřit svým očím. „Holy shit!“ jak by řekli Američané – jedna žulová věž za druhou a pak se vám v zorném poli konečně zjeví El Cap a také Half Dome. Pokud jste doposud plně nepochopili význam sousloví „americká velikost“, určitě vám to docvakne právě v tu chvíli. Na první pohled vás může pouhá velikost všech těch skal docela zastrašit. A skutečně, musíte se podívat doopravdy zblízka, abyste objevili ohromný potenciál všech těch jednoduchých linií. A že jich tam je – drtivá většina skal v Yosemitském údolí není ani svislá. Teď jsem vás překvapil, co? 12

po skvělou a ochotně vstřebává friendy, vklíněnce a hexy. Ta špatná zpráva však je, že navzdory velkému množství snadných cest má průměrný evropský „expanzkami rozmazlený“ sportovní lezec často problém, když v Yosemitech leze poprvé. Dobrý způsob, jak se adaptovat na velice specifické lezení spárami nebo klasické lezení po žule v Yosemitech, je začít na jednodélkových cestách. Z Campu 4 se do „Swans Slabs“, kde se dá najít spousta opravdu jednoduchých cest, dostanete za pár minut. Tady si můžete hrát, zkoušet si odspodu vylézt cesty s obtížností okolo 5.4–5.7, nebo pak některé těžší cesty top rope. Nedaleko Yosemite Village, kam vás zdarma doveze údolní kyvadlová doprava, leží oblast „Church Bowl“, která také nabízí báječné začátečnické linie. Takový „povinný základ“ jsou „Church Bowl Layback“ (5.8) a „Bishop’s Terrace“ (5.8). Cesty „Black is Brown“ (5.8) a „Uncle Fanny“ (5.7) jsou do začátku také velice fajn.

Alexandra Few, „Braille Book“ 5.8, Higher Cathedral Rock

13

CLIMB THE WORLD Alexandra Few, „Snake Dike“

14

Švéd Mickael Ulander, „East Buttress“, El Cap

Až se trochu přizpůsobíte podmínkám a seznámíte se s vybavením, měli byste přejít do další fáze a pustit se do nějakých lehčích vícedélkových klasik. Jednou z nich je „After Six“ na Manure Pile Buttress. No dobře, doslovný překlad – „pilíř z koňského trusu“ (Horse Shit Pillar) moc lákavě nezní, ale věřte mi, lezení je tam moc pěkné. Krátký přístup a šestice jednoduchých délek (jedna 5.7, čtyři 5.6 a jedna 5.5) by vás měly nasměrovat k něčemu, co nazývám „Yosemitská procedura“. Ta obnáší: sbalení toho správného vybavení, nalezení přístupu, nalezení správné linie, lezení, budování jisticích bodů, střídání se v lezení a předání vybavení partnerovi, nalezení sestupu, vypití pár King Cobras a „ukradení“ jídla v bufetu „Vše, na co dosáhnete“ v Curry Village.

Jinou startovní vícedélkovou cestou by mohla být „Munginella“ 5.6 v oblasti Five Open Books. Po třech homogenních délkách příjemného lezení prostě budete chtít víc. Tím myslím samozřejmě víc lezení! Většina návštěvníků údolí po svém úspěšném začátku pokročí do další úrovně. Horse Shit Pillar nabízí jednu z nejlepších linií s obtížností okolo 5.8 – „The Nutcracker“. Tato linie má snad všechno kromě komínu. První délka sokolík, druhá délka lehká lávka, třetí délka žába a prstovka, čtvrtá délka plotna a malá střecha, a v závěrečné délce vás čeká hezké klíčové místo: trochu toho balancování nad příkrým odštěpem. Ani na „Pimp my climb“ si to neužijete lépe! Ti, kteří se rozhodli „The Nutcracker“ zkusit, by se tam raději NEMĚLI vydávat

moc brzy. Cesta je po ránu vždycky plná lidí, ale během dne se provoz podstatně zlepší. Doporučuji navštívit nejprve beze spěchu Yosemite Lodge a „vypůjčit “ si tam trochu kávy, nebo – ještě lépe – smetanový sýr. Namazaný na bagety, které jste si s sebou přinesli do restaurace, chutná výborně. Alespoň mi to říkal kamarád, který zná někoho, kdo to tak snad prý údajně udělal! Mnohem delší je cesta „Royal Arches Route“ (5.7 A0), která má 16 délek. Nachází se na jižní stěně, a tak byste měli vstát brzy ráno, abyste se vyhnuli vedrům a spoustě pomalých lezeckých skupin na tomto velice populárním výlezu. Skutečné klíčové místo je totiž na samotném začátku – hladký a podivný komín, kde se dá jen těžko zajistit. Pokud tento úsek úspěšně překonáte, čeká vás 15 nádherných délek a technický úsek, který se dá přejít po fixech. Nejlepší na „Royal Arches Route“ je, že se na ní díky četným lištám i přes její výšku více než 500 metrů nebudete nikdy cítit příliš exponovaně. S tímto pocitem se budete muset vypořádat až při slaňování, protože cesta dolů je pěkně dlouhá a příkrá. „Royal Arches Route“ je nádherná linie, příklad toho, jak různorodé může lezení tady v Yosemitech být. Zaprvé, ohromné množství různých spár a komínů vám pomůže seznámit se s obrovským spektrem kroků, které tu budete k efektivnímu lezení potřebovat. Za druhé, linie se pořád stáčí mírně doleva, pak doprava a pak zase zpátky, takže si brzy zvyknete zakládat jištění na tom správném místě a prodlužovat ho smyčkami. Jen tak zmenšíte tření lana na minimum! Naprostá začátečnická klasika je ale cesta „Snake Dike“. Tento obří kanál obtížnosti 5.7 se vine po sedm délek podél západní stěny Half Dome a představuje jedno z nejlepších míst pro lezení na tření a lezení po plotnách v celém údolí. Cesta má v průvodci označení „R“, což znamená závažná zranění v případě pádu, protože na jednu délku (50 metrů) připadají jen dva bolty, občas dokonce jen jeden. To by vás ale nemělo příliš zastrašit, protože tření je tu až překvapivě dobré a na celé cestě je tolik ploten, že byste se pravděpodobně o nějakou z nich zastavili, i kdybyste začali sklouzávat. Navíc je těch pár boltů vždy přesně tam, kde je to opravdu těžké. Měli byste se ale ve věcech s obtížností 5.7 cítit jako doma, než se do téhle pozoruhodné cesty pustíte. „Snake Dike“ znamená kompletní celodenní výlet, který obnáší přístup s více než kilometrovým převýšením a zhruba osm kilometrů chůze, které vám zaberou nějaké 3 až 4 hodiny. Jelikož už během přístupu začíná být horko (jste totiž natočení na jih), 15

CLIMB THE WORLD Marcia Kanzaki, „The Regular Route“, Higher Cathedral Spire

vstaňte někdy okolo šesté ranní. Odpočinout si pak můžete buď při lezení, nebo při jištění, protože na Half Dome vždycky vane příjemný chladný větřík. Sestup vám zabere další tři hodiny, takže se ujistěte, že máte dostatek jedné věci: vody! Výlet na Half Dome by vám měl pomoci k tomu, že usnete jak batolata a také se nadobro zbavíte pásmové nemoci. Další den bude tedy pravděpodobně odpočinkový. Můžete se projít okolo Campu 4 a nasát trochu té atmosféry velkého lezeckého světa. Potkáte tu staré veterány velkých stěn, kterak se připravují na své další velké dobrodružství, poslechnete si nejnovější legendy o velkých skutcích lezců tvrďáků a dozvíte se, kdo už zase musel bivakovat cestou z Higher Cathedral Rock a Middle Cathedral. A až tihle „ubozí“ lezci vkráčejí do Campu 4, z pohledů ostatních jim bude jasné, že tito přesně vědí, jak to bylo doopravdy! 16

Richard Binstead, „East Buttress“, Higher Cathedral Rock

Tím se dostávám ke svému dalšímu návrhu. „East Buttress“ na Middle Cathedral je velice oblíbená linie, kterou mohu jen doporučit. Obtížnost je v podstatě 5.8, v tomto případě jdete po nýtovém žebříku na páté délce technicky (jinak je to 5.10c). Skutečným klíčovým místem je sestup slavným „Kat Walkem“. Než se do této cesty pustíte, OPRAVDU vám doporučuji vyhledat si informace a detailní popis, kudy vede správná cesta. Je tak dobře schovaná a komplikovaná, že na ni budete potřebovat minimálně hodinu, a to dokonce i když už ji znáte. Ti, kterým se podaří výstup dokončit do setmění, mají slušnou šanci (okolo 0,01 %), že tu správnou cestu najdou. Časný start se vám tedy vyplatí dvojnásob: za prvé se neztratíte, za druhé budete mít parádní výhled na El Cap na opačné straně údolí a na sluneční

paprsky dobývající 1.100 metrů vysokou přední stěnu tohoto giganta. Tomu říkám podívaná! Druhé nejpopulárnější bivakovací místo v Yosemitech je zřejmě Higher Cathedral Rock, kam se lezci stahují liniemi „Braille Book“ (5.8) nebo „Northeast Buttress“ (5.9). Odpověď na otázku, jak mohou lidé lézt až do setmění relativně krátkou cestu, jako je „Braille Book“, která má jen šest délek, je nasnadě: Přístup je relativně dlouhý, trvá přinejmenším hodinu. Ti, kteří musí hledat začátek cesty na úpatí, kde je spousta keřů a kamení, by měli počítat se dvěma hodinami. Navíc spousta skupin začíná až později během dne, a když potkají „Pana Širočinu“ v délkách 3 a 4... Je to docela drsný kousek, spára nebo komín, a otevírá se ven. Tenhle druh lezení některým yosemitským nováčkům dělá velké potíže,

ale „The Regular“ na Higher Cathedral Spire. Uznávám, že to zase znamená jeden dlouhý přístup (stejně jako Higher Cathedral Rock), ale zkušenost, jakou zlezením téhle úchvatné věže získáte, vám za všechen ten pot rozhodně stojí! Druhá délka je klasická „podceňovaná“ délka. Význam slova podcenit je, že něco musíte zakusit na vlastní kůži, než to plně doceníte. To jen tak na okraj. Pěkných pár lidí už se nechalo překvapit! Na čtvrté délce vás čeká (na to, že jste v Yosemitech) až překvapivě strmý úsek. Hezký strop s velkými madly, spousta šikovných míst na friendy, velké prázdno pod vámi, lepší už to snad ani být nemůže, říkáte si. A vidíte – může! Jen si zkuste levou variantu poslední délky. Je tam jeden snadný traverz přes lištu a pak se dostanete na ostrou hranu. Zničehonic se pod vámi otevře 250 metrů prázdna a strmý terén na úpatí, který spadá dalších 500 metrů až na dno údolí – a najednou si připadáte, jako byste viseli v obrovitánské výšce! Všechny cesty zmíněné v předchozím odstavci jsou dobré indikátory toho, jak dobře si v údolí vedete. Pokud s nimi nemáte žádný problém, měli byste zvážit postup do další úrovně a vyzkoušení některých těžších klasik.

Jedna z nich je „East Buttress“ na El Cap. Tato linie se vlastně nepočítá jako „skutečný“ výstup na El Cap, ale kdo by se v tom šťoural, že? Tady jsme v Americe, drahouškové! „East Buttress“ má 13 lanových délek po pravé straně El Capitana, ačkoli nejtěžší úsek má obtížnost pouhých 5.10b. Potom jsou tu dvě délky 5.9 a dvě délky s pořádnými rozestupy mezi jištěním 5.7. Zbytek je lezení pro potěchu v té nejčistší formě, je tu pevná skála a dobrá místa k zajištění. První přikázání pro všechny lezce, kteří tímto stupněm obtížnosti dosáhli svého limitu, je následující: Na úpatí byste měli být brzy! Ne v osm, ne okolo deváté, ani někdy v půl deváté. V deset? U všech hromů, blesků a drátů vysokého napětí!!! Ne! V sedm nejpozději byste měli nazout lezečky a začít! Vím, že to je „na levačku“, ale znamená to vstávání v 5.30, protože tahle cesta je superpopulární a okolo osmé tu obyčejně lezou už tři až čtyři skupiny. „Ranní ptáče dál doleze!“ říká se tady v Yosemitech, což také obnáší to, že když jste pomalí a pustíte všechny skupiny před sebe, moc napětí si neužijete! Druhé přikázání zní: Měli byste ze sebe dostat všechno, co jste předešlý den snědli! Myslím, že není třeba příliš to rozvá-

www.rockempire.cz/product/machki-85/

protože se tyhle úseky často nedají nikde zajistit friendy. Taková místa s velkými rozestupy mezi jištěním je tedy značně zpomalují. Smíchejte všechny tyto přísady a máte báječný bivak na vrcholku Higher Catherdal Rock! „Northeast Buttress“ má 11 délek, je tedy mnohem delší a s obtížností 5.9 také těžší. Linie je extrémně různorodá, nabízí spáry všech velikostí, od malých prstovek až po úzké komíny. Ty druhé pravděpodobně splňují všechny podmínky pro získání titulu „Superklasika Yosemit“. Do té samé kategorie spadá také „Central Pillar of Frenzy“ 5.9 na Middle Cathedral. Tady si můžete pochutnat na pětihvězdičkovém výstupu přes pět délek. Jedinou nevýhodou této cesty je krátký přístup. Víc lidí si může přečíst průvodce a následně přijít se stejným nápadem jako vy – vyzkoušet si tuhle linii. Pokud by na téhle cestě byl až příliš velký provoz, jděte prostě asi deset minut doleva a zkuste si „Kor Beck“ (5.9). Je to dobrá alternativa a i ona vám poskytne sedm délek různorodého lezení. Dejte si jen pozor na strom v druhé délce, posledních pár let v něm bydlí vosy! Další 5.9, které byste si měli vylézt, je „Super Slide“ na Royal Arches a „Commitment“ na Five Open Books. Naprostá „povinnost“ v této obtížnosti je

SIZE BAR

Machki Nový model dvanáctihrotých maček s univerzálním upínáním. Vhodné pro lezení v horách, pro VHT a skialp. Dvě velikosti spojovacího segmentu. v pro de jní síti Váha: 920 g /pár Velikost: 36-48 (EU) Antibot: plast

dět, víte přece, co tím myslím. Pokud si nemůžete pomoct a musíte během lezení nějak uvolnit napětí, alespoň se přitom nadýcháte čerstvého vzduchu! Teď chvíli počkáme na ty pomalejší. Nemáte páru, o co jde? Nevadí – „Shit happens!“ Inu, zpátky k lezení. „East Buttress“ vám opět skýtá možnost využít všeliké lezecké techniky. Komíny, stěny, plotny, spáry všech velikostí, traverzy, malá střecha a také pár pěkných nezajištěných míst. Dva nejfantastičtější úseky jsou v délkách 8 a 10. Nejdřív musíte projít traverz, kdy máte zničehonic pod zadkem stovky metrů vzduchu. Pak „opravdické“ klíčové místo cesty, kterým je jeden úsek na desáté délce. Tato část je hodnocená pouze jako 5.7, ale stěna je tu dost prudká, cítíte se na ní dost exponovaně, neuvěřitelně zakulacené struktury, kterých se držíte, trochu kloužou a poslední kousek jištění zůstal někde daleko za vámi. Teď si hlavně musíte udržet chladnou hlavu! Dostanete-li se až na vrchol cesty, měli byste si nejdřív odpočinout, než uposlechnete třetí přikázání, a to: Važte si sestupu a nepodceňujte jej! Měli byste si o něm zjistit, co půjde, a do detailu si promyslet, jak se dostanete zase zpátky na dno údolí! Z bezpečné vzdálenosti byste se na tohle téma mohli zeptat Marcii a Willa ze sousedního stanu. Pokud ale máte rádi své zuby, vezměte si raději mapu a sami si ověřte, co to znamená být na vrcholku El Cap a nemoci najít správnou trasu sestupu skrz „The East Ledges“, a pak po tomto fiasku další den sejít k „Yosemite Falls Trail“ (!!!). Boha jeho! Nejlepším zakončením yosemitského výletu pro nováčky bude klasická kombinace „Serenity Crack“ 5.10d a „Sons of Yesterday“ 5.10a na Royal Arches. „Crack of Silence“ má tři lanové délky a vezmeme-li v potaz ty davy, které tuhle cestu lezou, musí to jméno být snad myšleno ironicky. Tenká prstová spára vede podél celého tohoto úseku a na jeho samotném začátku vyžaduje pevné nervy, protože první kousek dobrého jištění se dá založit až po nějakých pěti nebo šesti metrech. Pak následují dvě délky terénem o obtížnosti 5.10, přes které se dostanete až do klíčového místa na konci třetí délky, jež je hodnocena jako 5.10d. Tady se z pukliny stává docela bolestivá prstová spára. Pro ty, kdo by do ní snad nechtěli cpát prsty, lze úsek snadno překonat za technické pomoci vhodného lezeckého nádobíčka. „Sons of Yesterday“ je očividná extenze této linie, je vidět, jak spára stoupá daleko vzhůru. Celé generace lezců skálu metr nalevo i napravo od spáry trochu ošoupaly. Třešnička na tomhle dortu ale 18

Cedar Wright a Sean Leary, „Nutcracker“, Manure Pile Buttress

asi přijde až v poslední délce, kde se potkáte s horizontální spárou. Musíte na ní udržet rovnováhu, dostat do ní nohy a velice opatrně podél ní balancovat, aniž byste se na té nečlenité stěně mohli něčeho přichytit. Bez ohledu na to, jaké cesty si nakonec vyberete, Yosemity nabízejí každému příležitost zažít velké chvíle. Americký alpinista Conrad Anker jednou řekl: „Nejlepší lezec je ten, kdo si to nejvíc užije!“ V tomto smyslu tedy nasávejte zkušenosti a zkoušejte hledat své vlastní hranice. To, co nás žene vpřed není, že „to zvládáme“ až na samotné hranici toho, co považujeme za obtížné, náročné a občas nemožné. Nezáleží na tom, jak moc těžké věci lezeme, možnost překonat sami sebe, vydat ze sebe to nejlepší – právě ta nám dává pocit uspokojení, který si nikde nekoupíte. Dokonce ani v zemi neomezených možností! text překlad foto

Gerhard Schaar Jitka Švubová www.gerhardschaar.com

Infobox Nejlepší období v roce: duben – květen, září a říjen Letecky: San Francisco Příjezd: San Francisco, San Mateo, Hayward, Tracy, Modesto, Merced, Mariposa, Yosemite Doporučení průvodci: Supertopo: Yosemite Valley Free Climbs nebo Falcon Guide: Rock Climbing Yosemite Free Climbs Na stránkách www.gerhardschaar.com je pdf se všemi pro lezce nezbytnými informacemi k cestě! Vybavení: 60 m lana a 60 m dvojčat, 2 sady vklíněnců, 2 sady friendů od nejmenších až po Camalot #4, 10 expresek, 6 ks prodlužovacích smyček 60 cm a 2 smyčky 120 cm Kemp: Camp 4, 7 $ / den Důležitý web: www.supertopo.com „Trochu jiný yosemitský průvodce“: www.gerhardschaar.com

pádů s vysokým počtem no la hé uc od dn - špičkové je g na metr - hmotnost jen 61 díky SBS opletu práce v jistítkách vá do ho po a st no - vyšší odol lehčí pády - nízká rázovka od mplet Shield vách Standard, Co - dostupné v úpra a Protect Shield

Planeta Země je pro nás lidi zatím jediné místo k životu. Každý den můžeme všichni svou volbou přispět k zachování tohoto jedinečného prostoru pro další generace. Pošlete své staré nebo zničené lano k nám do Bolatic a my bezplatně zajistíme jeho recyklaci. Některá rozhodnutí jsou tak snadná.

20

Dripping Elegance A zase tady máme nový zajímavý přelez od Alberta Leichtfrieda, tentokrát v  Ötztalských Alpách. Tenhle kluk si nedá pokoj, ani když do tmavé žulové stěny pere slunko a  led doslova mizí před očima. Svůj další projekt začal spolu s Gerry Fieglem za ideálních zimních podmínek na konci loňského roku. Nejprve je čekalo přelezení úvodních délek po tenkých glazurkách a ty je přivedly pod výrazný převis, jehož spodní část tvoří tenounký, hladký led a z horní části, jako gilotina, volně visí obrovský rampouch. Mezi tím pouze holá skála za M10. V tomto místě, kvůli nemožnosti zajištění, byli přinuceni navrtat i nějaký ten

nýt tak, aby z nové linie nebyla nezopakovatelná vražda, ale přesto cesta zůstala nejen fyzicky, ale také psychicky náročná. RP přelez se jim však napoprvé nezdařil. Pokus o RP si naplánovali na začátek nového roku. Stále teplé počasí jim však nedávalo moc nadějí na opakování cesty v jižní stěně, a tak se nakonec rozhodli využít částečného zatmění slunce, kdy se alespoň nějakou dobu nebudou do visícího soplu naplno opírat sluneční paprsky. I přes krajně nepříznivé podmínky se oběma RP přelez zdařil, a  to ještě v  mystické atmosféře zšeřelého dopoledne. Nová, zajímavá cesta „Dripping Elegance“ (M10/WI5+, 110 m) byla na světě.

text foto

Martin Stolárik Hannes Mair

Sponzoři Alberta Leichtfrieda: Marmot, Black Diamond, La Sportiva, Adidas eyewear, Sterling rope, Bergzeit

21

PORTRÉT Napsat o Jirkovi Růžičkovi, nepřehlédnutelné postavě brněnského horolezectví, jsem chtěl již delší dobu, ale ukázalo se, že až nyní je ta nejvhodnější příležitost. Jura se totiž v dubnu dožívá svých kulatin, a všichni cítíme, že vytvořit portrét do Montany o jejím otci zakladateli je prostě naše povinnost. Abychom to ale neměli úplně snadné, rozhodli jsme se s Pepem i Tomem Roubalem, že tak učiníme tajně – jednoho podzimního večera u sklenky kvalitního brněnského burčáku, aby vše mělo i punc patřičného překvapení. Juru jsem si spojil se spoustou neuvěřitelných a většinou i pravdivých historek již za mých studentských let, která jsem prožil v Brně a okolních skalách. Moc mne potěšilo, když později Jura vše sepsal a vydal knihu, o které si myslím, že je jednou z nejpravdivějších mezi těmi s horolezeckou tematikou. Vyslechnout si povídání o Jurových báječných letech na laně s Oldou – Sáhibem, o časech, kdy vydávat horolezecký časopis doslova na koleně hraničilo téměř se zázrakem, nebo o tom, jak parta špičkových brněnských horolezců poprvé a také naposledy vyrazila do vysokých hor afghánského Hindúkuše, toho si budu považovat dlouho. Stejně jako samotné skutečnosti, že mohu kamarádit s tak vzácným a krásným člověkem, jako je Jura. (A ještě malá poznámka na začátek: Šerpa, jak dokázal v mnoha svých článcích, úvodnících i ve své knize, mistrně vládne spisovnou češtinou. Po zralé úvaze jsme však kvůli autentičnosti nechali rozhovor v hovorové formě, protože Jurova brněnština je prostě úžasná.)

Většinou podobná vyprávění začínám otázkou, jak se dotyčný k  lezení dostal. U  tebe udělám výjimku a zeptám se: „Lezeš ještě?“ Ale jo, ještě se dá! Na umělou stěnu občas zajdu, abych úplně neshnil. Dokonce jsem teď navázal kontakt s  mládím. Nedávno totiž postavili v Brně umělou stěnu u Olympie, a tak za mnou přišel Zoban a ptá se mě: „Poslechni, nešel by sis zalézt?“ Já se začal vymlouvat: „Neblbni, já rok nelezl…,“ ale nakonec jsem se nechal ukecat. Smrkli jsme spolu pár kousků a všichni na mě tak nějak divně koukali, až jsem se zeptal: „O co jde?“ A Zoban: „Víš, my teď postavili nové cesty a potřebujeme je oklasifikovat. Já poznám, co je za sedm nebo za osm, u lehčích si ale nejsem jistej. Takže co vylezeš ty, je za pět plus!“ To je jedinej mladej, který se mnou leze. Mladí na stěně by mě ze slušnosti určitě taky odjistili, ne že ne. Jenomže si mezi nimi připadám blbě. Oni mi vykaj, a já pak nevím, jestli jim tykat mám nebo nemám. Jsem pak dost rozpačitej. Třeba se snažím poradit: „Děvče, kdybys šáhla trochu víc vpravo…“ „Co mi říkáte děvče? Vy mne znáte?“ což mne vždy trochu zarazí. A když pak lezu, všichni dole ustoupí, abych mezi ně nepadl. 22

Šerpa Portrét významné postavy brněnského horolezectví, publicisty a zakladatele časopisu Montana Jiřího Růžičky

Hory? Čoveče, mi se už nechce chodit do kopca. To je taková moje vada. Ale na skalkách je to zlatý. Se Zobanem jsme slavili padesát let mého lezení. Lezli jsme tak Direkt na Krkárnu, kterou jsem nešel snad deset let. A představ si, ta díra na prostředníček tam pořád byla! To je na tom lezení fajn, že některé věci zůstanou i po letech stejný. Občas si zalezu i na Vysočině. Třeba když se tam v červnu koná setkání starejch důchodců, kde si mě z mladejch vždycky někdo vylosuje a  naváže na lano. Zpravidla je to zase Zoban, protože má pořád přebytek energie. Když jsem měl špatný nohy, byl první, kdo za mnou přišel: „Víš co? Než bys začal bejt mrzák, pojď, jdeme na Pálavu!“ Ten se o mě staral! Lano mi rozmotal, navázal mě, udělal mi štand… Je strašně fajn. Jediná jeho špatná vlastnost je, že se při lezení nadechne a jede jak pila, až máš pak díru v hlavě. Taky jsem jej pozoroval, jak vede horoškolu na Drátníku. To jsem fakt čučel. Já bych jako instruktor nebyl k ničemu. Mně bohatě stačilo, že musím pracovat na vysoké škole, natož ještě učit horolezce. Ale jak to měl Zoban vymakaný, to jsem fakt zíral… Pod skalami měl různá hejblata, se kterými se děcka musela zaštandovat. Zoban pak chodil štand od štandu, jestli je to dobrý, a  kvalitu hodnotil slovy: mrtvolka, nebo že má dotyčný zraněné to či ono, teče mu z ucha… Zoban však pokračoval: „Nemáte na mobilu signál a zraněného musíte donést k silnici!“ Dělal všechno úplně na vážno, což nováčci taky zcela vážně brali. Poslechli na slovo. Zoban pak říká: „Visí vám spolulezec v laně.“ Podívá se na mě: „Co bys dělal ty?“ Vykoktal jsem jen: „Za mejch let by se řeklo: Smůla, no!“ No co bychom tak mohli dělat? Tos mohl vzít leda prusíky, a když jsi je neměl, tak co? V prsním úvazku ses pak už dlouho netrápil a měl za chvílu všechno za sebou. S tím se fakt nedalo nic dělat. Mladí se pak na mě dívali jak na nějakého cynika. Však jsme taky měli z převislých cest strach. Aspoň teda někteří. A při pádu ta rána do žeber! Když jsem někdy v šedesátém roce zkoušel odskok do lana… Říkali mi: „Nebuď sračka. To skočíš, ne?“ Vedle Věšáku na Pálavě jsem totiž lezl doleva, jenže cesta nevedla na vrchol, ale do pr... , což už mi ale zezdola neřekli. Já byl vždycky do všeho hrrr. Byl jsem metr nad skobou a chytráci pod skalou: „No co, tak odskoč ne?“ V šedesátém roce odskočit nebylo až tak běžné. No nic, vše jsem zkontroloval, odskočil a čtrnáct dní jsem měl modráky na žebrech. Z metrového pádu! Fakt to bolelo. Tady vidíš ten posun v lezení. Pád byl pro nás poslední možnost. Hlavou se ti přitom honilo: „Než dopadnu, pomlátím se, ale třeba přežiji.“ Já se celý život bál spadnout. Všude! Kromě Pálavy jsem ještě sletěl v Krasu na Majdaléně – i se skobou. Pak až po letech v Macoše, kde jsem teda zažil šílený strach. To už jsem měl sedák, prsák ale k tomu. Ze štandu valil krásný sokol. Pětkové lezení, nádherné chyty. Jeden trošku zaduněl, tak jsem si šáhl a… se sokolem na hrudi odpochodoval dolů. Padl jsem jak do peřinek. Hrozně mě to tehdy překvapilo, jak je to příjemný. Jó, padat do sedáku, to je sranda. Dobrovolně bych ale na skalách neodskočil nikdy.

Ale byla. Pokud jsi samozřejmě neměl starý kominický lano jako my, které se nám skutečně přetrhnulo… Čorl jsem ho na průmce, protože se tam jen tak válelo. Byl jsem prostě blbej, no. Potom jsme ale lezli na konopných Lütznerech, které byly sice taky starý, ale udržely. Jistilo se přitom přes rameno, což bylo dost dynamické jištění. Rána při pádu pak nebyla tak napevno. A pokud došlo k přetržení, tak obyčejně proto, že se o něj lidi nestarali a lano nechali shnít. Lütznera jsi třeba po lezení nemohl nechat mokrý. Když jsi jej přinesl ze skal, musel jsi ho pořádně usušit, jinak by ti přes zimu shnilo a zplesnivělo. Průšvihy se tedy stávaly hlavně kvůli takovým věcem. Jednou se třeba lano přetrhlo kamarádovi, který slaňoval. Naštěstí byl už dole. Vozil jej v motorce – na kejvačce pod sedadlem, a kyselinka udělala své. Tehdejší lana byla skutečně poměrně dost bezpečná. Nepříjemný na nich bylo snad jen, že byla těžká. Třeba v zimě, to byl děs. Když lano zmoklo a zmrzlo, zkoušel jsi pak rozvázat suky a měls smůlu. Uřezat se nesmělo, protože bylo oddílové… Zase ale hezky vonělo. A pěkně se drželo v ruce! Lützner byla čtrnáctka nebo snad šestnáctka… To jsi opravdu věděl, že máš v ruce opravdové lano! Na písku bylo běžné, když jsi lezl na dvou lanech. Od kruhu ke kruhu a na dvojito. Navíc šedesátka neexistovala, byly jen třicítky. Kruhy se tenkrát dávaly proto, aby se do nich sedlo. Došels ke kruhu, odsedl sis a tečka. Pádový faktor tehdy nikoho netrápil, protože jej vymysleli až později. Posvátným pravidlem tehdy spíše bylo, aby lana někde nedrhla a neodírala skálu. Některé Havlíkovy cesty na Prachově měly kruhy po pěti, třech, čtyřech metrech. Když si ale některý z nich vynechal a jen jsi jej cvakl, už na tebe zezdola Koťátko ječel, že drhneš skálu a ničíš ji. Pravdou ale je, že tehdejší konopná lana asi skálu ničila víc než dnešní silon.

Tehdy se nepadalo, protože v lanech asi ještě nebyla ta pravá jistota, ne?

Začínal jsem v Barové jeskyni pod Krkavčími skalami. Pak jsem si ale všiml skob na skále...

je fakt dobrej. Houby! Prostě jsem byl mezi slepejma jednookej král. Nikdo si kromě nás do těžkejch cest netroufl, protože jsme byli mladí a blbí. Ale aspoň byla sranda. Velice rychle jsme se například naučili, že cesty, kde není kruh, tak nebrat! Některé věže jsme vůbec neznali, ale když se nám cesta líbila a měla kruh, šli jsme ji zkusit. Olda třeba přišel: „Ty vole, tam jsou čtyři kruhy! To bude asi lehký…“ díky čemuž jsme kolikrát přelezli i těžké cesty. Já jinak nebyl nějaký éro. To byly jen pověry. S místníma jsem se pak opravdu sčuchl, ale jenom s některými. Já byl hrozně vystrašený. Pro mě třeba Jarda Havlík byla osobnost, které jsem měl strach tykat. Když si třeba vzpomenu na jeho spáry na Mnicha… Se Zdeňkem Koťátkem to bylo lepší, protože byl zhruba stejně starej a tehdy ještě neměl udělané skoro žádné cesty. Nebo s Kokšou – Karlem Hauschkem. Než jsme se s ním ale stačili sčuchnout úplně, utekl zpátky do Německa, protože by tady musel jít na vojnu. Tím naše kamarádství skončilo, což byla škoda, protože to byla persona – klobouk dolů! Skalác-

Tys na písky jezdil docela hodně, což ještě nebylo úplně obvyklé. Sčuchl ses tam s pískaři... V Brně byl tehdy zvyk, že se na písku oslovil místňák a kluci se pak nechali vodit, což se mi příčilo. Tak vznikla fáma, že ten Růžička z Brna

Daleko více než prvovýstupy mne bavilo opakovat cesty od klasiků, o kterých jsem četl – třeba od Stanislawského, což byl prostě výsledek mé staromilské výchovy (Západní stěna Lomnického štítu)

ký domovník a pan spárař! V jeho stopách dneska kráčí Cikán – Standa Lukavský, který je ovšem z jiné kategorie – jemný technik. Ten, když leze spáru, hraje si s ní a pěkně vyvažuje… Kdežto Kokša měl místo rukou lopaty a s ničím se nemazlil. Ne že by neuměl lézt. Jen lezl hrozně silově a hlavně neměl žádný zábrany. Kokša byl zvyklý: „Ve spáře se držím, není co řešit.“ Když jsem psal ve své knížce, jak cinknul nohama do potoka, to není vymyšlený. Odlítl a všichni jsme mysleli, že je po Kokšovi, jenže on měl jen mokrý kotníky.

23

PORTRÉT Nerad dával kruhy, jako každej, protože se musely zatloukat rukama. Znáš z Ádru věž Matakyt? U výletní cesty je věžička se zalomenou spárou a jedním kruhem.1 Kokša dělal prvovýstup, a že to bude bez kruhu. Když zjistil, že tam smyčka nejde dát, slezl kousek níž a čekal, až kamarád zajede na motorce do Náchoda pro kruh. Říkal: „Já už to podruhý nepolezu!“ Seděl tam a vykládal si s turisty přes rameno. To byly dobrý doby… Jiné to bylo i na Hrubici s Radanem Kuchařem, kterému jsem vykal ještě v dobách, kdy už jsme vydávali Hotejla. Když jsem si přečetl jeho Deset velkých stěn, byl to pro mne pan Kuchař. Nebyl to pro mne kamarád, ale idol, proti kterému jsem byl nula. Pro mě bylo Kuchařových Deset velkých stěn taková událost, že když jsem se v nich dočetl: „Na sílu jsem si dal syrové vejce...“ s Oldou jsme pak každé ráno polykali syrová vajíčka. S Arno Puškášem jsme si začali tykat taky až tři čtyři roky předtím, než umřel. On si netroufl tykat mně, že su z tisku – z Hotejlu a Montany, já zase jemu, protože pro mne to byl pan Puškáš. On sám to bral tak, že s kým se nenavázal, tomu vykal. To bylo jeho: „Pán Pavúk...“ U  mne byl dost velkej průšvih, že jsem nikdy nechlastal. Většinou se přátelství navázala na mejdanech a já od osmnácti let věděl, že to pro mne není to pravý ořechový. Když jsem se poprvé zvrhl na Pálavě, tak jsem na to později dostal modrou knížku (smích). Ožralej jak prase, úplně dozelena… A  druhej den jsem šel k  odvodu. Začali mi měřit tlaky a krev, a tak jsem dostal odklad. Že se to dá takhle využít mi došlo, až když jsem vystřízlivěl. Na škole jsem dostal další odklad. Za pět let takového odkládání jsem se už s tím odvádějícím důstojníkem znal: „Vás ten žaludek pořád trápí…“ a tak jsem dostal modrou. Večírkům jsem se tedy vyhýbal, protože sranda tam pro mne byla jen chviličku, než to se mnou švihlo. Tím pádem mi spousta věcí unikla. Třeba s nebohým Standou Šilhánem jsme se na skalách potkali mockrát a byli jsme kamoši, nikdy jsem s ním ale nelezl, protože jsme se neznali z té hospody. Co si budem vykládat, v hospodě se vztahy navážou prostě lépe. Když to tak beru pozpátku, byl jsem hrozně nespolečenskej. S Oldou jsme byli takovej stát ve státě. My jsme si stačili a další kámoše na lezení jsem získával až dávno po jeho smrti, když už jsem se přeci jen trochu oprskl.

Ústup z Hokejky v západní stěně Lomnického štítu při pokusu o jedno z prvních zimních přelezení

Jak jste se s  Oldou vůbec dostali k  lezení na písku? Lézt na písku jsme začali v  Prachově díky knížce Viléma Heckela Cesty k  vrcholům. Byly v  ní fotky z  Prachovské jehly, což nás s  Oldou velmi upoutalo. Rozhodli jsme se, že na ni vylezeme. V oddíle jsme samozřejmě nic neřekli… Tehdejší poměry si musíš pamatovat: metodická řada, sami dva – to tedy ne, jen s oddílovým zájezdem! Takže jsme se na tajňačku sbalili a vyrazili do skal. Například jsme vůbec netušili, že Prachov je v  údolí. Chodili jsme pak mezi věžičkami a  Prachovskou jehlu hledali celej den. Zmátoření a utahaní jsme nakonec večer přišli na vyhlídku a konečně ji uviděli. Jehla pustila až druhý den. Netroufli jsme si ale přitom nastoupit přímo do sedla, protože se nám zdálo, že to nemůže jít vylézt. Nějakou šílenou spárou jsme proto vylezli na Čapku a udělali vlastně hřebenovku Čapka – Prachovská jehla. Pak jsme si ještě

dali Havlíkův Obelisk, to nám pak narostla ramena! Říkali jsme si: „Prachov je náš!“ Příští tejden jsme pak do Prachova odjeli na tajňačku zase, zalíbilo se nám tam. Ádr přišel na řadu až později. Taky místní textilačky. Jenže my byli s Oldou tak blbí… My měli klapky na očích a zajímalo nás jenom lezení. Spali jsme v domečku, který je dneska už dávno zbořený. Kokša tam po lezení přišel s holkama. Byl podzim, chladno a my vůbec nevěděli, která bije: „Kruci, buďte už ticho!“ Prostě blbci. Párkrát jsme s Oldou byli lézt i v NDR, kde to bylo prima a hrozně se nám tam zalíbilo. Tamní pískovec je členitý jako Hrubica a pevný jako Ádr. Za kyzy jsi mohl zabrat a dělat na nich, cos chtěl. Rajbásky nám nevadily, na ty jsme byli z Ádru vycvičeni… Našel jsem si tam dokonce i jednoho kámoša, což bylo kouzelný, protože jsem neuměl německy. Já su hrozně tvrdej na řeči. Ve škole ale

24

Můj parťák Olda – Sáhib, se kterým jsem prožil svá báječná léta na laně

do mě natloukli ruštinu, tak jsme spolu mluvili rusky. Bylo to k popukání. Poukazoval nám, co se kde dá vylézt. Lezení na pískách pro mě skončilo v sedmašedesátým, když se Olda škrábl v těch Alpách. Pak už nebylo s kým… Mám v lezení takový předěl. Olda mě srovnal. Ne že bych přestal úplně lézt, ale do té doby jsem si říkal, že se nám nemůže nic stát. Mám rozum a Olda přece taky. Po Oldově smrti se mi pak spolulezec hledal těžko, protože se mnou nikdo z oddílu nechtěl lézt. Dohromady nám to šlo akorát s Rosťou Fadrným. Začal nejprve s hokejem, byl to sportovec. Kluci v oddíle byli fajn, ale drželi se vždy raději při zdi a neměli tah na branku. Lezl jsem s nimi na skalách, do Tater ale se mnou nikdo nejezdil. Rosťa byl v tomto ohledu jiný: „Pavouk vylezl to či ono! Jdeme na to!“ Ostatní jen: „Ále… Jdeme na Brnčála!“ S Rosťou jsme si rozuměli a často se oba v práci ulili, což bylo strašně fajn. Navíc Rosťa byl stoprocentně spolehlivej chlap. Jenže pak začal stavět byt, přišla děcka… a zase nic. Spolulezce jsem hledal i mimo oddíl. V Brně ale byly poměry, že když jsi šel lézt s někým třeba z Lokálky, tak to ve Slávce brali téměř jako přečin. Když jsem tak lezl s Ivanem Hýskem, tak se se mnou ve Slávii nebavil ani kredenc. Fascinuje mne to množství historek, které o vás v Brně kolovalo… My byli vychováváni v duchu: „Víc být než se zdát!“ S Oldou jsme například vylezli zimní prvovýstup na Malou Sněhovku, což byl tenkrát hit. Místňáci se pak bavili: „Ktosi prešiel Malú Sněhovú…“ Byli překvapení, že jsme to byli my dva s Oldou. Nebyli jsme z těch, kteří by řekli: „No, to jsme šli my. Bylo to maso!“ A tak to bylo se vším. Co se nám podařilo vylézt se prokeclo leda tak, že nás někdo viděl během výstupu nebo našel ve vrcholové knížce. Pak z toho vznikaly všelijaké fámy, což ale byla často fakt blbost. Nám se to tak prostě líbilo. Byla to výchova z romantickejch knížek. I Radan Kuchař to říkal: „Cesta se mi musí v první řadě líbit!“ Podobně se nám s Oldou líbil třeba Bič na Drážďanskou. No komu by se nelíbil, že? Tak jsme se do něj navezli a půl Brna bylo na mrtvicu, že někdo od nás vylezl Bič. Kdysi se říkalo, že mezi druhým a třetím kruhem, jak je to rozšíření, tak se jde na podlahu. Jenže my byli protřelí z Ádru: „Jaké rozšíření? Tak dáme ruku hloubějc...“ a tím debata končila. V Brně z toho vzniklo povědomí, bůhví jak nejsme dobří. Houby! Bylo to tím, že Adršpašáci nikdy nejezdili do Prachova nebo na Hrubicu, protože jim to doma bohatě stačilo. A kromě toho, ani by tam neměli pořádně co lézt. Upřímně, kdybys vzal Kokšu na nějaké béčko, céčko na Hrubicu, třeba na Otovky, tak by měl těžký problémy. Nebyl by na tamní pískovec zvyklý. A naopak, když přijeli kluci z Hrubice do Ádru, tak byli zvyklí ve spárách nohama odšlapovat bokem a najednou nic. Taky byli vyvalení. Když se tak bavíme o mé popularitě v Brně, tak ta hodně vzrostla po Cmiteru. Díky němu jsem se stal známým po celým Brně, protože to dávali i v televizi. Byl to přelom, blbej teda. Lezli jsme s inženýrem Miroslavem Groisem, což byl takovej vědec v Lokomotivě. Byl strašně chytrej. Jako jeden z prvních přišel na to, že přetvárná práce a  protažení u  lana může být k  něčemu dobrý. Stál také u zrodu prvních kroucených si-

lonových lan, která se vyráběla v Lidovém družstvu Moravská ústředna. Přetvárná práce u nich byla skutečně vynikající, protože lano se chovalo jako guma. Byl hlavně teoretik. Vždycky něco studoval, a  protože byl o  pět let starší, možná o  deset, já jej ve všem poslouchal. Když tedy řekl, že si mám dát šátek na nos, protože kdyby s námi spadla lavina, abych se neudusil, já jsem ho poslechl, a tím to bylo vyřešený. Vymetli jsme pak celej Cmiter. Myslel jsem, že ses proslavil hlavně Kežmarákem. O Kežmaráku se vědělo jen ve Slávce a v Lokomotivě. V mládí jsem byl prostě hloupej. Přijedu tak poprvé do Tater, a když se řeklo: „Jde se na Kežmarák,“ popadl jsem spacák a šlo se. Že během výstupu necítím nohy, jsem rovněž pokládal za normální. Když se pak zvedl silný vítr, zhodnotil jsem situaci: „To v horách fučí. O tom jsem čítával…“ A že v tom čase měla horská služba pohotovost, to mi nějak uniklo. V oddíle mi pak řekli, že jsem šel na Kežmarák jako na svou první túru, a proto jsem vůl, čímž vše skončilo. V  Lokálce však Antoníček se svými cvičiteli celou věc rozebrali, udělali ze všeho závěry a  zápis… S Ivanem Hýskem nás pak Tony vyhodil za nedodržení metodické řady. Tonyho si nicméně dodneška velice vážím. Abych řekl pravdu, taky nemám úplně jasno, ve kterém brněnském oddíle jsi vlastně působil? Celou dobu jsem byl ve Slávce, dost jsem se ale vždycky stýkal i s Lokálkou. A víš, jak k tomu došlo? Lokálka měla schůze ve čtvrtek a Slávka v pátek. My chodili na obě, protože ses na nich vždycky něco dozvěděl. Když jsem pak lezl s Ivanem Hýskem, ve Slávce dost remcali. V Lokálce škaredě čučeli zase na Hýska a ne na mě, tak jsem chodil raději k nim. Lokálka byla vždycky sportovnější. Ve Slávce třeba nikdo neběhal pořádně na lyžích. Když se začal běhávat Mauglího memoriál, sčichl jsem se s Lokálkou ještě více, protože Ivan Hýsků i Jura Švec uměli namazat. Večer jsem pak k chlívákům – k Lokálce, chodil i spávat, a tak nějak jsem k nim zapadl. V Brně jsem byl výjimka, protože jsem nedělal rozdíl mezi oddíly. S Oldou nás v Brně vždy brali za exoty. Když už potom Olda nebyl, brali za exota jenom mě. Vztahy mezi brněnskými oddíly mi prostě vadily a jejich vzájemnou averzi jsem dost dobře nechápal. Podobně to měl i Drobek, který rovněž nerozlišoval, kdo je z kterého oddílu. Z tvých tatranských výstupů se hodně mluví o Javorácích… To se mluví, protože jinde jsme ani neškodili. Oba jsme nosili na Teryně, kde jsme se poprvé potkali. Olda měl tip na plotnu v Javorácích, kolem které jsme pak chodili jako mlsní psi. Na chatě jsme byli doma a Franta Skopík se jednoho večera prořekl, že chceme jít na Javorák, na který měl zálusk i Zdeněk Kysilka. Zpozorněli jsme. Abychom neutekli, Zdeněk si lehl v jídelně před dveře, že ho jako budeme muset překročit. V jednu v noci jsme proto vylezli ven oknem a mlátili jsme se pak potmě do Sedielka, kde jsme počkali, až bude trochu vidět pod nohy. Začali jsme pak lézt… Po třech délkách se objevily v sedle postavy: „To se ale nedělá…“ „Jak nedělá? Prostě jsme

vyšli dřív. Neměl sis lehat před dveře!“ „My to měli vymyšlený…“ „No my taky!“ Na naše kamarádství to ale nemělo vliv. Byla ještě taková doba. Tehdy se lezlo ještě v pohorkách. Celý výstup nám trval asi sedm hodin. Tenkrát se začínalo přemýšlet o jiné klasifikaci, protože bylo jen jedna až šest a pak už nic. Pavouk se pak ptal: „Za kolik to je?“ „Tak za šest a plotna se přeskobuje.“ Za půl roku to přeběhl v „buzi“ botkách za dvě hodiny! Bylo vymalováno, čímž možná naše cesta vstoupila do historie. Náš další prvovýstup na Zadní Javorovou vežu je ale větší nářez, který se bohužel už tak často neleze. Javorák je tedy náš jediný společný pomník s Oldou, protože pak jsme odjeli do Alp, pak přišly ještě jedny Alpy a bylo po žížalkách. Olda má ale ještě jeden prvovýstup na Malý hrot z Velké Studené doliny. Losovali jsme tehdy, kdo půjde s  Milánkem Kalábů na Malý hrot a  kdo půjde pro vynášku. Já jsem uměl vždycky dobře loso-

vat, takže jsem šel pro vynášku. Na jejich prvovýstupu jsem se podílel jen zprostředkovaně, protože jsme s Kalábem společně sekali špalíky na dřevěný klíny, na kterých to pak kluci přelezli. Jinak jsem v Tatrách fakt moc neškodil. Plotna na Javoráky byla výjimka. Daleko více mne bavilo opakovat cesty od klasiků, o kterých jsem četl – třeba od Stanislawského, což byl prostě výsledek mé staromilské výchovy. Když jsme poprvé s Oldou v šestašedesátém vyrazili do Alp, bylo to úplně stejný. Fascinoval mne pocit, že se před námi držel stejného chytu nějaký slavný horolezec. Cesta měla pro mě okamžitě šmrnc. No a vidíš, v Chamonix jsme pak s Oldou potkali Gastona Rébuffata a styděli jsme se jej oslovit. Přitom deset francouzských slov jsem už uměl. Ty ses potkal s Rébuffatem? Ano. Na nádraží v  Chamonix u  električky na Montenvers. Táhl čokla na špagátě, fajfku

Fascinoval mne pocit, že se před námi držel stejného chytu nějaký slavný horolezec. Cesta měla pro mě okamžitě šmrnc. („Půlměsícová spára“ v západní stěně Dru ve francouzských Alpách)

v hubě… Stáli jsme vedle sebe a čekali, až přijede vlak. Říkám: „Oldo, to je Rébuffat!“ Já jsem ho velmi obdivoval. Pro mě to byl víc než bůh. To byl srdcař! Přesně podle mýho gusta: „Samá romantika, lezeme tři plus.“ A to byla právě jedna z těch chvil, které jsem v životě kvůli své nesmělosti podělal. Co jste tehdy přelezli? Lezli jsme na Dru. Kam jinam? My nic jiného neznali. Znali jsme Dru, Gervasuttiho kuloár na Mont Blanc, pak ještě Kapucína a vyber si. Vůbec jsme neměli ponětí, kde co je. Francouzsky jsme uměli tak akorát, abychom se domluvili na hranicích, jináč to bylo s jazykem ztracený.

Navazovat se na ledovci nás napadlo taky až později. To už jsme věděli, že se na hlavu hodí daleko víc přilba než kapesník (Výlet do francouzských Alp v roce 1966)

To jste tam byli s nějakým zájezdem? Kdepak, to jsme jeli jen sami dva, protože já měl příbuzný v zahraničí – moje prateta žila v Rakousku. Tenkrát se smělo jezdit jen na pozvání maximálně tak do Rakouska, dostal jsi 200 šilinků a mohls vyrazit. Velice rychle jsme ale přišli na to, že můžeš požádat i o tranzit a do Rakouska pak cestovat přes Německo, Švýcarsko a Francii. A bylo to parádní, protože tenkrát ty zahraniční

25

PORTRÉT jízdenky byly strašně levný. O rok později jsem vycestoval s Jitkou – se ženou, a udělali jsme si za 920 korun okružní cestu Evropou. Dodnes mám tu jízdenku schovanou. Jižní Francie, Monako... Akorát těch dvě stě šilasů bylo málo. Vždycky se naložily konzervy, se kterými pak byly problémy ve vlaku. Nebyl totiž nikdo, kdo by vše zvedl nahoru. Jinak to ale byla paráda. Byla to taky dobrá škola, kdy jsme rovněž podělali spoustu věcí. Na to, jak se to dělá s počasím, jsme přišli až po čtrnácti dnech. Chvilku bylo škaredě, tak jsme nelezli a čekali, až bylo na barometru napsaný, že se blíží dobrý počasí. Pak jsme šlapali pod nástup a druhej den začalo opět

nou su učitel, tak se nemůžu jen tak na tři neděle sebrat pryč.“ Mně to bylo opravdu blbý. Já první rok na tom gymplu učil i s nadšením. „Já si odjedu a ty děcka co? Bude za mě někdo suplovat…“ Akorát mě dodnes sere, že kdybych v tom manšaftu zůstal, možná bych šel tehdy lézt s Oldou...3 Přesto že jsme oba toho rozumu neměli moc, já bych do té ledovcové stěny nenastoupil. Olda byl ranař úplnej a o spoustě věcí neměl ani ponětí. Jednou jsme tak v mlze vylezli na Volovku a Olda se mě nahoře ptá: „Můžeš mi říct, na kterým jsme vrcholu?“ Jemu to bylo úplně jedno. A Ilja Špitálskej byl takovej, že všechno jde a nic není problém. No jo! „Čo bolo, to bolo…“

spočítat!“ A  já měl na celý odpoledne vystaráno. Nebo s ním hrát šachy, to byla konečná. Já vždycky něčím táhl, on se zamyslel… Šachy znal dobře, jenže já jej vždycky dostal nějakým atypickým tahem. Nevěděl, o co jde, protože naučený signály nefungovaly, a tak opět přimhouřil oči: „Je to zvláštní, ale za šestnáct tahů máš mat!“ Co s takým borcem? Byl to divoch. Přestože jsi svého druhého Sáhiba už nenašel, hodně jsi toho stihl procestovat. To máš pravdu. Opravdovou pohodu jsem zažil na organizovaném zájezdu na Kavkaz, kde ses o nic nemusel starat. Byl jsi bohatej inostranec4, kterej mohl nafasovat kaviár, červené víno nebo čokoládu na cestu podle toho, cos měl v plánu vylézt. Jídlo jsi pak nemohl unést, natož sníst! Dole v alplágru5 seděli víceméně úředníci, pro které bylo všecko problém. Když jsem jim ale řekl, že chci jít lézt tam a tam, ráno mi nechali přistavit gazík a zavezli mě nahoru do doliny. V lágru nahoře už pak byli jen dobří borci – horolezci, kteří pozorovali dalekohledem stěny, jestli někdo při výstupu náhodou nespadl. Jediné, co nepodporovali, byly adinočky – sólovýstupy. To slovo jsi tam nemohl ani vyslovit… Kavkaz a později Fanky byly nejhezčí hory, co jsem kdy viděl. Oslovily mne daleko více než Alpy, které už tenkrát byly plné lidí. Navíc mám pro Rusy a východní národy vyloženě slabost. Ne že bych bral Rusko jako systém, ale ruští lidé prostě neměli chybu – dobráci až do mrtě kostí. Sháněli jsme například stopa v nějaké dědince pod Fankama a oni hned: „Pojďte k nám. Tady nebudete sedět, je horko.“ A už to jelo – talířky, pohoštění. Tomu neunikneš, je to tam prostě normální. Na východě je úplně jinej svět. Když jsme tak třeba řešili ve Fankách: „Jak se dostaneme nahoru?“„Vezmete si osla, no co? Ten to ponese.“„A jak seženeme osla?“ „Půjdeš na trh a koupíš si osla.“ Povídám: „A  co pak s  oslem?“ „Až půjdeš dolů, tak ho zase prodáš!“ „A co s ním v těch horách?“ „Bude se pást přece.“ „A kolik vůbec stojí takovej osel?“„Kolem šedesáti, sedmdesáti rublů.“„Sedm

Fanky jsou krásný hory, pětitisícovky ve vápně. Z jedné strany máš kytky jako z botanické zahrady, z druhé strany ledovec… (Fanské hory, 1988)

pršet, takže jsme pěkné počasí prodrbali. Začalo nám to vrtat hlavou. Pak jsme si teprve všimli, že Němci odcházejí na túru ještě za deště... Naštěstí jsme se o  žádné výkony snažit nemuseli, protože jsme ještě v  manšaftu nebyli. Dostali jsme se do něj až příští rok, což nám ale bylo šuma fuk i nadále. Ani jeden z nás o manšaft nebo o nějaké výkonnostní třídy nějak zvlášť neusiloval. Olda možná později trochu ano, protože skončil školu o něco dřív než já, a šlo mu o refundaci.2 Já ještě chodil do školy, a protože jsem žádnou refundačku nepotřeboval, bylo mi to jedno. Budeš se divit, ale já byl tak zásadovej, že jsem později tu refundaci odmítl a vystoupil z  reprezentačního družstva. Říkal jsem si: „Jed-

26

Museli jste být jako dvojčata… No, nám bylo spolu strašně dobře. Tak jsem dostal i tu přezdívku – Šerpa. Na Štrbským Plese jsme tak cosi kupovali, já měl kletrák a Olda na mě: „Otoč se, Šerpo, já ti to naložím!“ a už mně to zůstalo. On byl Sáhib a já Šerpa. On byl podstatně chytřejší než já, zejména v  matematice. Měl gympl a pálilo mu to. Já v prvním járu na vejšce bojoval s  matematikou strašně. Z  geometrie jsem neuměl nic. U nás na průmyslovce byla matematika okrajový předmět, se kterým jsem skončil ve třetím ročníku. Na vysoké jsem se pak učil integrály na opravák a Olda mi z hlavy dával příklady. Chvilku mhouřil oči za těmi svými čtrnácti dioptriemi a povídá: „Jo, to bys mohl

Opravdovou pohodu jsem zažil na organizovaném zájezdu na Kavkaz, kde ses o nic nemusel starat. Byl jsi bohatej inostranec, kterej mohl nafasovat kaviár, červené víno nebo čokoládu na cestu podle toho, cos měl v plánu vylézt.

stovek?“ „No, a dobrou radu k tomu. Máte s sebou paštiky? Tak mu je potom dejte na kopyta, až se bude pást.“ „Proč? Chudák…“ „Chudák, nechudák, až ho budeš prodávat, budou se dívat po kopytech, jak moc po horách chodil. Když bude mít na nohách ty paštiky, moc si je neošoupe. Osla pak prodáš za stejnou cenu, za jakou jsi ho předtím koupil.“ Pro ně nic nebylo problémem. Když jsme pak do Fanských hor jeli podruhé, už jsme s  sebou suverénně vezli prázdné konzervičky od paštik, abychom se jimi během lezení nemuseli cpát. Dva osli – osm paštik, no sněz to… Fanky jsou krásný hory, pětitisícovky ve vápně. Z jedné strany máš kytky jako z botanické zahrady, z  druhé strany ledovec. Kouzlo. Byl to sen, který v  devětaosmdesátém skončil, protože Kyrgyzstán už není Rusko. Dneska je to nestabilní oblast a hrozně drahá. Tenkrát jsi ale dostal „abměn“, kopírky už tenkrát byly, takže jsi to sjel na kopírce, vybílil jsi to místo, kde se psalo, kdo tě pozval, dopsal jsi to azbukou, kterou jsme se učili ve škole, takže žádný problém, šel jsi na Leninku, kde jsi dostal povolení a vyrazils. Letenka tam a zpátky čtrnáct set korun. Ruštinu uměli asi tak jako my, takže vůbec nevěděli, která bije. Podle ksichtu poznali, že nejsi Rus, ale inostranec, což byla vstupenka kamkoliv. Přespat na letišti mezi ostatními? Ne. To bylo něvazmožno6! Vzali nás tedy nahoru na terásku, kde jsi spinkal jako inostranec. Lítalo se klasem – první třídou. Zjistili jsme totiž, že z  Bratislavy do Moskvy tě přijde levnějc první třída a navíc nemusíš platit takovou nadváhu. Seděls jako pán, kouřils sparty, donesli ti koňak. Za dvě hodiny jsi byl zliskanej... Byly to hezký výlety. A jak se ti líbilo mezi muslimy v Hindúkuši? Tam to byla taky paráda. V osmasedmdesátém roce do Afghánistánu Rusové vyvezli revoluci, takže tam všichni pobíhali s puntíčkovaným červeným praporem a mysleli si, že z každého kameňa bude maková buchta. Islám tam zrovna moc neletěl. Přidělili nám styčného důstojníka – bývalého Poláka, který byl naprosto bez problémů. Lidé tam ale byli poněkud zvláštní. Když jsme rozlámali naši expediční áviju, ve Fajzábádu pak čekali, až seženeme náhradní auto. Seděli jsme tak u stolu, kde bylo asi dvacet lidí – místňáků, a hatmatilkou jsme se s nimi snažili domluvit. Pak se tři sebrali a někam odešli. Když za chvílu přišli zpátky, pokračovali dále v pití. Ptali jsme se našeho styčného důstojníka, co že tak obživli? Šli zastřelit starostu, tak teďka rozebírají, jaký to bylo. Bylo to hodně divný, no. Styčný důstojník nám pak vysvětloval: „Víš, tady je to těžký. Lidskej život tady nemá smysl ani cenu.“ Je to jakési předpeklí nebo přechodnej stav a skutečný život pro ně začíná až po smrti. Tím, že odkrouhli starostu, udělali mu tím vlastně radost. K nám cizincům se ale chovali fajn. Byli rádi, že tam vůbec někdo je. Díky revoluci tam toho roku totiž žádná jiná expedice nepřijela. Navíc bylo stanné právo, takže se nesmělo cestovat v noci. Večer jsme vždycky museli zajet někam ke kasárnám a počkat do rána. Jednou jsme tak projížděli kolem kasáren, další dědina kdoví kde, a tak jsme se zastavili na noc. Místňáky pak napadlo, že bychom si s nimi mohli zahrát volejbal. Zprvu jsme si pomysleli, že v takový prdeli světa

Skřičkovi jsme pak museli do pasu dopsat Zetor. Když jsme pak jeli dom, v Maďarsku na hranicích vyvolávali: „Zetor Skřička!“ Někdy to tak bývá, že se ve správnou chvílu sejdou správný lidi na správným místě. V životě se Brňáci na něčem takovým nedomluvili a nějakým zázrakem se nachystal tak krásný výlet. Přitom přípravy netrvaly dlouho, možná půl roku. Prvně padl návrh na Himálaj, což jsme ale zjistili, že není to pravé ořechové. Pak zaznělo Hindúkuš a Vachán, protože to jsou taky hezký hory, do kterých se dá jet přes Rusko, což se nám hrozně líbilo. Ambasador na Pisárkách nás ale vyvedl z  omylu, protože s  náklaďákem do Ruska „eto nevazmožno8“, a tak jsme to vzali spodem přes Turecko. Všechno bylo vymyšlený za půl roku. Do V Hindúkuši se lezlo parádně, skoro jako v Tatrách nebo Alpách. Šlo hlavně o to vše udejchat a nezabloudit

snad ani volejbal nemůžou znát. Omyl! Rozdrtili nás jak malý děcka, protože měli specialistu na podání… Už tenkrát jsem si to s tím východem trochu srovnal v hlavě. Bydleli sice v chatrči nebo někde v zemi, ale barevnou televizi tam už měli. Funguje to tam prostě jináč než u nás. Nevážení si života bylo taky poznat, když se třeba brodila řeka. Jim bylo úplně jedno, jestli se utopí, nebo ne. Jak říkal Mauglí: „On se snad utopit chtěl.“ Kluci za ním skočili, že ho budou tahat z vody a on nic. Nevyvíjel žádnou aktivitu. Jen čekal, až ho to semele mezi kameňama. To byl pro nás jeden šok. Druhej byl s jejich sirdárem7, který na nás působil jako ctihodný kmet. Ptali jsme se, kolik mu je. Odpověď byla: „Dvaačtyřicet!“ Průměrný věk v  těch dědinách tam tenkrát byl sedmatřicet roků. Když přišli nosiči, že je bolí hlava, dávaly se jim lentilky. Fungovalo to úžasně. Nejúčinnější byly růžové. Po nich pak valili do kopca jedna báseň. Byli to úžasní lidé. Dozvuky Hindúkuše pociťuji ještě dneska. Dodnes se u  nás doma nenechávají zbytky jídla. Když byly moje dcery malé, šli jsme k sestře na návštěvu a ony říkaly: „Víš, co by za to děti v Afghánistánu daly?“ Nejhorší na tom je, že to je fakt. Vidíš tam bídu, ale taky pokoru těch lidí. Tady čteš v novinách: „Nemůžou mi přece snížit plat. Vždyť mám hypotéku na barák a musím si koupit novýho peugeota…“ Lidé v Afghánistánu takové starosti nemají, protože tam není co do huby. O rodině si můžeme vykládat stokrát, že je to základ státu, ale tam bez rodiny nejsi schopen přežít zimu. Nemáš sám tolik vysušeného oslího trusu, abys vytopil obydlí a vydržel přes celou zimu. Hned po revoluci jsem říkal: „Kdo nebyl v Asii, neví, o čem je život!“ Fakt! Každopádně výprava do Hindúkuše byl od samýho začátku supr volnomyšlenkářsky vedený výlet. Když jsme třeba v Zagrebu zjistili, že nemáme mapu, zazněla klasická Sylvova věta: „Vo co de? Evropu známe a dál už stejně není mnoho silnic.“ V Turecku jsme vylovili jakési zbytek atlasu, abychom aspoň věděli, kde jsme. Cesta do Asie autem je mnohem lepší než letadlem, protože se dostaneš mezi lidi. Na hranicích docházelo k  pověstnému dohadování, jestli je naše auto osobák nebo náklaďák. Navíc byla naše Avie prohlášena za soukromé vozidlo, i když bylo na dveřích napsáno Zetor. Celník se pak ptal, kdože se z nás jmenuje Zetor. Našemu doktorovi Tomáši

Na vrcholu sedmitisícovky Kohe Šáchaur po přelezení Francouzského pilíře (horolezecká expedice do Hindúkuše v roce 1978)

Rosic se jelo pro těstoviny, do Masné růže pro salámy... Od té doby jsem dlouho nemohl jest salámy, když jsem viděl, jak se vyrábějí. Pak nám taky upekli chleba, který ale cestou zplesnivěl… Výzkumný ústav vlnařskej v Brně nám zase upletl svetry. Tenkrát fakt šlo všecko. Benzina – národní podnik, nám dala bločky na naftu. Spousta věcí byla zadarmo, víceméně za propagaci. Já tenkrát dělal brigádu v Technických a  zahradních službách, kde nám kluci namalovali na plachtu latexem všechny reklamy. Byl to úplně jinej svět než dneska. Zetor půjčil avii, protože Sylva tam pracoval. Museli jsme si ale udělat řidičák na náklaďák. Bylo krásný, že jedinej řidičák na náklaďák z nás měl právě Sylva, který ale dvacet let nejel autem, protože všude jezdil na kole. My sice auty jezdili, zase jsme ale neměli řidičák na náklaďák. Když šéf autoškoly zjistil, co po něm chceme, prohlásil, že s tím nechce mít nic společnýho. Pak se ale ukázal jako těžkej frajer a my za těch čtrnáct dní najezdili nákladním autem hodiny a hodiny. Byl to úžasnej výlet, na kterém se nikdo za celou tu dobu nepohádal. Jen doktorovi jsme občas nadávali, protože byl nejmladší, a  taky proto, že vždycky vsypal zrnko manganistanu do kanystru s vodou a my museli čekat, až se bacily zabijou. Všichni měli jazyk na vestě a v tu chvíli ho nenáviděli. Staral se ale o nás dobře. Sice doma zapomněl acylpyrín a vitamíny, ale zase

27

PORTRÉT měl s sebou spoustu jinejch léků. Nicméně za celou dobu žádný konflikt opravdu nevznikl. Snad jen když jsme našli dvacet let starou konzervu od Japonců. S Mauglím jsme ju samozřejmě snědli: „Přece nemůže být za dvacet let zkažená, když je ještě celá.“ Když se o našem kulinářském zážitku dozvěděl doktor, nemluvil s námi až do konce expedice. Taky jsme měli za úkol kontrolovat si lejna, jestli jsme nechytli nějaké parazity. Expediční lékař pak na tebe vyvalil oči a říká: „Jirko, nebyl v hovně červíček?“ A Mauglí: „Jdi do prdele!“ Tomáš tam tedy s námi takhle trpěl. Jinak se ale fakt staral, takže se nikomu nic nestalo. Byl taky jediným, kdo utrpěl úraz při pádu do trhliny. Za prvé šel bez přilby. To jsme ale chodili všichni, protože tenkrát se přilby ještě nenosily. Trpěl ale pověrou, která se kdysi vykládala, že kde

Na Hindúkuš fakt nedám dopustit. Bylo tam takový volno, že sis mohl lézt, cos chtěl. Sylva výpravu nekučíroval, že by dával příkazy nebo tak. Co si kdo vymyslel, bylo. Každýmu se zalíbil kopec, kterej byl hrozně krásnej. Pod každým z vybraných kopců jsme pak postavili předsunutou základnu. Nakonec se před odjezdem losovalo, kdo pro ty stany a jídlo v nich pude. Jinak se tam lezlo parádně, skoro jako v Tatrách nebo Alpách. Jednak tam bylo příjemný počasí, věčně hezky, a když se mělo pokazit, varování přišlo dva dny předem. Škaredě pak vypadalo asi jako jednodenní déšť v Tatrách. Rozhodně to tam není jako v Himálaji, kdy během vánice napadne metr sněhu. Během lezení pak šlo hlavně o to vše udejchat a nezabloudit. Jinak se tam během výpravy děly zázraky. Nosiči dostali za úkol za 37 dní přijít a za 37 dní tam

Výprava do Hindúkuše v roce 1978 byl od samýho začátku supr volnomyšlenkářsky vedený výlet. Když jsme třeba v Zagrebu zjistili, že nemáme mapu, zazněla klasická Sylvova věta: „Vo co de? Evropu známe a dál už stejně není mnoho silnic.“

Zetor nám půjčil Avii, tenkrát fakt šlo všecko. Museli jsme si ale udělat řidičák na náklaďák. Když šéf autoškoly zjistil, co po něm chceme, prohlásil, že s tím nechce mít nic společnýho...

leží na sněhu kámen, není trhlina. Skákal tak přes kameně, samozřejmě padl do trhliny a  kameň ho vzal přes hlavu. Naštěstí měla trhlina tak dva tři metry. Pak jsme spadli do trhliny i my s Vildou, ale naštěstí jsme se v ní taky zaklínili velice brzo. Byla tma, říkal jsem: „Tady byla taková…“ a Vilda už do ní valil. Hrdinně jsem ho chtěl chytit přes pikl, jenže když to se mnou cuklo, už jsem valil za ním. Trhlina totiž nebyla napříč, ale podél. Byl to takovej vzrušující okamžik, že jsme pak už byli pokorní. Jen co jsme se z trhliny vyškrábali, roztáhli jsme žďárák, lehli na ledovec a že už nikam dál nepůjdem...

28

opravdu byli. Bez mobilu, beze všeho. Všechno fungovalo. Pak jsme strávili ještě 14 dní na ambasádě, protože za dobu našeho pobytu v horách avii samozřejmě nikdo nespravil. Všichni se na nás vykašlali. Se Sylvou a Mirkem jsem pak jel do Kábulu, ostatní zůstali ve Fajzábádu o nudlích. Šli jsme domluvit náhradní díly do diferenciálu, a tak se telefonovalo do Prahy. Tenkrát telefony nebyly, jen takové vysílačky. Lichej den se mohlo volat do Prahy a sudej zase z Prahy. Štěstí nám ale přálo od začátku, protože v té době byl zrovna v Praze někdo na dovolené. Měl se za týden vracet zpátky do Afghánistánu, takže prý nám ty součástky přiveze. S celní prohlídkou pak taky nebyly problémy – borec měl všechny součástky v kapse. Sako mu sice viselo až u kolen, ale kontrolou na letišti prošel. V ruské továrně nám pak avii krásně spravili. Všude nás už pokládali za Afghánce, jak jsme byli za tu dobu zvlčilí. Spustili na mě tu jejich a já: „Takhle to asi nepude, šéfe.“ Styčnej důstojník mu pak vysvětloval, že nejsu Afghánec. Na expedici jste dali slušné věci… Hlavně Mauglí a Pedro Bednařík vylezli pěkná sólíčka. Oba pak společně udělali prvovýstup direttissimou severovýchodní stěny sedmitisícového Šachauru s přechodem na Udren-Zom. Byly to moc hezký kopce. A ještě jich tam po nás hodně zbylo. Tam by se ještě dalo udělat prvovýstupů… Nezlezených šestitisícovek tam bude doteďka hodně, protože se tam asi od té doby

nikdo další nedostal. Akorát Mára Holečků, který má tah na branku, jak má být. Fascinuje mne, jak vše dokáže zrealizovat. Co já toho vymyslel, ale většinou vše skončilo jen na hubě. V Prachově třeba vede na Krakonoša zespodu Údolka. To byl můj sen. Zkoušel jsem to, měl jsem tam dokonce smyčku ve spárce... Chodil jsem kolem toho, přemýšlel, kam dát kruhy, až přišel někdo z Hrubice, buch, buch, buch a bylo to vylezený. Já se pak tloukl do hlavy, protože tenkrát jsem na to ještě měl. Prostě jsem to pořád odkládal: „Příště, ono to počká…“ Mauglí mě tenkrát ještě utěšoval: „Kašli na to. Třeba bys tam dal o kruh víc a oni by tě pak bili.“ Takhle jsem prošvihl Rébuffata nebo třeba Údolku na Kápla. Kolem ní jsem chodil tak dlouho, až už na to nebylo. To mě taky mrzí, protože ta cesta vypadá moc hezky. Trochu odbočím od lezení a zeptám se, jak ses dostal k povolání vysokoškolského učitele? Omylem! Tak jako všechno. Já měl v životě kliku, že jsem ve správnou chvílu trefil na správná místa. A  často to ani nebyla moje zásluha. Zamlada jsem se cítil být velkým chemikem a  chtěl dělat odbornou chemii. V  padesátých letech začínaly plastický hmoty a  posledním výkřikem módy byl tehdy bakelit. Jenže zažádat si s mým maturitním vysvědčením o vysokou školu nešlo. To už jsem lezl, což se zákonitě projevilo na prospěchu. Dodneška svá vysvědčení ukazuji dětem. Měl jsem zázračné vysvědčení, kde byla jediná dvojka, a to z chování, jináč jsem měl samý trojky a čtverky. Vysokou jsem tedy vzdal a šel nosit do Tater, kde jsem chemii pravda moc nepobral. Protože ale bylo nosičství dělnické povolání, výborně mi spravilo kádrovej posudek, protože můj otec byl do osmačtyřicátého bankovní ředitel. Díky tomu jsem se na školu nakonec dostal. Na odborné chemii mi ale řekli: „Přece jenom, otec byl bankovní ředitel, půjdete na učitelskou větev.“ Nevím proč, ale na odbornou byl větší zájem než na tu učitelskou. Ze školy jsem pak vyšel jako učitel fyziky a chemie a nastoupil na gymnázium v Blansku jako fyzik a chemik, tedy spíše jako chemik. Pak to zase hezky vyšlo, když jsem se v osmašedesátém namočil, do čeho se dalo. Jak jinak… Prostě blbej Růžička, což už jinak nebude. Když už to se mnou vypadalo nejčerněji a málem na kriminál, tak se pro mne našlo místo v Brně na vysoké zemědělské. Výborný na všem bylo, že tenkrát ještě fungovalo hluboké informační ohraničení mezi okresy Blansko a Brno, takže se o mně v Brně nic nevědělo. V Blansku si zase oddechli, že jsem pryč, a taky už nic neřešili. Původně jsem se dostal na katedru fyzikální chemie. Když ji ale zrušili, stal se ze mě fyzik. Učil jsem předmět, který jsem nesnášel, protože jsem na chemické průmyslovce nematuroval z matematiky. Z celé fyziky jsem nejvíce nenáviděl mechaniku, takže tu jsem pak učil na katedře mechanizace zemědělství třicet let. Akorát dva tři poslední roky před revolucí jsem už byl natolik starej, že jsem si mohl přednášky kučírovat sám. Dostal jsem se tak k biofyzice a podobným věcem, které mne zajímaly více než mechanika. Pak jsem ale propadl Montaně a bylo po žížalkách. Pedagogická kariéra tímto skončila. V devadesátém jsem ale ještě stihl začátek semestru s oslovením: „Dámy a pánové!“, což se mi hrozně

spoLEHNOUT

PO

SAMONAFUKOVACÍ KARIMATKY TO

P-L

ITE

UL TR AL IG HT

SPACÍ PYTLE PRO LETNÍ OBDOBÍ

N FO RD N EP AL

Pořád mi ale není jasné, jak jste mohli v době, kdy se téměř vše hlídalo, vydávat téměř nelegálně horolezecký časopis. Jak jste jej například tiskli? Kopírky tehdy nebyly, jenom xeroxy. Sice se každý papír evidoval, ale všecko se nějak dalo obejít. Jednou jsem byl dokonce pozvaný do Prahy na pohovor za článek „Nádo obmanu11“, který Lanšmít napsal o svých zapovězených sólovýstupech v ruských horách. Jel jsem tam trochu vystrašený a Borkovec tehdy pronesl klasickou větu: „Nebój, to nemůže nikdo zakázat, protože to nikdo nepovolil.“ Totální logika! A taky že jo. Zakázat to nemohli, protože oficiálně o Hotejlu nikdo nevěděl. Neměl žádný registrační číslo. Jeden čas v polovině osmdesátých let jsem jej ale zaregistrovat chtěl. Když jsem se tak hrnul na úřad pro registraci, naštěstí jsem tam potkal spolužáka: „Do ničeho raději nevrtej a dělejte to tak, jak jste to dělali doposud!“ S Hotejlem to jinak byly hrozně hezký roky. Napínavý do poslední chvíle! A každý slovo, který někdo vyblábolil, se zveřejnilo. Tehdejší generace totiž byla schopna svý názory i prezentovat, což dneska zdaleka neplatí. Vzpomínám si třeba na jednu výhrůžku, které dodnes nerozumím: „Co je komu po tom, jaký já mám pocity a  co lezu!“ Kdysi se každý rád pochlubil. Další vděčnou rubrikou byl „Materiál“. Pamatuji si ještě na jeden nadpis z  Hotejla: „Lana ještě nepletem!“ Na koleně se totiž vyrábělo kde co. Chroust měl například spočítaný optimální počet stehů a nití, aby jich bylo ve švu dost, ale zase aby nebyly tak hustě, že by porušily látku. To bylo fakt vděčný téma! A k tomu Borkovcovy jedovatý úvodníky! Na Portrétu čísla jsme se vyřádili obrovsky. A někde mezitím se psalo, že někdo někde něco vylezl, protože dostal devízák, nebo se zúčastnil nějaké expedice. Hotejl byl malinký, šestatřicet stran formátu A5. Na stroji psaný, sice už trochu zmenšený, ale naplnit se to dalo hezky. Propisotem12 se dělaly nadpisy… V práci jsem musel být každý den osm a půl hodiny. Měl jsem tedy čas dělat i Hotejla. U šéfa jsem si vyprosil, že jsem mohl mít u dveří do kanclu místo kliky „kulu“, takže každý musel klepat. Pak jsem si mohl v pracovní době hrát třeba s těmi propisoty. A taky jsem tam měl psací stroj… Kopírovací blány jsme zcizovali jednotlivě. Vše se evidovalo, a  tak všichni – Borkovec, já i Mariána, potřebovali pořád psát něco na blánách. Dostali jsme očíslované blány, se kterými

můžete se

SA

Nejprve ses ale po dlouhá léta podílel na tvorbě Hotejla. Jak tento, dalo by se říci, samizdat10 vůbec vznikl? Někdy v sedmašedesátém roce, v opilecké euforii silvestrovského večera, se Láďa Krejčí, Pavel Přerost a Tom Sitta rozhodli, že udělají časopis. Do rána na to všichni zapomněli, až na Sittu, který začal rejpat do ostatních. Láďa Krejčí si matně vzpomněl, že o něčem takovém večer skutečně mluvili. A tak se začal vydávat zpravodaj Lokomotivy. Proto se to taky jmenovalo Hotejl – zkráceně Horolezecký oddíl tělovýchovné jednoty Lokomotiva. Já byl přizvaný do redakční rady, protože jsem jim kdysi napsal takovej hroznej článek o tom, jak se dělí horolezci. Jim se hrozně líbil, a tak mi řekli, jestli bych nechtěl časopis dělat s nimi. Pak potřebovali, aby jim někdo dělal obrázky, a tak se k nám přidal i Pepa Borkovec. Láďa Krejčí se pak oženil a odstěhoval se do Prkvančic u Prahy. Pavel Přerost zase začal běhávat maratony a věnoval se už jen spíše distribuci. Zůstalo to tedy na Sittovi, Borkovcovi, mně a jako inventář tam s námi byla vždycky Mariána – Majka Skopalová, která jako jediná uměla slušně psát na stroji. Pak dostal Sitta devizák. Než odjel na dovolenou do Austrálie, zavolal mi a řekl: „Vem to do příštího Hotejla za mě, já tady nebudu.“ Když se pak zapomněl vrátit, bylo mi blbý všeho nechat. To mám z  toho lezení, protože tam taky nejsi zvyklý něco zabalit v  půlce. Později se Zlámal z Vysokohorských sportů rozhodl, že udělá frajera, a že bude Hotejla vydávat on. Dostali jsme i legální rámec: co by si specializovaná jednota nemohla vydávat svůj informační bulletin, že? Název Hotejl ale zůstal, nicméně v Lokálce upadl v nemilost, protože se jim zřejmě zdálo, že už je to málo lokomotivácký. Postupem času tam z  původní party zůstala akorát Majka, protože Pavel Přerost se o  časopis přestal starat úplně a Láďu Krejčího, který ještě občas něco napsal, pak víceméně vyšťouchal Chroust – zažranej technolog, jenž věci o materiálu velmi prožíval. Grafiku obstarával Pepa Borkovců jako archál a řešil to krásně. V práci totiž dost trpěl, protože musel na zakázku navrhovat betonové krabice. V Hotejlu naopak mohl kreslit, co chtěl, a tak třeba jedno období omalovával všechny osmitisícovky. Byl rád, že mohl něco takovýho dělat. Taky svolával redakční radu a hlídal termíny, kdy bude uzá-

věrka. Nakonec celý časopis dával dohromady. Byť se stránky lámaly na psacím stroji, dbal na to, aby obrázky k textu seděly, což dělal moc hezky. Pak se to snášelo a po stránkách se chodilo kolem stolu… Legraci jsme si užili i s distribucí. Obálky se lepily u nás ve škole, někdy u Mariány na svobodárce. Měli jsme tenkrát okolo sedmi set abonentů, takže se muselo polepit sedm set obálek známkami. Teď co s tou hromadou? Každý vzal půlku a šli jsme ucpat poštovní schránky v celým okolí. Do každé z nich jsi hodil dvacet Hotejlů a schránka byla plná. Poštovné bylo tehdy padesát halířů, pokud jsi obálku nezalepil… Bylo to hezké období. Tenkrát jsi opsal vše, co se ti dostalo do ruky, a neřešil jsi autorská práva jako dnes. Komunita lezců je teď taky úplně jinde než dřív. A přístup k informacím se už vůbec nedá srovnat.

TO

líbilo, neboť dříve byla povinnost oslovovat studenty: „Soudružky a soudruzi.“ Když se tak zamýšlím nad svým učitelským povoláním, nejvíce se mi líbilo učit na tom gymplu. Tam měl o fyziku trošku zájem alespoň někdo z těch děcek. Na zemědělskou školu šli ale ti, kteří matematiku a fyziku nesnášeli a na mě bylo, abych je dva semestry přesvědčoval, jak je ta fyzika strašně krásná. Bylo to jako s hromadou uhlí, kterou musíš přeházet, a obě strany to přitom vědí. Přednášky byly takovým malým hereckým vystoupením. A  což teprve zkouškové období… Po revoluci už to šlo celý „cugrunt9“. Studenti začali mít na přednáškách nohy na lavici, jedli tlačenku a otvírali škopky… Když jsem něco namítal, řekli, že mají hlad. Ze školy jsem tedy odcházel celkem bez lítosti. Byli ale na mě hodní, protože jsem si vyprosil, aby mě pustili jako nadbytečnýho. Aby to nějak udělali a já dostal odstupné. A bylo na první Montanu…

SPACÍ PYTLE PRO ZIMNÍ OBDOBÍ PE

AK

Výhradní dodavatel

www.yate.cz

PORTRÉT jsme pak přišli, že jsme něco zkazili a potřebujeme novou. Zkažená se musela ukázat, a když jsi to provedl šikovně, mohl sis ji nechat. A bylo na Hotejla! Mariána pak ty blány popsala na stroji a v kopírovacím centru na Vojenské akademii – takzvaném rohlíku, kde byla zaměstnaná jedna holka z Lokálky, se to cyklostylem rozmnožovalo. A jak se vše dostalo ven? Kámoška byla pohledná ženská, takže vždycky večer zašla za vrátným a na něco se vyptávala: „No tak pane vrátný…“ nohou přitom pošupovala balíky s Hotejly před barák. Při tvorbě Hotejla tedy byla úžasná sranda. Víš, jak to bylo napínavý, jestli ten vrátný na to přijde, nebo nepřijde? Kouzelný! Taky mi není jasné, jak mohly vzniknout některé články. Vždyť třeba Bohouš Sýkora psal do Hotejla z emigrace... Však kvůli tomu bylo radosti! S  Bohoušem Sejkorou se známe od doby, kdy jsem jel poprvé do Německa s Adršpašákama. Byli jsme oba ještě mladí a Bohouš Sejkora ten zájezd tehdy vedl. Z jejich party jsem dost vyčníval: „Kerej ty

Kolébku horolezectví – Alpy, jsem znovu navštívil až po dvaceti letech... (V populárním příbytku za chatou Argentiére)

Páni spisovatelé (s Bohoušem Sýkorou na teplickém festivalu v roce 2004)

seš? Ty jsi Hronovák?“ „Ne, já su z Brna!“ „Vodkuď?“ Tím si mě zapamatoval a začalo naše dlouholeté kamarádství. S  Bohoušem byla sranda hlavně na kontrolách, protože si vždycky vybrali jeho. Dělali třeba šťáru na nádraží a ze sto lidí vybrali jednoho, a to byl Sejkora. Nebo borec vlezl do autobusu, ukázal na Sejkoru, který si šel hned vysvlíkat věci… Pověstné byly i články od Lanšmíta. S Lanšem byly opravdu krásný rozhovory. Byl svéráznej, nádhernej chlap. A samorost! Nic pro

30

něj nebylo problémem. Když jsem řešil, jestli se mám pustit do Montany, říkal mi: „O čem přemejšlíš? Tak začni a uvidíš!“ Se vším byl hned hotovej. To je dobrá vlastnost. Já vždycky nad vším moc přemejšlel. Lanš se pro něco rozhodl jeden den, druhej to udělal a žádnej problém s tím neměl. Říkával: „Sem tam narazíš, ale většinou to vyjde!“ Klasická historka byla, když byl jakoby zaměstnanej v Uranovejch dolech. Když jsem potřeboval peníze na expedici, přemýšlel jsem: „Kampak bych ty faktury poslal?“ Na jeho popud jsem tak poslal fakturu na třicet tisíc do Uranovejch dolů: „Třeba na to nepřijdou!“ To víš, že na to nepřišli. Do Uranovejch dolů, když přijde faktura na třicet tisíc, tak se tam ztratí a už nikdo nebádá, jestli tam někdo něco natřel… Lanš pak přišel: „Vidíš, a už jsou peníze! Vždyť to jsou všechno naše peníze!“ Měl spoustu kamarádů po světě. Taky jednoho maďarského kámoša horolezca, kterej za ním přijel na fesťák: „Ty, von chce jet do Hindúkuše. Podívej, ty máš tu Montanu, dej pětikilo!“ Cukal jsem se. „Počkej, tak dej tisícovku, ať to nemusíš rozměňovat!“ Vytáhl mi peněženku: „Jo, má tady tisícovku. Na, Moris, tady ti Růžička dává peníze, abys mohl jet lézt!“ Takhle obešel všechny. Prostě bez problémů. Kluk takhle vybral deset, dvanáct tisíc a měl na letenku. Lanš byl těžkej frajer! Na řadu tedy přišla Montana… Můžeš prozradit něco ze zákulisí jejího vzniku? Když jsem se tak jednou bavil s Petrem Trávníčkem z Mladé Fronty o možnosti vydávat horolezecký časopis, povídám mu: „U vás v Mladé Frontě by to vydávat nešlo?“ „Čoveče, nešlo. Tak to vydávej ty!“ „Aha!“ Šel jsem si tedy pro živnostenský list a hned potom s Borkovcem na brusle, kde jsme přemejšleli, jak časopis pojmenovat. Hotejl použít nešlo. Horolezec jsme také zamítli. Víš, jak by to vypadalo hloupě, kdybych zvedl telefon a představil se: „Růžička, Horolezec!“ I „Horolezec, Růžička!“ zní blbě. Název Montana vyplynul, když jsme jeli na bruslích kolem Obory zpátky. Nápad je tedy Borkovcův. Odvozené to ale není z ničeho. Slovo se nám prostě zalíbilo, neboť byť v podstatě nic neznamená, v člověku vyvozuje dojem spojení s horami. Taky se nám líbilo, jak se v tom slově hezky střídají samohlásky. Borkovec si hned představoval, jak budou kameloti vykřikovat: „Montana! Montana!“ což zní daleko lépe nežli„Ho-ro-le-zec!“ Pak jsme trochu litovali, že jsme si nenechali ten název chránit, protože později vznikla po republice spousta Montan – hospody, bary, v Bakově je snad i pokrývačská firma Montana. Montan je holt spousta. Borkovec se chtěl do tvorby barevné Montany zapojit taky, ale nakonec se ujistil, že to už není jeho šálek čaje… Rád bych se tě zeptal i  na tvůj minimalisticky pojatý literární styl. Já mám totiž problém něco napsat stručně, a pak mi všichni nadávají, že je to vždycky moc dlouhé… Mně zase všichni nadávali, že je toho málo. No jo, ale bylo tam všechno. Jak jsi k tomu přišel? Já nevím. To tak mám od Boha. Už to ale pomalu končí. Když začnu větu, tak na koncu už nevím, čím jsem začal.

A  se svým psaním jsi začal opravdu až s Hotejlem? No, kde jinde? Literární průpravu určitě nemám. Já su technický dítě z chemické průmyslovky. Slohovky jsem ale uměl, protože kecání mi vždycky šlo. Ctil jsem přitom krédo našeho pana třídního z  druhého ročníku na průmce, který říkal: „Naučit se na jedničku není problém. Problém je neumět nic a zvládnout to na čtyrku!“ Takže já všechno obkecával… Musím se taky přiznat, že tvá knížka „Báječná léta na laně“ se mi velmi líbí. To su rád. Já to psal spíš pro sebe. Když jsem ji ale četl, líbilo se mi, že jsi vše popsal tak, jak to při lezení opravdu chodí. Většina knih s  horolezeckou tematikou je totiž napsána tak, aby si ji koupili i lidi, co normálně nelezou, což rozhodně není tvůj případ. Normální člověk to lezení snad ani nemůže pochopit… Za svůj lezecký život ses taky poznal se spoustou lezeckých osobností. Nevzpomenul bys některé, co ti nejvíce utkvěly v paměti? Kdo podle mě nejvíce vyčníval? Tak třeba Drobek – Honza Krch, to je jasný. Osobnost jak prase. Taky Mauglí, kterej tady už není. Rákoska, to byl a je rovněž týpek. Radan Kuchařů je jak víno, čím dál tím lepší. Potom Filek, ten vyčníval vždycky. O Márovi Holečků už jsme mluvili. Honza Červinka, to je taky ďábel. Hodně silný zážitky jsem měl s  Pochylcem. Asi jako každý, s kým se Pavouk potkal. Z těch starejch klasiků pak hodně vyčníval Aik – Ladislav Petřík, neskutečný případ, díky kterému se každý týden scházeli v Armě lezci z celého Brna. Kouzelná postava je taky Jirka Novák. Klobouk dolů před ním. Dina Štěrbová byla taky dáreček. A Čistič – Ján Ďurana! To byla a je osobnost. Vůbec se nedivím, že lezli s Pochylcem společně. Dodnes slyším to jeho: „Máš ruky? Máš! Máš nohy? Máš! Tak choď liezť!“ Žádnej problém! „Nemáš kladivo? Však tam je kameň!“ Můžeš něco říct i  o  svých zážitcích s  Pavoukem? S Pavoukem jsem se znal z Pálavy. Když byl úplně mladinkej, přišel na Pálavu a začal škodit. Ale strašně! Nám to lezení s Oldou docela šlo, i na tý Pálavě. Sem tam jsme uměli přelézt něco, co ti starší se už báli lézt. A najednou přišlo nějaké patnáctileté ucho a vymastilo věci, nad kterými zůstával rozum stát. Absolutně neměl v sobě respekt, kterej v nás ti staří budovali. On žádný starý neměl, a tak na to kašlal. Na Obří kámen vede cesta přes díry rovnou nahoru, vlevo od Papíráku. Pochylec přijel poprvé na Pálavu: „Nějaké skoby nemáte?“ a hurá, že to vyleze. Dal první skobu, paráda. Lezl dál, kde se mu to ale vysmeklo, a sletěl volným pádem až na zem, protože skoba byla nízko. Zahučel do míst, kde dneska stojí stromy, ale tehdy to byly ještě keře. Dopadl jako do peřin. Otřepal se a: „Treba dať iné skoby.“ A my na něho čuměli jako na zjevení. Nakonec cestu vylezl a večer nás ještě popouzel tím, že zatímco my užívali „romantiku hvězd, Pálavy a tak“, Pochylý měl tranzistorák a Beatles jeli naplno.

Ve Slávii byl neodpustitelný prohřešek už jen to, že si někdo cizí lehl na slávistickou louku. Ve starým lomu bylo vše rozparcelováno – lokomotivácká louka, slávistická louka, zbrojovácká louka, což se všeobecně respektovalo. Pavouk přišel: „Tu si ľahnem“ a druhej den jsem byl bez lana. „Kde je lano? Kluci, mi někdo sebral lano…“ Pochylec řekl jen: „Vraj?“ Bylo tam tehdy moc lidí, a tak jsem si pomyslel: „Už se krade i tady.“ Lano bylo moc hezké, jeden z prvních francouzských siloňáků. Pavouk na moje lano pak zapomněl a po letech přijel na Pálavu na sraz. Zaostřím na jeho vybavení: „Pochylče, to je moje lano!“ „Nie, to som vyfasoval v Bratislave.“ Pak, když už jsme byli starší, jsem mu říkal: „Tys mi tenkrát čornul lano…“ „Nevedel som, že je tvoje.“ „To nevadí. To se nedělá.“ „Pochop, Růžička, ja som nemal nič. Nemal som na čom liezť, lebo chalani v Bratislave mi nedali lano. Tak na čom som mal liezť? Keď tuto ležalo lano, tak som si ho požičal...“ Tak jsme se tedy skamarádili s Pavoukem. Později pak přišel z basy za Drobkem, že si musí spravit chuť a že chce jít Studničku na Galerku sólo v zimě. Půjčil si od něj pikl, lano a karabiny. Drobek nic z toho už nikdy neviděl. Pavouk byl tedy démon. Vyrůstal mezi cikány v Bratislavě, takže jeho představa o světě pak byla: „Jaké argumenty? Já chtěl jednou argumentovat a dostal jsem cihlou mezi oči. V tu ránu jsem pochopil, jakej je svět.“ Od nějakejch čtrnácti patnácti let se protloukal životem sám. Byl to šílenej samorost. Nikdy by tě ale nenechal v průšvihu. Kdybys neměl co jíst, on by si utrhl od huby. S tím lanem to byl takový úlet. Já ukradl kominický lano ve škole, on zase silonový na Pálavě, no. Montanu jsi časem přenechal mladším. Přesto se ale stále věnuješ zajímavým činnostem... Kdybych jen seděl doma, asi bych se zbláznil. Jsem teď zvyklej na úplně jinej svět. Když jedeš ve špičce šalinou, všichni ti hned dávají najevo: „Dědku, když jedou lidi do práce, seď doma na prdeli a nestraš ve šmirglu.“ Když se přijdu podívat do Montany, Výrubek mi hned nadává: „Co tady dělají ti prduši. Mají sedět doma na lavičce a číst noviny!“ A já na to: „Houby! Správnej chlap umře v práci.“ Ale jinak je to krásný. Teď mám v Brně na starosti filmový festival Hory a město. Probíhá tak, že se celý víkend dívám na filmy. Jak běží film o Himálaji, kde vlají vlaječky a  otáčejí se modlitební mlýnky, to už utíkám pryč. Nebo jak mezi dvojkou a  trojkou napadal sníh… Je to podobné, jako když jsme ve starým Hotejlu měli články, kterým jsme pracovně přezdívali: „Zatluču skobu a lezu dál.“ Naštěstí tam bývá i  několik nádherných filmů. Vždycky se jich sejde tak pět šest opravdu se silným příběhem. Na stará kolena jsem se také dal do malování. Dcera mne přihlásila do kurzu malby: „Tati, ty bys měl někam chodit.“ I když jsem naposledy maloval na základce, začalo mne to bavit. Rozhodl jsem se, že namaluji Krkavčí skálu. Krkárna, to je taková moja skala, kam se jezdívám údolíčky na kole uklidnit. Tam jsem doma.

text foto

Martin Krejsa Pepe Piechowicz, archiv J. Růžičky

Jiří Růžička Významný československý horolezec 60. let 20. století a jedna z vedoucích postav brněnského horolezectví, publicista narozen 28. 4. 1941 1965-1967 reprezentant Československa 1977 mistrovská výkonnostní třída Přehled nejvýznamnějších výstupů Stránská skála 1960 „Spára“, prvovýstup, klas. 5 1961 „Krajní“, prvovýstup, klas. 5+ „Dlouhá trhlina“, prvovýstup, klas. 6„Přes letopočet“, prvovýstup, klas. 6 Moravský kras 1961 „Narovnaná Weruta“, Krkavčí skála, klas. 5 1987 „Veteránská“, Krkavčí skála, klas. V/A1, spolulezec: R. Fadrný 1989 „Probuzení“, Modrý rys, klas. 7Pálava 1961 „Kočičí stěna“, Martinka, klas. V/A1, spolulezec: Krkoška 1963 „Karolkův kout“, Martinka, klas. 5-, spolulezec: spolulezec: R. Fadrný Prachov 1961 „Severní cesta“, Velbloud, prvovýstup, klas. VII, 12.6., spolulezec: Oldřich Vítek 1963 „Platinová cesta“, Rozmanitá věž – západní, prvovýstup, klas. VII, 29.7., spolulezec: Oldřich Vítek Adršpach 1964 „Údolní – varianta“, Orlí hnízdo, prvovýstup, Vstupní obvod, klas. VIIb, spolulezec: Oldřich Vítek Křížový vrch 1967 „JZ spára“, Hanička, prvovýstup, klas. VI, 6.4., spolulezec: Oldřich Vítek 1969 „Severozápadní stěna“, Ovčák, prvovýstup, klas. IV, září, spolulezec: Josef Borkovec a N. Látalová 1981 „Šerpova“, Festivalová, klas. IV, „Bětka“, klas. IV, „Nultá“, klas. III, prvovýstupy, 27.9., spolulezec: Václav Bruckner Vysoké Tatry 250 výstupů v létě i zimě 1962 Zadná Javorová věža, středem S stěny, prvovýstup, klas. VI/A2, spolulezec: Oldřich Vítek 1963 Javorový štít, S stěna, prvovýstup, klas. VI/A1, 17.8. (10 hod.), spolulezec: Oldřich Vítek Malá Sněhová věž, „Plškova cesta“ středem SZ stěny, 1. zimní výstup, klas. VI/A0, spolulezec: Oldřich Vítek 1970 Velký Kežmarský štít, „Obrovský kout“, J stěna, spolulezec: Jan Kounický 1973 Galerie Ganku, „Studničkova cesta“, spolulezec: Ivan Hýsek Alpy 1966 Petit Dru (3.730 m), Z stěna, „Magnonova cesta“, 2. československé přelezení, spolulezec: Oldřich Vítek 1988 Les Courtes (3.856 m) Mont Blanc du Tacul (4.248 m), přes Ostruhu Brenvy Kavkaz 1977 Štít svobodného Španělska (4.200 m), SV stěna, varianta, klas. 5A, 7.7., spolulezec: Pavel Koubek Ullu-tau-čan (4.207 m), S stěna, cesta „Malceva“, klas. 5B, 13.-14.7., spolulezec: Pavel Koubek Bžeduch (4.271 m), sólovýstup Hindúkuš 1978 1. jihomoravská horolezecká expedice do Hindúkuše Kohe Nasra Cuka (6.588 m), prvovýstup s traversem na štít M 3 Kohe Avar, prvovýstup Kohe Šáchaur (7.116 m), „Francouzský pilíř“, 2.výstup Fanské hory 1988 Adan Taš (4.500 m) Zamok (5.070 m) Čimtarga (5.494 m) a Mirali (5.170 m) 1989 Bodchona (5.304 m) Kniha Růžička, Jiří. Báječná léta na laně. Montana, Brno, 2003, ISBN 80-903168-1-6.

1 Matakyt, „Klikatá“, klas. VIIb (VIIc) – Karel Hauschke, 29. 5. 1960. 2 Refundace – náhrada výdajů. 3 Oldřich Vítek zahynul při pádu séraku v severní stěně Aiguille du Plan ve francouzských Alpách společně s Iljou Špitálským v roce 1967. 4 cizinec 5 Alplágr – horolezecká základna se zajištěným ubytováním a stravováním, ale také s lékařským dohledem nebo instruktorským vedením. 6 nemožné 7 předák nosičů

8 to je nemožné 9 cugrunt – nazmar, k zániku, na dno, na buben 10 Samizdat (z ruštiny samo-vydáváno) je způsob vydávání alespoň malého množství výtisků, obvykle psaných přes průklepový papír na psacím stroji, případně použitím jakýchkoli rozmnožovacích prostředků, jež byly k dispozici. 11 nutno podvést 12 Propisot – suchý propisovací obtisk sloužící k přenášení písmen, značek ap. na popisovaný předmět suchou cestou, např. tlakem.

31

Think Tomaso Greksák, Red Rocks (NV,USA), „Spring Loaded“ V7(7B)

Big! Cesta už po úvodných logistických patáliách bezproblémová, akurát nekonečne dlhá. Z Budapešti do Mníchova, prestupné pivko, z Mníchova do Chicaga, dve prestupné pivká, z Chicaga do Las Vegas, prestup do taxíku smer Motel 6 priamo na Tropicane, pokus o spánok... Zobudili sme sa po pár hodinách spánku do ranným slnkom zaliateho Vegas, dali si obrovské americké raňajky, odtaxíkovali sa do požičovne karavanov, vycicali kreditku do sucha a už valíme na druhú stranu Vegas v luxusne vybavenom, aj keď trošku stiesnenom, dvojmiestnom karavane na-

Východ slnka, Red Rocks (NV, USA)

USA – časť prvá Nie každé lezecké dobrodružstvo začína rovnako. Niektoré začne super výkonmi, iné strašným prúserom, niektoré úplne náhodou a narýchlo, iné plánovane a očakávane. To naše s Braňom začalo dvojmesačným čakaním na 28. január. Počas týchto dvoch mesiacov sme lámali polovicu Bratislavy a blízkeho či ďalekého okolia, či sa nechce ešte niekto pridať. Pár ľudí sme nalomili, pár nás hneď odmietlo kvôli takým, či onakým povinnostiam, nezlomili sme ale nikoho. Nevadí, dvaja budú musieť stačiť. Konečne prišla tá dlho očakávaná chvíľa na konci januára, ktorú si nenecháme pokaziť ani novými batožinovými limitmi Lufthansy na budapeštianskom letisku, ktoré nás nútia otvoriť peňaženku ak nechceme padať len na nabalené batohy. 32

Braňo Goga, Happy Boulders (CA, USA), „Solarium“ V4 (6C+)

Článkem, který máte právě před sebou, jsme se rozhodli otevřít nový boulderový seriál. Jeho autor, mimo jiné vítěz posledního Mejcupu, nás provede po zajímavých bouldrových oblastech. Přejeme vám tedy spolu s ním: Veľa inšpirácie!

držaní na prvý kontakt s červeným pieskovcom Red Rocks (Amíci nemajú zrovna veľkú fantáziu čo sa názvov týka, sú dosť očividné – napríklad vychýrenú bratislavskú prímestskú oblasť Alternatívka by tu asi volali Dusty Or Wet Mosquito-ridden Rock.) Prvé parkovisko, prvý balvan, prvé lezenie... Je nechutne krásne púštne počasie a už po úvodnej prechádzke rozmýšľame, že kraťasy, na ktoré sme si pri aute netrúfli (predsa len je január), by lepšie dopĺňali postavy lezúce bez trička. Boli sme ešte jemne dezorientovaní z časového posunu a spánkového defici-

Tomaso Greksák, Happy Boulders (CA, USA), „Heavenly Path“ V1 (6B)

tu, mňa navyše hnevali lietadlovou klímou načaté priedušky, začali sme preto veľmi pozvoľna. Red Rocks mi hneď od prvého momentu pripomenul španielsky Albarracin (ani nie kvôli majorite španielsky pokrikujúcej populácie, deficitom pekných miestnych báb ani mnohým varovaniam pred parkovaním tam kde a kedy sa nemá, ako charakterom skaly a bouldrov.) Lištičky, kizy, dierky a obliny na pekných vajíčkach z pomerne mäkkého červeného pieskovca. Dá sa tu naozaj vyblázniť každému, či už je to borec z Petráču, čo rád začína s rukami na úrovni noh, samovrah čo pod zásterkou highballingu privodzuje spotterom nočné mory, fontáčovský gekon alebo „skinny bastard“, čo podrží hranu toaletného papiera prilepeného na skalu. Tak sme si tam pobehovali medzi červenými balvanmi a tak sa nám to zapáčilo, že sme prespali v kempe pri Red Rocks a dru-

hý deň sme preskúmali zvyšok sektora Kraft boulders, ktorý sme načali koncom predchádzajúceho dňa. Ja som poskúšal nejaké pekne vyzerajúce masakre, Braňo zas stavil na zmasakrovanie sa kvantitou. Cestovná únava druhý deň ešte len vrcholila, okrem slnka sa do nás oprel aj ďalší púštny element – vietor, tak sme to zbalili celkom skoro poobede (čo ale neznamená, že sme sa flákali a liezli len krátko. Telo si povedalo, že sa zobudí ako by bolo doma v BA, takže o 4. ráno sme už nedočkavo čakali na východ slnka a o 8. sme naliezali do prvých bouldrov. Časový posun je fakt sviňa keď s brieždi až po šiestej). Aby sme si neodvykli od cestovania, tak sme ešte v ten deň potiahli 290 míl (470 km) do kalifornského raja skamenených dinosaurích vajec Bishopu, s vidinou rest dayu a možno už aj nejakých tých výkonov.

Kľukatíme sa cez horské sedlá a priesmyky, naše RV-čko si spokojne papá galón za galónom benzínu. Okolo nás je tma a sneh, ale ja už tuším, že pod nami sa pomaly otvárajú prérie okolo Bishopu a sneh na kopcoch ma vôbec neľaká, skôr naopak, dáva prísľub, že najbližšie ráno sa zobudíme do scenérie, ktorá sa nám minulý rok s Kubom a Luckou len ťažko opúšťala. Vstávame ešte stále pred svitaním a raňajkujeme ešte potme, ale svet okolo nás už pomaly jasnie, hory naokolo kempu začínajú byť čoraz výraznejšie, oblejú ich prvé, najprv len hanblivé červené lúče slnka, neskôr už žiaria v celej svojej mohutnosti. Cesta z Vegas síce nebola nejako extra dlhá, ale v kombinácii s nedávnym dlhým a únavným letom a dvomi dňami lezenia v Red Rocks sa cítime celkom zbití. Voľný deň využijeme na prieskum a tak po dobrej 37$ investícii do kvalitného sprievodcu zisťujeme, že kemp, ktorý sa stane našou základňou na najbližšieho 2,5 týždňa, je len necelé 4 míle od Happy Boulders, kam sme sa minulý rok vďaka absencii informácií vôbec nedostali.. Prieskum „Veselých Balvanov“ rozhodol o našom najbližšom pôsobení, a tak sme ďalšie dva dni strávili obliehaním tých najskvostnejších línií v tomto zaujímavom kaňone. Prvý deň lezenia sme, pre tento výjazd už tradične, zahájili ranným motivačným strečingom, ktorý je v ranom slniečku neuveriteľne príjemný a je mi až divné, že si môžem niečo tak bolestivé a namáhavé tak užiť a vychutnať. Rozťahovanie tento výjazd naozaj nepodceňujeme, lebo je nám jasné, že keď sa vyberú podávať výkony pán Drevený a pán Kamenný, tak to hrozí úrazom. Pred prvým bouldrom preto prebehne ešte jedna rýchla, ale bolestná strečingová chvíľka. Zložili sme sa pri jaskynke s najväčšou koncentráciou ťažkých bouldrov v oblasti, ale rozliezame sa najprv v pekných a pekne vysokých ľahkých bouldríkoch naokolo. Braňo si potom berie sprievodcu a ide naháňať objem, ja rozkladám statív a kameru a idem ťažko pracovať do prvých dvojciferných véčok. Ako prvú skúšam V11 „Standing Kill Order“, standstartovú verziu V12 „Kill on Sight“. Počas prieskumu, predchádzajúci deň, som v tom videl nejakých domácich, tak aká taká predstava o spôsobe bola. Rýchlo som ju ale zamietol, lebo deadlock so založenou špičkou a pätou bol pre mňa nereálny. Aby si rameno trošku oddýchlo, zahrabal som sa hlboko pod kameň na ná33

„The Cube“, Red Rocks (NV, USA)

stup spomínanej V12, kde by mala začínať aj nejaká ďalšia V11, „Dance the Night Away“, ktorá ma spoločný ťažký nástup, ale potom odbáča doľava dlhým náčahom do dobrých chytov a dolieza nejakou V3. Nástup naozaj skvostný, dve ruky na spoďákoch, ľavá päta založená nad úrovňou rúk a z tohto nepravdepodobného uloženia tela treba buď popriskakovať obliny vpravo, alebo opačák a mrsknúť sa do dobrého opačáku, kde už začína „Standing Kill Order“. Prvý pokus, strieľa päta, kostrč narazená o zem. Druhý pokus, priskakujem opačák, poskakujem ďalej, prichytávam, načahujem doľava, doliezam V3. V11? Sotva. Buď mi strašne sadol onen celotelový zdvih, alebo sa autor pomýlil, alebo neviem, lebo podľa popisu som nastupoval správne a inde moc ani nebolo kde. 34

Povzbudený ale so zmiešanými pocitmi sa posúvam vedľa. V10 „Slow Dance“ už vyzerá, že potrápi dlhšie. Nástup z dvojitej dierkolišty, cez pätičku náčah do žiletkového bočáku, bedrá-vylamujúca koza až k nástupovej ruke a ťažký krok do šikmej špárky. Odtiaľ ešte rovnakou rukou do dobrej lišty a potom to už len neposrať a nezabúdať na chyty okolo. 6-7 pokusov kým som vychytal spomínanú kozu (nemyslite na dvojzmysly, prosím) a V10 bola v kapse. Tento prelez už naozaj povzbudil, a tak sa vraciam k úvodnému „Standing Kill Order“, V11. Keďže technicky mi to nešlo, rozhodol som sa to ubiť silou. Vysoko nohu a krutý tlak cez pravé rameno z malej lišty do plytkého spoďáku. Tu už som sa trápil podstatne dlhšie, ale každý pokus bol lepší a lepší, čo človeka naozaj

povzbudí, hlavne keď rameno bolí stále viac a viac. Keď sa mi raz konečne podarilo dobre nachytať ten nepríjemný spoďák, zasekol som nechty do tej keramickej skaly, už som to nepustil, aj keď ďalšie kroky som vôbec nerobil s prehľadom. Aby som vás tu ale nenudil dlhými opismi, ktoré sa aj tak ťažko predstavujú a bude ich určite zaujímavejšie vzhliadnuť v nejakom videjku keď sa vrátime, tak už len stručne. Na druhej strane kameňa sa mi ešte podarilo uštvať jednu V10, „Acid Wash“ a o pár kameňov ďalej som dal pár sľubných pokusov do „Redrum Sit“, V10, ktorý sa mi už ale nepodarilo v ten deň doliezť a kvôli prelezu som si pod neho musel sadnúť aj druhý lezecký deň. Druhý lezecký deň som bol prirodzene úplne na šrot, a tak som sa okrem dolezenia „Redrum Sit“ do ničoho ťažkého zrovna nehrabal. Podpichovanie a motivovanie Braňa k nejakým vážnejším cieľom mi tiež moc nešlo, aj keď pokiaľ som sa zavesil ja do niečoho jednociferného, ale blížiaceho sa skôr k 10 ako k 0, tak sa dal ukecať na pár pokusov. Tak sme spolu prebili najprv miestny vyhlásený boulder „Hulk“, V6, kde som sa nostalgicky vrátil v spomienkach do letného Rodellaru a potom sme si poskákali v „Disco Diva“ za V8, hneď vedľa. Ja som zvyšok dňa už len lovil zábery, aby bolo čo priložiť k tomuto článku a Braňo si išiel plniť bežecké povinnosti, keď už sa z neho stáva, kvôli pokazeným lakťom, maratónec. Aby som ale ešte trošku poprovokoval, hlavne tú gurmánsko-lezeckú časť minuloročnej posádky, ktorá tento rok vymäkla (vôbec nemyslím teba, Kubo ;-)), tak sme si prirodzene po náročných výkonoch dopriali proteínovú injekciu v podobe najlepšieho a najšťavnatejšieho (a nie zrovna najlacnejšieho) steaku na svete. Takto labužnícky opojený sme sa už potme presunuli do kempu a pripravený na najstudenšiu noc aká mala podľa predpovede prísť, som si s pokojným svedomím zarobil Theraflu (obdoba nášho Coldrexu) a začal sa konečne liečiť ;-). Už sme tu aj čo to pokecali s domácimi a cezpolnými. Jeden chalanisko z Kanady nás celkom inšpiroval, cestoval z domu 48 hodin autom s krátkymi pauzami na spánok aby si tu zaliezol a my sme občas leniví ísť cez víkend na Semmering, keď nevieme nájsť druhú dvojku do auta... Pokračovanie nabudúce… text foto

Tomáš Greksák B. Goga, T. Greksák

Sponzoři: SCARPA, CHIMPANZEE, KARMA, Worknet s.r.o., Desert rose s.r.o.

Už vás nebaví Chřiby, Petrohrad, Fontáč ani Hueco? Zkuste to jako Ital Lucas Preti. Podívejte se okolo sebe, najděte příhodný roh paneláku, postmoderní plastiku nebo třeba most přes řeku a hurá na to. Urban nebo také industrial bouldering je tu. A kdo že je to ten Lucas Preti? Pojďme si tedy tohoto sedmadvacetiletého šílence krátce představit:

Tvoje začátky? Už někdy ve dvou letech, otec byl profesionální horolezec. Takže jsem zlezl všemožné oblasti v  severní Itálii kolem rodného města Desenzano. Máš kromě lezení rád i nějaké jiné aktivity? Jasně. Snowboarding, downhill (sjezdy na kole), běhání. Hraju na bicí v kapele Skarafaggi a teď filmařina. Točíš jen pro zábavu, nebo je za tím něco víc? Točím samozřejmě pro zábavu, ale kvůli filmařině jsem se přestěhoval do města Santa Monica (Los Angeles), kde ji studuju. Mám sice vystudovanou u  nás doma architekturu na milánské polytechnice, ale řekl jsem si, že to chce něco jiného, a jdu si za tím.

Urban bouldering à la Lucas Preti

Takto tráví volný čas italský šampión

35

Filmařina je tedy na začátku. A  co tvoje lezecké úspěchy? No tak ve zkratce. Závodně jsem začal lézt ve 13 a o rok později jsem stál poprvé na bedně na prvním místě mezi juniory v Itálii. V sedmnácti mě vzali do národního týmu a v italském poháru a šampionátu jsem pak byl první jak v boulderingu v roce 2008 a 2009, tak v rychlosti v letech 2006 až 2008. Nejlepší umístění ve Světovém poháru v boulderingu jsem měl v roce 2009, to jsem byl sedmý.

Tak to byly závody. A něco venku? Nejtěžší boulder doma byl „Dualcore“ (V13) a ve Státech pak „Bleeding Brother“ (V12) v Hueco Tanks. Něco pro fanynky – sám, nebo zadaný? Jasně, že zadaný. Mám vlčáka Otto. Jo a taky holku Fedex. Někde. A pro pařmeny – pivo, nebo víno? Obojí beru, hlavně když je.

Jaké máš plány do budoucna? Stát se profi kameramanem a točit lezecké filmy ve 3D. Kariéru pak chci zakončit jako úspěšný filmový producent. Na šutrech samozřejmě přelézt nějaký pořádně těžký boulder, jo a konečně si trochu ostříhat nehty na rukou. A řekneš mi ještě něco? Já bych toho chtěl říct ještě strašně moc, ale jsem tajný agent, takže pokud řeknu ještě cokoliv dalšího, tak tě budu muset zabít. ptal se foto

Že by inspirace pro Letenský či Pisárecký tunel?

36

Martin Stolárik A. Lamiche + archiv L. Pretiho

Lucas Preti aneb Jak pokořit shopping park

S kapelou Skarafaggi

Pretiho stínohra

37

TAK TROCHU JINÁ Z ÁBAVA ANEB PLESOVÁ SEZÓNA PO LEZECKU Ať člověk chce, nebo nechce, je třeba si přiznat, že pro horolezce je v zimním období mnohem méně příležitostí k vyžití než v dobách letních, sluncem více zalitých. Většina brousí překližku někde na Klajdě, ti mrazu více odolní ničí ledy na alpských ledopádech a  ti bohatší vyrazí za teplem do krajin jižních, kde jim i v zimě při dýchání od pusy pára nestoupá. Není tedy divu, že se v tomto období množí více akce společenské. Jednou z  nich je i  maškarní horolezecký ples oddílu VHS Brno. Mnohé možná překvapí, že se jedná už o 17. pokračování této bohulibé akce otevřené všem„horosmilcům“ z brněnské kotliny, při troše fantazie by se tedy dalo hovořit i o tradici. A tak se tradičně letošní maškarní ples konal v  restauraci Hvězda, kterážto svým stylem hos-

Vyhlášení nejlepší masky

Hádej kdo jsem!

Hippies obsadili bar...

Půlnoční rej masek

38

půdky 4. cenové skupiny ideálně vyhovuje potřebám horolezecké sebranky. Té se slezlo v restauračním sále hodně přes 100 kusů, přičemž polovina se hned přesunula na bar za účelem správného rozjezdu večírku. Ten nabral obrátek něco po deváté hodině, kdy byl, za doprovodu písní kapely Zelená pára, vyhlášen rej masek. V tu chvíli se polovina osazenstva okupující bar přesunula ve správné náladě na parket a člověk se mohl pouze divit, co vše si je někdo schopen na sebe obléci. Od ryze horolezeckých masek typu jódlujícího tyroláka horolezce či jeskyňáře s kahanem bylo možno zahlédnout opravdu propracovaná dílka v  podobě králíků v  klobouku (v  opravdu obrovském klobouku kouzelníka Pokustóna) či kolektivní masky typu jaro, léto, podzim, zima. Maskou večera se však stal těžko identifikovatelný obrovský černý kůl, který každého na první pohled zaujal, ale nikdo nějak nebyl schopen určit, co to vlastně má představovat. Vše se však poměrně rychle rozkecalo a vyšlo najevo, že jde o zpodobnění našich úžasných hodin na náměstí Svobody, z kterých každou chvíli vypadne nějaká kulička. Název masky hovoří za vše – Kokot brněnský. Kdo jiný také mohl vyhrát hlasování o  nejlepší masku, takže v  00:00 při vyhlášení stál Kokot brněnský samozřejmě na stupni vítězů s bezkonkurenčním počtem bodů. Ve chvíli, kdy byl vyzván, aby všem něco sdělil, oznámil suchým hlasem: „Je 24 hodin a 5 minut.“ Takže konečně víme, kolik je podle naší brněnské časomíry hodin. Co by to bylo za ples, kdyby se nevyhlásila tombola. Při té letošní lidi málem půvabným pivním hosteskám (viz fotky) urvali ruce s košíčky, ve kterých byly lístky do slosování. Vyhlášení provázely bouřlivé emoce, jak pozitivní, když někdo vyhrál lano, tak i negativní, když někteří vyhráli h… a zadupávali nevýherní lístečky do parket tanečního sálu.

Kapela Zelená pára se hecla a hudla téměř do dvou hodin do rána, takže pogo na parketu střídané něžnými cajdáky nenechaly nikoho na pochybách, že tento večírek se opravdu povedl. Přátelé, až se budete příští rok někdy v únoru hodně nudit, tak se vám nabízí možnost pořádně se vyblbnout při přípravě co nejúchylnější masky a užít si výborný večírek v kolektivu zdravého brněnského horolezectva. Tož lezbě zdar a na 18. ročníku plesu na viděnou. Za organizační tým VHS Brno sepsal foto

Tomáš Kudrna – Negr archiv VHS

Který je Bob a který Bobek?

I letos se bude lajnit o sto šest!

SLACKLINE SEZÓNA 2011 Konec zimy je na spadnutí a s příchodem jara začíná nová sezóna mnoha sportů. U  chození po slacklajně tomu není jinak, tahle aktivita se provozuje hlavně venku, a proto se každý slacker celou zimu těší na první teplé jarní dny jako na spasení. Pro ty z  vás, kteří tenhle nový sport ještě neznají, bude nejlepší slackline přirovnat k  provazochodectví. Místo po ocelovém laně se ale při slackliningu chodí po plochém popruhu, nejčastěji 25 mm širokém a vyrobeném z polyesteru. Další rozdíl je v odlišném chování a dynamičnosti lajny. Díky svojí pružnosti se po slacku dá nejen chodit, ale i skákat, houpat se, nebo „surfovat“. Slackline je vysoce návyková záležitost a chodit po lajně se může naučit opravdu každý. Nejvíce zkušeností potom člověk nasbírá na každé společné akci, kterých se v České republice každoročně pořádá hned několik. Pro letošní rok je už teď naplánováno několik tradičních, ale i pár úplně nových slackline festivalů. Co od nich můžeme očekávat? Úplně prvním oficiálním festivalem roku 2011 bude Sandstone Highclass Session, setkání highlinerů na pískovcových skálách v Ostrově u Děčína, které se uskuteční o víkendu 15.–17. dubna. V plánu je natažení cca 10 lajn délky od 9 metrů (optimální délka pro první seznámení s nejnáročnějším odvětvím chození po popruhu) až do 65 metrů, což by v případě překonání této vzdálenosti znamenalo nový český highline rekord. Nechme se

tedy překvapit, co nám první ročník tohoto festivalu přinese. Hned dva týdny nato, 28.–31. dubna ve stejné lokalitě proběhne International Highline Meeting, akce víceméně stejného charakteru jako Sandstone Highclass Session, opět se do Mekky českého highliningu sjedou borci ze všech koutů ČR i přilehlých evropských zemí, aby zde strávili víkend plný adrenalinu, překonávání sebe sama, ale také pohody a  odpočinku od každodenních starostí. Centrum dění se pravděpodobně přesune do jiné oblasti, kterých okolí Ostrova nabízí nepřeberné množství. V  již teplejším měsíci květnu potom budeme mít možnost zavítat na první letošní slackline festival v klasickém pojetí, kde budou hlavní atrakcí nízké a  krátké tricklajny, ale určitě se zde naskytne i možnost zkusit trochu delší longline. Akce proběhne 20.–22. května v Sobotce pod názvem Garden Party, což vyjadřuje komorní pojetí prvních dvou ročníků této akce. Nebojte se ale dorazit, místa a lajn bude určitě dost. O měsíc později, přesně 24.–26. června, proběhne v severočeských Hejnicích jeden ze zlatých hřebů letošní sezony, slackline festival Keep Balance. Letos již 4. ročník nabídne, stejně jako každý rok, příjemné osvěžení v podobě několika waterlajn nad hejnickým koupalištěm, kde bude každý slackliner moci zakusit rozdíl mezi lajnou nataženou nad zemí a nad vodou. Součástí festivalu také budou již tradiční sou-

těže v trikování a chůzi po lajně na rychlost, tzv. speedline. 8.–10. července následuje další akce, jejímž ústředním motivem budou lajny natažené nad vodou – Adrex víkend u Dalešické přehrady. Slackline zde každoročně tvoří jednu z mnoha letních aktivit, na výběr bude mimo jiné i deep water solo lezení nebo freediving, takže by si měl každý přijít na své. Přesně v půlce hlavních letních prázdnin, 29.–31. července, pak většina slackline nadšenců dorazí na zámeček Bischofstein u Teplic nad Metují. Festival na Bišíku patří mezi to nejlepší, co může slacker zažít – víkend (který se v posledních letech protahuje na celý týden) ab-

solutní pohody, volnosti a radosti ze slunce a z pohybu. Blízkost pískovcových skal a magického jezírka spolu s letní náladou zúčastněných vytváří neopakovatelnou atmosféru, kvůli které se každý rád, rok co rok, znovu vrací. Tento slackfestival nabízí ochutnávku všech lajnových disciplín – trickline, waterline, longline i highline. Letošní ročník možná bude zároveň i posledním, takže určitě neváhejte a doražte. A poslední zatím naplánovanou akcí je Mezinárodní horolezecký filmový festival v Teplicích nad Metují, který se, stejně jako každý rok, bude konat na konci prázdnin, 26.–28. srpna. Lajny, natažené v teplickém parku u hřiště, tady tvoří zajímavé zpestření pro návštěvníky filmového festivalu, každý si zde může vyzkoušet zabalancovat na popruhu a protáhnout se třeba po zhlédnutí delšího bloku snímků. Opět se budou konat zajímavé soutěže v trickline a speedline, bez čehož by snad žádná slack akce nebyla kompletní. Takto tedy vypadá letošní slackline sezóna, akce budou v  průběhu roku určitě ještě přibývat, takže se ani nejnáročnější slackeři nudit nebudou. Pokud by vás zajímaly další podrobnosti o  zmíněných festivalech, sledujte stránky www. slackshop.cz, kde naleznete mimo jiné i  spoustu všeobecných informací o  slackline. V  případě nějakých konkrétních dotazů můžete využít i  e-mail [email protected], každý dotaz ohledně slackline rádi zodpovíme. Doufám tedy, že se potkáme na některém z  letošních slackfestů, slack zdar, text foto

Kwjetoň M. Svobodová

39

P o d r o b n ý n á v o d n a ú h r a d u p ř e d p l a t n é h o n a j d e t e n a : w w w. m o n t a n a . c z / p r e d p l a t n e

No tohle je snad na depku. Vejrám na okno hospody, po kterém stékají čůrky vody. Už druhý den v kuse cedí. Jediná malinko světlejší skvrnka tohoto okamžiku je, že na to okno koukám zevnitř. Jinač je to na pytel. Skály promočený, čvachtavej bivak, mokro a chladno i na duši. Sedět druhé odpoledne v hospodě a čučet do půllitru už taky moc náladu nezvedne. Aspoň že přišla ta banda kotlíků. Byli stejně promoklí jako my a i tak nějak otrávený. Ale! Oni měli kytaru, my dvě. My měli tři holky, oni pět! Po počáteční oťukávačce mohlo začít míšení kultur. Nejdřív se hraje na střídačku, ale jak se to rozjíždí, kytaroví mistři se sčuchnou a my jsme už jen dav, pro kterej teda zahrajou, aby si měl co zařvat. Ponurá knajpa zažívá svůj vlastní východ slunce. Při zpěvu létají přes stůl nenápadné pohledy a v pauzách rádobyrytmického hulákání je slyšet silácké řeči a průzkumné narážky. Zadáno? Nezadáno? Úprky s teplým pivem jsou zneužívány k mimochodnému přesouvání se z židle na židli. I krev je třeba mísit. Blahosklonně se na všechno dívám skrz kouř dýmek a cigaret a usrkávám pivo. Hele, támhle už si žmoulaj ruce. Jó, já dneska pauzíruju. Jednou si to asi budu vyčítat, vynechat takovejhle lov. Jenže teď chci akci, a pokud možno s velkým A. Tenhle děj je už pár dní moc statickej. Venku je tma a voda. Písniček ubejvá a místo siláckých báchorek jsou na řadě dobrodrůža a příhody, z kterých se postupně klubou příběhy. Zrovna teď frčí jeden zelenej. Nějaké skryté drama, k tomu koňská dávka lásky a špetka tajemna. Prostě kotlíkářská klasika. Ve finále je z toho divoženka v kanadách. A prej straší zrovna tady, na Křížovým. Pohrdavě jsem si odfrknul, ale v hlavě se začíná líhnout nápad. Hýčkám si ho až do zavíračky. Zívající dveře hospody nás všechny vyplivly do noci. „Tý vole, vono neprší.“ Čerstvé dvojice nenápadně mizí ve tmě. Ostatní se trousí na bivak. Chvíli postávám mimo dosah lampy a když mám jistotu, že nikomu nechybím, s nosem zabořeným v límci a s rukama v kapsách vyrážím na Křížovej. „Baf !!“ Někomu by možná spadlo srdce do kalhot. Mně tam spadnul mozek. Spoza stromu na mě juká roztomiloučká holčina v zeleným. Kdepak se tady bere? Někdo mě sledoval a chce si ze mě vystřelit? Nepřipadá v úvahu. Nejsem slepej ani hluchej. A tahle přece v hospodě nebyla! Asi nějaká finta... Nebo... Že by? Takže co? Kráska je na scéně. A zvíře? To snadno 40

Dibluženka zvládnu já. Chci dobývat, chci mít. Jsem dobrodruh, jsem samec. Ona začíná tančit a lákat a já opatrně kráčím ve stopách jejího tance. Tahle pomalá štvanice musí být má. Tančí blíž a zase dál a pořád mě vábí jedním směrem. Tak to prrr. Ještě něco si z pohádek pamatuju. Že by mě utancovala k smrti nehrozí, na to jsem kapánek dřevo, ale do bažin se mi nechce. Sednul jsem si do mokré trávy. V jejích ladných pohybech jsem postřehl malinké zaváhání. Opatrně přitančila až ke mně. Zastavila se a usmívala. Zelená košile se jí zdvihala hlubokým dýcháním a škvíry mezi knoflíčky vyzývaly a slibovaly. Noční oblohu přepůlil blesk. Vzápětí zahřmělo a spadly první kapky deště. Jak ve strašidelné pohádce. Znovu začíná pomalu tančit. A blíž a blíž a kolem mě. Déšť jí přilepil košili na tělo a další a další blesky prosvěcují to malé tajemství. Její tanec a můj tep se zrychlují. Víření a ... letmé doteky. Napětí roste. Výpad! Zpod dlaní mi vyklouzla mokrá látka. Překvápko, co? Stojí o kus dál a má ho vepsané ve tváři. Vstal jsem z mokré trávy a učinil náznak rychlého pohybu. Škubla sebou a na rtech vykouzlila šibalský úsměv. Skočil jsem znovu. Prosmýkla se kolem mne a vyplázla při tom jazyk. Dalšímu výpadu opět uhnula. Šťouchla do mě zezadu. Z otočky jsem jí podrazil nohu a skočil. Mé ruce ucítily mokré lýtko – jen na okamžik. Bleskově se překulila a v bezpečné vzdálenosti ode mne se rychle zvedla ze země. Ve tváři zas překvapení a zmatek. Hned je ale vystřídal výsměch. Zašklebila se. Výzva na souboj? Zašklebil jsem se v odpověď: máš ho mít. Teď teprve začne tanec. Vyrážím. Utíká, kličkuje, uhýbá, hraje si. Příliš dlouho. Úsměv jí pomalu mizí z tváře. Dýchá rychleji. Její úniky jsou pomalejší. Konečně jí to dochází. Teď si hraju já. Už kašle na hru, na kličkování a běží

přímo k lesu. Ještě chvilku jí ponechávám tu naději. Teď! Šílený běh, skok, železné sevření. Boty, pak kolena kloužou po trávě smáčené deštěm... Mám ji! Na strašidlo je dost mokrá a docela teplá a hlasitě mi funí v náručí. Zvedám se na nohy. Opatrně ji stavím na zem a pomalu otáčím čelem k sobě. Položila mi ruce na ramena. Lov skončil. Ještě jsme oba zadýchaní a už ji prstem hladím po tváři. Laškovně našpulila pusu a zaklonila se. Nahnul jsem se k ní, abych ji mohl obejmout a políbit. Sevřel jsem však jen prázdnotu a střemhlav do ní spadl. Brrr zima. Fuj mokro. Jauvajs, to bolí. A v palici okno, a pořádný. Sbírám se ze země v blednoucím šeru svítání jak přehlídnutý raněný na bitevním poli. Hlava třeští a marně se snaží vydolovat co a proč. Klečím pod kamenitým srázem a v ruce ještě svírám drn. Ble, je slizkej. Drn plesknul do bláta. Asi jako já v noci? ...hospoda! Ale co bylo dál? Nepamatuju se, že bych tolik pil, abych takhle dopad. Nepamatuju si vlastně skoro vůbec nic. A ta škeble třeští. Bláto, šrámy, odřeniny, modřiny i nějaká zaschlá krev. Jau, au, jauvajs. Hrabu se po šutrech ze strže. Dejchám, funím, objímám strom a dívám se dolů. Jak jsem se tam moh dostat? Ruku na borové kůře mi přikrylo první sluneční zrcadýlko. „Tý vole ... !“ vydechl jsem s hubou od ucha k uchu. Do vlhkého mlhavého rána to zaznělo podivně, ale zvedlo mi to sebevědomí. Jsem zas v reálu. Čvachtám hájkem, co vypadá skoro jak bažina, a můj šestý nesmysl začíná nabírat data pro orientaci. Plác! Uklouznutí? Zakopnutí? Osud. Zase ležím v slizkém mokru a nos mi trčí přímo do nějaké stopy v blátě. Takhle mrňavý kanady snad ani nedělaj?! Panty šedých závitů zavrzaly. Okno se otevírá a já do něj zírám na kolenou. text foto

Macíno archiv autora

něco zaskočilo, můžeme být během hodinky dole v údolí. To, co nás však překvapilo, bylo počasí. Bez sněžnic či běžek se nedá jít moc rychle. Běžně se propadáme a brodíme se po kolena sněhem. Předpověď počasí přitom byla více než vstřícná. Postupně se z parkoviště pod vleky vracíme po modré údolím, směr Horní Morava, stoupáme směrem k červené a na hranici s Polskem přecházíme na zelenou. Potíme se a brodivou chůzí pomalu postupujeme přes kopec Klepý (1.143), Puchacz (1.175), směr Bílý Kámen. Čas je neúprosný. Běžkaři objeli během dne celé údolí a my jsme teprve ve čtvrtině zamýšlené cesty. Volíme tedy sestup a stavění stanu. Vaříme již za absolutní tmy. Rychleji to prostě nejde, tak se uklidňujeme tím, že to je trénink na letní Alpy. V neděli zbývá už jen zabalit a vše hodit na záda. Utěsnit dobře návleky a cestou necestou se vrátit zpět k autu. Chlápci s Tatrou 815 náhle projeli za našimi zády. Vracíme se kousek zpět a k autu jdeme již dobře prohrnutou cestou. Nic nebylo zadarmo, bojovalo se o každý metr. Cíle Králický Sněžník jsme nedosáhli. Jestli se však bude někdo snažit mi namluvit, že to nebyl dobře strávený víkend, tak neuspěje. text foto

Kudy z nudy?

Víťa Klika archiv autora

Boj pod Králickým Sněžníkem V dnešní době si každý chce dokazovat, jaký je machr, a hrne se do velikých hor. Doporučuji vyzkoušet si tak jako my v zimě orientaci a pohyb v našich horách. Navíc, kdyby nedej bože přišla na řadu záchranná pomoc, tak ta tu aspoň mluví česky.

Králický Sněžník je dosti mohutné pohoří, které leží mezi Orlickými horami a Jeseníkem. Zapadlá oblast má v údolí 650 m n. m. a nejvyšší vrchol přes 1.420 m n. m. Pěkně se zapotí nohy... Hřebeny jsou poskládány jako obrácené U. Pohoda… Víme, že kdyby nás někde

Zmrzlé panorama

41

Zimně jarní skialp v oblasti

Granatspitzgruppe Ledy tají, sněhu zatím moc nepřibylo, ale co není, může být. Českého člověka lze rozdělit na tvora dobrodružného (ten vyhledává chaty s co nejsložitějším přístupem a ve zcela nevhodném ročním období), spořivého (ten volí nejlépe chatu s winterraumem, kde nikdo nekontroluje kasičku) a tvora s málo časem, který touží volný víkend si především užít, nikoli ho přežít (i když ono se to taky občas umí tak trochu zvrtnout, že…).

tě vezměte lezečky, sedák a lano na stěnu. Plavky do bazénu a ručníky do sauny vám dají. Pro skialp je samozřejmě potřeba kompletní výbava včetně vyhledávače, sondy a lopaty, podle zvolených túr je pak vhodný sedák a krátké lano na dojištění při vrcholových dolezech nebo na vytažení z trhliny v ledovci.

Wolfgang Pusch. Hohe Tauern. BLV Rother, 1. vydání 2009. Thomas Schrantz. Hohe Tauern. Die Schönste Skitouren, Tyrolia, 1. vydání 2005.

Kudy do oblasti?

Ledy:

Takže tentokrát tu mám pár tipů zejména pro skupiny pohodářů. Východiskem túr je pro dnešek chata Rudolfshuette. Možností, kam vyrazit na lehčí až středně těžké skialpové túry, je tu spousta a většinou se v okolí dá najít do začátku dubna něco i pro ledomilce. No a když se vám kvůli počasí nebo z jiného důvodu pokazí den, na stěně na chatě vám to taky moc nejde, tak vám to vynahradí sauna s výhledem na kopce a asi ty nejlepší večeře na horské chatě v Rakousku.

Z Moravy je nejrychlejší a nejpohodlnější trasa na Vídeň, obchvatem po S1 na St. Polten a dále po A1 do Salzburgu. Pak A10 na Bischofshofen a po státní na Zell am See. Odtud směr Mittersil a v Uttendorfu zahnout na Enzingerboden, kde (pokud nemáte rolbu) parkujete. (Brno – Enzingerboden cca 560 km) Z Čech podle lokality nejlépe na Dvořiště, Linz, Salzburg a shodně s Brňáky, z Prahy a severu je to lepší po dálnici na Mnichov, dolů na Kufstein a pak po státní přes Kitzbühl a Mittersil do Uttendorfu..

Kol. autorů. Eiskletterführer Salzburgland. Panico alpinverlag, 2. vydání 2004.

Kdy vyrazit?

Bydlení?

Pro Rudolfshuette je ideální celá zima. Nejlepší podmínky jsou v lednu, únoru a březnu. Na konci dubna chata zavírá kvůli údržbě před letní sezónou.

Ubytování je nejvhodnější přímo na Rudolfshuette, pro skialpinisty a lezce mají mimo hotelových pokojů zachovaný velmi pěkný lager. Cena s polopenzí je 32 EUR, lanovka z parkoviště na chatu stojí 12 EUR.

Co s sebou? Záleží na aktivitách, které chcete provozovat. Pro příjemně strávený čas na cha-

Tištěné průvodce? Pro skialp:

Kopce a lezení:

Willi End. Glockner und Granatspitzgruppe. BLV Rother, 10. přepracované vydání 2003.

Webové průvodce? www.bergsteigen.at

Skialpové tipy v oblasti Granatspitzgruppe Za východisko budeme brát vždy Rudolfshuette, u možných variant bude uvedena i alternativa. Nejlepší nástup na chatu je lanovkou, která jezdí od 9.00 do 16.15. Masochisté mohou šlapat z Enzingerbodenu i pěšky po sjezdovce – na Grunnsee cca 1 hodinu, déle na chatu cca 2 hodiny, převýšení kolem 1.000 m. Lanovkou to zabere 20 minut (v mapě uvedeno jako trasa 1a). Dolů z chaty samozřejmě všichni jezdí, na jaře je lepší sjet s Grunnsee lanovkou, nebo počítat s krátkým došlapáním, když ve spodních partiích už není sníh. Vel-

Spodní část výstupu k Sonnblickkeese, v pozadí Fürleg Pfeiler

42

Na ledovci Hohe Fürlegg

mi pěkná je varianta sjezdu směrem na Tauernmoos See a pak žlábkem na sjezdovku, kde se napojujeme v cca 1.960 m (v mapě varianta 1b). Stubacher Sonnblick 3.088 m

Jedná se zřejmě o nejpopulárnější skialpovou túru v oblasti Rudolfshuette. Výškově jde asi o 880metrový výstup a sjezd, při průměrném tempu to zabere 5 hodin. Z chaty zahajujeme podle podmínek sjezdem na zmrzlé jezero, nebo pouze na začátek traverzu nad jezerem v cca 2.200 m. Po vrstevnici s mírným stoupáním obejdeme jezero pod svahy Weisseekees – nazývaný též Olympiahang, kde se stočíme do ledovcem modelovaného dolíku směřujícího na jih. Ten nás dovede na planinu ve výšce 2.420 m, kde se můžeme rozhodnout, zda budeme vystupovat na Sonnblick přímo svahem ledovce Sonnblick Kees (v mapě 2b), nebo hlavní svah ledovce obejdeme přes jižní svahy pod Fürlegg Pfeiler. V přímé variantě často není zcela dobrá výstupová stopa a navíc je celý svah zejména po silném sněžení s jižním nebo západním větrem

těji však jezdíme přímo středem ledovce (2b) a ve výšce 2.420 se napojujeme na výstupovou stopu. V pravé straně hlavního svahu bývá delší dobu prašan, ale svah je výrazně nevyzpytatelnější z hlediska lavin. Asi nejvýznamnější variantou této túry je výstup na Sonnblick Scharte (4a) a odsud sjezdem přes údolí Dorfer Öd (4b) až do dědinky Schneidernau (cca 2.200 m sjezdu). Ve spodní části ale často nebývá sníh a je potřeba do dědiny došlapat. Poslední autobus, kterým se dá vyjet na Enzingerboden a stihnout lanovku zpět na chatu, jede ze Schneidernau ve 14.30, nicméně je lepší se aktuálně informovat na chatě. Hohe Fürleg Hauptgipfel 2.943 m a Nordgipfel 2.925 m

Toto je oblíbená túra na neděli, kdy zpravidla volíme něco kratšího a nejlépe se sjezdem až na parkoviště k autu. Celkem cca 800metrový výstup a podle podmínek až 1.500 m sjezd, při průměrném tempu cca 4-5 hod. Začátek túry je až po vstup na ledovec za traverzem jižního svahu Fürleg Pfeiler shodný. Zde se oddělujeme (mapa 3a) od stopy doprava a pro výstup do horní části ledovce Fürlegu máme dvě varianty. První využíváme zejména v zimě, kdy je chladno, ale ve žlebech je větší množ-

ství nezpevněného a nesoudržného sněhu, a stoupáme v místě letního chodníku. Svah je strmý, často tvrdý a hodí se haršajzny. Na jaře, kdy sníh leží na skalách a je prohřátý sluníčkem, je lepší výstup přímo žlábkem vlevo od letního chodníku. Mírným svahem pak stoupáme na hřeben, kterého dosahujeme cca 40 m pod hlavním vrcholem. Ten obcházíme zleva přes zamrzlé jezírko Eissee a po dvou stech metrech plochého ledovce vystoupíme na hřeben. Po něm pak zpět až na vrchol. Pro sjezd na Rudolfshuette je nejoptimálnější trasa výstupu. Pro sjezd na

Granatspitze, Sonnblick a Fürleggy

Poslední metry výstupu na Stubacher Sonnblick

Pro výstup na horní část ledovce Sonnblickkeese je nejbezpečnější traverz v jižním svahu Fürlegg Pfeiler

silně lavinézní. Varianta zprava (v mapě 2a) je sice delší, ale výrazně pohodlnější a bezpečnější. Ledovec bývá obvykle velmi dobře vysněžený se zakrytými trhlinami, přesto je vhodné mít s sebou 30 m lehkého lana a základní vybavení pro vytažení z trhliny. Za optimálních podmínek vystupujeme na vrchol Sonnblicku přímo východním svahem. Pozor, někdy bývá lavinézní a pak je lepší na vrchol dojít po jižním hřebeni z Granatspitzscharte. Sjezd je za dobrých podmínek možný přímo z vrcholu, někdy je lepší nechat lyže cca 50 m pod vrcholem a dojít na něj pěšky. Mačky jsou potřeba jen výjimečně. Podle podmínek (viditelnost, sníh atd.) vedeme sjezd po trase výstupu (2a), čas43

Na ledovec Hohe Fürlegg je v zimě nejlepší vystupovat jižním svahem, přibližně v linii letního chodníku, žlábek, který bývá dobrý na sjezd je často plný nafoukaného sněhu

Granatspitze z Granatspitzsattel, v pozadí vlevo Gross Glockner

Sjezd pod Granatspitze

44

Grunnsee a Enzingerboden je potřeba přetraverzovat na severní vrchol, nejlépe v západním svahu hřebene (je plošší a návětrný – v mapě 3b). Je však také možné zahájit sjezd do Dorfer Öd a napojit se na sjezd ze Sonnblick Schatre do Schneiderau. Ze severního vrcholu zahajujeme sjezd do sedla a z něj na východ strmým žlabem (mapa 3c). Pozor na laviny, při západním proudění se jedná o závětrný svah. Na cca 2.600 m dosahujeme mírnějšího terénu a po pláních objíždíme zleva vrchol Schaflerkogl a lyžujeme mírným terénem do cca 2.200 m. Odsud nás čeká poslední strmější svah, který nás dovede na sjezdovku. Pozor, tento svah je orientovaný na JV, takže bývá často velmi rozbředlý a po sněžení i lavinézní. Po sjezdovce už nás pak čeká jen dojezd na Grunsee a výjezd lanovkou zpět na chatu, nebo pokračování po sjezdovce na Enzingerboden. Granatspitze 3.068 m

Skalnatý vrchol s lehkým horolezeckým dolezem a větší variabilitou sjezdu oproti Sonnblicku. Podle varianty 880-1300 m výstup a sjezd. Podle varianty to zabere 5-7 hodin. Trasa výstupu je nejvhodnější stejně jako na Sonnblick, kdy po platu kolem Granatspitz Scharte pak přetraverzujeme na Granatspitzsattel. Zde necháme lyže a bez lyží vystoupíme na vrchol Granatspitze (5a v mapě). Mačky a cepín velmi doporučuji, pro méně zdatné i krátké lano na přijištění. Pro sjezd máme celkem tři možnosti. Tou první je přejezd horní části Sonnblickeese a napojení na sjezd ze Sonnblicku (2b). Druhou variantou je sjezd přes tzv. Kanonenrohre (v mapě 5b). Lyžujeme podél východního hřebene Granatspitze po pláni ledovce až na 2.700 m. Zde se sklon svahu začíná lámat a stává se strmějším, až nakonec strmým žlabem (cca až 40°) spadá na Olympiahang ledovce Weiseekees. Jedná se o nádherný a velkolepý sjezd, při kterém je ale potřeba mít na paměti, že Kanonenrohr je velmi strmý a často závětrný svah. Poslední variantou je pak sjezd z Granatspitzsattel na jih. Přes Kalsertauernkeese lyžujeme údolím podle podmínek až na 2.200 m. Další sjezd už je velmi mírný a nestojí za to. Jižním svahem pak vystoupáme na sedlo Kalser Tauern (5d), kde je vzhledem k expozici dobré být relativně brzy, protože sníh zde leží na trávě, což je rizikový faktor, který není především na jaře radno podceňovat. Z Kalser Tauern pak dále po trase sjezdu z Medelzkopf (6b).

Medelzkopf 2.760 m

Jedná se o vrchol vhodný hlavně pro méně zdatné skialpinisty, nebo pro případ špatného počasí. Cca 500-800 m výstup a sjezd podle varianty. Časově to dá na 3-5 hodin. Z chaty sjedeme na nejnižší místo sjezdovek nad Weissee. Odsud stoupáme po vedlejší sjezdovce směrem do údolí na Kalser Tauern (mapa 6a). Na cca 2.360 m se stočíme směrem k lanovce a vyjdeme po sjezdovce na její konec. Do tohoto místa je možné taktéž vyjet sedačkou. Po rovince kolem jezírka Medelzlack a kamenných chortenů s výhledem do srázů Kalser Bärenkopf překročíme linii hřebene a JZ orientovaným svahem vystupujeme na vrchol. Svah bývá někdy poměrně kamenitý, je lepší nechat lyže

vystupujeme v Medelzscharte a po hřebeni na vrchol Medelzkopf. Hohe Riffl 3.338 m

Spolu s Johanisbergem a Eiskögele tvoří závěr doliny nad ledovcem Odenwinkelkeese. Jedná se již o poměrně náročnou túru, a to jak délkou, tak i převýšením. Celkem 1.700 m výstupu a sjezdu, na čas je pak potřeba počítat s 8-9 hodinami. Od chaty vystoupíme na Hintere Schafbichl a sjedeme k jezírku Eisbodenlack (mapa 7a) pod čelem ledovce Odenwinkelkeese. Odtud stoupáme středem doliny přes rozlehlý, plochý ledovec až na 2.480 m. Zhruba do těchto míst je možné sjet traverzem z horní stanice sedačkové lanovky směrem na Medelzkopf, pozor na skalní prahy.

Hocheiser 3.206 m

Pravidelná pyramida vypínající se SV od chaty, dominanta, která zaujme zejména při výstupu na Sonnblick nebo Granatspitze. Je to jedna z nejdelších túr, vzhledem k expozici a strmosti svahů je možné výstup realizovat i za poměrně lavinově nepříznivých podmínek. Celkem podle varianty 800-1.800 m výstupu a sjezdu, nutno počítat s časem kolem 8 hodin. Túra má dvě varianty nástupu. Z chaty zahajujeme sjezdem po sjezdovce (1a), nebo variantami sjezdu z Hinterer Schafbichl (1b nebo 8b). Tento sjezd končíme na sjezdovce ve výšce 1.960 m, odkud vystoupáme na pásech na Niedere Scharte 2.064 m. Sem přichází přímo shora sjezd 8b, ale nejedná se o pěkné svezení, takže je lepší preferovat spodní variantu.

Výhled spod Granatspitze na Kitzteinhorn, Hocheiser, Klockerin, Hohe Riffl, Johanisberg, Eiskögele a Gross Glockner

cca 50 m pod vrcholem a na vrchol dojít pěšky. Sjezd vedeme po trase výstupu s možnou variantou přes Kalser Tauern (mapa 6b). Za dobrých sněhových podmínek je pak příjemné nezahýbat na sjezdovku (trasa výstupu), ale pokračovat rovně dolů až na zamrzlou hladinu jezera. Poslední variantou je výstup na Medelzkopf přes Odenwinkelkeese (mapa 6c). Tato varianta se využívá, zejména pokud se zkazí počasí pro výstup na Hohe Riffl. Jedná se o velkolepou túru přes plochý údolní ledovec s výhledy do severních stěn Eiskogele a Hoher Kasten. Na hřeben

Zde se stočíme doleva (pozor místy trhliny) a vstoupíme na strmý západní svah z Obere Odenwinkelscharte. Chvílemi je velmi strmý (až 40°), často je nutné mít haršajzny nebo hodit lyže na záda a nasadit mačky. Stoupáme po vystupujících žebrech a podél nich na Obere Odenwinkel Scharte 3.228 m. Ze sedla se pak snadno dostaneme podél hřebene mírným svahem na vrchol Hohe Riffl, poslední metry bývají občas trochu strmější. Sjezd je nejlépe vést po trase výstupu, pokud stíháme a máme dost sil, je možné vložit ještě přechod Medelzkopf (6c a 6a).

Po zasněžené širší cestě (místy poměrně strmé traverzy žlábků) traverzujeme k mezistanici přehradních lanovek a dále přes hráz Tauernmoos See přejdeme do plání nad Rötenkogl. Do tohoto místa je možné vystoupat i přímo ze spodního parkoviště na Enzingerboden, místy po cestě a místy přímým postupem. Zde se stočíme na východ a úzkým údolíčkem Schwarzkarlbachu v morénách projdeme až ke Schwarzkarlsee. Pro výstup volíme vždy raději variantu kolem jezera, je zde krátký strmý žlábek orientovaný na západ, přímý postup je vhodnější až pro sjezd.

45

Nad žlábkem ve výšce asi 2.300 m začínají rozlehlé široké pláně, kterými traverzujeme až na hřeben Hocheiseru, ten překročíme a po Obere Hocheiserkeese vystoupíme na vrchol. Sjezd vedeme po trase výstupu, kdy z výšky 2.400 m je možné sjet přímo na údolí Schwarzkarlbach. Místo dlouhého a únavného návratu na chatu podél Taurnmoos See je možné pokračovat ve sjezdu přes Rötenkarl a řídkým lesem a pak po lesní cestě až na Enzingerboden. Varianta túry bez výstupu nad Rötenkarl je z Rudolfshuette velmi oblíbená za extrémně špatných podmínek. Je vhodná pro seznámení se skialpy a poskytuje při dobrých sněhových podmínkách na sjezdu na Enzingerboden excelentní lyžování v prašanu v lese. No a když se pak, než pojedete lanovkou zpět na chatu, zastavíte v restauraci Paletti na palačinky, pochopíte, proč se této variantě túry říká „Palatschinken tour“. Takže to je pár dalších námětů na výlety do stařičkého mocnářství. Přeju příjemnou lyžbu a po večerech kulinářské zážitky na Rudolfce. text foto

Zoban archiv autora

www.climbon.cz Sjezd z Hocheiseru Sonnblick

Sonnblick 1/ Rudolfshuette 2.315 m 2/ Hohe Fürlegg Nord 2.925 3/ Hohe Fürlegg Haupt 2.943 m 4/ Hohe Fürlegg Süd 2.947 m 5/ Stubacher Sonblick 3.088 m 6/ Granatspitze 3.086 m 7/ Granatspitzsattel 2.960 m 8/ Tauernkogel 2.683 m 9/ Kalser Tauern 2.518 m 10/ Medelzkopf 2.760 m

46

11/ Hinterer Schafbichl 2.352 m 12/ Hohe Riffl 3.338 m 13/ Toten Kopf 3.151 m 14/ Kleiner Eiser 2.897 m 15/ Sonnblickscharte 2.806 m

Eiser 1/ Gasthaus Paletti, parkoviště Enzingerboden 1.468 m 2/ údolní stanice lanovky na Rudolfshuette1.468 m 3/ údolní stanice obslužné lanovky přehrad 1.468 m 4/ Mezistanice lanovky Grunn see 1.734 m 5/ mezistanice obslužných lanovek přehrad 2.040 m 6/ Rudolfshuette 2.315 m 7/ Hinterer Schafbichl 2.352 m 8/ Torkopf 3.101 m 9/ Kapruner törl 2.639 m 10/Kleiner Eiser 2.897 m

Eiser

11/ Hocheiser 3.208 m 12/ vstup na Oberes Hocheiserkeese 2.870 m 13/ Scharkogl 2.704 m 14/ Sedlgratkopfl 2.531 m 15/ Rotenkogl 2.164 m

Již třetím rokem Salewa AlpineXtreme team cestuje po nejzajímavějších lezeckých oblastech Evropy ve snaze setkat se s tamní lezeckou komunitou. V letošním roce se RockShow Tour koná v průběhu června 2011 v 8 zemích Evropy (Itálie, Švýcarsko, Rakousko, Německo, Francie, Česká republika, Polsko, Rusko). Jde o unikátní akci, kdy mladí talenti mají možnost strávit jeden nezapomenutelný den s  profesionály ze Salewa AlpineXtreme teamu. Mezi členy teamu jsou taková jména jako Johanna Ernst (Rakousko), Anna Galliamova (Rusko), Florian Riegler (Itálie), Roger Schäli (Švýcarsko) a Michi Wohlleben (Německo). RockShow se snaží o popularizaci lezení, o setkávání lezců z celé Evropy, o předávání dál nejen lezení, ale i  entuziasmu, nových schopností, pohledů, trendů, nových možností. 19. června 2011 (v neděli) se bude jedna zastávka celé show konat i u nás! Tour stop bude v  Labáku. Salewa AlpineXtreme team vybere během dne „Climber of the day“. „Lezec dne“ se vedle věcných cen a  poukázky v  hodnotě 7.500 Kč může těšit na finále na nejznámějším evropském outdoorovém veletrhu Outdoor Friedrichshafen 14.17. července 2011 v Německu, kde se setká s finalisty z ostatních zemí RockShow tour. Tam bude vyhlášen „Climber of the Tour“. Vítěz se vedle poukázky v  hodnotě 300 € dočká VIP vstupenky na legendární RockMaster 2011, každoročně pořádaný v Arcu, a na exkluzivní fotografii se svým oblíbeným lezcem. RockShow tourstopu v Labáku předchází kvalifikace. Je označena sloganem „Call for climbers“, neboli „hledáme lezce“. Kvalifikace se může účastnit každý, kdo se zaregistruje. Bližší informace ohledně registrace budou zveřejněny na: www.salewa.com/rockshow a také na www.hudy.cz. „Callings“ (angličtina proto, že celá tour projíždí více zeměmi) jsou

nutným předstupněm k  tomu zalézt si s těmi nejlepšími. Prostě takové síto. Celé akce se samozřejmě můžete zúčastnit i jako diváci. Prostě přijet se kouknout, jak to vypadá, když výborní lezci křižují Evropou, kdy večer popijí na party, vlezou do obytňáku, ze kterého cestou posílají on-line reportáže, ráno vystoupí, vylezou (či nevylezou) nějaké místní cesty, popijí s přítomnými, sednou do obytňáku… Kvalifikace v ČR se bude konat na několika vybraných stěnách, a  to v  první polovině června (viz níže). Možnost kvalifikovat se bude probíhat na vybraných cestách, bez izolace. Registrováno je pouze prvních 50 přihlášených na každou stěnu, vybráni na setkání RockShow v Labáku pak budou nejlepší tři lezci z každé stěny.

Schambala, Sejček, Teplické skály Foto: Pavel Žofka

SALEWA ROCK SHOW 2011

Akci pořádá Salewa exkluzivně ve spolupráci s  Hudy sportem. Podrobnější informace naleznete na  na www.salewa.com/rockshow  www.hudy.cz  v  letácích distribuovaných přes obchody sítě Hudy sport či na uvedených partnerských stěnách  přes www stránky partnerských stěn  další odkazy: h t t p : / / w w w. y o u t u b e. c o m / watch?v=xtLxSsqQalo http://www.salewa.cz/ http://www.youtube.com/user/ SalewaTeam#p/u/12/ngzG1-lFk-I www.facebook.com/salewa. rockshow RockShow má vlastní „microsite“ www.salewa.com/rockshow, kde můžete najít foto a  videa z  loňského ročníku. Na stránkách facebooku lze rovněž on-line chatovat s fandy RockShow. Salewa pro nejaktivnější fandy připravila soutěž: 10 nejlepších snímků z  kvalifikací bude odměněno vstupenkou na RockMaster 2011. Přijďte i vy! Jan Dupal (Salewa) a redakce

Lezecké stěny pro kvalifikaci: Jablonec nad Nisou

3. 5. 2011

17 h Makak

http://www.lezeckaarena.cz

České Budějovice

5. 5. 2011

18 h Lanovka

http://www.stenalanovka.cz/ lanovka/kontakty.html

Praha

9. 5. 2011

17 h Smichoff

http://www.hudysmichoff.cz/

Havířov

11. 5. 2011 17 h Hotel Impuls http://www.lukray.cz/index. php?action=hotely&sub=impuls

Brno

12. 5. 2011 15 h Klajda

http://www.klajda.cz/kontakty/

www.hudy.cz 47

N A P U LT E C H

KATANA LA SPORTIVA®

MASTER 9.4

Víceúčelové lezečky na suchý zip vhodné pro lezení na skalách, v horách i bouldering. Špička s mezistélkou umožňuje oporu i na malých stupech. Kategorie výkonnostní, 2 nazouvací poutka, protisměrné Velcro zapínání, středně asymetrická a prohnutá.

Ideální lano pro začátek nové sezóny. Nízká hmotnost, výborné technické parametry a SBS oplet kombinující odolnost s výbornou manipulovatelností. Spolehlivý partner pro těžké sportovní lezení.

Svršek: jemná kůže, Lorica® Podšívka: Dentex, Pacific Mezipodešev: Laspoflex 1,1 mm Podešev: Vibram® XS Edge 4 mm Hmotnost: 450 g (pár vel. 42) Rozsah velikostí: 37,5-46 v EU Cena: 2.390 Kč www,rockempire.cz

Více informací o lanech TENDON na: www.mytendon.com Doporučená MOC: 3.863 Kč (60 m)

„HROM A BOUŘE“ z DIRECTALPINE Nové záložní bundy THUNDER (pánská) a STORM (dámská). S těmihle lehkoučkými bundami v batohu budeš vždy připraven na změnu počasí během jakékoli túry na horách. 100% nepromokavé bundy s výbornou prodyšností. Na lezení, VHT, cyklistiku – tahle bunda sbalená do malého balíčku se vždy vejde do tvého batůžku. Žádná letní bouřka tě už nezaskočí!

EIGER PIONEER M Bunda v retrostylu s oblékáním přes hlavu. S kapucí z kvalitní GD bavlny se třemi kapsami. Zároveň má ale spoustu technických vychytávek pro aktivní lezce – jako třeba otvor pro obsluhování jistítka u sedáku. Doporučená MOC: 2.690 Kč. Více na: www.salewa.cz

Materiál: 2 1/2vrstvý laminát Entrant DT™ (vodní sloupec 30.000 mm H20/ prodyšnost 20.000 mm g/m2/24 h). Barvy: černá, modrá, červená. Doporučená MOC: 4.690 Kč Více na: www.directalpine.cz

ECOMO

CRUX

ECOMO – je dokonale ekologicky čistá pletenina, kdy je v osvědčené oboulícní žebrové vazbě použitý jemnovlákenný materiál Moira v provedení bez jakýchkoliv přísad a barviv. Úplet má proto ojedinělý příjemný omak a elegantní, matný lesk. Ecomo doporučujeme jako první vrstvu pro všechny druhy sportu. Pletenina má cca 110 g/m2.

Super lehký úvazek pro sportovní lezení:  ergonomický design  inovovaná konstrukce nohaviček  velmi prodyšný  super lehký: 300 g (vel. M)  revoluční BMI systém nastavení pasu  vyztužené navazovací body  polstrovaný pas a nohavičky, velmi prodyšný  barevně odlišené jistící oko pro bezpečné navázání  odepínatelné gumičky na nohavičkách  inovovaná rock&lock spona v pase

EC/KR 449 Kč triko | krátký rukáv vel.: S-XXL Více na: www.moira.cz

CLICK-UP Nové poloautomatické jistítko určené pro sportovní lezení na skalách a umělých stěnách. Pro jištění s jednoduchými lany ø 9 až 10,5 mm. Velice jednoduchá obsluha. Vhodné pro začátečníky i zkušené jističe. Click-Up vyrábí pod značkou Climbing Technology italská firma Aludesign, která má v oblasti výroby lezeckého materiálu více jak 20 let zkušeností. Žádejte u svých oblíbených prodejců! Hmotnost 115 g Doporučená MOC: 1.222 Kč Doporučená MOC Kit s HMS: 1.513 Kč K dostání a více info na: www.rcoutdoor.cz

48

Hmotnost – velikost M: 300 g (+/- 15g) Velikosti: XS, S, M, L, XL CE 0123, EN 12277, UIAA Doporučená MOC: 1.050 Kč Více info na: www.singingrock.cz

Karimatka Aven Nafukovací karimatka AVEN s integrovanou pumpou. Pohodlná, lehká a skladná matrace pro spaní v jakémkoli terénu. Tloušťka 7cm pohltí i ty největší nerovnosti. Unikátní vestavěná pumpa pro pohodlnější nafukování. Matraci lze nafouknout ústy nebo integrovanou pumpou. Rozměr: 183x50x7 cm Hmotnost: 520 g, Barva: mango / šedá Doporučená MOC: 1.150 Kč Více na: www.yate.cz

ROCKSHOW 2011

CALL FOR

CLIMBERS

www.salewa.com/rockshow

49

Z A J Í M AV É K N I H Y C O R S I C A B LO C Olivier Broussouloux Boulderový průvodce po Korsice zpracovaný profesionálním lezcem a  fotografem. Netradiční grafické

pojetí. Piktogramy a přehledné nákresy, anglicko-francouzský text. Průvodce zaznamenává bouldery všech obtížností, každý si zde najde to své. Dokonce i táta či máma na lezecké dovolené s  lezečkami a  maglajzpytlíkem schovanými v kufru auta.

Za zmínku stojí, že bouldery na Korsice si přes nárůst zájmu lezců a  objevování dalších a  dalších sektorů stále udržely svůj přírodní, divoký charakter. Na skalách najdete minimum lezeckých značek, přístupy po částečně zarostlých pěšinkách, žádné ořezávání okolních větví atd. Toto všechno přispívá k  jedinečnému, až divokému charakteru tamního lezení. 144 stran, doporučená MOC ve Francii: 22 euro, více informací na: www. corsica-bloc.fr, v případě většího počtu zájemců zajistíme distribuci.

KO R S I K A – T U R I S T I C K Ý PRŮVODCE David Abram Ne náhodou najdete informaci o novém průvodci po Korsice právě v tomto čísle. Pro cestu na Korsiku by se vám mohl hodit i nějaký všeobecný průvodce. „To, že tato výjimečná krajina přežila bez větší úhony železobetonovou smršť posledních desetiletí, je skoro zázrak – zvláště pak v porovnání s podobně krásnými kouty

50

jižní Evropy. Přestože na ostrov přijíždí každoročně kolem dvou milionů návštěvníků (dvě třetiny si pro svou cestu vybírají červenec a  srpen), najdete zde jen pár účelově vybudovaných letovisek a  rovněž vysokých budov je zde významně méně než extravagantních barokních kostelů a  starobylých opevněných domů, postavených kdysi pro ochranu svých obyvatel před mstou znesvářených rodů…“ stojí v úvodu knihy. No, uznejte sami, ideální místo pro dovolenou! Průvodce přináší na úvodních stranách informace o  všem, co byste mohli potřebovat. Informace o  dějinách, slavnostech, projevech ostrovního nacionalismu i o přírodě. Podstatnou část z 350 stran knihy (prvních 50 stran je věnováno obecným praktickým informacím) tvoří detailní a zároveň čtivý popis jednotlivých oblastí, včetně kulturně-historických reálií. Zajímavé historické momenty jsou graficky zvýrazněny tak, že se po chvíli listování knihou přistihnete, jak se zájmem čtete o Napoleonově rodišti či o možných důkazech, proč byl Kolumbus Korsičan. Třetí vydání, edice Rough Guides, Vydalo nakladatelství Jota, Doporučená MOC: 348 Kč Více na: www.jota.cz

B E Z P E Č N O S T A   R I Z I KO N A SKÁLE Díly 1 až 3

„Co by tomuhle řekl Schubert?“ kolikrát jste se na nějakou lehčí cestu „na druhým“ cvakali do lana karabinou, zakládali co nejlépe štand z  posledních dvou hexů, odsedky a posledních dvou metrů lana... Možná ještě vzpomínáte na zájem, který mezi lezci v  devadesátých letech kniha Bezpečnost a riziko na skále a ledu vyvolala. Precizní zpracování plné věcných příkladů a  případů, které nijak nemaskují mnohdy tragické konce. Obrázek s  popisem „Hrůzný nález pod stěnou Marmolady“ nenechal v klidu mnohé z nás. Ano, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, nicméně je dobré vědět, být připraven a chránit se. A Pit Schubert, zakládající člen bezpečnostní sekce DAV, který se více jak čtvrt století intenzivně bezpečností v horách zabývá, o tom ví své. Technické vzdělání, německá důkladnost a  aktivní lezecká kariéra předurčily Pita k tomu, aby byl ve své práci při vedení bezpečnostní komise DAV výjimečným. Jeho jméno se stalo legendou, snad by se dalo říci i normou, a jeho knihy se stovkami nákresů a  fotografií potom studnicemi poznání. Původní kniha se dočkala již třetího, doplněného vydání, a dalších dvou pokračování. Ono totiž „možné je úplně všechno“ a  příběhů z  hor, a  to i  těch s  nešťastným koncem, neustále přibývá. Nekončícímu zlepšování a rozebírání se proto nevyhnou ani nové poznatky z oblasti bezpečnosti. 165 x 235 mm, vydalo nakladatelství Freytag a Berndt, www.freytagberndt.cz, doporučená MOC jednotlivých dílů: 648 Kč

BERGELL – HOROLEZECKÝ PRŮVODCE Přehledně zpracované popisy a nákresy horolezeckých výstupů v jedné z nejpěknějších alpských oblastí.

Každý masiv uvádí barevná fotografie se zakreslenými výstupy, ty složitější a těžší jsou rozkresleny ve schématech. Jiří Novák zpracoval všechny skupiny, nejenom Badile, Cengalo a Scioru, ale i ostatní lezecké lahůdky v oblasti. Posledních pár kusů, vrácených z  distribuce, je opět k  dostání na www.horokupectvi.cz za 150 korun.

VÁ B I V É T I C H O Život a smrt na Eigeru Joe Simpson Po heroickém zápase o přežití v Andách, o  němž podal svědectví ve svém bestselleru Setkání se smrtí, žil Joe Simpson život plný dobro-

družství, který byl ale zároveň poznamenaný smrtí. S bolestí v srdci musel přihlížet, jak jeho kamarádi horolezci umírali při nehodách zpochybňujících činnost, jíž zasvětil celý svůj život. Zákon pravděpodobnosti kolem něj neúprosně stahoval své sítě a  tragická ztráta blízkého přítele jej dohnala k  závažnému rozhodnutí. Nastal čas obrátit se zády k tolik milovaným horám. Muž, který život nikdy nevnímal víc než právě v  ohrožení života, dospěl k  poznání, že jeho

poslední výstup v mracích zahalené, kilometr a  půl vysoké severní stěně Eigeru představoval očistné finále. Nyní přichází s  vášnivou a  drsně upřímnou výpovědí o  tom, jakou cenu horolezci platí, aby mohli hrát své nebezpečné hry. Výsledkem je nesmírně emotivní a  půvabně dojemná kniha. Ve svém vyprávění Simpson čtenáře provede extrémními zážitky od laviny v  Bolívii, lezení v  ledu v  Alpách a  Coloradu a  paraglidingu ve Španělsku až po svou finální konfrontaci s Eigerem a odkryje vnitřní podstatu horolezectví, sílu mysli a  křehkost těla v  působivě podaných příbězích o radosti i zoufalství. Tématem této nové knihy je píseň sirén o strachu a autorově hrdinné snaze vyrovnat se s  ním. Dotisk prvního vydání úspěšného titulu vyšel  v  prosinci 2010. Formát: 130x200 mm, pevná vazba s přebalem, vydala Jota, www.jota.cz, doporučená MOC: 288 Kč.

L E G E N DA H + Z  Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund: Fenomén českého cestopisu – První cesta Editor knihy Miroslav Náplava

Cestopisy Hanzelky a Zikmunda vycházely ve své době ve stotisícových nákladech v celkovém

počtu 6 milionů výtisků! Popularita autorů se rovnala slávě filmových hvězd. Kvůli komunistické cenzuře a  uvěznění mezi ostnaté dráty železné opony po roce 1968 zůstaly dlouho pouze v  knihovnách jejich obdivovatelů. Ale značka H+Z  zůstává pojmem i dnes. Nakladatelství JOTA přináší čtenářům dvoudílnou knihu, která mapuje dvě společné cesty Jiřího Hanzelky a  Miroslava Zikmunda po Africe, Americe a  Asii. Kniha je výběrem kapitol z  celkem 12 originálních titulů (7 knih z první cesty, 6 ze druhé), které spolu cestovatelé napsali a vydali v letech 1953 až 2008. Výběr textů, jež pro aktuální vydání upravil Miroslav

Zikmund, vytváří kompaktní celek ve dvousvazkové knize. Ta je zajímavá i po stránce výtvarné: je vybavena bohatou fotografickou přílohou, kopiemi dobových dokumentů a  kresbami výtvarníka Aleše Čumy. Speciální vložená obálka tvoří originální přílohu, která obsahuje dosud nezveřejněné dobové dokumenty: šestnáctistránkový barevný komiks o  výstupu na Kilimandžáro, původní pas Miroslava Zikmunda, povolení k průjezdu Núbijskou pouští, zápis o nehodě v Sirtě či první originální reportáž vydanou ve Světě motorů a další zprávy z dobového tisku. První svazek s  podnázvem Cesta první dokumentuje první etapu cesty kolem světa v letech 1947 až 1950 a v našem nakladatelství vychází v  listopadu 2010, dotisk potom v  lednu letošního roku. Na další díl s  podtitulem Cesta druhá se čtenáři mohou těšit v letošním roce. 172 x 237 mm, pevná vazba s přebalem, vydala Jota, www.jota.cz, doporučená MOC: 598 Kč

Mezinárodní horolezecký filmový festival Teplice nad Metují – 28. ročník 25. 8. – 28. 8. 2011  Promítání soutěžních filmů  Výstava fotografií Diny Štěrbové  Besedy s  horolezeckými osobnostmi  Závody v boulderingu  Lezení pro veřejnost  Soutěže pro veřejnost (slack line...)  Vyhlášení výstupu roku 2010  Koncerty kapel (Doctor P.P., Komunál, Imodium, Pumpa)  Bufo cross (běh Teplickými skalami)  Losování věcných cen Předsedou poroty na horolezeckém festivalu bude Steve Lichtag. Sledujte stránky festivalu: www.horolezeckyfestival.cz.

+ODYQtSDUWQHőL

üHVNëKRUROH]HFNëVYD]

‡ ‡ ‡ ‡ ‡ ‡ ‡

~GUæEDVNDODMLäWĚQt RFKUDQDSőtURG\ PHWRGLND DOSLQLVPXV OH]HFNp]iYRG\ VSRUWRYQtOH]HQt VNLDOSLQLVPXV«

+ODYQtPHGLiOQtSDUWQHU

Å.G\æVHQDYäHGtYiP]RGVWXSX OHW XYĚGRPXML VL æH OH]HQt QH E\OR WR MHGLQp ýtP QiV VNiO\ SőL WDKRYDO\ 'DOHNR VLOQĚML QD QiV SţVRELOD SőiWHOVNi SRXWD NWHUi

ZZZOH]HFF]

0HGLiOQtSDUWQHőL

VH XWYiőHOD SőL VSROHýQëFK YëVWX SHFK D ]HMPpQD ]D NRX]HOQëFK YHýHUţ SRG SőHYLVORX VWĚQRX´

ZZZKRU\LQIRF]

5DGRYDQ.XFKDőYHONëFKVWĚQ 51

ZZZYHOHKRU\F]

T AT R Y

PREDNÉ SOLISKO 2. 093 m JV – STENA Predné Solisko je ukončenie dlhého Soliskového hrebeňa. Jeho juhovýchodné zakončenie prechádza dlhým chrbtom nad severné brehy Štrbského plesa. Práve týmto svahom vedie populárna zjazdovka. Od Mlynického Soliska ho oddeľuje Soliskové sedlo. Smerom do Furkotskej doliny prechádza v oblý, trávou prerastený chrbát. Do Mlynickej doliny spadá niekoľko pilierov a rebier. Sprava spadá výrazný pravý pilier. Najvýraznejší je prostredný pilier, ktorý v  spodnej časti vytvára skoro na pohľad charakterickejšiu vežu, ktorá na každú stranu vysiela ešte krátke rebrá. Ľavý pilier je pomerne krátky, rozorvaný a  pred ukončením zaniká v zrázoch Predného Soliska. Ľavý pilier od prostredného oddeľuje výrazný žľab. Prístup: zo Štrbského plesa po žltej značke pod vodopád Skok a odtiaľ doľava po suti pod stenu, cca 1/1/2 až 2 hod. Naproti prostrednému pilieru sa nachádza malá poľana (blízko potoka), odtiaľ najprv okolo 100 m po neznačkovanom chodníku doľava (chodník je čiastočne zarastený kosodrevinou) a po suti pod piliere. 1–1 1/2 hod. Zostup: najpraktickejšie sedačkou. Pozn.: aktérov a  rok výstupových tras označené otáznikom sa mi dosiaľ nepodarilo zistiť. Prehľad výstupov: Ľavá časť: 1. Andrzej a Marek Pronobis – 19. V. 2007, kl. IV, A1, A2

52

2. Andrzej,  Marek Pronobis, Babak Rasolzadeh – 13. III. 2007, kl. IV, A1 3. „Diagonála Bastionu“ kl. IV, A1 Marek Pronobis – 17. V. 2009 4. „Pilier Bastionu“ kl. IV Marek Pronobis – 21. IV. 2008 na vrchol Bastionu a 28. VI. 2008 celé Ľavý pilier: 5. „Projekt 60“ kl. IV, A1 3 hod. Marek Pronobis, 27. VII. 2007 6. Hložka, P. Trnka, 1. VIII. 1987, kl. V 2 hod. 7. „Znak Zorro“ kl. IV, A2 6 hod. Marek Pronobis – 23. VIII. 2008 – dolná časť a 27. IX. 2008 – celé 8. „Projekt 61“ kl. IV, A2 4 hod. Marek Pronobis – 07. VIII. 2008 Prostredný pilier: 9. „Žľabom“ 1 /1/2 hod., AP/IX/81 O. Chudý, L. Janiga – len za zimných podmienok 10. M. Pronobis, 19. VII. 2006, kl. V, A0 3 hod. 11. „Kaskada zaciec“ kl. IV, A1 6 hod. Andrzej a  Marek Pronobis, 2. VIII. 2007 12. „Variant na pilier“ kl. V 5 hod. (na vrchol) Ivan Král, Zdeno Lukeš, 02. I. 2010 13. „Komín“ kl. VI, A0 2 hod. P. Jackovič – solo, 9. III. 1996 14. P. Jackovič – solo , 25. II.1996, kl. V, A0 2,5 hod.

15. „Variant do Dostálovej cesty“ kl. III-IV 2,5 hod., AP/IX/80 M. Bušovský, M. Hutlák, 25. VIII. 1981 16. „Rebrom“ kl. IV+, A0 5 hod., AP/IX/79 F. Dostál, K. Suchánek, 19. VII. 1966 1. zima: M. Pelc, Š. Estočko, 10. III. 1977 17. „Samotári v dave“ kl. VI+,VII6 hod. D. Šak, M. Volf, 26. XII. 2006 18. „Gilotína“ kl. V+, A1, A2, 7 hod. P. Jackovič, J. Skokan, 12. XII. 1997 19. „Ťažká špára“ kl. VI+ 5 hod. P. Hámor, P. Jackovič, 6. II. 1994 20. P. Jackovič, J. Skokan, kl. VI, A0 5 hod., 12. I. 1997 21. „Bumerang“ kl. V+, A1, A3 7 hod. P. Jackovič, J. Skokan, 27. XII. 1995 22. „Petarda“ kl. V+, A2 3 hod. P. Jackovič, M. Medvec, 17. VI. 2007 Pravý pilier: 23. „Variant na pravý pilier“ kl. IV, A1 3 hod. Marek Pronobis, 14. IX. 2007

24. I. Franková, M. Bobovčák, kl. III (M3) 2 hod., 26. I. 2008 text foto

M O N T A N A

Jozef Gurník Maroš Bobovčák, Marek Pronobis, Jozef Gurník

J E

N A

F A C E B O O K U

53

A JDI ... GII Zima je za námi a co nám tedy přinesla? Čím jiným začít než prvním zimním výstupem na Gasherbrum II, a tím i první v zimě zdolanou osmitisícovkou v  pákistánském Karakorumu. Vedoucí expedice Ital Simone Moro spolu s  Kazachem Denisem Urobkem a Američanem Cory Richardsem přiletěli do základního tábora ve výšce 5.000 m vojenskou helikoptérou. Pak v rychlém sledu vybudovali C1 v  5.900 m a C2 v 6.500 m, kde strávili jistě příjemnou noc v  malém stanu ve třech při teplotě – 46 stupňů. Po návratu do základního tábora se zotavili a vyrazili k pokusu o zdolání vrcholu. Na vrchol třinácté nejvyšší hory světa vystoupili 2. února 2011 v 11:28 místního času. Gratulace! Z A M R Z LÝ A L B I O N Nejen v  Pákistánu je zima. Pěkně mrzlo i v ostrovním království, kam se po roce opět vydala Ines Papert společně s Charlym Fritzerem. Ines se do zmrzlé skotské vysočiny doslova zakousla. Nejprve na Ben Nevisu udělala první opakování cesty „To those who watt“ (IX, 9) a pak spolu s Davem MacLeodem přidala novou cestu „Triple X“ (VIII, 8). Poté se německá dvojka přesunula do Cairngormu, kde Ines během jednoho dne zopakovala dvě cesty v  obtížnosti IX, 9 a IX, 10, a to obě on-sight a jen dva dny na to přidala i zde prvovýstup, cestu „Bavarinthia“ (IX, 9). Aby nezůstali místní zahanbeni, tak se taky snažili. Nejzajímavějším počinem je asi první opakování cesty „The Hurting“ (XI,11) z dílny MacLeoda z roku 2005. O opakování se postarali Andy Turnen a Phil Dowthwaite. Jen poznámka – svého času byla tato cesta považována za nejtěžší jednodélkovou tradicionalistickou mixovou cestu na světě! Ve stejný den, kdy Turnen s Dowthwaitem zopakovali „The Hurting“, taktéž poprvé zopakovalo duo Tim Neil a Keith Ball cestu „Storm Trooper“ (VIII, 8) na Ben Nevisu, kterou v roce 2008 vylezl právě Andy Turnen. Díky skvělým podmínkám se kluci na Ben Nevis vrátili příští den znovu a  přidali další první opakování, a to cesty „Archangel“ (VII, 7) od Chrise Cartwrighta a Simona Richardsona. A Simon Richardson o pár dnů později vylezl novou cestu „Eagle-Eye“ na Lochnagar. Na Lochnagaru lezli také Guy Robertson a Pete Benson a nechali za sebou „Crazy Sorrow“ v  obtížnosti IX, 10. No, ale s  tako-

54

vou bychom asi nikdy neskončili. Pojďme raději do Alp. ALPY A začneme na východě, odkud tolik nových, zajímavých informací nechodí. Známý slovinský alpinista Andrej Grmovsek spolu s Lukičem Krajncem přelezli v  severní stěně Triglavu kombinací už dříve vylezených tří cest novou, 1.050 m dlouhou linii Sanjski Joža (VI/V, M7+), a  to alpským stylem za 33 hodin. Cesta se okamžitě zařadila k tomu nejtěžšímu, co si člověk může ve Slovinsku vylézt. A přesouváme se do oblasti Mont Blancu. Tady dva francouzští horští vůdci vylezli krásným úzkým kuloárem novou cestu „La route du Rom“ v  jižní stěně Aiguille d‘Argentiere. Na 450 metrech se případní zájemci o opakování setkají s obtížností do WI5/M5, devíti body postupového jištění v  klíčové délce a  krásnými štandy pro slanění cestou. Další tři Francouzi, Pessi, Ratel a Sfilio, se vetnuli do kilometr vysoké severní stěny Les Droites. Patrik Pessi, horský vůdce ze Chamonix, není v této severní stěně žádným nováčkem. Má v průběhu let v severce Les Droites přelezeny všechny známé klasiky a už v roce 1992, kdy přelezl „Messnerovu cestu“, si všiml volné, povětšinou skalní linie vpravo od Messnera. Nápad musel evidentně uzrát, protože k prvnímu pokusu o  průstup se odhodlal až loni v dubnu s přítelem Jéromem Parou. Tehdy je však vyhnalo počasí a k druhému pokusu se Patrik dostal až letos v únoru. Výstup nakonec trval čtyři dny, kdy po hranu Tournier lezli tři dny a dalších 200 m mixů na vrchol. Sestup jim zabral den čtvrtý. Cestu v obtížnosti V, ED, M6 90°, A1 nazvali „Écaille Épique“. A  oblast Mont Blancu v  podání Francouzů do třetice. Tak tedy: třetí zimní přelez nejdelší horolezecké linie v Evropě – „Super Peuterey Integral“ (4.500 m) na Mont Blanc uskutečnila trojice horolezců Aymeric Clouet, Jérome Para a Pierre Langre. A že těch trojek bylo moc? Tak je to tedy mimo jiné celkově pátý průstup této linie vůbec. Trio alpinistů ke klasické linii traverzu ještě přidalo novou cestu na pilíř Freney. Pro doplnění, autorem klasického „Peterey Integral“ je Renato Casaroto, který celý traverz přelezl v lednu 1983 sólo za 15 dní. Super Integral pak vede obdobnou, avšak těžší výstupovou trasou na západní straně hřebene Peterey.

Z Mont Blancu si odskočíme k nejznámější severní stěně světa. Obdobně jako „The Nose“ na El Capitana, tak i „Heckmairova cesta“ v severce Eigeru se stala cílem pokořitelů rychlostních rekordů. Připomeňme, že absolutně nejrychlejší průstup touto cestou má na kontě švýcarská mašina Ueli Steck, který stěnou proletěl sólo v  roce 2008 za neuvěřitelné 2 h 47 min. A teď máme nový týmový rychlostní rekord v podání Rogera Schäliho a Simona Gietla. Ti 9. února v ideálních podmínkách a ve velmi rychlém a  lehkém stylu přelezli celou cestu za 4h 25 min. Jen o  den později se o  obdobný rekord pokusil mladíček Michi Wohlleben spolu s  Fritzem Millerem. Týmový rekord se jim sice překonat nepodařilo, ale s  časem 5 h 10 min se umístili na třetím místě. Druhé místo s časem 5 h 03 min má duo Steck-Schläppi. Je třeba také podotknout, že v průběhu výstupu Michi s Fritzem narazili ve stěně hned na 8 lanových dvojek a jednoho sólistu, kteří je přece jen trochu zpomalili. A že vám jméno Michi Wohlleben nic neříká? Věřím, že o něm ještě uslyšíme. Tento jednadvacetiletý horolezec z Německa má na svém kontě sportovní cesty v obtížnosti až do 11- (9+ freesólo), mixy do M12+ (flash), ledy až do WI7- a z alpinistických kousků třeba „Colton-McIntyre“ na Jorasse za 8 h 31 min, „La Ginat“ na Les Droites za 5 h 30 min nebo už zmiňovaný „Peuterey-Integrale“ za jeden a půl dne. Že by švýcarské mašině rostla v Německu konkurence? ZMRZLÁ VODA Když už jsme nakousli u  Michiho Wohllebena ty ledy, tak se podíváme, co se v nich za zimu vylezlo nového. Takovou stálicí v Montaně je asi Albert Leichtfried a jeho parťáci, kteří nové ledové možnosti hledají už i pomocí leteckých a satelitních snímků. Ani se kluci nestihli osušit po přelezu „Dripping elegance“ a na přelomu ledna a února už zase vyrazili do terénu. Tentokrát do rakouského ledového království Zillertal, kde vylezli hned dva nové směry. „Excalibur“ (WI6/R, 120 m) má na svědomí Albert Leichtfried a  Paul Mair a  cestu „Quasimodo“ (M7 WI7, 90 m) Benedikt Purner spolu s  Klausem Pietersteinerem. Jen o  dva dny později pak Albert s Benediktem přelezli v Pinnistalu šest klasických ledových výstupů v celkové délce 500 metrů na jeden zátah za 6 hodin. Že prý příprava na jejich letošní nový výlet do Norska?

A máme tady taky jedno zajímavé opakování. V roce 1992 vylezli v Savojských Alpách v oblasti Cirque du Fer à Cheval lezci François Damilano a Philippe Pibarot novou cestu „La Messue“, která se v té době se svou obtížností WI7 nesmazatelně zapsala do historie lezení ledů. Na začátku letošního roku využili někteří top lezci skvělých podmínek a  v  oblasti zopakovali některé zajímavé a  málokdy natečené ledy. Mezi těmi, kteří sem přijeli, byl i Španěl Escalé. Rychle přelezl místní klasiky „Pissevache“ (WI6), „Folly de droite“ (WI6) a „Aurelia“ (WI5) a pak se spolu s Francouzem Nicolasem Beauquisem pustili do „La Messue“. Klíčová délka, kterou lezl Nicolas, představuje 30 metrů vysoký kolmý ledový sloup, vzdálený od stěny 4 metry. Sloup je však dutý, z průhledného ledu, tloušťky maximálně 10 cm a skrz led jde vidět proudící voda. Trochu psycho. Ani se nedivím, že se jednalo o první opakování. NĚ JAKÉ TO SÓLO I  v  zimě se najdou tací, co do velkých stěn vlezou sami. A  jedním z takových samotářů je Fabio Valseschini z italského Lecca. Ten se letos v  zimě podíval do severozápadní stěny Civetty a po sedmi bivacích vystoupil na vrchol cestou „Via dei cinque di Valmadrera“ (1350 m, VI+ A3). Kromě toho, že se jednalo teprve o páté opakování této extrémní cesty z roku 1972 vůbec a o první zimní průstup, tak se mimo jiné jedná taky o absolutně první zimní sólo v této ohromné stěně. K O N E Č N Ě PATAG O N I E Všichni na to celý rok čekají. Když se všude jinde lezou těžké zimní přelezy, tak v Patagonii je léto. Samozřejmě dost specifické léto. A v této době se sem sjíždí světová lezecká špička, aby pokoušela štěstí hlavně s patagonským počasím. Američané Neil Kauffman a Jim Toman si za svůj cíl vybrali nezlezený vrchol Cerro Pollone East a během dvou krásných dnů na začátku roku se jim povedl 800 metrů dlouhý prvovýstup „Re Puesto!“ (V  5.10 A1). Byl to mimo jiné první výstup v Patagonii v roce 2011. Traverz Cerro Pollone, tedy druhé opakování cesty „A  Fine Piece“ (5.11d) západním pilířem a následný první průstup celým hřebenem, realizovali Scott Bennett a  Blake Herrington. Traverz zakončili na Cerro Pollone East jen pár dnů po Kauffmanovi.

A  Neil Kauffman se do Patagonie letos vrátil ještě jednou, v  únoru spolu s  Joshem Whartonem, aby v masivu Fitz Roy na Aguja Desmochada vylezl svou letošní už druhou novou cestu. Původně nastoupili do cesty „Golden Eagle“ (V 5.11 A1, 800 m) od Alexe Hubera a Stefana Siegrista, ale silný vítr je nakonec zahnal do jižní stěny, kde v neprobádaném terénu vylezli sedm nových délek, a  pak se vrátili traverzem do horní části Golden Eaglu a  na vrchol. Cestu nazvali „Coda“ (V 5.11+ A0). „Golden Eagle“ se ale přece jen dočkal letos prvního volného přelezu. Postaral se o to Sean Villanueva z Irska spolu s místní Cintiou Percivati a  Španělem Raulem Martinezem. Během jednoho dne vylezli celou cestu volně v obtížnosti 7a/a+. Prvovýstupci byli v roce 2006 přinuceni v jedné jediné délce na dvou místech hákovat, protože spára, kterou vzlínali nahoru, byla beznadějně zalita ledem. Alex Huber triu vzkázal, že je velice rád, že se tato krásná linie konečně dočkala volného přelezu. Tím však Seanovo působení v Patagonii neskončilo. Po úspěchu v cestě „Golden Eagle“ se k němu přidal Nico Favresse z Belgie a spolu se ještě jednou vydali pod Fitz Roy, aby přelezli cestu „El Corazon“ (6c A4, 1.250 m). Cesta byla poprvé vylezena v roce 1992 Švýcary Kasparem Ochsnerem a  Michaelem Pitelkou (původem Čech) za 8 dní. Nico a  Sean cestu zopakovali během 28 hodin v obtížnosti do 7b s tím, že celé horní dvě třetiny cesty přelezli on-sight. A  s  Patagonií se rozloučíme ještě jedním prvovýstupem na Fitz Roy.

Ten se povedl Američanům Michaelu Schaeferovi a  Kate Rutherfordové. Velmi nalehko a  s  plánem rychlého prvovýstupu vyrazili pod jižní stěnu. Podmínky však nebyly ideální a postup jim velice zpomalovaly zamrzlé spáry. Téměř celou cestu na prvním konci vyvedl Michael a  po dvou velmi mrazivých bivacích vystoupili na vrchol. Vedle již existující „Californian Route“ pojmenovali tu svou „Washington Route“ (VI, 5.10 A1). N O M I N AC E N A Z L AT Ý C E P Í N A  je to venku! Máme tady 6 nominací, které byly vybrány celkem z 53 prvovýstupů v 19 zemích světa na 5 kontinentech. Zasloužilo se o ně celkem 138 horolezců 22 různých národností. Všichni tito budou mezi 13. a 16. dubnem prezentovat své výstupy a expedice v Chamonix a Courmayeuru a čekat, kdo z úzké nominace nakonec sevře ve svých rukou Piolets d‘Or. A kdo tedy postoupil? Colin Haley (USA) a  BjornEivind Artun (Norsko) s  3.200 m dlouhým výstupem jihovýchodní stěnou Mount Foraker na Aljašce. Lezli celkem 71 hodin bez bivaku, aby otestovali limity nonstop vysokohorského lezení. Yasushi Okada a  Katsutaka Yokoyama (Japonsko) a jejich prvovýstup na Mount Logan v Kanadě. Malcom Bass a Paul Figg (Velká Británie) s  teprve druhým výstupem na Vasuki Parat v  Indii, kdy v  cestě strávili celkem 10 dní. Max Belleville, Mathieu Détrie, Mathieu Meynadier a Sébastien Ratel (Francie) s  prvovýstupem jižní stěnou Lunangu 1 v Rolwaling Himal v  Nepálu. Bruce Normand (Velká Británie) a  Kyle Dempster (USA) s  prvovýstupem východní stěnou Mount Edgar v Sichuanu. Byli teprve druzí, kdo kdy stanul na vrcholu

po třídenním přístupu pod stěnu a pěti dnech v cestě. A nakonec zajímavá, ale určitě zasloužená nominace, kterou obdrželo kvarteto Sean Villanueva, Nicolas a  Olivier Favressse (Belgie) a Ben Ditto (USA) za své dvouměsíční působení kolem západního a  jižního pobřeží Grónska, kdy vylezli celkem 9 nových bigwallů. Nominace jsou za námi, teď už jen trpělivě vyčkat vyhlášení.

neužívá patagonského léta, tak je holt ve Španělsku. A  tady všichni ti Sharmové a  Ondrové přelézají čísla, o kterých se normálním smrtelníkům může jen zdát. Však se podívejte na jejich deníčky. Všem k jejich úspěšným a neskutečným přelezům upřímně gratuluju! text

Martin Stolárik

Zdroje: www.up-climbing.com, www.alpinist.com

A SPORŤÁCI NAKONEC No a  kdo neleze v  zimě v  horách, nepokouší štěstí na zmrzlé vodě, neškrábe cepínama skálu v  nějakém brutálním převisu a  ani si

www.ukclimbing.com, www.climb.sk www.planetmountain.com, www.horyinfo.cz www.bergsteigen.at, www.climbing.com www.pataclimb.com, www.james.sk www.lezec.cz, www.lezeckarevue.cz

Z ČESKÝCH LUHŮ A HÁ JŮ Nelze než navázat na odstavec výše a zastavit se u putování Adama Ondry ve Španělsku. Během svých dvou zimně jarních návštěv zase zbořil mýty, které jsme tak nějak považovali za jasně dané. Tak například 8c+ se zdá býti natolik snadnou cestou, že je možné sázet jednu za druhou stylem OS. Doposud svět znal pouze jedno 8c+ OS, které přelezl Španěl Patxi Usobiaga Lakunza. Adam jich nasázel kolem pěti, otázkou je, kolik z nich „skasá“. Nicméně jsme se mohli také z jeho úst dozvědět, že ani to rozhodně není vrchol, trocha štěstí a mohlo by to být číslo ještě vyšší. Adam se zastavil i na číslech nejvyšších, nejprve svět obohatil o na tuto obtížnost relativně krátké 9b „La Capella“ v Siuraně, potom na pár pokusů přidal i první přelez 9a+ v katalánské oblasti Santa Ana. I ostatní našinci se činí. Karel Požár dal své druhé 8c, „Strelovod“ v Ospu, boulderisti v čele s bratry Stráníky, Ondrou Benešem a Petrem Reschem sází ty své osmičky a oprašují stále nové oblasti české kotliny. Obrovského úspěchu se dočkalo i české mixové lezení. Lucie Hrozová ukořistila jednu z nejtěžších mixových cest světa „Law and Order“ M13 v rakouské oblasti Diebesöfen. Celkově Lucka potřebovala na přelez linie 4 pokusy (!) a je tak po Ines Papert teprve druhou ženou světa, které se povedlo udolat mixových M13. VALNÁ HROMADA ČHS (26. 3. 2011) TELEGRAFICKY VH schválila:  Zprávu revizní komise.  Zprávu o hospodaření ČHS za rok 2010.  Rozpočet ČHS pro rok 2011.  Rodinné členství podle návrhu VV s účinností od roku 2012.  Snížení vstupního poplatku pro uchazeče o individuální členství v ČHS na 200 Kč, s účinností od roku 2012.  Dílčí změny stanov, z nichž vedle víceméně kosmetických úprav je asi nejzásadnější nově definovaná možnost svolat při neusnášeníschopnosti řádné VH prakticky ihned valnou hromadu náhradní. Tato je usnášeníschopná v počtu přítomných členů; jako náhradní VH má však dle schváleného návrhu omezené pravomoci. Více na: www.horosvaz.cz Petr Resch

55

&¼ÊÂV—¿ÆÉÆüѼºÂV—ÊÍ¸Ñ ºÑ¼º¿—ÄÆÌŸÀż¼ÉÀž—¸ÊÊƺÀ¸ËÀÆÅ

Ispo

rok vyhlašují odborné poroty nejlepší výrobky v různých kategoriích. Jsou to: Outdoor Award European Ski Award EcoReponsibility Award BoardSportsAward

očima povrchního žurnalisty

Trhy jsou přirozenou součástí obchodu. Už od starověku se výrobci, později kupci, rádi chlubili svým zbožím. Veletrh, to není jen větší trh. To už je jiná liga. A ty největší? Ty jsou tak dva tři na kontinentu a ve světě významných obchodníků znamenají naprosto povinnou účast. Ispo, to dnes znamená buď Mnichov, nebo Peking. Peking neznám, Mnichov je každým rokem větší. Letos opět padl rekord. V průběhu čtyř dní přijelo přes 80.000 návštěvníků ze 106 zemí, kteří v  patnácti pavilonech mohli zhlédnout výrobky 2.000 vystavovatelů ze 45 zemí. Z uvedených čísel jistě pochopíte, že neprotřelý veletržní návštěvník má zpočátku problémy správně zaparkovat a najít ten nejbližší vchod. Nutno podotknout, že na vině je spíše jeho ohromení a  překvapení než nedostatek vhodných informací. Po pár letech či desetiletích se z vyplašeného eléva stává ostřílený harcovník, který s přehledem hodnotí aktuální ročník z perspektivy let minulých. Velké očekávání a slastná úleva, až celá show skončí, se ovšem nemění.

No a protože jsme outdoorový časopis, zůstaňme u  nejlepších novinek outdoorového trhu, tak jak je viděli porotci. Řazeno abecedně podle jména výrobce: Anka Decender. Čisté tvary nevšední lezecké osmy vyfocené v uměleckém stylu. Takto se prezentují svérázní hoši z welšské firmy, kde se napřed leze a až potom pracuje (DMM)

vatele podle specifických témat musí být nadlidský výkon. A musím uznat, letos se to organizátorům podařilo znamenitě. A poklona je opravdu na místě. Zkuste si v neznámém supermarketu najít třeba kroupy. Třídění je otázkou přiřazování kategorií, ne tříděného. Opravdu mi letos snad poprvé přišlo, že vše bylo tam, kde by to člověk hledal.

Diablo 10,2 Unicore (Beal) Lano s patentovanou technologií slepeného jádra a opletu. Díky tomu lze při srovnatelných, či dokonce lepších vlastnostech opletu použít jednodušší, tudíž i měkčí druh opletu. Jenom připomínám, že řeč je o lezeckém, tedy dynamickém, protahujícím se laně! Cable Comfort (Edelrid) Via Ferratový set s  karabinami s  patentovaným zámkem. Ten se otvírá již při pouhém zatlačení do hřbetu karabiny a nedochází tak při přecvakávání lan ke skřípnutí prstů. Karabiny jsou ploché – kvůli snadnému posunu po ocelovém laně i v problematických místech.

A  jsme u  nadpisu. Proč „povrchního žurnalisty“? Protože skoro každý stánek s oprávněnou pýchou předvádí a popisuje

Sol Titanum (Jetboil) All-in-one systém pro vaření o váze 255 g. Nová termoregulační technologie nabízející konstantní teplotu pro vaření až do –10 st. Celsia.

Novinek je každý rok spousta. Prostě proto, že jinak to ani nejde. Po pár letech si všimnete, že je možné je dělit na dvě základní skupiny. Jedny, technické, jsou doménou znalců. Lepší, lehčí a odolnější tkaniny, spoje, jejich zipy apod. Druhé, to je zábava a pastva pro oči, nezřídka ovšem bez praktického využití. Sem řadím skládací downhillové kolo a letošního, soukromého, vítěze této kategorie – vozík na lyže a lyžáky od firmy Skailer. Při bližším prozkoumání jsem si ale uvědomil, že firma sídlí v Holandsku, a tak je snad vše jasné. Možná ale, a to píši bez sebemenšího pousmání, se novinka prosadí a za pár let budeme vídat i na našich svazích lyžaře, kteří si ulehčí cestu od auta ke svahu za cenu, že budou celý den lyžovat se složeným vozíkem na zádech. Občas se najde někdo, kdo přijde s originálním nápadem, který by mohl fungovat, ale až čas ukáže, jak je tomu doopravdy. Sem řadím karimatku od firmy Klymit, v níž jsou, kvůli úspoře váhy, v místech ne příliš exponovaných, nechány mezery. Z interních zdrojů vím, že dovoz do ČR je v jednání. Více informací, a to i o jiných nových značkách, najdete na speciálním serveru: www. ispo-brandnew.com. Patnáct hal, kdy do každé by se asi vešla základní škola, na níž jsem se učil poznávat svět. A to tehdy byla, prosím, největší škola v Jihomoravském kraji! Jenom uspořádat všechny vystavo-

56

Eiger Extreme Felstrum (Mammut) Lezecká bunda ze shellu s unikátním spirálovitým zipem (YKK). Lehká a prodyšná s vynikajícími voděodolnými parametry. Bunda Snaefell (66° North) Bunda z  nového materiálu NeoShell od firmy Polartec. Nepromoková a zároveň prodyšná bunda výjimečně zdařilého střihu. Vector (Pieps) Nová generace lavinového vyhledávače přední firmy v oboru. 4 antény, podpora GPS, provoz na akubaterii (rozšiřitelnou pro případ dlouhé expedice i o externí tužkové baterie). Upgrade softwaru. Jasný krok do budoucnosti lavinového vyhledávání.

Černý diamant, neboli Black Diamond byl kdysi typicky lezeckou firmou (camaloty, skoby, stoppery, atd...). Dnes spektrum jeho produktů zasahuje do dalších outdoorových aktivit.

své novinky, obchodním partnerům a  novinářům nejraději. Konkurence je veliká, nové trendy všude kolem, čím více zmínek v médiích, tím lépe. Některé managery znám celkem dobře, jiné méně. Navíc, někteří u nás inzerují, jiní se teprve nesměle chystají. Nejradši bych opravdu udělal radost všem. Zejména potom našim firmám, které si skvěle vedou při mezinárodním srovnání. Ale to bohužel zkrátka nejde. Vypomůžu si oceněními a ilustračními fotografiemi. Každý

Podrobnější informace (celé tiskové zprávy) najdete na našem serveru. text

Tomáš Roubal

2o11 2o11 30.4. 30.4. -- 1.5. 1.5. 2011 2011 Vítejte Vítejte ve ve světě světě zvaném zvaném Petrohradské Petrohradsképadání padáníuž užpodeváté podevátésetkání setkáníboulderistů boulderistů všech věkových i výkonnostních kategorií nová oblast, 500 nových všech věkových i výkonnostních kategorií nová oblast, 500 novýchboulderů boulderů na ploše téměř kilometr čtvereční trojky i 8C lezení i party v kempu na ploše téměř kilometr čtvereční trojky i 8C lezení i party v kempu Prezentace: v kempu v pátek večer, na startu v sobotu od devíti do jedenácti Prezentace: v kempu v pátek večer, na startu v sobotu od devíti do jedenácti Zahrají: Faces are fiction, Vanmensonk, Ruttle bucket Zahrají: Faces are fiction, Vanmensonk, Ruttle bucket Příroda, kameny, pot, lidé, výkony, radost Příroda, kameny, pot, lidé, výkony, radost

57

Z ÁV O DY

SLOVÁCKÉ OUPN 2011 9. ROČNÍK OTEVŘENÉHO MISTROVSTVÍ SLOVÁCKA, RANKING ČHS 5. 2. 2011, UHERSKÝ BROD Když jsem začínal na podzim 2010 chystat letošní OUPN, vypadalo všechno v pohodě. Spolupráce na všech stranách fungovala. Lidi se skoro sami hlásili o práci. Měsíc před závodem se začalo všechno sypat. Odřeklo pár sponzorů, Rohožník, který měl i  letos

Eichmeier. To ostatní se už nějak dořeší – vždycky to nějak dopadlo, tak snad i letos nakonec budou nějaké ty prize money. V sobotu ráno se tělocvična pomalu, ale jistě zaplňuje závodníky. Holky mají prý konkurenci větší jak na MČR. To je nářez. A  co víc, asi

stavět, mně oznámil, že jde týden před závodem na další operaci s ramenem. Začal jsem se sám sebe ptát, jestli mně ty nervy stojí každý rok za to. Odvolávat, co jsem slíbil, ale nechci – přece jenom nejsme v pohádce a já nejsem král. Vzniklé problémy řeší pár telefonátů – cesty nakonec staví loňský vítěz Aleš Kala

čtvrt hodiny před uzavřením prezence se ve dveřích ukáže kudrnatá hlava na vysokém těle. PŘIJEL! Adam Ondra je tu! Zdánlivě by to mohlo kluky trochu štvát, protože takto je o vítězi vlastně rozhodnuto, na druhou stranu – kolik mají možností si s  jedním z  nejlepších lezců na světě zazávodit? A teď je už vlastně úplně jedno, že to bude na jakémsi rankingu v Brodě. Všechny starosti s předzávodní přípravou jsou zapomenuty. Můžeme začít! Kvalifikace, lezená flash, byla letos trošičku přísnější než v předchozích letech. Silná děvčata to ale nijak nerozhodilo a většina z nich si s trochu natahovacími kroky poradila. Vypadla pouze jediná a do semifinále postupuje zbylých 11. Mužská část startovního pole to měla o poznání složitější a vytrvalostní pasáž ve stropě setřásla celou řádku závodníků. Postupového topu dosáhlo nakonec 12 borců, devět nepostoupilo. Po krátké technické pauze, vyplněné vyhlášením prvního vítěze divácké soutěže, bylo zahájeno ženské semifinále. Celkem ostrá semifinálovka za „cosi kolem 7b“ holky pořádně prověřila. Děvčata se s  cestou prala docela statečně. Svobodová, Pavlincová a  Peltrámová nakonec dokázaly topovat. Spolu s nimi se do finále probojovaly Růžičková, Scheuerová, Ondrová, Vlčková, Vincourková a Pokorná. Během krátké pauzy naházeli pomocníci mistra stavěče na stěnu chyty v kombinaci odpovídající

58

mužskému semifinále. Pak už jen šlo o to, kteří dva závodníci z těch dvanácti nedolezou dost vysoko. Vcelku podle očekávání topoval Adam Ondra. Stejný kousek se povedl v pohodě lezoucímu Zdeňku Ustohalovi. Filip Halas sice dolezl do posledního chytu, ale nedokázal zapnout závěrečné preso. Spolu s touto trojicí se do finále probojovali Binter, Potěšil, Ličko, Pekárek, Uher, Uřídil a Václav Peltrám. Do čtyř padla. Tedy jak pro koho. Pomocníčci vyběhli na žebříky a plošinu a začali montovat finále. Kala šel na oběd a i já jsem se konečně na chvilku zastavil a dal si v  bufáči párek v  rohlíku. Sledoval jsem, jak těm mravenečkům nahoře jde práce od ruky a byl jsem spokojený. Teď už jenom, aby se nám to nějak moc nezdvojilo ve finále. Přesně v 16:00 přišly holky z izolace na prohlídku finálové cesty. Nasvícená stěna je přivítala dlouhou, dlouhatánskou cestou vedoucí traverzem na kýl, z něho do kouta bez noh, přelezem do kolmého, kde se opět vše rychle lámalo do obrovského převisu a  závěrečného asi desetimetrového stropu. Kroků milión. Obtížnost asi 8a. První problém v cestě byl již na konci kýlové části. Tady to postupně setřáslo Andreu Pokornou (9.) a za satelitem i Janu Vincourkovou (8.) a  Elišku Vlčkovou (7.). Kristýna Ondrová vypadala

zpočátku velmi dobře, zvládla i přesáhnout do kouta, ale dál už ji cesta nepustila a skončila šestá. O značný kus dál se dostala Veronika Scheuerová, která atakovala první chyty nekonečného stropu (5.). O  krok dále se přes bílou bouli dostala Petra Růžičková (4.). Veronika Peltrámová statečně zabojovala v těžkém boulderu v první ponorce a po zásluze se tak vyšvihla na bednu (3.). Tereza Svobodová se dokázala probojovat až těsně za druhou ponorku stropu, a to ji vyneslo na druhou příčku. Nejlépe se s finálovou cestou popasovala Andrea Pavlincová, které k závěrečnému krýglu scházel už opravdu jenom kousíček – jednoznačné první místo. Několik minut před šestou nastoupili na obhlídku finálovky muži. I na ně čekala na stěně nekonečná cesta, čítající přes 60 kroků. Všichni byli zvědaví na výkon světového fenoménu našeho sportu Adama Ondry a  také na to, jak dopadne souboj o umístění za tímto kouzelníkem z Brna. Hned úvod finále začal ve velkém stylu Vojta Ličko, který využíval bravurně své extrémní délky a mnohé těžké kroky prostě vynechal. Lezl tak dlouho až k vrcholu kýlu, až se dostal do pozice vysoko nad poslední zapnutou expreskou a další již nedokázal cvaknout. Následoval let nízko nad zemí a mys-

ADREX ICE RUN 2011 MČR V LEZENÍ V LEDU NA RYCHLOST

lím, že minimálně jistič se docela vyděsil. Jak se však později ukázalo, Vojta si svým odvážným kouskem zajistil velmi dobrou pozici a z desátého místa v semifinále se zlepšil na celkové 7. Senior Václav Peltrám (43 let) spadl poměrně brzo po technickém traverzu na začátku cesty a skončil 10. Ve stejném místě jako Peltrám vypadl i Martin Uřídil a jen díky lepšímu semifinále byl nakonec 9. Těžký kříž do protáhlé díry v půlce kýlu zastavil Dominika Uhra (8.). Staňa Pekárek dolezl do stejného místa jako Ličko – ovšem dokázal zapnout a díky lepšímu semifinále byl nakonec 6. Petr Potěšil atakoval konec kýlu – 5. Filip Halas se téměř dostal do relativně snadnější pasáže v nástupu do stropu, ale setřásl jej nepříjemný žlutý bekhend a on skončil na nevděčném 4. místě. Excelentní výkon předvedl ve finále Tom Binter, který s přehledem a  jednoznačnou převahou přelezl kýl a spadl až na konci těžkého boulderu na konci první ponorky (3. místo). Parádně zalezl i Zdeněk Ustohal. I přesto, že vypadal na začátku cesty několikrát dost marně, vždy si dokázal se svým malým vzrůstem poradit a  akrobatickými patami se nezadržitelně hrnul kýlem i stropem jako mašina. Překonal těžký boulder v první ponorce a hrnul to dál. Přelezl i druhou ponorku a setřásl ho až velmi náročný závěr – nádhera a druhé místo. Posledním finalistou byl Adam Ondra. Nikdo nepochyboval o  jeho jasné převaze nad zbytkem startovního pole. Ovšem to, co Adam v  cestě předvedl, bralo dech. Lezl rychle, přesně, snad se ani nezadýchával. Jako

nic se cestou s  obtížností někde kolem 8b prošel a po nepopiratelném topnutí v závěrečném krýglu se vydal na tréninkový návrat cestou. O vítězi nebylo pochyb. Najednou zhasnou světla. Od mixážního pultu se spustí „Hepy bérzdej tu jůůů…“ a boďákem nasvícený Adam je spouštěn k dortu s osmnácti svíčkami, který mu přináší švarná děvčica v šatečkách. Jo, jo – jeden z nejlepších lezců světa slaví dnes plnoletost. Adam sfoukne svíčky a já mu jdu ještě popřát s půlčákem té nejlepší slivovice. Připíjíme si. Přeju Adamovi všechno nej a silné prsty. A taky mu děkuju, že poctil náš závod svojí účastí. Závěr jak z amerického filmu. Aj slzu jsem musel zatlačit. Poděkování patří: Aleši Kalovi Eichmeierovi za parádní cesty, Vojtovi za super paměť, Jenysovi, že svůj osobní úspěch obětoval na oltář úspěchu celého závodu, závodníkům, že přijeli, všem z HOUBu, že pomohli a sponzorům, že sponzorovali. Speciální osobní dík patří Mackovi, Matesovi a Filkovi.

Už potřetí se umělý led pod Vírskou přehradou stal dějištěm zimního závodu v  ledolezení na rychlost. Podruhé jako mistrovský závod České republiky. Pro závodníky byla i přes předchozí nepříznivé podmínky připravena jedna cca 20 m dlouhá kvalifikační cesta v obtížnosti WI 2-3 a pak jedna finálová linie dlouhá téměř 35 m v obtížnosti WI 2 – 3. Bohužel vzhledem k proměnám teplot, které se v průběhu ledna hodně rychle za sebou střídaly, nebyl led nejlepší kvality, a tak se cesty v průběhu přelezů dost měnily. Ale to ani při nejlepší vůli nemohli organizátoři ovlivnit. Celkem z  kvalifikace, do které nastoupilo 32 závodníků, vzešlo 5 finalistek a 10 finalistů. V  ženách byl velký boj o  druhé místo, který nakonec skončil ku prospěchu brněnské závodnice Martiny Kratochvílové proti Zuzaně Hájkové o necelé tři vteřiny. Pro vítězství si suverénně vyběhla naše nejlepší závodnice v ledolezeckých disciplínách Lucka Hrozová. V  mužích bylo finále ještě dramatičtější, nechyběly pády i  přešlapy vymezené trasy, a tedy i diskvalifikace. Led WI 2 – 3 je lehký, ale lézt v  plném tempu, neudělat chybu a ještě nevyběhnout z určené trasy je i na tak lehkém ledu někdy problém. Jako první se na start postavil Honza Pacík. Hned v první změně směru trasy zasekl mimo a nakonec se neubránil pádu v horní, strmější části cesty. Z devátého místa po kvalifikaci nastoupil loňský vítěz Radek Lienerth, po zpomalení v závěru kvůli doštípanému ledu měl vylezeno za 54:32 a bylo jasné, že se začalo závodit. Pavel Hartman z Poličky naběhl ve velkém stylu, ale na změně směru zasekl mimo. Ačkoli

byl už výsledek ztracený, chtěl dolézt cestu pro diváky, nakonec však spadl s vylomeným ledem v horní části cesty. Z dalších finalistů se na vrchol podívali Lukáš Pálka, Tomáš Kryštof, Zbyněk Kovařík a hlavně Pavel Centko. Pavel poté, co v prvním ročníku zlomil mačku, v druhém spadl z chodecké pasáže v půli cesty a patřil k největším smolařům závodu, poprvé finále dokončil. Z druhého místa nastoupil nejstarší účastník závodu Libor Hroza, rozběhl se ve velkém tempu, ale úplné vyběhnutí z  trasy do vnitřního oblouku povinné zatáčky ho vyřadilo. Čas měl o půl vteřiny lepší než doposud vedoucí závodník, ale bohužel byl diskvalifikován. Jako poslední nastoupil domácí Milan Dvořáček. Do svého pokusu dal všechno a věděl, že to nepůjde jinak než naplno. Proběhl spodní i  střední částí stěny a  pod vrcholem v doštípaném ledu musel trochu zariskovat. Ale vyplatilo se. Časem 52:90 se stává vítězem Adrex Ice Run 2011, a tedy i mistrem republiky v lezení v ledu na rychlost. Takže pro letošek vše a v příští sezóně na konci ledna znovu ve Víru. Podrobnější info o akci i propozice příštího ročníku naleznete na www.adrex.cz. text

Zoban

Výhercem soutěže vyhlášené firmou Directalpine v minulém čísle se stává Ondřej Bernatík, gratulujeme!

Partneři akce: Singing Rock, Garra, Hudy sport Zlín, AIX, Triop, Yate, Barvy laky R. Večeřa UB, Beal, Pivovar Janáček, Vichr production, Green sport, Montana, Chimpanzee, Nový průvodce Moravské skály, Lnice, Em net, HO T. J. Sokol UB, ČHS Více na www.oupn.wz.cz text foto

Břéťa Lebloch archiv autora

59

Z ÁV O DY

DRY TOOL CUP BRNO 2010 „HYSTÉRIA JEDNOHO PODUJATIA“ Loni v prosinci na posledním Drytool Cupu v  Bratislavě už bylo téměř jasné, že Aupark se po devíti ročnících pro drytooling uzavírá. Takže Brno, plánované na podzim 2010, nebude jeho doplněním, ale náhradou. Po devíti letech závodění v Auparku a řadě dalších se tak poprvé objevuji v roli organizátora, stavěče, spíkra a  vůbec takové té děvečky pro všechno. Ferda mravenec, práce všeho druhu. Očekávám, že příprava bude jednoduchá. V  říjnu to nahodíme na trénink, pak měsíc Nepál a  jak přijedu v listopadu z cest, dostaví-

me tréninkovky, necháme místo na závodní cesty, to aby si kluci i holky zalezli, no a  týden před závodem to z plošiny nahodíme. Deset cest, pohoda. V pátek 3.12. se po**ala plošina. Takže následoval týden praktického tréninku haulování, výškařiny z lana atd. Veliká krása. Dějství první – kvalifikace Trochu komplikovanější počasí na cestách a nějaké rýmičky zapříčinily, že na start se místo avizovaných 34 závodníků postavilo pouze 30. Což i  tak je účast naprosto excelentní. Někteří sice museli po cestě nechat

jedno auto po návštěvě příkopu a po jednom veledlouhém sklouznutí odtáhnout zpět domů a přijet druhým, ale i tak stihli odlézt kvalifikaci a  někteří dokonce posléze dolézt pro medailové pozice. Pro kvalifikaci mužů bylo připraveno celkem pět cest v  obtížnosti od cca M6 po M8+. Ženy si zalezly na celkem třech cestách od M4 po M6. Dlouhé metry cest a poměrně tvrdé časové limity znamenaly žádné klepání, ale hlavně lezení.Výsledkem bylo osm finalistů pohlaví mužského a pět finalistek pohlaví ženského. Dějství druhé – hlavní Po krátkém intermezzu ve formě paralelního závodu na rychlost, který byl atraktivní jak pro závodníky, tak i pro diváky, zahajujeme finále.

Jako první začaly ženy. Cesta vedla na drytooling poměrně nezvykle ve velmi mírně převislém profilu a  převážně po kamenných chytech v  klasifikaci cca M9. První dvě z  pětice finalistek Mária Šoltésová a Tjaša Kosič padají z prvních kamenných chytů v půli cesty. Z trojice nejlepších, které všechny topovaly kvalifikační cesty, nastoupila jako první Jitka Mázlová. Zkušeně si poradila se spodní částí cesty, přelezla první úsek po kamenných chytech a začala řešit delší krok za spoďák. Po chvíli vymýšlení nahodila nohu do čtyřky, ale bohužel ne na ruku, ale na zbraň. Takže sice vylezla ještě až na dva chyty pod vrchol, ale bohužel jako nejvýše dosažený jí mohl být započítán spoďák. Předposlední nastoupila Lucie Hrozová. Spodní pasáž lezla poměrně nejistě a v bouldru za spoďák, který znamenal stop pro Jitku, po chvíli vymýšlení nahodila čtyřku na ruku a pak už elegantně a velmi klidně dolezla až do topu. Jako poslední nastoupila domácí Martina Kratochvílová z  HO Lokomotiva Brno, jejíž součet topových časů v  kvalifikaci byl nejrychlejší. Suverénně se prošla spodní částí cesty, ale potom jí v  půlce cesty několikrát střelila noha a  jednou zbraň. Se štěstím a velkým nasazením nepříjemné místo ustála a pokračovala dál. Spoďák s velkou rezervou přešla bez problému bez čtyřky, ale boj ve střední části cesty ji stál příliš sil, a tak nakonec padá dva chyty pod vrcholem. Vítězkou a mistryní ČR v drytoolingu na obtížnost se tak stala Lucie Hrozová, druhou zůstala Martina Kratochvílová a třetí Jitka Mázlová. Na finále mužů se diváci přesunuli pod vedlejší část stěny a mohli zaklonit hlavy k velmi, ale velmi vzdálenému topu. Cesta střídala jak silové traverzy na převislých deskách, tak na závody neobvyklé technické pasáže v  kolmém. Celková délka zhruba dvacet pět metrů lezení, klasifikace kolem M10 a  časový limit 15 minut. Jako první nastoupil Jozef Leško. Elegantní, rychlé lezení, bez problémů díky své délce řeší dlouhý tah za spoďák, ale první kamenný chyt znamená konec nadějí. Prostě kamenné chyty připravené speciálně pro tento závod umí pekelně klouzat a  výška závodníka může být pěknou překážkou, když se máte naskládat do stupů. Dalším v pořadí je Mano Grajciar. V Bratislavě poslední roky vždy stavěl, a tak je rád, že konečně může závodit. Trochu trápení ve spoďáku

60

a pak na kamenných chytech, ale nakonec se dostává až do střední části stěny, kde se přechází přes zavěšenou desku na protilehlou část. Ale tady mu dochází síla a Mano se jako správný chlap vrací vzduchem. Další nastupuje Adrian Zvara, mladý a  talentovaný lezec z  bratislavského ABC. Nástupovou desku zvládá s přehledem a v pohodě, nález do stěny bez problému, ale najednou je namotaný ve čtyřce, kde to není nutné, uspěchaný další krok a sklouznutý cepín z oblého chytu. Po stáhnutí lana nastupuje domácí Tomáš Lenc z  Lokomotivy Brno. V  desce začíná trochu opatrněji, s rozvahou nalézá do stěny a v dobrém mezičase dolézá k prvnímu bouldru za spoďák. Tady ale chybí Tomovi výška, a  tak musí chybějící centimetry nahradit sveřepostí a silou. Zkouší a vyklepává, znovu nalézá a  znovu vyklepává, neuvěřitelný boj a demonstrace vytrvalosti. Nakonec snad třicet vteřin před koncem limitu dynamicky doskakuje další chyt, ale bohužel, čas je neúprosný. Každopádně si svou odhodlaností a  bojovností získal u diváků velké uznání a tím, že krok dal, i velké vítězství pro sebe. Ze čtvrté pozice po kvalifikaci nastoupil Janez Svolšak. Jako jediný leze v pohorkách a s klasickými mačkami. Na nabídku zapůjčení lezeček reaguje s  díky a  odmítnutím, že na ně není zvyklý. Spodní traverz v pohodě, nalézá do stěny, krok za spoďák rychle, ale rozvážně přesahává a postupuje do střední části stěny. Jedna čtyřka za druhou na traverzu, ale v závěru už se přece jen projevuje váha těžkých bot a maček, a tak těsně před přechodem do protilehlé stěny Janez padá. Každopádně jméno Janez Svolšak bych si zapamatoval, protože myslím, že o  něm v  kontextu lezení v horách ještě určitě uslyšíme. Slovinskému lezení v  Brně rozhodně ostudu neudělal. Jako další nastupuje druhý z kvalifikace, Mirek Matějec. Při pořadí postupujících do finále nám totiž zařádil tiskařský šotek a  na první místo chybně zařadil Antona Suchého. Na šotka jsme přišli, Antona přesunuli na druhé a až v průběhu finále zjistili, že měl být třetí. No, ale mezitím už byl v cestě Míra Matějec. S přehledem řeší jedno záludné místo za druhým, vyklepání v posledním dobrém chytu ve stěně a hurá do traverzu. Perfektní technika, rychlé cvakání, ale nakonec ho dostane poslední díra v  desce a stejně jako pro Janeze nedosažitelná protější stěna. Předposlední nastupuje Anton Suchý. Záchranář

z Vysokých Tater a budoucí horský vůdce. Trám, boule, spoďák, kameny, prostě radost sledovat. Chvíle napětí, zda jako první finalista přeleze do stěny, nicméně nakonec končí ve stejném místě jako Míra Matějec a Janez. O pořadí tak rozhodne výsledek z kvalifikace. Posledním je nejlepší lezec z  kvalifikace, několikanásobný vítěz z Auparku, Juraj Švingál. Cestu řeší od prvního kroku nekompromisním stylem, který neznamená nic jiného, než že Ďuri chce vidět TOP, a  to nejlépe z  bezprostřední blízkosti. Místa, v  kterých někteří finalisté bojovali, přelézá s velkou rezervou, a je tak vidět, že vítězství v  Bratislavě nebyla dílem náhody. Nalézá do středového traverzu, místa, kde spadli závodníci před ním, a zbraň je zaseklá v „rampouchu“ na protější stěně. Podle reakce diváků je mu jasné, že je první, už ví, že by nemusel dál, ale je potřeba si zazávodit ještě s jedním soupeřem – sám se sebou. S nakoupenými bandaskami přelézá kamenné chyty, spoďák a dlouhý krok do závěrečné stropové pasáže, ale nakonec dva kroky pod topem vítězí gravitace. Nádherný zážitek pro diváky, super zalezení pro Ďuriho a důstojné zakončení závodu. Dějství třetí – poslední Co závěrem? Snad jen, že doufám, že si všichni závodící dobře zalezli, což byl asi hlavní cíl celé téhle taškařice. Takže ještě jednou díky všem, kteří přijeli, díky všem, kteří pomohli s organizací, tedy členům HO Lokomotiva Brno a týmu lezeckého centra Klajda. Velké poděkování pak patří hlavním partnerům této akce, tedy statutárnímu městu Brno, Nákupnímu a  zábavnímu centru Olympia (Somerston s.r.o), firmě SUN TECHNOLOGY s.r.o a ČHS. Nemenší dík pak řadě dalších, kteří pomohli ať finančně, materiálem, nebo „jen“ svým časem a silami. Podle všeho se už můžeme těšit na druhý ročník, který se uskuteční 10. 12. 2011 opět jako mistrovství České republiky a  závod bude započítáván do seriálu Evropského poháru v drytoolingu. Podrobnosti o uplynulém ročníku a informace k závodu v roce 2011 naleznete na stránce hlavního organizátora akce, HO Lokomotiva Brno: www.lokalka.eu.

text foto

Radek Lienerth autor

MISTROVSTVÍ SVĚTA CLAUT

18. 2.25. 2. 2011

Italské Claut v  provincii Belluno hostilo minulý týden nejlepší skialpinisty světa. Česká výprava letos čítala pouze tři jména, kadeta Dominika Sádla, juniorku Petru Volfovou a „Espoirku“ Karolínu Grohovou. Všichni tři závodí za oddíl AKLVK ALPINE PRO SKI TRAB z Janských Lázní. Původně je měli na světový šampionát doprovodit ještě Radek Groh a Michal Štantejský, ale v prvním případě z osobních a ve druhém z  pracovních důvodů do Itálie nakonec neodcestovali. Česká republika je po čtyřech letech bez medailového umístění, i když k  nim měli závodníci v  několika případech velmi blízko. Původně se mělo začínat v sobotu sprinty, ale ve čtvrtek a v pátek napadlo velké množství čerstvého sněhu a úvodní závod byl odložen na pozdější termín. Prvním závodem tak byl v neděli seniorský „Team Race“ dvojic, ve kterém neměla naše výprava zastoupení. V pondělí 21. února se na start závodu jednotlivců postavili Dominik Sádlo a Petra Volfová. Čekalo je vystoupání 1000 výškových metrů, rozložených do třech stoupání, s  následnými sjezdy v  neupraveném terénu. Pro Dominika to byla premiéra v  reprezentační kombinéze a  vedl si výborně. Celou dobu se pohyboval na dohled od svých největších soupeřů v kategorii a nakonec skončil na šestém místě. Petře Volfové naopak závod nevyšel podle představ a obsadila čtrnáctou příčku. Na úterý byl naplánovaný „Vertical Race“. Trasa byla pro všechny kategorie stejná, vedla pouze do kopce, většinou po sjezdovce, s několika úseky ve volném terénu i s vloženým výstupem na botách. Závodníky čekalo převýšení 540 metrů. Vedle Dominika a Petry se na start postavila i Karolína Grohová, reprezentantka v běžeckém lyžování, která si na Mistrovství světa

Knihy a vše ostaní o horách a lezení

ve skialpinismu po domluvě s trenéry pouze „odskočila“. Pro ni to byl letos první závod na skialpinistických lyžích, navíc poprvé v kategorii do třiadvaceti let. Dominik Sádlo i  ve Verticalu potvrdil svoji letošní formu a  obsadil v  nejmladší kategorii kadetů sedmé místo, minutu od bronzové medaile. Petra Volfová do cíle došla jako sedmnáctá juniorka. Odpoledne startovaly dospělé kategorie a Karolína Grohová dokázala vybojovat čtvrté místo. Byla tak nejblíže medailovému umístění z  českých reprezentantů na letošním šampionátu. Na stříbro jí chyběla minuta, na bronz padesát sekund. Ve středu se závodilo ve sprintu a na ten se naši závodníci hodně těšili. Úvod po startu vedl na lyžích, ty se po polovině závodu nasazovaly na batoh a konec stoupání zase závodníci absolvovali na lyžích se stoupacími pásy. Po sundání pásů se do cíle dojíždělo z  kopce mezi brankami. Převýšení trati bylo pouze 85 metrů, časy nejlepších na kolo byly okolo třech minut. Z ranní kvalifikace ale dokázal postoupit pouze Dominik Sádlo, Karolíně Grohové krátce po startu v kvalifikaci praskla přezka na botě, a tak se do finále – stejně jako Petra Volfová – neprobojovala. V  odpoledním finále jsme tak měli pouze jedno želízko v ohni, a to si nevedlo vůbec špatně. Po dobrém startu mu ale jeden ze soupeřů strčil v tlačenici hůl do lyže a  poslal tak nechtěně Dominika k zemi. Ten se po pádu rychle zkoncentroval a začal za povzbuzování diváků postupovat dopředu, ale na lepší než páté místo mu to na krátké trati ve finále už nedalo. Karolína Grohová obsadila šestou příčku, Petra Volfová skončila dvanáctá. To bylo poslední vystoupení českých reprezentantů na letošním Mistrovství světa ve skialpinismu. Příští světový šampionát připravují pořadatelé v nedalekém Rakousku, snad se povede navázat na úspěchy z minulých let a reprezentace přiveze domů opět některou z medailí. text foto

Štěpán Pleskač www.skimo.cz

61

Z ÁV O DY – D Ě T I

VSETÍNSKÝ POHÁR 2011 Do tělocvičny ve škole v Luhu přijelo na závody v lezení na obtížnost 42 závodníků ve věku od 7 do 18 let z  pěti moravských měst v  okruhu 36 km. Závody vpravdě regionální, ale s atmosférou velkého klání. Pro mladé lezce jsme připravili pětici kvalifikačních cest v obtížnosti od 4+ do 6+. Během dvou hodin si každý sám určil pořadí lezených cest a do karty závodníka mu byly zapisovány dosažené chyty. Fronty u  lehkých cest, někteří se neumí navázat, tu chlapec skáče letmo z  žebřin, neznámá holčička mi přepočítává medaile nebo: „Strejdo, a  kdy bude ten řízek?“ Závody pro děti mají těžko popsatelnou atmosféru. Čas neúprosně ukrajuje den, který připravujeme celý měsíc. Těší nás úspěšné přelezení každého závodníka

a povzbuzujeme i soupeře z jiných oddílů. První odevzdané karty závodníků přepisujeme do počítače a  podle koeficientu obtížnosti vyskakuje na monitoru desítka finalistů, mezi nimi i dvě dívky. Teprve nyní pořádně trneme, jak se podařilo „postavit“ finálovou cestu. Na stěně, která svojí výškou nepřesahuje sedm metrů, je oříšek a výzva vytvořit finálovou cestu s  technickými kroky pro kluky i  holky. Houbovi se podařilo natáhnout cestu na neuvěřitelných 14 metrů po mikrochytech a stupech, takřka v celé délce v kolmém profilu. Pracovní název Kapky krve je výmluvný a rozhodně se nikdo netlačí do předlezení cesty. První dva finalisté padají na druhém a třetím chytu. Následuje výkon Dominika Kaliny (14 let) z  Rožnova p. Radhoštěm,

který končí až na šestém chytu. Na chvíli jsme se uklidnili, že to přece jen půjde, ale následně Adam Janovský (17 let) a Víťa Kučera (16 let) dávají za potlesku ostatních závodníků jako první a  jediní top. Narychlo připravujeme superfinále, v němž o tři chyty vítězí Adam. U počítače mezitím úspěšně zápolí s výsledky Hanka a třídí lezce podle tří věkových kategorií, zvlášť chlapce a dívky. Objevují se shody dosažených bodů a  následují poslední duely o druhá a třetí místa ve dvou kategoriích. Posledním krokem dne je napsat osmnáct diplomů, předat medaile, ceny a pohár, který za největší bodový zisk získali Adam a Víťa pro 155. HO Vsetín. Děkujeme všem vedoucím oddílů, závodníkům za každoroční účast a samozřejmě za ceny časopisu Montana, Hudy sportu Zlín, Hannah, LPT system s.r.o. a městu Vsetín. text foto

Igor Haša archiv autora

Kategorie 1 – 10 let 1.

Slezáková Lenka, Rožnov pod R.

2.

Štůsková Vanda, Rožnov pod R.

3.

Matějčková Šárka, Vsetín LUH

1.

Slezák Ondra, Rožnov pod R.

2.

Vaculík Andrej, Vsetín LUH

3.

Facek Tomáš, Rožnov pod R.

Kategorie 11 – 14 let 1.

Hejdušková Anička, Vsetín LUH

2.

Horáková Zuzana, Vsetín LUH

3.

Michoňková Lucie, ZŠ Šafaříkova

1.

Kalina Dominik, Rožnov pod R.

2.

Dobiáš Filip, HO Příbor

3.

Kowalczyk Ondra, HO Příbor

Kategorie 15 – 18 let 1.

Morbitzerová Míša, HO Lipník

2.

Jarnotová Petra, HO Příbor

3.

Hanzelková Tereza, Rožnov pod R.

1.

Janovský Adam, HO Vsetín

2.

Kučera Vítězslav, HO Vsetín

3.

Kresta Filip, HO Příbor

DOMAŽLICKÉ BOULDEROVÉ KLÁNÍ DĚTÍ Vsetínský pohár – společné foto závodníků

Horolezecká 24hodinovka na kole Zkuste, co ve vás je před letní lezeckou a trekovou sezónou! XIV. ročník Mistrovství republiky horolezců se pojede na Třech Studních 4.–5. 6. 2011. Startovat mohou jednotlivci a dvoučlenná družstva, ale musí vydržet jezdit 24 hodin na okruhu, dlouhém 21 kilometrů, částečně po dobrém, částečně po špatném asfaltu. Veškeré informace včetně výsledků minulých ročníků najdete na: www.montanaklub.cz Radek Jaroš a Jura Havel za pořadatele

62

Dne 5. 3. 2011 proběhl druhý ročník dětských lezeckých závodů na boulderingové stěně v  domažlickém sportovním klubu Rodeo. Pětadvacet dětí z  celého plzeňského regionu, rozdělených do tří kategorií, soutěžilo na dvanácti cestách o postup do finále. Ráno se neslo ve znamení velkého očekávání, jak v řadách závodníků, tak i pořadatelů, kteří předešlého dne stavěli cesty do ranních hodin a teď jen doufali, že obtížnost cest bude úměrná výkonnosti hlavně těch nejmladších lezců. Kdo nikdy nestavěl cesty pro děcka, tak si snad ani nedokáže představit, do jakých kroků se člověk dostane při stavbě cest pro prvňáčky a co srandy si to při tom užije. ☺ Ráno tak byla určitě nervozita i  na straně pořadatelů, kteří sledovali první kroky závodníků, ale naštěstí se ukázalo už v  prvních minutách, že je většina z 12 cest lezitelných, a  závod se rozběhl naplno. Pozorování mumraje 25 dětí spolu s  rodiči i  prarodiči, kteří se chtějí podívat na jejich malého horolezce a nejlépe ho vyfotit v akční poloze, je doopravdy více než zajímavý. ☺ Kategorie nejmladších byla rozhodnuta v prvních 12 cestách a po

dvou a půl hodinách se šlo do finále, kde bylo velmi těsno. Kategorii mladých ovládly slečny z Domažlic a Plzně, které na tom byly výkonnostně téměř stejně, a  tak rozhodoval až vytrvalostní traverz tam a zpět. Nejstarších byli jako jediní rozděleni na chlapce a dívky a v obou kategoriích se ukázaly jako rozhodující větší zkušenosti plzeňských lezců. Celkově závody proběhly v přátelské atmosféře plné zábavy, což bylo smyslem celé akce. Kategorie nejstarší chlapci: 1.

Jiří Šimandl – Plzeň

2.

Jan Anderle – Domažlice

Kategorie nejstarší děvčata: 1.

Veronika Hálová – Plzeň

2.

Michaela Flieglová – Domažlice

Kategorie střední mix: 1.

Barbora Zemanová – Domažlice

2.

Tereza Kubátová – Plzeň

3.

Viola Chvalová – Domažlice

Kategorie nejmladších mix: 1.

Matěj Kraml – Domažlice

2.

Kájina Holá – Domažlice

3.

Anežka Fronková – Domažlice

TENDON CUP OLOMOUC 2011

Vítězové

Nejmladší kategorie v zápalu boje

Tereza Kubátová, Plzeň

Všem zúčastněným lezcům gratulujeme za předvedené výkony. Děkujeme všem sponzorům za pěkné ceny, a také všem rozhodčím, kteří pomáhali s organizací závodů. Sponzoři: Tilak, Singing Rock, Hannah, Humi Outdoor, Saltic, Warmpeace, TotalOutdoor, Mirec, Vertical save

2 700 Kč

Více informací a fotografií můžete najít na adrese: www.rodeosport.cz P.S.: Přesně měsíc před závodem dětí se uskutečnilo také klání dospělých na Vodárně. Konalo se pošesté, a to i přesto, že horolezecký oddíl Domažlice ukončil svoji činnost. Sešlo se pouze 15 závodníků, i tak byl však závod pěkný. Vítězem se stal Zdenek Blažek, druhý byl Pavel Zeman a třetí Vojtěch Adamec.

text foto

Zach archiv autora

Tak je to zase za námi. Teda skoro… Ostatní už mají „šábes“ a  přede mnou je poslední úkol. Úkol vpravdě nelehký, nejméně oblíbený, a to literárně prezentovat letošní závod Tendon Cup Olomouc, který se uskutečnil 12. 2. 2011 na naší – jak napsal(a) jistý(á) pisatel(ka) do diskuse na našich oddílových stránkách (www.kho.cz) – tragické stěně. Jelikož náčelník a top manažer přes závody Prdelinka Bubák zatoužil po repasi kotníku, dolehla tíha organizace na má rachitická bedra. A bez pomoci lidiček, kteří ukrojili ze svého volného času a dali všanc svůj nervový systém, bych se pravděpodobně nyní nacházel ve společnosti milých sestřiček v klídečku bohnického sanatoria. Tímto všem patří můj obrovský dík. No, co tak napsat nového o věci, která se periodicky opakuje a prakticky o nic nového nejde. Snad jen tolik, že sundávání a  čištění chytů, stavění cest a vůbec příprav se účastní každý rok méně a méně lidí (a já se jim ani moc nedivím… ). Předsevzetí se na to příští rok vysmrkat je stále pevnější a  pevnější. I když leckterý vykořisťovatel by zajásal, neboť při sníženém počtu pracovníků jsme dosáhli stejně kvalitních, ne-li kvalitnějších výsledků. V podstatě většina příprav probíhala tak hladce, až to bylo podezřelé, ale nakonec se vše podařilo výtečně. Dokonce letos došlo i na propagaci akce v médiích. Svůj hlas do olomouckého rádia propůjčil Vikošek a televizní star se stala z našeho Prdelinky. 101 + 5 mládežníků mimo soutěž lezli jak o  medaile, rozhodčí rozhodovali tvrdě a  spravedlivě, dav mohutně povzbuzoval a všecko odsýpalo (až na dvě superfinále) podle plánu, takže v  16 hodin mohlo dojít k  vyhlášení výsledků, které si případní zájemci můžou prohlédnout na webu ČHS v  kalendáři závodů. O  kvalitní a  hod-

notné ceny pro mládežníky se postaral v první řadě zaštiťovatel akce a český výrobce lan Lanex a.s., dále pak naši kamarádi se svými firmami papírnictví Asopol, prodejna horolezeckých a „autdórových“ (kua, to je hnusný slovo) potřeb Hortez Olomouc, známá firma Hudy sport Olomouc a taky Big SHOCK. Po vyhlášení se „pozůstalí“, čili nezmizevší borci a borkyně vrhli na přelézání a zkoušení cest, organizátorům se ze srdcí vysypala tatrovka šutrů, oddechli si tak, že v tělocvičně bude dva roky průvan a mohl začít tradiční pozávodní regenerační horovalentýnský večírek. Ráno vše uvést do provozuschopného stavu a začít se bát, že za rok zas… text foto

Bín (David Ševčík) Kateřina Lužná

H O V O RY Z   M O N TA N Y

P Ř E D P L A T N É 365,– za šest po sobě jdoucích čísel. Peníze je nutné odeslat tak, aby bylo možné identifikovat plátce. Abonentům k tomu slouží jedinečný variabilní symbol, který najdete na štítku s adresou na obalu zaslané Montany. Noví abonenti si mohou toto číslo (po zadání relevantních údajů) nechat vygenerovat na stránkách: www.montana.cz nebo si je nechat přidělit v redakci ([email protected]). Platit můžete bankovním převodem na účet číslo: 169897423/0600, poštovní poukázkou typu C (na adresu redakce) nebo poštovní poukázkou typu A (na účet).

Jako časopis jsme byli vždy apolitičtí. Znám lezce s firmami s miliónovými obraty, někteří, ještě pravicovější, sedí v  dozorčích radách polostátních firem, jiní zase přežívají na sociálních dávkách, často i v cizině. Lezení je to, co je spojuje, a to je dobře. Vláda zvýší daň z přidané hodnoty v nižší sazbě, mimo jiné i u tiskovin. V minulých letech se DPH zvedalo z 5 % na 9 % a nynějších 10 %, a to beze změny výsledné ceny Montany. Právě hlásili v rádiu, že od příštího roku stoupne tato daň na 14 %, od roku 2013 potom na 17,5 %. Nepotvrdily se tak nejčernější předpoklady, že bude DPH zvednuta již od října tohoto roku, a to nehle-

PRE NAŠICH SLOVENSKÝCH ČITATEĽOV Predajná cena Montany je vyššia než v ČR, pretože časopisy idú cez dve distribučné spoločnosti. Nech už si o  tom čokoľvek myslíme, nemôžeme s tým nič robiť. Iba pokiaľ Montanu zakúpite u nás, môžeme garantovať rovnaké podmienky, ako pre českých čitateľov. Preto je najvýhodnejšie si Montanu predplatiť. Číslo nášho účtu pre predplatné na Slovensku je: 3002 850 301/3100 – Volksbank V  prípade, že ste sa pre predplatné rozhodli, môžete poslať peniaze na účet. V tom prípade pošlite na: [email protected] adresu pre dodanie časopisu a informujte sa na variabilný symbol platby. Po zaregistrovaní vašej platby môžete využívať všetky výhody určené pre predplatiteľov. Vďaka, Montana www.montana.cz

ČASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAŘE

2/11 (č. 132) ročník XXII (Hotejl XLV)

Vydavatelství a redakce: Moravské náměstí 13, 602 00 Brno

www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpečný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé při jeho provozování. Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.

dě na nasmlouvané ceny tisku, distribuce i vybrané předplatné. Možná pomohlo, že někteří z nás podepsali petici proti zdražování tiskovin (link na ni byl i na našem webu), ale pravděpodobnější je, že vše bylo už dopředu tak nějak domluveno a nakonec to ne-

Vydavatel a šéfredaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333, 605 261 390 e-mail: [email protected] Jednatel a zastoupení na Slovensku: Jiří Růžička tel.: 541 243 333 e-mail: [email protected]

dopadlo tak zle, jak se zprvu zdálo, takže bychom vlastně měli být rádi. Skeptik by řekl, že v zemi, kde je již od středověku prakticky vše vytěženo, není radno zdražovat informace, neboť právě ty nás zvýhodňují oproti konkurenci. Také by se dalo rýpnout, že si máme na ceny vyšší než v okolních zemích zvykat postupně a že od roku 2013 jsme u nižší DPH deset procent nad průměrem EU. Tak či onak, zvednutí daně se bude muset promítnout do výsledné ceny tohoto časopisu. Stojí však za připomenutí, že předplatné Montany je na šest po sobě jdoucích čísel a pro odvedení

Texty posílejte na: [email protected] Sekretariát: Radim Výrubek e-mail: [email protected] Stálí spolupracovníci: Jiří Novák, Vilém Pavelka, Martin Stolárik, Mike Jäger, Petr Piechowicz, Martin Krejsa, Hermann Erber, Tomáš Kerlin, Iva Šemberová Jazyková korektura: Eva Bublová Grafická úprava a sazba: Martina Petrová [email protected] © autoři článků

DPH je rozhodné datum platby na náš účet. Takže, když už se musíme takto za pochodu neustále vypořádávat se změnami a  nejste-li našimi abonenty, vězte že: Teď si předplatit Montanu vyjde levněji než za pár měsíců. S přáním hezkého jara

Za věcnou správnost příspěvků zodpovídají jednotliví autoři. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit obdržené články na Internetu. Tisk: EXPODATA-DIDOT, spol. s r.o. Vychází 6x ročně cena výtisku 69 Kč, roční předplatné 365 Kč ISSN 1212-7957 Registrováno MK ČR pod číslem E5208 ze dne 6.4.1990. MIČ: 46913.

Od 1. 1. – nová služba na www.montana.cz Každý pracovní den, nejpozději v devět ráno vám přinášíme přehled novinek z vybraných webů.

64

Posíláte-li k otištění článek svého kamaráda, vždy se ujistěte, že on s tím souhlasí. Není v našich silách kontrolovat identitu všech přispěvatelů. Denně odpovídáme na desítky žádostí, chcete-li, abychom vám odpověděli co nejrychleji, zkuste se řídit podle následujícího klíče:  Když nevím: [email protected] nebo telefon do redakce +420 541 243 333  Dotazy na předplatné, fakturace, distribuce atp.: [email protected] nebo +420 603 553 868.  Články, připomínky, náměty na zajímavá témata: [email protected].  Grafika, sazba: grafi[email protected]  Inzerce, stížnosti, pozvání na kávu apod.: [email protected] nebo +420 605 261390, +420 775 261390

Bankovní spojení: č.ú. 169897423 kód banky: 0600 název účtu: Montana – Tomáš Roubal Distribuce v ČR: společnosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & KAPA, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. předplatné přes www.horokupectvi.cz Příští číslo vyjde 10. 6. 2011

Textová uzávěrka č. 3/11 je 6. 5. 2011 Uzávěrka inzerce po domluvě.

Rozcestník. Každý pracovní den. Krannímu čaji. Vprůměru více jak šest nových odkazů denně. Služba, na kterou nenajdete reklamu na jiných webech.

www.montana.cz