ZDRAVOTNĚ SOCIÁLNÍ FAKULTA JIHOČESKÉ UNIVERZITY V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH Katedra právních oborů, řízení a ekonomiky
Studijní opora předmětu
TRESTNÍ PRÁVO oboru Sociální práce ve veřejné správě KS a CŽV
JUDr. Daniel Prouza, Ph.D.
České Budějovice 2007
Obsah Obsah ..........................................................................................................................................2 Seznam použitých zkratek ..........................................................................................................4 1 Trestní právo hmotné – pojem, místo v systému práva, struktura, zásady a funkce ..........5 1.1 Pojem českého trestního práva ...................................................................................5 1.2 Místo trestního práva v právním řádu ČR ..................................................................5 1.3 Funkce trestního práva hmotného...............................................................................6 1.4 Prameny trestního práva .............................................................................................7 1.5 Struktura trestního zákona ..........................................................................................8 1.6 Základní zásady trestního práva hmotného ................................................................9 1.6.1 Obecné zásady ....................................................................................................9 1.7 Působnost trestních zákonů ......................................................................................10 1.7.1 Působnost časová..............................................................................................10 1.7.2 Působnost místní...............................................................................................11 1.7.3 Působnost věcná ...............................................................................................12 1.7.4 Působnost osobní ..............................................................................................12 2 Základy trestní odpovědnosti............................................................................................14 2.1 Pojem trestného činu a jeho znaky ...........................................................................14 2.1.1 Čin jinak trestný................................................................................................14 2.1.2 Čin beztrestný ...................................................................................................15 2.1.3 Materiální stránka trestného činu .....................................................................15 2.1.4 Formální stránka trestného činu .......................................................................16 2.2 Vývojová stadia trestného činu.................................................................................16 2.2.1 Příprava trestného činu .....................................................................................17 2.2.2 Pokus trestného činu ........................................................................................18 2.2.3 Dokonání a dokončení trestného činu ..............................................................18 2.3 Formy trestné součinnosti.........................................................................................19 2.3.1 Spolupachatelství..............................................................................................20 2.3.2 Účastenství v užším smyslu..............................................................................20 2.3.2.1 Organizátorství .............................................................................................21 2.3.2.2 Návod............................................................................................................21 2.3.2.3 Pomoc ...........................................................................................................21 2.4 Základy trestní odpovědnosti mladistvých ...............................................................22 2.4.1 Zákon o soudnictví ve věcech mládeže ............................................................22 2.4.1.1 Pojem provinění a jeho znaky ......................................................................23 2.4.1.2 Rozumová a mravní vyspělost......................................................................23 2.4.1.3 Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ...................................................24 2.5 Tresty a ochranná opatření ukládaná dospělým pachatelům ....................................24 2.5.1 Tresty ................................................................................................................25 2.5.2 Ochranná opatření.............................................................................................28 2.6 Opatření ukládaná mladistvým pachatelům .............................................................28 2.6.1 Výchovná opatření............................................................................................29 2.6.2 Ochranná opatření.............................................................................................29 2.6.3 Trestní opatření.................................................................................................29 3 Okolnosti vylučující protiprávnost ...................................................................................31 3.1 Pojem ........................................................................................................................31 3.2 Krajní nouze .............................................................................................................32 2
3.3 Nutná obrana.............................................................................................................33 3.4 Oprávněné použití zbraně.........................................................................................34 4 Trestní právo hmotné. Zvláštní část .................................................................................36 4.1 Úvod .........................................................................................................................36 4.2 Rozčlenění zvláštní části trestního zákona ...............................................................36 5 Trestní právo procesní - pojem, místo v systému práva, struktura, zásady a funkce .......38 5.1 Pojem ........................................................................................................................38 5.2 Prameny ....................................................................................................................39 5.3 Základní zásady trestního řízení ...............................................................................40 5.3.1 Zásada stíhání jen ze zákonných důvodů .........................................................40 5.3.2 Zásada presumpce neviny.................................................................................41 5.3.3 Zásada legality..................................................................................................41 5.3.4 Zásada oficiality ...............................................................................................42 5.3.5 Zásada objektivní pravdy..................................................................................42 5.3.6 Zásada volného hodnocení důkazů...................................................................42 5.3.7 Zásada spolupráce se zájmovými sdruženími občanů ......................................43 5.3.8 Zásada obžalovací.............................................................................................43 5.3.9 Zásady jednání ..................................................................................................44 6 Subjekty trestního řízení ...................................................................................................46 6.1 Soud ..........................................................................................................................46 6.2 Státní zastupitelství...................................................................................................48 6.3 Policejní orgán ..........................................................................................................49 6.4 Obviněný ..................................................................................................................49 6.5 Obhájce .....................................................................................................................50 6.6 Poškozený.................................................................................................................51 7 Přípravné řízení trestní......................................................................................................52 7.1 Postup před zahájením trestního stíhání ...................................................................52 7.2 Zkrácené přípravné řízení a podání návrhu na potrestání.........................................54 8 Řízení před soudem ..........................................................................................................56 8.1 Předběžné projednání obžaloby................................................................................57 8.2 Hlavní líčení .............................................................................................................57 8.2.1 Zahájení a průběh hlavního líčení ....................................................................57 8.2.2 Dokazování .......................................................................................................58 8.2.3 Závěr hlavního líčení ........................................................................................58 8.2.4 Rozhodnutí soudu v hlavním líčení ..................................................................59 8.2.4.1 Rozsudek ......................................................................................................61 8.2.4.2 Trestní příkaz ................................................................................................62 8.2.4.3 Usnesení........................................................................................................62 8.3 Veřejné a neveřejné zasedání ...................................................................................63 8.4 Opravné prostředky ..................................................................................................64 8.4.1 Odvolání ...........................................................................................................65 8.4.2 Stížnost .............................................................................................................66 8.4.3 Dovolání ...........................................................................................................67 8.5 Vykonávací řízení.....................................................................................................68 Základní a použitá literatura .....................................................................................................71
3
Seznam použitých zkratek Právní předpisy: KancŘ
Instrukce Ministerstva spravedlnosti číslo 1/2002, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy
Listina
usnesení předsednictva České národní rady číslo 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky
OZ
zákon číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník
ObchZ
zákon číslo 513/1991 Sb., obchodní zákoník
PřesZ
zákon číslo 200/1990 Sb., o přestupcích
TŘ
zákon číslo 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)
TZ
zákon číslo 140/1961 Sb., trestní zákon
Úmluva
sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí České a Slovenské Federativní Republiky číslo 209/1992 Sb. (Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod)
Ústava
ústavní zákon číslo 1/1993 Sb., Ústava České republiky
ZOR
zákon číslo 94/1963 Sb., o rodině
ZSM
zákon číslo 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže)
Judikatura: B
označení před číslem judikátu znamená, že jde o rozhodnutí a další materiály uveřejněné v trestní části Bulletinu Nejvyššího soudu České republiky (Československé republiky); číslo označuje číslo sešitu/ročník a za pomlčkou je uváděno pořadové číslo judikátu
R
označení před číslem judikátu znamená, že jde o judikát uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; číslo označuje pořadové číslo/ročník v trestní části této Sbírky a případná římská číslice za pomlčkou označuje příslušnou právní větu
ÚS
označení před číslem rozhodnutí znamená, že jde o judikát uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky; číslo označuje pořadové číslo, pod kterým byl judikát v této sbírce uveřejněn s tím, že písmeno n. za číslem znamená, že jde o nález a písmeno u. označuje usnesení (číslo/ročník – nález nebo usnesení) 4
1 Trestní právo hmotné – pojem, místo v systému práva, struktura, zásady a funkce 1.1 Pojem českého trestního práva České trestní právo je součástí právního řádu České republiky a je odvětvím veřejného práva. Účelem trestního práva je chránit zájmy společnosti a ústavní zřízení České republiky, práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob před trestnými činy (§ 1 TZ), které jsou taxativně uvedeny v trestněprávních normách. Trestní právo určuje, které ze společensky škodlivých činů jsou trestné a stanoví tresty za jejich spáchání. Ochraně před trestnými činy slouží i stanovení podmínek ukládání tzv. ochranných opatření. Trestní právo má funkci zejména represivní a preventivní. Trestní právo lze rozlišit na a) trestní právo hmotné (materiální), které stanoví, co je trestným činem a jaký trest lze za něj uložit a b) trestní právo procesní (formální), které upravuje trestní řízení, tj. procedurální postup trestních orgánů v trestních věcech.1 Hmotné a procesní trestní právo je nutné přísně rozlišovat. Hmotněprávní vztah totiž vzniká spácháním trestného činu mezi jeho pachatelem a státem, kdežto hlavní procesněprávní vztah je mezi obviněným (obžalovaným) a orgány činnými v trestním řízení. Trestní právo hmotné je kodifikováno v trestním zákoně, trestní právo procesní je kodifikováno v trestním řádu.
1.2 Místo trestního práva v právním řádu ČR Trestní právo chrání základní společenské hodnoty a vztahy upravené již jinými právními odvětvími (zejména ústavním právem, občanským právem, obchodním právem, správním právem a další). Pokud prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, je právem i povinností státu vzít jeho pachatele k trestní odpovědnosti a právní chování vynutit. Základní postavení v právním řádu má ústavní právo. Listina stanoví pro trestní právo hmotné zejména zásadu „nullum crimen, nulla poena sine lege“ (čl. 39), zákaz zpětné působnosti trestního zákona (čl. 40 odst. 6), nepřípustnost trestu smrti (čl. 6 odst. 3), zákaz krutých, nelidských nebo ponižujících trestů (čl. 7 odst. 2) a další. Naproti tomu trestní právo svými definicemi trestných činů garantuje základním právům a svobodám trestněprávní ochranu. Například článek 12 Listiny zaručuje právo domovní svobody. Trestní právo chrání toto základní právo v § 238 TZ, když stanoví, že potrestán bude ten, kdo neoprávněně vnikne do domu nebo do bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvá.
1
Srovnej Císařová, D. a kol.: Trestní právo procesní. Praha, Linde, 2002 a Jelínek, J. a kol.: Trestní právo procesní. Praha, Eurolex Bohemia, 2002. 5
Velmi významné jsou spojitosti trestního práva s mezinárodním právem. Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Jedná se zejména o Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Úmluvu obsahující řadu trestněprocesních i trestněprávních ustanovení. V těchto směrech má mezinárodní právo pro české trestní právo bezprostřední význam a dotváří jej. Vedle toho existuje i mezinárodní trestní právo aplikované mezinárodními trestními tribunály, které berou k trestní odpovědnosti pachatele zločinů podle mezinárodního práva (válečných zločinů, zločinů proti lidskosti). V několika směrech má blízký vztah k trestnímu právu i právo správní, které se významně podílí na ochraně společenských hodnot a vztahů. Zde máme na mysli zejména správní trestní právo a policejní právo. Správními delikty jsou hlavně přestupky, jiné správní delikty fyzických osob a správní delikty právnických osob.2 S ohledem na členství České republiky v Evropské unii je nutné se zmínit i o vztahu trestního práva ČR a práva Evropské unie, resp. Evropských společenství. V Evropě dochází k fenoménu, o kterém se mluví jako o tzv. europeizaci kriminality. Společný evropský vnitřní trh v rámci EU a otevření středoevropských a východoevropských států současně s globalizací a jinými celosvětovými trendy vedly v oblasti kriminality k řadě změn, které jsou markantní hlavně u hospodářské a organizované kriminality, a to zejména ve spojitostech s větší pohyblivostí pachatelů a se zrušením hraničních kontrol. Europeizace kriminality vyvolává potřebu europeizace trestního práva hmotného i procesního nebo alespoň harmonizace a sbližování národních úprav členských zemí.3
1.3 Funkce trestního práva hmotného Trestní právo hmotné má zejména tyto funkce a) ochranná – trestní právo je krajní a podpůrný prostředek ochrany jednotlivce a společnosti před společensky nejvíce nebezpečnými útoky fyzických osob na chráněné objekty. Doplňuje tak právní ochranu danou normami jiných odvětví práva. b) preventivní - trestní právo sleduje ochranu společnosti předcházením trestné činnosti. Tzv. individuální prevence je zaměřena na konkrétní pachatele a má působit zejména pozitivně výchovně. Prostřednictvím individuální prevence se působí (především opět pozitivně) na ostatní potenciální pachatele trestných činů – zde se hovoří o prevenci generální. Toto ovšem platí zejména pro tresty, u ochranných opatření převládá spíše jen působení individuálně preventivní. c) represivní - tato funkce trestního práva směřuje k jeho ochrannému cíli výlučně cestou individuálního represivního působení na pachatele trestného činu. Negativní povaha individuální represe je celkově dána metodami, jež používá, tzn. určitými restrikcemi. Ty jednak zabraňují páchání další trestné činnosti určité osobě (individuální zabraňující represe), jednak znamenají určitá omezení v průběhu výkonu trestu, která sledují restrikcemi preventivně výchovné působní na pachatele (zde se jedná o individuální preventivní represi). d) regulativní – spočívá v co nejpřesnějším zákonném vymezení podmínek (základů) trestní odpovědnosti, jakož i ukládání trestů a ochranných opatření pachatelům trestných činů a předpokladů aplikace ochranných opatření i u pachatelů činů jinak trestných. Trestněprávní 2
Problematiku přestupků upravuje zákon číslo 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Zákonná úprava ostatních správních deliktů je mimořádně roztříštěná a nejednotná a je obsažena ve velkém množství jednotlivých zákonů. 3 Novotný, O., Dolenský, A., Jelínek, J., Vanduchová, M.: Trestní právo hmotné. I. Obecná část. Praha, Aspi Publishing, 2003. 6
regulaci podléhají též některé důvody vyloučení trestnosti činu, důvody zániku jeho trestnosti a zániku trestů a otázky působnosti TZ.
1.4 Prameny trestního práva a) Ústavní zákony V čl. 6 odst. 3 Listiny je zakotven zákaz trestu smrti. Hlava pátá Listiny nazvaná „Právo na soudní a jinou právní ochranu“ stanoví kromě jiného i následující základní trestněprávní principy: - Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. (čl. 39) - Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. (čl. 40 odst. 1) - Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena. (čl. 40 odst. 2) - Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. (čl. 40 odst. 3) - Obviněný má právo odepřít výpověď. Tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven. (čl. 40 odst. 4) - Nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem. (čl. 40 odst. 5) - Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. (čl. 40 odst. 6) Četná ustanovení Ústavy a Listiny obsahují i základní principy trestního práva procesního a organizace soudů. b) Mezinárodní smlouvy Podle čl. 10 Ústavy je třeba pokládat za pramen trestního práva i mezinárodní smlouvy, pokud byly ze strany ČR ratifikovány a vyhlášeny. Takovéto smlouvy jsou v ČR bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Patří mezi ně zejména Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Úmluva. c) Zákony Hlavním pramenem trestního práva hmotného je trestní zákon číslo 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Trestní zákon obsahuje převážnou část platného trestního práva. Dělí se na část obecnou a zvláštní, dále obsahuje ustanovení přechodná a závěrečná. Část obecná a zvláštní tvoří jeden celek, ustanovení části obecné se mohou uplatnit jen v souvislosti s některým ustanovením části zvláštní a naopak ustanovení části zvláštní lze užívat jen spolu s příslušnými ustanoveními části obecné. Část obecná – obsahuje ustanovení společná buď všem trestným činům, anebo alespoň určitým skupinám trestných činů. Platí, není-li stanoveno jinak, i pro pozdější změny a doplňky trestního zákona. Obecná část upravuje zejména tři hlavní úseky: základy trestní 7
odpovědnosti, ukládání trestů a ochranných opatření. Dále obsahuje ustanovení o působnosti trestního zákona (hlava III.) a výklad některých pojmů (hlava VIII.). Všechna ustanovení o mladistvých jsou vyčleněna do samostatné hlavy VII., respektive zákona číslo 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů. Účel zákona je vymezen v prvních dvou paragrafech, které tvoří I. hlavu. Část zvláštní – obsahuje znaky jednotlivých trestných činů. Trestné činy jsou rozděleny podle druhového objektu do dvanácti hlav. V čele systému podle platného práva je ochrana republiky a další zájmy týkající se společnosti jako celku. Hlava IV. až VI. tvoří přechod k ochraně jednotlivců, hlavy VII. a IX. obsahují trestné činy proti osobnosti a proti majetku. Závěrečné tři hlavy obsahují trestné činy vojenské a některé další skupiny činů na ně těsně navazující. Vedle trestního zákona jsou trestní ustanovení hmotněprávní povahy obsaženy v těchto zákonech: - zákon číslo 165/1950 Sb., na ochranu míru, - zákon číslo 184/1964 Sb., kterým se vylučuje promlčení trestního stíhání nejzávažnějších trestných činů proti míru, válečných trestných činů a trestných činů proti lidskosti, spáchaných ve prospěch nebo ve službách okupantů (ve spojitosti s 2. světovou válkou), - zákon číslo 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, v platném znění, - zákon číslo 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění, - ustanovení § 5 zákona číslo 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, - amnestijní rozhodnutí prezidenta republiky vydaná na základě čl. 63 odst. 1, písm. j) Ústavy (nejedná se o zákon).
1.5 Struktura trestního zákona Hlavním obsahem trestního zákona je výčet znaků trestných činů (dispozice) a trestů, popř. ochranných opatření (sankce). Přesné a jasně formulované dispozice a sankce trestního zákona jsou důležitou podmínkou pro dodržování zákonnosti. Rozlišení dispozice a sankce je patrno nejnázorněji v ustanoveních zvláštní části. Nutno však pamatovat na to, že zvláštní část obsahuje jen část normy a je třeba ji doplnit příslušnými ustanoveními části obecné. Například § 219 odst. 1 TZ stanoví: „Kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán …“ Slova „kdo jiného úmyslně usmrtí“ obsahují jen část dispozice, kterou je nutno doplnit zejména podle § 11, 12 TZ (věk, příčetnost), stejně jako slova „bude potrestán …“ obsahují jen část sankce a je třeba je doplnit zejména obecnými ustanoveními o trestech. Dispozice v trestním právu je část normy, která vyjadřuje zákonné znaky trestného činu. Zahrnuje v sobě i tzv. hypotézu, tj. označení podmínek, za kterých se norma jako pravidlo jednání uplatní a kdy orgány trestního soudnictví jsou povinny uložit sankci. Rozlišujeme dispozice a) popisné, které popisují znaky trestného činu, b) odkazovací, které odkazují na určitou jedinečnou normu (například § 181b TZ) a
8
c) blanketní, které neodkazují na určitou jedinečnou normu, ale obecně na normu nebo více norem určitého druhu (například § 195 TZ odkazuje na prováděcí předpis, § 263 TZ na předpisy mezinárodního práva a podobně). Povahu sankce mají v trestním právu tresty a ochranná opatření. Podle určitosti vymezení trestu v sankci rozlišujeme a) tresty absolutně určité, kdy zákon stanoví druh i výměru trestu, například odnětí svobody na 15 let, b) tresty relativně určité, kdy zákon stanoví druh trestu, přičemž výměra se může pohybovat v určitém rámci, například odnětí svobody na 5 až 12 let a, c) tresty absolutně neurčité, které však nejsou v trestním právu žádoucí a ani se v platném právu téměř nevyskytují (například „bude potrestán přiměřeně“ - § 525 rakouského tr. zákona z roku 1852). V jedné trestní sankci může být a) jeden trest, b) několik alternativních trestů nebo c) několik kumulativních trestů. V našem trestním právu naprosto převládají tresty relativně určené (výjimkou jsou tresty neodstupňovatelné - § 46 TZ, § 47 TZ). U jednoho a téhož trestného činu stanoví zákon zpravidla dvě i více trestních sazeb trestu odnětí svobody, sazbu základní a sazby zvýšené.
1.6 Základní zásady trestního práva hmotného Základní zásady trestního práva hmotného jsou zpravidla v trestním zákoně vyjádřená, především ústavně podmíněná východiska tvorby, interpretace a aplikace systému trestněprávních norem.4 Zásady trestního práva lze rozdělit na a) zásady obecné, označované též jako principy práva, které dopadají na celý systém práva a zahrnují tedy i právo trestní, b) zásady zvláštní, nazývané též meziodvětvové, které přesahují svým významem a dopadem do několika právních odvětví a c) zásady specifické, tj. výlučně odvětvové, které jsou vlastní pouze trestnímu právu.
1.6.1 Obecné zásady 1. Zásada demokratismu Demokratické trestní právo se zaměřuje zejména na ochranu osobnosti člověka, jeho důstojnosti a jeho práv a svobod. Nejedná se pouze o ochranu obětí kriminality, resp. poškozených v trestním řízení, ale také o ochranu samotných pachatelů před nadměrnou represí. Dále nejde pouze o ochranu většiny řádných občanů proti menšině kriminálních
4
Kratochvíl, V. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. přepracované a doplněné vydání. Brno, Masarykova univerzita, 2002, s. 21 a následující 9
jedinců, ale jedná se též o ochranu nekriminální menšiny proti persekuci ze strany většiny (například § 196 odst. 2 TZ, čl. 6 Ústavy). 2. Zásada humanismu Tato zásada zahrnuje ochranu jak obětí trestné činnosti, resp. poškozených v trestním řízení, tak i ochranu demokratických a humanitních hodnot společnosti. Taktéž pokrývá humanismus ve vztahu k pachateli, zejména mladistvému (ukládání a výkon trestních sankcí). 3. Zásada vyrovnanosti zájmů individuálních a zájmů celku Předlistopadový režim viděl zájmy celku jako stojící nad zájmy individua. Naproti tomu systém nynější vidí zájmy individua před zájmy celku, čímž je zároveň řečeno, že oba typy zájmů stojí na téže úrovni. 4. Zásada zákonnosti Trestní právo kontinentálního typu, jakožto moderní právo psané, může být čerpáno pouze z takových pramenů neboli forem, jakými jsou Ústava, ústavní zákony a zákony, příp. mezinárodní smlouvy, kterými je ČR vázána či některých pramenů komunitárního práva. Pokud jde o podzákonné obecně závazné právní předpisy, tzn. nařízení vlády a vyhlášky ministerstev, ty za prameny trestního práva hmotného nepokládáme. 5. Zásada přiměřenosti Tato zásada je zastoupena ve všech oblastech práva. Zvláštního významu nabývá v oblasti ochrany základních lidských práv. Projevem této obecné zásady na úrovni zvláštní je zásada přiměřenosti trestu. Velmi úzce souvisí též s ochrannou funkcí trestního práva, zejména s jejím aspektem subsidiárním.
1.7 Působnost trestních zákonů Působností zákona se označuje okruh společenských vztahů, v nichž se zákon uplatňuje. Rozeznáváme působnost časovou, místní, osobní a věcnou.
1.7.1 Působnost časová Základní pravidlo pro časovou působnost trestních zákonů je, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán (čl. 40 odst. 6 Listiny, § 16 odst. 1 TZ).5 Z tohoto pravidla platí výjimka dávající přednost novému zákonu, jestliže je to pro pachatele příznivější (§ 16 odst. 1 TZ). Nový, pro pachatele příznivější zákon tedy působí nazpět. Přísnější trestní zákon však nemůže mít zpětnou působnost (zákaz retroaktivity, čl. 40 odst. 6 Listiny).6
5
Trestního práva procesního se tento princip nedotýká. Zde platí opačná zásada – procesní úkony se zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době řízení, nikoliv v době činu. 6 Výjimkou ze zákazu retroaktivity přísnějšího trestního zákona byla zpětná působnost retribučního zákonodárství. Trestního práva procesního se tento princip nedotýká. 10
Pokud jde o dobu činu, problém je u takových trestných činů, které jsou charakterizovány následkem nebo účinkem. Zákon nedává na tuto otázku jasnou odpověď. Právní teorie se kloní k posuzování doby činu podle doby jednání. Toto má význam například při stanovení doby vraždy, když smrtící rána byla zasazena mnoho měsíců před tím, než oběť v důsledku toho zemřela. U pokračování v trestném činu, trestných činů trvajících a hromadných trestných činů, které tvoří jediný skutek, je dobou činu doba ukončení trestného činu. Organizátorství, návod a pomoc se posuzují podle doby, v níž došlo k tomuto jednání, tj. k organizování, navádění a pomáhání. U pokusu a přípravy trestného činu je dobou činu doba jednání pachatele. I když se trestnost činu posuzuje podle starého zákona v době, kdy již je v účinnosti nový zákon, použije se vždy nového zákona v těchto směrech: - pachateli lze uložit vždy pouze takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje (§ 16 odst. 2 TZ), - o ochranném opatření se rozhodne vždy podle zákona účinného v době, kdy se o ochranném opatření rozhoduje (§ 16 odst. 3 TZ), - některých obecných zásad nového zákona (například § 1, 23 TZ) je třeba použít i tehdy, posuzujeme-li trestný čin podle práva dřívějšího, - při vícečinném souběhu se trestnost každého sbíhajícího se skutku posuzuje samostatně, - výkon trestů se v zásadě provádí podle nových předpisů, - zahlazení odsouzení je také třeba posuzovat podle nového trestního zákona.
1.7.2 Působnost místní Místní působnost trestního zákona vymezuje okruh případů, které se posuzují podle trestního zákona se zřetelem k místu, kde byl trestný čin spáchán. Stát může vykonávat trestní soudnictví jen na svém území a svými orgány. V trestním právu se velmi zřetelně projevuje suverenita státu. Otázku trestní odpovědnosti si řeší každý státu ve sféře svých zájmů podle svých zásad. Za určitých podmínek je však možné uplatnit trestní právo i proti pachatelům trestných činů spáchaných v cizině. Základem místní působnosti českého trestního práva je princip teritoriality, tj. podle českého TZ se posuzují trestné činy spáchané na území ČR. V omezeném rozsahu se české trestní právo uplatňuje i na trestné činy spáchané v cizině. Tím dochází k překrývání působnosti českého práva s působností práva cizího státu, kde byl čin spáchán. Zásada teritoriality znamená, že působnost trestních zákonů se vztahuje na celé území státu, a to bez ohledu na osobu pachatele (§17 odst. 1, 2 TZ). Tzv. exteritoriální místa (zejména sídla velvyslanectví cizích států) nejsou vyňata z působnosti českého trestního zákona, avšak orgány ČR tu nemohou provádět procesní úkony bez souhlasu příslušného cizího orgánu. Zásada teritoriality zahrnuje i některá místa ležící mimo území republiky, a to: - naše státní neobchodní (vojenské, policejní, celní) lodi a letadla, - lodi a letadla registrovaná v ČR (tzv. princip vlajky). Zásada personality (§ 18 TZ) znamená, že působnost trestních zákonů se vztahuje na trestné činy státních občanů, ať byly spáchány kdekoli. I tato zásada vyplývá ze státní svrchovanosti. Zásada personality se vztahuje i na osoby bez státní příslušnosti, které mají na území 11
republiky povolen trvalý pobyt.7 Rozhodující je státní občanství v době činu. S principem personality souvisí i zásada, že stát nevydává vlastní příslušníky cizímu státu ke stíhání. Místní působnost našeho TZ, jak je vymezena v § 17 až 20, se může lišit od požadavků, které kladou některé mezinárodní úmluvy, jimiž je náš stát vázán. TZ v § 20a tedy stanoví, že předchozí ustanovení se nepoužijí, pokud mezinárodní smlouva stanoví jinak.
1.7.3 Působnost věcná Věcná působnost řeší otázku, zda ustanovení trestního zákona, jež chrání státní, veřejné a individuální zájmy, se vztahují i na ochranu cizích státních, veřejných a individuálních zájmů. Zde je možno rozlišit několik skupin trestných činů. Individuální zájmy člověka (život, zdraví, svoboda, čest a majetek) jsou chráněny bez zřetele na to, zda jde o vlastní občany nebo cizince. Trestní ochrana může být rozšířena na ochranu cizích zájmů v důsledku mezinárodní smlouvy (například ochrana měny v § 143 TZ) nebo jednostranným aktem zákonodárce. Jinak se však věcná působnost českého trestního zákona nevztahuje na ochranu cizího státu, cizího hospodářství, cizího státního aparátu a podobně.
1.7.4 Působnost osobní Osobní působnost stanoví výjimky z působnosti trestního zákona odůvodněné osobním postavením pachatele. Osoby vyňaté takto z působnosti trestního zákona jsou zcela nebo zčásti beztrestné (exempce hmotněprávní). Od hmotněprávní exempce je třeba odlišovat pouhou nestíhatelnost (exempce procesní), která znamená vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení – pachatel je trestný, ale určité okolnosti, zpravidla jen dočasné, brání tomu, aby bylo provedeno trestní řízení. Podle článku 27 Ústavy nelze poslance Poslanecké sněmovny vůbec postihnout pro jeho hlasování ve sněmovně ani v jejích orgánech. Za projevy učiněné ve sněmovně nebo v jejích orgánech nelze poslance trestně stíhat – poslanec za ně podléhá jen disciplinární pravomoci sněmovny (částečná hmotněprávní exempce). Jinak nelze poslance trestně stíhat bez souhlasu sněmovny. Byl-li souhlas odepřen, je stíhání navždy vyloučeno (procesní exempce).8 Obdobná je i exempce senátorů. Prezidenta republiky dle čl. 65 Ústavy nelze trestně stíhat. Může být stíhán jen pro velezradu, a to před Ústavním soudem na základě obžaloby Senátu. Trestem může být jen ztráta prezidentského úřadu a způsobilost jej znovu nabýt. Trestní stíhání pro trestné činy spáchané prezidentem republiky po dobu výkonu jeho funkce je navždy vyloučeno.
Kontrolní otázky: 1. Vysvětlete pojem trestní právo, trestní právo hmotné a trestní právo procesní. 2. Jaké jsou funkce trestního práva? 7
I když trestní zákon nebere na cizí právo výslovně zřetel, je třeba k němu v některých případech přihlížet v rámci hodnocení stupně společenské nebezpečnosti. 8 Podle usnesení Nejvyššího soudu ČR z 18.7.1996 nelze poslance, k jehož stíhání dala Poslanecká sněmovna souhlas, bez nového souhlasu stíhat pro týž (dosud neodsouzený) trestný čin po tom, co se stal opět poslancem Poslanecké sněmovny v dalším volebním období. 12
3. Jaké jsou prameny trestního práva hmotného? 4. Vyjmenujte základní zásady trestního práva a vysvětlete podstatu alespoň pěti z nich. 5. Jaké rozeznáváme druhy působnosti trestních zákonů? Každý z nich stručně charakterizujte.
13
2 Základy trestní odpovědnosti 2.1 Pojem trestného činu a jeho znaky Podle platné právní úpravy je základem trestní odpovědnosti spáchání trestného činu. Trestným činem je podle § 3 odst. 1 TZ pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v zákoně. Z uvedené definice vyplývají dva jeho základní pojmové znaky: •
nebezpečnost činu pro společnost - tzv. materiální stránka trestného činu; je představována minimálním zákonným stupněm společenské nebezpečnosti činu pro společnost,
•
znaky uvedené v zákoně - tzv. formální stránka trestného činu; je představována obligatorními znaky skutkové podstaty trestného činu a to objektem, objektivní stránkou, subjektem a subjektivní stránkou.
Aby určité jednání mohlo být posuzováno jako trestný čin, musí dojít k naplnění jak stránky materiální, tak i formální. Není trestným činem čin, který sice naplňuje formální znaky některého trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákona, ale tento není pro společnost nebezpečný, respektive nedosahuje minimálního zákonem stanoveného stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Nebo stejně tak není trestným činem takový čin, který sice dosahuje minimálního zákonem stanoveného stupně nebezpečnosti činu pro společnost, ale tento nespadá pod formální znaky žádného trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákona. Pokud již zmiňujeme materiální a formální stránku trestného činu, je třeba podívat se na to, s jakým pojetím trestného činu se setkáváme v rámci úvah de lege lata a de lege ferenda. V rámci vymezování základů trestní odpovědnosti se kromě pojmu trestný čin budeme setkávat i s pojmem čin jinak trestný a čin beztrestný.
2.1.1 Čin jinak trestný Činem jinak trestným se obecně rozumí čin, který je relativně ve smyslu trestněprávních předpisů beztrestný, i když jinak, tj. za jiných okolností, by byl trestným činem.9 Čin jinak trestný, tedy za jiných okolností beztrestný, existuje ve dvou podobách: •
jedná se pro společnost nebezpečný čin v zákonem požadovaném stupni, u kterého je nedostatek znaků subjektu (věku, příčetnosti, u mladistvých i relativní příčetnosti v důsledku nedostatečné rozumové a mravní vyspělosti), subjektivní stránky (zavinění) nebo objektivní stránky (nedostatek jednání),
9
Kratochvíl, V. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. přepracované a doplněné vydání. Brno, Masarykova univerzita, 2002, s. 171. 14
•
jedná se o čin, u kterého jsou naplněny všechny obligatorní znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu uvedeného ve zvláštní části TZ, ale není naplněn zákonem požadovaný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.
Čin jinak trestný není základem trestní odpovědnosti. Může však představovat tzv. objektivní podmínku trestnosti a to vedle podmínek subjektivních, což je situace popsaná v § 201a odst. 1 TZ.
2.1.2 Čin beztrestný Čin beztrestný je čin absolutně beztrestný, tj. za jakýchkoliv okolností. Může existovat v těchto podobách: •
čin obecně nevykazující žádnou společenskou nebezpečnost, tj. činy dovolené,
•
čin nevykazující potřebný stupeň společenské nebezpečnosti v zákonem požadovaném stupni; například přestupek,10
•
čin vykazující potřebný stupeň společenské nebezpečnosti v zákonem požadovaném stupni, ale zákonodárce jej z důvodů trestněpolitických obecně nekriminalizuje; například beztrestnost těhotné ženy dle § 229 TZ, která si sama uměle přeruší těhotenství nebo jiného o to požádá nebo mu to dovolí.
Čin beztrestný nejenže ze své podstaty nemůže být základem trestní odpovědnosti, ale na rozdíl od činu jinak trestného nemůže vystupovat ani jako tzv. objektivní podmínka trestnosti.
2.1.3 Materiální stránka trestného činu Nebezpečnost činu pro společnost představuje jeho sociální (sociálně-politickou) povahu spočívající ve schopnosti jednání fyzické osoby vyvolat poruchu či ohrožení určitých zájmů chráněných v dané společnosti. Nebezpečnost trestného činu pro společnost potom představuje jeho sociální (sociálněpolitickou) povahu spočívající ve schopnosti jednání pachatele trestného činu vyvolat nejzávažnější poruchy či ohrožení učitých zájmů chráněných v dané společnosti, na které se musí z tohoto důvodu reagovat právě a jen prostředky trestního práva, což je samo o sobě vyjádřením zásady trestní právo jakožto ultima ratio11. Nebezpečnost trestného činu pro společnost můžeme rozdělit na: •
obecnou nebezpečnost - vyjadřuje možnost vzniku poruchy nebo ohrožení zájmů, na jejichž ochraně má společnost zájem,
10
Přestupkem je podle § 2 PřesZ zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v zákoně o přestupcích nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. 11 Kratochvíl, V.: Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. přepracované a doplněné vydání. Brno, Masarykova univerzita, 2002, s. 174. 15
•
typovou nebezpečnost - odráží reálnou existenci určitých druhů jednání, která představují pro chráněné zájmy společnosti takové nebezpečí, že na ně nezbývá než reagovat prostředky trestního práva; prakticky je u jednotlivých trestných činů vyjádřena jejich trestní sazbou,
•
konkrétní nebezpečnost - je spojena s konkrétním trestným činem konkrétního pachatele a konkrétně zjištěnými přitěžujícími a polehčujícími okolnostmi.
2.1.4 Formální stránka trestného činu Je vyjádřena obligatorními a fakutlativními znaky skutkové podstaty, věkem pachatele a jeho příčetnost (§ 11 TZ a § 12 TZ). Fakticky provádí ústavní zásadu, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest i jaké jiné újmy na právech a na majetku, lze za jeho spáchání uložit.12 Skutková podstata trestného činu je právní forma typové materiální stránky tohoto deliktu obsahující systém typových obligatorních a fakultativních znaků objektu, objektivní stránky, subjektu a subjektivní stránky trestného činu, uvedených v obecné a zvláštní části trestního zákona.13 Je tedy charakterizována souhrnem objektivních a subjektivních znaků určujících jednotlivé druhy trestných činů a odlišujících je od sebe navzájem. Znaky skutkové podstaty jsou tak uvedeny nejen ve zvláštní části trestního zákona v rámci jednotlivých skutkových podstat, ale i v jeho části obecné, například ve vztahu k obecnému vymezení zavinění. Jak již bylo řečeno, každá skutková podstata je charakterizována objektem, objektivní stránkou, subjektem a subjektivní stránkou jako svými obligatorními znaky. Abychom mohli konstatovat, že došlo k naplnění formální stránky trestného činu, musí být u každé skutkové podstaty trestného činu vždy tyto znaky spolu s věkem a příčetností naplněny a to i tehdy, když nejsou výslovně vyjádřeny v jejím textu (typicky není výslovně vyjádřen znak objektu).14
2.2 Vývojová stadia trestného činu Vývojová stadia trestného činu představují takové jeho stupně a jejich časové rozložení, které postupují od forem nejméně rozvinutých k nejrozvinutějším, tj. od přípravy přes pokus, k dokonání trestného činu, na rozdíl od jednorázově spáchaného trestného činu.15
12
Nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege - článek 39 Listiny. Kratochvíl, V.: Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. přepracované a doplněné vydání. Brno, Masarykova univerzita, 2002, s. 182. 14 Absence, byť jen jednoho obligatorního znaku skutkové podstaty, respektive jeho neprokázání v rámci dokazování (problémem v praxi je zejména dokazování zavinění, tj. dokazování subjektivní stránky) znamená, že nedošlo k naplnění formální stránky trestného činu jako celku a toto jednání pak nelze považovat za trestný čin. 15 Kratochvíl, V. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. přepracované a doplněné vydání. Brno, Masarykova univerzita, 2002, s. 286. 13
16
2.2.1 Příprava trestného činu Příprava je prvním relevantním stadiem trestné činnosti, neboť pouhá myšlenka nebo projev úmyslu spáchat trestný čin, předcházející přípravě, není ještě trestným činem.16 Příprava ještě nevykazuje povahu jednání, které charakterizuje skutková podstata trestného činu, ale jen vytváří úmyslné podmínky pro jeho spáchání. Vyvolává jen vzdálené nebezpečí, že nastane následek, který je znakem skutkové podstaty. V § 7 odst. 1 TZ je příprava vymezena jako pro společnost nebezpečné jednání, které záleží v organizování zvlášť závažného trestného činu,17 v opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému trestnému činu anebo v jiném úmyslném vytváření podmínek pro jeho spáchání. Takové jednání je přípravou, jestliže nedošlo k pokusu a ani k dokonání trestného činu. Příprava k trestnému činu je trestná podle trestní sazby stanovené na trestný čin, k němuž směřovala, jestliže trestní zákon ve zvláštní části nestanoví něco jiného. To, že pachatel spáchal trestný čin pouze ve vývojovém stadiu přípravy, se může odrazit ve výměře jeho trestu. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby je u přípravy podle § 40 odst. 2 TZ možné, pokud má soud vzhledem k povaze a závažnosti přípravy za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákonem bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání. Trestnost přípravy k trestnému činu podle § 7 odst. 3 TZ zaniká, jestliže pachatel dobrovolně: •
upustil od dalšího jednání směřujícího ke spáchání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému TZ z podniknuté přípravy,
•
učinil o přípravě k trestnému činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy mohlo být ještě odstraněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu; voják může místo toho učinit oznámení veliteli nebo náčelníku.
O dobrovolné upuštění od dokonání trestného činu nepůjde podle judikatury zejména v těchto případech: • pachatel byl při přípravě trestného činu přistižen a od dalšího jednání upustil proto, že se obával odhalení, •
pachatel upustil od dalšího jednání pod vlivem překážky, kterou nemohl překonat,
•
pachateli zabránila v rozvíjení trestné činnosti třetí osoba,
•
pachatel se ocitl v situaci, která mu nedává žádnou naději na úspěch, pokud by ve svém jednání pokračoval.
Dobrovolné upuštění od dalšího jednání nebo oznámení způsobuje zánik trestnosti přípravy k trestnému činu, ke kterému směřovalo úmyslné jednání pachatele. To však nevylučuje jeho 16
Myšlenky trestu nepodléhají - Cogitationis poenam nemo patitur. Zvlášť závažné úmyslné trestné činy jsou vymezeny v § 41 odst. 2 TZ jako trestné činy uvedené v § 62 TZ a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let.
17
17
odpovědnost za jednání, kterým již naplnil skutkovou podstatu některého dokonaného trestného činu.
2.2.2 Pokus trestného činu Pokus je dle § 8 odst. 1 TZ pro společnost nebezpečné jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat. Toto jednání je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Základním pojmovým znakem pokusu, kterým se odlišuje od přípravy, je právě ono jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu. Toto jednání zahrnuje následující případy: •
pachatel započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu; například vystřelil na svou oběť,
•
pachatel odstraňuje poslední rozhodnou překážku18 bránící dokonání trestného činu; například odtrhl visací zámek jistící vstup do místnosti,
•
mezi objektem trestného činu a možným následkem není žádná překážka; pachatel míří zbraní na svou oběť.
Pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené pro dokonaný trestný čin. To, že pachatel spáchal trestný čin pouze ve vývojovém stadiu pokusu, se může odrazit ve výměře jeho trestu. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby je u pokusu podle § 40 odst. 2 TZ možné, pokud má soud vzhledem k povaze a závažnosti pokusu za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákonem bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání. Trestnost pokusu k trestnému činu podle § 8 odst. 3 TZ zaniká ve stejných případech, jako zaniká dle § 7 odst. 3 TZ trestnost přípavy. Dobrovolnost upuštění u pokusu je dána jen tehdy, jestliže pachatel ví, že mu nic nebrání dokončit trestnou činnost a ani mu nehrozí žádné nebezpečí, tedy předpokládá, že jeho trestná činnost je uskutečnitelná a on se přesto rozhodne od dokonání upustit. Shodně jako u přípravy, tak i u pokusu platí, že dobrovolné upuštění od dalšího jednání nebo oznámení způsobuje zánik trestnosti pokusu k trestnému činu, ke kterému směřovalo úmyslné jednání pachatele. To však nevylučuje jeho odpovědnost za jednání, kterým již naplnil skutkovou podstatu některého dokonaného trestného činu.
2.2.3 Dokonání a dokončení trestného činu Dokonání trestného činu je kategorií objektivně-právní povahy a znamená, že pachatel svým jednáním naplnil všechny obligatorní znaky konkrétní skutkové podstaty uvedené ve zvláštní 18
Jedná se o takovou překážku v materiálním slova smyslu, bez jejíhož odstranění v konkrétním případě nelze začít naplňovat znaky příslušné skutkové podstaty trestného činu, natož tento dokonat. 18
části trestního zákona. Dokončení je naopak kategorií subjektivně-faktické povahy a znamená uskutečnění pachatelovy představy o svých cílech a představách spácháním trestného činu. Dokončení nelze chápat jako nějakou podmínku vlastního dokonání, naopak to ovšem platí bezezbytku. Dokončit trestný čin nelze, aniž by nebyl dokonán. Dokonání a dokončení může zpravidla splývat v jeden časový okamžik v případě, kdy se naplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty kryje s pachatelovým cílem, s jeho představami. K dokončení v některých případech může dojít až po dokonání. Pachatel svým jednáním naplnil veškeré obligatorní znaky trestného činu krádeže podle § 247 TZ, tj. zmocnil se cizí věci. Uvedeného jednání se dopustil ale proto, že chtěl takto získanou věc prodat a za získané finanční prostředky si zakoupit alkoholické nápoje. Teprve až v tomto případě dojde k dokončení trestného činu. Dokončení je pak jedním z kriterií pro posuzování společenské nebezpečnosti trestného činu pro společnost. V zájmu prohloubení trestněprávní ochrany nejdůležitějších objektů, zákonodárce někdy sahá ke konstrukci trestných činů předčasně dokonaných. Jedná se o právní fikci spočívající v tom, že vývojové stadium přípravy nebo pokusu zákon kriminalizuje stejně jako trestný čin dokonaný. Příkladem může být trestný čin teroru podle § 93 TZ (pokus) nebo trestný čin vyzvědačství podle § 105 TZ (příprava).
2.3 Formy trestné součinnosti Právní úprava trestné součinnosti se stejně jako v minulosti ubírala dvěma základními směry, a to z pohledu odpovědnosti subjektivní (zavinění) a odpovědnosti objektivní (bez ohledu na zavinění). Oba tyto směry mají celou řadu forem, stejně jako tomu je u subjektivismu a objektivismu nauky o stádiích trestného činu, takže některé otázky se dotýkají různou měrou například základní, jiné zase kvalifikované skutkové podstaty (respektive těžšího následku). Velmi podobně, tedy na základě subjektivních a objektivních a také formálních kritérií, se odvozovaly rozdíly mezi jednotlivými kategoriemi účastníků.19 Pro odstranění případných nesrovnalostí je nutné v počáteční fázi výkladu zdůraznit, že české trestní právo rozlišuje širší pojem trestné součinnosti (spolupachatelství a účastenství) a užší pojem trestné součinnosti (účastenství).20 Formy trestné součinnosti se vyznačují různým stupněm nebezpečnosti pro společnost. Trestná součinnost, jako kvalifikovaná forma trestné činnosti, se charakterizuje těmito znaky : - dvěma či více subjekty trestné činnosti - jedním společným, respektive hlavním, trestným činem nebo i s ním souvisejícím vedlejším činem - vzájemnou nebo alespoň jednostrannou propojeností subjektivních a objektivních stránek jednání zúčastněných subjektů. Uvedené znaky musejí být dány kumulativně, pokud se u nich výslovně nepřipouští v jejich 19
Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D.: Základy trestní odpovědnosti (podstatně přepracované a doplněné vydání). Praha, Orbis, 2003, s. 351 20 srovnej dílo V. Solnaře, Účastenství v československém socialistickém trestním právu, Praha, 1959, kde autor ještě zahrnuje spolupachatelství mezi formy účastenství vedle návodu a pomoci. 19
rámci alternativnost. Trestná součinnost se může vyskytovat v obecných a zvláštních formách. Její obecné formy zahrnují : - spolupachatelství (§ 9 odst. 2 TZ) - organizátorství, návod, pomoc (§ 10 odst. 1 TZ) - organizátorství, návod, pomoc (§ 7 odst. 1 TZ) - spolčení, srocení (§ 7 odst. 1 TZ)
2.3.1 Spolupachatelství V českém trestním zákoně je institut spolupachatelství upraven v hlavě druhé, části první (obecná část), konkrétně v § 9 odst. 2 TZ, pojmovým vymezením osoby spolupachatele. Spolupachatelství přichází v úvahu od přípravy až po dokonání činu. Po dokonání (dokončení) činu pachatelem není již spolupachatelství možné, nicméně přicházejí v úvahu jednání, která pachateli usnadňují uniknout trestnímu stíhání nebo vytvářejí morální ovzduší příznivé jeho činu. Po dokonaném činu je možné pouze nadržování (§ 166 TZ), což je pomoc pachateli trestného činu v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu. Slib pomoci po činu, který byl dán již před činem, ovšem nadržováním není, neboť se jedná o psychickou pomoc k činu samému. Spolupachatelství předpokládá : - spáchání trestného činu společným jednáním (objektivní podmínka), - úmysl k tomu směřující (subjektivní podmínka),21 - skutečnost, že každý ze spolupachatelů odpovídá, jako by trestný čin spáchal sám. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti - články řetězu - směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srovnej R 36/1973 a R 15/1967).22
2.3.2 Účastenství v užším smyslu S poukazem na současnou právní úpravu lze účastenstvím rozumět takovou úmyslnou účast více osob na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu chráněnému zájmu a směřuje k témuž následku. Účastenství v užším smyslu může mít pouze formu organizátorství, návodu a pomoci. Posuzování těchto činů jako účastenství lze připustit pouze v případě, že pachatel se o čin alespoň pokusil. Jak již bylo zmíněno, charakteristickým rysem účastenství je, že, stejně jako příprava a pokus, 21
Novotný, O., Dolenský, A., Jelínek, J., Vanduchová, M.: Trestní právo hmotné - I. Obecná část. Praha, Aspi Publishing, 2003, s. 229 22 srovnej Tolar, J.: Trestní kodexy. Praha, Naše vojsko, 1979, s. 14 20
rozšiřuje rozsah ustanovení zvláštní části trestního zákona. V souvislosti s tímto poznatkem je proto třeba zabývat se poměrem účastenství ke skutkové podstatě trestného činu vyjádřené ve zvláštní části trestního zákona (srovnej ÚS 190/2000). 2.3.2.1 Organizátorství Znakem objektivní stránky organizátorství je zosnování, tj. iniciace, plánování hlavní trestné činnosti anebo řízení, tj. usměrňování páchání hlavního trestného činu, za předpokladu, že došlo k dokonání, nebo alespoň k pokusu o hlavní trestný čin.23 V případě, že některý z hlavních pachatelů vybočí z rámce organizátorství, jedná se o exces. Znakem subjektivní stránky je úmysl organizátora, vyloučen není dolus eventualis, typický je však dolus directus. Organizátorství z nedbalosti je pojmově vyloučeno. Za organizátora spáchání trestného činu je ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1, písm. a) TZ pokládán ten, kdo spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil. Za zosnování trestného činu je považována činnost spočívající nejen v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ale i ve vypracování plánu k jeho spáchání, vyhledávání osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělování úkolů těmto osobám před spácháním trestného činu a podobně. Za „řízení“ trestného činu jsou pak považovány úkony spočívající v usměrňování všech osob podílejících se na trestné činnosti, vydávání konkrétních pokynů těmto osobám a podobně. Všechny uvedené momenty pak naznačují, že organizátor spáchání trestného činu se na něm podílí dominantním způsobem (IV. ÚS 418/1997).
2.3.2.2 Návod Návodce je podle platné úpravy osoba, která jiného navede ke spáchání trestného činu /§ 10 odst. 1, písm. b) TZ/. O tuto formu účastenství jde jedině tehdy, jestliže čin dospěl alespoň do stádia pokusu. Účastenství na jakémkoli úmyslném trestném činu ve formě návodu proto podle § 10 odst. 1, písm. b) TZ předpokládá, že pachatel trestný čin spáchal, respektive se o jeho spáchání alespoň pokusil pod vlivem návodu.
2.3.2.3 Pomoc Pomocník úmyslně pomáhá či podporuje hlavního pachatele ještě před spácháním trestného činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu. Tato povaha pomoci vyplývá z prostředků pomoci, které trestní zákon příkladmo (demonstrativně) vypočítává; jsou to opatření prostředků, odstranění překážek, rada, utvrzování v předsevzetí, slib přispět po trestném činu. Důvodem trestnosti pomoci je podpora trestného činu jiné osoby, nikoli tedy obsah skutkové podstaty trestného činu, protože zde není pomoc (pokud není povýšena na samostatný trestný čin) obsažená. Pomoc se vyskytuje ve velmi rozdílných formách s různým stupněm nebezpečnosti činu pro společnost. Typicky je však stupeň nebezpečnosti činu pro společnost nižší než stupeň většiny obecných forem trestné součinnosti, zejména též jiných forem účastenství. Nepatrný stupeň nebezpečnosti pomoci pro společnost může v konkrétním případě vést k tomu, že pomoc vůbec nebude trestným činem, třebaže čin bude jako trestný postižen. To platí mimo jiné i o takových jednáních, která nejsou způsobilá 23
Kratochvíl, V. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. přepracované a doplněné vydání. Brno, Masarykova univerzita, 2002, s. 305
21
trestný čin podporovat, třebaže to pomocník zamýšlel, a která je nutno posuzovat podle zásad o nezpůsobilém pokusu. Opačně tomu bude v případech, kdy pomocník užil úmyslně nezpůsobilého prostředku k pomoci, aby trestný čin zmařil, leč by alespoň eventuálně zamýšlel utvrzovat pachatele v úmyslu trestný čin spáchat. Pomoc zaměřená úmyslně k činu, který má povahu beztrestného nezpůsobilého pokusu, není trestná. Činnost pomocníka je trestnou, jakmile se přímý pachatel dopustil alespoň pokusu onoho trestného činu, k jehož vykonání mu bylo činností pomocníka úmyslně napomáháno (R 3188/1928). Pomoc předpokládá příčinný vztah mezi činem pomocníka a trestným činem hlavního pachatele. Příčinný význam má i takové jednání, které je příčinou konkrétního provedení trestného činu pachatelem, neboť bez pomoci by čin byl proveden jinak. Z dikce ustanovení § 10 odst. 1, písm. c) TZ tak jednoznačně vyplývá, že pomoc přichází v úvahu jak před činem (pomocník poskytne nástroj pachateli, který se k činu již rozhodl a chystá se k němu), tak i při činu (pachatel se pokouší vypáčit dveře chaty za účelem krádeže a druhý mu k tomu bez předchozí dohody poskytne páčidlo). Účastenství na trestném činu ve formě pomoci podle § 10 odst. 1, písm. c) TZ je možné spáchat jen před dokonáním (správně „dokončením“ – srovnej R 5/1972-V. a R 1/1980) trestného činu. Osoba, která pomáhala ukrývat a pozměňovat odcizenou věc a jednala bez předchozí dohody s pachatelem krádeže, dopouští se trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 TZ (R 51/1967-I.).
2.4 Základy trestní odpovědnosti mladistvých 2.4.1 Zákon o soudnictví ve věcech mládeže Problematika trestní odpovědnosti, trestání a trestního stíhání mladistvých byla do 31.12.2003 upravena v trestní zákoně a trestním řádu.24 Této právní úpravě je mimo jiné vytýkáno, že: •
není dostatečně upraveno zacházení s osobami mladšími patnácti let, které se dopustily činu jinak trestného,
•
není dodržena významná zásada toliko pomocné úlohy trestní represe, která u mladistvých musí být zvlášť zdůrazněna,
•
řešení trestních případů a ostatních deliktů mladistvých a pachatelů ve věku blízkém věku mladistvých není dostatečně individualizováno a nynější škála zákonných opatření je příliš úzká,
•
v praxi není v podstatě vůbec uplatňováno ustanovení § 296 TŘ o výjimečnosti společného soudního řízení proti mladistvému a osobě starší než osmnáct let, nedostatečně je v řízení vymezeno a chráněno postavení mladistvého a jeho osobnost a soukromí,
24
Trestní odpovědnost a trestání mladistvých bylo obsaženo v hlavě sedmé trestního zákona, konkrétně v § 74 až § 87. Řízení proti mladistvým bylo zase obsaženo v hlavě deváté trestního řádu, konkrétně se jednalo o § 291 až § 301. 22
•
není náležitě vymezen zvláštní postup při výkonu trestů a ochranných opatření mladistvých, který by měl napříště vycházet z monismu trestních sankcí, aby tak byl odstraněn difamující charakter trestního odsouzení,
•
zákonné podmínky pro důslednou diferenciaci a individualizaci procesních forem řešení jejich trestné činnosti, včetně uplatnění některého z odklonů nejsou speciálně přizpůsobeny projednávání trestních věcí mladistvých a osob ve věku blízkých věku mladistvých,
•
není respektována ani kdysi zavedená specializace na trestní věci mladistvých u obecných soudů; zcela nedostatečně je zajištěna specializace policistů; u státních zástupců je specializace zajištěna na vyšších úrovních (krajské, vrchní a Nejvyšší státní zastupitelství), není však vždy zajištěna na nejnižší úrovni u okresních státních zastupitelství;25 specifická je problematika u obhájců působících v této oblasti, kde s ohledem na právo volby advokáta nemusí být vždy specializace respektována,
•
není v dostatečné míře zabezpečena spolupráce s Probační a mediační službou, jakož i s dalšími institucemi podílejícími se na práci s mládeží.26
Tento zákon komplexně upravuje hmotněprávní i procesněprávní aspekty trestání mládeže, nově konstituuje systém specializovaných soudů mládeže a jasně vymezuje ucelenou škálu možných reakcí na trestnou činnost mládeže. Vychází z řady obecných principů zakotvených v trestněprávních normách. Ve vztahu k obecnému trestnímu právu je však normou speciální upravující odchylně základy trestní odpovědnosti mladistvých, systém opatření jako právních následků jejich trestného jednání, výkon soudnictví nad mladistvými v trestních věcech a některé zásadní odchylky řízení ve věcech mladistvých, dále postupy a opatření přijímaná vůči dětem mladším patnácti let a trestně neodpovědným mladistvým, kteří se dopustili činů jinak trestných. 2.4.1.1 Pojem provinění a jeho znaky Základem trestní odpovědnosti mladistvého je podle platné právní úpravy spáchání provinění. V § 6 odst. 1 ZSM je totiž uvedeno, že trestný čin spáchaný mladistvým27 se nazývá provinění. Pojmové znaky trestného činu, tj. nebezpečnost činu pro společnost a znaky uvedené v zákoně, jak tyto byly blíže vymezeny v předcházející kapitole, se použijí i v případě provinění, pokud zákon o soudnictví ve věcech mládeže nestanoví jinak. Nyní se tedy blíže podívejme na tyto rozdílnosti. 2.4.1.2 Rozumová a mravní vyspělost Mladistvý, který v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný (§ 5 odst. 1 ZSM). Zatímco trestní zákon ve vztahu k dospělému pachateli 25
K tomu blíže srovnej pokyn Nejvyšší státní zástupkyně číslo 3/2000 ze dne 20.3.2000. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže). 27 Mladistvým je podle § 2 písm. d) ZSM ten, kdo v době spáchání provinění dovršil patnáctý rok a nepřekročil osmnáctý rok svého věku. 26
23
hovoří o tzv. absolutní trestní odpovědnosti, zákon o soudnictví ve věcech mládeže v případě mladistvého zavádí tzv. podmíněnou/relativní trestní odpovědnost či příčetnost. Vznik trestní odpovědnosti mladistvého je tedy podmíněn nejen dosažením stanoveného věku a příčetnosti, jak je tomu dle trestního zákona u dospělého pachatele, ale navíc i dosažením potřebného stupně rozumové a mravní vyspělosti. Tato koncepce navazuje na právní úpravu obsaženou v zákoně číslo 48/1931 Sb. z. a n., o trestním soudnictví nad mládeží, která obdobně vycházel z tzv. podmíněné příčetnosti závislé na dosaženém stupni intelektuálního a mravního vývoje mladistvého v době činu. Rozumová a mravní vyspělost má dvě základní složky, které se vzájemně ovlivňují a tvoří z hlediska vývoje mladistvého do značné míry jeden celek. Jedná se o: •
složku rozumového vývoje - zahrnuje postupné individuální nabývání schopnosti pojmového myšlení, přičemž stupeň takového vývoje je určován dosaženou úrovní tohoto myšlení,
•
složka mravního vývoje - zahrnuje proces, v němž si osobnost mladistvého v průběhu individuálního rozvoje osvojuje normy chování, které platí v daném období rozvoje společnosti a tyto přeměňuje na osobní a morální kvality.28
Rozumovou a mravní vyspělost je třeba vykládat ve vztahu k obvyklému vývoji, respektive dospívání mladistvých. Dospívání je ale proces, který neprobíhá u každého mladistvého stejně. Lze stanovit hranici patnácti let jako hranici vzniku trestní odpovědnosti, kdy je zpravidla jedinec natolik zralý, že disponuje potřebnou rozumovou a mravní vyspělostí. Nelze ale vyloučit, že z důvodu určitého vývojového zpoždění tuto rozumovou a mravní vyspělost nemá. V případě pochybností bude třeba dle § 58 odst. 1 ZSM přibrat k vyšetření duševního stavu mladistvého dva znalce z oboru zdravotnictví, odvětví dětská psychiatrie. V praxi je zcela běžné, že kromě těchto dvou znalců bude přibrán i znalec z oboru školství a kultura, odvětví dětská psychologie. 2.4.1.3 Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost Zatímco za trestný čin lze dle § 3 odst. 2 TZ považovat pouze takový čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je vyšší než nepatrný, v případě mladistvých, aby jejich čin mohl být považován za provinění, musí být tento stupeň vyšší než malý. Dle § 6 odst. 2 ZSM totiž čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, není proviněním, jestliže je spáchán mladistvým a stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost je malý. Toto vyjádření je výrazem materiálního pojetí provinění a uplatněním zásady pomocné úlohy trestní represe. Znamená to, že jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou proviněním, i když mají jinak znaky některé skutkové podstaty provinění uvedené ve zvláštní části trestního zákona.
2.5 Tresty a ochranná opatření ukládaná dospělým pachatelům
28
Šámál, P., Válková H., Sotolář, A., Hrušáková, M.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 1. vydání. Praha, C.H.BECK, 2004 , s. 44. 24
2.5.1 Tresty Tresty jsou vedle ochranných opatření a upuštění od potrestání právními prostředky k dosažení účelu trestního zákona, jímž je ochrana zájmu společnosti, ústavního zřízení České republiky, práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob. Tohoto účelu se má dosáhnout jak pohrůžkou tresty, tak jejich ukládáním a výkonem. Stupnice druhů trestu a trestních sazeb za jednotlivé trestné činy současně vyjadřuje hodnotový úsudek o stupni zavržitelnosti jednotlivých činů. Trest v trestním právu České republiky lze tedy charakterizovat jako specifický, zákonem stanovený a státem vynutitelný následek spáchaného trestného činu, který ukládají soudy v trestním řízení, jenž obsahuje negativní hodnocení trestného činu a jeho pachatele a působí pachateli určitou újmu, jejímž prostřednictvím se sledují splnění účelu trestu a trestního zákona. Výchova pachatele k tomu, aby vedl řádný život, tedy individuální prevence, představuje poměrně náročný a v praxi ne vždy realizovatelný účinek trestu. Výchovný vliv může mít už samotná zábranná (represivní) funkce trestu, pokud si v důsledku jejího splnění pachatel uvědomí škodlivost dalšího páchání trestné činnosti, dokáže změnit své negativní postoje k zájmům chráněným zákonem a je schopen napříště respektovat platný právní řád.29 V rámci generální prevence působí trest na ostatní členy společnosti pouze svými psychickými, nikoliv fyzickými, účinky, které mohou postihnout jen pachatele. Trestní zákon tedy vychází z jednoty individuální a generální prevence, přičemž obě složky se vzájemně ovlivňují. Účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Výkonem trestu nesmí být ponížena lidská důstojnost. Upuštění od potrestání. Od potrestání pachatele, který spáchal trestný čin menší nebezpečnosti pro společnost, jeho spáchání lituje a projevuje účinnou snahu po nápravě, lze upustit, jestliže vzhledem k povaze spáchaného činu a k dosavadnímu životu pachatele je možné důvodně očekávat, že již projednání věci před soudem postačí k jeho nápravě. Upustilli soud od potrestání, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen. Podmíněné upuštění od potrestání s dohledem. Za stejných podmínek jako v případě upuštění od potrestání může soud podmíněně upustit od potrestání, považuje-li za potřebné po stanovenou dobu sledovat chování pachatele. Při podmíněném upuštění od potrestání stanoví soud zkušební dobu až na jeden rok a zároveň vysloví nad pachatelem dohled. Soud může jako přiměřená omezení nebo povinnosti uložit zejména a) podrobit se výcviku pro získání vhodné pracovní kvalifikace, b) podrobit se vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy,
29
Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. 1. díl. Šesté, doplněné a přepracované vydání. Praha. C.H.Beck, 2004, s. 180
25
c) podrobit se léčení závislosti na návykových látkách, které není ochranným léčením podle trestního zákona, d) zdržet se hazardních her, hraní na hracích přístrojích a sázek. Jestliže pachatel, od jehož potrestání bylo podmíněně upuštěno, vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne o uložení trestu, a to popřípadě již během zkušební doby. Dohledem se rozumí pravidelný osobní kontakt pachatele s úředníkem Probační a mediační služby (dále také jen „probační úředník“), spolupráce při vytváření a realizaci probačního programu ve zkušební době a kontrola dodržování podmínek uložených pachateli soudem nebo vyplývajících ze zákona. Dohled nad pachatelem provádí probační úředník. Účelem dohledu je jednak sledování a kontrola chování pachatele, čímž je zajišťována ochrana společnosti a snížení možnosti opakování trestné činnosti, jednak odborné vedení a pomoc pachateli s cílem zajistit, aby v budoucnu vedl řádný život. Poruší-li pachatel, kterému byl uložen dohled, podmínky dohledu nebo přiměřená omezení či povinnosti, informuje o tom probační úředník bez zbytečného odkladu soud, který dohled uložil. Nestanoví-li soud jinak, zpracuje probační úředník nejméně jednou za šest měsíců zprávu, ve které podává informace o průběhu výkonu dohledu nad pachatelem, o plnění přiměřených omezení a povinností a o jeho poměrech. Za spáchané trestné činy může soud uložit trest: a) odnětí svobody, b) obecně prospěšných prací, c) ztráty čestných titulů a vyznamenání, d) ztráty vojenské hodnosti, e) zákazu činnosti, f) propadnutí majetku, g) peněžitý, h) propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, ch) vyhoštění, i) zákazu pobytu. Při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud k stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost, k možnosti nápravy a poměrům pachatele. Polehčující okolnosti. Při výměře trestu se jako k polehčující okolnosti přihlédne zejména k tomu, že pachatel a) spáchal trestný čin v silném rozrušení, b) spáchal trestný čin ve věku blízkém věku mladistvých, d) spáchal trestný čin pod vlivem hrozby nebo nátlaku, e) spáchal trestný čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezpůsobil, g) vedl před spácháním trestného činu řádný život, h) přičinil se o odstranění škodlivých následků trestného činu nebo dobrovolně nahradil způsobenou škodu, ch) trestného činu upřímně litoval, i) svůj trestný čin sám oznámil úřadům, j) při objasňování své trestné činnosti napomáhal příslušným orgánům, nebo
26
k) přispěl k objasňování trestné činnosti spáchané ve prospěch zločinného spolčení. Přitěžující okolnosti. Při výměře trestu se jako k přitěžující okolnosti přihlédne zejména k tomu, že pachatel a) spáchal trestný čin ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky, b) spáchal trestný čin surovým způsobem, zákeřně, se zvláštní lstí nebo jiným obdobným způsobem, c) spáchal trestný čin využívaje něčí bezbrannosti, závislosti nebo podřízenosti, d) spáchal trestný čin ke škodě osoby mladší patnácti let, těhotné, vážně nemocné, vysokého věku nebo nemohoucí, e) spáchal trestný čin za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život, veřejný pořádek nebo majetek, f) spáchal trestný čin vůči osobě podílející se na záchraně života a zdraví nebo na ochraně majetku, g) trestným činem porušil zvláštní povinnost, h) trestným činem způsobil vyšší škodu, ch) spáchal trestný čin jako organizátor, jako člen organizované skupiny nebo člen spolčení, i) svedl k činu jinak trestnému, provinění nebo trestnému činu jiného, zejména dítě mladší patnácti let, mladistvého nebo osobu ve věku blízkém věku mladistvých, j) trestný čin páchal nebo v něm pokračoval po delší dobu, k) spáchal více trestných činů, nebo l) byl již pro trestný čin odsouzen. Ukládání trestu za více trestných činů. Odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle toho zákonného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný. Započítání vazby a trestu. Jestliže se vedlo proti pachateli trestní řízení ve vazbě a dojde v tomto řízení k jeho odsouzení, započítá se mu doba strávená ve vazbě do uloženého trestu, popřípadě do trestu úhrnného nebo souhrnného, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné. Není-li započítání vazby nebo trestu možné, přihlédne soud k této skutečnosti při stanovení druhu trestu, popřípadě jeho výměry. V této souvislosti je potřeba učinit několik poznámek vztahujících se k otázce promlčení výkonu trestu. Promlčení výkonu trestu. Uložený trest nelze vykonat po uplynutí promlčecí doby, jež činí: a) dvacet let, jde-li o odsouzení k výjimečnému trestu, b) patnáct let, jde-li o odsouzení k trestu odnětí svobody převyšujícímu deset let, c) deset let, jde-li o odsouzení k trestu odnětí svobody nejméně na pět let, d) pět let při odsouzení k jinému trestu. Promlčecí doba počíná právní mocí rozsudku a při podmíněném odsouzení nebo podmíněném propuštění právní mocí rozhodnutí, že se trest vykoná. Do promlčecí doby se nezapočítává doba, po kterou nebylo možno trest vykonat proto, že se odsouzený zdržoval v cizině, nebo byl na něm vykonáván jiný trest odnětí svobody. Promlčení výkonu trestu se přerušuje, učinil-li soud opatření směřující k výkonu trestu, o jehož promlčení jde, nebo spáchal-li odsouzený v promlčecí době trestný čin nový, na který tento zákon stanoví trest
27
stejný nebo přísnější. Přerušením promlčení počíná nová promlčecí doba. Výkon trestu uloženého pro nejzávažnější trestné činy se nepromlčuje.
2.5.2 Ochranná opatření Ochranná opatření jsou jedním z druhů trestněprávních sankcí, které je možno uložit nejen trestně odpovědným osobám, ale také osobám, které nejsou trestně odpovědné buď pro nepříčetnost nebo pro nedostatek věku. Účel ochranných opatření není v trestním zákoně výslovně vyjádřen, ale je možné konstatovat, že obecně se jejich ukládáním a výkonem sleduje především prevence, a proto do popředí vystupuje jejich složka terapeutická, výchovná a zabezpečovací. Konečným účelem je odstranění nebo alespoň snížení nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů hájených trestním zákonem, ale také léčba a izolace osob nepříčetných či zmenšeně příčetných. Ochranná opatření v sobě neobsahují morálně politický odsudek činu, jímž jsou podmíněna. Potřeba uložení ochranných opatření a jejich intenzita je určována zejména potřebou léčení, výchovy a izolace pachatele. Délka jejich trvání není soudem v rozhodnutí o jejich uložení stanovena a závisí na výsledcích jejich působení. Potřeba dalšího trvání ochranných opatření je sledována a kontrolována soudem. Ochranná opatření mohou být uložena samostatně jako jediný možný prostředek místo trestu anebo vedle trestu.30
2.6 Opatření ukládaná mladistvým pachatelům Druhy trestních opatření u mladistvých tvoří ucelený systém založený na monismu trestněprávních sankcí. Tím se zásadně liší od dualismu trestů a ochranných opatření uplatňovaných při řešení trestné činnosti dospělých pachatelů. Primární je zde zájem na ochraně mladistvých před škodlivými vlivy, na vytvoření podmínek pro jejich zdravý, rozumový a mravní vývoj a na omezení recidivy jejich trestné činnosti. K mladistvým je totiž přistupováno jako k dosud nevyzrálým dospívajícím jedincům s vyvíjející se hodnotovou stupnicí, jejichž postoje a životní styly je možno vhodným zacházením zásadně ovlivnit a změnit. Klíčové místo proto v tomto systému mají opatření reagující na jejich aktuální životní situaci a opatření zaměřená do budoucna. I tím se tento systém a jeho filozofická východiska založená na pojetí tzv. restorativní (obnovující) justice diametrálně liší od stávajícího systému soudnictví ve věcech dospělých, který je orientován do minulosti, ke spáchanému trestnému činu a k okolnostem, které zde byly především v době jeho spáchání. Nová filozofie řešení trestné činnosti mladistvých se odráží i v odlišné terminologii používané zákonem o soudnictví ve věcech mládeže – namísto vžitého termínu trest, v jehož podstatě a názvu je zdůrazněn především prvek újmy a odplaty za minulý čin, nastupuje neutrálnější označení opatření, které lépe vystihuje specifickou povahu společenské reakce na protiprávní čin (provinění) spáchaný mladistvým.31
30
Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. 1. díl. Šesté, doplněné a přepracované vydání. Praha. C.H.Beck, 2004, s. 619 31 Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2004, s. 86 28
Výsledkem restorativního přístupu vůči mladistvým delikventům jsou široce nastavené podmínky pro zánik trestnosti. Trestnost činu, na který trestní zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, spáchaného mladistvým zaniká, jestliže mladistvý po spáchání činu a) dobrovolně odstranil nebo napravil způsobený následek, anebo se o to pokusil, zejména nahradil způsobenou škodu, učinil opatření potřebná k její náhradě nebo se jinak pokusil odčinit způsobené následky, b) svým chováním projevil účinnou snahu po nápravě a c) čin neměl trvale nepříznivých následků pro poškozeného nebo pro společnost.
2.6.1 Výchovná opatření Výchovná opatření mají z hlediska řešení trestních věcí mladistvých klíčový význam, protože jejich prostřednictvím lze nejúčinněji reagovat na aktuální životní poměry mladistvého, na skutečnosti charakterizující jeho osobu a na příčiny stíhané trestné činnosti. Mají v sobě největší potenciál k žádoucímu ovlivnění chování mladistvého po činu, k obnovení jeho sociálního zázemí, k urovnání konfliktních vztahů spojených se stíhaným proviněním a k vytvoření předpokladů pro další sociální rozvoj mladistvého. Výchovná opatření usměrňují způsob života mladistvého a tím podporují a zajišťují jeho výchovu. Smyslem ukládání výchovných opatření však není represivní působení, nýbrž řešení stávající situace mladistvého při zachování potřebných záruk ochrany společnosti před trestnou činností. Právě proto jsou orientována na aktivní ovlivňování chování mladistvého a na dosažení změn v jeho sociálním okolí. Jde o to, aby zásah do běžného života mladistvého byl cílený a vytrhl jej z kriminálního prostředí (například z komunity zneužívající návykové látky), řešil příčiny jeho trestné činnosti (například jeho závislost na omamných a psychotropních látkách), usměrnil jej určitým způsobem (například vedl jej ke zdokonalení jeho sociálních dovedností a ke zvýšení jeho odborné kvalifikace), pomohl mu obnovit zpřetrhané sociální vazby (například přispěl k urovnání jeho vztahu s rodiči) a vytvořil předpoklady pro jeho další pozitivní rozvoj.32
2.6.2 Ochranná opatření Ochranná opatření mají stejný význam a účel jako u dospělých pachatelů. Ukládáním a výkonem ochranných opatření se sleduje především prevence, a proto do popředí vystupují i jejich složka terapeutická, výchovná, zabezpečovací a sociální. Jediným rozdílem je možnost uložit mladistvému pachateli ochrannou výchovu.
2.6.3 Trestní opatření Trestní opatření patří mezi trestněprávní následky k provinění mladistvých a současně představují právní prostředky k dosažení účelu zákona o soudnictví ve věcech mládeže, a proto tvoří nedílnou součást systému opatření ukládaných mladistvým za spáchaná provinění. Ukládána jsou výlučně soudy pro mládež a na rozdíl od výchovných a ochranných opatření obsahují v sobě negativní hodnocení spáchaného činu (provinění) a jeho pachatele 32
Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2004, s. 193 29
(mladistvého) a působí mu určitou újmu, jejímž prostřednictvím se sleduje splnění účelu stanoveného zákonem o soudnictví ve věcech mládeže. Trestní opatření uložené podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže v návaznosti na trestní zákon musí vzhledem k okolnostem případu, osobě a poměrům mladistvého napomáhat k vytváření vhodných podmínek pro další vývoj mladistvého; výkonem trestního opatření nesmí být ponížena lidská důstojnost. Shodně jako u dospělých pachatelů vychází z jednoty individuální a generální prevence, přičemž obě složky se vzájemně ovlivňují. Při výměře trestního opatření se jako k polehčující okolnosti přihlédne zejména k tomu, že pachatel: a) úspěšně vykonal probační program nebo jiný vhodný program sociálního výcviku, terapeutický, vzdělávací nebo jiný program, b) poskytl zadostiučinění poškozenému, nahradil úplně nebo alespoň částečně způsobenou škodu, nebo c) po spáchání provinění se choval tak, že lze důvodně předpokládat, že se v budoucnu již trestné činnosti nedopustí. Za spáchané provinění může soud pro mládež mladistvému uložit pouze tato trestní opatření: a) obecně prospěšné práce, b) peněžité opatření, c) peněžité opatření s podmíněným odkladem výkonu, d) propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, e) zákaz činnosti, f) vyhoštění, g) odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu (podmíněné odsouzení), h) odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu s dohledem, i) odnětí svobody nepodmíněné.
Kontrolní otázky: 1. Vysvětlete pojem materiální stránka trestného činu. 2. Vyjmenujte znaky trestného činu. 3. Jaká jsou vývojová stadia trestného činu? 4. Jaký je rozdíl mezi přímým a nepřímým pachatelem? 5. Vyjmenujte formy trestné součinnosti a vysvětlete rozdíly mezi nimi. 6. Jaké jsou hlavní aspekty trestní odpovědnosti mladistvých pachatelů? 7. Vyjmenujte tresty a ochranná opatření ukládaná dospělým pachatelům. 8. Jaký je nejpřísnější trest pro dospělé pachatele? 9. Jaký význam mají alternativní tresty? 10. Vysvětlete význam ochranných opatření? 11. Jaká trestní opatření mohou být uložena mladistvým pachatelům?
30
3 Okolnosti vylučující protiprávnost 3.1 Pojem Pod označením „okolnosti vylučující protiprávnost“ shrnuje teorie trestního práva některé okolnosti, které způsobují, že čin, který se svými rysy podobá trestnému činu, není nebezpečný pro společnost a není tedy ani trestným činem. Některé takové případy uvádí přímo trestní zákon. Jsou to nutná obrana (§ 13 TZ), krajní nouze (§ 14 TZ) a oprávněné použití zbraně (§ 15 TZ). Kromě těchto v trestním zákoně uvedených případů zná teorie několik dalších důvodů, zejména svolení poškozeného a případy, jež možno souhrnně charakterizovat jako výkon dovolené či dokonce přikázané činnosti. Všem těmto případům je společné, že tu chybí protiprávnost činu. Trestnými činy mohou být jen činy nedovolené, protiprávní. Avšak ne každý nedovolený čin je zároveň trestným činem; některé z nich jsou jen přestupky nebo jinými správními delikty, disciplinárními nebo pořádkovými delikty, některé jsou postiženy jen občanskoprávní sankcí, zejména povinností k náhradě škody. Z nedovolených činů jsou trestnými činy jen ty, jež vykazují určitý, vyšší stupeň nebezpečnosti pro společnost (§ 3 odst. 2 TZ), jsou-li tu ovšem i ostatní potřebné znaky. Ze sekundární povahy trestního práva vyplývá, že protiprávnost činu je třeba dovozovat z právního řádu jako celku a zpravidla se opírá o některé ustanovení ležící mimo trestní zákon. Jde zejména o předpisy správního práva, například předpisy upravující silniční provoz, bezpečnost při práci v různých oborech lidské činnosti, předpisy upravující hospodaření s přírodními zdroji, předpisy o ochraně životního prostředí a podobně. Dovolený čin, byť i svými znaky podobný trestným činům, nenaplňuje však ani skutkovou podstatu trestného činu, neboť k její charakteristice patří i nedovolenost činu. Protiprávnost je znakem skutkové podstaty trestného činu. Okolnosti, o nichž se zde pojednává, bývají někdy nazývány „okolnostmi vylučujícími nebezpečnost činu pro společnost“. Tento pojem však není z vícero důvodů výstižný.33 Zavinění se musí vztahovat i na skutečnosti, na nichž se dovolenost činu zakládá. Například při krajní nouzi na to, že jde o nebezpečí určitého druhu, že je nelze odvrátit jinak atd. Z okolností vylučujících protiprávnost upravuje trestní zákon - nutnou obranu (§ 13 TZ), - krajní nouzi (§ 14 TZ), - oprávněné použití zbraně (§ 15 TZ). Podobně jako TZ zobecňuje v ustanoveních zvláštní části typické znaky činů nebezpečných pro společnost, zachycují ustanovení § 13 TZ a 14 TZ typické znaky případů, kdy 33
Jsou totiž případy, kdy chybí nebezpečnost pro společnost v stupni potřebném pro trestný čin (§ 3 odst. 2 TZ), ale ty se sem nezařazují. Dalším důvodem proti názvu dříve obvyklému je, že jednostranně zdůrazňuje nedostatek materiálního znaku. Avšak u nutné obrany, u krajní nouze atd. nejsou naplněny ani formální podmínky trestného činu, neboť chybí protiprávnost, která je znakem skutkové podstaty.
31
nebezpečnost činu pro společnost je vyloučena. Výslovně je dále upraveno oprávněné použití zbraně v § 15 TZ. 34 Ostatní okolnosti vylučující protiprávnost, jako je - svolení poškozeného, - plnění povinnosti nebo rozkazu, - výkon práva a výkon povolání, - dovolené riziko, se většinou opírají o mimotrestní zákony a nejsou výslovně upraveny v trestním zákoně. Výčet těchto okolností však není uzavřený a ani uzavřený být nemůže. Zvláštností institutu okolností vylučujících protiprávnost je možnost použití analogie ve prospěch jednajícího. Tyto okolnosti totiž trestní odpovědnost zužují, nikoli rozšiřují. Okolnosti vylučující protiprávnost je třeba odlišovat od důvodů zániku trestnosti. Jde tu o ty případy, kdy čin byl v době svého spáchání trestným činem a odůvodňoval tehdy trestní odpovědnost pachatele, trestnost však dodatečně zanikla, například promlčením trestního stíhání nebo pozdějším zánikem nebezpečnosti činu pro společnost, účinnou lítostí a podobně.35 Kromě trestního zákona zná pojem nutná obrana a krajní nouze i zákon o přestupcích (§ 2 odst. 2 PřesZ).
3.2 Krajní nouze Podstatou krajní nouze je, že zde dochází ke střetnutí dvou zájmů chráněných právem, ovšem mimo případ nutné obrany a další případy. Střetnutí těchto zájmů záleží v tom, že jednomu zájmu hrozí porucha, která může být odvrácena pouze poruchou druhého zájmu. Krajní nouze vylučuje protiprávnost.36 O krajní nouzi se jedná např. v případě, kdy je nutné strhnout střechu sousedního stavení (a tím jeho vlastníka poškodit), aby se zabránilo šíření požáru. Komu škoda hrozí, je dokonce povinen k jejímu odvrácení zakročit způsobem přiměřeným okolnostem ohrožení (§ 417 odst. 1 OZ). Takový čin je oprávněný a již proto nemůže být trestným činem. Trestní zákon stanoví, že čin, který by jinak byl trestný, není trestným činem, jde-li o krajní nouzi. Stav krajní nouze podle § 14 TZ vylučuje protiprávnost i nebezpečnost činu pro společnost. K činu v krajní nouzi je oprávněn zásadně každý, tedy nejen ten, jehož zájmy jsou ohroženy, nýbrž i ten, jehož zájmy ohroženy nejsou (tzv. pomoc v nouzi). Při krajní nouzi (§ 14 TZ) se odvrací nebezpečí, které 34
Beztrestnost policejního agenta není vyjádřena jako obecná okolnost vylučující protiprávnost, ale je omezena jen na trestný čin účasti na zločinném spolčení (§ 163c TZ), jsou-li splněny dané podmínky. 35 Novotný, O., Dolenský, A., Jelínek, J., Vanduchová, M.: Trestní právo hmotné – I. Obecná část. Praha, Aspi Publishing, 2003 36 Proto jednání v krajní nouzi není možné posoudit ani jako přestupek s odůvodněním, že krajní nouze jen snižuje nebezpečnost činu pro společnost (srovnej R 10/80). 32
- hrozí zájmům chráněným trestním zákonem, - hrozí přímo, - nelze za daných okolností odvrátit jinak, - ten, komu nebezpečí hrozí, není povinen je snášet. Nebezpečí musí hrozit zájmu chráněnému trestním zákonem (§ 1 TZ). Zákon dovoluje odvracet nebezpečí hrozící jak zájmům společnosti, tak i jednotlivci, ať již jde o ohrožení života, zdraví, svobody, majetku, důstojnosti nebo cti jednotlivce. Může jít o ohrožení zájmů vlastních i cizích. Nebezpečí musí hrozit přímo, bezprostředně. O případ krajní nouze nejde, jestliže nebezpečí již pominulo. O případ krajní nouze nejde ani tam, kde nebezpečí hrozí teprve v budoucnu. Přímo hrozící nebezpečí je tu tehdy, jestliže vývoj událostí spěje rychle k poruše anebo sice nepokračuje, ale jsou splněny téměř všechny podmínky potřebné k tomu, aby porucha nastala a uskutečnění zbývajících podmínek je věcí náhody, jež se může kdykoli a s velkou pravděpodobností stát (například v bytě uniká plyn a koncentrace dosáhla takového stupně, že může dojít k výbuchu). Podmínkou krajní nouze dále je, že nebezpečí nelze za daných okolností odvrátit jinak (subsidiarita). O vybočení z mezí krajní nouze jde, jestliže a) způsobený následek byl zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, b) jednání nebylo provedeno v době, kdy nebezpečí bezprostředně hrozilo, tj. stalo se předtím nebo potom, c) nebezpečí bylo možno odvrátit jinak, tj. s méně závažnými následky nebo d) byla tu povinnost nebezpečí snášet. Spáchání trestného činu při odvracení útoku nebo jiného nebezpečí, aniž byly zcela splněny podmínky krajní nouze, je polehčující okolností podle § 33 písm. f) TZ. 37
3.3 Nutná obrana Podstatou nutné obrany (§13 TZ) je odvracení útoku na společenské vztahy chráněné trestním zákonem, a to činem, který by jinak byl trestným činem namířeným proti útočníkovi. Protože však ten, kdo útok odvrací, chrání tytéž zájmy, které chrání trestní zákon sám, nejedná proti účelu trestního zákona, nýbrž ve shodě s ním. Jeho čin směřující k tomu, aby bylo zabráněno činu nebezpečnému pro společnost, nahrazuje vlastně zásah veřejných orgánů. Stav nutné obrany je důvodem vylučujícím nejen nebezpečnost činu pro společnost, nýbrž i nedovolenost – protiprávnost. Takový čin proto nenaplňuje ani znaky skutkové podstaty trestného činu. Čin provedený v nutné obraně je okolností vylučující protiprávnost a není tudíž postižitelný trestem ani jinou sankcí. Ve vztahu ke krajní nouzi je nutná obrana privilegovaným případem. Místo jakéhokoli nebezpečí je tu útok, škoda nepostihuje kohokoli, nýbrž útočníka. Nutná obrana je ve vztahu speciality k institutu krajní nouze. Například poštovní doručovatel, který nesl značnou částku
37
Novotný, O., Dolenský, A., Jelínek, J., Vanduchová, M.: Trestní právo hmotné – I. Obecná část. Praha, Aspi Publishing, 2003 33
peněz, byl přepaden lupičem; jestliže útok odrazil a lupiči ublížil na zdraví, posoudíme jeho jednání podle ustanovení o nutné obraně (§ 13 TZ). K nutné obraně je oprávněn kdokoli. Každý je oprávněn odvrátit útok, i když útok nesměřuje proti němu samému. Obsah a meze nutné obrany si lze vysvětlit na situaci, o níž při nutné obraně jde. Proti útočníkovi je dovolena obrana, která není zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany znamená, že obrana odpovídá způsobu útoku, tj. je potřebná k jeho spolehlivému odvrácení. Z povahy věci plyne, že obrana musí být tak intenzivní, aby útok odvrátila, tj. musí být silnější než útok. Významné je odhadnout, čím lze útok odrazit. Avšak nelze žádat, aby se obránce striktně omezil jen na to, co je přiměřené způsobu útoku. Proto náš zákon dovoluje, aby obrana byla intenzivnější než pouze „přiměřená“. Hranice dovolené obrany jsou u nás velmi široké, ale jistá krajní mez tu musí být. Je to vyjádřeno slovy, že obrana nesmí být „zcela zjevně nepřiměřená“.38 Obrana se nemusí omezovat na tzv. pasivní obranu (odrážení ran, ustupování a podobně), nýbrž samozřejmě může být i aktivní – tím se z obránce nestává útočník. O tom, kdo je v roli obránce a kdo v roli útočníka, rozhoduje zásadně iniciativa na počátku střetnutí, nikoli jeho další průběh. Nutná obrana směřuje vždy proti útočníkovi. Je-li útočníků více, je nutná obrana přípustná proti kterémukoli z nich, nikoli jen proti hlavnímu útočníkovi (R 24/1956). Přiměřenost obrany se posuzuje podle objektivních okolností případu, ale i podle představ obránce, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel.39 O vybočení z mezí nutné obrany jde, když - obrana byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku – tzv. exces intenzivní, například střelba na děti, které jsou v cizí zahradě na třešních, střelba po vetřelci, který vnikl z neznámého důvodu přes plot na zahradu vily, aniž tu byly okolnosti svědčící o bezprostředně hrozící závažné agresi, - obrana nebyla s přímo hrozícím nebo trvajícím útokem současná – tzv. exces extenzivní, tj. v obraně bylo pokračováno ještě v době, kdy už útok skončil (například obránce si neuvědomil, že útok již skončil, anebo pokračuje ve fyzickém ubližování útočníkovi ze msty i v době, kdy útok skončil), nebo obrana byla předčasná.
3.4 Oprávněné použití zbraně
38
Podmínky nutné obrany jsou splněny i v případě, že napadený zamýšlel použít proti útoku jiný, mírnější způsob obrany, než který omylem skutečně použil, pokud ani skutečně použitá obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku (R 12/1983). 39 Praxe, a to nejen u nás, namnoze vykládala meze dovolené nutné obrany příliš úzce (srovnej R 41/1980). Důvodová zpráva novely číslo 290/1993 Sb. tuto praxi kritizovala. Nová zákonná úprava od roku 1993 koncipuje nutnou obranu velmi široce. Proto by soudní výklad nových podmínek nutné obrany měl být velmi uvážlivý. Měl by respektovat smysl institutu nutné obrany, zahrnovat do nutné obrany činy zaměřené na odvracení útoku, ale nikoli činy společensky nebezpečné.
34
Třetím případem okolností vylučujících protiprávnost, který je výslovně upraven v trestním zákoně, je oprávněné použití zbraně (§15 TZ). Ustanovení § 15 TZ uvádí, že trestný čin nespáchá, kdo použije zbraně v mezích zmocnění příslušných zákonných předpisů. Jde zejména o tyto předpisy: - zákon číslo 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky (§ 42), - zákon číslo 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (§ 39), - zákon číslo 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů (§ 20), - zákon číslo 124/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži ČR (§ 18), - zákon číslo 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (§ 40), - zákon číslo 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě (§ 5). Oprávnění použít zbraň je v příslušných zákonných předpisech, na které trestní zákon odkazuje, vázáno na konkrétní a přesné podmínky.
Kontrolní otázky: 1. Vysvětlete pojem okolnosti vylučující protiprávnost. Uveďte jejich výčet. 2. Definujte pojem krajní nouze a nutná obrana. 3. Uveďte obsah a meze krajní nouze. 4. Vyjmenujte tři zákony, které dovolují použití zbraně.
35
4 Trestní právo hmotné. Zvláštní část 4.1 Úvod Zvláštní část je upravena v části druhé trestního zákona. Ustanovení zvláštní části trestního zákona konkretizují obecný pojem trestného činu vymezený v § 3 TZ, určují jednotlivé skutkové podstaty trestných činů, odlišují trestné činy navzájem, odlišují je od jiných typů deliktů a stanoví příslušné sankce.40 Ustanovení zvláštní části je nutné aplikovat v souladu a za použití ustanovení obecné části trestního zákona. V prvním odstavci je zpravidla obsažena základní skutková podstata ve formě popisu jednotlivých svých znaků, a dále sankce za naplnění těchto znaků. Ve druhém a vyšším odstavci jsou obsaženy tzv. kvalifikované skutkové podstaty, které doplňují základní skutkovou podstatu z prvního odstavce o určitý kvalifikační specializační znak, který zpravidla podstatně zvyšuje společenskou nebezpečnost činu popsaného v prvním odstavci. Zvláštní část trestního zákona v podstatě odráží aktuální stav trestněprávní politiky. Skutkové podstaty ve zvláštní části obsahují především popis jednání, dalších znaků objektivní stránky, některé další fakultativní znaky (pohnutku, předmět útoku) a případná specifika obecných znaků skutkové podstaty uvedených v obecné části. Trestné činy jsou roztříděny do jednotlivých hlav a oddílů podle skupinových a druhových objektů. To znamená, že v jednotlivých hlavách a oddílech jsou sdruženy trestné činy, které útočí proti skupinám zájmů téhož druhu. Pořadí hlav zvláštní části je v podstatě dosud určeno významem společenských vztahů určitého druhu, čili stupněm závažnosti jednotlivých skupin trestných činů, tak jak si ho určila dřívější společnost.
4.2 Rozčlenění zvláštní části trestního zákona Hlava první Oddíl první Oddíl druhý Oddíl třetí Hlava druhá Oddíl první Oddíl druhý Oddíl třetí Oddíl čtvrtý
Hlava třetí
Trestné činy proti republice, cizímu státu nebo mezinárodní organizaci Trestné činy proti základům republiky, cizího státu nebo mezinárodní organizace Trestné činy proti bezpečnosti republiky Trestné činy proti obraně vlasti Trestné činy hospodářské Trestné činy proti hospodářské soustavě Trestné činy proti hospodářské kázni Trestné činy proti měně a trestné činy daňové Trestné činy proti předpisům o nekalé soutěži, ochranných známkách, chráněných vzorech a vynálezech a proti autorskému právu, proti právům souvisejícím s právem autorským a proti právům k databázi Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných
40
Kratochvíl, V. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. přepracované a doplněné vydání. Brno, Masarykova univerzita, 2002
36
Oddíl první Oddíl druhý Oddíl třetí Oddíl čtvrtý Oddíl pátý Oddíl šestý Hlava čtvrtý Hlava pátá Hlava šestá Hlava sedmá Hlava osmá Oddíl první Oddíl druhý Hlava devátá Hlava desátá Hlava jedenáctá Oddíl první Oddíl druhý Hlava dvanáctá Oddíl první Oddíl druhý Oddíl třetí Oddíl čtvrtý Oddíl pátý
Trestné činy proti výkonu pravomoci státního orgánu a veřejného činitele Trestné činy veřejných činitelů Úplatkářství Zločinné spolčení Některé formy trestné součinnosti Jiná rušení činnosti státního orgánu Trestné činy obecně nebezpečné Trestné činy hrubě narušující občanské soužití Trestné činy proti rodině a mládeži Trestné činy proti životu a zdraví Trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti Trestné činy proti svobodě Trestné činy proti lidské důstojnosti Trestné činy proti majetku Trestné činy proti lidskosti Trestné činy proti brannosti Trestné činy proti brannosti Zrušen Trestné činy vojenské Trestné činy proti vojenské podřízenosti a vojenské cti Trestné činy proti povinnosti konat vojenskou službu Trestné činy proti povinnostem strážní a dozorčí služby Trestné činy ohrožující bojeschopnost Společná ustanovení
Kontrolní otázky: 1. Vyjmenujte jednotlivé hlavy zvláštní části trestního zákona. 2. Uveďte alespoň pět trestných činů proti majetku.
37
5 Trestní právo procesní - pojem, místo v systému práva, struktura, zásady a funkce
5.1 Pojem Trestní právo procesní upravuje postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování, zda byl spáchán trestný čin, kdo je jeho pachatelem a jaký trest či ochranné opatření je třeba pachateli uložit. Oproti tomu trestní právo hmotné stanoví podmínky trestnosti, tedy vymezuje znaky trestných činů a tresty či ochranná opatření za jejich spáchání. Úkolem trestního práva procesního je tak náležité zjištění trestné činnosti a spravedlivé potrestání pachatelů. Další oblastí je úprava výkonu rozhodnutí, působení k upevňování zákonnosti, zamezování trestné činnosti (prevence zločinnosti) a výchova občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Trestní právo procesní je odvětví práva veřejného. Jeho cílem je ochrana společnosti před pachateli trestných činů. Předmětem ochrany je ústavní zřízení České republiky a práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob. Trestní řízení je zákonem upravený postup orgánů činných v trestním řízení a dalších osob na řízení zúčastněných, jehož úkolem je zjistit, zda byl trestný čin spáchán, kdo je jej spáchal a uložit mu podle zákona trest či ochranné opatření. Za orgány činné v trestním řízení se považuje především soud, ale také státní zástupce a policejní orgán. Všechny orgány činné v trestním řízení musí při své činnosti zachovávat určitý předem stanovený postup. Jedná se tak o promítnutí článku 36 Listiny, podle kterého se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a to stanoveným postupem. Spácháním trestného činu vzniká mezi pachatelem a státem trestněprávní vztah. Jeho součástí je oprávnění a zároveň povinnost státu uložit pachateli trest či ochranné opatření a povinnost pachatele se trestu či ochrannému opatření podrobit. Pachatel má však i právo spočívající v oprávnění žádat, aby jeho jednání bylo posuzováno podle zákona. Oproti trestněprávnímu vztahu, který vzniká na základě práva hmotného, v trestním řízení vznikají vztahy trestněprocesní. Jsou to vztahy mezi subjekty trestněprocesních práv a povinností. Předně jsou to vztahy mezi orgány činnými v trestním řízení a obviněným, jejichž základní podmínkou není spáchání trestného činu, ale sdělení obvinění. I obviněný, který trestný čin nespáchal a je obžaloby zproštěn, je subjektem trestního řízení, a to od jeho zahájení až do pravomocného skončení. Trestněprocesní vztahy ale vznikají i mezi orgány činnými v trestním řízení navzájem (například mezi soudem a státním zástupcem) a dále mezi těmito orgány a dalšími osobami, kterých se trestní řízení týká (svědci, znalci, zúčastněné osoby a podobně). Předmětem trestního řízení je zjištění konkrétního skutku včetně jeho pachatele, rozhodnutí zda je či není trestným činem a rozhodnutí také vykonat. Součástí rozhodnutí může být i nárok poškozeného na náhradu škody, součástí výkonu je nejen uložený trest, ale i ochranná opatření. Vedle samotného rozhodnutí trestní věci se nezřídka musí řešit otázky předběžné (prejudiciální). Takové otázky nejsou samotným předmětem trestního rozhodování, ale jejich
38
vyřešení je předpokladem rozhodnutí v samotné trestní věci. Orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky samostatně. Výjimkou jsou pravomocná rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, která jsou pro orgány činné v trestním řízení závazná, ale jen pokud nejde o posouzení viny obviněného. V případě, že se dřívější pravomocné rozhodnutí jiného soudu či státního orgánu týká viny obžalovaného (například rozhodnutí o výši výživného), i v takovém případě je tato otázka orgány činnými v trestním řízení posuzována samostatně a vázanost předchozím rozhodnutím tu není. Jedinou oblastí, ve které nejsou orgány činné v trestním řízení oprávněny řešit samostatně předběžné otázky, jsou otázky osobního stavu, o kterých se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních. Jestliže rozhodnutí o takové otázce nebylo ještě vydáno, vyčkají orgány činné v trestním řízení jeho vydání. Předběžnou otázkou je například zjišťování samotné existence vyživovací povinnosti při rozhodování o trestném činu zanedbání povinné výživy dle § 213 TZ. Dále sem lze řadit otázky týkající se zjišťování okamžiku právní moci správního rozhodnutí, kterým byl uložen trest zákazu činnosti při rozhodování o trestném činu maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 171 TZ.
5.2 Prameny Základním pramenem je zákon číslo 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). V posledních letech bývá trestní řád alespoň dvakrát ročně novelizován, což nepřispívá k jeho komplexnosti. Velké změny byly provedeny zejména zákonem číslo 265/2001 Sb. s účinností od 1.1.2002. Trestní řád se skládá z pěti částí, přičemž první část je věnována společným ustanovením platným pro všechna stádia trestního řízení. Jsou zde upraveny základní zásady trestního procesu, výklad některých pojmů, je zde pojednáno o subjektech trestního řízení, o úkonech trestního řízení, o dokazování, o rozhodnutí, o stížnosti a o nákladech trestního řízení. Druhá část se týká postupu před zahájením trestního stíhání, samotného zahájení trestního stíhání a dalšímu postupu v přípravném řízení. Třetí je věnována řízení před soudem od předběžného projednání obžaloby podané státním zástupcem, přes hlavní líčení, veřejné a neveřejné zasedání, řízení o odvolání jako řádném opravném prostředku, řízení o mimořádných opravných prostředcích (dovolání, obnova řízení, stížnost pro porušení zákona) a zvláštní způsoby řízení až po vykonávací řízení a zahlazení odsouzení. Ve čtvrté části je upraveno udělení milosti, amnestie a právní styk s cizinou, který obsahuje zvláštní část věnovanou styku mezi členskými státy Evropské unie. Dalšími prameny trestního práva procesního je Ústava České republiky (ústavní zákon číslo 1/1993 Sb.) a Listina základních práv a svobod (usnesení předsednictva České národní rady číslo 2/1993 Sb.). Dále jsou to vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal parlament souhlas a které jsou dle článku 10 Ústavy ČR součástí právního řádu a mají přednost před zákonem. Nejznámější z nich jsou Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Evropská úmluva o vzájemné pomoci ve věcech trestních, Evropská úmluva o dohledu nad podmíněně odsouzenými a podmíněně propuštěnými pachateli a další. Trestní právo procesní úzce souvisí s trestním právem hmotným, které je zásadně upraveno zákonem číslo 140/1961 (trestní zákon). Dalším blízkým oborem je správní právo, zejména řízení o přestupcích podle zákona číslo 200/1990 Sb., o přestupcích. V oblasti správního práva je obdobným procesním předpisem zákon číslo 500/2004 Sb. (správní řád).
39
Při zjišťování skutkového stavu v trestním řízení se uplatňují poněkud jiné zásady než je tomu v občanskoprávním řízení, které je podrobně upraveno v zákoně číslo 99/1963 Sb. (občanský soudní řád). Civilní proces je mimo jiné založen na zásadách dispoziční a projednací, v trestním řízení platí zásady oficiality a vyhledávací. Více k zásadám trestního řízení je uvedeno níže. Orgány činné v trestním řízení využívají při svém rozhodování i poznatky získané v jiných vědách. Nejbližšími jsou: a) kriminologie - věda pojednávající i zločinnosti (kriminalitě), jejích příčinách a prevenci, součástí je soudní psychologie, psychiatrie a sociologie, b) penologie - věda o trestech, jejich výkonu a účincích, c) kriminalistika - věda o technických a taktických prostředcích identifikace a usvědčování pachatelů.
5.3 Základní zásady trestního řízení Základními zásadami trestního řízení jsou vůdčí právní ideje, které jsou přímo obsaženy v trestním řádu. Jsou základem, na kterém je vybudováno celé trestní řízení a jimi je upravena činnost orgánů činných v trestním řízení. Základní zásady se týkají všech stádií trestního řízení. Stupeň jejich uplatnění závisí na zvláštnostech jednotlivých stádií, v nejširším rozsahu jsou základní zásady využívány v hlavním líčení. Zásady lze dělit podle různých kritérií. Nejčastěji jsou členěny na zásady obecné (stíhání jen ze zákonných důvodů, zásada spolupráce se zájmovými sdruženími občanů, zásady obhajoby), zásady zahájení a průběhu trestního řízení (zásada oficiality, zásada legality, zásada obžalovací, zásada veřejnosti) a zásady dokazování (zásada vyhledávací, zásada bezprostřednosti, zásada ústnosti, zásada volného hodnocení důkazů, zásada presumpce neviny, zásada objektivní pravdy). Vedle těchto v trestním řádu stanovených zásad mají úzkou souvislost s trestním řízením zásady uvedené v Ústavě, Listině a Úmluvě. Nezanedbatelnou roli hrají i zásady organizace soudnictví tak, jak jsou upraveny v zákoně číslo 6/2002 Sb., o soudech a soudcích a v zákoně číslo 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců. Pro přehlednost jsou základní zásady v dalším výkladu seřazeny tak, jak jsou upraveny v § 2 TŘ.
5.3.1 Zásada stíhání jen ze zákonných důvodů Jedná se o základní princip trestního řízení. Bez zákonnosti nemůžeme mluvit o řádném a spravedlivém procesu. Tato zásada obsahuje dvě dílčí podmínky. Za prvé stanoví, že nikdo nemůže být stíhán jinak než z důvodů stanovených zákonem. Tímto důvodem je kvalitně zjištěný skutkový stav, z něhož vyplývá závěr, že trestný čin byl spáchán podezřelým. Jen proto je možné podezřelého obvinit. Musí však být splněny i další zákonné podmínky, například že v téže věci již nebylo jednou rozhodnuto či že osoba není vyňata z působnosti trestního řádu. Za druhé způsob, kterým lze trestní stíhání vést, musí odpovídat zákonu. Skutkový stav je třeba zjistit objektivně, úplně, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Uváděným právním předpisem je v obou případech trestní řád. Uváděná zásada ve své podstatě znamená zdůraznění ústavního práva občanů dle článku 8 Listiny. 40
5.3.2 Zásada presumpce neviny Do té doby, dokud není pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu vyslovena vina obžalovaného, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen. Základem této zásady je článek 40 odst. 2 Listiny, ve kterém je stanoveno, že každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena. Východiskem je princip předpokládající, že v demokratické společnosti je každý občan řádný, a to až do okamžiku, kdy je prokázán opak (presumptio boni viri). Z této zásady vyplývají dvě pravidla. Vina obžalovaného musí být řádně prokázána. Takové prokázání viny musí být založené jen na procesně použitelných důkazech. Obžalovaný není povinen se hájit, nemusí se vyviňovat či uvádět okolnosti na svoji obhajobu. Právo na obhajobu je jeho právem, nikoliv však jeho povinností. Z pouhého nepředložení důkazů ke svým tvrzením nelze u obžalovaného (na rozdíl od civilního procesu ovládaného jinými zásadami) dovozovat, že obžalovaný nevypovídá pravdivě či dokonce, že jej vinen. Orgány činné v trestním řízení musí úplně a bez důvodných pochybností skutkový stav prokázat. Neprokázaná vina má stejný význam jako prokázaná nevina. Druhým pravidlem je zásada "v pochybnostech ve prospěch obviněného" (in dubio pro reo). Vyskytnou-li se v trestním řízení skutkové pochybnosti, je třeba shromáždit a provést důkazy další, které blíž osvětlí skutkový děj. Pokud již není možné další důkazy opatřit či provést a skutkové pochybnosti přetrvávají, je nezbytné přiklonit se ke skutkové verzi pro obviněného příznivější. Nemusí se automaticky ihned jednat o nutnost vydání zprošťujícího rozsudku či zastavení trestního stíhání v přípravném řízení. Jde jen o výběr té z nabízených verzí, která je pro obviněného výhodnější. Jedná se o řešení pochybností skutkových, nikoliv však právních. K právním otázkám musí orgány činné v trestním řízení zaujmout jednoznačné stanovisko, neboť platí zásada, že "soud právo zná" (iura novit curia).
5.3.3 Zásada legality Zásada legality spočívá v povinnosti státního zástupce stíhat všechny trestné činy, o kterých se dozví. Výjimkou je situace, že zákon nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, stanoví jinak. Tak je tomu například u vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení dle § 10 TŘ, u důvodů nepřípustnosti trestního stíhání dle § 11 TŘ či u trestního stíhání podmíněného souhlasem poškozeného dle § 163 TŘ. Tato zásada je důsledkem zásady oficiality a v oblasti dokazování se projevuje prostřednictvím zásady vyhledávací (obě zásady viz níže). Protikladem zásady legality je zásada oportunity (účelnosti), která spočívá v právu státního zástupce nezahajovat trestní stíhání, i když by pro to byly zákonné podmínky (tedy kdy existuje podezření z trestného činu spáchaného konkrétní osobou). Důvodem je situace, že takový postup se státnímu zástupci jeví jako účelný (hospodárný). Bude tomu tak zejména v případech nižší škody, která byla nahrazena, jiného souběžně probíhajícího trestního stíhání s hrozbou vyššího trestu, a podobně. Byť je naše trestní řízení založené převážně na principech zásady legality, prvky zásady oportunity lze nalézt například v ustanovení § 159a odst. 3 TŘ, § 163 TŘ, § 172 odst. 2, písm. c) TŘ a dalších.
41
5.3.4 Zásada oficiality Orgány činné v trestním řízení jsou povinny postupovat v tomto řízení ze své úřední povinnosti (ex officio). Úřední úkony musí provádět, jakmile jsou k tomu dány zákonné podmínky. Nemusejí vyčkávat návrhů stran, stejně jako nemohou od provedení úkonu upustit z důvodu výslovného žádosti stran. Policejní orgán proto musí postupovat při vyšetřování z vlastní iniciativy tak, aby byly co nejrychleji a v potřebném rozsahu vyhledány důkazy k objasnění všech základních skutečností důležitých pro posouzení případu, včetně osoby pachatele a následku trestného činu. Rovněž soud po podání obžaloby nesmí vyčkávat dalších návrhů a musí postupovat tak, aby řízení bez průtahů směřovalo k rozhodnutí věci, a to včetně výkonu rozhodnutí. Trestní věci musí být projednána co nejrychleji, s plným šetřením práv a svobod zaručených ústavními předpisy a při provádění úkonů trestního řízení lze do těchto práv osob, jichž se takové úkony dotýkají, zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení. Zároveň trestní řád výslovně stanoví, že k obsahu petic zasahujících do plnění těchto povinností orgány činné v trestním řízení nepřihlížejí. Tato zásada umožňuje dodržování zákonnosti trestního řízení a udržuje aktivitu orgánů činných v trestním řízení.
5.3.5 Zásada objektivní pravdy Úkolem celého trestního řízení je nalézt pravdu o skutku, ohledně kterého se trestní řízení vede, a naplnit tak účel trestního řádu. Proto pokud jde o rozsah zjišťování jednotlivých okolností, stanoví trestní řád v § 2 odst. 5 limity v tom směru, že dokazování jednotlivých skutečností je třeba provádět jen v takovém rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí z hlediska zjištění skutkového stavu věci pro konkrétní rozhodnutí. Pro spravedlivé a zákonné rozhodnutí o vině či nevině obžalovaného musí být úplně a hodnověrně zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Naše orgány činné v trestním řízení musí oproti tomu opírat svá rozhodnutí jen o okolnosti zjištěné ve shodě se skutečností tak, aby byl skutek vždy v nezbytném rozsahu objasněn. Současná právní úprava tak zásadně nezná zásadu tzv. formální pravdy, která umožňuje soudu spokojit se při rozhodnutí s takovým skutkovým stavem, který strany společně souhlasně uznají za prokázaný. Jistou výjimkou ze zásady objektivní pravdy je ustanovení § 314d odst. 2 TŘ, podle kterého při hlavním líčení konaném ve zjednodušeném řízení může samosoudce rozhodnout o upuštění od dokazování těch skutečností, které státní zástupce a obviněný označily za nesporné. Takové skutečnosti se dále nedokazují a ve své podstatě se soud spokojí se souhlasným stanoviskem hlavních procesních stran. Podmínkou však je, že s ohledem na ostatní zjištěné skutečnosti není závažného důvodu o těchto prohlášeních pochybovat.
5.3.6 Zásada volného hodnocení důkazů Po provedení každého důkazu je důležitou činností práce orgánů činných v trestním řízení jejich zhodnocení, tedy přiřazení určitě vypovídací hodnoty tomu kterému důkazu. Důkazy se hodnotí samostatně a poté i ve vzájemných souvislostech. Orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení. Toto přesvědčení není libovolné, ale musí být založené na pečlivém uvážení všech okolností případu. Používají se zásady logického uvažování, důkazy se hodnotí z různých úhlů pohledu (všestranně). Hodnocení důkazů musí 42
být uvedeno v konečném rozsudku, v němž soud mimo jiné vyloží, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč nevyhověl případným návrhům na další dokazování a jaké skutečnosti měl na základě kterých důkazů prokázané. České trestní řízení naopak nezná zásadu legálního hodnocení (někdy nazývanou "zákonná teorie průvodní"), podle níž zákon přímo stanoví limity nezbytné pro prokázání určité skutečnosti (například pro prokázání bylo v minulosti nezbytné svědectví dvou zletilých mužů, doznání obžalovaného, a podobně). Bez splnění zákonných požadavků na prokázání, nebylo možné skutečnost považovat za zjištěnou.
5.3.7 Zásada spolupráce se zájmovými sdruženími občanů Všechny orgány činné v trestním řízení spolupracují se zájmovými sdruženími občanů. Zároveň využívají jejich výchovného působení k dosažení účelu trestního řízení. Za zájmová sdruženími občanů se považují odborové organizace, organizace zaměstnavatelů, občanská sdružení, církve, náboženské společnosti a právnické osoby sledující v předmětu své činnosti charitativní účely. Výjimkou jsou politické strany a politická hnutí, u kterých soud vylučuje toto postavení. Jedná se zejména o upozorňování na trestnou činnost, o které e dozví, účastnit se hlavních líčení a nabízet případnou záruku za nápravu obžalovaného, spolupůsobit při výchově osob, u nichž soud rozhodl o podmíněném upuštění od potrestání s dohledem (nebo jejichž trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno), nabízet záruku nahrazující vazbu obviněného, spolupůsobit při podmíněném propuštění, podílet se na výchově pachatele, pomáhat odhalovat příčiny trestné činnosti a další.
5.3.8 Zásada obžalovací Jedná se o zásadu upravující zahájení soudní fáze trestního řízení. Trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání. Podání obžaloby nebo návrhu na potrestání je svěřeno jedinému subjektu, a to státnímu zástupci. Ten také v řízení před soudem veřejnou žalobu zastupuje. Státní zástupce je samostatný procesní subjekt, bez jehož návrhu nemůže soud v trestní věci jednat. Svým způsobem je tak pánem sporu (dominus litis), protože vedle podání obžaloby může také vzít obžalobu zpět. Okamžikem, do kterého musí vzít obžalobu zpět, je okamžik, kdy se soud prvého stupně odebere ke své závěrečné poradě. Státní zástupce není při zpětvzetí limitován, pokud vezme obžalobu zpět do zahájení hlavního líčení, pokud tak chce učinit po jeho zahájení, může tak učinit jen tehdy, pokud obžalovaný na projednání věci netrvá. Zpětvzetím obžaloby se věc vrací do přípravného řízení. Je následně možné v téže věci obžalobu znovu podat (nejedná se o věc rozhodnutou). Zásada obžalovací (akusační) dále navíc znamená vázanost soudu žalobním návrhem státního zástupce. Soud může rozhodnout pouze o skutku, který je předmětem obžaloby státního zástupce. Vázanost spočívá v povinnosti rozhodovat o stejném jednání, které se může co do jednání či následku modifikovat, stále se však musí jednat o totožný skutek. Právní kvalifikací není soud vázán a může si skutek posoudit i podle jiného ustanovení trestního zákona. Státní zástupce se také musí hlavního líčení povinně účastnit a měl by v něm prokazovat vinu obžalovaného.
43
Opakem zásady obžalovací je zásada vyšetřovací (inkviziční). Na té byl vybudován feudální proces a spočívá v koncentraci základních procesních funkcí v rukou soudu. Soud sám z vlastní iniciativy zahajoval řízení, shromažďoval důkazní materiál a také ve věci rozhodoval. Obviněný byl objektem vyšetřování, neměl procesní práva a nebyl procesní stranou.
5.3.9 Zásady jednání Za zásady ovládající jednání lze považovat taková pravidla, která se uplatňují především v hlavním líčení a která mají za cíl zabezpečit dodržování zákonnost trestního řízení, spravedlnost rozhodnutí a možnost uplatnění procesních práv stran. V trestním řízení před soudem rozhoduje zásadně senát. Jednodušší trestní věci rozhoduje meritorně samosoudce (trestné činy s horní hranicí trestní sazby pět let). V některých případech rozhoduje pouze předseda senátu, nikdy však o vině nebo nevině obžalovaného. V přípravném řízení činí rozhodnutí soudu sám soudce. Protože každý soudce na soudu první instance je zároveň v pozici předsedy senátu, bude se (kromě přísedících při senátních rozhodování) jednat o stále stejné osoby, pouze jinak pojmenované (blíže viz zákon číslo 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). Projednání trestní věci před soudem je veřejné. Veřejnost má právo se jednání účastnit a jednání sledovat. Limitem bývá kromě kapacity jednací síně zejména nerušený průběh jednání, státní tajemství, bezpečnost, mravnost či ochrana mladistvých. Při soudním jednání je možné pořizovat zvukové záznamy (audionahrávky), ale musí o tom dopředu vyrozumět předsedu senátu. Záznamy obrazové či obrazové nebo zvukové přenosy (fotografování, videozáznamy, živé vysílání) je možné jen se souhlasem předsedy senátu. Zejména pro hlavní líčení platí zásada ústnosti. Jednání před soudy je ústní, což znamená, že důkazy výpověďmi obviněného, svědků a znalců se zásadně provádějí jejich osobním výslechem. Osoba se musí k soudu dostavit a sama vypovídat o tom, co o věci ví. Výjimkou jsou ustanovení týkající se čtení protokolů o výpovědích osob, a to jak v případě jejich nedosažitelnosti, tak i v případech, kdy s tím státní zástupce i obviněný souhlasí. Zásada bezprostřednosti znamená, že při rozhodování soudu v hlavním líčení nebo ve veřejném i neveřejném zasedání smí tento soud přihlédnout pouze k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. Účelem je, aby soud rozhodoval na základě okamžitého bezprostředního dojmu z jednání a z důkazů, které byly při jednání provedeny. Podle této zásady by rovněž měl soud zjišťovat rozhodné skutečností z pramene co možná nejbližšímu (a tím i obecně nejspolehlivějšímu) zjišťované skutečnosti, aby nedocházelo ke zbytečnému zkreslení předávaných informací. Proto by měl soud jednání připravit tak, aby jej bylo možné skončit na jedno zasedání a případné odročování soudních jednání by mělo být výjimečné (zásada nepřerušitelnosti soudního jednání). Dále by měl ve věci rozhodovat tentýž soud, před kterým byly všechny důkazu provedeny (zásada nezměnitelnosti složení soudu). Pokud dojde ke změně složení senátu, je většinou nezbytné provést celé hlavní líčení znovu (výjimečně se nemusí celé hlavní líčení opakovat, a to za situace, kdy strany souhlasí, aby se pro nové členy senátu pouze přečetl protokol o dosavadním jednání - srovnej § 219 odst. 3 TŘ).
Kontrolní otázky: 1. Vysvětlete pojem trestní řízení. 44
2. Co jsou to předběžné otázky a jak se řeší? 3. Jaké jsou prameny trestního práva procesního? 4. Vyjmenujte zásady trestního řízení a popište jednu z nich.
45
6 Subjekty trestního řízení Za subjekty trestního řízení se považují všechny osoby, kterým trestní řád dává konkrétní procesní práva nebo procesní povinnosti. Tím mají tyto osoby faktický vliv na průběh trestního řízení. Mezi subjekty trestního řízení patří především soud, státní zástupce, policejní orgán, tedy všechny orgány činné v trestním řízení. Dále sem lze řadit obviněného v širším smyslu, jinými slovy osobu, proti níž se trestní řízení vede (od podezřelého po odsouzeného), obhájce, poškozeného, zúčastněnou osobu, zástupce zájmového sdružení občanů, orgán sociálně právní ochrany dětí a osoby se samostatnými obhajovacími právy. I svědek, znalec či tlumočník je subjektem trestního řízení, neboť má procesní práva či procesní povinnosti (například právo odepřít výpověď, povinnost dostavit se, povinnost svědčit, a podobně). Někdy bývá uváděno, že tyto osoby jsou subjekty jen v okamžiku, kdy účtují svědečné, znalečné či tlumočné, nikoliv však za situace, kdy tyto osoby vypovídají či tlumočí. Pouze někteří ze subjektů jsou stranami trestního řízení. Za stranu se považuje jen takový subjekt trestního řízení, který má právo uplatňovat a podporovat obžalobu nebo se proti obžalobě hájit. Postavení strany trestní řád výslovně přiznává obviněnému, poškozeného a zúčastněné osobě. Státní zástupce je stranou pouze v řízení před soudem po podání obžaloby, v přípravném řízení nikoliv. Postavení stryn má i jiná osoba, na jejíž návrh či žádost se trestní řízení vede nebo která podala opravný prostředek.
6.1 Soud Soud je nezávislý státní orgán zakotvený v Ústavě ČR, jeho úkolem je výkon soudnictví na území České republiky. Soudnictví v trestních věcech vykonávají okresní soudy (v Praze obvodní soudy, v Brně městský soud), krajské soudy (v Praze městský soud), vrchní soudy a Nejvyšší soud ČR. Jen soudy mohou rozhodovat o vině a trestu za trestné činy, přičemž toho oprávnění vyplývá přímo z Ústavy ČR (čl. 90). Také pouze soud rozhoduje o uložení ochranných opatření, o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti či zákazu pobytu, o použití vyhlášení amnestie či o přípustnosti vydání obviněného do ciziny. Soudy činí nejen úkony v trestním řízení po podání obžaloby (návrhu na potrestání), ale i v přípravném řízení. Jen soud může rozhodnout o vzetí obviněného do vazby, o povolení domovní prohlídky, o nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, vydání příkazu k zatčení, vydání zatýkacího rozkazu ve vztahu k cizině, a další Jak již bylo dříve uvedeno, v přípravném řízení rozhoduje soudce. Ve vztahu k soudům rozlišujeme pravomoc a příslušnost. Pravomoc je souhrn oprávnění, která zákon přiznává soudům jako státním orgánům. Příslušností je stanovení okruhu působnosti mezi soudy různých stupňů a také mezi soudy téhož stupně. Příslušnost se dále dělí na příslušnost: a) věcnou - který druh a stupeň soudu bude trestní věc řešit. V prvém stupni zásadně koná řízení okresní soud. Pouze pokud je projednáván trestný čin s dolní hranicí trestní sazby alespoň pět let nebo trest výjimečný, koná řízení v prvním stupni soud krajský. b) funkční - který soud bude řešit opravný prostředek (konkrétní procesní stádium). Okresní soud rozhoduje o opravných prostředcích proti některým rozhodnutím státního zástupce v 46
přípravném řízení (například proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání ve vazbě). Dále okresní soud rozhoduje o návrhu na obnovu řízení jako mimořádném opravném prostředku, ale pouze směřujícím proti rozhodnutí, kde okresní soud rozhodoval v prvním stupni. Krajský soud rozhoduje zejména o odvoláních a o stížnostech proti rozhodnutí okresních soudů. Vrchní soudy řeší řádné opravné prostředky proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvého stupně. Nejvyšší soud rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích, konkrétně o dovolání a o stížnosti pro porušení zákona. c) místní - který soud ze soudů stejného druhu a stupně bude věc řešit. Týká se zejména okresních a krajských soudů. Základním kritériem je příslušnost podle soudu, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. (forum delicti comissi). Toto kritérium je hlavní a má přednost před ostatními. Místem trestného činu je území, kde byla vykonána trestná činnost, kde nastal protiprávní následek či kde mělo být konáno (u trestných činů spáchaných opomenutím). Také u trestných činů složených z několika aktů je místem trestného činu každé místo, kde byl některý akt vykonán. To se vztahuje i na trestné činy pokračující, hromadné a trvající. Je zřejmé, že takových míst může být v jednom případě více. V případě plurality místně a věcně příslušných soudů koná řízení v prvém stupni ten z nich, u něhož státní zástupce podle svého vlastního uvážení podá obžalobu nebo jemuž byla věc postoupena soudem nepříslušným. Druhým kritériem je příslušnost daná podle místa, kde pachatel bydlí, pracuje nebo se zdržuje (forum loci). Toto přichází do úvahy jen v případě, že nelze určit místo spáchání trestného činu nebo pokud je trestný čin spáchán v cizině. Třetím kritériem je příslušnost soudu za situace, kdy ani podle jednoho z předchozích kritérií nelze příslušný soud určit. Příslušným soudem je potom soud, v jehož obvodu vyšel čin najevo (forum scientiae). Takovým místem je jen místo na území České republiky, kde se některým z orgánů činných v trestním řízení poprvé dověděl, že byl spáchán trestný čin. Pravidla pro výběr soudu a konkrétních soudců musí být dána dopředu a podle jasných pravidel tak, aby nikdo nebyl odňat svému zákonnému soudci. Kritéria výběru soudu jsou stanovena tak, aby soudci byli dobře seznámeni s prostředím důležitým pro rozhodování, aby byly dobře dosažitelné důkazy a aby trestní řízení mělo výchovný vliv na společnost. Krajský soud koná řízení, pokud by byl příslušný k projednání alespoň jednoho trestného činu (skutku). Jinak rozhoduje okresní soud. Místní příslušnost se určí buď podle nejzávažnějšího z více trestných činů (u subjektivní souvislosti) či podle míry zapojení více osob (u objektivní souvislosti). V trestním řízení týkajícím se mladistvých rozhodují soudy pro mládež. Řízení v těchto věcech prioritně koná ten soud pro mládež, v jehož obvodu mladistvý bydlí. Nemá-li mladistvý stálé bydliště, potom rozhoduje soud, v jehož obvodu se zdržuje nebo pracuje. Teprve třetím kritériem (nelze-li žádné takové místo zjistit nebo jsou-li mimo území České republiky) je soud pro mládež, v jehož obvodu bylo provinění spácháno. Posledním je soud pro mládež, v jehož obvodu čin vyšel najevo. Výjimečně může být jiný soud vhodnější pro projednán a rozhodnutí trestní věci. O odnětí trestní věci příslušnému soudu a přikázání soudu jinému (tzv. delegaci) může rozhodnout soud vyššího stupně, který je oběma těmto soudům nejblíže nadřízen. Může k tomu dojít pouze výjimečně za zcela ojedinělých okolností, neboť se jedná o zásah do ústavní zásady vyjádřené v článku 38 Listiny, že nikdo nemůže být odňat svému zákonnému soudci.
47
Složení a rozhodování soudů je vedle trestního řádu upraveno v zákoně číslo 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. V přípravném řízení činí úkony soudce, v řízení před soudem potom senát nebo (v jednodušších věcech) samosoudce. Samosoudce koná řízení o trestných činech, u kterých horní hranice zákonné trestní sazby nepřevýší pět let. Samosoudce má stejná práva a povinnosti jako senát a jeho předseda. Krajský soud formu samosoudcovského rozhodování nezná. Senáty okresních soudů a krajských soudů rozhodujících v prvním stupni jsou složeny z předsedy senátu, kterým je vždy soudce, a dvou přísedících, kteří nemusí mít právnické vzdělání. Senáty krajských soudů rozhodujících ve druhém stupni (o stížnostech a o odvoláních) se skládají ze tří soudců. Laičtí přísedící zde nerozhodují. Stejné je složení senátů vrchních soudů a Nejvyššího soudu ČR, přičemž u Nejvyššího soudu rozhodují v některých případech mimo tříčlenných senátů i senáty pětičlenné. V některých případech rozhoduje v trestním řízení nikoliv senát celý, ale pouze jeho předseda. Nesmí se jednat o rozhodnutí ve věci samé a trestní řád to musí výslovně připustit. Tak je tomu například u zahlazení odsouzení, u zpětvzetí odvolání, u vykázání z jednací síně, a podobně Vedle soudců činí některé soudní úkony vyšší soudní úředníci či justiční čekatelé. Proti jejich rozhodnutí lze podat stížnost, které může nejprve vyhovět předseda senátu. Jinak o ní rozhodne nadřízený soud. Průběh hlavního líčení a veřejného či neveřejného zasedání zachycuje protokolující úředník, který pořizuje zvukový záznam a na jeho podkladě vyhotoví následně protokol. V případech, kdy není možné z různých důvodů zvukový záznam provádět (zejména pokud je úkon činěn mimo budovu soudu), přibere se k jednání zapisovatel. V případě nutnosti tlumočení průběhu jednání (ať již pro obžalovaného či svědka) se přibere tlumočník.
6.2 Státní zastupitelství V Ústavě ČR je státní zastupitelství zařazeno v části třetí, týkající se nikoliv moci soudní, ale moci výkonné. Státní zastupitelství prioritně zastupuje veřejnou žalobu v trestním řízení. Dále vykonává i další úkoly, které mu stanoví zákon. Státní zastupitelství jsou zřízena jako soustava úřadů státu určených k zastupování státu při ochraně veřejného zájmu ve věcech svěřených zákonem. Postavení a působnost státního zastupitelství stanoví zvláštní zákon, kterým je zákon číslo 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Státní zástupce dbá, aby byly náležitě zjištěny trestné činy a dále stíhány, usvědčeny a potrestány osoby, které je spáchaly. V přípravném řízení dbá na dodržování zákonnosti řízení, může i sám provádět procesní úkony. K některým úkonům policejního orgánu vyžaduje trestní řád předchozí souhlas státního zástupce. Jen státní zástupce může podat obžalobu či návrh na potrestání. Po skončení přípravného řízení a zahájení řízení před soudem se jeho postavení mění. Stává se stranou, jejíž povinností je prokazovat a podporovat podanou obžalobu. Má povinnost účastnit se hlavního líčení a některých veřejných zasedání (zejména řízení o odvolání) a má právo účastnit se všech zbývajících veřejných zasedání. U hlavního olíčení podanou obžalobu 48
přednáší, což je první úkon hlavního líčení. Dále aktivně zasahuje do provádění důkazů, důkazy navrhuje a může žádat o jejich provedení. Po skončení dokazování přednáší závěrečnou řeč a proti vyhlášenému rozhodnutí si může podat opravný prostředek. Má právo s podanou obžalobou disponovat, včetně oprávnění vzít ji (po zahájení hlavního líčení však jen se souhlasem obžalovaného) zpět.
6.3 Policejní orgán Jedním z orgánů činných v trestním řízení je i policejní orgán. Za policejní orgán se považují zejména útvary Policie České republiky. V řízení o trestných činech policistů je jím útvar Ministerstva vnitra pro inspekční činnost. Stejné postavení mají v řízení o trestných činech svých příslušníků pověřené orgány Vojenské policie, orgány Vězeňské služby ČR, orgány Bezpečnostní informační služby a orgány Úřadu pro zahraniční styky a informace. Postavení policejních orgánů mají i pověřené celní orgány v řízení o trestných činech spáchaných v souvislosti s porušením celních předpisů. Policejní orgán působí nejprve ve fázi před zahájením trestního stíhání, kdy na základě vlastních poznatků, trestních oznámení i dalších podnětů odhaluje trestné činy a jejich pachatele. Dále má činit i opatření k předcházení trestné činnosti. K tomu má řadu oprávnění podle § 158 TŘ. Pokud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání. Tím je zahájeno vyšetřování, což je úsek trestního stíhání před podáním obžaloby (nebo jiným skončením věci). Vyšetřování zásadně koná služba kriminální policie a vyšetřování Policie ČR. Vyšetřování mohou konat i osoby uvedené v předchozím odstavci (vůči vlastním příslušníkům) a dále i kapitán lodi při dálkových plavbách o trestných činech spáchaných na této lodi. Policejní orgán rozhoduje o postupu při vyšetřování, úkony činí samostatně a je za ně plně odpovědný. Státní zástupce dozoruje zákonnost a včasnost prováděných úkonů, může dávat závazné pokyny k vyšetřování trestných činů, vyžadovat od policejního orgánu spisy, dokumenty, materiály a zprávy o spáchaných trestných činech za účelem prověrky, účastnit se úkonů policejního orgánu, osobně provést jednotlivý úkon nebo i celé vyšetřování a vydat rozhodnutí v kterékoliv věci. Pokud je potřeba doplnění vyšetřování, vrátí státní zástupce věc policejnímu orgánu se svým pokynem. Dále může státní zástupce rušit nezákonná nebo neodůvodněná rozhodnutí a opatření policejního orgánu, která může nahrazovat vlastními.
6.4 Obviněný Podle § 12 odst. 6 TŘ se za jednu ze stran trestního řízení považuje osoba, proti které se trestní řízení vede. Úkony podle trestního řádu mohou směřovat i proti osobě, které dosud nebylo sděleno obvinění, proto je takovou osobou nejprve podezřelý. Zde se jedná o osobu prověřovanou, zadrženou či osobu, proti které je vedeno zkrácené přípravné řízení a je podáván návrh na potrestání. Po sdělení obvinění se podezřelý mění na obviněného. 49
Obviněným se také stává podezřelý, u něhož je návrh na potrestání doručen soudu. V pozici obviněného je osoba do nařízení hlavního líčení nebo (pokud hlavní líčení není konáno) do pravomocného skončení věci. Obžalovaným je osoba od nařízení hlavního líčení do pravomocného skončení trestní věci, bez ohledu na to, zda je pravomocně odsouzena či zproštěna. Pokud je obžalovaný (či obviněný trestním příkazem) uznán na vinu a rozhodnutí nabude právní moci, stává se z něho odsouzený. Obviněný je stěžejní osobou trestního řízení. Proti němu se trestní řízení vede, je procesní stranou, jeho výslech je stěžejním důkazním prostředkem, protože mívá o činu nejvíce informací a je také předmětem výkonu rozhodnutí. Zásadně nelze proto trestní řízení konat proti neznámé osobě či proti někomu, kdo zemřel. Výjimkou je řízení proti uprchlému, když je však osoba obviněného známa, ale je nedosažitelná, či konání soudního jednání v nepřítomnosti obviněného, pokud tento je řádně a včas o jednání vyrozuměn a trestní řád jednání v nepřítomnosti připouští. Právo na obhajobu se skládá z možnosti obviněného hájit se sám a také žádat, aby orgány činné v trestním řízení zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Rozhodné skutečnosti musí být objasněny se stejnou pečlivostí ve prospěch i v neprospěch obviněného, důkazy je třeba provádět i bez návrhu stran a ani doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu. Toto je nazýváno obhajobou materiální. Oproti tomu obhajobou formální se rozumí právo na obhájce, který obviněného zastupuje. Obhájcem v trestním řízení může být jen advokát. K obhájci blíže viz další kapitola.
6.5 Obhájce Obhájcem v trestním řízení může být jen advokát, tedy osoba znalá práva. Úkolem obhájce je poskytovat obviněnému potřebou právní pomoc v oblasti hmotného i procesního práva, hájit zájmy obviněného a snažit se o zmírnění či vyvrácení podané obžaloby. Měl by dohlížet nad řádným a včasným objasněním skutku, pro který se trestní řízení vede. Při řízeních u okresních soudů a krajských soudů jako soudů odvolacích se může obhájce dát zastoupit koncipientem. Advokátním koncipientem je ten, kdo je zapsán v seznamu advokátních koncipientů vedeném Advokátní komorou. Tato komora přitom zapíše do seznamu advokátních koncipientů každého, kdo má plnou způsobilost k právním úkonům, získal vysokoškolské vzdělání v rámci magisterského studijního programu v oblasti práva, je bezúhonný, a kdo je v pracovním poměru ke konkrétnímu advokátovi. I pro obhájce platí některé důvody, pro které je z obhajování vyloučen. V trestním řízení nemůže být obhájcem advokát, který v něm vypovídá jako svědek, podává znalecký posudek nebo je činný jako tlumočník. Dále obhájcem nemůže být advokát, proti kterému je (nebo bylo) vedeno trestní stíhání, a v důsledku toho v má v řízení postavení obviněného nebo svědka. Z těchto důvodů rozhodne předseda senátu o vyloučení takové advokáta z obhajování obviněného. Dalšími důvody pro takové rozhodnutí je opakovaná neúčast obhájce u úkonů trestního řízení bez zajištění řádného zástupce za svoji osobu nebo vykonávání obhajoby dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují.
50
Práva a povinnosti obhájce jsou primárně stanovena v trestním řádu. Dalším pramenem práva je zákon číslo 85/1996 Sb., o advokacii. Obhájce je v trestním řízení povinen poskytovat obviněnému potřebnou právní pomoc. Musí účelně využívat k hájení jeho zájmů všech prostředků a způsobů obhajoby uvedených v trestním řádu. Má zejména pečovat o to, aby byly v řízení náležitě a včas objasněny skutečnosti, které obviněného zbavují viny nebo jeho vinu zmírňují, a tím přispívat ke správnému objasnění a rozhodnutí věci. Co se týká práv, obhájce je oprávněn (a to již v přípravném řízení) činit za obviněného návrhy, podávat za něho žádosti a opravné prostředky, nahlížet do spisů a zúčastnit se vyšetřovacích úkonů. S obviněným, který je ve vazbě, je oprávněn hovořit a radit se bez přítomnosti třetí osoby. Obhájce má právo ve všech stadiích trestního řízení vyžádat si předem kopii protokolu o každém úkonu trestního řízení a orgány činné v trestním řízení jsou povinny mu vyhovět, ledaže to není z technických důvodů možné. Avšak náklady s tím spojené je povinen obhájce státu uhradit. Obhájce je v řízení před soudem oprávněn zúčastnit se všech úkonů, kterých se může zúčastnit obviněný. Za situace, že je obviněný zbaven způsobilosti k právním úkonům (nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena), může obhájce uvedená oprávnění vykonávat též proti vůli obviněného.
6.6 Poškozený Komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví nebo způsobena majetková, morální či jiná škoda je poškozeným. I poškozený je subjektem trestního řízení a je dokonce stranou trestního řízení, protože o jeho právech se v trestním řízení rozhoduje. Za poškozeného se však nepovažuje ten, kdo se sice cítí být trestným činem morálně nebo jinak poškozen, avšak vzniklá újma není způsobena zaviněním pachatele nebo její vznik není v příčinné souvislosti s trestným činem. Oprávnění poškozeného také nemůže vykonávat ten, kdo je v trestním řízení stíhán jako spoluobviněný. Protože se jedná o práva poškozeného, může se poškozený svým výslovným prohlášením svých procesních práv vzdát. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny poškozeného o jeho právech poučit a poskytnout mu plnou možnost k jejich uplatnění. Veškeré písemnosti určené poškozenému se doručují na adresu, kterou poškozený uvede. Má-li zmocněnce, doručuje se pouze jemu; to neplatí, jestliže se poškozenému zasílá výzva, aby osobně něco vykonal. Kontrolní otázky: 1. Jaké jsou subjekty trestního řízení? 2. Kdo je stranou trestního řízení? 3. Jaká práva má obviněný (vyjmenujte alespoň pět práv)?
51
7 Přípravné řízení trestní V rámci přípravného řízení rozlišujeme postup před zahájením trestního stíhání, zahájení trestního stíhání, další postup v něm a zkrácené přípravné řízení.
7.1 Postup před zahájením trestního stíhání Policejní orgán jako jeden z orgánů činných v trestním řízení je povinen učinit všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin a ke zjištění jeho pachatele. Je povinen činit též nezbytná opatření k předcházení trestné činnosti (prevenci). Činí tak na základě vlastních poznatků, trestních oznámení i podnětů jiných osob a orgánů, na jejichž podkladě lze učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu. Oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin (trestní oznámení), je povinen přijímat jak státní zástupce, tak i policejní orgán. Přitom je povinen oznamovatele poučit o odpovědnosti za vědomě nepravdivé údaje, a pokud o to oznamovatel požádá, do jednoho měsíce od oznámení jej vyrozumět o učiněných opatřeních. O zahájení úkonů trestního řízení k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, sepíše policejní orgán neprodleně záznam. V něm uvede skutkové okolnosti, pro které řízení zahajuje, a způsob, jakým se o nich dověděl. Opis záznamu zašle do 48 hodin od zahájení trestního řízení státnímu zástupci. Hrozí-li nebezpečí z prodlení, policejní orgán záznam sepíše po provedení potřebných neodkladných a neopakovatelných úkonů. K objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, opatřuje policejní orgán potřebné podklady a nezbytná vysvětlení a zajišťuje stopy trestného činu. Je oprávněn také vyžadovat vysvětlení od fyzických a právnických osob a státních orgánů, vyžadovat odborné vyjádření od příslušných orgánů, a jeli toho pro posouzení věci třeba, též znalecké posudky, obstarávat potřebné podklady, zejména spisy a jiné písemné materiály, provádět ohledání věci a místa činu, vyžadovat provedení zkoušky krve nebo jiného podobného úkonu, včetně odběru potřebného biologického materiálu, pořizovat zvukové a obrazové záznamy osob, snímat daktyloskopické otisky, provádět osobou téhož pohlaví nebo lékařem prohlídku těla a jeho zevní měření, jestliže je to nutné ke zjištění totožnosti osoby nebo ke zjištění a zachycení stop nebo následků činu, za podmínek stanovených v § 76 TŘ zadržet podezřelou osobu, rozhodovat o vydání a odnětí věci, zajištění peněžních prostředků na účtu, zaknihovaných cenných papírů, nemovitosti a jiné majetkové hodnoty a provádět neodkladné nebo neopakovatelné úkony. Státní zástupce může uložit policejnímu orgánu provedení takových úkonů, které je tento orgán oprávněn provést a jichž je třeba k objasnění věci nebo ke zjištění pachatele. K prověření skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, je státní zástupce dále oprávněn vyžadovat od policejního orgánu spisy, včetně spisů, v nichž nebylo zahájeno trestní řízení, dokumenty, materiály a zprávy o postupu při prověřování oznámení, odejmout kteroukoliv věc policejnímu orgánu a učinit opatření, aby věc byla přikázána jinému policejnímu orgánu či dočasně odložit zahájení trestního stíhání. Obviněný a poškozený mají právo kdykoliv v průběhu přípravného řízení žádat státního zástupce, aby byly odstraněny průtahy v řízení nebo závady v postupu policejního orgánu. Tato žádost není vázána lhůtou. Žádost je nutno státnímu zástupci ihned předložit a státní 52
zástupce ji musí neprodleně vyřídit. O výsledku přezkoumání musí být žadatel vyrozuměn. Žádost o odstranění průtahů v řízení nebo závad v postupu státního zástupce vyřizuje státní zástupce bezprostředně vyššího státního zastupitelství. Nejčastějším způsobem skončení prověřování je zahájení trestního stíhání konkrétní osoby. Podle § 160 odst. 1 TŘ nasvědčují-li prověřováním zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin a současně je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného. Trestní stíhání se zahajuje usnesením, které musí obsahovat popis skutku, ze kterého je osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován. Obviněný musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání označen stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o osobě obžalovaného v rozsudku, tedy jménem a příjmením, dnem a místem narození, zaměstnáním, bydlištěm a popřípadě jinými údaji potřebnými k tomu, aby nemohl být zaměněn s jinou osobou. Jde-li o příslušníka ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru, uvede se i hodnost obžalovaného a útvar, jehož je příslušníkem. V odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Opis tohoto usnesení se musí obviněnému též doručit, a to nejpozději na počátku prvního výslechu. Dále se usnesení doručuje státnímu zástupci a obhájci, oběma ve lhůtě 48 hodin. Proti usnesení o zahájení trestního stíhání je přípustná stížnost. Vyšetřováním se označuje úsek trestního stíhání před podáním obžaloby, postoupením věci jinému orgánu nebo zastavením trestního stíhání, včetně schválení narovnání a podmíněného zastavení trestního stíhání před podáním obžaloby. Zásadně je vyšetřování konáno službou kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky v útvarech stanovených zákonem. Mimo to může ministr vnitra pověřit vyšetřováním i jiné útvary Policie České republiky a stanovit jejich působnost. Vyšetřování o trestných činech spáchaných příslušníky Policie České republiky, příslušníky Bezpečnostní informační služby a příslušníky Úřadu pro zahraniční styky a informace koná státní zástupce. Ten koná vyšetřování rovněž proti těm spoluobviněným, kteří nejsou příslušníky uvedených orgánů, pokud jsou dány důvody pro společné projednání věci. Dozor v těchto věcech potom vykonává státní zástupce nejblíže vyššího státního zastupitelství. Konečně vyšetřování může konat i kapitán lodi při dálkových plavbách,a to o trestných činech spáchaných na této lodi. V případě, že trestní oznámení prověřoval jiný policejní orgán, než který je oprávněn ke konání vyšetřování, tento policejní orgán bez odkladu předloží věc orgánu příslušnému konat vyšetřování. Od konání celého vyšetřování je nutné odlišovat provedení jednotlivých úkonů, které mohou na základě dožádání provést i jiné policejní orgány. Nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení vykonává dozor státní zástupce. Státní zástupce může uložit policejnímu orgánu provedení takových úkonů, které je tento orgán oprávněn provést a jichž je třeba k objasnění věci nebo ke zjištění pachatele. K prověření skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, je státní zástupce dále oprávněn vyžadovat od policejního orgánu spisy, včetně spisů, v nichž nebylo zahájeno trestní řízení, dokumenty, materiály a zprávy o postupu při prověřování oznámení, odejmout kteroukoliv věc policejnímu orgánu a učinit opatření, aby věc byla přikázána jinému policejnímu orgánu, dočasně odložit zahájení trestního stíhání. Uzná-li policejní orgán vyšetřování za skončené a jeho výsledky za postačující k podání obžaloby, umožní obviněnému a obhájci v přiměřené době prostudovat spisy a učinit návrhy na doplnění vyšetřování. Na tuto možnost upozorní obviněného a jeho obhájce nejméně tři
53
dny předem. Uvedenou lhůtu lze se souhlasem obviněného a obhájce zkrátit. Nepovažuje-li policejní orgán navrhované doplnění za nutné, odmítne je. O těchto úkonech učiní policejní orgán záznam ve spise a o odmítnutí návrhů na doplnění vyšetřování vyrozumí obviněného nebo obhájce. Nevyužijí-li obviněný nebo obhájce možnosti prostudovat spisy, ačkoliv na ni byli řádně upozorněni, učiní o tom policejní orgán záznam do spisu a postupuje dále, jako by k tomuto úkonu došlo. Po skončení vyšetřování předloží policejní orgán státnímu zástupci spis s návrhem na podání obžaloby se seznamem navrhovaných důkazů a zdůvodněním, proč nevyhověl návrhům na provedení důkazů dalších, nebo učiní návrh na některé jiné rozhodnutí ke skončení trestního stíhání. Obdobně jako pro skončení prověřování stanoví trestní řád i pro skončení vyšetřování lhůty, v nichž je policejní orgán povinen vyšetřování skončit. V případě, že se jedná o věc v kompetenci samosoudce, je tato lhůta dvouměsíční, u zbývajících věcí spadajících do pravomoci okresního soudu je lhůta tříměsíční a v případě věcí spadajících v prvém stupni do pravomoci krajského soudu je lhůta šestiměsíční. Lhůta začíná běžet zahájením trestního stíhání. Pokud není vyšetřování v těchto lhůtách skončeno, policejní orgán státnímu zástupci písemně zdůvodní, proč tak nebylo možné učinit, jaké úkony je třeba ještě provést a po jakou dobu bude vyšetřování pokračovat. Státní zástupce může pokynem policejnímu orgánu jednak změnit výčet úkonů, které mají být ještě provedeny, jednak stanovit odlišně lhůtu, po kterou má vyšetřování ještě trvat. Navíc v těchto věcech je státní zástupce povinen v rámci dozoru nejméně jednou za měsíc provést prověrku věci, a pokud je to třeba, uložit policejnímu orgánu povinnost provést konkrétní úkony. O prověrce sepíše státní zástupce záznam.
7.2 Zkrácené přípravné řízení a podání návrhu na potrestání Pro konání zkráceného přípravného řízení je třeba splnit několik podmínek. V prvé řadě se musí jednat o trestný čin, o němž je příslušný konat řízení v prvním stupni okresní soud. Dále se musí jednat o trestný čin s horní hranicí trestní sazby nepřevyšující tři léta. Konečně musí být podezřelý přistižen při činu nebo bezprostředně poté či musí být v průběhu prověřování zjištěny skutečnosti odůvodňující zahájení trestního stíhání s jeho očekávaným skončením ve lhůtě dvou týdnů ode dne, kdy policejní orgán obdržel trestní oznámení nebo jiný podnět k trestnímu stíhání. Není-li zkrácené přípravné řízení skončeno v uvedených lhůtách, státní zástupce s přihlédnutím k okolnostem případu může prodloužit lhůtu, v níž je třeba zkrácené přípravné řízení skončit, nejvýše však o deset dnů. Jinak nařídí policejnímu orgánu, aby zahájil trestní stíhání a dále postupoval podle obecných ustanovení. Zkrácené přípravné řízení nelze konat nebo v něm pokračovat, jestliže jsou dány důvody pro konání společného řízení o dvou nebo více trestných činech, a alespoň o jednom z nich je třeba konat vyšetřování. Dále nelze zkrácené přípravné řízení konat, je-li dán důvod vazby a nejsou splněny podmínky pro předání zadrženého podezřelého spolu s návrhem na potrestání soudu. Protože se trestní stíhání zahajuje až doručením návrhu na potrestání soudu, nehovoříme zde o obviněném, ale o podezřelém. Podezřelý má však ve zkráceném přípravném řízení stejná práva jako obviněný. Má právo zvolit si obhájce a radit se s ním bez přítomnosti třetí osoby již v průběhu zadržení. Podezřelého ze spáchání trestného činu je třeba vyslechnout a 54
nejpozději na počátku výslechu mu sdělit, ze spáchání jakého skutku je podezřelý a jaký trestný čin je v tomto skutku spatřován. O tomto úkonu orgán konající zkrácené přípravné řízení učiní záznam do protokolu. Opis záznamu doručí podezřelému a jeho obhájci. Policejní orgán zašle opis záznamu do 48 hodin též státnímu zástupci. Na postup při výslechu podezřelého se přiměřeně užijí ustanovení o výslechu obviněného. Po skončení zkráceného přípravného řízení policejní orgán může odložit věc či předložit věc státnímu zástupci stručnou zprávu o jeho výsledku, ve které uvede, jaký trestný čin je spatřován ve skutku, pro který je sděleno podezření, a jaké důkazy, jež lze provést před soudem, podezření odůvodňují. Ke zprávě policejní orgán připojí všechny písemnosti a věci shromážděné v průběhu zkráceného přípravného řízení. Státní zástupce poté může sám odevzdat věc orgánu příslušnému k projednání přestupků (nejde-li o trestný čin, ale je-li zde podezření pro přestupek), věc odložit (pokud nejde o podezření z trestného činu) nebo (shledá-li, že výsledky zkráceného přípravného řízení odůvodňují postavení podezřelého před soud) podá soudu návrh na potrestání. Lze také opatřením vrátit věc policejnímu orgánu, je-li v rámci zkráceného přípravného řízení třeba provést další úkon. Státní zástupce může rovněž odevzdat věc jinému orgánu ke kázeňskému nebo kárnému projednání nebo věc odložit. Odložení věci je možné z několika důvodů. Především státní zástupce věc odloží, pokud existují důvody nepřípustnosti trestního stíhání dle § 11 odst. 1 TŘ (v tomto případě nelze trestní stíhání zastavit, neboť nebylo zahájeno). Dále pokud státní zástupce rozhodl o schválení narovnání, pokud je trestní stíhání neúčelné vzhledem k okolnostem uvedeným v § 172 odst. 2 TŘ. Konečně lze věc odložit jen podmíněně. Podmíněné odložení podání návrhu na potrestání je vyřízením věci bez podání návrhu na potrestání soudu, kdy by jinak byly splněny podmínky pro zastavení trestního stíhání dle § 307 TŘ. Odlišností oproti podmíněnému zastavení trestního stíhání je délka zkušební doby od šesti měsíců do jednoho roku. Jestliže je státnímu zástupci předána zadržená podezřelá osoba a státní zástupce ji nepropustí na svobodu, předá ji nejpozději do 48 hodin od zadržení soudu spolu s návrhem na potrestání. Jinak rozhodne o zahájení trestního stíhání a předloží soudu návrh na rozhodnutí o vazbě obviněného. Pokud si podezřelý, který nebude propuštěn ze zadržení, ale bude předán s návrhem na potrestání soudu k provedení zjednodušeného řízení, ve stanovené lhůtě obhájce nezvolí, je třeba mu obhájce na dobu, po kterou trvají důvody zadržení, ustanovit. O tom je třeba podezřelého před jeho výslechem poučit a poskytnout mu plnou možnost uplatnění jeho práv. Návrh na potrestání neobsahuje odůvodnění, jinak obsahuje stejné náležitosti jako obžaloba. K návrhu připojí státní zástupce všechny písemnosti a další přílohy, které mají význam pro soudní řízení a rozhodnutí. Kontrolní otázky: 1. Jaký je postup Policie ČR před zahájením trestního stíhání? 2. Vysvětlete význam zkráceného přípravného řízení.
55
8 Řízení před soudem Trestní stíhání před soudem se koná jen na podkladě obžaloby či návrhu na potrestání, které může podat jediná osoba, kterou je státní zástupce. Ten také stranu obžaloby před soudem zastupuje a povinen prokazovat vinu obžalovaného. Jeho postavení se oproti přípravnému řízení mění, neboť se stává procesní stranou. Při podání a zastupování obžaloby (návrhu na potrestání) se státní zástupce řídí zákonem a vnitřním přesvědčením založeným na uvážení všech okolností případu. V řízení před soudem vystupuje tak, aby byly objasněny všechny podstatné skutečnosti rozhodné z hlediska podané obžaloby. Za tímto účelem opatřuje z vlastní iniciativy nebo na žádost předsedy senátu i další důkazy, které nebyly dosud opatřeny či provedeny. Při dokazování v hlavním líčení a ve veřejném zasedání státní zástupce navrhuje provedení důkazů, které nebyly navrženy již v obžalobě a potřeba je provést vznikla v průběhu řízení před soudem; zpravidla provádí se souhlasem nebo na výzvu předsedy senátu důkazy, které podporují obžalobu. Obhájce nebo obviněný, který nemá obhájce, má právo ve stejném rozsahu se souhlasem předsedy senátu provádět důkazy ve prospěch obhajoby. Spočívá-li provedení těchto důkazů některou ze stran ve výslechu svědka nebo znalce, provede jeho zákonné poučení před započetím výslechu předseda senátu nebo jiný pověřený člen senátu. V hlavním líčení, ve veřejném zasedání nebo při jiném úkonu soudu prováděném za přítomnosti stran, může každá ze stran vznášet kdykoliv v jeho průběhu námitky proti způsobu provádění úkonu. Aby nedocházelo k neodůvodněným průtahům při vyřizování trestní věci, je předseda senátu povinen učinit úkon směřující k rozhodnutí věci ve lhůtě tří týdnů od podání obžaloby. V řízeních konaných v prvém stupni před krajským soudem je tato lhůta tříměsíční. Úkonem směřujícím k vyřízení věci je zejména nařízení hlavního líčení, které se však nemusí v uvedené lhůtě konat. Plně postačí, když v uvedené lhůtě bude stanoven termín líčení. Další alternativou je nařízení předběžného projednání obžaloby, pověření probačního úředníka k úkonům směřujícím k rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání anebo jinému rozhodnutí věci mimo hlavní líčení (například zastavení trestního stíhání, schválení narovnání, a podobně). Nemůže-li tak ze závažných důvodů učinit, předloží spis předsedovi soudu, který podle povahy věci buď uvedenou lhůtu na nezbytně nutnou dobu prodlouží nebo v souladu s rozvrhem práce soudu učiní jiné vhodné opatření k zajištění plynulosti řízení. Kdykoliv v průběhu řízení před soudem může předseda senátu požádat policejní orgán o opatření jednotlivého důkazu, o předvedení osoby nebo o doručení písemnosti. Policejní orgán je povinen mu urychleně vyhovět. V závažných a skutkově složitých věcech vyžadujících znalost speciálního oboru může předseda senátu přibrat konzultanta. Soud je povinen při projednávání věci zaměřit se také na objasnění příčin, které vedly k trestné činnosti nebo umožnily její spáchání. K objasnění příčin trestného činu a k urovnání sporu mezi obviněným a poškozeným napomáhá ve stadiu řízení před soudem probační a mediační služba vykonávaná probačními úředníky. Dovoluje-li to povaha věci a osoba obviněného, vytváří probační a mediační služba předpoklady pro rozhodnutí soudu mimo hlavní líčení, pro projednání věci v některém ze zvláštních druhů řízení a pro uložení trestů nespojených s odnětím svobody. Za tím účelem podle pokynu předsedy senátu probační úředník vyžaduje a opatřuje potřebné podklady, zejména k osobě obviněného. 56
8.1 Předběžné projednání obžaloby Předběžné projednání obžaloby je prvním soudním stádiem trestního řízení. Nemusí být konáno vždy. Koná se jen tehdy, nařídí-li to předseda senátu. Samosoudce předběžné projednání obžaloby nekoná, obžalobu či návrh na potrestání přezkoumává z obdobných hledisek. Cílem je prověřit, zda při vyšetřování byly policejním orgánem a státním zástupcem dodrženy veškerá zákonné limity, zejména pak práva obhajoby a zda je odůvodněno postavení obviněného před soud. Podanou obžalobu přezkoumá předseda senátu a podle jejího obsahu a podle obsahu spisu posoudí, zda je ji nutno předběžně projednat v zasedání senátu anebo zda může nařídit o ní hlavní líčení. Obžaloba se přezkoumává z toho hlediska, zda pro další řízení poskytuje spolehlivý podklad. Je třeba posoudit, zde je dána příslušnost soudu k projednání věci, zda v přípravném řízení nedošlo k závažným procesním vadám, které nelze napravit v řízení před soudem, a zda byly v přípravném řízení objasněny základní skutečnosti, bez kterých není možno hlavní líčení provést a v něm rozhodnout. K usnadnění rozhodnutí může vyslechnout obviněného a opatřit potřebná vysvětlení. Předseda senátu nařídí předběžné projednání obžaloby, má-li za to, že věc patří do příslušnosti jiného soudu, že má věc být postoupena jinému orgánu, že jsou tu okolnosti odůvodňující zastavení trestního stíhání, přerušení trestního stíhání nebo je zde okolnost odůvodňující podmíněné zastavení trestního stíhání. Dalšími důvody je předpoklad, že skutek bude třeba posuzovat podle jiného ustanovení trestního zákona, než podle kterého jej posuzuje obžaloba, že přípravné řízení nebylo provedeno podle zákona, neboť v něm byly závažným způsobem porušeny procesní předpisy, zejména ustanovení zajišťující právo obhajoby, a takové porušení procesních předpisů nelze napravit v řízení před soudem, nebo že ve věci nejsou v potřebném rozsahu objasněny základní skutkové okolnosti, bez kterých není možné ve věci rozhodnout.
8.2 Hlavní líčení Hlavní líčení je zásadní a nejdůležitější stádium trestního řízení, v němž se uplatňují všechny zásady trestního procesu. Mělo by být zásadně připraveno tak, aby bylo možné jej provést v co možná nejkratší době, pokud možno bez odročení. K odročení soudního jednání dochází tehdy, objeví-li se překážka, pro kterou nelze hlavní líčení vůbec provést nebo v něm pokračovat a rozhodnout.
8.2.1 Zahájení a průběh hlavního líčení Hlavní líčení zahájí předseda senátu sdělením věci, která bude projednávána. Následně stejná osoba zjistí, zda se dostavily osoby, které byly k hlavnímu líčení předvolány nebo o něm vyrozuměny a zjistí jejich totožnost. U osob, u kterých je třeba zachovat lhůtu k přípravě, zjistí, zda tato lhůta byla zachována. Jestliže se některá z předvolaných osob nedostavila, rozhodne soud po slyšení přítomných stran, zda je možno líčení přesto provést, či zda je nutno je odročit. Předseda senátu řídí hlavní líčení. Je povinen dbát, aby byla zachována důstojnost a vážnost soudního jednání, aby hlavní líčení nebylo zdržováno výklady, které nemají vztah k
57
projednávané věci, a aby bylo zaměřeno co nejúčinněji k objasnění věci. Kdo se cítí opatřením předsedy senátu při řízení hlavního líčení zkrácen, může žádat, aby rozhodl senát. Takovou žádost i rozhodnutí o ní je třeba zaznamenat v protokole. Klást otázky a vyjadřovat se lze jen se souhlasem nebo na pokyn předsedy senátu. Slovní projevy soudců i ostatních osob, kterým bylo uděleno slovo, musí být hlasité a srozumitelné. Osoby přítomné v jednací síni jsou povinny zdržet se všeho, co by mohlo narušit průběh soudního jednání, včetně projevování souhlasu nebo nesouhlasu s průběhem jednání, výpovědí osob, s vyhlášenými rozhodnutími a podobně. Účastníkům a jejich zástupcům nebo zmocněncům je třeba umožnit, aby se v průběhu soudního jednání navzájem poradili o svých stanoviscích a návrzích. Po zahájení hlavního líčení předseda senátu vyzve státního zástupce, aby přednesl obžalobu (návrh na potrestání). Po přednesení obžaloby se předseda senátu dotáže poškozeného, zda navrhuje, aby obžalovanému byla uložena povinnost k náhradě škody způsobené trestným činem a v jakém rozsahu. Nedostavil-li se poškozený k hlavnímu líčení a je-li jeho návrh obsažen už ve spise, předseda senátu přečte tento návrh ze spisu. Uplatňuje-li práva poškozeného osoba, které toto právo zřejmě nepřísluší, vysloví soud usnesením, že onu osobu jako poškozeného k hlavnímu líčení nepřipouští.
8.2.2 Dokazování Cílem dokazování v hlavním líčení je náležité zjištění skutku a jeho pachatele. Protože více o dokazování a jednotlivých důkazních prostředcích je uvedeno v jiné kapitole, omezí se následující výklad spíše na pravidla a zvláštnosti dokazování při hlavním líčení. Dokazování provádí v hlavním líčení nejen předseda senátu, ale také mohou být provedením jednotlivého důkazu pověřeni členové senátu či lze provedení důkazu uložit státnímu zástupci. Obžalovanému nebo jeho obhájci nelze provedení důkazu uložit, tyto osoby však mohou žádat o provedení důkazu dle § 215 TŘ. Zásadním a prvním důkazem ve věci bývá výslech obžalovaného. Ten by měl být vyslechnut k samotné obsahu obžaloby a rovněž k případnému nároku poškozeného na náhradu škody. Od stanoviska obžalovaného se obvykle odvíjí i obsah a množství dalších důkazů prováděných v hlavním líčení. Obžalovaný není povinen vypovídat a nesmí být k výpovědi nucen. Pokud obžalovaný odepře v hlavním líčení vypovídat, přečte se u hlavního líčení protokol o jeho dřívější výpovědi z přípravného řízení. Stejně se postupuje, pokud se hlavní líčení koná v nepřítomnosti obžalovaného či pokud se objeví podstatné rozpory mezi jeho dřívější výpovědí a jeho údaji při hlavním líčení. V případě rozporů musí být obžalovaný na rozpory upozorněn a dotázán na jejich příčinu.
8.2.3 Závěr hlavního líčení Po provedení všech důkazů zjistí předseda senátu, zda strany nečiní návrhy na doplnění dokazování. Není-li takových návrhů (nebo bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou), prohlásí předseda senátu dokazování za skončené a udělí slovo k závěrečným řečem.
58
První závěrečnou řeč musí provést státní zástupce. Měl by při ní shrnout skutkové zjištění, provést právní zhodnocení věci a v případě návrhu uznat obžalovaného na vinu navrhnout přiměřený trest či ochranné opatření. Může rovněž navrhnout zproštění obžaloby, a to pokud výsledky jednoznačně neprokazují vinu obžalovaného, či navrhnout jiné odpovídající rozhodnutí (například podmíněné zastavení trestního stíhání, schválení narovnání, postoupení věci, a tak podobně). Po závěrečné řeči státního zástupce promluví poškozený. Ten by se měl zaměřit na otázky spojené s jeho nárokem. Měl by uvést, zda na svém nároku trvá, čím je jeho návrh doložen a jak by měl soud o nároku rozhodnout. Následně promluví zúčastněná osoba, u ní jde o vyřešení otázky, zda je vlastníkem konkrétní věci a zda jsou splněny podmínky pro jeho zabrání. Má-li poškozený nebo zúčastněná osoba zmocněnce, promluví pouze tento zmocněnec. Obhájce obžalovaného mluví před obžalovaným samotným. Obhájce by měl shrnout skutečnosti svědčící ve prospěch jeho klienta, měl by poukázat na případné pochybnosti a navrhnout konkrétní rozhodnutí ve věci. Pokud je ve věci více obžalovaných, mluví za každého obžalovaného jeho obhájce samostatně. Obhájce by měl uvádět pouze skutečnosti svědčící ve prospěch obžalovaného, resp. skutečnosti které zmírňují či vyvracení vznesená obvinění. Právo poslední závěrečné řeči má obžalovaný. Je na něm, jaké skutečnosti soudu uvede, a k čemu se vyjádří. Je to jeho právo, nikoliv povinnost. Skutečnost, že závěrečné řeči nevyužije, mu nesmí být kladeno k tíži. Závěrečné řeči může předseda senátu přerušit jen tehdy, vybočují-li zřejmě z rámce projednávané věci. Jejich pořadí lze výjimečně změnit, státní zástupce by měl ale mluvit první a obžalovaný poslední. Jestliže se po závěrečné řeči obhájce nebo obžalovaného ujal slova znovu státní zástupce, má obhájce, popřípadě obžalovaný právo na to odpovědět (právo repliky). Po skončení závěrečných řečí a před odchodem senátu k závěrečné poradě udělí předseda senátu obžalovanému poslední slovo. Během tohoto projevu nesmějí být obžalovanému ani soudem, ani nikým jiným kladeny otázky. Jedná se o další z tzv. favur defensionis (výhod obžalovaného, které státní zástupce nemá). Účelem je umožnit obžalovanému naposledy před rozhodnutím ovlivnit soud a jeho rozhodnutí. Není vyloučeno, že po závěrečných řečech bude nezbytné některou okolnost objasnit. Potom soud může rozhodnout, že dokazování bude doplněno. V hlavním líčení se následně pokračuje. Po doplnění dokazování je třeba vždy znovu dát slovo k závěrečným řečem.
8.2.4 Rozhodnutí soudu v hlavním líčení Soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu (zásada totožnosti skutku). Při svém rozhodnutí smí přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení, a opírat se o důkazy, které strany předložily a provedly, případně které sám doplnil (zásada bezprostřednosti). Oproti tomu právním posouzením skutku v obžalobě není soud vázán.
59
Ukazují-li výsledky hlavního líčení na podstatnou změnu okolností případu a je-li k objasnění věci třeba dalšího šetření, může soud vrátit věc státnímu zástupci k došetření. Soud vrátí věc státnímu zástupci k došetření také tehdy, ukazují-li výsledky hlavního líčení, že se obžalovaný dopustil ještě dalšího skutku, který je trestným činem, a státní zástupce o vrácení věci požádá vzhledem k potřebě společného projednání. Shledá-li soud v zažalovaném skutku trestný čin, k jehož projednání není příslušný, rozhodne o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu, který je nejblíže společně nadřízený jemu a soudu, jenž je podle něj příslušný. Je však povinen rozhodnout věc sám, jde-li toliko o nepříslušnost místní a obžalovaný ji nevytkl. Rovněž je povinen sám věc rozhodnout, měla-li by věc být přikázána nejblíže společně nadřízeným soudem soudu téhož druhu, avšak nižšího stupně. Rozhodnout o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu nemůže soud, jemuž byla věc přikázána nadřízeným soudem, ledaže by se skutkový podklad pro posouzení příslušnosti mezitím podstatně změnil. Soud zprostí obžalovaného obžaloby, jestliže na základě důkazů předložených v hlavním líčení státním zástupcem a případně doplněných soudem, a to i k návrhům ostatních stran, nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán, v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný, obžalovaný není pro nepříčetnost trestně odpovědný nebo trestnost činu zanikla. Co se týká povinnosti k náhradě škody, odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil. Nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena. Výrok o povinnosti obžalovaného k náhradě škody musí přesně označovat osobu oprávněného a nárok, který mu byl přisouzen. V odůvodněných případech může soud vyslovit, že závazek má být splněn ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti zároveň určí. Výrok rozsudku o plnění v penězích může být na návrh poškozeného vyjádřen v cizí měně, neodporuje-li to okolnostem případu a škoda byla způsobena na peněžních prostředcích v cizí měně nebo na věcech zakoupených za takové peněžní prostředky, nebo obžalovaný nebo poškozený je cizozemcem. Není-li podle výsledků dokazování pro vyslovení povinnosti k náhradě škody podklad nebo bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody třeba provádět další dokazování, jež přesahuje potřeby trestního stíhání a podstatně by je protáhlo, soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem. Na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem odkáže soud poškozeného také se zbytkem jeho nároku, jestliže mu nárok z jakéhokoli důvodu přizná jen zčásti. Jestliže soud obžalovaného obžaloby zprostí, odkáže poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody vždy na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem. Shledá-li soud u obžalovaného důvod k uložení ochranného opatření, může je uložit, a to i bez návrhu státního zástupce. Jestliže soud potřebuje k rozhodnutí o ochranném opatření provést ještě další dokazování, které nemůže být provedeno ihned, vyhradí rozhodnutí o ochranném opatření veřejnému zasedání.
60
8.2.4.1 Rozsudek Protože těžištěm trestního řízení je hlavní líčení u soudu prvého stupně, má nezastupitelnou roli obsahu a formy rozsudku, jako stěžejného rozhodnutí v trestní věci. Rozsudek rozhoduje z orgánů činných v trestním řízení pouze soud. Rozsudek je vyhlašován veřejně, a to i v případech, kdy je veřejnost vyloučena z předchozího jednání. Měl by být vyhlašován slavnostním způsobem (ústně, ve stoje, slavnostním způsobem, plynule, hlasitě, uvozován slovy "jménem republiky", a tak podobně). Jedná se o rozhodnutí ve věci samé, kterým se rozhoduje o vině či nevině obžalovaného v hlavním líčení. Dále se rozsudkem může rozhodovat o uznání cizozemského rozhodnutí, o výkonu cizozemského rozhodnutí, o stanovení přiměřeného trestu po povolení obnovy řízení či při podmíněném upuštění od potrestání s dohledem 359a TŘ. Vždy jde o individuální právní akt aplikující hmotné právo, kterým se řeší základní otázku trestního řízení, tedy vina a trest. Po úvodní části obsahující označení soudů, soudců, dne a místa rozhodnutí a označení obžalovaného, má rozsudek výrokovou část, kde je popsán samotný obsah rozhodnutí soudu (zda je obžalovaný vinen, jaký se mu ukládá trest, jaké se mu ukládá ochranné opatření, příp. podle kterého ustanovení byl obžaloby zproštěn). Věta skutková výroku popisuje samotný čin, věta právní skutku přiřazuje zákonné ustanovení trestního řádu. Zprošťující výrok obsahuje důvod, o který se zproštění opírá. V jednom rozsudku lze mít i více výroků (například jeden zprošťující a jeden odsuzující), neboť jedním rozsudkem lze rozhodovat o více skutcích i o více osobách. Výrok o trestu obsahuje druh a výměru trestu, způsob jeho výkonu i další podmínky (například probační dohled, zvláštní podmínky osvědčení, a podobně). Výrok o náhradě škody musí obsahovat přesné označení oprávněného (poškozeného či jeho právního nástupce), aby byl rozsudek vykonatelný. Samotný nárok poškozeného musí být vyčíslen penězi a u více pachatelů musí být určeno, zda škodu musí oba obžalovaní nahradit společně a nerozdílně, podle podílů či jen jeden z nich. Nárok na náhradu škody nelze zamítnout, v případě neprokázání nároku či přiznání z části je nezbytné odkázat poškozeného na řízení občanskoprávní. Výrok o ochranném opatření se vztahuje na ukládaná ochranná léčení (je třeba určit jaké léčení se ukládá a v jaké formě) a zabrání věci, které je třeba odlišovat od propadnutí věci, což je druh trestu ukládaný obžalovanému. Zabraná věc musí být popsána tak, aby nemohla být zaměněna s jinou.
Třetí částí rozsudku je jeho odůvodnění. Odůvodnění musí být přesvědčivé, čímž by mělo posílit výchovný účinek rozhodnutí. Z praxe je zřejmé, že sebelepší výrok ztrácí účinek bez jeho dobrého odůvodnění. Odůvodnit je třeba správnost, zákonnost a spravedlnost rozhodnutí, u trestu jeho druh a výměru (přiměřenost trestu). Poslední částí rozsudku je poučení o opravných prostředcích. Proti rozsudku lze podat odvolání. Lhůta pro odvolání je osmidenní a začíná běžet dnes doručení písemného opisu rozsudku. Z obžalovaného mohou podat odvolání i osoby blízké (viz část týkající se osob se samostatnými obhajovacími právy). Každý odvolatel musí uvést, proti kterým výrokům podává odvolání (státní zástupce může podat odvolání proti kterémukoliv výroku, ostatní osoby pouze proti výrokům, které se jich týkají). Poučení obsahuje i informaci o tom, kde se odvolání podává a kdo o něm rozhoduje. Odvolání lze opřít o nové skutečnosti a důkazy. Konečně právo odvolání nemá ten, kdo se ho již vzdal.
61
8.2.4.2 Trestní příkaz Trestním příkazem se v trestním řízení rozhoduje bez projednání věci v hlavním líčení. Je to forma rozhodnutí fakultativní a týká se pouze méně závažných trestných činů, které jsou v pravomoci samosoudce (trestné činy s horní hranicí nepřevyšující pět let). Podmínkou jeho vydání je, že skutkový stav je shromážděnými důkazy bezpečně zjištěn. Jeho vydání je výjimkou ze zásady ústnosti, veřejnosti a bezprostřednosti, neboť trestní věc v takovém případě není projednána v hlavním líčení. Jde tak svým způsobem o formu odklonu (diversion). Historicky trestní příkaz existuje od roku 1973, kdy jím byly trestány pouze doznané přečiny. V období let 1990 - 1993 byl trestní příkaz zrušen. Vydaný trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku. Trestní příkaz se nevyhlašuje, účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají doručením obviněnému. Trestní příkaz se doručuje státnímu zástupci, obviněnému, obhájci a poškozenému který uplatnil nárok na náhradu škody. Pokud je k trestnímu stíhání nezbytný souhlas poškozeného, lze jej vzít zpět jen do doručení trestního příkazu některé (jakékoliv) z oprávněných osob. Trestní příkaz lze vydat i ve zjednodušeném řízení konaném po zkráceném přípravném řízení. Protože se trestní příkaz nevyhlašuje, nepřipadá u něho možnost opravy podle § 131 TŘ. Trestní příkaz nemá odůvodnění. Obsahuje úvodní část obdobnou s rozsudkem. Výroková část je také podobná rozsudku. Odlišností je, že trestním příkazem nelze obžaloby zprostit (trestní příkaz má povahu jen odsuzujícího rozhodnutí), nelze ani upustit od potrestání či uložit ochranné opatření. Pokud je ve věci trestní příkaz vydán, je samosoudce omezen v druzích a rozsahu trestů. Zásadní je, že trestním příkazem nelze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. Maximální délka trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu je jeden rok, maximální výměry trestu vyhoštění, zákaz pobytu a zákazu činnosti činí pět let. Dalšími možnými tresty jsou obecně prospěšné práce, peněžitý trest a propadnutí věci. Trestním příkazem lze rozhodnout o povinnosti k náhradě škody, poškozeného s nárokem zcela či částečně odkázat na občanskoprávní řízení či dokonce uložit úhrnný, souhrnný či společný trest. Podmínkou však je, že předchozí tresty byly rovněž uloženy trestním příkazem (nikoliv rozsudkem). Trestní příkaz v poslední části obsahuje poučení o možnosti opravného prostředku, kterým je odpor. Jeho podáním se trestní příkaz bez dalšího ruší a samosoudce ve věci nařídí hlavní líčení (či učiní jiné rozhodnutí - například postoupení věci, pokud vyjde najevo jiná skutečnost, zastavení trestní stíhání, pokud vyjde najevo jiné odsouzení, rozhodne o podmíněném zastavení (pokud obviněný splní v mezidobí podmínky pro takové rozhodnutí, a podobně). Odpor nemůže podat poškozený (i když bylo rozhodováno o jeho nároku na náhradu škody) a podaný odpor nelze vzít zpět. Také po podání odporu a nařízení hlavního líčení neplatí zákaz reformace in peius, proto při projednání věci v hlavním líčení není samosoudce vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu obsaženými v trestním příkaze. Lhůta pro podání odporu je osmidenní a běží od doručení trestního příkazu. Není-li odpor řádně a včas podán, trestní příkaz se stane pravomocným a vykonatelným. V případě, že obviněný odpor nepodá, vzdává se tím práva na projednání věci v hlavním líčení.
8.2.4.3
Usnesení
62
Usnesení je obecná forma rozhodnutí, kterým rozhoduje každý z orgánů činných v trestním řízení. Usnesením se může řešit i otázka viny (například usnesením o zastavení trestního stíhání). Usnesení je méně formální než rozsudek. Trestní řád negativně vymezuje okruh otázek, které se řeší vydáním usnesení. Usnesením se rozhoduje tam, kde se nerozhoduje rozsudkem. Usnesením se řeší vždy jen omezený okruh problémů. Usnesení ale může obsahovat i více výroků. V otázkách výslovně trestním řádem neupravených se přiměřeně použijí ustanovení o rozsudku. Usnesení obsahuje úvodní část, která neobsahuje některé skutečnosti uváděné v rozsudku (například není zde zaměstnání obviněného, místo jeho narození či jména soudců). Výroková část obsahuje vlastní rozhodnutí, tedy jaká práva se přiznávají (například právo na bezplatnou obhajobu) či jaké povinnosti se ukládají (ochranné léčení, vazba). Přesný popis skutku se uvádí jen v některých případech, pokud se o skutku samotném rozhoduje. Odůvodnění usnesení je obdobné s rozsudkem, bývá však stručnější, protože usnesení často řeší pouze dílčí otázky trestního řízení. Trestní řád zná i tzv. zjednodušené usnesení, které neobsahuje odůvodnění. Tak je tomu v případě vykonávacího řízení, v němž je usnesením rozhodováno a dotčené osoby se ihned po vyhlášení, kterému jsou přítomny, vzdají práva stížnosti. Poslední částí je poučení o opraném prostředku. Pokud to trestní řád výslovně uvede, je proti usnesení přípustná stížnost, která e podává do tří dnů od oznámení usnesení (přitom k oznámení může dojít nejen doručením usnesením, ale také již jeho vyhlášením, pokud je dotyčná osoba vyhlášení přítomna). Usnesení je zásadně ihned vykonatelné. Odkladný účinek má řádně a včas podaná stížnost jen v případech, kdy tak trestní řád výslovně stanoví. V případě, že trestní řád nic nestanoví, není proti usnesení stížnost přípustná, resp. nemá odkladný účinek.
8.3 Veřejné a neveřejné zasedání Hlavní líčení není jedinou formou rozhodování soudu. Trestní řád kromě hlavního líčení rozeznává zasedání veřejné a neveřejné. Ve veřejném zasedání rozhoduje soud tam, kde to trestní řád výslovně stanoví. Veřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Předseda senátu k němu předvolá osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány. Vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět. Den veřejného zasedání stanoví předseda senátu tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána. U ostatních osob, které se k veřejnému zasedání předvolávají nebo o něm vyrozumívají, je třeba zachovat zpravidla třídenní lhůtu. Po zahájení veřejného zasedání podá předseda nebo jím určený člen senátu na podkladě spisu zprávu o stavu věci zaměřenou na otázky, které je třeba ve veřejném zasedání řešit. Poté osoba, která dala svým návrhem k veřejnému zasedání podnět, návrh přednese. Osoba, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jakož i státní zástupce se k návrhu vyjádří, nejsou-li sami navrhovateli. 63
Jsou-li při veřejném zasedání prováděny důkazy, užije se přiměřeně ustanovení o dokazování u hlavního líčení. Omezení v provádění důkazů čtením protokolu o výpovědi svědka nebo znalce podle § 211 odst. 1 a 5 TŘ platí pouze pro veřejné zasedání konané o odvolání. Po provedení důkazů udělí předseda senátu slovo ke konečným návrhům. Je-li osobou, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obviněný, má právo mluvit poslední. Poté je vydáno rozhodnutí, které se vždy veřejně vyhlásí. Při svém rozhodnutí smí soud přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány ve veřejném zasedání, a opírat se o důkazy, které byly ve veřejném zasedání provedeny. V otázkách týkajících se veřejnosti, řízení, počátku a odročení veřejného zasedání se užijí přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Zvláštním způsobem veřejného zasedání je řízení o uložení ochranného léčení či rozhodnutí o zabrání věci. O těchto otázkách může soud rozhodnout buď ve veřejné zasedání konaném poté, kdy si soud sám rozhodnutí o ochranném léčení nebo o zabrání věci vyhradil při hlavním líčení podle § 230 odst. 2 TŘ do veřejného zasedání. Druhou možností je konání veřejného zasedání na návrh státního zástupce. Proti rozhodnutí o ochranném léčení a o zabrání věci je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek. Za situace, že nelze v řízení o zabrání věci spolehlivě zjistit vlastníka věci, jež má být zabrána, nebo není-li jeho pobyt znám, ustanoví mu předseda senátu opatrovníka. Opatrovník má v řízení o zabrání věci stejná práva jako její vlastník. Všechny písemnosti určené pro vlastníka věci se doručují pouze opatrovníku. Předvolání vlastníka věci k veřejnému zasedání se vhodným způsobem uveřejní. Veřejné zasedání se pak provede i v nepřítomnosti vlastníka věci, a to bez ohledu na to, zda se vlastník věci o něm dověděl. V neveřejném zasedání rozhoduje soud tam, kde není trestním řádem předepsáno, že se rozhoduje v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Neveřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Důkazy se provádějí v omezené míře. Je-li totiž třeba při neveřejném zasedání provést důkazy, děje se tak přečtením protokolů a jiných písemností. Rozhodnutí se vždy vyhlásí. Vyhlášení ale není veřejné, oprávněné osoby se o rozhodnutí dozví až v okamžiku doručení rozhodnutí.
8.4
Opravné prostředky
Opravný prostředek je procesní úkon, kterým se oprávněná osoba domáhá způsobem stanoveným v trestním řádu přezkoumání předchozího rozhodnutí jiného orgánu činného v trestním řízení. Obecným cílem je zajistit správnost a zákonnost rozhodování, v konkrétní věci jde o případnou nápravu nesprávného rozhodnutí. Orgán vyššího stupně buď shledá, že rozhodnutí je v pořádku (a opravný prostředek zamítne) či shledá pochybení, které může napravit sám nebo rozhodnutí zruší a věc vrátí k novému projednání a rozhodnutí. Podle druhu rozhodnutí, proti kterému opravný prostředek směřuje rozlišujeme:
64
•
opravné prostředky řádné - směřují proti nepravomocným rozhodnutím. Jedná se o odvolání a stížnost. Někdy se sem řadí i odpor proti trestnímu příkazu.
•
opravné prostředky mimořádné - směřují proti rozhodnutím pravomocným. Jedná se o obnovu řízení, dovolání, stížnost pro porušení zákona. Jsou výjimečným právním institutem, znamenají průlom do právní moci a narušují tak stabilitu konečného a vykonatelného rozhodnutí.
Podle rozsahu přezkoumávání rozhodnutí se rozlišuje: •
úplná revize - přezkoumávají se všechny výroky rozhodnutí a to ve vztahu ke všem dotčeným osobám,
•
částečná revize - přezkoumávají se pouze výroky ve vztahu k osobám, které opravný prostředek podaly.
8.4.1 Odvolání Odvolání je opravným prostředkem proti rozsudku soudu prvního stupně. Má odkladný i devolutivní účinek, neboť rozhodnutí nemůže do rozhodnutí o odvolání nabýt právní moci a stát se vykonatelným a zároveň o odvolání rozhoduje soud bezprostředně nadřízený. Osobami oprávněnými k podání odvolání jsou státní zástupce, obžalovaný, poškozený a zúčastněná osoba. Státní zástupce může odvolání podat v neprospěch, ale i ve prospěch obžalovaného, a to pro nesprávnost kteréhokoli výroku (včetně výroku o náhradě škody, zabrání věci, a podobně). Obžalovaný je limitován pouze výroky rozsudku, které se jej bezprostředně týkají (nemůže tedy podat odvolání do výroku o zabrání věci jiné osoby, ale ani například do výroku o trestu týkajícího se jiného spoluobžalovaného). Z poškozených může podat odvolání jen ten, který řádně a včas uplatnil nárok na náhradu škody. Poškozený může podat odvolání jen do výroku o náhradě škody. Konečně zúčastněná osoba může odvolání podat pro nesprávnost výroku o zabrání věci. Trestní řád přímo rozlišuje odvolání ve prospěch a v neprospěch obžalovaného. V neprospěch obžalovaného může rozsudek napadnout odvoláním pouze státní zástupce a poškozený. Poškozený má toto právo jak již bylo řečeno pouze ve vztahu k povinnosti k náhradě škody. Naopak ve prospěch obžalovaného mohou rozsudek odvoláním napadnout (kromě obžalovaného a státního zástupce) i příbuzní obžalovaného v pokolení přímém, jeho sourozenci, osvojitel, osvojenec, manžel, partner a druh (osoby se samostatnými obhajovacími právy). Nemohou tak ale činit proti vůli obžalovaného. Naopak státní zástupce může odvolání ve prospěch obžalovaného podat i proti jeho vůli. Stejné právo má i zákonný zástupce obžalovaného a jeho obhájce, pokud se jedná o obžalovaného, který je zbaven způsobilosti k právním úkonům (nebo u něhož je způsobilost k právním úkonům omezena). Odvolání se podává u soudu, proti jehož rozsudku směřuje. Lhůta pro jeho podání je osm dnů a tato lhůta běží od doručení opisu rozsudku soudu prvého stupně. Při odlišnosti doručení rozsudku obžalovanému a jeho obhájci běží tato lhůta od doručení, které bylo provedeno nejpozději. Lhůta státního zástupce běží samostatně. Jiným osobám, které mohou odvolání podat končí lhůta stejným dnem jako obžalovanému.
65
Odvolání musí být odůvodněno. Součástí odůvodnění musí být označení výroků, které jsou napadány a rovněž sdělení, jaké vady jsou rozsudku nebo řízení vytýkány. Státní zástupce musí výslovně v odvolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Není přitom vyloučeno, že v části bude odvolání podáváno ve prospěch a v části v neprospěch obžalovaného. Důvodem podání odvolání může být nejen skutečnost, že výrok je nesprávný, ale také, že výrok učiněn nebyl (výrok absentuje) či že byly porušeny ustanovení o řízení předcházejícím vydání rozsudku. Porušení procesních pravidel však může být důvodem pouze, pokud toto porušení mohlo způsobit, že výrok je nesprávný nebo že chybí. Trestní řád výslovně stanoví, že odvolání lze opřít o nové skutečnosti a důkazy.
8.4.2 Stížnost Stížnost je opravným prostředkem proti usnesení. Stížností lze napadnout každé usnesení policejního orgánu. Co se týká usnesení soudu a usnesení státního zástupce, ty lze stížností napadnout jen za podmínky, že to trestní řád výslovně připouští a jestliže soud či státní zástupce rozhodují ve věci v prvním stupni. Stížnost nemá automaticky odkladný účinek, je třeba, aby to trestní řád výslovně stanovil. Osobou oprávněnou k podání stížnosti je zejména ten, koho se usnesení přímo dotýká nebo kdo dal k vydání usnesení podnět svým návrhem. Proti usnesení soudu může podat stížnost též státní zástupce, a to jak v neprospěch, tak i ve prospěch obviněného. Proti usnesení o vazbě a o ochranném léčení mohou podat stížnost ve prospěch obviněného též osoby, které by mohly podat v jeho prospěch odvolání. Stížnost se podává u orgánu, proti jehož usnesení stížnost směřuje. Lhůta pro její podání je tři dny od oznámení usnesení, přičemž k oznámení usnesení dojde buď vyhlášením (pokud je stěžovatel přítomen) či doručením písemného opisu usnesení. Stejně jako u odvolání platí, že pokud se usnesení oznamuje jak obviněnému, tak i jeho zákonnému zástupci nebo obhájci, běží lhůta od toho oznámení, které bylo provedeno nejpozději a u blízkých příbuzných končí lhůta k podání stížnosti stejným dnem jako obviněnému. Lhůta státního zástupce běží samostatně. Stížnostními důvody jsou nesprávnost některého výroku usnesení nebo porušení ustanovení o řízení, které vydání usnesení předcházelo. Procesní pochybení může být stížnostním důvodem pouze pokud toto porušení mohlo způsobit nesprávnost některého výroku usnesení. I stížnost lze opřít o nové skutečnosti a důkazy. Při rozhodování o stížnosti přezkoumá nadřízený orgán správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost a řízení předcházející napadenému usnesení. Týká-li se stížnost jen některé z více osob nebo jen některé z více věcí, o nichž bylo rozhodnuto týmž usnesením, přezkoumá nadřízený orgán jen správnost výroků týkajících se této osoby nebo této věci a řízení předcházející přezkoumávané části usnesení. Orgán rozhodující o stížnosti nemůže z jejího podnětu změnit usnesení v neprospěch osoby, která stížnost podala nebo v jejíž prospěch byla stížnost podána (zásada reformace in peius). Zároveň změní-li nadřízený orgán usnesení ve prospěch obviněného z důvodu, který prospívá 66
také některému spoluobviněnému, změní usnesení také ve prospěch tohoto spoluobviněného (zásada beneficia cohaesionis).
8.4.3 Dovolání Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a trestní řád to zároveň připouští. Dovolání vždy směřuje proti druhoinstančnímu rozhodnutí. Přitom ze rozhodnutí ve věci samé se rozumí odsuzující či zprošťující rozsudek, usnesení o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, o postoupení věci jinému orgánu a usnesení o uložení ochranné opatření. Dále lze dovolání podat i proti usnesením o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení druhoinstančním soudem. Protože dovolání směřuje proti druhoinstančnímu rozhodnutí, nelze dovolání podat proti trestnímu příkazu. Zároveň lze dovolání podat jen proti výroku, nikoliv proti odůvodnění rozhodnutí. Důvody dovolání stanoví trestní řád taxativně, jejich výčet je konečný a nelze je dále rozšiřovat. Ve své podstatě se jedná o základní procesněprávní či hmotněprávní pochybení. Prvním důvodem je skutečnost, že ve věci rozhodoval nesprávný soud. Především se může jednat o věcně nepříslušný soud či o soud, který nebyl náležitě obsazen. Zde je výjimkou situace, že místo samosoudce rozhodoval ve věci senát nebo soud vyššího stupně. Dalším důvodem je rozhodování vyloučeného orgánu (pokud však tuto skutečnost dovolatel nevěděl v řízení předchozím), obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup nebo bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Dovolacím důvodem je i skutečnost, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný nebo že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) TŘ, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Dovolání je vždy, pokud byl uložen trest odnětí svobody na doživotí. Soudem, který o dovolání rozhoduje (dovolacím soudem) je Nejvyšší soud ČR. Osobami oprávněnými k podání dovolání je nejvyšší státní zástupce a odsouzený. Nejvyšší státní zástupce může dovolání podat na návrh krajského nebo vrchního státního zástupce anebo i bez takového návrhu, a to pro nesprávnost kteréhokoli výroku, ve prospěch i v neprospěch obviněného. Odsouzený může dovolání podat pro nesprávnost výroku, který se jej bezprostředně týká. Nemůže jej podat sám, ale vždy jen prostřednictvím obhájce. Dovolací soud, kterým je jen Nejvyšší soud ČR usnesením dovolání odmítne, zamítne a mu vyhoví a předchozí rozhodnutí či jeho část. Dovolání může být odmítnuto jak pro formální 67
důvody, kterými jsou nepřípustnost podání dovolání, podání z jiného důvodu, než zákon připouští, podání opožděně po dvouměsíční lhůtě, osobou neoprávněnou či nesplňuje-li náležitosti obsahu dovolání (a tyto osoby byly poučeny o náležitostech soudem 1. stupně), tak i pro důvody věcné, jimiž jsou zjevná neopodstatněnost dovolání, nebo zřejmost, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno. Dále přezkoumá i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vádám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlíží, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání. Při podání dovolání proti výroku o vině přezkoumá Nejvyšší soud vždy i výrok o trestu i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad (bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno dovolání). Pokud se dovolání týká jen části rozhodnutí ohledně některé z více osob, přezkoumá Nejvyšší soud jen tu část rozhodnutí a předcházejícího řízení, která se týká této osoby. Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný. Lze však proti rozhodnutí o dovolání podat návrh na obnovu řízení poté, co vyjdou najevo nové skutečnosti či nové důkazy odůvodňující takový postup. O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud ve veřejném zasedání. V neveřejném zasedání může učinit rozhodnutí o odmítnutí dovolání, o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání, jiná rozhodnutí, souhlasí-li s takovým způsobem projednání nejvyšší státní zástupce i obviněný. Účast státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství ve veřejném zasedání je povinná. Při veřejném zasedání konaném o dovolání obviněný zásadně obhájce mít nemusí (na rozdíl od povinného podání dovolání), trestní řád však stanoví případy, kdy i v dovolacím řízení obhájce musí mít. Důkazy se ve veřejném zasedání zpravidla neprovádějí. Po přikázání věci Nejvyšším soudem je orgán činný v trestním řízení vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
8.5 Vykonávací řízení Trestní řízení v konkrétní věci představuje jednotný, zákonem stanovený postup orgánů činných v trestním řízení spočívající v provádění různých úkonů trestního řízení. V jeho průběhu jsou vydávána různorodá rozhodnutí. Jestliže taková rozhodnutí zakládají pro subjekty trestního procesu určitá práva nebo jim naopak stanoví určité povinnosti, pak vyvstává zpravidla potřeba zabezpečit jejich výkon. A to je právě účelem vykonávacího řízení.41 Význam vykonávacího řízení je dán nejen jeho vlastním účelem, ale též skutečností, že toto procesní stadium garantuje naplnění účelu trestního řízení jako celku. Z jiného aspektu je význam výkonu rozhodnutí v trestním řízení podtržen jeho vazbou na účinnost uložených trestů, neboť tato je přímo závislá na způsobu jejich výkonu.42 41
Nett, A., Draštík, A., Zezulová, J., Fryšták, M.: Trestní právo procesní. Brno, Masarykova univerzita, 2005, s. 78. 42 Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol.: Trestní právo procesní. 2. vydání. Praha, C.H.Beck, 2003, s. 927. 68
Podstatným pojmovým znakem výkonu rozhodnutí je prvek státního donucení. Pokud bude obsah rozhodnutí uskutečněn dobrovolně (například osoba, které bylo uloženo, že má vydat věc důležitou pro trestní řízení, tuto věc vydá nebo svědek dobrovolně zaplatí uloženou pořádkovou pokutu), nelze hovořit o vykonávacím řízení. Právní úprava vykonávacího řízení je v obecné rovině obsažena v trestním řádu v hlavě XXI. v § 315 až § 362. Bližší úprava je pak rozvedena buď v obecně závazných právní předpisech (například zákon číslo 293/1993 Sb., o výkonu vazby nebo jednací řád pro okresní a krajské soudy)43 nebo v rezortních směrnicích a to především v těch, které jsou vydávány Ministerstvem spravedlnosti (například kancelářský řád).44 Trestní řád obsahuje základní postup pro: •
výkon trestu odnětí svobody,
•
výkon trestu obecně prospěšných prací,
•
výkon některých dalších trestů a to výkon peněžitého trestu, trestu propadnutí majetku, jiné majetkové hodnoty nebo náhradní hodnoty, propadnutí věci, zákazu činnosti, zákazu pobytu a vyhoštění,
•
výkon ochranného léčení,
•
výkon některých jiných rozhodnutí a to podmíněného upuštění od potrestání s dohledem, výkon vazby, vymáhání pořádkové pokuty a nákladů trestního řízení a opatření v řízení o schválení narovnání.
Z uvedeného výkladu je zřejmé, že výkon dalších trestů, jako je například trest ztráty čestných titulů a vyznamenání a trest ztráty vojenské hodnosti, je upraven právě shora zmiňovanými jinými předpisy a to konkrétně kancelářským řádem. Obecně platí, že rozhodnutí vykonává, popřípadě jeho výkon nařizuje ten orgán, který rozhodnutí učinil. Rozhodnutí související s výkonem trestů a ochranných opatření a opatření nutná k výkonu trestů a ochranných opatření a k vymáhání nákladů trestního řízení, zejména vyrozumívání jiných orgánů a osob, jimž přísluší spolupůsobení při výkonu uvedených rozhodnutí, činí soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni.
Kontrolní otázky: 3. Vyjmenujte stádia trestního řízení a stručně je popište. 4. Jaké znáte operativně pátrací prostředky? 5. Jakou roli má státní zástupce v přípravném řízení a jaké úkony činí? 6. Jakými rozhodnutími (a za jakých podmínek) může skončit přípravné řízení? 7. Jaký má význam předběžné projednání obžaloby? 8. Popište průběh hlavního líčení. 9. Vyjmenujte a popište části rozsudku. 43
Vyhláška Ministerstva spravedlnosti České republiky číslo 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, dále také jen jednací řád pro okresní a krajské soudy. 44 Instrukce Ministerstva spravedlnosti číslo 1/2002, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, ve znění pozdějších předpisů, dále také jen KancŘ.
69
10. Z jakých důvodů lze podat dovolání? 11. Vysvětlete význam vykonávacího řízení.
70
Základní a použitá literatura Boguszak, J., Čapek, J., Gerloch, A.: Teorie práva. Praha, Eurolex Bohemia, 2001 Císařová, D.: K nové koncepci okolností vylučujících protiprávnost. Trestní právo, 2000, 10, s. 9 a následující Dolenský, A.: Nová koncepce nutné obrany (§ 13 trestního zákona). Bulletin advokacie, 1994, 1, s. 19 a následující Dolenský, A.: Přiměřenost nutné obrany. In: Sborník prací z trestního práva k 70. narozeninám prof. Dr. Vladimíra Solnaře. Praha, Univerzita Karlova, 1969, s. 251 a následující Draštík, A.: K některým problémům dokazování v trestním řízení. Spisy Právnické fakulty Brno, Masarykova univerzita v Brně, 1994 Fiala, J.: Pojem důkazu ve smyslu procesním. Stát a právo, 1967, 13 Fryšták, M., Prouza, D., Vaněček, P., Zajíčková, E.: Trestní právo hmotné a procesní. České Budějovice, Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2008 Jelínek, J.: Písemné vyhotovení rozsudku v trestních věcech. Praha, Univerzita Karlova, 1993 Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 2. aktualizované vydání. Praha, Linde, 2006 Jelínek, J. a kol.: Trestní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Praha, Linde, 2007 Jelínek, J., Sovák, Z.: Trestní zákon a trestní řád. Praha, Linde, 1998 Kratochvíl, V.: Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. vydání. Brno, Masarykova univerzita, 2006 Králík, M.: Nutná obrana v občanském a trestním právu anebo meze interpretace v právu. Právní rozhledy, 2000, 1, s. 5 a následující Kuchta, J.: K úpravě okolností vylučujících protiprávnost v novém trestním zákoně. In: Koncepce nové kodifikace trestního práva hmotného České republiky. Brno, Masarykova univerzita, 2000, s. 157 a následující Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol.: Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 2. přepracované vydání. Praha, C.H.Beck, 2003 Nett, A.: K problematice neúčinnosti důkazů podle novely trestního řádu. Justičná revue, 1991, 5 Nett, A. a kol.: Trestní právo procesní. 2. přepracované a doplněné vydání. Brno, Masarykova univerzita v Brně, 1996 71
Nett, A., Draštík, A., Zezulová, J., Fryšták, M.: Trestní právo procesní. Brno, Masarykova univerzita v Brně, 2005 Novotný, O., Dolenský, A., Jelínek, J., Vanduchová, M.: Trestní právo hmotné. I. Obecná část. Praha, Aspi, 2003 Novotný, R., Růžička, M. a kol.: Trestní kodexy – Trestní zákon, trestní řád a související předpisy (komentář). 2. vydání. Praha, Eurounion, 2002 Pavlíček, V., Hřebejk, J.: Ústava a ústavní řád České republiky. Komentář. 1. a 2. díl. 2. vydání. Praha, Linde, 1998 Polák, P., Hulmáková J., Kybic, P., Stočesová S.: Praktikum z trestního práva hmotného. Praha, C.H.Beck, 2004 Růžek, A. a kol.: Trestní právo procesní. Praha, Univerzita Karlova, vydavatelství Karolinum, 1996 Solnař, V. a kol.: Československé trestní řízení. 1. vydání. Praha, Orbis, 1963 Šámal, P., Růžička, M., Novotný, F., Doucha, J.: Přípravné řízení trestní. Praha, C.H.Beck, 1997 Šámal, P.: Základní zásady trestního řízení v demokratickém systému. Příručka Ministerstva spravedlnosti ČR. Svazek 53, 1992, Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha, C.H.Beck, 2004 Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha, C.H.Beck, 2004 Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 1. vydání. Praha, C.H.Beck, 2004 Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F.: Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha, C.H.Beck, 2005 Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F.: Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha, C.H.Beck, 2005 Vokoun, R.: Vybrané aktuální otázky nutné obrany a krajní nouze. AUC Iuridica, 1989, 1 Vokoun, R., Vanduchová, M., Nováková, J., Matula, V.: Příklady a klauzurní práce z trestního práva hmotného a procesního. 4. vydání. Praha, Karolinum, 2002
72
