Zajištění závazků v komparaci podle stávající a nové právní úpravy

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Právo a podnikání Katedra obchodního práva

Bakalářská práce

Zajištění závazků v komparaci podle stávající a nové právní úpravy Ivana Smolková

2012/2013

„Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Zajištění závazků v komparaci podle stávající a nové právní úpravy zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury“.

………………………………….. Ivana Smolková

1

Abstrakt Práce je zaměřena na srovnání zajišťovacích institutů aplikovaných v rámci obchodněprávních vztahů podle stávající právní úpravy a nové právní úpravy. V úvodu práce je nastíněn význam zajišťovacích institutů, jejich funkce a rozdílnost použité terminologie. Následuje komparace vybraných institutů, tj. jistoty, ručení, finanční záruky, zajišťovacího převodu práva, smluvní pokuty a uznání dluhu. K jednotlivým institutům jsou uvedeny příklady současné rozhodovací praxe, která je následně zhodnocena z hlediska použitelnosti při rozhodování soudů podle nového občanského zákoníku.

Klíčová slova: Zajištění závazků, stávající právní úprava, nová právní úprava, zajišťovací instituty, občanský zákoník, obchodní zákoník, nový občanský zákoník, komparace, judikatura.

Abstract The following work is focused on the comparatives of secured institutes applied under the terms of Commercial Law according to Actual and New Legal Regulations. In the introduction we have drawn the importance of secured institutes, their role and differences in terminology. Then follows the comparison of specific institutes, that is legal certainty, guarantee, financial warranty, securing an obligation through the transfer of title, conventional penalty and acknowledgment of a debt. We are presenting examples of particular institutes in Actual Legacy which is subsequently evaluated according to its applicability in New Legal Regulations.

Key words: Assurance of commitments, actual legal regulation, new legal regulation, secured institute, Civil Code, Commercial Code, New Civil Code, comparative jurisprudence, judicial decision.

2

Obsah 1

Úvod ................................................................................................................ 4

2

Právní úprava zajištění závazků ...................................................................... 5 2.1 Komparace stávající a nové právní úpravy zajištění závazků ....................... 5 2.2 Předmět zajištění závazků v komparaci stávající a nové právní úpravy – terminologie ........................................................................................................ 6 2.3 Funkce zajištění závazku ve stávající a nové právní úpravě ......................... 7

3

Komparace vybraných institutů zajištění dluhů .............................................. 8 3.1 Obecné srovnání ............................................................................................ 8 3.2 Jistota ............................................................................................................ 9 3.3 Ručení ......................................................................................................... 12 3.4 Finanční záruka ........................................................................................... 18 3.5 Zajišťovací převod práva ............................................................................ 21

4

Komparace vybraných institutů utvrzení dluhů ............................................ 26 4.1 Smluvní pokuta ........................................................................................... 26 4.2 Uznání dluhu ............................................................................................... 31

5

Závěr ............................................................................................................. 34

Seznam použitých pramenů .................................................................................. 36 Seznam citovaných soudních rozhodnutí .......................................................... 36 Seznam právních předpisů, komentářů ............................................................. 38

3

1

Úvod

V současné nejisté době, době stagnující ekonomiky a špatné platební morálky, je pro úspěch podnikatele nezbytně nutný správný výběr smluvních partnerů, minimalizace a diverzifikace podnikatelského rizika. Podnikatelé při své podnikatelské činnosti uzavírají velké množství obchodních smluv. Občanský zákoník1 a obchodní zákoník2 ve svých ustanoveních nabízí podnikatelům možnost, jak minimalizovat riziko vyplývající z nedodržení obchodních závazků. V této souvislosti nabývá stále většího významu institut zajištění závazků. Institut zajištění závazků posiluje postavení věřitele v případě, že se dlužník dostane do prodlení při plnění svých závazků z obligačních vztahů. Správná volba vhodného zajišťovacího institutu představuje snížení možného rizika a preventivní řešení případných pozdějších problémů při nedodržení smluvních ujednání ze strany dlužníka. Zajištění závazků má akcesorickou povahu. Znamená to, že nemůže existovat bez existence původní povinnosti dlužníka, na kterou je zajištění závazku navázáno. Při splnění povinnosti dlužníkem tedy zaniká věřiteli nárok ze zajištění závazku. Stávající právní úprava zajištění závazků je obsažena v několika právních předpisech, především v občanském a obchodním zákoníku. K 1. lednu 2014 však nabývá účinnosti nový občanský zákoník3. Od tohoto data již bude problematika zajištění závazků řešena především novým občanským zákoníkem, čímž dojde k odstranění stávající duality právní úpravy. Předmětem bakalářské práce je srovnání nové právní úpravy zajištění závazků se současnou obchodněprávní úpravou, se zaměřením na nejpoužívanější instituty zajištění závazků aplikované v rámci obchodněprávních vztahů. Stranou práce nezůstane ani současná rozhodovací praxe soudů týkající se vybraných institutů. Cílem bakalářské práce je zhodnocení, zda bude současná rozhodovací praxe soudů využitelná i v kontextu nové právní úpravy a zda nová právní úprava zajištění závazků bude pro podnikatele přínosem, ve smyslu jednodušší a srozumitelnější právní úpravy. 1

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen občanský zákoník. 2 Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen obchodní zákoník. 3 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen nový občanský zákoník.

4

2

Právní úprava zajištění závazků

2.1 Komparace stávající a nové právní úpravy zajištění závazků Stávající i nová právní úprava zajištění závazků ve svých ustanoveních upravuje několik zajišťovacích institutů, které směřují ke stejnému cíli. Podle S. Plívy „právní úprava zajištění obchodních závazků sleduje cíl posílit hospodářské, popřípadě i procesní postavení subjektů oprávněných ze závazkového vztahu (věřitelů), jejich jistotu, že povinnosti subjektů povinných (dlužníků) budou splněny a práva věřitelů uspokojena řádně a včas. Vyšší míra jistoty a bezpečnosti v konkrétním

závazkovém

vztahu

je

dosahována

tím,

že

k původnímu

zajišťovanému závazkovému vztahu (základnímu), zpravidla přistupuje nový vztah zajišťovací (vedlejší).“4 Základ stávající právní úpravy zajištění závazků je obsažen především ve dvou právních předpisech. Jedná se o občanský zákoník a obchodní zákoník. Jde tedy o duální úpravu zajištění závazků ve výše uvedených kodexech.5 Občanský zákoník upravuje zajištění závazků v části osmé Závazkové právo, hlavě první, oddíl pátý. Zajištění závazků je obsaženo v § 544–558. Tato ustanovení upravují instituty smluvní pokuty, ručení, dohodu o srážkách ze mzdy a jiných příjmů, zástavní smlouvu, zajištění závazku převodem práva, zajištění postoupením pohledávky, jistotu a uznání závazku. Zajištění závazků v obchodním zákoníku je obsahem části třetí Obchodní závazkové vztahy, hlavy I, díl VI. Jedná se o § 297–323i. Obchodní zákoník upravuje některá ustanovení o smluvní pokutě, ručení, bankovní záruku a uznání závazku. Nový občanský zákoník odstraňuje výše uvedenou dualitu stávající právní úpravy. Nová právní úprava oproti stávající úpravě již hovoří o zajištění a utvrzení dluhů. Zajištění a utvrzení dluhů je obsahem čtvrté části Relativní majetková práva nového občanského zákoníku, hlavy I, díl 8. Jedná se o § 2010– 2054. V oddíle 1 zákon pojednává o obecných ustanoveních a jistotě. Náplní

4

PLÍVA, Stanislav. Obchodní závazkové vztahy. 2. vyd. Praha: ASPI, a.s., 2009. 339 s. ISBN 97880-7357-444-4. S. 74. 5 Pokud je v obchodním zákoníku v názvu oddílu uvedeno, že se jedná o ustanovení „některá“, pak je nutno použít i ustanovení občanského zákoníku. „Neznamená to však, že tam, kde v nadpisu slovo „některá“ nenalezneme, vystačíme vždy jen s úpravou obchodněprávní“.5 Naopak v případě, že je v obchodním zákoníku uvedeno „základní ustanovení“ nelze se od této úpravy odchýlit. Dle § 263 jde totiž o ustanovení, které má kogentní povahu. 5MAREK, Karel, Smluvní obchodní právo. Kontrakty. 4. aktualizované a rozšířené vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 419 s. ISBN 978-80-210-4619-1. S. 10.

5

oddílu 2 je zajištění dluhu, kam zákonodárce zařadil ručení, finanční záruku, zajišťovací převod práva a dohodu o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů. Oddíl 3 Utvrzení dluhu upravuje instituty smluvní pokuty a uznání dluhu. Mimo výše uvedené instituty nelze opominout instituty z kategorie věcných práv k cizím věcem. Jde o právo zástavní a právo zadržovací, jejichž právní úprava je obsahem ustanovení § 1309-1399. Nový občanský zákoník ponechává shodně se stávající právní úpravou věřiteli možnost zajistit či utvrdit dluh jedním i několika instituty zajištění.

2.2 Předmět zajištění závazků v komparaci stávající a nové právní úpravy – terminologie Stávající právní úprava hovoří o zajištění závazků. Předmětem zajištění je tedy závazek. Použití této terminologie je dle mého názoru nepřesné. Závazek má dlužník vůči věřiteli. Věřitel má naopak za dlužníkem pohledávku, kterou chce zabezpečit a ochránit zabezpečovacími instituty. Účinný občanský zákoník „pod rubrikou zajištění (§ 544 an.) upravuje jednou zajištění pohledávky ručením (§ 546), jindy zajištění uspokojení pohledávky dohodou o srážkách ze mzdy (§ 551). Jinde se převodem práva zajišťuje splnění závazku (§ 553), zatímco postoupením pohledávky se zajišťuje pohledávka (§ 554), ač jde věcně o totéž jako u zajišťovacího převodu. Konečně dle § 558 se uznává dluh. Najít jednotící ideu v tomto terminologickém zmatku je nemožné.“6 Nový občanský zákoník hovoří o zajištění a utvrzení dluhu. Dluhem se dle důvodové zprávy k vládnímu návrhu občanského zákoníku7 rozumí „povinnost k plnění ze závazku vzniklá“8. I zde lze namítnout použití nepřesné terminologie. Stejně jako závazek, tak i dluh souvisí s dlužníkem a v obou případech jde především o zajištění práva věřitele. „Terminologická nedůslednost však nepřináší praktické problémy. V každém případě je kodex v užívání terminologie nesrovnatelně důslednější, než je tomu v účinném zákoníku.“9 6

TÉGL, Petr, Zajištění a utvrzení dluhu v novém občanském zákoníku, Obchodní právo. 2012, roč. 21, č. 10, s. 346-355. ISSN 1210-8278. 7 Důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku, dále jen důvodová zpráva. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/2011/Duvodova_zprava_(leden_2011).pdf. 8 Důvodová zpráva, str. 601. 9 TÉGL, Petr, Zajištění a utvrzení dluhu v novém občanském zákoníku, Obchodní právo. 2012, roč. 21, č. 10, s. 346-355. ISSN 1210-8278.

6

2.3 Funkce zajištění závazku ve stávající a nové právní úpravě Institut zajištění závazků dle stávající i nové právní úpravy plní několik funkcí. Ve vztahu k věřiteli je zajištění závazků spojeno s funkcí zajišťovací a uhrazovací, ve vztahu k dlužníkovi se jedná o funkci preventivní, donucovací a sankční. S. Plíva10 hovoří o dvou nejčastějších funkcích právních prostředků zajištění, a to funkci zajišťovací a uhrazovací. Zajišťovací funkce spočívá v posílení postavení věřitele pro případ, kdy dlužník nechce či není schopen plnit své závazky. Dle komentáře M. Kindla ke stávající občanskoprávní úpravě „zajišťovací

prostředky

upravené

občanským

zákoníkem

posilují

jak

hmotněprávní, tak i procesněprávní postavení věřitele například tím, že v případném civilním procesu přenášejí důkazní břemeno z dlužníka na věřitele (v případě uznání dluhu), poskytují věřiteli subsidiární zdroj pro uspokojení jeho pohledávky (v případě ručení), představují pro případ nesplnění závazku hrozbu dodatečnou sankcí (smluvní pokuta) nebo zajišťují úhradu dluhu jinak (dohoda o srážkách ze mzdy, jež kromě funkce zajišťovací plní i funkci přímého uspokojení).“11 Obdobné posílení postavení věřitele je uvedeno i v ustanoveních obchodního zákoníku. Uhrazovací funkce spočívá v tom, že věřitel, pokud dlužník nesplní svůj splatný závazek, může za sjednaných podmínek požadovat uspokojení například ze subsidiárního zdroje plnění. Stávající i nová právní úprava vytváří specifický systém záruk zaměřených na to, aby závazky byly splněny řádně a včas.

10

PLÍVA op. cit., s. 75. KINDL, Milan. Občanský zákoník. Komentář. II.díl. In: FIALA, J., KINDL, M., a kol. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, 867-1618 s. ISBN 987-80-7357-395-9. S. 1007. 11

7

3

Komparace vybraných institutů zajištění dluhů

3.1 Obecné srovnání Jak již bylo uvedeno výše, je základ stávající právní úpravy zajištění závazků obsažen především v občanském a obchodním zákoníku. Jde o duální úpravu zajištění závazků ve výše uvedených kodexech. Občanský zákoník upravuje zajištění závazků v § 544–558. Tato ustanovení upravují instituty smluvní pokuty, ručení, dohodu o srážkách ze mzdy a jiných příjmů, zástavní smlouvu, zajištění závazku převodem práva, zajištění postoupením pohledávky, jistotu a uznání závazku. Zajištění závazků v obchodním zákoníku je obsahem § 297–323i. Obchodní zákoník upravuje některá ustanovení o smluvní pokutě, ručení, bankovní záruku a uznání závazku. Nový občanský zákoník odstraňuje výše uvedenou dualitu stávající právní úpravy. Zatímco současná právní úprava v obou kodexech hovoří o zajištění závazků, nový občanský zákoník ve svých ustanoveních již rozlišuje zajištění a utvrzení dluhů. Zajištění a utvrzení dluhů je obsahem § 2010–2054. V těchto ustanoveních nový právní předpis upravuje jistotu, ručení, finanční záruku, zajišťovací převod práva, dohodu o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů, smluvní pokutu a uznání dluhu. Ustanovení § 2010 nového občanského zákoníku stanoví, že „dluh lze zajistit, zaváže-li se třetí osoba věřiteli nebo ve prospěch věřitele za dlužníkovo plnění, anebo dá-li někdo věřiteli nebo ve prospěch věřitele majetkovou jistotu, že dlužník svůj dluh splní. Utvrdit lze dluh ujednáním smluvní pokuty nebo uznáním dluhu“12. Z citace zákona je zřejmé, že funkce zajišťovací je spojena s ručením, finanční zárukou, zajišťovacím převodem práv a dohodou o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů. Naproti tomu smluvní pokuta a uznání dluhu jsou považovány za prostředky utvrzení dluhu. Tyto instituty jsou zaměřeny na potvrzení existence závazku v době jeho uznání. Mimo výše uvedené instituty nelze opominout instituty z kategorie věcných práv k cizím věcem. Jde o právo zástavní a právo zadržovací, která však nebudou předmětem bakalářská práce. Vzhledem k použití odlišné terminologie ve stávající a nové právní úpravě je nutno upozornit na skutečnost, že bakalářská práce vychází z konstrukce 12

Nový občanský zákoník.

8

nového občanského zákoníku, v názvech kapitol a podkapitol je použita terminologie nového právního předpisu, v částech týkajících se stávající právní úpravy je použita terminologie občanského či obchodního zákoníku, v částech týkajících se nové právní úpravy pak práce používá terminologii nového občanského zákoníku. Bakalářská práce srovnává stávající a novou právní úpravu jednotlivých institutů zajištění závazků a zabývá se posouzením možnosti aplikace judikatury při rozhodování soudů dle nové občanskoprávní úpravy. V bakalářské práci však není uveden úplný výčet judikatury. Pro práci jsem využila příklady současné judikatury uvedené v informačním systému ASPI.

3.2 Jistota Jistota je upravena v účinném občanském zákoníku v § 555-55713. Přesto, že je jistota zařazena do oddílu pátého nazvaného Zajištění závazků, nejde „o zvláštní zajišťovací institut: zákon jen stanoví, že povinnost dát kauci (poskytnout jistotu) lze splnit zejména zřízením zástavního práva (srov. § 152 an.) nebo způsobilými ručiteli, tedy ručením (srov. § 548).“14

3.2.1 Forma závazku dát jistotu Ustanovení § 555 občanského zákoníku stanoví, že „závazek dát jistotu lze splnit zejména

zřízením

zástavního

práva

nebo

způsobilými

ručiteli“.15

Jde

o demonstrativní výčet možností, a tudíž strany mohou využít i jiný zajišťovací institut. Mezi typické jistoty řadíme zástavu, ručení a uznání dluhu. „Charakter zajišťovacího převodu práva a postoupení pohledávky jako prostředku zajištění je z teoretického pohledu pochybný, stejně tak i povaha smluvní pokuty.“16 Stávající právní předpis nepožaduje zvláštní formu jistoty. Pokud však budeme vycházet z předpokladu použití typických jistot lze konstatovat, že závazek poskytnutí jistoty musí mít dle stávající právní úpravy písemnou formu, neboť ustanovení

13

Vzhledem k tomu, že problematika jistoty je upravena pouze v občanském zákoníku, v obchodněprávních vztazích se ustanovení občanského zákoníku aplikuje prostřednictvím § 1 odst. 2. 14 KINDL, Milan. Občanský zákoník. Komentář. II.díl. In: FIALA, J., KINDL, M., a kol. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, 867-1618 s. ISBN 987-80-7357-395-9. S. 1025. 15 Občanský zákoník. 16 ELIÁŠ, Karel. Kurz obchodního práva. Obchodní závazky. In: Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol. 5. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010, 542 s. ISBN 978-80-7400-337-0. S. 129.

9

zákona vyžaduje v případě zřízení zástavního práva písemnou formu smlouvy, v případě ručení či uznání dluhu pak písemnou formu prohlášení. Nová právní úprava již umožňuje v případě povinnosti dát jistotu, splnit ji pouze zřízením zástavního práva nebo způsobilým ručitelem, čímž ustanovení § 2012 nového občanského zákoníku upouští od dispozitivního charakteru stávající právní úpravy. Nově je v § 2012 odst. 2 definován způsobilý ručitel17, jímž je dle nového právního předpisu „osoba, která může být žalována v tuzemsku a která má vhodný majetek.“18 Nový občanský zákoník nepožaduje zvláštní formu jistoty. U smlouvy o zřízení

zástavního

práva,

není

obecně

požadována

písemná

forma,

u ručitelského prohlášení daného způsobilým ručitelem zákon již písemnou formu požaduje.

3.2.2 Způsobilá jistota Stávající právní úprava podle občanského zákoníku v ustanovení § 556 stanoví, že „nikdo není povinen přijmout věc nebo právo jako jistotu do částky vyšší, než kolik činí dvě třetiny jejich odhadní ceny“19, tím omezuje výši částky, kterou je věřitel povinen přijmout. Ustanovení § 556 je však dispozitivní povahy a je zcela na rozhodnutí věřitele, zda bude akceptovat zástavu i do vyšší hodnoty. Naproti tomu ustanovení § 557 je již kogentní povahy a stanoví, že „vklady v bankách a spořitelnách (dále jen „peněžní ústav“) a státní cenné papíry jsou způsobilou jistotou do celé své výše.“20 Nový občanský zákoník v § 2013 shodně se stávající úpravou v ustanovení § 556 občanského zákoníku omezuje maximální výši částky, kterou je věřitel povinen jako jistotu přijmout. Ustanovení § 2014 pak konkretizuje, do jaké výše obvyklé ceny je možno stavební pozemek či nemovitou věc sloužící k podnikání, cenný papír a vklady v bankách, spořitelních a úvěrních družstvech považovat za dostatečnou jistotu. Nově je stanoveno, že jistota zajišťuje úroky z peněžitého dluhu maximálně do výše zákonné úrokové sazby. Výše uvedené však neplatí v případě, kdy byl poskytovatel jistoty seznámen před jejím poskytnutím se skutečností, že věřitel 17

SVEJKOVSKÝ, Jaroslav. Nový občanský zákoník: srovnání nové a současné úpravy občanského práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, 792 s. ISBN 978-80-7400-423-0. S. 449. 18 Nový občanský zákoník. 19 Občanský zákoník. 20 Tamtéž.

10

a dlužník si ujednali odlišnou výši úroku21. „Je-li tedy zajištěn peněžitý dluh, aniž je něco o úrocích zvlášť ujednáno, může poskytovatel jistoty rozumně předpokládat, že je dluh úročen v zákonné sazbě. Je-li dluh úročen méně nebo není-li úročen vůbec, kryje jistota samozřejmě jen dluh s jeho skutečným příslušenstvím.“22 Nová právní úprava shodně se stávající úpravou určuje způsob poskytnutí jistoty a postup v případě, kdy se zajištění stane nedostatečným.

3.2.3 Konkurence jistot Otázka konkurence jistot není ve stávající právní úpravě upravena přímo ustanovením o institutu jistoty, vyplývá však z jiných ustanovení zákona nebo jiných právních předpisů. Podle stávající právní úpravy může dojít ke skutečnosti, kdy právo věřitele zapsané do veřejného seznamu nebude uspokojeno a bude muset ustoupit právu jinému a nezveřejněnému. V novém občanském zákoníku je nově upravena otázka konkurence jistot několika věřitelů k téže věci. Tato problematika je zcela zřetelně řešena v § 2016, kde se stanoví, že „zakládá-li se jistota různých věřitelů na různých právech k téže věci, uspokojí se v rozsahu těchto práv a v pořadí podle vzniku zajištění postupně v první skupině věřitelé zajištění věcným právem zapsaným ve veřejném seznamu nebo rejstříku zástav a ve druhé skupině věřitelé zajištění věcným právem nezapsaným ve veřejném seznamu nebo v rejstříku zástav. Poté se ve třetí skupině uspokojí věřitelé zajištění závazkovým právem.“23 Je však nutno zdůraznit, že výše uvedené ustanovení má dispozitivní povahu v tom smyslu, „že si kolidující věřitelé mohou domluvit uspokojení v jiném pořadí. Specificky pro zástavní právo je tato situace řešena v § 1372.“24

3.2.4 Zhodnocení nové právní úpravy jistoty Nový občanský zákoník vychází ze stávající úpravy občanskoprávního předpisu. Dosavadní zjednodušení právní úpravy však opouští a zpřesňuje aplikaci tohoto institutu. „Podstatně podrobnější úprava je založena na interpretačních

21

Nový občanský zákoník, § 2015 odst. 1 Důvodová zpráva, str. 1043. 23 Nový občanský zákoník. 24 TÉGL, Petr, Zajištění a utvrzení dluhu v novém občanském zákoníku, Obchodní právo. 2012, roč. 21, č. 10, s. 346-355. ISSN 1210-8278. 22

11

ustanoveních.“25 Jistota je upravena v § 2012-2017 nového občanského zákoníku. Již není řazena mezi jednotlivé zajišťovací instituty, nevyvolává tedy dojem, že se jedná o jeden ze zajišťovacích institutů, ale je upravena v obecných ustanoveních o zajištění a utvrzení dluhů. Dle mého názoru je podrobnější nová právní úprava jistoty přínosem pro upřesnění aplikace tohoto institutu a poskytnutí jistoty nebude v budoucnu činit žádné závažné problémy.

3.3 Ručení Ručení má obdobně jako ostatní instituty zajištění akcesorickou povahu, nezbytnou podmínkou je zásadně existence platného závazku dlužníka vůči věřiteli. Subsidiarita ručení pak spočívá v tom, že ručitel je k plnění povinen teprve poté, co dlužník nesplnil svůj závazek ani na základě písemného vyzvání věřitelem.

3.3.1 Forma prohlášení o ručení Stávající právní úprava upravuje institut ručení pro obchodněprávní vztahy komplexně v obchodním zákoníku. Podle § 303 obchodního zákoníku26 je pod hrozbou neplatnosti právního úkonu pro uplatnění institutu ručení vyžadována písemná forma27.

Jde tedy o písemné prohlášení, jednostranný právní úkon,

na základě kterého se ručitel zavazuje věřiteli, že uspokojí jeho pohledávku v případě, že tak neučiní dlužník. V okamžiku doručení písemného prohlášení věřiteli vzniká ručiteli povinnost uspokojit věřitelovu pohledávku. Přesto „nelze pominout, že ručení je závazek smluvní. Ručitelovým prohlášením není věřitel vázán a je na jeho vůli, nastoupí-li se svou pohledávkou vůči ručiteli čili nic.“28 Nová právní úprava obdobně jako stávající právní úprava vyžaduje písemnou formu ručitelského prohlášení.

25

TÉGL, Petr, Zajištění a utvrzení dluhu v novém občanském zákoníku, Obchodní právo. 2012, roč. 21, č. 10, s. 346-355. ISSN 1210-8278. 26 Úprava týkající se obchodněprávních vztahů je obsahem ustanovení § 303-312. Jedná se o úpravu komplexní a z tohoto důvodu na občanském zákoníku nezávislou. 27 Pro rozlišení kogentních a dispozitivních ustanovení v právní úpravě obchodně závazkových vztahů je stěžejní § 263. I zde je však nutné dodržet základní zásady závazkových vztahů, např. zásadu dobrých mravů, zásadu svrchovanosti stran, zásadu rovnost stran apod. 28 ELIÁŠ, Karel. Kurz obchodního práva. Obchodní závazky. In: Bejček, J., Eliáš, K., Raban, a kol. 5. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010, 542 s. ISBN 978-80-7400-337-0. S. 132

12

Dle důvodové zprávy29 v nové právní úprava dochází k upřesnění smluvní povahy vzniku institutu ručení. Podle mého názoru se vychází i nadále u nové právní úpravy v ustanovení § 2018 ze smluvního základu, ale výraznější úprava spočívá v doplnění věty „nepřijme-li věřitel ručitele, nemůže po něm nic žádat“30, což znamená, že věřiteli nevzniká vůči ručiteli žádný nárok, odmítne-li jeho závazek splnit dluh, jestliže tak neučinil dlužník.

3.3.2 Obsah ručitelského prohlášení Obchodní zákoník přímo neuvádí náležitosti písemného prohlášení o převzetí ručení. Z ustanovení § 303 lze však náležitosti prohlášení dovodit, neboť je v něm stanoveno, že „kdo věřiteli písemně prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník vůči němu nesplní určitý závazek, stává se dlužníkovým ručitelem.“31 Z textace ustanovení je tedy zřejmé, že písemné prohlášení o převzetí ručení musí obsahovat identifikaci ručitele, věřitele a dlužníka, přesně specifikována musí být také pohledávka, která je zajištěna ručením. „Přitom se ručení může týkat nejen celé pohledávky, ale také její určité části v prohlášení vymezené.“32 Nová právní úprava obdobně jako stávající právní předpis neupravuje přímo náležitosti písemného prohlášení o převzetí ručení, ale lze je dovodit z ustanovení § 2018, jehož znění je, s výjimkou drobných změn v textaci, téměř totožné se stávající právní úpravou. Nejvyšší soud ČR například v rozsudku sp. zn. 29 Odo 1331/2005 ze dne 25. 4. 2007 uvádí, že „prohlášení o ručení (§ 303 obch. zák.) musí obsahovat označení věřitele, dlužníka a ručitele, vymezení (určitého) ručením zajišťovaného závazku a projev vůle ručitele, že tento závazek uspokojí, neučiní-li tak dlužník. Uvedené platí bez ohledu na to, zda je zajišťován již existující nebo budoucí závazek. Požadavek určitosti zajišťovaného je přitom nezbytné vykládat tak, že jde o jeho identifikaci takovým způsobem, aby nebyl zaměnitelný s jiným.“33 Stejnou problematikou se zabývá také Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 350/2006 ze dne 29. 11. 2006. Nová právní úprava v podstatě v § 2018 a § 2019 odst. 1 kopíruje stávající právní úpravu a lze tedy konstatovat, že výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího 29

Důvodová zpráva, str. 1044. Nový občanský zákoník. 31 Obchodní zákoník. 32 PLÍVA op. cit., s. 89. 33 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 29 Odo 1331/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 3. 2013]. 30

13

soudu ČR lze aplikovat i pro soudní rozhodování dle nového občanského zákoníku.

3.3.3 Předmět ručení Podle stávající právní úpravy v obchodním zákoníku je podmínkou vzniku ručení platný závazek dlužníka, kdy platnosti ručení nebrání skutečnost, že závazek dlužníka je neplatný pro nedostatek dlužníkovy způsobilosti zavazovat se k povinnostem. Nutným předpokladem uvedeného je však podmínka, že ručitel o tomto věděl při převzetí ručitelského závazku. Dle obchodního zákoníku lze zajistit ručením i závazek budoucí nebo závazek závisející na splnění podmínky. „Z ručení není vyloučen ani závazek promlčený v době vzniku ručení.“34 Podmínkou vzniku ručení dle nové právní úpravy je opět platný dluh dlužníka, kdy platnosti ručení nebrání skutečnost, že závazek dlužníka je neplatný pro nedostatek dlužníkovy způsobilosti zavazovat se k povinnostem. V tomto případě již není podmínkou platnosti ručitelského závazku, aby ručitel o této skutečnosti věděl, nýbrž postačí, pokud o ní vědět musel. Obdobně jako při stávající právní úpravě lze zajistit ručením i dluhy budoucí nebo podmíněné. Nová právní úprava navíc rozšiřuje možnost ručení dle § 2019 na „soubor dluhů určitého druhu vznikajících dlužníku v určité době nebo soubor různých dluhů z téhož právního důvodu.“35 Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 2384/98 ze dne 9. 2. 2000 uvádí, že „nezbytnou náležitostí prohlášení o ručení je podle § 303 obchod. zákoníku vyjádření osoby přejímající ručitelský závazek, že věřiteli splní určitý, v prohlášení vymezený, dlužníkův závazek, nesplní-li ho dlužník; ručit lze i za závazek, který vznikne v budoucnu (§ 304 odst. 2 obch. zákoníku). Pokud se ručitel v prohlášení zavázal uhradit všechny finanční závazky dlužníka vzniklé na základě určité úvěrové smlouvy, je z tohoto prohlášení nutné dovodit, že ručením byly zajištěny všechny finanční závazky dlužníka vůči věřiteli, které pro něho vyplývaly z předmětné úvěrové smlouvy; ručením byly též

34 35

PLÍVA op. cit., s. 89. Nový občanský zákoník.

14

zajišťovány i ty finanční závazky dlužníka, které by mu vznikly v budoucnu, např. při odstoupení od úvěrové smlouvy apod.“36 Vzhledem k tomu, že nová právní úprava je, co se předmětu ručení týká, v mnohém totožná se stávající právní úpravou, dá se předpokládat, že stávající judikatura bude použitelná i pro rozhodování soudů podle nového občanského zákoníku.

3.3.4 Rozsah ručení Stávající právní úprava se „vztahuje zásadně na všechna práva, která vzniknou věřiteli ze zajištěného závazku, pokud zákon nebo písemné prohlášení zakládající ručení nestanoví něco jiného.“37 Zajištění ručením je považováno za časově neomezené, které lze časově omezit pouze záznamem v písemném prohlášení o převzetí ručení. Obchodní zákoník dále upravuje ve svých ustanoveních situaci, kdy je zajištěna pouze část závazku či se za závazek zaručí více ručitelů. Pokud se za závazek zaručí více ručitelů, pak dle ustanovení § 307 „ručí každý z nich za celý závazek. Ručitel má vůči ostatním ručitelům stejná práva jako spoludlužník.“38 Nový občanský zákoník upravuje institut ručení v ustanoveních § 20182028. Nová právní úprava opět, s nepatrnými změnami, přebírá úpravu obchodního zákoníku a nelze zde tedy vysledovat zásadní rozdíly oproti stávající právní úpravě. Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 29 Odo 667/2001 ze dne 8. 1. 2003 uveřejněný pod pořadovým číslem 61/2003 uvádí, že „ustanovení § 303 a násl. obch. zák. nezakazují omezit ručitelský závazek pouze na jednoho věřitele; není v rozporu s touto úpravou, ani ji neobchází (§ 29 obč. zák.), je-li ručitelský závazek omezen právě jen na dobu, po kterou je věřitelem původní věřitel.“39 Výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je použitelné i pro rozhodování soudů podle nové právní úpravy. Nová právní úprava obdobně jako stávající právní úprava nezakazuje omezení ručení pouze na jednoho věřitele. Je tedy zcela na rozhodnutí ručitele, zda bude v písemné smlouvě jeho ručitelský závazek vázán pouze na konkrétního věřitele. 36

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2384/98. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 3. 2013]. 37 PLÍVA op. cit., s. 89. 38 Obchodní zákoník. 39 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 29 Odo 667/2001. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 3. 2013].

15

3.3.5 Splnění dluhu ručitelem Podle ustanovení § 306 obchodního zákoníku platí, že „věřitel je oprávněn domáhat se splnění závazku jen v případě, že dlužník nesplnil svůj splatný závazek v přiměřené době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván. Tohoto vyzvání není třeba, jestliže je věřitel nemůže uskutečnit nebo jestliže je nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní.“40 Ručitel není povinen dle stávající právní úpravy před splněním závazku věřiteli informovat dlužníka, pak však dlužník může vůči němu uplatnit všechny námitky, které mohl dlužník uplatnit vůči věřiteli v případě, kdy by věřitel vymáhal splnění na něm. V okamžiku, kdy ručitel splní závazek za dlužníka, vstupuje do práv věřitele a je oprávněn požadovat po věřiteli všechny potřebné podklady k uplatnění svého nároku vůči dlužníkovi. „Dosavadní selektivní pojetí subrogace v § 550 OZ 1964 (který však navíc skutečnou subrogaci ani neobsahuje, nýbrž upravuje zvláštní postup) či § 308 obch. zák. má být nahrazena univerzální úpravou § 1937.“41 Tuto problematiku tedy nový občanský zákoník upravuje v ustanovení § 1937, ze kterého vyplývá, že pro splnění dluhu věřiteli není třeba souhlasu dlužníka v případě, že třetí osoba ručí za tento dluh. Po splnění dluhu ručitel vstupuje do práv věřitele a má dle zákona právní nárok na úhradu toho, co ručitel plnil za dlužníka. Pohledávka věřitele přechází na ručitele včetně veškerých nároků, tj. příslušenství, zajištění a dalších práv spojených s předmětnou pohledávkou. Zaniká tedy závazek dlužníka vůči věřiteli, dlužníkův závazek však nadále trvá vůči ručiteli. Otázka uplatnění námitek dlužníka vůči ručiteli v případě uspokojení věřitele bez vědomí dlužníka je řešena shodně se stávající právní úpravou.

3.3.6 Promlčení ručení a uznání dluhu Ustanovení § 310 obchodního zákoníku výslovně konstatuje, že „právo věřitele vůči ručiteli se nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi“42. Dle stávající právní úpravy obchodního zákoníku je uznání dluhu dlužníkem účinné bez souhlasu ručitele, čímž dochází ke zhoršení postavení ručitele, neboť „uznání závazku má účinky i vůči ručiteli“43. 40

Obchodní zákoník. TÉGL, Petr, Zajištění a utvrzení dluhu v novém občanském zákoníku, Obchodní právo. 2012, roč. 21, č. 10, s. 346-355. ISSN 1210-8278. 42 Obchodní zákoník. 43 Tamtéž. 41

16

Nová právní úprava týkající se otázky promlčení ručení je z velké části shodná se stávající právní úpravou dle obchodního zákoníku. Změnou vůči účinné obchodněprávní úpravě je ustanovení § 2025 odst. 2 týkající se uznání dluhu, kde se stanoví, že „uznání dluhu dlužníkem je účinné vůči ručiteli, vysloví-li s tímto ručitel souhlas“44, přičemž se jedná o převzatou zásadu stávající právní úpravy občanského zákoníku. Problematikou promlčení práva spojeného s ručením se zabývá Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 32 Odo 364/2005 ze dne 25. 1. 2006 kde uvádí, že „Z dikce ust. § 310 obch. zák. jednoznačně vyplývá, že promlčení práva věřitele vůči ručiteli lze konstatovat jen za situace, kdy je nade vší pochybnost zjištěno promlčení práva věřitele proti dlužníku.“45 Odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR dále konstatuje, „že promlčení práva věřitele vůči ručiteli lze konstatovat jen za situace, kdy je nade vší pochybnost zjištěno promlčení práva věřitele proti dlužníku. Současně platí, že závěr o promlčení práva věřitele proti dlužníku musí být založen na zjištění všech rozhodných skutečností, s nimiž zákon spojuje počátek, běh a skončení promlčecí doby.“46 Vzhledem k výše uvedenému a skutečnosti, že nový občanský zákoník je v ustanovení § 2025 odst. 1 přesným opisem § 310 obchodního zákoníku, lze konstatovat, že i v tomto případě bude judikatura použitelná při soudním rozhodování dle nového občanského zákoníku. Stejné problematice se věnuje Nejvyšší soud ČR i v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2507/1999 ze dne 17. 10. 2000 kde uvádí, že „nároky z hlavního ručitelského závazku se promlčují samostatně. I když věřitel uplatní svá práva vůči ručiteli, běh promlčecí doby se ve vztahu k hlavnímu dlužníkovi nestaví.“47 Nová právní úprava není v řešení otázky postupu věřitele vůči ručiteli odlišná od stávající právní úpravy a v úpravě běhu promlčecí doby přebírá ustanovení § 112 účinného občanského zákoníku. Lze tedy i v budoucím soudním rozhodování dle nové právní úpravy vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a jeho odůvodnění.

44

Nový občanský zákoník. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 364/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 3. 2013]. 46 Odůvodnění Rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 364/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 3. 2013]. 47 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2507/1999. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 3. 2013]. 45

17

3.3.7 Zhodnocení nové právní úpravy ručení Institut ručení je upraven ustanoveními § 2018-2028 nového občanského zákoníku. Nová právní úprava ručení je v mnohém totožná se stávající právní úpravou uvedenou v obchodním zákoníku. Oproti obchodnímu zákoníku došlo pouze k nepatrným změnám. Nový občanský zákoník upřesňuje smluvní povahu vzniku ručení, přináší novou úpravu subrogace a přebírá v otázce promlčení závazku v souvislosti s uznáním dluhu dlužníkem stávající občanskoprávní úpravu jako obecné pravidlo. Vzhledem k výše uvedenému se dá předpokládat, že po 1. 1. 2014 bude v mnoha případech použitelná i stávající judikatura.

3.4 Finanční záruka Nový občanský zákoník upravuje v § 2029-2039 institut finanční záruky. Jde o pojem odlišný od stávající právní úpravy, jelikož účinná právní úprava pracuje s pojmem bankovní záruka. Nejde však o změnu věcného obsahu institutu, nýbrž změna použité terminologie vyjadřuje skutečnost, že podle nové právní úpravy může být výstavcem finanční záruky i subjekt odlišný od banky.

3.4.1 Forma finanční záruky Stávající právní úprava institut bankovní záruky zakotvuje v ustanoveních § 313– 322 obchodního zákoníku. Dle ustanovení § 313 „Bankovní záruka vzniká písemným prohlášením banky v záruční listině.“48 Z textace ustanovení stávající právní úpravy je tedy zcela zřejmé, že je obligatorně vyžadována písemná forma záruční listiny. Nový občanský zákoník převzal stávající právní úpravu obchodního zákoníku a podle ustanovení § 2029 odst. 2 také nová právní úprava vyžaduje písemnou formu záruční listiny.

3.4.2 Poskytovatel finanční záruky Poskytovatelem bankovní záruky podle stávající právní úpravy obchodního zákoníku, jak vyplývá již z názvu institutu, může být pouze banka. Bankovní záruka je institut odlišný od ručení především v tom, že z bankovní „záruky vzniká 48

Obchodní zákoník.

18

bance povinnost k peněžitému plnění, již je třeba splnit, nastanou-li určité (a pro daný případ určené) předpoklady.“49 V případě uplatnění bankovní záruky se věřitel obrací se svým nárokem přímo na banku, která bankovní záruku poskytla.50 Ustanovení § 317 v první větě dále textem „(… banka je povinna…“) vyjadřuje nezávislost ručení z bankovní záruky na zajišťovaném závazku, pokud ze záruční listiny neplyne něco jiného.“51,52 Obchodní zákoník neomezuje počet poskytovatelů bankovní záruky, čímž je připuštěna možnost společné záruky bank. „Potvrzení bankovní záruky jinou bankou zakládá solidární závazek obou bank poskytnout věřiteli plnění, a věřitel tedy může uplatnit práva ze záruky vůči kterémukoli z nich.“53 V ustanovení § 315 odst. 3 obchodní zákoník upravuje i variantu, že banka oznámí věřiteli zajištění pohledávky jinou bankou. V tomto případě „nevzniká oznamující bance závazek ze záruky. Oznamující banka však odpovídá za škodu způsobenou nesprávností svého oznámení.“54 Nový občanský zákoník pracuje s odlišnými pojmy: finanční záruka a výstavce. Dle ustanovení § 2029 odst. 1 „finanční záruka vzniká prohlášením výstavce v záruční listině, že uspokojí věřitele podle záruční listiny do výše určité peněžní částky, nesplní-li dlužník věřiteli určitý dluh, anebo splní-li se jiné podmínky určené v záruční listině.“55 Je tedy zřejmé, že výstavcem finanční záruky může být dle nové právní úpravy i subjekt odlišný od banky. Pokud je výstavcem finanční záruky banka, příp. spořitelní či úvěrové družstvo, pak zákon hovoří o bankovní záruce. Nová právní úprava potvrzení finanční záruky a oznámení zajištění pohledávky jiným výstavcem je obdobná jako stávající právní úprava. Také podle nové právní úpravy může věřitel uplatnit své právo vůči kterémukoli z výstavců. Ustanovení § 2031 odst. 2 stanoví, že „výstavce, který potvrdil finanční záruku a na tomto základě plnil, má právo na náhradu vůči výstavci, který jej o potvrzení

49

ELIÁŠ, Karel. Kurz obchodního práva. Obchodní závazky. In: Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol. 5. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010, 542 s. ISBN 978-80-7400-337-0. S. 139. 50 Princip subsidiarity se dle ustanovení účinného právního předpisu neuplatní. Záruční listinou však může být ujednán i odlišný postup. 51 Komentář k § 317 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR, [cit. 12. 3. 2013]. 52 Princip akcesority závisí opět na ujednání v záruční listině. 53 ELIÁŠ, Karel. Kurz obchodního práva. Obchodní závazky. In: Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol. 5. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010, 542 s. ISBN 978-80-7400-337-0. S. 142. 54 Obchodní zákoník. 55 Nový občanský zákoník.

19

finanční záruky požádal.“56 Tato citace je, s výjimkou použité terminologie, totožná se stávající právní úpravou obchodního zákoníku. Také u všech ostatních ustanovení nového občanského zákoníku týkajících se finanční záruky je právní úprava téměř shodná s účinnou právní úpravou. Vrchní soud v Praze v rozsudku sp. zn. 5 Cmo 649/1995 ze dne 3. 3. 1997 uvádí, že „mezi beneficientem (oprávněným) z bankovní záruky a bankou, která vystavuje bankovní záruku, nevznikne právní vztah z této záruky dříve, než je záruční listina doručena beneficientovi. Je věcí dohody účastníků, tedy zejména banky a jejího klienta, z jehož podnětu je bankovní záruka poskytována, zda záruční listinu doručí beneficientovi banka přímo, nebo zda bude listina předána bankou jejímu klientovi nebo případně i smluvené třetí osobě, kteří pak sami beneficientovi záruční listinu vydají.“57 Nový občanský zákoník pracuje s pojmem finanční záruka. Podstata institutu finanční záruky zůstala nezměněna, došlo pouze k rozšíření okruhu subjektů oprávněných k poskytnutí finanční záruky. Také podle nové právní úpravy může být poskytovatelem finanční záruky banka. Je tedy možné i v budoucím soudním rozhodování dle nové právní úpravy vycházet z rozhodnutí Vrchního soudu.

3.4.3 Převod práva z finanční záruky Podle stávající právní úpravy může věřitel cesí převést svá práva z bankovní záruky, pokud záruční listina nestanoví odlišné ujednání. Při uplatnění cese se postupuje podle ustanovení občanského zákoníku. Účinná obchodněprávní úprava pak v ustanovení § 318 upřesňuje, kdy lze v souladu s ujednáním v záruční listině „uskutečnit cesi práv z bankovní záruky jen spolu s postoupením pohledávky zajištěné bankovní zárukou a kdy lze cedovat práva z bankovní záruky samostatně i bez pohledávky bankovní zárukou zajištěné.“58 Nový občanský zákoník shodně se stávající právní úpravou umožňuje převod práva na plnění ze záruky, pokud to připouští záruční listina. Nevyplývá-li ze záruční listiny jiné ujednání, je zákonem umožněno „postoupit i samotné právo

56

Nový občanský zákoník. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 1997, sp. zn. 5 Cmo 649/1995. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 3. 2013]. 58 Komentář k § 318 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR, [cit. 12. 3. 2013]. 57

20

uplatnit finanční záruku. Pak platí, že spolu s postoupením tohoto práva se převádí i právo na plnění ze záruky.“59

3.4.4 Zhodnocení nové právní úpravy finanční záruky Nová právní úprava institutu finanční záruky vychází ze stávající úpravy bankovní záruky uvedené v obchodním zákoníku. Dle důvodové zprávy bylo použito pojmu finanční záruka „nikoli z důvodu změny věcného obsahu institutu, ale vzhledem k tomu, že dle návrhu občanského zákoníku výstavcem takové záruky může být nejen banka.“60 Jinak řečeno poskytovatelem finanční záruky může být jakýkoliv subjekt. Vzhledem k výše uvedenému lze předpokládat, že rozšířením okruhu poskytovatelů finanční záruky se stane tento zajišťovací institut často používaným a praktickým prostředkem zajištění dluhů. Lze také předpokládat, že velká část stávající judikatury bude použitelná i při soudním rozhodování dle nového právního předpisu.

3.5 Zajišťovací převod práva Dle důvodové zprávy „účelem zajišťovacího převodu práva je vyhovět zájmu věřitele získat lepší jistotu a snazší uspokojení, než jaké poskytují jiné způsoby zajištění.“61 Nový občanský zákoník upravuje institut zajišťovacího převodu práva v ustanoveních § 2040-2044. Obdobně jako v případě finanční záruky používá nová právní úprava odlišnou terminologii. Stávající právní úprava zajištění závazku převodem práva je velmi stručná, je náplní jediného ustanovení § 553 občanského zákoníku. Problematika zajištění postoupením pohledávky je upravena samostatně ustanovením § 554.

3.5.1 Forma zajišťovacího převodu práva Podle ustanovení § 553 odst. 2 občanského zákoníku je vyžadována písemná forma smlouvy o zajišťovacím převodu práva, která může být sjednána pouze mezi

dlužníkem

a

věřitelem.

Zákon

59

neupravuje

náležitosti

smlouvy

TÉGL, Petr, Zajištění a utvrzení dluhu v novém občanském zákoníku, Obchodní právo. 2012, roč. 21, č. 10, s. 346-355. ISSN 1210-8278. 60 Důvodová zpráva, s. 1044. 61 Tamtéž.

21

o zajišťovacím převodu práva. Stávající občanskoprávní úprava dává smluvním stranám možnost stanovit si smlouvou vzájemná práva a povinnosti podle svých představ. Ze smlouvy by mělo být, v zájmu dlužníka, především zřejmé, že jejím účelem je zajištění závazku v případě, že závazek nebude dlužníkem splněn. Nová právní úprava nevyžaduje ve svých ustanoveních zvláštní formu smlouvy o zajišťovacím převodu práva, ani neupravuje náležitosti smlouvy. Nutnost písemné formy smlouvy lze však vyvodit například z ustanovení o převodu nemovité věci podle nového právního předpisu nebo z jiných právních předpisů.

3.5.2 Předmět zajišťovacího převodu práva Stávající právní úprava podle občanského zákoníku v ustanovení § 553 odst. 1 vyjadřuje možnost splnění závazku převodem práva. Ze znění zákona vyplývá, že musí jít o právo převoditelné, tedy majetkové, příp. vlastnické.

„Podle

komentovaného ustanovení však nelze převádět pohledávku, protože zajištění postoupením pohledávky upravuje ustanovení § 554.“62 Od 1. 1. 2014, účinnosti nového občanského zákoníku, bude pravděpodobně nejčastěji používaným zajišťovacím převodem práva zajišťovací převod vlastnického práva. Nový občanský zákoník ve svých ustanoveních dále upravuje zajišťovací převod práva k věcem zapsaným i nezapsaným ve veřejném seznamu, povinnosti věřitele při správě předmětu zajištění a postup věřitele v případě, že pomine důvod trvání zajišťovacího převodu práva. Zajištění postoupením pohledávky již není v novém občanském zákoníku výslovně upraveno. P. Tégl přímo uvádí, že nová právní úprava „nově též zahrnuje pod pojem zajišťovacího převodu práva i dosavadní zajišťovací postoupení pohledávky.“63 Naproti tomu R. Němec ve svém článku nepodřazuje řešení otázky institutu zajištění postoupením pohledávky přímo pod úpravu zajišťovacího převodu práva, ale připouští, „že tento institut bude moci být i nadále využíván“64. Ustanovení § 2040 odst. 1 nového občanského zákoníku stanoví, že „smlouvou o zajišťovacím převodu práva zajišťuje dlužník nebo třetí osoba dluh 62

KINDL, Milan. Občanský zákoník. Komentář. II.díl. FIALA, J., KINDL, M., a kol. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, 867-1618 s. ISBN 987-80-7357-395-9. S. 1022. 63 TÉGL, Petr, Zajištění a utvrzení dluhu v novém občanském zákoníku, Obchodní právo. 2012, roč. 21, č. 10, s. 346-355. ISSN 1210-8278. 64 NĚMEC, Robert, Zajištění závazků podle nového občanského zákoníku, Právní rádce. 2011, roč. 19, č. 6, s. 16-20. ISSN 1213-7693.

22

tím, že věřiteli dočasně převede své právo.“65 Zajišťovací převod práva na věřitele je tedy nově umožněn nejen dlužníkovi, ale i třetí osobě. Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2384/2002 ze dne 20. 11. 2003 uvádí, že „zajišťovacím převodem práva tedy dochází - byť podmíněně - ke změně v osobě vlastníka.“66 Tato judikatura bude i nadále použitelná, neboť podstata institutu zůstává i podle nové právní úpravy stejná. Dále Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2535/99 ze dne 18. 1. 2001 uvádí, že „nepřichází v úvahu, aby zajišťovacím převodem práva zajistila závazek třetí osoba od dlužníka odlišná.“67 Vzhledem k tomu, že nová právní úprava umožňuje, aby dluh zajistila třetí osoba, nebude již nadále toto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR použitelné při soudním rozhodování dle nové právní úpravy.

3.5.3 Způsob zajišťovacího převodu práva Stávající právní úprava neupravuje způsob zajištění závazků převodem práva. Ustanovení § 553 totiž nehovoří ani o rozvazovací podmínce ani o fiduciárním převodu práva. „Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, judikoval, že zajišťovací převod práva se i bez výslovného zakotvení ve smlouvě míní jako převod práva s rozvazovací podmínkou a že jej nelze sjednat jako fiduciární převod práva.“68 Stejný názor vyslovuje Nejvyšší soud ČR také například v rozsudku ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 5145/2008. Současná rozhodovací praxe je však často zpochybňována v odborných časopisech. V důvodové zprávě je uvedeno, že nová právní úprava má „zabránit trvání současné soudní praxe, která dovozuje, že zajišťovací převod práva je vždy převodem s rozvazovací podmínkou a naopak nemůže být nikdy sjednán jako fiduciární převod.“69 Ustanovení § 2040 nového občanského zákoníku tak ukončí neustálé spory o způsobu realizace zajišťovacího převodu práva, neboť jak dále

65

Nový občanský zákoník. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2384/2002. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 3. 2013]. 67 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2535/99. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 3. 2013]. 68 VLČEK, Karel, Několik poznámek k zajištění závazků převodem práva, Právní fórum. 2012, roč. 9, č. 8, s. 350-354. ISSN 1214-7966. 69 Důvodová zpráva, s. 1046. 66

23

uvádí důvodová zpráva, nebude-li smluvně dohodnuto jinak, „uplatní se vyvratitelná domněnka s konstrukcí převodu práva s rozvazovací podmínkou“70. Na jejím základě je možno použít jak zajišťovací převod práva s rozvazovací podmínkou, tak i fiduciární převod. Mezi oběma možnostmi je velký rozdíl. Převod práva s rozvazovací podmínkou spočívá ve zpětném přechodu práva na zajišťovatele, v okamžiku splnění dluhu, přímo ze zákona. Při použití fiduciárního převodu je nutné, při splnění dluhu, aby věřitel novým právním úkonem převedl předmět zajištění zpět na zajišťovatele. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 5145/2008 uvádí, že „zajišťovacím převodem práva ve smyslu § 553 obč. zák. se i bez výslovného zakotvení rozvazovací podmínky ve smlouvě rozumí ujednání o převodu práva s rozvazovací podmínkou, jejímž splněním se vlastníkem věci bez dalšího stává původní majitel (dlužník, který toto zajištění dal). Smlouva o zajišťovacím převodu práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí, je absolutně neplatná. Totéž platí, obsahuje-li uvedená smlouva v dotčeném směru pouze ujednání, podle kterého se věřitel při prodlení dlužníka s úhradou zajištěné pohledávky bez dalšího (nebo na základě jednostranného úkonu věřitele) stane trvalým vlastníkem převedeného majetku při současném zániku zajištěné pohledávky.“71 Tato judikatura již nebude použitelná, neboť nová právní úprava umožňuje jak zajišťovací převod práva s rozvazovací podmínkou, tak i fiduciární převod.

3.5.4 Funkce zajišťovacího převodu práva Podle stávající právní úpravy občanského zákoníku zajištění závazků převodem práva se při prodlení dlužníka zajišťovací funkce institutu mění ve funkci uhrazovací. Právě tato skutečnost společně s nedostatečnou stávající právní úpravou

institutu

zajištění

nároky na propracovanost

závazku

uzavíraných

převodem smluv,

práva

neboť

klade

vysoké

„konkrétní

podoba

uhrazovací funkce je závislá v prvé řadě na dohodě věřitele a poskytovatele zajištění“72. 70

Důvodová zpráva, s. 1046. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 2001, sp. zn. 33 Cdo 51435/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 5. 4. 2013]. 72 TÉGL, Petr, Zajištění a utvrzení dluhu v novém občanském zákoníku, Obchodní právo. 2012, roč. 21, č. 10, s. 346-355. ISSN 1210-8278. 71

24

Také podle nové právní úpravy plní zajišťovací převod práva funkci zajišťovací i uhrazovací. Ustanovení § 2044 nového občanského zákoníku je vyjádřením uhrazovací funkce zajišťovacího převodu práva. Stanoví, že „není-li zajištěný dluh splněn, stane se převod práva nepodmíněným a dlužník předá věřiteli vše, co je nutné k plnému výkonu převedeného práva.“73 Nesplněním dluhu se tedy právo převedené věřiteli pouze na dočasnou dobu, stává právem trvalým. V tomto okamžiku může dojít k situaci, kdy poskytnutá jistota převyšuje svou hodnotou výši zajištěného dluhu. Nová právní úprava pamatuje i na tuto možnost a upravuje ji podrobně ve druhém odstavci § 2044. Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1276/2005 ze dne 26. 9. 2005 uvádí, že „zajišťovací převod práva spočívá v podmíněném převodu práva dlužníkem na věřitele.“74 Tato judikatura bude i nadále použitelná, neboť i podle nové právní úpravy se v období do splatnosti dluhu jedná o podmíněný převod práva.

3.5.5 Zhodnocení nové právní úpravy zajišťovacího převodu práva Právní úprava zajišťovacího převodu práva v novém občanském zákoníku přinesla snad největší změny v úpravě zajišťovacích institutů. Nová právní úprava je podstatně podrobnější, reaguje na požadavky praxe a převzala také některé závěry judikatury. Důležitou změnou je ustanovení § 2040 odst. 2, který „stanovuje, že jednáli se o zajišťovací převod práva, potom se jedná o převod práva s rozvazovací podmínkou. Jedná se však o stanovení vyvratitelné právní domněnky.“75 Nová právní úprava bude zcela jistě přínosem nejen pro aplikaci tohoto zajišťovacího institutu v obchodněprávních vztazích, ale i pro rozhodovací činnost soudů.

73

Nový občanský zákoník. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1276/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 3. 2013]. 75 VLČEK, Karel, Několik poznámek k zajištění závazků převodem práva, Právní fórum. 2012, roč. 9, č. 8, s. 350-354. ISSN 1214-7966. 74

25

4

Komparace vybraných institutů utvrzení dluhů

4.1 Smluvní pokuta Zatímco současná právní úprava hovoří o zajištění závazků, nový občanský zákoník ve svých ustanoveních již rozlišuje zajištění a utvrzení dluhů. Jak již bylo uvedeno výše, smluvní pokuta je nově řazena mezi instituty utvrzení dluhu, které jsou zaměřeny na potvrzení existence závazku v době jeho uznání. „Zajištění obchodního závazkového vztahu formou smluvní pokuty záleží v tom, že strany závazkového vztahu sjednají smluvní pokutu pro případ, že některá z nich poruší smluvní povinnost.“76 Věřitel má nárok na úhradu smluvní pokuty za porušení smluvní povinnosti i v případě, že nevznikla škoda.

4.1.1 Forma ujednání o smluvní pokutě Stávající právní úprava smluvní pokuty je upravena ustanoveními § 544 a 545 občanského zákoníku. Obchodní zákoník obsahuje v § 300-302 některá ustanovení o smluvní pokutě. Při sjednání smluvní pokuty je tedy nutno vycházet z obou právních předpisů. Podle ustanovení § 544 odst. 2 občanského zákoníku je požadována písemná forma ujednání o smluvní pokutě, přičemž musí být stanovena i její výše či způsob určení smluvní pokuty. „Nutné je ovšem sjednat i to, plnění jaké povinnosti je smluvní pokutou zajištěno.“77 Nový občanský zákoník již pro ujednání o smluvní pokutě písemnou formu nevyžaduje, lze ji však doporučit z důvodu snadnějšího dokazování při případném porušení smluvené povinnosti. Shodně se stávající právní úpravou je nutno dohodnout, kterého porušení smluvní povinnosti se smluvní pokuta týká a jaká bude výše smluvní pokuty, případně způsob jejího určení. Nově zákon přímo stanoví, že „smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém“78. Stávající právní úprava vyžaduje ujednání o smluvní pokutě pouze písemnou formou. Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2266/1999 ze dne 28. 3. 2011 definuje předpoklady písemného projevu - „písemná forma právního úkonu tedy předpokládá existenci dvou náležitostí: písemnosti a podpisu, přičemž písemný projev je platný až od podpisu jednající osoby, který na rozdíl od textu 76

PLÍVA op. cit., s. 93. BEJČEK, Josef. Kurz obchodního práva. Obchodní závazky. In: Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol. 5. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010, 542 s. ISBN 978-80-7400-337-0. S. 150. 78 Nový občanský zákoník. 77

26

písemnosti musí být zásadně vlastnoruční. Možnost nahrazení podpisu mechanickými prostředky (např. razítkem, faksimile, reprodukcí podpisu na tiskopise) přichází v úvahu pouze tam, kde je to v občanskoprávním styku posuzováno objektivně - obvyklé.“79 Tato judikatura bude nadále použitelná u prostředků zajišťujících splnění závazků, které vyžadují písemnou formu, případně si smluvní strany písemnou formu dohodnou.

4.1.2 Smluvní pokuta i v jiném než peněžitém plnění Stávající právní úprava umožňuje sjednat smluvní pokutu pouze písemně, s uvedením její výše nebo stanovením způsobu jejího určení. Občanský zákoník v ustanovení § 544 odst. 1 užívá pojem „zaplatit“, stávající právní úprava, občanský ani obchodní zákoník, však přímo nestanoví, zda jde o plnění peněžité či se připouští i plnění nepeněžité. J. Bejček uvádí, že „není vyloučeno, aby si strany sjednaly smluvní pokutu v jiné než peněžité formě: zejména ve formě peněžně ocenitelného naturálního plnění.“80 Nový občanský zákoník v § 2048 již výslovně stanoví, že smluvní pokuta může být sjednána jak v plnění peněžitém, tak i nepeněžitém. Nejvyšší soud ČR například v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2730/2008 ze dne 24. 3. 2010 uvádí, že „smluvní pokuta představuje peněžitou částku, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, i když porušením povinnosti věřiteli nevznikne škoda. Vznik práva věřitele na zaplacení smluvní pokuty je tedy vázán na porušení povinnosti, k níž se dlužník na základě smlouvy zavázal; proto jednou z podmínek platnosti ujednání o smluvní pokutě je to, aby byla ve smlouvě určitým a srozumitelným způsobem vymezena povinnost, v důsledku jejíhož porušení má věřitel právo vůči dlužníku na zaplacení smluvní pokuty.“81 Z uvedeného rozhodnutí je zřejmé, že smluvní pokuta je v současné rozhodovací praxi chápána pouze jako peněžité plnění. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 2048 nového občanského zákoníku odstraňuje jakékoli pochybnosti o možnosti sjednat smluvní pokutu i jako nepeněžité plnění, nebude tato 79

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2266/99. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2. 4. 2013]. 80 BEJČEK, Josef. Kurz obchodního práva. Obchodní závazky. In: Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol. 5. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010, 542 s. ISBN 978-80-7400-337-0. S. 156. 81 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2730/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2. 4. 2013].

27

judikatura ve vztahu k této problematice po 1. 1. 2014 nadále použitelná při soudním rozhodování.

4.1.3 Vztah smluvní pokuty a náhrady škody Občanský zákoník upravuje vztah smluvní pokuty a náhrady škody v ustanovení § 545 odst. 2. Stávající právní úprava této otázky je dispozitivního charakteru. Smluvní strany si tedy mohou dohodnout i úpravu odlišnou od zákonných ustanovení. Pokud tak však neučiní, platí, že „věřitel není oprávněn požadovat náhradu škody způsobené porušením povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta“82. Zákon také ponechává na dohodě smluvních stran, zda si písemně dohodnou úhradu náhrady škody převyšující smluvní pokutu. Vztah smluvní pokuty a náhrady škody upravuje rovněž obchodní zákoník v ustanovení § 301, kde se stanoví, že „k náhradě škody vzniklé později je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty podle § 373 a násl.“83 Výše uvedené ustanovení je kogentní a smluvní strany se od něj nemohou odchýlit. Podle ustanovení § 2050 nového občanského zákoníku platí, že „je-li ujednána smluvní pokuta, nemá věřitel právo na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti, ke kterému se smluvní pokuta vztahuje“84. Podle P. Tégla zůstává „funkce smluvní pokuty jako paušalizované náhrady škody (§2050)“85 i nadále. Nová právní úprava této otázky je dispozitivní povahy a smluvní strany se tedy mohou dohodnout i odlišný postup.

4.1.4 Soudcovská moderace nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty Podle stávající právní úpravy si mohou smluvní strany dohodnout různou výši smluvní pokuty či způsob jejího stanovení. Pokud je však smluvními stranami dohodnuta nepřiměřená výše smluvní pokuty, podle ustanovení § 301 obchodního zákoníku soud „může“ snížit výši smluvní pokuty. Podle současné judikatury však nejde o možnost, nýbrž o povinnost soudů, neboť Nejvyšší soud ČR v odůvodnění rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3853/2007 ze dne 10. 1. 2008 uvádí, že „povinností soudu, a to i odvolacího, je posoudit, zda jsou dány podmínky moderace smluvní pokuty ve smyslu § 301 obch. zák., existují-li důvody 82

Občanský zákoník. Obchodní zákoník. 84 Nový občanský zákoník. 85 TÉGL, Petr, Zajištění a utvrzení dluhu v novém občanském zákoníku, Obchodní právo. 2012, roč. 21, č. 10, s. 346-355. ISSN 1210-8278. 83

28

nepřiměřenosti smluvní pokuty, bez ohledu na to, zda některý z účastníků použití moderačního práva soudu navrhne.“86 Smluvní strany nemohou svým ujednání ve smlouvě moderační oprávnění soudu vyloučit, jelikož ustanovení § 301 je kogentní povahy. Nový občanský zákoník upravuje otázku moderačního oprávnění soudu v ustanovení § 2051. Oproti stávající právní úpravě došlo ke dvěma výrazným změnám. Zatímco moderační oprávnění lze podle účinné právní úpravy aplikovat pouze na obchodněprávní vztahy, nově půjde o obecné pravidlo. Druhou velkou změnou je skutečnost, že podle nové právní úpravy bude moci soud posoudit a případně snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu pouze na návrh dlužníka. Tím se stává výše uvedené rozhodnutí od okamžiku nabytí účinnosti nového občanského zákoníku nepoužitelné. Nejvyšší soud ČR dále v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 371/2006 ze dne 25. 10. 2006 řešil problematiku přiměřeností smluvní pokuty. V rozsudku uvádí, že „ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně je zpravidla považováno za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům.“87 Stejnou problematiku řešil Nejvyšší soud ČR také v rozsudku sp. zn. 33 Odo 438/2005 ze dne 30. 5. 2007, kde uvádí, že „smluvní pokuta sjednaná ve výši zhruba 0,5 % denně z dlužné částky je posuzována jako platné ujednání, které je v souladu s dobrými mravy.)“88 Výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR budou i nadále použitelná, neboť nová právní úprava vychází ze stávající právní úpravy a předpokládám, že názor na přiměřenost či nepřiměřenost výše smluvní pokuty se nijak nezmění.

86

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3853/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2. 4. 2013]. 87 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 371/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 14. 3. 2013]. 88 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 14. 3. 2013].

29

4.1.5 Smluvní pokuta a vliv zavinění Stávající obchodněprávní úprava zakotvuje v ustanovení § 300 obchodního zákoníku, že dlužník je povinen, za předpokladu porušení smluvní povinnosti, uhradit smluvní pokutu vždy, bez ohledu na zavinění. Ustanovení § 300 obchodního zákoníku je však dispozitivní povahy a smluvní strany si tedy mohou dohodnout i odlišný postup. Stávající obchodněprávní úprava je odlišná od stávající občanskoprávní úpravy. Z ustanovení § 545 odst. 3 občanského zákoníku vyplývá, že pokud se smluvní strany nedohodnou jinak, není dlužník povinen zaplatit smluvní pokutu v případě absence zavinění. Nový občanský zákoník odstraňuje vliv zavinění dlužníka na povinnost uhradit smluvní pokutu tak, jak je uvedeno v ustanovení § 545 odst. 3 občanského zákoníku. Nově tedy nebude záviset povinnost uhradit sjednanou smluvní pokutu na skutečnosti, zda dlužník porušení povinnosti zavinil či nezavinil. Také podle nového občanského zákoníku však jde o dispozitivní právní úpravu této problematiky a smluvní strany si tedy mohou sjednat odlišný postup. Nejvyšší soud ČR řešil problematiku zavinění ve vztahu k povinnosti uhradit smluvní pokutu v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 50/2001 ze dne 14. 11. 2001 kde uvádí, že „jestliže účastníci smlouvy o dílo uzavřené podle obchodního zákoníku sjednali smluvní pokutu za zaviněné porušení povinností, lze zhotoviteli přičítat i zaviněné porušení povinnosti tím, koho pověřil provedením díla (subdodavatelem), nebylo-li dohodnuto jinak.“89 Vzhledem k tomu, že podle nové právní úpravy již nebude mít absence zaviněného porušení povinnosti vliv na povinnost uhradit sjednanou smluvní pokutu, bude toto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR aplikovatelné i při rozhodování soudů podle nového občanského zákoníku.

4.1.6 Zhodnocení nové právní úpravy smluvní pokuty Úprava smluvní pokuty podle nového občanského zákoníku vychází z účinné právní úpravy podle občanského a obchodního zákoníku, avšak došlo k několika upřesňujícím i zásadním změnám. „Předně se výslovnou formulací odstraňují pochybnosti, zda si lze ujednat jako smluvní pokutu i nepeněžité plnění. Dále se vylučuje zánik práva na smluvní pokutu v případě nezaviněného porušení

89

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 50/2001. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 6. 4. 2013].

30

smluvní povinnosti, jak je dnes upraven v § 545 odst. 3 občanského zákoníku.“90. Vzhledem k dispozitivní povaze ustanovení, lze však smlouvou ujednat i jiný postup a přísnosti zákona se tak vyhnout. Zásadní změnou oproti stávající právní úpravě je odstoupení od požadavku písemné formy pro ujednání o smluvní pokutě. Podle T. Tintěry „smluvní pokuta je jediným ze způsobů zajištění a utvrzení dluhu, který nově má být zcela ovládán zásadou bezformálnosti právních úkonů, respektive právních jednání.“91 Další důležitou změnou je možnost posouzení přiměřenosti nebo nepřiměřenosti výše smluvní pokuty soudem pouze na návrh dlužníka. Naopak „zachováno zůstává pravidlo, že věřitel může požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.“92

4.2 Uznání dluhu Uznání dluhu nelze považovat za prostředek zajištění, ale jde o posílení postavení věřitele jiným způsobem. Nově je uznání dluhu zařazeno mezi instituty utvrzení dluhu, které jsou zaměřeny na potvrzení existence závazku v době jeho uznání.

4.2.1 Forma prohlášení o uznání dluhu Stávající právní úprava vyžaduje pro uznání závazku v ustanovení § 323 odst. 1 obchodního zákoníku písemnou formu. Prohlášení o uznání závazku musí obsahovat identifikaci závazku, kterého se uznání týká. „Z formulace obchodního zákoníku (viz slova „určitý závazek“) lze dovodit, že uznávaný závazek musí být určen označením věřitele a dlužníka, vymezením jeho rozsahu a zpravidla také uvedením důvodu závazku.“93 Obchodní zákoník v § 323 odst. 2 připouští uznání závazku konkludentním jednáním dlužníka, tedy prostřednictvím úhrady úroků či částečného plnění závazku.

90

Důvodová zpráva, s. 1050. TINTĚRA, Tomáš, Smluvní pokuta v kontextu návrhu nového občanského zákoníku, Právní fórum. 2011, roč. 8, č. 8, s. 357-361. ISSN 1214-7966. 92 TÉGL, Petr, Zajištění a utvrzení dluhu v novém občanském zákoníku, Obchodní právo. 2012, roč. 21, č. 10, s. 346-355. ISSN 1210-8278. 93 PLÍVA op. cit., s. 95. 91

31

Nový občanský zákoník opět v ustanovení § 2053 výslovně vyžaduje písemnou formu prohlášení o uznání dluhu. Náležitosti prohlášení o uznání dluhu jsou shodné se stávající právní úpravou a lze je dovodit z ustanovení § 2053. Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 29 Odo 1126/2003 ze dne 24. 3. 2004 uvádí, že „požadavku obchodního zákoníku na určitost uznávaného závazku odpovídá, aby nebyl zaměnitelný s jiným. Závazek, jehož se uznání týká, lze konkretizovat např. uvedením jeho důvodu, s odkazem na listinu, ve které je specifikován, a podobně i jeho určitost nelze ztotožňovat s určitostí výše závazku.“94 Vzhledem k tomu, že také nová právní úprava podle ustanovení § 2053 vyžaduje identifikaci dluhu co do důvodu a výše, lze předpokládat, že toto soudní rozhodnutí bude při rozhodování soudů i nadále použitelné.

4.2.2 Účinky uznání dluhu Ustanovení § 323 odst. 1 obchodního zákoníku stanoví, že „uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena.“95 Pokud je „závazek zajištěn ručením, má uznání závazku dlužníkem účinky také vůči ručiteli“.96 Hlavním účinkem uznání závazku je nejen účinek utvrzení, nýbrž uznání závazku dlužníkem má vliv na přetržení promlčecí doby, a tedy počne běžet nová promlčecí doba. V případě uznání závazku konkludentním jednáním dlužníka dochází k přetržení promlčecí doby pouze v případě, že závazek nebyl promlčen. Nový občanský zákoník shodně se stávající právní úpravou hovoří o účinku prohlášení o uznání dluhu na běh promlčecí doby. Také podle nové právní úpravy dojde prohlášením o uznání dluhu k jejímu přetržení a běhu nové promlčecí doby. Za

podstatnou

změnu

právní

úpravy

institutu

uznání

dluhu

považuji ustanovení § 2054 odst. 3, který vylučuje, aby úhrada úroků či částečné plnění dluhu mělo účinky uznání dluhu vůči promlčeným pohledávkám věřitele.

94

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 1126/2003. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 14. 3. 2013]. 95 Obchodní zákoník. 96 PLÍVA op. cit., s. 96.

32

Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2854/99 ze dne 25. 10. 1999 uvádí, že „v případě uznání závazku podle § 323 ObchZ platí vyvratitelná domněnka, že závazek v uznaném rozsahu trval v době jeho uznání.“97 Vzhledem k tomu, že nová právní úprava v ustanovení § 2053 shodně se stávající právní úpravou předpokládá, že v okamžiku uznání dluhu dluh v rozsahu uznání trvá, bude stávající judikatura i nadále použitelná při soudním rozhodování podle nového právního předpisu.

4.2.3 Zhodnocení nové právní úpravy uznání dluhu Také v případě tohoto institutu byla použita odlišná terminologie, a to uznání dluhu. Nová právní úprava institutu uznání dluhu vychází ze stávající právní úpravy v občanském a obchodním zákoníku, „přičemž z obchodního zákoníku se přejímá úprava konkludentního uznání dluhu placením úroků nebo částečným plněním.“98

97

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2854/99. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 14. 3. 2013]. 98 Důvodová zpráva, s. 1051.

33

5

Závěr

Ve své bakalářské práci jsem se zaměřila na oblast zajištění a utvrzení dluhů99 a srovnání rozdílů mezi současnou obchodněprávní úpravou a úpravou dle nového občanského zákoníku. Stranou nezůstalo ani zhodnocení použitelnosti současné rozhodovací praxe v rozhodování soudů dle nové právní úpravy. Komparace se týkala vybraných institutů zajištění dluhů, tj. jistoty, ručení, finanční záruky, zajišťovacího převodu práva, a utvrzení dluhů, tj. smluvní pokuty a uznání závazku. Jde o právní instituty, jejichž právní úprava je v současné době zakotvena v ustanoveních občanského a obchodního zákoníku pod názvem Zajištění závazků. Velkým přínosem nového občanského zákoníku je nepochybně odstranění stávající duality právní úpravy zajištění závazků. Srovnáním bylo zjištěno, že nová právní úprava vychází ze současné právní úpravy zajištění závazků; v mnoha případech je však přesnější, srozumitelnější, podrobnější a vyjasňuje některé výkladové problémy, což zajisté usnadní aplikaci zajišťovacích institutů v praxi. Nová právní úprava směřuje k posílení smluvní volnosti při uplatnění prostředků zajištění, což je nejvíce zřetelné u právní úpravy smluvní pokuty. Nová právní úprava zajištění a utvrzení závazků, dle mého názoru, mnoho zásadních změn nepřinesla, a proto závěrem zmiňuji pouze ty nejdůležitější. Podstatnou změnu v právní úpravě zajišťovacích institutů představuje úprava zajišťovacího převodu práva, která v budoucnu umožní použití jak zajišťovací převod práva s rozvazovací podmínkou, tak i fiduciárního převodu práva, který je současnou judikaturou zakázán. Pět stěžejních změn přinesla také nová právní úprava smluvní pokuty. Jedná se o tyto změny: 1. již nebude nadále obligatorně vyžadována písemná forma ujednání o smluvní pokutě, 2. soudní moderace nepřiměřené výše smluvní pokuty bude možná pouze na návrh dlužníka, 3. právo soudní moderace nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty již nebude omezeno pouze na obchodněprávní vztahy, 4. smluvní pokuta bude moci být ujednána i v nepeněžitém plnění, 99

Je použita terminologie dle nového občanského zákoníku, která více respektuje podstatu zajišťovacích a utvrzovacích institutů.

34

5. povinnost dlužníka zaplatit sjednanou smluvní pokutu nebude již vázána na zaviněné porušení smluvní povinnosti. Závěrem lze tedy konstatovat, že aplikace institutů zajištění a utvrzení dluhů dle nového občanského zákoníku by neměla přinášet podnikatelům velké problémy, neboť nová právní úprava této problematiky se inspirovala regulací stávající právní úpravy občanského a obchodního zákoníku a nepřinesla mnoho zásadních změn. Srovnáním stávající a nové právní úpravy bylo také zjištěno, že současná rozhodovací praxe soudů bude z velké části využitelná i v kontextu nové právní úpravy.

35

Seznam použitých pramenů 1.

BEJČEK, Josef. Kurz obchodního práva. Obchodní závazky. In: Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol. 5. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010, 542 s. ISBN 97880-7400-337-0.

2.

ELIÁŠ, Karel. Kurz obchodního práva. Obchodní závazky. In: Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol. 5. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010, 542 s. ISBN 97880-7400-337-0.

3.

KINDL, Milan. Občanský zákoník. Komentář. II.díl. In: FIALA, J., KINDL, M., a kol. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, 867-1618 s. ISBN 987-80-7357-395-9.

4.

MAREK, Karel, Smluvní obchodní právo. Kontrakty. 4. aktualizované a rozšířené vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 419 s. ISBN 978-80210-4619-1.

5.

NĚMEC, Robert, Zajištění závazků podle nového občanského zákoníku, Právní rádce. 2011, roč. 19, č. 6, s. 16-20. ISSN 1213-7693.

6.

PLÍVA, Stanislav. Obchodní závazkové vztahy. 2. vyd. Praha: ASPI, a.s., 2009. 339 s. ISBN 978-80-7357-444-4.

7.

SVEJKOVSKÝ, Jaroslav. Nový občanský zákoník: srovnání nové a současné úpravy občanského práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, 792 s. ISBN 97880-7400-423-0.

8.

TÉGL, Petr, Zajištění a utvrzení dluhu v novém občanském zákoníku, Obchodní právo. 2012, roč. 21, č. 10, s. 346-355. ISSN 1210-8278.

9.

TINTĚRA, Tomáš, Smluvní pokuta v kontextu návrhu nového občanského zákoníku, Právní fórum. 2011, roč. 8, č. 8, s. 357-361. ISSN 1214-7966.

10. VLČEK, Karel, Několik poznámek k zajištění závazků převodem práva, Právní fórum. 2012, roč. 9, č. 8, s. 350-354. ISSN 1214-7966.

Seznam citovaných soudních rozhodnutí 1.

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 1997, sp. zn. 5 Cmo 649/1995. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 3. 2013].

36

2.


3.


4.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. 30 Cdo2507/1999. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 3. 2013].

5.


6.

Rozsudek

Nejvyššího

soudu

ČR

ze

dne

24.

6.

2001,

sp.

zn.

33 Cdo 51435/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 5. 4. 2013]. 7.


8.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 29 Odo 667/2001. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 3. 2013].

9.


10. Rozsudek

Nejvyššího

soudu

ČR

ze

dne

24.

3.

2004,

sp.

zn.

29 Odo 1126/2003. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 14. 3. 2013]. 11. Rozsudek

Nejvyššího

soudu

ČR

ze

dne

26.

9.

2005,

sp.

zn.

30 Cdo 1276/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 3. 2013]. 12. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 364/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 3. 2013]. 13. Odůvodnění Rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 364/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 3. 2013]. 14. Rozsudek

Nejvyššího

soudu

ČR

ze

dne

25.

4.

2007,

sp.

zn.

29 Odo 1331/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 3. 2013].

37

15. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 14. 3. 2013]. 16. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 371/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 14. 3. 2013]. 17. Rozsudek

Nejvyššího

soudu

ČR

ze

dne

10.

1.

2008,

sp.

zn.

32 Cdo 3853/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2. 4. 2013]. 18. Rozsudek

Nejvyššího

soudu

ČR

ze

dne

24.

8.

2010,

sp.

zn.

33 Cdo 2730/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2. 4. 2013]. 19. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2266/99. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2. 4. 2013].

Seznam právních předpisů, komentářů 1.

Důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku, dále jen důvodová zpráva.

2.

Komentář k § 317 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR, [cit. 12. 3. 2013].

3.

Komentář k § 318 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR, [cit. 12. 3. 2013].

4.

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

5.

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

6.

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

38

Zajištění závazků v komparaci podle stávající a nové právní úpravy

Recommend Documents