HOSPODÁŘSKO-POLITICKÉ PORADENSTVÍ: NĚMECKÉ ZKUŠENOSTI V MEZINÁRODNÍ KOMPARACI Tomáš KRABEC, Vysoká škola ekonomická, Praha ___________________________________________________________________________
„Nutnost rozhodovat sahá dále, než možnost poznat.“ Immanuel Kant
1. Úvod Výsledná podoba hospodářské politiky je v dnešních demokratických státech vždy výsledkem konfrontace celé řady faktorů. Vládní orgány při svém rozhodování o konkrétní podobě hospodářsko-politických opatření nevychází pouze z poznatků ekonomické teorie. Musí brát v úvahu nejen politickou, ale zejména společenskou přijatelnost svých návrhů. Výsledkem je často nekoncepční a oportunní chování vládnoucí politické reprezentace. Ta má logickou snahu udržet si v nadcházejících volbách hlasy svých stálých voličů a rovněž získat hlasy od voličů nerozhodnutých a od voličů bez vyhraněné politické orientace. Jsou to především levicové vlády, které s oblibou přistupují k realizaci projektů financovaných z veřejných zdrojů. Ty mají sice okamžité, viditelné efekty, nicméně jejich financování je rozloženo i na budoucí období. Fiskální deficity nejsou způsobeny pouze zvýšením dynamiky nominální vládní spotřeby za jinak stejných podmínek. Druhou významnou determinantou negativních sald veřejných rozpočtů je – za jinak stejných podmínek – snižování daňových sazeb, což prosazují zase vlády konzervativní resp. tzv. pravicově orientované. Příklady takového chování nám v dostatečné míře poskytuje empirie a bude o nich pojednáno dále. Přítomnost politicko-ekonomického cyklu se stala běžnou součástí našeho života. Můžeme nějakým způsobem zmírnit negativní efekty spojené s procesem demokratické veřejné volby? Existuje vůbec možnost, jak dlouhodobě stabilizovat očekávání subjektů participujících na hospodářském procesu a takto přispívat k zefektivnění funkce *) Děkuji Stanislavu Šarochovi za vstřícnost a konstruktivní podporu.
-1-
hospodářského řádu a dlouhodobé maximalizaci společenského blahobytu v nejširším pojetí? Právě zde spočívá úloha hospodářsko-politického poradenství. Odpověd na otázku proč a za jakých podmínek tyto funkce plní, jakož i bližší analýza odlišných koncepcí a praktických zkušeností je tématem této stati. Stěžejní důraz bude kladen na zkušenosti Spolkové republiky Německo. Letos je tomu právě čtyřicet let od chvíle, kdy se v SRN pokusili usnadnit a zefektivnit proces hledání celospolečenského konsensu. Spolkovým sněmem byl schválen Zákon o vzniku Expertní rady pro posuzování všeobecného hospodářského vývoje. V této stati se soustředím na detailní charakteristiku a zhodnocení činnosti Expertní rady. Hlavním úkolem této instituce je předložit vládě a veřejnosti odborně fundovanou, nezávislou analýzu domácího a světového ekonomického vývoje za poslední rok a upozornit na případný nežádoucí vývoj v nadcházejícím období. Vláda musí následně k této zprávě před Spolkovým sněmem zaujmout stanovisko a takto se přihlásit k odpovědnosti. Na pozadí všeobecného ekonomického vývoje Spolkové republiky Německo se zamyslíme nad historickou genezí této instituce hospodářsko-politického poradenství, uvedeme pravidla, podle nichž funguje, budeme charakterizovat každoročně publikované expertízy a na závěr zhodnotíme konečné efekty její činnosti ve vztahu k nositelům hospodářské politiky na straně jedné a laické a odborné veřejnosti na straně druhé. Pro původní německý název „Sachverständigenrat“ budeme dále v textu užívat neutrální český ekvivalent „Expertní rada“, který také bývá do češtiny překládán jako „Rada moudrých“ (srovnej např. Urban, 1999). Ten je však nutno chápat jako jisté odlehčení. Anglický ekvivalent je Council of Economic Experts (srovnej Gardner, 1988, s. 140). Tématem následující části textu je přehledová komparace třech fundamentálně odlišných forem hospodářsko-politického poradenství. Vyjdeme z deskripce německých zkušeností a soustředíme se zejména na distinktivní rysy institucionálního zakotvení této činnosti v USA a ve Francii. V každé z těchto zemí musel zákonodárce reagovat na odlišné praktické potřeby a historické okolnosti, což se ve finálních právních úpravách odráží. Zamyslíme se v širších souvislostech nad důvody zmíněných koncepčních odlišností a zhodnotíme celkový význam jednotlivých poradních sborů. Politické resp. hospodářsko-politické poradenství prezentované v této stati je nutno striktně odlišit od poradenské či konzultační činnosti poskytované státním institucím nebo jednotlivým politikům soukromými subjekty (Consulting, Research, Coaching, Training). Všechny zde prezentované instituce zaujímají kvalitativně odlišné postavení oproti soukromým agenturám. Jejich společným specifikem je nejen financování z veřejných zdrojů, -2-
z nichž mohou být kryty i výdaje komerčním subjektům, ale zejména skutečnost, že jejich pověření a úkoly vyplývají přímo ze zákona a mají tak dlouhodobý, systémový ráz. 2. SRN 2.1 Původní myšlenka a okolnosti vzniku Zmiňme se v krátkosti o událostech, které předcházely vzniku německé Expertní rady. Prvním orgánem, poskytujícím fundované vědecké poradenství pro politická rozhodnutí, byl Vědecký poradní sbor při správě pro hospodářství spojené hospodářské oblasti (Der wissenschatliche
Beirat
bei
der
Verwaltung
für
Wirtschaft
des
Vereinigten
Wirtschaftsgebietes), institucionalizovaný ještě před vznikem SRN v roce 1948. Právě většinový názor členů tohoto grémia povzbudil tehdejšího ministra hospodářství Ludwiga Erharda, aby bezprostředně po provedení známé měnové reformy navíc uvolnil regulaci cen a učinil tak další velký krok směrem ke svobodnému tržnímu hospodářství (Tietmeyer, 2003, s.1). První návrhy na vytvoření nezávislé expertní rady z roku 1956 pochází od Vědeckých poradních sborů spolkového ministerstva hospodářství7 a spolkového ministerstva financí. Ještě předtím FDP navrhovala zřízení Poradního sboru pro otázky konjunktury (Einrichtung eines Konjunkturbeirates) a SPD založení Národohospodářského poradního sboru (Gründung eines volkswirtschaftlichen Beirates). V roce 1958 přišel tehdejší spolkový vicekancléř a ministr hospodářství za CDU Ludwig Erhard poprvé s myšlenkou nezávislé instituce, navržené jako Expertní grémium pro hospodářskou a sociální politiku (Sachverständigengremium für Wirtschafts- und Sozialpolitik). Návrh však ve vládě nenašel dostatečnou podporu. Podruhé se Erhard pokusil tento návrh prosadit v roce 1962. Tehdy byly již tlaky ze strany odborů na další nárůst mezd příliš silné a Rada měla – díky svému nezávislému odbornému názoru – pomoci mzdový vývoj korigovat bez explicitních zásahů do autonomních tarifních vyjednávání (Tietmeyer, 2003). Ani druhá Erhardova snaha neskončila úspěšně. Tehdejší kancléř Konrad Adenauer se obával možného omezení vlády ve svém rozhodování a Erhardovy argumenty ho nepřesvědčily, aby vláda postoupila návrh zákona Spolkovému sněmu.8
7
Vznik společně se SRN 1948, existuje doposud. V té době byl jedním z jeho členů pozdější ministr tohoto
resortu Karl Schiller (viz dále). 8
Adenauer dokonce s jistou nadsázkou poznamenal: „Erharde, chcete si posadit do kožichu veš?“ (Lambsdorff,
2003, s. 3).
-3-
Erhard však byl o potřebnosti nezávislého poradního orgánu pevně přesvědčen. Docílil toho, že poslanec za CDU Dollinger a předseda poslanecké frakce FDP Freiherr von Kühlmann-Stumm podali Spolkovému sněmu návrh Zákona o vzniku Expertní rady pro posuzování všeobecného hospodářského vývoje. Dodnes není zcela jisté, kdo jako první přišel s původním návrhem této instituce (Schröder, 2003). O vzniku a finální podobě již spory nejsou – Spolkový sněm schválil kreační zákon jednomyslně. Jako zajímavost Tietmeyer (2003) uvádí, že nově schválený zákon nebyl – vedle spolkového prezidenta Lübkeho – kontrasignován kancléřem Adenauerem, ale vicekancléřem Erhardem. Pro úplnost dodejme, že vztah kancléře Adenauera a ministra hospodářství Erharda byl od ustanovení první vlády v roce 1948 značně kontroversní a oba politici k sobě pociťovali vzájemné antipatie.9 Podívejme se na výslednou podobu právní úpravy, na základě které Rada vzniká, a citujme vymezení základních úkolů a pravidel, podle nichž funguje. 2.2 Zákon o vzniku Expertní rady pro posuzování všeobecného hospodářského vývoje ze dne 14. srpna 1963 ve znění pozdějších novel Rada vzniká za účelem pravidelného posuzování všeobecného hospodářského vývoje ve Spolkové republice Německo a pro ulehčení hospodářsko-politického rozhodování zodpovědných institucí a veřejnosti (§ 1 odst. 1).10 Rada se skládá z pěti členů, kteří musí disponovat mimořádnými odbornými ekonomickými znalostmi a národohospodářskými zkušenostmi (§ 1 odst. 2). Žádný z členů nesmí být členem zemské či spolkové vlády, zákonodárného sboru ani zaměstnancem veřejných či soukromých právnických osob. Přípustné je povolání vysokoškolského učitele nebo zaměstnance hospodářského či sociologického výzkumného institutu. Nesmí být zástupcem jakéhokoliv hospodářského svazu nebo organizace zastupující zaměstnance či zaměstnavatele, ani s nimi být v trvalém služebním či obchodním styku, a to i v období jednoho roku před tím, než se stane členem rady (§ 1 odst. 3). Rada ve svých expertízách analyzuje momentální celkovou hospodářskou situaci a její očekávaný vývoj a dále zkoumá, jak v rámci tržního hospodářského řádu současně zachovat stabilitu cenové hladiny, vysoký stupeň zaměstnanosti a vnější rovnováhu za stálého a 9
Podrobněji se tímto složitým vztahem zabývá Williams v Adenauerově biografii (Williams, 2002), D. Koerfer
(In: Soziale Marktwirtschaft – Bilanz und Perspektive, s. 111-115) nebo V. Hentschel v obsáhlé biografii Erharda (Hentschel, 1996). 10
Ulehčení rozhodování v žádném případě neznamená vytváření jakýchsi „prvních verzí“ programů politických
stran.
-4-
přiměřeného ekonomického růstu.11 Do výzkumu má být zahrnuta i tvorba a rozdělování příjmů a bohatství. Především se však má poukazovat na příčiny aktuální a potenciální nerovnováhy mezi agregátní nabídkou a agregátní poptávkou, které by ohrožovaly výše uvedené cíle. Analýzy mají být prováděny na základě odlišných předpokladů a má být pojednáno o jejich rozdílném působení. Rada má poukazovat na nežádoucí vývojové tendence a možnosti jejich zabránění či odstranění. Radě je výslovně zakázáno, vyslovovat konkrétní hospodářsko- a sociálně- politická doporučení (§ 3 odst. 1).12 Rada je ve své činnosti nezávislá a řídí se pouze nařízeními vyplývajícími z tohoto zákona (§ 3 odst. 1). Jestliže menšina členů při psaní expertízy v určitých otázkách zastává odlišný názor, má možnost ho v expertíze vyjádřit (§ 1 odst. 2). Rada může dát před napsáním expertízy určitým osobám – především zástupcům organizací hospodářského a společenského života – příležitost, vyjádřit se k podstatným otázkám vyplývajícím z pověření Rady (§ 4). Radě je dovoleno, pokud to považuje v rámci svého mandátu za žádoucí, vyslechnout odpovídající ministry a prezidenta Bundesbanky a ti jí musejí být na požádání k dispozici (§ 5 odst. 1 a 2). Spolkové a zemské úřady poskytují Radě úřední pomoc (§ 5 odst. 3). Rada každoročně vypracovává expertízu a předává ji do 15. listopadu Spolkové vládě. Spolková vláda tuto expertízu bezodkladně předloží zákonodárnému sboru a ve stejnou chvíli je také Radou tato expertíza zveřejněna. Nejpozději osm týdnů od zveřejnění se Spolková vláda vyjádří k expertíze před zákonodárným sborem. Spolková vláda v tomto vyjádření především objasní hospodářsko-politické závěry, které jí z expertízy vyplývají (§ 6 odst. 1). To se podle Zákona o podpoře stability a růstu hospodářství ze dne 8. června 1967 děje ve Výroční hospodářské zprávě Spolkové vlády (Jahreswirtschaftsbericht der Bundesregierung). V případě, že Rada rozpozná tendence ohrožující výše zmíněné cíle (stabilita cenové hladiny, zaměstnanost,…), vypracovává doplňkovou expertízu.13 Spolková vláda může rovněž Radu vyzvat k vypracování dalších expertíz. O datu zveřejnění se Rada domlouvá se Spolkovým ministrem hospodářství (§ 6 odst. 2). 11
Je třeba zdůraznit, že všechny cíle „magického čtyřúhelníku“ mají stejnou váhu a Rada žádný z nich při svých
analýzách neupřednostňuje před ostatními (srovnej viz JG 1964/65). 12
Rada tedy nesmí vládu nijak omezovat v rozhodování. Cílem je takto posílit nezávislost Rady a také zabránit
přesunu politické odpovědnosti ze zodpovědných vládních institucí. 13
Jedná se o tzv. Sondergutachten.
-5-
Členové Rady jsou jmenováni Spolkovým prezidentem na návrh Spolkové vlády. Každoročně je k 1. březnu – poprvé po uplynutí třetího roku od podání první expertízy – jeden člen Rady uvolněn z funkce. Pořadí, ve kterém budou členové vyřazováni, je určeno losem na prvním setkání Rady (§ 7 odst. 1). Spolkový prezident poté na návrh Spolkové vlády povolává dalšího člena Rady na pětileté funkční období. Znovuzvolení jsou přípustná. Spolková vláda vyslyší stávající členy Rady předtím, než navrhne nového člena (§ 7 odst. 2). Členové Rady mohou svoji funkci složit do rukou Spolkového prezidenta (§ 7 odst. 3). V případě, že některý z členů předčasně Radu opustí, nahradí ho nový člen na dobu odpovídající mandátu člena, kterého nahrazuje; ostatní procedury jsou analogické (§ 7 odst. 4). Usnesení Rady vyžadují souhlas minimálně třech jejích členů (§ 8 odst. 1). Rada volí ze svého středu předsedu, a to na dobu tří let (§ 8 odst. 2). Rada si sama určuje svůj jednací řád (§ 8 odst. 3). Sídlem Rady je Spolkový statistický úřad ve Wiesbadenu. Jeho úloha spočívá v zprostředkování a soupisu pramenných materiálů, technické přípravě schůzí Rady, tisku a zveřejňování expertíz Rady a stará se o vyřizování administrativních záležitostí Rady (§ 9). Členové Rady a příslušníci kanceláře jsou vázáni mlčenlivostí ve vztahu k rokováním a materiálům označených Radou jako důvěrné. Mlčenlivost se vztahuje rovněž na informace, které jsou předávány Radě a jsou označeny jako důvěrné (§ 10). Členům Rady náleží paušální finanční náhrada a krytí cestovních nákladů. Jejich výše je určována společně spolkovým ministrem hospodářství a spolkovým ministrem vnitra (§ 11, odst. 1). Náklady (na činnost) Rady nese Spolek (§ 11, odst. 2). Výnosem spolkového kancléře z 27. října 1998 přešla věcná příslušnost Rady ze spolkového ministra hospodářství na spolkového ministra financí. To znamená, že v současnosti vypracovává Výroční hospodářskou zprávu vlády právě ministerstvo financí. Při schvalování a následných novelizacích zákona došlo k určitým změnám oproti původnímu návrhu. Podmínka výlučného zákazu doporučovat hospodářsko-politická opatření byla zmírněna. Rada sice nesmí doporučovat konkrétní
opatření, ale je jí umožněno
„poukazovat na nežádoucí vývojové tendence a možnosti jejich zabránění či odstranění.“ Na nátlak kancléřství byla původně stanovena osmitýdenní lhůta pro zveřejnění expertíz po jejich předání spolkové vládě. Záměrem bylo poskytnout vládě dostatek času na přípravu -6-
před oficiálním zaujetím stanoviska k expertíze, které je stanoveno totožnou lhůtou osmi týdnů a děje se tak při zasedání Spolkového sněmu. V případě mimořádných expertíz byl termín zveřejnění ponechán na dohodě se spolkovým ministrem hospodářství. Brzy se ukázalo, že se dá jen stěží zabránit předčasným zveřejněním expertíz, popř. četným indiskrétnostem a v roce 1966 byla tato lhůta ze zákona vypuštěna. Změny doznala i procedura jmenování nových členů do Rady. Původní kooptační postup – Rada by sama rozhodovala, koho přijmout za svého nového člena – byl odmítnut a nahrazen současnou procedurou, kdy nové členy jmenuje spolkový prezident na návrh spolkové vlády. 2.3 Vznik a struktura expertíz Na vzniku expertíz se podílejí všichni členové Rady. Při tom jsou podporováni osmičlenným vědeckým štábem, který vede generální sekretář (viz příloha). Vedle toho probíhá čilá intelektuální výměna s domácími i zahraničními vědeckými instituty a zástupci akademické obce. Důležitým partnerem je také americká Rada ekonomických poradců. Pro některé specializované a nákladné činnosti je využíváno outsourcingu – např. výzkumné oddělení Bundesbanky poskytuje mezinárodní ekonometrický model a jeho výsledky. Zdroji dat pro analýzu mezinárodního vývoje jsou pro Radu databáze OECD, Mezinárodního měnového fondu, Evropské centrální banky, Evropské komise a Bundesbanky. V první kapitole je stručně charakterizován obsah expertízy a nejdůležitější hospodářskopolitické názory Rady. Druhá kapitola pojednává o hospodářské situaci velkých průmyslových zemí a Německa. Jedná se o detailní analýzu všech důležitých ekonomických událostí aktuálního roku – počínajíc světovým hospodářstvím, přes vývoj ve Spojených státech, Japonsku a Evropské unii. Zvláštní pozornost je věnována samozřejmě Německu. Tématem třetí kapitoly je očekávaný vývoj důležitých průmyslových zemí s důrazem na Německo, následovaný odpovídajícím zdůvodněním. To neodporuje zákonnému zákazu doporučovat určitá politická opatření, protože Radě je uloženo poukazovat na možný nežádoucí vývoj a navrhovat způsoby, jak se mu vyhnout či ho eliminovat. Čtvrtá kapitola nejprve obecně informuje o základních rysech hospodářské politiky, v páté kapitole jsou potom jednotlivé oblasti rozebírány dopodrobna. Obvykle se k nim řadí analýza Evropské měnové politiky, rozpočtové, daňové a mzdové politiky a politik orientovaných na trh práce. Vedle toho se Rada vyjadřuje – buď v dalších částech páté kapitoly nebo v samostatné kapitole – k mimořádným, aktuálním problémům. V posledních letech šlo např. o nutné reformy penzijního systému a zdravotnictví, politiky životního prostředí a dopravní politiky, vzdělávací a technologické politiky, strukturální či agrární politiky. -7-
V příloze k hlavní části expertízy Rada v posledních vydáních ještě připojuje teoretické a empirické analýzy vybraných problémů („Analysen zu ausgewählten Themen“), které mají doplňující význam. V expertízách z let 2001/2002 a 2002/2003 šlo o následují problémové okruhy: mezinárodní spojitost konjunktury, inflační diference v rámci EMU (BalassůvSamuelsonův efekt), schopnost kontroly peněžního agregátu M3, odhad efektivních marginálních a průměrných daňových sazeb, růstové faktory v průmyslových zemích (analýza s panelovými daty), souvislost mezi hloubkou recese a dynamikou následných konjunktur a souvislost mezi mzdovou diferencí a příjmem sociálních dávek. Závěr expertízy tvoří zevrubný statistický dodatek s relativně dlouhými časovými řadami (od roku 1960) pro důležité průmyslové země a regiony (EU, EMU) a především pro Německo. V expertíze 2002/2003 se objevila jedna novinka v podobě vybraných dat vývoje německých systémů sociálního zabezpečení (zdroj: http://www.sachverstaendigenratwirtschaft.de). 1.4 Instituce Rady v ordoliberálním paradigmatu Položme si nyní otázku, jak zapadá takto pojatá instituce Rady do ordoliberálního pojetí hospodářského řádu. Zamysleme se tedy nad tím, zda nějakým způsobem přispívá k budování a permanentnímu udržování základních charakteristik determinujících hospodářský proces, jenž umožňuje všem hospodářským subjektům dlouhodobou součinnost v jeho rámci. Ordoliberální koncepce a další neoliberální koncepce politiky řádu byly v SRN uvedeny do praxe pod názvem Sociální tržní hospodářství. Toto označení pochází od jednoho z otců této doktríny Alfreda Müller-Armacka. Ordoliberál
Freiburské
školy
Walter
Eucken
ve
své
práci
Grundsätze
der
Wirtschaftspolitik (Tübingen, 1990) navrhl dva soubory principů, jejichž dodržováním vzniká a v dlouhém období přetrvává efektivní soutěžní řád. Co to znamená? Jedná se o takovou formu hospodářského řádu, ve které alokace probíhá prostřednictvím konkurenčního tržního procesu, kde cenový systém skutečně plní svoji funkci rychlého a efektivního přenašeče informací a ceny tudíž – díky konkurenční soutěži – vyjadřují relativní vzácnost daných statků. Takovéto stabilní a čitelné prostředí umožňuje ekonomickým subjektům dlouhodobě plánovat podnikatelské aktivity a pro společnost je podle ordoliberálů garantem sociálního smíru. Aby takováto forma hospodářského řádu vznikla a dlouhodobě se udržela, je zapotřebí dodržovat určitá pravidla.
-8-
První skupinou jsou tzv. konstitutivní principy, bez jejichž respektování by byl samotný vznik chtěného a efektivního soutěžního řádu nemyslitelný. Jsou to: -
stabilní měna
-
otevřený vstup na trh
-
soukromé vlastnictví
-
svoboda smlouvy
-
ručení
-
stabilita hospodářské politiky.
Druhou skupinou jsou tzv. regulativní principy. Díky jejich respektování, spolu s výše uvedenými konstitutivními principy, je soutěžní řád udržován i v dlouhém období. Těmito principy jsou: -
kontrola monopolů
-
korekce tržního rozdělení důchodů
-
hospodářské účtování (jinými slovy problém externalit)
-
anomální chování nabídky.
Stát, věda a církve jsou Euckenem považovány za zdroje řádu. Je to právě silný – rozuměj akceschopný – stát, který vymezuje ona obecná pravidla v souladu s výše uvedenými principy a stará se o jejich dodržování. Vanberg (2002) poukazuje na časté nedorozumění, k němuž dochází ohledně adjektiva „silný.“ Euckenovi jde o to, uchránit stát před vlivem zájmových skupin, které oslabují jeho autoritu. Čím více kompetencí stát má a čím více se aktivně účastní hospodářských procesů – z praktické zkušenosti uveďme kupříkladu nekonzistentní snahy o fiskální stabilizaci na přelomu šedesátých a sedmdesátých let (stop-go policy), tím atraktivnější je pro lobbyisty a „hledače renty.“ Jedním z fundamentů ordoliberální teorie je teze o vzájemné závislosti hospodářského a společenského řádu (zevrubně Eucken, 1990).14 Stát plní svoji nezastupitelnou funkci zdroje řádu a prosazuje dlouhodobé zájmy většiny pouze tehdy, je-li omezen vliv zájmových skupin usilujících o všemožná privilegia. Původní ordoliberální teorie pro tuto problematiku užívala termínu Franze Böhma „Refeudalisierung der Gesellschaft.“ U nás se užívá překladu „nové feudality“ (srovnej Ševčík, In: Holman, 1999, s. 349). Současná světová ekonomická teorie pro tyto dva pojmy používá označení rentseeking, které pochází od teoretiků školy veřejné volby (G. Tullock), popřípadě analogické 14
Originální označení užívané W. Euckenem pro vzájemnou závislost řádů je „Interdependenz der Ordnungen.“
-9-
označení korporativní stát. Vzhledem k předpokládané vzájemné závislosti řádů se nemůže rozvinout efektivní, soutěžní hospodářský řád bez silného právního státu jako jeho ochránce a garanta. A analogicky – podle ordoliberálů je opět pevně zakotvený soutěžní řád nutnou podmínkou pro zachování akceschopnosti státu a eliminaci vlivu zájmových skupin na jeho činnost. Je ironií, že reálnou verifikaci tohoto tvrzení pozorujeme právě na příkladu Spolkové republiky Německo. Z malého a akceschopného státu padesátých a šedesátých let se na konci šedesátých let vyvinul velký sociální stát s ambicemi na aktivní ovlivňování hospodářských procesů resp. stabilizaci a řízení konjunktury, o čemž se podrobněji zmíníme dále. Nutno dodat, že následky byly pro celou ekonomiku a růstovou výkonnost kritické a vyústily na počátku osmdesátých let v požadavek na obnovu sociálního tržního hospodářství. Wolter (In: Harberger (ed.) 1984, s. 114) shrnuje stručně a výstižně následky, které mimo jiné způsobilo upuštění od osvědčeného ordoliberálního doporučení: „Ekonomický růst byl rychlý, když byla vláda malá a pomalý poté, co se vláda stala velkou. A mimo to, sama vláda byla silná, když byla malá, a poté co se stala velkou, tuto sílu ztratila (věrohodnostní mezera – credibility gap).“15 Přínos Rady budeme posuzovat z hlediska jejího vlivu na stát jako na jeden ze zdrojů řádu. Zhodnotíme její význam ve vztahu k prosazování konstitutivních a regulativních principů. V našich úvahách se soustředíme pouze na význam stability měny a stability hospodářské politiky ze skupiny konstitutivních principů a korekci tržního rozdělení důchodů ze skupiny principů regulativních. Ostatní principy mají v hospodářském řádu SRN – sociálním tržním hospodářstvím – svůj nezastupitelný význam, nicméně podléhají kontrole jiných institucí, vytvořených právě pro tento účel (Monopolní komise, Expertní rada pro otázky životního prostředí aj.). Princip stability měny byl institucializován prostřednictvím plné de lege nezávislosti Bundesbanky. Rada však v minulosti přispěla významnou měrou k metodologii provádění měnové politiky. Myšlenky obsažené v expertíze z roku 1974 měly významné praktické dopady, o kterých ještě pojednáme podrobněji. Teze o nutnosti systémové konformity hospodářsko-politických opatření (podrobně Eucken, 1990) nachází pravidelnou podporu od prvních expertíz Rady. K dalšímu zesílení důrazu kladeného na tento princip Rada přistoupila v polovině sedmdesátých let svým
15
Analogicky se Wolter na stejném místě (s. 114) vyjadřuje k ostatním fundamentům ekonomického růstu. Růst
byl vysoký při stabilních očekáváních, deregulacích a tímto zesilované konkurenci, umírněných mzdových požadavcích, relativně nízké redistribuci a stabilní cenové hladině. Pro pomalý růst platí opačně.
- 10 -
definitivním odklonem od ad hoc poptávkového managementu a orientací na stranu nabídky a její systémové, dlouhodobé aspekty. Cílem těchto návrhů bylo prostřednictvím deregulace, privatizace a snížení vlivu státu jako ekonomického subjektu dosáhnout vyšší mezinárodní konkurenceschopnosti a díky pružnému trhu práce i vyšší zaměstnanosti a růstové výkonnosti. Korekci tržního rozdělení národního důchodu měl v Německu řešit Zákon o podpoře stability a růstu hospodářství ze dne 8. června 1967, a to prostřednictvím mzdových vyjednávání jednotlivých tarifních partnerů v rámci tzv. Konzertierte Aktion (sladěná akce, anglicky Concerted Action). Analýzy a argumenty obsažené v expertízách měly mít zásadní význam. Měly poukazovat na reálnost mzdových požadavků ze strany odborů a varovat před případnými následky přílišného růstu mezd. Zákonným požadavkem kladeným na Radu je, aby pomocí odborně vypracovaných, de lege nezávislých expertíz16 usnadňovala politikům a veřejnosti tvorbu jejich názorů na stále složitější jevy hospodářské reality. James Meade jednou trefně poznamenal, že „dosáhnout fundovaného porozumění celku a závislostí mezi jeho částmi se však stává stále obtížnější, ne-li vůbec nemožné“ (In: Jonáš, 1994, s. 284). Aby mohla vláda prosadit nutná hospodářskopolitická opatření, musí k tomu pochopitelně nalézt dostatečnou podporu napříč politickým spektrem, u zájmových skupin a zejména u veřejnosti. Zde spatřujeme stěžejní příspěvek expertíz Rady. Nezávislost a odborná fundovanost jejich autorů dává vládě a zainteresované části veřejnosti dostatečné záruky potřebnosti a nevyhnutelnosti navrhovaných kroků. Vláda se může opřít o nezávislý odborný názor a její vyjednávací pozice je tak o něco silnější, popřípadě slabší, navrhuje-li opatření odporující doporučením Rady. V těchto souvislostech Rada působí jako vyvažující faktor, bránící vládám v krátkodobém oportunním chování a přispívá tak k zmírnění politicko-ekonomického cyklu a blahodárné stabilizaci hospodářské politiky a očekávání. To dokládá stanovisko současného sociálně-demokratického kancléře G. Schrödera k expertízám Rady: „…není zase tak jednoduché politicky jednat proti doporučením“ (Schröder, 2003, s.3). Schopná vláda musí umět expertíz náležitě „marketingově“ využít ve vztahu k voličům a ukázat tak svůj odpovědný postoj a implicitně i systémovou středně- a dlouhodobou orientaci svých politik, v návaznosti na obvyklá doporučení v expertízách. Pro odbory by měl být naopak názor Rady určitým podnětem k uvážlivému vyjednávání o mzdách. Takto je silně podpořen původní ordoliberální
16
Připomeňme, že Rada není ve své činnosti kontrolována ani vládou ani parlamentem a v historickém kontextu
se zdá, že jako celek nepodléhá ani vlivu zájmových skupin.
- 11 -
požadavek na efektivní formu hospodářského řádu a systémovou konformitu hospodářských politik. 2.4 Rada v posledních čtyřiceti letech – personální a intelektuální vývoj s důrazem na stěžejní příspěvky obsažené v expertízách Poprvé se Rada sešla 28. února 1964 a její složení bylo ve srovnání s pozdější praxí poněkud neobvyklé. Vedle ekonomických expertů (W. Bauer, Fritz W. Meyer, H. Giersch) byli zvoleni dva „praktici“ – personální ředitel firmy Hoesch Harald Koch a hospodářský auditor Paul Binder. Postupem času se při návrhu potenciálního nového člena stalo zvykem, že vláda o jednom místě vyjednává s odbory (dnes je tímto zástupcem v Radě J. Kromphardt) a o jednom místě se zástupci komerční sféry (dnes H. Siebert). O počátcích Rady někteří hovoří jako o „útočišti keynesiánců“ (Storbeck, 2003). Olaf Sievert (2003) si však pokládá otázku, zdali tomu tak skutečně na počátku 60. let bylo. Je třeba si uvědomit, že v tu dobu německá ekonomika ještě prožívala známé období hospodářského zázraku. Ekonomové – Olaf Sievert uvádí příklad H. Giersche – si zvykli používat k popisu dynamického ekonomického vývoje pojmů jako „růstové cykly“ a konjunkturní výkyvy provázené cyklickým poklesem ekonomické aktivity se zdály být nevratnou minulostí. Keynesiánský management agregátní poptávky mající za cíl vyhladit ekonomický cyklus měl tehdy pouze teoretickou atraktivitu. Bohužel, již v první polovině šedesátých let se začaly objevovat první, matné náznaky konce tohoto „zlatého období“ růstu. Pro další diskusi bude užitečné alespoň v krátkosti uvést či zopakovat zásadní příčiny pozorovaného hospodářského zázraku padesátých a první poloviny šedesátých let a zamyslet se nad možnými příčinami jeho konce v druhé polovině let šedesátých. Jak známo, od měnové reformy v roce 1948 bylo ve Spolkové republice Německo budováno tzv. sociální tržní hospodářství (Soziale Marktwirtschaft). Tato forma tržního hospodářského řádu byla od prvopočátku – až na některé drobné výjimky – podstatně inspirována původními názory ordoliberálních teoretiků Freiburské školy (Eucken, Böhm, Röpke, Miksch, GroßmannDoerth aj.). Podařilo se vytvořit efektivně fungující institucionální rámec, ve kterém bylo možné aktivně rozvíjet podnikatelské aktivity a díky stabilitě rámcových podmínek i dlouhodobě plánovat a investovat. Wolter (In: Harberger (ed.), 1984, s. 99) vyzdvihuje význam čtyřech podstatných – vnitřních i vnějších – faktorů, přispívajících k růstové dynamice: -
elastická nabídka rizikového kapitálu, zabezpečená prostřednictvím zahraniční pomoci (Marshallův plán) a vysoké míře domácích úspor; - 12 -
-
vysoká konkurenceschopnost na zahraničních trzích při stávajícím fixním směnném kursu, umožněná díky nízkým reálným mzdám a zanedbatelné německé inflaci v porovnání s hlavními obchodními partnery;
-
příznivá poptávková očekávání daná stimulací investic, potlačenou soukromou poptávkou a liberalizací světových trhů v rámci GATT a OEEC;
-
vysoké přírůstky produktivity založené na výnosech z rozsahu, „průběžnému učení se“ (learning by doing), restrukturalizací (od zemědělství k relativně produktivnějšímu výrobnímu sektoru (manufacturing sector)), realokací v rámci sektorů a firem a pozitivně působících „ročníkových efektů“ (vintage effects), které přicházely postupně s obnovou kapitálové zásoby.
Vystřízlivění přišlo v letech 1966/67, kdy se německá ekonomika dostala po takřka dvaceti letech poprvé do fáze cyklického poklesu. Meziroční pokles reálného HDP o 0,1 p.b. a 2,1 procentní míra nezaměstnanosti (459 000 nezaměstnaných) stačilo k tomu, aby po třech letech kancléřského mandátu odstoupil někdejší otec německého hospodářského zázraku L. Erhard a byl nahrazen Kurtem Kiesingerem. Tehdy nová koaliční vláda začala – pod vedením ministra hospodářství Karla Schillera (SPD) – poprvé stabilizovat ekonomiku pomocí fiskálních nástrojů a cíleného kvantitativního řízení nominální agregátní poptávky. Nutno dodat, že zpočátku úspěšně. Tato nová zkušenost se stabilizační politikou měla značný ohlas a právě díky tomuto prvotnímu úspěchu byl zákonodárcem schválen známý Zákon o podpoře stability a růstu hospodářství ze dne 8. června 1967. Tietmeyer (2003) přisuzuje tehdejší Radě značný vliv a zásluhu na konečné podobě tohoto zákona a tedy i k posunu hospodářské politiky konce šedesátých let ke „Globalsteuerung“, čili kvantitativnímu programování makroekonomických parametrů a stabilizaci konjunktury prostřednictvím široké palety hospodářsko-politických nástrojů, které vládě zmíněný zákon dával k dispozici. Alespoň zpočátku se začaly naplňovat obavy z toho, že expertízy Rady budou jen přechodem ke kvantitativnímu řízení ekonomiky se silným vlivem státu a plánování budoucích „žádoucích“ makroekonomických parametrů, jak bylo tehdy v moderní ekonomické teorii a regulativní hospodářské politice populární. To pochopitelně neodpovídá osvědčenému modelu politiky řádu ražené ordoliberály. Jisté myšlenky obsažené ve stabilizačním zákoně je možno vystopovat až do první expertízy z roku 1964. Tehdejší tříprocentní inflaci již Rada nepovažovala za slučitelnou s požadavkem stabilní cenové hladiny. Jako jediné řešení eliminace inflačního vlivu přílišného nárůstu mezd, které by bylo slučitelné s tržní formou hospodářského řádu a nevedlo - 13 -
k ekonomické stagnaci a nárůstu nezaměstnanosti, se Radě jevil postup založený na principu vyjednávání autonomních tarifních partnerů (JG 1964/65, odst. 248, s. 136-7). Idea instituce „konzertierte Aktion“ byla představena ve druhé expertíze z roku 1965 (srovnej JG 1965/66). O podstatě stabilizačního zákona Karl Schiller hovoří jako o „usmíření Freiburského imperativu s Keynesovým poselstvím“ (cituje např. Kloten In: Jung, 1991, s. 78 nebo van Suntum, 1990 In: Wirtschaftspolitik). Ve výsledku měl spojovat ordoliberální důvěru v efektivní fungování jednotlivých konkurenčních trhů a keynesiánské představy o žádoucím anticyklickém řízení agregátní poptávky. Zákona o podpoře stability a růstu hospodářství říká následující (relevantní výčet základních tezí): Země i Spolek zohledňují při svých hospodářsko- a finančně (rozpočtově) politických opatřeních požadavek všeobecné rovnováhy. Tato opatření musí být činěna takovým způsobem, aby v rámci tržního řádu zároveň přispívala ke stabilitě cenové hladiny, vysoké zaměstnanosti a vnější rovnováze, při stálém a přiměřeném hospodářském růstu (§ 1). Spolková vláda každoročně v lednu předkládá Spolkovému sněmu a Spolkové radě Výroční hospodářskou zprávu. Tato Výroční hospodářská zpráva obsahuje: 1.
vyjádření k expertízám Expertní rady na základě § 6, odst. 1, 3. věty Zákona o vzniku Expertní rady pro posuzování všeobecného hospodářského vývoje ze dne 14. srpna 1963 ve znění novely z 8. listopadu 1966;
2.
předložení rozpočtových a hospodářsko-politických cílů vlády pro nadcházející rok (roční projekce); roční projekce je vyhotovena na základě národních účtů, v určitých případech jsou jejím základem alternativní účty;
3.
výklad plánované finanční a hospodářské politiky vlády pro nadcházející rok (§ 2).
V případě ohrožení jednoho z cílů dle § 1 tohoto zákona dá vláda k dispozici informace nutné k současnému, vzájemně odsouhlasenému jednání (konzertierte Aktion) zástupců státu17, odborů a podnikatelských svazů k dosažení cílů dle § 1 tohoto zákona. Tato orientační data se týkají veškerých hospodářských vztahů s ohledem na danou situaci. Spolkový ministr hospodářství musí tato orientační data na požádání jednoho ze zúčastněných objasnit (§ 3).
17
V zákoně je užito termínu „Gebietskörperschaften.“ V praxi se jednalo o zástupce vlády, Bundesbanky a
Expertní rady, zasedáním předsedal ministr hospodářství.
- 14 -
Postupem času se ukázalo, že požadavky kladené zákonodárcem na dotyčné subjekty jsou až příliš ambiciózní. Problém od poloviny sedmdesátých let začal představovat tehdy populární požadavek na vysokou zaměstnanost při udržení ostatních cílů dle § 1 a ani tehdejší politická reprezentace nebyla zcela přesvědčena o potřebnosti určitých ustanovení: „Vždyť sám Karl Schiller nebyl tak jako tak přítelem státního plánování ve smyslu detailních kvantitativních doporučení. Důležitější pro něho bylo ukázat hlavní směr hospodářské politiky vlády pro středně dlouhé období, tedy stanovisko, se kterým v zásadě souhlasil i Erhard a které mělo i něco společného s požadavkem Waltera Euckena na ,stabilitu hospodářské politiky`“ (Tietmeyer, 2003, s.10). Již v expertíze z roku 1967 se je patrný jasný odklon od politik jemného ladění: „Má-li být růst při stabilní cenové hladině stálý, jako tomu bylo v minulosti, stabilizační politika bude muset býti ještě více zaměřena na střednědobé cíle. Především bude záležet na včasném rozpoznání a eliminaci nežádoucího vývoje, než na jeho následné korekci, která s sebou přináší riziko, že bude myšlena až příliš dobře a napomůže k dalšímu prohloubení cyklu…“ a v duchu ordoliberálních zásad autoři připojují: „…u investorů musí být opět získána důvěra ve stabilní a plynulý vývoj a tím přispěno k tomu, aby sklon k investicím v budoucnu kolísal méně, než tomu bylo doposud“ (JG 1967/68, odst. 220, s. 115-6). Od sestavování prvních expertíz se Rada pochopitelně nemohla vyhnout keynesiánské interpretaci makroekonomiky, zejména v oblasti svých predikcí. Nosné myšlenky prvních expertíz jsou však jiné – mikroekonomické, orientované především na tržní vztahy a středněnebo dlouhé období: „Pokud je dosaženo vysoké zaměstnanosti, hospodářský růst již nemůže být významně podpořen růstem poptávky přesahující růst potenciálního produktu. Růstová politika – vyjma možností zvýšení míry úspor a investic a zrychlení technologického pokroku – je poté jen strukturální politikou. Tou se rozumí systém opatření majících za účel zvyšování nabídky statků tím, že: -
zlepšují odvětvovou a regionální strukturu a
-
přizpůsobují poptávce kvalifikační strukturu osob výdělečně činných a osob, které výdělečně činní nejsou, ještě nejsou nebo už nejsou“ (JG 1967/68, odst. 334, s. 164-5).
Tehdejší sekretář a pozdější člen Olaf Sievert práci Rady v polovině šedesátých let charakterizuje takto: „Již tehdy nebylo mnoho keynesiánství v hlavách členů Rady. Nebyli od něho sice ještě úplně oproštěni, ale ani jím nepřekypovali“ (Sievert, 2003, s.1). V expertíze z let 1970/71 se poprvé objevuje indikátor všeobecného hospodářského vývoje (Gesamtindikator
des
Sachverstaendigenrates).
Důležitějším
příspěvkem
však
bylo
rozpracování a podstatné precizování teorie rozpočtových deficitů a jejich vztahu k vývoji - 15 -
konjunktury. Protože v této problematice Expertní rada přímo navazuje na teoretické koncepty americké Rady ekonomických poradců, o které ještě pojednáme níže, uveďme ve stručnosti krátký přehled teorie rozpočtového deficitu a následného vlivu deficitního financování na vývoj konjunktury. a) jednoduchý „saldo-koncept“ Podle tohoto keynesiánského přístupu postupovali tvůrci stabilizační hospodářské politiky až do začátku šedesátých let minulého století. Princip je známý a jednoduchý – podle změny salda rozpočtu oproti předcházejícímu období se usuzuje na kontraktivní resp. expanzivní účinek fiskální politiky. Slabým místem saldo-konceptu jsou právě determinanty rozpočtového salda. Ty obecně vymezme jako rozdíl mezi celkovými vládními příjmy bez úvěrů a celkovými výdaji. Saldo ve skutečnosti závisí nejen na užití fiskálních nástrojů, ale při daném daňovém systému i na fázi konjunktury, v níž se právě ekonomika nachází. Tento koncept tedy neposkytuje skutečný obraz reálného vývoje, protože do výsledné změny přebytku se spolu s konjunkturálními účinky stabilizační rozpočtové politiky pasivně promítají také exogenní vlivy, determinované změnou autonomních soukromých výdajů. b) „high-employment-budget-surplus“ koncept18 V tomto případě jde o vylepšení předcházejícího „saldo-konceptu“, pocházející od členů Rady ekonomických poradců prezidenta Kennedyho. V Ekonomické zprávě prezidenta z roku 1962 navrhují, aby se skutečné vládní výdaje porovnaly s hypotetickými daňovými příjmy, které by vláda při totožném daňovém systému vybrala za předpokladu plné zaměstnanosti a konstantní nízké míře inflace. Podle změn fiktivního salda by se dalo opět, tentokráte však přesněji, usuzovat na působení (expansivní či kontraktivní) fiskální politiky. Praktické potíže při použití tohoto konceptu vycházejí z užití potenciálního produktu resp. v odhadech výše produktu při plné zaměstnanosti. Další obtíže způsobuje nemožnost přesné kvantifikace dopadů změn jednotlivých fiskálních parametrů (daňové sazby, transfery, vládní nákupy) pomocí jednoho čísla (Dornbusch, Fischer, 1994).
18
Analogická označení vystihující podstatu tohoto přístupu jsou: cyklicky upravovaný přebytek, přebytek při
plné zaměstnanosti, přebytek při vysoké zaměstnanosti, přebytek při standardizované nezaměstnanosti, strukturální přebytek (Dornbusch, Fischer, 1994).
- 16 -
c) koncept konjunkturálně neutrálního rozpočtu Expertní rady I zde se jedná o modifikaci původního „saldo-konceptu“ a Rada s ním přichází poprvé ve své expertíze z let 1970/71. Uveďme zde základní náčrt tohoto analytického instrumentu. Rozpočet je považován za konjunkturálně neutrální, pokud daňová kvóta a váha vládního sektoru (G/HDP) zůstávají ve středně-dlouhém období konstantní. Rada tehdy pro toto období zvolila rok 1966 jako „přibližně konjunkturálně neutrální.“ Nemění se tedy využití produkčního potenciálu ekonomiky, závisejícího na vládní spotřebě. Při identickém daňovém systému odpovídá úroveň produktu svému potenciálu a v čase má nárůst skutečného výstupu stejnou dynamiku jako potenciál. K tomu musí být splněno šest podmínek. První dvě podmínky se týkají příjmové a výdajové strany rozpočtu – elasticity daňových příjmů a vládních výdajů musejí být jednotkové ve vztahu k růstu potenciálního produktu. Další předpoklady se týkají bazického roku, cenové úrovně, kompenzace (modelových) odchylek a vládních úvěrů, neboť stát financuje část svých výdajů pomocí úvěrů nezávisle ne fázi konjunktury. Jako báze má být určeno období, kdy úroveň výstupu odpovídala potenciálu. Význam stability cenové úrovně je zřejmý – vysoký neanticipovaný růst cenové hladiny by vedl k reálnému poklesu daňové kvóty, vládního dluhu a podílu vlády na HDP. Takto je možno modelovat rozpočet, jehož saldo (financování) nezávisí na momentálním stavu konjunktury. Při porovnání se stavem skutečného rozpočtu tedy zjistíme, zda je právě prováděná stabilizační fiskální politika anticyklická či nikoliv. Například: Vyjde-li rozdíl skutečné mínus konjunkturálně neutrální saldo veřejných rozpočtů v analyzovaném fiskálním roce 100 mld., poté tento objem výdajů považujeme za expansivní fiskální impuls pro oživení nominální agregátní poptávky za ceteris paribus (Konkrétní údaje pro německou ekonomiky viz např. JG 1975/76, tab. 26, s. 102). Nevíme ovšem, jestli je anticyklická v dostatečné míře. Všechny výše zmíněné koncepty jsou totiž s to zohlednit pouze primární impulsy vyvolané fiskálními opatřeními, ale neříkají nám nic o celkovém efektu, který fiskální podněty v ekonomice vyvolají (viz Feldsieper, 1988 In: HwWw, s. 119 a Schneider, Schlesinger tamtéž). V praxi se jako slabiny modelu brzy ukázaly předpoklady o rozpočtových příjmech, které ve skutečnost částečně pocházely z půjček a problémy činil i na tehdejší dobu překvapivě dynamický nárůst cenové hladiny. Model neumožňuje postihnout odlišnosti v expanzi nominální agregátní poptávky, které vyplývají z pouhé změny struktury rozpočtu a abstrahuje rovněž od časového hlediska jejich působení. Další komplikace vyplývají z odlišné citlivosti výnosů jednotlivých druhů daní v závislosti na vývoji konjunktury. Výnosy z přímých daní budou pravděpodobně podstatně citlivější než výnosy z daní nepřímých a záleží na tom, jaký je podíl jednotlivých druhů daní na celkových rozpočtových příjmech. Na - 17 -
straně výdajové záleží zejména na reakci míry nezaměstnanosti na zpomalení růstové dynamiky a nastavení podmínek vyplácení podpor nezaměstnaným. Pro úplnost uveďme, že dle odhadů OECD vede v současnosti jednoprocentní pokles nominálního HDP v průměru ke zvýšení vládních výdajů podmíněných vývojem trhu práce o 0,3 p.b. (JG 2002/03, rámeček 2). Po předchozích výzvách Rady přechází Bundesbanka v březnu 1973 k režimu plovoucího měnového kursu. Toto opatření mělo řešit především problémy s podhodnocenou měnou a při německém nízkoinflačním vývoji i chronicky přebytkovou platební bilancí, která se projevovala importováním inflace. (Revalvace z let 1961 a 1969 jsou považovány za příliš slabé a opožděné. Nedostatečné byly díky obavám z následné domácí deflace.) Německá ekonomika se sice takto vyhnula stávajícím inflačním potížím svých obchodních partnerů, ale současně po postupné apreciaci směnného kursu a nominálním nárůstu mezd bylo oslabeno působení dříve tak významných, zahraniční poptávkou tažených, růstových impulsů. Orientace na krátké období je zcela opuštěna počínajíc expertízou z roku 1974. Zde Rada navrhuje Bundesbance zásadní změnu ve způsobu provádění měnové politiky, spočívající v přechodu od řízení likvidity bank k provádění měnové politiky na základě předem oznámeného, cílového množství peněz v oběhu. Takto prováděná, monetaristickou doktrínou inspirovaná měnová politika, plně koresponduje s ordoliberálním konstitutivním principem soutěžního řádu a stává se takto systémotvorným prvkem. Hlavním tématem expertízy z roku 1975 je odklon od anticyklického ladění a opětovné zesílení důrazu na stabilizaci očekávání a podporu nabídkových faktorů. Vliv ordoliberálních tradic a Euckenova učení je opět značný: „Aby všichni účastníci hospodářského procesu opět získali důvěru v budoucnost a lépe využívali svých šancí, musí se nejistota nad zdroji a velikostí těchto šancí zredukovat na minimum, které je pro tržní hospodářský řád nevyhnutelné. Vyšší stabilita hospodářské politiky k tomu může významně dopomoci. V oblasti měnové politiky je této potřebě od konce předcházejícího roku učiněno zadost…Stabilita hospodářské politiky vůbec neznamená upuštění od změn. Účastníci hospodářského procesu však musí mít možnost spoléhat se na to, že změny budou činěny v dostatečně malých krocích, aby se jim mohli hladce přizpůsobit. Také větší změny nemohou být s určitostí vyloučeny. V tom případě by měli mít dotčení možnost přizpůsobit se v pravý čas a ne být znejišťováni vzájemně si odporujícími oznámeními“ (JG 1975/76, odst. 394, s. 158). Právě stabilita hospodářského a ekonomického řádu v padesátých a šedesátých letech je považována za jeden z nejdůležitějších faktorů, zajišťujících vysokou investiční aktivitu a - 18 -
implicitně i dynamický ekonomický růst. Německo mělo za sebou období ropné krize, na které odbory reagovaly změnou svého chování. Již nebyly při vyjednávání o mzdách tak „zdrženliví“ jako dříve a požadovaly razantní nárůst nominálních mezd. Schmidtova vláda jim nakonec po četných nátlakových akcích vyšla vstříc. Proč došlo u odborů k tak zásadní změně? Spolková republika Německo byla od padesátých let známa vysokou společenskou stabilitou a širokou mírou konsensu mezi jednotlivými společenskými skupinami. Wolter (1984) poukazuje na možné příčiny vedoucí k tak zásadní změně v chování a závažnému narušení sociálního dialogu, tolik potřebného k udržení smírného klimatu v rámci společenského a hospodářského řádu. Politika padesátých let byla orientována na posilování investičních stimulů a podporu agregátní nabídky. Wolter se domnívá, že de facto byl sociální konsensus zachován, a tento druh hospodářské politiky odbory tolerován díky dynamickému růstu reálných mezd. Reálný hrubý domácí produkt rostl mezi léty 1950 až 1955 v průměru o 9,5 procent p. a. a v druhé polovině padesátých let o 6,3 procenta. Takto vysokých temp růstu bylo v průběhu padesátých let dosaženo mj. podporou rozdělování národního důchodu ve prospěch investic a jejich sekundárnímu důchodovému a kapacitotvornému efektu. Je třeba zdůraznit, že do šestého desetiletí dvacátého století Spolková republika vstupovala s průměrnou roční mírou nezaměstnanosti nepřesahující jedno procento – pouze v roce 1960 1,2 procenta – a takto nízká zůstala nezaměstnanost až do roku 1967. Platnost ex post inverzního vztahu mezi vysokou mírou investic a nízkou mírou nezaměstnanosti je zřejmá. Kirchner (1986, In: Biskup, R.: Partnerschaft in der Sozialen Marktwirtschaft, s. 78) shrnuje možné příčiny konce německého hospodářského zázraku. Kromě ropného šoku v roce 1974, který hospodářskému zázraku „zlomil vaz“ uvádí jako další důvody: -
přechod od společnosti blahobytu (Wohlstandsgesellschaft) ke společnosti volného času (Freizeitgesellschaft) snižoval vědomí toho, že rozděleno a spotřebováno může být pouze to, co bylo předtím vyrobeno;
-
stát velkoryse uděloval sociální dary (Sozialgeschenke)19, jejichž náklady byli ze zákona zatíženi podnikatelé;
19
Kirchner má pravděpodobně na mysli solidární programy v oblasti sociální politiky. Kromě toho je nutno
poukázat na velkorysé vládní programy na podporu zaměstnanosti, které sama Rada nazývá „politikou darů“ (Politik der Geschenke). Těmito arbitrárními, politicky motivovanými programy, s hlavním cílem podpory zaměstnanosti bylo trhu bráněno v procesu „tvořivé destrukce“ a při životě byly uměle udržovány umírající odvětví, bez šance produkovat národohospodářské růstové impulsy. Dlouholetý člen a předseda Rady Herbert Giersch dal tomuto jevu, který započal pravděpodobně v Anglii jako „britská nemoc“ a postupně se rozšířil do celé západní Evropy, trefné a dnes frekventované označení „euroskleróza.“
- 19 -
-
společnost volného času a sociální politika zmírnily růstovou dynamiku;
-
nižší růst vedl k bojům o rozdělování, které uškodily principu sociálního partnerství.
Stabilizace vyplývající ze Zákona o podpoře stability a růstu hospodářství měla od počátku sedmdesátých let již jen zanedbatelné efekty. Trefnou charakteristiku tehdejšího vývoje podává Sievert (2003, s. 3-4): „Koncept poptávkového managementu musel kapitulovat před destabilizací očekávání, která vyplývala z inflačního nárůstu předcházejícího roku, z nadměrného a do deficitu se přelévajícího nárůstu vládních výdajů a z nerušené snahy o vyšší přerozdělování důchodů, která zachvátila odbory poté, co v minulosti právě onen umírněný způsob chování podstatně přispěl k německému hospodářskému zázraku, řekněme raději, abychom je příliš nepřechválili: poté, co odbory dříve nestáli díky svému umírněnému chování 20
německému
hospodářskému
zázraku
v cestě.20“
A
německé
zkušenosti
V polovině šedesátých let se v Německu začala rozvíjet diskuse, hledající způsoby uplatnění principu ručení –
srovnej s konstitutivními principy soutěžního řádu navrženými W. Euckenem již ve 40. letech dvacátého století – i ve vztahu ke mzdovému vyjednávání. Jinak řečeno, začaly se hledat způsoby, jak zavést institut ručení i na rozhodnutí činěná na trhu práce. Při jistém zjednodušení se můžeme na skutečný trh práce s přítomností akceschopných odborů dívat jako na bilaterální kartel. Odbory se snaží organizovat vždy celé odvětví a docílit tak snížení elasticity celkové poptávky po práci. To pochopitelně vyvolává značné praktické a teoretické komplikace. Zásadním problémem jsou mzdová vyjednávání. Je tomu tak proto, že ex ante není možné stanovit rovnovážnou mzdovou sazbu vyčišťující trh. K výši mezd resp. jejich nominálnímu růstu se v praxi dospěje až po vyjednávání zúčastněných tarifních partnerů. Mzda příliš převyšující mzdu rovnovážnou po nějaké době způsobí existenci nezaměstnanosti – poptávané množství práce je nižší, než množství nabízené. V čem však spočívá zásadní problém? – je to právě institut ručení. Proč? Dochází zde totiž k nežádoucímu přesunu povinnosti ručení z odborů na zaměstnance. Odbory sice vyjednají vyšší mzdové sazby, ale za svá rozhodnutí neručí. Ten, kdo ručí i platí jsou zaměstnanci. Zaměstnanci totiž platí ze svých mezd příspěvky do systémů pojištění v nezaměstnanosti a právě z těchto fondů poté nezaměstnaní – v případě pojistné události, kterou je ztráta zaměstnání – dostávají své dávky. Ručení je všeobecné a má za následek nejistotu a úpadek celku – nikdo v takto rozsáhlých systémech nemůže pociťovat míru odpovědnosti a systém fungující podle těchto pravidel inklinuje spíše ke zneužívání, způsobenému rozptýleností ručení (odbory se starají o své zaměstnané členy). Řešení problémového vztahu „mzdy-zaměstnanost“ spočívá v individualizaci ručení, popřípadě v přesném přepočtu stanovení mezd a nárokování pojištění (Starbatty, 1986, s. 52-53 In: Biskup, R. (ed.).:Partnerschaft in der Sozialen Marktwirtschaft). Teprve tehdy by byl tento vztah posuzován v odpovídajících souvislostech, ti co rozhodují o mzdách by ručili za pojištění (tamtéž). Technicky řešení vypadá tak, že pojistné fondy spravují odbory a peníze v nich shromážděné mohou uložit za úrokový výnos. Pokud by odbory vymohly příliš vysoký nárůst mezd, vyplácely by svým nezaměstnaným pojistníkům odpovídající peněžní dávky. Odbory by byly takto motivovány ke zdrženlivému mzdovému vyjednávání a zainteresovány na tom, aby se mzdy neodchylovaly od své rovnovážné úrovně. Podrobně jsou tyto návrhy rozpracovány a dále modifikovány v pracích H. Willgerodta,
- 20 -
s keynesiánskou terapií shrnuje takto: „Když naproti tomu vesele rozhazující stát, který kvůli dluhům, jež musí dělat, přispívá spíše k destabilizaci očekávání, lidé s ním začínají získávat špatné zkušenosti, a proto mu také nedůvěřují. V tomto případě již nákladná poptávková stimulace nepřináší takové efekty, které by odpovídaly vynaloženým nákladům. Sama neřeší žádné problémy a spíše vytváří nové. Právě v tomto okamžiku Rada opustila naději, že by anticyklická poptávkově orientovaná politika mohla splnit očekávání, která do ní vkládal ještě před šesti lety zákonodárce schválením Zákona o podpoře stability a růstu hospodářství“ (tamtéž). Hickel (2003, s. 2) uvádí, že v dnešní době již tento zákon „není používán“. Kontroverzní experiment s „globálním regulováním“ a institucí „sladěných akcí“ byl napadán od prvopočátku a rokem 1976 byla existence Konzertierte Aktion ukončena, když odbory odmítly nadále se jednání účastnit. O období od roku 1966 a schválení „stabilizačního zákona“ se hovoří jako o počátku přerodu sociálního tržního hospodářství, založenému na ordoliberálních principech, směrem k byrokratickému a do ekonomických procesů podstatně zasahujícímu státu blahobytu. Kromě zesílení státní regulace ekonomiky dochází i k absolutnímu nárůstu váhy vládního sektoru v poměru k HDP. Pro srovnání: Mezi lety 1950 a 1969 vzrostl podíl vládních výdajů na HDP z 32,0 na 37,9. Od roku 1970 do roku 1975 to již byl nárůst ze 37,9 na 48,1. Podle některých autorů (Lampert, 1988 In: Soziale Marktwirtschaft – Bilanz und Perspektive, s. 64, se odvolává na článek Biedenkopf, K.: Ordnungspolitische
Probleme
der
neuen
Wirtschaftspolitik
In:
Jahrbücher
für
Sozialwissenschaft, 1968, s. 308 a následující) je myšlenka Konzertierte Aktion nejen systémově nekonformní ve smyslu ordoliberálních principů (návrh ordoliberálního řešení viz Eucken, 1990), ale vyvolává i pochybnosti o konformitě s ústavou SRN. Hlavní problém spočívá v tom, že zákon dává zájmovým skupinám oficiální možnost ovlivňovat budoucí hospodářskou a sociální politiku státu. To logicky vyvolává obavy z reálného nebezpečí korporativismu a následných hrozeb pro tržní hospodářský řád, založený na tolik potřebné konkurenci a osobní svobodě. Expertízou 1976 Rada pokračuje ve své orientaci na stranu nabídky. „Dnes si již jen těžko uvědomíme, jak velký krok to tehdy byl…tehdy poprvé investice nebyly především jednou H. Giersche, J. Starbattyho, R. Vaubela, B. Rische a U. Franka (citováno tamtéž). Pro úplnost dodejme, že takto navržené řešení je plně konformní s názorem W. Euckena a freiburských ordoliberálů, kteří se snažili zahrnout tyto aspekty sociální politiky do obsáhlejší politiky řádu (Ordnungspolitik). Funkce přisuzované redistributivní a neprůhledné, státní sociální politice, by byly zajišťovány přímo v rámci tržního hospodářského řádu a apriorně by se takto předcházelo vzniku případných sociálních problémů.
- 21 -
ze součástí agregátní poptávky, nýbrž byly považovány za hlavní článek výroby, obnovy, inovací a garanta pracovních míst – tedy za nabídkovou kategorii par excellence“ (Sievert, tamtéž). Touto změnou své orientace a rehabilitací platnosti Sayova zákona si Rada proti sobě obrátila většinu ekonomů, nicméně „tato vzpoura byla nezbytná, aby se jejich hlavy opět vyčistily“ (tamtéž). Položme si otázku, zda se teoretici Supply Side Economics a tvůrci praktické hospodářské politiky Reaganových administrativ v USA a vlád M. Thatcherové ve Velké Británii inspirovali právě hypotézami německé Expertní rady. Podle tehdejšího člena Rady Olafa Sieverta nikoliv: „Jsem si takřka jistý, že Američané sotva zpozorovali něco z toho, co jsme již čtyři roky rozpracovávali jako nabídkově orientovanou hospodářskou politiku“ (tamtéž, s. 6). Ve Spolkové republice totiž obrat v provádění hospodářské politiky nebyl tak zásadní jako ve výše zmíněných zemích. Končí se tedy s (neo-)keynesiánstvím, ale co samotný Keynes? Podle Sieverta (2003) určité Keynesovy myšlenky Rada ani po svém příklonu k nabídkové hospodářské politice ctít nepřestala, zejména jeho teorii úroku založenou na preferenci likvidity, která prý platí v krizových dobách spíše než neoklasické vysvětlení.21 Právě z tohoto důvodu je důležité vytvářet takové obecné rámcové podmínky, aby potenciální investoři netrpěli přílišnou nejistotou budoucího vývoje a skutečně proinvestovali své disponibilní úspory. To se týká i kredibilní mzdové politiky. 2.5 Zhodnocení činnosti Expertní rady Čtyřicet let je doba dost dlouhá na to, abychom se mohli seriózně zamyslet nad přínosy Rady a zhodnotit opodstatnění její existence. Tato instituce vznikla za jistých historických podmínek a zákonodárce si od ní tehdy sliboval nejen to, že bude pomáhat řešit stávající problémy. Rada měla přispívat svými nezávislými stanovisky a názory k dlouhodobé ekonomické stabilitě a přetrvávajícímu celospolečenskému konsensu. Dnes si můžeme položit řadu otázek: Do jaké míry se Radě dařilo a daří dostát svým zákonným úlohám a proč tomu tak je? Jaké jsou výhrady k práci a poslání Rady a od koho pocházejí? Jaké jsou výzvy do budoucna? Zamysleme se v následujících odstavcích nad těmito problémovými okruhy. Samozřejmě se od počátku objevovaly kritické názory, směřující k úloze Rady. Kritikové se domnívali, že Rada nebude ničím jiným než pouhým přisluhovačem spolkové vlády. Tyto 21
Viz práci Irvinga Fishera „The Theory of Interest“ z roku 1930 nebo výklad ve standardních učebnicích
středně-pokročilé mikroekonomie.
- 22 -
připomínky se později ukázaly – právě díky garantované a všeobecné nezávislosti – jako neopodstatněné. Aspekt nezávislosti je dnes považován za splněný (Horn, 2003). Rada se ve svých expertízách vyslovuje věcně a bez ohledu na stranickou příslušnost svých členů a bez ohledu na skupinu, která je do Rady doporučila. Důkazů je pro to řada. Zajímavou epizodou dokládající nezávislý a věcný přístup členů byl rok 1998. Tehdy se vážně diskutovalo o politické nezávislosti Rady. Odbory totiž tehdy znemožnily renomovanému odborníkovi na trh práce Wolfgangu Franzovi – mimochodem v roce 1994 byl navržen do Rady právě odbory, aby setrval ještě jedno funkční období. Důvodem nebylo pochopitelně nic jiného než Franzovy liberální postoje a názory na trh práce. Tato událost vyvolala okamžitou reakci – více než 160 ekonomů tehdy podepsalo petici na podporu Franzova setrvání v Radě, nicméně bez úspěchu. V roce 1999 Franze nahradil berlínský keynesiánec Jürgen Kromphardt. V současné době jsou členy Rady oba zároveň – Franz byl opětovně zvolen od roku 2003. Dalším příkladem je obsah aktuální expertízy „Zwanzig Punkte für Beschäftigung und Wachstum“, podrobující hospodářskou politiku současné vlády nekompromisní kritice. Expertízy vahou své nezávislosti a odbornosti pomáhají ke snazšímu prosazení systémových opatření, nezatížených partikulárními zájmy, a dotvářejí tak podmínky rozvoje pro efektivní hospodářský řád. Řada reformních návrhů, obsažená v balíčku opatření současné vlády, známých pod názvem „Agenda 2010“, vychází právě z poslední publikované expertízy Rady. Současné reformní návrhy pravicových opozičních stran (CDU, CSU, FDP) se inspirují rámcovými návrhy ještě významněji. Uveďme pro úplnost, že argumenty z expertíz jsou využívány politiky při parlamentních diskusích o hospodářských tématech. Renomé Rady tak zesiluje závažnost a oprávněnost argumentace z úst (opozičních) politiků. Například při schvalování státního rozpočtu SRN na rok 2004 podrobil místopředseda poslanecké frakce CDU Friedrich Merz za pomoci argumentace převzaté z poslední publikované expertízy ministerstvo financí a příslušného ministra Hanse Eichela závažné kritice (viz vystoupení před Spolkovým sněmem z 9. 9. 2003). Současnou vládu obvinil mj. z návratu k dluhově financovaným programům ze sedmdesátých let. Na tomto příkladě můžeme demonstrovat některé příčiny, bránící stávající červeno-zelené koaliční vládě v realizaci příslušných reformních kroků: obavy ze ztráty voličů v nadcházejících volbách, „ideologické zábrany“, návrhy snažící se o postupné změny a ne radikální změnu kursu (např. odmítání principu „sekačky na trávu“ v případě skoncování se zátěží rozsáhlých subvencí aj.). Předmětem sporů jsou i samotné expertízy Rady. Není pochyb o jejich vysoké odborné úrovni a analytické preciznosti, dokumentované mimo jiné na rozsáhlém statistickém - 23 -
materiálu. Podle některých názorů však na jedné straně politikům poskytují příliš velký prostor pro interpretaci a na druhé straně přetěžují veřejnost, která tuto sofistikovanou a rozsáhlou ekonomickou analýzu přejímá jen s obtížemi. Autoři nejsou schopni oprostit se od odborného stylu – jak říká současný předseda Rady W. Wiegard (2003): „Mně osobně primárně nejde o to něco měnit, ale o podání pořádné ekonomické analýzy.“ To sice dává expertízám charakter vědecké publikace, ale plně jim porozumí pouze fundovaný ekonom. V poslední době některé organizace dokonce publikují jakési „polidštěné verze“ expertíz Rady v rozsahu jednotek až několika desítek stran, kde jsou uvedeny stěžejní myšlenky „pravé expertízy“. Nezastupitelnou úlohu hrají v této souvislosti ekonomičtí novináři. Ti jsou hlavním „katalyzátorem“, přes který se stěžejní teze z expertíz dostávají až k řadovým voličům, a tím novináři pomáhají Radě v naplňování její zákonné úlohy. Záleží na snaze a talentu autorů – členů Rady, aby skloubili vědeckou fundovanost a veřejnou „stravitelnost“ svých prací a takto prezentovali své argumenty a závěry. Úkol je to bezpochyby nesnadný. Podle Tietmeyera (2003) přesto nejsou expertízy dostatečně veřejně diskutovány. Vinu přikládá malé iniciativě Rady v tomto směru. Politická reprezentace poté dlouho ignoruje problémy, na které Rada poukazuje, a trvá pochopitelně déle, než jsou řešení uvedena do praxe (Wiegard a Paqué In: Handelsblatt, 2003). Shrnuto: nezávislého a fundovaného poradenství je v Německu dost, problémem je praktická realizace. Vedle problému realizace je třeba zohlednit ještě druhou stranu mince a uvědomit si, že expertízy také a priori přispívají k nerealizaci určitých opatření. To může mít v některých případech pro ekonomiku blahodárný účinek. Na obranu musíme uvést výše zmíněný aspekt eliminace politicko-ekonomického cyklu. Takto koncipovaná instituce hospodářsko-politického poradenství musí tedy odpovídat následujícím charakteristikám, aby byla její činnost efektivní, jinými slovy měla reálné dopady na finální podobu vládních hospodářských politik a přitom pocházela od nezaujatých a nezávislých odborníků (srovnej viz Bartel, 1993): a) garantovaná nezávislost na zadavateli, jakož i adresátech expertíz, b) komplexní analýza problematiky, ne pouze návrhy řešení konkrétních problémů, c) dlouhodobá analytická činnost, nezávislá pouze na příležitostně zadávaných výzkumných úkolech, d) nezávislost na zájmových skupinách, e) co nejširší publicita a veřejná srozumitelnost výsledných expertíz.
- 24 -
V dalším textu blíže pojednáme o vlivné, avšak podstatně odlišné formě hospodářskopolitického poradenství ve Spojených státech amerických. Ta se řídí podle jiných pravidel a výše uvedené charakteristiky pro ni nejsou relevantní. 3. Ostatní poradní orgány – případ SRN Rada moudrých není jediným německým orgánem, který pravidelně komentuje ekonomický vývoj a hospodářskou politiku vlády. Od padesátých let působí v SRN šest špičkových výzkumných institutů, které rovněž publikují na zakázku Spolkového ministerstva financí své expertízy a prognózy očekávaného vývoje. Na rozdíl od Rady to však činí dvakrát do roka, přičemž podzimní expertízu zpravidla zveřejňují jeden měsíc před Radou. Mezi tyto instituty patří: -
das Deutsche Institut für Wirtschaftsforschung (DIW) v Berlíně
-
das HWWA-Institut für Wirtschaftsforschung v Hamburgu
-
das ifo Institut für Wirtschaftsforschung v Mnichově
-
das Institut für Weltwirtschaft (IfW) v Kielu
-
das Institut für Wirtschaftsforschung (IWH) v Halle
-
das Rheinisch-Westfälische Institut für Wirtschaftsforschung (RWI) v Essenu.
Zásadní rozdíl ve srovnání s expertízami Rady je ten, že instituty ve svých zprávách na základě svých predikcí doporučují odpovídající politická opatření. Explicitně je třeba uvést, že Spolkové vládě z nich nevyplývají žádné povinnosti, jsou pro ni naprosto nezávazné. Ostatní instituce vědeckého poradenství politiky ve Spolkové republice Německo uveďme pouze výčtem, odpovídající český název je pro přehlednost uveden v závorce: -
Monopolkommission (Monopolní komise);
-
Wissenschaftlicher Beirat der Bundesregierung Globale Umweltveränderungen (Vědecký poradní sbor při Spolkové vládě pro otázky změn globálního životního prostředí);
-
Rat von Sachverständigen für Umweltfragen (Rada expertů pro otázky životního prostředí);
-
Sachverständigenrat für die Konzertierte Aktion im Gesundheitswesen (Expertní rada pro sladěnou akci ve zdravotnictví);
-
Wissenschaftlicher Beirat beim Bundesministerium für Wirtschaft und Technologie (Vědecký poradní sbor při Spolkovém ministerstvu hospodářství a technologie);
- 25 -
-
Wissenschaftlicher Beirat beim Bundesministerium der Finanzen (Vědecký poradní sbor při Spolkovém ministerstvu financí);
-
Sozialbeirat beim Bundesministerium für Arbeit (Rada pro sociální otázky při Spolkovém ministerstvu práce).
Na národní německé úrovni připomeňme ještě zprávy a doporučení operativně vytvořených poradních grémii a taktéž aktivity jednotlivých samostatných ekonomů. Vedle expertíz výše zmíněných institucí zveřejňují své predikce a analýzy různé mezinárodní organizace. Zmiňme se ještě o jedné zajímavosti. Od roku 1977 jsou vždy koncem dubna publikovány názorově se lišícími ekonomy – tradičně jde o profesory z univerzit v Hamburgu a Brémách – sdruženými spolu se zástupci odborů v Pracovní skupině alternativní hospodářské politiky („Arbeitsgruppe Alternative Wirtschaftspolitik“ či jiný název téže instituce „Memorandum Gruppe“) tzv. „anti-expertízy“ (Gegengutachten). Skupinu založenou v listopadu roku 1975 zastupují ekonomové s nedůvěrou v ty schopnosti trhu, které jim přisuzují neoklasičtí resp. neoliberální ekonomové dnešního hlavního proudu, a na kterých jsou od poloviny sedmdesátých let založeny také expertízy Rady. Memorandum-Gruppe se sama oproti Radě vymezuje takto: „Dnes platí memorandum často za ,anti-expertízu` ve vztahu ke každoročně publikované expertíze Expertní rady (pěti moudrých). Ovšem s tím rozdílem, že ,pět moudrých` má každý rok k dispozici několik milionů EUR navíc…Memorandum-Gruppe nedostává jediný cent z jakýchkoliv veřejných prostředků“ (URL.: www.memo.unibremen.de). Adresátem memorand není pouze zainteresovaná veřejnost a tvůrci hospodářské politiky, ale především odboráři, kterým memoranda poskytují alespoň trochu promyšlené argumenty v boji za prosazení jejich obvyklých cílů – plná zaměstnanost, výstavba systémů sociálního zabezpečení atd. Autoři memorand se snaží podle svých vlastních slov poskytovat návrhy takové hospodářské politiky, která by kladla na první místo zájmy zaměstnanců a ne jen zájmy zaměstnavatelů a „kapitalistů“ zdůvodňované prostřednictvím ekonomických argumentů, postavených na neoliberální teorii, jak tomu prý podle nich ve svých expertízách činí Rada. Jinak řečeno jde o snahu ortodoxních intervencionistů modifikovat kapitalistický řád prostřednictvím aktivit ekonomicky významného sociálního státu, který koriguje tržní rozdělování národního důchodu s hlavním cílem eliminace keynesiánské nezaměstnanosti, jejíž existenci pochopitelně implicitně předpokládají.
- 26 -
4. Mezinárodní komparace Německá Expertní rada není jediným orgánem placeným z veřejných zdrojů, majícím za úkol poskytovat tvůrcům hospodářské politiky a zainteresované veřejnosti fundované poradenství, analýzy a informace. V této části se budeme zabývat dvěma druhy alternativního pojetí této činnosti v USA a ve Francii. Ve Francii mají zatím nejkratší zkušenosti, americká Rada ekonomických poradců22 vznikla ještě o sedmnáct let dříve než Expertní rada v Německu. V každé z výše zmiňovaných zemí se vydali jinou cestou a rozdíly mezi poradenskými institucemi jsou propastné. Odlišnosti spočívají nejen ve složení a způsobu fungování sborů, ale také v samotných důvodech jejich existence. Uveďme přehledně do tabulky základní charakteristiku jednotlivých orgánů:
22
Council of Economic Advisors. Překlad do češtiny není ustálený. V této stati užíváme překladu Rada
ekonomických poradců, který je převzat z českého vydání práce Dornbusch, Fischer (1994). Další ekvivalenty jsou: Výbor ekonomických poradců, Sbor ekonomických poradců.
- 27 -
USA
Francie
Rada ekonomických
Rada ekonomických
poradců (CEA)
analýz (CAE)
Německo Expertní rada (SVR) 1. Legislativní Zákon o vzniku Expertní rady pro zakotvení
Zřízení Rady ekonomických poradců jako Dekret 97-766 francouzského premiéra o
posuzování celkového
část zákona „Employment Act 1946“
zřízení Rady ekonomických analýz z 22.
hospodářského vývoje ze dne 14. 8.
z 20. 2. 1946.
7. 1997.
•
radit a pomáhat při přípravě
Analyzovat možnosti volby vládní
celkovou hospodářskou situaci
Ekonomické zprávy prezidenta
hospodářské politiky při zohlednění
a její očekávaný vývoj.
(„Economic Report of the
rozdílných hledisek a analýz.
zkoumat, jak v rámci tržního
President“).
1963 (SRWG), novelizován 8. 11. 1966 (§ 6 odst. 1) a 8. 6. 1967 (§ 6 odst. 2).
2. Zákonné
•
pověření •
analyzovat momentální
hospodářského řádu současně
•
zachovat stabilitu cenové
hospodářském vývoji a
zaměstnanosti a vnější
ekonomických trendech; zhotovovat
rovnováhy za stálého a
k tomu studie pro prezidenta.
•
•
•
reagovat na premiérovy dotazy.
ekonomicky zhodnocovat vládní
růstu.
programy a opatření a vypracovat
poukazovat na nežádoucí
doporučení pro prezidenta.
vývojové tendence a možnosti
•
interpretovat informace o
hladiny, vysoký stupeň
přiměřeného ekonomického •
sestavovat, analyzovat a
•
vypracovat a doporučit opatření
jejich zabránění či odstranění.
k posílení svobodného soutěžního
poukazovat na příčiny aktuální
řádu, k eliminaci či zeslabení
a potenciální nerovnováhy
konjunkturních výkyvům a
mezi agregátní nabídkou a
k zabezpečení plné zaměstnanosti,
agregátní poptávkou
využití produkčního potenciálu a
analyzovat tvorbu a
odpovídající kupní síly.
rozdělování příjmů a bohatství. •
vypracovávat hospodářsko-politické
POZOR: Radě je výslovně
studie, zprávy a doporučení na
zakázáno, vyslovovat určitá
žádost prezidenta.
hospodářsko- a sociálně- politická doporučení.
3. Jmenování, Pět členů rady je jmenováno
Prezident jmenuje tři členy Rady a mezi
Rada ekonomických analýz se skládá z celkem čtyřiceti členů;
složení,
spolkovým prezidentem na návrh
nimi jeho předsedu, který zastupuje Radu
funkční
spolkové vlády;
navenek;
období
- 28 -
Návrhu nového člena předchází
Funkční období je dvouleté;
Premiér je formálně předsedou, sám
vyslechnutí expertní rady
jmenuje svého zástupce („Président
spolkovou vládou;
Prodloužení či zkrácení funkčního období délégué“)
Funkční období je pět let s možností je v pravomoci prezidenta; znovuzvolení;
Mimoto: 27 premiérem jmenovaných Členství v Radě je hlavní pracovní
Rada volí ze svého středu jednoho
členů, z části zahraniční vědci;
činností.
předsedu na dobu tří let;
Funkční období je dvouletí s možností Sbor spolupracovníků pod vedením
Členství v radě je považováno za
prodloužení;
jednoho „Chief of Staff“:
vedlejší pracovní činnost.
5 členů qua Amt (INSEE aj.); •
ekonomové
Sbor spolupracovníků: • •
Generální sekretář se spolupracovníky.
generální sekretář a vědecký
hlavní ekonom a jeden ředitel pro
sbor (9 osob);
celkové prognózy
Členství v radě je považováno za vedlejší
kancelář (spojovací služba na
Senior a Staff Economists (13 osob)
pracovní činnost.
Spolkový statistický úřad):
včetně Research Assistents (5 osob)
vedoucí a zaměstnanci (8
Statistici (4 osoby)
osob).
Administrativa včetně kanceláře předsedy (9 osob)
4. Zasedání
V první polovině roku jednou
Permanentně.
Měsíční plenární zasedání; doplňková
měsíčně (1 ½ dne), od začátku září
jednání komisí.
do poloviny listopadu nepřetržitě. 5. Publikace
•
roční dobrozdání (expertizy);
•
Ekonomická zpráva prezidenta;
•
mimořádné expertizy
•
Ekonomické indikátory (měsíčně);
označeným tématům např.: Kyotský
(nepravidelně: buď z vlastní
•
CEA White Papers;
protokol, Měnová politika EZB,
iniciativy nebo na objednávku
•
Podkladové materiály pro briefingy
Daňová reforma, Nová ekonomika
„President`s Economic Proposal“;
aj.;
spolkové vlády). •
Veřejná slyšení a stanoviska.
•
•
Možnost jmenovitých menšinových
Zprávy k jednotlivým, jmenovitě
Měsíční informační materiál „Analyses économic“;
•
usneseních.
Working papers.
Tabulka1. Pramen: Wiegard, W.: Politikberatung im internationalen Vergleich. URL.: www.sachverstandiegneratwirtschft.de
Důvodů koncepčních odlišností existuje celá řada. Vyplývají především z dosti rozdílné institucionální struktury domovských zemí. Dalšími faktory jsou politické a společenské tradice a v neposlední řadě způsob výběru exekutivní složky vlády23. Instituce Expertní rady jednoznačně
vychází
z původní
německé
ordoliberální
- 29 -
resp.
neoliberální
tradice
ekonomického a společenského myšlení. Tomu také odpovídají pravidla, podle kterých funguje. Zatímco německá Rada vystupuje nestranně a nezávisle, poradní instituce v USA a ve Francii se svým pojetím zásadně odlišují. 4.1 Rada ekonomických poradců Rada ekonomických poradců (CAE) hraje nejaktivnější roli v ovlivňování výsledné podoby hospodářsko-politických opatření a taktéž stojí politice „nejblíže“. Je tomu tak proto, že v USA má prezident ústavou zaručeny nesrovnatelně širší pravomoci, než je tomu v SRN či ve Francii. V USA je prezident sám součástí exekutivy a osobně nese politickou odpovědnost za ekonomický vývoj resp. za hospodářskou politiku své administrativy. Podle zákona si sám prezident vybírá členy svého poradního sboru a sám určuje jeho předsedu. Je proto logické, že úloha CEA se kvalitativně odlišuje od německé Rady. CEA není navržen jako pojistka a eliminátor výkyvů v hospodářské politice při měnících se vládách, ale je naopak pomocníkem nového prezidenta při návrhu a analýze (hospodářsko-) politických změn. Pomáhá při přípravě prezidenta na ekonomické summity (G-8) a rozličné politické diskuse s ekonomickou tématikou, aby byl prezident schopen správně interpretovat důležitá aktuální ekonomická data a pohotově reagovat na novinářské dotazy. CEA je ze své podstaty institucí závislou na stávajícím prezidentovi. Charakterizujme v krátkosti jednotlivá zákonná pověření (viz Tabulka 1). Ekonomická zpráva se publikuje s roční periodicitou a musí podle zákona zahrnovat : 1)
charakteristiku současného stavu zaměstnanosti, produkce a kupní síly a plnění zákonného pověření o žádoucích hodnotách těchto veličin,
2)
současný a očekávaný vývoj těchto veličin,
3)
popis hospodářské politiky a událostí předcházejícího roku,
4)
hospodářsko-politický program pro následující rok.
Jednou za měsíc publikuje CEA zprávu „Economic Indicators“. Děje se tak na žádost výboru kongresu (Joint Economic Committee) a jednotlivá vydání nemusí být tematicky totožná. V USA mají s poradenstvím tvůrcům hospodářských politik bohaté zkušenosti. Prvním známým seskupením tohoto typu byl známý „brain trust“ v rámci programu New Deal za administrativy F. D. Roosevelta. Tvořili ho zástupci hospodářské, politické a vědecké sféry. V USA nadále od roku (doplnit rok) působí NBER (National Bureau of Economic Research). Vliv této instituce na praktickou hospodářskou politiku je pouze zprostředkovaný a není ani 23
O vztahu hospodářské politiky vlády a státní konstituce pojednávají např.: Persson, Tabellini (1999) a Alesina, Tabellini (1987).
- 30 -
jejím hlavním posláním. NBER je výzkumnou institucí financovanou ze soukromých prostředků. Rada ekonomických poradců se může pochlubit členstvím několika nositelů Nobelovy ceny za ekonomii. Ve sboru činném za Kennedyho administrativy se sešli James Tobin, Kenneth Arrow, Robert Solow a dokonce i Paul Samuelson jako neoficiální poradce. O tomto období se hovoří jako o zrodu tzv. nové ekonomie. Mezi další známé členy patřili mezi jinými Arthur Okun, James Duesenberry, Herbert Stein, Alan Greenspan, William D. Nordhaus, Murray L. Weidenbaum, Wiliam N. Niskanen, Martin Feldstein, John B. Taylor, Joseph E. Stiglitz, Janet L. Yellen, Jeffrey A. Frankel. Co se týče hodnocení činnosti a významu Rady ekonomických poradců, shrnuje někdejší předseda CEA v letech 1982 až 1984 za Reaganovy administrativy Martin Feldstein (1992) následovně: „Domnívám se, že náš unikátní systém, jak posadit profesionálního ekonoma do Bílého domu aby radil přímo prezidentovy, funguje skvěle. Doufám, že budoucí prezidenti budou v této taktice pokračovat.“ 4.2 Rada ekonomických analýz Ve Francii jsou zkušenosti zatím příliš krátké na to, abychom mohli seriózně posuzovat činnost Rady ekonomických analýz. Složení francouzského poradního sboru se liší od obou výše zmiňovaných orgánů. Přesný počet členů není a priori stanoven. Většina pochází z akademických kruhů, ale členy mohou být i cizinci a pro pět členů, kteří zastupují veřejné instituce, vyplývá členství přímo z kreačního dekretu (srovnej výše). Na členy se rovněž nevztahují žádná striktní omezení týkající se vedlejší pracovní činnosti, jako je tomu u jejich německých a amerických „kolegů“. Výběr problémových okruhů vyplývá z požadavků premiéra a může tak být značně široký. Rada se k nim nevyjadřuje jako celek, ale jednotlivě se jimi zabývají kompetentní členové. Počet ročně publikovaných zpráv ani pevně dané úkoly zde stanoveny nejsou. Zajímavá je výzkumná činnost zúčastněných ekonomů, jejíž výsledky jsou uveřejňovány prostřednictvím Working Papers a Reports. Pro zajímavost uveďme, že jedním z autorů analýz je i známý ekonom Edmond Malinvaud, teoretik newalrasovské teorie rovnováhy a nerovnovážného keynesiánství. Politický systém a institucionální struktura jednotlivých zemí nejsou již tématem této stati. Odlišnosti poradních sborů jsou v tomto smyslu logické a opodstatněné, neboť vychází z kvalitativně odlišných potřeb i historických zkušeností a zákonodárce také tyto okolnosti zohlednil. - 31 -
5. Závěr O potřebnosti a užitečnosti hospodářsko-politického poradenství dnes není pochyb. Principiálně ho neodmítají ani ekonomové s odlišnými odbornými názory. Po desítkách let praktických zkušeností můžeme jednoznačně prohlásit, že tyto instituce ve svých domovských zemích dosáhly uznání a své úkoly budou plnit i nadále. Jak říká americký ekonom J. Bradford De Long (2003): „Dobrá politika musí být naplánována tak, aby fungovala i tehdy, když budou vládci krátkozrací a špatně informovaní.“ Takto plánovali v poválečném Německu otcové ideje Expertní rady pro posuzování všeobecného ekonomického vývoje. Dlouhodobě chtěli zajistit tolik potřebou stabilitu podnikatelského prostředí, danou stabilitou kupní síly měny, existencí konkurence na trzích a prováděním korektní, transparentní a systémově konformní hospodářské politiky s minimalizací vlivu zájmových skupin a politického oportunismu. V takovéto formě tržního řádu tolik glorifikované a obhajované ordoliberály je právě díky stálým a státem striktně vynucovaným pravidlům, usnadněno ekonomickým subjektům dosáhnout spravedlivého podnikatelského zisku. Takto fungující soutěžní řád (Wettbewerbsordnung) zároveň přispívá k proinvestování disponibilních úspor v ekonomice, neboť díky stabilitě prostředí je podnikatelům podstatně ulehčeno plánování budoucích aktivit a především dlouhodobých investic. Právě zde působí Expertní rada jako nezastupitelný stabilizátor a poskytovatel korektních a nezávislých informací („Pouvoir neutre“) pro všechny subjekty zainteresované nějakým způsobem na aktuálním dění. Expertízy jako celek jsou psány bez stínu vlivu zájmových skupin. Autoři přistupují ke svému úkolu věcně a v dobré víře. Od svého vzniku v polovině roku 1963 si tak Expertní rada vysloužila celou řadu označení – mezi jinými – v pozitivním slova smyslu – „nepohodlní rozumbradové“ (die unbequemen Besserwisser), „Olymp ekonomie“, „Neoblomný účtař hospodářské politiky“ (unerbittliche Rechnungshof der Wirtschaftspolitik) či „Svědomí tržního hospodářství“. Ke cti autorů je nutno přiznat, že ani po čtyřiceti letech se psaní expertíz nestalo pouhou rutinní a vynucenou činností, soustřeďující se pouze na technickou analýzu makroekonomického vývoje. O to větší váhu prezentované názory mají a o to více vládu zavazují k promptnímu řešení pojmenovaných problémů.
- 32 -
Literatura Alesina, A., Tabellini, G.: A Positive Theory of Fiscal Deficits and Government Debt in Democracy. NBER Working Paper No.2308, Cambridge, National Bureau of Economic Research, July 1987. Beckerath, E. von., Giersch, H. (ed.): Probleme der normativen Ökonomik und der wirtschaftspolitischen Beratung. Berlin, von Duncker & Humbolt Verlag 1963. Bartel, R.: Wirtschaftspolitische Kontrolle und Beratung: Grundlagen, Probleme, Erfordernisse. Linz, Johannes Kepler Universität 1993. Bender, D., Berg, H., Cassel, G.,…[et al.].: Vahlens Kompendium der Wirtschaftstheorie und Wirtschaftspolitik (5. vydání). München, Vahlen Verlag 1992. Bischoff, J.: Die Memoranden – Alternativen zur neoliberalen Wirtschaftskonzeption. (http://www.utopie-kreativ.de) Biskup, R. (ed.).: Partnerschaft in der Sozialen Marktwirtschaft. Bern, Stuttgart, Paul Haupt Verlag 1974. Brönstrup, C., Weidenfeld, U.: Die heimliche Wut der Sachverwständigen. (http://archiv.tagesspiegel.de/archiv/06.05.2003/555087.asp). Buchanan, J.: The Public Finances. Homewood, Richard D. Irwin 1960. De Long, J. Bradford.: Ekonomika potřebuje revoluci. Hospodářské noviny, 17. červnece 2003, s. 9. De Long, J. Bradford.: Keynesianism, Pennsylvania Avenue Style: Some Economic Consequences of the Employment Act of 1946. NBER Working Paper No.5611, Cambridge, National Bureau of Economic Research June 1996. Die Soziale Marktwirtschaft erneuern. Mainz, Hase&Koehler Verlag 1983. Donges, B.: Wider das pathologische Lernen in der Politik. Frankfurter Allgemeine Zeitung 28. červen 2003, s. 15. Dornbusch, R., Fischer, S.: Makroekonomie. Praha, SPN a Nadace Economics 1994. Erhard, L.: Deutsche Wirtschaftspolitik, Der Weg der Sozialen Marktwirtschaft. Düsseldorf – Wien – Frankfurt/M, 1962. Eucken, W.: Grundsätze der Wirtschaftspolitik (6. vydání). Tübingen, J.C.B. Mohr 1990. Fasbender, K., Holthus, M., Thiel, E.: Principles and Instruments of the Social Market Economy. Hamburg, Weltarchiv Verlag 1992, ISBN 3-87895-435-2. Foley, B. J. (ed.).: European Economies Since the Second World War. London, Macmillan Press 1998.
- 33 -
Ford, J. W., O’Donnell Ch. F.: The Evolution of the Council of Economic Advisors. Iona College. (www.nssa.us/nssajrnl/19-1/pdf/4.pdf) Gardner, H. S.: Comparative Economic Systems. New York, Harcourt Brace Jovanovich College Publishers 1988. Harberger, A.: World Economic Growth (2. vydání). San Francisco, ICS Press 1991. Handwörterbuch der Wirtschaftswissenschaft (HdWW). Stutgart – New York: Fischer, Tübingen: Mohr, Götingen – Zürich: Vandenhoeck u. Ruprecht 1988. Hentschel, V.: Ludwig Erhard – ein Politikerleben. München – Landsberg am Lech, Olzog Verlag 1996. Hess, J.: Oral History Interview with Leon H. Keyserling: 3. květen 1971 (http://www.trumanlibrary.org/oralhist/). Hickel, R.: Ein kritisches Gratulo zu 40 Jahre Rat der „Fünf Weisen“ – Ungelöste gesamtwirtschaftliche Probleme trotz oder wegen der „Sachverständigen zur Begutachtung der gesamtwirtschaftlichen Entwicklung“? (http://www.memo.uni-bremen.de). Holman, R. a kol.: Dějiny ekonomického myšlení. Praha, C. H. Beck 1999. Horn, K.: Rechnungshof der Wirtschaftspolitik – 40 Jahre Sachverständigenrat. Frankfurter Allgemeine Zeitung 6. květen 2003. Issing, O.: Die Jahresgutachten des Sachverständigenrates im Spiegel der Politik. (http://www.sachverstaendigenrat-wirtschaft.de). Issing, O.: Walter Eucken: Vom Primat Der Währungspolitik. (http://www.ecb.int/key/00/sp000317_2de.htm). Jonáš, J. a kol.: Oslava ekonomie. Praha, Academia 1994. Jung, W.(ed.): Social Market Economy – An Economic Systém for Developing Countries (2. vydání). Sankt Augustin, Academia Verlag 1991. Klusoň, V.: Ordo-liberalismus a hospodářská politika. Politická ekonomie, 1998, č. 3, s. 427445. Lambsdorff, O.: Politikberatung im Spannungsverhältnis zwischen Wissenschaftlichkeit und Durchsetzbarkeit. (http://www.sachverstaendigenrat-wirtschaft.de). Lampert, H.: The Economic and Social Order of the Federal Republic of Germany. Sankt Augustin. Konrad Adenauer Stiftung 1993. Müller-Armack, A.: Genealogie der Sozialen Marktwirtscaft. Bern, Stuttgart, Paul Haupt Verlag 1974. Pätzold, J.: Strategien der Stabilisierungspolitik. (http://www.juergen-paetzold.de).
- 34 -
Persson, T., Tabellini, G.: Political Economics and Public Finance. NBER Working Paper No. 7097, Cambridge, National Bureau of Economic Research, April 1999. Rudzio, W.: Das politische System der Bundesrepublik Deutschland (5. vydání). München, Wilhelm Frank Verlag 2000. Sachverständigenrat zur Begutachtung der gesamtwirtschaftlichen Entwicklung 1964/65. Stabiles Geld – Stetiges Wachstum. Stuttgart – Mainz, W. Kohlhammer Verlag 1965. Sachverständigenrat zur Begutachtung der gesamtwirtschaftlichen Entwicklung 1967/68. Stabilität im Wachstum. Stuttgart – Mainz, W. Kohlhammer Verlag 1967. Sachverständigenrat zur Begutachtung der gesamtwirtschaftlichen Entwicklung 1970/71. Konjunktur im Umbruch – Risiken und Chancen. Stuttgart – Mainz, W. Kohlhammer Verlag 1970. Sachverständigenrat zur Begutachtung der gesamtwirtschaftlichen Entwicklung 1974/75. Vollbeschäftigung für Morgen. Stuttgart – Mainz, W. Kohlhammer Verlag 1974. Sachverständigenrat zur Begutachtung der gesamtwirtschaftlichen Entwicklung 1975/76. Vor dem Aufschwung. Stuttgart – Mainz, W. Kohlhammer Verlag 1975. Sachverständigenrat zur Begutachtung der gesamtwirtschaftlichen Entwicklung 1999/2000. Wirtschaftspolitik unter Reformdruck. (http://www.sachverstaendigenratwirtschaft.de). Sachverständigenrat zur Begutachtung der gesamtwirtschaftlichen Entwicklung 2000/01. Chancen auf einen höheren Wachstumspfad. (http://www.sachverstaendigenratwirtschaft.de). Sachverständigenrat zur Begutachtung der gesamtwirtschaftlichen Entwicklung 2001/02. Für Stetigkeit - gegen Aktionismus. (http://www.sachverstaendigenrat-wirtschaft.de). Sachverständigenrat zur Begutachtung der gesamtwirtschaftlichen Entwicklung 2002/03. Zwanzig Punkte für Beschäftigung und Wachstum (http://www.sachverstaendigenrat-wirtschaft.de). Schröder, G.: Rede vom Bundeskanzler Schröder anlässlich des Festaktes zum 40-jährigen Jubiläum des Sachverständigenrates zur Begutachtung der gesamtwirtschaftlichen Entwicklung. (http://www.sachverstaendigenrat-wirtschaft.de). Schüller, A.: Marburger Studien zur Ordnungsökonomik. Stuttgart, Lucius & Lucius 2002. Sievert, O.: Nur das Beste von Keynes. Frankfurter Allgemeine Zeitung 9. August 2003. Sievert, O.: Vom Keynesianismus zur Angebotspolitik. (http://www.sachverstaendigenratwirtschaft.de). - 35 -
Soziale Marktwirtschaft: Bilanz und Perspektive. Bonn, Bundeszentrale für politische Bildung 1988. Tietmeyer, H.: Die Gründung des Sachverständigenrates aus der Sicht der Wirtschaftspolitik. (http://www.sachverstaendigenrat-wirtschaft.de). Thieme, J.: Soziale Marktwirtschaft – Ordnungskonzeption und wirtschaftspolitische Gestaltung. (2. vydání). München, C. H. Beck 1994. Urban, L.: Praktická hospodářská politika. Praha, VŠE 1999. Vanberg, V.: F. A. Hayek und die Freiburger Schule. Freiburg im Breisgau, Albert-LudwigsUniversität 2002. Weidenfeld, U.: Die Pein der Weisen. (http://archiv.tagesspiegel.de/archiv/07.05.2003/556677.asp). Wiegard, W.: Politikberatung im internationalen Vergleich. (http://www.sachverstaendigenrat-wirtschaft.de). Williams, Ch.: Adenauer – otec nového Německa. Praha, Jiří Buchal – BB art 2002. Wirtschaftspolitik. Bonn, Bundeszentrale für politische Bildung 1990. 40 Jahre Sachverständigenrat. In: Handelsblatt. 6. 5. 2003, s. 6.
- 36 -
ECONOMIC
POLICY
CONSULTANCY:
GERMAN
EXPERIENCES
IN
INTERNATIONAL COMPARISON Tomáš KRABEC, University of Economics, 4, W. Churchill Sq., CZ – 130 67 Prague 3 (email:
[email protected]). ___________________________________________________________________________
Abstract: The Council of Economic Experts and its influence on the German economic policy are discussed in this paper. The first section concentrates on the institutional background and historical genesis of this body. Consequently, there are made some notes concerning the importance of the Council to prevent a competitive and efficient economic order in the ordoliberal point of view. The second section offers a comparative analysis of economic policy consultancy. There are compared some significant institutional aspects of the German Council of Economic Experts, the US Council of Economic Advisers and the French Conseil d`Analyse Économique. Keywords: economic policy consultancy, economic policy, regulative policy, ordoliberalism JEL Classification: A11,B20, E61,E65
- 37 -
- 38 -
Příloha 1.: Složení Expertní rady pro posuzování všeobecného hospodářského vývoje 1963 – 2003 (Pramen: http://www.sachverstaendigenrat-wirtschaft.de ).
Rok 1964 H. Koch 1965 1966 1967 1968 1969 1970 C. Köhler 1971 1972 1973 1974 G. Scherhorn 1975 1976 1977 1978 1979 W. Glastetter 1980 1981 1982 H.-J. Krupp 1983 1984 D. Mertens 1985 1986 R. Pohl 1987 1988 1989 1990 1991 1992 1993 1994 W. Franz 1995 1996 1997 1998 1999 J. Kromphardt 2000 2001 2002 2003 2004 2005
Členové rady H. Giersch F. W. Meyer
W. Bauer
Generální sekretáři P. Binder O. Sievert
W. Stützel H. Schulmann M. Schäfer N. Kloten H. J. Barth
O. Sievert A. Gutowski K. Schmidt G. Fels H. Albach
E.-M. Lipp
H. K. Schneider E. Helmstädter D. Pohner H. Hesse O. Issing H. Hax
U. van Suntum M. Heise
R. Peffekoven H. Siebert J. B. Donges M. Hüther
J. Weidmann B. Rürup W. Wiegard A. A. Weber W. Franz
Pozn.: Rokem je myšlen "rok Rady", tedy období od 1. Března do 28./29. Února. Šedě vyznačené plochy znázorňují období, kdy byl člen rady jejím přesedou.,
- 39 -
J. Ulbrich
Příloha 2.: Aktuální složení Expertní rady a podpůrného štábu (Pramen: http://www.sachverstaendigenrat-wirtschaft.de ).
Členové rady
Předseda Professor Dr. Wolfgang Wiegard Professor Dr. Jürgen Kromphardt
Professor Dr. Dr. h. c. Bert Rürup
Professor Dr. Wolfgang Franz
Professor Dr. Axel A. Weber
Vědecký sbor
Generální sekretář Dipl.-Volkswirt Jens Ulbrich
Dr. Martin Albrecht Dr. Christhart Bork
Dr. Elke Bauman Dr. Stephan Kohns
Dr. Oliver Bode Dr. Martin Gasche
Dipl.-Volkswirt Michael Böhner Dr. Annette Fröhling
Sekretariát (Spojovací článek ke Spolkovému statistickému úřadu) Vedoucí Dipl.-Volkswirt LRD Wolfgang Glöckler Zástupce vedoucího Dipl.-Ökonom ORR Bernd Schmidt Kancelář Monika Scheib/Anita Demir Klaus-Peter Klein
Uwe Krüger
Volker Schmitt
- 40 -
Hans-Jürgen Schwab