Transformace v ČR v komparaci s dalšími zeměmi

Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta podnikohospodářská Studijní obor: Podniková ekonomika a management

Transformace v ČR v komparaci s dalšími zeměmi (bakalářská práce)

Autor: Vojtěch Šulc Vedoucí práce: Ing. Marta Nečadová, Ph.D. Rok: 2009

Prohlašuji, že bakalářskou práci na téma "Transformace v ČR v komparaci s dalšími zeměmi" jsem vypracoval samostatně. Použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury.

V Praze dne

Podpis

Poděkování Děkuji vedoucí bakalářské práce paní Ing. Martě Nečadové, Ph.D. za její odborné vedení, pomoc a věcné připomínky.

Obsah 1

Úvod ...................................................................................................................................6

2

Základní rysy centrálně plánovaných ekonomik ................................................................7 2.1

3

Výchozí ekonomická situace srovnávaných zemí na začátku transformace ..............9

2.1.1

Polsko .................................................................................................................9

2.1.2

Maďarsko............................................................................................................9

2.1.3

Československo ................................................................................................10

Transformace ekonomiky .................................................................................................11 3.1

4

Teoretické přístupy ...................................................................................................11

3.1.1

Liberální a institucionální přístup.....................................................................11

3.1.2

Šoková terapie a gradualismus .........................................................................11

3.2

První fáze – liberalizace a stabilizace.......................................................................12

3.3

Druhá fáze – privatizace a restrukturalizace.............................................................14

3.3.1

Argumenty pro rychlou privatizaci...................................................................14

3.3.2

Argumenty pro pomalou privatizaci.................................................................15

3.3.3

Centralizovaná a decentralizovaná privatizace.................................................16

Jak probíhala transformace ve srovnávaných zemích ......................................................17 4.1

První fáze transformace – liberalizace a stabilizace.................................................17

4.1.1

Polsko ...............................................................................................................17

4.1.1.1

Polská šoková terapie ...................................................................................18 Československo ................................................................................................19

4.1.2 4.1.2.1

Spory o rychlost transformace......................................................................19

4.1.2.2

Československá šoková terapie ....................................................................20

4.1.3

Maďarsko..........................................................................................................21

4.1.3.1

Maďarský gradualismus ...............................................................................22

4.1.3.2

Bokrosův balík..............................................................................................22

4.1.4

Zhodnocení první etapy transformace ..............................................................23

4.1.4.1 4.2

Transformační pokles ...................................................................................23

Druhá fáze transformace – privatizace a restrukturalizace.......................................25

4.2.1

Polsko ...............................................................................................................25

4.2.1.1

Privatizace podniků ......................................................................................25

4.2.1.2

Privatizace polských bank ............................................................................26

4.2.1.3

Rychlost polské privatizace ..........................................................................27 -4-

Československo ................................................................................................27

4.2.2 4.2.2.1

Malá privatizace ...........................................................................................27

4.2.2.2

Velká privatizace ..........................................................................................27

4.2.2.3

Kupónová privatizace ...................................................................................28

4.2.2.4

Průběh velké privatizace...............................................................................28

4.2.2.5

Pozitiva kupónové privatizace......................................................................29

4.2.2.6

Negativa kupónové privatizace ....................................................................29

4.2.2.7

Privatizace českých bank..............................................................................30

4.2.3 4.2.3.1

Privatizace podniků ......................................................................................31

4.2.3.2

Privatizace maďarských bank.......................................................................32

4.2.4 4.3

5

Maďarsko..........................................................................................................31

Zhodnocení druhé etapy transformace .............................................................32 Hospodářský vývoj srovnávaných zemí ...................................................................33

4.3.1

Vývoj nezaměstnanosti.....................................................................................33

4.3.2

Vývoj inflace ....................................................................................................34

4.3.3

Vývoj HDP a hospodářský cyklus....................................................................35

4.3.4

Česká hospodářská recese ................................................................................36

Závěr.................................................................................................................................38

Literatura ..................................................................................................................................40

-5-

1 Úvod Listopad 1989 s sebou přinesl řadu radikálních změn společenských i ekonomických. Proces transformace ekonomiky byl pozoruhodným jevem nejen v Československu (a později České republice), ale i v dalších zemích Evropy. Žádná evropská země neměla v tehdejší době s tímto fenoménem zkušenosti, a proto různé státy volily různé strategie přechodu z centrálně plánované ekonomiky na ekonomiku tržní. Cílem této práce je porovnat různé transformační strategie zemí střední Evropy a pokusit se o objektivní hodnocení silných a slabých stránek jednotlivých postupů. Ze srovnávaných zemí se zaměřím na Československo (později Českou a Slovenskou republiku), Polsko a Maďarsko. Jako období pro komparaci průběhu transformace v těchto zemích zvolím dobu od roku 1989 po rok 2000, kdy byla většina nejdůležitějších kroků již provedena. První část práce je zaměřena na vysvětlení principů centrálně plánované ekonomiky včetně výchozí pozice srovnávaných zemí na začátku transformace. Každá ze zemí měla svoje specifické makro i mikroekonomické podmínky. Velké rozdíly existovaly také na úrovni společenské, každá ze srovnávaných zemí měla svůj specifický komunistický režim. V neposlední řadě je potřeba také zmínit, že rozdílnost existovala i v oblasti reforem centrálního plánování již před rokem 1989. Z těchto faktorů přímo vyplývá názorová diferenciace ve strategiích transformace jednotlivých ekonomik. V další části se zaměřím na různé přístupy k transformační strategii a z toho vyplývající hospodářskou politiku. Předmětem srovnání bude prvotní, liberalizační a stabilizační fáze, a fáze druhá, privatizace a restrukturalizace státních podniků. V poslední části bude provedeno srovnání makroekonomického vývoje vybraných zemí a vysvětlení povahy makroekonomických nerovnováh v tranzitivních ekonomikách.

-6-

2 Základní rysy centrálně plánovaných ekonomik Ekonomika sovětského bloku před rokem 1989 měla několik specifických rysů. Mohli bychom ji označit jako centrálně plánovanou, Holman mluví i o tzv. ekonomice socialistické (Holman, 2000), centrální plánování totiž není jediným důležitým prvkem. Socialistická ekonomika se dále vyznačuje především neexistencí trhů, z čehož vyplývá faktická neexistence cen. Dalším důležitým znakem je neexistence soukromého podnikání. Centralizace

ekonomického

rozhodování

neumožňovala

podnikům

svobodně

rozhodovat o množství produkce a odbytu, tím pádem nemohla nabídka pružně reagovat na poptávku. Ceny, mzdy i úrokové míry byly tvořeny centrem, tudíž neodrážely vzácnost ekonomických zdrojů ani spotřebitelské preference. Cena tak ztrácela svou alokační funkci, v důsledku toho docházelo k neefektivní alokaci ekonomických zdrojů. Cena dále nesplňovala ani svou motivační funkci. Centrální plán se soustředil na plánování hmotných zdrojů, finanční ukazatele (příjmy, zisk, náklady) neměly při neexistenci reálných cen ani opodstatnění. Tím pádem se však vytrácela ekonomická motivace manažerů, Šulc mluví o tzv. převráceném mini-maxu (Šulc, 1998). Kapitalistický podnik se v tržním prostředí chová tak, že se snaží minimalizovat vstupy a maximalizovat výstupy, kdežto socialistický podnik se chová přesně opačně. Tím, že podniky dostávaly automatické dotace ze státního rozpočtu, se v logice ekonomicky racionálního rozhodování jeho manažeři snažili vyjednat tzv. měkké plány. Podnik záměrně podceňoval své produkční možnosti a přeceňoval náročnost své produkce na hmotné a lidské vstupy ve snaze získat co nejvyšší dotaci od státu. Pokud se mu to povedlo, nebyl moc velký problém splnit tento měkký plán a podniku byl zajištěn relativně pohodlný život. Toto chování však vedlo k nadměrnému využívání zdrojů, a to nejen hmotných, ale i lidských. Za dob socialismu v podstatě neexistovala nezaměstnanost. Dalším neduhem, kterým trpěly všechny socialistické ekonomiky, byly strukturální deformace. Ve snaze dohánět západní země se centrální plánování soustředilo na vybudování těžkého průmyslu. To však s sebou neslo potřebu velkých kapitálových investic a zároveň intenzivního využívání přírodních zdrojů, v mnohých případech vedoucí až k jejich exploataci. Nadměrná preference průmyslu spojená s požadavkem hospodářské nezávislosti na kapitalistickém světě vedla k rozsáhlým strukturálním deformacím socialistických ekonomik. Podíl průmyslu a zemědělství na HDP byl obrovský, zatímco sektor služeb byl nedostatečně rozvinutý.

-7-

Dalším specifikem sovětského bloku byla Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Jednalo se o instituci, která v podstatě řídila vzájemný obchod socialistických zemí. Většina nekvalitního zboží, které nebylo konkurenceschopné na západních trzích, končila právě na tomto společném trhu. Podniky tak měly zaručený odbyt pro své výrobky. Co se týče hospodářského růstu, vykazovaly všechny země centrálně plánované ekonomiky relativně vysoká čísla růstu HDP. To však ve skutečnosti neznamenalo reálný ekonomický růst. Tento růst byl z velké části růstem extenzivním, zvyšování produkce bylo dosahováno na základě zvyšování objemu výrobních vstupů. Extenzivní růst měl logicky svoje meze, a tak můžeme u všech centrálně plánovaných ekonomik pozorovat v 70. a hlavně v 80. letech tendence ke ztrátě dynamiky hospodářského růstu. Růst HDP v socialistických zemích navíc neměl velkou vypovídací schopnost z důvodu centrálně stanovených cen (Jonáš, 1997). Dalším významným fenoménem typickým pro socialistické ekonomiky byla tzv. potlačená inflace. Měkké plány vedly mnoho podniků k tomu, že vydávaly na svou produkci více peněz, než byly schopny vydělat. Stát musel těmto podnikům poskytnout dodatečné úvěry a dotace, což v podstatě znamenalo vhánění dalších peněz do ekonomiky. V mnoha socialistických zemích existoval obrovský měnový převis.1 Agregátní poptávka převyšovala agregátní nabídku, což by v kapitalistické ekonomice vedlo nutně k inflaci, jelikož ale ceny určoval stát, inflace byla potlačena a projevila se nedostatkem, zvlášť ve sféře spotřebního zboží. Kdyby stát uvolnil ceny, přelila by se potlačená inflace do inflace otevřené (Holman, 2000). Zcela samotnou kapitolou byly devizové kurzy. Ty byly stanovovány uměle na nereálné úrovni, navíc vznikaly řady různých kurzů, a to například pro turistiku, transakce nerezidentů a rezidentů nebo pro různé obchodní komodity. Vedle sebe existovalo mnoho různých kurzů, které navíc ani neměly reálnou vypovídací hodnotu (Tomšík, 1998). Další specifické problémy musely řešit socialistické země, ve kterých proběhly menší či větší tržní reformy. Ony reformy totiž vyvolávaly velké makroekonomické nerovnováhy v jinak relativně rovnovážném prostředí. Tyto nerovnováhy se projevovaly především v Maďarsku a Polsku. V Československu na rozdíl od těchto zemí žádné tržní reformy neproběhly (Holman, 2000).

1 Měnový převis se měří jako poměr měnového agregátu M2 ku HDP. V Maďarsku byl měnový převis relativně nízký (v roce 1990 dosahoval hodnot 0,4), v Československu byla jeho hodnota 0,7, v Polsku však až 0,9. Značný převis byl jedním z důvodů vysoké inflace v Polsku v devadesátých letech (Jonáš, 1997).

-8-

2.1 Výchozí ekonomická situace srovnávaných zemí na začátku transformace Každá ze tří srovnávaných zemí měla svoje specifické makro i mikroekonomické problémy. Rozdíly bychom našli také ve způsobu výměny politické elity. Tento faktor velmi silně působil na zvolenou strategii transformace ekonomiky.

2.1.1 Polsko V Polsku probíhaly pokusy o určité tržní reformy centrálně plánované ekonomiky v období socialismu již od padesátých let. V sedmdesátých letech se komunistické vedení rozhodlo modernizovat polský průmysl na základě masivního importu strojů a technologií ze západu. Vláda počítala s tím, že rostoucí zahraniční dluh bude splácen z výnosů nových investic. Realita však byla jiná, Polsko nebylo schopno splácet svůj dluh a v roce 1982 bylo první socialistickou zemí, která oznámila neschopnost splácení zahraničního dluhu. Mezi roky 1980-1982 zasáhla Polsko hospodářská deprese, která měla za následek nedostatek základního spotřebního zboží. Z následných sociálních nepokojů se zrodilo odborové hnutí Solidarita, které se postupně stávalo politickou opozicí vůči komunistické vládě. V roce 1987 postihla Polsko další hospodářská krize. Vláda se pokusila situaci nedostatku základního spotřebního zboží řešit částečnou liberalizací cen, ale výsledkem byla pouze rychlá inflace. Na prudký růst cen měl vliv ještě jeden specifický faktor. V 80. letech začaly po vzoru tehdejší Jugoslávie vznikat v Polsku tzv. dělnické samosprávy. Tyto samosprávy, tvořené zaměstnanci podniků, získaly určité rozhodovací pravomoce ve svém podniku. Cílem měla být větší zainteresovanost zaměstnanců na hospodářských výsledcích podniku, pozitivní vliv na pracovní morálku však samosprávy neměly. Jelikož samosprávy měly v rukou reálnou moc v podniku, snadno dosahovaly požadavků zvyšování mezd, které však nebylo kryto zvyšováním produktivity práce. Výsledkem tohoto procesu bylo jen další urychlování inflace. Polsko vstupovalo do transformačního procesu se značně destabilizovanou ekonomikou trpící především obrovskou inflací a zahraničním dluhem (Holman, 2000).

2.1.2 Maďarsko Maďarsko postoupilo s reformami centrálně plánované ekonomiky nejdále ze všech socialistických zemí. Reálné reformní kroky zde v různém tempu probíhaly již od šedesátých let, ne nadarmo se o maďarském režimu mluvilo jako o „gulášovém socialismu“. -9-

S liberalizací cen v Maďarsku bylo započato již v 70. letech, v roce 1989 bylo dokonce 63% všech cen již volně tvořeno na trhu (Tomšík, 1998). Ekonomické rozhodování bylo do značné míry decentralizováno, manažeři podniků se navíc soustředili na dosahování peněžních ukazatelů a do značné míry si tak osvojili tržní chování narozdíl od manažerů z ostatních socialistických zemí. V 80. letech bylo v omezené míře povoleno soukromé podnikání, zvláště v oblasti zemědělství. Maďarsko se dostalo do pozice čistého vývozce potravin, tím pádem mu nehrozil jejich nedostatek, jako tomu bylo v Polsku (Bokros, 2001). Náskok před ostatními zeměmi mělo Maďarsko i v kurzové politice. Již v roce 1982 zrušilo systém několika rozdílných kurzů a zavedlo jednotný kurz forintu pro všechny platby. Pro podporu exportu byl navíc v 80. letech forint devalvován (Tomšík, 1998). Tato země netrpěla tak velkou strukturální deformací jako ostatní socialistické státy, jejím hlavním problémem však byla značná makroekonomická nerovnováha. Maďarsko sužoval dvojí deficit státního rozpočtu i obchodní bilance, zahraniční dluh byl vysoký, problémem byla také inflace. Celkově však země měla stabilnější ekonomiku než Polsko.

2.1.3 Československo Situace v Československu byla velice rozdílná od ostatních socialistických zemí. Ačkoliv i zde probíhaly pokusy o reformy centrálně plánované ekonomiky, vždy byly tyto snahy potlačeny. Pro Československo z toho vyplývalo několik výhod i nevýhod. Makroekonomické podmínky pro transformaci byly příznivější oproti ostatním středoevropským zemím. Státní rozpočet byl vyrovnaný, zahraniční dluh byl nízký, inflace v podstatě neexistovala, jelikož všechny ceny byly stále v rukou centra. Neuskutečnění tržních reforem za socialismu trochu paradoxně poskytovalo Československu výhodu oproti Polsku a Maďarsku ve smyslu stabilnější ekonomiky jako celku. V mikroekonomických podmínkách však Československo výrazně zaostávalo. Ekonomické rozhodování včetně stanovování cen bylo stále centralizováno, produkce byla plánována v naturálních jednotkách, podniky si tudíž neosvojily tržní chování a ziskovou orientaci. Z tohoto důvodu existovala silná obava, že rozsáhlá liberalizace ekonomiky ve spojení se stabilizačními opatřeními vystaví podniky obrovskému šoku, který bude mít za následek vysoké transformační náklady v podobě silného hospodářského poklesu.

- 10 -

3 Transformace ekonomiky 3.1 Teoretické přístupy Ihned po událostech roku 1989 stály vlády všech zemí před složitým úkolem transformovat skomírající socialistickou ekonomiku v ekonomiku tržní. O nutnosti transformace nebyly mezi veřejností velké pochyby. Názorová diferenciace však existovala ve velké míře v otázce způsobu transformace. Diskuze se vedly na poli ekonomické teorie a v oblasti hospodářské politiky. Na poli ekonomické teorie proti sobě stály dva zcela odlišné pohledy, a to pohled liberální a pohled institucionální (Mlčoch, 1997).

3.1.1 Liberální a institucionální přístup Liberální přístup považoval za východisko transformace vytvoření tržních podnětů. Podle této teorie je nutno provést několik základních systémových změn, které posléze vytvoří dostatečné podněty k žádoucímu chování. Vznik tržních podnětů (především liberalizace trhů a privatizace) je předpokladem pro následný rozvoj tržních institucí. Naproti tomu institucionální přístup považoval za východisko transformace vznik tržních institucí, tedy formálních i neformálních pravidel chování včetně sankcí za jejich nedodržování. Podle této teorie potřebují lidé určitý čas na to, aby si osvojili odlišné vzorce chování, a rychlé systémové změny jsou tedy nežádoucí. Oba ze zmíněných přístupů mají svá pozitiva i negativa. Vytvoření tržních podnětů v systému nezralých tržních institucí může mít (a v realitě opravdu mělo) za následek nežádoucí chování jednotlivců s nepředvídatelnými důsledky. Pokud by však byly nutné systémové změny příliš oddalovány, mohlo by dojít ke ztrátě dynamiky transformace s následkem hospodářské stagnace (Holman, 2000).

3.1.2 Šoková terapie a gradualismus Na poli hospodářské politiky se vedly spory o rychlost transformace. I zde se vytvořily dva základní názorové proudy, a to tzv. šoková terapie a gradualismus. Šoková terapie předpokládala co nejrychlejší přechod k tržní ekonomice, především díky rozsáhlé liberalizaci trhů formou deregulace cen a mezd a otevření domácích trhů zahraniční konkurenci. Liberalizace by si tím pádem vyžádala také tvrdá stabilizační opatření, o kterých bude řeč

- 11 -

později. Tato opatření by způsobila značný šok pro domácí podniky, jehož následkem by byl přechodný hospodářský pokles. Podle zastánců šokové terapie je tento pokles nevyhnutelnou součástí transformace. Naopak gradualismus prosazoval pomalejší otevírání domácích trhů, tím pádem by nebylo nutno přistupovat k tak drastickým stabilizačním opatřením, což by znamenalo menší šok pro domácí podniky. Díky tomu by pak hospodářský pokles nebyl tak výrazný, v ideálním případě by nebyl žádný. Odpůrci gradualismu viděli však velké nebezpečí, podobně jako ve sporu liberální versus institucionální přístup, ve ztrátě dynamiky. Ideální dobou pro spuštění reforem je doba těsně po revoluci, kdy mají politici širokou podporu veřejnosti. Po nějakém čase již politický kapitál vyprchá a s ním i odhodlanost politiků pro dalekosáhlé změny. Pokud by byly nutné změny neustále oddalovány, mohlo by dojít k tomu, že země začne ekonomicky stagnovat (Holman, 2000).

3.2 První fáze – liberalizace a stabilizace Transformace centrálně plánované ekonomiky v ekonomiku tržní by se dala rozdělit na dvě základní fáze. První fázi tvoří liberalizace trhů a stabilizace ekonomiky. Druhou fázi tvoří privatizace a restrukturalizace státních podniků. Spory se vedly především o rychlost těchto dvou fází. Nyní bude řeč o fázi první, téma privatizace bude zmíněno níže. V rámci liberalizace bylo v první řadě zcela nutné provést rozsáhlou deregulaci cen. Cena v socialistické ekonomice totiž neodrážela strukturu poptávky ani nákladů. Bez tržních cen by nemohl žádný ekonomický subjekt efektivně alokovat svoje zdroje, což by ve svém důsledku bránilo rozvoji soukromého podnikání. Potenciální podnikatele by brzdila obava ze vstupu na trh, kde není jistota, jak se ceny po liberalizaci budou vyvíjet. Proto byla liberalizace cen tak důležitým krokem celé transformace. Dále se jednalo o deregulaci mezd, povolení soukromého podnikání a o vnitřní konvertibilitu měny, která de facto otevřela domácí trhy konkurenci ze zahraničí. Zahraniční konkurence vytvářela pro domácí podniky silné podněty k restrukturalizaci a zvyšování kvality produkce. Spolu s rozsáhlou liberalizací však musela nutně přijít i tvrdá stabilizační opatření. Největším nebezpečím pro transformující se ekonomiky byla bezesporu inflace. Rozsáhlá liberalizace cen musela nutně způsobit velký cenový skok, a to především díky již zmíněné potlačené inflaci, ale také kvůli nedostatku zkušeností socialistických podniků s tvorbou cen. Zcela logicky muselo dojít k „přestřelení“ ceny směrem nahoru. Se zvyšováním cenové - 12 -

hladiny zároveň hrozilo rychlé zvyšování mezd, což mohlo mít za následek roztočení spirály růstu cen a mezd. Problémem otevření domácích trhů byla možnost rozvrácení platební bilance. Jelikož domácí zboží nebylo schopno konkurovat zahraničnímu, bylo možné očekávat, že domácnosti i firmy dají přednost levnějšímu a kvalitnějšímu zboží z dovozu, což by mělo za následek velký schodek obchodní bilance. Tento schodek by si vyžádal devalvaci domácí měny, která by se časem však přelila do inflace, a byla by roztočena další, inflačně-devalvační spirála. Stabilizace ekonomiky by se tedy dala shrnout do následujících kroků: rozpočtová restrikce, měnová restrikce, mzdová regulace a ukotvení měnového kurzu (Holman, 2000). Rozpočtová restrikce spočívá v omezení automatického financování ztrátových podniků ze státního rozpočtu. To vytvoří tlak na rušení ztrátové a nadbytečné produkce. Měnová restrikce spočívá ve stanovení úvěrových limitů. Tyto limity stanovuje centrální banka pro banky komerční. Jelikož však bankovní systém byl v socialistických ekonomikách ještě „v plenkách“, nebylo snadné stanovit výši úvěrových limitů. V podstatě však platilo pravidlo, že čím budou přísnější podmínky pro úvěrování podniků, tím nižší bude inflace, ale zároveň hlubší hospodářský pokles a naopak (Holman, 2000). S rozpočtovou restrikcí souvisí i požadavek udržení veřejných rozpočtů v rovnováze. Vysoké schodky veřejných rozpočtů mají za následek vytěsňování soukromých investic, tím pádem i negativní efekt na budoucí hospodářský růst. Navíc míra přerozdělování byla v socialistických zemích neúnosně vysoká, a tak bylo potřeba snížit výši veřejných rozpočtů (Jonáš, 1997). Mzdová regulace spočívala v udržení určitého nominálního růstu mezd, který měl zabránit vysoké inflaci. Regulace mezd mohla být prováděna v zásadě dvěma postupy, které se daly kombinovat. Prvním způsobem byla tripartitní jednání vlády, odborů a zaměstnavatelů. Druhým způsobem byla daňová regulace. Pokud podnik překročil stanovené tempo růstu nominálních mezd, musel odvést státu mimořádnou daň. Devalvace a následné ukotvení kurzu domácí měny tvořilo poslední krok ke stabilizaci ekonomiky. Devalvace měny měla zabránit rozvrácení platební bilance. Podhodnocená domácí měna (ve smyslu parity kupní síly) totiž podpořila vývozce, kterým byla na zahraničních trzích značně usnadněna pozice. Podhodnocený kurz domácím výrobcům snižoval mzdové náklady, tím pádem se mohla snížit i cena zboží, které se pak stávalo konkurenceschopnějším. Kvůli devalvaci sice došlo k určitému zvýšení cenové hladiny, ale pokud byla devalvace dostatečná, nehrozilo další roztočení inflačně-devalvační spirály. - 13 -

3.3 Druhá fáze – privatizace a restrukturalizace Privatizace, tedy změna vlastnictví z vlastnictví státního (veřejného, společenského) na vlastnictví soukromé, byla pro většinu ekonomů ta nejdůležitější část celé transformace. Privatizace byla oním hlavním rozdílem, který odlišoval transformaci od reforem socialismu. Navíc soukromé vlastnictví je ve většině případů ekonomicky efektivnější než vlastnictví státní. Dalším silným argumentem pro privatizaci bylo to, že díky ní bude možno podniky odříznout od automatického financování ze státního rozpočtu, což bude podniky tlačit k restrukturalizaci. O nutnosti privatizace tedy nebylo pochyb, spory se však vedly o její rychlost. V zásadě se opět vytvořily dva protichůdné názorové tábory. Na jedné straně stáli stoupenci rychlé privatizace, na straně druhé stoupenci privatizace pomalé. S tím souvisel problém, na kterém se mnoho ekonomů nemůže dodnes shodnout. Měly být státní podniky nejdříve restrukturalizovány a poté privatizovány nebo tomu mělo být naopak? V logice centrálního plánování byla existence mála velkých podniků. Tyto podniky však svou strukturou naprosto neodpovídaly tržnímu prostředí, byly často přebujelé a tím pádem i málo pružné. Zcela nepochybně musely socialistické podniky projít zeštíhlovací kúrou, otázkou však zůstávalo, kdo by restrukturalizaci měl provádět. Rychlá privatizace by znamenala, že restrukturalizaci musí provést až soukromý vlastník, zatímco při pomalé privatizaci by mohl alespoň částečně podniky restrukturalizovat stát (Holman, 2000).

3.3.1 Argumenty pro rychlou privatizaci Pro rychlý průběh privatizace hovořil především argument tzv. předprivatizační agónie. Pokud by totiž zůstal podnik po delší dobu v rukou státu a pouze čekal na privatizaci, mohlo by se stát, že vedení podniku ztratí zájem o strategické řízení. Tato nejistota by mohla způsobit otálení s restrukturalizací a tím pádem i zaostávání podniků za konkurencí. Předprivatizační agónie by se však mohla projevit i horším způsobem. Manažeři státních podniků by totiž mohli začít rozprodávat levně aktiva podniku svým firmám nebo firmám svých známých či příbuzných. Pro tuto aktivitu se v devadesátých letech vžil pojem tunelování a nutno podotknout, že se s ním setkaly všechny postkomunistické země. Stát totiž v žádné zemi nebyl schopen manažery dostatečně kontrolovat a jako vlastník tak selhával. „Neprivatizovat by znamenalo jen pozorovat – jak se to dělo u některých našich východních sousedů – jak státní majetek postupně mizí do nových

- 14 -

soukromých společností bývalých komunistických manažérů státních podniků.“ (Klaus, 2006) Další argument ve prospěch rychlé privatizace je spíše argumentem morálním než ekonomickým. Vedení státních podniků totiž bylo do své funkce většinou dosazeno již předchozím režimem, nezřídka na základě osobních známostí spíše než na základě svých schopností. Dlouhé setrvávání těchto manažerů ve své funkci vyvolávalo velký odpor v řadách veřejnosti. Rychlou privatizací mohlo být alespoň částečně dosaženo vystřídání vedení mnoha podniků. Posledním argumentem ve prospěch rychlé privatizace byla restrukturalizace podniků. Stoupenci rychlé privatizace tvrdili, že stát není schopen podniky dostatečně efektivně řídit a restrukturalizovat, tedy rozdělovat podniky na menší celky, rušit neefektivní výrobu, inovovat výrobní sortiment či hledat nové trhy. Dle této představy je schopen efektivní kontrolu vlastníka nad podnikovým vedením provádět pouze vlastník soukromý, a tak úlohou státu je pouze podnik privatizovat.

3.3.2 Argumenty pro pomalou privatizaci Ve prospěch pomalé privatizace hovořil především argument vhodného vlastníka. Výběr vhodného vlastníka je totiž velice složitý a časově náročný proces. Při rychlé privatizaci by totiž mohlo dojít k tomu, že podniky padnou do rukou spekulantů, kteří nemají zájem podnik restrukturalizovat, ale pouze spekulovat s jeho akciemi. Nakonec by mohlo dojít k situaci, kdy se v podniku vystřídá mnoho vlastníků, ale nebude zahájena nutná restrukturalizace. Takový podnik pak bude zaostávat za konkurencí a ve výsledku by mu mohla rychlá privatizace dokonce uškodit. Dalším problémem rychlé privatizace je velikost výnosů do státního rozpočtu. Pokud chce stát docílit maximálních výnosů z privatizace, musí jít cestou pomalé privatizace zaměřené především na zahraniční investory. Jelikož těsně po revoluci neexistovala ještě vhodná základna pro ohodnocení státních podniků, bylo by efektivní počkat, dokud tržní síly neurčí ceny vstupů a výstupů, a teprve potom podnik zprivatizovat. Zahraniční investoři by navíc byli schopni zaplatit za privatizované podniky vyšší částky a zároveň by nevznikl privatizační dluh, který by podnikům bránil v kapitálových investicích. Tímto směrem se ubírala privatizace v Maďarsku.

- 15 -

3.3.3 Centralizovaná a decentralizovaná privatizace Jiným důležitým faktorem v diskuzích o privatizaci byla její podoba – centralizovaná či decentralizovaná. Zatímco v Československu (a později v jeho nástupnických státech) byla zvolena strategie centralizované privatizace, Polsko a Maďarsko se zpočátku vydalo cestou decentralizované privatizace (spontánní, divoká privatizace). Státní podniky zde byly přeměňovány na akciové společnosti, ve kterých postupně docházelo ke ztrátě kontroly nad prodejem akcií, které se dostávaly do rukou podnikových manažerů. To vyvolalo velký odpor veřejnosti a po určitém čase dostal stát privatizaci pod kontrolu.

- 16 -

4 Jak probíhala transformace ve srovnávaných zemích V této kapitole se postupně zaměřím na strategii transformace ekonomik Polska, Maďarska a Československa. Nejdříve bude řeč o první fázi transformace, tedy o liberalizaci a stabilizaci ekonomik. Dále se budu věnovat privatizaci a restrukturalizaci státních podniků, nebude chybět ani srovnání úspěchů i neúspěchů zvolených strategií.

4.1 První fáze transformace – liberalizace a stabilizace 4.1.1 Polsko Polsko bylo ze všech postkomunistických zemí tou první, která započala rozsáhlé ekonomické reformy. Ostatní země předběhla o rok i více. Byla zároveň také první zemí, která uskutečnila transformaci formou šokové terapie. Na začátek by bylo vhodné připomenout, že polská ekonomika vstupovala do období transformace značně destabilizovaná. Jak již bylo řečeno výše, Polsko trpělo (nehledě na další problémy typické pro socialistické ekonomiky) zrychlující se inflací a obrovským zahraničním dluhem. Hlavním úkolem první fáze transformace byla tedy stabilizace ekonomiky. Jak Holman (Holman, 2000), tak Belka (Belka, 2001) se shodují v tom, že důvodem pro zvolení šokové terapie byla nejen neuspokojivá ekonomická situace, ale i všeobecně sdílené nadšení z pádu komunismu. Solidarita jakožto vedoucí strana měla dostatečný politický kapitál k uskutečnění dalekosáhlých změn, Belka celou situaci popisuje takto: „Lidé byli připraveni podstoupit oběti a přijmout vše, co jim Solidaritou sestavená vláda navrhne. Neexistovala téměř žádná politická opozice, odvětvové lobbistické skupiny se na čas odmlčely, odbory ztratily svou dřívější společenskou roli a vnější prostředí bylo jednoznačně příznivé. Přínosem skupiny reformistů vedené poslancem Leszkem Balcerowiczem byla odvaha, rozhodnost a vize, ač doprovázená pouze minimálními znalostmi něčeho, co vlastně nikdy nikdo ještě nezkusil.“ (Belka, 2001, s. 218)

- 17 -

4.1.1.1 Polská šoková terapie V lednu roku 1990 byl spuštěn plán již zmíněného ministra financí Leszka Balzerowitze, který byl později označen jako šoková terapie. Balíček obsahoval rozsáhlá liberalizační opatření a zároveň i nutná opatření stabilizační a jeho hlavními cíli byla makroekonomická stabilizace a zahájení tvorby tržních institucí v polské ekonomice. Privatizace a restrukturalizace podniků měla přijít na program až později. Začala rozsáhlá liberalizace většiny cen a mezd, byl zrušen přídělový systém zboží a zahraničních měn a zároveň byla zavedena vnitřní směnitelnost zlotého. Současně byly zrušeny individuální daňové úlevy podnikům, tyto úlevy sloužily jako mohutné subvence. V rámci stabilizačních opatření byly silně omezeny dotace státním podnikům, a to jak ze státního rozpočtu, tak od centrální banky. Mzdová regulace byla vyřešena mimořádnou daní, kterou podnik musel zaplatit při nadstandardním nominálním růstu mezd. To mělo posílit fiskální disciplínu. Posledním opatřením byla devalvace zlotého a jeho následné ukotvení ke kurzu dolaru. Vláda se zaručila za jeho pevné udržování po dobu půl roku (Belka, 2001). Devalvace smazala téměř 85 % hodnoty zlotého, nový kurz však vydržel až do dubna roku 1991. V listopadu 1991 byl zaveden režim plovoucího ukotvení (crawling peg) s postupným devalvováním o 1,8 % měsíčně (Tomšík, 1998). Hlavním cílem těchto opatření byla makroekonomická stabilizace silně rozkolísané polské ekonomiky. Po cenové liberalizaci a zčásti také díky devalvaci a měnovému převisu vylétla v roce 1990 nahoru inflace, která však Polsko sužovala ještě mnoho let, protiinflační opatření tak nebyla zcela úspěšná. Stabilizační balíček byl přesto relativním úspěchem. Objevila se samozřejmě i nezaměstnanost, která brzy překročila 10 % a až do roku 1993 stále rostla. Zároveň klesly reálné mzdy o více než 20 % (Belka, 2001). V prvních letech transformace také výrazně klesl reálný HDP, roku 1992 se však polský HDP dostal jako první z transformujících se zemí do kladných čísel. Zřejmě hlavním důvodem byl zhruba roční náskok v oblasti ekonomických reforem. Celý tento proces bývá nazýván transformační recesí a dotkl se všech postkomunistických států. tabulka 1 - Vývoj makroekonomických ukazatelů v Polsku (v %) Reálný HDP Inflace (CPI) Nezaměstnanost Saldo veř.rozpočtů k HDP

1990 -11.6 585.8 6.5 0.7

1991 -7.0 59.4 11.8 -6.4

1992 2.6 45.3 13.6 -6.0

1993 3.8 36.9 16.4 -2.8

1994 5.2 32.2 16.0 -3.7

1995 7.0 28.1 14.9 -2.8

1996 6.1 19.8 13.2 -3.3

Zdroj: Economic Survey of Europe, 2005

- 18 -

4.1.2 Československo V porovnání

s Polskem

mělo

Československo

mnohem

výhodnější

výchozí

makroekonomickou pozici. Jeho ekonomika byla díky v podstatě nulovým reformním opatřením během komunistické éry relativně stabilní. Na druhou stranu mikroekonomické podmínky již tak příznivé nebyly. Podniky si ani částečně neosvojily tržní chování a existovaly obavy, že rychlé změny československé podniky zaskočí mnohem více než podniky polské či maďarské. Následkem by pak mohly být velké transformační náklady v podobě silného hospodářského poklesu. Politická situace však byla velice podobná Polsku, odpor k centrálně plánované ekonomice a především ke komunistické straně zvedl po listopadu 1989 vlnu nadšení, která dávala politikům prostor pro radikální reformní kroky. Pravděpodobně díky tomu byla v Československu prosazena transformační strategie formou šokové terapie. První transformační opatření proběhla již v roce 1990. „Vláda národního porozumění“, která vznikla po rozpadu vlády KSČ, začala provádět dílčí kroky k transformaci ekonomiky. V lednu byl zaveden jednosložkový kurz koruny, dále následovala první devalvace koruny, a to následujícím způsobem: Československá národní banka ji provedla ve třech krocích, v lednu o 18,6 %, v říjnu o 54,5 % a v prosinci o 16 %. Celková počáteční devalvace dosáhla 113 %, což bylo vůbec nejvíce ze všech transformujících se ekonomik. Pevný kurz, který byl udržován až do roku 1997, byl stanoven na úrovni 28 Kčs/USD (Tomšík, 1998). Dále se jednalo například o přípravu zákona o drobném podnikání, novelizace zákona o státním podniku nebo o dílčí narovnání cen (Šulc, 1998). Důležitým krokem bylo zrušení subvencování cen potravin, což mělo za následek pokles zemědělské produkce a zvýšení cen potravin o 24 % (Holman, 2000). Další velký balíček přišel až v lednu roku 1991. Do té doby se vedly diskuze o transformační strategii. Jednalo se především o spor mezi gradualistickou strategií a šokovou terapií.

4.1.2.1 Spory o rychlost transformace První scénář transformace vznikal na úrovni české vlády. Tento scénář se nesl v gradualistickém pojetí, požadoval sice okamžitou cenovou liberalizaci, avšak liberalizace zahraničního obchodu podle něj měla být rozložena do delšího časového období. Existovaly totiž obavy o příliš velké šoky, kterým by byla vystavena podniková sféra. Gradualistický scénář byl reprezentován především místopředsedou federální vlády Valtrem Komárkem, dále pak ekonomy Karlem Koubou nebo Zdislavem Šulcem. Druhý scénář vznikal na úrovni federálního ministerstva financí pod vedením ministra Václava Klause a ministra průmyslu o - 19 -

obchodu Vladimíra Dlouhého (Tomšík, 1998). Tento scénář bychom mohli označit pojmem šoková terapie. Počítal také s okamžitou liberalizací cen, ale i s okamžitou liberalizací zahraničního obchodu, zavedením vnitřní konvertibility měny, která by byla podpořena již dřívější devalvací koruny. Další rozdíly mezi scénáři byly patrné především v otázce privatizace. Federální scénář počítal s rychlou masovou privatizací, český scénář chtěl naopak privatizaci rozložit do delšího období.

4.1.2.2 Československá šoková terapie Nakonec zvítězil federální scénář a od 1.1.1991 probíhala dalekosáhlá liberalizace cen a byla zavedena vnitřní konvertibilita měny. Součástí balíčku byly i stabilizační opatření, zahrnující rozpočtovou a měnovou restrikci, mzdovou regulaci a již dříve uskutečněnou devalvaci koruny. Rozpočtová restrikce spočívala v omezení dotací podnikům ze státního rozpočtu, měnová restrikce spočívala v omezení financování podniků bankami. Centrální banka stanovila úvěrové limity pro komerční banky, získání úvěru bylo tedy pro podniky obtížné. Československá strategie se zcela jistě inspirovala u té polské, oproti Polsku však proběhla první část transformace, především stabilizační opatření, pozoruhodně klidným způsobem. Důvodem byla již dříve zmíněná makroekonomická rovnováha, ze které vyplývalo několik skutečností. Cenová liberalizace vyvolala sice velký počáteční cenový skok, ale růst cen byl menší než v Polsku, kde byla inflace nastartována již v 80. letech. Dále se v Československu podařilo lépe řídit mzdovou regulaci. Ve srovnání s Polskem byly u nás odbory ještě slabší, což vytvořilo podmínky pro úspěšná tripartitní mzdová vyjednávání mezi nimi, vládou a zaměstnavateli. Daňová regulace mzdového růstu byla u nás zavedena až v roce 1993. Fixní kurz koruny, který byl v České republice udržován až do roku 1997, měl také značný vliv na inflaci. Československo nemuselo přistupovat k opakovaným devalvacím a na rozdíl od Maďarska a Polska neroztočilo devalvačně-inflační spirálu. Stinným faktorem transformace byl samozřejmě přechodný hospodářský pokles, který byl překonán v roce 1993 v České a v roce 1994 i ve Slovenské republice. V České republice se pak také podařilo udržet pozoruhodně nízkou míru nezaměstnanosti. Někteří ekonomové

- 20 -

tento jev vysvětlovali nedostatečnou restrukturalizací podnikové sféry.2 Srovnání s ostatními středoevropskými zeměmi však ničemu podobnému nenasvědčovalo.3 tabulka 2 - Vývoj makroekonomických ukazatelů v ČR (v %) Reálný HDP Inflace (CPI) Nezaměstnanost Saldo veř.rozpočtů k HDP

1990 -1.2 9.9 0.7 0.9

1991 -11.5 56.7 4.1 -1.0

1992 -3.3 11.1 2.6 -0.2

1993 0.6 20.8 3.5 0.1

1994 2.7 10.0 3.2 2.0

1995 5.9 9.1 2.9 0.3

1996 4.1 8.9 3.5 0.0

Zdroj: Economic Survey of Europe, 2005 tabulka 3 - Vývoj makroekonomických ukazatelů na Slovensku (v %) Reálný HDP Inflace (CPI) Nezaměstnanost Saldo veř.rozpočtů k HDP

1990 -2.5 10.4 1.6 0.9

1991 -14.6 61.2 11.8 -1.0

1992 -6.5 10.2 10.4 -3.1

1993 -3.7 23.1 14.4 -6.2

1994 4.9 13.4 14.8 -5.2

1995 7.3 10.0 13.1 -1.6

1996 6.9 6.0 12.8 -4.4

Zdroj: Economic Survey of Europe, 2005

4.1.3 Maďarsko Jak již bylo řečeno, Maďarsko postoupilo během socialismu nejdále s tržními reformami. Trpělo však kromě typických nedostatků centrálně plánované ekonomiky také značnou makroekonomickou nerovnováhou, a to především vysokou zahraniční zadlužeností a narůstající inflací. Přestože nebyla ekonomická situace tak děsivá jako v Polsku, potřebovala maďarská ekonomika stabilizovat. Maďarská

transformační

strategie

šla

cestou

gradualismu.

Díky

částečně

liberalizované ekonomice by pro politiky bylo obtížné odůvodnit šokovou terapii, k pochopení maďarské strategie je třeba se podívat na tamější politickou situaci. Politická změna na konci osmdesátých let zde probíhala způsobem naprosto odlišným od Polska a Československa. Narozdíl od těchto zemí nebyla v Maďarsku revoluce vedena proti komunistům, ale v zásadě komunisty samotnými. Zdejší vládnoucí komunistická strana si 2

Viz např. Šulc, 1998 Loužek srovnává mikroekonomickou restrukturalizaci tranzitivních ekonomik na základě indexu produktivity práce v průmyslu a v zemědělství a dále na základě relativních úbytků zaměstnanců. „Index produktivity práce v průmyslu činil v letech 1989-97 v Maďarsku 168 %, v Polsku 147 %, v ČR 132 % a na Slovensku 89 %.(...) Index produktivity práce v zemědělství činil v letech 1990-95 v Maďarsku 210 %, v ČR 175 %, na Slovensku 132 %, v Polsku 92 %. (...) Relativní úbytek zaměstnanců v průmyslových podnicích činil v období 1989-97 v Maďarsku 46 %, v ČR 39 %, v Polsku 23 %, na Slovensku 16 %. (...) Relativní úbytky zaměstnanců v zemědělských podnicích činily ve stejném období v Maďarsku 66 %, v ČR 51 %, na Slovensku 40 %, v Polsku 10 %.“ (Loužek, 1999, s. 40) Z těchto čísel je patrné, že nejrychlejším tempem postupovala restrukturalizace v Maďarsku. Není však prokazatelné, že by v tomto procesu česká ekonomika výrazně zaostávala. 3

- 21 -

rychle uvědomila, že se musí sama podílet na procesu demokratizace. Bývalý maďarský ministr financí Lajos Bokros hovoří dokonce o přátelském střídání stráží mezi vládnoucími elitami (Bokros, 2001). Již v červnu 1989 si maďarská komunistická vláda vytyčila za cíl vytváření podmínek pro zavedení tržního hospodářství. První svobodné volby se konaly až o rok později, v roce 1990. Z těchto voleb vzešla vítězně nová vláda Józsefa Antalla, dřívější komunisté dostali 8,5 % hlasů (Tomšík, 1998).

4.1.3.1 Maďarský gradualismus Antallova vláda předložila svůj reformní plán, tzv. Kupa program, podle jeho autora Kupy Mihályho, v roce 1991, tedy o rok později než vláda československá a dokonce o dva roky později než polská. Vláda si byla vědoma vysokých schodků státního rozpočtu, které se přelévaly do inflace, a tak omezila financování schodků půjčkami od centrální banky a začala si více půjčovat od bank komerčních. Vládní balíček však kupodivu neobsahoval žádná stabilizační opatření. Nedošlo k výrazné devalvaci forintu, do roku 1993 byl průběžně devalvován zhruba o 50 % oproti roku 1989. Forint byl devalvován v odezvě na probíhající inflaci, což roztáčelo devalvačně-inflační spirálu. Tato hospodářská politika zároveň vyvolávala vysoká inflační očekávání a tlak na vysoký nominální růst mezd. Jelikož vláda nebyla moc úspěšná ani ve mzdové regulaci, roztáčela se tím pádem i druhá spirála, a to spirála růstu mezd a inflace. Kvůli vysokým mzdovým nákladům také ztrácelo na konkurenceschopnosti maďarské zboží oproti českému a polskému. Zajímavostí jistě je, že ačkoliv se Maďarsko vydalo cestou gradualismu, přesto ho postihl hluboký hospodářský pokles, stejně jako Československo a Polsko. Hospodářský růst započal

až

v roce

1994,

maďarská

ekonomika

však

stále

zoufale

potřebovala

makroekonomickou stabilizaci. Vedle relativně vysoké inflace (přestože byla nižší než v Polsku) byla totiž ekonomika zatížena dvojím deficitem. Jednalo se o schodky státního rozpočtu (v roce 1994 -8,3 % HDP) a o deficit běžného účtu platební bilance (v roce 1994 kolem -9,4 % HDP), import převyšoval export až o 20-25 % (Tomšík, 1998).

4.1.3.2 Bokrosův balík Nová maďarská vláda, zvolená v roce 1994, začala pracovat na stabilizačním balíku, který přijala v roce 1995. Tzv. Bokrosův balík (dle již zmiňovaného ministra financí) obsahoval řadu opatření. V první řadě to byla změna kurzového režimu na systém crawling peg s měsíčními devalvacemi o 1,9 %, později pak o 1,2 %. Za druhé se jednalo o zavedení dočasné dovozní přirážky 8 % na veškeré dovozy s výjimkou několika energetických a surovinových položek. Tato přirážka měla zamezit možnému rozvratu platební bilance a byla - 22 -

zrušena v roce 1997. Dále se snížily počty zaměstnanců ve vládních institucích o 15 %, na vysokých školách až o 50 %, navíc bylo zavedeno školné. Současně s přísnou regulací mezd byla tato opatření cílena na snížení reálných příjmů (o 12 % v roce 1995 a o 4 % v roce 1996) a tím i snížení agregátní poptávky, což ve svém důsledku snížilo dovozy. Negativním důsledkem opatření bylo snížení růstu HDP a zvýšení inflace, což však dopomáhalo ke snížení reálných mezd. Bokrosův balík tedy splnil svůj cíl a trochu opožděně stabilizoval maďarskou ekonomiku (Tomšík, 1998). tabulka 4 - Vývoj makroekonomických ukazatelů v Maďarsku (v %) Reálný HDP Inflace (CPI) Nezaměstnanost Saldo veř.rozpočtů k HDP

1990 -3.5 28.9 1.7 0.8

1991 -11.9 35.0 12.3 -2.1

1992 -3.1 23.0 12.1 -6.8

1993 -0.6 22.6 12.1 -5.6

1994 2.9 19.1 10.9 -8.4

1995 1.5 28.5 10.4 -6.7

1996 1.3 23.6 10.5 -3.3

Zdroj: Economic Survey of Europe, 2005

4.1.4 Zhodnocení první etapy transformace Každá ze srovnávaných zemí měla jinou výchozí pozici, což se značně projevilo na úspěšnosti transformačních opatření. Polsko se svou šokovou terapií slavilo relativní úspěch, přesto nedokázalo plně stabilizovat svou ekonomiku, Maďarsko zase makroekonomickou stabilizaci opomíjelo až do roku 1995. Z tohoto pohledu by se dalo říci, že největší úspěchy slavilo v první fázi transformace Československo. Otázkou však zůstává, na kolik mělo na tato fakta vliv relativně stabilní makroekonomické prostředí a hospodářská vyspělost Československa. Neoddiskutovatelným faktem ale je, že všechny postkomunistické státy, bez ohledu na to, zda volily šokovou terapii či gradualismus, zažily přechodný hospodářský pokles. Pokles nastal dokonce i v těch státech, které s reformami ještě ani nezapočaly.

4.1.4.1 Transformační pokles Co bylo tedy příčinou hospodářského poklesu srovnávaných zemí? Autoři se shodují na několika faktorech, především poptávkových. V první řadě to byl rozpad Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Tento trh socialistických zemí byl založen na dlouhodobých obchodních vztazích a představoval tak relativně spolehlivé odbytiště surovin i hotových výrobků. Socialistický trh navíc zdaleka nebyl tak náročný na kvalitu produkce jako trhy západní. S pokračujícím rozpadem sovětského bloku se i tento trh začal rozpadat a s ním i RVHP. Postkomunistické země tedy ztratily velkou část trhů, na kterých měly zajištěný odbyt. Tato skutečnost znamenala pro většinu podniků značný šok, který nebyly schopné

- 23 -

krátkodobě přestát. Výsledkem bylo značné snížení produkce minimálně do doby, než se podniky stačily přizpůsobit novým podmínkám a započaly s restrukturalizací. Pokles exportu vedl k poklesu investic, což mělo nakonec dopad i do soukromé spotřeby. Restriktivní měnová politika pak vedla ke zhoršení dostupnosti úvěrů, což opět vedlo ke snížení investiční poptávky. Další příčinou hospodářského poklesu byla šoková terapie, která nastartovala pokles spotřebitelské poptávky. Ten byl způsoben především snížením reálných mezd v zemích, kde proběhl cenový skok na počátku transformace. Pokud však srovnáme hloubku poklesu HDP u nás, v Polsku a v Maďarsku, zjistíme, že ve všech zemích pokles nastal v podobné míře, z čehož se dá usuzovat, že šoková terapie měla na hospodářský pokles jen minimální vliv. tabulka 5 - Srovnání vývoje reálného HDP (v %) 1990 -1.2 -3.5 -11.6 -2.5

ČR Maďarsko Polsko Slovensko

1991 -11.5 -11.9 -7.0 -14.6

1992 -3.3 -3.1 2.6 -6.5

1993 0.6 -0.6 3.8 -3.7

1994 2.7 2.9 5.2 6.2

1995 5.9 1.5 7.0 5.8

Zdroj: Economic Survey of Europe, 2005 Z těchto dat jasně vyplývá závěr, že šoková terapie se na transformačním poklesu podílela minimální měrou, a tudíž byla její hlavní kritika neopodstatněná. V první etapě transformace se osvědčilo, že šoková terapie je mnohem účinnějším nástrojem než gradualismus. Transformace centrálně plánované ekonomiky v ekonomiku tržní s sebou nese náklady, kterým se pravděpodobně nelze vyhnout. Zarážející skutečností je hloubka onoho poklesu. Dokonce ani Mezinárodní měnový fond nepředpokládal tak hluboký hospodářský pokles v postkomunistických zemích. Do značné míry by se hloubka poklesu dala vysvětlit návratem ekonomik k potenciálnímu produktu. Byly rušeny neefektivní provozy, zároveň vznikla nezaměstnanost, která za socialismu vůbec neexistovala, tím pádem musel následovat dočasný pokles hospodářské činnosti (Holman, 2000). Z velké části je propad i statistickou iluzí, nezachycuje totiž změnu kvality produktu, stejně tak jako změnu struktury tvorby HDP, tedy zvětšující se podíl terciálního

sektoru

na

úkor

primárního

a

sekundárního.

Podrobnější

analýza

makroekonomických ukazatelů bude provedena v kapitole o hospodářském vývoji srovnávaných zemí.

- 24 -

4.2 Druhá fáze transformace – privatizace a restrukturalizace Jak již bylo řečeno, privatizace byla mnoha ekonomy považována za vůbec nejdůležitější část celé transformace. Privatizovány měly být především velké státní podniky, ale i menší provozovny a v neposlední řadě také banky. V postkomunistických zemích probíhala privatizace jak standardními, tak nestandardními metodami. Každá ze tří sledovaných zemí měla svá specifika privatizace, o kterých bych se rád v této kapitole zmínil.

4.2.1 Polsko 4.2.1.1 Privatizace podniků Polsko mělo v přípravách privatizace, stejně jako v první fázi transformace, nepatrný časový náskok před Maďarskem a Československem. Privatizace zde, podobně jako u nás, v podstatě započala již povolením soukromého podnikání ihned po liberalizaci hospodářské činnosti, však již v polovině roku 1990 byl přijat zákon o privatizaci státních podniků. Možností, jak privatizovat, bylo hned několik. Státní podniky se staly součástí holdingů řízených

státními

privatizačními

fondy.

Tyto

fondy

měly

podniky

spravovat,

restrukturalizovat a připravovat na privatizaci. 10 %, později až 15 % akcií mělo být privatizováno bezúplatným převodem zaměstnancům jednotlivých podniků.4 Tato strategie byla z velké části politickým krokem, měla totiž zajistit podporu odborů, které měly v Polsku relativně silné postavení v porovnání s ostatními transformujícími se zeměmi. Dále mohly být státní podniky prodány domácím i zahraničním investorům, zaměstnancům i managementu podniků, popřípadě mohly být jejich akcie nabídnuty k upsání na Varšavské burze cenných papírů. V roce 1994 byl v omezené míře spuštěn program kupónové privatizace5 (Belka, 2001). Vláda vložila vybrané podniky do konkrétních investičních fondů řízených profesionálními manažery, většinou zahraničními experty. Občané pak výměnou za kupóny dostávali akcie těchto fondů, jednalo se v podstatě o podíly na diversifikovaném portfoliu podniků. Silné odbory se však z existenčních důvodů často stavěly proti vlastnickým změnám v podnicích, což celý proces privatizace značně zpomalovalo. Překvapivě malý zájem zahraničních investorů v první části privatizace společně s relativně volnými pravidly zacházení s majetkem podniků (privatizační fondy nebyly pod přímou kontrolou vlády) 4 5

Tato metoda se nazývá ESOP – Employee stock ownership plan. U nás byl velkým zastáncem metody ESOP Miloš Zeman. Blíže k problematice kupónové privatizace v kapitole o československé privatizaci.

- 25 -

vytvářely z polské privatizace značně neprůhledný a těžkopádný proces. Ani po deseti letech nebyla velká část podniků ještě privatizována. Tzv. předprivatizační agónie či tunelování byly realitou polské privatizace. Navíc politická vůle tvrdě zakročit proti divoké privatizaci, jak byl tento jev často nazýván, byla v tomto období dosti malá. Belka vyvozuje z polské privatizace několik základních poznatků. Za prvé, převážná část podniků byla privatizována insiderům (tedy osobám osobně spjatým s podnikem), ať už v podobě zaměstnaneckých akcií nebo v podobě odkupu akcií managementem podniku. Za druhé, jen velmi malá část majetku byla privatizována do rukou zahraničních investorů. Za třetí, ani deset let po revoluci v podstatě neproběhla privatizace ve strategických odvětvích, nutno však podotknout, že tento bod byl (a v určitých odvětvích stále je) problémem všech postkomunistických zemí. Na rozdíl od České republiky nedošlo však k drastickým změnám ve vlastnických strukturách podniků, což dopomohlo k jejich větší transparentnosti (Belka, 2001). Holman dále dodává, že pozitivní etapou polské privatizace byla privatizace likvidací. Podnik, který měl být privatizován, byl „likvidován“ tím způsobem, že byl nejdříve rozdělen na menší části, které byly dále prodávány případným zájemcům (Holman, 2000).

4.2.1.2 Privatizace polských bank Privatizace polských bank probíhala v podstatě současně s privatizací státních podniků a začala v roce 1992. Existovala totiž reálná obava, že státní banky budou neefektivně půjčovat skomírajícím podnikům, a to buď kvůli nedostatečným odborným znalostem, nebo na základě jevu v literatuře popsaného jako tzv. morální hazard.6 Pokud by totiž státním bankám vzrostl podíl nedobytných pohledávek, věděly by, že stát je od nich nakonec odkoupí, což by management bank nemotivovalo k řízení rizika. Proto byly nejdříve zavedeny úvěrové stropy, ani to však výrazně bankovnímu sektoru nepomohlo. V letech 1990 – 1991 se situace velmi zhoršila, některé banky měly podíl ztracených nebo pochybných úvěrů kolem 30 – 40 %. Na konci roku byl tedy přijat program privatizace státních bank společně s programem na jejich restrukturalizaci. Vláda poskytla bankám dodatečný kapitál ve formě zvláštních akcií, podmínkou však bylo pročištění portfolia aktiv. Poté mohla začít jejich privatizace. Ta opravdu začala v roce 1994. Díky restrukturalizaci a relativně rychlé privatizaci získaly polské banky na mezinárodním poli slušnou reputaci (Belka, 2001).

6

„Morální hazard je forma oportunismu po uzavření smlouvy. Dochází k němu proto, že činnosti, které mají vliv na účinnost, nejsou volně pozorovatelné, a proto osoba, která je provádí, si může vybrat prosazování vlastního zájmu na účet jiných.“ (Hučka, Malý, Okruhlica, 2007, s. 48)

- 26 -

4.2.1.3 Rychlost polské privatizace Celkově by se dala polská privatizace shrnout tvrzením, že proběhla rychleji než v Maďarsku, ale pomaleji než v Československu (respektive České a Slovenské republice). Její pomalejší a mnohdy i těžkopádnější průběh byl do značné míry způsoben silnými odbory a slabou politickou mocí.

4.2.2 Československo Československá privatizace byla, stejně jako celá transformační strategie, orientována na co nejrychlejší přechod od socialistických struktur na tržní struktury. Její centralizovaná podoba, plně řízená státem, umožnila opravdu relativně hladký a rychlý průběh celého procesu. Celá privatizace měla mít tři základní části: malou privatizaci, velkou privatizaci a restituci. V malé privatizaci měly být privatizovány především malé podniky a provozovny, velká privatizace zahrnovala střední a velké podniky, především v oblasti průmyslu. V restitucích pak měl být navrácen majetek, který byl zestátněn v roce 1948, jeho původním vlastníkům, popřípadě dědicům (Holman, 2000). V názorech na malou privatizaci panovala shoda napříč politickým spektrem, rozdíly se projevovaly především v pohledech na privatizaci velkou.

4.2.2.1 Malá privatizace Malá privatizace proběhla v letech 1991 až 1993 na základě zákonu o malé privatizaci. Probíhala formou aukcí, které byly pod kontrolou okresních a místních privatizačních komisí. Do malé privatizace bylo začleněno přesně 25 278 provozních jednotek, z nichž většina byla prodána již v prvním půlroce malé privatizace (Šulc, 1998). Do roku 1993 bylo prodáno kolem 23 000 provozoven, což znamenalo výnos pro stát cca 45 miliard Kčs. Malá privatizace by se dala označit za nesporný úspěch, především díky její rychlosti, efektivnosti a transparentnosti. Během dvou let vzniklo bez větších problémů de facto 23 000 nových firem.

4.2.2.2 Velká privatizace Velká privatizace zahrnovala prodej středních a větších podniků. Jejím nejdůležitějším faktorem byla rychlost, a tak bylo potřeba zahrnout kromě standardních metod i metody nestandardní. Touto nestandardní metodou, která byla nakonec uskutečněna, byla kupónová privatizace.

- 27 -

„Bylo velmi nesnadné obhájit nestandardní metody, protože nevyzkoušené způsoby vyvolávají vždycky odpor, v našem případě paradoxně častěji u známých západních odborníků a poradenských institucí než u našich občanů.“ (Klaus, 1992, s. 64)

4.2.2.3 Kupónová privatizace Co bylo podstatou kupónové privatizace? Samotná myšlenka kupónové privatizace je spojena s ekonomy Dušanem Třískou, Tomášem Ježkem a Václavem Klausem. Každý občan starší 18 let si mohl za 1000 Kč zakoupit kupónovou knížku. Za tyto kupóny pak mohl získávat akcie podniků, které byly do kupónové privatizace zařazovány. Tímto způsobem měly být státní podniky de facto rozdány občanům země, navíc tím měl být vyřešen problém nedostatku domácího kapitálu. Pokud by totiž privatizace proběhla standardním způsobem, mohla by být spousta podniků zatížena tzv. privatizačním dluhem, který by vznikl na základě úvěru na koupi podniku. Podnik by pak neměl peníze na investiční činnost, nemohl by proto ani být efektivně restrukturalizován. Při použití kupónové metody mohl však vzniknout problém rozptýleného vlastnictví drobných akcionářů. Aby se zabránilo tomuto nebezpečí, existovala zde možnost vzniku investičních privatizačních fondů. Tyto fondy byly zakládány bankami, investičními společnostmi nebo soukromými osobami. Občané se pak mohli rozhodnout, zda své kupóny vymění přímo za akcie podniku nebo zda je svěří některému z investičních fondů. Pokud byly akcie svěřeny fondu, mohl s nimi fond volně disponovat, tedy kupovat za ně akcie podniků. Právní úprava fondů stanovila maximální vlastnický podíl v jednom podniku na 20 %, což na jednu stranu mělo chránit drobné akcionáře, tedy motivovat fondy k vytváření diverzifikovaných portfolií, na druhou stranu to však v podstatě znemožnilo vykonávat efektivní vlastnickou kontrolu nad podniky.

4.2.2.4 Průběh velké privatizace Již v únoru 1991 byl schválen zákon o velké privatizaci. Bylo zřízeno ministerstvo privatizace, které posuzovalo privatizační projekty potenciálních zájemců. Podniky určené k privatizaci byly svěřeny do správy Fondu národního majetku, který realizoval vládní rozhodnutí o privatizaci. V říjnu roku 1991 začal prodej kupónových knížek. V únoru roku 1992 začala první vlna kupónové privatizace, zúčastnilo se jí 5,95 milionů občanů ČR. Druhá vlna proběhla od prosince 1993 do listopadu 1994 a zúčastnilo se jí dokonce 6,16 milionů občanů. Překvapivě vysoká účast byla do velké míry dána masivní reklamní kampaní investičních fondů, především Harvardských fondů Viktora Koženého. Během první vlny - 28 -

byly prodány akcie více než tisíce podniků, celkem bylo v obou vlnách zprivatizováno 1800 podniků (Češka, 1999). Přestože byla kupónová privatizace významnou etapou transformačního procesu, nebyla jedinou metodou. Oproti 1800 podnikům privatizovaným kupónově stálo až 14 000 podniků, které byly privatizovány standardními metodami. Kupónově byly privatizovány ty podniky, o které neprojevili zájem zahraniční investoři. Ty podniky, o které byl zájem ze zahraničí, byly povětšinou privatizovány standardními metodami. Výhodou kupónově privatizovaných podniků byla absence privatizačního dluhu (privatizačního úvěru), nevýhodou bylo příliš rozptýlené vlastnictví. U velké části kupónově privatizovaných podniků se však ve skutečnosti jednalo o smíšenou privatizaci, kde stát nabízel kupónově minoritní podíl v podniku a majoritní podíl nabízel zájemcům standardními metodami. Na tuto skutečnost se při četných kritikách kupónové privatizace často zapomíná (Češka, 1999).

4.2.2.5 Pozitiva kupónové privatizace V čem byl tedy hlavní přínos kupónové privatizace? Holman hovoří především o časovém tlaku. Podle něj byla kupónová privatizace katalyzátorem, který významně urychlil průběh celé privatizace. Přestože byla většina podniků privatizována smíšeným způsobem, už samo zařazení podniku do vln velké privatizace vytvářelo tlak na účastníky privatizace, ať už je řeč o zájemcích či o státních úřednících, kteří posuzovali privatizační projekty. Jakékoli zpoždění by mohlo mít za následek nemožnost účasti podniku v dané privatizační vlně. V neposlední řadě se podařilo zlomit odpor zájmových skupin v podnikové i státní sféře, které se snažily protahovat privatizační proces, neboť jim z toho plynuly značné ekonomické výhody (Holman, 2000).

4.2.2.6 Negativa kupónové privatizace Jaké byly argumenty proti kupónové privatizaci? Vedle již zmíněných problémů s rozptýleným vlastnictvím zde existoval argument vhodného vlastníka. Investiční fondy nebyly od počátku schopny vykonávat efektivní vlastnickou kontrolu v podnicích, a to z důvodu již zmíněného maximálního dvacetiprocentního podílu v jednom podniku, ale i z důvodů spekulačních. Často se totiž stávalo, že fondy neměly o podnik reálný zájem a pouze spekulovaly s jeho akciemi, a tím pádem docházelo k rychlým obměnám vlastníků. Ve skutečnosti šlo o pozitivní proces, kdy nakonec do podniku přišel opravdu nejvhodnější vlastník, který měl dlouhodobý zájem na jeho rozvoji. Toto vlastnické vakuum však v mnoha případech trvalo několik let a významně tím zpozdilo celkovou restrukturalizaci podniku. Na druhou stranu je těžké odhadnout, jak dlouho by trvala privatizace těchto podniků - 29 -

standardními metodami. Například zkušenosti z polské privatizace naznačují, že by se nakonec mohlo jednat o ještě delší a bolestivější proces.7 Můžeme tvrdit, že kupónová privatizace proběhla hladce, problémem české privatizace byly do značné míry „děravé zákony“ (Mlčoch, 2001). Sám duchovní otec kupónové privatizace Tomáš Ježek prohlásil: „Problémy nastaly po kuponovém období, které bylo bohužel nedostatečně regulováno, byl tam nedostatečný dohled. Takže tam řádili všichni ti vejlupci, které si pamatujeme. Tato skvrna mě osobně mrzí a je to moje noční můra. Navíc v historii asi zůstane.“ (ČT - Historie.cs, 2008) Podcenění tržních institucí je z velké části problémem politickým. Česká politická garnitura nedokázala vytvořit dostatečný institucionální rámec podnikání, a to především nedostatečnou ochranou drobných akcionářů proti diskriminaci ze strany majoritních akcionářů (Mlčoch, 2001).

4.2.2.7 Privatizace českých bank Přestože celá česká transformace probíhala opravdu rychlým tempem, její největší slabinou (co se rychlosti týče) byla privatizace bank. Prvním krokem bylo zřízení Konsolidační banky v roce 1991. Jejím úkolem byla konsolidace dluhů státních podniků z dob socialismu. Konsolidační banka převzala do konce devadesátých let od bank problematické pohledávky v hodnotě cca 200 miliard Kč. Tento koncept se podobal tomu polskému, kdy banky byly nejdříve očištěny od „špatných“ aktiv, a pak mohly být teprve privatizovány. Privatizace českých bank se však značně opozdila. Tento fakt s sebou nesl svá negativa, ale i pozitiva. Mnoho kritiků označovalo stávající stav za tzv. bankovní socialismus. Většina státních podniků sice byla zprivatizována, ale investiční společnosti držící jejich akcie byly z velké části zakládány bankami. V těchto bankách měl stále rozhodující vlastnickou pozici stát, a tak docházelo k absurdní situaci, kdy stát mohl nadále zasahovat do dění v privatizovaných podnicích skrze polostátní banky. Podniky totiž byly na bankách závislé nejen vlastnicky, ale i dlužnicky, přes bankovní úvěr. Dalším problémem byly měkké úvěry. Banka vlastněná státem nebyla dostatečně motivována k přísné úvěrové disciplíně, a to ze dvou důvodů. Prvním byl problém morálního hazardu, kdy banky věděly, že pokud by se dostaly do 7

„Někdy zapomínáme, že ještě v roce 1999 bylo v Polsku 3 600 podniků v rukou státu (…) firmy byly zdrženlivé k privatizaci a restrukturalizaci, neboť přežíval podivný propletenec zájmů zaměstnaneckých rad, odborů a ředitelů podniků.“ (Loužek, 2006, s. 128)

- 30 -

problémů, nenechá je stát padnout. Druhým důvodem byly již zmíněné vlastnické pyramidy, kdy banky preferovaly „své“ podniky při poskytování úvěru. Odkládání privatizace bank přímo souviselo s privatizací podniků. Rychlá masová privatizace podniků vyžadovala, aby v jejím průběhu nedošlo k zásadní změně v chování bank. Pokud by byly s podniky zároveň zprivatizovány i banky, bylo by pravděpodobné, že by došlo k výraznému snížení objemu poskytovaných úvěrů. To by mohlo mít za následek nárůst mezipodnikové platební neschopnosti, která hrozila zvlášť v zemích, které volily jako svou transformační strategii šokovou terapii. Přísná měnová a fiskální restrikce zpočátku transformace spolu s radikální změnou chování bank během privatizace by mohla vyústit ve vlnu bankrotů v podnikové sféře. Stát tedy odložil privatizaci bank na dobu po skončení privatizace podniků. Sice byla uvolněna část akcií bank, majoritní podíl však stále zůstával v rukou státu. Přestože však nebyla nouze o zahraniční investory, vláda odkládala privatizaci ještě dlouho po skončení kupónové privatizace. Druhá vlna velké privatizace skončila v listopadu roku 1994, privatizace bank však proběhla de facto až po roce 2000.

4.2.3 Maďarsko Maďarská privatizace probíhala v duchu logiky gradualisticky pojaté transformace. Především je nutno zmínit, že Maďarsko mělo velký náskok v soukromém vlastnictví před Polskem i Československem, necítilo proto potřebu masové a rychlé privatizace. Spíše se soustředilo na vybudování institucí a přípravu mikroekonomické sféry na podmínky tržní ekonomiky. První demokratická maďarská vláda připravila reformu podnikového i finančního sektoru, zahrnující například modernizaci zákonů v oblasti obchodního práva, důslednou regulaci v oblasti hospodářské soutěže, finančního zprostředkování nebo vstupu do podnikové sféry a jejího opuštění.

4.2.3.1 Privatizace podniků Maďarsko na rozdíl od Československa nepodcenilo tvorbu institucí, na druhou stranu však nebylo schopno se odhodlat k větším reformám. Privatizace probíhala po dlouhou dobu decentralizovaně, během devadesátých let byla označována za privatizaci spontánní. Stát pomalu ztrácel kontrolu nad velkými podniky, které byly nezřídka privatizovány do rukou jejich stávajících manažerů. Ať už je tento jev nazýván jakkoli (předprivatizační agónie, spontánní nebo divoká privatizace, tunelování), Maďarsko se s ním potýkalo v mnohem větší míře než Polsko nebo Československo (Bokros, 2001). Během devadesátých let se tedy vláda - 31 -

pokusila dostat privatizační proces pod kontrolu a začala se soustředit především na zahraniční investory, a to v mnohem větší míře než jakákoli jiná postkomunistická země Evropy. Pro zahraniční investory připravila řadu daňových i jiných úlev. Během let 1990 – 1997 přilákalo Maďarsko téměř dvojnásobek přímých zahraničních investic než Polsko či Česká republika (Tomšík, 1998). Metody privatizace byly zvoleny standardní, přičemž jeden z hlavních cílů byla maximalizace výnosů z privatizace, proto byl kladen tak velký důraz na kapitálově vybavené zahraniční investory (Holman, 2000).

4.2.3.2 Privatizace maďarských bank Reforma maďarského bankovního systému započala již v roce 1987 zrušením jednostupňového bankovního systému. Dalším důležitým krokem byl zákon o finančních institucích a bankovních aktivitách přijatý v roce 1991. Před samotnou privatizací muselo, stejně jako v Polsku a Československu, přijít očištění bank od „špatných“ aktiv. Tento proces s sebou přinesl velké zatížení státního rozpočtu. Na druhou stranu však mohly být banky relativně rychle privatizovány. Poslední z velkých státních bank byla privatizována v roce 1997.

4.2.4 Zhodnocení druhé etapy transformace Druhá etapa transformace s sebou nesla nelehký úkol privatizovat a restrukturalizovat velké státní podniky a banky. Možné pozitivní i negativní dopady té či oné metody privatizace se bohužel nedají přesně vyčíslit, a tak je diskuze o správnosti zvolených metod mnohem složitější než diskuze o liberalizaci a stabilizaci. Privatizace v podobném rozsahu neměla nikdy v historii obdoby, a tak se vedle tradičních metod objevily i metody netradiční a nevyzkoušené. Zatímco Polsko s Maďarskem se zprvu vydaly cestou spontánní, do značné míry decentralizované privatizace, v Československu od počátku celý proces kontrolovala vláda. Polsko a Maďarsko volilo víceméně tradiční metody, zatímco v Československu (a později v České republice) proběhla ve velké míře netradiční, kupónová privatizace. Zatímco česká privatizace měla za heslo „nejprve privatizovat, pak restrukturalizovat“, v Polsku a Maďarsku se prosadil přístup opačný. Toto jsou fakta, která můžeme s jistotou konstatovat, nelze však už moc dobře zhodnotit, zda převažovala pozitiva či negativa konkrétních privatizačních strategií. Mezi ekonomy existují dodnes spory o úspěšnosti privatizace v jednotlivých zemích.

- 32 -

Jasné negativum tradičních metod spočívá ve zdlouhavosti celého procesu, což se projeví fenoménem předprivatizační agónie a spontánní, divoké privatizace. V Maďarsku i v Polsku jsme mohli tento jev sledovat v mnohem větší míře než v Československu. Československo (a později Česká republika) zase podcenila tvorbu tržních institucí, což zdiskreditovalo celou kupónovou privatizaci (Mlčoch, 2001).

4.3 Hospodářský vývoj srovnávaných zemí V této kapitole bude provedeno srovnání Maďarska, Polska a Československa z hlediska různých statistik. Bude připomenut vývoj inflace, nezaměstnanosti a hrubého domácího produktu ve sledovaných zemích.

4.3.1 Vývoj nezaměstnanosti Ve všech socialistických ekonomikách existovala tzv. přezaměstnanost, fungovalo zde totiž umělé udržování plné zaměstnanosti. Po zahájení reforem můžeme ve všech transformujících se ekonomikách pozorovat nárůst nezaměstnanosti. Tento nárůst však nebyl ve všech zemích stejný. tabulka 6 - Vývoj nezaměstnanosti (v %) ČR Maďarsko Polsko Slovensko

1990 0.7 1.7 6.5 1.6

1991 4.1 12.3 11.8 11.8

1992 2.6 12.1 13.6 10.4

1993 3.5 12.1 16.4 14.4

1994 3.2 10.9 16.0 14.8

1995 2.9 10.4 14.9 13.1

1996 3.5 10.5 13.2 12.8

Zdroj: Economic Survey of Europe, 2005 Při pohledu na tabulku je na první pohled vidět, že Česká republika dosahovala zdaleka nejnižších hodnot nezaměstnanosti mezi postkomunistickými zeměmi. Proč tomu ale tak bylo? Studie OECD došla k následujícím závěrům: nejmenší procento zaměstnaných v zemědělství ze všech srovnávaných zemí, kvalifikovaná pracovní síla a tradičně rozvinutý průmysl (OECD, 1995). Strukturální změny vedly mimo jiné ke snížení zemědělské produkce, což znamenalo uvolnění velkého množství pracovní síly. Menší podíl zaměstnanosti v primárním sektoru v České republice byl prvním důvodem nízké nezaměstnanosti. Druhým důvodem byla větší kvalifikovanost pracovní síly ve srovnání s Polskem či Maďarskem, která způsobila, že nezaměstnaní si snáze hledali novou práci. Třetím faktorem je rozvinutý průmysl, který byl

- 33 -

schopen lépe odolávat transformačním šokům než průmysl v ostatních sledovaných zemích. Relativní vyspělost průmyslu v českých zemích spočívala v tom, že industrializace proběhla již v době před nástupem komunismu, narozdíl od ostatních transitivních ekonomik české podniky tak měly o něco přirozenější vzájemné vazby. Dalším zmiňovaným faktorem je rychlá expanze sektoru služeb, který u nás před rokem 1989 existoval v mnohem menší míře než například v Maďarsku. Studie OECD dále dochází k závěru, že nic nenaznačuje tomu, že by nízká nezaměstnanost souvisela s pomalejší restrukturalizací podniků (OECD, 1995). Pozdější vývoj nezaměstnanosti v České republice (na přelomu tisíciletí se nezaměstnanost pohybovala kolem 8 %) však tuto domněnku částečně vyvrátil. Důvodem však nemusela nutně být mikroekonomická restrukturalizace sama o sobě, ale spíše zpožděná privatizace bank (stát skrze ně mohl provádět svou politiku zaměstnanosti) a neúčinný zákon o konkurzu a vyrovnání.

4.3.2 Vývoj inflace S vysokou inflací bojovaly všechny postkomunistické země. V prvních letech transformace se však nedá hovořit o klasické inflaci, ale o cenovém skoku. Ten byl patrný především v zemích, kde proběhla šoková terapie, tedy kromě Maďarska ve všech srovnávaných státech. Cenový skok byl koncentrován do relativně krátkého období. Podniky totiž měly za socialismu silně dominantní postavení na svých trzích, a tak si mohly po liberalizaci dovolit zvýšit jednorázově ceny (například u nás byl cenový skok koncentrován převážně do jednoho měsíce). V Maďarsku, kde neproběhla šoková terapie, byly ve většině případů ceny již liberalizovány, proto zde cenový skok neproběhl. V Polsku proběhl cenový skok v roce 1990. Jeho hloubka byla způsobena především měnovým převisem (tedy poměrem peněžního agregátu M2 a HDP), který zde byl nashromážděn v 80. letech. Ten roztáčel inflaci, která Polsko sužovala po celá devadesátá léta. tabulka 7 - Vývoj inflace (CPI v %) ČR Maďarsko Polsko Slovensko

1990 9.9 28.9 585.8 10.4

1991 56.7 35.0 59.4 61.2

1992 11.1 23.0 45.3 10.2

1993 20.8 22.6 36.9 23.1

1994 10.0 19.1 32.2 13.4

1995 9.1 28.5 28.1 10.0

1996 8.9 23.6 19.8 6.0

Zdroj: Economic Survey of Europe, 2005 - 34 -

V Československu

byly

v souvislosti

s cenovým

skokem

zmiňovány

tzv.

transformační polštáře. Tyto polštáře měly dopomoci konkurenceschopnosti domácích výrobků na zahraničních trzích. Cenový skok snížil reálné mzdy, tudíž i mzdové náklady podniků. Tím vznikl tzv. mzdový polštář. Silná devalvace koruny podhodnotila měnu a vytvořila tak tzv. kurzový polštář. Výrobci pak mohli zvyšovat cenu směrem k zahraniční cenové hladině. Druhým důsledkem devalvace bylo zdražení dovozů, které se také významně promítlo do cenového skoku. Další průběh inflace souvisí s inflační a kurzovou politikou jednotlivých zemí. V Československu se dařilo udržovat nejnižší inflaci ze všech srovnávaných zemí. Jedním z důvodů byla úspěšná protiinflační opatření, především v oblasti mzdové politiky. Dalším důvodem byl fixní kurz koruny, který v sobě nezabudovával inflaci tak, jako systém crawling peg. Ten totiž svými častými devalvacemi roztáčel devalvačně-inflační spirálu.

4.3.3 Vývoj HDP a hospodářský cyklus Všechny postkomunistické země zažily těsně po revoluci transformační pokles. V Polsku byl tento pokles nejhlubší již v roce 1990, v ostatních zemích v roce 1991. V roce 1994 již všechny srovnávané země vykázaly kladný růst HDP.

Vývoj reálného HDP 10.0

5.0

0.0 1990

1991

1992

1993

1994

1995

1996

1997

1998

1999

2000

ČR Maďarsko

-5.0

Polsko Slovensko

-10.0

-15.0

-20.0

Obrázek 1 - Vývoj reálného HDP

Zdroj: Economic Survey of Europe, 2005

- 35 -

Další vývoj HDP již měl v každé ze srovnávaných zemí svá specifika. Polsko vykazovalo během devadesátých let nejvyšší hodnoty růstu HDP ze všech zemí střední Evropy. Do značné míry byl tento růst však vyrovnáváním hlubokého poklesu z 80. let. Holman hovoří o polském růstu jako o návratu na potenciální produkt, narozdíl od ostatních zemí, kde růst představoval již zvyšování potenciálního produktu (Holman, 2000). Maďarsko vykazovalo až do roku 1997 relativně nízké hodnoty růstu HDP. Tento nízký ekonomický růst byl navíc spojen se schodkem běžného účtu platební bilance, což všeobecně značí vysokou spotřebu. Ta byla v Maďarsku dána především nadměrnou veřejnou spotřebou, kterou se s určitým zpožděním pokusil řešit až Bokrosův balík z roku 1995.

4.3.4 Česká hospodářská recese Samostatnou kapitolou je vývoj hospodářství České republiky. Vysoký ekonomický růst byl u nás spojen s pasivním saldem běžného účtu. Schodek byl vyvolán především přílivem zahraničního kapitálu, který vytvářel přebytek na finančním účtu. To byl vcelku běžný jev transformujících se ekonomik. Domácí úspory totiž nestačily krýt rostoucí investice, ty byly pak následně uspokojovány přílivem zahraničního kapitálu. Česká ekonomika se v letech 1995-6 začala přehřívat. Důvodů bylo hned několik: mohutný příliv zahraničního kapitálu, z něho vyplývající předstih růstu reálných mezd před růstem produktivity a z toho vyplývající růst spotřebitelské poptávky. Nadměrný růst mezd byl zčásti způsoben i nedostatečnou mikroekonomickou restrukturalizací podniků (Dlouhý, 2000).8 Zvýšená spotřebitelská poptávka pak mohla živit dočasný hospodářský růst, výsledkem toho však byl růst schodku obchodní bilance, tedy růst dovozu. Když se pak začaly objevovat první zprávy o stavu ekonomiky, především o zvyšujícím se schodku běžného účtu, přišel spekulativní útok na korunu. Živnou půdou pro tento útok byla struktura zahraničního kapitálu, kde převažoval krátkodobý spekulativní kapitál. Kladný inflační diferenciál ve srovnání se západní Evropou totiž sliboval vyšší úrokové sazby u českých bank než u bank zahraničních. Režim fixního kurzu koruny navíc do značné míry eliminoval kurzové riziko. V květnu roku 1997 opravdu došlo ke spekulační vlně na českém finančním trhu, která měla za následek změnu kurzové politiky ČNB na režim řízeného floatingu. Tento krok měl pravděpodobně přijít už mnohem

8

Jedním z nejčastějších sporů českých ekonomů je právě spor o to, zda podniky postupovaly s restrukturalizací v devadesátých letech dostatečně rychle, či nikoli. Proti myšlence nedostatečné restrukturalizace se staví např. Marek Loužek (Loužek, 1999).

- 36 -

dříve.9 Měna se ustálila na 10 % devalvaci, která v dalších letech významně pomohla domácímu exportu a zlepšování obchodní bilance. Nadměrné investice společně s turbulencí na finančním trhu se nakonec projevily v záporných hodnotách růstu HDP v letech 1997-8. Česká ekonomika tedy prožila první hospodářský cyklus. V interpretaci důvodů tohoto poklesu se názory ekonomů různí. Nepochybně však k poklesu přispěl režim fixního kurzu a nadměrný růst zahraničních investic, který tlačil růst produktu nad svůj potenciál. V neposlední řadě je třeba zmínit chybnou monetární politiku centrální banky, tedy přílišnou monetární restrikci, která měla za následek prohloubení krize (Dyba, 2000; Holman, 2000).

9

Ekonom Kamil Janáček poznamenává: „Zavedení fluktuačního pásma CZK bylo provedeno pozdě (pět měsíců po plné liberalizaci běžného účtu platební bilance); totéž platí pro přechod na režim plovoucího kurzu. Pokud by tato změna byla realizována v dubnu 1997, v době přijímání tzv. prvého balíčku úsporných opatření vlády, nemusel by útok na českou korunu v květnu 1997 mít tak závažné krátkodobé důsledky.“ (Janáček, 2000, s. 142)

- 37 -

5 Závěr Po pádu sovětského bloku měly země střední a východní Evropy jedinečnou historickou šanci transformovat centrálně plánované ekonomiky v ekonomiky tržní. Ekonomiky Československa, Maďarska a Polska v tomto procesu postupovaly úspěšně. Socialistické ekonomiky měly svá specifika a trpěly specifickými deformacemi. Především to byl systém centrálního plánování, který byl aplikován jak při rozhodování o výši a struktuře produkce podniků, tak i při tvorbě cen, dále pak přezaměstnanost, skrytá inflace nebo všeobecná nedostatkovost kvalitního zboží a služeb. Deformacemi trpěla i struktura ekonomiky, kde převládal průmysl na úkor sektoru služeb. O transformaci v tržní ekonomiku tedy nebylo v žádné z postkomunistických zemí sporu. Velký vliv na ekonomickou transformaci měly výchozí podmínky jednotlivých zemí. Polsko vstupovalo do transformačního procesu se značně destabilizovanou ekonomikou, změny však zde začaly probíhat dříve než v jakékoli jiné postkomunistické zemi. Československo, kde neproběhly žádné tržní reformy, mělo naopak relativně stabilní makroekonomické podmínky, muselo však urazit delší cestu v transformaci v porovnání s ostatními zeměmi. Maďarsko bylo nejliberálnější částí sovětského bloku, kde již před revolucí proběhla částečná liberalizace a decentralizace rozhodování. Odlišný byl také způsob změny politického

vedení.

Zatímco

v Polsku

a

Československu

svrhla

revoluce

komunistickou vládu ihned, v Maďarsku se sama komunistická strana podílela na revolučním procesu. Transformace ekonomik probíhala ve dvou základních fázích. První fází byla liberalizace a stabilizace ekonomiky, druhou fází byla privatizace a restrukturalizace státních podniků. Ve spojení s první fází se hovořilo o dvou základních strategiích, a to o šokové terapii a gradualismu. Polsko s Československem se vydalo cestou šokové terapie, zatímco Maďarsko zvolilo gradualismus. Z následného hospodářského vývoje těchto zemí vyplynulo, že transformace s sebou nese určité společenské náklady, kterým se nelze vyhnout, a tak bychom mohli tvrdit, že šoková terapie byla jednoznačně lepší volbou než gradualismus. Privatizace znamenala dlouhodobější proces, v ani jedné ze srovnávaných zemí není ani dnes plně dokončena. Polsko a Maďarsko se spoléhalo pouze na tradiční metody privatizace, zatímco Československo použilo ve velké míře netradiční, kupónovou metodu.

- 38 -

V prvních dvou zmiňovaných zemích se ve velké míře projevil fenomén spontánní, neboli také divoké privatizace, zejména kvůli zdlouhavému procesu privatizace. V Československu se díky rychlé masové privatizaci tento fenomén neprojevil v takové míře, na druhou stranu zde podcenění tržních institucí vytvořilo podmínky pro neprůhledné aktivity v souvislosti s privatizací. V celkovém makroekonomickém vývoji existovalo mnoho podobných rysů. Především šlo o transformační pokles HDP, který postihl všechny srovnávané země. Tento přechodný pokles, který byl způsoben jak transformací samotnou, tak i rozpadem RVHP, však neměl dlouhého trvání a již v roce 1994 vykazovaly všechny země hospodářský růst. Nestejným způsobem se vyvíjela inflace v jednotlivých zemích. V Polsku a Československu, které volily strategii šokové terapie, nastal po rozsáhlé liberalizaci cenový skok, v Maďarsku tento cenový skok nenastal. Československo si pak dlouhodobě drželo nejnižší inflaci ze všech postkomunistických států. Tento fakt byl dán především úspěšným udržováním fixního kurzu koruny a stabilním makroekonomickým prostředím. Během prvních let transformace stoupla také ve všech srovnávaných zemích nezaměstnanost. V Československu se podařilo dlouhodobě udržovat nízkou míru nezaměstnanosti, po rozdělení tento trend pokračoval v České republice, ne však na Slovensku. V Polsku a Maďarsku byla míra nezaměstnanosti relativně vysoká po celou dobu devadesátých let. Proces transformace byl pro postkomunistické země velice náročný a zdlouhavý. Ačkoliv každá ze srovnávaných zemí měla své problémy, podařilo se ve všech třech (posléze čtyřech) zemích transformovat celou ekonomiku země, tedy zprivatizovat a restrukturalizovat značnou část majetku a vyvarovat se výraznějších ekonomických problémů. Českou republiku, Slovensko, Polsko a Maďarsko bychom mohli označit za nejlépe se transformující země střední a východní Evropy.10

10

Probíhající celosvětová hospodářská krize (od roku 2008) poukázala na dlouhodobé problémy Maďarska, a to především v oblasti veřejných financí. Maďarské vlády už od devadesátých let odkládaly řešení klíčových problémů tamní ekonomiky. Zadluženost státu dosahuje až 73 % HDP, v roce 2006 se deficit veřejných financí pohyboval kolem 10 % HDP, kvůli pádu forintu hrozí zemi masová platební neschopnost. V Maďarsku však zatím neexistuje dostatečně silná politická vůle, která by dokázala těmto problémům čelit (Holop, 2009).

- 39 -

Literatura BELKA, Marek: Poučení z polské transformace. Finance a úvěr, 2001, č. 4, s. 217 – 233. ISSN 0015-1920 BOKROS, Lajos: Rozdílné cesty visegradských dvojčat k relativní prosperitě (porovnání procesu transformace v ČR a Maďarsku). Finance a úvěr, 2001, č. 4, s. 206 – 216. ISSN 0015-1920 ČEŠKA, Roman: Vládní pravda aneb žába u pramene. In: Ekonomika, právo a politika: sborník textů ze seminářů, 1999, č. 2, s. 11 – 27 DLOUHÝ, Vladimír: Transformace se zastavila na půli cesty. In: Ekonomika, právo a politika: sborník textů ze seminářů, 2000, č. 4, s. 109 – 128 DYBA, Karel: Měnová politika a hospodářský růst v ČR. In: Ekonomika, právo a politika: sborník textů ze seminářů, 2000, č. 4, s. 129 - 136 HOLMAN, Robert: Transformace české ekonomiky (v komparaci s dalšími zeměmi střední Evropy). Praha. Centrum pro ekonomiku a politiku. 2000. ISBN 80-902795-6-2 HUČKA, Miroslav, MALÝ, Milan, OKRUHLICA, František: Správa společností. Praha. Kernberg Publishing, s. r. o.. 2007. ISBN 978-80-903962-0-3 JANÁČEK, Kamil: Česká transformace v historickém kontextu. In: Ekonomika, právo a politika: sborník textů ze seminářů, 2000, č. 4, s. 137 - 143 JONÁŠ, Jiří: Ekonomická transformace v České republice: makroekonomický vývoj a hospodářská politika. Praha. Management Press. 1997. ISBN 80-85943-22-0 KLAUS, Václav: Demontáž socialismu: předběžná zpráva. Praha. TOP Agency. 1992. ISBN 80-900626-6-0 LOUŽEK, Marek: Nazrál čas k vyváženému hodnocení české privatizace? In: Patnáct let od obnovení kapitalismu v naší zemi: sborník textů, 2006, č. 47, s. 117 - 138 LOUŽEK, Marek: Zapomenutá transformace. Praha. Centrum pro ekonomiku a politiku. 1999. ISBN 80-7203-205-4 MLČOCH, Lubomír: Deset lekcí z deseti let české transformace. Finance a úvěr, 2001, č. 4, s. 193 – 205. ISSN 0015-1920 MLČOCH, Lubomír: Zastřená vize ekonomické transformace. Praha. Karolinum. 1997. ISBN 80-7184-423-3

- 40 -

ŠULC, Zdislav: Stručné dějiny ekonomických reforem v Československu (České republice) 1945 – 1995. Brno. Doplněk. 1998. ISBN 80-7239-005-8 TOMŠÍK, Vladimír: Transformace ekonomik zemí střední a východní Evropy. Praha. Národohospodářský ústav J. Hlávky. 1998. ISBN 80-238-2075-3

Elektronické zdroje: ČESKÁ TELEVIZE: Historie.cs: Experiment století aneb každý Čech akcionářem [online] [cit. 2009-4-12]. Praha. 2008. Dostupné z WWW: http://www.ct24.cz/textove-prepisy/17386-experiment-stoleti-aneb-kazdy-cech-akcionarem/ HOLOP, Zsolt: Hodina pravdy pro Maďarsko: země se ocitla na pokraji bankrotu [online]. MF DNES ze dne 18. 3. 2009 [cit. 2009-4-21]. Dostupné z WWW: http://zpravy.idnes.cz/hodina-pravdy-pro-madarsko-zeme-se-ocitla-na-pokraji-bankrotu-ptv/kavarna.asp?c=A090317_162132_kavarna_bos KLAUS, Václav: 15 let od zahájení kupónové privatizace [online] [cit. 2009-4-18]. Praha. 2006. Dostupné z WWW: http://www.klaus.cz/klaus2/asp/clanek.asp?id=EmFOXI2HtTA4 OECD: Review of the labour market in the Czech Republic [online] [cit. 2009-4-7]. Paříž. OECD Publishing. 1995. ISBN 92-64-14425-0. Dostupné z WWW: http://books.google.cz/books?id=BnOGXuyoHv8C&dq=review+of+the+labour+market+in+t he+czech+republic&source=gbs_summary_s&cad=0 UNECE: Economic Survey of Europe, 2005 No. 1 [online] [cit. 2009-3-24]. 2005. Dostupné z WWW: http://www.unece.org/ead/pub/surv_051.htm

- 41 -