MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií obor Evropská studia
Lichtenštejnsko v komparaci s Monakem a Andorrou magisterská diplomová práce
Bc. Tomáš Petr
UČO 137586 magisterské prezenční studium imatrikulační ročník 2007 Vedoucí práce: doc. PhDr. Vít Hloušek, Ph.D. Žďár nad Sázavou, 2009
2
Prohlašuji, že jsem práci vypracoval samostatně, pouze s využitím pramenů, které jsou uvedeny v seznamu použitých zdrojů. 27. 04. 2009
Tomáš Petr
3
Děkuji touto cestou vedoucímu mé práce, doc. PhDr. Vítu Hlouškovi, Ph.D., za ochotu a vstřícnost, za pomoc při výběru a vymezení tématu a za odborné konzultace v průběhu jeho zpracování.
4
Obsah Obsah ......................................................................................................................... 4 Úvod ........................................................................................................................... 6 1. Teoretická východiska komparace politických systémů....................................... 8 2. Lichtenštejnsko .................................................................................................. 14 2.1. Profil země................................................................................................ 14 2.1.1. Geografie............................................................................................. 14 2.1.2. Historie ................................................................................................ 14 2.1.3. Ekonomika........................................................................................... 19 2.2. Politický systém ........................................................................................ 22 2.2.1. Forma státního zřízení......................................................................... 22 2.2.2. Ústava ................................................................................................. 22 2.2.3. Hlava státu .......................................................................................... 24 2.2.4. Moc výkonná ....................................................................................... 25 2.2.5. Moc zákonodárná ................................................................................ 27 2.2.6. Moc soudní.......................................................................................... 29 2.2.7. Územní správa a samospráva............................................................. 30 2.2.8. Volební systém .................................................................................... 30 2.2.9. Stranický systém ................................................................................. 31 2.3. Lichtenštejnsko v mezinárodní politice...................................................... 32 2.3.1. Mezinárodní postavení ........................................................................ 32 2.3.2. Vztah k Evropské unii .......................................................................... 35 3. Monako.............................................................................................................. 36 3.1. Profil země................................................................................................ 36 3.1.1. Geografie............................................................................................. 36 3.1.2. Historie ................................................................................................ 37 3.1.3. Ekonomika........................................................................................... 40 3.2. Politický systém ........................................................................................ 42 3.2.1. Forma státního zřízení......................................................................... 42 3.2.2. Ústava ................................................................................................. 43 3.2.3. Hlava státu .......................................................................................... 44 3.2.4. Moc výkonná ....................................................................................... 46 3.2.5. Moc zákonodárná ................................................................................ 48 3.2.6. Moc soudní.......................................................................................... 49 3.2.7. Územní správa a samospráva............................................................. 51 3.2.8. Volební systém .................................................................................... 51 3.2.9. Stranický systém ................................................................................. 52 3.3. Monako v mezinárodní politice ................................................................. 53 3.3.1. Mezinárodní postavení ........................................................................ 53 3.3.2. Vztah k Evropské unii .......................................................................... 55 4. Andorra.............................................................................................................. 57 4.1. Profil země................................................................................................ 57 4.1.1. Geografie............................................................................................. 57 4.1.2. Historie ................................................................................................ 57 4.1.3. Ekonomika........................................................................................... 62 4.2. Politický systém ........................................................................................ 64 4.2.1. Forma státního zřízení......................................................................... 64
5
4.2.2. Ústava ................................................................................................. 64 4.2.3. Hlava státu .......................................................................................... 69 4.2.4. Moc výkonná ....................................................................................... 70 4.2.5. Moc zákonodárná ................................................................................ 72 4.2.6. Moc soudní.......................................................................................... 73 4.2.7. Územní správa a samospráva............................................................. 74 4.2.8. Volební systém .................................................................................... 74 4.2.9. Stranický systém ................................................................................. 75 4.3. Andorra v mezinárodní politice ................................................................. 77 4.3.1. Mezinárodní postavení ........................................................................ 77 4.3.2. Vztah k Evropské unii .......................................................................... 79 5. Komparace politických systémů Lichtenštejnska, Monaka a Andorry............... 80 5.1. Forma státního zřízení .............................................................................. 80 5.2. Ústava....................................................................................................... 80 5.3. Hlava státu................................................................................................ 81 5.4. Moc výkonná............................................................................................. 82 5.5. Moc zákonodárná ..................................................................................... 83 5.6. Moc soudní ............................................................................................... 83 5.7. Územní správa a samospráva .................................................................. 84 5.8. Volební systém ......................................................................................... 85 5.9. Stranický systém....................................................................................... 85 5.10. Mezinárodní politika .................................................................................. 86 Závěr......................................................................................................................... 89 Použité zdroje ........................................................................................................... 91 Primární zdroje: ..................................................................................................... 91 Sekundární zdroje: ................................................................................................ 92 a) tištěné: ........................................................................................................... 92 b) elektronické: .................................................................................................. 93
6
Úvod Tématem této práce je politologický výzkum tří evropských mikrostátů, které svůj politický systém označují jako „knížectví“, tedy Lichtenštejnska, Monaka a Andorry, a následná komparace jejich politických systémů. Cílem práce je zjistit, zda politické systémy tří evropských knížectví lze typologicky zařadit pod jeden typ politického systému, nebo zda jsou tyto systémy natolik od sebe odlišné, že se jedná o dva či dokonce tři samostatné typy. Jinými slovy řečeno, zda je pojem knížectví pouze specifickým označením konstituční monarchie, nebo zda má některé další určující rysy, díky kterým v rámci rodiny konstitučních monarchií tvoří svébytnou skupinu. Hypotézou práce je, že označení knížectví v současné době vypovídá již pouze o tom, že v čele státu stojí osoba nesoucí knížecí titul, avšak pouze na základě tohoto pojmu již nemůžeme vyčíst žádná přesnější specifika politického systému. Kromě snahy o ověření hypotézy se v této práci klade důraz ještě na následující výzkumné úkoly. Předně se tážeme, zda knížectví jakožto mikrostáty vůbec splňují definici státu, především v otázce státní suverenity, a zda je vůbec možná nezávislost těchto tak malých zemí. Za námi definovaný ideální typ knížectví totiž považujeme stát, který je historickým pozůstatkem středověkého systému feudálních lén, avšak na rozdíl od tehdejší praxe, kdy nad knížetem stál ještě panovník většího státního celku, jehož součástí knížectví bylo, dnes vystupuje jakožto svrchovaný aktér, který je schopen samostatného rozhodování jak o své vnitřní, tak i o vnější politice. Abychom byli schopni zhodnotit míru suverenity současných knížectví, sledujeme celkový design jejich politického systému se zaměřením na rozdělení státní moci do jednotlivých složek, se zvláštním důrazem na stranický systém. Kromě samotného politického sytému a fungování vnitřní politiky jsou u každé země zkoumány i její ambice a možnosti v zahraniční politice a její postoje k evropské integraci, což se státní suverenitou rovněž souvisí. Předpokládáme, že knížectví prošla procesem modernizace (byť ne nezbytně všemi jeho fázemi) – v Lichtenštejnsku, Monaku i Andoře funguje demokratický politický režim. Přesto lze předpokládat, že zde kvůli specifickým historickým podmínkám zůstaly zachovány pozůstatky státního absolutismu v mnohem větší
7
míře, než je tomu u většiny ostatních států, které označujeme jako západní demokracie. Proto při analýze jejich institucionální struktury věnujeme residuím státního absolutismu a tomu, jakým způsobem se případně projevují u hlavy státu, zvýšenou pozornost. Naopak se v práci detailně nezabýváme otázkou majetkoprávních sporů Lichtenštejnska s Českou republikou, problematiku už však dostatečně pojednali jiní1. Ačkoliv alespoň vyjmenovat nejmenší státy Evropy by měl zvládnout každý absolvent povinné školní docházky, jejich podrobnější politologický rozbor bývá často opomíjen, a to nejen u nás, ale i u zahraničních autorů. Většina z nich se ve svých textech zaměřuje na státy, které mají v mezinárodní politice – už kvůli své velikosti – větší podíl na moci a jsou tak mnohem významnějšími aktéry. To, že o problematice politologicky píše jen hrstka autorů, se odráží i v omezených tištěných sekundárních zdrojích, s nimiž při vytváření této práce můžeme pracovat. Proto musíme vycházet především z důkladných rozborů textů ústav, mezinárodních smluv a z informačních pramenů institucí jednotlivých knížectví, neboť zde se ukazuje, jak se zásady obsažené v ústavě toho kterého státu realizují v praxi. Do komparace nebyl z evropských mikrostátů-monarchií zahrnut Vatikán. Ten je případem sám o sobě a jakožto absolutní teokratická monarchie vybočuje nejen z řady ostatních států Evropy, ale i zbytku světa. (Kubát, Sokol 2000: 205) Stejně tak zde nepracujeme s Lucemburským velkovévodstvím, které svou rozlohou i počtem obyvatel několikanásobně převyšuje největší z knížectví, Andorru, a u něhož již residua absolutismu postrádáme zcela, což dokázal mimo jiné i nedávný spor mezi panovníkem a parlamentem o zákon o eutanazii.2 Práce bude vypracována na základě klasické komparativní metody, její bližší specifikace je v následující kapitole.
1
Zájemci si tuto kauzu mohou nastudovat například v disertační práci Ondřeje Horáka, absolventa
Právnické fakulty MU z roku 2007. Text práce je veřejně přístupný v Informačním systému Masarykovy univerzity (http://is.muni.cz). 2
Lucemburský velkovévoda Jindřich, panovník této konstituční monarchie, odmítal v roce 2008
podepsat parlamentem schválený zákon o eutanazii a norma by tak nemohla vstoupit v platnost. Parlament však vzápětí omezil jeho pravomoci, takže už nemůže zákony „schvalovat“, ale pouze „vyhlašovat“. Po schválení parlamentem tak legislativa začne platit, ať už s panovníkovým podpisem či bez něho. (Lucemburský parlament hlasuje o uzákonění eutanazie. on-line zdroj)
8
1. Teoretická východiska komparace politických systémů Mezi malými státy světa existuje asi padesátka3 států, které by bylo lze označit pojmy velmi malé státy nebo též mikrostáty. Tato území, která svojí velikostí často nepřesahují velikost hlavního města či některého dílčího územně-správního celku ve státech střední velikosti (natož pak ve státech, o nichž hovoříme jako o velkých), se kromě podivuhodné vitality a odolnosti4 často vyznačují i některými specifickými vlastnostmi, jež střední a větší státy nemají. (Waschkuhn 1999: 697) Přestože by otázka mikrostátů teoreticky mohla být nesmírně zajímavým objektem politologického výzkumu, v praxi se ve svých studiích většina politologů (včetně českých), bohužel, zaměřuje spíše na státy, které jsou na mapě světa vidět bez zevrubného zkoumání na první pohled a už z geopolitického hlediska se u nich dá předpokládat určitý reálný podíl na moci v rámci světové politiky. K alespoň částečnému zaplnění této mezery na poli politologického výzkumu mikrostátů by chtěla přispět i tato práce. Mezi nejmenšími územními celky světa se ovšem vyskytují i takové, které stát pouze připomínají, ve skutečnosti jím však nejsou, neboť nesplňují některá z podstatných kritérií, jež se při definici státu v rámci právní a politické vědy užívají. Mezi tyto „zdánlivé státy“ patří mnohá závislá či sporná území, nejčastěji jsou to buď pozůstatky koloniálního systému a mezinárodně neuznané státy. Konvence o právech a povinnostech států podepsaná na sedmé mezinárodní konferenci amerických států dne 26. prosince 1933 v Montevideu definuje ve svém prvním článku stát jako subjekt mezinárodního práva, který má tyto charakteristiky: a) stálé obyvatelstvo; b) definované území; c) vládu; a za d) kapacitu, aby mohl vstupovat do vztahů s dalšími státy. (Montevideo Convention on Rights and Duties of States. on-line zdroj) Ačkoliv se tehdy jednalo pouze o americkou dohodu, její pojetí státu se stalo územ v mezinárodním právu i ve vědě o mezinárodních vztazích5.
3
Přesný počet nelze říci bez stanovených kritérií, které státy mezi nejmenší země světa ještě
zahrnout a které už nikoliv. Například Kubát a Sokol ve své studii pracují s 24 nejmenšími nezávislými státy světa. (Kubát, Sokol 2000: 197) 4
Protože mikrostáty bývají obklopeny ze všech stran mnohonásobně většími mezinárodně-politickými
hráči, byla tato území vždy objektem teritoriálních zájmů jejich mocnějších sousedů. (Dózsa 2008: 94) 5
Téměř stejně vymezují pojem státu např. i autoři Hocking a Smith ve své knize World Politics. Píší,
9
Politická geografie státy dělí podle velikosti od obrovských států až po zmíněné velmi malé státy, mezi něž se počítají země s rozlohou menší než 30 000 km2. Jako mikrostáty se označují „nejmenší z velmi malých států“6, přičemž pro státy o trochu větší se někdy užívá pojem ministát – ten ovšem není precizně vymezen. Vzhledem k tomu, že předmětem této práce jsou ryzí mikrostáty, nemusíme se pojmem ministát hlouběji zaobírat. Kubát a Sokol mikrostáty dále dělí podle velikosti na: malé mikrostáty (do 100 km2); střední mikrostáty (100 – 500 km2); velké mikrostáty (500 – 1000 km2); a velké mikrostáty s velkým počtem obyvatel (nad 500 tis. obyv.). (Kubát, Sokol 1999: 198-9) Bořivoj Hnízdo ve své reakci na zmíněnou studii Kubáta a Sokola poukazuje mimo jiné na to, že u kategorizace států nelze hledět téměř výhradně pouze na rozlohu jeho území, ale je potřeba vzít v úvahu i další proměnné, jako je například počet obyvatel, a zamyslet se i nad tím, kam zařadit stát, jenž autory stanovené hranice jednotlivých kategorií překračuje o zanedbatelnou jednotku rozlohy. (Hnízdo 2002: 86) Tyto výtky jsou sice rozumné a oprávněné, avšak států, s nimiž v této práci operujeme, se v podstatě netýkají a pro naše účely se tak Kubátovo a Sokolovo vymezení jeví jako dostatečné. Z evropských států se mezi mikrostáty obvykle přiřazují Andorra, Lichtenštejnsko, Monako, San Marino a Vatikán. Pro účely této práce byly zvoleny – jak již bylo vysvětleno v úvodu – tři z nich, a to Lichtenštejnsko, Monako a Andorra, neboť právě tyto státy pojmenovávají své politické zřízení termínem knížectví a zároveň v nich funguje demokratický politický režim. Hlavním úkolem této práce je srovnání politických systémů tří evropských knížectví. Proto je třeba alespoň stručně vymezit, co to komparace politických systémů jakožto jedna z metod politologie vůbec je.
že aby nějaká entita v mezinárodních vztazích mohla být označena pojmem stát, nesmí postrádat a) vlastní území; b) vlastní obyvatelstvo; a za c) suverénní vládu (tj. vládu, která v rámci daného území uplatňuje monopol na legitimní užívání donucovací síly). Zároveň dodávají, že žádný jiný aktér mezinárodních vztahů kromě státu vcelku tuto definici nenaplňuje. (Hocking, Smith 1995: 50-55) 6
Dózsa upřesňuje, že všeobecně přijímaná definice mikrostátů neexistuje. Některé studie uvádějí jako
mikrostáty země s počtem obyvatel menším než jeden milion, to znamená že by do této kategorie spadaly i některé členské státy EU – Kypr, Lucembursko a Malta. Objevují se však i autoři, kteří tento práh zvyšují až na tři miliony obyvatel, takže by sem ze zemí EU patřily i Estonsko, Slovinsko a Lotyšsko. (Dózsa 2008: 94-5)
10
Ačkoliv se hlasy volající po komparativních rozborech otázek politologického výzkumu i snahy o komparativní metodu a její propracování objevují již od uznání politologie za samostatný obor v 50. letech minulého století, začala se tato metoda hojně a systematicky využívat až v posledních desetiletích. Na druhou stranu lze říci, že komparace musí být – minimálně ve skryté rovině – přítomna v každé kvalitní studii, neboť jen těžko by bylo lze provézt analýzu problému bez srovnávacích přesahů, bez poukázání na to, z čeho daný fenomén vychází a v čem se podobá či jak se liší od fenoménů podobných i zcela vzdálených. (Říchová 2000: 9) Je pravdou, že politologickými otázkami se zabývali už starověcí filosofové. Aristotelés7 dokonce v rámci svého výzkumu, který by se dnes zřejmě dal označit jako srovnávací ústavní inženýrství, položil základy pojmosloví, jež v politické vědě používáme dodnes. Než totiž začal sepisovat své politické úvahy, shromáždil data a provedl rozbor 158 ústav tehdejší doby. „Na dlouhá staletí dopředu se tedy stal i nevětším komparatistou.“ (Dvořáková, Kunc 2000: 43) Jak mnozí autoři přiznávají, do analýzy politického systému lze zahrnout téměř vše – je třeba vzít v potaz geopolitické umístění, historický vývoj, právní systém, politickou kulturu, sociální stratifikaci, ekonomiku atd. Avšak úplně všechno zahrnout nelze. Proto je třeba vybírat zejména ty charakteristiky politických systémů, které jsou pro tu kterou zemi typické a jež se pro kýžené srovnání dají dobře využít. Obzvláště nutné je to u komparativní studie menšího rozsahu, jakou je tato. V rámci komparativní politologie se tato práce pohybuje v oblasti komparace politických systémů jako celků. Zabývá se tradiční systematickou analýzou omezeného počtu zemí – politických systémů, které patří do jedné typologické kategorie, s důrazem na ústavně institucionální srovnání a na volební a stranické systémy. Někdy se tento druh analýz nazývá též „focus comparisons“. (Říchová 2000: 24) Komparace v této práci vychází z následujícího schématu. Nejprve se každá země
stručně
představí
z hlediska
svého
geografického,
historického
a hospodářského profilu. Poté se popíše její politický systém – začne se zběžným úvodem, v němž se shrnou hlavní rysy státního zřízení, poté následuje podkapitola věnovaná ústavě, a další, která pojednává o úloze hlavy státu, poté tři podkapitoly, jež 7
řeší
pravomoci
a
fungování
jednotlivých
Aristotelés ze Stageiry, žil v letech 384 – 322 př. Kr.
složek
moci
dle
klasického
11
Montesquieuova8 schématu (moc výkonná, zákonodárná a soudní), posléze územní rozdělení státu a v neposlední řadě popis volebního a stranického systému. Jako doplněk je pak přidáno zhodnocení působení státu v mezinárodní politice, včetně jeho vztahu s Evropskou unií. V rámci teorie komparace politických systému je již nyní zřejmé, že se bude jednat o blízkou, synchronní komparaci, neboť porovnáváme tři podobné politické systémy u velikostně přibližně stejně velkých (malých) států v jednom časovém období. Při zkoumání stranických systémů budeme vycházet především ze Sartoriho9 typologie10. Zjišťovat tak budeme soutěživost systému, počet relevantních politických stran a jejich koaliční potenciál. (Dvořáková, Kunc 2000: 60-3) Jak již bylo řečeno, předmětem komparace v této práci jsou tři evropská knížectví, je tedy třeba pokusit se ještě definovat knížectví jako formu státního zřízení. Pojmem knížectví se dnes označují jednak historická území v rámci státu, kterými se zde však nezabýváme, nebo suverénní státy, jejichž hlavou je monarcha s titulem kníže. Knížectví jsou – i mezi monarchiemi – výjimečnými politickými systémy v tom smyslu, že jsou v podstatě reliktem středověkého systému feudálních lén, který se v několika ojedinělých případech ze specifických historických důvodů dochoval do dnešní doby v podobě miniaturního státu. Vzhledem k tomu, že jsou knížectví v mezinárodní politice výjimkami, které se v této podobě dochovaly shodou dějinných okolností či „hříčkou dějin“, je nezbytné v rámci analýzy politického systému uvést i stručný historický vývoj těchto států.
8
Charles Louis de Montesquieu (1689–1755), francouzský politický filosof a spisovatel, v rámci své
kritiky panovnického absolutismu, inspirován Johnem Lockem, dospěl k přesvědčení, že moc ve státě má být rozdělena na tři samostatné a na sobě nezávislé složky – exekutiva, legislativa a justice. 9
Giovanni Sartori, narozen v roce 1924, je italský politolog, autor prozatím „nejrozpracovanější
a nejsložitější koncepce stranických systémů, vyhotovené v 70. letech 20. století“. (Dvořáková, Kunc 2000: 60) 10
Sartori ve svém díle vymezil následující typy stranického systému: systém predominantní strany
(v soutěživém systému existuje jedna strana, která si před konkurencí udržuje dlouhodobý výrazný náskok, takže po několik – nejméně po čtyři – volební období nedochází ke střídání ve vládě); bipartismus (systém dvou relevantních stran); umírněný pluralismus (systém 3 – 5 stran, mezi nimiž neexistují vyhraněné ideologické antagonismy); polarizovaný pluralismus (systém s 5 – 6 stranami, mezi nimž existuje minimálně jedna antisystémová strana, systém má odstředivý vývoj a vyznačuje se neustálou vládní nestabilitou); atomizovaný systém (krajní varianta, kterou lze ze systémového hlediska jen stěží sledovat). (Sartori 2005: 123-208)
12
Jakožto u reliktů feudálního systému lze u knížectví rovněž předpokládat, že v nich modernizační proces probíhal pomaleji a odlišně než v jiných státech „západního světa“ a že se zde tedy i dnes setkáme v osobě panovníka–knížete s residui absolutismu, jež se zde budou vyskytovat v mnohem větší míře než v republikách a v (ostatních) moderních konstitučních monarchiích. Na druhou stranu určitým modernizačním vývojem knížectví prošla, takže se zde setkáme se všeobecným volebním právem občanů, demokratickými volbami do zákonodárných sborů, právním státem, politickými stranami apod. – panovník zde není absolutistickým monarchou typu vladaře v asijských despociích. Jinými slovy evropská knížectví svým způsobem patří k tomu, co označujeme jako systém západní či liberální demokracie, avšak neprošla všemi fázemi jeho vývoje a je otázkou, zda všemi fázemi vůbec někdy projdou. Pokud bychom se drželi výše uvedené Kubátovy a Sokolovy kategorizace mikrostátů, tak by Monako (1,95 km2) spadalo mezi malé mikrostáty, zatímco Lichtenštejnsko (160 km2) a Andorra (468 km2) mezi mikrostáty střední (přičemž Andorra by se svou rozlohou – avšak zdaleka ne počtem obyvatel – již blížila velkým mikrostátům). S malou
územní
rozlohou
a
nízkým
počtem
obyvatel
souvisí
i
často
zpochybňovaná suverenita mikrostátů. Jelikož všechna námi sledovaná knížectví mezi mikrostáty nepochybně patří, dotýká se tento problém úzce i této práce. Kubát a Sokol ve svém článku uvádějí, že „jediným sporným případem“ v otázce státní suverenity mezi mikrostáty je Vatikán, který někteří badatelé nepovažují za stát, neboť prakticky nemá stálé obyvatelstvo, část jeho administrativních funkcí vykonává Itálie a existuje jen kvůli zajištění lepšího prosazování zájmů Svatého stolce. Vatikán však disponuje vlastním územím, je členem či pozorovatelem několika mezinárodních organizací, uzavírá mezinárodní smlouvy a udržuje diplomatické styky s mnoha státy. Z těchto důvodů Vatikán státem nejspíše je, byť však zcela specifickým. Právě členství mikrostátů v mezinárodním společenství považují zmínění autoři za jeden z hlavních znaků, které potvrzují jejich státní suverenitu. Doslova píší, že „statut ostatních mikrostátů [kromě Vatikánu] nemůže být nikterak zpochybněn“. Ne všechny mikrostáty ale vykonávají všechny funkce, které jsou u větších států obvyklé. Nejčastějším případem je neschopnost provozovat vlastní měnu. (Kubát, Sokol 2000: 201)
13
I v námi sledovaných případech ani jeden ze států vlastní měnu nemá. Lichtenštejnsko má uzavřenu měnovou unii se Švýcarskem a funkci měny zde tedy plní švýcarský frank. V Andoře a Monaku se platí eurem, ačkoliv ani jeden z těchto států není členem eurozóny jakožto členský stát Evropské unie. Monako alespoň s EU uzavřelo dohodu, na jejímž základě smí euro legálně používat vzhledem ke své dřívější měnové unii s Francií. Andorra vyhlásila přechod na euro jednostranně, žádnou měnovou dohodu s EU dosud nepodepsala. Dříve Andorra používala jako měnu jak francouzský frank, tak španělskou pesetu. Monako na rozdíl od Andorry může razit omezené množství euromincí s vlastními návrhy národní strany mincí, vlastní eurobankovky však vydávat nesmí. (The euro outside the euro area. on-line zdroj) Zajímavostí je, že všechny evropské mikrostáty dalece překonávají své větší sousedy v ekonomických ukazatelích – zejména ve výši hrubého domácího produktu přepočítaného na jednoho obyvatele. (Dózsa 2008: 95) „Nejslabší suverenitu“ ze tří evropských knížectví má nejspíše Monako. Bořivoj Hnízdo toto knížectví řadí ke státům „s problematickou suverenitou“, stejně tak i Kubát a Sokol. Monako je prostřednictvím série smluv těsně provázáno s Francií. Ta zajišťuje jeho vojenskou, bezpečnostní, celní i měnovou politiku a navrhuje kandidáta na monackého ministerského předsedu. V zahraničních vztazích zastupuje Francie rovněž Andorru. Lichtenštejnsko má celní, měnovou, hospodářskou a právní unii se Švýcarskem. (Hnízdo 2002: 86; Kubát, Sokol 2000: 201) Státní suverenita Lichtenštejnska a Andorry však na rozdíl od Monaka až na výjimky zpochybňována nebývá.
14
2. Lichtenštejnsko 2.1.
Profil země 2.1.1. Geografie
Lichtenštejnské knížectví11 je vnitrozemský stát ležící na hranici mezi Švýcarskem a Rakouskem, v oblasti Severních vápencových Alp. Na mapě svým tvarem vzdáleně připomíná rovnoramenný trojúhelník s vrcholem mířícím k severu. Základnou na jihu je horský hřeben Rätikon, západní hranici tvoří údolí řeky Rýn; tyto dvě strany zemi přirozeně oddělují od Švýcarska. Východní hranice s Rakouskem žádný dominantní přírodní úkaz nesleduje. Vzhledem k malé územní ploše státu se zde lze setkat s překvapivými výškovými rozdíly. Nejnižším bodem je Rugeller Riet (430 m.n.m.), nejvyšším pak vrchol Vorder–Grauspitz (2 599 m.n.m.). (Pečnikov 1989: 83) Území12 Lichtenštejnska má rozlohu 160 km2, v zemi žije zhruba 34 500 obyvatel, průměrná hustota je 216 obyvatel na čtvereční kilometr. Hranice je dlouhá celkem 76 kilometrů, z toho se Švýcarskem 41,1 km a s Rakouskem 34,9 km. Hlavním městem knížectví je Vaduz s přibližně 5 000 obyvateli. Oficiálním jazykem v Lichtenštejnsku je němčina13, knížectví je tak nejmenší německy mluvící zemí na světě. Funkci měny zastává švýcarský frank (CHF). Obyvatelé se hlásí nejčastěji k lichtenštejnské (66 %) národnosti, do celkové populace je započítáno i zhruba 13 % v zemi žijících cizinců, nejčastěji Italů a Turků. Okolo 76 % občanů je věřícími Římskokatolické církve, k protestantským denominacím patří asi 7 %. (CIA – The World Factbook, on-line zdroj)
2.1.2. Historie Prvními stálými obyvateli území dnešního Lichtenštejnska byli pravděpodobně Keltové14. V 8. století př. Kr. je vystřídali Rétové, příslušníci starých alpských kmenů, 11
Německy: Fürstentum Liechtenstein.
12
Svojí rozlohou je Lichtenštejnské knížectví šestým nejmenším státem na světě a čtvrtým nejmenším
v Evropě. 13
V hovorové řeči zde jazyk nabývá podoby tzv. alemanského dialektu; mezi lingvisty nepanuje shoda
v tom, zda se jedná ještě o němčinu, nebo už o samostatný jazyk, většina z nich se ale kloní k názoru, že se jedná o starobylou variaci mluvené němčiny. 14
Po Keltech zde do současnosti zůstalo mnoho místních jmen, například Schaan, Nendeln a další.
(Pečnikov 1989: 87)
15
jejichž přesný původ není doposud vyjasněn. V roce 15 př. Kr. dobyli území Východních Alp – konkrétně takzvanou Raetii, která zahrnovala i území dnešního Lichtenštejnského knížectví – Římané. Protože tudy tehdy vedla jedna z hlavních cest římského impéria, ze severní Itálie přes Alpy k Bodamskému jezeru, vybudovali zde dvě pevnosti – ve Vaduzu a v Eschenu. (Kořínek 2002: 78) Kromě archeologických vykopávek15 taktéž po Římanech zůstaly v oblasti jazykové stopy, v latině mají svůj původ mnohé výrazy rétorománštiny i němčiny, zvláště pak v její alemanské variaci16. (Kranz 1981: 7) Počátky křesťanství se zde odhadují okolo 4. století, jisté je, že christianizace lichtenštejnského území proběhla nejpozději v 5. století, neboť tehdy byl postaven kostel sv. Petra v Schaanu a území se dostalo do církevní jurisdikce biskupa z Churu. V době, kdy římská říše mocensky upadala, začaly provincii Raetia obklopovat germánské kmeny. Král Gótů Theoderich I.17 ji posléze dobyl a po nějaké době souhlasil s tím, aby toto území obsadili Alamani18. V raném středověku se území stalo v rámci Švábska součástí Franské říše Karla Velikého19. Poté co se i tato říše rozpadla, rozdrobilo se její území na mnoho malých polonezávislých státních útvarů. Jedním z nich bylo i území hraběte Schellenberga na horním Rýnu, kde měl od švábských vládců za úkol střežit obchodní stezku; jeho území zabíralo i horní polovinu dnešního Lichtenštejnska. Časem na území dnešního knížectví vyrostly tři hrady – Schellenberg, Vaduz a Gutenberg. (Pečnikov 1989: 88) Jižní část dnešního knížectví ovládali od 12. století hrabata z Montfortu, v polovině 13. století jej zdědil hrabě Werdenberg ze Sargansu. Koncem téhož století získal rod Walserů oblast Triesenberg. 3. května 1342 vzniklo v důsledku dělení pozůstalosti Werdenbergů hrabství Vaduz, jehož prvním vládcem se stal kníže Hartmann III. Werdenberg. Roku 1416 hrabství získali baroni z Brandisu. Ti také
15
Archeologové objevili z římského období pozůstatky několika honosných vil (ve Schaandwaldu,
Nendelnu a Triessenu), které vypovídají o vysoké úrovni tehdejšího stavebnictví a architektury. (Pečnikov 1989: 88) 16
Viz pozn. č. 13.
17
Vládl v letech 492 – 526.
18
Tedy příslušníci jiného germánského kmene.
19
Karel Veliký (748 – 814), vládl od r. 768.
16
v roce 1437 své panství zvětšili spojením severní i jižní části a budoucí Lichtenštejnské knížectví tak dostalo své dnešní hranice. (Kranz 1981: 8-9) Baronům z Brandisu však nebylo určeno, aby se stali konečnými majiteli panství, roku 1507 je tak získala hrabata Sulzovi a od roku 1613 hrabata z Hohenemsu. Až na konci 17. století20 koupil panství za 115 tisíc zlatých kníže Jan Adam Ondřej Liechtenstein. 23. ledna 1719 povýšil císař Karel VI. hrabství svým dekretem na Lichtenštejnské knížectví. Noví majitelé21 však Lichtenštejnsko dlouhou dobu nepovažovali za své hlavní sídlo22 a pobývali většinou na svých ostatních panstvích23 v Habsburské monarchii. (Kořínek 2002: 78-9) Lichtenštejnsko, stát, který roku 1719 nově vznikl, je „jediným ze států Svaté říše římské, který nezměnil své hranice a existuje i v 21. století“. (Kořínek 2003: 76) Za celou dobu své existence byla země jen jednou okupována zahraničními vojsky, a to roku 1799 v době napoleonských válek, kdy na území knížectví došlo k souboji francouzských a rakouských vojsk. Od té doby až do současnosti, už po více než dvě století nepoznalo Lichtenštejnsko válku.
20
Bylo to v roce 1699 hrabství Schellenberg a 1712 hrabství Vaduz, území bylo totiž mezitím znovu
rozděleno. 21
Rod Lichtenštejnů patřil k nejvýznamnějším šlechtickým rodům, z nichž v průběhu staletí vzešlo
mnoho rakouských generálů, diplomatů, biskupů a dalších představitelů významných světských i církevních úřadů. (Pečnikov 1989: 89) Počátky rodu sahají do 12. století, jeho nejstarším historicky doloženým členem byl Hugo z Lichtenštejna, jak uvádí dokument z doby okolo roku 1136. Jméno rod převzal podle svého hradu Liechtenstein, který se nachází jižně od rakouské Vídně. 22
Prvním lichtenštejnských knížetem, který se svojí rodinou v zemi trvale sídlil, byl až Franz Joseph II.
(1906–1989), otec současného panovníka Hanse Adama II. (narozen 1945). (Kranz 1981: 12) Prvním lichtenštejnským knížetem, který zemi osobně navštívil, byl až Alois II. roku 1842. 23
Kromě Rakouska pobývali Lichtenštejnové i v Českých a moravských zemích. Zde byl jejich hlavním
domovem zámek Valtice na jižní Moravě, kromě toho zde knížecí rod vlastnil zámky v obcích Adamov, Branná, Břeclav, Bučovice, Moravská Třebová, Moravský Krumlov, Lednice, Litovel, Plumlov, Velké Losiny, Zábřeh na Moravě, Krnov, paláce v Olomouci a Praze a rodinnou hrobku při klášterním kostele Narození Panny Marie ve Vranově u Brna, spravovaným Řádem nejmenších bratří sv. Františka z Pauly, jehož byli Lichtenštejnové donátory (a v mnoha případech i fundátory nově zakládaných klášterů v Čechách a na Moravě) – podrobněji viz disertační práce Jiřího Miholy „FRATRES MINIMI. Německo-česká provincie řádu paulánů v 16. – 18. století“, Brno 2007; práce je dostupná v Informačním systému Masarykovy univerzity (http://is.muni.cz). Stručně o vyvlastnění těchto majetků Československým státem viz kapitola 1.3.1.
17
Když Napoleon v roce 1806 založil Rýnský spolek24, sdružující 16 menších německy mluvících států, patřilo k němu i Lichtenštejnsko. Po Napoleonově pádu se knížectví na Vídeňském kongresu roku 1815 připojilo k Německému spolku25 a zůstalo v něm až do jeho zániku v roce 1866. Je jediným členským státem obou uskupení, který si dodnes udržel svou nezávislost. (Kranz 1981: 12-13) Roku 1852 uzavřelo knížectví celní dohodu s Rakouskem-Uherskem. V roce 1858 začal Lichtenštejnsku vládnout Jan II. Dobrotivý26. Už po čtyřech letech svého panování vytvořil první lichtenštejnskou ústavu a založil Zemský sněm27. V této době také byla založena první lichtenštejnská banka28. V roce 1866 se lichtenštejnská armáda, čítající 80 vojáků, zapojila po boku Rakouska do války s Pruskem. Bojů se ale nakonec neúčastnila, vojáci vyčkávali na pozici mezi Tyroly a Itálií, avšak Rakousko mezitím vojnu prohrálo v bitvě u Sadové. Porážkou Rakouska-Uherska skončila i existence Německého spolku a Jan II. vyhlásil nezávislost země. Dva roky na to armádu knížectví definitivně rozpustil. V roce 1914 země navíc vyhlásila trvalou neutralitu, již dodržovala v obou světových válkách. (Kořínek 2002: 79) Po rozpadu Rakouska-Uherska roku 1918 si Lichtenštejnsko začalo hledat nového strategického partnera. Nového spojence v oblasti politické, ekonomické i obranné našlo ve svém druhém sousedovi – ve Švýcarsku. Parlament zrušil dosavadní lichtenštejnsko–rakouskou celní unii a po několika letech vyjednávání podepsalo knížectví v roce 1921 smlouvy o společném obchodě a poštovní službě a 29. března 192329 smlouvu o celní unii30 se Švýcarskou konfederací. V této době, konkrétně 5. října 1921, země rovněž přijala novou ústavu, která lichtenštejnskému politickému systému přinesla více demokratických prvků a v tomto znění platila, nepočítáme-li zavedení volebního práva pro ženy31, až do roku 2003, kdy došlo k její reformě. (Pečnikov 1989: 89)
24
Založení Rýnského spolku znamenalo po více než osmi stech letech zánik Svaté říše římské.
(Kořínek 2002: 79) 25
Ani Rýnský, ani Německý spolek neznamenal pro členské státy ztrátu státní suverenity.
26
Jan II. Dobrotivý (1840–1929), zemi vládl až do své smrti, tj. celkem 71 let.
27
Tzv. Landtag.
28
Spořící a úvěrová banka, předchůdkyně dnešní Lichtenštejnské národní banky, založena roku 1861.
29
V platnost vstoupila 1. ledna 1924.
30
Celní a pasovou kontrolu na lichtenštejnských státních hranicích od té doby vykonávají Švýcaři.
31
Viz dále na str. 18.
18
Díky lichtenštejnské orientaci na Švýcarsko jako na svého strategického partnera přečkalo knížectví bez úhony i druhou světovou válku. Ačkoliv k sobě roku 1938 nacistické Německo anšlusem připojilo Rakousko, Němci ctili neutralitu Švýcarska a zřejmě kvůli potřebě dobrých vztahů s touto zemí princip neutrality respektovali i u jejího menšího souseda a chráněnce. Kvůli obavám z nacismu se také v roce 1938 do knížectví32 natrvalo z Vídně přestěhovala knížecí rodina v čele s tehdy vládnoucím knížetem Franzem Josephem II.33 Ke konci války Lichtenštejnsko posloužilo mnoha utečencům34, kteří zde našli azyl, dokud v Evropě nebyl obnoven mírový stav. (Kranz 1981: 21-2) Po válce nastala v zemi nebývalá hospodářská konjunktura, pročež se knížectví během pouhých dvou dekád zařadilo mezi ekonomicky nejvyspělejší země světa. Důležitými faktory hospodářského vzestupu byla především již zmíněná celní unie se Švýcarskem a přijetí švýcarského franku jako státní měny, stabilní politické a sociální klima a tržní ekonomika ve spojení s nízkým daňovým zatížením. Ekonomická prosperita zemi umožnila aplikovat model sociálního státu západoevropského typu. K rozvoji
po
válce
došlo
i v mezinárodních
vztazích
a
vnitřní politice
Lichtenštejnského knížectví. Například v roce 1950 se stalo členem mezinárodního soudního dvora, roku 1978 plnoprávným členem Rady Evropy nebo – za vlády současného knížete – v roce 1990 členským státem Organizace spojených národů a roku 1995 Evropského hospodářského prostoru35. (Portal des Fürstentums Liechtenstein, on-line zdroj) Úpravou ústavy z roku 1984 dostaly lichtenštejnské ženy jako poslední v Evropě volební právo. V témže roce předal kníže Franz Joseph II. kvůli nemoci většinu pravomocí svému synovi Hansi Adamovi II.36 Ten se knížecího úřadu plně ujal po 32
Nový domov nalezli ve vaduzském hradu, který knížecí rodina obývá jako své hlavní sídlo dodnes.
33
Franz Joseph II. (1906–1989), lichtenštejnským panovníkem byl 51 let od r. 1938. K moci se dostal
po dvou bezdětných vládcích Janu II. Dobrotivém a jeho bratru a následníku Franzi I. Protože ani jeden z nich neměl potomka, přešlo nástupnictví na jejich synovce Aloise (se sídlem ve Velkých Losinách), jenž se ale tohoto práva vzdal právě ve prospěch svého syna Franze Josepha II. (Kořínek 2002: 79) 34
Kromě toho kněžna Georgina z Lichtenštejnska, manželka knížete Franze Josepha II., v knížectví
založila pobočku humanitární organizace Mezinárodní červený kříž. Současnou předsedkyní lichtenštejnské pobočky této organizace je manželka nynějšího knížete. 35
Stejně jako ostatní členské státy EFTA, k nimž se Lichtenštejnsko přidalo v roce 1991.
36
Hans Adam II. (narozen 1945), od roku 1967 je ženatý s hraběnkou Marií Kinskou z Wchynic a
19
otcově smrti v roce 1989. (Kořínek 2002: 79) V roce 1993 kníže vystoupil na zasedání zemského sněmu s návrhem, aby začala příprava ústavní reformy. Tato několikaletá práce vyvrcholila sepsáním upraveného ústavního dokumentu a jeho schválením prostřednictvím referenda dne 16. března 2003. Změněná ústava rozšířila pravomoci panovníka, který má právo veta u jakéhokoliv zákona, u nějž se nepředpokládá schválení všelidovým hlasováním, ale zároveň zvýšila i práva lichtenštejnských občanů, kteří mají možnost prostřednictvím plebiscitu rozhodnout o změně politického systému. (Das Fürstenhaus von Liechtenstein, on-line zdroj) 15. dubna 2004 potvrdil kníže Hans Adam II. svého nejstaršího syna Aloise jakožto svého oficiálního nástupce v roli panovníka země. Funkci se všemi pravomocemi převezme až po otcově smrti, kníže mu však už 16. dubna 2004 svěřil pravomoci ve vládních záležitostech. (Portal des Fürstentums Liechtenstein, on-line zdroj)
2.1.3. Ekonomika I přes malou rozlohu a omezené přírodní zdroje se z Lichtenštejnska v průběhu minulého
století
stala
prosperující,
vysoce
industrializovaná
země
s tržní
ekonomikou, zdravým finančním sektorem, rozvinutými službami a vysokou životní úrovní. Tu dokládají i oficiální ekonomické statistiky, Lichtenštejnsko je země s největším příjmem přepočítaným na jednoho obyvatele na světě. V roce 2007 činil celkový hrubý domácí produkt Lichtenštejnska (přepočítaný podle parity kupní síly) 4,16 miliardy amerických dolarů, na jednoho obyvatele pak 118 tisíc dolarů. (CIA – The World Factbook, on-line zdroj) Od konce druhé světové války neustále klesal podíl obyvatel zaměstnaných v primárním
sektoru ekonomiky.
To
však
neznamená,
že
by
zemědělství
v Lichtenštejnsku nefungovalo nebo že by nebylo významným národohospodářským činitelem – jako zemědělská půda se tu využívá 40 % území, lesy zabírají dalších 35 % z celkové plochy státu. Přesto je v zemědělství a lesnictví zaměstnáno pouhých 1,3 % obyvatel. V oblasti průmyslu pracuje 45,7 % a největší podíl obyvatel 53 % působí v obchodu a službách. (Kořínek 2003: 81-2) Lichtenštejnská ekonomika je vysoce diversifikovaná, s velkým počtem malých a středních podnikatelských subjektů. Kromě turistického ruchu těží země především Tetova, narozenou (roku 1940) v Praze. Mají spolu čtyři děti, následníkem trůnu je nejstarší z nich kníže Alois (narozen roku 1968).
20
z plodů své legislativy v oblasti podnikatelského prostředí a daní. Lichtenštejnsko je komerčními společnostmi z celého světa vyhledávaným daňovým rájem37. Díky nízké dani z příjmu38 a jednoduchému systému registrace daňových subjektů si Lichtenštejnské knížectví jako své sídlo vybralo více než 25 tisíc obchodních společností.
Výnosy
z
registračních
a
jiných
poplatků
tvoří
30 %
příjmů
lichtenštejnského státního rozpočtu. (Petrovič 1998: 145) Pohledem zájemců o daňovou optimalizaci je specifikem Lichtenštejnska trustové právo39, které vychází z angloamerického pojetí tohoto vztahu a v žádné jiné zemi kontinentální Evropy jej nenajdeme. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) uvádí Lichtenštejnsko (společně s Monakem a Andorrou) na seznamu zemí, které nespolupracují při vyšetřování daňových úniků.40 (List of Un-cooperative Tax Haevens, on-line zdroj; Petříček 2008) Světový význam má (i v souvislosti s daňovou registrací zahraničních firem) lichtenštejnské bankovnictví, které se na výkonu hospodářství knížectví podílí 37
Daňové ráje či tzv. offshore centra označují země s privilegovaným daňovým režimem. Offshore
znamená „mimo pobřeží“ a pro označení daňových oáz se užívá proto, že dříve se jimi stávaly především ostrovy ležící mimo území pobřeží vyspělých států, které postupně začaly nabízet různé druhy výhod – především v oblasti daňových úlev – s cílem přilákat zahraniční kapitál na své území. Ekonomická teorie považuje oba pojmy (daňový ráj i offshore centrum) za velmi blízké, přesto mezi nimi rozlišuje. Offshore finanční centra (na rozdíl od čistě daňových rájů) kromě speciálního daňového režimu pro investory musí splňovat i další podmínky pro rozvoj podnikání, např. kvalitní infrastruktura či spolehlivý bankovní systém. (Petrovič 1998: 27-31) Na základě této definice splňuje Lichtenštejnsko podmínky jak pro označení daňový ráj, tak i offshore centrum. Protože se ale v praxi tato označení často zaměňují a pojem daňový ráj je zavedenější, budeme se v této práci přes výše uvedené držet i nadále tohoto označení. 38
Maximální výše daně z příjmu (ze zisku) podnikatelských subjektů je v Lichtenštejnsku 20 %. (CIA –
The World Factbook, on-line zdroj) 39
Trust (neboli svěřenectví) je forma „mezilidského vztahu, při níž prospěch z majetku, který vlastní
jedna strana (správce trustu), plyne druhé straně (beneficientovi). Podmínky upravující tento vztah bývají stanoveny osobou, která tento majetek poskytla (zakladatel), a jsou obvykle obsaženy v dokumentu zvaném trustová smlouva (trust deed), přestože trust může vzniknout i na základě ústního prohlášení. Trustové zákony většiny zemí existenci trustu časově omezují, maximální doba trvání trustu je zpravidla 80 – 100 let“. (Petrovič 1998: 42) 40
Podle posledního pracovního dokumentu OECD k otázce daňových úniků ze dne 12. března 2009
ale Lichtenštejnsko oznámilo souhlas se standardy OECD a zároveň přání vyjednat s členskými zeměmi dohody, které by umožnily efektivní výměnu informací ve všech daňových záležitostech. (Moves by financial centres boost boost OECD fight against tax evasion, on-line zdroj)
21
přibližně 26 %. (Mašek 2008). Lichtenštejnské banky jsou členy Asociace švýcarských bankéřů, ve Švýcarsku a skrze Švýcarsko také realizují své kapitálové investice. Podobně jako ve Švýcarsku i zde – a to ještě přísněji – se klade velký důraz na neprolomitelnost bankovního tajemství41 jako hlavní znak vztahu mezi bankou a klientem. (Kranz 1981: 122-6) Mezi důležité položky státní pokladny patří též vybírání cel a emise – mezi filatelisty z celého světa vysoce ceněných – poštovních známek. Filatelie se na státních příjmech podílí asi z 10 %42. Počet zaměstnanců v průmyslu stoupl od roku 1946 z tehdejších pouhých 650 pracovníků zhruba desetinásobně. (Kranz 1981: 22) Celková poptávka po pracovní síle ve všech sektorech brzy začala převyšovat kapacity místního obyvatelstva, řešením se stalo dojíždění za prací ze sousedních regionů z Rakouska a Švýcarska a přistěhovalectví43. (Portal des Fürstentums Liechtenstein, on-line zdroj) V rámci průmyslu je nejvýznamnější výroba vysoce kvalitních speciálních produktů – především na export, z nichž nejznámější jsou dentistické výrobky. Doprava využívá především silniční síť; územím knížectví prochází také železnice rakouských drah ÖBB, po níž jezdí rychlíky z Vídně přes Curych do Paříže. (Kořínek 2003: 82) Řeka Rýn se v knížectví využívá spíše pro turistickou než nákladní přepravu, neboť koryto je zde velmi úzké, takže se nehodí pro velké nákladní lodě. (Pečnikov 1989: 101)
41
Diskrétnost lichtenštejnských bankéřů bývá často kritizována (nejen) členskými zeměmi Evropské
unie. Vadí jim skutečnost, že zde obchodní firmy i jednotlivci z EU mohou prát špinavé peníze a provádět daňové úniky. V poslední době ale knížectví ustupuje tlaku mezinárodního společenství a podepsalo mezistátní dohody o předávání informací o bankovních účtech residentů USA (8. prosince 2008, v platnost vstoupí 1. ledna 2010). Oproti dosavadnímu stavu budou lichtenštejnské banky předávat informace o bankovních účtech amerických majitelů finančním úřadům USA, pokud budou mít podezření na daňový únik (dosud úřady musely prokázat přímo trestný čin, pouhé podezření Lichtenštejnsku nepostačovalo). (Agreement USA – Liechtenstein, on-line zdroj) Obdobná dohoda s EU je zatím ve stadiu jednání. Orgány Evropské unie vzaly na vědomí návrh dokumentu vypracovaný Komisí (COM (2008) 839 – 2), avšak k podpisu bilaterální smlouvy prozatím nedošlo. (PreLex, on-line zdroj) 42
První poštovní známku vydalo Lichtenštejnsko v roce 1912, svého času tvořil zisk z této komodity až
50 % státních příjmů. (Kořínek 2003: 82) Ročně země vydá 6 – 7 nových známek, v letech 1912 až 1985 vyšlo celkově přes 800 edicí. (Pečnikov 1989: 101) 43
Viz současné národnostní složení obyvatelstva v podkapitole o geografii Lichtenštejnska.
22
2.2.
Politický systém 2.2.1. Forma státního zřízení
Lichtenštejnské knížectví je zemí s demokratickým politickým systémem44. Země je dědičnou konstituční monarchií – knížectvím. Základním právním dokumentem státu je ústava z roku 1921 novelizovaná v roce 2003. Hlavním politickým aktérem v zemi je kníže, který má vzhledem k většině ostatních monarchů Evropy značné pravomoci. Má možnost – společně s předsedou vlády – vydávat nouzová nařízení, svolává a rozpouští parlament. O moc výkonnou se dělí s vládou, která vychází z výsledků parlamentních voleb. Parlament neboli Zemský sněm je legislativním orgánem; kníže však musí každý parlamentem přijatý zákon podepsat, aby mohl vstoupit v platnost. Jedinou výjimkou je, odsouhlasí-li se zákon v referendu, pak vstupuje v platnost i proti případné vůli knížete. Pro svolání referenda je stanoveno kvórum 1 000 podpisů občanů v záležitostech běžných zákonů a 1 500 podpisů občanů v otázkách změn ústavy. (Waschkuhn 1999: 703) V zemi probíhají dvoje volby – celostátní do Zemského sněmu a komunální do zastupitelstev obcí. Politické strany zde mají téměř stoletou tradici a fungují na principech obvyklých v západních demokraciích. Ani soudní systém se nevymyká standardům evropských právních států.
2.2.2. Ústava Ústava Lichtenštejnského knížectví pochází z roku 1921, z doby panování knížete Jana II. Dobrotivého. V roce 2003 prosadil současný kníže Hans Adam II. ústavní reformu, kterou schválili občané v referendu. Pro přijetí změn se vyslovilo 64,3 % hlasujících. Ústavní změny znamenaly především posílení pravomocí knížete, který tak může rozpustit parlament, jmenovat úřednickou vládu či odvolávat jednotlivé ministry. Fakticky mu dokument přiznává i absolutní právo veta v oblasti legislativy – v případě že zákon odmítne podepsat, nemůže vstoupit v platnost. Došlo i k rozšíření knížecích pravomocí v oblasti justice. (Hloušek 2005: 344-5)
44
Například mezinárodní nevládní organizace Freedom House ve své každoročně aktualizované
zprávě o úrovni svobody v různých státech světa (Freedom in the World) uvádí za rok 2008 u Lichtenštejnska hodnocení míry politických práv stupněm 1 a míry občanských svobod rovněž stupněm 1, což podle metodiky Freedom House znamená celkový status „svobodná země“ („free“). (Freedom in the World – Liechtenstein (2008), on-line zdroj)
23
Přestože došlo k podstatným ústavním změnám, nedošlo k sepsání zcela nové ústavy a proto se jako platný dokument uvádí „konstituce z roku 1921 novelizovaná roku 2003“. Ústava45 zahrnuje dvanáct hlav s celkem sto patnácti články. První hlava obsahuje šest článků, v nichž se zabývá vymezením Lichtenštejnského knížectví. To zahrnuje územní rozčlenění státu, hlavní město jako sídlo knížete a vlády, upřesnění formy státního zřízení jako „konstituční, dědičná monarchie na demokratické a parlamentní bázi“, otázku nástupnictví na knížecím trůnu, problematiku případných změn státní hranice i hranic jednotlivých regionů, státní vlajku a úřední jazyk. Druhá hlava čítá devět článků a pojednává o právech a povinnostech vládnoucího knížete. Čtrnáct článků třetí hlavy se zaobírá funkcemi lichtenštejnského státu. Vedle obecných proklamací, které má ve svých cílech většina zemí – zajištění všeobecného
blaha,
zajištění
práva,
ochrana
náboženských,
morálních
a ekonomických zájmů občanů – se zde řeší principy systému vzdělávání, možnosti státu zasahovat do hospodářství nebo i zajištění péče o staré a nemohoucí občany. Čtvrtá hlava zahrnuje sedmnáct článků, v nichž se vymezují obecná práva a povinnosti lichtenštejnských občanů. Mimo jiné sem patří právo usadit se kdekoliv na území státu, politická práva, rovnost občanů před zákonem či rovnost práv obou pohlaví. Z náboženských práv se zde zmiňuje svoboda vyznání pro všechny, zároveň se však Římskokatolické církvi přiznává status státní církve, která se podle ústavy těší plné ochraně ze strany státu. Ostatní vyznání mohou praktikovat svoji víru a konat bohoslužby, pokud jsou v souladu s morálkou a veřejným pořádkem. Všem náboženským komunitám se garantuje právo vlastnit majetek, který potřebují pro svoji bohoslužebnou, vzdělávací a charitní činnost. Užívání občanských a politických práv nesmí dle ústavy záviset na náboženském vyznání. Z dalších občanských práv konstituce ve čtvrté hlavě uvádí svobodu slova, ovšem v rámci limitů daných zákony a morálkou. Občané se mohou svobodně sdružovat a shromažďovat, ovšem za dodržování zákonných podmínek. Je garantováno petiční právo směrem k zákonodárnému orgánu. Každý má právo, byla-li porušena jeho práva, podat stížnost k nadřízené autoritě, a to třeba i k samotnému knížeti. Všichni
45
Není-li uvedeno jinak, je zdrojem následujících informací obsažených v této a některých dalších
podkapitolách přímo text Ústavy Lichtenštejnského knížectví – Verfassung des Fürstentums Liechtenstein. on-line zdroj.
24
dospělí muži „schopní nosit zbraň“ mají do svých šedesáti let věku povinnost být připraveni sloužit – v případě potřeby – pro obranu vlasti. Kromě těchto příležitostných jednotek nesmí být na území státu organizovány žádné vojenské jednotky s výjimkou policie a případně dalších potřebných pro udržení vnitřního pořádku. Pátá hlava v šestadvaceti článcích definuje mantinely pro zákonodárný orgán – parlament, který se v zemi nazývá Zemský sněm46. Sedm článků následné šesté hlavy řeší nouzový legislativní orgán, který by přechodně zastal funkci parlamentu v době rozpuštění Zemského sněmu. Sedmá hlava zahrnuje sedmnáct článků, v nichž je specifikována role vlády. Obsahem jedenácti článků osmé hlavy je náčrt lichtenštejnského soudního systému. Devátá hlava ve čtyřech článcích udává podmínky pro zaměstnance ve státní službě, ať už volené politiky či jmenované nebo i běžné státní úředníky. Desátá hlava má pouhé dva články, v nichž se věnuje komunálním záležitostem. V jedenácté hlavě najdeme rovněž dva články a v nich problematiku závaznosti ústavy a možnosti jejích změn. Změny ústavy může navrhnout vláda, parlament nebo občané prostřednictvím petice s nejméně 1 500 podpisy. Ke schválení návrhu je potřeba schválení v parlamentu buď při veřejném hlasování většinou přítomných poslanců, nebo třemi čtvrtinami přítomných poslanců na dvou po sobě jdoucích zasedáních. V každém případě je potřeba schválení změn v referendu a v případě, že se nejedná o zrušení monarchie, pak rovněž souhlas knížete. Závěrečná dvanáctá hlava obsahuje taktéž dva články a v nich závěrečná ustanovení.
2.2.3. Hlava státu Hlavou Lichtenštejnského knížectví je podle ústavy kníže, který v rámci ústavních a dalších zákonných mantinelů vykonává svou svrchovanou autoritu. Od roku 1989 je lichtenštejnským knížetem Hans Adam II. Kníže nespadá pod jurisdikci lichtenštejnských soudů a za své jednání nenese právní zodpovědnost. Totéž se týká i jakéhokoliv člena knížecího domu, jenž byl jmenován panovníkovým zástupcem.47
46
Německy „Landtag“.
47
Viz dále v této podkapitole.
25
Kníže reprezentuje stát ve všech jeho vztazích navenek, bez nutné spoluúčasti vlády. Smlouvy, které by se dotýkaly státního území, majetku, státních práv nebo suverenity, musí ovšem schválit rovněž Zemský sněm. Naproti tomu každý zákon, který Zemský sněm přijme, potřebuje podpis knížete, aby mohl vejít v platnost. Skrze vládu nebo přímo skrze parlament může kníže podniknout kroky k iniciování a zavedení nové legislativy, v naléhavých případech může dokonce „podniknout nezbytná opatření“ pro „bezpečnost a blaho“ státu. Tyto nouzové knížecí zákony by v případě jejich zavedení měly právní účinnost šest měsíců, v žádném případě by ale nesměly zpochybňovat či omezovat právo na život, zákaz mučení, otroctví či nelidského zacházení, ani by nesměly být proti principu, že žádný trest nemůže být udělen nezákonně. Kníže podle ústavy jmenuje soudce, které vybírá společně s parlamentem. Může udělovat milosti odsouzeným i zastavovat probíhající trestní řízení. Pokud by ale této pravomoci chtěl využít vzhledem ke členu vlády, jenž byl odsouzen za své činy v této funkci, potřeboval by k tomu souhlas parlamentu. Každý následník trůnu musí, dříve než se ujme knížecí vlády, písemně stvrdit – na svoji knížecí čest a důstojnost – že bude Lichtenštejnsko spravovat v souladu s ústavou a dalšími zákony, že bude bránit integritu země a zachovávat svrchovaná práva nedělitelně a stejným způsobem jako jeho předchůdce. Kníže může pověřit některého člena své rodiny, aby působil jako jeho zástupce buď pro dobu, kdy kníže nemůže zastávat své panovnické povinnosti, nebo aby se jakožto následník trůnu už před převzetím funkce připravoval na budoucí vládnutí. Tímto zástupcem Hans Adam II. jmenoval v roce 2004 svého nejstaršího syna Aloise, následníka lichtenštejnského trůnu. V případě, že knížeti vyjádří nedůvěru alespoň 1 500 občanů, musí k této skutečnosti na svém nebližším zasedání vyjádřit Zemský sněm a nařídit konání referenda. Pokud je tato nedůvěra občanů plebiscitem potvrzena, oznámí se výsledek knížeti, který má povinnost do šesti měsíců informovat parlament o svém rozhodnutí, jak se za dané situace zachová.
2.2.4. Moc výkonná O exekutivní pravomoci se v Lichtenštejnsku dělí vláda společně s knížetem. Vláda má na starosti veřejnou správu země, vykonává ji prostřednictvím zhruba
26
padesátky úřadů. Vládní kabinet funguje jako kolektivní orgán, který je odpovědný knížeti a Zemskému sněmu. Vláda sestává z pěti členů (ministerský předseda48 a další čtyři ministři49), které jmenuje kníže na návrh parlamentu na čtyřleté funkční období. Jednoho z ministrů kníže – rovněž na základě parlamentního návrhu – jmenuje místopředsedou vlády. Členové vlády musejí být lichtenštejnskými občany a způsobilí pro kandidaturu do Zemského sněmu. Při výběru členů se musí dbát na to, aby z každého regionu – které jsou v knížectví celkem dva – pocházeli vždy nejméně dva ministři. Pokud vládě kníže nebo Zemský sněm vyjádří nedůvěru, nemůže kabinet nadále vykonávat svou roli. Kníže v takovém případě jmenuje překlenovací vládu, která zajišťuje správu země do doby, než se úřadu ujme vláda nová. Překlenovací kabinet musí nejpozději do čtyř měsíců od svého jmenování požádat parlament o důvěru, pokud do této doby kníže nejmenoval na základě návrhu Zemského sněmu novou vládu. V případě, že by kníže nevyužil své pravomoci jmenovat překlenovací kabinet, stará vláda by dále zůstala v úřadu, než by ji vystřídala nová. Pokud ztratí důvěru knížete či Zemského sněmu některý ministr, rozhodnutí, zda jej odvolat či ponechat v úřadu, učiní princ na základě dohody s parlamentem. V případě odvolání by do doby jmenování nového člena vlády příslušný resort spravoval ministrův zástupce. Aby vláda mohla přijmout rozhodnutí, musejí se jednání účastnit nejméně čtyři členové a pro návrh musí hlasovat většina z nich, takže každý vládní návrh musí být v každém případě schválen nejméně třemi ministry. Ministerský předseda řídí zasedání vlády, zabývá se úkoly svěřenými mu knížetem a spolupodepisuje zákony a jakékoliv výnosy vydané knížetem či jeho oficiálním nástupcem a také všechna rozhodnutí přijatá na základě návrhu knížete. Knížeti podává – buď ústně, nebo písemně – pravidelné zprávy. Pokud by předseda vlády nemohl svou funkci vykonávat, ujal by se jeho úřadu místopředseda vlády. Pokud by se toho nemohl zhostit ani on, pak by tento úkol připadl nejstaršímu členu kabinetu.
48
Německy „Regierungschef“.
49
Funkce ministra se v Lichtenštejnsku označuje německým pojmem „Regierungsrat“, tedy „vládní
rada“.
27
Vláda nese zodpovědnost za správnou implementaci zákonů a aplikaci smluv, kterou jí kníže nebo Zemský sněm svěří. Stejně tak za provádění úkolů, které na ni kníže deleguje. Kromě výše uvedeného ústava vymezuje sféru působnosti vlády ještě v následujících oblastech: kabinet dohlíží na všechny úřady, které má ve své kompetenci; koná nábor pracovních sil potřebných pro zajištění veřejné správy; provádí dozor nad věznicemi; zajišťuje správu budov patřících státu; každoročně vytváří zprávu o svých oficiálních aktivitách, kterou předkládá Zemskému sněmu; předkládá parlamentu ke schválení vládní návrhy a vyjadřuje se k parlamentním připomínkám vůči nim; rozhoduje o naléhavých vydáních, s nimiž se nepočítalo v rozpočtových odhadech. Lichtenštejnský vládní kabinet má včetně předsedy pouhých pět členů, každý z nich tedy spravuje více resortů. Ministerský předseda má ve své působnosti kromě řízení vlády ještě finance, rodinu a rovnost příležitostí. Další vládní resorty jsou tyto: ministerstvo hospodářství, dopravy a stavebnictví; ministerstvo zdravotnictví, sociálních věcí, životního prostředí a zemědělství; ministerstvo vnitra, školství a sportu; a ministerstvo zahraničí, spravedlnosti a kultury. Předsedou vlády je od 25. března 2009 Klaus Tschütscher, člen VU – Vlastenecké unie50, která v únoru téhož roku vyhrála parlamentní volby. V úřadu vystřídal Otmara Haslera z FBP – Pokrokové občanské strany51. Ačkoliv by na základě výsledků voleb byla schopna vládu sestavit samotná Vlastenecká unie, která svými členy kontroluje těsnou většinu v Zemském sněmu (13 z celkových 25 mandátů), vládne v knížectví velká koalice Vlastenecké unie a Pokrokové občanské strany, která ve volbách skončila druhá a získala 11 mandátů. Vládní křesla jsou mezi VU a FBP rozdělena v poměru tři ku dvěma. (Vaterländische Union. on-line zdroj; FBP Liechtenstein. online zdroj)
2.2.5. Moc zákonodárná Držitelem zákonodárné moci je v Lichtenštejnsku jednokomorový parlament – nazývaný Zemský sněm – společně s knížetem.
50
Německy „Vaterländische Union“. České překlady lichtenštejnských názvů politických stran byly
převzaty z publikace Hloušek 2005. 51
Německy „Fortschrittliche Bürgerpartei“.
28
Parlament tvoří 25 poslanců, kteří jsou voleni na základě všeobecného, rovného, tajného a přímého volebního práva, užívá se poměrného volebního systému52. Volby probíhají za normálních okolností každé čtyři roky, a to vždy v únoru či v březnu v roce, kdy funkční období končí. Mandát poslance není slučitelný s funkcí člena vlády nebo soudce. Kníže má právo svolat schůzi Zemského sněmu nebo ji ukončit. Parlamentní schůze musí být rovněž svolána, požádá-li o to nejméně tisíc občanů nebo alespoň tři obecní zastupitelstva. V odůvodněných mimořádných případech může kníže jednání Sněmu odročit o tři měsíce nebo dokonce parlament rozpustit. Toto případné rozhodnutí však ústava označuje za zcela mimořádné, kníže by je měl činit pouze v ospravedlnitelných případech a musí být oznámeno veřejně před shromážděnými poslanci. Pokud se alespoň 1 500 občanů nebo nejméně čtyři obecné zastupitelstva vysloví pro rozpuštění parlamentu, musí být o této otázce vyhlášeno referendum. Řádná zasedání Zemského sněmu začínají vždy se začátkem nového roku, kdy kníže svolá poslance písemným ediktem. Další program zasedání určuje předseda parlamentu. Jestliže se poslanec nemůže zúčastnit jednoho nebo více zasedání, může jej při hlasování nahradit zástupce z jeho volební kandidátky.53 Pokud dojde k rozpuštění Zemského sněmu, nové volby se musejí uskutečnit do šesti týdnů. První zasedání po volbách se má konat nejpozději do čtrnácti dnů. V případě nástupu nového knížete na trůn se parlament musí sejít nejpozději do třiceti dnů, aby mohl přijmout knížecí přísahu.54 Pokud k této události dojde v době rozpuštění parlamentu, musí se nové volby uspíšit, aby se uvedené zasedání mohlo konat do čtyřiceti dnů po nástupu nového knížete na trůn. Ustavujícímu zasedání předsedá
nejprve
nejstarší
poslanec,
dokud
neproběhne
volba
předsedy
a místopředsedy. Zatím poslední volby se v Lichtenštejnsku konaly 8. února 2009. Vítězem se stala VU – Vlastenecká unie, která se ziskem 47,6 % obsadila 13 poslaneckých mandátů. Na druhém místě skončila FBP – Pokroková občanská strana, pro kterou volební výsledek 43,5 % znamenal 11 parlamentních křesel. S velkým odstupem následovala třetí kandidující strana FL – Svobodná kandidátka55, pro kterou hlasovalo 8,9 % 52
Viz dále podkapitola o volebním systému.
53
Viz tamtéž.
54
Viz podkapitola o hlavě státu.
55
Německy „Freie Liste“.
29
voličů, což znamenalo obsazení jediného mandátu. Z celkového počtu 18 493 oprávněných voličů se voleb zúčastnilo 15 650, což představuje volební účast 84,6 %. (Landtagswahlen. on-line zdroj) Předsedou56 Zemského sněmu se stal Brunhart Arthur z VU – Vlastenecké unie. (Der Landtag des Fürstentums Liechtenstein. on-line zdroj)
2.2.6. Moc soudní Právní systém Lichtenštejnského knížectví spadá do okruhu kontinentálního práva, zároveň je značně ovlivněn právem švýcarským a rakouským. (Petrovič 1998: 144) Podle ústavy se spravedlnost vykonává „ve jménu knížete a lidu prostřednictvím soudců jmenovaných knížetem“. Kandidáty na soudce navrhuje společná komise, v níž má stejný počet zástupců kníže i parlament. Všechny lichtenštejnské soudy sídlí ve Vaduzu. Soudem první instance je takzvaný zemský soud57, který řeší všechny druhy občanskoprávních sporů a méně závažné trestné činy. Jako odvolací instance by v těchto případech následoval Vyšší soud58 a jako poslední řádná možnost odvolání poté Nejvyšší soud59. Lhůta pro odvolání je u všech uvedených typů soudů čtyři týdny od soudního rozhodnutí. (Petrovič 1998: 145) Méně závažné případy posuzují v první instanci samosoudci, vyšší soudní stupně jednají kolektivně. Pro závažné trestné činy lze zřizovat speciální soudní senáty, které se zaměřují například na kriminální činy nebo na problematiku mladistvých. Pro případy napadení rozhodnutí vlády nebo vládou jmenovaných komisí slouží Správní soud60. Státní soud61 je v pozici ústavního soudu, přísluší mu spory ohledně porušení práv garantovaných ústavou, případně nejasnosti ohledně kompetencí ústavních činitelů apod. Rovněž posuzuje, zda jsou přijímané zákony a smlouvy v souladu s ústavou knížectví. (Verfassung des Fürstentums Liechtenstein. on-line zdroj)
56
Německy „Präsident“.
57
Německy „Landgericht“.
58
Německy „Obergericht“.
59
Německy „Oberster Gerichtshof“.
60
Německy „Verwaltungsgerichtshof“.
61
Německy „Staatsgerichtshof“.
30
2.2.7. Územní správa a samospráva Podle prvního článku ústavy je Lichtenštejnské knížectví zemí, která je tvořena dvěma kraji s celkem 11 obcemi62. Kraj Vaduz neboli Oberland zahrnuje obce Vaduz, Balzers, Planken, Schaan, Triesen a Triesenberg, do kraje Schellenberg neboli Unterland63 náleží obce Eschen, Gamprin, Mauren, Ruggell a Schellenberg. Článek 4 ústavy řeší případné změny státní hranice. Ty by musel upravovat zvláštní zákon a musela by s nimi souhlasit většina občanů s volebním právem, kteří žijí v dotčených obcích. Jednotlivé obce mají právo se od lichtenštejnského státu oddělit, rovněž by se pro tento krok musela vyslovit většina občanů jako v předchozím případě. Pokud by návrh prošel, byl by vypracován zvláštní zákon či smlouva a po jejím projednání by následovalo nové referendum o jejím přesném znění. Teprve poté by k odštěpení mohlo dojít. Obce mají z ústavy právo zvolit si svobodně starostu a další obecní orgány (obecní zastupitelstvo64 jakožto nejvyšší orgán obce a obecní radu65), právo na autonomní správu obecních záležitostí a na zřízení obecní policie (pod odhledem vlády) a povinnost mít systém péče o chudé občany (opět za spolupráce s vládou). Občané knížectví mají právo svobodně se usadit v kterékoliv lichtenštejnské obci. Obce mají vlastní daňové příjmy a kromě toho dostávají i finanční podíl ze státního rozpočtu. Stát navíc subvencuje obecní stavební a vodohospodářské projekty. (Verfassung des Fürstentums Liechtenstein. on-line zdroj; Gemeinden / Algemeine Informationen. on-line zdroj)
2.2.8. Volební systém Na celostátní úrovni se v Lichtenštejnsku volí pouze do Zemské rady, obsazuje se celkem 25 poslaneckých mandátů. Ve volbách se používá poměrného volebního systému. Pro vstup do parlamentu je stanovena osmiprocentní omezující klauzule. Země je rozdělena na dva volební obvody, používá se takzvaná Hareova metoda volebního čísla. (Kubát, Sokol 2000: 210) Tyto obvody kopírují rozdělení země do dvou krajů – v kraji Oberland se volí 15 poslanců, v kraji Unterland dalších 10. Zároveň s poslanci se volí i zástupci. Na každé tři mandáty, které strana získá, jí
62
Pro obec se užívá německý pojem „Gemeinde“.
63
Oberland lze do češtiny přeložit jako „Horní země“, Unterland pak jako „Dolní země“.
64
Německy „Gemeindeversammlung“.
65
Německy „Gemeinderat“.
31
připadne jeden zástupce66, kteří může hlasovat místo poslance, jenž by se zasedání Zemského sněmu nemohl zúčastnit. Zástupci se neúčastní práce v parlamentních komisích, mohou ale být zvoleni do různých delegací. Volební právo je všeobecné, tajné, rovné a přímé. Volit mohou všichni lichtenštejnští občané, kteří dosáhli věku 18 let a mají na území knížectví trvalé bydliště. (Wahlsystem. on-line zdroj)
2.2.9. Stranický systém Stranický systém Lichtenštejnska má už téměř stoletou historii, jeho počátky se datují do roku 1918. Do roku 1938 byly vztahy mezi politickými stranami značně vyostřené a systém se vyznačoval polarizací. Od roku 1938 do roku 1997 se Lichtenštejnsko řadilo k zemím s konsociační, případně s konsensuální demokracií67, neboť jediné dvě politické strany zastoupené v parlamentu spolu vytvářely velkou koalici. Výjimkou z této praxe byla volební období 1997 až 2001 a 2001 až 2005. V prvním případě vytvořila samostatnou většinovou vládu se 13 mandáty VU – Vlastenecká unie, ve druhém případě vládla sama FBP – Pokroková občanská strana. (Hloušek 2005: 345-6) Počínaje rokem 2005 se obě strany vrátily k předchozí praxi společných vlád ve formě velké koalice. V současnosti v Lichtenštejnsku působí tři relevantní politické strany, jež mají zastoupení v Zemském sněmu. Kromě výše zmíněných dvou je třetím parlamentním subjektem levicová strana FL – Svobodná kandidátka, která byla založena roku 1985 a prezentuje se jako sociálně-demokratická a ekologicky zaměřená strana. Jelikož je její volební zisk pravidelně velmi malý (po posledních volbách má pouze jediný poslanecký mandát, v předchozím období měla tři mandáty) a programově se zcela odlišuje od dvou dominantních politických subjektů, nepočítá se s jejím angažmá na vládní úrovni. Vzhledem ke spolupráci dvou dominantních politických subjektů se v lichtenštejnském případě nejedná o dvoustranický systém ve smyslu, jak jej vymezuje Sartori. (Sartori 2005: 199)
66
Pokud by však strana celkově ve volbách získala méně než tři poslanecké mandáty, přesto má
nárok minimálně na jednoho zástupce. 67
Pojem v politologii rozpracoval Arend Lijphart (* 1936). V konsensuálním modelu demokracie je
snaha politických elit o maximální spolupráci, tak aby do representace a rozhodování bylo zapojeno co nejvíce občanů a relevantních politických skupin. (Dvořáková, Kunc 2000: 66)
32
FBP – Pokroková občanská strana vznikla roku 1918. Dnes se profiluje jako pravostředová, křesťanskodemokraticko-konservativní strana, která má na zřeteli i zájmy knížecího rodu. VU – Vlastenecká unie vznikla v roce 1936 sloučením Křesťansko-sociální
lidové
strany
s uskupením
nazývaným
Lichtenštejnská
vlastenecká služba. Programové zaměření je totožné jako u FBP, s níž sice na jednu stranu soupeří o voliče, na druhou stranu společně s ní vytváří velké vládní koalice. (Parteien. on-line zdroj) Díky programové blízkosti se jejich společné vládnutí vyhýbá vážným ideovým konfliktům.
2.3.
Lichtenštejnsko v mezinárodní politice 2.3.1. Mezinárodní postavení
Lichtenštejnské knížectví je suverénním státem. Tato skutečnost nebývá i přes malou územní rozlohu státu často zpochybňována. Dokladem může být kromě členství
země
v Organizaci
spojených
národů68
a
dalších
mezinárodních
organizacích69 i to, že většinu svých státních funkcí vykonává zcela samostatně, bez pomoci dalšího státu. Jako „Den suverenity“ Lichtenštejnsko slaví 12. červenec, neboť tohoto dne se roku 1806 stalo jedním z členů Rýnského spolku, což knížectví považuje za první suverénní akt Lichtenštejnska jakožto svrchované země. Nejtěsnější sousedské vztahy udržuje knížectví se Švýcarskem, které po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 nahradilo tuto zemi na místě lichtenštejnského strategického partnera. Tento výsadní vztah stvrzuje množství a význam uzavřených bilaterálních smluv mezi oběma státy. Nejdůležitější z nich je celní smlouva z 23. března 1923, dále dohoda umožňující volný pohyb osob přes vzájemné hranice a měnová smlouva z 19. června 1980. Švýcarsko rovněž převzalo někdejší úlohu Rakouska-Uherska při zastupování lichtenštejnských státních zájmů a zájmů lichtenštejnských občanů v zahraničí. Celní smlouva z roku 1923 vytvořila z obou států celní unii pro veškeré dovážené zboží. Lichtenštejnsko tímto krokem převzalo nejen švýcarský celní sazebník vůči třetím státům, ale i veškerou s tím související švýcarskou legislativu. Švýcarsko je tímto zmocněno k vyjednávání výše cel se třetími zeměmi. V letech 1991 a 1995 byla 68
Členem OSN se Lichtenštejnsko stalo 18. září 1990 jako v pořadí 160. členský stát a zároveň jako
tehdy nejmenší členská země. 69
Jejich přesný výčet je dostupný na oficiálních internetových stránkách Lichtenštejnského knížectví.
(Memberships. on-line zdroj)
33
celní smlouva upravena tak, aby knížectví mohlo jednat samostatně v případech, v nichž
Švýcarsko
nemá
zájem
se
angažovat.
Příkladem
je
participace
Lichtenštejnska na Evropském hospodářském prostoru, tedy projektu, při němž se spojila sedmadvacítka členských států EU a tři členské země EFTA70. Švýcarsko se tohoto projektu neúčastní. (Bilateral relations Switzerland – Liechtenstein. on-line zdroj) Měnová smlouva z roku 1980 umožnila Lichtenštejnsku oficiálně používat jako měnu švýcarský frank. Pro knížectví to znamenalo spíše zlegalizování už mnoho let existujícího stavu, neboť švýcarský frank užívalo téměř šest desetiletí od roku 1921. (Währungsvertrag zwischen dem Fürstentum Liechtenstein und der Schweizerischen Eidgenossenschaft. on-line zdroj) Přes výše uvedené výsadní postavení Švýcarsko ve vztazích s knížectvím nevystupuje jako poručník, nýbrž jako partner, jehož si Lichtenštejnsko svobodně zvolilo a teoreticky by v případě potřeby mohlo svoji zahraniční politiku orientovat jiným než švýcarským směrem. V současnosti je to však nepravděpodobné, neboť exkluzivní vzájemná spolupráce oběma stranám očividně vyhovuje, samo knížectví vztahy hodnotí jako „úzké a přátelské“. Lichtenštejnsko má v současnosti devět vlastních zahraničních diplomatických zastoupení71, ostatní zahraniční reprezentaci knížectví zajišťuje Švýcarsko. Ačkoliv právě ve Švýcarsku mají cizí státy nejčastěji svá velvyslanectví, z nichž zajišťují i diplomatické vztahy s knížectvím, žádají lichtenštejnského knížete o zvláštní akreditaci pro území Lichtenštejnska jakožto nerezidentní velvyslanci či konzulové.72 70
EFTA znamená The European Free Trade Association, což je organizace založená v roce 1960
jako konkurenční projekt vůči tehdejšímu Evropskému společenství. Členské státy EFTA na rozdíl od ES měly zájem výhradně na dohodě o volném obchodu, nikoliv na integraci v dalších oblastech, zejména ne v oblasti politické. Postupem času ale nakonec většina členských států EFTA stejně přistoupila k ES/EU a dnes jsou členskými státy EFTA pouze Švýcarsko, Norsko, Lichtenštejnsko a Island. Evropský hospodářský prostor vznikl 1. ledna 1994 (The Agreement on the European Economic Area) a umožnil zbývajícím členským státům EFTA účast na jednotném trhu, aniž by se musely stát členy EU. 71
Jsou to velvyslanectví v Berlíně, Bernu, Bruselu, Washingtonu, Vídni a při Svatém Stolci, stálé mise
v Ženevě a při Spojených národech a stálá reprezentace při Radě Evropy ve Štrasburku. Pod lichtenštejnskou ambasádu v Bruselu je navíc přičleněna stálá mise u Evropské unie, pod vídeňskou ambasádu spadá stálá mise při Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. 72
Své honorární konzuly mají přímo v Lichtenštejnsku následující státy: Rakousko, Středoafrická
34
V zahraniční politice jsou prioritou země „dobré vztahy s jejími sousedy Švýcarskem a Rakouskem a dobrá mezinárodní spolupráce“. (Goals and priorities. on-line zdroj) Už v roce 1967, v době, kdy Sovětský svaz a Bělorusko již několik let vytrvale zpochybňovaly na mezinárodním poli lichtenštejnskou suverenitu v souvislosti s jeho účastí na Mezinárodním soudním dvoře73, pojednal o suverenitě knížectví Kohn ve svém článku pro The American Journal of International Law. Zdůraznil, že malá rozloha státu, nízký počet obyvatel limitují účinnost lichtenštejnské národní suverenity, neznamená to však, že by knížectví státní suverenitu nemělo vůbec. Mezinárodní právo nedělá rozdíly mezi státy podle velikosti ani podle počtu obyvatel. Kohnův text se končí slovy, že „i přes svoji malost („smallness“) je Lichtenštejnsko právně i politicky suverénním státem a zaslouží si, aby se s ním podle toho jednalo“. (Kohn 1967: 550-7) Kohnovy argumenty, přestože byly napsány před více než čtyřiceti lety, platí dodnes. Výjimkou v jinak vcelku bezproblémových vztazích Lichtenštejnska s cizími zeměmi je Česká republika, s níž knížectví diplomatické styky neudržuje. Vztahy byly komplikované již při vzniku Československa, kdy byla v roce 1919 v rámci pozemkové reformy knížecímu rodu Lichtenštejnů zabrána část zemědělského majetku na československém území. I poté ale Lichtenštejnové zůstali jedním z největších vlastníků nemovitostí u nás. „Kníže František Josef II. vlastnil ještě v roce 1945 v tehdejším Československu dvacet zámků a 65 tisíc hektarů pozemků.“ (Hotmar 1981: 235) Po druhé světové válce byl tento majetek na základě dekretů president a republiky zkonfiskován. Podle lichtenštejnské strany byl tento krok neoprávněný a majetkové spory se tak staly příčinou od roku 1939 dodnes neobnovených česko(slovensko)-lichtenštejnských bilaterálních vztahů. (Vztahy mezi Českou republikou a Knížectvím Lichtenštejnsko. on-line zdroj) Zajímavostí je i rodinná hrobka Lichtenštejnů, která se nachází v České republice ve Vranově u Brna. Hrobka panovníků cizího státu na jiném než vlastním území je doslova světovou kuriozitou.
republika, Čad, Kypr, Dánsko, Ekvádor, Francie, Německo, Maďarsko, Island, Jižní Korea, Litva, Lucembursko, Makedonie, Malta, Monako, Nizozemí, Polsko, Rumunsko, Rusko, Svatý Vincenc a Grenadiny, Senegal, Španělsko, Švédsko a Ukrajina. (Consular representations. on-line zdroj) 73
Ke stanovám Mezinárodního soudního dvora (International Court of Justice) se Lichtenštejnsko
připojilo v roce 1950.
35
2.3.2. Vztah k Evropské unii Lichtenštejnsko považuje své vztahy s Evropskou unií za blízké a vyznačují se intenzivní spoluprací. Od 1. května 1995 je s členskými státy EU propojeno skrze Evropský hospodářský prostor (EHP). V prvních dekádách existence ES byly vztahy knížectví s touto organizací zajišťovány
prostřednictvím
Švýcarska
a
to
nejčastěji
formou
bilaterálních
ekonomických smluv. V rámci konkurenční EFTA Lichtenštejnsko působilo od roku 1960, avšak bylo zastupováno Švýcarskem. Oficiálním samostatným členem EFTA se stalo až v roce 1991. Roku 1992 byla podepsána dohoda v portugalském Portu, na jejímž základě vznikl s účinností od 1. ledna 1994 projekt EHP – jednotný trh zboží zahrnující členské státy EU i EFTA. Lichtenštejnsko ještě v roce 1992 vyhlásilo o otázce připojení se k tomuto projektu referendum, v němž se 56 % hlasujících vyslovilo kladně. Poté co se Švýcarsko odmítlo EHP účastnit, proběhlo v Lichtenštejnsku referendum ještě jednou a znovu se potvrdil výsledek 56 % kladných hlasů. Bylo nutné uzavřít další smlouvy, které umožňují, aby knížectví bylo členem EHP a zároveň aby mohlo pokračovat v celní unii se Švýcarskem. (EU. on-line zdroj) Lichtenštejnsko ale svým výnosem omezuje volný příliv pracovních sil na své území, což je jeden z hlavních principů EHP. Tento unilaterální krok knížectví byl ovšem ze strany EU přijat s pochopením vzhledem ke „specifické geografické situaci Lichtenštejnska“. (Dózsa 2008: 100) Jinak má Lichtenštejnsko s EU uzavřenu pouze jednu bilaterální dohodu, a to o zdaňování úroků z úspor. K otázce vstupu Lichtenštejnska do schengenského prostoru zatím knížectví – na rozdíl od Švýcarska, které vstoupilo roku 2008 – nedokončilo jednání s EU, obě strany deklarují, že jsou ochotny jednat a EU se vstupem Lichtenštejnska do Schengenu počítá „v blízké budoucnosti“. (European Union and the Principality of Liechtenstein. on-line zdroj)
36
3. Monako 3.1.
Profil země 3.1.1. Geografie
Monacké knížectví74 leží na ligurském pobřeží Středozemního moře, v oblasti nazývané
francouzská
Riviéra
(nebo
též
Azurové
pobřeží),
v ne
příliš
vzdáleném místě od francouzsko-italských hranic. S Itálií však Monako společnou hranici nemá75, jeho jediným sousedem, jenž jeho pozemskou hranici obklopuje ze západu, severu i východu, je tak Francie. (Pečnikov 1989: 125) Vzhledem k přímořské poloze státu je nejnižším bodem pobřežní oblast (0 m.n.m.), nejvyšším bodem je vrcholek Mont Angel (140 m.n.m.). Většina území knížectví ale leží na skále vystupující z moře tak strmě, že mnohé ulice musely být propojeny výtahy. (Petrovič 1998: 192) Území Monaka má rozlohu 1,95 km2, což v tabulkách porovnávajících státy světa vzestupně podle velikosti znamená druhé místo od konce76. V zemi žije zhruba 32 800 obyvatel, průměrná hustota77 je 16 820 obyvatel na čtvereční kilometr. Hranice s Francií je dlouhá celkem 4,4 kilometru, pobřeží měří 4,1 kilometru. Hlavním a jediným městem knížectví je Monako78, všichni občané Monackého knížectví jsou tedy obyvateli jednoho města, městského státu. Oficiálním jazykem v Monaku je francouzština, hovoří se zde ale rovněž anglicky, italsky a monacky79. Jako měna slouží euro (EUR), dříve to byl francouzský frank. Obyvatelé se hlásí nejčastěji
74
Francouzsky: Principauté de Monaco.
75
Italská hranice je od Monaka vzdálena přibližně 8 kilometrů. (Petrovič 1998: 192)
76
Monako je druhým nejmenším státem světa. „Prvenství“ mezi nejmenšími zaujímá Městský stát 2
Vatikán s plochou 0,44 km . 77
Densita osídlení Monackého knížectví je nejvyšší ze všech států světa.
78
Obvyklým omylem bývá domněnka, že hlavním městem Monaka je Monte Carlo. Není, Monte Carlo
je pouze jednou ze čtyř čtvrtí hlavního města: Monaco, Monte Carlo, La Condamine a Fontvieille. (Kořínek 2003: 97) 79
Monačtina (nebo též monegaština) patří do rodiny románských jazyků, je dialektem moderního
ligurského jazyka. Vzhledem k tomu, že Monačané (neboli Monegaskové) tvoří mezi obyvateli Monaka minoritu a nikde jinde se touto řečí nemluví, hrozilo jí v 70. letech minulého století vymření. Nyní se však znovu učí v monackých školách. Užívá se jí (vedle francouzštiny) i na některých veřejných nápisech.
37
k francouzské (47 %), monacké (16 %) a italské (16 %) národnosti. Okolo 90 % občanů je věřícími Římskokatolické církve. (CIA – The World Factbook, on-line zdroj)
3.1.2. Historie Dějiny osídlení území dnešního Monackého knížectví sahají tisíce let před náš letopočet80. Během 1. stol. př. Kr. se nadvlády nad starobylým přístavem a pevností – vybudovanou o několik staletí dříve Ligury – ujali Římané, kteří obojí podstatně rozšířili a využívali nejen k válečným tažením81. Podél pobřeží vedla „jedna z nejvýznamnějších dopravních tepen „via Julia“, která spojovala Řím s provinciemi Germánií, Gálií, Hispánií i Británií“. (Kořínek 2002: 98) Po rozpadu Římské říše obsadili území Gótové a poté Saracéni, kteří byli vyhnáni v roce 975. Roku 1162 daroval celé pobřeží Ligurského moře německý císař Friedrich I. Barbarossa Janovu, který jej za to podpořil při jeho jiných územních nárocích. (Pečnikov 1989: 130) 10. června 1215 byl položen základní kámen nové pevnosti v místě dnešního knížecího paláce. Krátce nato janovský konzul Aby de Castello nalákal první obyvatele nové osady tím, že jim přidělil půdu a zprostil je platby daní. V době, kdy v Itálii začaly spory mezi světskou mocí císařskou a mezi mocí papežskou, byl z Janova vyhnán rod Grimaldiů, který se hlásil k tzv. guelfům (stoupencům papeže)82. Pro své lodě hledali vhodné přístaviště, a tak 8. ledna 1297 Francois Grimaldi lstí dobyl území dnešního Monaka83. Po několika letech byli Grimladiové z pevnosti vytlačeni ghibelinským rodem zvaným Spinolové. Definitivně Monako dobyl až Karel I. Grimaldi roku 1331. Ten je díky tomuto činu pokládán za zakladatele současného knížectví. (Kořínek 2002: 98)
80
„Národy osidlující severní pobřeží Středozemního moře, takzvanou Galii, byly dost pestrého složení.
Kromě Ligurů a Římanů tady sídlili Féničané, Arabové, Řekové, Galové, Burgundi, Frankové a další. A ti všichni po sobě zanechávali stopy v hmotné kultuře, v jazyce a někdy i v potomcích.“ (Pečnikov 1989: 137) 81
Např. roku 48 př. Kr. odtud vyplulo loďstvo proti Pompeiovým vojskům, aby svedlo rozhodující bitvu
v římské občanské válce u Farsálu v Řecku. (Kořínek 2003: 98) 82
Stoupenci světské moci (německých císařů) se nazývali ghibelini.
83
Francois Grimaldi do pevnosti pronikl převlečen za františkánského řeholníka. Jakmile mu stráže
otevřeli, vyrojila se za ním skrytá družina ozbrojenců, která pod jeho velením pevnost dobyla. (Pečnikov 1989: 132)
38
Další boje už se odehrávaly převážně uvnitř rodiny Grimaldiů. Jsou známy i případy vražd mezi blízkými příbuznými za účelem získání vlády nad monackými državami. Kvůli jedné z nich se Monako stalo roku 1523 (na více než sto let) španělským protektorátem84, což mělo pro knížectví neblahé, zejména finanční důsledky. Teprve roku 1612 se Honoré II. nechal jmenovat monackým knížetem, což jako dědičný titul potvrdil španělský královský dvůr. První monacký kníže taktéž znovu začal politicky spolupracovat namísto se Španělskem s Francií85 a vyhnal z pevnosti španělské vojáky. Prostřednictvím sňatků mezi monackým knížecím rodem a příslušnicemi nejbohatších aristokratických rodů Itálie a Francie se rodu Grimaldi dařilo postupně značně rozšiřovat svůj majetek.86 V době Francouzské revoluce a s ní souvisejících Napoleonových vojenských tažení bylo Monako87 v roce 1793 připojeno k Francii. Po císařově pádu došlo k obnovení Monackého knížectví a nástupci trůnu se opět ujali vlády. V revolučním roce 1848 došlo ke vzpouře v některých částech tehdejšího monackého státu. Kníže Floreston I. se těchto vzpurných obcí vzdal poté, co se jejich obyvatelé plebiscitem rozhodli pro připojení k Francii. Náhradou za to dostalo knížectví od svého souseda politické záruky, že už více nebude pod žádným protektorátem.88 (Pečnikov 1989: 133) 84
Jan II. byl roku 1505 zabit svým bratrem Lucienem a ten byl zase roku 1523 zabit svým bratrancem
Bartolomějem Doriou. Jelikož následník trůnu (Lucienův syn) Honoré I. byl ještě příliš malý, ujal se dočasně vlády Lucienův bratr biskup Augustin. Protože nenalezl politickou podporu u francouzského krále Františka I., obrátil se na španělského krále Karla V. (Kořínek 2002: 99) 85
Politickou dohodu s monackou stranou dojednal kardinál Richelieu. Roku 1641 podepsal
francouzský král Ludvík XIII. dekret, v němž se deklaruje poskytnutí „přátelské ochrany knížectví ze strany Francie, uznání jeho samostatnosti a nezávislosti a zachování všech jeho práv a privilegií“. Obranu by zajistila francouzská vojska pod velením monackého knížete. (Kořínek 2002: 100) 86
Např. Honoré III. uzavřel roku 1757 sňatek s Marií Kateřinou de Brignole z jedné z nejzámožnějších
a nejmocnějších italských rodin, jeho syn Honoré IV. se zase oženil s Louisou d’Aumont, dědičkou majetku kardinála Mazarina, bývalého ministerského předsedy Francie, který vykonával vládu za nezletilého krále Ludvíka XIV. (Kořínek 2002: 101) 87
V této době došlo rovněž k přejmenování území na „Fort-Hercule“ (Herkulův přístav). Rodině
Grimaldiů byl výnosem francouzského ústavodárného shromáždění zabaven rozsáhlý majtek po celé Francii. Přímo v Monaku přišli i o knížecí palác a po určitou dobu byli drženi ve vězení. (Kořínek 2002: 101) 88
Po Napoleonově pádu byl totiž dřívější svazek Monaka s Francií rozvázán a Monako podepsalo
dohodu o ochraně se sardinským králem. Podpisem dohody knížectví přestalo v bezpečnostních
39
Společně s územím, které připadlo Francii, ztratilo Monako i veškerou zemědělskou půdu, proto muselo hledat nové zdroje svých příjmů. Karel III. tak roku 1863 zakládá kasino provozované (jím ovládanou) Společností mořských lázní. Ta měla do země přilákat zámožné návštěvníky z celého světa. Nový podnik měl úspěch89, v okolí kasina záhy vyrostla nová čtvrť s luxusními hotely a bytovými a obchodními domy, která právě po knížeti Karlovi dostala jméno Monte Carlo (Karlova hora). (Kořínek 2002: 102) Od 5. ledna 1911 je knížectví oficiálně konstituční monarchií, přijatá ústava předepisovala
vznik
Národní
rady,
která
by
zastávala
funkci
parlamentu.
Nejznámějším panovníkem Monaka 20. století byl kníže Rainier III. (1923–2005), který zemi vládl od svých 26 let90 a byl tak nejdéle vládnoucím monarchou v Evropě. Kromě svého celosvětově mediálně sledovaného manželství s americkou herečkou Grace Kellyovou se do monackých dějin zapsal řadou významných politických rozhodnutí. Mimo jiné dokázal pružně reagovat na světový hospodářský útlum způsobený druhou světovou válkou, který Monaku způsobil značný výpadek příjmů odvislých od ochoty bohatých turistů navštěvovat knížectví a utrácet v něm své peníze. Odvod 10 % ze zisku Společnosti mořských lázní do státní pokladny již nedokázal pokrýt výdaje země. Proto schválil daňovou reformu, díky níž do knížectví přilákal podnikatele z celé Evropy.91 (Pečnikov 1989: 134) Se Společností mořských lázní souvisí i další politický problém. Nadpoloviční většinu jejích akcií získal v roce 1949 řecký rejdař Aristoteles Onassis92, díky čemuž se svým vlivem aspiroval na roli neoficiálního „panovníka“ knížectví. Když se začaly rozcházet Onassisovy a Rainierovy vize ohledně dalšího vývoje země93, přijala otázkách fluktuovat mezi různými mocnostmi a nepřetržitě až dodnes se spoléhá na spojenectví s Francií. 89
V roce 1870 navštívilo zemi 140 tisíc zahraničních turistů, roku 1907 už celý jeden milion. V té době
v Monaku fungovalo na 52 velkých hotelů. Díky nové prosperitě vzrostl několikanásobně i počet obyvatel, kteří přicházeli za nabídkou práce související s turistickým ruchem. (Pečnikov 1989: 134) 90
Tj. od roku 1949.
91
Viz podkapitola s názvem „Ekonomika“, kde je o daňovém systému Monaka pojednáno podrobněji.
92
Aristoteles Onassis (1906–1975) byl jedním z nejznámějších a nejbohatších Řeků 20. století.
V portfoliu jeho podnikatelských aktivit byly vedle rejdařství například i obchod s tabákem a letecká doprava. 93
Onassis měl zájem na tom, aby Monako zůstalo téměř uzavřenou enklávou pro úzký okruh
40
Národní rada zákon, jenž v zájmu státu umožňuje knížeti zasáhnout do řízení Společnosti. Krátce na to Společnost vydala novou emisi akcií, již obratem získal stát, a tím znovu nabyl nad soukromými investory převahu. Onassis posléze svůj menšinový podíl odprodal monackému státu a svých podnikatelských aktivit se zde zcela vzdal. Od 17. prosince 1962 platí v zemi nová ústava, která moc panovníka značně omezila, nedává mu již neomezenou možnost ústavních změn, pokud s nimi nesouhlasí dvě třetiny členů Národní rady.94 V roce 1981 začala výstavba nové monacké čtvrti Fontevieille, která vznikla zasypáním části moře, díky čemuž se území knížectví o pětinu zvětšilo. V roce 1983 bylo Monako přijato za člena Organizace spojených národů. (Kořínek 2002: 103-4) Od 12. července 2005, po Rainierově smrti95, vládne Monaku jeho syn Albert II.96 Prozatím pokračuje v politickém kursu vytyčeném svým otcem. Založil například nadaci „Prince Albert II of Monaco Foundation“, která financuje projekty v oblasti životního prostředí a trvale udržitelného rozvoje. V roce 2006 zahájil další fázi rozšiřování území knížectví na úkor monackých teritoriálních vod. Na přibližně 12 hektarech by měl vzniknout komplex obytných domů, obchodů, služeb, ale i plochy pro parky se zelení a nové Národní museum Monaka. (Official Government Portal, on-line zdroj)
3.1.3. Ekonomika Životní úroveň je v Monackém knížectví značně vysoká. Monako nezveřejňuje své oficiální ekonomické statistiky, ale podle odhadů ekonomů (které nemusejí být zcela přesné) byl hrubý domácí produkt země za rok 2006 přepočítaný podle parity
nejbohatších lidí světa, Rainier III. chtěl naopak umožnit výstavbou levnějších ubytovacích kapacit a získáním další půdy zasypáním části mořského pobřeží, aby do země mohli přijíždět i méně majetní turisté. (Pečnikov 1989: 135) 94
Podrobněji o ústavě Monackého knížectví viz kapitola „Politický systém“.
95
Kníže Rainier III. zemřel po delší nemoci 6. dubna 2005.
96
Kníže Albert II. (narozen roku 1958) se narodil ze sňatku Rainiera III. s Grace Kellyovou, doposud
není ženatý, ale je otcem dvou nemanželských dětí. Je znám jako sportovec, který Monako reprezentoval i na olympijských hrách v jízdě na bobech. Je také jedinou hlavou státu, která cestovatelsky dobyla oba zemské póly – severní v roce 2006, jižní roku 2009. Svou dobrodružnou výpravou prý chtěl upozornit na oteplování klimatu, neboť z boje proti klimatickým změnám učinil jeden z hlavních cílů svého politického působení. (Českénoviny.cz, on-line zdroj)
41
kupní síly přibližně 976 milionů amerických dolarů. Na jednoho obyvatele tak roční HDP činí zhruba 30 tisíc dolarů. (CIA – The World Factbook, on-line zdroj) Monako je díky své poloze na pobřeží Středozemního moře vyhledávanou turistickou destinací a turistický ruch je taktéž jedním z hlavních příjmů monackého hospodářství. Kromě sezónní, individuální turistiky knížectví podporuje i turistiku obchodní a sportovní, což zajišťuje celoroční vysokou obsazenost místních hotelů. Návštěvníky tak láká například Oceánografické muzeum, automobilové závody Rallye Monte Carlo nebo Grand Prix vozů formule 1. Zámožnou klientelu přitahuje proslulé místní kasino. Z terciární sféry pochází zhruba 95 % celkových příjmů hospodářství, z toho čtvrtina připadá na výše zmíněný turismus, polovina pak plyne z daně z přidané hodnoty97. Jejími největšími plátci jsou právě hotely a banky. Menší, ale přesto ne zanedbatelnou položkou státních příjmů je i prodej vlastních poštovních známek98. Kvůli příznivému „daňovému klimatu“99 je Monako vyhledávanou zemí pro zakládání sídel mezinárodních obchodních společností či jejich poboček. Pro fyzické osoby je zase daňově výhodné získání monackého státního občanství. Daň z příjmů ve výši 33,3 % zde totiž platí pouze firmy, u nichž alespoň čtvrtina jejich výnosů neplyne z obchodních aktivit odehrávajících se na monackém území (tj. pokud více než 75 % příjmů pochází přímo či nepřímo ze zahraničí). Fyzické osoby – občané Monackého knížectví – zde žádné daně neplatí. Kromě toho se v Monaku vybírá tzv. registrační daň, která se týká dokumentů vypracovaných monackými notáři osvědčujících obchodní transakce (např. kupní smlouva, poslední vůle, převody
97
Daň z přidané hodnoty se v Monaku vybírá ve výši 5,5 a 20,5 procenta. (Kořínek 2002: 105)
98
Proslulé kasino a poštovní známky ještě před několika desetiletími monackým státním příjmům
zcela dominovaly. První emise monackých známek – s portrétem knížete Charlese III. – vyšla v roce 1885. Do té doby chodily zásilky z Monaka buď na účet adresáta, který poštovné proplácel až po převzetí, nebo prostřednictvím poštovní služby Francie. (Office des Emissions de Timbres Poste de Monaco, on-line zdroj) 99
V letech 1869 až 1963 neexistovala v Monaku žádná forma přímého zdanění, země byla naprostým
daňovým rájem. Zavedení daně z příjmů právnických osob si vynutila Francie, svůj nátlak zdůvodňovala zajištěním spravedlivé hospodářské soutěže na francouzském trhu. (Petrovič 1998: 194) Od roku 1963, kdy Monako s Francií uzavřelo mezistátní smlouvu, musí Francouzi, kteří se usadili v Monaku po roce 1957, odvádět daně v plné výši Francii. (Kořínek 2002: 105)
42
apod.). Většinou se jedná o fixní částku s výjimkou prodeje některých nemovitostí, kde je sazba percentuální100. (Petrovič 1998: 194) Monako figuruje mezi zeměmi všeobecně považovanými za offshore centra101. Stejně jako Lichtenštejnsko a Andorra je i Monacké knížectví na seznamu zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), které nespolupracují při vyšetřování daňových úniků. (List of Un-cooperative Tax Haevens, on-line zdroj) Nikoliv nevýznamnou součástí ekonomiky knížectví je však i průmysl. Výroba je situována především v nově vzniklé čtvrti Fontvieille. (Kořínek 2002: 105) Zaměřuje se především na prostorově nenáročnou, ale technologicky vyspělou produkci, šetrnou k životnímu prostředí jako je výroba léků, kosmetiky, elektroniky a plastů. Podíl industriální sféry na hrubém domácím produktu dosahuje přibližně 5 %. Zemědělství má vzhledem k urbanistickému charakteru státu podíl nulový.
3.2.
Politický systém 3.2.1. Forma státního zřízení
Monacké knížectví je státem s demokratickým politickým systémem.102 Země je dědičnou konstituční monarchií, konkrétně knížectvím. Základním konstitučním dokumentem Monaka je ústava, která vstoupila v platnost roku 1962, v upravené podobě pak v roce 2002. Hlavním politickým aktérem v zemi je kníže, jenž má na rozdíl od většiny ostatních evropských monarchů významné politické pravomoci ve všech složkách státní moci – v exekutivě, legislativě i v justici. Podstatná část dalších politických aktérů Monackého knížectví má své funkce odvozené od autority knížete a často vystupují nikoliv jako suverénní aktéři, nýbrž jako knížecí rádci nebo jakožto osoby jednající v zastoupení knížete. V zemi probíhají pouze dvoje volby – do takzvané Národní rady, která v zemi zastává roli parlamentu a společně s knížetem se podílí na schvalování legislativy,
100
Sazba činí 6,5 % z ceny nemovitosti a poplatek 1 % za zaevidování.
101
Viz pozn. č. 37.
102
Mezinárodní nevládní organizace Freedom House ve své každoročně aktualizované zprávě
o úrovni svobody v různých státech světa (Freedom in the World) uvádí za rok 2008 u Monaka hodnocení míry politických práv stupněm 2 a míry občanských svobod stupněm 1, což podle metodiky Freedom House znamená celkový status „svobodná země“ („free“). (Freedom in the World – Monaco (2008), on-line zdroj)
43
a do Městské rady, která ze svého středu volí starostu a jakožto samospráva se stará o záležitosti týkající se města Monaka. V knížectví nefungují politické strany způsobem obvyklým v západních demokraciích, kandidáti pro volby se zde na základě společných programových cílů pouze sdružují do společných kandidátních listin, ty ovšem nemají vlastní právní subjektivitu. Vláda v zemi nevzniká na základě výsledků voleb do Národní rady, ale je jmenována rozhodnutím knížete. Role Národní rady tak spočívá pouze v již výše zmíněném podílu na přijímání legislativy. Soudní systém má několik stupňů a vcelku se nevymyká západoevropským justičním standardům.
3.2.2. Ústava První monacká ústava byla přijata v roce 1911 v době panování knížete Alberta I. Jejím přijetím se země stala oficiálně dědičnou konstituční monarchií. Moc knížete byla omezena vytvořením Národní rady, která měla vykonávat funkci parlamentu. (Pečnikov 1989: 134) Ve skutečnosti však tento orgán měl povahu spíše poradního sboru panovníka. (Kořínek 2002: 104) Ústava v této podobě platila až do šedesátých let. V době, kdy kníže Rainier III. politicky zvítězil nad řeckým rejdařem Onassisem103 v mocenském souboji o charakter a další vývoj knížectví, dostal se do konfliktu s Národní radou v otázkách státního rozpočtu. Protože rada nechtěla schválit jeho investiční záměry (chtěl zahájit masivní stavební úpravy pobřeží), kníže svým výnosem ústavu z roku 1911 zrušil. Nový ústavní dokument byl vydán až po třech letech 17. prosince 1962, v mezičase kníže vládl jako absolutistický monarcha. (Pečnikov 1989: 135) Nová ústava doposud prošla jedinou novelizací, a to zákonem č. 1249 ze dne 2. dubna 2002.104 Dokument je rozdělen do 12 hlav s celkem 97 články. Moc je ve státě rozdělena mezi knížete a Národní radu. Oproti předchozímu stavu je kníže omezenější ve svých pravomocích; pokud by chtěl ústavu měnit, potřebuje k tomu
103
Viz podkapitola o historii Monaka.
104
Modifikace ústavy se týkala především aktualizace seznamu následovníků na monackém knížecím
trůnu a úpravy pravidel následnictví, aby se do budoucna předešlo možnému uprázdnění trůnu v případě, že v přímé linii nebude žádný potomek. Ústava v tomto začala počítat i s příbuznými v rámci širší knížecí rodiny.
44
dvoutřetinovou většinu hlasů členů Národní rady. Přesto ale zůstává hlavním demiurgem politického dění v zemi. První hlava ústavy105 v prvním článku potvrzuje status knížectví jakožto suverénního a nezávislého státu v rámci všeobecných principů mezinárodního práva a pak také na základě smluv podepsaných s Francií. Druhý článek konstatuje, že země je konstituční a dědičnou monarchií. Následující články (čl. 3 – 5) této hlavy uvádějí základní rozvržení moci v knížectví – exekutivní pravomoci jsou v rukou knížete, o legislativní pravomoci se dělí kníže s Národní radou, justiční pravomoci vykonává systém soudů. Další článek (čl. 6) zajišťuje separaci správní, legislativní a soudní moci. Garantovat toto oddělení jednotlivých složek moci má systém brzd a rovnovah („checks and balances“). (The Constitution of December 17, 1962, on-line zdroj) Závěr první hlavy (čl. 7 – 9) definuje vlajku knížete a národní vlajku, jako státní jazyk předepisuje francouzštinu a jako státní náboženství stvrzuje náboženství římskokatolické. Druhá hlava se ve svých sedmi článcích zaobírá hlavou státu – knížetem, jeho rolí a otázkami nástupnictví. Hlava třetí obsahuje celkem šestnáct článků a v nich výčet základních práv a svobod. Čtvrtá hlava vymezuje v deseti článcích veřejný a soukromý sektor, jejich oddělení a principy veřejných financí. Pátá hlava pojednává v devíti článcích o vládě, jejím ustanovení a oblastech působnosti. Jediný článek šesté hlavy řeší institut Státní rady. Naopak celých dvaadvacet článků čítá sedmá hlava pojednávající o Národní radě, která v zemi zastává funkci parlamentu. Ve třech článcích osmé hlavy čteme o funkci Korunní rady, jež je poradním orgánem knížete. Devátá hlava v deseti článcích popisuje veřejnou správu a samosprávu. Pět článků desáté hlavy se věnuje justici a soudnímu systému. Hlavy jedenáctá a dvanáctá ve zbývajících pěti článcích řeší problematiku případných budoucích ústavních změn a závěrečná ustanovení.
3.2.3. Hlava státu Hlavou státu je kníže, jenž v rámci politického systému země disponuje značnými právy. Monackou knížecí dynastií je v průběhu celých dějin knížectví rod Grimaldiů. Současným panovníkem je kníže Albert II., který se ujal vlády po smrti svého otce Rainiera III. roku 2005. 105
Není-li uvedeno jinak, je zdrojem následujících informací obsažených v této a dalších
podkapitolách přímo text Ústavy Monackého knížectví – Constitution de la Principaute. on-line zdroj.
45
Podle monacké ústavy náleží svrchované autoritě vládnoucího knížete moc výkonná. Panovník reprezentuje zemi navenek a podepisuje a ratifikuje mezinárodní smlouvy a dohody. Většinu exekutivních pravomocí však kníže vykonává prostřednictvím osoby státního ministra (předsedy vlády)106, kterému asistuje monacká vláda, jež je v zemi označována termínem Vládní rada107. „Při rozhodování vlády má monacký kníže absolutní právo veta.“ (Petrovič 1998: 193) Knížeti
náleží
také
podíl
na
moci
legislativní,
o
niž
se
dělí
s parlamentním voleným orgánem – Národní radou108. Panovník je především iniciátorem zákonů a vyhlašovatelem těch, které prošly legislativním procesem. I v této oblasti má kníže právo veta. Nejvýznamnější omezení knížecích pravomocí v legislativní oblasti se týká ústavy. V případě, že by ji chtěl změnit, potřeboval by k tomu souhlas dvou třetin parlamentu. Podle ústavy kníže disponuje pravomocemi také v oblasti justice. Má autoritu nad zemskými soudy a soudními tribunály, které vykonávají spravedlnost v jeho jménu. (Sovereign Powers, on-line zdroj) Pro usnadnění výkonu své funkce využívá kníže dva poradní orgány. Jedním z nich je sedmičlenná Korunní rada109. Její předseda a tři další členové jsou jmenováni knížetem, zbylé tři jmenuje rovněž kníže, ovšem vybírá z kandidátů nominovaných Národní radou. Mandát člena Korunní rady nelze vykonávat současně s mandátem člena Národní rady. Korunní rada se zabývá významnými otázkami vnitřní i zahraniční politiky. Kníže je podle ústavy povinen s radou konzultovat podpis a ratifikaci mezinárodních smluv, odvolání Vládní rady, přiznání státního občanství a udělení amnestie. Kromě toho si může vyžádat konzultaci k jakékoliv otázce, pokud to považuje za užitečné. Současná Korunní rada pracuje ve složení pěti mužů a dvou žen, předsedou je Charles Ballerio. Funkční období rady je tříleté. (The Crown Council, on-line zdroj) Druhým poradním orgánem panovníka je Státní rada, která mu poskytuje poradenství primárně v právních otázkách, ale na přání knížete může být konzultována rovněž v dalších záležitostech. Do určité míry se podílí i na vládních úkolech, neboť se vyjadřuje k návrhům zákonů a nařízení. Všech jejích dvanáct členů 106
Francouzsky „Ministre d’Etat“.
107
Francouzsky „Conseil de Gouvernement“.
108
Francouzsky „Conseil National“.
109
Francouzsky „Conseil de la Couronne“.
46
jmenuje kníže na doporučení státního ministra a ředitele Úřadu justičních služeb110. V současnosti Státní rada pracuje v ryze mužském složení; jejím předsedou je Philippe Narmino. (The State Council, on-line zdroj) Kníže jako jediný může přijmout cizince do svého poddanství, tj. může udělit výjimku ze zákona o státním občanství, který jinak stanoví, že občanem Monaka se může stát pouze člověk, jenž v zemi žije nejméně deset let. (Pečnikov 1989: 136) S osobou knížete dědičné monarchie souvisí i otázka nástupnictví trůnu. Tu v Monaku řeší druhá hlava ústavy v desátém článku. Obavy o zachování knížectví byly dokonce v roce 2002 hlavním impulsem ke změnám ústavního dokumentu. Současný kníže Albert II. totiž dosud nezplodil legitimního (tj. z manželství vzešlého) potomka a v případě jeho smrti by tak Monaku jakožto samostatnému státu hrozil zánik. Podle jedné ze smluv, jež knížectví podepsalo s Francií, by se v případě vymření knížecího rodu Grimaldiů Monako stalo součástí francouzského území. Změny v ústavě tak již počítají i s alternativou, že by kníže legitimního žádného potomka vůbec neměl. Principem nástupnictví na monackém trůně je primogenitura s preferencí mužského potomka. Přednost má tedy automaticky nejstarší syn, i kdyby teoreticky byl ze všech legitimních knížecích dětí nejmladší. Teprve v případě že se žádný syn nenarodí, se vlády může ujmout dcera. Dítě se musí narodit v manželském svazku rodičů, případně mohou tito uzavřít sňatek dodatečně. Podle ústavních změn z roku 2002 se může kníže v případě, že nemá legitimního potomka, rozhodnout svého dědice adoptovat. Pokud by současný monarcha zemřel bez legitimních dědiců trůnu, vláda by přešla na jeho nejstarší sestru Caroline a další dědicové trůnu by už přicházeli v úvahu z jejích legitimních potomků. Knížeti musí být v době převzetí vlády minimálně 21 let, jinak by za něj do doby jeho plnoletosti vládl regent. (The Institutions of the Principality of Monaco, on-line zdroj)
3.2.4. Moc výkonná Na základě ústavy Monackého knížectví je držitelem výkonné moci kníže a pod jeho autoritou vláda vedená státním ministrem. Státní ministr jedná jakožto reprezentant a zmocněnec knížete, který jej jmenuje. Kníže přitom vybírá ze tří kandidátů navržených francouzskou vládou, všichni kandidáti musejí mít francouzské 110
Francouzsky Directeur des Services Judiciaires.
47
státní občanství. Státní ministr má hned po knížeti nejvýznamnější politickou funkci v zemi. Je zároveň předsedou Vládní rady a zodpovídá tak za veškerou státní administrativu. Od roku 2005 je státním ministrem Monaka Jean-Paul Proust. (Minister of State, on-line zdroj) Poradním orgánem státního ministra je Vládní rada, jejíchž pět členů stojí v čele jednotlivých resortů. Všichni členové rady jsou odpovědní přímo knížeti. Vládní rada má na starosti především přípravu legislativních návrhů, které předkládá knížeti, jenž je výsostným iniciátorem legislativy v zemi, a ten je po svém posouzení teprve předkládá Národní radě. Dále má rada za úkol předkládat knížeti návrhy nařízení, vydávat vyhlášky a zajišťovat veřejné služby v zemi. Nařízení vstupují v platnost po schválení knížetem po jejich následném zveřejnění ve věstníku „Journal de Monaco“. Vyhlášky, jež plní funkci prováděcích předpisů k zákonům knížectví, nabývají platnosti deset dní po jejich schválení vládou, pokud na ně kníže neuplatní své právo veta. (Executive Power, on-line zdroj) Vládní rada má v současnosti pět resortů111 – resort zahraničních vztahů (zabývá se
imunitou,
diplomacií
a
konzulárními
věcmi,
evropskými
záležitostmi,
mezinárodními a multilaterálními vztahy, mezinárodní ochranou životního prostředí); resort financí a hospodářství (zabývá se rozpočtem
a státní pokladnou,
hospodářstvím a obchodem, turismem, bydlením, státním majetkem, kontrolou herního průmyslu, kontrolou finančních toků, komerčními službami, inovacemi a novými technologiemi); resort vnitra (zabývá se státním vzděláváním, mládeží, sportem, veřejnou bezpečností, udělováním občanství, kulturou a civilní ochranou); resort zdravotnictví a sociálních věcí (zabývá se zaměstnaností, vztahy v průmyslu, zdravím, pojištěním v soukromém i veřejném sektoru, sociální prací a záležitostmi rodiny, seniorů a postižených) a resort občanské vybavenosti, životního prostředí a územního plánování (zabývá se veřejnou výstavbou, urbanistickým plánováním, životním prostředím, správou stem vlastněných nemovitostí, dopravou a veřejnými službami). Jako poradní orgán slouží vládě Sociální a ekonomická komise. Jakýkoliv návrh zákona týkající se ekonomiky země je komisi předložen ke konzultaci. Jedná se o široké spektrum zahrnující sociální věci, finanční sektor, turismus, podnikatelské aktivity nebo průmysl. Komisi tvoří třicet šest členů jmenovaných knížetem na tříleté 111
Všechna monacká ministerstva dokonce sídlí na jedné adrese. (Kubát, Sokol 2000: 209)
48
funkční období. Dvanáct členů doporučuje vláda, dalších dvanáct vláda vybere ze seznamu dvaceti kandidátů předloženým odbory a posledních dvanáct členů vláda vybere
ze
seznamu
dvaceti
kandidátů
navržených
Monackým
svazem
zaměstnavatelů. Posledním vládním úřadem je Generální sekretariát státního ministra. Jedná se o úřad, který zajišťuje servis pro práci Vládní rady jako je příprava, organizace a dohlížení na její činnost a koordinace činnosti jednotlivých resortů. Kromě toho vydává monacké státní pasy a ověřuje podpisy. Zajišťuje rovněž vztahy Národní radou, Sociální a ekonomickou radou a Komisí pro kontrolu osobních dat. (Government, on-line zdroj)
3.2.5. Moc zákonodárná Legislativní pravomoc je v Monaku rozdělena mezi knížete, který legislativní návrhy prostřednictvím vlády předkládá, a Národní radu, která hlasuje o jejich schválení. Konečné rozhodnutí o promulgaci zákona je svrchovaným právem knížete, jinými slovy panovník má v oblasti legislativy absolutní právo veta. Národní rada vznikla na základě ústavy prince Alberta I. z roku 1911, avšak kořeny tohoto shromáždění leží už ve 13. století. Členové Národní rady podle pravomocí daných současnou ústavou hlasují především o legislativě a rozpočtu112. Nemají zákonodárnou iniciativu, ale mohou navrhovat právní předpisy, které vstupují v platnost po odsouhlasení knížetem. Dvacet čtyři poslanců je voleno v přímých volbách na základě všeobecného a rovného volebního práva na pětileté funkční období. Volební právo mají v knížectví všichni svéprávní muži a ženy113 od věku 21 let. Poslanci musejí mít v době zvolení alespoň 25 let. K nároku na volební právo je nutné, aby volič byl držitelem monackého státního občanství po dobu nejméně pěti let. Poslanci Národní rady se setkávají minimálně na dvou zasedáních ročně, podle ústavy sezení začínají vždy v dubnu a v říjnu, žádné z nich nesmí trvat déle než tři měsíce. „Na žádost knížete nebo dvou třetin zákonodárců může být svoláno mimořádné zasedání.“ (Kořínek 2002: 104) Výsledky hlasování jsou publikovány 112
S hlasováním o rozpočtu souvisí i rozhodování o monackých státních investicích, mimo jiné i do
dalších stavebních úprav pobřeží za účelem zvětšení územní plochy knížectví. 113
Volební právo bylo v Monaku ženám-občankám knížectví poprvé přiznáno při volbách v roce 1963.
(Pečnikov 1989: 136)
49
v oficiálním věstníku. V otázce případného sporu mezi knížetem a Národní radou má navrch kníže, který může svým rozhodnutím radu rozpustit a vyhlásit nové volby. V posledních volbách, které se konaly 3. února 2008, do monacké Národní rady kandidovaly celkem tři politické subjekty, z nichž jeden se do rady nedostal. Přesvědčivě zvítězila „Unie pro Monako“114 (UPM – Union pour Monaco) je sdružením tří politických hnutí, ve volbách získala 52,2 % hlasů, což znamenalo 21 mandátů. „Sjednocení pro Monako“ (REM – Rassemblement et Enjeux pour Monaco) skončilo na druhém místě se ziskem 40,49 % hlasů a získalo 3 mandáty. Hnutí „Monako společně“ (ME – Monaco Ensemble) získalo 7,31 % hlasů, ale celkově z volebního klání vyšlo bez jediného mandátu. Z celkového počtu 6 316 zapsaných voličů se voleb zúčastnilo 4 854, což představuje volební účast ve výši 76,85 %. (Résultats des élections du Conseil National de Monaco, on-line zdroj) Předsedou Národní rady se stal Stéphane Valeri z Unie pro Monako.115 (Conseil National, on-line zdroj; National Council, on-line zdroj; The Institutions of the Principality of Monaco, on-line zdroj)
3.2.6. Moc soudní „Monacký právní systém patří do okruhu kontinentálního práva a jeho hlavní inspirací jsou francouzské zákony.“ (Petrovič 1998: 193) Držitelem soudní pravomoci je kníže, který ji ale deleguje na soudy různých stupňů, jež pak vykonávají spravedlnost v jeho jménu. Po konsultaci s Korunní radou může kníže udělit milost nebo amnestii. V Monaku neexistuje úřad ministra spravedlnosti. Soudci i celý soudní systém mají být podle ústavy nestranní a nezávislí na exekutivě. Od roku 1918 v zemi funguje Úřad justičních služeb, který působí odděleně od ostatních úřadů vládní administrativy. Zodpovídá za všechny zaměstnance, soudce, právníky, policisty a další osoby angažované v justičním systému knížectví. Soudní systém knížectví se vyznačuje dualitou dvou hlavních typů soudů, na jedné straně Nejvyšší soud116, na druhé straně jednotlivé soudní dvory. Nejvyšší soud se zabývá především případy, kde se řeší možný nesoulad zákonů s ústavou
114
Překlady originálních francouzských názvů monackých politických subjektů v této kapitole jsou
neoficiální, byly vytvořeny autorem pro účely této práce a mají sloužit pouze pro lepší představu a případně snazší pochopení stranického systému Monaka. 115
Viz podkapitola o stranickém systému.
116
Francouzsky „Le Tribunal Suprême“.
50
danými právy a svobodami a dále konformita přijatých mezinárodních smluv s ústavním pořádkem země. V některých případech ale slouží rovněž jako poslední instance v odvolacím řízení. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu už žádné odvolání není. (The Constitution of December 17, 1962, on-line zdroj) Nejvyšší soud se skládá z pěti plnoprávných a dalších pěti asistujících soudců, které jmenuje kníže na základě návrhů Národní rady, Státní rady, Korunní rady, odvolacího soudu a soudu první instance. Jejich funkční období je čtyřleté. Členové soudu musí mít ze zákona nejméně 40 let a mají být vybíráni z nejzdatnějších právníků – většinou se jedná buď o profesory práva nebo o soudce vyšších francouzských soudů. (The Supreme Court, on-line zdroj) K dalším součástem monackého soudního systému náleží tyto subjekty: smírčí soud117 řeší pokuty, soudce pro snazší výkon své funkce sídlí přímo na policejní stanici; soud první instance118 zabývající se přestupky, v jeho rámci působí i zvláštní soudce pro mladistvé a soudce specializující se na průmyslové škody; trestní soud119 řeší kriminální delikty, přelíčení se podle francouzských zvyklostí kvůli zajištění maximální míry spravedlnosti vždy účastní také náhodně vybraná osoba z lidu; odvolací soud120 a vrchní soud121. Kromě toho zde fungují ještě zvláštní arbitrážní komise, které řeší rozhodčí řízení mezi komerčními subjekty. Ačkoliv je monacký soudní systém z velké většiny inspirován systémem francouzským, existují některé výjimky z tohoto pravidla. V Monaku například neexistují zvláštní hospodářské soudy, které by řešily výhradně obchodní spory, a tyto případy spadají primárně pod pravomoc soudů prvního stupně. Dalším významným specifikem je i to, že podnět k Nejvyššímu soudu může podat jakákoli fyzická či právnická osoba, lhostejno zda je residentem Monaka či přichází ze zahraničí. Kdokoliv tak má přímý přístup k ústavnímu soudci, což je princip v jiných zemích velmi neobvyklý. (The Judiciary, on-line zdroj) Monako provozuje vlastní věznici, jejíž správu má v kompetenci Úřad justičních služeb. Od roku 1962 je v knížectví zrušen trest smrti. (Pečnikov 1989: 137)
117
Francouzsky „Le Juge de Paix“.
118
Francouzsky „Le Tribunal de Première Instance“.
119
Francouzsky „Le Tribunal Criminel“.
120
Francouzsky „La Cour d’Appel“.
121
Francouzsky „La Cour de Révision“.
51
3.2.7. Územní správa a samospráva Monacké knížectví je městským státem. Na území státu se tedy nachází jediné město – Monako, které je pro správně-administrativní účely rozděleno do čtyř čtvrtí – Fontvieille, La Condamine, Monaco-Ville a Monte-Carlo. Město Monako je spravováno Městskou radou122 pod dohledem vlády knížectví. Rada sestává z patnácti členů, kteří jsou voleni na základě poměrného zastoupení na čtyřleté funkční období. Právo volit do Městské rady mají všichni monačtí občané starší 21 let. Městská rada pak na svém ustavujícím zasedání zvolí starostu a jeho zástupce. Schůze rady se konají pravidelně jednou za tři měsíce. Radní rokují o všech záležitostech týkajících se města, nejdůležitějším bodem jejich programu je každoroční schvalování městského rozpočtu. Kromě toho projednávají všechny projekty zamýšlené na území Monaka – veřejné práce, urbanistický plán, státní nebo soukromé stavební projekty, veřejné parky a další plochy a dopravní konstrukce. Od posledních komunálních voleb, které se konaly 4. března 2007, je monackým starostou Georges Marsan. (Municipal Council, on-line zdroj)
3.2.8. Volební systém Na celostátní úrovni se v Monackém knížectví konají pouze volby do Národní rady. Volební systém je smíšený. Z celkem 24 mandátů, které se ve volbách rozdělují, získá prvních 16 kandidátů dle získaného počtu hlasů mandát na základě většinového volebního systému v prvním skrutiniu, o držitelích zbývajících 8 mandátů rozhodne proporční volební systém ve druhém skrutiniu. Ve druhém skrutiniu se už hlasy nepočítají absolutně dle výsledků jednotlivých kandidátů, ale mandáty se mezi volební subjekty rozdělí poměrně podle získaného procenta hlasů. Z kandidátů politického subjektu pak příslušné mandáty získají ti, kteří v rámci kandidátky uspěli nejlépe. Monacký volební systém nahrává jednoznačným volebním výsledkům. Ačkoliv se například při posledních volbách v roce 2008 procentuální výsledek získaných hlasů mezi dvěma hlavními rivaly lišil jen poměrně málo, podle přepočítaných mandátů už to byl rozdíl drtivý. Uskupení „Unie pro Monako“ (UPM – Union pour Monaco) získalo 52,2 % hlasů, což znamenalo 21 mandátů. „Sjednocení pro Monako“ (REM –
122
Francouzsky „Le Conseil Communal“.
52
Rassemblement et Enjeux pour Monaco) dostalo od voličů 40,49 % hlasů, avšak tyto hlasy byly proměněny v pouhé 3 mandáty. Volební systém v Monaku vůbec nepřeje malým politickým subjektům. Zatímco v čistě poměrném volebním systému, byť třeba s obvyklým pětiprocentním kvórem pro vstup do parlamentu, by v posledních volbách třetí subjekt v pořadí – Hnutí „Monako společně“ (ME – Monaco Ensemble) – se ziskem 7,31 % hlasů spolehlivě získalo alespoň několik mandátů, v monackých volbách skončilo jako zcela poražené bez jediného mandátu. V čistě poměrném volebním systému by volební výsledky mohly při přepočítání na mandáty vypadat spíše takto – UPM 13 mandátů, REM 9 mandátů a ME 2 mandáty.123 (Résultats des élections du Conseil National de Monaco, on-line zdroj)
3.2.9. Stranický systém Stranický systém v Monackém knížectví, dá-li se o něm v obvyklém smyslu tohoto slova vůbec hovořit, je poměrně málo strukturovaný. Záměrně jsme v předchozí podkapitole nepoužili pojem „strana“, protože v Monaku oficiálně žádné politické strany neexistují, kandidáti se před volbami pouze sdružují do jednotlivých hromadných kandidátních listin. K určitému pohybu na do té doby stabilní monacké politické scéně došlo volbami v roce 2003. Do té doby zde byla dominantním politickým uskupením UND – Národní a demokratická unie124. Toto hnutí představovalo konservativně–monarchistický program a bylo blízké monacké knížecí dynastii. Kandidátní listina UND zvítězila ve všech125 volebních kláních od přijetí nové ústavy roku 1963 až do oněch voleb zmíněného roku 2003. Až do té doby byly největším „neúspěchem“ UND volby 1973, kdy jiné politické subjekty získaly na její úkor dva mandáty. Ve volbách v letech 1968, 1978, 1983, 1988 a 1998 dokonce vyhrála absolutně a podařilo se jí svými kandidáty jednobarevně obsadit celou Národní radu. (Kubát, Sokol 2000: 216) 123
V předchozích volbách v roce 2003 kandidovaly pouze dvě kandidátní listiny. UPM získala 58,45 %
hlasů, což znamenalo 21 mandátů, konkurenční UND získala 41,55 %, což ale stačilo na pouhé tři mandáty. 124
Francouzsky „Union Nationale et Démocratique“.
125
Za jedinou výjimkou by mohl být považován rok 1993, kdy UND pod svým jménem nekandidovala,
jelikož dvě hlavní kandidátní listiny byly speciálně pro tyto volby pojmenovány po svých lídrech – vítězná Listina Campora složená z kandidátů, kteří by za jiných okolností kandidovali pod hlavičkou UND, a druhá Listina Médecin.
53
Po prohraných volbách roce 2003 změnila UND svůj název na RPM – Sjednocení pro Monako126 a poté ještě jednou roku 2008 (po sloučení s uskupením „Valeurs & Enjeux“) na REM – Rassemblement et Enjeux127 pour Monaco, pod kterýmžto jménem vystupuje dosud. (Rassemblement et Enjeux, on-line zdroj) Úspěšnější než v roce 2003 kandidáti UND i v roce 2008 tentýž subjekt pod názvem REM byla v obou případech kandidátní listina UPM – Unie pro Monako, což je centristicky orientované politické sdružení tvořené třemi politickými subjekty128. (Union Pour Monaco, on-line zdroj) Zajímavostí je, že v obou uvedených volebních rocích UPM získala 21 mandátů a na poraženého soupeře tak zbyly pouhá 3 křesla. (Résultats des élections du Conseil National de Monaco, on-line zdroj) Podle Sartoriho typologie by se „stranický systém“ Monaka mohl v letech 1963 až 2003 klasifikovat jako typ „predominantní strany“, neboť UND dokázala ve volné politické soutěži přesvědčivě zvítězit více než čtyřikrát za sebou.129 Po dlouhých čtyřiceti letech však došlo na politické mapě ke změně. Zda bude zmíněný model v knížectví pokračovat i nadále, ovšem s jiným vítězným politickým subjektem, nebo zda se dvě hlavní politická uskupení v zemi budou ve vítězstvích střídat častěji, ukáží až následující dvoje volby do Národní rady. Ty by se měly – nenastanou-li mimořádné okolnosti – uskutečnit v letech 2013 a 2018.
3.3.
Monako v mezinárodní politice 3.3.1. Mezinárodní postavení
Státní suverenita Monackého knížectví se může jevit jakožto problematická. (Hnízdo 2002: 86) To je sice problém, s nímž se musí potýkat velká část mikrostátů a Monako by tak v tomto směru nemuselo být žádnou výjimkou, přesto v případě Monaka se tato otázka zdá být zcela oprávněnou. Na jednu stranu knížectví vystupuje jako svrchovaná země, je členem Organizace spojených národů130 a dalších mezinárodních organizacích131, na druhou stranu má
126
Francouzsky „Rassemblement pour Monaco“.
127
Enjeux se do češtiny překládá jako „věci dotyčné“.
128
UPM se skládá z: UPP – „Unie pro knížectví“ (Union pour la Principauté), UNPM – „Národní unie
pro budoucnost Monaka“ (Union nationale pour l’Avenir de Monaco) a PFM – „Podpora monacké rodiny“ (Promotion de la famille monégasque). 129
Srov. Sartori 2005: 208-218.
130
Členem OSN je Monako od 28. května 1993.
54
příliš těsné vazby na Francii, která zajišťuje podstatnou část jeho státních funkcí a v řadě případů nejen ovlivňuje, ale minimálně spoluurčuje vnitřní politiku Monaka. S Francií má knížectví podepsáno několik desítek bilaterálních smluv, na jejichž základě se Francie stala monackým „strategickým partnerem“. (Bilateral treaties with France. on-line zdroj) Toto partnerství však svými rysy připomíná protektorát. Monacký panovník je sice hlavou státu, která má – na evropské poměry – výrazné pravomoci v exekutivě i legislativě, přesto musí do některých funkcí ve vládě a státní správě jmenovat francouzské státní úředníky namísto monackých občanů. První z výše uvedených smluv Monaka s Francií byla podepsána v červenci roku 1918 a o rok později byla zmíněna i ve Versailleské smlouvě. Francie touto smlouvou souhlasila s tím, že bude bránit monackou nezávislost a suverenitu, monacká strana se naproti tomu zavázala, že svou suverenitu bude uplatňovat v souladu s francouzskými státními zájmy. Další dohody mezi oběma zeměmi následovaly v roce 1945 a 1963. Smlouva z roku 1918 byla novelizována v roce 2002 a roku 2005 úpravy vstoupily v platnost. Hlavní změnou v textu byl oficiální souhlas Francie se schématem nástupnictví na monackém knížecím trůnu, tak jak jej prezentovala už monacká ústava novelizovaná taktéž v roce 2002 – totiž že se funkce hlavy státu mohou ujmout i dcery vládnoucího knížete, případně další členové rodiny, nedostává-li se v přímé linii legitimního mužského potomka. Tím se de facto zabránilo tomu, aby se knížecí stolec trvale uprázdnil – dříve by za této situace ovšem platilo, že by se Monako stalo součástí Francie. V novém textu smlouvy je tato změna uvedena výslovně i bez přímé spojitosti s nástupnictvím hlavy státu.132 Monako však nadále s Francií musí konzultovat (neboli vyžádat si souhlas pro) své politické kroky, které se mohou dotýkat jejích „politických, ekonomických, bezpečnostních a obranných zájmů“. Novinkou je také právo Monaka otevírat po světě svá diplomatická zastoupení. Tam, kde knížectví zastoupení nemá, zajistí monackým občanům potřebné služby francouzská ambasáda nebo konzulát. Dalším důležitým bodem je rovněž otázka případného 131
Jejich přesný výčet je dostupný na oficiální internetových stránkách Monackého knížectví.
(International Organizations. on-line zdroj) 132
Zatímco dříve bylo ve smlouvě v oddílu o politické spolupráci napsáno, že Francie bude bránit
monackou nezávislost a suverenitu, „jako by toto území bylo součástí Francie“, aktuální text zní „za stejných podmínek, za jakých by bránila sama sebe“.
55
vstupu francouzských ozbrojených sil na monacké území – pokud zrovna mimořádné nebezpečí neohrožuje suverenitu, nezávislost a integritu monackého území, kníže musí předem udělit souhlas se vstupem vojsk. (Monaco signs new treaty with France. on-line zdroj) Dalším faktorem, který neumožňuje přílišný rozvoj monacké státnosti, je vysoká teritoriální a funkcionární homogenita knížectví, která nenapomáhá vytvoření pevné struktury konfliktních linií, jež by se pak mohly odrážet ve stranické politice. „Z mnoha důvodů se tak zdá, že logika fungování monackého politického systému se spíše podobá chodu firmy.“ (Chytilek 2005: 117) Přesto provozuje knížectví i vlastní síť diplomatických zastoupení, které v současnosti čítá osm ambasád133, v nichž pracují diplomaté akreditovaní u sedmnácti států. Po celém světě funguje 113 monackých konzulátů. Naopak 42 států má akreditované diplomatické zastoupení pro Monacké knížectví, přímo na území Monaka však působí pouze ambasády Francie a Itálie, ostatní státy to řeší prostřednictvím nerezidentních zastoupení, nejčastěji spojených s velvyslanectvím ve Francii. Výjimkou není ani Česká republika, která má svůj konzulární úřad pro Monacké knížectví dohromady s velvyslanectvím v Paříži. (Embassies, Consulates and Representations abroad. on-line zdroj)
3.3.2. Vztah k Evropské unii Podobně jako další evropské mikrostáty i Monacké knížectví neusiluje o vstup do Evropské unie a samo sebe vidí ve vztazích s EU jako třetí stranu. To knížectví nebrání, aby bylo součástí celního prostoru EU, a od 23. června 1998 se skrze Francii stalo i hraničním přechodem pro vstup do schengenského prostoru. S EU má knížectví uzavřeno i několik sektorových dohod. Jednou z nich je povolení k legálnímu užívání eura jako monacké státní měny. Euro se v zemi používá od začátku jeho platnosti, když 1. ledna 1999 nahradilo francouzský frank, který sloužil jako monacká měna předtím. Knížectví má na základě smlouvy právo razit
133
Jsou to velvyslanectví v Německu (akreditované rovněž pro Rakousko a Polsko), Belgii
(akreditované rovněž pro Nizozemí a Lucembursko), Španělsku, Francii (akreditované rovněž pro Andorru), Itálii (akreditované rovněž pro Chorvatsko, San Marino a Slovinsko), Švýcarsko (akreditované rovněž pro Lichtenštejnsko), velvyslanectví při Svatém Stolci (akreditované rovněž u Suverénního řádu maltézských rytířů) a ve Spojených státech amerických.
56
euromince s vlastním návrhem národní strany, maximálně však jednu pětsetinu z objemu mincí vydaných ve Francii. Další z dohod je povolení k vývozu monackých farmaceutických a kosmetických produktů a lékařských přístrojů do zemí EU. (The European Union. on-line zdroj) Poslední dohoda se týká zdaňování úrokových příjmů, které plynou z úspor občanů členských států EU uložených v monackých bankách. (European Union and the Principality of Monaco. on-line zdroj)
57
4. Andorra 4.1.
Profil země 4.1.1. Geografie
Andorrské knížectví134 je vnitrozemský stát ležící na hranici mezi Španělskem a Francií, v oblasti východních Pyrenejí. Náleží k zemím Pyrenejského poloostrova, protože se nachází na jižních (tzv. iberských) svazích Pyrenejí, svažujících se do Španělska. S ostatním světem je tato země spojena jen několika horskými průsmyky. „Ze všech ministátů Evropy má Andorra primát ve své nadmořské výšce, jež na některých vrcholcích dosahuje téměř tří tisíc metrů.“ (Kořínek 2003: 31) Nejnižším bodem je soutok řek Vallira a Runer u španělské hranice (840 m.n.m.), nejvyšším pak vrchol Coma Pedrosa (2 964 m.n.m.). Území135 Andorry má rozlohu 468 km2, v zemi žije zhruba 82 600 obyvatel, průměrná hustota je 176 obyvatel na čtvereční kilometr. Hranice je dlouhá celkem 120,3 kilometru, z toho se Španělskem 63,7 km a s Francií 56,6 km. Hlavním městem knížectví je Andorra la Vella s přibližně 21 000 obyvateli. Oficiálním jazykem v Andoře je katalánština136. Dřívější dvojí měnu španělskou pesetu a francouzský frank nahradilo euro (EUR). Obyvatelé se hlásí nejčastěji ke španělské (43 %), andorrské (33 %), portugalské (11 %) a francouzské (7 %) národnosti. Přibližně 99 % občanů je věřícími Římskokatolické církve. (CIA – The World Factbook, on-line zdroj)
4.1.2. Historie V 8. století našeho letopočtu patřil téměř celý Pyrenejský poloostrov Arabům, kteří obývali většinu plochy dnešního Španělska, Portugalska i Andorry. V té době už zde bylo mezi místními obyvateli rozšířeno křesťanství a ti invazi muslimů vnímali značně nevraživě. Podle legendy to byli právě Andořané, kteří pomohli franckému vojevůdci 134
Katalánsky „Principat d’Andorra“.
135
Svojí rozlohou je Andorrské knížectví šestnáctým nejmenším státem na světě a šestým nejmenším
v Evropě. 136
Katalánský jazyk patří do skupiny románských jazyků; mluví se jím též ve Španělsku
v autonomních oblastech Katalánsko (zde je taktéž úředním jazykem), Valencie a Baleárské ostrovy, ve Francii v provincii Roussillon a na Sardinii ve městě Alghero. Od 15. století byla katalánština vytlačována kastilskou španělštinou, v 19. století se o její obnovu zasloužil J. Rubió i Ors. Dnes je katalánský jazyk rozvinutý a užívaný ve všech komunikačních sférách. (Llorca Villaplana 1974: 78-9)
58
Karlu Martelovi při rozhodující bitvě tím, že jeho vojska přivedli tajnými stezkami do týlu maurské obrany, a tím významně přispěli k historickému vítězství u Poitiers v roce 732. (Kořínek 2002: 32) K definitivnímu vyhnání Maurů (neboli Saracénů) došlo na počátku 9. století, z téže doby také pochází první písemná zmínka o Andoře. Je zřejmě z roku 839137 a nachází se v archivu urgelského138 biskupství. Právě urgelskému biskupovi území dnešního knížectví údajně daroval franský král Karel Veliký. Když později Pyrenejský poloostrov čelil dalším válečným nájezdům Maurů, svedl o vítěznou bitvu Karlův syn Ludvík I. Pobožný139. Považoval území, které zachránil před okupanty, za svoje vlastnictví a věnoval je jako léno urgelskému hraběti. Toto „nedorozumění“ stálo na počátku dodnes trvajícího dvojvládí, neboť území si přirozeně nárokoval jak urgelský hrabě a jeho dědicové, tak i urgelský biskup a jeho nástupci. (Pečnikov 1989: 38) Nezpochybnitelné dokumenty, které by výše uvedené události potvrzovaly, však neexistují, proto se obvykle uvádí více možných variant, jak se události na počátku andorrských dějin vyvíjely. Listina z 23. ledna 843 uvádí, že franský král Karel II. Holý údolí Andorry daroval za prokázané služby hraběti Suniefriedovi z Urgelu a Cerdagne. Nejedná se ovšem ještě o vznik svrchovaného knížectví, „šlo o akt ve smyslu feudálního práva, jímž se král nevzdával svého práva suverenity nad Andorrou“. (Beneš 1982: 222) Francouzské historické prameny dále uvádějí, že Suniefriedův vnuk, který zemřel roku 949 bez dědice, odkázal svá práva na Andorru (společně s dalšími majetky) biskupství urugelskému. Protože biskupství potřebovalo politickou záštitu, podepsalo 19. července 1159 smlouvu se šlechtickým rodem Caboetů. Církev si ponechala kontrolu nad územím, Caboetům však bylo připsáno léno. Následnými sňatky se 137
Pečnikov (a někteří další) zde, zřejmě mylně, uvádí letopočet 805, Kořínek i Beneš se ale shodují
na roku 839, kdy byla ve městě Seo d’ Urgel vysvěcena katedrála a založeno biskupství. Zmíněná listina obsahuje informaci o šesti farnostech, jež pod nový ordinariát spadaly. Jiné zdroje ale připouštějí i možnost, že dokument je ve skutečnosti o 20 let mladší, tj. pocházel by z roku 859. 138
Seo d’ Urgel leží v nedalekém Katalánsku na španělském území.
139
Podle pověsti byl Ludvík I. Pobožný natolik uchvácen krásou území dnešní Andorry, že jí dal jméno
podle biblického místa Endor, kde izraelské vojsko porazilo své nepřátele. Vedle toho existují ještě další dvě verse možného vzniku jména knížectví. Podle jedné se jméno odvozuje ze dvou španělských slov „ando“ – vysoký a „oro“ – zlato, železo. Podle druhé název pochází z keltských výrazů „an“ – foukat a „dor“ – brána, tedy „větrná brána“. Která varianta je pravdivá, se neví, protože všechny mají své logické opodstatnění. (Pečnikov 1989: 38-39)
59
Andorra (jakožto léno) dostala v roce 1185 do majetku rodu Castellbó a roku 1208 do majetku rodu hrabat z Foix. (Kořínek 2002: 33) Mezi urgelskými biskupy a hrabaty z Foix ovšem záhy po převzetí jejich lenních práv vypukly spory, které dokonce vedly k několika letům ozbrojených konfliktů. Celá záležitost se urovnala za pomoci aragonsko-kastilského krále Pedra II. Aragonského140 kompromisem. 8. září 1278 došlo k podpisu první mírové smlouvy141, jejíž obsah je až dodnes základem konstitučního uspořádání země. Dokument zaručoval biskupovi a hraběti právo na území vybírat roční poplatky, přičemž pro biskupa142 byla stanovena jejich maximální výše, pro hraběte nikoliv. Soudní moc v zemi měli biskup i hrabě vykonávat společně, příjmy ze soudní činnosti si dělili v poměru jedna (biskup) ku třem (hrabě). V případě odvolání proti rozhodnutí prvního stupně měli biskup i hrabě společně jmenovat jednoho soudce, který by rozhodl s konečnou platností. Mírovou dohodu potvrdil papež Martin IV. bulou vydanou roku 1282.143 (Beneš 1982: 222) V roce 1419 požádali obyvatelé Andorry své vládce o povolení zřídit si vlastní samosprávu, která by rozhodovala o místních záležitostech. Biskup i hrabě žádosti vyslovili souhlas; vznikla tedy takzvaná Zemská rada, předchůdkyně dnešní Generální rady. Vzhledem k takto dlouhé tradici lze Generální radu považovat za jeden z nejstarších parlamentů na světě. (Kořínek 2002: 33) Zatímco na straně biskupů144 se až dodnes téměř nic zásadního nezměnilo, hraběcí rodina z Foix uvážlivou sňatkovou politikou značně rozšířila svůj majetek i mocenský vliv. Hrabata z Foix se dokonce spříznila i s navarrským královským 140
Petr II. Aragonský (1174–1213), aragonským králem byl od r. 1196.
141
Tzv. pariatge. Následovala ještě druhá mírová smlouva z roku 1288. Takovéto smlouvy o rozdělení
vlivu byly ve středověku poměrně časté, zvláště mezi světskou a duchovní mocí. (Waschkuhn 1999: 699) 142
Kuriozitou se jeví – dnes už spíše symbolická, avšak stále vyplácená – naturální renta, kterou
urugelskému biskupovi každoročně odevzdávají andorrské farnosti: dva kapouni, čtyři sýry, dvě šunky a víno. (Pečnikov 1989: 41) 143
Pečnikov uvádí letopočet 1285.
144
Dle Kodexu kanonického práva Římskokatolické církve „biskupy svobodně jmenuje nebo
právoplatně zvolené potvrzuje papež“. (Kán. 377) Ten rovněž může biskupovi odejmout biskupský stolec nebo jej přeložit do jiné diecéze. (Kán. 416) Po dosažení tzv. kanonického věku (75 let) musí každý diecézní biskup podat papeži svou resignaci. Papež ji může, ale nemusí přijmout. V takovém případě biskup zůstává ve svém úřadě na další, papežem určenou dobu. (Kán. 401)
60
rodem a jeden z jeho členů a zároveň potomek rodu z Foix – Jindřich III., pozdější král navarrský – se oženil s Margharetou z Valois, dcerou francouzského krále Jindřicha II. a po nějakém čase sám usedl na francouzský královský trůn jako Jindřich IV.145 Od této doby dědičné právo na andorrské léno přešlo na francouzské panovníky. (Pečnikov 1989: 40) Počínaje Jindřichem IV. nevykonávali francouzští králové svůj „podíl vlády“ nad knížectvím sami, ale jmenovali za sebe své místodržící146. (Beneš 1982: 223) V téže době, kdy práva na spoluvládnutí nad Andorrou přešla na panovníky Francie, získalo knížectví právní výsady, jež se týkaly neutrality země a obchodu. Konkrétně se jednalo o zrušení válečných daní a vojenské služby Andořanů, volný pohyb zboží mezi oběma hranicemi a celkově nízká daňová zátěž. Tato privilegia měla částečně kompenzovat náročný život v drsných přírodních podmínkách.147 (Kořínek 2002: 33) Během války o španělské dědictví148 počátkem 18. století byla Andorra neutrální, konflikt ji tak přímo nepostihl. Velká francouzská revoluce naproti tomu způsobila, že se republikánská vláda Francie – v souladu se svými ideovými východisky – roku 1793 svého práva na knížectví vzdala. Vzhledem k výhodám, které s sebou úzké napojení Andorry na tuto evropskou mocnost neslo (zajištění neutrality země, francouzská vojenská ochrana, privilegia v oblasti daní, cel a obchodu apod.), usilovali Andořané o návrat k původnímu stavu. V roce 1806 navíc Napoleon přestal uznávat knížectví jako samostatný politický subjekt a začlenil je pod francouzský department Segre. Jednání s Francií vedla k úspěchu až o šest let později149, kdy císař Napoleon svým dekretem obnovil dřívější status. (Beneš 1982: 223) V polovině 19. století se zhoršily vztahy obyvatel knížectví s urgelským biskupstvím. Konflikt vedl k přijetí nové legislativy (tzv. Nova Reforma), která Andořanům zvýšila jejich podíl na samosprávě, omezila pravomoci biskupa jen na 145
Jindřich IV. Navarrský žil v letech 1553 – 1610. Francouzským králem byl od roku 1589.
146
Tzv. vegnerer.
147
Horské podnebí umožňovalo jen velmi malé zemědělské výnosy a tento sektor, tehdy v podstatě
jediný, byl schopen uživit jen omezené množství obyvatel. Proto se celková populace Andorry po staletí téměř neměnila. Na rodinných statcích směli zůstat pouze jejich dědicové, ostatní z potomků museli za prací odejít jinam, nejčastěji do Katalánska. Na konci 17. století počet obyvatel knížectví činil asi 3 tisíce, ještě v polovině 20. století to bylo zhruba 5 tisíc lidí. (Kořínek 2002: 33) 148
Válka probíhala v letech 1701 až 1714. Jádrem sporu byla otázka následnictví na španělském
trůnu poté, co vymřela španělská větev rodu Habsburků. 149
Tj. v roce 1812.
61
duchovní oblast a ze zemské rady vytvořila Generální radu Andorry. Roku 1866 reformu odsouhlasil urgelský biskup, tři roky poté i francouzský panovník Napoleon III. Roku 1914 papež Pius X. prohlásil za oficiální patronku andorrského údolí Pannu Marii Meritxelskou150. Od roku 1921 je svátek Narození Panny Marie (8. září) státním svátkem knížectví. Téhož roku také poprvé zazněla státní hymna Andorry. Rok 1933 přinesl Andořanům změnu volebního zákona.151 10. června došlo k rozpuštění Generální rady a byly vypsány nové volby. Aktivním volebním právem podle nového systému disponovali všichni muži starší 25 let, poslancem mohl být zvolen muž, který dosáhl věku nejméně 30 let. (Kořínek 2002: 34) Ženy zde získaly volební právo až roku 1971. (History. Principality of Andorra, on-line zdroj) Úsměvnou se dnes jeví snaha ruského emigranta jménem Boris de Skosyreff. Získal podporu vlivných andorrských občanů a v roce 1934 se jako Boris I. prohlásil andorrským králem.152 Na zásah tehdejšího urugelského biskupa byl ale sesazen a vyhnán ze země. (Pečnikov 1989: 41) Občanská válka ve Španělsku i druhá světová válka zasáhly Andorru méně, než by se u takto rozsáhlých ozbrojených konfliktů dalo očekávat. V prvním případě sloužilo knížectví jako tranzitní země pro španělské emigranty, kteří tudy utíkali do Francie. Ve druhém případě Andorra poskytovala azyl uprchlíkům před nacisty a jejich spojenci. Poprvé chtěli Němci knížectví obsadit již roku 1940, ale zřejmě na zásah apoštolského nuncia ve Španělsku153 se plánovanou okupaci podařilo odvrátit. Německá vojska Andorru obsadila až v roce 1944, ale rok na to ji bez boje opustila. Po válce dochází v zemi k nebývalému hospodářskému růstu způsobenému turistickým ruchem v horských destinacích a bezcelními nákupy v údolí.154 Díky 150
Panna Maria Meritxelská je vedle vlajky, hymny a květiny „grandalla“ jedním ze státních symbolů
země. (Symbols of the Principality of Andorra, on-line zdroj) Podle legendy se obyvatelům andorrské vesničky Meritxel, kteří šli v lednu na konci 12. století na mši do obce Canillo, zázračně zjevila Panna Maria v podobě sošky Madonny. Dalším zázračným úkazem byla rozkvetlá růže v blízkosti sošky, růže totiž v zimě v Andoře nikdy nekvetou. (Patron Saints Index, on-line zdroj) 151
K reformě došlo po nepokojích pod vlivem tehdejších událostí ve Španělsku. Události se od té doby
říká „andorrská revoluce“. (Pečnikov 1989: 41) 152
Boris I. zpracoval novou ústavu a začal vydávat i „oficiální bulletin“. (Beneš 1982: 223)
153
Apoštolským nunciem ve Španělsku byl v letech 1938 až 1953 Mons. Gaetano Cicognani (1881–
1962), pozdější kardinál. (Catholic–Hierarchy, on-line zdroj) 154
Podrobněji viz dále v podkapitole o ekonomice knížectví.
62
novému zdroji prosperity již Andořané nemusejí odcházet za prací do ciziny, naopak cizinci přijíždějí pracovat do knížectví. Původní obyvatelé jsou tak mezi nově příchozími příslušníky jiných národností dnes v menšině.155 Společně se změnou volebního zákona z roku 1971, která umožnila volit i ženám, se snížil věk pro aktivní volební právo na 21 let. V roce 1978 se obec Escaldes oddělila od farnosti Andorra la Vella a vytvořila tak sedmou farnost na území knížectví.156 (Kořínek 2002: 35) Pouze několikrát za sedm století existence spoluvlády andorrských knížat se obě hlavy knížectví setkaly osobně. V moderní době to bylo historicky poprvé v roce 1973, kdy spolu jednali francouzský president Georges Pompidou a urgelský biskup Joan Martin Alanes. Druhé setkání se uskutečnilo při příležitosti oslav sedmi set let trvání společné dvojvlády roku 1978. (Pečnikov 1989: 42) Změnami ve volebním právu byla v 70. letech zahájena institucionální reforma knížectví, díky níž byla v roce 1981 vytvořena první andorská vláda. Reforma vyvrcholila roku 1993 přijetím první psané ústavy157 Andorrského knížectví, která přinesla mnohé změny institucionálním, politickém, ekonomickém i sociálním životě v zemi. Dokument občané schválili v referendu dne 14. března; platit ústava začala od 4. května 1993. V témže roce se Andorra stala členem Organizace spojených národů. (History. Principality of Andorra, on-line zdroj)
4.1.3. Ekonomika Andorra byla dříve považována za zaostalou zemědělskou zemi, jejíž nepříznivé přírodní podmínky neumožňovaly kýžený hospodářský rozvoj. Nedostatek orné půdy a vysoká nadmořská výška navíc umožňovaly pěstovat jen nenáročné plodiny, zejména brambory a tabák. Vedle toho sloužil místním obyvatelům jako další zdroj obživy chov skotu a dobytka. Ke zlomu v ekonomické situaci země došlo ve druhé polovině 20. století. Tehdy se zde začala budovat horská rekreační střediska zaměřená na lyžařské sporty a turistiku. Další návštěvníci začali do Andorry přijíždět za výhodnými nákupy, neboť na dovážené zboří knížectví neuvaluje žádné clo. Roční počet návštěvníků přesahuje
155
Viz předchozí podkapitola o geografii knížectví.
156
Farnosti v Andoře nemají význam jenom pro církevní správu, nýbrž slouží rovněž jako územně-
správní jednotky. 157
Rozbor ústavního dokumentu Andorry je obsažen v kapitole pojednávající o politickém systému
tohoto knížectví.
63
13 milionů, příjmy z cestovního ruchu se tak na celkových příjmech hospodářství podílí 80 %. (Kořínek 2002: 36) Proto by se dnes s nadsázkou dal tento mikrostát popsat jako „rozsáhlé nákupní středisko v údolí a lyžařské středisko v horách“. (Nováková, Baxa, Šimon 2006: 28) Pro výrazný ekonomický rozvoj píše španělský tisk o Andoře „jako o Hongkongu Pyrenejského poloostrova“. (Pečnikov 1989: 52) Hrubý domácí produkt Andorry přepočítaný podle parity kupní síly v roce 2005 činil 2,77 miliardy amerických dolarů. Na jednoho obyvatele tak připadá roční HDP ve výši přibližně 39 tisíc dolarů. V zemědělství pracuje pouhých 0,3 % práceschopného obyvatelstva, v průmyslu 20,3 % a v terciární sféře 79,4 %. (CIA – The World Factbook, on-line zdroj) Andorra je daňovým rájem, v zemi neexistuje žádný systém přímého zdanění. Neplatí se zde vůbec žádné daně z příjmu fyzických ani právnických osob a neuplatňuje se zde ani žádná forma majetkové daně. Díky tomu si zemi jako své sídlo vybralo mnoho firem a bank. Daňové příjmy státního rozpočtu pocházejí z daní nepřímých. (Taxation in the Principality of Andorra, on-line zdroj) Stejně jako Lichtenštejnsko a Monako i Andorra je na seznamu států, které podle Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) nespolupracují při vyšetřování daňových úniků.158 (List of Un-cooperative Tax Haevens, on-line zdroj) Andorra jako jeden z mála států světa nemá kvůli své horské poloze železnici ani letiště.159 Díky bohatství Pyrenejí na nerostné suroviny má ale knížectví zásoby železné rudy, stříbra a olova. Ve stavebnictví se využívají místní přírodní břidlice a mramor. S rozvojem turistického ruchu se začaly využívat i minerální prameny pro lázeňskou léčbu. (Pečnikov 1989: 37) Důležitým odvětvím je také výroba elektrické energie vodními elektrárnami160, které svou kapacitou pokryjí spotřebu v celé zemi, přebytky se navíc exportují do Španělska. (Kořínek 2002: 36). 158
Podle posledního pracovního dokumentu OECD k otázce daňových úniků ze dne 12. března 2009
ale Andorra projevila přání vstoupit mezi země, jež mezi sebou mají uzavřeny dohody o výměně daňových informací a rovněž oznámila svůj záměr omezit do listopadu 2009 bankovní tajemství, aby nebylo zneužíváno k daňovým účelům. (Moves by financial centres boost boost OECD fight against tax evasion, on-line zdroj) 159
První silnice spojující Andorru a Seo d’ Urgel byla postavena v roce 1914. Událost byla počátkem
konce naprosté izolace země, i když v zimních měsících bývá dodnes často odříznuta od okolního světa. (Kořínek 2002: 34) 160
Hydroelektrárny se v Andoře začaly stavět roku 1929. Do té doby každá farnost získávala
elektrickou energii ze svého vlastního agregátu. (Kořínek 2002: 34)
64
Nezanedbatelným příjmem státní poklady jsou též tržby z prodeje andorrských poštovních známek. Poštovní služby – včetně vydávání zmíněných známek – ale zajišťují francouzská a španělská pošta, Andorra vlastní poštu neprovozuje.
4.2.
Politický systém 4.2.1. Forma státního zřízení
Andorrské knížectví je politickou entitou „sui generis“. (Waschkuhn 1999: 699) V zemi funguje demokratický politický režim.161 Ústava formu státního zřízení rozvádí jako „parlamentní spoluknížectví“. Tím, že země má ve funkci hlavy státu dvě spoluknížata – urgellského biskupa a francouzského president a, je de facto volenou konstituční monarchií. O obsazení postů spoluknížat však nerozhodují andorrští občané. Role spoluknížat v politickém systému Andorry je spíše reprezentativní, hlavním představitelem exekutivy je vláda, která určuje vnitrostátní i zahraniční politiku země. Předsedu vlády volí andorrský parlament zvaný Generální rada, ministerský předseda si po svém zvolení vybere sám – bez schválení parlamentu – členy kabinetu. Generální rada se skládá z 28 poslanců, kteří jsou voleni smíšeným volebním systémem. „Pozoruhodným prvkem andorrského politického systému je kromě decentralizace politické moci i silné postavení farností v rámci celostátní politiky.“ Na farnosti je země jakožto na územně-správní jednotky rozdělena, farnosti mají například i právo zákonodárné
iniciativy.
několikastupňový,
(Strmiska,
s obvyklými
Chytilek
2005:
charakteristikami
376)
jako
Soudní
v ostatních
systém
je
evropských
právních státech.
4.2.2. Ústava Až do doby přijetí ústavy – k čemuž došlo po schválení textu ústavního dokumentu v celonárodním referendu dne 14. března 1993 a poté, co konstituce začala zveřejněním v oficiálním věstníku162 Andorrského knížectví dne 4. května 161
Mezinárodní nevládní organizace Freedom House ve své každoročně aktualizované zprávě
o úrovni svobody v různých státech světa (Freedom in the World) uvádí za rok 2008 u Andorry hodnocení míry politických práv stupněm 1 a míry občanských svobod stupněm 1, což podle metodiky Freedom House znamená celkový status „svobodná země“ („free“). (Freedom in the World – Andorra (2008), on-line zdroj) 162
Věstník se jmenuje „Butlletí Official del Principat d’Andorra“.
65
1993 platit – neměl andorrský politický systém jasné oddělení mezi mocí výkonnou, zákonodárnou a soudní. Do té doby se země řídila na základě středověkých mírových smluv, tzv. pariatges, uzavřených v letech 1278 a 1288 mezi urugelským biskupem a hrabětem z Foix, kteří se na základě těchto dohod stali v zemi spoluknížaty a země knížectvím se dvěma panovníky. Andorra tak byla vedle Vatikánu jediným zbyvším církevním státem na světě. (Waschkuhn 1999: 699) Sepsání a schválení první ústavy v dějinách Andorry bylo vyvrcholením reformního procesu, který se započal ve druhé polovině 20. století jakožto důsledek modernizace země. Po druhé světové válce totiž v knížectví nastal nebývalý hospodářský rozkvět, což do země přilákalo množství nových – za prací přijíždějících – obyvatel, kteří svým počtem původní andorrské obyvatelstvo brzy převýšili.163 Oba tyto faktory narušily tradiční charakter země a zůstávalo tak pouze otázkou času, kdy Andorra po přijetí západoevropského způsobu života v oblasti materiální převezme i západní model demokratického politického systému. První, nesmělé krůčky k demokratizaci státu se objevily již ve 30. letech, kdy roku 1933 obdrželi volební právo všichni dospělí muži. Další známkou politických změn bylo až přiznání volebního práva ženám v roce 1971. K – po dlouhé době první – institucionální reformě došlo na konci 70. let, kdy došlo k částečné decentralizaci moci – vedle zástupců knížat, vikářů, kteří si však zachovali i nadále rozhodující vliv (a země si i nadále zachovala feudální charakter), se část pravomocí přenesla na farnosti. (Strmiska, Chytilek 2005: 376) Tato etapa institucionálních změn byla dokončena byla roku 1981 vytvořením exekutivního orgánu (vlády) a legislativního orgánu (generální rady). Celý reformní proces byl dokončen výše zmíněným přijetím vlastní ústavy. Ústava byla také důsledkem neshod mezi generální radou a andorrskými spoluknížaty ohledně klíčových státních otázek, řešila se koncepce konstitučního charakteru země a pozice státu v mezinárodních vztazích. V neposlední řadě přijetí konstituce zemi doporučovala Rada Evropy a EHS (EU). (Strmiska, Chytilek 2005: 376)
163
Někteří autoři vidí počátky ekonomických a následně i politických změn již v první polovině
minulého století: „Hospodářská a společenská modernizace Andorry (ve dvacátých a třicátých letech 20. století) výrazně předcházela politické modernizaci země spadající až do osmdesátých a devadesátých let 20. století.“ (Strmiska, Chytilek 2005: 376)
66
V plebiscitu s ústavou vyslovilo 14. března 1993 souhlas 74,2 % účastnivších se voličů, což představuje 75,7 % z celkového počtu 9 123 tehdy registrovaných voličů. V platnost dokument vstoupil 4. května 1993, poté co jej předtím ratifikovala obě spoluknížata164 a předseda vlády165. Ústava Andorrskému knížectví přiznává status konstitučního státu i status státu podle mezinárodního práva. Zároveň uvádí čtyři základní znaky státu, jimiž jsou vedle zmíněného konstitučního státu ještě nezávislý stát, demokratický stát a „welfare“ stát. (History. Principality of Andorra, on-line zdroj) Konstituce „vychází z principu dělby moci, která je rozdělena mezi vládu (exekutiva), Generální radu (legislativa) a moc soudní (dvoustupňová struktura a ústavní soudnictví). Ústava rovněž prohlubuje samosprávu farností volících si svá zastupitelstva.“ (Strmiska, Chytilek 2005: 376) Text andorrské ústavy166 je rozčleněn do preambule, devíti hlav s celkem 107 články, tří přechodných a jednoho závěrečného ustanovení. Preambule je slavnostním úvodem celého dokumentu a obsahuje především zdůvodnění, proč ústava vůbec vznikla. Píše se zde, že „Andorrští občané ve své plné svobodě a nezávislosti a v plném uplatnění své vlastní suverenity si jsou vědomi potřeby přizpůsobit státní instituce nové situaci, která vzešla z geografického, historického a socio-kulturního vývoje, a zároveň potřeby nového právního rámce, aby tyto instituce, jejichž počátky sahají až ke smlouvám pariatges, mohly navazovat a udržovat náležité vztahy, jež jsou nezbytné“. Dále preambule zdůrazňuje důležité hodnoty, které chce Andorra zachovávat, jako „svoboda, spravedlnost, demokracie, sociální pokrok a udržení a posílení harmonických vztahů se zbytkem světa a zvláště se svými sousedy“. Rovněž se zde objevuje přání přispět spoluprací s celým lidstvem 164
Spoluknížata – tedy jmenovitě tehdejší francouzský president François Mitterrand a urgellský
biskup Joan Martí Alanis – ústavu schválila dne 28. dubna 1993, což se někdy mylně vykládá jako datum počátku platnosti dokumentu. Ten ovšem začal platit, jak je v textu uvedeno, až publikací v oficiálním státním věstníku „Butlletí Oficial del Principiat d’Andorra“, což se nastalo dne 4. května 1993. 165
Do přijetí ústavy se tato funkce katalánsky nazývala „Síndic general", v době podpisu ji zastával
Jordi Farràs Forné. Dnes pojem „síndic“ označuje andorrského předsedu Generální rady (tj. parlamentu). 166
Není-li uvedeno jinak, je zdrojem následujících informací obsažených v této a dalších
podkapitolách přímo text Ústavy Andorrského knížectví – The Constitution of the Principality of Andorra. on-line zdroj.
67
k uchování neporušenosti Země a k zajištění vyhovujícího životního prostředí pro další generace. V závěru preambule připomíná více než 700 let staré heslo Andorry „Virtus, Unita, Fortior“167 – s dovětkem, aby bylo pro Andořany inspirací i nadále. První hlava obsahuje tři články a týká se především andorrské suverenity. Tu odvozuje od andorrských občanů, kteří ji vykonávají skrze různé způsoby participace a skrze instituce, jež ústava ustanovuje. Jako státní politický systém je zde uvedeno „parlamentní spoluknížectví“168. Taktéž se zde předepisuje státní jazyk, státní symboly jako národní hymna, vlajka a státní znak a hlavní město. Ústava je prohlášena nejvyšším zákonem státu, který zavazuje všechny instituce i jednotlivce. Andorra do svého právního systému přejímá universálně přijímané zásady mezinárodního práva. Smlouvy a mezinárodní dohody nabývají platnosti zveřejněním ve státním oficiálním věstníku a nemohou být zákonem změněny či zrušeny. Druhá hlava se zabývá právy a svobodami andorrských občanů, její rozsah čítá dlouhých 39 článků a je tak největším oddílem ústavy. Ačkoliv se už v úvodu této hlavy deklaruje, že Andorra je vázána Všeobecnou deklarací lidských práv169, přesto se v následujících článcích nachází zevrubný výčet práv a svobod, které konstituce občanům státu přiznává a které jsou s právy obsaženými v Deklaraci často totožné. Mezi základní zde uvedené principy patří, že všichni občané jsou si před zákonem rovni a nikdo nesmí být diskriminován na základě rasy, pohlaví, původu, náboženství či názorů. Veřejné autority mají zaručit takové podmínky, aby zákonem požadovaná rovnost a svoboda osob byla skutečná a účinná. Ústava výslovně deklaruje právo na život a jeho plnou ochranu ve všech jeho fázích. Zakázán je trest smrti. Při soudním řízení je zaručeno právo na spravedlivý proces. Občané mají svobodu náboženského vyznání. Zároveň konstituce přiznává svobodné působení Římskokatolické církvi a zachování jejího výsadního vztahu s andorrským státem podle dosavadních tradic. Právní subjektivitu před státem mají všechny údy Římskokatolické církve, kterým ji ona na základě církevního práva udělí.
167
Obvykle se do češtiny překládá jako „spojená síla je větší“.
168
Katalánsky „Coprincipat parlamentari“.
169
Všeobecnou deklaraci lidských práv přijalo Valné shromáždění OSN v Paříži v Palais de Chaillot
10. prosince 1948. Lidská práva dokument odvozuje od důstojnosti každého jednotlivce. Ačkoliv je široce respektována, nemá Deklarace závaznou moc jako smlouva. (Lidská práva v datech, on-line zdroj)
68
Výčet práv pokračuje svobodou vyjadřování, ochranou rodiny jakožto základní jednotky společnosti, právem shromažďování a účasti na pokojných demonstracích, právem na vzdělání a v souvislosti s tím i právem rodičů rozhodnout o způsobu vzdělávání svých dětí, právem zakládat profesní a odborové organizace, svobodou pohybu v rámci území státu a petičním právem. Andořané mohou volně zakládat demokratické politické strany, soukromě podnikat, mají právo na soukromé vlastnictvím majetku. Stát má za úkol zajistit racionální využití přírodních zdrojů a ponechává si možnost ekonomicky intervenovat do hospodářství v zájmu udržení zdravého rozvoje a obecného blaha. Mezi povinnosti andorrských občanů patří pouze
placení
daní
a
v případě
státního
zájmu
participovat
na
–
blíže
nespecifikovaných – „úkolech obecného zájmu“ ustanovených zvláštním zákonem. Třetí hlava pojednává v sedmi článcích o spoluknížatech, kteří společně zastávají funkci hlavy státu. Jsou jimi nerozdílně biskup z Urgellu a president Francouzské republiky. Jejich moc je rovná a odvozuje se z ústavy. Obsahem dvaadvaceti článků čtvrté hlavy je vymezení legislativního orgánu – Generální rady. Ta politicky reprezentuje občany sedmi andorrských farností a kromě přijímání legislativy schvaluje státní rozpočet a působí jako kontrolní mechanismus vůči krokům vlády. Pátá hlava čítá sedm článků, v nichž definuje andorrskou vládu. Ta sestává z ministerského předsedy a ministrů, jejichž počet je dán zákonem. Dále se zde rozvádějí povinnosti předsedy vlády. Šestá hlava řeší – podle svého nadpisu – územní strukturu země, spíše však v šesti článcích popisuje roli a pravomoci rad170 sedmi andorrských farností, do nichž je stát administrativně rozdělen. Deset článků sedmé hlavy se zabývá oblastí justice, principy andorrského soudnictví a náčrtem soudního systému státu. Ústavní soud jakožto nejvyšší orgán odpovědný za interpretaci ústavy je předmětem dalších deseti článků navazující osmé hlavy. Závěrečná devátá hlava už pak pouze ve třech článcích doplňuje, jakým způsobem je možno provádět ústavní změny, a přidává dva dodatky, několik přechodných a jedno závěrečné ustanovení. Ústavní změny mohou iniciovat buď společně obě spoluknížata, nebo jedna třetina členů Generální rady. Návrh na 170
Rady neboli tzv. „comuns“.
69
změnu pak musí být potvrzen dvěma třetinami členů Generální rady a následně i v referendu. První dodatek uděluje mandát Generální radě a vládě trojstrannou mezinárodní smlouvu mezi Andorrou, Španělskem a Francií, která by vytvořila rámec vztahů se sousedními státy. Druhý dodatek konstatuje, že post velvyslance cizího státu není slučitelný s výkonem jakéhokoliv veřejného úřadu Andorrského knížectví.
4.2.3. Hlava státu Spoluknížata jsou na základě institucionální tradice Andorry a podle znění ústavy – společně a neoddělitelně – hlavou státu a jeho nejvyššími reprezentanty. Instituce spoluknížat se odvozuje od mírových smluv pariatges a s nimi souvisejícího historického vývoje. Jak urgellský biskup, tak francouzský president mají stejný podíl na moci. Součástí jejich přísahy je, že svůj úřad budou vykonávat v souladu se současnou ústavou. Konstituce o nich dále uvádí, že jsou symbolem a zárukou nepřetržité kontinuity státu a stejně tak jeho nezávislosti a parity v tradičně vyvážených vztazích s oběma sousedními státy. Spoluknížata mají být arbitry a moderátory fungování andorrských veřejných autorit a institucí. O státních záležitostech jsou pravidelně (nebo kdykoliv o to požádají) informována předsedou Generální rady171 a předsedou vlády. Spoluknížata – s nutným spolupodpisem předsedy vlády, v některých případech i předsedy Generální rady – jsou dle ústavy politicky zodpovědná v následujících oblastech:
vyhlašují
všeobecné
volby;
vyhlašují
referenda;
jmenují ústavní
procedurou předsedu vlády; podepisují dekret o rozpuštění Generální rady; udělují akreditace velvyslancům cizích států, kteří své pověřovací listiny předávají oběma z nich; na základě příslušných ustanovení ústavy a dalších zákonů jmenují představitele státních úřadů a dalších institucí; podepisují a vyhlašují zákony; a mohou se zapojit do vyjednávání o mezinárodních smlouvách. Bez nutnosti kontrasignace dalších státních činitelů mohou spoluknížata udělovat milosti; vytvářet si strukturu úřadu nezbytného pro výkon své ústavní funkce; jmenují členy Nejvyšší justiční rady172 a Ústavního soudu173; společně mohou požádat Ústavní 171
soud
o
předběžné
rozhodnutí
v otázkách
neústavnosti
zákonů
Předseda Generální rady se v Andoře označuje katalánským termínem „Síndic general“. Viz též
pozn. č. 165. 172
Katalánsky „Consell Superior de la Justícia“.
173
Katalánsky „Tribunal Constitucional“.
70
a neústavnosti mezinárodních smluv, a to ještě před jejich ratifikací; podat Ústavnímu soudu podnět v otázkách vztahujících se k omezení jurisdikce vyplývající z jejich ústavní funkce174; nutný je souhlas spoluknížat s textem mezinárodních smluv se sousedními státy Andorry, spoluknížata nebo jejich zástupci se mohou zúčastnit jednání175. Z výše uvedeného je zřejmé, že role hlavy státu je v Andorrském knížectví především reprezentativní. Ústava mnoho reálných pravomocí spoluknížatům neposkytuje a v těch oblastech jejich kompetencí, kde se jedná o skutečně důležité státnické úkony, jež významně ovlivňují politický život země, je pod rozhodnutím nutný podpis minimálně jednoho dalšího vysokého ústavního činitele. Spoluknížata nemají právo veta ani v legislativě, ani v exekutivě. Státní rozpočet přiděluje oběma spoluknížatům rovnou finanční částku, s níž mohou pro zajištění výkonu své funkce volně disponovat. (The Constitution of the Principality of Andorra. on-line zdroj) V současnosti jsou andorrskými spoluknížaty sídelní biskup ze Seo d’Urgell Mons. Joan Enric Vives Sicília, který svůj úřad zastává od roku 2003, a francouzský president Nicolas Sarkozy, který byl zvolen na pětileté funkční období v roce 2007. Zatímco v případě biskupa je osoba ženy v čele státu vyloučena, ve Francii by teoreticky president ku zvolit mohli, i když se to dosud v historii země nestalo. Každý spolukníže jmenuje svého osobního representanta, který v zastoupení zajišťuje většinu náplně knížecích povinností. Zástupcem urgellského biskupa je Nemesi Marqués Oste, president a Francie v Andoře reprezentuje Christian Frémont. (El Principiat d’Andorra i el Bisbat d’Urgell. on-line zdroj; De S.E. El Copríncep Francés. on-line zdroj)
4.2.4. Moc výkonná Vzhledem k tomu, že hlava státu má v Andoře spíše reprezentativní roli, je hlavním
představitelem
exekutivy
v zemi
vláda,
ačkoliv
některé
pravomoci
spoluknížata a předseda vlády176 sdílejí.
174
T.j. v případě střetu kompetencí ústavních činitelů státu.
175
Předložení smlouvy ke schválení parlamentu vyžaduje nejprve dohodu mezi vládou a spoluknížaty,
obě strany – jak vláda, tak spoluknížata – mají své zástupce v delegaci vyjednávací text smlouvy. 176
Katalánsky se předsedy vlády označuje jako „Cap de Govern“.
71
Andorrská vláda se dle ústavy skládá z předsedy vlády a dalších ministrů, jejichž počet
upřesňuje
jiný
zákonný
předpis.
Kabinet
má
v současnosti
kromě
ministerského předsedy dalších devět ministerských křesel. Jsou to ministerstvo financí; ministerstvo zahraničních věcí; ministerstvo zdraví, blahobytu a rodiny; ministerstvo hospodářství a zemědělství; ministerstvo pro místní rozvoj; ministerstvo vyššího školství a kultury; ministerstvo (nižšího) školství, mládeže a sportu; ministerstvo spravedlnosti a vnitra; a ministerstvo turistiky a životního prostředí. (Portal del Govern d’Andorra. on-line zdroj) Ústava o činnosti vlády říká, že „pod vedením svého předsedy určuje vnitrostátní i zahraniční politiku země a řídí státní administrativu“. Předsedu vlády volí Generální rada. Každý kandidát musí nejprve získat nominaci od nejméně pětiny poslanců. V prvním kole je zvolen ten, který obdrží absolutní většinu hlasů. Není-li nikdo takový, postupují do druhého kola dva nejúspěšnější kandidáti z kola prvního, zde už rozhoduje prostá většina. Po svém zvolení je předseda vlády formálně jmenován spoluknížaty, jmenovací akt kontrasignuje předseda Generální rady. Po svém jmenování si ministerský předseda sám vybere ministry pro jednotlivé resorty, ale poté už vláda nemusí žádat o důvěru. Vláda je odpovědná Generální radě jako celek a Generální rada jí také může vyslovit nedůvěru. Pokus o odvolání vlády musí na počátku podpořit alespoň pětina poslanců, aby mohla na toto téma vůbec začít parlamentní debata jakožto součást ústavní procedury. Aby byla vláda svržena, musela by se pro její odvolání v následném hlasování vyslovit absolutní většina všech poslanců. Proceduru je možno zahájit nejdříve šest měsíců po zvolení předsedy vlády. V případě jejího neúspěchu je možno uskutečnit další pokus nejdříve za rok. Předseda vlády může ale požádat Generální radu o vyslovení důvěry vládnímu programu, nějaké dílčí politice nebo i specifickému rozhodnutí zvláštního významu. Pokud tato důvěra není prostou většinou hlasů v rámci ústního hlasování vyslovena, pak by měl ministerský předseda předložit svoji rezignaci. Mezi pravomoci ministerského předsedy patří spolupodepisování aktů hlavy státu, v případech, které vyjmenovává ústava. S většinovým souhlasem Generální rady může spoluknížata požádat o vyhlášení referenda o politických otázkách. (The Constitution of the Principality of Andorra. on-line zdroj)
72
Předseda vlády smí funkci zastávat nejvýše po dvě po sobě jdoucí volební období. Od 27. května 2005 je jím Albert Pintat Santolária zvolený za PLA – Liberální stranu Andorry177. (Govern d’Andorra – Presidencia del Govern. on-line zdroj)
4.2.5. Moc zákonodárná Držitelem zákonodárné moci je v Andorrském knížectví jednokomorový parlament nesoucí název Generální rada. V ní jsou zastoupeni jak občané, tak i jednotlivé andorrské farnosti. Kromě legislativy má Generální rada v kompetenci ještě schvalování státního rozpočtu a kontrolu politických kroků vlády. Tato starobylá instituce odvozuje svůj počátek od tzv. Zemské rady, která v knížectví od roku 1419 vykonávala omezenou samosprávu. (Strmiska, Chytilek 2005: 376) Celkem 28 poslanců178 je voleno na základě všeobecného, svobodného, rovného a přímého volebního práva smíšeným volebním systémem na čtyřleté funkční období. Aktivní i pasivní volební právo mají všichni plnoletí občané, kteří jsou právně způsobilí. U pasivního volebního práva tvoří výjimku soudci a vězni, kteří kandidovat nemohou. Andorrskými občany je však přibližně pouhá pětina obyvatel, protože většinu obyvatelstva tvoří přistěhovalci s cizí státní příslušností. (Waschkuhn 1999: 699) První ustavující zasedání Generální rady s volbou předsednictva179 se koná nejpozději patnáct dnů po oznámení výsledků voleb. Předseda a místopředseda Generální rady nesmějí vykonávat svoji funkci déle než po dvě po sobě jsoucí celá volební období. Zasedání se konají pravidelně či mimořádně podle procedurálních pravidel, která si Rada stanoví. Pokud nerozhodne absolutní většina poslanců jinak, jsou zasedání veřejná. Rada může začít jednat, pokud je přítomna alespoň polovina členů a zároveň mezi nimi alespoň jeden zástupce z každé farnosti. Právem legislativní iniciativy disponuje kromě Generální rady ještě vláda, společně nejméně tři farní rady nebo dohromady deset procent voličů. V případě schvalování mezinárodních smluv je nutná absolutní většina hlasů z celkového počtu poslanců. Pokud by se ale „v zájmu andorrských občanů“ jednalo
177
České překlady andorrských názvů politických stran byly převzaty z publikace Strmiska, Chytilek
2005. 178
Ústava uvádí jako počet členů Generální rady rozmezí 28 až 42, zatím se ale využívá nejmenší
možný počet 28 poslanců. 179
Katalánsky „Sindicatura“.
73
o přesun legislativních, exekutivních či justičních kompetencí na nějakou mezinárodní organizaci, musely by pro odsouhlasení být nejméně dvě třetiny ze všech členů Generální rady. (The Constitution of the Principality of Andorra. on-line zdroj)
4.2.6. Moc soudní Justice má v Andoře nezávislé postavení. Soudní řízení jsou, nevyžadují-li to zvláštní okolnosti jinak, veřejná. Soudy se dělí na několik stupňů a také podle závažnosti projednávaných případů. Prvním stupněm jsou samosoudci180, kteří řeší přestupky a méně závažné kauzy, spory týkající se sociálního zabezpečení a vyšetřují trestné činy. Samosoudci mají kompetenci soudit téměř všechny případy první instance s výjimkou závažných trestných činů. Soudní tribunál181 bývá složen ze tří soudců a zabývá se závažnými civilními spory, trestnými činy a kauzami z oblasti správního práva. Druhou instancí je „Tribunal de Corts“182, pod nějž ale zároveň spadají i závažné kriminální činy v první instanci. Kromě vynášení rozsudků má na starosti i kontrolu výkonu trestů a dozor nad věznicemi. Tříčlenný tribunál bývá složen z předsedy, místopředsedy a jednoho dalšího soudce. Vrchní soudní instancí v zemi pro všechny spory – kromě záležitostí týkajících se interpretace ústavy – je Nejvyšší soud183. Nezávislost andorrského soudního systému má garantovat Nejvyšší justiční rada. Skládá se z pěti jmenovaných členů – po jednom jmenuje každý z knížat, jednoho předseda parlamentu, jednoho předseda vlády a jednoho soudci. Rada jmenuje soudce nižších i vyšších soudů, soudní úředníky a určuje předsedy soudů. Nejvyšší justiční rada se schází třikrát ročně, její členové nejsou omezeni v souběžném výkonu jakékoliv jiné veřejné funkce. Ústavní soud interpretuje ústavu a řeší spory, které se týkají překročení kompetencí ústavních činitelů a rozhodnutí veřejné moci, která ohrožují práva a svobody daná ústavou. Soud je složen ze čtyř ústavních soudců – po jednom jmenuje každý z knížat a dva jmenuje Generální rada. (The Judicial System. on-line zdroj) 180
V katalánštině se pro ně používá termín „batlles“.
181
Katalánsky „Tribunal de Batlles“.
182
Tento pojem nemá adekvátní český název.
183
Katalánsky „Tribunal Superior de Justícia“.
74
Od roku 1998 existuje v Andoře instituce ombudsmana. Dohlíží – podobně jako v tomto případě i Ústavní soud – nad dodržováním práv a svobod, která garantuje ústava, a zabývá se stížnostmi občanů, kteří se domnívají, že jejich práva byla porušena. Jeho role spočívá především v podávání doporučení na zlepšení postupů veřejných úřadů a návrhů na zavedení nových opatření. Úřad veřejného ochránce práv184 v Andorrském knížectví v současnosti zastává Pere Canturri Montanya, který byl Generální radou jmenován 28. prosince 2004 na šestileté funkční období. (Institució del Raonador del Ciutadà. on-line zdroj)
4.2.7. Územní správa a samospráva Andorrské knížectví je decentralizovanou zemí se silným postavením farností185 v rámci celostátní politiky. Právě na farnosti je stát administrativně rozčleněn. (Strmiska, Chytilek 2005: 376) Celkem je jich sedm: Andorra la Vella, Canillo, Encamp, La Massana, Ordino, Saint Julia de Loria a Escaldes-Engordany. Posledně jmenovaná je nejmladší farností, vznikla až roku 1978 oddělením se od farnosti Andorra la Vella, aby se tak alespoň trochu narovnala nespravedlivá skutečnost, že všechny farnosti – nehledě na jejich velikost – měly stejný počet zástupců v Generální radě. Nejvíce touto disproporcí trpělo právě hlavní město, kde žije nejvíce obyvatel, ale v přepočtu na jednoho voliče mělo poslanců nejméně. Některé farnosti se ještě dále dělí buď do obecních čtvrtí (quarts) nebo do sousedství (veïnats) v případě vesnického charakteru farnosti. Místní samosprávu mají na starosti tzv. farní rady, do nichž jsou voleni zástupci obyvatel.
Farní
rady
ze
svého
středu
volí
svého
předsedu
(„starostu“)
a místopředsedu („místostarostu“). Rady schvalují a realizují „obecní“ rozpočet, stanovují a uskutečňují místní politiku a zajišťují všechny záležitosti, jež se týkají těchto municipalit. Jejich financování probíhá převodem financí ze státního rozpočtu, kromě toho mají i své vlastní příjmy z místních poplatků. (Comuns. on-line zdroj)
4.2.8. Volební systém V Andoře se na celostátní úrovni volí pouze při volbách do Generální rady. Uplatňuje se zde smíšený volební systém, který zavedla ústava z roku 1993. Volí se celkem 28 poslanců, volební právo je všeobecné, svobodné, rovné a přímé. Volit 184
V Andoře se pro funkci ombudsmana používá katalánský termín „Raonador del Ciutadà“, což
doslova znamená „mluvčí občanů“. 185
Katalánsky „parroquías“.
75
a být voleni mohou všichni občané starší 18 let, kteří jsou právně způsobilí, s výjimkou soudců a vězňů, jež kandidovat nemohou. Poměrnou složku systému tvoří jeden volební obvod zahrnující celé území státu, kde je zvoleno 14 poslanců. Pořadí na kandidátních listinách nelze měnit preferenčními hlasy. Omezující volební klauzuli systém nestanovuje. K přepočítání hlasů na mandáty se používá tzv. Hareova metoda. Druhá
polovina
poslanců
se
volí
většinově
(jednokolově)
v sedmi
dvoumandátových obvodech, přičemž oněmi obvody jsou v tomto případě jednotlivé farnosti. Volič se rozhoduje pro jednu kandidátní listinu. Strana, která v daném obvodu zvítězí, pak obsadí obě poslanecká místa. (Strmiska, Chytilek 2005: 376)
4.2.9. Stranický systém Politické strany jsou v politickém systému Andorry inovací, kterou zavedla až ústava. Předtím kandidovaly do Generální rady převážně lokální autority. (Strmiska, Chytilek 2005: 377) Ilegálně zde působila Demokratická strana Andorry, voleb se však účastnit nemohla. Její lídři a sympatizanti ale byli hlavními tahouny demokratizačních reforem v zemi. Jedním z nich byl i předseda vlády Oscar Ribas Reig, který po schválení ústavy založil Demokratické národní uskupení (AND), které zvítězilo v následných volbách v roce 1993. (Kubát, Sokol 2000: 215) Zatím poslední volby se v Andoře konaly 24. dubna 2005.186 Z celkem pěti kandidujících subjektů se vítězem stala PLA – Liberální strana Andorry187, dokázala získat 41,2 % hlasů a obsadit 14 parlamentních křesel, tj. přesně polovinu. Na druhém místě skončila PS – Sociálnědemokratická strana188, pro kterou hlasovalo 38,1 % účastnivších se voličů a tento výsledek znamenal 11 poslaneckých mandátů. S výrazným odstupem – co se získaných procent i mandátů týče – se na třetí pozici umístila
koalice
CDA
–
Andorrského demokratického
středu189
a
S21
–
190
Svatojuliánského 21. století
, obdržela 11 % hlasů, což odpovídá 2 parlamentním
křeslům. Poslední mezi subjekty, jež se do Generální rady dostaly, byla RD –
186
Další volby do Generální rady se konaly 26. dubna 2009 – v době uzávěrky této práce, proto zde
s jejich výsledky, bohužel, operovat nemůžeme. 187
Katalánsky „Partit Liberal Andorra“.
188
Katalánsky „Partit Socialdemòcrata“.
189
Katalánsky „Centre Demòcrata Andorrà“.
190
Katalánsky „Sant Julià Segle 21“, resp. „Segle 21 Sant Julià de Lòria“.
76
Demokratická obnova191. Jejích 6,2 % hlasů stačila na jediný mandát. Ve volbách naprosto neuspěli Zelení192, kterým voliči dali pouhá 3,5 % hlasů a do parlamentu se tudíž nedostali. Z celkových 16 022 registrovaných voličů se voleb zúčastnilo 12 879, což představuje volební účast ve výši 80,4 %. (Index eleccions generals en curs. on-line zdroj) Vzhledem ke krátké době trvání stranického systému Andorry se může zdát předčasné pokoušet se tento systém přesně klasifikovat. Ještě v roce 2000, tedy před dvěma posledními volbami, se zdálo, že by se andorrský systém dal označit jako multipartismus. (Kubát, Sokol 2000: 216) Následující vývoj však naznačil spíše směřování k bipartismu193. Od roku 1997 doposud ve všech volbách zvítězila PLA – Liberální strana Andorry. V letech 1997 a 2001 dokonce získala v Generální radě absolutní většinu mandátů, v roce 2005 polovinu křesel. PLA je pravostředovou stranou existující od roku 1992, která v zemi „dokázala nejpřesvědčivěji politicky ztělesnit reformní a modernizační étos devadesátých let“. Oproti ostatním stranám se jí rovněž podařilo udržet si „větší organizační soudržnost“. Andorrská Sociálnědemokratická strana vznikla teprve v roce 2000 tím, že do sebe pojala i pozůstatky několika stran, vystupujících vůči PLA opozičně, jež v té době procházely procesem organizační i ideové transformace. (Mezi nimi bylo i – v úvodu této podkapitoly zmíněné – Demokratické národní uskupení.) Tím se vytvořily dva hlavní, proti sobě stojící politické bloky – PLA a PS. Vzhledem k tomu, že roku 2005 PLA nezískala parlamentní většinu, podařilo se i koalici CDA a S21 zůstat významným parlamentním subjektem, bez něhož se vláda snadno neobejde. (Strmiska, Chytilek 2005: 377-380) Jak se bude systém andorrských stran vyvíjet dále, zda dojde k posílení prvků bipartismu či ke změně této tendence, by mohly naznačit volby v roce 2009.
191
Katalánsky „Renovació Democràtica“.
192
Katalánsky celým názvem „Els Verds d’Andorra“.
193
Srov. Sartori 2005: 199-218.
77
4.3.
Andorra v mezinárodní politice 4.3.1. Mezinárodní postavení
Andorra je svrchovaným státem nejpozději od přijetí ústavy v roce 1993 – do té doby nebyl její status příliš jasný194 a mnozí autoři její suverenitu oprávněně zpochybňovali. Například Derwent Whittlesey ve svém článku z roku 1934 o Andorrské autonomii vidí příčiny tehdejšího politického postavení země ve vzájemné žárlivosti mezi jejími sousedy–protektory Francií a Španělskem. Až do přijetí ústavy se Andorra řídila na základě mírových smluv z doby feudalismu, tzv. pariatges, jimiž se vymezily sféry vlivu mezi dvěma lenními pány. Tyto smlouvy do roku 1993 doznaly pouze nepatrných změn, takže ještě téměř po celé 20. století působilo toto knížectví jako pozůstatek z doby, která předcházela moderním národním státům. Důvody, proč právě Andorra zůstala oproti ostatním evropským politickým systémům o několik staletí pozadu, spatřuje Whittlesey především v izolaci, malém významu území a ve skutečnosti, že oběma jejím sousedům tento stav nijak nevadil. (Whittlesey 1934: 147-153) Suverenitu země, kterou ústava z roku 1993 přímo deklaruje, potvrzuje i členství Andorry v Organizaci spojených národů195 a dalších mezinárodních organizacích196. Ačkoliv je Andorrské knížectví v podstatě volenou monarchií a nerozhoduje samostatně o vlastní hlavě státu, kterou jsou společně a nerozdílně urgellský biskup a francouzský president , „jejich postavení je již pouze reprezentační“ a svrchovanost státu tudíž zásadně neomezuje. (Strmiska, Chytilek 2005: 376) Se svými sousedy, bývalými protektory Francií a Španělskem, podepsala Andorra hned červnu roku 1993 trojstrannou smlouvu o „dobrém sousedství, přátelství a spolupráci“. V ní Francie a Španělsko uznávají Andorru jako suverénní stát, zavazují se respektovat její nezávislost a územní integritu, projevují zájem navázat s ní diplomatické vztahy a zavazují se podporovat její účast v mezinárodních konferencích a organizacích. V případě ohrožení andorrské suverenity podniknou vzájemné konzultace, aby zvážily, jaké prostředky budou nutné k jejímu zajištění. Všechny tři strany vzájemně respektují své politické zájmy, Andorra se zavazuje 194
Podle Waschkuhna by se Andorrské knížectví do přijetí ústavy dalo označit jako kondominium.
(Waschkuhn 1999: 698) 195
Členem OSN se Andorra stala 28. července 1993.
196
Jejich přesný výčet je dostupný na internetových stránkách andorrského Ministerstva zahraničních
věcí. (Andorra I Els Organismes Internacionals. on-line zdroj)
78
nepodnikat na svém území nebo ze svého území žádnou akci, která by mohla ohrozit francouzskou či španělskou bezpečnost. V případě zemí či mezinárodních organizací, kde nemá Andorra vlastní diplomatické zastoupení, může požádat Francii nebo Španělsko o prostřednictví – to se týká jak politických zájmů knížectví, tak i jeho občanů, kteří se ocitnou v nouzi na svých zahraničních cestách. (Spain, France and Andorra. Treaty of good neighbourliness, friendship and cooperation, on-line zdroj) S Francií má Andorra uzavřenu řadu bilaterálních dohod, které upravují vzájemné vztahy a spolupráci v oblastech: vzdělávání, státní správy, sociálního zabezpečení a celní kontroly. Jedna ze smluv řeší i pobyt Andořanů ve Francii a Francouzů v Andoře – druhý z těchto případů se týká více než pěti tisíc osob. (France and Andorra. Political relations. on-line zdroj) Bilaterálních smluv se Španělskem má knížectví řádově méně. Andorrské knížectví má v současné době sedm velvyslanectví197 a několik stálých misí při mezinárodních organizacích, jejichž je členem, a několik honorárních konzulů. Z cizích zemí provozují vlastní ambasádu na území Andorry Francie, Portugalsko a Španělsko. Další asi sedmdesátka států zajišťuje diplomatické vztahy s Andorrou prostřednictvím nerezidentních ambasád či generálních konzulátů, většina z nich se nachází v Madridu, část v Paříži a zbytek v Barceloně. Celkově ale země udržuje vztahy se zhruba 120 státy. Česká republika má diplomatický a konzulární úřad s působností pro Andorrské knížectví v rámci svého velvyslanectví ve Španělsku.
197
Jsou to ambasády v Rakousku (z vídeňského velvyslanectví jsou kromě Rakouska zajišťovány
i vztahy se Slovenskem, Maďarskem, Rumunskem, San Marinem a Českou republikou), Belgii (z velvyslanectví Bruselu jsou kromě zemí Beneluxu zajišťovány i vztahy s EU a se Slovinskem), Francii (z pařížského velvyslanectví jsou kromě Francie zajišťovány i vztahy s Řeckem, Itálií a Kyprem), Portugalsku (z velvyslanectví v Lisabonu jsou kromě Portugalska zajišťovány i vztahy s Litvou, Lotyšskem a Estonskem), Španělsku (z madridského velvyslanectví jsou kromě Španělska zajišťovány i vztahy s Monakem), Velké Británii (z londýnského velvyslanectví jsou kromě Velké Británie zajišťovány i vztahy s Irskem) a Spojených státech amerických (z newyorkského velvyslanectví jsou kromě USA zajišťovány i vztahy s Kanadou Mexikem a Marokem a působí zde rovněž stálá mise Andorry při OSN).
79
4.3.2. Vztah k Evropské unii Andorrské knížectví je ze všech stran obklopeno Evropskou unií a dobře si uvědomuje, že je pro ni důležité udržovat s ní úzké, kooperativní vztahy. Z pohledu EU byla Andorra vždy považována za „třetí zemi“. (Dózsa 2008: 96) Politika sbližování s EU začala v roce 1990 podepsáním dohody o celní unii s výjimkou zemědělských produktů. V oblasti průmyslově vyráběného zboží se tak na Andorru pohlíží, jako by byla členem EU, v oblasti zemědělských produktů jako na nečlena. (European Union and the Principality of Andorra. on-line zdroj) Ovšem ne zcela – smlouva je v tomto bodu značně asymetrická. Andorra smí do EU vyvážet své zemědělské produkty bez celní zátěže, ale naopak to neplatí, pokud chtějí do Andorry exportovat zemědělské komodity členské státy EU, musejí cla platit. (Dózsa 2008: 96) Roku 1997 se spolupráce rozšířila o oblasti životního prostředí, vzdělávání, kultury, mládeže, komunikací, dopravy a regionální politiky. V roce 2004 následovala dohoda o zdaňování úrokových příjmů z úspor. Prakticky to znamená, že andorrský finanční úřad může podat informaci o finančnímu úřadu členského státu občana, jenž obdrží z andorrské banky platbu úroku.198 Jednání o účasti Andorry na vybraných komunitárních programech a iniciativách EU zatím probíhají. (Andorra and the European Union. on-line zdroj) V neposlední řadě je třeba zmínit, že Andorra využívá jako svou měnu euro, aniž by ovšem měla uzavřenu jakoukoliv měnovou dohodu s EU. Vychází to ze skutečnosti, že dříve knížectví legálně používalo jako měnu francouzský frank a španělskou pesetu a po jejich nahrazení eurem přirozeně tuto měnu převzalo, ovšem bez oficiálního povolení.
198
Dohoda má alespoň částečně zamezit snahám občanů členských států o daňovou optimalizaci
svých příjmů prostřednictvím andorrského daňového systému. (Dózsa 2008: 96)
80
5. Komparace
politických
systémů
Lichtenštejnska,
Monaka
a Andorry 5.1.
Forma státního zřízení
Všechny tři sledované státy jsou konstitučními monarchiemi, ve všech funguje demokratický politický systém. Pro formu státního zřízení Lichtenštejnska i Monaka se používá pojem knížectví („Fürstentum“ či „principauté“, anglicky „principality“). Oficiálně se jako knížectví označuje i Andorra, avšak ústava tohoto státu199 tento termín upřesňuje jako spoluknížectví („coprincipat“). Lichtenštejnsko a Monako mají totiž v pozici hlavy státu vždy jednu osobu (trůn je dědičný primárně v mužské linii), zatímco v Andoře se o tento post dělí španělský biskup ze Seo d’ Urgell a francouzský president . Andorra je tak „vlastně volenou monarchií“. (Kubát, Sokol 2000: 205)
5.2.
Ústava
Nejstarší ústavní tradici má ze tří sledovaných zemí Monako. To se stalo dědičnou konstituční monarchií už roku 1911. Nedlouho poté – v roce 1921 – přijalo svou první ústavu Lichtenštejnsko. S výrazným odstupem jako poslední schválila svou ústavu roku 1993 Andorra. Co se týče ústavních revizí, u Monaka a Lichtenštejnska k nim došlo opět nedlouho po sobě – Monako svoji konstituci novelizovalo roku 2002, Lichtenštejnsko o rok později. Andorrská ústava doposud pozměňována nebyla. Monacká ústava obsahuje dvanáct hlav s 97 články, lichtenštejnská zahrnuje rovněž dvanáct hlav, ale se 115 články. Nejkratší je andorrská konstituce, která čítá devět hlav se 107 články. Řádově se ovšem jedná o zhruba stejně rozsáhlé dokumenty, ačkoliv každý má svá specifika. Všechny zmíněné ústavy obsahují výčet základních práv a svobod občanů. Práva a povinnosti lichtenštejnských občanů zabírají sedmnáct článků, práva a svobody monackých občanů šestnáct článků, zatímco v andorrské ústavě se jedná o největší oddíl s 39 články. Rozdíl v počtu článků je způsoben především formou, jakou autoři dokumentu zvolili, zatímco v Lichtenštejnsku a Monaku se odvolávají na Všeobecnou
199
Konkrétně v čl. 1 odst. 4.
81
deklaraci lidských práv, andorrská ústava vedle toho ještě obsahuje jejich podrobný výčet. Všechny tři státy mají staletou křesťanskou tradici, to se odráží i v jejich ústavách, v oddílu, v němž se hovoří o náboženství. V Lichtenštejnsku, Monaku i Andoře je ústavou garantována svoboda náboženského vyznání, avšak ve všech těchto zemích je zároveň preferována Římskokatolická církev, ať už je přímo označena za státní náboženství či se jí přiznává výsadní postavení. Někde se pak církevní učení projevuje i v postoji k lidskému životu, andorrská ústava například výslovně deklaruje právo na život ve všech jeho fázích. Pročítáme-li zmíněné ústavní dokumenty, zjišťujeme, že se jedná o standardní texty, které obsahují věci v konstitucích obvyklé – vymezení státu, definování formy jeho státního zřízení, atributy státu, pojednání o rozdělení moci v zemi, o základních právech a svobodách občanů, o hlavě státu, o parlamentu, vládě, soudním systému, územní rozdělení státu a podmínky, za kterých je možno ústavu měnit. Lichtenštejnsko má jako jediný ze sledovaných států v ústavě zakotveno referendum. Pro jeho vyhlášení je potřeba petice s 1 000 podpisy občanů, jedná-li se o běžný zákon. Pokud by občané chtěli změnit ústavu, museli by pro vyhlášení plebiscitu sesbírat 1 500 podpisů. Stejný počet hlasů by byl potřeba pro vyhlášení referenda o zrušení monarchie. Jinak změny ústavy v Lichtenštejnsku může kromě občanů navrhnout buď vláda nebo parlament, v každém případě pak ale výsledný návrh – po skončení parlamentní procedury – musí být schválen referendem. V Monaku i Andoře by pro změny ústavy bylo potřeba dvou třetin kladných hlasů ze všech poslanců parlamentu. Vidíme tedy, že sledovaná knížectví mají rigidní ústavy, jež není snadné změnit, což je jev v západních demokraciích typický.
5.3.
Hlava státu
V čele Lichtenštejnska i Monaka stojí kníže, který v rámci omezení daných ústavou vykonává svou svrchovanou autoritu. Naproti tomu Andorra má ve funkci hlavy státu dvě osoby – spoluknížata, která vládnou „společně a nerozdílně“. Zatímco v prvních dvou případech se jedná o dědičné monarchie, kde je při nástupnictví na trůnu preferován nejstarší mužský legitimní potomek (mužská primogenitura v přímé linii), v případě Andorry se jedná o volenou monarchii, neboť spoluknížaty jsou biskup ze španělského Seo d’Urgell, kterého jmenuje papež, a francouzský president , jehož volí francouzští občané. Na rozdíl od Lichtenštejnska
82
a Monaka tak výběr následníka trůnu není v „domácích rukou“, ale je prováděn z ciziny. U Lichtenštejnska i Monaka je na knížecím stolci preferován muž, u Andorry je jisté, že minimálně jeden ze spoluknížat bude muž vždy, neboť Římskokatolická církev kněžská svěcení uděluje výhradně mužům, v případě druhého spoluknížete je volba otevřená. Doposud však ani jedna ze sledovaných zemí kněžnu v roli hlavy státu neměla. Rozdíly panují nejen ve způsobu výběru následníka trůnu, ale i v jeho kompetencích. Zatímco v Lichtenštejnsku a Monaku je kníže obdařen rozsáhlými pravomocemi ve všech sférách státní moci, hlava státu v Andoře má pouze reprezentativní
úlohu
a
do
dennodenní
politiky
reálně
příliš
nezasahuje.
Lichtenštejnský i monacký kníže mají absolutní právo veta u přijímané legislativy a velmi silnou kontrolu nad činností vlády, andorrská spoluknížata žádné právo veta nemají (s výjimkou jednání o mezistátních smlouvách mezi Andorrou a jejími sousedy).
5.4.
Moc výkonná
V Lichtenštejnsku i v Monaku se o výkonnou moc dělí kníže s vládním kabinetem, který kníže jmenuje a jemu je také odpovědný. Jsou zde však rozdíly. Zatímco v Lichtenštejnsku je předseda vlády vybírán na základě výsledků parlamentních voleb, podle návrhu parlamentu, a členové vlády musejí mít lichtenštejnské státní občanství, v Monaku jmenuje kníže jednoho ze tří kandidátů, kteří jsou povinně francouzského státního občanství a navrhuje je francouzská vláda. V obou knížectvích je předseda vlády „druhým mužem“ země, hned po knížeti. V Andoře
je
vzhledem
k pouze
reprezentativní
roli
spoluknížat
hlavním
představitelem výkonné moci vláda a ministerský předseda je tak nejmocnějším politikem v zemi. Sice je jmenován spoluknížaty, avšak až poté, co jej zvolí parlament. Předsedou andorrské vlády se tak – stejně jako v Lichtenštejnsku – obvykle stává představitel strany, která zvítězí v parlamentních volbách. Andorrský ministerský předseda si po svém jmenování sám vybírá členy kabinetu a vláda už nemusí předstoupit před parlament se žádostí o důvěru. Lze říci, že klasický způsob formování vlády, jak jej známe ze západních demokracií (vítěz voleb či vítězná koalice stran navrhnou předsedu vlády, hlava státu jmenuje jím navrženou vládu a ta pak žádá parlament o důvěru), v žádném ze sledovaných států neplatí. Předseda vlády má v knížectvích silnější postavení, neboť
83
po svém jmenování již vládu sestavuje bez nezbytného parlamentního schválení. V Lichtenštejnsku a Andoře může parlament vládě vyslovit nedůvěru, v Monaku žádná spojitost mezi vládou a parlamentem není. Lichtenštejnsko a Monako mají pouze pětičlenné vládní kabinety200, to znamená, že na každého ministra připadá – byť v rámci jednoho ministerstva – několik resortů. Desetičlenný kabinet Andorry je početně bližší spíše tomu, co známe z velkých zemí. (Kubát, Sokol 2000: 209) Při výběru členů lichtenštejnského kabinetu se musí dbát na to, aby členové pocházeli z různých územních částí knížectví. To spolu se skutečností, že zde vládu obvykle tvoří velká koalice dvou největších stran značí velkou míru konsensuálnosti demokracie v zemi.
5.5.
Moc zákonodárná
Ve všech sledovaných státech funguje jako legislativní orgán jednokomorový, občany volený parlament. V Lichtenštejnsku se nazývá Zemský sněm a má 25 poslanců, v Monaku Národní rada s 24 poslanci a v Andoře Generální rada s 28 poslanci. Velikostně tak jsou všechny tři parlamenty přibližně stejné. V Lichtenštejnsku i Andoře je volební období čtyřleté, v Monaku je o jeden rok delší. Nejmenší pravomoci z těchto tří parlamentů má monacká Národní rada, která nemá zákonodárnou iniciativu, hlasuje převážně o návrzích, jež jí předloží kníže, a o rozpočtu. Poslanci mohou navrhovat pouze právní předpisy, které vstoupí v platnost, jestliže je kníže odsouhlasí. Lichtenštejnský i andorský parlament fungují podobně jako většina dalších legislativních orgánů v zemích západní Evropy. Poslanci mají legislativní iniciativu, schvalují zákony, státní rozpočet a mezinárodní smlouvy. V Lichtenštejnsku ale musí parlamentem přijatou legislativu ještě odsouhlasit kníže, jinak by nevstoupila v platnost. Legislativní iniciativu mají v Andoře kromě poslanců ještě vláda, společně alespoň tři farnosti nebo deset procent voličů prostřednictvím petičního návrhu.
5.6.
Moc soudní
Právní systémy všech sledovaných knížectví spadají do okruhu kontinentálního práva. Lichtenštejnský právní systém je ovlivněn právem rakouským a švýcarským, monacký zase francouzským. 200
Kubát a Sokol používají pro tyto kabinety pojem „mikrovlády“. (Kubát, Sokol 2000: 209)
84
Justice v knížectvích se tak příliš nevymyká obecným evropským zvyklostem. Soudní systém je několikastupňový. Nejjednodušší případy řeší obvykle samosoudci, závažnější jsou už v prvním stupni předloženy k posouzení tříčlennému senátu. Pak může následovat několik odvolacích instancí až k vrchnímu soudu. Odděleně ve všech zemích působí nejvyšší či ústavní soud, který se zabývá pouze případy možné kolize přijímané legislativy či mezinárodních smluv s ústavou nebo spory o kompetence ústavních činitelů. Je také závazným interpretem ústavy. Soudce jmenují ve všech státech knížata či spoluknížata na základě návrhů nezávislých komisí, v nichž mají své zástupce jednotlivé složky státní moci. V Monaku se soudci často stávají i francouzští občané, většinou profesoři práva nebo soudci vyšších francouzských soudů. Hlavy zkoumaných států mají pravomoci udělovat amnestie či milosti. I v Andoře, kde je postavení spoluknížat pouze reprezentativní, zůstalo toto právo zachováno bez nutnosti kontrasignace některým dalším ústavním činitelem. V Andoře rovněž funguje instituce ombudsmana, v dalších dvou knížectvích nikoliv.
5.7.
Územní správa a samospráva
Ve většině mikrostátů světa, včetně Lichtenštejnska, jsou správní jednotky označeny pojmem „obec“. Jejich počet v Lichtenštejnsku činí jedenáct. V Monaku jakožto městském státu se používá rozdělení na čtyři „městské čtvrti“. Andorra se na základě historického vývoje do sedmi „údolí“ nebo také „farností“, jež se na území těchto údolí nacházejí.201 (Kubát, Sokol 2000: 207) Kromě toho se Lichtenštejnsko kromě obcí dělí ještě na dva historické kraje. Občané obcí si volí své zastupitele, kteří obec spravují. I město Monako má volený sbor radních, kteří ze svého středu volí starostu a řídí komunální záležitosti. V Andoře mají farnosti významné pravomoci, například mohou iniciovat i legislativu. Některé farnosti se dále dělí buď na městské čtvrti nebo venkovská „sousedství“. Financování ve všech knížectvích probíhá jednak z místních poplatků, které komunální sféra vybírá a jednak ze státního rozpočtu. Ačkoliv má územní správa v každém knížectví svůj specifický charakter daný historickým vývojem a velikostí státu, existuje zde řada shodných znaků a obecné principy fungování komunální sféry se nijak nevymykají západním demokratickým standardům. 201
Co do významu se tak v tomto případě (údolí a farnost) jedná o synonymní pojmy.
85
5.8.
Volební systém
Volební systémy se v knížectvích odlišují, každý ze zkoumaných států má svůj vlastní. V každém z nich se volí na celostátní úrovni pouze do parlamentu. V Lichtenštejnsku se užívá poměrného volebního systému, přičemž pro vstup do parlamentu je stanovena osmiprocentní omezující klauzule. Země je rozdělena na dva volební obvody. Monacký volební systém označujeme jako smíšený. Část kandidátů získá díky obdrženému počtu hlasů mandát už v prvním skrutiniu na základě většinového volebního systému, zbytek mandátů se dělí ve druhé skrutiniu proporčním způsobem. V Andoře se volí rovněž na základě smíšeného volebního systému. Každý volič má dva hlasy a volí jednak kandidátku na celostátní úrovni a poté ještě v obvodu, který přísluší k jeho bydlišti. Celkově se jedna polovina poslanců volí poměrným systémem (celostátní kandidátka) a druhá polovina poslanců většinovým systémem. Většinový systém zde funguje tak, že je země rozdělena podle farností na sedm obvodů a strana, která v daném obvodu zvítězí, získá oba mandáty, o které se zde soutěží. Co by se dalo označit za určité shodné prvky ve volebních systémech zkoumaných států, je Hareova metoda rozdělení mandátů, která se používá v Lichtenštejnsku a v poměrné složce andorrského systému. Rovněž je možno uvést smíšený volební systém v Monaku a Andoře, ačkoliv shoda je zde spíše v obecném principu, v praxi se oba systémy značně liší.
5.9.
Stranický systém
Stranický systém Lichtenštejnska má téměř stoletou tradici. Systém je stabilizovaný, v současnosti na parlamentní úrovni působí tři strany. Dvě z nich, které dohromady pravidelně obsazují drtivou většinu mandátů, obvykle vládnou společně ve velké koalici. Třetí strana je v parlamentu nováčkem a vzhledem ke svému programu, který je zcela odlišný od programu dvou ostatních stran, sbírá protestní hlasy, zatím je spíše marginální stranou a s jejím zapojením se do vládní koalice se nepočítá. Vzhledem k tomu, že dvě hlavní politické strany vládnou pravidelně v jedné koalici, vykazuje lichtenštejnský systém známky konsociační, případně konsensuální demokracie.
86
V Monaku strany v klasickém slova smyslu oficiálně neexistují, kandidáti se zde však sdružují do hromadných kandidátních listin na základě společného volebního programu, což je platforma, která se stranické organizaci velmi podobá. Systém je i zde stabilizovaný, jedna z kandidátních listin zde téměř čtyřicet let pravidelně porážela ostatní kandidátky a vítězila ve všech volbách, pročež by se dala označit Sartoriho terminologií jako predominantní „strana“ (kandidátní listina). V posledních dvou volbách však utrpěla porážku a na další posouzení situace je třeba ještě vyčkat. V Andoře jsou politické strany novinkou, kterou zavedla ústava z roku 1993. Stranický systém zde zatím není plně stabilizovaný, v posledních letech ale vykazuje známky směřování k bipartismu. Je zřejmé, že shodných znaků mezi stranickými systémy Lichtenštejnska, Monaka a Andorry příliš nenajdeme, neboť každý z nich vychází z jiného historického vývoje, jejich výchozí parametry jsou odlišné a nachází se v různé fázi stabilizace. Hlavním společným rysem je to, že zde stranická soutěž probíhá demokraticky a stranické systémy, i přes značné vzájemné odlišnosti, plní svoji funkci.
5.10.
Mezinárodní politika
Státní suverenita tří zkoumaných knížectví je oficiálně uznávána, což dokazuje členství v OSN a dalších mezinárodních organizacích. Všechna knížectví se snaží spolupracovat s některým svým větším sousedem a udržovat s ním strategické partnerství. V případě Lichtenštejnska je tímto sousedem Švýcarsko, u Monaka a Andorry je jím Francie. Strategičtí partneři knížectví na základě bilaterálních smluv také přebírají některé státní funkce, které by jinak mikrostáty mohly jen velmi těžko samy zvládnout. Typickým případem jsou dohody o zajištění bezpečnosti či zastupování při mezinárodních vztazích. Podle intensity těchto sousedských vztahů a podle jejich povahy se rovněž nabízí otázka, zda knížectví vůbec mohou jednat jako svrchované státy, nebo zda jsou odsouzeny k životu pod protektorátem svého většího a mocnějšího „partnera“. Nejvíce v tomto směru „vyniká“ Monako, jehož faktická suverenita je problematická právě kvůli francouzskému vlivu na jeho nejen zahraniční, ale i vnitrostátní politiku. U Lichtenštejnska a Andorry sousedské vlivy nejsou tak silné a dokáží se vůči nim i samostatně prosadit, což je u Monaka vzhledem k jeho svázanosti s Francií nemožné.
87
Pokud jde o praktickou politiku, Andorra i Monako kladou důraz na environmentální témata. Andorra má tyto politické cíle zakotveny dokonce v ústavě a spolupracuje v této oblasti i s EU, která je doslova světovým lídrem v oblasti environmentálně-politických témat. V Monaku se ve snahách o ochranu životního prostředí angažuje přímo vládnoucí kníže Albert a tuto oblast „policy“ považuje dokonce za jednu z priorit své knížecí vlády. Vztahy Lichtenštejnska s Evropskou unií se podstatně liší od vztahů s ostatními mikrostáty vzhledem ke skutečnosti, že Lichtenštejnsko je signatářským státem dohody o EHP. Lichtenštejnsko je také jediným evropským mikrostátem, který nepoužívá euro jako svou státní měnu. (Dózsa 2008: 100-1) Všechny sledované mikrostáty mají s EU uzavřenu dohodu o zdaňování úroků z úspor. Lichtenštejnsko, Monako i Andorra udržují s EU úzké vztahy, zejména v oblasti celní spolupráce. Rozdíly v prostředcích užívaných k této spolupráci jsou dány specifickým historickým kontextem a částečně i postoji těchto malých zemí. Monako například v celní oblasti nemá s EU žádnou bilaterální dohodu, avšak přesto je součástí celního prostoru EU díky smlouvě s Francií. Andorra uzavřela s EU samostatnou celní dohodu, zatímco Lichtenštejnsko se na celním režimu EU podílí jako signatářská země smlouvy o EHP. Je evidentní, že EU se v těchto otázkách dokáže přizpůsobit dílčím požadavkům mikrostátů. Důkazem toho je i asymterická dohoda s Andorrou o zemědělských produktech, jejíž principy zvýhodňující při exportu třetí zemi oproti EU202 rozhodně nejsou obvyklé. Při uzavírání bilaterálních smluv dokáže EU vyjít vstříc požadavkům mikrostátů na ochranu jejich národních zájmů, nejčastěji se to týká omezení volného pohybu osob, což je dáno složením populace mikrostátů, kde už nyní cizinci a přistěhovalci často převyšují počet rodilých občanů. Příkladem je Lichtenštejnsko, které jednostranně a trvale zrušilo jeden z hlavních principů EHP. Mnohé další dohody uzavírané mezi EU a mikrostáty dokonce přímo obsahují pojistky, jež umožňují zrušit či omezit některé z bodů smlouvy, jestliže se vyskytnou nepředvídatelné sociální a ekonomické obtíže. (Dózsa 2008: 101) Mikrostáty jsou Evropskou unií považovány za třetí stranu, jejich vstup do EU se nepředpokládá a zřejmě by pro ně ani nebyl výhodný. Mimo jiné evropské mikrostáty
202
Připomeňme, že zemědělské produkty vyvážené Andorrou do zemí EU jsou od cel osvobozeny,
zatímco zemědělské komodity dovážené z EU na území Andorry jsou knížectvím proclívány.
88
by v EU byly čistým plátcem do rozpočtu a jednotný trh by měl negativní dopady na jejich národní ekonomiky. (Dózsa 2008: 102)
89
Závěr Cílem této práce bylo zjistit, zda politické systém tří evropských knížectví, Lichtenštejnska, Monaka a Andorry lze typologicky zařadit pod jeden typ politického systému, nebo zda jsou tyto od sebe natolik odlišné, že se jedná o dva či dokonce tři samostatné typy. Na základě komparace politických systémů zmíněných zemí jsme dospěli k následujícím závěrům. Politické systémy Lichtenštejnského, Monackého a Andorského knížectví nejsou shodné. Všechny tři jsou samozřejmě konstitučními monarchiemi, avšak existují mezi nimi tak výrazné rozdíly, že je v rámci konstitučních monarchií nelze považovat za jeden zvláštní typ. Na začátku práce jsme si vymezili hlavní charakteristiky knížectví takto: Svrchovaný stát, který se vyvinul ze středověkého systému feudálních lén a jehož hlavou je kníže, avšak v současnosti již žádný další panovník nestojí nad knížetem. Dnešní knížectví by tedy mělo být schopno samostatného rozhodování o svých vnitřních i vnějších politických záležitostech. A dále jsme u panovníka-knížete předpokládali vzhledem ke specifickým historickým okolnostem větší než obvyklá residua absolutistické moci, ovšem zároveň by stát měl mít funkční demokratický politický systém, kterým se knížectví zařazuje do okruhu zemí západních demokracií. Této definici prokazatelně nevyhovuje Andorra, jejíž „spoluknížata“ mají v zemi pouze reprezentativní charakter, natož abychom u nich mohli shledat nadstandardní pravomoci, díky nimž by se vymykala většině současných evropských monarchů. Připomeňme, že Waschkuhn o andorrském politickém systému mluví jako o systému „sui generis“, zatímco u ostatních dvou knížectví tento pojem neužívá. Naší definici knížectví by, bez zřetele ke státní suverenitě, odpovídaly Lichtenštejnsko a Monako. S Monakem je ovšem spojeno několik problémů. Toto knížectví je příliš závislé na Francii, která mimo jiné navrhuje členy jeho vlády a některé další vysoké státní činitele a jedná jménem Monaka i na mezinárodním poli. Tento vztah sahá tak daleko, že přímo zpochybňuje suverenitu Monackého knížectví – ne sice v čistě právním smyslu, díky tomu Monako může být členem mezinárodních organizací, ale v praktické politice, kde knížectví působí dojmem, jako by bylo francouzským protektorátem.
90
Lichtenštejnská suverenita – ani právní, ani faktická – zpochybňována nebývá. Lichtenštejnsko, navzdory svému strategickému partnerství se Švýcarskem, dokáže vystupovat jako suverénní stát a jeho zahraniční politika se od švýcarské v některých aspektech odlišuje, nejvíce se tato skutečnost projevuje v postoji k EHP. Výše uvedená argumentace tak potvrzuje hypotézu této práce, která zní, že označení knížectví v současné době vypovídá již pouze o tom, že v čele státu stojí osoba nesoucí knížecí titul, avšak pouze na základě tohoto pojmu již nemůžeme vyčíst žádná přesnější specifika politického systému. Pojem knížectví v moderním slova smyslu dnes zahrnuje tři evropské mikrostáty, každý z nich ale funguje jinak. Naší definici vyhovuje bez výhrad pouze Lichtenštejnsko. Monako by jí snad vyhovovalo, kdyby nemělo problematickou státní svrchovanost, takto spíše připomíná knížectví v jeho historickém významu, kdy nad knížetem jakožto pánem nad určitým dílčím územím stál ještě panovník většího státního útvaru, jemuž byl kníže podřízen. Andorra se sice nazývá knížectvím, ale její politický systém se – s výjimkou hlavy státu – nejvíce blíží běžným parlamentním demokraciím.
91
Použité zdroje
*
Primární zdroje: Agreement between the Government of the United States of America and the Government of the Principality of Liechtenstein on Tax Cooperation and the Exchange of Information Relating to Taxes. (v práci citováno zkráceně jako „Agreement USA – Liechtenstein“), 2008. on-line text (http://www.oecd.org/dataoecd/8/1/41818936.pdf). Consular representations. on-line text (http://www.liechtenstein.li/en/pdf-fl-staat-aussenpolitikliste_kons_englisch._englisch.pdf). Constitution de la Principaute. on-line text (http://www.monaco.gouv.mc/devwww/wwwnew.nsf/1909$/036c62fe5f92f2efc1256f 5b0054fa42fr?OpenDocument&3Fr). Index eleccions generals en curs. on-line text (http://www.eleccions.ad/). Kodex kanonického práva. Praha: Zvon, 1994. Montevideo Convention on Rights and Duties of States, 1993. on-line zdroj (http://www.cosmopolitikos.com/Documents/Montevideo%20(1933).pdf). Landtagswahlen. on-line text (http://www.landtagswahlen.li/?tid=results&weid=62&mp=622&mpopen=we62). List of Unco-operative Tax Haevens. on-line text (http://www.oecd.org/document/57/0,3343,en_2649_33745_30578809_1_1_1_1,00 .html). Résultats des élections du Conseil National de Monaco. on-line text (http://elections.monaco.net/). Spain, France and Andorra. Treaty of good neighbourliness, friendship and cooperation. 1993, on-line text (http://untreaty.un.org/unts/120001_144071/9/4/00007080.pdf). The Constitution of the Principality of Andorra. on-line text (http://www.andorramania.com/constit_gb.htm).
*
Platnost elektronických zdrojů ověřena ke dni 27. 04. 2009.
92
Verfassung des Fürstentums Liechtenstein. on-line text (http://www.liechtenstein.li/pdf-fl-staat-verfassung-sept2003.pdf). Währungsvertrag zwischen dem Fürstentum Liechtenstein und der Schweizerischen Eidgenossenschaft. on-line zdroj (http://www.gesetze.li/get_pdf.jsp?PDF=1981052.pdf).
Sekundární zdroje: a) tištěné: Beneš, Vlastislav a kol. (1982): Španělsko. Andorra. Praha: Institut zahraničního obchodu / ČTK – Pressfoto. Dózsa, Dániel (2008): EU Relations with European Micro-States. Happily Ever After? In: European Law Journal, Vol. 14, No. 1, 2008, str. 93-104. Dvořáková, Vladimíra; Kunc, Jiří (2000): Základní témata komparativních analýz. In: Kol.: Komparace politických systémů I. Praha: Fakulta mezinárodních vztahů VŠE, s. 43-71. Hloušek, Vít (2005): Lichtenštejnsko. In: Strmiska, Maxmilián ... et al. (2005): Politické strany moderní Evropy. Praha: Portál, str. 344-349. Hnízdo, Bořivoj (2002): K problematice mikrostátů a závislých území. In: Politologický časopis, roč. IX, č. 1, 2002, str. 47-52. Hocking, Brian; Smith, Michael (1995): World Politics. London: Longman. Hotmar, Josef (1981): Evropa řečená západní. Praha: Mladá fronta. Chytilek, Roman (2005): Monako. In: Strmiska, Maxmilián ... et al. (2005): Politické strany moderní Evropy. Praha: Portál, str. 117-119. Kohn, Walter S. G. (1967): The Sovereignty of Liechtenstein. In: The American Journal of International Law, Vol. 61, No. 2, 1967, str. 547-557. Kořínek, Vladimír (2003): Ministáty Evropy. Krnov: Vladimír Kořínek. Kranz, Walter (Ed., 1981): The Principality of Liechtenstein. A documentary handbook. [Vaduz]: Press and Information Office of the Government of the Principality of Liechtenstein. Kubát, Michal; Sokol, Petr (2000): Velké systémy v malých zemích (komparativní analýza). In: Politologický časopis, roč. VII, č. 3, 2000, str. 197-213. Llorca Villaplana, Carmen (1974). España hoy. Madrid: Editora Nacional.
93
Nováková, Alena; Baxa, Jan; Šimon, Martin (2006): Andorra – malý hospodářský zázrak v Pyrenejích. In: Geografické rozhledy, č. 3, ročník 06-07. Praha: Kartografie Praha. Pečnikov, Borislav A. (1989): Sedm + 1 nejmenších v Evropě. Praha: Lidové nakladatelství. Petrovič, Pavel (1998): Encyklopedie daňových rájů a jejich využití. Praha: Akont. Petříček, Martin (2008): Knížectví poodkryje účty cizinců. In: Hospodářské noviny, 5. 12. 2008. Praha: Economia. Říchová, Blanka (2000): Komparativní metoda v politologii. In: Kol.: Komparace politických systémů I. Praha: Fakulta mezinárodních vztahů VŠE. Sartori, Giovanni (2005): Strany a stranické systémy. Schéma pro analýzu. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Strmiska, Maxmilián; Chytilek, Roman (2005): Andorra. In: Strmiska, Maxmilián ... et al. (2005): Politické strany moderní Evropy. Praha: Portál, str. 376-380. Waschkuhn, Arno (1999): Die politischen Systeme Andorras, Liechtensteins, Monacos, San Marinos und des Vatikan. In: Ismayr, Wolfgang (Hrsg.) (1999): Die politischen Systeme Westeuropas. Opladen: Leske + Budrich, str. 697-712. Whittlesey, Derwent (1934): Andorra’s Autonomy. In: The Journal of Modern History, Vol. 6, No. 2, 1934, str. 147-155.
b) elektronické: About the Principality of Monaco. In: Consulate General of Monaco in New York. on-line text (http://www.monaco-consulate.com/about.htm). Andorra and the European Union. on-line text (http://www.mae.ad/angles/htmls/menu/funcionsbilaterals.html). Andorra I Els Organismes Internacionals. on-line text (http://www.mae.ad/angles/htmls/menu/organismesint.html). Bilateral relations Switzerland – Liechtenstein. on-line text (http://www.liechtenstein.li/en/fl-aussenstelle-bern/fl-aussenstelle-bernbilateral.htm). Bilateral treaties with France. on-line text (http://www.diplomatie.gouv.mc/315Diplomatie/wwwnew.nsf/1909$/7023df2167cb1 223c1257365005b53c6gb?OpenDocument&3Gb).
94
Catholic–Hierarchy: Its Bishops and Dioceses, Current and Past. on-line text (http://www.catholic-hierarchy.org/). CIA – The World Factbook. on-line text (https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/index.html). Comuns. on-line text (http://www.andorra.be/en/2.4.htm#4). Conseil National. on-line text (http://www.conseil-national.mc/index.php). Das Füstenhaus von Liechtenstein. on-line text (http://www.fuerstenhaus.li/de/index.html). Der Landtag des Fürstentums Liechtenstein. on-line text (http://www.landtag.li/default.aspx?auswahl=0). De S.E. El Copríncep Francés. on-line text (http://www.coprince-fr.ad/). El Principiat d’Andorra i el Bisbat d’Urgell. on-line text (http://www.bisbaturgell.org/principat_andorra/principatandorra.htm). Embassies, Consulates and Representations abroad. on-line text (http://www.diplomatie.gouv.mc/315Diplomatie/wwwnew.nsf/1909!/x2Gb?OpenDoc ument&2Gb). Executive Power. on-line text (http://www.monaco.gouv.mc/devwww/wwwnew.nsf/1909$/ec1ac02fd04f002bc125 6f5b0055b1d2gb?OpenDocument&3Gb). EU. on-line text (http://www.liechtenstein.li/eliechtenstein_main_sites/portal_fuerstentum_liechtenst ein/fl-staat-staat/fl-staat-aussenpolitik/fl-staat-aussenpolitik-multilateral/fl-staataussenpolitik-multilateral-eu.htm). European Union and the Principality of Andorra. on-line text (http://ec.europa.eu/external_relations/andorra/index_en.htm). European Union and the Principality of Liechtenstein. on-line text (http://ec.europa.eu/external_relations/liechtenstein/index_en.htm). European Union and the Principality of Monaco. on-line text (http://ec.europa.eu/external_relations/monaco/index_en.htm). FBP Liechtenstein. online text (http://www.fbp.li/). France and Andorra. Political relations. on-line text (http://www.diplomatie.gouv.fr/en/country-files_156/andorra_414/france-andandorra_6248/index.html).
95
Freedom in the World – Andorra (2008). on-line text (http://www.freedomhouse.org/template.cfm?page=363&year=2008&country=7339). Freedom in the World – Liechtenstein (2008). on-line text (http://www.freedomhouse.org/template.cfm?page=22&year=2008&country=7434). Freedom in the World – Monaco (2008). on-line text (http://www.freedomhouse.org/template.cfm?page=22&year=2008&country=7450). Gemeinden / Algemeine Informationen. on-line text (http://www.liechtenstein.li/eliechtenstein_main_sites/portal_fuerstentum_liechtenst ein/fl-staat-staat/fl-staat-gemeinden/fl-staat-gemeinden-allgemein.htm). Goals and priorities. on-line text (http://www.liechtenstein.li/en/eliechtenstein_main_sites/portal_fuerstentum_liechte nstein/fl-staat-staat/fl-staat-aussenpolitik/fl-staataussenpolitik_ziele_und_prioritaeten.htm). Govern d’Andorra – Presidencia del Govern. on-line text (http://www.presidencia.ad/). Government. on-line text (http://www.monaco.gouv.mc/devwww/wwwnew.nsf/1909!/x4Gb?OpenDocument& 4Gb). History. Principality of Andorra. on-line text (http://www.andorra.be/en/2.1.htm#3). Institució del Raonador del Ciutadà. on-line text (http://www.raonadordelciutada.ad/). International Organizations. on-line text (http://www.diplomatie.gouv.mc/315Diplomatie/wwwnew.nsf/1909!/x4Gb?OpenDoc ument&4Gb). Lidská práva v datech. on-line text (http://www.osn.cz/zpravodajstvi/zpravy/zprava.php?id=543). Lucemburský parlament hlasuje o uzákonění eutanazie. on-line text (http://www.euroskop.cz/38/9921/clanek/lucembursky-parlament-hlasuje-ouzakoneni-eutanazie/). Mašek, František (2008): Drahý Zumwinkelův milion. In: Finanční magazín, 1. 3. 2008. on-line text (http://www.finmag.cz/clanek/2849/). Memberships. on-line text (http://www.liechtenstein.li/en/eliechtenstein_main_sites/portal_fuerstentum_liechte nstein/fl-staat-staat/fl-staat-aussenpolitik/fl-staat-aussenpolitik-multilateral/fl-staataussenpolitik-multilateral-mitgliedschaften.htm).
96
Minister of State. on-line text (http://www.monaco.gouv.mc/devwww/wwwnew.nsf/1909$/9ad1449ab5e11bc6c12 56f5c003123f5gb?OpenDocument&4Gb). (2009): Monacký kníže Albert dobyl jižní pól. In: Českénoviny.cz, 14. 1. 2009. Praha: Neris. on-line text (http://magazin.ceskenoviny.cz/index_view.php?id=354913). Monaco signs new treaty with France. on-line text (http://www.visitmonaco.com/index.cfm/fuseaction/page.viewpage/pageid/124). (2009): Moves by financial centres boost OECD fight against tax evasion. 12. 3. 2009. on-line text (http://www.oecd.org/document/16/0,3343,en_2649_33745_42339984_1_1_1_1,00 .html). Municipal Council. on-line text (http://www.gouv.mc/devwww/wwwnew.nsf/1909$/a8b26f5b0407a270c1256f58004 b14b6gb?OpenDocument&3Gb). National Council. on-line text (http://www.gouv.mc/devwww/wwwnew.nsf/c3241c4782f528bdc1256d52004f970b/ 3f58939aee76e7cdc1256f8f0048f284!OpenDocument). Office des Emissions de Timbres Poste de Monaco. on-line text (http://www.oetp-monaco.com/html/info_histoire_en.html). Official Government Portal (oficiální internetové stránky vlády Monackého knížectví, anglická jazyková verse). on-line text (http://www.gouv.mc/devwww/wwwnew.nsf/HomeGb). Parteien. on-line text (http://www.liechtenstein.li/eliechtenstein_main_sites/portal_fuerstentum_liechtenst ein/fl-staat-staat/fl-staat-parteien.htm). Patron Saints Index: Our Lady of Meritxell. on-line text (http://saints.sqpn.com/mary0031.htm). Portal del Govern d’Andorra. on-line text (http://www.govern.ad/). Portal des Fürstentums Liechtenstein. on-line text (http://www.liechtenstein.li). PreLex. Sledování rozhodovacího procesu mezi orgány. on-line text (http://ec.europa.eu/prelex/apcnet.cfm?CL=cs). Rassemblement et Enjeux. on-line text (http://www.rassemblement-enjeux.org/index2.php).
97
Résultats des élections du Conseil National de Monaco. on-line text (http://www.elections.monaco.net/). Sovereign Powers. on-line text (http://www.monaco.gouv.mc/devwww/wwwnew.nsf/1909$/43a2f713592d8af1c125 6fa30030980egb?OpenDocument&3Gb). Symbols of the Pincipality of Andorra. on-line text (http://www.andorra.be/en/2.6.htm). Taxation in the Principality of Andorra. on-line text (http://www.andorra.be/en/3.4.htm). The Constitution of December 17, 1962. on-line text (http://www.riviera-magazine.com/tourisme/monaco/MonacoConstitution-us.html). The Crown Council. on-line text (http://www.monaco.gouv.mc/devwww/wwwnew.nsf/c3241c4782f528bdc1256d520 04f970b/dbb530965dfd4a2dc1256f8f00528dcb!OpenDocument). The euro outside the euro area. on-line text (http://ec.europa.eu/economy_finance/the_euro/euro_in_world9369_en.htm). The European Union. on-line text (http://www.diplomatie.gouv.mc/315Diplomatie/wwwnew.nsf/1909$/76e8276d2b558 1bac12573400039efeegb?OpenDocument&4Gb). The Institutions of the Principality of Monaco. on-line zdroj (http://www.monte-carlo.mc/index-institutions-en.html). The Judicial System. on-line text (http://www.andorra.be/en/2.4.htm#5). The Judiciary. on-line text (http://www.gouv.mc/devwww/wwwnew.nsf/1909$/05a6556414c4df34c1256fa1004f 5114gb?OpenDocument&5Gb). The State Council. on-line text (http://www.monaco.gouv.mc/devwww/wwwnew.nsf/c3241c4782f528bdc1256d520 04f970b/e1e051954e629d12c1256f8f00532513!OpenDocument). The Supreme Court. on-line text (http://www.gouv.mc/devwww/wwwnew.nsf/1909$/efcb8af3d5f55567c1256fa3004fc c3fgb?OpenDocument&5Gb). Union Pour Monaco. on-line text (http://www.unionpourmonaco.com/). Vaterländische Union. on-line text (http://www.vu-online.li/).
98
Vztahy mezi Českou republikou a Knížectvím Lichtenštejnsko. on-line text (http://old.mzv.cz/wwwo/mzv/default.asp?ido=14078&idj=1&amb=1&trid=1&prsl=Fa lse&pocc1=5). Wahlsystem. on-line text (http://www.liechtenstein.li/eliechtenstein_main_sites/portal_fuerstentum_liechtenst ein/fl-staat-staat/fl-staat-staatsaufbau/fl-staat-staatsaufbau-wahlsystem.htm).