Z DĚJIN DOLNÍCH KOUNIC DÍL II., KAPITOLA XXII. PUTOVÁNÍ PO DOMECH, ŽIVNOSTECH A MINULOSTÍ MĚSTA Ve městech bývali kromě řemeslníků sdružených v ceších, kteří konsumentům prodávali své výrobky přímo a nebyli tudíž obchodníky v pravém slova smyslu, také kramáři. To byli menší kupci, kteří měšťanstvu prodávali to, co se ve městě přímo nevyrábělo. Obyčejně to bylo koření, jižní ovoce, cizí plátna apod. Cechy dlouho brzdily snahy kramářů prodávat i jejich výrobky. Hromadný prodej řemeslných výrobků a zemědělských produktů se uskutečňoval na trzích. Nutno poznamenat, že na trzích mohli prodávat i přespolní, neboť na trhu neplatila výhradní práva usedlých řemeslníku, a to jak na týdenních, tak výročních trzích. Postupně, jak se zvyšovala produkce, jak se rozvíjela i tovární výroba, kvantita i sortiment, začaly vznikat i další obchody. Doba v polovině 19. století již vyžadovala jiný systém, než tomu bylo ještě v 18. století. Cechy zanikaly, naopak vznikaly továrny, produkty se vyráběly ve velkém a daleko více výrobků a zboží se exportuje i dováží. Až dosud vše řídí v zemi vláda. Po vzoru některých západních zemí i u nás sílí hlasy po zřízení průmyslové, živnostenské a obchodní komory, jako poradních orgánu vlády. To se stalo zákonem z 15. prosince 1848. V r. 1850 vznikla tato komora i v Brně. Působila až do r. 1919, pak dochází v nových politických podmínkách k úpravám. Komora dbala v době svého působení i o výchovu dorostu řemeslníků a živnostníků. Již v r. 1853 jsou zakládány prvé večerní a nedělní školy pro řemeslníky, věc do té doby v monarchií nevídaná. Tyto se později měnily v tzv. školy průmyslové a pokračovací. Taková byla založena i v Dolních Kounicích, a to v r. 1886 opakovací pro učně a od r. 1890 jako průmyslová škola pokračovací. V r. 1863 byl vydán obchodní zákoník, na kterém se také podílela obchodní komora svými návrhy. Jak jsem již v článku uvedl, byl prvým typickým obchodem zřízeným v Dolních Kounicích obchod rodiny Bartoňkovy z r. 1797. Ten přešel v r. 1860 do rukou firmy Unzeitlich. Stále to bylo v té době krupařství. Teprve pan Matěj Nešpůrek z něj v r. 1881 zřídil skutečný obchod. V r. 1906 jej koupil pan Bedřich Šimbera a pokračoval v obchodní činnosti. Dnes je tento dům č. p. 217, jak jsem již uvedl, majetkem rodiny Jaroslava Moudrého. V době, kdy jej vlastnil pan Bedřich Šimbera, měl následující podobu, jak ukazuje fotografie. Na snímku vidíme z leva dům č. p. 219, kde míval papírnictví pan Svoboda, za sloupem je dům č. p. 218, kde pan Knittl Karel st. provozoval holičství a následuje dům č. p. 217, to je bývalý obchod Bedřicha Šimbery. Jak bývalo zvykem, mnozí obchodníci vystavovali část prodávaného sortimentu i před obchodem. Pan Šimbera například takto vystavoval před obchodem jízdní kola. Můj otec si u něj také zakoupil na 1009
splátky kolo, aby mohl jezdit do Jezeřan za mojí maminkou. Bylo to v r. 1931 a kolo stálo cca 1 000 korun. I já jsem se na tomto kole jako chlapec naučil jezdit. Právě tento příběh s kolem mne přivedl vrátit se ve vzpomínkách na obchody a živnosti z doby první republiky a z mého pozdějšího mládí. Mnohé zaniklo. Zůstaly jen vzpomínky na tuto dobu. Dnes žiji na Polní ulici, nebo jak se zvykově říkalo „ve Špácké zmole“. Tady zahájím své putování minulostí po obchodech a řemeslech zkrátka za obyvateli jednotlivých domů a jejich pestrým životem. Své jméno získala ulice po vlastníkovi domu na samém jejím pokraji, který vlastníval Václav Spaada, provaznický mistr. Dům zanikl před rokem 1844, ale název se pro ulici traduje dosud. V domě čp. 343, kde bydlím se svou rodinou, bývala dílna kartáčníka Roberta Brustmanna. Ten vyráběl kartáče, štětky (i kominické) a prodával je ve stánku ve městě. Na výrobu skupoval od sedláků koňské žíně. Ty máčel ve vodě a pak je sušil ve svazcích pod oknem před dílnou na slunci, jak ukazuje fotografie. Ve vedlejším domku čp. 342 bydleli původně jeho rodiče a tam se zase vyráběly košíky z proutí. Otec František Brustmann, mistr košíkář, se sem přistěhoval s rodinou z Ivančic v době před blížící se I. světovou válkou. Robertův nejmladší bratr Ladislav z proutí vyráběl zručně i křesla a jiný nábytek, ale tímto řemeslem se neživil. 1010
Jedním z posledních košíkářů, kterého osobně pamatuji, byl pan Vybíral, který bydlel v klášterním konventu. Vyráběl především koše pro zemědělské účely.
Rodina košíkáře Františka Brustmanna před domem č. p. 342 v Polní ulici na fotografii kolem r. 1920. Tehdy bývaly rodiny početné – Nebylo to nic neobvyklého mít 7 dětí, jako měli Brustmannovi.
1011
Nyní si projdeme ulici Aloise Jiráska, v minulosti nazývanou jako Dlouhá, v němčině se psávalo „Langegaße“, která existovala již v 15. století. Její pokračování směrem k Moravským Bránicím je mnohem mladší, o čemž svědčí i výška popisných čísel. Tato ulice je relativně mladá. Vznikla až v 19. století. Název Ivančická ulice, německy Eibenschitzergaße se objevuje v r. 1881. část ulice Ivančické je však starší. Jedná se o její začátek až po kamenolom. Tomuto úseku se již v r. 1812 říkalo Beran, německy Widdergaße. Dodnes se lidově tomuto úseku říká „na Beraně“. V r. 1750 byla část Beranu, která již tehdy stála, součástí tzv. Dlouhé ulice. Osídlení na levém břehu řeky Jihlavy tedy bylo již v minulosti velmi rozsáhlé a množství obyvatel potřebovalo mít zajištěno zásobování už i proto, že město trpělo častými povodněmi, kdy řeka poničila most a znemožnila spojení s pravým břehem. Nejpočetnější skupiny byly tvořeny krámky tzv. krupařů, krámy pekařů, řezníků a podobného sortimentu, který vyžadoval sám život města. A poněvadž to nebyly velké objekty s dílnami, bývalo jich v minulosti poměrně více, než v současnosti. Dnes již některé provozy a prodej zcela zanikly, poněvadž je nahradily velké obchody s velkými dodavateli zboží. Toto platí i o dřívějším počtu švadlen, krejčích, ševců a pod. Tak tedy vzhůru do vzpomínek a našeho putování minulostí!
1012
Poslední dům v Jiráskově ul. Na pravé straně, dnes zcela přestavěný, býval v minulosti pana Františka Weise, krejčího, který se vyučil ve Vídni. V domě měl malou dílnu, kde ve stáří už jen prováděl malé opravy na pánských oděvech. Se svým synem Ctiborem, v mládí postiženým obrnou, chodíval o nedělích na tradiční pivo ke Gottwaldům, s neodmyslitelnou „viržínkou“ v ústech. Dům čp. 345/74, kde v r. 1775 stával dům Venzla Spaady, si pamatuji z mládí, že tam bydlel v minulém století povozník Stanislav Toncr, otčím mého spolužáka Pepíka Nováčka. Z druhá strany Polní ulice na čp. 337/58 bydlel Zipper Jan, také drobný povozník. Na vedlejším domě čp. 336/66 bydlel řezník František Zedník. Míval tam i krámek. I jeho syn byl v oboru vyučen, ale pracoval na jatkách v Moravském Krumlově a později v jiném oboru. Na dalším snímku je záběr z hodů v Dolních Kounicích v roce 1925. Tehdy byl hodovým rychtářem pan František Hladký – strojní zámečník, jehož dílna se nacházela v domě čp. 345/64. Na snímku vedle dveří je vidět firemní tabuli s domovním znamením. Dříve se taková znamení k označení řemesla nebo obchodu používala velmi často. Škoda, že tento idylický zvyk mít vlastní domovní znamení již vymizel. Znamení hned ukazovalo, kdo tam asi bydlí.
1013
I o následujícím domu čp. 334 /62 bychom mohli uvést u obyvatelů různé profese, například zedník, obuvník, ale patrně nejzajímavější je, že tam bydlel se svou rodinou pan Vojtěch Mazel, bývalý kounický varhaník. Další dům čp. 333/60 se po II. sv. válce stal sídlem faráře Československé církve, dnes je zde veterinářská ambulance manželů Černých. Řada domů v Dolních Kouni-
1014
cích, které patřívaly rodinám, které se přihlásily za 2. světové války k německé národnosti, byla po válce konfiskována, jejich původní obyvatelé odešli nebo byli odsunuti a v těchto domech se začala psát nová historie. Takový osud měl i vzpomínaný dům. Domy měnily své majitele, také svůj vzhled a tak jistě čtenáře zaujmou mnohé dobové fotografie, které ve svém článku postupně zveřejním. Hned následující snímek ukazuje starou podobu domů. Následující dům čp. 332/58 byl poměrně velký, upravený a dá se říci, že v době fotografie, tedy kolem roku 1925 vypadal velice dobře.
Na snímku ve skupině žen je například p. Anna Knotková, rozená Janíková, za sloupem zcela na pravé straně je paní Terezie Janíková, *1847–† 1926, maminka Juc. Františka Janíka a mladý muž u sloupu zleva je pozdější listonoš, pan Nešpůrek, otec paní Miroslavy Žaloudkové, dnes již vdovy, žijící v Leverkusenu v Německu. Otec paní Janíkové, který zde také žil, byl velmi známý zednický mistr. Po II. světové válce zde žil s rodinou také klempíř Jan Cibulka. Dům byl později rozdělen na dva. Dnes vypadá dost neutěšeně. Malý domek – další v pořadí má č. p. 472/56, byl postaven později v 19. století také na mapách starých 200 let je místo něj proluka. Na domku bydlel například do r. 1946 (kdy zemřel) obuvník František Nešpůrek, *1871. Dalším domkem je čp. 331/54 – To je dům, kde bydlel již vzpomínaný listonoš Karel Nešpůrek *1905. Do roku 1926 tu bydlel obuvník Karel Haška *1842. 1015
Dům čp. 330/52. je domem manželů Šustových. V roce 1787 měl dům staré číslo = 136, Před r. 1844 měl dům staré číslo = 241. Není bez zajímavosti, že mají v domě chovnou stanici, kde chovají Bernské salašnické psy.
Původně to byl dům Růžičkův. Pan Růžička byl tzv. mlynářský. Paní Antonie Růžičková *1906, vychovávala Evu Záhorskou jako schovanku. Ta měla bratra Kurta, který je nám dobře znám, co by oběť 2. světové války. Zabili jej Němci 18. dubna 1945 u zámku, jako člena hlídky. Byl to ještě velmi mladý muž. Tento dům (původní) byl postavený před rokem 1700, od kterého až do r. 1775 jej drželi postupně Mates a Hons Maley. Je třeba si uvědomit, že do matrik a jinam se psávala jména foneticky, ta jak zněla a často se pak stávalo, že se příjmení podle zápisů, za sto či více let, vyvinulo v jinou podobu. Jako příklad lze uvést příjmení CZIPPER, CZIPER, ZIPPER, CZIPR a konečně jako CIPR, nebo CIPER. Mnohdy záleželo vše na znalosti písma a také velmi často na libovůli zapisovatelů. Problémy působilo i komolení jmen prostřednictvím germanizace a v některých létech díky úřednímu německému jazyku. Původní dům byl postaven někdy před r. 1700. V letech 1700–1749 jej vlastnil Mates Maley a 1749–1775 Hons Maley. Tady uvedu něco na vysvětlenou. Někomu se může zdát, že mám ve jméně chybu, ale není tomu tak. V mat1016
rikách se přímení často zapisovala v několika podobách,, měnila se gramatika, ale také vše záleželo na znalostech pisatelů. Poněvadž se úředně užíval i německý jazyk, docházelo často ke komolení jmen, někdy se psala i foneticky podle výslovnosti a tak čteme v matrikách u jednoho rodu například formy příjmení: CZIPPER, ZIPPER, CZIPR, CIPER i CIPR. Podobně se měnila i jiná příjmení. Podobně Maley je jiná forma jména Malej, dnes se píše však Malý. Když jsem se již zmínil o používání matrik, musím podotknout, že dnes mám jako badatel značně usnadněnou práci, neboť Moravský zemský archiv otevřel na internetu webové stránky, kde je možno listovat v matrikách všech obcí. Dále byly zpřístupněny tzv. Indikační skici stabilního katastru, to jsou povinné císařské výtisky map z roku 1825, na kterých jsou stará čísla parcel, ale také popisná čísla domů. Jen v samotných Kounicích došlo několikrát k přečíslování, známe údaje ze 4, takže uvedení starých čísel na mapách před r. 1844 je úžasná pomoc. Z uložených, dnes zpřístupněných matrik, se na internetu můžeme dozvědět nejen data narození, úmrtí, svateb, ale i jména porodních báb, svatebních svědků, jména rodičů, povolání jednotlivých osob, někdy i vojenské hodnosti, často i majetkové poměry – například když je uvedeno, že byl půlláníkem, nebo jen domkářem, nádeníkem apod. Také jsou uváděna příslušná čísla domů, kde se ta která osoba narodila, zemřela nebo odkud pochází při svatbách. To vše jsou dnes obrovské možnosti vypátrat třebas své předky a sestavit si vlastní rodokmen rodu. Je jen škoda, že matriky se začaly psát povinně až asi od r. 1650 a zjistit něco o svých předcích o sto let dříve je téměř nemožné. Dolnokounický městský archiv jsem jako archivář předal v říjnu 1974 do Státního okresního archivu Brno venkov se sídlem v Rajhradě. Náš archiv je poměrně bohatý a obsahuje kromě starých listin také tzv. Rychtářská a Horenská registra. Ta jsou psána od r. 1578. Obsahují zápisy o obchodních transakcích s domy nebo vinohrady, ale tyto na internetu nenajdeme. To vyžaduje bádání v archivu samém. Také jsou tam uloženy velmi početně účetní knihy obce, chronologicky od r. 1661 dodnes. To je další obrovský zdroj, kde se dočteme, co obec postavila, jaké finance získala nebo jaké vynaložila a na co. Čím déle se zabývám historií našeho města a okolí (a už je to déle jak přes 50 let), tak tím více zjišťuji, kolik jsem toho ještě nestačil zaznamenat, i když už je to několik set sepsaných stran. Jednou z výborných pomůcek jsou fotografie. Fotografie ze současnosti jsou většinou pořizovány digitálními fotoaparáty a mají tu schopnost, že u snímku současně zakóduji i datum jejich pořízení. Ale i u nich platí, že je dobré do jmenovek napsat, co představují. U starých fotografií je to pak nezbytná nutnost poznamenat na jejich rub obyčejnou tužkou jejich popis a data, pokud je známe. Jinak je jejich historická hodnota značně zmenšena. Ale i tak mohou mnohdy pomoci při porovnávání s jinými a tím k identifikaci osob i dějů. 1017
Znovu se zde obracím na všechny čtenáře našeho zpravodaje, aby mi pomohli při jejich zaznamenání, stačí pouhé zapůjčení k naskenování, čestně je vrátím, a poněvadž je pro někoho možná dost složité se dostat ke mně na Polní ulici č. p. 343/10, tak prosím využijte možnosti předat je pro mne u pí. Rýdlové na MěÚ a pak si je tam zase v obalu vyzvednout, pokud mi je nebudete chtít přímo ponechat. Já totiž jsem zdravotně hendikepován natolik, že nemohu chodit po návštěvách a musím spoléhat na pomoc a ochotu jiných. Letos se dožívám 70 let a mám pocit, že jsem, co se týče historické práce, tak zapřažen, že si připadám jako o žních. Budu se těšit na Vaše kontakty. Pro lidi, kteří mají rádi město a něco se chtějí o něm dozvědět, však mám času vždycky dost. Jsem denně i na telefonu č. 546 421 537 od 10.00 do půlnoci. Trochu jsem odbočil a vysvětlil, kde také je možné čerpat historické poznatky, ale teď vzhůru za pokračováním toulek naší minulosti. Svá další putování začínáme u domu č. p. 329/50. V roce 1787 měl dům staré číslo = 135, Před r. 1844 měl dům staré číslo = 240. Je to jeden ze starších domů, tedy těch původních Je vzpomínán již v r. 1657. kdy je zde uváděn Kašpar Straka, pak Hons Lentz, Adam Sackl, rod Hladkých, do r. 1823 Jakob Steipner, pak Pitzka, Franz Karber a od 1901 Karel Grumaier. Byl mistrem v cementárce, později tu vznikl provoz VD Kamena Brno. Dnes je to dům mého spolužáka, pana Jiřího Šusty. Cementárna pan Světlíka vyráběla ornamentální barevnou dlažbu a také barevnou cementovou krytinu na střechy. Některé domy v té době v Kounicích takovou střechu měly. Paspart s přehledem majitelů či uživatelů mám vypracován téměř ke každém domu. V Dolních Kounicích je 830 domů s přidělenými popisnými čísly, několik jich je rozestavěno. Podrobné pasparty pak mám zpracovány pro staré nebo historicky zajímavé domy. U domu č. p. 329 vyúsťuje ulice Bedřicha Smetany. Ta dostala svůj název při výročí Smetany na počátku minulého století. Až do té doby se nazývala Cihlářská nebo zkomoleně německy Cigelgaße a to proto, že až do r. 1910 na místě dnešní školy bývala Mašterova cihelna, která se přesunula do dnešní pozice a místo získala Matice školská na postavení české měšťanské školy. Letos škola slaví 100 let existence. Za ulicí Bedřicha Smetany na Jiráskově ulici sousedící s Šustovým je dům, kde bydlí manželé Jakšovi a jejich maminka, paní Helena Šimberová, dnes nejstarší občanka Dolních Kounic. Bez ní si nedovedu představit činnost ochotnického divadla „Požárník“, kde byla dlouhá léta nápovědou. Letos slaví 97 let (moje matka Julie Řiháčková, která žije s námi má o půl roku méně.). Dům má č. p. 317/46. V roce 1787 měl dům staré číslo = 130, před r. 1844 měl dům staré číslo = 235. Dům je také vzpomínán již v roce 1657. Původně to byl ještě za mého mládí dům přízemní. Tato fotografie je z roku 1915. To ještě nemělo město zavedenu elektřinu. Sloupy na snímku jsou telefonní. Proto je také vidět nalevo u sloupu u ulice B. Smetany pouliční lucernu 1018
petrolejové lampy. Jistě si čtenář dovede představit, že veřejné osvětlení té doby bylo naprosto nedostatečné. Ale i po zavedení elektřiny např. na celém náměstí TGM byl sloup s jedinou žárovkou. V r. 1958 byla obě Šimberova děvčata za stárkové o tradičních hodech. Já jsem byl právě Marie Šimberové stárkem. Škoda zanedbané tradice, i když už tenkrát jsme oblékali vypůjčené kyjovské kroje. Hela Šemberová, dnes žijící v Rakousku, byla tehdy 1. stárkou. Šlo se tedy do jejich domu pro ni. Je na snímku na další straně čelně. Paní Helena Šimberová obchodovala s textilem, svůj obchod měla zřízený na náměstí „ve městě“ v židovské čtvrti v tzv. Mánkově domě, který musel být po průtrži mračen v r. 1951 zbořen. Dnes je na jeho místě první 1019
nástupní ostrůvek autobusového nádraží vybudovaného v r. 1976. Také zde tehdy měl svůj fotosalón fotograf Zdeněk Švaňhal.
1020
Čp. 317, ulice Aloise Jiráska, o. č. 48, v roce 1787 měl dům staré číslo = 130. Před r. 1844 měl dům staré číslo = 235. Všechny tyto domy existovaly již před rokem 1657. Čp. 316, ulice Aloise Jiráska, o. č. 46, v roce 1787 měl dům staré číslo = 128. Před r. 1844 měl dům staré číslo = 234. Antonín Prukl zde byl 1872 až 1946. Byl tzv. pohrabáčem. Ve stejných letech je tam i zámečník František Kužela. Toto příjmení v Dolních Kounicích dnes již neexistuje. Čp. 315, ulice Aloise Jiráska, o. č. 44, v roce 1787 měl dům staré číslo =127. Před r. 1844 měl dům staré číslo = 233. Zde bydlel řezník Mořic Beierle v roce 1916 a o rok později zde bydlel obuvník Jan Obleser. Po roce 1950. kdy mu zemřela manželka, zde bydlel vdovec starý pan Urban. Ten požádal jednou mého přítele, dnes již zemřelého Františka Zedníka, aby mu provedl „zabíjačku“. František mi vyprávěl, že tedy šel, na dvorku, když chtěl vyvést pašíka z chlívku, musel přejít přes žumpu. Nevěděl, že je poklop shnilý a propadl se do ní. Zabíjačku sice provedl, ale zařekl se, že Urbanovi už nikdy zabíjet nepůjde a také to dodržel.
1021
RD Čp. 314, ulice Aloise Jiráska, o. č. 42, v roce 1787 měl dům staré číslo = 126. Před r. 1844 měl dům staré číslo = 332 Příjmení na domě se střídala, podobně jako u jiných domů. V letech
Jméno a příjmení
osobní data
povolání
1657–1693 1693–1708 1708–1718 1718–1728 1728–1746 1746–1775 1775–1800 1800–1844 1844–1880 1880– –1942 –1926 1925–1925 –1944
Augustin PROCHÁZKA Jakub JIDRNÁČEK Matěj SACKL Engl MUTH Adam KLEIN Mathes MAAR Matias STRNAD Josef BRABETZ Franz ZÁDĚRA Karel ŽALOUDEK Anastázie ŠÁLKOVÁ *1877 †1942 v dom. Matěj SCHOŘ *1869 †1926 dělník Jan SCHOŘ *1925 †1927 dítě Augustin SCHOŘ
jiné poznámky
vdaná ženatý
Obdobné tabulky mám u všech domů v Dolních Kounicích. Postupně je doplňuji o další údaje, které získám nebo vyčtu z dokumentů. Tento paspart domů je tedy živý dokument, který stále doplňuji, aby mohl sloužit i jiným zájemcům a mým pokračovatelům i celé kounické obci. Tak jsme doputovali k domu čp. 313, o. č. 38. V roce 1787 měl dům staré číslo = 125, před r. 1844 měl dům staré číslo = 319. Také tento dům je připomínán již v r. 1657. Vystřídala se na něm řada obyvatel. O tom svědčí i tabulka, kterou zde také přikládám. Podobu domu mám bohužel zachycenu již jen v novějším provedení.
1022
V letech
Jméno a příjmení
1657–1675 1675–1680 1680–1693
Jan PRUKL PRUKLOVÁ Jan CHMEL
1693–1715 1715–1731 1731–1749
Johann BÁRTA Mates ZELINKA Franz CENTNER
1749–1775 1800–1830 1830–1844 1880–1921 1880–1932
Franz HLADKÝ Mathias EBER vdova EBEROVÁ Johann MISAŘ Marie MISAŘOVÁ
osobní data
povolání
jiné poznámky vdova 2. manžel Pruklové
nevlastní syn
*1842 †1921 stolař *1852 †1932 v dom. 1023
ženatý manželka
–1927 Jana HOMOLOVÁ –1944 Margareta ŠŤASTNÁ –1945 Emil ILEK
*1846 †1927 výměn.
vdova
*1915 †1945 kovář
–1948 Alžběta HILDEMANNOVÁ Eduard KAIL Růžena KAILOVÁ
*1869 †1948 v dom.
zastřelen Němci vdova, roz. Šlesová
šofér *1913
manželka
Na stolaře Jana Misaře vzpomíná ve svých vzpomínkách na dětství pan JUc. Janík, kde mluví o Janu Misařovi coby rybářském vůdci, který vodil řekou Jihlavou kounické rybáře při rybolovu do sítí. Tímto způsobem lovili kouničtí ryby ještě v době tzv. první republiky, jak ukazuje následující fotografie z r. 1935.
Další historicky známou osobou z domu byl kovář Emil Ilek, který zahynul dne 18. dubna 1945, kdy jej jako člena hlídky zastřelili zákeřně Němci. Zachoval se nám jeho portrét, proto jej zde mohu také publikovat. Jeho žena, rozená Štuková, žila po jeho smrti Na Benátkách. 1024
Na domě také žila v minulosti rodina Eduarda Kaila, šoféra. Jeho nedávno zemřelý syn Zdeněk byl můj dlouholetý kamarád. Se samotným Eduardem, kterému nikdo neřekl jinak jako Éda, který jezdíval jako osobní šofér u majitele hotelu Centrál – pana Jana Gottwalda, jsem s ním jezdíval, coby skladník místní škrobárny autem Praga V3S pro materiál do skladu nebo se zbožím. V té době Eda nemohl existovat bez piva. Říkával jsem, že bez piva nemůže jezdit. Když totiž vypil pivo, nikdy neměl žádnou nehodu. Jen sedl za volant úplně střízlivý, hned vyboural sloupy vrat do škrobárny. Znal jsem jej jako naprosto spolehlivého řidiče i nikdy jsem se s ním nebál jet. Ve svém archivu mám pouze jeho fotografii z dubna 1945, když před příchodem RA musel na Antoníčku pod dohledem německého vojáka kopat zákopy. Měl jsem jej rád. Byl o rok starší jako můj otec, ale zemřel o 7 let později.
Pokračujeme ve svém putování domem čp. 312 /36, ulice Aloise Jiráska, v roce 1787 měl dům staré číslo = 125. Před r. 1844 měl dům staré číslo = 231. Dům již existoval před r. 1657, tak jako domy v okolí. 1025
V prvé polovině minulého století na domě bydlel domkář a bednář František Hrůza s manželkou Marií. U domku je malá předzahrádka, jako u jiných okolních domků. Když jsem se v roce 1963 nastěhoval do Polní ulice, chodíval jsem po Jiráskově ulici do města. Za normálních okolností jsem chodíval po protější straně ulice, ale jak přišlo předjaří a začaly kvést prvé květiny v těchto předzahrádkách, tak jsem chodíval po této straně a radoval se z jejich existence. Vždy mi totiž oznamovaly, že zima již skončila a nastává teplejší období. Sluníčko zde více hřálo, neboť sem při své pouti oblohou svítilo od rána do večera. Byly to nejrůznější květiny, počínaje sněženkami, podléškami, různými variantami barevných prvosenek a honosných tulipánů. Mezi nimi se objevil i nízký horský kosatec, krásný žluťoučký narcis, později i nějaká růžička. Ulice nám na jaře rozkvetla a moje cesta po ní se vždy o pár minut protáhla. V téměř nejmenší předzahrádce před domem paní Heleny Šemberové (č. 317) jsem obdivoval vždy nádherné barvy velkokvětých, amerických kosatců.
1026
Taková pestrá paleta barev bývala i v předzahrádce následujícího domu. Dům má č. 311, o. č. 34. V roce 1787 měl dům staré číslo = 124, před r. 1844 měl dům staré číslo =230. Dům držel od r. 1680 po dobu 50 let rod Lytenských, následoval Prukl, Cziap, Sackel a Zipper. Před 1919 obchodník Adolf Křivánek, r. 1950 to byl zemědělec a povozník František Vodička, po něm natěrač Václav Schoř a pak syn Miloslav Schoř.
1027
V následujícím domě čp. 310, o. č. 32 bydlel také rod Letenských v letech 1680 až 1721 a to proto, že to byl původně jeden velký dům, který byl rozdělen až po roce 1775, kdy dostal staré číslo 130, které pak měl ještě roku 1844. Po roce 1844 se na domě objevuje Ignatz Kryčer, po něm pak Alois Navrátil a na počátku 20. století to byl obchodník Leopold Střecha. Mimo jiné měl syna Rudolfa, který učil na zdejší Měšťanské škole, za okupace čili v Protektorátu byl Němci zavřen, a když se po válce dostal z koncentráku, ihned se stal prvním poválečným ředitelem školy a nato předsedou MNV, ale po roce odešel do jiných funkcí. Je zde na fotografii z léta 1946.
1028
Na domě pak následoval Jan Widerman, po něm Karel Brabec a pak tu bydlela rodina koláře Františka Štrůbla.. Ten zemřel jako mladý ve 41 letech. Jeho manželka Terezie bývala školnicí. Měli syna Bohumila (je to můj spolužák a žije v N. B.) a dceru Helenku provdanou Dufkovou, která před odchodem do důchodu působila jako vedoucí pošty v Dolních Kounicích. Dům dnes patří rodině Dufkových. Dům čp. 309, o. č. 28, na ulici Aloise Jiráska, v roce 1787 měl dům staré č. 123, před r. 1844 měl dům staré číslo 229.
U tohoto domu na lavičce před vchodem sedávali jak obyvatelé domu, tak i sousedé z blízkého okolí. Jako ty květiny v předzahrádkách, tak se i starší lidé vyhřívali rádi na sluníčku a nebo si jen tak sousedsky poklábosili. Stará paní Jelínková byla moc hodná a nikdy nezapomněla o Velikonocích na mé syny s nějakým pamlskem. Když sami nepřišli, tak jim poslala nějakou dobrotu po manželce. Lidé měli tenkrát před 40 léty k sobě blíž než dnes, v té uspěchané době a vyznávali jiné hodnoty než teď. Ve druhé polovině 19. století na domě žil vinař Franz Misař s manželkou Marií. Jejich dcera Thekla se provdala za Karla Havrdu, úředníka České spořitelny v Dolních Kounicích. Jejich syn Vilhelm Šavrda umělecký zámečník, se po sňatku s Anežkou Bubeníkovou odstěhoval do Prahy. Byl dílovedoucí v Praze, pracoval např. na Petschkově paláci (mříže na dveřích a oknech). V Dubči u Prahy postavil domek, měl drobnou zvěř a založil ovocnou zahradu. Jeho syn Josef s manželkou Antonií Přibylovou pak měl syna Jiřího a ten se mi najednou ozval, když pátral po svých předcích. Dnes je mu 1029
Na lavičce u domu sedí uprostřed žen stará paní Jelínková (v šátku) vedle ní stojí vnuk Jirka a u něj stojí jeho maminka. Ve dveřích sedí starý pan Jelínek.
61 let, má za manželku Corinu Stampfli ze Švýcarska, kde žije s dětmi Janem Václavem a Věrou Antonií. Má v Klokočné u Prahy galerii a tak jezdí velmi často do republiky. Od té doby udržujeme spolu kontakt. Další je čp. 308, ulice Aloise Jiráska, o. č. 26. V roce 1787 měl dům staré číslo = 122. Před r. 1844 měl dům staré číslo = 228b. Podle číslování je tedy zřejmé, že před rokem 1844 se jednalo o jeden velký dům, který byl již v r 1844 rozdělený na dvě popisná čísla 228 A a B. Od dalšího přečíslovaní po r. 1870 už to byla č. popisná 308 a 307. Jsou takto rozdělená dodnes.
1030
1031
Rodné příjmení Karber je v Dolních Kounicích tak rozvětvené, že je to možná nejpočetnější příjmení ve městě. Jejich předkové jsou zaznamenáni v dokumentech již po roce 1650, dá se napočítat desítky osob a dokumenty hovoří také o tom, že se jedná o několik větví rodů. Na domě č. p. 308 po rozdělení domů na samostatná čísla 308 a307 se objevuje jako předek v roce 1844 vinař Thomas Karber. Manželka Elizabetha dcera Rochuse Picky, 2. manželka Mariana dcera Johana Pipala z č. p. 224. Když Thomas v roce 1854 zemřel stár jen 46 let na TBC, tak si jeho vdovu Marianu vzal další Karber, jiného původu, Mathias, který byl také vinařem. František Karber, syn Mariany a Thomase, narozen v domě č. p. 308, 23. 3. 1849–15. 5. 1935 byl také vinař. Také se zde říkalo „u kašařů“. Otec paní Jarky Nováčkové Karberové také vzpomínal, že zde visel „vích“ a šenkovalo se zde víno. S manželkou Josefou, dcerou Johana Kleina měl 6 synů. Na domě zůstal jeden z jeho synů a sice Matěj *10. 2. 1879–† 18. 6. 1947. Matěj Karber byl stolařským mistrem. Vdova Vincencie zde žila do své smrti 9/1972. Od r. 1965 vnučka Marie roz. Karberová s manželem Miloslavem Šustou starším.
Dnešní podoba domů čp. 309, uprostřed je to 308 a napravo navazuje čp. 307
1032
Následuje dům čp. 307, o. č. 24. V roce 1787 měl dům staré číslo = 121a před r. 1844 měl tedy dům staré číslo = 228a. I tento dům tedy existoval před rokem 1657, neboť byl sloučený s dnešním čp. 308. 1800–1844 1844–1880 1844–1880 1880– 1880– –1944
2006
Jakub POKORNÝ Josef REIM Marie REIMOVÁ Jakub PICKA Marie PICKOVÁ Jindřich PRUKL Antonie PRUKLOVÁ Alois BAUMGARTNER Milan SCHOŘ Jitka SCHOŘOVÁ
manželka manželka
*1933
Domy čp. 308 a 307 do roku 1844 oba sloučené pod číslem 228.
1033
Je skutečností, že na změny v domech měly vliv především povodně, neboť se stavělo převážně z nepálených cihel – tzv. kotovic a také proto, že domy často vyhořely vinou krytiny, která byl došková, tedy ze slámy a nebo v lepším případě šindelová ze dřeva. Vždyť ještě v roce 1697 čteme v obecní knize počtů, že je opravována obecní škola (tzv. farní, na dnes č. p. 135 ve městě), a že na ni bylo zaplaceno za šindel několik zlatých. Zničené domy pak byly nahrazovány novými domy, často s jinými parametry i umístěním.
Na fotografii je dům manželů Badinových, č. p. 306/22 na Jiráskově ulici. Býval původně malým přízemním domkem. V roce 1787 měl dům staré číslo 120, před r. 1844 měl dům staré číslo 227. Na domě jsou vidět vrata, kde se ukrývá nezvyklý dopravní prostředek. Je to totiž útulek pro malou námořní jachtu, neboť pan Ing. Pavel Badin a také jeho přítel pan Zdeněk Jakš z čp. 317 propadli jachtingu a s rodinami si občas vyráželi na evropská jezera a moře. Následující snímky ukazují lodě obou pánů na vodě i loď připravenou k odjezdu na dovolenou před domem Jakšových.
1034
Obě lodi na vodě. Pro nás, suchozemce, obrázek velmi exotický a vzrušující pro každého kluka.
Před odjezdem u Jakšových.
1035
Foto před domem čp. 306 z roku 1938, kdy na domě bydlela Hedvika Nešpůrková rozená Svobodová, ta stojí uprostřed. V té době byla už 2 roky vdovou. Zcela vlevo stojí sousedka paní Pruklová. Muž ve dveřích je pan Karel Duda.
1036
Tabulka je k domu čp. 305 na předchozím snímku. V letech 1657–1680 1680–1700 1700–1705 1705–1713 1713–1723 1723–1749 1749–1775 1775–1800 1800–1850 1850–1860 1860–1880 1881– 1864–1921 –1944
Jméno a příjmení Jiřík SLOVENSKÝ Mates SYDON Antonín ŠEPELKA Jakub POKORNEJ Petr SVOBODA Jakub SMAŽÍČEK vdova SMAŽÍČKOVÁ Josef HODOWSKÝ Andreas HANDLAR Josef HANDLAR Josef ZEDNÍK NĚM. ZÁLOŽNA Rudolf BOUDNÝ Jan MACHOTA Leopold NEŠPŮREK NEŠPŮRKOVÁ –2006 Stanislav PEXA Ludmila PEXOVÁ
povolání
jiné poznámky
zedník knihař manželka rozená Nešpůrková
Další dům je čp. 304, o. č. 18. V roce 1787 měl dům staré číslo 119. Před r. 1844 měl dům staré číslo 225. Také zde se vystřídala plejáda obyvatel. Mně utkvěla v paměti především rodina Mráčků a z nich pak slečna Emilie, která zůstala celý život svobodnou. Byla švadlenou a mám ji zachycenou na fotografii z roku 1919 v kroji. Říkalo se jí Málinka a byla to velmi milá a hodná paní. Bydlel s ní i Josef Mráček, kterému jsme říkali duchař. Byl hodinářem a měl krámek na Náměstí Míru. O tom napíši v pokračování mého putování.
1037
V letech 1680–1720 1720–1724 1724–1743 1724–1743 1743–1775 1775–
Jméno a příjmení Jiiřík POKORNEJ Rozina POKORNÁ Johann SPATA SPATOVÁ Bartoň PAŽOUREK Anton TULLA Wenzl SACKL HORÁK 1880–1913 Alois MRAČEK 1880– Emilie MRAČKOVÁ –2006 Libor LANG Petra LANGOVÁ
povolání
jiné poznámky vdova manželka, roz. Pokorná
zedník švadlena
1038
zůstala svobodná
A je tu další dům č. p. 303,, o. č. 16. Ten měl v roce 1787 staré číslo 119, před r. 1844 pak měl číslo 225. Dům je rodištěm básníka Josefa Cipra, který se stal členem Kola moravských spisovatelů. Z jeho knih vzpomeňme například : PO ZÁKONU SRDCE, PLECHOVÍ RYTÍŘI, CHLADNOUCÍ ZEMĚ, VINOBRANÍ, VENKOVSKÉ POŠTY, HLASY A LÁSKA, HLAVY A HLAVIČKY, nebo JSEMŤ JÁ Z KRAJE MUZIKANTŮ. Byl inspektorem – vyšším úředníkem u železnic v Brně.
Na snímku na další straně je básník Josef Cipr se svou rodinou. Na snímku vpravo vedle textu je pak pan Jaroslav Karber, shodou okolností také v drážní uniformě a slušela mu. Jeho rodina obývala tento dům ve druhé půli minulého století a dnes je majitelkou domu jeho dcera paní Jaroslava Nováčková. Jak vypadal dům dříve (1957) a nyní, to nám ukazují dvě následující fotografie.
1039
Dům čp. 303 – rok 1957
1040
… a tentýž dům dnes
1041
Na předchozí straně dole je dům čp. 302, o. č. 14. V roce 1787 měl dům staré číslo 118 a před r. 1844 měl dům staré číslo 224. Z tabulky tohoto domu vyplývá, jak pestrá byla skladba obyvatel domu a množství různých řemesel. Já si osobně vzpomínám na starého pana Grossmana, který zde provozoval trafiku. Jako osmiletý chlapec jsem v r. 1948 chodíval našemu sousedovi Josefu Svobodovi staršímu z Benátek pro cigarety. Bývaly to Lípy a krabička stála 2 Kčs. To bylo ještě ve staré, poválečné měně, kdy za 5 kč byl kopeček zmrzliny, nebo lístek na stání do kounického kina.
1042
Z domu pochází také pan Mojmír Rožnovský, který 27. 7. 2007 přijel ke mně na návštěvu se svými přáteli a s vedoucí z domova pro zrakově postižené osoby v Chrlicích a při té příležitosti navštívili i klášter. I když již dlouhá léta žije mimo Dolní Kounice, jeho vzpomínky na mládí byly velmi poutavé a naším přijetím v Dolních Kounicích byl velmi dojat. Také jeho spolubydlící přátelé byli návštěvou nadšeni.
V tomto zpravodaji jsme došli na konec mého prvního dílu putování po domech v Dolních Kounicích. V dalším čísle popíši následující domy až po restauraci U šedého vlka, vrátím se na konec Jiráskovy ulice a budu pokračovat popisem domů na levé straně ulice až k domu čp. 409 – bývalému řeznictví pana Otakara Zahrádky. Dům držela nejdéle rodina Piplalů a to od r. 1749 až do roku 1880. Prvá zmínka je však již v roce 1657.
1043
Dům čp. 301, o. č. 12, měl v roce 1787 staré číslo 118. Před r. 1844 měl dům staré číslo 223. Rovněž tento dům, stojící již v r. 1657, je domem, kde se vystřídalo mnoho rodů. Je známý především díky německé rodině Steniczků, která zde byla za 2. světové války. Když zesílily po atentátu na Heidricha represálie proti českým lidem, říkávala „frau“ Steniczka: „Já nevím, proč to ti Češi dělají, že je musí zavřít.“ Dům jim byl po válce konfiskován a byl po žádosti přidělen rodině Otmara Smejkala – kloboučníka, o kterém je známo, že byl při bombardování Otmar Smejkal Brna zasypán v jednom domě v ruinách 6 dní, než byl vyproštěn. Dnes jsou vlastníky manželé Soukupovi. Milan Řiháček Kounický
1044
