Z DĚJIN DOLNÍCH KOUNIC DÍL II., KAPITOLA XVIII. VÁLEČNÉ UDÁLOSTI OD ROKU 1185 DO 19. STOLETÍ A POBYTY VOJSKA V DOLNÍCH KOUNICÍCH Naše krásné městečko častokrát poznalo následky válečných událostí a můžeme říci, že tomu tak bylo již na počátku jeho existence. Již 2 roky po založení kláštera dochází k bratrovražedné bitvě českých a moravských vojsk u Loděnic, vzdálených jen asi 6 km od Dolních Kounic. To když český kníže Bedřich poslal na Moravu v čele vojska Přemysla Otakara I., pozdějšího českého krále, aby přinutil k poslušnosti Otu Konráda, kterého jako moravského vzdoromarkraběte dosadil císař Fridrich Barbarosa.
Bitva u Loděnic dne 10. prosince 1185 Otto Konrád ze Znojma v čele nespokojené šlechty vypudil z Čech knížete Fridricha (čili Bedřicha), ale toho se zastal císař, pozval k sobě přední velmože i Otu Konráda, kterému udělil Markrabství moravské jako říšské léno a Bedřichovi opět udělil Čechy. Tím vlastně chtěl oslabit sílu celého českého státu. Samozřejmě, že tento stav neměl dlouhého trvání, Bedřich chtěl, aby Konrád držel Moravu jako léno z jeho rukou a ne císaře, vyslal na Moravu trestnou výpravu, vojsko pod vedením Přemysla Otakara I., tehdy oficiálního markraběte, který měl Konráda přivést k poslušnosti. Když tedy Bedřichův bratr Přemysl Otakar I. přitáhl v létě 1185 na Moravu, nesetkal se nikde s moravským vojskem, které by se mu postavilo na odpor. Proto česká vojska poplenila Znojemsko a Bítovsko následně pak Kounicko, kde spálili vše kromě kláštera a kostela a také Pulín i s kostelem. Opět se dostáváme k otazníku, co to byl ten Pulín. Avšak popišme válečné události, které nám částečně poodhalí i tento problém. Opět můžeme s díky konstatovat, že současník, milevský opat Gerlach, nám celou událost zapsal, a proto ji můžeme z jeho popisu reprodukovat.
Hroty kopí používaných ve 12. století
889
Vévoda Fridrich poslal dvakrát bratra Přemysla proti Konrádovi Moravskému – Bitva u Loděnice Léta od vtělení Páně 1185 vévoda Fridrich, rozhněván na Konráda Moravského jednak pro starou křivdu, že se pokusil před třemi roky vyhnati ho z království, jednak pro odcizení Moravy, kterou si přál držet ne z jeho ruky, nýbrž z ruky císařovy, když viděl vhodnou příležitost v nepřítomnosti císaře, který vytáhl za Alpy, poslal svého bratra Přemysla se silným vojskem na Moravu, aby ji zničili. Ti přitáhli do Bítovského a Znojemského kraje a všechno, co jim přišlo do cesty, pobíjeli, plenili a pálili. Vtrhli i do Kounic, vypálili všechny dvory kromě kostela a kláštera, podobně i kostel puliňský, takže sestry před nimi uprchlý do Bítova. A když dokonali všechno, co se jim a ďáblu zlíbilo, vrátili se bez boje do Čech, protože se jim nikdo nepostavil na odpor. Toto se stalo v létě, to jest uprostřed roku, a zase v zimě po svátku svatého Klimenta poslal uvedený vévoda Fridrich svrchu řečeného svého bratra Přemysla s větším vojskem po druhé proti témuž Konrádovi na záhubu Moravy. Když se Konrád dověděl o jejich příchodu, postavil se proti nim se silným vojskem Němců a Moravanů. A na místě zvaném Loděnice svedl krvavou, dlouho nerozhodnou bitvu s tak velikou zuřivostí, že křik a volání bojujících, ryk lidí i koní a třeskot zbraní bylo slyšeti v Kounicích. které jsou odtamtud vzdáleny přes dobrou míli. Vilém, zakladatel toho kostela, oblekl přes své brnění liščí kabátec a ten měl roztrhán více než tisíci děrami. Sám však vyvázl živ a zdráv spolu se svým bratrem Oldřichem, zásluhou bratří a sester, kteří se za něho v Kounicích modlili k Pánu. Také Jura, číšník Jiřího z Milevska, utrpěl v tom boji smrtelnou ránu; doveden odtud domů, brzy potom zemřel, odkázav své dědiny Bohu a svatému Jiljí. Z jejich prodeje byl potom koupen Stankov od Vítka staršího. Také byl v té bitvě zabit pod naším Jiřím kůň, ale hned mu dva z jeho bojovníků, totiž Mstoň a Ploužin, opatřili jiného a vyvedli ho z boje, jinak by tam byl zažil poslední svůj den. Padlo v té srážce z předních mužů českých a moravských mnoho a tolik, že když je potom živí pochovávali, házeli jich do jedné jámy deset nebo patnáct, ba až i dvacet, a pak je zasypali zemí a kamením, Čechové však zůstali vítězi, a ač se soudilo, že potáhnou dále a budou dělat, co se jim zlíbí, vrátili se proti očekávání všech domů.
Ukázka dobové výstroje – oděvů i zbraní ve 12. století.
890
Další typy zbraní, nalezené u Loděnic: meč, hrot šípu a hrot kopí
Železná sekera širočina
Tolik zaznamenal letopisec Gerlach. My víme, že bitva byla velmi krutá, nakonec zvítězila Přemyslova vojska, ale výsledek bitvy byl prakticky nulový, neboť aktéři po roce usedli k jednání, odložili své osobní zájmy a nakonec došlo k opětovnému připojení Moravy k Čechám. Pulín tedy musel ležet blízko Kounic. Konrád uznal svrchovanost Bedřicha a po jeho smrti dokonce nastupuje na trůn a sám se stává českým knížetem. V prvé polovině minulého století nacházeli loděničtí rolníci na polích mnoho železných nástrojů, šípů, kopí, oštěpů, sekyr a dokonce i meče. Ty se staly součástí muzea v Moravském Krumlově. Nálezy popsal pan Zdeněk Měřínský v Archeologických rozhledech – XXXII/1980, odkud pochází i níže uvedené kresby nalezených zbraní. Kounice a okolí byly vydrancovány vojsky Rudolfa I. Habsburského v r. 1278. Kounice se zotavily z válečných událostí, klášter získával prestiž a majetek a tak není divu, že byl i předmětem zájmu pro vojska Rudolfa I Habsburského, která v roce 1278 Dolní Kounice s okolím vydrancovala, když své ležení rozbila u kounického kláštera. To se odehrálo po porážce Přemysla Otakara II. na Moravském poli a následovalo 5 let nadvlády Rudolfa nad Moravou. Potom dosedl na trůn až v r. 1297 šestadvacetiletý Václav II., neboť tomu bylo v roce úmrtí Přemysla pouhých 7 let a jako nezletilý nevládl, za něj vládl Záviš z Falkenštejna jako regent v letech 1283–1288. V r. 1290 pak byl Záviš pod hradem Hluboká popraven. S nástupem Václava II. dochází k uklidnění poměrů a domnívám se, že tato léta po roce 1288 byla také léty, kdy kounický klášter si započal budovat klášterní hrad, dnešní zámek, aby zajistil obranu pro obyvatele kláštera i Dolních Kounic. Hrad byl již v r. 1330 vybudován, neboť jsou od té doby vzpomínáni jednotliví klášterní purkrabí. Nastalo období relativního klidu a rozvoje bez velkých pustošivých vojenských vpádů, které výrazně přerušily až události husitských válek. 891
Období husitských válek Je jasné, že můžeme odvozovat mnohé, co se tehdy v Dolních Kounicích dělo, od zpráv z nejbližšího okolí, především Ivančic, které byly dobyty husitskými vojsky a osazeny husitskou posádkou. Na příkladu z jiných měst a panství si můžeme také udělat orientační obraz o Dolních Kounicích. Víme, že se na počátku 15. století kounickému klášteru vcelku dařilo a přes počáteční dluhy se vypracoval až k plné prosperitě. O životě kněží pocházejících z kounického kláštera nemáme zpráv. Život podle evangelijních zásad byl však v této pozdní předhusitské době jistě jen výjimkou. Že na Moravě rostla opozice proti zfeudalizované církvi, dokazuje rozšíření sekty valdenských v zemi. Po vystoupení Mistra Jana Husa, po jeho smrti na hranici v Kostnici, nemohlo zůstat ani obyvatelstvo na venkově v klidu. I sedlák, i když byl klidnější než venkovský bezzemek či městská chudina, viděl přece jen rozdíl mezi svým způsobem života a pohodlím kněží, a tak zákonitě došel k úvahám o společenských rozdílech mezi lidmi. A i když byl nucen žít, jak učila církev v poslušnosti vůči svým pánům, přece jen vyžadoval od kněží, aby byli příkladem života mravného a bohulibého. Nadšení moravských sedláků a venkovské chudiny pro myšlenky husitství dokazuje jejich napodobení českého Tábora, který se ve svých počátcích snažil o vytvoření beztřídní společnosti, na ostrově v řece Moravě u Uherského Hradiště v r. 1421. Jižní Morava byla ve varu po celou dobu husitských válek až do bitvy u Lipan v r. 1434. Již v r. 1423 byl kounický klášter poničen požárem a následující rok vpadla na Moravu veškerá válečná moc husitských Čech. Husité se zmocnili benediktinského kláštera v Třebíči a dobyli královské město Ivančice. Dne 12. listopadu 1425 husité rozbořili klášter Louku u Znojma, následujícího roku (1426) husité vypálili liechtensteinský Mikulov a následující léta procházela husitská vojska při výpadech do Rakous. Husitské války znamenaly pohromu především pro klášterní hospodářství, samotný klášter byl někdy před rokem 1423 táborskými vojsky vypálen. Že bylo klášterní hospodářství zasaženo, dokazují prodeje a zástavy po celý zbytek 15. století. Roku 1433 prodal klášter Janovi z Hodonína, budějovickému faráři, 10 kop grošů roční činže. Moravský markrabě Albrecht Rakouský v r. 1434 vydal kounickému klášteru povolení, aby mohl prodat roční rentu 10 hřiven za 100 kop grošů brněnskému a olomouckému kanovníkovi Janovi… „ „propter urgentem necessiatatem monasterii Cunicensis“ (Doc. L.172/33 – z 9. dubna 1934) Postupně se začínají množit další listiny, dokazující, že klášter se po porážce husitů u Lipan opět zotavuje z utrpěných ran, ale jeho situace ještě není bezproblémová. Roku 1437 vymáhal Prokop z Prštic půjčených 140 hřiven grošů a 6 zlatých a Jan Hanovec z Kvasičova dlužných 84 kop grošů. Ve 40. 1etech se soudil na zemském soudě o dluh 29 hřiven grošů Jan z Lechovic. Roku 1448 klášter sice koupil za 445 hřiven grošů od Ondřeje ze Studnic a z Bystřice Medlov s tvrzí a dvorem, vinicemi a příslušenstvím, ale již roku 1450 si vymohl u papeže Mikuláše V. dovolení splácet dluhy z desátků kostela v Mikulově, roku 1459 pak prodal 30 honů klášterních polí v Malešovicích za 18 kop 892
grošů a za další platy Hanuši Rezvirigovi z Loděnic a zastavil 12 hřiven grošů roční činže z pravlovského mýta Mikuláši Hrčicovi z Loučovic za 200 zlatých uherských v hotovosti. Roku 1451 prodal klášter louckému opatu Přibyslavovi a konventu za 60 hřiven grošů dvůr v Šumících s příslušenstvím. Roku 1462 museli kouničtí z nouze prodat za 100 zlatých uherských 5 hřiven grošů platu z pravlovského mýta a viničně hory premonstrátovi Mikuláši Piemsiederovi z Brna a jeho matce Markétě. Po zbytek 15. století se rovněž táhly spory na zemském soudě, kde konvent hájil svůj majetek proti uzurpaci ze strany okolní šlechty, například Michalu hraběti z Magdeburku a bratřím Janu a Jindřichu z Lichtenštejna hrozil v letech 1456–7 interdikt. Přesto ale byly moravské kláštery méně ohroženy než české, když se před rokem 1440 členové premonstrátské katedrální kapituly v Litomyšli uchýlili před husity do exilu, za své nástupce pro případ vymření jmenovali louckého opata Přibyslava a dolnokounického probošta Jana. Dolnokounický probošt Václav po exkomunikaci krále Jiřího zprvu králi nabízel své prostřednictví, posléze ale musel hájit majetky proti jeho přívržencům. V roce 1466 papežský legát Rudolf vyzval moravské katolíky, aby pomohli proboštu a klášteru kounickému, jejichž hradu v Kounicích se chtěli zmocnit heretikové. Z roku 1496 se zachoval púhon na zemském soudě vůči Janu Kropáči z Nevědomí a Bučovic, který jako správce či zástavník hrad při opuštění vyraboval. Ve století 16. v samotném městě neprobíhaly válečné události, ale bylo to období, kdy se válčilo mimo naše území a kdy panovník Ferdinand I. Habsburský, který se stal v r. 1526 českým králem, vedl velmi nákladné války s Turky. Vypůjčoval si na tyto válečné potřeby značné sumy, např. i od svého místokancléře Jiřího Žabky z Limberka, a když tomu je nebyl schopen vrátit, tak mu nejprve zastavil a pak v r. 1537 dědičně prodal a nechal zapsat do Zemských desek i celé kounické panství. Pro Dolní Kounice nastalo téměř sto let klidu, rozvoje městečka, obchodu, vinařství, ale i různých reformačních náboženských snah. Vše vyvrcholilo stavovským povstáním, které bylo ukončeno až porážkou českých pánů v bitvě na Bílé hoře v r. 1620 a jejími důsledky. 1623 – Dolní Kounice vypleněny vojsky Betlehena Gábora Tak jako sousední Ivančice i Dolní Kounice utrpěly značné škody vpádem vojsk Betlehena Gábora. Velitel vojsk sedmihradského knížete, Petr Ciahlo na Ivančicích například požadoval dvěma listy z 8. a 10. října 1923 kapitulaci a velké výkupné, které dosáhlo 8 000 zlatých. Samozřejmě Dolní Kounice, které ležely mezi Hustopečemi, kde byla vojska sedmihradského knížete a Ivančicemi, byly zpustošeny ještě před Ivančicemi. (Viz Pavel Skála ze Zhoře – Historie Česká, V. str. 326.) Během roku 1621 byla v podstatě zlikvidována poslední ohniska vojenského odporu v českých zemích. Morava se dostala do rukou císařských vojsk dokonce již do počátku roku 1621. Na východním bojišti zahájil v polovině roku 1621 vojenské akce Jan Jiří Krnovský, vystupující jménem krále Bedřicha a podporovaný především vůdcem morav893
ského odboje Ladislavem Veleném ze Žerotína a dalšími. Jan Jiří spoléhal na pomoc sedmihradského knížete Gabriela Bethlena, který se dosud nevzdal svého boje proti císaři, ale Gabriel Bethlen, který se zdržel dlouhou dobu obléháním Bratislavy, nedokázal jim přispěchat na pomoc. Zároveň však již potajmu jednal s císařem o mír. Tím padly jakékoli vyhlídky na další úspěch boje. 6. ledna 1622 podepsal Bethlen s císařem mír v Mikulově, jímž se zřekl uherského královského titulu. Ferdinand II. potvrdil uherským stavům vídeňský mír z roku 1606, jejich dřívější práva Betlehen Gábor a svobody, přiznané králem Matyášem. Počátkem roku 1622 zesílily bojové akce na západě. Ferdinand využil těchto vítězství k tomu, že na říšském sněmu v Řezně roku 1623 zbavil Bedřicha kurfiřtské hodnosti a přenesl ji na vévodu bavorského Maxmiliána. Na západě se sice podařilo rozvinout novou velikou diplomatickou a vojenskou akci na podporu Bedřicha Falckého, ale i ta skončila nezdarem. Jedinou nadějí české emigrace zůstal vrtkavý a nespolehlivý Gabriel Bethlen, který využil toho, že císař nesplnil některé podmínky mikulovského míru a obnovil nepřátelství. V srpnu 1623 zahájila jeho vojska, zesílená tureckou pomocí, pochod ze Sedmihradska na západ. Bethlen dosáhl značných úspěchů na jižní Moravě, ale bez další pomoci se nemohl udržet proti císařským, natož pak rozšířit své úspěchy. Proto začal opět jednat o mír. Mírem ve Vídni 8. května 1624 byla znovu potvrzena hlavní dojednání míru mikulovského. Česká emigrace se dožila nového trpkého zklamání.
894
1645 – Dolní Kounice opět zpustošeny, tentokrát vojsky švédskými. Nejvíce město utrpělo v r. 1945 od Švédů v době tzv. třicetileté války. V roce 1655 a až do r. 1698 dosedl na knížecí stolec a tedy i na panství kounické Ferdinand z Dietrichsteina. O zpustošení svědčí i fakt, že u Kounic leželo v r. 1674 celkem 915 osmin pustých vinohradů. Nejvíce byla postižena židovská osada, která v té době byla v prostoru kolem křižovatky ulic Tovární a Růžová. Za Ferdinanda z Dietrichsteina bylo v r. 1657 osedlých 80 domů, 20 jich bylo vypáleno, 16 náleželo lhotníkům a 43 zůstávalo pustých. Židé měli tehdy 12 domů, jak vyplývá z rektifikačních akt sepsaných na kounickém zámku a uložených v Zemském archivu v Brně.
Invalidé z třicetileté války, jimž zbyla jen žebrácká hůl. Rytina Václava Hollara podle L. Callota
1663 – Tatarská vojska obléhala hrad, nedobyla jej, ale značně utrpělo město. V roce 1663 napadla turecká vojska jižní Moravu. Byly zpustošeny Pohořelice a i jiná místa. Za tureckých válek Tataři spolu s tureckými a sedmihradskými vojsky vyplenili řadu měst na jižní Moravě. Zpustošen byl např. Lanžhot, Podivín, Hustopeče, Rajhrad, Hodonín, Veselí, aj., a spoustu moravských mužů a žen bylo zabito, nebo odvlečeno do otroctví. Také se tato vojska pokusila neúspěšně dobýt kounický hrad. Po definitivní porážce Turků u Vídně v roce 1683 ztratil hrad fortifikační význam. Nadále sloužil jako sídlo hejtmana a k ubytování personálu velkostatku. Podle Augustýna Kratochvíla se jednalo o 10 000 Tatarů, jiní autoři uvádí menší počet – 6 000. I tak to bylo velké vojsko. Hrad ale odolal a Tataři jej nedobyli. Jak se tento vpád Tatarů odrazil na zpustošení města ale nevíme, poněvadž škody nebyly nikde přesně popsány.
První turecká válka Největší nebezpečí nejen pro habsburskou monarchii znamenalo ve 2. polovině 17. století Turecko. Velkovezír Mehmed Köprüli nahradil ve funkci svého otce a téměř okamžitě začal s expanzivní politikou na úkor Habsburků, věda, že nejsou na válku vůbec připraveni. K Osmanům se horlivě připojila i řada křesťanů, kteří touto formou mohli bojovat proti Habsburskému útlaku. V důsledku tohoto nebezpečí měla být svolána zemská hotovost nejen na Moravě, ale i v Uhrách a Rakousích. V polovině 895
roku 1663 žádal císař moravské stavy o svolání hotovosti, přičemž ti se zavázali, že na vlastní náklady postaví pluk 1500 mužů o 10 kompaniích. Mimoto postaví z každého třetího lánu mušketýra a z patnáctého lánu rejtara (dragouna). Velitelem měl být zemský hejtman), náměstky Ferdinand Jan kníže z Lichtenštejna nebo Štěpán hrabě Bruntálský z Vrbna.) Vrchním velitelem Moravy byl jmenován zkušený polní zbrojmistr Raduit de Souches, který však dlouho neměl komu velet. Poddaní se totiž rozprchli do lesů (zčásti ze strachu před Turky, zčásti ze strachu před naverbováním), takže se časem ukázalo, že předpokládaných počtů nebude ani zdaleka dosaženo. Samozřejmostí byly i dezerce a pro dokreslení neutěšené situace a všeobecného zmatku poslouží i zmínka z Dějin města Kroměříže: „Kroměřížská vrchnost nepostavila ještě ani 16. srpna jediného muže zemské hotovosti. Příčina této liknavosti nebyla v tom, že by v Kroměříži, kde byla centrální správa (biskupských) statků, anebo v Olomouci, kde sídlil administrátor hrabě Libštejnský Kolovrat, nebylo strachu nebo byla bezstarostnost, ale hrabě nechtěl hotovosti sebrané na statcích olomouckého biskupa a kapitol olomoucké a brněnské postaviti pod prapory polního zbrojmistra de Souchesa. Biskupství mělo starobylou výsadu, že jeho a kapitulní mužstvo, jakmile byla rozepsána zemská hotovost, táhlo do pole pod vlastním velitelem, pod vlastním praporem, že bylo i jinak oblečeno než ostatní. Proto také administrátor rozhodl 6. srpna, že na biskupských statcích sebrané mužstvo bude oblečeno v šat ze špatného červeného sukna podšitý bílým plátnem a opatřený háčky nebo cínovými knoflíky.“ Mimo jiné právě kroměřížské panství mělo 358 lánů, takže mělo odvést 24 dragouny a 119 mušketýrů. Po dlouhých tahanicích byla biskupská práva potvrzena (což se týkalo statků biskupských a manských), kapitulní lid však měl být zařazen do zemské milice. Biskupskému vojsku však nevelel manský hofrychtýř Jiří Valerián Podstatský, bylo mu však svěřeno velení nad 300 Valachy. Zemské vojsko se sice scházelo velmi liknavě, na Slovensku však byla situace ještě horší. F. V. Peřinka píše: „…císařského vojska bylo tak málo, že nemohlo pomýšleti na vážnější odpor. V některých místech sice byla uherská hotovost, ale byla to většinou chátra, které se nedalo užíti v boji, proto ji Montecuccoli rozpustil.“ Slovenské kraje, které Tataři navštívili, zažily takových hrůz, že je těžko je vylíčit. Než se však moravská hotovost sešla, navštívili Tataři poprvé Moravu. F. V. Peřinka tento vpád líčí takto: „Byl to loupeživý vpád, jemuž rovného nepoznají dějiny naší vlasti. Žádná řádně organisovaná armáda nepohybovala se tak rychle, jako tito moslemíni, kteří ve dnech 4.–6. září proletěli, zapálili a plenili skoro celou zemi od průsmyků v Bílých Karpatech až do jihlavského kraje. O hrady a hrazená města, kde narazili na odpor anebo jej očekávali, ani se řádně nepokusili, protože nedopravovali s sebou ani těžkých kusů, ani obléhacích nástrojů. Když vraceli se po třech dnech pod novozámeckou pevnost, každý Tatar vedl dva, tři i čtyři zajaté, vesměs statné moravské muže, uvázané na obojcích za krk jako psy…“ Další vpád následoval již 19. září a trval 6 dnů. Tataři se opět nesetkali s vážnějším odporem, byť se sedláci spolu s nepočetnými vojáky bránili v aspoň trochu opevně896
ných místech. Přestože se tento vpád týkal jen hradišťského kraje, měl vliv na celou Moravu, kterou zachvátila panika, takže se řada vsí naprosto vylidnila a nebylo již kde verbovat a již naverbované neměl (a nechtěl) kdo živit. Mezitím 25. září padly Nové Zámky, takže se dal předpokládat další nepřátelský vpád. De Souches již sice měl k dispozici asi 1500 mužů, nicméně většinu musel rozložit po pevnostech. Valachů se zatím sešlo jen asi 100 a ani zemská hotovost nebyla s to se sejít, sebráno bylo jen biskupské vojsko, jehož pěchotě velel manský hofrychtýř Jan Valerián Podstatský z Prusinovic, velitelem jízdy byl Adolf Skydyňský, podplukovník za třicetileté války. Zatímco Skydyňský se přidal s jízdou k Souchově armádě ležící u Břeclavi, Podstatský obsadil Vlárský průsmyk, čímž byly biskupské síly roztříštěny. To také vedlo k neblahým následkům. Dne 6. října podnikl nepřítel 3. vpád, tentokrát Starohrozenkovským průsmykem, kde pobil asi 200 obránců a vydal se k Brumovu, odkud na poslední chvíli ujel Valerián Podstatský. Po jeho útěku převzal velení hejtman Suchodolský, který se dal na ústup ke Vsetínu. Během cesty se střetli s Tatary, „kteří sebrali jim dva muniční vozy a zápřahy, munici rozházeli, několik lidí zajali, ostatek (mušketýrů) ušel i se Suchodolským na Vsetín a potom, nestaraje se už o Tatary, na Kelč. Hrdinstvím nevyznamenali se ani Podstatský, ani mušketýři.“ Tento vpád byl pro Moravu naštěstí posledním, přesto strach přetrvával mezi obyvatelstvem i nadále až do Montecuccoli vítězství v bitvě u sv. Gottharda, po kterém následovalo období poměrného klidu. Tököly a druhá turecká válka Roku 1677 přicházejí stavové s projektem stálé zemské milice, kterýžto návrh byl podpořen i císařem obávajícím se uherského nebezpečí, neboť již v předešlém roce kázal chránit hranice proti vyzvědačům. Z každého 10. lánu měl být postaven mušketýr, z každého 30. pak dragoun, což mělo celkem dát 1600 pěších a 500 jezdců rozdělených do kompanií po 160, resp. 50. Milice měla být nasazena výhradně k osazení a obraně průsmyků. Velitelem vojska stavové jmenovali Frydrycha z Oppersdorfu. Armáda měla být cvičena zkušenými poddůstojníky, zvláště pak v zacházení s palnými zbraněmi, přičemž jednou za měsíc se měly jednotky scházet v krajských městech, eventuálně na shromaždištích (Musterungsplatz). Doma měly jednotky pobírat „ein Wartgeld“, při výpravách na hranice jim pak náležel plat dvojitý a „das Commisbrot“. Následujícího roku přísahali jednotky věrnost císaři, při kteréžto příležitosti rozdával Oppersdorf jednotlivým setninám prapory (korouhve). Biskupovi tentokrát nebyla ani zčásti upřena práva ohledně jednotky pod vlastním praporem. Za shromaždiště určil Kroměříž a velitelem pěších jmenoval zase Valeriána Podstatského, dragounům pak velel Václav Suchodolský z Valeslavic. Biskupské vojsko přísahalo na svůj prapor již roku 1677. Kromě toho probíhaly opevňovací práce na hranicích – budovali se záseky a stavěli se i malé pevnůstky „čardaky“. Na vrcholech 897
Protiturecké dělostřelectvo Soudobý dřevoryt
Ukrutnosti Turka Soudobý dřevoryt
Malých Karpat, Javorníku, Lipové Hory, atd. byli zřizovány strážní ohně. K obraně hranic byli povoláni též myslivci a asi stovka Valachů. Když všecka tato včasná opatření dosáhla svého cíle, že Morava byla nepřátelského vpádu uchráněna a nebezpečí pro zemi pominulo, byla zemská hotovost od hranic odvolána. Plat dostala jen do 15. prosince 1678. Naproti tomu roku 1680 královská rada uherské nebezpečí podcenila, čehož kurucové využili ke dvěma loupeživým vpádům na Moravu 16. a 19. června. Císař reagoval jmenováním velitele císařského vojska, které mělo chránit Moravu, Arnošta Rüdigra. Zemská hotovost toho roku povolána nebyla, na ochranu hranic se najímali Valaši a nadále se budovala pohraniční opevnění. Již v roce 1682 se však hotovost začala mustrovat a její stav následujícího roku činil 2000 mušketýrů a 1000 dragounů pod velením císařského plukovníka Jana Diepenthala. Tentokrát se z dvaceti lánů stavěli dva mušketýři a jeden dragoun. Biskupská hotovost čítala nakonec 205 mušketýrů a 103 dragouny, veliteli byli jmenováni F. F. Koza (hejtman) a J. J. Rentz (fendrych). Do Olomouce, Brna a Uh. Hradiště byly dány císařské posádky. Než se však hotovost odebrala k průsmykům, uskutečnil Tököly vpád, který pocítil nejen kraj hradišťský, ale i brněnský a přerovský. Zatímco Strážnice se ubránila, Uherský Brod, Brumov a Valašské Klobouky takové štěstí neměly. Turecká hrozba Moravě byla zažehnána až jejich porážkou u Vídně, přesto jejich stín padal na zdejší obyvatele ještě dlouhou dobu, např. v podobě vydržování procházejících pomocných sborů či šancířů vyslaných na opravu poškozených vídeňských hradeb. Záznam událostí z jiných měst a míst Moravy hovoří o strašných útrapách i ukrutnostech, kterým bylo tehdejší obyvatelstvo vystaveno. 898
Války o rakouské dědictví – vpád saských a pruských vojsk Války o rakouské dědictví byly tři válečné konflikty o nástupnictví na trůnu Habsburské monarchie mezi Marií Terezií a jejími sousedy, Pruskem, Bavorskem a Francií. Důvodem války bylo odmítnutí nástupnictví Marie Terezie a Pragmatické sankce a také územní nároky pruského krále Fridricha II ve Slezsku. První dva ze série konfliktů bývají proto také označovány jako slezské války, poslední střet je častěji nazýván podle své délky sedmiletou válkou.
Císařovna Marie Theresie
Na počátku roku 1742 se dotkla válka města přímo, neboť se nevyhnula ani jižní Moravě. Velmi podrobně o tom hovoří účet z r. 1742 a také informace o kounickém klášteře. V březnu toho roku totiž zle pustošila Moravu pruská a saská vojska a po tehdejším administrátorovi P. Valeriánovi žádali vysoké výkupné. Klášter měl zaplatit 2 500 zlatých. Administrátor však tolik zaplatit nemohl, vojsko jej odvedlo do Slavkova 899
a zde byl tak dlouho držen, dokud ho nevyplatil kounický kooperátor P. Marian aspoň 600 zlatými, jak uvedeno ve strahovských análech k r. 1742, viz Folio 74. Pruská a saská vojska se po příchodu do Dolních Kounic nějaký čas usadila i se svými důstojníky a pak nutila obyvatele k vydání potravin, především masa, za které obec musela řezníkům Josefu Dusilovi, Martinu Růžičkovi, Matesu Kochovi a Antonu Jeřábkovi zaplatit 316 rýnských zlatých a 40 krejcarů. V měsíci dubnu si vojáci vynutili dodávky krmení pro koně a do tábora v Židlochovicích, (kde byl od 12. března až do 3. dubna na židlochovském zámku přítomen pruský král Bedřich II.) odvlékli do zajetí kounickou městskou radu, totiž rychtáře Josefa Staudta, primátora Jakuba Smažíčka, radního Václava Šrutku a Václava Kravoňu a odtud pak bylo vyjednáváno zaplacení náhrady za propuštění rukojmích. Tehdy nepřátelská vojska projedla za 4 719 zlatých Kouničtí měšťané jim byli nuceni vydat 1 027 zlatých a 43 krejcarů, dále 15 měřic pšeničné mouky,24 4/8 měřic žita, 207 4/8 měřic ovsa, 12 4/8 měřic vařiva, 224 1/2 centu sena, 39 1/2 kopy slámy, 8 koní,, 38 kusů drůbeže, 206 peřin, 69 prostěradel a 2 vozy – Židovská obec 1401 zl., 1/8 m žita, 1 m. ječmene, 31 m ovsa, 1 cent sena, 12 krav, 22 prasata, 3 kusy drůbeže, 18 peřin a 1 prostěradlo. Pruský major Kleist žádal za propuštění radních 600 zlatých rýnských a navíc uhradit za dobu jejich pobytu ve vězení v Židlochovicích i stravu vězňů 6 zlatých rýnských a 29 krejcarů. To byla pro Město tak obrovská částka, že si muselo na ni vypůjčit peníze ze zádušní pokladny. Kvůli velkému finančnímu vyčerpání toho roku Kounice ani nemusely platit kontribuci. Ještě v r. 1745 se z kontribuce odepisovalo až 93 %. To ale stále nebylo vše. Následovaly další dodávky, především drůbeže (slepice, husy, krocani), Sasové se dokonce usadili v Dolních Kounicích na zámku, kam se jim z města musely posílat potraviny. Neustálá přítomnost vojska vyčerpávala obecní stodolu a městská rada musela kupovat žito od místních obyvatel. Sužované město nedisponovalo dostatkem financí, a tak si muselo půjčovat. Dokonce i děkan Zechmeister půjčil obci 200 rýnských zlatých, půjčily i obce, např. Bratčice a Mělčany. Na pomoc při stavění opevnění Špilberku do Brna bylo posláno také z Dolních Kounic 40 podruhů. To byly další výdaje. Ještě roku 1745 bylo od kounických obyvatel vybráno 662 zlatých rýnských a 43 krejcarů na proviant pro zásobování vojska, i když se už válka města dalších 50 let přímo nedotkla. Vrchnosti vzali 48 beček a 2 vědra piva z jejího pivovaru a 18 m žita, 572 3/8 m ovsa z jejích sýpek, 11 krav, 30 ovcí. Na zámku bydlícím nepřátelům i ovčák musil poslati kopu vajec a za 15 zl. 24 kr. rozličných vařenin. Dle připíšu dto 17. března 1742 Sasové a cizí myslivci s jiným „ksindlem“ vydrancovali židy v Kounicích. Časté průchody vojenských jednotek městem a jejich pobyt významným způsobem život města ovlivňovaly. Prvé údaje jsou zaznamenány v r. 1685, kdy vojenské oddíly prošly městem 9 ×. Obec měla povinnost se o vojáky a důstojníky postarat, to znamenalo poskytnout jim stravu a v případě potřeby i nocleh a pečovat 900
Dobová výstroj vojáků.
901
i o jejich koně. Veškeré potřeby byly čerpány z obecní pokladny, ale ubytování poskytovali i ostatní obyvatelé, ke kterým byli vojáci rozlosováni. V r. 1699 svědčí zápis u výdajů o tom, korporál s několika vojáky byl ve městě ubytován přes celou zimu do r. 1700. Do korporálova bytu v obecním domě byly koupeny svíčky, sláma, dříví, mýdlo, houně na přikrytí, nádobí, putny, lžičky, džbánky, hrnce, sklenice, dokonce i jeden toufarský džbánek s cínovým víčkem, dále jídlo: hrách, kroupy, bílá mouka, maso, žemle, tesař Jakub Mrkvan musel vyrobit postel. O vojáky se starala postřihačova žena, bylo postaráno i o vojenské koně. Na to vše bylo celkem vydáno peněz 86 zlatých rýnských 3 krejcary a 1 denár. Pokud obyvatelé neměli ubytované vojáky, tak jim kouničtí museli náhradou vyplatit z domu 5 zlatých rýnských a 3 krejcary. Krmení pro koně bylo přidělováno z obecní stodoly. I když pobyt vojska ve městě vždy znamenal výdaje, tak důstojníci byli váženými hosty. Byli ubytováni v horním obecním domě, dnes č.p.75 na Hlavní ulici a pravidelně se zúčastňovali všech významných obecních záležitostí a přispívali tak k jejich větší slavnostnosti. Jejich přítomnost byla zjištěna např. na oslavách Božího Těla, při svato-antonínské pouti, na posvícení a v neposlední řadě i na výročním soudu a při stavění sirotků. Přes všechny finanční náklady na vojsko tak vojenské osoby přispívaly k bezpečnosti města, ale také dodávaly lesk konaným městským akcím. Obec se
Rakouští kyrysníci z přelomu 18. a 19. stol.
902
měla také podílet na vybavení vojenských oddílů potravinami, tedy poskytovat proviant a dále také povozy na delší trasy, které zajišťovali ve většině případů kouničtí měšťané. Kounicím se však nevyhýbali ani verbíři. Např. v r. 1719 získali v Dolních Kounicích dva rekruty = Zikmunda Zárubu a Matyáše Zehendtera. V roce 1735 tři rekruty, roku 1740 jednoho rekruta a v r. 1745 dva rekruty, totiž Dvořáka a Kučeru. 1799 1. 1.–9.1. Táhlo městem ruské vojsko Již počátkem prosince 1798 se obyvatelé Slezska a Moravy mohli seznámit s ruskými vojáky, kteří mířili na severoitalská bojiště. Další kolona ruských vojsk postupovala v létě 1799 z Moravy přes východní, střední a jižní Čechy do Bavorska, kde se utkala s Francouzi. Koncem ledna 1800 pak ruské oddíly nastoupily zpáteční pochod domů: byly to tři armádní sbory, které tvořily pomocné vojsko generalissima Alexandra hraběte Suvorova. Tyto sbory od prosince 1799 odpočívaly v západních, jižních a středních Čechách v důsledku obtížného ústupu ze severoitalského bojiště. Štáb I. armádního sboru se nacházel v Praze, II. armádního sboru v Plzni (později v Rokycanech) a III. armádního sboru v Českých Budějovicích. Spojená carská a císařská vojska bojovala od března 1799 proti Francouzům a zpočátku si vedla velmi úspěšně. Rozpory mezi petrohradským carským a vídeňským císařským dvorem však vedly k odvolání Rusů z válečného tažení a samotná vojska habsburské monarchie nebyla schopna čelit vojevůdcovskému umění generálů Napoleona Bonaparta, který je porazil u Marenga v severní Itálii 14. června 1800, a Jeana Victora Moreaua, jenž 3. prosince téhož roku zvítězil u Hohenlindenu v Bavorsku. Uzavřením mírové smlouvy v Lunéville 9. února následujícího roku skončila druhá koaliční válka proti Francii (1798 až 1801). 4. květen 1802 Až do zrušení doživotní vojenské služby se mohl voják naverbovaný do armády násilím, losem nebo dobrovolně dostat ze svazku jen zběhnutím, po zmrzačení, onemocnění či z důvodů vysokého věku a slábnoucí fyzické kondice. Teprve roku 1802 se situace změnila. Kapitulace (doba činné služby) byla od této doby sjednávána u pěších pluků a vozatajstva pro mužstvo na 10 let, u jezdectva na 12 let, u dělostřelectva a ženijních praporů na 14 let. Současně bylo zrušeno nošení copů u vojáků a důstojníků
903
Napoleonské války a Evropa 1805 19. 11. Městem táhlo vojsko císaře Napoleona. Na obyvatelích si vyžádalo vysoké výpalné a mimo to ještě za ním do Jiřic museli poslat 1 000 l vína a 3 000 bochníků chleba s masem. Bitva tří císařů u Slavkova Dne 2. prosince 1805. Na podzim roku 1805 vypukla válka s Francií. Rakousko vytvořilo proti Napoleonovi koalici s Anglií a Ruskem. Napoleon, který musel rezignovat na vylodění v Anglii, obrátil pozornost na východ („Nebudu-li za dva týdny v Londýně, musím být v polovině listopadu ve Vídni.“). Francouzskému císaři se podařilo oklamat a obklíčit rakouského generála Macka pasivně vyčkávajícího s 50 000 vojáky
904
v Ulmu. Generál se vzdal 20. října, po pouhých pěti dnech obléhání města. Vídeň obsadili Francouzi již 15. listopadu a přes neporušené mosty se poté dostali na Moravu, kde se soustředila ruská armáda s carem Alexandrem I. v čele spolu se zbytky rakouské armády ustupující podél Dunaje (celkově 80 000–90 000 mužů). Napoleon potřeboval urychleně svést generální bitvu, která by vyřadila Rakousko, protože se od jihu blížila další rakouská armáda arcivévodů Karla a Jana s 90 000 mužů. V případě jejich spojení s Rusy by koalice dosáhla nejméně dvojnásobné převahy nad Francouzi. Bitva u Slavkova byla zahájena 2. prosince okolo sedmé hodiny ranní útokem rakousko-ruských spojenců. Na jihu bojiště se kolona ruského generála Dochturova dostala do Telnice a zatlačila protivníky na západní břeh Zlatého potoka. Generál Buxhöwden, který velel jižnímu křídlu rusko-rakouské spojenecké armády, však pasivně vyčkával na příchod Langeronovy kolony. Místo ní se ale dočkal francouzské Heudeletovy brigády, která svedla boj o Telnici. Francouzi sice byli vytlačeni spojenci, ale ti se nemohli z Telnice dostat dál přes Heudeletovu brigádu posílenou jezdectvem francouzského generála Bouciera. Langeronova kolona útočila na ves Sokolnice a tamní zámek. Obě místa byla sice okolo desáté dopoledne spojenci dobyta, ale Francouzům se zde nakonec podařilo zastavit spojenecký postup. Po opakovaném útoku Francouzů byly ruské kolony napadeny z boku a týlu a ustupovaly po linii Milešovice–Slavkov a dále do Uher. Ve středu bojiště zaútočila Kolowratova kolona, u níž byli i ruský car, rakouský císař a maršál Kutuzov, směrem na Kobelnice, ale v útoku se poněkud opozdila. V půl deváté ráno byl předvoj Kolowratovy kolony před vesnicí Prace. Na tuto vesnici postupoval se svou divizí i francouzský velitel Saint Hilaire. Když ustoupila mlha, Saint Hilairovi vojáci se vrhli na překvapené Kolowratovy síly. Kutuzov nařídil, aby Kolowrat bezpodmínečně udržel Pratecké výšiny. Vlevo od Saint Hilairovy divize postupovala Vandammova divize. Mezi Kolowratovým a Soultovým sborem došlo k urputnému boji, při němž byli Francouzi na několika místech zatlačeni z Prateckých vrchů. Kutuzov nařídil rychlý přesun Liechtensteinovy brigády a spolu s ruskou gardou hodlal ubránit prostor Staré Vinohrady – Prace. Ale okolo 11. hodiny před polednem byli odtud Kolowratovi a Milodarovičovi vojáci zatlačeni a v nepořádku ustupovali na Litavu. K rozhodujícím událostem bitvy ale došlo na severním křídle, kde francouzský maršál Lannes s V. sborem postupoval po obou stranách olomoucké silnice. Jeho úkolem bylo zmocnit se Blažovic. Po Kutuzovově odvolání Liechtensteinovy brigády vznikla v prostoru Blažovice – Kruhy – pozořická pošta mezera mezi Bagrationem, jenž čekal na pozořické poště na rozkaz k postupu, a Liechtensteinovou kolonou, čehož okamžitě využil Lannes, jenž sem nasměroval hlavní nápor svých sil. Taktická chyba spojeneckých velitelů tak rozhodla o osudu bitvy. Situaci již nemohl zvrátit ani Bagrationův útok na Tvarožnou: pod náporem francouzských sil byl Bagration donucen k ústupu na 905
Bitva u Slavkova ve vyobrazení V. Richtera
Císař Napoleon
906
Rousínov a dále na Olomouc. Maršál Kutuzov vydal rozkaz ke všeobecnému ústupu asi v poledne. Ve 13 hodin byla bitva rozhodnuta. Podle záznamů ve Válečném archivu ve Vídni činily rakouské ztráty 5 922 mužů, z toho 1 700 zajatých. Ztraceno bylo i 18 děl. Rusové přišli asi o 10 700 vojáků zabitých a raněných a zajatých postrádali asi 9 700, tedy celkem asi 20 400 mužů a 168 děl. Francouzské ztráty dosáhly 1 389 zabitých, 7 260 raněných a 539 zajatých, celkem 9 188 mužů. Rakouský císař František I. požádal Napoleona prostřednictvím parlamentářů ihned po bitvě o příměří. K osobnímu setkání obou císařů došlo ve Spáleném Mlýně u Nasedlovic. Mír mezi Francií a Rakouskem (Rusko bojovalo dál, až do tylžského míru uzavřeného v roce 1807) byl podepsán 26. prosince 1805 v Prešpurku (dnes Bratislava) v Zrcadlovém sále Primaciálního paláce. V rámci operací francouzské armády došlo k obsazení nejenom částí jižní Moravy, ale i jihozápadních Čech (Klatovska, Budějovicka a Pelhřimovska) již v listopadu 1805. Občas se projevovalo profrancouzské smýšlení obyvatel Čech i ve vyšších vrstvách (Jan Jeník z Bratřic, J. A. Kolowrat). Rovněž měšťané v Lounech a Pelhřimově projevili otevřeně sympatie k francouzské armádě. Mír v Tylži – konec koaliční války Tato čtvrtá koaliční válka skončila. Francie uzavřela s Ruskem (7. července) a Pruskem (9. července) tylžský mír, jenž posílil vliv Francie v Evropě a Prusko připravil o polovinu jeho státního území. Po vítězstvích Francouzů na jaře 1807 usilovaly Rusko a Prusko o příměří, ke kterému došlo 21.–25. června. Francouzský císař Napoleon I. a ruský car Alexandr I. se osobně dohodli na podmínkách míru, přičemž se Alexandrovi I. podařilo dosáhnout zachování státní existence Pruska. I přes osobní setkání s Napoleonem se však pruské královně Luise nezdařilo docílit zmírnění mírových podmínek. Prusko ztratilo všechna území, která získalo dělením Polska – 23. ledna 1793 a 24. října 1795, a navíc také oblasti na západ od Labe. Část území připadla Rusku a Sasku. Gdaňsk se stal svobodným městem, z další části bývalých pruských území bylo zřízeno Vestfálské království a velkovévodství Varšavské (2. 1. 1807) pod kontrolou Francie. Kromě toho se muselo Prusko zapojit do kontinentální blokády proti Velké Británii a finančně uhradit odchod z obsazených území. Alexandr I. se zavázal v dodatečné tajné smlouvě, že když ztroskotají snahy o zprostředkování britsko-francouzské mírové smlouvy, spojí se s Francií. Totální porážka starého Pruska umožnila nástup reformních sil (9. 10. 1807, 19. 11. 1808). Tylžský mír dočasně ukončil boje na evropském kontinentu a rozdělil sféry vlivu Francie a Ruska.
907
Nová válka Rakouska s Francií Francouzské císařství bylo na přelomu let 1808 až 1809 na vrcholu moci. Napoleonova armáda bojovala ve Španělsku a Portugalsku, kde se proti záměrům o ovládnutí obou zemí zvedl spontánní odpor velké části národa. Rakousko využilo momentu, kdy se francouzská armáda zabývala potlačením povstání ve Španělsku a vyhlásilo Francii válku. Klement Lothar Metternich si v roce 1809 poznamenal do svého tajného deníku: „Napoleon, posedlý přáním zajistit si definitivně nadvládu nad evropským kontinentem, překročil hranici možného; o tom jsem vůbec nepochyboval. Z druhé strany jsem předvídal, že on sám a jeho podniky se nevyhnou náhlému zhroucení. Otázkou pro mne bylo jenom kdy a jak…“ Válka proti Napoleonovi I. začala v dubnu 1809 a již 13. května obsadili Francouzi hlavní město Vídeň. Při pokusu o překročení Dunaje z pravého na levý břeh se Napoleonova armáda střetla 21.–23. května u Aspernu a Esslingenu s Rakušany pod velením arcivévody Karla, přičemž byla poprvé v generální bitvě poražena. Teprve v bitvě u Wagramu 5. a 6. července se podařilo Napoleonovi nad arcivévodou Karlem zvítězit. Rakouská armáda pak ustoupila spořádaně ke Znojmu. Zde došlo 12. července k další bitvě. Obě armády bitvu ukončily po příchodu parlamentářů, kteří oznámili uzavření příměří. Definitivní tečku za válkou učinil schönbrunnský mír podepsaný teprve 14. října 1809, podle něhož Rakousko ztratilo většinu alpských zemí, Halič, jihoslovanské oblasti a muselo zaplatit Francii obrovskou válečnou náhradu ve výši 75 milionů zlatých. Zadlužení a kontribuce přivedly Rakousko o dva roky později ke státnímu bankrotu. Válka nebyla v Čechách nikterak populární. Kolovaly i pamflety proti válečným břemenům a v severočeských Libochovicích odešli farníci z kostela při čtení císařského patentu o odvodech do domobrany. 1809 Táhli městem Dolními Kounicemi opět Francouzi 1811 dne 15. března vyhlášen rakouský státní bankrot Po vypuknutí válek s Francií si vídeňská vláda brala množství půjček, kterými se snažila financovat armádu. Po vyčerpání úvěrů od bankéřů z Frankfurtu nad Mohanem, Janova, Florencie, Amsterodamu, Rotterdamu a Modeny se vláda snažila vypsat různé vnitřní půjčky (válečnou, loterní, zvláštní pro majitele státních obligací aj.). Jako poukázek bylo využito emise bankocetlí formálně vydaných Vídeňskou městskou bankou (Wiener Stadtbank), ve skutečnosti ale státní správou. Stav bankocetlí vzrůstal ze 32 179 000 zlatých v roce 1794 na 1 060 798 000 v roce 1811. Bankocetle byly pouze vnitřní měnou rakouské říše. Nadbytek papírových peněz způsobil vytvoření nelegálního kurzu kovových mincí, který dosáhl koncem roku 1810 už 1240 %. Obrovská inflace působila hospodářské potíže, kdy ceny neúměrně stoupaly a bujely spekulační obchody. 908
Papírová bankovka z r. 1816 v hodnotě pěti zlatých
Kritická situace vedla k tomu, že císař František II. na návrh prezidenta dvorské komory Josefa Wallise vyhlásil 15. března 1811 státní bankrot. Wallisovým návrhem byla hodnota bankocetlí snížena na pětinu a bankocetle byly nahrazeny „měnnými listy“ (Einlösungsscheine – šajny). Výměna bankocetlí za šajny musela být provedena do konce ledna 1812. V oběhu jich smělo kolovat jenom za 212 159 700 zlatých. Hodnota měděné mince byla snížena rovněž na jednu pětinu. Došlo rovněž ke snížení platných cen zboží na pětinu a dluhy uzavřené před rokem 1799 se platily v šajnech, dluhy pozdější pak podle zvláštních tabulek. Pokračující válka ale vyžadovala nové finanční zdroje, a tak došlo k tisku nových papírových peněz – státovek. Aby byl dodržen císařský slib o omezeném počtu šajnů, vydala finanční zpráva tzv. anticipační poukázky (Anticipationsscheine), které byly postaveny na roveň šajnům z roku 1811 a později s nimi splynuly. Po skončení napoleonských válek jich bylo v oběhu za 638 715 920 zlatých vídeňské měny. Vídeňská papírová měna (Wiener Währung) byla potom v praxi tvořena jak šajny, tak anticipačními listy, neboť měly stejnou hodnotu. Papírová měna v Rakousku 1813–1816 byla skutečnou měnou, protože stříbrné mince rychle zmizely z oběhu. V účtech se vedly vedle sebe obě měny, konvenční stříbrná i vídeňská papírová. Městem v té době procházely často vojenské jednotky. To přinášelo obyvatelstvu vážné obavy o majetek, zejména o finanční hotovost a úspory. V obavě před ztrátou pak docházelo i k zakopávání a ukrývání peněz před vojáky.
909
Roku 1986 je nalezen „poklad“ Nalez mincí z napoleonských válek Z Dolních Kounic Hromadné nálezy mincí jsou cenným pramenem pro poznání důležitých historických problémů, spjatých s oběhem mincí, a proto jim je v odborné literatuře věnována patřičná pozornost. Jejich rozbor pomáhá stanovit složeni oběživa v určitém časovém úseku na určitém území a tím přispívá k poznání ekonomických, politických nebo vojenských poměrů a událostí. Zastoupení mincí z jednotlivých mincoven v souboru obdobných nálezů pomáhá rekonstruovat intenzitu výroby mincí. Jisté je, že vypovídací schopnost pramenů roste tehdy, kdy chybí jiné prameny, ale i nálezy, ukryté v mladších dobách, významně doplňují poznatky, získané z jiných zdrojů. Nezbytnou podmínkou pro odborné vyhodnocení nálezů je přirozeně skutečnost, aby byl nález zpracován jako neporušený celek. Ostatně podle patřičných norem připadají veškeré nálezy státu a jsou trvale uchovávány v muzeích. Dne 25. června 1986 nalezli při stavebních úpravách v areálu škrobárny v Dolních Kounicích pracovníci stavební čety Josef Panica, Radomil Spiegl, František Staňa a Jindřich Ryšavý mince v objektu U synagogy 611. Při bourání klenby v rohu přízemní místnosti se ze suti začaly sypat mince. Nálezci je vybrali, našli další stříbrné předmě ty a nález ohlásili. Proto mohli již pracovníci Moravského muzea v Brně místo nálezu prohledat a zaznačit nálezovou situaci, přitom bylo nalezeno ještě několik mincí. Nalezený soubor převzalo numismatické oddělení Moravského muzea v Brně, kde byl nález konzervován a odborně zpracován. Celkem bylo nalezeno 238 mincí, dva stříbrné pohárky, tři stříbrné lžíce a malý stříbrný uzávěr na lahvičku. Všimneme si nejdříve stříbrných předmětů. Zmíněné tři stříbrné lžíce jsou označeny třináctilotovým puncem pražské puncovny, který byl používán v letech 1776–1793, podle data byly předměty puncovány v roce 1792. Špatně vyražená mistrovská značka značí snad AN. Dva stříbrné kalíšky jsou vysoké asi 8 cm, největší průměr při horním okraji 6 cm. Zvonovitě rozšířený kalich je na krátké nožce, jejíž okraj je zdoben vrubovcem. Asi 0,5 cm pod horním okrajem obíhá mělký žlábek mezi dvěma linkami. Kalíšky nesou vídeňskou puncovní značku, užívanou v letech 1784–1806 a mistrovskou značku. Tyto předměty jsou označeny tzv.repuncem brněnské puncovny, který byl užíván v letech 1806–1807, který neoznačoval kvalitu stříbra, ale to, že předmět byl předložen k povinnému puncování, za něž byl vybírán určitý poplatek. Na lžících pražského původu je vedle punců krátká klikatá rytá čára. Tu vyrýval při předělování punců pracovník zkušebny, jedná se o tzv. cizelovací rys („cizilírštych“). Podle tehdejších předpisů byly spony od každého mistra odděleně a obvykle koncem roku se ztavily. Pak bylo zkouškou ohněm zjišťována průměrná ryzost, byla-li nižší, než připouštěly předpisy, musel mistr rozdíl v ceně zaplatit do cechovní pokladny. V Čechách se tyto zkoušky prováděly do roku 1806, na Moravě do 1790. 910
Podstatnou část nálezu tvořily mince, které popisujeme takto: Morava, olomoucké biskupství, Karel II. (1664 až 1695), mincovna Kroměříž, 3 krejcar 1695 (l); Cechy, František II. (1792–1835), mincovna Praha, korun ní tolar 1795 (l), korunní tolar 1796 (2), 20 krejcar 1804 (l), 20 krejcar 1808 (15), 20 krejcar 1809 (34); Dolní Rakousy, Marie Terezie (1740 až 1780), mincovna Vídeň, 20 krejcar 1755 (l), 20 krejcar 1764 (l), 20 krejcar 1765 (l), Josef II. (1780–1790), mincovna Vídeň, korunní tolar 1788 (l), korunní tolar 1790 (l), František II. (1792–1835), mincovna Vídeň, korunní tolar 1792 (l), 10 krejcar 1793 (l), korunní tolar 1796 (l), 20 krejcar 1806 (2), 20 krejcar 1808 (89), 20 krejcar 1809 (34); Tyroly, František II. (1792–1835), mincovna Halí, korunní tolar 1796 (l); Burgavsko, František II. (1792–1835), mincovna Gúnsburg, korunní tolar 1794 (2), korunní tolar 1795 (l), korunní tolar 1797 (l); Uhry, František Lotrinský (1745–1765), mincovna Kremnice, 17 krejcar 1765 (l), Josef II. (1780–1790), mincovna Kremnice, 20 krejcar 1781 (l), korunní tolar 1784 (l), 20 krejcar 1785 (l), František II. (1792–1835), minovna Kremnice, korunní tolar 1793 (l), 20 krejcar 1805 (l), 2 krejcar 1808 (17), mincovna Nagybanya, 20 krejcar 1793 (l); Lombardsko, Josef II. (1780–1790), mincovna Milán, korunní tolar 1789 (2), korunní tolar 1790 (l), Leopoldi! (1790–1792), mincovna Milán, korunní tolar 1792 (l); Rakouské Nizozemí, František Lotrinský (1745–1765), mincovna Antverpy, korunní tolar 1765 (l), Marie Terezie (1740–1780), mincovna Antverpy, korunní tolar 1762 (l), korunní tolar 1764 (l), korunní tolar 1765 (2), korunní tolar 1766 (l), korunní tolar 1774 (l), JósefIL (1780–1790), mincovna Antverpy, korunní tolar 1784 (3), korunní tolar 1785 (2); Bavorsko, Maxmilián III. Josef (1745–1777), tolar 1757 (l), tolar 1771 (l); Branibory – Bayreuth, Friedrich (1735–1765), 20 krejcar 1761 (l); Francie, Ludvík XV. (1715–1774), ecu 1739 (l), Ludvík XVI. (1774–1793), ecu 1786 (l). Složení nálezu můžeme považovat za určitý vzorek oběživa na Moravě na počátku 19. století. Na základě dílčích sond můžeme říci, že v tomto období u nás již převládaly ve směně mince domácích mincoven, tedy mincoven ze zemí habsburské monarchie. Mezi nimi byly nejčastější mince z vídeňské, kremnické a pražské mincovny, neboť v nich se koncentrovala výroba. Již v nálezech z 90. let 18. století můžeme pozorovat, jak z oběživa zmizely mince cizích států, poměrně dlouho se udržely mince francouzské. Postupné ubývání cizích nominálů bylo zapříčiněno snahou úřadů zamezit oběhu cizí mince, ale svou roli zde zřejmě sehrálo i omezení obchodních vztahů v průběhu koaličních válek. Podstatnou složkou nálezu jsou dvacetikrejcary, jejichž hmotnost se pohybuje okolo 6,6–6,7 g při ryzosti 0,583. Ty vděčí za svůj vznik konvenční měně zavedené v roce 1750 na základě dohody císařovny Marie Terezie s bavorským kurfiřtem. Ke konvenci přistoupila později řada německých států, která se tím zavazovaly razit mince o určité ryzosti. Základem byl tolar, který se počítal za dva zlaté neboli 120 krejcarů. Jeho hmotnost byla asi 28,06 g při ryzosti 0,833. Typickým platidlem konvenční měny se však staly 911
20 a 10 krejcary, o nichž si i J. V. Vavák do své kroniky poznamenal, že „byly snadné každému i dětem k poznání a k počítání“. Tato poznámka svědčí jen o tom, jak asi bylo mnohdy obtížné se orientovat v desítkách různých nominálů s rozmanitými stupni ryzosti. Konvenční měna zde odstraňovala jeden velký nedostatek staršího vývoje. Přesto nebyla situace zcela jednoduchá. V nálezu zastoupené tolarové ražby totiž nepatří k systému konvenční měny. Jsou to tzv. korunní neboli křížové tolary. Jejich název je odvozen z jejich mincovního obrazu, kdy na jedné straně byl kosmy kříž, mezi je hož ramena byly vloženy koruny. Hmotnost křížového tolaru byla tanovena na 29,44 g při ryzosti 0,873. Ražba korunních tolarů byla zaháje na v roce 1755 v Antverpách, které tehdy patřily k rakouskému dílu Nizozemí. Byly určeny pro výplatu žoldu habsburským armádám a pro svou kvalitu se staly velmi oblíbeným nominálem. Proto již v roce 912
1786 začaly být raženy v Miláně a od roku 1788 vycházely z mincoven ve Vídni, Gunsburku a Kremnici. V roce 1795 byla znovuotevřena mincovna v Praze, důvodem i zde bylo zavedení ražby korunních tolarů. Protože jejich potřeba stoupala, byla dokonce ve většině mincoven zastavena ražba konvenčních tolarů. Abychom lépe poznali důvody, které mohly k ukrytí mincí v Dolních Kounicích vést, musíme připomenout některé hlavní události. Rok 1809 znamenal pro Rakousko opět válku s Napoleonem, v níž rakouská armáda rychle ztrácela jednu pozici za druhou. Císařská vláda se snažila získat peníze za této vážné situace všemi prostředky. Proto také již I. dubna 1809 vyzval císař patriotickým tónem k dobrovolné půjčce zlata a stříbra. Zřejmě tato aprílová akce nepřinesla požadované výsledky, nyní však měl císař jiné starosti. 13. května vtáhl Napoleon do Vídně. Došlo ještě k několika menším vojenským srážkám, které se přímo dotýkaly jižní Moravy. 2. července bylo uzavřeno ve Znojmě příměří, které bylo 14. října proměně no v mír, jímž Rakousko ztratilo asi 3 000 čtverečních kilometrů a asi tři a půl miliónu obyvatel. Válečná náhrada, kterou Francie požadovala, činila 200 miliónů zlatých. Jedním z opatření, kterým si císař snažil opatřit peníze, byl patent z 19. prosince 1809, jímž byl nařízen odvod všech stříbrných před mětů mincovním úřadům k roztavení, náhrada měla být vyplácena v papírových penězích. 17. ledna 1810 bylo nařízeno, že také církevní instituce musí odevzdat předměty ze stříbra, což znamenalo zničení řady vzácných prací uměleckého řemesla. Neznámý majitel peněz v Dolních Kounicích viděl nyní svůj majetek ohrožen. Velké množství dvaceti krejcarů ročníků 1808 a 1809 dávají tušit, že tuto sumu rychle nabyl, zatímco tolarová část nálezu svědčí o pozvolném vybírání hodnotných mincí z oběživa. Snad se jejich majitel cítil ohrožen válečnými událostmi, snad cítil, že bude jistější přidat k oněm několika stříbrným předmětům, které měl vlastně odevzdat, i své mince. Jeho přesné důvody asi již nikdy nezjistíme, stejně jako ani to, proč mince zůstaly ukryty až do dnešních dnů.
913
Bitva národů 16.–19. říjen 1813 1813 květen Nejprve, 12. května, táhli městem Sasové a 31. 5. pak 15 000 Poláků knížete Poňatovského, jednoho z velitelů francouzské armády. Největší bitva devatenáctého století se odehrála v uvedených dnech na pláních okolo Lipska. Na straně proti napoleonské koalice bojovali vojáci z Rakouska, Ruska, Pruska a Švédska. Jejich celkové početní stavy dosáhly asi 330 000 mužů. Velel jim v zastoupení tří přítomných panovníků rakouský maršál Karel Schwarzenberg a místo náčelníka štábu spojenců zastával polní podmaršálek Josef Václav Radecký z Radče. Napoleon mohl proti koaliční armádě postavit jenom asi 176 000 vojáků, z nichž velkou část tvořili spojenci Francouzů z Německa, konkrétně z Rýnského spolku, Saska a Bavorska. V první den bitvy měl Napoleon taktickou převahu, ale tvrdošíjný odpor spojeneckých vojáků mu znemožnil dosáhnout výrazného úspěchu. Druhý den bitvy, v neděli 17. října, se odehrávaly pouze dílčí srážky. Tento den se prakticky nebojovalo. Oběma stranám po celý 17. říjen přicházely na bojiště posily. Vážnou situaci Napoleonovy armády vyostřil přechod většiny německých spojenců na stranu nepřítele. Francouzský císař, přestože si uvědomoval narůstající převahu protivníka, odmítl ustoupit za řeku Elsteru. Dne 18. října ve dvě hodiny ráno se chopili Napoleonovi vojáci znovu zbraní. Schwarzenberg a Radecký formovali tři proudy spojeneckých armád, které postupovaly směrem na Lipsko. Napoleon, takticky i strategicky odkázaný na defenzivu, musel přihlížet, jak se jeho vojáci dostávají do kleští a na většině míst jsou zatlačováni až na okraj města. Ve čtyři hodiny odpoledne musel Napoleon uznat svoji porážku. Zbytky francouzské armády ustupovaly po celou noc na 19. říjen přes Lipsko na průsmyk u Lindenau. Napoleonova armáda se snažila ústupem, rychle se měnícím v bezhlavý útěk, spasit před nepřítelem. Morálka upadla, nicméně Francouzi až do odpoledních hodin drželi most přes Elsteru v Lipsku. Po mostě přecházely kolony Francouzů, ale po jeho předčasném vyhození do povětří ve dvě hodiny odpoledne zůstaly na pravém břehu odříznuty ještě desetitisíce francouzských vojáků. Při pokusu o přechod Elstery se utopilo množství vojáků, z nichž nejznámějším byl maršál francouzské armády, polský kníže Poniatowski. Obsazením Lipska v podvečer 19. října armádou spojenců proti napoleonské koalice skončila tato největší bitva devatenáctého století, po níž musel Napoleon ustoupit za Rýn, na území Francie, načež se 30. března 1814 vzdal trůnu. Válka Rakouska s Pruskem v r. 1866 Po porážce rakouských vojsk u Hradce Králové vítězní Prusové okupovali velkou část Moravy a to i bezprostředního okolí Dolních Kounic. Ve dnech 9. května až 13. června táhlo naše vojsko Ivančicemi. Město nuceno k mnohým (14) přípřežím a dávkám chleba (656 bochníků) a jiných potřeb. První Prusové se ukázali již 12. července odp. o 4. hod, 914
u Ivančic. Při pochodu si zpívali: „Wo ist des Deutschen Vaterland, Österreich mass zerrissen sein.“ Byl to plukovník, 28 důstojníků, 819 mužů s 849 koni. S nimi byl i pruský princ Albrecht. Zastupitelstvo města vyšlo jim vstříc na náměstí a žádalo za mírnost v požadavcích válečních a za mírné jednám s obecenstvem. Dne 13. července přibylo sem na 2 dny v 9 odděleních 5 velitelů, 256 důstojníků, 12 077 mužů a 2 521 koní. Tažení nepřátel trvalo do 23. července. Pruský II. armádní sbor měl v kasárnách městských své skladiště na potraviny a válečné potřeby. Co vytrpěli obyvatelé, lze poznati, že jenom na faře bylo ubytováno po 3 dny 250 mužů, 4 polní lékárny, 80 koní a vozů, kolik se jich mohlo vejíti na dvůr. Celkem od 12. července do 4. září bylo stravováno a ubytováno zde 13 pruských plukovníků, 1601 důstojníků, 57 125 mužů, 14 324 koní; obec jim za ten čas dala 23 014 liber chleba, 7 043 l. masa, 303 l. solí, 71 l. rýže, 3 m. kaše, 87 l. kávy, 190 l. slaniny, 100 l. sádla, 2 koně, 29 krav, 2Q prostranků, 14 citronů, 27 věder
Představitelé pruské armády Nahoře: Otto von Bismarck, Albrecht van Roon, Helmuth von Moltke
915
vina, 78 věder piva, 18 věder a 18 mázů spiritusu, 15 věder kořalky, 25 l. koudele, 2 páry řemení na koně, 245 m. žita. 1960, m. ovsa, 1 040 centů sena, 50 centů slámy, 1444 l. tabáku, 150 paklí malých (tabáku), 7 l. šňupavého a 4 500 doutníků, 2 chomouty, 48 l. kůže na řemeny, 29 l. kůže na podešve, 10 skopovin, 50 l. mazadla na vozy, 40 l. rybího tuku, 8 l. bavlny, l l. svíček, 62 obilné pytle a 14 sáhů dříví. Škoda činila celkem 108 208 zl. 12^kr. Prusové, přicházejíce od Neslovic. Se zbrani v rukou vtrhli na náměstí. V domě starosty bvl ubytován vrchní velitel pruských vojsk. Zde se odehrála jejich porada, při které bylo rozhodnuto, že jejich kolona potáhne dále přes Moravské Bránice, Dolní Kounice, Trboušany, k Bohuticím a dále na jih. Za dnů 4. srpna do 10. září onemocnělo cholerou 54 Prusů, zemřelo 19 a byli pochováni na městském hřbitově. Ve dnech 18. srpna do 15. října zuřila cholera i mezi obyvateli, umíralo denně 9, 12, 13–17 lidí. Štěstím Dolních Kounic bylo, že se pruská posádka usadila v Ivančicích a tak byly škody Dolních Kounic nesrovnatelné s Ivančicemi. Od 23. července do 1. srpna ustanoveno příměří. Po ujednání míru vojsko odtáhlo, 4. září odtáhli poslední nepřátelé. Sepsal Milan Řiháček Kounický
916
