Z DĚJIN DOLNÍCH KOUNIC DÍL II., KAPITOLA XX. OD ZÁNIKU KLÁŠTERA, PŘES BÍLOU HORU PO ZAČÁTEK 18. STOLETÍ – ČÁST DRUHÁ V minulém čísle jsem se více věnoval problematice působení církve podobojí v Dolních Kounicích, ale je třeba se ještě vrátit do roku 1578, kdy panství koupili páni z Rožmitálu. Drželi panství 10 let až do roku 1588. Právě s jejich nástupem jsou v rámci městského úřadu založena nová dvousvazková Rychtářská registra (1578–1857) a dvousvazková Horenská registra (1578–1796), ze kterých se v archivu dochovala jen kniha od r. 1734. Tak se dnes díky těmto dokumentům můžeme dozvědět, kdo v městě žil, kdo zde měl vinohrady apod. Zatím jsem více hovořil o šlechtě v 16. století a jejím vlivu na rozvoj města Dolních Kounic. Nyní povíme i o dalších měšťanech, majitelích různých domů, tak jak jejich jména vyplynula ze zápisů v Horenských registrech a v Rychtářských registrech, kam byly zápis) o obchodních aktech zapisovány bez ohledu na stavovskou příslušnost Pro ilustraci pak uvádím také několik fotokopií těchto kupů z register zajímavých jak obsahem, tak jmény účastníků. Tyto zápisy jasně demonstrují, jak bylo v Dolních Kounicích zejména rozšířeno vinařství, které se postupně stalo hlavním zdrojem blahobytu města a co se týče vína a vinařství, platilo pro všechny jedno stejné a nekompromisní Horenské právo, které jsem již v minulosti citoval v plném znění jednotlivých artikulí. Radniční kniha tzv. Rychtářská registra byla zřízena v r. 1578, stejně jako mnohé jiné knihy, např. kniha sirotčí, kniha kúru literátského, nebo kniha špitální. Právo
945
946
Rychtářské a právo Horenské, kam by se zapisovaly veškeré kupy a. prodeje domů, pozemků i vinohradu zavedl při obecní správě císař Ferdinand I. Habsburský, vládnoucí v u nás v letech 527–1564, tedy v době držení Dolních Kounic rodem Žabků z Limberka. V úvodu Rychtářských register je napsáno: Tento artikul soudci spravedlivému bedlivě zachovávati náleží : Poslouchej, rozuměj, rozuměje rozvažuj, rozvážíce rozsuzuj! Dále jsou pak v knize uvedeny poplatky, které je povinen zaplatit rychtáři a písaři každý, kdo do Register něco zapisuje, a to jak prodávající, tak kupující a to po 3 zlatých oběma, takže kupující i prodávající po 3 zlatých, čili celkem 6 zlatých rychtáři a 6 zlatých písaři. Za zápis vejrunku má zaplatit přespolní 3 groše a domácí má za jakýkoliv nápad z každé zlatky dávati l groš a i tu má polovina připadnout rychtáři a polovina písaři. Tato Rychtářská registra jsou jako kniha uložena v Okresním státním archivu Brno-venkov v Rajhradě. Obsahuji (tedy I. díl) na 450 listech zápisy z let 1578 až 1688, tedy za 110 let. Jsou psána česky a až ve druhé polovině 17. století se vyskytuje ojediněle několik německých zápisů. Připojené registrum usnadňuje hledání v knize. Hned za již citovaným hlavním artikulem je napsáno následující naučeni: Písaři přísežnej na to pamatuj! Kdyžkoli kup, nebo trh gruntu neb domu kterého do register těchto zapisovati budeš, vždycky toho, který ten grunt, nebo dům prodává, napřed pří tom trhu, zvláště pak i do registrum zapisuj, a potom toho, který od něho kupuje, tak aby potomně tím spíše podli abecedy i jínáč ten trh vyhledati se mohl. A ti, kteří sobě ten grunt nebo dům zapsati dají, každý z nich totiž z obou stran po 6 groších od odevzdávky a zapsání dáti mají, polovici vždy rychtáři a tobě písaři druhou polovici, totiž každému po 6 groších, a od zapsání verunků každý dáti mají po 3 groších a kdožkoli z přespolních peníze béře, a domácí jaký nápad, buď po otci i jináče, ten každý po l krejcaru od každého zlatébo dávati má, vše polovici rychtáři a tobě písaři druhou polovici. A tak pro budoucí paměť. poněvadž ten obyčej od starodávna při tom městečku jest. A to jest ode mne Jana Tíšnovského z Cinenperku, t.č. také písaře zdejšího přísežnýho, s dovolením Matěje Lančičnýho, rychtáře napsáno. Stalo se den památný Božího těla 1578* První zápis pořízený do register je z roku 1578 a zní: Léta páně 1578 v patek před svatým Václavem, předstoupil přede mne, ty časy rychtáře, Matěje Lančičnýho Jan Šramovitej a oznámil, že jest prodal dům svůj za vodou na pokraji vedli stodoly obecní s presem a sedmima 947
káděma v tomž domě jsoucíma panu Martinu Soboteckýmu, ty časy písaři důchodnímu v Kounicích, však s vědomím hradního úředníka pana Jana Bukovského z Hustířan, zastupujícího jeho mílost pána našeho, za sumu jmenovitou 190 zlatých, 1 zlatý 30 grošů počítajíc, 1 groš za 7 peněz bílých počítajíc, z kteréžto sumy dotyčné sirotku Vondry Košovskýho dle knihy sirotčí 170 zlatých patři a ostatek vůlí 20 zl. náleží. Dotyčný Martin Sobotecký zaplatil za Jana Šramovitého úřední poplatek a dal mu závdavek 14 zlatých a 20 grošů a tak byla splněna suma 20 zlatých. Dále se Martin Sobotecký zavázal spláceti verunky počna sv. Jiřím 1579 rok po roce po 20 zlatých Vondroví Košovskýmu až do vyplnění 170 zlatých. Tak takovej dům jest Jan Šramovitej Martinovi Soboteckýmu za volný a svobodný od všelijakých nářků křesťanů a Židů odevzdal za přítomností rukojmí: Matěje Řezníka, Jana Termona, Petra Bednáře, Petra Troutweinera a Daniela Zámečníka. Z uvedených zápisů vyplývá několik údajů o zajímavém muži a jeho rodu, který zemřel na počátku 17. století, před rokem 1620. Jednalo se o pana Jana Tišnovského z Cinenperku. Jeho jméno se objevuje na samém počátku při založení Rychtářských register, kdy byl přísežným městským, písařem: (1578) v roce 1588 uváděný jako starosta Dolních Kounic. V r. 1582 je v Registrech zápis, že Jan Tišnovský z Cinenperku oznamuje, že jest prodal dům svůj, jmenující se „Vostřihom“, purkmistrovi, radě a celé obci zdejší kounické za vodou a sám osobě ležící, z kteréhož místo k pohřbívání učiněno bytí má za 70 zlatých. (Tak vznikl hřbitov v závodí, s kaplí sv. Jana Křtitele.) Tento hřbitov pak sloužil do r. 1937, kdy byl na Šibeničné vybudován nový, ale zanikl definitivně až po roce 1947.
948
Na ne zcela zřetelné fotografii obecního hřbitova z roku 1929 je vidět několik nám dnes již neznámých skutečností. Jednak je vidět brána na hřbitov s hlavním křížem na pravé straně a za zdí je kaple sv. Jana Křtitele, na pravé straně s přístřeškem pro máry Vyšší strom je lípa, která byla skácena v padesátých létech minulého století. Na druhé straně u brány stávala socha sv. Jana Nepomuckého (dnes umístěná v parčíku před prodejnou potravin). Mezi komínem cihelny a lípou, v rohu, je vidět světlá silueta pomníku, který byl vybudován na památku války s Prusy v r. 1866. Lípa byla již v mém mládí dutá, kmen vylit betonem a zpevněn obručemi. Kolem něj byla udělána několikahranná dřevěná lavice kde jsme sedávali. Jak tato lavice vypadala dokumentuje tato fotografie. Jan. Tišnovský byl patrně vladyka, tedy z nižší šlechty. Z nižší šlechty pocházela i jeho manželka. Jan Tišnovský se stal patrně záhy významným kounickým patriciem. Již v r. 1590 si na Hlavní, tehdy Horní ulici, (v místě dnes stojícího zbytku jeho domu č. p. 75) postavil velký dům s tabulí nesoucí nápis o této stavbě. Později po třicetiletých válkách byl zpustošen, stal se po opravě i obecním domem, bývala tam i hospoda a nakonec zase v 19. století přešel do soukromých rukou. Pan Tišnovský jako starosta města Dolních Kounic daroval také obci dům 949
950
a parcelu s názvem „Ostřihom“ na vybudování nového hřbitova, kde potom byl hřbitov do r. 1947 a kde byla kolem r. 1590 postavena i známá kaple sv. Jana Křtitele. Za jeho starostování byla také postavena nová renesanční radnice, jejíž obraz jsme již vícekrát publikovali. Dnes na tom místě stojí nový kostel sv. Petra a Pavla. Na obrázku je erb pana Tišnovského ve správném vyobrazení, jak jej uvedl velký znalec heraldiky, autor Josef Pilnáček. Druhý erb s koněm patří jeho ženě – Anně Vachovně z Ořechoviček. Tyto události proběhly za vlastnictví panství rodem pánů z Rožmitálu, potomků slavného cestovatele Zdeňka Lva z Rožmitálu, který žil o století dříve. Také manželka krále Jiřího z Poděbrad pocházela z rodu Rožmitálského. Listina Maxmiliána Lva z Rožmitálu, kterou majitel kounického panství potvrdil držbu vinohradu v obci Trboušany, zachovaná do dnešních dnů z r. 1583. Tehdy
951
rodina Bohuchvala Brošovského z Frymberka prodala svobodný dvůr panu Maxmiliánu Lvu z Rožmitálu, tehdejšímu majiteli panství Dolní Kounice. Ten v tom roce ponechal pustý vinohrad v „Hoře Křečkovské“, který patřil ke dvoru, pravlovskému občanovi – Hanuši Nyderdorferovi za roční činži dva zlaté. Tato listina se zachovala jak píše p. Augustin Kratochvíl na č. p. 25 v Trboušanech. Byla mi zapůjčena fotokopie listiny, na které se zachovaly 2 přivěšené pečetě, a to pečeť vydavatele listiny, pana Maxmiliána Lva z Rožmitálu a pečeť městyse Pravlova. Listina se uchovala v rodině Svobodově. Leč ani rod z Rožmitálu nedržel Kounice déle jak 10 let. Nakonec panství prodali panu Bernardu Drnovskému z Drnovic a na Rájci, jenž měl za manželku Annu Žabkovnu z Limberka, a tak se vlastně panství znovu ocitlo tímto způsobem přeneseně v žabkovských rukách. Nastalo období poslední české šlechty na Kounicích, kdy rod Drnovských držel Kounice celkem 34 let, od r. 1588 do r. 1622.
Rytířský erb drnovských a panský erb po r. 1611.
Drnovští z Drnovic Podívejme se na historii rodu Drnovských z Drnovic a jak přišli do Dolních Kounic. V roce 1437 koupil rájecké zboží olomoucký biskup Pavel z Miličína, který je držel se svým bratrem Vilémem. Rodu pánů z Miličína patřil Rájec do roku 1464, kdy jej získali Bedřich, Bohuš a Petr z Drnovic. Drnovští z Drnovic své panství rozšiřovali a zvelebovali. Kolem roku 1570 nechal Bernard Drnovský z Drnovic pustý hrad v Rájci velkoryse přestavět na renesanční zámek. Po jeho smrti v roce 1600 zdědili rozsáhlé panství (Rájec, Doubravice, Drnovice, Jedovnice, Holštýn, Lipovec, Senetářov, Kotvrdovice, Holešín, Kuničky, Němčice, Žďár, Petrovice, Vavřinec, Sloup, Šošůvka, …) potomci jeho bratra Bohuše Jan, Kateřina a Johanka. Jan zemřel roku 1620. Dědictví 952
Kartuše s erbem Jana Drnovského z Drnovic, který byl v roce 1611 povýšen do nejvyšší šlechty a po tomto roce byl tedy vybudován portál hlavního zámeckého paláce. Bohužel dnes již na portálu není. Zmizel po roce 1981. Údajně byl předán k restaurování, ale nevíme kam. Drnovský erb se také nachází na portálu vstupních dveří do arkýře na nároží v I patře východního traktu paláce. Arkýř údajně sloužil jako zámecká kaple.
bylo rozděleno mezi Kateřinu provdanou za Hanuše Zdislava z Heissensteinu (panství rájecké) a Johanku provdanou za Jiřího Ehrenreicha z Rogendorfu (panství kounické). Prvním z rodu Drnovských na Dolních Kounicích byl tedy Bernard, majitel zámku v Rájci, za kterého byla postavena krásná renesanční radnice, jež musela v r. 1970 ustoupit stavbě nového kostela sv. Petra a Pavla. Radnice byla postavena v r. 1604. Posledním vlastníkem panství a hradu v Dolních Kounicích z české šlechty byla Johanka z Drnovic a její manžel Jiří Ehrenreicher z Rogendorfu. Roku 1667 Johanka umírá a roku 1675 připadá panství jejímu synovi Janu Krystianovi Rogendorfovi.
Rogendorfové z Mollenburku Janův syn Karel Ludvík z Rogendorfu, svobodný pán z Mollenburku, založil osady Molenburk a Rogendorf Rogendorf, jeho choť Karolina rozená Palfy ab Erdödy založila Karolín. Po vyhoření zámku v Rájci si Karolina zvolila za své sídlo roku 1746 Sloup, kde byl právě 953
954
dostavěn poutní kostel P. Marie Bolestné. Karolina zemřela roku 1759, zůstali po ní tři synové František, Antonín a Arnošt a tři dcery Aloisia, Gabriela a Rafaela. Posledně zmiňovaná se provdala za Antonína hraběte Salm-Reifferscheidta. Kateřina zemřela roku 1621, Hanuš se oženil za Alžbětu Salmovou a roku 1635 zemřel. Ale díky třicetileté válce Rájec nepřipadl ani Alžbětě ani jejímu synovi, ale Janu hraběti Werdenberkovi a přešel do rukou rodiny Pazmanské. Johanka rozená Drnovská (poslední potomek Drnovských po přeslici), která díky účasti na povstání Jiří Ehrenreicher z Rogendorfu roku 1620 ztratila panství kounické, získala Rájecké u soudu roku 1661 zpět do rukou Drnovských. Bernard Drnovský z Drnovic byl bezdětný, proto po něm získal Dolní Kounice jeho synovec Jan. Ale ani on neměl děti, a tak po jeho smrti dědila panství Janova sestra – Johanka. Celý rod byl vyznáním nakloněn podobojí, a proto není divu, že byli příznivě nakloněni bratrské komunitě v Dolních Kounicích. Nadále tedy pokračoval vývoj celé komunity „Bratří valdenských“, který se rozběhl po postavení a otevření sboru v r. 574, tedy ještě za Zástřizlů.
Velmi významným rodem v Dolních Kounicích byla rodina Plucarů. V 16. století, kdy se dá hovořit o věku velkého rozvoje Dolních Kounic, se objevuje v zápisech různých dokumentů města příjmení Plucar, což byla velmi vážená a movitá rodina měšťanská, o které víme, že to byla rodina především mistrů řeznického cechu a jen málo z nich se nepodílelo na správě města. Také však z tohoto rodu vzešel jeden z velmi významných moravských renesančních malířů. V r. 1582 je uveden jako tzv. horný pan Mathias Plucar. Jeho synem byl patrně pan Jarolím, (Jeroným) Plucar, který zastával úřad horného v r. 1608 a 1609, v r. 1610 pak dokonce úřad starosty. Augustin Kratochvíl uvádí, že zemřel v r. 1610 a byl pochován v Dolních Kounicích, kde měl v kostele u řeky hrobku s náhrobkem s nápisy na něj, jeho dvě manželky a děti. Jeho první žena se jmenovala Dorota. Náhrobek prý byl ještě za něj vidět umístěný na obecním domě. Tento Jarolím Plucar ještě před smrtí učinil pořízení, ve kterém odkázal vinohrad zvaný Polák (tedy dvě čtvrtě) dceři Dorotě, jednu čtvrť ve Staré Hoře synovi Jiřímu a osmnáct čtvrtí vinohradů v Kobylí Hoře synovi Jindřichovi. Dalším jeho synem byl asi Vavřinec (alias Lorenz) Plucar, který se stal majitelem Panského mlýna v Ivančicích, když se oženil s vdovou po Matěji Semptickém, úředníku 955
na Říčanech, majiteli mlýna, který zemřel r. 1608. Ta mu brzy zemřela a tak se Vavřinec Plucar oženil v r. 1609 podruhé, tentokrát s Alenou Osovskou z Lelova. Ivančický mlýn pak připsal hned druhé manželce. Ale krátce na to, v r. 1611 jej za 3 800 zlatých prodal Janu Urbanovi Domanskému z Domanína. Jak jsem již uvedl, patřila rodina Plucarů k zámožnému měšťanskému rodu v Dolních Kounicích. Je s podivem, že právě Vavřinec (německy Lorenz) se věnoval intenzivně malířství a dosáhl v něm značného úspěchu. Patrně už v této době, tj. kolem r. 1608, jeho zásluhy malířské byly vysoké, a když požádal 5. listopadu 1608 Rudolfa II. o šlechtický titul byl mu dne 7. listopadu 1608 udělen spolu s erbem, jak se píše v privilegiu, totiž ... štít napříč dělený, spodní polovice bílá, vrchní modrá a na celém štítu gryf vzhůru stojící, rozkřídlený, jehož spodní polovice byla červená, hořejší žluté barvy, držící v obou předních nohách zelený meloun, nebo-li plucar. Nad štítem kolčí helm s přikryvadly, vpravo barvy bílé a červené, vlevo žluté a modré, klenot půl gryfa jako na štítě. Predikát Plucar z Dolin nebyl vysvětlen. Možná se jedná o synonymum a současně alegorii na rodné město Dolní Kounice. K žádosti přiložil Vavřinec Plucar i zachovací list městečka Dolních Kounic, z něhož vyplývá, že byl synem Jarolíma a Doroty. V článku Moravský renesanční malíř Lorenc Plucar z Dolin a jeho znak, od Bohumíra Indry v časopise Heraldika 1/1981 se píše, že Šlechtictví bylo Plucarovi uděleno nepochybně na přímluvu bučovické vrchosti Maxmiliána Liechtenštejna v uznání dlouholetých služeb a uměleckých kvali malíře, což vyjadřuje i bájeslovný pták gryf s tělem okřídleného lva a hlavou dravého ptáka na štítě, držící v předních nohách staré erbovní znamení Plucarovo, meloun, nebo-li plucar, zobrazený na náhrobku jeho synů. Udělení šlechtictví potvrzuje, že Plucar byl renesančním malířem nadprůměrných kvalit na Moravě, jemuž patrně lze přisoudit i některé rodinné portréty Boskoviců, dochované v rodové galerii Liechtensteinů. Zde se autor evidentně zmýlil, neboť když si citovaný náhrobek jeho údajných synů prohlédneme, vidíme, že zemřeli v letech 1588 a druhý 1592. V té době měl Vavřinec ještě nejméně 16 let před svou první svatbou a muselo jít tudíž o jeho bratry a ne syny. Konec konců to nápis na náhrobku nevylučuje. Také je na něm zobrazen původní erbovní motiv, totiž ruka držící meloun, čili plucar. Náhrobek se má nacházet v Bučovicích. 956
Zajímalo by mne jeho foto a případná další fota se vztahem k Plucarům. K roku 1623 se v seznamu horných v Dolních Kounicích objevuje jméno Zikmund Plucar, o kterém nevíme, kam jej zařadit, dále je v r. 1613 uváděn Jan Plucar jako kounický rychtář a v r. 1625, když se po něm vyřizovala pozůstalost, jsou vzpomínány jeho tři dcery a to Anna provdaná za Mikuláše Slezanského, Maruše provdaná za Pavla Romše a třetí nejmenovaná dcera provdaná za Jana Orle. I tento Jan Plucar byl ještě v r. 1620 horným. V roce 1623 se také v zápisech v Dolních Kounicích objevuje záznam o Vavřinci Plucarovi a sice, že toho r. daroval čtvrť vinohradu Jakubovi Istlovi. Poslední informace o něm pochází z r. 1653, kdy byl zcela jistě již František kardinál z Dietrichsteina mrtvý, ale zemřel patrně daleko dřív. Jarolím Plucar byl na straně Českých stavů a i když byl již v r. 1620 dávno mrtev, byl jeho dům v r. 1622 konfiskován a tehdejší majitel panství František kardinál z Dietrichsteina jej daroval římskokatolické církvi, aby si z něj zřídila v Dolních Kounicích novou faru. Tak se i stalo a dům čp. 129 je dodnes, tedy 382 let farou. Následky porážky stavovského vojska na Bílé Hoře byly kruté, neboť přinesly represe, nové zákony, vpád vojsk Betlehena Gábora a s ním spojené plenění města a v dalších létech pak drancování vojsky, která byla aktéry třicetiletých válek. Ukázka z knihy Rychtářská registra z r. 1582–1585, zápisy transakcí mezi Pavlem Skálou, Václavem Trnkou a Barto. Jičibínským. Každá strana byla očíslována a říkalo se jí foliant. Velikost originálu je cca formátu A3.
957
Ukázka jiného zápisu z knihy Rychtářská registra, dnes uložených spolu s ostatními dokumenty ve Státním Okresním archivu Brno-venkov se sídlem v rajhradském klášteře.
Titulní list Obnoveného zřízení zemského z r. 1627.
958
Pobělohorské období Po porážce vojsk českých stavů na Bílé Hoře a po persekucích, které ze strany císařských nastaly, došlo také na konfiskace majetku odbojné šlechty. Tak byl konfiskován i majetek pana Jiřího Ehrenreichera z Rogendorfu a na Kounicích a jeho ženy paní Johanky z Drnovic a jako konfiskát jej pak získal tehdejší všemocný František kardinál a kníže z Dietrichsteina. Tím okamžikem nastala situace, že v sídle panství už není na zámku (hradu) přímo majitel, ale jen hejtman panství a purkrabí, neboť sídelním městem Dietrichstainů je Mikulov a kardinál František kníže z Dietrichsteina jako kardinál sídlil v Kroměříži. Jeho následovníci z rodu pak sídlili na Mikulově. Od toho okamžiku také Mikulov nabýval postupně na významu a naopak vývoj města Dolních Kounic se částečně zpomaluje, i když se uvádí, že v roce 1790 byly ještě co do lidnatosti 45. městem v pořadí na Moravě, ale za sto let (1890) už jen 58. městem. Jistě v tom sehrály svou roli i živelné pohromy a válečné události z doby napoleonských válek, ale ani ve století 17. nebyla doba příznivá.
Betlehen Gábor
Kaple sv. Fabiána a sv. Sebastiána z r. 1688.
959
Titulní list Bratrstva sv. Barbory z r. 1698.
960
Již na počátku století, ihned po Bílé Hoře, v r. 1623 byly Dolní Kounice zpustošeny vojskem Betlehena Gábora a krátce na to vypukly třicetileté války. V roce 1645 pak značně utrpěly od švédských vojsk. Spolu nastupuje období baroka. Jak jsem již uvedl, získal konfiskovaný majetek František kardinál z Dietrichstejna, a to dne 16. srpna 1622 od císaře Ferdinanda II. spolu s polovinou Dolních Bojanovic za 111 406 zlatých a 18 krejcarů. Na konci 40. let se znovu přihlásila o právo na kounický majetek Johanka z Drnovic, neboť její manžel Jiří z Rogendorfu byl přijat po odchodu do exilu císařem na milost a nakonec zemřel jako císařský vyslanec v Sasku. Celá pře skončila až v r. 1655, kdy Maxmilián II. z Dietrichsteina za Kounice, půlku Dolních Bojanovic a dům v Brně vyplatil Johance 32 000 zlatých. Za něj byla v r. 1654 postavena také dřevěná votivní kaple sv. Antonína Padovánského nad městečkem. Maxmilián II. zemřel roku 1655 a na Kounice jako majitel dosedl jeho syn kníže Ferdinand. Ten byl v letech 1664–1666 zemským hejtmanem. Od r. 1656 byl nositelem titulu rytíř Zlatého rouna a jeho manželkou byla Marie Alžběta kněžna z Egenberga. Kounice držel do r. 1698, pak je předal synu Leopoldovi. Zemřel v r. 1700. Za knížete Ferdinanda dochází k neúspěšnému obléhání Kounic Tatary v r. 1663. Další ranou pro Kounice byla morová epidemie na konci r. 1678, která patrně vedla knížete Ferdinanda k přestavbě bývalého bratrského sboru na kapli, která byla zasvěcena morovým patronům sv. Fabiánovi a sv. Sebestiánovi. Byla dokončená r. 1688. Při ní bylo založeno bratrstvo sv. Barbory. Kníže také nechal opravit hrad a určil do něj stálou posádku. Následující stránky jsou věnovány kopiím zápisů z knih Obecních počtů, které obsahují záznamy všech obecních příjmů a výdajů od r. 1661 prakticky do současnosti a jsou tak nedocenitelnými dokumenty pro poznání událostí příslušné doby. Z těchto a z dalších dokumentů uložených dnes ve Státním okresním archivu Brno-venkov v Rajhradě, čerpal při své diplomové práci student Masarykovy university Brno, pan Petr Eckl z Jezeřan, který svou práci o životě Dolních Kounic v barokním období opíral o studium archivních materiálů. Nové poznatky ze studia, dosud nepublikované, se souhlasem jmenovaného jsem zařadil do svých dějin města Dolních Kounic, aby se nám tak zachovaly dostatečně přístupné pro naše všechny budoucí generace. Obecní knihy počtů obsahují vždy na titulním listu jména tehdejšího starosty, jména radních, jména rychtáře a někdy i jméno písaře. Účty pak obsahují údaje o příjmech a vydáních, poplatcích z mýta, platy varhaníka, rektora, zámečníka, právního posla, pastýře, kata z města Mikulova, zvoníka, hospodyni ve špitále a pod. Také se objevuje informace o vydání na almužny pro zajaté a zraněné vojáky i místní vojáky, zisky z jarmarků, odvody peněz na vrchnostenský zámek místo robot, kontribuce aj. Také údaje o výdajích na různé stavby, nebo opravy školy, fary, radnice, městských bran (které byly dvě –1. na začátku zámecké ulice a 2. u mostu na pravém břehu), na chrám Páně apod. 961
Titulní stránka Knihy obecních počtů za rok 1661 (vlastně obecních účetních knih) města Dolních Kounic. Účetní knihy jsou uloženy ve Státním archiv u v Rajhradě a to za všechna léta od r. 1661 až do současnosti a jeden ze zápisů o vydání peněz obce k soudu v uvedeném roce 1661.
Roku 1663 jsou obecní účty napsány jednak česky a jednak v německém jazyce.
962
1664
1665 Ale jak je vidět na dalších ukázkách, jsou nadále psány česky.
963
Právě z údajů o vydání peněz se tak dozvídáme například o generální opravě obecné, tedy farní školy, která bývala v místě domu dnes č. p. 135 na náměstí T. G. Masaryka, dříve Matouškovo řeznictví, čili stávala vedle kostela. Dříve jsme ji omylem situovali na č. p. 63, zejména proto, že ji tam mylně, nevěda o novém číslování domů, umístil Augustin Kratochvíl. Na základě nového bádání pana Petra Eckla v archivních materiálech byla škola k uvedenému datu lokalizována na dům č. 135, jak vyplynulo ze záznamů a map z období baroka v Dolních Kounicích, které se staly předmětem bádání pana Petra Eckla pro jeho disertační práci na Masarykově universitě v Brně v r. 2003. Pro přehled o počtu obyvatel je velmi zajímavým pramenem i předběžný sumář pro výpočet daně z hlavy, z listopadu 1691. Ten nás nejen přesně informuje o počtu obyvatel, ale částečně i o jejich věkové struktuře. Dolní Kounice toho roku mají asi 160 obydlených domů a v nich bydlí 927 obyvatel. Z nich je osedlých 152 mužů, 149 žen,364 dětí, 61 čeledínů a děveček, dále 4 vdovy se 3 dětmi a 6 neosedlých vdov a v kategorii podruhů je to 47 mužů, 67 žen, 35 dětí, 3 služebné osoby, 25 tovaryšů, 10 sirotků a mlynář. Jednoduchým výpočtem vychází průměr 5,79, čili téměř 6 osob na jeden dům. Tento počet se pak po celé období 18. století jen nepatrně zvýšil (do r. 1771 na 979 obyvatel – tj. o 52 více). Celý průběh demografického vývoje názorně ukazuje i graf na předchozí straně. Významným pramenem pro poznání života města ve sledovaném období jsou vedle Obecních počtů také tzv. Rychtářská registra, která nás informují o fungování městské správy i o majetkovém zázemí obyvatel. Registra byla vedena správou města, zároveň však byla kontrolována vrchnostenským úředníkem, v případě Dolních Kounic to byl hejtman panství.
Správa města Dolní Kounice byly spravovány městskou radou, která sestávala z rychtáře, německy nazývaného Stadtrichter, dále staršího, jinak též starosty, purkmistra a od 18. století nazývaného pak jako primátora, a 7 radních, někdy nazývaných jako konšelé. K předběžným jednáním o ustavení městské rady docházelo na schůzi rady v období kolem vánočních svátků, kde se na podobě příští rady domluvili stávající členové. Předběžný seznam byl zaslán hejtmanovi panství ke schválení. Ten sepsal vlastní návrh, předložil jej stávající radě a tak vlastně nová rada byla jakýmsi konsensem jednání rady a hejtmana. Vládnoucí Dietrichstein si od hejtmana nechal předkládat reference na jednotlivé návrhy a vyžadoval hejtmanovy pozměňující návrhy. Nová rada pak do úřadu nastupovala v období od ledna do března příslušného roku. Celé úřední období zahajoval svým nástupem první purkmistr (německy Burgermeister), neboli primátor. Purkmistrovské úřední období trvalo 4 týdny a pak nastupoval další radní. Tak se vystřídalo 6 z nich dvakrát do roku. Každý purkmistr měl na starosti ve svém funkčním období městskou pokladnu a předsedal týdenním schůzím. 964
Z pohledu majetkoprávního rada města sledovala všechny kupy a prodeje, před nimi byly transakce zapisovány do Rychtářských register, rada měla na starosti obecní a sirotčí pokladnu, purkmistři byli pověřeni vybíráním kontribuce a ostatních poplatků pro vrchnost a v jejich pravomoci byl i prodej soli, obecního vína a obilí. Městská rada tvořila i tribunál Hrdelního soudu. Úřad radních byl chápán jako vysoce prestižní záležitost a byl vykonáván bezplatně. Teprve od 1. desetiletí 18. století dostávají radní za svou celoroční práci každý 2 fr a sůl a při významných slavnostech a svátcích i víno. Městské radě bylo podřízeno několik osob, tzv. obecních služebníků (Bedienten). Především to byl městský písař, německy Stadtschreiber, později Syndicus juratii. Ten prováděl veškeré písařské práce a při zasedání Hrdelního soudu působil jako zapisovatel. Z různých zápisů pak vyplývají jména těchto písařů : 1578 1601 1613 1625 1638
Martin Sobotecký Kryštof Jičínský Georg Taninger Martin Istl Matyáš Pamgartner
1586 1608 1615 1633 1685–1697
Zachariáš Mlejnek Václav Hlogovský Václav Hlogovský Mathes Taningartner Lukáš Mylberger
Náhrobek, který si nechal pro sebe a svoji rodinu vybudovat pan Kryštov Jičínský, písař v Dolních Kounicích, nesoucí nápis, že je pod ním pochován pan Kryštof dne 1. srpna 1608, jeho manželka – dcera urozeného pana měšťana brněnského Dietricha Moleho a některé jeho děti. Po likvidaci kostela u řeky a spolu s ním i tamního hřbitova se náhrobek octl na č. p. 74 u pana Hlouška a díky panu PhMr. Oldřichu Jínovi, který jej v roce 1911 odkoupil, na staré lékárně u sv. Trojice.
Dále to byl učitel – Rector a varhaník – Organist. Z počátku to byla patrně jedna a táž osoba. Když srovnáme dostupné údaje z obecních dokumentů, tak nám vystoupí tato jména: 1625– Daniel Boskovský 965
1631–1663 – Jiřík Ervicher Václav zemřel 15. dubna 1696 a byl 32 let učitelem na zdejší škole, tak jako jeho předchůdce Jiřík Ervicher. Po Václavovi Elefantovi nastoupil potom od 1696–1715 Georg Wunder, byl i písařem. Jeho manželka byla Veronika, † r. 1714. Po jeho smrti v r. 1716 nastoupil kantor od 1664–1696 – Václav Elefant Eccle (jeho manželkou byla Jana a 29. dubna 1673 se jim narodil syn Antonín. Učitel dostával ročně 24 zlatých rýnských a za funkci varhaníka bylo ročního platu 30 fr, čili zlatých rýnských. Dalším obecním služebníkem byl zvoník (německy Leittner Leittner), který dostával 5 zlatých rýnských ročního platu a za to byl povinen zvonit klekání, vyzvánět na bohoslužby, zvonit při procesích a při pohřebních průvodech a varovat obyvatele před blížící se bouřkou, čemuž se říkalo německy Wetterleyten. O věžní hodiny se staral hodinář, německy zvaný Uhrrichter, který pobíral ročně 9 rýnských zlatých. Dalším byl obecní pastýř – německy Halter, který pečoval o obecního býka a kance a pomáhal sekat dřevo do radnice. Ročně dostával 9 zlatých rýnských. Město dále mělo dva ponocné tzv. Nachtwächter, kterým ročně vyplatilo 32 zlatých rýnských a v neposlední řadě také soudního slouhu – byřice, německy nazývaného Gerichtsdiener, který se staral o vězně v obecním vězení – šatlavě a také zahajoval výroční trhy. Ročně dostával 26 zlatých rýnských. Město Dolní Kounice mělo také další úřady, které spravovaly různé oblasti života obce. Především to bylo tzv Horenské právo, konkrétněji jeho Horenská rada, německy Bergamtsrat, v jejíž pravomoci byly vinařské záležitosti a která měla 5 členů a předsedal jí první horný = perkmistr, německy Bergmeister. Tato pak spravovala prodej vinohradů, často byli zvána i do městské rady a také byla oprávněna přijímat na hlídání vinohradů tzv. Hotaře. Správa záduší spočívala v rukou 4 kostelníků = německy Kirchenvätter, (od r. 1707 první zvaný jako Kirchenverwalter, který je řídil), kteří se starali o zádušní pokladnu, vedli kostelní účty a starali se o náležitosti spojené s provozem kostela a náboženským kultem. Správu špitálu prováděli dva špitální správcové, kteří dbali na pravidelné pokládání vejrunkových splátek odkázaných špitálu a také se starali o zásobování špitálu dřevem na zimu. Důležitými úředními osobami té doby byli tzv. Beschauleuthe někdy Feuerbeschauer, což lze volně přeložit jako protipožární dozorci. Dnes bychom je nazvali nejspíše protipožárními hlídkami, které dohlížely na to, aby byly domy zabezpečené proti požáru. Ještě v r. 1844 má vypracován seznam domů a jejich majitelů, kde je uvedeno jaké protipožární nářadí se v tom kterém domě nachází. Hasičský sbor (německý) vznikl až v r. 1876. 966
Ještě je třeba vzpomenout výběrčího třicátkové daně, německy zvaného Dreisiger, také správců obecních lesů, zvaných Waltheger, nebo Foerster a také dva pokladní, pověřené vybíráním masného krejcaru a prodáváním obecního obilí, tzv. Schatzenherren a občas se objevují i záznamy o mýtném, Mauthner. Z tohoto uvedeného přehledu vyplývá, že v Dolních Kounicích byla řada úřadů a úředních osob, jejich pomocníků a na první pohled by se mohlo zdát, že jich bylo mnoho. Ale vyžadovaly si to potřeby intensivně se rozvíjejícího města, i když značně narušeného válkami, které provázely všechna léta 17. století. Již jsem vzpomenul Betlehena Gábora, jehož vojska poplenila v r. 1623 Dolní Kounice a také město Ivančice. Také to byl začátek následujícího utrpení obyvatel, které trvalo téměř 50 let, přečkavše nájezdy Švédů v r. 1645, neboť ještě v r. 1663 bylo sužováno hordami Tatarů, kteří se pokusili dobýt zámek. Války a drancování měly za následek také vyplenění původního židovského osídlení a budování nové osady v západní části města kolem synagogy, postavené v r. 1656. O válečných událostech jsem již psal v kapitole 18. tedy v letošním 2. čísle, proto je zde více nerozvádím. Následoval relativně klidnější věk. Po kardinálu Františkovi z Dietrichsteina dosedl na knížecí stolec synovec Maxmilián II. (1636–1655) a po něm to byl jeho syn Ferdinand (1656–1698), za kterého došlo k několika významným událostem ve městě.
967
Především to bylo vybudování původně dřevěné votivní kaple sv. Antonína na vršku téhož jména v r. 1654. Ta pak byla v roce 1757 přestavěna stavitelem Františkem Grimem, tehdejším dvorním stavitelem Dietrichsteinů do zděné barokní podoby, jak ji dnes můžeme vidět. Kaple po celá léta sloužila jako poutní kaple a v současnosti se tradice obnovuje. V roce 1663, tedy když byl na knížecím stolci, došlo ke vpádu turkotatarských vojsk, který jistě přispěl k tomu, že byl Ferdinand nucen nechat hrad opravit a osadil jej i posádkou. Předchozí válečná doba přinesla i různé epidemie a choroby. Reakcí na to bylo i přestavění bývalého bratrského sboru na kapli sv. Fabiána a sv. Šebestiána, tzv. protimorových patronů. To se odehrálo deset let před jeho smrtí v r. 1688. Při kapli nechal zřídit Bratrstvo sv. Barbory. Těsně před svou smrtí pak přenechal klášterní zříceninu Strahovskému klášteru, který ji chtěl obnovit. To se uskutečnilo v r. 1698 a pak následovalo 20 let prací na rekonstrukci kláštera. Záměr se však nezdařil. Jejich snahu zhatil obrovský požár v r. 1703, kdy shořel nový krov a nakonec i pozdější vláda císaře Josefa II. přinesla mnohé překážky církvi. Klášter obnoven nebyl, sloužil jako místo bohoslužeb pro přespolní obyvatelstvo a přebýval v něm jenom administrátor s několika dalšími premonstráty. Po celou dobu, kdy bylo panství Dolní Kounice i s hradem ve vlastnictví knížat z Dietrichsteinu a po nich nastoupivších hrabatech z Herbersteinu, na zámku tato šlechta přímo nebydlela. Jejich posledním sídlem byl zámek Libochovice v Čechách. Na Kounickém zámku pak býval hejtman panství, správce a personál, který měl na starosti chod zámku a panského dvora a statku. Hlavním sídlem býval Mikulov, kardinál František z Dietrichsteina sídlil na Kroměříži či Olomouci, měli řadu dalších objektů, různé lovecké zámečky. Pro přehlednost uvádím výtah z rodokmenu, pro lepší ilustraci článkuji.
968
Dietrichsteinové – na panství kounickém 300 let vlády jednoho rodu na kounickém panství Adam z Dietrichsteina a na Mikulově * † 1590 manželka Margita, vévodkyně Cordonská
Maxmilián I. z Dietrichst. † 1611
František Serafim z Dietrichst. Zikmund z Dietrichst. †1636 † 1602 Kardinál z Dietrichsteina Barbora z Rotalu říšský kníže, rytíř zlat. rouna, kounické panství koupil od císaře 16. 8. 1622
MAXMILIAN II. nejvyšší hofmistr a rádce císaře Ferdinanda III. Habsburského synovec Františka kardinála z Dietr. Držel Dolní Kounice 1636–1655
FERDINAND Zemský hejtman od r. 1656, rytíř zlatého rouna, s n Maxmiliána II.z Dietrichst.,† r. 1700, držel Dolní Kounice v letech1655 až 1698 manželkou byla Marie Alžběta kněžna z EGGENBERGA
Anna Františka z Dietrichst., manželem byl Walter hrabě z Leslic
LEOPOLD – 1. syn Ferdinanda. Držel Dolní Kounice 1698 až 1708. Jeho manželkou byla Dorota, kněžna SALMOVÁ WALTR FRANTIŠEK XAVER – 2. syn Ferdinanda, Nejvyšší komoří markrabství moravského, 1. manželka Zuzana ze ZÁSTŘIZL zemřela 1691, 2. manželkou byla Karla Maxmiliána z PRUSKOVA, ta zemřela r. 1734, Panství Dolní Kounice držel v letech 1708 až 1738. 969
KAREL MAXMILIAN z Dietr. a PRUSKAU syn Waltra Františka Xavera. Panství Dolní Kounice držel v l. 1738 až 1784. Jeho manželkou byla Anna hraběnka KHEVENHULLEROVÁ
KAREL JAN z Dietr. a PRUSKAU a hrabě z Leslic, rytíř zlatého rouna syn Karla Maxmiliána, † 1808. Panství Dolní Kounice držel v letech 1784 až 1808. Jeho manželkou byla Marie Kristina hraběnka THŮNOVÁ.
FRANTIŠEK SERAFIM JOSEF Držel panství Kounické v letech 1808 až 1854 jeho manželkou byla ruská kněžna Alexandra hr. ŠUVALOVOVÁ
MOŘIC JAN z DIETRICHSTEINA † 1864 Byl posledním mužským držitelem kounického panství v letech 1858 až 1862! Po něm dědila panství Dolní Kounice kněžna TEREZIE z Dietr. provdaná hraběnka z Herbersteina, dcera Josefa, která byla již od 7. dubna 1861 vdovou.
JOSEF Držel panství Kounice v letech 1854 až 1858. Jeho manželkou byla Gabriela Vratislavovna z MITROVIC
TEREZIE hr. hr. Jan Bedřich z Herbersteina
ALEXANDRA hr. Alexandr Mensdorf Pouilly 970
GABRIELA hr. Alfréd hrabě Habrfeld
KLOTILDA hrabě Clam Callas
TEREZIE z D. a HERBERSTEINA Dědila po Mořicovi z Dietrichsteina sama a ne s manželem, Janem Bedřichem z Herbersteina narozeným 8. března 1810, sňatek měli 15. listopadu 1849 a zemřel v 51 letech dne 7. dubna 1861, tedy dřív než Mořic. Kounické panství držela v letech 1862 až 1895. Terezie se narodila 1822, zemřela 12. dubna 1895. Byla příznivkyní katolické církve v D. Kounicích a darovala 15 000 zlatých na novostavbu chrámu sv. Petra a Pavla v Dolních Kounicích z roku 1879. Po ní dědil panství její syn Josef Johan z Herbersteina.
JOSEF JOHAN z HERB. Josef Johan z Herbersteina sídlil na zámku v Libochovicích. Držel kounické panství v letech 1895 až 1918. V Pohořelicích měl pěknou vilu. Často pobýval i ve Štýrském Hradci. Narodil se 9. dubna 1854, zemřel 14. května ve Štýrském Hradci, jako jeho manželka, říšská hraběnka Marie Anna, narozená 11.května 1876, zemřela 25. května 1944. Utopila se údajně ve vaně. (68 let). Měli spolu děti: BEDŘICH, JOSEF, HUBERTUS, FRANTIŠEK GRUNDENGER, THERESIE, KLOTILDA Alexandra z Dietrichsteina 1858, † 1906 provdaná za hraběte Alexandra Mensdorf Pouilly,
Albert
Marie
Klotilda
Hugo
manžel Albert Aponyi
Olga kněžna Dolgoruká
Alexander Hugo Mensdorf Pouilly 1920–1945 manželka Marie Mercedes Rose
971
Knížata z Dietrichsteina – základní erb
Erb knížat z Dietrichsteina po r. 1802
Erb knížat z Dietrichsteina v r. 1622–1769
Herbersteinové 1862–1918
972
V 16. století se město Dolní Kounice rozvíjelo, především díky vinařství. V kounických vinných horách vlastnila vinohrady mnohá moravská šlechta. Např. i Karel Starší z Žerotína, jak dosvědčují zápisy v Horenských registrech. Šlechta vlastnila nejen vinohrady, ale často i domy především na náměstí, ve kterých pak mívala své lisovny a sklepy na víno, máshauzy a podobná zařízení.
Různá šlechta – majitelé domů a vinohradů 1579–… 1579–1585 1579 1581–
1582– 1583– 1583–1591 1583–1584 1585
1590
1591
1592– 1594– …
Maxmilian Lev z Rožmitálu Jan Jurman z Krásenska Mikuláš Nakser z Rovného Jaroslav Vilém Hošek z Neydorfu (vladyka) Trystram Lukavecký z Lukavce (vladyka) Jan Nakser z Rovného panna Barbora z Boltrsdorfu (převorka kláštera sv. Anny v Brně) Bartoš Jičibínský Kryštov Bořita z Budče Hynek Brtnický z Valdštejna Martin Potůček z Olšan, zeť Jana Jurmana Kateřina Jurmanová z Krásenska, jeho manželka Mikuláš Vanovský z Vanovic(př. rychtář Slavkova), – Marie Kremarka z Kynikshofu (sestra), – Magdalena z Kounic (manželka Michala Kremara) – Michal Kremar z Kynikshofu Jan Donižvan Jáchym Voračický z Paběnic † Jan Voračický z Paběnic | bratři Vilém Voračický z Paběnic | Martin Stanický z Bukovce, půrkrabí na Osové Anna Palinkova z Čechovic (jeho manželka), po jeho smrti se stala manželkou Mikuláše Firovice z Gryzygony Matouš Skydinský ze Skydně a na Syrovicích Chroustenský (z Malovar ?) Bernard Drnovský z Drnovic Maruše Zubovna z Myslečovic 973
1595–1600 1597–1604 1598–1623 1598–1603 1600 – …
1601 1602 1603–1605
1604– 1606– 1606–1626 1606 1607
1609–1612 1609– 1609– 1609–1634 1609–
1609–1615 1609–1616 1610–
Tovačovský Jan Herynk ze Sloupna a na Bohušicích Tomáš Ratych z Elbendorfu Bonna Marie Manringer de Lare a z Pernštejna Bernard Jurman z Krásenska Jiří Bruntálský z Vrbna a na Helfenštejně Jan Kusý z Mukoděl Anička Ratychová z Elbendorfu (dcera Tomáše) Rozina Vodická z Kopařovic Johanka Čertova Smil Osovský z Doubravice a na Třebíči Kateřina z Vrbna, rozená Sedlnická z Choltic, jeho manželka Hynek Bruntálský z Vrbna na Štemplovci a Moravci Šebestian Kunovský a Dorota Kunovská – manželka Kašpar Strážský ze Stráže a na dvoře v Rajhradě Jan Nos z Vojkovic a na dvoře ve Zbejšově Anna Hadburkovna ze Sobošic (manželka Jana Nosa) Samuel Radešínský z Radešovic a na Radešíně a Mitrově Zachariáš Radešínský z Radešovic a na Radiměři (jeho bratr) Jaroš Ulstorfer z Němčího a z Židenic Tomáš Reczauer z Hlušína a dvoře v Trboušanech Anna Reczaurka z Hlušína (jeho manželka) Bernard Pogorel z Kočebrovic Bohuš Morkovský ze Zástřizl Dorota Jankovská z Vlašimi (†1607) Adam Jankovský z Vlašimi a na Skalici (její bratr) Prokop Lhotský ze Ptení a na Křížanově Anna Hodějovská z Hodějova, jeho manželka Václav Košíř z Racova Fridrich Kaltenhof z Malejova Jan Bránický z Maršovic Václav Šubíř z Chobyně Kryštof Jordan Uherčický Jindřich Vodický z Jemník Lukrecie Pollicarna ze Střelnýho Jakub Velimovský z Velimovic a na dvoře v Trboušanech Karel Grýn ze Štyrcenberka a na Lukách Zachariáš Radešínský z Radešovic a na Rožínce ur. vladyka Jakub Janošič z Lindova a na dvoře v Ořechově Filip z Morkovic a na dvoře v Trboušanech 974
1611–1629 1612– 1613–
1615– 1616 1617 1618– 1619–
1620– 1620–1625 1625–1630 1625– 1627–
1628–1639 1629– 1630–1638
1632–
1633– 1635–
1637– 1639–
Kateřin a z Althanu, rozená Krajířka z Krajku na Jaroslavicích, Dačicích a Oslavanech Kateřina Radešínská Schellendorfovna rozená Dobřenská z Dobřenic a na Rožínce (manželka Zachariáše) Ladislav Šlejnic z Šlejnic na Hostíně a Velkém Meziříčí Václav Ulstofer z Němčího a na Řezolupech – Eliška Herulka z Herultic Václav Hajgl z Šenperku (její manžel) Václav Čížovský a na Rec Jan Jiří Humpolecký z Rybenska, na Osovím a na Malhostovicích Jindřich z Kollů a Šenkendeben Rozina z Kollů (†1617) jeho sestra Max Kracer z Šensperku Jindřich Max z Maxen a na Rožínce Estera Maxová z Maxen, rozená Radešínská z Radešovic a na Rožínce (jeho manželka) Anna Vachovna (provdaná Tišnovská z Czineperku) Jindřich Vach (bratr Anny Tišnovské) († 1625) Mariana Vachová rozená Vojická z Nové Vsi jeho manželka Jan Štěpán Püchler a – Uršula Püchlerová, jeho sestra Mariana Vachová rozená Vojická z Nové Vsi František Jan z Dönne T – Václav Humpolecký Osovský z Rybenska|||bratři † – Petr Humpolecký Osovský z Rybenska Demetrius Reich (císařský rychtář města Brna) Karel Starší z Žerotína a na Přerově a Brandýse nad Orlicí a – rytíř Josef Foresta Antonín de Cortumple (rytíř, nejvyšší vachmistr) Kateřina rozená Dobřenská z Dobřenic a na Rožín. Jeho jeho manželka, Zdeněk Dionisius Lolkovský z Auberovic (alias Zdeněk Diviš Vlkovský z Oubertovic) Bohuslav Zahrádka Jan Volf Valecký (úředník na Něm.Bránicích) Šťastný Vílém Žeranovský ze Sezemic Jan Žáček z Říčan (vladyka) Zikmund z Tyffenpachu na Horním a Dolním Majerhofě, Drnholci a hradě Veveří hrabě Jan Baptista z Verdenberka a na Náměšti nad Oslavou rytíř Jan Kenthner, nejvyšší vachmistr 975
1642– 1666–
hraběnka Brtnická z Valdštejna Zikmund Záblatský Jan Jiří Koza z Hradiště Marie Gulden Millerová z Guldenštejna
V příštím čísle zpravodaje Naše město se ještě jednou vrátím k vodě, konkrétně k významu úsloví, že „Největší bouřky přichází od Havlovy studny“, poněvadž dnes už lidé neví, co to znamenalo a odkud ty bouřky vlastně přicházely. Současně připomenu i některá další meteorologická pozorování. Milan Řiháček Kounický
976
