Z DĚJIN DOLNÍCH KOUNIC DÍL II., KAPITOLA XIX. OD ZÁNIKU KLÁŠTERA PO BÍLOU HORU ČÁST PRVNÍ Hospodářské dějiny náležejí k nejzajímavějším partiím dějin Moravy v 16. století. Poměry se rychle mění, vystupují noví lidé, kteří svou dravostí získávají ohromný majetek. Často na úkor krále a církve. Ne však vždy započaté dílo přežilo jednu generaci, neboť již synové chtěli napodobit staré panské rody, aniž by jejich hospodářský základ byl vyrovnaným. Školským dokladem toho může být hospodaření Žabků na panství dolnokounickém. To, co otec Jiří dokázal vybudovat a nashromáždit, syn Burian za deset let rychle pozbyl. Poslední zápis v listinách o ekonomických transakcích kláštera, které jsem objevil v archivních materiálech a v seznamech archivů, je listina probošta Martina, biskupa nikopolského, z kounického kláštera, převorky Markéty a konventu tamtéž ze dne 18. července 1523, kterou klášter osvobozuje Melicharu Stokerovi – pečovateli na Drnholci a jeho manželce Kunhutě – dvůr v Drnholci, položený mimo městečko, od dávek a platů i desátků s povinností účastnit se sjezdu manů v klášteře ( ) Nyní je třeba poslední léta poněkud objasnit, říci, co se odehrávalo v té době nejen v Dolních Kounicích, ale ve státě vůbec, neboť mnohé celostátní děje měly zásadní vliv na život v Dolních Kounicích. Musíme se tedy ve svém vyprávění vrátit k době husitských válek a dění v té době i u nás. Vycházíme z toho faktu, že i když byl kounický klášter jistě zpustošen a již v r. 1423 poškozen požárem, patrně osazenstvo kláštera dokázalo ochránit nejen své životy, ale asi i dosti finančních prostředků, neboť se po 15 letech husitské éry poměrně rychle zotavilo a záhy přistoupilo i k opravám kláštera. Nasvědčuje tomu i stavebně technický průzkum a na to zpracovaný popis stavebního vývoje, jak je uveden v publikaci Komité pro záchranu památek z r. 1935.
Těžká hospodářská situace znemožňovala obnovu kláštera v původním rozsahu. Ta také zavinila, že kostel již nebyl zaklenut, nýbrž opatřen toliko rovným stropem, zřízeným nad konsolami někdejší klenby lodi, což ovšem předpokládalo značné snížení okenních záklenků, jež byly nahrazeny cihlovými. Zároveň byl nově vybudován štít západního průčelí a nově upraven vstup na půdu ze schodištní vížky, půda byla osvětlena čtyřmi gotickými okénky ve štítové zdi. Rovněž byla snížena vížka. Že od 917
zaklenutí kostela bylo definitivně upuštěno, patrno z úpravy štítu, založeného značně níže, než jak tomu bývalo původně, ze snížení hřebenu obvodového zdiva a z prolomení nového vchodu ze schodištní vížky na půdu, který by při zaklenutí lodi vedl přímo do výběhu klenby. Musíme však mít na zřeteli společenské poměry, procesy, které v té době probíhají ve společnosti a fakt, že stále více se otevírají i reformistické snahy v samotné církvi. Zvláště pak příchod Ferdinanda I. Habsburského, který byl považován za panovníka církevně tolerantního, ovlivnil jednání některých osob, především pak ovlivnil i počínání tehdejšího kounického probošta Martina Göschla, rodáka z Jihlavy. Martin Göschel nastoupil v klášteře po smrti probošta hraběte Jana VI. z Althanu v r. 1517. Tento ambiciózní kněz přestoupil v roce 1521 na luteránskou víru a dokonce si vzal jednu z kounických jeptišek za manželku, domnívaje se, že doba je mu natolik příznivá, že dojde svých velikých cílů. Chtěl totiž po zemských stavech, aby mu klášterní jmění bylo inkorporováno. Podle jeho vzoru pak i ostatní jeptišky vedly údajně neřestný život. To vše mělo za následek, že jej olomoucký biskup suspendoval a král Ludvík Jagellonský na něj vydal vyhošťovací rozkaz, ale Göschel toho nedbal a zůstal v klášteře až do r. 1526. Martin Göschel byl nositelem hodnosti světícího biskupa olomouckého s titulem biskupa nikopolitánského. To vše mělo za následek rostoucí hněv poddaných kláštera. V Praze na český trůn tedy 918
nastoupil Ferdinand I. Habsburský, o kterém se mnozí domnívali, že je tolerantní vůči nekatolickým církvím, a že u něj tito snáze prorazí. Tak se domníval i Göschel, který potom, co se uchýlil do Mikulova k novokřtěncům, byl povolán Ferdinandem do Prahy, kam Göschel přišel, ale panovník jej nechal uvěznit, vyslýchat právem útrpným a hlavu mu zachránila pouze přímluva některé šlechty, která dosáhla toho, že nebyl upálen za živa, ale byl na jejich přímluvu předán olomouckému biskupovi Stanislavovi Pavlovskému, který Göschla nechal znovu uvěznit a ve vězení nakonec Göschel umírá. Mezitím zbylých 11 řeholnic si zvolilo za nového probošta Jana, avšak pohoršlivý život, který byl v klášteře veden, přivedl okolní obyvatelstvo k přepadení kláštera, jeptišky se rozutekly po království a chrám byl částečně zpustošen a zneuctěn. Podle místní pověsti prý byly jeptišky přepadeny v noci a vyvražděny místními řezníky. Tato báchorečná pověst má své kořeny patrně ve vyprávění asi osmdesátiletého starce v r. 1698, kdy tuto pověst vyprávěl opatu Vítu Seiplovi ze Strahova, když strahovští chtěli opravit kounický klášter. V době tohoto vyprávění uplynulo již 172 let od popisovaných událostí a osobně se domnívám, že stařec celou záležitost značně přibásnil. K vraždění jeptišek jsem v historii a v dokumentech nenašel jediný opravdový doklad. Vše však nasvědčuje k verzi, že hněv lidu byl značný a jeptišky se rozutekly po království českém, jak o tom vypovídá i dokumentace prodeje kounického panství Ferdinandem I. Habsburským svému místokancléři panu Jiřímu Žabkovi z Limberka.
Žabkové na panství kounickém 1537–1561 Po útěku jeptišek z Dolních Kounic se celého majetku ujaly Moravské zemské stavy a ty předaly panství nakonec panovníkovi Ferdinandu I. Habsburskému, neboť se vlastně jednalo o královský klášter. Žádali panovníka, aby panství v budoucnu nezcizoval, a aby zůstalo majetkem koruny české. Ferdinand si mnoho do celé záležitosti nenechal mluvit a nejprve na čas zastavil panství královně Marii – vdově po Ludvíku Jagelonském, pak je dal k doživotnímu užívání tridentskému biskupovi Bernardovi a nakonec, po předcházející zástavě, dne 3. října 1537 dědičně prodal celé panství místokancléři českého království, panu Jiřímu Žabkovi z Limberka. Žabka kostel poopravil a zvolil si jej za rodinnou hrobku. Klášter již obnoven nebyl, i když Ferdinand při prodeji výslovně zavázal Žabky, že sestry kounické, které dosud žijí v českém 919
Fragment náhrobku možná první manželky Jiřího Žabky z Limberka,kterou byla Dorota z Neudeku, vdova po bohatém lékárníkovi z Olomouce. Zemřela 1535.
království, mají přednostní právo ke kostelu a klášteru, pokud by jej chtěly obnovit. To je nepřímým důkazem, že nebyly vyvražděny. Další osudy kláštera jsou spojeny se Strahovem a léty 1698 až 1808. Rod Žabků byl velmi zajímavý a pro Dolní Kounice i velmi významný. Klášter dolnokounický již byl na počátku 16. století v rozkladu. Útěkem posledních jeptišek před hněvem lidu klášter fakticky zanikl a hned se vyskytli feudálové, kteří se chtěli zmocnit bohaté kořisti. Dědicem měl být řád premonstrátský, ale o jeho „nároky nedbal nikdo. Ukázalo se, že již tehdy docházelo mezi králem a církví k boji o moc. Ukázalo se však také, že moc královská byla silnější. Král Ludvík pověřil sice správou dědictví (v květnu 1526) olomouckého biskupa Stanislava, ale po bitvě u Moháče nastala nová situace, které chtěli využít nejen moravští stavové, ale i král Ferdinand I. Stavové moravští sice pověřili zemského hejtmana, aby se ujal správy klášterství ve prospěch země, ale nový král žádal již v dubnu 1527, opíraje se o stanovisko českého práva ke králově moci nad církevním majetkem, aby mu klášterství postoupili, což se také stalo.Králi šlo tehdy – vzhledem k potřebám válečným – o hotové peníze, a proto se rozhodl k zástavě klášterství. O Kounice se zajímal Jiřík Žabka z Limberka. Nemyslím, že Žabka přišel na Moravu z Litvy, jak se traduje; spíše byl domácího původu. Vystudoval práva a v roce 920
1518 byl městským písařem v Olomouci, kde se oženil se zámožnou Dorotou, vdovou po lékárníku Jakubovi ze Svitav. Náležel k nejschopnějším osobnostem tehdejší Olomouce a nacházíme jej pod latinizovaným jménem Ranotius v humanistickém okruhu biskupa Stanislava Thurza v Olomouci. Pak odešel do královské kanceláře, kde díky svým schopnostem postoupil až na místokancléře. Žabka se ucházel o zástavu kounickou. Nelze říci, kde získal velké: peníze na zástavu velkého panství, snad výpůjčkami. Jisté však je, že král mu zastavil 30. listopadu 1532 panství dolnokounické v 20 000 kopách míšeňských a 3. února 1535 mu Žabka přidal k zástavě dalších 4685 kop grošů míšenských. Dále král dovolil 16. října 1533, aby vyplatil od Jana z Žerotína na Strážnici zastavené zboží kláštera kounického Dolní Dunajovice, pustou ves Prátlsbrun (nyní Březl), dům v Brně a dům v Kounicích s vinohradem. Zástava klášterství měla platit do dvou životů, tj. pro Jiříka Žabku a pro jeho syna Buriana. Z majetku, klášterního postoupil Žabka v roce 1542 Vilému Kunoví z Kunštátu odlehlé Valtrovice s podacím a s desátky ve Valtrovicích a v Strachotících. Žabkovy plány na založení velkého panství na Moravě šly však mnohem dále, především na úkor kláštera Louckého, tísněného nucenými půjčkami králi. V roce1540 koupil od téhož kláštera Odrovice a Smolín (klášter si vymínil jen dvůr v Odrovicích, v roce 1544 zastavil mu klášter, v 1250 kopách Loděnice a pustou ves Statendorf a před rokem 1548 díl Hobzi. Žabka získal v roce 1536 od Hynka Lechvického ze Zástřizl tvrz a ves Prštice, pusté Modřičky a díl Tikovic se dvorem a s podacím, 1542 od krále zástavu mlýn Radlas u Brna, kterou vsak postoupil v roce 1553 Matyáši Munkovi z Ejvančic, v roce 1548 od Váchů z Ořechoviček mlýn na řece Bobravě u Tikovic a jistý čas držel i Maršovice. Vedle toho byl Žabka kolem roku 1550 královským hejtmanem na hradě Špilberku. Také na střední Moravě získával statky. V roce 1529 Jetřich z Prusinovic postoupil Žabkovi zámek Tršice s příslušenstvím, v roce 1532 rukojmí za olomouckého měšťana Filipa Kavku vložili mu dvůr ve Studenci a dvůr ve Slatínkách (což Žabka vložil, ihned Hynkovi ze Zvole) a král daroval v roce 1532 Žabkovi Lipňany a Vacenovice. Žabka usiloval o to, aby statky získával při nízké taxaci hluboko pod cenu a také toho dosáhl. Výslovně to bylo konstatováno u desátku v Dolních Dunajovicích, ale o témž svědčí srovnání výnosu rybníků vlasatických s prodejní cenou celého panství vlasatického. Jiří Žabka usiloval, aby zástavy byly přeměněny v alod, což se mu při jeho stycích dařilo. Král Ferdinand I. prodal 9. října 1537 Jiřímu Žabkovi „jsouc těchto časů mnohými a znamenitými válkami od nepřátel a zvláště od, Turků, protivníků svaté víry křesťanské, velice obtíženi a vojska naše, kteréž nejenom pro samu potřebu naší, než pro království, zemí poddaných našich a všeho křesťanstva obranu a zachování proti pohanům v poli ležící majíc, lidi služebné k jich chování znamenité sumy peněz, míti musíme“ musíme“, zámek Kounice s klášterem, městečkem Kounicemi, s farou s many, s vinohrady, s mlýnem, s desátky, s řekou, městečko Pravlov, s podacím, s mlýnem, s clem a s desátkem vinným, ves Němčice s desátkem vinným, s desátkem obilným na rolí Komárovské a s loukou, půl vsi Medlova s desátkem vinným, s lesem, s loukou, Malešovice s desátkem obil921
ným, a pustou vsí Poříčany, s farou a s mlýnem, Cvrčovíce s desátkem obilným, s farou, s jedním manem a s loukou, Přísnotice s desátkem obilným, s luhem s Želíském (pustá ves) a s jezerem, Vranovice s desátkem obilným, s lesy a s pustou vsí Teplany, s třemi many, s loukami, a s jezery, Valtrovice s desátkem obilným a s hájem, s farou a s desátkem, ve Strachoticích, Trboušany s desátkem obilným a vinným, Maršovice s desátkem a s platem, s lesem, s dvěma many, s jedním dvořákem a s dvěma rybníky. Moravské Bránice s desátkem obilným a vinným, s rybníčkem a s mlýnem. Hlínu s horami, s horou pustou, s lukami a s desátky vinnými a obilnými, Neslovice s příslušenstvím, Silůvky s horami, a s rybníčky Hlubokým, Ploužkem a Žabincem, a s dvěma many, Mělčany s desátky obilnými a vinnými, s jedním dvořákem a s dvěma háji, Bratčice s desátkem obilným a vinným, s manem, s rybníčkem a s hájem, Dunajovice s pustými vesnicemi Klentnicemi a Prátlsbrunem (Březí), s desátky obilnými z Perné, s platem, vinným z Mikulova, s farou a s řekou Dyjí, manství v Drnholci, dva člověky v Kubšicích, jednoho člověka v Jezeřanech, jednoho mana v Loděnici a fary v Kurdějově, v Mikulově, ve Věstonicích, v Drnholci, v Novosedlech, v Řeznovicích a v Mušově za 19 040 kop grošů českých. Král si vymínil, že kupec má držet čtyři nábožné, dobré, poctivé a křesťanské kněze a zvoníka chovat při kounickém klášteře, že na fary bude dobré křesťanské a pořádné kněze dávat pro uvarování bludů, a konečně si vymínil právo dolováni na kovy. Proti vkladu Kounic se ozval odpor, poněvadž šlo o protiprávní vklad církevního majetku, který mohl být jen zastaven, ale obratností Žabkovou zůstal vklad v platnosti. Konečně 6. prosince 1535 král Ferdinand I. prodal Jiříku Žabkovi za 4 000 kop grošů českých ves Vlasatice s podacím a dvorem, s desátky vlasatickým, drnholeckým a puklanským a s pustinami od draholeckých gruntů k Dyji i za Ivaní a okolo rybniků vlasatických, kdež prve vsi bývaly, s rybništěm pod Lenovickým rybníkem, s rybníkem Lenovským, s Berdem, s Novým, s Křížem, s Šlojířem, s potoky a přikopou vody vedení od Pohořelic na rybník Lenovský, jak to od starodávna klášteru kounickému příslušelo. Nebyly to však jen koupě a zástavy, jimiž Žabka budoval svou moc. Žabka využil i sňatků ve své rodině tak, aby získal nové statky a vlivné konexe. Po smrti své první manželky Doroty Neudekarové se oženil s Libuší Černohorskou z Boskovic, které zapsal v roce 1551 2 500 zlatých moravských věna a 1 843 zlatých nadvěna na zboží kounicko-prštickém. Nebylo to však jediné pouto, které vázalo Žabky s mocným rodem Boskoviců. Jiříkova dcera Marie byla v roce 1542 manželkou. Václava z Boskovic na Střílkách. Další rozšíření statku plánoval Žabka v souvislosti se sňatkem svého syna Buriana Žabky. Dne 28. dubna 1544 smlouvou v Brně se Jiřík zavázal Lackovi Štramberskému z Hustopečí, že v případě, uskuteční-li se sňatek Burianův s neteří Lacka panou Mandalenou z Hustopeče, vyplatí mu 1 000 zlatých moravských, které prý Lacek vynaložil k dobru Mandaleny. Jinými slovy, Jiří Žabka chtěl si nevěstu pro syna, lépe řečeno její statek, za 1 000 zlatých koupit, a Lacek byl ochoten neteř prodat. Sňatek se ovsem za těchto předpokladů uskutečnil, Lacek však marně čekal na peníze 922
od Jiřího Žabky, až ten byl soudně k zaplacení přinucen. Nešlo tu o malou kořist: jen peníze a svršky, které po otci Albrechtovi z Hustopeč zůstaly, byly vypočteny na 14 151 kop grošů, které měly být Mandaleně zajištěny na vlasatických rybnících. Srovnáme-li uvedenou sumu se sumou zaplacenou za celý vlasatický statek, vycházejí najevo Žabkovy machinace, kterými ve skutečnosti Jiří Žabka poukázal Mandaleně na statku vlasatickém pouhých 5 000 kop grošů věna. Žabka se také stal pánem na Mandalenině panství Bystřice pod Hostýnem a vložil je v roce 1555 Přemkovi z Víčková. Za těchto okolností nás nijak nepřekvapí, že Jiřík Žabka uzavřel s Jindřichem z Lomnice na Jemnici smlouvu (v té době to nebylo něco neobvyklého), podle níž ten, kdo přežije druhého, měl dostat z pozůstalosti nebožtíkovy 1 000 zlatých. Jiřík zemřel dříve, ale Jindřich z Lomnice se musel dožadovat spravedlnosti u soudu. Je těžko popsat všechny způsoby, jakými Žabka získával peníze k velkým transakcím. Jisté je tolik, že po jeho smrti nezůstalo dluhů, které by stály za zmínku. Žabka se totiž staral, o to, aby hospodaření na jeho statcích bylo co nejvýnosnější, a toho bylo možno v té době dosáhnout racionálním rybníkářstvím. Stejnou zásadu měl však i Jiříkův soused, majitel panství židlochovického, Jan z Pernštejna. Poněvadž oba prováděli rybniční stavby ve svůj prospěch bez ohledu na souseda, došlo záhy mezi oběma k sporům o přívod vody na rybník Lenovský, které byly zakončeny smlouvou, datovanou na zámku v Kounicích 15. února 1536: kdykoliv by měl být stav na řece Jihlavě nad Pohořelicemi znovu, dělán nebo opravován, měl dát pan z Pernštejna potřebné dříví a každý z obou polovici dělníků, struha, kterou se voda požene, měla být čištěna oběma stranami, a bylo-li by potřeba, i rozšířena v březích až po troubu, kterou voda do rybníka Nadýmače půjde. Pan Jiřík má nad starým mostem u Pohořelic troubu dát, aby přes tu troubu z Pohořelic i do Pohořelic s vozy jeti a dobytky svobodně hnáti, a páni vlasatíčtí mají tu troubu opatrovat. Tou troubou měla jít voda k potřebě pěti kol mlýna pohořelického, a co by vody zbývalo, do Nadýmače jíti má; Jiřík byl povinen udělat příkop do Nadýmače a o ni pečovat; kdyby pak potřeba ukázala, měl i hráz Nadýmače zvýšit. Z Nadýmače měla jít voda starou struhou do rybníka Lenovského, popřípadě ji Žabka mohl zužitkovat vedením, na haltéře nasazováním ryb. Jiřík Žabka byl povinen udělat tři mosty: jeden na blátě, pod Nadýmačem, aby Pohořeličtí mohli přes ten most jezdit a svobodně dobytek hnát, druhý přes strouhu, kudy voda k Pohořelicím teče, třetí pak proti hrázi rybníka Lenovického přes uvedenou struhu; k dělání mostů měl však pán z Pernštejna dát dříví z lesů pohořelických, ale dále měl Žabka ty mosty svým nákladem opatrovat. Jestliže by pán z Pernštejna chtěl udělat rybník pod Pohořelicemi nad rybníkem Starostou a potřeboval vodu ze struhy pod Nadýmačem, mohl polovičku té vody užívat, ale druhá polovina vody aby šla do rybníka Lenovického. Kdyby se Pohořelickým rybníkem nějaká škoda dala, měli ji oba páni uhradit společně. Jakož Jiří Žabka chce udělat Nový rybník, má hráz toho rybníka jít jedním koncem přes grunty pána z Pernštejna oklikou k hrázi rybníka Přibyla. Což se pak gruntův oním rybníkem zatopí, ty panu Jiříkovi zůstat mají, co se nezatopí, má zůstat pánu z Perstejna. 923
Poněvadž se tím rybníkem trouba rybníka Přibyla zatopí, že by se Přibyl vypouštět nemohl, má pan Žabka troubu na jiném místě vložiti. Kdyby se Novým rybníkem škoda na hrázi rybníka Přibyla stala, měl ji pan Jiřík napravit. Za ústupky pří dělání Nového rybníka měl Žabka propustit Hajanské z platu 3 kop grošů, které každoročně na zámek Kounice vycházeli. Řeky, které pod Novým rybníkem zůstanou, mají patřit pánu z Pernštejna až po hranice mušovské a grunty ivaňské, a co z lesů a z gruntů vlasatických od Ivaně po grunty ivaňské zůstane, tím se na polovici rozděliti maji. Pán z Pernštejna nemá být povinen dávat dříví na Nový a Lenovícký rybník, jen tentokrát k opravě tarasu Lenovického rybníka má dát 150 vozů dříví. Než co se jiných vlasatických, rybníků a dávání dříví k pálení do dvora dotýče, má zůstat pří staré zvyklosti. Tato smlouva byla doplněna smlouvou, novou z 2. října 1538. Jiřík Žabka měl zrušit stav na řece a vystavět nový u Cvrčovic. Pozemky nad Novým rybníkem se měly spravedlivě rozdělit: ony od hranic mušovských měly zůstat Vlasatickým, horní polovice pak pánům z Pernštejna. Na silnici u rybníka Nadýmače měl Žabka hráz zvýšit a rozšířit podle potřeby a udělat tři mosty podle předešlé smlouvy.
Této smlouvě Žabka skutečně dostál, povýšil rybník Nadýmač, udělal struhu, kterou hnal vodu na své rybníky Vrkoč a Lenovský. Rybí plod odebíral Jiří Žabka od kláštera Louckého, který se domáhal po smrti Jiříkové doplácení 15 kop grošů za odebraný plod. Jinak se Žabka snažil vymáhat své právo od sousedů, kdekoli se cítil poškozován, popřípadě se sám chtěl obohatit na jejich útraty. Tak klášteru louckému pobral v Loděnicích půl osma metu ovsa, též koně, vazníky, dva vozy okované, dva pluhy 924
a jiné vršky a nábytky. Některé spory nastaly proto, že za nepořádků v klášteře kounickém byla některá příslušenství zastavena, ba zcizena. Tak roku 1540 Žabka pohnal Jana z Pernštejna, že drží v pusté vsi Němčičkách půl deváta lánu, které od starodávna náležely kounickému klášteru, a že drží pustou tvrz v Uherčicích (je to jediná zpráva o této tvrzi) se vsí a ves Ivaň náležející klášteru vilémovskému. Tuto při vyhrál, poněvadž prokázal, že statek drží dáním královským. S klášterem želívským se soudil, když klášter počal dělat stav na řece Jihlavě pod Německými Bránicemi, který byl na břehu kounickém; zde však nepochodil. V roce 1547 pohnal Hynka Dubňanského z Bařic, že nad říčkou Bobravou v místech slově Na skalce, v gruntech prštických dal kámen lámat a vozit jej do Radostic. Žabka dbal zajisté i o polní hospodářství a dobytkářství ve vlastni režii. Výslovně se sice jmenují jen dvory v Kounicích a ve Vlasaticích, jistě však jich bylo více. O přetěžování poddaných není zpráv Pokládám však za pravděpodobnější, že Jiří Žabka záměrně nezvyšoval povinnosti poddaných, aby z nich byl vyšší přirozený příjem. Svědčila by pro to i Jiříkova péče o zvýšení obchodu na panství. Na žádost Žabkovu totiž Ferdinand I. povolil 21. ledna 1535 Dolním Kounicím třetí a čtvrtý jarmark. Není dobře možné vytušit příčinu Žabkova rozhodnutí vybudovat v nejbližším okolí Dolních Kounic nové ekonomické centrum panství. Někdy před rokem 1551 založil mezi Kounicemi a Pravlovem nové městečko, které mělo být po něm pojmenované Jiříkov.
Na fotografii je náhrobní kámen Martina Bránického z Maršovic, mimořádné umělecké a kamenické kvality z r. 1566. Náhrobní kámen má rozměry 91×205 cm. Nápis na kameni je německý, přeložen do češtiny pak oznamuje: V červenci r. 1566 zemřel urozený šlechtic Martin Branitzer z Maršovic a byl na tomto místě zvaném Rumpler mezi Medlovem ležícím pochován. Bůh ať je mu milostiv…
925
V roce 1551 se jmenuje Kříšťan, rychtář z nového města Jiříkova. Jisté je, že založení městečka Jiříkova se nakonec nezdařilo a v roce 1564 se Jiříkov uvádí jako pustý. Jisté je tolik, že Žabka neskrblil udílením privilegií svým poddaným. Tak 14. února 1547 osvobodil Pravlovské od robot za povinnost udržovat vodní potrubí, vedené do Dolních Kounic a za roční plat 30 kop grošů. Dne 14. února 1547 dal Malešovickým v užívání pole pusté vsi Poříčan a 15. února 1547 osvobodil Dolní Kounice od robot za plat 20 kop grošů českých a za povinnost udržovat vodovod do zámku do pivovaru a do dvora. Dne 2. května 1540 dal odúmrť Moravským Bránicím za plat jedné slepice z každé usedlosti. Zato se snažil rušit privilegia některých objektů. V roce 1551 odňal Martinu Branickému z Maršovic dvůr v Smolině, a pozemky od mlýna malešovického, náležitého témuž (mlýn ležel mezi Malešovicemi a Medlovem) a odňaté pozemky dal svým poddaným pod plat; za jeho patronace také Malešovičti zkazili stav od mlýna malešovického a Žabka vzal k své ruce příkopu vedoucí k témuž mlýnu. Pilnáček jeho jméno uvádí a hovoří o Martinu Bránickém jako o moravském vladykovi, který byl v roce 1545 i se svými dětmi přijat mezi moravské rytíře. Ve znaku měl Martin Bránický 3 modré pahorky, připomínající pahorky Žerotínů, nad nimi hnědý špalek lipové větve se dvěma suky a z nich rašící zelenou ratolest tří listů dole spojených v jeden stonek a vějířovitě rozvinutých. Štít je renesanční, nad štítem ve středu je kolčí helm a monile s kosočtvercovým přívěskem. Nad helmem jako klenot opět vyrůstá lipový špalek se třemi listy. Po stranách renesančního erbu jsou přikrývadla v podobě stylizovaných akantových listů. Jiřík Šasovský z Trboušan měl z kterési příčiny zakázané přijet na grunty panství kounického. V roce 1549 vzal si však dovoleni od zemského hejtmana, aby jel po svých potřebách do Kounic, aby své dlužníky navštívil, a je upomínal. Tu Jiřík Žabka nařídil rychtáři kounickému a starším, aby jej vzali, a nepůjde-li s nimi dobrovolně, aby na něj šerhy vzali, a na zámek předvedli. Tu rychtář s třemi staršími a s dvěma šerhy před hospodu přišli a Sašovskému sdělili, že má jít s nimi na zámek. Šašovský se ptal, co by tam činiti měl, jedl a řekl, že za nimi přijde. Tehdy nechal jídla a šel s nimi. Tu viděl před hospodou dva šerhy a řekl starším: „Děkuji, že jste pro mne tak poctivé přišli hned se dvěma šerhy.“ Rychtář mu odpověděl: „Milý pane Jiříku, nemějte nám to za zlé, my musíme činit panský rozkaz,“ a odeslal šerhy na rathous. Když pak Šašovský přišel na zámek, poslal k němu Žabka svého úředníka Jiříka Kelbicha z Ostřihomu se vzkazem, že mu pan Puta (z Ludanic, náměstek zemského hejtmana) grunty kounické zakázal, že jej chce do věže dát a trestat … Úředník Kunc přikázal holomkovi, aby odemkl věž, ale Žabka řekl, že poněvadž Šašovský má povolení od pana hejtmana, aby Kounice navštívil, že toho zanechává, že však mu nařizuje, aby hned jeho grunty opustil. Stejně jako Žabka okrádal krále a církevní instituce, byl sám okrádán svými úředníky. Drahně let před rokem 1550 byl jeho důchodním písařem Jan Černý. Žabka jej 926
měl v podezření z malverzací, a proto jej v roce 1550 vsadil do vězení; dal na zámek i jeho truhlu přivézt, v jeho nepřítomnosti otevřít a odtud registra, cedule i jiné věci vzal. Žabkův úředník Jan Kauče z Kauče pak nechal na právu útrpném šafářku Reginu mučit, aby vyznala, že Černý s ní peníze utrácel, jí takové daroval a na ni nakládal. Regina pak byla popravena. Jiří Žabka zemřel 9. srpna 1552 a byl pohřben v klášterním kostele v Dolních Kounicích, kde chtěl mít rodinnou hrobku. Jeho náhrobek, který se však nezachoval, jenom jeho fragment, nesl nápis: Léta Pánie 1552 W avterý przet SW* Wawrincem pan pan Girzi Ziabka z Limberka a na Kauniczich rada geho milosti Králowské místokanczlirz králowswij czeského pan Buoh Dussy geho milostiw byti racziz. Někteří historici se domnívají, že rod Žabků přišel na Moravu z Litvy, ale jiní a já také, jsem toho názoru, že pochází z Moravy. Vystudoval práva, stal se v roce 1518 městským písařem v Olomouci, vzal si za ženu vdovu po Jakubovi ze Svitav Dorotu z Neudeku, která pocházela z rakouské šlechty a v krátké době – již v r. 1521 – je úředníkem královského dvora Jagelonského. V roce 1526 již byl místokancléřem království českého a když nastoupil po Ludvíkově smrti na trůn Ferdinand I. Habsburský, nastoupil tento úřad i u něj. V té době a po celý svůj další život byl pravou rukou panovníka, který mu byl zavázán především za krytí panovníkových finančních potřeb, především na turecké války. Brzy začal zastupovat panovníka i na jednáních zemského sněmu, jak se dočítáme v zapsaných protokolech z uvedených sněmů. O jeho bohatství svědčí mimo jiné i ta skutečnost, že v Praze měl pod hradem vlastní palác, dnes již zcela přestavěný, bývalý palác pánů z Hradce. Ve středověku byla parcela nynějšího paláce zastavěna řadou měšťanských domů. Minimálně tři rozlehlé domy stály při Zámeckých schodech, další skupina domů stála při Ostruhové (Nerudově) ulici. V roce 1407 jsou na místě budoucího paláce Pánů z Hradce doloženy dva měšťanské domy, které byly následně za husitských bouří vypáleny. Oba domy se postupně dostaly do šlechtických rukou (západní koupil roku 1530 Zdeněk Lev z Rožmitálu). Po velkém požáru Malé strany roku 1541 oba domy vyhořely a při následné obnově byly spojeny a přestavěny Jiřím Žabkou z Limberka. Jáchym z Hradce koupil výše zmíněný palác po † Jiřím Žabkovi z Limberka roku 1558. V rámci obnovy po lokálním požáru roku 1561 došlo k jeho nesmírně nákladné 927
přestavbě. Jenom mezi lety 1563–65 zde bylo prostavěno 1 500 kop grošů, což tehdy představovalo cenu zhruba tří měšťanských domů. Další zprávy o stavební aktivitě a rozšiřování paláce směrem na východ (po tomto rozšíření palác zaujímal plochu tří domů) pocházejí z roku 1580, kdy zde zřejmě pracoval Ulrico Aostalli. V následujících letech práce pokračovaly v interiérech, roku 1595 však palác opět vyhořel, ale byl opět záhy obnoven. Vdova po Jiříkovi, Libuše Černohorská z Boskovic, nezůstala na zámku v Dolních Kounicích (patrně pro sváry s nevlastními dětmi), nýbrž žila ještě v roce 1554 u své sestry na Jevišovicích. Jiří zanechal vedle syna Buriana dcery Maní, manželku Václava Černohorského z Boskovic, Kristýnu, manželku Jana Smečenského z Martinic, Johanku, manželku Jana Sedlnického z Choltic, Annu, manželku Bernarda Drnovského z Drnovic a Josefu, manželku Dětřicha Petřvaldského z Petřvaldu. Když se v roce 1552 Ctiborovi z Žernoví ztratil z truhlice uložené ve sklípku kounického zámku zlatý řetěz, mluvilo se o Josefě Žabkovně ve spojitosti s touto ztrátou a Ctibor jí obvinil, že o krádeži věděla a mluvila, že ztracený řetěz bude do šesti neděl na ni shledán. Burian se podobal otci v jednom, ve snaze obohatit se na úkor jiných. Zatímco Jiří Žabka činil tak promyšleně a dbal právních forem, Burian činil tak od příležitosti k příležitosti a užíval násilí. Zatímco Jiřímu se obohacování dařilo, Burian svou ukvapeností, prchlivostí a marnotratností šel od neúspěchu k neúspěchu, pozbyl postupné ohromný otcův majetek a tonul ve finanční tísni. Nakonec zůstával dlužen i svým zaměstnancům; jen svému 928
Bývalý Kolovratský palác v Nerudově ulici v Praze, který v letech 1541–1558 patřil rodu Žabků,tedy ještě 6 let po smrti Jiřího Žabky patřil asi jeho synovi Burianovi.
úředníku Ondřeji Jurmanovi z Krásenska zůstal dlužen za službu 600 kop grošů. Burianovu prchlivost a ukvapenost ilustrují tyto dva dokumenty. V roce 1564 Burianův služebník Pavel Míli podal stížnost na Buriana, že jej připravil o dědictví po otci a že pro krátkou nepřítomnost ve službě mu dal uřezat nos a uši a vypálil cejch. Jiná svévole Burianova byla zaznamenána v roce 1562. Když se vracel brněnský měšťan Jiřík Hofsteter z drnholeckého jarmarku, tu Burian, beze vší příčiny udeřil k němu z ručnice a pravou ruku mu prostřelil, takže byl ochromen. Finanční tíseň donutila posléze Buriana, aby odprodal velkou část panství dolnokounického. V roce 1561 prodal, Zikmundovi ze Zástřizl hrad Kounice s klášterem, s dvorem poplužním, s pivovarem a sladovnou, s mlýnem, s vinohradem pod hradem, městečko Kounice s podacím, pusté městečko Jiříkov, městečko Pravlov s podacím a s mýtem, Němčice s desátkem obilným z role Komárovské, Kupařovice, Trboušany s dvorskou rolí a s pustou vsí Štotenholc, ves 929
Hlínu s kostelem a Neslovice, kromě dvou manů v Dolních Kounicích, které si vymínil Je nutno poznamenat, že žádal od kupce, aby zanechal Kounické při právech, které jim udělil král Vladislav II. V roce 1565 vložil Jeremiášovi Weisskopfovi z Vimperka podací kostela v Kurdejově. Malou náhradou byla tu koupě Ledce, které mu vložil v roce l567 Vilém, Štěpán, Havel a Matěj bratří z Mukoděl. Při Burianové smrti byl finanční stav pozůstalosti takový, že poručníci si nevěděli rady a prodali (vklad, v roce 1567) Albrechtovi Černohorskému z Boskovic zbytek majetku, totiž tvrz a ves Prštice s dvorem, s mlýnem, s pivovarem, s jedním břehem potoka Bobravy až do hranic radostických, také s desátky obilnými z pusté vsi Modřiček. Dále městečko Vlasatice s podacím a s dvorem, s desátky a s pustinami od drnholeckých gruntů k Dyji, s rybníkem Vrkočem, Lenovským, Novým Berdem, Křižem a Šlojiřem, i s příkopou na vedení vody na rybník Lenovský, Dolní Dunajovice s podacím, a s dvorem Prátlsbrun s obilnými desátky, ves Uherčice, jinak Charváty, s desátky obilnými, s kusem řeky Dyje a s třemi jezery, Cvrčovice s farou a s desátky obilnými, Odrovice s desátky obilnými, vinnými a husími, Smolin s desátkem vinným a s kusem řeky, Vranovice s desátkem obilným, s luhem, s hájem sluje Vejholc, s pustou vsí Teplanskem a s třemi many, s dvorem a s pivovarem, Přísnoticemi s desátkem obilným a s dílem pusté vsi Želíska, Mělčany s desátkem obilným, vinným a husím, s dvěma many a s háji, Tikovice s podacím s jedním manem a s třemi dvořáky, s břehem potoka Bobravy od hranic tikovských až do radostických, Silůvky s pustou vsí Šlapanskem, s desátkem vinným, s rybníky Hlubokým, Plouškem a Žabincem, s dvěma many, Radostice s podacím, s mlynářem a s kusem břehu potoka Bobravy a s desátkem husím, Bratčice s desátkem obilným a vinným, s manem, s rybníčkem pustým a s hájem, Malešovice s desátkem obilným a s pustou vsí Poříčanami, s desátkem obilným, s podacím a s mlýnem, s dílem Medlova s desátkem vinným a s lesem, ves Ledce s dvorem, s mlýnem, s vinohrady, s desátkem husím a obilným, s hájem, a s třemi rybníčky, Moravské Bránice s desátkem obilným, s horami, s lesy, s rybníčkem a s mlýnem a pusté vsi Lenovice, Teplány, Modřičky a Staré i Nové Rormanice. Dále byl z pozůstalosti vložen v roce 1575 Javůrek s dvorem a pustý Starý Javůrek a v roce 1576 desátek vinný v Sedlci a v Bavorech Adamovi z Dietrichštejna. Tím bylo kdysi ohromné Žabkovské dominium likvidováno. Finanční situace Burianova byla někdy taková, že se spokojil i se sebemenší kořistí. Zdálo se mu, že poměrně nejsnáze se to zdaří u církevních, desátků. Tak Jan, farář ořechovský, pohnal Buriana, že v roce 1559 si přivlastnil desátek z polí lidí ořechovských, který přísluší faře ořechovské. V roce 1561 se Burian hlásil u zemského soudu o desátky z Sedlce, z Perné a z Klentnice, nemohl však prokázat, že mu náleží. V roce 1562 prodal fary mikulovskou, věstonickou a mušovskou Ladislavu Kerecsenymu, téhož roku se hlásil k desátkům, z Drnholce. V roce 1564 Jan Hořepnický, tehdy farář dolnokounický, pohnal Buriana, že když byl farářem v Tíkovicích, pobral mu desátek ze Silůvek.Tíseň nutila Buriana i k jiným lupům tohoto druhu. Tak v roce 1562 dal pobrat Mušovským obilí a odvézt je do vlasatického dvora. O vlastním hospodářství 930
931
Burianově není mnoho zpráv. Víme, že nakupoval v Uhrách dobytek a rozprodával jej na Moravě. Tak v roce 1566 koupil v Starých Hradech 200 volů a 400 capů a žádal krále, aby mu byl při jejích přepravě byl odpuštěn třicátek. Prodej Kounic měl vzápětí celou řadu sporů, když Burian se snažil zachránit co nejvíce z prodaného zboží. Tyto spory se soustřeďovaly hlavně na Hlínu a na Babí horu (datují se k roku 1564). Zikmund ze Zástřizl pohnal Buriana, že se mu vkládá v lesy hlinské a neslovické ležící mezi Moravskými Bránicemi, Siluvkami a Radosticemi a že dal pobrat desátky na Bílé hoře u Silůvek, že se vměšuje v řeku Jihlavu mezi Kupařovicemi, Medlovem a Medlovským mlýnem, že svým lidem nařídil, aby v řece ryby lapali a že Burianovi poddaní z Moravských Bránic pásli dobytek v hájku slově Jankova chrast a v sečích a polích na Babí hoře přes zapovědí. Naopak Burian pohnal v roce 1564 Zikmunda ze Zástřízl, že se mu vkládá v lesy náležité k Silůvkám a v Babí horu, která od starodávna náležela k pusté vsi Šlapanské. Spor o hranice u Hlíny chtěl Burian vyřešit osobitým způsobem. Ve čtvrtek před nedělí Provodní přijel na grunty hlinské a dal dělat hraniční kříže tam, kde se mu uzdálo. Nastal ovšem spor a komise určila hranice takto: od dubu u malé louky na vypálený pařez, odtud, až po potok a louky Pavlíkovy mimo potůček, kterým jde voda na rybníček Kahánek, k červenému kamenu pro louky, kteréž lidé ze Silůvek užívají, mimo žleb Zajíček starou vejvozní cestou až na roli v Hlíně a k vinohrádkům. O Burianově snaze vydat prodaný statek zcela vyplundrovaný svědčí i soupis zcizených předmětů náležejících církvi. Tak ve srovnání se starým inventářem pořízeným kounickým úředníkem Jiříkem Kolesou z Rakových 1. července 1534 chybělo při odevzdání kounického statku Zikmundu ze Zástřizl v kounickém klášteře mnoho bohoslužebného náčiní a mešních rouch. Ve středu po sv. Mikuláši 1563 vzal Burian na zámku Kounickém zvon náležitý kostelu v Hlíně a dal jej odvézt na Prštice; byl odsouzen, aby zvon vrátil.Ve snaze dosáhnout maxima prospěchu také Burian usiloval, aby mu neubývalo výnosu z vlastního panství, naopak aby výnos byl co největší. Tak v roce 1555 pohnal Mandalenu z Královské Hory, že svých, polí v gruntech kounických osít nedala, takže mu desátek schází. Mandalena byla odsouzena, aby do roka obsadila grunt řádným hospodářem. Svá práva vůči poddaným podle možnosti reluoval. Tak 21. prosince 1560 dal Trboušanským právo odúmrti za vykrmenou husu o sv. Martině a za plat 4 grošů z každé usedlosti, a 3. června 1566 pustil Moravským Bránicím vinohrady v pěti horách pod plat. U poddaných byl Burian velmi nenáviděn, jak svědčí příhoda, která se udala v Dolních Kounicích, jakmile tam přestal být pánem. Dne 14. dubna 1565 purkmistr, rychtář a radní z městečka Dolních Kounic poručili zámečníku Prokopovi, aby odemkl sklep Kutnauerův, kde měl Burian složená svá vína, dali Burianovi na potupu a posměch vytáhnout ze sklepa 13 beček jeho vína, umístili je na rynku kolem pranýře a dovolili pak každému, aby užil toho vína podle své vůle. Burian Žabka napsal poručenství 31. srpna 1566; poručníky učinil Zdenka Kavku z Říčan, svého příbuzného, Arkleba Hodějovského z Hodějova a Bernarta z Drnovic. 932
Jediné své dceři Aničce odkázal 2000 zlatých moravských, věna a 2 000 zlatých nadvěna; jinak pamatoval na své příbuzné, kterým odkázal dalších 24 000 zlatých moravských a 400 dukátů, služebníkům 1 070 zlatých a některé koně. Špitálu kounickému 400 zlatých a na hrobku Žabků z Limberka 200 zlatých. Obsah závěti je následující : 1. Dceři své Anně odkazuje věna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 000 zlatých a nadvěna také . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 000 zlatých 2. Krištofovi Lichtensteinerovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 000 zlatých 3. Janu Šemberovi z Boskovic . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 000 zlatých 4. sestře Johance Sedlnické z Choltic a dětem 6 000 zlatých 5. sestře Anně Rájecké. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 000 zlatých 6. všechny klenoty rozdělit mezi sestry. 7. Hanušovi, synovi Dětřicha Petřvaldského . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 000 zlatých 8. Tetě Anně z Boskovic. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 200 dukátů na řetěz 9. Tetě Elišce Smečenské z Martinic . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 200 dukátů na řetěz 10. Oldřichu Hodějovskýmu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 000 zlatých 11. Janu Hodějovskýmu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 500 zlatých 12. Bernardu Hodějovskýmu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 500 zlatých Svým služebníkům odkazuje : 1. Jiříkovi Kolbichovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 400 zlatých 2. Abrahamu Vlachovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 koně, 2× zbroj a . . . . . . . 200 zlatých 3. Švarclovi. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 koně, 1× zbroj a . . . . . . . 100 zlatých 4. Arnoštu Rokvicovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 koně, 1× zbroj a . . . . . . . 100 zlatých 5. Mikuláši z Královej Hory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 zlatých 6. Bernardovi Rokvicovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 zlatých 7. klíčníku Benešovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 zlatých 8. pacholku Martínkovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . kleprlík a . . . . . . . . . . . . . . . . 50 zlatých 9. kuchaři Mackovi. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 zlatých 10. kočímu Polákovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 zlatých 11. Vilímovi, synovi Dr. Burnuse. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 zlatých 12. vlasatické šafářce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 zlatých 13. čeledi, každému jednomu zaplatit službu a plus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4 zlaté 14. Na kounický špitál . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 400 zlatých 15. Na své pohřební výlohy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 200 zlatých (ZDB, XXIV, 25) K provedeni Burianovy závěti muselo byt panství prštické rukojmími prodáno. (Je ovšem otázka, zda stržená suma postačila na zapravení odkazů). Snahy Jiříka Žabky o vybudování velkého rodového panství se rozplynuly vniveč. 933
Zemřel krátce potom, neboť 2. května 1567 byl již nazýván nebožtíkem. Jeho manželka Mandalena z Hustopeč zemřela již mezí rokem 1561 až 1564. Žabkové byli náboženství katolického, nebyli však v popředí této strany, naopak byli tolerantní, s evangelíky udržovali příbuzenské i přátelské vztahy. Jeden z obou Žabků provedl stavbu kostela v Pravlově, jak svědči rodový erb na kostele. Epilogem krátkého vystoupení rodu Žabků byl nechutný manželský spor Burianovy dcery Anny. Burian zřejmě – bylo to těsně před jeho smrtí – chtěl zachránit trosky svého majetku a slíbil Annu pro manželství Jiřímu, synovi Zikmunda ze Zástřizl na Dolních Kounicích. Jiří byl tehdy ještě pacholátkem a jednání se uskutečnilo proti vůli Anny. Když pak Burian zemřel, Anna se snažila vymanit se ze závazku, a vzala si dovolení, aby se směla z Kounic na tři čtvrtě roku vzdálit ke své tetě Anně z Rožmberka na Hradec. Když se ani po uplynutí lhůty nevrátila, žádal Zikmund ze Zástřizl, aby se pro uvarování posměchu vrátila a byla mu dána v opatrování. Anna však odpověděla záporně, že jeho syna Jiříka za manžela mít nemíní a že k němu manželské lásky necítí. Pře měla být rozhodnuta před právem církevním. Podle smlouvy datované na Jindřichové Hradci 8. února 1568 měl Annu při právu zastupovat Lorenc Lochman z Lochentálu, doktor obojího práva. Průběh pře není nám známy, jisto je jen, že Anna byla ze slibu manželského propuštěna, neboť později byla manželkou Jana z Žerotína na Losině. K provedeni Burianovy závěti muselo byt i celé toto panství prštické rukojmími prodáno. Snahy Jiříka Žabky o vybudování, velkého rodového panství se rozplynuly vniveč.
Páni ze Zástřizl.
Zikmund ze Zástřizl
934
Prakšičtí ze Zástřizl 1561 až 1578 na panství Dolní Kounice Tak se tedy dostává v roce 1561 panství kounické do rukou dalšího českého šlechtického rodu, pánů ze Zástřizl. Již za Žabků z Limberka, kteří ač katolíci, tolerovali i přítomnost podobojí na svém panství, a tito se postupně stále více v Dolních Kounicích prosazovali. Dokonce když nastala situace, že v Kounicích chyběl kněz, ještě za Jiřího Žabky, obrátili se kouničtí občané prostřednictvím svých konšelů na panovníka Ferdinanda I. Habsburského se žádostí, aby jim povolil, aby bratrští správci správcovali a vedli i katolickou faru a kostel, neboť od dávných dob nemají kněží, ani učitelů duchovních v městě, tak že kostel zpustl a lid obecný co hoveda na světě živi jsů… jak napsal Zikmund Winter ve své knize Kulturní obrazy českých měst I., strana 435. Panovník jejich žádost vyslyšel a v r. 1552 uložil olomouckému biskupovi, aby do Dolních Kounic dal kněze, ať již pod jednou či pod obojí. Tak se stalo, že byl dosazen do Dolních Kounic bratrský kněz, do té doby působící v Ořechově, již vzpomínaný Jan Hořepnický, připomínaný i r. 1564, kdy byli majiteli Dolních Kounic již páni ze Zástřizl. Lze tedy říci, že protestantismus se objevil již na počátku století, ale nástupem bratrských kněží na kounickou faru pak nastalo období intensivního působení víry podobojí na kounické obyvatelstvo. Tomu přispěly i některé další události. Zejména za nich nastal v Kounicích velký rozvoj bratrské komunity. Již v r. 1560 daroval kounickým bratřím pan Jan starší z Žerotína svůj dům ležící v Dolních Kounicích s vinohradem k němu patřícím, aby si v něm mohli vybudovat středisko řemesel, kde by bydlel i jejich správce a kde by byla i bratrská škola. Nakonec v r. 1571 jim Jiří ze Zástřizl daroval místo nad radnicí, aby si mohli nový sbor vystavěti a osvobodil jim dům darovaný Janem starším z Žerotína ode všech poplatků i s vinohradem zvaným Závist, jak zapsáno v Liber fund Lešno, No. III, č. 206 a v Kronice českých bratří, Müller, 1885. Bratří si skutečně nový sbor postavili na uvedeném místě a dne 4. dubna 1574 byl sbor slavnostně vysvěcen a otevřen. Jiří ze Zástřizl patrně zemřel před r. 1572 a na krátko se držitelem Kounic stává Adam ze Zástřizl, bratr Zikmunda, který zemřel krátce po synovi Jiřím. Tedy asi v r.1574. Pak nastupují na Dolní Kounice jeho synové – bratři Hynek a Jan ze Zástřizl, kteří v r. 1576 potvrzují kounickým v plném znění městské výsady a privilegia, tedy Městská práva, Horenské právo, všechny trhy, odúmrtí atd. I ostatní panovníci a také kounické vrchnosti, když potvrzovali privilegia a výsady městečka a později města Dolních Kounic, se odvolávali na své předchůdce a vždy je v pořadí, jak za sebou následovali, uváděli. Tak můžeme dnes hovořit o tom, že práva městečka jsou potvrzena již mnohokrát, ale nevíme, kdy se tak stalo poprvé. Počínaje udělením prvých trhů Kounicím, ještě za klášterního panství, počínaje 13. stoletím, se začíná vytvářet městský charakter Dolních Kounic. Pak následovaly další trhy, rozšiřovala se privilegia a vzniká městské právo, hrdelní a horenské, jejich plné znění se pak ukazuje v privilegiích potvrzených pány ze Zástřizl a jejich následovníků a pozdějších panovníků. 935
Byly potvrzeny tedy dosavadní trhy, například udělení trhu králem Ladislavem z Vídně ze dne 6. 12. 1452, osvobození vinic v Šibeničné hoře proboštem Hynkem z r. 1479, prodej práva odúmrtí Kounicím proboštem Wolfgangem v r. 1483, potvrzený králem Vladislavem v Olomouci v pondělí po sv. Jakubu 1497, dále udělení dalších dvou trhů a právo pečetit červeným voskem od Ferdinanda I. Habsburského – Vídeň 1935, zproštění od robotních povinností obyvatelů Dolních Kounic Jiřím Žabkou z Limberka v r. 1547 a konečně v r. 1576 v plném znění všech dosavadních privilegií od pánu ze Zástřizl, včetně potvrzení městského znaku císařem Maxmiliánem II. z r. 1571. Když zanikl klášter v roce 1527 a církevní moc byla vystřídána světskou, byl rozklad školství a církevního života v Dolních Kounicích již tak veliký, že si kouničtí občané v zastoupení svými konšely stěžovali u panovníka – Ferdinanda I. Habsburského – na poměry ve městě slovy: …neboť od dávných dob nemají knězi ani učitelův duchovních v městě, tak že kostel zpustl a lid obecný co hoveda na světě živí jsů … a žádali jej, aby jim povolil, abv bratrští správci správcovali a vedli i katolický kostel a faru (viz Zikmund Winter, Kulturní obrazy českých měst I., str. 435). To se také uskutečnilo, když Ferdinand v roce 1552 potom uložil olomouckému biskupovi, aby do Dolních Kounic dal kněze, ať již vyznání pod jednou, či podobojí a tak pro nedostatek katolických knězi byly Dolní Kounice obsazeny bratrským správcem a kněžími. Tento stav pak trval 70 let až do roku 1622. V té době již má bratrská jednota vcelku dobře rozpracovaný systém vzdělávání. Existují již také různé učebnice. Například v roce 1547 byl vydán Slabikář český Jana Blahoslava, biskupa jednoty bratrské, který později sídlil v Ivančicích a podílel se zde na počátcích tisku slavné bratrské knihy Bible kralické, později tisknuté v Kralicích. Konečně v roce 1571 vydává Jan Blahoslav i svoji Gramatiku českou. Ivančice se staly jedním z hlavních sídel Jednoty bratrské poté, co byli bratři vypuzeni z Čech na Moravu. Jako sídlo biskupů, školy a také bratrské tiskárny měly veliký vliv na bratrskou jednotu i v Dolních Kounicích, vzdálených jen 10 kilometrů. Významné pro rozvoj jednoty bylo to, že jí byla nakloněna tehdejší šlechta, která držela Ivančice, okolí a také páni ze Zástřizl, kteří v té době vlastnili panství dolnokounické. Jednota byla jimi nejen tolerována, ale navíc od nich získávala různé výsady, privileje i majetek. 936
Drželi D. Kounice
PRAKŠIČTÍ ze ZÁSTŘIZL 937
Bratrská škola v Dolních Kounicích V roce 1560 daroval pan Jan Starší ze Žerotína kounickým bratřím svůj dům v Dolních Kounicích s vinohradem k němu patřícím, aby si mohli v něm vybudovat středisko řemesel a kde by bydlel i správce jejich sboru a kde by byla i bratrská škola. Rokem 1560 tedy začíná skutečná historie bratrské školy u nás. Definitivu pak pro život jednoty bratrské a pro činnost její školy znamenal 25. leden 1571, kdy pan Jiří ze Zástřizl a na Kounicích daroval kounickým bratřím na jejich prosbu místo nad radnicí, kde by si mohli nový sbor vystavěti, a osvobodil jim dům darovaný Janem Starším ze Žerotína ode všech poplatků i s vinohradem zvaným Závist, ležícím vedle vinohradu Albrechta Černohorského z Boskovic a z druhé strany vedle vinohradu pana Jana Jurmana z Krásenska. Dále jim osvobodil všechny živnosti ode všech povinností k městským cechům, propůjčujíc jim takzvanou volnost kšaftování. Rovněž tak, …aby v tomto domě mohli provozovati školu pro učení svých i jiných dítek … ((Liber fund Lesno No. 3. a také Kronika Českých bratří. Müler 1885). Nový bratrský sbor byl vysvěcen 4. dubna 1574. Abychom lépe pochopili, jaká byla činnost kounických bratří, připomenu nejprve, co se dělo v těch dobách v Ivančicích, sídle Jednoty bratrské na Moravě, neboť Ivančice značně ovlivnily i Bratrskou jednotu v Dolních Kounicích. První údaj o existenci bratrského sboru v Ivančicích se váže k roku 1498, ale je dokumenty nepotvrzen. S jistotou můžeme počátek sboru tamtéž klást k roku 1536, kdy bratři koupili na předměstí v Ivančicích dům od hrnčíře Jíry za 250 vídeňských kop. Roku 1539 pak majitel panství Jan z Lipé osvobodil tento dům se zahradou a vším příslušenstvím ode všech poddanských a městských dávek a povolil bratřím veškeré s ním svobodné nakládání i ku zřízení sboru v něm. Po roce 1558 pobýval v Ivančicích biskup Jan Blahoslav. Za něj dosáhl ivančický sbor největšího věhlasu a rozvoje. Za něj také pracovala usilovně i bratrská tiskárna. Zde pracovala i řada překladatelů, kteří připravovali tisk pozdější Bible kralické, zde také bylo během 16 let vytisknuto nejméně 18 různých titulů bratrských knih. I když se tiskárna z důvodu lepšího utajení přestěhovala roku 1578 do Kralic, nadále zde působila významná bratrská škola a Ivančice také byly sídlem mnohých významných osobností bratrských biskupů. Škola v Ivančicích byla vlastně dvojí, základní stupeň byl určen bratrským dítkám (byla to v podstatě škola partikulární), vyšší stupeň pak připravoval chlapce ke kněžskému povolání. Později (v roce 1575) byla výuka rozšířena o latinu a bylo otevřeno tzv. bratrské gymnasium, jehož rektorem se stal bývalý profesor wittenberské university Esrom Rüdinger, který zde působil do roku 1588. Na tomto gymnasiu mezi jinými šlechtickými syny se učili i mladí svobodní páni Jiří, Mikuláš a Zikmund Stošové z Kounic. V roce 1570 bylo ubytováno v ivančickém sboru na 40 studentů a žáků.
938
Bratrský sbor v Dolních Kounicích Byl slavnostně otevřen dne 4. dubna 1574. V té době zde patrně již existovala bratrská škola, jak se dozvídáme z povolení panovníka Ferdinanda z roku 1552 (viz na str. č. 8). Jak byla bratrská škola v Dolních Kounicích uspořádána, kolik měla žáků apod. údaje, neznáme. Jistě to bylo obdobné jako v Ivančicích. Byla jistě školou základní, patrně se v ní učily i děti některých katolíků. Vždyť i katolický kostel spravovali v té době (až do roku 1622) bratrští knězi. Z různých písemných dokumentů (např. rychtářská registra, Horenská registra či. j.) se dozvídáme různá jména bratrských kněží, správců kounického sboru, kantorů apod. Byli to například tito: r. 1564 r. 1576 r. 1581 r. 1585 r. 1586 r. 1589 r. 1594 r. 1596 r. 1597
r. 1601 r. 1605 r. 1606 r. 1607 r. 1609 r. 1616 r. 1618 r. 1618 r. 1618 r. 1618
Jan Hořepnický, církevní správce Petr ?, církevní správce Bartoloměj Bartoš, správce sboru Pavel Košík, správce sboru Viktorín Agrikola, správce sboru Valentýn Paias, správce sboru Matěj Dukát, správce sboru Viktorín Agrikola, správce sboru, původně farář v Přibyslavicích je vzpomínán jeho syn, Absolon Agrikola, rektor školy v Ivančicích, který se v roce 1601 oženil s Annou Tišnovskou z Czineperku, Jana Tišnovského z Czincperku, který byl písařem a také později rychtářem v Dolních Kounicích. Jan Tišnovský si postavil v Dolních Kounicích dům č. p. 75, na Hlavní ulici. Když Absolon v roce 1605 zemřel, provdala se Anna za Pavla Ludvíka měšťana v Ivančicích. Při první svatbě jí byl svědkem Petr Soběslavský, při druhé Petr Nikolaides a jeho žena Dorota. Dva roky před svou smrtí (1603) byl Absolon rychtářem v Ivančicích. Petr Soběslavský, farář v Dolních Kounicích Petr Nikolaides, farář v Dolních Kounieích, zemřel 1612 Eliáš?, správce sboru Melichar Nigrin Netolický, správce školy Petr Soběslavský, farář v Dolních Kounicích Zachariáš Zábřežský, správce sboru Jan Čejka, správce sboru Daniel Třebícký, správce sboru Tomáš Podolský, správce sboru Václav Kasparides (Kašpar), farář, poručil 200 florinů na zbudování mramorově kazatelny, která byla z původního kostela u řeky, který byl zbořen, přenesena do dnešního chrámu sv. Petra a Pavla.
939
Dolnokounická vrchnost, páni z Rožmitálu, ale především páni ze Zástřizl a z Drnovic, byli příznivci bratrské jednoty. Zvrat nastal až po porážce stavů v bitvě na Bílé hoře a po konfiskaci kounického panství, které získal nekompromisní katolík – kníže František – kardinál z Dietrichsteina. Do té doby existovala ve městě škola pouze v klášteře, později patrně při faře, církevní, tzv. elementární, na kterou navázala po roce 1552 škola bratrská. Tato bratrská škola také položila základy k existenci základní obecné školy, samozřejmě po roce 1622 pod řízením katolické církve. Dolnokounická bratrská škola zcela zákonité svou činnost rozvíjela pod vlivem blízké bratrské školy v Ivančicích. Velký vliv mělo jistě i to, že v Ivančicích vznikl vyšší stupeň školy – bratrské gymnasium, kde se učila i řada šlechtických synků, např. i mladí páni Stošové z Kounic. Také existence bratrské tiskárny v Ivančicích a po roce 1578 v Kralicích přinášela dostupnost potřebné literatury i pro dolnokounickou školu. Významným faktem bylo, že Ivančice byly dlouhá léta také sídlem biskupů jednoty bratrské. Byli to např. v letech: 1558–1571 1571–1577 1577–5. 2. 1594) 1594–1600-EH aim 1600–8. 2. 1606 1601–16. 11. 1609 1606–1612 1612–1623 1623–+17. 11. 1626
Jan Blahoslav Ondřej Štefan Jan Aenas Boleslavský (4537) *viz pozn. Zachariáš Aristus (Ariston) Bartoloměj Němčanský (II. biskup) Jan Cruciger Jiří Erastus Jan Lánecký (1623–1626 v Kralicích)
* Bratrsky biskup Jan Aencas Boleslavský počátkem ledna 1594 navštívil bratrský sbor a bratry v Dolních Kounicích. Tato návštěva sama o sobe svědčí o těsných kontaktech mezi bratry v Ivančicích a Dolních Kounicích. Když se pak vracel z Dolních Kounic do Ivančic, byl cestou přepaden vojáky (patrně se jednalo o vojáky mimo pravidelné jednotky), poraněn, značně vylekán a oloupen o vše, jak dobový dokument uvádí… avšak životem vyvázl…, ale přepadení jej natolik poznamenalo, že za měsíc, dne 5. února roku 1594, zemřel. Bratrské paměti jej nazývají „… zvláštním klenotem Jednoty, mužem pokorným, příkladným, boží čeládky strážcem bedlivým…“ Za jeho biskupského působení v Ivančicích bylo vytištěno všech šest dílů slavné Bible kralické. I na překladu bible měl svoji nemalou účast.
940
941
O osudech biskupa Jana Aenease Boleslavského se dozvíme v knize Dějiny Čech a Moravy nové doby z roku 1939 od autorů Korána, Rezka, Svátka, Práška. Na str. 558 této knihy je zajímavá zmínka k roku 1607, kdy u Dolních Kounic a také u Chrudimi bylo pozorováno silné zemětřesení. V roce 1605 se v zemi objevilo obrovské množství chroustů, rok 1606 přinesl zase strašnou vichřici, která vyvracela celé lesy i stavení, dne 27. listopadu 1606 zase u Brna spadl velký meteorit – lidé pozorovali velikou ohnivou kouli, která uprostřed noci osvětlila zemi, že bylo světla více jak za dne. Bezpochyby se jednalo o přirozené, i když ne běžné úkazy, ale pověrčiví lidé si tehdy spojovali všechny tyto události se zlými znameními a očekávali nějaké další katastrofy. Lidé pevně věřili, že všechno toto ohlašuje budoucí válku. Toto vše svědčí o úrovni lidského vědění té doby, významu vzdělávání pro lidi a potřebnosti školství spolu s dalším jeho trvalým rozvojem. Bohužel, místo pokroku ve školství dochází v 17. století k jeho silnému úpadku, především proto, že se Morava stává častým dějištěm válek, následující bídy, utrpení i maření lidských životů, a to vše se odehrávalo i v Dolních Kounicích, které mnoho utrpěly vojenskými akcemi, často provázenými smrtonosnými epidemiemi i destrukcí samotného města. Lidé hynuli, domy pustly, poničena byla i obecní škola, která vyžadovala opravu. Tak jako jsme neznali přesné místo staré bratrské školy, tak naopak je známo místo školy, která existovala v polovině 17. století, tehdy již pod správou katolické církve. S porážkou stavovského vojska roku 1620 na Bílé Hoře nastává v českých zemích tvrdá rekatolizace. Po roce 1623, po exilu všech příslušníků Jednoty bratrské, kteří se nechtěli zříci své víry, zaniká i Bratrská jednota a její škola v Dolních Kounicích. Do exilu odchází nejen prostí bratři, ale i šlechtici. Z dolnokounických obyvatel například odešel do exilu místní měšťan, řezník a v roce 1583–1589 rychtář Jarolím Plucar s celou rodinou. Jeho syn byl rychtářem v Dolních Kounicích v roce 1613. Patříval jim dům, který jim byl konfiskován po roce 1622, a kníže František Kardinál z Dietrichsteina (nový majitel dolnokounického panství) tento dům daroval ke kounickému kostelu na zřízení fary. Od té doby slouží uvedený dům tomuto účelu dodnes. Tak skončila nejstarší kapitola školství v Dolních Kounicích dříve, než se stačila rozvinout. Poměrně pokrokovou a vysokou úroveň bratrské školy následovalo období úpadku a strádání. Naštěstí nemělo trvalý charakter a postupně se i v tomto období dostavuje pozvolný pokrok, pozorovatelný zejména na sklonku 18. století, v průběhu 19. století a zejména na přelomu století 19. a 20. podepřený sílícím národním uvědoměním českých obyvatel v Dolních Kounicích. Další události 16. století popíši v dalším pokračování. Milan Řiháček Kounický
942
Poznámky 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 18 19 20 21 22 23 24 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52
Nová sbírka 666013. AČ IX, 394–401. Nešpor, Děj. Olomouc, 94, 99, 117. Ústř. archiv Praha, Morava 37, 44. ÚA Praha, Morava, 40 ÚA Praha, Morava, 50 ZDB XXVI, 91. ZDB XXVI, 80, ÚA Praha, Morava, 87. PB XIX, 18. 6. ZDB XXV, 23. ZDB XXVII 2. ZDB XXVI, 1–99. ZDB XXVIII, 99. ZDO XXIII, 58. ÚA Praha, Morava, 181. ZDB XXVI, 6. ZDB XXIII, 9. ZDB XXVI, 263. ZDB XXVII, 17. PB X.IX, 30. ZDB XXVI, 141 142. ZDO XXV, 108, XXVI, 6. PB XXI, 108. ZDB XXVI, 30. PB XVIII, 143. PB XX, 27. 2. PB XXI, 169. PB XXI, 170. PB XVIII, 254. PB XV, 307. PB XIX, 1:26. Kratochvil A., Ivančický okr. 167. PB XX, 309. PB XXI, 170. PB XXIII, 298. Nová sbírka, perg., 14. 2. 1547. PB XXIII, 359. Krat. A., Ivančický okr. 176. Nová sbírka, 691/1. PB XX, 241. PB XIX, 213. PBXX, 197–199. PB XXI, 166, PB XXI, 165. PS XXIII, 369, XXVI, 140. ÚA Praha, Morava, 618, PB XXIII, 89,
943
53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74 75 76 77 78 79 80 81 82
ZDB XX VI II, 73. PB XXIII, 458. ZBB XXVIII, 124. ZDB XXIX, 13, ZDB XXIX, 14. ZDB XXX, 77. ZDB XXX, 123. PB XXII, 240. PB XXII, 385. PB XXIII, 123. PB XXIII, 95. PB XX11Í, 260, PB XXII I, 122. Morava, 230. PB XXIII, 242, 244. PB XXIII, 258. PB XXIII, 383. PB XXIII, 325. PB XXIII, 260. PB XXIII, 242. PB XXIII, 227. PB XXIII, 259. PB XXI. 308. Nová sbírka, perg, k 21. 12. 1560. Nová sbírka, perg. k 3. 6. 1566. PB XXIII, 358. ZDB XIX, 49–51. PB XXIII 311 ÚA Praha, Morava, 45S, 1086, PB XXVIII, 307.
Vysvětlivky: AČ = archiv český, ZDB = Zemské desky Brněnské, ZDO= Zemské desky Olomoucké PB= Půhony Brněnské, ÚA= Ústřední archiv Praha
944
