OBSAH
Kapitola I. Krok první – zrození Krok druhý – cesta Krok třetí – poznání Krok čtvrtý – tajemství Krok pátý – první věštba Krok šestý – cesta zpět a nová zkušenost Krok sedmý – začátek Krok osmý – levitace a astrální svět Krok devátý – světlo Krok desátý – minulost Krok jedenáctý – přítomnost Krok dvanáctý – budoucnost
str. 9 str. 14 str. 18 str. 21 str. 24 str. 28 str. 34 str. 39 str. 42 str. 45 str. 48 str. 51
Kapitola II. Životní příběhy Křížové eso – v lese Křížový kluk – kulka Srdcový král – třináctka Křížový král – soudce Kárový kluk – dopis Kárová osma – pozůstalost Křížová desítka – cesta po moři Piková desítka – postava z paprsků Srdcový kluk – mladý umělec Pikový král – legionář Pikové eso – smrt Kárová desítka – peníze Srdcová osma – pravá láska Piková dáma – pravda a lež
str. 57 str. 60 str. 61 str. 63 str. 66 str. 67 str. 69 str. 71 str. 73 str. 75 str. 77 str. 79 str. 81 str. 85
7
.
8
Křížová sedma – smutná zpráva Srdcové eso – dům na stráni Piková devítka – zimní koulovačka Kárová devítka – déja`vu (déja`visité, dežavy) Piková sedma – pistole Křížová devítka – nosorožec Kárová sedma – datum únosu Křížová osma – pokušení Kárové eso – podnikání Srdcová desítka – svatba Křížová dáma – útěk Kárový král – notář Srdcová dáma – milenka Kárová dáma – vdova Piková osma – záhadné zmizení Srdcová sedma – andílek Srdcová devítka – vana Pikový kluk – velké štěstí a balíček karet – naplněná pravda
str. 88 str. 89 str. 94 str. 97 str. 102 str. 104 str. 106 str. 108 str. 113 str. 117 str. 120 str. 124 str. 128 str. 131 str. 134 str. 137 str. 139 str. 143 str. 150
Kapitola I. Krok první – zrození
Krajinu plnou záhadných stínů pokrývala noc s téměř
hrozivou temnotou a nad obzorem bylo vidět blížící se bouři. Nebe se občas rozsvítilo zábleskem a v dáli se ozvalo zahřmění, až naskakovala husí kůže. V kamenném domě na kraji hustého lesa, v domě tak starém, že si už nikdo ani nepamatoval, kdy byl postaven, se ještě svítilo. Porodní bába roztopila v kamnech a chystala se na těžkou noc. Ve vedlejším pokoji křičela rodička tak žalostně, že všechno živé ani nedutalo a schovávalo se pod peřinou. Bába promlouvala k rodičce, utěšovala ji, ale sama se obávala následků. Nedávala na sobě nic znát a přála si, aby přišel co nejdříve doktor. Stále si cosi mumlala pro sebe, snad se i modlila. Opět a znovu se jí v hlavě honily myšlenky jedna za druhou. Zapálila svíčku, když v tom uhodil blesk do nedalekého stromu a ten se ocitl v plamenech. Venku to vypadalo, že se tam všichni čerti žení. Obrovské a těžké kapky deště bubnovaly na střechu domu a narážely do okenních tabulek, jako by chtěly dovnitř. Přesně minutu po půlnoci se narodil chlapec, který ovšem po těžkém porodu přišel na svět bez života. Porodní bába ho zabalila do bílého plátna a položila na stůl v pokoji, kde v bolestech umírala jeho matka. Krátce nato upadla matka do bezvědomí a už se neprobrala. Zemřela brzy poté, ale s úsměvem na rtech, jako by věděla, že daruje život za život svého syna. Pro bábu to byla tragédie, pohlédla na tu spoušť a slzy jí zalily tvář. Nemohla se ani pohnout, začala se vroucně modlit, když uviděla nad stolem, kde leželo novorozeně, divné světlo, které jako by procházelo chalupou. Vzápětí se 9
dítě rozkřičelo. Stála tam nad novorozenětem a nemohla uvěřit vlastním očím. Dítě žije a křičí jak na lesy. Znovu poděkovala bohu a vlastně nepřestávala bohu děkovat. Odnesla novorozeně do druhého pokoje, opatřila ho, umyla a zabalila. Vrátila se k rodičce a připravovala ji na poslední cestu. Tiše s ní promlouvala a ubezpečovala ji, že z chlapce určitě vyroste pořádný člověk. Tato událost hluboce zasáhla celou rodinu. Pro otce to byly krušné chvíle. Teď byl sám a měl na starost čtyři hladové krky. Nedovedl si sám představit, že by dokázal vychovat novorozeně. Pojmenoval ho Jakub, po dědečkovi, jak řekl dětem. Uplynulo mnoho vody v řece a z Jakuba se stal rošťák nad rošťáky. Kdykoli mohl někomu vyvést nějakou malou lotrovinu, moc ho k tomu nemuseli přemlouvat. Ale na druhé straně každou volnou chvilku sedával sám, stranou od ostatních a rozmlouval sám se sebou. Nebo snad s někým? „S kým si to zase povídáš?“ ptávali se ho otec a bratři. „S mámou,“ odpovídal, „je tady a říká, abys nezapomněl, co jsi jí slíbil.“ „Zase si vymýšlíš, utíkej spát, nebo uvidíš,“ zlobil se otec. „Slíbil jsi mámě, že mi vyřežeš ze dřeva koníka.“ „A houpacího,“ odvětil otec a najednou se zarazil. „Odkud to ten Jakub ví,“ podivil se. Nejistě a zmateně se na synka podíval. „Zítra, synku, zítra začnu.“ Přemýšlel celou noc, nemohl usnout. Jak to ten kluk ví? Jak může vědět něco, o čem nebyla před ním nikdy řeč? Převaloval se na posteli až do kuropění. Velmi brzy vstal a dal se do vyřezávání. Pozdě odpoledne za ním Jakub přišel a dodal: „Hříva musí být ze žíní.“ Otec se lekl a podivil tak, až si dlátem rozřízl dlaň. To jsou
10
slova jeho matky, když jsem si s ní o tom povídal. Byla přesvědčena, že se jim narodí syn. Trvala na pravých žíních, vzpomínal otec. „Ať vypadá koník jako živý,“ trvala na svém. Byl tak překvapen, že se nezmohl na žádnou odpověď, jenom pokýval hlavou. „Něco se tady děje,“ pomyslel si velmi ustaraně. Když za pár dní řekl Jakub otci, aby si dával pozor, až bude porážet ten ořech za stodolou, že se mu stane úraz, nevěřil a doslova se rozzlobil. „Tak ty nepřestaneš s těmi bláboly? Už toho mám dost!“ Chytl jej, přehnul přes koleno a Jakub dos-tal pár na zadek. S pláčem se vyčítavě podíval na otce, utřel si nos do rukávu a odešel trucovat do svého pokoje. „A stejně mám pravdu,“ mumlal si pro sebe. Třetí den byla sobota. Otec si připravil nářadí a chystal se na vzrostlý strom. Dávno už zapomněl na varování svého syna. Nevím, kde byl právě myšlenkami, když se zapotácel a padající strom mu přimáčknul pravou nohu v kotníku. Právě projížděl kolem domu soused, který otci pomohl a zavezl ho do nemocnice. Celý život potom otec pokulhával. Takových příhod se stala spousta a spousta. Později stačilo Jakubovi jenom něco naznačit a všichni, kdo ho znali, si dávali maximální pozor. Měl z toho radost, ale i zmatek v hlavě. Nevěděl, jakou má schopnost, nevěděl, co to je jasnovidectví a předvídavost. Viděl v tom zatím jenom zábavu a špás. Ve škole věděl, kdy bude vyvolán a tak se připravoval, jen když to bylo nutné. Škola ho moc nebavila, protože mnohé se mu zdálo, že už ví. Jednou si řekl, že vyzkouší moudrost dospělých a oznámil všem, že je nemocen. „Vstávej,“ budil ho jednou otec do školy. „Nemohu vstát, nemohu chodit.“ Otec se nazlobil, ale vtom uviděl, že nohy chlapce opravdu neposlouchají, jako by měl obrnu. Zmateně ho dopravil
11
do nemocnice, kde si s ním tři měsíce nevěděli rady. Lékařská prognóza byla, „nebude nikdy chodit, propouštíme ho domů.“ Jakub to přehnal. Ale za další dva týdny se pomalu do nohou vracel život a za další měsíc už proháněl mičudu a nikdy neměl z této „nemoci“ následky. Svou vůlí dokázal nemoc přivolat, ale i odvolat. Během minuty mu stoupla horečka na čtyřicet stupňů a žádný lékař nenašel příčinu. Během dalších pár minut měl teplotu normální. Když se mu někdo posmíval, „přičaroval“ mu třeba průjem. Druhý den se tvářil provinile, protože si uvědomil, co udělal, ale ještě dobře nechápal, že to není správné. Chtěl jenom viníka potrestat. Prát se styděl, ani neuměl, proto používal jinak svou zbraň. Jednou se stalo, že se velmi zamiloval do spolužačky, která ale měla oči pro jiného, silnějšího a drzejšího kluka. Nenáviděl ho a přísahal sám sobě, že se mu pomstí. Večer se začal soustředit na svého soka a ráno se dozvěděl, že ho jeho láska opustila. Měl radost a přitom stačilo tak málo. Až později si uvědomil, že do života nepatří nenávist ani žárlivost, natož zloba. I tyto skutky musel v životě mnohokrát napravovat a vymazat ze svého života. A tak se jeho život pomalými krůčky dostával od jedné fáze ke druhé, od jednoho úspěchu k prohře a naopak. Když dovršil sedmnácti let, nastal čas, kdy si začal opravdu uvědomovat, že s ním něco není v pořádku. Čím dál více se ptal sám sebe, co je to za „čáry,“ které ovládá. Začal studovat mnoho knih různých mudrců a dozvěděl se šokující zprávu. Řekl si: „Asi jsem jasnozřivý, jsem jiný než ostatní. Cítím to, ale nerozumím tomu, nerozumím téměř ničemu.“ Po pravdě řečeno ho toto poznání nenadchlo. Stále si myslel, že to přejde jako cokoliv jiného, že se vrátí do „normálního života“ a chce to jen čas a trpělivost. Ale opak byl pravdou. Později se čím dál více zdokonaloval ve svém umu a došlo to tak daleko, že si-
12
lou vůle dokázal pohnout předměty ležící na stole, nebo vychylovat plamen svíce, když se k ní přiblížil rukou nebo pouhou myšlenkou. Pohrával si a pohyboval jen tak s předměty, rozsvěcel a opět zhasínal světlo, pouštěl rádio nebo televizi. Když se stalo, že za ním přišla paní, kterou trápila celý život migréna a on ji z legrace položil ruce na hlavu a tato bolest okamžitě ustoupila, uvědomil si, že je ta správná doba věnovat celý svůj život tomuto daru. Pustil se do nejtěžšího učení, které existuje. Jednou ho rozbolelo koleno a řekl si: „Bolest si odstraním sám.“ Přiložil si ruce na bolavé místo a bolest nepřestávala. Nedokázal si pomoci a došel k dalšímu poznání. Vlastní síla a energie se negují. Později sice dokázal bolest zmírnit nebo docela „vypustit,“ ale to neznamenalo, že se dokázal vyléčit. Se svou energií dokázal později správně pracovat a ta mu v mnohém pomohla vyřešit jakýkoliv problém. Ale toto vše se stalo mnohem později. Sice věděl, že u něho nastávají změny, ale vůbec nevěděl, jak s tímto darem pracovat tak, aby neublížil ani sobě ani jiným.
13
