52
Může se zde lézt po celý rok, a to i v zimě, samozřejmě za předpokladu, že svítí slunce. Své síly je možné změřit na různých typech skály. Od žuly po rulu, vápenec, břidlici a jejich kombinace. Styl lezení se také liší, ale obecně zde skála není příliš převislá. Je poseta malými lištami, proto je lezení technické, a ne tak snadné na onsight jako velké krápníky na Kalymnosu.
66
la édiích, tak jim jistě neunik videlně jakékoliv dění v m pra žné í mo duj Je sle ů. kdo síc Ti mě . h ano Ano, dvou letníc rmační okurková sezóna Pame říká rně iliá fam periodicky se opakující info mu kci našem Rozcestníku (v reda se snad to vysledovat třeba i na ně ne proto, že bychom mé je ráv Zp ny. nta Mo bu we na sestřičdší ném mla ístě še um pouch) je třeba i na í co dát. Obdobně na tom nen článků, tam ch stě dní pro ůvo ale a p ali, ých flák nci těch fantastick ade v k a lnil zvo é tak rá ka eMontana, kte sní a někde lezou. , že ti kluci jsou mladí, krá dokonale nebojte, je to jen tím írová Montana. Ta nám pap í, v letech, zralá pan právě o rot A p . vá) stá Ovšem ne tak už trochu t ve vyšším věku hol se to (ale la bra ch při žný chu mo u články ze vše ce přes to léto tro nkovou Montanu nabito trá stis iše sát ade dev ní, otvíráte let koutů světa. půlce této Montany je už e doma. Někde v druhé „Lezecké rodiny“. Ale pro začátek zůstanem jsem si pracovně nazval rý kte lu, riá ise , min ho třetí díl takové od sebe, druhou rodinu u vyplynul tak nějak sám ino rod vě vic prá lko rat ibu vyb s C ohl díl První vých mi pom sám a třetí rodinu Šikulo na sil rou zab m jse ou hod Janošovy, jsem už vybral m zrovna tímhle? Ná íná zač č pro á ta, eck oin lez A p odila dětská Marcel Janoš. 2016, kdy v Rakousku záv phy Tro g bin ení lez Clim – ch zen líná Pet výsledky lezeckých discip Evropy i mimo ni ve třech ma špička z osmnácti zemí y? Tereza Cibulková se dvě edk ýsl A v . ngu eri uld bo a v to st hlo mís ní ryc na obtížnost, na ojovala celkově prv a stříbro v rychlosti) vyb sti žno i) btí ost v o chl to v ry (zla z i medailem deringu a bron Janošová (stříbro v boul v kategorii U14 a Markéta oslav Šikula pak získal dvě Jar rii. ego kat é čku v té sam hé místo v kategorii získala celkově druhou pří žnosti a celkově pak dru btí a o i ost chl v ry le dai bronzové me ně „alespoň“ v některých i se neflákali a stáli na bed enc roz a rychsou ani šem Ov U10. vé medaile v obtížnosti ošová získala dvě bronzo ro tříb a s i ost chl v ry nz disciplínách. Mariana Jan a v kategorii U12 bro ulk Cib n imo a Š 0 U1 ii losti v kategor sezónou nepřijdou. si s nějakou okurkovou odní v obtížnosti. Jojo, na nás 14 let, a koho třeba záv do í dět ěchy našich ntaně Mo í áln ktu v a že To by tedy byly skvělé úsp mů ové hranice, tak si věk o tét í čen kro pře aci o naší reprezent , ale lezení zajímá i po or s Tomášem Binterem hov roz lý sáh roz u avd přečíst opr e Montaně čeká. Do nejen o ní. me se, co vás ještě v téhl vej odí a p ody záv ale Smith-Gobat zavede Opusťme už a a po vlastním nás Mayan nám nez do n, ce stě h kýc krásných vel do Chile. A v Jižní Ameri lumbie a Jožo Krištoffy Ko do lme Pa ra Kla y, do Čín Kleslem, který se byl zůstaneme i s Michalem ce v Bolívii. podívat na zasněžené kop celoročně bílé Ovšem i v Evropě máme na zoubek hned vat odí kopce, tak proč se nep Bureš vám poradí jak tomu nejvyššímu. Vláďa e rozhlédnout se po na to, když se rozhodnet nku, a Martina Čufar Bla kraji z vrcholku Mont řské tipy pro případ, 70 Potard má pro vás skalka hol zhatí počasí, že vám pokus o tento vrc kovka. na podmínky nebo třeba výš ek. Samozřejmě že ne ten yslitelně k létu? Přece pís dm neo y k, ať eče pís ící von A co patří tak ký, čes , á do malty, ale ten krásný pláži, ani ten, co se přidáv hned několik článků je movském výběžku. Proto rou v B eo neb i ráj ém esk už v Č Friče se podíváte do „Šp věžím. Na fotkách Jakuba a je o byl ě stn vla to věnováno těm nádherným jak zradí, , Alešák vám konečně pro tující se kových“ stěn plných snů aktuálně ležící a rehabili pa, tou a S ou, tov ros Sta na i přežít, tou to ces ště vou a je ldo t s Arno si, vydrže y jak na písku začít, zalézt s vámi podělí o cenné rad živoucím důkazem. čehož je aktuálně Stoupa í pády! a a hlavně žádné fatáln Tak tedy pěkný zbytek lét Ze severu
ĚŘE
O
N
A
M
N
A
Í
Na mezinárodní závody jezdím většinou já, protože jsem největší idiot, a pak mám ještě několik dalších idiotů ochotných tam jet a k tomu mít zodpovědnost třeba za dvacet děcek. Rakušani mají na stejný servis dva lidi na plný úvazek. A stejný problém je i v domácích závodech. Rozhodčí, pořadatelé… to všechno je podfinancované.
Tak tu máme, děti, zas, ten známý, . novinářsky okurkový čas
N
40
Věcně…
Z
Zkusil jsem si představit, jaké otázky se asi můžou honit hlavou lezcům, které láká vyrazit do Ádru, ale vlastně moc nevědí, co přesně čekat. Na následujících řádcích je zkusím zodpovědět navzdory dávno známému rozporu mezi teorií a praxí.
LE ZE
明日之歌 A S O N G F O R T O M O R R O W
Jeden z největších osobních úspěchů v mé profesionální kariéře filmaře a fotografa. Trvalo nám dva roky, než jsme dostali oficiální povolení vstoupit do této neuvěřitelné lezecké oblasti na jihozápadě Číny, lézt tu a pořídit jakýkoliv filmový materiál. Frank Kretschmann 6
Letos v dubnu se Mayan Smith-Gobat (z Nového Zélandu) a Ben Rueck (z USA) vydali do Číny, kde se spojili s čínskými lezci Liouem Jung-pangem (neboli Abondem) a Siao Tchingovou, aby společně uskutečnili expedici do úchvatného údolí Čching-feng, ležícího na hranici Čangťia-ťie, největšího a nejstaršího národního parku v Číně. Stali se tak prvními lezci na světě, kteří dostali povolení prozkoumat vertikální, téměř nekonečné dimenze tohoto kraje. Čang-ťia-ťie se nachází v centrální provincii Čchu-nan a je to jedna z nejvýznamnějších přírodních rezervací v zemi. Navzdory své dlouhé
El Condor Pasa
S Jožom Krištoffym vyšel přesně před rokem, v Montaně 4/2015, skvělý rozhovor s podtitulem „Lezení učí člověka prohrávat“. Že však nejde jen o ty prohry, dokazuje letošní fantastický úspěch v Cochamó na Cerro Trinidad, kde se Jožovi, Maťovi a Kazovi povedl skvělý prvovýstup v opravdu monumentální žulové stěně.
„We all live in yellow submarine...“ pospevoval som si úplne od veci na malých škrabkách, stojac nohami na ešte menších, pri trinástom istení v nekonečnej, 50 metrov dlhej kľúčovej dĺžke za 10 UIAA, asi 400 metrov v lufte, kde zapamätať si kroky bolo ťažšie ako naučiť sa celé „Mor ho!“ od Sama Chalupku. Čakal ma posledný previštek, v ktorom som si po tom všetkom už celkom veril, ale nechcel som nič podceniť a bol som ochotný nechať tam aj poslednú krv. Chalani neverili a mne to trvalo tiež asi dva dni, kým som si uvedomil, že to nie je sen. Stavebnica zapadla do seba na nanometer presne a vyššie sily zariadili, aby všetka tá vynaložená energia, keď sme koľkokrát už ledva stáli na nohách, vychudnutí, že sme boli prie18
svitní a o jedle sa nám už ani nesnívalo, mala nakoniec obrovskú čerešničku na torte. Odmenu, ktorú nám poslali vyššie sily. Podarilo sa nám niečo, o čom by sa mi ani v najlepšom sne nesnívalo, a to sa mi už snívalo, že zapínam zlaňák aj v jedenástke... V roku 2011 som začal trénovať pod vedením Petra Slivku. Mojim dlhodobým cieľom bolo vyliezť „Proces“ vo Višňovom, ktorého obťažnosť, po odstránení a vylomení chytov, je niečo asi okolo 11. Nie je to cesta pre moje predispozície, no napriek tomu som sa do toho pustil a pohybovo sa mi zapáčila. Popri tom som si vždy zaradil aj niečo iné, poliezol som pár ciest na skalkách, ale aj v horách, ktoré
si veľmi cením, či už to bol „Jet Stream“ (10-/10) v Tatrách, alebo „Tempi modernissimi“ (9+) v Dolomitoch, prvovýstup „Fatal Attraction“ (10-) v Jordánsku, či iné. Proces bol také moje majstrovstvá sveta, na ktoré som sa snažil popri práci v našom hobby športe pripravovať. S Peťom sme všetko analyzovali, operatívne prispôsobovali tréning a progres bol cítiť. Zatiaľ však stále nestačil. Alebo možno najväčším hendikepom bol najdôležitejší sval – hlava. Každopádne, rok za rokom ubiehal a hory ma odjakživa veľmi ťahali. Však lezenie nie je len o jednej ceste. Na druhej strane, to čo mi dal „Proces“, využijem všade inde. Po úspešnej výprave do Wadi Rum v Jordánsku sme sa na jar 2015 rozhod-
PÍSEK
Arnoldova na Starostovou Bernd Arnold? Jeden z největších pískařů všech dob. Jeho cesty se vyznačují mimořádnou nápaditostí, různorodostí a často i velkou psychickou náročností. Bernd byl univerzální lezec bez zřejmé slabiny – lezl výborně stěny, hladké rajbasy, spáry i kouty, prvotřídně smyčkoval, nebál se. A konečně, měl cit pro linii cesty. Jednou mi řekl, že se vždy snažil, aby jeho prvovýstupy působily dojmem uměleckého díla.
Obtížností svých prváčů hned několikrát posunul hranice pískovcového lezení. V roce 1970 otevřel stupeň IXb, o dva roky později stupeň IXc, pak v roce 1982 následovala první desítka. Xb, Xc… Takže když začal v sedmdesátých letech jezdit do Ádru, rozhodně nebyl žádné ořezávátko. Odhalení To, že v roce 1974 udělal prvovýstup na Starostovou, jsem se dozvěděl, až když jsem sbíral podklady ke svému článku o jeho působení v oblasti (Arnold v Ádru), který se, rozdělený do dvou dílů, objevil ve 2. a 3. čísle Montany 2015. Zhruba uprostřed našeho rozhovoru, který se odvíjel ve velmi přátelském duchu, jsem se zeptal: „A které cesty si v Adršpachu vážíš nejvíc?“
Bernd Arnold, 1974
36
Bernd Arnold: „Tehdy jsem tam vylezl víceméně všechny stávající těžké cesty. Neobyčejně krásná byla Klenba (VIIIa/VIIIc bez stavění) na Zámek, Údolní spáru (VIIIb) na Hlásku v Teplicích jsem lezl hned několikrát, i v kuse. Bílá růže (IXa) na Koberce mě zase trochu zklamala, protože to bylo těžké jen kousek, čekal jsem přitom nějakou šílenost… Největší radost jsem měl z on-sightu cesty Crazy Project (IXb) na Čapku. Pokud se budeme bavit o mých prvovýstupech, tak si vážím cesty na Zvonici (v té době to byla nevylezená věž, pozn. autora), to jsem byl ještě v mladické fázi, proto jsem z toho měl neskutečně mimořádné emocionální zážitky. A potom Východní hrana na Starostovou, protože to byl zcela samostatný směr na adršpašskou dominantu.“ Východní hrana? Tak moment, na téhle věži jsem měl už vylezené kdeco, ale po-
Východní hrana, 1974
dle mých tehdejších informací tam přece žádná taková cesta nebyla. Protože se však historií prohrabávám stejně rád jako vlasy půvabné dívky, vzbudilo to mou pozornost a začal jsem se v tom šťourat. Že tě minulost nezajímá? Nevadí. Ale věz, že pokud budeš hovořit o kráse žen, tak tu taky byla Kleopatra, Lollobrigida a Claudia Cardinale. Bernd Arnold: „Dne 31. 5. 1974 jsem nejprve dal pokus ve Východní hraně na Starostovou a pak jsme šli na Radnici, kde byla nevylezená lehčí spára (prvovýstup cestou Severní kout, VIIc, pozn. autora). Potom, 2. 6. 1974, jsme se vrátili a rozdělaný směr na Starostovou dokončili. Nastoupil jsem spárou vpravo od Iljova odkazu, pak to vedlo stěnou a hranou pod vrcholovou hlavu a tu jsem přelezl z boku jemným žebírkem. Byla to zcela oddělená
Berndovi přituhuje, 1974
POPRVÉ...
Nikdo učený z nebe nespadl. Chcete-li umět dobře lézt, určitě párkrát spadnete (i na hubu). A jen co pochopíte, že náplast a toaletní papír se v lezeckém báglu vždycky hodí, už řešíte nemožně velkou sadu smyček a friendů, kterou vláčíte pod svou první opravdovou stěnu, abyste o pár zim později lamentovali nad ulomeným (neoriginálním) hrotem cepínu, podivně blikající čelovkou či zapomenutým krémem na opalování. A až všechny ty zkušenosti posbíráte, budete se shovívavě dívat na své služebně mladší kamarády. Ne tak Dušan „Stoupa“ Janák, lokální lezecké eso, docent filozofie a muž, který si umí udělat legraci i sám ze sebe. V rámci původního několikadílného seriálu „Poprvé v...“ vzpomíná na své začátky. A malá podpásovka. Po Brně se o něm říká, že když začal lézt, byl neuvěřitelné dřevo, ale velmi rychle se učil. Znám ho už jako dobrého lezce, ale obojí snad mohu potvrdit. Nikdy jsem neviděl, že by někdo lepil na vlnitou laminátovou střechu plech chemoprénem, a nikdy jsem neslyšel, že by někdo spadl proto, že „zvolil špatný vektor“. T. R.
v Ádru
(nebo třeba i jinde na písku)
40
Co vlastně víte o závodním lezení? A o tom našem? Že vás to moc nezajímá? Možná na ty „překližkáře“ trochu změníte názor po přečtení rozhovoru s trenérem naší reprezentace. A i kdyby ne, nad špekáčkem a pivem, ve stínu táborového ohně, s dobrým pocitem nad tou pětpluskou, kterou jste dnes společně vylezli, si možná na chvíli vzpomenete na ty, kteří přistupují k lezení jinak. A radost z toho nemají o nic menší. Můžete mu třeba vyčítat, že je rázn ý, že se s ničím příliš nemaže, dokáže se rychle vytočit, ale jedno mu musíte přiznat. Mluví na rovinu a bez obalu . Na závěr našeho dlouhého rozhov oru se usmál a prohlá sil: „Mám ženu novinářku, tak vím , že rozhovory se dělají proto, abys člověku ublížil, ne bo abys mu pomohl. Tak uvidíme.“
postupující. Skončil jako první nepostupující, protože mu v kvalifikaci, která nakonec rozhodovala, uklouzla noha. Eliška lezla na úrovni medaile, ale protože byla ze semifinále unavená, i proto, že my ten servis jako třeba Rusové nemáme, nestačila kvalitně zregenerovat a ve finále jí už nestačily síly.
Tomáš Binter Tome, já bych se chtěl odpíchnout od loňského vystoupení naší mládežnické reprezentace v Arcu. Na Lezci byla spousta žlučovitých komentářů, jako že výsledky žádné a my to máme platit, a ty ses tehdy v našem soukromém telefonátu těch závodníků, zcela logicky, zastával… To, co jsi zmínil, má tři aspekty. Já teda komentáře na Lezci nečtu. Asi do roku 2011 jsem to dělal a pokoušel se pod svým jménem odpovídat. Ale protože jsem zjistil, že je tam skupina psychopatů, se kterými nemá smysl diskutovat, už to nedělám. Oni jedou modelem: řeknu lež, když se mi ji někdo pokusí vyvrátit, řeknu další lež. Proto to nečtu a jenom občas se ke mně přes někoho něco donese. Někdy mě to pobaví, jindy mě to pobaví víc. Už to, že si někdo sedne ke kompu, aby řešil problém, a neřeší ho přímo, je asi nějaká osobní invalidita. A k tomu loňskému Arcu? Nicméně, co se týče Arca: první věc je rozdělit disciplíny. My samozřejmě máme vše sta-
52
tisticky zpracováno a dáváme zprávu trenéra reprezentace výkonnému výboru. Čistě statisticky to loňské Arco bylo v lezení na obtížnost nejlepší vystoupení našich reprezentantů od té doby, co závody pořádá IFSC (Mezinárodní asociace pro sportovní lezení, pozn. redakce). A do toho počítám i MS Juniorů ve Valence, kde tehdy startovali Adam Ondra a Martin Stráník. Čistým poměrem umístění a počtu účastníků to bylo naše nejlepší mistrovství světa v obtížnosti. Další věc je, že dřív jsme odjeli na závody, kde byli jeden dva výjimeční, obvykle v nejmladší kategorii, kteří měli na finále, a zbytek byl nastrkanej v poslední desítce. Tedy až na nějaké výjimky. V loňském Arcu nebyl v obtížnosti nikdo z našich v poslední desítce. Co se týká nejlepších výsledků v lezení na obtížnost: Eliška Adamovská, která byla ve finále, i Kuba Konečný, oba na tu medaili měli, ale je to sport, a ten, samozřejmě, nejde naplánovat. Na finále měl i Martin Jech. Těm lidem to nevyšlo úplně ideálně, Kubovi konkrétně tak, že v semifinále podal stejný výkon jako dva
…co tím myslíš? Nemáme elektrostimulaci, spíme v kempu. Ale k věci. V každém případě statisticky jsme v obtížnosti byli úspěšní. U rychlosti jsme zaznamenali posun směrem dolů ve srovnání třeba s těmi nejlepšími MS. Ale rychlost je po pravdě řečeno mrtvá disciplína. Počty účastníků jsou takové, že třeba EP juniorů se účastní osm a méně závodníků v kategoriích, kde jich na obtížnost jezdí pětkrát tolik. Počty závodníků mezi dospělými jsou i v těch zemích, které se rychlosti věnují, a těch není mnoho, minimální… …a proč? Problém je v tom, že tahle disciplína nemá outdoorový ekvivalent. Na obtížnost a na bouldering je tu spousta lidí, kteří lezou venku. Ti, kteří v tom jsou nějak dobří, si někdy zkusí závodit a mohou se stát ortodoxními závodníky a trénovat. U lezení na rychlost nic takového není. Takže kromě dvou až tří zemí, které se tomu nějak věnují, to pak většinou vypadá jako u nás. Což znamená, že na nominační závod v součtu mužských kategorií Junioři, A a dospělí letos přijelo osm závodníků včetně těch, kteří si to šli jen tak zkusit a ve stejných kategoriích žen byly pouze dvě závodnice. A to jsou všichni, kteří u nás rychlolezení dělají. Některé státy to vůbec nepodporují, jako třeba Slovinsko. Takže to je problém rychlosti jako takové. Co se týká naší účasti v Arcu, výsledek je slabší, ale Honza Kříž i Matěj Burian postoupili a tím, že se leze ve vyřazovacím pavouku s jedním pokusem v každém kole, oba smolně vypadli ve čtvrtfinále a oba byli šestí, tak to tu statistiku samozřejmě posune níž. Třeba oproti tomu, když byl rok před tím Honza Kříž juniorským mistrem světa. Ta jejich výkonnost ale není reálně horší, naopak Matěj i Honza se pořád zlepšují. Faktem ovšem je, že se zbytek našich rychlolezců v celkovém kontextu posunul níž a reálnou šanci vlastně ani neměl. To je daleko horší zpráva.
CHAMONIX
Sportovní lezení POD MONT BLANCEM V zimě jezdí lidé do Chamonix většinou lyžovat nebo skialpovat a v létě lézt po žulových stěnách. A samozřejmě také chtějí vystoupit na vrchol Mont Blancu (každoročně se o něj pokusí až 20.000 lidí!). Jen málo z nich sem jede za sportovním lezením. Uznávám, že místní lezení není tak úžasné jako na jihu Francie nebo ve Španělsku, ale je dobré vědět, že se zde nachází mnoho sportovních oblastí ve všech obtížnostech. Jen pro představu: existují tři tlusté průvodce, které zahrnují oblast v okruhu méně než jednu hodinu jízdy z Chamonix. (A to nepočítám oblasti v masívu Mont Blancu, v Itálii a Švýcarsku, které jsou vzdálené dvacet minut a také stojí za to.) Může se zde lézt po celý rok, a to i v zimě, samozřejmě za předpokladu, že svítí slunce. Své síly je možné změřit na různých typech skály. Od žuly po rulu,
vápenec, břidlici a jejich kombinace. Styl lezení se také liší, ale obecně zde skála není příliš převislá. Je poseta malými lištami, proto je lezení technické, a ne tak snadné na onsight jako velké krápníky na Kalymnosu. Když už mluvíme o krápnících, v okolí žádné nejsou, možná jeden nebo dva („Balmosaure“ 8a+ v oblasti Balme a „La colonne à la une“ za 7b v oblasti Suet). Tento způsob lezení nazýváme „Haute Savoie style“1. A možná právě kvůli tomuto stylu je lezení více méně tak trochu „oldschoolové“ a pod stěnami nejsou davy jako třeba v Siuraně. Ale „Haute Savoie style“ neznamená, že zde není nic pěkného k lezení! Proto vám doporučuji tato místa navštívit, pokud jste poblíž nebo pokud hledáte během léta trochu chládku. Možná se vám tady zalíbí do té míry, že se příště do Chamonix vrátíte jen kvůli sportovnímu lezení. 1 Horní Savojsko je francouzský departement, ve kterém se tyto oblasti nacházejí.
Redaktoři časopisu Gory mi dali těžký úkol – mám omezit svou prezentaci na maximálně pět lezeckých oblastí. Jenže je jich více než sto! Takže doufám, že se vám můj výběr bude líbit a pokud ne, pod Mont Blancem je mnoho dalších oblastí, které můžete objevovat.
BIONNASSAY Oblast Bionnassay jsem poprvé navštívila v lednu 2010 s autorem lezeckých průvodců Gillem Brunotem. Byl chladný zimní den. Když jsem odcházela z domu, teploměr ukazoval –12 ºC. Gilles mi ale řekl, že se nemám bát, prý bude na lezení dostatečně teplo. Přiznávám, byla jsem trochu skeptická a nevěřila mu. Nikdo před námi nahoru nešel a my si tedy museli razit cestu hlubokým sněhem, který sahal až do poloviny stehen! Přístup nám zabral skoro hodinu (v létě zabere méně než třicet minut). Jak jsme šli nahoru, začala jsem si svlékat oblečení. Stále více se oteplovalo, a nebylo to jen chůzí do kopce. V zimě velmi často dochází k inverzi teploty a to je také důvod, proč
Martina Čufar Potard v „Arete Cosmiqus“ (8a)
66
