XI. České církevní dějiny – 15. stol. - husitská revoluce – katolíci, utrakvisté Na cestě k revoluci: Protest české a moravské šlechty: Hrdinskou smrtí podepřel Hus svůj odkaz v Čechách, kde se zdvihla bouře odporu proti koncilu. V Husově odsouzení se spatřovala uráţka celého národa, jak to vyjadřoval památný list, zaslaný do Kostnice, ke kterému pověsilo své pečeti na 500 pánů a zemanů různých krajů Čech a Moravy. /2.září 1415/. Husovi se tam vydávalo nejlepší svědectví, ţe byl muţ dobrý a katolický, ţe nevedl k bludům, nýbrţ ke křesťanské lásce a zachovávání Boţího zákona. Odmítalo se obviňování země z kacířství. Revoluční hesla: Hybnou silo dalšího vývoje se stal poţadavek svobodného hlásání Boţího slova, laického kalicha a zrušení světského panování kněţstva. Páni a zemani, kteří poslali list do Kostnice uzavřeli mezi sebou spolek a zavázali se neuznávat usnesení tohoto koncilu, budoucího papeţe poslouchat jen v tom, co by nebylo proti Bohu a jeho zákonu, také poslouchat jen ve věcech duchovních domácí biskupy, pokud by jednali podle Boţího zákona a dovolit na svých statcích svobodné kázání Boţího slova kaţdému knězi, pokud by nebyl usvědčen z bludu Písmem. Konečné rozhodnutí o tom však nemělo příslušet biskupovi, ale univerzitě. Na univerzitě proti několika mistrům, kteří zachovávali věrnost církvi / 4 nejvýznamnější z nich Stanislav a Petr ze Znojma, Štěpán z Pálče a Jan Eliášův byli r. 1413 králem vypovězeni ze země/, nabyli rozhodné převahy Husovi stoupenci. Kdyţ pak univerzita ve veřejném projevu r. 1416 Husa oslavovala, koncil její činnost zastavil, i kdyţ nemohl své rozhodnutí v Čechách prosadit. Pro budoucnost měl velký význam poţadavek laického kalicha, hlavně proto, ţe přiznání ke kalichu vedlo k nevyhnutelnému rozchodu s církví a z husitů vytvářelo viditelné společenství. Tato nová společnost nalezla v kalichu působivý symbol svých poţadavků: zrovnoprávnění s laiků klérem a uznání výlučné autority bible. Praţská univerzita r. 1417 prohlásila podávání z kalicha za nezměnitelný příkaz Kristův. Rozmach kalicha přivedl k rozkvětu i jinou novotu – lidový kostelní zpěv. Dosud byly trpěny pouze čtyři uţ zmíněné české písně, mohly však být zpívány pouze před kázáním. Husitství zavedlo českou píseň i do mešního obřadu. Protoţe přijímání i z kalicha se značně protahovalo, byl čas vyplněn zpěvem. Tím bohosluţba značně zlidověla. Dalším krokem bylo zavedení české mše. Snad se zde uplatnil i vliv emauzského kláštera. Kdyţ M. Jakoubek ze Stříbra myšlenku české mše schválil, bakalář Jan Čapek přeloţil mešní texty do češtiny. Překlad se zachoval v Jistebnickém kancionále. M. Jakoubek, který byl mnohem radikálnější neţ Hus se doţadoval také „zrušení světského panování kněţstva“. Tím si získal značné sympatie u šlechty, která měla touhu po církevním jmění. Bezmocnost královské vlády: Všechna revoluční hesla byla hned uváděna ve skutek: církevní statky byly zabírány, kláštery ničeny, kněţí, pokud byli věrni církvi byli vyháněni. Aby byl dostatek kališnických kněţí, učinil rázné opatření náčelní strany podobojí Čeněk z Vartenberka. R.1417 odvedl praţského světícího biskupa Heřmana na svůj zámek v Lipnici u Německého Brodu a přiměl jej, aby několikrát vysvětil kandidáty kněţství. Král Václav na důrazné naléhání koncilu i svého bratra Zikmunda proti šíření husitských novot sice vystoupil, ale setkal se s odporem jak v Praze tak na venkově. Dlouho tlumená nespokojenost propukávala na všech stranách a nebylo jednotného plánu k řešení situace. Pokles královské autority, selhání orgánů veřejné moci, odbojné chování šlechty, která se z většinou přiklonila k hnutí, které jí přinášelo hmotný prospěch – tyto jevy umoţnily v rozhodných okamţicích rozmach husitství.
Husitská revoluce: Nedostatek pevného řádu za dlouhého Václavova panování se projevil po jeho náhlé smrti /1419/, kdy nebylo moci ani autority, která by mohla zabránit revoluci. Církevní úřady v zemi byly bezmocné a stoupenci staré víry zastrašeni. Německé obyvatelstvo v městech i na venkově se stavělo proti kalichu a také některé rody vysoké šlechty se odvracely od husitství s obavami před jeho radikalismem věroučným i sociálním. K jejich spolupráci s Němci však nedošlo. Na Moravě, kde byla města většinou německá, potíral husitství biskup Jan Ţelezný, takţe Morava nepodlehla náporu husitství tolik jako Čechy. Zdá se vůbec, ţe tento biskup byl jeden z mála lidí u nás, který předvídal vývoj v Čechách od poč. 15. stol. a naléhal proto velmi brzo na ráznou likvidaci husitských novot. Jan Ţelezný /1416-30/, kterého papeţ Martin V. jmenoval kardinálem, se stal oficiální hlavou českých a moravských katolíků. Metropolitní stolec však zůstal neobsazen. Sedisvakance trvala aţ do r. 1561, většina husitů uznávala za svou hlavu Jana Rokycanu. Církev s nově zvoleným Martinem V. se postavila ostře proti husitům a král Zikmund, který si činil nárok na dědictví po smrti Václavově a byl proto husity odmítán, dělal přípravy k vyhlazení husitství zbraněmi. Kromě nejváţnějších důsledků vzpoury-rozchod s církví i králem- bylo pro budoucí zápas s husity rozhodující, ţe po smrti Husově jednota hnutí vzala za své a ţe se vytvořilo několik frakcí, které měly různé cíle náboţenské, politické i sociální. Husitské strany: Jméno Husovo spojovalo hnutí v období vášnivé vzpoury, ale kdyţ přišel čas jednat a uvést učení do ţivota, ukázalo se, ţe dosavadní Husovy směrnice nestačí a ani Husova osobnost není dost silná aby zabránila tříštění. Byla to jednak strana praţská. Její mírnější směr jevil vţdy ochotu obětovat z Husových poţadavků tolik, aby se neztratila úplně základna k jednání s církví a panovníkem. Patřily sem vrstvy společensky a hmotně dobře postavené, šlechta, měšťané a inteligence, representovaná univerzitou. Nápadným znakem této mocné skupiny bylo velmi důrazně hlásané přesvědčení, ţe jsou dobrými katolíky a zasazují se o reformu církve, nechtějí se od církve odloučit. Důleţité místo ve straně praţské měla univerzita, která byla stráţkyní odkazu Husova. Ale ani ta nebyla jednotná. Proti radikálnější straně Mistra Jakoubka ze Stříbra, Husova „pomocníka v evangeliu“, vzniklo konzervativnější křídlo Mistra Jana z Příbramě, které povaţovalo dohodu s církví za nutnou. Ostatně i Jakoubek časem vystřízlivěl. Naproti tomu se vytvořilo působením kněze Jana Ţelivského hnutí mnohem radikálnějších poţadavků, které zacházelo mnohem dál neţ Hus. Bouřlivé řeči Ţelivského, plné bojových výzev a překypující starozákonními obrazy o kruté Boţí pomstě, stíhající hříšníky, byly signálem k povstání proti „babylónské nevěstce“ /tj. proti znemravnělému a panovačnému kléru/. První praţská defenestrace: Radikální husité se rozhodli provést v Praze převrat, aby předešli tlaku krále Zikmunda a papeţské kurie na krále Václava. Akci připravil Ţelivský, který 30. července 1419 s ozbrojenými Praţany zaútočil na Novoměstskou radnici a povraţdil protireformní konšely . Převrat, který vstoupil do dějin jako první praţská defenestrace dal signál k rozsáhlému drancování a ničení církevních majetků , kostelů, klášterů a paláců. Král Václav, podráţděn výbuchem revolučního násilí podlehl 16. srpna mrtvici. Bezkráloví situaci v zemi ještě zhoršilo. Stoupenci Ţelivského, zpracovaní jiţ dříve valdenskololardskými hesly, které šířil po Praze se svými ţáky Mikuláš z Dráţďan, opanovali agitačně obyvatelstvo Nového Města, hlavně řemeslníky, lidi nezakořeněné, u nichţ sociální nespokojenost s dosavadními poměry byla hlavním zdrojem jejich radikalismu, který převládl původně náboţenský motiv hnutí. Ukazuje se v něm smýšlení malého člověka, který našel v patosu doby, rozkládající autoritu církevní i světskou, vítanou příleţitost k uplatnění. Ve stejné atmosféře vznikla i třetí strana husitská. Bylo to v Jiţních Čechách, kde vlivem valdenského kacířství a pod dojmem bouřlivých kázání kněţského proletariátu se
seskupovali v průbojnou skupinu na úkor vlastní husitské strany a takřka proti ní. Střediskem jihočeských radikálů se stalo okolí pozdějšího Tábora, který zaloţili a nazvali tímto biblickým jménem. Táborští se sice také hlásili k Husovi, ale nebyli spokojeni s kompromisním postojem strany praţské v otázkách náboţenských i církevně -.politických. Původně byla táborská obec zmítána těţkou krizí, související s prokováním konce dosavadního řádu a příchodu tisícileté říše Kristovy a s tím souviselo jejich úsilí o křesťanský komunismus. Tento první Tábor, který do té doby oplýval křesťanskou bratrskou láskou a odmítal násilí, a jemuţ zůstal věren Petr Chelčický po celý ţivot, neodolal nárazů tvrdé skutečnosti. Kdyţ se totiţ ukázalo, ţe husité jsou v křesťanském světě osamoceni a kdyţ cizina chystala vyhlazení českých kacířů, přetvořil se Tábor rychle v bojové bratrstvo, které se stalo mečem husitské revoluce, odráţelo útoky křiţáků proti husitským Čechám a trestalo bezohledně domácí zrádce a „nevěrné“, kteří nechtěli přijmout pravdu „zákona Boţího“ podle rozumu táborských kněţí. Ve věcech víry se projevovali někteří táborští kněţí zprvu velmi extrémně. Kněz Martin Húska popíral Kristovu přítomnost ve svátosti oltářní a její uctívání za modlosluţbu. Tato kacířská nauka, která zkreslovala husitskou myšlenku, vzbudila v samém Táboře pohoršení, takţe Martínek a jeho druhové byli z Tábora vypuzeni. Martínek byl v Roudnici r. 1421 upálen a jeho někdejší stoupenci, kteří pod vedením kněze Petra Kániše pokročili aţ k adamitství, byli téhoţ roku vyhubeni Janem Ţiţkou. I potom se však vzdalovalo učení táborské velmi podstatně od učení strany praţské. Táboři hlavně daleko úplněji neţ ostatní husité přilnuli k Wyclifovu učení a jeho zásady uváděli ve skutek. Přičinil se o to nemálo Angličan Petr Payne, který jako stoupenec lolardství v Anglii přísně potíraného uprchl r. 1413 do Čech /které uţ tehdy byly útočištěm četných zahraničních kacířů/, tam zdomácněl a ţil tam aţ do smrti r. 1456 pod jménem Petr Engliš. Dále přijímali táborští různé nauky valdenské. Zásadu, ţe Zákon Boţí, tj. Písmo sv. je nejvyšším pravidlem víry i ţivota, uskutečňovali s největší důsledností a zavrhovali vše, co podle jejich názoru nemělo v Písmu oporu. Odmítali víru v očistec, čímţ se staly zbytečnými i modlitby, almuţny a mše za zemřelé, odstranili svátosti mimo křest a svátost oltářní, ale vycházeje z Wyclifa popírali skutečnou přítomnost Kristovu ve svátostech. Kristus, který je na nebi, je v ní prý přítomen jenom duchovně. Odmítali uctívání svatých, obrazů a ostatků, zrušili svátky mimo neděle a odstranili posty. Odstranili ornáty a bohosluţbu konali v prostém oděvu a bradatí, by se odlišili od kněţí oholených. Mši zjednodušili tak, ţe přestala být mší. Převahu měly české písně, české modlitby, česká čtení a obšírný výklad Písma, kdeţto bohosluţba oběti byla omezena na konsekrační slova, Otčenáš a podávání podobojí. Ani na tom však táborští nepřestali a nelítostně ničili zdobené oltáře, umělecké sochy a obrazy svatých, varhany a všechnu kostelní nádheru a bořili kláštery, v nichţ viděli sídlo veškeré nepravosti. Pokud se týká církevního zřízení, zavrhli nejen papeţský primát, nýbrţ i apoštolskou posloupnost. Zřídili si samostatnou církevní organizaci v čele s biskupem, zvoleným od kněţí. Biskupem se stal r. 1420 Mikuláš z Pelhřimova, zvaný pak Biskupec, který vynikl jako táborský teolog. Těmito novotami se táborští dostali docela jiného poměru k církvi neţ ostatní husité. Ti byli ochotni se vrátit do lůna církve, kdyţ z ní budou odstraněny zlořády. Společně se husité znali ke „čtyřem artikulím praţským“/1420/: 1. aby svátost oltářní byla podávána pod obojí způsobou, 2. aby slovo Boţí bylo svobodně hlásáno, 3. aby přestalo světské panování kněţí, 4.a veřejné hříchy aby byly stavěny a trestány. V jiných věcech však byly rozdíly. Okamţik společného nebezpečí srazil však všechny stoupence kalicha do jednoho šiku. Katolíci ovšem bránili starý řád, prudce odmítali Husovo novotářství a vše, co s ním souviselo. Jejich fronta byla upevněna mocensky vlivnou skupinou panských rodů, jejichţ vůdcem se stal Oldřich z Roţmberka, nejpřednější magnát království, který přes nevalný morální charakter byl přece jen hlavní oporou české katolické strany.
Husitské války: První období husitských válek se vyznačuje útokem a obranou proti domácím odpůrcům a proti trestným výpravám ze zahraničí. Zikmud po marných pokusech o nějaký smír s Husity se odhodlal potlačit hnutí zbraní a organizoval křiţácká taţení. Husité zůstali osamoceni. Našli však v táborském vůdci Janu Ţiţkovi z Trocnova muţe, který odvrátil valící se pohromu zvenčí /na Vítkově r. 1420 a u Kutné Hory 1422/. Nejpříznačnějším rysem Ţiţkovy osobnosti byl strohý realismus muţe činu a bojovníka. Kdyţ se jiţ jednou začalo s reformou, o níţ byl přesvědčován svými kněţími, Ţiţka usuzoval, ţe existence dvojího lidu v Čechách je nemoţná, a ţe je tedy nutné, aby ji přijal celý národ po dobrém či po zlém. Z toho pohledu odmítal kompromisní postoj strany praţské. Pod tímto zorným úhlem je třeba chápat Ţiţkův program násilí, nebo jeho fanatismus. Výsledkem toho byla ovšem neutuchající občanská válka, strašlivé pustošení země, pouhé Ţiţkovo jméno budilo hrůzu u protivníků kalicha. Počátek těchto hrůz je však třeba vidět v rozrušení světské i církevní autority, jeţ v zemi plné rozporů nemůţe trvale zůstat bez následků. Buď vše skončí v rozvratu bojem všech proti všem a podrobením země cizinou, nebo povstane rázný muţ činu,který zavede řád svým způsobem a podle své představy. A umírající nepřemoţitelný Ţiţka sotva choval iluzi, ţe se mu to po tolika slavných vítězstvích podařilo – to byla jeho vlastní tragika. Ve druhém období války, kdy stanul v popředí kněz Prokop Holý nastala změna v tom, ţe husité nejen odráţeli silná křiţácká vojska, která vpadla do Čech, ale podnikali také výpravy za hranice. Pustošivé zahraniční jízdy působily na jejich odpůrce účinně. Pouštěli se do vyjednávání s Husity do vyjednávání o sporných otázkách náboţenských. Přestávalo se mluvit o tom, ţe kacířství musí být vykořeněno, a Čechům byly činěny návrhy, aby obeslali nový církevní sněm, který by jejich záleţitosti projednal. Ještě více se projevila změna situace, kdyţ i poslední pokus zlomit husitství silou skončil ostudnou poráţkou křiţáckého vojska u Domaţlic r. 1431. Ale s vnějšími úspěchy se dostavila pro věc revoluce také určitá nebezpečí. Výpravy za hranice a moţnost obohatit se lákaly do řad starých „Boţích „ bojovníků ţivly, které s náboţenskou revolucí neměly nic společného a korumpovaly i ostatní bojovníky. Houfy takových bojovníků suţovaly i české obyvatelstvo. Také se zostřovaly náboţenské i politické rozdíly mezi husitskými stranami. Na významu nabyl husitský střed, jehoţ představiteli se stali Praţané za vedení mistra Jana Rokycany. Za takové situace došlo k jednání a obeslání církevního sněmu v Basileji. Basilejský koncil a dohoda s Husity: Basilejský sněm měl ráz revoluční. Silně se v něm projevily názory některých teologů o svrchovanosti koncilu nad papeţem. Papeţ Evţen IV. se jej proto zdráhal uznat. Nakonec tak učinil díky rozháraným poměrům v Itálii a na nátlak krále Zikmunda. Koncil byl však přeloţen do Ferrary. Jednání s husity: V přesvědčení, ţe násilný postup proti husitům je zbytečný a ve snaze zvýšit váţnost koncilu urovnáním husitské otázky pozval Basilejský sněm, řízený kardinálem Cesarinim husity 15. října 1431 ke slyšení. V květnu r. 1432 došlo ke schůzce zástupců koncilu s předáky husitských stran /vedle Prokopa Holého a Jana Rokycany to byli Mikuláš z Pelhřimova, Petr Payne a jiní/. Bylo dohodnuto, ţe koncil nebude jednat s husity jako autorita, ale jako strana se stranou a ţe soudcem bude „zákon Boţí a obyčej Krista, apoštolů a církve prvotní zároveň s koncily“. Jednání však bylo obtíţné. Jednalo se o čtyřech artikulích praţských jeţ hájili zástupci husitů a na ně odpovídali profesoři paříţské Sorbony a další teologové. Třebaţe husité hájili artikuly v mírnější formulaci, předem připravené praţskou univerzitou, koncil všechny články odmítal, nabízelo se jen přijímání z kalicha v omezené míře. S tím husité nesouhlasili a vyhradili si, aby o nabídce koncilu rozhodl zemský sněm. Spolu s husity tedy odjeli do Prahy zástupci koncilu v čele s předsedou
biskupem Filibertem. Vyslanci pobyli v Praze dva měsíce, ale jednání nevedlo k cíli. Zato důvěrnými poradami s mírnějšími husity připravili základ budoucí dohody. Do Basileje se vypravilo nové poselstvo a byl vypracován nový návrh. Čechům a Moravanům se povolovalo přijímat pod obojí způsobou, ale jen dospělým a o dalších českých poţadavcích se mělo jednat, aţ Čechové přistoupí k jednotě s církví. Pro tuto smlouvu se ujal název kompaktáta. Další jednání však bylo jalové, takţe smír zatím uskutečněn nebyl. Lipany: Kdyţ byla v Praze vzbuzena naděje, ţe koncil povolí přijímání podobojí, usnesli se husité, ţe stůj co stůj dobudou Plzně, která byla baštou římské církve v Čechách, aby byla v království zjednána výlučná vláda kalicha. Plzeň se však statečně bránila. Dlouhý ničivý boj a touha po smíru a pořádku v zemi přivedl husitskou šlechtu k tomu, ţe se zemským správcem sjednala r 1434 smlouvu proti husitským polním vojskům, která byla vyzvána k rozchodu, nechtějí-li být pokládáni za zemské škůdce. S husitskou šlechtou se spojili i páni katoličtí. Kdyţ se spojenci zmocnili Nového Města praţského, sídla radikálů, bylo zřejmé, ţe sráţka mezi mírnými a radikálními husity je neodvratná. Polní vojska odtáhla od Plzně k Lipanům. V bitvě, svedené 30. května 1434 se podařilo husitské pravici na hlavu porazit radikální křídlo. Prokop Holý zahynul v bitvě. Kompaktáta: Po poráţce radikálů došlo celkem bez nesnází k dohodě mezi husity a zástupci církve a císařem Zikmundem. Panstvu šlo především o to, aby zabezpečilo svoje politické pozice, získané v průběhu války a své velké majetkové úchvaty na úkor jmění královského a církevního. To mu Zikmund potvrdil zvláštními zápisy. Stejně byla potvrzena podobná přání i drobné šlechtě a městům. Po stránce náboţenské však zvítězilo stanovisko Basilejského koncilu. Husité se museli spokojit s tím, ţe koncil dovolil podávání podobojí pouze dospělým, přičemţ kněz je vţdy povinen připomenout, ţe Kristus je cele přítomen i pod jednou způsobou. Husité také poţadovali vlastní volbu biskupa. Za tento poţadavek se postavil Zikmund a za praţského arcibiskupa byl zvolen Jan Rokycana a za biskupy Martin Lupáč a Václav z Mýta. Sněm volbu schválil a Zikmund ji potvrdil majestátem. Současně byl Zikmund přijat za českého krále a tak bylo skončeno období husitských válek. Následky husitských válek: Nezdar církevní reformy: Z cílů reformy církve, pro které byly vedeny dlouhé, ničivé války, bylo dosaţeno tak málo, ţe to bylo naprosto neúměrné obětem, za ně přineseným. Navíc se ukázal rub těchto těţce dobývaných novot. Noví reformátoři byli brzy usvědčeni z nezkušenosti, z neznalosti lidské povahy a sloţitosti lidských vztahů a z prostoduchých iluzí. Církev byla před revolucí velmi bohatá a ve zneuţívání tohoto bohatství byl právem spatřován přední zdroj pohoršlivého ţivota mnohých prelátů. Reforma ţádala , aby přestalo „světské panování „ kněţí, které bylo na úkor světskému stavu. Šlechta tomu ochotně pomohla a rozchvátila církevní majetek. Neprospělo to však obecnému dobru. Kněţstvo, dříve někdy příliš bohaté, stalo se nyní nebezpečně chudým, neboť se dostalo do nedůstojné závislosti na světském panstvu a městech. Krásná myšlenka evangelní chudoby kněţí se nedala přenést z prvotní církve do současnosti. Kněţstvo bylo odkázáno na milost panstva a měst, kteří smýšleli světsky. Zbaveno skoro úplně svobody, nemohlo nyní působit ve prospěch reformy kněţí a laiků, protoţe nemělo potřebnou autoritu a soukromá zboţnost a dobrý úmysl nemohl stačit. Pro ztrátu hmotného zabezpečení nebylo moţné provést jednotnou a účinnou církevní organizaci, které ani zištná šlechta nepřála. Kněţstvo bylo také zbaveno prostředků na své vzdělání a jeho intelektuální a duchovní úroveň pováţlivě poklesla. Jakmile vyprchalo původní nadšen pro dobrou věc, snahy o náboţenskou obnovu ustoupily do pozadí. Tím se vysvětluje, ţe hlavní místo přijednání s Basilejským koncilem zaujala otázka čistě teologická, která se vůbec netýkala obnovy církve, podávaní podobojí. Otázka, která vzhledem k všeobecným potřebám církve měla jen nepatrný význam. Byla to úzce česká
záleţitost, jejímuţ citovému pozadí koncilní otcové nemohli rozumět a viděli v ní jen nepotřebnou úchylku od církevní praxe, úchylku, která bránila sjednocení husitů s církví. Strana podobojí se jiţ smířila s tím, ţe nezbývá neţ čekat na obnovu, kterou by koncil provedl v celé církvi, ţe Čechové sami bez obecné církve nebo dokonce proti ní by sotva uskutečnili reformu. Ale právě přijímání podobojí se stalo kamenem úrazu pro dokonalé sjednocení s obecnou církví. Koncil sice povolil přijímání podobojí, ale v míře omezenější, neţ ţádali husité, kteří je pak zavedli jiným způsobem, koncilem neschváleným, na základě zápisu císaře Zikmunda. To bylo pak hlavní příčinou stálých třenic mezi náboţenskými stranami v Čechách i mezi husity a církví, ţe nikdy nedošlo k jasnému pořádku ve smyslu kompaktát. Poměry sociální: Dělení o církevní statky se horlivě zúčastnila šlechta bez rozdílu náboţenské příslušnosti. Jen několik aristokratických rodů staré víry se zdrţelo kořistění, zachovalo si čistý štít /Šternberkové, Kolovrati, Černínové, Boreš z Oseka/, jinak, kdo měl ruce a mohl, bral. Přední opora katolíků Oldřich z Roţmberka se zmocnil bohatého kláštera Zlatá Koruna. Zvláště se obohatila šlechta podobojí. Toto kořistění, chabě halené náboţenským pláštíkem ve smyslu třetí artikuly praţské, šlechtě morálně neprospělo. Od té doby pozorujeme v české šlechtě pováţlivé narušení feudálního kodexu cti, věrnosti a povinnosti spojeného s křesťanským cítěním, který jedině jim zaručoval oprávnění privilegií nad národem a který teď byl nebezpečně narušen materialismem a opuštěním staré víry. Od té doby mohl ostatní lid vidět a patrně také viděl jen zbohatlíky, kteří si pouhou mocí drţeli své vsi a šířili své panství. Přílivem zbohatlíků, „nových lidí“ mezi tradiční šlechtu se celkově zhoršila úroveň vládnoucí vrstvy. Začíná se projevovat zhrubnutí mravů a přízemní touhy potlačují dychtění po hlubším a jemnějším duchovním ţivotě, které se projevovalo v době předhusitské. Dlouhá a krutá válka rozpoutala vášně všeho druhu. Poznamenala všechny vrstvy obyvatel. Šlechta vyjímaje několik jedinců byla takřka bez hlubších duchovních a kulturních zájmů, zvlášť zbohatlíci se naopak snaţili vyrovnat „společensky“, /coţ chápali materiálně/, starým aristokratickým rodům. Vedle šlechty velmi zbohatla města, ve kterých na sebe strhly vládu cechy, místo dřívějšího patriciátu. Mnohá z nich drţela rozsáhlé velkostatky. Kromě Prahy to byl zejména Tábor, jehoţ měšťané rychle zapomněli na své sociální ideály, za které bojovali a začali utiskovat své poddané stejně jako šlechta. Poměry selského lidu husitství mnoho nezměnilo. Revoluce a utuţení poddanství přervaly organický růst českého národního vývoje v duchu osvícených křesťanů jako byli Jan z Jenštejna, Tomáš ze Štítného Jan Milíč i Jan Hus, kteří se snaţili v předrevoluční době staročeské právo zlidštit a oţivit duchem „zákona Boţího“ a křesťanskou rovností. Toto pozoruhodné hnutí mezi českou inteligencí ve 14. stol. připravovalo nepochybně změnu morálky, mravního nazírání na sedláka a jeho poměr k vrchnosti, coţ revoluce a tvrdá skutečnost porevoluční s nutností zamezit hospodářskému rozvratu tento vývoj potlačila. Oslabení královské moci: Husitské války skončily největším vítězstvím české šlechty a poráţkou královské moci. V rukou šlechty se během válek ocitly téměř všechny korunní statky. Tak byl vyvrácen hlavní základ panovnické moci a nebylo naděje, ţe se v budoucnu podaří ve větším rozsahu restituce těchto statků. Královská moc byla postiţena také zabráním církevního jmění, které koruně do té doby poskytovaly znamenité důchody. Zánikem prelátského stavu a církevních velkostatků ztrácel však král i vydatnou vojenskou pomoc, kterou mu ochotně poskytovali preláti svými i dosti četnými ozbrojenými houfy, narozdíl od liknavosti pánů, kteří se k tomu dali pohnout jen za přiměřenou úplatu. Úpadek panovnické moci měl za následek pováţlivé uvolnění veřejného pořádku a pokles královské autority. Ze šlechty se stala oligarchie, která sice zásadně nepopírala nadřazenost královské autority, ale ve skutečnosti usilovala o ochromení královského dozoru, snaţíc se zaskočit krále a postavit jej na sněmech před hotovou věc. Tento způsob spoluvlády byl
ovšem na delší dobu neudrţitelný. Napětí, které mezi oběma mocemi – králem a šlechtou vzniklo, vedlo ke stavovství a k Bílé hoře. Jinou oporou královské moci, hlavně po stránce finanční bývala města. Teď uţ nebyla zdrojem tak spolehlivým jako před revolucí. Města, která se zmocnila církevního majetku, zbohatla a tím nabyla také vlivu politického, který jim dodával odvahu, vymanit se z úzké závislosti na královské komoře. Navíc obyvatelé měst se většinou hlásili k nové víře, coţ je naplnilo duchem revolty a odporu i proti panovnické moci. Města se nyní starají hlavně o své zájmy, hlavně hmotné, bez zřetele na prospěch celku. Vládne sobecká starost, aby z důchodů, nahromaděných ve stínu královských výsad, plynulo do královské pokladny co nejméně. Hospodářské a kulturní škody: Hospodářské škody, způsobené revolucí českým zemím byly nesmírné. Bylo zničeno mnoho statků, byl ochromen do značné míry všechen hospodářský ţivot země a byly úplně přerušeny i dosavadní čilé styky s cizinou. K tomu přistoupil i velký úbytek obyvatel, způsobený válkou. Mimořádně těţké byly ztráty kulturní. Ničením klášterů a kostelů /bylo zničeno 17O klášterů a několik set kostelů/, vzalo za své mnoho cenných výtvorů ze starší doby, které nebyly nahrazovány novými díly, protoţe v umělecké výzdobě byl spatřován hříšný přepych. Leckterá památka byla zachráněna vývozem do ciziny /hlavně knihy/, ale nazpět se jich vrátilo jen málo. Obrovská část památek starého umění – výtvarného i písemného – byly zničena, navíc přerván kulturní a umělecký vývoj doby Karlovy, který z Čech vytvořil evropské kulturní centrum. Kdo odhadne pohromu, která tím postihla poklady malířského umění, sochařství, díla klenotnického umění? Kdo ocení škodu způsobenou zničením klášterních a kolejních knihoven? Tehdejší knihu musel mnich neúnavně opisovat a zdobit několik.let. Z kulturního bohatství a nádherných stavebních památek, kterými byly naplněny předhusitské Čechy se nám dochovaly nepatrné zlomky. Liberální historie se tímto tématem zabývá jen nerada. /O to víc se ţelí pálení “českých“ knih – nekvalitních tisků, pašovaných k nám z Němec v době protireformace/. Přeţívá mýtus o husitské slávě. Podobně husité pustošili i Slovensko a zahraniční oblasti, kam se dostali se svými výboji. Nesmírně kruté mučení a vyvraţďování všech, kdo se jim postavili na odpor, hlavně duchovních, by bylo dnes nazváno válečnými zločiny. Osudná byla pak dlouho trvají izolace kacířských Čech od křesťanského západu a jeho pokroků. Jak vypadalo řádění Táborských popisuje umírněný kališník Jan z Příbramě: „Kněžstva jsú veliké množství zmordovali, spálili a zhubili, a nic radostnějšího, než když jsú některého uchopiti na zamordování mohli, kostely obecně užitečné kazili a pálili...mnichy zlé i dobré jako pohany pálili, mordovali a hubili i jich obydlí, kláštery vypalovali, domy a dvory farské téměř všude jsú spálili, klerikův jako ďáblův jsú nenáviděli, školy téměř všude bořili a pálili, všecky knihy, jež jsú nejdražší klenot české země, kazili a prodávali, učené mistry univerzitní nenáviděli a smrtí vždycky jim hrozili, statky a desátky kněžské všude lúpežně zrušili a laikům, svým pomocníkům je rozdělili, v kostelích koně a dobytek stavěli, oltáře téměř všude ztroskotali a kazili a svátosti z nich vymítali...mešní knihy kazili, sekali a pálili, zvony kostelní téměř všude rozchytali a zbili a zvonařům do ciziny prodávali, obrazy svatých modly nazývali a je hanebně pálili, sekali malování na stěnách kopími a kordy bodali, ornáty a všechna rúcha mešní násilně a lúpežně mezi se roztrhali, a vpadnúc v kostely vybili a pobrali a kabátův sobě nadělali z zlatohlavův a ženy čepcův, a jiné zlato jsú pálili a prodávali, koně mešním rúchem odívali, hroby svatých otvírali, archy vybíjeli a tělo Boží na zemi vysypali a pošlapali, svaté ostatky v bláto nebo záchody pometali, svatými oleji si škorně mazali...“ O táborských kněţích píše, ţe se chtějí vrátit k neporušené církvi dob apoštolských, vskutku jsou prý apoštolům tak podobni jako ďáblové andělům. Apoštolé byli tiší a trpěliví – tito jsou lstiví a jako šelmy zuřiví. Apoštolé nikomu na statku nepoškodili – tito jsú téměř všecku zemi zlúpili a rádi by svět veškeren odřeli a pozřeli.
Světlé stránky: V izolaci od ostatního světa došlo u husitů ke splynutí národního sebevědomí s náboţenskou ideou. Národní vědomí, jakýsi český mesianismus ohlašující se jiţ v době Karlově a slavná vítězství nad nepřáteli se zdála svědčit, ţe český národ byl před jinými povolán, aby poznal čistou pravdu a stal se jejím průkopníkem v křesťanském světě. S tím byl spojen i rozmach českého jazyka, který se obohacuje a tříbí, zatlačuje latinu z úředních jednání a stává se diplomatickým jazykem. Vedle spisů teologických vznikají v Čechách také některá díla historická. Petr Chelčický: Zvláštní postavení mezi spisovateli husitské dob má Petr Chelčický. Tento jihočeský zeman a písmák stál stranou oficiální husitské církve. Poznal asi spisy Tomáše Štítného, ale byl zasaţen silnými vlivy valdenského učení. Sblíţil se zvláště s radikálním táborským směrem. Rozešel se však se všemi, kdyţ hlásal, ţe jakákoliv válka je křesťanu zapovězena i válka na obranu zákona Boţího. Zůstával pak stranou a ukládal své myšlenky ve svých spisech. Nejdůleţitější jsou : „O boji duchovním“, „Sieť viery“ a „Postila“. Chelčický byl mnohem radikálnější neţ všichni dosavadní čeští kacíři. Ţádá, aby se křesťan zřekl všeho, co není podepřeno Písmem sv. Hlásal také úplný rozchod křesťana se světským panováním, neboť panování křesťana nad křesťanem není dovoleno.
Katolíci za husitské revoluce: Mučedníci: za husitských válek přišlo mnoho příslušníků staré víry o ţivot. Někteří z důvodů národnostních, ale většina proto, ţe nechtěli přijmout kalich. Viz výše svědectví Jana z Příbramě. Eneáš Sylvius v „Historii české“píše: „Mužové vytrvalí, kteří buď vyhnanství nebo smrt pro zákon Kristův statečně podstoupili, panují s Králem na nebi.a takových se zrodilo v Čechách mnoho tisíc. Neboť jako zběsilost husitů české jméno zhanobila, tak zase stálost statečných mužů ve víře je oslavila. Není země, z níž by za našich časů vyšlo více mučedníků Kristových jako z Čech“. Exulanti: Do vyhnanství odešli především ti, kdo se přímo střetli s Janem Husem, ať ústně či písemně potírali jeho nauku, nebo svědčili proti němu v kostnickém procesu, dále členové metropolitních kapitul, četní univerzitní mistři, diecézní kněţí, vyhnaní ze svých far a zvlášť ve velkém počtu řeholníci. Uprchlíci s sebou odnášeli zpravidla archiv, knihy a nejcennější věci, které pak v nouzi zastavovali a prodávali. Po ujednání míru se vracely prořídlé konventy do vlasti Mezi exulanty bylo mnoho vynikajících jednotlivců . M. Stanislav ze Znojma zemřel na cestě do Kostnice. Jeho druh Štěpán z Pálče odešel do Polska a stal se profesorem Jagelonské univerzity a aţ do konce potíral husitství. Ondřej z Brodu, jeden z nejslavnějších profesorů praţské univerzity se stal profesorem lipské univerzity a napsal pozoruhodné dílo „ O původu husitů“. Zamýšlí se, zda si katolíci, zvláště klérus takovou pohromu nezaslouţili. Morava: poměry a na Moravě byly pro katolíky snesitelnější díky biskupu Janu Ţeleznému, který spravoval diecézi v letech 1418-1430 a proti husitství energicky vystupoval. Na Moravu se uchýlili četní uprchlíci z Čech. Církevní organizace: Zatímco na Moravě se katolická církevní organizace udrţela – posloupnost olomouckých biskupů zůstala nepřerušena – v Čechách byla úplně rozvrácena, kdyţ poslední praţský arcibiskup Konrád z Vechty se r. 1421 přidal k husitům. Svatovítští kanovníci opustili Prahu jiţ rok před tím a usadili se v Horní Luţici v ţitavském opevněném klášteře, kam sloţili posvátné nádoby, archiv, knihovnu a ostatky svatých. Po odpadu Konrádově zvolili za správce diecéze Jana Ţelezného a po jeho smrti /1430/ za nástupce Kuneše ze Zvole. Oba tito biskupové přenechali správu arcidiecéze vţdy dvěma generálním
vikářům, voleným z lůna kapituly. Po vyhlášení kompaktát se vrátili do Prahy se zbytkem kléru a zaujali místo na Hradě.
