XII. České církevní dějiny – 15.stol. – od husitské revoluce do příchodu reformace – katolíci utrakvisté – jednota bratrská Pozice strany podjednou a podobojí: Protoţe se husitům nepodařilo prosadit kalich v celé zemi, ţil v Čechách a na Moravě „dvojí lid“. Morava zůstala většinou věrna staré církvi. K husitství se přiklonily rody pánů z Kravař, Lipé, ze Šternberka a Kunštátu se svými poddanými. Husitská byla i Kroměříţ. Většina měst odmítala kalich v čele s Olomoucí, Brnem, Znojmem a Jihlavou, kde obyvatelstvo bylo většinou německé. V Čechách stranu podjednou povaţují historikové obvykle za menšinu. Rozhodně to však nebyla menšina bezvýznamná. Utrakvistický byl střed Čech a východ a jihovýchod, na jihu se kromě Tábora hlásil ke kalichu Písek a Vodňany, na západě Sušice, Klatovy, Domaţlice a Stříbro. Jinak celý západ, rožmberský jih, panství řady dalších vrchností a širší či užší pohraniční pás náležely straně podjednou. I v Praze byli stoupenci podjednou. Jejich duchovní správu obstarávali řeholníci a metropolitní kanovníci, protoţe fary, s výjimkou hradčanské fary byly v rukou utrakvistů. Katolická strana se těšila sympatiím celé katolické Evropy, měla za sebou papeţe, hlásily se k ní nejpřednější šlechtické rody. Zikmundovi nástupci Albrecht a jeho syn Ladislav Pohrobek jí přáli, Jiří z Poděbrad /1458-1471/ se k ní choval spravedlivě. Strana podobojí před druhou válkou husitskou: Kdyţ české poselstvo přijelo r. 1433 do Basileje, byl koncil ve sporu s papeţem, protoţe obnovil kostnické dekrety o nadvládě koncilu nad papeţem. Je tragické, ţe husité nedali přednost jednání s papeţem. I on byl v tísni a byl ochoten k ústupkům. Tehdy se koncil jevil silnějším, ale nakonec podlehl silnější autoritě papeţe. A papež neschválil, co koncil, stoje proti němu ujednal... Ale i Basilejský koncil doufal, ţe nutnostmi vynucený ústupek se podaří zbavit jeho významu. Husité naopak doufali, ţe nakonec dosáhnou obecné závaznosti kalicha. Husity zklamalo i chování koncilu a krále Zikmunda. Koncil zatím přenesl správu strany podobojí z Rokycany na zmocněnce koncilu, především biskupa Filiberta. Tito zmocněnci horlivě odstraňovali zvláštní řády a zvyklosti zavedené ve straně podobojí bylo znovu zavedeno kropení vodou, pouti, uţívána latina v mešním řádu atd. Zároveň byly obnovovány zaniklé kláštery strany podjednou, fary byly obsazováni kněžími, potvrzenými legátem, namísto farářů, kteří drželi fary neprávem. To vše způsobovalo u utrakvistů nedůvěru. Z toho důvodu zvolili stavové podobojí r. 1437 za prozatímního administrátora arcidiecéze , dokud nebude potvrzen Rokycana, M. Křišťana z Prachatic. Filibert i král tuto volbu stvrdili, ale rozhodnější kněţstvo kolem Rokycany s ní nesouhlasilo a Rokycana sám uprchl z Prahy do Hradce Králové, kde zůstal aţ do r. 1448. Velká část kněţstva strany podobojí se k němu hlásila i potom jako ke svému správci. Sjednocení církevní správy v Čechách se tedy nezdařilo. Členové strany podobojí byli zcela odděleni v církevní správě od strany podjednou a byli roztříštěni na tři skupiny, neboť vedle strany Křišťanovy a Rokycanovy zde byli ještě Táboři s vlastním biskupem, kteří se jiţ r. 1436 podrobili Zikmundovi s podmínkou, ţe nebudou utiskováni ve svých náboţenských názorech. Věroučné sjednocení husitských stran: Díky Vlivu různých okolností se sblíţila strany Rokycanova se stranou Křišťanovou /po jeho smrti stranu vedl Jan z Příbrami a Prokop z Plzně/, sblíţení se stranou táborskou se nedařilo. Byl spor o reálnou přítomnost Krista v Eucharistii. Kdeţto Rokycana hlásal reálnou
přítomnost Krista, táborští zastávali nauku, ţe Kristus je ve svátosti přítomen jen duchovně, svou mocí. Spor měl rozřešit zemský sněm v Praze r. 1444, který po poradě s teology dal zapravdu Rokycanovi, stejně tak i v otázkách jiných /o zachování 7 svátostí, očistci, vzývání svatých, postech, pokání, uţívání ornátů a zachování starodávného bohosluţebného řádu/. Tím bylo učení Táborů odsouzeno a bylo jim uloţeno přijmout učení Rokycanovo jako závazné pro všechny stoupence husitství. Táboři, vedení Mikulášem z Pelhřimova však setrvali na svých názorech, proto zemský správce Jiří z Poděbrad proti nim vojensky zakročil. Tábor byl dobyt a nepovolní vůdcové odsouzeni do doţivotního vězení. Od první chvíle, co stanul včele strany podobojí Jiří z Poděbrad usiloval o vyřešení nevyřízených církevních otázek, nedbaje úkladů, které mu činil přední pán strany podjednou Oldřich z Roţmberka. V prvé řadě běţelo o schválení Rokycanovy volby za arcibiskupa. Ale papeţský stolec, který se úspěšně upevňoval proti odbojným sněmovníkům z Basileje, nejevil ochoty vyhovět českým poţadavkům. Čechové dostali jen příslib, ţe zvláštní legace kardinála Carvajala se znovu pokusí v samé Praze o smír Čechů s církví. Čechové je přijali s velkou slávou, kdyţ přijel r. 1448 do Prahy. Ale Čechové brzy vystřízlivěli ze své radosti. Kardinál byl zcela pod dojmem právě uzavřeného vídeňského konkordátu a o nějakých ústupcích Čechům nechtěl slyšet. O kompaktátech prohlásil, ţe je ani on sám ani papeţ neznají, a kdyţ mu byl památný pergamen ukázán, pokusil se s ním prchnout. Byl však dostiţen a donucen kořist vydat. Lid po něm házel kamením a bez ochrany pana Oldřicha by byl kardinál sotva vyvázl ţivotem. Tento kardinál, původem Španěl, poţíval u kurie velké váţnosti a byl pak po celý ţivot hlavním odpůrcem kalicha a kompaktát. Nezdar vyjednávání znovu oţivil odpor podobojích k papeži. Zemský sněm se znovu rozhodl stát pevně při kompaktátech a praţské duchovenstvo strany podobojí se rozhodlo trvat na tom, ţe toto přijímání je z vůle Kristovy a zapovědělo podávat pod jednou způsobou. Jiří z Poděbrad potom, aby učinil konec pletichám Oldřicha z Roţmberka a neustálému zneklidňování země, podnikl útok na Prahu a zmocnil se jí. Praha jej uvítala s jásotem. Metropolitní kapitula se uchýlila do Plzně v čele s administrátorem M. Prokopem z Kladrub a setrvala tam aţ do r. 1453. Rokycana byl uveden zpět k týnské faře, byl znovu uznán za nejvyššího správce strany podobojí. Podřídila se mu i strana Příbramova, která dosud stále váhala a nemohla se smířit s Rokycanovým arcibiskupstvím. Někteří z Příbramovců nakonec splynuli se stranou podjednou. Jednání husitů v Konstantinopoli a opětovné snahy papežské kurie získat husity: Rokycana svou pravomoc vykonával společně s konsistoří, tj. dvacetičlenným sborem duchovních a mistrů. Scházela mu však pravomoc udílet kněţská svěcení. Sousední biskupové husitům kněze světit nechtěli, proto chodili kandidáti do Itálie, kde se k tomu dal spíše pohnout některý z četných tamních biskupů. Dělalo se to však tak, ţe novosvěcenci se naoko zřekli kalicha. Ozývaly se stále více poţadavky po vysvěcení Rokycany na biskupa, aby se tak odpomohlo nedostatku kněţí. Protoţe selhaly pokusy dosáhnout toho v Římě, učinili utrakvisté pokus obrátit se o pomoc do Konstantinopole. O východní církev se husité zajímali uţ od dob Husových a Jeronýmových, ztotoţňovali ji ve svých představách s prvotní církví a spatřovali v ní svůj vzor. Na rozhraní let 1451-52 s ní navázali úřední styk. Prostředníkem byl jakýsi záhadný mistr, který z Prahy odešel do Konstantinopole, přestoupil k pravoslaví a uţíval jména Konstantin Anglikus. /Snad Petr Payne?/ Úřední představitelé pravoslavné církve byli v té době vázáni florentskou unií a nechtěli s husity vyjednávat, ale silná protiřímská oposice, která počítala s brzkým nástupem k moci, poslala po Konstantinovi do Prahy návrh na uzavření unie husitské církve s církví řeckou. Husité neodpověděli odmítavě, ale dobytí Konstantinopole Turky v květnu r. 1453 další jednání navţdy zmařilo. R. 1451 přijel do Brna františkán Jan Kapistrán, tvrdý asketa a ohnivý řečník. Jeho úspěchy – několik tisíc kališníků se vrátilo do církve – i nešetrné výroky o utrakvistech a Rokycanovi podráţdily husity natolik ţe zemský správce mu zakázal vstup do Čech. Kázal tedy jen ve
větších katolických městech Čech a Moravy. Také učený humanista papeţský legát kardinál Mikuláš Kusánský bezvýsledně vyjednával se zástupci husitských Čechů v Řezně a ve Vídni a marně je vybízel listy, aby se svých zvláštností vzdali. Nastoupením krále Ladislava Pohrobka /1453-57/ začala strana podjednou vystupovat rozhodněji a útočila na utrakvisty a Rokycanu. Rokycana byl zklamán, stále více poznával, ţe jeho naděje, ţe by mohl být potvrzen na arcibiskupa je marná a svou zahořklost projevoval v kázáních. Jiří, který v náboţenských věcech zachovával vzácnou umírněnost uklidnil Rokycanu královým potvrzením za správce kněţstva podobojí, a ten r.1454 svolal synodu, na níţ utuţil kázeň kněţstva a na způsob arcijáhnů ustanovil „ředitele“, kteří by dohlíţeli na faráře a děkany. Rokycana jednal také dále s papeţskou kurií o smíření. Papeţ Kalixt III. s ním navázal písemný styk, ale nepomýšlel uznat je za arcibiskupa. Chtěl jej odškodnit jinou vysokou hodností, ale na praţský stolec chtěl dosadit španělského preláta.Tento plán narazil na odpor jak u Rokycany, tak u zemského sněmu. Po smrti krále Ladislava se při volbě nového krále sešli všichni páni, podobojí i podjednou a zvolili za krále Jiřího z Poděbrad, uznávaje jeho rozvahu, obratnost, spravedlnost i zásluhy. Jiří jako král si vytýčil úkol obecné pacifikace země a uklidnění národnostních a náboţenských vášní. Podařilo se mu shromáţdit kolem sebe katolíky i podobojí, Čechy i Němce a navázat přervané svazky mezi korunou českou a říší – římským králem Fridrichem. Jiří, aby upevnil své postavení se staral o korunovaci. Protoţe Rokycana neměl svěcení, poţádal Jiří uherského krále Matyáše, aby mu poslal k vykonání obřadů uherské biskupy. Ale papeţský legát Carvajal jim přísně nařídil, ţe mohou krále korunovat, jen kdyţ se zřekne kompaktát. Po dlouhém jednání se král s biskupy dohodl tak, ţe den před korunovací sloţil s chotí Johankou tajnou přísahu, jíţ se zavázali, ţe budou poslušni církve a papeţe, ţe odvrátí svůj lid od všech sekt a bludů a ţe jej přivedou k dokonalé jednotě a shodě s katolickou církví. Splnění přísahy bylo však zatím odloţeno, aţ bude král plně pánem situace v zemi. Den po tajné přísaze král veřejně přísahal zachovat všechny zemské svobody, tedy i kompaktáta, jeţ byla husitským stavům hlavním privilegiem. Král tedy hrál velmi odváţnou hru jejíţ následky nemohl odvrátit sebevětší prozíravostí. Snad by z toho úsilí vyvázl, kdyby měl více času uspořádat poměry v zemi. Ale Řím, vlivem kardinála Carvajala mu potřebný čas nedopřál. Jiřímu nad nebylo osobně proti mysli splnit závazek, který tajně na sebe vzal. Vţdyť celé jeho potomstvo se později vrátilo ke straně podjednou. Ale byl zde nekompromisní Rokycana, vůči Římu zatrpklý, a král se brzy přesvědčil, ţe Rokycana by dokázal svým vlivem od něj odtrhnout celou husitskou stranu. Na zemském sněmu r. 1461 musel vydat stavům slavný zápis, ţe kompaktáta nezruší. Nástupce papeţe Kalixta, Pius II. Ennea Sylvio Piccolomini, humanista světového jména se znal s králem Jiřím osobně. Dlel Čechách r. 1451 a napsal i přehled českých dějin, které si sami utrakvisté záhy přeloţili do češtiny, a ze kterých čerpala celá vzdělaná Evropa. Vůči Jiřímu však nový papeţ shovívavost neprojevil. Papeţ, který patrně přeceňoval vliv krále Jiřího vyţadoval na něm aby splnil svůj závazek, který na sebe vzal před korunovací. Král vypravil r. 1462 do Říma poselstvo, aby ujistil papeţe o své poslušnosti, ale na jeho ţádost, aby potvrdil kompaktáta odpověděl papeţ jejich zrušením. Poselstvo přišlo v nevhodnou dobu – v Římě dlelo poselstvo francouzského krále, které přišlo oznámit, ţe se král zříká pragmatické sankce, omezující papeţskou pravomoc.Za těchto okolností nemínila kurie trpět výjimky malému, ani ne celému národu. Papeţ poselstvu oznámil, ţe kompaktáta byla dána jen jednomu pokolení, které uţ z velké části vymřelo, a ţe jsou nebezpečná pro moţnost bludu, jakoby Kristus nebyl cele přítomen pod jednou způsobou, ţe vylitím se Krev Kristova často zneuctívá, ţe by byla pro Čechy předmětem pýchy, jako by byli lepší neţ ostatní křesťané. Uvedl i jiné důvody a nakonec zrušil kompaktáta a ţe zakazuje lidu přijímat podobojí. Tím byla slabá pouta s Římem přeťata a z utrakvistů se stali rozkolníci.
Kdyţ poselstvo na shromáţdění stavů oznámilo výsledek jednání, poznal Jiří, ţe je konec diplomatizování a prohlásil, ţe je připraven obětovat za kalich, který byl Čechům udělen na Basilejském koncilu v odměnu ctnosti a náboţnosti jejich, korunu i ţivot a přestat jednat s kurií. Jiří začal jednat o dalekosáhlém plánu, jak by dorozuměním mezi předními evropskými panovníky byl vytvořen stálý spolek, jenž by pečoval o vyhnání Turků a o mír v Evropě a byl protiváhou papežského vlivu. Ale doba pro zdar takové akce ještě nedozrála, přispěla však k tomu, ţe nástupce Piův Pavel II. pokračoval v procesu proti Jiřímu se zvýšeným důrazem. R. 1466 uvalil na krále klatbu a dal kázat proti němu křížovou výpravu. Strana podjednou od kompaktát do druhé války husitské: Kdeţto na Moravě posloupnost biskupů zůstala nepřerušena a Brno mělo navíc světícího biskupa, v Praze zůstala správa katolíků v rukou administrátorů. Korunovací Ladislava Pohrobka se začalo praţské kapitule i hmotně lépe dařit. V letech 1453-60 spravoval diecézi významný správce Václav z Krumlova. Byl dobrým znalcem církevního práva, znal se osobně s Enneou Sylviem a byl papeţem ustanoven papeţským administrátorem. R. 1460 však náhle zemřel, prý otráven. V napjaté době po zrušení kompaktát spravoval diecézi Hilarius Litoměřický, odpadlík od husitství. Ze studií v Itálii, kamsi šel pro kněţské svěcení se sice vrátil jako doktor kanonického práva, ale jako rozhodný odpůrce kalicha. Pius II. mu udělil v plné míře arcibiskupovu pravomoc. Kdyţ přišla do Prahy zpráva o papeţově rozhodnutí ohledně kompaktát, Hilarius se obrátil listy k Rokycanovi a králi a vyzval je, aby papeţe poslechli. Kdyţ král, aby zemi neuvrhl do občanské války se postavil za kompaktáta, katolíci sice projevili ochotu přinést kaţdou oběť pro společné blaho, ale zároveň vyhlásili kompaktáta a jejich hájení za věc těch, kteří je potřebují. Oni ţe se chtějí ve všem drţet a poslouchat církev římskou. Rozbouření, způsobené zrušením kompaktát se zvolna uklidňovalo a vyznívalo spíš v literární polemice obou stran. Kdyţ papeţ Pavel II. R. 1466 krále Jiřího jako zatvrzelého kacíře zbavil trůnu a poddané zprostil závazků vůči němu, postavili se proti králi jeho vlastní katoličtí poddaní z panského stavu už od r. 1465 sdružení v jednotě zelenohohrské. Hilarius odešel s kapitulou z Prahy do Plzně odkud se snaţil přimět věřící, aby odpadli od kacířského krále a chopili se zbraně proti němu. Značná duchovní síla strany podjednou je nejlépe patrna z toho, ţe vydala ze svého středu řadu nadprůměrných osobností. Nejschopnějším muţem mezi katolíky té doby byl Václav z Krumlova. V Padově získal doktorát z církevního práva a svou neúnavností a mravní bezúhonností se dostal rychle na vůdčí místo v církevní správě. Výrazným zjevem té doby je Jošt z Rožmberka, jeden ze synů Oldřicha z Roţmberka, probošt u sv. Víta, velmistr maltézských rytířů a biskup vratislavský. Byl to nejvzdělanější muţ římské strany. Smiřoval strany a rovnal rozpory narozdíl od svého otce. Probošt Jan z Rabštejna zasáhl za odboje katolického panstva ve prospěch svého krále. Stranu podjednou posílilo také několik předních utrakvistů, kteří konvertovali ke katolíkům. Kláštery: po ujednání kompaktát nastala příznivější doba i pro kláštery. Husitskou revoluci jich přeţilo v Čechách málo, některé zanikly navţdy, jiné se vzkřísily v omezeném rozsahu. Maltézsští rytíři se uchýlili do pevného strakonického hradu, který se stal také oporou strany podjednou. Řád německých rytířů si udrţel jen několik far na jiţní Moravě. Křižovníci s červenou hvězdou ztratili všechny kláštery ve vnitrozemí, udrţeli se v západních Čechách a na jiţní Moravě. Velmi utrpěly kláštery augustiniánských kanovníků. Bez pohromy zůstal jen klášter v Třeboni, chráněný Roţmberky. Premonstrátské kláštery byly po skončení revoluce ve skromném měřítku obnoveny. Mnohé benediktinské kláštery byly navţdy zničeny, břevnovští mniši přenesli své hlavní sídlo do Broumova. Klášter benediktinek u sv. Jiří byl obnoven, ostatní zanikly. Cisterciácké kláštery kromě Vyššího Brodu byly zničeny a jen zvolna se obnovovaly a s velkými obtíţemi. Nejkrutěji byly postiţeny kláštery
dominikánské. Pokud mniši revoluci přeţili, uchýlili se na Moravu, kde bylo od té doby těţiště řádu. Z četných minoritských klášterů zůstaly jen tři, kláštery augustiniánských eremitů byly zničeny všechny. Karmelitáni obnovili po revoluci obě svá sídla – v Praze i v Tachově. Za panování Ladislava Pohrobka k nám byli uvedeni přísní františkánští observanti, zv. Bosáci, dílo ohnivého Jana Kapistrána. I král Jiří jim přál. Vzniklo u nás několik klášterů tohoto řádu. Strana podobojí od druhé války husitské do příchodu reformace: Kdyţ papeţ Pavel II. zbavil krále Jiřího trůnu a jeho poddané povinnosti poslušnosti k němu, povstalo proti němu panstvo sdružené v jednotě zelenohorské. Pod praporem vzpoury se sdružili všichni odpůrcové královi, skoro celé Slezsko, Lužice, Plzeň, Budějovice a přední německá města na Moravě. Část katolického panstva, opati venkovských klášterů a některá německá města v čele s Uherským Hradištěm však zůstali králi věrni. Několik opatů z Moravy vyslovilo Jiřímu politování, ţe věci došly tak daleko. Vzbouřencům se podařilo najít r. 1468 mocného spojence v uherském králi Matyášovi, který se dal svést nadějí na českou korunu. Kdyţ však vpadl do Čech, byl u Vilémova obklíčen a donucen k jednání s Jiřím a ke slibu, ţe jej smíří s papeţem. Jakmile však vyvázl, slib nedodrţel a naopak se dal v Olomouci zvolit a korunovat za českého krále.Válka vypukla nanovo a Jiří jednal s polským králem Kazimírem, aby svého syna Vladislava dal Čechům za krále. Jednání skončilo úspěšně a Jiří získal i spojence proti svým nepřátelům. Kdyţ se vnitřní poměry začaly vyjasňovat, zemřel r. 1471 v 51 roce svého věku. Byl uloţen v hrobce u sv. Víta. Čechy v něm ztratily jednoho ze svých největších panovníků.v srpnu r. 1471 přišel Vladislav do Prahy a kdyţ se zavázal, ţe bude hájit kompaktáta, byl od polských biskupů pomazán na českého krále. Hrozby z Říma vyzněly naprázdno. Protoţe Matyáš si stále činil nárok na českou korunu, dal se s ním Vladislav do války. Mír, uzavřený v Olomouci byl vykoupen tím, ţe Vladislavovi zůstaly jen Čechy, kdežto Morava a vedlejší země byly ponechány uherskému králi. Po jeho smrti mohly být vyplaceny 400 000 dukáty. Bylo velké štěstí, ţe po smrti Matyášově byl Vladislav zvolen za uherského krále, neboť tak se vrátily odtrţené země české země české koruně bez vyplacení veliké částky. J. Rokycana a jeho družina: Měsíc před smrtí krále Jiřího zemřel Jan Rokycana. V době poděbradské byl mezi husity nejvýznamnější osobností. Snad kratší pobyt v augustiniánském klášteře způsobil, ţe přes všechny zklamání si zachoval touhu po dorozumění s Římem a neodhodlal se k nenapravitelné roztrţce, jakou provedli Táboři. Je třeba také ocenit jeho úsilí o nalezení správné cesty mez krajnostmi. Vystupoval i proti názorům kněţí táborských i proti diktatuře revolučního tribuna Jana Želivského, stejně jako se bránil tuhému centralismu papeţské kurie. Vyslouţil si tím mnoţství protivníků na obou stranách. Vynikl jako kazatel. Jeho „Postila“ je dílo vzácné jazykové čistoty, jako v zrcadle se v ní obráţí ţivot tehdejšího husitství. Vedle něj stál jeho pozdější nástupce Mistr Václav Koranda. K Rokycanově druţině náleţel také Martin Lupáč, zvolený za Rokycanova sufragána. Před ujednáním smlouvy Kutnohorské: Král Vladislav se sice zavázal, ţe bude hájit kompaktáta, ale ţádnou zvláštní horlivost v tom neprojevoval, protoţe utrakvistům nedůvěřoval. Po smíru s katolickými pány stále více propadal jejich vlivu, jenţ mířil k obnovení katolicismu. Metropolitní kapitula se vrátila z Plzně do Prahy, katolické duchovenstvo odvracelo lid od kalicha a katoličtí páni vypovídali ze svých panství utrakvistické kněze. Napětí se projevilo o slavnosti Boţího Těla r. 1480. Král proti utrakvistickým výtrţníkům přísně zakročil, dal zatknout několik měšťanů a kněţí. Na stranu podobojí doléhal také stále víc nedostatek kněţského dorostu. Proto tím větší rozruch na obou stranách vznikl, kdyţ r. 1482 přišel do Prahy z Itálie biskup Augustin Sanctuarijský, takţe utrakvističtí ţáci jiţ nemuseli do Itálie pro svěcení za peníze. Napětí se tím nezmenšilo. Kdyţ
se rozšířily zprávy o úkladech, který prý chystají katolíci husitským kazatelům, praţský lid podobojí povstal, dobyl všechny tři radnice, dopadené konšely pobil a vyházel z oken a poplenil některé kláštery. Mladý král neměl sílu, aby tuto vzpouru potrestal. Tím byla strana podjednou donucena k ústupnosti, jejímţ plodem byla smlouva kutnohorská z r. 1485. Obě strany se zavázaly, na dobu 31 let zachovávat kompaktáta a smlouvy o ně uzavřené s císařem Zikmundem, aby kaţdá strana byla zachována na svých farách, jak drţela při nastoupení krále Vladislava a lidé všech kostelů aby mohli pole své vůle přijímat podjednou nebo podobojí způsobou. V městech praţských byla však svoboda katolíků vážně omezena zápisem všech tří měst praţských, jímţ se jim odpíralo právo měšťanské. Tedy svoboda katolíků závisela na libovůli kališníků. Strana podobojí do příchodu reformace: Ačkoli utrakvisté měli biskupa, nepostarali se ani o zřízení jiných biskupských stolců ba ani o to, aby jim biskup Augustin zavčas posvětil svého nástupce. Vzniklo napětí mezi biskupem a husitskou konsistoří tak, ţe biskup chtěl Čechy opustit. R. 1491 odešel do Kutné Hory, kde o dva roky později zemřel. Byl pochován v týnském chrámu a jeho hrob ozdobil Matěj Rejsek krásným baldachýnem. Opět bez biskupa, pokoušela se strana kališnická opět vyjednávat s Římem o potvrzení kompaktát, ale k dohodě nedošlo. Nakonec se podobojím podařilo nalézt nového biskupa Fillipa de Novavilla. Ten přišel r. 1504 do Prahy a začal hned vykonávat biskupské funkce. Uţíval titulu biskupa českého. Ale kdyţ se snaţil na sebe opravdu strhnou správu strany podobojí, narazil na odpor konzistoře. Tu ţádal papeţe o odpuštění a vydal se na cestu do vlasti. Usadil se natrvalo v Kutné Hoře.Tam si zřídil z tamního kněţstva zvláštní konzistoř která spravovala kněţstvo v okolí. I nadále docházelo ke sporů mezi oběma stranami. V městech, kde měli kališníci většinu, byli dále katolíci vylučováni z měšťanství a z cechů, a kněţím podjedou, kteří byli vnuceni do kališnické osady se nevedlo dobře. Jak za vlády Jiřího z Poděbrad tak za vlády králů z rodu Jagelovců sbliţování Čechů s Římem nijak nepokročilo. Základní podmínky husitů byly stále stejné: uznání kompaktát, jak jim oni rozuměli, uznání jiných církevních zvláštností a dosazení arcibiskupa, kterého by si oni sami zvolili. Ale také smýšlení vůdců husitské strany, které ovládalo mysl širokých vrstev lidu byly stále stejně nekatolické. Po stránce věroučné se sice husitství jen nepatrně rozcházelo s katolickou církví. Ale zcela nekatolické, ideovému základu římské církve naprosto odporující bylo, ţe husité na těchto dvou poţadavcích trvali přes nejvyšší církevní autority, dovolávajíce se proti ní autority vyšší –zákona Boţího. Přijímání podobojí bylo podle nich ustanoveno Bohem a „je třeba poslouchat více Boha než lidi“. A Poslouchat více Boha jim bylo neposlouchat papeže a církevní autority vůbec. Znamenalo to koneckonců, že každý křesťan může rozhodovat o tom, jak rozumí zákonu Božímu.Ve skutečnosti po celé století od upálení M. Jana Husa se skoro v ničem neřídili rozkazy papeţovými. Nikdy se také husité nedovedli smířit s myšlenkou, ţe by u nich mhli zase kněţí světsky panovat, mít velké světské statky. Co je také vzdalovalo od obecné církve byla skutečnost, ţe muţ husity nejvíce zboţňovaný jako světec zůstával muţem touto církví odsouzený a na smrt vydaný jako kacíř. Strana podjednou v době jagellovské: Církevní správa: Nástupcem Hilariovým ve správě arcibiskupství se stal probošt Hanuš z Kolovrat. /1468-83/. Do Prahy přišel z s kapitulou Plzně aţ po skončení války r. 1472. Po něm byli voleni kapitulou další administrátoři. Přední osobnosti strany podjednou: Ve 2.pol.15.stol. vzešlo z katolické strany několik významných osobností. Přední z nich byl Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic. Jehoţ latinské básně byly vykládány i na některých německých universitách. Bohuslav na svém hradě shromáţdil knihovnu, jeţ náleţela k nejbohatším ve střední Evropě. Vedle mnoha dalších to byl také Jan Vodňanský , konvertita z husitství. Psal polemiky proti utrakvistům a později luteránům.
Kláštery: Král Vladislav byl řeholníkům nakloněn. Naproti tomu někteří katoličtí šlechtici svou hrabivostí brzdili klášterní ţivot. Bohoslužba a poměry náboženskomravní: V bohosluţbě a výzdobě kostelů nebylo mezi oběma stranami téměř rozdílu. Husité četli epištolu a evangelium česky, někdy i celou mši, podávali podobojí. Církevní rok odpovídal dnešním poměrů a opět se na obou stranách shodoval. Svátky Páně byly slaveny okázale. Slavily se na obou stranách svátky svatých, utrakvisté navíc Jana husa a Jeronýma Praţského. Konaly se hromadné pouti na poutní místa, tomu husité nebyli nakloněni. Praţané rádi putovali ke sv. Prokopu a ke sv. Ivanu. Putovalo se i na místa vzdálená /Einsiedlen, Cáchy, Řím, Compostella/. Velký důraz byl kladen na kázání, mnohem větší neţ dnes. Kněţí kázali při kaţdé mši sv., odpoledne vykládali katechismus a v týdnu se kázalo alespoň dvakrát. /ve středu a v pátek/. Byly obnovovány literátské kůry. V době adventní zde byly zpívány roráty. Literáti zpívali zpěvy latinské, ale stále více také české, zvláště u utrakvistů. Ale české písně pronikaly i do katolických kostelů. /Václav Miřinský – píseň „Kristus příklad pokory“, Kliment Bosák – píseň „Otče náš milý Pane“. Zbožnost: Veškerý ţivot 15.stoletá byl proniknut upřímnou zboţností. Je s podivem, ţe si naši předkové uchovali víru a zboţnost i za těţkých náboţenských zápasů, ve kterých se často bojovalo sniţováním víry protivníkovy, coţ je dvojsečná zbraň, která ublíţí i útočníkovi. Zboţnost se projevovala především pravidelnou modlitbou, svěcením nedělí a svátků, zboţnými odkazy a dobročinností k chudým. Posty byly časté a přísné. Přísnost byla zmírňována poţíváním ryb, byla také dovolena mléčná jídla, vejce a máslo, ale mnozí o tuto úlevu nestáli, jak svědčí přísloví: „Čech, neţ by v pátek s máslem jedl, raději by koně ukradl“. Velmi charakteristická a láskyhodná je láska k Písmu svatému. Bible byla uchovávána v domácnostech a pilně se z ní četlo. Sám Enea Sylvio se vyslovil s obdivem o táborských ţenách, které znali Písmo víc, neţ leckterý italský prelát. O lásce k bibli v českém lidu svědčí její hojné opisy, třebaţe jejich cena byla vysoká – rovnala se skoro polovině průměrné ceny domu. Kdyţ byl vynalezen knihtisk, byla opětovně tištěna. Mravnost: Na synodě r. 1421 přijalo husitské kněţstvo ochotně reformní morální zásady. Bylo rozhodnuto, aby kněţí nepříjímali poplatky za bohosluţebné úkony, aby kněz nebydlil s ţenami, a ten, který by se dopustil smilstva, byl potrestán jednoročním ţalářem, při opětovném hříchy aby byl navţdy zbaven úřadu. Byly stanoveny tresty také za jiné mravnostní delikty /opilství hazardní hra, rozmařilé jednání/. Určitě alespoň po nějako dobu se podle toho husitské kněţstvo řídilo. Později pokleslo, jak o tom svědčí Chelčického postila, výčitky Rokycanovy a napomínání krále Jiřího. Příznivý soud lze vyslovit i o kněţstvu podjednou. Působil na něj duch reformy, kterou způsobil husitský převrat, i chudoba, která vedla ke skromnosti. Přísné mravy vládly, alespoň v prvních dobách po revoluci i ve světě laickém. Čtvrtá artikula ţádala, aby „aby všichni hříchové smrtelní byli stavováni a kaţeni“. Tyto hříchy jsou specifikovány takto: Smilstvo, obţerství, zlodějství,vraţdy, lsti, lţi, křivé přísahy, čáry, lichvy a jim podobné. R. 1419 byl v Praze ustaven soud k trestání takových zjevných hříchů. Za Zikmunda zanikl, ale pak opět působil aţ do krále Vladislava. Za Vladislava přísnost poklesla.Uţ Enea Sylvius vytýkal r. 1458 v Historii české českým měšťanům nenasytnost a dychtivost loupeţí a české šlechtě nenasytnou chamtivost . Napsal také, ţe český lid je oddán opilství a obţerství, ţe si libuje v nestřídmém pití vybraných vlašských vín. Dost chmurný obraz mravních poměrů českého lidu podává Bohuslav Hasištejnský: Kárá opilství, obţerství a nemravnost. Také svobodu pro všelijaké sekty. Ţe kaţdý vykládá Písmo, i kdyţ se tomu neučil. Ţe ti, kteří se oddávají veřejné činnosti se hned pokládají za výmluvné, váţné a hbité v řeči. Českým pánům vytýká labuţnictví, pijáctví, parádnictví, nádheru v četném sluţebnictvu, sklon k oplzlým řečem a vychloubání penězi.
Jednota bratrská: Počátky jednoty: několik let po zániku táborské strany se vytvořila nová, neméně radikální odnoţ husitství, Jednota bratrská. Jejím duchovním otcem byl Petr Chelčický, vlastním zakladatelem Řehoř, synovec Rokycanův. Řehoř, byl rytířského původu. Strávil nějaký čas v emauzském klášteře, který převzali utrakvisté, ale opustil jej. Horlivě poslouchal kázání svého strýce, proţil s ním všechny boje a stále více byl naplněn odporem proti Římu, který odpíral české poţadavky. Nakonec se odcizil i Rokycanovi, neboť se mu zdál příliš ústupný. Rostoucí měrou na něj naopak působili Chelčický, valdenští a táborité. Shromaţďoval kolem sebe lidi stejně smýšlející. Sešli se ve východních Čechách na panství kunvaldském a zaloţili r. 1457 první bratrskou obec. Na věci nezbytné k ţivotu si chtěli vydělávat řemeslem. Bylo jim zakázáno přísahat, nosit zbraně, domáhat se práva před soudem. V prvních letech se vzdávali šlechtici, kteří vstupovali do jednoty správy svých statků, aby nemuseli soudit podané. Příslušník Jednoty nesměl být vojákem, ani muzikantem, malířem, hospodským. Nesměli chodit na trh kdyţ tak zřídka nakrátko, slavit posvícení. Nošení hedvábného šatu bylo trestáno vyloučením. Kaţdý, kdo chtěl vstoupit, musel se osvědčit v přísné zkoušce. Přidalo se mnoho vyhnaných táboritů. To bylo asi příčinou, ţe proti nim ostře zaútočil král Jiří, který nechtěl dát příčinu domněnkám, ţe ve své zemi podporuje kacířství. Následkem toho se bratří uchýlili na panství rychnovské. Následujícího roku došlo jiţ ke krvavému pronásledování v Praze, kde měla jednota své stoupence i mezi univerzitními studenty. Jednotu zachránil konflikt krále Jiřího a válka, která z něj vznikla. Rozchod s utrakvisty: Řehoř se rozhodl, aby se bratří i navenek odtrhli od utrakvistické církve. R. 1467 se konalo shromáţdění bratří ve Lhotce u Rychnova a na něm12 starších zvolilo ze svého středu hlavu církve. Los padl na Matouše z Kunvaldu, který byl pak ţamberským knězem Michalem a valdenským starším posvěcen na biskupa. Řehoř nezaujal v jednotě ţádné úřední postavení, ale byl aţ do své smrti /1474/ jejím duchem. Mezi církví a sektou není moţné přátelství. Proto zaloţení vlastní kněţské organizace v Jednotě vzbudil odpor strany podobojí. Rokycana spatřoval v bratřích rušitele církevní jednoty a tvrdě je potíral. Stejně tak jeho nástupce Václav Koranda. Náboženské názory: Bratří odmítali veškerou církevní tradici, pokud nebyla odůvodněna Písmem. Zatímco husité uznávali vcelku staletou církevní tradici a chtěli jen opravit některé „svatokupecké“ zvyklosti, Bratří tradici, pokud nebyla zaloţena na Písmu šmahem odmítali. Neměli zájem na vytvoření nové dogmatické soustavy, spíše kladli důraz na křesťanský život.Věcmi podstatnými ke spáse jim byla ţivá víra, naděje a láska. Svátosti a bohosluţby jim byly jen věcmi ke spáse napomáhajícími. Křest udělený nemluvňatům pokládali za neúčinný, proto je křtili v dospělosti znovu. Od toho zvyku upustili později ze strachu, aby nepropadli trestům, stanoveným pro novokřtěnce. V nauce o svátosti oltářní u husitů zvítězila víra ve skutečnou přítomnost Krista, málo se lišící od katolické nauky. Bratří naopak připouštěli jen Kristovu účinnou přítomnost, někteří tvrdili jako pikardi, ţe jde jen o znamení. V nauce o kněţské moci sdíleli bratří učení Wyclifovo, ţe kněz těţkým hříchem ztrácí moc platně udělovat svátosti, kdeţto strana podobojí se klonila ke katolickému názoru, ţe platnost svátostí nezávisí na mravní hodnotě udělujícího. Proto husité přese všechno nepřestali spatřovat v papeţi náměstka Kristova a přijímali svěcení od římských biskupů. Smíření se světem: Poměrný klid, jemuţ se Jednota těšila po smrti krále Jiřího podporoval její rychlý vzrůst v Čechách i na Moravě. Posílili ji i valdenští, vypuzení z Bavor, kteří se usadili na Lanškrounsku a na fulnecku. Do Jednoty se začali hlásit i měšťané, šlechtici a vzdělaní lidé. Část bratří vystupovala proti jejich přijetí a trvala na původních přísnějších řádech Jednoty. Naproti tomu jiní usilovali o zmírnění řádu a přizpůsobení Jednoty poměrům a potřebám skutečného ţivota, zejména prosazovali přijímání lidí učených. Jiţ na synodě v Brandýse byla patrná převaha strany pokrokové. Vznikly však pochybnosti a tak Jednota
vyslala čtyři bratry, aby pátrali po původní Kristově církvi někde na východě. Mezi nimi byl bratr Lukáš, který byl vyslán nejprve na východ a kdyţ jeho cesta neměla úspěch , do Itálie a do Francie, aby poznal učení Valdenských v těchto zemích. Jiný bratr procestoval Egypt a Palestinu a popsal tyto země. Ţádný z vyslanců však nevešel ve styk s křesťany, kteří by zachovávali původní řád křesťanské církve. /Jak si jej představovala jednota/. Na synodě v Chlumci a v Rychnově n. Kněţnou zvítězilo stanovisko bratra Lukáše a měšťané a šlechtici mohli být přijímáni aniž by se po nich chtělo, aby se vzdali svých statků a úřadů. Dále byla provedena dokonalejší organizace Jednoty. V jejím čele měla stát tzv. uţší rada, k níţ patřili čtyři biskupové, někdejší kněţí a starší Jednoty. Kněz slouţil pouze bohosluţby /po táborském způsobu/, udílel svátosti a kázal. Jen malá část jednoty nesouhlasila s novotami a organizovala se sama. Naproti tomu přistoupily k Jednotě mocné panské rody, zejména Kostkové z Postupic /drţeli Litomyšl/ a Krajířové z Krajku. /v Mladé Boleslavi/. Bratrské sbory hodně zesílily, v Čechách i na Moravě. Vedení jednoty se ujal bratr Lukáš, ačkoli nezastával čelný úřad. Pod jeho vlivem bratři věřili, ţe Kristus je ve svátosti oltářní přítomen „duchovně, mocně, posvátně“. Také obřady původně jednoduché se přiblíţily utrakvistickým, zavedením oděvů, bohosluţebných nádob a zpěvu. Pronásledování na počátku 16. stol: Od r. 1502 začal nový útisk Bratří. Přičinila se o to manţelka Vladislava II., královna Anna, nepřítelkyně všeho kacířského. Pronásledování bylo umoţněno, kdyţ byly nejvyšší úřady země obsazeny výlučně katolíky. Dne 25. července r. 1508 vydal Vladislav II. proti Bratřím pověstný mandát svatojakubský. Bratrské sbory měly být zavřeny, knihy spáleny. Ale Bratři nacházeli ochranu u velmoţů a pronásledování bylo jen povrchní, aţ r. 1514 zcela ustalo. Zásluhy jednoty: Hlavní zásluha Bratří je na poli literárním. První tiskárna u nás vznikla sice v katolické Plzni r. 1458, o dvacet let později byla zaloţena tiskárna v Praze, ale mnoţstvím tištěných knih Bratři daleko předstihli katolíky i utrakvisty dohromady. R. 1500 si zřídili tiskárnu v Mladé Boleslavi, r. 1507 druhou v Litomyšli, a na Moravě měli tiskárnu v Kralicích. První spisy zanechal uţ bratr Lukáš, ale vynikající spisovatelé vyrostli Jednotě aţ po stu letech, kdyţ se Bratřím otevřel přístup na protestantské univerzity v sousedních zemích.
Vzdělanost a umění: I kdyţ univerzita hrála v revoluci tak významnou roli, byla v hlubokém úpadku. Přeţívala dlouho jen s jednou, základní fakultou – artistickou. Prvním krokem k obnově bylo obnovení univerzitních privilegií císařem Zikmundem. Byl zrušen závazek, aby všichni mistři hájili čtyři artikuly. Přicházeli učitelé i studenti ze zahraničí. Všichni cizinci byli katolíci, mezi domácími utrakvistickými mitry měla převahu strana mírnější, a tak papeţ Mikuláš V. privilegia potvrdil. Strana podjednou se domáhala na univerzitě stejných práv jako utrakvisté, čemuţ se utrakvistická většina bránila, a tak spory skončily odchodem strany podjednou z univerzity r. 1462. za těchto okolností byl zcela nevyhnutelný úpadek univerzity, která se dostala do izolace. Umění: Z úpadku, způsobeného husitskými válkami se začalo umění vzpamatovávat v době poděbradské a nového rozkvětu dosáhlo v době jagellovské, i kdyţ uţ nepředstihlo ostatní země. Bylo dokončováno mnoho nedokončených chrámů, tj. k presbytářům byly přistavovány lodi. Týnský chrám dostal v té době věţe a byl také nově zbudován větší počet kostelů.Všechna města předstihla Kutná Hora, kde bylo započato r. 1480 s dostavbou chrámu sv. Barbory. Dílo řídili nejlepší mistři té doby – Hanuš z Hradce, Matěj rejsek z Prostějova a Benedikt Rejt /Ried/, patrně Němec z Rakouska. Rejtovou specialitou byly hvězdicovité a síťovité klenby, vytvořené z proplétajících se ţeber. Jeho monumentálním dílem je vladislavský sál, zbudovaný při přestavbě praţského hradu. Také české sochařství a malířství se doţilo v té době značného rozkvětu vlivem sousedního německého umění. Na
sklonku 15. stol. uţ nebylo v Čechách většího města, kde by nebyla malířská dílna, pracující pro kostely a kláštery, obnovované a znovuzřizované. Tak alespoň částečně české umění dohánělo nesmírné zpoţdění, ke kterému došlo v 1.pol.15. stol.
