MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ
Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií
Oranžová revoluce – cesta Ukrajiny do Evropy? Bakalářská práce
Oleksandra Řezníčková
Vedoucí práce: PhDr. Vít Hloušek, Ph.D. UČO: 82640 Obor: MVZ – ES Imatrikulační ročník: 2003
Brno, prosinec 2006
Prohlašují, že jsem bakalářskou práci Oranžová revoluce – cesta Ukrajiny do Evropy? vypracovala samostatně a použila pouze prameny, které citují a uvádím.
V Brně ____________
____________________ Oleksandra Řezníčková
2
Zde bych chtěla poděkovat PhDr. Vítu Hlouškovi, Ph.D. za odborné rady, maximální vstřícnost a čas, který mi věnoval, a také své rodině a přátelům za podporu.
3
OBSAH Prohlášení Poděkování Úvod
5
1. Výchozí pozice Ukrajiny vpředvečer presidentských voleb
7
1.1. Předchozí režim
7
1.2. Smluvně-právní a institucionální zajištěnost vztahů Ukrajina-EU před prezidentskými volbami 2004
9
2. Presidentské volby 2004
11
2.1. První kolo voleb
12
2.2. Druhé kolo voleb
13
2.3. Opakování druhého kola voleb
16
3. Postoj EU k událostem na Ukrajině
17
4. Cíle tzv. oranžové revoluce
20
4.1. Dimenze vnitropolitická
21
4.2. Dimenze zahraničněpolitická
22
5. Oranžová revoluce ne slovy, ale skutky
24
Závěr
29
Použitá literatura a internetové zdroje
32
Přílohy: Příloha č. 1
35
Příloha č. 2
36
Příloha č. 3
37
Příloha č. 4
38
4
Úvod
Předmětem této bakalářské práce je tzv. oranžová revoluce na Ukrajině listopad-prosinec 2004, která nepochybně otevřela v historii Ukrajiny novou etapu. Před Evropou a světem vyvstala nečekaná výzva nové vlny demokratizace, nejmohutnější z časů sametových revolucí ve středovýchodní Evropě konce 80. let a rozpadu Sovětského svazu. Transformace, která proběhla ve střední a východní Evropě, neměla a nemá ve všech zemích stejný scénář, proto žádná z čerstvých událostí nemůže definitivně a jednoznačně poukázat na budoucí vývoj. Ovšem jisté je to, že tato revoluce přinesla Ukrajině nový impuls pro politické a ekonomické reformy, které se v neposlední řadě budou více orientovat na spolupráci s EU.1 Výše zmíněné téma jsem si zvolila hlavně z důvodu jeho aktuality, ale rovněž proto, že poskytuje dostatečný prostor k probádání dosud neprobádaných otázek. Jedním z dalších důvodů byla skutečnost, že k Ukrajině mám mimořádný vztah, neboť jsem tam strávila větší část svého života, což poněkud vypovídá o mém zájmu o témata, která se jejího osudu týkají. Ke zvolení tohoto tématu mne v neposlední řadě přiměla také znalost ukrajinštiny a ruštiny, zaručující lepší orientaci v této problematice. Původním záměrem mé práce bylo podat komplexnější popis událostí souvisejících s oranžovou revolucí a vzápětí zhodnotit její potenciální dopady na vztahy Ukrajina-EU. Vzhledem k tomu, že od oranžové revoluce již uplynuly dva roky, nabídla se možnost namísto potenciálních kroků s odstupem času zhodnotit kroky konkrétní. Tudíž by nebylo vhodné trvat na něčem, co poněkud pozbylo svůj reálný význam 1
Blíže viz diskuze o transformaci na Ukrajině v kontextu regionu ze dne 13.9.2005,
on-line text (http://www.amo.cz/cz/o_nas/diskuse/historie_a_shrnuti_diskusi/index.php?ID=&shrnuti =ano&IDdiskuse=323); ověřeno k 5.12.2006.
5
jako badatelská otázka. V důsledku toho došlo k částečnému tematickému posunu celé práce. Pravým cílem tedy je předložit souhrnnou deskripci událostí provázejících prezidentské volby a prozkoumat reálné dopady oranžové revoluce na vzájemné vztahy Ukrajina-EU. Práce je rozdělena do pěti na sebe navazujících kapitol a sedmi podkapitol, jež jsou chronologicky seřazené a poskytují dostatečné informace, nezbytné pro náležité uchopení a porozumění tématu. První kapitola popisuje situaci na Ukrajině předcházející prezidentským volbám a zároveň podává základní informace smluvně-právní a institucionální zajištěnosti vztahů Ukrajina-EU. Druhá kapitola pojednává přímo o průběhu prezidentských voleb, dále o zrodu oranžové evoluce a o jejím následnému vývoji, třetí kapitola navazuje na předchozí a věnuje se charakteristice postoje Evropské unie k událostem na Ukrajině a její účasti v nich. Čtvrtá kapitola se zaměřuje na vymezení cílů oranžové revoluce, a to jak zahraničně-, tak i vnitropolitických. Pátá a zároveň poslední kapitola se zabývá analýzou reálných dopadů oranžové revoluce na vztahy Ukrajiny s EU a na jejich současný stav. V průběhu práce se pokusím odpovědět na následující výzkumné otázky: Lze oranžovou revoluci považovat za zdárnou? Vzbudila revoluce v ukrajinských občanech touhu zapojit se do Evropy? Jakou roli v uplynulých událostech na Ukrajině sehrála EU? Co Ukrajina od EU po uplynutí druhého výročí oranžové revoluce očekává a do jaké míry je EU schopná a hlavně ochotná tato očekávání naplnit? Ve své bakalářské práci budu vycházet z hypotézy, že díky oranžové revoluci došlo k upevnění proevpropské orientace ukrajinské zahraniční politiky. Vzhledem k relativní aktuálnosti událostí a neexistenci relevantní souhrnné literatury k tématu, tvoří materiály pro práci především on-line dostupné zdroje.
6
1. Výchozí pozice Ukrajiny vpředvečer prezidentských voleb
Pro komplexnější uchopení tématu této práce se popis událostí a skutečností předcházejících tzv. oranžové revoluci jeví jako nezbytný. Z tohoto důvodu se první kapitola zahrnující tři podkapitoly věnuje informacím, napomáhajícím vytvořit dostatečnou představu o situaci na Ukrajině vpředvečer prezidentských voleb a rovněž představuje základ pro celkově lepší orientaci v tématu.
1.1. Předchozí režim V roce 19912 po zhroucení sovětského impéria se na mapě Evropy objevila samostatná Ukrajina. V její krátké novodobé historii zastávali úřad prezidenta Leonid Kravčuk (prosinec 1991 – červenec 1994), sovětský aparátník, bývalý vedoucí propagandistického a ideologického oddělení ÚV KS Ukrajiny a předseda parlamentu, a Leonid Kučma (červenec 1994 – leden 2005), rovněž stranický funkcionář, bývalý ředitel sovětské továrny na výrobu mezikontinentálních raket, a premiér (listopad 1992 – březen 1993). (Gombos 2005:165) Více než před deseti lety L. Kučma převzal post prezidenta po Kravčukovi, který během dvou a půl roku svého vládnutí nedokázal určit směr vývoje státu a mimo jiné byl obviňován ze zodpovědnosti za ekonomickou krizi a z pomalého zavádění reforem. Zpětně lze tuto dobu označit za přípravnou etapu pro příchod lidí, kteří měli jasnou představu o tom, jak lze vládu využít k prosazování svých zájmů.3 Na vládnutí Kučmy připadá větší část nezávislé historie státu. Obsah jeho ústavních pravomocí a míra vlivu v současné Evropě nemá obdoby. Obecná orientace a styl činnosti celého státního aparátu se ukázaly jako velice personalistické. Prezident měl velký vliv na formování politické a řídící elity, avšak větší význam má skutečnost, že se s jeho asistencí na Ukrajině zformovaly tzv. politicko-ekonomické klany. Lídři nejsilnějších 2 3
24. srpna 1991 – Akt prohlášení nezávislosti Ukrajiny. Srov.
Epocha
Kučmy,
6.10.2004
(http://president.org.ua/president/p-kuchma/r-
activity/news-13309/); ověřeno k 5.12.2006.
7
z nich tak postupně získali všechny náznaky oligarchie, která využívala prezidenta ve svých vlastních zájmech. Tak se v polovině 90. let na Ukrajině uchytil svérázný nomenklaturně-oligarchický4 vládní systém, kdy si business-elita podmanila administrativní aparát.5 Po celá 90. léta Ukrajinu provázela situace, kdy téměř neexistovala střední vrstva a mezi chudými a bohatými de facto vznikla obrovská propast. Nehledě na to, že se sociální role malého či středního podnikání a střední vrstvy celkově s postupným rozvojem ukrajinské ekonomiky značně zvyšovala, byl to právě nomenklaturně-oligarchický režim, který znemožnil účast této vrstvy v politickém životě státu a neposkytl prostor pro jejích lobby.6 L. Kučma vládnul státem a přitom neměl vyhraněnou strategii ani přesnou vizi národních priorit. Toto bylo v určité etapě podstatou jeho politiky. Polovičatost, nedůslednost, neustálé změny ve směru reforem znemožnily porovnání a hodnocení slíbeného a uskutečněného, což hlavě státu rozhodně vyhovovalo. Kučmova politika se nikdy netěšila široké podpoře obyvatelstva. Nikdy se totiž nestal tzv. „otcem národa“, který by jednal v zájmu celé Ukrajiny bez ohledu na své osobní ambice, a jehož by akceptovaly miliony Ukrajinců. Nedůvěra k vládě mimo jiné měla za následek snižování úrovně patriotismu a prohlubovala zklamání nad výsledky nezávislého vývoje.7 Ekonomický vývoj byl bohužel nerovnoměrný. Katastrofická inflace z roku 1994 byla překonána, ale ekonomické reformy byly velmi pomalé a korupce pronikla do všech sfér společenského života. Období vlády Kučmy je spojováno s nelegální privatizací státních podniků, které za symbolickou cenu získala již zmiňovaná oligarchie. Kučmovo druhé
4
Podobné režimy vznikly i ve většině dalších států SNS, rovněž existují v prezidentských
republikách Latinské Ameriky a v řadě států „třetího“ světa. 5
Srov.
Malinkovyč,
O
pričinach
„oranževoj
revoluci“
v Ukrajině
(http://www.igpi.ru/monitoring/ukraine/new_ukr/revolution/1118840376.html); ověřeno k 5.12.2006. 6 7
Tamtéž. Srov.
Epocha
Kučmy,
6.10.2004
(http://president.org.ua/president/p-kuchma/r-
activity/news-13309/); ověřeno k 5.12.2006.
8
volební období provázela jedná kauza za druhou, což ještě více zdůrazňovalo jeho nelegitimnost mezi ukrajinskými obyvateli. Mykola Melnyčenko, Kučmův strážce, poskytl audionahrávky, na jejichž základě byl Kučma obviněn z organizace únosu opozičního žurnalisty Heorhije Gongadzeho8. Tato aféra se posléze stala podnětem pro organizaci opoziční akce Ukrajina bez Kučmy na jaře 2001, která žádala odstoupení prezidenta a lidí okolo něj. Ovšem prezident měl v parlamentu dostatečnou podporu, což tuto akci odsoudilo k neúspěchu. Výše uvedené skutečnosti, nespokojenost obyvatel s životní úrovní, nelegitimnost vlády ze strany společnosti a oligarchická dominance uvnitř státního režimu, korupce, nepříznivé podmínky pro rozšíření střední vrstvy a další problémy vytvořily na Ukrajině, jež stála na prahu nových prezidentských voleb, velmi napjatou atmosféru, která dosáhla svého zenitu a následného uvolnění právě prostřednictvím tzv. oranžové revoluce.
1.2. Smluvně-právní a institucionální zajištěnost vztahů Ukrajina-EU před prezidentskými volbami 2004
Úlohou této podkapitoly je poskytnout informace ohledně smluvněprávní a institucionální zajištěnosti vztahů Ukrajina-EU. Stávající základna vzájemných vztahů totiž určuje postavení Ukrajiny jako partnera EU. V září 1992 se uskutečnilo první setkání Ukrajiny a EU na nejvyšší úrovni, jehož výsledkem bylo následné otevření zastoupení Evropské komise na Ukrajině a v březnu 1994 zahájení schůzí Ukrajina-Trojka EU. Za skutečný začátek aktivní diplomacie se však dá považovat rok 1993, kdy se usnesením Nejvyšší rady O hlavních směrech zahraniční politiky deklaruje jako „perspektivní cíl vstup do EU“. V roce 1994 již v Lucemburku byla podepsána Smlouva o partnerství a spolupráci, která
8
Srov. Kuchma: Profile of ukrainian president Leonid Kuchma, BBC monitoring service,
17.4.2004 (http://www.artukraine.com/buildukraine/kuchma.htm); ověřeno k 7.12.2006.
9
ovšem nabyla účinnosti až v roce 1998 a doteď představuje rámec spolupráce Ukrajiny a EU.9 (Bárta 2004) Instituční rámec Smlouvy mají zajišťovat tři společné orgány: Rada spolupráce, Výbor spolupráce, tvořený zástupci Evropské komise a ukrajinské vlády, a Výbor parlamentní spolupráce neboli fórum členů Evropského parlamentu a Nejvyšší rady Ukrajiny. (Bárta 2004) V prosinci 1996 Rada ministrů EU přijala Akční plán k Ukrajině.10 Prezidentským dekretem z 24. února 1998 byly ustaveny další instituce: Národní agentura Ukrajiny pro rozvoj evropské integrace a Centrum srovnávacího práva s cílem adaptace legislativy Ukrajiny k právu EU. V červnu téhož roku prezident schválil Strategii integrace Ukrajiny do EU, následně bylo založeno šest odvětvových výborů, které se věnují spolupráci Ukrajiny a EU,11 a počínaje rokem 1998 pobíhají pravidelná setkání Rady spolupráce. Co se týče Společné strategie EU vůči Ukrajině, byl tento dokument přijat v prosinci roku 1999 během summitu v Helsinkách, mimo jiné byla v dokumentu oceněna proevropská pozice Kyjeva. (Bárta 2004) Na základě Strategie integrace Ukrajiny do EU byly rozpracovány odvětvové programy a Program integrace Ukrajiny do EU, který byl představen v dekretu prezidenta Ukrajiny ze 14. září 2000. V programu byly definovány krátkodobé (2000-2001), střednědobé (2002-2003) a dlouhodobé cíle (2004-2007). Mezi prioritami byly zmíněny mimo jiné harmonizace legislativy Ukrajiny, co nejrychlejší členství ve WTO, realizace konzultací v otázkách zóny volného obchodu apod. S cílem organizačního zajištění v listopadu 2001 byl založen institut zmocněnce Ukrajiny pro otázky evropské integrace. Za zvláštní zmínku stojí prezidentská představa zahraniční politiky Evropská volba z května 2002, kde byly definovány kroky nutné 9
Platnost Smlouvy o partnerství a spolupráci mezi Ukrajinou a Evropskou unií končí
1. března 2008. 10
V té době se pravděpodobnost integrace Ukrajiny do EU přirovnávala například
k možnosti připojení dálného východu Ruska k Japonsku. (Bárta 2004) 11
Blíže viz Zastoupení Evropské komise na Ukrajině, Ukrajina-EU: chronologický popis
vzájemných vztahů (www.delukr.cec.eu.int).
10
k členství Ukrajiny v EU, jehož by mohla Ukrajina dosáhnout v roce 2011.12 Později však prezident částečně ustoupil od této vize a uvedl, že Ukrajina by se sice měla v průběhu deseti let přiblížit evropským standardům, ovšem do roku 2011 nemá naději stát se členem EU. (Bárta 2004). V březnu 2003 byl v komuniké Evropské komise „Širší Evropa sousedství: nový rozměr našich vztahů s východními a jižními sousedy“ učiněn pokus o vytvoření rámce nových vztahů se sousedními zeměmi EU, jehož cílem je jejich přístup k výhodám EU bez účasti na jeho institucích. V rámci tohoto prohlášení bylo konstatováno, že Ukrajina se stane jedním z objektů zahraniční politiky EU, kterou budou významně formovat nové členské státy středovýchodní Evropy. (Bárta 2004)
2. Presidentské volby 2004
Na konci roku 2004 se na Ukrajině uskutečnily už čtvrté prezidentské volby od získání nezávislosti. Předchozí prezidentské kampaně se od této značně lišily. V dosavadních prezidentských kampaních voliči prakticky neměli ve volbě alternativu, volili mezi dvěma zly a vybírali zlo menší. Naopak v roce 2004 se díky rozdílnému image dvou hlavních rivalů rozhodovalo mezi zakonzervováním dosavadního systému vládnutí, které měl zaručit Viktor Janukovyč, a šancí na změnu, již Viktor Juščenko v očích velké části společnosti ztělesňoval a která potenciálně slibovala zlepšení životní úrovně obyvatel. (Gombos 2005:165) Podle zákona O prezidentských volbách tvoří Ukrajina jeden celostátní jednomandátový volební okruh, který je rozdělen na 225 územních volebních obvodů. Prezidentem se stává kandidát, jenž získá 50% hlasů voličů. Pokud se tak nestane, dva nejúspěšnější kandidáti postupují do druhého kola a hlavou státu se tedy stane ten, jenž získá více hlasů.
12
Tamtéž.
11
2.1. První kolo voleb Uskutečnění prvního kola voleb bylo stanoveno na 31. října 2004.13 Celkem kandidovalo 26 kandidátů, což bylo nejvíce ve srovnání s předchozími volbami. Hlavním tématem volební kampaně nebyl boj mezi pravicí a levicí, ale boj mezi tzv. kandidátem moci a opozičním kandidátem. (Gombos 2005:171) Zatímco skutečnost, že opozičním kandidátem bude V. Juščenko, se rýsovala již v roce 200114, kdo bude kandidovat za tzv. stranu moci, zřejmé nebylo. „Vládním“ kandidátem na prezidentský úřad se sice stal premiér Viktor Janukovyč, ovšem Kučmova podpora Janukovyče byla již od počátku váhavá. Možná proto, že Janukovyč byl chápán pouze jako menší zlo ve srovnání s opozičními představiteli,
zejména
radikálně
naladěnou
Julií
Tymošenkovou.
(Kratochvíl 2005:13) Výsledek voleb byl předem obtížně předvídatelný, vědělo se jen, že do druhého kola nejspíše postoupí Janukovyč a Juščenko. (Gombos 2005:165) Dále následuje stručná charakteristika dvou předních kandidátů. Viktor Juščenko. Určitou dobu byl součástí vládního establišmentu, v letech 1996-1999 jako guvernér Národní banky, 1999-2001 jako premiér. Před parlamentními volbami v roce 2002 vytvořil volební koalici Naše Ukrajina, která volby vyhrála. Zajímavostí bylo, že Juščenko nekandidoval na post presidenta jako představitel Naši Ukrajiny, ale jako nezávislý kandidát. (Gombos 2005:169) Viktor Janukovyč. Byl guvernérem důležité průmyslové Doněcké oblasti (1996-2000), ve svém úřadu propojil místní vládu, podnikatelské kruhy a možná i kriminální podsvětí, od roku 2002 byl premiérem. Od 13
Dle čl. 103 Ústavy Ukrajiny z 28.06.1996 je prezident Ukrajiny volen občany Ukrajiny
na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva prostřednictvím tajného hlasování po dobu pěti let; může být prezidentem nanejvýš dvě volební období po sobě. Řádné prezidentské volby probíhají vždy poslední neděli posledního měsíce pátého roku pravomocí prezidenta Ukrajiny. 14
V roce 2001 populárnímu premiérovi V. Juščenkovi byla vyslovena v parlamentu
nedůvěra a opozice mu nabízela, aby se postavil do čela protikučmovských protestů. Na jaře roku 2001 totiž probíhala neúspěšná akce Ukrajina bez Kučmy, jejímž cílem bylo Kučmovo odvolání. (Gombos 2005:171)
12
roku 2003 je předsedou Strany regionů, která vznikla v roce 2000 pod jiným
názvem,
ve
volbách
2002
kandidovala
jako
součást
proprezidentského bloku Za jednotnou Ukrajinu a měla zajistit pokračování systému vládnutí, který vytvořil Kučma. (Gombos 2005:170) Viktor Juščenko se ve své předvolební kampani identifikoval heslem „Ano!“ a za ústřední barvu kampaně zvolil oranžovou. Viktor Janukovyč za svoje ústřední heslo zvolil „Protože“, za kterým následovaly různé pochvalné přívlastky a hlavními barvami kampaně byla modrá a bílá. (Gombos 2005:172) Volební kampaň se rozběhla na počátku července a celá druhá polovina roku 2004 byla charakterizována stupňujícím se napětím mezi dvěma tábory. Volební výsledky prvního kola byly pro Janukovyče a Juščenka téměř vyrovnané, oba získali necelých 40 procent. V příloze této práce je znázorněno
procentuální
rozložení
hlasů
ve
prospěch
dvou
nejúspěšnějších kandidátů v kontextu regionů (viz Příloha č. 1).
2.2. Druhé kolo voleb
Druhé kolo prezidentských voleb bylo naplánováno na 21. listopadu 2004. Události, které vzápětí nastaly, o nichž ostatně bude řeč níže, dostaly označení „oranžová revoluce“.15 Základním znakem druhého kola byly volební podvody, ze kterých se obviňovaly obě strany. Ovšem početná porušení zaznamenaly také volební komise. (Gombos 2005:175) Již v poslední den předvolební agitace Juščenko vyzval občany, aby v den voleb vyšli do ulic a tím zabránili možným falsifikacím volebních výsledků. Předpovědí jednotlivých exit pollů, týkající se předběžných výsledků voleb, si vzájemně odporovaly. Zatímco jedni předpovídali vítězství Juščenka, druzí prezentovali opak.
15
Zprvu se používalo označení kaštanová revoluce, ovšem den po volbách se začalo
užívat označení pomerančová nebo oranžová revoluce, což bylo jen logickým pokračováním toho, že před volbami byla oranžová barvou Juščenkovy kampaně. (Gombos 2005:175)
13
Po zpracování 99,38 % hlasovacích lístků vyhlásila Ústřední volební komise (ÚVK) následující výsledky: Janukovyč získal 49,42% hlasů a Juščenko pouze 46,7% (oficiální výsledky druhého kola voleb vyjádřené procentuálně v kontextu regionů viz Příloha č. 2). Pondělí 22. listopadu lze do jisté míry pokládat za odstartování oranžové revoluce. Velké množství příznivců opozičního kandidáta se shromáždilo na hlavním náměstí Nezávislosti v Kyjevě, aby dali najevo svou nespokojenost s výsledkem voleb a touto cestou se dovolali spravedlnosti. Poté následovala vlna dalších protestů. Demonstrace představovaly mítinky na náměstí Nezávislosti, stanové městečko na bulváru Chreščatyk, shromáždění před vládními úřady a jejich následná alokace. Masa demonstrantů byla první dny podle potřeby přesouvána z náměstí k sídlu prezidenta, k parlamentu, k Nejvyššímu soudu nebo Úřadu vlády, popřípadě před všechny úřady současně, některé z nich později byly zablokovány permanentně. (Gombos 2005:176) 24. prosince po vyhlášení oficiálních výsledků ÚVK definitivně prohlásila vítězem Viktora Janukovyče s 49,46 %, kdežto opoziční Viktor Juščenko získal pouze 46,61 %, Juščenko okamžitě vyhlásil celostátní generální stávku na protest vládním volebním machinacím.16 Nelze opomenout, že jednou z vůdčích osobností revoluce byla Julie Tymošenková. Právě ona udávala tón jejím počátkům a do jisté míry plnila roli koordinátora, který rozdával pokyny, co mají lidé v nejbližších hodinách dělat.17 (Gombos 2005:176) Stoupenci opozice blokovali dopravu, hraniční přechody, na nějakou dobu byla přerušena činnost univerzit apod. Události oranžové revoluce se neomezily pouze na činnost Juščenkových stoupenců, převážně tedy ze západní části Ukrajiny, vlna
16
Kromě státní podpory pro V. Janukovyče se jako nejzávažnější projevilo tzv. absenční
hlasování, dalším negativem byl nátlak na zaměstnance státní správy či příslušníky armády, aby volili provládního kandidáta, a velmi podezřelý byl i fakt, že v oblastech, kde byl Janukovyč nejsilnější, dosahovala účast podle Ústřední volební komise až neuvěřitelných hodnot (přes 96% v Doněcku, 88 % v Lugansku). (Kratochvíl 2005:13) 17
Zatímco Juščenko mluvil pomalu, v průběhu projevů se často zastavoval a přemýšlel,
jak formulovat své myšlenky, Tymošenková mluvila jako „velitel“ rychle a rázně, bez přeřeknutí a s logickým sledem myšlenek. (Gombos 2005:176)
14
nepokojů zasáhla i východní regiony, jejichž velké podpoře se těšil Janukovyč.18 Autobusy plné jeho příznivců dojížděly do Kyjeva, aby se postavili na odpor svým protivníkům. Naštěstí k krveprolití nedošlo a žádné větší střety mezi „oranžovým“ a „bílo-modrým“ tábory zaznamenány nebyly. Úspěch opozice závisel především na vzepětí politických emocí, které byly využity jako způsob tlaku na vládu, na niž opozice vztahovala celou řadu svých požadavků.19 (Gombos 2005:175) Mezi tyto požadavky patřilo v prvé řadě zrušení oficiálních výsledků voleb, které mimochodem byly zveřejněny až 24. listopadu, schválení opakování druhého kola voleb a přesné stanovení termínu jejich konání při novém složení ÚVK. Na cestě k dohodě, která by tyto požadavky splňovala, se obě strany potýkaly s mnoha problémy, jež provázela řada vypjatých diskusí. Nejprve opozice navrhla, aby za rozhodující a konečné byly považovány výsledky prvního kola presidentských voleb, kdy Juščenko vedl nad Janukovyčem s nepatrným náskokem. (Kolesnikov 2005:307) Takovéto řešení však nemělo racionální opodstatnění a již od počátku bylo odsouzeno k neúspěchu. Prezident a provládní kandidát zastávali názor, že jediným akceptovatelným řešením bude vypsání nových voleb. Tato varianta však byla naprosto nepřijatelná pro opozici, která za optimální řešení považovala opakování pouze druhého kola voleb, neboť zde došlo k nejvíce falsifikacím. Nakonec i díky asistenci mezinárodního osazenstva dospěly strany k dohodě a 3. prosince ukrajinský Nejvyšší soud vyhlásil rozsudek, ve kterém dál částečně za pravdu stížnostem opozice, 18
zrušil
rozhodnutí
ÚVK
o
výsledcích
voleb
Guvernéři jednotlivých východních oblastí šli natolik daleko, že dokonce volali
po provedení referenda o autonomním statusu těchto oblastí, neboli o přetvoření Ukrajiny na federální stát v případě, že se presidentem stane Juščenko. Přestože by takové referendum nemělo žádné právní důsledky, neboť pro rozhodování v této záležitosti Ústava nařizuje referendum celostátní, výše zmíněná skutečnost dala opodstatnění obávám o zachování státní celistvosti. 19
Mimo jiné opozice požadovala odstoupení premiéra V. Janukovyče, který ovšem
zbystřil a odvolávajíc se na začátek své volební kampaně předcházející opakovaným volbám si od prezidenta nechal podepsat žádanku o dovolenou.
15
z 21. listopadu a nařídil jejich opakování na 26.12.2004. (Kolesnikov 2005:361) K tomu, aby se druhé kolo voleb mohlo opakovat, bylo zapotřebí provést změnu zákona O volbách presidenta a Ústavy, navíc opozice ve snaze svést možné falsifikace do minima navrhla zrušení tzv. absenčního hlasování, neboť hlasující při něm mohli být převáženi z místa na místo a volit opakovaně, což je ideální příležitost pro zfalsifikování volebních výsledků. (Kratochvíl 2005:13) Přes všechny komplikace a zmatky provázející proces schvalování tohoto návrhu podepsal prezident 19. prosince projekt úpravy zákona O volbách presidenta, včetně návrhu o zrušení tzv. absenčního hlasování. Začátkem prosince byla rozpuštěna ÚVK, aby mohla v opakovaném kole fungovat v novém složení.20 Takový postup se stal nepostradatelným základem pro ochranu demokratičnosti opakovaných voleb. V druhé polovině prosince oranžová revoluce zaznamenala značný útlum, velký počet lidí se vrátil do své běžné činnosti jako bylo studium nebo práce, avšak stanové městečko fungovalo stabilně. (Kolesnikov 2005:378)
2.3. Opakování druhého kola voleb
Jak již bylo zaznamenáno výše, k tomu, aby se opakování druhého kola mohlo uskutečnit, byla zapotřebí změna zákona O volbách presidenta a Ústavy, na což odstupující president z počátku nebyl ochoten přistoupit. K podepsání této změny ho víceméně přiměli mezinárodní zprostředkovatelé
během
jednání
„kulatého
stolu“.
V následující
podkapitole bude této otázce věnován větší prostor. V termínu 26. prosince se konalo opakování druhého kola voleb. Mezinárodní pozorovatelé celkový průběh tohoto kola voleb ohodnotili pozitivně. Dle jejich sdělení tentokrát na Ukrajině nedošlo k žádným
20
Členy ÚVK navrhuje prezident, schvaluje parlament. Do patnáctičlenné ÚVK bylo
navrženo 18 lidí, z toho 14 lidí ze starého složení. Parlament však odhlasoval 11 členů předchozí volební komise.
16
rozsáhlejším falsifikacím a vzniklá porušení nesla spíše technický charakter. Oficiální výsledky opakovaného kola, podle nichž Juščenko získal 51,99% hlasů a protikandidát a dosavadní premiér Viktor Janukovyč 44,19%, Ústřední volební komise zveřejnila 28. prosince (oficiální výsledky opakování druhého kola voleb vyjádřené procentuálně v kontextu regionů viz Příloha č. 3). Tentýž den Juščenko znovu vyzval své stoupence, aby opětovně blokovali vládní budovy.21 Mělo se tím zamezit jednání vlády pod vedením V. Janukovyče, který se vracel z již zmiňované dovolené do práce.22 Viktor Janukovyč ihned po opakovaných volbách podal řadu stížností na průběh voleb, avšak Nejvyšší soud jeho stížnostem nevyhověl. Kromě toho Janukovyč upozorňoval, že se Juščenko nestal prezidentem celé Ukrajiny, nýbrž pouze její poloviny. Opodstatněním jeho výroku byla skutečnost, že Juščenko čelil podpoře hlavně severozápadních oblastí, zatímco v jihovýchodních oblastech většina voličů hlasovala pro Janukovyče (viz Příloha č. 1 – 3). 23. ledna 2005 za účasti představitelů 60 států23 proběhla slavnostní inaugurace vítěze prezidentských voleb na Ukrajině Viktora Juščenka. Tento den se pro mnohé občany stal nejen dnem vítězství Viktora Juščenka jakožto nově zvoleného prezidenta, ale rovněž vítězným dnem celé tzv. oranžové revoluce.
3. Postoj Evropské unie k událostem na Ukrajině
Ukrajinské události konce roku 2004 připoutaly pozornost téměř celého světa. Nicméně bylo na jednotlivých státech, zda do tohoto dění nějakým způsobem zakročí a nabídnou svou pomoc či budou vše sledovat 21
Jeho premiérství však již nemělo dlouhé trvání, neboť 5. ledna 2005 byl odstupujícím
presidentem odvolán. 22
Srov. Oranžová revoluce – sled událostí
(http://cs.wikipedia.org/wiki/Oran%C5%BEov%C3%A1_revoluce__sled_ud%C3%A1lost%C3%AD); ověřeno k 5.12.2006. 23
Mezi těmito představiteli byl mimo jiné i bývalý český president Václav Havel.
17
jen z povzdálí. Dá se říct, že jediným státem, který si nic nenechal ujít a sledoval veškeré události se zvýšenou pozorností, bylo Rusko, jež ostatně netajilo svou přízeň k tzv. „vládnímu“ kandidátovi. Například zatímco USA a evropské země odmítly uznat porážku V. Juščenka, Vladimír Putin si
po
skončení
druhého
kola
voleb
pospíšil
s
gratulací
k vítězství Viktora Janukovyče. (Vydryn 2006:18) Nutno podotknout, že během volební krize Unie jako celek nedokázala dostatečně efektivně reagovat. Její čest zachránily někteří noví členové, především Polsko a Litva, jejichž nejvyšší představitelé zcela jednoznačně podpořili demokratizaci země.24 (Kratochvíl 2005:15) Nelze ovšem pominout ani stanovisko Německa, které třebaže se lišilo od amerického,25 vycházelo z přístupu s důrazem na respekt k právu. Podstatou bylo konstatování, že německým zákonodárcům je bližší Juščenko, ale nikoliv proto, že by byl „prozápadní“ a Janukovyč „provýchodní“. Důvod byl jiný. Juščenko totiž pro Němce, ostatně jako i pro mnohé ukrajinské občany, ztělesňoval evropské hodnoty, zatímco jeho rival postsovětsko-nomenklaturní. (Vydryn 2006:18) Při debatě, kdo by měl s tímto německým postojem, jejž následně přijala EU jako celek, seznámit oba ukrajinské tábory, padla volba na tehdejšího polského prezidenta Alexandra Kwaśniewského. Kwaśniewski skutečně hned druhý den po telefonátu z Berlína odletěl do Kyjeva a později přispěl k dohodě o třetím kole voleb.26 Zprostředkovatelské role se při jednáních mezi dvěma tábory kromě A. Kwaśniewského a litevského presidenta V. Adamkuse rovněž ujali představitel Evropské unie v otázkách SZBP J. Solana, generální tajemník OBSE J. Kubiš a za ruskou stranu mluvčí Státní dumy B. Gryzlov. Tito
24
Ostatně byli to opět zejména polští zástupci v Evropském parlamentu, díky nimž se
naprostá většina poslanců vyjádřila ve prospěch možného členství Ukrajiny v EU. (Kratochvíl 2005:15) 25
Spojené státy totiž krátce po oznámení předběžných výsledků druhého kola
prostřednictvím svých expertů oznámily, že vzhledem k mnoha porušením regulérnosti hlasování ze strany Janukovyčova týmu je nesporným vítězství Juščenka. (Vydryn 2006:18) 26
Uspořádání třetího kola voleb jako první navrhli právě Němci.
18
lidé byli zároveň s L. Kučmou, V. Janukovyčem a V. Juščenkem přítomni u všech rozhodujících jednání. 1. prosince proběhlo sezení „kulatého stolu“ za účasti všech výše zmíněných osob. Výsledkem tohoto jednání bylo podepsání závěrečného protokolu. Strany se domluvily na nezbytnosti změny volebního zákonodárství, uskutečnění ústavní reformy, na jejímž základě měla Ukrajina přenést část pravomocí prezidenta na parlament a vládu, nepoužití síly a dealokace budov státních orgánů. (Kolesnikov 2005:331) Během rozmluv u „kulatého stolu“ se strany dohodly, že změny ve volebním řádu, které by umožnily opakování voleb nebo jejich druhého kola, budou přijaty v jednom balíku s projektem již zmiňované ústavní reformy. Domluva sice proběhla, ale otázkou je, jaké stanovisko k ní zaujali političtí rivalové. Vskutku netrvalo dlouho a prezident tento balík změn podepsal, po tom co ho 8. prosince odsouhlasila Nejvyšší rada. Schválení ústavní reformy Nejvyšší radou bylo pro opozici do jisté míry cenou, kterou musela zaplatit za souhlas se změnou zákona O volbách presidenta. Přes všechna zjevná pozitiva této reformy vidina, že Juščenko by v případě, že se stane prezidentem, měl omezit své pravomoci ve prospěch stávajícího premiéra a zároveň politického soupeře, byla pro opozičního kandidáta více něž nepříjemná. Jen málokdo v Nejvyšší radě uvítal tyto návrhy v jednom balíku, ačkoli si většina byla vědoma toho, že bez balíkového hlasování by de facto nebylo možné schválení ani jednoho z nich. Je vhodné podotknout, že určitá rozhodnutí, zejména dealokace budov státních orgánů a nepoužití síly, vůbec neodpovídala představám opozice. V. Juščenko byl pod nátlakem „kulatého stolu“ nucen tento protokol podepsat, ačkoli jeho tým byl proti. Pro opozici by to totiž znamenalo vysvětlit lidem na ulicích, že se musí rozejít, a to pro Juščenka bylo nemyslitelné. Existovala zde ovšem i druhá varianta, a to nedodržet rozhodnutí „kulatého stolu“, a právě k ní se opozice přiklonila. Juščenko se však odvolával na to, že lidé musí zůstat na náměstí alespoň tak
19
dlouho, dokud Nejvyšší soud nezruší výsledky hlasování v druhém kole voleb a nestanoví termín jeho opakování.27(Kolesnikov 2005:348) Stanovisko Viktora Janukovyče k závěrům „kulatého stolu“ je přímo patrné z jeho výroku v rozhovoru s polským deníkem Gazeta Wyborcza. Provládní kandidát totiž obvinil mezinárodní zprostředkovatele z vměšování se do vnitřních záležitostí Ukrajiny. Podle něj právě mezinárodní zprostředkovatelé podpořili „právní nihilismus“, a tedy řešení opakovat pouze druhé kolo voleb, což bylo v rozporu s ukrajinskou ústavou. Ovšem dohodu týkající se dealokace vládních budov a nepoužití síly Janukovyč uvítal, ostatně její následné porušování opozicí mu jen nahrávalo.28 Mezinárodní účast v jednáních mezi dvěma tábory i přes jejich jistou prvopočáteční nespokojenost lze hodnotit pozitivně. Jak se později ukázalo, výše zmíněná dohoda výrazně přispěla k vyřešení ukrajinské volební krize. Jednání „kulatého stolu“ totiž nejenže k ustálení této krize dopomohla, ale i zcela jistě, i když poněkud násilně, celý proces stabilizace situace urychlila.
4. Cíle tzv. oranžové revoluce
Základním vodítkem a zároveň podnětem pro jakoukoli iniciativu je určitý cíl, popř. cíle. Ani oranžová revoluce nepředstavuje výjimku. Obecně můžeme cíle oranžové revoluce pojmenovat jako např. „přímo zjevné“ a dejme tomu „skryté“. Za zjevný a současně hlavní, ostatně již zmiňovaný cíl revoluce lze pokládat iniciativu občanů ve snaze domoci se svého práva volby a dopomoci zákonnému vítězství osobnosti, nesoucí v sobě ideály blízké milionům Ukrajinců. Hledání skrytého cílu skýtá prostor k zamyšlení. Jestliže si položíme otázku, proč se V. Juščenko těšil přízni takového množství lidí, první, co přijde na mysl, je jejich ztotožnění se s hodnotami, jež vyznával, a s vizí dalšího 27
Podrobněji o jednání „kulatého stolu“ 1.12.2004 viz Kolesnikov 2005: 343-348.
28
Srov. Oranžová revoluce - sled událostí
(http://cs.wikipedia.org/wiki/Oran%C5%BEov%C3%A1_revoluce__ud%C3%A1lost%C3%AD); ověřeno k 5.12.2006.
20
směřování státu, jíž se držel. Tudíž hlavní zdroj sloužící k vymezení cílů oranžové revoluce tvoří Juščenkův volební program a jeho určitá prohlášení. Tyto zdroje patrně nejsou vyčerpávající, přesto však rozhodující. Se zřetelem na předchozí výklad se následující podkapitola věnuje interpretaci Juščenkovy vize vývoje země.
4.1. Dimenze vnitropolitická
Jelikož
je
tato
práce
zaměřena
především
na
oblast
zahraničněpolitickou, záležitostem vnitřní politiky se věnuje pouze okrajově. Základní složkou předvolební kampaně V. Juščenka byl akční plán Deset kroků lidem vstříc. Tento plán vytyčoval stávající problémy země a navrhoval eventuální řešení.29 Ústředním bodem plánu bylo vytvoření pěti milionů pracovních míst, zejména pomocí získání nových investic a zajištěním bezproblémového přístupu malého a středního podnikání k bankovním úvěrům. Dalším klíčovým bodem byl příslib vyplatit v průběhu roku dluhy na výplatách a také snaha udělat vše pro to, aby výše důchodu konečně přesáhla výši životního minima. Vzhledem k tomu, že vyšší vzdělání na Ukrajině je placené, opoziční kandidát upozorňoval na potřebu zajistit lidem ze sociálně slabších rodin prioritní právo na vzdělání ze státního rozpočtu. Protože Juščenko je povoláním ekonom, prosazoval zvýšení rozpočtu prostřednictvím snížení daní, což by jistým způsobem zabránilo dalšímu šíření stínové ekonomiky. Lze totiž předpokládat, že budou-li spravedlivé daně, zmizí potřeba utajovat příjmy. Dále považoval za nezbytné zrušení orgánu daňové policie a boj proti korupci, hlavně tedy ve vládních a podnikatelských kruzích. Podotýkal, že hlavními principy formování nové výkonné moci budou
29
Volební program kandidáta na prezidenta Viktora Juščenka v roce 2004
(http://kandydat.com.ua/kandydat/yuschenko/programma.htm); ověřeno k 7.12.2006.
21
transparentnost, otevřenost, profesionalita, morálka a nepřípustnost korupce. (Gombos 2005b:22) Co se týká problematiky státní bezpečnosti, viděl potřebu v horizontu okolo roku 2010 vytvořit profesionální armádu na smluvním principu a tím zvýšit její bojeschopnost. Viktor Juščenko při každé příležitosti zdůrazňoval, že znakem demokratického právního státu je svoboda slova, aktivní činnost občanských
sdružení,
existence
politické
opozice
apod.,
což
předrevoluční Ukrajina poněkud postrádala. Mimo jiné Juščenko také podporoval návrh ústavní reformy a posílení pravomocí místní samosprávy. 4.2. Dimenze zahraničněpolitická
Viktor Juščenko je všeobecně pokládán za prozápadně orientovaného východoevropského politika. Přílišné zaměření jeho vystoupení na prozápadně orientované voliče mu ovšem bylo často vytýkáno. (Gombos 2005:180) Většina novinářů jeho chování a projevy interpretuje jako výhradně prozápadní, ba dokonce protiruské. Takové tvrzení však nemá věrohodné opodstatnění a je poněkud zjednodušené. Juščenko sice prosazoval program intenzivní integrace do Evropy a netajil svou náklonnost k západu, avšak při každé vhodné příležitosti zdůrazňoval, že Rusko je pro Ukrajinu důležitým strategickým partnerem. Dále podotýkal, že spolupráce s EU není alternativou dobrých vztahů s Ruskem a nehodlá tudíž stavět zahraniční politiku na principu „buď – anebo“ (tj. buď spolupráce s Ruskem anebo s Evropou), nýbrž na principu „jak – tak i“ (tj. jak Rusko, tak i Evropa) v souladu s národní zájmy.30 Oranžová revoluce se zasloužila o to, že se pojem Evropa dostal do popředí jako nikdy předtím. Juščenkova vize budoucího vývoje země nutně
spočívala
v úzké
spolupráci
s Evropou,
popř.
EU.
Jeho
zahraničněpolitickým cílem bylo odstartování intenzivnější spolupráce s EU, přiblížení se Evropě s důrazem na ukrajinskou sounáležitost s ní, a to 30
Blíže viz rozhovor Viktora Juščenka pro BBC ze dne 31.1.2005, on-line text
(http://www.yuschenko.com.ua/ukr/present/Mass_media/2274/); ověřeno k 7.12.2006.
22
jak územně, tak i v souvislosti s pospolitostí vyznávaných hodnot. Dle Juščenkova přesvědčení Evropa bez Ukrajiny nikdy nebude úplná, a proto strategickým cílem je v racionální časové perspektivě získání členství v EU.31 V rozhovoru pro BBC popsal Juščenko důvod, proč vidí Ukrajinu třetího tisíciletí právě v EU, následovně: „Evropská integrace a členství v EU je strategickým cílem Ukrajiny proto, že to je nejlepší způsob realizace národních zájmů, vytvoření ekonomicky rozvinutého a demokratického
státu
a
posílení
pozic
ve
světovém
systému
mezinárodních vztahů. Evropská integrace otevírá pro Ukrajinu perspektivy schopné zajistit blahobyt státu; je to cesta modernizace ekonomiky, překonání technologické zaostalosti, přivolání zahraničních investic a zavádění nových technologií, vytvoření dalších pracovních míst, zvýšení konkurenceschopnosti tuzemských výrobců, přístup ke světovým trhům, především tedy k trhu EU apod. V případě, že s tím někdo nesouhlasí, stačí se podívat na ekonomickou situaci v Rusku. I přestože během posledních let zde byl zaznamenán značný ekonomický růst, řeší Ruská federace podobné problémy a ještě stále je závislá na pomoci zvenčí. Není to domněnka, ale reálná zkušenost, pokud bereme demokracii v pojetí evropském.“32 Část stoupenců oranžové revoluce se s tímto názorem dokázala ztotožnit, a to i přestože si pod pojmem EU nedovedla představit nic konkrétního. Důvodem vysvětlujícím tuto skutečnost je nedostatečná informovanost veřejnosti v otázce skutečných cílů a procesů sjednocení Evropy, popř. NATO (regionální diference znalostí o EU viz Příloha č. 4). Občané bývalého SSSR totiž byli značně dezinformování, což mělo za následek vytvoření mylných stereotypů o procesu evropské integrace. Je nezpochybnitelné, že ukrajinská společnost zná realitu a mechanismy, jimiž se řídí např. Rusko a Bělorusko, avšak EU ještě stále pro mnohé zůstává terra inkognita. (Konieczna 2006) Rozhodující tentokrát byla v první řadě touha Ukrajinců mít jistoty, které vyspělé evropské státy 31 32
Tamtéž Blíže viz rozhovor Viktora Juščenko pro BBC ze dne 17.10.2005, on-line text
(http://www.president.gov.ua/news/data/print/3515.html); ověřeno k 7.12.2006.
23
svým občanům běžné zaručují, a mezi něž patří např. svoboda slova, rovnost občanů, bezpečnost, patrná vysoká životní úroveň obyvatelstva apod.
5. Oranžová revoluce ne slovy, ale skutky
Již samotný název kapitoly vypovídá o jejím obsahu. Je totiž zaměřena na analýzu naplnění cílů oranžové revoluce a její konkrétních dopadů na vztahy Ukrajina-EU. Co se týče výše zmíněných vnitropolitických cílů otázka jejich naplňování zatím ještě stále zůstává otevřená. Beze sporu jejich realizace není bleskovou záležitostí a nástup Juščenka nutně neznamenal, že se věci bez prodlení změní. Proces přeměny vyžaduje mimořádnou důslednost a hlavně širší časový horizont. S ohledem na to není vhodné komentovat záležitosti, které ještě mohou mít svou dohru, vždyť prezidentství Juščenka přece nekončí. Přesto však jsou na místě spekulace, že Juščenko do jisté míry podcenil racionální hodnocení svých skutečných možností. Nicméně nikoho nenechává na pochybách, že oranžová revoluce fakticky byla revolucí svobody, a to z toho důvodu, že přinesla ukrajinskému národu to, na co čekal celá století. Ukrajinští občané totiž získali nový rozměr svobody, demokracie, svrchovanosti práva apod. Dle slov Juščenka fakt, že někdo je souzen za falzifikaci prezidentských voleb si zaslouží obdiv. Není tomu tak dávno, kdy to bylo pro Ukrajinu naprosto nemyslitelné, ostatně jako existence pevné opozice a výskyt rozdílných názorů v hromadných sdělovacích prostředcích na dění ve státě.33 Pokud se zaměříme na oblast zahraničněpolitickou, dojdeme k závěru, že ani zde v průběhu dvou let od oranžové revoluce nedošlo k žádným výraznějším změnám. Jedním z cílů této práce bylo zhodnotit vztahy Ukrajiny a EU po skončení oranžové revoluce. Prohloubily se tedy tyto vztahy ve srovnání s obdobím vládnutí Kučmy nebo nikoli? A jestlipak vzájemné vztahy zdolaly předěl, kde rétorika dostává podobu konkrétních skutků? 33
Tamtéž.
24
Očekávání, zvláště tedy ze strany Ukrajiny, byla na začátku roku 2005 opravdu velká. Nehledě na pozitivní hodnocení dosažených kroků došlo však k určitým zklamáním. K první artikulaci zájmu Ukrajiny o členství v EU došlo již na konci minulého století.34 Tehdy se Ukrajina dožadovala odpovídající odezvy na své kroky, ovšem k jejímu rozčarování se očekávaná odezva nekonala a Ukrajině se od EU nedostalo nic, až na ocenění její proevpropské pozice a upozornění na četné problémy uvnitř státu. I přes chladný přístup EU ukrajinská strana pokračovala v rozvíjení eurointegračního rámce zahraniční politiky. V roce 2002 v souvislostí s Kučmovou koncepcí zahraniční politiky pod názvem Evropská volba byla mnohými pozorovateli zaznamenána ukrajinská diplomatická ofenzíva s cílem zajistit Ukrajině status asociovaného člena.35 Po netečnosti Bruselu bylo od této taktiky odstoupeno a ukrajinští diplomaté byli ochotni se spokojit s jakýmikoliv sliby možnosti získat tento status v budoucnu. (Bárta 2004) Na takový „politický signál“ ze strany EU fakticky Ukrajina čeká dodnes. Většina ukrajinské veřejnosti se domnívala, že se oranžová revoluce stane nepřehlédnutelným apelem a zároveň poslední kapkou pro definitivní rozhodnutí EU v otázce ukrajinského členství, ať už napřed asociovaného nebo plnoprávného. Tyto domněnky se bohužel ukázaly jako poněkud nadnesené. Ukrajina totiž měla za to, že byť sebemenší náznak členství by byl adekvátní reakcí EU na události oranžové revoluce. Na daný moment však Unie není ochotná Ukrajině nabídnout více než privilegované sousedství v rámci Evropské politiky sousedství, která se zrodila z již zmiňovaného Komuniké Evropské komise o širší Evropě v roce 2003. Cílem Politiky evropského sousedství, která se řadí mezi oficiální politiky EU, je sdílet přínosy rozšíření Unie v roce 2004 se sousedními zeměmi při posilování stability, bezpečnosti a celkové prosperity všech stran. Tato politika nabízí privilegované vztahy se sousedními zeměmi a předpokládá rozvoj vzájemných vztahů natolik intenzivně, nakolik jen to bude možné za podmínek, kdy země není 34
Podmínky, které musí členské státy splnit, se dle slov L. Kučmy v mnohém shodovaly
s úkoly, které se tehdy plánovaly vyřešit. (Bárta 2004) 35
Asociované členství totiž nabízí státům třebaže nezávaznou perspektivu členství.
25
členem EU.36 S jistou mírou zjednodušení bychom mohli říct, že politika sousedství vyjadřuje zájem EU o tyto země, ale zároveň nezájem o jejich členství. První fáze realizace tohoto projektu spočívá ve stanovení primárních úkolů, jež jsou součástí tzv. Akčního plánu, který má za cíl napomoct přibližování sousedských států k EU. Po delším jednání v této záležitosti mezi Ukrajinou a EU došlo k podepsání a 21. ledna 2005 také ke schválení Akčního plánu, který určil směr společné činnosti s perspektivou na tři roky. Plnění plánu podléhá průběžnému monitoringu orgány vzniklými na základě Smlouvy o partnerství a spolupráci, mimo jiné za účelem jeho případné aktualizace.37 Po úspěšném splnění úkolů Akčního plánu by mělo dojít k druhé fázi Politiky evropského sousedství, a to k uzavření Smlouvy o sousedství, která by umožňovala stanovit dlouhodobější cíle pro budoucí vývoj vzájemných vztahů.38 Státyúčastníci nové politiky mimo stávající finanční zdroje budou moct využívat nových finančních nástrojů,39 určených speciálně na podporu Politiky evropského sousedství. I přestože Ukrajina Akční plán schválila, vytýkala Bruselu jeho neadekvátní reakci na její eurointegrační kroky. Ukrajinu neuspokojuje ani navrhovaná Smlouva o sousedství. (Bárta 2004) Evropské sousedství jí sice nebrání v budoucnu podat žádost o členství, avšak otázka jejího vstupu není na pořadu dne. Je nutno uznat, že Unii postihla „únava z rozšíření“. EU sice zahájila přístupová jednání s Tureckem, avšak bez většího zaujetí. Navíc poprvé za celou svou historii podotkla, že zahájení přístupových jednání s kandidátským státem přímo nezaručuje jeho členství v EU. Většina politiků v EU si nedokáže představit EU-35 nebo 36
Srov. Politika evropského sousedství (http://evropska-unie.cz/cz/article.asp?id=3004);
ověřeno k 8.12.2006. 37
Začátkem prosince 2006 byla zveřejněná první jeden a půlroční monitoringovací
zpráva o postupu realizace Akčního plánu Ukrajina-EU. Hodnocení bylo vesměs pozitivní. (Menkiszak 2006) 38
Srov. Zpráva Evropské komise o širší Evropě
(http://www.delukr.ec.europa.eu/data/doc/pr_030311c_ukr.pdf); ověřeno k 8.12.2006. 39
Takovým nástrojem od roku 2007 bude tzv. Nástroj nové politiky sousedství (The new
Neighbourhood Instrument).
26
EU-40, tj. model, který by v případě vstupu Ukrajiny do EU byl nevyhnutelný, a proto se přimlouvá za oddálení rozhodnutí ohledně místa Ukrajiny v Evropě. (Suško, Gromadski 2006) Za významnou událost ve vztazích Ukrajina-EU po revoluci lze považovat společný prosincový summit v Kyjevě v roce 2005. Zde totiž obě strany shledaly jejich vzájemné vztahy více prohloubenými a pevnějšími. Dále strany ocenily úspěchy, jichž se za uplynulou dobu podařilo dosáhnout. Především tedy podpis Akčního plánu a značný progres při jeho realizaci, konstruktivní role Ukrajiny v SZBP EU zejména v otázce konfliktu v Podněsteří,40 zahájení rozhovoru o usnadnění vízového režimu41 s Ukrajinou a rozhodnutí o udělení statusu země s tržním hospodářstvím v souladu s antidumpingovou legislativou EU. (Suško, Gromadski 2006) Poněkud specifickou otázku pro ukrajinskou zahraniční politiku představuje problematika WTO. O vstup do Světové obchodní organizace Ukrajina projevila iniciativu ještě před oranžovou revolucí. Původně se předpokládalo, že se jejím členem Ukrajina stane již v roce 2005, tudíž jedním z mnoha úkolů nového prezidenta bylo dovršit to, co jednou bylo započato a dovést zemi do plnoprávného členství ve WTO. 21. prosince 2005 získala Ukrajina de iure status země s tržním hospodářstvím. Nehledě
na
počáteční
úspěch,
dosažený
v
oblasti
legislativní
zabezpečenosti a dvoustranných jednáních, však ve výsledku nedokázala dojít k naplnění stanoveného cíle a vstoupit do WTO již v roce 2005. Bohužel tak neučiní ani do konce roku 2006, protože několik nezbytných zákonů bylo parlamentem zamítnuto, což celý i beztak zdlouhavý proces
40
V květnu 2005 prezentovala Ukrajina dokument pod názvem Plán Juščenka. Jeho
účelem je dopomoct k vyřešení Podněsterského konfliktu. Plán předpokládá dosáhnout životaschopného a mírového řešení pomocí zajištění demokratického rozvoje Podněsteří. EU Plán Juščenka náležitě ocenila a rozhodla se, že se do jednání o podněsterském urovnání zapojí v roli pozorovatele. (Suško, Gromadski 2005) 41
Zahájení rozhovoru o usnadnění vízového režimu v listopadu 2005 je znamením
progresu v otázkách soudnictví a vnitra. Konkrétním krokem v této oblasti je například zrušení plateb za vyřízení víza občanům Ukrajiny ze strany České republiky, Slovenska, Lotyšska a Estonska. (Tamtéž)
27
brzdí. Jmenované okolnosti způsobují časový skluz předpokládaného zahájení rozhovorů o zóně volného obchodu mezi Ukrajinou a EU. 42 Nejvíce patrnou změnou ve vzájemných vztazích po událostech oranžové revoluce však byla přeměna vnímání Ukrajiny uvnitř EU, obzvlášť mezi staršími členskými státy. Image Ukrajiny nebo spíše ukrajinské společnosti se ve srovnání s dobou před oranžovou revolucí značně zlepšila. Na konci roku 2005 se zájem o Ukrajinu na rozdíl od období oranžové revoluce částečně snížil. Přesto se ukázalo, že tento zájem je stále vyšší a má zcela odlišnou kvalitu než za prezidentství Kučmy. (Suško, Gromadski 2006)
42
Srov. WTO – eto lakmus iskrennosti politikov, 17.10.2006
(http://www.vsesmi.ru/news/164655/); ověřeno k 10.12.2006.
28
Závěr
Z výše uvedeného historicko-analytického popisu je patrné, že oranžová revoluce představuje v dějinách Ukrajiny nový mezník. Se zřetelem na skutečnosti popsané v průběhu textu lze konstatovat, že oranžová revoluce splnila roli, která jí byla od začátku připisována. Ze souvislého výkladu je zřejmé, že opoziční demonstranti nátlakem na vládu nakonec dosáhli splnění téměř všech svých požadavků, např. vyhovění Nejvyššího soudu jejich stížnostem, zrušení výsledků druhého kola voleb a stanovení termínu opakování tohoto kola včetně rozpuštění ÚVK a odsouhlasení jejího nového složení apod. Znamená to, že se iniciativa občanů protestovat cestou demonstrací a mítinků ukázala jako velice účinná. V této souvislosti je třeba ocenit, že proti demonstrantům nebyla použita vojenská síla a nedošlo k žádným větším střetům. Za zmínku stojí i pozitivní účast EU v jednáních mezi dvěma protichůdnými tábory během oranžové revoluce. Evropská unie podpořila demokratizaci státu a ocenila úsilí občanů domoci se svých práv. Prostřednictvím událostí oranžové revoluce došlo k veřejné demonstraci skutečnosti, že Ukrajina vyznává hodnoty společné celé Evropě, a také k bezprostřední artikulaci zájmu milionů Ukrajinců stát se její součástí. Ovšem jak bylo zřejmé z předchozího výkladu, představy Ukrajiny a EU o jejich vzájemné spolupráci se poněkud neshodují. Zatímco Ukrajina očekává od EU nabídku asociovaného členství, Unie zatím nespěchá Ukrajině nabídnout nic víc, než privilegované sousedství. Dle sdělení EU důvodem takového postupu je pomalý průběh ekonomických a politických reforem, od nichž se intenzita spolupráce odvíjí. Navíc otázka dalšího rozšíření EU je v tuto chvíli velice „bolavá“. V nejbližší době EU přijme do svých řád Rumunsko a Bulharsko a zároveň čelí výzvě Balkánu. Zde perspektiva členství měla sloužit k uklidnění politické situace. Dnes se této nabídky nelze jen tak zříci, aniž by to neznamenalo ohrožení dosažených výsledků. Nabídka sice měla sloužit k uklidnění, ale s uklidněním klesá chuť EU slib dodržet a Unie si je dobře vědoma, že v takové situaci není cesty zpět a je možné pouze stát na místě (ostatně jako v případě Turecka). Lze tedy předpokládat, že se 29
Unie na několika zmíněných případech poučila a dává si již velký pozor na to, co slibuje. Hrozbou pro EU totiž není jen nepřipravenost uchazečů, ale mnohem spíše spleť unijních vztahů.43 (Tesař 2006:4-7) I přes neochotu orgánů EU dospět ke konkrétním závazkům vůči Ukrajině, pokračuje země v oficiálně deklarované politice přibližování se k EU. (Bárta 2004) Mnozí si na Ukrajině uvědomují nereálnost vstupu do EU v nejbližší době. Důležitou je pro ně ovšem otázka, zda má Ukrajina vůbec reálnou šanci se stát jejím váženým členem. Evropská volba se již ukázala jako prospěšná. Ukrajinští občané se opětovaně zamýšlí nad problematikou EU, a to tak, že se snaží srovnávat svoji životní úroveň s životními standardy ve státech EU. Dovolím si tvrdit, že pro ukrajinské občany není natolik důležité, kdy Ukrajina vstoupí do EU, nýbrž kdy se jejich život začne více podobat životu občanů EU.44 Oranžová revoluce Ukrajině nepochybně přidala na důležitosti, tudíž upevnila její postavení nezávislého státu na mezinárodní scéně a zlepšila celkovou image, hlavně tedy v rámci EU. Ovšem nehledě na dílčí úspěchy v jednotlivých oblastech zůstává schválení Akčního plánu v rámci Politiky evropského sousedství zatím jediným viditelným výsledkem ukrajinských eurointegračních snah. Za úspěch revoluce tedy lze považovat především aktualizaci evropských hodnot v národním jednacím řádu. Ukrajina se více přiblížila k Evropě, avšak ne z hlediska územního, nýbrž z hlediska morálky, ekonomických, kulturních a sociálních hodnot. Z toho vyplývá, že se Ukrajina zatím nestala více evropskou, ale patrně se stala více proevpropskou. (Lychovyj 2005) Nicméně je možné se domnívat, že rok 2008, kdy vyprší platnost Smlouvy o partnerství a spolupráci a také Akčního plánu v rámci Politiky evropského sousedství, bude v otázce členství Ukrajiny v EU rozhodující. V této souvislosti si jako poslední zaslouží zvláštní pozornost nedávná 43
Např. odpor Francie k dalšímu rozšíření. Ve skutečnosti ji však jde o to vynutit si pro
sebe příznivá rozpočtová pravidla. (Tesař 2006:7). 44
Srov. „Chiba revuť voly, jak hasla pevni?“ Vněšnjaja politika Ukrajiny: meždu
realpolitik
i
fata
morgana,
(http://www.politics.in.ua/index.php?go=News&in=view&id=6204);
25.2.2006 ověřeno
k 7.12.2006.
30
událost týkající se Politiky evropského sousedství. S ohledem na výsledky monitoringu zjišťujícího stav realizace této politiky došla Komise k závěru, že je nutné zesílit spolupráci v rámci Politiky evropského sousedství.45 Za pokrok v této věci lze považovat zejména návrh na oddělení perspektiv vztahů s EU zvlášť pro státy Středomoří, v jejichž případě se perspektiva budoucího členství jeví jako nereálná, a zvlášť pro evropské účastníky Politiky sousedství, kam ostatně patří i Ukrajina. Zesílení politiky sousedství dává jejím účastníkům (obzvláště tedy východním) nové pobídky a vznáší více ambiciózní cíle než byly stanoveny v roce 2004. O východních státech46 je v dokumentu dále psáno, že jejich účast na Politice evropského sousedství nemusí nutně vypovídat o povaze budoucích formálních vztahů s EU. Nakolik je správné tvrdit, že takový návrh představuje nepřímý příslib eventuelního členství, a to i přestože Evropská komise neustále opakuje, že se Politika evropského sousedství ve své podstatě zásadně liší od procesu rozšiřování, ukáže čas. Avšak jak praví moudrost „naděje umírá poslední“. (Menkiszak 2006) S ohledem na předchozí výklad tedy lze tvrdit, že v úvodu práce stanovená hypotéza, že díky oranžové revoluci došlo k upevnění proevpropské orientace ukrajinské zahraniční politiky, byla potvrzena.
45
Výsledný dokument Evropské komise nosí název Zpráva o zesílení Politiky
evropského sousedství ("On strenghtening the European Neighbourhood Policy"). 46
Mezi východní státy-účastníky Politiky evropského sousedství patří Ukrajina, Moldávie, Gruzie,
Arménie, Ázerbájdžán a účelově do určité míry Bělorusko.
31
Použitá literatura: GOMBOS,
L.
(2005a):
Prezidentské
volby
na
Ukrajině,
Politologická revue, roč. 11, č. 1, Praha: Česká společnost pro politické vědy, s. 165-181. GOMBOS, L. (2005b): První měsíce oranžové vlády, Mezinárodní politika, roč. 29, č. 7, s. 22-23. KOLESNIKOV, A. (2005): Pervyj ukrainskij. Zapiski s peredovoj, Kiev, Vagrius. TESAŘ, F. (2006): EU-35: dojde k rozšíření na Balkán?, Mezinárodní politika, roč. 30, č. 11, s. 4-7. ŠIMOV, J.: Rusko a východoevropské státy SNS: co dál po vítězství Juščenka?, Mezinárodní politika, roč. 29, č.4, s. 18-19. VYDRYN, D. (2006): Stydlivý Putin v Kyjevu. Přetahovaná o Ukrajinu, Mezinárodní politika, roč. 30, č.1, s. 18-19.
Internetové zdroje: Akční
plán
Ukrajina-EU,
on-line
text
(http://www.delukr.ec.europa.eu/data/doc/Action-plan-ukr.pdf). Asociace pro mezinárodní otázky, diskuze o transformaci na Ukrajině v
kontextu
regionu
ze
dne
13.9.2005,
on-line
text
(http://www.amo.cz/cz/o_nas/diskuse/historie_a_shrnuti_diskusi/ind ex.php?ID=&shrnuti=ano&IDdiskuse=323). Bárta,
J.
(2004):
Evropské
perspektivy
Ukrajiny,
(http://www.strat.cz/en/info.php?id=confer_barta);
on-line
text
ověřeno
k
3.2.2006. BBC monitoring service, Kuchma: Profile of ukrainian president Leonid Kuchma,
17.4.2004,
on-line
text
(http://www.artukraine.com/buildukraine/kuchma.htm). Epocha Kučmy, Informační portál PRESIDENT.ORG.UA, ze dne 6.10.2004, on-line text (http://president.org.ua/president/p-kuchma/ractivity/news-13309/). „Chiba revuť voly, jak hasla pevni?“ Vněšnjaja politika Ukrajiny: meždu realpolitik
i
fata
morgana,
25.2.2006,
on-line
text
(http://www.politics.in.ua/index.php?go=News&in=view&id=6204). 32
Konieczna, J. (2006): Ukraina po pomarańczowej rewolucji co zmieniło się w postawach i wartościach społeczeństwa, on-line text
(http://www.osw.waw.pl/files/Raport_spoleczny_Ukraina.pdf);
ověřeno k 10.12.2006. Lychovyj, M. (2005): God svobody: razmyšlaja ob Ukraině posle Majdana,
on-line
text
(http://www.politics.in.ua/index.php?go=News&in=view&id=3220). Malinkovyč, V., O pričinach „oranževoj revoljucii“ v Ukrajině, on-line
text
(http://www.igpi.ru/monitoring/ukraine/new_ukr/revolution/1118840 376.html). Menkiszak, M. (2006): Komisja Europejska proponuje wzmocnienie Europejskiej
Polityki
Sąsiedztwa,
on-line
text
(http://www.osw.waw.pl/pub/koment/2006/12/061207.htm); ověřeno k 10.12.2006. Oranžová
revoluce
–
sled
událostí,
on-line
text
(http://cs.wikipedia.org/wiki/Oran%C5%BEov%C3%A1_revoluce__ud%C3%A1lost%C3%AD). Politika evropského sousedství, on-line text (http://evropska-unie.cz/cz/article.asp?id=3004). Rozhovor Viktora Juščenka pro BBC ze dne 31.1.2005, on-line text (http://www.yuschenko.com.ua/ukr/present/Mass_media/2274/). Rozhovor Viktora Juščenka pro BBC ze dne 17.10.2005, on-line text (http://www.president.gov.ua/news/data/print/3515.html). Suško, O.; Gromadski, G. (2005): Miž nadijamy ta možlyvostjamy: vidnosyny ES-Ukrajina za rik po pomerančevij revoljuciji, on-line text
(http://cpcfpu.org.ua/projects/foreignpolicy/papers/1405/);
ověřeno k 10.12.2006. Ústava
Ukrajiny
z
28.06.1996,
(http://www.candidat.kiev.ua/deyure/2006/1.doc);
on-line
verze ověřeno
k 10.12.2006. Volební program kandidáta na prezidenta Viktora Juščenka v roce 2004, on-line
text
(http://kandydat.com.ua/kandydat/yuschenko/programma.htm). 33
WTO
–
eto
lakmus
iskrennosti
politikov,
17.10.2006
(http://www.vsesmi.ru/news/164655/); ověřeno k 10.12.2006. Zastoupení Evropské komise na Ukrajině (www.delukr.cec.eu.int). Zpráva
Evropské
komise
o
širší
Evropě,
on-line
text
(http://www.delukr.ec.europa.eu/data/doc/pr_030311c_ukr.pdf).
34
PŘÍLOHA Č. 1
Výsledky prvního kola voleb podle regionů
Zdroj: Wikipedia (http://commons.wikimedia.org/wiki/Image:Ukraine_Wahlen_2004.png); ověřeno k 8. 12. 2006.
35
PŘÍLOHA Č. 2
Výsledky druhého kola voleb podle regionů
Zdroj: Wikipedia (http://commons.wikimedia.org/wiki/Image:Ukraine_Wahlen_2004_2.png); ověřeno k 8. 12. 2006.
36
PŘÍLOHA Č. 3
Výsledky v opakovaném druhém kole voleb podle regionů
Zdroj: Wikipedia (http://commons.wikimedia.org/wiki/Image:Ukraine_einfach_Wahlen_3WG.png) ; ověřeno k 8. 12. 2006.
37
PŘÍLOHA Č. 4
Regionální diference znalostí o Evropské unii (čísla ukazují průměrný počet správných odpovědí na tři otázky týkající se EU).
Zdroj: Konieczna 2006 (http://www.osw.waw.pl/files/Raport_spoleczny_Ukraina.pdf); ověřeno k 10.12.2006.
38
