Pavel Nedvěd Můj obyčejný život Běh od revoluce do Evropy a ke Zlatému míči

Pavel Nedvěd Můj obyčejný život Běh od revoluce do Evropy a ke Zlatému míči

Napsáno ve spolupráci s M. D.

ARGO

Pavel Nedvěd Můj obyčejný život Běh od revoluce do Evropy a ke Zlatému míči Napsáno ve spolupráci s M. D. Z italského originálu La mia vita normale. Di corsa tra Rivoluzione, Europa e Pallone d’Oro, vydaného nakladatelstvím ADD editore, Turín 2010, přeložila Jana Břeská. Odborná revize Karel Lipenský. Graficky upravil Libor Batrla. Odpovědný redaktor Jindřich Vacek. Technický redaktor Milan Dorazil. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, [email protected], www.argo.cz, roku 2011 jako svoji 1506. publikaci. Vytiskla tiskárna Těšínské papírny. Vydání první. ISBN 978-80-257-0401-1 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS, sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice, tel: 226 519 383, fax: 226 519 387, e-mail: [email protected], www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz.

Úvod (poslední dějství)

Toho dne jsem rozplakal spoustu dospělých lidí. Na mou duši, byl to pohled pro bohy, pozorovat, jak ti velcí a tlustí chlapi brečí, obklopení manželkami a dětmi. Toho dne bylo 31. května 2009 a já jsem po nějakých dvaceti letech končil s profesionálním fotbalem. Obklopovaly mě tisíce dojatých lidí, vybavuju si davy fanoušků a záplavu blesků z fotoaparátů. Z takové atmosféry člověku naskakuje husí kůže. Honí se vám hlavou, že poslední zápas se hodně podobá smrti hráče, konci jednoho života a dost možná počátku jiného, hodně odlišného, ne tak krásného, ne tak pestrého. Pro mnoho z nás je těžké smířit se s představou, že budeme méně populární, že nám už lidé nebudou tleskat, nebudou nás zbožňovat. Mnozí z nás mají strach z běžného života. Já ne. Když jsem poslouchal vyprávění ostatních fotbalistů, ať už to byli mistři nebo ne, jen těžko jsem dokázal pochopit, co pro ně znamenal jejich poslední zápas, a pocit prázdnoty, který zakoušeli, když odcházeli z hřiště. Vždycky jsem si myslel, že mně se to nestane.

3

Pavel Nedvěd

Toho dne jsem rozplakal spoustu lidí, ale já neplakal, protože jsem byl šťastný. Věřím, že na tomhle světě má všechno svůj důvod. A přestože šlo jen o malou zkoušku, vím, že ten den nachystal někdo mnohem mocnější, než jsem já, protože můj prožitek nemohl být krásnější, intenzivnější.

Jednatřicátého května 2009 hrál v Turíně Juventus proti Laziu. Dvě nejdůležitější mužstva mého života, jedno proti druhému, což bylo přinejmenším zvláštní… Juventus měl za sebou dobrý rok a Lazio nemělo problémy s umístěním v tabulce. Všechno hrálo pro to, aby se mé rozloučení s kariérou proměnilo ve slavnost, a to se také stalo. Dokonce si myslím, že to bylo ještě něco lepšího. Během poslední sezony si uvědomujete, že nohy už tak neslouží; míč se zdá rychlejší než vaše myšlenky a ostatní běží tak, že vám to připadá trochu nepřirozené, jako by jeli na mopedu a vy jste šli pěšky. Člověk obvykle nechá fotbalu, aby se vyhnul ponížení a nevydařeným zápasům, které připomínají noční můru. Nechá toho, aby neponičil vzpomínky, které na něj mají ostatní, a obraz, který si o něm vytvořili. Když pomyslím na sebe, nebyl jsem na tom zle. Odehrál jsem dvaatřicet zápasů, dal jsem sedm branek, a náramně jsem se bavil, což sice nezachytí statistika, ale je to ta nejdůležitější motivace ze všech. Během své poslední sezony jsem byl na hřišti víc než všichni ostatní spoluhráči, a pokud se pamatuji, neukázal jsem se ve špatném světle.

4

Můj obyčejný život

Držel jsem se až do toho posledního odpoledne, a byl jsem proto spokojený a hrdý na to, že jsem si přece jen zasloužil lásku všech těch lidí, že jsem se nikdy nešetřil. Proto jsem ještě před vstupem na hřiště pozoroval své spoluhráče a protihráče, poslouchal hlasy a zvuky ze stadionu a usmíval se: byl jsem klidný, spokojený a ve stavu jakési zvláštní milosti.

Už se vám někdy stalo, že jste se dívali sami sobě do očí? Nemyslím v zrcadle. Myslím to tak, jestli jste se mohli dívat sami sobě do očí, jako by nepatřily vám. Mně se to stalo ten den! Celý můj život mi říkali, že mám chladný, vážný, soustředěný pohled. Ledové oči. Je to pravda, ale platí to, jen když hraju, protože v tu chvíli neexistuje nic, co by mě dokázalo vyrušit. Nikdy jsem si výrazu svých očí nevšímal, až do toho dne, do toho okamžiku, kdy detail mé tváře přenášely všechny obrazovky na stadionu a já jsem se ocitl ve velmi podivné situaci, kdy se na mě dívaly mé vlastní oči. Slavnost. Tak mi to připadalo. Cítil jsem se jako oslavenec, který se dočkal nějakého významného výročí. Hrál jsem s pocitem lehkosti, s euforií, jakou jsem nikdy nezažil, všechno na trávníku mi vycházelo a snad chybělo jen dát gól, což všichni očekávali, ale to by možná bylo opravdu příliš. Vybavuji si, že než jsem vstoupil na hřiště, vysvětlili mi, co se odehraje hned po zápase. Přikyvoval jsem a předstíral,

5

Pavel Nedvěd

že to poslouchám, ale zároveň jsem myslel na něco úplně jiného. Opakovali, že je to ceremoniál, který se musí vždy přesně dodržet. Oběhnu hřiště, kde mě čekají květiny, šály, a pozdravím všechny známé tváře a ty, kdo mě znají tak dobře, jako bych byl jejich příbuzný. Ale vůbec jsem na to nedokázal myslet, v tu chvíli ještě ne. Stál jsem tam na konci tunelu šaten a nemohl jsem se dočkat, až začne zápas. Chtěl jsem hrát fotbal a na nic jiného nemyslet, jako vždy, jako když jsem jako dítě běhal za míčem někde po plácku. Hrát a vyhrát, protože na oslavy a odpočinek bude ještě času dost. A konečně začal ten skvělý zápas. Chtěl jsem, aby trval věčně. Vzpomínám si, jak jsem běžel, získával míče, střílel, dělal jsem všechno, co umím nejlíp, všechno, co jsem se za ty dlouhé roky na hřišti naučil. Až do 37. minuty druhého poločasu. To byl konec mé profesionální kariéry, poslední minuta hráče Pavla Nedvěda. Jistě, věděl jsem, že dostanu další nabídky, věděl jsem, že si třeba budu moci znovu obout kopačky a obléknout dres nějakého významného klubu, ale něco v srdci, něco čistého a rozumného mi říkalo, že ta minuta bude opravdu poslední, že odejdu ze scény tak, jak jsem na ni vstoupil. Běžel jsem mezi zástupy fanoušků, všichni mě objímali a mně tekly slzy radosti a vděku, které jsem nechtěl ukazovat, ale přesto jsem je nedokázal zadržet.

6

Můj obyčejný život

Mezi 37. a 39. minutou jsem já, Pavel Nedvěd, přeběhl hřiště a pozdravil spoluhráče, protihráče a míč, ten míč, kterému vděčím za všechno. Ani ne půl hodiny poté se konala oficiální oslava s mými dětmi, přáteli, týmem a celým vedením Juventusu a všichni měli na zádech číslo 11. Moje číslo. Předali mi slavnostní dres s číslem 327, což byl počet zápasů, které jsem v černobílém trikotu odehrál. Ten ceremoniál jsem dodržel. Ale víte, co si z toho dne pamatuju já? Víte, co mě napadne, když myslím na zápas Juventus–Lazio? Zákroky brankáře Carriza. Výsledek. Vítězství. Protože fotbal, který znám, který miluju, který jsem přestal hrát 31. května 2009, ale který mi zůstane v srdci navždycky, je věcí hry, výsledků, boje a vítězství. Oslavy se konají a zapomíná se na ně, i na ty nejzdařilejší. Nepřipadám si jako bývalý sportovec, bývalý fotbalista, nelíbí se mi být něčím bývalým. Každé období mého života i získané zkušenosti mě něčím obohatily a vzbudily ve mně chuť o nich vyprávět. Existuje mnoho životopisů šampionů, někdy i velice mladých kluků, kteří se nechali přesvědčit, že mají co vyprávět, ještě předtím, než vůbec něco podstatného zažili. Já si myslím, že můj život byl obyčejný i mimořádný zároveň právě proto, že jsem se rozhodl prožít ho naplno. Protože jsem se na své cestě k cíli nenechal ničím rozptylovat, a nikdy jsem se nešetřil. Protože jsem tomu dal všechno, nezůstal jsem stát na místě a nikdy jsem se nepřestal snažit.

7

Pavel Nedvěd

Doufám, že moje vyprávění pomůže někomu, kdo si třeba jenom na vteřinu pomyslí, že něco nezvládne. Já jsem takový nikdy nebyl, nikdy jsem se nevzdal. Není to snadné, ale dá se to dokázat. A to vám říká někdo, kdo ke svému rozlučkovému zápasu dospěl po dlouhé cestě, po cestě z veliké dálky, až z Chebu…

8

Cheb

Cheb je město ležící na západních hranicích České republiky. Nevyrostl jsem tam, pocházím z přilehlé obce Skalná, ale jestliže Cheb zná málokdo, pak Skalnou, vesničku poblíž německých hranic, která má jen o něco víc než dva tisíce obyvatel, nezná nikdo. Narodil jsem se 30. srpna 1972, několik let po pražském jaru, v tehdejším Československu. Mluvím o tom proto, že je zvláštní pocit narodit se v jedné zemi, která nějak existovala a měla nějaké jméno, a najednou po letech žít v jiném státě, a přitom se nehnout z místa. Jako byste nějak bez pohnutí cestovali napříč časem a prostorem. Karlovarský kraj se od dob, kdy jsem byl malý kluk, hodně změnil. Krajina zůstala stejná, je to překrásné místo plné lesů a s bohatou historií; jsou tu města a vesnice, kde se lidé věnovali zemědělství, těžily se nerosty, vyráběl se velmi ceněný porcelán (a ten se pak zdobil barvivem z těch samých nerostů) a kde se dařilo krajkářství. Je to místo, kde se slušně žilo i za komunismu, ale o tom budu mluvit později.

9

Pavel Nedvěd

Lidé tu dnes mají volnost pohybu a domů si přinášejí jak to dobré, tak i to zlé. Na jedné straně mají peníze a nové možnosti seberealizace, ale na druhé straně se setkávají i se stinnou stránkou blahobytu: kriminalitou a vykořisťováním. Cheb je jako příhraniční město plný prostituce; ta sice znamená snadný a rychlý výdělek, ale zároveň lidi ničí. Městem projíždí mnoho dopravců, často jde o osamělé muže hledající chvilkové rozptýlení. Zbytek si můžete domyslet. Nepřijatelné je, že ti, co se prostituují (nebo jsou prodáváni), jsou až příliš často velmi mladí lidé. Pokud v tomhle ohledu jako veřejně známá osobnost můžu být nějak prospěšný, musím říct, že to je věc, kterou odsuzuju a která mě velice trápí. Děti mají mít možnost být dětmi a hrát si, prožít dětství, a ne mít ošklivou povinnost vyrůst příliš rychle.

Já jsem byl šťastné dítě. Vím, že je možná těžké tomu uvěřit, ale moje dětství ve Skalné bylo krásné a bezproblémové. To co se dělo okolo, jsem nevnímal, a to díky rodičům a především prarodičům. V Benigniho filmu Život je krásný dokáže otec uchránit svého syna před tou nejhrůznější zkušeností života v koncentračním táboře, umožní mu, aby tento úsek života prožil téměř jako hru. Já nemůžu říct, že by období komunismu bylo podobně kruté a plné násilí, ale i tak byl život v pohraničí tvrdý. Žít ve stínu strážních věží, vědět, že občas

10

Můj obyčejný život

někdo zmizí, a nechápat proč, to bylo pro malého kluka těžko přijatelné. Rodina mě nechala vyrůstat tak, abych neměl dojem, že mi něco schází, nebo že je něco zakázané, že se něco nesmí. Myslel jsem si, že všechno je přirozené, že za státní hranici se nechodí, protože tam není celkem nic zajímavého. Co mi chybělo? Nic, byl jsem Pavel, král Skalné! Hrál jsem si a věčně jsem někde běhal, rodiče se mnou měli kříž. Můj otec Václav pracoval v dole a matka Anna prodávala ve vesnickém obchodě, takže jsem mnoho času trávil s prarodiči a mohl jsem si dělat, co jsem chtěl – což byla nakonec jediná věc: fotbal.

Jsem přesvědčený o tom, že důležitější než talent je síla vůle. Talent sice můžete dostat do kolébky, ale pokud k tomu nepřidáte touhu a zápal, nikam se nedostanete. Já jsem vždycky chtěl hrát fotbal, mám to v sobě odjakživa. Můj otec byl fotbalista, hrál za Cheb. Nebylo to zrovna mužstvo, které by si sám vybral, ale jeho přání mělo jen malou váhu. Měl na vybranou buď hrát za Cheb, nebo jít sloužit k Pohraniční stráži. Tím by se vystavil velikému riziku a neustále by žil v obavách, že bude muset střílet po lidech, kteří se snažili dostat za hranice, do Německa. To jsem se dozvěděl a pochopil až mnohem později, v dospělosti.

11

Pavel Nedvěd

Teprve pak jsem si uvědomil, jak musel můj otec trpět a jak byl statečný, když to na sobě nedával znát. Fotbalový klub v Chebu zřizovala armáda1 a klub měl privilegium vybírat si přednostně nejlepší kluky v kraji. Pokud si vás vyhlédli, nebylo možné odmítnout… Když jsem začínal s fotbalem já, tohle rozdělování talentů mezi mužstva armády, policie a Pohraniční stráže (vybíraly si v uvedeném pořadí) stále ještě trvalo. Pro nás to však nepředstavovalo veliký problém, pro nás byl nejdůležitější náš jediný sen: hrát v československém národním mužstvu, obléct dres a reprezentovat vlast.

Když se vrátím do dětství, myslím, že jsem zdědil po otci jak jeho obětavost, tak chuť hrát. On moje rozhodnutí stát se fotbalistou vždy podporoval a sledoval mě. Nikdy mě přitom ale k ničemu nenutil, jak to dělává mnoho rodičů. V tomhle věku přece fotbal musí být zdravá a hezká zábava, soutěž musí zůstat dětskou hrou. Každý z nás má z dětství nějakou vzpomínku spojenou s fotbalem, s místem, kde hrál, s některým výjimečným zápasem. Ve svých vzpomínkách vídávám letmo tmavou udupanou hlínu, plácky, na kterých jsem hrával se svým kamarádem Tomášem. Byli jsme nerozluční a měli jsme to štěstí, že naše přátelství rostlo s námi. (…)

12