Z periferie do centra Evropy

Miloš Brunclík a Zbyněk Klíč (eds.)

Z p e r i f e r i e   d o c e n t r a E v ro p y 20 let vývoje vztahu ČR k EU

copyright © CEVRO Institut, o.p.s. 2009 ISBN: 978-80-87125-07-6

Obsah Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4 Slovo úvodem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 Miroslav Novák: Česká republika a její vztah k Evropské unii v 90. letech . . . 9 Daniel Kunštát: České veřejné mínění a Evropská unie . . . . . . . . . . . . 15 Jan Kubáček: Tématika Evropské unie a evropské politiky ve volební komunikaci českých politických stran – fenomén europeizace ve volebních programech a marketingu českých politických stran od roku 1989 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51 Zbyněk Klíč: České politické strany a přijetí eura . . . . . . . . . . . . . . . 81 Petr Sokol: Začleňování českých politických stran do eurostran . . . . . . 105 Miloš Brunclík: Evropská integrace pohledem českých prezidentů . . . .

123

Petr Kaniok: Česká republika v čele Evropy: tři etapy místo šesti . . . . .

139

Martin Jeřábek: Spolková republika Německo jako „proevropský“ partner České republiky po roce 1990 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 155 Miloš Brunclík: Česká republika a EU pohledem Švédska . . . . . . . . .

163

Martin Komárek: Proč se „Brusel“ a média nemilují . . . . . . . . . . . . . 177 Závěrem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191 O autorech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 195

3

Poděkování: Kolektiv autorů by na  tomto místě chtěl vyjádřit poděkování dvěma recenzentům knihy: PhDr.  Michalu Kořanovi, Ph.D.  z  Ústavu mezinárodních vztahů v  Praze a  PhDr.  Pavlu Pšejovi, Ph.D.  z  Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně za jejich pečlivou práci a cenné připomínky, které pomohly zkvalitnit jednotlivé příspěvky této kolektivní publikace. Nedokonalosti, které mohly v textu publikace zůstat, jdou na vrub autorů knihy. Zvláštní dík patří odboru informování o  evropských záležitostech Úřadu vlády České republiky, bez jehož finanční podpory by tato kniha vůbec nevznikla.

4

Slovo úvodem Není vůbec náhodou že tato kolektivní publikace vychází na  podzim roku 2009. Přesně před 20 lety se udály přelomové změny, které skutečně zásadním způsobem přetvořily geopolitické, vnitropolitické, ekonomické, sociální a  kulturní poměry v  Československu, resp. v  České republice. Z  historického pohledu či z  evropské a světové mezinárodně-politické perspektivy se tzv. sametová revoluce v Československu, která znamenala pád komunistického totalitního režimu a  nástup liberál­ně-demokratického uspořádání, stala součástí daleko širšího proudu změn. Slavný americký politolog Samuel Huntington [1991 (2008)] tyto změny souhrnně označuje jako tzv. třetí vlnu demokratizace, která započala již tzv. karafiátovou revolucí v Portugalsku v roce 1974. V rámci této vlny demokratizace se řada zemí nejen v Evropě zbavila autoritářských či totalitárních systémů a  nastoupila cestu k  budování demokracie. Stejně jako pro další země mělo pro Československo (Českou republiku) zhroucení komunistického systému a následné etablování a konsolidace demokratického uspořádání ještě mnoho dalších důsledků. Patrně nejdůležitějším z nich bylo otevření prostoru svobody v širokém slova smyslu. Šlo o otevření mnoha cest, které byly pro Československo před rokem 1989 uzavřené. Jedna z  těchto cest vedla k  začleňování našeho státu do  evropských struktur. Do roku 1989 bylo Československo na periferii Evropy. Až po kolapsu komunistického režimu se začalo vymaňovat z okovů periferie nesvobodné části Evropy, která byla ovládána z  Moskvy. Naše země se ocitla mimo tyto okovy velmi brzy, ale její mezinárodně-politická příslušnost nebyla zdaleka ještě definitivně určena. Změny v „roce zázraků“ 1989 přinesly proto mimo jiné také nutnost vypracovat adekvátní koncepci zahraniční politiky a  najít novou, reálným možnostem Československa a reálné situaci odpovídající, zahraničněpolitickou orientaci [Müller 2004: 15]. Již záhy bylo jasné, že pro Československo budou hrát vztahy s Evropskými společenstvími významnou roli. Vstup do EU (a NATO) se stal nezpochybnitelným prioritním politickým cílem [Hnízdo 1995: 83–84]. Odtud známé heslo „Zpátky do Evropy“1. České země, Československo či ČR samozřejmě vždy součástí Evropy byly, ale nyní se zdálo nutné jednoznačně, a to nejen deklaratorně, ale i fakticky a institucionálně, stát se členem sjednocující se svobodné a demokratické Evropy, kterou z velké části ztělesňovala EU2. Již v roce 1991 byly podepsány první asociační dohody. Po vzniku České republiky v lednu 1993 bylo „nové“ formulování národních zájmů a  z  nich plynoucí zahraniční orientace procedurou relativně bezkonfliktní. Země 1) Pro pořádek ještě uveďme, že autoři této knihy v žádném případě nemají v úmyslu ztotožňovat EU a Evropu, jak se tomu často děje. Mimo EU totiž stále zůstává celá řada významných evropských zemí. 2) Podrobné informace o  historii Evropské unie lze najít kupříkladu v  českém jazykovém prostředí v klíčové práci Petra Fialy a Markéty Pitrové [2009 (2003)].

5

zdědila hlavní priority předcházejícího Československa: vstup do  tzv. euroatlantických struktur a  upevnění dobrých sousedských vztahů v  regionu [Pick 2004: 6]. V lednu 1996 vyjádřila Česká republika svou vůli stát se členem Evropské unie podáním oficiální žádosti o  členství, posléze se připravovala na  přijetí do  Evropské unie a na konci roku 2002 bylo rozhodnuto, že celkem 10 zemí včetně České republiky úspěšně uzavřelo všechny vyjednávací kapitoly, a mohou se tak stát novými členy EU od 1. května 2004. V průběhu roku 2003 došlo ve většině z těchto zemí k všelidovým hlasováním3. V  České republice referendum proběhlo ve  dnech 13. a 14. července 2003, k urnám se dostavilo 55,21 % hlasujících a drtivá většina z nich, 77,33 %, posvětila přistoupení k Evropské unii4. 1. května 2004 vstoupila v  platnost Smlouva o  přistoupení deseti nových členských zemí a Česká republika, Estonsko, Kypr, Lotyšsko, Litva, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovinsko a  Slovensko se staly plnoprávnými členy Evropské unie. 10.– 13.  června 2004 pak proběhly volby do  Evropského parlamentu ve  všech 25  členských státech Evropské unie. Bylo tak dosaženo klíčového cíle strategické agendy české zahraniční politiky v  transformačním období. V  těchto a  některých dalších oblastech česká zahraniční politika dosáhla jednoznačného úspěchu. Vstupem do EU splnila první a hlavní z úkolů, které si uložila před třinácti lety. Ve střední Evropě se tak i díky aktivní české politice projevil historicky bezpříkladný jev: slučitelnost strategických zájmů zemí regionu, jejichž společným jmenovatelem jsou funkční evropská integrace a euro-atlantické vazby [Handl, Pick 2005: 4]. Česká republika symbolicky dosáhla centra „Evropy“ v  roce 2009, kdy se ujala předsednictví Rady Evropské unie. V současné době se často hovoří o krizi Evropské unie (stejně jako již několikrát v  minulosti). Důvodů je celá řada. Kromě nejednoty v názoru na další posouvání svých hranic5 jde především o spory ohledně institucionálních reforem, symbolicky spojených se dvěma pokusy kodifikovat evropské „ústavy“, z  nichž první byl po  neúspěšných referendech ve  Francii a  Nizozemí opuštěn, a druhý, „Lisabonský“ projekt, se dostal do vážných potíží po odmítavém referendu v Irsku6. Evropské unii je v současné době také často vyčítán nedostatek demokracie, legitimity evropských institucí a malá transparentnost. A právě revize fungování Unie směrem k  demokratičtějšímu rozhodování a  větší srozumitelnosti pro své občany je tématem, se kterým je budoucnost sjednocené Evropy do značné míry provázána. Jak jsme již naznačili, členství ČR v EU a neustálý vývoj evropského integračního procesu s sebou nesou celou řadu otazníků, výhod, ale i sporných okamžiků. Moti3) Ve všech konaných referendech občané přistupujících zemí evropskou integraci podpořili, na Kypru pak přistoupení k Evropské unii schválil národní parlament. 4) V referendu byla položena otázka: „Souhlasíte s tím, aby se Česká republika stala podle smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii členským státem Evropské unie?“ 5) Podle výzkumu veřejného mínění Eurobarometer 63.4., který realizovala v březnu 2005 Evropská komise, více než polovina českých občanů nesouhlasila s tím, aby se členy Evropské unie stalo Turecko ( 51 %) a Albánie (56 %). 6) V říjnu 2009 v Irsku proběhlo druhé referendum o Lisabonské smlouvě. Tentokrát již byla většina obyvatel pro přijetí Lisabonské smlouvy.

6

vací, která stála u zrodu této kolektivní publikace českých politologů, je tedy ohlédnutí na poslední dvě desetiletí, ve kterých se Česká republika postupně integrovala do Evropské unie a stala se jejím plnoprávným členem a formovala svou pozici v ní a také vůči ní. Otázku, která spojuje jednotlivé texty publikace a na kterou se snaží její autoři z různých pohledů odpovědět, lze zformulovat poměrně jednoduše: Jak se formoval postoj ČR k evropské integraci, jak se vyvíjel v průběhu posledních dvou desetiletí a jak vypadá tento postoj dnes? Ambicí kolektivů autorů této publikace nebylo v žádném případě podat systematickou, encyklopedicky pojatou analýzu vztahu ČR k  EU. Cílem tu bylo upozornit na  některé důležité a  zajímavé aspekty této problematiky v  době před vstupem i po vstupu do EU. Autoři se pokusili podat pestrý obraz postoje ČR k EU a vyzdvihnout jejich nejen pozitivní ale také problémové rysy. Kniha je rozdělena do několika statí, které mapují postoje české veřejnosti, politických stran a obou českých prezidentů k EU, dále také např. reflexi českého předsednictví a jiná témata. Úvodní příspěvek Miroslava Nováka osvětluje východiska pro nově se konstitující českou zahraniční politiku vůči EU krátce po roce 1989 a podává obraz vnímání EU v  řadách české politické elity v  první polovině 90.let. Miroslav Novák zde formou mnoha postřehů otevírá celou řadu otázek, na které pak další autoři knihy hledají odpovědi. Jedním z témat, které Miroslav Novák nastolil, je přístup veřejnosti k  EU. Tuto tématickou oblast reflektuje Daniel Kunštát, který se zaměřil na  vývoj postojů české veřejnosti vůči EU od 90.let po současnost. Vychází z velkého množství sociologických výzkumů, které se zabývají různými aspekty vztahu české veřejnosti vůči evropské integraci (míru informovanosti, vnímané výhody i rizika integrace, postoj k  přijetí společné evropské měny, dopady vstupu ČR do  EU, spokojenost se členstvím v EU aj.). Tato stať je svým uceleným pohledem v českém prostředí ojedinělou. Kdo ovšem fakticky vytvářel českou zahraniční politiku vůči EU, byly české politické strany, které obsazovaly důležité funkce v Poslanecké sněmovně či Senátu Parlamentu ČR a zejména ve vládě ČR. Z tohoto důvodu je nezbytné věnovat přiměřenou část pozornosti knihy českým politickým stranám a  jejich postojům vůči EU. Tohoto úkolu se zhostil Jan Kubáček, který podává přehled vývoje postojů českých stran ve vztahu k Evropské unii na základě jejich programových dokumentů. Zbyněk Klíč se ve svém příspěvku soustředil na otázku společné evropské měny – euro a postoj českých politických stran k ní. Integrace ČR do EU s sebou nese celou řadu úzce souvisejících procesů. Jedním z nich je v české veřejnosti poněkud méně vnímaný proces, a to proces evropeizace politických stran, tj. zjednodušeně jejich začleňování do evropských politických stran. Jedná se o bezprecedentní fenomén – evropské státy se integrují nejen na  formálně-politické úrovni, ale také na  úrovni stranicko-politické. Právě zmíněnou problematiku analyzuje ve  své stati Petr Sokol. Pozornost si bezpochyby zaslouží i oba dosavadní čeští prezidenti, kteří nabídli české veřejnosti sice odlišné ale přesto velmi vlivné vize evropské integrace. Jejich názory silně rezonovaly a rezonují uvnitř české veřejné debaty o EU. Porovnání vizí obou prezidentů se věnuje ve své první stati Miloš Brunclík. 7

Těžko bylo možné opominout české předsednictví Rady Evropské unie v  roce 2009, které symbolizovalo posun ČR z periferie do centra Evropy. Lze jej tak považovat za  dosavadní vrchol českého členství v  EU. Zasvěcený rozbor a  zhodnocení této půlroční periody zpracoval Petr Kaniok. Kniha je doplněna o dva příspěvky, které perspektivu obrací. Ukázalo se totiž velmi užitečné podívat se nejen na to, jak se na EU dívá ČR, ale také na to, jak se na ČR dívá EU. Prvním příspěvkem tohoto typu je stať Martina Jeřábka, který se zaměřuje na  pozici Spolkové republiky Německo při vyjednávání o  vstupu České republiky a dalších východoevropských zemí do Evropské unie. Druhým příspěvkem je druhá stať Miloše Brunclíka, který se pokusil podat obraz České republiky v průběhu českého předsednictví očima Švédska. Důvodem pro zpracování tohoto tématu je fakt, že žezlo předsednictví po České republice převzalo Švédsko, které bedlivě sledovalo svého předchůdce v  jeho počínání v  předsednické roli. Kniha je uzavřena příspěvkem esejistického charakteru Martina Komárka, který předkládá odlehčenou a neotřelou reflexi tématu Evropské unie v očích českých médií. Kniha je určena širokému spektru čtenářů. Je vhodná pro zájemce z řad odborné i laické veřejnosti, pro studenty vysokých i středních škol, kteří se zabývají společenskovědními obory, jakými jsou např. evropská studia, politologie, historie, sociologie a podobně. Účelem knihy je nejen informovat, předkládat fakta, ale i nastolovat otázky, inspirovat čtenáře k dalším úvahám, diskuzi i polemikám. Věříme, že se podaří alespoň některé tyto cíle naplnit. Pak nebyla kniha sepsána zbytečně. Přejeme všem čtenářům zajímavé čtení. Za kolektiv autorů Miloš Brunclík a Daniel Kunštát, Praha, říjen 2009

Literatura a zdroje: Fiala, Petr, Markéta Pitrová. 2009. Evropská unie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Handl, Vladimír, Otto Pick. 2005. „Česká zahraniční politika 1993–2005 – od  ‚návratu do Evropy‘ k evropeizaci“. Policy paper 5/2005. Praha: Ústav mezinárodních vztahů. Hnízdo, Bořivoj. 1995. Mezinárodní perspektivy politických regionů. Praha: ISE. Huntington, Samuel. 1991. The third wave: Democratization in the late twentieth century. Norman, OK: University of Oklahoma Press. (Česky: Huntington, Samuel. 2008. Třetí vlna. Demokratizace na sklonku dvacátého století. Brno: CDK). Müller, David. 2004. „Cesta České republiky do Evropské unie“ Pp. 13–53 in: Fajmon, Hynek. (ed). Cesta České republiky do Evropské unie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Pick, Otto. 2004. „Uskutečnění původních priorit české zahraniční politiky“. Mezinárodní politika 1: 6–8.

8

Česká republika a její vztah k Evropské unii v 90. letech 1 Miroslav Novák

Češi se cítili už za  komunismu součástí Evropy, a  to Evropy střední, nikoli „východní“. Čeští intelektuálové i politici (např. Václav Havel) kladli kromě toho důraz na  to, že sdílejí západní hodnoty. Polistopadové heslo „Návrat do  Evropy“ a snad ještě víc slavný článek Milana Kundery o únosu Evropy [viz Kundera 1983] jsou toho jasným výrazem. K rozpadu Československa došlo sice především v důsledku neustále rostoucích slovenských požadavků, které bylo obtížné realizovat v době zásadní a souběžné politické „tranzice“ a ekonomické „transformace“. První česká Klausova vláda však přesto přijala rozdělení federace s  jistou úlevou a v neskrývané naději, že když se zbavila slovenského „břemena“, bude moci samostatná Česká republika dříve a snáze vstoupit do evropských a atlantických struktur [viz Novák 1997: 210].2 Členství v Evropské unii patřilo k prioritám samostatné České republiky od počátku její existence. Je ovšem třeba připomenout, že pro Prahu, podobně jako pro Varšavu a Budapešť (ne už tak docela pro Bratislavu za Mečiara) mělo z pochopitelných důvodů životní význam zejména přijetí do NATO. Pokud jde zvláště o Českou republiku, ta v 90. letech živila dokonce ambici, že se stane privilegovaným partnerem USA v Evropě [srv. Rupnik 1998: 11]. Český president Havel se těšil ve Spojených státech velmi dobré pověsti a patřil nesporně k nejproameričtějším státníkům v  Evropě vůbec.3 Vyzvedával se také český původ americké ministryně zahraničí ­Albrightové za Clintonovy demokratické administrativy.4 Výzkumy veřejného mínění ostatně jasně ukazovaly, že česká veřejnost tehdy považovala Spojené státy za zemi vůči České republice nejpřátelštější.5

1) V tomto textu jsem použil některých svých předchozích prací na podobné téma, zejm. [Novák 1999 a Novák, Lebeda 2004]. 2) Pokud jde o  Atlantickou alianci, tento předpoklad se skutečně splnil: Česká republika vstoupila do NATO spolu s Maďarskem a Polskem už v roce 1999, aniž by čekala na Slovensko, která se stalo členem později. 3) Havel dokázal poměrně rychle změnit své idealistické názory, zděděné z doby disentu, které se ještě projevily v  jeho prvním projevu na  půdě amerického Kongresu, kde vyzýval americké „hochy“ (rozuměj vojáky), aby opustili Evropu! To, zda tato metamorfóza Havlových názorů byla prostě adaptací novým skutečnostem (jak to vykládá Havel sám) nebo něčím zásadnějším, není v tomto kontextu rozhodující. 4) President Havel dokonce prohlásil, že ji považuje za jednu ze svých možných nástupců, resp. nástupkyní ve funkci českého presidenta, což, jak známo, paní Albrightová vyloučila. 5) To se změnilo po americké válce v Iráku.

9

Přestože byla proevropská politika konstantou české diplomacie po 90. léta, pozornému analytikovi nemohly ujít její významné posuny. Čeští politikové považovali dlouho svou zemi za politicky a ekonomicky nejpokročilejší z bývalých komunistických zemí a domnívali se, že by to měl „Západ“ uznat tím, že by přijal Českou republiku do svých struktur (NATO a EU) dříve než ostatní postkomunistické6 země střední Evropy.7 Ukažme to stručně na vztahu k Polsku, největší a politicky nejvýznamnější středoevropské zemi bývalého sovětského „bloku“. Když přijel v  prosinci 1993 polský ministr zahraničí Olechowski na oficiální návštěvu do Prahy, jeho český partner Zieleniec (sám polského původu) prohlásil, že i  když Polsko a  Česká republika mají stejné cíle, je pravděpodobné, že do evropských struktur budou vstupovat nezávisle na sobě. Zkrátka, podle českých představitelů na tom byli Češi lépe než jejich sousedi. S tím souhlasil i Havel, který však už tehdy byl pro spolupráci zemí višegradské skupiny8, zatímco Klaus prohlásil, že Višegrad je jen „umělým výmyslem Západu“. Teprve koncem roku 1995 si čeští politikové začínají uvědomovat, že jejich malá země přes poměrně příznivou image, které se tehdy ještě těšila za hranicemi, nemá dostatečnou mezinárodní váhu, a tak se česká diplomacie přimkla k prioritní spolupráci s … Polskem. Došlo k tomu zhruba v době, kdy se stal polským presidentem postkomunista Kwasniewski. Pikantní na  tom je, že čeští představitelé se přitom chlubili, že u nich k návratu postkomunistů k moci nedošlo… 6) Je v tomto kontextu příznačné, že ani Václav Klaus ani Václav Havel neměli slovo „postkomunismus“ vůbec v oblibě. Přitom „dědictví komunismu“ bylo cítit v České republice 90. let na každém kroku [viz Novák 2005]. 7) Tato iluze, která v  českém prostředí – nejen politickém, ale i  intelektuálním a  žurnalistickém – v 1. polovině 90. let jasně převažovala, se opírala o nesprávné interpretace některých politických a ekonomických skutečností. Např. to, že ještě koncem roku 1996 byla v České republice jen tříprocentní nezaměstnanost, neznamenalo, že by česká ekonomická „transformace“ proběhla daleko úspěšněji než v sousedních zemích, ale vyplývalo to spíše z toho, že některé nutné nepopulární strukturní změny byly oddalovány. Ještě jasnější to bylo v politické oblasti. Převažující český názor tam spočíval v  tom, že česká tranzice se prý úspěšně vyhnula „návratu postkomunistů k  moci“. Ve  skutečnosti to, co Češi považovali za  výhodu, bylo nevýhodou, a  co považovali za  nevýhodu, bylo výhodou. Zatímco maďarští a  polští postkomunisté byli schopni se úspěšně konvertovat v umírněné sociálně-demokratické strany a v důsledku toho několikrát alternovat u moci se svými konzervativními protivníky, v České republice – jako jediné zemi střední Evropy – se udržela poměrně silná a do značné míry dogmatická komunistická strana, která dlouho bránila zdravému střídání (alternaci) vlád různých politických orientací [viz Novák 2003]. A tak v českých zemích došlo k jisté formě alternace teprve v roce 1998. Ostatně šlo o alternaci velmi kulhající, protože byla svázána tzv. opoziční smlouvou. Opoziční smlouvu analyzuji v článcích v Politologické revui [viz Novák 1999] a v angličtině v Czech Sociological Review [viz Novák 2000]. Oba lze zdarma a legálně stáhnout z internetu. 8) President Havel se k této věci vrátil ve svém slavném (a často kritizovaném) projevu k Parlamentu ČR 9. prosince 1997. Podle něho hlavní chybou českých představitelů (rozuměj hlavně Klause) byla pýcha a jako příklad uvádí právě to, že zavrhli úzkou spolupráci se svými nejbližšími višegradskými sousedy, protože se cítili být lepší než oni. Havel poukázal na  to, že teď, kdy máme spolu s nimi přistoupit k evropské integraci a kdy jsou na tom oni opovrhovaní sousedi v řadě věcí lépe než my, nezbývá nám než se pokusit tuto spolupráci znovu navázat.

10

Česká republika oficiálně požádala o  vstup do  Evropské unie teprve 23. ledna 1996. Jediná země z  „desítky“ to udělala ještě později: Slovinsko (10. června 1996).9 Když byl Václav Klaus později kritizován pro svůj „antievropský“ postoj, nejednou poukázal na  to, že oficiální žádost ČR o  členství v  EU byla podána právě v době, kdy byl on premiérem. V druhé polovině 90. let došlo v české politice (a hospodářství) k řadě důležitých změn, které zde samozřejmě nemůžeme vykládat, ale je třeba alespoň telegraficky uvést ty z nich, které měly vliv na problematiku, jíž se zabýváme. Především je třeba poznamenat, že od červnových voleb do Poslanecké sněmovny v roce 1996 vstupují do české politiky dvě nové významné okolnosti, které mají dodnes výrazný dopad na  politickou scénu. Zaprvé se po  ODS stabilně usazuje v  české politické „krajině“ druhý silný subjekt, ČSSD, který měl navíc tehdy razantního předsedu Miloše Zemana. Ta tam je doba, kterou profesor ústavního práva a poslanec ČSSD Zdeněk Jičínský s velkou nadsázkou označil za éru „Klausova absolutismu“. To by bylo zcela v pořádku, kdyby bohužel odvrácenou stránkou nebyl zároveň za  druhé nástup chronické vládní slabosti a  vládní nestability.10 Vládní slabostí zde nemyslím charakteristiku premiérů a ministrů, ale skutečnost, že nedisponují dostatečnou podporou v parlamentu.11 Už druhá (menšinová) Klausova vláda, utvořená po prvních volbách do Poslanecké sněmovny v roce 199612, neměla dlouhého trvání (česká lidová tvořivost pád Klausovy vlády označila za  „sarajevský atentát“) a  v  českém hospodářství došlo v  té době k  propadu. Pražská ­diplomacie si musela uvědomit, že Česká republika není žádným středoevropským „tygrem“. Šlo jí už jen o to, aby se ČR udržela v první velké vlně evropského rozšíření na Východ.13 Po nastíněných změnách v druhé polovině 90. let (a po podání oficiální žádosti o vstup do EU) je třeba stručně naznačit, jak se staví veřejné mínění a politické strany (včetně ČSSD), jejich leadeři a jejich voliči k otázkám evropské integrace. Pokud 9) Jen pro srovnání: jak Polsko, tak Maďarsko podalo žádost o vstup do EU už v roce 1994! 10) To jsem předpověděl v době, kdy k tomu nejenže ještě nedošlo, ale kdy se naopak tehdejší premiér Klaus radoval v novinové stati z 9. března 1996 „Malé historické srovnání s Baťovými časy“ [viz Klaus 1996] z  toho, jakou politickou stabilitu má dnešní Česká republika ve  srovnání s  meziválečnou Československou republikou. Moje reakce na tento Klausův článek se jmenuje „Malá politologická úvaha o vládní stabilitě“, vyšla v Parlamentním zpravodaji rovněž v březnu 1996 [viz Novák 1996] a byla přetištěna roku 2004 v kolektivní monografii Volební a stranické systémy [viz Novák, Lebeda 2004b]. 11) Nejtragikomičtějším dopadem této skutečnosti je, že v  roce 2009 Topolánkova vláda padla uprostřed českého předsednictví EU! Česká republika se pak stala předmětem mezinárodního posměchu. 12) V roce 1992 byla ještě na papíře česko-slovenská federace, po jejímž formálním zániku se druhořadá Česká národní rada přejmenovala na Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky. 13) Je podle mého názoru velmi potěšitelné, že do první velké vlny rozšíření se dostalo nakonec i Slovensko, které tedy aspoň do EU vstoupilo současně s ČR. Připomeňme, že ekonomické ukazatele (zejména míra ekonomického růstu) se na sklonku 90. let na Slovensku vyvíjely daleko příznivěji než v ČR.

11

jde o veřejné mínění, výsledky výzkumných agentur ukazují, že by v hypotetickém referendu mezi lety 1997 a 1999 s nevelkými výkyvy zhruba 15% dotazovaných bylo proti vstupu do EU, něco přes 40% by bylo pro vstup a přibližně stejné procento tvořili nerozhodnutí dohromady s těmi, kdo se nechtěli referenda zúčastnit. Pokud jde o sociálně-demografické proměnné, procento stoupenců vstupu do EU se zvyšovalo s rostoucí úrovní vzdělání a příjmů, jakož i s velikostí místa bydliště. V této době také ženy jsou o něco častěji než muži proti vstupu a je mezi nimi více nerozhodnutých. Rovněž starší osoby byly v  průměru skeptičtější v  otázce evropské in­tegrace než mladí. Hlavní prediktivní proměnnou v otázce evropské integrace však byly politické preference dotazovaných, jakož i jejich subjektivní pravolevá identifikace. Stojí za zmínku, že v tzv. seriózních českých denících se dlouho meditovalo nad tím, proč by podle výzkumů jen „méně než polovina“ českých dotazovaných občanů byla pro vstup do Evropské unie. Tyto úvahy českých žurnalistů nebraly v úvahu, že při reálném referendu se nepočítají ti, kdo se referenda nezúčastní, takže procento pro vstup představovalo ve skutečném referendu drtivou většinu.14 Jaký byl vztah politických stran k  evropské integraci v  druhé polovině 90. let? Připomeňme, že strany se jinak chovají ve vládě a jinak v opozici. Proto bylo dobře, že žádost o  vstup do  EU podala ČR za  vlády, jejímž premiérem byl „eurorealista“ Klaus, podobně jako bylo dobře, že do NATO vstoupila ČR za jednobarevné menšinové vlády ČSSD.15 Pokud jde o relevantní strany, které jsou dlouhodobě součástí českého stranického systému, pak jen o jedné z nich platí, že oficiální program, postoje jejich vedení a  jejich voličů se takřka plně shodují. Je to KSČM. Ve  svých programových dokumentech čeští komunisté vyzdvihují ekonomická a sociální rizika evropské integra14) Ještě markantnější doklad pokleslosti „seriózní“ české politické žurnalistiky představuje to, jak prezentovala šance KDU-ČSL před parlamentními volbami v roce 2006. Tehdy přední české deníky palcovými titulky oznamovaly svým čtenářům, že volební preference KDU-ČSL představují jen 4%, a že tudíž pravděpodobně lidovci pětiprocentní hranici nebudou schopni překonat. Tento závěr ve skutečnosti ze žádných výzkumů volebních preferencí nevyplýval, protože podobně jako v případě výzkumů o vstupu do EU nebyli vyloučeni ti, kteří neměli v úmyslu zúčastnit se voleb (nebo referenda). Přesto to jako ovce opakoval jeden žurnalista po  druhém. Po  této trapné epizodě se některé agentury rozhodly změnit svůj způsob prezentace výsledků, aby tím znesnadnily takové manipulace. 15) Sympatizanti ČSSD byli mnohem zdrženlivější než sympatizanti ODS k  integraci do  Atlantické aliance. Podle šetření agentury Factum z července 1997 bylo pro vstup do NATO 81,5% sympatizantů ODS, 63% sympatizantů KDU-ČSL, ale jen 35% sympatizantů ČSSD. Vezmeme-li celkovou populaci, 44,5% bylo tehdy pro členství v NATO, 27% proti, 28,5% nemělo názor. Od února 1998 podíl stoupenců členství v NATO dlouhodobě významně vzrostl: v únoru 1998 bylo podle stejné agentury už 55,5% pro vstup do Atlantické aliance, dotazovaní bez názoru klesli na 17%, zatímco počet odpůrců zůstal takřka beze změny: 27,5%. Sociálnědemokratičtí představitelé (kteří byli tehdy v  opozici) dlouho požadovali, aby se konalo o vstupu do NATO referendum. Teprve krátce před předčasnými volbami do Poslanecké sněmovny v  červnu 1998, ve  kterých byla ČSSD ohromným favoritem (ODS totiž prodělala nedlouho předtím těžkou krizi), se sociálnědemokratičtí předáci rozhodli netrvat už na referendu jako předběžné podmínce vstupu do NATO.

12

ce, která plynou podle jejich ideologů z vlády velkokapitálu. Za zvláštní zmínku stojí u této strany „proletářských internationalistů“ jejich důraz na … „národní svrchovanost“! Jak ukazují sociologické výzkumy, KSČM je v druhé polovině 90. let také jedinou významnou stranou, u níž procento odpůrců vstupu do EU je větší než procento stoupenců.16 Např. podle výzkumu agentury Factum ze září 1997 bylo 57% komunistických sympatizantů proti vstupu ČR do  Evropské unie, jen 25% je pro, 18% z nich nemají názor. Z  relevantních a  dlouhodobě působících politických stran je nejproevropštější voličstvo ODS (podle výše zmíněného výzkumu Factum ze září 1997 bylo 79% jejich voličů pro vstup do Evropské unie, jen 6% proti a 15% nemělo názor). Vedení ODS, zejména pak její dlouholetý předseda Klaus, však otevřeně vystupuje proti nadnárodním tendencím Evropské unie. Už v druhé polovině 90. let tedy existoval jistý kontrast ve vztahu k Evropské unii mezi vedením a voličstvem ODS. U ČSSD měl rozdíl mezi stanoviskem vedení a voličstva opačné znaménko. Vedení (v  čele s  předsedou Zemanem) bylo „eurooptimistické“, dovolávalo se Maastrichtské smlouvy, kritizovalo ODS a jejího předsedu za jejich „euroskepticismus“17 a obviňovalo je z toho, že nechtějí ratifikovat Evropskou sociální chartu.18 Avšak nejen voliči19, ale podle výzkumu vedeného v letech 1996–1998 Broklem, Mansfeldovou a Seidlovou ze Sociologického ústavu AV [viz Brokl, Mansfeldová et al. 1998] dokonce i řadoví poslanci ČSSD měli v té době o poznání větší strach z evropské integrace než jejich pravicoví vrstevníci.20 16) Sympatizanti republikánské extrémní pravice Miroslava Sládka byli tehdy také spíše proti než pro integraci do EU (v září 1997 podle agentury Factum je jich 33,5% pro vstup do EU, 42% proti, ale od předčasných voleb do Poslanecké sněmovny v roce 1998 už Sládkovi republikáni trvale zmizeli z českého parlamentu, protože nepřekročili pětiprocentní klauzuli). 17) K pojmům „eurooptimismus“ a „euroskepticismus“ blíže viz stať M. Brunclíka v této knize „Evropská integrace pohledem českých prezidentů“ 18) Zeman také prohlašoval, že vítězství sociálních demokratů v řadě západoevropských zemí (zejm. v Německu) usnadní práci nové menšinové sociálnědemokratické vlády v České republice. Avšak nástup Schröderovy sociální demokracie k moci v Německu nijak zvlášť českým sociálním demokratům nepomohl, protože nový německý kancléř se věnoval především vnitřním sociálním problémům. 19) Stále podle výše zmíněného výzkumu Factum ze září 1997, 45,5% sympatizantů ČSSD je pro vstup do  EU, 28,5% proti a  26% nemají názor. Ve  srovnání se sympatizanty ODS jsou tedy ve vztahu k evropské integraci o poznání vlažnější. Konečně nejnápadnějším rysem voličstva malé KDU-ČSL je podle stejného výzkumu Factum veliký podíl těch, kdo nemají názor (46%), přičemž 47% jich je pro vstup do EU a jen 7% proti. O sympatizantech Unie svobody (jejichž názory na EU jsou velmi blízké sympatizantům ODS) není třeba dlouze vykládat, protože ve vývoji českého stranického systému představují jen krátkou epizodu, vyvolanou vnitřní krizí ODS. 20) Lze v této souvislosti připomenout Kitscheltovu hypotézu, podle níž pravice a levice nemají stejný charakter na Východě a na Západě. Zatímco na Západě se prosazuje nová libertariánská a postmaterialistická levice, na  Východě pozorujeme starou levici s  autoritářskými tendencemi. Dále pak západní pravice inklinuje podle Kitschelta k autoritářským sklonům, zatímco středoevropská postkomunistická pravice je spíše libertariánská a kosmopolitní [viz Kitschelt 1992]. V 90. letech do  jisté míry ČSSD této hypotéze odpovídala, ale podle pozdějších sociologických výzkumů dochází okolo roku 2000 u stoupenců ČSSD k nárůstu libertarianismu.

13

Jak se vyvíjel postoj veřejnosti a  těchto relevantních českých politických stran k Evropské unii podrobněji popisují následující statě Daniela Kunštát, Jana Kubáčka a dalších autorů této publikace, kteří volně navazují na aspekty postojů ČR k EU nastíněné v této úvodní stati.

Literatura a zdroje Brokl, Lubomír, Zdenka Mansfeldová et al. 1998. „Vybrané problémy související se vstupem ČR do  EU očima poslanců“, písemná zpráva ze semináře konaného v  PS PČR 7. října 1998. Kitschelt, Herbert. 1992. „The Formation of Party System in East Central Europe“, Politics and Society, vol. 20, č. 1, s. 7–50 Klaus, Václav. 1996. „Malé historické srovnání s Baťovými časy“, Lidové noviny, 9. 3. Kundera, Milan. 1983, „L‘Occident kidnappé ou la tragédie de l‘Europe centrale“, Le Débat, novembre. Novák, Miroslav. 1996. „Malá politologická úvaha o vládní stabilitě“, Parlamentní zpravodaj, 2.ročník 1995–96, č. 07 (březen), s. 296–297 (přetištěno v [Novák, Lebeda 2004b]). Novák, Miroslav. 1997. „L‘opinion publique et la dislocation de la fédération tchécoslovaque“, in: Aligisakis, M., M. de Bellet et al., Nationalismes en Europe centrale et orientale: conflit ou nouvelle cohabitation?, Genève: Georg & Publications de l‘Institut européen de l‘Université de Genève, s. 191–210. Novák, Miroslav. 1999. „L‘Union européenne vue de Prague“, in: Bossuat, G. (ed.), ­L‘élargissement de l‘Union européenne à l’Est européen: Enjeux historiques et perspectives, Cergy Pontoise: Groupe de recherche sur l‘histoire de l‘Europe communautaire (CICC), Université de Cergy Pontoise, s. 85–98. Novák, Miroslav. 2000. „The Relevance of Small Parties: From a  General Framework to the Czech ‚Opposition Agreement‘“, Czech Sociological Review, (Vol.8), No. 1 (Spring), s. 27–47. Novák, Miroslav. 2003. „Demokratický přechod a  konsolidace: české země ve  srovnávací perspektivě bývalých komunistických zemích střední Evropy“, in: Dvořáková, V., A.Heroutová (eds.), II. Kongres českých politologů, Praha: Česká společnost pro politické vědy, s. 111–123. Novák, Miroslav, Lebeda Tomáš 2004a. „L’Union européenne vue de la République tchè­ que“, in: Dulphy, A., Ch.  Manigand (éds.), Les opinions publiques face à l‘Europe communautaire. Public Opinion and Europe, Bruxelles: P.I.E-Peter Lang, s. 201–216 Novák, Miroslav, Tomáš Lebeda a kol., 2004b, Volební a stranické systémy. ČR v mezinárodním srovnání, Dobrá Voda: Aleš Čeněk. Novák, Miroslav. 2005. „Postkomunistická nebo standardní? Naše demokracie 15 let poté“, in: Mrklas, L. (ed.), 15 let poté. Sborník k  patnáctému výročí pádu komunismu v  zemích střední a východní Evropy, Praha: CEVRO/Jalna, s. 31–44. Rupnik, Jacques. 1998. „Regards croisés sur l‘Europe“, Regards communs sur l‘Europe, Prague: Cahiers du CEFRES, č. 14f.

14

České veřejné mínění a Evropská unie Daniel Kunštát

1. Úvod Tento text si klade za  cíl komplexně zmapovat postoje české veřejnosti ve  vztahu k Evropské unii před i po našem vstupu do Unie, zachytit vývoj těchto názorů ve veřejném mínění a zasadit jej do příslušného dobového kontextu. Empirickou oporou jsou zde bez výjimky šetření realizovaná Centrem pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR (CVVM) a  jeho předchůdcem Institutem pro výzkum veřejného mínění (IVVM). Dostupná šetření jednoznačně dokládají, že většina českých občanů v  zásadě konsensuálně přitakává evropské integraci. Přestože evropskou integraci obecně hodnotí většina obyvatel spíše kladně, nejde o  bezvýhradný optimismus bez vědomí rizik a problémů, se kterými je naše členství v Unii spojeno. Mezi obyvateli České republiky najdeme rovněž nezanedbatelnou skupinu těch, kteří nejsou projektu sjednocené Evropy nakloněni a kriticky se staví ke všemu, co se Evropské unie týká.

2. Zahraniční politika a veřejné mínění Demokratické přesvědčení obsahuje i tendenci vnímat také zahraniční politiku jako sféru demokratického rozhodování. Výzkum demokratických režimů otázku podílu vlivu veřejnosti na  rozhodování o  zahraniční politice staví neustále. Podle těchto přístupů je vhodné či nezbytné vnímat veřejné mínění jako samostatnou instituci rozhodující nebo spolurozhodující o formování zahraničněpolitického kurzu státu. Zkušenosti z  fungování institucionálního zázemí výkonu zahraniční politiky ale ukazují na problémy, které v sobě nesou prvek paradoxu: zahraniční politika se týká osudu velkých skupin lidí, avšak jako vysoce specializovaná činnost je záležitostí rozhodování kvalifikovaných jednotlivců a  malých skupin (politické elity) s  minimem demokratické kontroly. Efektivní výkon zahraniční politiky se tak snadno může dostat do rozporu s představami většiny občanů. S  těmito skutečnostmi souvisí i  výsledky nejrůznějších výzkumů postojů veřejnosti k  mezinárodněpolitickým otázkám. Praxe politických procesů v  tradičních demokraciích ukazuje, že je přesnější hovořit o  střídání nálad veřejnosti ve  vztahu k ­orientaci zahraniční politiky než o znalosti problematiky jednotlivých otázek. V liberálně demokratických režimech nicméně spojení vládních, univerzitních a  soukromých zájmů většinou dokáže vytvořit jednotné postoje veřejnosti k zahraničněpoli15

tickým otázkám. Podle řady výzkumů představuje veřejnost aktivně se zajímající o otázky zahraniční politiky v zásadě skupiny s vysokým vzděláním, která je usídlena ve městech, je složená z tzv. bílých límečků, má vyšší příjmy atd. Průměrná velikost této skupiny je odhadována od jednoho do 15 procent populace podle toho, jak je tato kategorie „zaujaté veřejnosti“ vymezena. Následuje další vrstva obyvatelstva čítající zpravidla 30 až 50 procent populace, která má stabilizované názory na mezinárodní politiku, určitý obraz o zahraničních zemích a jejích aktivitách, určitou znalost o  zahraničněpolitických otázkách a  jistou schopnost vyjadřovat k  těmto otázkám své názory. Zbývající skupina, která za  určitých okolností může představovat až 70 % obyvatel státu, je k zahraničněpolitickým otázkám apatická, neinformovaná, nevyjadřuje názory k problémům v této oblasti – a když přece jen nějaké názory ventiluje, většinou je ovlivněna převažujícím míněním ve společnosti či přesněji míněním, které je prezentováno v médiích [Holsti 1995: 261–262]. Výzkumy názorů veřejnosti na zahraniční politiku nemají v českých zemích dlouhou historii, z příčin pochopitelných. Mělká tradice výzkumů tohoto typu způsobuje, že získané údaje jsou vázány na nedostatečné množství událostí, netvoří delší časové řady a jen obtížně a s jistým rizikem z nich lze vyvozovat obecné závěry. Ačkoliv v rámci České republiky neexistují (a existovat nemohou) dlouhodobé řady detailně mapující (například) zájem občanů o zahraniční politiku, lze vyslovit hypotézu, že základní předpoklady se nijak fatálně neliší od shora naznačené struktury, která je charakteristická pro veřejné mínění v západních demokraciích. Začlenění České republiky do Evropské unie můžeme jistě označit za jednu z nejvýznamnějších změn v našich novodobých dějinách, přesto pro řadu lidí zůstává evropská dimenze národní politiky záležitostí jakoby vnější, která s nimi nemá příliš společného a  vlastně se jich netýká. Jeden příklad za  všechny: Jedním z  ukazatelů nízké míry pocitu evropské sounáležitosti je malý zájem českých občanů o  dění v rámci Unie. Zájem o politiku obecně projevuje podle svých slov přibližně polovina populace. Největší zájem přitom mají občané o politiku v České republice (dvě třetiny), politické dění ve světě zajímá přibližně polovinu občanů a nejméně oslovených uvádí, že má zájem o dění v Evropské unii (dvě pětiny). Ze šetření provedených jak před vstupem do EU, tak i v posledních letech víme, že zcela dominujícím zdrojem informací o EU pro naše občany jsou obecně sdělovací prostředky, zejména pak televize a  tisk, zatímco jiné potenciální zdroje (školení a přednášky, odborné publikace, Internet, telefonní informační linka, státní správa nebo osobní kontakty, vlastní přímá zkušenost aj.) tvoří hlavní pramen informací jen výjimečně, přičemž jejich význam vzrůstá až tehdy, kdy lidé sami aktivně hledají nějaké konkrétní informace (poměrně vysoké zastoupení, zejména mezi mladými lidmi a vzdělanější částí populace, má právě Internet a není bez zajímavosti, že mezi masovými sdělovacími prostředky dostávají při cíleném hledání informací přednost tištěná média před elektronickými). Z dřívějších výzkumů je rovněž patrné, že občané mají největší zájem o informace sociálněekonomického charakteru, které se bezprostředně týkají buď jich samotných, ať už jde o  různé aspekty životní úrovně 16

(mzdy, důchody, ceny), o možnost práce v zahraničí apod., nebo obecně České republiky (dopady na ekonomiku, podniky, zemědělce a nezaměstnanost, finanční náklady spojené se vstupem do EU apod.). Výsledky zachycené v  tabulce vypovídají, že v  období těsně před vstupem ČR do EU se „velmi“ nebo „částečně“ o integraci zajímaly zhruba dvě třetiny občanů, přičemž výzkumy dokumentovaly rostoucí trend zájmu 1. Tabulka 1: Zájem o vstup České republiky do EU (v %) 11/2001

10/2002

2/2003

velmi

15

19

15

částečně

42

46

54

málo

32

26

24

vůbec ne

11

9

7

57/43

65/35

69/31

100

100

100

+/–* Celkem

* +: velmi+částečně, –: málo+vůbec ne

Při hodnocení množství a  srozumitelnosti informací, které občané o  procesu vstupu do  EU měli k  dispozici2, se v  každém šetření zjistilo, že celkově převládalo mínění, podle něhož nejsou informace o integračním procesu dostačující (byť i zde docházelo k  příznivým posunům – viz tabulka). Naopak srozumitelnost informací byla hodnocena podstatně lépe než jejich kvantita a  spokojenost v  tomto ohledu převažovala nad nespokojeností (rovněž mínění o srozumitelnosti informací se postupně zlepšovalo, avšak mírněji, než při posouzení jejich dostatku). Tabulka 2: Dostatek a srozumitelnost informací o procesu vstupu ČR do EU (v %) 11/2001

10/2002

2/2003

ANO/NE

ANO/NE

ANO/NE

Dostatek informací

29/61

33/59

40/56

Srozumitelnost informací

50/39

50/43

55/39

Pozn. Dopočet do 100% tvoří odpovědi „neví“.

Sociodemografické diference u  sledovaných parametrů zájmu a  informovanosti o dané problematice měly analogické vyznění. Vyšší zájem o vstup ČR do EU, subjektivně vyšší pocit informovanosti, stejně tak i hodnocení srozumitelnosti informací tradičně deklarovali častěji muži, dotázaní s  vyšším vzděláním (SŠ s  maturitou, VŠ), vyšší odborní nebo řídící pracovníci, podnikatelé, respondenti s dobrou životní 1) Otázka: „Zajímáte se o vstup České republiky do Evropské unie?“ 2) Otázka: „Myslíte si, že máte o  tomto procesu dost informací?“ „Jsou ty informace, které máte k dispozici, pro Vás srozumitelné?“

17

úrovní, stoupenci ODS či US-DEU (resp. Koalice). Naopak relativně menší zainteresovanost jsme kromě jiného zaznamenali u mladých lidí ve věku 15 až 19 let, lidí se základním vzděláním, studentů, důchodců, nezaměstnaných a příznivců KSČM. Dalším zjišťovaným aspektem bylo to, kdo by měl informovat o otázkách integrace ČR do EU3. Z údajů v tabulce vyplývá, že podle mínění občanů by nejvíce informací o  začleňování ČR do  EU měly zajišťovat sdělovací prostředky (uvádělo je bezmá­la devět desetin dotázaných) a vláda (téměř tři čtvrtiny). Asi polovina dotázaných mezi nejdůležitější subjekty zařadila vědecké a vzdělávací instituce a dvě pětiny volené zástupce v zákonodárném sboru a necelá třetina politické strany a asi šestina prezidenta republiky. Tabulka nabízí také zajímavé srovnání s  tím, jak podobnou otázku reagovali poslanci a  senátoři Parlamentu ČR. Také zákonodárci nejčastěji uváděli sdělovací prostředky (procentuální podíl zde byl identický s podílem zaznamenaným v případě občanů). Rovněž na druhé místo, podobně jako občané, zařadili vládu, kterou však coby producenta informací jmenovali častěji. Zřetelně více než občané pak poslanci a  senátoři akcentovali roli politických stran, zatímco menší váhu dávali vědeckým a  vzdělávacím institucím a  také sami sobě. Opět ve shodě s občany pak nejméně z dané nabídky subjektů zdůrazňovali roli prezidenta, přičemž podíl těch, kdo mezi vybrané subjekty zařadili i tuto část exekutivy byl na rozdíl od vlády nižší než u dotázaných občanů. Tabulka 3: Kdo by měl seznamovat občany s problematikou integrace (v %) Odpovědi dotázaných občanů (2001)

poslanců a senátorů (2000)*

Média

88

88

Vláda

73

84

Vědecké a vzdělávací instituce

50

39

Poslanci a senátoři

40

36

Politické strany

29

41

Prezident

15

6

Údaje v procentech představují podíly těch, kdo příslušný subjekt jmenovali mezi třemi, které mohli vybrat z uzavřené nabídky subjektů. *) Data z výzkumu poslanců a senátorů uskutečněného v průběhu r. 2000. Zdroj: Parliamentary DICe.

3) Otázka: „Kdo by měl podle Vašeho názoru seznamovat občany s  problematikou začleňování ČR do EU?“

18

3. Vývoj názorů na členství ČR v Evropské unii před vstupem: mezi optimismem a pochybami Většina českých občanů se podle výzkumů IVVM a  CVVM již v  90. letech stavěla ke členství naší země v Evropských společenstvích, respektive v Evropské unii, příznivě. Pro ilustraci uveďme výsledky některých výzkumů veřejného mínění z  této doby. V roce 1993 více než 80 % oslovených souhlasilo s tím, že Česká republika má usilovat o vstup do Evropských společenství. Podání přihlášky do Evropské unie v roce 1996 podporovaly dvě třetiny obyvatel naší země. Souhlas s úsilím našeho státu o integraci do  Evropské unie setrvával i  v  dalších letech (před konáním referenda) na stabilní nadpoloviční hladině s výraznou převahou příznivců vstupu do EU, když osciloval v rozmezí 54 až 59 % populace (viz graf 1).4 Graf 1: Má ČR usilovat o vstup do Evropské unie?

ANO: součet odpovědí „rozhodně ano“ a  „spíše ano“, NE: součet odpovědi „spíše ne“ a  „rozhodně ne“. Dopočet do 100 % u každé dvojice údajů je odpověď „neví“. Velikost náhodné statistické chyby je + – 3 %.

3.1 Hlasy pro a proti Od  roku 1997 až do  konání referenda v  roce 2003 byli občané dotazováni, jak by hlasovali v hypotetickém referendu o přistoupení České republiky do EU. Z respondentů, kteří měli o  svém hlasování jasno, jich souhlas s  členstvím v  Unii vyjadřovaly přibližně dvě třetiny až tři čtvrtiny. Jakkoliv referendu předcházející výzkumy o chování voličů vždy naznačovaly značnou převahu pozitivních hlasů, právě v  průzkumech tohoto typu česká veřejnost poměrně senzitivně reagovala na  proměny v agendě integračního procesu. Například rok 1999 byl ve znamení kritického hodnocení připravenosti ČR na vstup do EU a tak ve srovnání se situací v r. 1997 došlo k poklesu kladných hlasů a nárůstu nerozhodných. V roce 2001 opět výrazně poklesl podíl příznivců vstupu, což pravděpodobně byla jednak reakce na návrhy EU souvi4) Znění otázky: „Myslíte si, že Česká republika má usilovat o vstup do Evropské unie ?“.

19

sející s  omezením pohybu pracovních sil na  přechodnou dobu a  jednak odezva na zdrženlivější přístupu k EU u části domácí politické elity. (viz graf 2) Tabulka 4: Kdyby bylo zítra referendum o členství ČR v Evropské unii: 1997 1999 2000 IV/2001 X/2001 XI/2001 II/2002 IV/2002 hlasoval by pro členství

46

35

44

39

45

44

48

40

hlasoval by proti členství

15

16

16

19

18

14

18

19

neví, jak by hlasoval

19

22

18

21

20

27

18

22

nehlasoval by

12

8

9

7

7

6

5

6

neví, zda by hlasoval

8

19

13

14

10

9

11

13

39/19

45/18

44/14

48/18

40/19

Podíl pro/proti

46/15 35/16 44/16

Součet procent ve sloupcích. Velikost náhodné statistické chyby +- 3 %.

Graf 2: Kdyby bylo zítra referendum o členství ČR v Evropské unii:

Ve vztahu k integračnímu úsilí ČR i ve výpovědích o vlastním hlasování v referendu se promítaly některé sociálně demografické a  politické charakteristiky respondentů. Jinak řečeno, které skupiny obyvatel byly (a  v  obecných intencích dodnes jsou) více nakloněny evropské integraci a  které naopak méně? Nejvýraznější diference se odvíjejí od politických preferencí. Integraci podporovali zejména příznivci pravice, nejvíce (navzdory poměrně chladnému přístupu stranické elity) sympatizanti ODS, dále elektorát samotné US-DEU anebo (4) Koalice jako celku. U voličů uvedených stran se pozitivní postoje projevovaly v průměru mezi osmi voliči z deseti. Vlažnější již byli stoupenci ČSSD (podporující integraci asi v  60ti procentech), dále ti, kteří preferovali samotnou KDU-ČSL (s podobným názorovým rozdělením jako u ČSSD) a jen minimální podpora integraci naopak byla patrná u přívrženců KSČM (15 až 20 %) a dále mezi občany, kteří se nepřiklánějí k žádné politické straně, resp. patří mezi „notorické“ nevoliče. Ve  prospěch integrace se nadprůměrně častěji vyslovovali podnikatelé či živnostníci, respondenti ve věku 20 až 44 let, vysoce kvalifikovaní a vedoucí zaměstnanci, respondenti z měst nad 100 000 obyvatel, 20

lidé s  úplným středním a  zvláště vysokoškolským vzděláním a  lépe situovaní lidé s vyššími příjmy (přičemž platilo, že vazba mezi vzdělání a životní úrovní a pro- či protievropskými postoji byla mimořádně silná a v zásadě platilo, že „čím vyšší životní úroveň, a  čím vyšší vzdělání, tím větší afinita k  evropské integraci“). Negativní postoj k „Evropě“ nebyl a není rozhodně většinovým názorem, přesto existují skupiny obyvatel, ve kterých je toto stanovisko častější než v jiných. Protiintegračně se vymezovali především dotázaní starší 60 let (nepracující důchodci), manuálně pracující a  lidé se špatnou životní úrovní a  nižšími příjmy se středním vzděláním bez maturity a vyučení. V  referendu nakonec podpořily náš vstup více než tři čtvrtiny voličů, což bylo mimo jiné způsobeno faktem, že hlasování se zúčastnili ve zvýšené míře právě zastánci integrace. V „předstupních“ výzkumech se ostatně vždy potvrdila tendence vstřícnějších postojů těch respondentů, kteří jsou rozhodnuti odevzdat svůj hlas pro vstup ČR do EU. Protiváhou jim byla skupina s úmyslem opačným. Ta se sice obecně vyjadřovala velmi kriticky, nikoli však absolutně odmítavě (např. asi dvě pětiny z ní oceňovaly ideu evropské integrace jako takovou). V letech 1999 až 2001 se konala série šetření v řadě kandidátských zemí5. Jedním ze sledovaných atributů bylo právě předpokládané chování voličů v referendu o přistoupení. Podíl stoupenců členství země v EU byl vždy nejnižší v ČR (necelá polovina), v Polsku byl o 10 procentních bodů vyšší (podobně i v Rusku!) a ve velmi „proevropském“ Maďarsku dokonce o  20 procentních bodů. Zastoupení odpůrců členství představovalo v ČR a Polsku shodně asi čtvrtinu populace, zatímco v Maďarsku bylo hluboko pod hranicí 20 %. Tabulka 5: Předpokládané hlasování v referendu – mezinárodní srovnání (v %) ČR

Polsko

Maďarsko

Litva Rusko*

HLASOVAL BY:

99

00

01

99

00

01

99

00

01

01

01

pro připojení

45

49

45

55

59

55

68

68

65

49

54

proti připojení

25

25

24

27

25

30

14

13

15

25

22

není rozhodnut, neví

30

26

31

18

16

15

18

19

20

26

24

Velikost náhodné statistické chyby je + – 3 %. Součet 100 % tvoří sloupcová procenta. * V případě Ruska se přirozeně jednalo o vskutku hypotetické dotazování, ale získaná data přesto stojí jistě za pozornost.

Vedle toho byla hodnocena výhodnost vztahů mezi vlastní zemí a EU. Sebevědomý názor o větší výhodnosti vztahů příštích členů s Evropskou unii pro samotnou Unii se objevoval relativně nejčastěji mezi občany Polska, méně v řadách české populace (více než třetina respondentů) a  výrazně nejméně v  Maďarsku a  v  Litvě 5) Výzkum vždy probíhal paralelně v České republice [CVVM], Polsku [CBOS] a v Maďarsku [TÁRKI]. V Litvě [VILMORUS] a v Rusku [VCIOM] se konalo šetření výjimečně pouze v r. 2001.

21

(cca pětina až čtvrtina). K mínění, že vztahy jsou prospěšné spíše pro příštího člena, se připojil téměř každý čtvrtý obyvatel Litvy a Maďarska, každý desátý Čech a nejméně Poláků. Pohled na  užitečnost pro obě strany zastávala v  ČR, Polsku a  Litvě přibližně čtvrtina veřejnosti, zatímco v Maďarsku asi o 10 % více. Tabulka 6: Vztahy příštích nových členů s Evropskou unií (v %) VZTAHY S EU:

ČR

Polsko

Maďarsko

Litva

99

00

01

99

00

01

99

00

01

01

jsou výhodnější pro EU

38

37

36

39

44

54

17

19

23

25

jsou výhodnější pro příštího člena

11

12

13

8

8

6

26

25

24

29

jsou stejně výhodné pro obě strany

24

26

25

30

29

25

41

40

35

25

NEVÍ

27

25

26

23

19

15

16

16

18

21

Velikost náhodné statistické chyby je + – 3 %.

3.2 Obavy a očekávání Začlenění do sjednocené Evropy provázely v českém prostředí četné obavy. V šetřeních uskutečněných v roce 2003 byly zjišťovány názory na ekonomické důsledky připojení k  Unii.6 Veřejnost očekávala po  vstupu země do  EU v  sociálněekonomické sféře spíše změny k horšímu. Jedinou výjimku tvořily mzdy, o kterých si lidé častěji mysleli, že porostou (nejčastěji se ovšem objevoval názor, že se po  vstupu do  EU mzdy nezmění). Negativní očekávání pak jednoznačně dominovala v cenové oblasti, ať už jde o potraviny (osm z deseti respondentů očekávalo zvýšení cen!), ceny energií a půdy (shodně více než sedm z deseti respondentů) či veřejnou dopravu (téměř dvě třetiny). Spíše s negativními dopady se počítalo i pokud jde o nezaměstnanost: téměř polovina občanů očekávala po  vstupu do  EU její zvýšení. Zhruba třetina ­respondentů očekávala také zvýšení daní. Představy o vývoji sociálních dávek se poměrně výrazně rozcházely, když dvě pětiny občanů počítaly s  uchováním jejich stávající úrovně, přibližně čtvrtina předpokládala snížení a necelá pětina nárůst. Tabulka 7: Očekávané změny po vstupu České republiky do EU (v %) únor 2003

listopad 2003

sníží se

nezmění se

zvýší se

sníží se

nezmění se

zvýší se

Mzdy

10

38

42

11

43

35

Ceny potravin

2

12

82

3

11

82

Ceny energií

2

17

72

3

14

74

Nezaměstnanost

12

28

48

14

30

41

6) Otázka: „Jak se podle Vašeho názoru po  přijetí ČR do  Evropské unie budou vyvíjet mzdy, ceny apod.? Značně se zvýší, nezmění se nebo se značně sníží pokud jde o…“

22

únor 2003

listopad 2003

sníží se

nezmění se

zvýší se

sníží se

nezmění se

zvýší se

Zdanění osobních příjmů

6

30

37

7

28

30

Sociální dávky

22

40

18

24

38

16

Ceny půdy

2

7

76

3

9

71

Ceny veřejné dopravy

1

20

63

1

19

60

Pozn.: Dopočet do 100 % tvoří odpovědi „neví“.

V letech 2001 až 2004 více než polovina občanů souhlasila s přijetím eura za měnu České republiky, přibližně čtvrtina až třetina naopak byla proti.7 Podrobnější analýza ukazuje, že vztah k euru z hlediska sociodemografických ukazatelů kopíruje obvyklé rozvržení mezi „optimisty“ a  skeptiky“ ve  vztahu k  „Evropě“ jako takové: podpora přijetí eura zřetelně klesá s rostoucím věkem a klesající životní úrovní. Pro euro se častěji vyslovovali zejména studenti, absolventi vysokých škol, vedoucí nebo vysoce kvalifikovaní odborní zaměstnanci a příznivci ODS. Naopak proti byli ve zvýšené míře důchodci, dotázaní se špatnou životní úrovní, manuálně pracující a voliči KSČM. Tabulka 8: Postoj k přijetí eura za měnu ČR (v %) XI/2001

X/2002

III/2003

V/2004

pro euro

52

53

52

56

proti

23

24

32

35

neví

25

23

16

9

Respondentům také byly opakovaně předkládány k posouzení některé konkrétní možné důsledky našeho členství v  EU8. Nejčastější shoda panovala v  názoru, že vstup do EU přinese částečnou ztrátu suverenity země (68 až 73 %), že bude nutno čelit nebezpečím spojeným s migrací obyvatelstva (60 až 65 %) a že nastanou větší hospodářské problémy (57 až 61 %). Často se očekávalo také zkomplikování administrativy (52 až 55 %). Vedle toho velká část populace doufala ve zlepšení právních jistot (50 až 54 %), v posílení bezpečnosti země (53 až 65 %), zkvalitnění české legislativy (41 až 50 %) a demokratických jistot (51 až 52 %). Jak již bylo naznačeno, s  menším optimismem naopak lidé očekávali ekonomické výhody vstupu (41 až 46 %) a jednoznačně nejhůře vnímali oblast životní úrovně, s jejímž zvýšením počítala pouze zhruba třetina obyvatel. Otázka byla pokládána nejen běžné populaci, ale v  r. 2001 i  mezi poslanci PS a  senátory9. Podíváme-li se na  srovnání názorů obou 7) Otázka: „Souhlasíte nebo nesouhlasíte s tím, aby bylo za měnu České republiky přijato EURO?“ 8) Znění otázky: „Domníváte se, že naše členství v EU občanům ČR přinese:…“ 9) Výzkumu Sociologického ústavu AV ČR „Názory politických elit“.

23

skupin, je ve  většině oblastí zřejmý jednoznačně pozitivnější názor u  poslanců PS a ještě o něco více u senátorů. Poslanci a senátoři ale vedle toho o něco silněji akcentovali přesvědčení o částečné ztrátě suverenity i nebezpečí migrace. Tabulka 9: Co přinese naše členství v EU občanům – srovnání? (v %) XI/2001

X/2002

XI/2003

poslanci 2001

senátoři 2001

Částečnou ztrátu suverenity země

73

68

68

85

87

Nebezpečí spojená s migrací obyvatelstva

63

60

65

74

79

Větší hospodářské problémy

57

58

61

47

49

Zkomplikování administrativy

54

52

55

38

31

Větší právní jistoty

50

53

54

77

82

Větší bezpečnost země

63

65

53

70

80

Větší demokratické jistoty

51

52

51

57

51

Ekonomické výhody

46

41

42

76

86

Zkvalitnění české legislativy

50

42

41

85

89

Zvýšení životní úrovně

39

35

33

77

82

Zajímavé poznatky v této souvislosti nabízí také srovnání výzkumů týkajících se názorů na roli, kterou veřejnost na straně jedné a zákonodárci na straně druhé přisuzují různým hlediskům při projednávání zákonů spojených se vstupem ČR do EU. Zatímco občané přisuzovali nejvýznamnější roli při projednávání těchto zákonů skupinovým zájmům a  lobby, souhlasu s  požadavky evropského práva a  zájmům stranickým, tehdejší zákonodárci naopak priority (tedy de facto reflexi vlastního počínání) seřadili zcela opačně a dominantně uváděli národní zájmy a odborné hledisko (a naopak lobbying a stranictví – tedy klíčové motivy dle občanů – poslanci a senátoři zcela marginalizovali). Na jistou ambivalenci v postojích k Evropské unii můžeme usuzovat i z toho, že naprostá většina českých občanů byla schopná jmenovat jak výhody, tak i nevýhody, které naší zemi členství v Unii přináší. Uváděné výhody přitom častěji měly charakter konkrétních dopadů na jejich vlastní život, nevýhody naopak byly formulovány spíše jako důsledky nátlaku vnější síly. Jaké benefity tedy konkrétně podle názorů české veřejnosti mělo přinést členství v Evropské unii? Dominantně byla evropské integrace dávána do souvislosti s volným pohybem osob v rámci unie, s otevřením (zrušením) hranic a bezproblémovým cestováním. Silně akcentováno bylo zlepšení možnosti českých občanů pracovat v zahraničí, zejména pak v zemích EU. Vedle volného pohybu osob ocenili občané pozitivně také volný pohyb zboží v rámci Unie, resp. otevření evropského trhu pro české zboží. Silně rezonoval názor, že díky evropské integraci se Česká republika znovu stává součástí Evropy, začleňu24

je se do velkého celku a otevírá se světu. Nezřídka se objevovaly i poukazy na přísun peněz z rozpočtů a fondů Evropské unie a dotace na různé projekty, které Unie poskytuje, dále na zlepšení studijních možností českých studentů na evropských univerzitách a  v  neposlední řadě také na  ekonomické výhody, z  nichž byly konkrétně zmiňovány růst HDP, růst zahraničních investic a  celkový hospodářský růst naší země. V české populaci můžeme nalézt určitou skupinu zarytých odpůrců evropského sjednocování. Ti, kteří na našem členství v EU nenachází nic pozitivního, však tvoří pouhou desetinu vyjadřující názor, že členství České republiky v Evropské unii nepřináší naší zemi žádné výhody, naopak je zdrojem samých nepříjemností. Mezi nevýhodami členství přičítali dotázaní největší váhu obavám z druhořadého postavení ČR v rámci EU, přičemž zdrojem určité podřízenosti a závislosti byl pocit, který občané spojovali s nutností přijmout některá nařízení a normy Evropské unie, které se českým občanům mnohdy jevila jako nesmyslná či v našem prostředí neadekvátní. Nevýhody celkově formulovali respondenti v řadě případů mnohem abstraktněji a častěji se týkaly obecných záležitostí s nejasnou vazbou na každodenní život těch, kteří o  nich hovořili. V  Evropské unii tak řada českých občanů viděla obrovský byrokratický moloch, který má tendenci regulovat vše, velikostí kondomů počínaje a zakřivením okurek konče. Podobné motivy lze nalézt i v druhé nejčastější výtce vůči našemu členství v EU, totiž v dojmu, že Česká republika bude mít v Unii druhořadé postavení, jehož vinou si nemůže sama rozhodovat o svých záležitostech. V tomto kontextu byla naše země vnímána jako „chudý příbuzný“ Evropy, který se musí ve všem přizpůsobit větším a  bohatším státům. Vstup do  Evropské unie byl spojován také s  poklesem životní úrovně, zejména s  poklesem mezd a  důchodů a  naopak růstem cen. Pro srovnání uveďme, že pokles životní úrovně v souvislosti se vstupem do Unie očekávalo v únoru 2004 (krátce před naší vstupem) 44 % českých občanů, v květnu 2005 (po roce členství) ale uvedlo pouze 15 %, že se jejich životní úroveň skutečně zhoršila. Nemálo Čechů Unii vinilo ze  špatného stavu domácího zemědělství a  mělo dojem, že integrace nám přinese řadu negativních ekonomických důsledků, hlavně malou konkurenceschopnost českých podniků, které ve srovnání s jinými evropskými podniky neobstojí, zkrachují a  v  důsledku toho poroste nezaměstnanost. Významnou roli hrálo i znepokojení z vykupování nemovitostí a půdy cizinci. K poměrně silným faktorům patřily i  obavy ze ztráty samostatnosti a  národní identity. Ostatní důvody, např. svého času velmi rezonující otázka tzv. Benešových dekretů, byly uváděny minimálně a nebyly tudíž bezprostředně spojovány s postojem k EU. Co Češi očekávali od vstupu do EU? •• otevření (zrušení) hranic, volný pohyb, bezproblémové cestování •• možnost studovat v EU, lepší podmínky pro mladé •• ekonomický přínos – zvýšení životní úrovně, růst HDP, zahraniční investice 25

•• •• •• •• •• •• •• •• •• ••

otevření evropského trhu, volný pohyb zboží a kapitálu plné začlenění k Evropě, k Západu sociální jistoty, růst životní úrovně (platů, důchodů…) možnost pracovat v zemích EU, nové pracovní příležitosti právní systém EU, lepší legislativa, fungující soudnictví poznání jiných kultur a jazyků, tolerance, lepší mezilidské vztahy dotace z rozpočtů a fondů EU větší prestiž ve světě, ČR bude součástí Západu lepší politická situace doma, politická stabilita snížení kriminality, větší bezpečnost

… a čeho se báli? •• •• •• •• •• •• •• •• •• •• •• •• •• •• ••

ztráta národní suverenity, omezení pravomocí národního státu vysoké ceny, zdražování EU je ekonomicky příliš silná, konkurence nás zničí, poškodí pokles životní úrovně, zhoršení sociálních podmínek, nižší důchody druhořadé postavení v EU, nestejné podmínky, přechodná omezení ekonomická převaha cizinců ze Západu, skupování půdy nevýhodná relace mezi cenami a platy (důchody) nutnost podřídit se cizím normám a legislativě negativní dopady pro zemědělce, likvidace zemědělství růst kriminality, korupce, organizovaný zločin, terorismus euro, konec koruny, ztráta ekonomické suverenity přistěhovalectví, příliv cizinců, chudí imigranti náklady vstupu, bude nás to stát spoustu peněz vyšší nároky na kvalitu a produktivitu práce větší byrokracie

Z  hlediska vybraných společenských sektorů měla podle názorů veřejnosti znamenat vstup ČR do EU největší přínos pro školství, byrokracii a zdravotnictví, kde byly výhody stabilně uváděny častěji než nevýhody. U všech ostatních položek, počínaje soukromými podnikateli a konče zemědělci, se objevuje převaha (byť někdy jen nepatrná) těch co říkali, že vstup do EU přinese nevýhody. Do nejméně příznivé situace se dostanou podle názorů veřejnosti lidé s nízkými příjmy a zejména oblast zemědělství (z hlediska přínosu pro samotné dotázané byla nejčastější odpověď „žádnou změnu nepřinese“). V  letech 1997 až 2001 se nejvýrazněji měnil pohled na přínos našeho členství v EU právě pro zemědělce. Od začátku převažoval pocit ztrát, který se postupně rozšířil mezi téměř dvě třetiny veřejnosti. Přesun kladných názorů do  pohledu signalizujícího mírnou převahu ztrát je možné zaznamenat i v případě soukromých podnikatelů. Změna, i když ne tak výrazná, proběhla i v případě průmyslových podniků. Ke zvratu došlo také při posuzování přínosů pro armá26

du. Pokud se v  prvních šetřeních očekával hlavně prospěch, v  roce 2001 už měly „navrch“ komplikace. Také mezi názory vyjadřující pozice samotných dotázaných v průběhu času převážila skupina „skeptiků“. Tabulka 10: Naše členství v EU přinese (v %) 1997

2000

Rozdíl prospěch /ztráty

2001

více více více více více více 1997 2000 2001 prospěchu ztrát prospěchu ztrát prospěchu ztrát armádě

28

17

43

14

28

30

+11

+29

–2

soukromým podnikatelům

44

17

43

26

35

37

+27

+17

–2

státním úředníkům

34

11

37

16

34

22

+23

+21

+12

průmyslovým podnikům

28

21

36

32

34

40

+7

+4

–6

školství

26

8

35

13

35

18

+18

+22

+17

zdravotnictví

22

13

33

14

31

22

+9

+19

+9

manuálním pracovníkům

17

21

23

25

23

25

–4

–2

–2

lidem jako jste Vy

16

14

21

22

19

23

+2

–1

–4

zemědělcům

20

48

19

52

13

64

–28

–33

–51

lidem s nízkými příjmy

11

24

18

32

16

32

–13

–14

–16

Dopočet do 100 % u každé dvojice údajů jsou ostatní odpovědi.

3.3 C  o přinese Česká republika Evropské unii? Měla Unie zájem o ČR? Vedle toho, že se celá řada šetření před vstupem do EU věnovala přínosům a naopak případným ztrátám, které začlenění do Unie přinese, stojí jistě za pozornost i opačná perspektiva: co naši občané vnímali jako pozitivní přínos České republiky Evropské unii.10 Polovina dotázaných považovala za největší přínos levnou pracovní sílu (z mezinárodních výzkumů vyplývá, že toto mínění sdíleli i Maďaři, Poláci a Slováci), necelá polovina pak uvedla, že ČR je pro občany ostatních členských států místem pro příjemnou dovolenou a může jim nabídnout řadu turistických zajímavostí. Velmi pestrou škálu odpovědí lze shrnout do následujících bodů: 10) Otázka z  výzkumu v  květnu 2004: „Češi doufají, že díky vstupu do  Evropské unie získají různé výhody. Myslíte si ale naopak, že také Česká republika přinese něco pozitivního Evropské unii? Co myslíte, že to bude?“

27

•• •• •• •• •• •• •• •• •• •• •• •• •• •• •• ••

kvalifikovanou a levnou pracovní sílu vynalézavost a zručnost „zlatých českých ručiček“ bohatou kulturu, umění, folklor historické památky, přírodu a pohostinství pro rozvoj cestovního ruchu možnost volně obchodovat na novém trhu levné zboží a služby vyspělou vědu a školství českou kuchyni a dobré pivo levné pozemky a nemovitosti možnost investovat v ČR strategicky výhodnou polohu rozšíření oblasti pro volný pohyb občanů EU zvýšení hospodářské a politické síly EU členské příspěvky do rozpočtu EU možnosti pro obyvatele EU získat práci v ČR kvalitní a levnou zdravotní péči a lázeňství

Dlouhodobě byly sledovány také postoje občanů k tomu, zda má samotná Evropská unie zájem o vstup ČR. V letech 1997 až 2000 se více než polovina respondentů (51 až 58 %) domnívala, že Evropská unie má o  přijetí naší republiky zájem. Zároveň však nemalá část dotázaných v průběhu let přehodnotila své postoje a  zejména v  roce 2001 se podíl skeptických hlasů dostal na  poměrně vysokou ­úroveň. (viz graf 3) Graf 3: „Domníváte se, že Evropská unie má zájem, aby do ní ČR vstoupila?“

Ve zpřesňující odpovědi dotázaní obvykle usoudili, že o vstup ČR mají zájem jen některé ze zemí EU. Přesvědčení, že o náš vstup nemá ve skutečnosti zájem žádná ze zemí EU, bylo vždy pouze marginální. Velmi senzitivně přitom byly českou veřejností vnímány zejména výhrady německých a rakouských sousedů, kladoucích někdy do souvislosti vstup ČR do EU s řešením některých citlivých záležitostí, zejména s  provozem jaderné elektrárny Temelín, otázkou tzv. sudetských Němců atd. Tuto skutečnost velmi flagrantně stvrdil rozsáhlý mezinárodní výzkum, který mapoval podporu rozšíření EU v členských státech očima veřejnosti v kandidátských ze28

mích11. Ve všech státech (s výjimkou Rumunska) bylo mezi tři země, které nejvíce podporují rozšíření EU, nejčastěji zařazováno právě Německo (v  Rumunsku se jednalo o Francii, následovanou právě Německem). Česká veřejnost se ovšem v případě Německa ocitla ve zvláštním rozporu: Německo bylo nejčastěji jmenováno jako největší podporovatel i jako největší odpůrce. V  ČR a  Polsku se druhým nejsilnějším příznivcem přijetí do  EU stala Francie, v případě Slovenska a Maďarska šlo o Rakousko. Rakousko naopak bylo ve všech státech uváděno mezi třemi státy s  největšími výhradami, přičemž tato skutečnost byla jednoznačně nejostřeji vnímána právě v ČR. Menší státy EU většinou nebyly zařazovány ani mezi čelné „příznivce“ ani „odpůrce“ rozšíření. Tato okolnost je pravděpodobně podmíněna pocitem, že jejich podpora není natolik důležitá.12 Tabulka 11: Které země nejvíce podporují vstup Vaší země do EU a které mají proti vstupu Vaší země do EU největší výhrady? (v %) CZ

HU

PL

RO

SVK

+/–

+/–

+/–

+/–

+/–

Belgie

16/8

8/5

24/8

8/7

12/11

Dánsko

11/5

4/9

10/7

4/7

6/4

Finsko

8/3

10/4

3/5

2/4

4/4

Francie

43/6

20/17

37/16

56/2

23/7

Holandsko

12/3

10/8

15/7

7/5

6/4

Irsko

4/8

1/11

1/11

1/7

1/5

Itálie

13/7

16/7

13/11

20/6

16/4

Lucembursko

3/5

2/3

2/4

1/3

2/2

45/33

52/6

64/15

35/13

36/16

Německo Portugalsko

5/5

3/9

2/10

2/5

2/3

Rakousko

6/80

29/22

8/35

7/18

28/26

Řecko

7/6

2/11

2/12

5/5

4/3

Španělsko

14/4

5/11

13/13

8/6

4/3

Švédsko

15/3

9/7

15/7

2/11

7/4

Velká Británie

29/16

15/14

17/24

19/16

11/23

Pozn.: + = podporuje, – = nepodporuje. Zvýrazněny jsou vždy tři nejčetněji uváděné země, ať už jako ty, které rozšíření o příslušnou zemi podporují, nebo ty, které ji v jednotlivých případech nepodporují. 11) Výzkum probíhal v rámci Central European Opinion Research Group (CEORG) v průběhu listopadu 2001 v ČR, na Slovensku, v Polsku, v Maďarsku a v Rumunsku. Znění otázky: „Některé členské země podporují vstup České republiky do Evropské unie a jiné mají výhrady. Podle Vašeho názoru, které ze států uvedených na lístku nejvíc podporují náš vstup do EU? Vyberte maximálně tři… A které z těchto zemí mají proti našemu vstupu největší výhrady? Vyberte opět maximálně tři.“ 12) Dotázaní ve všech státech uvedli jako nejvýznamnější důvod pro oddalování vstupu obavy z rozsáhlé migrace z „nových demokracií“.

29

Kandidátské státy musely před svým vstupem do EU splnit tzv. „Kodaňská kritéria“. Z pohledu české veřejnosti na tyto předvstupní osnovy vyplývá, že pro EU je nejdůležitější, aby žadatelské země splňovaly jistý stupeň demokratičnosti a aby byly schopné vypořádat se se světem organizovaného zločinu a  drog13. Vysokou míru důležitosti přikládala veřejnost stavu životního prostředí v zemi, která aspiruje na účast v Unii a její schopnosti přispívat do evropského rozpočtu. Dle 69% bylo pro EU důležité posouzení ekonomické úrovně té či oné země a dle 61% EU přihlížela na sladění právních norem. Na posledních příčkách se umístily názory týkající se obětavosti a  finančního zatížení. Pozornost si zaslouží i  vysoký podíl nerozhodných odpovědí, zatímco u  prvních třech bodů se pohybuje okolo deseti procent, v následujících otázkách se takto vyslovil již každý pátý až třetí dotázaný. Získaná data jsou zajímavá především ve srovnání s obdobným výzkumem, provedeným ve  všech tehdejších členských zemích EU. Komparaci pohledů na  důležitost jednotlivých kritérií optikou našich občanů a  občanů „patnáctky“ přináší ­tabulka. Tabulka 12: Srovnání vztahu veřejnosti ČR a EU ke kritériím rozšiřování Unie (v %) ČR

EU 15*

neví

důležité/ důležité/ ČR/EU 15 nedůležité nedůležité Dodržování lidských práv a demokratických principů

86/4

95/1

10/4

Schopnost bojovat proti organizovanému zločinu a obchodu s drogami

79/8

93/3

13/4

Úroveň ochrany životního prostředí

76/11

92/4

13/4

Schopnost země platit svůj díl do rozpočtu EU

72/7

84/7

21/9

Blízkost hospodářské úrovně státům EU

69/13

75/16

19/9

Přijetí všeho co již bylo zavedeno v EU

61/17

82/8

22/10

Připravenost země stavět zájmy EU nad své vlastní.

58/12

70/17

30/13

Kolik bude stát současné členy EU přijetí jejich nového člena

48/16

81/10

36/9

* Eurobarometr č.51. Vydáno v červenci 1999. Sběr dat pro výzkum proveden v březnu a v dubnu 1999 v členských zemích EU. Průzkum v ČR byl proveden 27. 3. – 3. 4. 2000.

Poměrně velká shoda panovala u obou skupin v řazení priorit u demokracie a lidských práv, kriminality, životního prostředí a podílu na rozpočtu EU. Poté se již objevily drobnější disproporce. Veřejnost z členských států kladla větší důraz na sladěnost norem (jako důležité – 82%) a  na  finanční výlohy při přijímání nových členů (81%). V české společnosti kritérium „přijímání norem“ zaujímalo na žebříčku důležitosti šesté místo a položka peněz evropských poplatníků dokonce až místo po13) „Řekněte mi prosím, zda podle Vás následující kritéria budou nebo nebudou důležitá pro přijetí nebo nepřijetí určité země do EU?“

30

slední. Občané členských zemích na poslední místa řadili kritéria požadující po státech dorovnání ekonomické úrovně (75%) a  požadavek povýšení obecných zájmů unie nad své vlastní (70%). Poměrně velký rozdíl byl zachycen u položky neví, kde čeští občané u některých otázek volili tuto odpověď dvakrát až třikrát častěji než respondenti EU.

4. Od vstupu k předsednictví Evropská unie jako celek i některé její instituce se českým občanům jeví jako důvěryhodnější než většina domácích ústavních institucí: podíl důvěřujících zde převažuje nad těmi, kteří nedůvěřují.14 Důvěru Evropské unii jako celku vyjadřuje více občanů než konkrétním evropským institucím, Evropskému parlamentu a Evropské komisi. To ovšem platí, pokud analyzujeme odpovědi všech respondentů, tedy i těch, kteří uvedli, že danou instituci vůbec neznají nebo její důvěryhodnost nedokázali posoudit. Pokud do analýzy zahrneme pouze respondenty, kteří dané instituci vyjádřili důvěru či nedůvěru, nejsou rozdíly již tak markantní. Za pozornost jistě stojí také fakt, že přibližně čtvrtina oslovených nedokáže posoudit důvěryhodnost Parlamentu nebo Komise či přímo uvedla, že je vůbec nezná. Tabulka 13: Důvěra vybraným mezinárodním organizacím – časové srovnání (v %) 11/2003 5/2004 11/2004 2/2005 9/2006 2/2007 2/2008 2/2009 OSN

64

64

62

61

61

55

59

63

Evropská unie

57

64

55

56

58

50

55

60

NATO

50

49

49

48

48

45

44

53

Evropský parlament

42

49

44

–

–

–

–

44

Evropská komise

39

46

41

–

–

–

–

40

Pozn.: Hodnoty v tabulce jsou součtem odpovědí „rozhodně důvěřuje“ a „spíše důvěřuje“.

Rovněž spokojenost s členstvím v Evropské unii lze označit za relativně vysokou.15 Analýza druhého stupně odhalila podobné rozdíly v míře důvěry a spokojenosti, které se projevují zejména podle vzdělání a životní úrovně: lidé s vysokoškolským vzděláním a  obyvatelé s  deklarovanou dobrou životní úrovní mnohem častěji důvěřují evropským institucím.

14) Znění otázky: „Řekněte prosím, důvěřujete…?“ 15) Znění otázky: „Jste spokojen či nespokojen s tím, že Česká republika je členem…?“

31

Tabulka 14: Spokojenost s členstvím v mezinárodních organizacích – časové srovnání (v %) OSN Evropská unie NATO

3/2004

5/2005

2/2007

2/2008

2/2009

75

–

64

67

72

64

58

61

67

–

49

48

58

581 59

*

Pozn.: Hodnoty v tabulce jsou součtem odpovědí „rozhodně spokojen“ a „spíše spokojen“.

Další perspektivu nabízí mezinárodní srovnání z roku 2005, které mapovalo souhlas obyvatel zemí visegrádské čtyřky s členstvím jejich země v Evropské unii.16 Přes vysokou míru souhlasu byla u nás podpora členství nejnižší. I tak se k souhlasnému stanovisku v České republice přiklonilo 70 % oslovených, nesouhlas naopak vyjádřilo 23 % dotázaných. Podobný podíl respondentů byl rovněž v  Maďarsku (72 %: 22 %). V Polsku a na Slovensku byl podíl obyvatel, kteří souhlasili s členstvím v Evropské unii, ještě vyšší. V  Polsku to bylo 79 %, na  Slovensku pak dokonce 83 % oslovených [Horáková 2006:161]. Uvedená data mají i zajímavý metodologický rozměr. Konkrétní procentuální podíl kladných odpovědí na otázky týkající se Evropské unie je do určité míry ovlivněn formulací dané otázky. V české populaci je vyšší podíl občanů, kteří souhlasí s členstvím v EU, o něco nižší je pak podíl těch, kteří jsou s tímto členstvím spokojeni (viz tabulka). Zdá se tedy, že určitá část českých občanů sice souhlasí se samotným faktem, že je naše země členem Unie, nelíbí se jí však již konkrétní podoba, kterou toto členství má.

4.1 Jak vnímáme Evropu Čeští občané si s Evropskou unií nejčastěji spojují hodnoty demokracie a spolupráce17, když právě u  těchto hodnot jednoznačně převažuje názor o  jejich uplatňování v rámci EU (u přibližně tří čtvrtin dotázaných). Do jakési pomyslné střední kategorie, alespoň z hlediska rozložení odpovědí, lze zařadit solidaritu a toleranci, kde již významně stoupá podíl názorů, že tyto hodnoty uplatňovány nejsou, nicméně pořád převažuje pozitivní smýšlení. Nejméně jsou Češi přesvědčeni o uplatňování spravedlnosti a  rovnosti v  rámci Unie, u  kterých mírně převažují negativní názory (viz ­tabulka).

16) Šetření bylo realizováno v březnu 2005 v rámci Central European Opinion Research Group. 17) Znění otázky: „Myslíte si, že se v současné době v Evropské unii uplatňují tyto hodnoty?“ *) V březnu 2004 (před vstupem do EU) byla otázka pokládána v mírně modifikované a u Evropské unie se sledovala spokojenost/nespokojenost s tím, že se ČR „stane členem“.

32

Tabulka 15: Uplatňování vybraných hodnot v Evropské unii (v %) 11/2001 ano/ne

10/2002 ano/ne

04/2006 ano/ne

04/2007 ano/ne

04/2008 ano/ne

04/ 2009 ano/ne

Demokracie

78/12

73/14

75/18

70/23

72/21

74/20

Spolupráce

77/15

72/17

68/25

60/34

72/21

68/24

Solidarita

60/24

63/22

56/32

48/43

55/32

55/32

Tolerance

55/29

51/29

49/38

44/46

47/40

51/38

Spravedlnost

48/34

45/33

37/51

33/57

38/48

41/47

Rovnost

43/44

41/44

32/60

27/67

36/57

39/53

Poněkud smíšené pocity, které v převážné většině veřejnosti proces evropské integrace vyvolává, jsou patrné z toho, že přibližně tři pětiny obyvatel nevěří, že rozhodnutí Evropské unie jsou v zájmu České republiky, jen necelá třetina občanů se domnívá, že rozhodnutí Unie se zájmy ČR korespondují.18 Ještě v  menší míře jsou čeští občané přesvědčeni o tom, že rozhodnutí EU jsou v zájmu lidí jako jsou oni sami: nejen že více než dvě třetiny tomuto tvrzení nevěří, ale krajní variantu, tedy absolutní nedůvěru, volí o něco více než čtvrtina populace. Naopak celková důvěra je přibližně pouze na čtvrtinové úrovni (viz grafy 4 a 5). Větší nedůvěru jak v případě celé republiky, tak v osobním hodnocení, projevují starší občané, zejména nad 60 let a lidé deklarující špatnou životní úrovní. Naopak lidé s dobrou životní úrovní častěji věří, že rozhodnutí Evropské unie jsou jak v zájmu celé republiky, tak jejich vlastním. Z  hlediska sympatií k  politickým stranám vyšší míru důvěry v obou případech vykazují příznivci ODS, nižší naopak stoupenci KSČM. Graf 4: Věříte, že rozhodnutí Evropské unie jsou v zájmu České republiky?

18) Znění otázek: „Nakolik věříte tomu, že rozhodnutí Evropské unie jsou v zájmu České republiky?“ a „Nakolik věříte tomu, že rozhodnutí Evropské unie jsou v zájmu lidí, jako jste Vy?“

33

Graf 5: Věříte, že rozhodnutí Evropské unie jsou v zájmu lidí, jako jste Vy

V otázce spokojenosti s členstvím v unii19 převládá u občanů České republiky podíl spokojených (40  %) nad těmi, kteří pociťují nespokojenost. V  takto položené otázce – se střední variantou – je ovšem nezanedbatelná skupina lidí, která vyjadřuje neutrální, rezervovaný postoj, kdy bezmála dvě pětiny dotázaných volí odpověď „ani spokojen, ani nespokojen“. Tato část obyvatel je v podstatě stejně velká jako ta, která deklaruje spokojenost. Uvedené rozložení odpovědí je dlouhodobé, např. ve srovnání s minulým rokem se v podstatě nezměnilo, tudíž české občany lze charakterizovat v delším horizontu spíše jako spokojené se členstvím v Evropské unii, případně vyjadřující neutrální postoj (viz graf 6). Graf 6: Spokojenost se členstvím v Evropské unii

Podobné rozložení odpovědí jako u spokojenosti se členstvím v Unii je viditelné i u otázky, zda je členství pro naši zemi dobrá nebo špatná věc.20 Dvě pětiny obyvatel jsou přesvědčeny, že je to dobrá věc, další zhruba dvě pětiny volí neutrální možnost 19) Znění otázky: „Jak jste spokojen s členstvím České republiky v Evropské unii?“. 20) Znění otázky: „Myslíte si, že členství České republiky v Evropské unii v současnosti je…“.

34

odpovědí a pouze asi desetina se domnívá, že členství je špatná věc (přičemž vedené rozložení názorů je dlouhodobě v zásadě stabilní – viz graf)21. Jistou rezervovanost postojů české veřejnosti dokládá šetření Eurobarometer 63.4 z jara 2005. Ve všech členských státech EU byli dotázaní konfrontováni s identickou otázkou a 54 % občanů Evropské unie členství své země v této organizaci hodnotilo jako dobrou věc (u  nás v  té době „jen“ 41 %), 15 % jako špatnou věc a  27 % dotázaných zaujalo ­neutrální stanovisko. O poněkud odtažitějším vztahu obyvatel České republiky k EU svědčí rovněž i  skutečnost, že Češi se v  porovnání s  obyvateli ostatních členských států výrazně častěji přiklonili k názoru, že členství v Evropské unii není „ani dobrá, ani špatná věc“ [Horáková 2006: 160]. (viz graf 7) Graf 7: Je pro Českou republiku členství v Evropské unii dobrá věc?

Větší spokojenost s členstvím v Evropské unii, jakož i postoj, že členství je „dobrá věc“, vyjadřují nadprůměrně mladší lidé (s  věkem podíl vyjádření o  spokojenosti průběžně klesá, ve  středních věkových kategoriích ve  prospěch neutrální varianty, v kategorii 60 a více let i ve prospěch nespokojenosti). Spokojenější s členstvím jsou také o něco více lidé s vysokoškolským vzděláním a občané deklarující dobrou životní úroveň. Naopak, nespokojenost častěji vyjadřují lidé se špatnou životní úrovní. Z hlediska přízně politickým stranám spokojenost s členstvím v Unii častěji vyjadřují stoupenci ODS, naopak nespokojenost sympatizanti KSČM. Skutečnosti, že většina českých občanů přes svou spokojenost s naším členstvím dosud vnímá Evropskou unii jako něco nejasného, nesrozumitelného a vzdáleného jejich běžnému životu, nasvědčují i  odpovědi respondentů na  otázky mapující postoje české veřejnosti k evropskému občanství. Co se týče hloubky vztahu k „Evropě“ měřené pocitem „evropského občanství“, takto definovaná příslušnost k  Unii není pociťována příliš silně.22 O něco více než dvě pětiny české veřejnosti se nikdy necítí být občany Evropské unie, přibližně stejný podíl oslovených si pak podle svých slov takto připadá jen občas a jen desetina Čechů deklaruje, že v kontextu evropského občanství o sobě přemýšlí často. I tyto postoje jsou v čase poměrně stabilní (viz graf 8). 21) Největšími eurooptimisty se ukázali občané Lucemburska (80 % hodnotí členství v Unii jako dobrou věc). Negativně se staví k členství v Unii nejčastěji občané Švédska (28 % ho považuje za špatnou věc) a Velké Británie (27 %). 22) Znění otázky: „Cítíte se nejen jako občan České republiky, ale i jako občan Evropské unie?“

35

Graf 8: Jak často se cítíte nejen jako občan České republiky, ale i jako občan Evropské unie?

Zkoumání hloubky vztahu k Evropské unii bylo rovněž měřeno pocitem hrdosti na  „evropské občanství“23. Vzhledem k  míře spokojenosti s  členstvím naší země v  EU je pozoruhodný svým způsobem nízký podíl českých občanů, kteří jsou hrdí na  skutečnost, že jsou občany Evropské unie. Hrdost na  evropské občanství totiž v české společnosti není převažujícím pocitem. Asi pětina obligátně volí krajní va­ riantu odpovědi „vůbec ne“, další třetina mírnější „ne příliš“. Nedá se však říci, že by podíl těch, kteří hrdost na to, že jsou občany Evropské unie, pociťují, byl nevýznamný, v posledních výzkumech je to více než třetina24. Ani tyto postoje neprocházejí, navzdory jistým výkyvům, dramatickými změnami. (viz graf 9) Graf 9: Jak moc jste hrdý na to, že jste občanem Evropské unie?

Většina občanů se dlouhodobě ztotožňuje s  prospěšností evropské integrace v konkrétních oblastech.25 Především obrana a ekologie jsou těmi sektory, kde je integrace vnímána jako velmi prospěšná. Nejčastěji se přitom vyskytují pochyby o potřebnosti ekonomické a  politické integrace – ty vznáší pětina až třetina respondentů (i když i v těchto případech je podíl kladných odpovědí nadpoloviční a značně převažující nad názory o škodlivosti integrace – viz tabulka).

23) Znění otázky: „Cítíte se být hrdý na to, že jste občanem Evropské unie? Řekl byste, že…“ 24) Nejvíce občanů (40 %) dotázaných cítilo hrdost na  „evropské občanství“ v  průzkumu krátce po vstupu v květnu 2005 (4 % byli „velmi hrdí“, 36 % „docela hrdí“). 25) Znění otázky: „Je podle Vás prospěšná nebo škodlivá evropská integrace v těchto oblastech…“

36

Tabulka 16: Prospěšnost či škodlivost evropské integrace ve vybraných oblastech (v %) 11/2001 P/Š

10/2002 P/Š

04/2006 P/Š

04/2007 P/Š

04/2008 P/Š

04/2009 P/Š

Obrana

78/9

71/10

74/9

68/16

71/15

75/9

Ekologie

76/9

78/7

70/16

70/16

76/13

73/13

Kultura

69/15

70/12

68/14

69/17

74/13

57/25

Hospodářství

68/20

60/25

63/22

47/43

57/26

54/34

Politika

60/21

59/19

55/26

53/32

60/29

52/29

4.2 Dopady členství v EU V dubnu 2009 byl proveden rozsáhlý průzkum, ve kterém byli respondenti požádáni o zhodnocení kladných a záporných aspektů členství ČR v Unii26 a rovněž o posouzení dopadu vstupu na vybrané oblasti veřejného života27. Oslovení nejčastěji souhlasili s názorem, že díky členství získali Češi lepší možnosti žít, studovat a  pracovat v  zemích EU (76 % „rozhodně + spíše souhlasí“). Prakticky totožný podíl souhlasných odpovědí si však získalo také tvrzení, že unijní členství přináší nárůst byrokracie a zřizování zbytečných úřadů (viz graf). Z pozitivních dopadů byl dále zjištěn souhlas zejména s  přísunem dotací z  fondů EU (64 %) a nárůstem prestiže ČR ve světě (61 %). U negativních dopadů se jednalo především o odchod kvalifikovaných lidí za prací do jiných zemí EU (62 %) a přílišné omezování evropskými zákony (61 %). Nejméně souhlasných odpovědí si získalo zvýšení vymahatelnosti práva (31 %) a kvalita zákonů obecně (25 %). Podobně se pouze menšina respondentů domnívá, že Evropská unie ohrožuje českou kulturu (28 %). Postoj k jednotlivým tvrzením je do značné míry ovlivněn politickou orientací dotázaných. Stoupenci ODS byli ve svém hodnocení proevropští, když se ve větší míře ztotožňují s  pozitivními výroky a  častěji odmítají kritická tvrzení. Opačně se vyjadřovali častěji voliči ČSSD a KSČM. Vůbec nejvýraznější je tento rozdíl v případě hodnocení nárůstu prestiže ČR ve  světě, kde s  výrokem souhlasí 83 % příznivců ODS, 58 % sympatizantů ČSSD a  pouze 41 % respondentů hlásících se ke  KSČM. Naopak se zlepšením možností studovat, pracovat a  žít v  EU souhlasí vedle 88 % stoupenců ODS i 76 % příznivců ČSSD a 65 % komunistů. (viz graf 10)

26) Znění otázky: „Nyní Vám přečtu několik tvrzení o členství České republiky v Evropské unii, a Vy mi, prosím, řekněte, nakolik s nimi souhlasíte či nesouhlasíte.“ 27) Znění otázky: „Jaký je podle Vašeho názoru vliv členství ČR v Evropské unii na…“

37

Graf 10: Kladné a záporné stránky členství ČR v Evropské unii (v %)

Graf 11: Vliv členství ČR v EU na vybrané oblasti (v %)

Pokud jde o dopad členství v EU na vybrané oblasti veřejného života, nejlépe je hodnocen v  oblasti zboží a  služeb (57 % „spíše příznivý vliv“), následuje věda a  výzkum (35 %). Naopak negativně se podle oslovených členství podepsalo na  postavení zemědělců (64 % „spíše nepříznivě“). V  případě ostatních oblastí 38

převažují neutrální odpovědi („ani příznivý ani nepříznivý“) s převahou pozitivního hodnocení u  bankovního sektoru a  negativního u  průmyslových podniků, drobného podnikání a sociálního zabezpečení. U zbylých položek jsou hlasy považující dopad členství za příznivé nebo naopak nepříznivé vesměs v rovnováze. Více proevropsky se profilují opět zejména příznivci ODS, mladí a lidé s vyšším vzděláním. (viz graf 11) Meziročně došlo k  propadu pozitivního hodnocení prakticky u  všech ekonomicky zaměřených položek, ať už se jednalo o ekonomickou situaci podniků nebo hospodářskou úroveň České republiky obecně. Nejvýrazněji se pokles projevil v  případě stability devizového kurzu (pokles o  26 procentních bodů). Až do  loňského roku byl našemu členství připisován převážně pozitivní vliv na stabilitu koruny, nicméně změna hodnocení koresponduje s  reálným propadem české měny vůči euru. Tabulka 17: Vliv členství ČR v EU – časové srovnání (v %) V/2004 +/–

V/2005 +/–

IV/2006 IV/2008 IV/2009 +/– +/– +/–

nabídka zboží a služeb na trhu

61/7

59/5

60/4

66/4

57/6

věda a výzkum

38/8

20/7

26/6

32/6

35/6

bankovní sektor

28/10

26/6

26/7

32/7

23/11

Úroveň školství

25/12

13/17

18/7

18/12

18/11

hospodářská úroveň

36/20

26/20

32/14

36/22

24/22

stabilita devizového kursu koruny

25/14

36/7

36/7

43/7

17/19

Úroveň zdravotnictví

24/18

8/27

11/20

13/27

15/19

průmyslové podniky

21/35

21/28

25/26

30/23

21/34

Drobní a střední podnikatelé

15/47

9/38

15/31

20/29

17/31

Úroveň sociálního zabezpečení

14/25

6/25

8/20

6/30

9/24

zemědělci

11/60

5/73

8/67

9/65

9/64

Poznámka: Údaje v tabulce tvoří odpovědi „spíše příznivě“/“spíše nepříznivě“. Dopočet do 100 % tvoří odpovědi „nevím“ a „ani příznivě, ani nepříznivě“.

A jak se vstup do EU promítl do životní úrovně respondentů?28. Před vstupem tvořili nejpočetnější skupinu skeptici považující členství ČR v Unii za možné ohrožení své vlastní životní úrovně, zatímco respondenti tvrdící, že se vstup jejich životní úrovně nedotkne, byli v  menšině. Po  vstupu došlo k  obratu a  většina dotázaných se vyjadřuje v tom smyslu, že se jim životní úroveň nezměnila.

28) Znění otázky: „Myslíte si, že v  souvislosti se vstupem naší země do  EU se Vaše životní úroveň: zvýšila, nezměnila se, snížila?“ Před vstupem ČR do  EU byla tato otázka pokládána ve  znění: „Očekáváte, že v souvislosti se vstupem naší země do EU se Vaše životní úroveň zvýší, sníží, nebo vstup ČR do EU nebude mít na životní úroveň žádný vliv?“

39

Tabulka 18: Vývoj životní úrovně v souvislosti se vstupem ČR do EU (v %) II/2002 II/2004 V/2004

V/2005 IV/2006 IV/2008 IV/2009

zvýší se/zvýšila se

22

9

14

5

6

10

8

Nezmění se / nezměnila se

21

38

45

75

70

64

74

sníží se/snížila se

38

44

32

15

19

22

14

Neví

19

9

9

5

5

4

4

4.3 Lisabonská smlouva Lisabonská smlouva byla předmětem vleklých a vyhrocených kontroverzí na domácí politické scéně, leč reálný pohled české veřejnosti svědčí o značné distanci od tohoto tématu. Znalost pojmu Lisabonská smlouva deklaruje necelá třetina občanů (z časového srovnání přitom vyplývá pozvolný nárůst znalosti pojmu od  dubna 2008), přičemž pouze zanedbatelné procento hodnotilo své povědomí o  tomto termínu jako velmi dobré. Zhruba polovina populace pak má o smlouvě jen velmi povrchní představu a přibližně pětina vůbec neví, co tento termín znamená.29 (viz graf 12) Graf 12: Povědomí o tom, co znamená Lisabonská smlouva

V souladu s malým povědomím o tom, co je Lisabonská smlouva, je i nízká informovanost o ní.30 Podle svých vyjádření jen necelá čtvrtina lidí má dostatek informací, dvě pětiny spíše nedostatek a zhruba třetina rozhodně nedostatek. (viz graf 13) 29) Znění otázky: „V  poslední době lze v  diskusi o  Evropské unii zaznamenat pojem „Lisabonská smlouva“. Víte, co tento pojem označuje?“. 30) Znění otázky: „Lisabonská smlouva má upravit fungování úřadů Evropské unie (např. Evropského parlamentu, Evropské komise), jelikož bylo do Evropské unie přijato v posledních letech mnoho nových členů. Máte o dění ohledně Lisabonské smlouvy dostatek nebo nedostatek informací?“.

40

Graf 13: Hodnocení dostatku či nedostatku informací o dění ohledně Lisabonské smlouvy

S poměrně nízkou znalostí Lisabonské smlouvy a s nízkou mírou informovaností o  dění kolem ní koresponduje i  nepříliš vysoká míra zájmu o  tuto problematiku.31 Zájem o dění ohledně smlouvy se projevuje pouze u čtvrtiny občanů, zbytek společnosti deklaruje větší či menší nezájem o Lisabonskou smlouvu (viz graf 14). Od prosince 2008 se podíl zajímajících se obyvatel ustálil na zhruba čtvrtině, což je o něco více, než tomu bylo v průběhu roku 2008. Graf 14: Zájem o dění ohledně Lisabonské smlouvy

Co se týče rozdílů ve znalosti termínu Lisabonská smlouva, míře informací o ní i zájmu o danou problematiku, poněkud vyšší povědomí i zájem vždy deklarují muži a lidé označující svou životní úroveň za dobrou. Určující sociodemografickou cha31) Znění otázky: „Nakolik se Vy osobně zajímáte o dění ohledně Lisabonské smlouvy?“.

41

rakteristikou, u které se systematicky projevují rozdíly v povědomí o smlouvě i informační bázi, je vzdělání. S vyšším dosaženým vzděláním výrazně přibývá těch, kteří vědí, co termín Lisabonská smlouva znamená, mají větší zájem i dostatek informací (viz tabulka). Tabulka 19: Povědomí lidí o tom, co označuje pojem Lisabonská smlouva (rozdíly podle vzdělání v %) základní vzdělání

vyučení

střední s maturitou

vysokoškolské vzdělání

dobře ví(„ví velmi dobře“ + „ví docela dobře“)

13

26

39

71

jenom matně tuší

52

55

49

27

neví vůbec

35

19

12

2

Pozn.: Procenta ve sloupci.

A jak se podle mínění občanů změní postavení České republiky v Evropské unii případným přijetím zmíněné smlouvy?32 Největší podíl obyvatel, téměř dvoupětinový, je přesvědčen, že se postavení naší země nezmění, podobné, zhruba pětinové podíly, jsou přesvědčeny jak o zlepšení, tak o zhoršení situace po přijetí smlouvy. Přibližně čtvrtina lidí se neumí k  následkům přijetí smlouvy pro postavení České republiky v unii vyjádřit (viz graf 15). Graf 15: Názory občanů na to, jak se změní postavení ČR v EU po případném přijetí Lisabonské smlouvy

Odlišnosti v  mínění u  této otázky jsou patrné opět zejména u  lidí s  různým vzděláním a  životní úrovní. Lidé s  vyšším vzděláním, především vysokoškolsky vzdělaní, jsou ve větší míře přesvědčeni o zlepšení postavení naší republiky v rám32) Znění otázky: „Myslíte si, že případným přijetím Lisabonské smlouvy se postavení České republiky v rámci Evropské unie zlepší, zhorší, nebo se nezmění?“

42

ci unie po  přijetí smlouvy, případně o  nezměnění stavu. Naopak lidé s  nižším vzděláním se méně často domnívají, že se postavení země zlepší nebo nezmění a  častěji nemají na  tuto problematiku názor. Rovněž občané s  dobrou životní úrovní ve větší míře očekávají po přijetí Lisabonské smlouvy zlepšení nebo nezměněný stav. Podobně jako u předešlých otázek jsou i zde skeptičtější potenciální voliči KSČM, kteří se ve větší míře domnívají, že případné přijetí smlouvy by postavení ČR zhoršilo.

4.4 Reflexe předsednictví ČR v Radě Evropské unie Ačkoliv se předsednictví ČR v  Radě Evropské unie stalo v  posledních několika letech klíčovou agendou české zahraniční politiky, ve veřejnosti převažoval nezájem. Podíl lidí deklarujících zájem o  danou problematiku sice na  počátku předsednictví poměrně výrazně vzrostl, avšak nikdy nepředstavoval více než maximálně dvě pětiny zainteresovaných.33 (viz graf 16) Graf 16: Zájem o předsednictví ČR v EU (v %)

33) Znění otázky: „Česká republika předsedá od  1. ledna tohoto roku Radě Evropské unie. Nakolik se Vy osobně zajímáte o předsednictví ČR v Radě EU?“ Znění otázky od dubna do prosince 2008: „Česká republika bude v první polovině roku 2009 předsedat Radě Evropské unie. Nakolik se Vy osobně zajímáte o předsednictví ČR v Radě EU?“

43

Většina populace se také shodovala na tom, že má málo informací o tom, co předsednictví obnáší, o  činnosti vlády v  souvislosti s  předsednictvím i  lidech, kteří se na přípravách a realizaci předsednictví podílejí34. Pokud jde o to, co samotné předsednictví obnáší a o činnosti vlády v souvislosti s předsednictvím, asi tři pětiny lidí deklarovaly, že nejsou informováni, zatímco třetina respondentů se domnívala, že je informována dostatečně. Jak je patrné z grafů, od konce roku 2008, kdy se téma stalo velmi výraznou součástí veřejného (politického i  mediálního) diskurzu, došlo k  nárůst počtu informovaných lidí. O  konkrétních lidech, kteří se na  přípravách předsednictví podílejí, se cítila být informována asi jen čtvrtina respondentů (viz grafy 17 až 19), drtivá většina vzorku populace naopak artikulovala neinformovanost (podobně jako v ostatních aspektech). Statisticky významně častěji byly zájem i  informovanost o  předsednictví nižší u lidí se špatnou životní úrovní, vyšší pak u lidí s deklarovanou dobrou životní úrovní. Zájem o předsednictví roste s dosaženým stupněm vzdělání. Nejméně se o dané téma zajímají lidé se základním vzděláním, nejvíce vysokoškoláci a  v  porovnání s ostatními voliči také lidé, kteří by v parlamentních volbách dali svůj hlas ODS. Určité pochyby u české populace panovaly v otázce, zda předsedající Radě EU může významně ovlivnit politiku unie: Více než polovina respondentů dlouhodobě nesouhlasila s názorem, že předsedající země unijní politiku ovlivnit může, pouze třetina občanů byla přesvědčena o opaku (viz graf 20). Tento názor zastávají častěji potenciální voliči ODS a lidé, kteří svou životní úroveň označili jako dobrou. Graf 17: Informace o tom, co předsednictví obnáší (v %)

34) Znění otázky: „Může nebo nemůže podle Vašeho názoru země předsedající Radě Evropské unie významně ovlivnit politiku EU?“.

44

Graf 18: Informace o činnosti vlády při předsednictví (v %)

Graf 19: Informace o lidech podílejících se na předsednictví (v %)

45

Graf 20: Vliv předsedající země na politiku EU (v %)35

rozhodně může

spíše může

spíše nemůže

rozhodně nemůže

neví

Jak se dále ukázalo – ač se cítili být o daném tématu nedostatečně informováni či o něj nemají takový zájem – byli Češi, co se průběhu předsednictví ČR v Radě EU týče, stále spíše optimisticky naladěni. Více než polovina z  nich totiž soudila, že naše republika jako předsedající země obstála a vedla si dobře. K hodnocení českého předsednictví jako úspěšného se častěji přikláněli vysokoškoláci, potenciální voliči ODS a respondenti s proklamovanou s dobrou životní úrovní. Opačný názor pak zastávala necelá třetina oslovených (značná část veřejnosti však neměla na  tuto otázku jasný názor, podíl odpovědí „nevím“ opět dokládá nedostatečnou informovanost, která se však postupně významně zmenšovala). Z časového srovnání je přitom zřejmé, že pád kabinetu v průběhu předsednictví znatelně negativně ovlivnil pohled na  úspěšnost předsednické mise: na  počátku roku byl úspěch předsednictví hodnocen podstatně lépe než tomu bylo v květnu a červnu. Téměř polovina občanů se na konci předsednictví domnívala, že nepřinese žádnou změnu v prestiži ČR na mezinárodní politické scéně36. Více než čtvrtina respondentů si myslí, že mezinárodní prestiž naší země se výkonem předsednictví zvýší, 35) Znění otázky: „Mezinárodní prestiž ČR se podle Vašeho názoru předsednictvím…?“ 36) Znění otázky VI/09: „Myslíte si, že Česká republika v pozici předsednické země obstála nebo neobstála?“. Znění otázky od IV/08 do V/09: „Myslíte si, že Česká republika v pozici předsednické země obstojí nebo neobstojí?“ Možnosti odpovědí: rozhodně obstojí, spíše obstojí, spíše neobstojí, rozhodně neobstojí.

46

opačného názoru bylo 16 % oslovených. Názor, že se prestiž ČR předsednictvím zvýší, zastávali opět častěji lidé s deklarovanou dobrou životní úrovní a potenciální voliči ODS. (viz graf 21, 22) Graf 21: Obstála ČR jako předsednická země? (v %)37

rozhodně obstojí

spíše obstojí

spíše neobstojí

rozhodně neobstojí

neví

Graf 22: Jak si ČR vede jako předsedající země? (v %)38

velmi dobře

spíše dobře

spíše špatně

velmi špatně

neví

37) Znění otázky: „Jak si podle Vás vede Česká republika jako země předsedající radě Evropské unie? Velmi dobře, spíše dobře, spíše špatně, velmi špatně.“ 38) Tuto skutečnost potvrzuje i politická praxe České republiky: prakticky od r. 1990 se až na výjimečné případy nestala zahraniční politika zásadním tématem volební kampaně.

47

5. Několik vět závěrem Veřejnost je agregátem jednotlivců a do (nejen zahraniční) politiky vstupuje dvojím způsobem: jako objekt ovlivňování (či manipulace, použijeme-li skeptičtější pohled na formování veřejného mínění) nebo jako subjekt formující vlastní cíle. Aby se veřejnost mohla změnit z objektu politiky na politický subjekt, musí se zorganizovat, v liberálních demokraciích do politických stran a nátlakových skupin. Ukazuje se, že demokratické politické strany jen velmi zřídka vymezují odlišné zahraničněpolitické cíle, že existuje základní konsenzus vůdců nejen jednotlivých stran, ale i  těchto stran a veřejného mínění pokud jde o strategii zahraniční politiky státu resp. o artikulaci a prosazování národních zájmů39. Vytyčení jednoznačných priorit strategické agendy, které měly oporu v konsenzu hlavních politických sil a v postoji většiny veřejnosti, tvořilo hlavní osu zahraničněpolitické angažovanosti, jíž se držely všechny české vlády. Širší parlamentní a veřejná podpora dodává prioritám zahraniční politiky potřebnou legitimitu, prostor pro manévr, zajišťuje kontinuitu a zvyšuje důvěryhodnost v zahraničí. Změny a posuny v  přístupech jednotlivých vlád nikdy nezpochybnily základní strategické priority [Handl, Pick 2005: 14]. Navzdory nedlouhé tradici výzkumů veřejného mínění k mezinárodním a zahraničně politickým otázkám lze vysledovat v názorech obyvatel ČR určité obecné tendence: a. Zahraničně politická problematika je většinou obyvatel České republiky vnímána jako exkluzivní záležitost. V zásadě je veřejností dáván prostor vládě konat podle vlastního uvážení, bez nebezpečí zásadního tlaku veřejného mínění. b. Exekutiva (resp. hlavní proud stranické politiky) vždy získala souhlas většiny obyvatel zejména se strategickými záměry na poli zahraniční politiky i jednotlivými akcemi – výjimku tvořily (zejména v minulosti) jen některé aspekty česko-německých vztahů a neochota veřejnosti připojit se k angažmá ČR na mezinárodní scéně vojenskou účastí v konfliktech. V českém prostředí stabilně převažuje pozitivní vnímání projektu sjednocené Evropy. Většina občanů se staví k Evropské unii pozitivně, je v Unii relativně spokojena a  vnímá členství v  této organizaci jako dobrou věc. Většinově kladné naladění však neznamená, že neexistují žádná „ale“: postoj Čechů lze charakterizovat jako obezřetný, vskutku daleký jakémusi „huráevropanství“, s  nemalou dávkou skepse k některým stránkám vnitřního fungovaní EU a stejně tak k benefitům, které začlenění České republiky do EU přineslo nebo přinést mělo. Směrem k Unii si tak většina obyvatel zachovává určitý odstup a  je schopna dobře vnímat i  negativa, která s  sebou členství v  nadnárodní organizaci přináší. Zarytých odpůrců evropského

39) Tuto skutečnost potvrzuje i politická praxe České republiky: prakticky od r. 1990 se až na výjimečné případy nestala zahraniční politika zásadním tématem volební kampaně.

48

sjednocování je v české populaci výrazná menšina a vesměs jde o lidi, kteří se staví kriticky nejen k Evropské unii, ale také k domácímu politickému dění. K určité ambivalenci v postojích české veřejnosti k Evropské unii pravděpodobně přispívá také rozštěpení české politické elity ve vztahu vůči EU, která se projevuje jak v obecných postojích k procesu evropské integrace, tak v názorech na konkrétní problémy (Smlouvu o Ústavě pro Evropu, později Lisabonskou smlouvu apod.). V období, kdy se datum vstupu přiblížilo, vyrojily se u nás četné obavy z důsledků tohoto kroku. Nejčastěji se tyto obavy týkaly poklesu životní úrovně. Po pěti letech našeho řádného členství většina občanů připouští, že jejich obavy se nenaplnily a Evropskou unii v současné době vnímají v mnoha směrech pozitivněji než v době, kdy jsme do ní vstupovali. Shrňme na závěr ještě jednou a velmi zjednodušeně některé základní sociodemografické faktory, které se obligátně promítaly a  promítají do  postojů týkajících se Evropské unie. Významné jsou především politická orientace respondentů, dále vzdělanostní úroveň, věk a subjektivně deklarovaný životní standard. Další charakteristiky, jako jsou regionální hlediska či velikost místa bydliště dotázaného, se projevovaly již jen velmi nesystematicky. „eurooptimisté“ stoupenci pravice ODS, SZ, dříve US-DEU, Koalice

„centristé“

„euroskeptici“

ČSSD, KDU-ČSL

KSČM, tradiční nevoliči

Lidé s vyššími stupni vzdělání, zejména vysokoškoláci 15–44 Lidé s dobrou životní úrovní

Lidé se základním vzděláním a vyučení 45–59

60+

Ani dobrá, ani špatná životní úroveň

Lidé se špatnou životní úroveň

Vyšší příjmy

Nižší příjmy

Studenti

Důchodci

Vysoce kvalifikovaní a vedoucí zaměstnanci

Manuálně pracující Nekvalifikovaní dělníci a nezaměstnaní

Podnikatelé a živnostníci

Literatura a zdroje: Handl, Vladimír, Otto Pick. 2005. „Česká zahraniční politika 1993–2005 – od  ‚návratu do Evropy‘ k evropeizaci“. Policy paper 5/2005. Praha: Ústav mezinárodních vztahů. Holsti, J. Kalevi. 1995. International Politics. A Framework for Analysis. Seventh edition. Englewood Cliffs: Prentice-Hall International, Inc.

49

Horáková, Naděžda. 2006. „Členství České republiky v Evropské unii očima veřejnosti“ Pp. 157–166 in Kunštát, Daniel (ed.), České veřejné mínění: teorie a výzkum. Praha: Sociologický ústav AV ČR. Výzkumy IVVM a CVVM.

50

Tematika Evropské unie a evropské politiky ve volební komunikaci českých politických stran – fenomén europeizace ve volebních programech a marketingu českých politických stran od roku 1989 Jan Kubáček, za přispění Ondřeje Krýsla

1. Úvod Pro svůj analytický esej si autoři vybrali téma europeizace ve  volebních programech a komunikaci českých politických stran, protože o samotné Evropské unii, evropské integraci a  evropských politikách bylo již v  českém prostředí sepsáno poměrně značné množství reprezentativní odborné i popularizační literatury. Samotný fenomén Evropské unie a  jejích politik jako volebního tématu, či agendy volební „řeči“ mezi politickými stranami a veřejností není příliš častým tématem politologického výzkumu1. Navíc období dvaceti let od  obnovování pluralitního politického režimu, ve kterém došlo k šesti volebním kampaním do československého (resp. českého) parlamentu a dvěma do Evropského parlamentu, skýtá cennou příležitost k  bilanci a  rozboru hlubších trendů dosavadní politické praxe. I proto jsme si v průběhu následujících analýz položili několik výzkumných otázek a nastavili několik ověřujících hypotéz, včetně té úvodní, a to zda se v tomto sledovaném segmentu politické reálie projevuje fenomén2 europeizace a  pokud ano, v jaké formě a intenzitě. Nemáme ambici a  charakter publikace nám ani neumožňuje na  studovanou problematiku aplikovat kompletní rozsah dosavadních teorií a pohledů na proces europeizace, protože už sám tento přístup by vystačil na  rozsáhlou samostatnou analýzu. Navíc sdílíme názor, že již existuje poměrně dostatečné množství zahraniční a  české odborné literatury [např. Graziano, Vink 2006; Fiala et al. 2005; Rovná et al. 2007; Radaelli 2000; Radaelli 2005; Knill 1999; Buller, Gamble nedat.], která toto hledisko politologického rozboru sleduje. Chceme se naopak sou1) Zde můžeme odkázat na práce českých politologů [viz Havlík 2006 ; Hloušek, Pšeja 2008], 2) Záměrně používáme spojení termínu europeizace s výrazem fenomén, protože sdílíme názor autorů studie „Europeanization – New Research Agendas“, že se v případě europeizace nejedná o plnohodnotnou teorii, ale spíše o vyvíjející se koncept, trpící stále jistou mnohoznačností, jež vychází z jiných teorií politických věd, například z tzv. nového institucionalismu [viz Graziano, Vink 2006: 22–23].

51

středit na návaznou problematiku, která u nás doposud není adekvátně zpracována, na  trend europeizace ve  volební komunikaci českých politických stran od  znovuobnovování pluralitního politického uspořádání v  závěru roku 1989 do doby prezentace volebních manifestů stran v druhé volební kampani do Evropského parlamentu na jaře roku 2009. Budeme studovat způsob zpracování a  komunikování otázky Evropské unie (EU) (resp. do 1. 11. 1993 Evropského společenství (ES)) a procesu evropské integrace a  evropských politik v  průběhu tohoto vymezeného období. Pro udržení lepší přehlednosti a možnosti průběžně komparovat námi sledované a nabízené dílčí závěry jsme zvolené období rozdělili do  několika časových etap, které reagují jak na  vnější příčiny (vývoj evropské integrace a  významné smluvní dokumenty ES (resp. EU)), tak na vnitřní podmínky (politická a ekonomická transformace, dělení federace a  formování politik samostatného českého státu, podání žádosti ČR o  vstup do  EU, přístupové vyjednávání vlády ČR a  Evropské komise, referendum o vstupu ČR do EU, vstup do EU aj.). Ve své analýze pracujeme s těmito časovými celky: – od závěru roku 1989 do voleb roku 1992 – od „sametové změny“ politického uspořádání symbolizované heslem „Návrat do Evropy“ po první formulování české zahraniční politiky a priorit – od voleb 1992 do sněmovních voleb roku 1998 – od prvního začleňování „evropské agendy“ do stranických manifestů do konce tzv. „klausových vlád“, nástupu „poloúřednického“ kabinetu premiéra Tošovského a započetí přístupového vyjednávání mezi vládou ČR a Evropskou komisí – od sněmovních voleb 1998 do referenda o vstupu ČR do EU v červnu 2003 – vyprofilování pozic politických stran vůči Unii – od  referenda o  vstupu do  prvních voleb do  Evropského parlamentu v  roce 2004 – formování evropských politik a evropských frakcí v českých politických stranách – od prvních eurovoleb po ty druhé v roce 2009 – systematické vytrácení evropské tematiky z volební komunikace českých stran, nehledě na eurounijní dění a výzvy, kterým Unie čelí Do našeho výzkumu jsme zahrnuli programy a tematické manifesty českých politických formací, které   od  parlamentních voleb v  roce 1992 disponovaly a  nadále disponují koaličním potenciálem nebo potenciálem vyděračským (tak jak ho definuje přední italský politolog Giovanni Sartori [2005]) a zároveň v daném čase vystupovaly kompaktně na vnitropolitické parlamentní půdě a posléze i v Evropském parlamentu. Na základě akceptace těchto předpokladů považujeme za relevantní ODS; ČSSD; KDU-ČSL; KSČM. V tomto výzkumu budeme pracovat s dnes již klasickým vymezením europeizace z pera politologa Petera Maira, kdy nás bude zajímat fenomén tzv. penetrace, kterou Mair definuje jako vliv evropských pravidel, norem či hodnot na  domácí politiku. Europeizace je pak optikou tohoto procesu jistým vnějším činitelem, jenž se „obje52

vuje, když je něco v  domácím politickém systému ovlivněno něčím evropským“ [Mair 2006: 154]. Zajímá nás míra penetrace EU a jejích politik do volebních agend významných českých politických stran, s jakou intenzitou, nábojem a významem se stává předmětem volební diskuse sněmovních a evropských voleb a jak rozsáhlou součástí volebního marketingu a  managementu vybraných relevantních politických uskupení je. Rovněž sledujeme, jak Unie rezonuje v programatice stran a s jakým slovníkem je spojována, v závislosti na ideovém sebezařazení stran, na ambici působit jako catch – all strana, na vládní, opoziční roli nebo na koaličním či vyděračském potenciálu daných subjektů. Také si pokládáme otázku, zda se tematika EU stala předmětem volebního vymezení a odlišení se od ostatních stran. V této práci se snažíme obhájit následující hypotézy. 1. Proces penetrace evropskou problematikou, tak jak ji definuje Peter Mair, má vliv na  všechny zúčastněné aktéry, nehledě na  jejich roli a  vliv ve  stranickém ­systému a objevuje se v jejich volební komunikaci. 2. Komunikování evropské politiky ve  volebních kampaních sledovaných politických subjektů lze připodobnit k obrácenému písmenu U, kdy konkrétnějším a intenzivnějším začleňováním ČR do  EU přibývalo i  věcnějších bodů a  prostoru ve volebních manifestech relevantních českých politických uskupení, což se však významně změnilo přistoupením České republiky do  Evropské unie. Od  tohoto momentu informací ve volební komunikaci opětovně ubývá, nehledě na povahu a vážnost řešených otázek evropského integračního procesu a výzev pro EU a ČR jako členskou (předsednickou3) zemi. 3. Evropská agenda předvolebních stranických dokumentů plní roli vymezení se vůči jiným politickým subjektům. Zajímá nás, zda se evropská integrace stala v průběhu kampaní novým námětem pro politický konflikt, či se zařadila pouze po bok stávajících socioekonomických štěpících linií4.

2. Č  eské politické strany a Evropská unie (resp. Evropské společenství) – specifika Volební komunikace českých politických subjektů ve  vztahu k  evropské tematice byla přímo ovlivněna několika unikátními okolnostmi. Prvním rysem byla nepřipravenost a  neznalost povahy evropského integračního procesu, zájmů zúčastněných států a charakteru spolupráce. Důvodem byla zejména izolovanost domácího disentu, ze kterého se většinově rekrutovala pozdější post – sametová politická a stranická elita, vliv cenzury a autoritativní parcelace východního bloku na uzavřené, státem 3) Česká republika předsedala Radě Evropské unie (Radě; Radě ministrů EU) v období 1. 1. 2009– 30. 6. 2009. 4) Zde vycházíme z dnes už klasického konceptu politologa Steina Rokkana. [srv. Říchová 2000].

53

kontrolované komunistické „mini – režimy“, ale i jistý druh nepřitažlivosti integračních aktivit ES pro opoziční kruhy v Československu [Černoch 2004: 16–17], které ji dlouho vnímaly jako ryze ekonomický a hospodářských druh mezinárodního partnerství. Jediným více promýšleným konceptem, který byl diskutován od druhé poloviny osmdesátých let, a to dokonce i „přes hranice“ mezi jednotlivými středoevropskými opozičními kruhy, byla nutnost nastolení regionální spolupráce a společná aktivita vůči mezinárodním organizacím evropského kontinentu, která se posléze přetavila ve  visegrádský systém kooperace (symbolizovaný tzv. Visegrádskou trojkou a  z  ní později vzniklou Středoevropskou dohodou o volném obchodu (CEFTA)) [blíže viz Kubáček 2006]. Vztah k Evropskému společenství a evropské kooperaci byl shrnut pouze do vágního hesla „Návrat do Evropy“, které mělo bezesporu svoji symbolickou a  mobilizační logiku v  prvních týdnech „listopadových politických změn“, avšak v  dalších měsících a letech již nedostačovalo. Přesto až do voleb 1992 nebylo českými politickými subjekty nijak významně rozvedeno a precizováno. První programové provolání Občanského fóra (OF) jako ústředního hybatele politických změn v roce 1990 zůstávalo pouze u velmi obecného odvolání se na politiku „evropského domu“ a  navození „důstojného místa v  Evropě“5. Vládní politika Československa na  počátku 90. let byla postavena na  představě, že pokud dojde k  nastolení plně demokratického a  protržního prostředí, musí následovat rychlé a bezproblémové začlenění do evropských struktur, zejména pak do ES (resp. EU). Tuto optiku plně akceptovala i volební rétorika tehdejších významných politických stran vznikajících na půdorysu Občanského fóra a později z jeho rozdělení. Zahraničněpolitická doktrína prvních dvou let byla na jedné straně plná idealismu a  poměrně značně neurčitá, na  straně druhé však trpěla existencí paralelních úvah na  reformulování zahraničněpolitických poměrů na  starém kontinentě, ať v podobě rušení či neutralizace NATO, nebo naopak v zachování RVHP či Varšavské smlouvy, přebudování Rady Evropy, institucionalizace Visegrádu a  podobně. Teprve až parlamentní volby v červnu 1992 (5. – 6.6. 1992) poskytly českým politickým stranám příležitost rozpracovat své hlavní zahraničněpolitické priority. Z tohoto důvodu budou i volební manifesty z roku 1992 prvními ve studii detailněji rozebíranými. Druhým zajímavým aspektem je relativně vysoká míra stability proevropské (resp. prounijní) orientace českých politických uskupení. Ve své většině (zpočátku vyjma KSČM) české parlamentní subjekty ctily začlenění ČSFR, posléze ČR do evropských struktur, snad i částečně ovlivněny „zakladatelským“ odkazem zastřešujícího listopadového subjektu, Občanského fóra. Výraznou oporou jim bylo i veřejné mínění, které se dlouhodobě a s poměrně jasnou převahou vyjadřovalo ve prospěch těchto diplomatických kroků. Přesto musíme podotknout, že se téma evropské inte5) Citováno podle http://www.totalita.cz/vysvetlivky/of.php

54

grace nikdy nestalo hlavní volební agendou a i míra identifikace s charakterem unijní spolupráce a integrace byla již také poměrně rozdílná. Přesto tyto různice zůstávaly pouze na  úrovni vnitropolitické debaty a  ve stěžejních stranických dokumentech, včetně těch volebních, převládal souhlas s  plnou integrací do  EU, opět s částečnou výjimkou KSČM, u které se však i toto hledisko postupně vyvíjelo ve  prospěch „eurounijního“ rozměru. Více o  tomto rysu v  jednotlivých rozborech programů.

2.1 Občanská demokratická strana (ODS) Od závěru roku 1989 do voleb roku 1992 Přestože Občanská demokratická strana (ODS) vznikla na  základech mateřského politického hnutí Občanského fóra (OF) a byla vedena prvním a zároveň posledním předsedou OF Václavem Klausem, přesto poměrně jednoznačně se ve  svých pro­ gramových materiálech vymezovala vůči československé federální vládě. Jedním z  důvodů byla politická konkurence. Většina ministrů federálního kabinetu reprezentovala alternativní skupinu rovněž etablovanou z „pohrobků“ OF – členy vy­zý­ vatelského Občanského hnutí (OH). Tento ideový a koncepční střet se jasně projevuje i  ve  volebním manifestu ODS sepsaném pro parlamentní volby 1992 s podtitulem „Svoboda a prosperita“. Návrhy priorit „strany holubice“ v oblasti zahraniční politiky se objevují v relativně předních pozicích stranického manifestu, zejména v  porovnání s  pozdějšími stranickými programovými proklamacemi dalších volebních klání. Zahraniční politice státu je věnována pátá kapitola volebního textu, která nejprve rekapituluje historický vývoj země ve dvacátém století a na základě této historické bilance kritizuje tehdejší federální diplomacii. To můžeme přičítat i faktu, že tehdejší ministr zahraničních věcí ČSFR, Jiří Dienstbier, byl zároveň předsedou konkurenční strany Občanského hnutí. Volební návrh ODS obviňuje federální politiku z  absence jasné a  promyšlené koncepce, její taktiku označuje za cestu experimentů a soustavné hledání pověstné třetí cesty. Diplomacii tehdejší ČSFR stranický manifest vnímá jako opakované hledání alternativy západoevropské politiky, budování nárazníkového pásma a smutně proslaveného mostu mezi Západem a Východem. Volební nabídka občanských demokratů nemilosrdně kritizuje i další projekty federální vlády, zejména tzv. Dientsbierův plán neboli tzv. triangulární pomoc, vedle toho zejména pak Visegrádskou spolupráci a projekt tzv. Hexagonály, které v součtu vnímají jako „zatahování do nestabilního jihovýchodu Evropy na  úkor integrace se západní Evropou“ [Volební program ODS Svoboda a  prosperita – volby ’92 1992: 16]. Volební návrh pokračuje v kritice visegrádské kooperace na pozadí integračního procesu Evropského společenství, vnímá ji jako umělé vytržení z evropských vazeb a nejpřirozenějších vztahů 55

v  regionu, tedy z  partnerství s  Německem a  Rakouskem a  odmítá názor, že „Visegrád“ je nutným předstupněm evropské integrace. Tomuto regionálnímu partnerství je naopak přikládán umělý charakter a  podle autorů volební nabídky ODS je sčítáním nedostatků před výhodami. Federální diplomacie je stranou „modré holubice“ vnímána jako nerealistická, skýtající potenciální nebezpečí. Za  příklad nepromyšlenosti je dáván požadavek na okamžité a oboustranné zrušení Varšavské smlouvy a NATO z roku 1991, který však byl nedlouho poté odvolán. Přesto došlo ke krátkodobému zpochybnění kreditu země. ODS namísto toho skrze předvolební dokument svým voličům nabízí pragmatickou zahraniční politiku vyznávající zásady realismu, což se stane pravidelně se opakujícím bodem všech dalších stranických volebních programů. Pracuje s poučením z historie státu a opakovaně proklamuje velmi neurčitý příslib „vymezení československé státnosti v evropském měřítku“ [Volební program ODS Svoboda a prosperita – volby ’92 1992: 17–18]. Nejdůležitějším cílem, který je nabízen volebním programem občanských demokratů v roce 1992, je začlenění Československa do evropského společenství, což je vnímáno jako jediná garance všeobecné stabilizace, politické, ekonomické, ale i bezpečnostní. Volební nabídka ODS roku 1992 začíná postupně pracovat s tezemi diplomacie realismu. Vzývá pragmatismus, přesto již obsahuje náboj vymezení se vůči konkurenci, která je spatřována ve federálním kabinetu, zejména pak v osobě Jiřího Dientsbiera, předáka volebního konkurenta OH. Nepřímo je kritika vedena i vůči diplomatickým cílům spojence „zamini“, prezidentu ČSFR Václavu Havlovi. Evropský rozměr manifestu je zjevný, zůstává však zatím u vágních popisů a neurčitých příslibů v  podobě začlenění československého státu do  evropských společenství. Slouží spíše kritickému předvolebnímu vymezení vůči kandidující konkurenci, nemá ambici nabízet jasnější zahraničněpolitickou koncepci strany.

Od voleb 1992 do sněmovních voleb roku 1998 Volební program ODS pro parlamentní volby 1996 (31. 5.–1. 6. 1996) již reagoval na značně pozměněné politické podmínky. Jeho koncepce brala v úvahu československou federální rozluku a  vznik samostatného českého státu, jehož diplomacie byla po celé volební období tvořena reprezentanty občanské demokracie. Změnil se i politický konkurent – Občanské hnutí po volebním neúspěchu zažilo strmý ústup z prostředí relevantních stran a uprázdněné místo obsadila Česká strana sociálně demokratická (ČSSD), která se začala systematicky vymezovat vůči ODS. Rovněž zahraničněpolitická situace doznala změn. Několik let již existovala Evropská unie, rozšířená na patnáct členů. Česká republika procházela asociačním procesem a v lednu 1996 český premiér Václav Klaus přivezl do Říma žádost o vstup ČR do EU. Vážnosti těchto výzev si byl vědom i předvolební stranický manifest. Kapitola zahraniční politika předchází i  oblasti ekonomiky (! – pozn. aut.) a  navazuje přímo 56

na preambuli dokumentu a úvodní slovo lídra strany. Přesto je jí věnován poměrně malý prostor tří stran z celkových téměř padesáti. Volební přísliby nejprve začínají bilancí prvních let samostatné české diplomacie, které se hlásí k  „prosazování národních zájmů“ [Volební program ODS – Parlamentní volby 1996: 9]. Právě toto hledisko se stane doslova klasickým bodem všech dalších stranických manifestů, které budou řešit otázku a povahu evropské integrace. Je připomínáno, že ČR patří mezi první kandidáty na plné členství v EU, což je zdůrazněno i jako hlavní zahraničněpolitický cíl ODS, s ambicí získat pro české občany rovnoprávné postavení se všemi občany členských států a  rozšířit prostor pro jejich uplatnění. Občanští demokraté se i hlásí k rozšiřování Unie, prohlubování politické spolupráce a vytváření jednotného vnitřního trhu uvnitř EU, s cílem dosáhnout plného členství co nejdříve [Volební program ODS – Parlamentní volby 1996: 9]. Zároveň se v programatice strany objevuje přesvědčení, že „proces evropské integrace by neměl uměle potlačit rozmanitost států, národů a kultur ...i v budoucnu budou základní kameny Evropské unie tvořit jednotlivé státy a že suverenita a pravomoc Unie bude odvozena od suverenity a pravomoci jednotlivých států“ [Volební program ODS – Parlamentní volby 1996: 9]. Tento požadavek se stane pravidelně opakovaným, jeho kritičnost bude narůstat a postupně se stane určujícím vymezením vůči Unii, ale i české stranické konkurenci (ČSSD, KDU-ČSL, resp. KOALICI). Rovněž se v tomto volebním textu objevuje slib provádění nezbytných ekonomických a legislativních kroků k zahájení konkrétních jednání o plném členství v co nejbližší době. Blíže však nejsou specifikovány. Pozornost si jistě zaslouží i prohlášení, že výsledky české zahraniční politiky závisí na výkonnosti ekonomiky [Volební program ODS – Parlamentní volby 1996: 11]. I tato jistá ekonomizace diplomacie bude přetrvávat v předvolební mluvě ODS a stane se tradičním rysem volebních a tematických dokumentů této strany. Ve volebním manifestu ODS s heslem „Hlavu vzhůru“ sepsaném pro předčasné sněmovní volby v roce 1998 (19. 6.–20. 6. 1998) se nabídka tezí zahraniční politiky odsouvá až na páté pořadí tematických priorit, kdy ji předchází části obhajující dosavadní vnitropolitický kurz, dosažené výsledky a  kritiku nedávných koaličních partnerů, pádu vlády a vznik konkurenční Unie svobody (US) odchodem části členů a parlamentních reprezentantů ODS. Opětovně se diplomacie stává jedním z argumentů vymezení vůči politické konkurenci, obdobně jako v případě volebního manifestu z roku 1992. Hned v úvodu programu ODS, na straně dvě, se jednání o plném členství v Evropské unii stává důkazem dosavadní oprávněnosti politiky „strany holubice“ a jejího předáka, expremiéra Václava Klause. I terminologicky se vnímání zahraniční politiky proměňuje. Tato kapitola je uvozena prohlášením „Hájíme národní zájem“ a rozčleněna na teze „postupujeme osvědčenou cestou“, „ctíme českou státnost“, „integrace ano, rozplynutí ne“ a „spojíme prosperitu“ [Hlavu vzhůru – Volební program ODS: 14–16]. Opakovaně je vzývána politika realistická, jež je nově doplněna závazkem prosazování vyváženosti evropského a  atlantického aspektu české diplomacie. Vysloveně se vyhýbá proevropské 57

politice, což pregnantně vystihuje i  fakt, že vstup do  NATO předchází politice evropské integrace, která je stále vnímána jako jedinečná příležitost rozvoje. Ihned je však doplněna o komentář, že ODS zastává realistický, nikoliv naivní přístup k integraci, kdy cílem je Evropa národů, založená na svobodném trhu, na partnerství, otevřené soutěži, ochraně stability a prosperity. Objevuje se i kritické vymezení vůči vnějším podmínkám. Pisatelé volebního programu 1998 připojují ubezpečení, že nechtějí nekriticky kopírovat poměry, s jejichž důsledky mnohé evropské země obtížně zápasí, v podobě modelu tzv. sociálního státu. Nechtějí ani rozpustit stát v nadnárodních strukturách, ani v „Evropě regionů“ bez zřetelně vymezené státnosti. Poprvé je připuštěna i možnost konání všelidového referenda o přistoupení České republiky do Unie: „Jsme si však vědomi, že po našem přijetí do EU budeme muset přijmout společná pravidla hry. Proto chceme, aby naši občané byli seznámeni s výhodami i s náklady, které nám plné členství v Evropské unii přinese a na základě těchto znalostí se mohli sami rozhodnout“ [Hlavu vzhůru – Volební program ODS 1998: 16].

Od sněmovních voleb 1998 do referenda o vstupu ČR do EU v červnu 2003 Období po předčasných volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 1998 bylo pro ODS v mnoha ohledech nové. Zakusila si situaci, která ovlivňovala její další politickou strategii a výběr politických témat, situaci opozice – neopozice, kdy se v některých aspektech vymezovala vůči tehdejšímu menšinovému kabinetu ČSSD a premiéru Miloši Zemanovi, zároveň však vládu skrze uzavřené politické dohody v podobě „Smlouvy o  vytvoření stabilního politického prostředí v  České republice uzavřené mezi Českou stranou sociálně demokratickou a  Občanskou demokratickou stranou“6 a později uzavřený precizující tzv. „toleranční patent“7 fakticky podporovala a zajišťovala jí jistotu většiny. Jedním ze segmentů kritiky vládní politiky, se kterým reprezentanti občanské demokracie pracovali, byla otázka evropské integrace a přístupového vyjednávání zástupců ČR s reprezentanty Evropské komise, jež bylo zahájeno v roce 1998. Dlouhodobá vnitrostranická diskuse se přetavila v  sepsání tematického dokumentu „Manifest českého eurorealismu“, který byl adresován ideové konferenci ODS. Teh6) Přezdívaná jako tzv. „Opoziční smlouva“, jež byla uzavřena po předčasných sněmovních volbách 9. 7. 1998 a umožňovala menšinové vládnutí kabinetu ČSSD po celou dobu mandátu 1998–2002. – pozn. aut. Více in: http://cs.wikisource.org/wiki/Opozi%C4%8Dn%C3%AD_smlouva_mezi_%C4%8CSSD_a_ODS. 7) Jde o  doplnění „Smlouvy o  vytvoření stabilního politického prostředí v  České republice uzavřené mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou“ z 26. 1. 2000, které umožnilo dohodu nad přijímáním státního rozpočtu a vyústilo i ve změnu volebního zákona do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.

58

dejší stranický stínový ministr zahraničí Jan Zahradil se svým týmem sestavil třináctistránkový podklad, který plně vystihoval jistou rozpolcenost této strany ve  vztahu k  Unii a  jejímu typu kooperace. Zvláštností tohoto dokumentu je, že je možné ho číst i  jako pragmatický pohled na  evropskou integraci s  alternativními možnostmi kooperace i jako souhlas se vstupem. Je také možné ho chápat jako vyvrcholení euroskeptických snah odmítnout přistoupení do unijního projektu a naopak vsadit na konkurenční možnosti mezinárodní spolupráce. Sami autoři tuto nerozhodnost potvrzují také nabídkou témat a rozvržením studie, kdy se v úvodu textu shrnuje tehdejší stav Unie, její „úzká místa“ [Zahradil et al 2001: 4–5] a  odhadují se možné budoucí trendy. Je zde popisován střet mezi integračním pohledem a  mezivládním přístupem, přesto z  dokumentu nezaznívá jasný výstup pro českou diplomacii za ODS. Proces unijního rozšíření je zahájen výčtem „faktorů proti“ a uzavírán viditelně menším počtem argumentů „pro“. Rovněž se zde objevuje kritika příliš rychlého vyjednávání, nehledě na podmínky členství, mluví se i  o  riziku „šoku ze vstupu“ a  neplnohodnotném, druhořadém členství, které hrozí nově vstoupivším zemím. Nijak se zde nereflektuje předchozí rétorika volebních materiálů občanských demokratů, ve  kterých se naopak slibovalo rychlé vyjednávání a přistoupení do EU. Následuje bilance poměru ČR a EU, kdy autoři volají po posuzování „dalšího vývoje vždy prizmatem českých národních zájmů“ [Zahradil et al 2001: 8], což se posléze dostane i do rétoriky dalších volebních materiálů strany. Dalším bodem tohoto textu je rozbor možného dalšího vyjednávání s představiteli Evropské unie, přidává se i volání po „mezivládním modelu“ kooperace, teprve poté následuje nabídka možných alternativ nepřistoupení do  Unie, kdy však sami autoři některé z nich v průběhu analýzy zpochybňují. Určitá schizofrennost ve  vztahu k  EU bude symptomatická pro řadu následujících dokumentů ODS, ale i její předvolební „mluvu“ a posléze i rétoriku, kterou povedou mnozí vrcholní představitelé strany v době referenda o přistoupení České republiky do Unie, nehledě na změnu předsedy strany „modré holubice“. Rozpolcenost stranického postoje k evropské problematice plně vystihuje volební program ODS 2002 (14. 6.–15. 6. 2002) s podtitulem „Vstříc novému osudu“. Občanští demokraté tentokrát předstupují s  volebním desaterem a  prvním tématem dekády se stává právě Evropská unie. Občanská demokracie zahajuje sněmovní kampaň v lednu sloganem „ODS volí EU“, kde nehledě na mínění své zahraničněpolitické frakce, která ještě před půl rokem kritizovala rychlé vyjednávání, prohlašuje, že „ODS je přesvědčena, že náš vstup do EU musí být uskutečněn v nejbližším možném termínu… Jedině tak se můžeme stát od  1. ledna 2004 členem…“ [Volební desatero ODS 2002 – Vstříc novému osudu 2002: 4]. Volební bod je vymezen požadavky „Chceme ovlivnit budoucnost EU“, „Ne evropskému superstrátu“, „Suverenita v klíčových otázkách“ a „Svobodný prostor místo „pevnosti Evropa“. Znovu se vrací taktika využít evropskou problematiku jako příležitost ke konkurenčnímu vymezení vůči dalším stranickým vyzyvatelům, kdy se ve volebním materiálu praví: „S domácí diskusí o budoucí podobě EU nejsme spokojeni. Vidíme snahu 59

omezovat ji na neutrální „proevropské“ proklamace a nemůžeme akceptovat požadavek na její vyřazení ze seznamu předvolebních témat či na její ,depolitizaci‘. Roli jediného možného konceptu evropské integrace se v naší domácí debatě snaží hrát importovaný eurofederalismus. Zejména ČSSD a 4K se pokoušejí všechny ostatní koncepty označit za nepodstatné nebo je izolovat jako ,antievropské‘ a ,euroskeptické‘“ [Volební desatero ODS 2002 – Vstříc novému osudu 2002: 5]. Dále je připojeno stranické odmítnutí umělého zarovnávání všech evropských států do jednoho právního, politického, ekonomického a institucionálního rámce, bez ohledu na jejich odlišné tradice. V závěru prvního volebního stanoviska dekády, které bylo veřejně prezentováno, představitelé ODS dodávají, že „dnešní formu EU nepovažujeme za  definitivní bod evropského vývoje a za cíl sám o sobě. Je to nástroj k realizaci našich cílů, našich národních zájmů“ [Volební desatero ODS 2002 – Vstříc novému osudu 2002: 5]. Evropský rozměr „volební řeči“ ODS však nekončí, částečně je Evropa a potažmo evropská bezpečnost ve vztahu k euroatlantismu vzpomenuta ve čtvrtém předvolebním materiálu navazujících dekád s podtitulem „ODS volí bezpečí země“, ale zejména pak v šesté dekádě s heslem „ODS volí české národní zájmy“, kde se tradičně hlásí k obraně národních potřeb, zejména v předvečer vstupu do Unie, kdy se „chystáme nemalé části státní suverenity dobrovolně vzdát“ [Volební desatero ODS 2002 – Vstříc novému osudu 2002: 14]. Toto hledisko opětovně využívá jako předvolební vymezení vůči své politické konkurenci. ODS pranýřuje vládu ČSSD za váhavost a  obviňuje ji ze siláckých výroků a  gest, které jen nahrazují vážná jednání nebo z  pasivního spoléhání se na  spřátelené politiky Socialistické internacionály. Svá evropská témata zakončuje sloganem „Vstup do EU s rovnými zády, ne po kolenou“, kdy občanští demokraté voliče nabádají, že „volby rozhodnou o tom, kdo závěrečná jednání s EU a s našimi sousedy povede a jaké podmínky vyjedná“ [Volební desatero ODS 2002 – Vstříc novému osudu 2002: 15]. Sněmovní volby opakovaně vyhrává sociální demokracie, nově pod vedením Vladimíra Špidly, který se stává novým ministerským předsedou. Občanští demokraté se opět dostávají do dvousečné pozice. Zůstávají v opozici, tentokráte v jednoznačné, v ne – smluvní. V závěru roku 2002 je však v Kodani ukončeno předvstupní vyjednávání a rok 2003 se má stát rokem všeobecného referenda o přistoupení České republiky do Evropské unie8. Tato okolnost nutí všechny relevantní české politické strany zaujmout postoj k evropské integraci a míře účasti ČR v ní. Občanská demokracie na  tuto situaci reaguje prezentací stranického manifestu „Když do  EU, tak s ODS“. Tento dokument charakterizuje i  pozvolnou změnu náhledu na  „Brusel“, od skepse po eurorealismus pragmatického pojetí, což posléze ovlivní následné programy pro volby do Evropského parlamentu (2004, 2009), ale i volební slib pro sněmovní kampaň 2006.

8) Referendum (ad hoc) o vstupu České republiky do Evropské unie se odehrálo 13. a 14. 6. 2003.

60

Hned v úvodu praví, že „Vstup České republiky do Evropské unie je pro nás hotovou věcí. Ekonomicky (! – pozn.aut.) není k našemu členství v EU na obzoru žádná alternativa… Dnes již neřešíme otázku zda vstoupit či nevstoupit do EU – mnohokrát jsme řekli, že vstup ČR do EU podporujeme“ [Když do EU, tak s ODS 2003: 1]. Zároveň občanští demokraté připomínají, že ze všech politických stran má ODS největší procento voličů podporujících vstup do EU. I tuto dimenzi využívá stranické prohlášení ke  kritice politické konkurence: „Socialistická vláda naproti tomu o  EU občanům soustavně lže. Zastírá méně přijemné stránky našeho členství v EU. Nehovoří o mnohdy nedůstojných podmínkách našeho vstupu, za  které nese svým vyjednáváním plnou zodpovědnost… Přes veškerou proevropskou rétoriku a nákladnou agitaci, placenou ze státních peněz, nedokázala o vstupu ČR do EU přesvědčit ani své vlastní voliče“ [Když do EU, tak s ODS 2003: 1]. Vedle tohoto stručného provolání nabídla stínová vláda ODS pod vedením svého lídra Mirka Topolánka osmašedesátistránkový rozbor s názvem „Poziční dokumenty ke vstupu do EU stínové vlády ODS“, který analyzuje celkem patnáct oblastí kooperace české a evropské politiky. Vždy v úvodu každé monotematické kapitoly autoři shrnují základní principy politiky „modré strany“, charakterizují tehdejší unijní politiku k  danému sektoru, tendence a  rizika, popisují a  hodnotí výslednou podobu smlouvy o přistoupení ČR a v neposlední řadě vyzdvihují priority, které bude ODS prosazovat po vstupu do evropských struktur. Nehledě na analytickou povahu předložených dokumentů opakovaně útočí na tehdejší koaliční vládu, zejména kvůli vyjednaným podmínkám, podle nich nedostatečným či příliš nevýhodným9. I přes tyto poziční a oficiální stranické dokumenty byla otázka vstupu do EU i pro vrcholné představitele ODS nadále značně dělící. Místopředsedové Ivan Langer a Martin Říman vstup do EU veřejně odmítli a i předseda strany Mirek Topolánek argumentoval pro vstup velmi vlažně: „5,1:4,9. Ano. Tak silné, či spíše slabé je v tuto chvíli mé ano. Lístek s  tímto slůvkem vhodím při červnovém referendu do  hlasovací urny“ [Listy ODS. Informační bulletin Občanské demokratické strany 2003]. Od vstupu českého státu do evropských struktur se však vztah a i volební rétorika občanské demokracie začne proměňovat. O tom však více v další podkapitole.

Od referenda o vstupu do prvních voleb do Evropského parlamentu v roce 2004 Schválení vstupu České republiky do Evropské unie většinou české veřejnosti poskytlo našim stranám novou zkušenost – volby do Evropského parlamentu. Ty byly naplánovány na červen 2004 (11. 6.–12. 6. 2004), nedlouho po přistoupení. ODS se předvolebně prezentovala skrze manifest „Modrá šance pro Evropu – stejné šance pro všechny“. V něm v podstatě shrnovala dosavadní vnitrostranické požadavky, kte9) Srovnej. Poziční dokumenty ke vstupu do EU stínové vlády ODS, http://www.jiripapez.cz/download/vlada_eu.pdf

61

ré doplnila o příslib, že „politika ODS v Evropském parlamentu bude nicméně vždy vycházet z  národního programu ODS“ [Modrá šance pro Evropu – stejné šance pro všechny. Program pro volby do Evropského parlamentu 2004: 3]. Autoři programu pro eurovolby upozorňují, že vstupem se republika stává aktivním spolutvůrcem evropské integrace a přestává být jejím, leckdy nedůstojným pasivním příjemcem, jako tomu podle autorů bylo v  průběhu přístupového procesu. Tuto šanci je podle nich třeba využít, a  proto v  soupisu svých priorit požadují flexibilní Evropu ctící různé stupně kooperace, dle zájmů a  priorit jednotlivých členských států, rovnoprávnost mezi členskými zeměmi nehledě na velikost a lidnatost, udržování propojenosti evropské bezpečnosti s NATO, ale i zachování fiskální, daňové a sociální politiky v pravomoci národních vlád a parlamentů. Zajímavé je, že tento volební příslib vůbec nereaguje, ani pozitivně, ani negativně na politickou konkurenci. Tematickou diskusi, z pohledu evropské problematiky tento text nijak významně neposouvá.

Od prvních eurovoleb po ty druhé v roce 2009 Poslední studované období oficiálních volebních materiálů občanských demokratů skýtá dva texty. Tím prvním je volební program pro sněmovní volby 2006 (2. 6.– 3. 6. 2006) s mottem „Společně pro lepší život“. Zde se oblast zahraniční politiky a evropské politiky odsouvá až do závěrečných kapitol volebních slibů, nehledě na dvouletou účast v evropských strukturách – i přes debatu o budoucnosti EU, prohloubení integračního procesu, rozšiřování apod. Tento trend „vytrácení“ evropských témat bude pokračovat i posléze. Přes značný rozsah stranického manifestu, který dosahoval téměř sedmdesáti stran, jsou české zahraniční politice věnovány pouze strany čtyři a evropské politice pak v podstatě jen jedna. Nabídka priorit pro zahraniční politiku je uvozena heslem „PLUS pro českou zahraniční politiku“ a  opětovně volá po  důsledném realismu, praktičnosti a  střízlivosti. Nově má být v  české diplomacii vzývána „její účelnost, a  ne abstraktně pojímaná ,správnost‘“ [Společně pro lepší život. Volební program 2006: 54]. Zpětně je vstup do Unie hodnocen jako strategický, největší vymožeností podle autorů manifestu zůstává jednotný evropský trh, který má být do  budoucna i naším hlavním operačním prostorem pro českou ekonomickou diplomacii. Francouzské a nizozemské „ne“ tzv. Evropské ústavě není vnímáno jako katastrofa, na­ opak, má napomoci otevření nové autentické debaty o potřebách evropských struktur 21. století. ODS podporuje unijní rozšíření, požaduje stejně jako v minulých programových textech zachování stávajících pravomocí národních vlád, odstranění diskriminačních podmínek zavedených vůči „novým“ členským zemím a reformu strukturální politiky. Žádné další detailnější požadavky se v programu neobjevují. Tentokrát se evropská politika nestává ani předmětem vymezení vůči vnitropolitické konkurenci. Posledním analyzovaným textem ODS je volební program pro historicky druhé eurovolby (5. 6.–6. 6. 2009) v  České republice s  podtitulem „ODS.EU volby 09“. 62

I přes to, že byl zmíněný manifest adresován pro volby do unijního parlamentu, navíc v době českého předsednictví Radě EU, v atmosféře debaty o stavu dalších reforem uvnitř společenství, integrace, spolupráce a rozšíření, skrze schválení tzv. Lisabonské reformní smlouvy a  některých společných kroků vůči světovým finančním těžkostem, body věnující se ryze evropské politice se odsouvají až na poslední místo volebního prohlášení do páté kapitoly s názvem „Řešení pro ČR v EU“. V úvodních slovech předsedy strany Mirka Topolánka a volebního lídra Jana Zahradila se evropská problematika přenáší do vnitropolitického střetu. Počínaje přirovnáním evropských voleb k referendu o míře „skutečného evropanství, nebo faktického pošilhávání na  východ“ [Volební program ODS.EU volby 09  2009: 3]. Vedle bilance přínosů českého předsednictví veřejnosti a domácím firmám se vrací otázka vyjádření nedůvěry vládnímu kabinetu Poslaneckou sněmovnou a opětovně se stává tématem kritického vymezení: „ČSSD a KSČM neodpovědně zabránily pokračování našeho předsednictví a  nenávratně tak poškodily postavení naší země v  Evropě. Je smutné, že dvě desítky let po  pádu železné opony a  pět let po  přijetí do  EU jsme byli společným hlasováním socialistů a komunistů vrženi zpět směrem na východ, že zvítězil revanšismus a závist nad demokratickou zralostí a odpovědností vůči půl miliardě Evropanů“ [Volební program ODS.EU volby 09 2009: 3]. V podobném tónu pokračuje i volební lídr občanské demokracie do EP Jan Zahradil, když píše: „Ti, kdo se zaklínají Evropskou unií a evropskou integrací na každém kroku – zejména Jiří Paroubek a ČSSD – ukázali, že se jedná jen o prázdnou rétoriku. A není to jediný příklad… Ve skutečnosti, ale nejsou schopni vytvořit vlastní, autonomní evropský program pro Českou republiku. Ve  všem se plně podřizují nadnárodním stranickým centrálám…“ [Volební program ODS.EU volby 09 2009: 5]. Z uvedeného by se mohlo zdát, že se evropská politika stane zásadním volebním kolbištěm, vyplní hlavní volební nabídku a ovládne volební „řeč“ občanských demokratů. Přesto se tak nestalo. Pouze se znovu opakuje osvědčené prohlášení o evropské politice ODS jako střízlivé, praktické a realistické, z čehož je odvozeno, že integrace není cílem, nýbrž prostředkem k dosažení prosperity republiky a jejích občanů. Objevuje se sice vyjádření, že EU čeká v příštích letech zásadní debata nad jejím budoucím charakterem a směřováním, avšak už není řečeno jakou variantu preferuje a nabízí voličům Občanská demokratická strana. Jen je vágně připomenuto, že přístup „strany holubice“ bude veden kombinací prosazování národních zájmů a tam, kde je to výhodné (je vzpomenut příklad energetiky a bezpečnosti) bude prosazováno prohloubení integrace. V páté tematické kapitole je nejprve připomínán úspěch českého předsednictví a  dosavadní činnost a  přínos frakce občanské demokracie v Evropském parlamentu, rovněž je slíbeno založení nové eurofrakce v unijním parlamentu a  otázka finančních korektur společného rozpočtu společenství, po  vzoru minulých volebních manifestů. V samotném závěru předloženého „europrogramu“ občanští demokraté svoji unijní politiku hodnotí takto: „Nepodlehli jsme ani podbízivému a podlézavému „eurohujerství“ ani přezíravému a vše odmítajícímu euronegativismu… Evropskou unii nepovažujeme za cíl sám o sobě, ale za prostředek, který jsme 63

připraveni jak používat, tak jej do budoucna spoluvytvářet do podoby, která podle našeho názoru nejlépe odpovídá zájmům naší země a  jejích občanů“ [Volební program ODS.EU volby 09 2009: 34].

2.2 Č  eská strana sociálně demokratická (resp. Československá sociální demokracie) (ČSSD) Od závěru roku 1989 do voleb roku 1992 Československá sociální demokracie (od stranického sjezdu v roce 1993 přejmenována na  Českou stranu sociálně demokratickou) přistupovala k  evropské politice z jiného úhlu. Na jejích postojích a programových slibech se projevovala emigrační zkušenost, kdy její první „porevoluční“ vedení vzešlo povětšinou z  řad emigrantů působících v zahraničních sociálnědemokratických kruzích. Ostatně první předseda znovuobnovené ČSSD ve federálním Československu byl Jiří Horák, který se vrátil z  exilu z  USA. Proto i  první stranická stanoviska vycházela ze spolupráce se ­sociálnědemokratickými stranami Evropy, mimo jiné i ve věci přidružení Československa k  Evropským společenstvím [Cíle a  zásady Československé sociální demokracie 1991: 7]. Sociální demokracie nastupuje do parlamentních voleb v roce 1992 s „Volebním programem“, který zařazuje pasáž zahraniční a bezpečnostní politiky hned do úvodu stranického volebního textu, kde se ČSSD přihlašuje k sociálnědemokratickým vládám, které usilují o  budoucí sjednocení Evropy v  zájmu blahobytu a  sociálního smíru. Současně však, jak tvrdí autoři programu, je nutno zajišťovat naše účinná zapojení do evropského a atlantického systému bezpečnosti [Volební program Československá sociální demokracie 1992: 7]. Dále však své zahraničněpolitické vize neprecizují.

Od voleb 1992 do sněmovních voleb roku 1998 Na  rozdíl od  federální Československé sociální demokracie, reprezentované Jiřím Horákem a  jejího volebního dokumentu z  roku 1992, přejmenovaná Česká strana sociálně demokratická (ČSSD) vedená Milošem Zemanem ve  svém předvolebním manifestu pro sněmovní kampaň v  roce 1996 s  názvem „Lidskost proti sobectví“ kapitolu zahraniční politiky řadí až do samého závěru, jako zcela poslední bod. Česká zahraniční politika je v podání tehdejší sociální demokracie vnímána jako obhajoba a prosazování životních zájmů občanů republiky. Ve vztahu k evropským strukturám ČSSD zastává názor, že „je v zájmu ČR co nejdříve se stát členem Evropské unie, kterou chápou nejen jako zónu volného obchodu, ale jako mnohorozměrné evropské společenství“ [Lidskost proti sobectví – volební program ČSSD 1996: 15]. Sociálnědemokratičtí představitelé prohlašují, že nemají obavy z postupné integra64

ce, kterou považují za  předpoklad vyrovnávání životní úrovně občanů všech zemí Unie a zajištění jejich kolektivní bezpečnosti, sociální spravedlnosti apod. V rámci tohoto volebního prohlášení ČSSD využívá evropskou kartu ke kritice svých politických soupeřů, a to skrze ztotožnění se s principy Maastrichtské smlouvy, kdy volá po podepsání její sociální kapitoly, i ratifikaci Evropské sociální charty, což by českému „parlamentu znemožnilo přijmout antisociální zákony“ [Lidskost proti sobectví – volební program ČSSD 1996: 15]. Poprvé se také objevuje požadavek sociální demokracie spojit otázky vstupu do Evropské unie a do NATO s uspořádáním všelidového referenda. Po sněmovních volbách v červnu 1996 se pro ČSSD kvalitativně proměňuje situace – ve  prospěch nárůstu její odpovědnosti (i  zahraničněpolitické) a  vlivu, a  to v momentě, kdy je dohodnuta tolerance ustavení menšinové vládní koalice vedené ODS výměnou za předsednictví Poslanecké sněmovně P ČR pro předáka strany Miloše Zemana. To vše pod aktivní patronací prezidenta republiky Václava Havla. ČSSD se poprvé daří výrazně ovlivňovat polistopadové parlamentní orgány a  tím do značné míry i tvorbu politiky státu. Tato zkušenost se projeví i v dikci sociálnědemokratického volebního manifestu pro předčasné sněmovní volby v roce 1998. Zde se evropská politika objevuje dokonce v  rámci dvou kapitol, nejprve jako součást druhého sektoru – hospodářské politiky, kde je integrační proces zahrnut do  prorůstových opatření ČSSD a posléze je evropská politika vzpomenuta i ve čtvrté oblasti – zahraniční politice, obraně, vnitřní bezpečnosti. Evropský rozměr se dostává i do jednoho z volebních sloganů strany, kdy volební plakáty hlásají heslo „Evropa volí lidskost proti sobectví, Evropa volí sociální demokracii“. Hned v  úvodu programových volebních tezí „strana růže“ prohlašuje za svoji prioritu přijetí ČR do Unie a deklaruje, že chápe evropský integrační proces jako žádoucí a prospěšný jak pro Českou republiku, tak pro členské země EU s tím, že integrace sama jednotlivé členské země obohatí, aniž by stírala jejich národní identity. Rovněž je voličům dán příslib, že sociální demokracie bude pokračovat v započatém procesu vstupních jednání zahájených na jaře 1998 [Volební program České strany sociálně demokratické 1998: kap. 2.2.5] tehdejším poloúřednickým kabinetem. ČSSD opětovně identifikuje úkoly české diplomacie v hájení životních zájmů českých občanů, chce proto více propojit tvorbu zahraniční politiky s vnitropolitickým vývojem a více do něho zapojit veřejnost i skrze konzultace a „věcné celonárodní diskuze“ a později konané referendum o vstupu. Je totiž přesvědčena, že vyjednávání Prahy s Evropskou komisí je nejvýznamnější událostí od vzniku samostatné České republiky. Za  velmi citlivou považují sociálnědemokratičtí politici otázku dopadu českého členství v EU na sféru ekonomickou, proto navrhují vypracovat podrobné analýzy a po vstupu prosazovat přechodná opatření. Ani pro sociálnědemokratickou volební rétoriku není zapovězeno slovní spojení „národní zájem“, požaduje i  odpovídající dojednání podmínek pro vstup českého státu do evropských struktur. V zájmu kvalitní přípravy slibuje ČSSD vypracování 65

střednědobého plánu pro začlenění na bázi evropského dokumentu „Agenda 2000“, který shrne všechny podstatné výzvy tohoto politického kroku. Rovněž nabízí nápravu chyb a  nedostatků předchozí vlády, vyslovuje se pro intenzivní kooperaci v  rámci jednotného unijního trhu a  přihlašuje se i  k  budoucímu přijetí společné měny EURO.

Od sněmovních voleb 1998 do referenda o vstupu ČR do EU v červnu 2003 Po  sestavení menšinové jednobarevné vlády ČSSD vedené předsedou Milošem Zemanem získala strana poprvé možnost plně formovat politiku českého státu, včetně té zahraničněpolitické a evropské. Svými kroky navázala na poloúřednický přechodný kabinet Josefa Tošovského, zejména pokračováním v přístupovém vyjednávání se zástupci Evropské komise. Přestože byla vnímána jako nejsilnější jednoznačně „proevropská síla“ v českém politickém prostředí, její volební manifest pro sněmovní volby 2002 neobsahoval téměř nic o evropské problematice, což bylo částečně ovlivněno změnou formátu volební nabídky tohoto subjektu. Namísto resortního dělení či specializovaných programových nabídek si ČSSD zvolila formát představování současných problémů a  přání veřejnosti skrze příklady, otázky a odpovědi členů běžné české rodiny, jimž slibuje, co jim v následujících letech zajistí, co pro ně v  následujícím období vykoná. Informace o  jednoznačné podpoře vstupu do Unie a vyjednání plnoprávného členství s výhodnými vstupními podmínkami se tak objevuje hned několikrát, vždy však jen heslovitě, bez detailnějšího rozvedení a  jasných příkladů [Volební program ČSSD 2002 – Člověk na prvním místě]. Volby do  Poslanecké sněmovny P ČR sociální demokracie přesto jasně vyhrává a evropské hledisko se dokonce poprvé v novodobých českých politických dějinách dostává i  mezi stěžejní vnitropolitické argumenty dalšího politického vývoje, alespoň je to tak veřejnosti prezentováno, a to hned několikrát, nejen novým premiérem Vladimírem Špidlou, ale i předákem nového koaličního partnera – KDU-ČSL, Cyrilem Svobodou. Svoboda hned po volebním klání prohlásí: „Ale nad tím vším je určitě náš vstup do Evropské unie jako svorník, který nás výhradně dává dohromady“ [Lidové noviny 2002: 18.6.]. Nový trojkoaliční kabinet se soustřeďuje na finiš přístupového vyjednávání, které je dovršeno v  prosinci 2002. Jedním z  výstupů je i  dohoda, že se v  polovině roku 2003 uskuteční v  devíti přístupových zemích referendum o  vstupu do  Evropské unie. Sociální demokracie soustavně prezentuje plánovaný vstup do Unie jako svou jednoznačnou zásluhu a  o  to víc překvapí, že neorganizuje žádnou samostatnou stranickou informační kampaň, nevydává k příležitosti vstupu ani žádnou speciální deklaraci se svým rozvitějším stanoviskem a  argumentářem, na  rozdíl ode všech dalších relevantních stran. Spokojuje se pouze s jednorázovým prohlášením, ve kterém jednoznačně vyzývá občany, aby hlasovali pro vstup do evropských struktur. 66

Od referenda o vstupu do prvních voleb do Evropského parlamentu v roce 2004 Česká veřejnost se v dosud jediném konaném referendu poměrně jednoznačně vyjádřila ve prospěch českého začlenění do evropského partnerství, čímž vysvitl příslib další politické události, která byla výzvou pro každý český politický subjekt – historicky prvních evropských voleb konaných na  českém území. Jejich termín byl dohodnut na červen 2004, zanedlouho po vstupu do Unie. Objevují se i další výzvy pro ČSSD, například v podobě příležitosti zformovat vlastní stranickou frakci v unijním parlamentním orgánu. Na  volby do  Evropského parlamentu se „strana růže“ připravuje sestavením manifestu „Evropa hlavně pro lidi“, ve kterém představuje programové desatero do  voleb, soustřeďující se zejména na  sociální, ekonomický a právní rozměr volebních slibů budoucí sociálnědemokratické politiky v evropském prostředí. Sama ČSSD ústy svého lídra Vladimíra Špidly definuje svoji volební nabídku následovně: „Poselství našeho ,desatera‘ je jednoznačné: chceme, aby v silné Evropě měli naši občané silné zastání a silné perspektivy“ [Evropa hlavně pro lidi. Volby do  Evropského parlamentu. ČSSD 2004: 3]. Posléze jsou společně s  představováním jednotlivých stranických kandidátů představovány i  další volební priority ČSSD. Udrží si však spíše proklamativní charakter a vysokou míru obecnosti. V zásadě však ctí sociální rozměr nabídky a  spíše federalistický, výrazně proevropský přístup v  jejich uskutečňování. Strana ve  svých tezích nijak nereaguje na  nabídku a chování politické konkurence.

Od prvních eurovoleb po ty druhé v roce 2009 Evropské volby nedopadly pro sociálnědemokratickou stranu příliš úspěšně a jejich výsledek se stal argumentem pro personální obměnu ve vedení strany. Vladimír Špidla opouští jak stranickou, tak premiérskou pozici a  stává se za  Českou republiku členem Evropské komise. Sociální demokracie mezitím propadá do  vnitrostranických sporů a tomu odpovídá i upuštění od formování programových východisek pro další politický vývoj, včetně dění v evropských strukturách. Na tento stav vědomého „vytrácení“ evropské problematiky navazuje i další předseda ČSSD a šestnáctiměsíční ministerský předseda Jiří Paroubek. Pod jeho vedením vzniká nový volební text zacílený na sněmovní volby 2006 s heslem „Jistoty a prosperita“. Filosofie tohoto volebního dokumentu je odlišná od všech předchozích, volební nabídka strany je tematizována a převáděna na specializované „miniprogramy“ jednotlivým skupinám, profesím a vrstvám veřejnosti. V této agendě se evropské sliby poměrně vytrácejí, objevují se pouze v příslibu „intenzivního prosazování zájmů ČR v EU“ a „prosazování českých národních zájmů“, které jsou ztotožňovány s podporou hlubší evropské integrace a  zavedením společné měny EURO v  roce 2010, či v  nabídce evropského sociálního modelu [Jistoty a  prosperita. Volební program ČSSD 2009: 9]. Evropské hledisko je pak vzpomenuto jen u volební nabídky „mla67

dým“, kdy ČSSD slibuje „prosazení zkrácení přechodných období, aby bylo co nejdříve možné pracovat ve všech zemích EU“ [Jistoty a prosperita. Volební program ČSSD 2009: 15] a ve volební agendě „živnostníků a podnikatelů“, kde se objevuje slib více prostředků pro malé a střední podnikání skrze podporu z fondů EU [Jistoty a prosperita. Volební program ČSSD 2009: 15]. Kritické vymezení vůči politické konkurenci, zde explicitně ztotožněné s ODS, se vede skrze vnitropolitická ekonomická a sociální témata, zjednodušeně v rovině volebního sporu o  kvalitu života, nikoli v  rámci zahraničněpolitické nebo evropské agendy. Sněmovní volby 2006 vyhrává občanská demokracie, po několika měsících složitého vnitropolitického vyjednávání o  aranžmá a  podobě koaličního uspořádání se ČSSD přeorientovává na jednoznačnou opozici vůči sestavené vládě a ODS. Tento nekompromisní tón zastává i v oblasti formulování české diplomacie a evropské politiky, což se projevuje mimo jiné v přípravě českého předsednictví Radě Evropské unie. Nehledě na  jasné opoziční vymezení vůči stranám vládní koalice a  zejména pak vůči občanské demokracii se i ČSSD vydává cestou vytlačování zahraničněpolitické agendy z mezivolební, ale i předvolební „řeči“ strany, kterou promyšleně nahrazuje vnitropolitickými tématy. Tento trend, zjevný už v případě obsahu stranického programu pro sněmovní volby 2006, se plně projevuje na  uspořádání předvolebního manifestu k  druhým volbám do  Evropského parlamentu s  titulem „Jistota. Program pro volby do Evropského parlamentu 2009 – ČSSD“. V úvodních slovech předsedy ČSSD Jiřího Paroubka je evropský formát vymezen spojením zástupců strany s  „reprezentanty v  instituci (myšleno EP – pozn. aut.), kde mohou kandidáti české sociální demokracie účinně hájit zájmy českých občanů“ [Jistoty a prosperita. Volební program ČSSD 2009: 4]. Evropský formát je volební rétorikou sociální demokracie ztotožněn s  rozměrem jistoty. V  dalších větách úvodního slova lídra strany se objevuje ambice porazit stranu, která „dělá České republice v EU ostudu“, či „zvýšení mezinárodní prestiže země tak, abychom na ni mohli být zase hrdí“ [Jistoty a prosperita. Volební program ČSSD 2009: 4]. Volební materiál pro eurovolby interpretuje i  nový pohled ČSSD na  evropskou politiku. Ta je ztotožněna s vnitřním děním státu: „Evropská politika se stala domácí politikou a  my jsme se stali nedílnou součástí Evropské unie… Naše země musí být v Evropě nejen slyšet, ale musí se také skutečně podílet na pozitivním formování Evropské unie. Jen tak neztratíme svou národní identitu a  schopnost prosadit své národní zájmy“ [Jistoty a  prosperita. Volební program ČSSD 2009: 4]. Volební rétorika je postavena na heslech, která vycházejí z kapitol stranických volebních textů, například „Jistota pro lidi, naděje pro Evropu“, „V Evropě společně proti krizi“, „Sociálně spravedlivá Evropa“, „Hospodářský vzestup Evropy“ a  „Svobodná a  bezpečná Evropa“. Přesto návrhy vzpomínané pod těmito volebními slogany již odkazují na vnitropolitické poměry, domácí reálie a přísliby, které spíše odpovídají domácím či dokonce regionálním volebním kláním. Ostatně zmíněné marketingové pojetí vystihuje i politická rovnice prezentovaná v samém závěru analyzovaného volebního 68

manifestu ČSSD, kde je vzpomenuto: „Největším tématem Evropy i naší země je sociální smír… Bruselská i česká pravice nám to chtějí vzít. Evropské volby jsou stejně důležité jako jiné volby u  nás doma. Nesmíme je nijak podcenit. V  uplynulém roce jsme dokázali společně vyhrát krajské i senátní volby. Pokud ale v evropských volbách tento výsledek nepotvrdíme, náš cíl se zase vzdálí“ [Jistoty a  prosperita. Volební program ČSSD 2009: 14]. I příklad nastolené volební komunikace u ČSSD dokazuje, že i druhá strana, která dlouhodobě svými kroky potvrzuje ambici působit v českém stranickém prostředí jako strana univerzálního typu, tzv. „catch – all“, nastoupila trend programového vytěsnění evropské tematiky z řeči volebního období a obsahového upozadění z oficiálních stranických volebních materiálů, stejně jako ODS. Ověřme tedy, zda obdobným trendem prochází i další reprezentanti stranického systému České republiky, zástupci politického subjektu s  tradičně širokým koaličním potenciálem – KDU‑ČSL na jedné straně a uskupení doposud spojované (přinejmenším na parlamentní úrovni) s vyděračským potenciálem – KSČM na straně druhé.

2.3 K  řesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová (KDU-ČSL) Od závěru roku 1989 do voleb roku 1992 Po  poměrně razantním a  dynamickém demokratizačním přerodu „národněfrontové“ Československé strany lidové (ČSL) se už v jejím programu pro volby 1990 s titulem „Svoboda místo socialismu“ objevuje snaha o rozvíjení těsných styků se západoevropskými demokraciemi a  zeměmi bývalého východního bloku, které byly ochotny se definitivně vzdát marxistické ideologie. Zároveň tato proklamace mluví o  zachování vojenské neutrality do  vyjasnění budoucího politického uspořádání, také zmiňuje rozpuštění RVHP a vstup do EHS. Do těchto prvních svobodných parlamentních voleb po více než čtyřiceti letech kandidovala ČSL v  koalici s  názvem Křesťanská a  demokratická unie (KDU). Oproti konkurenčnímu OF, ale i KSČM nastupovala do parlamentního klání s poměrně rozpracovaným politickým manifestem, v  němž právě i  zahraniční preference strany měla demonstrovat odluku od předlistopadového vývoje, jehož součástí donedávna strana lidová byla. Nedostatečný personální distanc od  doby řízeného komunismu a  vlády Národní fronty, konzervativní slovník, ale i  značná nervozita Občanského fóra z ambiciózních preferencí ČSL, to vše v součtu umocnilo tzv. Bartončíkovu aféru, jejíž řízené vypuknutí těsně před otevřením volebních místností oslabilo předvolební popularitu československých lidovců a zkomplikovalo i  jejich vztahy s  politickými partnery (včetně blízké KDU) a  pozici v československém stranickém systému. 69

V roce 1992 už ale byla atmosféra v této straně dostatečně klidná, navíc se objevily jiné společenské priority, proto na předvolebním sjezdu dochází ke sloučení zmíněných spolupracujících uskupení a  vytvoření KDU-ČSL. Při téže příležitosti byly také přijaty nové programové teze s názvem „Místo chaosu řád – místo řečí skutky“, kde jsou těžištěm zahraniční politiky Československa a prostředkem k navrácení duchovního významu střední Evropy především dobré sousedské vztahy. Další prioritou má být „návrat k tradicím upřímného partnerství národů a úzké spolupráci zemí střední Evropy, který umožní naše zapojení do evropského společenství do konce roku 1997“ [Místo chaosu řád – místo řečí skutky. Programové teze KDU-ČSL pro období po sjezdu 1992]. Nijak dál se však podoba další diplomacie státu nerozvádí, a to i přes účast lidovců v koaliční vládě ČR.

Od voleb 1992 do sněmovních voleb roku 1998 Následující sjezd, tentokrát v roce 1995 v Brně, dal vzniknout střednědobému stranickému programu “Východiska politiky KDU-ČSL“. Křesťanští demokraté deklarovali svou vůli ke spolupráci se všemi zeměmi, včetně států s podobnou minulostí a obdobnými současnými problémy. Více byla i zdůrazněna orientace na evropskou integraci. Ve volebním programu KDU-ČSL pro sněmovní volby 1996 s pojmenováním „Klidná síla“ doprovázeném sloganem „Volte rozum“ se tyto myšlenky opakují. Křesťanští demokraté nepřekvapují, když argumentují orientací na západní Evropu mimo jiné přirozenou kulturní a duchovní spřízněností s tímto regionem. Evropská tematika je zastoupena v  nemalém množství kapitol, podobně hojně je zde, vyjma klasických ideologických křesťansko – demokratických pilířů, zmiňováno snad jen vymezení vůči občanským demokratům pomocí spojení „sociální svědomí vlády“ [Volební program KDU-ČSL do PS PČR pro rok 1996 Klidná síla 1996: 1]. Oddíl „Integrace do evropských struktur je jedním z  hlavních cílů zahraniční politiky KDU-ČSL“ [Volební program KDU-ČSL do PS PČR pro rok 1996 Klidná síla 1996: 23] tvoří přibližně jednu třetinu kapitoly věnované zahraniční politice. Stranický dokument doslova zmiňuje, že „dnes neexistuje jiná alternativa zajišťující stabilní a  harmonický vývoj v  Evropě“ [Volební program KDU-ČSL do PS PČR pro rok 1996 Klidná síla 1996: 23]. Lidovci nadále trvají na  základní roli dobrých sousedských vztahů pro budoucnost integračního procesu. Prohloubení jejich významu je patrné z materiálu „Zahraniční politika KDU-ČSL“ z roku 1997. Což je dáno i zahájením vstupních auditů a pohovorů o připravenosti země na vstup do Unie. Předvolební manifest KDU-ČSL pro předčasné parlamentní klání v  roce 1998 s názvem „Program pomoci, obnovy a naděje“ promlouvá překvapivě málo o Evropě, přesto v  porovnání s  dalšími sledovanými stranickými subjekty nejvěcněji. ­Materiál je ve  srovnání s  jinými léty celkově krátký, přesto čteme o  ambici ­KDU-ČSL zapojit Českou republiku do hospodářské a měnové unie, schengenského celního prostoru, či dokonce do  mechanismů Společné zahraniční a  bezpečnostní politiky EU. Mluví i  o  brzké připravenosti a  ochotě republiky přijmout společnou 70

měnu EURO. Tím fakticky zařazuje český stát po bok zemí s větší dynamikou integrace a tematického partnerství. Zároveň mají domácí legislativní i ekonomické kroky postupovat s ohledem na evropské acquis.

Od sněmovních voleb 1998 do referenda o vstupu ČR do EU v červnu 2003 V Programovém prohlášení předvolební aliance KDU-ČSL, US – DEU nesoucí název KOALICE pro parlamentní volby 2002 s podtitulem „Dáme věci do pořádku – Rovné šance pro každého“ se evropská agenda velmi rychle vytrácí, a  to nehledě na tehdejší evropský proces integrace, stav vyjednávání a dlouhodobou zahraničněpolitickou preferenci obou subjektů předvolebního projektu. Zahraniční politika a její volební vize se odsouvají až na samotný závěr stranického manifestu. Koaliční agenda se sice dlouhodobě vymezovala i v segmentu české diplomacie a vůči praktikované povaze zahraniční politiky země, včetně poměru k bruselským orgánům. To obzvlášť platí u vizí US – DEU. Nehledě na tento dlouhodobý rys vědomé profilace, ve volební rétorice KOALICE tentokráte více rezonují vnitropolitická témata a domácí ekonomické body. Evropský rozměr předvolebních příslibů je v  úvodu volebního programového prohlášení vymezen odkazem k frakci Evropské lidové strany, nejsilnějšímu politickému proudu v  Evropském parlamentu. Na  potenciál tohoto vlivného partnera je ještě několikrát upozorňováno i při prezentaci jednotlivých unijních priorit, v části jejich nabízeného plnění a dalšího prosazování. Zahraničněpolitický aspekt slibů pokrývá pouze jednu stranu nabízeného stranického textu, přesto vyniká relativně vysokou mírou adresnosti, zvláště v porovnání s ostatními sledovanými politickými subjekty. KOALICE volá po co nejrychlejším vstupu republiky do Unie, kdy je právě rychlost začlenění chápána jako naplnění autentických českých národních zájmů a konečné završení postkomunistické etapy vývoje. Za své si oba spolupracující subjekty berou evropský federalismus, „s jasně vymezenými kompetencemi federace, států, regionů, měst a  obcí na  základě principu subsidiarity“ [Dáme věci do pořádku. Rovné šance pro každého – Programové prohlášení KOALICE volby 2002: 11]. Přihlašují se k aktivní spolutvorbě tzv. Evropské ústavy, zrušení do dvou let po vstupu přechodných podmínek vůči České republice, zejména pak v oblasti volného pohybu pracovních sil. Vzpomínaný evropský federalismus je v  dalších bodech manifestu vázán na  atlantickou spolupráci a úzkou kooperaci s USA jako jasným příslibem plnohodnotné evropské bezpečnosti a výrazné pozice ve světové politice. KOALICE volá po vstupu státu do unijních struktur nejpozději v roce 2004 a prosazování takové politiky, aby Česká republika patřila v  roce 2010 mezi patnáct nejvyspělejších členských zemí a  byla hodnocena jako nejúspěšnější nově vstoupivší stát. S  touto proklamací ­koaliční projekt zahraniční agendu opouští a  soustřeďuje se již dále výhradně na vnitropolitickou volební nabídku. 71

Od referenda o vstupu do prvních voleb do Evropského parlamentu v roce 2004 Z „Evropského volebního programu KDU-ČSL“ sepsaného pro příležitost prvních eurovoleb v České republice, který čítá osm stran, stojí za zmínku např. zájem o vyrovnávání ekonomických rozdílů mezi evropskými regiony, o zabezpečení vnějších hranic a o evropské zemědělství jako kulturu venkova. Program odráží jak priority týkající se více domácí politické scény, tak celoevropské výzvy. Dozvídáme se, že „neexistuje tlustá dělicí čára mezi ekonomickou a sociální oblastí“ [Evropský volební program KDU-ČSL 2004: 1] a  „vytváření evropské obranné struktury se (…) nesmí odehrávat v atmosféře rivality s USA a NATO“ [Evropský volební program KDU-ČSL 2004: 7]. O  Společné zahraniční a  bezpečnostní politice EU hovoří jako o  nezbytně nutné. I tento dokument potvrzuje, že se tradiční hodnota zájmu lidovců – rodina – propojuje s  evropským aspektem, což potvrzují například tyto výroky: „Rodina je primárním nositelem evropských hodnot“ [Evropský volební program KDU-ČSL 2004: 7], či „V rodině evropských národů chceme využít těch nejlepších příkladů, řešení a zkušeností“ [Evropský volební program KDU-ČSL 2004: 8]. KDU-ČSL se stává do dalších let, vedle politicky se vytrácející US – DEU, jedinou nositelkou středopravého výrazně prounijního programu.

Od prvních eurovoleb po ty druhé v roce 2009 Volební program KDU-ČSL se stejným názvem „Volební program“ pro sněmovní volby 2006 je počtem stran velmi bohatý. O  to více překvapí malá část věnovaná unijní problematice na  konci předvolebního dokumentu, i  výjimečné zmínky v  jiných tematických kapitolách. Textu s evropskou agendou ubylo, za to však opětovně vyniká mírou konkrétnosti. Velkou výzvou má být předsednictví ČR Radě EU v první polovině roku 2009. Je zde předloženo vysvětlení ke  zdrženlivému postoji vůči případnému tureckému členství. Křesťanští demokraté se i  méně vymezují vůči svým konkurentům. Materiály strany lidové z posledních voleb do Evropského parlamentu skloňují ve  všemožných souvislostech slovo krize (hospodářská, finanční, morální atd.). Údajně prý „přibývá lidí, kteří z  pohodlnosti nechtějí mít děti, a  tak Evropa stárne a vymírá“ [Volební program do  Evropského parlamentu 2009–2014: 3]. Na  rozdíl od  trendu ostatních politických uskupení v  opouštění evropských priorit zůstává i  tento manifest poměrně věcný a  konkrétní. Je možné usuzovat, že své v  tomto ohledu činí tradičně široký koaliční potenciál strany, její dlouhodobá vládní zkušenost a i působení v roli politického subjektu – specialisty. Vývoj napovídá, že se evropská problematika z volební komunikace křesťanských demokratů rovněž pomalu vytrácí, ale na  druhou stranu programové cíle lidovců u této specializované agendy nabývají konkrétnějších obrysů a v porovnání s jejich parlamentními rivaly s nimi stále ještě operují častěji. 72

2.4 Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM) Od závěru roku 1989 do voleb roku 1992 Po listopadových událostech roku 1989 se KSČ (resp. od března 1990 KSČM) dostala do nelehké pozice. Zaměstnávána především snahou o zachování vlastní legitimity a vlivu, pnutím mezi českou a slovenskou politickou reprezentací, vnitrostranickými rozpory ohledně dalšího směřování strany a  nově vzniklou geopolitickou situací nevěnovala výraznější pozornost formulaci jasného a kompaktního zahraničně – politického programu. Od prvních dnů své existence jako KSČM se tato strana navíc potýká se zásadním ideologickým rozporem v pohledu na evropskou integraci. Tento jev se později stává stálicí objevující se ve  všech následujících volebních programech. Jde o střet internacionální povahy komunismu a odporu ke kapitalistické globalizaci, jíž je demokratická ČSFR (posléze nástupnická ČR) vystavena a v případě zařazení do evropského integračního procesu je jí i přímo ohrožena. Tomuto jevu bude ještě věnována pozornost s konkrétními příklady v dalším časovém úseku. Podobně spojuje všechny etapy vývoje volební „řeči“ českých komunistů malá pozornost věnovaná problematice EU, hraničící až s ideovou vyprázdněností. Ze všech analyzovaných politických uskupení je zájem o tento typ agendy u KSČM nejmenší. V prvních dokumentech této strany evropskou agendu vůbec nenalezneme.

Od voleb 1992 do sněmovních voleb roku 1998 Přestože v manifestech konkurenčních stran se v tomto období objevují kapitoly zahraniční politiky stále na relativně předních pozicích, v případě KSČM jsou již tehdy upozaděny ve prospěch socioekonomické konfliktní linie. Ukázkovým příkladem je volební program Komunistické strany Čech a Moravy s podtitulem „Socialismus – Šance pro budoucnost“, kde z celkového počtu deseti stran zabírají otázky zahraničněpolitické jen třetinu a  zmínky vztahující se přímo k  Unii se omezují jen na  tři skromné poznámky. Vzhledem k  příležitosti vyhranit se vůči hlavním parlamentním rivalům, kteří v této době do jednoho podporují vstup ČR do EU bez větších a vážnějších výhrad, to lze vnímat jako překvapivé. Komunisté sice používají silnějších slov, než tomu bude v  dalších letech a  kritizují dosavadní vládní kroky, včetně rozbití společného státu Čechů a  Slováků, ale přesto dávají prostor spíše kritice NATO, USA a  SRN než samotné evropské integrace. V neposlední řadě také vyžadují, aby bylo rozhodování o zahraničně politických otázkách typu vstup České republiky do  Severoatlantické aliance a  Evropské unie potvrzeno v celostátním referendu. Ve volebním programu pro předčasné volby do PS P ČR v roce 1998 se zvoleným názvem „Jiní o lidech, my s lidmi“ lze dobře sledovat již nastíněný ideologický roz73

por. Na jedné straně odmítání nacionalismu, který je zde dáván na roveň sobectví, rasismu a je chápán jako vulgární hodnotový extrém, na straně druhé snahy zabránit pronikání vlivu západní kultury konzumu. Vize společné Evropy s posílenými sociálními a ekologickými jistotami lze podle „komunistického úhlu pohledu“ skloubit s  ochranou vnitřního trhu a  zachováním rozhodujících podílů v  podnicích klíčových hospodářských odvětví, ale i  v  podnicích, jež můžeme označit za  české „rodinné stříbro“. S blížícím se zahájením přístupového vyjednávání dokonce i v případě KSČM evropské tematiky přibývá. Je jí věnována jedna ze tří podkapitol s  názvem „Vstup do Evropy ano, ale na demokratickém základě“ [Volební program pro předčasné volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v roce 1998 – Jiní o lidech, my s lidmi 1998: 7]. Nově se i KSČM začíná pozitivně stavět k evropské spolupráci, s požadavkem, že se však Česká republika nesmí stát kolonií a že integrace proběhne na  rovnoprávném základě. K  podmínkám přistoupení by se podle této strany měla vést diskuse, jež by měla vyvrcholit všelidovým referendem. Tím však veškerá adresnost končí a další text již pouze pojednává o boji proti nadnárodnímu kapitálu, americkému vlivu a zasahování velmocí. Přesto je tento předvolební manifest prvním, který alespoň zčásti opouští vypjatý ideologický slovník a začíná nahlížet na evropský proces spolupráce pragmaticky. Rovněž dochází i k přesunu v rámci programových priorit, kdy se tato agenda přesouvá z  „tradičního“ úplného konce programu do jeho střední části. Již z  pouhých názvů je zřejmý vývoj v  přístupu k  sjednocené Evropě. Tento pohled se postupně přibližuje směrem k  „europragmatismu“, respektive k  hlubší ­sociální spolupráci v rámci evropského společenství, a to i přes převážně zdrženlivý postoj stranického elektorátu. Výraznější posun bude zřejmý však až v následujícím časovém období.

Od sněmovních voleb 1998 do referenda o vstupu ČR do EU v červnu 2003 Komunistická strana Čech a Moravy ještě neurazila dostatečně dlouhou cestu, aby v  roce 2001, když vznikl manifest „Za demokratickou Evropu“, podpořila členství České republiky v  EU. Vnitrostranická diskuze v  této otázce, díky níž vzniklo „reformní“ křídlo reprezentované např. Miloslavem Ransdorfem či Jiřím Dolejšem a  která posunuje stranu opět o  kus dál předesílaným směrem, ještě není z  těchto programových dokumentů na první pohled patrná. Volební program KSČM pro sněmovní volby v roce 2002 s titulem „S lidmi pro lidi“ odsunuje zahraniční a evropskou politiku opět na konec osmnáctistránkového stranického dokumentu a  zůstává v  souvislosti s  evropskými strukturami skoupý na slovo a poměrně dosti obecný, pravděpodobně i proto, že „strana s třešní“ nevěří v budoucnost unijního projektu, jak ostatně přiznala i v předešlém tematickém manifestu „Za demokratickou Evropu“. 74

Základním axiomem komunistické politiky v  poměru k  Unii je podle tohoto manifestu zajištění odpovídajícího mezinárodního postavení země a zachování životních zájmů českých občanů v  podmínkách globalizace a  evropské integrace. Realita blížícího se vstupu a tomu nakloněného veřejného mínění však nutí stranu alespoň základně se ke stávajícímu dění vymezit, avšak až v úplném závěru stranického volebního slibu i  v  závěru zahraničněpolitické pasáže, což samo o  sobě prozrazuje mnohé. Opakovaně je zmíněna podmínka referenda ke vstupu do EU, musí být ctěna i logika českých národních zájmů. Tímto prizmatem KSČM kritizuje vládu za  její ústupnost při vyjednávání, kdy hrozí vidinou neplnoprávného členství a  volá po  opakovaném prověření dohodnutých podmínek a  ústupků přístupového procesu. K potenciální vidině vstupu do evropského partnerství připojují komunisté několik konkrétních požadavků a priorit, které však bezprostředně nesouvisí s podstatou integrace, přesto jsou soustavně připomínány. Jde například o požadavek mimořádné valorizace důchodů při vstupu a důraz na ochranu životního prostředí a regionální rozvoj za  prostředky z  fondů EU. Za  zmínku také stojí opakované operování se spojením „národní zájem“ [Volební program pro předčasné volby do  Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v roce 1998 – Jiní o lidech, my s lidmi 1998], jež se nápadně podobá pojetí u ODS. S tímto spojením se ještě několikrát v programatice strany setkáme. Před referendem o vstupu ČR do EU se Ústřední výbor KSČM již vyjadřuje tak, že nezpochybňuje členství v dlouhodobějším časovém horizontu, ale vzhledem k vyjednaným podmínkám, nepřipravenosti země a  neznalosti budoucí podoby evropského procesu integrace nemůže občanům doporučit hlasovat pro vstup.

Od referenda o vstupu do prvních voleb do Evropského parlamentu v roce 2004 S blížícími se prvními volbami do parlamentního tělesa Unie se nám konečně dostává možnosti posuzovat ucelený evropský program KSČM s názvem „S Vámi a pro Vás doma i  v  EU“. Úvod je věnován kritice vývoje a  soudobých trendů v  Evropě. Hned na začátku volebního textu je také zdůrazněno, že „KSČM považuje podmínky vstupu ČR do EU v mnoha ohledech za nevýhodné. Ve vztahu k volbám do Evropského parlamentu však vychází z  reálné situace vzniklé po  referendu o  vstupu ČR do  EU v roce 2003“ [Teze programu KSČM pro volby do Evropského parlamentu S Vámi a pro Vás doma i v EU 2004: 1] To také znamená, že i čeští komunisté usilují o své zastoupení v Evropském parlamentu a jsou připraveni podílet se na práci tohoto orgánu ve spolupráci s evropskou levicí. Asi nepřekvapí, že mezi hlavní programové cíle patří rozvoj prvků sociálního státu na celoevropské úrovni. V zahraniční politice již tradičně kritizují spřízněnost se Spojenými státy a usilují o co největší nezávislost na nich. Vývoj postoje lze pozorovat ve vztahu k sousednímu Německu, kde je již KSČM ve svých komentářích smíř75

livější než v předchozích manifestech a volebních vyjádřeních a podporuje politiku spolupráce a koordinace se západním sousedem.

Od prvních eurovoleb po ty druhé v roce 2009 Volební program KSČM pro parlamentní volby na  období 2006–2010 doplněný heslem „Máme řešení“ odráží již plně realitu českého členství v EU, což dokládají např. zmínky o evropském společenství rozmělněné ve více různých tematických kapitolách. Na druhou stranu oproti volebnímu roku 2002 evropské tematiky nepřibylo, spíše naopak. Mnoho priorit se opakuje z volebního materiálu roku 2002, nebo na něj alespoň přímo navazuje. Opakován je také důraz na „chápání bezpečnosti ČR a  Evropy v  celoevropském rozměru a  na  základě celosvětové bezpečnosti, s  tím, že do evropských bezpečnostních struktur patří všechny evropské státy, včetně těch, které nejsou členy EU nebo NATO“ [Volební program KSČM do  Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na období 2006–2010: 18]. Posledním zkoumaným dokumentem komunistické strany je „Otevřený volební program KSČM pro volby do Evropského parlamentu 2009“, se kterým strana předstoupila do druhých eurovoleb na českém území. Novinkou je zde snad jen zařazení opatření proti přesunu zahraničních firem z ČR kvůli vyššímu zisku a stěhování firem během hospodářské recese, do  již klasické, pravidelně opakované programové dikce ve vztahu k Unii. Program nepřichází s ničím novým, nepřekvapuje a nic výrazně nerozvíjí. Ač jde o evropský formát volebního klání, přesto klade důraz na vnitropolitická témata, ekonomiku a sociální oblast, obdobně jako politická konkurence. Celkově lze říci, že dochází k  poklesu zájmu o  evropskou tematiku ze strany KSČM, která se navíc nikdy (alespoň v programových dokumentech) o tuto agendu příliš neopírala. Ačkoli se v porovnání s ostatními zkoumanými politickými subjekty v mnohém liší, tak stejně kopíruje celostátní trend „vytlačování“ evropských témat, obdobně jako ostatní relevantní strany.

3. Shrnutí Na základě rozboru volebních textů relevantních politických subjektů můžeme konstatovat, že proces penetrace evropskou problematikou probíhá u  všech zkoumaných politických stran, nehledě na  délku jejich existence a  podobu vývoje, pozici ve stranickém systému republiky, roli v českém a unijním parlamentním prostředí, i  na  ambice, které chtějí naplňovat vůči českému elektorátu. Přes rozličné vnitřní podmínky a strategickou pozici v domácím politickém systému všechna sledovaná uskupení ve  srovnatelném  čase začala řešit evropskou agendu, promítala ji do  své volební komunikace a rovněž ji artikulovala i do rétoriky mezi sebou. Optikou sledované volební programatiky jednotlivých českých relevantních politických stran nám poměrně zřetelně vyplývá, že evropská dimenze předvoleb76

ních manifestů a volební komunikace studovaných stran je až sekundární, od počátku odvozená a  až na  občasné výjimky (např. formování vládní koalice po sněmovních volbách 2002, kampaň před referendem 2003) se odvíjí od socio – ekonomického dělení (resp. konfliktní linie). Tímto štěpením a hodnotovým vzorcem nahlíží i na evropský integrační proces a jednotlivé specifické evropské politiky a cíle. Potvrdilo se, že postoje k evropskému integračnímu procesu neměly a nemají ani v současnosti vliv na vzájemný poměr politických sdružení uvnitř českého stranického systému, snad s pověstnou jedinou výjimkou v podobě formování vládní koalice v létě 2002. I ta však spíše potvrzuje zmíněné pravidlo. Navíc zkoumání ověřilo, že evropská „karta“ je nejen sekundární ve volební komunikaci stran, avšak podléhá i ideologické konstrukci jednotlivých sdružení, častokrát je v tomto duchu také voličům prezentována. To, že jde až o odvozenou, druhotnou volební nabídku nepřímo potvrzuje i neúspěch řady politických formací, které svojí existenci postavily především na  evropském rozměru svého politického slovníku a volební nabídky, či si z Unie a jejich potřeb učinily dominantní volební prvek. Většinou hned v počátku neuspěly, či se staly jen konceptem na  jedno volební období nebo po  této rétorice výrazně oslabily (např. Unie svobody; Evropští demokraté; Železného Nezávislí demokraté; Strana svobodných občanů; Evropská demokratická strana; Strana zelených apod.) a to dokonce nehledě na jejich vztah k Evropské unii a intenzitě evropské spolupráce. Na základě analýzy oficiálních stranických dokumentů a vyjádření se potvrzuje, že upozaďování evropské agendy je strategií zamýšlenou, která dlouhodobě nabírá na intenzitě a tak potvrzuje naši původně nastolenou hypotézu, že evropské problematiky bude ve  volební komunikaci českých stran s  veřejností zastoupeno stále méně a že bude vytlačována vnitropolitickou programovou vizí, do jejíhož schématu bude i uzpůsobována. To ostatně dokazují dokumenty většiny sledovaných politických stran v posledním časovém období. Přetrvávající prvky evropských programových pozic pak budou s velkou pravděpodobností primárně kopírovat socioekonomické dělení a  logiku zastoupení a  vlivu v  jednotlivých evropských frakcích Evropského parlamentu. Volební debata o  „Evropě“ se svým způsobem vrací na  svůj počátek, kdy na  ni bylo nahlíženo jako na téma podpůrné, pouze doplňující stranické předvolební manifesty. I  tento ohled nás vede k  tvrzení, že v  dalších volebních kláních, nehledě na  typ volebního výběru („národního“ do  Poslanecké sněmovny, či „evropského“ do Evropského parlamentu) a vážnost potřeb řešených na úrovní vnitropolitické či unijní, bude ještě méně evropské problematiky ve  volební komunikaci a  managementu českých relevantních politických subjektů.

77

Literatura a zdroje10: Buller, Jim, Andrew Gamble (nedat.) „Conceptualising Europeanisation“. http://aei.pitt. edu/1724/01/bullerandgamble.pdf Černoch, Pavel. 2004. „Česká integrační politika“. Pp. 16–17 In: Pick, O.; Handl, V. (eds.), Zahraniční politika České republiky 1993 – 2004. Úspěchy, problémy a perspektivy. Praha: Ústav mezinárodních vztahů. Fiala, Petr. et al. 2005. Evropeizace – nové téma politologického výzkumu. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity. Graziano, Paolo, Maarten Vink. (eds.). 2006. Europeanization: New Research Agenda. Basingstoke: Palgrave Macmillan. Havlík, Vlastimil. 2006. „Evropská“ dimenze české politiky. Srovnání voleb v  letech 2002 a 2006. pp. 26 – 41 In Dalibor Čaloud et al.. Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2006. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury. Hloušek, Vít, Pavel Pšeja. 2008. „Evropeizace politických stran a stranického systému v České republice.“ Politologický časopis 15 (4): 299–317. Knill, Christoph, Dirk Lehmkuhl. 1999. „How Europe Matters. Different Mechanisms of Europeization“. European Integration online Papers (EIoP). http://eiop.or.at/eiop/texte/1999 – 007.htm Kubáček, Jan. 2006. Středoevropská politika s přihlédnutím k aktivitám visegrádské skupiny. Praha, Filozofická fakulta Univerzita Karlova v Praze. Mair, Peter. 2006. „Political Parties and Party Systems“. Pp. 154–166. In: Graciano, P.; Vink. M. (eds.), Europeanization: New Research Agendas. Basingstoke: Palgrave ­Macmillan. Radaelli, Claudio. M. 2000. „Whither Europeanization? Concept stretching and substantive chase“. European Integration online Papers (EIoP). http://eiop.or.at/eiop/texte/2000 – 008a.htm Radaelli, Claudio. 2005. Europeanization: Solution or Problem? Palgrave: Macmillan 2005 Rovná, Lenka. (eds). 2007. Evropská unie v členských státech a členské státy v Evropské unii. Europeizace vybraných zemí EU. Praha: VIP Books. Říchová, Blanka. 2000. Přehled moderních politologických teorií. Empiricko – analytický přístup v soudobé politické vědě. Praha: Portál. Sartori, Giovanni. 2005. Strany a stranické systémy. Schéma pro analýzu. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Zahradil, Jan et al. 2001. Manifest českého eurorealismu (dokument k ideové konferenci ODS).

Dokumenty ODS

Volební program ODS „Svoboda a prosperita“ – volby ’92 1992. Volební program ODS – Parlamentní volby 1996. Hlavu vzhůru – Volební program ODS 1998. Volební desatero ODS 2002 – Vstříc novému osudu 2002. Když do EU, tak s ODS 2003. Listy ODS. Informační bulletin Občanské demokratické strany, č. 3.2003. Modrá šance pro Evropu – stejné šance pro všechny. Program pro volby do Evropského parlamentu 2004. Společně pro lepší život. Volební program 2006. Volební program ODS.EU volby 09 2009. 10) Elektronické zdroje ověřeny k 1.10. 2009.

78

Dokumenty ČSSD

Cíle a zásady Československé sociální demokracie 1991. Volební program Československá sociální demokracie 1992. Lidskost proti sobectví – volební program ČSSD 1996. Volební program České strany sociálně demokratické 1998. Volební program ČSSD 2002 – Člověk na prvním místě. 2002. Evropa hlavně pro lidi. Volby do Evropského parlamentu. 2004. Jistoty a prosperita. Volební program ČSSD 2009.

Dokumenty KDU-ČSL

Místo chaosu řád – místo řečí skutky. Programové teze KDU-ČSL pro období po sjezdu 1992. Volební program KDU-ČSL do PS PČR pro rok 1996 Klidná síla 1996. Lidové noviny. 2002. „Najdeme politika pro jakýkoli resort (rozhovor s C. Svobodou)“, Lidové noviny, 18.6. Dáme věci do  pořádku. Rovné šance pro každého – Programové prohlášení KOALICE volby 2002. Evropský volební program KDU-ČSL 2004. Volební program do Evropského parlamentu 2009–2014.

Dokumenty KSČM

Volební program pro předčasné volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v roce 1998 – Jiní o lidech, my s lidmi 1998. Teze programu KSČM pro volby do Evropského parlamentu S Vámi a pro Vás doma i v EU 2004 Volební program KSČM do  Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na  období 2006–2010

Další zdroje

http://www.totalita.cz/vysvetlivky/of.php Text Opoziční smlouvy. http://cs.wikisource.org/wiki/Opozi%C4%8Dn%C3%AD_smlouva_mezi_%C4%8CSSD_a_ODS Poziční dokumenty ke vstupu do EU stínové vlády ODS. http://www.jiripapez.cz/download/ vlada_eu.pdf

79

České politické strany a přijetí eura Zbyněk Klíč

Vztah členství České republiky k  Evropské unii započal v  roce 1996, kdy tehdejší premiér Václav Klaus podal přihlášku o  členství v  evropském spolku. Intenzivněji však debata o  vztahu České republiky k  EU se všemi souvisejícími aspekty začala v  okamžiku vyhlášení referenda o  vstupu do  EU, které prezident republiky (opět Václav Klaus), vyhlásil 25. dubna 2003. Od té doby začaly o náležitost členství ČR v EU intenzivněji diskutovat i politické strany. Postoje relevantních českých politických stran k členství v EU analyzuje stať Jana Kubáčka, na kterou volně navazuje tento článek, který se bude věnovat pouze jednomu aspektu vztahu ČR-EU – přijetí jednotné evropské měny euro.

1. Historie eura Historie měny euro se váže k roku 1992, kdy byla Maastrichtskou smlouvou ustavena monetární a hospodářská unie. Ta stanovila závazná tzv. maastrichtská kritéria, která musel každý stát, ucházející se o  členství v  evropské měnové unii, splňovat. Jednalo se o: •• Kritérium cenové stability – členský stát musí vykazovat dlouhodobě udržitelnou cenovou stabilitu a  průměrnou míru inflace, sledovanou během jednoho roku před šetřením, která nepřekračuje o více než 1,5 procentního bodu míru inflace tří států Unie, které dosáhly nejlepších výsledků v oblasti cenové stability. •• Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb – v průběhu jednoho roku před šetřením průměrná dlouhodobá nominální úroková sazba členského státu nesmí přesahovat o více než 2 procentní body úrokovou sazbu tří států Unie, které dosáhly nejlepších výsledků v oblasti cenové stability •• Kritérium deficitu veřejných rozpočtů – poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí k hrubému domácímu produktu v tržních cenách nepřekročí 3 %. •• Kritérium hrubého veřejného dluhu – poměr hrubého veřejného dluhu k hrubému domácímu produktu v tržních cenách nepřekročí 60 %, s výjimkou případů, kdy se poměr dostatečně rychle snižuje a blíží se uspokojivým tempem referenční 60% hodnotě. •• Kritérium stability měnového kurzu – členský stát dodržuje normální kurzová rozpětí, která jsou stanovena mechanizmem směnných kurzů II (ERM II) Evropského měnového systému, a to minimálně v průběhu dvou posledních let před 81

šetřením. Země zapojené do  ERM II musí kurzy svých měn udržovat v  povoleném fluktuačním pásmu ± 15 % od stanoveného středního kurzu (centrální parity) k euru, Dánsko musí dodržovat užší fluktuační pásmo ± 2,25 %. Zároveň nesmí dojít k devalvaci centrální parity [Fiala, Pitrová, 2009: 573]. Euro vstoupilo v  platnost 1. 1. 1999 v  nefyzické formě, tedy jako cestovní šeky,prostředek bezhotovostního styku a převodů mezi bankami, kdy k němu přistoupilo jedenáct zemí EU: Rakousko, Belgie, Holandsko, Finsko, Francie, Německo, Irsko, Itálie, Lucembursko, Portugalsko a Španělsko, ve formě fyzických peněz pak jednotná evropská měna začala platit 1. 1. 2002, kdy k němu přistoupilo ještě Řecko poté, co splnilo Maastrichtská kritéria. Ve všech zemích ještě po nějakou dobu platilo jak euro, tak stávající domácí měna, a  směňovat je bylo možné do  konce února 2002. Na rozhodnutí každého státu pak zůstalo, kdy stávající měna zanikne – nejkratší dobu zvolilo Německo, kde marka přestala být oficiálním platidlem spolu se začátkem eura (vyměnit marky bylo možné ještě do  konce února 2002). Centrální banky některých zemí akceptovaly stávající měny od několika let až možnosti užívat stávající měnu trvale (Rakousko, Německo, Irsko a Španělsko). Dnes je v eurozóně šestnáct členských zemí EU – v roce 2007 k ní přistoupilo Slovinsko, o rok později Malta a Kypr a prozatím poslední zemí je Slovensko, které přistoupilo k jednotné evropské měně v roce 2009. Kromě oficiálního využívání eura jako jediné měny zeměmi Evropské unie však existuje ještě několik dalších způsobů využívání jednotné evropské měny. a) území států EU, které využívají euro, leží vně Evropy Azory a Madeira – portugalská souostroví v Atlantském oceánu Kanárské ostrovy a autonomní města Ceuta a Melilla – španělská území na africkém kontinentu Francouzská Guyana, Guadeloupe, Martinik, Réunion, Saint-Barthélemy a Saint-Martin – francouzská zámořská území. b) země využívající euro jako oficiální platidlo bez členství v EU Monako, San Marino a  Vatikán používají euro na  základě dohod s  Evropskou unií. Euro jako svou měnu zavedly s ohledem na existenci měnové unie s Francií (v  případě Monaka), respektive s  Itálií (v  případě San Marina a  Vatikánu). V  Monaku euro nahradilo dříve obíhající francouzský frank a  monacký frank, v San Marinu italskou liru a sanmarinskou liru a ve Vatikánu italskou liru a vatikánskou liru. Tyto tři země mohou na  základě dohod s  EU vydávat omezené množství euromincí se svou vlastní rubovou národní stranou. Dohody s EU o používání eura mají uzavřeny rovněž dvě francouzská zámořská společenství – Mayotte a Saint-Pierre a Miquelon. Tato francouzská území sice nejsou součástí Evropské unie, a tedy ani eurozóny, ale na základě dohod s EU používají euro jako svou měnu. Nemají však povoleno vydávat euromince se svou vlastní rubovou stranou. 82

Jednostranně bez dohody s EU euro zavedly Andorra, Černá Hora a Kosovo. V Andoře euro nahradilo francouzský frank a španělskou pesetu, v Černé Hoře a Kosovu německou marku. Andorra prozatím nemůže vydávat vlastní euromince. Bez formální dohody s EU se euro jako měna používá rovněž ve dvou neobydlených francouzských zámořských územích – v zámořském teritoriu Francouzská jižní a antarktická území a v soukromém vlastnictví Francie Clippertonův ostrov – a také na britských základnách Akrotiri a Dhekelia na Kypru. c) země v režimu ERM II, chystající se na vstup do eurozóny Těmito zeměmi jsou pobaltské státy Lotyšsko, Litva a Estonsko a severské Dánsko. Dánsko vstoupilo do režimu ERM II v roce 19991, Estonsko a Litva v roce 2004, Lotyšsko v roce 2005. d) členské země EU mimo eurozónu i mimo ERM II. navázané na euro Touto jedinou zemí je Bulharsko, které svázalo svoji měnu s  eurem již v  roce 1999. Pokračovalo tím ve svázání své měny s německou markou, která zanikla. e) nečlenské země EU navázané na euro Do této kategorie patří zejména země afrického kontinentu. Tyto země byly v minulosti navázány na  francouzský frank, s  jeho zánikem tak svázaly svoji měnu s eurem. Výjimkou jsou západoafrické Kapverdy, které měly spojeny svoji měnu s  portugalským escudem. Jedinou evropskou zemí, která není členem EU ani měnové unie, a  svázalo svoji měnu s  eurem, je Bosna a  Hercegovina, jež měla měnu svázánu s německou markou. Z obdobných příčin jako africké země pak přešla k  euru. Výčet všech zemí navázaných na  euro představuje následující ­tabulka. Tabulka: Nečlenské země EU navázané na euro Země

Kontinent/území

Měna

Naváznost na euro

Benin

západní Afrika

Západoafrický CFA frank

1. 1. 1999

Burkina Faso

západní Afrika

Západoafrický CFA frank

1. 1. 1999

Guinea-Bissau

západní Afrika

Západoafrický CFA frank

1. 1. 1999

Pobřeží Slonoviny

západní Afrika

Západoafrický CFA frank

1. 1. 1999

Mali

západní Afrika

Západoafrický CFA frank

1. 1. 1999

Niger

západní Afrika

Západoafrický CFA frank

1. 1. 1999

Senegal

západní Afrika

Západoafrický CFA frank

1. 1. 1999

Togo

západní Afrika

Západoafrický CFA frank

1. 1. 1999

Kamerun

střední Afrika

Středoafrický CFA frank

1. 1.1999

1) Dánsko má však trvalou výjimku na zavedení eura, které musí schválit občané v referendu. První lidové hlasování o přijetí eura dopadlo pro zastánce záporně v poměru 46,9:53,1%. Vláda A. F. Rasmussena dala v  roce 2007 najevo, že referendum v  nejbližších čtyřech uspořádá znovu, je však otázka, zda podobný názor bude zastávat i nynější dánský premiér Lars Lokke Rasmussen, který předsedá dánské vládě teprve od  dubna 2009. Vzhledem k  tomu, že je členem stejné strany jako jeho předchůdce, dá se očekávat, že bude v jeho politice pokračovat.

83

Země

Kontinent/území

Měna

Naváznost na euro

Středoafrický republika

střední Afrika

Středoafrický CFA frank

1. 1. 1999

Kongo

střední Afrika

Středoafrický CFA frank

1. 1. 1999

Rovníková Guinea

střední Afrika

Středoafrický CFA frank

1. 1. 1999

Gabon

střední Afrika

Středoafrický CFA frank

1. 1. 1999

Čad

střední Afrika

Středoafrický CFA frank

1. 1. 1999

Kapverdy

západní Afrika

Kapverdské escudo

1. 1. 1999

Komory

východní Afrika

Komorský frank

1. 1. 1999

Nová Kaledonie*

Oceánie / Melanésie

CFP frank

1. 1. 1999

Wallis a Futuna**

Oceánie / Polynésie

CFP frank

1. 1. 1999

Francouzská Polynésie***

Oceánie / Polynésie

CFP frank

1. 1. 1999

Bosna a Hercegovina

jihovýchodní Evropa

Bosenská konvertibilní marka

22. 6. 1999

* francouzská správní korporace sui generis ** francouzské zámořské společenství *** francouzská zámořská správní korporace Pozn. 1: CFA frank je měna používaná ve 12 bývalých francouzských afrických koloniích, jedné portugalské (Guinea-Bissau) a jedné španělské (Rovníková Guinea) kolonii Pozn.2: CFP frank je měna používaná ve třech francouzských zámořských územích v Pacifiku. Zdroj: www.wikipedia.org

2. Historie eura v České republice Česká republika se k přijetí eura zavázala v přístupové dohodě o Evropské unii, obdržela však výjimku na  přijetí. Nemá tedy pevně stanoveno datum, kdy k  měnové unii přistoupit (stanovuje jej vláda), což otevírá velký prostor politickému vyjednávání. Poprvé o  otázce přijetí eura hovořil v  roce 2001 tehdejší ministr financí Jiří Rusnok, který jako reálné datum pro přijetí označil rok 2008. Hlavní překážkou, proč se tak nestalo, bylo neplnění maastrichtských kritérií. Portál Euractiv například v roce 2007 uváděl: „Jedním z hlavních důvodů, proč panuje skepse ohledně přijetí jednotné evropské měny, je neutěšený stav veřejných rozpočtů a  s  ním související ­neochota politiků uskutečnit potřebné reformy především ve zdravotnictví a v důchodovém systému. Mandatorní (předem dané) výdaje představují zhruba 80% toho, co stát ročně utrácí. Nelze se pak divit, že deficit veřejných rozpočtů se nemůže vejít do tříprocentního limitu a podle odhadů Komise ho letos překročí o více než 1%“ [euractiv.cz 2007a] . 84

K implementaci eura v České republice byla vypracována Strategie České republiky pro přijetí k eurozóně z roku 2003, která předpokládala, že bychom k euru přistoupili v  letech 2009–2010. Vláda Mirka Topolánka (ODS) ale v  říjnu 2006 rozhodla, že termín odloží. Aktualizovaná strategie byla schválena v srpnu 2007, žádné datum však již neobsahovala, stejně jako další dokumenty týkající se eura. Tehdejší premiér Mirek Topolánek to vysvětloval rovněž nutností teprve provést nezbytné reformy [Hospodářské noviny, 14. 9. 2006]. Jako o dalším datu se hovořilo o roku 2012, vyslovil jej například Oldřich Dědek či ekonomický poradce předsedy ČSSD Jan Mládek. Koaliční ministři však upozorňovaly znovu na  nezbytnost přijetí reforem. „Nemohli jsme stanovit žádné datum, protože naše vláda nemá v Poslanecké sněmovně většinu a tím jistotu, že budou schváleny zákony nutné pro zahájení reforem… nebudou-li přijaty reformy důchodů a veřejného zdravotního pojištění, není možné přijmout euro v roce 2012,“ uvedl pro týdeník Ekonom tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek (KDU-ČSL) [Pečinková, Ekonom, 25. 10. 2007]. Vláda sice dokázala krátce po svém ustavení v roce 2007 protlačit Poslaneckou sněmovnou tzv. reformu veřejných financí, která reformovala veřejné rozpočty a  obsahovala první fázi reformy sociálního systému a  zdravotnictví, další změny především v důchodovém systému však nenásledovaly, zejména s ohledem na křehkou pozici vládní koalice ve Sněmovně. Maastrichtské „deficitní“ kritérium se tedy nepodařilo naplnit. Další rozhodování zásadně ovlivnila finanční a  ekonomická krize z  roku 2008, která snížení rozpočtového deficitu prakticky znemožnila. V době psaní tohoto článku je v  platnosti usnesení vlády, které počítá s  deficitem veřejných financí v  roce 2010 ve výši 166 miliard korun (5,1% HDP), v roce 2011 160 miliard (4,9% HDP) a v roce 2012 ve výši 156 miliard (4,2% HDP), v roce 2009 bude podle odhadů Ministerstva financí deficit 4,5% HDP. [mesec.cz, 8.  6.  2009, ihned.cz 12.  6.  2009]. Podle fiskálního výhledu Ministerstva financí , který data následně zpřesnil (v  neprospěch plnění kritéria, viz Eurozprávy, 13. 6. 2009), nebude Česká republika plnit ani další kritérium, ke kterému se zavázala v rámci fiskálních pravidel EU, a to snížení strukturálního vládního deficitu na  jedno procento HDP do  roku 2012 [ihned.cz, 12. 6. 2009]. Požadavek stanovení pevného data na  přijetí eura opustil v roce 2008 i dřívější zastánce tohoto kroku, ministr financí Miroslav Kalousek (viz níže). Termín pro přijetí eura tak není aktuálně stanoven, přičemž nově se hovoří o  letech 2013 až 2016 viz např. [ceskenoviny.cz 1.  4.  2009, HN 30.  1.  2009, HN 22. 7. 2009 a další].

85

2.1 Institucionální zajištění přijetí eura v České republice 2.1.1 Národní koordinační skupina Národní koordinační skupinu zavedla vláda Jiřího Paroubka (ČSSD) v  roce 2005 jako meziresortní orgán, složený ze zástupců jednotlivých ministerstev a České národní banky (ČNB) a působící v gesci Ministerstva financí ČR. Úkolem skupiny je zejména příprava Národního plánu zavedení eura v ČR (viz níže), příprava komunikační strategie a koordinace celého procesu zavádění eura v Česku. V čele stojí národní koordinátor zavedení eura, prvním byl náměstek ministra průmyslu a obchodu Tomáš Prouza, od března 2007 je jím docent Institutu ekonomických studií FSV UK a bývalý viceguvernér České národní banky (ČNB) Oldřich Dědek. Dalšími orgány NKS jsou organizační výbor NKS a pracovní komise (momentálně jsou zřízeny komise pro legislativu, veřejné finance a  veřejnou správu, nefinanční sektor a ochranu spotřebitele, finanční sektor, informatiku a statistiku a komunikaci). Národní koordinační skupina také doporučila vládě – která jí následně v  říjnu 2006 schválila – variantu přijetí eura tzv. velkým třeskem, tedy současného přijetí eura jako hotovostní i bezhotovostní měny2.

Graf: Scénář přijetí eura metodou Velký třesk v České republice

Rozhodnutí o zrušení výjimky na zavedení eura

Bezhotovostní platby Hotovostní platby Označování cen

Kč

Vstup do eurozóny „velký třesk“

Konec duální cirkulace

Konec duálního označování cen

Kč

€

€

Kč

€ Kč

€

Kč €

€ Kč

K € č Kč

Předpřípravná přípravná fáze fáze

fáze po zavedení eura

€

Duální cirkulace

Duální označování cen Zdroj: www.zavedenieura.cz

2) Kromě toho existují scénáře tzv. madridský, který euro zavádí nejprve jako hotovostní měnu a  po  uplynutí přechodného období pak i  jako bezhotovostní, a  fáze přechodného zrušení, který zavádí euro jako hotovostní i bezhotovostní platidlo, ve vybraných oblast (placení daní, fakturace malých podniků) pak ponechává i původní měnu. Noví členové eurozóny zvolili právě variantu velkého třesku.

86

2.1.2 Národní plán zavedení eura v ČR Základním dokumentem pro přijetí eura je Národní plán zavedení eura v České republice, který vláda schválila v dubnu 2007. Národní plán vymezuje základní zásady, harmonogram a  institucionální zajištění celého procesu zavedení eura v  ČR a obsahuje souhrn úkolů v jednotlivých oblastech české ekonomiky, které jsou analogické oblastem šesti pracovních skupin (viz výše). Do  gesce skupin patří například zavedení eura do hotovostního i bezhotovostního styku, duální označování cen či legislativní zajištění přijetí eura.

2.1.3 Strategie přistoupení České republiky k eurozóně Původní strategie byla přijata v roce 2003, aktuální verze byla schválena usnesením vlády v  srpnu 2008. První část vyhodnocuje původní strategii přistoupení ČR k ­eurozóně z roku 2003 a plnění maastrichtských kritérií, které je nezbytné k vstupu do eurozóny. Původní strategie v této části určila termín přijetí na roky 2009 až 2010, aktualizovaná strategie však již žádné datum neuvádí. Jako důvod uvádí zejména deficit veřejných financí a  nepružný trh práce, které brání plnění maastrichtských ­kritérií.3 Druhá část popisuje zkušenosti jednotlivých zemí eurozóny s přijetím jednotné evropské měny a dopady na ekonomiku České republiky, resp. kritéria, která jsou pro přijetí příznivá a nepříznivá. Poslední část stanovuje úkoly, které stojí před českou ekonomikou, pokud chce přijmout euro – fiskální konsolidaci, mj. provedení důchodové a zdravotnické reformy, či stabilitu nepřímých daní v době pobytu v ERM II.

2.1.4 Pravidelné zprávy Kromě zmíněných zastřešujících dokumentů schvaluje vláda i pravidelné každoroční zprávy, zejména o  plnění maastrichtských kritérií a  ekonomické sladěnosti ČR s eurozónou a národní konvergenční program. První z nich předkládá vládě společně ministerstvo financí s  ČNB a  hodnotí v  něm připravenost České republiky na vstupu do mechanismu ERM II. a na následné přijetí eura. Pro rok 2008 zpráva konstatuje neplnění kritéria cenové stability a upozorňuje na nutnost zlepšit strukturální charakteristiky rozpočtu. Představuje základní dokument, na základě něhož se vláda rozhoduje nad stanovením data přijetí eura. Pro letošní rok zpráva vládě vstup do mechanismu ERM II a stanovení pevného data přijetí eura nedoporučila. Konvergenční programy předkládá vláda na základě nařízení Rady EU a stanovuje v něm základní cíle a nástroje hospodářské politiky a popisuje stav ekonomiky a makroekonomické predikce. Konvergenční program pro rok 2009 stanovuje jako prioritu vlády stabilizaci veřejných financí. 3) To je rovněž v  souladu s  hodnocením Evropské centrální banky o  plnění konvergenčních kritérií z roku 2008, která hodnotí připravenost ekonomik na přijetí eura.

87

3. Postoje jednotlivých stran Zkoumat postoje jednotlivých stran a všech jejích politiků v otázce eura v celé její historii by vydalo na  dlouhou stať, která by však veskrze nebyla ničím víc než výčtem těchto výroků. Zvolili jsem proto metodu výběru těch nejzásadnějších výroků od ekonomických či zahraničně-politických (evropských) autorit jednotlivých stran k euru, doplněné o  citace z  programu. Zaměřím se na  tři otázky přijetí eura – samotného principu, termínu a způsobu schválení, tedy zda parlamentní cestou či referendem.

3.1 Česká strana sociálně demokratická Nejčastěji se otázka eura stala tématem proslovů představitelů České strany sociálně demokratické (ČSSD). Je to logické, protože právě tato středolevá strana bývá řazena mezi tzv. ztotožňující europeanisty [viz Kupová 2009], která je nejvíce proevropskou kategorií postoje k evropské integraci v podání italského politologa Nicoly Contiho (tamtéž).

3.1.1 Analýza programu Vezmeme-li stranických dokumentů hierarchicky a  časově, objevuje se téma euro poprvé v usnesení ze sjezdu sociální demokracie v roce 2005. Tehdy strana uvedla, že „podporuje začlenění ČR do  schengenského systému v  roce 2006 a  začlenění ČR do  Evropské měnové unie do  roku 2010.“ V  předchozích letech ČSSD přijala svůj dlouhodobý (z  roku 2004) i  střednědobý program (z  roku 2002), ani v  jednom z nich však tematiku eura neotevírá. Dalším dokumentem, ve kterém se ČSSD vyjadřovala k otázce eura, je program před sněmovními volbami v roce 2006, ČSSD zde uvádí: „Stabilizace veřejných rozpočtů a realizace rozsáhlého souboru hospodářských reforem by měla umožnit zavést společnou evropskou měnu od roku 2010, což je jeden z hlavních cílů hospodářské politiky ČSSD.“ Zachovává tak stejný termín, tedy rok 2010. Odborné stanovisko vypracovala v roce 2007, tedy po nástupu vlády Mirka Topolánka, Národohospodářská komise ČSSD a  postoj k  termínu přijetí eura se začal měnit. Komise totiž uvedla, že „nepřijetí eura v původním termínu roku 2010 není katastrofou, ale měla by být přijata věrohodná strategie, aby mohlo být euro přijato mezi léty 2012 a 2014. Pracovním datem pro přijetí eura by měl být ovšem 1. leden 2012.“ Za hlavní důvod přijetí v těchto letech považuje zpráva „relativně dobrý stav finančních trhů v posledních letech, který nemusí trvat dlouho a v době krize bude euro pro ČR výhodnější než koruna“ [Stanovisko Národohospodářské komise ČSSD k přijetí eura 2007]. Další programová stanoviska předložila sociální demokracie až v roce 2009, kdy se k euru vyjádřila v několika dokumentech. Jedním z nich byla tzv. Oranžová kniha, 88

resortní program ČSSD pro jednotlivé oblasti společnosti. V dokumentu Strategické cíle rozpočtové a daňové politiky ČSSD pro léta 2010–2014 uvádí: „ČSSD podporuje přijetí společné evropské měny, ke  kterému se Česká republika zavázala při svém vstupu do Evropské unie v roce 2004,“ přičemž zkritizovala vládu konkurenční ODS, že nepřijala euro v době příhodných podmínek v roce 2010 a následně přestala plnit maastrichtská kritéria. Poměrně obsáhlý dokument shrnuje i  výhody přijetí jednotné evropské měny – odstranění kurzového rizika, odstranění některých transakčních nákladů pro občany i  firmy, lepší odolnost proti měnovým krizím nebo vyšší transparentnost cen. Dlouhodobým přínosem je podle strany také růst mezinárodního obchodu, zvýšení přímých zahraničních investic a rychlejší pokrok v reálné konvergenci. ČSSD v dokumentu uvádí, že je ochotna diskutovat na  téma přehodnocení konvergenčních (maastrichtských) kritérií na půdě Evropské komise a Evropské centrální banky. Jak je vidno, ČSSD je zjevně proevropsky naladěna a z nepřistoupení k jednotné evropské měně obviňuje středopravicovou vládu Mirka Topolánka. Toto téma rozebereme i v pasáži věnující se postoji jednotlivých představitelů. Stejným způsobem kritizuje ČSSD vládu ODS i v případě termínu přijetí: „Tím, že Topolánkova vláda v  letech 2007 až 2009 nerozhodla o  stanovení termínu přijetí společné evropské měny a nedosáhla v příslušném čase vstupu do ERM II, posouvá se nejbližší možný termín přijetí eura na léta 2014–2015. Důvodem pro posunutí termínu jsou také očekávané vysoké deficity veřejných rozpočtů, které v důsledku hospodářské recese překročí v letech 2009–2011 referenční 3% hranici.“ ČSSD přitom slibuje, že „bude usilovat o to, aby Česká republika vstoupila do kurzového režimu ERM2 během let 2012–2013 a  pokud to umožní hospodářský vývoj, aby ČR přijala společnou měnu v letech 2014–2015.“ Rok 2009 byl však rovněž rokem dokumentů s návrhy na řešení globální hospodářské krize [k příčinám krize např. Singer: 2008]. Jako jedna z prvních jej vypracovala sociální demokracie a  jako jedno z  řešení krize považuje vypracování jednoznačné strategie pro přijetí eura. „Pro čitelnost české hospodářské politiky, evropskou strategii, dlouhodobou orientaci podnikové sféry i  kursovou stabilizaci české měny je zapotřebí stanovit datum přijetí eura. Navrhujeme diskutovat pracovní variantu přijetí k  1.  1.  2013,“ uvádí dokument. Zatím posledním programovým dokumentem ČSSD je volební program pro předčasné volby 2009, kde strana slibuje, že zavede euro v letech 2014–2015. V podrobnějším vysvětlení znovu shrnuje i důvody přijetí (viz výše kritéria v Oranžové knize, z níž program vychází). Jak je tedy vidět, u  ČSSD došlo v  průběhu druhého poloviny prvního desetiletí 21. století k posunu, zatímco ještě v roce 2006 slibovala vstup do eurozóny v roce 2010, v roce 2009 termín dokonce dvakrát posunula – v opatřeních proti krizi uvádí termín 2013, ve volebním programu 2009 pak léta 2014–20154. 4) Pro úplnost třeba podotknout, že svůj slib přijmout euro zopakovala ČSSD i v usnesení ze sjezdu v roce 2009, kde však nespecifikovala podmínky ani datum přijetí.

89

3.1.2 Vyjádření představitelů Neméně zajímavé než programové dokumenty jsou vyjádření vrcholných představitelů ČSSD na téma euro. Hlavními ekonomickými experty ČSSD jsou dřívější ministr financí za tuto stranu v letech 2002–2006 Bohuslav Sobotka a Jiří Havel, stínový ministr školství, který je v  médiích často citován coby ekonomický expert strany5. K tématu se často vyjadřoval i předseda strany Jiří Paroubek, který působil v  letech 1998–2004 ve  funkci náměstka pro finanční politiku na  pražském magistrátu, a také eurokomisař za Českou republiku v letech 2004–2009 Vladimír Špidla. V době vlády sociální demokracie, tedy do poloviny roku 2006, se k otázce přijetí eura nejčastěji vyjadřoval 1. vicepremiér a  ministr financí Bohuslav Sobotka. Ve svém článku „Modrá šance ohrožuje euro“ z roku 2005 vyjmenoval výhody přijetí jednotné měny. Patří mezi ně zejména: – zdravé posílení koordinace hospodářských politik členských zemí – užitečný důraz na fiskální disciplínu a transparentnost vyžadovaný prostřednictvím Paktu stability – pozitivní signál pro zahraniční investory a finančními trhy Zmínil rovněž termín přijetí eura, který byl tehdy ještě mezi léty 2009–2010. V říjnu téhož roku byl Bohuslav Sobotka hostem diskusního pořadu Otázky Václava Moravce, kde se o otázce přijetí eura také mluvilo. Za největší problém tehdejší ministr financí označil deficity veřejných rozpočtů a  vyzval ke  strukturálním změnám. Termín ponechal v roce 2010, který potvrdil i na následné tiskové konferenci [Tisková konference ČSSD, 18. 11. 2005]. Obsáhle se k plnění maastrichtských kritérií vyjádřil v listopadu v Lidových novinách [Lidové noviny, 22. 11. 2005]: „Se značnou rezervou je plněno kritérium nízké inflace, a to v prostředí robustního hospodářského růstu, čímž dochází k dohánění ekonomické úrovně vyspělých členů unie. Ještě s větší rezervou je plněno kritérium nízkých úrokových sazeb, které odráží důvěru finančních trhů v  udržitelnost konvergenčního úsilí do budoucna. Formálně se zatím nedá posuzovat kritérium kursové stability, protože česká koruna není zapojena do  kursového systému ERM-II. Jelikož však naše měna trendově posiluje, lze být i v této oblasti oprávněným optimistou. Zbývají tak dvě rozpočtová kritéria. První z nich, které požaduje nepřekračovat limit veřejného dluhu k HDP ve výši 60 procent, je plněno s dostatečnou rezervou, neboť Konvergenční program očekává stabilitu zadluženosti pod úrovní 40 procent (aktuálně náš dluh již druhý rok stagnuje na 37 procentech). Udržitelným způsobem tak prozatím není naplňován jediný maastrichtský požadavek stanovující strop pro podíl deficitu veřejných rozpočtů na  HDP ve  výši 3 procent. Nicméně i  zde je nutné připustit výrazný pokrok 5) Je to zřejmě proto, že působí jako docent a vedoucí katedry makroekonomie a ekonometrie na Institutu ekonomických studií FSV UK a v roce 2006 v době vlády Jiřího Paroubka byl místopředsedou vlády pro ekonomiku.

90

k cílové metě.“ Jako pevné se zdálo být i potvrzené datum 1. ledna 2010. Pozitiva jednotné evropské měny zopakoval i v článku pro týdeník Ekonom [Sobotka 2005]: – převzetí společné měny bude výrazným posunem k  vytvoření stabilnějších podmínek pro podnikání – sdílení jednotné měnové politiky eurozóny bude dohánějící české ekonomice přinášet prorůstové impulzy v  podobě uvolněnějších měnových podmínek a  současně bude náročné konkurenční prostředí jednotného trhu vytvářet účinnou protiinflační bariéru – spolu se zánikem české koruny zanikne i možnost s ní spekulovat – od  vlád členských zemí eurozóny je vyžadována zvýšená fiskální disciplína upravená pravidly Paktu stability a růstu – naší domácí měnou lze platit daleko za hranicemi našeho státu. Mezi náklady naopak zařadil ztrátu autonomní měnové politiky, nesladěnost hospodářských cyklů, strukturální odlišnost, nízkou pružnost trhu práce a nerozvinutý trh s nemovitostmi. Vhodným termínem pro přijetí zůstal rok 2010. Postoj Bohuslava Sobotky se začal měnit s  nástupem vlády Mirka Topolánka. První náznak změny přinesl rozhovor pro Press club Frekvence 1, kde uvedl, že problémem je zejména roční tempo zadlužování, kvůli němuž nebude v nejbližších letech možné vstoupit do eurozóny. Na konkrétní otázku moderátorky po termínu odpověděl: „Myslím si, že by to mohl být rok 2011, přinejhorším 2012“ [Frekvence 1, 9.  11.  2006]. Stejné stanovisko zopakoval i  v  Otázkách Václava Moravce 12.  11. 2006, kde na otázku po termínu 2012 odpověděl: „Podle mého názoru pokud příští vlády budou dělat odpovědnou rozpočtovou, ale i  odpovědnou daňovou politiku, je to možný reálný termín.“ S postupujícími roky, stejně jako celá sociální demokracie, termín dále oddaloval. V roce 2008 v době počínající ekonomické krize uvedl, že mezi první a nejdůležitější kroky by podle názoru ČSSD mělo patřit stanovení termínu přijetí společné evropské měny na úrovni vlády ještě v letošním roce s tím, že euro by Česká republika mohla přijmout od  1.  1.  2012, nejpozději od  1.  1.  2013 [bohuslavsobotka.cz, 30.  9.  2008]. Tento termín zopakoval v  prosinci téhož roku, kdy vyzval vládu, aby během roku 2009 stanovila termín přijetí eura, aby mohlo být euro přijato zhruba v roce 2013 [bohuslavsobotka.cz, 2. 12. 2008]. Dále se k otázce eura vyjadřoval již ekonomický expert strany Jiří Havel, což bylo dáno i počínající kampaní před volbami do Evropského parlamentu v červnu 2009, v nichž Havel kandidoval jako lídr ČSSD. Havel v článku pro Literární noviny v srpnu 2008 ještě stihl zkritizovat Topolánkovu vládu, že v příznivých podmínkách nepřijala termín přijetí eura (viz výše)6, když měl uvést konkrétní datum, zmínil rok 6) „Teoreticky bylo možné zavést euro k  1. lednu 2009, problém byl ale politický: v  případě vítězství ODS ve volbách jsme riskovali ostudné odmítnutí eura poté, co bychom se k němu přihlásili. Proto jsme se rozhodli pro pracovní datum 1. ledna 2010, které ovšem Topolánkova vláda z ideo­ logických důvodů zamítla. V povolebním vyjednávání jsme nabídli vstřícnost při plnění potřeb-

91

2013, realističtěji však 2014. Byl tedy mírně skeptičtější než Bohuslav Sobotka [Literární noviny, 3. 8. 2008]. S  vývojem ekonomické krize však Jiří Havel postupoval dále v  rozhovoru pro Hospodářské noviny na konci ledna 2009, kde prohlásil, že se nám „nepodaří zaťukat na eurozónu dřív než někdy před rokem 2015 nebo 2016.“ Jako důvody uvedl jednak obrovské nárůsty zadlužení a také možnost, že přijímání do eurozóny bude pozastaveno [Hospodářské noviny, 30. 1. 2009]. V  dalších článcích vypočítává Havel výhody eura. Na  svém blogu Aktuálně.cz 17. 4. 2009 uvedl: „Zkušenost z dopadů prudkých kursových pohybů a rostoucí nezájem investorů o  teritorium s  kursovým rizikem oproti slovenské eurem položené stabilitě jsou opravdu výmluvnými argumenty. A dále: Celkově nízká veřejná zadluženost ČR pod 29 % HDP (jde po  léta o  jednu z  nejnižších zadlužeností v  EU, přičemž průměr Eurozóny je někde nad pětašedesáti procenty) umožňuje obecně využít krizové deficitní financování v potřebném rozsahu. Kdyby v tuto chvíli ČR měla euro, mohla by se obrátit na  všechny finanční ústavy světa a  peníze by snadno získala. Jako země s malým dluhem, jako členská země EU, země s průmyslovým potenciálem a perspektivním růstem cen aktiv. S národní měnou je ale umístění vládních dluhopisů obtížnější. … Dluh v národní měně je proto hůře dosažitelný, zranitelný a zároveň dražší“ [Havel, blog.aktualne.centrum.cz, 17. 4. 2009]. O  měsíc později na  stejném místě napsal: „Společnou měnu by nyní určitě uvítali i čeští podnikatelé. Společná měna chybí turistům i investorům.“ [Havel, blog.aktualne.centrum.cz, 23. 5. 2009]. Jiří Havel byl také jeden z mála sociálních demokratů, který neodmítl myšlenku referenda o euru. Muselo by však být spojeno s referendem o umístěním radarové základny Spojených států v České republice a muselo by se rozhodovat pouze o termínu, nikoliv samotné podstatě přijetí eura [Wagner, neviditelnypes.cz, 3. 8. 2007]. Tuto alternativu však odmítl jiný sociálnědemokratický expert na  ekonomiku Jan Mládek, který považuje referendum za absurdní, protože to „proběhlo spolu se vstupem do  EU a  máme pouze odklad pro zavedení evropské měny“ [www.euroskop.cz, 22. 2. 2007]. Jako vystudovaný ekonom se k  otázkám eura vyjadřoval i  současný předseda strany Jiří Paroubek. Byl to rovněž on, kdo byl pozván v roce 2007 na seminář Centra pro studium demokracie a kultury Euro versus koruna: Kdy je optimální přijmout euro [Projev předsedy ČSSD Jiřího Paroubka na semináři Euro versus koruna: Kdy je optimální přijmout euro?, 2007], kde se zařadil po bok svých kolegů a obhajoval přijetí eura. Mezi zásadní důvody uvedl zejména, že přijetí eura je konečný krok v naší integraci do EU, je to prohloubení evropské integrace. Uvedl však i jednu, poměrně pragmatickou, nevýhodu: zhodnocování koruny vůči euru v posledních 10 letech. Podle Paroubka totiž „budeme-li vstupovat do eurozóny v roce 2012, znamená to ných kritérií, ale ODS vše odmítla. Pokud by Topolánkův kabinet nyní o euru rozhodl, je pravděpodobné přijetí k 1. lednu 2012.“

92

fixování kursu někdy koncem roku 2009. Zhodnocování koruny do  té doby plus jisté zhodnocování po vstupu umožní naprosto realisticky očekávat, že budeme měnit koruny za eura v poměru 25:1.“ A přechod tedy bude nejvýhodnější. Jako realistický nicméně uvádí termín 2012 nebo 2013, je však třeba podle něj „jasný plán vlády a ČNB k přijetí eura.“ Tento jeho postoj je poměrně překvapivý, neboť v srpnu téhož roku trochu bezděky uvedl: „pokud by Topolánkova vláda přijala návrh hlavní opoziční strany na společnou strategii k přijetí eura, tak do ERM II je možné vstoupit 1. ledna 2009 a euro zavést k  1. lednu 2012. A  kdyby šlo všechno hodně dobře, tak ten skutečně nejbližší termín je 1. červenec 2011…“ Zopakoval sice, že přijetí eura „je naprosto zásadní věc pro stabilitu českých podnikatelských subjektů a  to především v  průmyslu,“ nicméně právě opakované lavírování s termínem, a to i směrem zpět, nejvíce ztěžuje podnikatelům situaci [ihned.cz, 29. 7. 2008]. Podporu euru vyjádřil Paroubek i v textu pro Hospodářské noviny 28. 7. 2009, kde také uvedl často opakovaný argument sociálních demokratů, že vláda ODS měla příležitosti euro přijmout, neboť na  začátku roku 2007 česká ekonomika plnila maastrichtská kritéria [Hospodářské noviny, 28. 7. 2009, reakci Mirka Topolánka čtěte níže]. Konečně posledním, kdo se k euru vyjadřoval, byl eurokomisař Vladimír Špidla. Ten ve  svém textu pro Hospodářské noviny z  února 2007 vypočetl hlavní důvody přijetí: myšlenka a perspektiva vnitřního trhu EU, zvýšení měnové stability, větší jistotu a  kalkulovatelnost při dlouhodobých obchodních a  investičních operacích, odolnost vůči spekulaci, dlouhodobá stabilita sociální politiky [Hospodářské noviny, 23. 2. 2007].

3.2 Občanská demokratická strana Občanská demokratická strana se k otázce eura vyjadřovala méně často než sociální demokracie, i  proto, že k  Evropské unii zastává rezervovanější postoj. To potvrzuj i analýza Havlíka, který ODS považuje v intencích typologie Nicoly Contiho za měkce euroskeptickou [viz Havlík 2006: 859].

3.2.1 Analýza programu Strana se poprvé k tématu eura vyjadřuj ve volebním programu před sněmovními volbami v roce 2002. Uvádí, že „otázka zavedení eura – i v případě našeho brzkého vstupu do EU – je pro nás zatím předčasná.“ Vysvětluje to tím, že přestože „jsme již dnes s  evropskou měnou v  mnohém svázáni, je účelné ponechat si po  určitou dobu nástroje měnové politiky ve vlastních rukou.“ Rezervovaný postoj k jednotné evropské měně vyjadřuje i poziční dokument před vstupem do EU z pera tehdejšího stínového ministra financí za  ODS Vlastimila Tlustého, podle nějž negativním důsledkem přijetí eura je zbavení se dalšího nástroje k  řízení ekonomiky země. 93

„Navíc do prosazení zásadní reformy veřejných financí je téměř zbytečné o tomto tématu uvažovat, neboť od splnění nutných podmínek nás současná socialistická vláda stále vzdaluje,“ uvádí dále. Postupem času však dochází ke zmírnění postoje ODS, což ostatně sleduje i Havlík (viz výše), což je dáno změnou na postu předsedy strany, kterou do voleb v roce 2002 vedl Václav Klaus, zatímco ve volbách v roce 2004 již tehdejší senátor Mirek Topolánek. Zatímco Klausovy názory na  euro byly spíše skeptické7, Topolánek se k  evropské integraci staví otevřeněji8. Ve  volebním programu před volbami do  EP v roce 2004 totiž ODS uvádí, že „bude usilovat o to, aby CR byla schopna v dohledné době plnit všechna tzv. konvergenční kritéria a mohla se pak svobodně v referendu rozhodnout o vstupu do eurozóny. ODS podle programu bude „usilovat o udržení rozpočtové disciplíny uvnitř Evropské unie včetně dodržování podmínek Paktu stability a bude podporovat sankce vůči těm státům, které Pakt stability neplní.“ Posun tedy je v předložení otázky eura občanům k rozhodnutí, nikoliv příklon k pozici „pro“. Vyčkávací postoj zaujala v ODS před volbami v roce 2006, kde svůj postoj k euru nedeklarovala ani v tzv. Modrých knihách, pozičních dokumentech stínových ministrů jednotlivých resortů, ani v samotném volebním programu. Opětovně euro uváděli ve svých projevech na Ideové konferenci v roce 2008 zejména negativněji naladění členové ODS, jako např. poslanec EP Ivo Strejček, který je momentálně asi nejvyhraněnějším odpůrcem jednotné evropské měny. Ten na ideové konferenci uvedl: „Politiky se budou koordinovat. Ti, kteří jsou součástí Eurozóny a používají euro jako svou měnu, na tom budou ještě hůř. To je, myslím, velké téma… Ignorujme prozatím to, že existují nějaká Maastrichtstká kritéria pro přijetí eura. To je nám úplně jedno. To jsou kritéria, která si vymysleli jiní proto, aby dnes například Slováky natahovali na skřipci, a Slováci si to nechávají líbit. Zformulujme svá vlastní česká ódéesácká suverénní pravidla, principy pro to, kdy, za jakých podmínek vstoupit do Eurozóny, pakliže vstoupit do Eurozóny. Myslím, že dlouhodobým úkolem a cílem, o který bychom se mohli pokusit v roce 2010, je nabídnout lidem, že se pokusíme udržet Českou republiku a její ekonomiku co nejdál od Eurozóny, abychom co nejvíc eliminovali důsledky Lisabonské smlouvy.“ Postavil se tedy radikálně proti jednotné evropské měně. Podobně při uvedené příležitosti mluvil bývalý ministr průmyslu a  obchodu Martin Říman: „Co se týče termínu vstupu ČR do Eurozóny, je zapotřebí formulovat vlastní kritéria vstupu, která budou vyhovovat zájmům české ekonomiky.“ Mlhavě se k euru vyjádřil zatím poslední programový dokument ODS pro volby do EP v roce 20099, který uvádí: „Ochránili jsme české banky, firmy a občany před do7) Klausův postoj k euru krátce po jeho odchodu z čela ODS sleduj souhrnně např. v textu Euro a jeho budoucnost: Pohled z budoucí členské země (on-line na http://www.klaus.cz/klaus2/asp/clanek. asp?id=ii9wlW84o3oN) 8) Zatím, jak jsme viděli výše v  rozhodnutích jeho vlády, však nikoliv v  otázce eura. Lisabonskou smlouvu, proti níž se Klaus ostře vymezuje a  která působí jako symbol evropské integrace, však Topolánek v roce 2009 při hlasování Poslanecké sněmovny podpořil. 9) V době psaní textu nebyl program pro předčasné sněmovní volby dosud připraven.

94

pady případných diskriminačních opatření a porušováním Paktu stability, což by nám bránilo přijmout společnou měnu euro.“ Programově je tedy ODS spíše pro vyčkávání se stanovením konkrétního data přijetí jednotné evropské měny, jak je to s vyjádřeními jednotlivých představitelů?

3.2.2 Vyjádření představitelů Pro vyjádření názorů představitelů ODS jsme zvolili tehdejšího stínového ministra ODS a  ministra financí v  první Topolánkově vládě Vlastimila Tlustého, předsedu poslaneckého klubu ODS v Evropském parlamentu v letech 2004–2009 a před volbami 2006 také stínového ministra zahraničí Jana Zahradila. K euru se vyjadřoval také předseda ODS Mirek Topolánek či europoslanec Hynek Fajmon. Někdejší stínový ministr financí Vlastimil Tlustý zůstal stejně skeptický jako poziční dokumenty, které psal před referendem o vstupu do EU. V pořadu Otázky Václava Moravce na konci října 2005 obvinil z oddálení termínu přijetí eura předchozí vlády sociální demokracie: „Tahle otázka (přijetí euro – pozn. aut.) není na stole…. protože sociální demokracie dlouho mluvila o tom, že euro je pro ní jedna z nejdůležitějších věcí, její rychlé přijetí je jedna z nejdůležitějších věcí, sama se (však) v uvozovkách postarala o to, že euro nemůže být přijato do roku 2010.“ Další debatu o  euru podmínil snížením zadlužení a ekonomickými reformami10 [Otázky Václava Moravce, 30. 10. 2005]. Svůj postoj prakticky zopakoval o dva roky později v diskusním pořadu Nedělní partie v říjnu 2007: „Slovenská republika zavedla rovnou daň, udělala reformy, které já tady marně těch osm let navrhuju, a dneska je evidentně před Českou republikou. Má reálný termín rok 2009 a  Česká republika, když ocitujeme pana ministra Kalouska, nemá ani 2012 jistý, protože musí udělat ty skutečné reformy, přeloženo do češtiny, zatím je neudělala“ [Nedělní partie, 7. 10. 2007]. Předseda poslaneckého klubu ODS v  EP Jan Zahradil preferoval před určením termínu zavedení eura výhodné podmínky pro ČR. „Nemáme s nikým závodit, kdy ho přijmeme. Máme to udělat, až to bude pro nás prospěšné. A stanovit si vlastní kritéria.“ Zahradil rovněž upozornil, že i  rok 2012, citovaný jako možný termín přijetí eura, zpochybňují někteří ekonomové a  nejistá je i  podpora občanů. [MF Dnes, 19.  5.  2007]. Jako kritérium v  jiném rozhovoru pak uvedl zejména vzájemný kurz české koruny a eura v době našeho přístupu a dodal: „Pokud bude stále ještě příliš vysoký, tedy pokud by tady byla nějaká perspektiva, že by se koruna mohla dále zhodnocovat a dále sílit, tak si myslím, že je lepší vstup do eurozóny odložit, protože vstoupí-li Česká republika do  eurozóny v  momentě, kdy ten kurz nebude příznivý, tak skutečně může dojít potom k poškození obyvatel, kteří mají třeba nějaké vyšší úspory“ [Radiožurnál, 30. 7. 2007].

10) „Pane ministře, vy si fakt myslíte, že přijmout euro bez reforem, přijmout ho ve stavu velikého zadlužení, přijmout ho ve stavu, kdy je nevýhodný kurz pro české občany, je dobře pro české občany?“

95

Obsáhle se k  otázce přijetí eura vyjádřil europoslanec ODS Hynek Fajmon. V rozhovoru pro týdeník Reflex z 9. 8. 2007 zdůvodnil zejména nevýhody eura pro Českou republiku: „Pokud bychom jako stát měli špatnou měnovou politiku, neschopnou centrální banku a vysokou inflaci, oslabující kurs koruny, viděl bych euro jako záchranu. Nicméně koruna je v současnosti stabilnější než euro. … Všechny úroky z jakýchkoliv půjček a úvěrů by se (v případě přijetí eura – pozn. aut.) zvedly, protože české banky dnes mají nejnižší úrokové sazby v celé Evropě – na rozdíl od úroků v zemích eurozóny. Fajmon se také obává, že předčasný vstup do eurozóny by mohl mít negativní dopad na  české mzdy. „Druhou věcí je, že kdybychom vstoupili do eurozóny dnes, tak by to bylo s průměrným platem 700 eur v kursu 28 korun za euro. Když ale vstoupíme za pět let, tak se kurs bude posilovat o padesát haléřů ročně jako dosud a průměrný plat se bude zvyšovat o tisíc korun. Za pět let potom bude kurs koruny 25,50 a průměrná mzda až tisíc eur. Není proto důvod si nepočkat…“ Další problém je dle něj v inflaci a omezení investičních aktivit: „Současně by při přechodu z koruny na euro čelili inflačními tlaku, který by byl způsoben zaokrouhlováním cen směrem nahoru… Můj další odhad je, že by to (přijetí eura – pozn. aut.) vedlo k omezení investičních aktivit, omezení hypoték a omezení spotřebitelského boomu. Tím pádem by se utlumil hospodářský růst“ [Reflex, 9. 8. 2007]. Zajímavou debatu absolvoval k  tématu euro předseda ODS a  v  tehdejší době i předseda vlády Mirek Topolánek s předsedou ČSSD Jiřím Paroubek na stránkách Hospodářských novin v  červenci 2008. Topolánek v  odpovědi na  vstupní Paroubkův článek mj. uvedl: „Mechanismus ERM II jednak není žádný krátkodobý proces, ale trvá minimálně dva roky. Navíc v  situaci, kdy naše ekonomika – díky reformám a silnému kurzu – poměrně rychle konverguje k ekonomikám eurozóny, může být zafixování kurzu nesmírně riskantní a nákladný proces.“ Podle předsedy ODS je to pak ideální prostor pro spekulace a měnové turbulence. V další části článku pak Topolánek naznačuje svůj opatrný přístup k euru: „Naše HDP i díky silné koruně odpovídá 80 procentům eurozóny a cenová hladina 60 procentům. Přizpůsobovat se můžeme dvěma způsoby. Buď dát na Paroubka, do dvou let přijmout euro a šokově zvýšit ceny (tedy inflaci) a drasticky snížit ekonomický růst na úroveň eurozóny. Nebo, jak zamýšlí vláda, postupnou konvergencí přes kurzový mechanismus, při nižší inflaci a  postupném slaďování hospodářských cyklů s  eurozónou.“ Vyjádřil se rovněž na  předchozí Paroubkova  obvinění, že podmínky pro přijetí eura byly připraveny vládami sociální demokracie (viz výše): „ ,Připomeňme, že koruna byla roku 2007 připravena ke  kroku, který mohl vyústit vstupem do  eurozóny v  roce 2010. Maastrichtská kritéria byla splněna, stačilo nastoupit klíčový test v systému ERM II.‘ To je vědomá lež. V první polovině roku 2007 Česko dostalo od Evropské komise varování, že jeho Konvergenční program (reflektující dopady vládnutí Jiřího Paroubka) není důvěryhodný, pohrozila sankcemi a  doporučila nápravná opatření“ [Hospodářské noviny, 29. 7. 2008]. Jak jsme si mohli všimnout, v roce 2004 ODS požadovala o přijetí eura referendum. Každopádně postoj představitelů ODS v dnešní době není jednoznačný. Po96

žaduje jej europoslanec Hynek Fajmon („referendum by mělo být používáno jen v  okamžicích týkajících se suverenity státu. Vzdát se české koruny takovou otázkou je. Navíc jsem přesvědčen, že koruna nám slouží dobře a není důvod se jí zbrkle zbavovat…. Přičemž to považuje za „případnou cestu, jak se z tohoto závazku vyvázat. Prostě bychom měli zopakovat švédský scénář“ [Reflex, 9. 8. 2007 – viz výše]11. Ambivalentně se k euru postavil Jan Zahradil: „Já v tuto chvíli ještě nejsem rozhodnut a myslím si koneckonců, že není ani důležité, jestli k tomu přistoupení České republiky do eurozóny dojde na základě referenda nebo na základě rozhodnutí vlády. Mě spíš zajímá, kdy k němu dojde.“ Zahradil se v souvislosti s tím obává, že pokud to bude rozhodnutí politické a uspěchané a nebude podloženo jasnými ekonomickými argumenty, může to poškodit široké vrstvy obyvatel České republiky.“ ­[Radiožurnál, 30. 7. 2007]. Postoj ODS k  referendu o  euro tedy zatím není ­jednoznačný. V samotné otázce zavedení eura je ODS relativně homogenní. Přestože existují tzv. hard vs. light odpůrci (Strejček, Fajmon vs. Topolánek, Zahradil), ODS jako celek se shodne, že přijetí eura nemá být zbrklé, ale má proběhnout na základě racionálních argumentů, zejména příznivého stavu ekonomiky. Proto je třeba také nejdříve přijmout nezbytné hospodářské reformy. ODS zároveň neslibuje pevný termín přijetí eura.

3.3 Komunistická strana Čech a Moravy Podobně jako ODS i Komunistická strana Čech a Moravy je řazena mezi tzv. měkce euroskeptické strana [viz výše Havlík 2006]. Od  toho se odvíjejí její postoje k  jednotné evropské měně.

3.3.1 Analýza programu KSČM se k euru vyjádřila v programu před sněmovními volbami v roce 2006. Vyjádřila podobný postoj jako ODS: „Respektování možností ekonomiky ČR při vstupu do Evropské měnové unie (EMU). Přechod na euro by neměl být na úkor sociální a hospodářské stability země.“ 11) Ačkoli Švédsko nebylo jednou ze zemí, které si v rámci vyjednávání o Maastrichtské smlouvě zajistily trvalou výjimku z povinnosti přijmout jednotnou měnu euro (šlo pouze o Dánsko a Velkou Británii), zatím se rozhodlo zůstat mimo. Švédský parlament schválil deklaraci o švédské neúčasti na  měnové unii již v  roce 1997, dva roky před spuštěním eura jako společné evropské měny, 14. září 2003 jej navíc občané v  referendu 55,9 % hlasů odmítli. Švédsko má stejný status jako nové členské země – dočasnou výjimku, tzn. že se musí k eurozóně přidat, jakmile splní konvergenční kritéria. Tomu se však Švédsko šikovně vyhýbá, zatím totiž všechna Maastrichtská kritéria neplní: švédská koruna se neúčastní systému ERM II a švédská legislativa navíc nesplňuje veškeré požadavky týkající se nezávislosti centrální banky a právní integrace do Eurosystému. [Švédsko v Evropské unii, www.euroskop.cz].

97

3.3.2 Výroky představitelů Podrobnější postoj k euru lze vyčíst z vyjádření představitelů KSČM, zejména ekonomického experta Jiřího Dolejše, který již v roce 2006 předpovídal možnost oddálení termínu přijetí: „Pokud jde o výhled do dalšího období, naznačil jsem, že možná bude problém s  maastrichtskými kritérii. Výhled na  roky 2008 a  2009 je na  hraně toho, co bychom měli splnit, tj. tří procent podílu deficitu na hrubém domácím produktu. Pokud by to bylo nereálné, myslím si, že než obětovat termínu přijetí eura sociální smír a zpomalení ekonomického růstu, je lépe se připravit na to, že termín přijetí eura bude třeba o dva roky pozdější“ [Haló noviny, 18. 8. 2006]. Ve stejném listu rozvedl rovněž program strany pro volby 2006: „KSČM není apriorně proti projektu evropské měny. Ve  svém volebním programu pro letošní volby ale požadujeme, aby přechod na euro nebyl na úkor sociální a hospodářské stability země. Co v politické diskusi chybí, je pojmenování konkrétních dopadů přijetí eura na hospodářskou sféru i na občany. Česká ekonomika je podle něj už léta ekonomikou otevřenou a  přechod z  koruny na euro nelze srovnávat se zvláštní situací při vytvoření měnové unie, když se sjednocovalo východní a západní Německo. „Ani po vstupu ČR do EU nedošlo k obávaným cenovým pohybům. Cenové rozdíly mezi ČR a EU nadále přetrvají, i když nejspíš vzniknou určité dodatečné nákladové inflační impulsy (v  řádu maximálně několika procent) v souvislosti s dopady použitého kurzového přepočtu na zahraniční obchod.“ Hlavní sociální rizika podle Dolejšova názoru nespočívají ve skokové inflaci či nereformovaném veřejném sektoru, ale spíše ve vývoji zahraničního obchodu a konkurenceschopnosti ČR. Podle ekonomického experta KSČM je proto hlavní problém, že „EMU je zóna s chronicky nízkým hospodářským růstem a  České republice, která má stále podstatně nižší ekonomickou úroveň, to může komplikovat konvergenci k vyspělým zemím“. Politici proto musí podle Dolejše říct, „jak tomuto riziku čelit účinnou prorůstovou hospodářskou strategií. Jinak bude nezbytné přechod k euru o odložit [Haló noviny, 7. 8. 2006]. Z vyjádření je tedy mj. zřejmé, že postoj KSČM k euru je podobně zdrženlivý jako v  případě ODS, ale vychází z  jiných pozic. Jednoznačně svůj postoj vyjádřil Dolejš již v lednu 2008 v Haló novinách: „Osobně se domnívám, že bychom neměli vést debatu, zda přijmeme evropskou měnu v roce 2012, 2014 nebo ještě později. Ale o tom, jak se na termín co nejlépe připravit.“ Stejný postoj, tedy striktně pragmatický a  racionálně motivovaný, vyjádřil Jiří Dolejš i v letošním roce, když komentoval opatření KSČM proti ekonomické krizi. Zároveň definoval možný termín přijetí: „Musím říci, že na rozdíl od odpůrců eura, kteří by nejraději, aby vůbec nevzniklo, a na rozdíl od fanatických vyznavačů eura, kteří si myslí, že by tu mělo být zítra,  si myslím, že je třeba pracovat v klidu. Euro krizi nevyřeší... Do budoucna je to prvek, který nám nepomůže, ale ani se nedá brát jako záchrana, protože urychlené přijetí eura by vytvořilo napětí v ekonomice na jiném místě, inflace by se k nám dostávala jinými kanály. Není zatím dořešen ani dopad sociální. Já bych nespěchal, osobně si myslím, že je reálné stihnout euro v roce 2013 a za tu dobu se dá leccos udělat [Tisková konference KSČM, 5. 2. 2009]. 98

KSČM tedy zaujímá k  euru podobný postoj jako ODS, tedy nechce diskutovat o termínu přijetí, ale spíše o výhodnosti a dopadu na českou ekonomiku. Na druhou stranu pozice ODS a KSČM jsou odlišné: zatímco ODS vidí rizika zejména ve stavu veřejných rozpočtů, kurzové situaci či vysoké inflaci, KSČM vadí zejména nízká úroveň české ekonomiky a hrozba pro sociální systém.

3.4 Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová Křesťanská a  demokratická unie – Československá strana lidová (KDU-ČSL) stojí na pomezí funkcionálního a ztotožňujícího europeanismu, jak uvádí např. Moravcová [Moravcová 2006: 479].

3.4.1 Analýza programu KDU-ČSL provedla podobný obrat jako předseda ČSSD Jiří Paroubek. Zatímco v roce 2008 v Projektu 2020 uvádí, že „chce mít veřejné rozpočty tak stabilizované, aby umožnily přijetí eura teoreticky v roce 2012. Skutečné datum je však nutné stanovit na období, kdy to bude pro českou ekonomiku a české spotřebitele nezpochybnitelně výhodné“, v programu před volbami do EP v roce 2009 pak požaduje pevné datum přijetí eura, které vidí jako cestu k větší měnové a ekonomické stabilitě.

3.4.2 Výroky představitelů Blíže pravdě je však fakt, že ekonomickou politiku KDU-ČSL pevně v rukou držel někdejší ministr financí Miroslav Kalousek. Zatímco v roce 2008, kdy byl Kalousek vedení KDU-ČSL relativně loajální, v březnu 2007 uváděl „program je připraven tak, aby termín 2012 mohl být reálný, i  když toto datum není ve  zprávě (Konvergenčním programu o  připravenosti na  vstup do  eurozóny – pozn. aut.) přímo uvedené“ ­[KDU-ČSL 2007] a v květnu téhož roku toto stanovisko zopakoval [www.euractiv.cz, 2007b], na konci roku 2008 a v roce 2009, kdy se již začal od vedení strany odkláněl12, lišily se i  postoje KDU-ČSL a  Miroslava Kalouska. Ten na  konci roku 2008 uváděl: „Jestli je v mých postojích nějaká výrazná změna, tak je to v názoru k co nejrychlejšímu přijetí eura. Já jsem byl ještě před krátkým časem pevně přesvědčen, že termín 1. ledna 2012 je tím nejlepším pro Českou republiku. Změnil jsem své mínění právě kvůli fiskální politice zemí eurozóny. Jeden z  těch nejdůležitějších byl požadavek dodržování paktu stability a růstu, tedy kontroly deficitu a celkového dluhu. V okamži12) Spor Miroslava Kalouska s vedením KDU-ČSL začal gradovat na přelomu let 2008 a 2009, kdy se nepohodl s předsedou strany Jiřím Čunkem, kdo má opustit vládu. Čunek Kalouskovi vyčítal, že prosazuje program v rozporu se stanovisky strany, Kalousek vedení KDU-ČSL obviňoval z příklonu k levici. Na začátku června stranu opustil a založil nový subjekt TOP 09.

99

ku, kdy mám pocit, že obě tato kritéria, jak míra deficitu, tak i míra celkového dluhu, bude řada zemí bez rozpaků porušovat, tak říkám pozor, počkejme“ [Euro, 10. 11. 2008] a potvrdil to i rozhovoru pro Právo: „Závěry materiálu (stav připravenosti české ekonomiky na vstup do eurozóny, na kterém se podílí i ministerstvo financí – pozn. aut.) obsahovaly doporučení, aby vláda v roce 2008 termín přijetí eura nestanovovala, a  aby v  roce 2009 neusilovala o  vstup do  systému ERM II“ [Právo, 18.  12.  2008]. Poslední termín deklarovali křesťanští demokraté ve  volebním program pro volby 2009, kdy předseda Cyril Svoboda hovořil o co nejrychlejším přijetí jednotné evropské měny, v rozhovoru pro Hospodářské noviny pak upřesnil, že by se mělo jednat o roky 2014 či 2015. Zároveň s tím však požadoval po dobu ekonomické krize zmírnění maastrichtských kritérií13 [Hospodářské noviny, 7.  8.  2009]. Postoj KDU-ČSL k  euru je optimistický a  strana podporuje jeho přijetí. Do  doby, kdy ve  straně působil Miroslav Kalousek, strana požadovala ekonomickou výhodnost přijetí eura, po jeho odchodu již deklarovala stanovení pevného data bez podmínek. Tím se ještě více přimknula ke skupině tzv.ztotožňujících eurooptimistů.

3.5 Strana zelených Poslední zvolenou stranou zastoupenou v Poslanecké sněmovně je Strana zelených. Tu lze v Contiho typologii zařadit do kategorie ztotožňujících eurooptimistů. Strana podporuje členství ČR v  EU, přijetí Lisabonské smlouvy i  přijímání evropských směrnic.

3.5.1 Analýza programu Ve volebním programu před volbami v roce 2006 strana euro nezmiňovala, kandidát Strany zelených ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2009 Jan Dusík však přijetí podporoval: „(Přijetí eura podporuji) v nejkratším možném termínu co do času, ale zároveň i kvalitní přípravy.“ Důležité podle něj je, aby byly ozdraveny veřejné finance [www.nasipolitici.cz, 21. 5. 2009].

3.5.2 Výroky představitelů Představitelé strany přijetí eura také podporují. Předseda Strany zelených v letech 2006–2009 Martin Bursík v říjnu 2008 (tedy v době počínající hospodářské krize) uvedl, že „jednotné euro by podnikatelům přineslo větší jistotu“ [E15, 13. 10. 2008], proto navrhne, „jaké konkrétní kroky by měla vláda učinit k tomu, aby bylo zavedeno

13) Zároveň je třeba podotknout, že podobný termín (2014) deklarovala pro přijetí eura ve svém programu i nová strana, odštěpená od KDU-ČSL, tedy TOP 09.

100

euro a abychom poskytli podnikatelům v České republice, kteří jsou pro-exportně orientovaní, stabilitu a jistotu“ [Otázky Václava Moravce, 12. 10. 2008]. Strana zelených patří mezi podporovatele přijetí eura a  tento postoj zastává i v době ekonomické krize, čímž se řadí vedle ČSSD či KDU-ČSL.

4. Závěr Předložená stať se pokusila postihnout postoj jednotlivých politických stran k problematice přijetí jednotné evropské měny euro. Po krátkém shrnutí historie eura v celoevropské perspektivě i v domácích podmínkách je nejdůležitější částí analýza postojů jednotlivých stran. Zkoumání bylo provedeno na programových dokumentech stran a výrocích jejich představitelů v oblasti ekonomiky či evropské politiky, a  týkalo se samotného postoje k  euro, postoje k  termínu a  k  otázce referenda. Z analýzy vyplynulo, že jednoznačně pro euro je ČSSD, KDU-ČSL a Strana zelených, v závislosti na ekonomické výhodnosti bude o svém postoji rozhodovat ODS a  KSČM. ČSSD ve  svých dokumentech uváděla řadu termínů – začínala na  roce 2010, když byla ve vládě (do poloviny roky 2006), až do období 2014–2015, jak uvádí ve svém aktuálním volebním programu, KDU-ČSL momentálně požaduje pouze stanovení termínu, žádný ale zatím nenavrhuje (naposledy uváděla rok 2012 v roce 2007), SZ termín neuvedla. K otázce referenda se ze tří uvedených proevropských stran vyjádřila pouze sociální demokracie, v níž by za jistých okolností byl pro ekonomický expert Jiří Havel, proti naopak jeho kolega Jan Mládek. ODS a KSČM zvolily vyčkávací strategii a požadují zejména dobré ekonomické podmínky země pro přijetí eura. ODS požaduje zejména strukturální reformy a minimální dopad na  měnu a  inflaci, KSČM chce zachovat konkurenceschopnou českou ekonomiku a sociální smír. K termínu se ze stran vyjádřila KSČM, jejíž ekonomický expert Jiří Dolejš uvádí datum 2013. ODS naproti tomu diskutovala uvnitř svých orgánů otázku referenda, kterou prosazuje zejména europoslanec Hynek Fajmon. Širší podporu si však zatím tato iniciativa nenašla.

Literatura Publikace:

Fajmon, Hynek (ed.). 2004. Cesta České republiky do Evropské unie. Brno: CDK. Fiala, Petr, Markéta Pitrová. 2009. Evropská unie. Brno: CDK. Pečinková, Iva. 2008. Euro versus koruna. Brno: CDK.

Internetové stránky:

Česká strana sociálně demokratická: http://www.cssd.cz Encyklopedie Wikipedia: http://www.wikipedia.org

101

Komunistická strana Čech a Moravy: http://www.kscm.cz Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová: http://www.kdu.cz Občanská demokratická strana: http://www.ods.cz Strana zelených: http://www.zeleni.cz Zavedení eura v České republice: http://www.zavedenieura.cz

Elektronické texty a články v médiích:

ČTK. 2009. „CzechRep to probably adopt euro in 2013–2015“ [online]. Praha: ČTK. [cit. 1. 4. 2009], Dostupné z: http://www.ceskenoviny.cz/tema/zpravy/czechrep-to-probably-adopt-euro-in-2013-2015-tuma/368841&id_seznam=8095 / ČSSD. 2005 „Tisková konference ČSSD“, [online] Praha: ČSSD. [cit. 18. 11. 2005] Dostupné z:http://www.cssd.cz/dokumenty/archiv/archiv-2005/s2353/a3314.html ČSSD. 2007. „Projev předsedy ČSSD Jiřího Paroubka na  semináři „Euro versus koruna:Kdy je optimální přijmout euro?“, [online] Praha: ČSSD. Dostupné z: http://archivweb. cssd.cz/s23405/internetove-noviny/projevy-a-vystoupeni/a13881.html ČSSD. 2007. „Stanovisko Národohospodářské komise ČSSD k  přijetí eura“ [online] Dostupné z: http://www.cssd.cz/dokumenty/clanky/s7994/a9897.html ČSSD. 2009. „Retardované euro“, [online] blog.aktualne.centrum.cz [cit. 17. 4. 2009] Dostupné z: http://www.protikrizi.cz/nazory-cssd-na-krizi/a258.html Euractiv. 2007a. „ČR a  přijetí eura“ [online]. Praha: euractiv.cz. [cit. 2007], Dostupné z: http://www.euractiv.cz/ekonomika-a-euro/link-dossier/r-a-pijet-eura Euractiv. 2007b. „Budu prosazovat euro od 1. ledna 2012“ [online]. Praha: Euractiv.cz [cit. 11. 5. 2007]. Dostupné z: http://www.euractiv.cz/cr-v-evropske-unii/clanek/kalousekbudu-prosazovat-euro-od-1-ledna-2012 Euro ani po příštích volbách nebude, Hospodářské noviny, 30. 1. 2009 Euro? Není důvod k pesimismu. Lidové noviny, 22. 11. 2005 Euroskop.cz. Švédsko v Evropské unii, [online] euroskop.cz. Dostupné z: http://www.euroskop.cz/403/sekce/svedsko-v-evropske-unii/ Euroskop. 2007. „Přijměme euro už v roce 2012!“ [online] Euroskop.cz, [cit. 22. 2. 2007] Dostupné z: text http://www.euroskop.cz/38/6961/clanek/jan-mladek-prijmeme-eurouz-v-roce-2012/ Eurozprávy. 2009. „Deficit vládního sektoru stoupne příští rok až na  5,1 procenta HDP“ [online]. Praha: Eurozprávy. [cit. 13. 6. 2009]. Dostupné z: http://ekonomika.eurozpravy.cz/2403-deficit-vladniho-sektoru-stoupne-pristi-rok-az-na-5-1-procenta-hdp/ Havel, Jiří. 2008. „Euro a  pravicové floskule“ [online]. Praha: Literární noviny [cit. 3. 8. 2008] Dostupné z: http://www.literarky.cz/index_o.php?p=clanek&id=5625 Havel, Jiří. 2009. Komu škodí euro? [online] blog.aktualne.centrum.cz, [cit. 23.  5.  2009]. Dostupné z: http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jiri-havel.php?itemid=6655 Havlík, Vlastimil. 2006. „Euroskeptické strany v  České republice: případ ODS a  KSČM.“ Sborník České společnosti politických věd [online] Dostupné z: http://www.cspv.cz/dokumenty/kongres2006/SP%202/Vlastimil%20Havlik.pdf Hospodářské noviny. 2006. „Euro v  roce 2010 není reálné, oznámil Topolánek“ [online]. Praha: Hospodářské noviny [cit. 14. 9. 2006]. Dostupné z: http://zahranicni.ihned.cz/110086640-19303210-H00000_d-f0 Hospodářské noviny. 2008. „Paroubek znovu Topolánkovi: Průmysl ČR potřebuje euro.“ [online] Praha: Hospodářské noviny [cit. 29. 7. 2008]Dostupné z: http://domaci.ihned. cz/c1-26113160-paroubek-znovu-topolankovi-prumysl-cr-potrebuje-euro Hospodářské noviny. 2009. „Euro? Tři roky o něm nemusíme přemýšlet, říká v novém výhledu Janota“ [online]. Praha: Hospodářské noviny, [cit. 12. 6. 2009], Dostupné z: http://

102

ekonomika.ihned.cz/c1-37431540-euro-tri-roky-o-nem-nemusime-premyslet-rika-vnovem-vyhledu-janota Hospodářské noviny. 2009. „Svoboda: Chceme progresivní zdanění a  euro po  roce 2014“ [online]. Praha: Hospodářské noviny, [cit. 7. 8. 2009], Dostupné z: http://domaci.ihned. cz/c1-37997080-svoboda-chceme-progresivni-zdaneni-a-euro-po-roce-2014 Kdo tu zavinil měnové riziko?, Hospodářské noviny, 28. 7. 2009 KDU-ČSL. 2007. Euro v  roce 2012 [online]. Praha:KDU-ČSL Dostupné z: http://209. 85.129.132/search?q=cache:adx1np-faZkJ:www.kdu.cz/default.asp%3Fpage%3D3115%26idr%3D10146%26IDCl%3D13156%26SouborOrig%3DMedia_18994_2007_3_23_10_10_34.doc%26SouborAs%3DEuro_v_roce_2012. doc%26dir%3Dvidea+Mo%C5%BEnost+p%C5%99ijet%C3%AD+eura+se+pro+n%C3%A1s+tedy+pon%C4%9Bkud+oddaluje.&cd=1&hl=cs&ct=clnk KDU-ČSL. 2008. Končím s  eurem, [online] Praha: Euro, [cit. 11.  11.  2008]. Dostupné z: http://www.kdu.cz/default.asp?page=311&idr=132&IDCl=25680 Kolaps trhů oddálí přijetí eura v Česku. E15, 13. 10. 2008 KSČM. 2009. „Tisková konference KSČM – KSČM k řešení krize“, 5. 2. 2009 Kupová, Blanka. 2009: Postoje české a slovenské levice k evropské integraci, [online]. Brno: FSS MU, bakalářská práce. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/79198/fss_b/Blanka_Kupova-bakalarska_prace.txt?lang=en Malý hospodářský zázrak, Reflex, 9. 8. 2007 Měšec. 2009. „Vláda schválila střednědobé výdajové rámce rozpočtu“, [online] Měšec.cz [cit. 8.  6.  2009]. Dostupné z: http://www.mesec.cz/aktuality/vlada-schvalila-strednedobe-vydajove-ramce-statu/ Moravcová, Dagmar. 2006. „Evropeizace české zahraniční politiky a  evropská bezpečnost v  letech 2003–2006.“ Sborník České společnosti politických věd. [online] Dostupné z: http://www.cspv.cz/dokumenty/kongres2006/HP%2019/Dagmar%20Moravcova.pdf Naši politici. 2009. „Jan Dusík k  přijetí eura“ [online], Praha: Naši politici. [cit. 21.  5.  2009]. Dostupné z: http://www.nasipolitici.cz/cs/politik/595-jan-dusik Nedělní partie, TV Prima, 7. 10. 2007 Nejsme kývalové z éry Paroubka – rozhovor s Janem Zahradilem, MF Dnes, 19. 5. 2007 O strategické iniciativě a historickém kompromisu v ČR. Haló noviny, 7. 8. 2006 Otázky Václava Moravce, Česká televize, 30. 10. 2005 Otázky Václava Moravce, Česká televize, 12. 11. 2006 Otázky Václava Moravce, Česká televize, 12. 10. 2008 Pečinková, Ivana. 2007. „Bude mít Česko vůbec euro?“ Ekonom 51 (43): 54. Preferujeme sociální výdaje. Haló noviny, 18. 8. 2006 Press club Frekvence 1, Frekvence 1, 9. 11. 2006 Rizikem by byla vláda ČSSD, Hospodářské noviny, 29. 7. 2008 Singer, Miroslav. 2008. „Finanční krize: příčiny a  možné dopady na  českou ekonomiku“. [online] Praha: ČNB . [cit. 29. 10. 2008] Dostupné z: http://www.cnb.cz/m2export/ sites/www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_media/konference_projevy/vystoupeni_projevy/ download/Singer_20081029_Appia.pdf Sobotka, Bohuslav. 2005. „Modrá šance ohrožuje euro“ [online]. Dostupné z: http:// socdem.cz/dokumenty/archiv/archiv-2005/s2415/a2492.html Sobotka, Bohuslav. 2008. „Topolánkova vláda ignoruje možné dopady finanční krize v USA na ekonomiku“, [online] Praha: Bohuslav Sobotka [cit. 30. 9. 2008]. Dostupné z: http:// www.bohuslavsobotka.cz/Clanek.aspx?id=62 Sobotka, Bohuslav. 2008. „Jak zmírnit dopady krize“ [online], Praha: Bohuslav Sobotka [cit. 2. 12. 2008]. Dostupné z: http://www.bohuslavsobotka.cz/Clanek.aspx?id=75

103

S eurem na jistotu. Ekonom, 16. 11. 2005 Stalo se dnes, Radiožurnál, 30. 7. 2007 Špidla, Vladimír. 2007. „Euro není žádná podružnost“ Hospodářské noviny, 23. 2. 2007, str. 10 Termín přijetí eura musí být výhodný pro občany i firmy. Právo, 18. 12. 2008 Wagner, Jiří. 2007. „Euro a referendum“ [online]. Praha: Neviditelný pes. [cit. 3. 8. 2007]. Dostupné z: http://neviditelnypes.lidovky.cz/euro-a-referendum-0za-/p_cirkus.asp?c= A070802_134526_p_cirkus_wag Zavedení eura závisí na stabilitě ekonomiky. Haló noviny, 5. 1. 2008

Všechny on-line odkazy jsou aktuální k 1. 8. 2009

104

Začleňování českých politických stran do eurostran Petr Sokol

1. Úvod Výzkum procesu začleňování národních politických stran do eurostran patří mezi významné součásti studia evropeizace politických stran [Carter, Ether, Poguntke 2007: 3]. V české politické vědě je téma evropeizace českých politických stran zpracováno zejména díky příspěvkům brněnských autorů Víta Hlouška a  Pavla Pšeji [Hloušek, Pšeja 2008]. Jejich široké pojetí tématu vede k nutnosti zabývat se dále zejména dílčími částmi problematiky evropeizace českých politických stran. Z  tohoto důvodu jsem jako téma svého příspěvku zvolil mapování začleňování českých politických stran do eurostran. Toto téma je sice již také částečně zpracováno, a to zejména v  rámci studia evropeizace stran jednotlivých stranických rodin. Za  příklad mohou sloužit práce Miroslava Mareše v případě regionalistů [Mareš 2002, Mareš 2003], ale i dalších stranických rodin, nebo Pavla Pečínka v případě ekologických stran [Pečínka 2006]. Právě proto se v následujícím textu pokusím sumarizovat průběh začleňování všech českých relevantních politických stran do aktuálně existujících eurostran. Za eurostrany budu v souladu s Petrem Fialou a Miroslavem Marešem považovat subjekty odpovídající následující definici: „Eurostrany jsou organizace s evropskou působností, které sdružují politické strany z několika zemí Evropské unie a případně i  dalších evropských zemí. Tyto členské strany jsou si ideově blízké a  společně prosazují své zájmy. Při své činnosti disponují konsistentní organizační strukturou“ [Fiala, Sokol, Mareš 2007]. V případě českých stran se zaměřím zejména na parlamentní politické strany, ale vzhledem k  tématu z  tohoto pravidla udělám výjimky, pokud se i  některé neparlamentní subjekty zapojily do fungování eurostran. Rozsah věnovaný jednotlivým eurostranám bude závislý na počtu a komplikovanosti kontaktů mezi českými politickými stranami a  příslušnou eurostranou. Z  hlediska časového učiním pokus o zkoumání celého období od roku 1989 do současnosti.

2. Evropská lidová strana (EPP) Největší počet českých politických stran navázal v posledních dvaceti letech kontakty s Evropskou lidovou stranu (European Peoples Party – EPP). Tyto kontakty se ale velmi odlišovaly, co se týče jejich formy a kvality. Bohatost českých kontaktů evrop105

ských lidovců odráží fakt, že EPP byla v  nových demokraciích střední a  východní Evropy ze všech eurostran nejaktivnější a tomu také odpovídala nejrozvinutější síť partnerů EPP v tomto regionu. Přesto má v současnosti ale v EPP statut plnoprávného člena pouze jedna z českých politických stran. Jediným plnoprávným členem EPP je aktuálně Křesťanská demokratická unie – Československá strana lidová (KDU-ČSL), která nejprve získala v této formaci statut pozorovatele, a to již v únoru 1996. V říjnu 1998 se KDU-ČSL stala (ve druhé skupině přistupujících stran ze střední a  východní Evropy) přidruženým členem EPP, a to jako čtvrtá strana ze středovýchodní Evropy. Po vstupu ČR do EU v roce 2004 se KDU-ČSL proměnila v plnoprávného člena. Podle stanov EPP totiž plnoprávné členství náleží pouze stranám ze států, které jsou členy EU. O  EPP se již od  svého vzniku zajímala také Unie svobody (od  roku 2001 nesla tato strana název Unie svobody – Demokratická unie – US-DEU). V listopadu 1998 se přihlásila k evropským lidovcům jako pozorovatel, o dva roky později se unionisté úspěšně ucházeli i o přidružené členství. Statut pozorovatele v EPP získala také Občanská demokratická aliance (ODA). Konzervativně-liberální ODA se v  době své největší slávy profilovala jako součást konzervativního tábora a  od  roku 1992 patřila k  Evropské demokratické unii (EDU). Později získala také statut pozorovatele v EPP. Na jaře 1998 strana prošla hlubokou politickou i  finanční krizí. Ta se odrazila i  v  neschopnosti dostát finančním závazkům v mezinárodních konzervativních organizacích. S ODA se v roce 2000 pokusila prostřednictvím nizozemské VVD navázat kontakty Evropská liberální, demokratická a reformní strana (ELDR), hlavní reprezentantka evropského liberálního proudu. Uvnitř strany se o změně orientace a přihlášení se k liberálům dlouho jednalo a definitivní rozhodnutí bylo dlouho odkládáno. Nakonec se strana v  období druhého předsednictví M. Žantovského na  sklonku roku 2002 pro přechod k liberálům skutečně rozhodla. Formální vztah k  EPP se snažili navázat i  Evropští demokraté (ED) bývalého pražského primátora Jana Kasla. Ti původně spolu s  ODA koketovali s  liberální ­orientací1. Rozhodnutí J. Zieleniece kandidovat v čele „jejich“ společné kandidátky se Sdružením nezávislých SNK pro volby do Evropského parlamentu v roce 20042 však Evropské demokraty nasměrovalo k EPP.3 Poslanci EP zvolení za tuto koalici 1) Jan Kasl ještě po volbách do EP v roce 2004 ale navštívil jak předsedu klubu EPP-ED v EP, tak šéfa liberální frakce ELDR (ALDE) [Hulicius 2009]. 2) Podle textu publikovaného na stránce Jiřího Witzanyho dokonce otázka afiliace byla jedním z důvodů, proč ztroskotala jednání o  rozšíření předvolební koalice o  ODA, CZ, LIRA a  US-DEU. Všechny právě vyjmenované strany totiž chtěly své hypotetické poslance vyslat v  EP do  klubu ELDR, zatímco SNK i  ED trvaly na  tom, aby všichni společně zvolení poslanci vstoupili do ­EPP‑ED [Bulušek 2004; Kolaříková 2004: 12]. 3) Evropští demokraté ale v  otázce evropské afiliace zůstali dlouho rozpolcení. Svědčí o  tom například projev předsedy strany Jana Kasla na  II. Sjezdu ED 21. června 2003 v  Hradci Králové. Zde mimo jiné prohlásil: „K  této dosud málo projednávané otázce politické orientace po  diskusích v politickém grémiu navrhuji, abychom sledovali nejsilnější směr evropské integrace, tedy skupinu

106

a později již sjednocenou stranu zasedali v letech 2004 až 2009 ve skupině EPP-ED a hlásili se k její části tvořené stranami EPP. V SNK-ED probíhala po sloučení obou stran diskuze o podání přihlášky do EPP, která ale nebyla završena formální žádostí o vstup [Hulicius 2009].

3. Strana evropských socialistů (PES) Oproti košatosti českých kontaktů evropských lidovců stojí jako protipól působení Strany evropských socialistů. PES měla v  případě ČR ulehčenou roli, protože zde nemusela řešit rozdělení adeptů na  spolupráci mezi ní na  tradiční obnovené ­sociálnědemokratické strany a transformované postkomunistické strany. KSČM ani její odštěpy se nikdy nepokusily osvojit sociálnědemokratickou nebo socialistickou identitu, a tak jediným adeptem na členství v PES zůstala Česká strana sociálnědemokratická (ČSSD), která svým rodokmenem patří k  obnoveným tradičním ­sociálnědemokratickým stranám. ČSSD se stala v roce 1995 pozorovatelem v PES, v roce 1999 přidruženým členem PES a plnoprávné členství získala v květnu 2003 [Fiala, Mareš, Sokol 2007].

4. Evropská liberální, demokratická a reformní strana (ELDR) Evropská liberální, demokratická a  reformní strana, která ve  svých řadách sdružuje liberální strany všech podskupin a  také některé další zejména centristické strany, nedokázala na rozdíl od evropských lidovců a socialistů v postkomunistické střední a východní Evropě vždy najít stabilní a relevantní členské strany. I Česká republika patřila do skupiny, kde se evropským liberálům v tomto ohledu příliš nedařilo. Přitom se jim na počátku podařilo získat slibného partnera – jednu z částí rozpadajícího se „catch-all-movement“ – Občanského fóra. Na liberální rodinu se od svého vzniku orientovalo Občanské hnutí (OH), které navazovalo na existenci Liberálního klubu OF4. Barvám OH dominovala barva liberálů (žlutá) a  nejbližším partnerem v zahraničí byla německá Svobodná demokratická strana (FDP.) V roce 1994 se Občanské hnutí, ale už pod pozměněným názvem Svobodní demokraté – Občanské hnutí (SD-OH), stalo přidruženým členem ELDR. SD-OH ovšem již ­ PP-ED, disponující nejsilnějším zázemím pro prosazení našich cílů. Naše více liberální směřoE vání v domácí politice dává prostor pro budoucí úzkou spolupráci také s poslanci ELDR. Ostatně většina zásadních témat je podporována oběma frakcemi společně“ [Kasl 2003]. 4) Liberální klub OF vznikl kolem středově orientovaných politiků OF, kteří odmítali transformaci OF na politickou stranu a v politických i hospodářských otázkách se vyslovovali pro pomalejší průběh reforem.

107

v  okamžiku svého vstupu do  ELDR byli mimoparlamentním uskupením, které ve volbách 1992 nevstoupilo ani do jedné z komor federálního a českého parlamentu a  bylo zastoupeno pouze na  komunální úrovni. Se zánikem svobodných demokratů české zastoupení z ELDR na několik let zmizelo. Od  roku 1999 se ale evropští liberálové snažili prostřednictvím nizozemského subjektu Lidová strana pro svobodu a  demokracii (VVD) navázat bližší kontakt s Občanskou demokratickou aliancí (ODA), která před tím patřila ke konzervativní rodině a  orientovala se na  EPP a  EDU.5 ODA po  dlouhých vnitřních diskusích a  sporech učinila formální rozhodnutí o  přistoupení k  liberálním organizacím a  v  roce 2001 se stala přidruženým členem ELDR. Její představitelé se ale akcí ELDR účastnili ještě dříve. Otázka mezinárodní afiliace ODA byla oficiálně řešena od Celostátní konference ODA6 v  září 2000 v  Humpolci. Hlavním zastáncem přistoupení k  ELDR byl v rámci ODA Michael Žantovský, zatímco setrvání v EPP obhajoval zejména Daniel Kroupa. Druhý jmenovaný se v  roce 2004 stal pozorovatelem v  Evropském parlamentu a věren svému přesvědčení zamířil v této roli do frakce EPP-ED v Evropském parlamentu. V této době už ale Kroupa nebyl členem ODA, ze které vystoupil. Ústřední sněm ODA7 o podání přihlášky do ELDR rozhodl 17. listopadu 2001, zároveň pověřil předsedu M. Žantovského, aby informoval Evropskou lidovou stranu (EPP) a  Evropskou demokratickou unii (EDU) o  formálním ukončení členství ODA v obou těchto organizacích [ODA 2001]. ELDR ale ani po přijetí ODA nepolevila ve snaze získat v České republice další politické partnery. Vliv na její aktivity měl jistě i fakt, že ODA již od roku 1998 nebyla zastoupena v  Poslanecké sněmovně, a  přestože stále disponovala vlastním klubem v Senátu, její vliv postupně slábl.8 Do prvních voleb do Evropského parlamentu v ČR se za podpory ELDR podařilo sestavit kandidátní listinu s  názvem Unie liberálních demokratů (ULD)9, která v sobě spojila Unii svobody-Demokratickou unii, ODA, Liberálně reformní stranu

5) VVD, která patří mezi ekonomické liberály, navázala v tomto období i neformální kontakty s některými politiky ODS, ale v  tomto případě se vztahy neposunuly směrem k  formálnější rovině. Jako doklad může svědčit účast politiků na  konferenci Liberální agenda, kterou pořádali politici ODS v roce 2000. 6) Celostátní konference byla nejvyšším orgánem – sjezdem – ODA [Hamerský, Dimun 2001]. 7 Ústřední sněm ODA byl nejvyšším orgánem strany mezi Celostátními konferencemi. 8) ODA sice v tomto období byla součástí Čtyřkoalice, která jí dávala naději na alespoň omezený návrat do PS, ale krátce před parlamentními volbami v roce 2002 byla donucena toto uskupení kvůli svým dluhům opustit. V této souvislosti stojí za zmínku, že Čtyřkoalice v sobě po určitou dobu spojovala dvě strany náležející k EPP (KDU-ČSL a US), jednu náležející k ELDR (ODA) a jednu bez mezinárodní afiliace (DEU). 9) ODA schválila vstup do koalice usnesením Ústředního sněmu ze dne 3. dubna 2004 [ODA 2004]. Na  třetím místě společné kandidátky byla předsedkyně strany Jiřina Nováková, na  8. Blanka ­Misconiová a na 11. další dominant ODA Karel Schwarzenberg.

108

LIRA10 a stranu Cesta změny11. Přes název kandidátky deklarující liberální orientaci měla formální vtah k ELDR pouze ODA. K ELDR se ale v tomto období rozhodla zamířit také Unie svobody – Demokratická unie (US-DEU), která před tím patřila jako přidružený člen k EPP. V roce 2004 však učinila rozhodnutí, že její poslanci zamíří po volbách do frakce ELDR. Po evropských volbách US-DEU také počítala se začleněním do  ELDR jako eurostrany. Formální rozhodnutí padlo usnesením Republikového výboru Unie svobody – DEU dne 8. února 2004 [Hulicius 2009; Sokol 2004]12. V těchto volbách ale Unie svobody-Demokratická unie nezískala žádný mandát a spolupráce ustala.13 Z  tohoto období zároveň pochází jediné české členství v  liberální frakci ELDR (i později ALDE). Unie svobody – DEU se totiž jako jediná strana rozhodla v květnu 2004 vystřídat své zástupce u příležitosti změny statutu českých zástupců v tomto shromáždění. Od podpisu smlouvy o přístupu ČR k EU zastupovali republiku v EP tzv. pozorovatelé. Ti se ale 1. května přeměnili na základě nominace českého parlamentu v  poslance Evropského parlamentu, přičemž jim ale mandát trval pouze do  prvních českých voleb do  EP v  červnu téhož roku. Všechny parlamentní strany s výjimkou US-DEU své pozorovatele znovu podpořily jako „dočasné“ poslance EP. Pouze US-DEU svého zástupce nominovaného v  Senátu vystřídala a  „dočasnou“ poslankyní EP se stala Helena Rögnerová14, která vystřídala pozorovatele Roberta Koláře. Zatímco Kolář zasedal jako pozorovatel ve frakci EPP-ED, zamířila Rögnerová do  frakce ELDR. Tato operace měla spojitost s  faktem, že právě Rögenerová byla lídrem kandidátky Unie liberálních demokratů do  červnové první české volby do  EP. Protože ale ULD ve  volbách neuspěla, trvala česká účast ve  frakci ELDR pouze něco málo přes jeden měsíc. I po volbách v roce 2004 pokračovala snaha evropských liberálů po nalezení silného partnera v ČR. ELDR proto například v prosinci 2004 ve spolupráci s německou nadací Friedrich-Naumann-Stiftung15 uspořádala pracovní setkání zástupců liberálních stran v České republice s představiteli ELDR pod názvem „Good Liberal 10) Liberálně reformní stranu LIRA založil bývalý člen ODA Milan Hamerský. Straně se podařilo v roce 2002 uspět v senátních volbách, kdy za ni byl v jednom z brněnských obvodů zvolen nestraník a rektor Masarykovy univerzity Zlatuška. 11) Cesta změny (CZ) vznikla jako jeden ze subjektů, které své kořeny měly v  hnutí nastartovaném peticí Děkujeme, odejděte! v roce 1999. V jejím čele stál Jiří Lobkowicz. 12) Zastáncem přestupu k  liberální prostraně byl zejména tehdejší poslanec Karel Kühnl, naopak „konzervativní“ křídlo v čele s Václavem Krásou odchod z EPP odmítalo [Hulicius 2009]. Dokladem, že diskuze o možnosti „přestupu k liberálům“ se vedla již od roku 2002 je článek zastánce setrvání v EPP Jiřího t z února tohoto roku [Witzany 2002]. 13) Unie svobody přesto příležitostně s ELDR kontakty udržovala. Například v listopadu 2008 se místopředseda strany Petr Hůla zúčastnil na pozvání místopředsedy ELDR Johanese Lebecha kongresu ELDR ve Stockholmu [Hůla 2008]. 14) Helena Rögenerová byla do Senátu zvolena jako nestranička za KDU-ČSL. 15) Nadace Friedrich-Naumann-Stiftung (česky Nadace Friedricha Naumanna) tvoří politickou a vzdělávací nadaci německé liberální Svobodné demokratické strany (FDP)

109

Practice“. Deklarovaným cílem workshopu byla „snaha pořadatelů seznámit se s  možnostmi vzniku jednotného liberálního subjektu v  České republice, který by mohl významným způsobem zasáhnout do voleb v roce 2006 a následně uspět v eurovolbách v roce 2009.“ O tom, jakou důležitost ELDR své misi přikládala, svědčí fakt, že tohoto semináře se zúčastnil jak předseda celé ELDR Werner Hoyer (FDP), tak předseda poslanecké frakce ALDE v  Evropském parlamentu Graham Watson (britský liberální demokrat) [Zpravodaj ODA 2004]. Iniciativa ELDR v České republice nepřinesla vznik jednotného liberálního subjektu při volbách 2006 ani při volbách do EP v roce 2009. Jediným aktivním formálním členem ELDR proto zůstala stále pouze ODA, která se až do svého seberozpuštění v roce 2008 pravidelně účastnila aktivit evropských liberálů. Také v rámci kampaně před evropskými volbami v roce 2009 se jeden z kandidujících subjektů nově přihlásil k orientaci na ELDR a slíbil vyslat své případně zvolené zástupce do  liberální frakce Aliance liberálů a  demokratů pro Evropu (ALDE) v EP. Tímto subjektem se stala kandidátka hnutí Starostové a nezávislí (STAN), kterou ve volbách podporovalo karlovarské regionální uskupení Alternativa a některé menší strany (například KAN). Kandidátka STAN v předvolební kampani spolupracovala s Nadací Friedrich-Naumann-Stiftung, ale ani tato spolupráce ji vstup do EP nepřinesla.16 STAN se po evropských volbách spojila s nově vznikající stranou TOP 09 a uzavřela s ní dohodu o volební spolupráci. V tomto ohledu bude zajímavé jako evropskou a  mezinárodní afiliaci případně zvolí strana TOP 09. Zatím by se v  ní měly spojovat dva vlivy: orientace na  EPP, která by mohla vycházet z  faktu, že KDU‑ČSL, z  níž vzešla většina čelných představitelů TOP 09, je členkou EPP, a  ­orientace na  ELDR a  ALDE, kterou by mohla přinést do  společné aliance právě formace STAN. TOP 09 se ovšem deklaruje jako konzervativní strana, což ji spíše předurčuje k orientaci na evropské lidovce. Konzervativní orientace by ji sice mohla spojovat i  Evropskými konzervativci a  reformisty (ECR), ale zde spolupráci bude pravděpodobně bránit jasná podpora TOP 09 pro prohlubování evropské integrace (např. v  případě Lisabonské smlouvy). V  případě orientace na  EPP může naopak vzniknout problém kvůli postoji KDU-ČSL k případnému vstupu TOP 09. V eurostranách se totiž často neformálně přihlíží při přijímání nových členů k postoji stávající členské strany ze stejného státu. I kdyby TOP 09 do EPP vstoupila, její pozice by zde byla ovlivněna faktem, že by členství sdílela s KDU-ČSL. Ze všech uvedených argumentů je proto asi nutné konstatovat, že evropská afiliace TOP 09 zůstává dosud otevřená. Jako další subjekt, který navázal spolupráci s ELDR, je nutné jmenovat Liberálně reformní stranu LIRA, která se později přejmenovala na  Liberálové.cz. Pod tímto názvem kandidovala v  evropských volbách v  roce 2009. LIRA se účastnila akcí 16) STAN do čela kandidátky postavil senátora Miroslava Štětinu, který ale v Senátu zastupoval stranu náležející k jiné stranické rodině. Štětina byl jako nestraník zvolen v roce 2004 v obvodě Praha 10 senátorem za Stranu zelených (SZ).

110

ELDR (například jejích sjezdů) a strana v roce 2009 deklarovala, že její potenciální poslanci EP zamíří do  liberální frakce ALDE. Liberalové.cz ovšem zůstali ve  volbách daleko za branami EP a rozhodli se rozpustit. LIRA i později Liberálové.cz se hlásili k ELDR a jejich představitelé se účastnili aktivit ELDR. Formální přihlášku do této eurostrany ale nikdy nepodali [Hamerský 2009].

5. Evropská svobodná aliance (EFA) Velmi složitým způsobem vznikalo české zastoupení v  eurostraně, která sdružuje evropské regionalistické a  autonomistické strany – Evropské svobodné aliance. První kontakty s  EFA navázala v  roce 2001 Moravská demokratická strana (MoDS). EFA ovšem měla problém s roztříštěností moravistického hnutí, kdy vedle MoDS fungovalo ještě Hnutí za samosprávnou Moravu a Slezsko (HSMS). Z tohoto důvodu pokračovala jednání o zapojení moravistů do regionalistické eurostrany prostřednictvím hnutí Svaz Moravanů, které si činilo ambici být zastřešujícím subjektem všech moravistických politických aktivit. Na  zasedání Valné hromady EFA získal v listopadu 2001 v Bruselu Svaz Moravanů statut pozorovatele v EFA. V  delegaci Svazu byli již zastoupeni i  reprezentanti obou moravistických stran. EFA ovšem žádala, aby se všechny tři organizace spojily, protože Svaz Moravanů byl v EFA ve výjimečném postavení, kdy stanovy eurostrany předpokládaly pouze členství politických stran, kterou Svaz Moravanů po  právní stránce nebyl [Mareš 2002]. Během konference EFA v Brně v červnu 2002 proto byla mezi Svazem Moravanů a  politickými stranami MoDS a  HSMS podepsána dohoda o  vzniku „Moravské koalice“, která by měla zastupovat Moravany v EFA a kandidovat ve volbách do  EP. Ke  sloučení obou politických stran ale ani poté nedošlo. Na  jednání EFA v červnu 2003 na Sardinii byl statut pozorovatele převeden na MoDS a mandát SM zaniknul. Přihláška HSMS zůstala neprojednána [Mareš 2003: 84–88]. V  roce 2006 došlo ke  sloučení MDS a  HSMS do  jednoho subjektu s  názvem Moravané a tato strana se stala na generálním shromáždění EFA v květnu 2006 plnoprávným členem eurostrany EFA.

6. Evropská strana zelených (EGP) Česká Strana zelených (SZ) prošla během svého vývoje od roku 1990 velmi turbulentním vývojem, v němž se střídala poměrně odlišná období. To se odráželo i v její spolupráci s  integračními subjekty evropských zelených a  ekologických stran. V roce 1997 byla SZ přijata do Evropské federace stran zelených (EFGP). 21. února 2004 se tehdejší předseda SZ Beránek účastnil v Římě založení Evropské strany zelených (EGP) [Pečínka 2006], v  níž se transformovala EFGP a  která usilovala již o statut eurostrany. 111

7. Strana evropské levice (PEL) Vzhledem k převažujícímu eurokritickému pohledu evropských komunistů provázely vznik komunistické eurostrany značné problémy. Pro téma tohoto textu je jistě zajímavé, že důležitou roli na  trnité cestě ke  vzniku Strany evropské levice hrály hned dvě české politické strany. Statut zakládajícího plnoprávného člena získala mimoparlamentní Strana demokratického socialismu (SDS).17 Tato strana se v  politickém spektru sama staví do pozice mezi ČSSD a KSČM. Ona, ani její předchůdkyně, neměly od roku 1996 parlamentní zastoupení a  v  posledních letech se pouze její kandidáti objevují na kandidátních listinách KSČM. SDS se od počátku účastnila jednání vedoucích ke vzniku PEL a akceptovala její politické směřování. Naopak druhý český účastník jednání vedoucích ke vzniku PEL – Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM) – hrála roli jednoho z lídrů skupiny ortodoxních evropských stran, které se ke vzniku PEL v aktuální podobě stavěly kriticky. Zatímco se vedle SDS staly plnoprávnými členy SEL Estonská sociálně demokratická strana práce, Francouzská komunistická strana (PCF), Strana komunistické obnovy (RC) z Itálie, Strana demokratického socialismu (nyní Levice) z Německa, Dělnická strana (MP) z  Maďarska, Komunistická strana Rakouska (KPÖ), Strana socialistické aliance (SAP) z Rumunska, Synaspismos z Řecka, Komunistická obnova ze San Marina, Sjednocená levice ze Španělska (IU) a její členské subjekty Komunistická strana Španělska (PCE) a Sjednocená alternativní levice Katalánska a Švýcarská strana práce (PT), několik dalších stran zvolilo z ideových důvodů statut pozorovatele [Fiala, Mareš, Sokol 2007]. Odmítavý postoj dogmatičtějších stran (řecké KKE, portugalské PCP, slovenské KSS, ale i  české KSČM) k  PEL spočíval v  odporu proti současné EU jako takové a v údajně příliš revizionistickém kursu a vazbě na „úchylku eurokomunismu“ [Fiala, Mareš, Sokol 2007]. Hlavním autorem argumentace ortodoxních stran se stala KSČM. V jejím rámci sice nepanovala na věc jednoznačná shoda, protože zastánci umírnění linie Jiří Dolejš a zejména Miroslav Randsdorf vstup do PEL podporovali, ale ortodoxní členové v čele se zahraničně-politickým tajemníkem KSČM Hasanem Charfo vypracovali sofistikovanou argumentaci proti vzniku PEL. Charfo napsal v  článku pro stranické Haló noviny následující text, který shrnul výhrady KSČM k PEL: „Na základě zkušeností z  pozorovatelské pozice, KSČM zaslala této straně (PEL – pozn. autora) dne 25. 10. 2004 dopisy s následujícími požadavky a představami ohledně projektu SEL: 1. Charakter Strany evropské levice (SEL) musí být celoevropský. SEL musí usilovat o dosažení takového charakteru. Požádali jsme o pozvání minimálně 27 komunistických a  levicových stran z  celé Evropy (mezi nimi KS Ruské federace, 17) Strana demokratického socialismu (SDS) vznikla sloučením dvou subjektů, jejichž počátkem byly dvě vlny odchodů z KSČM – Strany demokratické levice (SDL) a Levého bloku (LB).

112

Ukrajiny, Běloruska, Moldavska, z baltských zemí, Skandinávie, bývalé Jugoslávie, Turecka, Británie, Portugalska, Řecka aj.) na setkání s cílem prodiskutovat s nimi otázky týkající se jednoty evropské levice. To by nám umožnilo seznámit se s jejich názory, podmínkami a s tím, co jim brání spolupracovat se SEL. 2. Dějiny komunistického hnutí 20. století nemohou být paušálně odmítnuty jako negativní, je nezbytné poučit se z chyb a vše, co se osvědčilo, nadále rozvíjet. 3. Zásady konsenzu musí být respektovány v praxi, nejen proklamovány. 4. Individuální členství v SEL je z právních a politických důvodů nepřijatelné. Dvojí členství je v České republice v rozporu se zákonem. 5. Financování SEL ze strany EP nesmí být vázáno na  politické podmínky, které jsou v rozporu se suverenitou a identitou členských stran. 6. V preambuli stanov SEL uvedený výraz stalinismus umožňuje množství interpretací a reminiscencí vztahujících se k minulosti. Nebylo nikdy obecně definováno, co to vlastně stalinismus je. Jedná se o umělé a propagandistické označení. Jen stěží bude možné a  přijatelné vyhnout se určitým stranám právě proto, že jsou označeny jako stalinistické. Výraz stalinistické může být nahrazen jinými slovy, jako na příklad nedemokratické“ [Charfo 2004]. Největší mediální pozornost vyvolaly požadavky KSČM a debaty jejich představitelů s předsedou Bertinottim a jeho stoupenci v PEL (mj. na ustavujícím římském kongresu a poté na setkání 8. ledna 2005) o tom, že má být ze stanov PEL vypuštěna kritika stalinistických praktik a zločinů. Čeští komunisté argumentovali tím, že termín stalinismus je nejasný, že je třeba odsoudit i zločiny Maa či Pol Pota a že je třeba hodnocení historie zasadit do  odpovídajícího kontextu [Charfo 2005]. Byli však v médiích obviňováni z toho, že se snaží hájit stalinské období. Vedení PEL trvalo na nutnosti odsoudit stalinismus i na symbolickém významu tohoto konkrétního pojmu. V KSČM se po zvolení Vojtěcha Filipa do předsednické funkce dne 1. října 2005 posílila vůle k  změně statutu z  pozorovatele na  plnoprávné členství, k  němuž mělo dojít na  1. sjezdu PEL v  Aténách [Fiala, Mareš, Sokol 2007]. Přes tento záměr ale zůstává KSČM i na podzim roku 2009 pouze pozorovatelem v rámci PEL [Party of European Left 2009].

8. Eurosketické eurostrany – ADIEU, EUdemocrats a Libertas V  České republice nevznikl doposud jednoznačný, „one-issue“ euroskeptický subjekt. To omezuje paletu českých politických subjektů, které by se mohly začlenit do euroskeptických eurostran. Zatím žádný český subjekt nespolupracoval s viditelnější z euroskeptických formací – EU demokraty. Naopak druhá euroskopetická eurostrana – Aliance nezávislých demokratů v Evropě (Alliance des Démocrates Indépendants en Europe – ADIEU) – vznikla za české účasti. ADIEU nebyla nikdy příliš aktivní a nezveřejňovala o sobě mnoho infor113

mací. Vždy ovšem zdůrazňovala, že v jejím rámci existuje i česká národní delegace. Tuto její českou složku pravděpodobně tvořil poslanec EP Vladimír Železný, který byl do  štrasburského parlamentu původně zvolen za  politické hnutí Nezávislí. Po svém rozkolu s Janou Bobošíkovou i vedením hnutí Železný inicioval vznik hnutí Nezávislí demokraté (NezDem). Právě toto hnutí mělo být podle některých zdrojů také součástí ADIEU, o čemž svědčí i zjevná podobnost názvů obou subjektů i logo ADIEU na internetové stránce hnutí Vladimíra Železného [Vladimír Železný 2009]. ADIEU se navíc během roku 2008 rozpadlo. Změnu do orientace Nezávislých demokratů mohlo vnést angažmá jejich předsedy v rámci celoevropského anti-lisabonského hnutí Libertas a v její české pobočce Libertas.cz. Železný sice nepomohl Libertas podepsat žádost o uznání eurostrany, k čemuž strana potřebuje podpisy evropských poslanců, poslanců nebo regionálních zástupců z alespoň čtvrtiny členských států EU (aktuálně sedmi). Železný ale zpočátku zřejmě bez vědomí celoevropského zakladatele Libertas – Declana ­Ganleyho – založil místní pobočku s názvem Libertas.cz. Ta se nestala součástí ­Libertas.eu, ale byla jeho přidruženou složkou. Vztah mezi Libertas.cz a Nezávislými demokraty nebyl oficiálně vyřešen. Téměř dvě třetiny kandidátů na listině Libertas.cz ovšem byli členy Nezávislých demokratů [Volby 2009].

9. ODS – zakládá novou eurostranu Občanská demokratická strana tvořila dlouho jedinou českou parlamentní stranu, která nebyla zapojena do žádné eurostrany. Tento stav se změnil na počátku října tohoto roku, kdy ODS spoluzaložila novou konzervativní eurostranu. Ve své historii mezinárodní spolupráce se ODS nejaktivněji zapojila do Evropské demokratické unie (European Democratic Union – EDU). Dosáhla v ní řadu úspěchů a patřila k jejím důležitým členům. ODS do EDU vstoupila v říjnu 1992 a pracovala v  ní až do  konce její aktivní činnosti. ODS patřila mezi první strany ze zemí střední a  východní Evropy, které získaly v  EDU členství. Předseda ODS Václav Klaus vykonával funkci místopředsedy EDU. ODS hostila v České republice několik vrcholných setkání EDU. Evropská demokratická unie ovšem nenaplňovala charakteristiku eurostrany a vzhledem ke svému důrazu na volnější spolupráci politických stran o tento statut ani nikdy neusilovala. EDU se od EPP lišila větší otevřeností pro strany mimo EU, volnější formou spolupráce a  silnější orientací na  konzervativní politické strany. Kromě ODS se do  jejich struktur zapojily i  další české politické strany18. S rozšiřováním EU a otevíráním se EPP stranám z nových členských států 18) Mezi subjekty v  první skupině nových členů EDU, přijatých v  roce 1990, najdeme hned tři strany z bývalého Československa. Do EDU totiž tehdy vstoupila nejenom obrozená Československá strana lidová (dnes KDU-ČSL), ale i z disidentských kruhů pocházející česká Křesťanskodemokratická strana (KDS), vedená Václavem Bendou, a slovenské Křesťanskodemokratic-

114

se postupně rozdíly mezi členskou základnou EDU a EPP začaly stírat a EDU se začala prostřednictvím stále užší spolupráce začleňovat do  EPP. Setkání předsedů stran EDU v  Lisabonu na  podzim 2002 rozhodlo o  zániku EDU jako samostatné právnické osoby a o její další existenci již jen jako platformy pro setkávání předsedů stran uvnitř EPP [Škottová, Sokol: 57]. ODS se nestala jako jedna z mála stran pravého středu součástí Evropské lidové strany (EPP). ODS toto uskupení vždy považovala za příliš federalistické a odporující její orientaci na anglosaský model. Zvolila si proto, že, stejně jako britská Konzervativní strana, nebude členem EPP. Obě zmíněné strany byly dlouho spolu s islandskou Stranou nezávislosti a portugalskou Lidovou stranou jedinými silnými stranami pravého středu mimo EPP. ODS i britští konzervativci ale udržovali po určitou dobu s EPP spolupráci zejména formou společné skupiny v Evropském parlamentu. V případě ODS navíc platilo, že s EPP udržovala v některých obdobích i další kontakty. Předseda ODS Mirek Topolánek se například několikrát zúčastnil Summitu EPP. S blížícím se vstupem České republiky do Evropské unie se začala v prvních letech nového století řešit otázka, do  jaké skupiny ODS zamíří v  Evropském parlamentu po volbách v roce 2004. Důležitým milníkem v zahraniční orientaci ODS i v řešení otázky, kam ODS v EP vstoupí, se stal dokument s  názvem Pražská výzva. Ten podepsaly 10. července 2003 na pražském Žofíně tři pravicové strany: Občanská demokratická strana, Konzervativní strana z Velké Británie a polská strana Právo a Spravedlnost (PiS). Dokument obsahoval nástin alternativního evropského programu, který podle autorů výzvy „oponuje doposud převládajícímu federalistickému a  centralistickému proudu evropské integrace“. Signatáři dokumentu podporovali jinou možnou cestu evropské integrace, která by vedla „k vzájemné a dobrovolné spolupráci suverénních národů v oblastech společného zajmu, zarámované jednotným ekonomickým prostorem, společným trhem a  svobodným obchodem.“ Dokument byl otevřen všem podobně smýšlejícím nelevicovým stranám a měl se stát základem pro vznik nové, eurorealistické skupiny v  Evropském parlamentu po  evropských volbách v  roce 2004 [Škottová, Sokol 2007: 24].

ké hnutí (KDH). Ze zmíněné zůstalo členem EDU dlouhodobě jen slovenské KDH. KDU-ČSL se v  polovině devadesátých let rozhodla omezit svou zahraničněpolitickou orientaci výhradně na  Evropskou lidovou stranu, přestala platit v  EDU členské příspěvky a  v  červnu 1997 jí bylo členství v  EDU odebráno. KDS se v  roce 1995 sloučila s  Občanskou demokratickou stranou a  i  její členství v  EDU zaniklo. České zastoupení v  organizaci evropských konzervativců tím však nepřestalo existovat. Dva roky po vstupu obou českých křesťanskodemokratických stran, v  říjnu 1992, se členská základna EDU rozšířila o  ODS a  Občanskou demokratickou alianci (ODA). Po určitou dobu tak českou vládní koalici tvořila čtveřice stran náležících k EDU. Zatímco ODA v souvislosti se svou finanční krizí aktivity v EDU omezila a rozhodla o přechodu k evropským liberálům (ELDR), zůstala Občanská demokratická strana jediným členem EDU z ČR [Škottová, Sokol 2007: 54].

115

Plenárního zasedání EP 19. až 20. listopadu 2002 se poprvé zúčastnili pozorovatelé z České republiky, mezi nimi i zástupci ODS.19 ODS měla v české pozorovatelské delegaci v Evropském parlamentu početně nejsilnější zastoupení. ODS zvažovala vyslání čtyř pozorovatelů do EPP‑ED a čtyř do méně prointegrační skupiny Unie pro Evropu národů (UEN). Nakonec se rozhodla vyslat všechny své pozorovatele do skupiny EPP-ED, nestali se ale přímo jejími členy, pouze s ní podepsali dohodu o volném přidružení. Pro rozhodování ODS, do které skupiny v EP vstoupí, bylo velmi důležité směřování britské Konzervativní strany. Konzervativci po  vstupu Velké Británie do  ES v  roce 1973 vytvořili v  EP samostatnou skupinu. Tu nakonec v  roce 1992 opustili a přičlenili se ke skupině Evropské lidové strany (EPP). Nestali se však členy EPP jako nadnárodního stranického subjektu. Své začlenění do skupiny potvrdili po volbách 1994 i 1999. Po volbách v roce 1999 pak prosadili, že se skupina přejmenovala na „Evropská lidová strana – Evropští demokraté“ (EPP-ED). V roce 2003 si ale britská Konzervativní strana stanovila tři podmínky, kterými podmínila své setrvání ve skupině i po volbách v roce 2004. V první z nich konzervativci požadovali právo vyslovovat své odlišné postoje na  evropskou integraci. Ve  druhé podmínce chtěli prosadit možnost, aby národní strany mohly vstupovat buď do Evropské lidové strany, nebo do skupiny Evropských demokratů. Konzervativci se tím snažili umožnit stranám, které se hlásily k Evropské demokratické unii (EDU), bezproblémový vstup do skupiny EPP-ED. Konzervativci prosazovali, aby se národní strana mohla rozhodnout, zda chce do skupiny vstoupit na základě programu Evropské lidové strany, nebo na základě přihlášení se ke konzervativní skupině Evropských demokratů. Konečně třetí podmínka vyžadovala zlepšení financování a  personálního zázemí Evropských demokratů. Jednání mezi britskými konzervativci a vedením skupiny EPP-ED o těchto podmínkách na  podzim 2003 dospěla do  mrtvého bodu. Možnost odtržení britských konzervativců od  EPP-ED a  vznik nové parlamentní skupiny byl tehdy považován za  velmi pravděpodobný. Zvolení nového šéfa konzervativců Michaela Howarda v listopadu 2003 znamenalo ale obnovu vyjednávání. A to i přesto, že v rámci Konzervativní strany existovala i tehdy silná skupina zastánců založení samostatné skupiny v  Evropském parlamentu. K  definitivní dohodě se podařilo dospět 10. února 2004. Britští konzervativci dosáhli splnění všech tří podmínek. Navíc dohoda obsahovala ustanovení, které garantovalo skupině Evropských demokratů alespoň jednu pozici místopředsedy skupiny. Při hlasování ve skupině byla nová dohoda o jednotné skupině všech klíčových stran pravého středu v Evropském parlamentu schvále19) Přítomno bylo 199 zástupců z  kandidátských zemí. Českou republiku na  tomto zasedání reprezentovalo 22 zástupců, jak stanovila ještě Smlouva z Nice: 15 poslanců a 7 senátorů ze všech parlamentních politických stran. Poté, co čeští vyjednavači uzavřeli v prosinci 2002 na summitu v Kodani kapitolu Instituce, se počet členů EP za Českou republiku zvýšil na 24. ČR tak získala stejný počet mandátů, jako stejně lidnaté Portugalsko, Maďarsko a Řecko.

116

na poměrem 98 hlasů pro, jeden proti [Kazda 2004]. Rozhodnutí konzervativců setrvat ve skupině EPP-ED znamenalo také pro české občanské demokraty definitivní příklon k  orientaci na  skupinu Evropská lidová strana – Evropští demokraté ­(EPP‑ED). Krátce před volbami do Evropského parlamentu v roce 2004 ODS jasně deklarovala, že v Evropském parlamentu vstoupí do EPP-ED. Projevilo se to i ve volebním programu ODS, kde stálo, že „ODS bude v Evropském parlamentu spolupracovat se všemi politickými silami, s  nimiž bude schopna nalézt dostatečný programový průnik. Politika ODS v Evropském parlamentu bude nicméně vždy vycházet z  národního programu ODS. Jako dlouholetý člen uskupení pravicových stran EDU a IDU považuje ODS za nejdůležitější přirozené a tradiční své partnerství s nejsilnější politickou skupinou pravého středu v  Evropském parlamentu – skupinou ­EPP-ED. ODS se hodlá zapojit do práce v této skupině stejným způsobem jako britská Konzervativní strana, s níž ODS sdílí podobný pohled na institucionální architekturu EU a ekonomické otázky“[Volební program ODS 2004]. Po volbách do EP ODS na svém názoru setrvala a do skupiny EPP-ED vstoupila. Stala se ve volbách do EP nejsilnější českou politickou stranou. Klíčové vstupní jednání mezi ODS a  skupinou EPP-ED se odehrálo krátce po volbách do EP v Budapešti. Tam se skupina EPP-ED setkala ke svému prvnímu jednání v červenci 2004. Delegace ODS vedená Janem Zahradilem na tomto jednání oficiálně oznámila, že má zájem o  členství ve  skupině EPP-ED. ODS požádala o vstup podle článku 5 stanov EPP-ED. Ten umožňuje poslancům být členem skupiny v její části, která nese název Evropští demokraté. Takto přijatí členové nebyli vázáni politikou Evropské lidové strany v institucionálních otázkách. Skupina EPP-ED na základě žádosti ODS o členství vytvořila vyjednávací skupinu složenou ze tří poslanců skupiny EPP-ED a jednoho zástupce ODS. Po ukončení jednání ve  vyjednávací skupině byla ODS na  dalším zasedání v  Bruselu přijata do skupiny EPP-ED dle článku 5 jejích stanov [Fajmon 2005]. Spolu s občanskými demokraty zamířili do skupiny EPP-ED také poslanci zvolení za  KDU-ČSL (z  titulu členské strany v  EPP) a  poslanci zvolení na  kandidátce Sdružení nezávislých SNK-Evropští demokraté (z titulu žádosti o členství na základě článku 4 stanov). V závěru funkčního období se ovšem ODS začala orientovat na vznik nové „eurorealistické“ frakce v  rámci EP. Krátce po  evropských volbách byl ohlášen proces vzniku nové konzervativní frakce v EP. Aktivity v tomto směru zahájili čeští občanští demokraté a britští konzervativci již v roce 2006, kdy společně položili základy Hnutí pro evropskou reformu (MER). V červenci 2007 vytvořila ODS a britští konzervativci tuto novou eurostranickou formaci s  názvem Hnutí pro evropskou reformu (Movement for European Reform–MER) oficiálně. Základem platformy se stalo společné prohlášení předsedy ODS Mirka Topolánka a předsedy Konzervativní strany Davida Camerona, podepsané 13. července 2006. Podle prohlášení obě strany hodlají „společně s (…) blízkými partnery z ostatních zemí, zahrnujících současné členy 117

EU i kandidátské země“, založit Hnutí za evropskou reformu, „které bude podporovat a prosazovat myšlenky více moderní, otevřené, flexibilní a decentralizované Evropy, připravené tak čelit výzvám 21. století“. V příštím legislativním období Evropského parlamentu, po  evropských volbách v  roce 2009, chtějí obě strany podle prohlášení založit spolu s  blízkými partnery novou parlamentní skupinu (frakci), která bude vůdčí politickou silou ve formulování a prosazování jejich názorů na budoucnost Evropy. V úterý 6. března 2007 proběhla v Bruselu, za účasti předsedy ODS Mirka Topolánka a předsedy britských konzervativců Davida Camerona, první (ustavující) společná konference Hnutí za evropskou reformu. Tématy konference byla ekonomická konkurenceschopnost, vnější vztahy EU zejména ke  třetímu světu a  energetická bezpečnost včetně změn klimatu. Oba lídři se jak ve svých projevech, tak na setkání s  médii shodli, že cílem společného úsilí není jen vytvoření nové politické frakce v Evropském parlamentu po volbách 2009, ale především vybudování moderní, otevřené, flexibilní a decentralizované EU, připravené reagovat na nové podněty a výzvy 21. století. Během ustavující konference se k Hnutí připojil také bulharský Svaz demokratických sil (SDS). Vedení EPP mu za to později pohrozilo suspendováním členství v  EPP, ale nakonec od  tohoto záměru ustoupilo. SDS se navíc rozhodl po volbě nového vedení strany v létě 2007 své aktivity v MER ukončit. Zúčastněné strany oznámily vznik nové frakce v Evropském parlamentu na konci června 2009. Frakce nese název Evropští konzervativci a  reformisté a  původně se k ní přihlásilo pětapadesát nově zvolených poslanců EP. Jádrem nové frakce se staly dvě strany, které tvořily prvek  Evropští demokraté v  rámci frakce Evropská lidová strana – Evropští demokraté (EPP–ED) – britská Konzervativní strana a česká Občanská demokratická strana (ODS). Třetí klíčovou stranou ve frakci se stala polská formace Právo a spravedlnost (PiS), jejíž poslanci dosud zasedali ve frakce Unie pro Evropu národů (UEN) a  strana patřila k  eurostraně Aliance pro Evropu národů (AEN), kterou vytvořily zejména strany patřící v EP právě k frakci UEN20. Z původních pětapadesáti poslanců nové frakce pocházelo dvacet šest z britské Konzervativní strany (včetně jednoho zvoleného v  Severním Irsku pod hlavičkou ­Ulsterští unionisté a konzervativci), patnáct z polského PiS a devět z české ODS. Už samotní britští konzervativci by tedy sami naplnili jednu ze dvou podmínek k ustavení frakce – členství pětadvaceti poslanců. Druhou podmínkou tvoří účast poslanců z alespoň čtvrtiny členských zemí Unie (aktuálně sedm států). I tato podmínka byla naplněna, protože k nové frakci se připojilo pět dalších poslanců z pěti zemí21. 20) Zde musíme poznamenat, že do fungování eurostrany AEN se nikdy žádná český politická strana nezapojila. Je pravděpodobné, že historie AEN se brzo uzavře kvůli odchodu irské strany Fianna Fail do ELDR, italské Národní aliance v podobě sloužení s Forza Italia do EPP a PiS a TuB/LNNK do nové konzervativní eurostrany. 21) Prvním z  nich je maďarský poslanec Lajos Bokros, který byl zvolen za  Maďarské demokratické fórum (MDF). Konzervativní MDF mělo dosud jediného poslance EP, který zasedal ve frakci

118

Frakce má nyní 54 členů22, čímž je pátá největší v EP. Předsedou nové frakce byl nejprve prozatímně zvolen Brit Timothy Kirkhope, kterého po ustavující schůzi EP nahradil Polák Michal Kamiński. Poslanec EP za  ODS Jan Zahradil byl dokonce 15. července 2009 zvolen místopředsedou Evropské konzervativní a reformní skupiny (European Conservatives and Reformists, ECR). Dalšími místopředsedy ECR se stali Timothy Kirkhope (CP) a Adam Bielan (PiS) Další očekávaným krokem v  rámci budování konzervativního proudu v  evropském politickém systému se stalo založení samostatné eurostrany. K němu oficiálně došlo 13. října v  Bruselu. Jejími zakládajícími členy se staly členské strany frakce ECR a  také bulharská strana Řád, zákonnost, spravedlnost (RZS), která již před volbami do EP spolupracovala s britskými konzervativci, ale protože nezískala v EP žádný mandát, nemohla posílit ECR v EP. V bulharském parlamentu ovšem zastoupena je a její poslanci proto mohli podpořit vznik nové eurostrany. Nová konzervativní eurostrana ponese název Aliance evropských konzervativců a reformistů (ECR)23. Na ustavujícím shromáždění byl prezidentem Aliance zvolen český poslanec EP a místopředseda frakce ECR v EP Jan Zahradil24. Nová eurostrana počítá rovněž s vytvořením kategorie přidružených členů a pozorovatelů. Vedle eurostrany přítomné strany rovněž založily společnou evropskou politickou nadaci, která nese pracovní název Nový směr. EPP‑ED. MDF jako strana bylo plnoprávným členem Evropské lidové strany (EPP), kterou nyní pravděpodobně opustí. Dalším členem frakce se stal Roberts Zile, poslanec za lotyšskou konzervativní stranu Za vlast a svobodu – Lotyšské národní hnutí nezávislosti (TuB-LNNK). Jeho strana patřila ke stejné frakci i eurostraně jako polské PiS – tedy k UEN (resp. eurostraně AEN). Nizozemsko bude v nové frakci zastupovat Petr van Dalen, který byl zvolen za koalici Křesťanské unie (ChU) a Politické reformní strany (SGP). Obě spojené strany patří k ortodoxně protestantským stranám. Zatím měly v EP dva poslance a oba do voleb náleželi k euroskeptické frakci Nezávislost a demokracie (IndDem). Nyní se jejich cesty v EP rozejdou. Peter van Dalen zvolený za ChU míří do  nové frakce Evropští konzervativci a  reformisté, zatímco poslanec Belder zvolený za  SGP se přihlásil k frakci Evropa demokracie a svobody (EFD). Ve frakci bude ale ještě jeden Nizozemec, i když zvolený v Belgii. Belgická (vlámská) strana Listina Dedecker (LDD; pojmenovaná po svém zakladateli) nominovala publicistu a  bývalého vysokého úředníka Evropské komise Derka Jana Eppinka. Listina Dedecker, která vznikla oddělením pravicového křídla od  Vlámských liberálů a demokratů (VLD), dosud nebyla v EP zastoupena. Posledním poslancem nové frakce se měl stát Hannu Takkula, který byl zvolen za finskou agrární Stranu středu (KESK), ale odmítl pokračovat spolu se zbylými poslanci této strany v  rámci frakce Aliance liberálů a  demokratů pro Evropu (ALDE), jejíž jádro tvoří poslanci stran patřících k ­eurostraně Evropští liberálové, demokraté a reformisté (ELDR). Takkula argumentoval, že ALDE je pro jeho stranu příliš levicová a progresivní. Takkula ale ještě před ustavením nového EP své rozhodnutí změnil a vrátil se do ALDE. Naopak se ještě po oficiálním ohlášení vzniku frakce podařilo získat poslance Waldemara Tomaszewského, které zastupuje menšinovou Polskou volební akci v Litvě (AWPL-LRLA). 22) Po ustavující schůzi byl z ECR vyloučen britský poslanec Edward McMillan-Scott, protože proti vůli frakce kandidoval na post místopředsedy EP a tím přispěl k nezvolení oficiálního kandidáta ECR Michala Kamińského. 23) Na  ustavujícím zasedání této organizace se zvažovaly ještě názvy Evropská konzervativní a  reformní aliance a Aliance konzervativců a reformistů v Evropě. 24) Vedle prezidenta bude mít ještě Aliance předsedu, kterým bude britský poslanec EP Daniel Hannan.

119

10. Evropská demokratická strana Pokud ODS přispěje ke  vzniku nové konzervativní eurostrany, nebude ale jedinou českou politickou stranou, která se účastnila zakládání nové eurostrany. Strana Cesta změny (CZ) se podílela na vzniku eurostrany Evropská demokratická strana (EDP), jejíž vznik iniciovaly Svaz pro francouzskou demokracii (UDF) a  italská strana Demokracie je svoboda – La Margherita (Kopretina), které dlouhodobě kritizovaly poměry v  EPP. V  březnu 2004 byl po  dlouhém vyjednávání změněn statut Frakce EPP-ED v EP. Touto změnou byla zpečetěna spolupráce britských konzervativců a evropských lidovců i pro funkční období Evropského parlamentu, ohraničené roky 2004 a 2009. V odpovědi na to ale předsedové UDF a strany Demokracie je svoboda – La Margherita (Kopretina) 9. května 2004 v  Paříži otevřeně vyzvali ke vzniku nové strany – tohoto zasedání se už účastnila také česká politická strana Cesta změny. Šest dní po evropských volbách přípravná skupina EDP potvrdila zájem o  rozšíření stávající frakce Evropských liberálů, demokratů a  reformistů (ELDR) v Evropském parlamentu na nynější Alianci liberálů a demokratů pro Evropu (ALDE). Po intenzivních konzultacích byla v Bruselu registrována 13. července 2004 nová politická strana s názvem: Evropská demokratická strana (EDP)25. Čestným předsedou byl zvolen v tomto okamžiku ještě úřadující předseda Evropské komise Romano Prodi. Jedním ze čtyř místopředsedů se stal Josef Brož, který na jednáních zastupoval českou politickou stranu Cesta změny. Poslanci zvolení v roce 2004 za strany EDP do EP se po dohodě s ELDR začlenili do  společné frakce, která nese název Aliance liberálů a  demokratů pro Evropu ­(Alliance of Democrats and Liberals for Europe – ALDE). Zakládající kongres Evropské demokratické strany (EDP) se uskutečnil 9. prosince 2004 v  Bruselu. V  tento den jeho delegáti zvolili dvojici spolupředsedů Françoise Bayroua a Franceska Rutelliho, předsedy francouzského Svazu pro francouzskou demokracii (UDF) a italské strany Demokracie je svoboda – La Margherita (Kopretina). Jedním ze čtyř místopředsedů byl zvolen také Jiří Lobkowicz, předseda strany Cesta změny (CZ). Jedním ze dvou generálních tajemníků EDP byl zvolen dalších Čech – Josef Brož rovněž ze strany Cesta změny. CZ se tak stala čes25) Evropskou demokratickou stranu vytvořilo sedm zakladatelských subjektů: vedle UDF, nyní nesoucí název Demokratické hnutí (MoDem) a  strany Demokracie a  svoboda – La Margherita (Kopretina), která se později integrovala do  italské Demokratické strany, také litevská Strana práce (Darbo partija), kyperský Nový horizont, belgické, frankofonní Hnutí občanů pro změnu (MCC) a ve Španělsku působící Baskická národní strana (PNV). V roce 2005 se změnil název kyperského člena – Nový horizont se přejmenoval na Evropskou stranu (EVROKO). Nový subjekt vznikl spojením Nového horizontu a strany Evropská demokracie (Evropaiki Dimokratia), kterou oficiálně vytvořili 30. června 2004 členové odštěpení od Demokratického sdružení (DISY). Později se k EDP ještě přidaly sanmarinská strana Lidová aliance (AP), slovenské Mečiarovo HZDS-LP, polská Demokratická strana (SD), slovenská Evropská demokratická strana a irská nezávislá poslankyně EP Marian Harkinová.

120

kou stranou s  nejsilnějším zastoupením ve  vedení některé z  eurostran. Postupem času ale aktivita strany Cesta změny ustala a omezovala se vlastně jen na účast Josefa Brože v EDP. S faktickým ukončením aktivit strany CZ Josef Brož navázal kontakt se Stranou pro otevřenou společnost (SOS), která pod jeho vlivem také vstoupila do  EP. SOS je díky senátorce Soně Paukertové stejně jako dříve CZ stranou s parlamentním zastoupením a disponuje i krajskými zastupiteli, a i ti mohou signovat žádost eurostrany o její uznání a čerpání finančních prostředků z rozpočtu EU. Zástupci SOS se na přelomu listopadu a prosince 2006 na pozvání Josefa Brože účastnili 2. kongresu EDP v  Bruselu a  pod touto zkušeností nabyli dojmu, že by SOS měla usilovat o vstup do EDP [Nováček 2005]. Orgány SOS následně schválili formální přihlášku a SOS byla do EDP přijata. Josef Brož následně vstoupil do SOS a  byl dokonce do  své rezignace členem celostátního vedení této mimoparlamentní strany.

11. Závěr Všechny politické strany zastoupené aktuálně v Poslanecké sněmovně jsou členy některé z eurostran. Jako poslední toto postavení získala ODS, která v říjnu 2009 založila novou konzervativní eurostranu. Zmínit je ale třeba postavení KSČM, která se v  příslušné eurostraně ponechala pouze statut pozorovatele. Plnoprávnými členy eurostran jsou KDU-ČSL, ČSSD a SZ. Kromě nich se činnosti eurostran aktuálně účastní a v minulosti účastnily i menší strany zastoupené pouze v Senátu nebo i jen na úrovni regionů a obcí (například Moravané, ODA, CZ, SOS). Několik českých politických stran se dokonce podílelo nebo podílí na vzniku nových eurostran (CZ, ODS). Do EP byly v roce 2004 zvoleny i subjekty bez formálního vztahu k některé z eurostran (koalice ED a SNK a Nezávislí). V  několika případech česká politická strana změnila svou evropskou afiliaci a „přestoupila“ z jedné eurostrany do jiné (ODA, nedotažený pokus US-DEU). České politické strany až dosud nedokázaly s  výjimkou Cesty změny a  později Strany pro otevřenou společnost dosáhnout na posty v nejužším vedení eurostran. ODS tuto situaci nyní výrazně změnila, když dosáhla jako první česká strana na nejvyšší post, a to v nové konzervativní eurostraně.

Literatura a zdroje: Bulušek, Petr. 2004. „Stručná historie Evropských demokratů z hlediska různých integračních jednání.“ [online] Dostupné z: (http://www.witzany.cz/clanky/Historie_ED-SNK.htm) Carter, Elizabeth, Kurt Richard Luther, Thomas Poguntke. 2007. „Euroepan integration and internal party dynamics“. In Elizabeth Carter et al. The Europeanization of National Political Parties. Power and organizational adaptatiton. Routledge: New York.

121

Fajmon, Hynek. 2004. Cesta ODS do  EPP-ED. In Hynek Fajmon. Cesta České republiky do EU. Brno: CDK. Fiala, Petr, Miroslav Mareš, Petr Sokol. 2007. Eurostrany. Politické strany na evropské úrovni. Barrister and Principal. Brno. Hamerský, Milan. 2009. Aktuality. Internetová stránka Milan Hamerský. [online] Dostupné z: (http://www.milanhamersky.cz/aktuality.htm) Hamerský, Milan, Petr Dimun. 2001. 10 let na straně svobody (Kronika ODA 1989–1999). Brno. Hloušek, Vít, Pavel Pšeja. 2008. „Evropeizace politických stran a stranického sytému v české republice.“ Politologický časopis. 14 (4): 299–318. Hůla, Petr. 2008. Stockholm ELDR. [online] Dostupné z: (http://www.unie.cz/index.php?typ=UEA&showid=86) Hulicius, Eduard. 2009. Nepublikovaný rozhovor s autorem. Kasl, Jan. 2003. Projev na druhém sjezdu ED. [online] Dostupné z: (www.edpraha3.cz/old/ Aktuality/projev%20Kasl) Kolaříková, Andrea. 2006. SNK Evropští demokraté. Bakalářská práce. Brno. Mareš, Miroslav. 2002. „Evropská politika moravistických organizací. Středoevropské politologické studie“ 4 (4). 2002. [online] Dostupné z: http://www.cepsr.com/clanek. php?ID=24) Mareš, Miroslav (Ed.). 2003. Etnické a regionální strany v ČR po roce 1989. Brno: CDK. Nezávislí demokraté 2009. internetová stránka hnutí Nezávislí demokraté. [online] Dostupné z: (www.nezdem.cz) Nováček, Pavel. 2005. 2. kongres Evropské demokratické strany. [online] Dostupné z: (http://www.stranaos.cz/) ODA. 2001. Z jednání Ústředního sněmu ODA Č. 9. [online] Dostupné z: (http://www.oda. cz/clanek.asp?id=799) Party of European Left. 2009. Internetová stránka. [online] Dostupné z: (http://www.european-left.org/english/about_the_el/member_parties/observer_parties/) Pečínka, Pavel 2006. „Evropeizace“ české Strany zelených v širších aspektech. Disertační práce. Masarykova Univerzita: Brno. Sokol, Petr. 2004. „Měsíc české pravice.“ Cevro Revue. 1 (2). Škottová, Nina, Petr Sokol. 2007. EPP-ED a ODS v Evropském parlamentu. Spolupráce pravicových stran na evropské úrovni. Jalna: Praha. Vladimír Železný. 2009. Internetová stránka Vladimíra Železného. [online] Dostupné z: (http:// www.vladimirzelezny.com) Volby do  Evropského parlamentu. 2009. Volby 2009. [online] Dostupné z: (http://http:// volby.cz/pls/ep2009/ep2213?xjazyk=CZ&xv=1&xstrana=1) Volební program ODS. 2004. [online] Dostupné z: (http://www.ods.cz) Witzany, Jiří. 2002. Čtyřkoaliční krize z perspektivy evropské integrace, aneb liberální či liberálně-konzervativní?! . [online] Dostupné z: (www.witzany.cz) Zpravodaj ODA 2004. [online] Dostupné z: (www.oda.cz)

122

Evropská integrace pohledem českých prezidentů Miloš Brunclík

1. Úvod Vedle politických stran a jejich vrcholných představitelů byly postoje české veřejnosti i  českých politiků k  evropskému integračnímu procesu od  začátku 90.let do  značné míry ovlivňovány či dokonce formovány dvěmi hlavními politickými autoritami české politiky – prezidenty Václavem Havlem a  Václavem Klausem. Svým vlivem se zásadním způsobem podíleli a stále podílejí na strukturování veřejné, resp. politické, diskuze o významu integrace České republiky do  Evropské unie a o pozici a roli ČR v ní. Postoje V. Havla a V. Klause navíc velmi dobře ilustrují dva principiální postoje k EU. Zatímco V. Havel je tradičním zastáncem evropského sjednocování, V. Klaus se řadí ve vztahu k EU ke kritičtějšímu myšlenkovému proudu. Václav Havel je v  mezinárodním prostředí dobře známou osobností, která se vyjadřuje k zásadním otázkám mezinárodních vztahů i k vývoji evropské integrace. Avšak i Václav Klaus je jako výrazný kritik současné trajektorie vývoje evropské integrace velmi dobře známým politikem v  evropském prostředí. S ohledem na výše uvedené důvody je užitečné vztah obou prezidentů k EU alespoň stručně přiblížit a porovnat. Východiskem pro tuto stať jsou koncepty eurooptimismu a euroskepticismu, které jsou pak použity při analýze a komparaci postojů obou českých prezidentů.

2. Eurooptimismus a euroskepticismus Postoje obou prezidentů jsou ve vztahu k EU velmi odlišné a protichůdné. Pro jejich analýzu jsou vhodné v publicistice hojně užívané termíny, které však poměrně dobře vystihují podstatu dvou základních postojů vůči evropskému integračnímu procesu – euroskepticismus a eurooptimismus. Tyto pojmy využívá i politologie k hlubšímu rozboru evropské otázky, která je důležitým tématem programů všech relevantních politických stran v  Evropě. V  politologii se objevila celá řada přístupů k  uchopení těchto pojmů. Pokusme se tyto pojmy stručně přiblížit. K  analýze pojmu euroskepticismus využijeme osvědčeného přístupu, který nabídli politologové Aleks Szczerbiak a Paul Taggart. S ohledem na rozdílnosti uvnitř tohoto myšlenkového proudu rozlišili tzv. měkký euroskepticismus (soft euroscepti123

cism) od  tzv. tvrdého euroskepticismu (hard eurosceptism) [Szczerbiak, Taggart 2000; Szczerbiak, Taggart 2002]. Měkký euroskepticismus není v  principu zaměřený proti evropské integraci či proti členství v EU, ale jeho podstatou jsou výhrady vůči jednomu či více aspektům evropské integrace, které dávají vzniknout opozici vůči EU v oblastech, kde se zdá, že „národními zájmy“ jsou v  rozporu se stávajícím vývojem evropské integrace. Měkký euroskepticismus nabízí reformní alternativu. Nepožaduje vystoupení státu z EU, ani nezpochybňuje legitimitu celého projektu evropské integrace [Szczerbiak, Taggart 2004: 7; Conti 2003: 8]. Tvrdý euroskeptismus naopak předpokládá „principiální opozici vůči EU a  evropské integraci a proto jej lze nalézt u stran, které se domnívají, že jejich země by měla EU opustit, anebo jejichž postoje jsou v  protikladu vůči celému projektu evropské integrace…“ [Szczerbiak, Taggart 2004: 7]. Neuvažuje o  reformě EU, ale jako alternativu nabízí zcela odlišný model evropské spolupráce a prosazuje výrazný přesun kompetencí (nikoli pouze v několika oblastech za účelem lepšího fungování EU) z nadnárodních orgánů zpět na orgány národní [Conti 2003: 7–8]. Co je to však eurooptimismus? Jak již sám název napovídá, jedná se o  přístup, který v  zásadě proces evropské integrace vítá a  chápe jej principiálně či alespoň po  pragmatické stránce (nevýhody a  rizika jsou převáženy výhodami) pozitivně. V teoretické rovině lze identifikovat i postoj, který je k evropské integraci indiferentní, resp. nevyhraněný. Nehodnotí jej ani negativně, ani pozitivně. Všechny tyto nastíněné postoje zakomponoval do  koherentní klasifikace italský politolog Nicolo Conti [2003]1. Jeho klasifikace má podobu škály, na které lze vymezit 5 postojů: (a) tvrdý euroskepticismus, (b) měkký euroskepticismus, (c) neutrální postoj, (d) funkcionální europeismus a (e) ztotožňující europeismus. První dva typy jsme si již přiblížili výše (Conti v podstatě přebírá vymezení tvrdého a měkkého euroskepticismu od Szczerbiaka a Taggarta). Třetím typem postojů je neutrální či nevyhraněný postoj (no commitment / no mention). Nositelé tohoto postoje se otázkou EU jako celkem nezabývají. Nezaujímají k  EU žádné principiální stanovisko, nemají k EU propracovaný program apod. Mohou sice prezentovat některé své postoje k  evropské problematice, ale jsou velmi opatrní při formulování normativního postoje [Conti 2003: 8]. Funkcionální europeismus (functional europeanism) je eurooptimistický postoj. Nositelé tohoto postoje v prvé řadě sledují specifické domácí zájmy. Evropská integrace je vnímána jako projekt, který může tyto specifické zájmy naplnit. Jinými slovy, eurooptimismus je na místě pouze do té míry, do jaké má evropská integrace pozitivní vliv na naplňování těchto zájmů. Nejedná se tedy o bezvýhradný europeismus. Evropská integrace není chápána jako cíl, nýbrž pouze jako nástroj k dosažení domácích zájmů. 1) Tuto koncepci využívá např. i český politolog V. Havlík [2004] při analýze programů dánských politických stran.

124

Poslední typ, který Conti zmiňuje, je ztotožňující europeismus (identity europeism). Jedná se o principiálně pozitivní postoj vůči EU. Evropská integrace není interpretována prostřednictvím zvažování výhod a nevýhod. Naopak je vnímána pozitivně jako celek. Nositelé tohoto postoje principiálně podporují prohlubování evropské integrace. Případná nespokojenost s evropskou integrací se dotýká vlastně jen nedosažených výsledků a cílů kvůli nedostatečné integraci. Dodejme ještě, že Conti doplnil tuto klasifikaci o další proměnnou a vytvořil tak jednoduchou typologii. Prvním kritériem je, jak již bylo uvedeno, vztah (orientace) k evropské integraci na škále negativní-pozitivní. Druhou proměnnou je míra pragmatičnosti přístupu k  EU na  škále pragmatický – principiální (ideologický). Oba pragmatické přístupy (měkký euroskepticismus a funkcionální europeismus) poměřují ztráty a  zisky vyplývající z  evropské integrace. Podpora či odmítnutí evropské integrace nemají principiální povahu, ale spíše povahu podmínečnou s  ohledem na jiné (např. národní) zájmy a cíle. Conti se domnívá, že z důvodů absence principiální dimenze těchto postojů nemusí být oba přístupy k EU dlouhodobě stálé. Conti dokonce připouští, že změna od  měkkého euroskepticismu k  funkcionálnímu ­europeismu a naopak je dost dobře možná [Conti 2003: 10]. Naopak tvrdý euroskepticismus a ztotožňující europeismus jsou principiální přístupy vycházející z hlubších filozofických či politicko-ideologických zásad, proto je takový postoj relativně trvalý a neměnný. Popsanou typologii zachycuje tabulka. PŘÍSTUP ORIENTACE

principiální

 

pragmatický

negativní

tvrdý euroskepticismus

měkký euroskepticismus

pozitivní

ztotožňující europeismus

funkcionální europeismus

Zdroj: zpracováno podle Conti 2003: 9-10.

V tabulce v Contiho typologii chybí neutrální postoj, ale s ohledem na výrazně vyprofilované postoje obou prezidentů k evropské integrace lze již nyní vyloučit, že by bylo možné tento postoj, byť i vzdáleně, některému z prezidentů přiřknout. V následujících kapitolách rozebereme postoje obou prezidentů ČR k EU a poté se pokusíme aplikovat nastíněnou typologii na názory těchto dvou osobností českého politického života.

3. Václav Havel a proces evropské integrace Václav Havel je velkým zastáncem evropské integrace, kterou chápe jako velmi pozitivní demokratický proces, ve kterém se spojují velké i malé evropské národy v duchu partnerství a spolupráce a ve kterém je tradiční historický nacionalismus překonán principem občanství. Václav Havel se v  jednom ze svých prvních projevů 125

v historii samostatné ČR přihlásil k myšlence integrace ČR do Evropských společenství, resp. aby se ČR stala „pevnou součástí rodiny vyspělých evropských demokracií“ [Havel 1993a]. Pokud kdy V. Havel evropskou integraci kritizoval, tak to bylo kvůli jejímu technokratickému a ekonomickému zaměření. Ani tato kritika nemění nic na tom, že V. Havel chápe EU jako důležitý krok k evropské jednotě a očekává, že si EU vytvoří i svou duchovní dimenzi [srv. Drulák, Beneš 2007: 330]. Václav Havel se vyjádřil k  Evropské unii mnohokrát. Klíčové myšlenky však nastínil v  několika stěžejních prezidentských projevech, které pronesl např. v roce 1994 ve Štrasburku [Havel 1994; Havel 2000], Paříži [Havel 1999a] či Římě [Havel 2002]. Východiskem pro postoje Václava Havla k EU je jeho dějinná, filozofická a vizionářská perspektiva charakteristická vysokou mírou obecnosti a  abstrakce. Václav Havel vychází z myšlenky Evropy jako společného civilizačního prostoru, ve kterém je ale patrná rozmanitost evropských národů. Jedná se o historicky vzniklý region, který vzešel z kombinace antické, židovské a křesťanské myšlenkové a kulturní tradice [viz Havel 1999a; Havel 1999b]. V minulosti proběhlo velké množství pokusů tento prostor sjednotit. Současný projekt evropské integrace, započatý po  druhé světové válce, je však revoluční v tom, že poprvé v dějinách úsilí o sjednocení tohoto regionu a nastolení společného pořádků vyrůstá ze svobodné vůle všech. Je založen na vzájemném porozumění a na společné touze po míru a spolupráci [Havel 1994; Havel 1996a]. Jedná se o „bezprecedentní pokus založit politický pořádek a spolupráci v  Evropě na  vskutku spravedlivých základech, totiž na  rovnoprávnosti všech…“ [Havel 1995; srv. Havel 1996a; Havel 2003]. Myšlenka Evropské unie podle V. Havla „nespadla z  nebe ani se nezrodila v  laboratoři politických teoretiků či na  rýsovacím prkně politických inženýrů, ale zcela přirozeně vyrostla z  pochopení této evropské integrity jakožto osudového faktu a z úsilí mnoha generací Evropanů promítnout ji do určitého „nadnárodního“ evropského uspořádání“ [Havel 1994]. Václav Havel se cítí být Evropanem a  považuje za  nutné evropanství pěstovat. Dobrý Čech je český Evropan, nikoli Čech zahleděný do svého češství [Havel 1995; srv. Havel 2000]. Evropu dále pojí společné hodnoty. Rozdělení Evropy v druhé polovině 20.století železnou oponou proto chápe V. Havel jako násilné a umělé, zvláště s ohledem na totalitní systémy ve střední a východní Evropě, jejichž ideové zakotvení bylo s evropskými hodnotami neslučitelné. Jeho chápání EU není pragmatické, ale hodnotově orientované. Jeho tématy je Evropa v  historii, společné evropské hodnoty či pád železné opony jako obrovská příležitost k překonání rozdělení Evropy, výzvy globalizace pro evropskou spolupráci apod. Ve svých projevech se zaměřuje zejména na duchovní a hodnotovou dimenzi evropské integrace [např. Havel 1994; Havel 2000]. V. Havel se nikdy příliš nezabýval „technickými“ záležitostmi evropské integrace, resp. konkrétními problémy a metodami, jak stanovených cílů dosáhnout. To ale vyplývá do značné míry nejen z jeho intelektuálního či filozofického zaměření, ale také z titulu jeho funkce – prezidenta republiky, který neřídí ministerská zasedání apod. Jeho úkolem je spíše nabízet obecnější vize, orientace na záležitosti zásadního a dlouhodobého významu a ur126

čovat střelku kompasu dalšího směřování ČR v Evropě, jak to ostatně Václav Havel naznačil ve svém článku o roli prezidenta v ČR [Havel 1993b]. Společný evropský prostor spojený evropskými tradicemi a  hodnotami volá po stále větším sbližování. Postupná integrace a vytváření stále většího počtu vazeb mezi evropskými státy jsou v zásadě přirozenými a nezměnitelnými procesy s ohledem na globalizující se svět, jehož podstatou je propojování ekonomických, politických a kulturních jednotek. „Za této situace svět nevyhnutelně směřuje a musí směřovat k stále rozsáhlejší integraci a koordinaci; nepůjde-li touto cestou, je odsouzen ke katastrofě“ [Havel 1991]. Havel je proto ochoten se vzdát „kousku své státní suverenity ve prospěch společně spravované suverenity Evropské unie, protože víme, že se nám to – tak jako ostatně všem Evropanům – mnohonásobně vyplatí…“ [Havel 1994]. Evropská unie není tedy podle Havla umělým projektem politických elit. Evropskou unii nechápe „jako nějaký monstrózní nadstát, v  němž by se měla postupně rozpustit svébytnost všech přerozmanitých součástí Evropy, národů, států, etnik, kultur, regionů.“ Naopak, vnímá ji jako „systematickou tvorbu prostoru, umožňujícího různým svébytným součástem Evropy rozvíjet se svobodně a po svém v  prostředí trvalého bezpečí a  pro všechny výhodné kooperace založené na  principech demokracie, respektu k lidským právům, občanské společnosti a otevřené tržní ekonomiky“ [Havel 1994; srv. Havel 1996a]. Václav Havel však není nekritický obdivovatel Evropské unie. I v jeho projevech se objevuje kritika minimálně dvou aspektů evropské integrace. Prvním rizikem evropské integrace je opětovné sklouzávání k nacionalismu, resp. k pokušení velkých států zaměňovat a ztotožňovat vlastní priority s prioritami a hodnotami celého společenství. Naopak malé státy „se mohou zase pokusit vyvléci ze své obecné zodpovědnosti právě poukazem na svou malost, krátkozrakým útěkem do své provincionality, neochotou podílet se na řešení problémů zdánlivě vzdálených a odtažitých“ [Havel 1996b]. Druhým problémem evropského integračnímu procesu je podle Havla skutečnost, že se z tohoto procesu vytrácejí základní hodnoty, étos či duch evropské integrace. Tento duch je málo vidět, skrývá se „za horami všech systémových, technických, administrativních, ekonomických, měnových a  dalších opatření, do nichž se promítá“ [Havel 1994]. V. Havel se domnívá, že se smysl evropské integrace ztrácí a běžným lidem se může zdát, že „evropské sjednocování je především věcí technicko-administrativní či byrokratickou“ [Havel 1999a; srv. Havel 2009c]. Je proto nutné, aby evropská integrace byla občanům srozumitelná. Z těchto důvodů V. Havel vznesl požadavek na stanovení smyslu evropské integrace, na vedení diskuze o identitě Evropy a o budoucím poslání Evropské unie, resp. o  tom, co je evropanství, evropská duchovní identita či evropská duše [Havel 1996a; Havel 1999a]. Podle Havla je cílem evropské integrace zajištění demokracie, míru, kolektivní bezpečnosti na  základě společných evropských hodnot [Havel 1996b]. Mezi tyto hodnoty Havel řadí „respekt k jedinečné lidské bytosti, k jejím svobodám, právům i k její důstojnosti, princip solidarity, rovnost před zákonem a právní stát, ochrana 127

všech typů menšin, demokratické instituce, oddělení moci zákonodárné, výkonné a  soudní, pluralitní politický systém, úcta k  soukromému vlastnictví i  podnikání a tržní ekonomika, rozvoj občanské společnosti“ [Havel 2000; srv. Havel 2004b]. Tyto evropské hodnoty by se měly podle Havla odrazit ve vypracování krátkého, srozumitelného ústavního textu, resp. charty Evropské unie, „která by jasně definovala ideje, na nichž je založena, smysl, který má, a hodnoty, které chce ztělesňovat. Je jasné, že základem takové charty by nemohlo být nic jiného, než určitý mravní kodex evropského občana“ [Havel 1994; srv, Havel 1999a]. Jedním z účelů tohoto textu je prezentovat občanům EU, co EU znamená, na čem je založena apod. „Pochopí-li obyvatelé Evropy, že tu nejde o nějaké anonymní byrokratické monstrum, které je chce omezovat či jim dokonce upírat jejich svébytnost, ale o nový typ lidské obce, který jejich svobodu naopak významně rozšiřuje, pak se nemusí Evropská unie o svou budoucnost bát“ [Havel 1994; srv. Havel 1999a]. V. Havel z těchto důvodů pak uvítal Smlouvu z Nice a její schválení [Havel, Kwasniewszki, Schuster, Mádl 2002] a také tzv. Evropskou ústavu2 a po jejím zamítnutí nově také tzv. Lisabonskou smlouvu, které společné hodnoty EU artikulují. Pokud jde o konkrétnější podobu evropské integrace, V. Havel se přihlásil k myšlence evropské konfederace [Havel 1991], kterou artikuloval v roce 1989 francouzský prezident F. Mitterrand. Později uvažoval i o federativních aspektech Evropské unie. Například v projevu ve francouzském Senátu v souvislosti s požadavkem na vypracování „základního zákona“ EU navrhl zřízení dvoukomorového parlamentu. První komoru by tvořil stávající Evropský parlament, který zastupuje občany jednotlivých států a zohledňuje velikost těchto států (podle počtu obyvatel). Nově by byla zavedena druhá komora, jak tomu bývá u standardních federací. Druhá komora by byla volena nepřímo. Každý parlament členského státu by do ní vysílal 2–3 poslance. Každý stát by tedy měl ve druhé komoře stejnou hlasovací sílu. Dále by pak bylo nutné stanovit, o kterých otázkách rozhoduje pouze první komora a o kterých rozhoduje i druhá komora. Evropská komise jako výkonný orgán by tak již nemusela zahrnovat komisaře ze všech členských zemí [Havel 1999a; srv. Havel 2000]. Protože V. Havel chápe Evropu jako region spojený společnými evropskými hodnotami, vehementně obhajuje rozšiřování Evropské unie. Vstup nových členských států vnímá jako rozšiřování prostoru společně sdílených hodnot. Protože byly České země po staletí „geopolitickou křižovatkou Evropy“ [Havel 2009a], resp. častým objektem 2) Evropská ústava [viz Smlouva o Ústavě pro Evropu] měla nahradit všechny předcházející smlouvy EU, avšak byla v roce 2005 zamítnuta referendy ve Francii a Nizozemsku. V průběhu německého předsednictví EU v první polovině roku 2007 se podařilo dojednat alternativní dokument, který se od Evropské ústavy lišil zejména ve formě. Nový dokument je založen na metodě novelizace stávajících smluv. Po obsahové stránce byly vyjmuty některé atributy, které dávaly vzniknout téměř evropskému státu (vlajka, hymna, prezident, státní svátek, atd.). Tento nový dokument byl schválen v červnu 2007 a protože byl text dokončen až v druhé polovině téhož roku a slavnostně podepsán v prosinci v Lisabonu v době portugalského předsednictví, byl označen Lisabonská smlouva. Úplný název textu zní „Návrh Smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství“ [blíže viz Pitrová a kol. 2008].

128

a obětí velmocenských her, zhodnotil vstup ČR do EU jako historickou událost, která zajistí ČR bezpečnost a společenství v klubu demokratických vyspělých států. Vedle rozšiřování V. Havel v zásadě vítá i prohlubování evropské integrace. Uvítal tak např. schválení Smlouvy z Nice, či schválení textu Evropské ústavy. Napsal, že tento text má k  dokonalosti daleko, avšak upozornil, že je schválení tohoto dokumentu je „historický okamžik“, protože se na něm shodlo 25 zemí. Dále zdůraznil, že je třeba bránit se přebujelé byrokracii. Na druhou stranu uvedl, že „její [přebujelá byrokracie – pozn. autora] nadměrné zdůrazňování na úkor obsahu celého procesu považuji za hloupost“ [Havel 2004a]. Podporuje také schvalování a ratifikaci Lisabonské smlouvy [Havel 2009b]3.

4. Václav Klaus a proces evropské integrace S nástupem Václava Klause do prezidentského úřadu v roce 2003 se do značné míry proměnil přistup prezidentského úřadu k  evropské integraci. Zatímco jeho předchůdce, Václav Havel, byl v zásadě nakloněn prohlubování integrace, Václav Klaus byl známý svým velmi kritickým postojem k tomuto procesu. Na druhou stranu je nutné zdůraznit, že v době, kdy byl V. Klaus premiérem, dojednala ČR tzv. asociační dohodu a formálně požádala o členství v EU. Východiskem evropské integrace je pro V. Klause spolupráce evropských národních států, charakterizovaných pluralitními demokratickými systémy s tržními ekonomikami bez přívlastků [Klaus 2001a: 65; srv. Klaus 2004a]. Podobně jako u Václava Havla je podle Václava Klause pojítkem států v  Evropě „úsilí o  svobodu, o bezpečnost a o prosperitu“ [Klaus 1998a]. Posláním evropské integrace je (a) „odstraňování zbytečných a pro lidskou svobodu a prosperitu kontraproduktivních bariér pohybu lidí, zboží a  služeb, idejí, politických filozofií, světonázorů, kulturních schémat, vzorců chování, které se v průběhu historie z nejrůznějších důvodů utvořily mezi jednotlivými evropskými státy“ a (b) „společná péče o veřejné statky, existující na úrovni kontinentu, čili o takové projekty, které není možné účinně realizovat na bázi bilaterálního vyjednávání dvou (či několika) sousedních evropských zemí“ [Klaus 2009a]. Jinými slovy, Klausovo pojetí integrace je definované jako „proces postupného odstraňování všech omezení, které stojí v  cestě kontaktů mezi lidskými bytostmi“ [Klaus 2001a: 79]. Evropskou integraci chápe velmi pragmaticky a  prakticky. Na  rozdíl od  svého předchůdce klade méně důrazu na  vizionářské představy, ale na konkrétní výsledky, rizika a výhody evropské integrace. Zatímco V. Havel pojímá myšlenku EU jako přirozenou, vzniklou v reakci na integritu evropského prostoru, 3) V. Havel se však domnívá, že by EU její neschválení přežila, protože by byl v krátkodobém horizontu (1–2 roky) přijat nový text. Jako důležitější než Lisabonskou smlouvu označil smlouvu s  USA o umístění radaru v ČR [Havel 2009c].

129

podle V. Klause je EU produktem politických elit a svým rychlým tempem integrace a nadměrnou mírou unifikace nepřirozeným útvarem, který podvazuje svobodu. EU je podle Klause „souborem velmi konkrétních politických a  ekonomických smluv, které odrážejí reálné zájmy a vztahy v evropském prostoru. Proto není proces rozšiřování EU, naše debata o členství i o směřování evropské integrace naplňováním nějaké abstraktní utopické vize, ale zcela reálnou věcí, založenou na racionálním zkoumání kladů, záporů, souvislostí, i  zájmů“ [Klaus 1999a; srv. Klaus 2009a]. Podle Klause není totiž západní svět naplněním nějaké ideální vize, ale jedná se o lidskou konstrukci s nutnými nedostatky. Je to svět charakterizovaný konkurencí jednotlivců, skupin i celých států [Klaus 2009d]. Klaus se navíc od svého předchůdce necítí být Evropanem. Evropskou integraci Klaus kritizuje ze dvou hlavních směrů, které jsou úzce provázané. První se zaměřuje na  převažující způsob myšlení a  filozofická východiska zastánců prohlubování integračního procesu v EU. Druhá linie kritiky se zaměřuje na obsah evropské integrace a na směr, kterým se vývoj EU posouvá. Tato linie se rozpadá na další části: jednak na politický obsah evropské integrace – tj. institucionální uspořádání, jednak na  ekonomický a  sociální systém, který v  EU převažuje [Novák, Brunclík 2007]. Klaus kritizuje převládající paradigma současných úvah o EU, které se odrážejí i v praktickém vývoji evropské integrace, pro který je podle Klause charakteristická rostoucí centralizace ekonomických procesů a  byrokratizace každodenního života, umělý a nepřirozený a ve svém důsledku i škodlivý přenos rozhodování na mezinárodní úroveň a oslabování tradičních domácích kontrolních mechanismů a etatistické myšlení spojené se ztrátou individuální odpovědností [Klaus 2001a: 28–29]. Klaus píše o utopistech a konstruktérech, kteří chtějí obejít standardní demokratické procesy „zdola (třeba vymýšlením podstatních odpolitizovaných útvarů), či shora (umělou nadstátní integrací, jejímž důsledkem má být soustředění moci do rukou struktur, jejichž činnost by se vymykala běžným kontrolním politickým kontrolním mechanismům“ [Klaus 2001a: 155; srv. Klaus 2005a]. V  této souvislosti používá Klaus termín „evropeismus“ [Klaus 2004a; Klaus 2004b; Klaus 2006a; Klaus 2007a], který považuje za „dominantní ideologii soudobé Evropy“. Jedná se o širší, mnohodimenzionální ideologii, která není nikde jasně formulovaná a není zcela koherentní. Za jediný ucelený výraz této ideologie považuje Klaus text Evropské ústavy [Klaus 2006a]. Směr postupu evropské integrace potvrzuje hypotézu, že „lze očekávat, že logika integračního procesu – a jeho naléhavé nezbytnosti v podmínkách zostřující se globální konkurence – si vytvoření jakési Evropské federace vyžádá“ [Vodička 2002: 60]. Právě tento integrační styl myšlení a z něj vyplývající vývoj, tj. posouvání suverenity z úrovně národních států na národní úroveň evropské integrace, je hlavní obavou Václava Klause [Klaus 2001a: 90; srv. Klaus 2003a; Klaus 2005a]. Debata o tom, do jaké míry jsou státy vnímány jako výchozí kameny evropského kontinentu, je podle Klause základním sporem současnosti [Klaus 2003a]. Jedná se tu o po130

lemiku mezi intergovernmentalismem (těžištěm je spolupráce na  úrovni exekutiv jednotlivých členských států) a supranacionalismem (způsobilost EU přijímat obecně závazné i speciální právní normy s přímou působností pro členské státy EU i jejich občany) [Vodička 2002: 53]. Klaus je jednoznačným zastáncem integovernmentalismu, a  proto kritizuje zpochybňování národních států a  suverenity národních států a  trvá na  potlačení supranacionálních prvků [Klaus 2000; Klaus 2001b; Klaus 2007b; srv. Klaus 2005a]. Na rozdíl od V. Havla se obává narušení národní identity a  svébytnosti a  proto prohlásil, že „nesmíme dopustit, abychom se v Evropě rozpustili jako kostka cukru v čaji“ [Klaus 1998b]. Demokracie je v očích Klause spojena pouze s jednotlivými členskými státy EU. Klaus vidí stát jako „nezastupitelného garanta demokracie“, jehož kompetence jsou však postupně oslabovány a  demokracie je nahrazována „postdemokracií“ [Klaus 2005b]. V  Klausových úvahách znamená přesun kompetencí na evropské instituce, které jsou tak vyjmuty z politické odpovědnosti a nedostatečné demokratické kontroly, prohlubování „demokratického deficitu“ EU [Klaus 2005c; Klaus 2009a]. Evropská ústava je podle Klause pokusem ustavit systém, ve kterém „zrušení hranic bez skutečné liberalizace lidských aktivit „pouze“ posouvá vládu nahoru, tj. na úroveň, kde neexistuje demokratická odpovědnost, a  kde jsou rozhodnutí činěna jmenovanými politiky, nikoli politiky zvolenými občany ve svobodných volbách“ [Klaus 2005b]. Další rovina kritiky obsahu evropské integrace míří na  sociálně-ekonomické otázky. Klaus vidí v  evropském integračním procesu nadvládu elit socialistického ražení, jejichž cílem je posílit roli evropských orgánů. V  Evropě dominuje podle Klause jeden světonázor – „měkký socialismus (s lidskou tváří)“ [Klaus 2001a: 165; viz také Klaus 1998b; Klaus 2007a]. Cílem evropeistů je podle Klause zavést v EU harmonizovaný systém s jednotnými daňovými sazbami, sociálními dávkami, metodami regulace aj. Takový systém je podle něj ve výsledku nekonkurenční a neefektivní, což naráží na Klausův ekonomický liberalismus [Klaus 2006a]. Zamítnutí Evropské ústavy na  jaře roku 2005 – v  květnu ve  Francii a  v  červnu v Nizozemí – Klaus jednoznačně uvítal [Klaus 2005b; Klaus 2005c; Klaus 2005d]4. Klaus vysvětlil krach Evropské ústavy tím, že „se jednalo o další fázi před evropskou veřejností skrytého, jasně nezformulovaného a nikým neschváleného projektu a vytvoření federálního evropského superstátu se stále více centralizovaným rozhodováním nikomu neodpovědných nadstátních bruselských orgánů“ [Klaus 2005c]. Krach Evropské ústavy neznamená paralýzu chodu EU [Klaus 2005e]. Po tzv. Evropské ústavě Václav Klaus jednoznačně odmítl i Lisabonskou smlouvu: „Lisabonská smlouva je krokem zpět k  odmítnuté Evropské ústavě. Je dokumentem, který 4) V. Klaus tvrdí, že je tento dokument revoluční, představující krok „od Evropy států k Evropě jednoho evropského státu“ [Klaus 2005a; srv. Klaus 2003b]. Evropská ústava nadřazuje evropský právní řád vnitrostátním právním řádům členských zemí, posiluje pravomoci Evropské komise, Rady ministrů, Evropského parlamentu i Evropského soudního dvora a ruší tak dosavadní EU jako smluvní svazek členských států a  „vytváří nový právní subjekt, jakýsi federální stát sui generis…“ [Klaus 2005c; Klaus 2006b].

131

představuje výrazný posun od  Evropy států k  Evropě jednoho evropského státu. Znamená přesun od  dobrovolné a  stále znovu a  znovu domlouvané a  potvrzované spolupráce evropských států v tisících konkrétních záležitostech k jednou pro vždy platné dominanci orgánů a institucí unijních nad orgány a institucemi jednotlivých členských států. Vede k  prohlubování demokratického deficitu“ [Klaus 2008; srv. Klaus 2009a]. Schválení Lisabonské smlouvy v ČR označil za „velmi smutný doklad dalšího selhání významné části našich  politických elit“ a senátní zdůvodnění schválení smlouvy nepřímo označil jako „zbabělé“ [Klaus 2009b].5 Jakou alternativu vývoje EU formuluje V. Klaus? Zdůrazněme, že Václav Klaus je přes výše nastíněnou kritiku zastáncem evropské integrace a  členství v  ČR v  EU. V roce 1993 Václav Klaus napsal, že evropský integrační proces je „samozřejmé východisko české zahraniční politiky“ [Klaus 2001a: 19]. I o 10 let později, kdy se integrace v EU dále prohloubila, napsal, že se nestaví proti evropské integraci a dále prohlásil, že „jsme proti evropskému superstátu, ale strašně moc jsme pro rozumně integrovanou, svobodnou a  produktivní Evropu“ [Klaus 2003b]. Podle prezidenta neměla ČR jinou alternativu ke vstupu do EU, který považuje za manželství z rozumu [HN 2003: 16.4.; viz také Klaus 1999b; Klaus 2009a; Klaus 2009c]. Tuto tezi však doplňuje o tvrzení, že „metody a formy evropské integrace naopak řadu možných a legitimních variant mají“ [Klaus 2009c]. Václav Klaus tedy souhlasí s evropskou integrací, nesouhlasí však se současnou trajektorií evropské integrace, které směřuje k  jejímu prohlubování. V  roce 1998 prohlásil: „nemám strach z evropské integrace vzniklé zdola a vycházející z reálných politických uspořádání. Mám ale velkou obavu z integrace oktrojované evropským národům těmi, kteří chtějí Evropu dotlačit do podoby svých, předem zkonstruovaných vizí“ [Klaus 2001a: 157]. Jinými slovy, „dnešní forma tohoto (evropského integračního – pozn. autora) procesu – zkratkovitě řečeno unifikace maastrichtského typu – není tou nejlepší variantou, kterou si Evropa mohla vybrat“ [Klaus 1999b]. V novoročním projevu v roce 2009 se přihlásil k EU, která bude „prostorem skutečně demokratickým, prostorem, kde je politické rozhodování co nejblíže občanovi, kde je každý politik nucen se občanovi zodpovídat a  kde může být politik účinně kontrolován“ [Klaus 2009c]. Na rozdíl od V. Havla se staví skepticky vůči dalšímu posilování společných institucí: „Pokud jde o instituce, připadá mi účelné, aby zůstaly v  rovnováze ty, které jsou odvozeny od  národních politických reprezentací – jako je rada – s těmi, které představují čistě „evropskou“ úroveň – jako je komise či Evropský parlament“ [Klaus 1999a]. Jako alternativu k posilujícím supranacionálním prvkům EU Václav Klaus prosazuje typ spolupráce založený na  intergovernmentalismu. Namísto Evropské ústavy, resp. Lisabonské smlouvy, Klaus navrhl přijetí zcela jiného textu – nové ev5) V. Klaus nakonec text Lisabonské smlouvy podepsal 3.listopadu 2009 poté, co si vynutil, aby se Listina základních práv EU nevztahovala na ČR z obavy před prolomením tzv. Benešových dekretů. Proces ratifikace Lisabonské smlouvy tak byl definitivně zakončen.

132

ropské dohody, která by postrádala „kvaziústavní symboliku“ [Klaus 2007d]. Klaus tuto svou myšlenku pojmenoval Organizace evropských států (OES), „jejímiž členy budou jednotlivé evropské státy, nikoli přímo občané těchto států, jak se o to pokoušela Evropská ústava“. OES je založena na víře, že „jsou členské státy schopné – v  jistých oblastech – jednat společně, ve  společném zájmu a  na  tomto základě dospívat k nějakým společným rozhodnutím“. Konsensus by měl být jediným mechanismem rozhodování v  podstatných věcech [Klaus 2005f; viz také Klaus 2007a; Klaus 2007c]. Obhajoba intergovernmentalismu se projevila i v jeho kritizovaném výroku o  zbytečnosti konání voleb do  Evropského parlamentu. V. Klaus řekl, že „je zbytečné dělat evropské volby, to jsou stejně takové polovolby.“ Namísto toho navrhl, aby do  organizací tohoto typu posílaly jednotlivé národní parlamenty své poslance: „takže já bych bral v úvahu, kdyby jednotlivé parlamenty posílaly své zvolené poslance do těchto organizací a orgánů“ [iDNES 2009: 2. 6.]. Jako jediné zásadní instituce v  EU jsou stále podle Klause národní parlamenty: „opravdová komunita evropských národů neexistuje. Jsou Francouzi, Češi, Němci, Poláci...) [iDNES 2009: 2. 6.]. V budoucnosti – za několik desetiletí – Klaus nevylučuje, že postupný a přirozený vývoj v EU vyústí v evropský démos – politický národ sdílející identitu, vědomí sounáležitosti a pocit solidarity. Základy pro takový vývoj byly položeny ustavením společného evropského trhu [Klaus 2005c]. Klaus shrnul svou vizi evropské integrace následovně: „Potřebujeme Novou Evropu. Evropu bez evropeismu. Potřebujeme Evropu ekonomické svobody, Evropu malých a své panství nerozšiřujících vlád, Evropu bez státního paternalismu,…bez nadnárodních a  celokontinentálních ambicí…“ [Klaus 2004a]. Klaus požaduje „Evropu demokracií“ a odmítá „evropskou demokracii“ [Klaus 2004b]6. Podobně jako Václav Havel si i Václav Klaus přeje, aby evropská integrace měla jasně stanovený cíl. Klaus tak požaduje „jednou provždy (či aspoň na dlouho) definovat optimální rozdělení národního (státního), sdíleného a unijního (komunitárního) formou nějakého dokumentu, který se (v příkrém rozporu s myšlenkami V. Havla – pozn. autora) nemůže a nemusí jmenovat ústava“ [Klaus 2007a; Klaus 2007c]. Namísto toho se však Evropa stává podle výroku z roku 1998 obětí „plíživé byrokracie“ a „plíživé unifikace“ [Klaus 2001b; Klaus 2007c], regulačních snah, neustávajícího protekcionismu a všezahrnujícího paternalismu. Václav Klaus se ocitl očividně mimo dominantní názorový proud v EU. Jeho názory se stávají velmi často terčem domácí i zahraniční kritiky7. Z těchto důvodů pro6) Václav Klaus se v roce 1994 přihlásil k tzv. vícerychlostní Evropě [Klaus 1999a; Klaus 2001a: 55], která v jeho očích odpovídá principu dobrovolnosti a flexibility [Klaus 2001a: 148]. 7) Lze např. zmínit slovní přestřelku mezi V. Klausem a  francouzským prezidentem N. Sarkozym, který českého prezidenta kritizoval za to, že na Pražském hradě nevisí vlajka EU. Jako velmi kontroverzní byla vnímáno setkání V. Klause se zakladatelem evropského hnutí Libertas a odpůrcem Lisabonské smlouvy Declanem Ganleyem při Klausově návštěva v  Irsku [Ovčáček 2008]. Klaus se setkal s  D. Ganleyem i  před volbami do  Evropského parlamentu 2009 [Eliášová 2009]. Hád-

133

to V. Klaus na velmi sledovaném projevu před poslanci EP prohlásil, že „zřejmě nejdůležitější pro tuto chvíli je požadavek, aby svobodná diskuse o  těchto věcech (o podobě evropské integrace a jejich alternativách – pozn. autora) nebyla považována za útok na samotnou myšlenku evropské integrace“ [Klaus 2009a].

5. Ztotožňující europeista Václav Havel a euroskeptik Václav Klaus Aplikujeme-li nastíněnou typologii postojů k evropské integraci, můžeme dojít k závěru, že Václav Havel je jednoznačně prototypem ztotožňujícího evropeisty8. Václav Havel je ve  své orientaci k  evropské integraci velmi pozitivní a  ve  svých postojích principiální. Evropskou integraci vnímá pozitivně jako celek. Podle Havla znamená evropská integrace historický precedens – první úspěšný pokus tento civilizační prostor spojený společnými hodnotami integrovat na základě rovnosti všech zúčastněných států, na  principech solidarity a  demokracie. Pokud vyjadřuje nějakou kritiku vůči ní, jedná se pouze o její dílčí aspekty: technokratický a byrokratický ráz evropské integrace a pak také o absenci evropského duch a evropského zájmu. Namísto něj se v EU zjevně manifestují zájmy jednotlivých států a jejich vzájemné soupeření. Názory Václava Klause jsou diametrálně odlišné. Evropu chápe jako společenství národních států, které sledují své národní zájmy. Odmítá myšlenku existence evropského lidu. Evropská unie je pragmatický projekt, kterému i V. Klaus přikládá velkou důležitost. Podle něj je „unikátním a  v  podstatě revolučním experimentem sama Evropská unie se svým pokusem udělat rozhodování v Evropě lepší tím, že se jeho významná část přesune z  jednotlivých států do  celoevropských institucí“ [Klaus 2009a]. Klausovo přesvědčení o správnosti intergovernmentálního přístupu a dominanci národních států kladené proti Havlově přesvědčení o jednotném evropském prostoru jej logicky vede k vznášení námitek proti další integraci, oslabování národních států a podle něj i nadměrnému přesunu kompetencí na nadnárodní úroveň, což vede ke vzniku demokratického deficitu a vzdalování rozhodovacích institucí od jednotlivých občanů EU. V. Klaus je v obecné rovině zastáncem evropské integrace a  členství ČR v  EU. Jak uvedl ve  svém důležitém projevu před poslanci Evropského parlamentu v  roce 2009, neútočí na  samotnou evropskou integraci [Klaus 2009a]. Ani nepožaduje vystoupení ČR z EU. Nabízí pouze jinou cestu pro kou skončila návštěva delegace několika europoslanců (mj. Daniel Cohn-Bendit či Brian Crowley) na Pražském hradě. Někteří europoslanci vyčítali V. Klausovi jeho postoje k Lisabonské smlouvě či setkání s D. Ganleyem, který nedokázal věrohodně vysvětlit své zdroje při financování kampaně proti schválení Lisabonské smlouvy v Irsku [blíže viz iDNES 2008]. Do střetu se také dostal s předsedou Senátu PČR Přemyslem Sobotkou kvůli senátním schválení Lisabonské smlouvy [Benešová 2009]. 8) Pro zajímavost lze připomenout na to, že Václav Havel byl tradičně velkým zastáncem atlantistické orientace, která je s „eurooptimismem“ zejména v bezpečnostní, ale částečně i v politické oblasti v určitém rozporu.

134

další vývoj EU. Tato argumentace umožňuje V. Klause v duchu nastíněné typologie zařadit do proudu tzv. měkkého euroskepticismu. Na druhé straně útočí na legitimitu evropských institucí, které obviňuje z demokratického deficitu. Zcela a zásadně odmítá současný vývoj k „ever closer Europe“ [Klaus 2007c]. Jeho představa o  podobě evropské integrace na  bázi integovernmentalismu jde fakticky proti stávají podobě evropské integrace. Nejedná se o návrh reformy, protože příklon k  integrovernmentální povaze evropské spolupráce by fakticky současnou podobu Evropskou unie vyvracel v základech. Konzistence a principiálnost názorů V. Klause jsou spíše typický pro principiální proud euroskepticismu. Tato část argumentace umožňuje nazvat V. Klause jako tzv. tvrdého euroskeptika. Možnost zařadit V. Klause do jedné či druhé skupiny euroskepticismu není jednoznačná. Názory a postoje V. Klause k EU jej tedy řadí na pomezí obou variant euroskepticismu.

6. Závěr Je zjevné, že postoje k evropské integraci, které Václav Havel i Václav Klaus zastávají, se vyznačují obsahovou i časovou konzistencí, která vyplývá z jejich pevného ideového zakotvení. U Václava Havla je to jeho evropanství a víra v Evropu jako společného prostoru demokracie, rovnoprávnosti a solidarity. U V. Klause je to liberálně-konzervativní myšlení spočívající ve víře ve svobodný, volný trh, konkurenci a v přesvědčení, že jsou to národní státy a nikoli nadnárodní instituce, které jsou jedinými nositeli suverenity a garanty demokracie. Zatímco V. Havla je poměrně snadné zařadit do prezentované typologie do skupiny tzv. ztotožňujících europeismů, V. Klaus se svou rétorikou pohybuje na hraně mezi měkkým a tvrdým euroskepticismem.

Použité zdroje Benešová, Eva. 2009 „Šéf Senátu ve při s Hradem. Napomenul Klause za Lisabon“. Aktualne.cz, 11. květen. Conti, Nicolo. 2003. „Party Contestation of the Political Space and the European Issue: the Attitudes to the EU of the Italian Parties (1994–2002).“ SEI Working Paper No. 70. Brighton: Sussex European Institute. Drulák, Petr, Vít Beneš. 2007. „České metafory Evropy: Havel vs. Klaus“. Pp. 329–371. In Miroslav Novák a Miloš Brunclík (eds.). Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech: Česká republika v komparativní perspektivě. Praha: Dokořán. Eliášová, Kateřina. 2009. “Ganley: Evropské volby budou referendem o Lisabonu“, Aktuálně.cz, 14. květen. Havel, Václav. 1991. „Projev prezidenta ČSFR Václava Havla na  Shromáždění o  evropské konfederaci.“ Praha, Palác kultury, 12. červen. Havel, Václav. 1993a. „Projev prezidenta republiky Václava Havla po  inauguraci.“ Praha, Pražský hrad, 2. únor. Havel, Václav. 1993b. „Role českého prezidenta.“ Mladá fronta DNES, 19. leden.

135

Havel, Václav. 1994. „Projev prezidenta republiky Václava Havla v Evropském parlamentu.“ Štrasburk, 8. březen. Havel, Václav. 1995. „Novoroční projev prezidenta republiky Václava Havla.“ Praha, 1. leden. Havel, Václav. 1996a. „Evropa jako úkol“. Projev prezidenta republiky Václava Havla při předávání Ceny Karla Velikého.Cáchy, 15. květen. Havel, Václav. 1996b. „Úvodní slovo na konferenci FAZit“, Berlín 7. listopad. Havel, Václav. 1999a. „Projev prezidenta republiky Václava Havla ve francouzském Senátu.“ Paříž, 3. březen. Havel, Václav. 1999b. „Projev prezidenta republiky Václava Havla na konferenci „Europe – a Culture of Shared Cause.“ Berlín, zámek Bellevue, 25. únor. Havel, Václav. 2000. „Projev prezidenta republiky Václava Havla před poslanci Evropského parlamentu.“ Štrasburk, 16. únor. Havel, Václav. 2002. „Projev prezidenta republiky Václava Havla „Evropa a svět“. Řím, Senát 4. duben. Havel, Václav. 2003. „Novoroční projev prezidenta republiky Václava Havla.“ Český rozhlas, Česká televize, 1. leden. Havel, Václav. 2004a. „Václav Havel píše o evropské ústavě“.Lidové noviny, 30. říjen. Havel, Václav. 2004b. „Evropa 2004: nový impetus staré Evropě“. The Economist, ročenka The World in 2004. Havel, Václav. 2009a. „Zahájení konference Building Consensus about EU Policies on Democracy Support. Praha, Černínský palác 9. březen. Havel, Václav. 2009b. Rozhovor Václava Havla. Lidové noviny, 17. duben. Havel, Václav. 2009c. „Vystoupení Václava Havla v  pořadu Otázky Václava Moravce ­SPECIÁL.“ Česká televize, 1. leden. Havel, Václav, Alexander Kwasniewszski, Rudolf Schuster, Ferenc Mádl. 2002. „Smlouva z  Nice – krok k  nové Evropě“. Společný článek prezidentů Václava Havla, Aleksandra Kwasniewského, Rudolfa Schustera a Ference Mádla, Irish Independent, 16. říjen. Havlík, Vlastimil. 2004. „Dánské politické strany a evropská integrace.“ Politologický časopis 3: 224–239. HN. 2003. „53,8 procent Čechů sdílí Klausův odmítavý postoj k euroústavě“. Hospodářské noviny, 16. duben. iDNES 2008. „Schůzka Klause se zahraničními europoslanci skončila roztržkou“. iDNES, 5. prosinec. iDNES 2009. „Klaus: Eurovolby jsou zbytečné, posílejme do  Bruselu delegáty“. iDNES, 2.června. Klaus, Václav. 1998a. „Evropa po zavedení „euro“, Presseclub-Forum. Bonn, 14. březen. Klaus, Václav. 1998b. „Evropa na  konci tisíciletí: jaká je a  jakou ji chceme mít?“. Obecní dům, Praha, 21. prosinec. Klaus, Václav. 1999a. „Vážně o Evropě“. Frankfurter Allgemeine Zeitung (česká verze článku, který vyšel ve FAZ ve zkráceném znění) 14. říjen. Klaus, Václav. 1999b. „Evropská výzva na konci století.“ Internationales Bodenseesymposium, Bregenz, 6. červen. Klaus,Václav 2000. „Unifikační procesy posledního desetiletí v  Evropě a  jejich problémy.“ Přednáška na VŠE Praha, organizovaná Mladými konzervativci. 23. listopad. Klaus, Václav. 2001a. Evropa pohledem politika, pohledem ekonoma. Praha: Centrum pro ekonomiku a politiku. Klaus, Václav. 2001b. Rozhovor pro Hospodářské noviny o Evropské unii. Hospodářské noviny, 10. 12. Klaus, Václav. 2003a. Smysl bruselské nedohody. MF DNES, 16. 12.

136

Klaus, Václav. 2003b. Evropská ústava změní naši budoucnost. MF DNES 29. 9. Klaus, Václav. 2004a. Evropské problémy a jejich neřešení. Newsletter CEPu 11/2004. Klaus, Václav. 2004b. Kde je skutečná podstata sporu o Evropskou unii a její ústavu? Lidové noviny, 14. 2. Klaus, Václav. 2005a. Předmluva Václava Klause k publikaci CEPu „Řekněme své ano nebo ne evropské ústavě“. Klaus, Václav. 2005b. Intelektuálové a socialismus. Newsletter CEP, září 2005. Klaus, Václav. 2005c. Evropská ústava – 48 hodin po francouzském referendu. Klaus, Václav. 2005d. Předmluva prezidenta republiky Václava Klause ke  sborníku CEPu „Krach evropské ústavy“. Sborník CEPu č. 42/2005. Klaus, Václav. 2005e. Z  vystoupení prezidenta republiky Václava Klause na  tiskové konferenci s předsedou Evropské komise José Barrosem. Klaus, Václav. 2005f. Využijme „období reflexe“ pro vymezení Evropské unie. Lidové noviny, 16. 7. Klaus, Václav. 2006a. Co je to evropeismus? Lidové noviny, 31. 10. Klaus, Václav. 2006b. Dva roky po podpisu Ústavy EU. Lidové noviny, 31. 10. Klaus, Václav. 2006c. Tiskové prohlášení prezidenta republiky Václava Klause po  schůzce s předsedou vlády Topolánkem ze dne 21. 12. 2006. Klaus, Václav. 2007a. Nalejme si čistého vína ohledně evropské ústavy, MF DNES, 22. 1. Klaus, Václav. 2007b. Rozhovor prezidenta Václava Klause pro Hospodářské noviny. Hospodářské noviny, 9. 2. Klaus, Václav. 2007c. Zastavme slévání Evropy kvalitní ústavou. MF DNES, 27. 1. Klaus, Václav. 2007d. Chci zásadní změny EU. Rozhovor Václava Klause pro Mladou frontu DNES. MF DNES, 21.4. Klaus, Václav. 2008. „Lisabonská smlouva: manuál pro začátečníky“. MF DNES, 27. prosinec. Klaus, Václav. 2009a. „Projev prezidenta republiky v  Evropském parlamentu.“ Evropský parlament, Brusel, 19. únor. Klaus, Václav. 2009b. „Prohlášení prezidenta k ratifikaci Lisabonu.“ 6.květen. Klaus, Václav. 2009c. „Novoroční projev prezidenta republiky.“ Česká televize, 1. leden. Klaus, Václav. 2009d. „20 let poté: proč jsme nespokojeni.“ Lidové noviny, 22. srpen. Novák, Miroslav, Miloš Brunclík. 2007. „Postoje prezidenta Václava Klause k „euroústavě“ v  širším kontextu. Pp. 372–386. In Miroslav Novák a  Miloš Brunclík (eds.). Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech: Česká republika v komparativní perspektivě. Praha: Dokořán. Ovčáček, Jiří. 2008. „Prezident Václav Klaus se setkal s  irským podnikatelem Declanem Ganleym“. Novinky, 11. listopad. Pitrová, Lenka a kol. 2008. Když se řekne Lisabonská smlouva. Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Praha: Odbor o informování o evropských záležitostech. Úřad vlády České republiky. Szczerbiak, Aleks, Paul Taggart. 2000. „Opposing Europe: Party Systems and Opposition to the Union, the Euro and Europeanisation“. Opposing Europe Working Paper No. 1 Sussex European Institute. Szczerbiak, Aleks, Paul Taggart. 2002. „The Party Politics of Euroscepticism in EU Member and Candidate States.“ Opposing Europe Research Network Working Paper No 6. Sussex European Institute. „Smlouva o Ústavě pro Evropu“ viz Evropská ústava. Návrh Smlouvy o Ústavě pro Evropu. ÚZ – Úplné znění, č. 497. Ostrava: Sagit. Tvarůžková, Lucie. 2008. „Sarkozy se obul do Klause, kvůli vlajce“, iHNED, 17. prosinec.

137

Vodička, Karel. 2002. Evropská unie a členské státy: k právnímu charakteru EU. In Veber, Václav; Vít, Karel (eds.). Za  svobodu a  demokracii II. Rozšíření Evropské unie. Hradec Králové: Regionální evropské informační středisko v  Hradci Králové a  Evropské hnutí v České republice v nakladatelství a vydavatelství Miloš Vognar – M & V.

138

Česká republika v čele Evropy: tři etapy místo šesti Petr Kaniok1

1. Úvod Předsednictví Rady Evropské unie (EU) v prvním pololetí roku 2009 představovalo nejvýznamnější zahraničně politický úkol moderní české státnosti. V rámci rotačního systému půlročního řízení Rady EU byla Česká republika po Slovinsku druhým státem bývalého východního bloku, který dostal příležitost k řízení Rady EU, klíčové instituce EU jak z hlediska reprezentace zájmů členských států, tak z hlediska legislativního procesu v EU. Následující kapitola se zaměří na reflexi českého předsednictví, jeho souvislosti a  potenciální dopady. Nejedná se tedy o  snahu komplexně a detailně české předsednictví zhodnotit. Taková ambice má nejen určitá metodologická úskalí, ale především praktické překážky. Na metodologické problémy hodnocení předsednictví bude poukázáno v jedné z následných podkapitol, praktické překážky lze uvést hned: podrobná evaluace českého mandátu vyžaduje nejen násobně více prostoru, než který je určen této kapitole, ale také větší časový odstup. Z hlediska struktury začíná kapitola stručným teoretickým vymezením předsednictví a jeho funkcí. Byť teorie předsednictví nepředstavuje primární cíl tohoto textu, nelze se bez několika odstavců obejít. Následně je představen zahraničně politický a domácí kontext předsednictví a popsána jeho agenda a průběh. Poslední úsek textu přináší zamyšlení nad mediální reflexí českého předsednictví, a to jak z hlediska vnitropolitických, tak unijních souvislostí.

2. Předsednictví Rady EU: funkce a hodnocení Předsednictví Rady EU se v posledních dvou desetiletích stalo předmětem poměrně intenzivního výzkumu, který ve formátu studií [Henderson 1998, van Keulen 2004, Quaglia, Moxon-Browne 2006, Warntjen 2007, Thomson 2008], kapitol v  odborných knihách [Schout, Vanhoonacker. 2006b; Schout 2008; Tallberg 2008] či monografiích [Tallberg 2006, Kaniok 2009a] nabídl poměrně přesnou charakteristiku moderního předsednictví. Za  její základ lze označit nestranný výkon komplexního balíku funkcí, jejichž geneze začala v 50. letech 20. století a do své dnešní podoby se vytvořily počátkem 90. let 20. století. První a základní dělení předsednických funkcí 1) Tento text byl zpracován v rámci plnění grantového výzkumu České předsednictví Rady EU: most přes minulost (GA ČR 407/09/P030).

139

určili v  roce 1976 Helene Wallace a  George Edwards [Hayes-Renshaw, Wallace 2006: 141], kteří předsednictví připsali následující funkce: 1. manažer Rady, 2. reprezentant Společenství v zahraničních vztazích, 3. programový iniciátor, 4. vyjednavač dohod, 5. administrátor, 6. kolektivní reprezentant Rady Martin Westlake a David Galloway [2004: 334] přidávají k těmto funkcím ještě funkci čestného vyjednavače, kterou odlišují od funkce vyjednávače dohod. Zajímavou poznámku učinil v  roce 1984 Jean-Louis Dewost [1984], který předsednictví přisoudil roli arbitra v  případě politických konfliktů2. Katalog Jonase Tallberga či Ole Elgströma [Tallberg 2002: 13, Elgström 2003: 4–7] je o něco jednodušší a rozeznává čtveřici základních funkcí předsednictví: 1. administrace a řízení práce Rady, 2. určování politických priorit, 3. vyjednávání, 4. reprezentace Rady. Kontroverzně přijímaná je národní dimenze předsednictví3, v jejímž rámci předsednictví může posloužit jako prostor pro obhájení národních zájmů či národní pozice. Tuto funkci přisuzuje předsednictví explicitně Adriaan Schout [Schout 1998; Schout, Vanhoonacker 2006a: 1054] či Philippa Sherrington [2001: 44]. Implicitně ji pak očekává Martin Westlake a  David Galloway [2006: 335], kteří uvádějí, že předsednictví představuje pro členský stát možnost, jak prosadit své priority. Frekventované jsou také logické poznámky uvádějící, že předsedající stát, jakkoliv se může snažit o neutralitu a nestrannost, je stále součástí politických jednání v Radě EU, v nichž má své dlouhodobé zájmy. Zjednodušený pohled na předsednické funkce, který byl náplní předchozích odstavců, i  detailům neznalému čtenáři jasně naznačuje, že moderní předsednictví představuje pro většinu členských států nákladný a náročný úkol. Nákladná a náročná je organizační dimenze předsednictví, která klade velké požadavky nejen na materiální zázemí předsednické země, ale především na  kapacitu a  kompetenci její státní administrativy. Počet funkcí, jež jsou od předsednické země vyžadovány, a jejich odlišné zaměření v  sobě nesou diametrálně odlišné nároky nejen na  jejich výkon, ale také na přípravu. Motivace a výkon kupříkladu určování politických priorit, jež předsednickou zemi staví do role lídra, nemusí být vždy příliš kompatibilní s reprezentací kompromisu dosaženého Radou EU či se samotným vyjednáváním 2) Dewost poukazoval na  konflikt ohledně rybářské politiky v  roce 1982, který byl úspěšně vyřešen díky dvojici trialogů mezi dánskou delegací, tehdejším předsednictvím a  Evropskou komisí. Dewostem zmíněnou funkci by však šlo zahrnout pod vyjednávání. 3) Předsednictví je považováno za  servis evropské integraci, nikoliv jako nástroj zahraniční politiky členského státu.

140

v Radě EU. Předsednický stát je tak do značné míry obětí vnitřní tenze způsobené nastavením předsednictví, přičemž platí, že zvládnutí tohoto napětí je důležitým předpokladem pro zvládnutí samotného předsednictví. Poznámkou o zvládnutí předsednictví lze plynule přejít k dalšímu problematickému bodu předsednické teorie. Jestliže o funkcích předsednictví a jejich podobě panuje přes pestrost katalogů funkcí a odlišném důrazu na význam konkrétních úkolů poměrně jasná shoda, nepanuje téměř žádná shoda ohledně hodnocení předsednictví. Některé funkce předsednictví samozřejmě měřit s jistou mírou přesnosti a porovnatelnosti lze. Většina hodnocení předsednictví se ovšem odehrává v rovině kvalitativních soudů. Na obtížnost či téměř nemožnost předsednictví objektivně hodnotit a poté srovnávat jejich úspěšnost poukazují mnozí autoři [Schout 1998; Schout, Vanhoonacker 2006; Hayes-Renshaw, Wallace 2006]. Martin Westlake a  David Galloway [2004: 336] upozorňují na paradoxní skutečnost, že úspěšné a produktivní jednání ER může zastínit jinak konfliktní a špatně vnímané předsednictví a naopak. Jelikož předsednictví kombinuje řadu funkcí, málokterý pozorovatel je schopen kompetentně vyhodnotit například jak organizační funkci předsednictví, tak reprezentaci EU. Objektivitu hodnocení (a zejména srovnávání) konkrétních mandátů stěžuje skutečnost, že každá země zaujímá odlišnou výchozí pozici. Na vědomí je potřeba vzít také fakt, že průběh předsednictví může být narušen neočekávanou zahraničně politickou událostí4. Velký vliv má také atmosféra v EU. Je kupříkladu zjevné, že složitou situaci má předsednictví, které vyjednává například finanční perspektivu či připravuje a řídí mezivládní konferenci. Omezení, jež se vztahují k možnosti objektivně hodnotit předsednictví, lze nalézt více. Úseky této kapitoly, jež mají analytické ambice, tak je potřeba chápat spíše jako analytický komentář, který srovnává deklarovaná tvrzení s  realitou, případně dosažené výsledky s jejich mediálním obrazem.

3. Kontext českého předsednictví: laťka téměř na nule „Obecně platí, že předsednictví Rady EU vykonávají malé země lépe než velké státy. Lépe se shodnou s  ostatními institucemi EU, volí konsensuální přístup, naslouchají ostatním, snaží se dohodnout“. Do těchto slov lze shrnout tvrzení, které se pravidelně objevuje v teoretické literatuře o předsednictví [Elgström 2003; Hayes-Renshaw, Wallace 2006]. Přesto se v posledních letech, se zvyšující se frekvencí výskytu malých či středně velkých zemích v předsednické funkci, objevuje před každým předsednictvím daného typu u velkých a vlivných aktérů v EU skepse až despekt. České předsednictví bylo vyvrcholením tohoto přístupu. Žádné jiné předsednictví nebylo 4) Poukázat lze například na belgické předsednictví z druhé poloviny roku 2001, jehož průběh poznamenaly zářijové teroristické útoky na Světové obchodní centrum v New Yorku.

141

například vlivnými francouzskými deníky očekáváno s  tak hlubokým despektem a  neskrývanou nevolí jako v  případě českého mandátu. Schopnost vlády premiéra Mirka Topolánka zvládnout předsednictví Rady EU byla zahraničními experty, poslanci Evropského parlamentu (EP) a analytiky zpochybňována zejména vzhledem k  nestabilní vnitropolitické situaci. Například analýza5 společnosti Newton Media z listopadu 2008 ukázala, že politická nestabilita v České republice byla v říjnu nejvíce frekventovaným6 mediálním argumentem pro neúspěch předsednictví ­[Mediainfo 2008]. Koncem října 2008 se v této souvislosti dokonce v českých a evropských médiích objevily úvahy o  tom, že nejlepší by bylo, kdyby předsednictví i po 1. lednu 2009 vykonávala ještě Francie, případně kdyby si Česká republika vyměnila předsednictví se Švédskem7. Dlužno dodat, že například slovinské předsednictví takto nízká očekávání neprovázela. Extrémně nízká očekávání, jež doprovázela Českou republiku několik měsíců před zahájením předsednictví [Kaczynski 2009], byla kombinací externích a vnitropolitických faktorů. Ze zahraničněpolitického hlediska nastupovala Česká republika do  předsednické funkce v  době turbulentního světového i  unijního dění. Světové scéně dominovalo téma hospodářské krize globálního rozsahu a pokračující emancipace nastupujících mocností Brazílie, Ruska, Indie a Číny. Očekávání vzbuzovala nová administrativa v USA, která se výkonu moci ujala souběžně se začátkem českého předsednictví. Jeho start ostatně ovlivnily dvě další vnější okolnosti, jimiž byl konflikt v Gaze a energetická krize, způsobená přerušením dodávek plynu z Ruska přes Ukrajinu do Evropy. Z vnějšího hlediska byl ovšem pro české předsednictví důležitější evropský kontext. Jeho dominantním rysem byl fakt, že Česká republika přebírala mandát po  Francii a  aktivistickém a  mediálně orientovaném prezidentu Nicolasovi Sarkozym. Česká republika má oproti Francii v EU zcela opačnou pověst, většinou unijních, zahraničních a  tuzemských opinion makers ji považuje za  euroskeptickou a problematickou zemi8 [Cassata 2009]. Za českého předsednictví se rovněž očekával celkový posun v ratifikaci Lisabonské smlouvy, přičemž předsednické zemi příliš 5) Citovaná analýza byla zaměřena na celostátní deníky Aha!, Blesk, Haló noviny, Hospodářské noviny, Lidové noviny, Mladá fronta Dnes, Právo, Šíp a vybrané týdeníky (Ekonom, Euro, Reflex, Respekt, Týden). Analýza pokrývala období od 1. do 31. 10. 2008. 6) Politická nestabilita jako příčina neúspěchu byla předmětem 15% sledovaných příspěvků, 14% získal velmi podobný argument zpochybňování kompetence české vlády/mandátu pro výkon předsednictví a  tutéž hodnotu argument, že Česká republika dosud neratifikovala Lisabonskou smlouvu [Mediainfo 2008]. 7) Tato úvaha má svůj původ v  článku rakouského deníku Kurier „Mach´s nochmal, Sarko“ ze dne 21. října 2008. Na politické rovině ji artikuloval například europoslanec za německou CDU/CSU Ingo Friedrich [Idnes 2008]. 8) Termín euroskepticismus patří k  jednomu z  nejproblematičtějších v  dnešním výzkumu evropské integrace. Ve  své nejpoužívanější vědecké definici totiž obsahuje jak naprosté odmítání evropské integrace, tak kritiku jejího současného vývoje. Média tento široký záběr, vedoucí k  faktu, že ­euroskeptikem je téměř každý, kdo zpochybní současnou podobu EU, přijala a tím termín de facto znehodnotila. Ke kritice euroskepticismu a jeho typologií viz Kaniok 2007.

142

v  unijních kruzích nenahrával fakt, že se na  konci roku 2008 řadila mezi několik málo států, jež novou smlouvu ještě neratifikovaly. Vzhledem k palčivosti ekonomické recese v  EU byla nevýhodou českého předsednictví skutečnost, že země dosud není členem eurozóny, což se kromě jiného odráží na výkonu předsednických práv a povinností v Radě ministrů financí. V neposlední řadě pak představovala důležitou součást unijního kontextu skutečnost, že v červnu 2009 se měly konat volby do EP, což zásadně ovlivňovalo legislativní aktivitu končícího EP a končící Komise9. Vnitropolitický kontext předsednictví byl určen dlouhou dobu před jeho začátkem. Poukázat lze na tři důležité body. Za prvé, ze strukturálního hlediska Česká republika trpí od parlamentních voleb v roce 1996 existencí slabých vládních sestav, které nemají v Poslanecké sněmovně dostatečnou (či vůbec žádnou) většinu a vedle snahy o  prosazení vládního programu musí stejnou (ne-li větší) snahu vynakládat na  uhájení své existence. Politický život se tak ze souboje idejí a  řešení smrsknul na přetahovanou o rozhodujícího poslance, doprovázenou často personalizovanými konflikty, mediálními aférami a  inherentní nestabilitou. Parlamentní volby v  roce 2006, poslední před českým předsednictvím, tento stav dovedly k  dokonalosti. Jejich výsledkem byl pat, v němž levicové a levostředové strany (ČSSD a KSČM) získaly stejný počet mandátů jako pravicové a  pravostředové formace (ODS, ­KDU-ČSL a nově také Strana zelených). V lednu 2007, půl roku po volbách, vznikla koaliční vláda ODS, KDU-ČSL a Zelených, která se opřela o podporu dvou poslanců z  ČSSD. Tento nestandardní způsob konstrukce vládní většiny posunul vztahy mezi ČSSD a ODS k ryzímu antagonismu, výstižně nazvaný „studená občanská válka“ [Doležal 2009]. V jejích pomyslných zákopech se česká politika nacházela také v pre předsednické době. Již na jaře 2008 se předseda ČSSD Jiří Paroubek vyjádřil ve smyslu, že vláda bude cílem opozičních útoků také během předsednictví [Kaniok 2008], čímž se zřetelně lišila česká situace například od  slovinské, kde se vláda s opozicí domluvila na příměří během předsednictví [Turčinová 2008]. Druhým důležitým faktorem, který dlouhodobě definuje český vnitropolitický kontext ve vztahu k EU, je váha a význam, který česká politika obecně přisuzuje evropské integraci. Bez uzardění lze konstatovat, že je nevalný. Diskuze o evropské integraci je v české politické obci plytká a až na výjimky se omezuje na replikování frází a pouček. Nezřídka pak politická debata o evropské integraci představuje pouze další extrapolaci vnitropolitických pří, se všemi jejich předsudky a stereotypy. Důsledkem tohoto přístupu je skutečnost, že česká politika nedokázala vyprodukovat alespoň elementární shodu nad českými národními zájmy v EU. Z hlediska vnitropolitických souvislostí českého předsednictví je nutné dodat, že obavy u části komentátorů, domácích a zahraničních politiků vyvolávala osoba prezidenta republiky Václava Klause, který je považován za oponenta hlubší evropské integrace a hlavního architekta českého euroskepticismu [Hanley 2008]. Mediálně 9) Z  hlediska legislativního cyklu EU je potřeba uvést, že obě instituce přestávají pracovat zhruba na konci dubna volebního roku.

143

frekventované obavy směrovaly zejména k souladu vládního a prezidentova postoje, stejně jako k potenciálním sporům kupříkladu o řízení ER [Bowlby 2008]. Nálepka outsidera, jež předsednictví provázela s jeho příchodem do úřadu, ovšem nebyla jen problematickou vizitkou české politiky a odrazem komplikovaného zahraničního dění. Ve své podstatě mohla být také výhodou. Sportovní terminologií řečeno, standardní průběh předsednictví by byl vzhledem k nízce posazené laťce bodovaným umístěním, přičemž každý úspěch by pak zajišťoval České republice cenný kov.

4. Agenda předsednictví: standardní tři E Příprava na výkon předsednictví začala přibližně v roce 2006. Z organizačního hlediska je v prvních měsících provázely nejasnosti. Ještě v závěru roku 2006 se počítalo ze zřízením funkce vládního zmocněnce pro přípravu předsednictví, nakonec byla agenda svěřena nově vzniklému úřadu místopředsedy vlády pro evropské záležitosti, který byl ustaven v souvislosti se vznikem druhé Topolánkovy vlády v lednu 2007 [Tomalová 2008]. Během roku 2007 a 2008 vznikal také program českého předsednictví. Jeho obsah byl vymezen osmnáctiměsíčním programem předsednického tria Francie, České republiky a Švédska. Ve své podstatě se ale jednalo o omezení formální, příklad prvního osmnáctiměsíčního programu Německa, Portugalska a  Slovinska ukázal, že obsah víceletého programu je tak vágní a  široký, že participujícím předsednictvím neklade žádné relevantní překážky. Finalizace programu, který ve  svých pracovních verzích prošel například reflexí akademické veřejnosti, proběhla v  závěru roku 2008. V lednu 2009 byl program oficiálně představen předsedou vlády Topolánkem na půdě EP. Program českého předsednictví nesl název „Evropa bez bariér“, což mělo vystihovat Českou republikou preferovanou EU „bez vnitřních, ekonomických, kulturních a hodnotových bariér“ [Úřad vlády České republiky 2009: v]. Leitmotiv předsednictví tak odpovídal ideovému profilu Topolánkova kabinetu, přičemž v důrazu na odstranění bariér lze identifikovat český národní zájem, vztahující se ke snaze odstranit přetrvávající překážky volného pohybu pracovních sil. Předsednictví se k liberalismu přihlásilo rovněž v kontextu hospodářské krize. Jako její léky odmítlo regulaci a protekcionismus [Úřad vlády České republiky 2009: v]. Celkově měl podle předsednického programu vývoj v EU směrovat k  ekonomické liberalizaci, větší energetické bezpečnosti a intenzívní transatlantické spolupráci. Ústředními pilíři českého předsednictví byla tři E10 – ekonomika, energetika a vnější vztahy. V ekonomické oblasti považovala Česká republika za prvořadý úkol 10) V této souvislosti se nejednalo o příliš invenční zkratku. Spojení tří E použilo v souvislosti s předsednictvím již v roce 2001 Švédsko. V jeho případě tři E znamenala „rozšíření“, „životní prostřední“ a „zaměstnanost“.

144

předsednictví zabránit prohlubování krize a  naopak nastartovat růst. Program v  této souvislosti poukazoval na  tři efektivní nástroje: používání unijní legislativy a  její úpravu, podporu vzdělání, výzkumu, vývoje a  odstranění překážek, jež brání mezinárodnímu obchodu. Z hlediska konkrétních položek byly prioritními opatřeními úprava legislativy EU ošetřující kapitálovou přiměřenost investičních podniků a  úvěrových institucí, dojednání legislativy regulující pojišťovnictví či legislativy upravující činnost ratingových agentur. Druhé opatření, podpora výzkumu, vývoje a  vzdělání, se mělo uskutečnit především důsledným uplatněním svobody pohybu pracovníků a služeb. Třetí nástroj spočíval podle předsednictví v liberalizaci světového obchodu [Úřad vlády České republiky 2009: 2–5]. Energetika jako druhé E obsahovala tři zásadní položky. V prvé řadě se jednalo o  dokončení dokumentu s  názvem Druhý strategický energetický přehled11. Druhým cílem byla finalizace legislativy ošetřující udržování minimálních zásob ropy a  ropných produktů. Předsednictví v  této souvislosti podporovalo navýšení povinných minimálních zásob z 90 na 120 dní. Třetím bodem byla revize transevropských energetických sítí, kde předsednictví vycházelo z  předpokladu, že pouze plně dokončený a  funkční trh s  elektrickou energií a  plynem vytvoří v  EU předvídatelné a stabilní prostředí [Úřad vlády České republiky 2009: 6–8]. Důležitým rozměrem priority Energetika byla politika ochrany klimatu. V  této oblasti bylo snahou předsednictví dosáhnout globálně přijatelné dohody o nastavení redukčních závazků, zaměřených na  vypouštění skleníkových plynů do  ovzduší, po roce 2012 [Úřad vlády České republiky 2009: 10]. Třetí prioritní E – Evropská unie ve světě – obsahovalo řadu položek. V souladu se svým ideovým profilem kladla česká vláda velký důraz na posilování spojenectví s  USA. Program se zaměřoval na  intenzivní dialog s  novou administrativou USA v  klíčových oblastech – hospodářství, ochraně klimatu, energetice a  spolupráci se třetími zeměmi. Vedle transatlantické spolupráce se předsednictví koncentrovalo na prohlubování vztahů s postsovětskými státy, a to formou prohloubení východní dimenze Evropské politiky sousedství. České předsednictví v této souvislosti vycházelo z provázanosti stabilní energetiky a korektních vztahů mezi EU a tímto regionem. Ve  vztazích s  Ruskem bylo cílem předsednictví sjednocení pozice členských států EU ve vztahu k Rusku s výhledem na vznik nové dohody o vzájemném partnerství. Agenda rozšiřování EU pak upřela pozornost na západní Balkán, konkrétně zejména na Chorvatsko [Úřad vlády České republiky 2009: 21–23]. V  dalších politických oblastech bylo předsednictví z  pohledu svého programu nízko profilové. Spíše diskusně byla v programu pojednána témata reforem rozpočtu EU a společné zemědělské politiky či budoucnosti Lisabonské strategie. Marginálně byly v programu zmíněny také institucionální a konstituční aspekty evropské integrace. 11) Jeho význam spočíval ve faktu, že měl obsahovat rozbor střednědobé poptávky a nabídky energie v EU a na jejím základě vytipování vhodných projektů infrastruktury.

145

Program „Evropa bez bariér“ lze označit za standardní předsednický dokument. Česká vláda jeho priority poměrně dopředu a jasně indikovala, rovněž s předstihem předeslala, že jeho vyznění bude liberální. Předsednictví se podařilo zaměřit na potřeby EU, národně preferovaných položek v dokumentu příliš nebylo. Program tak logicky nevyvolal žádné kontroverzní reakce, a to jak v České republice, tak v EU.

5. Průběh předsednictví: šest etap o třech dějstvích Metaforizovalo-li by se předsednictví do šestietapového cyklistického závodu, v českém případě byly nejzajímavější první tři dějství. Lépe řečeno, závod se na ně redukoval. Leden připravil České republice ostrý start v podobě dvou souběžných krizí – plynové a konfliktu v Gaze. Zatímco první zkoušku zvládlo předsednictví elegantně, ve druhém případě se nevyvarovalo jistých zaškobrtnutí. V únoru se předsednictví konsolidovalo a  začalo rutinně a  bez potíží vykonávat každodenní agendu. Březen pak znamenal předčasný aprílový žert nejen pro předsednictví, ale také pro celou EU a fakticky znamenal konec závodu. Aprílovým žertem není míněno nic jiného, než odvolání vlády Poslaneckou sněmovnou 24. 3. Kabinet Mirka Topolánka, který začal v dané době získávat pozitivní hodnocení za  předsednický výkon jak v  České republice, tak v  zahraničí (a  obracel tak původní negativní naladění vůči České republice), padl hlasy poslanců ČSSD, KSČM, dvou bývalých poslankyň SZ a stejného počtu bývalých poslanců ODS. Není úkolem tohoto textu spekulovat o příčinách, jež vedly k vyslovení nedůvěry, ani o motivech konkrétních aktérů12. Faktem ovšem zůstává, že přes různá politická ospravedlnění, jež se v následných dnech a týdnech objevily v médiích, předsednictví a potažmo Česká republika pozbylo zárodky prestiže, jež získalo a  vrátilo se do  atmosféry podzimu 2008. Následné úvahy o  tom, že by předsednictví dokončila Topolánkova vláda v demisi a měsíc trvající bezradné formování úřednického kabinetu již jen dokreslily tristnost části tuzemské politické elity. Byť k pádu vlády během předsednictví nedošlo v jeho moderní historii poprvé13, poprvé neměla opozice připravenu alternativu. Instalaci úřednické vlády Jana Fischera za ni rozhodně považovat nelze. 12) Teorií a  úvah se v  médiích objevilo několik. Část komentátorů za  pádem vlády viděla prezidenta Václava Klause, k  čemuž přispěl prchlivý výrok odstupujícího premiéra Topolánka o  tom, že na „Pražském hradě se slavilo dlouho do noci“. Další teorie spatřovala motiv k odvolání v tlaku krajských politiků ČSSD na  ústředí strany. Lokální sociálně demokratičtí lídři se měli obávat toho, že centrální pravostředová vláda bude klást krajským samosprávám, které po volbách v roce 2008 ovládla ČSSD, obstrukce a omezí přísun financí do krajů. Opoziční lídr Jiří Paroubek, proslulý zaujetím průzkumy veřejného mínění, se podle dalšího výkladu pádu kabinetu obával rostoucí popularity Topolánkovy vlády, způsobenou úspěšným předsednictvím. Se zajímavou teorií přišel komentátor týdeníku Reflex Bohumil Pečinka. Podle něj byla za odvoláním vlády neschopnost premiéra Topolánka trpělivě vyjednávat s vlastními poslanci a Topolánkovo přílišné spoléhání na kouzlo předsednictví [Pečinka 2009]. 13) Vztah mezi stabilitou vlád a předsednictvím je pojednán v Kaniok 2009b.

146

Počínaje dubnem přestala Česká republika předsedat, ale stala se jakýmsi symbolickým správcem Rady EU. Nekontrolovaný a neřízený pád vlády měl ovšem zásadní dopad na  vnímání předsednictví, protože umožnil naplnit veškerá klišé a předjímané úsudky. Byť si Česká republika nevedla zdaleka zle, nezodpovědný postup politické elity vedl jak k  dehonestaci konkrétních výsledků, tak české pozice v EU. Z hlediska konkrétních výsledků a optikou pohledu, který jde za hranice mediálních úsudků, lze označit výkon předsednických funkcí za  úspěšný. Organizační funkci české předsednictví zvládlo14. V jeho průběhu se uskutečnilo přes 3000 zasedání na různých úrovních Rady EU, summitů a jednání se třetími zeměmi, jež české předsednictví ve spolupráci s Generálním sekretariátem Rady EU připravilo a řídilo. Na  organizaci předsednictví nebyla během jeho průběhu vznesena žádná kritická námitka. Čeští předsedající byli partnery z ostatních zemí EU oceňováni za připravenost a  flexibilitu [Rozhovor s  představitelem SZ ČR při EU ze dne 14. 7. 2009; Kaczynski 2009]. Zvládnutí organizační funkce české předsednictví dostálo základnímu nároku, který bývá kladen na  předsednictví nových členských států. Jak v  případě skandinávských zemí, které do EU přistoupily v roce 1995 a poprvé předsedaly na přelomu milénia, tak například v souvislosti se Slovinskem byl základní předpoklad vztahovaný k  jejich předsednictvím směrován na  hladkou organizaci a  korektní vedení ­jednání. Z pohledu předsednických priorit si Česká republika připsala proměnlivé úspěchy. V ekonomické oblasti je nutné uvést, že možnosti státu, který není členem ani G – 20, ani eurozóny, jsou omezené. Předsednictví však dosáhlo svého základního filozofického cíle. Přes nelibost Francie se mu podařilo zabránit protekcionistickým tendencím. Je korektní dodat, že Česká republika nebyla v dané době krizí tak dotčena, a proto zřetelně vystupovala proti nadměrným zásahům. Předsednictví navíc preferovalo řešení bez dalšího posilování pravomocí evropské úrovně, což samozřejmě vyvolalo kritiku levicových politiků a aktérů preferujících hlubší evropskou integraci. Energetika byla patrným tématem českého mandátu. Předsednictví získalo uznání za diplomatické úsilí, jímž přispělo k obnovení dodávek plynu z Ruska přes Ukrajinu. Navíc se výrazně zvýšily unijní finanční prostředky na energetickou bezpečnost a zahájily se konkrétnější diskuze ohledně Jižního koridoru, který je plánován jako cesta k diverzifikaci dodávek energií. Podařilo se také schválit třetí energetický balíček, který má přispět k budování společného energetického trhu. Z  hlediska priority Evropa ve  světě předsednictví zahájilo projekt Východního partnerství, prostřednictvím kterého EU navazuje užší styky s šesti post-sovětskými 14) O tom ostatně svědčí i článek Tonyho Barbera z Financial Times [2009: 11], který se následně hojně objevoval i v jiných médiích, ale docela věrně odrážel i stanoviska aktérů českého předsednictví v rozhovorech. Barber cituje jednoho z vysokých bruselských úředníků: „Jejich úředníci byli dobří. Jejich politici katastrofální“.

147

republikami. V  Praze sice přednesl projev o  jaderném odzbrojení nový prezident USA Barack Obama, ale k žádnému výraznému rozvoji vztahů USA – EU nedošlo. Předsednictví se rovněž nepodařilo postoupit v  přístupových jednání s  Chorvatskem, která blokuje územní spor se Slovinskem. V souvislosti s úspěšností Evropy bez bariér lze konstatovat, že české předsednictví bylo v  prosazování témat, jež považovalo za  důležité, úspěšné. Jak uvádí Piotr Kaczynski [Kaczynski 2009], přístup předsednictví byl ve všech třech E aktivní. České republice se podařilo prosadit deklarovaný liberální přístup zejména v ekonomice, důležitá legislativa byla přijata ale také například v  oblasti energetiky. Je otázkou, zda mohlo být dosaženo více. Březnový pád vlády sice lze považovat za předěl, vzhledem k evropským volbám ale jak EP, tak Komise přestaly legislativní aktivitu vyvíjet již v dubnu. Pád vlády tak předsednictví poškodil spíše v jeho vyjednávací síle na nejvyšší politické úrovni. S výjimkou blamáže15 při počátku krize v Gaze předsednictví obstálo také při plnění reprezentační funkce. Za velmi zdařilé bylo považováno jednání předsednictví při řešení tzv. plynové krize z ledna 2009 [Moore 2009; Willoughby 2009; Rettman 2009]. Pozitivně byla přijímána také iniciativa Východního partnerství, která by měla posílit roli EU na Východě. Naopak, jak již bylo uvedeno, téměř nijak nepokročila přístupová jednání mezi EU a Chorvatskem. Standardně si předsednictví počínalo při reprezentaci Rady EU při vyjednávání s  EP a  Evropskou komisí. Podle představitelů SZ České republiky při EU mělo předsednictví roli při nestranné reprezentaci usnadněnu tím, že v projednávaných návrzích legislativy nemělo výrazný národní zájem, který by se lišil od  konsensu dosaženého v  Radě EU [Rozhovory s představiteli SZ České republiky při EU ze dne 14.–15. 7. 2009]. Z hlediska vyjednávání kompromisů v Radě EU a následné interakci s EP se českému předsednictví podařilo dosáhnout shody ve více než 80 položkách [Rettman 2009]. Řada z  legislativních návrhů přitom byla kontroverzní a  kompromisu se v nich dosahovalo obtížně. Vyřadí-li se z počtu dohodnutých předloh položky, které pouze zjednodušovaly již existující legislativu, dosáhlo české předsednictví signifikantního posunu v  50 předlohách. České předsednictví tím výrazně překonalo jak předchozí francouzské, tak slovinské předsednictví [Rozhovor s představitelem SZ České republiky při EU ze dne 15. 7. 2009]. Úspěch v negociaci byl způsoben dvojicí důvodů. První z nich lze spatřovat ve faktu, že v době českého předsednictví končily mandáty EP a Evropské komise. Obě instituce tak byly nakloněny k uzavírání kompromisů a dohod. Druhou příčinou pak byla kvalitní příprava českých vyjednavačů. Ti si již během léta 2008 připravili seznam legislativních položek, které potenciálně mohly připadat pro české předsednictví v  úvahu. Vývoj dané legislativy v Radě a EP byl během francouzského předsednictví pečlivě sledován a položky prů15) Myšleno je neuvážené vyjádření mluvčího předsedy vlády pro předsednictví Jiřího F. Potužníka, který v počátku krize označil postup Izrael za defenzivní, což nekonvenovalo převládajícímu postoji EU.

148

běžně aktualizovány [Rozhovor s představitelem SZ České republiky při EU ze dne 15. 7. 2009]. Například francouzští zástupci v Radě EU byli překvapeni profesionalitou jednání a hladkostí jejich průběhu [Pur 2009]. Pád Topolánkovy vlády podle všeho fakticky poškodil předsednictví méně, než bylo mediálně zdůrazňováno. Měsíc předsedání ministry v demisi a následné řízení Rady úřednickou vládou se podepsalo pouze na vyjednávání na nejvyšší úrovni. Vláda bez důvěry a následný úřednický kabinet totiž nemohl logicky požívat valné autority jak při jednání v  EU, tak v zahraničí. Z funkce aktivního předsedy, snažícího se vést jednání určitým směrem, se stal, jak již bylo řečeno, prostředník, jehož hlavním úkolem bylo naplnit formální povinnosti úřadu. Zatímco Mirek Topolánek přiznal, že při  napjatých vztazích s Francií spoléhal zejména na pomoc Německa, případně Holandska a  Švédska [Topolánek 2009: 12], vnější pozorovatelé si povšimli, že po pádu vlády byl vliv Německa na aktivitách předsednictví ještě patrnější.

6. Namísto závěru: mediální obraz předsednictví a jeho souvislosti Bez ohledu na  skutečné úspěchy či neúspěchy předsednictví se jeho obraz odvíjel od  toho, že nepochopitelným odvoláním vlády uprostřed úspěšného předsednictví dopustila Česká republika návrat ke schématickým  předpovědím z  podzimu 2008. Skutečností také je, že Česká republika, lépe řečeno její představitelé, mediální rozměr předsednictví výrazně podcenili16. Zejména francouzské sdělovací prostředky vysílaly jasné signály, že každé zaváhání předsednictví bude soustem, jež nebude promarněno. Jak uvádí Andrew Rettman [Rettman 2009] „Paříž se při každé příležitosti pokusila dávat najevo, že malá a nová členská země nemůže vedení Unie zvládnout“ a že „řada lidí si přála, aby české předsednictví zklamalo“17. Vzhledem k výše popsanému kontextu byl možná na místě méně kontroverzní a nápadný typ mediálních a propagačních aktivit. Jak slogan „Evropě to osladíme“, tak Černého instalace Entropa se totiž navzdory své nápaditosti a neotřelosti vrátily českému předsednictví jako pověstný bumerang18. Jak průběžné, tak konečné mediální hodnocení předsednictví Rettmanův postřeh de facto podpořilo. Kromě kritiky objektivních chyb České republiky, jako bylo například již zmíněné zaváhání při počátcích krize v Gaze, se ve většině komentářů ob16) Petr Drulák poznamenává, že dobrá reputace patří k nejdůležitějším mocenským zdrojům nevelkých států, avšak Česká republika měla zejména díky prezidentu Klausovi možnost dobré reputaci v unijních záležitostech ztíženu [Drulák 2008: 136–137]. 17) Stejné postřehy vyslovovala řada pracovníků SZ České republiky při EU během osobní návštěvy autora tohoto textu v Bruselu v červenci 2009. 18) Švédsko, které po České republice přebíralo předsednictví k 1. 7. 2009, se z Entropy poučilo a budovu Rady EU vyzdobilo indiferentními ukázkami své lidové kultury, například v podobě dřevěných lavic.

149

jevily prvky, jež s předsednictvím a jeho výkonem nesouvisely. Příkladem mohou být snímky Mirka Topolánka z  jeho pobytu ve  vile italského premiéra Berlusconiho v květnu 2008, jež uveřejnil španělský list El País v červnu 2009, které zcela irelevantně tvořily kolorit hodnocení předsednictví [Moore 2009; Taylor 2009]. Dalším příkladem mediální nekorektnosti a stereotypů byla osoba českého prezidenta Václava Klause. Domnělý či skutečný euroskeptik Klaus byl, jak již bylo uvedeno, považován za jednu z největších hrozeb českého předsednictví. Důsledkem této zaujatosti tak bylo například vulgární zjednodušení únorového projevu Václava Klause v EP. Klausovo vystoupení bylo interpretováno jako „přirovnání evropské integrace ke komunistické diktatuře“ [EUbussines 2009]. Klaus přitom při svém vystoupení pouze řekl, že v EP neexistuje klasická dělba poslanců vládní a opoziční a že v EP (potažmo v EU) je nepřípustné pochybovat o alternativních podobách evropské integrace19. Za  pokrytecké lze označit úsudky o  instalaci Davida Černého Entropa, která byla umístěna v budově Rady EU. Evropská integrace nutně potřebuje využít libovolné kanály k  tomu, aby povzbudila zájem občanů, což představitelé institucí EU a členských států rádi a často zdůrazňují. Černého plastice se pozornost vyvolat povedlo – podle přímých aktérů stály v budově Rady EU Justus Lipsus na plastiku fronty zájemců [Rozhovor s  představitelem SZ České republiky při EU ze dne 15. 7. 2009; Charlemagne 2009]. Kontroverzní a často na hranici se pohybující se dílo bylo ovšem nakonec zkritizováno za svou urážlivost [Moore 2009; Taylor 2009]. Naopak oprávněně analytici a média poukazovala na odvolání vlády Mirka Topolánka uprostřed předsednictví. Jakkoliv lze aktivity opozice (ať už parlamentní či uvnitř koaličních stran) označit z vnitropolitického hlediska za legitimní, jejich vyústění bylo časově nevhodné a  ukázalo na  provinčnost české politiky. Úspěšně zvládnuté předsednictví, k němuž měla Česká republika v březnu 2009 dobré předpoklady, totiž bylo dlouhodobým národním zájmem České republiky. Z pozitivního obrazu české politiky v  EU mohl v  následných letech profitovat libovolně složený kabinet. Předsednictví Rady EU je totiž jak členskými státy, tak institucemi EU chápáno jako úkol země, nikoliv konkrétní administrativy. Levicová opozice a  část v  dané době vládních poslanců tento fakt neakceptovala, jejich snaha o  odvolání předsednické vlády byla o to nepochopitelnější, že opozice neměla připravenu alternativu. Úřednická vláda Jana Fischera, která nastoupila po měsíci fungování vlády v demisi, byla východiskem v nouzi, nikoliv řešením. Tragikomický výkon české politiky by ovšem neměl zastřít unijní souvislosti většinového a  mediálního obrazu českého předsednictví. Účelové, zkratovité a  často 19) Přesná citace dotčeného místa je následující: „Dnešní systém rozhodování v Evropské unii je něčím jiným než historií prověřenou a v historii osvědčenou klasickou parlamentní demokracií. V obvyklém parlamentním systému je část podporující vládu a  část opoziční, ale to v  Evropském parlamentu není. Zde je prosazována alternativa jen jedna a kdo uvažuje o alternativě jiné, je považován za odpůrce evropské integrace. V naší části Evropy jsme ještě nedávno žili v politickém systému, kde byla jakákoli alternativa nepřípustná a kde proto žádná parlamentní opozice neexistovala. Získali jsme trpkou zkušenost, že tam, kde není opozice, ztrácí se svoboda. Politické alternativy proto existovat musí“ [Klaus 2009].  

150

neobjektivní hodnocení České republiky poukázalo na  to, že EU se po  masivním rozšíření změnila a že nebyla schopna absorbovat přistoupení velkého počtu (navíc bývalých socialistických) zemí. V souvislosti s enormním a bezprecedentním tlakem na rychlé přijetí Lisabonské smlouvy je patrné, že kultura konsensu a kompromisu, která definovala politický systém EU po dlouhá desetiletí, je minulostí. Kromě jiného totiž Lisabonská smlouva obsahuje zásadní reformu systému kvalifikované většiny v Radě EU, která zřetelně favorizuje velké členské země na úkor středních a malých států. Více či méně skryté odkazování malých či středních států do mocenských předpokojů bude realitou, kterou české předsednictví signalizovalo. Konečně poslední poznámku, ke které komentáře k českému předsednictví navádí, se týká charakteru současné evropské politiky. Český komentátor Adam Drda ve své poměrně smířlivé analýze českého předsednictví Rady EU pro týdeník European Voice uvedl: „Je téměř bezvýznamné dívat se na to, kolika jednáním Češi úspěšně předsedali a kolik rozhodnutí za jejich vedení EU učinila. Stejně tak nemá cenu uvádět, že politika nejsou novinové titulky, ale drobná práce v zákulisí, kterou veřejnost nevnímá. Je to bezvýznamné, protože – a to je jádro českého selhání – politika jednoduše není technická disciplína. Politika je také otázka umění zaujmout, otázka spolehlivosti a důvěryhodnosti“ [Drda 2009]. Zdá se, že přístup, který zaujal Adam Drda, v  současné reflexi nejen českého předsednictví, ale evropské integrace a politiky obecně převládá a je inherentně přítomen v samotné evropské politice. Není důležité, co a jak je konáno, ale jak aktér vypadá a jaký vzbuzuje dojem. Doba se zrychluje, není v ní času a prostoru na podrobnou analýzu, ostatně cui bono? České předsednictví na toto povrchní klipovité klima, stejně jako na proměňující se atmosféru v EU, doplatilo. Aplikujeme-li totiž na  něj měřítka použitá u  jiných mandátů, zjistíme, že si vedlo podobně jako jeho předchůdci. Z  hlediska očekávání, jež jsou nakládána na  malé a  nové země, tedy zvládnutí logistiky a negociace, pak bylo české předsednictví dokonce výborné. Jeho jedinou výraznou chybou byl březnový pád vlády, který ovšem spíše než na předsednictví upozornil na nevyzrálost české politiky.

Literatura Barber, Tony. 2009. „Czech life support misery to end.“ Financial Times. 17. 6. 2009, p. 11. Bengtsson, Rikard. 2003. „The Council Presidency and external representation.“ Pp. 55–71 in Ole Elgström (ed.). European Union Council Presidencies: A  comparative perspective. London: Routhledge. Bowlby, Chris. 2008. „Eurosceptic becomes EU leader.“ BBC 27. 12. 2008 [online] Dostupné z: (http://news.bbc.co.uk/2/hi/uk_news/7792317.stm) Cassata, Peter. 2008. „Czech EU Presidency: New Euroskeptic Era?“ Atlantic Council [online] Dostupné z: (http://www.acus.org/new_atlanticist/czech-eu-presidency-new-euroskeptic-era)

151

Dewost, Louis-Jean. 1984. „The Presidency in the institutional framework of the European Communities.“ [online] Dostupné z: (http://www.ena.lu?lang=2&doc=25699) Drda, Adam. 2009. „A wasted opportunity.“ European Voice 1. 7. 2009 [online] Dostupné z: (http://www.europeanvoice.com/article/2009/06/a-wasted-opportunity/65358.aspx) Drulák, Petr. 2008. „Možnosti nízkoprofilového předsednictví.“ Pp. 136–143 in Jan Karlas et al. Jak předsedat Evropské unii? Návrh priorit předsednictví ČR v Radě EU v roce 2009. Praha: Ústav mezinárodních vztahů. Elgström, Ole. 2003. „Introduction.“ Pp. 1–17 in Ole Elgström (ed.). European Union Council Presidencies: A comparative perspective. London: Routhledge. Elgström, Ole, Jonas Tallberg. 2003. „Conclusion: Rationalist and sociological perspectives on the Council Presidency.“ Pp. 191–205 in Ole Elgström (ed.). European Union Council Presidencies: A comparative perspective. London: Routhledge. EUbusiness. 2009. „Stormy Czech EU Presidency ends without glamour.“ EUbusiness 28. 6. 2009 [online] Dostupné z: (http://www.eubusiness.com/news-eu/1246157222.39/) Hanley, Sean. 2008. „Embracing Europe, Opposing EU-rope? Party-based Euroscepticism in the Czech Republic.“ Pp. 243–263 in Aleks Szczerbiak, Paul Taggart (Ed.). Opposing Europe? The Comparative Party Politics of Euroscepticism, vol. 1. Oxford: Oxford University Press. Hayes-Renshaw Fiona, Helene Wallace. 2006. The Council of Ministers. London: Palgrave Macmillan, 2006. Henderson, Douglas. 1998. „The UK Presidency: an Insider’s View.“ Journal of Common Market Studies 36 (4): 563–572. Charlemagne. 2009. „The Czech Presidency: nice guys finish early.“ Charlemagne’s notebook 27. 4. 2009 [online] Dostupné z: (http://www.economist.com/blogs/charlemagne/2009/04/the_czech_presidency_nice_guys.cfm) Idnes. 2008: „Vyměňte si předsednictví se Švédy, vzkázali do Prahy europoslanci.“ Idnes [online] Dostupné z: (http://zpravy.idnes.cz/vymente-si-predsednictvi-se-svedy-vzkazali-doprahy-europoslanci-1ct-/zahranicni.asp?c=A081029_190949_zahranicni_stf) Kaczynski, Piotr. 2009. „How the Czech Presidency has performed up to now.“ European Voice 26. 3. 2009 [online] Dostupné z: (http://www.europeanvoice.com/article/imported/how-the-czech-presidency-has-performed-up-to-now/64411.aspx) Kaniok, Petr. 2008. Czech squabbles may embroil its EU presidency. Europe’s World Autumn 2008 [online] Dostupné z: (http://www.europesworld.org/EWSettings/Article/tabid/191/ArticleType/articleview/ArticleID/21224/Default.aspx). Kaniok, Petr. 2007. „Uchopení neuchopitelného? Stranický euroskepticismus v  kontextu pozitivních postojů politických stran k EU.“ Politologický časopis 14 (4): 345–361. Kaniok, Petr. 2009a. Předsednictví Rady EU: příběh půlstoletí. Brno: Mezinárodní politologický ústav. Kaniok, Petr. 2009b. Vlády, koalice a  předsednictví Rady EU.“ Politologický časopis 15(1): 63–77. Keulen, van Mendetje. 2004. „The Netherlands 2004 EU Council Presidency: Dutch EU Policy-making in the Spotlights.“ Swedish Intitute for European Politics Studies Occasional Papers 2004: 1op. Stockholm: Swedish Intitute for European Politics Studies. Kerremans, Bart, Edith Drieskens. 2002. „Belgian Presidency of 2001.“ Journal of Common Market Studies 40 (ročenka): 49–51. Kietz, Daniela. 2008. „The Presidency in the Council System: Functions, Scope for Manoeuvre and Room for Improvement.“ Pp. 7–18 in Daniela Kietz, Volker Perthes (Eds.). The Potential of the Council Presidency: An Analysis of Germany’s Chairmanship of the EU 2007. Research Paper 1/2008. Berlin: Stiftung Wissenschaft und Politik.

152

Klaus, Václav. 2009. „Projev prezidenta republiky v  Evropském parlamentu [online] Dostupné z: (http://www.klaus.cz/klaus2/asp/clanek.asp?id=5wOBVMWIhXZ4). Mediainfo. 2008. „České předsednictví vyhlíženo se smíšenými pocity“ [online] Dostupné z: (http://www.mediainfo.cz/temata/1561.html) Moore, Kathleen. 2009. „Chaotic Czech EU Presidency Comes to Close.“ Radio Free Europe/Radio Liberty [online] Dostupné z: (http://www.rferl.org/content/Chaotic_Czech_ EU_Presidency_Comes_To_Close/1765994.html). Quaglia, Lucia, Edward Moxon-Browne. 2006. „What Makes a Good EU Presidency? Italy and Ireland Compared.“ Journal of Common Market Studies 44 (2): 349–368. Pečinka, Bohumil. 2009. „Hledá se viník.“ Reflex 14/2009 [online] Dostupné z: (http:// www.reflex.cz/Clanek35542.html). Pur, Michal. 2009. „Czech politicians disappoint, diplomats success of EU presidency.“ Prague Daily Monitor, 22. 6. 2009 [online] Dostupné z: (http://praguemonitor.com/2009/06/22/czech-politicians-disappoint-diplomats-successeu-presidency) Rettman, Andrew. 2009. „Czech presidency limps off EU stage.“ EUObserver 30. 6. 2009 [online] Dostupné z: (http://euobserver.com/843/28398) Rozhovor s představitelem SZ České republiky při EU ze dne 14. 7. 2009. Rozhovor s představitelem SZ České republiky při EU ze dne 15. 7. 2009. Sherrington, Philippa. 2000. The Council of Ministers: Political Authority in the European Union. London: Pinter. Schout, Adrian. 1998. The Presidency as a Juggler: Managing Conflict Expectations. [online] Dostupné z: (http://www.eipa-nl.com/public/public_eipascope/98/scop_2/story1.htm). Schout, Adrian, Sophie Vanhoonacker. 2006a. „Evaluating Presidencies of the Council of the EU: Revisiting Nice.“ Journal of Common Market Studies 44 (5): 1051–77. Schout, Adriaan, Sophie Vanhoonacker. 2006b. „France: Presidency Roles and National Interests.“ Pp. 133–163 in Finn Laursen (ed.). The Treaty of Nice: Actor Preferences, Bargaining and Institutional Choice. Leiden/Boston: Martinus Nijhoff Publishers. Schout, Adrian. 2008. „Beyond the Rotating Presidency.“ Pp. 269–288 in Jack Hayward (Ed.). Leaderless Europe. Oxford: Oxford University Press. Tallberg, Jonas. 2006. Leadership and Negotiation in the European Union. Cambridge: Cambridge University Press. Tallberg, Jonas. 2008. „The Power of the Chair: Formal Leadership by the Council Presidency.“ Pp. 187–203 in Daniel Naurin, Helen Wallace (Ed.). Unveiling the Council of the European Union. Games Governments Play in Brussels. Houndmills: Palgrave Macmillan. Taylor, Simon. 2009. „Own goals mar Czech performace.“ European Voice 2. 7. 2009 [online] Dostupné z: (http://www.europeanvoice.com/article/imported/own-goals-mar-czech-performance/65375.aspx) Thomson, Robert. 2008. „The Council Presidency in the European Union: Responsibility with Power.“ Journal of Common Market Studies 46 (3): 593–617. Tomalová, Eliška. 2008. „Koordinační mechanismus předsednictví ČR v  Radě EU.“ Pp. 125–136 in Jan Karlas et al. Jak předsedat Evropské unii? Návrh priorit předsednictví ČR v Radě EU v roce 2009. Praha: Ústav mezinárodních vztahů. Topolánek, Mirek. 2009. „Mirek Topolánek: Byli jsme trpaslík, který se postavil velké Francii.“ E15, p. 12. Turčinová, Kateřina. 2008. „Končící slovinské předsednictví EU může být inspirací pro Česko.“ ČT 24  28. 6. 2008 [online] Dostupné z: (http://www.ct24.cz/svet/19340-koncicislovinske-predsednictvi-eu-muze-byt-inspiraci-i-pro-cesko/).

153

Úřad vlády České republiky. 2009. Pracovní program českého předsednictví [online] Dostupné z: (http://www.eu2009.cz/scripts/file.php?id=6226&down=yes). Warntjen, Andreas. 2007. „Steering the Union. The Impact of the EU Presidency on Legislative Activity in the Council.“ Journal of Common Market Studies 45 (5): 1135–1157. Westlake, Martin, David Galloway. 2004. The Council of the European Union. London: John Harper Publishing. Willoughby, Ian. 2009. „Ill-fated Czech presidency of EU draws to a close.“ Deustche Welle 28. 6. 2009 [online] Dostupné z: (http://www.dw-world.de/dw/article/0,,4434765,00. html).

154

Spolková republika Německo jako „proevropský“ partner České republiky po roce 1990 Martin Jeřábek

1. Úvod Změny v Evropě v souvislosti s pádem komunistických režimů ve východní Evropě na  podzim 1989 a  sjednocení Německa v  roce 1990 nastolily novou situaci ve vztazích Spolkové republiky Německo a Československa. Pohled SRN na Československo a  Českou republiku (od  1. ledna 1993) není možné chápat jednostranně. Postoj sjednoceného Německa vůči České republice byl určován nejen postavením SRN v Evropě, ale také tím, jak vnímala ČR svého největšího souseda. Vzájemné vztahy bývalého Československa a České republiky a SRN v 90. letech 20. století je možno vnímat ve  dvou základních rovinách, multilaterální a  bilaterální. Bilaterální rovina navazovala na  korektní vztahy mezi ČSSR a  Zá­padním Německem před rokem 1989, zatížena byla zvláště otázkami vy­plý­vajícími z problematické česko-německé minulosti [Kunštát 1997, 1998]. V kon­­ textu evropských vztahů se však podařilo minimalizovat vliv historických re­miniscencí [Phillips 1998]. Proto se v  této kapitole budu zabývat především multilaterální rovinou vztahů SRN a České republiky. Multilaterální rovina odrážela postavení sjednoceného Německa v Evropě i procesy rozšiřování západoevropských a atlantických struktur směrem na východ, východní rozšíření Evropské unie a rozšíření NATO [Hyde-Price 2000]. Vstupem ČR do Evropské unie 1. května 2004 nastupuje poté nová etapa sousedství SRN a ČR jako dvou plnoprávných členů EU. V této kapitole bude analyzován postoj SRN k České republice v kontextu vztahu SRN k postkomunistickým zemím střední a východní Evropy po roce 1989. Hlavní osou bude zejména podpora SRN východnímu rozšíření EU a tím i začlenění České republiky do západních integračních struktur.

2. Sjednocené Německo v Evropě V  době studené války představovala Spolková republika Německo stát, který byl součástí Evropských společenství (zakládající člen ESUO 1951) a Severoatlantické aliance (od roku 1955). Od éry kancléře Konrada Adenauera směřovala zahraničněpolitická orientace země jednoznačně na Západ. Liberální hodnoty vznikají155

cích evropských struktur byly v  souladu s  hodnotovým základem německé ústavnosti představované Základním zákonem z  roku 1949 (Grundgesetz). Německo se vzdalo „národních“ aspirací a přes svůj rostoucí mocenský a ekonomický potenciál přijalo model „civilní mocnosti“ [Maull 2000]. K  hlavním znakům chování státu jako „­civilní mocnosti“ patří podpora multilateralismu, právního státu, ochrana lidských práv a snaha o nevojenské řešení konfliktů [Maull 2000: 14]. Především díky přijetí této koncepce získala SRN důvěru svých západoevropských sousedů a mohla se stát spolu s Francií „motorem“ prohlubování evropské integrace. Sjednocení Německa roku 1990 přineslo zásadní otázku, zda SRN zůstane i nadále „proevropsky“ orientovaným státem a  nebude usilovat o  „obnovení“ své mocensko-politické pozice ve středu Evropy (Zentralmacht Europas) [Schwarz 1994]. Navzdory předpovědím některých teoretiků realistického směru v  mezinárodních vztazích (John Mearsheimer) si Německo i  po  sjednocení zachovalo podstatnou část rysů zahraniční politiky, které byly směrodatné pro německou diplomacii po druhé světové válce. Podepsání Smlouvy o EU v Maastrichtu je proto právem některými autory jako P.  Katzensteinem označováno jako vrchol internacionalizace poválečné SRN [Katzenstein 1997: 26].

3. SRN a střední Evropa Otázky změny v postavení SRN v Evropě byly na počátku 90. let 20. století zvláště aktuální ve vztahu sjednoceného Německa k východním sousedům. Některé rozbory obsahovaly kritické obavy z  německé hegemonie ve  smyslu přílišného ekonomického vlivu Německa ve  střední a  východní Evropě [Markovits, Reich 1998: 293– 294; Kurth 1995: 383]. Naopak autoři konstruktivistického směru zdůrazňovali, že poválečná německá „evropská“ identita bude rozhodující pro kontinuitu zahraničněpolitického směřování SRN. Jeffrey Anderson k  tomu dodává: „EU member governments and their citizens would do well reflect on the fact, while Germany’s European interests may be changing, they still fit comfortably with its uniquely positive European identity.“ [Anderson 1999: 209]. Tyto úvahy se potvrdily poté, co SRN dlouhodobě, systematicky a aktivně podporovala integraci zemí Visegrádu do EU a NATO. Zvláštní pozornost věnovala SRN svým přímým sousedům: Polsku a České republice. Spolkový ministr obrany Volker Rühe hovořil například o rozšíření NATO již v dubnu roku 1993 [Freudenstein 1998: 53]. Role SRN v pozici „advokáta“ zájmů svých středoevropských sousedů měla pozitivní dopady na vzájemné vztahy.

156

4. Ekonomické vztahy SRN a České republiky po roce 1990 Pád železné opony umožnil okamžitý nárůst hospodářských vazeb mezi SRN a  Československem. Částečnou liberalizaci obchodu přinesly první asociační dohody mezi ES a státy Visegrádu (Československo, Maďarsko a Polsko) podepsané 16. prosince 1991 [Kohlmann 1997]. Spolková republika Německo byla již v  roce 1990 nejvýznamějším obchodním partnerem zemí Visegrádu. Českosloveský export do  SRN narostl mezi lety 1989 a  1992 o  173 %, o  obdobných 166 % vzrost také německý export do Československa [Katzenstein 1997: 23]. Ze zemí Visegrádu zaznamenal také v  následujícím období 1993–1995 největší dynamiku právě vývoz SRN do  České republiky [Zeman, Grexa 1998: 115]. Pro německé firmy představovalo otevření trhů ve  střední a  východní Evropě velkou šanci. Oproti například francouzské nebo americké konkurenci měli němečtí aktéři výhodu, zvláště s  ohledem na  geografickou a  kulturní blízkost regionu. Německé firmy se aktivně zúčastnily zakládání joint-ventures ve  střední Evropě. Za  nejúspěšnější je považován projekt VW-ŠKODA, který byl největší německou investicí ve  střední Evropě na počátku 90. let 20. století [srovnej Jeřábek, Zich 1997: 152–161]. V roce 1991 tím stoupl podíl německých přímých investic (FDI) v Československu na 86 % všech přímých zahraničních investic v zemi [Markovits, Reich 1998: 287; Katzenstein 1997: 23]. Trend růstu německých přímých investic pokračoval mírnějším tempem během celých 90. let 20. století. V roce 1997 představovaly německé FDI ve střední a východní Evropě více než třetinu všech přímých zahraničních investic v této oblasti. Zbožovou strukturu vývozu a dovozu SRN se státy střední Evropy je možno charakterizovat specifickou „dělbou práce“. Základním znakem bylo dominantní postavení strojírenské produkce kompletních strojů vyvážených ze SRN. Naopak v reformních zemích jako ČR v první polovině 90. let převažovala výroba komponentů a nekvalifikovaných dílů, které vyžadovaly intenzivní zpracování náročné na pracovní sílu [Zeman, Grexa 1998: 116]. Výše uvedený krátký rozbor německých hospodářských aktivit v České republice odpoví jen částečně na otázku, proč měla SRN a aktéři její politiky zájem na integraci svých východních sousedů do evropských struktur. Německo mělo především politický a bezpečnostní zájem na stabilizaci východní Evropy. Institucionální a finanční podpora SRN státům střední a východní Evropy vyústila v pozici SRN jako státu Evropské unie, který se výrazně a kontinuálně zasazoval o východní rozšíření. Byla součástí „širší“ strategie formování německého okolí v  souladu s  vlastní  hodnotovou a institucionální strukturou (milieu shaping strategy) [Handl 2003; Bulmer, Jeffery, Paterson 2000].

157

5. Německá podpora pro východní rozšíření EU a začlenění ČR do evropských struktur Prosazováním konkrétních kroků strategie rozšíření na  úrovni Evropské unie v letech 1994 (summit v Essenu) a 1995 se SRN stala státem, který byl považován za  „advokáta“ kandidátských zemí střední a  východní Evropy. Konzervativně-liberální koalice pod vedením Helmuta Kohla odpověděla na základní politickou otázku „zda ES rozšiřovat?“ na počátku 90. let 20. století kladně. Vláda H. Kohla chápala východní rozšíření jako příležitost nastartovat po sjednocení Německa proces sjednocení evropského kontinentu. Představitelé SRN byli při svém rozhodování mimo jiné ovlivněni reflexí spoluviny Německa, které přispělo svou agresí za  II. světové války k rozdělení Evropy. Podpora východnímu rozšíření byla výrazem pokračování poválečné politiky multilateralismu. Zároveň se tím SRN mohla vyvarovat obvinění, že Německo směřuje k ovládnutí „východního prostoru“ jako své zóny vlivu (jak předpokládali např. A. Markovits a S. Reich). Kodaňský summit v  roce 1993 znamenal pro státy střední a  východní Evropy konkrétní perspektivu budoucího přistoupení k EU. V Madridu v prosinci 1995 byl na německou žádost schválen časový plán přípravy východního rozšíření a zahájení přístupových jednání [Lippert 2001: 365]. Spolková republika Německo se také podstatně zasadila o multilaterální finanční a institucionální pomoc zemím střední a  východní Evropy, která měla přispět k  rychlejší přípravě kandidátských států na vstup do EU. Spolková vláda a vlády jednotlivých spolkových zemí poskytovaly pomoc bilaterálně přímo např. Polsku nebo České republice [Davis, Dombrowski 1997: 5]. Na  spolkovém ministerstvu hospodářství (BMWi) byl vytvořen úřad zvláštního státního sekretáře (jmenován Walter Kittel), kterého H. Kohl pověřil ­koordinací německých vládních podpůrných programů pro střední Evropu. Zároveň však SRN podporovala zrod multilaterálních nástrojů finanční podpory pro střední Evropu (např. PHARE).1 SRN poskytla mezi lety 1990–1994 celkem přes 11 milionů ECU, což činilo více než 25 % veškeré bilaterální pomoci pro střední Evropu. SRN sponzorovala třetinovým podílem program PHARE. Příklad zemí Polska a  České republiky, které jen v  roce 1994 získaly polovinu všech prostředků ­poskytnutých Evropskou unií programu CBC/INTERREG, dokládá význam ně­ meckého angažmá ve  prospěch svých východních sousedů [Davis, Dombrowski 1997: 7, 15]. Výrazná angažovanost SRN na jedné straně korespondovala s aktivitami německých ekonomických aktérů ve  střední Evropě (viz vysoký podíl přímých zahraničních investic), na  druhé straně jasně deklarovala zájem spolkové vlády na stabilizaci regionu. V  řadě hledisek byla strategie jednoznačné podpory pro východní rozšíření již za vlády Helmuta Kohla v rozporu s krátkodobými finančními, sektorálními a regionálními zájmy v německé politice. Tento trend zesílil po nástupu rudo-zelené koalice 1) PHARE – Pologne et Hongrie Aide de la Réconstruction Économique.

158

po volbách v roce 1998. V té době byly rovněž ze strany EU zahájeny přístupové rozhovory s  první vlnou kandidátských zemí střední a  východní Evropy [Sedelmeier, Wallace 2000: 450–451]. Německá vláda pod vedením Gerharda Schrödera a  Joschky Fischera řešila v  letech 1999–2002 otázku „jak?“ ohledně rozšiřování EU. Sociální demokraté považovali východní rozšíření za pokračování východní politiky (Ostpolitik) Willyho Brandta, Zelení za šanci zajistit trvalý mír v Evropě a předejít budoucím konfliktům [Lippert 2004: 246–248]. Dodatečným stimulem zde byla válka v Kosovu na jaře roku 1999. Přestože Schröder považoval rozšíření EU za prioritní cíl německé Europapolitik, jeho vláda vystupovala „asertivněji“ při jednání o  podmínkách přistoupení kandidátských zemí než vláda H. Kohla. Na  politiku spolkové vlády měly vliv resortní zájmy, rozpočtová omezení a  strukturální nezaměstnanost [blíže viz Jeřábek 2010]. Při zkoumání postoje jednotlivých německých aktérů (vláda, politické strany, organizované zájmy, soukromé firmy) vůči České republice v procesu rozšíření můžeme vysledovat jak materiálně-racionální, tak normativní a historické argumenty hovořící pro německou podporu projektu rozšíření. Helmut Kohl myšlenkově spojoval evropskou integraci s otázkou míru v Evropě a sjednocení Německa a jednotu rozšířené Evropy považoval za „dvě strany téže mince“ [Banchoff 1997: 61, 73]. Jeho nástupce Gerhard Schröder zdůrazňoval, že SRN je „normální“ (Normalisierung) stát nezatížený dědictvím událostí druhé světové války. Návrhy Schröderovy vlády během přístupových jednání vyplývaly z konkrétních problémů a strukturálních podmínek (problémy pracovního trhu, kriminalita, doprava, obchodní vztahy, získání nových trhů a investičních možností) a zohledňovaly preference či výhrady příhraničních regionů a zájmových skupin (např. odborů). Sjednocené Německo za Gerharda Schrödera poprvé definovalo své „národní“ zájmy [Schröder 1999]. Jejich prosazování však v základních otázkách neznamenalo odklon od norem, které byly součástí německé „evropské“ identity před rokem 1990. Podstatné je, že se to týkalo rozšíření EU i vztahu SRN k východním sousedům.

6. Negociace o „přechodných obdobích“ při vstupu ČR do EU: příklad ochrany pracovního trhu SRN Chování německé vlády při vyjednávání mezi EU a kandidátskými zeměmi můžeme demonstrovat na otázce volného pohybu pracovních sil, která byla důležitá rovněž pro Českou republiku. V tomto bodě vláda SRN prosadila jako společnou pozici EU návrh flexibilního přechodného období (2+3+2), které omezilo volný pohyb pracovních sil z kandidátských zemí do vybraných států Evropské unie. Německou vyjednávací pozici oznámil kancléř Schröder v  projevu 18. prosince 2000 ve  Weidenu/ Oberpfalz. Spolková vláda chtěla vyjít vstříc požadavkům odborů a chránit pracovní trh SRN. Ve skutečnosti v SRN chyběly již před rozšířením EU kvalifikované pracovní síly v řadě odvětví [Christoph Kannengießer, BDA]. Společnou pozici EU, kte159

rá převzala německé návrhy, potvrdila Evropská rada v  Göteborgu v  červnu 2001. Polsko a Česká republika akceptovaly při jednáních plánované omezení volného pohybu pracovních sil (až na možných sedm let)2 jako poslední ze států střední a východní Evropy. Výše uvedený příklad německého chování dokládá schopnost SRN prosadit se v záležitostech, které spolková vláda považuje za zásadní. Přestože podle odborných odhadů omezení volného pohybu pracovních sil již v prvním roce po rozšíření vedlo ke ztrátám hospodářského růstu o 0,3 až 0,5 % HDP v celé EU [Brücker 2005: 358], SRN prodloužila omezení volného pohybu pracovních sil na  svém území do  roku 2011 a využila tím maximální sedmileté možné délky platnosti přechodného období. Zároveň je třeba konstatovat, že postoj německé vlády při jednání v  roce 2001 byl určen zájmy části vnitropolitických aktérů, které musela vláda zohlednit, aby si zajistila pozitivní postoj těchto aktérů k rozšíření EU. Vláda rudo-zelené koalice tím čelila i rostoucím negativním postojům a obavám z rozšíření EU v příhraničních oblastech.

7. Závěr Pohled sjednoceného Německa na  Českou republiku po  roce 1990 je třeba chápat v kontextu prohloubení a rozšíření integračních struktur Evropské unie. Země Visegrádu byly předmětem intenzivního zájmu SRN před rozšířením EU k  1. květnu 2004 i poté. Vedle pěstování bilaterálních vztahů se státy střední Evropy (exkluzivní byly do určité míry pouze vztahy SRN s Polskem), se SRN snažila působit na své východní sousedy prostřednictvím multilaterálních mechanismů. Zájmy SRN na hospodářské, politické a bezpečnostní stabilizaci střední a východní Evropy byly formulovány jako zájmy evropské. SRN měla však také vlastní zájem, aby nadále netvořila „východní“ hranici Evropské unie. I z tohoto důvodu podporovala začlenění svých sousedů (ve  výhledu pak i  celého regionu postkomunistické východní Evropy) do EU. Tuto základní pozitivní linii německé spolkové politiky ve vztahu k České republice se nepodařilo významně narušit dílčími regionálními či skupinovými zájmy (např. výhradami Sudetoněmeckého Landsmannschaftu, tlaky odborových svazů, ochranářskými snahami vybraných odvětví průmyslu či dopravy).

2) Flexibilní přechodné období spočívalo v  přenechání volby každému členskému státu „staré“ EU, kdy povolí volný pohyb pracovních sil pro nové členské země na svém pracovním trhu. Maximální doba omezení volného pohybu pracovních sil je však možná nejdéle do roku 2011 (7 let od vstupu 1. května 2004).

160

Literatura: Anderson, Jeffrey. 1999. German unification and the Union of Europe. The Domestic Politics of Integration Policy. Cambridge: Cambridge University Press. Banchoff, Thomas. 1997. „German Policy Towards the European Union: The Effects of Historical Memory.“ German Politics 6 (1): 60–76. Brücker, Herbert. 2005. „EU-Osterweiterung: Übergangsfristen.“ DIW-Wochenbericht Nr. 22. Bulmer, Simon et al. 2000. Germany’s European Diplomacy: Shaping the Regional Milieu. Manchester: Manchester University Press. Davis, Patricia, Peter Dombrowski. 1997. „Appetite of the Wolf: German Foreign Assistance for Central and Eastern Europe.“ German Politics 6 (1): 1–22. Freudenstein, Roland. 1998. „Poland, Germany and the EU.“ International Affairs 74 (1): 41–54. Handl, Vladimír. 2003. „Německý multilateralismus a  vztahy k  státům visegrádské skupiny.“ Mezinárodní vztahy 38 (1): 5–27. Hyde-Price, Adrian. 2000. Germany and the European order. Enlarging NATO and the EU. Manchester/ New York: Manchester university Press. Jeřábek, Hynek, František Zich. 1997. „The Czech Republic: Internationalization and Dependency.“ Pp. 149–191 in Peter J. Katzenstein (ed.). Mitteleuropa – between Europe and Germany. Oxford: Berghahn Books. Jeřábek, Martin. 2010. Die Bundesrepublik Deutschland und die Osterweiterung der Europäischen Union. Wiesbaden: VS-Verlag für Sozialwissenschaften (v tisku). Katzenstein, Peter. 1997. „United Germany in an Integrating Europe.“ Pp. 1–48 in Peter Katzenstein (ed.): Tamed Power: Germany in Europe. Ithaca, N.Y.: Cornell University Press. Kohlmann, Harald. 1997. Die Europa-Abkommen zwischen Visegrád-Staaten und der EU: Grundlagen, Inhalt und Auswirkungen auf die Handelsbeziehungen und die Wirtschaftsstruktur der Visegrád-Staaten. Köln. Kunštát, Miroslav. (ed.). 1997. Česko-německé vztahy po  pádu železné opony. Dokumentace k českoněmeckým vztahům 1989-1997. Praha: Rada pro mezinárodní vztahy. Kunštát, Miroslav. 1998. „Czech-German Relations after the Fall of the Iron Curtain.“ Czech Sociological Review 6 (2): 149-172. Kurth, James. 1995. „Germany and the Reemergence of Mitteleuropa.“ Current History 94: 381–386. Lippert, Barbara. 2001. „Die EU-Erweiterungspolitik nach 1989 – Konzeptionen und Praxis der Regierungen Kohl und Schröder.“ Pp. 349–392 in Heinrich Schneider (eds.). Eine neue deutsche Europapolitik? Rahmenbedingungen – Problemfelder – Optionen.Berlin: Europa Union Verlag. Lippert, Barbara. 2004. „European Politics of the Red-Green Government: Deepening and Widening Continued.“ Pp. 235–252 in W. Reutter (ed.). Germany on the Road to Normalcy“: Policies and Politics of the Red-Green Federal Government (1998–2002). New York: Palgrave Macmillan. Markovits, Andrei. 1998. Das deutsche Dilemma. Die Berliner Republik zwischen Macht und Machtverzicht. Berlin. Maull, Hanns. 2000. „German Foreign Policy, Post-Kosovo: Still a „Civilian Power“?“ German Politics, 9 (2): 1–24. Phillips, Ann. 1998. „The Politics of Reconciliation: Germany in Central-East Europe.“ German Politics 7 (2): 64–85.

161

Sedelmeier, Ulrich, Helen Wallace. 2000. „Eastern Enlargement.“ Pp. 427–460 in Helen Wallace,William Wallace (eds.). Policy-Making in the European Union. Oxford: Oxford University Press. Schröder, Gerhard. 1999. „Eine Außenpolitik des „Dritten Weges“?“ Gewerkschaftliche Monatshefte, 7–8: 392–396. Schwarz, Hans-Peter. 1994. Die Zentralmacht Europas. Deutschlands Rückkehr auf die Welt­bühne. Berlin. Zeman, Karel, Boris Grexa. 1998. „Ekonomické vztahy SRN ke státům střední a východní Evropy.“ Pp. 113–142 in Vladimír Handl et al. Vztahy SRN ke státům střední Evropy. Praha: Ústav mezinárodních vztahů.

Pramen: Protokoll der 67. Sitzung des Ausschusses für die Angelegenheiten der Europäischen Union am 4. April 2001 (stenografický přepis vystoupení Christopha Kannengießera, BDA).

162

Česká republika a EU pohledem Švédska Miloš Brunclík

1. Úvod Na  rozdíl od  většiny ostatních příspěvků v  této knize, které analyzují historii a současnost vztahů České republiky a Evropské unie pohledem české veřejnosti a politických elit, si tento příspěvek zvolil přesně opačnou perspektivu. Cílem této stati je podívat se na Českou republiku z vnějšku, tj. pokusit se podat obraz, který se skýtá zahraniční veřejnosti. Je totiž velmi přínosné a velmi zajímavé analyzovat to, jak Českou republiku v evropské politice vnímá pozorovatel, který se neztrácí v detailech české politiky, ale který naopak velmi dobře vnímá ČR jako celek a to, jak takový celek působí navenek v komunitě 27 členských států EU. Aby byl příspěvek dostatečně vypovídající a  aby nenabízel jen všeobecné či příliš abstraktní pohled Evropy na ČR, předmětem analýzy je perspektiva pouze jedné země, kterou je Švédsko. Důvodů, proč se zaměřit na pohled Švédska na  Českou republiku, je celá řada. Přibližme si ty nejdůležitější z nich. Švédsko je zemí, které převzalo po České republice předsednictví Rady EU na období od 1.července do 31.prosince 2009. České republice proto byla ve  Švédsku věnována zvýšená pozornost, a  to nejen politických představitelů, ale také médií a tím také širší veřejnosti. Trio členských států (Francie, Česká republika a Švédsko) navíc v roce 2008 přijalo společný osmnáctiměsíční program Rady EU na dobu, kdy tyto země Radě EU předsedaly. Pro Švédsko proto bylo důležité sledovat, jak se s předsednictvím a jeho prioritami vypořádá Česká republika. Druhým důvodem je, že přes zjevné odlišnosti mají Švédsko a ČR některé věci společné. Obě země patří k EU spíše k zemím menším, což se projevuje i formálně – ČR má od června 2009 22 zástupců v Evropském parlamentu, zatímco devítimilionové Švédsko jich má 18. V  Radě EU má ČR 12 zástupců, Švédsko 10 [http://www.euroskop.cz]. Švédsko nemá v  rámci EU žádné velmocenské ambice, neusiluje o  roli neformálního vůdce EU atp. Švédsko se do  EU zapojilo relativně pozdě z  evropského pohledu a  je jen o  9 let starším členem EU než ČR. Podobně jako v ČR bylo Švédsko tradičně vždy k EU velmi opatrné, ba někdy dokonce i skeptické. Z těchto důvodů bylo možné očekávat, že švédská média přistoupila k informování a hodnocení ČR v zásadě střízlivě a nestranně. První část práce se zabývá metodologickými otázkami, které nastíní postup při zpracování vymezeného tématu. Druhá část práce se stručně zaměří na  historii a současnost Švédska v EU a jeho pohled na evropskou integraci. Toto stručné uvedení nám pak pomůže pochopit pohled Švédska na ČR v EU. Další část práce se již 163

věnuje samotnému tématu – tj. analýze obrazu ČR v EU v průběhu českého předsednictví v první polovině roku 2009 ve švédských médiích. Součástí této kapitoly je pokus analyzovat i to, jak švédská média hodnotila jednotlivé události spojené s českým předsednictvím. Je nutné zdůraznit, že si tento příspěvek neklade za  cíl předložit rozbor českošvédských vztahů či pokus o  analýzu českého předsednictví (to je ostatně úkolem předchozí kapitoly P.  Kanioka). Účelem je představit mediální obraz vztahu ČR k EU a s ním spojených událostí ve vybraných švédských médiích v první polovině roku 2009. Výsledkem analýzy je mediální reflexe této tématiky, tak jak jej vytvořila švédská média.

2. Vymezení výzkumného tématu a okruhu informačních zdrojů Vyjasněme si nejdříve, čím přesně se budeme zabývat. Východiskem pro stanovení výzkumného tématu je otázka „Jak švédská média vnímala pozici ČR v EU?“. Tato otázka nám ale pořád příliš dobře nenaznačuje, jak téma uchopit. Tato otázka obsahuje několik prvků, které si nyní musíme definovat tak, aby je bylo možné při šetření zkoumat. S ohledem na název celé knihy a na význam půlročního předsednictví se zaměříme na  to, jak švédská média vnímala pozici ČR v  EU v  průběhu českého předsednictví Radě EU. Tím současně vymezujeme i časový úsek, na který se zaměříme, tj. od 1.ledna do 30.června 2009. Po  metodologické stránce využijeme kvantitativní obsahovou analýzu mediálních obsahů. Je to metoda, která umožňuje strukturovaně, systematicky a ověřitelně zkoumat zadané téma [viz Scherer 1998: 30an]. Informace, které použijeme, budeme čerpat z  vlivných švédských médií, která jsou současně zdrojem informací pro drtivou většinu švédského obyvatelstva. Do  analýzy budou spadat média tištěná, rozhlas a televize. Pro analýzu příspěvků tištěných médií byly vybrány dva seriózní deníky – Dagens Nyheter a  Svenska Dagbladet. Předmětem analýzy byly dále příspěvky švédských veřejnoprávních médií – švédského rozhlasu (Sveriges Radio) a švédské veřejnoprávní televize (Sveriges Television). Tato stať rozebírá zpravodajství těchto 4 médií, které je zveřejňováno na jejich internetových stránkách. Proč byla vybrána právě tato média? Jak již bylo naznačeno, jedná se bezesporu o nejvlivnější seriózní švédská média s velkým okruhem diváků, čtenářů a posluchačů. Lze proto vyvozovat, že tato média mají výrazný vliv na utváření názorů švédské veřejnosti. Nejedná se však o dokonale reprezentativní vzorek švédských médií. Cílem této stati není stanovit, zda jsou tato média k ČR objektivní. Kritériem pro výběr seriózních médií byla míra jejich vlivu na švédskou veřejnost, kterou lze měřit výší sledovanosti těchto médií. Cílem této stati je tedy spíše pokusit se podat obraz toho, jak ČR vnímá švédská veřejnost pod vlivem zpravodajství nejvlivnějších švédských médií. 164

Dagens Nyheter (DN) je švédský ranní deník, který má ze všech seriózních novin největší náklad a pokrývá svou distribucí celé území Švédska. Ve srovnání s bulvárními týdeníky DN příliš neztrácí. Nejčtenějším deníkem je Aftonbladet, který denně vydává 377 500 výtisků [TS 2009: 7; srv. Westerberg 2009]. V roce 2008 činil průměrný náklad DN na  jedno vydání 339  800 výtisků [TS 2009: 7], zatímco v  roce 2007 to bylo o něco více – 344 200. DN uvádí, že se kompletní informace deníku v konečném součtu dostanou mezi zhruba 880 000 čtenářů denně [DN 2008]. Deník je také prostorem pro rozsáhlou názorovou výměnu vlivných osobností ze světa politiky, ekonomiky, kultury apod. Jedná se o politicky nezávislý deník, který začal vycházet již v roce 1864 a zpočátku inklinoval k liberálně smýšlejícímu obyvatelstvu a měl tak blízko k Lidové liberální straně. Dnes se již deník profiluje jako politicky nezávislý, ale obecné liberální zaměření deníku zůstalo. Svenska Dagbladet (SVD) je třetím největším seriózním deníkem (po DN a Göteborgs-Posten) s  cirkulací 194  800 [TS 2009: 7]. První vydání se objevilo v  roce 1884 a od roku 1910 se fakticky jednalo tiskový orgán konzervativní (dnes umírněné) strany. Od roku 1977 se jedná o nezávislý konzervativně laděný („obunden moderat“). Zpravodajství SVD si denně přečte zhruba půl milionu čtenářů [SVD 2007]. Jeho vliv je nejsilnější zejména ve Stockholmu, kde je soustředěna podstatná část švédských politických, ekonomických, kulturních a jiných elit. Švédská veřejnoprávní televize – Sveriges Television AB ( SVT) – je celonárodní televizí, která měla monopol na vysílání od roku 1956 až do roku 1992, kdy začala vysílat soukromá stanice TV4. Dnes se jedná o největší švédskou televizi se sledovaností cca 36%. V řadě ohledů se podobá svému britskému vzoru BBC. Švédský rozhlas – Sveriges Radio AB (SR) – byl založen v roce 1925 a podobně jako SVT se do značné míry inspiruje rozhlasem BBC. Denně jej poslouchá 3,7 mil. Švédů a je tak médiem, který osloví nejvíce lidí ve Švédsku [SR 2009]. Vybraná čtveřice médií zaujímá ústřední postavení na švédském mediálním trhu. Lze proto předpokládat, že informace, která tato média poskytují, se stávají zdrojem dat pro většinu švédského obyvatelstva a  mají fundamentální vliv na  vytváření obrazu České republiky v EU v očích švédské veřejnosti. Obsahem analýzy jsou články, které publikovala všechna 4 uvedená média na svých internetových stránkách. Po obsahové stránce se zaměříme na ty články, které se vztahují k tématu ČR a EU publikované za období 31. 12. 2008 – 1. 7. 20091. Do analýzy byly zařazeny všechny tématicky relevantní články, které se přímo vztahy mezi ČR a EU zabývaly. V analýze byly zohledněny všechny články, které se tématem zabývaly přímo a pak také články, ve kterých příslušné téma zabíralo alespoň 25% z celkové délky příspěvku. Tento podíl stanovuje hranici mezi z hlediska potřeb tohoto příspěvku relevantními články na jedné straně a na straně druhé nerelevantními články, které se tématu pouze dotýkají, resp. jej zmiňují ale tématem se již nijak dále nezabývají. 1) Poslední den roku 2008 a první červencový den publikovala švédská média řadu článků k tématu. Bylo proto logické rozšířit sledované období i o tyto dny.

165

Dodejme ještě, že se v těchto médiích objevovalo velké množství jiných článků, které se však otázkou pozice ČR v EU a její evropskou politikou nezabývaly. Typicky se jednalo o velké množství sportovních zpráv, např. z hokejového mistrovství světa.

3. Švédsko v Evropské unii 2 Dříve než se budeme věnovat samotné analýze pohledu Švédska na ČR, shrňme alespoň ve stručnosti samotnou pozici Švédska uvnitř EU a jeho postoj k evropské integraci [srv. Gustavsson 1998]. Jak se pokusíme ukázat, tento vývoj se do  určité míry otiskl i ve způsobu, jakým švédská média přistupují k EU a tím pádem i ke vnímání ČR v EU. V době studené války drtivá většina politických elit členství Švédska v ES odmítala. Hlavním argumentem bylo, že členství by narušilo tradiční pilíř švédské zahraniční politiky – neutralitu. Členství by také ohrozilo švédský model sociální politiky, který byl v té době v porovnání s ostatními zeměmi západní Evropy daleko rozsáhlejší a štědřejší. Tuto zahraničně-politickou doktrínu explicitně formuloval dlouholetý sociálně-demokratický premiér Tage Erlander (1946–1969) v  roce 1961 ve svém slavném „kovovém projevu“ určeném zástupcům odborů švédského kovoprůmyslu. I ideologické důvody stály v pozadí odmítnutí tohoto projektu evropské integrace: Švédsko bylo nedůvěřivé vůči „katolické“, „konzervativní“ a  „kapitalistické“ Evropě [Möller 2004: 186]. Tato koncepce zahraniční politiky se zásadně změnila až v roce 1990, kdy Švédsko požádalo o vstup do ES/EU. Dvěma hlavními důvody pro hlubokou změnu švédského postoje byl (1) pád komunismu a  železné opony, což snižovalo relevanci a  význam švédské neutrality v  mezinárodních vztazích, a (2) ekonomická krize, která zasáhla Švédsko na počátku 90.let. Švédsko si v  té době od  členství v  EU slibovalo rychlejší ekonomické zotavení. V  roce 1994 Švédsko těsnou většinou 52,3% rozhodlo v  referendu o  připojení k  EU. Od  roku 1996 ale bylo více Švédů spíše proti členství Švédska v  EU. Poměr sil se obrátil v  roce 2001 a  od  roku 2005 zřetelně roste podíl příznivců EU na  současných cca 55%. V referendu v roce 2003 Švédové odmítli euro jako svou měnu (55,9% hlasů proti). Nyní se však postoj Švédů poněkud obrací. Podle průzkumu provedeného v květnu roku 2009 švédským statistickým úřadem bylo 42% Švédů pro přijetí Eura, zatímco proti bylo 43% [SCB 2009]. Zejména liberálové požadují nové referendum o euru, a to nejpozději v roce 2011. Mezi odpůrce EU a eura se spíše řadí voliči Levicové strany a Strany zelených. Současný švédský předseda vlády Fredrik Reinfeldt zdůraznil, že Švédsko chce být více proevropské a  více aktivní v  rámci EU [Reinfeldt 2009a]. Tento změněný postoj je dán zejména tím, že ve vládě od roku 2006 zasedá koalice nesocialistických 2) Tato kapitola je upraveným úryvkem článku „Švédské předsednictví EU v roce 2009: výzvy, plány a očekávání“ [Brunclík 2009].

166

stran, které jsou evropské integraci podstatně více nakloněny než levicové strany. Premiér F. Reinfeldt je předseda Umírněné koaliční strany (Moderaterna)3, která již v roce 1962 oslovovala voliče s plakáty „Ano Evropě“. Další z koaličních stran, Lidová liberální strana (Folkpartiet liberalerna), se označuje jako k EU nejvíce přátelská strana ve  Švédsku a  strana, která začala jako první obhajovat účast Švédska v evropském integračním procesu. Liberální strana v současné době (2009) odpovídá za  zahraniční politiku Švédska a  také za  švédské předsednictví (Ministryní pro vztahy s  EU je Cecilia Malmströmová). Zbylí dva koaliční partneři, Křesťanští demokraté (Kristdemokraterna) a  Strana středu (Centerpartiet) jsou stejně jako so­ ciální demokraté (Socialdemokraterna) v otázce EU tradičně rozděleni, a proto jsou k evropskému integračnímu procesu daleko zdrženlivější. Opozici tvoří tři levicové strany. Sociální demokracie je dominantním subjektem švédské politiky. Od roku 1917 je nepřetržitě nejsilnější politickou stranou a u vlády byla v  letech 1932–1976 (s  krátkou přestávkou v  roce 1936), 1982–1991 a 1994– 2006. Ve volbách získává zhruba kolem 40% hlasů. Je však třeba připomenout, že významná část sociální demokracie je proevpropská. Jednou z nejvýznamnějších osobností tohoto stranického křídla byla někdejší ministryně zahraničí Anna Lindhová, která se důrazně zasazovala o  rozšíření EU a  navíc podporovala přijetí eura ve Švédsku, které však bylo odmítnuto v referendu v roce 2003 [Möller 2005: 69]4. Zbylé dvě levicové strany – Levicová strana (Vänsterpartiet) a Strana zelených (Miljöpartiet) jsou euroskeptické strany5. Strana zelených dokonce donedávna požadovala, aby Švédsko z EU vystoupilo6. Dne 1.července 2009 se Švédsko ujalo půlročního předsednictví v  Radě Evropské unie7. Je to již podruhé, co Švédsko předsedá EU (poprvé v  roce 2001) [srv. ­Elgström 2002]. Tato největší severská země má pověst schopného organizátora a  efektivního vyjednavače v  mezinárodním prostředí. Plány a  cíle švédského předsednictví byly ambiciózní. Témat, které chtělo Švédsko posunout vpřed, je celá řada. Přibližme si alespoň některé z  nich. Ministryně Malmströmová [2009] či Fredrik Reinfeldt [2009b] několikrát upozornili, že se Švédsko v  čele EU chce stát tahounem globálních opatření proti změně klimatu. Hlavní výzvou v tomto směru je kon3) Současný název strany „Moderaterna“ znamená „umírnění“, ale historicky se jedná ve švédském kontextu o pravicovou, konzervativní stranu. 4) Krátce před referendem byla Anna Lindhová zavražděna. Tato událost však neměla na výsledek referenda vliv. Jedná se již o  druhou vraždu významného švédského politika v  moderních dějinách Švédska (1986 byl zavražděn sociálně demokratický premiér Olof Palme). 5) K tématu euroskepticismus viz např. Szczerbiak a Taggart [2002]. Tento koncept je stručně vyložen v kapitole „Evropská integrace pohledem českých prezidentů“ této knihy. 6) Postoj strana změnila až v  roce 2008 kvůli dvěma důležitým trendům ve  švédské společnosti. Na jednu stranu poklesl podíl lidí, kteří požadují vystoupení Švédska z EU. Na druhé straně dočasně stoupl podíl lidí, kteří se k EU stavěli kriticky. Strana se tak rozhodla přestat požadovat vystoupení Švédska z  EU, aby nepodrývala jednotu případné euroskepticky naladěné aliance [Gahrton 2008; viz také DN 2008]. 7) Blíže viz také oficiální stránky švédského předsednictví – http://www.se2009.eu/

167

ference OSN o změnách klimatu konaná v prosinci roku 2009 v Kodani s cílem dosáhnout globální shody na dalším snižování emisí pro období 2012–2020. Stejně jako v roce 2001, kdy bylo nejlépe hodnoceno švédské předsednictví v oblasti pokroku v rozšiřování (otevření a dokončení mnoha kapitol) [Elgström 2002: 185], je Švédsko velkým zastáncem rozšíření EU. Výslovně obhajuje přijetí Chorvatska, Makedonie a Turecka do EU a prosazuje vstřícnou politiku vůči dalším státům na hranicích EU jako stabilizační faktor pro rozvoj demokracie a prosperity v těchto zemích. Švédsko dále podporuje ratifikaci Lisabonské smlouvy a také uvítalo schválení Lisabonské smlouvy v obou komorách Parlamentu ČR. Dále usiluje o to, aby se EU postupně stávala stále silnějším aktérem na globálním poli a to v oblasti společné energetické a obranné politiky. Vývoj vztahu politické reprezentace i  veřejného mínění ve  Švédsku vůči ES/EU prodělal vývoj od odmítavého či velmi opatrného postoje až k současnému spíše pozitivnímu přístupu, který je zvláště patrný u  většiny parlamentních politických stran a švédské vlády, ve které zasedají představitelé stran, které byly evropské integraci tradičně více nakloněny než strany současné opozice. Proevropské naladění navíc zkrátka posiluje samotný fakt předsednictví, kdy je předsednická země pod drobnohledem a  tlakem z  vnějšku. Úkolem předsednictví není prosazovat národní zájmy země, ale především zájmy celé EU. Předsednická země či země, která se na předsednictví chystá, se snaží demonstrovat své „evropské“ zájmy a úsilí o dobré fungování celé EU8.

4. Analýza dat Čtveřice vybraných švédských médií publikovala za  sledované období celkem 101 zpráv, které byly víceméně rovnoměrně rozloženy mezi jednotlivá média. Výjimkou je deník SVD, který publikoval celkem 35 zpravodajských článků, ostatní přibližně o třetinu méně. Pokud jde o délku příspěvků, nejpodrobněji se tématu věnoval deník DN, s průměrnou délkou 2 168 znaků, následovaný SVD (1 819), SR (1 577) a SVT (861). SR a SVT měly však ke krátkým zprávám na internetových stránkách často připraveny hlasové i obrazové reportáže, které však již nebyly do výše uvedených dat zahrnuty. Obsahová analýza výše uvedeným způsobem vybraných článků má dvě části. První část se zaměří na tématické okruhy, které byly čtveřicí švédských médií pokryty. Druhá část se zabývá pokusem o zjištění, zda analyzované články měly vůči ČR hodnotící charakter. Mediální příspěvky byly rozděleny do 6 základních tématických skupin. První skupinu9 příspěvků tvoří články o samotném českém předsednictví a otázkách, kterými se 8) K problematice předsednictví viz např. Elgström [2002]. 9) Často nebylo zcela jednoduché stanovit, kam zařadit určitý článek, protože se zabýval 2 či více úzce souvisejícími tématy (např. pád vlády M. Topolánka, české předsednictví a  ratifikace Lisabonské smlouvy).

168

české předsednictví zabývalo. Typicky tedy šlo o články, které informovaly o tom, že se ČR ujímá předsednictví, resp. o tom, že české předsednictví končí. Dále sem pak spadají témata, která měla ČR ve své agendě a otázky, kterými se ČR v rámci předsednictví zabývala – např. konflikt v Gaze či otázky přerušení dodávek plynu z Ruska do Evropy. Autor této stati na  začátku analýzy odhadoval, že tato témata budou tvořit převážnou část všech příspěvků. Důvodem pro tento předpoklad byl časový úsek (první polovina roku 2009), ve kterém byla mediální sdělení prezentována. Navíc, jak bylo již uvedeno, Švédsko přebíralo po ČR předsednictví, proto bylo možné logicky očekávat zvýšený zájem švédských médií o předcházející předsedající zemi. Druhou skupinu tvořily články, které se zabývaly otázkou ratifikace Lisabonské smlouvy. Právě v  roce 2009 vrcholila ratifikace tohoto dokumentu v  členských zemích EU a  v  první polovině roku 2009 patřilo ČR, společně s  Irskem, Polskem a SRN k posledním zemím, kde nebyla ratifikace ukončena. Třetí skupinu tvořily články o V. Klausovi a jeho postojích k EU. Václav Klaus je na evropské půdě velmi dobře známou osobností, která se kriticky staví k současnému proudu evropské integrace. Česká republika je velmi často (nejen ve Švédsku) personifikována právě prostřednictvím české hlavy státu. Výše uvedené tématické skupiny bylo možné vymezit již na počátku českého předsednictví, protože bylo téměř jisté, že jim bude věnována mediální pozornost. Čtvrtou tématickou skupinou byly příspěvky, které se věnovaly pádu vlády M. Topolánka, vládní krizi a následně i vzniku vlády Jana Fischera. Pátou skupinou se staly příspěvky, které seznamovaly diváky, posluchače a čtenáře s Entropou, uměleckým počinem výtvarníka Davida Černého. Ostatní články, které byly tématicky vcelku ojedinělé, byly zařazeny do šesté skupiny („ostatní“). Tabulka 1: Počty článků vztahující se k českému předsednictví (leden–červen 2009) SR

SVT

DN

SVD

Celkem

Vládní krize v ČR

9

6

6

11

32

České předsednictví

5

7

8

9

29

Lisabonské smlouva

5

4

3

6

18

Entropa

0

2

0

4

6

Václav Klaus

1

0

2

1

4

Ostatní

3

2

3

4

12

Celkem

23

21

22

35

101

 

Vysvětlivky: SVT – Sveriges Television, SR – Sveriges Radio, DN – Dagens Nyheter, SVD – Svenska Dagbladet Pozn. Číslice „0“ neznamená, že by dané médium téma zcela ignorovalo. Všechna média zmínila Václava Klause a připomněla jeho postoj k EU. Zmínila také výtvarníka Davida Černého a jeho Entropu. Jen některá média však věnovala celý článek či významnou část článku těmto tématům, a proto je uvedené číslo nenulové. Zdroj: vlastní zpracování

169

Nejvíce příspěvků bylo zpracováno na téma vládní krize v ČR, kam jsou zahrnuty všechny články, které se zabývaly okolnostmi a  samotným pádem vlády M. Topolánka, zejména však dopady vládní krize na evropskou politiku. Do této rubriky jsou také zahrnuty články o  způsobu řešení nastalé vládní krize a  o  vládě J. Fischera. Toto téma mělo ad hoc charakter a jak se na základě níže uvedených dat ukázalo, významně zasáhlo do agendy švédských médií a zastínilo jiná – původně daleko výraznější – témata. Média na  toto téma zpracovala celkem 32 příspěvků, což tvoří 31% všech příspěvků k tématu české předsednictví. Samotnému českému předsednictví a otázkám, kterými se předsednictví zabývalo, bylo věnováno celkem 29 příspěvků. Nejčastěji si média všímala míry vlivu českého předsednictví po pádu vlády M. Topolánka, ropné krize a řešení situace v Gaze. Švédská média dále relativně pozorně sledovala ratifikační proces Lisabonské smlouvy v ČR. Celkem bylo publikováno 18 příspěvků k této otázce. Zejména SVD zaujal umělecký výtvor českého výtvarníka Davida Černého, Entropa, která znázorňovala jednotlivé členské státy EU pomocí nepříliš lichotivých symbolů odpovídajících všeobecně rozšířeným předsudkům. Celkem se objevilo 6 článků, které se touto otázkou zabývaly. Poslední samostatně sledovanou kategorií se stal Václav Klaus a  jeho postoj k  EU, který švédská média také sledovala. Jemu samotnému či významnou část článku mu věnovaly pouze 4 příspěvky, ale ve sledovaných článcích byl zmíněn celkem ve  44 příspěvcích. Podíly jednotlivých témat na  celkovém zpravodajství o  ČR a EU znázorňuje graf č. 1. Volbám do  Evropského parlamentu v  ČR se švédská média takřka nevěnovala. Výjimkou byly české krajně pravicové strany. SR si ve  dvou článcích všiml ambicí Dělnické strany a Národní strany. Upozorňoval na velmi kontroverzní televizní spot Graf 1: ČR ve švédských médiích (leden–červen 2009 12% 4% 6%

18%

Vládní krize Lisabonská smlouva Václav Klaus

České předsednictví Entropa Ostatní

Zdroj: vlastní zpracování

170

Národní strany, který se vyznačoval xenofóbními postoji. Jeden z  článků dokonce označil tuto stranu za rasistickou právě kvůli výroku o „konečném řešení cikánské otázky“ [Abrahamson 2009a]. Tato témata byla zařazena do rubriky „ostatní“ stejně tak jako další témata: články, které dávaly do  souvislosti návštěvu amerického prezidenta B. Obamy v ČR a české předsednictví, komunistická minulost některých členů vlády J. Fischera či únik informací o  některých vrcholných politicích evropských zemí v  průběhu českého předsednictví. SVT si také v  jednom ze svých příspěvků všimla tzv. vajíčkových útoků proti předvolebním mítinkům ČSSD. Jednalo se však o témata, kterým byly věnovány max. 2–3 příspěvky, pro které už nebyla vytvořena zvláštní tématická kategorie. Pokud jde o hodnotící rovinu zpravodajství, tam je již analýza daleko obtížnější. Hodnotit negativní či pozitivní vyznění článků je již relativně subjektivní. Následující analýzu je proto třeba chápat jako pouze přibližnou. Východiskem pro tuto analýzu bylo 6 tématických skupin článků. Cílem tu bylo pokusit se identifikovat, jaké bylo převažující vyznění jednotlivých témat. Všechny články jsou rozděleny do  3 skupin podle toho, jaké bylo jejich vyznění ve  vztahu k ČR. Vzhledem k relativně nízkému počtu příspěvků (101) a jejich omezené délce, bylo možné příspěvky rozdělovat do těchto skupin bez speciálního kódovacího programu. Třídění článků bylo určováno výskytem klíčových slovních spojení v  nadpisech nebo perexu článků, která vystihovala hlavní sdělení jednotlivých článků. První skupinu tvoří články, jejichž celkové vyznění vůči ČR je negativní či spíše negativní10. Druhou skupinu tvoří články, které mají spíše neutrální charakter. Zde nebylo možné podle nadpisu či perexu jednoznačně určit pozitivní nebo negativní charakter. Třetí skupinu tvoří články, jejichž vyznění je na základě výše uvedeného způsobu třídění pozitivní či spíše pozitivní11. Nutno však upozornit na fakt, že oba nejvlivnější švédské deníky (DN a SVD) jsou proevpropsky naladěné. Podobně ale vyznívaly příspěvky SVT a SR. SR například zveřejnil spíše negativně vyznívající článek o  vzniku Strany svobodných občanů, kterou V. Klaus podpořil [Abrahamson 2009b]. Výsledky shrnuje ­tabulka č. 2. Negativně či spíše negativně vyznívajících článků bylo celkem 43, což tvoří 43% z  celkového počtu analyzovaných článků. Stejná čísla platí i  pro neutrální vyznění článků. Pouze 15 (14%) článků vyznělo pozitivně či spíše pozitivně. Nejčastěji negativně vyznívaly články o Entropě, která byla prezentována jako velmi kontroverzní 10) Typicky se jednalo o tato vyjádření „Češi prakticky zanechali EU bez vedení“ [DN 2009a], „vládní krize v Česku ohrožuje Lisabonskou smlouvu“ [Silberstein 2009a], „vládní krize v Česku ohrožuje rozšíření EU“ [Silberstein 2009b], „xenofobií strany na vzestupu“ [Winiger 2009a], „česká vládní krize znepokojuje Evropu“ [SVD 2009a], „tajné informace o představitelích EU unikly“ [SR 2009b], „rasistická reklama vysílána v Česku“ [Abrahamson 2009a]. 11) Jako příklad pozitivně vyznívajících článků lze uvést „Reinfeldt: potěšující zpráva“ [SVT 2009a], „Český Senát schválil Lisabonskou smlouvu [Winiger 2009b].

171

Tabulka 2: Vyznění analyzovaných článků

Entropa

2 (11)

3 (75)

5 (83)

9 (75) 43 (43)

Neutrální

11 (34) 23 (79) 4 (22)

1 (25)

1 (17)

3 (25) 43 (43)

Pozitivní a spíše pozitivní

Celkem

Václav Klaus

19 (60) 5 (17)

Ostatní

Lisabonská smlouva

Negativní a spíše negativní

Vládní krize

České předsednictví

 

2 (6)

1 (4)

12 (67)

0 (0)

0 (0)

0 (0)

15 (14)

32

29

18

4

6

12

101

Celkem článků

Pozn. čísla v tabulce označují počet příspěvků, číslo v závorce uvádí podíl v % z celkového počtu článků na dané téma. Zdroj: vlastní zpracování

umělecký počin, který způsobil v EU protesty, zejména ze strany Bulharska, které se cítilo poškozeno zobrazením své země jako tureckého záchodu. Také kategorie „ostatní“ vyzněla negativně. Sem spadají dva články, které zmínily únik osobních informací o  některých vrcholných politicích EU v  průběhu českého předsednictví. Patří sem i dva články SR, které si všimly xenofóbních předvolebních spotů extremistických stran v ČR či 2 články, které poukázaly na komunistickou minulost některých členů vlády J. Fischera. Václav Klaus je kvůli svému vyhraněnému postoji k EU velmi sledovanou osobností i  za  hranicemi ČR. Věnujme se mu poněkud podrobněji. Již jsme uvedli, že V. Klausovi byly věnovány pouze 4 příspěvky, avšak v dalších 40 byl zmíněn, zejména v souvislosti s jeho postoji k EU či s vládní krizí. Z toho v 70% případů byl zmíněn jako hlasitý euroskeptický prezident, který odmítá podepsat Lisabonskou smlouvu. Například SVT jej zmínila čtyřikrát a ve všech případech jako euroskeptika. Také SVD jej velmi často zmiňovala. V 13 z 19 zmínek byl Václav Klaus prezentován jako euroskeptik, jeden z nejhlasitějších kritiků evropské integrace či jako nevypočitatelný aktér, na  kterém závisí osud Lisabonské smlouvy. Výsledky této analýzy shrnuje tabulka č. 3. Tabulka č. 3: Mediální obraz Václava Klause ve švédských médiích (leden-červen 2009) SVT

SR

DN

SVD

Celkem

V. Klaus jako euroskeptik

4

6

8

13

31

V. Klaus v jiné roli

0

4

3

6

13

Celkem

4

10

11

19

44

100

60

73

68

70

 

V. Klaus jako euroskeptik (%) Zdroj: vlastní zpracování

172

Negativně také vyzněly články o pádu vlády M. Topolánka12. Zdůrazněme, že se příspěvky příliš nezabývaly vnitropolitickou situací v ČR ale zejména dopady vládní krize na  evropskou politiku, resp. reálnými a  hrozícími dopady vládní krize na schopnost ČR řídit EU, či ohrožením ratifikace Lisabonské smlouvy13. Například 7 z 9 článků SR věnovaných vládní krizi v ČR vyzněly negativně či spíše negativně. Patrně nekritičtější byl deník DN. Pouze 50% článků vyznělo v této souvislosti negativně, zato však relativně velmi kriticky14. Jednoznačně neutrálně vyznívaly články, které se věnovaly českému předsednictví a  otázkám, kterými se zabývalo. Pouze malá část měla negativní nádech, právě kvůli vlivu vládní krize na schopnost ČR řídit Evropskou radu. Pozitivně vyznívajících článků nebylo mnoho a byly převážně koncentrovány výhradně do rubriky ratifikace Lisabonské smlouvy. Všechna média spíše pozitivně hodnotila ratifikaci Lisabonské smlouvy v  ČR a  poukazovala na  případná rizika neschválení – ohrožení rozšiřování EU, těžkopádnost a  neefektivnost rozhodovacího procesu v  EU apod. Neschválení Lisabonské smlouvy mohlo také vést ke  ztížení pozice švédské vlády v  době, kdy převezeme předsednictví [např. SVD 2009b]. Vyznění těchto článků vyplývalo převážně z  toho důvodu, že Lisabonská smlouva byla švédskými médií přijímána spíše pozitivně – jako dokument, který zpřehlední a zefektivní fungování EU apod15.

5. Závěr Cílem tohoto krátkého příspěvku bylo podat analýzu pohledu švédské veřejnosti na pozici ČR v Evropské unii. Příspěvek se zaměřil na mediální obraz ČR v průběhu českého předsednictví. Metodou k dosažení tohoto cíle byla analýza mediálních obsahů příspěvků čtveřice švédských nejvlivnějších médií v prvním pololetí roku 2009, kdy ČR předsedala Radě EU. Pozorný švédský divák a čtenář si mohl zhruba každý druhý den přečíst článek k  tomuto tématu. Z  analýzy příspěvků publikovaných na  internetu je zřejmé, že pád vlády M. Topolánka a  nastalá vládní krize v  březnu 2009 se staly vůbec nejčastějším tématem, který švédská média v souvislosti s českým předsednictvím zmiňovala. Tomuto tématu se věnovala zhruba jedna třetina 12) Např. v komentáři DN se dočteme, že „české upřednostňování vnitřního mocenského boje před evropským předsednictvím znamená dvojitou porážku“ (pro ČR i  pro EU – pozn. autora) [DN 2009a]. Podobně vyzníval i  článek „Česká krize může ovlivnit rozšiřování EU“ [Silberstein 2009b] či článek „Obavy v zahraničí nad vládní krizí v Česku [Abrahamson 2009c]. 13) Např. článek „Česká krize ohrožuje Lisabonskou smlouvu“ [Silberstein 2009a] či článek „Krize v Česku ohrožuje Lisabonskou smlouvu [Lundin 2009]. 14) Např. článek „Vyvstává otázka kdo vlastně řídí EU“ [Brors 2009] či komentáře listu „Temné jaro v Praze“ [DN 2009b] a „Hledá se vedení EU“ [DN 2009c]. 15) Např. komentář SVT [2009b] „České ano Lisabonské smlouvě“, komentář SVD [2009] „Jasné české ano Lisabonské smlouvě“ či článek „Nejtěžší překážka k ratifikaci Lisabonské smlouvy je překonána“ [Stensson 2009].

173

příspěvků. Vládní krize v ČR dokonce těsně zastínila samotné české předsednictví a témata, na která se ČR v rámci svého předsednictví zaměřila. Českému předsednictví se věnovalo 30% příspěvků. Třetím nejčastěji zmiňovaným tématem byl proces schvalování Lisabonské smlouvy v ČR. Švédská média se ještě – avšak v daleko menší míře – věnovala postojům českého prezidenta V. Klause, výtvarnému dílu symbolizujícímu české předsednictví, Entropa, a  dalším tématům, která již byla zmiňována řídčeji. Tato stať se také zabývala tím, jak švédská média jednotlivé události hodnotila. Tato část analýzy již více podléhá subjektivnímu hodnocení, avšak i přes toto omezení bylo možné dospět k  přibližným výsledkům. Vládní krize v  ČR vyznívala ve švédském prostředí převážně negativně, zejména s ohledem na evropskou politiku. V současné době proevpropsky orientovaná švédská vláda16 ale i švédská média tak negativně vnímala vnitropolitické problémy ČR, ze kterých vyvozovala potenciální hrozby pro proces rozšiřování či pro samotnou akceschopnost EU. Také zpravodajské příspěvky o V. Klausovi vyznívaly spíše negativně. Samotné české předsednictví bylo hodnoceno převážně neutrálně, zatímco otázka ratifikace Lisabonské smlouvy vyznívala ve sledovaných médiích pozitivně, protože Lisabonská smlouva byla schválena oběmi komorami českého parlamentu. Vypadal by mediální obraz vztahu ČR k EU jinak bez pádu vlády M. Topolánka a vzniklé vládní krize? Jak by se mediální obraz změnil, jestliže by český parlament Lisabonskou smlouvu zamítl nebo v případě, že by nevznikla krizová situace v Gaze apod.? Samozřejmě na tyto otázky nelze přesně odpovědět. Historii nelze opakovat. Pravděpodobně bychom napočítali jiný počet příspěvků kvůli přirozené tendenci médií zaměřovat se na  problematické, kontroverzní, či dokonce krizové události. Pokud by nebyla schválena Lisabonská smlouva, anebo by se vládní krize ještě více prodlužovala, jistě bychom zaznamenali více příspěvků, který by byly pravděpodobně i kritičtěji laděné. Naopak pokud by se v ČR „nic“ nedělo nebo pokud by se v ČR vše vyvíjelo z evropského pohledu hladce a pozitivně, obraz ČR v očích švédské veřejnosti by byl pravděpodobně menší, méně výrazný a méně barevný.

16) Premiér Reinfeldt označil výměnu vlády uprostřed předsednictví za „nezvyklou“ a „nešťastnou“. Dodal ale, že Švédsko učiní vše, aby novou českou vládu v její předsednické práci podpořilo. Zmínil především zájem Švédska na poskytnutí právních garancí pro Irsko před druhým referendem o  Lisabonské smlouvě, rozvíjení diskuze o  klimatických otázkách či posun v  otázce kandidáta na příštího předsedu Evropské komise [podle Winiger 2009c].

174

Literatura a zdroje Abrahamson, Kjell Albin. 2009a. „Rasistisk valreklam sändes i  Tjeckien“. Sveriges Radio. 25. květen. Abrahamson, Kjell Albin. 2009b. „Nytt EU-kritiskt parti bildat i Tjeckien“. Sveriges Radio. 13. leden. Abrahamson, Kjell Albin. 2009c. „Tjeckiens regeringskris oroar omvärlden.“ Sveriges Radio. 25. březen. Brors, Henrik. 2009. „Frågan är vem som egentligen styr EU framöver“. Dagens Nyheter, 25. březen. Brunclík, Miloš. 2009. „Švédské předsednictví EU v roce 2009: výzvy, plány a očekávání.“ Mezinárodní politika. 33 (7): 29–32. DN (Dagens Nyheter) – http://www.dn.se DN. 2008. „Dagens Huvudledare“. Dageny Nyheter. 3. březen. DN. 2009a. „EU-ledning sökes“. Dagens Nyheter. 22. duben. DN. 2009b. „Mörk vår i Prag“. Dagens Nyheter, 26. březen. DN. 2009c. „EU-ledning sökes“. Dagens Nyheter, 22. duben. Elgström, Ole. 2002. „Evaluating the Swedish Presidenty.“ Government and Opposition. 37 (183): 183–189. Euroskop – http://www.euroskop.cz Gahrton, Per. 2008. „Olämpligt fortsätta kräva utträde ur EU“. Dagens Nyheter, Debatt. 28. únor. Gustavsson, Jacob. 1998. The Politics of Foreign Policy Change. Explaining the Swedish Reorientation on EC Membership. Lund: Lund University Press. Lundin, Tomas. 2009. „Krisen i Tjeckien hotar EU-fördrag“. Svenska Dagbladet. 26.březen. Malmströmová, Cecilia. 2009. „Regeringens EU-politik i  ett 10-årigt perspektiv“. Projev přednesený v Hässleholmu dne 12. května 2009. Möller, Tommy. 2004. Svensk politisk historia 1809–1975. Lund: Studentlitteratur. Möller, Tommy. 2005. Folkomröstningar. Stockholm: SNS Förlag. Oficiální stránky švédského předsednictví. http://www.se2009.eu/ Reinfeldt, Fredrik. 2009a. „Taking on the challenge. The Swedish Presidency of the European Union“. Centre for European Policy Studies, Brusel, 9. červen. Reinfeldt, Fredrik. 2009b. „Tal av statsminister Fredrik Reinfeldt vid EPP-kongress“, projev přednesený ve Varšavě 29. dubna 2009. SCB (Statistiska Centralbyrån) 2009. EU- och euro-sympatier i maj 2009. http://www.scb.se Scherer, Helmut. 1998. „Analýza mediálních obsahů ve výzkumu politické komunikace.“ pp. 30–53 in Winfried Schulz et al. Analýza obsahu mediálních sdělení. Praha: Karolinum. Silberstein, Willy. 2009a. „Tjeckisk kris hotar Lissabonfördrag“ Sveriges Radio. 26.březen. Silberstein, Willy. 2009b. „Tjeckisk kris kan påverka EU:s utvidgning“, Sveriges Radio. 28. březen. SR (Sveriges Radio) – http://www.sr.se SR. 2009a. „Verksamhet och Årsredovisning“. Sveriges Radio. SR. 2009b „Skyddade uppgifter om EU-toppar läckte“. Sveriges Radio, 17. duben. Stensson, Carina. 2009. „Svåraste hindret för EU-fördraget ur vägen“. Svenska Dagbladet. 6. květen. SVD (Svenska Dagbladet) – http://www.svd.se SVD. 2007. „Välkommen till SvD – du också.“ Svenska Dagbladet. SVD. 2009a. „Tjeckisk kris oroar EU“. Svenska Dagbladet. 22. duben. SVD. 2009b. „Klart tjeckiskt ja till Lissabonfördraget“. Svenska Dagbladet, 6.květen.

175

SVT (Sveriges Television) – http://www.svt.se SVT. 2009a. „Reinfeldt: Glädjande besked“. Sveriges Television, 6. květen. SVT. 2009b. „Tjeckiskt ja till EU-fördrag“. Sveriges Television, 6. květen. Szczerbiak, Aleks, Paul Taggart. 2002. „The Party Politics of Euroscepticism in EU Member and Candidate States“, Opposing Europe Research Network Working Paper No 6. SEI Working Paper No 51. TS (Tidningsstatistik). 2009. TS-reviderade siffror 2008. Westerberg, Erik. 2009. „Aftonbladet minskar upplagan“. Dagens Media. 31. březen. Winiger, Stefan. 2009a. „Främlingsfientliga partier på frammarsch“. Sveriges Radio, 5. červen. Winigter, Stefan. 2009b. „Tjeckiska senaten godkände EU-fördraget“, Sveriges Radio, 6. květen. Winiger, Stefan. 2009c. „Sverige stöttar övergångsregering.“ Sveriges Radio, 8. květen.

176

Proč se „Brusel“ a média nemilují Martin Komárek

1. Paradoxy Evropské unie Paradox Evropské unie spočívá mimo jiné v tomto: Ačkoliv její instituce a instituce členských států vydávají stále větší prostředky na propagaci a informovanost, občané se stále cítí informováni špatně. To je převažující stav ve všech členských zemích. Z toho vyplývá druhý paradox. Ačkoliv lidé přikládají Unii vysokou důležitost, jejich zájem o  ni je malý. Dokládá to především nízká a  stále klesající účast ve  volbách do Evropského parlamentu. V mnoha případech ale voliči dávají svému hlasování „domácí“ obsah. Neposuzují, zda je budou kandidáti hodnověrně zastupovat v  Evropském parlamentu, ale nejčastěji za všechno trestají domácí vládu. Evropští politici často viní z tohoto neblahého stavu média, považují je za povrchní, zjednodušující. Novopečený europoslanec a bývalý místopředseda vlády Jiří Havel (ČSSD) mi pro účely této publikace se svým typickým humorem sdělil: „Novináři píší, co si myslí, že bude číst čtenář. Dá se to měřit: Klik. Takže recept je: Šílený titulek (no neklikněte to) a jednoduché dvě věty na začátek (aby to rychle nezavřel). Útok na pudy (kolik tam Špidla bere). A prostomyslný obsah. Pokud nebude žádat něco jiného editor, nebude nic. Evropská unie je na tohle moc složitá... A média nechtějí investovat do  vzdělávací funkce. Bylo by možné to strčit do  zákona aspoň pro veřejnoprávní média, ale to bychom jako politici ten útok asi nepřežili. Smiřme se s tím, že zprávy z Bruselu budou ještě mizernější ...“ Jedná se o typický pohled politika na média. Předpokládá, že jsou tu od toho, aby sdělovala to, co považuje politik za důležité. Této své funkci se zpronevěřují, neboť píší pro čtenáře, kteří se nechtějí vzdělávat, nýbrž se chtějí bavit. Podstatný obsah je potom ztracen. Tento názor sdílí i někdejší ministr Pavel Bratinka, který nyní pracuje jako konzultant v záležitostech Unie: „Když ale porovnám informace o  EU, které se běžnému člověku dostanou z  tištěných, hlasových i obrazových medií, se skutečností, pak musím říci natvrdo, že se jedná o systematické nepravdy. Říkám nepravdy, a nikoliv lži, protože lež je nepravda vědomá, tj. nepravda vyslovená někým, kdo pravdu zná. To, co se ale na  běžného občana valí, není většinou produktem vědomého lhaní, nýbrž lenosti opatřit si fakta a mediální preference pro zjednodušující zkratky. Nechám stranou otázku, co je morálně horší – vědomě lhát, nebo z pohodlnosti přebírat bláboly.“ Zaslouží si média takto tvrdé hodnocení, nebo se politik a  odborník mýlí? Obě tvrzení se vyznačují dvěma charakteristikami: 177

1) Jsou paušalizující, nerozlišují mezi médii. Pavel Bratinka výslovně uvádí, že všechny média šíří o „Bruselu“ nepravdy. 2) Jsou nekonkrétní. Zjevně se opírají o sice kvalifikovaný, ale přeci jen dojem, než o  poctivé studium médií. Je dokonce zjevné, že autoři o  ně ani nemají zájem. Jsou předem přesvědčeni, že vše v médiích bude špatně, protože taková jsou. To ovšem neznamená, že uvedené odsudky jsou irelevantní. Pokud média vzbuzují takový dojem v konsensuálním vysoce vzdělaném politikovi a vrcholném odborníkovi a zároveň praktikovi v bruselské problematice, musí být někde v informování o Evropské unii zásadní chyba. To, že taková chyba dlouhodobě existuje, dokládají i  průzkumy veřejného mínění, kterým se pravidelně věnuje STEM. Znalosti lidí o chodu Unie jsou malé. A to i v případě, že se jich tato problematika dotýká jako v době našeho zlomového vstupu do evropského klubu.

2. Lidé o Unii vědí málo Dva výzkumy sociologické agentury STEM jasně dokazují, že občané mají velmi slabé znalosti o  chodu a  institucích Evropské unie. A  to i  ve  chvílích, kdy se jich chod Unie dotýká, tj. v době při našem vstupu do klubu či v průběhu předsednictví. První výzkum z roku 2005 shrnuje tristní výsledek takto: „Naprostá většina občanů se dosud neorientuje v  otázkách fungování Evropské unie a  uvítala by zpřehlednění a zjednodušení EU.“1 Z výsledků výzkumu vyplývá, že naprostá většina – osmdesát procent – občanů se dosud neseznámila s otázkami fungování EU a nezorientovala se v její stávající podobě. „Někteří lidé říkají, že se ještě nestihli seznámit s dosavadním fungováním Evropské unie a zorientovat se v její podobě. Patříte mezi tyto lidi i Vy?“ Spíše ne 18 %

Určitě ne 2%

Určitě ano 36 %

Spíše ano 44 % Pramen: STEM, Trendy, 7/2005, 1672 respondentů 1) Výzkum STEM byl proveden na reprezentativním souboru obyvatel České republiky starších 18 let ve dnech 3.–13. července 2005. Respondenti byli vybráni metodou kvótního výběru. Na otázky odpověděl rozsáhlý soubor 1672 respondentů.

178

Čtyři roky nato, tedy v době, kdy už se občané mohli důvěrně seznámit s tím, jak Unie funguje, se situace opakuje jako přes kopírák. Přes to, že lidé zažili dramatické zvraty evropské politické situace, jako například francouzské a  nizozemské Ne! ­Lisabonské smlouvě. Přes to, že mnozí mají osobní zkušenost s tím, jak Unie financuje jejich osobní nebo místní projekty. Přes to, že mnozí využívají možnosti pracovat v  jiných zemích. Začínalo české předsednictví a  lidé o  něm opět nic nevěděli. STEM to shrnuje takto: „Tři měsíce před 1. lednem 2009 věděly necelé tři čtvrtiny (71 %) Čechů, že od toho data bude naše země předsedat Evropské unii. Povědomí, co naše předsednictví vlastně znamená, je však zatím stále slabé. Základní představu o tom, jak bude naše předsednictví probíhat, má 25 % lidí, dostatek informací o přípravách k  němu jen 15  % obyvatel. Pouze čtvrtina (25  %) občanů si myslí, že jsme na předsednictví dobře připraveni.“2 1. ledna 2009 převzala Česká republika od  Francie evropské předsednictví a 1. července 2009 jej předala Švédsku. Skutečnost, že zanedlouho bude ČR předsedat společenství 27 evropských zemí, znaly na  konci roku 2008 necelé tři čtvrtiny dospělé populace. Jak dokládá následující graf, od  jara roku 2008 tento podíl postupně narůstal. O našem předsednictví však vůbec nevěděl každý šestý občan.

„Víte o tom, že Česká republika bude v první půlce roku 2009 předsedat Evropské unii?“ 100 %

15

18 75 %

23

13 16

33 50 %

62

71

49

25 %

0% 4/2008 Ano

6-2/2008 Ne

10/2008 Nejsem si jist(a)

Pramen: STEM, Trendy 4/2008, 6-2/2008, 10/2008, 1245 respondentů starších 18 let

2) Citované výsledky pocházejí z výzkumu STEM provedeného na reprezentativním souboru obyvatel České republiky starších 18 let, který se uskutečnil ve dnech 29. září – 7. října 2008. Respondenti byli vybíráni metodou kvótního výběru. Na otázky odpovídal rozsáhlý soubor 1245 respondentů.

179

Z dalších průzkumů ale vyplývá, že lidé chtějí být o Unii informováni a že jejím institucím přisuzují velkou důležitost. Uvítali by zjednodušení institucí, chtějí podle svých slov o Unii číst. Vstříc jim vyšla i vláda. Zřídila v roce 2005 systém informování o Unii. V krajských městech vyrostla dobře vybavená Eurocentra. Internetový server Euroskop pro toho, kdo má skutečný zájem, poskytuje dobře profesionálně zpracovaného průvodce po historii, institucích i aktualitách Unie. Profesionální odpovědi všem, kdo se ptají, poskytuje i bezplatná telefonní linka. Přes to dojem veřejnosti o tom, že je špatně informována, přetrvává. Mohou za to média?

3. Proč nemáme rádi „Brusel“ Je to příklad, který vejde do učebnic. Komerční televize před našim vstupem do Unie zveřejnila dramatickou reportáž. Podle ní Brusel diktuje, aby naši včelaři vyměnili v úlech mřížky. Ty nové musí mít jiné rozměry. Nejenže je to však nepřijatelná, zbytečná šikana. Reportáž naznačovala, že nové mřížky vyrábějí německé firmy. Unijní nařízení jim tedy přihrává „kšeft“. Vlna rozhořčení nejen mezi včelaři odpovídala vlivu velké televize. Tehdejší velvyslanec Unie Ramiro Cibrian vynaložil velkou námahu na  to, aby fámu, na  níž nebylo slova pravdy, vyvrátil. Odhlédněme nyní od možnosti, že celá věc byla zaplacena nebo manipulována politiky, kteří si vstup do  Evropské unie nepřáli. Nepravdivá reportáž dokumentuje hlavní mýty, které o  Unii v  myslích značné části lidí panují a  kterým média někdy nahrávají. Brusel bývá občas popisován jako temné místo, kde se dějí rozhodnutí za zády členských zemí, hlavně však proti nim a proti jejich občanům. Brusel je někdo, kdo chce zvednout ceny našeho piva. Kdo nedává dost dotací našim zemědělcům, kdo zakřivuje banány a  podobně. Tedy temná byrokratická struktura. Na  tom však nezůstává. „Brusel“ je špatný sám o sobě. Jenže je ještě horší. Slouží zájmům jiných zemí, zejména Němcům, kteří chtějí Čechy ožebračit a zrušit Benešovy dekrety. Autor této stati se před vstupem do Unie účastnil v rámci projektu Obálka do Bruselu řady debat prakticky ve všech místech Česka. Obavy, že cizinci, zejména Němci skoupí naši půdu a  podniky, byly převažujícím tématem. A  to i  navzdory tomu, že cizí firmy mohly kupovat firmy bez omezení už tehdy a půda byla naopak přístupovou smlouvou chráněna. Přes to, že tato fakta byla široce objasňována i v médiích, lidé tomu nevěřili. Očekávali „čertovinu“. Podobné obavy mezi nimi šířili i  někteří politici, kteří vstupu do Unie nepřáli, zejména okruh Václava Klause. Jejich popularita byla dána zejména dvěma faktory: 1) Skutečnou neznalostí rozhodovacích procesů v Unii 2) Typickou českou (často oprávněnou) nedůvěrou Čechů a Moravanů vůči velmocím a nuceným integračním procesům. Občané mají vysokou ostražitost a nedůvěru ke všem věcem, které z Bruselu pocházejí. Tato nedůvěra se ovšem netýká jen Evropské unie, ale všech byrokratických nařízení domácího původu. Brusel se ovšem stal symbolem odcizené byrokracie. 180

Domácí politici dokonce občas tohoto faktu využívají a své vlastní restrikce svalují na  to, že to Brusel nařídil. Domácí normy, například při zavádění bezdotykových baterií nebo při řadě hygienických nařízení pro potraviny, činí z bruselského doporučení zákon. Naše úřady jsou takříkajíc „papežštější“ než papež. Nepoučení konzumenti a  často živnostníci to chápou jako zvůli „eurokratů“. A  v  této iluzi je živí vlivní výrazně protievropsky orientovaní politici. Ačkoliv občané tvrdí, že chtějí být o dění v Unii lépe informováni, průzkumy dokazují, že jejich znalosti se nezvětšují. Nevyvíjejí žádné vlastní úsilí k tomu, aby se o fungování Unie něco dověděli. Je to dáno jednak objektivní složitostí evropských struktur. Jednak tím, že Brusel není „sexy“. Není to téma, kterým by se drtivá většina občanů chtěla zabývat. A už vůbec ne téma, které by je na první pohled zaujalo.

4. Média nejsou škola Ačkoliv to politici a  intelektuálové neradi slyší, moderní soukromá (a  z  velké části i  veřejnoprávní) média nemají primárně vzdělávací funkci. Prodávají zprávy, komentáře, rady a zábavu, to vše v čím dál tím více smíchané podobě. Tuto jejich tvář neurčuje spiknutí vydavatelů (cizáků z  Němec!) ani ziskuchtivost šéfredaktorů a  hloupost redaktorů. Určuje ji trh, který dnešní novináři velmi dobře intuitivně i  marketingově prozkoumali. Čtenář, zákazník diktuje, média, od  internetu až po „staromódní“ tištěné noviny, se přizpůsobují. Když k tomuto trendu připočteme reálnou neprůhlednost unijních procesů, nedůvěru k  nezajímavé a  vzdálené byrokracii, vzniká pro toho, kdo chce poctivě informovat o evropském dění, smrtící koktejl. Novináři vědí, že mohou „prodat“ jedině unijní zprávu, která bude v  něčem konfliktní, tedy dráždivá, budou v ní vystupovat známí, tedy přitažliví lidé a bude se čtenáře bezprostředně týkat. Bruselští politici a úředníci mají přesně opačný zájem: Chtějí dostat do médií bezkonfliktní, až oslavné zprávy o tom, jak dobře pracují. Hybatelem těch zpráv není Blair, Obama nebo Sarkozy, ale anonymní výkonný aparát. A týkají se nejraději Evropy jako celku. Navíc jen málo bruselských protagonistů hovoří tak, aby bylo vše i pro zkušené zpravodaje srozumitelné. I  když nebudeme přistupovat na  mytologii o  bruselském newspeaku, pravda je, že zejména řeč poslanců Evropského parlamentu je často nekonkrétní, květnatá a rozvláčná. Mediální slepotou, tedy neschopností nakrmit ve vlastním zájmu média tím, co chtějí, trpí často i  domácí politici. Jenže ti mají proti vzdálenému a  anonymnímu prostředí unijních institucí jistou výhodu. Lidé je znají a chápou jejich boj. Moderní zprávy jsou pak často postaveny na osobních sporech a osudech mnohem více než na střetu politických idejí. Zprávy z  Bruselu tedy čeká velmi svízelná cesta ke  čtenáři. Zpravodaj na  místě musí prosít mraky materiálů a obecných frází, než najde něco, co je z jeho pohledu „strhující“. Pošle to do  redakce a  tam je zpráva přesunuta do  složky „koš“ nebo 181

upravena tak, že ji dotyčný zpravodaj nepozná a rve si nad ní vlasy. Pavel Bratinka to považuje za jednoznačnou chybu novin: „Jsou to zprávy typu „Brusel snížil cenu mobilního volání“, „Brusel chce co nejdříve stabilizovat trh s  mlékem“, „Brusel chce diktovat platy manažerů“, „Brusel rozhodl zachovat know-how vinařů“. Vybral jsem čtyři příklady z poslední doby, ale ve skutečnosti je jich bezpočtu. Tyto a jim podobné formulace vytvářejí v lidech představu, že jacísi samozvanci sídlící v Bruselu rozhodují tu o cenách mobilního volání, tu o platech manažerů, tu o  výkupních cenách mléka, tu o  know-how vinařů a  svoje verdikty pak sdělují bezmocným vládám a  parlamentům členských států. Tato představa je vodou na mlýn jak nejrůznějším politickým pomatencům, tak velmi temným politickým hráčům. Přitom se ve všech těchto případech jednalo o věcně a politicky zcela rozdílné děje a zcela odlišné aktéry. V prvním případě všechny členské státy, tj. demokraticky zvolené vlády, a Evropský parlament, tj. demokraticky zvolení poslanci, schválili návrh byrokratů-Evropské komise – omezit ceny za volání mobilním telefonem v cizině. Návrh mohla jak Rada tak EP klidně zamítnout a  žádná regulace by nebyla. Bruselští „byrokraté“ nemají moc něco proti jejich vůli prosadit. Pokud toto omezení cen někomu vadí, tak ať to vyčítá voličům, kteří zvolili vlády, které s tímto návrhem souhlasily, a voličům, kteří zvolili poslance Evropského parlamentu, kteří pro toto omezení zvedli ruku. V  tomto případě slovo „Brusel“ označovalo vlády členských zemí a  poslance Evropského parlamentu. Jenomže slovo „Brusel“ pro běžného dezinformované konzumenta medii znamená bruselské byro- či euro-kraty. Titulek byl proto nepravdou vskutku a la Rudé právo starých dob. V  druhém případě to byla opravdu Evropská komise, která rozhodla, že použije existující Radou schválené právní instrumenty a začne vyplácet určité podpory producentům mléka. Avšak učinila tak teprve na  základě hysterického nátlaku členských států, jejichž vlády zbaběle podlehly tlaku lobby několika desítek tisíc vlastních producentů mléka. Není ale divu, že podlehly, když sdělovací prostředky a  veřejnost těžící z  nízkých cen mléka zaujaly postoj nezúčastněných pozorovatelů. Zároveň ale komisařka EK odpovědná za zemědělství paní Fischer Boel – bez jakékoliv podpory od „euroskeptiků“ a  bez jakékoli podpory sdělovacích prostředků – odolává nátlaku zbabělých vlád členských států, které by si přály, aby EK navrhla faktické zrušení jejich vlastního slavnostní závazku z loňského října postupně zrušit produkční kvóty výroby mléka do r. 2014. Je to vrchol zbabělosti. Vlády ale chtějí, aby tato ničemnost se mohla svést na EK. „My nic, to ti bruselští byrokrati nám to vnutili, voni pořád chtějí všechno regulovat“ – tuhle písničku chtějí opakovat vlády členských zemí, protože nejsou schopny odolat agrární lobby metající hnůj před vládní úřady. To však nijak nepřekáželo redaktorce ČT 1, aby opakovaně nekladla našemu ministru zemědělství Šebestovi otázku, proč ta zatracená EK chce zavádět produkční kvóty na mléko! Je tomuto ministru ke  cti, že po  vyslechnutí tohoto dotazu od  veteránské redaktorky ČT 1, who should know better, se zatvářil jako gentleman, který od dámy vyslechl nějakou blbost. To ale nic nemění na skutečnosti, že naše vlast byla zaplavena idiotismy zmíněné re182

daktorky, na  kterou příslušný ministr, jsa gentleman, nereagoval. Ideální titulek by tedy měl být „EK i nadále pod tlakem mlékařů“ popř. „Vlády v EU ustupují mlékařům a chtějí regulovat trh“. Ve třetím případě se pojmem „Brusel“ označuje návrh směrnice Evropského parlamentu a  Rady. Autorem návrhu je Evropská komise, tj. vskutku „bruselští byrokraté alias Brusel“. Návrh si ale objednaly členské země z důvodu současné ekonomické krize vyvolané krizí bank. Všichni členové dnešní EK proto vědí, že pokud by se postavili na zadní a návrh nepředložili, pak by neměli sebemenší naději, že by je členské vlády navrhly do příští Komise. Takže se v pravdě, tj. de facto jedná o návrh členských zemí. Řečený návrh chce zajistit něco, s čím by měl souhlasit nejen každý člověk, co má někde nějaké peníze v nějaké bance, ale každý daňový poplatník, z jejichž peněz se nyní nahrazují ztráty kdejaké banky v Evropě. Návrh chce zabránit tomu, aby příjem manažerů bank a dalších finančních institucí byl tím vyšší, čím většímu riziku tito manažeři vystavují peníze vkladatelů, což byl systém odměňování, který byl donedávna běžný. Nechce diktovat výši platů, ale jejich konstrukci. Ideální titulek měl být „EK předložila návrh na ochranu našich vkladů“. A konečně ve čtvrtém případě výraz „Brusel rozhodl“ označuje rozhodnutí EK stáhnout svůj návrh na zrušení existující regulace, která vinařům v EU zakazuje vyrábět růžové víno jinou než tradiční pracnou metodou. Přitom se všude ve světě dnes prodává růžové víno vyráběné prostým mícháním červeného a  bílého. Dovoz tohoto vína do  EU přitom zakázán není. EK zdůvodňovala svůj návrh tím, že zákaz poškozuje evropské vinaře, kteří nemohou konkurovat růžovým vínům vyráběným lacinějším postupem. Žádné know-how vinařů nebyl návrhem ohroženo. Proti návrhu EK, který mimochodem počítal se zvláštním označováním tradičně vyráběného vína, se mimořádně silně postavily Francie a  Itálie, ačkoliv původně neměly námitek. Nátlak producentů růžového vína na  straně jedné a  pasivita těch, kdož by ze zrušení mohli profitovat, způsobily obrat v postoji francouzské a italské vlády. Správný titulek měl být „Francie a Itálie proti deregulaci“, popř. bulvárně „Tažení bruselských byrokratů proti regulaci poraženo“. Všechny uvedené chyby se v novinách občas vyskytují. Zdaleka však nejen v novinách. Podobně nepřesně užívá účelově termínu „Brusel“ i  skupina politiků kolem prezidenta Václava Klause, ale například i část europoslanců za ODS. V případě médií se však často nejedná ani o ignoranci ani o politický záměr, nýbrž jen o „obtížný překlad.“ Zprávy z Unie není to, co by konzumenty médií prvoplánově přitahovalo, proto až na naprosté výjimky nejsou prioritou. V celkové struktuře zpráv mají tedy jen omezený prostor či čas. Zjednodušení „Brusel požaduje zvýšení spotřební daně z piva“ je podobné zjednodušení jako „Washington tlačí na Teherán“. V obou případech spoléhají novináři na to, že 1) Čtenář ví, že města nejsou živá a nemohou požadovat, natož pak tlačit 2) Čtenář dokonce ví, že se nepíše o  masových akcích místních obyvatel, demonstracích a podobně. 3) Čtenář ví, že se jedná o  hlavní města, která symbolizují buď vztahy mezi státy nebo vztahy mezi ústředím Unie a členskými státy. 183

4) V  obou případech se počítá s  tím, že není nutno popisovat složitý rozhodovací proces, díky kterému se k výslednému „požadování“, či „tlaku“ došlo. Médium zkrátka předpokládá u čtenáře elementární znalost pozadí politických procesů. Tento předpoklad je samozřejmě někdy mylný. Můžeme se oprávněně domnívat, že počet lidí, kteří znají dobře zákonné vymezení podílu komor kongresu, prezidenta a státního tajemníka na tvorbě americké politiky není o moc větší, než počet lidí, kteří přesně znají rozhodovací procesy v Unii. Mnozí šéfredaktoři v  Americe by mohli například oprávněně zakázat používání sousloví Česká republika, pokud nebudou ve zprávě alespoň stručně vysvětleny poloha, historie a  mentalita obyvatelstva. Většina Američanů nemá totiž o  republice žádné, nebo jen naprosto mizivé ponětí. To, co se odborníku Bratinkovi jeví jako ignorantské či úmyslné poškozování Unie, je tedy pouze ztraceno v překladu. Možné ovšem je, že Bratinkovi nevadí tolik ani mediální zjednodušení (či zploštění, chceme-li), nýbrž to, že takovou zkratku používají účelově odpůrci evropské integrace, aby manipulovali voliči. Tomu však ani obsáhlé vysvětlení rozhodovacích procesů v  Unii a  podílu členských států na nich v novinách nezabrání. Čtenáři by je totiž nečetli, kdyby nebyly popsány zajímavě. A způsob, jak psát masově zajímavě o evropských institucích zatím nebyl vynalezen. Politici v tom ovšem vidí selhání. Každý jinak. Jiří Havel: Nejsem si jist, že to špatně dělají novináři v  Bruselu. Podle mých spolupracovníků jsou bruselští dopisovatelé poměrně kvalifikovaní. Prý si stěžují občas na domácí poptávku. Proto prý musí psát na téma syrečky a slivovice. To asi sedí.  Jan Zahradil má opačný pohled. Podle něj jsou zpravodajové naopak v zajetí většinového nekritického adorování Bruselu. „Největší chyba novinářů při psaní o EU: Opojení světem velké politiky, podlehnutí konvenčnímu bruselskému názorovému mainstreamu. Pak nejsou schopni vidět věci z nadhledu a kriticky“. Napsal mi pro účely této práce. Podle Bratinky a Havla tedy novináři zkreslují skutečnost v neprospěch Evropské Unie, podle Zahradila přesně naopak!

5. Proč to jde tak těžko? Podle interních průzkumů deníku Mladá fronty Dnes „Brusel“ či „Evropská unie“ v titulku čtenáře naprosto spolehlivě odrazuje. Zprávy o dění v Unii jsou čtené pouze tehdy, pokud se týkají Česka nebo obsahují konflikt. Europoslanci mají tendenci rozčilovat se nad tím, že se do novin dostanou pouze tehdy, když si zvýší platy. Z jistého pohledu mají pravdu a potvrzují to i výzkumy, podle nichž si evropští voliči přejí, aby moc Evropského parlamentu ještě rostla, a považují ho za velmi důležitou instituci. Poukazují na to, že až osmdesát procent evropské legislativy prochází jejich rukama. A  kvalitní zprávu si o  tom nepřečtou. Zpráva v  novinách je ale v  dobrém i špatném slova smyslu něco zcela jiného, než co od ní požadují politici (a profesionálové obecně). Zpráva je: 184

1) Překladem z odborného jazyka do obecného 2) převedením problematiky, která primárně zajímá menšinu na problematiku, která zajímá většinu 3) Nastolením problému, konfliktu 4) Sdělením novinky či příběhu, který zaujme rozum, emoce i fantazii čtenáře. To neznamená, že novinová zpráva je nutně bombastická, nadnesená či prostomyslná, tedy nepravdivá. Její pravda je však jiná než pravda bezprostředního prožívání každodennosti, pravda vědeckého zkoumání či pravda politického střetu. Fyzika neumí vysvětlit, proč je nám dobře při pohledu na  moře a  zároveň přemýšlíme o tom, jak neutratit kuny (myslím chorvatské peníze, ne ta zvířátka). Naopak při pohledu na  moře nejsme schopni nahlédnout kolotání molekul. Vědci jsou někdy schopni věřit, že lidské prožívání je nějak redukovatelné na pohyb atomů. Ti moudřejší však vědí, že ne a dokonalý překlad nebude nikdy možný. Stejně tak není možný ani dokonalý překlad „bruselštiny“ do  „novinářštiny“. Tomu, aby byly zprávy o  EU pro noviny přitažlivější, však brání ještě více to, že dění v  ní objektivně neodpovídá tomu, co novinová zpráva chce. Představme si pro příklad, že pražská filozofická fakulta je natolik důležitá, že mnohým sdělovacím prostředkům stojí za to, aby si na ní držely drahé zpravodaje. Ti jsou nadšeni brilantními vývody profesora Toho a Toho o divergenci Anaximandrovy a Thalétovy gnozeologie jakož i  geniální a  břitkou analýzou, kterou profesorka Ta a  Ta zdeptala Foucaultovu filozofii šílenství. Jistě jsou schopni poslat do svých redakcí slušné referáty, které ovšem profesor a profesorka označí za idiotské zjednodušení jejich díla. Ale koho bude zpráva zajímat. A  to přes to, že z  hlediska filosofie a zprostředkovaně z hlediska budoucnosti lidstva jde o převratné objevy? Nepřečtou si to ani studenti sami. Dění v  Bruselu a  Štrasburku se často podobá dění na  naší filozofické fakultě. Dění je sice důležité, ale složité. Nemá jasný začátek, konec ani jasné protagonisty. Odpovědnost je rozdělena. Dokonce i hlasování v Evropském parlamentu postrádá byť zdání dramatičnosti. Devadesát procent rozhodnutí je předjednáno ve  stranických frakcích a při dohodovacích řízeních mezi nimi. Poslanci sami považují taková řízení za úžasná a každou změnu, kterou prosadí, za převratnou. Vladimír Železný se například holedbal, že podal k jistému zákonu přes stovku pozměňovacích návrhů. Už opomněl dodat, že měly stejný význam, jako kdybych je podal já. Ale i seriozní drobné posuny, jichž dosáhli, například Jan Zahradil či Zuzana Roithová, jsou pro českého čtenáře vzdálené a nesrozumitelné. Tím spíš, že nerozumí tomu, jak se dělí Evropský parlament o zákonodárství s Radou ministrů (kterou si plete s Radou Evropy a  Radou Evropské unie). Předem sjednané hlasování navíc postrádá konflikt, problém. A nejsou ani nositelé konfliktu a emocí, lidé, s nimiž se můžete ztotožnit. Europoslanci i eurokraté jsou natolik vzdáleni kypícímu dění doma, že je čtenáři považují za postavičky z jiné dimenze.

185

6. Předsednictví: účinná mediální strategie Mediální zájem se na dění v Evropské unii upřel naopak v době našeho předsednictví. Důvodem ale nebyl samotný fakt předsednictví, ale způsob, jakým ho podávala Topolánkova vláda. Už samo heslo „Evropě to osladíme“ vzbuzovalo pozornost. Nemohlo nechat nikoho lhostejným a  to bylo pravděpodobně záměrem jeho tvůrců. Vláda pochopila za pomoci svých mediálních poradců, že pokud neprodá předsednictví jako osobní záležitost a  jako konflikt, nebude se o  něj nikdo zajímat. Heslo „Evropě to osladíme“, má několik významových rovin. Zdůrazňuje národní sebevědomí. Jednak jsme to my, jednak je to náš národní geniálně jednoduchý vynález kostka cukru. Někomu něco osladit má v  češtině dva významy. Jednak skutečně osladit, zpříjemnit, jednak paradoxně osolit, zasolit, znepříjemnit. Sebevědomí je možná přehnané, ale bezproblémové. Osolení či oslazení vystupuje, podle toho z jaké strany se na to díváte. Celé heslo můžete hodnotit jako geniální nebo hloupé, těžko k  němu zůstanete lhostejní. Podobně významuplný byl další symbol naší „Vlády v  Evropě“, Černého Entropa. Nejenže samo dílo vzbudilo emoce. Na jednu stranu bylo na něj možno pohlížet jako na sžíravou kritiku národní nesnášenlivosti a tedy jako oslavu ideálů Evropy. Na  druhou stranu jako na  neodpovědné dada, které uráží svaté city evropských národů. Však se také Bulhaři a  Slováci do  Černého pasti chytili a  podali oficiální protest. Entropa získala i legendu jako mystifikace. Prý do ní měli být zapojeni umělci z celé Evropy. Černý se tomu nejdříve vysmál, pak se kál a vrátil nějaké peníze. Je prakticky nemožné, aby o tom Mirek Topolánek a Alexandr Vondra nevěděli. Černého provokace ovšem zapadala do jejich ofenzivně mediálního projektu předsednictví. Není tak důležité, co o nás říkají, důležité je, že se o nás mluví. Odtažitá evropská problematika získala bez ohledu na fakt, že předsednictví malé země není sice bezvýznamné, ale z větší části formální, širokou pozornost veřejnosti. Nikdo nemusel média přesvědčovat, prosit nebo jim vyhrožovat, aby se předsednictví věnovala v hlavních článcích a relacích. I skutečné činy se podařilo prodat vládě jako drama. Reálný vliv našich politiků na urovnání konfliktu v Gaze a ruského utažení kohoutů s ropou byl sice velmi omezený. Popis přeletů mezi Moskvou a Kyjevem, neustálé zdůrazňování pětihodinového rozhovoru s Putinem dodalo předsednictví osobní rozměr. V té době velmi nepopulární premiér Topolánek se bez manipulací, pouze zdůrazňováním dimenzí reality přitažlivých pro média dokázal pasovat do role mezinárodně uznávaného státníka. Intuitivní znalost publika okamžitě nutila šéfredaktory přistoupit na tuto hru. Ačkoliv, jak vyplývá z výše citovaného výzkumu, veřejnost věděla pramálo o  institucionálním zakotvení našeho předsednictví, věnovala nelíčenou (tedy aspoň na poměry dění v „nesexy“ EU) pozornost dramatickým událostem. Ať už náhodou, nebo záměrně dramatický, až osudový rozměr se podařilo udržovat i  dál. Ztělesnil se do  role dvou mužů: mocného mrňouse Sarkozyho a  bezmocného fanfaronského dlouhána Topolánka. Zapšklý 186

Sarkozy hází Topolánkovi klacky pod nohy. Snaží se umenšit roli našeho předsednictví, ba nás o ně vůbec připravit a prodloužit si svoje. Topolánek statečně vzdoruje. Byl to samozřejmě mediální mýtus, který nafukoval několik Sarkozyho kritických poznámek, ale byl účinný. Předsednictví nezmizelo z prvních minut v televizních zprávách a z prvních stránek novin. Ještě těsně před pádem vlády dbal Topolánek na mediální obraz své evropské funkce. Věta o tom, že Obamova cesta je cestou do pekel, nemohla mít jiný cíl než okupovat první stránky i za mořem. Topolánkovi se to podařilo. Byť za cenu toho, že byl většinou čtenářů patrně považován za východoevropského burana přesvědčeného o  svém bludu (podobně jako je v  Unii posuzován Václav Klaus). Cíle bylo však dosaženo. Mediální ohlas předsednictví byl zcela mimořádný. Paradoxně možná ale vedl k pádu Topolánkovy vlády. Jiří Paroubek byl natolik znepokojen růstem preferencí svého soupeře, že neodolal pokušení svrhnout jeho vládu uprostřed předsednictví, i když riskoval odsouzení nejen konzervativců a liberálů, ale většiny evropských socialistů a takřka sta procent domácích intelektuálů. I skvělá mediální strategie má zkrátka své stinné stránky…

7. „Krotké“ noviny Pokud s  pomocí vyhledávače najdete zmínky o  Evropské unii v  českých novinách, snadno se přesvědčíte o  tom, že to není opomíjené téma. Za  pouhý měsíc jsou to stovky zmínek. Případů, kdy je Unie odsuzována nebo démonizována najdete pramálo, a to nejčastěji v komunistických Haló novinách. Analýza červencových stránek novin naopak ukázala, že nejčastější zmínky jsou sice malé, ale pozitivní: v rámci reportáží z  regionů se zmiňují o  tom, které projekty Unie financuje či spolufinancuje. Typická zmínka vypadá například takto: „Obyvatelům Oslavan na Brněnsku ubyly další vrásky. Od pátku mohou totiž jezdit po nově otevřeném průtahu obcí. Nová silnice nahradila dřívější komunikaci, která byla již v  katastrofálním stavu. Z celkových nákladů 37 miliónů korun na tuto etapu rekonstrukce průtahu městem uhradila 30 miliónů Evropská unie“ [Právo 2009: 18.7.]. Čtenář sice nezískává přehled o tom, jakým způsobem Unie přispívá či o tom, co by mohl a měl udělat, aby přispěla jemu. Dovídá se však podstatnou věc – že unijní peníze nejsou vyhazovány za směrnice o zakřivených banánech či na přejezdy z Bruselu do Štrasburku, ale pomáhají zvelebovat jeho okolí. Dalším tématem, jemuž se červencové noviny věnovaly, byl náš spor o  víza s  Kanadou. „Čeští politici teď vsadili na  podobnou věc, jaká ke zrušení víz přispěla v listopadu 2007. Oficiálně padla proto, že počet odmítnutých žádostí o kanadská víza v předchozích třech letech klesla pod čtyři procenta. Ale důležitou roli sehrál také tlak Evropské komise, která pohrozila Kanadě, že by i její občané museli mít víza při cestách do zemí Evropské unie.“ „Obrátíme se teď na Evropskou komisi. Využijeme klauzuli solidarity a do tří měsíců by Evropská komise měla podniknout další kroky proti Kanadě,“ představil plán 187

české vlády proti kanadským vízům premiér Jan Fischer. Podle principu „jeden za  všechny, všichni za  jednoho“ spoléhá teď česká vláda na  společný unijní tlak na Kanadu. Ten by měl podle Fischerovy vlády přispět k tomu, aby Kanada své rozhodnutí přehodnotila a neriskovala, že Evropa zavede víza pro její občany. „Budeme s napětím a zájmem čekat na reakci Evropské unie,“ konstatoval Fischer. Už včera večer se kvůli tomu ve  Štrasburku sešel s  šéfem Evropské komise José Manuelem ­Barrosem. „Uvítal by postupné kroky, které by vedly k  návratu do  původního stavu. V  tomto smyslu hovořil i s kanadským premiérem,“ řekl po schůzce předseda české vlády. Mluvčí Evropské komise Michele Cercone už před tím vyloučil, že by Evropská unie automaticky zaváděla víza pro Kanadu v  reakci na  kanadská víza pro české občany“ [MF DNES 2009: 15.7.]. Podobný neutrální popis převládá, i když komentátoři deníků se občas přou o to, zda nám Unie pomáhá dostatečně či nedostatečně. Krom zprávy se čtenář navíc dovídá, že existuje klauzule solidarity – opět něco, co ukazuje „Brusel“ spíše v dobrém světle jako spolek států, které jsou si schopny vzájemně pomáhat. Třetím větším okruhem, kterým se noviny zabývaly, byla volba Jerzyho Buzeka předsedou Evropského parlamentu. Noviny také rozebírají poměrně důkladně schválení stavby ropovodu Nabucco. Zejména z té stránky, zda skutečně sníží závislost na ruských zdrojích. Schválení stavby vítají, nikoli však s nekritickým optimismem. V záplavě zpráv o Unii nenajdeme žádné důkladné vysvětlení mechanismu jejího fungování, které by možná lidé, prosazující osvětu, uvítali. Nenacházíme však ani žádné hrubé zkreslení, které by přesahovalo míru nutného zjednodušování. Noviny totiž nejsou seminární prací, ale pouhými novinami.

8. Shrnutí: Jak zlepšit „práci s médii“ a mediální práci Přestože z  práce vyplývá, že naděje na  podstatné zlepšení informací o  Unii ve smyslu Bratinkova maximalistického požadavku je nevelká, přeci jen jistý prostor existuje. Zlepšit se ale musí obě strany: jednak politici a odborníci, kteří touží po tom, aby obraz Evropské unii byl nezkreslený a pozitivní. Jednak redakce novin, jejichž zájmem je prodávat pravdivé, zároveň však strhující zprávy a příběhy. Určitým návodem pro ty, kteří chtějí zlepšovat obraz , je mediální strategie Topolánkova předsednictví. Pouze ten, kdo riskuje, že do  médií se nedostanou jen samé učesané kladné zprávy, dostane do  médií vůbec nějaké zprávy. Kdyby byla mediální strategie Topolánkovy vlády korektně vykastrovaná, nikdy by nevzbudila zájem veřejnosti. Vedlejším produktem tohoto zájmu je pak nepochybně i  větší porozumění smyslu a  mechanismu Unie. Naopak redakce mnohdy svůj strach z  toho, že čtenář není ochoten číst zprávy z  „Bruselu“, přehánějí. Je to mnohdy dáno i  tím, že značná část novinářů není dobře seznámena s  principy fungování 188

Unie. Šéfredaktoři, kteří chtějí investovat do  budoucnosti, by měli pochopit, že pro mladé vzdělané lidi (tedy potenciální čtenáře) se stává Unie skutečným rozšířeným domovem. Neměli by se tedy bát hledat způsoby, jak o ní psát. Inteligentně, pravdivě a zároveň zajímavě. Je to těžké, ne nemožné. Děkuji Pavlu Bratinkovi, Jiřímu Havlovi a Janu Zahradilovi za laskavé zodpovězení otázek.

Literatura a zdroje: Deník MF DNES Deník Právo Informace a názory Pavla Bratinky, Jřího Havla a Jana Zahradila Výzkumy agentury STEM

189

Závěrem Po pádu komunistického režimu v Československu se základní doktrínou zahraniční politiky nové politické reprezentace stala integrace Československa a  posléze i  ČR do evropských struktur. Miroslav Novák ve své uvozující stati vysvětluje pozici a postoje nové demokracie aspirující na členství v ES, resp. v EU. Upozorňuje na první polovinu 90.let, kdy uvnitř české politické elity převažoval názor o výsadním postavení ČR v rámci kadidátských zemí a všeobecném náskoku ČR před svými sousedy. Tento postoj se však později ukázal jako neoprávněný. Jak ve svém příspěvku dokládá Daniel Kunštát, začleňování do evropských struktur stabilně podporovala i většina české společnosti, která i po vstupu ČR do EU považuje členství za dobrou věc. Na druhé straně postoj českých občanů k EU není nijak euforický, je sice pozitivní, ale současně také střízlivý a obezřetný, zahrnující i skepsi vůči některým stránkám evropské integrace. Přes nesporné úspěchy, výhody a  pozitiva evropské integrace není soužití a spolurozhodování desítek národů uvnitř EU jednoduché. Dává vzniknout potížím, sporům i konfliktům při formulaci společných stanovisek či dokonce společných vizí a společných závazných dokumentů, o čemž například svědčí proces ratifikace Lisabonské smlouvy. S tématem Evropské unie se musely vypořádat i české politické strany, které v průběhu získávání zkušeností ze vztahu ČR a EU z původně vágně formulovaných programových proklamací postupně přešly k  lépe a konkrétněji artikulovaným postojům k EU. Navzdory tomu je však diskuze o EU v českém prostředí plytká, jak uvádí Petr Kaniok. Podobně jako v jiných evropských zemích je stranicko-politické spektrum v  přístupu k  EU rozděleno na  strany spíše proevpropské a strany k EU kritické. Problematika vztahu ČR a EU je reflektována v  programech politických stran již od  počátku 90.let. Vývoji postojů politických stran k  evropské integraci se věnuje text Jana Kubáčka, který došel k  závěru, že téma EU v programech politických stran má spíše sekundární charakter a je podřízeno klasickým socioekonomickým tématům. Jinými slovy, evropská témata nejsou pro parlamentní politické strany tolik relevantní jako tradiční vnitropolitická témata (zdanění, nezaměstnanost, zdravotnictví, důchodový systém apod.). O  nízké relevanci tématu EU svědčí i volební neúspěchy politických stran, které se profilují výhradně či téměř výhradně (proevpropsky či protievropsky) na evropské problematice. Zatím posledním příkladem jsou volby do Evropského parlamentu v ČR v roce 2009, kde neuspěly tzv. monotematické strany zaměřené na téma EU (Strana svobodných občanů, Libertas.cz aj.). Naopak, v evropské kampani dominovala vnitropolitická, nikoli evropská témata. Tím jinou cestou potvrdil závěry Daniela Kunštáta o nízké relevanci evropské problematiky pro české občany, kteří neprojevují větší zájem o dění v EU, a to i v době českého předsednictví Rady EU, kdy se bez výjimky nadpoloviční většina lidí o toto téma téměř či vůbec nezajímala. Čeští občané se také v daleko menší míře účastní voleb do Evropského parlamentu. V roce 2004 i 2009 191

byla volební účast 28%. Jedním z nejvíce hmatatelných důsledků členství státu v EU bude pro všechny občany společná evropská měna, která v budoucnu nahradí českou korunu. Problematiku eura a  zvláště postoje českých politických stran vůči němu analyzoval Zbyněk Klíč. Integrace ČR do EU probíhá i na stranicko-politické úrovni. České politické strany se zařazují do evropských politických stran a vznikají zárodky evropského stranického systému, ve kterém se politické strany sdružují nikoli podle národního klíče, ale podle příslušnosti k ideovými proudům. Tento proces přiblížil ve své stati Petr Sokol, který mj. ukazuje, že pro eurostrany je jedním z odlišujících prvků nejen jejich pozice na tradiční socioekonomicky definované pravolevé škále, ale do  značné míry i  jejich přístup k  evropské integraci. Existuje zde tak škála, na jejímž jednom konci jsou eurooptimistické strany, na druhém konci se nacházejí euroskeptické strany. Toto téma přetíná tradiční pravolevou dimenzi. Nalezneme totiž levicové i  pravicové eurooptimistické eurostrany, současně také euro­ skeptické pravicové i levicové strany. Postoje české veřejnosti i  české politické reprezentace k  evropské integraci zásadně ovlivnili i oba dosavadní čeští prezidenti, ačkoli jsou jejich názory v této otázce velmi rozdílné. Jejich představy a  vnímání EU porovnal Miloš Brunclík. Obě osobnosti českého politického života vycházejí z jiných hodnotových postojů a jejich pohled na EU je nutně odlišný. Zatímco Václav Havel je v aplikované typologii postojů k EU tzv. ztotožňujícím europeistou, Václav Klaus se řadí mezi euroskeptiky. Zůstává ovšem otázkou, zda je spíše tzv. měkkým či tvrdým euroskeptikem. Jestliže české předsednictví Rady Evropské unie znamenalo symbolický posun ČR do  centra Evropy, bylo nezbytné zhodnotit i  průběh předsednictví, které podle Petra Kanioka představovalo „nejvýznamnější zahraničně politický úkol moderní české státnosti“. Ač není úplně jednoduché hodnotit české předsednictví s tak krátkým časovým odstupem, P. Kaniokovi se podařilo identifikovat klíčové aspekty této důležité role ČR v EU. Jak autor správně upozornil, předsednictví Rady EU je vnímáno v prvé řadě jako úkol členské země, nikoliv jako úkol konkrétní administrativy. Nepochopení tohoto předpokladu pak mj. vyústilo ve vyslovení nedůvěry české vládě v  polovině předsednictví. Konec politické vlády, následné hledání úřednické alternativy a několikatýdenní nejistota ohledně nástupce znamenaly faktické ukončení českého předsednictví již v březnu roku 2009. Česká pozice v rámci EU je úzce provázaná s vnitropolitickými faktory. Miroslav Novák a Petr Kaniok zdůrazňují, že dlouhodobá neschopnost české politické reprezentace vytvářet stabilní akceschopné většinové vlády vede k  celkové vládní nestabilitě a  těžkopádnosti. Toho si nemohli nevšimnout zahraniční pozorovatelé. To se pak logicky odráží i ve vnímání ČR v zahraničí. V této souvislosti Petr Kaniok uvedl, že ČR přebírala předsednictví v nelehké pozici, které bylo dáno mj. také tím, že některé vlivné evropské deníky přistupovaly ještě před začátkem samotného českého předsednictví ke  schopnosti ČR vést EU s velkou nedůvěrou. Tato nedůvěra a s ní spojené předsudky se bohužel v březnu 2009 potvrdily. Ačkoli je výsostným právem opozice tvrdě kritizovat vládu a v případě nalezení dostatečné podpory ji vyslovit i  nedůvěru, načasování tohoto ústavně 192

zakotveného aktu v rámci českého vnitropolitického boje bylo krajně nešťastné. Bez ohledu na oprávněnost či neoprávněnost důvodů pro odvolání vlády však bylo jednoznačným důsledkem této události poškození reputace ČR v EU na mnoho let dopředu. Příspěvek Martina Jeřábka a  druhý příspěvek Miloše Brunclíka otáčejí dominantní perspektivu knihy. Jejich východiskem se stala otázka, jak vlastně Evropská unie Českou republiku vnímá? Jako vzorek EU bylo vybráno Německo, které je největší zemí EU, a Švédsko, které po ČR převzalo roli předsednictví na druhou polovinu roku 2009. Martin Jeřábek nastínil téma vztahu SRN k ČR prostřednictvím dvou dimenzí: bilaterální (česko-německé vztahy) a multilaterální (působení SRN v EU a jeho podpora rozšíření EU). Cílem stati M. Brunclíka bylo podat obraz ČR, který se dostával švédské veřejnosti prostřednictvím nejsledovanějších švédských médií. Nejčastěji zmiňovaným tématem, který spadalo do sledované oblasti, byl pád vlády M. Topolánka a vzniklá vládní krize v ČR. Toto téma bylo zmiňováno častěji než samotné české předsednictví a s ním úzce spojené otázky. Tím bylo do významné míry determinováno i spíše negativní vyznění většiny zpravodajských článků, které byly věnovány české politice. Poslední stať v  knize se od  těch předešlých odlišuje svým charakterem. Martin Komárek se v ní zamýšlí nad vztahem českých médií k informování o EU a nad tím, proč je zájem veřejnosti o ni malý. Mohou za to sami politici, kteří nedokáží občanům složitou problematiku EU srozumitelně občanům vysvětlit? Je to vina médií, která nejsou schopna náležitě o EU informovat? Ta však argumentují tím, že téma EU čtenáře či diváka příliš nezajímá. Zamyšlení Martina Komárka, který využil své rozsáhlé znalosti a  zkušenosti ze světa médií i  exkluzivních výpovědí tří politiků, vhodně doplňuje předchozí kapitoly knihy, zejména kapitolu Daniela Kunštáta či Jana Kubáčka, a to zvláště v otázce nízkého zájmu či nízké informovanosti české veřejnosti o EU. Tento fenomén se dále odráží i v tom, jak Jan Kubáček či Petr Kaniok upozorňují, že téma EU je z hlediska politických programů spíše sekundární a česká politická debata o EU zůstává na nepříliš vysoké úrovni. Není tedy divu, že voleb do Evropského parlamentu se účastní méně než 1/3 voličů. Většina občanů nevidí či nechápe přímou souvislost mezi svým volebním rozhodnutím a jeho důsledkem. Volby do EP nepovažuje většina českých občanů za příliš důležité. Politické strany se ani příliš nepokoušejí „zatěžovat“ voliče evropskými tématy. Ve volbách nadále převládají domácí témata a potvrzuje se tak tři desítky let stará teze politologů Karlheinze Reifa and Hermanna Schmitta o volbách do Evropského parlamentu jako o „druhořadých“ volbách. Soudobý vývoj evropské integrace má jednoznačně velmi dynamický charakter, který spočívá v neustálých proměnách ve vztazích mezi členskými státy a EU a současně také mezi institucemi EU navzájem. Lze předpokládat, že i vztah ČR (jejich občanů, politiků) k  EU i  v  budoucnu zaznamená proměny. Současný trend vývoje EU jde ve směru posilování evropských institucí. Rizikem tohoto trendu může být 193

zvyšující se vzdálenost a také napětí mezi běžnými občany na jedné straně a rozhodovacími institucemi v EU na straně druhé. Pochopení těchto rizik vybízí k neustálému úsilí různých státních i nestátních institucí informovat občany ČR o fungování EU. Správná rozhodnutí či správná volba v demokratických společnostech vyžadují dostatek informací, které přicházejí z různých zdrojů. Doufáme, že tato kniha bude jedním z takových zdrojů, ze kterých česká veřejnost bude čerpat kvalifikované informace. Miloš Brunclík

194

O autorech Prof. Dr. Miroslav Novák je prvním profesorem politologie Univerzity Karlovy v Praze (od roku 2004). V letech 2006-2009 působil mj. jako rektor vysoké školy CEVRO Institut v Praze. Specializuje se na  komparativní politickou sociologii, zejména na  stranické systémy a typy demokracie. V letech 1998–2009 přednášel na sedmi západních univerzitách. Publikoval několik odborných knih ve francouzštině i češtině. Jeho první česká kniha Systémy politických stran (1997) má podle Google Scholar 96 citací. Nejnovější knihu – Mezi demokracií a totalitarismem (2007) - věnoval dílu francouzského myslitele R. Arona. Je mezi jiným členem redakce Annuaire français de relations internationales (AFRI)(od r. 2005). Je dále členem vědeckého komitétu Revue internationale de politique comparée, jediného odborného časopisu věnovaného komparativní politologii ve francouzském jazyce (od r. 2004), jakož i Revue d’Etudes Politiques et Constitutionnelles Est-Européennes (REPCEE), která vychází pod společným vedením dvou vědeckých center: CEREB na  Universitě Montesquieu Bordeaux IV et GRDT na Universitě d’Auvergne-Clermont 1 (od roku 2008).

PhDr. Daniel Kunštát, PhD. vystudoval politologii na  Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, kde v  současnosti přednáší politickou komunikaci. Od  roku 1998 byl zaměstnán jako analytik v Institutu pro výzkum veřejného mínění, od roku 2001 působí jako vědecký pracovník Centra pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR. Zároveň je od  r. 2006 vedoucím Katedry politologie a  mezinárodních vztahů na  vysoké škole CEVRO Institut. V rámci svého odborného zaměření se zabývá moderními českými dějinami (se specializací na  první republiku), vztahem médií a  politiky, volebním chováním, politickými postoji a  hodnotami v  kontextu aktuálních otázek českého politického systému. Je autorem monografie České veřejné mínění: výzkum a teoretické souvislosti (2006) a publikoval desítky odborných statí.

PhDr. Petr Sokol vystudoval politologii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy (FSV UK), kde získal i doktorský titul. Po dokončení studia přednášel na FSV UK, VŠFS a CEVRO Institutu. Specializuje se na problematiku volebních systémů, politických stran, eurostran a politickou geografii. Je autorem řady publikací a mj. spoluautorem knihy Politické strany na evropské úrovni (2007).

195

PhDr. Jan Kubáček je politolog, politický analytik a  odborný lektor. Je autorem několika popularizačních knih (např. Politologie a  mezinárodní vztahy, 2008; Politologie. Mezinárodní vztahy, teritoriální a  evropská studia, 2007), spoluautorem řady sborníků a  má na  kontě 100+ článků a  komentářů v  českých a  zahraničních médiích. Přednáší na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze, vysoké škole CEVRO Institut a VOŠP Praha. Jeho vášní a předmětem politologického zájmu je politická komunikace, psychologie politiky, politické strategie a politický management.

Mgr. Zbyněk Klíč vystudoval politologii a  mediální studia a  žurnalistiku na  Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Působil jako analytik Institutu pro srovnávací politologický výzkum MU a následně jako výkonný redaktor CEVRO Revue, kde působí dodnes. Publikuje v českých médiích, např. Revue politika, Hospodářské noviny či Neviditelný pes. Odborné zaměření: současná česká politika, volby, politické strany.

PhDr. Petr Kaniok, Ph.D. působí jako odborný asistent na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Zaměřuje se na  výzkum institucí Evropské unie, fungování politického systému Evropské unie a  euroskepticismus. Je autorem monografie Předsednictví Rady EU – příběh půlstoletí (2009), editorem či spolueditorem několika sborníků a  autor několika desítek odborných článků. V současné době řeší grant Grantové agentury České republiky Předsednictví Rady EU – most přes minulost.

PhDr. Miloš Brunclík, Ph.D. vystudoval politologii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. V současné době pracuje jako odborný asistent Katedry politologie a mezinárodních vztahů na vysoké škole CEVRO Institut. Externě též působí jako vyučující na Fakultě sociálních věd UK v  Praze. Tématicky se zaměřuje na  ústavní systémy a  stranické systémy. Zvláště se zabývá politickými systémy severských zemí. Společně s Miroslavem Novákem je editorem knihy Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech. Česká republika v komparativní perspektivě (2007).

PhDr. Martin Komárek je hlavní komentátor MF DNES. S tímto deníkem je svázána jeho celá profesní kariéra. Spisovatel a  publicista. Vydal na  deset románů či sbírek fejetonů. Výběrově: Dřevěná panenka (1990), Králíček vám dodá lesku (1998), Smrťáci (2000), Bůh nezná budoucnost (2008). Dlouhodobě sleduje vztah Česka a Evropské unie. Na toto téma napsal i populárně naučnou publikaci Unie jaká je (2006).  196

Poznámky:

197

Poznámky:

198

Poznámky:

199

Miloš Brunclík a Zbyněk Klíč (eds.) Z periferie do centra evropy 20 let vývoje vztahu ČR k EU Vydavatel: CEVRO Institut Jungmannova 17 110 00 Praha 1 tel.: 221 506 700 email: [email protected] www.cevroinstitut.cz Výroba: Vladimír Vyskočil - KORŠACH Mimoňská 630/17 190 00 Praha 9 tel.: 777 131 386 email: [email protected] www.korsach.cz Grafický návrh: Missing Element, s.r.o. Grafická úprava a zlom: Vladimír Vyskočil - KORŠACH Tisk: PBtisk Příbram 1. vydání Praha 2009

ISBN: 978-80-87125-07-6