Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav
Návrat do Evropy: Polsko na cestě z východního bloku do Evropské unie (magisterská diplomová práce)
Jiří Urbánek
Vedoucí práce: doc. PhDr. Vladimír Goněc, CSc., JMCh
Brno Brno 2007
Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci Návrat do Evropy:
Polsko na cestě z východního bloku do Evropské unie vypracoval samostatně a uvedl všechnu použitou literaturu a prameny.
2
V Katově dne 17. května 2007
…………………………… Jiří Urbánek
3
Na tomto místě chci poděkovat panu doc. PhDr. Vladimíru Goňcovi, CSc.,
Jean Monnet Chair, za velmi pečlivé odborné vedení mojí magisterské práce, za mnohé rozhovory o tématu a zejména za ochotu, kterou mi po celou dobu projevoval.
Obsah
Úvod
10
Koncepce práce
10
Polsko a jeho účast v integračním procesu jako hlavní objekt zkoumání Prameny a literatura
11
13
Část první – Polsko v sovětském bloku
16
1. Naděje a zklamání: polská ekonomika a společnost jako součást sovětského bloku od jeho vzniku ke konci Gomułkovy éry na pozadí vztahů se Západem
17
1.1. Rekapitulace: Polsko od obnovy samostatnosti k sovětskému bloku
17
1.2. Polsko v evropské politice z hlediska hospodářského a politického po spuštění „železné opony“
19
1.3. Směrem ke spolupráci a „oteplení“: změny v Polsku a ve strukturách sovětského bloku v 50. a 60. letech
1.3.1. Polská politická scéna
22
22
1.3.2. RVHP a Varšavská smlouva, vztahy se Společenstvími a dalšími západními zeměmi v 50. letech
24
1.3.3. Vývoj vztahů v 60. letech: pragmatismus převažuje 1.3.4. Shrnutí: Polsko v Evropě 50. a 60. let
27
29
1.4. Probouzení polské společnosti: intelektuálové a církev
2. Gierkova dekáda: vývoj od konce 60. do konce 70. let
29
32
2.1. Nástin politického a společenského vývoje: od sesazení Gomułky k pádu Gierka
32
4
2.2. Vývoj spolupráce RVHP a Polska s ES
33
2.2.1. Nevypočitatelné období přelomu 60. a 70. let
33
2.2.2. Změna postoje východního bloku vůči ES a „Ostpolitik“
35
2.2.3. Budování oficiálních vztahů RVHP s ES a role Polska v nich
37
2.2.4. Celkový charakter pozic Polska a dalších satelitů v mezinárodní situaci 70. let
39
2.3. Vliv polského disentu a církve v 70. letech
40
3. K rozkladu východního bloku a novým vztahům s ES: převratná převratná 80. léta
42
3.1. Vnitropolitický vývoj Polska: Solidarita vs. Jaruzelski
42
3.1.1. Nedůvěra v komunismus: růst opozice a její organizace 3.1.2. Vojenský převrat a Jaruzelského vláda
42
43
3.2. Prohlubování vztahů se Západem za úpadku vlivu RVHP
44
3.2.1. Jednání o sektorálních dohodách od druhé poloviny 70. let
44
3.2.2. Zproblematizování polského postavení v evropské politice a obchodu po roce 1981 a hospodářská situace
45
3.2.2.1. Hospodářská situace Polska a RVHP
46
3.2.3. Nový rozvoj vztahů s ES od poloviny 80. let
47
3.2.3.1.Politické změny v ES, RVHP i Polsku jako nový impuls
47
3.2.3.2. Budování oficiálních vztahů na pozadí hospodářské situace
3.2.4. Shrnutí situace 80. let
49
52
3.3. Význam aktivit polské společnosti pro vývoj v 80. letech
53
Část druhá – Polsko v integračním procesu: období optimismu
55
4. Polsko v „nové Evropě“: navazování nových vztahů s ES od obchodní smlouvy k asociační dohodě (1989 – 1992) 4.1. Vnitropolitický vývoj v Polsku
56
57
4.1.1. „Vyjednaná“ revoluce: kulatý stůl a předání moci 4.1.2. První roky třetí republiky
58
5
57
4.2. Polské hospodářství a vztahy s ES
60
4.2.1. Nový směr polské ekonomiky: transformace 4.2.2. Zánik organizací východního bloku
60
61
4.2.3. Prohlubování vztahů s ES: vyjednání obchodní dohody 4.2.4. Materiální a finanční pomoc ze strany ES 4.2.4.1. Efektivita programu PHARE 4.2.4.2. Efektivita EBRD
62
65
68
70
4.2.5. Rozvoj diplomatických vztahů a nová dimenze ekonomických styků s ES: vyjednání Evropské dohody 4.2.5.1. Obsah Evropské dohody
71
74
4.2.5.2. Praktické zavedení a ratifikace Evropské dohody
80
4.2.6. Spolupráce Polska se středoevropskými sousedy: Visegrád a CEFTA
81
4.2.7. Ekonomická situace Polska na počátku 90. let 4.2.8. Shrnutí vývoje let 1989 – 1992
82
84
4.3. Polská společnost v době „eurooptimismu“
84
5. Konec evropského optimismu v Polsku: od počátku období přidružení přidružení po vydání Bílé knihy na pozadí nástupu postkomunistů k moci (1992 – 1995)
87
5.1. Politické změny v Polsku a v Evropských společenstvích
5.1.1. Polsko: vzestup postkomunistů a střídání vlád
87
87
5.1.2. Evropská společenství: budování politické, hospodářské a měnové unie
88
5.2. Vztahy Polska s Evropskou unií a proces přibližování na pozadí hospodářského vývoje: od Kodaně k Bílé knize
90
5.2.1. Lisabon, Edinburgh, Kodaň a první programy přibližování 5.2.2. Žádost o členství a předvstupní strategie
94
5.2.3. Bílá kniha a její význam pro další vztahy Polska s EU
97
5.2.4. Stav polského hospodářství v polovině 90. let: pokračující transformace
101
5.2.5. Celková situace ve vztazích s EU v polovině 90. let
6
103
90
5.3. Vztah církve a dalších složek společnosti k evropské problematice na konci období optimismu
104
5.3.1. Církev v polské společnosti a v „evropské debatě“ 5.3.2. Činnost inteligence
104
106
Část třetí – Polsko v integračním procesu: období realismu
107
6. Realistický přístup k integraci: od šoku z Bílé knihy k přípravě předvstupních jednání (1995 – 1998)
108
6.1. Nastínění vývoje v Polsku a Evropské unii
108
6.1.1. Vyvrcholení vzestupu postkomunistů, nová postsolidaritní strana a její pokusy o reformy v Polsku
108
6.1.2. Dokončení jednotného trhu a potřeba institucionální reformy Evropské unie
110
6.2. Vztahy mezi Bruselem a Varšavou směřující k vyjednávání o plném členství Polska v Evropské unii
112
6.2.1. Rozšíření kodaňských kritérií a pozvednutí nálady po Bílé knize: summit v Madridu a příprava avis
112
6.2.2. Mezivládní konference a Amsterodamská smlouva: neúspěch pokusu o institucionální reformu
114
6.2.3. Aktivity polských vlád v procesu přibližování
115
6.2.4. První hodnocení Polska a příprava vyjednávacího procesu 6.2.4.1. Posudek Evropské komise v roce 1997
118
119 120
6.2.4.2. Agenda 2000 ve vztahu k Evropské unii a k rozšíření 6.2.4.3. Lucemburský summit a tzv. asociační partnerství
122
6.2.5. Vývoj polské ekonomiky a finančních vztahů s EU
123
6.2.6. Shrnutí: polská situace před zahájením negociačního procesu
126
6.3. Pluralismus postojů polské veřejnosti před zahájením jednání o vstupu do Evropské unie
127
7. Období předvstupních jednání: vyvrcholení procesu přibližování Polska
7
k Evropské unii (1998 – 2002)
129
7.1. Vnitropolitický vývoj Polska a Unie během negociací
129
7.1.1. Doba Buzkovy vlády a opětovný vzestup postkomunistické levice 7.1.2. Evropská unie: další snahy o reformu a nová Komise
131
7.2. Průběh vyjednávání o podmínkách vstupu Polska do Evropské unie a vyvrcholení přibližovacího procesu
132
7.2.1. Evropská konference, zahájení negociací, screening
132
7.2.2. První roky vyjednávání a pokrok v přibližování: 1998 a 1999
135
135
7.2.2.1. Hodnocení v roce 1998 a reakce Polska
137
7.2.2.2. Legislativní a politický posun v roce 1999
141
7.2.2.3. Summit v Helsinkách: rozšíření skupiny vyjednávajících zemí
7.2.3. Vyvrcholení negociačního procesu v letech 2000 – 2002
142
7.2.3.1. Rok 2000: řešení otázky institucionální reformy EU a nové instituce pro rozšiřování v Polsku 7.2.3.2. Nadějný rok 2001
142
146
7.2.3.3. Poslední rok negociací: 2002
149 151
7.2.3.4. Summit v Kodani: zakončení předvstupních jednání
7.2.4. Ekonomický vývoj Polska během předvstupních jednání 7.2.5. Shrnutí vývoje během předvstupních jednání
152
154
7.3. Vztah polské společnosti k Evropské unii na přelomu tisíciletí
7.3.1. Církev: odkaz Jana Pavla II. a růst nacionalismu 7.3.2. Polská veřejnost a blížící se vstup do Unie
155
155
157
8. Polsko členem Evropské unie: završení přibližovacího procesu, přistoupení a první roky členství (2002 – 2005)
159
8.1. Politický vývoj v Polsku a vliv rozšíření na dění v EU
159
8.1.1. Polsko: rozklad postkomunistické SLD a posílení populismu 8.1.2. Evropská unie: smlouva o ústavě jako nový cíl
160
8.2. Přistoupení Polska k Unii: nová dimenze vztahů
161
8.2.1. Rozhodnutí o přistoupení a Závěrečná zpráva Komise 8.2.2. První kroky Polska jako člena Evropské unie 8.2.3. Ekonomické perspektivy po roce 2004
167
8.2.4. Shrnutí: Polsko jako nový člen EU
167
8.3. Polská společnost po vstupu do Unie
168
8
165
162
159
129
Závěr
169
Cesta Polské republiky do Evropské unie
169
„Návrat do Evropy“: skutečnost nebo mýtus? Charakter polských dějin posledního století
Seznam tabulek
Prameny
170 172
175
177
Dokumenty Evropské rady
177
Dokumenty Evropské komise
179
Další dokumenty institucí Evropských společenství/Evropské unie Dokumenty institucí Polské republiky Další internetové zdroje
182
Autorské internetové zdroje Tiskové zdroje
Literatura
181
183
183
184
Příloha
Hlavní část Smlouvy o přistoupení
188
9
180
Úvod Tato magisterská práce vznikla zásadním přepracováním a podstatným rozšířením původní bakalářské práce, kterou autor obhájil před dvěma roky. Rozdíl mezi oběma pracemi je co do koncepce, časového záběru, nových informací i celkového rozsahu velmi výrazný.
Koncepce Koncepce práce Problematikou postavení Polska v evropské politice, jeho ekonomiky i vývoje společnosti se autor zabývá již několikátý rok. Bakalářská práce, která nese název „ Polsko na cestě do Evropské unie“, se mu stala možností poprvé nahlédnout a zhodnotit samostatný proces rozšíření Evropské unie na východ při zaměření se na postup největšího státu účastnícího se tohoto rozšíření. Po téměř dvou letech dalšího podrobného studia došel autor k názoru, že je nutné rozpracovat problematiku přistoupení Polska k Unii v širším pohledu dějin 20. století. Ústředním pojmem se stala myšlenka tzv. „návratu do Evropy“, jejíž studium mělo přinést odpověď na řadu otázek souvisejících se vztahy Polska a struktur západoevropské integrace. Jedná se zejména o záležitosti spojené s vývojem obnoveného polského státu po roce 1918 a jeho přináležitosti k vytvářejícím se mocenským blokům v Evropě. Snahy polských představitelů o vytvoření východoevropské velmoci, historické postavení Polska mezi německým a ruským živlem a z něj pramenící rozbití státu Německem a posléze dlouhodobý mocenský diktát z Moskvy, pokusy o vymanění se z nadvlády a orientace na západní státy jako možnou ochrannou ruku a zajištění
10
nového rozvoje směrem k blahobytu polského národa, to vše utvářelo někdy zdánlivě nesrozumitelné posuny a milníky v polských dějinách. Úspěchy a neúspěchy v těchto údobích, přínosy a ztráty polského národa a jeho státnosti, oprávněnost a správnost dané zahraničněpolitické orientace, to jsou některé otázky, které je nutno v zájmu pochopení zkoumaného procesu zodpovědět. Tato práce je pokusem o celkové zachycení linie „návratu do Evropy“ s těžištěm ve druhé polovině 20. století. Má ambici osvětlit jednotlivé události a procesy na základě staršího i novějšího vývoje dějin, které je možno studovat díky přístupu k obrovskému množství pramenů a nově vznikající literatuře. Zkoumání se odráží od dějin mezinárodních vztahů a evropské integrace, dějin Polska a okolních států. Vychází z vývoje politického, ekonomického a sociálního, čerpá z oblasti práva. Konečně je práce proložena otázkou, zda vstup do Evropské unie završil „návrat do Evropy“, či se jednalo a jedná pouze o další pokus v tomto směru. Práce je rozdělena do osmi hlavních kapitol, které zahrnují období od druhé světové války s uvedením relevantních informací z doby předchozí až po nejnovější vývoj Polska jako člena Evropské unie. Každá kapitola se rozbíhá do tří směrů. První z nich nastiňuje politický vývoj Polska, Evropských společenství (unie) a v době před rokem 1989 také sovětského bloku. Druhý, ústřední a nejobsáhlejší, se zabývá samotnými vztahy Polska se Západem, resp. Východem a sousedními státy a konečně vývojem polské ekonomiky. Na závěr je tato část opatřena stručným shrnutím hlavních tendencí zkoumaného vývoje. Třetí část pak zachycuje aktivity polské společnosti v době sovětského područí a posléze v integračním procesu. Výjimkou v této koncepci je pouze kapitola první, která z důvodu potřeby zachytit stručněji delší časový úsek jako vstup do problematiky akceptuje tento přístup až ve své druhé polovině. Hlavní kapitoly jsou pak rozděleny do tří částí práce: první zahrnuje období existence sovětského bloku, druhá a třetí pojednávají o procesu integrace Polska do Evropské unie, přičemž zlomovým okamžikem je vystřídání polského optimismu ve vztahu k EU realismem v důsledku hodnocení stavu zemí žádajících o přijetí do Unie ze strany Evropské komise. Práce vrcholí přijetím Polska do Unie a zachycením prvních kroků tohoto státu jako člena EU.
11
Polsko a jeho účast v integračním procesu jako hlavní objekt zkoumání Polská republika byla z pohledu Evropské unie nejvýznamnější zemí účastnící se tzv. východního rozšíření. Svojí velikostí co do rozlohy (více než 312 tis. km2) i počtu obyvatel (téměř 39 milionů) výrazně převyšuje svoje sousedy mezi Evropskou unií a Ruskou federací. Tato země má spoustu specifik po stránce politické, hospodářské i společenské. Její v tomto regionu mimořádná rozloha i lidnatost ostře kontrastuje s přetrvávající hospodářskou zaostalostí nejen ve srovnání s EU, ale i mnoha státy středoevropského regionu. Polsko má stále charakter výrazně agrárního státu, což reflektuje např. vysoký podíl obyvatel pracujících v zemědělství. Polsko
se
od
svých
sousedů
odlišuje
z hlediska
politického
i
socioekonomického také ve vztahu k samotné Evropské unii. Zatímco např. v Československu vrcholila v 70. a 80. letech 20. století komunistická diktatura, která vytvářela myšlenkově téměř sterilní prostředí, rodila se mezi polskými intelektuály řada idejí, jak realizovat polský „návrat do Evropy“. Režim zde nebyl tolik protizápadní, jako ve zmíněném Československu, a tak se mohlo v poměrně široké míře rozvíjet obecné povědomí o evropské integraci a možnostech budoucí účasti Polska v jejích strukturách. Došlo i k významnému rozvoji „evropských studií“ na akademické úrovni. Důsledkem toho byl pozitivní postoj Poláků k možnostem začlenění do Evropské unie po roce 1989, někdy přerůstající až ve snahu dosáhnout plného členství v co nejkratší době. Faktem nicméně zůstává, že hlavním motivem v tomto pro Poláky nebyl zájem obecně se podílet na budování „velké Evropy“, ale především touha využít možností, které by členství v EU znamenalo pro rychlý rozvoj polské ekonomiky. To se i do budoucna zdá být hlavní a dost možná jedinou motivací pro setrvání v Unii. Polákům byl v tomto přístupu výsostnou inspirací případ Španělska, pro něž vstup do EU znamenal startovní čáru k rychlému hospodářskému rozvoji. Z hlediska mezinárodní politiky s sebou vstup Polska do Evropské unie přinesl několik důležitých změn. Předně skončila role Německa jakožto východního nárazníku integrace. Navíc se tímto EU dotkla i malé části Ruska a posledního totalitárního státu v Evropě, Běloruska. Tato skutečnost staví EU do zcela nové situace už vzhledem k tomu, že se Unie sama prohlašuje za garanta a šiřitele
12
demokracie. O dalších změnách lze hovořit v rovině zahraniční a bezpečnostní politiky, vnější obchodní politiky EU atd. Proces sbližování zemí bývalého sovětského bloku s Evropskou unií je z pohledu historika dějem velmi zajímavým, který nemá v dosavadních dějinách obdoby a jen těžko tak nacházíme události, s nimiž lze alespoň některé aspekty tohoto vývoje srovnat. Na podporu tomuto tvrzení budiž připojen fakt, že celek podobný Evropské unii doposud moderní civilizace nepoznala a tedy většina záležitostí spojená s ní je pro historika svým způsobem něčím zcela novým. Stejně jako v případě původní předlohy platí, že práce by měla posloužit jako podklad k dalšímu bádání, ačkoliv již má na rozdíl od zmíněné předlohy ambici být uceleným a souhrnným zachycením zkoumaného vývoje a jako taková by pak měla posloužit spíše jako základna k bádání v jednotlivých oblastech daného problému.
Prameny a literatura Práce vychází z rozmanitých zdrojů. V rovině pramenů je nutno rozdělit zdroje do několika skupin. Obecně se jedná zejména o nejrůznější pravidelné i jednorázové dokumenty evropských, polských a dalších institucí. Velmi širokého využití se dostalo dokumentům Evropské komise, v jejímž případě se jedná o posudky a hodnotící zprávy vůči kandidátským zemím během přibližovacího procesu, zprávy o stavu Evropské unie, návrhy reforem apod. Dalším zdrojem jsou výstupy summitů Evropské rady, která pravidelně zveřejňuje tzv. závěry prezidentství, v nichž bývají obsaženy hlavní body dalšího postupu dohodnutého na nejvyšší úrovni představitelů států Unie. Vedle toho je významným zdrojem i Evropský parlament, který v průběhu rozšíření reflektoval práci dalších orgánů a vedle schvalovacího procesu se k ní také vyjadřoval. Konečně jsou velmi důležitá tzv. nařízení Rady ministrů, jež konkrétně zprostředkovávají rozhodnutí Evropské rady a Komise. Z hlediska polských institucí lze hovořit o dokumentech vlády, jednotlivých ministerstev, která se ke svému resortu vyjadřovala v průběhu negociací, dále Sejmu i Senátu, kde bylo hlasováno o zásadních otázkách integrace státu do EU. Na vládní i parlamentní úrovni pak vznikaly komise a pracovní skupiny, které měly za úkol přímo koordinovat a vést proces jakožto pověřené organizace.
13
Mezi nejvýznamnější dokumenty pak jednoznačně patří smlouvy a dohody, které Polsko a ES/EU v celém průběhu dějin svých vztahů uzavřely; z nich pro příklad jmenujme vedle obchodních dohod zejména tzv. Evropskou dohodu o přidružení Polska k EU a samozřejmě Smlouvu o přistoupení k EU. Konečně byly zajímavých pramenem mnohé webové prezentace všech výše jmenovaných institucí, k nimž je pochopitelně nutno přistupovat velmi obezřetně a četné informace, jež nejsou obsaženy přímo v dokumentech, ověřovat, nicméně i zde bylo možno vytěžit mnoho důležitých poznatků. Webové stránky nejen evropských, ale i polských exekutivních a legislativních institucí jsou na vysoké úrovni, s níž se kvalita např. prezentací paralelních českých orgánů dá jen těžko srovnávat. Odborná literatura je v porovnání s množstvím pramenů podstatně skromnější, nicméně i zde již dochází k postupnému zlepšování situace. Jako velmi kvalitní je nutno označit literaturu vycházející v Polsku, jež je zřetelným důkazem rozdílu v délce doby, po kterou probíhají studia o evropské integraci a obecně evropské politice, hospodářství a společnosti i vzhledem k reflexi vlastního postavení v Polsku a např. opět v českých poměrech. Polská odborná produkce je výrazně vyspělejší a zejména širšího záběru. Velmi zajímavý je na polské literatuře fakt, že v mnoha případech nepatrně stírá jednoznačný rozdíl mezi
zaměřením
historickým,
politologickým,
ekonomickým
či
právně-
analytickým, což přináší možnost hlubšího srovnání výsledků studia v jednotlivých dimenzích a vytváří skutečně komplexní řešení dané problematiky. Tím ovšem nemá být řečeno, že v českém prostředí kvalitní produkce nevychází. Na odpovídající úrovni je nutno zmínit zejména dílo Vladimíra Goňce o problematice rozšiřování ES/EU, jež v mnohém případě bylo autorovi této práce nejen informačním, ale zejména metodologickým vodítkem. S doplněním prvních dílů stále vznikající řady „Evropská idea“ téhož autora je pak vytvářeno velmi kvalitní zachycení důležitých směrů vývoje evropské integrace, jež by však nemělo zůstat nerozšířené o další rozměry tohoto procesu. Další kvalitní publikace představují tituly zabývající se problematikou vývoje východní a západní Evropy v době existence železné opony. K nim lze přiřadit publikaci Václava Vebera o celkovém vývoji evropské integrace, která ovšem místy příliš zdůrazňuje autorovo až nekritické federalistické zaměření.
14
Inspirací byly autorovi této práce též dvě publikace pocházející od mladší generace českých badatelů, Pavla Černocha a Dana Marka, jež zachycují na poměrně vysoké odborné úrovni proces začlenění České republiky do Evropské unie. K dějinám Polska budiž uvedeno dílo anglického historika Normana Daviese, někdy až příliš oslavujícího polský národ a jeho dějiny. Druhou polovinou 20. století včetně druhé světové války se zabývá publikace polského historika Andrzeje Paczkowského. V tomto případě však bylo nutno odlišit určitou hladinu evidentního polského nacionalismu, což však nemění nic na faktu, že se jedná o jedno z nejdůležitějších děl k tomuto období polských dějin. Vedle mnoha dalších titulů zmiňme už jen odborné výstupy některých zahraničních autorů, pro př. knihu Pierra Gerbeta o dějinách evropské integrace, odborné studie o mezinárodních vztazích aj. Využita byla též odborná periodika, zejména časopisy pražského Ústavu mezinárodních vztahů či Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Při pohledu na stručný přehled pramenů a literatury je zřejmé, že nebylo možné vycházet pouze z historické produkce. Využity byly též publikace ekonomické, politologické, právní a mnohé další. Vzhledem k čistě historickému přístupu autora této práce pak mnoho odborně nehistorických titulů bylo využito spíše jako pramen, zdroj primárních informací, nikoliv jako klasická literatura.
15
Část první
Polsko v sovětském bloku
16
1. Naděje a zklamání: polská ekonomika a společnost součást sovětského bloku od jeho vzniku
jako
ke konci
Gomułkovy éry na pozadí vztahů se Západem
1.1. Rekapitulace: Polsko od obnovy obnovy samostatnosti k sovětskému bloku Jako jsou Poláci specifickým národem v regionu středovýchodní Evropy,1 prostupuje tato specifičnost i jejich dějiny. Hovoříme-li o dějinném vývoji Polska v posledních zhruba dvou stoletích, pak sledujeme extrémní nacionalistické vlivy čelící více než stoleté neexistenci historické státnosti, snahy vymezit se jako subjekt zásadního významu pro tvorbu politiky v regionu v kontrastu s reálnou potřebou patronace některé z velmocí a konečně zmíněné mocenské ambice ve srovnání s ekonomickou zaostalostí, přitom trvalé a politicky zcela primární vize maximálního hospodářského růstu. Tyto charakteristiky jsou doplněny působením různých skupin společnosti; jmenujme pro příklad zvláštní postavení polského rolnictva či silnou pozici katolické církve – nositelky stěžejních morálních hodnot, dodnes velkou měrou ovlivňující nejrůznější společenské procesy. Situaci pak umocňuje geopolitická poloha v německo – ruském sevření a mnoho dalších faktorů.
Respektuji pojetí polských historiků v čele s Piotrem S. Wandyczem, který zdůrazňuje zvláštnost oblasti dnešních států Polsko, Česko, Slovensko a Maďarsko v rámci Evropy jako prostoru sice západní katolické kultury, ale již s mnoha znaky Východu, primárně vycházejícími ze slovanského původu těchto národů (nakolik „pozápadněných“ německým živlem) a byzantské náboženské tradice. V tomto pohledu vyčnívá nad svými sousedy právě Polsko. Vzhledem k dalším konceptům středoevropských historiků (Szücz) bychom mohli o Polsku mluvit jako o mostu mezi „západní střední“ a „východní střední“ Evropou. Wandycz, P. S.: Střední Evropa v dějinách od středověku do současnosti. Cena svobody, Praha, Academia 1998, s. 11-20. 1
17
Právě v době obnovy polského státu po roce 1918 nabývají uvedené tendence znovu na síle a přes všechny mnohokráte padlé a znovu obnovené naděje na nový rozvoj a možnosti poučení z minulosti dovádí Polsko k politické, hospodářské i sociální katastrofě jednak během druhé světové války, jednak v období 80. let, v nichž se ve srovnání s válkou změnil pouze diktující stát a totalitární politická ideologie. Na samém dně této krize musí země najít nový směr své politické, hospodářské i sociální existence. Po roce 1918 žili Poláci dlouhá dvě desetiletí v – byť slábnoucí – naději na historicky spravedlivou expanzi svého státu, jejímž výsledkem měla být „Polska od morza do morza“. S vidinou řešení alespoň některých územních sporů typu polskočeské hranice se proto pěstovaly na první pohled vstřícné a v očích Poláků perspektivní vztahy s Třetí říší; tyto však vzhledem k charakteru nacistické expanzivní politiky neměly nejmenší šanci na úspěch. Gliwický šok a následná blesková vojenská likvidace a částečně kolonizace státu znamenala krach veškerých dosavadních mezinárodně-politických cílů. V roce 1945 byl polský stát obnoven, nicméně válka na něm zanechala hluboké jizvy. Především se podstatně změnila jeho poloha, neboť velká část východních území, včetně města Lvov, byla zabrána Sovětským svazem; naopak západní státní hranice se zakousla hlouběji do území bývalé Třetí říše.2 Došlo tak k organizovaným i živelným vlnám migrace obyvatelstva a k vytváření nových společenských vztahů, což s sebou přinášelo i nové sociální střety a další s nimi spojené problémy.3 Polská ekonomika se po válce ocitla v zoufalém stavu. Velká část měst s jejich průmyslovým potenciálem v čele s Varšavou byla srovnána se zemí, zničena byla celá čtvrtina venkovského osídlení.4 Mohutnou mírou migrace se navíc
zpřetrhaly
tradiční
ekonomické
vazby
mezi
polskými
oblastmi.
Nejdůležitějším úkolem politiků tak bylo nastartovat nový hospodářský rozvoj,
Bez konzultace s polským exilem Spojenci Stalinovi de facto schválili ponechání si záboru z roku 1939 na konferenci v Teheránu koncem roku 1943. Vykoukal, J. – Litera, B. – Tejchman, M.: Východ. Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944-1989, Praha, Libri 2000, s. 160. 3 Obrovský byl zejména exodus Němců ze západní části nového Polska do Německa a polských starousedlíků z oblastí začleněných do Ukrajinské SSR, kteří směřovali do centrálního Polska. Paczkowski, A.: Půl století dějin Polska 1939 – 1989, Praha, Academia 2000, s. 93. 4 Tamtéž, s. 91. 2
18
s čímž byla spojena i nutnost zahraničněpolitické orientace na země s potřebnými ekonomickými možnostmi. Než se však polská společnost a její zbylé nekomunistické politické elity – často ještě v roce 1945 pobývající v exilu – stačily s takto obtížným stavem vyrovnat – či snad jej vůbec pochopit, byl stát již drahnou dobu nasměrován do sovětské sféry vlivu v důsledku nově se tvořícího uspořádání Evropy.5 V Polsku proces tzv. sovětizace umožnila i existence komunistické tzv. prozatímní vlády, vzniklé z Polského výboru národního osvobození, fungující pod taktovkou Moskvy. Ve srovnání s jižním sousedem, Československem, nedošlo v Polsku k převzetí moci komunistickou garniturou způsobem převratu. Podmínky byly již před koncem války po osvobození Rudou armádou nastaveny stalinskou diplomacií tak, aby obnovené Polsko měla v rukou prosovětská vláda. Nebyl nastoupen demokratický vývoj a v jeho duchu obnova státních institucí, jak se Stalin zavázal Rooseveltovi a Churchillovi na Jaltě v únoru 1945. Jelikož americká ani britská diplomacie nebyly schopny donutit Stalina „k poslušnosti“, došlo fakticky k rozhodnutí o zařazení osvobozených států do budoucího sovětského bloku.6
1.2. Polsko v evropské politice z hlediska hospodářského a politického po spuštění „železné opony“ Polsko se jako součást „Východu“ mělo hluboko a poměrně na dlouhou dobu oddělit od „evropské“ západní civilizace. Jeho politické i hospodářské kroky měly být určovány moskevským diktátem, jeho sociální a duchovní rozvoj byl sovětizací výrazně přeorientován a v důsledku omezen. Na několik let přestali být slyšet
5 Jediným významnějším exilovým politikem, který se načas vrátil domů a účastnil se poválečné vlády, byl Stanisław Mikołajczyk; vykonával funkci druhého místopředsedy vlády. Jeho stoupenci získali ve vládě pouhá čtyři méně významná křesla. V roce 1947 však musel Mikołajczyk utéct před komunisty zpět do Londýna. 6 Nutno poznamenat, že na Krymu v únoru 1945 k žádnému definitivnímu schválení tohoto Stalinova jednání ze strany Spojenců nedošlo, jak se dodnes traduje. Pečenka, M. – Luňák, P. a kol.: Encyklopedie moderní historie, Praha, Libri 1999, s. 214.
19
exiloví intelektuálové a jejich „snění“ o silné Evropě a důležité roli svébytné, přesto plně „evropské“ polské civilizace v ní.7 Stejně jako další země rodícího se bloku zůstalo i Polsko stranou západoevropských integračních snah po dobu téměř padesáti let jejich rozvoje. Pod taktovkou Moskvy byla nastoupena cesta k sovětskému typu komunismu. Ačkoli byl vyhlášen tzv. Plán hospodářské obnovy Polska na léta 1947-1949, nedošlo k jeho širšímu naplnění. Rodící se sovětské satelity byly směrovány do separovaného hospodářského prostoru východní Evropy. Skutečností ale bylo, že Polsko zůstávalo i nadále jedním z nejaktivněji obchodujících států východního bloku se západní Evropou. Zahraniční obchod Polska se zeměmi západní Evropy, tradičně velmi rozsáhlý už před válkou, neustal zcela a zejména vývoz do zemí jako Británie, Itálie či Švédsko znamenal ve druhé polovině 40. let nemalý zdroj příjmů; důležitý byl ovšem i dovoz. Právě tento obchod byl zdaleka nejúspěšněji splněnou částí Plánu hospodářské obnovy. Významné byly také kontakty na úrovni Mezinárodního měnového fondu a Světové banky.8
Tab. 1 Podíl obchodu se zeměmi západní Evropy na celkovém obchodu Polska v letech 19471947-1949 (%) 9
Export Import
Celkový podíl
Bud. země EHS
Bud. země EFTA
Bud. země EU
53 51
15 14
33 28
48 42
Stejně jako zemím západní části kontinentu byla v červnu roku 1947 nabídnuta účast na programu hospodářské obnovy George C. Marshalla také Polsku a jeho sousedům. Po striktním zákroku Stalina, který s koncem války západní civilizaci a vše z ní pocházející odmítl a věřil v sovětský systém
Loew, P.O.: Marzenie Polski – Europa. In: Loew, P.O. (ed).: Polskie wizje Európy, Wrocław, Wydawnictwo Universytetu Wrocławskiego 2004, s. 7-23. 8 Sołdaczuk, J.: Gospodarka Polska w Unii Europejskiej i gospodarce światowej w perspektiwie 15 lat. In: Wojtkowska-Lodej, G. (ed.): Polska w Unii Europejskiej. Uwarunkowania i mozliwości po 2004 roku, Warszawa, Szkoła Główna Handlova w Warszawie 2003, s. 21-22. 9 Tamtéž, s. 22. 7
20
jako jedinou správnou variantu společenského uspořádání protizápadní orientace, státy středovýchodní Evropy jeden po druhém nabídku USA odmítaly. Tímto zásadním politickým krokem byla způsobena neúčast v nově se tvořících hospodářských i politických strukturách západní Evropy. Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC),10 jež vznikla v roce 1947 jako nástroj kontroly využití zdrojů v rámci Marshallova plánu a sdružovala všechny země do něj zapojené, tak zůstala východním státům uzavřena.11 V roce 1961 bylo založeno nové uskupení: Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).12 Ta měla v 70. letech už více než dvacet členů, mezi nimi také USA či Kanadu. Státům sovětského bloku však nebyla do konce 80. let jakožto nástroj „amerického imperialismu“ zpřístupněna.13 Konkrétně pro zbídačené Polsko tak z pohledu mezinárodní
ekonomiky
padla
odmítnutím
Marshallova
plánu
víceméně
nejrealističtější možnost, jak nastartovat poválečnou hospodářskou obnovu a nový růst. Namísto účasti v OEEC byla státy sovětského bloku včetně Polska založena Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP); smlouva byla podepsána v lednu 1949.14 Ačkoliv se později stala RVHP nástrojem ekonomického diktátu Moskvy vůči satelitům, byly to právě východoevropské lidové demokracie, nikoli SSSR, kdo její založení inicioval.15 Polsko jakožto jeden z hlavních původců této myšlenky se stalo druhou největší zemí této organizace co do velikosti, jeho hospodářský
OEEC – Organization for European Economic Cooperation. Největší podíl finanční pomoci získaly v rozmezí let 1948-1952 státy: Velká Británie (6,9 mld. USD), Francie (5,5 mld. USD), SRN (3,9 mld. USD) a Itálie (2,9 mld. USD). Fiala, P. – Pitrová, M.: Evropská unie, Brno, CDK 2003, s. 42. 12 OECD – Organization for Economic Cooperation and Development. Výklady přechodu OEEC v OECD se dodnes různí. Pravdou je, že první jmenovaná nenaplnila úplně svoji roli organizátora Marshallova plánu. Na vzniku OECD se podílely zájmy Velké Británie, které byly v této době značně protichůdné s postoji tzv. Šestky. 13 Více k OEEC, OECD a jejich roli v integračním procesu např.: Fiala, P. – Pitrová, M., op. cit., s. 41-44 nebo Veber, V.: Dějiny sjednocené Evropy, Praha, NLN 2004, s. 197-210. 14 Zakládajícími členy byly Albánie, Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a SSSR. V roce 1950 se připojila NDR, později také některé mimoevropské země (Mongolsko, Kuba, Vietnam). 15 Sovětský svaz dokonce po nějaký čas bránil vzniku jakékoliv nové organizace, spoléhal na dosavadní bilaterální smlouvy. Až na konci 40. let Stalin umožnil její vznik s vizí ještě hlubšího napojení ekonomik satelitních zemí na Moskvu. Marek, D.: Od Moskvy k Bruselu. Vztahy mezi Českou republikou a Evropskou unií v období 1957-2004, Brno, Barrister and Principal 2006, s. 35-36. 10 11
21
potenciál však byl v kontrastu s rozlohou velmi slabý.16 Samotný princip fungování RVHP vedl v 50. letech členské země namísto k propojení trhů k ještě větší autarkizaci a celý systém spočíval pouze na dělbě práce stále více organizované Moskvou. Pouhé plnění skladů a zamezení možnosti vytváření společného trhu vedlo jen k dalšímu vyčerpání ekonomik zúčastněných států.17 Pro Polsko – válkou totálně zdevastované a stále hospodářsky zcela neobnovené – to znamenalo ještě větší hospodářský pokles. Zoufalá situace v první polovině 50. let vyvolala v polské společnosti silný odpor vůči sovětskému komunismu a jeho představitelům.
1.3. Směrem ke spolupráci a „oteplení“: změny v Polsku a ve strukturách sovětského bloku v 50. a 60. letech 1.3.1. Polská politická scéna Nejpozději v roce 1952 bylo v Polsku definitivně rozhodnuto o pevném a všeobecném uchopení moci komunisty. Od roku 1948 již existovala skutečně stalinistická „Strana“, vzniknuvší sjednocením pohrobků původních předválečných komunistů v rámci Polské dělnické strany a stalinizované části
polských
socialistů. Vůči původní komunistické straně bylo ze strany Sovětů rázně zakročeno pro její „chybné“ chápání socialismu a zejména kvůli proniknutí „nepřátelských živlů“ do strany.18 Pod názvem Polská sjednocená dělnická strana (PSDS) postavila do svého čela toho času polského prezidenta Bolesława Bieruta.19 Moc si pak tato strana udržela mj. i pomocí naprostého zfalšování voleb z roku 1947. V řečeném roce 1952 byla přijata nová ústava Polské lidové republiky (PLR), rušící funkci prezidenta republiky a zavádějící místo ní instituci tzv. státní rady. Zajímavostí na této ústavě je skutečnost, že zásady týkající se „nerozborného Polsko poukazovalo zejména na historické hospodářské vztahy a podobnosti s Československem a Maďarskem, kteréžto země měly být v rámci nové organizace jeho hlavními partnery. Tamtéž, s. 35. 17 Černoch, P.: Cesta do EU. Východní rozšíření Evropské unie a Česká republika v období 1990-2004, Praha, Linde 2003, s. 22-24. 18 K situaci polských komunistů v době druhé světové války více např.: Paczkowski, A., op. cit., kapitoly 1-3. 19 PZPR – Polska Zjednoczona Partia Robotnicza. 16
22
spojenectví“ se Sovětským svazem a „vedoucí úloha strany“ zde takřka vůbec nebyly uvedeny – natolik si byl režim jist svojí pozicí, takovou samozřejmostí pro něj vztahy se SSSR v tuto dobu byly.20 Ani jedno však nemělo mít dlouhého trvání. Pro léta 1951 až 1956 byl polskou vládou vypracován nový plán hospodářského rozvoje, jenž pak svojí strukturou volně přešel v rámec Sověty řízené pětiletky. Polský průmysl se však takřka bez jakékoliv zahraniční pomoci – přijmout ji ze západní Evropy bylo Polsku bráněno a na východě neexistoval nikdo, kdo by mohl pomoci, resp. byl na tom výrazně lépe než polské hospodářství – zotavoval velmi pomalu. Nebylo v jeho silách plnit cíle vytyčené na základě politického rozhodnutí. K tomuto stavu pak nutno přičíst stagnující modernizaci v zemědělství, které bylo deformováno násilnou kolektivizací, pro polský venkov pokusem naprosto nevhodným. Tento vývoj vyvrcholil v roce 1956 bouřemi zbídačeného obyvatelstva, které žádalo změnu ve vedení státu a jeho hospodářství. Na scénu se vrátil Władyslaw Gomułka, v roce 1948 uvězněný za „pravicově-nacionalistickou úchylku“. Kolem něj pak vznikla skupina reformně orientovaných polských komunistů, z velké části těch, kteří byli s Gomułkou vězněni a ve stejnou dobu propuštěni. Tato vládní garnitura se v prvé řadě ujala nového hesla destalinizujícího se sovětského bloku o „různých cestách k socialismu“. V říjnu 1956 tak byla vyhlášena „polská cesta k socialismu“ a tento nový směr polské ekonomiky znamenal dalekosáhlé změny v hospodářské politice. Zejména se zastavila kolektivizace venkova a zemědělcům bylo ponecháno soukromé vlastnictví pozemků.21 „Na své“ si přišla mj. i církev: byla propuštěna velká část duchovních pozatýkaných na přelomu 40. a 50. let; mezi nimi také kardinál Wyszyński. I tato skutečnost měla velkou váhu ve vývoji pohledu silně katolického polského obyvatelstva na vládnoucí komunistickou stranu. Ovšem i Gomułkova éra, byť trvala téměř čtrnáct let, se měla stát opět jen dobou velké naděje a stejně velkého zklamání, přičemž posunula polskou společnost zase o něco blíže krachu 80. let. Odvrat od většiny reformních slibů
V roce 1976 byly na příkaz Brežněva tyto postuláty k ústavě připojeny, ovšem mezi Poláky to vzbudilo velký odpor a ještě více prohloubilo nenávist k sovětské diktatuře. Davies, N.: Polsko. Dějiny národa ve středu Evropy, Praha, Prostor 2003, s. 57. 21 To byl ve východním bloku docela výjimečný jev, srovnáme-li situaci např. s ČSR či NDR. Vykoukal, J. – Litera, B. – Tejchman, M., op. cit., s. 397-398. 20
23
nastal již s koncem roku 1957. Vedle nových, byť nesplněných nadějí je ale nutno přiznat Gomułkovi jednu důležitou zásluhu: dokázal v kritický moment roku 1956, tedy uprostřed lidových bouří směřujících přímo proti poválečnému systému vládnutí a současně při tehdejším ideologickém rozdělení polských komunistů,22 zamezit vstupu sovětských vojsk na polské území, což mělo důležitý význam pro postupné „oteplování“ polského komunismu ve většině sfér společnosti nejpozději od konce 60. let.
1.3.2. RVHP a Varšavská smlouva, vztahy se Společenstvími a dalšími západními zeměmi v 50. letech Na mezinárodní scéně tedy bylo Polsko do velké míry izolováno jak od Evropy na druhé straně železné opony, tak díky způsobu politiky vedené pod hlavičkou RVHP i v rámci východního bloku samotného. Výrazné omezení přinesl počátek 50. let v oblasti zahraničního obchodu Polska se západoevropskými státy. Co se týče RVHP, zůstala tato organizace až do konce 50. let takřka nečinná. Omezovala se na pouhé organizování výměny přebytků a hospodářské pomoci – ta ale, jak už bylo řečeno, byla minimální a zcela neúčinná z důvodu chybějících zdrojů kdekoli v sovětském bloku.23 Druhá polovina 50. let – jednak v souvislosti s událostmi v Polsku a dalších komunistických zemích, jednak vzhledem k nástupu Nikity S. Chruščova do čela KSSS, čímž byla završena tzv. destalinizace – přinesla změnu ve fungování RVHP. Zejména bylo zapotřebí překonat hospodářskou autarkizaci členských států a rozšířit vzájemný obchod. Proto byl vyhlášen cíl „mezinárodní dělby práce“.24 Základním principem RVHP se měl stát tzv. socialistický internacionalismus, který dával každé zemi právo na pomoc od ostatních socialistických zemí nejen
PSDS byla rozdělena na skupinu „natolinskou“, která žádala spíše reformní zásahy a pojmenování viníka situace, jímž se měli stát – jak jinak – Židé; vedle toho skupinu „puławskou“, požadující radikálnější zásahy proti lidovému odporu. Mezi nimi zůstal v politickém klinči nevýrazný Bierutův nástupce z jara 1956 E. Ochab. Vykoukal, J. – Litera, B. – Tejchman, M., op. cit., s. 392-393. 23 K vnitřním proměnám RVHP a její roli v mezinárodním obchodu je důležitá publikace: Kaplan, K.: Rada vzájemné hospodářské pomoci a Československo, Praha, Karolinum 2002. O RVHP jinak v novější vědě mnoho publikací nevzniklo, proto je občas nutno využít i knihy z doby před rokem 1989. Ty však je zapotřebí chápat pouze jako zdroj informací, ve své podstatě historický pramen. Viz např.: Košťák, V. a kol.: Rada vzájemné hospodářské pomoci, Praha, Institut zahraničního obchodu 1984. 24 Pečenka, M. – Luňák, P. a kol., op. cit., s. 408. 22
24
v ekonomické oblasti, ale i vojenské a dalších.25 Tento trend byl potvrzen roku 1960 přijetím Charty RVHP. Určitá pozitiva, dosažená mírným nárůstem vzájemného
obchodu,
byla
prudce
eliminována
narůstajícím
systémem
byrokratického plánování výroby v jednotlivých zemích. Nemožnou se tak stala liberalizace socialistického hospodářství, jež navíc mělo stále velké bariéry ve vztazích se západními integračními strukturami. Komunistický blok, ač uzavřen za železnou oponou, však vývoj integračního procesu v západní Evropě bedlivě sledoval. Po založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) v roce 1951 byl trnem v oku především tzv. Plevenův plán na Evropské obranné společenství (EOS) z let 1952-1954, které mělo doplnit a rozšířit stávající Severoatlantickou alianci.26 Bez ohledu na skutečnost, že EOS jakožto první pokus o politické sjednocení států ESUO shodil francouzský parlament ze stolu, vedení SSSR jej využilo současně se skutečností začlenění Německa do struktur NATO a remilitarizace Porýní jako záminku k vytvoření vlastní vojenské organizace – Varšavské smlouvy, jež byla podepsána v květnu 1955 a jejímž bylo Polsko spolu s dalšími sedmi státy zakládajícím členem.27 Deklarovanou
orientací
paktu
byla
obrana
proti
západním
„imperialistickým“ záměrům, jak byly v této době veškeré integrační aktivity západoevropských států prezentovány. Skutečný význam Organizace Varšavské smlouvy měl však spočívat naopak v útočné politice, kdy hlavním záměrem jeho strůjců byla příprava vojenského útoku na západní Evropu.28 Srovnáme-li ve stručnosti západoevropské ekonomické integrační struktury s východní RVHP, sledujeme zásadní odlišnost. Zatímco západní státy už v 50. letech přijaly vizi jednotného vnitřního trhu a směřovaly k nadnárodnímu principu integrace, pak Východ od samého počátku tento směr odmítal. Státy sovětského bloku, ač navenek pevně spojeny moskevskou diktaturou – ovšem prostřednictvím Marek, D., op. cit., s. 38. angl. ECSC – European Coal and Steel Community; EDC – European Defence Community; s tímto projektem souvisel i návrh na Evropské politické společenství EPS: EPC – European Political Community; NATO – North Atlantic Treaty Organization, založena 4. 4. 1949. 27 Západní historici mnohem častěji používají termín „Varšavský pakt“ jakožto vhodnější název pro vojenskou smlouvu. Davies, N., op. cit., s. 31. 28 Úlohou Polska během případné agrese bylo dobytí a vojenské zajištění Dánska, což z hlediska strategické polohy Dánska znamenalo nadmíru důležitý úkol. 25 26
25
komunistické ideologie, nepřijaly liberální směr společného trhu, který jedině mohl být řešením v případě začlenění ekonomik do větší organizace. Následná dlouhodobá quasispolupráce bez programu širšího propojení ekonomik se tak velmi záhy projevila v podmínkách politicky deformované východní Evropy jako zcela nefunkční. Aktivity RVHP velkou měrou určovala vládnoucí ideologie. Ačkoli Moskva zprvu neměla na vzniku organizace velký zájem, postupně převzala vůdčí roli a znemožňovala ostatním členským zemím vytvořit takové vztahy se Společenstvím, jaké by odpovídaly jejich reálným ekonomickým zájmům.29 Vůbec základní chybou, která vedla k naprosté neefektivnosti RVHP, byla neexistence trhu uvnitř samotných zemí východního bloku; nebylo tedy možné vytvářet trh mezinárodní. Komunistická politika sama trh zrušila, ceny byly určovány nikoli tržně, ale uměle politickým nařízením. Ekonomika byla řízena pouze příkazy „shora“.30 V roce 1957 byla západoevropská spolupráce v oblasti uhlí a oceli prohloubena podpisem smluv o Evropském hospodářském společenství (EHS) a Evropském společenství pro atomovou energii (EURATOM).31 Jednoznačným cílem EHS, které se do budoucna stalo hlavním projektem integrující se Evropy, bylo vytvoření volného trhu mezi zúčastněnými státy. Sovětský svaz ovšem po celá 50. i 60. léta odmítal uznat právní status EHS a navázat s ním oficiální hospodářské styky. Neplatilo to už tak pro jednotlivé státy
sovětského
bloku,
jejichž
ekonomiky
byly
vzhledem k nefunkčnosti
ekonomických struktur ve východoevropském prostoru do značné míry závislé na obchodní spolupráci se Západem, přičemž tato závislost se od druhé poloviny 50. let začala znovu zvyšovat. Mezi nejaktivnější patřilo i Polsko.
Moskva měla obavy, že pro ty země východního bloku, které měly k Západu blízko vzhledem k přirozené historické orientaci – mezi něž právě Polsko nesporně patřilo, by západní aktivity mohly být velmi atraktivní a lákavou příležitostí. Proto se kontaktům se Společenstvím jako celkem snažila vyhýbat. Marek, D., op. cit., s. 45-46. 30 Sám Sovětský svaz měl v tomto vlastní zkušenost, když po několika letech v rozmezí 1918-1921 musel vlivem naprostého fiaska komunistických změn zavedených ihned po říjnové revoluci nastolit určité tržní mechanismy v rámci NEP (Nová ekonomická politika). Ovšem od roku 1929 již probíhalo v plné míře obnovené řízení ekonomiky státem. Viz např.: Švankmajer, M. a kol.: Dějiny Ruska, Praha, NLN 2002, s. 356-370. 31 angl. EEC – European Economical Community, resp. EAEC – European Atomic Energy Community. 29
26
V dané době však musely tyto země překonat kritické období první poloviny 50. let, kdy řečené obchodní styky výrazně ustaly. Dlouhodobě obchodovalo Polsko více se státy EFTA než se zeměmi EHS.32 To bylo dáno jednak tradicí, jednak odporem vůdčího SSSR k vytváření nadnárodního společenství v rámci „Šestky“.
Tab. 2 Podíl obchodu se zeměmi západní Evropy na celkovém obchodu Polska v první polovině 50. let (%) 33
Export Import
Bud. země EHS
Bud. země EFTA
7 9
17 19
Zajímavý je i pohled na celkový meziroční růst obchodu Polska se západem: jestliže v letech 1947 – 1949 rostl export tempem 57 % a import úhrnnými 31 %, pak v letech 1950 – 1957 klesl na propastná 2% ve vývozu a 3 % v dovozu.
1.3.3. Vývoj vztahů v 60. letech: pragmatismus převažuje Státy typu Polska, Československa či Maďarska vnímaly úspěchy západoevropské integrace jako impuls k prohloubení spolupráce v rámci RVHP. Jejich reprezentace v tomto smyslu vyvíjely nemalý tlak na sovětské vedení, až Chruščov v roce 1962 vystoupil s návrhem na vytvoření jednotného hospodářského plánu pro celou RVHP, který měl vést ke zvýšení produkce socialistických zemí.34 To však efektivitu RVHP do budoucna ještě naopak snížilo a de facto vzalo i poslední naděje na její samostatný rozvoj (bez pomoci Západu) a ekonomický růst. Přes všechen antagonismus mezi oběma evropskými „světy“ proto začalo od konce 50. let opětovné narůstání hospodářských kontaktů. A Polsko v tomto procesu stálo opět v první linii; umožnila to zejména zmíněná koncepce samostatné polské cesty k socialismu. O období přelomu 50. a 60. let tak můžeme hovořit z hlediska vývoje polského hospodářství jako o éře relativně úspěšné. Došlo ke angl. EFTA – European Free Trade Association, Evropské sdružení volného obchodu. Iniciované Velkou Británií, Švédskem a Norskem, dalšími členy od roku 1960 Dánsko, Rakousko, Portugalsko a Švýcarsko. 33 Sołdaczuk, J., op. cit., s. 23. 34 Proti těmto snahám se stavělo Rumunsko, které se jako zaostalý agrární stát obávalo krachu vlastních plánů na rychlou industrializaci. Marek, D., op. cit., s. 47. 32
27
zvýšení životní úrovně většiny obyvatel – zde byly důležité důsledky zastavení kolektivizace venkova a právě nové obchodní styky se západními zeměmi, které podpořily rozvoj průmyslu. Tyto malé „zázraky“ však znovu neměly trvat dlouho. Do čela států, které konkrétně s Polskem rozvíjely na konci 50. let hospodářské kontakty, se postavily USA. Nejednalo se však o součást širšího rámce politiky vedené vůči více zemím východního bloku nebo dokonce vůči tomuto bloku jako celku. Naopak šlo spíše o úzce vedené styky s vybraným státem na druhé straně železné opony, jímž bylo právě Polsko. USA již od roku 1957 vytvářely výhodné podmínky vzájemného obchodu, díky nimž mohli Poláci nakupovat některé nadbytky americké produkce jako bavlnu a platby se pak neuskutečňovaly v dolarech, nýbrž ve zlotých, které byly následně v adekvátním kursu směňovány za dolary prostřednictvím polské centrální banky a vytvořením zvláštních kont. Tento způsob plateb rozvíjející se obchody z pohledu Polska výrazně usnadnil a rozšířil. Jednalo se tedy o podmínky velmi podobné těm, v jakých obchodovaly země západní Evropy v rámci Marshallova plánu.35 Spojené státy se zasadily i o zlepšení celkové pozice Polska na světových trzích. Šlo zejména o pokusy obnovit postavení Polska v rámci GATT.36 To se relativně podařilo do roku 1967. Aktivity v GATT umožnily Polsku a dalším východním
státům
spolupracovat
se
(znovu
především
samotnými
EHS,
Československu resp.
Evropskou
a
Maďarsku)
komisí
jako
více jejich
představitelem.37 Obchody s USA pak fungovaly na bázi americké tzv. doložky nejvyšších výhod, která byla běžně udělována „rovným“ obchodním partnerům. Konečně i jednotlivé státy EHS a EFTA v 60. letech vytvářely zvláštní podmínky pro obchodování s Polskem. Na celkovém polském obchodu se země EHS a EFTA podílely v 60. letech 23 % co do exportu a 21 % v importu. Ve srovnání s polovinou 50. let se tak opět jednalo o podstatný posun vpřed.38 Lze tedy říci, že zpočátku nadějná doba Gomułkovy vlády v Polsku vytvořila z pohledu ostatních zemí východního bloku velmi specifické podmínky pro ekonomický rozvoj a jeho napojení na západní struktury. Těchto slibných výhledů Sołdaczuk, J., op. cit., s. 24. angl. GATT – General Agreement on Trade and Tarrifs, Všeobecná dohoda o obchodu a clech – vedle IMF a IBRD třetí z tzv. „brettonwoodských“ institucí. 37 Marek, D., op. cit., s. 50. 38 Sołdaczuk, J., op. cit., s. 24. 35 36
28
však nebylo adekvátně využito; především chyběla snaha o jejich rozšiřování a trvalé zakotvení v hospodářském systému. Polské hospodářství tak ve druhé polovině 60. let opět směřovalo ke stagnaci.
1.3.4. Shrnutí: Polsko v Evropě 50. a 60. let Máme-li shrnout celkovou situaci Polska v prvních dvou desetiletích po druhé světové válce, pak musíme poněkud abstrahovat od „klasických“ představ o neprodyšném oddělení Západu a Východu po spuštění železné opony. Do ekonomik satelitních zemí na Východě dozajista stále více promlouval sovětský diktát. Na druhou stranu však měly především země ležící podél železné opony tradiční hospodářské vztahy se státy integrující se západní Evropy a ty nebyly po válce zcela přerušeny. Pro Polsko znamenaly tyto obchody po nuceném odmítnutí Marshallova plánu významný zdroj příjmů i odbytu. Po kulminaci hospodářské krize stalinského systému v polovině 50. let a těžkém propadu obchodních styků se Západem se od druhé poloviny daného desetiletí situace Polska významně proměnila. Svou roli v tomto sehrála na jedné straně snaha moskevského centra o revitalizaci RVHP a postupné chápání, že bez minimálních oficiálních vztahů se Západem není další pokrok možný, na druhé straně iniciativa samotných států Západu, a to Evropy i USA, které satelitům SSSR – a Polsku především – postupně vytvářely standardní podmínky pro obchod s určeným zbožím. Polské vedení však těchto impulsů nedokázalo plně využít a z hlediska vlastní ekonomiky zabředávalo do stále hlubší krize.
1.4. Probouzení polské společnosti: intelektuálové a církev Vedle ekonomických projevů vztahů Polska se Západem v procesu celkového „oteplení“ od druhé poloviny 50. let je důležité neopomenout význam těchto kontaktů v souvislosti s jistým zmírněním podmínek také v rovině ideové, resp. intelektuální. Ačkoli již v roce 1957 byla obnovena cenzura, nezabránila k postupnému probouzení polského akademického života.
29
Na univerzitách se začala rozvíjet studia o euroatlantickém světě i o budoucnosti Polska ve vztahu k Východu a k Západu. Mnoho intelektuálů emigrovalo. Do budoucna měli dosáhnout velkého věhlasu profesoři amerických univerzit jako Piotr S. Wandycz či Zbigniew Brzeziński.39 I jejich přičiněním byl na Západě problém Polska přece jen o něco více známý než tomu bylo u ostatních zemí sovětského bloku. Ideová základna, která se začala vytvářet právě v této době, pak zásadním způsobem ovlivnila „evropské“ směřování polského národa po pádu komunistické vlády. Polský exil však byl vzhledem k jiným východním zemím velmi specifický. Zatímco např. v Československu znamenala emigrace, či jen prodloužení pobytu v zahraničí trestní stíhání a především pro výrazné osobnosti nebylo cesty zpět, polské zákony byly mnohem benevolentnější. Emigrantům bylo umožněno občasně navštívit vlast, v pozdějších letech komunistické doby dokonce někteří z nich zavítali i na polskou akademickou půdu. Nejednalo se však jen o významné osobnosti, režim byl v případě vycestování na Západ mnohem volnější i pro řadové obyvatele. Občané se v takovém případě nemuseli zabývat záležitostmi typu „devizového příslibu“, při překročení doby plánovaného pobytu v zahraničí se nestávali okamžitě trestně stíhanými.40 Polský režim tak dokazoval i v tomto světle svoji svéráznost. Výjimku činila jen léta přibližně 1950-1956, kdy i Polsko načas poznalo skutečně stalinistický režim, kterému byla přísně podřízena vedle ostatních také inteligence.41 Tehdy se též dostavila silnější vlna emigrace. Důležitou složkou společenského života byla katolická církev. V Polsku se k ní hlásila drtivá většina obyvatel, bez ohledu na represe, které proti ní byly ze strany komunistů na začátku 50. let učiněny. Její role se pro vládnoucí elity stávala takřka zásadní, neboť byla natolik významná pro myšlení lidu, že Brzeziński působil jako poradce prezidenta Cartera, Wandycz je dodnes emeritním profesorem na Yale. 40 To všechno jsou zkušenosti československých turistů. V zákonech ČSR (ČSSR) byl z hlediska trestního práva konkrétní článek o trestním stíhání občana, který nedodržel stanovenou dobu pobytu v zahraničí. Ihned po příjezdu mu pak vedle pokuty hrozilo i odnětí svobody. 41 Juchnowski, J.: Polska myśl polityczna XX wieku. Kvestie wewnętrzne i międzynarodowe. In: Juchnowski, J. – Tomaszewski, J. (eds.): Europa i integracja europejska w polskiej myśli politicznej XX wieku, Wrocław, Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego 2003, s. 37. 39
30
odmítnutí daného politického vývoje ze strany církve mohlo způsobit velké společenské bouře. Proto měla již od poloviny 50. let zpět svoje stabilní místo v polské společnosti, jehož význam byl nesrovnatelný například s katolickou církví v sousedním Československu. Ani polská církev se však nevyhnula jednomu z nejrozšířenějších nešvarů doby – kolaboraci. Konfidenty polské tajné státní bezpečnosti se stávaly vedle řadových kněží i významné osobnosti z řad prelátů, a to nejen v kritické době 50. let, nýbrž i v desetiletích následujících.42
2. Gierkova dekáda: vývoj od konce 60. do konce 70. let 42 Relikty této doby lze sledovat dodnes, příkladem může být případ kandidáta na post varšavského arcibiskupa Stanisława Wielguse.
31
2.1. Nástin politického a společenského vývoje: od sesazení Gomułky k pádu Gierka Slibné období od druhé poloviny 50. let se v Polsku začalo velmi záhy proměňovat v další noční můru. Nakolik Gomułkovo vedení započalo své působení liberálně co do odstraňování některých nefunkčních hospodářských i politických struktur daných stalinistickou dobou a využívalo nabízené možnosti obchodování se západními zeměmi, nebylo schopno tyto trendy dlouhodobě rozvíjet. Gomułka sice odmítl otrocky napodobovat sovětský model komunismu, nicméně v rovině zahraničně-politické už v emancipaci tolik úspěšný nebyl.43 Během 60. let polská společnost pochopila, že tzv. demokratizační a liberalizační směr komunistické politiky je pouze předstíraný. Proti Gomułkovu vedení se začala vytvářet silná opozice, a to jak mezi obyvatelstvem, tak v samotné PSDS.44 Jediná opora tak vůdcům z roku 1956 zůstala paradoxně v samotném Sovětském svazu. Tento vztah vygradoval např. v roce 1968 tím, že polská vláda bezvýhradně podpořila invazi do ČSSR. Jen
stručně
nyní
shrňme
situaci
uvnitř
samotného
Polska
v
nevyzpytatelné době 70. let. Koncem 60. let se v Polsku začaly objevovat první známky nového lidového odporu. Rapidně se totiž zhoršovala situace v zemědělství, a tím i v zásobování městských průmyslových zón. Hlavní nepokoje vypukly v severním městě Gdaňsku v reakci na prudké zvýšení cen potravin před Vánocemi roku 1970. Vedení PSDS toho obratně využilo a na sedmém plénu ústředního výboru v prosinci téhož roku Gomułku odvolalo z funkce prvního
Skutečnost, že sovětská vláda nechala Gomułku provádět odlišnou hospodářskou politiku, byla zaplacena právě dohodou v oblasti politické. Už v listopadu 1956 polský politik v Moskvě slíbil i do budoucna určitou míru poslušnosti. Z loutkového režimu PLR se stal režim na sovětské moci závislý. Mimo samostatných hospodářských kroků však mohl Gomułka provádět i další politiky vycházející více z polských tradic než ze sovětského dirigismu; především se jednalo o obnovu nezávislé církve a svobodného rolnictva. Davies, N., op. cit., s. 34. 44 V rámci strany se proti němu postavilo dokonce jak tzv. liberální, tak i konzervativní křídlo. Řezník, M.: Stručná historie států – Polsko. Praha, Libri 2002, s. 197. 43
32
tajemníka strany.45 Místo něj byl dosazen Edward Gierek, který vzbouřené dělníky na začátku nového roku 1971 relativně uklidnil.46 Důležitou roli v tomto procesu sehrála katolická církev, která schválila změny ve vedení strany a státu a tím umožnila novou důvěru lidu ve vládu. Gierkovo období bývá označováno za dobu polského „reálného socialismu“. Ačkoliv už strana tolikrát zklamala, znovu se čekalo zlepšení poměrů. V první polovině 70. let skutečně došlo k relativnímu zvýšení životní úrovně Poláků. Zvedly se reálné mzdy, dočasně se vyřešil problém zásobování – to ovšem stálo vládu nemalé výdaje do zemědělského sektoru, stejně jako i do ostatních resortů. To vedlo v důsledku k obrovskému zadlužení Polska již do poloviny tohoto desetiletí; s postupující dobou míra dluhu geometrickou řadou narůstala a Polsko se do počátku 80. let stalo zdaleka nejzadluženější zemí sovětského bloku. Vyhrocená hospodářská situace a obnovení lidových bouří pak zlomily vaz i Gierkovi. V 70. letech také v Polsku sledujeme výraznější snahy o otevřenější vztah politiky vůči společnosti. Právě v této době se začal probouzet k novému životu velký polský fenomén – nacionalismus. V době komunismu vycházel z principů „vlastní cesty k socialismu“ – tedy z budování polského národního socialismu. Vliv SSSR v tomto procesu měl být potlačen a vláda se snažila o – byť velmi obezřetné – další rozvíjení vztahů se Západem.
2.2. Vývoj spolupráce RVHP a Polska Polska s ES 47 2.2.1. Nevypočitatelné období přelomu 60. a 70. let V období od konce 60. let až k přelomu dalšího desetiletí zaznamenala pozice Polské lidové republiky na mezinárodní scéně výrazné změny. Situaci v rámci východního bloku i jeho vztahy se západními zeměmi zcela zásadně Paczkowski, A., op. cit., s. 243. Pověstný je především závěr jednání dne 25. ledna 1971 v Gdaňsku, kdy se Gierek obrátil na shromážděné dělníky s otázkou: „Tak co, pomůžete?“ Odpověď zněla: „Pomůžeme!“ Vykoukal, J. – Litera, B. – Tejchman, M., op. cit., s. 543. 47 V roce 1965 byla podepsána státy „Šestky“ tzv. Slučovací smlouva, na jejímž základě byla agenda dosavadních tří společenství – ESUO, EHS, EURATOM – přesunuta pod jedno společné vedení pod hlavičkou „Evropská společenství“, angl. EC – European Communities. 45 46
33
ovlivnila změna ve vedení Sovětského svazu, kde Chruščova vystřídal Leonid I. Brežněv (1964-1982) a poté zejména okupace Československa v srpnu 1968. Ačkoliv, jak bylo uvedeno, Gomułka v tomto vyjádřil Moskvě plnou podporu, bylo to již v době, kdy za ním rozhodně nestál jeho vlastní národ. Ostře proti se vyjádřily některé východní státy, př. Rumunsko; Albánie na protest dokonce vystoupila z Organizace Varšavské smlouvy. Jako vojenskou agresi pak tento akt odsoudila většina zemí ES či NATO. Už v polovině 60. let začal vyjadřovat francouzský prezident a v té době de facto nejvlivnější muž Společenství Charles de Gaulle představu, že by se státy ES mohly
postupným propojováním zejména
kulturní
a
hospodářské
oblasti
s vybranými zeměmi východního bloku pokusit o jejich pozvolný přechod do ekonomické a následně i mocenské sféry ES. Konkrétně se jednalo především o dvě země, které byly oblasti západoevropské integrace nejbližší – Polsko a Československo. Než ale mohly být potřebné vazby vystavěny, došlo právě k okupaci ČSSR a následnému vyhlášení tzv. Brežněvovy doktríny, která další směřování jmenovaných zemí k Západu znovu ochromila.48 Praxe Brežněvovy doktríny – i když jen na několik let – vrátila východní blok zpět k některým principům stalinismu.49 Odmítání uznat ES jako subjekt mezinárodního práva ze strany Sovětského svazu pokračoval a vztahy několika málo zemí východního bloku, mezi nimi Polska, s ES se tak dále rozvíjely pouze na bázi omezených bilaterálních smluv. Brežněv se naopak pokusil o posílení významu RVHP, která měla být nástrojem naplnění jeho doktríny. V roce 1971 byl přijat tzv. Komplexní program rozvoje socialistické ekonomické integrace, podle něhož měly být ekonomiky zemí východního bloku specializované
na jedno výrobní odvětví, produkty pak měly
mezi sebou směňovat. 50 To by vedlo k ještě větší závislosti na SSSR. Taková dělba práce však ekonomiky zúčastněných zemí ještě více vyčerpávala. Přímým důkazem toho byla situace v Polsku, které nejenže z této nové skutečnosti nic nevytěžilo, ale naopak zadlužující se stát ještě musel – Touto doktrínou byla omezena suverenita socialistických zemí. Jejím základem byla myšlenka, že naprosto prioritní musí být pro tyto země zájmy socialismu. Brežněv však formální existenci této doktríny popíral. Pečenka, M. – Luňák, P. a kol., op. cit, s. 65. 49 Plechanovová, B. – Fidler, J.: Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1941 – 1995, Praha, 1997, s. 86. 50 Tamtéž. 48
34
alespoň částečně – konsolidovat půjčkami ztráty, které v průmyslových odvětvích vznikaly. Navíc se Brežněvovi nezdařil ani druhý cíl programu: odlákat satelity od obchodování se západními státy. Pro takové Polsko byly tyto obchody již dlouhou dobu důležitým zdrojem příjmů, nehledě na přetrvávání některých zvláštních podmínek a podpory, které mu západní státy na obchodní úrovni umožňovaly.51 Stále však byly obchodní kontakty se západními zeměmi primárně zdrojem získávání tvrdé měny, která pak byla použita na nákup nedostatkového zboží. Navíc západní země omezovaly míru obchodní výměny dovozními kvótami.52 Polsko se tuto situaci snažilo v rámci možností řešit po svém a tak trochu „bez ohledu“ na situaci ve vztazích mezi oběma bloky rozvíjelo vlastní obchodní styky, které se v 70. letech podařilo umocnit.53
2.2.2. Změna postoje východního bloku vůči ES a „Ostpolitik“ S postupující
první
polovinou
70.
let
se
tak
stávalo
pro
RVHP
nevyhnutelným navázat oficiální kontakty s ES, kde už se o východní Evropě začínalo hovořit jako o regionu „obrovské kostagnace“.54 Paralelně s posledními snahami Brežněva i některých dalších vůdců satelitních zemí o rozvoj východní ekonomiky svépomocí bez oficiálních vztahů se Západem už probíhala postupná reorientace těchto záměrů. Prvním důležitým impulsem byla konference evropských komunistic-kých stran, která proběhla v dubnu 1967 v československých Karlových Varech. Zde se v diskusi o potřebě bourání ekonomických bariér mezi komunistickými a kapitalistickými zeměmi poprvé formálně hovořilo o ES jako celku, což byl z hlediska vzájemného uznání obou bloků významný krok vpřed. Velmi
důležitou
úlohu
v tomto
procesu
sehrála
tzv.
Ostpolitik
západoněmeckého kancléře Willyho Brandta (1969-1974) a celkově rozvíjení vztahů Polska se SRN.55 Válečný stav mezi oběma zeměmi byl ukončen teprve v roce 1955 a brzy po změně polských poměrů v roce 1956 docházelo k výměnám
Tato problematika je zpracována v podkapitolách 1.3.2. a 1.3.3. Marek, D., op. cit., s. 57. 53 Sołdaczuk, J., op. cit., s. 24. 54 Wandycz, P., op. cit., s. 17. 55 Brandtova „východní politika“ – záměrem bylo navázat standardní politické vztahy s východním blokem, kterýžto region byl od pradávna cílem německých zájmů; Brandtovým snem bylo samozřejmě především budoucí znovusjednocení Německa. 51 52
35
prvních nót. Důležitý byl zejména tzv. Rapackého plán na vytvoření bezatomového pásma zemí SRN, NDR, ČSR a PLR z roku 1957.56 Brandt navštívil Polsko v prosinci 1970, aby zde hledal podporu pro svoji politiku „nového otevření“ vztahů se socialistickými státy. Výsledkem této jeho aktivity bylo urovnání poválečných vztahů a prohloubení spolupráce mezi Polskem a SRN, což sekundárně polskou ekonomiku přivedlo zase o něco blíže k samotným ES. Dne 7. prosince 1970 byla ve Varšavě Brandtem na straně Německa a J. Cyrankiewiczem na straně Polska podepsána zásadní „Smlouva o základech normalizace vzájemných vztahů“.57 Vyřešena byla prostřednictvím této smlouvy zejména západní hranice Polska, kterou Německo uznalo, a problém Němců vysídlených po druhé světové válce. Tato dohoda následovala těsně po smlouvě, kterou uzavřel Brandt v srpnu v Moskvě s Kosyginem a Gromykem o zmírnění napětí v sovětsko – německých vztazích. Brandt následně zkompletoval systém smluv dohodami s ČSSR, NDR a čtyřstrannou mezinárodní dohodou o Západním Berlíně. Vytvořil tak určitý politický rámec pro rozvíjení vztahů východních států se západní Evropou skrze Německo, které bylo již od 60. let ekonomickým tahounem ES a nyní se dostávalo do čela i po stránce politické. Na půdě RVHP si během první půle 70. let Sovětský svaz uvědomoval odlišnost v názorech členských zemí na budoucí spolupráci v rámci Rady. I přes pokus o prosazení tzv. Komplexního programu (viz výše) byl zachován z hlediska ekonomického status quo, díky němuž nejen jednotlivé země, ale i RVHP jako celek mohly pokračovat v budování vztahů přes železnou oponu. Jakési definitivum tomuto směru vyřkl sám Brežněv v březnu 1972, když se jakožto první sovětský státník vyjádřil k problematice Evropských společenství jako celku, čímž de facto uznal jejich právní existenci. Nejednalo se pochopitelně o uznání de iure, nicméně veliká psychologická bariéra, která v širších kontaktech stále zabraňovala, byla tímto s konečnou platností prolomena.
Plán byl nazván podle tehdejšího polského ministra zahraničí. Plšková, J.: Východní politika Brandtovy vlády v letech 1969-1974, Praha, ÚMV 1999, s. 46. 57 Smlouva mezi PLR a SRN o základech normalizace jejich vzájemných vztahů. Reedice in: Plšková, J., op. cit., s. 163-166. 56
36
Na přelomu 60. a 70. let učinila důležitý krok k uznání své celistvosti také sama ES. V roce 1969 Rada ES rozhodla, že od ledna 1973 nebudou moci členské země ES uzavírat bilaterální smlouvy se třetími zeměmi, ale tato kompetence připadne výhradně Komisi ES.58 To znamenalo, že pokud chtěl některý stát východního bloku uzavřít smlouvu se státem ES, pak musel jednat s Komisí a tím uznat ES jako subjekt mezinárodního práva. I tato – či snad právě tato – skutečnost rozhodla o brzkém navázání kontaktů RVHP i samotného Sovětského svazu se Společenstvími. Otevřenější spolupráce zaostalých východních států se Západem se stala ještě více nevyhnutelnou.
2.2.3. Budování oficiálních vztahů RVHP s ES a role Polska v nich I v dalším období – přibližně okolo poloviny 70. let – ačkoli již považoval ES za danou realitu,59 zdráhal se především Sovětský svaz dát najevo ochotu uznat Společenství de iure. Představitelé SSSR a RVHP spíše sondovali v západní Evropě situaci v ES a reálné možnosti hospodářského využití potenciálních vztahů. O politické kontakty bez jejich ekonomické dimenze Sovětský svaz nestál, potřeboval především nový impuls pro upadající hospodářství své i všech ostatních zemí Rady.60 Na únor 1975 byla do Moskvy pozvána delegace ES, která již na základě rozhodnutí z roku 1969 (viz výše) podléhala při jednání s východními zeměmi instituci Komise ES. Vedení RVHP či spíše samotný Sovětský svaz však na této schůzce zdaleka nedosáhly svých cílů, neboť delegace v podstatě odmítla jednat se samozvanými zástupci východních států, jak Moskvu vnímala z důvodu absence skutečného právního základu RVHP, který by SSSR potřebné pravomoci dával a který by ES byla ochotna respektovat. Výsledek této schůzky znamenal pro SSSR, jenž očekával ze strany ES vstřícnost jako odměnu za postupnou změnu svých postojů vůči Společenstvím, velké zklamání. Důsledkem toho byl i fakt, že přes dále rozvíjené kontakty Sovětský svaz – a tím pádem ani RVHP – ještě dlouho ES de iure neuznal, což až Marek, D., op. cit., s. 54. Černoch, P., op. cit., s. 23. 60 Zářným příkladem je v tomto návštěva generálního tajemníka RVHP Fadějeva v Dánsku v srpnu 1973. Fadějev hovořil s dánským ministrem zahraničí, ovšem celá jeho návštěva členské země ES byla pojata jako turistická. Marek, D., op. cit., s. 61 – 63. 58 59
37
do konce 80. let obchodní spolupráci východoevropských států se Společenstvími do velké míry paralyzovalo. K oficiálním setkáním a jednáním mezi RVHP a ES ovšem docházelo. Významnou příležitostí v tomto smyslu bylo podepsání tzv. Závěrečného aktu Konference pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (KBSE) v Helsinkách v srpnu 1975. Této konference se zúčastnili zástupci jak západních, tak i východních zemí Evropy. ES zde vyjednávaly jako celek v otázkách ekonomických; v dalších oblastech typu lidských práv si členské státy zachovaly suverenitu.61 Signatářem za Společenství byl premiér tehdy předsedající Itálie Aldo Moro. Jelikož proti jeho osobě jakožto zástupci ES neměla Moskva výhrady, je tato situace chápána jako definitivní uznání ES ze strany SSSR de facto. Smyslem Závěrečného aktu bylo budování tzv. společného evropského domu, který měl oba evropské světy více sblížit – nejen politicky, ale především sociálně a kulturně.62 Vojenské aspekty byly v helsinských jednáních velkou měrou potlačeny. Ještě před podpisem tohoto důležitého aktu však došlo – vedle nepříliš úspěšných jednání RVHP s ES – k ještě jiným událostem, které negativně ovlivnily vývoj samotných obchodních styků Východu a Západu. V roce 1973 propukla ropná a energetická krize. Satelity byly sice napojeny na dodávky z SSSR a v prvních měsících krize se „radovaly“ z problémů, které musely řešit státy ES. Ty však sáhly
k ostrým
ekonomickým
opatřením,
které
znamenaly
ztrátu
konkurenceschopnosti výrobků ze zemí RVHP na jejich trhu. To pak vedlo k prohloubení stagnace ekonomik zemí Rady.63 Nejhůře neslo následky této situace Polsko. Přestože si udrželo většinu důležitých obchodních styků se Západem, ve spojení s obrovským zadlužováním státu, které prováděl Gierek, znamenalo každé jejich omezení významnou ztrátu pro státní kasu. Navíc dlouhodobý stav v RVHP neumožňoval rychlejší růst obchodů
alespoň
s bezprostředními
sousedy
v rámci
bloku,
z nichž
nejperspektivnější byly Československo či Maďarsko.
Marek, D., op. cit., s. 73. Vedle KBSE řešila otázky sociální a kulturní dimenze Evropy především Rada Evropy, jíž tento okruh působnosti zůstal poté, co hospodářské a politické záležitosti převzala ES (ve smyslu integrace od 50. let). 63 Plechanovová, B. – Fidler, J., op. cit., s. 88. 61 62
38
Veškeré obchody se státy ES probíhaly stále na základě aktivit v rámci GATT. Dohody o těchto obchodech byly až do konce 80. let tzv. autolimitační;64 ovšem k jejich prohloubení ve vybraných sektorech došlo po iniciativě ES na přelomu 70. a 80. let. Nejednalo se tedy o žádný druh dohod preferenčních. Ačkoliv stále tvořily obchody se západní Evropou jen menší část zahraničního obchodu Polska, lze i za 70. léta sledovat nárůst (Tab. 3). Důležité bylo i další obchodování s USA v rámci tzv. strategického exportu. Do Polska v červnu 1972 přijel i sám prezident USA Richard Nixon, který zde potvrdil rozvoj vztahů USA s Polskem, zejména na úrovni obchodní výměny na základě sekundární směny zlotých za dolary. Díky tomu mohlo Polsko více nakupovat nové technologie, především v oblasti strojírenství a elektrotechniky. Právě tímto směrem se styky s Polskem snažily rozvíjet i evropské státy, které do budoucna vytvářely také podmínky pro rozvoj obchodu např. s ocelí a textilem.
Tab. 3 Nárůst zahraničního obchodu Polska se se zeměmi západní Evropy v 70. letech a obchod s technologiemi na příkladu elektrotechniky (%) 65 Elektro (1960) Elektro (1979) Celk. obchod se zeměmi pozd. EU (1979) Export Import
30 29
47 41
24 23
2.2.4. Celkový charakter pozic Polska a dalších satelitů satelitů v mezinárodní situaci 70. let Situace Polska v mezinárodních vztazích tedy byla v 70. letech často nepředvídatelná. Podařilo se na politické úrovni výrazně urovnat vztahy se západním Německem, které se do budoucna mohlo stát tou zemí ES, která Polsku podá onu pomyslnou „pomocnou“ ruku v procesu přechodu k Západu. Pozitivní byly také kontakty s USA, ovšem nelze je přeceňovat. Podmínky, které americká administrativa Polsku nabízela, nebyly z amerického pohledu nijak zvlášť zvýhodňující, pro USA to znamenalo jen běžnou obchodní smlouvu s třetí zemí.
64 Müller, D.: Cesta České republiky do Evropské unie, in: Fajmon, H.: Cesta České republiky do Evropské unie, Brno, CDK 2004, s. 14. 65 Sołdaczuk, J., op. cit., s. 24.
39
Velmi také polské ekonomice pomáhal – byť pomalu – rozvíjející se obchod se státy ES, který alespoň částečně umožňoval naplňovat státní pokladnu v době hlubokého zadlužování státu, nakolik to však nemohlo stačit. Stále ovšem veškeré tyto kontakty umožňoval rámec GATT. Největší omezení Polsku přinášelo chování Sovětského svazu, a to jak vzhledem k RVHP, která jako zcela neefektivní organizace brzdila ekonomiky svých členů, tak vzhledem ke spolupráci s ES, kterou se mu „dařilo“ více blokovat než rozvíjet. Sovětský svaz se nechtěl vzdát ani kontroly nad zahraniční politikou zemí RVHP. Vnitřně se tak řízení východních ekonomik stále více byrokratizovalo a prohluboval se centralismus, který měl v případě Polska doslova devastační účinky. Konkurenceschopnost východních výrobků na světových trzích se přes relativní růst objemu obchodu dlouhodobě snižovala.66 Všechny tyto aspekty vedly s blížícími se 80. léty k přesvědčení, že bez dalšího a výrazně širšího otevření se západním trhům je jakýkoliv pokrok Východu vyloučen. Důležitými pro příští vývoj se ukázaly být také výsledky a ve své podstatě i průběh helsinské KBSE, která znamenala pro ES významné posílení pozic vůči RVHP, či spíše samotné Moskvě. Tato skutečnost jim umožnila další vyjednávání s jednotlivými
zeměmi
východního
bloku
ohledně
nových
dvoustranných
obchodních dohod, jejichž vývoj bude zachycen v dalších kapitolách.
2.3. Vliv polského disentu a církve v 70. letech Předposlední desetiletí komunismu definitivně znamenalo nástup krize vládnoucí ideologie a aktivizaci disentu. Důležitým se ukázal být tlak demokratických zemí na dodržování lidských práv v zemích sovětského bloku.67 Tyto aspekty byly vedle ekonomické krize a potřeby obchodních kontaktů, které vedly k prohlubování vztahů politických, dalším významným činitelem svržení komunismu a obratu k Západu. Koneckonců právě ze zoufalé ekonomické situace polská opozice vyrůstala. 66 Goněc,V.: Od „malé Evropy“ k „velké Evropě“. Dějiny rozšiřování Evropských společenství/Evropské unie, Brno, MU 2003, s. 149. 67 Plechanovová, B. – Fidler, J., op. cit., s. 88.
40
Po Helsinkách 1975 začala v zemích východního bloku vyvíjet významnou činnost disidentská hnutí.68 Předními státy z hlediska těchto aktivit byly Československo a právě Polsko, v nichž vláda proti disentu zasáhla také nejtvrději. Současně se disent v těchto zemích snažil mezi sebou navazovat kontakty; ty byly nejvíce rozvíjeny mezi disidenty žijícími v exilu. Zejména na poli lidských práv byla činná katolická církev, která už od 60. let držela zpět své silné pozice. Stát její postavení musel dlouhodobě tolerovat, chtěl-li si zachovat klid v řadách obyvatelstva.69 Celkově byla velmi důležitá propojenost polské inteligence s katolickou církví.70 Tato vrstva měla důležité kontakty v mnoha západoevropských zemích. Do Polska směřovalo nemálo „kanálů“, jimiž sem proudila literatura zejména z Itálie, Francie či Německa, což zásadně ovlivňovalo informovanost a tím stav celé společnosti. Do Polska se tak dostávaly nikoliv ručně přepisované samizdatové práce, jak je známe z Československa, ale kvalitní tisky často ve velkém nákladu, které se mohly mezi obyvatelstvem mnohem rychleji rozšiřovat. Tyto tendence se ještě umocnily v 80. letech po zvolení Karola Wojtyły papežem. Za zmínku stojí také korespondence polských a západoněmeckých biskupů, která pomáhala na přelomu 60. a 70. let navazovat kontakty mezi oběma státy, jež pak vyvrcholily v rámci Brandtovy Ostpolitik.71 Nejdůležitější okamžiky polské církve však z hlediska domácího i celoevropského měly teprve přijít s koncem 70. let. Celá situace tak díky prorůstání revolučních myšlenek do dělnické společnosti a nespokojenosti s hospodářským stavem státu směřovala k vytvoření trvalé veřejně činné opozice.
3. K rozkladu východního bloku a novým vztahům s ES: převratná 80. léta Z nejvýznamnějších polských disidentů uveďme jména jako Adam Michnik či Jacek Kuroń. 69 Jackowska, N.: Kościół katolicki w Polsce wobec integraci europejskiej, Poznań, Institut Zachodni 2003, s. 55. 70 Tato skutečnost významně ovlivnila i stěžejní tendence vývoje na počátku 80. let. 71 Plšková, J., op. cit., s. 47. 68
41
Doba od konce 70. do druhé poloviny 80. let je pro Polsko a další sovětské satelity z hlediska vztahů se Západem poslední periodou, kdy byla jejich zahraniční a obchodní politika limitována Sovětským svaz skrze RVHP. Narůstající odpor proti komunistické ideologii na domácí scéně a zvyšování aktivit ES vůči zemím RVHP nebyly zastaveny ani posledními pokusy ze strany Sovětského svazu o udržení bloku, ani represemi a vojenskými opatřeními uvnitř některých států, z nichž Polsko zažilo v 80. letech pokus o jeden z nejtvrdších režimů.
3.1. Vnitropolitický vývoj Polska: Solidarita vs. Jaruzelski 3.1.1. Nedůvěra v komunismus: komunismus: růst opozice a její organizace Ve srovnání s ostatními zeměmi východní Evropy byl vývoj směřující k odstranění komunistické vlády v Polsku tak jako v mnoha jiných případech opět poněkud odlišný. Polsko si svoje „revoluční“ období prožívalo takřka celé desetiletí, plném pro Polsko zcela typických vzestupů té které ze soupeřících stran, opětovně jejího umlčení, až v důsledku vyústění k dojednání podmínek dalšího vývoje bez asistence ozbrojených složek. Situaci 80. let určily události a vývoj konce desetiletí předešlého. Nejdůležitějším faktorem byla pochopitelně hospodářská krize, která na přelomu 70. a 80. let začínala kulminovat. Reálná hodnota polské měny se začínala propadat, začalo znovu zaostávat zásobování měst. Dělníkům sice byla navyšována mzda, to ovšem při hluboké inflaci mělo pramalý význam. Přírůstek národního důchodu se na počátku 80. let pohyboval okolo 1%.72 Některé polské regiony zasáhla obrovská bída. Do těchto okolností pak zasáhl vývoj v katolické církvi. V roce 1978 se stal papežem krakowský arcibiskup Karol Wojtyła, který v následujícím roce 1979 svoji rodnou zemi navštívil. Pro silně religiózní polské obyvatelstvo to znamenalo obrovský duchovní zlom, který v důsledku významně přispěl k definitivní ztrátě 72 Ani plánované výsledky nebyly výrazně vyšší – čekaly se asi 2 – 3% přírůstku HDP. Ovšem tak hluboký propad byl všeobecným šokem. Vykoukal, J. – Litera, B. – Tejchman, M., op. cit., s. 557.
42
důvěry v komunistické vedení. Bylo jen otázkou času, kdy se dosud vládnoucí ideologii postaví celá masa stále více zuboženého lidu. Stalo se tak ve formě vytvoření širokého odborového svazu Solidarita. Samotná její existence byla projevem totální ztráty pozic komunistické ideologie, neboť Solidarita byla hnutím dělnictva, tedy té složky, která byla ústředním článkem komunismu – a ta se teď proti ní postavila. Navíc veškeré události poukázaly na paralelní skutečnost: naprostou nereformovatelnost komunismu.73
3.1.2. Vojenský převrat a Jaruzelského Jaruzelského vláda Vedení PSDS na tyto události zareagovalo – v rámci svého dlouhodobého rozdělení na „konzervativní“ a „liberální“ křídlo – změnou na postu prvního tajemníka.74 Éra kritizovaného Edwarda Gierka skončila v září 1980 a místo něj byl na uprázdněný post dosazen na několik měsíců nevýrazný Stanislaw Kania.75 Počet členů Solidarity však velmi brzy dosahoval milionových cifer; oproti tomu PSDS se potýkala s masivním úbytkem členů. Poté, co se k situaci vyjádřil stárnoucí vůdce Kremlu Brežněv, musela PSDS zakročit proti revolučnímu kvasu, nechtěla-li vydat Polsko v nebezpečí zásahu ze strany SSSR, nakolik tento se již nejevil tak reálně jako tomu bylo před čtvrt stoletím. V září 1981 tak byl odstraněn Kania a místo něj dosazen v té době už předseda vlády Wojciech Jaruzelski. Jemu se do konce roku podařilo provést promyšlenou vojenskou taktikou převrat a získat nad zemí kontrolu. Až do roku 1983 zůstalo vyhlášeno stanné právo a Solidarita musela přejít do ilegality. Nové období represí však nic nezměnilo ani na ekonomické situaci země, když Jaruzelski projevil ve srovnání se svým vojenským umem hospodářskou neschopnost, ani na úpadku komunistické ideologie. Situace ve druhé půli 80. let dospěla k usmiřujícím jednáním s opozicí. Na poli mezinárodních vztahů a obchodu se prohlubovaly vazby na západní ES, neboť RVHP, nakolik v minulosti nefunkční, už nyní začínala být pouhým
Paczkowski, A., op. cit., s. 338. Vykoukal, J. – Litera, B. – Tejchman, M., op. cit., s. 558. 75 Zatímco Gomułka byl oblíben tři až čtyři roky, pak u Gierka se dá hovořit maximálně o dvou letech. To poukazuje na celkově rostoucí nedůvěru v komunistické vedení a jeho ideologii. Davies, N., op. cit., s. 37. 73 74
43
prázdným pojmem. Politická situace z počátku 80. let se však na zahraničním obchodu do jisté míry podepsala.
3.2. Prohlubování vztahů se Západem za úpadku vlivu RVHP 3.2.1. Jednání o sektorálních dohodách od druhé poloviny 70. let Zvýšené sebevědomí ES po ukončení KBSE v Helsinkách vedlo ve druhé polovině 70. let k rozvoji snah o kvalitnější dvoustranné dohody s některými státy východního bloku. Ačkoliv ze strany Moskvy byly zcela „postačující“ kontakty na úrovni GATT, jež některým východním státům umožňovaly alespoň dílčím způsobem překonávat tarifní omezení států Západu, nehodlaly se její satelity s touto skutečností smířit v okamžiku, kdy jim ES nabídla nové jednání o komplexnějších bilaterálních obchodních dohodách. Nejvíce aktivními zeměmi byly v tomto vedle Polska také jeho tradiční partneři v ekonomické „expanzi“ na Západ – Československo a Maďarsko. Pokud se na celou problematiku podíváme detailněji, zjistíme, že nabídky těchto jednání nebyly ze strany ES až tak exkluzivní, jak by se na první pohled zdálo. ES měla nesporně zájem na rozvíjení ochodů se Východem; na druhou stranu jejich ekonomická omezení – především ve formě kvót – k uzavírání nových dohod třetí země přímo nutila. Jednání o nových smlouvách byla iniciována na jaře 1976, kdy Komise ES zaslala členům RVHP pozvání k vyjednání nového právního rámce pro obchod s textilem.76 Po rychlé reakci Rumunska, které podepsalo dohodu ještě toho roku, se k dojednání smluv dostaly i jmenované státy centrální Evropy. Samo Polsko podepsalo dohodu platnou na pět let v roce 1981. Podobná jednání pak následovala i v dalších sektorech, které na území ES výrazně určovaly kvóty. V oblasti oceli musely být obchody znovu rozvíjeny na počátku 80. let po energetickém šoku z roku 1973, který způsobil jejich notné omezení. Pro Polsko jako velkého exportéra zemědělských komodit bylo rovněž důležité dohodnout se na obchodech i v agrární oblasti;77 vývoz východních států do
76 77
Marek, D., op. cit., s. 80. Marek, D., op. cit., s. 80.
44
ES, kde se již v této době začínala nafukovat dotační „bublina“ pod hlavičkou společné zemědělské politiky, byl na přelomu 70. a 80. let touto skutečností značně komplikován. Uzavírání nových dohod mezi zeměmi RVHP a ES mělo ještě další významnou dimenzi: znamenalo totiž uznání de facto právní subjektivity ES ze strany sovětských satelitů bez závislosti na postoji Moskvy.78 Na druhou stranu právě stálé nemalé obavy vůdčích politiků těchto zemí z možných reakcí SSSR na rozvíjení jejich vztahů s ES vedly k opatrnosti při vyjednávání nových dohod, byť tyto nebyly vedeny žádnou ideologickou zakom-plexovaností, nýbrž jejich základem byl zcela obyčejný ekonomický pragmatismus.79
3.2.2. Zproblematizování polského postavení v evropské politice a obchodu po roce 1981 a hospodářská situace Přístup uzavírání jednotlivých sektorálních dohod se postupem času ukázal jakožto přínosný. Vcelku slibně se rozvíjely také obchodní styky se zeměmi mimo ES – ať už s tradičními polskými partnery ve Skandinávii nebo s USA. Určitý zlom však pro tento vývoj znamenaly polské vnitropolitické události roku 1981, které v očích západních zemí představovaly zmar nadějí na demokratizaci poměrů v zemi. Polsko to velmi záhy pocítilo i na svém zahraničním obchodu. Nejostřeji zareagovaly na novou situaci Spojené státy. Nejenže byly zmraženy oficiální kontakty mezi oběma státy, ale došlo i k odložení záruk na polské úvěry a konečně v říjnu 1982, v přímé narážce na konečnou formální delegalizaci polské Solidarity, byla Polsku odejmuta americká doložka nejvyšších výhod.80 To znamenalo, že Polsko v daném okamžiku není pro USA rovným obchodním partnerem. Ekonomické sankce však nezaznamenala pouze Varšava; podobné byly nasměrovány i vůči samotné Moskvě. V případě Sovětského svazu se však jednalo spíše o formální ráz těchto omezení, už jen z toho důvodu, že obchodní kontakty s USA nebyly pro Moskvu tolik důležité jako tomu bylo v případě Polska.81
Černoch, P., op. cit., s. 24. Tamtéž, s. 23. 80 Paczkowski, A., op. cit. s. 339. 81 Vedle vývoje v Polsku totiž rozmrzela západní státy také agrese SSSR 78 79
45
Nová politická situace se podepsala i na vztazích s ES. Omezení z jejich strany však nebylo zdaleka tak striktní jako v případě USA, zejména proto, že obchody Společenství s některými členy RVHP v této době již představovaly organickou součást jejich zahraniční obchodní politiky a výrazná omezení by neprospěla ani jim samotným. ES se v přístupu k sankcím vůči Polsku rozdělila. Zatímco Německo a Francie byly jednoznačně pro mírné a spíše formální zásady, pak Velká Británie – jako tradiční americký partner – prosazovala postup mnohem tvrdší.82 Její stanovisko však akceptováno nebylo, a tak některá omezení obchodu Varšavy s Londýnem vycházela z rozhodnutí britských politiků v rámci jejich suverénních kompetencí nezávislých na ES, nikoli z iniciativy celých Společenství. Přesto došlo k jistému omezení obchodů Polska se Západem.83 Podíl obchodu se státy ES spadl v roce 1981 na 22% v exportu, resp. 21% v importu.84 Vzhledem ke zvyšujícímu se ekonomickému potenciálu ES, který narůstal vlivem procesu rozšiřování, se rozhodně nejednalo o až tak nepatrný propad.
3.2.2.1. Hospodářská situace Polska a RVHP Celkový hospodářský vývoj Polska byl na počátku 80. let jak domácí situací, tak reakcí zahraničí silně ovlivněn. V podstatě však podléhal dlouhodobému trendu, nastoupenému v 60. letech, který znamenal trvalé zadlužování státu a snižování HDP. Postoj USA – jak už bylo uvedeno – díky vojenskému převratu vedl ke zrušení některých výhodných úvěrů, které byly určeny k nákupu moderních technologií. Růst HDP pak nepřesahoval pouhopouhých 1,5%. Situace se dostávala do „začarovaného kruhu“, neboť například v zemědělství chyběly peníze na modernizaci a agrární produkce tak byla pro stát stále větší finanční zátěží, neboť bez nových technologií nebylo možno zvyšovat jeho efektivitu. To vedlo nejen
do Afghánistánu v roce 1979. Marek, D., op. cit., s. 84. 82 Tamtéž. 83 Považuji za nutné zde připomenout, že pojem „obchod s ES“ se z našeho pohledu během 70. a 80. let mění, neboť do Společenství bylo v těchto dvou dekádách přijato celkem šest zemí. Obchodní styky, které mělo Polsko s těmito zeměmi jakožto suverénními obchodními partnery, tak přechází na rozměr celých ES. Proto i v některých výše uvedených přehledech obchodu užívá tato práce pro lepší přehled pojem „budoucí země EU“. 84 Sołdaczuk, J., op. cit., s. 25.
46
k negativnímu postoji rolnictva vůči státu, ale v extrémních případech, podobných těm z přelomů předešlých desetiletí, také k výpadkům v zásobování. Fenomén krachujícího technologicky zaostalého zemědělství však zdaleka nezasahoval pouze tradičně agrární Polsko, které si naopak jako jedna z mála zemí dokázalo v tomto sektoru udržet převahu soukromého vlastnictví. S tímto problémem se postupem 80. let potýkala celá RVHP; takřka u všech jejích členů neefektivnost tohoto sektoru – který byl většinou kolektivizován – znamenala značné zatížení státní pokladny. V ekonomikách států sovětského bloku tak již nebylo sektoru, který by se netopil v dlouhodobých finančních potížích, způsobených především plánovací politikou, omezováním volného rozvoje obchodu a z toho plynoucí nemožnosti modernizace. Aby vůbec udržely „při životě“ hlavní oblasti primární a sekundární sféry, musely státy výrazně omezovat výdaje do sféry terciární, což se zpětně projevovalo pomalým či přímo nulovým růstem životní úrovně obyvatel.
3.2.3. Nový rozvoj vztahů s ES od poloviny 80. let 3.2.3.1.Politické změny v ES, RVHP i Polsku jako nový impuls Začátek druhé půle 80. let znamenal v ES i samotném Polsku významné změny, které vedly k vytvoření zcela nové kvality vzájemných vztahů. Na půdě ES byl po letech nerozhodnosti vzhledem k dalšímu směřování Společenství a neschopnosti dokončit některé dlouho rozpracované politiky nastoupen nový směr s příchodem Komise pod vedením francouzského politika Jacquesa Delorse, podle mnohých nejúspěšnějšího předsedy Komise vůbec. Svoje první funkční období nastoupil v lednu 1985.85 Evropská integrace dostala ve druhé polovině 80. let mnohé impulsy k dalšímu
prohloubení
původní
sektorové
integrace
i
v oblasti
vytváření
jednotného trhu – především ve formě přijetí tzv. Jednotného evropského aktu, ale také v plošném rozšiřování ES a prohlubování kontaktů se třetími zeměmi. V hledáčku byly pochopitelně stále více státy sovětského bloku, zejména Československo, Maďarsko a Polsko. 85 Delors byl v letech 1981-1985 francouzským ministrem financí. Pochopitelně nejvíce jej chválí evropské federalistické kruhy – o jeho počinech bude řeč v následujícím textu. Na úvod nutno uvést, že Delors byl jako jediný z předsedů Komise jmenován do svého úřadu celkem třikrát, byť třetí mandát již nedokončil. Veber, V., op. cit., s. 325-327.
47
Vyvíjení nových aktivit ze strany ES umožnila do velké míry také změna ve vedení KSSS. Po dlouhém období vlády L. Brežněva, který se – vzhledem k celkovým výsledkům jeho „panování“ – snažil navazování vztahů spíše bourat, a po tzv. andropovsko-černěnkovském mezivládí nastoupil v březnu roku 1985 do vedení Sovětského svazu Michail Gorbačov s novým programem na ozdravení stagnující ekonomiky východního bloku. Ten byl mj. založen nikoli na snaze pokud možno držet se v uzavření za železnou oponou, jak chápali postavení východního bloku Gorbačovovi předchůdci, ale zcela pragmaticky na nutnosti navázání oficiálních kontaktů s rozvinutými ekonomikami na Západě. S nimi pak měly být navázány široké obchodní styky nikoliv jen v rámci jednotlivých členů, nýbrž RVHP jako celku, a Rada se měla po stránce hospodářské částečně reformovat po vzoru západních ekonomik. Je důležité na tomto místě podotknout, že tímto měly veškeré „přestavbové“ plány Gorbačova původně skončit. Během pokusů o ekonomické oživení však stále více narážel na zkostnatělé struktury, které vytváření nové politiky bránily. Z toho důvodu byl Gorbačov nucen posouvat míru žádoucích reforem dál, než původně zamýšlel; mimo ekonomickou sféru bylo postupem času zapotřebí řešit i otázku takřka nehybného politického systému. Postupem druhé půle 80. let se tak z pohledu vztahů v rámci východního bloku netěšily tradiční oblibě sovětského vůdce konzervativní režimy ČSR či NDR, ale spíše Polsko, které pod Jaruzelským, ač ústřední postavou vojenské diktatury, přece jen směřovalo zejména ekonomicky mimo struktury bloku. Nicméně úplný rozklad bloku, a tím méně SSSR, cílem Gorbačovovy politiky pochopitelně nebyl.86 V Polsku po uzavření válečného stavu proběhly v roce 1985 volby, na jejichž základě Jaruzelski opustil místo premiéra, kterým se stal Zbigniew Messner, a obsadil post předsedy Státní rady. Polská reprezentace se pak kladně vyjádřila k reformním snahám SSSR, ovšem jako vždy s výjimkou: byla zde snaha o vlastní polskou verzi „přestavby“, čímž byla sledována zájem o respektování polských národních aspektů v dalším vývoji.87
Ve svých pamětech se k problematice rozvratu východního bloku vyjadřuje bývalá britská premiérka M. Thatcherová. Její publikace patří k těm, které mají silnou tendenci přeceňovat americko-britský vliv na tento proces, stejně jako význam samotného spojenectví USA a Velké Británie. Thatcherová, M.: Umění vládnout. Strategie pro svět v pohybu, Praha, Prostor 2003. 87 Vykoukal, J. – Litera, B. – Tejchman, M., op. cit., s. 570. 86
48
3.2.3.2. Budování oficiálních vztahů na pozadí hospodářské situace Po uzavření dílčích sektorálních dohod mezi ES a některými státy RVHP sledujeme další aktivity od roku 1984. V červnu tohoto roku proběhlo široké zasedání RVHP a jeho výsledkem byl mj. všeobecný souhlas v otázce potřeby hlubšího rozvíjení vztahů s ES i z hlediska Rady jako celku. Na základě tohoto konsensu bylo Společenstvím zasláno oznámení o zájmu jednat v ohledu nové všeobecnější dohody mezi oběma uskupeními.88 Po období první poloviny 80. let, kdy kontakty mezi oběma uskupeními z výše uvedených příčin ochladly, se jednalo o další důležitý zlom. V roce 1985 pak RVHP konkrétně uvedla, že má zájem na podepsání deklarace všeobecnějšího rázu, která by byla nástrojem vzájemného uznání podepisujících stran.89 SSSR i jednotlivé státy východního bloku byly k těmto krokům nuceny jednoznačně pragmatickými ekonomickými zájmy; ideologie musela v daném okamžiku ustoupit do pozadí.90 Ekonomická situace východního bloku spěla ve druhé polovině 80. let k vyvrcholení svého pochybného „vývoje“, nastoupeného v 50. letech. To už si nyní uvědomoval i sám Sovětský svaz. Vědomí
potřeby
ekonomických
kontaktů
se
Západem
v samotném
Sovětském svazu negativně ovlivnilo ostatní země RVHP. Ty byly totiž závislé na surovinách dovážených ze SSSR. Ten se však, v zájmu udržení vlastního hospodářství, stával stále více závislým na vývozu těchto surovin na světové trhy, z čehož mu plynul důležitý devizový přísun. Vývoz do satelitních zemí tak byl v rámci plánované výroby postupně snižován na suroviny méně důležité.91 To vedlo k dalšímu omezení ekonomik těchto zemí.
Důležitým impulsem v tomto byla mj. návštěva italského premiéra a v té době předsedy Rady ES Craxiho u Gorbačova v květnu 1985, při níž generální tajemník KSSS potvrdil zájem o vytvoření oficiálních vztahů mezi RVHP a ES v oblasti obchodu a současně i ohledně řešení mezinárodní situace. Marek, D., op. cit.., s. 86. 89 Tamtéž, s. 87. 90 Ačkoliv ideologicky už svoji politiku určovaly jen některé státy, v mnoha z nich – příkladem bylo Polsko – došlo již k takovému propadu důvěry v komunistickou ideologii, že jejich vedení upřednostňovalo vlastní ekonomické zájmy vzhledem k národnímu charakteru a specifikům vývoje. 91 Černoch, P., op. cit., s. 24. 88
49
Hospodářské mechanismy RVHP se tak zcela rozkládaly – nejvíce viditelným se to stávalo od poloviny 80. let.92 Státy se pokoušely o dílčí reformy, ovšem v tomto okamžiku již nebylo možno cokoliv změnit jednak bez radikální široké reformy, jednak bez přílivu zahraničních investic, jejichž zdrojem mohly být jedině země Západu. Nedařily se ani pokusy o zavedení plateb mezi sovětskými satelity ve světových cenách – to se podařilo až na samém přelomu 80. a 90. let.93 V polovině 80. let došlo k propadu obchodu mezi západní a východní Evropou. Export RVHP do ES klesl o 33%.94 Některé země však navzdory tomu dokázaly míru svých obchodů s ES udržet či ještě rozšířit. Jednalo se pochopitelně opět o země v nejzápadnější části RVHP, přičemž mezi ně nyní nelze zařadit Československo, které zaznamenalo pokles s celou RVHP vlivem stále velmi pevného napojení normalizační politické reprezentace na diktát SSSR. Maďarsko a Polsko v tomto okamžiku vydělávaly na prosazování politiky respektování svých národních ekonomických specifik. S Polskem obnovil Západ dřívější styky ihned po odvolání válečného stavu. Jednak probíhal obchod na základě dříve uzavřených dohod, jednak se podařilo další oživení ekonomických vazeb díky návratu Polska do struktur Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v roce 1986. Do roku 1988 tak sledujeme další nárůst podílu obchodu s ES v polské ekonomice (Tab. 4).
Tab. 4 Srovnání podílu obchodu Polska s ES na začátku a na konci 80. let (%) 95 Rok 1981 Rok 1988 Export Export Import
22 21
26 25
Za
této
situace
vyjádřila
Společenství
v polovině roku 1985 ochotu jednat o dalším smluvním ošetření vztahů s RVHP, ovšem s podmínkou, že vztahy budou vedeny v rovině bilaterální a Společenství budou vedle toho brát v potaz konkrétní situaci v každé zemi zvlášť.
Goněc, V., op. cit., s. 150. Tamtéž, s. 151. 94 Marek, D., op. cit., s. 86. 95 Pro srovnání jsou znovu uvedeny údaje z roku 1981. Sołdaczuk, J., op. cit.., s. 25. 92 93
50
Do jednání o nových obchodních dohodách paradoxně vstoupilo Polsko o několik měsíců později, než tak učinili jeho středoevropští partneři. Oficiálně bylo vyjednávání zahájeno v druhé polovině roku 1986, takřka současně se všemi zeměmi RVHP vyjma Maďarska a Československa, které jednaly již od začátku tohoto roku. Podstatně problematičtěji se vyvíjela bilaterální jednání mezi celou RVHP a ES. Hlavní příčinou tohoto stavu byl střet jednajících stran vzhledem k rozsahu smlouvy. ES se snažila v případné dohodě dosáhnout co nejužšího vymezení vlastních kompetencí, zatímco RVHP byla spíše pro všeobecné zachycení budoucí spolupráce.96 Výsledkem těchto jednání se tak stala velmi omezená dohoda mezi oběma bloky, která pouze nastiňovala budoucí spolupráci, ovšem – zejména z pohledu ES – zdaleka neurčovala jakožto rámcová dohoda konkrétní oblasti a rozsah budoucí spolupráce. Tato dohoda vešla ve známost jakožto tzv. Společná deklarace o navázání oficiálních vztahů mezi RVHP a ES a byla podepsána zástupci obou uskupení dne 25. června 1988 v Lucemburku. Pro ES však deklarace znamenala cíl, o nějž se snažila už celá dvě předchozí desetiletí vzájemných vztahů: uznání ES ze strany RVHP de iure. Na základě toho byla otevřena členským zemím RVHP cesta k navázání oficiálních diplomatických styků s ES. Polsko na tuto situaci v kontrastu s pozvolnějším přístupem k jednáním o obchodní smlouvě zareagovalo vcelku pohotově. Dne 22. srpna 1988 polská vláda vyjádřila zájem o diplomatické vztahy s ES a podala Bruselu návrh na jejich oficiální vytvoření.97 Jeho přijetí, nakolik se jeví jako velice formální záležitost, znamenalo pro Polsko důležitou změnu jeho postavení pro jednání o budoucích obchodních dohodách.
3.2.4. Shrnutí situace 80. let Poslední desetiletí komunistického režimu ve východním bloku znamenalo důležité změny jak v roli RVHP, tak ve vztazích s ES. Vedle toho se však dále Vedle tohoto byl dalším velkým problémem spor o statut Západního Berlína, kde ES požadovala plné uznání kompetencí své jurisdikce. Pro RVHP bylo toto již přílišnou „politizací“ smlouvy. Marek, D., op. cit.., s. 90. 97 Kalendarium stosunków Polska-UE, on line text (http://libr.sejm.gov.pl/oide/index.php?topic=enlargement&id=kalendarium). 96
51
rozvíjely negativní trendy, nastoupené o několik desetiletí dříve. Naprostá nefunkčnost RVHP a postupné záměrné snižování dovozu sovětských surovin znamenaly nemalý příspěvek ke zhoršení ekonomické situace takřka všech satelitních zemí. Polsko se během 80. let dostalo ekonomicky na samé dno. Hroutil se systém zásobování, prohlubovala se inflace, takřka všechny sektory zaostávaly kvůli nulové modernizaci a tím způsobené nízké efektivitě a velké nákladnosti pro státní rozpočet, měla-li být výroba alespoň udržena „při životě“. Jaruzelského režim se pokoušel o drobné reformy, ovšem ty byly za dané situace naprosto neúčinné. Jedinou reálnou možností, jak se z této zoufalé situace, kdy už v mnoha oblastech Polska můžeme hovořit o obrovské bídě, dostat, byla co nejrychlejší plná orientace na západoevropské integrační struktury. Zapotřebí byl nejen rozvoj obchodu, který se Polsku přes všechny problémy dařilo po celá desetiletí komunismu udržet, ale také příliv zahraničních investic a celkové zapojení do systému velkého trhu, jenž se v západní Evropě začínal osvědčovat jako nástroj rychlého hospodářského rozvoje zúčastněných zemí.98 Velmi důležitou se v tomto ukázala být Společná deklarace, která pro ES znamenala potvrzení správnosti jejich dosavadního počínání a byla impulsem pro budování hlubších vztahů nejen pro hlavní bloky, ale především i pro jednotlivé státy sovětské zóny. Tyto vztahy navíc poprvé nabývaly nejen rozměru hospodářského, v němž se začalo jednat o uzavření prvních rámcových obchodních dohod, ale byla zde již i dimenze politická, když si státy postupně začaly s ES jako celkem vyměňovat oznámení o ochotě navázat oficiální diplomatické styky a do Bruselu byli povoláni první zástupci (již brzy post-) komunistických zemí. Plnému rozvinutí těchto aktivit ovšem bránil stále přetrvávající režim. Ten byl v případě Polska už koncem 70. let společností označen za viníka stávající socioekonomické situace. Bylo proto otázkou času, kdy nejen vlivy západních států, ale sama společnost vykročí do závěrečné bitvy s komunis-mem a začne připravovat svůj „návrat do Evropy“.
Tab. 5 98 Právě dobudování společného trhu a zavedení hospodářské a měnové unie byly hlavní cíle Delorsových Komisí. Veber, V., op. cit., s. 328.
52
Čistý zahraniční dluh Polska ve srovnání s dalšími zeměmi střední střední Evropy (v mld. USD) 99 1970 1975 1981 1985 1989 Polsko Maďarsko Československo
0,8 0,6 0,3
7,4 2,2 0,8
25,1 28,2 37,5 7,8 9,5 19,4 3,5 2,5 5,7
3.3. Význam aktivit polské společnosti pro vývoj v 80. letech Období 80. let, jak už vyplynulo z předchozích částí této práce, je z hlediska společenské mobilizace a působení nových idejí epochou završující myšlenkový „kvas“, který v dřívějších dekádách zajišťovali prozápadně smýšlející – často exiloví – intelektuálové a v nemenší míře též církev. Důležitou platformu pro kumulaci myšlenek o evropské integraci a případné budoucí roli Polska v ní představovala ihned od svého vzniku Solidarita.100 Jednalo se o organizaci nominálně sice dělnickou, ale hluboce katolického charakteru.101 Vzhledem k explozivnímu nárůstu jejích řad se mohlo rychle rozšiřovat demokratické a evropské smýšlení ideových vůdců Solidarity. Právě zde je možno nalézt kořeny budoucího „spěchu do Evropy“. Zformování západoevropských států v podobě ES znamenalo pro Poláky skutečné naplnění pravých „evropských idejí“;102 bylo tedy zapotřebí zajistit v něm účast i Polsku, které bylo přirozeným nárazníkem latinské Evropy na východě a státem, pro něhož bude přínosná účast v těchto strukturách stejně, jako bude tato účast přínosná pro Společenství samotná. Členství v ES v co nejkratší době tak bylo již v průběhu 80. let jasným cílem.
Janíček, L. a kol.: Evropská unie. Instituce, ekonomická, bezpečnostní a sociální politika, Brno, Computer Press 2003, s. 106. 100 Nutno dodat, že tak širokou a jednotnou opozici, navíc se zformující již na počátku 80. let, většina ostatních sovětských satelitů postrádala. Například v Československu taková mimostranická opozice chyběla úplně a to po celých čtyřicet let komunismu. 101 Dokazuje to i aktivita mnoha významných osobností z řad církve v rámci tohoto svazu. 102 Mnohé knihy polských autorů jsou v tomto duchu psány, ačkoliv výše uvedené myšlenky nejsou vždy vyjádřeny takto otevřeně. Srov. Juchnowski, J., op. cit., s. 37-39. 99
53
Vedle vnější orientace státu byla Solidarita důležitá především z hlediska představ o demokratickém vnitropolitickém vývoji Polska. Ovšem zase účast v evropské
integraci
měla
být
garantem
dosažení
a
udržení
skutečně
demokratických principů. Sama katolická církev již v 80. letech znovu zaujímala tak silné pozice, že je nemohl výrazněji ohrozit ani několikaletý vojenský režim.103 Jednoznačný význam měly návštěvy Karola Wojtyły jakožto papeže v letech 1979 a 1983, při nichž se netajil
svými
ambicemi
přispět
k rozložení
sovětského
bloku
a
svržení
komunistických diktatur. Současně papež působil jakožto polský reprezentant v onom žádaném světě západní Evropy. Pro polskou společnost, která jakožto silně katolická stála takřka celá na straně Solidarity, s níž byla církev myšlenkově i personálně široce propojena,104 tyto okolnosti znamenaly jednak nalezení nového – konečně toho „správného“ směru a pohledu na budoucnost, jednak jeho hluboké zakotvení ve společnosti. Vše tak bylo na sklonku 80. let připraveno k novému vývoji. „Návrat do Evropy“, jenž byl formulován jako hlavní a všeobecná myšlenka této doby, mohl začít.
Srov. Jackowska, N., op. cit., s. 57-58. Příkladem je pozdější premiér – katolický novinář a člen Solidarity Tadeusz Mazowiecki. 103 104
54
Část druhá
Polsko v integračním procesu: období období optimismu
4. Polsko v „nové Evropě“: navazování nových vztahů
55
s ES od obchodní smlouvy k asociační dohodě (1989 – 1992) Rok 1989 bývá často označován po vzoru vyjádření papeže Jana
Pavla II.
jako „rok zázraků“.105 Je pravdou, že západní státy po celé období studené války nebyly schopny přesněji předurčit rozklad sovětského bloku. Po vzniku železné opony se nepočítalo s dobou delší než jedno či dvě desetiletí – těmto vyhlídkám však učinila přítrž druhá berlínská krize. Během následujících dekád naopak zněly vyhlídky až do 21. století, neboť východní blok se jevil být oproti veškerým očekáváním vnitřně konzistentní. Nebyly to však ani politické ani bezpečnostní aspekty, které jej stály život. Tímto „viníkem“ bylo selhání původně hlavního rozměru komunistické ideologie – socialistické ekonomiky vedené Sovětským svazem. Hospodářský rozklad pouze stimuloval a urychlil podobný proces i v ostatních dimenzích existence východního bloku a samotného komunistického systému v jednotlivých státech. Takřka ideálním příkladem v tomto bylo Polsko. Veškeré sociální posuny během druhé poloviny 20. století měla na svědomí špatná hospodářská situace. Krize vlastně nikdy nebyla vyřešena, pouze načas zastíněna vizí nového rozvoje, kterou poskytoval nový vůdce. Na uvažování zuboženého obyvatelstva pak mohlo lehce působit myšlení intelektuálů o potřebě demokratického vývoje, který bude zárukou ekonomického růstu. Režim, jakkoli se bránící silou, byl zatlačen do kouta neudržitelnou hospodářskou situací a na konci 80. let přinucen jednat s opozicí, jež měla podporu všech vrstev obyvatelstva. Veškeré atributy socialistické ideologie pak byly zpochybněny i v oblasti mezinárodních organizací sovětského bloku. Ideologie totiž byla v okamžiku konce 80. let to poslední, co zajišťovalo jejich soudržnost. Co do hospodářské efektivity, resp. bezpečnostního potenciálu, byly Rada vzájemné hospodářské pomoci i Organizace Varšavské smlouvy již naprosto nefunkční a bylo otázkou času, kdy o jejich budoucnosti rozhodne nový pragmatický politický přístup.
4.1. Vnitropolitický vývoj v Polsku
105
Např. Veber, V., op. cit., s. 337.
56
4.1.1. „Vyjednaná“ revoluce: kulatý stůl a předání moci Revoluční kvas v Polsku se díky existenci organizované opozice projevoval mnohem dříve než v ostatních zemích sovětského bloku. Již ve druhé polovině roku 1988 znovu zavládla stávková pohotovost a Jaruzelského režim nebyl schopen blížícímu se kolapsu dále vzdorovat. Nyní šlo o to, jakou míru moci si v případném jednání s opozicí bude schopna dosud vládnoucí strana udržet. Jednání u „kulatého stolu“, k nimž komunisté pozvali zástupce Solidarity, začalo 6. února 1989.106 Do jednání tak již zasáhly názory disidentských intelektuálů, kteří měli do velké míry ujasněné budoucí mezinárodní směřování Polska (viz kapitola 3.3). Účastníci jednání byli ve velmi svízelné pozici, neboť zástupci Solidarity byli vlastními přívrženci obviňováni ze snahy uzavřít dohodu s komunisty a rozdělit se s nimi o moc, komunisté pak čelili útokům z „tvrdého jádra“ strany za údajnou ochotu přenést na Solidaritu příliš velkou míru moci. Jednání tak trvala několik měsíců. Další události se vyvíjely pod tlakem domácí situace, ale i za značného zájmu Západu. Pro něj totiž bylo Polsko z celého socialistického bloku zemí číslo jedna – z důvodu jednak již navázaných poměrně širokých vztahů a také nejčasnějšího revolučního dění, jednak i vzhledem k perspektivě budoucího významu pro celou evropskou integraci, neboť Polsko bylo největším státem středovýchodní Evropy a mělo v očích západní Evropy tvořit důležitý most mezi ES a ruským regionem. Důkazem zájmu Západu budiž i skutečnost, že již na podzim roku 1988 navštívila Polsko Margareth Thatcherová, nakolik její vliv v celém procesu bývá přeceňován.107 Na červen byly naplánovány svobodné volby, v nichž mělo být zvoleno všech 100 senátorů a 35% poslanců Sejmu. Po naprostém úspěchu Solidarity, která získala 99 senátorských křesel a všech 161 volených poslanců,108 přistoupilo vedení PSDS ke kompromisu. Jaruzelski byl zvolen předsedou Státní rady – tedy de facto
Na obou stranách se jich účastnilo několik desítek lidí, mezi nimi také významné osobnosti porevolučního Polska. Na straně komunistů to byl pozdější prezident Alexander Kwaśniewski, na straně Solidarity pak Jacek Kuroń, Tadeusz Mazowiecki, Bronislaw Geremek či Lech Kaczyński. Oba předáci, Jaruzelski i Wałęsa, zůstali při jednáních v ústraní. Davies, N., op. cit., s. 413. 107 Sklony k takovému přeceňování má především anglosaská literatura. 108 Vanden Berghe, Y.: Velké nedorozumění? Dějiny studené války (1917-1990), Praha, ÚMV 1996, s. 180. 106
57
prezidentem republiky; naproti tomu postavila Solidarita do čela vlády katolického novináře Tadeusze Mazowieckého, člověka velmi blízkého Wałęsovi a bývalého politického vězně.109 Větší část vlády již byla nekomunistická a Mazowiecki se stal hlavním reprezentantem Polska v mezinárodních jednáních, mj. i na půdě RVHP a ES.110 Těsně před koncem revolučního roku, dne 28. prosince 1989, byla parlamentem zrušena ústavní klausule o vedoucí úloze PSDS. Byl tak završen postupný – a poměrně dlouhodobý – nenásilný proces odsunutí komunistů z čelných
pozic,
což
bývá
ve srovnání
s vývojem
v okolních
zemích
charakterizováno termínem „vyjednaná revoluce“.111 Faktické předání moci komunisty do rukou opozice lze srovnat s podobnou situací ve Španělsku na konci diktatury. Tak jako si španělský režim připravil půdu k pokojnému odchodu a dodnes se v této zemi najde spousta jeho zastánců, mohli tímto směrem uvažovat i polští komunisté. Spád příštích událostí jim to však neumožnil.112
4.1.2. První roky třetí republiky Během roku 1990 došlo v Polsku podobně jako v ostatních zemích sovětského bloku k zavedení demokratických institucí. Ačkoliv polský stát zažil rozličná období vývoje, která měla často na svou dobu poměrně demokratický charakter – počínaje „šlechtickou republikou“, nezažil na druhou stranu až do pádu komunismu politický systém vybudovaný po vzoru západních liberálních demokracií. To začalo – právě díky do té doby nebývalému spojení se Západem – až s příchodem 90. let 20. století.113
Je dobré připomenout, že Mazowiecki byl prvním nekomunistickým premiérem v celém východním bloku. Tamtéž, s. 181. 110 Souhlas k vytvoření vlády s převahou nekomunistů si ale Jaruzelski ještě v srpnu 1989, tedy před jejím vznikem, vyžádal z Moskvy. Veber, V., op. cit., s. 340. 111 Goněc, V., op. cit., s. 152. 112 Davies, N., op. cit., s. 412. 113 Jedná se o jednotlivé etapy polských dějin, kdy po rozdělení a zničení „šlechtické republiky“ se části Polska vyvíjely různorodě podle příslušnosti k okupujícímu státu – – vždy však ve značné izolaci od západní Evropy; po roce 1918 přišel opět autoritativní režim se Západem příliš nespolupracující, následovaný nacismem a komunismem. 109
58
V prosinci 1990 po odstoupení Jaruzelského nastoupil nově zvolený prezident
Lech
Wałęsa.
V té
době
již
docházelo
v Solidaritě
k naprosto
přirozenému štěpení, které umožnilo vznik více politických proudů. Na počátku 90. let byl tento stav charakteristický právě rozporem mezi oběma čelnými politickými osobnostmi: nacionalistickým Wałęsou a liberálnějším Mazowieckým.114 Tento stav potvrdily události okolo prezidentských voleb, kdy Wałęsa Mazowieckého porazil po poměrně vyostřeném duelu.115 Pro budoucí vývoj byl velmi důležitý fakt, že v Polsku díky mírnému průběhu revoluce, či spíše jen předání moci, nedošlo k výraznějšímu postupu proti osobnostem svrženého režimu. Utvořil se tak prostor pro jejich novou organizaci. Pod vedením Aleksandra Kwaśniewského byla vytvořena postkomunistická strana s názvem Svaz demokratické levice (SLD),116 která měla v budoucích letech hrát důležitou roli. Hlavním předpokladem pro další vnitropolitický vývoj bylo však rozštěpení Solidarity.117 Postupný rozklad na velkou skupinu stran vedl k jejich vysokému počtu v Sejmu, což do budoucna znamenalo nižší politickou stabilitu a problematické utváření vlád. Na úrovni vlády docházelo mezi léty 1990-1992 k rychlým personálním přesunům, které se podepsaly – byť nijak extrémně – i na efektivitě celkové transformace státu a jeho ekonomiky. Tento stav byl důsledkem narůstajícího počtu stran a neustálým přeskupováním vládních koalic. V lednu 1991 byl Mazowiecki
pod
vlivem
výsledku
prezidentských
voleb
nahrazen
Janem
Krzysztofem Bieleckým z KLD,118 který opustil svůj post v prosinci téhož roku na základě výsledku říjnových voleb do Sejmu. Do června 1992 pak byl premiérem Jan Olszewski z PC,119 ovšem jeho vláda již byla menšinová. Nejinak tomu bylo i v případě jeho nástupkyně Hanny
Davies, N., op. cit., s. 419. Mazowiecki se dokonce do druhého kola nedostal, skončil třetí ještě za bývalým exulantem Tymińským. Kopeček, L.: Polsko. In: Strmiska, M. a kol.: Politické strany moderní Evropy. Analýza stranicko-politických systémů, Praha, Portál 2005, s. 507. 116 SLD – Sojusz Lewicy Demokratycznej. 117 Podobný proces zažilo Československo na příkladu Občanského fóra. 118 KLD – Kongres Liberalno-Demokratyczny, Liberálně demokratický kongres. Bielecki byl Wałęsův dobrý kamarád ještě z dob počátků odporu v Gdańsku. 119 PC – Porozumienie Centrum, Dohoda středu. 114 115
59
Suchocké z UD,120 jejíž vláda, byť stvořená ze sedmi stran, neměla v Sejmu většinu.121 Roztříštěná politická scéna se odrazila i na vývoji zahraniční politiky Polska, neboť vlády spolu tvořily strany proevropské se subjekty nacionalistickými a kompromisy mezi nimi někdy činily zahraniční politiku dosti bezzubou, nicméně všechny vlády se prohlašovaly za proevropské. V „eurooptimistické“ době první poloviny 90. let to koneckonců byla jakási nutná samozřejmost.
4.2. Polské hospodářství a vztahy s ES Polská ekonomika se na konci 80. let ocitla ve stavu naprosté devastace. Nová politická elita, která převzala moc od komunistů, musela nyní dokázat, že předání moci bylo oprávněné. Mazowieckého vláda začala po svém nástupu jednak vyvíjet tlak na dokončení jednání o uzavření obecnější obchodní dohody s ES po vzoru Maďarska, jednak byly provedeny první pokusy o ekonomické reformy a byla odstartována celková transformace polského hospodářství.
4.2.1. Nový směr polské ekonomiky: transformace Transformace polského hospodářství byla od počátku vzhledem k vyjasněné nové
orientaci
Polska
nutně
svázána
s procesem
prohlubování
vztahů
s integrovanou západní Evropou. Vedle samotných ES a jejich nástrojů podpory zemí postkomunistického regionu však výrazně zasahovaly také Světová banka a Mezinárodní měnový fond, které, stejně jako ES, měly vytvořeny významné vazby na polskou ekonomiku již z dob hlubokého komunismu. Konečně se v prohlubování bilaterálních vztahů opětovně angažovaly jednotlivé státy typu Velké Británie, Itálie, Francie, Německa; mimo Evropu to byly USA či Japonsko.122 Hlavním architektem polských reforem byl na počátku 90. let ekonom a ministr financí v několika vládách – počínaje tou Mazowieckého – Leszek 120 UD – Unia Demokraticzna, Demokratická unie. Ta se v roce 1994 sloučila s KLD v jedinou UW – Unia Wolności, Unie svobody, liberální proevropskou stranu. 121 Kopeček, L., op. cit., s. 507. 122 Sołdaczuk, J., op. cit., s. 25.
60
Balcerowicz. Hlavní etapa jeho reforem byla odstartována se začátkem roku 1990. Základem bylo důsledné „odsocializování“ polské ekonomiky: vláda se vzdala kontroly hospodářství a byly zavedeny na svou dobu poměrně převratné kapitalistické principy, doprovázené rychlou privatizací.123 Úspěchy se dostavily až překvapivě rychle: hyperinflace, od poloviny 80. let ožebračující obyvatelstvo, se zastavila, postupně začaly narůstat investice ze zahraničí. Ačkoliv se hospodářství dále potýkalo s nízkou produktivitou práce a vzrůstající nezaměstnaností, která je pro Polsko charakteristická po celá 90. léta, podařilo se do roku 1995 splatit takřka celý státní dluh, jenž byl jakožto dědictví komunismu obrovskou zátěží.124 Další vývoj polské ekonomiky však byl vysoce závislý na rozvoji zahraničněobchodních aktivit a vedle prohlubování styků s ES a dalšími západními organizacemi také na konečném vyřešení komunistické minulosti.
4.2.2. 4.2.2. Zánik organizací východního bloku Jak už bylo výše obsáhle pojednáno, komunistická RVHP za dobu své existence nebyla ze své podstaty schopna plnit roli organizace umožňující rozvoj volného trhu mezi členskými státy a stala se pouhým nástrojem diktátu SSSR vůči jeho satelitům, přičemž v 80. letech již takřka nefungovala. Po rozkladu východního bloku v roce 1990 už mělo být jen otázkou času, kdy její existence skončí i po stránce formální. Již v lednu 1990 bylo na schůzce deseti předsedů vlád zemí RVHP konstatováno, že tato organizace naprosto nebyla ve svém záměru zavést „socialistickou dělbu práce“ na základě „centrálního plánování“ úspěšná.125 Určitým šokem pro státy, které rychle prohlubovaly vztahy s ES, však byl návrh sovětské vlády, učiněný na začátku roku 1991, na zachování a obnovu RVHP.126 Byl to poslední, leč velmi odvážný pokus Sovětského svazu o zachování
Význam transformace a obhajoba jejího provedení jsou zachyceny v Balcerowiczově knize z roku 1995: Balcerowicz, L.: Socialism, Capitalism, Transformation, Budapest, Central European University Press 1995. 124 Davies, N., op. cit.., s. 417. 125 Gerbet, P.: Budování Evropy, Praha, Karolinum 2004, s. 317. 126 Davies, N., op. cit., s. 420. 123
61
tzv. vnějšího impéria. Jeden po druhém však státy RVHP tento plán odmítaly; Polsko se takto vyjádřilo ústy premiéra Bieleckého. Největší snahy SSSR o zachování systému satelitních států směřovaly právě k Polsku. To bylo ze všech zemí bloku vedle Sovětského svazu jednoznačně největší, byl o ně tedy adekvátní zájem, nemluvě o jeho strategické geografické poloze mezi ruským a západním světem.127 Existence RVHP skončila rozhodnutím členských zemí o jejím zrušení v červnu 1991, resp. formálním ukončením činnosti v září tohoto roku, kdy oficiálně přestaly fungovat veškeré její orgány. Podobný osud stihl i Organizaci Varšavské smlouvy, která po odsunu vojsk SSSR ze satelitních zemí zanikla v únoru 1991. Polsko bylo vojáky SSSR opuštěno až jako jeden z posledních států. Odchod započal v dubnu 1990, bojové jednotky opustily Polsko do října 1992 a poslední zbytky týlových jednotek se stáhly do poloviny prosince roku 1993.128
4.2.3. Prohlubování vztahů s ES: vyjednání obchodní dohody Na úrovni vztahů s ES se v roce 1989 stalo prioritou dořešit otázku standardních diplomatických vztahů a stejně tak dojednat novou obchodní dohodu jako rámec nové obchodní spolupráce. Jako určitý psychologický faktor v oblasti obchodních styků působila skutečnost,
že
ES
sice
uzavřela
v roce
1988
smlouvy
s Maďarskem
a
Československem, ovšem tyto byly poměrně odlišné. V případě Maďarska se jednalo v daných oblastech již o typ preferenční dohody a byla poměrně rozsáhlá. Naproti tomu dohoda s ČSSR otevírala cestu pouze a jmenovitě k obchodu s průmyslovými
výrobky,
přičemž
vyjednané
výhody
byly
ve
srovnání
s Maďarskem minimální.129 Hlavním důvodem toho byl přetrvávající neefektivní hospodářský systém, s nímž neměli komunističtí předáci přílišnou vůli hýbat; to v orgánech ES stále budilo nedůvěru.
Davies, N., op. cit., s. 420. Podobné pohnutky koneckonců vedly ke zvýšenému zájmu o Polsko i samotná ES. 128 Bratrská vojska za hranicemi Sovětského svazu, on line text (http://www.vojenstvi.cz/armada/povalecna/sovet.vojska/2.htm). 129 Československo tento handicap muselo dohánět po roce 1989. Srov. Marek, D., op. cit., s. 92-93. 127
62
Ze strany Polska tak mohla zahrát svou roli určitá opatrnost vzhledem k československé zkušenosti, neboť ve druhé polovině roku 1988, kdy uzavřely Maďarsko a Československo své smlouvy, nebylo z pohledu ES zcela jisté, že v Polsku skutečně dojde k takovým změnám v oblasti ekonomiky, které povedou ke zlepšení jejího stavu; důležitou roli zde nepochybně sehrál i výše zmíněný zájem Sovětského svazu. Na politický vývoj v Polsku v roce 1989 zareagovala Společenství akcelerací vlastních aktivit: v září 1989 byla projednávána situace v Polsku v souvislosti s dalším postupem ES na půdě Evropského parlamentu. Snaha – nyní již plně obou stran – položit základní kámen novým obchodním vazbám byla korunována podepsáním Dohody mezi Polskem a ES o obchodu a hospodářské spolupráci dne 19. září 1989.130 V této smlouvě byla stejně jako v případě Maďarska obsažena garance nejvyšších výhod podle pravidel GATT. To však v případě těchto smluv již nepředstavovalo samo o sobě podstatnou hodnotu. Ve srovnání s předchozími dohodami ES byla smlouva s Polskem mnohem obsáhlejší a detailnější. Předpokládala postupné vytváření množstevních kvót Společenství na dovoz výrobků z Polska. Proces tvorby kvót pak měl být dokončen do roku 1994. Problém kvót sužoval postkomunistické země ještě dlouho po uzavření dohod. Výhody ze smlouvy na první pohled plynoucí narážely na výrazné restriktivní principy vnitřního trhu ES. Velmi často se jednalo o výrobky, které pro vývozce mohly a měly znamenat důležitý zdroj příjmů. Problematická v případě Polska byla zejména kvalita zemědělských a potravinářských produktů a ruku v ruce s tímto pak i zázemí výrobců naprosto nevyhovující zdravotním a hygienickým normám ES. Zemědělská výroba byla navíc ze strany státu široce dotována. Podobnou nekvalitu představovaly i výrobky textilního průmyslu. Pro Polsko byla omezení obchodu nepříjemná i v dalších sektorech, neboť způsobovala zbrzdění obchodu a tím i hrozbu zpomalení hospodářské transformace, jejíž úspěch byl mj. právě na příjmech ze zahraničního obchodu založen. Nicméně
smlouva
s Polskem
se
zaměřovala
právě
zemědělskými a průmyslovými výrobky s výjimkou uhlí a oceli
na 131
obchod
se
– tato oblast
tedy byla pro ES stále velmi citlivá. Na druhou stranu však měla platnost smlouvy 130 131
Kalendarium stosunków Polska-UE, op. cit. Goněc, V., op. cit., s. 151.
63
o ESUO skončit v roce 2002 a celkový objem tohoto sektoru v celé škále obchodu klesal; proto se tato oblast vzhledem k vyjednávání zvláštních podmínek mohla jevit jako irelevantní. Srovnáme-li údaje o obchodu tří středoevropských zemí s ES z konce 80. let, tedy již po uzavření smluv, zjistíme, že Polsko bylo jednoznačně nejaktivnějším vývozcem, navíc přihlédneme-li k vyššímu potenciálu polské ekonomiky ve srovnání s jeho sousedy vzhledem k její velikosti.132 Zajímavý je především fakt, že Polsko mělo jako jediné ohledně k rozdílu mezi vývozem a dovozem kladné saldo. Již v této době se tak navzdory všem výše uvedeným omezením začínal projevovat významný trend budoucnosti: velký objem vyvážených – v tomto ohledu hlavně zemědělských výrobků – jež jsou produkovány s poměrně nízkými výrobními náklady, nakolik jsou však tyto „nízké náklady“ částečně jen fiktivní.133 Podíl Maďarského obchodu nebyl výrazně nižší, ovšem výše uvedené souvislosti se podepsaly na obchodech Československa s ES, které čekal větší rozvoj teprve v budoucích letech
(Tab. 6).
Tab. 6 Podíl obchodu s ES v zahraničním obchodu zemí střední Evropy (%) 134 Polsko Maďarsko Československo Export Import
26 25
20 24
9 10
Tedy: podíl obchodu v polském měřítku znamená v absolutních hodnotách jiné množství než třeba v měřítku Maďarska, které sice nemělo tak zdevastované hospodářství jako Polsko, nicméně bylo takřka čtyřikrát menší. 133 Aby předešly dalším zásobovacím krizím, zaměřily se již první demokratické vlády mj. na širokou podporu venkova. Zemědělcům byly dány rozsáhlé sociální výhody. Tato tradice zůstává platná podnes vzhledem k velkému počtu zemědělců a lidí zemědělstvím se přiživujících, kteří tak vytváří důležitou volební základnu politických stran. Např. stát platí za zemědělce sociální a zdravotní pojištění, což je jednou z příčin snížení výrobních nákladů, nicméně zatěžující státní pokladnu. 134 Zahradník, P.: Vstup do Evropské unie – přínosy a náklady konvergence, Praha, C. H. Beck 2003, s. 9. Současně je zapotřebí vnímat rozdíl v podílu celkového zahraničního obchodu na ekonomice jednotlivých zemí. Význam čísel uvedených v Tab. 6 je tak podmíněn mírou zahraničněobchodních aktivit dané země. Velký podíl zahraničního obchodu v celém hospodářství platil mezi zmíněnými státy zejména pro Maďarsko. Jeho ekonomika měla v rámci RVHP společně s ČSSR zdaleka největší podíl zahraničního obchodu. Na rozdíl od Československa však bylo Maďarsko podobně jako Polsko tradičně orientováno na mnohé země ES, což mělo pro budoucí růst jeho zahraničního obchodu nemalý význam. 132
64
4.2.4. Materiální a finanční pomoc ze strany ES Uzavření obchodní smlouvy byl dozajista významný krok v procesu sbližování Polska s ES. Vzhledem jednak k uvedeným problémům plynoucím z ochranářské politiky ES, ale také k vytyčeným cílům polských vlád, které již na počátku 90. let začínaly sebevědomě hovořit o jednoznačném cíli začlenění do ES, však nemohla tato dohoda dlouhodobě postačovat. Státy ES chápaly, že musí pomoci ekonomikám postkomunistických států, mají-li překonat jejich dlouhotrvající recesi, také konkrétní finanční podporou. Mimoto nejvyspělejší státy v rámci skupiny G7 na svém summitu v červenci 1989 rozhodly o aktivním zapojení Západu do transformace východních ekonomik. Vyspělé země vycházely ze svých zkušeností s programy na podporu třetích zemí v různých částech světa, proto jako nejvhodnější princip podpory transformujících se zemí byl nahlížen způsob finanční podpory ve formě grantů; Západ tedy neměl udělovat pouze úvěry, které mohly být pro dané země z hlediska splácení často velice rizikové,135 což vedlo k jejich jisté opatrnosti v čerpání. Polsko bylo i v tomto ohledu v hledáčku ES první jakožto ekonomika, která musela být obnovena, měla-li zůstat zachována alespoň minimální stabilita v celém regionu.136 Vedle něj pak byl nejvíce sledován případ Maďarska; Československo zůstalo v roce 1989 ještě v pozadí. První důležité kroky ze strany ES k ekonomické podpoře jmenovaných zemí byly učiněny brzy po uzavření obchodních smluv, tedy ještě koncem roku 1989. V Paříži proběhl dne 9. listopadu mimořádný summit Evropské rady věnovaný vytvoření formálních kontaktů mezi ES jako celkem a státy střední a východní Evropy. Bylo to tudíž ještě v době, kdy ve většině zemí rozpadajícího se sovětského bloku nebyly nastoleny nekomunistické vlády; výjimku však představovalo právě Polsko.137 Hlavní iniciativu v těchto aktivitách ES převzal vedle předsedy Komise ES francouzský prezident, socialista François Miterrand. Po předběžných usneseních Černoch, P., op. cit., s. 50. Hlavní důvod zůstával stejný jako při minulých aktivitách ES: vysoký potenciál polské ekonomiky jako zdaleka největšího státu regionu. 137 Na straně ES přetrvávala neblahá zkušenost z konce 60. let. Pravdou ovšem je, že riziko násilného zásahu ze strany SSSR již bylo v této době podstatně nižší. Viz kap. 1.3. 135 136
65
z Paříže došlo k zásadním rozhodnutím na pravidelném summitu Evropské rady ve Štrasburku.138 Dne 8. prosince 1989 bylo přijato nařízení o ustavení Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD).139 Měla tak vzniknout instituce, která se v budoucnu stane hlavním nástrojem, resp. prostředníkem finanční pomoci zemím střední a východní Evropy – státům, které měly výhledově dosáhnout přidružení k ES (viz níže). Cílem její činnosti měla být hospodářská restrukturalizace, zvláštní zaměření pak bylo určeno oblastem vzdělání, výchovy a rozvoje technologií.140 To znamená, že ES se snažila podpořit rozvoj primárně těch oblastí, které byly základem pro jakýkoliv další rozvoj celého hospodářského systému. EBRD byla jako instituce založena v roce 1991 a jejím sídlem se stal Londýn. O několik dnů později, dne 14. prosince 1989, byl dle nařízení Rady ministrů zřízen program na podporu restrukturalizace hospodářství v Polsku a Maďarsku,141
jenž
nesl
označení
PHARE.142
Ačkoliv
se
program
během
následujících let rozšířil i na další země postkomunistického prostoru, daly tímto ES zřetelně najevo, kdo je jim momentálně „nejsympatičtější“ a s kým se do budoucna nejvíce počítá. Jednoznačný vliv na to měly poměrně široké obchodní styky Polska a Maďarska s ES a celková větší otevřenost ekonomických mechanismů, než jak tomu bylo třeba v Československu. Podpora ze strany ES tak měla ještě více upevnit směr k demokratizaci a liberalizaci trhů zúčastněných zemí. PHARE ovšem nebyl aktivitou samotných ES. Zejména při jeho rozšiřování na další země aktivně zasahoval Mezinárodní měnový fond, Světová banka a OECD,
které
též
poskytly
dílčí
prostředky
na
jeho
projekty.
Hlavním
organizátorem a zprostředkovatelem pomoci však byla Komise ES. Důležitým impulsem byl v tomto výše zmíněný červencový summit G7. Do roku 1996 byl
Weidenhofferová, I.: Malá encyklopedie Evropské unie, Praha, ÚMV 1997, s. 46. EBRD – European Bank for Reconstruction and Development. 140 Fiala, P. – Pitrová, M., op. cit., s. 151. 141 Council Regulation no. 3906/89 of 18 December 1989 on economic aid to the Republic of Hungary and the Polish People´s Republic, on line text (http://eur-lex.europa.eu/smartapi/cgi/sga_doc?smartapi!celexplus!prod! DocNumber&lg=en&type_doc=Regulation&an_doc=1989&nu_doc=3906). Oficiálně ovšem vešlo toto nařízení v platnost o čtyři dny později, kdy bylo uveřejněno ve věstníku Rady ES. Skutečným datem vzniku programu je tak 18. prosinec 1989. 142 PHARE – franc. Pologne-Hongrie: Assistance pour la Restructuration Economique, angl. Poland and Hungary: Aid for the Restructuring of Economies. 138 139
66
program rozšířen na dalších třináct zemí,143 mezi nimiž se jako první objevila hned na začátku roku 1990 Československá federativní republika. V rámci programu byl od začátku definován systém určitých priorit, resp. oblastí, kam měly finance dle potřeb dané země směřovat především; podle nich pak byly finance rozdělovány.144 Jednalo se zejména o umožnění lepšího přístupu na trhy západní Evropy, stabilizace a zlepšení dodávek potravin – oblast pro Polsko i Maďarsko na přelomu 80. a 90. let navýsost důležitá, odborné vzdělávací programy, ochrana životního prostředí – ekologie v postkomunistických zemích byla ve velmi vážném stavu, investice a hospodářská restrukturalizace – ekonomiky východních zemí se měly stát atraktivnějším cílem pro západní investory. Důležitou položkou pro investice pak byla rekonstrukce infrastruktury; tam měla plynout podstatná část zdrojů. Celkově byla záměrem samotná kultivace ekonomického prostředí v daných zemích, spojená s transformací finančních trhů. Stejně tak mělo dojít i ke kvalitativnímu
růstu
ekonomické
komunikace
Polska
a
Maďarska
se
Společenstvími. Nejprve bylo totiž nutné tyto země, pro něž byl program zřízen, naučit čerpání a zodpovědnému využití prostředků poskytovaných Západem. Zejména se jednalo o schopnost vypracovávat projekty, jež pak měly být financovány. Tyto zkušenosti byly samy o sobě nezbytné pro státy, které plánovaly přidružení či vstup do ES/EU, kde čerpání ze společných fondů je předpokladem ekonomické existence v systému. Možnost efektivního využívání těchto peněz předpokládala především výrazně vyšší pružnost ekonomik. První částka, kterou západní země do programu vložily, činila
300
milionů ECU.145 Tato částka byla určena pro období do 31. prosince 1990, a to zejména pro nastartování základních mechanismů potřebných pro fungování trhu. V dalších letech se pak příspěvky zvyšovaly: necelých
800 milionů ECU bylo
připraveno na rok 1991 a jedna miliarda ECU na rok 1992.
Council Regulation no. 2698/90, no. 3800/91, no. 2334/92, no. 1764/93, no. 1399/95, no. 463/96, on line text (http://eur-lex.europa.eu/smartapi/cgi). 144 Council Regulation no. 3906/89, op. cit. 145 ECU – European Currency Unit. Jednotka, na niž se přepočítávala finanční hodnota v rámci ES před zavedením měny EURO. 143
67
Co se týče konkrétní realizace programu, byla pomoc poskytována formou subvencí, z nichž pak měly být vytvářeny fondy k financování projektů nebo opatření v rámci spolupráce. Rada ES nařízením o programu PHARE současně vytvořila příznivé podmínky pro účast členských států na rozvoji hospodářství Polska a Maďarska. Pokud totiž finanční podpora přesáhne částku padesáti tisíc ECU a je-li Společenství jejím jediným zdrojem, pak v nabídkovém řízení, veřejných zakázkách a na uzavírání smluv mají právo účastnit se fyzické i právnické osoby ze všech členských zemí ES za stejných podmínek jako zástupci Polska a Maďarska.146 To měl být další argument, jak nalákat do těchto zemí investory. Pro kvalitnější koordinaci programu byl zřízen tzv. Výbor pro pomoc při hospodářské restrukturalizaci v Polsku a v Maďarsku při Komisi ES, složený ze zástupců členských států. Jeho úkolem bylo posuzovat o každý projekt navržený Polskem či Maďarskem.147
4.2.4.1. Efektivita programu PHARE O skutečné účinnosti programu PHARE nepanovala úplná shoda. Naprostou chválou jej zahrnovala Komise, v té době stále pod Delorsovým vedením. Poměrně pozitivně jej nazírala i většina členských států ES. Ovšem podstatně odlišné názory prezentovala odborná veřejnost. Poněkud kriticky se k programu časem začaly vyjadřovat i samotné státy, které z jeho zdrojů čerpaly.148 Vzhledem k nazírání Komise zůstává faktem, že nekritický obdiv k mnoha aktivitám ES, které iniciovala právě Komise, je pro tento orgán charakteristický. Z pohledu na průběh PHARE lze zjistit určité problémy v čerpání finančních prostředků.149 I v případě samotného Polska jsou viditelné nemalé rozdíly mezi závazky a realizovanými platbami (Tab. 7 a 8). Důležitá je i skutečnost, že realizace programu v celé jeho šíři začala naplno až v roce 1991.
Council Regulation no. 3906/89, op. cit. Tamtéž. 148 Marek, D., op. cit., s. 98. 149 To je ovšem zátěž některých nových členských zemí dnešní EU i v současné době. Neplatí to již tolik pro Polsko, zato Česká republika byla v prvním roce po přistoupení druhým nejhorším čerpajícím státem z fondů EU ihned po Kypru, jehož problematičnost však vychází z mnoha specifických příčin. 146 147
68
Skutečnou brzdou ve fungování programu byla výše zmíněná nepružnost východních ekonomik. Čerpání peněžních částek na konkrétní projekty navíc bylo poměrně závazným aktem a na činitele daných zemí proto působilo často svazujícím dojmem, z něhož pramenila i určitá prvotní opatrnost. V případě PHARE už se nejednalo o typ dotací, na jaký byly postkomunistické země zvyklé z dob východního bloku.150 Samotné vlády či spíše jednotlivá ministerstva čerpajících zemí někdy hrála roli pověstné „žáby na prameni“, když efektivní čerpání znemožňovaly vlastní neobratností způsobenou často i neznalostí základních mechanismů fungování podpůrných programů. Ovšem Polsko vpravdě patřilo ještě mezi ty země, které se dokázaly relativně rychle přizpůsobit a velkou část nabízených výhod poměrně efektivně využít. V roce 1997, resp. 1999 došlo k reorganizaci PHARE, když byl doplněn dalšími podpůrnými programy.151 Tato změna už se vázala přímo k budoucí tzv. předvstupní strategii.
Tab. 7 Celkové příspěvky do PHARE v jednotlivých jednotlivých letech v období 19901990-1996, srovnání vybraných zemí (mil. ECU) 152 1990 - 1992 1993 Polsko Maďarsko ČSFR ČR Slovensko
577,8 306,8 232,7 -
225,0 99,0 60,0 40,0
1994
1995
1996 Celkem
206,8 85,0 60,0 40,0
174,0 203,5 1389,5 92,0 101,0 683,8 232,7 110,0 54,0 284,0 46,0 4,5 130,5
Tab. 8 Využití programu PHARE v letech 19901990-1996, srovnání vybraných zemí 153 Každá investice se děla na základě zpracování a schválení projektu, hodnotila se také návratnost investic. 151 Těmi se budou zabývat další části práce. 152 Jeziorski, J.: PHARE – program pomocy finansowej Unii Europejskiej dla krajów Europy Środkowo-Wschodniej, Raport nr. 132 (1998), on line text (http://biurose.sejm.gov.pl/teksty/r-132.htm). 153 Jeziorski, J.: PHARE, op. cit. 150
69
Polsko Maďarsko ČSFR ČR
Slovensko
Závazky (mil. ECU)
Uzavřené kontrakty (mil. ECU)
Uzavřené kontrakty trakty kon (%)
Uskutečněné platby (mil. ECU)
Uskutečněné platby (%)
1389,5 683,8 232,2 284 130,5
862,9 461,8 228,4 96,1 73,0
62 68 98 34 56
858,5 459,0 226,0 105,9 70,0
61 67 97 37 53
4.2.4.2. Efektivita EBRD Poměrně daleko za očekáváním zůstávala v prvních letech EBRD. Jejím úkolem bylo ve spolupráci s MMF a Světovou bankou organizovat přímé investice do zemí bývalého sovětského bloku, ovšem tato její role zůstala v první polovině 90. let z pohledu mnoha cílových států velmi okrajovou
(Tab. 9).154
Určité stabilizace a nárůstu zdrojů se postkomunistické státy dočkaly po roce 1993, kdy došlo k výměně na postu prezidenta banky.155 Místo značných investic do samotného zázemí banky se započalo s rozvojem širší finanční spolupráce s cílovými státy. V Polsku došlo k výraznějšímu vzrůstu jejího významu v roce 1994, avšak vzhledem k dalším rokům jen přechodně. Současně je ale důležité srovnání s PHARE v ohledu fungovaní, neboť „banka“ je založena na poněkud rozdílných principech nežli „fond“. V důsledku to znamenalo opět narážení na pružnost ekonomik cílových zemí, které v investiční činnosti tohoto typu vykazovaly velmi nízkou úroveň připravenosti. Ve druhé polovině 90. let, kdy se EBRD dokázala vnitřně již relativně konsolidovat, navázala hlubší spolupráci mj. s Evropskou investiční bankou.156 Toto spojení bylo důležité především po zahájení jednání o přistoupení Polska a dalších zemí k EU v roce 1997.
Rozdíl v opačném směru mezi vyjednanými a uskutečněnými platbami v případě ČR je způsoben dobíháním aktivit započatých ještě v rámci ČSFR. 154 Banka spíše utrácela za budování vlastního zázemí v Londýně; na efektivní pomoc pak mnoho prostředků nezbývalo. Černoch, P., op. cit., s. 50. 155 Místo Miterrandovi velmi blízkého úředníka J. Attaliho se jím v srpnu 1993 stal J. de Larosier. 156 EIB – European Investment Bank, orgán centrálního řízení investiční činnosti v rámci EU.
70
Tab. 9 Přímé investice spojené s EBRD ve vybraných zemích 19921992-1996 157 (srovnání (srovnání z pohledu celkových investic v zemi v %) 1992 1993 1994 1995 1996 Polsko Maďarsko ČR
11 15 11
17 10 4
86 6 16
14 2 -
6 15 1
4.2.5. Rozvoj diplomatických vztahů a nová dimenze ekonomických styků s ES: vyjednání Evropské dohody Rok 1990 byl z polského hlediska startovní čarou rychlého navazování oficiálních diplomatických vztahů se Západem. Formálně byl vyhlášen polský „návrat do Evropy“ premiérem Mazowieckým v rámci jeho projevu na zasedání Rady Evropy dne 30. ledna 1990. Při této příležitosti také jeho ústy Polsko nastínilo, jakou roli a v jaké Evropě hodlá do budoucna hrát.158 Především se Mazowiecki zřekl dalších aktivit v organizacích rozpadajícího se východního bloku. Podle něj Polsko vidí západoevropské struktury jako pojistku míru a demokratického rozvoje, která musí být dále rozvíjena. Mimoto bude Polsko usilovat o hlubší spolupráci s nejbližšími sousedy s komunistickou zkušeností,159 která by měla vést ke vzájemné podpoře v procesu obracení se k Evropě. Na poli vztahů s ES byl završen proces utváření oficiálních vztahů, který byl započat již koncem roku 1988. Dne 28. února 1990 došlo k vytvoření úřadu velvyslance Polské republiky při Evropských společenstvích; do této funkce byl dosazen Jan Kułakowski. Ještě v tomtéž roce, dne 10. září, zřídila ES taktéž post velvyslance v Polsku. Následně byl 26. ledna 1991 polskou vládou zřízen nový úřad zplnomocněnce pro záležitosti evropské integrace a zahraniční pomoci, jímž byl pověřen Jacek Saryusz-Wolski. Během jednoho roku tak Polsko dokázalo vytvořit základní politickou strukturu pro vedení standardních styků se Společenstvími a jejich orgány. Byl to v daném okamžiku velmi důležitý krok, neboť již od poloviny roku 1990 probíhaly Marek, D., op. cit., s. 103. Mazowiecki, T.: Powrót do Europy. Przemówienie na forum Rady Europy w Strasburgu. In: Loew, P.O. (ed)., op. cit., s. 229-235. 159 Tamtéž. 157 158
71
prvotní rozhovory o uzavření nového typu smluv s některými postkomunistickými zeměmi, které měly vycházet ze zkušeností dříve uzavřeného asociovaného partnerství zemí Řecka, Turecka, Kypru či Malty.160 ES dále udělilo asociační dohody mimoevropským zemím jako Maroku, Alžírsku, Egyptu či Libanonu.161 Dohody o asociaci zemí střední a východní Evropy však měly mít poněkud odlišný charakter. Prvním signálem nových dohod byl mimořádný summit Evropské rady v Dublinu v dubnu 1990, tedy v době irského předsednictví. Zde bylo šéfy států a vlád členských zemí ES přijato rozhodnutí o zahájení vyjednávání se zeměmi střední a východní Evropy o jejich budoucím přidružení. Šanci však zatím měly dostat
pouze
ty
státy,
které
vykazovaly
potřebný
rozměr
politických,
hospodářských a sociálních reforem.162 V květnu 1990 se polská vláda vyjádřila pro zahájení jednání ve věci smlouvy o přidružení Polska k ES.163 Spolu s ním vstoupily do jednání také Maďarsko a Československo. Vedením jednání a vytvořením konceptů asociačních dohod byla pověřena Komise ES. Ta dokončila obecný celistvý návrh smluv do srpna 1990; na jeho základě pak měly být vyjednány konkrétní dohody s každou zemí zvlášť. Jedním hlavních principů tohoto procesu totiž byl separovaný přístup ke každé zemi vzhledem k její specifické situaci.164 ES se tak hodlala zavázat k rozsáhlejší pomoci těmto zemím při jejich transformaci. Jednání mezi Komisí a státy střední Evropy začala v prosinci 1990. V jejich průběhu vykonal na podporu úsilí polských zástupců prezident Wałęsa svoji první oficiální cestu do Bruselu. Ačkoliv narazila na mnohá úskalí, byla vyjednávání dokončena do prosince 1991. Problémy způsobila především nesourodost názorů členských států ES, mezi nimiž Velká Británie tradičně podporovala rychlejší proces rozšíření, čímž by se zpomalilo prohlubování integrace. Většina ostatních zemí byla proti tomuto Tyto země uzavřely smlouvy o asociovaném partnerství s ES v období 60. a 70. let. Viz např. Goněc, V., op. cit., příslušné kapitoly zabývající se Řeckem a Tureckem. 161 Černoch, P., op. cit., s. 26. 162 O možnosti přidružení hovořila Evropská rada už na summitu ve Štrasburku (viz výše). Jako podmínka byly už tehdy zemím předeslány zmíněné reformy. Goněc, V., op. cit., s. 155. Jednalo se pak zejména o prosazení vlády zákona a zavedení demokratických voleb v rámci systému více stran, v ekonomickém ohledu pak liberalizace hospodářství. 163 Kalendarium stosunków Polska-UE, op. cit. 164 Marek, D., op. cit., s. 104. 160
72
postupu z obavy před „rozředěním“ integrace po předčasném zapojení zaostalých ekonomik. Doba vyjednávání asociačních smluv byla totiž shodná s dokončováním budování nového projektu v ES, jenž měl skrze Maastrichtskou smlouvu vytvořit ze Společenství politicky zastřešenou Evropskou unii.165 Spory se přenesly i mezi samotné jednající strany, a to v tom ohledu, když Polsko a spol. požadovaly zanést do smluv konkrétní zmínku o plném členství jakožto cíli přidružení. Po projednání tohoto problému mezi Komisí a Evropskou radou byl ze strany ES učiněn ústupek a zmínka o konečném plném členství se objevila v preambuli budoucích smluv.166 Měla však spíše deklarativní charakter. Ke kompromisu muselo dojít i v oblasti samotného obchodování, tedy v rámci ústředního principu smluv, jímž byl širší přístup asociovaných zemí na trhy ES. V případě Polska byla naprosto důležitá vedle dalších oblast zemědělství, příliš mnoho nového oproti obchodním smlouvám z konce 80. let nepřinášely ani návrhy ES v případě textilu či železa a oceli.167 Ačkoliv se podařilo v některých oblastech získat alespoň mírné ústupky, byly zemědělské produkty Polska předurčeny k ještě velmi dlouhé a náročné cestě na trhy ES; zemědělství zde bylo dlouhodobě nejvíce chráněným sektorem, pro nějž ještě po desetiletí od uzavření asociačních dohod představovaly levné polské komodity velké nebezpečí. Taktéž se s velkým úspěchem nesetkaly ani snahy o lepší pozici produktů železářství a ocelářství, sektorech opět vysoce chráněných, jak již byl vylíčeno výše. V tomto ohledu zůstávala Společenství rozdělena, když se zmírnilo kvantitativní omezení pro dovoz textilních a ocelářských výrobků v jednotlivých státech, jako byly Velká Británie, Francie, Irsko či Španělsko;168 naproti nim Německo, Itálie a země Beneluxu setrvávaly pevně na svých původních ochranářských opatřeních.169 Při této příležitosti se projevil další z trendů budoucích vztahů mezi postkomunistickými státy a ES, resp. EU: Polsko jakožto zdaleka největší země hrálo roli „prvního mezi rovnými“, neboť právě jeho reprezentace nejvíce naléhala V té již měl plně fungovat volný trh a svobodný pohyb „čtyř svobod“: zboží, osob, kapitálu a služeb. Pro tyto perspektivy představovalo zapojení východních ekonomik dozajista velké riziko. 166 Černoch, P., op. cit., s. 35. 167 Marek, D., op. cit., s. 105. Problémem byla již zmíněná kvalita, resp. nekvalita některých druhů zboží (viz kap. 4.2.3.). 168 V případě Francie, jindy také velmi ochranářské, byla důvodem „východní“ aktivita prezidenta Miterranda, který se alespoň omezeně snažil vyjít asociovaným zemím vstříc. 169 Marek, D., op. cit., s. 106. 165
73
na vyjednavače ES ve sporných otázkách a po schválení ujednání ze strany Polska pak postupně kývaly i ostatní země.170 Výsledkem jednání byly tzv. Evropské dohody, které měla ES podepsat s každým státem zvlášť. V konečném znění smluv však nebyly příliš velké rozdíly, jak bylo na počátku celého procesu deklarováno. Přístup ES k Polsku, Československu a Maďarsku jakožto prvním přidruženým zemím v postkomunistickém bloku tak měl být velmi podobný.171 Název „Evropská dohoda“ pak měl tyto asociační smlouvy odlišit od dřívějších smluv, zejména z důvodu, že nové dohody měly mnohem širší politický dosah. Ačkoliv jako vzor pro jejich vypracování použila Komise původní tzv. Athénskou smlouvu o přidružení Řecka k ES, byly nové dohody ve srovnání s ní modernizované a detailnější. Konečně jejich rozsahem se jednalo o zdaleka nejobsáhlejší smlouvy, jaké kdy ES/EU se třetími zeměmi uzavřela.172 Evropské dohody byly zástupci Polska, Maďarska a Československa podepsány v Bruselu dne 16. prosince 1991, tedy necelý týden po schválení Maastrichtské smlouvy o EU na summitu Evropské rady. Poněvadž tzv. Smlouva o přidružení mezi Polskou republikou a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy, v polském jazyce obecně známá jako „Układ Europejski“, je navzdory všem „nedostatkům“ výchozím bodem pro veškeré další vzájemné vztahy i pro perspektivu samotného členství Polska v ES, budou její ustanovení analyzována podrobněji. Její rozbor naznačí skutečnou situaci v Polsku z pohledu perspektiv vstupu do EU na samém počátku procesu „přibližování“ a poukáže na nástroje, jimiž ES tento proces zaopatřila.
4.2.5.1. Obsah Evropské dohody Asociační smlouva Polska a ES charakterizuje – byť nikoli prvoplánovitě – přidružení jakožto nástroj k dosažení plného členství v EU.173 Jsou v ní prezentovány zásadní politické, hospodářské a právní reformy, které je zapotřebí důsledně realizovat; ES/EU pak poskytne potřebnou finanční a technickou
Tento trend vyvrcholil v závěru přístupových jednání na summitu v roce 2002, který bude popsán v dalších částech této práce. 171 Marek, D., op. cit., s. 105. 172 Goněc, V., op. cit., s. 156. 173 Koncem roku 1991 byla dojednána Maastrichtská smlouva o EU; ohledně událostí, resp. perspektiv vyhlížených až po jejím přijetí bude proto používán již termín „EU“. 170
74
podporu.174 Vedle preambule, do níž jsou vloženy výše zmíněné principy, má Evropská dohoda celkem 9 hlavních částí o 122 článcích.175 Na základě usnesení v první části smlouvy byl mezi oběma stranami vytvořen politický dialog, jehož mechanismy jsou přesně vymezeny. Jeho cílem měl být zejména shodný postoj v mezinárodních otázkách, vedle toho měl každé straně umožnit prezentaci svých zájmů a stanovisek v rozhodovacím procesu.176 Aktéry politického dialogu se měli stát polský prezident a předsedové Evropské rady a Komise, přičemž hlavním reprezentantem ES/EU byl právě předseda Komise.177 Vedle toho byla ustanovena Rada přidružení, na jejíž půdě se měli setkávat ministři polské vlády, členové Komise a členové Rady EU – tedy ministři členských států ES/EU.178 Jako výkonný a pomocný orgán Rady přidružení byl zřízen Výbor přidružení. Kontrolní funkci nad realizací smlouvy pak převzal Parlamentní výbor pro přidružení, jenž byl tvořen zástupci polského i evropského parlamentu.179 Díky němu se tak stal proces přibližování východních zemí k EU více rozšířeným tématem jednak na půdě Evropského parlamentu, který posléze řešil některé otázky budoucího rozšíření v rámci svých výborů, jednak i na půdě národních parlamentů přidružených zemí, což bylo velmi důležité pro budoucí tvorbu národních strategií pro přibližování se EU;180 v rámci národních parlamentů začaly vznikat zvláštní výbory pro evropskou integraci. Druhá část smlouvy definuje obecné zásady a etapy přidružení. To mělo trvat celkem deset let, rozděleno na dvě etapy po pěti letech.181 Již tento základní výměr se tedy podařilo naplnit, bereme-li v úvahu, že budoucí přístupová jednání byla zakončena v roce 2002. Nejobsáhlejší a nejvýznamnější z celé dohody je část třetí, zabývající se volným pohybem zboží. Poněvadž je vytvoření zóny volného trhu mezi oběma Goněc, V., op. cit., s. 156. Polské vydání dohody s komentářem odborníků na evropské právo: Brodecki, Z. – Gromnicka, E. (eds.): Układ Europejski z komentarzem, Warszawa, Wydawnictwo Prawnicze LexisNexis 2002. 176 Článek 2 Evropské dohody. Na základě politického dialogu pak byl v rámci předvstupní strategie zaveden tzv. strukturální dialog. 177 Brodecki, Z. – Gromnicka, E., op. cit., s. 24. 178 Článek 3 Evropské dohody. 179 Články 4 a 5 Evropské dohody. 180 Pro zmíněné instituce lze použít i adekvátních názvů Asociační rada, Asociační výbor, Parlamentní asociační výbor. 181 Článek 6 Evropské dohody. 174 175
75
subjekty základním předpokladem pro budoucí členství Polska v EU, je doba budování volného trhu shodná s etapami přidružení. Smlouva definuje vytvoření tzv. jednotné nomenklatury zboží. Oběma stranám současně vzniká povinnost oznámit základní cla.182 Harmonogram uvedený ve smlouvě hovoří o snížení základních cel na průmyslové výrobky o 20% do tří let od vstupu smlouvy v platnost. V průběhu dalších tří let má dojít ke snížení cla o 20% každý rok; tedy za šest let od vstupu smlouvy v platnost je plánováno snížení základního cla na 20% původní výše. Po sedmi letech pak budou cla zrušena úplně.183 Zvláštní postavení mají produkty pocházející ze zemědělství a rybolovu.184 Ve srovnání vyjednávajících zemí byla tato oblast zásadní pro Polsko a Maďarsko, výrazně méně se jí zabývalo Československo. Zde stál před polskou legislativou obtížný úkol přizpůsobení právního systému potřebám společné zemědělské politiky (SZP) ES/EU. Jelikož je tato politika, jak již bylo uvedeno výše, jedním z nejcitlivějších míst na těle ES/EU, byla přijata celá řada usnesení odpovědných orgánů na ochranu a kontrolu SZP, jež se pak významně dotkla i Polska a v adekvátně menší míře i dalších přidružených států.185 Ze strany integrované Evropy tu byly zejména oprávněné obavy ze zahlcení svého trhu levnými produkty z Polska. Ačkoliv se ES/EU snažila pomocí SZP držet ceny vlastních zemědělských produktů „při zemi“, byly pro ně polské výrobky potenciálně velikou konkurencí.186 V den vstupu Evropské dohody v platnost měla být kvantitativní omezení obchodu se zemědělskými produkty mezi Polskem a EU zachována.187
Článek 7 Evropské dohody. Článek 10 Evropské dohody. 184 Články 18-23 Evropské dohody. 185 Problémy SZP (angl. CAP – Common Agricultural Policy) přinesl již její vznik během 60. a 70. let, kdy státy ES nebyly celé roky schopny dohodnout se na její podobě. Každá ekonomika totiž měla vlastní mechanismy řízení a financování zemědělského sektoru. Další těžkosti přinesla nutnost řešení tzv. britského problému, když přistoupivší Velká Británie musela platit velké částky do společného rozpočtu, z nějž byla financována převážně právě SZP, přičemž si ale Británie v okamžiku vlastního vstupu do ES některé rysy své zemědělské politiky ponechala a v konečném důsledku tak z britských peněz byli bohatě dotování zejména francouzští zemědělci. Vedle těchto záležitostí pak stojí i poměrně vysoká nadprodukce zemědělství ES/EU a nutnost získávat nová odbytiště, ne tak nové zdroje, kterým se Polsko hodlalo stát. 186 Příčiny snižujících se výrobních nákladů polských zemědělců viz předešlá část této práce. 187 Článek 20 Evropské dohody. 182 183
76
Obě strany se také zavázaly, že žádná z nich nebude od okamžiku začátku platnosti Evropské dohody zvyšovat stávající cla a poplatky, ani nebude zavádět nové tarify,188 čímž měla být připravena cesta k jejich postupné minimalizaci. Čtvrtá část smlouvy řeší pohyb pracovních sil, zakládání podniků příslušníky druhé strany a také pohyb služeb. Východiskem je v tomto závazek, že žádná ze smluvních stran nebude na svém území diskriminovat občany druhé strany.189 V této oblasti je pak velmi významná zmínka o společném budování sociální politiky, včetně definice tohoto procesu.190 V oblasti podnikání měly být podle smlouvy zajištěny občanům států Společenství stejné podmínky, jaké mají občané Polska.191 Přitom však není vyloučeno použití zvláštních pravidel a opatření pro pobočky a zastoupení firem druhé strany.192 Tím byla vládě Polské republiky ponechána významná pravomoc zasahovat do rozvoje zahraničního podnikání a investic na polském trhu bez povinnosti dojednat takový krok s administrativou ES/EU. Polská vláda má podle ustanovení právo učinit taková opatření především v případě, pokud daný hospodářský sektor prochází restrukturalizací, čelí závažným obtížím, a zejména pak, když tyto obtíže způsobují sociální problémy, klesá ekonomický význam daného sektoru, či se naopak jedná o odvětví zcela nové.193 Pravomoc polské vlády vydávat taková opatření však byla omezena pouze do druhého roku po uplynutí první plánované etapy přidružení, což vzhledem k periodizaci přibližovacího procesu znamenalo maximálně sedm let od vstupu dohody v platnost. Komise ES tak poměrně citlivě reagovala na možné problémy tradičních odvětví při restrukturalizaci ekonomiky Polska, ale i na potřebu expanze nových oborů, jež bylo nutno nejprve nastartovat. Komise takto rozhodla i za cenu dočasně omezené možnosti zasahovat do těchto sektorů ze strany ES/EU. Pátá část Evropské dohody řeší pohyb kapitálu, zejména pak jeho volný pohyb ve spojitosti s investicemi, dále zásady volné soutěže a konečně sbližování polského práva s právním systémem ES/EU. K nejobjemnější změně polského práva v rámci sbližování s ES/EU došlo v letech 1998 až 2001, tedy po zahájení a Článek 25 Evropské dohody. Článek 37 Evropské dohody. 190 Článek 41 Evropské dohody. 191 Článek 44 Evropské dohody. 192 Článek 47 Evropské dohody. Tuto podmínku si ve smlouvě vyjednaly i Maďarsko a Československo. 193 Článek 50 Evropské dohody. 188 189
77
v průběhu hlavní části předvstupních jednání.194 Evropská dohoda konkrétně předeslala, jaké změny bude nutné provést a dala tak polské legislativě čas připravit se na budoucí zákonodárné „zemětřesení“. Ve smlouvě je zmíněna především potřeba úpravy práva celního a dopravního, což byly v daném okamžiku nejnaléhavější oblasti; dále se jednalo o právo bankovní, ochrany zdraví, duševního vlastnictví, pracovního práva, ochrany zvířat a rostlin atd.195 Důležitým znakem Evropské dohody uzavřené s Polskem je absence protokolu zavazujícího k dodržování práv člověka a demokratických principů, jenž byl zaveden až v novějších smlouvách, uzavřených s dalšími státy po roce 1993.196 Jelikož porušení tohoto protokolu se mohlo stát i důvodem k vypovězení celé smlouvy, mělo by Polsko a s ním Maďarsko podstatně usnadněnou situaci v případě nenadálých potíží v této oblasti.197 Šestá část asociační smlouvy se zabývá již samotnou hospodářskou spoluprácí. Hned na začátku je zmíněna nutnost ochrany životního prostředí a harmonického
sociálního
rozvoje.
V tomto
ohledu
musí
vzrůstat
význam
spolupráce nejen Polska s ES/EU, ale i s ostatními zeměmi regionu.198 Hlavním principem je podpora zakládání nových podniků a transfor-mace hospodářství do plně tržního systému, umožňujícího rozvoj soukromého podnikání. Jelikož se Polsko tradičně potýkalo s velkou mírou tzv. šedé ekonomiky, byla do smlouvy zanesena i zmínka o potřebě potírat praní špinavých peněz.199 Významnou pomoc dostalo Polsko přislíbenu při spolupráci v sociální oblasti. Šlo o podporu technickou, výměnu odborníků, spolupráci mezi podniky ze zemí ES a Polska, zprostředkovávání různých školení. To mělo polské ekonomice přinést nové impulsy v modernizaci a restrukturalizaci průmyslu i dalších odvětví.200
Brodecki, Z. – Gromnicka, E. (eds.), op. cit., s. 86. Článek 69 Evropské dohody. 196 Jedná se např. o novou smlouvu o přidružení se samostatnými státy ČR a SR. Goněc, V., op. cit., s. 158. 197 Nutno mít stále na paměti, že státy střední a východní Evropy prožívaly teprve třetí rok od změny režimu a jejich politická i sociální situace sotva získávala určité kontury stability. 198 Článek 71 Evropské dohody. 199 Článek 85 Evropské dohody. 200 Článek 87 Evropské dohody. Mezi mnohými se v sociální oblasti začaly aktivizovat západoevropské odborové svazy, prezentující moderní politiku odborů v rámci systému tripartity. Důležitou základnou 194 195
78
Ústřední částí smlouvy je právě její třetí až šestá část, v nichž je nejprve definováno zavádění zóny volného pohybu „čtyř svobod“, tedy zboží, osob, kapitálu a služeb, mezi ES a každou z asociovaných zemí a následně je na základě předchozího rozvržena konkrétní hospodářská spolupráce. Další části dohody již nemají tolik závažný charakter. Sedmá část se věnuje rozvoji spolupráce v kulturní oblasti, zejména se jedná o překládání literárních děl, ochranu a obnovu památek kulturního a historického významu či školení pracovníků v oblasti kultury.201 Polsku i dalším zemím bylo tímto umožněno rozsáhlejší šíření své kultury do zemí integrované Evropy a její propagace. K důležitějším oddílům Evropské dohody nutno připočíst ještě část osmou, kde je charakterizována další spolupráce ve finanční oblasti. Jejím základem jsou ovšem již probíhající aktivity v rámci podpůrných programů. Především se jedná o využívání zdrojů z programu PHARE i nadále podle směrnice Rady ES z roku 1989. Předpokládá se napojení na Evropskou investiční banku, jež má poskytovat přidruženým zemím úvěry na projekty schválené ze strany ES. Konečně je zmíněna také možnost vytvoření dalších předvstupních programů, rozvíjejících původní záměry PHARE.202 Poslední devátá část dohody je naplněna vedle obvyklých závěrečných ustanovení též ustanoveními v oblasti institucionální,203 které potvrzují vznik stálých orgánů přidružení definovaných výše; tím je mj. poukázáno na jejich zásadní význam pro další vývoj.
4.2.5.2. Praktické zavedení a ratifikace Evropské dohody Evropská dohoda tak definovala základní úkoly a cíle, které muselo Polsko splnit, měla-li se stát aktuální problematika jeho plného členství v budoucí EU. Z textu je patrné, nakolik si administrativa ES uvědomovala hluboké hospodářské a sociální problémy této země, jejichž řešení zde navrhla a byla připravena je
těchto aktivit byly tradičně severské státy, přičemž lze zmínit např. činnost dánské organizace SID, v současnosti působící pod názvem 3F. 201 Článek 95 Evropské dohody. 202 Článek 97 Evropské dohody. K naplnění tohoto záměru došlo v prvních letech předvstupních jednání, jak již bylo uvedeno. 203 Články 102-122 Evropské dohody.
79
materiálně, finančně i jinak podpořit. Současně však právě tato snaha o poskytnutí široké pomoci vypovídá o zájmu Společenství na stabilizaci středoevropského regionu prostřednictvím spolupráce se zdejšími zeměmi, ačkoliv to pro ES představovalo mnohá rizika, včetně nebezpečí zpomalení vlastní integrace či nebezpečí roztržky mezi členskými státy ES vzhledem k jejich často velmi odlišným postojům k tomuto typu spolupráce a přidružení. Důkazem tohoto je přítomnost klauzule v dohodě, která dává členským zemím ES právo použít ochranná opatření pro případ, že by dovoz z asociovaných zemí vykazoval známky dumpingu nebo by bylo přímo ohroženo některé průmyslové odvětví členského státu.204 Na vstřícnost Komise ES jakožto hlavního vyjednavače za Společenství naopak poukazuje závazek ze strany ES, že odstraní své obchodní bariéry rychleji než asociované země. Mělo se jednat ve většině případů o dobu první pětileté fáze, zatímco ze strany přidružených zemí tak mělo být učiněno víceméně rovnoměrně během obou plánovaných etap.205 Posledním důležitým bodem v jednání okolo Evropských dohod byla jejich ratifikace, což vzhledem k bohatým zkušenostem ES znamenalo ještě další poměrně nepředvídatelný proces. Ze strany ES schvaloval dohody jednak Evropský parlament, jednak parlamenty členských států. Díky tomu se ratifikační proces protáhl na celé dva roky. Evropský parlament, v té době pod vedením německého křesťanského demokrata Egona Klepsche, sice odsouhlasil Evropské dohody již dne 16. září 1992, nicméně zdržení znamenalo právě hlasování v národních parlamentech členských států ES, v nichž v té době navíc probíhala jednání o ratifikaci nové Smlouvy o EU. Z těchto důvodů bylo třeba zajistit, aby nejnaléhavější část dohody, tedy ta o budování zóny volného obchodu, byla přijata v nejbližším možném termínu bez ohledu na zbytek smlouvy. Tzv. přechodná dohoda,206 která byla uzavřena s platností od 1. března 1992, ve zvláštním režimu naplňovala zásady smlouvy vztahující se k volnému obchodu.
Marek, D., op. cit., s. 107. Tamtéž, s. 108. 206 Goněc, V., op. cit., s. 157. 204 205
80
Ze strany Polska schvaloval smlouvu prezident na základě doporučení parlamentu. Dne 4. července 1992 se ve prospěch jejího přijetí vyjádřil Sejm, o tři týdny později i Senát. Lech Wałęsa podepsal Evropskou dohodu dne
20. října
1992. Polský parlament se v této souvislosti usnesl též na vytvoření řádu přípravy a představení programu přibližování polského hospodářství a právního systému k ES dle požadavků vyplývajících z Evropské dohody.207 Ratifikace ze strany Polska i orgánů ES tedy proběhla poměrně rychle, zatímco stejný proces na straně členských států ES trval do poloviny prosince 1993. V platnost vešla Evropská dohoda dne 1. února 1994, tedy v době, kdy již téměř dva roky probíhalo vytváření zóny volného obchodu podle smlouvy přechodné.
4.2.6. Spolupráce Polska se středoevropskými sousedy: Visegrád a CEFTA Určité kroky v procesu „návratu do Evropy“ byly učiněny také samotnými státy střední Evropy z hlediska jejich vzájemné ekonomické i politické spolupráce. V konečném důsledku tyto iniciativy napomohly v přibližování se ES/EU, neboť mj. znamenaly vytvoření zóny volného obchodu mezi Polskem, Maďarskem a Československem (resp. samostatným Českem a Slovenskem), k nimž se později přidávaly i další země regionu. Po několika předchozích setkáních prezidentů zmíněných tří států byla dne 15. února 1991 v maďarském městě Visegrád podepsána tzv. Visegrádská deklarace. V ní si státy přislíbily hlubší spolupráci a vzájemnou podporu v oblastech budování parlamentních demokratických systémů, odstraňování reliktů totalitního období, vytváření moderního tržního hospodářství a zapojení do evropského politického, hospodářského, bezpečnostního a právního systému.208 Veškeré snahy tedy měly směřovat k urychlení procesu integrace těchto zemí do struktur Společenství. Ve skutečnosti však nezískala spolupráce v rámci Visegrádu reálné opodstatnění, protože vztahy jednotlivých zemí s ES se ubíraly dopředu takovými směry a tempem, které Visegrád nebyl schopen adekvátně reflektovat.
Kalendarium stosunków Polska-UE, op. cit. Plným názvem: Deklarace o spolupráci České a Slovenské federativní republiky, Polské republiky a Maďarské republiky na cestě evropské integrace. (http://www.visegradgroup.eu/main.php?folderID=1014). 207 208
81
Důležitějším milníkem ale bylo založení ekonomické organizace CEFTA.209 Smlouva o vytvoření tzv. Středoevropské zóny volného obchodu byla vytvořena na podkladě spolupráce v rámci Visegrádu, podepsána byla v roce 1992 v Krakově a v platnost vešla dne 1. března 1993. Jejím hlavním cílem bylo postupné odstraňování bariér ve vzájemném obchodním styku tak, aby od 1. ledna 2001 vznikla volná obchodní zóna.210 Jednalo se tedy o další krok, jak usnadnit prolínání trhu
ES/EU
s trhy
transformujících
se
zemí.
Z hlediska
konkrétního
obchodovaného zboží pak v rámci CEFTA tvořily největší část průmyslové výrobky (90%) a v menší míře produkty zemědělské a potravinářské (10%).211
4.2.7. Ekonomická situace Polska na počátku 90. let V souvislosti s probíhající transformací polského hospodářství a narůstající mírou pomoci ze strany Západu lze sledovat již do roku 1992 určitý posun v celkovém stavu polské ekonomiky. Jak už bylo uvedeno, dařilo se především splácet obrovský zahraniční dluh. Především se Polsko dokázalo vyvarovat dlouhodobé recese, která po roce 1989 postihla některé postkomunistické země. Právě rok 1992 lze označit za počátek dalšího ještě silnějšího růstu, který se výrazněji projevil v polovině 90. let. Těžkou hospodářskou situací si Polsko prošlo ještě předtím v letech 1990-1991, kdy zavládla vysoká inflace a došlo jednak ke stávkám, jednak k útěkům lidí za prací do ciziny. Ačkoliv již byly započaty reformy, problém zel do jisté míry v samotném obyvatelstvu, které na ně nebylo připraveno.212 Tento růst se však nedokázal vyvarovat poměrně vysoké míry inflace a stále vysoké nezaměstnanosti – ta v roce 1992 činila 13,6% a měla se nadále ještě
angl. CEFTA – Central European Free Trade Agreement, Středoevropská dohoda o volném obchodu. 210 Dančák, B.: Středoevropská dohoda o volném obchodu – Central European Free Trade Agreement. In: Dančák, B. (ed.): Integrační pokusy ve středoevropském prostoru II, Brno, MPÚ 1999, s. 48. 211 Dangerfield, M.: Sub-regional Economic Cooperation in CEFTA: Past Performance and Future Prospects. In: Štěpánek, M. (ed.): The Role of CEFTA in the Process of EU Enlargement, Prague, IIR 1999, s. 27. 212 Nikolski, V.: Pět let transformace ekonomik v postkomunistických zemích střední Evropy, Mezinárodní politika, č. 11/95, s. 23. Nutno mít na paměti skutečnost, že každé reformní úsilí, má-li vyvést ekonomiku z recesního či přímo krizového stavu, obvykle začíná velkými výdajovými škrty a šetřením. 209
82
zvyšovat. Více o stavu polské ekonomiky k roku 1992 uvádějí vybrané ukazatele (Tab. 10-12).
Tab. 10 Polská Polská měna: kurz k dolaru a inflace 213 1989 Zloty/USD Inflace (%)
0,1
1990
1991
1992
1,0 1,1 1,4 -84,6 -34,6 -29,1
Tab. 11 Zahraniční investice investice a průmysl v letech 19911991-1992 214
1991 1992
Příliv investic (mld. USD)
Růst prům. výroby (rok 1989 = index 100)
Přírůstek Přírůstek nominálních mezd v průmyslu (%)
359 678
69,7 71,7
64,0 41,2
Tab. 12 Srovnání průměrných příjmů na hlavu (parita kupní síly) s Maďarskem a Československem vzhledem k evropskému průměru v roce 1992 215
Polsko Maďarsko Československo Evrop. průměr
USD
%
4 726 5 638 6 845 15 493
0,31 0,36 0,44 1,00
4.2.8. Shrnutí vývoje let 1989 – 1992 Vztahy s Evropskými společenstvími na přelomu 80. a 90. let zaznamenaly z pohledu Polska a dalších zemí střední Evropy důležitý kvalitativní posun, který tyto země nasměroval k přípravě na možné plné členství v západoevropských integračních strukturách. ES se chovaly při udělování různých výhod těmto zemím
Fink, G.: IFE Working Paper Nr. 31, on line text (http://fgr[1].wu-wien.ac.atw/pwp/31.pdf), s. 24-25. 214 Karpová, E.: Vývoj ekonomik zemí střední a východní Evropy v letech 1991-2003, Praha, Oeconomica 2004, s. 5-14. 215 Janíček, L. a kol., op. cit., s. 108. 213
83
velmi obezřetně, což je ale pochopitelné vzhledem k nestabilní hospodářské i politické situaci daných zemí. Polsko začalo poměrně aktivně uskutečňovat transformační proces, díky němuž brzy dosáhlo nastartování hospodářského růstu; to se projevilo mj. schopností rychle splácet obrovský zahraniční dluh. Postupně se tak pro západní státy stávalo důvěryhodnějším partnerem. Obchodní kontakty dostaly svůj „jízdní řád“ díky uzavření obchodní dohody v roce 1989. Aktem pomoci i zkoušky pro státy střední Evropy bylo zřízení programu PHARE, který neměl pouze „rozdávat“ finance na zalepení nejbolavějších míst jejich ekonomik, ale celkově zkulturnit hospodářské prostředí v těchto zemích a naučit je zodpovědně využívat poskytovaných částek. V tomto se měl PHARE stát do budoucna vcelku úspěšným pokusem ze strany Společenství. Problémem Polska při dojednávání nových hospodářských vztahů, jejichž hlavním rozměrem měl být širší přístup na vnitřní trh ES, byla zejména nízká kvalita výrobků. To se projevilo i v Evropské dohodě o přidružení Polska k ES, která přes odpor polské reprezentace zachovávala mnohá omezení. Na druhou stranu se Evropská dohoda stala skutečným milníkem v procesu „návratu do Evropy“, neboť definovala přidružení jako prostředek přibližování asociovaných zemí k ES/EU. Na podkladu Evropských dohod pak měla být v budoucnu vytvářena další strategie procesu, který by v případě svého uskutečnění znamenal nejen největší rozšíření Společenství všech dob, ale především sjednocení západní a východní Evropy.
4.3. Polská společnost v době „eurooptimismu“ Přelom 80. a 90. let znamená v polské společnosti první fázi vyvrcholení proevropských tendencí. Její smýšlení bylo ovlivňováno jednak domácím vývojem se všemi jeho aspekty, jednak prohlubujícími se vztahy se západní Evropou, které se Poláci snažili všemožně urychlit. Výhodou oproti zemím, v nichž trval tuhý komunistický režim až do konce roku 1989, byla v případě Polska nesrovnatelně vyšší informovanost odborné i laické veřejnosti o problematice evropské integrace
84
díky existenci badatelských ústavů, jež zde existovaly již od 60. let a též díky působení exilových intelektuálů. Negativním znakem se ovšem stával až přílišný spěch, který pramenil z bezbřehého optimismu Poláků v přesvědčení o své vhodnosti a de facto připravenosti na brzký vstup do integračních struktur. Tento optimismus však měl být za několik let ze strany EU sražen na kolena. Evropská dohoda o přidružení Polska k ES/EU měla svůj důležitý rozměr nejen v otázce sociální, ale i kulturní spolupráce. Jak již bylo uvedeno v rozboru Evropské dohody, Polsku bylo umožněno poměrně rozsáhlé šíření jeho kultury do zemí ES/EU. Důležitou iniciativou zakotvenou v dohodě byl program „Kultura 2000“, který měl dále prohloubit kulturní dialog obecně mezi jednotlivými oblastmi Evropy.216 Vztahy mezi státy střední a východní Evropy a ES/EU v dobách procesu evropského sjednocování v příštích deseti letech rozhodně neměly být idylické; vinu však na tom nenesly jen samotné postkomunistické země, ale i často velmi deformovaný pohled západoevropských politiků na úroveň společnosti a kultury těchto zemí. Ti si obvykle představovali obyvatele i jejich vůdce ze zemí za železnou oponou jako zaostalé a prostoduché jedince. Postřehy mnoha místních politiků a intelektuálů pak dokazují překvapení zástupců Západu, že na setkáních nehovoří s polointeligentními stvořeními či přímo desperáty, ale s realisticky přemýšlejícími politiky, badateli, umělci i dělníky,217 jejichž kultura a způsob života má nemalou úroveň. Vůdčí silou v samotné polské společnosti zůstávala ještě počátkem
90. let
Solidarita, plně kooperující s nejvyššími strukturami katolické církve. Významným okamžikem byla ještě před červnovými volbami 1989 návštěva předáků tehdy již opět legální Solidarity v Římě, kde jim papež veřejně požehnal. K Janu Pavlu II. nutno zmínit, že se i po rozbití východního bloku „staral“ o svoji zemi, resp. celou oblast střední a východní Evropy, když čas od času veřejně vystoupil na podporu proevropských snah postkomunistických států.218
Článek 95 Evropské dohody. Dienstbier, J.: Snění o Evropě, Praha, NLN 1990, s. 79-80. 218 Příkladem je papežova homilie pronesená při jeho čtvrté návštěvě Polska v červnu 1991, kde hovoří otevřeně o oprávněnosti návratu těchto zemí do Evropy, tedy o vstupu do ES. Jan Paweł II: Przywrocić wartości Europie (1991). In: Loew, P.O., op. cit., s. 236-239. 216 217
85
Začalo též rychlejší rozšiřování myšlenek Solidarity mezi obyvatelstvem. Cenzura definitivně zanikla za vlády Mazowieckého. Jediným nezávislým periodikem v Polsku byl v té době „Tygodnik Powszechny“. Solidarita pak začala sama vydávat vlastní noviny s názvem „Gazeta Wyborcza“.219 S následným politickým štěpením Solidarity však přišlo i odvrácení mnoha jejích stoupenců, což umožnilo vzestup postkomunistů. Ti si své pozice – přes hlasitý odpor mnoha intelektuálů a církevních představitelů – dokázali natrvalo udržet. Polští postkomunisté se však na rozdíl od svých kolegů v jiných zemích nestali rozhodnými odpůrci evropské integrace. Naopak se v průběhu dalších let stali jako součást levé části politického spektra spolu s dalšími levicovými a liberálními stranami jedněmi z těch, kdo vstup Polska do EU přímo vyjednával. 220 Vedle zmíněných impulsů pocházejících od Jana Pavla II. se k otázce evropské integrace a „návratu do Evropy“ vyjadřovala i sama církev v Polsku. Příkladem je reflexe Maastrichtské smlouvy zakládající Evropskou unii, která po dojednání v roce 1991 byla ratifikována do roku 1993. Poměrně velkou kritikou ji počastovala část polské katolické veřejnosti, když ji označila za „nekřesťanskou“, neboť nad politiku a zejména etiku staví finanční záležitosti.221 Přesto v této době západoevropské integrační struktury představovaly i z hlediska církve jasný cíl polského snažení. Postupně se však začala polská církev dělit podle pohledu na evropskou politiku na určité skupiny, mezi nimiž se do budoucna profilovaly i politicky působící subjekty ultrakonzervativního a nacionalistického zaměření.
5. Konec evropského optimismu v Polsku: Polsku: od počátku období přidružení po vydání Bílé knihy na pozadí nástupu postkomunistů k moci (1992 – 1995)
Davies, N., op. cit., s. 414. Juchnowski, J., op. cit., s. 39. 221 Barski, J. – Lipkowski, K.: Unia Europejska jest zguba dla Polski (fragmenty, 1996). In.: Loew, P.O., op. cit., s. 262. Paradoxem však je, že výhrady některých členských států ES/EU k Maastrichtu pramenily právě z přílišné míry politické integrace. 219 220
86
Rok 1992 znamenal nastínění nových trendů jak z hlediska vnitropolitické situace Polské republiky, tak ohledně jejího ekonomického vývoje a vztahů se západoevropskými integračními strukturami. Počátek 90. let dal budoucímu vývoji polské politické scény do vínku především obrovsky roztříštěnou stranickou scénu, činící tak poměry na vládní a parlamentní úrovni velmi nestabilními. Při tom se však podařilo nastartovat důležité ekonomické reformy a uskutečňovat celkovou transformaci polského hospodářství. Zbavení se většiny problémů plynoucích z bývalého zařazení státu v komunistickém bloku pak znamenalo možnosti širokých vztahů s ES a dalšími strukturami Západu, neboť se tím Polsko stávalo pro země na západ od bývalé železné opony důvěryhodnějším partnerem.
5.1. Politické změny v Polsku a v Evropských společenstvích 5.1.1. Polsko: vzestup postkomunistů a střídání vlád Budoucí vývoj polských pozic v mezinárodních vztazích významným způsobem ovlivnil vnitropolitický vývoj založený na rozkladu Solidarity jakožto subjektu politické scény.222 Od dob prvních náznaků štěpení mezi vrcholnými osobnostmi Wałęsou a Mazowieckým došlo ke vzniku velkého počtu pravicových i levicových postsolidaritních uskupení, mezi nimiž navíc důležitou úlohu hrály celky katolicky, resp. ultrakonzervativně orientované.
Jejich rivalita vytvářela
prostor k prosazení jiných stran a hnutí, které neměly revoluční minulost, či přímo stran postkomunistických.223 V období vlády Hanny Suchocké zaznamenalo polské hospodářství příchod určitého zpomalení. To se stalo záminkou pro Solidaritu, aby jí zajistila vyslovení nedůvěry v parlamentu v květnu 1993. Předčasné volby v září 1993 znamenaly nástup postkomunistické levice, který vyvrcholil ve druhé polovině 90. let. SLD volby za poměrně vysoké účasti voličů dokonce vyhrál.
Solidarita existovala dál coby odborový svaz, řeč je o jejích politických představitelích, kteří se začali vydávat vlastní cestou. 223 Tímto se hlouběji zabývá již kap. 4.1. 222
87
Ani po roce 1993 jednotlivé vlády neměly dlouhého trvání. První vládu utvořil rolnický předák Waldemar Pawlak za stranu PSL,224 která vstoupila do koalice s SLD. Vláda tak byla tvořena stranami s podobnou minulostí, neboť jako postkomunistickou lze označit i samotnou PSL, jež byla jedním ze satelitů komunistické strany.225 Během března 1995 byl Pawlak vystřídán prvním zástupcem SLD na tomto postu, Józefem Oleksym.226 Vnitropolitická situace Polska nebyla na evropské úrovni překážkou pro uzavření asociační dohody; bylo ovšem otázkou, zda představitelé EU uvěří polským slibům dokončení transformace a plné demokratizace státu a společnosti vzhledem k budoucím jednáním o plném členství země v Unii. Též zůstávalo otázkou, zda se SLD vydá po dosavadní plně proevropské cestě polských vlád, nebo zda uplatnění programu této strany zmíněnou orientaci promění. Koneckonců stále méně „evropsky“ se choval i jeden z autorů tohoto směřování Polska a nepřítel postkomunistů prezident Wałęsa. Mimoto vedla politická situace k prohlubování apatie obyvatelstva vůči politice, což se mohlo negativně odrazit na jeho podpoře případným dalším krokům polských vlád ve sbližování s EU. Po období velice vstřícného vztahu Poláků vůči Společenstvím na počátku 90. let se totiž začínaly projevovat v této zemi tolik tradiční nacionalistické tendence, které byly umocněny vydáním tzv. Bílé knihy ze strany EU v polovině 90. let.
5.1.2. Evropská společenství: budování politické, hospodářské a měnové unie Samotná Společenství procházela v první polovině 90. let zcela přelomovým obdobím. Podepsání a velmi náročná ratifikace Maastrichtské smlouvy znamenaly další pokus o posílení nadnárodních principů v procesu evropské integrace. Vizi takového vývoje však nesdílely všechny členské země stejnou měrou, což způsobovalo rozpory, jejichž řešení trvalo velmi dlouho a stálo představitele
PSL – Polskie Stronictwo Ludowe, Polská lidová strana. Kopeček, L., op. cit., s. 519. Jde o podobný případ jako ČSL v Československu, pouze s více agrární tradicí. 226 Oleksy byl člověk poznamenaný nejen komunistickou minulostí, ale i konfidentstvím s polskou tajnou bezpečností; pravý komunista „starého typu“. Davies, N., op. cit., s. 423. 224 225
88
Společenství hodně sil.227 Vedle posílení politického rámce integrace se jednalo o snahy prohloubit její sociální dimenzi, dokončit budování hospodářské a měnové unie a současně se připravit k dalšímu rozšiřování. Smlouva o EU vstoupila v platnost 1. listopadu 1993.228 Do roku 1995 byl dokončen proces rozšíření o Švédsko, Finsko a Rakousko. Tyto státy ovšem patřily mezi země s vyspělou ekonomikou a fungujícími demokratickými institucemi.229 Jako mnohem problematičtější se v tomto jevily země postkomunistické, které si nehledě na vlastní stav ve výše zmíněných ohledech představovaly vstup do EU nejpozději do konce dekády. Nově definovaná Evropská unie však v té době potřebovala především velkou míru politické a hospodářské stability, aby mohla realizovat vlastní náročný program.230 Země střední a východní Evropy, chtěly-li se stát jejími členy, musely splňovat určité vstupní podmínky, čímž se Unie sama chránila proti „rozřeďování“ integrace. Proces jejich tvorby, příprava na plnění a plnění samotné pak bylo vedle rozšiřování vzájemného obchodu hlavní náplní vztahů těchto zemí s EU v době okolo poloviny 90. let. Začátkem roku 1995 došlo k významné změně na institucionální úrovni Evropské unie, když dne 23. ledna nastoupila nová Komise pod vedením lucemburského křesťanského demokrata a do té doby premiéra Jacquesa Santera. Skončilo tak desetileté období Delorsových komisí, charakteristické mj. snahou co nejintenzivněji a pokud možno i co nejrychleji budovat evropskou integraci, a to jak z hlediska prohlubování, tak i rozšiřování. Santer nebyl tak silně federalisticky zaměřen a stejně tak perspektivy rozšíření EU na východ vnímal jako záležitosti vyžadující maximální opatrnost.
5.2. Vztahy Polska s Evropskou unií a proces přibližování
Příkladem je Dánsko, které ratifikovalo Maastricht až po dojednání výjimek. Základem bylo dobudování hospodářské a měnové unie, prohloubení procesu integrace zejména v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky a také v oblastech spravedlnosti a vnitra. Jednalo se o hlavní položky nově položených sloupů tzv. Maastrichtského chrámu. Současně k 1. lednu 1994 začala platit smlouva o Evropském hospodářském prostoru, kterou uzavřely státy EU a jež byla otevřená i dalším nečlenským státům, aby se mohly ve větší míře napojit na společný trh EU (EEA – European Economic Area). 229 Srov. Veber, V., op. cit., s. 365-368. 230 Tak např. v létě 1993 vypukla krize systému směnných kurzů, což vážně ohrozilo zavedení jednotné evropské měny. Černoch, P., op. cit., s. 42. 227 228
89
na pozadí hospodářského hospodářského vývoje: od Kodaně k Bílé knize Otázka rozšíření Evropské unie na východ byla navzdory všem obtížím již od období let 1991-1992 trvale aktuální problematikou evropské politiky. Jednalo se o výzvu vpravdě historickou – spojit po půl století západní a východní část kontinentu, resp. zařadit další velký evropský region do jednotky, která vznikla, aby spojovala dříve antagonistické státy a z Evropy vytvořila stabilní část světové politiky a ekonomiky. V průběhu první poloviny 90. let se ukázalo zřejmým, že Polsko a jeho středoevropští partneři nebudou zdaleka jedinými kandidáty na plné členství v EU. Brusel si uvědomoval, že stojí před nejrozsáhlejším a také nejriskantnějším rozšiřovacím procesem v historii evropské integrace. Proto bylo z pohledu EU nutné vytvořit velmi přesný a podrobný „jízdní řád“, kterým se přibližovací proces zemí, jejichž počet přesahoval číslo deset, bude řídit. Polsko bylo jako země mezi kandidáty zdaleka největší a současně s ES/EU široce spolupracující první v pomyslné hierarchii kandidátů na členství v Unii. Dokázal to i pozdější proces předvstupních vyjednávání, kdy ostatní země často řídily svoji strategii podle záměrů a pozic Polska.
5.2.1. Lisabon, Edinburgh, Kodaň a první programy přibližování Iniciativu v procesu přibližování zemí střední a východní Evropy k ES/EU převzala počátkem 90. let plně Evropská komise, stále pod vedením J. Delorse. Ta na summitu Evropské rady v Lisabonu konaném v červnu 1992, tedy ještě před dokončením procesu ratifikace Evropských dohod, představila zprávu s názvem Evropa a výzva rozšíření, která se zabývala především dalším rozšířením přístupu asociovaných zemí na jednotný trh. Narazila ovšem na velmi malý zájem, resp. obavy mnoha členských států,231 což bylo způsobeno převážně výše zmíněnými prioritami tohoto období ohledně problémů s Maastrichtskou smlouvou. Na summitu v Edinburghu v prosinci 1992 však Evropská rada přece jen přijala rozhodnutí o přezkoumání otázky členství zemí Visegrádské skupiny v ES. Jednalo se o rozhodnutí průlomové, neboť v dokumentu, který zpracovala opět Komise ES, se jasně pravilo, že země střední a východní Evropy se mohou stát 231
Marek, D., op. cit., s. 113.
90
členy budoucí EU, pokud splní kritéria, jež budou ze strany ES přesně definována.232 Polská vláda dokázala na iniciativy ze strany ES, resp. Komise poměrně rychle zareagovat, když už v lednu 1993 vypracovala a představila tzv. Program přizpůsobení polského hospodářství a právního systému požadavkům Evropské dohody.233 Byl v něm navržen základní rámec činností v oblasti přibližování se standardům ES/EU. Polsko tak znovu projevilo svoji snahu co nejvíce proces možného přistoupení urychlit. Od summitu v Edinburghu měla Komise prostor pro vytvoření kritérií vstupu zemí střední a východní Evropy. Kritéria pro členství byla v ES zvykem již od předešlých vln rozšíření; v případě Východu však bylo zjevné, že ve srovnání s těmi, která plnily země čtvrtého rozšíření,234 budou podstatně rozsáhlejší a detailnější. Polsko a spol. musely z pohledu ES urazit ještě dlouhou cestu i proto, že jejich pomyslná startovní čára se nacházela dost hluboko pod čarou zemí čtvrtého rozšíření. Společenství, která znala jejich problematický stav, nechtěla riskovat ohrožení vývoje vlastní integrace. Okamžik, kdy měla být kritéria oficiálně představena, nadešel v době dánského předsednictví v Evropské radě. Na summitu v Kodani konaném v dnech 21. a 22. června 1993 už jednoznačně zazněla otázka nikoli zda rozšíření realizovat, nýbrž kdy je realizovat a za jakých podmínek.235 Perspektiva členství zemí střední a východní Evropy v EU se jednoznačně opírala o nutnost mít uzavřenou řádnou asociační dohodu. Podle závěru Rady se pak mohla stát členem Evropské unie každá země střední a východní Evropy, která bude schopna přijmout členské závazky a splní požadované ekonomické a politické podmínky.236
European Council in Edinburgh: Conclusions of the Presidency, on line text (http://www.europa.eu/rapid/pressReleasesAction.do?reference=DOC/92/8&format =HTML&aged=1&language=EN&guiLanguage=en). 233 pol. Program działań dostosowujących polską gospodarkę i system prawny do wymagań Układu Europejskiego. Kalendárium stosunków Polska-UE, op. cit. 234 Tedy Rakousko, Švédsko, Finsko a nakonec nepřistoupivší Norsko; s výjimkou Finska státy EFTA. 235 Marek, D., op. cit., s. 113. 236 European Council in Copenhagen: Conclusions of the Presidency, on line text (http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/pressData/en/ec/ 72921.pdf). 232
91
Tyto podmínky, známé jako „kodaňská kritéria“, byly rozděleny do tří profilových okruhů.237 Evropská rada dojednala a schválila jejich konečnou verzi na základě dokumentu Komise s názvem Směrem k užší spolupráci se zeměmi střední a východní Evropy.238 První okruh podmínek znamenal splnění jistých politických předpokladů. Stát
musel
mít
stabilní
instituce
garantující
demokracii,
spravedlnost,
respektování práv člověka a současně respektování a ochranu menšin. Pro Polsko to znamenalo především zajistit stabilitu politického systému a jeho vývoje a vedle toho vytvořit záruky, že se složky bývalého komunistického režimu nedostanou k takové míře moci, aby mohly tvorbu a rozvoj demokratických institucí ohrozit. Dále musely být vyřešeny veškeré problémy týkající se polských hranic.239 Druhý
blok
podmínek
předpokládal
existenci
skutečně
tržního
hospodářství, schopnost odolat tlaku konkurence a celkově tržním silám po vstupu do Unie. Tento požadavek představoval pro Polsko poněkud větší problém než podmínky předchozí, avšak vzhledem ke slibnému růstu hospodářských ukazatelů bylo reálné, že se i v tomto Polsko stane dobrým „žákem“.240 Konečně třetí okruh podmínek hovořil o schopnosti převzít a plnit závazky vycházející z plánovaného členství. Vyhovění této podmínce předpokládalo splnění těch předchozích, tedy Polsko muselo mít jak stabilní politické prostředí a vládu schopnou prosadit potřebné změny, tak silnou tržní ekonomiku, aby mohlo přijmout náležitosti politické, hospodářské a měnové unie v rámci EU. Vedle těchto podmínek adresovaných přidruženým zemím směřovala Evropská rada ještě jednu důležitou podmínku přímo členským státům EU. Touto podmínkou byla schopnost Unie absorbovat nové členy, aniž by to ohrozilo dynamiku integračního procesu, soudržnost zemí Unie a funkčnost jejích institucí. To předpokládalo ze strany EU především transformaci jejích orgánů.241
Pro Dánsko , resp. Kodaň se stalo východní rozšíření téměř osudovým, neboť zde byly podmínky pro členství představeny a znovu v Kodani v roce 2002 bylo východní rozšíření dokončeno. 238 Marek, D., op. cit, s. 113. 239 Co se týče otázky hranic a problému území států, je dobré poznamenat, že až v polovině 90. let skončil (prozatím) stále znovu se objevující maďarský revisionismus ohledně Trianonské smlouvy. 240 Viz kap. 4.2.7. 241 Cihelková, E.: Vnější ekonomické vztahy Evropské unie, Praha, C. H. Beck 2003, s. 575. 237
92
Na základě těchto kritérií měl probíhat celý následný přibližovací a vyjednávací proces, do něhož se vedle zemí střední Evropy postupně zapojovaly další země, které uzavřely asociační dohody a následně podaly žádost o členství v Evropské unii. Ačkoliv měla kodaňská kritéria znamenat poměrně přesný systém podmínek, padla na ně brzy určitá kritika za jejich místy až přílišnou nejasnost a vágnost, které pak způsobovaly potíže a nedorozumění při posuzování jejich plnění.242 Summit v Kodani nicméně znamenal přelom ve vztazích zemí střední a východní Evropy a Evropské unie v několika směrech. Evropská rada jakožto vrcholný orgán EU dala najevo, že vstup těchto zemí do Unie je reálný, ovšem EU v žádném případě nehodlá nést rizika vyplývající z přistoupení nepřipravených zemí, jež by se aklimatizovaly a z velké části přizpůsobily až po vstupu do Unie za její vydatné pomoci. EU naopak očekává maximální samostatnou snahu těchto zemí o přiblížení se jejím standardům a samotná schopnost tohoto dosáhnout bude i měřítkem možností jejich vstupu.243 Pro Polsko, sice již rostoucí, ale pořád velmi zaostalé, to platilo i jako pro největší zemi regionu především. Pro zástupce Polské republiky znamenala šířka představených kritérií do jisté míry překvapení, nicméně stále v nich přetrvával hluboký optimismus o správné cestě i rychle se zlepšující situaci jejich země, která by rozhodně neměla být překážkou brzkého členství. Zejména Poláci si představení kritérií vstupu do Unie vyložili tak, že nyní, když se o východním rozšíření začalo obecně mluvit, je tento akt „na spadnutí“ a proces splnění podmínek bude rychlý a spíše formálního charakteru.244 Na druhou stranu znamenal summit podobné zklamání jako v případě Evropských dohod, neboť ani v Kodani nebyl dán přesnější časový plán rozšiřovacího procesu.
Nepříliš vyjasněné byly např. oblasti jako „právní stát“ či „tržní hospodářství“. Marek, D., op. cit., s. 115. 243 Tuto snahu bude EU pochopitelně široce podporovat, nicméně základem zůstává samostatná iniciativa ze strany přidružených zemí, jak už bylo zmíněno v případě založení programu PHARE o potřebě naučit země vytvářet vlastní projekty v rámci obnovy hospodářství. Země se musely snažit samy, nikoli se nechat k veškerému pokroku nutit. 244 K čemuž často vedl právě problém s málo vyjasněnými pojmy v kritériích. 242
93
Nicméně Evropská rada v Kodani rozhodla o rychlejším odstranění některých omezení v obchodování se zeměmi střední a východní Evropy, než jak původně definovaly Evropské dohody.245
5.2.2. Žádost o členství a předvstupní strategie Poté, co projednala kodaňská kritéria, podala vláda premiéra Waldemara Pawlaka 8. dubna 1994 oficiální žádost o členství Polska v Evropské unii. Tento akt učinila jako druhá země regionu střední a východní Evropy, a to týden po Maďarsku. Avšak vzhledem k tomu, že teprve 1. února tohoto roku vešla v platnost ve svém plném rozsahu Evropská dohoda, byl akt žádosti o členství vskutku poněkud předčasný.246 Polsko v daném okamžiku reálně zdaleka nesplňovalo podmínky Unie pro plné členství ani v jednom z hlavních okruhů podmínek, nicméně podání přihlášky znovu dokazovalo polské sebevědomí a optimismus.247 Poté, co byla ukončena předvstupní jednání se státy účastnícími se čtvrtého rozšíření Unie, rozběhla se na její půdě od začátku roku 1994 intenzivní debata o problematice případného východního rozšíření. V průběhu roku pak byly vytvořeny další konkrétní návrhy, jak postupovat ve vztazích s kandidátskými státy. Na summitu v Korfu pověřila Evropská rada Komisi zpracováním předkládaných návrhů do jednolitého strategického doku-mentu.248 Ve druhé polovině roku 1994 předsedalo Evropské radě Německo. To v čele s kancléřem Kohlem dlouhodobě vyvíjelo snahy o rychlé napojení přidružených zemí na jednotný trh EU a celkově o stabilizaci hospodářské situace ve střední a východní Evropě.249 Německý impuls v době jeho předsednictví znamenal významnou podporu kandidátským zemím. Na závěrečném summitu německého předsednictví konaném v dnech 9. a 10. prosince 1994 v Essenu představila Komise dokument s názvem Předvstupní strategie Evropské unie pro přidružené země střední a východní Evropy, který
European Council in Copenhagen: Conclusions of the Presidency, op. cit. Goněc, V., op. cit., s. 159. 247 Státy, které podaly žádost o členství, lze již nazývat jako „kandidátské země“. 248 European Council in Corfu: Presidency Conclusions, on line text (http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/pressData/en/ec/ 00150.EN4.htm). 249 Černoch, P., op. cit., s. 42. 245 246
94
Evropská rada schválila jakožto ucelený plán vztahů s kandidátskými zeměmi v dalších letech.250 Předvstupní strategie řešila perspektivu východního rozšíření Unie ve dvou rovinách. Na jedné straně šlo o podporu kandidátským zemím v jejich vyrovnávání se s problémy, které přibližovací proces přinášel, na straně druhé bylo nutno současně vytvořit v samotné EU takové podmínky, aby bylo zajištěno její plnohodnotné fungování i po rozšíření; tyto podmínky musely být nastaveny ještě před samotným rozšířením.251 Jednalo se tedy především o institucionální reformu EU, po níž mnohé hlasy uvnitř Unie volaly už od počátku 90. let. Ve vztahu ke kandidátským zemím se předvstupní strategie opřela o Evropské dohody, když znovu zdůraznila jejich prvořadý význam v procesu přibližování. Bez jejich naplňování nemohla být strategie uskutečňována. Jejich důležitost spočívala ve vytváření podmínek pro volný obchod a uplatňování hospodářských svobod, které jsou základem vnitřního trhu EU. K intenzifikaci spolupráce Unie s přidruženými zeměmi mělo dojít na základě tzv. strukturálního dialogu. Ten měl probíhat minimálně každé dva roky za účasti ministrů zahraničních věcí členských a přidružených států, popř. i ministrů dalších resortů. Dialog měl více otevřít možnosti kandidátských zemí informovat se ohledně společných politik EU, aby se pak tyto země samy mohly co nejdůkladněji připravit na jejich akceptaci. Konečně třetím stěžejním bodem byla potřeba co nejvíce podporovat kandidáty v plnění závazků vyplývajících z Evropských dohod. K tomu účelu byl zčásti reorganizován program PHARE, který zajišťoval finanční pomoc. Měl se více zaměřit na investice do infrastruktury či dopravy. Vedle tohoto typu podpory se však mělo jednat i o pomoc při zavádění evropské legislativy (tzv. acquis communautaire) do právního systému kandidátských zemí.252
European Council in Essen: Presidency Conclusions, on line text (http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/pressData/en/ec/ 00300-1.EN4.htm). 251 Cihelková, E., op. cit., s. 578. 252 Acquis označuje souhrn veškerého platného práva Společenství, které zavazuje všechny členské státy v rámci Evropské unie. Dělí se na právo primární, které vychází ze společných smluv a právních aktů, a sekundární, jež z primárního čerpá a zahrnuje právní nástroje: nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení a posudky. Výkladový slovník pojmů souvisejících s EU Ministerstva vnitra ČR, on line text (http://www.mvcr.cz/eunie/slovnik.html). 250
95
Evropská rada současně pověřila Komisi, aby začala s vypracováváním detailních zpráv o pokroku jednotlivých kandidátských zemí v procesu přibližování se EU dle kritérií z Kodaně. Posudky měly být vyhodnocením připravenosti zemí na vstup do Unie. Na summitu byl podán mj. i návrh na zapojení některých zemí, v tomto případě Polska, do vyjednávání v rámci EU tím, že by mu bylo umožněno pravidelně se účastnit jednoho setkání Evropské rady ročně. Tento návrh však přijat nebyl.253 Summit v Essenu znamenal pro kandidátské země pokrok v ohledu konkretizace jejich cesty do EU, nicméně pro takové Polsko bylo zveřejnění strategie dalším pramenem zjištění, že tato cesta bude ještě příliš dlouhá. Polská vláda podávala přihlášku do Unie s nadějí, že by se Polsko za svoje zásluhy jako jeden nejaktivnějších států regionu mohlo stát členem velmi záhy, snad i bez ohledu na plány uvedené v Evropských dohodách. Výsledky essenského summitu však definitivně odkryly přístup EU, totiž že bude od vstupujících zemí bez rozdílu vyžadovat splnění podmínek takovým způsobem, aby byly připraveny na okamžité zapojení do procesu integrace s co nejmenším počtem „milostí“ ze strany Unie a jejích členů. Současně bylo zřejmé, že bude striktně každý stát posuzován samostatně, nikoli asociované země jako skupina. Právě v tomto smyslu hovořil polský ministr zahraničí Andrej Olechowski, ovšem v této době už zároveň přiznal, že země nemusí do Unie vstoupit najednou a navíc že Polsko nemusí být mezi prvními.254 Tento postoj šéfa polské diplomacie jednoznačně poukazuje na postupnou změnu polských výhledů z optimistických na realistické. Polsko začínalo chápat, že mezi kandidátskými státy není „primus inter pares“ či přímo „princeps inter pares“, jak se po mnoho let samo vnímalo. Tento stav ilustruje i reakce Maďarska na návrh propojit polskou a maďarskou žádost o členství, kdy zástupci Budapeště něco takového striktně odmítli z obavy, že by jejich vlastní „tah na branku“ mohl být zaostalým Polskem zbrzděn. Rok 1994 tak znamenal znatelné zvolnění polského spěchu do Evropy. Největší zklamání tohoto období však mělo teprve přijít.
253 254
Kalendarium stosunków Polska-UE, op. cit. Marek, D., op. cit., s. 118.
96
5.2.3. Bílá kniha a její význam pro další vztahy Polska s EU V průběhu německého předsednictví bylo uspořádáno několik schůzek mezi zástupci EU a přidružených zemí. Unie na jednom z nich, konaném v říjnu 1994 v Lucemburku, oznámila potřebu vypracování dalších dokumentů ze strany EU jako podkladů pro přibližovací proces.255 Tímto úkolem byla pověřena opět Evropská komise. V první polovině roku 1995 se však předsednictví v Evropské radě ujala Francie, která východní rozšíření Unie nezařadila mezi své priority, jako tomu bylo v případě Německa. Mezi oběma státy se projevily hluboké neshody již v Essenu, kde Německo podporovalo urychlený vstup nejrozvinutějších zemí regionu – v tomto případě Česka nebo Slovinska; Francie tento přístup dementovala s tím, že je ochotna nanejvýše rozdělit kandidáty podle připravenosti do dvou tříd.256 Nová Komise pod vedením J. Santera se na posouzení připravenosti kandidátských zemí zaměřila hned v prvním půlroce svého působení, když vypracovala dokument, který charakterizoval vybrané země ještě jakožto skupinu. Představen byl v květnu 1995 a schválen pak na summitu Evropské rady v Cannes konaném v dnech 26. a 27. června 1995 jako Bílá kniha s názvem Příprava přidružených zemí střední a východní Evropy na začlenění do vnitřního trhu Unie.257 Kniha se měla stát příručkou pro kandidáty vstupu v přípravách na členství v EU v oblasti jednotného trhu; zaměřila se tedy výhradně na implementaci
evropské
legislativy
jednotného
trhu
do
právních
systémů
asociovaných zemí. Stala se tak další součástí předvstupní strategie, ovšem nešlo přímo o součást jednání o přistoupení k EU. Bílá kniha posuzovala situaci velmi detailně s příhledem k plnění Evropských dohod a ke kodaňským kritériím. Nezahrnula ale všechny oblasti acquis, uvedla pouze okruhy pro EU zcela nejdůležitější, proto zde chyběly např. širší posudky ohledně zemědělství či sociální politiky, ačkoli i ty jsou zde v minimální potřebné míře zmíněny. Jejím úkolem bylo také – a možná hlavně – Marek, D., op. cit., s. 118. Tamtéž, s. 119. 257 Bílá kniha Příprava přidružených zemí střední a východní Evropy na začlenění do vnitřního trhu Unie, on line text (http://www.euroskop.cz/files/10/94572593-6E33-4C28-8608 -DD04CFAB8D32.pdf). Byla adresována celkem deseti přidruženým zemím: Polsku, Česku, Slovensku, Maďarsku, Litvě, Lotyšsku, Estonsku, Slovinsku, Rumunsku a Bulharsku. 255 256
97
poukázat na funkčnost, resp. nefunkčnost legislativních a soudních orgánů v kandidátských zemích při zavádění acquis a zajištění jejího fungování. Oblasti, které byly pro Komisi při posuzování kandidátů nejdůležitější, naznačuje souhrn částí Bílé knihy:258 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12.
volný pohyb kapitálu volný pohyb průmyslového zboží hospodářská soutěž sociální politika zemědělství doprava audiovizuální politika životní prostředí telekomunikace přímé daně volný pohyb osob státní zakázky
13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23.
finanční služby ochrana osobních údajů podnikové právo účetnictví občanská práva uznávání odborných kvalifikací intelektuální vlastnictví energetika cla a spotřební daně nepřímé daně ochrana spotřebitele
Každá z uvedených třiadvaceti částí, na něž byla acquis rozdělena, byla opatřena též časovým rozvrhem jejího uplatňování. Dané rozdělení bylo obecně použito i v dalších posudcích Komise vůči jednotlivým zemím v dalších letech. Pro ty země, které neustále vyjmenovávané podmínky ze strany Unie nebraly dost vážně a nahlížely svůj stav lépe, než jaká byla realita – mezi něž nesporně patřilo právě Polsko, byla tato zpráva velkým a nepříjemným překvapením. V konečném důsledku dosáhla Bílá kniha poměrně velkého významu ve vztazích kandidátských států a EU, a proto bude zejména ve vztahu k Polsku rozebrána podrobněji. Ihned v úvodu knihy Komise znovu zmínila zásadní význam Evropských dohod a strukturálního dialogu, který však měl být spíše doplňkem asociačních dohod. Strukturální dialog by pozbyl význam, pokud by se nedařilo naplňovat cíle vytyčené asociační dohodou.259 Hlavním smyslem Bílé knihy dle úvodního vyjádření Komise bylo vytyčit nejdůležitější kroky, jež bylo nutné v každém odvětví provést. Na základě toho bylo přidružené zemi doporučeno, aby si stanovila vlastní program vyrovnávání se se
Upraveno dle: Černoch, P., op. cit., s. 45. Takto definované části ovšem nesouhlasí s obsahovými oddíly Bílé knihy. 259 Evropská dohoda byla ze strany EU chápána jako skutečný základ pro budoucí členství po celou dobu přibližovacího procesu; Unie z ní nehodlala v ničem slevit. Proto na ni bylo neustále odkazováno nejen v této knize, ale např. i v pravidelných zprávách Komise během negociačního procesu. 258
98
závazky, vyplývajícími z vnitřního trhu. Takto vytvořený harmonogram pak měl mít význam pro obě strany: přidružená země se bude mít v procesu přibližování čeho „držet“ a Unii bude zjednodušen dohled na plnění daných úkolů.260 Polská vláda premiérky Suchocké vypracovala na rozdíl od dalších přidružených zemí svůj „Program přizpůsobení polského hospodářství a právního systému požadavkům Evropské dohody“ již v lednu 1993. Jednalo se však spíše o předběžný, prvotní materiál, jejž bylo zapotřebí dále konkretizovat. Bílou knihou byl podrobný harmonogram zadán jako jedna z podmínek úspěšného přibližování země vůči EU. Kniha se takřka při každé příležitosti snaží přiblížit asociovaným zemím význam společného trhu pro existenci Evropské unie a v návaznosti na to i nutnost akceptování podmínek vstupu do něj. V důsledku šlo Komisi o to, aby motivovala kandidáty k rychlejšímu přijímání potřebné legislativy spojené s trhem, pokud chtěli uspíšit proces přibližování. Do velké míry je tak Bílá kniha pouhou reprodukcí ustanovení předešlých smluv uzavřených mezi státy Společenství, když některé zásady určitým způsobem jen rozepisuje pro lepší pochopení ze strany kandidátských zemí.261 V příloze Bílé knihy byl navíc uveden podrobný a vyčerpávající přehled komunitárního práva Evropské unie. Velmi důležitou součástí Bílé knihy pro odkrytí pohledu Evropské komise na přidružené země je čtvrtá kapitola, charakterizující celkovou situaci v těchto zemích. Nehovoří se však o stavu konkrétních zemí. Je tedy zapotřebí učinit srovnání stavu Polska s hodnocením podaným v knize – k takové sebereflexi byli vlastně donuceni i sami představitelé Polské republiky. Komise obecně sledovala několik důležitých nedostatků. Předně, co se týče akceptování legislativy, byly sice přijímány nové zákony, jak to vyžadovala Evropská dohoda, ale paralelně s nimi přetrvávala platnost starých, s novými nekompatibilních. V důsledku toho pak byl celkový efekt nové legislativy určitým způsobem marginalizován,262 navíc tento stav logicky způsoboval v soudnictví a celém právním systému další chaos.
Oddíl 1.4 Bílé knihy. Kapitola 2 Bílé knihy. 262 Oddíl 4.7 Bílé knihy. 260 261
99
Tento problém se přímo rozhodujícím způsobem dotýkal právě Polska. Jednak způsoboval v tomto ohledu potíže silně fragmentovaný Sejm a na jeho základě tvořené nepříliš stabilní koaliční vlády, které tak byly pro některé problematičtější zákony často velmi těžko prostupným filtrem. Vedle exekutivy zel problém v samotné justici, která v této době nevyčnívala z tradice soudních systémů postkomunistických zemí ohledně jejich pomalosti či přímo nefunkčnosti. Další viditelná negativa nadále přežívala v oblasti zemědělství.263 Polsko sice nemělo potíže s pomalou privatizací, kterou Komise vyčítala jiným zemím, nicméně neobratná politika státu vedla v Polsku mj. ke skutečnosti, že se nedařilo snižovat počet lidí v tomto sektoru pracujících. S tím šla ruku v ruce i velmi pomalá intenzifikace a modernizace zemědělství. Zemědělská politika navíc stála polský rozpočet velkou část finančních prostředků. Jedním z nejvýznamnějších bodů Bílé knihy bylo již zmíněné soudnictví,264 které mělo takřka ve všech přidružených zemích projít hlubokou reformou. V Polsku se tento problém kromě jiného vázal především na málo efektivní boj proti hospodářské kriminalitě a korupci v souvislosti s velkou mírou tzv. šedé ekonomiky, jíž se stále nedařilo ve větší míře vymýtit. Na závěr spíše kritické stati projevila Komise určitou spokojenost s tím, jak se země snaží zorganizovat činnosti v oblasti přibližování se EU. Nezapomněla však upozornit, že tento proces bude skutečně velmi zdlouhavý a znovu tak potvrdila, že žádné uspěchané rozšíření s přivřenýma očima se konat nebude. Některé země přijaly Bílou knihu jako danou realitu, či ji dokonce uvítaly jako pomocnou ruku od Unie v přibližovacím procesu; takto zněly reakce např. z České republiky,265 která ji ocenila skutečně jako další konkretizaci úkolů a podmínek řádného členství. Jiné země reagovaly poněkud více nevrle, ovšem zřejmě největší šok způsobila Bílá kniha v Polsku. Po předchozích letech, kdy si Poláci začínali uvědomovat, že jejich postavení ve vztazích Unie a regionu střední a východní Evropy není tak výsadní, jak se zdálo, přišla definitivně studená sprcha. Polsko se do té doby neustále snažilo poukazovat na svůj podstatný hospodářský i
Oddíl 4.18 Bílé knihy. Oddíl 4.30 Bílé knihy. 265 Marek, D., op. cit., s. 120. 263 264
100
legislativní pokrok, který vnímalo jako pro Unii plně dostačující.266 Nyní však pro něj platil pojem „dlouhé cesty“ dvojnásob. Od roku 1995 můžeme v případě Polska hovořit o konci éry evropského optimismu a nástupu mnohem realističtějšího a pragmatičtějšího přístupu, který se projevil nejen na vládní úrovni, ale i mezi širokou veřejností – ve druhé polovině 90. let znatelně klesala mezi obyvatelstvem podpora vstupu do Unie. V „neprospěch“ kandidátských zemí střední a východní Evropy hovořil také fakt, že z důvodu neustále se prohlubující integrace EU byly nutně v každé vlně rozšiřování vznášeny na přistupující země stále větší nároky.
I v tomto případě
tak platí, že laťka pro země střední a východní Evropy byla nastavena znovu poněkud výše, než pro nedávno přistoupivší Rakousko, Švédsko a Finsko.267 Konečně pak Bílá kniha potvrdila, co Unie již delší dobu naznačovala: kandidátská země musí být jednak připravena fungovat jako řádný člen v okamžiku vstupu, navíc musí být také schopna okamžitě akceptovat další mechanismy integrace, které budou teprve vytvořeny.268
5.2.4. Stav polského hospodářství v polovině 90. let: pokračující transformace V polovině 90. let se začaly v Polsku projevovat výsledky skutečnosti, že bylo jednou z prvních zemí, které se začátkem této dekády vydalo cestou plné transformace ekonomiky. Reformy ministra Balzerowicze přinášely v této době své první ovoce v podobě stabilizace vývoje profilových hospodářských ukazatelů. Důležité bylo také to, že se polská ekonomika dokázala vyrovnat s vysokou mírou inflace z počátku 90. let. Do roku 1995 se polské ekonomice podařilo dosáhnout rovnoměrného, byť zatím nijak vysokého růstu HDP. Podařilo se tedy především vytvořit základní struktury a mechanismy tržní ekonomiky. Stát se privatizací postupně zbavoval jednotlivých podniků, jimž byly za tímto účelem kráceny dotace. Důležitým okamžikem byl také vstup Polska do OECD. Podmínky vstupu do této organizace byly vedle závazků vůči Evropské unii vyplývajících z asociační Ještě ve velmi optimistickém duchu je napsán článek S. Bartośzewského z května 1995, tedy těsně před zveřejněním Bílé knihy. Bartośzewski, S.: Polsko a evropská integrace, Mezinárodní politika, č. 5/95, s. 4-5. 267 Goněc, V., op. cit., s. 160-161. 268 Tamtéž. 266
101
smlouvy a kritérií vstupu dalším impulsem k liberalizaci zahraničního obchodu i transakcí na běžném a kapitálovém účtu platební bilance.269 Polsko a další země střední a východní Evropy se také postupně naučily efektivně využívat finanční pomoci ze strany Evropské unie, tedy především prostřednictvím programu PHARE. Po velmi opatrných začátcích v letech 19911992 začala do poloviny 90. let narůstat míra navrhovaných i realizovaných a financovaných projektů. Konkrétně v Polsku byly značné částky využity hlavně na obnovu infrastruktury. Vedle PHARE pak rostla i účast Evropské banky pro obnovu a rozvoj, resp. Evropské investiční banky. Rychlým tempem vzrůstal vzájemný obchod Polska a dalších přidružených zemí se státy Evropské unie po roce 1992 díky tzv. přechodné dohodě, resp. od února 1994, kdy vstoupila v platnost asociační dohoda jako celek. Příjmy ze zvyšujícího se zahraničního obchodu byly důležitým zdrojem pro stále se transformující polskou ekonomiku. Jako přínosná se ukázala být též spolupráce mezi středoevropskými státy v rámci CEFTA, která směřovala k vytvoření celní unie. Mezi nejpalčivější problémy z hlediska hospodářského vývoje nadále patřila jednak vysoká celková nezaměstnanost, jednak velký podíl lidí pracujících v zemědělství, které stále zaměstnávalo zhruba čtvrtinu všech pracovních sil. To konkrétně v tomto sektoru způsobovalo nízkou produktivitu práce. Dalšími sektory, v nichž bylo zaměstnáno velké množství pracujících, byly těžký průmysl a těžba. Před polskou ekonomikou stál úkol vyřešit do budoucna problém potřeby vyšší zaměstnanosti v lehkém průmyslu a terciární sféře, tzn. podpořit samotný rozvoj těchto oblastí. Určité úspěchy však byly již v polovině 90. let zjevné. Pokračující privatizace dokázala snížit podíl státního sektoru na výrobě na 45% z 72% v roce 1989. V rozvoji jednotlivých sfér výroby pak vzrostl podíl služeb na HDP na 53% (z 35%), podíl průmyslu proti tomu klesl na 39% (z 52%). Podíl zemědělství na HDP klesl za šest let ze 13% na 8%.270
269 Tomšík, V.: Sociální trendy. Komparace makroekonomického vývoje transformačních ekonomik - České republiky, Maďarska a Polska s důrazem na vývoj zahraničního obchodu a platebních bilancí (1997), on line text (http://archiv.soc.cas.cz/download/71/97-11.doc), s. 13-14. 270 Tomšík, V., op. cit., s. 13.
102
Konečně velkým problémem, na který neustále poukazovaly vedle Evropské dohody i mnohé zprávy a posudky Evropské komise, byl vysoký podíl tzv. šedé ekonomiky. Některé hospodářské ukazatele mapující vývoj polského hospodářství v polovině 90. let jsou prezentovány v Tab. 13 a 14.
Tab. 13 Vývoj zlotého k dolaru 19921992-1995 271 1992 Zloty/USD Inflace (%)
1993
1994
1995
1,4 1,8 2,3 2,4 -29,1 -24,8 -23,0 -19,8
Tab. 14 Vývoj HDP, spotřebitelských cen a nezaměstnanosti 19921992-1995 272 Roční přírůstek Roční přírůstek Nezaměstnanost spotřeb. HDP (%) spotřeb. cen (%) (%) 1992 1993 1994 1995
1,1 4,0 3,5 3,0
43,0 37,6 30 25,0
13,6 15,7 14,5 12,0
5.2.5. Celková situace ve vztazích s EU v polovině 90. let Ačkoliv se ve výše charakterizované době relativně dařilo jak polské ekonomice samotné, tak procesu vytváření ekonomických vazeb s EU, znamenala polovina 90. let počátek ochladnutí vztahů Poláků k Unii. Problém netkvěl toliko v hospodářských aspektech vzájemných vztahů, ale v rovině politické, či přímo psychologické. Reakcí na podmínky a posudky ze strany EU byla v Polsku sice určitá – a v konečném výsledku i ta právě potřebná – míra sebereflexe a snahy pokračovat po nastoupené cestě, ale přinejmenším až do prvních let konkrétních jednání o vstupu do Unie zde převládlo zklamání a pro mnohé přímo pocit urážky ze zjištění, že
271 272
Fink, G., op. cit., s. 24-25. Karpová, E., op. cit., s. 12-24.
103
Polsko není pro západní Evropu až tak atraktivním „soustem“, že by mohlo mít v lecčems privilegované postavení. Nicméně politické a hospodářské vztahy se dále rozvíjely a taktéž proces přibližování bez ohledu na pokles proevropských nálad uvnitř národa pokračoval.
5.3. Vztah církve a dalších složek společnosti k evropské problematice na konci období optimismu Nálady a postoje společnosti, na něž měla z důvodu vysoké religiozity polského národa i v 90. letech zásadní vliv katolická církev, významně zasahovaly do integračního procesu mezi Polskem a Evropskou unií. Tento vliv se uskutečňoval jednak ve vztahu obyvatelstva k domácí politice, kde sledujeme jistý odliv či snížení významu „eurooptimistických“ osobností a trendů, jednak v celkovém přístupu různých společenských skupin k aktuálním vztahům s EU prezentujícím se odbornými výstupy na intelektuální úrovni a zejména v mnoha výzkumech veřejného mínění mezi širokým obyvatelstvem.
5.3.1. Církev v polské společnosti společnosti a v „evropské debatě“ Během první poloviny 90. let se katolická církev stala důležitým účastníkem integrační debaty v polské společnosti.273 V jejích stanoviscích se zřetelně projevovaly především dva vlivy: za prvé vatikánské aktivity Jana Pavla II., který v mnoha vystoupeních podporoval rychlé rozšíření Unie na východ, čímž měl být v tomto regionu konečně zajištěn mír a demokratický vývoj. Za druhé se pak utvářely postoje samotné polské církve prostřednictvím diskusí mezi jejími představiteli. Diskuse uvnitř církve nebyla jednoduchá, neboť stejně jako vysoká míra vlivu církve je pro Polsko charakteristický také její vnitřní názorový nesoulad. Ten se projevoval mj. konzervativnějším či naopak liberálnějším postojem k záležitostem polského státu a společnosti; proto na sebe často narážely tendence silně nacionalistické de facto odmítající plné členství v evropských integračních strukturách a směry více proevropské, sledující v zapojení Polska do
273
Jackowska, N., op. cit., s. 141.
104
integračního procesu historickou šanci na vyřešení dlouhodobých problémů polského státu. V souvislosti s událostmi v oficiálních vztazích Polské republiky a Evropské unie v polovině 90. let se velká část představitelů církve přiklonila na stranu konzervativních nacionalistických názorů pod dojmem předpokladu, že „Evropa si nás neváží, jak bychom zasloužili“. Prostředníkem mezi strukturami církve a obyvatelstvem se stávala mnohá katolická média. Za všechny budiž zmíněna – byť neoficiální – toruňská konzervativní a autoritářská stanice Radio Maryja, založená řádem redemptoristů v roce 1991.274 Ta se z hlediska politického stala jednou z nejvýraznějších základen polského nacionalistického konzervatismu.275 Současně se však sama církev v Polsku začínala střetávat s prvními důsledky demokratického systému. Především nedokázala adekvátně zareagovat na rozšiřující se pluralismus, který vedl na úrovni religiozity obyvatelstva ke zvýšení zájmu o alternativy katolicismu, tedy i různé sekty.276 Pro Poláky tolik typický konzervativní katolicismus přestal být sympatický zejména velké části mládeže i mnoha dalším částem společnosti.277 Ta se totiž s postupem let přibližovala konzumnímu způsobu života západního typu, v němž už bylo podstatně méně místa pro tradiční víru a určité hodnoty s ní spojené. Tímto církev přišla o část přímého vlivu na společnost a ačkoliv tato ztráta nebyla pro církev ochromující, bylo zapotřebí začít s hledáním nových cest k nově se
tvořící
polské
společnosti,
měla-li
být
nadále
hlasitým
účastníkem
celospolečenských debat, tedy i debaty o evropském směřování polského státu.
5.3.2. Činnost inteligence Od počátku 90. let zaznamenala výrazný vzestup činnost polských intelektuálů nenapojených na církev. Debata o perspektivách evropského směřování Polska se stala jedním z hlavních témat akademické činnosti v mnoha vědních oblastech. Jackowska, N., op. cit., s. 143 V určitou dobu se jí dokonce podařilo vybudovat určitý mýtus „neomylnosti“, když to, co bylo hlásáno na vlnách Radia Maryja, bylo pokládáno z katolického hlediska za samozřejmě správné. Tento mýtus však neměl v širších řadách obyvatelstva dlouhého trvání, ačkoliv u některých přežívá dodnes. 276 Davies, N., op. cit., s. 425. 277 Nakolik se jinde v Evropě nevídaná velká skupina polských mladých stále hlásí k ryze konzervativním směrům, příkladem je tzv. Svaz ultrakatolické mládeže. 274 275
105
Důležitým výstupem těchto debat byly koncepce budoucího vývoje celé Evropské unie. Velká část intelektuálů se přikláněla k vizi tzv. „Evropy národů“.278 Ta měla být takovým spojením evropských států, které nebude směřovat k vytvoření federovaného superstátu, jenž by vedl ke stírání rozdílů mezi národy a likvidaci svébytných národních kultur. Evropská unie měla být pouze množinou různých
národů
a
typů
společností, které
mezi
sebou
budou
efektivně
spolupracovat, čímž přispějí ke společnému růstu, ale nebudou zde existovat tendence multikulturalismu. Jedině v takovém případě může Evropa znovu dosáhnout významného postavení ve světě, bude-li vnímat a respektovat všechny formy kulturní existence. Důležitým pojítkem mezi skutečně „evropskými“ národy má však být nadále křesťanství, ohled na společný historický základ v křesťanské kultuře. Významným fórem pro názory na vztah Polska a Evropy byl v 90. letech původně emigrantský časopis Kultura, vydávaný v Paříži.279 Toto periodikum se v této době významně zapojilo do polské evropské debaty. Jeho podstatný přínos lze
sledovat
v tom,
že
se
v něm
prolínaly
postoje
více
nacionální
s pohledy zakládajícími se na západní evropské integrační zkušenosti, což vedlo k určitému „pročištění“ některých jednostranných názorů. Celkově polská společnost ve srovnání s jinými postkomunistickými zeměmi v 90. letech „vydělávala“ na skutečnosti, že Polsko nezažilo od 60. let tolik prosovětský režim. To umožnilo široké studium a vytváření názorů na Evropskou unii, resp. Společenství už od dob komunismu, což znamenalo, že Poláci byli v 90. letech na intelektuální úrovni o velký kus vpředu před svými sousedy. Tento fakt nabyl na důležitosti v době ochlazení vztahu Poláků k Unii, když na pozadí emotivně laděných tendencí dokázal udržet míru pragmatického přístupu k integraci jako směru potřebnému pro polský stát.
Engelgard, J.: Europa wolnych narodów (1995). In: Loew, P.O., op. cit., s. 259. Alberska, M.: Problem integracji europejskiej na łamach „Kultury” paryskiej w latach dziewięćdziesiątych XX wieku. In: Juchnowski, J. - Tomaszewski, J., op. cit., s. 193. 278 279
106
Část třetí
Polsko v integračním procesu: období realismu
6. Realistický přístup k integraci: od šoku z Bílé knihy k přípravě předv předvstupních jednání (1995 (1995 – 1998)
107
Do druhé poloviny 90. let vstupoval ohledně důvěry v Evropskou unii poněkud jiný polský národ, než jaký do ní toužil kráčet mílovými kroky na přelomu 80. a 90. let. Události vrcholící pro sebevědomé Poláky překvapující kritikou v Bílé knize z nich učinily do velké míry nedůvěřivé pozorovatele postupu institucí Evropské unie vůči zemím bývalého sovětského bloku. Neznamenalo to však omezení rozvoje standardních vztahů a procesu přibližování, jak bylo rozvrženo počátkem 90. let. Dále pokračovalo plnění závazků vycházejících z Evropské dohody, současně s tím se polské vládní orgány připravovaly na případný start konkrétních jednání o podmínkách přistoupení vytvářením vlastního institucionálního zázemí pro tento proces. Pro vývoj vztahů Polsko-EU mělo v počátečních letech druhé půle 90. let podstatný vliv několik událostí. Na půdě Unie se po dokončení čtvrtého rozšíření začala diskutovat otázka institucionální reformy, jež byla nezbytná v případě rozšíření na východ. Současně s řešením této otázky dávala Unie kandidátským zemím najevo, že možnost jejich brzkého vstupu nabývá – stále v závislosti na jejich snaze v přibližování se EU – reálných obrysů. V samotném Polsku se vedle uvedených změn v náhledu na EU podařilo více stabilizovat vnitropolitickou situaci, což byl pozitivní jev pro vnímání této největší středoevropské kandidátské země ze strany Západu; zároveň však v této době završili postkomunisté svůj nástup na nejdůležitější posty ve státě.
6.1. Nastínění vývoje v Polsku a Evropské unii 6.1.1. Vyvrcholení vzestupu postkomunistů, nová postsolidaritní postsolidaritní strana a její pokusy o reformy v Polsku Polská politická scéna již od voleb v roce 1993 viditelně inklinovala k postkomunistickým levicovým silám, sdruženým v bloku SLD.280 Došlo k silnému názorovému tření mezi vládami s účastí postkomunistů a prezidentem Wałęsou, který sám sebe začínal chápat jako stále více osamoceného bojovníka proti „antidemokratickým“ silám. Wałęsa ale současně začal projevovat svou pravou 280
Výsledek parlamentních voleb roku 1993 viz kap. 5.1.1.
108
povahu: snažil se o maximální posílení svých pravomocí na úkor vlády a i řadovým občanům bylo zřejmé, že začíná neúměrně prosazovat především vlastní osobnost. To se mu stalo osudným v prezidentských volbách v listopadu 1995, v nichž se mu kromě dalších postavila vůdčí osobnost postkomunistů Aleksander Kwaśniewski. Volební
kampaň
nebyla
z hlediska
evropské diskuse
nijak
vyhraněná, hlavní otázky tkvěly spíše v dalším směřování vnitřního vývoje Polska, který byl již několik let brzděn mj. právě bojem Wałęsy s vládami. Kwaśniewski zvítězil ve druhém kole o pouhá tři procenta hlasů, což přesto znamenalo, že nad ideologické otázky staví většina polského obyvatelstva pragmatické řešení politické a hospodářské situace. Zvolením Kwaśniewského přešla exekutiva v Polsku na několik let plně do rukou postkomunistů. Tato skutečnost nemohla nezanechat určité pochybnosti o dalším průběhu přibližovacího procesu; tedy, jak se aktuální postkomunistická většina v orgánech Polské republiky postaví k možnosti plné účasti na evropské integraci. Na úrovni vlády sice vystřídal lidovce Pawlaka první postkomunista Oleksy, nicméně ten musel za necelý rok v únoru 1996 premiérský post uvolnit v důsledku kampaně, která proti němu byla vedena z důvodu jeho prokázané činnosti nejen v sovětské, ale ještě i v ruské rozvědce.281 Premiérem se stal předseda SLD Włodzimierz Cimoszewicz, který dokázal svůj post udržet do řádných voleb v roce 1997. Cimoszewicz byl zcela jiným typem politika než jeho předchůdci Oleksy a Pawlak, byl výrazným technokratem a z hlediska programu jednoznačně podpořil nastoupený směr demokracie a tržní ekonomiky.282 Začátek druhé poloviny 90. let znamenal, že budoucí Polsko bude jen těžko stát na zásadních křesťanských hodnotách, přičemž prostřednictvím právě solidaritních kruhů a osobností typu Wałęsy měla do politiky široce promlouvat katolická církev. Dokonce došlo k situaci, kdy levici plně ovládl SLD, jenž měl silné vazby se středovou Unií svobody. Zničehonic tak na polské scéně chyběla výraznější pravicovější a konzervativněji orientovaná strana. Toto místo se pokusily zaplnit pravicové postsolidaritní kruhy, které vytvořily nový subjekt s názvem Volební akce Solidarita (AWS).283 Ta šla do voleb Kopeček, L., op. cit., s. 512. Davies, N., op. cit., s. 424. 283 AWS – Akcja Wyborcza Solidarność. 281 282
109
konaných v září 1997 s programem křesťanské a národní orientace s důrazem na antikomunismus.284 Ve volbách se jí podařilo překvapivě zvítězit a díky jejímu koaličnímu
spojení
s Unií
svobody
byli
postkomunisté
z vlády
vytlačeni.
Premiérem se stal Jerzy Buzek – nikoli katolík, ač se AWS ke katolickým hodnotám široce hlásila, ale protestant a navíc nestraník. Právě tento premiér se pak stal na straně Polska vůdčí osobností v procesu předvstupních jednání s Evropskou unií. V nich se projevoval jeho technokratický přístup k politice a ekonomický pragmatismus. Buzek tak
měl představovat vzorového polského
politika v období realismu ve vztazích s EU. Nová koalice začala ihned po volbách uskutečňovat rozsáhlý program reforem, který se týkal velké části oblastí fungování společnosti, zejména pak administrativy či daňového a penzijního systému. Úspěšnost v prosazování reforem však byla omezena jednak vnitřní rozdrobeností Solidarity, jednak narůstajícími rozpory mezi koaličními partnery. Ještě před volbami, v dubnu 1997, přijal Sejm kontroverzní text nové polské ústavy. Ta byla ostře napadána především ze strany katolických kruhů, ovšem těmto se nepodařilo prosadit řešení některých sporných otázek např. formou referenda, jak navrhovala. Ústavu tak de facto vypracovaly a schválily postkomunistické politické kruhy, což do budoucna vyvolalo další mnohá osočení a spory mezi oběma póly politického spektra.285 Také tato skutečnost do jisté míry limitovala Polsko vzhledem k významu jeho postavení na evropské scéně.
6.1.2. Dokončení jednotného trhu a potřeba potřeba institucionální reformy Evropské unie Na úrovni EU pokračovalo na jedné straně prohlubování integrace mezi současnými členy Unie a zavádění nových politik, na straně druhé se do popředí stále více dostávala otázka východního rozšíření a s ním spojené nutnosti reformy institucionální struktury. Důležitá rozhodnutí v druhé zmíněné oblasti však byla podmiňována či odkládána, neboť mezi členskými státy nepanovala shoda ohledně rychlosti a záběru vln rozšíření na východ.
Kopeček, L., op. cit., s. 512. Na druhou stranu však byl ve stejné době jako polská ústava prosazen také lustrační zákon. 284 285
110
Již v březnu 1995 začaly platit mezi sedmi státy Unie tzv. Schengenské dohody, které mezi signatáři zrušily z hlediska společných hranic veškerou kontrolu a omezení v pohybu.286 Současně rok 1995 znamenal v EU krizi v zavádění měnové unie, neboť měny některých zemí, jako byly Španělsko či Portugalsko, zasáhla silná devalvace. Celkově se dařilo uzavírat poslední kapitoly projektu vytváření volného trhu, který sice byl ve formě právních norem dokončen de facto již v roce 1993, ovšem praktické naplnění zásad volného trhu vyžadovalo ještě určitý čas.287 Počátkem roku 1996 pak začala oficiální kampaň na představení nové společné měny EURO. Otázku institucionální reformy měla vyřešit mezivládní konference států Evropské unie, která byla zahájena v březnu 1996. Očekávalo se od ní zejména vytvoření takového institucionální rámce, který bude schopen pojmout připravené kandidáty na vstup, aniž by došlo k zadrhnutí či rozmělnění společných politik. Bylo však zřejmé, že hlavní brzdou těchto snah bude opět velká názorová diferencovanost jednotlivých státních reprezentací. Důležitým okamžikem pro vztahy Unie se zeměmi střední a východní Evropy bylo také rozšíření politických a hospodářských kontaktů s Ruskem. To na přelomu 80. a 90. let podepsalo obchodní dohodu podobně jako další státy bývalého východního bloku. V polovině 90. let pak došlo k dojednání nové báze pro vztahy mezi Unií a Ruskou federací, jíž se stala Dohoda o partnerství a spolupráci. Její obchodní část byla podepsána v červenci roku 1995. Administrativa EU se těmito aktivními zásahy snažila dosáhnout zlepšení celkové situace ve východní Evropě, neboť Rusko nenahlíželo východní rozšíření Evropské unie – a tím spíše NATO – příliš pozitivně.288
6.2. Vztahy mezi Bruselem a Varšavou směřující k vyjednává vyjednávání vání o plném členství Polska v Evropské unii
Signatáři: Francie, Německo, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Španělsko a Portugalsko. Unii tak znovu rozdělila politika, kterou vykonávaly jen některé státy. Další vývoj mezinárodních vztahů byl v Evropě ovšem poněkud problematický a zejména z důvodů imigrace apod. byla realizace smlouvy např. Francií ještě odložena. Gerbet, P., op. cit., s. 412. 287 Příkladem jsou státy Španělsko a Portugalsko, které se skutečně „plnými“ členy EU staly až v roce 2002, kdy jim vypršela veškerá přechodná období. 288 NATO bylo o první státy bývalého sovětského bloku rozšířeno v březnu 1999, přičemž se členem stalo i Polsko. 286
111
6.2.1. Rozšíření kodaňských kritérií a pozvednutí nálady po Bílé knize: summit v Madridu a příprava avis Konec roku 1995 se v EU odvíjel již v rámci příprav mezivládní konference,289 díky které problematika kandidátských zemí ze střední a východní Evropy získávala na aktuálnosti. Na konci španělského předsednictví Unie se konal 15. a 16. prosince 1995 summit v Madridu. Z něj vzešly další důležité impulsy z hlediska přípravy východního rozšíření jak pro orgány EU – zejména Komisi, tak pro vlády asociovaných zemí. Evropská komise měla na základě dříve vytvořených kritérií vypracovat hodnocení připravenosti kandidátů, které se mělo stát výchozím bodem pro započetí jednání o přistoupení. Toto hodnocení mělo být zpracováno v co nejkratší době tak, aby se na základě jeho znalosti mohla Evropská rada zabývat otázkami východního rozšíření co nejdříve po skončení připravované mezivládní konference. Současně bylo Komisi dáno za úkol vytvořit plán restrukturalizace finančního rámce Unie, mj. i vůči kandidátským zemím tak, aby po rozšíření finanční podpory – a současně při zvýšení počtu asociovaných zemí
290
– byla podpora maximálně
efektivní a zároveň neznamenala neúnosnou zátěž pro Unii.291 Konečně měla Komise vypracovat zprávu
o dopadech rozšíření EU na všechny její společné
politiky. Ve vztahu k samotným kandidátům znamenal summit v Madridu rozšíření stávajících kritérií o další, tzv. madridské kritérium, které žadatele o členství zavazovalo k vytvoření adekvátní správní kapacity k přijetí kompletní unijní acquis. Podle toho, jaký důraz kladla Evropská rada na přebírání komunitárního práva, bylo zřejmé, že bude požadovat, aby je legislativy kandidátských zemí přijaly takřka celé ještě před začátkem samotných jednání o vstupu, což byla ve srovnání
se
všemi
rozšířeními
realizovanými
v minulosti
naprosto
nová
Rozhodnutí o mezivládní konferenci přijala Evropská rada již v Cannes. Cannes European Council: Presidency Conclusions, on line text (http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/pressData/en/ec/00211C.EN5.htm). 290 Po Maďarsku, Polsku a Československu (1991) uzavíraly asociační dohody další státy střední a východní Evropy: 1993 – oddělené ČR a SR, Bulharsko; 1995 – Litva, Lotyšsko, Estonsko; 1996 – Slovinsko. Do roku 1996 všechny tyto státy také podaly žádost o členství v EU. 291 Madrid European Council: Presidency Conclusions, on line text (http://www.europarl.europa.eu/enlargement_new/europeancouncil/pdf/ mad_en.pdf). 289
112
skutečnost.292 Byla ovšem motivována pochopitelnou potřebou EU zajistit, aby se vlády kandidátských zemí snažily proces implementace acquis opravdu urychlit, čímž z velké části odpadne riziko kličkování jejich vyjednavačů při negociacích s cílem dojednat své zemi co nejvíce výjimek a zvýhodnění. Evropská rada v Madridu konečně přijala návrh, aby předvstupní jednání se všemi kandidátskými státy začala přibližně půl roku po skončení mezivládní konference. Tím dala žadatelům o členství jasný signál, že jejich vstup nabývá velice reálných obrysů. Rada současně vyjádřila naději, že státy střední a východní Evropy budou schopny zapojit se do jednání ve stejném čase, což ovšem nadále záleží na plnění podmínek procesu přibližování.293 V případě Polska znamenal madridský summit díky již více konkrétnímu rozhodnutí o začátku negociací určité probuzení se z nejhoršího období zklamání z hodnocení Komise v Bílé knize. Míru polského zklamání vnímala i Evropská komise, jejíž předseda Santer v září 1995 navštívil Varšavu a při setkání s prezidentem Wałęsou a ministrem zahraničí Bartoszewským se snažil tlumočit závěry Bílé knihy spíše jako další impuls pro přidruženou zemi v přibližování se EU než jako určité odsouzení za špatný stav, jak ji Polsko povětšinou chápalo.294 V dubnu roku 1996 rozeslala Komise vládám všech kandidátských zemí dotazník, který se měl stát podkladem při zpracování hodnotící zprávy o pokroku těchto zemí v procesu přidružení. Tato zpráva již neměla být souhrnná pro všechny země, jako tomu bylo v případě Bílé knihy, nýbrž se mělo jednat již o hodnocení každé země samostatně. Tak mělo být zjištěno, které země konkrétně jsou nejlépe připraveny na vstup do negociací, resp. zda bude reálná možnost vstupu zemí střední a východní Evropy ve více vlnách.295 Vypracováním velmi obsáhlého dotazníku, neboť ten byl tvořen více než tisícem otázek, pověřila Cimoszewiczova vláda zvláštní pracovní skupinu. Ta dokončila jeho vyplnění do června 1996 a ihned poté byl materiál předán zástupcům Evropské komise. Dotazník měl velký význam v tom, že při jeho vyplnění musely vládní orgány každého státu projít značnou sebereflexí; to jim Marek, D., op. cit., s. 121. Jako nejlépe připravené byly na summitu označeny Kypr a Malta – země, které uzavřely asociační dohody již v 70. letech a přihlášky do ES podaly v roce 1990. Jim už bylo v Cannes a Madridu oznámeno přesné datum zahájení rozhovorů. Goněc, V., op. cit., s. 161. 294 Kalendarium stosunków Polska-UE, op. cit. 295 Zprávy o pokroku přidružených zemí vypracované Komisí jsou známy jako „avis“. 292 293
113
mělo vedle poskytnutí informací Komisi umožnit hlouběji porozumět politice vedené ze strany EU a jejím požadavkům vůči žadatelům o vstup.
6.2.2. Mezivládní konference a Amsterodamská smlouva: neúspěch pokusu o institucionální reformu V březnu 1996 zahájená mezivládní konference členských států Evropské unie se na svém počátku sešla s nadějemi, že bude konečně připraven takový institucionální rámec Unie, který nejenže vytvoří prostor pro vstup většího počtu nových méně vyspělých zemí, ale současně pro některé státy znamenala konference šanci jak zakódovat permanentní prohlubování integrace. Jelikož druhý jmenovaný postoj nesdílely zdaleka všechny státy, stala se konference dějištěm dlouhých rozepří zejména mezi malými a velkými členskými státy, kdy se každá skupina obávala, že přijde o velkou část vlivu ve prospěch té druhé. K tomu je nutno připočíst fakt, že sama Velká Británie, aniž chtěla přijít o důležité postavení
z hlediska
své
velikosti,
vedle
toho
odmítala
většinu
dalších
projektovaných společných politik, jako bylo aktuálně zavedení jednotné evropské měny či do budoucna vytvoření postu evropského ministra zahraničí.296 Výsledkem déle než rok trvajících jednání byl nový smluvní dokument revidující Maastrichtskou smlouvu. Přijat byl na summitu v Amsterodamu, který proběhl v dnech 16. a 17. června 1997, proto je obecně znám jako
tzv.
Amsterodamská smlouva. Okamžitě se však na něj sesypala vlna kritiky, jednak od unijních orgánů, mezi nimi zejména Evropské komise a Evropského parlamentu, jednak od některých států, zejména Belgie, Francie či Itálie.297 Ke smlouvě byl proto připojen zvláštní Protokol o institucích s výhledem na rozšíření Evropské unie, který zakládal perspektivu, že nová mezivládní konference bude svolána ještě předtím, než bude hlavní část východního rozšíření uskutečněna. Tím bylo dáno, že mezivládní konference byla víceméně neúspěšná a
Profilové otázky konference byly formulovány do oblastí „demokratického deficitu“ institucí EU, neprůhlednost rozhodovacích procesů v Evropské radě a Evropské komisi a konečně vyřešení kompetencí a vztahů jednotlivých institucí. Současně – a prostřednictvím výše jmenovaného – se měla Unie stát akceschopnějším účastníkem mezinárodních vztahů. Černoch, P., op. cit., s. 65. 297 Marek, D., op. cit., s. 196. 296
114
Evropskou unii čeká opakování celých jednání o institucích zřejmě už během vstupních rozhovorů s kandidátskými zeměmi.298 Konečně v Amsterodamu Rada smlouvu pouze přijala, k jejímu podpisu ministry zahraničí členských států Unie došlo až počátkem října 1997.299 Nulový posun a další mírné zklamání z nerozhodnosti Evropské unie jako celku přinesl Amsterodam kandidátským zemím. Kromě obav, že nejen vinou jejich nepřipravenosti, ale také kvůli nepřipravenosti samotné Unie může dojít k posunutí termínu začátku negociací a samotného přistoupení, přicházely v politických a odborných kruzích na přetřes i další okolnosti neúspěšnosti smlouvy. Zejména to byl znovu pozapomenutý a nerozpracovaný princip subsidiarity,300 jenž byl mnoha členskými i kandidátskými státy nahlížen jako perspektivní směr ve vývoji evropské integrace při zvyšujícím se počtu účastnických států.301 Paradoxně však většina kandidátských zemí chápala smlouvu jako určité pozitivum v tom smyslu, že sice nepřináší kýžené cíle, ale proces rozšíření se nesnaží za každou cenu oddálit.302
6.2.3. Aktivity polských vlád v procesu přibližování Na jednotlivé kroky Evropské unie a jejích orgánů vůči kandidátským zemím a perspektivám rozšíření na východ reagovala polská exekutiva zejména vytvářením nových – většinou přímo vládních – institucí, které měly ze strany Polska zajišťovat proces předvstupních rozhovorů a dokončování příprav na vstup v přebírání evropské legislativy především v oblasti začlenění do jednotného trhu. Rok vlády bývalého agenta Oleksyho neznamenal v přibližování k EU z pohledu
Polska
žádný
výrazný
pokrok.
Bylo
to
vedle
kontroverze
a
nevyjasněných cílů samotného premiéra dáno především okolnostmi, neboť v doba
Amsterodamská smlouva pozměňující smlouvy o EU a ES, on line text (http://www.euroskop.cz/files/9/8FD2272D-2554-43A2-9ADF-0CF7A49E6CAC.pdf). 299 Černoch, P., op. cit., s. 151. 300 Princip subsidiarity má zajistit, aby všechna opatření byla přijímána co nejblíže občanům, tedy na nejnižším stupni správy, který umožňuje jejich realizaci nebo výkon. Jinými slovy, Unie nepřijme opatření – s výjimkou oblastí spadajících do její výlučné pravomoci, pokud je efektivnější učinit toto opatření na národní, regionální nebo lokální úrovni. Výkladový slovník pojmů souvisejících s EU Ministerstva vnitra ČR, op. cit. 301 Jakš, J.: EU a Agenda 2000, Mezinárodní politika, č. 8/97, s. 8-9. 302 Marek, D., op. cit., s. 123. 298
115
jeho vlády je obdobím nárůstu nejvíce negativních postojů vůči Unii kvůli špatnému hodnocení. Důležitý posun však představovaly již aktivity jeho nástupce Cimoszewicze – sice stranického kolegy, nicméně člověka s velmi racionálním úsudkem. Po rozhovorech s některými představiteli orgánů Evropské unie a po završení rozsahu kritérií ve druhé polovině roku 1995 probíhala v polském Sejmu jednání o povaze a složení nových institucí. V srpnu roku 1996 Sejm schválil zákon na zřízení tzv. Výboru pro evropskou integraci (KIE).303 Poněvadž se jednalo o vládní instituci, bylo jeho propojení s vládou v široké míře zajištěno mj. tím, že jeho předseda byl členem polské vlády.304 Další důležitou osobou byl sekretář, kterého jmenoval premiér. Ostatní členstvo pak tvořila většina ministrů vlády.305 Vedle nich pak byly členy tři další osoby jmenované premiérem, přičemž se obvykle jednalo o vysoké úředníky. Tato instituce se měla stát po technokratické stránce hlavou přibližovacího procesu a převzít tak hlavní část odpovědnosti za postup integrace Polska do EU. Na jeho půdě měla být navrhována a přijímána stěžejní rozhodnutí o další činnosti v integračním procesu. Výbor měl navazovat širší kontakty s Evropskou komisí a připravovat tak půdu pro konkrétní vyjednávání o vstupu. Vedle koordinování polských aktivit se měl Výbor stát prostředkem hodnocení vlastního pokroku. Na základě posudků, které předkládal vládě, pak vytvářel nové projekty a programy v procesu přibližování k EU.306 Díky spolupráci Výboru s dalšími polskými vládními i nevládními organizacemi měla být zajištěna taková míra komunikace, aby se polské snahy ve věci vstupu do Unie co nejvíce synchronizovaly. Polský Výbor pro evropskou integraci byl zřízen jako instituce s naprosto primárním významem v přibližovacím procesu. Aby byla jeho pozice z hlediska administrativy upevněna, byl vládním nařízením z října 1996 vytvořen tzv. Úřad KIE – Komitet Integracji Europejskiej. Zákon o jeho ustavení: Ustawa z dnia 8. sierpnia 1996 r. o Komitecie Integracji Europejskiej, on line text (http://www1.ukie.gov.pl/HLP/files.nsf/0/9860F7A37FDDDC65C1256E7B0049F6A1/$file/us tawa_o_KIE.pdf). 304 Jakožto vládní zmocněnec pro evropskou integraci a zahraniční pomoc. 305 Jmenovitě ministři financí, hospodářství, práce, zemědělství, zdravotnictví, dopravy, vnitra, zahraničí, životního prostředí a spravedlnosti. 306 Ustawa o KIE, op. cit. 303
116
výboru pro evropskou integraci (UKIE),307 čímž došlo k jeho výraznému osamostatnění. Úřad se měl jakožto administrativní jednotka starat o fungování Výboru, zveřejňování a realizaci jeho výstupů a komunikaci se státní správou. Oficiálně zahájil Úřad činnost 10. října 1996. V průběhu roku 1996 začala Cimoszewiczova vláda přece jen nazírat Bílou knihu jako možnost, kterak se poučit z vlastních chyb. Následně začaly na úrovni Výboru pro evropskou integraci a dalších vládních složek přípravy nových programových
dokumentů,
které
by
široce
zachytily
strategii
Polska
v přibližovacím procesu. Dne 28. ledna 1997 pak polská vláda přijala hotový program s názvem Národní strategie pro integraci (NSI).308 Vláda měla již od roku 1993 k dispozici program zpracovaný zejména na základě úkolů plynoucích z Evropské dohody. Národní strategie v tomto představovala mnohem podrobnější plán činností zejména podle vzoru, který Evropská komise vytvořila prostřednictvím Bílé knihy. Sama Komise pak zveřejněním Národní strategie dostala do rukou nástroj k dostatečné kontrole velké části procesu. Dokument Národní strategie vedl do určité míry především k systematizaci dosavadních plánů a na základě toho pak definoval další úkoly v procesu přibližování, přičemž se již dotkl i oblastí časově přímo předcházejících vstupu Polska do Unie. Konečně v červenci 1997 přijala polská vláda na základě rozpracování předchozích dokumentů již velmi konkrétní harmonogram činností v přibližování polského právního systému v oblasti integrace do společného trhu Unie. Tento znovu zřetelně vycházel z doporučení Bílé knihy a stal dalším z nejdůležitějších vládních aktů organizace a monitorování procesu přibližování. Přesným datem přijetí harmonogramu byl 15. červenec – pouhý den předtím, než Evropská komise zveřejnila výsledky své práce na zhodnocení připravenosti kandidátských zemí.
6.2.4. První hodnocení Polska a příprava příprava vyjednávacího procesu Ukončení mezivládní konference a dořešení většiny problémů okolo Amsterodamské smlouvy umožnilo Evropské komisi odstartovat novou etapu v přípravách východního rozšíření. Dne 16. července 1997 byly na půdě
UKIE – Urząd Komitetu Integracji Europejskiej. NSI – Narodowa Strategia Integracji. NSI byla zpracována již v březnu 1996, ovšem v lednu 1997 se poté, co vláda schválila její hlavní body představené sekretářem KIE, stala oficiálním vládním dokumentem. 307 308
117
Evropského parlamentu zveřejněny její zprávy o připravenosti každé kandidátské země s doporučením, zda je daná země schopna započít jednání o vstupu do Unie. Tyto posudky Komise zveřejnila souborně v rámci dokumentu nazvaného Agenda 2000, který byl výsledkem její práce na úkolech zadaných Evropskou radou v Madridu. Hlavním cílem Agendy bylo napomoci přípravě EU na dosud největší rozšíření.309 Dokument Agenda 2000 obsahoval celkem tři svazky. Dva z nich řešily otázku východního rozšíření Unie ve vztahu ke kandidátským zemím. Vedle souboru posudků Komise na jednotlivé země s oficiálním názvem „Stanovisko Komise k žádosti o přijetí do EU“ se jednalo o dokument „Náročné úkoly rozšíření“, v němž Komise zhodnotila zejména dopady rozšíření na země, které vstoupí do Unie. Konečně třetím dokumentem, jenž neřešil otázku rozšíření vzhledem ke kandidátům, nýbrž k EU samotné, byl text s názvem „Za silnější a širší Evropu“. V něm se Komise zabývala problematikou dopadů východního rozšíření především na společné politiky a finanční rámec stávající Unie. Komise
prostřednictvím
dokumentu
doporučila
zahájit
předvstupní
rozhovory s šesticí zemí, do níž zahrnula Polsko, Česko, Maďarsko, Slovinsko, Estonsko a Kypr jakožto země, které dosud nejlépe splňovaly podmínky dané ze strany EU.310 Další kandidátské státy – Slovensko, Bulharsko, Rumunsko, Lotyšsko a Litva – byly shledány jako málo připravené a místo zahájení předvstupních rozhovorů jim byla nabídnuta hlubší spolupráce a pomoc ze strany EU. Toto rozdělení mezi státy znamenalo mj. i fakt, že Unie ustupuje od regionálního přístupu, tedy pohledu na střední a východní Evropu jako jeden celek a sleduje každou zemi naprosto samostatně.311
6.2.4.1. Posudek Evropské komise v roce 1997 Zpráva Komise, celým názvem Posudek Komise k žádosti Polské republiky o přijetí do Evropské unie,312 byl z hlediska struktury vystaven plně dle zásad Agenda 2000 – Náročné úkoly rozšíření, on line text (http://www.evropska-unie.cz/cz/file_system/folder.asp?folder_id=14). 310 Mezi těmito zeměmi nefigurovala Malta, neboť ta v roce 1996 stáhla svoji žádost o členství a novou podala až v roce 1998. 311 Marek, D., op. cit., s. 123. 312 Commission Opinion on Poland’s Application for Membership of the European Union, on line text (http://ec.europa.eu/enlargement/archives/pdf/dwn/opinions/poland/po-op_en.pdf). 309
118
kodaňských kritérií. Při posuzování stavu země Komise vycházela jednak z dotazníku, který musela polská vláda vyplnit, jednak z vlastních zjišťování stavu polského hospodářství apod. V oblasti politických kritérií bylo Polsko hodnoceno vcelku pozitivně. Komise dospěla k názoru, že se již podařilo uspokojivě splnit podmínky vybudování a upevnění institucí zaručujících demokratické fungování státu. V záležitosti respektování a ochrany menšin učinilo Polsko významný krok podepsáním tzv. Rámcové konvence o ochraně národnostních menšin, připravené Radou Evropy. V době vydání avis však tato konvence nebyla Sejmem ratifikována, což Komise nezapomněla připomenout.313 Hodnocení z hlediska hospodářských podmínek už vyznělo pro Polsko ve srovnání s předchozím bodem mnohem méně příznivě, což se však dalo předpokládat vzhledem k závěrům uvedeným v Bílé knize. Polsko bylo Komisí chápáno sice jako země pracující na liberalizaci trhu a obecně růstu ekonomických ukazatelů, nicméně jej čekala ještě velmi dlouhá cesta, pokud se v budoucnu mělo stát schopným odolat obrovským tlakům velkého trhu. Polsko podle Komise mělo fungující tržní ekonomiku, ale bylo nutné, aby dále a intenzivněji pracovalo na jejích důležitých aspektech, jako byl např. pokulhávající kapitálový trh.314 Komise chválila zejména fakt, že se Polsko dokázalo relativně dobře vyrovnat s inflací. Chválen byl polský průmysl, jenž vtrhl na trh EU nejdravěji ze států střední a východní Evropy. Jako negativum byl nahlížen jednak vysoký počet lidí pracujících v zemědělství, přičemž tento sektor dlouhodobě silně stagnoval, jednak hladina celkové nezaměstnanosti, která sice začala v před polovinou 90. let nadějně klesat, ale v pozdějších letech opět narůstala. Z hlediska přijímání acquis bylo Polsku vytýkáno nejasné plnění některých závazků daných Evropskou dohodou. Komisi se nelíbily zejména četné obchodní spory, jež vznikaly při pronikání občanů států Unie na polský trh. Stagnace v přijímání komunitárního práva pak byla zjištěna nejvíce v oblastech zemědělství, ekologie a dopravy. Proto se mj. i posun v těchto sektorech
Oddíl B, kapitola 1 Posudku Komise. Oddíl B, kapitola 2 Posudku Komise. Polsku se v první polovině 90. let skutečně podařilo vytvořit stabilní ekonomické prostředí, ovšem ve druhé polovině desetiletí se začal hospodářský systém znovu v mnoha ohledech zadrhávat. Viz kapitoly o ekonomickém vývoji Polska. 313 314
119
stal jednou z Komisí zdůrazněných podmínek úspěšného dokončení přijímání acquis ve střednědobém výhledu.315 Komise prozkoumala také oblast soudnictví a v souvislosti s ním i problém rozšířené hospodářské kriminality a korupce.316 Bylo požadováno pokračování v hluboké reformě soudního systému, v níž narozdíl třeba od Česka postoupili Poláci výrazně kupředu, nicméně efektivita soudů byla stále nízká. Podobné poznámky se týkaly i státní správy, která se jevila jako málo průchodná. Posudek Komise k žádosti Polska o přijetí do EU tedy v celkovém pohledu nevyzněl nijak zle; ve srovnání s dalšími hodnocenými zeměmi si až na některé dlouhodobě problematické oblasti typu zemědělství vysloužilo velmi dobré hodnocení. Ne snad proto, že by své „kolegy“ předběhlo ve vývoji, ale navzdory stranicky rozštěpené exekutivní i legislativní moci se dařilo prosazovat takové reformy, s nimiž měly sousední země často velké potíže.317
6.2.4.2. Agenda 2000 ve vztahu k Evropské unii a k rozšíření Vedle samotných posudků se Agenda 2000 věnovala i obecnější rovině rozšíření, resp. jeho dopadům na kandidátské země i samotnou EU a její členy. Pokud si měla Unie udržet dosavadní efektivitu a funkčnost, musela přijmout v mnoha oblastech rozsáhlé změny. Návrhy
Komise
předpokládaly
široké
změny
oblasti
financování
strukturální a zemědělské politiky. Jelikož zemědělství bylo v EU dlouhodobě problematickým sektorem, dalo se předpokládat, že tyto návrhy nebudou mnoha státy přijaty příliš vstřícně. Velmi negativně zareagovaly zejména Německo a
Oddíl B, kapitola 3 Posudku Komise. Komise požadovala neprodlené zintenzivnění snah v těchto sektorech; zemědělství bylo jedním z nejcitlivějších a nejproblematičtějších vůbec – pokud mělo být přijímání acquis celkově úspěšné, pak také zemědělství muselo vykazovat velmi dobré výsledky. 316 Jednalo se o záležitost sužující všechny země bývalého sovětského bloku. Problém byl spojen s obrovsky rozšířenou šedou ekonomikou, s níž se mezi postkomunistickými zeměmi potýkalo od 80. let nejvíce právě Polsko. Na druhou stranu úplně největší kritiku co do schopnosti potírání hospodářské kriminality a korupce si vysloužila Česká republika. 317 Zmínit můžeme znovu ČR a její soudnictví. ČR procházela v letech 1996-1998 obdobím politické stagnace po pádu Klausovy vlády, což se na schopnosti plnění podmínek Unie negativně podepsalo. Velmi špatného hodnocení se dostalo Slovensku, které jako jediné neprošlo hodnocením politických kritérií. 315
120
Francie, tedy státy s vůbec nejvlivnější zemědělskou lobby.318 Tato i další události pozdržely přijetí celého textu Agendy. V rámci připravovaného rozpočtu Unie na léta 2000-2006 vyčlenila Komise několik zásad, kterých bude zapotřebí se v souvislosti s přijetím nových států držet. Jednak příspěvky do rozpočtu Unie neměly překročit stanovenou hranici 1,27% HDP. To znamenalo, že nové země nebudou muset bezprostředně po svém vstupu platit neplánovaně vyšší částky, než s jakými kalkuluje dosavadní rozpočet. Stejně tak výdaje na strukturální politiku neměly překročit dosavadní částky. Již zmíněná reforma zemědělské politiky, o níž se mimochodem v Unii mluvilo už více než deset let, měla být postavena na změně charakteru dotací z podpory na jednotlivé komodity na podporu příjmů zemědělců.319 V oblasti celkového fungování Evropské unie Agenda nezapomněla zmínit nutnost pokračování v úsilí o institucionální reformu. To mj. znamenalo co nejdříve ratifikovat Amsterodamskou smlouvu; proces jejího schválení se totiž nebezpečně oddaloval. Konečně patřilo mezi priority uvedené Komisí také dobudování hospodářské a zejména měnové unie.320 Ve vztahu k poskytování financí kandidátským zemím bylo v rámci rozpočtu na léta 2000-2006 určeno pro šest států, s nimiž měla být zahájena vyjednávání, celkem 45 miliard ECU na regionální rozvoj a 500 milionů na zemědělství.321 Tyto částky znamenaly velice štědrý projekt financování ze strany Unie, který předseda Komise Santer hodnotil jako „skutečný Marshallův plán pro státy střední a východní Evropy“.322 Agenda 2000 znamenala v otázce východního rozšíření i samotného fungování EU velmi důležitý dokument, který však často nebyl dostatečně doceňován. K této situaci přispěl i fakt, že v mnoha státech a orgánech byla chápána pouze jako soubor posudků Komise vůči asociovaným zemím a na stejně důležité části věnované samotné analýze situace se zapomínalo. Nicméně Agenda znamenala mnohé ohledně přípravy samotné Unie na rozšíření, neboť umožnila
Černoch, P., op. cit., s. 72. Agenda 2000 – For a Stronger and Wider Union, on line text (http://europa.eu/scadplus/leg/en/lvb/l60001.htm). 320 Tamtéž. 321 Je zřejmé, že vzhledem k objemu svého zemědělství se Polsko mělo stát v tomto ohledu zdaleka největším příjemcem. 322 Marek, D., op. cit., s. 126. 318 319
121
zhodnocení a přípravu vlastních pozic v procesu vyjednávání s uchazeči o členství.323 Celý text Agendy byl z výše zmíněných důvodů pro mnohé země natolik problematický, že k jeho konečnému schválení došlo až téměř po dvou letech úporných jednání. Stalo se tak na summitu v Berlíně v březnu 1999.
6.2.4.3. Lucemburský summit a tzv. asociační partnerství Hlavním úkolem z hlediska připravovaného rozšíření bylo do začátku roku 1998 dokončit jednání, resp. vyřešit spory mezi členskými státy Unie o tom, s kolika kandidátskými zeměmi budou započata vyjednávání. Proti návrhu Komise začít jednat se skupinou označovanou jako „5+1“ (státy střední a východní Evropy + Kypr) se ohradily Francie nebo Švédsko, které podporovaly rozšíření této skupiny. Tyto dohady byly nakonec přece jen ukončeny na summitu v Lucemburku, konaném 10. a 11. prosince 1997 na závěr lucemburského předsednictví. Zde Evropská rada přijala bez výhrad návrh Komise s tím, že země, které budou splňovat kritéria v dalších hodnoceních, budou se moci do negociací zapojit.324 Současně připravila půdu pro brzké konání tzv. Evropské konference, na níž měly být pozvány všechny asociované země a která měla za cíl zejména udržet kontakt momentálně nevybraných kandidátů s procesem integrace a rozšíření.325 Skupina šesti kandidátů přizvaná k vyjednávání o řádném členství pak nesla symbolické označení „lucemburská skupina“. Ještě během druhé poloviny roku 1997 pak bylo připraveno navrhované rozšíření podpory asociovaným zemím. V rámci svazku Agendy 2000 s názvem „Náročné
úkoly
rozšíření“
byly
totiž
zhodnoceny
dopady
přistoupení
na
kandidátské země a na základě toho pak Komise navrhla posílit předvstupní strategii vůči přidruženým zemím. Tato zesílená předvstupní strategie bývá označována jako „asociační partnerství“.326 Evropská unie se na základě dříve učiněných rozhodnutí zavázala k mobilizaci
veškerých
zdrojů,
jež
má
k dispozici,
k podpoře
přibližování
Černoch, P., op. cit., s. 71-72. Luxemburg European Council: Presidency Conclusions, on line text (http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/pressData/en/ec/032a0008.htm). 325 Pro Polsko a spol. tak už nebyla tolik důležitou událostí. 326 Též „předvstupní partnerství“ či „partnerství pro vstup“. 323 324
122
kandidátských zemí. Ze strany asociovaných zemí pak předpokládala další upřesnění závazků a též jejich naprosto přesné plnění.327 Čerpání finanční podpory kandidátskými zeměmi pak bylo přímo vázáno na hodnocení jejich posunu v přijímání evropské legislativy. Současně měla být rozšířena účast kandidátů na programech a mechanismech EU, ještě bez předávání rozhodovacích pravomocí, což mělo země a jejich občany více seznámit s praxí uskutečňovanou přímo uvnitř Unie.328 Zintenzivňování přibližovacího procesu mělo pokračovat i v případě, že se jednání s některými státy zatím nepovedou dokončit,329 což byla mimochodem velmi reálná a v obou vyjednávacích táborech často zmiňovaná alternativa. Na tyto aktivity ze strany unijních orgánů měli jednotliví kandidáti odpovědět vytvořením komplexnějších programů přibližování.330 V rámci partnerství pak Unie uplatňovala některé další konkrétní požadavky.
Tak
v případě
Polska
to
bylo
např.
vypracování
programu
restrukturalizace ocelářského průmyslu nebo zefektivnění hraničních kontrol v rámci přípravy na vstup do schengenského systému. Asociační partnerství znamenalo ve vztazích mezi kandidátskými zeměmi a Unií další významný posun. Zejména si takto Brusel zajistil přímou kontrolu vývoje v jednotlivých státech, a to právě díky zmíněné provázanosti podpory a hodnocení.331
6.2.5. Vývoj polské ekonomiky a finančních vztahů s EU Ve druhé polovině 90. let již byla takřka dokončena transformace polského hospodářství na tržní systém. Hlavním úkolem se tak nyní stalo přijmout evropskou
legislativu
a
uvést
ji
do
praxe
a
tím
dosáhnout
vyšší
konkurenceschopnosti polské ekonomiky po vstupu do velkého trhu Unie. To bylo také oblastí Komisí nejvíce kritizovanou za pomalý postup polských vlád.
Východiskem byla v tomto opět Evropská dohoda. Agenda 2000 – Náročné úkoly rozšíření, op. cit. 328 Cihelková, E., op. cit., s. 584. 329 Goněc, V., op. cit., s. 168. 330 Tedy: na prohloubenou předvstupní strategii reagovat prohloubeným vlastním programem. 331 Černoch, P., op. cit., s. 83. 327
123
Jak už bylo uvedeno, Komise ve svém Posudku z roku 1997 poměrně dobře hodnotila
polský
průmysl,
který
se
v mnoha
oborech
dokázal
vyrovnat
konkurenčnímu prostředí evropského trhu a stále více do něj pronikal. Vyplatila se tak určitá „šoková terapie“, kterou v druhovýrobě uskutečňovaly vlády po roce 1990 a jež výrazně přispěla k celkovému růstu polské ekonomiky.332 Jistý růst zaznamenala i sféra terciární. Tolik pochvalně se však nedalo hovořit o dalších výrobních sférách. Problém byl zejména s vysokým podílem obyvatelstva zaměstnaného v prvo- a druhovýrobě, přičemž stále poměrně malé procento zaujímaly služby. V samotném zemědělství bylo v Polsku zaměstnáno přibližně 11% lidí. Toto číslo však znamenalo pouze obyvatele, kteří se živili výhradně prací v tomto sektoru. Celkový podíl obyvatel, kteří alespoň vlastnili půdu – i pod výměru jednoho hektaru – a získávali ze zemědělství jen minimální část svých příjmů, tvoří v součtu s předchozími až 27% všech polských pracujících.333 Polská vláda disponovala na léta 1994-1997 novým plánem ekonoma G. Kolodka s názvem „Strategie pro Polsko“, který si jako hlavní cíle vytkl rychlý hospodářský růst, mikroekonomickou stabilizaci a zlepšení životních podmínek. Umožnit to mělo celkem deset jednotlivých programů, které byly v rámci plánu zpracovány. Jednalo se v prvé řadě o reformu důchodového pojištění, opatření proti nezaměstnanosti, rozvoj venkova, investice do lidského kapitálu a rozvoj finančního sektoru. V návaznosti na tento program byl přijat další s názvem „Balík 2000“,
který
měl
zamezit
deficitu
státního
rozpočtu,
snížit
inflaci
a
nezaměstnanost, změnit daňový systém a umožnit stanovení konkrétních nástrojů makroekonomické politiky. První výsledky za léta 1996 a 1997 však ukázaly, že plnění těchto cílů se povětšinou nedařilo.334 Z hlediska zahraničního obchodu Polsko sice relativně rychle rozvíjelo aktivity, v čemž mu vedle procesu sbližování s EU pomohl i konečně dojednaný vstup do OECD v roce 1996, nicméně růst exportu stále nebyl dostatečně vysoký, Pick, O.: Rozšiřování EU a střední a východní Evropa, Mezinárodní politika, č. 1/96, s. 4. 333 Lze však říci, že poměr příjmu většiny těchto obyvatel z jiného zaměstnání než zemědělství se blížil stu procent. Lang, K.-O.: Polsko. Šance a rizika, Směr Evropská unie, příloha Mezinárodní politiky, č. 8/2000, s. 10-11. 334 Tichý, V.: Transformační proces ve střední Evropě a ČR, on line text (http://www.sweb.cz/pkg002/data/politgeograf/vaclav.doc), s. 25. 332
124
čímž narůstal deficit obchodní bilance.335 To se projevilo i na devizovém kurzu zlotého (viz Tab. 15-17). Velkou naději proto představoval program zesílené předvstupní strategie ze strany Evropské unie, který měl Polsku a dalším zemím poskytnout důležité prostředky na zrychlení rozvoje stagnujících oblastí ekonomiky a umožnit další „zkulturňování“ finančního sektoru.
Tab. 15 Vývoj kurzu zlotého k dolaru a ECU 19951995-1997 336 1995 Zloty/USD Zloty/ECU Inflace (%)
1996
1997
2,4 2,7 3,3 3,17 3,42 3,72 -19,8 -14,0 -11,1
Tab. 16 Obchod EU a Polska od přidružení přidružení k negociacím (mil. ECU) 337
1993 1994 1995 1996 1997
Dovoz do EU
Vývoz z EU
Bilance z pohledu EU
8,458 10,127 12,252 12,252 14,163
11,114 12,317 15,297 19,857 25,020
2,656 2,190 3,045 7,605 10,857
Tab. 17 Tichý, V., op. cit., s. 26. Fink, G., op. cit., s. 24-25. a Euro (měna, kurzy), on line text (http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/euro_(mena_kursy)/$File/EU12.pdf). Ve druhé polovině 90. let začal americký dolar nezdravě růst, a to i vůči společné evropské směnné jednotce ECU, proto je nutno uvést i poměr k ECU. 337 Statistical Annex on Enlargement of the EU (Poland), on line text (http://www.europarl.europa.eu/enlargement_new/statistics/pdf /22a1_08_06_en.pdf). Ačkoliv saldo obchodní bilance Polska s EU v této době výrazně rostlo, nelze tento jev považovat za naprosté negativum. V případě přidružených zemí, jejichž ekonomiky byly ve srovnání s průměrem Unie stále slabé, znamenal zvýšený import z EU důležité investice, které měly podpořit další hospodářský rozvoj. Jednalo se tedy o vklad do budoucnosti, kdy se na základě zvýšení a zkvalitnění produkce přidružených zemí měl jejich vlastní vývoz opět pozvednout, přičemž nárůst exportu Polska je patrný již v letech 1993-1997, uvedených v tabulce. 335 336
125
Vývoj HDP, spotřebitelských cen a nezaměstnanosti nezaměstnanosti 19951995-1998 338 Roční přírůstek Roční přírůstek Nezaměstnanost spotřeb. cen (%) (%) HDP (%) 1995 1996 1997 1998
3,0 6,0 6,8 4,8
25,0 19,9 14,9 11,8
12,0 12,4 11,5 10,0
6.2.6. Shrnutí: polská polská situace před zahájením negociačního procesu Léta 1995-1998 byla pro vztahy Polska a Evropské unie velmi důležitým obdobím. Polské politické špičky musely přehodnotit své přesvědčení o vlastním výjimečném postavení; dokázaly však do velké míry najít sílu k sebereflexi a zhodnotit priority své politiky vůči EU. Z toho následně plynul další pokrok v přibližování se Unii, když byly jednak navrženy nové reformy, které měly ozdravit ekonomiku, jednak zřízeny vládní orgány, jež měly na celý proces dohlížet a koordinovat jej. Ačkoli nebyly polské vlády úspěšné úplně ve všem, přece jen bylo jejich úsilí do značné míry odměněno Posudkem Evropské komise k připravenosti Polska z roku 1997, který vyzněl podstatně pozitivněji než Bílá kniha v roce 1995. Polsko však přes veškerý pokrok čekala před vstupem do Unie ještě dlouhá cesta. Orgány
EU
s nelibostí
sledovaly
zdlouhavou
implementaci
acquis,
nespokojenost přetrvávala v rovině kvality vývoje hospodářství a finančního sektoru. Na druhou stranu Polsko úplně neztratilo punc „dobrého žáka“, zejména díky snaze efektivně využívat finanční pomoc ze strany EU pro vytvoření kvalitního zázemí svého hospodářství.339 Nyní tedy záviselo jak na dalším vývoji polského hospodářství, tak na schopnostech vyjednavačů, v jakém časovém horizontu – a zda vůbec – se Polsko stane plnoprávným členem Evropské unie.
Karpová, E., op. cit., s. 5-24. Úplně nezmizelo ani přesvědčení o postavení Polska ve smyslu „primus inter pares“, což se po opatrnějším přístupu v době začátku předvstupních jednání znovu začalo projevovat s jejich blížícím se koncem. 338 339
126
6.3. Pluralismus postojů polské polské veřejnosti před zahájením jednání o vstupu do Evropské unie Vzhledem k zařazení do první skupiny států, s nimiž budou vedena jednání o vstupu, se Polsko dostalo mezi ty země, které by měly v případě úspěšnosti jednání vstoupit do Unie v první fázi rozšíření. Tento fakt nepochybně znovu pozitivně ovlivnil vnímání Unie jak ze strany polské reprezentace, tak u Poláků samotných. Po zklamání z poloviny 90. let přinesla léta 1996 a 1997 nové signály v tom smyslu, že cesta do Unie je skutečně otevřená. Tyto postoje upevnilo i ve srovnání s Bílou knihou poměrně pozitivní hodnocení Komise v rámci Agendy 2000. Nad všeobecným pesimismem tak zavládl realistický přístup vládních činitelů. V této době se však v důsledku předchozích událostí setkáváme ve velké míře i s různícími se postoji Poláků. Tento stav byl důsledkem především fragmentace nejen politické scény, ale celé společnosti, která tak v rámci pohledu na Evropskou unii a možnosti členství Polska v ní vytvářela početnou skupinu stále více navzájem odlišných názorových proudů. Ve druhé polovině 90. let tak již nelze hovořit o „celopolském“ názoru, jaký obvykle převládal v zásadních otázkách státu a národa jakožto do velké míry relikt doby před rokem 1989. Poláci se stávali společností západního typu a to se projevilo i na oné míře názorového pluralismu. Můžeme tak sledovat již celé spektrum pohledů na evropskou integraci.340 Optimistických až obdivných pozic v této době výrazně ubylo, nicméně zůstaly zakotveny v některých levostředových kruzích, resp. z hlediska církve těch, které zůstávaly věrny snahám Jana Pavla II. o zapojení Polska do západoevropských struktur. Na druhou stranu právě některé složky polské církve se postupem času stávaly nositeli a šiřiteli odmítavých postojů vůči integraci, když začaly – samozřejmě i s dalšími světskými skupinami – znovu zdůrazňovat význam polské
Na tomto místě hovoříme především o široké laické veřejnosti. Odborné kruhy se nacházely na velmi vysoké úrovni smýšlení o evropské problematice, které sice k široké společnosti v tak výrazné míře nepronikalo, nicméně mělo na utváření společenských tendencí znatelný vliv. 340
127
samostatnosti a výsadního postavení v Evropě.341 Tento názorový proud měl již ve druhé polovině 90. let silnou oporu v široké veřejnosti. Mezi zmíněnými póly pak přebýval přístup realistický a především ekonomicko-pragmatický, reprezentovaný zejména vládními stranami, které tak jako tak měly bez ohledu na kolísavý postoj veřejnosti za úkol přinést Polsku hospodářskou a sociální stabilitu, a tuto naději v dané době v očích Poláků stále představovala primárně Evropská unie. K těmto vládním kruhům pak lze zařadit jak postsolidaritní pravostředová uskupení, tak i postkomunistickou levici.342 Z hlediska konkrétní ekonomické a politické situace na přelomu let 19971998 už si Poláci velmi dobře uvědomovali mnohá svá specifika ve vztahu k EU i jejich důležitost.343 Současně se v Polsku začalo diskutovat i o tom, jaká by měla být v okamžiku polského vstupu samotná Unie, resp. do jaké Unie si Polsko představuje svůj vstup. V tomto ohledu byly nejhlasitěji pranýřovány údajné tendence v EU směřující k obraně zájmů bohatých států a „házení klacků“ do cesty chudším kandidujícím zemím.344 Vztah polské veřejnosti k Evropské unii se projevoval také v míře podpory samotného vstupu Polska do Unie. Zatímco v průběhu první poloviny 90. let byla pro vstup drtivá většina Poláků – blížící se až 85%, ve druhé polovině tohoto desetiletí klesla podpora mírně až pod samou hranici 50%. Postoj Poláků k možnostem přistoupení k EU se tak stal velice nevyzpy-tatelnou a problémovou veličinou nejen pro představitele Unie, ale i pro samotné polské politické špičky. Pověstný „spěch do Evropy“ tak definitivně zvolnil na opatrnější krok, při němž bylo třeba dobře se dívat, kam šlápnout.
7. Období předvstupních jednání: vyvrcholení procesu Představitelé těchto proudů se nestavěli odmítavě k papeži, jak by se mohlo zdát – pouze jej prezentovali primárně jako velkého Poláka a svého vyslance ve světě, ne už tolik jako hlavu veškeré katolické církve. 342 Rogowska, B.: Partie prawicowe wobec integracji europejskiej w latach 1989-1998. In: Juchnowski, J. – Tomaszewski, J., op. cit., s. 158-164. 343 Zde budiž jmenována opět zemědělská politika, která byla vzhledem ke svému potenciálu a počtu lidí v zemědělství zaměstnaných častým tématem veřejných debat. 344 Geremek, B.: Polsko a spol. tváří v tvář nebezpečí marginalizace v Evropě, Mezinárodní politika, č. 10/97, s. 8-10. 341
128
přibližování Polska k Evropské unii (1998 – 2002) Polákům se do určité míry splnil sen z počátku 90. let, když byla jejich země začleněna mezi „privilegované“, tedy ty kandidáty členství v Evropské unii, kteří začnou vyjednávat o vstupu jako první. Bez ohledu na různící se postoje polského národa k západoevropské integraci se jednalo o veliký úspěch, pokud máme na zřeteli ekonomickou, politickou i sociální situaci Polska těsně po roce 1989, kdy tedy byla jeho pomyslná „startovní čára“ vytyčeným cílům velmi vzdálená. Od chvíle, kdy bylo jisté, že od roku 1998 začnou Poláci jednat o podmínkách svého vstupu, zůstávalo z pohledu vedoucích politických kruhů stále méně místa pro dříve tak časté „snění o Evropě“ a nastoupil čistě racionální pragmatický přístup. Základem vztahů s Unií už nebyly snahy v často obdivném duchu ji napodobovat nebo si z ní brát za vzor „to nejlepší“; nyní bylo hlavním cílem vyjednat co nejlepší podmínky vlastní existence v EU vzhledem ke specifikům státu a společnosti, a to i za použití nešetrných politických postupů.
7.1. Vnitropolitický Vnitropolitický vývoj Polska a Unie Unie během negociací 7.1.1. Doba Buzkovy vlády a opětovný vzestup postkomunistické levice levice Premiér pravostředové vlády Solidarity a Unie svobody Jerzy Buzek se v okamžiku svého nástupu na podzim 1997 zdál být ideální osobností pro vyjednávání s EU.345 Jeho technokratické zázemí a nadstranickost slibovaly nezávislého člověka, odborníka schopného dobré orientace na základě kvalitních znalostí, který se bude ve vyjednávacím procesu dobře pohybovat. Bohužel právě tyto vlastnosti začaly Buzka nejvíce omezovat. Postupně mu v mnoha jednáních na vnitrostátní i mezinárodní úrovni chyběla reálná podpora strany, kterou nemohl očekávat, neboť se z jejích kruhů nerekrutoval. Ačkoliv jako odborník rozhodně nezklamal, výše zmíněné limity jej předurčily k úloze politika mnohdy neschopného prosadit ať už zásadní změny na úrovni vnitrostátní – Buzek Jeho vláda dostala důvěru až více než měsíc po volbách, dne 31. října 1997, neboť koalice zdaleka nevznikala lehce. 345
129
přišel s širokým programem reforem – či nové přístupy v rovině vyjednávání se zástupci Evropské unie. Zároveň stále více ovlivňoval politickou scénu prohlubující se rozklad uvnitř AWS, která byla utvořena z mnoha názorových proudů a tyto se nyní dostávaly do permanentního konfliktu.346 Obě koaliční strany rychle ztrácely podporu veřejnosti. Celá situace se vyhrotila v létě roku 2000, když v již naprosto bezvýchodné politické situaci Unie svobody koalici opustila. Buzkova vláda tak byla v dobách dojednávání mnoha složitých a sporných záležitostí vstupu Polska do EU odkázána na náhodnou podporu napříč politickým spektrem. Význam těchto událostí se projevil i v následných prezidentských volbách konaných v říjnu 2000. Evropská problematika sice nepatřila mezi ta úplně nejdůležitější témata těchto voleb, nicméně i tak mohly volby z hlediska tvorby zahraniční politiky evropské záležitosti významně ovlivnit.347 Proti dosavadnímu prezidentovi Kwaśniewskému se postavila vůdčí osobnost AWS Marian Krzaklewski. Dalším důležitým kandidátem byl Andrzej Olechowski
s Unie
svobody.
Následovala
velká
skupina
kandidátů
méně
významných, mezi něž nutno započíst i Lecha Wałęsu. Volby dopadly katastrofou pro postsolidaritní strany: Kwaśniewski zvítězil již v prvním kole, čímž voliči dali jasně najevo svoji nespokojenost s vládní politikou, současně však zahrála svou roli velká popularita dosavadního prezidenta, s níž se zdaleka nemohl rovnat dřívější předák Wałęsa. Hlasy pro Solidaritu se navíc roztříštily mezi její dva hlavní kandidáty Krzaklewského a Olechowského. Polsko tak bylo rok před volbami do Sejmu připraveno předat vládu znovu levici. Parlamentní volby konané v září 2001 předchozí vývoj potvrdily. Svaz demokratické levice vytvořil předvolební koalici s též levicovou Unií práce a tato formace dokázala zvítězit ziskem více než 40% hlasů. Volební akce Solidarita již do voleb jako celek nezasáhla; rozpadla se na několik subjektů, jejichž čas měl přijít až za několik let.348 Příkladem je snaha o prosazení už první důležité reformy, a to reformy samosprávy, proti které v Sejmu vystoupili poslanci jedné z frakcí AWS. Tím byl Buzkův prostor ještě více omezen. Kopeček, L., op. cit., s. 514. 347 Nutno také mít na paměti širší pravomoci polského prezidenta, např. ve srovnání s českým. 348 Např. PiS – Prawo i Sprawiedliwość, Právo a spravedlnost – pod vedením bratrů Kaczyńských (bývalí lídři Dohody středu). 346
130
Do čela nové vlády, která měla v okamžiku svého vzniku na rozdíl od Buzkova úřadu silný mandát a poměrně stabilní oporu v Sejmu,349 se postavil sociální demokrat Leszek Miller, který už měl konečně dovést Polsko do Evropské unie.
7.1.2. Evropská unie: další snahy o reformu a nová Komise Evropská unie nadále procházela velmi složitým obdobím. Připravované rozšíření na východ bylo na jednu stranu historickou příležitostí sjednotit rozdělený kontinent, kterou představitelé EU nechtěli ztratit. Na druhou stranu však byla vnímána rizika pro „starou“ Unii, zejména z důvodu menší hospodářské vyspělosti zemí střední a východní Evropy. V souvislosti s těmito aspekty musela být do okamžiku rozšíření provedena institucionální reforma Unie, neboť stávající systém nemohl unést plánované téměř zdvojnásobení počtu členských států. Po neúspěchu mezivládní konference zakončené v Amsterodamu dala okamžitě nové impulsy k dalším jednáním Komise v rámci Agendy 2000.350 Začátkem roku 2000 proto byla zahájena další mezivládní konference, která vyústila v podepsání nové revize Smlouvy o EU, známé jako Smlouvy z Nice.351 Ačkoliv nedošlo k naplnění všech požadavků Komise, bylo výrazně pozměněno zejména hlasování v Radě ministrů a postavení Evropského parlamentu.352 Velkého úspěchu dosáhla Komise na jaře 1999. V Berlíně se 24.
a 25.
března konal mimořádný summit Evropské rady, který dle projektu Komise schválil finanční rámec Unie pro léta 2000-2006, tedy i s většinou navrhovaných finančních toků pro budoucí členy. Na summitu byly již představeny i konkrétní
Kopeček, L., op. cit., s. 515. 349 K předvolebním koaličním partnerům se ve vládě přidali ještě lidovci. 350 Změna v působení institucí EU je podmínkou mnoha změn, ke kterým Komise v dokumentu vybízí. Agenda 2000 – For a Stronger and Wider Union, op. cit. 351 Smlouva byla podepsána v prosinci 2000 na summitu Evropské rady v Nice, tedy pouhý rok a půl poté, co vstoupila v platnost Amsterodamská smlouva (1.5.1999). 352 Hlavním principem byl postupný přechod z jednomyslného hlasování na většinové ve vybraných oblastech. Cílem bylo mj. zmírnit riziko, že noví členové zablokují důležitá hlasování. Niceská smlouva pozměňující Smlouvu o EU a ES, on line text (http://www.euroskop.cz/files/9/F25C6D59-5028-42E7-BC4E-C3A55AC6E044.pdf).
131
částky v rámci pozměněné strukturální politiky, které měly být v budoucích sedmi letech vynaloženy.353 Ve stejné době však došlo k nečekané výměně celé Evropské komise. Po zveřejnění zprávy o korupci některých komisařů podala Santerova Komise dne 15. března 1999 kolektivní demisi.354 Novou Komisi pak sestavil bývalý italský levostředový premiér Romano Prodi.
7.2. Průběh vyjednávání o podmínkách vstupu Polska do Evropské unie a vyvrcholení přibližovacího procesu 7.2.1. Evropská konference, zahájení negociací, negociací, screening Poté, co byla na summitu v Lucemburku zodpovězena otázka, které státy budou těmi vyvolenými, s nimiž začne Unie jednat o plném členství, byly do března 1998 učiněny poslední důležité kroky, aby jednání mohla co nejdříve začít. Dne 9. března 1998 již Evropská komise představila vlastní harmonogram, v němž vyjádřila názor, jakým tempem by měly z hlediska jednotlivých sektorů probíhat další činnosti v přibližování Polska a spol. jednotnému trhu ve spojení s postupem negociací.355 O tři dny později, 12. března, proběhla v Londýně už dříve avizovaná tzv. Evropská konference, které se zúčastnily vedle členských států EU také kandidáti členství. Diskutovalo se zde o záležitostech společné zahraniční a bezpečnostní politiky, justice a vnitra i hospodářské spolupráce.356
Konference zároveň
posloužila jako jeden z prostředků, kterak státy, jež prozatím k jednání přizvány nebyly, ještě více „vtáhnout do děje“ a motivovat je k větší snaze v plnění podmínek. Znovu bylo těmto zemím připomenuto, že mají šanci připojit se ještě v průběhu právě zahajovaných jednání. Berlin European Council: Presidency Conclusions, on line text (http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/pressData/en/ec/ ACFB2.html). 354 Černoch, P., op. cit., s. 152. 355 Kalendarium stosunków Polska-UE, op. cit. 356 Nezúčastnilo se Turecko, které po nepřijetí k negociacím ze strany Unie vyhrožovalo dokonce stažením své přihlášky a hospodářským bojkotem. Malta měla v té době ještě přihlášku staženu. Černoch, P., op. cit., s. 84. 353
132
Zahájení negociací projednával na polské straně Sejm během zasedání 19. a 20. března 1998. Poté, co se parlament vyslovil pro zahájení rozhovorů s cílem vstupu do Unie, bylo zapotřebí sestavit skupinu vyjednavačů. Tu jmenoval přesně za týden po jednání Sejmu premiér Buzek a do jejího čela jmenoval dosavadního velvyslance při EU Jana Kułakowského jakožto zmocněnce vlády pro vyjednání členství Polska v EU. Oficiální zahájení rozhovorů proběhlo 30. a 31. března v Bruselu u příležitosti zahajovací schůze mezivládní konference EU o rozšíření. V prohlášení, které polská reprezentace na této schůzi předložila, byl znovu potvrzen a veřejně prezentován zájem stát se v co možná nejkratší době řádným členem Unie. Polská reprezentace zde také přislíbila rychlé dokončení restrukturalizace a přípravy na začlenění do společného trhu. Vyjádřila i naději, že kritéria budoucího zastoupení Polska v Unii budou celkově odpovídat těm, která byly aplikována vůči stávajícím členským státům. Snad pod vlivem slavnostního okamžiku působilo toto prohlášení v mnoha ohledech poměrně servilním dojmem.357 Než byly rozhovory započaty v praktické rovině, musel být nejprve zjištěn stav národní legislativy Polska a dalších kandidátských zemí. Tento proces je v terminologii EU znám jako „screening“. Znamenal zjišťování, nakolik je národní legislativa v souladu s normami Unie a jaká je perspektiva pokračování procesu přijímání těchto norem.358 Screeningu byli podrobeni všichni kandidáti. V případě Polska nebyly v implementaci acquis zjištěny zásadní problémy. Další posun měly hodnotit pravidelné zprávy Evropské komise, podobné těm, jež byly zveřejněny v rámci Agendy 2000.359 Screening zabral velkou část roku 1998, což postupem času začínalo nejen zástupce kandidátských zemí, ale i samotné Unie poněkud znervóz-ňovat. Ve druhé polovině roku se předsednictví v Evropské radě ujalo Rakousko, jehož zástupci již předem prohlašovali, že jedním z hlavních cílů jejich předsednictví
Prohlášení k zahájení jednání Polska o členství v Evropské unii. In: Dokumenty EU, Příloha Mezinárodní politiky, č. /98, s. 8-12. 358 Goněc, V., op. cit., s. 169. 359 Výsledky úvodního screeningu pak byly součástí zprávy Komise právě za rok 1998. Na základě zjištění screeningu byla acquis pro zjednodušení dalšího přijímání rozdělena tří kategorií: (1) bezproblémové, (2) vyžadující jazykové, technické či institucionální úpravy, (3) vyžadující zásadní změny. V rámci tohoto rozdělení pak probíhalo jednání o perspektivách další implementace s každou zemí zvlášť. Marek, D., op. cit., s. 130. 357
133
bude započít reálná vyjednávání ještě na podzim 1998.360 Díky určitému urychlení pak jednání na podzim skutečně začala; konkrétně polští vyjednavači poprvé zasedli za stůl 10. listopadu 1998. Negociace byly strukturovány celkem do třiceti kapitol (plus kapitola „Ostatní“), tedy naprosto nejvíce, kolik jich kdy při jednání s kandidátskými zeměmi bylo vytvořeno. Unie tak dala najevo, že jí už nezáleží pouze na základních oblastech politické a hospodářské sféry – jichž se výhradně týkala jednání dřívějších rozšíření a méně relevantní záležitosti se urovnávaly až po vstupu, ale předpokládá se skutečně detailní dojednání co možná největšího počtu sektorů, jichž se integrace dotkne. Na rozdíl od dříve přistoupivších zemí však musí současní kandidáti vedle splnění mnohem rozsáhlejších podmínek přijmout i většinu unijní legislativy. Unie se tímto zabezpečovala, že přistupující stát se plně přizpůsobí podmínkám jejího fungování.361 Vzhledem k tomu, že většina kandidátů nebyla schopna bez výjimky splňovat veškeré nároky kladené Unií, byl opět připuštěn systém tzv. přechodných období, avšak v podstatně menší míře než při předešlých rozšířeních. Přechodná období byla vyjednávána s každou zemí a v rámci každé negociační kapitoly zvlášť, s ohledem na celkový stav daného sektoru a dosavadní pokrok v přijímání acquis.
Kapitoly vyjednávacího procesu: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15.
16. 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23. 24. 25. 26. 27. 28. 29. 30.
Volný pohyb zboží Volný pohyb osob Volný pohyb služeb Volný pohyb kapitálu Právo společností Politika volné soutěže Zemědělství Rybolov Doprava Daně Hospodářská a měnová unie Statistika Sociální politika a zaměstnanost Energetika Průmyslová politika
Malé a střední podniky Věda a výzkum Vzdělávání a výchova Telekomunikace a inf. technologie Kultura a audiovize Regionální politika Životní prostředí Ochrana spotřebitelů a zdraví Justice a vnitro Celní unie Vnější vztahy Společná zahr. a bezp. politika Finanční kontrola Finance a rozpočet Institucionální záležitosti
7.2.2. První roky vyjednávání a pokrok v přibližování: 1998 a 1999 360 361
Miller, D., op. cit., s. 35. Marek, D., op. cit., s. 129.
134
Polská vláda učinila důležitý krok, když nechala Výborem pro evropskou integraci vypracovat tzv. Národní program přípravy na členství v Evropské unii,362 který 23. června 1998 také schválila. Tento dokument měl být finálním harmonogramem činností v přibližování se EU po dobu trvání negociací až do ukončení přibližovacího procesu, přičemž každý rok měl být na základě hodnocení pokroku ze strany Evropské komise aktualizován a současně Výbor pro evropskou integraci měl pravidelně zpracovávat vlastní hodnotící zprávy plnění tohoto programu. Dne 1. září 1998 pak polská vláda představila jako vůbec první z kandidátských zemí svá stanoviska v sedmi oblastech, kterými měla jednání začít. Byly to kapitoly: Průmyslová politika, Malé a střední podniky, Věda a výzkum, Vzdělávání a výchova, Telekomunikace a informační technologie, Kultura a audiovize, Společná zahraniční a bezpečnostní politika. Veskrze tedy šlo o
sektory
s menším
významem,
jimiž
měly
být
negociace
odstartovány.
Nejdůležitější kapitoly týkající se volného pohybu čtyř svobod a další měly být přidávány postupně, jak se celý proces zintenzivňoval.
7.2.2.1. Hodnocení v roce 1998 a reakce Polska Pravidelná hodnotící zpráva Evropské komise o pokroku Polska za rok 1998 byla zveřejněna počátkem listopadu, tedy ještě před začátkem konkrétních jednání. Svým obsahem logicky navázala na Posudek v rámci Agendy 2000 z roku 1997.363 Hodnotící zprávy obdržely všechny kandidátské země bez ohledu na skutečnost, zda s nimi již byla započata jednání. V roce 1998 mezi nimi nebyla pouze Malta, která se do procesu vrátila po opětovném podání žádosti o řádné členství až v roce 1999.364
NPPC – Narodowy Program Przygotovania do Członkostva w Unii Europejskiej. Jako celek zveřejněn na webu UKIE, on line text (http://www1.ukie.gov.pl/WWW/dok.nsf/0/A040340D2A6A5863C1256E86004 E7C8C?Open&RestrictToCategory=). 363 Regular Report from the Commission on Poland’s Progress Towards Accession 1998, on line text (http://ec.europa.eu/enlargement/archives/pdf/key_documents/1998/ poland_en.pdf). 364 Novou žádost podala nová maltská vláda na konci roku 1998. 362
135
V oblasti
politických
kritérií
bylo
Polsko
pochváleno
za
pokrok
v záležitostech, jež zmiňoval Posudek jako problematické, zejména v ochraně občanských práv a v soudnictví.365 Reforma polské justice, která byla započata již v polovině 90. let, tak přinesla poměrně dobré výsledky, ovšem celková výkonnost soudnictví stále nebyla na dostatečné úrovni, což se promítalo i do dalších hodnocených oblastí jako byla ochrana menšin či boj proti korupci a šedé ekonomice. Z hlediska ekonomických podmínek bylo Polsko označeno již za stát s fungujícím
tržním
hospodářstvím,
schopný
vyrovnat
se
ve
střednědobé
perspektivě s konkurencí a tlaky společného trhu.366 To znamenalo pro Poláky velké vyznamenání, neboť v pomyslném žebříčku kandidátských zemí ve smyslu fungující
tržní
ekonomiky
byli
umístěni
ještě
s Maďary
do
čela
všech
kandidátských států.367 Jednou z priorit se v dalším období mělo stát dovršení privatizace. Problematická byla nadále oblast státní správy, ačkoliv i zde Komise zaznamenala během roku 1998 značný pokrok. V červenci tohoto roku byl v Sejmu přijat nový zákon, který pozměňoval kompetence orgánů veřejné správy.368 Jednalo se o jeden ze zákonů plánované Buzkovy reformy. Celý reformní projekt však, jak už bylo naznačeno výše, neprošel. To způsobilo při snahách o zvyšování efektivity správy i v dalších letech nemalé komplikace. Těsně před koncem roku pak byl přijat důležitý nový zákon o devizách, jenž znamenal posun v ekonomické sféře a vyhovění opakovaným výtkám Evropské komise.369 Znovu zdaleka nejproblematičtější oblastí tak bylo – a zůstalo tomu tak po celou dobu negociací a nejen v případě Polska – samotné přijímání acquis. Polsko nebylo schopno plnit zejména krátkodobé závazky plynoucí z asociačního partnerství. Mezi nimi byla velká část zákonů, bez nichž se nemohlo Polsko plnohodnotně a také bezpečně napojit na jednotný trh EU.370 Kapitola 1.3 Pravidelné zprávy Komise 1998. Kapitola 2.4 Pravidelné zprávy Komise 1998. 367 Velmi těžce dolehla zpráva za rok 1998 např. na Českou republiku, která se v té době vzpamatovávala s politické krize předchozího roku a půl, což zanechalo následky na procesu přibližovaní. 368 Brodecki, Z. – Gromnicka, E., op. cit., s. 107. 369 Tamtéž, s. 86. 370 Kapitola 3.3 Pravidelné zprávy Komise 1998. 365 366
136
Přes všechny tyto výhrady se však polská vláda mohla cítit výrazně lépe, než po vydání Bílé knihy. Zlepšení nálady v Polsku doložilo i veřejné mínění, přiklánějící se znovu na stranu vstupu do EU. Jako jednu z reakcí na pozitivní hodnocení a důkaz zlepšení nálad v Polsku lze chápat i návštěvu prezidenta Kwaśniewského v Evropském parlamentu už 18. listopadu, kde především na podporu vyjednávacího týmu své země vyzval, aby tempo procesu rozšiřování Unie nebylo zpomalováno.371
7.2.2.2. Legislativní a politický posun v roce 1999 Roku 1999 kromě pravidelných činností spojených s negociačním procesem došlo k několika zásadním událostem, které měly nesporný vliv na problematiku východního rozšíření. Na úrovni Evropské unie vedle již zmíněného schválení Agendy 2000 na summitu v Berlíně, což se stalo signálem finanční připravenosti Unie na rozšíření,372 vstoupila v platnost Amsterodamská smlouva. Tímto momentem
byl
pro
budoucnost
legitimizován
tzv.
vícerychlostní
princip
integrace.373 Členské státy Unie se jejím prostřednictvím vedle jiného pojistily, že i kdyby přistoupení způsobilo novým méně vyspělým zemím nepředvídané problémy, jež by mohly zbrzdit tempo jejich integrace do systému EU, nenaruší to průběh a rychlost integračního procesu mezi dosavadními členy. I tento fakt do značné míry ovlivnil celkovou rychlost negociací, neboť ty členské státy EU, jimž šlo především o úspěchy v prohlubování integrace, se nemusely cítit ohroženy rozšiřováním Unie. Další krok, který potvrdil vnímání významu připravovaného rozšíření, byl učiněn v rámci sestavování nové Evropské komise pod vedením Romana Prodiho. Poprvé zde byl totiž zřízen post komisaře pro otázky rozšíření EU, jehož se ujal německý technokrat Günter Verheugen. Celá Komise se v souvislosti s rozšířením změnila i v dalších směrech, zejména ve smyslu nového vymezení kompetencí jednotlivých členů. Nově byl jako orgán spadající pod Komisi zřízen tzv. Generální direktoriát pro rozšíření, jehož představeným Prodi jmenoval Španěla Eneko Landaburu Illarramendiho. Osobou přímo odpovědnou za vyjednávání s Polskem se pak stal francouzský diplomat François Gaudenzi. Kalendarium stosunków Polska-UE, op. cit. Cihelková, E., op. cit., s. 585. 373 Fiala, P. – Pitrová, M., op. cit., s. 148. 371 372
137
V roce 1999 došlo k dlouho očekávaným změnám programů finanční a materiální pomoci. Program PHARE, který byl jako původní nástroj této podpory a od roku 1994 součást předvstupní strategie renovován již v letech 1996 a 1997,374 doplnily dva další programy nazvané SAPARD a ISPA.375 SAPARD byl určen speciálně k podpoře zemědělství a venkova, ISPA měla rozšířit podporu rozvoje infrastruktury a současně ochrany životního prostředí. V roce 1999 bylo vytvořeno zázemí nových programů a od roku 2000 měly začít naplno fungovat. Podzim 1999 probíhal v Polsku a dalších zemích stejně jako v předchozím roce ve znamení očekávání hodnotící zprávy Evropské komise. Ještě před jejím zveřejněním proběhla v září v Sejmu další z debat o procesu integrace Polska do Evropské unie.376 Na tomto fóru pravidelně prezentoval Výbor pro evropskou integraci výsledky své činnosti, resp. dosavadních vyjednávání, přičemž zde měli možnost
vyjádřit
se
k problematice
zástupci
všech
parlamentních
stran.
Schválením dosavadního průběhu dal Sejm zelenou pokračování činností dosavadním směrem. V polovině října pak byla uveřejněna Pravidelná zpráva Komise o pokroku Polska
za
rok
1999.377
Komise
uvedla
plán
finanční
podpory
Polska
prostřednictvím nových programů na léta 2000-2002 (viz Tab. 18).
Tab. 18 Prostředky PHARE, SAPARD a ISPA pro asociované země a Polsko (mil. EURO) 378
PHARE SAPARD SAPARD ISPA Celkem
Asociované země celkem
Samotné Polsko
1560 520 1040 3120
398 168 370 936
Celkově šlo od roku 1997 asi 30% prostředků na institucionální rozvoj a 70% na investiční činnosti. Goněc, V., op. cit., s. 170. 375 SAPARD – Special Accessions Programme for Agriculture and Rural Development; ISPA – Instrument for Structural Policies for Pre-Accession. 376 Kalendarium stosunków Polska-UE, op. cit. 377 Regular Report from the Commission on Poland’s Progress Towards Accession 1999, on line text (http://ec.europa.eu/enlargement/archives/pdf/key_documents/1999/ poland_en.pdf). 378 Úvod Pravidelné zprávy Komise 1999. 374
138
Podle zprávy považovala Komise na podzim 1999 proces screeningu za téměř ukončený. Ve vztazích s Polskem zůstával jediný takto neprověřený sektor, a to zemědělství, jehož dokončení se však plánovalo ještě před začátkem roku 2000. Samotná vyjednávání pak pokročila k uzavření prvních sedmi kapitol, které byly otevřeny a dalších osm bylo nově rozjednáno. Patřily mezi ně např.: Volný pohyb zboží, Celní unie nebo Společná zahraniční a bezpečnostní politika. Negociace se tak od „zahřívacích kol“ dostávaly k těm nejsložitějším kapitolám. Co se týče samotného zhodnocení stavu Polska, zpráva z roku 1999 se výrazně od své předchůdkyně neodlišovala. Znovu byla pochválena rostoucí ekonomika, znovu byly učiněny výtky směrem k protahující se privatizaci – v tomto ohledu se Komise zaměřila více na zemědělství, v němž spatřovala z hlediska privatizace přetrvávající stav nečinnosti způsobující zbytečné potíže při snahách o modernizaci zemědělské výroby. V oblasti politických kritérií Komise pokračovala dále v tlaku na zefektivnění justice a boj proti korupci, která polskou ekonomiku a celou administrativu nesnesitelně zatěžovala.379 Největší vlnu kritiky opět Polsko zaznamenalo v oblasti přijímání acquis. Komise dávala najevo zvýšenou nespokojenost nad tím, že polská legislativa stále nepřijala některé zásadní zákony pro jednotný trh. Jako zcela evidentní viděla Komise „neschopnost pokročit ve vyhodnocování shody, v certifikaci, technických normách a v oblasti státní pomoci,“ která „jasně ukazuje, že, pokud jde o základní právní a institucionální rámec, přetrvávají značné nedostatky.“380 Komise narážela na skutečnost, že spoustou záležitostí se polská administrativa jednoduše ještě vůbec nezačala zabývat a vcelku laxně je ponechávala netknuté. Zpráva o pokroku v zemědělství dává znát, že se Komise vzdala naděje na úplné a konečné vyřešení jeho problémů do okamžiku přistoupení, neboť ve svých výhledech již kalkulovala s konkrétními projevy specifik polského zemědělství. Nicméně měl být tento sektor restrukturalizován, a to tak, aby z něj mohla dlouhodobě profitovat venkovská společnost jako celek.381
Části 1 a 2 Pravidelné zprávy Komise 1999. Kapitola 3.1 Pravidelné zprávy Komise 1999. 381 Jak bylo uvedeno výše, celý polský venkov byl nazírán jako velká a takřka jednolitá zemědělská oblast. Tyto a podobné snahy ze strany Unie i polských vlád směřovaly k pokroku celého venkova, tedy i směrem k lidem, kteří půdu sice vlastnili, ale jejich příjem, resp. hlavní příjem plynul z úplně jiných zdrojů. 379 380
139
Pro podporu této restrukturalizace byla nově zřízena Agentura pro restrukturalizaci a modernizaci zemědělství (ARMA),382 která měla mj. plnit roli prostředníka pro čerpání a rozdělování prostředků z fondu SAPARD. Polský Sejm tuto organizaci schválil v březnu 2000. Tradičně pozitivního hodnocení se dostalo polské průmyslové politice a rozvoji průmyslu celkově. V tomto případě Pravidelná zpráva dokonce uvedla, že polská průmyslová politika se již opírá o tytéž základy, na jakých stojí politika Evropské unie.383 Hodnocení za rok 1999 tak vyznělo pro Polsko až na tradičně problematické záležitosti opět celkově pozitivně, což vedlo k dalšímu pozvednutí pošramoceného sebevědomí z poloviny 90. let. Pokrok Polska v této době vynikl ještě více např. ve srovnání s Českou republikou, která se od politické krize dostávala do hlubokého hospodářského útlumu a snášela se na ni ze strany Unie velká kritika. V reakci na hodnocení Komise pokračovala polská vláda a parlament v přibližování
své země standardům Evropské
unie. Na základě analýz
Pravidelných zpráv byl každoročně upravován Národní program přípravy na členství v EU. V roce 1999 tento program nově stanovil za priority mj. snížit deficit veřejných financí a přivést do země další zahraniční investory z hlediska střednědobých cílů, mezi
krátkodobými zmínil
především další budování
infrastruktury, konkrétně zlepšení podmínek hraničních přechodů, či úpravu bankovního systému. V zemědělství se řešily postupně dílčí záležitosti typu harmonizace s evropským právem ve věci veterinární správy apod.384 Z nově přijatých zákonů patřila mezi nejdůležitější novela zákona o clech z dubna 1999,385 která podstatně přiblížila legislativu v celní oblasti standardům Unie a byla tak krokem Polska směrem k celní unii v rámci EU. Zajímavostí je také Program prevence proti narkomanii na léta 1999-2001 přijatý v říjnu 1999.386 Na samém konci roku 1999, 30. prosince, jmenoval premiér Buzek tzv. Národní radu pro evropskou integraci.387 Tato instituce seskupovala představitele ARMA – Agencja Restrukturyzacji i Modernizacji Rolnictwa. Kapitola 3.4 Pravidelné zprávy Komise 1999. 384 Narodowy Program Przygotowania do Członkostwa w UE, 1999, on line text (http://www1.ukie.gov.pl/HLP/files.nsf/a50f2d318bc65d9dc1256e7a003922ed/ 106dfef21c6dbec0c1256e7b00489f61?OpenDocument). 385 Brodecki, Z. – Gromnicka, E., op. cit., s. 141. 386 Tamtéž, s. 146. 387 NRIE – Narodowa Rada Integracji Europejskiej. 382 383
140
odborných organizací a vědeckého prostředí. Měla se stát poradním orgánem premiéra,
který
tak
měl
možnost
v širší
míře
přijímat
podněty
přímo
z akademického prostředí, které bylo v Polsku v tomto směru na velmi vysoké úrovni.
7.2.2.3. Summit v Helsinkách: rozšíření skupiny vyjednávajících zemí Závěrečný summit finského předsednictví v Evropské radě ve druhé polovině roku 1999 byl očekáván státy prozatím postavenými mimo negociační proces s nadějí, že na něm uslyší datum svého zapojení do vyjednávání o vstupu. Tento summit byl očekáván i šesticí států tzv. lucemburské skupiny, které naopak chtěly slyšet, kdy budou jejich vyjednávání ukončena a uskuteční se samotné přistoupení k EU. Aby dohodli společnou strategii, sešli se ministři zahraničí vyjednávajících zemí 11. října 1999 v estonském Tallinu.388 V závěrečném prohlášení této schůzky pak ministři vyzvali Evropskou radu jako nejvyšší orgán Unie, aby upřesnila datum ukončení jednání a předeslala tak termín jejich možného přistoupení.389 Poté, co se začátkem prosince v Bruselu sešla předsedkyně Evropského parlamentu Nicole Fontaineová s předsedy parlamentů kandidátských zemí, aby projednala tyto otázky na úrovni legislativních orgánů, sešel se summit Evropské rady v dnech 10. a 11. prosince 1999 v Helsinkách. Zde bylo rozhodnuto, že budou započata jednání o přistoupení se zbývajícími šesti zeměmi.390 Tyto státy se měly zapojit do jednání s rovným statutem vůči státům první skupiny, což znamenalo perspektivu, že v případě splnění podmínek vstoupí do Unie společně s nimi. Poněkud se tím změnila dosavadní povaha rozhovorů, neboť došlo na téže úrovni, na jaké dosud probíhaly, o zdvojnásobení počtu účastníků, kteří s negociacemi navíc neměli žádnou praxi, ale museli být schopni jednat na stejné úrovni jako jejich „zkušenější“ kolegové.
Schůzky nejen ministrů, ale i předsedů parlamentních komor a dalších zástupců kandidátských zemí nebyly v době negociací ničím výjimečným, Evropská komise je ve svých zprávách dokonce schvalovala jako pozitivní jev. 389 Kalendarium stosunków Polska-UE, op. cit. 390 Bulharsko, Lotyšsko, Litva, Slovensko, Rumunsko a Malta. Chybělo pouze už dříve znovu odmítnuté Turecko. Státy přijaté k negociacím na summitu v Helsinkách bývají označovány jako tzv. helsinská skupina. 388
141
Závěry Evropské rady byly přijaty spolu s tzv. Prohlášením tisíciletí, které mělo být manifestem evropské integrace při vstupu do nového milénia.391 Rada zde uvedla, kterým směrem by se budoucí integrace měla ubírat, vedle jiných zmínila i potřebu zastavit stárnutí společnosti. To byl na konci 20. století jeden z největších otazníků budoucího vývoje takřka celé Evropy, s nímž se potýkaly zejména „staré“ členské státy Unie jako Francie či Německo, ale postupně se tento trend projevoval i v zemích střední a východní Evropy.
7.2.3. Vyvrcholení negociačního procesu v letech 2000 – 2002 Na sklonku 90. let ještě nebylo vůbec zřejmé, které země a v jakém časovém horizontu se stanou prvními členy Unie při jejím rozšíření na východ. Na přelomu tisíciletí však celý proces nabral vzhledem k dosavadnímu vývoji poměrně nečekaně rychlý spád.
7.2.3.1. Rok 2000: řešení otázky institucionální reformy EU a nové instituce pro rozšiřování v Polsku Rok 2000 představoval pro Evropskou unii zvýšení pracovního zatížení jejích orgánů, jednak proto, že byla zahájena předvstupní jednání s dalšími šesti státy, jednak vzhledem k zahájení další mezivládní konference, která byla jednou z posledních možností, jak zajistit, aby Unie byla na rozšíření připravena včas. Významné události v přípravě na členství v EU proběhly v také Polsku. Na půdě Sejmu bylo po další ze série nikoliv jednostranných debat přijato usnesení k připravenosti Polska na přistoupení, přičemž bylo plně akceptováno hodnocení Evropské komise. V červenci pak Sejm zřídil novou Komisi pro evropské právo.392 Ta převzala velkou část odpovědnosti za návrhy normativních právních aktů, které přezkoumávala a vyhodnocovala ohledně jejich kompatibility s legislativou Unie. Parlament a vláda tak měly k dispozici důležitý nástroj kontroly při implementaci mnohých sporných oblastí acquis.
Helsinki European Council: Presidency Conclusions, on line text (http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/pressData/en/ec/ ACFA4C.htm). 392 Komisja Prawa Europejskiego Sejmu RP. Kalendarium stosunków Polska-UE, op. cit. 391
142
Začátkem srpna projevil určitou míru aktivity také polský Senát, když sestavil tzv. Zvláštní komisi pro přezkoumání návrhů evropské legislativy,393 která měla být přijata v další etapě tvorby nových polských zákonů, a vytvořila tak jakousi protiváhu Komise, kterou zřídil Sejm. Polsko tímto reagovalo na výzvy Evropské komise o potřebě zrychlit a zefektivnit přijímání evropského práva. Nové instituce měly současně za úkol sledovat charakter nových zákonů z hlediska jejich vlivu na vnitřní situaci Polska. Snahy o posílení vztahů mezi institucemi jednajících stran vyvíjel také Evropský parlament. Byly pořádány pravidelné schůzky předsedů parlamentních komor kandidátských i členských států EU, vedle toho zástupci Evropského parlamentu pořádali bilaterální schůzky s představiteli kandidátských zemí. Tak na konci srpna 2000 navštívila Polsko předsedkyně Nicole Fontaineová a sešla se zde s maršálkem Sejmu Maciejem Plazińským. Na jednáních Evropského parlamentu o východním rozšíření, z nichž další se konalo v říjnu téhož roku, pak byly zohledněny i nové informace a zkušenosti nabyté díky výše zmíněným aktivitám. Nejdůležitější však pro Polsko a další kandidátské země byly impulsy vycházející z činnosti Evropské komise. Dne 5. září 2000 byla uveřejněna zpráva předsedy Prodiho ohledně perspektiv rozšíření Unie. Hlavním bodem této zprávy bylo oznámení, že první část zemí ze skupiny kandidátů vstoupí do EU ještě za působení jeho Komise, tedy nejpozději do podzimu 2004.394 Tato zpráva způsobila mezi Poláky pochopitelnou radost, neboť se všeobecně očekávalo, že jako de facto vůdčí stát celé skupiny kandidátů bude Polsko součástí rýsující se první vlny rozšíření. Dne 8. listopadu 2000 Evropská komise vydala novou Pravidelnou zprávu o pokroku Polska v přibližování se EU.395 Byla poněkud obsáhlejší než zprávy předcházející. Poněvadž politická a ekonomická kritéria se blížila ve většině ohledů svému splnění, zaměřila se tato zpráva podrobněji na pokrok v přijímání acquis, když konkrétně analyzovala každou relevantní oblast na základě strukturování do Nadzwyczajna Komisja Legislacji Europejskiej Senatu RP. Kalendarium stosunków Polska-UE, op. cit. 394 Tamtéž. 395 Regular Report from the Commission on Poland’s Progress Towards Accession 2000, on line text (http://ec.europa.eu/enlargement/archives/pdf/key_documents/2000/ pl_en.pdf). 393
143
kapitol, v jejichž rámci probíhaly negociace. Komise tento rozbor provedla z toho důvodu, že plánované brzké rozšíření – viz výše zpráva Romana Prodiho – ohrožovala nikoli celková zaostalost kandidátů, ale pouze jejich legislativní nepřipravenost. V oblasti politických kritérií, která pravidelně znamenala nejlepší část hodnocení, bylo Polsko pochváleno za pokračující reformu soudnictví, jež konečně více napomáhá snižování korupce; ta ovšem zatím není likvidována požadovaným způsobem. Vláda by tak měla v zájmu plnohodnotného pokračování rozhovorů vyvíjet v tomto ohledu ještě větší úsilí.396 Komise stejně jako v minulých letech narážela na přetrvávající laxnost polské exekutivy a legislativy v těchto otázkách. Další pochvalu si vysloužila i polská ekonomika. Přelomovým bylo prohlášení Komise, že vývoj tržního hospodářství v Polsku došel již tak daleko, že bude schopno v blízké době odolat konkurenci a tlakům společného trhu – už se tedy nehovoří o střednědobé perspektivě, jako ve zprávách předchozích. Navíc se v Polsku daří udržovat potřebnou stabilitu vývoje makroekono-mických ukazatelů. Kladně hodnocen byl i pokrok v privatizaci, která dosud byla pro Komisi ve velmi znepokojivém stavu. Velkým negativem ekonomického vývoje však zůstává vysoká míra inflace.397 Také v přejímání acquis dokázalo Polsko oproti roku 1999, kdy sklidilo silnou kritiku, značně pokročit, zejména právě v klíčových a dosud zanedbávaných oblastech přípravy na vstup do jednotného trhu, státní podpory či certifikace. V bolestivém zemědělství znamenalo pro Komisi velký pokrok vypracování plánu dalšího rozvoje tohoto sektoru. V návaznosti na něj však od polské vlády Komise požadovala vytvoření podrobné strategie jeho financování.398 Na základě detailních analýz jednotlivých oblastí acquis pak dostala polská vláda další doporučení, jakým směrem pokračovat v harmonizaci práva ke zvýšení její rychlosti a efektivity. Komise se tímto snažila Polsko i další státy „dotlačit“ k přijetí zbývajících norem, aby nemusel být proces rozšíření zbytečně oddalován.
Kapitola 1.1 Pravidelné zprávy Komise 2000. Inflace vadila Komisi zdaleka nejvíce ve srovnání s dalšími zápornými aspekty polské ekonomiky typu opětovně se zvyšující nezaměstnanosti či rostoucího deficitu veřejných financí. Kapitola 2.4 Pravidelné zprávy Komise 2000. 398 Kapitola 3.3 Pravidelné zprávy Komise 2000. 396 397
144
V roce 2000 byl v procesu přizpůsobování se evropskému právu učiněn konkrétní pokrok přijetím nových Evropskou komisí urgovaných zákonů na ochranu volné soutěže či o podpoře regionálního rozvoje. Současně byla přijata nová strategie rozvoje telekomunikací.399 Celkově byla Evropská komise ve svých napomenutích a snaze podnítit u polské vlády vyšší míru aktivity úspěšná: právě během let 1999 a 2000 byla polským parlamentem přijata drtivá většina zákonů v rámci harmonizace práva se standardy EU. Aby upevnil diplomatické vztahy Polska s Unií, navštívil v listopadu 2000 Brusel znovuzvolený prezident Kwaśniewski. O některých sporných momentech vyjednávání o členství Polska v Unii zde jednal s předsedou Komise Prodim i komisařem pro rozšíření Verheugenem.400 Během negociací v roce 2000 však došlo i k poměrně závažným potížím. Způsobil je návrh německého kancléře Gerharda Schödera na sedmileté omezení pohybu pracovních sil pocházejících z budoucích členských zemí střední a východní Evropy. Představitelé Polska, České republiky a Slovenska na to sice v prosinci reagovali prohlášením, že pro ně bude závazné až výsledné stanovisko celé Unie,401 současně však Schröderův návrh způsobil jisté ochlazení postojů kandidátských zemí vůči Německu v rámci vyjednávání i mimo ně; vždyť Německo bylo dosud považováno za jednoho z největších „přátel“ zemí střední a východní Evropy při jejich směřování do EU. V prosinci 2000 proběhl summit Evropské rady v Nice, který přijal novou smlouvu revidující předchozí smlouvy o Evropské unii a Společenstvích.402 Pro připravované východní rozšíření byl tento akt zcela zásadní; ačkoli totiž nová Smlouva z Nice nesplňovala mnohé požadavky kladené členskými státy EU během mezivládní konference, byla chápána jako dostatečné řešení situace v tom smyslu, že institucionální rámec v ní navržený bude natolik funkční, aby novou Unii o více než dvou desítkách členů dokázal efektivně obsáhnout. Smlouva z Nice byla následně podepsána 26. února 2001 s platností od 1. února 2003. Nejdůležitější Brodecki, Z. – Gromnicka, E., op. cit., s. 126. Kalendarium stosunków Polska-UE, op. cit. 401 Události a rozhodnutí EU – prosinec 2000. In: Směr Evropská unie, příloha Mezinárodní politiky, č. 2/2001, s. 10. Vytváření bariér pro pohyb pracovních sil z nových členských zemí nakonec bylo ponecháno na samostatném rozhodnutí každého státu, přičemž zrovna Německo si právě onu hranici sedmi let podrželo. 402 Její přínos je zmíněn v kap. 7.1.2. 399 400
145
podmínka rozšíření na straně Evropské unie byla tímto splněna a termín rozšíření již závisel především na úspěšném zakončení negociací.403
7.2.3.2. Nadějný rok 2001 Do roku 2001 vstupovaly kandidátské státy s téměř polovinou uzavřených negociačních kapitol, ačkoliv ty nejtěžší okruhy měly přijít teprve
v závěru
jednání. V zájmu dodržení předsevzatých termínů rozšíření bylo žádoucí, aby do konce tohoto roku byla většina kapitol zásadních pro vstup do jednotného trhu ukončena. Současně byli kandidáti stále více „vtahováni“ do dění uvnitř EU prostřednictvím účasti jejich zástupců na jednáních unijních orgánů, resp. zvyšujícího se počtu návštěv představitelů Unie v těchto státech. Počátkem března navštívil Polsko předseda Komise Prodi, který se zde kromě schůzek s nejvyššími představiteli zúčastnil také jednání komisí Sejmu a Senátu pro evropskou integraci a evropskou legislativu. Při závěrečné řeči v Sejmu pak prohlásil, že bude ze své pozice podporovat vstup Polska v takovém časovém horizontu, aby se mohlo zapojit již do voleb do Evropského parlamentu plánovaných na červen 2004.404 Hlavní polský vyjednavač Jan Kułakowski se na úrovni Evropského parlamentu v rámci jeho dubnové schůze zúčastnil jednání tří komisí, a sice pro zahraniční záležitosti, pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a konečně pro lidská práva.405 Komise zde probíraly uzavření příslušných negociačních kapitol a účast vyjednavačů na jejich jindy uzavřeném jednání znamenala významnou příležitost širší prezentace polských stanovisek a současně nahlédnutí do procesu utváření postojů institucí Unie. Dalším summit Evropské rady důležitý v otázce východního rozšíření se konal 15. a 16. června ve švédském Göteborgu, když Švédsko v tomto pololetí Radě předsedalo. Ačkoli narazili na značný odpor německé reprezentace, dokázali se zástupci členských států EU dohodnout na termínu, kdy budou na úrovni Evropské rady uzavřena předvstupní jednání s nejlépe připravenými zeměmi.
Nice European Council: Presidency Conclusions, on line text (http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/pressData/en/ec/ 00400-r1.%20ann.en0.htm). 404 Kalendarium stosunków Polska-UE, op. cit. 405 Tamtéž. 403
146
Tento termín byl stanoven na konec roku 2002 s potvrzením požadavku Evropské komise, aby země vstoupily do Unie ještě v roce 2004.406 Zmíněné
Německo
se
s blížícím
se
koncem
negociací
v souvislosti
s přistoupením zemí střední a východní Evropy vyjadřovalo v různých ohledech negativně poměrně často. Zejména zůstávalo skeptické k předběžnému určování jakýchkoli termínů možného završení rozšiřovacího procesu. Na straně polské vlády i široké veřejnosti tím vzbudilo vlnu nevole.407 Situaci přijel do Polska urovnat sám kancléř Schröder v srpnu 2001, během níž výslovně potvrdil, že německé zastoupení v Unii učiní všechny potřebné kroky pro to, aby Polsko bylo mezi státy první vlny rozšíření. Pravidelnou zprávu o pokroku Polska za rok 2001 zveřejnila Evropská komise 13. listopadu.408 Velmi dobré výsledky v procesu přibližování se Unii byly naznačeny již v srpnu tohoto roku, kdy údaje Eurostatu ukázaly, že tempo hospodářského růstu kandidátských zemí za rok 2000 byl vyšší než tempo Evropské unie.409 Vedle opětovné chvály za budování demokratických institucí a fungující systém
tržního
hospodářství
vyzvedla
Komise
ve
zprávě
znovu
některé
z přetrvávajících problematických oblastí ekonomických kritérií typu deficitu státního rozpočtu či rostoucí nezaměstnanosti. Po předchozích letech, kdy s ekonomickými podmínkami mělo Polsko jen minimum potíží, tak bylo znovu zjevné narůstající znepokojení Unie nad zpomalením hospodářského růstu. Komise
Göteborg European Council: Presidency Conclusions, on line text (http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/pressData/en/ec/ 00200-r1.en1.pdf). 407 Schröder byl v polských médiích označován za typického nacionalistického Němce, který se snaží vzkřísit klasickou protipolskou politiku; přitom polská veřejnost nostalgicky vzpomínala na jeho předchůdce Kohla, jenž byl k postkomunistickým státům mnohem otevřenější. 408 Regular Report from the Commission on Poland’s Progress Towards Accession 2001, on line text (http://ec.europa.eu/enlargement/archives/pdf/key_documents/2001/pl_en.pdf). 409 Celkový průměr států EU činil 3,3%, zatímco průměr všech kandidátských zemí vyšplhal na 5%. Samotné Polsko přitom patřilo k pomalejším zemím: jeho růst činil jen 4%. Přesto se dokázalo poprvé dostat nad průměr EU. Eurostat: Economy and Finance – National Accounts (http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page?_pageid=0,1136173,0_45570701&_dad=portal &_schema=PORTAL). 406
147
vládě vedle jiného doporučovala kvalitněji koordinovat fiskální a monetární politiku jako jeden z prostředků nastartování ozdravné kúry veřejných financí.410 Zcela přelomovým však bylo konstatování Komise, že byla přijata většina legislativy potřebné pro zavedení volného pohybu tzv. čtyř svobod. Toto oznámení bylo odměnou polským orgánům za výrazné zvýšení aktivit v přejímání legislativy v posledních dvou letech. Podobně kladného hodnocení za míru přejaté acquis i žádané nasměrování dalšího rozvoje se poprvé dostalo zemědělství.411 Na konci roku 2001 tak Polsko skutečně patřilo mezi země, které by měly zakončit svá vyjednávání do konce následujícího roku, jak bylo avizováno v Göteborgu. Vedle zlepšujícího se hodnocení ze strany Evropské komise tomu v mnohém napovídal konečně i postoj většiny členských států Unie, které svoji náklonnost k brzkému rozšíření prezentovaly takřka na každém z posledních několika summitů Evropské rady.412 V polovině prosince 2001 proběhl summit v Laekenu, na němž byla prezidenty a předsedy vlád zemí Evropské unie projednávána otázka dalšího směřování
rozšířené
EU.
Smlouva
z Nice,
nakolik
představovala
oproti
předchozímu stavu výrazný pokrok, se v pohledu pokračujícího rozšiřování i mimo region postkomunistických zemí jevila jako funkční pouze dočasně. Laekenský summit přijal ve svém závěrečném prohlášení tzv. Deklaraci o budoucnosti Evropské unie. Vzhledem k dřívějším prohlášením Evropské rady šlo o dokument hlouběji se zabývající historickou rolí a v obecnější rovině výzvami evropské integrace.413 Hovoří již konkrétně o charakteru nové smlouvy, kterou by měly státy Unie v budoucnu uzavřít: mělo by se jednat o formu konstitučního aktu. Současně byl v prohlášení Rady vytvořen rámec Konventu o budoucnosti Evropy, jenž za účasti zástupců členských i kandidátských zemí vytvoří návrh smlouvy nikoli pozměňující dosavadní stav, ale vedle další fáze reformy institucí přiblíží Unii k cíli propojené „Evropy občanů“. Účast v Konventu bude postavena na
Kapitola 2.4 Pravidelné zprávy Komise 2001. Kapitola 3.1 Pravidelné zprávy Komise 2001. 412 Ne ve všech státech EU však byla pro i většina veřejnosti. Např. Rakušané byli dlouhodobě spíše proti rozšíření. Události a rozhodnutí EU – srpen 2001. In: Směr Evropská unie, příloha Mezinárodní politiky, č. 10/2001, s. 10. 413 Cihelková, E., op. cit., s. 589. 410 411
148
základě zastoupení vlád a parlamentů jednotlivých zemí. Posléze by měla následovat další mezivládní konference, a to nejpravděpodobněji v roce 2004.414 Z pohledu takového Polska, jež mělo mít ze všech kandidátských zemí pochopitelně nejširší zastoupení, to znamenalo možnost prezentace široké škály názorů na budoucnost evropské integrace, která vzrůstala i s účastí nových téměř extremistických stran v polském parlamentu.
7.2.3.3. Poslední rok negociací: 2002 Rok 2002 se hned od začátku odvíjel ve snaze co nejdříve dokončit zbývající vyjednávací kapitoly a na obou stranách se připravit na závěrečná jednání o vstupu. Polsko mělo v době vydání Pravidelné zprávy v říjnu 2001 dokončeno celkem 18 kapitol, 11 jich bylo rozjednáno a poslední – kapitola „Instituce“ zatím nebyla otevřena se žádným státem lucemburské skupiny.415 Většina otevřených kapitol spěla ke svému uzavření, jako problematická se však jevila perspektiva rychlého uzavření oblasti zemědělství. Pro samotnou Evropskou unii znamenal rok 2002 počátek reálné existence společné měny EURO. Poté, co byla zavedena od roku 1999 v bezhotovostních platbách, byly 1. ledna 2002 puštěny do oběhu první bankovky a mince. Další summit Evropské rady se konal ve druhé polovině června 2002 v Seville. Šéfové států a vlád zemí Unie zde jednali zejména o dalších reformách EU, které by bylo možno provést bez zásahu do zakládacích smluv.416 Řešil se i další postup přípravy východního rozšíření. Zde Rada potvrdila, že do konce roku budou uzavřeny rozhovory s desítkou zemí, které považovala Evropská komise za dostatečně připravené: Polsko, Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Slovinsko, Malta a Kypr. Dále však mělo platit, že s každou zemí bude vyjednáváno zcela samostatně, bez závislosti na výsledku jednání European Council Meeting in Laeken: Presidency Conclusions, on line text (http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/pressData/en/ec/ 68827.pdf). 415 Rozjednané kapitoly: volný pohyb osob, volný pohyb kapitálu, právo společností, politika volné soutěže, zemědělství, rybolov, doprava, daně, regionální politika, justice a vnitro, finance a rozpočet. Černoch, P., op. cit., s. 89. 416 Cihelková, E., op. cit., s. 590. Tento systém přijímání drobnějších reforem byl velice účinný, neboť nevzbuzoval takové vášně jako revize či sepsání nové smlouvy a zejména neznamenal takovou zátěž z hlediska celé agendy reforem. 414
149
s dalšími kandidáty. Rada tak dala najevo, že Unie i nadále nesleduje vstup velkého regionu, ale jednotlivých adekvátně připravených států.417 Konečné potvrzení o zakončení rozhovorů a tím i „jízdenku do Kodaně“ dal výše uvedené skupině zemí summit v Bruselu konaný na konci října 2002.418 Rada zde schválila mj. také vytvoření přechodné struktury institucí, která napomůže vytváření správní a soudní kapacity v nových členských zemích. Nově bylo stanoveno rozložení hlasů v Radě a rozhodnuto o budoucí úpravě systému rotace předsednictví.419 Vyjednávání mezi zástupci EU a Polska byla ve všech hlavních směrech dokončena během první poloviny roku 2002. Doporučení pro Evropskou radu ohledně zakončení negociací, která Rada podpořila na summitu v Bruselu, plynula z Pravidelných zpráv Komise o pokroku kandidátských zemí za rok 2002 zveřejněných 9. října. Zpráva hodnotící Polsko konstatovala znovu uspokojivé plnění politických i hospodářských podmínek.420 Kladně hodnocena byla rychlost a efektivita přejímání zbývající acquis, nyní již spíše práva sekundárního významu.421 Poznamenána je ovšem opětovně nutnost tvrdšího postupu proti korupci,422 resp. razantnějšího pokroku v implementaci evropského práva v oblasti finančního podnikání a zemědělství.423 Celá zpráva, která měla pro oficiální zakončení negociací velký význam, tak vyzněla poměrně optimisticky. Neustále propírané polské zemědělství bylo na základě zkušeností představitelů Evropské unie z dosavadního vývoje stále více chápáno jako obrovský a zaostalý kolos, jenž nebude standardními prostředky společné zemědělské politiky ufinancovatelný a současně jeho struktura neumožňuje plné zapojení do
Seville European Council: Presidency Conclusions, on line text (http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/pressData/en/ec/ 72638.pdf). 418 Závěrečný summit dánského předsednictví ve druhé polovině roku 2002 se měl konat právě v Kodani. 419 Cihelková, E., op. cit., s. 591. 420 Regular Report from the Commission on Poland’s Progress Towards Accession 2002, on line text (http://ec.europa.eu/enlargement/archives/pdf/key_documents/2002/pl_en.pdf). 421 Kapitola 3.1 Pravidelné zprávy Komise 2002. 422 Kapitola 1.3 Pravidelné zprávy Komise 2002. 423 Kapitola 2.4 Pravidelné zprávy Komise 2002. V některých ohledech se tedy finanční sektor Komisi ještě nejevil jako dostatečně „kultivovaný“. 417
150
systému společné zemědělské politiky. Zejména Komise se proto snažila nalézt jiné možnosti jak zajistit, aby se tento sektor mohl modernizovat v podmínkách unijního zemědělství, ale s přijatelnými částkami čerpanými z rozpočtu EU. Nakonec byla navržena varianta další finanční pomoci při restrukturalizaci, která měla z velké části nahradit závazky budoucích přímých plateb ze strukturálních fondů.424 Tyto a další záležitosti měl dořešit závěrečný summit dánského předsednictví v Evropské radě.
7.2.3.4. Summit v Kodani: zakončení předvstupních jednání Místem završení negociačního procesu s deseti kandidáty na vstup do unijních struktur se tedy stala Kodaň, kde byly před téměř desetiletím poprvé představeny podmínky, za nichž Unie asociované země přijme. Summit se konal 12. a 13. prosince 2002. Jeho hlavou byl dánský premiér Anders Fogh Rasmussen, poměrně obratný diplomat, který musel během posledních
měsíců
řešit
nejen
otázky
okolo
připravenosti
a
požadavků
kandidátských států, ale také některé vnější záležitosti týkající se rozšíření.425 Rada následně přijala výsledky negociací a postupně učinila s každým státem zvlášť závěrečnou dohodu o podmínkách vstupu. Podle očekávání se nejsložitěji vyvíjela jednání s Polskem. Premiér Miller nebyl spokojen s výší nabízené finanční podpory pro první roky po vstupu. Poté, co se se zástupci Unie na úvodní schůzce nedohodl, pohrozil dokonce opuštěním summitu. Dohoda s Polskem byla pro úspěch summitu zcela stěžejní, neboť nejenže Polsko bylo zdaleka největším a v mnoha ohledech nejdůležitějším přistupujícím státem, ale jako takové bylo ve svých rozhodnutích také následováno některými dalšími zeměmi, např. Českou republikou. Po dohodě s představiteli členských států Unie učinil Rasmussen Millerovi poslední nabídku znějící na přidání jednorázové částky jedné miliardy EURO. Po Millerově souhlasu pak doslova řetězovou reakcí došlo k závěrečným ujednáním i
Molek, P.: Lucemburská skupina: Polsko, Česká republika, Maďarsko, Slovinsko, Estonsko, Kypr, (Turecko). In: Fiala, P. – Pitrová, M.(eds.): Rozšiřování ES/EU, Brno, MPÚ 2003, s. 171. 425 Příkladem nesnadných jednání byl problém kaliningradské části Ruska, která se po vstupu sousedních zemí do Unie měla ocitnout v jejím klinči. Ruský prezident Putin žádal vyřešení této situace; s Rasmussenem se nakonec dohodl na zvláštních podmínkách pro transport ruských občanů mezi Kaliningradem a Ruskem. 424
151
se zbývajícími státy. Summit byl proto ve svém hlavním úkolu úspěšný a bylo otázkou času, kdy bude podepsána smlouva o přistoupení, která byla z velké části připravena už na summitu v Seville. Leszku Millerovi se jeho politika v Kodani jednoznačně vyplatila. Dokázal korunovat několikaletou práci polských vyjednavačů, kteří byli rovněž poměrně neústupní co do vyjednání některých oblastí týkajících se polských specifik a současně podmínek polské existence v EU. Polsko ukončilo negociace s celkovým počtem 48 výjimek z acquis, což na jednu stranu sice reflektovalo schopnosti jeho vyjednavačů, na stranu druhou to však znamenalo velkou míru zaostalosti za ostatními kandidáty. Počet výjimek a přechodných období udělených orgány Unie zdaleka nelze chápat jako jednoznačné pozitivum. Ačkoliv bylo Polsko mezi budoucími členy jedním z těch nejslibněji se rozvíjejících, stále patřilo k nejzaostalejším. Výjimky a přechodná období pak byly v mnoha případech nutností dojednanou s naprostým souhlasem Evropské komise, která z určitého hlediska jejich prostřednictvím usnadnila Polsku vzhledem k jeho situaci počáteční období po vstupu do společného trhu.426
7.2.4. Ekonomický vývoj Polska během předvstupních jednání Po období slibného růstu polského hospodářství v době transformace přišlo s koncem 90. let zpomalení rozvoje, které bylo viditelné takřka na všech ukazatelích ekonomiky. Obvykle jsou uváděny dva hlavní důvody zpomalení: jednak problematická politická situace, neboť pro Buzkovu vládu nebylo příliš snadné prosadit některé zásadní reformy, jednak cykličnost hospodářského vývoje, která je charakteristická pro každou ekonomiku a s níž přichází opakování období růstu a zpomalení.427 Konkrétních problémů, které stagnaci doprovázely, bylo několik. Na konci 90. let začala znovu enormně vzrůstat míra inflace. To negativně ovlivnilo jak samotný
státní
rozpočet,
tak
např.
míru
zahraničních
investic
zahraničněobchodní potenciál Polska. Výjimka neznamená výhodu. Země, která vstoupí do Unie s minimálním počtem výjimek, je logicky nejlépe připravená a současně může nejvíce čerpat výhody z členství. Tyto možnosti byly v s rostoucím počtem výjimek omezeny, platil princip „něco za něco“. V případě této vlny rozšíření bylo nejlépe připraveným státem Slovinsko. 427 Karpová, E., op. cit., s. 33. 426
152
či
Veřejné finance vláda řešila navyšováním schodku rozpočtu, což vedlo po slibném oddlužení z poloviny 90. let k opětovnému zabředávání do deficitního stavu. To pak mělo další negativní vliv na samotnou inflaci. S počátkem nového století se však míra inflace začala slibně snižovat, což byla jedna z příčin vlídnějšího vztahu Komise k Polsku před koncem negociací. Jak je dostatečně patrné z hodnotících zpráv Evropské komise a průběhu negociací, obrovským balvanem na hrudi polské ekonomiky bylo zemědělství, které sama Komise chápala jako za současného stavu neufinancovatelné. Nesnižoval se počet lidí v tomto sektoru pracujících a vládnoucí strany nadále vedly politiku sociální výhodnosti pro tyto složky obyvatelstva, neboť agrární venkov znamenal příliš velkou volební sílu. Ačkoliv se relativně konsolidoval meziroční přírůstek spotřebitelských cen a nerostl
nijak
závratně,
znovu
se
naproti
tomu
velmi
rychle
zvyšovala
nezaměstnanost. V oblasti průmyslu pak sice bylo nadále dosahováno mírného růstu, ovšem snižoval se přírůstek mezd. Průmysl se však podobně jako zemědělství nadále potýkal s nízkou mírou modernizace mnoha odvětví. Ačkoli Polsko dokázalo velmi efektivně čerpat z programů Evropské unie, které byly navíc během negociací rozšířeny (viz Tab. 18), stále nebyla v potřebné kvalitě dobudována infrastruktura, jíž nebylo možno financovat pouze ze zdrojů Unie a státnímu rozpočtu další prostředky chyběly. Nadále však rostla míra obchodu Polska se státy Evropské unie. Výrazně se však koncem 90. let navýšil dovoz do Polska, čímž vzrostlo saldo obchodní bilance ve prospěch Unie jako celku. S přibývajícími roky nového století se však tento rozdíl začal znovu snižovat. Z konkrétních států Polsko obchodovalo nejvíce s Německem. Mezi další významné obchodní partnery je možno zahrnout Velkou Británii, Francii, Itálii, Švédsko či země Beneluxu.
Tab. 19 Poměr zlotého k ECU (EURO) a vývoj vývoj inflace 19981998-2002
Zloty/ECU
1998
1999
2000
2001
2002
3,92
4,23
4,01
3,67
3,86
428
Comprehensive Monitoring Report on Poland’s Preparations for Membership, on line text (http://ec.europa.eu/enlargement/archives/pdf/key_documents/2003/ cmr_pl_final_en.pdf). 428
153
Inflace (%)
11,8
7,2
10,1
5,3
1,9
Tab. 20 Vývoj HDP, spotřebitelských cen a nezaměstnanosti nezaměstnanosti 19981998-2002 429
1998 1999 2000 2001 2002
Roční přírůstek HDP (%)
Roční přírůstek spotřeb. cen (%)
Nezaměstnanost (%)
4,8 4,1 4,1 1,0 1,4
11,8 7,3 10,1 5,5 2,0
10,0 12,0 13,9 17,4 18,1
Tab. 21 Obchod EU a Polska během negociací (mil. ECU) 430
1998 1999 2000 2001 2002
Dovoz do EU
Vývoz z EU
Bilance z pohledu EU
16,166 17,581 23,307 26,623 28,150
28,149 28,974 33,809 35,681 37,340
11,983 11,393 10,502 9,067 9,191
7.2.5. .5. Shrnutí vývoje během předvstupních jednání 7.2 Průběh negociací o vstupu do Evropské unie a zejména jejich vyvrcholení znamenaly do velké míry návrat Polska do silných pozic a též značnou obnovu sebevědomí z počátku 90. let. Se začátkem předvstupních jednání přišlo poměrně výrazné zpomalení růstu polského hospodářství. Pravidelné zprávy o pokroku Polska vydávané v průběhu celého vyjednávání však tento vývoj až na připomenutí těch nejproblematičtějších
okolností
typu
vysoké
inflace
či
nezaměstnanosti
nereflektovaly nijak zvlášť kriticky. Mnohem důležitější bylo pro Evropskou komisi přijímání unijní legislativy. Cílem přípravy jednotlivých kandidátů ze strany EU byla jejich komplexní připravenost v okamžiku vstupu a bylo tak sníženo riziko zpomalení nebo přímo zablokování další integrace z důvodu neschopnosti nových členů vyrovnat se 429 430
Karpová, E., op. cit., s. 14-24. Statistical Annex on Enlargement of the EU (Poland), op. cit.
154
s vnitřními podmínkami Unie a jejího trhu. EU se v tomto dozajista poučila z některých předchozích rozšíření. V první polovině období negociací bylo zřejmé zaměření nové polské vlády spíše na ozdravení samotného národního hospodářství. To s sebou přineslo pomalejší implementaci acquis, než jak si představovala Komise. Po hodnocení z let 1998 a 1999, v nichž za tento pomalý postup Polákům vyčinila, došlo k obratu v rychlosti a rozsahu přijímané legislativy, neboť Polsku bylo znovu dáno najevo, že nemusí být členem první skupiny států účastnících se rozšíření. Unie si byla vědoma bolestivých oblastí, které budou muset být řešeny až po přistoupení Polska. Zejména to bylo zemědělství, ale i nutnost dalšího rozvoje infrastruktury, modernizace průmyslu či pokračování v kultivaci finančního sektoru. Nicméně v roce 2002 na konci jednání bylo Polsko označeno za zemi schopnou stát se členem Evropské unie. Na tomto je také nutno vyzvednout schopnosti polských vyjednavačů i samotných členů vlády, kteří dokázali prezentovat Polsko jako nejdůležitější zemi východního rozšíření a postavit se do čela kandidátů. To jim při závěrečných jednáních umožnilo dodatečně získat řadu výhod.
7.3. Vztah polské společnosti k Evropské unii na přelomu tisíciletí Postoje jednotlivých složek polské společnosti i veřejnosti jako celku k Evropské unii se dynamicky vyvíjel také během předvstupních jednání. S jistou nadsázkou lze říci, že do veřejného mínění se promítal takřka každý větší úspěch polských vyjednavačů, resp. každé výrazněji pozitivní či naopak negativní hodnocení Polska ze strany Unie.
7.3.1. Církev: odkaz Jana Pavla II. a růst nacionalismu Vývoj postojů polské katolické církve jako důležitého účastníka polské „evropské debaty“ směřoval k větší míře negativismu již od poloviny 90. let.431
431
Viz kap. 5.3.1.
155
Na přelomu 90. let a nového století se v Polsku konal tzv. Druhý polský plenární synod, připravovaný již od začátku 90. let,432 jenž měl vyjádřit oficiální stanoviska
církve
k aktuálním
problémům
polské
společnosti.
Vzhledem
k záležitostem evropské integrace nepřinesl příliš nového, resp. spíše ponechal dosavadní stanoviska. V církvi se totiž s koncem 90. let začínala silněji projevovat určitá vnitřní fragmentace, která byla evidentní i v průběhu Synodu.433 Důležitý vliv na udržování proevropských směrů měl stále papež Jan Pavel II., jenž v mnoha písemných i ústních projevech vytrvale prezentoval své přesvědčení o plné integraci postkomunistických zemí do struktur Evropské unie v zájmu jejich dalšího demokratického vývoje. Faktem ovšem je, že papež si jako vůdce politického významu odehrál svou roli především v 80. a první polovině 90. let. S blížícím se koncem poslední dekády 20. století, když navštívil Polsko v letech 1997 a 1999,434 byl vnímán stále více jako statická ikona polského obrození po svržení komunismu a současně jako představitel odcházející éry, která je střídána obdobím modernějších názorů na roli Polska v Evropě. Tento přístup se projevil nejen obecně v polské společnosti, ale velmi hluboce i ve velké části samotné polské církve. Polská katolická církev se nejen ve vztahu k odkazu Jana Pavla II. či k problematice evropské integrace rozdělila nejméně na dvě křídla: více konzervativní a více liberální. První z nich se stalo zastáncem nejen udržení dosavadních
uznávaných
hodnot,
které
propagoval
i
–
v tomto
výrazně
konzervativní – Jan Pavel II., ale také myšlenek polského nacionalismu a záporného vztahu k širší integraci s evropskými státy. Postupně se toto křídlo začalo vyhraňovat i proti volnější dosud uznávané koncepci „Evropy národů“. Druhý směr, liberálněji orientovaný, převzal mnohé z proevropských postojů Jana Pavla II., avšak, aniž by to zastánci tohoto směru prezentovali veřejně, zároveň spíše odmítal lpění na mnohých z tradičních hodnot dlouhodobě vyznávaných papežem.435 V katolické církvi tak došlo k paradoxní situaci, kdy Jackowska, N., op. cit., s. 125. Výsledné akty Druhého plenárního synodu byly zveřejněny počátkem roku 2002, mezi nimi i dokument o vztahu církve k integraci s názvem „Polští biskupové v evropské integraci“. Jackowska, N., op. cit. s. 125. 434 Davies, N., op. cit., s . 425. 435 Jednalo se o široce vymezené původní hodnoty, které křesťanství vyznává a které jsou moderní společností relativizovány. Právě vlivem tohoto trendu tak v církvi samotné 432 433
156
každá církevní frakce vyňala z papežova učení jen určitou část a tu pak prosazovala proti učení svých oponentů, kteří stavěli na jiné části zásad odcházejícího papeže. V debatě o evropském směřování Polska se tato skutečnost projevovala stále větší nekoncízností církevních postojů, což vzhledem k určitému odklonu Poláků od křesťanství vedlo k dalšímu oslabení pozic katolické církve v polské společnosti.
7.3.2. Polská veřejnost a blížící se vstup do Unie Situace v církvi se však do velké míry ve společenském životě stále promítala. Na politické úrovni vznikla v roce 2001 nová krajně konzervativní nacionalistická katolická strana Liga polských rodin (LPR).436 Toto uskupení, ač v žádných volbách nedosahovalo výsledků velkých stran, se brzy dostalo do Sejmu a stalo se hlavním mluvčím té části společnosti, která vstup do Evropské unie zcela odmítala. Polská veřejnost vnímala každý důležitý milník v procesu jednání s Unií o přistoupení. Ačkoliv se na konci 90. let začaly nálady postupně zlepšovat, byli nositeli největšího optimismu zejména politici; zbytek národa přistupoval k evropským záležitostem s velkou obezřetností. Nicméně lze tvrdit, že voliči z velké části akceptovali takový vztah k Unii, jaký hlásala „jejich“ strana.
Tab. 22 Vztah voličů hlavních politických stran k možnosti vstupu Polska do EU v polovině roku 2002 (% voličů) 437
PO 438 SLDSLD-UP PiS PiS
Pro
Proti
Nerozhodnutí
87 74 68
13 14 16
0 12 16
dochází k diskusím o jejich budoucnosti. V Polsku tato diskuse byla a dosud je velmi bouřlivá. Zmiňme jen pro př. problematiku potratů apod. 436 LPR – Liga Polskich Rodzin. 437 Marody, M. – Wilkin, J. (eds.): Meandry instytucjonalizacji: Dostosowanie Polski do Unii Europejskiej/EU-monitoring VI, Krakow, Malopolska Szkoła Administracji Publicznej Akademii Ekonomicznej 2002, s. 214. 438 PO – Platforma Obywatelska, Občanská platforma – liberální centristická strana.
157
Sebeobrana 439 PSL LPR
46 30 30 Z údajů uvedených v Tab. 22
46 8 50 20 47 23 je zřejmý odklon voličů nábožensky
orientovaných stran od zájmu o vstup do EU. Naopak mezi největší podporovatele vstupu patřil elektorát vládní koalice SLD-UP, který vzhledem k tomu, že SLD byla po volbách 2001 nejsilnější stranou, představoval velký počet obyvatel s kladným postojem k začlenění Polska do Unie. Nejkritičtějším rokem vztahu polské veřejnosti k vstupu do EU byl rok 2002. Z celkových 64% z roku 1998 klesla podpora vstupu k roku 2000 na propastných 47%, přičemž počet přímých odpůrců se zvedl na 17%.440 Ačkoliv se tato čísla začala v budoucích letech opět měnit ve prospěch EU, byla na nich zřetelná profilace nacionalistických směrů v polské společnosti.
Samoobrona Rzeczypospolitej Polskiej, Sebeobrana Polské republiky – populistická strana výrazně agrárního zaměření. 440 Události a rozhodnutí EU – prosinec 2000. In: Směr Evropská unie, příloha Mezinárodní politiky, č. 2/2001, s. 10-11. 439
158
8. Polsko členem Evropské unie: završení přibližovacího procesu, přistoupení a první roky členství (2002 – 2005) Na konci roku 2002 se Polsko ocitlo zdánlivě na konci dlouhé trati procesu přibližování se Evropské unii. Byly zakončeny rozhovory o vstupu s výsledkem stále kladnějšího hodnocení stavu Polska. Hospodářské zpomalení konce 90. let začalo pomalu odcházet a politická scéna našla znovu určitou stabilitu. Některé z těchto skutečností však neměly mít dlouhého trvání, resp. k jejich dosažení bylo ještě zapotřebí překonat mnohé překážky.
8.1. Politický vývoj v Polsku a vliv rozšíření na dění v EU 8.1.1. Polsko: rozklad postkomunistické SLD a posílení populismu Po překvapivém vítězství ve volbách v roce 2001 byl hlavní vládní stranou Svaz demokratické levice, který už před volbami uzavřel koalici s Unií práce a vládu pak utvořil ještě s lidovci, jejichž hlavní postavou byl stále bývalý premiér Pawlak. Vláda nevznikala lehce, mj. i z důvodu velmi odlišných programů SLD a PSL či odporu lidoveckých voličů vůči koalici s postkomunisty. Na konci roku 2001 se však zdálo, že premiér Miller má vcelku pevnou půdu pod nohama a že postkomunisté i díky pokračování Aleksandra Kwaśnievského ve funkci prezidenta Polské republiky budou v dalších letech znovu nejstabilnější frakcí politického spektra. První rok Millerovy vlády proběhl ve znamení dokončení rozhovorů s EU. V tomto případě se jeho kabinet ještě choval jako poměrně koncízní orgán. Potíže však přišly již v roce 2003. Nejednalo se pouze o rozpory mezi SLD a PSL, jejichž
159
příchod byl koneckonců otázkou času, nýbrž také o stále hlubší vnitřní rozklad samotného SLD.441 Jedním z hlavních témat sporů ve vládě byl blížící se vstup do Unie. Levicový vládní blok byl svojí politikou i co do orientace voličstva výrazně proevropský a vstup do EU se stal pro jeho politiky jednoznačnou prioritou. V případě lidovců již z podstaty dlouhodobého zaměření jejich strany hrála důležitou roli zemědělská politika, která byla asi nejproblematičtějším a nejrizikovějším sektorem v přibližování se Unii. Lidovci vedle dalšího také s obavami o negativní dopady evropské společné zemědělské politiky na polský venkov v březnu 2003 vládu opustili, načež z té se stal menšinový kabinet.442 Poté, co na veřejnost vyšlo několik afér spojených s představiteli SLD, začala se tato strana již zcela otevřeně rozpadat a premiér Miller, který ze své oslabené pozice nebyl schopen prosazovat nové balíky plánovaných reforem polského hospodářství, podal demisi v květnu 2004, tedy současně se vstupem Polska do Evropské unie.443 Novou vládu utvořil liberální ekonom Marek Belka, ovšem neakceschopnost jeho kabinetu po rozpadu SLD byla natolik velká, že se stal pouze mostem k volbám plánovaným na podzim 2005. Ty pak znamenaly pro Polsko nástup
nového
postsolidaritního
směru
a
současně
posílení
populistů.
Nejdůležitější stranou se stala formace Právo a spravedlnost (PiS), která vytvořila vládní
koalici
s populistickou
Sebeobranou
a
ortodoxně-katolickou
a
nacionalistickou Ligou polských rodin. Navíc čelný představitel PiS Lech Kacziński se stal ve stejné době novým polským prezidentem. Výrazně proevropský směr předchozí vlády měl být nástupem nových představitelů do velké míry přeorientován.
8.1.2. Evropská unie: smlouva o ústavě jako nový nový cíl Právě SLD byl často vnímán jako strana velmi kompaktní, u níž nemělo hrozit štěpení jako v případě Solidarity, resp. její rádobynástupkyně AWS. I to v okamžiku voleb mnohé občany ovlivnilo. 442 Kopeček, L., op. cit., s. 517. 443 Polská ekonomika potřebovala nutně další reformní opatření, měla-li se stát rovnocenným partnerem dalších států na společném trhu EU. Mj. mělo dojít i ke změnám ve financování polského zemědělství, které měly směřovat k intenzifikaci tohoto sektoru a snížení počtu zaměstnanců. Právě to byl jeden z důvodů odchodu PSL z vlády – lidovci si nemohli dovolit být účastni takového kroku, který půjde proti „zájmům“ největší části jejich voličské základny. 441
160
Ačkoliv smlouva z Nice začala platit až v únoru 2003, již koncem února 2002 se v Bruselu poprvé sešel plánovaný Konvent o budoucnosti Unie. Ten měl na základě velmi širokého fóra pro prezentaci názorů nejen členských a přistupujících zemí, ale do jisté míry i jejich jednotlivých politických stran vytvořit návrh zcela nového typu smlouvy mezi členy Unie, tzv. Smlouvy o ústavě pro Evropu. Předsedou Konventu se stal bývalý francouzský prezident Valéry Giscard d’Estaing. Jednotlivé členské i přistupující země Unie byly zastoupeny členy vlády a parlamentu, vedle nich zde zasedali zástupci institucí EU. Jednání Konventu skončilo v červnu 2003. Výsledný návrh ústavy pak byl schválen v témže měsíci na summitu v Soluni a postoupen k ratifikaci.444 Smlouva o ústavě pro Evropu měla za cíl kvalitněji zorganizovat kompetence institucí Unie a připravit prohloubení integrace v mnoha společných politikách. Zde je možno jmenovat např. společnou zahraniční a bezpečnostní politiku,445 sociální politiku či spolupráci v oblasti justice a vnitra. Připravený návrh však nebyl některými státy plně akceptovatelný. Bylo tak otázkou, jak se bude ratifikační proces vyvíjet. Blížící se rozšíření o celkem deset států znamenalo také podstatnou kvantitativní změnu v institucích Unie. Bylo rozhodnuto, že Evropská komise bude složena z počtu členů rovnajícího se počtu států EU, přičemž každý stát bude mít v tomto orgánu jednoho zástupce. Alikvotně podle demografické síly byla připravena též místa zástupcům nových států v Evropském parlamentu. Předsednictví Evropské rady směřovalo k opuštění systému jedné předsedající země, aby do budoucna se zemí, která vstoupila do Unie v rámci posledního rozšíření, současně předsedala i některá ze „starých“ členských zemí.
8.2. Přistoupení Polska k Unii: Unii: nová nová dimenze vztahů
Thessaloniki European Council: Presidency Conclusions, on line text (http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/pressData/en/ec/ 76279.pdf). 445 SZBP byla chápána jako již natolik vyspělá, že podle mnoha představitelů Unie bylo načase, aby vznikl post evropského ministra zahraničí. Ne všechny státy však s tímto souhlasily. 444
161
Ukončení předvstupních jednání s deseti kandidátskými státy na summitu v Kodani znamenalo překročení největších překážek vstupu nových zemí do Unie. Konkrétnímu aktu přistoupení však měla předcházet ještě další důležitá ujednání a zejména schvalovací řízení.
8.2.1. Rozhodnutí o přistoupení a Závěrečná Závěrečná zpráva Komise Veškeré dojednané podmínky vstupu musela obsahovat Smlouva o přistoupení, která sice byla postupně připravována již od sevillského summitu v červnu 2002, nicméně některé výsledky z jednání v Kodani vyžadovaly ještě další úpravy tohoto aktu.446 Poté, co Smlouvu ve svém posudku přijala Evropská komise, byl dokument předán Evropskému parlamentu. Na jeho půdě měla důležitou roli Komise pro zahraniční záležitosti, která během března 2003 přezkoumala zprávu o výsledcích závěrečných jednání z Kodaně. Následně vydala rezoluci, jež potvrzovala rozšíření Unie o deset nových zemí, což de facto znamenalo předstupeň schválení rozšíření ze strany Evropského parlamentu.447 Schvalovací řízení na institucionální úrovni proběhlo v první polovině dubna 2003. Nejprve 8. dubna přijala Smlouvu o přistoupení polská vláda a zplnomocnila premiéra a ministra zahraničí k jejímu podepsání. Hned další den hlasoval o přistoupení deseti zemí Evropský parlament. Hlasování probíhalo odděleně ke každé jednotlivé zemi. V případě Polska hlasovalo pro přijetí celkem 509 poslanců, 25 bylo proti a 31 se zdrželo. Rada EU rozhodla formálně o přijetí nových členů 14. dubna. O dva dny později, 16. dubna, pak byla v Smlouva o přistoupení slavnostně podepsána v Athénách, a to představiteli všech patnácti členských a deseti přistupujících zemí.
Celý a přesný název smlouvy: Smlouva mezi Belgickým královstvím, Dánským královstvím, Spolkovou republikou Německo, Řeckou republikou, Španělským královstvím, Francouzskou republikou, Irskem, Italskou republikou, Lucemburským velkovévodstvím, Nizozemským královstvím, Rakouskou republikou, Portugalskou republikou, Finskou republikou, Švédským královstvím, Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska (členskými státy Evropské unie) a Českou republikou, Estonskou republikou, Kyperskou republikou, Lotyšskou republikou, litevskou republikou, Maďarskou republikou, Republikou Malta, Polskou republikou, Republikou Slovinsko, Slovenskou republikou o přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky k Evropské unii, on line text (http://www.euroskop.cz/files/4/A433A376-7AC0-4998-B594-4100A8C9805F.pdf). 447 Kalendarium stosunków Polska-UE, op. cit. 446
162
Za měsíc po podepsání Smlouvy, 17. května, získalo Polsko a dalších devět zemí status „aktivních pozorovatelů“ v institucích Unie.448 Zástupci přistupujících zemí tak měli ještě před samotným vstupem možnost aklimatizace v jednotlivých orgánech a hlubšího seznámení se s principy jejich fungování. Ze strany EU šlo o další krok ve snaze o co nejvyšší míru připravenosti nových členů v okamžiku jejich vstupu. Otázka formálního souhlasu se vstupem do EU tak již závisela vedle schválení členskými státy Unie pouze na vyjádření samotné kandidátské země. Polský Sejm jednal o podmínkách stanovených ve Smlouvě o přistoupení během dubna 2003. V souvislosti s tímto přijal ustanovení o svrchovanosti polské legislativy v oblasti morálky a kultury.449 Jednalo se o důsledek přístupu Poláků k Evropské unii jakožto „Evropě národů“, nikoliv celku s perspektivou superstátu, který bude stírat rozdíly mezi jednotlivými národy a povede k vytvoření multikulturalistické jednotky. Hned na počátku roku 2003 zahájila polská vláda podobně jako vlády dalších přistupujících zemí kampaň informující veřejnost o problematice Evropské unie a současně plošnou kampaň propagující vstup do Unie. Tyto aktivity byly směřovány k referendu, v němž měli občané vyjádřit svůj souhlas či nesouhlas s platností Smlouvy o přistoupení a tedy se vstupem do Unie. Sejm schválil referendum jako rozhodující akt pro ratifikaci Smlouvy během května. Datum konání stanovil na 7. a 8. června, tedy souběžně s většinou referend
v
ostatních
zemích.
Předběžné
prognózy
poukazovaly
na
pravděpodobnost, že vstup bude Poláky schválen. Sice přetrvávaly určité obavy pramenící z odklonu zájmu polské veřejnosti o vstup do Unie z období přelomu století, nicméně poslední vývoj většinu obyvatelstva znovu naladil kladně. Nemalou zásluhu na tom měla zmíněná informační kampaň, kterou lze označit mezi přistupujícími zeměmi za jednu z nejkvalitnějších. Zásluhu na tom měla zejména široká spolupráce vládních složek s odbornou veřejností. Negativní postoj si zachovávalo rolnictvo podporované v tomto agrárními a populistickými stranami typu lidovců či Sebeobrany,450 které svoje postoje stavělo na argumentech velmi
Tamtéž. Kalendarium stosunków Polska-UE, op. cit. 450 Molek, P., op. cit., s. 171. 448 449
163
bolestivé restrukturalizace zemědělství po vstupu do EU, jež de facto jde proti zájmům samotných zemědělců. V referendu hlasovalo 59% Poláků, čímž se tento akt stal závazným, neboť k platnosti byla potřebná nadpoloviční většina.451 Celkově se pro vstup vyjádřilo 77,5% hlasujících, což pro vládu znamenalo vzhledem k rozdílnosti postojů veřejnosti výrazný úspěch.452 Na základě tohoto výsledku provedl samotný akt ratifikace prezident Kwaśniewski. Členské státy EU dokončily ratifikaci Smlouvy o přistoupení do dubna 2004, jako poslední tak učinilo 13. dubna Řecko.453 Evropská komise uzavřela seriál svých hodnocení pokroku Polska v Závěrečné zprávě z roku 2003.454 Dokument byl uveřejněn 5. listopadu 2003 na půdě Evropského parlamentu a měl podat souhrnnou informaci o stavu, v jakém země vstoupí do Unie v květnu následujícího roku. Komise shrnula dosavadní vývoj politických a ekonomických ukazatelů v souvislosti s plněním kritérií a klasifikovala je jako dostačující,455 ačkoliv Polsko přes celkově nejvýraznější hospodářský růst zůstávalo ve srovnání se čtyřmi přistupujícími státy střední Evropy stále nejzaostalejší. Současně byla zmíněna potřebná míra přijaté a aplikované acquis; v tomto ohledu se již očekávalo jen přijímání sekundární legislativy. Výjimku v kladném hodnocení jako obvykle tvořil zemědělský sektor: v uplatňování legislativy EU zde stále zely obrovské nedostatky, které mohly vést i ke snížené míře čerpání financí ze strukturálních fondů. Podobnou situaci Komise sledovala i v oblasti ochrany životního prostředí. Polsko
mělo
nadále
pokračovat
v intenzivní
reformě
soudnictví,
dokončování privatizace a ve zkvalitňování fiskální a monetární politiky. Z mnoha hospodářských ukazatelů Komise velmi konkrétně zmínila jako problémový jeden: rostoucí nezaměstnanost.
I samotný zájem o referendum byl klíčový, neboť účast pod 50% voličů znamenala jeho neplatnost a jisté prodloužení ratifikačního procesu, což mohlo v krajním případě ohrozit plánované datum vstupu do Unie. 452 Otázka položená hlasujícímu v referendu zněla: „Czy wyraŜa Pani/Pan zgodę na przystąpienie Rzeczypospolitej Polskiej do Unii Europejskiej?“, tedy: „Souhlasíte s přistoupením Polské republiky k Evropské unii?“ 453 Ratyfikacja Traktatu Akcesyjnego, on line text (http://libr.sejm.gov.pl/oide/index.php?topic=enlargement&id=ratyfikacja). 454 Comprehensive Monitoring Report on Poland’s Preparations for Membership, op. cit. 455 Oddíl A a B Závěrečné zprávy Komise 2003. 451
164
V návaznosti na zprávu z roku 2002 Komise prohlásila Polsko i dalších devět zemí za schopné vstupu do Unie a participace na společném trhu. Zprávu přijala Evropská rada na prosincovém summitu v Bruselu s tím, že Polsko i ostatní země splnily veškeré podmínky kladené na ně jako na žadatele o vstup a jejich přistoupení tak nic nebrání.456
8.2.2. První kroky Polska jako člena Evropské unie Smlouva o přistoupení k EU začala platit dnem 1. května 2004. Uprostřed velkých oslav, které byly v Polsku při této příležitosti uspořádány, však přišla změna polské vlády, když premiér Miller hned 2. května rezignoval a Poláky čekalo hledání nové vlády. Evropská unie tak přivítala Polsko vcelku příznačně jako politicky nestabilní stát s neustále se štěpícím spektrem politických stran. V okamžiku vstupu se začali polští političtí představitelé a úředníci aktivně podílet na chodu institucí Unie. Postupné nabírání úředníků z nových zemí začalo již několik měsíců před samotným vstupem, ihned v květnu začala fungovat rozšířená Evropská komise pod vedení Romana Prodiho, kterou na podzim 2004 vystřídala v řádné době nová sestava bývalého portugalského premiéra José Manuela Barrosa. Velmi důležitou událostí ihned po vstupu byly pravidelné volby do Evropského parlamentu v červnu 2004.457 Zástupci národních parlamentů nových členských států měli s fungováním tohoto orgánu díky statutu aktivních pozorovatelů již téměř roční zkušenost. Od května 2003 do řádných voleb jim bylo vyhrazeno celkem 162 míst. Zasedalo jich však jen 159; jako pozorovatelé se do Evropského parlamentu nikdy nedostavili tři zástupci Ligy polských rodin.458 Polsku bylo od června 2004 vyhrazeno v rozšířeném Evropském parlamentu celkem 54 poslaneckých křesel. O volby byl v Polsku poměrně velký zájem z hlediska účasti voličů, ale zejména při pohledu na kandidátky jednotlivých politických seskupení. Mezi jinými totiž byli zvoleni bývalý premiér Jerzy Buzek, ministr zahraničí Bronisław Geremek, hlavní vyjednavač s EU Jan Kułakowski či jedna z vůdčích osobností evropské byrokracie v Polsku Jacek Saryusz-Wołski. Brussels European Council (12th and 13th December 2003): Presidency Conclusions, on line text(http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/ docs/pressData/en/ec/78364.pdf). 457 Přesně tak, jak před několika lety Prodi slíbil, že nové země přistoupí ještě před těmito volbami. Viz kap. 7.2. 458 Kalendarium stosunków Polska-UE, op. cit. 456
165
Celkově zaujali Poláci největší podíl v Evropské lidové straně, kam bylo začleněno 19 poslanců; druhý nejvyšší počet polských poslanců vstoupil do frakce evropských socialistů, kde jich zasedá deset.459 V prvních letech členství v Evropské unii se začal postoj Varšavy k Bruselu výrazně proměňovat. Zásadní událostí v tomto ohledu byly volby do Sejmu a prezidentské volby na podzim 2005. Nově zformovaná polská exekutiva začala vytvářet politiku podstatně odlišnou od politiky svých předchůdců. Jako člen Evropské unie se Polsko samo definitivně přestalo chápat z pozice toho, kdo se musí „přiblížit“ či „dohánět“. Naopak se jeho představitelé rozhodli stát se jedněmi z hlavních aktérů evropské politiky, a to často i za cenu více či méně nápadných výhrůžek o vystoupení či pozastavení svého členství. Polsko začalo mj. využívat své důležité pozice nového „východního nárazníku“ evropské integrace. Jeho pozice byla zásadní pro rozvoj vztahů mezi Unií jako celkem a Ruskem, zejména v rovině vzájemného obchodu, s nímž souvisí velká míra transportu směřujícího právě přes polské území. Aktuální vztahy Varšavy s Moskvou a zároveň s Bruselem tak mají na vztahy Rusko-EU často rozhodující vliv.460 Důležité jsou postoje Polska k zásadním otázkám dalšího směřování evropské integrace. Nová vláda PiS a spol. se postavila jednoznačně proti dalšímu prohlubování integrace zejména v takových oblastech, jako je společná zahraniční a bezpečnostní politika a volá dokonce po dezintegraci některých dimenzí společného trhu.461 Tím je veden i postoj této vlády k perspektivám evropské ústavní smlouvy, kterou po zavržení ze strany Francouzů a Nizozemců považuje za uzavřenou záležitost, jež pouze dokazuje nemožnost pokračování podobných snah v prohlubování integrace. V nové Evropě hodlá Polsko hrát roli rovnocennou zemím typu Francie či Německa, což dokazuje i často až agresivní chování polských představitelů na jednání Evropské rady či tzv. výmarského trojúhelníku. Jednoznačně evidentní je orientace Polska na USA a jejich globální politiku. Webové stránky Evropského parlamentu – poslanci za Polskou republiku (http://www.europarl.europa.eu/members/public.do?language=cs). 460 Připomenout lze problematiku transportu ruské ropy na západ, v níž právě zmíněné pozice Polska vyvolaly v roce 2006 nemalou krizi. 461 Znovu se jedná zejména o evropské zemědělství. Ilustrací může být i prohlášení nové vlády z podzimu 2005 o možném omezení rozšiřování zahraničních obchodních řetězců v Polsku. 459
166
Otázkou zůstává, jak dlouho si strany vládnoucí Polsku od voleb 2005 udrží svoje pozice. Jejich politika je totiž postavena na vysoké míře populismu, který v Polsku často střídá svoje nositele, nakolik jako fenomén nabývá čím dál větší stálosti.
8.2.3. Ekonomické perspektivy perspektivy po roce 2004 Celý proces obchodních vztahů a následného přibližování se Evropské unii od konce 80. let měl z hlediska polského hospodářství jednoznačně přínosný charakter. I po roce 2004 je Polsko jedním z nejaktivnějších států v čerpání ze strukturálních fondů, díky čemuž se daří zlepšovat zejména situaci v budování infrastruktury. Naopak problém polského zemědělství bude do budoucna zřejmě jedním z hlavních témat financování společné zemědělské politiky. Z důvodu dobíhání mnoha přechodných období vyjednaných během negociací navíc Polsko ještě několik let nebude zcela plnohodnotným účastníkem jednotného trhu.462 Vývoj samotné polské ekonomiky se po stagnaci z přelomu století začal v mnoha směrech znovu ozdravovat. V prvních letech po vstupu do Unie je však Polsko zemí s naprosto nejvyšší mírou nezaměstnanosti přesahující hranici 15%. Proto brzy po otevření pracovních trhů zemí původní „patnáctky“ došlo k výrazné migraci polských pracovních sil směrem na západ. Stejně tak zcela v pořádku není míra polské inflace a deficit veřejných financí, který nedokázala vyřešit ani nová vláda. Budoucí vývoj polského hospodářství v rámci Evropské unie závisí na mnoha okolnostech. Zásadní bude nejen další schopnost čerpání z evropských fondů a modernizace mnoha stále zaostalých výrobních odvětví, ale např. také další směřování obchodních vztahů Polska mimo Unii, tedy do třetích zemí.
8.2.4. Shrnutí: Polsko jako nový člen EU Po vstupu do Unie a nástupu nové politické garnitury zahájilo Polsko svoje účinkování
v evropské
integraci
v mnohém
ohledu
pro
Brusel
bezesporu
překvapivě. Značný je zejména nástup jeho mocenských ambicí, který je dost možná motivován vyšší mírou jistoty po začlenění do velkého politickoekonomického subjektu.
462
Podobně jako výše zmíněné Španělsko a Portugalsko.
167
Politickým snahám však zatím neodpovídá hospodářská úroveň Polska, které přes veliký pokrok od pádu komunismu zůstává silně agrární a zaostalé. Je proto nasnadě, že přes veškeré výpady politických představitelů proti politice Unie bude Polsko v zájmu udržení socioekonomické – a tím i politické – stability možnosti plynoucí z integrace v EU ještě dlouhodobě potřebovat.
8.3. Polská společnost po vstupu do Unie Nejdůležitějším fórem pro vyjádření postoje Poláků k Evropské unii se stalo nepochybně referendum o vstupu Polska do EU. Zde nakonec převládl pragmatismus většiny polského národa, když hlavní motivací pro vstup byl jednoznačně další hospodářský rozvoj. Z toho důvodu se polské voličstvo spíše než v mezích individuálního rozhodování rozdělilo podle určitých zájmových skupin, přičemž největší odpor proti vstupu nakonec vzešel podle předpokladů ze strany zemědělců a také části konzervativně orientovaných katolíků, v jejichž případě šlo o pohnutky více ideové. Na prahu nové éry Poláků jakožto národa „velké Evropy“ je v Polsku zdaleka nejvíce „eurooptimistickým“ postojem hluboko zakořeněná tzv. „Evropa národů“.463 Ostatní myšlenkové proudy směřují kromě několika málo výjimek k vizím větší samostatnosti a svébytnosti až k extrémním postojům naprostého odmítání evropské integrace a sledování Polska jako obnovené evropské velmoci. Jistou míru nadhledu si zachovává polská odborná veřejnost, nakolik i zde se projevují mnohé často až emocionálně laděné krajní postoje, často pramenící z rozdílné regionální přináležitosti.464 Katolická církev, nakolik v Polsku významná, po smrti papeže Jana Pavla II. trvale ztrácí na síle svého hlasu. Je to způsobeno mj. výše zmíněnými rozpory a ztrátou morálního kreditu,465 ale i přebíráním západního stylu života polskou společností, v němž pro religiozitu mnoho místa nezbývá. Z hlediska evropské orientace Polska se tudíž dá očekávat spíše ještě snížení jejího vlivu,466 pokud
Madera, A.: Unia Europejska jako Europa Ojczyzn w retoryce Akcji Wyborczej Solidarność. In: Juchnowski, J. – Tomaszewski, J., op. cit., s. 172-192. 464 Zde je nutno poukázat např. na zásadní rozdíly ve vnímání polské situace a role a zkušenosti vlastního regionu např. mezi intelektuály pocházejícími z Poznaně či Wrocławi a naproti tomu z Białystoku či Lublinu. 465 Viz kap. 7.3. 466 Důležitý však bude další vývoj a význam politických křesťanských uskupení. 463
168
nedojde k zásadní změně ve vývoji hodnot současné evropské společnosti západního typu, který se však v dohledné době nedá předpokládat.
Závěr Cesta Polské republiky republiky do Evropské unie Když úderem půlnoci na 1. května 2004 vstoupila Smlouva mezi členskými státy Evropské unie a osmi státy střední a východní Evropy spolu s Maltou a Kyprem o přistoupení těchto států k Unii v platnost, dovršil se dlouhý a komplikovaný proces „návratu do Evropy“, jak svoji cestu do EU většina postkomunistických zemí nazývala. Mnohé tendence, které provázely, urychlovaly či komplikovaly tento návrat, jsou zosobněny v dějinách Polska. Díky vysoké míře pluralismu se v polské společnosti vytvořil prostor pro obrovské množství různých směrů a přístupů k „nové Evropě“, s nimiž měly okolní země třeba jen malou zkušenost a jež v polských podmínkách často gradovaly a silně ovlivňovaly vnitřní i mezinárodní situaci. Proces přistoupení k Evropské unii začal vymaněním se ze struktur krachující, resp. nikdy v minulosti fungující RVHP. Jako první „oťukávání“ samostatných zemí s prostorem evropské integrace jako celkem lze vnímat uzavření obchodních smluv na konci 80. let. Polsko prokázalo vysokou míru vlastní iniciativy, když spolu s dalšími dvěma zeměmi uzavřelo tuto dohodu ještě v době hraničící s komunistickým režimem. Pro vývoj procesu přistoupení byl zásadní význam tzv. Evropské dohody z roku 1991. Tato dohoda vymezila spolu s dalšími akty orgánů Evropské unie cestu, po níž bude muset Polsko jít, má-li se stát plnoprávným členem EU, tedy rovným státům Západu. Prvotní představy polských politiků o možnostech vstupu byly, podobně jako u reprezentantů jiných zemí, podstatně zjednodušené. Probuzení po vydání Bílé knihy v roce 1995 přineslo zjištění, že postavení Polska není tak výsadní, jak jeho obyvatelé věřili a že Unie zřejmě nebude chtít dělat mezi kandidátskými státy žádné výjimky co do míry připravenosti. Vstup do EU bude reálný až v okamžiku,
169
kdy budou v potřebné míře splněny její požadavky nejen co do politické a hospodářské úrovně, ale i komplexní proměny celého právního systému. Ze strany Unie byl tento přístup zcela logický, neboť její velký vnitřní trh, základ veškeré integrace, by nepřipravenou přistoupivší národní ekonomiku nevytáhl k vyšší výkonnosti, ale pohltil a rozvrátil. Poláci si tyto skutečnosti včas uvědomili, což dokazuje i většina hodnocení Evropské komise, vydávaných od roku 1997. Polsko, ač hospodářsky stále spíše „vzadu“, patřilo vždy k těm lépe hodnoceným zemím. Nakonec se ale dokázalo přenést přes závažné problémy přibližovacího procesu, ať už se jednalo o pro Unii děsivé zemědělství, nestabilní politickou situaci, či korupci a šedou ekonomiku. Při závěrečných jednáních si Polsko přes velké zpomalení ekonomického růstu dokázalo znovu vybudovat určité vůdčí postavení ve skupině kandidátských zemí střední a východní Evropy, což mu umožnilo na poslední chvíli ještě zvýhodnění podmínek vstupu. Samotný proces přistoupení Polska k Evropské unii byl začleněním do jejích struktur ukončen. Ne tak dořešena však byla problematika onoho „návratu do Evropy“.
„Návrat do Evropy“: skutečnost nebo mýtus? Při psaní této práce o Polsku a jeho vztahu k Evropě postupně vyvstávaly nové zásadní otázky: co to vlastně je „polský návrat do Evropy“? Je to historická skutečnost, nebo pouhý klam vyplývající z okamžitého stavu v mezinárodních vztazích? Pokud takový proces proběhl či probíhá, jaké jsou jeho milníky? A konečně, byl tento proces ukončen? „Návrat do Evropy“ lze z hlediska polských dějin vnímat ve dvou svébytných pojetích. V prvém případě jde o pohled v užším slova smyslu, kdy se jako zásadní jeví rozbití polského státu nacisty a následné dlouhodobé ovládnutí sovětskou mocí. Pak je tento „návrat“ ukončen svržením sovětského jha a vyjednáním přistoupení k západoevropským integračním strukturám. Druhé pojetí je sledováno v širším slova smyslu a znamená snahy polského národa a jeho představitelů o návrat do „mocenských“ pozic před rozdělením státu
170
v roce 1795.467 V tomto případě je možné chápat jako pokusy o tento „návrat“ již aktivity od dob rozdělení Polska mezi Rusko, Prusko a Rakousko, přičemž tyto snahy jsou ve 20. století ilustrovány různou zahraniční orientací polského státu, různými pojetími vlastní státnosti či hospodářského systému apod. Takový proces je pak mnohem složitější záležitostí než v prvním jmenovaném pojetí a je nutno zjišťovat jeho reálný průběh, úspěchy a hranice. Tato práce, ačkoliv má v názvu termín „cesta z východního bloku do Evropské unie“, se přiklání ke druhé jmenované koncepci. Ona cesta naznačená názvem práce je chápána jako z pohledu naší současnosti prozatímní vrchol procesu „návratu do Evropy“. Polsko se jako člen Evropské unie stalo rovným všem dalším integrovaným evropským státům. Otázkou zůstává, zda tím byl celý proces ukončen. Závisí to jednak na dalším vývoji a úspěšnosti evropské integrace, jednak na chování Poláků samých. Tato práce je napsána tak, aby na základě výkladu starších dějin vysvětlila současnou situaci, což mimochodem sám autor považuje za nejdůležitější rozměr historického bádání. Jako práce na úrovni „Zeitgeschichte“ si proto dovoluje nemít zcela uzavřený závěr, v případě studia polských dějin posledních let je to pro objektivní vnímání dějinné situace totiž zcela zásadní. Jako uzavřený je vnímán proces rozšíření Evropské unie o daných deset zemí v roce 2004 a vztahy Polska vůči Bruselu v rámci ohraničeného průběhu přibližování a rozšiřování. Takový závěr by však byl vhodný spíše pro téma „dějiny polského přibližování a přistoupení k EU po roce 1989“. Jelikož má tato práce ambici vysvětlit obsáhlejší a hlubší dějinný vývoj, není možné se s takovým výstupem spokojit. V prvních letech členství Polska v Unii se staly jak na poli polské domácí politiky, tak i v mezinárodních vztazích zásadní a do velké míry zlomové události. V Polsku došlo k převratným změnám na politické scéně, kdy byly ještě více posílen nacionalistické tendence. Do velké míry se změnila zahraničněpolitická orientace Polska, když Evropská unie definitivně přestala být alfou i omegou a v mnohých záležitostech začala být nahlížena spíše jako přítěž a překážka v polské seberealizaci.
Zde je pochopitelně nutno odlišit vnímání vlastních pozic samotnými Poláky a jejich reálný význam, což byly a dodnes jsou dvě veličiny, které se zdaleka neshodují. 467
171
Tyto aspekty podstatně mění vztah Poláků k integrované Evropě a vytvářejí další možný pohled na celou problematiku jejich členství v EU. Je tudíž zapotřebí, aby práce, která se zabývá procesem přistoupení k tomuto celku a chce vysvětlit současný stav, reflektovala i tento nejnovější vývoj. Ten pak není a nesmí být podmiňujícím pro uzavřený proces rozšíření, ale jeho zachycením se autor snaží zdůraznit jeho význam pro – z hlediska pojetí práce nadřazený – proces „návratu do Evropy“ v jeho širším vymezení. Teprve potom celá práce splňuje původní cíle, které si autor vytyčil.
Charakter polských dějin posledního století století Polské dějiny jsou, jak už bylo stručně rozvedeno v první kapitole této práce, procesem velmi specifickým a svébytným. Odráží se od charakteru
a
postavení samotného polského národa, který je jejich hlavním hercem, ale mnohem méně často režisérem. V různých peripetiích po vzniku samostatného Polska v roce 1918 – a dalo by se opět diskutovat, zda byly „samostatné“ nástupnické státy v meziválečné střední Evropě realitou nebo snem – zažili Poláci nemálo nadějí na blížící se „ráj na zemi“ uvnitř polských hranic a takřka vždy brzy poté trpká zklamání. Tato historická zkušenost zapříčinila existenci zvláštního aspektu polských dějin, který lze s nadsázkou – ač nijak velikou – nazvat hledáním pozemského „spasitele“ polského státu. Budeme-li jmenovat významné představitele Polska po roce 1918, pak tuto teorii lehce ověříme. Prvním byl Józef Piłsudski, silná osobnost, představitel vojenské síly, který dával naději na znovuzískání polské moci i území. Orientace na Hitlerovo Německo a v dané době až nekritická důvěra k Říši připravila šok v okamžiku zjištění, že Poláci jsou Němcům pouze na překážku a v německé Evropě pro ně není místo. Takových nadějí se mezi polským lidem nikdy nedočkal komunismus šířený ze Sovětského svazu.468 Po vyhlášení samostatné „cesty k socialismu“ však Poláci znovu mohli věřit ve svoji vlastní jedinečnost a ve vůdce, který je povede ke zmíněnému ráji. Gomułka i Gierek nebyli sice přijati celonárodními manifestacemi na jejich podporu, nicméně jejich vlády měly být pro Poláky historickou šancí. Po
Koneckonců to chápal i Stalin, když říkal, že „zavádět komunismus v Polsku je jako sedlat krávu“. 468
172
jejich neúspěchu a pádu dali Poláci průchod své religiozitě, když byl zvolen Karol Wojtyła papežem. Tato osobnost neznamenala tolik po stránce čistě náboženské, jako ve smyslu nacionálně-politickém, když zásadní skutečností pro každého obyvatele bylo, že „papež je Polák“ a „jde s námi“, tedy ve smyslu postupu proti sovětskému komunismu. Že samotná instituce papežství je pro Poláky už méně důležitá, dokazuje jejich velmi chladný vztah k nástupci Jana Pavla II. Po vymanění se ze sovětského područí hledání spasitele pokračovalo: řešením zoufalé hospodářské situace měly být vztahy a napojení se na západoevropskou
integraci.
V politické
rovině
vznikal
štěpením
revoluční
Solidarity prostor pro mnoho diferencovaných směrů, mezi kterými si našli místo i postkomunisté. Tento fakt lze vysvětlit zvláštním vztahem Poláků k pohrobkům komunistické éry. Mnoho vysokých představitelů komunismu nebylo chápáno jako součást zločinecké organizace, ale pouze jakožto ti, kteří se podíleli na politice před rokem 1989 a v něž polský národ vkládal podstatnou míru své důvěry. Poněvadž k přesunu moci z komunistických struktur na jejich „demokratické“ nástupce došlo nenásilnou a téměř evoluční cestou, pak komunističtí představitelé nebyli chápáni jako nepřátelé „nového Polska“, ale jako jeho logická součást. Skutečně nepřátelskými „komunisty“ byli a v mnohém ohledu dodnes zůstávají samotní Sověti, resp. Rusové, kteří pro Poláky nepřestávají být bezpečnostní hrozbou. Stěžejní význam má přinejmenším pro celé poslední století polských dějin mobilizace samotné polské společnosti. Činnost inteligence a katolické církve dokázala v potřebný čas pohnout takřka všemi složkami společnosti, které pak otočily pověstným „kormidlem dějin“. Obvykle se tak dělo na podkladě zoufalých socioekonomických podmínek, které stavěly obyvatelstvo do opozice vůči oficiální vládě. Síla společenského odporu, podporovaná zejména výše zmíněnou církví a intelektuály, pak obvykle vedla ke změně ve vedení státu. Po roce 1989 rovněž explodovala vlna polského politického populismu. Tento směr těží právě ze snah polského národa najít onoho „vyvoleného“ a představitelé populistických stran se takto snaží prezentovat. Jejich úspěch mezi obyvatelstvem je určitě nezanedbatelný. Všechny výše uvedené tendence tak pro badatele vytvářejí z polského národa a jeho dějin vskutku zajímavou a zvláštní historickou zkušenost. Vzájemné působení daných tendencí v mnoha dimenzích společenské existence – domácí
173
politice, hospodářství, sociální struktuře a náboženském životě či roli státu v mezinárodních vztazích – je pak příčinou svérázných procesů a situací, které se autor v této práci snažil osvětlit. Nakolik se mu to podařilo, nechť posoudí jiní.
Seznam tabulek
Tab. 1 Podíl obchodu se zeměmi západní Evropy na celkovém obchodu Polska v letech letech 19471947-1949
20
Tab. 2 Podíl obchodu se zeměmi západní Evropy na celkovém obchodu Polska v první polovině 50. let
27
Tab. 3 Nárůst zahraničního obchodu Polska se zeměmi západní Evropy v 70. letech a obchod s technologiemi na příkladu elektrotechniky elektrotechniky
39
Tab. 4 Srovnání podílu obchodu Polska s ES na začátku a na konci 80. let
50
Tab. 5 Čistý zahraniční dluh Polska ve srovnání s dalšími zeměmi střední Evropy
53
Tab. 6 Podíl obchodu s ES v zahraničním obchodu zemí střední Evropy
64
Tab. 7 Celkové příspěvky do PHARE v jednotlivých jednotlivých letech v období 19901990-1996,
174
srovnání vybraných zemí
69
Tab. 8 Využití programu PHARE v letech 19901990-1996, srovnání vybraných zemí
70
Tab. 9 Přímé investice spojené s EBRD ve vybraných zemích zemích 19921992-1996 (srovnání z pohledu pohledu celkových investic v zemi) zemi)
71
Tab. 10 Polská měna: kurz k dolaru a inflace
83
Tab. 11 Zahraniční investice investice a průmysl v letech 19911991-1992
83
Tab. 12 Srovnání průměrných příjmů na hlavu (parita kupní síly) s Maďarskem Maďarskem a Československem vzhledem k evropskému průměru v roce 1992
83
Tab. 13 Vývoj zlotého k dolaru 19921992-1995
103
Tab. 14 Vývoj HDP, spotřebitelských cen a nezaměstnanosti 19921992-1995
103
Tab. 15 Vývoj kurzu zlotého k dolaru a ECU 19951995-1997
125
Tab. 16 Obchod EU a Polska od přidružení k negociacím
125
Tab. 17 Vývoj HDP, spotřebitelských cen a nezaměstnanosti 19951995-1998
175
126
Tab. 18 Prostředky PHARE, SAPARD a ISPA pro asociované země a Polsko
138
Tab. 19 Poměr zlotého k ECU (EURO) (EURO) a vývoj inflace 19981998-2002
153
Tab. 20 Vývoj HDP, spotřebitelských cen a nezaměstnanosti 19981998-2002
154
Tab. 21 Obchod EU a Polska během negociací
154
Tab. 22 Vztah voličů hlavních politických stran k možnosti vstupu Polska do EU v polovině polovině roku 2002
157
176
Prameny
Dokumenty Evropské rady European Council in Edinburgh: Conclusions of the Presidency, on line text (http://www.europa.eu/rapid/pressReleasesAction.do?reference =DOC/92/8&format=HTML&aged=1&language=EN&guiLanguage=en).
European Council in Copenhagen: Conclusions of the Presidency, on line text (http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/press Data/en/ec/72921.pdf).
European Council in Corfu: Presidency Presidency Conclusions, on line text (http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/press Data/en/e/00150.EN4.htm).
European Council in Essen: Presidency Conclusions, on line text (http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/press Data/en/ec/00300-1.EN4.htm).
Cannes European Council: Presidency Presidency Conclusions, on line text (http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/press Data/en/ec/00211-C.EN5.htm).
Madrid European Council: Presidency Conclusions,
177
on line text (http://www.europarl.europa.eu/enlargement_new/european council/pdf/mad_en.pdf).
Luxemburg European Council: Presidency Conclusions, on line text (http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/press Data/en/ec/032a0008.htm).
Berlin European Council: Presidency Conclusions, on line text (http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/press Data/en/ec/ACFB2.html).
Helsinki European Council: Presidency Conclusions, on line text (http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/press Data/en/ec/ACFA4C.htm).
Nice European Council: Presidency Conclusions, on line text (http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/press Data/en/ec/00400-r1.%20ann.en0.htm).
Göteborg European Council: Presidency Conclusions, on line text (http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/press Data/en/ec/00200-r1.en1.pdf).
European Council Meeting in Laeken: Presidency Conclusions, on line text (http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/press Data/en/ec/68827.pdf).
Seville European Council: Presidency Conclusions, on line text (http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/press Data/en/ec/72638.pdf).
Thessaloniki European Council: Presidency Conclusions,
178
on line text (http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/press Data/en/ec/76279.pdf).
Brussels European Council (12th and 13th December December 2003): Presidency Conclusions, on line text (http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/press Data/en/ec/78364.pdf).
Dokumenty Evropské komise Bílá kniha: Příprava přidružených zemí střední a východní Evropy na začlenění do vnitřního trhu Unie, Unie, on line text (http://www.euroskop.cz/files/10/94572593-6E33-4C28-8608 -DD04CFAB8D32.pdf).
Agenda 2000 – Náročné úkoly rozšíření, on line text http://www.evropska-unie.cz/cz/file_system/folder.asp?folder_ id=14).
Agenda 2000 – For a Stronger and Wider Wider Union, on line text (http://europa.eu/scadplus/leg/en/lvb/l60001.htm).
Commission Opinion on Poland’s Application for Membership of the European Union, Union, on line text (http://ec.europa.eu/enlargement/archives/pdf/dwn/opinions/ poland/po-op_en.pdf).
Regular Report from the Commission on Poland’s Poland’s Progress Towards Accession 1998, on line text (http://ec.europa.eu/enlargement/archives/pdf/key_documents/ 1998/poland_en.pdf).
179
Regular Report from the Commission on Poland’ Poland’s Progress Towards Accession 1999, on line text (http://ec.europa.eu/enlargement/archives/pdf/key_documents/ 1999/poland_en.pdf).
Regular Report from the Commission on Poland’ Poland’s Progress Towards Accession 2000, on line text (http://ec.europa.eu/enlargement/archives/pdf/key_documents/ 2000/pl_en.pdf).
Regular Report from the Commission on Poland’ Poland’s Progress Towards Accession 2001, on line text (http://ec.europa.eu/enlargement/archives/pdf/key_documents/ 2001/pl_en.pdf).
Regular Report from the Commission on Poland’ Poland’s Progress Towards Accession Accession 2002, on line text (http://ec.europa.eu/enlargement/archives/pdf/key_documents/ 2002/pl_en.pdf).
Comprehensive Monitoring Report on Poland’s Poland’s Preparations for Membership, on line text (http://ec.europa.eu/enlargement/archives/pdf/key_documents/ 2003/cmr_pl_final_en.pdf).
Další dokumenty institucí Evropských společenství/Evropské společenství/Evropské unie Council Regulation no. 3906/89 of 18 December 1989 on economic aid to the Republic of Hungary and the Polish People´s Republic, on line text (http://eur-lex.europa.eu/smartapi/cgi/sga_doc?smartapi! celexplus!prod!DocNumber&lg=en&type_doc=Regulation&an_doc=1989&nu_doc=3 906).
180
Council Regulation no. 2698/90, no. 3800/91, no. 2334/92, no. 1764/93, no. 1399/95, no. 463/96, on line text (http://eur-lex.europa.eu/smartapi/cgi).
Amsterodamská Amsterodamská smlouva pozměňující Smlouvy Smlouvy o EU a ES, on line text (http://www.euroskop.cz/files/9/8FD2272D-2554-43A2-9ADF0C F7A49E6CAC.pdf).
Niceská smlouva smlouva pozměňující Smlouvy o EU a ES, on line text (http://www.euroskop.cz/files/9/F25C6D59-5028-42E7-BC4EC 3A55AC6E044.pdf).
Smlouva mezi členskými státy Evropské unie a Českou republikou, Estonskou republikou, Kyperskou republikou, Lotyšskou republikou, litevskou republikou, Maďarskou republikou, Republikou Malta, Polskou republikou, Republikou Slovinsko, Slovenskou republikou o jejich přistoupení k Evropské unii, on line text (http://www.euroskop.cz/files/4/A433A376-7AC0-4998-B594410 0A8C9805F.pdf).
Dokumenty institucí Polské republiky republiky, publiky, Polské republiky Deklarace o spolupráci České a Slovenské federativní re a Maďarské republiky na cestě evropské integrace, on line text (http://www.visegradgroup.eu/main.php?folderID=1014).
Ustawa z dnia 8. sierpnia 1996 r. o Komitecie Integracj Integracji Europejskiej, on line text (http://www1.ukie.gov.pl/HLP/files.nsf/0/9860F7A37FDDDC65 C1256E7B0049F6A1/$file/ustawa_o_KIE.pdf).
Narodowy Program Przygotovania do Członkostva w Unii Europejskiej,
181
on line text (http://www1.ukie.gov.pl/WWW/dok.nsf/0/A040340D2A6A5863 C1256E86004E7C8C?Open&RestrictToCategory=).
Narodowy Program Przygotowania do Członkostwa w UE, 1999 r., on line text (http://www1.ukie.gov.pl/HLP/files.nsf/a50f2d318bc65d9dc1256 e7a003922ed/106dfef21c6dbec0c1256e7b00489f61?OpenDocument).
Prohlášení k zahájení jednání Polska o členství v Evropské unii. In: Dokumenty EU, Příloha Mezinárodní politiky, č. 5/98, s. 8-12.
Další internetové zdroje Bratrská vojska za hranicemi Sovětského svazu, on line text (http://www.vojenstvi.cz/armada/povalecna/sovet.vojska/2.htm).
Euro (měna, kurzy), on line text (http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/euro_(mena_kursy)/ $File/EU12.pdf).
Eurostat: Economy and Finance – National Accounts, on line text (http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page?_pageid=0,11361 73,0_45570701&_dad=portal&_schema=PORTAL).
Kalendarium Kalendarium stosunków PolskaPolska-UE, on line text (http://libr.sejm.gov.pl/oide/index.php?topic=enlargement&id= kalendarium).
Statistical Annex on Enlargement of the EU (Poland), on line text (http://www.europarl.europa.eu/enlargement_new/statistics/ pdf /22a1_08_06_en.pdf).
Ratyfikacja Traktatu Akcesyjnego, on line text (http://libr.sejm.gov.pl/oide/index.php?topic=enlargement&id=
182
ratyfikacja).
Výkladový slovník pojmů souvisejících s EU Ministerstva vnitra ČR, on line text (http://www.mvcr.cz/eunie/slovnik.html).
Webové stránky Evropského parlamentu – poslanci za Polskou republiku, on line text (http://www.europarl.europa.eu/members/public.do?language= cs).
Autorské internetové zdroje Fink, G.: IFE Working Paper Nr. 31 (1999), on line text (http://fgr[1].wu-wien.ac.atw/pwp/31.pdf).
Jeziorski, J.: PHARE – program pomocy finansowej Unii Europejskiej dla krajów Europy Środkowo Środkowokowo-Wschodniej, Raport nr. 132 (1998), on line text (http://biurose.sejm.gov.pl/teksty/r-132.htm).
Tichý, V.: Transformační proces ve střední střední Evropě a ČR (2002), (2002), on line text (http://www.sweb.cz/pkg002/data/politgeograf/vaclav.doc).
Tomšík, V.: Sociální trendy. Komparace makroekonomického vývoje transformačních ekonomik – České republiky, Maďarska a Polska s důrazem na vývoj zahraničního zahraničního obchodu a platebních bilancí (1997), on line text (http://archiv.soc.cas.cz/download/71/97-11.doc).
Tiskové zdroje Události a rozhodnutí EU – prosinec 2000. In: Směr Evropská unie, příloha Mezinárodní politiky, č. 2/2001, s. 10-11.
183
Události a rozhodnutí rozhodnutí EU – srpen 2001. In: Směr Evropská unie, příloha Mezinárodní politiky, č. 10/2001, s. 10.
Poznámka: všechny internetové odkazy jsou aktuální ke dni 14. 5. 2007.
Literatura
Balcerowicz, L.: Socialism, Capitalism, Transformation, Budapest, Central European University Press 1995.
Bartośzewski, S.: Polsko a evropská integrace, Mezinárodní politika, č. 5/95, s. 4-5.
Brodecki, Z. – Gromnicka, E. (eds.): Układ Europejski z komentarzem, Warszawa, Wydawnictwo Prawnicze LexisNexis 2002.
Cihelková, E.: Vnější ekonomické vztahy Evropské unie, Praha, C. H. Beck 2003.
Černoch, P.: Cesta do EU. Východní rozšíření Evropské unie a Česká republika v období 1990 – 2004, Praha, Linde 2003.
Dančák, B. (ed.): Integrační pokusy ve středoevropském prostoru II, II, Brno, MPÚ 1999.
184
Davies, N.: Polsko. Dějiny národa ve středu Evropy, Praha, Prostor 2003.
Dienstbier, J.: Snění o Evropě, Praha, NLN 1990.
Fajmon, H. (ed.): (ed.): Cesta České republiky do Evropské unie, Brno, CDK 2004.
Fiala, P. – Pitrová, M.: Evropská unie, unie, Brno, CDK 2003.
Fiala, P. – Pitrová, M. (eds.): Rozšiřování ES/EU, Brno, MPÚ 2003.
Gerbet, P.: Budování Evropy, Praha, Karolinum 2004.
Geremek, B.: Polsko a spol. tváří v tvář nebezpečí marginalizace v Evropě, Mezinárodní politika, č. 10/97, s. 8-10.
Goněc, V.: Evropská idea II. Idea mírové, kooperující a sjednocující se Evropy (1938(1938-1950), Brno, MU 2001.
Goněc,V.: Od „malé Evropy“ k „velké Evropě“. Dějiny rozšiřování Evropských společenství/Evropské unie, Brno, MU 2003.
Jackowska, N.: Kościół Kościół katolicki katolicki w Polsce wobec integracj integracji europejskiej, Poznań, Institut Zachodni 2003.
Jakš, J.: EU a Agenda 2000, Mezinárodní politika, č. 8/97, s. 8-9.
Janíček, L. a kol.: Evropská unie. Instituce, ekonomická, bezpečnostní a sociální politika, politika Brno, Computer Press 2003.
Juchnowski, J. – Tomaszewski, J. (eds.): Europa i integracja europejska w polskiej myśli politicznej XX wieku, Wrocław, Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego 2003.
185
Kaplan, K.: Rada vzájemné hospodářské pomoci a Československo, Praha, Karolinum 2002.
Karpová, E.: Vývoj ekonomik zemí střední a východní Evropy v letech 19911991-2003, Praha, Oeconomica 2004.
Košťák, V. a kol.: Rada vzájemné hospodářské pomoci, Praha, Institut zahraničního obchodu 1984.
Lang, K.K.-O.: Polsko. Šance a rizika, Směr Evropská unie, příloha Mezinárodní politiky, č. 8/2000, s. 10-11.
Loew, P.O. (ed).: Polskie wizje Európy, Wrocław, Wydawnictwo Universytetu Wrocławskiego 2004.
Marek, D.: Od Moskvy k Bruselu. Vztahy mezi Českou republikou a Evropskou unií v období 19571957-2004, Brno, Barrister and Principal 2006.
Marody, M. – Wilkin, J. (eds.): Meandry instytucjonalizacji: Dostosowanie Polski do Unii Europejskiej/EUEuropejskiej/EU-monitoring VI, Krakow, Malopolska Szkoła Administracji Publicznej Akademii Ekonomicznej 2002.
Nikolski, V.: Pět let let transformace ekonomik v postkomunistických zemích střední Evropy, Mezinárodní politika, č. 11/95, s. 23.
Paczkowski, A.: Půl století dějin Polska 19391939-1989, Praha, Academia 2000.
Pečenka, M. – Luňák, P. a kol.: Encyklopedie moderní historie, Praha, Libri 1999.
Pick, O.: Rozšiřování EU a střední a východní Evropa, Mezinárodní politika, č. 1/96, s. 4.
186
Plechanovová, B. – Fidler, J.: Kapitoly z dějin dějin mezinárodních vztahů 19411941-1995, Praha, ISE 1997.
Plšková, J.: Východní politika Brandtovy vlády v letech letech 19691969-1974, Praha, ÚMV 1999.
Řezník, M.: Stručná historie států – Polsko, Polsko, Praha, Libri 2002.
stranicko-Strmiska, M. a kol.: Politické strany moderní Evropy. Analýza stranicko politických systémů, Praha, Portál 2005.
Štěpánek, M. (ed.): (ed.): The Role of CEFTA in the Process of EU Enlargement, Prague, IIR 1999.
Švankmajer, M. a kol.: Dějiny Ruska, Praha, NLN 2002.
Thatcherová, M.: Umění vládnout. Strategie pro svět v pohybu, Praha, Prostor 2003.
(1917--1990), Vanden Berghe, Y.: Velké nedorozumění? Dějiny studené války (1917 1990), Praha, ÚMV 1996.
Veber, V.: Dějiny sjednocené Evropy, Praha, NLN 2004.
Vykoukal, J. – Litera, B. – Tejchman, M.: Východ. Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 19441944-1949, Praha, Libri 2000.
Wandycz, P. S.: Střední Evropa v dějinách od středověku do současnosti. současnosti. Cena svobody, Praha, Academia 1998.
Weidenhofferová, I.: Malá encyklopedie Evropské unie, Praha, ÚMV 1997.
187
WojtkowskaWojtkowska-Lodej, G. (ed.): Polska w Unii Europejskiej. Uwarunkowania i mozliwości po 2004 roku, Warszawa, Szkoła Główna Handlova w Warszawie 2003.
Zahradník, P.: Vstup do Evropské unie – přínosy a náklady konvergence, Praha, C. H. Beck 2003.
Příloha
Hlavní část Smlouvy Smlouvy o přistoupení
SMLOUVA MEZI BELGICKÝM KRÁLOVSTVÍM, DÁNSKÝM KRÁLOVSTVÍM, SPOLKOVOU REPUBLIKOU NĚMECKO, ŘECKOU REPUBLIKOU, ŠPANĚLSKÝM KRÁLOVSTVÍM, FRANCOUZSKOU REPUBLIKOU, IRSKEM, ITALSKOU REPUBLIKOU, LUCEMBURSKÝM VELKOVÉVODSTVÍM, NIZOZEMSKÝM KRÁLOVSTVÍM, RAKOUSKOU REPUBLIKOU, PORTUGALSKOU REPUBLIKOU, FINSKOU REPUBLIKOU, ŠVÉDSKÝM KRÁLOVSTVÍM, SPOJENÝM KRÁLOVSTVÍM VELKÉ BRITÁNIE A SEVERNÍHO IRSKA (ČLENSKÝMI STÁTY EVROPSKÉ UNIE) A ČESKOU REPUBLIKOU, ESTONSKOU REPUBLIKOU, KYPERSKOU REPUBLIKOU, LOTYŠSKOU REPUBLIKOU, LITEVSKOU REPUBLIKOU, MAĎARSKOU REPUBLIKOU,
188
REPUBLIKOU MALTA, POLSKOU REPUBLIKOU, REPUBLIKOU SLOVINSKO, SLOVENSKOU REPUBLIKOU O PŘISTOUPENÍ ČESKÉ REPUBLIKY, ESTONSKÉ REPUBLIKY, KYPERSKÉ REPUBLIKY, LOTYŠSKÉ REPUBLIKY, LITEVSKÉ REPUBLIKY, MAĎARSKÉ REPUBLIKY, REPUBLIKY MALTA, POLSKÉ REPUBLIKY, REPUBLIKY SLOVINSKO A SLOVENSKÉ REPUBLIKY K EVROPSKÉ UNII
JEHO VELIČENSTVO KRÁL BELGIČANŮ, PREZIDENT ČESKÉ REPUBLIKY, JEJÍ VELIČENSTVO KRÁLOVNA DÁNSKA, PREZIDENT SPOLKOVÉ REPUBLIKY NĚMECKO, PREZIDENT ESTONSKÉ REPUBLIKY, PREZIDENT ŘECKÉ REPUBLIKY, JEHO VELIČENSTVO KRÁL ŠPANĚLSKA, PREZIDENT FRANCOUZSKÉ REPUBLIKY, PREZIDENTKA IRSKA, PREZIDENT ITALSKÉ REPUBLIKY, PREZIDENT KYPERSKÉ REPUBLIKY, PREZIDENTKA LOTYŠSKÉ REPUBLIKY, PREZIDENT LITEVSKÉ REPUBLIKY, JEHO KRÁLOVSKÁ VÝSOST VELKOVÉVODA LUCEMBURSKA, PARLAMENT MAĎARSKÉ REPUBLIKY, PREZIDENT REPUBLIKY MALTA, JEJÍ VELIČENSTVO KRÁLOVNA NIZOZEMSKA, SPOLKOVÝ PREZIDENT RAKOUSKÉ REPUBLIKY, PREZIDENT POLSKÉ REPUBLIKY, PREZIDENT PORTUGALSKÉ REPUBLIKY, PREZIDENT REPUBLIKY SLOVINSKO, PREZIDENT SLOVENSKÉ REPUBLIKY, PREZIDENTKA FINSKÉ REPUBLIKY, VLÁDA ŠVÉDSKÉHO KRÁLOVSTVÍ, JEJÍ VELIČENSTVO KRÁLOVNA SPOJENÉHO KRÁLOVSTVÍ VELKÉ BRITÁNIE A SEVERNÍHO IRSKA,
189
JEDNOTNI ve své vůli pokračovat v dosahování cílů smluv, na nichž je založena Evropská unie, ROZHODNUTI vybudovat v duchu těchto smluv a na již položených základech ještě užší svazek mezi evropskými národy, VZHLEDEM K TOMU, že článek 49 Smlouvy o Evropské unii nabízí evropským státům možnost stát se členy Unie, VZHLEDEM K TOMU, že Česká republika, Estonská republika, Kyperská republika, Lotyšská republika, Litevská republika, Maďarská republika, Republika Malta, Polská republika, Republika Slovinsko a Slovenská republika požádaly o členství v Unii, VZHLEDEM K TOMU, že Rada Evropské unie se po obdržení stanoviska Komise a souhlasu Evropského parlamentu vyslovila pro přijetí těchto států, SE ROZHODLI stanovit vzájemnou dohodou podmínky tohoto přijetí a úpravy smluv, na nichž je založena Evropská unie, a za tím účelem byli jmenováni tito zplnomocnění zástupci:
190
ZA JEHO VELIČENSTVO KRÁLE BELGIČANŮ, ZA PREZIDENTA ČESKÉ REPUBLIKY, ZA JEJÍ VELIČENSTVO KRÁLOVNU DÁNSKA, ZA PREZIDENTA SPOLKOVÉ REPUBLIKY NĚMECKO, ZA PREZIDENTA ESTONSKÉ REPUBLIKY, ZA PREZIDENTA ŘECKÉ REPUBLIKY, ZA JEHO VELIČENSTVO KRÁLE ŠPANĚLSKA, ZA PREZIDENTA FRANCOUZSKÉ REPUBLIKY, ZA PREZIDENTKU IRSKA, ZA PREZIDENTA ITALSKÉ REPUBLIKY, ZA PREZIDENTA KYPERSKÉ REPUBLIKY, ZA PREZIDENTKU LOTYŠSKÉ REPUBLIKY, ZA PREZIDENTA LITEVSKÉ REPUBLIKY, ZA JEHO KRÁLOVSKOU VÝSOST VELKOVÉVODU LUCEMBURSKA, ZA PARLAMENT MAĎARSKÉ REPUBLIKY, ZA PREZIDENTA REPUBLIKY MALTA, ZA JEJÍ VELIČENSTVO KRÁLOVNU NIZOZEMSKA, ZA SPOLKOVÉHO PREZIDENTA RAKOUSKÉ REPUBLIKY, ZA PREZIDENTA POLSKÉ REPUBLIKY, ZA PREZIDENTA PORTUGALSKÉ REPUBLIKY, ZA PREZIDENTA REPUBLIKY SLOVINSKO, ZA PREZIDENTA SLOVENSKÉ REPUBLIKY, ZA PREZIDENTKU FINSKÉ REPUBLIKY, ZA VLÁDU ŠVÉDSKÉHO KRÁLOVSTVÍ, ZA JEJÍ VELIČENSTVO KRÁLOVNU SPOJENÉHO KRÁLOVSTVÍ VELKÉ BRITÁNIE A SEVERNÍHO IRSKA,
KTEŘÍ se po výměně svých plných mocí, jež byly shledány v dobré a náležité formě, DOHODLI NA TĚCHTO USTANOVENÍCH:
ČLÁNEK 1 1. Česká republika, Estonská republika, Kyperská republika, Lotyšská republika, Litevská republika, Maďarská republika, Republika Malta, Polská republika, Republika Slovinsko a Slovenská republika se stávají členy Evropské unie a smluvními stranami smluv, na nichž je Unie založena, jak byly změněny nebo doplněny. 2. Podmínky přijetí a úpravy smluv, na nichž je Unie založena, jež si toto přijetí vyžaduje, jsou stanoveny v aktu připojeném k této smlouvě. Ustanovení uvedeného aktu tvoří nedílnou součást této smlouvy.
191
3. Ustanovení smluv uvedených v odstavci 1 týkající se práv a povinností členských států, jakož i pravomoci a příslušnosti orgánů Unie se vztahují i na tuto smlouvu. ČLÁNEK 2 1. Tato smlouva bude ratifikována Vysokými smluvními stranami v souladu s jejich ústavními předpisy. Ratifikační listiny budou uloženy u vlády Italské republiky nejpozději do 30. dubna 2004. 2. Tato smlouva vstupuje v platnost dnem 1. května 2004 za podmínky, že všechny ratifikační listiny budou uloženy před uvedeným dnem. Pokud však všechny státy uvedené v čl. 1 odst. 1 neuloží své ratifikační listiny v požadovaném termínu, vstoupí smlouva v platnost pro státy, které své ratifikační listiny uloží. V tomto případě Rada Evropské unie neprodleně jednomyslně rozhodne o úpravách, které bude nezbytné provést v článku 3 této smlouvy a v článku 1, čl. 6 odst. 6, článcích 11 až 15, 18, 19, 25, 26, 29 až 31, 33 až 35, 46 až 49, 58 a 61 aktu o přistoupení a dále v přílohách II až XV a jejich dodatcích k uvedenému aktu a v protokolech 1 až 10 k tomuto aktu připojených; Rada může rovněž jednomyslným rozhodnutím prohlásit ustanovení výše uvedeného aktu, včetně jeho příloh, dodatků a protokolů, týkající se jmenovitě státu, který svou ratifikační listinu neuložil, za neúčinná nebo je upravit. 3. Odchylně od odstavce 2 mohou před přistoupením orgány Unie přijmout opatření uvedená v čl. 6 odst. 2 druhém pododstavci, odst. 6 druhém pododstavci, odst. 7 druhém a třetím pododstavci, odst. 8 druhém a třetím pododstavci, odst. 9 třetím pododstavci, článcích 21 a 23, čl. 28 odst. 1, čl. 32 odst. 5, čl. 33 odst. 1, odst. 4 a odst. 5, článcích 38, 39, 41, 42 a 55 až 57 aktu o přistoupení, v přílohách III až XIV uvedeného aktu a v protokolu 2, v článku 6 protokolu 3, v čl. 2 odst. 2 protokolu 4, v protokolu 8 a v článcích 1, 2 a 4 protokolu 10 k tomuto aktu připojených. Tato opatření vstoupí v platnost pouze s výhradou a dnem vstupu této smlouvy v platnost. ČLÁNEK 3 Tato smlouva, sepsaná v jediném vyhotovení v jazyce anglickém, českém, dánském, estonském, finském, francouzském, irském, italském, litevském, lotyšském, maďarském, maltském, německém, nizozemském, polském, portugalském, řeckém, slovenském, slovinském, španělském a švédském, přičemž všechna znění v těchto jazycích mají stejnou platnost, bude uložena v archivu vlády Italské republiky, která předá její ověřený opis všem vládám ostatních signatářských států.
NA DŮKAZ ČEHOŽ připojili níže podepsaní zplnomocnění zástupci k této smlouvě své podpisy.
192
