Poslední cesta do Podzemí také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz
Roderick Gordon a Brian Williams Poslední cesta do Podzemí – e-kniha Copyright © Fragment, 2013 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Roderick Gordon
Obsah Prolog PRVNÍ ČÁST Následky DRUHÁ ČÁST Věž TŘETÍ ČÁST Bishops Wood ČTVRTÁ ČÁST Chaos Epilog
Toto není má pravá země. Žil jsem ve vyhnanství, ale teď se do své pravé země vracím. Vracím se do nebeské sféry, kam odchází každý, když nastane jeho čas. Salut au Monde, Walt Whitman (1819–1892) Pravdou je, že existuje jediná trvalá důstojnost – láska. Příběh lásky přitom není podstatný – podstatné je, že člověk umí milovat. Jde patrně o naši jedinou možnost, jak zahlédnout věčnost. Helen Hayesová, herečka (1900–1993)
V minulém díle jste četli… Will a Drake se dozvěděli od bývalého Likvidátora Eddieho, že Styxové vstupují do Fáze, druhé etapy jejich životního cyklu, k níž v posledních tisíciletích došlo jen dvakrát nebo třikrát. Nová Fáze by znamenala rychlý vznik armády speciální válečnické třídy Likvidátorů, což by mělo ničivý dopad na Zemi a celé lidstvo. Drakeův otec Parry zahájil vojenskou operaci s cílem zničit skladiště, v němž Fáze probíhala. Nejprve se zdálo, že byly zabity všechny Styxky a nebezpečí Fáze je zažehnáno. Záznam bezpečnostní kamery však odhalil, že dvěma Styxkám se podařilo z obklíčení uniknout. Hermiona, jedna z nich, se ukryla v Anglii, zatímco její sestra Van odcestovala do vnitřního světa. Obě měly v úmyslu znovu rozběhnout Fázi, ačkoliv úspěch nebyl ani zdaleka zaručen. To byla celkem dobrá zpráva. Horší ale bylo, že styxská mytologie hovoří o druhém reprodukčním cyklu, který slouží jako pojistka pro případ, že by z nějakého důvodu nemohla proběhnout Fáze. Tento cyklus by měl pro lidstvo ještě daleko horší důsledky, protože by vznikli mnohem nebezpečnější Armagové – zabijácká stvoření, která se umí rychle přizpůsobovat různým prostředím a mají vynikající schopnost regenerace. Zatímco se Will a jeho skupina rozhodovali o dalším postupu, Danforth přišel s vlastním plánem – přejít na styxskou stranu. Během jeho uskutečňování způsobil smrt Chesterových rodičů a všichni ostatní byli zavaleni v Komplexu, vládním bunkru ukrytém hluboko ve skotských horách. Když se Willově skupině konečně povedlo z Komplexu uniknout, Parry s Eddiem zůstali na Povrchu se členy staré gardy a Eddieho bývalými Likvidátory s cílem najít a zabít Hermionu. Na základě předpokladu, že se Van ke spuštění nové Fáze pokusí využít obyvatele Nové Germánie, Drake odvedl Willa, Elliott, Sweeneyho a plukovníka Bismarcka do vnitřního světa. Jejich úkolem je uzavřít chodbu dávných lidí a propast, jediné dvě přístupové cesty do středu Země, jadernými výbuchy. Než však stačili bomby odpálit, překvapili Drakeův tým u propasti Van, První Rebecca a oddíl Likvidátorů. Likvidátoři zastřelili plukovníka Bismarcka, ale při následné potyčce se objevila nečekaná pomoc. K překvapení všech se ukázalo, že je celou cestu do vnitřního světa sledoval Jiggs. Ten pak jednomu Likvidátorovi podřízl hrdlo a druhého s sebou strhl do propasti. Drake musel udělat totéž s První Rebeccou a při pádu do pásu s nulovou gravitací se mu ještě podařilo odpálit jadernou nálož. Sweeney umírá, protože se ocitl v přílišné blízkosti jaderného výbuchu a elektromagnetický pulz způsobil zkrat obvodů v jeho hlavě. Když se hroutil k zemi, rozdrtil zkumavku, kterou měl v kapse, a nechtěně tak uvolnil smrtící virus pocházející z Věčného města. Virus ve vnitřním světě nezahubil jen všechny lidi a Styxe, ale také téměř všechny ostatní živočišné druhy. Will s Elliott přežili, protože byli proti viru očkováni, ale zůstali uvězněni v Zahradě druhého slunce doktora Burrowse, pravděpodobně bez možnosti návratu na Povrch. Na Povrchu se zatím v odlehlé chatě na pobřeží v Pembrokeshire Starý Wilkie a jeho vnučka Stephanie starali o Chestera, který se snažil vyrovnat se smrtí svých rodičů. Fáze ve vnitřním světě byla zmařena, ale Hermionina snaha na Povrchu přinesla ovoce v podobě zrodu smrtících Armagů.
Poslední díl série Podzemí začíná pár minut před explozí v propasti, kde Jiggs bojuje o život…
Prolog Bylo jasné, že zápas skončí smrtí jednoho z nich. Ruce svíraly zápěstí, paže se napínaly jako ocelová lana, svaly se chvěly extrémní námahou. Člověk a Styx útočili a bránili se. Byli do sebe zaklesnutí a snažili se jeden druhého nějak zaskočit. Vzdálené slunce se stále zmenšovalo, jak padali, a odráželo se od ostří jejich zbraní. Likvidátor cedil mezi zuby styxské kletby, ale Jiggs zůstával zticha. Bojovali spolu od chvíle, kdy Jiggs strhl Likvidátora s sebou do propasti. Jiggs velice brzy vyrazil Styxovi z rukou dlouhou pušku, ale Likvidátor okamžitě vytáhl srp. Pro boj zblízka byla bodná a sečná zbraň lepší než puška. Jiggs věděl, že bez momentu překvapení nebude vítězství nad Likvidátorem snadné. Prvnímu přesně mířenou ranou vojenským nožem přeťal krční tepnu, než stihl jakkoliv zareagovat. Styx zemřel se zamračeným výrazem ve tváři, jako kdyby se pořád ptal sám sebe, jak se tu ten hubený vousáč mohl tak zničehonic objevit. Teď se Jiggs potýkal s druhým styxským vojákem v hrozivém akrobatickém tanci. Jejich souboj se proměnil v to nejpevnější objetí, protože ani jeden nehodlal pustit protivníkovu ruku, která svírala nůž – tím by se totiž odsoudil k okamžité smrti. A tak boj pokračoval. Oba věděli, že do něj nezasáhne nikdo třetí a nepomůže jim ani terén. Byli tu jen oni dva a svištící vzduch. Jejich síly byly víceméně vyrovnané. Oba měli šlachy a svaly vytrénované lety náročné služby. Jiggse vysílali do džunglí po celém světě na individuální záchranné mise, Likvidátor absolvoval dlouhé výpravy po Hlubinách. Styx však postupně začínal mít navrch. Měl zřejmě zásoby energie, jakým se žádný člověk nemohl vyrovnat. Zatímco se při pádu otáčeli v pomalé spirále, podařilo se mu sevřít Jiggsovy nohy do nůžek a vyvinul obrovský tlak na jeho záda. Jiggs cítil, jak se mu napíná páteř, a tušil, že už to dlouho nevydrží. Hrozivá zahnutá čepel styxského srpu se přibližovala k jeho krku. Slunce se stále vzdalovalo a začínaly je obestírat stíny. Jiggs koutkem oka zahlédl barevnou skvrnu. Vzhledem k nálevkovitému tvaru propasti rostla pravděpodobnost, že při pádu narazí do stěny. A právě tu Jiggs spatřil – svah stoupající pod úhlem pětačtyřiceti stupňů, potažený tmavě hnědou vrstvou, kterou před několika měsíci doktor Burrows určil jako nějaký druh přirozeně se vyskytujícího bitumenu. Jiggs věděl, že by ho náraz do stěny mohl zachránit. Umdléval a potřeboval získat víc času. A to rychle. Vtom narazili do svahu a začali se kutálet dolů. Brzy je obalila lepkavá hmota. Vzhledem k nižší gravitaci hluboko v propasti nepadali, ale spíš se odráželi a poskakovali jako oblázky unášené říčním proudem. „Jo!“ pomyslel si Jiggs, když se vymkl z Likvidátorových nůžek. Vzápětí dopadli do míst, kde byl svah porostlý pahýly stromů. Do obličejů je šlehaly větve a zápas byl čím dál urputnější, jak se oba zoufale snažili bránit útokům protivníka. Odrazili se od strmého skalního výběžku a opět se ocitli ve vzduchu. Jiggsova obrana polevovala, jako kdyby jeho pažím docházely síly. Likvidátor se okamžitě chopil příležitosti, natočil horní část trupu a mocným náporem přitlačil ostří srpu k soupeřovu
krku. Jiggsovi se sice podařilo srp odklonit, ale jeho hrot mu přejel po klíční kosti a rozťal látku vojenské vesty. Před vážným poraněním ho naštěstí uchránil ramenní popruh batohu. Likvidátor ale dosáhl cenného úspěchu: Jako první prolil krev svého protivníka. S vědomím, že se zápas vyvíjí v jeho prospěch, se pokusil o další výpad. Přesně v to Jiggs doufal. Dopřál Styxovi malé vítězství, protože viděl, co se k nim rychle blíží. A přesně jak Jiggs zamýšlel, Likvidátor se nechal rozptýlit, takže si nevšiml obrovského skalního výčnělku, k němuž mířili. Jiggs se na poslední chvíli prohnul v zádech, aby pozměnil směr jejich pádu. Vzápětí přišel náraz. Likvidátorova lebka s hlasitým křupnutím plnou silou narazila do skály a Styxovo tělo ochablo. Za pár vteřin by se možná znovu probral, ale to Jiggs nehodlal dopustit. Zabodl Likvidátorovi nůž do hrudi těsně pod klíční kost a odpoutal se od jeho mrtvého těla. Neměl čas si vychutnávat vítězství. Myslel na jediné: Věděl, že už je hluboko pod jadernou náloží, kterou Drake se Sweeneym připevnili ke stěně propasti a nastavili na odpálení dálkovým ovládáním. A věděl také, že se od ní musí dostat co nejdál, než vybuchne. Necítil se nijak provinile, že zachraňuje vlastní kůži. Willovi ani ostatním nad okrajem propasti nemohl pomoct. Na to už byl příliš daleko. Vytáhl z postranní kapsy batohu raketový pohon, otevřel záklopku na plný výkon, namířil ho za sebe a stiskl tlačítko zážehu. Z raketového motoru vyšlehl modrý plamen a Jiggs vystřelil opačným směrem jako rachejtle. Jelikož se pohyboval závratnou rychlostí, během několika vteřin opustil propast a vřítil se do obrovské jeskyně pod ní, nekonečné jako noční obloha. Mířil přímo ke gigantickým kapkám vody zavěšeným v beztížném prostoru stovky kilometrů od něj. Za nimi blikala věčná světla. Jiggs je spatřil už cestou do vnitřního světa a věděl, že vznikají triboluminiscencí pásu krystalů, kde se o sebe třely krystaly o velikosti hor jako nějaké perpetuum mobile. Jejich pohyb zároveň vyvolával rachotivé dunění, až mu zaléhaly uši. V tu chvíli mu však pramálo záleželo na tom, kam letí, hlavně se potřeboval dostat z dosahu jaderné nálože. Nechal motor běžet na plný výkon a v duchu odpočítával vteřiny. Uplynula minuta, pak druhá a třetí. Přestal počítat. Uvažoval, jestli se Drake s Rebeccou stále drží v šachu, nebo jestli se nedohodli na příměří, jakkoliv nepravděpodobná taková možnost byla. Možná nakonec k explozi ani nedojde. Pak jaderná bomba explodovala. Zaburácení mu rozvibrovalo všechny kosti. Připravil se na první vlnu od výbuchu kilotunové bomby – zášleh světla a nemilosrdné horko. Věděl, že se nesmí dívat, a tak sklonil hlavu na prsa a zakryl si oči paží. Záda mu ožehl takový žár, až se bál, jestli batoh a šaty nevzplanou. Neměl však čas o tom přemýšlet, protože ho dohnala tlaková vlna. Stěna stlačeného vzduchu ho zasáhla jako ruka nějakého obra a mrštila ho kupředu takovou rychlostí, až se málem zalkl. Připomnělo mu to první návštěvu horské dráhy v dětství. Pocit závratného pádu byl stejný, jenže tahle jízda zdánlivě neměla konce. Za chvilku se odvážil sejmout paži z očí a zahlédl letmé odlesky světla exploze, které se odrážely od vzdálených koutů obrovské jeskyně. Zdejší prostor byl tak rozsáhlý, až se z něj Jiggsovi točila hlava. Záře odhalila třpytivé vodní kapky a gigantické krystalové koule v celé jejich nádheře – takto osvětlené na tomto skrytém místě hluboko v srdci planety snad ještě
nebyly. Jiggse nicméně zarazila ještě jedna věc: V okamžiku, kdy se poodhrnula věčná rouška temnoty, by přísahal, že tvar krystalů je pozoruhodně pravidelný, jako kdyby nešlo o výtvor přírody. I na stěnách jeskyně, které zahlédl v dálce, bylo cosi zvláštního, jako by je pokrývala síť čar či jakýchsi vystouplých reliéfů. „Vzpamatuj se!“ zabručel si pro sebe. Jistě existovalo nějaké rozumné vysvětlení. Za pravidelné tvary na stěně zřejmě mohly proudy superhorkého vzduchu nebo tlaková vlna výbuchu dočasně ovlivnila jeho zrak. A byla to pekelná exploze. Ohlédl se na matně rudou záři, označující místo výbuchu. Původní propast nahradila masivní křemičitanová zátka, která dokonale odřízla cestu do vnitřního světa, přesně jak Drake předvídal. „Kristepane!“ vyjekl Jiggs a přikrčil se, když tři metry od něj prosvištěl doběla rozžhavený kus skály. Další rozpálené balvany následovaly. Jiggs si uvědomil, že jsou to úlomky horniny vymrštěné explozí a proměněné v miniaturní meteority. Hlavní ostřelování naštěstí skončilo skoro tak rychle, jak začalo. Jiggs byl dost daleko od epicentra, takže pro něj už nepředstavovalo vážnou hrozbu. I když zde neexistovalo žádné „nahoře“ a „dole“, nepotřeboval svůj jemně vyladěný orientační smysl, aby poznal, že ho výbuch nasměroval úplně špatně. Ověřil si svoji polohu vůči pásu krystalů. Jestli měl mít naději, že se vrátí na vnější povrch, potřeboval najít ústí druhé propasti, zvané Šlukující Jean, kterou se dostali do vnitřního světa. Pokusil se upravit dráhu raketovým pohonem, ale letěl tak rychle, že ani několikaminutový tah motoru na plný výkon neměl téměř žádný vliv. Musel však vytrvat, pokud se chtěl vrátit domů, a tak dál řídil směr modravého plamene raketového motoru podle žhnoucího epicentra výbuchu. Tehdy si všiml něčeho divného. V dálce vyšlehla a rychle pohasla stuha zeleného světla. Napadlo ho, jestli se mu nedělají mžitky před očima, když tu se o pár vteřin později objevila druhá podobná světelná stopa, tentokrát žlutá. „Světlice?“ uvažoval nahlas. Z jejich skupiny měli světlice těchto barev jen on, Sweeney a Drake. Zelená signalizovala, aby se hlásili u nouzového místa setkání, zatímco žlutá oznamovala, že odesílatel je v tísni a tím žádal o pomoc. Odpálení obou najednou nedávalo smysl. Jiggs se zamračil a krátce zvážil možnost, že výbuch zapálil tělo zabitého Likvidátora, které odletělo jiným směrem. Bylo však velmi nepravděpodobné, že by hořelo zrovna žlutým a zeleným plamenem. Ne. Rychle usoudil, že to musel být Drake, Sweeney nebo někdo z ostatních. Ale kdo? Pochopil, že světlice podpálilo obrovské horko, takže nemělo cenu odpovídat vlastními. Dotyčný byl každopádně ve velkých problémech. Jiggs se vůbec nerozmýšlel nad tím, co musí udělat. „Nikdy nikoho neopouštíme,“ zabručel a hned upravil dráhu letu tak, aby zamířil k místu, kde je někdo z týmu. V nádrži raketového motoru měl dost paliva, takže si s oklikou nemusel dělat starosti. Bál se spíš toho, že rychle se pohybující cíl mine a jeden z jeho spolubojovníků skončí v obrovských masách vody nebo ještě dál, v pásu krystalů. V nekonečné tmě tohoto gigantického prostoru osvětlovaného jen tlumenými záblesky světla to bylo jako hledat jehlu v kupce sena, navíc o půlnoci. Jiggs si přiložil k očím dalekohled, který dokázal zesilovat intenzitu světla, a nastavil ho
na momentální úroveň světelného pozadí. Drake se mu sice snažil vnutit jedno ze svých speciálních kukátek, jenomže Jiggs se neochvějně držel svého sovětského dalekohledu s nočním viděním. Elektronika přístroje byla v porovnání s Drakeovým dílem více než primitivní, ale Jiggs s ním aktivně sloužil už dvě desítky let a uměl přímo v terénu odstraňovat případné poruchy. Teď přes něj viděl jen pohybující se úlomky horniny vymrštěné výbuchem. Za chvíli však na několik vteřin zahlédl něco jiného. I když byl předmět dál, než očekával, Jiggs sklonil raketový pohon novým směrem a modlil se, ať nejde o další bludný kus skály. Konečně se dostal na souběžnou dráhu a nepatrnými výkyvy pohonu se blížil k podezřelému tělesu. Nyní rozeznal lidskou postavu s batohem a raketovým motorem na krátkém laně. Skutečně tedy někdo z jejich týmu. S posledním zášlehem motoru se přiblížil natolik, aby na tělo dosáhl rukou. Chytil ho za batoh, který dosud na několika místech doutnal, a otočil ho k sobě. „Panebože, to jsi ty, Drakeu!“ vykřikl. S Drakem ovšem letěl ještě někdo jiný, ale tuto druhou osobu výbuch zřídil tak, že nebyla k poznání. Jiggs se nejdříve zaměřil na Drakea. Už zběžným ohledáním zjistil, že jeho přítel je na tom velice špatně. Exploze zcela sežehla kusy látky z vojenského oblečení a pod ním prosvítala zčernalá, popálená kůže. Drakeovi chyběla část vlasů a hlavu měl od temene k tvářím pokrytou jasně červenými puchýři. Jiggs se mu pokusil nahmatat tep. Ucítil ho, ale jen slabě. Drake byl jistě blízko výbuchu, což zároveň vysvětlovalo jeho vysokou rychlost. Ale také to znamenalo, že byl ozářen silnou dávkou radiace. Jiggs obrátil pozornost k druhé postavě a natočil jí hlavu, aby jí viděl do obličeje. Byla to První Rebecca. Drake zjevně použil stejnou taktiku jako Jiggs a strhl ji s sebou do propasti. Pak spolu zápasili, soudě podle provazu, do něhož byla zapletená a který ji poutal k Drakeově batohu. Jiggs se nenamáhal hledat pulz. Její tělo bylo tak zuhelnatělé, že musela být mrtvá. „Ha! Oběť módy!“ uchechtl se, když se mu pod prsty rozdrolil kus jejího kabátu. „Takhle to dopadá, když se k jadernému výbuchu oblečeš do černé,“ dodal beze stopy soucitu. Měl pravdu. Černý povrch jejího matového kabátu, jaké Styxové nosili, odvedl při pohlcování tepelné a světelné vlny obdivuhodnou práci. Když se Jiggs pokoušel vyprostit dívčinu paži z lana, praskla mu pod rukou, jako kdyby byla z dřevěného uhlí. Rebecca dopadla mnohem hůř než Drake, a nejspíš mu dokonce pomohla, protože zakryla značnou část jeho těla před explozí. Jiggs ji rychle prohledal, jestli nenajde něco užitečného, ale s výjimkou několika ožehlých předmětů ve vacích za jejím opaskem se dalo těžko poznat, kde končí kůže a začíná zuhelnatělé oblečení. Vše bylo spečené horkem do jednolité hmoty. Jiggs se chvíli mlčky díval na dívčinu mrtvolu. Na to, jak byla mladá, způsobila neuvěřitelnou spoustu utrpení. „Nezasloužíš si žádná poslední slova,“ zavrčel nakonec a odvrhl ji do tmy. Znovu zkontroloval Drakeův tep a při tom zaslechl, jak se Drake pokouší něco říct, byť to znělo jen jako nezřetelný šepot. „Klid, kamaráde. Hlavně se drž,“ chlácholil ho Jiggs. Přes dunění z pásu krystalů musel křičet. Odepjal si od opasku lékárničku a vylovil z ní morfinovou injekci. „Dám ti něco proti bolesti,“ řekl a zabodl Drakeovi jehlu do stehna. V tu chvíli však ucítil na obličeji vlhkost a prudce vzhlédl. Už si na let beztížným prostorem tak zvykl, že úplně zapomněl, jak rychle se stále pohybují. „Nééé!“ Jiggs měl sotva čas zaječet toto jediné slovo, než se vřítili do obrovské vodní kapky.
Nestačil sice odhadnout její velikost, ale musela měřit aspoň sedm metrů v průměru, než do ní narazili. Pak se rozpadla na tisíce menších kapek. Mnohem horší bylo, že před sebou měli další megakapky všech velikostí. Jiggs vykašlával vdechnutou vodu a pokoušel se chránit Drakeův obličej, uhýbat před nárazy a nastartovat raketový pohon, který při průletu vodou zhasl. Nohama sklouzl po povrchu další kapky veliké jako dům. Tahle se nerozpadla, ale rozkývala se jako obří želatinová koule. „Vesmírné surfování!“ zavýskl Jiggs, když se mu podařilo nahodit raketový motor. Horečně se snažil zamířit do volnějšího prostoru. Potřeboval bezpečné útočiště, kde by se mohl zastavit a poskytnout Drakeovi první pomoc. V prázdném prostoru mezi vodními kapkami rozeznal povědomý hranatý obrys. „Cože…?“ vydechl. Nedokázal uvěřit vlastním očím. Nasměroval pohon k danému tělesu, ale minul ho a musel se vrátit. Při druhém přiblížení si potvrdil, že se nemýlil. Byl to hydroplán Short Sunderland, jaké se přestaly používat někdy před padesáti lety. V současnosti na ně člověk mohl narazit nejspíš v muzeích letectví. Poměrně velký letoun byl schopen unést nejméně čtyřiadvacet pasažérů. Tento měl ulomené křídlo a těžce poškozený kokpit, ale zbytek trupu se zdál být neporušený, až na několik děr v ocasní části. Jiggs nevěřícně manévroval blíž. Vzpomněl si na ruskou ponorku ve Šlukující Jean a na to, co Drake říkal o pórech, které se občas otvírají na zemském povrchu. Mohl se sem takto dostat i hydroplán? Nasál ho vodní vír, který ho spláchl do dutiny v hloubi planety? Bílá barva na trupu zůstala zachována, byť ji na řadě míst poskvrňovala rez, zejména kolem nýtů. Celý povrch stroje byl navíc olepený chuchvalci jakýchsi černých řas, jejichž trsy se pohupovaly ve vzdušných proudech jako černé chlupy. Jiggs se chytil velkého plováku pod neporušeným křídlem a nohama se odrazil ke dveřím s nápisem Nouzový východ. Zkusil vzít za kliku. Dveře zprvu nešly otevřít, ale když pistolí ustřelil zámek i panty, v oblaku rzi povolily. Jiggs počkal, až se částečky rzi trochu rozptýlí, a vplul i s Drakem dovnitř. V této části stroje se jakýmsi zázrakem nerozbila okna, ale vše uvnitř bylo mokré. Látka sedadel i koberec se už skoro rozpadly a jejich zbytky pokrýval šedivý sliz. V jedné řadě sedadel si Jiggs všiml koster dvou cestujících, které se objímaly. Podle toho, jak se dotýkaly jejich lebky, hledali v okamžiku smrti útěchu jeden u druhého. „Udělal bych totéž,“ přikývl Jiggs. Neměl však čas zkoumat vnitřek stroje. Opatrně položil Drakea na podlahu a pustil se do ošetřování. Naštěstí s tím měl bohaté zkušenosti. Stáhl Drakeovi batoh, sejmul mu raketový pohon přivázaný k zápěstí a metodicky ho prohlédl. Začal končetinami, pokračoval trupem a okamžitě zaznamenal zranění ramene. „Tohle není popálenina, ale průstřel,“ zahučel si sám pro sebe. Podíval se na puchýře pokrývající Drakeovu hlavu a na spálené kusy oděvu, které bylo třeba opatrně odstranit, aby mohl posoudit, jaká poškození utrpěly tkáně pod nimi. „Ale tohle bude nejspíš to nejmenší.“ Rozhlédl se po kabině a nahlas formuloval svoje obavy: „Těžké trauma od popálenin třetího stupně…, velké riziko infekce, zvlášť v tomhle plesnivém prostředí…, a pokud tady nenajdu nějaké lepší pomůcky, budu si muset poradit jen se svou lékárničkou.“ Vyhrnul si rukávy. „Tak se do toho pustíme,“ zašeptal vážným tónem. Jestli měl Drake vůbec nějakou naději na přežití, aspoň se dostal do těch správných rukou. Jiggs byl velmi zběhlý v terénní medicíně. Častokrát se na misi uprostřed nějaké pustiny musel spoléhat na vlastní schopnosti, chtěl-li zachránit sebe i ostatní.
Najednou si všiml, že pacient přestal dýchat. „Na to zapomeň, kamaráde. Opovaž se mi umřít.“ Sklonil se k Drakeovi a začal s umělým dýcháním. „Dneska ne,“ řekl, když pokračoval s masáží srdce. „Ne pod mým dohledem.“
