JE HAYEKOVA CESTA DO OTROCTVÍ

Vysoká škola ekonomická v Praze Národohospodářská fakulta Hlavní specializace: Ekonomie

J E H AYEKOVA CESTA DO OTROCTVÍ NEVYHNUTELNÁ ? bakalářská práce

Autor: Veronika Lukschová Vedoucí práce: prof. Ing. Robert Holman, CSc. Rok:2011

Prohlašuji na svou čest, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury. Veronika Lukschová V Praze, dne 27. 5. 2011

2

Abstarkt Tato práce analyzuje Hayekovu ústřední myšlenku knihy Cesta do otroctví, která říká, ţe uskutečňování socialistických idejí v hospodářství vede k totalitnímu státu. Tato tendence není nevyhnutelná, přestoţe byla často takto interpretována. Proto práce diskutuje argument, ţe Hayek nevzal ve své cestě do otroctví v úvahu zachování spotřebitelské svrchovanosti. Bylo poukazováno také na to, ţe v praxi například socialistického Švédska nedošlo ke vzniku totalitního státu. Hayek byl také napaden, ţe dezinterpretoval pojetí cesty do otroctví Hilaire Belloca. Tyto argumenty byly zpochybněny. Ţádný z nich se dostatečně nevěnoval jádru Hayekovy ústřední teze v rámci příčin a následků nebo v rámci nezamýšlených důsledků centrálního plánování za socialismu. Hayekova cesta do otroctví na základě zkoumaných argumentů není nevyhnutelná. Klíčová slova Friedrich August von Hayek, Spor o ekonomickou kalkulaci za socialismu, Cesta do otroctví

Jel klasifikace B 240, B 250, P 110

3

Abstract This paper analyzes Hayek's central idea of the book The Road to Serfdom, which says that the implementation of socialist ideas in the economy leads to a totalitarian state. This trend is not inevitable, though it was often interpreted as follows. Therefore, the work examines the argument that Hayek did not take his journey into slavery into account the conservation of consumer sovereignty. It was also pointed out that in practice, for example, socialist Sweden did not rise to the totalitarian state. Hayek was also attacked, misinterpreted the concept of the journey into slavery by Hilaire Belloc. These arguments have been challenged. None of them did not pay enough to the central core of Hayek's argument in the causes and consequences, or the unintended consequences of central planning under socialism. Hayek's journey into slavery on the basis of the arguments surveyed is not inevitable.

Keywords Friedrich August von Hayek, The controversy over economic calculation under socialism, The Road to Serfdom

Jel classification B 240, B 250, P 110

4

Obsah Úvod……………………………………………………………………………………………6 1. Začátky Cesty do otroctví……………………………………………………………...7 1.2 Přijetí Cesty do otroctví………………………………………………………………..9 2. „Teze o nevyhnutelnosti“……………………………………………………………..11 2.1 Hayekův ústřední argument Cesty do otroctví………………………………………...12 2.1.1 Nepochopení demokratického aspektu Hayekovy ústřední myšlenky…………15 3. Vyvrácení „teze o nevyhnutelnosti“………………………………………………….17 3.1 Přehlédnutí moţnosti svrchovanosti spotřebitele…………………………………17 3.2 Dezinterpretace ohledně státu blahobytu…………………………………………22 3.2.1 Testování Hayekovy ústřední myšlenky Cesty do otroctví………………………..25 3.3 Hayekova a Bellocova cesta do otroctví………………………………………….29 3.3.1Srovnání otrockého státu Belloca a Hayeka…………………………………….31 Závěr………………………………………………………………………………………….36 Seznam literatury……………………………………………………………………………..38

5

Úvod Cesta do otroctví je nejznámějším dílem F. A. Hayeka. Byla napsaná v průběhu druhé světové války a byla vydaná roku 1944. Tato práce analyzuje její ústřední tezi, ţe socialismus má v praktické politice nezamýšlené a neţádoucí účinky vedoucí k totalitárnímu státu. Socialističtí plánovači při prosazování ekonomického plánu musí předat odpovědnost na orgán, který pak začne řídit veškerý ekonomický i politický ţivot v zemi. Avšak Cesta do otroctví byla často dezinterpretovaná. Někteří ekonomové i veřejnost se domnívali, ţe jakmile začneme jednou v malém rozsahu prosazovat socialistické plánování, skončíme nevyhnutelně u totalitárního státu. Práce se zaměřuje na argumenty těch, kdo tuto Hayekovu ústřední tezi o socialismu interpretovali jako nevyhnutelnou a snaţili se ji svou kritikou zpochybnit. Argumenty, které vznášeli zastánci „teze o nevyhnutelnosti“ byly sice kritické, ale ţádný z nich se dostatečně nevěnoval jádru Hayekovy ústřední teze, co se týká přechodu od socialistického plánování k totalitnímu státu. Nevěnovali se také nezamýšleným důsledkům uplatňování socialistických ideálů v praxi a principům a metodám, které jsou určující pro ţádaný politický výsledek. Kolektivismus je metoda, kterou lze vyuţít pro různé účely a ti, kdo zastávali „tezi o nevyhnutelnosti“ si této souvislosti při své kritice nebyli vědomi. Jejich argumenty nebyly dostatečné na to, aby mohli prosadit, ţe by Hayekova cesta do otroctví mohla být nevyhnutelná. V první kapitole se tato práce věnuje seznámení čtenáře s okolnostmi, za kterých vznikla Cesta do otroctví a s tím, jak byla přijata veřejností a ve vědeckých kruzích. Druhá kapitola se věnuje „tezi o nevyhnutelnosti“. Nejprve je představeno, v čem spočívala „teze o nevyhnutelnosti“ a poté je analyzován Hayekův ústřední argument v Cestě do otroctví. V rámci této kapitoly je také prozkoumán demokratický aspekt Hayekovy ústřední teze. Poslední kapitola se věnuje třem vybraným námitkám, které vznášeli zastánci „teze o nevyhnutelnosti“ proti ústřední tezi knihy Cesta do otroctví, a diskutuje argumenty pro a proti přijetí námitky. První z nich říká, ţe Hayek došel v rámci socialistického plánování do otroctví, protoţe nevzal v úvahu zachování spotřebitelské svrchovanosti za socialismu. Druhý argument říká, ţe se Švédsko a další evropské země přes uplatňování levicové politiky nestaly v praxi totalitní. Poslední argument říká, ţe Hayek desinterpretoval Bellocovu knihu Otrocký stát (The Servile State).

6

1. Začátky Cesty do otroctví Cesta do otroctví je nejznámější dílo Friedricha Augusta von Hayeka vydané roku 1944 v Anglii a věnované „socialistům všech stran.“(Hayek, 1944/2004, str. 5) Byl to takový typ knihy, který má jednou nebo dvakrát za generaci pronikavý vliv na veřejnost. Mnoho recenzentů knihy přispělo svými nadšenými, někdy aţ extravagantními poznámkami k rostoucí kontroverzi a prodejům knihy. Tímto byla odlišná od zbytku Hayekovy ţivotní práce. Ostatní Hayekova díla se koncentrovala převáţně na základní problematiku ekonomie, teorii poznání a politické filosofie. Jednalo se o přísně vědecké práce, které byly důleţité, ale nestaly se předmětem široké pozornosti veřejnosti. Vědci se však shodují, ţe by Cesta do otroctví neměla být chápána jako pouhá populární kníţka. (Boettke, 1995, str. 8, Burton, 1984, str. xi, v Barry a kol.) Podle J. Burtona „je to kniha zabývající se základními otázkami a konečnými hodnotami.“ (Burton, 1984, str. xi, v Barry a kol.) „Jeho argument v rámci textu je pronikavý a ve skutečnosti se jejím ústředním sdělením Hayek zabýval po zbytek svého akademického života.“(Boettke, 1995, str. 8) V této souvislosti je tedy nutné pochopit, ţe Hayekova celoţivotní práce a myšlení se vyznačuje výraznou jednotou a kontinuitou. (Boettke, 2005, str. 1043, Seldon, 1984, str. xv, v Barry a kol.) A. Seldon vzpomíná (1984, str. xvi, v Barry a kol.), jak poprvé roku 1934 poznal Hayeka na London School of Economics a přiznává, ţe tamější atmosféra nebyla nijak příznivá. „Když jsem poprvé poznal Hayeka 10 let před Cestou do otroctví, v říjnu 1934…mladí akademici, dokonce ekonomové, byli obklopení pokušením pro kolektivismus, později obhajovaného manžely Sidney a Beatrice Webbovými.“ (1984, str. xvi, v Barry a kol.) Tuto skutečnost potvrzuje i B. Caldwell (2007, str. 1). Ve svém úvodu k Cestě do otroctví píše, ţe začátky tohoto díla nebyly vůbec příznivé. Vše začalo počátkem 30. let Hayekovou poznámkou řediteli LSE siru W. Beveridgeovi, ţe pochybuje o pravdivosti tehdy populárního tvrzení, ţe fašismus je kapitalistickou reakcí na socialismus. 12 Tato poznámka se objevila v článku v časopise Contemporary Review roku 1938 a stala se později součástí finální podoby knihy Cesta do otroctví.

1

Podobný názor zastával i Karl Mannheim. (Mannheim, 1940, kap. 3, v Caldwell 1997a) Caldwell uvádí (1997b, str. 38), ţe druhá německo-sovětská smlouva o hranicích a přátelství (pakt o neútočení) z roku 1939 by takovou tezi podporoval. Také uvádí, ţe komunistická strana ve Španělsku zradila republikánské síly, coţ by tezi také mohlo podporovat. 2

7

Caldwell také píše (2007, str. 10-11), ţe původně Hayek pracoval ve 40. letech na velkém pojednání o zneuţití a úpadku rozumu, které se týkalo také otázek metodologie. Poslední část knihy zpracoval do podoby, která pak vyšla jako Cesta do otroctví. Je otázkou, proč Hayek přerušil práci na pojednání o zneuţití rozumu a soustředil se na kratší, populární, a jak sám přiznal, politický traktát. Podle Caldwella (2007, str. 10-11) moţným důvodem byl Hayekův strach, ţe válku spojenci a Britové prohrají a dost moţná se bál i toho, co se stane, kdyţ válku vyhrají. Tento výklad je moţný. Hayek v předmluvě k americkému vydání říká: „Když se v Německu dostal k moci Hitler, vyučoval jsem sice již řadu let na londýnské univerzitě, ale s děním na kontinentě jsem neustále zůstával v úzkém kontaktu, který se mi dařilo udržet až do vypuknutí války. Z toho, co jsem tehdy chápal o původu a vývoji různých totalitních hnutí, jsem získal pocit, že anglická veřejnost - zejména mí přátelé, kteří měli „pokrokové názory“ na sociální otázky - povahu těchto hnutí naprosto špatně chápe… V té době již také bylo poměrně zřejmé, že i samotné Anglii hrozí, že bude po válce experimentovat způsobem, který se podle mého názoru v jiných zemích tolik podepsal na zničení svobody.“ (Hayek, 1956/2004, str. 5-6) V kapitole Totalitáři mezi námi Hayek píše: „Mnohé rysy, které se tehdy považovaly za „typicky německé“ lze dnes stejně dobře najít například v Anglii a řada věcí nasvědčuje tomu, že tento vývoj bude pokračovat. Nejvýznamnější z těchto případů jsme již uvedli - rostoucí sbližování ekonomických názorů pravice a levice a jejich společný odpor vůči tomu liberalismu, který byl kdysi společným základem většiny hnutí v anglické politice.“ (Hayek, 1944/2004, str. 153-154) Dále se Hayek obával toho, ţe: „státní uspořádání vytvořené pro obranné účely má být zachováno i pro účely nevojenské výroby.“ (Hayek, 1944/2004, str. 24) K tomuto přesvědčení měl důvody, protoţe, jak píše Caldwell (2007, str. 11), filosof Otto Neurath před první světovou válkou mluvil o „válečné ekonomice“ v semináři ve Vídni, kterého se účastnil Ludwig von Mises. Navrhoval, aby centrální plánování za podmínek války bylo zachováno také v době míru. Dalším moţným důvodem podle Caldwella je fakt (2007, str. 12-13), ţe roku 1942 Labouristická strana vydala pamflet o principech rekonstrukce Anglie po válce. Tyto myšlenky byly začleněny do rezoluce navrţené H. Laskim a projednány na stranické konferenci roku 1942. Laski zde pronesl řeč, kde obhajoval znárodnění základních instrumentů produkce, ještě neţ skončí válka a jejich uchování pro kontrolu nad pozdější produkcí a distribucí po válce.

8

Abychom lépe porozuměli důvodům vzniku knihy Cesta do otroctví, je důleţité pochopit, ţe atmosféra ve světě byla nakloněna socialismu 3 a centrálnímu plánování. Lidé v Británii a USA, jak píše Caldwell (2010, str. 4-5), ve 30. letech 20. století zaţívali Velkou depresi. Kapitalismus se jevil permanentně jako kolabující a alternativní sociální experimenty s komunismem v Sovětském svazu a s fašismem různého druhu v Itálii, Španělsku a Německu nevypadaly alespoň pro většinu lidí lákavě. Téměř kaţdý příslušník britské inteligence zastával nutnost existence základny, kde by se kombinovaly myšlenky socialismu, plánování a vědy. Kapitalismus měl být vystřídán racionálně plánovanou společností. Právě jako fyzikální vědy dovolily lidstvu zkrotit přírodu, bylo všeobecně přijato, ţe sociální vědy by nám dovolily zkonstruovat lepší společnost. Jak pro ekonomický, tak pro politický program se socialismus jevil jako vhodná cesta kupředu.

1.2 Přijetí Cesty do otroctví Hayek píše (1956/2004, str. 6-8, 198), ţe kniha byla přijata ve stejném duchu, jak ho mínil a socialisté se jí skutečně otevřeně zabývali. Většina socialistů knihu kritizovala, ale její myšlenky zároveň potvrzovala. V Německu a v ostatních evropských zemích se knize dostalo také příjemného přijetí. 4 V USA vyšla kniha o několik měsíců později neţ v Anglii, ale reakce byla odlišná. Hayek nebyl ve spojení s americkou atmosférou a myšlenkovým vývojem. Nevěděl, do jaké míry jeho myšlenky budou relevantní, protoţe kniha stála na anglických věcných údajích. Díky politickým předsudkům měl s jejím vydáním v USA dokonce problém. Časopis Reader’s Digest zde vydal zkrácenou verzi knihy. Mnoho lidí s Cestou do otroctví překvapivě velmi sympatizovalo a to tak, ţe Hayek někdy pochyboval, zda ji vůbec četli. Kresge a Wenar píší (2002, str. 111, 133), ţe Hayeka velmi překvapil úspěch, který kniha slavila u obyčejných lidí.5 Vlna nadšení se v USA zdvihla roku 1945 od března do května a kniha se stala bestsellerem. Hayek byl pozván do USA na přednáškové turné, coţ povaţoval 3

Zde je důleţité definovat pojem socialismus. Caldwell píše, ţe: „standardní definice je státní vlastnictví nebo znárodnění prostředků produkce. Několik akademických socialistů tím skutečně myslelo přesně toto.“ (2010, str. 6) 4 Kresge a Wenar píší (2002, str. 29), ţe bývalí váleční zajatci četli zhuštěnou verzi Cesty do otroctví v časopisu Reader‘s Digest a tak se kniha dostala i do Německa. Avšak vítězné mocnosti na území Německa zakázaly vydání knihy, protoţe by mohla vyvolat špatné vztahy se Sovětským svazem. Přesto se v Německu předávaly samizdatové výňatky, ke kterým jejich vydavatelé tu a tam přidali svou myšlenku. 5 Kresge a Wenar píší (2002, str. 140), ţe díky úspěchu „Cesty do otroctví“ a přednáškovému turné Hayek poznal mnoho podobně uvaţujících lidí. Uvědomil si tak, ţe v USA a v Evropě je mnoho liberálně smýšlejících lidí, kteří se cítí sami ve své snaze tuto tradici rozvíjet. Podobné to bylo v malé skupince na LSE, kterou tvořili Hayekovi kolegové, a kde Hayek působil. To ho vedlo k tomu, ţe přemýšlel o zorganizování mezinárodní skupiny, která by diskutovala oţivení liberální tradice, a proto se Hayekovi podařilo zaloţit liberální společnost Mont Pelerin Socienty.

9

za jeden z nejzajímavějších záţitků svého ţivota. Po přednáškovém turné přemýšlel o dalším podobně napůl populárním díle a přednáškách hlavně z finančních důvodů. Měl ale pocit, ţe by to mělo na jeho myšlenky negativní dopad a ţe z dlouhodobého hlediska bude lepší drţet se akademických aktivit a být věrný politickým ideálům. Moţná ho také mrzelo, ţe jeho levicově zaměření známí ho povaţovali za propagandistu. Skutečně je pravdou, ţe přijetí knihy v akademickém světě bylo trochu odlišné. Jak píše Caldwell (2007, str. 2), Rudolf Carnap, filosof logického pozitivismu, káral Karla Poppera za to, ţe chválil Cestu do otroctví. Carnap však knihu nečetl. J. M. Keynes přijal knihu vřele a souhlasně. Napsal, ţe je to „ohromná kniha…morálně a filosoficky se s ní doslova s celou ztotožňuji, a souhlasím s ní tak, že jsem hluboce dojat.“ (Keynes 1944/1980, str. 385, v Caldwell, 2010, str. 13) Avšak dále vyzval Keynes Hayeka k dalšímu upřesnění. „Vy přiznáváte tady a tam, že je to otázkou znalosti, kde narýsovat hranici. Souhlasíte, že hranice by měla být nakreslena někde a že logický extrém není možný. Ale nedáváte nám návod …, kde ji nakreslit.“ (Keynes, 1944/1980, str. 385-386, v Caldwell 2007, str.24 ) Podobně se vyjádřila i Barbara Wottonová ve své knize Svoboda a plánování (Freedom under Planning, 1945). Navrhla: „napište jinou knihu rozebírající konstruktivní aspekty teze…, že defekty systému, ve kterém ekonomické priority nejsou vědomě předurčené…by mohly být překonány….“ (Wootton, 1945, str. 62, v Barry a kol., str. xxix) Hayek sám přiznává v předmluvě k Cestě do otroctví z roku 1976, ţe: „Pojednání o důsledcích socialistických opatření, o které se tato kniha pokouší, by navíc bylo neúplné bez odpovídajícího popisu toho, co je pro správné fungování tržního systému zapotřebí a jaké výhody nám tento systém přináší. Právě naposled zmíněnému problému jsem zasvětil většinu své další práce. Prvním plodem mé snahy o objasnění toho, jak má svobodný řád vypadat, byla objemná kniha The Constitution of Liberty (1960), v níž jsem se v zásadě pokusil nově a systematičtěji formulovat učení klasického liberalismu devatenáctého století. Pocit, že i tato nová formulace ponechala řadu důležitých otázek bez odpovědi, mě vedl k další práci na díle o třech svazcích, nazvaném Law, Legislation, and Liberty, jehož první díl vyšel v roce 1973.“ (Hayek, 1976/2004, str. 20) S knihou Ústava svobody nebyl Hayek spokojen, protoţe v ní nenapsal, jaké by mělo být politické uspořádání, které by umoţňovalo zachovat svobodnou společnost. Proto napsal roku 1973 na podobné téma dílo Právo, zákonodárství a svoboda, jehoţ 3. svazek se nazývá Politický řád svobodného lidu.

10

Pozitivní ohlasy přišly na Cestu do otroctví také od J. Schumpetera (1946) nebo A. Directora (1945). P. Boettke uvádí (1995, str. 16), ţe většina akademických recenzí nebyla příznivá. Jiţ zmiňovaná B. Woottonová napsala spravedlivou a zdvořilou kritiku Plánování a svoboda (Freedom under Planning, 1945) tak, ţe v „podstatě potvrzuje Hayekovu tezi.“ (Barnard, 1946, v Hayek, 1944/2004, str. 198) Ale to byla spíše výjimka. Negativní kritiky se Cestě do otroctví dostalo od H. Finera v knize Cesta k reakci (Road to reaction, 1945), od E. Rolla (1945) nebo Ch. Merriama (1944). Ch. Merriam (1946) recenzoval knihy jak od B. Woottonové, tak H. Finera. Woottonové se v recenzi nevěnoval tolik, jako Finerovi. Finer podle Merriama napsal knihu, ze které „dýchá demokratický duch jistoty a obsahuje progresivní plán založený na naději spíše než na strachu.“ (Merriam, 1946, str. 135) V rozhlasové diskuzi s Hayekem Merriam říká (Kresge, Wenar, 2002, str. 119), ţe povaţuje Cestu do otroctví za knihu, která se mu nezdá v jeho oboru příliš důleţitá. Podle něj jen mate lidi významem slova plánování v USA.

2. „Teze o nevyhnutelnosti“ Jedním z problémů Cesty do otroctví byla její dezinterpretace. Hayekova ústřední myšlenka je (1944/2004, str. 31), ţe nelze oddělit politickou a ekonomickou svobodu. Avšak Hayek byl napadán, za své údajné tvrzení, ţe kdyţ se jednou zaváţeme k plánování i v malém rozsahu, jsme odsouzeni k totalitárnímu státu. Jak píše Caldwell (2007, str. 28), tomuto argumentu se říkalo v angličtině „inevitability thesis“ nebo „slippery slope.“ „Často se mi podsouvá tvrzení, že každé hnutí směřující k socialismu vede nutně k totalitě. Toto nebezpečí sice existuje, ale já ve své knize nic takového netvrdím. Předkládám v ní spíše varování, že pokud nezměníme své politické principy, čekají nás velmi nepříjemné důsledky, které si většina zastánců této politiky nepřeje.“(Hayek, 1944/2004, str. 21) Podobně se Hayek ospravedlňuje i v díle Právo, zákonodárství a svoboda. „Spíše šlo o to, co vyjadřuje lidovější jazyk, když říká: „Jestli nezměníš své zásady, bude s tebou amen.“ Fakt, že to bylo často chápáno jako označení nutného procesu, nad nímž nemáme žádnou moc, jakmile jsme se na něj jednou vydali, je pouze známkou toho, jak málo se rozumí významu principů pro určování politiky a zejména toho, jak úplně se přehlíží fundamentální fakt, že svým politickým jednáním nezamýšleně produkujeme přijímání principů, ze kterých vyplyne nutnost dalšího jednání.“ (Hayek, 1973/1991a, str. 57) Avšak přesně takto myšlenku uchopil E. F. M. Durbin. Hayek si podle něj myslí, ţe: „jakýkoliv odklon od výkonu svobodného podnikání, jakákoliv naděje, že rozum a věda mohou

11

být aplikovány ve směru ekonomické aktivity, jakýkoliv pokus o hospodářské plánování nás musí vést nelítostně do otroctví.“ (Durbin, 1945, str. 360) Caldwell uvádí (2007, str. 28), ţe podobně interpretovali Hayeka i Barbara Woottonová (Freedom under Planning, 1946, str. 28, 36-37, 50), George Stigler (Memoir of an unregulated Economist, 1985, str. 146) nebo Paul Samuelson (Economics, 1980, str. 827). Hayek se domníval, ţe ho lidé špatně chápou, protoţe tato „nevyhnutelnost“ vyplývá z 11. vydání Samuelsonovy Ekonomie, píše Caldwell (2007, str. 28-29). Kdyby byl tento rozvoj nevyhnutelný, říká Hayek v dopise Samuelsonovi (1980, v Caldwell, 2007, str. 29), tak o tom nemá smysl psát. Můţeme mu ale předcházet, jen kdyţ lidé zjistí, kde uplatnit své úsilí. Na to se mu Samuelson omluvil a slíbil (Caldwell, 2007, str. 29), ţe příště bude Hayekův pohled representovat přesněji. Dalším částečným důvodem přijetí „teze o nevyhnutelnosti“ bylo zhuštěné vydání Cesty do otroctví v časopise Reader’s Digest, které překrucovalo význam některých Hayekových myšlenek a také obrázkový film o Hayekově knize. Caldwell také upozorňuje na to (2007, str. 29), ţe takto podaná teze o nevyhnutelnosti je přesně to, co Hayek kritizoval v eseji „Scientismus a studium společnosti.“ Napadl zde historicismus, tedy víru, ţe tu jsou znalosti historických zákonů, které umoţňují predikovat nevyhnutelnou budoucnost.

2.1 Hayekův ústřední argument Cesty do otroctví Důvodem formulace ústředního argumentu Cesty do otroctví Hayekem byl podle Caldwella (1997a, str. 1867) pravděpodobně názor Karla Mannheima. Do kapitoly Plánování a demokracie v Cestě do otroctví, která pojednává o tom, jak se v demokracii začíná plánovat, Hayek (1944/2004, str. 71) skutečně zahrnul citát z Mannhaimova díla Člověka a společnost ve věku rekonstrukce (Man and Society in the Age of Reconstruction) z roku 1940. Tuto Caldwellovu domněnku, o tom, ţe Hayek reagoval na Mannheima lze tedy podpořit tímto citátem. Mannheim tvrdil, ţe je svoboda slučitelná s plánováním. „Na nejvyšším stupni může svoboda existovat pouze, když je zajištěna plánováním. Nemůže sestávat z omezení moci plánovače, ale v pojetí plánování, které garantuje základní formy svobody díky samotnému plánu. Při každém omezení zadaném omezenými autoritami by se zničila jednota plánu, tak, že by se společnost vrátila na původní stupeň konkurence a vzájemné kontroly.“ (Mannheim, 1940, str. 378, v Caldwell, 1997a, str. 1867)

12

Hayek představil svůj argument v článku Freedom and Economic System v roce 1939 a v Cestě do otroctví v kapitole Plánování a demokracie. Hayek začíná vysvětlením svého pojetí funkce státu. „Ve skutečnosti se lidé nejsnáze shodnou na společném postupu tam, kde společný účel pro ně není konečným cílem, ale prostředkem sloužícím k naplnění rozličných soukromých přání. Když jednotlivci spojí své úsilí pro uskutečnění společných cílů, získají organizace pro tento účel vytvořené - kupříkladu stát - svou vlastní soustavu prostředků a cílů…v případě státu jde o osobu mnohem mocnější než ostatní, přece jsou její cíle svrchované pouze v její samostatné a vymezené sféře. Hranice této sféry jsou určovány tím, do jaké míry se jednotlivci shodnou na konkrétních cílech. Přitom pravděpodobnost, že se shodnou také na konkrétním jednání, se nutně snižuje úměrně rostoucímu okruhu takového jednání. Na dobrovolný konsenzus lidí jako vodítko pro jednání státu se můžeme spoléhat pouze ve sférách, kde panuje skutečná shoda. Jakmile však stát převezme přímou kontrolu nad oblastmi, kde taková shoda neexistuje, nutně musí dojít k potlačení individuální svobody.“(Hayek, 1944/2004, str. 66) Následně Hayek vysvětluje příčiny začátku neblahého plánování parlamentu, kde se předávají pravomoci vymezeným orgánům. „Někdy mohou lidé kupříkladu jednomyslně vyjádřit přání, aby parlament připravil komplexní hospodářský plán, a přitom se oni ani jejich zástupci nedokážou dohodnout na žádném konkrétním plánu. Neschopnost demokratických shromáždění vykonávat to, co se zdá být jejich zřejmým úkolem, tak nutně vyvolává rozčarování z demokratických institucí…Začne se rozmáhat přesvědčení, že má-li vzniknout efektivní plán, nesmí ho již určovat „politici“, ale odborníci - natrvalo jmenovaní úředníci nebo nezávislé orgány.“(Hayek, 1944/2004, str. 67) Dalším krokem k totalitárnímu státu je předání odpovědnosti vládě nebo jedné osobě. „Shodnou-li se však lidé na nutnosti plánování a zároveň i na neschopnosti demokratických shromáždění potřebný plán vytvořit, vede to k stále silnějším požadavkům, aby vláda nebo jedna osoba dostala pravomoc k jednání na vlastní odpovědnost. Postupně sílí přesvědčení, že aby bylo možné podniknout vůbec nějaké kroky, musí se zodpovědní činitelé uvolnit z pout demokratické procedury.“(Hayek, 1944/2004, str. 70) „Celý systém bude směřovat k plebiscitní diktatuře, kde je vládce čas od času potvrzen ve své funkci lidovým hlasováním, přičemž však veškeré jeho pravomoci zaručují, že hlasování dopadne podle jeho přání.“(Hayek, 1944/2004, str. 71) Zde je důleţité všimnout si výrazu „bude směřovat.“ Jedná se tedy o trend a ne o nevyhnutelný důsledek plánování. V Německu tento trend bohuţel došel aţ k totalitě, ale ani to nebylo nevyhnutelné. Plánování je pro Hayeka otázkou principů, které směřují k jistému

13

druhu společenského uspořádání. Podle Hayeka by bylo tedy scestné myslet si, ţe svoboda nejvyššího stupně by mohla být zajištěna plánováním, jak navrhoval Mannheim. Naopak pouze demokracie v kombinaci se systémem svobodného trhu můţe zajistit svobodu. „Demokratická vláda může fungovat tehdy, jsou-li vládní funkce všeobecným souhlasem omezeny na oblasti, kde lze konsenzu většiny dosáhnout svobodnou diskuzí. Dnes se často říká, že demokracie nemůže tolerovat „kapitalismus.“ Pokud tento „kapitalismus“ znamená systém konkurence založený na svobodném nakládání se soukromým majetkem, měli bychom si spíše uvědomit, že jedině v takovém systému může demokracie fungovat. Jakmile ji ovládne kolektivistické krédo, nutně nakonec samu sebe zahubí.“ (Hayek, 1944/2004, str. 72-71) V některých myšlenkách se ale Hayek s Mannheimem shodují. Mannheim například tvrdí, ţe: „Jediné, v čem se plánovaná společnost liší od společnosti devatenáctého století, je, že stále více sfér jejího života (a v konečné fázi všechny) se ocitá pod státní kontrolou. Ale pokud může mít parlament pod kontrolou několik oblastí, proč by jich nemohl mít více…V demokratickém státě se může moc donekonečna upevňovat předáváním neomezených pravomocí, aniž tím suverenita demokracie utrpí újmu.“(Mannheim, 1940, str. 340, v Hayek, 1944/2004, str. 71) Hayek se tedy s Mannheimem shoduje na tom, ţe stále více sfér ţivota společnosti při plánování je pod kontrolou státu. Dále se také shoduje s druhou částí Mannheimova tvrzení, kdyţ píše: „Demokratická kontrola může bránit přeměně moci ve svévoli - nikoli však svou pouhou existencí. Pokud demokracie řeší úkol, který vyžaduje takové použití moci, jež se nemůže řídit pevnými pravidly, zákonitě se z ní stává moc svévolná.“(Hayek, 1944/2004, str. 73) Demokracie sama o sobě tedy není zárukou toho, ţe vůle většiny nebude svévolná. Mannheim si byl tedy vědom bezprostředních důsledků plánování, a přesto ho prosazoval jako nástroj k dosaţení svobody. Hayek pak naznačoval tragičnost celého vývoje k nezamýšleným důsledkům. „Je možné si představit větší tragédii, než že bychom ve snaze vědomě stavět svou budoucnost na nejvyšších ideálech bezděky dosáhli pravého opaku cíle, za nějž jsme bojovali?“ (Hayek, 1944/2004, str. 26) Hayek ale nikdy nezpochybňoval ušlechtilé cíle plánovačů a neobviňoval je ze špatných úmyslů. Napsal, ţe: „…socialismus lze uvést do praxe jen metodami, s nimiž většina socialistů nesouhlasí. Starým socialistickým stranám bránily jejich demokratické ideály. Neměly k vykonání vytčeného úkolu dost bezohlednosti…Nedokázaly s čistým svědomím uplatnit metody, k nimž lidem samy naznačily cestu. Stále doufaly, že se stane zázrak a najde

14

se většina, která bude s určitým plánem na organizaci celé společnosti souhlasit.“ (Hayek, 1944/2004, str. 121) Tento rozpor Hayek vysvětloval tím, ţe: „Jedním z vnitřních rozporů filozofie kolektivismu je, že ačkoli staví na individualismem rozvinuté humanistické morálce, lze ji praktikovat jen na poměrně malé skupině lidí. Dokud se socialismus drží na rovině teorie, je internacionalistický, ale jakmile je uveden do praxe - ať už v Německu nebo v Rusku - stává se zuřivě nacionalistickým. To je jeden z důvodů, proč „liberální socialismus“, jak si jej většina lidí na Západě představuje, je čirou teorií, a proč praxe socialismu je za všech okolností totalitní. Kolektivismus nedává žádný prostor širokému humanismu nebo liberalismu, ale pouze úzkému partikularismu totality.“ (Hayek, 1944/2004, str. 124) Mannheim si tedy podle Hayeka nedokázal všimnout toho, ţe aplikace filozofie kolektivismu na velkou společnost je v rozporu s humanistickou morálku a proto došel k tomu, ţe centrální plánování za socialismu je spojeno se svobodou nejvyššího stupně.

2.1.1 Nepochopení demokratického aspektu Hayekovy ústřední myšlenky Hayekova ústřední myšlenka nejen, ţe nebyla pochopena, ale byla i překrucována. Takovým příkladem byla kniha Cesta k reakci (Road to Reaction, 1945) od H. Finera. Její první věta jiţ mnohé naznačila. „Cesta do otroctví Friedricha A. Hayeka představuje nejzlověstnější útok proti demokracii, která vzešla z demokratických zemí na mnoho desetiletí.“ (Finer, 1945, str. ix, v Caldwell, 2007, str. 21) „Podstatou“ Hayekova argumentu „je myšlenka, že demokracie je nebezpečná a měla by být limitována.“ (Finer, 1945, str. 36, v Boettke, 1995, str. 16) To ale v ţádném případě Hayek říci nechtěl. Říká jen, ţe demokracie je neslučitelná s plánováním a slučitelná s kapitalismem. Demokratický proces je pouze nástrojem, který můţe slouţit různým účelům. V pozdějším článku Zásady liberálního společenského řádu například říká: „Liberalismus a demokracie, ačkoli jsou slučitelné, nejsou totéž. První se týká rozsahu moci vlády, druhé pak toho, kdo tuto moc má.“ (Hayek, 1976/2001, str. 11) Hayek reagoval na Finerovo napadení (1956/2004, str. 5-8) v předmluvě k americkému vydání Cesty do otroctví v roce 1956. Napsal, ţe rozdílné přijetí v USA a Anglii je způsobeno odlišnou intelektuální atmosférou na obou kontinentech. V Evropě problémy, o kterých psal v knize, byly reálné. Tyto ideály způsobily v Evropě rozčarování a on je jen kriticky rozebral a zřetelněji vyslovil. V USA měli zkušenost s těmito ideály pouze 10 aţ 15 let na rozdíl od Anglie, kde měli zkušenost 40. aţ 50. let dlouhou. Podle Hayeka byly ideály v USA mnohem

15

zhoubnější. Probíhal zde „Nový úděl“ prezidenta Roosevelta a zdejší intelektuálové neměli osobní zkušenost s racionálními konstrukcemi socialistů. Nechali se jimi tedy zlákat během ekonomické krize. Finer byl britský politolog a fabiánec původem z Ruska, ale vyučoval mnoho let na Chicagské univerzitě, a proto byl zřejmě ovlivněn tamější atmosférou, která ho svedla k přesvědčená, ţe Hayek napadá samotnou demokracii. Jak bylo výše uvedeno, Ch. E. Merriam psal recenzi k Finerově Cestě k reakci (Road to Reaction) a velmi s ní souhlasil. Po té se účastnil s Hayekem a M. C. Kruegerem rozhlasové debaty v Chicagu 22. dubna roku 1945 (Kresge, Wenar, 2004, str. 118-131) a tento svůj nesouhlas pouze potvrdil. Demokracie je podle něj i Kruegera slučitelná s plánováním. Z jejich otázek poloţených Hayekovi skutečně vyplývá potvrzení Hayekovy domněnky, ţe v USA je jiná atmosféra. Sám Merriam například říká, ţe jako realista vidí, co se děje v Americe, která je tak jiná od Rakouska, Anglie nebo kontinentu. Doba skutečně Hayekovým argumentům nepřála. Jak píše P. Boettke (2005, str. 3), romantismus sovětského socialismu jiţ vyprchal, ale většina západních intelektuálů stále věřila, ţe by socialistické hospodářské politiky mohly být kombinovány s demokratickou politikou. Dále také píše Boettke (1995, str. 15), ţe Hayekovo volání v Cestě do otroctví nebylo respektováno. Tradiční limity demokracie byly opuštěny a byla schválena „pokroková“ legislativa. Klasická liberální moudrost týkající se ústavních omezení byla ztracena. Místo toho dominoval v diskuzích naivní pohled na demokratické vlády. Za demokratický politický systém byl povaţován ten, ve kterém mohou jednotliví občané efektivně ovlivňovat pravidla, podle kterých ţijí. Proces hlasování měl jednoznačně přenést potřebné informace týkající se poskytování veřejných statků, sluţeb a úrovně daní. Demokracie byla ideálním modelem samosprávy. Duch doby vytvářel poptávku po expanzi demokratické síly, a ne po jejím omezení. Vzhledem k chybám liberálního ekonomického řádu, demokratická vláda mohla jednoduše stanovit jednání přímo skrze moudré uţití racionálního plánování. Plánování a expanze demokratických procedur do oblastí mimo tradiční rozsah nebylo viděno jako ohroţení politické svobody. I Hayek potvrzoval, ţe docházelo k nezdravému uctívání demokracie. „Módní pohled na demokracii jako na hlavní ohroženou hodnotu má svá úskalí. Je do značné míry odpovědný za zavádějící a nepodložené přesvědčení, že dokud je základním zdrojem moci vůle většiny, nemůže se moc zvrtnout ve zvůli…Víra, že dokud se moc předává demokratickou procedurou, nemůže být svévolná, nemá žádné opodstatnění.“(Hayek, 1944/2004, str. 72-73)

16

3. Vyvrácení „teze o nevyhnutelnosti“ Mnoho ekonomů naznačovalo, ţe Hayek v Cestě do otroctví píše o nevyhnutelných tendencích plánování za socialismu vedoucích k totalitárnímu státu. Jako zastánci demokratického plánování za socialismu se potom přirozeně snaţili Hayekovu ústřední myšlenku zpochybnit. Někteří ekonomové tvrdili, ţe Hayek v Cestě do otroctví došel k totalitárnímu státu prostřednictví socialistického plánování kvůli tomu, ţe nevzal v úvahu zachování svrchovanosti spotřebitele. Byl také v průběhu dalších let obviňován, ţe praxe například ve Švédsku jeho předpovědi vůbec nepotvrzuje a přehlíţela se podobnost jeho argumentů s Bellocovým varováním před otrockým státem. Nyní se tedy pokusíme podrobit kritické analýze tři argumenty, které uplatňovali zastánci „teze o nevyhnutelnosti“ proti Hayekově ústřední tezi v Cestě do otroctví. Zjistíme tak, jestli jsou oprávněné a jestli Hayek skutečně psal o nevyhnutelném vývoji.

3.1 Přehlédnutí možnosti svrchovanosti spotřebitele P. Boettke (2005, str. 1049-1051) píše, ţe Levy, Peart a Farrant se zabývají „tezí o nevyhnutelnosti“ v Hayekově knize. Tvrdí, ţe Hayek přehlédl moţnost, ţe by jeho nevyhnutelný vývoj od socialismu k totalitnímu státu mohl být zvrácen udrţováním spotřebitelské suverenity. Levy, Peart a Farrant tvrdí, ţe liberální ekonomové mající socialistické sklony, jako například Durbin nebo Lerner, by tento argument neuznali. Boettke dodává, ţe Durbin a Lerner vycházeli z Langeho modelu. Podobně i Robbins tvrdil, píše Boettke (2005, str. 1049), ţe se Hayek mýlil. Robbins dělal rozdíl mezi trţními socialisty a socialistickými plánovači. Argumentoval, ţe individualista, který uznává důleţitost veřejných statků a socialista, který si váţí svobody jedince, budou mít mnoho společného. Hayek se účastnil sporu o ekonomickou kalkulaci za socialismu a v rámci ní diskutoval model, který bere do úvahy svrchovanost spotřebitele za socialismu. Vyjadřoval se tak k otázce, kterou v Cestě do otroctví příliš neřešil, která ale byla podle Levyho, Farranta a Pearta důleţitá k vyvrácení toho, ţe kolektivismus je cestou do otroctví. Například Langeho model (1936) skutečně připouští spotřebitelskou svrchovanost. Lange v něm předpokládá existenci trhu práce a spotřebních statků za socialismu. Ceny výrobních prostředků jsou však tvořeny centrálou. „V socialistickém systému…, máme skutečný trh (v institucionálním slova smyslu) pro spotřebitelské zboží a služby pracovních sil. Ale není tam žádný trh kapitálových statků a výrobních zdrojů kromě práce.…Ceny (ať už trhu nebo účetní)

17

jsou určeny podmínkami tak, že požadované množství komodity se rovná nabízenému množství…V případě spotřebního zboží a pracovních služeb jsou (ceny) určeny na trhu, ve všech ostatních případech jsou stanoveny Ústřední plánovací komisí.“(Lange, 1936, str. 6062) „Podmínka, že poptávané a nabízené množství musí být stejné pro každou komoditu, slouží k výběru rovnovážných cen,…Jakákoliv cena odlišná od rovnovážné ceny by na konci účetního období ukázala přebytek nebo nedostatek zboží…Účetní ceny v socialistické ekonomice, zdaleka nejsou libovolné, mají docela stejnou objektivní povahu jako tržní ceny v režimu hospodářské soutěže. Jakákoliv chyba provedená Ústřední plánovací radou při stanovování cen by vyšla najevo velmi objektivním způsobem: fyzickým nedostatkem nebo přebytkem množství komodity nebo zdroje… a musela by být opravena pro udržení hladké produkce.“(Lange, 1936, str. 64) Hayek však Langemu oponoval tím, ţe: „Zda a do jaké míry cokoliv dosáhne žádoucí rovnováhy, závisí zcela na rychlosti, s jakou mohou být provedeny úpravy. Praktický problém není, jestli by konkrétní metoda nakonec vedla k hypotetické rovnováze, ale která metoda zajistí rychlejší a kompletní úpravu za denně měnících se podmínek v různých místech různých průmyslových odvětvích.“(Hayek, 1940, str. 131-132) Hayek tedy namítá, ţe by metoda pokusu a omylu byla při hledání rovnováhy za neměnnosti cenového systému a ekonomických informací účinná. V realitě však lze rovnováhu nebo alespoň její přiblíţení najít jen tam, kde existuje mechanismus rychlého přizpůsobení. Centrála sice stanoví kdykoliv a jakkoliv vysoké ceny, ale není pochyb o tom, ţe stanovení bude opoţděnější neţ na volném trhu. Správci podniků za socialismu podle Langeho stanovují vstupy a výstupy svých produktů tak, aby náklady na výrobní faktory byly co nejmenší. „Rozhodnutí vedoucích výroby již nejsou vedena cílem maximalizovat zisk. Místo toho existují určitá pravidla, která na ně uvalila Ústřední plánovací rada, jejichž cílem je uspokojit preference spotřebitelů nejlepším možným způsobem.… Jedno pravidlo musí být uloženo na každý výrobní závod, volba kombinace výrobních faktorů a rozsahu výkonu, který minimalizuje průměrné náklady produkce.“ (Lange, 1936, str. 62) Hayek se však ptá na praktické řešení Langeho návrhu, protoţe si je vědom skutečnosti, ţe cenová konkurence minimalizuje náklady, a přitom v tomto konceptu socialismu není přítomná. „Problém vyvstane, protože jedna z nejdůležitějších sil, které ve skutečně konkurenční ekonomice přináší snížení nákladů na minimum, patrně bude chybět, a sice cenová konkurence.“(Hayek, 1940, str. 139)

18

Lange také kladl důraz na vyrovnanost mezních nákladů a cen. „…Faktory jsou kombinovány v takovém poměru, že mezní produktivita této částky každého faktoru, který má hodnotu jednotky peněz, je stejný pro všechny faktory, a dále rozsah produkce závodu je takový, aby se vyrovnaly mezní náklady a ceny produktu.“ (Lange, 1936, str. 62) Jiţ roku 1935 Hayek zpochybňoval, ţe by pravidlo rovnosti marginálních nákladů a ceny mohlo být v socialismu jednoznačné pro další postup. Socialisté a další řeší podmínky teoretické a statické rovnováhy, a proto vidí teoreticky v marginálních nákladech mnohem větší specifičnost a přesnost, neţ jaká můţe být v praxi. „...skoro to vypadá, jako by snad příliš starostí s podmínkami hypotetického stavu stacionární rovnováhy vedlo moderní ekonomy obecně, …, aby přisuzovali pojmu nákladů obecně větší přesnost a určitost, než může být spojována, s jakýmikoli fenoménem nákladů v reálném životě.“(Hayek, 1935, str. 226) Podle Hayeka tedy Langeho model trpí nedostatky, protoţe stanovování cen centrálou nelze rychle provádět. Informace o cenách se totiţ při procesu výroby neustále mění a centrála by na ně tak nestihla reagovat. Hayek také naznačuje, ţe nedostatek informací je problémem v tomto modelu i z pohledu určení nákladů. Také zde není vyřešen problém nedostatku motivací pro minimalizaci nákladů. Hayek se tedy moţností zachování spotřebitelské suverenity za socialismu zabýval. Proto reagoval na Langeho model a ten lze vyhodnotit ve zkoumaných bodech jako sporný v diskuzi s Hayekem. Ten, kdo se paradoxně s Hayekem shodl na tom, ţe v socialismu nelze respektovat svrchovanost spotřebitele, byl britský marxistický ekonom M. H. Dobb. „Krom toho, člověk si může představit, že stát produkující komodity a držící se otrocky cenového systému při jejich prodeji přesto užívá plně nástroje propagující triky a společenský nátlak, aby zajistil, že lid „chce“ to, co státní továrny mají prodat. Byla by to demokracie nebo autoritářství? Nebyla by to, jako parlamentarismus v třídní společnosti, formální demokracie s přídavkem autoritářství?“ (Dobb, 1935, str. 148) Mohli bychom se však ptát na obranu Levyho, Pearta a Farranta, proč Hayek model týkající se zachování spotřebitelské suverenity za socialismu neřeší také v Cestě do otroctví? Právě zde by se dal zpracovat v rámci Hayekovy ústřední teze a byl by pak mnohem jasnější vzhledem k nezamýšleným důsledkům centrálního plánování za socialismu. Tato otázka se také nabízí vzhledem k tomu, ţe podle Boettkeho je Hayekova argumentace v Cestě do otroctví zaloţena právě na pohledu Misese na nemoţnost racionální ekonomické kalkulace za socialismu. „Hayekův argument…je založen na pohledu Misese na nemožnost racionální ekonomické kalkulace za socialismu a na logice veřejné volby zájmových, politických

19

skupin…co Hayek dělá je, že navazuje tam, kde Mises se socialismem přestal (1922).“ (Boettke, 2005, str. 1045) Dalo by se tedy očekávat, ţe Hayek bude sporu v Cestě do otroctví věnovat více místa neţ jen pouhou krátkou poznámku pod čarou v kapitole Individualismus a kolektivismus. Je navíc otázkou, proč se Hayek nevěnoval modelům trţního socialismu důsledněji, kdyţ si byl vědom nepříznivé atmosféry pro ekonomický liberalismus ve vědeckých kruzích. Boettke totiţ píše, ţe: „Mises demonstroval, že bylo nemožné pro socialismus dosáhnout svých vytyčených cílů.6 To však neodradilo generaci politických lídrů, aby prosazovali socialistické politiky…Odbočka7 v intelektuální historii, kterou najdeme na začátku Cesty do otroctví, byla zamýšlena jako potřeba ukázat, že přes Misesovu demonstraci problémů se socialismem, socialistická kritika ekonomického liberalismu a svobodné soutěže efektivně podkopala legitimitu liberálních institucí mezi veřejností a intelektuální elity.“ (Boettke, 2005, str. 1045) Ţe rakouská škola před napsáním Cesty do otroctví nebyla brána váţně, potvrzuje i J. T. Salerno (1990, str. 41). Podle něj většina ekonomů pochopila Hayeka ve sporu o ekonomickou kalkulaci za socialismu jako stoupence Misese ještě za existence Sovětského svazu tak, ţe teoretický spor skončil vítězstvím socialistů s tím, ţe za socialismu lze ekonomicky kalkulovat, ale prakticky opoţděně. Caldwell zase poukazuje na to, ţe přístup Hayeka a Misese byl brán před pádem východního bloku za chybný. „Do nedávna většina ekonomů viděla rakouskou kritiku socialismu jako jednoduše chybnou. S pádem Berlínské zdi a kolapsem východního bloku se však mínění náhle změnilo. Chyby centrálního plánování se staly všude viditelné a oba Hayek a Ludwig von Mises byli oslavováni, že viděli problém od začátku.“ (Caldwell, 2001, str. 142)

6

V první fázi sporu se přel Mises s rakouskými a německými socialisty, jestli za socialismu lze ekonomicky kalkulovat. Mises píše: „Je iluze si představit, že v socialistickém státě naturální kalkulace může zaujmout místo měnového výpočtu. Naturální kalkulaci v ekonomice bez směny lze přijmout pouze u spotřebního zboží, prakticky úplně selhává, pokud jde o zacházení se zbožím vyššího řádu. … Každý krok, který nás odvádí od soukromého vlastnictví výrobních prostředků a používání peněz nás zároveň odvádí od racionální ekonomiky.“ (Mises, 1920, str. 13) Dále Mises píše (1920, str. 12-13), ţe vztahy mezi jednotlivými výrobci jsou komplikované, a proto se bez peněţní kalkulace dokáţeme orientovat jen ve velmi omezených vztazích mezi ekonomickými subjekty. 7

Hayek píše (1944/2004, str. 31-32), ţe individualismus znamená toleranci, úctu k jedinci, svrchovanosti jeho preferencí a talentu. Jeho původ můţeme najít jiţ v klasické antické filosofii a křesťanství. Rozvinul se ve větší míře v renesanci a rozrůstá se dále od tohoto období v západní civilizaci. Německá nacionálněsocialistická revoluce můţe být velmi dobře chápána jako kontrarenesance. Jsme svědky destrukce moderní civilizace budované na individualistických základech od dob renesance. Hierarchický systém se změnil, kdyţ začal vzrůstat obchod a člověk si pak mohl do jisté míry vybrat způsob svého ţivota. Ze severní Itálie se individualistický ţivotní postoj šířil na sever a západ Evropy do Velké Británie, Nizozemí a pak všude tam, kde nenarazil na politickou despocii, zejména na východ Evropy a do Ameriky.

20

Také Boettke přiznává (2005, str. 1049-1051) existenci modelu socialismu, kde v centru dění je suverénní spotřebitel, který byl relevantní pro Cestu do otroctví. Moţným vysvětlením podle Boettkeho je, ţe v době psaní Cesty do otroctví měl socialismus zvláštní význam, zatímco model trţního socialismu byl diskutován v ekonomické literatuře na přelomu 30. a 40. let 20. století a jako technický model tedy neurčoval politický diskurs. S tímto Boettkeho závěrem se lze ztotoţnit vzhledem k tomu, ţe Hayek knihu psal ve válečných letech. Tehdy povaţoval za mnohem důleţitější varovat veřejnost a „socialisty všech stran“ před nezamýšlenými důsledky centrálního plánování za socialismu, a tak pro něj modely trţních socialistů nebyly prvořadé. (viz. kap. 1) I kdyţ Hayek neřeší model trţního socialismu v Cestě do otroctví, přesto se zde spotřebitelské suverenitě věnuje. Plánovači nás podle něj obvykle ujišťují, ţe: „…Pokud se vzdáme svobody ve věcech, které jsou - nebo by měly být - v životě méně důležité, získáme větší svobodu pro usilování o vyšší hodnoty. Na tomto základě pak lidé, kteří se děsí myšlenky politické diktatury, často volají po diktatuře na poli ekonomiky…Kdyby se všechny odměny na místo v penězích udělovaly ve formě veřejných ocenění či privilegií…znamenalo by to, že by si takto odměňovaný člověk už nemohl vybírat a ten, kdo by odměnu určoval, by stanovoval nejen její výši, ale i konkrétní podobu…Ekonomická regulace není jen mocí nad jedním úsekem lidského života, který lze oddělit od ostatních - je to regulace prostředků pro všechny naše cíle. A má-li někdo pod kontrolou prostředky, musí také určovat, k jakým cílům mají sloužit a které hodnoty mají větší a které menší váhu - stručně řečeno, v co mají lidé věřit a za co bojovat.“(Hayek, 1944/2004, str. 85-88) Zde si můţeme všimnout kontinuity Hayekových myšlenek. Kdyţ ekonomické záleţitosti začne řídit někdo jiný, budeme pod jeho kontrolou a schvaluje nám i naše další cíle a v konečném důsledku určuje i to, v co mají lidé věřit a pro co ţít. Svoboda je tedy pro Hayeka stav, kdy kaţdý můţe vyuţívat své znalosti pro své vlastní cíle a je omezen pouze všeobecnými pravidly. „Vláda může pouze zajistit abstraktní charakter a nikoliv pozitivní obsah řádu, jenž vznikne - toho, že jednotlivci využívají své znalosti pro své účely, tím, že se abstraktními a negativními pravidly vymezí oblast každého vůči každému.“(Hayek, 1973/1991b, str. 111) Hayekův postoj v Cestě do otroctví ke spotřebitelské suverenitě je tedy v souladu s jeho definicí svobody, protoţe stav, kdy má někdo moc nad našimi prostředky je nutně stavem, kdy je člověk v otroctví a nesvobodě. Levy, Peart, Farrant jako zastánci „teze o nevyhnutelnosti“ tedy tvrdí, ţe Hayek v Cestě do otroctví nevzal v úvahu zachování spotřebitelské svrchovanosti, a proto došel díky socialistickému plánování v demokratickém státě k totalitarismu. Proto je vybrán Langeho

21

model, který bere v úvahu zachování svrchovanosti spotřebitele za socialismu. Hayek se k němu vyjadřuje v rámci sporu o ekonomickou kalkulaci za socialismu s tím, ţe není v praxi realizovatelný kvůli nedostatkům ve svých vlastních podmínkách. Hayek tedy vzal v úvahu model trţních socialistů, ale nediskutoval ho v Cestě do otroctví. Moţnou příčinou je to, ţe model v době psaní Cesty do otroctví neurčoval politický diskurs a nebyl tehdy tak významný jako totalitní hnutí, která podle Hayeka veřejnost a jeho přátelé špatně chápali. V Cestě do otroctví Hayek spotřebitelskou svrchovanost diskutuje. Kdyţ má někdo moc nad našimi prostředky, má moc i nad našimi cíli. Zde nám tedy Hayek poskytuje další důvod, proč si myslet, ţe politická a ekonomická svoboda jsou neoddělitelné. Argument zastánců „teze o nevyhnutelnosti“, ţe Hayek nevzal v úvahu zachování spotřebitelské svrchovanosti, tedy nelze brát jako pravdivý. Není zde tedy důvod myslet si, ţe Hayekova ústřední teze v Cestě do otroctví je nevyhnutelná.

3.2 Dezinterpretace ohledně státu blahobytu Hayekovi bylo vyčítáno (Caldwell, 2007, str. 30), ţe v zemích, o kterých psal, tedy v západních evropských demokraciích a USA, nedošlo časem k naprostému centrálnímu plánování nebo úplnému znárodnění produkce a politické tyranii, a to i přesto, ţe zde působila levicová politika. Ti, kdo Hayeka interpretují jako toho, kdo naznačoval tezi o nevyhnutelných trendech, píše Caldwell, by tuto skutečnost mohli interpretovat jako vyvrácení této teze. Příkladem tohoto názoru byl P. Samuelson. „Roky byli libertariáni vyzýváni vysvětlit, jak se pro většinu pozorovatelů dostaví existence větší politické svobody a tolerance, které přetrvávají ve Skandinávii spíše než v Americe…Bylo mi řečeno, že by nic z toho nemělo vydržet, aktivní vládní ekonomická politika by vyústilo ve ztrátu občanských svobod a osobních svobod. Člověk stále čeká.“ (Samuelson, 1964, str. 226-227, v Caldwell, 2010, str. 3) Hayek se k této výtce vyjádřil s odstupem 12 let od vydání Cesty do otroctví v její předmluvě. „Třebaže radikální socialismus je dnes zřejmě věcí minulosti, některé z jeho myšlenek pronikly příliš hluboko do celkové struktury současného myšlení,…v dnešním západním světě se možná najde jen málo lidí, kteří by chtěli přebudovat společnost od základů podle nějakého ideálního plánu, mnozí však dosud věří na opatření, která sice nejsou určena ke kompletnímu přestavění společnosti, ale jejich spojené působení by toho mohlo neúmyslně docílit.“ (Hayek, 1956/2004, str. 9)

22

Zde si tedy jiţ Hayek uvědomoval, ţe jeho kniha nebude v dalším vývoji ekonomik v Evropě a Americe tolik relevantní, ale o státu blahobytu ještě nemluví. V roce 1976 se Hayek k otázce opět vyjadřuje (1976/2004, str. 20). V předmluvě říká, ţe se závěry knihy se stále ztotoţňuje. Terminologie se však časem posunula, coţ by mohlo způsobit nedorozumění. „V době, kdy jsem knihu psal, se slovo socialismus jednoznačně používalo pro znárodňování výrobních prostředků a z něj přirozeně plynoucí centrální plánování ekonomiky. V tomto smyslu má dnes například Švédsko mnohem méně socialistický režim než Británie nebo Rakousko, ačkoli se Švédsko obecně považuje za socialističtější zemi. Je to dáno tím, že socialismus začal označovat především rozsáhlé přerozdělování příjmů pomocí zdanění a institucí státu blahobytu. U tohoto nového socialismu se důsledky, o nichž v knize hovořím, dostavují pomaleji, oklikou a nedokonaleji. Domnívám se, že konečný výsledek obou typů socialismu by byl v podstatě stejný, jen proces, který by mu předcházel, by se v tomto případě poněkud lišil od toho, který popisuje tato kniha.“(Hayek, 1976/2004, str. 20-21) Protoţe se velmi často prezentuje Švédsko jako stát, který vyvrátil Hayekovu ústřední myšlenku v Cestě do otroctví, na následujícím přehledu si můţeme všimnout některých rysů vývoje švédské ekonomiky, která po válce skutečně prosperovala, ale poté jí stihla krize. Lépe se tak zorientujeme v tom, co se stalo ve Švédsku. Za druhé světové války vzrostl vliv státu v hospodářství mnoha zemí díky regulaci soukromého sektoru a dalším vládním intervencím. Švédsko nebylo výjimkou, i kdyţ se války neúčastnilo. Po válce tedy nebylo zničeno jako ostatní země. (Kock, 1943, str. 75-80) Švédsko pokračovalo v uplatňování politiky plné zaměstnanosti, která započala ve 30. letech. Cílem bylo dosáhnout rychlého hospodářského růstu. Švédští politici vůbec nebrali na vědomí inflační důsledky expanzivní hospodářské politiky a trţní mechanismus povaţovali za neschopný vyuţít všechny dostupné zdroje. Bylo plánováno udrţet větší regulaci veřejného a soukromého sektoru. (Lundberg, 1985, str. 12-16) Docházelo k přímému progresivnímu zdanění a poskytování sociálních sluţeb. Avšak přes všechny zásahy vlády do ekonomiky, zde neprobíhalo znárodňování. (Lindbeck, 1968, str. 11) Tohoto momentu si musíme všimnout, protoţe fakt, ţe zde neprobíhalo znárodňování, prakticky znamená, ţe se jedná o situaci, kterou Hayek nepopisuje v Cestě do otroctví v rámci své ústřední myšlenky. Po válce vzrostla poptávka po švédských vývozech a domácí poptávka. (Lindbeck, 1968, str. 14) Byla to obnova evropských států po válce a expanze světové ekonomiky, co Švédsku pomohlo dosáhnout silné mezinárodní pozice. K tomu Švédsku také pomohl Rehn-Meidnerův

23

model. Tento model je zaloţen na restriktivní monetární a fiskální politice, solidaristické mzdové politice, kolektivním vyjednávání, vysokém zdanění a aktivní politice zaměstnanosti. (Erixon, 2000, str. 6-21, Lundberg, 1985, str. 16-23, Lindbeck, 1968, str. 18-27) Podle RehnMeidnerova modelu byla uplatňována aktivní politika zaměstnanosti a byl kladen důraz na nabídkově orientovaná opatření jako je například podpora rekvalifikace nebo mobility obyvatel. (Erixon, 2000, str. 23) Bylo zde uplatňováno progresivní zdanění. Důraz byl kladen na nepřímé daně a na poplatky sociálního zabezpečení. Zavedla se i důchodová reforma. (Lindbeck, 1968, str. 30) Růst HDP Švédska v tomto období byl velmi uspokojivý. (Thakur a kol., 2003, str. 23) Bylo dosahováno téměř plné zaměstnanosti. (Henrekson, 1999, str. 249) Nepřiměřený nárůst státu blahobytu měl za následek negativní vliv na výkonnost švédské ekonomiky během 70. a 80. let. Dle Urbana byly moţné příčiny krize švédského státu blahobytu v 70. a 80. letech demotivující vysoké zdanění a z toho vyplývající nízká míra úspor, velkorysé pracovní zákonodárství, extrémní vyrovnávání příjmů a inflační tlaky kvůli udrţování vysoké nezaměstnanosti. (Urban, 1995, str. 89-90) Některé tyto body uznávají i další autoři jako například Jakobsson (1991, str. 72-82) nebo Henrekson (1999, str. 256–280). Elvander si všímá, ţe na konci 60. let a počátku 70. let došlo ve Švédsku k radikalizaci sociálních demokratů a odborových hnutí, coţ podpořilo sociální zákonodárství a omezení trţních přístupů v hospodářské politice. (Elvander, 2002, str. 127-130) Sociální distribuce a státní intervencionismus byl tedy ve Švédsku jiţ dlouho zakořeněn. Švédsko přesto po válce prosperovalo, protoţe částečně uplatňovalo Rehn-Meidnerův model a částečně docházelo k expanzi světové ekonomiky. Přerozdělování příjmů za podpory zdanění a institucí státu blahobytu jsou tedy faktory, které se podle výše uvedených autorů podílely mimo jiné i na vzniku krize ve Švédsku. Hayek říká v předmluvě k Cestě do otroctví z roku 1976, ţe konečný výsledek obou typů socialismu bude stejný. Tato krize byla skutečně doprovázena radikalizací sociálních demokratů a odborových hnutí, která podpořila sociální zákonodárství. Problémy, do kterých se Švédsko dostalo během krize v 70. a 80. letech, tedy tuto Hayekovu předpověď pouze potvrzují. Potvrzuje to i Hayekovu tezi, ţe v případě Švédska, důsledky socialismu přichází mnohem pomaleji a nepřímo. Boettke se k relevanci Cesty do otroctví pro Skandinávské země také vyjadřuje (2005, str. 1048). „Spíše než argumentovat, že socialismus funguje ve Skandinávii, kde to nefunguje, je východní a střední Evropa, Latinská Amerika, Afrika a Indie; mohli bychom také argumentovat, že Švédsko a jeho sousedé nejsou v praxi socialistické. Pokud se podíváme na politiky volného mezinárodního obchodu, stejně tak praktiky daňových úniků a nedodržování obchodních předpisů a kombinujeme to s faktem, že Švédsko je poměrně malá země

24

s homogenní populací, … pak relativní schopnost Švédska dosáhnout solidního ekonomického výkonu tváří v tvář vládním intervencím není překvapivá. Socialismus ve Skandinávii neznamená zrušení soukromého vlastnictví, ale znamená usilování o sociální demokratické cíle, které jsou přijaty politickými stranami a jejich vůdci. Možná není Hayekův argument v Cestě do otroctví tak relevantní pro problémy, kterým čelí skandinávské země...“ (Boettke, 2005, str. 1048-1049) Hayek píše v předmluvě k vydání Cesty do otroctví z roku 1976, jak bylo výše uvedeno, ţe socialismem se začalo označovat místo znárodňování výrobních prostředků rozsáhlé přerozdělování příjmů pomocí zdanění a institucí státu blahobytu. Podle něj zde bude tedy výsledek obou typů socialismu stejný, jen proces bude jiný ve srovnání s tím, jaký napsal v Cestě do otroctví. To znamená, ţe jeho kniha je relevantní vzhledem k výsledkům státu blahobytu, ale není relevantní vzhledem k procesu, který k nim povede. Proto se Hayek ke státu blahobytu vyjadřoval později v dílech Ústava svobody (1960) a Právo, zákonodárství a svoboda (1973)(Caldwell, 2010, str.10). Tezi, ţe socialismus není totéţ, co stát blahobytu, podporuje nejen Boettke, ale i Caldwell.

3.2.1 Testování Hayekovy ústřední myšlenky Cesty do otroctví Na tomto místě je naprosto legitimní otázka, jestli pro nás má Cesta do otroctví vůbec nějaký význam, kdyţ se netýká státu blahobytu, do kterého se přeměnila většina zemí? Caldwell píše (2007, str. 31), ţe socialismus není pro Hayeka stát blahobytu, do něhoţ se transformovalo mnoho států. „Řádný způsob“, říká Caldwell, „jak zhodnotit Hayekovu logickou tezi by bylo zeptat se, kolik současně existujících skutečných politických systémů má zcela znárodněné výrobní prostředky a přitom si zachovalo měřítka ekonomické efektivity a svobodu volby zboží a povolání. Spočítejte je. Pak porovnejte číslo s těmi systémy, které znárodnily své výrobní prostředky a přeměnily se na státy s rozsáhlým plánováním a kontrolou, kde jsou jedinci zbaveni individuální svobody. Když uznáme, že je tento test správný, Hayekova teze bude potvrzena. „…socialismus lze uvést do praxe jen metodami, s nimiž většina socialistů nesouhlasí.“ (Hayek, 1944/2004, str. 121)“ (Caldwell, 2007, str. 31) Podle Caldwella tedy hodnotit Hayekovu ústřední tezi nelze na základě výsledků státu blahobytu, ale na základě toho, jestli je naprosté znárodňování prostředků spojeno s měřítky ekonomické efektivity a individuální svobodou. Abychom tedy podle Caldwella zhodnotili Hayekovu tezi, museli bychom mít studii, která se zabývá například indexem ekonomické svobody v různých zemích, který bere do úvahy respektování soukromého vlastnictví a

25

srovnat ho s ekonomickou efektivitou a individuální svobodou těchto zemí. Mnoho studií se skutečně zaměřuje na vztah mezi HDP a indexem ekonomické svobody. Takovým příkladem by mohla být studie z roku 2005 J. Gwartneye a R. Lawsona zkoumající korelaci indexu ochrany vlastnických práv a HDP.

Na základě této studie bychom Caldwellovi dali za pravdu. Znárodňování skutečně můţe být spojeno s niţším HDP. Je ovšem otázkou, jestli je HDP dobrým ukazatelem ekonomické efektivity a individuální svobody. Kdyby byl, pak bychom tedy podle Caldwella mohli uznat tuto relevanci testu pro Hayekovy argumenty v Cestě do otroctví a Hayekova ústřední teze by byla potvrzena. Potýkáme se tu však s problémem testování Hayekova poţadavku, který Caldwell později uznal. Museli bychom tu mít případ, kde znárodnění prostředků produkce bylo demokraticky schváleno. Pak teprve můţeme prozkoumat, co bude po znárodnění následovat. Podle Caldwella (2010, str. 8-9) tu takové případy nejsou. „Co máme, jsou místa jako Sovětský svaz, země východního bloku, Severní Koreu a Kubu, všechny se zapojily do vyhořelého socialistického plánování. Myslím, že někdo by jistě nesouhlasil s tím, že tyto příklady podporují Hayekovu tezi o efektech, které má plánování na politické projevy a osobní svobodu…Stejně tak je jasné, že příklady západní Evropy nesedí: žádný z nich nelze přijmout jako příklad pokročilého systému plánování.“ (Caldwell, 2010, str. 8-9)

26

Cesta do otroctví, jak sám Hayek přiznává, stojí na anglických a německých faktech. Přesto se Caldwell mýlí, kdyţ říká, ţe nemáme po ruce ţádný podobný vývoj země, jako byl vývoj Německa. Vţdyť takové příklady poskytuje sám Hayek v úvodu Cesty do otroctví pro americké čtenáře (1956/2004, str. 11-15). „Ani ne rok po prvním vydání Cesty do otroctví se v Británii dostala k moci socialistická vláda, která v zemi panovala šest let. Vnucuje se proto otázka, na kolik tato zkušenost potvrdila, či vyvrátila mé obavy, a musím na ni alespoň stručně odpovědět. Tento zážitek mě jistě utvrdil v mých obavách a mohu snad dodat, že ukázal reálnou existenci mnou popisovaných obtíží mnoha lidem, které by abstraktní argumentace nikdy nepřesvědčila.“ (Hayek, 1956/2004, str. 11) Za půl roku, pokračuje Hayek (1956/2004, str. 12-15), tato vláda během míru ustanovila znovu zákon o všeobecné pracovní povinnosti. Parlament není schopen takovou svévolnou vládu nijak kontrolovat. Moc lze pouţít pro špatné, ale i dobré úmysly. Vyuţívala se zatím pro ty dobré, přesto britský právník Keeton tvrdí, ţe kdyby se přešlo na diktaturu, nebyl by tento přechod v rozporu se zákonem a byl by velmi jednoduchý a plynulý. Vláda dostala neomezenou moc bez ústavní kontroly a ve svém působení je uţ velmi daleko. Dále Hayek pokračuje myšlenkou, ţe po šesti letech socialismu v Anglii nenastala totalita, ale to vůbec nezpochybňuje závěry Cesty do otroctví. Vládní regulace psychologicky působí na lidskou povahu a mění ji, coţ trvá jednu aţ dvě generace. Lidé se tomu mohou vyvarovat, kdyţ včas rozeznají nebezpečí této cesty a vydají se na správnou. Zatím se však v Anglii nic podobného neodehrává. Otázkou je, jestli generace navyklá na podobné podmínky se jich spíše bude chtít zbavit místo toho, aby u těchto zvyků zůstávala. Vláda tedy chce stanovit ekonomický cíl a vyuţít zdroje v domnělý prospěch národa. Hayek má zde na mysli vývoj v Británii, který usiloval o sociálně spravedlivou demokracii a o plán „státu blahobytu“ během let 1945-1951. Docházelo zde také k zestátnění některých odvětví těţkého průmyslu a sluţeb. Během vývoje let 1951-1955 probíhala ale reprivatizace části znárodněných podniků a Anglie se obrátila zpět na cestu trţního hospodářství. Není zde tedy znatelný podobný vývoj jako v nacistickém Německu právě díky upuštění od této politiky, a proto Británii v tomto období nelze povaţovat za relevantní pro Cestu do otroctví. Je pravděpodobné, jak píše Hayek, ţe v Británii nedošlo k totalitě právě proto, ţe tamější generace se odmítla psychologicky ztotoţnit s regulacemi. Dalším takovým příkladem můţe být znárodňování majetku Němců, zrádců a kolaborantů rozhodnutím vlády v poválečném Československu. Prezidentské dekrety v roce 1945 znárodnily klíčový průmysl, závody nad 500 zaměstnanců, banky a pojišťovny. Soukromý

27

zůstal jen malý a střední průmysl, stavebnictví a velkoobchod. Pokus o reformu socialismu a jeho spojení se svobodou a demokracií v roce 1968 byl ale násilně přerušen srpnovou invazí vojsk Varšavské smlouvy. Jak je vidět, po druhé světové válce ústřední myšlenka Cesty do otroctví nebyla stále pochopena a začal tu být patrný podobný vývoj jako v Německu. Kam tyto snahy vedly v Česku nelze říci, protoţe reformy socialismu byly přerušeny invazí vojsk Varšavské smlouvy. Ale i kdyby pokus o reformu mohl pokračovat, nepochybně by se velmi brzy prokázala jeho nereálnost. Po druhé světové válce tedy můţeme najít země, jako bylo Československo nebo Velká Británie, které se vydaly na cestu, kterou Hayek v Cestě do otroctví popisuje. Avšak jedná se zde o historické příklady. Měli bychom se tedy spíše ptát, jestli je Hayekova kniha relevantní pro současnost? I kdyţ byla Cesta do otroctví dobově zatíţená, bylo by chybné myslet si, ţe se z ní dnes nemůţeme poučit. Jak píše Caldwell: „ Každá generace má vždy řadu svých vlastních problémů, se kterými zápasí. Ale když vidíme, jak se ostatní vypořádávají se svými problémyzvláště problémy tak závažnými, že konfrontují Hayeka a jeho krajany s meziválečnou Británií - není to špatná cesta, jak získat nějakou perspektivu.“ (Caldwell, 2010, str. 14) Zde se Caldwell s Hayekem shoduje. Hayek říká, ţe se na celou věc dívá s odstupem času jinak. Přesto je kniha přínosná pro jeho oponenty, aby se mohli vyvarovat váţného nebezpečí. „Po té, co jsem se na své dílko znova podíval ve světle zhruba třiceti let dalšího studia problémů, které se tehdy pouze začínaly objevovat, už se na celou věc dívám jinak. Ačkoli kniha obsahuje řadu věcí, které jsem v době jejího napsání nemohl přesvědčivě doložit, dovedlo mě myslím usilovné hledání pravdy již tehdy k určitému poznání, které může pomoci těm, kdo se mnou nesouhlasí, aby se vyvarovali vážného nebezpečí.“ (Hayek, 1944/2004, str. 21) Švédsko je tedy příkladem země, která se dala po druhé světové válce na cestu do otroctví prostřednictvím politik státu blahobytu, ale bylo by chybné myslet si, ţe se jedná o stejnou cestu, jakou popisuje Hayek ve své knize. Jak naznačuje Cadwell, k potvrzení ústřední teze Cesty do otroctví lze testovat vztah poklesu HDP a růstu znárodňování výrobních prostředků. Zde byla skutečně zjištěna pozitivní korelace. Avšak nelze zaměňovat ekonomickou efektivitu za ekonomickou svobodu. Hayek uznává, ţe trţní ekonomiky nemusí být vţdy ekonomicky efektivnější neţ totalitární státy. (viz. kap. 3.3.1) Vybraná studie ale spíše potvrzuje, ţe vyšší růst HDP je spojen s trţním hospodářstvím, kde nedochází ke znárodňování výrobních prostředků. Hayek tuto otázku nechává v Cestě do otroctví spíše otevřenou (1944/2004, str. 92) a nelze ji tedy v rámci jeho knihy jednoznačně potvrdit ani

28

vyvrátit. Navíc studie zahrnuje i země, které nezačaly plánovat v rámci demokracie. Kdybychom se ohlédli do historie, jestli existuje případ demokracií, které se uchýlily k neblahému hospodářskému plánování, tak skutečně nalezneme příklady jako je Československo nebo Velká Británie v době po druhé světové válce. Ty se ale svou vinou tak daleko jako Německo nedostaly. Tímto lze jen potvrdit atmosféru, která panovala po druhé světové válce, a která byla nakloněna rozsáhlému znárodňování některých odvětví průmyslu a sluţeb v demokratických zemích. Přesto je Cesta do otroctví i dnes z historického hlediska poučná, abychom se v budoucnu vyvarovali cestě do otroctví. Zastánci „teze o nevyhnutelnosti“ tedy nemají důvod myslet si, ţe Hayekova předpověď v rámci jeho ústřední teze se nenaplnila v praxi.

3.3 Hayekova a Bellocova cesta do otroctví P. Boettke kritizuje v článku Čtení Hayeka: Volba, důsledky a Cesta do otroctví (On Reading Hayek: Choice, consequences and The Road to Serfdom) z roku 2005 interpretaci Hayeka, kterou rozvíjel E. A. Mcphail v předmluvě k díle Otrocký stát (The Servile State) z roku 1912 napsanou Hilaire Bellocem. Boettke píše (2005, str. 1046), ţe Mcphail ukazuje, jak byla Bellocova kniha desinterpretovaná intelektuály, kteří mu oponovali. Této desinterpretace se podle Mcphaila dopustil i Hayek a další autoři v tezích, které předcházely Cestě do otroctví. Mcphail ukazuje, ţe Bellocova kniha by neměla být spojována s argumenty poloţenými H. Spencerem v jeho díle Člověk versus stát (Man Versus State) a zakončenými Cestou do otroctví. Belloc se podle Mcphaila distancoval od tohoto druhu čtení. Podle Boettkeho zní obrana McPhailova argumentu rozumně. Přesto je McPhailův článek jen nejasně vztaţený ke zhodnocení Hayekovy Cesty do otroctví. Podle Boettkeho se Mcphail nesoustředí na argumentaci vedenou Bellocem ohledně nezamýšlených důsledků socialismu. Hayek dvakrát Belloca v Cestě do otroctví cituje, ale nikde netvrdí, ţe jeho práce je závislá na Bellocově dřívější práci. Hayek cituje (1944/2004, str. 31) Belloca v souvislosti s tím, ţe do zapomnění upadla varování před otroctvím jako například právě varování Hilaire Belloca. „…účinek socialistického učení na kapitalistickou společnost povede k vzniku čehosi třetího, co se liší od obou předchozích doktrín - Stavu poroby.“ (Belloc, The Servile State, 1913/1927, str. xiv, v Hayek, 1944/2004, str. 200) Hayek tedy nikde výslovně neříká, ţe se inspiroval Bellocem. Kdyby však interpretoval jeho Otrocký stát (The Servile State) jako neslučitelný se svojí vlastní tezí Cesty do otroctví, jistě by ho zde v souvislosti s varováním před otroctvím nezmiňoval. Mohl ho však vlastní

29

vinou desinterpretovat, jak naznačuje McPhail. Proto můţeme provést srovnání toho, jestli se Hayekova ústřední myšlenka v Cestě do otroctví liší od varování Belloca před otrockým státem. Hayek například píše: „…praxe socialismu je za všech okolností totalitní.“(Hayek, 1944/2004, str. 124) Tento citát se ale nezdá příliš v rozporu s výše citovaným Bellocovým tvrzením o nezamýšlených důsledcích aplikace socialismu na kapitalismus, která vede ke stavu poroby. Moţná bychom měli srovnat pojetí socialismu Belloca a pojetí socialismu Hayeka, aby bylo zřejmé, ţe slovo socialismus oba pouţívají ve stejném významu. Hayek cituje Belloca v úvodu kapitoly Ekonomická regulace a totalitarismus. „Nadvláda nad výrobou statků se rovná nadvládě nad lidským životem jako takovým.“ (Belloc, v Hayek, 1944/2004, str. 85) Hayek píše k socialismu: „V době, kdy jsem knihu psal, se slovo socialismus jednoznačně používalo pro znárodňování výrobních prostředků a z něj přirozeně plynoucí centrální plánování ekonomiky.“(Hayek, 1976/2004, str. 20) Belloc tedy socialismem myslí kontrolu nad produkcí statků a stejně tak Hayek slovo socialismus uţívá ve smyslu znárodnění výrobních prostředků a tedy i ve smyslu kontroly produkce statků. Navíc zde vyvstává další podobnost u Belloca a Hayeka, protoţe oba varovali před demokratickým socialismem. McPhail v předmluvě ke knize Ekonomie pro Helenu píše: „Jako sociální kritik je Belloc podhodnocen, jeho přesné předpovědi náhle zahanbily opojná očekávání fabiánců, kteří si mysleli, že kapitalismus bude pomalu odstraněn postupnými právními předpisy. Bellocova prognóza o zhroucení kapitalismu nebo návratu k otrockému státu byla budoucí možná cesta; ačkoliv to byla znepokojující vize, jak Belloc argumentoval, nebylo to myšleno tak, abychom byli sklíčení, ale bylo to myšleno jako fakt.“ (McPhail, 2004, str. 23, v Belloc, 1924/2004) Belloc tedy reagoval na fabiánce, kteří jako odpůrci kapitalismus prosazovali, ţe se demokratický socialismus prosadí ne revolucí, ale silou svých myšlenek a vzděláním. Podobně Hayek psal o demokratickém plánování vedoucímu k nezamýšleným důsledkům. „Není těžké odhadnout následky, které nastanou, když se demokracie vydá cestou plánování vyžadujícího větší konsenzus, než jaký ve společnosti reálně existuje…Shodnou-li se lidé pouze na nutnosti centrálního plánování, dopadá to podobně, jako když se skupina lidí rozhodne společně podniknout cestu, aniž se dohodnou, kam chtějí jet: výsledkem pak může být, že jsou nuceni jet někam, kam většina z nich vůbec nechce.“(Hayek, 1944/2004, str. 67) Vyvstává zde také podobnost mezi ranými fabiánci, na které reagoval Belloc a nacionálními socialisty, na které upozorňuje Hayek v Cestě do otroctví. „Nacionalistické a imperialistické sklony socialistických plánovačů, které jsou mnohem častější, než se má

30

všeobecně za to, nejsou vždy tak flagrantní jako kupříkladu v případě manželů Webbových a jiných raných fabiánců, u nichž se nadšení pro plánování typicky snoubilo se zbožným obdivem pro velké a mocné politické celky a opovržením pro malý stát. Když historik Élie Halévy píše o manželech Webbových v době, kdy je před čtyřiceti lety poprvé poznal, poznamenává, že jejich socialismus byl hluboce antiliberální…Cituji z těchto pasáží, které by se klidně mohly vztahovat na německé předchůdce německého národního socialismu, poněkud obšírně, protože jsou tak typickým příkladem oné glorifikace moci, která snadno vede od socialismu

k nacionalismu

a

která

hluboce

ovlivňuje

etické

postoje

všech

kolektivistů.“(Hayek, 1944/2004, str. 125-126) Můţeme si zde tedy všimnout jisté podobnosti mezi myšlením Hayeka a Belloca, protoţe oba reagovali na demokratický socialismus své doby a oba varovali před nezamýšlenými důsledky aplikace idejí socialismu na kapitalistickou společnost. Belloc reagoval na fabiánce a Hayek na socialistické plánovače. Jak fabiánci, tak socialističtí plánovači měli nacionalistické a imperialistické sklony, coţ jenom potvrzuje, ţe směřovaly k německému národnímu socialismu. Jak Belloc, tak Hayek tedy uplatňovali podobné argumenty v boji proti cestě do otroctví a McPhail tedy neměl důvod označovat Hayekovu Cestu do otroctví za dezinterpretaci Belloca. Je však otázkou, jestli Belloc myslel svým otrockým státem skutečně Hayekův otrocký, totalitární stát?

3.3.1 Srovnání otrockého státu Belloca a Hayeka Belloc popisuje svůj otrocký stát v Ekonomii pro Helenu (Economics for Helen). „Otrocký stát je ten, který se nacházel všude u našich předků. Je to otrocký stát, ve kterém jsme my všichni Evropané žili, když jsme před dvěma tisíci lety byli pohané. Například: ve staré pohanské Itálii, před tím než se stala křesťanskou nebo ve starém pohanském Řecku obě země byly ve své době nejlepší na světě a obě..., byly počátkem naší civilizace - většinu lidí, které byste viděli pracovat na čemkoliv byli otroci a nad otroky byli je jich vlastníci: svobodní lidé. Velká nevýhoda státu s vlastnictvím otroků je zřejmá: mnoho lidí je degradováno: nejsou občany: nemohou uplatňovat svou vlastní vůli. To je tak evidentní a obrovské zlo, že musí být postaveno proti všem výhodám, na které se chystáme upozornit.“(Belloc, 1924/2004, str. 92) Hayek upozorňuje na situaci, kdy je člověk v totalitárním státě degradován na součást celku. Jedinci jsou zde podobně jako u Belloca degradováni na pouhé nástroje uţívané k jistým účelům. „Pokud má „společenství“ nebo stát přednost před jednotlivcem, pokud jsou

31

jeho cíle nadřazené cílům jednotlivce, nebo na nich nezávislé, pak lze za členy společenství považovat jen ty jednotlivce, kteří pracují pro stejné cíle. Nutným důsledkem tohoto postoje je, že člověk je respektován pouze jakožto člen skupiny, to znamená pouze a výhradně tehdy, usiluje-li o schválené společné cíle.“(Hayek, 1944/2004, str. 124) Belloc dále pokračuje tím, jak se otroctví vylučovalo s křesťanstvím. „Otroctví je nejnešťastnější stav v rozsahu, v němž zraňuje lidskou čest a uráží lidskou důstojnost, a to je důvod, proč křesťanské náboženství postupně rozpustilo otroctví v procesu mnoha staletí: otroctví není dostatečně v souladu s myšlenkou lidské bytosti stvořené k obrazu Boha.“ (Belloc, 1924/2004, str. 92) K individualistické morálce, která má základ v křesťanství a v antické filosofii se Hayek také vyjadřoval. „Stejně jako formální právo jsou pravidla individualistické etiky – byť možná v mnoha ohledech nepřesně formulovaná – vždy obecná a absolutní. Předepisují, či zakazují obecný typ jednání bez ohledu na to, zda jeho účel v konkrétním případě dobrý či špatný. Krást či podvádět, mučit či zrazovat důvěru se považuje za špatné bez ohledu na to, zda to v konkrétním případě způsobí zlo, či nikoliv. …neexistuje doslova nic, co by důsledný kolektivista neměl být připraven udělat, pokud je to pro „dobro celku“, protože „dobro celku“ je pro něj jediným kriteriem správného jednání.“ (Hayek, 1944/2004, str. 127) Otroctví podle Belloca nebylo slučitelné s křesťanskými principy, coţ potvrzuje i Hayek. Podle něj individualistická morálka je odvozena z křesťanských principů, ale má základ i v antice a nelze ji uplatnit v totalitní, tedy otrocké společnosti. Podle Belloca: „Otroctví může také být významně nešťastné, když jsou velitelé krutí nebo nedbalí.…Také, když přišlo na lidský vztah člověka a jeho otroka v lepší a jednodušší formě otrockého státu se často přátelili a byli obvykle ve stejném vztahu, jako jsou lidé dnes s jejich rodinnými příslušníky. Například: v dobře fungujících domácnostech otrockého státu víme z historie, že určití otroci byli často učitelé dětí a tak měli velmi důležité a respektované postavení a byli tu jiní otroci, kteří působili jako dobří muzikanti a architekti a umělci.“ (Belloc, 1924, str. 92) Belloc píše, ţe otrocký stát nemusí mít nutně nevýhody. Záleţí to hlavně na tom, jestli je moc nad otroky v rukou lidí, kteří otroky trápí, jsou bezohlední nebo krutí, anebo jsou dobrými pány, a pěstují s otroky přátelské aţ rodinné vztahy. Nápadně je tato argumentace podobná té, kterou rozvíjel Hayek v Cestě do otroctví v kapitole Proč se ti nejhorší dostávají nahoru. „Totalitarismus,…,je mocný systém pro dobré i špatné a záleží pouze na diktátorech, k jakým účelům ho budou chtít použít.“ (Hayek, 1944/2004, str. 119)

32

Hayek dochází k závěru, ţe totalitarismus produkuje zlé rysy. „Máme silné důvody se domnívat, že rysy, které nám na současných totalitních systémech nejvíce vadí, nejsou jen náhodné vedlejší produkty, nýbrž fenomény, které totalita dříve či později zákonitě plodí. Právě tak jako demokratický státník, který se rozhodne pustit do plánování ekonomického života, brzy ocitne před volbou, zda na sebe vzít diktátorské pravomoci, nebo se svých plánů vzdát, tak si totalitní diktátor bude brzy muset vybrat buď přezírání běžně chápané morálky, anebo neúspěch. A právě proto mají ve společnosti tíhnoucí k totalitě mnohem větší šanci na úspěch bezohlední lidé, kteří nemají žádné zábrany…A protože bude poptávka po úkonech, které jsou samy o sobě špatné a které nebude chtít vykonat nikdo, kdo je stále pod vlivem tradiční morálky, stane se ochota plánovat zlo vstupenkou k povýšení a moci.“ (Hayek, 1944/2004, str. 120, 131) Rozdílem mezi Bellocovým otrockým státem a Hayekovým je ten, ţe u Belloca to jsou svobodní lidé, kteří rozhodují o otrocích, zatímco Hayek bere v úvahu politiky, kteří plánují pro celý stát. Hayek si však tento rozdíl uvědomoval. Napsal, ţe: „Mnozí liberální socialisté jsou ve svém úsilí vedeni tragickou iluzí, že zbaví-li jednotlivce moci, kterou má v individualistickém systému, a přenesou-li ji na společnost, připraví tím tuto moc o její sílu. Kdo však takto argumentuje, přehlíží skutečnost, že soustředí-li se moc tak, aby mohla posloužit realizaci jednoho plánu, nedochází jen k jejímu přenesení, ale i k nekonečnému znásobení… Rozdělení či decentralizace moci zákonitě znamená snížení absolutního objemu moci a systém konkurence je jediným systémem, který decentralizací minimalizuje moc člověka nad člověkem. …To čemu se říká ekonomická moc – byť se také může stát nástrojem donucování - , nepředstavuje v rukou soukromých osob nikdy výlučnou či totální moc – moc nad veškerým životem člověka. Je-li však ekonomická moc centralizovaná jako nástroj politické moci, vede k závislosti takového stupně, že ji lze sotva rozlišit od otroctví.“ (Hayek, 1944/2004, str. 126-127) Proto tedy Belloc a Hayek dochází ohledně lidí, kteří řídí občany totalitárního státu, a majitelů a otroků k rozdílným závěrům. Kdyţ bude mít někdo moc nad otrokem, není to totéţ jako mít moc nad všemi občany jednoho státu. Kdyţ má někdo moc pouze nad několika lidmi, můţe, ale i nemusí být nutně zneuţita. Podle Belloca to závisí na okolnostech a poměrech ve společnosti. „Velké množství otroků v takové společnosti by mohlo být z rozmarů jejich pánů velmi nešťastných, ve špatných dobách těchto společností byli velmi nešťastní.“ (Belloc,1924/2004, str. 92) Hayek také připouští, ţe v konkurenční společnosti můţe mít člověk moc nad druhým člověkem a mít schopnost ho donucovat jako v Bellocově otrockém státě. Proto člověk můţe

33

své moci vyuţívat k dobrým i špatným účelům. Hayek však bere v úvahu i moţnost, ţe by moc mohl mít někdo ne nad několika lidmi, ale nad celým státem. Zákonitě z toho plyne, ţe lidé s morálními zábranami se nebudou odvaţovat převzít za tolik lidí odpovědnost ve svém konání. Proto se pravděpodobněji dostanou k moci bezzásadoví oportunisté nebo lidé bez morálních zábran. Belloc neuvaţuje o tom, ţe by v jeho otrockém státě někdo převzal moc nad všemi svobodnými lidmi a jejich otroky. V tomto se nutně od Hayeka liší. Dále uţ Belloc uvaţuje (Belloc, 1924/2004, str. 92-95) otrocký stát, ve kterém jsou otroci pod mocí jejich jednotlivých pánu, a neuvaţuje tedy případ jednoho diktátora pro celý stát jako Hayek. Nelze tedy uţ srovnávání celé ekonomiky jako celku dále provádět. Tento rozdíl nám však nezabrání uvaţovat srovnání názorů Hayeka a Belloca na produktivitu práce v otrockém státě a mimo něj. „Často slyšíme, že je řečeno, že otrocká práce je méně produktivní než neotrocká práce, tj. práce za mzdu v kapitalismu…když například skupina kapitalistů začíná s rozvojem v nových zemích a najímají si proto lidi k práci, budou plni energie a vysoké produktivity. Ale když …se dostanou do rutiny a zvyku, je nejisté, zda budou více produktivní než je otrocká práce…Neexistuje žádný důvod, proč svobodný člověk pracující pro jiný profit by se měl snažit, jak nejlépe umí. Naopak on má všechny důvody pro to pracovat, co nejméně, zatímco otrok může být nucen, aby tvrdě pracoval.“ (Belloc, 1924/2004, str. 94) Hayek v porovnání s Bellocem píše, ţe: „…většina lidí zabývajících se hospodářskými problémy postupně upouští od tvrzení, že by plánovaná ekonomika produkovala podstatně více než systém založený na konkurenci. Dokonce i řada socialistických ekonomů, kteří se problémem centrálního plánování vážně zabývali, se nyní spokojuje s nadějí, že plánovaná společnost se co do efektivity konkurenci vyrovná. Prosazují plánování už nikoli kvůli větší produktivitě, ale protože nám prý zajistí spravedlivější rozdělení bohatství. To je skutečně jediný argument pro plánování, který lze oprávněně prosazovat.“ (Hayek, 1944/2004, str. 92) Co se tedy produktivity práce týká, tak Belloc tvrdí, ţe v otrocké společnosti lze vyprodukovat více, ale přiznává, ţe je to částečně i otázka podmínek a motivací lidí pracujících za mzdu. Za socialismu se podle Hayeka má obecně za to, ţe nelze produkovat více neţ za kapitalismu a tuto domněnku podporují i sami socialisté, jak píše. Jak Belloc, tak Hayek se tedy shodují na tom, ţe oba systémy nejsou pro produktivitu práce nijak určující. Stejně jako Hayek, tak i Belloc mluví o účincích socialismu na kapitalistickou společnost, které povedou k otrocké společnosti. Oba chápou socialismus jako znárodnění výrobních prostředků

a

oba

varovali

před

nezamýšlenými

důsledky

centrálního

plánování

v demokratických zemích. Jak Hayek, tak Belloc reagovali na nacionalistické a

34

imperialistické tendence socialistů jejich doby. Jejich otrocké státy se shodují jen do jisté míry. Oba uznávají, ţe v otroctví je člověk degradován na pouhý prostředek k vykonávání zadaného úkolu. Shodují se, ţe se otroctví vylučuje s křesťanstvím a tedy i individualistickou morálkou mající základ v křesťanství. Moc nad otroky nebo nad lidmi, kteří podléhají něčímu donucení, můţe být podle nich vyuţita k dobrým i špatným účelům. Kdyţ je však moc svěřena do rukou jedné osoby, aby jednala za celý stát, tak je podle Hayeka spíše reálná moţnost, ţe bude zneuţita ke špatným účelům. Belloc moţnost uţití politické moci nad podřízenými lidmi v rámci otrockého státu v Ekonomii pro Helenu (Economics for Helen) neřeší. V tomto případě tedy nelze říci, jestli Hayek Bellocův otrocký stát desinterpretoval. Produktivita práce je pro Hayeka i Belloca nezávislá na politickém zřízení. Jak je vidět, cesty do otroctví se u Hayeka a Belloca o mnoho neliší. Nelze tedy říci, ţe Belloc byl desinterpretován Hayekem, alespoň v těch oblastech, které jsme zkoumali.

35

Závěr Ústředním tématem této práce bylo zjistit, jestli je Hayekova cesta do otroctví nevyhnutelná. Hayek napsal knihu Cesta do otroctví, ve které diskutoval, jak sám název napovídá, cestu, která vede od socialistického plánování v rámci demokracie přes předávání pravomocí na odpovědné orgány za hospodářské záleţitosti aţ k totalitnímu státu, který Hayek povaţoval za otrocký. Knihou reagoval na hospodářský a politický vývoj v Evropě, zvláště pak v Německu a ve Velké Británii za druhé světové války. Snaţil se varovat, ţe fašismus a nacismus byl následkem socialistických tendencí a ne reakcí na ně, jak se většina lidí domnívala. Knihou se nezabývali pouze vědci, ale i široká veřejnost. Cesta do otroctví ale byla často dezinterpretovaná. Jednou z dezinterpretací byla teze o tom, ţe Hayek v knize popisuje nevyhnutelné trendy a právě argumenty zastánců „teze o nevyhnutelnosti“ práce zkoumá. První z argumentů rozebírá moţnost, ţe Hayek dospěl k totalitárnímu státu, protoţe nevzal v úvahu zachování svrchovanosti spotřebitele za socialismu. Tento případ byl řešen v rámci sporu o ekonomickou kalkulaci za socialismu a v Cestě do otroctví Hayek na model trţního socialismu skutečně odkazuje jen okrajově. Je zde tedy představen Langeho model trţního socialismu, který bere v úvahu spotřebitelskou svrchovanost, a ke kterému se Hayek vyjadřoval v rámci sporu o ekonomickou kalkulaci za socialismu. Model je však analyzován z pohledu Hayeka jako sporný v praxi. Hayek moţnost zachování spotřebitelské svrchovanosti za socialismu řešil i v Cestě do otroctví, kde ji vyhodnotil jako nereálnou. Argument, ţe Hayek nevzal v úvahu zachování svrchovanosti spotřebitele v Cestě do otroctví, tedy není pravdivý. Druhý z argumentů říká, ţe se v praxi nepotvrdilo, ţe by socialistické plánování vedlo k totalitárnímu státu. Jako častý příklad je uváděno Švédsko. Tento argument však není relevantní pro Cestu do otroctví. Na historickém ekonomickém vývoji je ukázáno, ţe Švédsko neznárodňovalo výrobní prostředky, ale uplatňovalo politiku státu blahobytu. Přesto však lze podle B. Caldwella testovat na základě například indexu ochrany soukromého vlastnictví a HDP Hayekovu ústřední tezi. Korelace je skutečně na základě vybrané studie potvrzena, ale jedním z jejích problémů je to, ţe tato studie nevzala v úvahu plánování za socialismu v rámci demokracie. Je zde tedy představen vývoj demokratického Československa a Velké Británie po druhé světové válce, kde se skutečně plánovalo tak, jak Hayek v Cestě do otroctví naznačuje. Hayekovy obavy byly tedy oprávněné, ale zde vývoj nedošel vinou těchto států tak

36

daleko jako v Německu. Argument, ţe vývoj ve Švédsku Hayekovu ústřední tezi nepotvrdil, není pravdivý. Třetí část je věnovaná výtce, ţe Hayek dezinterpretoval vývoj praktického socialismu k nezamýšleným důsledkům, který naznačoval Hilaire Belloc v díle Otrocký stát (The Servile State) napsaném roku 1912. Zde práce srovnává společné a rozdílné prvky vývoje k otrockému státu a dále společné a rozdílné vlastnosti otrockých států Hayeka a Belloca. Je nalezeno mnoho společných rysů mezi oběma předpověďmi Belloca a Hayeka o otrockém státě. Nelze tedy říci, ţe Hayek Belloca dezinterpretoval, alespoň v oblastech, které práce zkoumala. Argumenty zastánců „teze o nevyhnutelnosti“ byly vyvráceny. Hayekova cesta do otroctví není na základě zkoumaných argumentů nevyhnutelná.

37

Seznam literatury 1. BARRY, N. a kol.: Hayek’s „Serfdom“ revisited: Essays by economists, philosophers and political scientists on „The Road to Serfdom“ after 40 years, London, The Institute of Economic Affairs, 1984, ISBN 0-255 36174-2 2. BELLOC, H.: Economics for Helen, Nordfolk, VA, IHS, Press, 2004, pův. vydání 1924, ISBN: 9781932528398 3. BOETTKE P. J.: On reading Hayek: Choice, consequences and The Road to Serfdom, European Journal of Political Economy, Vol. 21 (2005) 1042– 1053 4. BOETTKE, P. J.: Hayek’s The Road to Serfdom revisited: Government failure in the argument against socialism, Eastern Economic Journal, Vol. 21, No 1., Winter 1995 5. CALDWELL B.: HAYEK ON SOCIALISM AND ON THE WELFARE STATE: A Comment on Farrant and Mcphail’s “does F.A. Hayek’s Road to Serfdom deserve to make a comeback?”, HOPE Center Working Paper No. 2010-02, September 2010 6. CALDWELL B.: The Road to Serfdom: Text, Documents. Volume 2, The Collected Works of F.A. Hayek. Chicago: University of Chicago Press, and London: Routledge, 2007. (Edited volume) 7. CALDWELL B.:“Hayek and Socialism,” Journal of Economic Literature, vol. 35, no. 4 (December 1997a), pp. 1856-1890. Winner of the 1998 Smith Prize for Best Article. Reprinted in Peter Boettke, Ed. The Legacy of Friedrich von Hayek. Vol. 3. Cheltenham: Edward Elgar, 1999, pp. 394-428. 8. CALDWELL, B. : Socialism and War. Volume 10, The Collected Works of F.A. Hayek. Chicago: University of Chicago Press, and London: Routledge, 1997b 9. CALDWELL. B.:“Hayek: Right for the Wrong Reasons?” Journal of the History of Economic Thought, vol. 23, no. 2 (June 2001), pp. 141-51. 10. DIRECTOR, A.: Reviewed work(s): The Road to Serfdom by Friedrich A. Hayek, The American Economic Review, Vol. 35, No. 1 (Mar., 1945), str. 173-175 11. DOBB. M.: Economic Theory and Socialist Economy, A reply, Review of Economic Studies, Vol. 2, No. 2, 1935, str. 144-151 12. DURBIN, E.F.M.: Professor Hayek on Economic Planning and Political Liberty, The Economic Journal, Vol. 55, No. 220 (Dec., 1945), pp. 357-370 13. ELVANDER, N.: The labour market regres in the nordic countries: A comparative Analysis in Scandinavian Political Studies, roč. 25, č. 2, s. 117-137. Nordic Political

38

Science

Association,

2002,

http://www.blackwellO67synergy.com/doi/pdf/10.1111/1467O9477.00066> 14. ERIXON, L.: A Swedish Economic Policy The Theory, Application and Validity of the Rehn-Meidner

Model

Stockholm:

Stockholm

University,

2000.

http://www.ne.su.se/paper/wp00_13.pdf 15. GWARTNEY J, LAWSON, R.: Economic Freedom of the World, Fraser Institute, 2005 16. HAYEK, F. A.: Cesta do otroctví, Brno, Barrister & Principal 2004, ISBN 80-8659871-3 17. HAYEK, F. A.: Právo zákonodárství a svoboda: nový výklad liberálních principů spravedlnosti a politické ekonomie, 3) Politický řád svobodného lidu, Praha, Academia, 1973/1991b, str. 111, ISBN 80-200-0279-0 18. HAYEK, F. A.: Právo zákonodárství a svoboda: nový výklad liberálních principů spravedlnosti a politické ekonomie, 1) Pravidla a řád, Praha, Academia, 1973/1991a, str. 57, ISBN 80-200-0279-0 19. HAYEK, F. A.: Socialist Calculation: the Competitive Solution, Economica, New Series, Vol. 7, No. 26, 1940, str. 125-149 20. HAYEK, F. A.: The Present State of the Debate, ve sborniku Collectivist Economic Planning,

Routledge,

London

1935,

str.

201-244

(přístup

z internetu:

http://books.google.com/books?id=rauFqOrO5J4C) 21. HAYEK, F. A.: Zásady liberálního společenského řádu, In: JEŢEK, Tomáš (ed.): Zásady liberálního řádu, Praha, Akademie věd ČR 2001, str. 11-26, ISBN 80-2000852-7 22. HENREKSON, M.: Economic growth and the Swedish model, in Economic growth in Europe since 1945, s. 240-288, 1st ed. Cambridge: Cambridge University Press, 1999, ISBN 052149964X 23. JAKOBSSON, U.: Economic growth in Sweden, in World economic Growth s. 5994. 2nd ed. San Francisco: International Center for Economic Growth, 1991. ISBN0917616626 24. KOCK, K.: Swedish Economic Policy during the War in The Review of Economic Studies, roč. 10, č. 2, s. 75-80, The Review of Economic Studies, 1943, http://links.jstor.org/sici?sici=0034O6527%28194322%2910%3A2%3C75%3ASEPD TW%3E2.0.CO%3B2OD>

39

25. KRESGE, S. - WENAR, L.: F. A. Hayek: autobiografické rozhovory. Brno: Barrister & Principal, 2002, ISBN 200280-86598-16-0. 26. LANGE. O.: On the Economic Theory of Socialism, The Review of Economic Studies, Vol. 4, No. 1-2, 1936, str. 53-71 27. LINDBECK, A.: Theories and Problems in Swedish Economic Policy in the Post War Period in The American Economic Review, roč. 58, č. 3, s. 1-87. American Economic Association,1968,

http:

//links.jstor.org/sici?sici=0002O8282%28196806%2958%3A3%3C1%3ATAPISE%3 E2.0.CO%3B2OU 28. LUNDBERG, E.: The Rise and Fall of the Swedish Model, in Journal of Economic Literature,

roč.

23,

č.1,s.1-36.

American

Economic

Association,

1985.

http://links.jstor.org/sici?sici=0022O0515%28198503%2923%3A1%3C1%3ATRAF OT%3E2.0.CO%3B2OV 29. MERRIAM, CH. E.: Reviewed work(s): Freedom Under Planning by Barbara Wootton, Road to Reaction by Herman Finer, The American Political Science Review, Vol. 40, No. 1 (Feb., 1946), str. 133-136 30. MERRIAM, CH. E.: Reviewed work(s): The Road to Serfdom by Friederich A. Hayek, The American Journal of Sociology, Vol. 50, No. 3 (Nov., 1944), str. 233-235 31. MISES, L. VON: Economic calculation in the socialist Commonwealth, Auburn: The Ludwig von Mises Institute, 1920/1990, str. 1-33, ISBN 0-945466-07-2, přeloţil S. Adler z "Die Wirtschaftsrechnung im sozialistischen Gemeinwesen", Archiv für Sozialwissenschaften,

vol.

47,

1920

(přístup

z internetu:

http://mises.org/pdf/econcalc.pdf) 32. ROLL, E.: Reviewed work(s): The Road to Serfdom by Friedrich A. Hayek, The American Economic Review, Vol. 35, No. 1 (Mar., 1945), str. 176-180 33. SALERNO, J. T.: Postscript: Why a Socialist Economy is "Impossible" by Joseph T. Salerno,

1990,

str.

34-46,

ISBN

0-945466-07-2,

(přístup

z internetu:

http://mises.org/pdf/econcalc.pdf) 34. SCHUMPETER, J.: Reviewed work(s): The Road to Serfdom by Friedrick A. Hayek, The Journal of Political Economy, Vol. 54, No. 3 (Jun., 1946), str. 269-270 35. THAKUR, S.: Sweden’s welfare state: Can the bumblebee Keep Flying?, 1st ed. Washington, D.C.: International Monetary Fund, 2003. 135 s. ISBN 1-58906-158-6 http://www.sante.gouv.fr/drees/rfas/rfas200304/200304Oart14uk.pdf

40

36. URBAN, L.: Praktická hospodářská politik, 1. vyd., Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 1995. 190 s., ISBN8070799412

41