ÚVOD
Dobrý den vážený čtenáři . Rozhodl jsem se podělit se s Vámi o zkušenostech z aktivit pana Juliena v této republice v návaznosti na obchodní jednání s čelními představiteli jednoho hlavního města africké země , kterou vzpomenu o chvíli později . Seznámím Vás s tím , jak jsem se pokoušel zapojit se do obchodu s lidmi v této zemi právě tím, že jsem dal na slova a sliby pana Juliena a v zemi , kde jak už dnes vím , jsou jak se říká „ sto roků za opicemi.“ Popíšu Vám , jak jsem se k tomu vůbec dostal a dozvíte se , jak všechno v této zemi , Ugandě i v Čechách a na Moravě probíhalo . Celá kniha je pravdivá a je vlastně zdokumentováním seznámení se s panem Julienem a potom mého příběhu s ním a souhrnem pro mne nových poznatků z této africké země a dále o postoji k životu a slušnosti pana Juliena . A podotýkám, že takových lidí jako je „on“ je tady v republice dnes už hodně . Podvodníků , kteří lákají ze slušných lidí peníze ….. Proto Vás , kteří se s takovým jednáním setkají ať už ten člověk pochází z kterékoli země celého světa , buďte hodně obezřetní a dávejte si velký pozor , komu své finanční prostředky svěřujete a koho podporujete . Vím , že to není jednoduché a jen dát na názory kolegů je také složité. Je však potřeba udělat si z poznatků takový názor , o kterém si budete jisti , že ej správný . Chtěl bych upozornit na to, že nejsem žádný spisovatel , ale jen obyčejný chlap se středním vzděláním a dnes už s mnoha zkušenostmi i když v tomto případě mě nebyly moc platné na posouzení toho , jest li to je podvod . Pokouším se touhle
e knihou vydělat peníze o které jsem přišel díky podvodnému
jednání pana Juliena . Cena byla příliš vysoká , protože jsem si na všechno půjčoval , a tak s úroky , které samozřejmě musím zaplatit přijdu zhruba o cca 1,5 mil. Kč. Velká cena , jak by někteří řekli , za svou „hloupost“ . Cenu za to , že Vám umožním seznámit se s mým příběhem jsem nechal na každém z Vás , kdo se mnou soucítíte , a které to zajímá . Některým to určitě hodně pomůže a snad i otevře oči , protože tohle se děje neustále . Budu rád , když mi něco z neutracených peněz zašlou na můj účet.
První seznamovací cesta do Kinshasy Všechno začalo tak , že mi jednou v polovině roku 2011 zazvonil v kanceláři naší firmy na stole telefon pevné linky . Po zvednutí sluchátka a oznámením mého příjmení a představení firmy se mě na druhé straně představila paní a říkejme jí Anička , byla partnerkou pana Juliena s tím , že když si zadala do vyhledavače na Seznamu jednu nejznámější Českou firmu na výrobu automobilů z Mladé Boleslavy, tak že ji „vyjely“ naše webové stránky, protože tam je uvedena tato firma . My tam tuto „reklamu“ máme proto, že jsme pro jednu Brněnskou firmu ve spolupráci s nimi přistavovali novou část administrativní budovy v Mladé Boleslavy . Její otázkou bylo zda jim budeme prodávat do Demokratické republiky Kongo osobní auta této značky. Že ona má partnera, který je z Konga a má tam kontakty. Vysvětlil jsem jí , že naše firma auta nedodává, že s nimi neobchodujeme . Naše firma se zabývá kovovýrobou a výrobou speciálních kontejnerových lisů na papír a plastový odpad . To bylo tak vše o čem jsme spolu hovořili . Potom jsem o nich neslyšel asi půl roku , až se ozval pan Julien a říkejme mu Světlo, protože jak mi později řekl , jeho příjmení v Lingale / to je jeden z domorodých jazyků v Kongu / je v překladu Světlo. Jest li to je pravda to nevím. Nabídl mi spolupráci a začal mi vysvětlovat s čím vším by šlo obchodovat a co by šlo z Konga vyvážet. Nejprve mě však nalákal na vývoz našich lisů na papír , že by vlastně šly používat i na komunální odpad a v Kinshase se nyní problém s odpady řadí na první místo hlediska řešení všech problémů . On , že má hodně přátel z jeho politické strany a z jeho vesnice , kteří jsou dnes u moci a že bude jednoduché se s nimi domluvit , aby z toho byl nějaký prospěch . Znělo to důvěryhodně , ale on vypadá důvěry hodně každý podvod a o to panu Julienovi vlastně šlo . Nabídl mi , že zpracuje k tomuto tématu projekt a ten potom společně předložíme jednomu vysoce postavenému panu z vedení města Kinshasy , protože dle jeho slov je právě on vlastníkem firmy na sběr a likvidaci komunálního odpadu ve městě . Nabídl mi také, že přeloží do francouzštiny naše reklamní materiály. To později také udělal . K tomuto se však v krátkosti vrátím až na konci příběhu, protože to bude mít svůj význam . Všichni mí známí mi říkali vykašli se na to … je to podvodník , uvidíš , že Tě dostane do průšvihu a Ty za něj budeš
utrácet . A já si říkal podvod snad odhalím . Neodhalil , až mnohem později a spíš podle paní Aničky, která mi později sdělila ,že mne podvádí . V průběhu dalšího půl roku jsem začal zjišťovat ceny přeprav našich lisovacích kontejnerů lodí do Konga , zjišťovat si také údaje o Kongu a jeho hlavním městě Kinshase a „blízkém“ okolí . Celá RDC má totiž na šířku asi 2.200 a na výšku taky zhruba 2.200 km, takže velikostí to je taková menší Evropa. Celé Kongo má jedenáct územních samosprávných celků jako by to byly jednotlivé státy s vlastním vedením a říká se jim provincie. Každá má svoje hlavní město,kde je zpravidla největší počet obyvatel z provincie. Jak mě vysvětlil jeden můj známý „Vyhnaly je z pralesa, ukázali jim jiný život, ale zapomněli na ně.“ Toto výstižné přirovnání platí dodnes. Jenže dělají si to sami , protože pořád se v Africe někde bojuje . Jejich hospodářství je dnes v rukou číňanů .Ti dnes vlastní na 80 % podílů firem, které se zabývají těžbou zlata , diamantů , koltanu a mědi a jiných drahých kovů . Naše velvyslanectví také vydává hodnotící zprávy o stavu v Kongu a to jak v ekonomické oblasti , tak v politické i obchodní ,bezpečnostní a zdravotní . Demokratická Republika Kongo je bývalé ZAIRE a před tím byla tato země Kongo spřátelena se socialistickými zeměmi . Také původně to bylo Belgické Kongo . Jejich občané v naší zemi v dobách socialismu studovali jak na vojenských fakultách , tak učitelských , hospodářských i jiných a naše země jim v té době pomáhala . Ani to však asi moc nepomohlo . Šlo zřejmě spíš jen o solidaritu . Nebo to jde u nich dopředu velice pomalu . Pro návštěvníka této země je samozřejmě nutné používat k pití jen balené tekutiny tedy hlavně vodu , která je buď z Kanady nebo Švýcarska nebo piva a limonády z místní produkce Belgického pivovaru Heinecken nebo Švédského Skol . Ale to jsem zjistil až tam v Kinshase . Samozřejmě než odletíte musíte prodělat očkování na žlutou zimnici , žloutenku typu A i B , ještě k tomu tyfus . Je to vše zaznamenáno ve žlutém mezinárodním očkovacím průkaze , který je při příletu do Konga perfektně kontrolován . Nedovedu si moc představit , co tam jedli za pečivo , když až v roce asi 2009 tam Francouzi postavili velkou pekárnu . Hlavním pokrmem tam byl zřejmě maniok . To je jakoby větší brambora , která se usuší a z ní je potom po rozemletí mouka . Ta se
zpracovává dnes hlavně jako knedlíkové těsto a to je přílohou k mnoha jídlům . Většinou nevalné chuti . Proto , jak jsem později zjistil , panu Julienovi u nás nejvíc chutná svíčková s knedlíkem . Na to , že se pohybuje na severu Čech v oblasti Ústecka si troufá dost , protože tam to pro občany jiné pleti není moc přijatelné . Proto pro mne s prvotním „oťukáváním“ s panem, Julienem , kdy já jsem řekl, aby to bylo na oficiální úrovni , že se chci sejít s paní charge da fér v Praze a to byla paní , která v té době měla porodit dítě byla asi v šestém měsíci , že to bude důvěryhodné……pro začátek ano . Dostal jsem víza na první cestu do RDC , ale musel jsem také zaplatit všechno kolem cesty pana Juliena . A to si ještě vzal ode mne půjčku 120.000 korun , aby mohl letět a aby měl na „útratu“. Já jsem mu ji poskytl za normálních okolností . Úrok asi 0,01 % měsíčně . Naivně jsem mu věřil . Prostě úrok nic . Podepsal mi smlouvu o půjčce za minimálních úroků , protože jsem si myslel, že je všechno OK . Dokonce i bez penále a bez ručení . Chtěl jsem po paní Aničce ať se k podpisu připojí , ale ta to odmítla . Už tenkrát věděla proč nepodepíše a nic neřekla . On hrál to celé divadlo dobře . Řekl bych „My dobráci z Moravy“ s myšlením , že všichni s kterými jednáme nejsou podvodníci , je to jinak . My z té starší generace jsme zvyklí na to , že si z lidmi věříme . Dnešní doba není pro nás . Je to asi věkem a výchovou v té „strašně špatné „ době socialismu , že jsme důvěřiví . Za našich mladých let takový podvodníci nebyli , respektive nebylo jich asi tolik , proto se asi „šmejdi“ také obracejí na ty starší . Nehledáme za vším podraz . Kde jsou jen prachy , prachy a zase prachy, o které nás chtějí ti druzí obrat . Bohužel tomu ale ve většině případů v dnešní době tak je . A tak jsme udělali oficiální setkání a představení se navzájem . Také tohle všechno vypadalo důvěryhodně . Já jsem byl v Praze na ambasádě RDC a vysvětlovali jsme si co jedeme do Kinshasy dělat, za jakým obchodem a také seznámení s paní ambasadorkou . Velké focení , aby to bylo na úrovni . Naše firma, že hledá vhodnou spolupráci s jejich zástupci a že se možná objeví i něco nového v čem by šlo obchod rozšířit . Paní ambasadorka všechno brala s důvěrou a to se přiznám nevím jest li už v této první fázi o všem věděla nebo tušila a nebo netuší dodnes . Myslím si , že ano . Když podvodníci , tak asi se vším a jak se později ukázalo zřejmě všichni . Jen bych se ještě vrátil trochu do historie naší firmy a to proto, že situace za
předcházejících 12 let nebyla vůbec růžová . Do období roku 2010 to celkem šlo a pak se to začalo finančně komplikovat . A to byl v podstatě důvod , proč jsem šel do toho obrovského rizika . Měl jsem a mám dosud řešení na vypůjčené peníze za náš byt, který jsem zastavil a peníze použil na cesty a také dluhy pana Juliena . A to sice zastavit můj firemní objekt , na který si budu moci snad vzít nový úvěr a tím byt zase vyplatím . A zase budu makat , aby se dalo všechno splácet . Snad mi někdo z Vás trochu pomůže , abych do to důchodu měl něco na žití. Naše firma je 20 km od hranic se Slovenskem , takže moc zakázek nemáme a už v žádném případě lukrativních , protože v kovovýrobě tomu tak je . Musíme však vydělat každý měsíc asi 250 tisíc na mzdy a dalších 80 tisíc na splátky úvěrů, které jsme si vzali na opravy objektů . Nemáme to jednoduché . Na to, že jsme rodinná firma jsme na tom ne dobře ve všech směrech i soukromých . Ale nevzdáváme to a věříme , že bude líp , že seženeme zakázky. Přece nejsou v této republice samí darebáci i když je jich tady už hodně . A tak jsme si vyřídili oba dva víza na jeden měsíc jejichž cena je za 3.500 Kč a začali jsme se chystat na první let do Demokratické republiky Kongo jejího hlavního města Kinshasy . Určité je , že se tam málo kdo odváží a málokomu se podaří tam letět s „domorodým“ průvodcem natož žijícím 22 let v Evropě . Ale přesto zůstal pěkný darebák . Jak mi později sdělil , není ani svým původem Konžan , ale Angolan . Matka z Kinshasy a otec z Angoly . Narodil se ale v Kinshase a znám i datum jeho narození , protože občas jsem zahlídl jeho oficiální dokumenty jako pas , žádosti a podobně . Kdo však ví, kde je pravda . I když na krátké období se v ubytovně objevil jak řekl , jeho synovec z Angoly . Julien mi tvrdil , že přišel před 22 lety do Německa dnes už před 26 lety,protože dle jeho slov to bylo v roce 1989, kdy nastoupil do Německého klubu hrát fotbal. Po 5 letech mu skončila smlouva s oddílem a tak se prý rozhodl, že nebude vyřizovat další smlouvu / kdoví jaké byly důvody/ , ale že přejde do Čech , kde podepsal smlouvu s jedním fotbalovým klubem z Teplic . A tak se v této oblasti pohybuje dosud . Využívá kamarádů z fotbalu na kontakty z dalšími lidmi . V Čechách se oženil s českou ženou a má s ní dva syny . Později se s ní rozvedl , ale synové jsou synové a na ně nedá dopustit . A jsou stejné barvy kůže jako on . To také znamená, že to je jeho slabina . Vždycky , když jsme nakupovali pro rodinu , tak ze mne tahal peníze , aby mohl koupit dárky klukům . To nic nemění na tom, že to je
darebák . Dobré je, že si to přečtou lidé, kterým tohle jednání není jedno a podle toho se vůči tomuto pánovi budou už jinak chovat . Tomu věřím a budu jim nápomocen jak budu moci . Nic mu neodpustím . Ani to trestní oznámení pro podvod a podání žaloby pro nesplácení úvěru . Jen je pro mne teď důležitější dopsat tohle dílo . Z něj ty peníze tak rychle nedostanu a tohle si snad bude chtít někdo rozumný přečíst a mě pomoct . První let se uskutečnil v březnu 2013 , kdy v Kongu je léto . Bylo to poznat . První ubytování , aby to nebylo drahé bylo v tak zvaném ubytovacím hotelu čili po našem v ubytovně . Údajně vlastníkem je někdo z rodiny , tak aby měl bussines . Bylo to v obyčejné čtvrti asi dvacet minut autem od hlavního centra a zároveň nejbohatší části Kinshasy . Ubytování stálo 20 dolarů na den za jednoho . Dolarů proto , protože se tam většina obchodů děje v dolarech a k tomu jsou přepočítávány jejich konžské franky. No poměr strašný . Je to tam jak v Itálii než přijali EURO . Ale pan Jul zvolil ubytovnu , jak on říkal v jeho rodné čtvrti , kde býval táta s rodinou kousek od ní za strašných podmínek , ale tak tam žije většina obyčejných lidí . Od jejich „domu“ byla asi tak půl kilometru poslední asfaltová silnice . Takže jsme vlastně bydleli ve slamu , protože všude v okolí byly hrozné budovy , já jsem jim říkal garáže , kde pravidlem byla střecha z vlnitého a už rezavého plechu . Ubytovna byla celkem přijatelná , byla tam i společenská místnost s televizorem na zdi . Majitelem byl „ bratranec“ pana Juliena , který pracoval ve Francii a proto měl asi slušný výdělek a mohl si tohle dovolit . V pokoji však běhali a poletovali švábi , kteří měli minimálně délku 5 centimetrů a k tomu tam ještě běhaly myši , které volně procházeli mezi zavřenými dveřmi . Komáry jsem samozřejmě hubil sprejem , který jsem si z prozřetelnosti dovezl z domova i když jsem později zjistil , že tam v obchodě podobné prodávají zhruba ve stejné cenové relaci . S sebou jsem vezl ještě nějaké další potraviny , dárky pro děti jako cukrovinky a sladkosti , žvýkačky , salámy a nějaká slivovice s vínem . Bylo také zajímavé , že na pokoji byla klimatizace , ale ta nějak tekla . Když pracovala , tak sražená vlhkost nebyla odváděna mimo místnost , ale nějakým omylem to všechno stékalo z klimatizační jednotky rovnou na hranu postele . Tak mi nezbývalo než postel odtáhnout trochu bokem . Opravy čehokoli tam trvají hodně dlouho . Okno bylo samozřejmě přes to , že jsem byl ubytovaný v 1. patře , zajištěné mřížemi
s jednoduchými skleněnými tabulkami. Mříže byly všude . Zimu jsem tam opravdu nikdy nezažil , proto ty jednoduché skleněné tabulky jen v kovovém rámečku z EL profilu . Závěs z těžké látky , která neumožňovala sluníčku , aby pražilo do pokoje, splňoval svůj účel . Někdy v něm byly schováni poletující švábi a komáři . Pro jistotu jsem každý večer vystříkal velkou dávku spreje , aby uhynula i ta stvoření , které jsem neviděl . K přípravě letu jsme se chystali samozřejmě oba dva i když já s jinou představou . Do Prahy jsem přijel vlakem a na letiště Ruzyň jsem přijel pražskou městskou hromadnou dopravou , aby cesta nestála mnoho peněz . Pana Juliena přivezla osobním autem jeho družka paní říkejme jí Anička z Ústí . V hale probíhalo všechno normálně bez problémů . Já jsem se těšil na první let , který byl z Prahy do Paříže , potom do Bruselu a odtud přímo asi 7 hodin do Kinshasy. Na Julienovi bylo vidět , že mu letiště nedělá problém , že je v tom sběhlý pohybovat se v tomto prostředí . To jsem zjistil však až během našich cest . Všechno jsem jaksi zjistil až později a to byla velká chyba , která mne stála mnoho peněz . Příliš dlouho jsem mu věřil a stále jsem se domníval , že se něco podaří .. A tak letíme přes Paříž a Brussel do Kinshasy . Při přistání v Kinshase nám pomáhá pan
starosta jedné části Kinshasy , jak jsem později zjistil bývalý starosta . Pro nějaký
velký problém , údajně pro velký zájem o holky , byl odvolán z této funkce . Jinak ale snaživý sympaťák . Přivydělával si jak se domnívám naftou z cizích zdrojů , kterou občas přepravoval ve svém voze a ty auta měl snad tři . Určitě nebyla z normálních zdrojů, ale měl jsem ho rád a kdyby se stalo , že tam ještě poletím , určitě bych se s ním chtěl setkat . On byl ten , který nás dovezl svým autem z letiště do „Hotelu“ a tam jsme se seznamovali a plánovali co budeme dělat dál . Po cestě do ubytovny jsme se ještě zastavili na večeři v jedné garážové restauraci , kde se jedlo převážně kozí maso s maniokovým knedlíkem . Jak jsem později viděl , tak maso bylo čerstvé , protože tam přímo na místě zabíjely tyto kozy a potom je i s kostmi dávali „grilovat“ na rošt . Protože tam asi není mnoho dřeva , byl všude dostatek dřevěného uhlí , které bylo také vidět na velkých nákladních automobilech jak jej přepravují . Jak byly dle domněnky „kuchaře“ hotové , tak tohle maso s kostmi podávali k jídlu . K tomu nějakou maniokovou kaši nebo vařené
brambory . Bylo to maso , ale tvrdé se šlachami a jako první zkušenost s místním jídlem mě to stačilo . K tomu jsme si dali samozřejmě pivo . Pan bývalý starosta má svou „sekretářku“ , která byla údajně vystudovaná právnička a ta nám občas radila , co my máme dělat . Jenže většinou neměla co dělat . Dokonce jsme byli tak daleko , že jsme chtěli založit firmu v RDC . Naštěstí jsem pochopil, že to není opravdu , ale opravdu potřeba . Šlo jen o to zase ze mne vytáhnout peníze na úplatky pro úředníky a ti by určitě dostali jen polovinu a možná i méně , aby těm co to budou zajišťovat zůstalo hodně . Prostě je to tam bída . Úplatky chtějí všude . Jsou to prostě chudáci , ale hrát to umí pěkně . Místo toho , aby pan Jul hledal cesty , když už jsem vážil takový kus cesty, jak opravdu této zemi pomoci a jak získat obchodem peníze i pro nás , tak myslel jen na sebe . Jak být živen z jiných prostředků než vlastních / a ty neměl a zatím nemá dosud / . Já mu s tímhle určitě moc nepomůžu a také proto to píšu , aby Ti , kteří neslyší a nevidí , tak jak jsem to neviděl a neslyšel já , aby do takových akcí nešli . Je to podvod , o kterém se ještě u nás nikde moc nemluví . Všichni „navrchu „ vědí, že se to děje , ale nikde se o tom nemluví . V televizi ukážou kde co, ale takové případy jsem tam ještě neviděl . Je možné, že lidé , kterých se to týká se za to jak byli napáleni stydí . Ani bych se nedivil . Dle zpráv od našich kompetentních lidí , se kterými jsem později jednal je takových případů kolem 50 za rok a týká se to států celého světa . Ať už to jsou Rusové, Ukrajinci, Indové , Afričani nebo z kterékoli jiné oblasti . Podvodníkům se tady daří . Zvažoval jsem kontaktovat jednoho dobrého televizního reportéra a seznámit ho s touhle celou historkou , ale zatím jsem k tomu nepřistoupil . Uvidíme jaký bude vývoj celé situace . Tak hned první večer na ubytovně nejde normální elektřina ze sítě , tudíž se musí nastartovat diesel agregát , aby aspoň bylo světlo , když už neteče ani voda . Klimatizace v místnostech jsou , ale agregát je není schopen všechny svým výkonem utáhnout . Tak přežíváme horko , protože v tomhle období tam je léto respektive konec léta . Druhý den pobytu hned od rána neteče voda , asi proto , že jsme v prvním patře a tlak je tak nízký , že to tam vodu nevytlačí . Hygiena s vodou z pet lahve a nechávám otevřené kohoutky do vany , protože údajně se tlak zlepší a později to poteče .Také musím nachytat
vodu na zalítí záchodu , který tam opravdu je . A tak jdeme poprvé do uliček této části podívat se co se dá kde koupit a kde se budeme stravovat . Já jsem běloch , tak samozřejmě vzbuzuji pozornost osazenstva a kupodivu mne většina lidí zdraví , což je v tomhle prostředí celkem příjemné asi jsou takto ti chudí slušně vychovaní . Julien je tam známý , původem z této části města a tak jej hodně lidí zdraví . Procházka je však příliš dlouhá a ještě ve 12 hodin jsme od rána nejedli . Protože jsem si přivezl slivovici a víno ptám se , kde je na pokoji lednička . Slivovice na desinfekci je velice důležitá . Na mém pokoji lednice není , ale kupodivu ji za hodinu přivážejí . Sice jen asi 40 litrovou což nakonec stačí , ale potom co ji já zapojuji , tak zatím funguje . Dávám tam víno , které jsem přivezl až od nás celkem tři sedmičky . Vzal jsem je jako dárek pro špičky vedení města . A k tomu tedy dva půllitry slivovice balené v pet lahvích a nějaký salám . Za chvíli přijíždí bývalý starosta a jedeme do centra Kinshasy , tato nejbohatší část města se jmenuje Gombe . Jsou tady velvyslanectví, banky , velké budovy firem a celkem slušné obchody a dokonce i dobře zásobované . Tady zařizujeme sim kartu do ipodu a také potřebný internet , aby mohl pan Julien a snad i já komunikovat s lidmi v Čechách . Domlouváme se také o projektech se kterými jsme přijeli . Ve čtyři hodiny jedeme na oběd , kde si dáváme nějakou rybu s maniokem a já s pečeným banánem . Ten je celkem jedlý a takových druhů banánů tam mají vícero . Po obědě se jedeme projet po čtvrti Gombe , abych já měl představu o tom , jak velká je tato čtvrt a abych se v ní také trochu orientoval . A začíná pršet no pršet spíš lít . Vracíme se na ubytovnu a tam zjišťuji , že se teď nesmí chodit po venku , protože je tam tak špatná elektrická síť , tedy rozvody kabelů v zemi , že ze země trčí obnažené kabely a voda , která protéká do země způsobuje , že elektřina probíjí a krokovým napětím to tu zabíjí lidi . Údajně denně , když prší , tak tam je okolo deseti mrtvých jen z této příčiny . Později jsem tyto trčící kabely viděl přímo u naší ubytovny , ale nesměl jsem tam fotit , protože by se to lidem údajně nelíbilo , že fotím v jakém prostředí oni žijí a byli by naštvaní . O půl osmé večeříme . Jídlo přinesla paní , které za to platíme , snad podle slov Juliena jeho sestra . Bývalý starosta je stále s námi a od něj se dovídáme , že údajně domluvil
v elektrárně , aby vypínali jinou část než tu , kde jsme ubytovaní a tak nám všechno funguje . Klimatizace i televize. Jen nevím jest li to tak opravdu bylo . Mohli mě napovídat cokoli , já jsem neměl možnost si to ověřit . Myslím si, že však jen využili situace. V televizi je fotbal a tak se všichni díváme a při tom trochu diskutujeme . Já moc ne , jen s Julienem . Francouzsky totiž neumím , trochu jsem se učil , ale je to málo . Sem tam nějaké slovíčko a to samé i v angličtině . To je asi ono , proč si mě ten darebák vybral . Mohl mi navykládat co chtěl a já nevěděl jest li to je pravda nebo ne . Já mu jen slepě věřil v domnění , že to je opravdu „přítel „ a společník , na kterého se pasoval rukou dáním . U televize v tom příšeří jsme zpozorovali nějaký pohyb broučků . A byli to asi pěticentimetrový šváby . Běhali celkem rychle , ale mě neutekli , protože na takové prostředí s broučky nejsem zvyklý . Jim to bylo jedno , že se tam pohybují , protože jsou na to zvyklí . Po televizním fotbale se pokoušíme „ udělat „ hygienu a jdeme spát . Domlouváme se , že ráno vstaneme v 7 hodin , abychom brzo posnídali a mohli se vydat do centra navštívit konečně nějaké podnikatelské nebo vlivné „osobnosti“ . Tak já vstávám v sedm , ale páníček o čtvrt na devět . Tak já jsem mezitím udělal hygienu v kýblu , protože voda stále neteče a kýbl , to je rezerva . Na to už jsem došel . V půl deváté začíná kupodivu téct voda ze sprchy a tak se jdu honem osprchovat , protože to je v Kongu poprvé a člověk se musí osprchovat , když je voda a ne když má chuť . Konečně . Kolem deváté nám přinášejí něco k jídlu ,bagetu , tuk Ramu a pytlík čaje i s cukrem . Takto to však se snídaní funguje celý týden . Pořád to samé a žádná změna . Po připomínce , že chci něco jiného , tak zase týden nosili vaječné omelety . A potom zase vajíčka natvrdo . Julien odchází za svým tátou a rodinou , protože se musí přece doma ukázat a pochlubit . Já pro změnu volám dceři domů , že je všechno v pořádku , že žádné nebezpečí zatím nehrozí . Později až se Jul vrátí se domlouváme o pravidlech , jak tam budeme fungovat , jaký bude časový rozvrh a jak to budeme organizovat . Večer se za námi zastavuje starosta , abychom se domluvili , co budeme řešit a dělat příští den . A protože tam mají jednoho sponzora , mě , poroučejí si přinést pivo a nějakou malinovou
limonádu . Samozřejmě platím já . To jsou ale minimální výdaje . Kdyby zůstalo jen u toho . To by bylo dobře . Z každou další cestou jsou větší nároky na mne , abych zaplatil tam to a podobně . Tak se trochu pobavíme a v jedenáct se loučíme . Ve čtvrtek ráno vstáváme kupodivu oba dva v 7 hodin . Asi proto , že má přijet starosta se synem , aby mi ho představil s tím , že má zájem ho dostat do Evropy kopat za nějaký klub . Dnes vím , že to asi byla taky jen taktika udělat dojem mého zapojení do těchto „operací“. Julien samozřejmě , když byl fotbalista se mě snažil namluvit , že také „ dohazuje „ mladé talentované sportovce do Evropy . S nimi potom odjíždíme do internetové kavárny , kde mají i tiskárnu . Taková zařízení tam mají většinou Libanonci . A tak tiskneme projekt , který máme předložit tomu hlavnímu zájemci v Kinshase . Po obědě mě je představen pan Kristian , který údajně pracoval na projektu pro naši firmu a samozřejmě bych ho měl za to nějak odměnit . Řekl jsem jim , že já platím až za práci , která přinese finance a ne za snahu . S tímto pánem se také bavíme o projektech ohledně našich lisovacích kontejnerů , zlata , mědi , kupodivu skla a nákupu silničních strojů pro firmu , která má stavět a opravovat v Kongu silnice . A protože i po práci se musí odpočívat jdeme na procházku do nějaké restaurace v „garáži“ . A tam si dáváme pivo . Ještě večer se opět připomíná pan Kristian , že se vrací za námi s důležitými informacemi . Po tom co se objeví nám prozrazuje , že domluvil schůzku s ředitelem sklárny , která dodává sklenice pro zdejší pivovary . Já po této informaci odcházím spát . Je toho všeho na mě moc a protože není žádný obchod , jsem z toho špatný . Tuším , že tu není něco v pořádku , ale jen na to myslím a nedělám závěry . . Další den je „starosta“ odjetý v Matadi , to je sousední 400 tisícové město vzdálené od Kinshasy asi 350 km ležící na západním okraji RDC blízko u moře. Dovídám se , že tam jel domlouvat schůzku také s jedním z nejvyšších úředníků místní radnice . My máme jít na návštěvu nějaké paní ministryně tuším dopravy , představit projekt svozu odpadu v Kinshase a projektu spalovny . To se také podařilo seděli jsme u ní skoro dvě hodiny, ale samozřejmě nic z toho přesto , že se to paní ministryni velmi líbilo . Zábava byla celkem družná . Julien překládal všechno o čem jsem mluvil a vypadalo to, že to pani
ministryni zajímá . Dostali jsme k jídlu nějakou místní stravu a francouzské červené víno . Na moji chuť moc suché . Po rozloučení jsme slyšeli příslib , že se ještě někdy sejdeme . V pátek je MDŽ , tedy 8. březen a Mezinárodní den žen a tady jej ženy slaví asi i za podpory státu . To tu asi zůstalo z dob kamarádství se socialistickými státy nebo to tak uznávají , nevím . Všude bylo veselo a zábava a ženy byly nastrojeny v lepších oděvech . My se však ještě vydáváme navštívit jednu agenturu pro studenty , která zajišťuje studentům pobyty v různých zemích Evropy . Julien mi ukazuje oprávnění k těmto úkonům a může jednat za jednu fakultu z Ústí nad Labem . Po asi deseti minutách jednání a probírání stavu k nám do kanceláře , která je opět v garáži , vchází tři lidé a jak se ukazuje hrají si na policajty , ukážou nám i odznak a samozřejmě v nás vzbuzují strach , že je něco v nepořádku . Počítal jsem s tím , že něco takového přijde , ale tak brzo to ještě ne . A tak pánové vymýšlejí na čem by nás nachytali , ale nic nenachází . Nám samozřejmě duševně není do smíchu . Po půlhodině odchází a nám padá kámen ze srdce , protože tep se nám zvýšil každému . Po probrání situace konstatujeme , že se jednalo asi o podvodníky , kteří nás chtěli na něčem nachytat a potom by po nás vymáhali peníze za protislužbu , že budou potichu . To je bohužel Afrika a není to poslední případ , ale to není jen v Africe , Evropa má také svoje úskalí. I běloši to umí v různých státech . Ten další případ , až se k němu dostaneme bude psychologicky horší . Sepisujeme tedy smlouvu o spolupráci , o tom , že studentům , kteří budou chtít jít na vysokou školu do Čech , budeme zajišťovat dopravu , ubytování a další potřebné věci , tak , abychom jim byli hodně nápomocni při začleňování se do naší kultury a našich podmínek . Pan Jul z toho má provizi pro svoji firmu a celkem slušnou , ale nevím ,že by se mu to v tomhle nějak podařilo . Studentů by muselo být minimálně deset a mé poslední informace byly takové , že tento počet nebyl nikdy dosažen . Už s dobrou náladou opouštíme jejich „ garáž „ a loučíme se s tím ,že se snad studenti budou hlásit na tato studia ve větším počtu , protože při malých počtech neotevře tato fakulta žádnou třídu . Je potřeba docílit větších počtů studentů , aby se na hrazení nákladů s učením spojených podílel co možná největší počet uchazečů . Jak se později ukázalo , byla právě tato příčina toho , že nešlo žádný ročník zatím otevřít . Počty byly údajně tak nízké , že to nestačilo na
otevření třídy . Nepotvrdím však , že tomu tak opravdu bylo . Byly to slova pana Juliena a tu je potřeba zvažovat co řekl , jest li mělo nějaký smysl a nebo mne jen oblboval , abych mu naslouchal . Po této schůzce odjíždíme do pivovaru Bralima / majitelem je pivovar Heinecken / , kde máme domluvenou schůzku se zástupcem ředitele . Údajně mají také problémy se spoustou papírového odpadu . Protože jsme se již také zabývali případnými spalovnami , nabízíme ji i této firmě včetně likvidace papírového odpadu . Pan zástupce se tváří , že ho to zajímá , ale já v tomhle směru mám nedostatečné znalosti a myslím si , že to poznal . Na některé otázky jsem mu nedokázal odpovědět . To však jen potvrdilo , že by zájem byl . A Bralima peníze má . Je pravdou , že kdyby jim někdo finančně pomohl , tak se tam toho dá dělat hodně . Problém by ale byl v tom , jest li by ty prostředky nezmizely z účtů hned , jak by tam dorazily . Asi by to tam museli řídit slušní lidi , ale kde je dnes vzít , že ? Natož v Africe . Ještě ve tři hodiny odpoledne máme jednání na Ředitelství silnic a dálnic s jeho ředitelem o dodávkách starších strojů na opravy a stavbu silnic jako finišery , grejdry, asfaltéry, buldozery , nákladní auta apod . Tímto se však budeme zabývat až doma . A tak vlastně máme teprve po 17 hodině dohromady oběd a večeři . Později večer jdeme na vystoupení hudební skupiny , která byla i na vystoupeních v Evropě a teď už to má údajně zakázané . Bylo to zajímavé a pěkné . Já dobrou hudbu mám moc rád . Po představení jdeme na ubytovnu a krátce po tom jdeme spát . V sobotu brzy ráno slyším jak teče do vany voda a tak rychle vstávám a jdu se osprchovat . Samozřejmě chytám vodu do kýblů a do vany na rezervu , protože za chvíli zase nepoteče . Elektřina přestává jít po 8 hodině , ale to už je pravidlem .Snídani nám přinese Juliánova neteř až na 10 tou hodinu . Radíme se o problémech , na které jsme narazili v propagačních materiálech naší firmy . Po snídani odjíždíme taxíkem do hlavní části Kinshasy – Gombe , kde jsou slušné obchody a máme oddechové odpoledne s prohlídkou města . Navštěvujeme samozřejmě i restaurace a nějaká zajímavá místa čím se chtějí pochlubit . Na ubytovnu se vracíme až za tmy a spát jdeme ve 23 hodin .
Neděle ráno , vstáváme v 7.30 a jdeme v klidu dělat to , co každý den . Hygiena a snídaně . Domlouváme se , že se pojedeme někdy podívat na „FIKIN“ , to jsou výstavní veletržní plochy v Kinshase a takto se nazývá celý prostor , kde jsou tyto veletrhy v Kinshase . Člověk by si myslel , tak jako v Brně nebo Praze . Chceme tam zjistit cenu výstavní plochy , protože se domlouváme , že když někdo z města koupí jeden lis , tak ho tam pošleme a na FIKINU ho ještě před dodáním do firmy vystavíme . Výstavy probíhají někdy kolem konce června . Charakteristickým obrazem tohoto výstaviště je socha afrického bubeníka . Po cestě se ještě zastavujeme za bývalou první ženou pana Juliena , která bydlí někde na trase a ta se rozhoduje po chvíli , že pojede s námi . Dorazili jsme všichni na tento veletržní „stánek“ a prohlídli jsme si prostory , ale nikdo nebyl schopen nám říct , kolik peněz se platí za pronájem jednoho metru čtverečního . Obracíme se tedy na nějakého pána , aby nám sdělil komu můžeme v pondělí zatelefonovat . Dává nám číslo a my mu později v pondělí voláme . Zjišťujeme , že cena je někde kolem 500 dolarů za potřebné místo . To není mnoho .Tak to vedu v patrnosti . Po obhlídce odcházíme do místních stánků , ve kterých se samozřejmě prodává i pivo . Paní bejvalka, jak byla Julienem nazvaná , umí anglicky , tak já s ní trochu komunikuji , přestože moje angličtina je jak jsem vzpomínal slabá , i když čím víc člověk mluví , tím víc si vlastně opakuje slova a učí se aspoň trochu domlouvat . Starosta , který kupodivu nebyl s námi volal , že domluvil schůzku v Matadi s čelními představiteli města . Matadi je hlavním městem už jiné provincie a je to v podstatě přístavní přímořské město odkud jsou z lodí přivážejících zboží tyto kontejnery přepravovány po asfaltové silnici do Kinshasy , která je vzdálena asi 350 kilometrů . Tato silnice je tam teprve snad pár let . Dnes asi čtyři roky. V minulosti tam byla jen nějaká zpevněná cesta a po ní jezdily kamiony do Kinshasy se zbožím údajně 3 měsíce . A to je opravdu , ale opravdu neuvěřitelné . Dnes to zvládnou za 12 hodin . My jsme tuto trasu potom jeli sedm hodin a věřte mi , že to nebyla krásná projížďka . Jeli jsme až i 130 kilometrovou rychlostí a na těch cestách to byl celkem velký risk . Večer se scházíme na ubytovně , kde vedeme diskusi o tom , co můžeme v Matadi na radnici nabídnout . A tak se bavíme o umělých trávnících na některé stadiony a o pomoci
v tom co budeme moci pro ně zajistit . Necháváme to až na samotná jednání na radnici s tím, že uvidíme jaké budou požadavky a co jim my můžeme nabídnout . A protože se hraje v televizi fotbal, tak se musíme večer dívat na fotbal . Bez toho to nejde . Po televizi se loučíme a jdeme spát . V pondělí máme přes jednoho vysoce postaveného zástupce starosty Kinshasy domluvenou schůzku ve státní firmě , která se zabývá diamanty a zlatem . Je to certifikovaná firma , která opravdu pracuje dle mezinárodních předpisů a nevěřte potom, že by to mohla být pravda .Odjíždíme tam s touto osobou za doprovodu stráže , která nás hlídá až k panu řediteli se zbraní v ruce . Celý objekt je střežen policií se zbraněmi , většinou s předválečnými samopaly a potom tak z roku tak 1958 . Vjíždíme do objektu a jdeme naproti přímo k panu řediteli , který je sympatický , mluví anglicky a po nějakých formalitách nás vede do uzavřených místností , kde vidíme jak průmyslové diamanty a těch je odhadem tak dvacet kilo , tak diamanty až o velikosti sedmi karátů o celkové váze minimálně 280 karátů .Prostě státní firma i když i tam je samozřejmě stát „zloděj“ . Diamant , to je ještě surový stav kamene a brilianty to jsou už vybroušené kameny pro šperkařský bussines . To jen trochu informace pro nezasvěcené . Zlato vidíme také ve velkém množství a v těchto souvislostech se bavíme o možnostech prodeje dle Kimberlijského procesu to znamená dle mezinárodně daných pravidel a postupů pro vývoz , evidenci a bezpečnost obchodu . Píšu o bezpečném obchodu , ale i na letištích po trase do Evropy se ztrácí spousta těchto velmi drahých zásilek . Naposledy vzpomenu u nás známý případ z Bruselského letiště . Nikdy jsem nic podobného neviděl ani nezažil . Proto považuji „práci“ pana Juliena za dobrou , když jsem to všechno platil já , prostřednictvím jeho . Nabízejí mi , abych si na vše sáhnul , ale to já nemůžu z jednoho prostého důvodu , že nechci být v podezření , že bych mohl něco zcizit . Tak na to nešahám . Jsou to krásné věci a také hodně drahé . Po této prohlídce jsme ještě pozváni k besedě , kde si ti , co si rozumí vykládají . Já toho moc nenamluvím i když se už zdokonaluji . Spíž ale v tom porozumění . K vykládání ve francouzštině to má ještě hodně daleko přesto , že se snažím učit francouzštinu i angličtinu . Ono už mi to ale v mém věku moc nejde . Po této schůzce ještě odjíždíme do
firmy , která se zabývá těžbou a prodejem mědi . Ale výsledky žádné , pan Jul není spokojen . Vracíme se na hotel , převlíkáme se a jdeme na pivo do místních „garáží“ . Převlíkáme to proto , protože všude chodíme v oblecích a košilích s kravatou . Jen jednou jsem přišel k velkému více G. v letních kalhotách bez saka a už mi to bylo vyčteno , že venku je dnes opravdu horko . Vícekrát jsem to neudělal . Jdeme ulicí , kde je široká nabídka jídla i pití a tak se ptám co to je na tom jednom grilu ,kde je asi 15 kousků něčeho , co vypadá jako maso a Jul mi odpovídá , že to jsou zadky z toho velkého ptáka , který má dlouhý nohy a dlouhý krk . Ptám se ho jest li to je pštros a on říká , že asi ano . Zakoupil jsem si tedy jeden dílek velký asi jako pomeranč ,ale masa tam bylo poskrovnu a hodně tuku a hodně tuhého . Tam , kde bylo maso to bylo celkem chutné , jinak ne . Teď musím předběhnout dobu protože je nutné osvětlit to maso z velkého ptáka . Při cestě do Matadi je samozřejmě vidět hodně věcí , zvířat ani ne , ale přece jenom narazíme na jedno , kdy Jul říká podívej se tam , tam je ten velký pták , co jsi ho jedl a víte co to bylo? Bohužel ČÁP . My jim v česku dáváme na krk vysílačky , abychom viděli kam létají a kde se pohybují a ONI je tady jedí po tisících za den . Kinshasa je velké město a lidé chtějí jíst a protože nemají peníze , tak se tu jí všechno co se hýbe a je ještě živé a snad jedí i to co se už nehýbe….Při obchůzce největšího tržiště , které je určitě větší svou plochou než Václavák , jsem viděl sušené housenky , napíchnuté cvrčky na špejlích ,sušené brouky , ještěrky apod . Je to tam těžké . A tak pokračujeme dál v přehlídce nabízených jídel až objevujeme hovězí tenké klobásy . Ty jsou dobré , ale hodně ostré a tak to přece musíme jít zapít pivem . To je ze všeho nejlepší . Heinecken to umí . Po třech pivech jdeme domů na hotel . Samozřejmě nejde elektrika ani voda , takže jdeme prosit obsluhu generátoru , aby jej nastartoval a umýt se jdeme tím co máme v zásobách v kýblech nebo v PET lahvích . V prvním patře teče voda jen málo kdy . Zítra máme jet se „starostou“ do Matadi za panem nejvyšším , tak abychom se ještě připravili , co jim můžeme nabídnout . Cena za cestu do Matadi je 600 dolarů a to je jen za naftu a jakoby opotřebení auta . No zkoušejí to na mne a daří se jim to . Hold jsem velký dobrák nebo trouba ? Nevím , ale ono mi to snad časem určitě dojde . Tak na poledne vyrážíme na hodně dalekou cestu , která jak se ukázalo byla i nebezpečná . V samotném autě byla dobrá nálada a všichni jsme si z
pívali jejich písničky . Jsou tam sice i plánované nějaké malé zastávky , ale samozřejmě nevím ještě kde . A tak se proplétáme ještě hodinu a půl z Kinshasy , kde cesta od našeho místa ubytování je zaplněna dopravními prostředky a lidmi . Je to minimálně 45 kilometrů a potom teprve opouštíme město . Hotový blázinec . Vyrážíme už spokojeni v malém počtu v nějakém větším autě typu SUV . Mám dojem , že to byla starší mazda , hodně obouchaná i s rozbitým předním sklem bez jednoho zrcátka , protože fotbaloví fanoušci jak jdou ze zápasu mlátí do všeho . Tady to ani u málo majetných lidí asi jinak nejde . Jejich kultura je někde jinde a výchova taky . V Kinshase je jedno tržiště , kde se prodávají pozůstatky z různých kmenů , ať se jedná o masky , kopí ,zemědělské nářadí , okrasné náhrdelníky , ruční výrobky apod. To jsou pozůstatky od těch kmenů , které se nastěhovali do hlavního města . A je tam toho opravdu spousta . Prodávají se tam i náhrdelníky ze slonoviny a kostí slona . Je tam také hodně výrobků ručně vyráběných přes malované obrazy , dečky , šperky , různé nádoby apod. Ale zpátky k Matadi . Opouštíme Kinshasu , která má osídlení vlastně na levém břehu řeky Kongo v průměru podle mne do vzdálenosti tak 80 kilometrů od jihu na sever a od západu na východ . Na všechno se dá dnes samozřejmě podívat na Google mapách , kde je vidět celá rozloha osídlení . Po cestě vidíme ty obyčejné „domky“ z hlíny tzv. kotovic a střecha je jen z nějakého listí podobného rákosu a nebo listů z palem kokosovníků . Uprostřed cesty zastavuje na delší chvilku k odpočinku . Je to malá vesnice , kde je pumpa na naftu i benzín . Pan starosta jako řidič tankuje naftu a my se jdeme mezi tím podívat na tržiště , co tam mají dobrého . Samozřejmě si všímám v prvé řadě zadečků od čápů , k tomu vidíme pečená kuřata , ale je obava z toho , že se můžeme nějak nakazit z bakterií , které mohou být v této stravě , tak dáváme přednost pivu , které je jistě k pití bez problémů , protože je baleno do lahví . Výčep jsem nikde v Kongu neviděl . Kupuji si také
líči , vypadá jak naše kaštany jen to má jinou barvu . To je ovoce nákyselné
chuti a k dostání je už i u nás v republice . S tím se dá zahnat hlad také . A tak asi po 25 minutách pokračujeme v cestě dál . Je zajímavé , že u nich nemají žádné vesnice ani
města
označení
názvem na příjezdových komunikacích natož , když uvidíte vůbec
nějakou značku , tak to je zázrak . Prostě někde dojedete a nevíte , kde jste . Na těchto příjezdových cestách jsou hlavně na příjezdových komunikacích „ muldy“ čili zpomalovací příčné pruhy , nejčastěji z betonu nebo betonových tvárnic , který vás donutí zpomalit , protože jinak by jste si rozbil auto . Někde jsou také na hranicích města policisté , kteří kontrolují auta co přijíždějí nebo projíždějí . Ono jich není mnoho těch aut , ale přece jenom tam je určitá obava z toho , že tam někdo může začít dělat nepořádek . Stále tam jsou ozbrojené skupiny , které se chtějí dostat k moci . To se potvrdilo po mém posledním odletu , kdy jedna taková skupina přepadla letištní halu a personál letiště a držela chvíli rukojmí . Potom přijeli policisté a vojáci těch , kteří vládnou a bezpečně všechny zneškodnili . A zase je na chvíli klid a „ demokracie „ . Při jízdě s tímto autem dochází však k tomu , že asi při 130 kilometrové rychlosti nám praskla pravá zadní pneumatika . Dovedete si představit co to s námi vnitřně udělalo . Všichni jsme se na sebe podívali jest li to bude v pořádku . Řidič to naštěstí zvládl . U auta byla dokonce i použitelná rezerva , která jak se později ukázalo jen trochu ucházela . Ale dojeli jsme vždycky někde tam , kde se dalo kolo dofouknout. Přijíždíme do Matadi už za příšeří a jdeme se ubytovat do hotelu . Pěkný hotel a jdeme se také trochu poohlídnout po městě , které má asi něco kolem 400 tisíc obyvatel . Je to přístavní město , odkud se dováží do hlavního města veškeré potraviny a všechno zboží , které Kinshasa potřebuje . Samozřejmě k tomu patří i asi nějaké stroje a prostě všechny věci z dovozu , které se v Kinshase vyskytují . Jinou cestou to nejde . Řeka Kongo je od Matadi nesplavná a je to proti proudu . Na trase jsou i vodopády . Někde jsem vyčetl , tuším ve zprávě našeho ministerstva zahraničí , že řeka Kongo má tisíci násobně větší energetický potenciál než vyrobí náš Temelín , což pro ty co nevědí co to je , tak naše česká atomová elektrárna . RDC jak je mezinárodně uznaná zkratka pro Demokratickou republiku Kongo , mají na řece přímo u Kinshasy dvě velké vodní elektrárny , tuším se jmenují INGA 1 a INGA 2 , ale 98 % energie ,
kterou tyto
elektrárny vyrobí prodávají okolním státům . Proto také vypínají v průběhu celého dne v Kinshase jednotlivým čtvrtím energii . Pro sebe ji mají málo . Takže větší odběratelé
jsou zabezpečeni dieselovými agregáty . Ráno nás v hotelu vítá údajně sekretář pana nejvyššího s tím , že musíme čekat během dne jak se uvolní . Údajně tu je velká delegace ministrů z Francie a Belgie a ti mají určitě přednost . Proto nás asi doprovází na prohlídku jejich chlouby a to ocelový most přes řeku Kongo , který tam v minulosti postavili Japonci . Je impozantní a na jejich poměry určitě veliký . Stavěli ho asi před 30 ti lety . Nevím už přesně . Po této prohlídce a procházce odjíždíme do restaurace , kde je pěkné stylové posezení venku . Objednáváme si každý dle libosti i když já jen ověřené pečené kuře s rýží . A tak jsme vlastně stále přesvědčování , že jakmile se pan uvolní hned s ním budeme mluvit . Jenže k tomu uvolnění stále nedochází a tak nám je předložen ministr pro sport , kde jednáme o možnosti budování nových umělých povrchů na stávajících stadionech anebo o výstavbě nových stadionů . Jsou to zkušení herci . Ministr nás přesvědčuje , že příští den zasedá vláda města a tam , že rozhodnou o tom , že tu zakázku výstavby stadionů dostaneme my . To znamená zůstat ještě jednu noc a o to jim asi šlo , protože jak se při placení veškerých účtů ukázalo , všichni od toho dali ruce pryč . Veškerou útratu za všechny zúčastněné jsem musel uhradit já , protože já jsem přece host z Evropy a nemůžu se shodit , že na to nemám . Dále byly další přísliby zajištění práce jako nová výstavba železnice , která už jim asi 20 let nejezdí , výstavba nové silnice Matadi - Boma asi 60 km ,stavba dálnice Matadi – Kinshasa , zajištění nákupu dvou lodí s výtlakem 55 tun pro rybáře apd. Zkrátka , když to do Vás „hustí“ , tak asi čím víc , tím Vás víc přesvědčují o tom ,že by se aspoň něco mohlo podařit . To je asi ten princip přesvědčování , na který všichni , kteří jsou podváděni slyší . Zpátky do Kinshasy odjíždíme ve čtvrtek dopoledne tak , abychom do tmy byli na ubytovně . Zastávky na trase jsou ve stejných obcích jako při cestě tam až na dvě navíc , kde jsme na první zastavili podívat se na fotografii a pomník prvního křesťana na tomto území a potom na druhé zastávce navíc jako by v malém kempu . Dáváme si opět trochu tekutin a já zjišťuji , že na druhé straně silnice je nějaký významný hřbitov , protože tam je jen pár hrobů celkem honosných a dobře udržovaných . Zaujala mne tam jedna žulová deska , na které bylo jméno paní Maria Kunda .
Chudera , v česku by s tím asi nevydržela . Pro nás to je slovo jistě zajímavého významu , tak jak pro našeho pana presidenta . Pro ně asi obyčejné . Tak po vyfotografování se balíme a odjíždíme dál směrem na východ , kde po klikatých cestách snad v pořádku dorazíme do našeho „hotelu“ . A po čase vjíždíme do těch okrajových částí velkého města a zase ten obrovský chaos a nedodržování předpisů . Julien mi říkal , že jeden z bývalých presidentů , který vládl před desítkami let , dal rozkaz policistům na křižovatkách , aby ti motoristi co udělají přestupek dostali deset ran obuškem , protože peníze z nich nikdo nikdy nedostal . A tak dostávali okamžitý trest . Dneska by to tam měli zavést taky , protože pohyb na křižovatkách je strašný . Klidně vám v křižovatce vjedou úplně doleva a projíždějí přes ten celý levý pruh zase do toho správného pravého pruhu . V Kongu se jezdí vpravo , tak jak u nás v republice . A tak pokračujeme dál a blížíme se k naší ubytovně . Přijíždíme tam v 19.30 hodin . Spojení s Českou republikou máme prostřednictvím iPodu přes Skyp a tak oba jdeme kontaktovat naše nejbližší , aby věděli , že už jsme se vrátili zpátky do Kinshasy . Druhým
kontaktním přístrojem
je samozřejmě
mobil , ale
ten já používám
jen
v nejnutnějším případě , protože jen připojení k síti stojí 120 Kč a každá načatá minuta dalších 12 Kč . Evropa tam totiž nemá dohodnutý roaming . Tak se platí připojení .Proti tomu , že jsem tam celkem nechal statisíce to i tak je prkotina . Přesto později rozebíráme stav a situaci , jest li nám to vůbec něco přineslo s mým konstatováním , že dokud z toho nebudou peníze , tak to nic neznamená . Že to všechno jen pěkně vypadá , ale nemusí z toho vůbec nic být . Dnes vím , že jsem měl krutou pravdu . V 11 hodin večer jdeme spát , už toho máme oba dva dost . Ráno přijíždí starosta se svou o 25 let mladší právnicí a snaží se nás vmanipulovat do smlouvy o spolupráci mezi naší firmou , jimi dvěma a firmou pana Juliena . Nechal jsem je tedy něco připravit , uvidíme jak z toho vybruslím . Už tam jsem nic podepisovat nechtěl . Stačí , že jsem panu Juliánovi potvrdil , že naši firmu při získávání zakázek může zastupovat . Zve nás někde na oběd , prý do nějaké dobré restaurace . A opravdu celkem slušná s dřevěnými stoly a pohodlnými židlemi a plná lidí . I jídlo , které jsem měl bylo dobré . Hádejte co jsem si dal ? No pečenou půlku
kuřete a k tomu samozřejmě nezdravé bramborové hranolky a nějaký salát s tatarkou . Zapil jsem to pivem a OK . Když jsme přijeli do ubytovny , tak po chvíli začalo pršet a to byl průšvih , protože při dešti a po dešti se nikam jít nesmí jak už jsem psal v předcházející části . A co se týká nadzemních spojení kabelů , to znamená , když v zemi došlo k problému s kabelem , tak jej vykopali , nad zemí propálené kabely opět spojili jen zakroucením do sebe a ani je nezaizolovali a tak je nechají nad zemí . Samozřejmě obrovské nebezpečí jak pro děti , které se někdy normálně v tomto prostředí pohybují , tak také nebezpečí pro ty ,kteří nevědí , že to je pod napětím nebo pod proudem ? Teď teda nevím . Ale víte sami , že elektrika je sviňa . A tak po osvětlení problému odcházíme po hygieně zalehnout . Neděle ráno . Už svítí ostré sluníčko , voda se asi už ztratila
a v deset hodin
začínají všude zpěvy modlitebních písní doprovázené bubeníky . To je pěkné i když tomu nerozumím . Vzpomínám si na svou známou , která má zrovna svátek a píšu jí pěkné sms blahopřání , které jak mi odpovídá se jí velmi líbilo . Mám
rád pěknou
rytmickou hudbu a tu černoši umí . Devět let jsem se v mládí učil hrát na klavír . Sluch
mám
perfektní
a
zpívám
dobře . Horší
v tomhle věku
zapamatováním nových textů . Často zpívám i druhý hlas , pokud se
je
to
už
se
mnou někdo
zpívá ten první . A tak odpočívám a vařím si kávu Nescafé , abych si to všechno vychutnal 6 a půl tisíce kilometrů od domova . Kolem poledne odjíždíme k blízkosti řeky Kongo do restaurace , kde je skoro uprostřed prostoru pro posezení veliký strom , který má snad kolem obvodu odhaduji 9 metrů . Jeho koruna dělá stín v průměru snad 30 ti metrů a později ,když začne pršet ,tak je pod ní dlouho sucho . Jednoduché ze zakrouceného drátu průměru 10 milimetrů udělané židličky a k tomu stůl , kde horní deska je vlastně sklo a ne deska . Dáváme si rybu s vařenými bramborami s nějakou nasládlou šťávou .Tohle nemusím , ale snažím se jíst všechno i když už jsem jedny střevní potíže tady už prodělal . To bylo po těch kozách . Ještě jednou mne to čeká , ale to až na konci této první návštěvy Konga . Ty řidší případy ani neberu v potaz . Hrůza . Přál bych to jen panu Julienovi , to je teď nepřítel , přesto , že rukou dáním mi slíbil , že je mým společníkem a přítelem
dohodli jsme se na podílu ve všem 50/50 , ale z jeho peněz nebylo hrazeno nic a výdělek žádný . Tak jaké dělení , že ? Trpěl ale se mnou , protože ho to neminulo . Po zaplacení všeho co jsme si dali k jídlu a pití odjíždíme z restaurace směrem do centra a jedeme se podívat na jeden ze dvou stadionů v Kinshase . Jeden , který je asi pro 40 tisíc diváků je vybudován někdy asi v 60 tých letech minulého století , údajně se letos 2014 rekonstruuje , aby byl připraven na nějaké fotbalové zápasy Afrického mistrovství . To má být v Kinshase . Je pravdou , že byl notně počůraný . Byl jsem na něm v momentu , kdy se hrál zapas mezi dvěma kluby a každý klub byl z jiného města . Opět hrůza . Vzduchem létaly balené vody jak v petkách , tak i v igelitových pytlících . Jen jsem se obával , že to někdo hodí i po mě , protože jsem tam byl v tom davu jediný běloch . Naštěstí ne . Kolem hrací plochy byli obestoupeni policajti i policajtky se zbraněmi – se samopaly , ale použít by asi v tomhle prostředí nešly . V jednom momentu se nezdálo hostům posouzení situace na hřišti správné a tak začali házet nejen tou balenou vodou , ale i kousky betonu a cihel , které na betonových tribunách našli . To bych Vám přál vidět , jak policajti lozili po čtyřech za oplocením , které bylo kolem hřiště , aby
se do nich fanoušci netrefili a oni byly
chráněni
- převrat k demokracii prý
tím
plotem . Poslední
revoluci
udělali
právě
fanoušci , kteří šli rozjaření z nějakého fotbalového zápasu . Začali dělat nepořádek všude a vyvrcholilo to vlastně převratem . A
samozřejmě , jak jsem už psal po
zápase mlátí do všeho , do automobilů do stolů , do lidí … ničeho si neváží , ale to umějí i někteří fanoušci v Evropě . Nikdo se do toho ale už mimo stadion neplete . Mohl by totiž dostat přes držku , jak se říká u nás . Ze stadionu mizíme ještě čtvrt hodiny před koncem zápasu než právě začne tenhle blázinec . Možná bych se i já někomu nelíbil jako běloch , tak je lepší je nedráždit . Na stadion jsme šli proto , že v pondělí
máme
být
v 10 hodin u
toho
nejvyššího , který
má
být
údajně
spoluvlastníkem největšího klubu a má eminentní zájem na tom , aby jsme zajistili stavbu nových dvou stadionů . Odjíždíme nakonec na hotel , abychom se potom ještě vydali k jedné slečně , která měla už v roce 2012 jet v delegaci čtyřech lidí z Konga do české republiky na moje pozvání . Chtěli mne pěkně využít . Díky našim úřadům , které mi to
nedoporučili a řekl bych i rozmluvili , protože právě tato slečna byla tím problémem , který tam naše úřady viděli . Byl u ní předpoklad , že bude chtít zůstat v Evropě . Údajně to tak tihle Afričani dělají . Je pravda
a to už dneska vím jasně „ je to
sebranka“ . Její maminka později navštěvuje mého „ kolegu“ a snaží se u něj zůstat , přesto , že on ji odmítá . Dokonce je jí tak špatně , že ji píchá u srdce a nemůže dýchat a chce zavolat „ rychlou“ , no to jsem přehnal . „Rychlá“ by dojela tak za dvě až tři hodiny . V této souvislosti si uvědomuji , že tam stojí nová nemocnice , kterou nevím , kdo ji zaplatil , ale před ní stojí nové sanitky a to minimálně dvacet a lékaři , kteří tam mají pracovat jsou na stážích v Evropě a asi i po světě , takže v nemocnici je asi jen ostraha a nic tam nefunguje . Ostrahu jsem ale neviděl . A jest li se ti lékaři vrátí , to taky nevím . No paní asi chtěla zůstat přes noc , aby dceři trochu s panem Juliánem pomohla , ale nakonec jsme ji přepravili
do taxíku
a ten ji
zavezl domů . Snad . Byla to zajímavá historka . Její dceru jsem už neviděl . Jen jsem slyšel Juliena jak o paní stále hovoří , jak ona tu svoji dceru musí dostat do Evropy . Jak jsem později zjistil , tak pan si od ní vzal právě 1.000 US dolarů , že ji dostane do Evropy . Z mojich peněz jí to potom vracel , protože ho jinak chtěla prý žalovat . Nevím , jak to dopadlo . Tam se takové služby zadarmo nedělají . A vím , že on tyto služby jako skoro občan české republiky poskytuje . Taxa je tisíc dolarů . Pan Julien mi toho už moc nesdělí a přesto že tohle byla první cesta , nic o ní – slečně dál nevím . Maminku jsem ještě později viděl , ale smutno mi po ní není . Typická černoška s velkým pozadím a ještě k tomu velmi nervozní . Dcera ji určitě dává zabrat , protože do Evropy chce stále . Ale všichni sledujeme , jak se sem valí hlavně přes Itálii černoši z Afriky . A domů je moc často neposílají . Jak je dokázáno matematicky , tak stejně bude za 50 let Evropa asi muslimská , protože jak běloši bohatnou , tak si toho majetku chtějí užívat a nemají děti , když už později mají tak většinou maximálně dvě a to na doplňování populace nestačí . Ti nemajetní černoši a muslimové mají dětí jako cigáni a proto jich bude za pár desítek let víc než bělochů a je možné , že to tady ovládnou a to už zase bude síla peněz z nafty . Bude to škoda tady jednotlivé národní skupiny zničit . To je tak jak s němci , co se jim nepodařilo z Hitlerem válkou , to se
jim podařilo bez boje ekonomicky v celé Evropě a jistě i dál . Skoupili co se kde dá a teď vyvádějí zisky do Německa . Proto je jim také dobře i když mají jiné vlastnosti než češi . Ale zpátky do Konga . Když jedeme po silnicích i těch nejhlavnějších , kde jsou v nejbohatší části Kinshasy čtyři proudy tam a čtyři zpět a dokonce na tříkilometrovém úseku asi čtyři semafory , tak je strašné , že se mezi vozidly pohybujícími se po této komunikaci „ motají „ jak žebrající chudáci a to i děti třeba vodí jednoho ze slepých rodičů nebo prarodičů , jsou tam i takový , kteří lozí po kolenou protože nemůžou chodit , nebo ti co nemají vůbec nohy , prostě něco co tady nebylo před dvaceti lety vidět vůbec a dneska se k tomu vracíme i my , protože tahle demokracie k tomu mnoho lidí dožene . Chodí mezi auty také prodejci různých druhů zboží od prodejců ubrousků , vlaječek , odznaků , obalů na pasy , bločků a deníčků přes utěrky a smetáky a jistě toho
je ještě
hodně ,
co
bych
mohl
vyjmenovat . Samozřejmě
i
tam
jsou
automobilové nehody , jenže člověk neví , jak je tam řeší . Plno policajtů , ale jest li objeví
viníka
to
nevím . Asi jedině , když narazí do pouliční lampy a nemůže dál
pokračovat . Když tu nehodu vidí obyčejní občané , tak se také stane , že
vezmou
spravedlnost do svých rukou a chudák viník . Zažil jsem to jen jednou a stačilo mi to . Nebyl to příjemný pohled . V pondělí je plánované odpoledne přijetí na úřadě u toho nejvyššího a proto , abychom viděli jejich hlavní stadion , který postavili také Japonci jenže s umělou trávou jdeme se na něj podívat . Je celkem pěkný a veliký se zastřešenými tribunami z betonových prefabrikátů dokonce i s atletickou dráhou a se zázemím . Podle mne tam stojí tak dvacet let . Malba oprýskaná a je vidět , že nejsou finance na údržbu . Ty tam nejsou asi na nic .Později sem jdeme v době , kdy se hraje fotbalový zápas , aby jsme podle Juliena
zažili tu fotbalovou atmosféru . Na každém stadionu dává
„všimné „ těm , kteří nás mohou pustit dovnitř . Řekl bych , že to je dražší než vstupenka , ale
jemu
to samozřejmě dělá
dobře , protože
se
tímto gestem
upřednostňuje a získává kontakty těchto lidí . Asi si říká , však to kolega zaplatí . Vždycky to bylo dvacet dolarů za dva . Takové ceny nejsou ani u nás na normálním
městském stadionu . Myslím tím ne ligovém . A tak sedíme pod tou lo‘ží , kde sedí funkcionáři a majitelé klubů s váženými občany jejich města . Fotbal to je pěkný , přece jenom jsou v něčem dobří . Atmosféra zápasu je tak jak minule pěkně hustá . Někteří diváci / fanoušci / si myslí , že si mohou dovolit vše a tak klidně hází vodu v sáčcích i po policajtech , kteří se jim bůh ví z jakého důvodu nelíbí a mají hlavně hlídat bezpečnost fotbalistů . Někteří jsou obzvlášť „mimo“ , myšleno psychicky , no a také se o ně nemá kdo postarat , tak tady se vyřádí . Po zápase se jde samozřejmě na pivo ,
ale
myslím
si , že
pro
mne
bílého se takových
akcí
nemůžu
moc
zúčastňovat , protože občas se najde někdo , kdo o mě tvrdí , že jsem určitě rasista . Stalo se mě to při jednom obědě a ten člověk si myslel , že si vůči mě může dovolit všechno . Nakonec jsem byl nucen od stolu odejít . Ale tohle není pravidlem . A on se vždycky najde nějaký hňup , co chce být chytrý . Je to vždy jen otázka času . S panem „velkým G „ jak ho já tituluju , aby nebylo hned každému jasné o kom je řeč , jsme se setkali na oficiální návštěvě v odpoledních hodinách na Kinshaské radnici . Při rozhovorech , které samozřejmě překládal pan Julien byl jeden hlavní závěr „ Vaše firma zajistí stavbu dvou stadionů pro naše dva největší fotbalové kluby . Provize
pro
Vás
milion
dolarů
a
pro
nás , myšleno zadavatelé
také .
„Spadla“ mi čelist . O to jim asi šlo . A po ukončení rozhovorů nastala situace , kdy já jsem říkal : „ My jsme na to malá firma“ a samozřejmě z druhé strany šlo : „To zvládnete a my Vám pomůžeme“ . A už mě „ měli“ . Těžko se nedá věřit tomu z takového jednání , že Vás i tito vysoce postavení úředníci chtějí podvést . Ale je to bohužel tak . To jsou fakta . Julien jim pravděpodobně dával peníze z mého úvěru . Seznámením se s tak zvaným „tátou „ / pana Juliena / to měl být bratr Juliena , který ho údajně vychovával a v současné době má být
otce pana
jedním z majitelů
největšího fotbalového klubu v Kinshase , dávalo všemu „punc pravdy a lesk zlata „ . Později mi paní Anička řekla , že tento pán nemá s rodinou pana Juliena nic společného . Dále má být vlastníkem dvou velkých dopravních lodí , které přepravují po řece Kongo zboží a lidi . Několikrát jsme jeli k němu domů , do střežené vily s bazénem a služebnictvem na diskusi o problematice stadionů , aby se naplnily
regule FIFA s hlediska vybavenosti , rozměrů , požadavků na vybavení šaten , místnosti pro rozhodčí , počtu parkovacích míst pro osobní auta a autobusy a mnoho dalšího . Je to dobře sehraná parta lidí , kteří dovedou obelhat asi kohokoli . A tak to tam funguje zřejmě
ve všem . Podotýkám , že skoro všichni , kteří se mnou a panem
Julienem jednali , nám dali jejich vizitky , takže oficiálně zastupovali tyto firmy , které jsou na vizitkách uvedeny a to ať státní nebo soukromé . Všechny mám schované . Jen nevím ještě k čemu . Pan „táta“ mě později , při návštěvě v jeho kanceláři , žádá o to , jest li jsem schopen mu na jeho pozemku uprostřed Kinshasy nechat postavit nový 6 ti patrový obchodní dům . To jsem vzal za své a později v česku zajistil firmu , která udělala kompletní projekt a stavbu by dozorovala. Samozřejmě se líbil. Při zastoupení
prohlídce FIFA
stadionu
se
seznamujeme
pro travnaté plochy . Jejich
dokonce s osobou , která
soukromá
firma
provádí
má
přípravu
podkladní zeminy . To znamená vyrovnání a zajištění vhodného materiálu zeminy pro pokládku travnaté plochy . Po tomto rozhovoru odjíždíme do internetové kavárny , kde připravujeme podklady pro firmu zabývající se těžbou mědi , kde máme v 16 hodin schůzku s panem ředitelem . Po projednání našich požadavků , protože údajně máme zájemce na koupi mědi v množství 40 ti tun měsíčně , jak tvrdil pan Jul , odjíždíme do restaurace Salama Namaste , která je v blízkosti u radnice Kinshasy asi 200 metrů od ní . Je to sice Libanonská restaurace , ale stravování tam je bezpečné a je vidět , že se tam dodržují nějaká slušná hygienická pravidla . K jídlu mají jak pečené kuře se šťávou , tak i rybu a jídla pro místní , která já moc nemusím . Většinou si dávám mé oblíbené pečené kuře s hranolky nebo rýží a k tomu zeleninový salát . Zkouším jist i jejich pečené banány a dokonce i tu rybu , ale to jen ve vyjímečných případech . Vím , že to moc na má střeva a ani chuťové buňky není . Tahle restaurace je v ulici Jean Maire a při poslední návštěvě Kinshasy dojde k tomu , že se v ní dokonce i ubytujeme . V pondělí ve 14.40 jsme
přijati nejvyššími státními úředníky Kinshasy , kde po
hodině a půl rozhovorech je dle překladu pana Juliena vznesen oficiální požadavek na výstavbu
dvou
stadionů s kapacitou 20 tisíc sedících diváků . Dle našich
zjištěných informací z dostupných materiálů na internetu je odhadnuta cena těchto stadionů a vlastně stanovena na 20 mil. EUR , protože se jedno sedadlo počítá za tisíc EUR . Na nás je zajistit v Evropě firmu , která by tento projekt realizovala , ale
to bude až se vrátíme domů . Po této
schůzce odjíždíme na další setkání s lidmi ohledně prodeje
zlata .
Kupodivu tuto schůzku vyhodnocujeme , spíš tedy julien , jako podvod asi proto , že se chce
„ ukázat „ jak je obezřetný . Má to určitě většinou promyšlené a dnes už
vím , že nejsem jediný s kým takto podvodně jednal . Dalším byl pan majitel jedné stavební společnosti z Roudnice nad Labem , paní Anička na spolupráci s ním také doplatila . Další den , kdy je setkání
s panem Kristianem , který má snahu zařídit nám
založení s.r.o. v RDC . Údajně pomáhal panu Juliánovi již v minulosti s projekty naší firmy . Jeho navrhovaná cena je 1.510 dolarů . Samozřejmě je v tom i jeho tisícidolarová provize za to , že to zařídí . Naštěstí v tomhle prodlužuji jednání a netlačím se do toho . Dle zprávy z domova a po zjištění stavu v této oblasti Czech trade sděluje , že oficiálně je tato suma opravdu 500 dolarů . Nakonec jsem tam nic nezaložil , protože na to nebyl důvod . A protože pan Julien byl asi připraven na to , že dostaneme požadavek na výstavbu stadionů , tak mi sděluje , že dostal i e-mail od jedné švýcarské společnosti , která staví stadiony a nabízejí postavit stadiony z kovových nosníků a potom místnosti , že by byly kontejnery , které se vlastně poskládají tak , jak je potřeba . Jen prozatím navrhují počet míst 12,5 tisíce . Pan Julien s nimi domlouvá setkání ve Švýcarsku v termínu po návratu
do republiky . Přesto jejich podklady druhý den
tiskneme z internetu , abychom je mohli hned předložit zainteresovaným stranám . Děláme skoro kompletní dokumentaci tak , aby byl celý projekt pro ně pochopitelný a měli představu , jak to všechno bude vypadat . Pěkné divadlo . Po vyhotovení dokumentů je pan Julien okamžitě taxíkem odváží svému „strýci“ , aby se dalo rychle rozhodnout jak s projektem dál . Když si uvědomuji jaké to bylo krásné divadlo , tak jako režiséra musím pana Juliena ocenit a to i přesto , že tam někde byly drobné chyby , které naznačovali , že není něco v pořádku . Jak však vím a už jsem o tom psal , nebyl jsem takto podveden jen já . A tak po tomto celodenním shonu vyháním ze svého pokoje myši , zabíjím šváby a chystám se dát si pivo a jít spát . Jenže ve
22 hodin začíná pršet , ne pršet , ale lít nebo chcát ? Jsou to doslova špagáty z vody , která padá z nebe . Za chvíli vypínají elektrický proud a obsluha staré dieslové elektrocentrály samozřejmě nepůjde v tomhle lijáku startovat tento agregát . Mohlo by ho to zabít . A tak jsme v podstatě donuceni jít spát . Také dobře . Předposlední den sobota a my se ještě snažíme zajistit poslední setkání s jednou osobou z Kinshaské radnice . Podařilo se , ale jen proto , že jsme se s ním domluvili na schůzce při obědě . Věděl , že to musím samozřejmě zaplatit . A tak jsme si „ povídali „ o tom , čeho jsme v Kinshase dosáhli další návštěvu . Po rozloučení
a co budeme připravovat na
jsme se vydali na fotbalový zápas , který jsme ale
sledovali jen krátce , protože se už hrál druhý poločas a museli jsme odejít dřív , aby jsme nepřišli k nějaké újmě na zdraví . Tento den byl předposledním v Kinshase . Další den ráno jsme si už museli sbalit všechny naše věci a nachystat se na přepravu k letovému odbavení na tak zvaný čeking . Kdo občas létá , tak ten pojem samozřejmě zná . Znamená to prohlídku zavazadel , zda nevyvážíme něco , co se nesmí a zda je všechno v pořádku dle předpisů . Zkrátka prohlídka zavazadel, které jdou do úložného prostoru v letadle. Přesto , že už jsme sbalení a čekáme na „starostu“ , který nás má na letiště odvést dochází k tomu , že se náhle ozvou za dveřmi nějaké hlasy a také hlasy a zvuky z vysílaček . Za chvíli je jasno . Ozývá se bušení pěstí na nějaké dveře s tím , že za dveřmi je policie a pan Julien má pokoj otevřít . Nic se však neděje , nikdo neotvírá . Ale to však proto , že obsluha hotelu byla tak dobromyslná , že policajtům ukázala dveře od umývárny a oni bušili do dveří na umývárnu a tudíž pan Julien neotvíral . Jenže obrat nastal , když se začali za pár minut dobývat ke mě . Já neznalý toho co jsou schopni udělat jsem dveře otevřít musel . Hned při otevření mi sebrali mobil a fotoaparát . Mobil , abych nemohl samozřejmě nikomu volat o pomoc .Tak dochází k tomu , že se se mnou pokoušejí domluvit a začínají mi dělat prohlídku pokoje
a zavazadel . Vtom ale otvírá dveře
pan Julien , aby mne , jak tvrdil později , zachránil . I jemu okamžitě berou mobil a iPod . A jemu začínají také dělat prohlídku . Nacházejí mu v ipodu obrázek samopalu a je vidět , že prostě něco najít musí , aby nás vystrašili . A tak asi po hodině
tohoto šťourání a domlouvání dochází k rychlému obratu . Jsme nuceni nasednout do jejich malého auta , kde se nedá ani normálně sedět . Je to nějaká mazda velmi podobná malému fiatu 500 . Strašné , přímo při sezení se dusím , jak se nemůžu nadechnout . Odjíždíme směrem k nějaké restauraci , kde si policajti nechávají od nás poručit nějaké pití a domlouváme se co dál . Pan Julien mi sděluje , že je jejich požadavkem , aby jsme zaplatili / výkupné /
2.500 US dolarů a že jakmile budou tyto
peníze mít okamžitě s námi zajedou na policejní stanici , kde sepíšeme nějaký protokol , kde oni uvedou , že nic problémového nenašli . Měli totiž v rukou nějaké jako udavačské dopisy , podle kterým měli právo nás vyslýchat , aby jsme jim vše osvětlili . A tak začíná Juliánův tvrdý boj o domlouvání nižší částky , protože tu ani u sebe nikdo z nás nemá . Já posledních 100 dolarů a on tvrdil , že už nemá vůbec nic . Přesto se po další hodině domlouvají na částce 600 US dolarů , kterou jak mi bylo přeloženo , jsme ochotni zaplatit a pan Julienen je tahá někde z řemene od kalhot . Asi důmyslná skrýš . Později mi tvrdil , že je dostal od bratra na zakoupení pořádných repro beden do bratrovi restaurace a že mu
měl tu
aparaturu poslat poštou . Myslím si, že tohle
rozhodně pravda nebyla . A tak tedy po této dohodě a předání peněz nás odvážejí na služebnu tohoto obvodu , kde s panem Julienem sepisují protokol . Já sedím v autě a nedalo mi , abych neposlal sms zprávu jednomu z nejvyšších z radnice s tím , že nás zatkla policie a že máme problém . Tento pán hned volá panu Julienovi a ptá se ho co se stalo? A pan Julien to dává do „autu „ a říká , že nic , že je to už vyřízeno a že nás zastavili policajti na silnici a že já jsem měl neoprávněné obavy z toho , že se může něco stát . Jenže mě telefon již vrátili , ale Julienův telefon měl ještě policajt a ten , když viděl , kdo se zobrazil na displeji , tak dostal asi strach a šel mě domluvit , že je už všechno v pořádku a že se vlastně nic nestalo . Jen pan Julien přišel o 600 dolarů . A tak po podepsání protokolu nás odvážejí na hotel , kde na nás počkají až se sbalíme a potom nás jejich služebním autem odvážejí na čekink s tím , že nám ještě pomohou rychle se odbavit . Já už jsem , ale tak nervově vypjatý , že na toho policajta , co nás dovezl hodně často „vybuchuju“ a Julien mne
musí uklidňovat , abych nám náhodou nepřivodil nějaký další průšvih . Po tomto odbavení policajt odjíždí a dostavuje se starosta . Ještě musíme také zaplatit k letence každý ještě jeden poplatek 50 dolarů navíc na zkvalitnění služeb mezinárodního letiště . Kdybychom to neuhradili , tak nás do letištní haly nepustí a to by znamenalo , že neodletíme . Naštěstí pro nás brzy přijíždí „ starosta „ a jedeme se někam naobědvat a chvíli posedět u piva , než pojedeme na letiště .Vybírá nějakou obyčejnou restauraci , kde se vaří na ulici a to pro nás neměl dělat . Objednává nám vývar z prasečí hlavy zřejmě z černé zvěře , protože to mělo i černou kůži a černé štětiny . A to bylo pěkné na rozloučenou , protože jak já , tak i pan Julien jsme dostali hned po dojezení tohoto vývaru takovou běhavku , že jsem takovou snad v životě ještě neměl . Pan starosta na to byl asi zvyklý , protože jemu se nic špatného nestalo .Ta nás ale trápila celý let domů a až doma po 28 hodinách bylo vše v pořádku . Od té doby si pamatuji , že si nemám dávat nic k jídlu v pouličních „restauracích“ . To snad ani restaurace nebyla jen venku kotel , pod kterým se topilo , proto tam byla taková strašná hygiena . Dali jsme si tam ještě dvě piva , ty byly v lahvích a na rozdíl od našich se tam podává pivo buď v třetinkách a nebo v tři čtvrtě litrových sklenicích . Čepovat jsem ho tam nikde neviděl , stále bylo jen v lahvích . Také měli někdy problémy s rozvozem , protože naložené piva v plastových přepravkách bylo potřeba převézt co možná v největším počtu a tak bylo často k vidění , že řidič , který pivo převážel neodhadl správně rychlost do zatáčky a jeho vysoko položené těžiště na autě ho donutilo i s nákladem , aby se převrátilo na jednu stranu . Samozřejmě všechno naložené pivo bylo rázem na silnici a mnoho lahví se rozbilo . Sklenice se v Kinshase vyrábějí starým lisofoukacím způsobem a to
znamená , že proti dnešní
moderní výrobě měli větší hmotnost a menší pevnost na náraz . Z restaurace nás starosta odváží svým autem do letištní haly , kde dochází k odbavení dokumentačně to znamená kontrolou letenek a pasu . Naše zavazadla už jsou na letišti připravena na nakládku do toho správného letadla . Máme výhodu , že pan starosta kdysi v minulosti na letišti pracoval a tak nás přes své známé přivádí do VIP haly , kde se dá koupit občerstvení a jsou tam trošku lepší podmínky než v té
normální . Taky potřebovali udělat dojem na mne , že jsem „ v lepší“ společnosti . Protože i tam musíme být dvě hodiny před odletem , tak máme hodně času si poznamenat ještě poslední úkoly a po této době odlétáme do Paříže . Let tam trvá zhruba 7 hodin . Přistáváme na letišti Charlese de Gaulle a zase musíme přesednout na let do Brusselu s tím , že čekáme asi 3 hodiny . Z Bruselu letíme už přímo na Prahu . Lety byly klidné a bez problémů . Pro něj přijíždí paní Anička a já se domů vypravuji autobusem a potom vlakem . Doma mě po této složité cestě ani nijak nevítají , protože všichni asi tuší , že to bude podvod a že jim toho pozitivního mnoho neřeknu . Avšak řekl , v domnění , že bude vše v pořádku . Domů jsem si přivezl hodně zážitků , dvě vyřezávané sošky a doufám , že už nic jiného , protože životní prostředí je tam hrozivé . Kinshasa je jedna veliká spalovna .Všude, kromě té lepší části , se zbytky odpadů , které hoří , na ulici spalují . Tak si dovedete představit , jak to tam asi vypadá . Obrázek o velikosti Kinshasy si uděláte , když se podíváte na mapy Googlu .
Příprava na druhou cestu do Kinshasy A tak začíná pokračování příprav zajištění stavby stadionů. Po dohodě s panem Julienem a samozřejmě dlouhých konzultacích nachází termín na setkání z lidmi z té Švýcarské firmy , která se zabývá stavbou stadionů po celém světě . Samozřejmě , aby všechno působilo , tak jak má , odjíždíme do této firmy, abychom projednali možnosti výstavby , financování a pobavili se o termínech výstavby . Všechno je v podstatě navrženo a dohodnuto jen bude důležitý termín pro jejich projednání ve vedení firmy . Jsou vzneseny z jejich strany nějaké otázky týkající se počtu místností , aby bylo jasné co všechno bude na stadionu . Zda a pro kolik lidí tam bude restaurace a zda bude veškerá „výbava“ dle norem FIFA . Když se o tomhle bavíte , tak Vám to připadá , že to je všechno reálné a že jen řešíte problémy s výstavbou spojené . A na to tento darebák spoléhá . A abychom nejednali jen o stadionech , tak mne samozřejmě zve do Prahy na
jednání s lidmi ohledně diamantů a zlata . Tihle lidé jsou češi . Dohody s nimi si ošetřuje pan Julien . Jemu stačí vůči mě , že mne do tohoto jednání vtáhl a že mu věřím . Nejraději bych mu dnes ustřelil koule . Bez sexu nevydrží a to by pro mě byla krásná pomsta . Ale na to nemám……to rád přenechám jiným . Sami jste se možná setkali v životě s tím , že jste někomu věřili a poté jste zjistili , že Vás vlastně tento člověk podvedl , vodil za nos . Já když se dnes ohlédnu za svým životem , tak tam takových lidí vidím hodně a nejhorší je to , že i mě blízkých . Nebylo to příjemné , že ? Tak to ale chodí , to je život . Lidé si pletou hodnoty . A tak jsme připravovali další podklady pro jednání na druhý let do Kinshasy . Ten se uskutečnil zhruba za dva měsíce a to koncem května . Vybaveni potřebnými podklady různých projektů na stavbu stadionů , já vybaven potřebným oprávněním k nákupu a dovozu zlata , připraven vyrobit jeden lis a poslat jej do Kinshasy , připraveni obchodovat s mědí , připraveni postarat se o studenty , připraveni s cenovými relacemi na zakoupení použitých strojů potřebných pro stavbu silnic …. tolik energie , co jsem tomu věnoval a všechno zbytečně a ten hňup taky a jen proto , aby ze mne dělal investora a tahal ze mne peníze . Druhý let byl už rychlejší , protože jsem konečně věděl , jak to všechno probíhá jak na letišti , tak při kontrolách a dovedl jsem vyhledat v leteckých řádech ty správně navazující odlety . Za 24 hodin jsme byli v Kinshase na mezinárodním letišti . První let naplánoval Julien a ten trval 36 hodin .Proto byl pro něj lepší odlet z Prahy . Měl to blíž než já , ale v Paříži jsme dlouho čekali na další přípoj letu . V Kinshase nás opět čekal na letišti pan bývalý starosta , který nás hned odvezl tou zónou spalovny až na náš ubytovací hotel . V noci to tam je strašné , protože slunce je schované a tím pádem tam nedochází k pohybu vzduchu a tak všichni ti , co uklízejí spalováním toho co hoří , zamořují tímto smradem celou velkou oblast . Jak jsem už psal je to jedna velká spalovna , ale bez filtrů . Z letiště na ubytovnu to je asi 25 kilometrů , ale přejezd trvá i víc než 40 minut . Protože jsme přiletěli ještě za světla , kdy při výstupu z letadla hned cítíte to vlhké horko Afriky , jsme „ vítáni „ okolím ubytovny . A protože je člověk po takovém cestování unavený , provedli jsme jen to
nejnutnější odložení kufrů a šli jsme na pivo . Večer jsme šli samozřejmě hned spát . Ráno jsme vstávali později a bez budíčku , aby se každý z nás vyspal , jak potřebuje a aby byl dobře odpočinutý pro následující pojížďky po Kinshase . Během dopoledne jsme se domlouvali koho v nejbližších dnech navštívíme a čím se budeme zabývat . A tak prvním v pořadí bylo projednávání projektu stadiony . To znamenalo setkání s panem „spolumajitelem“ klubu , který měl na pohled největší zájem o celý projekt . Jak jsem později zjistil i jemu pan Julien dával za tento zájem peníze , které jsem mu já půjčil . Bez ostychu mu je přímo přede mnou předával s tím , že “táta „ je potřebuje , že sice má dvě lodě pro přepravu na řece Kongo , že je vlastníkem fotbalového klubu , že má nějakou funkci pro stát , že má ochranku kolem svého domu , kdy může být také kamarádem toho nejvyššího v městě Kinshase . Z každého pro mne zajímavého setkání , kdy se jednalo o nějakém podnikání mám fotografie , kterými můžu dokladovat , že všechno co zde píšu je pravda . Mám i pár videí a zřejmě některé dokumenty budou nahlédnutí na těchto stránkách . Pravděpodobně je použiji při podání trestního oznámení na pana Juliena „ Za podvod“ . On si totiž myslí , že to nikdo z postižených neudělá , aby si neudělal ostudu , že tomuto profesionálnímu darebákovi naletěl . Ale to se mýlí. A tak po tomto projednání stavění stadionů a upřesnění počtu stojících a sedících diváků spolu s dalším příslušenstvím se vracíme zpět na „základnu“ , kde se Julien domlouvá s panem Kristianem na setkání , kde by se mělo řešit setkání s dalšími lidmi , kteří jsou na významných funkcích a mohou nám dát nějakou zakázku , abychom jim mohli pomoci a také vydělat si nějaký ten dolar , že . Protože jsme měli i některý den volno , jeli jsme se podívat na jednu tržnici v Kinshase , kde se prodávali jednak předměty ze slonoviny a z kostí slonů , ale také pozůstatky věcí z období , kdy obyvatelé Kinshasy ještě sídlili v pralesích a živili se prací na poli a lovem . Prodávají se tu totemy , masky , polní nářadí , různé nástroje , které sloužili pro zjednodušení a ulehčení práce , to je hlavně z těch dob minulých , ale také tu je na prodej ruční výroba současná jako obrazy , dečky , různé ozdoby jako korálky , bižuterie a spousta dalšího zboží . Rozměr této tržnice bych odhadl tak na rozměr
fotbalového hřiště . Nejhorší však bylo , když prodávající uviděli bělocha , který má zájem něco koupit . To jsem musel v rychlosti koupit to , co jsem chtěl a hned se snažit odtud odejít , protože hned se na Vás všichni „vrhli“ , aby i oni něco prodali . Jenže nikdy nevíte , jak to všechno může skončit . Vrazí do vás kudlu ? Nebo Vám ukradou peníze ? Nebo váz zmlátí ? A tak se nedá vlastně ani všechno prohlédnout . Máte totiž velký strach z toho , že Vám můžou ublížit . Pohybujeme se stále po Kinshase tak , abychom se s nažili získat nějaké zakázky , které by byli první v našem obchodě s lidmi z Kinshasy . Bylo těch kontaktů však tolik , že i já jsem ztrácel přehled , co se vlastně kde domlouvá . Díky tomu , že jsem si přestal dělat poznámky to bylo složitější všechno si uvědomit . A pan Julien na to asi spoléhal . A tak jen stále „hledal“ možnosti , co by šlo dělat . V dalších dnech se však zaměřujeme na zlato , měď , diamanty a potom dále samozřejmě stadiony . Máme setkání s několika lidmi , kteří nabízejí zlato , ale situaci vyhodnocuje pan Julien a z 90 % že to jsou podvodníci . Jen u jednoho se pozastavuje a vyhodnocuje situaci tak , že by jsme se tím mohli zabývat . Ale zlato je v sousední Ugandě a on se na něj musí letět podívat,zda je všechno v pořádku a jest li není falešné . To však až ke konci pobytu v RDC . Tak mu hradím letenku do Entebe , kde je letiště a pobyt v Kampale , to je hlavní město Ugandy. Cesta z jednoho města do druhého trvá autem asi hodinu . Dohromady 20 tisíc korun . Po příletu do Entebe a přejezdu do Kampaly mne Julien volá , že potřebuje 500 US dolarů, aby prověřil , že zlato existuje a snad , že je i pravé . Posílám mu tedy přes WESTERN UNION požadovanou částku 500 US dolarů . Pak mi sděluje , že se kontaktoval s panem , který má zlato na starosti . Ten se jmenuje Fataki . Po prohlídce , kdy za to , že se na zlato podíval zaplatil těch 500 US dolarů , mne kontaktuje mobilem , že to vypadá dobře a že se tam budeme muset v příštím období vypravit . Já však , než se on vrátí z Kampaly mám termín odletu a proto se vracím do republiky sám a jednání spolu necháváme až je v republice i on – darebák podvodník Julien z okolí Děčína a Ústí nad Labem. A
tak potom v česku řešíme problém jak dál . On mne přesvědčuje , že do
Kampaly se musíme rozhodně letět podívat , protože pan Fataki jasně řekl , ať
přiletíme , že se určitě domluvíme . Jistě….potřebovali mne tam na místě , aby mne dostali . Dnes už vím proč jsem tam měl letět . Aby mne podvedli oni oba , protože si myslím, že na mne byli domluvení , abych tam já nechal peníze a oni se potom o ně mohli podělit . Ještě , že jsem si to potom dal všechno dohromady a žádné peníze jim tam nenechal . Ale postupně .
Třetí africká cesta nyní do Ugandy Odlet do Ugandy byl v červnu. To byla má třetí „mise“ s panem Juliánem do Afriky . Připravil jsem se na to dobře . Půjčil jsem si milion na ručení našim společným bytem . Dal jsem jej na účet v ČSOB v domnění , že zlatou kartou si budu moci peníze v Kampale vybrat z automatu . Ještě , že to nešlo . Ubytovali jsme se ve slušném hotelu samozřejmě za moje peníze . Fotky jsou doma . Všichni Ti afričtí podvodníci jsou na mých fotkách . Kdyby jste se na ně chtěli podívat , tak stačí se se mnou spojit . Po prvním dnu, kdy jsme hledali kontakt jsme se jen zabydlovali . Hledali jsme , kde se dá najíst, kde se dá nakupovat a jak to vůbec v Kampale funguje . Po těchto prvních akcích , kdy jsme se setkali s nějakým panem Fataki , který byl z hnutí M23 ,což byla ozbrojená opozice proti vládě v Kinshase . Dvakrát jsme se sešli a potom nám bylo opět navrženo, že si můžeme zlato za 500 dolarů prohlédnout , aby jsme se přesvědčili, že to je pravé 24 karátové . To znamená bez různých příměsí , zkrátka čisté zlato v nejryzejší podobě. Kdybychom to neudělali , byli by jsme v podezření , že na žádnou akci peníze nemáme a tak jsme si jeli prohlédnout 650 kg zlata ve slitcích jako malé cihle a část , zhruba polovinu potom v granulích . To jsou malé vytaveniny / kapky / o váze asi 4 až 7 gramů . Bylo z celé procedury jasné , že to zlato je . Nějaký protokol tam byl i když s nedostatky a ne podle mezinárodních standart , ale v zásadě bylo jasné , že to je zlato . Navíc 24 karátové. Ta jediná 6ti gramová granule mi zůstala doposud doma , jako důkaz toho , že jen tahle procedura byla od pana Juliena OK . Jinak všechno ostatní byl jen podvrh čili podvod neboli divadlo . Já jsem se po celé
proceduře otvírání prohrabával ve zlatých granulích a těžkal zlaté cihly . Ani jsem to nechtěl , protože to nebylo moje zlato , ale byl jsem nějak panem F donucen , abych si na to šáhl . Asi si myslel , že z toho dostanu zlatou horečku . Čtyři muži manipulovali s bednami , kdy jedna vážila určitě okolo 100 kilogramů . Bylo jich těch beden šest , což odpovídalo 650 kg celkem a také jsme se o této váze bavili . Doma mám z toho vzorku jeden , abychom si to mohli prověřit , že se jedná o zlato 6,45 g a 24 karátového zlata . Napřed ho však měl Julien a později, když neměl peníze jsem jej já odkoupil za „dotaci „ 8 tisíc korun . V dobrých časech bych za to při prodeji dostal 8 ticíc , dnes však při tomto špatném kursu je hodnota pod 4 tisíce . A tak jsme se „domluvili“ s panem F , že já vyberu peníze , abych je jim předal na zaplacení daně z prodeje a mezitím oni vyřídí formality a já zlato převezmu s tím, že jim jej uhradím až po prodeji . Samozřejmě naivní případ toho, že já jim dám bez jakékoli záruky moje peníze do ruky . A také určitě jejich přístup , že já jim dám peníze až po prodeji byl naivní,ale oni to takto deklarovali , což byla blbost , protože bych jim nemusel poslat nebo dovézt ani dolar . Takže jasný podvod na mne za přispění pana Juliena , který by z toho určitě dostal svůj podíl , kdybych já zaplatil . A tak mi nezbývalo , než najít způsob , jak zajistit , aby mě automat peníze nevydal . Mezitím jsem si musel založit účet u banky . Vybral jsem si anglickou Bercley , účet tam mám otevřený asi dodnes . A nastala situace , že mám jít vybrat z automatu moje peníze , které měli sloužit na úhradu daně z prodeje . A automat mi naštěstí peníze nedal , jen pár drobných proti tomu co po mě chtěli . A tak tři dny před odletem , před koncem víz , jsem měl i strach z toho , že jsem jim peníze nedal a prdelka mi cvakala jak se říká „pěkně velký drát“ . Musel jsem hledat způsob , jak se z toho problému dostat . Jediná cesta byla slibovat návrat z peněžní hotovostí v rukách a předání potom v Kampale. Vzali to a asi čekají na můj přílet doposud . Já jsem spolu s Julienem hledal nějakou zábavu do odletu , protože nešlo jen ležet na pokoji , to by se člověk zbláznil . A tak jsme chodili občas hrát fotbal k hracím stolům do restaurace . Fotbal to byl ten , jak jsou na trubkách hráči a otáčí se s nimi a zároveň se s nimi pohybuje do strany. Napřed jsem pár zápasů prohrával a potom jsem začal Juliena porážet a to ho štvalo , protože si myslel , že je borec a že se mnou „vykýve“ ve všem . Snad ne , je to blbec a domýšlivý ,
jak ta svině . Užili jsme si toho spolu dost . Škoda , že to jeho chování dnes vidím trochu jinak . Chodili jsme do obchodních pasáží a protože v té době nějaký krátký čas před naším příletem tam někdo v obchodním centru aktivoval bombu , tak byli všude kontroly vojáků vůči návštěvníkům obchodů . Každé auto , které vjelo na parkoviště bylo prohlíženo i zrcátky ze spodu , aby odhalili eventuálně nějakou bombu. Policajti prohlíželi celkem důsledně podezřelé tašky a podezřelé lidi . Kontrolovali opravdu všechno a kvalitně . Protože jsme měli čas volna i na celý den , vyjeli jsme si i s nějakým řidičem a jeho kamarádkou k Viktoriinu jezeru . Zdroj z Wikipedie o tomto jezeru říká : Tohle jezero jinak také Victoria Nyanza nebo Ukerewe (anglicky Lake
Victoria) je jezero ve Východní Africe na území Tanzanie (51 %), Keni (6 %) a Ugandy (43 %). Je druhé největší sladkovodní jezero na Zemi po Hořejším jezeru v Severní Americe a největší jezero v Africe. Patří do skupiny Velkých Afrických jezer . Jezero vyplňuje mělkou tektonickou prohlubeň v severní části Východoafrické pahorkatiny a ze severu je zahrazeno lávovým potokem . Má rozlohu 68 800 km². Je maximálně 320 km dlouhé a 275 km široké . Průměrně je hluboké 40 m a dosahuje maximální hloubky 80 m . Objem vody je 2700 km³. Leží v nadmořské výšce 1134 m . U tohoto jezera se setkávají političtí rivalové i spřízněné duše , jsou tu příležitosti pro sport jako kopaná a volejbal a jsou tu i restaurace s hudbou a posezením a celkem tu je příjemné prostředí k posezení a zábavě . Lze si i půjčit loďku a je tu možnost se s ní projet po jezeru a podívat se po blízkém okolí . Celé je to chráněno proti vstupu nepovolaných osob a při vstupu se také vybírá vstupné . V minulosti tam byl spáchán nějaký atentát , ale to už si bohužel nepamatuji na koho a kým . Tady jsme tedy strávili společně asi tři hodiny za slunného počasí , abychom se mohli pokochat přírodními krásami Ugandy . Nemám před sebou mapu , ale od hotelu to bylo asi tak 30 až 40 kilometrů , protože po těch jejich „kvalitních“ silnicích jsme to jeli asi víc než půl hodiny . Bylo to příjemné zpestření toho celého zbytečného pobytu . Zbytečného jak pro koho . Julien měl všechno zaplaceno a dokonce si řekl o kapesné , aby mohl nějak fungovat . Dostal ho . A tak jsme se nějak protloukali těmi zbývajícími třemi dny do odletu , abych to
já byl nějak schopen ustát . Zajeli jsme nakoupit dárky pro potomky . Julien pro syny a já pro vnuky . On jim koupil dresy Manchesteru , protože ten má rád a fandí mu . Prochodili jsme pár obchodů , kde bylo stejně čínské zboží , tak jak u nás v Česku
a
určitě tak i v celé Evropě . Tady se toho moc nevyrábí . Zajímalo by mne proč je ta Evropa tak zhurvená .. . Určitě mnoho lidí má stejný dojem jako já a to sice to, že se už začínáme podobat
Africe……
A proč tu je tak draho . Asi to bude tím , že je tak rozkradená a zadlužená všemi těmi vládami , které tu v posledních 40 ti letech prosazovali svoje finanční cíle , aby se zalíbili svým voličům , především sociálně slabým , protože těch je vždycky dost . O politických nemluvím , protože ty už lidi nezajímají . Nerad brousím do politiky , ale domnívám se , že celý slavný politický systém , vytvořený předcházejícími pokoleními nestojí za moc . Proč dojde někdy k jeho zrušení a lidé musí hledat další variantu ? V mysli normálních lidí je to jasné . Chtějí volný trh a spravedlivé zákony . Ne zákony pro zloděje , tak jak je tomu dnes . Slušný člověk se u nás dnes práva nedovolá . Zloděj a lump je ve výhodě . Pěkně jsme to nechali po té slavné revoluci 17. listopadu zhurvit . A to tedy nevím , co ten náš lidový parlament , jak se zastal lidu , aby se měl lid líp ……. Ale pro tohle to asi nečtete , sory . Všemi omílaná demokracie je špatná , když mají přednost ve všem zloději , podvodníci a lumpi . Kdo má peníze má i moc . Skoro každý jsme úplatný , jen to je otázka výše úplatku . A k tomu si přičtěte sedmou velmoc – tisk , a je to jasné . Lidé chtějí svět bez válek , chtějí aby měli možnost si vydělat peníze , které slouží k normálnímu klidnému životu bez živoření . Ti vyjímeční si mohou kupovat ostrovy pro sebe , aby měli svůj klid bez paparaziů a závistivců . To je podstatou skoro všech civilizací a dle mých zkušeností i necivilizací a tím míním Afriku . I tam jsou výstavní domy . Ale zpátky do Ugandy . Ta byla v minulosti anglickou kolonií a proto se tam doposud jezdí vlevo a hlavní cizí řečí tam je angličtina . Jednou , když jsme seděli v hotelu a vykládali jsme si s Julienem , jsem zaslechl jak někdo říká „ Tady jsou nějací češi , tady je slyšet „čeština “ . Dával jsem si pozor
odkud to přišlo a později jsem zjistil , že tam jsou dva němci a jeden z nich má za přítelkyni češku a proto se trochu naučil česky a já jsem ho slyšel v okamžiku , kdy s ní mluvil na skypu . Bylo to i pro mne překvapení setkat se tak daleko od domova s někým s Evropy a ještě mi trochu rozumí a mluví česky . Tak jak měli chvilinku klid a pohodu , samozřejmě jsme se seznámili . Potom jsme si povykládali o tom, kdo a co tam dělá a v podstatě s čím chce obchodovat . Oni nabízeli fotovoltaické elektrárny , nějaká čerpadla na vodu včetně solárního pohonu čerpadel , tak že tam nemusel být energetický zdroj a včetně zásobníku na vodu . Dále to bylo čerpadlo na solární pohon , které bylo umístěno na pohyblivém vozítku v podstatě tříkolce . Jim se dařilo , protože to byli zkušení obchodníci a věděli na koho se obrátit a také samozřejmě asi věděli komu co strčit . Všude ve světě to funguje stejně . Oba měli mezi 40 až 45 lety . Několikrát jsme s nimi byli na pivě a při tom jsme si trochu lépe povídali , asi proto , že alkohol rozvazuje jazyk . Ještě dnes jsem s nimi ve spojení , také proto , že se můžeme snad někdy ještě setkat , protože jeden z nich se v minulosti pohyboval v našich končinách , když tu instalovali fotovoltaickou elektrárnu a líbilo se mu tady . Uvidíme jak se to vyvine . I jeden z těchto dvou pánů mě upozorňoval na to , ať jsem obezřetný , že mě určitě bude chtít někdo podvést . To ještě netušil , že mne hlavně podvádí Julien i když později mi to řekl , že si myslel od začátku jak ho trochu poznal , že mne podvádí . A tak jsme ty zbývající dny přežili chozením po obchodech a hledáním vhodných dárků pro rodinu a chystali jsme se k odletu domů . Zpáteční let byl také přes Istanbul a Vídeň a byl klidný bez jakýchkoli problémů . Z Vídně jsme jeli oba autobusem do Brna a pan Julien potom pokračoval vlakem do Prahy . A po návratu zpět domů jsme se zase chystali k odletu do Kinshasy .
Čtvrtá cesta do Afriky - Kinshasa Poslední let se uskutečnil na konci srpna a začátkem září . Hlavním mým cílem
bylo uskutečnění jakéhokoli obchodu , aby se mi vložené prostředky aspoň z části vrátily . Když si to tak teď všechno zpětně promítám , tak si uvědomuji , že celý poslední průběh byl stejného charakteru , jak ty předcházející . Spousta jednání a žádný slušný a úspěšný obchod . Jen
samé schůzky a konsultace a výsledek bohužel žádný .
Jen další zaplacená zkušenost . V Kinshase jsme začali
samozřejmě jak jinak než
návštěvou „táty“ , aby nám domluvil setkání s úředníkem radnice . Samozřejmě nebylo to hned , to bylo vždycky na dlouho . Tak se to do týdne podařilo .To se uskutečnilo, ale bez jakýchkoli výsledků . Údajně se už vybíraly pozemky na stavbu stadionů . Julien
mě ukazoval na Google mapách pozemky , které byly vybrány pro stavbu
těchto dvou stadionů . Co se týkalo stadionů jako objektů , tak varianty už byly zvoleny a v jeden okamžik jsme už údajně čekali na vyjádření polské firmy , jest li do Kinshasy přiletí za námi , aby se zajímali o podrobnosti projektu a také jeho financování . Vyjádřili se potom , že přiletí , ale zase to byla asi jen hra pana Juliena , jak mne donutit , abych tam ještě zůstal , protože v dalším týdnu mi sdělil , že volali , že nepřiletí . Dovedete si představit co to se mnou udělalo . Byl jsem pěkně naštvaný , ale nic mi to nepomohlo . Mým dalším úkolem bylo vydržet v Kinshase sám , než se ten podvodník vrátí z česka a potom teprve jít za osobami , které byly spjati s celým „projektem „ a podvodem . Julien si v polovině pobytu vymyslel , že musí zpátky do česka , za nějakým nutným obchodem , aby prý vydělal 100 tisíc korun . Kde byla pravda samozřejmě nevím , ale odletět chtěl . Zpáteční letenky měl vyřízené . Jenže při odbavování tohoto letu v Kinshase však nastal problém , že jej nechtěli pustit do Bruselu , kde letadlo přistávalo jako na prvním letišti v EU . Zklamaný i s bagáží se vrátil do hotelu s vyjádřením , že mu později sdělili , že nemůže jako občan s konžským občanstvím přistát v EU jako na prvním letišti v Bruselu . To , že mu vlastně neumožňuje jeho potvrzení v pase , kde je veden ne jako občan České republiky , ale jako osoba , která je jen vedena podle nějakých dohod z roku tuším 1957 a podle tohoto nesmí přistát jako na prvém letišti v Bruselu . A tak ze mne opět vyptal další peníze na novou letenku . Tentokrát dokonce s tím , že běžná
ekonomická třída je vyprodaná a on tedy musí letět v té lepší - obchodní . A já trouba mu na to zase naletěl a zaplatil . Bylo zajímavé , že vždy , když jsme letěli do Kinshasy nebylo letadlo nikdy zaplněno do posledního místa , ale při odletu z Kinshasy do Evropy ano . A tak bylo dalších pár set dolarů pryč . A tak se mu konečně podařilo , že odletěl zpět do česka . Samozřejmě pozdějším oznámením telefonem asi po týdnu , že Poláci nepřiletí jsem ho už nikdy neviděl . Dobře si to naplánoval . A já jsem v té době čekal , protože jsem byl nucen počkat na přijetí u pana nejvyššího vzhledem k postavení ve městě i když vzrůstem byl prcek , přečkat sám dobu nepřítomnosti Juliena . Měl se totiž samozřejmě vrátit, aby jsme šli k němu oba . Nebylo to jednoduché , protože v takovém prostředí je spousta strachu z toho co jsem už párkrát zažil . Násilí , žebrající děti , zloději apod . Stravování a ubytování v hotelu Salam namaste bylo určitě příjemnější než v té ubytovně , kde jsme byli podvakrát . I když po zavírací době se tady scházeli rodinní příslušníci a jejich známí a známí pana majitele z Libanonu a občas bylo slyšet jejich hlučnou zábavu do pozdních hodin , ale opravdu tam bylo dobře . I jídlo bylo slušné a nikdy jsem po něm neměl zdravotní potíže . Protože jsem si však musel občas také zajít nakoupit něco na pití a jídlo, abych stále neutrácel velké peníze v hotelu , musel jsem jít mimo hotel do vzdáleného obchodu . A hned toho vždycky využil jeden pán z ochranky , který hlídal protější obchody , aby si přivydělal a doprovázel mne , samozřejmě vždy za nějakou odměnu a to třeba opravdu za pár dolarů a třeba plechovku coca coly, po mých nákupech . Já jsem byl rád , protože to prostředí je opravdu špatné . A sám běloch v Kinshase , to je vždy očekávání problémů , ať už jste v té bohatší nebo chudší části . V té chudší části je však to riziko problémů daleko větší . A tak vlastně se blížil termín mého odletu , protože ztratilo smysl jít ještě někam cokoli řešit . Tak jsem si všechna svá zavazadla zabalil a spolu s bývalým starostou a jeho sekretářkou jsem samozřejmě jel nejdřív na čekink odbavit zavazadla a potom na letiště do odbavovací haly , kde mne aspoň nechali ve VIP salonku díky „ starostovi“ . Tam jsem si dal poslední pivo
v Kinshase a slušně se rozloučil . Let domů trval celkem 18 hodin a tentokrát jsem letěl Kinshasa - Brusel a Brusel - Vídeň . Z Vídně jsem jel potom domů taxíkem , protože na autobus bych musel čekat dalších 18 hodin a už mne to celé divadlo nebavilo . Taky jsem si to doma chytl , že jsem utratil tolik peněz za taxi . Tak tedy skončil můj třetí pobyt v Kinshase . Domů jsem se tedy dostal bez problémů , akorát teď musím řešit komplikace s financemi a zdravím , ale věřím , že se z toho i díky Vám , co jste si tuto
e knihu přečetli , dostanu . Děkuji všem ,
kteří mi přispějí nějakou částkou k řešení mých finančních problémů a těm, co chtějí znát celé jméno s datem narození uvedené osoby pana Juliena , aby si ho identifikovali nebo jména osob žijících v Kinshase , se kterými jsem se setkal , doporučuji zaslat mi na můj e- mail kontakt na Vás a požadavek , na který určitě odpovím , budu li znát odpověď . Budete li mít zájem můžeme se setkat nebo Vám provedu také po domluvě přednášku .
