Vývoj peněz a platebního styku se zaměřením na území dnešní České republiky

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra financí a ekonomie

Vývoj peněz a platebního styku se zaměřením na území dnešní České republiky

Bakalářská práce

Autor:

Martin Pajma Bankovní management

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Petr Scholz, Ph.D.

duben, 2014

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Bochově dne 23. 4. 2014

Martin Pajma

Poděkování Děkuji svému vedoucímu práce panu JUDr. Petrovi Scholzovi, Ph.D. za odbornou pomoc, cenné rady a připomínky při vedení a zpracování této bakalářské práce.

Anotace Tato bakalářská práce se zabývá vývojem peněz a platebního styku se zaměřením na území dnešní České republiky. První čtyři kapitoly jsou zaměřeny na vývoj peněz od jejich vzniku aţ do současnosti a na jejich předpokládaný vývoj. V páté kapitole jsou popsány měnové reformy od roku 1918 do současnosti. Šestá kapitola je zaměřena na vývoj platebního styku od jeho počátku aţ do současnosti a v sedmé kapitole je popsán předpokládaný vývoj platebního styku. Jelikoţ vývoj peněz a platebního styku neprobíhal v počátcích izolovaně od ostatních zemí, začátek první a šesté kapitoly je věnován obecnému světovému vývoji. Klíčové pojmy: Vývoj peněz, mince, státovky a bankovky, měnové reformy od roku 1918, vývoj platební styku, hotovostní platební styk, bezhotovostní platební styk Annotation This bachelor thesis deals with the evolution of money and payments system, focused on the territory of today's Czech Republic. The first four chapters are focused on evolution of money from their inception to the present and their projected evolution. The fifth chapter describes the monetary reforms from 1918 to the present. The sixth chapter is focused on evolution of payments system from their beginning to the present, at the seventh chapter described projected evolution of payments system. Evolution of money and payments system did´n take place in isolation from other countries, so the beginning of the first and the sixth chapter is dedicatory to general global evolution. Key words Evolution of money, coins, state notes and bank-notes,currency reforms since 1918, evolution of

payments system, cash payments system, noncash payments system

OBSAH

ÚVOD ......................................................................................................................... 6 1. PŘEDMONETÁRNÍ OBDOBÍ .............................................................................. 7 2. MONETÁRNÍ OBDOBÍ OD STATÉRU K RAKOUSKÉ MĚNĚ .................... 9 2.1 Mince, státovky a bankovky ............................................................................... 9 2.2 Keltové .............................................................................................................. 10 2.3 Počátky vývoje českého mincovnictví.............................................................. 10 2.4 Bezmincovní období ......................................................................................... 12 2.5 Denárové a brakteátové období ........................................................................ 12 2.6 Grošové období ................................................................................................. 16 2.7 Tolarové období ................................................................................................ 18 2.8 Konvenční měna ............................................................................................... 23 2.9 Rakouská měna ................................................................................................. 26 3. KORUNOVÁ MĚNA ........................................................................................... 29 3.1 Rakousko-uherská korunová měna ................................................................... 29 3.2 Nová Československá měna ............................................................................. 30 3.3 Období druhé světové války ............................................................................. 32 3.4 Druhá éra Československa ................................................................................ 33 3.5 Komunistická éra Československa ................................................................... 34 3.6 Koruna česká..................................................................................................... 36 4. PŘEDPOKLÁDANÝ VÝVOJ PENĚZ ................................................................ 39 5. MĚNOVÉ REFORMY OD ROKU 1918 ............................................................. 41 5.1 Československá měnová reforma 1919 ............................................................ 41 5.2 Peněţní reforma 1945 ....................................................................................... 41 5.3 Měnová reforma 1953 ....................................................................................... 42 5.4 Měnová odluka v roce 1993.............................................................................. 43 6. PLATEBNÍ STYK ................................................................................................ 45 6.1 Hotovostní platební styk ................................................................................... 45 6.2 Bezhotovostní platební styk .............................................................................. 45 6.3 Mezibankovní platební styk .............................................................................. 46 6.4 Vývoj platebního styku ..................................................................................... 46 6.4.1 Platební styk ve středověku.......................................................................... 47 6.4.2 Platební styk na našem území do roku 1918 ................................................ 49 6.4.3 Platební styk v meziválečném období .......................................................... 50 6.4.4 Platební styk v Československu po druhé světové válce ............................. 51 6.4.5 Operace platebního styku ............................................................................. 51 6.5 Platební styk od roku 1989 do současnosti ....................................................... 52 6.5.1 Mezibankovní platební styk v ČR ................................................................ 53 6.5.2 Nástroje moderního bankovnictví ................................................................ 54 7. PŘEDPOKLÁDANÝ VÝVOJ PLATEBNÍHO STYKU ..................................... 57 ZÁVĚR...................................................................................................................... 59 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY ...................................................................... 61 SEZNAM TABULEK A PŘÍLOH ........................................................................... 63 PŘÍLOHY ................................................................................................................. 64

5

ÚVOD Peníze prošly svým vývojem v závislosti na rozvoji určité společnosti dané doby. Trvalo poměrně dlouhou dobu, neţ se z rozmanitých prostředků směny vyvinuly takové, které se mohly stát prostředkem míry hodnot, akumulace a hlavně mohly plnit funkci všeobecného ekvivalentu. Podle ekonomické teorie jsou jedinečným statkem, který v daném společenství zastává funkci všeobecně přijímaného prostředku směny. Platí tedy, ţe právě prostřednictvím tohoto statku se uskutečňuje naprostá většina nepřímých směn v dané ekonomice. Peníze i platební styk spolu úzce souvisí. Kaţdý člověk potřebuje oboje ke svému ţivotu. Někoho peníze ovlivňují více, někoho méně. Ale jiţ od počátku vzniku peněz vyjadřovalo jejich vlastnictví určitou moc. V současnosti peníze ovládají ţivoty většiny lidí, jelikoţ musí ţivit rodiny, chtějí si plnit sny či chtějí plnit sny někomu jinému. Je však zřejmé, ţe bez peněz se v dnešní době jiţ ve většině případů neobejdeme. Právě platební styk nám umoţňuje vyuţít naše peníze v dané situaci tak, jak potřebujeme. Důvodem pro výběr tohoto tématu je bohatá a zajímavá historie našich dějin a výrazný vliv našeho mincovnictví na okolní státy. Tato bakalářská práce přiblíţí historický, současný a předpokládaný vývoj peněz a platebního styku na území České republiky a dále také popíše reformy spojené s naším územím od roku 1918 do současnosti. Hlavním cílem je tedy zmapovat to nejdůleţitější, co je spojené s naším územím, penězi a platebním stykem a dále to, jakým směrem by se mohl další vývoj peněz a platebního styku ubírat. Největší část práce bude věnována chronologickému popisu vývoje peněz na území dnešní České republiky. K dosaţení cílů budou vyuţívány převáţně kniţní publikace zaměřené na historický vývoj peněz a platebního styku. Ke splnění cíle popsání současného a budoucího stavu či vývoje budou vyuţity internetové zdroje, jelikoţ většina kniţních publikací je zastaralejší.

6

1. PŘEDMONETÁRNÍ OBDOBÍ „Nejjednodušší formu směny lze na našem území datovat jiţ ke konci doby kamenné, kdy se jejím prostředkem nejčastěji stávala potrava a suroviny kamenné industrie jako například obsidián, jantar, krevel nebo křišťál. Na Moravě byly nalezeny důkazy o tom, ţe byl obsidián dováţen ze Slovenska a jantar z Pobaltí přes tzv. jantarovou stezku, která vedla přes Moravu a spojovala severoevropské pobřeţí se zeměmi jiţní Evropy“1, coţ dokazuje, ţe se jiţ dříve obchodovalo na větší vzdálenosti. Kromě kamenných výrobků byly předmětem směny i produkty kostěné industrie. Většina směnných prostředků byla v té době nepouţitelná pro běţný ţivot, ale jako směnný prostředek fungovala výborně. Později s vývojem schopností a dovedností člověka, kdy se začal rozvíjet lehký průmysl, rybolov a zemědělství, udávala uţitková hodnota hodnotu směnného prostředku a nejčastějšími prostředky směny se staly ryby, oděvy, polotovary a stále také nerosty. Po nějaké době se však ukázalo, ţe má směnný obchod své nevýhody a bylo nutné stanovit něco, co bude mít trvající hodnotu. Kvůli tomu vznikly komoditní peníze, které byly lidé ochotni za své zboţí či výrobky přijmout. Komoditní peníze byly v určitých oblastech jiné, ale nejvyšší hodnotu mělo to, co bylo pro danou oblast vzácné nebo těţce dostupné. Nejčastěji se pouţívaly mušle, lastury, plátno, dobytek nebo drahé kovy. Právě mušle, lastury a drahé kovy byly často uspořádány do podoby náhrdelníků. Nejen u nás ale i ve světě se ukázalo, ţe nejvhodnějšími komoditními penězi jsou drahé kovy, a to díky tomu, ţe hlavní nevýhodou některých komoditních peněz byla malá trvanlivost, problém s uskladněním, špatná nebo nemoţná dělitelnost. Těmito problémy však drahé kovy netrpěly. Drahé kovy bylo snadné uskladnit bez nutnosti omezené doby spotřeby, bylo snadné je transportovat, a co bylo a i v dnešní době je nejdůleţitější, jsou dostatečně vzácné. Přibliţně 700 let př. n. l., v době ţelezné, kdy se zavedla výroba ţeleza, plnilo ţelezo funkci platidel vedle mědi a bronzu. Bylo zpracováno do podoby dvojhrotých hřiven, tyčovitých prutů a bochníkových lup

ingotů. Podle archeologických výzkumů se však

na našem území pouţívala ţelezná platidla jen zřídka. 1

HÁSKOVÁ, Jarmila a Jan BAJER. Peníze v českých zemích do roku 1919. 1. vyd. Pacov: Nuga, 1996, s. 10. ISBN 8085903040.

7

Velmi významným komoditním platidlem souvisejícím s naším územím jsou plátěné šátečky. A právě z plátěných šátečků pravděpodobně pochází české slovo platidlo. Z období jejich pouţívání pochází dokument historiky povaţován za jeden z nejpozoruhodnějších o našich dějinách. Jedná se o zprávu ţidovského diplomata Ibráhíma Ibn Jákúba, který mimo jiné napsal: „V zemi Bújima (Čechy) zhotovují se téţ lehké šátky z tenké tkaniny v podobě síťky, které neslouţí k ničemu. Cena těchto je u nich stálá: 10 šátků za jeden kírát (denár). Jimi obchodují a provádějí směnu mezi sebou. To je jejich jmění a hodnota všech věcí, za ně získávají pšenici, mouku. Prodává se tam za jeden kírát tolik pšenice, ţe vystačí člověku na měsíc a za tutéţ cenu tolik ječmene, kolik vystačí jezdci na 40 dní a dále za tento kírát deset slepic“2.

2

.

.

2003, 495 p. ISBN 978-808-6328-263.

8

. Praha: Epocha,

2. MONETÁRNÍ OBDOBÍ

OD STATÉRU K RAKOUSKÉ MĚNĚ

Počátky monetárního období na našem území probíhaly v závislosti na jiných neţ slovanských civilizacích. Trvalo poměrně dlouhou dobu, neţ se u nás začaly razit čistě domácí mince, avšak ty, které se u nás razily, byly v některých případech natolik významné, ţe ovlivnily historii několika zemí a jsou povaţovány za nejdůleţitější a nejsilnější mince své doby.

2.1

Mince, státovky a bankovky

Mince, státovky a bankovky se staly součástí našeho peněţního systému. Zatímco mince jsou jeho součástí jiţ několik set let, státovky a bankovky jsou v porovnání s nimi poměrně novými platebními prostředky. Mince V počátku se mince vyráběly ze zlata a stříbra, které byly svojí hmotností a kvalitou stejné a do kterých byl raţen znak pro potvrzení jejich kvality a hmotnosti. Díky tomu se nemusela neustále posuzovat ryzost a váha kovu, kterým se platilo. Mince byly z počátku plnohodnotné, jejichţ nominální a vnitřní hodnota byla totoţná. Tyto plnohodnotné mince vyráběly soukromé mincovny. Později funkci emitenta mincí převzal panovník nebo stát, a to jim dalo moţnost sniţovat v mincích mnoţství zlata a stříbra. Tyto kovy byly nahrazovány kovy levnými. Současné mince jsou vyráběny z obecných kovů, a proto mají mince zanedbatelnou vnitřní hodnotu a vyšší nominální hodnotu mají jen proto, ţe je povaţujeme za platidla a zaručil se za ně stát. Státovky Státovky lze definovat jako papírové kreditní platidlo a cenný papír na určitou peněţitou částku. Byly vydávány státem, pouţívaly se např. k zaplacení státních pohledávek, jako jsou daně. Byly znějící na majitele a byly neúročitelné. Původně státovky reprezentovaly dluh státu u emisní banky. Jejich stahováním z oběhu byl tento dluh splácen. Postupem času se však státovky staly součástí celkového objemu peněz. Bankovky Bankovky jsou papírový cenný papír znějící na určitou peněţitou částku. Jsou vydávány emisní bankou, coţ je v České republice v současnosti Česká národní banka. Bankovky 9

zní na majitele a ze zákona se pouţívají jako platební prostředek. Dříve byly bankovky označovány jako úvěrové peníze. V současné době tvoří bankovky v České republice spolu s mincemi součást peněţního oběhu.

2.2

Keltové

Vývoj světového mincovnictví není tématem této bakalářské práce, je však důleţité zmínit alespoň počátky mincovnictví v historicky nejdůleţitější civilizací pro vývoj českého mincovnictví. Keltové nikdy nevytvořili jednotný stát, byli jen jednotnou civilizací, která nejen u nás ale i v historii celé Evropy hrála významnou roli. Z počátku pouţívali jako prostředek směny dobytek a kusy ţeleza, které bylo tvarované do dvojhrotých hranolů a které vyváţeli i do nekeltských zemí. Keltové byli velmi zdatní bojovníci a byli první, kdo napadl římskou říši a dokonce se v letech 390-387 př. n. l. zmocnili Říma. Díky tomu přišli poprvé do styku s římskou mincí, jejíţ funkci dokázali řádně ocenit. První keltské mince pocházejí z poloviny 2. století př. n. l. a byly vyráběny ze zlata a pro malé obchody ze stříbra. Tyto mince byly výjimečné svou ryzostí. Ryzost zlata byla téměř 970/1000. První mince vyráběné Kelty a zároveň pouţívané na našem území se nazývaly statéry. V pozdějším období se v západní Evropě začaly objevovat duhovky, které se vyuţívaly i u nás. Poslední známou keltskou mincí je Biatec. Byl vyráběný ze stříbra a oproti statéru byl 3x těţší. Na většině Keltských mincí se objevovaly symboly typické pro Kelty, například kanci, bojovníci, koně.

2.3

Počátky vývoje českého mincovnictví

Naše území bylo od 4. do 1. století př. n. l. hustě osídlené Kelty, přesněji kmenem Bójů, kteří se povaţují za první obyvatele Čech a po kterých Řekové pojmenovali naši zemi Boiohaemum. Právě z tohoto slova pochází jméno Bohemia. Bójové na našem území nejen ţili, ale také razili mince, které jsou povaţovány za první pouţívané mince na našem území. Bójové tyto mince, nejčastěji ze zlata, razili v oppidech. Ty pro ně byly nejen mincovnami, ale také zdrojem společenského ţivota. První keltské statéry raţené na našem území v 2. století př. n. l. vycházely ze zlatých statérů makedonského panovníka Alexandra III. Velikého. Bylo to převáţně znát na rubu mince, kde se nacházela postava okřídlené bohyně Niké, stejně jako u makedonských statérů, a na líci byla vyobrazena hlava Athény v přilbě. Z toho důvodu se mince nazývají statéry typu ,,Athéna-Niké“. Bójové začali brzy razit minci, 10

na jejímţ rubu vystřídala postavu bohyně Niké postava bojující Athénu Alkis, mince jsou proto známy jako statéry typu ,,Athéna-Alkis“, které byly opět raţeny ze zlata díky velkému mnoţství zlatonosných řek v Čechách a na Moravě. S posilováním keltské moci v Evropě sílilo i postavení keltského statéru a pro trhy přestavoval příliš velkou jednotku, proto přistoupili k raţení menších jednotek, které váhově odpovídaly jedné třetině, osmině a čtyřiadvacetině statéru. „Mincovní systém zaloţený na sestavě celého statéru a jeho drobných dílčích jednotek se stal specifikem mincovnictví českých zemí“3. Dalšími slavnými statéry jsou duhovky. Své jméno získaly podle toho, ţe je lidé nacházeli po dešti na polích, coţ si nedokázali vysvětlit. Začali proto věřit, ţe se objeví v místech, kde se duha dotkne země. Jedná se o mince zlaté, do kterých byla na rubu obtištěna mušle, a díky čemuţ se na líci objevil pro duhovky specifický hrbolovitý výběţek. Kolem roku 50 př. n. l. se u nás začaly objevovat mince raţené na Slovensku, na kterých se objevovaly latinské nápisy představující jména vládnoucí vrstvy. Nejčastějším jménem vyraţeným do mincí bylo Biatec, proto se mincím říká biateci. Biateci jsou významné tím, ţe další mince s latinským nápisem se u nás objevily aţ za 1000 let a také je to pravděpodobně poprvé, co se u nás objevil latinský jazyk. V pozdějších letech si začali nárokovat území Bójů Germáni, kterým se nakonec podařilo na začátku našeho letopočtu obsadit keltská sídla. Vznikl tak nový útvar, který se nazýval Marobudovo království, v jehoţ čele stál Marobud. Germáni byli oproti Keltům na niţší kulturní úrovni a neovládali mincovnictví. Jelikoţ byl Marobud vychován na římském císařském dvoře, tak měli římští obchodníci do Čech dveře otevřené. Římané se nejdříve zaměřovali na českou zemi převáţně kvůli obchodu. Vedla tudy jedna z jejich obchodních stezek, která se táhla aţ k Pobaltí. Jejich obchodní cesty měly za následek příliv římského zboţí a hlavně římských peněz. Nejčastějšími římskými mincemi, které byly pouţívané v Čechách, jsou zlaté aurey, stříbrné denáry a měděné asy.

3

HÁSKOVÁ, Jarmila a Jan BAJER. Peníze v českých zemích do roku 1919. 1. vyd. Pacov: Nuga, 1996, s. 18. ISBN 8085903040

11

2.4

Bezmincovní období

Po pádu Říma a ústupu Germánu z našeho území, začalo období historiky označované jako bezmincovní a trvalo od 7. do 9. století. Bylo to období, kdy se začala psát historie našich přímých předků a probíhal hlavně směnný obchod. Opět se obchodovalo převáţně s dobytkem, kovovými plíšky a šátečky. V 6. století našeho letopočtu osídlili Čechy a Moravu naši první přímí předkové Slované. Ti však neměli stanovenou míru hodnot, a proto několik staletí nerazili vlastní mince, které v převáţné většině ani nepotřebovali. V letech 623-659 vznikl nový slovanský kmenový útvar nazývaný Sámova říše, který byl hlavně znám pro svou bojeschopnost a který byl předchůdcem Velkomoravské říše. Velkomoravská říše se datuje mezi roky 833-907 a rozprostírala se na území dnešního Česka,

Slovenska

a

Maďarska.

Byla

prvním

státním

útvarem

Slovanů.

V 9. století našeho letopočtu byl Velkomoravskou říší stanoven všeobecný ekvivalent ceny zboţí. Jednalo se Velkomoravské sekerovité hřivny z ţeleza s úzkým krčkem a širokou hlavicí s probitým kruhovým otvorem. Jejich vzhled měl připomínat slovanské sekyry. Hřivny byly různých velikostí a hmotností a právě tyto rozdíly byly výsledkem stanovených pravidel odstupňovaných platebních jednotek. Je s podivem, ţe Velkomoravská říše, která měla velice silné postavení ve střední Evropě a příznivý ekonomický vývoj, nikdy nerazila vlastní mince. Jen v malé míře na naše trhy pronikaly mince z okolních států, jako například franské denáry, byzantské zlaté solidy či stříbrné denáry z Apeninského poloostrova.

2.5

Denárové a brakteátové období

Zlom nastal na konci 10. století, kdy se v roce 995 po poráţce Slavníkovců ujímají vlády nad celou českou zemí Přemyslovci. Rozšířili český stát o východní území, mezi které patří také Morava. Počátkem vlády Přemyslovců nastává společenský a hospodářský vzestup, který přímo souvisí se vznikem českého mincovnictví. Hlavním motivem pro mincovní raţbu se stal obchod na delší vzdálenosti zdůrazňující význam a funkci mince, která se stala ukazatelem politicko-hospodářské moci. Právo raţby mincí a těţby stříbra patřilo k výhradnímu právu panovníka, iura regalia4, které mu připadlo při uznání královské hodnosti. Dalším právem panovníka byl regál

4

Mincovní regál - výsostné právo panovníka razit mince

12

horní, mezi kterým byla přímá spojitost s mincovním regálem. „Podstata horního regálu spočívala v tom, ţe si panovník osoboval vlastnické právo k rudám v nitru země. Vlastnictví se uplatňovalo poţadavkem na dávku z dolování, kterou měl odvádět majitel pozemku, na kterém se dolovalo“5. Za vůbec první české mince můţeme označit stříbrné denáry přemyslovského kníţete Boleslava I., který byl mladším bratrem sv. Václava a vládl v letech 935-972. Vůbec první český denár byl raţen v Praze podle předlohy řezenského denáru, proto se také nazývá řezenský. Tyto mince mají na líci kříţ, kolem kterého je nápis BOLEZLAVS DUX, který říká, ţe se jedná o mince Boleslava. Na rubu je vyraţena stříška s kříţem a nápis PRAGA CIVITAS, coţ znamená Praha město. Další mince raţené Boleslavem II. byly podle vzoru anglických mincí. Tento typ mincí je nazýván ethelredský podle anglického krále Ethelreda II. a jeho podobizna byla na mincích dokonce vyraţena. Za Boleslava II. a jeho následovníků vznikají i další typy mincí jako například byzantské, mečové, karolínské, šípové a několik přechodných typů mincí. Tyto mince se vyznačovaly tím, ţe byly zdobené názvem místa, kde byly raţeny, a jmény osob, které byly za tyto mince zodpovědné. Přemyslovci však nebyli jediní, kdo razili vlastní mince. Slavníkovci ovládali především východní a jiţní Čechy, kde také razili své mince. Oproti Přemyslovcům nekopírovali cizí mince, ale razili mince s vlastními náměty. Po vyvraţdění Slavníkovců se stali Přemyslovci jedinými vydavateli mincí. Aţ v polovině 11. století přestávají Přemyslovci kopírovat cizí mince a začínají razit denáry s čistě domácími motivy. Na mincích se začalo objevovat jméno a podobizna sv. Václava, coţ poukazovalo na jeho vznikající kult. Na Moravě začal kolem roku 1020 jako první razit mince kníţe Břetislav I. Důleţitým motivem raţby moravských denárů byly významné obchodní cesty, které přes Moravu vedly. Typickým znakem moravských denárů je vyobrazení kotvy, jakoţto znaku sv. Klimenta. Za nejstarší Břetislavovy denáry jsou povaţovány ty, na kterých se objevuje královská koruna s kotvou. V polovině 11. století vznikla nová měnová jednotka, s původem ve skandinávské marce, nazývaná hřivna, která je z historického hlediska důleţitá hlavně proto, ţe na 5

SPÁČIL, Bedřich. Česká měna od dávné minulosti k dnešku. Praha: Orbis, 1974, s. 58.

13

jejím základě započal kníţe Břetislav I. první denárovou reformu. Stanovovala, aby se z hřiven o váze 253 gramů razilo 240 denárů. Z historického hlediska jsou denáry dále rozdělovány podle místa vzniku na denáry praţské, olomoucké a brněnské. Praţské mincovny byly jediné, které začaly na základě reformy Břetislava I. razit nové mince. Jedny z nejvýznamnějších praţských denárů jsou královské denáry Vratislava II. z roku 1085, kdy se začalo pouţívat odlišné označení pro kvalitní a méně kvalitní mince vydané v jedné emisi jednoho totoţného typu mincí. Dalším zajímavým praţským denárem je denár Vladislava II. z roku 1158, který na své mince nechával razit historické události jako například proces korunovace. Na vzhledu olomouckých denárů je patrný vliv křesťanství a Svatováclavského kultu. Jiţ první olomoucké denáry Spytihněva z roku 1050 byly zdobeny nápisem sv. Václav, v čemţ pokračoval také například kníţe Svatopluk. Mince Otty II. Černého nesou motivy symbolizující křesťanství a Jeţíše Krista. Brněnská raţba byla ovlivněna Svatopetrským kultem. „12. století se vyznačovalo tím, ţe se mince stahovaly a znovu razily v různých variantách pod záminkou obnovy, náhrady při prohlášení nepravosti a dávaly se do oběhu mince horší kvality, coţ mělo za úkol zvětšit panovníkovy příjmy pro osobní účely“6. Nejméně kvalitní byly denáry Bedřicha I., kdy jejich ryzost byla 100/1000. Pro porovnání

mince Boleslava I. měla ryzost přibliţně 850/1000.

Z důvodu znehodnocených denárů se obchodníci uchylovali k pouţívání zahraničních měn, v severních a severozápadních Čechách převládala brakteátová mince ze Saska. Pojmenování brakteát pochází z latinského slova bractea, coţ znamená tenký plech. Jednalo se o jednostranné mince, coţ umoţňovalo raţbu několika mincí najednou. Tyto mince byly převáţně raţeny z tenkého stříbrného plechu, vzácně i z měděného nebo zlatého. Druhá reforma denárové měny byla provedena přibliţně v roce 1210 Přemyslem Otakarem I., který nesouhlasil se znehodnocováním mincí, a proto přestal razit znehodnocené denáry a nahradil je brakteáty. Cílem Přemysla Otakara I. bylo zamezit pouţívání zahraničních mincí a nahradit jejich místo pomocí nových mincí. Chtěl vytvořit takovou minci, ke které budou mít lidé důvěru.

6

SPÁČIL, Bedřich. Česká měna od dávné minulosti k dnešku. Praha: Orbis, 1974, s. 60.

14

Přemysl Otakar I. razil mince podle denárové reformy Břetislava I., tedy z 253 gramů hřivny razil 240 brakteátů. Bylo to téměř dokonalé platidlo, jelikoţ nominální hodnota téměř odpovídala reálné hodnotě mince. České brakteáty byly zdobeny obrazem korunovaného krále a opisem jeho jména. Tento typ brakteátů byl zachován i za Václava II. To se změnilo aţ s nástupem Přemysla Otakara II. na trůn roku 1261, který začal razit brakteáty lišící se nejen vzhledem ale i obsahem. Přemysl Otakar II. později zavedl systém velkých, středních a malých mincí. Na jeho mincích se poprvé objevuje český znak - dvouocasý korunovaný lev. Nejen v Čechách, ale i na Moravě se ve 13. století podstatně mění peněţní systém. „Mincovní produkce v tomto období představuje jeden z vrcholů raţby moravské středověké mince. Přispěly k tomu nově se vytvářející hospodářsko-společenské podmínky, které se vyznačovaly vysokým stupněm progresivity. Rovněţ změny v politickém a správním vývoji země, ke kterým v tomto období dochází, se staly mocným podnětem k novému uspořádání mincovních a měnových poměrů na Moravě“7. Na moravské mincovnictví měly vliv především rakouské feniky. V 1. polovině 13. století je tak raţena nová mince – denár fenikového typu. V druhé polovině 13. století se za vlády Václava II. upouští od pouţívání denáru a začínají razit brakteáty, coţ mělo být impulsem pro sjednocení Čech, Moravy a Slezska. Brakteáty však měly mnoho nevýhod. Byly křehké, proto placení s nimi nebylo jednoduché a často se místo nich i přes zákaz pouţívalo neraţené stříbro nebo stočené svazky z několika brakteátů tak, aby drţely při sobě. Tyto svazky se však braly jen jako stříbro určité hmotnosti. Největší nevýhodou však bylo, ţe brakteáty, vzhledem k upevnění feudální moci a hospodářsko-ekonomickému rozvoji české a moravské země, měly malou kupní sílu. Bylo tak potřeba provést měnovou reformu a zavést novou minci o větší kupní síle. Vznikla tak nejslavnější mince české mincovní historie praţský groš.

7

HÁSKOVÁ, Jarmila a Jan BAJER. Peníze v českých zemích do roku 1919. 1. vyd. Pacov: Nuga, 1996, s. 44. ISBN 8085903040

15

2.6

Grošové období

Grošové období započalo peněţní reformou Václava II. okolo roku 1300, kdy bylo také objeveno obrovské naleziště stříbra u Kutné Hory. Toto naleziště se stalo hospodářským podkladem ke zdárnému provedení měnové reformy. Tato měnová reforma byla zaloţena na nově vzniklém horním zákoníku, který zakazoval jakoukoli manipulaci s nezpracovaným stříbrem. Všechno stříbro muselo být za předem stanovenou částku prodáno královské mincovně. Dalším zásadním posunem k raţbě nové kvalitní měny bylo přesunutí všech mincoven do komplexu budov poblíţ Kutné hory nazývaných Vlašský dvůr. Ve Vlašském dvoře, který se tedy stal jedinou mincovnou na našem území, se začala razit nová mince Václava II., praţský groš, který měl být věčnou mincí s neměnnou kvalitou a vzhledem. „Ústředním motivem lícní strany nových mincí krále Václava II. se stal obraz české královské koruny, chráněné dvěma soustřednými mezikruţími s plnými latinskými opisy, bez textových zkratek. Do vnitřního mezikruţí bylo umístěno jméno panovníka ,,WENCEZLAVS SECVNDVS“ (Václav Druhý), do vnějšího jeho titul ,,DEI GRATIA REX BOEMIE“ (z boţí milosti král český). Plochu rubové strany zaplnil volně bez štítu umístěný znak Království českého, dvouocasý korunovaný lev ve skoku. Zemský znak doplňoval latinský opis s plným názvem mince, jehoţ vysvětlení dodnes zůstává předmětem diskuse“8. Stříbrná hřivna opět slouţila jako základ pro praţský groš, který se z ní razil. Z 253 gramů hřivny bylo vyraţeno 64 grošů, coţ pozměňuje denárovou reformu Břetislava I., kdy se z 253 gramů hřivny razilo 240 mincí. Praţský groš byl díky nové reformě o 2,7 gramy těţší neţ denár, váţil tedy přibliţně 3,7 gramy. Jeho ryzost byla vysoká, přibliţně 930/1000. Byla vydána i drobná mince nazývaná parvus, která tvořila dvanáctinu groše. Parvus byl obzvláště vhodný při menších obchodech. Díky své kvalitě a velké hmotnosti se brzy stal praţský groš předlohou pro raţbu mincí v Uhrách, Míšni a Polsku. V Rakousku a Německu byl dokonce součástí měnové soustavy. Rusové si praţský groš oblíbili natolik, ţe v letech 1654-1663, v období ruské peněţní krize, pouţili pro nouzový měděný peníz ke zvýšení jeho popularity pojmenování groš.

8

VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české: průvodce dějinami peněz v českých zemích. 2. rozš. vyd. Praha: Havran, 2004, s. 35. ISBN 8086515400.

16

Po smrti Václava II. roku 1305 a vraţdě jeho syna Václava III. roku 1306 dochází k vymření Přemyslovců po meči, coţ v Čechách vyvolá tzv. období neklidu. Čechy, jakoţto národ oplývající stříbrem a moţností získání panovnického titulu, budily pozornost v mnoha zájemcích o českou korunu. To nakonec vyústilo v několikaměsíční válku, v které zvítězil Jan Lucemburský, který se tak roku 1310 ujímá vlády. Jan Lucemburský začal razit první praţské groše se svým jménem krátce po nástupu na trůn. Vzhled mince a fabrika byly téměř totoţné s praţskými groši Václava II. Na líci mince se změnilo pouze jméno na ,,IOHANNES PRIMVS“. V roce 1311 začal razit půlgroš, který si však nenašel mezi lidmi oblibu a jeho raţba byla brzy ukončena. V následujících letech se za vlády Jana Lucemburského sniţovala ryzost a měnil se vzhled praţských grošů. Změna vzhledu spočívala v tom, ţe mezi slova na minci byla vloţena sloţitá oddělovací znaménka. Bylo vydáváno několik typů mincí lišící se těmito oddělovacími znaménky. Historikové se na základě porovnání kvality mincí a znamének domnívají, ţe díky nim bylo pro zúčastněné jednoduché rozeznat ryzost mince. Coţ se mohlo projevit především v zahraničních transakcích, kdy musel královský dvůr odvádět nemalé částky do zahraničí. Právě oddělovací znaménka měla pravděpodobně zamezit odchodu nekvalitních mincí do zahraničí, čímţ se měl udrţet vysoký kredit praţského groše. Kolem roku 1325 se u nás razily také zlaté mince. První z nich se nazývaly floreny, které jsou charakteristické vyobrazením lilie, a druhé jsou dukáty zdobené obrazem hlavy a nápisem ducatus. Dukát váţil 3,53 g a jeho ryzost byla 990/1000. Za jeden dukát bylo moţné získat 16 aţ 24 grošů. Nebylo u nás však dostatek zlata pro raţbu těchto mincí a proto se vyskytovaly jen v malé míře. Kolem roku 1327 se začala sniţovat ryzost přidáváním mědi do stříbra, a technické provedení grošů. Důvodem bylo špatné finanční hospodaření státu a propůjčování mincovních regálů. Záměrné a utajené zhoršování kvality mincí se stalo velkým ziskem příjmů panovníků, kteří nepouţité stříbro vyuţívali ve svůj prospěch. Za vlády Karla IV a jeho syna Václava IV. dochází k výraznému poklesu ryzosti a váhy mincí. Z tohoto důvodu se do Čech dostává německý a rakouský fenik. Snaha vytlačit zahraniční mince vyústila v reformu drobných mincí vedenou Václavem IV. Na čtvercový či obdélníkový plíšek byly raţeny jednostranné mince a následně se rohy mince zplošťovaly do přibliţné kruhové podoby. Tento proces se nazývá čtyřráz. Tento 17

typ výroby mincí byl velmi levný, rychlý a jednoduchý. Byly raţeny dva typy těchto mincí, halíře s vyobrazením české koruny a peníze s vyobrazením dvouocasého lva. Významné období pro českou historii nastává po upálení Jana Husa roku 1415, který bojoval za nápravu církve. Po smrti krále Václava IV. se začíná projevovat snaha o husitskou reformaci. Roku 1419 nastává takzvané husitské období, které je pro vývoj mincovnictví důleţité hlavně pro dočasné zrušení raţby praţského groše roku 1423 a vznik nové husitské mince. Nová husitská mince je raţena po vzoru drobných mincí Václava IV upravených čtyřrázem. Praţské groše se opět začaly razit aţ v roce 1469 na základě mincovní reformy Jiřího z Poděbrad, která mimo jiné měnila čtvercovou raţbu na kruhovou, zakazovala vyváţet drahý kov a české mince do zahraničních zemí nebo například obsahovala postupy placení dluhů a vymáhání pohledávek. Snaha o znovuobnovení praţského groše jako kvalitního platidla pokračovala za vlády Vladislava II. Jagellonského. Ovšem kvůli snaze razit co největší mnoţství praţských grošů za co nejkratší čas, je sniţována váha a ryzost mince. Ve sniţování kvality mince pokračoval i Ludvík I. Jagellonský, který nakonec omezuje raţbu groše a soustředí se převáţně na drobné mince. Za zmínku stojí také praţský groš z roku 1527, který je jako první mince opatřen letopočtem. Kvůli klesající kvalitě grošové měny, která v první polovině 16. století neplnila funkci kvalitního oběţiva a uchovavatele hodnot, se přestaly praţské groše razit. Poslední byl vyraţen roku 1547 v Kutné Hoře za vlády prvního Habsburka na českém trůnu Ferdinanda I. Nízká kvalita praţského groše se dotkla i německých měst, která kvůli nedostatku vlastních stříbrných peněz, zakomponovala praţské denáry do své peněţní soustavy. Jelikoţ chtěla zabránit pouţívání grošů špatné kvality, váţila je a testovala jejich ryzost. Do kvalitních grošů razila vlastní značku, tzv. kontramarku, která fungovala jako poznávací znamení mincí splňující poţadavky obchodu. Takto kontramarkované praţské denáry pouţívali v Německu aţ do konce 16. století.

2.7

Tolarové období

Jak tomu bylo i u grošové měny, největší změny nastaly po objevení nového naleziště stříbra, které se ukrývalo v Krušných horách. Z nového naleziště se brzy stává město Jáchymov, které své jméno získalo po sv. Jáchymovi. Naleziště bylo natolik bohaté na 18

rudu, ţe Šlikové, říšskoněmecký a český patricijský rod započali v roce 1520 razit novou těţkou téměř 30gramovou minci ze stříbra. Je nazývána jáchymovský tolar. Touto mincí započalo další slavné období českého mincovnictví. Jáchymovská mincovna se stala jiţ od začátku raţby tolarové mince nejdůleţitější mincovnou u nás. Zcela tak zastínila královskou kutnohorskou mincovnu, kde byly stále raţeny praţské groše a drobné mince. Tolar si od počátku svého vzniku získal nejen u nás ale i ve světě obrovskou oblibu. „V letech 1520-1528 bylo v jáchymovské mincovně vyraţeno velké mnoţství tolarů (3 250 000), které prostřednictvím lipských výročních trhů, kam byly vyváţeny, vstoupily do mezinárodní směny“9. Veliké obliby se tolaru dostalo především v Rusku, kde byl nazýván ,,jefimok“. Na české tolary razili vlastní motivy s rublovými značkami a uváděli je v této podobě do oběhu. Téměř dvě stě let byl ,,jefimok“ v Rusi v různých podobách pouţíván a jeho konec nastal koncem 17. století, kdy Petr I. Veliký zavedl novou mincovní reformu. S raţbou tolaru Šlikové končí v roce 1528, kdy bylo mincovní právo převedeno na základě smlouvy, ze které jim plynul nárok na část zisku z provozu mincoven, na císaře Ferdinanda I. Habsburského. Ten se ujal vlády po smrti českého krále Ludvíka Jagellonského roku 1526. Pod jeho kontrolou se začaly Uhry, Rakousko a Česko formovat v jeden státní celek, coţ ovlivnilo vývoj mincovnictví za habsburské vlády. Ferdinandovým cílem je raţba jedné mince a vyuţívání jednotného mincovnictví na celém jeho území, coţ mělo podpořit sjednocení i na politické a hospodářské úrovni. Pokusil se o raţbu nových mincí podle německého vzoru na základě jím vytvořené nové měnové reformy. Jednalo se o krejcary a zlatníky s poměrem 60 krejcarů za 1 zlatník. Dále měly být raţeny násobky krejcaru

třicetikrejcar, desetikrejcar a dvoukrejcar.

Krejcar se měl dělit na 3 bílé peníze a bílý peníz na 2 malé peníze. V jeho mincovní reformě se mimo jiné objevuje zajímavé ustanovení, které říká, ţe při placení velkých částek není nikdo povinen přijímat velké mnoţství drobných mincí. S Ferdinandovou reformou však většina lidí v Čechách nesouhlasila, jelikoţ jim byly známy zahraniční krejcary, které neměly příliš dobrou pověst, a proto raţba krejcarů nezačala. Nakonec v roce 1529 započal s raţbou vlastních tolarů, které byly v podstatě stejné jako tolary raţené rodem Šliků. Váţily 29,23 gramů, z toho 27,4 gramů tvořilo 9

HÁSKOVÁ, Jarmila a Jan BAJER. Peníze v českých zemích do roku 1919. 1. vyd. Pacov: Nuga, 1996, s. 63. ISBN 8085903040

19

stříbro a zbytek měď. K raţbě tolaru se postupně připojily i jiné české mincovny. Roku 1539 se začal razit v praţské mincovně a roku 1543 v Kutné hoře. Roku 1547 byla zastavena raţba praţského groše, který však díky své obrovské oblibě zůstal v oběhu aţ do poloviny 17. století. Tolary díky své kvalitě putovaly spíše do zahraničí, kde z nich byly raţeny nové mince o niţší ryzosti, a proto se na našem území pouţívaly ve velkém mnoţství zahraniční mince. To se změnilo v roce 1561, kdy vstoupil v platnost takzvaný Říšský mincovní řád, který byl zaloţen na krejcarovém mincovním systému. Ferdinandův záměr zavést krejcar a jeho díly do mincovní soustavy habsburské říše se po dlouhých 35 letech uskutečnil a ještě roku 1561 se na místo tolaru započalo s raţbou krejcaru o hmotnosti přibliţně 25 gramů a ryzosti 931/100. Dále byly raţeny jeho díly jako třicetikrejcar, desetikrejcar a dvoukrejcar. Cíl krejcarové měny sjednotit mincovní soustavu na habsburské území a zamezit proudění cizích mincí se brzy ukázal jako neúspěšný a její raţba se soustředila jen na alpské a české země. Odpor proti krejcarové měně však v naší zemi stále přetrval. Coţ vedlo k tomu, ţe byla roku 1573 přijata nová měnová reforma, která ukončila raţbu krejcarové měny. „Ve všech domácích mincovnách se znovu začaly vyrábět tolary a groše, odpovídající svými metrologickými parametry poslední emisi praţských grošů z přelomu let 1547-1548. Na historickou scénu tak znovu vstoupila česká mince, která bezprostředně navazovala na praţský groš, byť jiţ na své rubové straně nenesla onen charakteristický opis. Peněţní reformu roku 1573 lze povaţovat za výrazný úspěch vnitřní politiky“10. Cílem této reformy bylo zamezení přílivu zahraničních a nekvalitních mincí, k čemuţ návrat k tradiční české grošové měně přispěl. Za vlády Rudolfa II. (1576-1611) byla reforma z roku 1573 dovršena. Roku 1577 byl vydán císařský mandát, jehoţ cílem bylo zamezit přílivu méně kvalitních zahraničních mincí a stabilizovat měnový systém. Součástí císařského mandátu byl rozsáhlý seznam, ve kterém byly uvedeny zakázané tolary. Praha se v této době těšila velké oblibě, jelikoţ se stala sídlem císaře Říše římské, uherského a chorvatského krále a rakouského arcivévody

Rudolfa II. Praha se tedy

stala centrem pozornosti a obchodu celé Evropy.

10

VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české: průvodce dějinami peněz v českých zemích. 2., rozš. vyd. Praha: Havran, 2004, s. 149. ISBN 8086515400.

20

Období vlády Rudolfa II. se vyznačovalo raţbou neobvykle velkých stříbrných a zlatých mincí. Tyto mince představovaly násobky dukátů a tolarů. Razily se v omezeném mnoţství, jelikoţ slouţily převáţně pro reprezentativní účely a pro důkaz bohatství. Tyto mince se ve všedním oběhu obyčejně nepouţívaly. Kvůli jejich veliké oblibě se prodávaly do zahraničí za částku vyšší, neţ byla nominální hodnota mince. Roku 1577 nechal Rudolf II. také razit drobnou minci pojmenovanou ,,malej groš“. „Stříbro se na našem území těţilo ve velkých objemech. Předpokládá se, ţe v 1. století tolarového období bylo pouţito na raţbu mincí asi 700 tun stříbra, coţ na počátku 17. století vedlo k nedostatku této rudy. Proto se započalo s nákupy pagamentů ze zahraničí“11. Nákup pagamentů přinesl zisk velkého mnoţství zlata, coţ vedlo k raţbě jiţ zmíněné zlaté mince od roku 1580. Bartoloměj Albrecht, největší dodavatel zlatého pagamentu, nechal za vlády Rudolfa II. razit zlatou minci zvanou dukát. Počátek 17. století se vyznačuje měnovou, mincovní a mocenskou krizí. Právě mocenská krize probíhající v panovnické rodině donutila Rudolfa II. podat demisi, coţ na několik let uklidnilo situaci v české zemi. Vysoká inflace suţovala celou střední Evropu, avšak v Čechách se krize projevila o několik let později, díky čemuţ se stal tolar na několik let nejkvalitnější evropskou mincí. Krize, která později pronikla i na naše území, se v roce 1618 prohloubila protihabsburským stavovským povstáním, které bylo důsledkem mocenských a náboţenských sporů mezi Habsburky a českými stavy. České stavy začaly razit roku 1619 krejcarové mince se sníţenou ryzostí. Jejich raţba obsahovala čtyřicetiosmikrejcar o ryzosti 563/1000, dvacetičtyřkrejcar o ryzosti 531/1000, tříkrejcar o ryzosti 422/1000 a krejcar o ryzosti 313/1000. Závěrem povstání byla bitva na Bílé Hoře roku 1620, ve které byly stavy poraţeny a ukončila tak českou válku z let 1618-1620. Stavovské povstání bylo počátkem třicetiletého válečného konfliktu, který ovlivnil podstatnou část Evropy. Období třicetileté války se vyznačuje především raţbou znehodnocených mincí. Míra znehodnocení tolarů se neustále zvyšovala a to hlavně díky tomu, ţe se na tolary razily vyšší hodnoty, z jednoho tolaru se tak stal stočtyřicetikrejcar. Znehodnocené krejcarové mince byly raţeny v obrovských objemech, coţ mělo za následek úplnou výměnu oběţiva. Plnohodnotné mince tak za krátkou dobu z českých peněţních trhů téměř vymizely. Zajímavé je, ţe se 11

Slitina zlata nebo stříbra s jiným kovem nebo starý, jiţ zpracovaný drahý kov určený k výrobě nových mincí.

21

znehodnocování nedotklo zlatých mincí, které se razily v nezměněné podobě a kvalitě. Dlouhotrvající válečný konflikt ukončilo roku 1648 uzavření vestfálského míru. Po konci třicetileté války, kdy byla největší potřeba kvalitních mincí, se českým státním mincovnám nedostávalo dostatečné mnoţství mincovních kovů, bylo tedy raţeno nedostačující mnoţství nových velkých stříbrných a zlatých mincí. V důsledku toho se na našem území vyuţívaly převáţně zahraniční a starší české mince. Jediným stálým českým platidlem se staly drobné krejcarové mince. Velké krejcarové a tolarové mince se v důsledku nedostatku surovin nerazily vůbec nebo jen ve značně sníţeném mnoţství. Raţba v kutnohorské a praţské mincovně byla téměř pozastavena a zvyšoval se podíl soukromých mincoven. Významná změna přišla s mincovní reformou z roku 1659, za kterou stál Leopold I. Tato reforma stanovila dvě úrovně peněţního oběhu. První úroveň tvořily takzvané běţné mince, které se skládaly z vyšších nominálů. Nejčastěji pouţívané a také specifické pro období vlády Leopolda I. byly šestikrejcary a patnáctikrejcary, které si díky svému vzhledu, kvalitě a vysoké kupní síle zajistily vysokou popularitu. Druhá úroveň byla tvořena stříbrnými tolary, zlatými dukáty a takzvanými hrubými mincemi. Významné je také období vlády Karla VI. (1723-1740). Za jeho vlády došlo k výrazným změnám v metodě výroby mincí. Na popud Karla VI. byla ukončena výroba mincí válcováním, kdy pás mincovního kovu byl protahován mezi dvěma válci s vyobrazením lícní a rubové strany. „Otáčení válců bylo nastaveno tak, aby se líc i rub mince zobrazily na horní a spodní straně kovového pásu přesně proti sobě. Mechanický průbojník potom hotové mince z kovového pásu vykrajoval“12. Tato metoda byla nahrazena rotačním vřetenovým lisem, tzv. balanciérem. „Tímto důmyslným zařízením se obraz mince ztvárnil na připravený stříţek nikoli válcováním, ale rovnoměrným svislým tlakem setrvačníku. Od té doby nenalézáme na mincích dříve běţné výrobní vady. Na větších tolarových raţbách se proto začaly objevovat nápisy na hranách, u menších nominálů byly hrany opatřovány ornamentální výzdobou“13. V první polovině 18. století se opět zvýšila produkce velkých stříbrných mincí, ale i přes zlepšení české mincovní situace nebyly mince raţené v takových objemech, aby dokázaly obstát v konkurenci zahraničních mincí, jak tomu bylo před rokem 1618. Po 12

VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české: průvodce dějinami peněz v českých zemích. 2., rozš. vyd. Praha: Havran, 2004, s. 242. ISBN 8086515400. 13 VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české: průvodce dějinami peněz v českých zemích. 2., rozš. vyd. Praha: Havran, 2004, s. 272. ISBN 8086515400.

22

smrti Karla VI. vymřeli Přemyslovci po meči a na trůn usedla jeho nejstarší dcera Marie Terezie. Roku 1740 se stala rakouskou arcivévodkyní a uherskou královnou. O tři roky později se stala také královnou českou. Následovala etapa reforem, které vyvrcholily roku 1750 vydáním nové mince.

2.8

Konvenční měna

Mincovní a peněţní reforma z let vlády Marie Terezie (1740-1780) nadlouho ovlivnila měnový vývoj v našich zemích. Hospodářská situace habsburské monarchie byla hned na počátku 40. let narušena vypuknutím slezských válek, odehrávajících se převáţně na území Čech, Moravy a Slezska. Finanční správa se snaţila v četných patentech omezit oběh cizí lehké mince zavlečené do země vpády nepřátelských vojsk a stanovit její kurz podle skutečné hodnoty. První patent pocházející z roku 1744 zapověděl export domácích mincí a pagamentů. Druhý patent z roku 1746 zakazoval uţívání cizích mincí, které se nenacházely ve specifikaci14. Také nedovoloval jakékoliv znehodnocování nebo poškozování mincí v oběhu. Na počátku vlády Marie Terezie byly raţeny zlaté dukáty o vysoké ryzosti – 986/1000, které si připsaly prvenství v tom, ţe to byla první česká vládní mince, na které byla vyobrazena ţena. Dále také tolary, které opět získaly vysoký obsah stříbra, jejich ryzost byla 875/1000. Rovněţ razili krejcar, tříkrejcar, šestikrejcar a patnáctikrejcar. Výrazná změna nastala v roce 1750, kdy se na základě směrnice započalo s raţbou kolínské hřivny o hmotnosti 238,8 g. Z té bylo raţeno 10 tolarů, coţ odpovídalo hodnotě dvaceti zlatých dukátů. To vedlo k zavedení dvacetizlatkové měny, která získala roku 1753 název konvenční měna podle konvencí s Bavorskem. Nová mincovní soustava se skládala z velice kvalitních zlatých císařských a kremnických dukátů, tolarů, sedmnáctikrejcarů, sedmikrejcarů, tříkrejcarů, grešlí, půlkrejcarů a feniků. a

dvacetikrejcar.

O rok později byly vydány nové nominály, tj. desetikrejcar

Právě

tyto

dva

nové

nominály

se

staly

neoblíbenějším

a nepouţívanějším platidlem konvenční měny. A to hlavně z toho důvodu, ţe byly snadno rozpoznatelné a spočitatelné. Další legendární mincí se zajisté stal nejniţší nominál čtvrtkrejcar, kterému se lidově říkalo vindra, odtud pochází přísloví, nemám v kapse ani vindru. V dalších letech se započalo s raţbou pětikrejcaru, jinak zůstala nominální skladba konvenční měny po několik desetiletí stejná. Malý svatoondřejský 14

Objemný seznam povolených evropských mincí v oběhu habsburských zemí.

23

kříţ umístěný na minci vedle letopočtu byl značkou konvenční měny, objevoval se na všech stříbrných mincích v letech 1751-1805. Většina výše zmíněných mincí raţených na našem území pochází z praţské mincovny, která byla poslední vládní mincovnou u nás. V letech 1758-1759 byl raţen jáchymovský výtěţkový tolar v rámci snahy o obnovení těţby stříbra v Jáchymově. „Téměř současně se zavedením konvenční měny začal pozvolný proces zjednodušování vnější stránky mince, který byl v souladu s celkovou snahou státu o centralizaci moci. Od roku 1754 byla polovina všech mincí raţena s obrazem císařovny Marie Terezie a polovina s obrazem Františka Lotrinského jakoţto jejího manţela“15. Roku 1765, kdy zemřel František Lotrinský, se stal syn císařovny Josef II. spolupanovníkem říše. Obě tyto události ovlivnily vzhled mincí. Byly vydávány tzv. posmrtné mince s obrazem Františka Lotrinského, které tvořily třetinu celkového objemu nově raţených mincí, druhou třetinu mincí zdobil obraz Marie Terezie a poslední třetina patřila obrazu Josefu II. Významným se stalo rozhodnutí Josefa II. z roku 1766, které nařizovalo nově raţené mince označovat iniciály mincmistrů a navíc ještě abecední označení mincoven podle důleţitosti pro monarchii. Nejvýznamnější mincovnou byla mincovna vídeňská, byla tedy označena písmenem A. Písmenem B byla označena kremnická mincovna a praţská mincovna nesla označení C. Po mnoha neúspěšných válkách, které stály nadměrné mnoţství peněz, se habsburská monarchie potýkala se špatnou finanční situací, coţ mělo za následek potřebu kreditních peněz. Cena kovu, ze kterého byly kreditní mince raţeny, neodpovídala jejich nominální hodnotě. Jsou známy dva druhy kreditních peněz: nízké nominály z obecných kovů a vysoké nominály, které reprezentoval potištěný papír. Nejčastější je raţba nízkých nominálů z mědi zejména proto, ţe uherské a české doly byly na tento kov bohaté. Mince vynikaly kvalitou zpracování, byl kladen velký důraz na ozdobný vzhled, lesk a ostrou raţbu. Poţadavkem této doby bylo platidlo o velmi vysoké hodnotě. I kdyţ tolar a dukát dosahovaly vysoké hodnoty, platit s nimi vysoké obnosy nebylo praktické a převáţet větší mnoţství mincí v truhlách nebylo bezpečné. Avšak Habsburkové k papírovým platidlům dospěli poměrně pozdě. První, kdo začal pouţívat papírové peníze, byli Švédové a to jiţ roku 1661. První habsburská papírová platidla byla emitována aţ roku 15

HÁSKOVÁ, Jarmila a Jan BAJER. Peníze v českých zemích do roku 1919. 1. vyd. Pacov: Nuga, 1996, s. 78. ISBN 8085903040

24

1762. Jiţ od počátku měly papírové peníze pro monarchii veliký význam. Lidově se nazývaly bankocetle, jelikoţ byly označeny nápisem Wiener-Stadt-Banco-Zettel. Výhradní právo je emitovat měla Vídeňská městská banka, proto nesly výše uvedený nápis. Představovaly velké mnoţství zisku a jejich zavedení napomohlo získat nezbytné finanční prostředky. První emitované bankocetle měly nezvykle vysokou nominální hodnotu – od 5 do 100 zlatých – a bylo jich vydáno v hodnotě 12 milionů zlatých. Pozdější emise byla o mnohem vyšší nominální hodnotě a to 500 a 1 000 zlatých. V důsledku války evropských armád proti francouzské revoluci v 90. letech a později za napoleonských válek byly ve velkém mnoţství vydávané nové emise bankocetlí. Jejich velké mnoţství mělo za následek nedostatečné státní krytí, coţ vyústilo na počátku 19. století ve finanční krizi. Další prohloubení krize se dostavilo v důsledku nedostatku niţších nominálů, které byly vyuţívány na podporu vojsk. Monarchie se blíţila k ekonomickému zhroucení. Proto byl zaveden roku 1795 nový druh mincí, které nebyly součástí konvenční měny. Jednalo se o mince zemské s nuceným vnitrostátním oběhem. Prvními raţenými zemskými mincemi byly šestikrejcary a dvanáctikrejcary. Do raţby mincí se zapojila také praţská mincovna, která razila hlavně kříţové tolary vyuţívající se převáţně na vojenské výdaje. Z důvodu velkého mnoţství raţby zemských mincí ustala raţba krejcarů konvenční měny. Konvenční měna se u nás razila jen v podobě krejcarů, které však slouţily pro platby do zahraničí. Monarchie potýkající se s nedostatkem drobných mincí se uchýlila k raţbě měděných krejcarových mincí. Konec války byl však v nedohlednu a boje zasáhly výrazně také do českých zemí. Nejvýznamnější bitvou se stala bitva u Slavkova, kde roku 1805 porazil Napoleon Bonaparte spojená vojska rakousko-ruská. Po poráţce nastal rozměrný inflační propad. Bankocetle uţ nebyly ničím kryté a z oběhu kromě konvenční měny téměř vymizely také zemské a měděné mince. Po uzavření míru a ztrátě části území byla státní pokladna vyčerpaná. Řešením bylo vyhlášení státního úpadku roku 1811. Císařský patent, kterým se bankrot vyhlašoval, byl vypracován podle návrhu presidenta dvorské komory hraběte Josefa Wallise. Patentem byly bankocetle sníţeny na pětinu hodnoty a nahrazeny směnnými listy šajnami. Vysoká devalvace peněz zapříčinila nezměrnou chudobu obyvatelstva monarchie a ceny zboţí stoupaly v důsledku rozvinuté inflace. Po roce 1811 tvořily peněţní soustavu převáţně nové papírové šajny a bankocetle. Státu se však stále nedostávalo dostatečného mnoţství peněţních prostředků, proto byl vydán 25

nový druh papírových platidel, tj. anticipačních poukázek. Byly však natolik podobné šajnům, ţe s nimi nakonec splynuly. „Stav papírového oběţiva byl kritický. Před novým bankrotem bylo Rakousko zachráněno jen ukončením napoleonských válek, získáním válečné náhrady od Francie ve výši 47 500 000 zlatých a anglickým úvěrem ve výši 71 500 000 zlatých“16. Ke stabilizaci mělo přispět také zaloţení Privilegované rakouské národní banky roku 1816, jejímţ úkolem bylo staţení papírových peněz z oběhu a emitování nových bankovek zaloţené na obchodním podkladě, tzn., ţe byly vydávány jen proti směnce, zlatu nebo stříbru. Nedostatek drobných mincí však přetrvával a roku 1848 se prohloubil natolik, ţe bylo nutné zavést takzvaná nouzová platidla. Tato platidla byla ve velkém vydávaná převáţně obchodníky, jen v malé míře je vydávaly také municipality. Jejich vzhled se lišil podle vydavatele. Většina byla tištěna na papír nebo plátno, v malé míře se také objevily dřevěné či kovové poukázky. Tato nouzová platidla se v oběhu udrţela do roku 1851 i přes přísný zákaz ministerstva financí z roku 1849. Souběţně s nouzovými platidly obíhaly státovky s nuceným oběhem. Velký počet papírových platidel potlačil zájem o mincovnictví, coţ vedlo roku 1852 ke staţení z oběhu všech drobných měděných mincí raţených od roku 1816. V roce 1852 započali s raţbou stříbrných nominálů vysoké ryzosti, čímţ se snaţili navázat na tradici habsburského mincovnictví. Jednalo se o tolar, půltolar, desetikrejcar a dvacetikrejcar. Roku 1856 byla činnost praţské mincovny pozastavena a o rok později zrušena. Výše zmíněný dvacetikrejcar s portrétem Františka Josefa I. je významný tím, ţe byl poslední raţenou mincí konvenční měny. Stalo se tak roku 1856 právě v praţské mincovně.

2.9

Rakouská měna

Po abdikaci Ferdinanda I. nastoupil na trůn František Josef I., který vládl rekordně dlouhou dobu. Jiţ od počátku jeho vlády bylo jasné, ţe dezorganizovaná konvenční měna nebude schopna získat si své místo v moderní peněţní soustavě. Proto se jiţ roku 1854 započalo s přípravou reformy, jejímţ cílem bylo navrácení důvěry v papírové peníze a raţba kovových mincí. Výrazným krokem reformy se mělo stát měnové sjednocení německy hovořících zemí, proto započalo jednání ohledně nové jednotné 16

SPÁČIL, Bedřich. Česká měna od dávné minulosti k dnešku. Praha: Orbis, 1974, s. 65.

26

měny. Smlouva o společné měně byla uzavřena mezi Lichtenštejnskem, Rakouskem a německými státy celního spolku roku 1857. Došlo tak k měnové unifikaci. V monarchii mezi roky 1857 - 1859 nastalo období čtyř různých měnových systémů. Nejstarším měnovým systémem byla konvenční měna, dále pak vídeňská měna zavedená roku 1811 a jako poslední rakouská a spolková měna, které byly moderními nástupci výše zmíněných měn. Nespornou výhodou rakouské měny byla skutečnost, ţe fungovala na základě desítkové soustavy. To znamená, ţe její základní jednotka rakouský zlatý se dělil na 100 krejcarů. Společně s rakouským zlatým byla také zavedena spolková měna, jejíţ hlavní jednotkou byl spolkový tolar, který byl se zlatým plně směnitelný. Tyto měny nebyly však rovnocenné, za jeden spolkový tolar bylo moţné získat aţ tři zlaté. Spolková měna se vyuţívala pro hotovostní platby mezi zeměmi Německého celního spolku, Lichtenštejnskem a habsburskou monarchií. Dalšími často pouţívanými nominály rakouské měny byly zlatník, stříbrný dvouzlatník, čtvrtzlatník, deseti a dvacetikrejcar. Za zmínku stojí také měděná kreditní mince čtyřkrejcar, jejíţ šířka byla neuvěřitelných 2,7 cm. Jiţ z počátku však byla rakouská měna ohroţena. Roku 1859 započala válka mezi Rakouskem a Sardinským královstvím bojujícím po boku s Francií. Průběh války neměl tentokrát takový ekonomický dopad jako v období konvenční měny, ale ekonomika výrazně kolísala. Strach z moţnosti dalšího bankrotu vyvolal nedůvěru lidu v měděné a stříbrné mince. Jako řešení se ukázalo vydání peněţních poukázek na překlenutí problematického období. Stabilizaci ekonomiky a měny mělo napomoct obnovení důvěry lidu v bankovky Privilegované národní banky. V platnost tak vstoupila roku 1862 nová právní norma pod názvem Plenerova akta, která zavedla povinné krytí bankovek státními rezervami drahých kovů. V případě, ţe byly emitovány nové bankovky, mnoţství vydaných peněz muselo být kryto alespoň do jedné třetiny objemu vydaných peněz, coţ napomohlo ke znatelnému sníţení rizika fiskálních tlaků. „Další zásadní otřes pro Rakousko znamenala poráţka v prusko-rakouské válce v létě 1866. Habsburská monarchie ztrátou Benátska definitivně přišla o svůj vliv v Itálii a navíc musela rezignovat i na předsednictví a členství v Německém spolku. To pro něj z fiskálního hlediska znamenalo především ukončení účasti na projektu jednotné spolkové měny. Došlo k němu oficiálně 13. června 1867. Klíčovou státoprávní změnou, 27

kterou monarchie podstoupila v roce 1867, byla realizace rakousko-uherského dualismu“17. Výsledkem bylo rozdělení země na dva autonomní celky, které měly společného panovníka, finance, armády a hlavně společnou měnu. To, ţe se jiţ jednalo o federaci dvou autonomních celků, se na mincích projevilo tak, ţe se roku 1868 razily dvě varianty mincí, a to uherské a rakouské. Uherské mince měly opisy v maďarštině, zatímco rakouské stále v latině. Mince vyšších nominálů zdobilo vyobrazení hlavy císaře na přední straně. Odlišné byly zadní strany mincí. Na rakouských byl obraz dvouhlavého orla, zatímco maďarské mince měly na rubu svatoštěpánskou korunu s uherským státním znakem. Vzhled bankovek se změnil po vzoru mincí aţ roku 1878. Přední strana bankovky nesla německé nápisy a zadní strana nesla maďarské nápisy. V této podobě se vyuţívala aţ do roku 1918. Prudké znehodnocování stříbra od roku 1872 způsobilo pokles hodnoty rakouské měny z důvodu jejího krytí stříbrem. Během dvaceti let poklesla cena stříbra dvacetinásobně. Nominální hodnota mincí tak byla několikanásobně vyšší neţ hodnota kovu v minci. Byla tak nutná reforma měny, která nastala roku 1892 pod vedením Františka Josefa I. V českém mincovnictví se roku 1857 na základě nově vydaného patentu Františkem Josefem I. začaly objevovat pamětní mince, coţ bylo do té doby velmi neobvyklé. Nejvýznamnější a mezi sběrateli také nejvíce ceněnou českou raţbou pamětní mince se stal kutnohorský stříbrný dvojzlatník z roku 1887. Byla vydaná k příleţitosti první těţby v kutnohorských dolech od předání vlastnických práv z rukou soukromníka do rukou státu, coţ bylo také vyraţeno na hraně mince. Na lícní straně byla zdobena obrazem panovníka. Rubová strana byla význačná kvůli latinskému popisu, který nesla. Do češtiny se latinský nápis překládá jako chrám svaté Barbory, patronky dolů kutnohorských.

17

VONDRA, Roman. in der modernen tschechischen Geschichte

: Money in the modern Czech history = Geld 1. Praha: Academia, 2012, s. 42. ISBN 8020021302.

28

3. KORUNOVÁ MĚNA Korunová měna je součásti našeho peněţního oběhu jiţ více neţ 120 let. Nastal však moment, kdy se o zrušení této měny uvaţovala. Naštěstí se tak nestalo a momentálně jsme jiţ jediní, kdo si korunovou měnu udrţeli.

3.1

Rakousko-uherská korunová měna

Zlatky a krejcary, které stále zůstávaly v oběhu, začaly pomalu nahrazovat koruny a haléře. Na konci roku 1892 byly staţeny z oběhu poslední mince konvenční měny, coţ odstartovalo novou éru mincovnictví na našem území. Nová měna s oficiální zkratkou K se dělila na 100 haléřů a měla být postavena na zlatých korunových nominálech, jelikoţ zlato si stále udrţelo svoji hodnotu. První mince korunové měny byly zlaté desetikoruny a dvacetikoruny raţeny v roce 1892. Avšak jiţ o rok později začaly peněţní oběh zaplavovat kreditní korunové mince, které byly raţeny v miliónových objemech. Mezi tyto mince patřily hlavně bronzový haléř a dvouhaléř, desetníky a dvacetníky z niklu a koruny ze stříbra. Roku 1900 byla raţena také stříbrná pětikoruna a roku 1912 stříbrná dvoukoruna. Směna zlatníkové měny na korunovou měnu byla poměrně snadná, jeden zlatý měl stejnou hodnotu jako dvě koruny. Aţ do roku 1898 se ceny v obchodech uváděly v obou měnách, proto byl snadný směnný kurz výhodou. Jiţ roku 1898 byla staţena z oběhu stará měna kromě stříbrného zlatníku, který bylo moţné pouţívat ještě v roce 1928. Od roku 1904 byla zrušena platnost starých bankovek a státovek, jejíţ místo zaujaly bankovky znějící na koruny emitované jiţ od roku 1900. Významnou bankovou se stala desetikoruna, která rychlé získala mezi lidmi pojmenování ,,pětka“. Toto pojmenování vzniklo podle směnného kurzu mezi oblíbenou zlatkou a korunou. Stejnou hodnotu tak měla stará pětizlatková státovka. Vojenské nepokoje na Balkáně způsobily od roku 1912 politické napětí v celé Evropě. Atentát v Sarajevu a začátek první světové války roku 1914 měly neblahý dopad na peněţní systém monarchie. Z oběhu vymizely kromě stříbrných a zlatých mincí také mince niklové a bronzové. Po smrti císaře Františka Josefa I. roku 1916 nastoupil na trůn Karel I. Jiţ před jeho nástupem na trůn se začaly mince razit z levné slitiny mědi

29

a zinku, byl tak nahrazen nikl. Nově také byly emitovány papírová koruna a dvoukoruna, které nahradily stříbrné mince korunové měny. Významným pro naše území se stal den 28. října 1918, kdy bylo vyhlášeno samostatné Československo. Rakousko-Uhersko zaniklo 11. listopadu po rezignaci Karla I. a kapitulaci armády.

3.2

Nová Československá měna

Po vyhlášení Československa ohroţoval ekonomiku nadměrný příliv znehodnocených zahraničních mincí. Aţ 26. února 1919 se začala vytvářet vlastní měna. Začalo se s výměnou rakouských bankovek za nová platidla. Vlastní platidla však ještě vláda neměla k dispozici, proto pouţila staré oběţivo, které označila kolkem. Prvním československým ministrem financí se stal Alois Rašín, kterého je moţné označit jako největšího finančního experta za dob Československa. Právě na jeho popud byla provedena reforma, čímţ zabránil prudšímu dopadu hyperinflace, rozrůstání černého trhu a oddělil měnový systém Československa od měnového systému kolabujícího Rakouska. I kdyţ se z počátku uvaţovalo o tom, ţe nová československá měna bude mít tradiční pojmenování podle starších peněţních jednotek jako například denár, groš nebo hřivna, nakonec bylo Československo jedinou zemí, kde přetrval název koruna. Emise československých státovek z roku 1919 během necelého roku nahradila kolkované bankovky. Jelikoţ byla potřeba vyrobit velké mnoţství státovek, bylo některé nutné tisknout v zahraničí. Petitisícikoruny se tiskly ve Vídni a tisícikoruny v New Yorku. Státovky niţších nominálů byly jiţ natištěné v Československu. První emise státovek nebyla příliš povedená. Z důvodu nedostačujících ochranných prvků se vyskytovalo velké mnoţství falsifikátů. Musely být tedy na začátku 20. let vyměněny za druhou emisi státovek. Jiţ v této době se započala tradice, která na našem území v peněţnictví přetrvává dodnes, na pětikorunové státovce emitované 28. září 1921 se poprvé objevil obraz významné osobnosti z českých dějin a to Jana Ámose Komenského. Prudká inflace silně zasáhla evropské státy, avšak díky deflačním opatřením nastavených Rašínem se Československu vyhnula. Fungování Československa na 30

zahraničních burzách přispělo ke zhodnocení koruny, na čemţ si stát dlouhá léta zakládal. Československá národní banka zaloţená roku 1925 se stala roku 1926 ochranou institucí československé koruny. Právě roku 1926 začala tato banka emitovat bankovky, které nahradily státovky. Mezi nejzajímavější z počátku těchto bankovek bezesporu patří dvacetikoruna, na které byly vyobrazeny významné, nedávno zemřelé politické osobnosti - Rastislav Štefánik na jedné straně, Alois Rašín na straně druhé. Významná je také tisícikorunová bankovka z roku 1934, na které se nachází portrét Františka Palackého. Jeho portrét se také nachází na nynější tisícikoruně. Kovová platidla se v Československu několik let nerazila. I přes snahu odpoutat se od rakousko-uherské minulosti, zůstávaly v peněţním oběhu staré korunové mince. Jelikoţ však byla cena kovu obsaţeného ve stříbrných a zlatých mincí vyšší neţ jejich nominální hodnota, nikdo s nimi neplatil. Pro drobné platby se tak pouţívaly hlavně haléřové nominály, které platily aţ do roku 1924. Poprvé se československé mince razily roku 1921, jednalo se o dvacetihaléř a padesátihaléř. V pozdější době byly raţeny i další nominály. Dvacátá léta se také vyznačovala raţbou pamětních minci z drahých kovů. První z nich byla roku 1929 stříbrná desetikoruna připomínající desáté výročí Československa. Téhoţ roku byla raţena také zlatá pamětní mince nazývající se svatováclavský dukát raţený k příleţitosti uplynutí jednoho milénia od smrti svatého Václava. Později byly raţeny i jiné dukátové nominály s vyobrazením svatého Václava. Veškeré globálně významné měny byly kryté zlatem, avšak koruna byla stále postavena na stříbrném standardu. Rašínovým snem vţdy byl přechod naší měny na zlatý standard, coţ se nakonec uskutečnilo 7. listopadu 1929. Roku 1929 nastal ohromný propad akcií na americké burze a nastala tak velká hospodářská krize, jejímţ následkem se zhroutily ekonomiky všech zemí kromě SSSR. Tato krize se výrazně podepsala také na naší ekonomice. Došlo k výraznému omezení výroby, poklesu mezd a propouštění zaměstnanců. Československá vláda ve snaze zabránit větším dopadům krize přijala od Francie půjčku v hodnotě 600 milionů franků a v roce 1932 byla přijata smlouva o regulaci obilných přebytků. Rok 1933 lze označit jako vrchol krize, mnoţily se stávky a demonstrace v důsledku velké nezaměstnanosti, která se vyšplhala aţ k počtu milionu lidí. I kdyţ krize roku 1934 odeznívala, bylo nutné přijmout určitá opatření pro podporu československého průmyslu a exportu. Proto byla 31

dne 17. února 1934 devalvována koruna. Zlatý standard zůstal zachován, avšak obsah zlata v koruně byl sníţen o 1/6 její celkové hodnoty. Jelikoţ toto znehodnocení nebylo dostačující, druhá devalvace o 1/6 nastala roku 1936. Toto opatření výrazně zlepšilo export, jelikoţ se naše zboţí stalo na zahraničních trzích levnější. Velká hospodářská krize oslabila velkou část Evropy a umoţnila tedy vzestup nacismu pod vedením Adolfa Hitlera, který nakonec vyvrcholil druhou světovou válkou.

3.3

Období druhé světové války

Druhá světová válka začínající 1. září 1939 měla na Československo výrazný dopad. Ještě téhoţ roku bylo Československo rozděleno a Česko bylo následně okupováno fašistickým Německem. Bylo také zavedeno nové platidlo

protektorátní

českomoravská koruna. Peněţní oběh Protektorátu Čech a Moravy byl stále zaloţen na československých mincích a papírových penězích. Jediné, co z peněţního oběhu vymizelo, byly stříbrné a niklové mince. Během několika let bylo vydáno několik emisí protektorátních státovek vyobrazující tváře dívek čisté rasy. Jiţ to je důkazem toho, ţe protektorátní koruna měla přímou návaznost na německou marku, která se stala na našem území také zákonným platidlem. Směnný kurz mezi markou a korunou byl značně nevýhodný v neprospěch koruny, coţ mělo za následek upadání ekonomiky. I z tohoto důvodu bylo zcela zbytečné razit nové protektorátní mince. Jako drobné mince se na našem území vyuţívaly německé feniklové nominály ze zinku. I přes viditelnou nevýhodu se nakonec raţba zvláštních protektorátních mincí roku 1940 uskutečnila. Stejně tak jako německé mince byly raţeny ze zinku a brzy vytlačily z oběhu mince prvorepublikové. S rozdělením Československa také zanikla československá Národní banka, která byla nahrazena Národní bankou pro Čechy a Moravu. Tato banka se stala výhradním vydavatelem bankovek. Roku 1943 byla uvedena do oběhu tisícikorunová bankovka. Mezi poslední protektorátní platidla patří bankovka v hodnotě 5 000 korun se svatým Václavem z roku 1944. Kult svatého Václava byl za německé nadvlády záměrně zprofanovaný, coţ je pravděpodobně jedním z důvodů, proč se na ţádné bankovce od roku 1945 jiţ nikdy neobjevil. První protektorátní státovka o hodnotě 100 korun byla uvedena do oběhu roku 1941. Na její lícní straně byla vyobrazena postava Brunclíka stojící před panoramatem Hradčan 32

a Karlova mostu. Dalšími protektorátními státovkami byly desetikoruna s jiţ zmíněným vyobrazením árijských dívek, dvacetikoruna a pětisetkoruna. Slovenská republika na tom byla o poznání jinak. Slovenská koruna, která brzy vytlačila československá platidla ze svého peněţního oběhu, byla oproti protektorátní koruně samostatnou měnou s vlastním směnným kurzem. I přes tuto výhodu hodnota slovenské koruny během války rychle klesala a po ukončení války 8. května 1945 a po znovu spojení Československo byla její hodnota výrazně niţší, neţ koruna protektorátní.

3.4

Druhá éra Československa

Poválečné Československo osvobozené sovětskou armádou se zmítalo v měnových zmatcích. Toto území se skládalo z několika částí, ve kterých byly v peněţním oběhu různá platidla: území bývalého protektorátu, Slovenské republiky, někdejší zábory německé, maďarské a polské. Určitý čas po válce se proto měny českých zemí a obnoveného Slovenska vyvíjeli odděleně. Jiţ 2 dny po skončení druhé světové války byla zrušena platnost říšských marek, ty se však několik měsíců stále vyuţívaly v Sudetech. Opět byla oţivena platnost některých prvorepublikových platidel. Na Slovensku zůstaly v oběhu slovenské koruny společně s maďarskými pengi, které platily převáţně na území bývalého maďarského záboru. Jedinými platidly vyuţívanými po celém Československu byly v této době moskevské peněţní poukázky tištěné v Sovětském svazu. Tyto poukázky se u nás objevily vzhledem k taţení sovětské armády a byly emitovány jednak s nápisy v ruštině, jednak ve slovenštině a češtině. Na Slovenku se tyto poukázky pouţívaly do 23. března 1945, v Česku vydrţely o něco déle a to do 19. května 1945. Avšak rozdíl měn obíhajících na území Československa způsoboval rozdíly cenových hladin, coţ bylo zapříčiněno oproti slovenské koruně výrazně vyšší kupní silou protektorátních a prvorepublikových korun. Následkem toho byla nutná měnová reforma, která proběhla 1. listopadu 1945. Této reformě předcházelo dočasné opatření na území Slovenska, proběhlo okolkování papírových platidel vyšších hodnot a omezení jejich oběhu pouze na Slovenské území. Vláda se však tentokrát vyvarovala problému z roku 1919, kdy neměla natištěné nové papírové peníze. Známá je především tzv. londýnská emise státovek, později prohlášených za bankovky, v hodnotě 500 a 100 korun. Tyto státovky byly tištěny v Anglii jiţ během války v počtu 376 milionů kusů. Roku 1945 byly také emitovány 33

bankovky o hodnotě 100 Kčs a 1 000 Kčs, později se k těmto bankovkám přidaly také 5, 10, 500 a 5 000 Kčs. Tyto bankovky, kromě 5 000 Kčs, byly téměř stejné jako londýnská emise. Od 1. listopadu 1945 tak byla v celém Československu zavedena, na základě dekretu prezidenta republiky č. 91/1945 Sb. o obnovení československé měny, jednotná měna a protektorátní a slovenské koruny společně se sovětskými poukázkami přestaly platit. Nová československá měna měla zkratku Kčs a dělila se na sto haléřů. Reforma z roku 1945 se však vůbec netýkala mincí. V Československu stále obíhaly mince slovenské, prvorepublikové a protektorátní. Roku 1946 se však podařilo obnovit raţbu mincí. První z nich byla jednokoruna s motivem předválečných mincí, které se během roku 1946 vyrazilo více neţ 88 miliónů kusů. Roku 1947 následovala dvoukoruna s motivem Jánošíka. Nejniţšími raţenými nominály byly dvacetihaléř a padesátihaléř. Postupně tak bylo moţné stáhnout z oběhu staré slovenské a prvorepublikové mince. Jiţ roku 1948 však nastala změna společenského zřízení. V únoru roku 1948 proběhl komunistický převrat, který je v dnešní době chápán jako příčina ekonomického úpadku a přechod od demokracie k totalitě. V důsledku očekávání nové měnové reformy a nedůvěry v platnost peněz, proběhla obrovská tezaurace mincí. Odpovědí byla raţba mincí z hliníku, která byla nesmírně rychlá, za jediný den bylo vyraţeno aţ 400 tisíc mincí. Roku 1950 šly nejdříve do oběhu koruny a později také haléře. V některých případech se k výrobě mincí pouţíval také dural, který byl získáván ze zničených vojenských letadel. V roce 1952 byla vyraţena také hliníková pětikoruna v objemu 40 715 000 kusů, avšak jiţ o rok později byly nové hliníkové mince nepouţitelné.

3.5

Komunistická éra Československa

Roku 1939 byl na našem území zaveden přídělový systém, který byl zaloţen na prodeji za lístky, a byl zaveden volný trh pro všechny druhy zboţí. Zrušení tohoto systému se stalo záminkou pro měnovou reformu provedenou 1. července 1953. Dnes jiţ víme, ţe záměr byl spíše politický a ve výsledku reforma ,,okradla“ obyvatelstvo o veškeré větší peněţní prostředky. Konec starých peněz nastal 5. června 1953, čímţ se tato reforma odlišovala od všech předešlých. Vţdy totiţ zůstávaly staré peníze v platnosti ještě nějakou dobu, ale zde byly ze dne na den zrušeny.

34

Měnový systém se skládal ze státovek v hodnotách 1, 3 a 5 Kčs, bankovek v hodnotách 10, 25, 50 a 100 Kčs a hliníkových mincí v hodnotách 1, 3, 5, 10 a 25 haléřů. V následujících letech byly zrušeny papírové státovky a nahrazeny mincemi stejných hodnot. Bankovky se rozrostly o nominály 500 a 1 000 Kčs. Haléřové nominály doplnil mosazný padesátník. Za zmínku stojí také jednokoruna se symbolem dívky sázející lípu z roku 1957 raţená z nezvyklé slitiny manganu, hliníku a mědi, která je povaţována za symbol kontinuity československé měny. Roku 1960 došlo k ústavním změnám, které měly zásadní dopad na československý měnový systém. Změnil se název státu na Československá socialistická republika a změnil se také státní znak. Český lev se znakem Slovenska na hrudi a rudou pěticípou hvězdou místo koruny se stal symbolem nových platidel. Platidlem nesoucí nový název státu

a

znak

se

stala

jako

první

desetikorunová

státovka

z roku

1960

a v oběhu vydrţela aţ do roku 1988. V následujících letech byly vydávány další nominály papírových platidel, z nichţ pravděpodobně nejpopulárnější byla zelená stokoruna s panoramatem Praţského hradu a Karlova mostu na rubové straně a alegorií dělníka a rolnice symbolizující jednotu srpu a kladiva na straně lícní. Tato stokoruna byla v oběhu od roku 1962 do roku 1993. V době, kdy se začala politická situace zlepšovat, kdy rostly platy a ceny stagnovaly a kdy dokonce vládní komise připravovala nový zákon, který by v podnikání umoţňoval soukromé vlastnictví, dostali českoslovenští občané další zásah. Přes noc z 20. a 21. srpna 1968 nastala násilná intervence do ČSSR vojsky státu Varšavské smlouvy. V 70. letech byly vydány dvě nové bankovky. První z nich byla nová modrá dvacetikoruna s vyobrazením Jana Ţiţky z Trocnova z roku 1971. Roku 1985 byla vydaná nová tisícikoruna, která byla odpovědí na rostoucí cenovou hladinu, jelikoţ bankovky v hodnotě 100 a 500 Kč uţ při vyšších platbách nestačily. Na lícní straně byla podobizna Bedřicha Smetany a na rubové straně byly vyobrazeny vyšehradské skály nad řekou Vltavou. Poslední emisí socialistického peněţního systému byla kontroverzní stokoruna z roku 1989 s obrazem prezidenta Klementa Gottwalda. Tato bankovka byla nezvyklá pro svou výraznou zelenou barvu a také tím, ţe se stala symbolem zanikajícího socialistického zřízení. 35

Zajímavostí této doby se stala polooficiální měna zaloţená na poukázkách na odběr zboţí v síti prodejen Tuzex

tuzexové bony. V Tuzexu bylo moţné nakoupit zboţí

pocházející z kapitalistického světa a to dvojím způsobem. První moţností bylo nakoupit zboţí za volně směnitelné valuty nebo za výše zmíněné tuzexové poukázky. Cíl prodejen byl prostý, získat volně směnitelné valuty pro státní pokladnu. Období revolučních změn mezi 17. listopadem a 29. prosincem roku 1989 ukončilo komunistický reţim, čemuţ výrazně napomohl pád východního bloku. Tato revoluce byla jedinečná tím, ţe se jednalo o nenásilnou akci, vyjma napadení studentů Veřejnou bezpečností dne 17. listopadu. Politické zřízení naší země se opět začalo přeměňovat na demokratické principy a započala tak nová epocha a cesta ke koruně české.

3.6

Koruna česká

Revoluce se nijak výrazně nepodepsala na měnovém systému, bankovky a mince z předchozího reţimu se vyráběly dál, jen jiţ zmíněná stokoruna s obrazem Gottwalda byla staţena z oběhu. Nový název státu z roku 1990 Česká a Slovenská federativní republika předesílal budoucí rozdělení na dva samostatné státy. Téhoţ roku byla zavedena nová kovová desetikoruna, na které se poprvé vyobrazil nový název státu a také nový znak, kterým se stal čtvrcený štít s historickými heraldickými symboly Česka a Slovenska. I na ostatních mincích byl následně změněn název a znak státu. Z haléřových mincí byl odstraněn znak pěticípé hvězdy nad hlavou lva. Jiţ na podzim roku 1992 byla uzavřena dohoda o rozdělení České a Slovenské federativní republiky. ČSFR přestala existovat ke dni 31. prosince 1992 a 1. ledna 1993 se začala psát historie dvou samostatných státu, České republiky a Slovenské republiky. Ještě měsíc po konci ČSFR bylo moţné platit společnou měnou, 8. února 1993 došlo ke kolkování bankovek, coţ částečně oddělilo měnové systémy obou států. Bankovky v hodnotách 100, 500 a 1 000 Kčs byly v České republice zrušeny 7. února 1993 a nahrazeny kolkovanými bankovkami stejných hodnot. Mince a bankovky v hodnotě 20 a 50 Kčs zůstaly v oběhu a postupně je nahrazovala nová česká platidla koruny české. Prvním oficiálním nominálem koruny české se stala 8. února 1993 bankovka v hodnotě 200 Kč s vyobrazením Jana Ámose Komenského. Tato bankovka je zvláštní převáţně pro její chybný výtisk. Výrobce papíru pocházející z Německa místo nápisu 200 Kč zanechal na ochranném prouţku nápis 200 Kčs. Tento problém byl jiţ v další sérii bankovek odstraněn. Další problém však nastal při dotisku této bankovky. Do 36

výroby se dostalo několik archů papírů s ochranným prouţkem nesoucí nápis REPUBLIQUE DU ZAIRE, díky čemuţ se dostalo do oběhu několik raritních bankovek, které jsou však stále platné a mezi sběrateli vysoce ceněné. Ostatní bankovky v hodnotách 50 Kč s vyobrazením Svaté Aneţky České, 100 Kč s vyobrazením Karla IV., 500 Kč s vyobrazením Boţeny Němcové, 1 000 Kč s vyobrazením Františka Palackého a 5 000 Kč s vyobrazením T. G. Masaryka byly postupně vydávány během téhoţ roku. O rok později byla uvedena do oběhu papírová dvacetikoruna s vyobrazením Přemysla Otakara I. Zatím posledním vydaným papírovým nominálem se stala dvoutisícikoruna z roku 1996 s vyobrazením Emy Destinnové. Česká měna se stala měnou volně směnitelnou. To byl jeden z důvodů zabezpečení nových českých bankovek proti padělání. Ochrannými prvky obsaţenými v bankovém papíru se staly vodoznak, ochranný prouţek a ochranná vlákna. Toto však nebyly jediné prvky. Díky novým technologiím bylo moţné bankovky opatřit také prvky tištěnými. Novinkou se tak stal hlavně liniový hlubotisk, díky němuţ je nános barvy hmatatelný. Dalšími tištěnými ochrannými prvky jsou iridiscentní18 tisk, opticky proměnlivá barva, mikrotext a soutisková značka. Díky tomu není moţné tisknout nerozeznatelné padělky jen pomocí scanneru a běţných tiskáren, čímţ se zamezilo úspěchů příleţitostných padělatelů. Nejvýznamnější mincovna novodobé historie v Kremnicích se nacházela na slovenském území a byla plně zahlcena raţbou slovenských mincí. Na našem území se nenacházela mincovna ţádná, a proto byla raţba nových mincí provedena v Kanadě, kde se razily nominály 1, 2 a 5 Kč, a v Německu, kde byla realizovaná raţba 10, 20 a 50 haléřů a korunových nominálů 10, 20 a 50 Kč. Právě padesátikoruna byla první mincí raţenou po zániku ČSFR. Stalo se tak jiţ 13. ledna 1993 a společně s dvacetikorunou slouţily jako dočasná náhrada za bankovky stejné hodnoty. V dalších letech byla raţba těchto mincí omezena a nahrazovaly je právě papírové bankovky. Pravidelně byly dvacetikorunové mince opět raţeny od roku 1997, kdy nahradily papírové bankovky stejné hodnoty, které byly ve stejném roce naposledy emitovány, ale bylo s nimi moţné platit do 31. srpna 2008. Posledním českým platidlem, které bylo jak kovové, tak papírové byla padesátikoruna. Její papírová verze s vyobrazením Aneţky české na lícní straně pozbyla platnosti 1. dubna 2011. Nejniţším nominálem papírových bankovek je tak 100 Kč. 18

Duhově proměnlivý

37

Postupem času v důsledku inflace výrazně poklesla reálná hodnota haléřů. Proto je Česká národní banka začala postupně stahovat z oběhu. První byly staţeny desetníky a dvacetníky a to 31. srpna 2002. Padesátníky byly staţeny 31. srpna 2008. I kdyţ byly haléře staţeny z oběhu, stále se objevují na cenovkách v obchodech a ceny se zaokrouhlují aţ při celkové hodnotě nákupu. Nejniţším českým nominálem se tak stala jednokoruna.

38

4. PŘEDPOKLÁDANÝ VÝVOJ PENĚZ Vláda České republiky podala ţádost o vstup do Evropské unie 17. ledna 1996. Na základě toho byla na jaře roku 1998 s Českou republikou zahájena přístupová jednání. Česká republika splnila čtyři ekonomická kritéria pro vstup do Evropské unie, které jsou následující: kritérium cenové stability, kritérium dlouhodobých úrokových sazeb, kritérium kurzové stability a kritérium udrţitelnosti veřejných financí. „Vedle ekonomických kritérií je v Konvergenčních zprávách hodnocena rovněţ slučitelnost národní legislativy s legislativou Evropské unie v oblastech, které souvisejí se zajišťováním funkcí Eurosystému. Důraz je kladen na respektování nezávislosti národní centrální banky ve všech jejích hlediscích, tj. nezávislosti institucionální, funkční, osobní a finanční“19. Tyto kritéria jsou souhrnně nazývána Maastrichtská kritéria. Od 13. do 14. června 2003 se uskutečnilo referendum o schválení smlouvy o přistoupení do Evropské unie, při kterém pro přijetí hlasovalo 77,3 % lidí. Na základě toho rozhodla Evropská rada o přijetí České republiky k 1. květnu 2004. Součástí této smlouvy je také závazek přijetí eura. Euro je název měny eurozóny a je označováno po americkém dolaru nejdůleţitější měnou světového měnového systému. Euro bylo zavedeno 11 státy Evropské unie 1. ledna 1999. V tomto roce začalo platit v podobě devizové, v podobě valutové začalo platit aţ 1. ledna 2002. Přijetí eura by mělo pro Českou republiku několik nepopiratelných výhod. Z hlediska domácností by byla významná jednoduchá porovnatelnost cen, coţ ocení hlavně ti, kteří pro nákupy vyuţívají zahraniční internetové stránky. Porovnatelnost cen by také zvýšila konkurenční tlaky na výrobce, coţ by se projevilo zejména na ceně, kvalitě a mnoţství nabídky a sluţeb ve prospěch domácností. Dále by bylo také pohodlnější a levnější cestování, protoţe by nebylo nutné před dovolenou po většině zemí Eurozóny směňovat peníze. Sníţí se také náklady na platbu platební kartou v zahraničí, jelikoţ vymizí poplatky za směnu měn. Další výhodou je také vymizení kurzového rizika v rámci investic a uloţení úspor v prostředí Eurozóny. Pro podnikatelský sektor je podstatná výhoda v jiţ zmíněném nulovém kurzovním riziku v rámci většiny zemí Eurozóny a sníţení kurzovního rizika vůči dolaru. 19

Maastrichtská kritéria. Zavedení eura v České republice [online]. 2013 [cit. 2014-03-24]. Dostupné z: http://www.zavedenieura.cz/cs/euro/eurozona/maastrichtska-kriteria

39

S takovýmto kurzovým rizikem jsou také spojeny niţší úrokové sazby převáţně u podnikových úvěrů, čehoţ jsou důkazem vývoje úrokových sazeb v zemích, které euro přijaly. Neméně významnou výhodou je také sníţení transakčních nákladů, které jsou vzhledem k nutnosti vedení devizových účtů, kde jsou transakce ve většině případů výrazně draţší neţ transakce v domácí měně, vysoké. Podobný význam to bude mít i v případě zahraničních investorů, pro které bude ze stejných důvodů levnější u nás investovat. S přijetím eura jsou však spojena také rizika. Podnikový sektor bude muset jednorázově vynaloţit nemalé náklady na zavedení eura. Jedná se především o přecenění zboţí, změna v informačních systémech, školení zaměstnanců a mnoho dalších činností. Avšak tento zápor je pouze jednorázový a je moţné se na něj s předstihem připravit, coţ by náklady minimalizovalo. Dalším mnohem významnějším rizikem je však ztráta samostatnosti v oblasti provádění autonomní měnové politiky. O měnovém prostředí by rozhodovala Evropská centrální banka, coţ by mohlo mít negativní dopad na fiskální a monetární politiku státu. I Česká republika by měla nemalé náklady při přechodu na euro a to převáţně ze zapojení se do evropského stabilizačního mechanismu, který vznikl jako odpověď na krizové období Eurozóny a slouţí ke spolufinancování nápravných programů v zemích, které jsou zasaţeny makroekonomickými poruchami. Pokud by se Česko do evropského stabilizačního mechanismu zapojilo, do 5 let od zapojení by byla povinna splatit v hotovosti kapitál ve výši přibliţně 32 miliard Kč. Dalším moţným několikanásobně vyšším nákladem by se mohl stát přislíbeny kapitál ve výši přibliţně 250 miliard Kč, který si můţe mechanismus kdykoliv vyţádat. Avšak zesilující tlak ze strany evropského stabilizačního mechanismu na obezřetné chování zemí podstatně sniţuje moţnost výskytu krizových situací, a pokud taková situace nastane, je právě existence záchranného mechanismu s velmi vysokým kapitálem výhodou. I přes to ţe se Česko jiţ před 10 lety zavázalo postupovat tak, aby bylo na přijetí eura co nejdříve a nejlépe připraveno, přijetí eura je zatím v nedohlednu. Zatím nesplňujeme všechny poţadavky pro přijetí a co je ještě důleţitější, podstatná většina občanů České republiky moţnost přijetí eura zásadně odmítá. Vzhledem k tomu nedoporučila Česká národní banka spolu s ministrem financí stanovovat cílový datum přijetí eura, proto se o jeho přijetí nebude v tomto a pravděpodobně ani v nejbliţších letech usilovat. Předpokládá se, ţe by Česko mělo být připraveno aţ v roce 2019 nebo 2020. 40

5. MĚNOVÉ REFORMY OD ROKU 1918 Měnové reformy od roku 1918 byly způsobeny událostmi, které lze označit jako nejdůleţitější momenty naší historie za posledních 100 let.

5.1

Československá měnová reforma 1919

Reforma z roku 1919 byla způsobena vznikem Československa. Cílem této reformy tak bylo vytvoření nové vlastní měny, coţ by mělo za výsledek odloučení se od měnového systému jiţ zaniklého Rakouska-Uherska. První československý ministr financí Alois Rašín byl otcem této reformy. Ten jiţ při návrhu reformy věděl, ţe bude nutná měnová odluka. Právě tato odluka měla vytvořit základy pro vznik nové československé měny. Cílem bylo vybudovat silnou měnu zlatého standardu volně směnitelnou za zlato. Reforma proběhla 3. aţ 9. března 1919 a byla podloţena zákonem č. 84/1919 sb., jímţ se ministr financí zmocňuje, aby provedl nařízení o okolkování bankovek a soupis jmění za účelem majetkové dávky. „Po předloţení peněţní hotovosti byla vrácena polovina bankovek označených československými kolky, polovina hodnoty uloţena na nucenou půjčku úročenou 1%. Objem papírových platidel v peněţním oběhu nového státu se tak jednorázově sníţil na polovinu. Peněţní reforma se ukázala jako vhodné, jen dočasné řešení, které uchránilo Československo před inflací“20. Niţší nominály bankovek a mincí v hodnotě 1 a 2 korun zůstaly v oběhu ve stejné podobě. Okolkovány byly bankovky v hodnotě 10, 20, 50, 100 a 1 000 korun. Na bankovku v hodnotě 1 000 korun byl kolek natisknut, zatímco na ostatní nominály byl pouze nalepen. Dalším krokem reformy byl soupis majetku, vkladů a cenných papírů, z nichţ byly odvedeny dávky z majetku, které slouţily pro krytí státních dluhů.

5.2

Peněžní reforma 1945

„Technicky byla peněţní reforma na podzim 1945 provedena takto: Odevzdané platné papírové peníze a dokonce i prvorepubliková papírová platidla, jejichţ platnost nebyla obnovena v červenci 1945, byly za nové koruny československé (nová zkratka ,,Kčs“) 20

VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české: průvodce dějinami peněz v českých zemích. 2., rozš. vyd. Praha: Havran, 2004, s. 407. ISBN 8086515400.

41

směněny v poměru 1:1. V hotovosti bylo však na osobu vyplaceno jen 500 nových Kč, zbytek odevzdané sumy byl uloţen na tzv. vázaném vkladu, jehoţ čerpání bylo omezeno“21. Pro podniky však byla stanovena výjimka, bylo jim vyplaceno tolik peněz, kolik potřebovaly k pokrytí své hospodářské potřeby. Nejen peníze byly prohlášeny za vázané. Stejný osud potkal také všechny peněţní vklady, ţivotní pojistky a cenné papíry.

5.3

Měnová reforma 1953

Tato reforma měla obrovský dopad, protoţe sám prezident Antonín Zápotocký obyvatelstvo ujišťoval, ţe se ţádná peněţní reforma konat nebude a měnu označil za ,,pevnou jako nikdy předtím“. Proto nebylo moţné se připravit, coţ bylo také jejím cílem. Zahlazení státních dluhů a jejich přenesení na občany jiţ nestálo nic v cestě. Reforma proběhla ve velmi krátkém čase. Veškeré oběţivo bylo vyměněno během 4 dní. Poměr mezi novými a starými penězi byl 1:5. Výměna hotovosti probíhala prostřednictvím výměnného střediska. Význačným aspektem pro výměnu peněz se stala hodnota 300 korun. Pokud určitá osoba přinesla ke směně 300 Kčs a méně, peníze se měnily v jiţ zmíněném poměru 1:5. Pokud však někdo přinesl částku přesahující 300 korun, vše, co bylo nad limit, se směňovalo v poměru 1:50. Tedy v případě, ţe někdo přinesl k výměně 300 korun, obdrţel korun 60, pokud někdo přinesl k výměně 2 000 korun, získal korun jen 94. „Ale ani těch ,,300“ nebylo dopřáno kaţdému. Měli na ně právo pouze ti, kdo ,,nepouţívají námezdní práce“ a jsou začleněni do systému přídělového hospodářství. Předloţení tzv. lístku pro domácnost bylo vedle průkazu totoţnosti podmínkou k obdrţení zmíněných 60 Kčs výměnou za symbolické tři staré stovky. Osoby, které tuto podmínku nesplňovaly, mohly na příslušném národním výboru poţádat o vystavení zvláštního dokladu, nazvaného „Nárok na výměnu 300 Kč“22. Výrazný rozdíl, který výměna způsobila, je nejvíce viditelný na celkovém hodnotě staţených a nově vydaných peněz. Celkem bylo staţeno z oběhu 38 058 000 000 Kčs a nově vydáno pouze 1 437 300 000 Kčs. Z celkové částky staţených peněţ byly pouze 4 000 000 000 Kčs vyměněny v poměru 5:1, zbytek byl vyměněn v poměru 50:1.

21

VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české: průvodce dějinami peněz v českých zemích. 2., rozš. vyd. Praha: Havran, 2004, s. 435. ISBN 8086515400. 22 VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české: průvodce dějinami peněz v českých zemích. 2., rozš. vyd. Praha: Havran, 2004, s. 451. ISBN 8086515400.

42

Bezhotovostní finanční aktiva pocítila také dopad reformy. Bez náhrady byly zrušeny výnosy z pojistek, zástavních listů, cenných papírů a tzv. vázané vklady z roku 1945. Úspory na vkladních kníţkách pravidelného závodního spoření byly měněny v poměru 5:1. „U ostatních vkladů byl převod na novou měnu odstupňován: do 5000 (5:1), 5001 – 10 000 (6,25 :1). 10 001 – 20 000 (10:1), 20 001 – 50 000 (25:1) a od 50 001 a výše (30:1)“23. Konec starých peněz nastal 5. června 1953, čímţ se tato reforma odlišovala od všech předešlých. Vţdy totiţ zůstávaly staré peníze v platnosti ještě nějakou dobu, ale zde byly ze dne na den zrušeny. Měnová reforma také výrazně ovlivnila funkci peněz. Moţnost směny peněz za zahraniční měny nebo za drahý kov neexistovala ani teoreticky. Jelikoţ neexistoval téměř ţádný soukromý sektor, staly se peníze jen nástrojem pro distribuci veřejným sektorem nabízených zboţí a sluţeb.

5.4

Měnová odluka v roce 1993

Nutnost této odluky je nepopiratelná. Byla přímo spjata s rozdělením ČSFR na dva autonomní státy, Českou a Slovenskou republiku. Tyto dva státy si však představovaly odluku kaţdý jinak. Slovenská republika byla pro vznik měnové unie z důvodu propojených ekonomik, zatímco Česká republika prosazovala existenci jedné měny na území jednoho státu, tedy jak český stát, tak slovenský stát by měl mít vlastní měnu, měnovou politiku a vlastní národní bankou. Vzhledem k rozdílným úrovním ekonomik obou státu, česká ekonomika byla silnější, bylo rozhodnuto o oddělení měn a osamostatnění peněţních oběhů. Na konci roku 1992 byl schválen zákon č. 6/1993 Sb., na jehoţ základě se stala Česká národní banka ústřední bankou České republiky. Ještě měsíc po rozdělení ČSFR bylo však moţné platit společnou měnou. Ve dnech 8. - 12. února 1993 došlo ke kolkování bankovek, coţ částečně oddělilo měnové systémy obou států. Kolky v hodnotách 100, 500 a 1 000 Kč byly totoţného vzhledu. 23

VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české: průvodce dějinami peněz v českých zemích. 2., rozš. vyd. Praha: Havran, 2004, s. 451. ISBN 8086515400.

43

„Jejich barva byla tmavě zelená a hlavní tiskový obrazec byl vytištěn hlubotiskem. Uprostřed kolků bylo vodorovně šrafované hodnotové číslo (100, 500 a 1 000) a v rozích označení hodnoty římskou číslicí (C, D a M). Tmavě zelené linky uspořádané kolmo na sebe vytvářely jakýsi zjednodušený skrytý obrazec. Na kolku v hodnotě 100 byl podtisk tvořený šikmými linkami červené barvy, na kolku v hodnotě 500 šikmými linkami šedé barvy a podtisk na hodnotě 1000 šikmými linkami oranţové barvy. Podtiskové barvy měly luminiscenční vlastnosti v ultrafialovém záření. Kolky byly z rubové strany opatřeny samolepící vrstvou“24. Včetně kolkovaných bankovek bylo moţné při výměně také získat první českou bankovku v nominální hodnotě 200 Kč. Byly stanoveny dvě hranice maximální výměny, které byly rozděleny podle věku. Pro osoby starší 15 let bylo maximální povolené mnoţství pro výměnu 4 000 Kč, pro osoby mladší 15 let 1 000 Kč. V případě překročení hotovostního limitu byla právě nadlimitní hotovost vyměněna za poukázky ČNB, poukázky poštovní a vkladové nástroje Poštovní banky a České spořitelny. Vkladů v bankách se reforma nijak nedotkla, byly směněny při kursu 1:1 a neohroţovaly je ani ţádné limity. Tato měnová odluka je prozatím poslední měnovou reformou na našem území a lze ji prohlásit za velice úspěšnou, dokonce natolik úspěšnou, ţe česká varianta měnové odluky získala své místo v souboru doporučení Mezinárodního měnového fondu.

24

SURGA, Leopold. České bankovky a mince 1993-2012. Vyd. 1. V Praze: Jerome ve spolupráci s Českou národní bankou, 2012, s. 21. ISBN 978-80-903266-9-9.

44

6. PLATEBNÍ STYK „Platební styk můţeme definovat jako vztah mezi plátcem a příjemcem, který je uskutečňován v určitých formách buď přímo mezi nimi, nebo prostřednictvím peněţního ústavu“25. Platebního styku se můţe v některých jeho formách účastnit kaţdý bez ohledu na věk a právní status. Platební styk se v bilanci banky neprojevuje, jelikoţ přímo neovlivňuje rozvahová aktiva a pasiva banky. Proto se označuje jako obchod bilančně neutrální. Banka si však za tuto sluţbu účtuje poplatky, které se jiţ promítnou ve výnosech banky. Platební styk lze označit za základ finančního světa a lze ho rozdělit podle několika kritérií. Mezi nejjednodušší kritérium patří rozdělení platebního styku podle způsobu placení, tedy na platební styk hotovostní a bezhotovostní.

6.1

Hotovostní platební styk

„Pod pojem „hotovostní platební styk“ lze zahrnout všechny peněţní pohyby uskutečněné za pouţití zákonných platidel (např. osobní předání, zaslání cenným psaním, předání prostřednictvím třetí osoby nebo prostřednictvím obchodních bank).“26 Jedná se o přímý vztah mezi plátcem a příjemcem, který je zaloţen na směně peněz za příslušné zboţí a sluţby. Na území našeho státu slouţily jako prostředek hotovostního platebního styku v různých etapách jeho vývoje mince, státovky, bankovky, nouzová platidla, pamětní a obchodní mince.

6.2

Bezhotovostní platební styk

Bezhotovostní platební styk je dnes nejoblíbenějším a nejpouţívanějším bankovním produktem. Bezhotovostní platební styk lze rozdělit na tuzemský, zahraniční a přeshraniční platební styk. Tuzemský platební styk se zpravidla provádí v domácí měně a probíhá mezi subjekty uvnitř státního celku. Zahraniční platební styk probíhá mezi subjekty z tuzemska a ze zahraničí. Představují tak platby ze zahraničí a do zahraničí. Přeshraniční platební styk probíhá mezi subjekty ze zemí Evropského hospodářského prostoru a subjekty tuzemskými v měnách dané země, která je součástí EHP. 25

SCHLOSSBERGER, Otakar. Platební styk. 3. přeprac. a dopl. vyd. Praha: Bankovní institut, 2005, s. 24. ISBN 80-7265-072-6. 26 KALABIS, Zbyněk. Základy bankovnictví: bankovnictví obchody, služby, operace a rizika. 1. vyd. Brno: BizBooks, 2012, s. 44. ISBN 978-80-265-0001-8.

45

Další rozlišení bezhotovostního platebního styku je na platby hladké a dokumentární. Hladké platby jsou nejrozšířenější platební instrumenty v platebním styku a není vázán na průvodní dokumenty. Zatímco dokumentární platby jsou vázány na určité dokumenty spojené s určitým obchodem, jsou dobře zabezpečené, s čímţ souvisí také vyšší náklady. Jelikoţ při bezhotovostním platebním styku se převádějí peněţní prostředky mezi účty plátce a příjemce, je provádění bezhotovostních transakcí svěřeno bankám, které vedou klientům účty, na kterých mají uloţeny finanční prostředky.

6.3

Mezibankovní platební styk

Banky a jiné finanční instituce provádějí platební operace na základě platebních instrumentů. Tyto platební instrumenty mohou být buď v papírové, nebo elektronické podobě. Mezi nejvýznamnější platební instrumenty zejména patří: -

Příkaz k úhradě

klient dá pokyn bance, aby na vrub jeho účtu uskutečnila

platbu ve prospěch účtu příjemce. -

Příkaz k inkasu

příjemce platby dá pokyn bance, aby uskutečnila odepsání

peněţních prostředků z účtu plátce a převedla je na příjemcem určený účet. -

Hromadný příkaz k úhradě či inkasu

oproti jednotlivým zúčtovacím příkazům

je na jednom formuláři více zúčtovacích poloţek. -

Trvalý příkaz k úhradě či inkasu

je opakující se platba od stejného plátce nebo

pro stejného příjemce. -

Platební karta

umoţňuje klientovi banky vyuţívat prostředky na sjednaném

účtu buď v podobě výběru z bankomatu, nebo při platbě. -

Směnka

je úvěrový cenný papír, kterým se dluţník zavazuje nebo dluţníkovi

ukládá ve stanovenou dobu uhradit stanovenou částku majiteli směnky.

6.4

Vývoj platebního styku

Prvním náznakem platebního styku lze nazvat barterový obchod, který vyplynul z potřeby člověka získat za své zboţí a poskytnuté sluţby jiné zboţí či sluţby. Tento směnný obchod byl před vynálezem peněz jakoţto univerzálního prostředku směny jedinou variantou, jak obchod uskutečnit. Největší obtíţí tohoto druhu obchodu bylo nalezení vhodné osoby pro provedení směny. Šance, ţe se najde osoba, která má zájem o nabízené zboţí a zároveň nabízí zboţí o které má zájem první strana, nebyla příliš 46

velká. Dalším problémem byla také obtíţná dělitelnost platidel, například ţivého zvířete. Nutno říci, ţe barterový obchod není pouze historickou událostí, ale v důsledku hospodářské krize z 30. let, druhé světové války a platební krize v mezinárodním obchodě v 70. a 80. letech 20. století se začala opět zvyšovat náklonnost k mezinárodní výměně zboţí a sluţeb. Je vyuţíván převáţně v chudších zemích, kde rostoucí ceny zapříčinily směňování komodit. Barter je hojně vyuţíván převáţně mezi Ruskem, Malajsií, Vietnamem či Marokem v rámci mezivládních dohod. V rámci ČR je hojně vyuţívaná internetová stránka http://www.ebarter.cz/, kde je moţné zboţí či sluţby směnit. Platební styk se mohl začít plně rozvíjet aţ s penězi, například čínská historie peněz je známá více neţ 4 000 let. Směnárenství a peněţnictví bylo hojně vyuţíváno jiţ ve starém Egyptě, v Řecku, v Římě, v Asýrii a Babylónii. Duchovní a náboţenská centra starověkých států byla centrem ekonomického ţivota. Vysoce postavení kněţí, ve většině případů díky jejich vzdělání, byly schopni provádět zápisy o probíhajících transakcích a také zajišťovali efektivitu přijímaných kroků. Jako příklad se dá uvést Egypt, kde měl dlouhou dobu monopol na veškeré bankovnictví stát a aţ přibliţně 200 let př. n. l. v éře Ptolemaiovců se bankovnictví začalo dostávat do soukromých rukou. Začaly vznikat první podoby bank a bankéřů, kteří obchodovali převáţně na vyšší úrovni. Souběţně s tím nadále probíhal na niţší úrovni směnný obchod. Jiţ v této době bylo moţné pořídit si účet u banky. K převodu peněz mezi bankami se kromě mincí pouţívaly papyrusové transakce, díky čemuţ se mohly převádět peníze mezi účty. Zápisy na papyrusu slouţily k vydání potvrzení, které se dalo zpeněţit. Jiţ v této době se vyvinulo bezpečnostní opatření, které se vyuţívá dodnes. Jedná se o dvojí zápis částky - číslicemi i slovně. 6.4.1 Platební styk ve středověku Úloha státu v platebním styku klesla na minimum. Existence zlatých mincí, jakoţto jediného oběţiva, zapříčinila velký rozmach bankovnictví. V Evropě se jako první bankéři zachovali zlatníci, kteří jako první dokázali pouţít své zboţí k vlastním podnikatelským aktivitám. Zlatníci nabízeli lidem moţnost bezpečného uloţení zlata nebo cenností a po předloţení stvrzenky a zaplacení poplatku za uloţení získali vše zpět. Jelikoţ je zlato a zlaté mince sloţitelů vzájemně zaměnitelné, v průběhu uloţení ho vyuţívali ke svým vlastním obchodům. S postupem času zlatníci rozšířili své sluţby 47

také o proplacení stvrzenek, coţ vzhledem k častým loupeţím bylo velmi výhodné, protoţe papír neměl na první pohled ţádnou cenu. Další sluţbou zlatníků bylo poskytování půjček. Křesťané měli dříve poskytování půjček bliţnímu svému za úrok, stejně jako dnes muslimové, zakázáno. Díky tomu se chopili příleţitosti Ţidé a získali tak významné postavení ve městech, kde působili. Středověká Evropa je tak začátkem úspěšného taţení ţidovských bankéřů. Poprvé se tak na území Evropy objevily ve větší míře úročné půjčky, které hojně vyuţívala i šlechta. Finanční transakce se prováděly z počátku jen za pomoci stolu a váhy. Právě podle latinského slova il banco, coţ znamená stůl nebo lavice, vznikl název banka. Majitelem takového stolu, u kterého byl sjednán půjčený obnos a z něj vyplívající úrok, byl bankéř. Slovo banka se později začala vyuţívat také ve spojení s celým domem. Instituce podobné bankám vznikly jiţ ve 12. století na území Itálie. Platební styk se z počátku soustředil především do větších měst jiţ zmíněné Itálie a také Francie. Vzhledem k tomu, ţe banky byly velice oblíbené a disponovaly tak velkým kapitálem, se začala rozvíjet moţnost emitování a obchodování s CP, tedy investiční bankovnictví. Vůbec první burza vznikla jiţ roku 1531 v Antverpách. Na této burze se obchodovalo se zlatými a stříbrnými mincemi, ale také se směnkami - obchodovatelnými směnnými papíry, které byly do té doby nevídané. V období kříţových výprav získali templáři významné postavení v oblasti financí, jelikoţ

měli

k dispozici

tolik

zdrojů,

ţe

jim

nebyli

zlatníci

ani

banky

konkurenceschopní. Na často frekventovaných trasách si vybudovali síť, kde bylo moţné dočerpat zdroje a vybudovali si tak vlastní nástroj platebního styku. Na těchto místech mohli templáři získat potraviny, koně a hlavně peníze. Tento způsob vydávání peněz je tedy moţné přirovnat k prvním bankomatům. Od poloviny 19. století zaţívá bankovnictví ohromný rozmach, začalo se tak utvářet moderní bankovnictví. V přímé návaznosti na průmyslovou revoluci a rozvoj se podstatně rozvijí i obchod, coţ se nejvíce projevuje na mezinárodním obchodě v důsledku snadnější dopravy peněz. Je kladen větší důraz na bankovní sektor a na kvalitnější produkty. Transakce jsou čím dál víc objemnější, rychlejší, na větší vzdálenost a spolehlivější.

48

6.4.2

Platební styk na našem území do roku 1918

První pokus o zřízení státní banky na území Habsburské monarchie se příliš nepodařil. Roku 1703 byla zřízena Banco del Giro, která nepřesvědčila v důsledku nuceného oběhu jejich poukázek a brzy tak zanikla. Jiţ roku 1705 její místo zaujala První městská vídeňská banka. Dvě z poboček této banky se nacházely na území dnešní České republiky, a to v Praze a v Brně. Tato banka je významná zejména proto, ţe roku 1762 emitovala první bankocetle, coţ jsou první papírová platidla na našem území. Největší rozmach bankovnictví nastal aţ v druhé polovině 19. století, ale jiţ roku 1816 byla zaloţena Privilegovaná rakouská národní banka, která zahájila svůj provoz v důsledku stabilizace měny po státním bankrotu roku 1811. Nejenom ţe byla bankou emisní, současně se zaobírala eskontem směnek jak státních subjektů, tak i soukromých. I tato banka měla svou pobočku na našem území, roku 1847 zahájila svoji činnost v Praze. Významná je také Česká spořitelna zaloţená roku 1824 v Praze. Skučeným krokem k rozvoji moderního bankovnictví na území habsburské monarchie bylo od roku 1853 zaloţení dvou obchodních akciových bank - Dolnorakouské eskontní společnosti roku 1853 a Privilegovaného rakouského úvěrového ústavu pro obchod a průmysl roku 1855. Jak jiţ z názvu vyplývá tak první z těchto dvou bank se zaměřovala převáţně na eskont směnek a shromaţďování hotovosti. Druhá banka prostřednictvím přímého financování financovala podnikatelské zájmy obyvatelstva, představovala tak typ moderní banky. Vzhledem k liberálním poţadavkům pro zakládání bank po těchto dvou bankách následovala celé řada nových bankovních ústavů. Mnoho z nich však brzo zkrachovala z důvodu neobezřetného chování. Výrazně se to projevilo po burzovní krizi v roce 1873, kdy během 10 let zkrachovalo více neţ 90 bank. Na území habsburské monarchie se poprvé objevila roku 1864 banka specializovaná na poskytování dlouhodobých úvěrů. Byla jí Hypoteční banka království českého. Velmi významnou bankou na našem území těchto i následujících let je také Ţivnostenská banka pro Čechy a Moravu zaloţená roku 1868, která byla prodána roku 2002 skupině UniCredit a o pět let později přestala pod svým jménem po 139 letech definitivně existovat. Banky se specializovaly hlavně na úvěry, vedení účtů, eskont směnek a převáţně probíhal hotovostní platební styk. Převratným byl rok 1887, kdy byla zavedena šeková 49

a zúčtovací sluţba. Pokud se určitá osoba chtěla účastnit šekového řízení, musela být vlastníkem šekového účtu, který slouţil pro vkládání peněţitých prostředků prostřednictvím sloţních lístků. Peněţní prostředky bylo moţné vkládat i na účet třetí osoby v síti poštovních úřadů, současně bylo také moţné za pomoci šeků provádět platby ve prospěch třetích osob. Zúčtovací sluţba slouţila k bezhotovostnímu, pouze účetnímu započtení pohledávek mezi jednotlivými šekovými účty. Zúčtovací a šeková sluţba se brzy stala velice úspěšnou, přinesla šekům velkou popularitu a v následujících letech byla převzata řadou evropských bankovních domů. Českému bankovnictví se na počátku 20. století dařilo. Avšak přišla rána v podobě vyhlášení první světové války a pozastavení výplaty vkladů. Avšak to, ţe oproti ostatním státům banky neinvestovaly ve větší míře do válečných půjček a ţe se jim podařilo podílet se na válečných ziscích z prodeje potravin, jim napomohlo po ukončení války k hospodářské výhodě. 6.4.3 Platební styk v meziválečném období Po skončení války se nově vzniklé Československo vyznačovalo velmi stabilním bankovnictvím a jednoznačně patřilo do popředí evropských finančních trhů. V Československu existovala tři zúčtovací centra zaloţená na principu clearingu: v Praze, v Brně a v Bratislavě. Tento systém sdruţoval významné peněţní ústavy, zajišťoval vzájemné zúčtování na ţirových účtech prostřednictvím cedulové banky. Na ţirových účtech bylo nutné zachovat zůstatek, aby proběhlo jednou denně vzájemné zúčtování pohledávek. Novinkou také bylo to, ţe roku 1919 se Bankovní úřad ministerstva financí stal správcem peněţního oběhu, státních účtů, státního dluhu, emise peněz a určoval výši úrokový sazeb u poskytovaných emisních úvěrů peněţním ústavům. Dále se také stal správcem zlaté a devizové rezervy. „Bankovnímu úřadu připadla v letech 1919 aţ 1926 nelehká úloha provést československou měnu turbulencemi poválečného období, kdy se musel vypořádat s inflací ale i důsledky deflační krize. Zároveň se spolupodílel na likvidaci Rakousko-uherské banky a především připravil vznik jiţ nezávislé centrální banky – Národní banky Československé“27. V roce 1926 byla zaloţena Národní banka Československá, která se stala bankou ústřední a také převzala clearingovou roli. Její roli však nakonec převzala v rámci 27

Bankovní úřad ministerstva financí. Historie ČNB [online]. 2003-2014 [cit. 2014-04-22]. Dostupné z:http://www.historie.cnb.cz/cs/dejiny_instituce/bankovni_urad_ministerstva_financi/

50

okupace Říšská banka, která tím převzala české finance. Po odtrţení Slovenska a ztrátě statusu cedulové banky byla přejmenována na Národní banku Čechy a Morava. Došlo k odbourání devizových operací a byla vyhlášena celní unie, proto nebylo od této doby moţné sjednávat obchodní, platební a clearingové dohody se zahraničím. 6.4.4 Platební styk v Československu po druhé světové válce Po konci druhé světové války se ve znovu spojeném Československu ujímají vlády komunisté. Jejich přičiněním došlo k zavedení jednostupňového bankovního systému. Dvoustupňový bankovní systém je tvořen centrální bankou na prvním stupni a komerčními bankami na stupni druhém. Na československém peněţním trhu tak došlo k odstranění komerčních bank. Vznikaly převáţně nové specializované banky, jejichţ cílem nebyl zisk, ale plnění dlouhodobých plánů a předem nastavených ukazatelů. Na základě zákona č. 31/1950 sb. byla zřízena Státní banka Československá, která byla přímo podřízena ministerstvu financí. Tato nová instituce převzala veškeré závazky a práva nejen Poštovní spořitelny, slovenské Tatrabanky, Ţivnostenské banky, ale i cedulové Národní banky československé. Tyto banky však nebyly zrušeny, jednalo se pouze o včlenění bank do nové banky. Činnostmi této banky bylo zejména působení jakoţto centrály platebního a zúčtovacího styku, poskytování provozních úvěrů výrobním společnostem, poskytování úvěrů druţstvům a kontrola veškerých státních aktiv. V důsledku velkého mnoţství domácích i zahraničních zúčtovacích operací vznikla přerodem Státní banky Československé nová Československá obchodní banka, která převzala aktivity spojené se zahraničním obchodem. V Československu se také objevily dva druhy platebních karet. První se objevily jiţ roku 1968, které slouţily výhradně pro cizince, kteří s nimi mohli ve vybraných místech platit. Druhé se objevily aţ roku 1988 a tyto jiţ byly určené pro občany. Tato karta byla vydávána k tuzexovému účtu Ţivnostenskou bankou. 6.4.5 Operace platebního styku Způsob, jakým byly platební operace prováděny, se od roku 1945 vyvinul, ale v důsledku velkého mnoţství operací narůstala pro banku administrativa, která byla personální zátěţí. Kaţdý platební příkaz se skládal ze čtyř kopií, které si mezi sebou rozdělili plátce, příjemce, banka plátce a banka příjemce. Nakonec byl v 70. letech systém upraven tak, ţe banka příjemce jiţ nearchivovala kopii příkazu.

51

Nakonec se však opravdovým krokem vpřed stal systém Automatických Bankovních operací- ABO. Tento systém byl zaloţen na provádění platebního příkazu bez slovních platebních informací. Prováděl se na základě číselného kódu, díky němuţ byla provedena bankou plátce celá platební operace. Základem celého systému bylo číslo účtu, díky němuţ bylo moţné provést automatizovaná zpracování platby. Právě číslo účtu obsahovalo problém, kvůli kterému nebylo systém v budoucnu moţné vyuţívat. Číslo účtu se skládalo ze tří částí, které oddělovala pomlčka. První část byla tvořena předčíslím, které obsahovalo maximálně 6 číslic. Poslední číslice byla kontrolní, která byla podle algoritmu modulo 11 dopočítána k základnímu číslu tak, aby součet všech číslic bylo moţné beze zbytku dělit 11. Předešlé číslice předčíslí slouţily k označení účtu podle jeho typu, například kaţdý účet na finančním úřadu má jiné předčíslí. Druhá část byla tvořena sedmi číslicemi, přičemţ prvních pět byly základní čísla účtu, šesté označovalo druh organizace a sedmé byla opět kontrolní číslice. Poslední část byla tvořena třemi číslicemi, přičemţ první dvě označovaly pobočku banky a poslední označovalo banku samotnou. Poslední číslice se stala hlavním důvodem, proč byl systém postupem času nevyhovující. Jelikoţ kaţdá banka mohla mít jen jednu určitou číslici, bylo moţné do systému zapojit pouze devět bank. Tento systém je však stále vyuţíván státními organizacemi, pro které je vhodný díky členění plateb podle typu.

6.5

Platební styk od roku 1989 do současnosti

Po listopadových událostech roku 1989 započal přechod na trţní ekonomiku. Ještě téhoţ roku byly přijaty zákony, na jejichţ základě byla oddělena Státní banka Československá od komerčních bank, kdy Státní banka Československá se stala standardní cedulovou bankou. Jelikoţ se systém ABO ukázal kvůli mnoţství bank jako nedostačující, v roce 1991 začalo fungovat centrální zúčtovací centrum, přes které byl prováděn platební styk. Účty povinných minimálních rezerv, které vyuţívali všichni účastníci systému, zajišťoval jeho likviditu. Dalším výrazným posunem byl vznik nových identifikátorů bank, které jsou čtyřmístné, takţe je minimální pravděpodobnost, ţe budou veškeré bankovní kódy vyčerpané. Do roku 1989 existovalo na našem území pouze 6 licencovaných subjektů, avšak do roku 1992 jich bylo uţ 46. 52

6.5.1 Mezibankovní platební styk v ČR „Jediným systémem mezibankovního platebního styku v České republice, který zpracovává

mezibankovní

platby

v

českých

korunách,

je

systém

CERTIS

(Czech Express Real Time Interbank Gross Settlement system). CERTIS zahájil provoz v rámci zúčtovacího centra SBČS v bývalém Československu 8. března 1992. Po rozdělení Československa počátkem roku 1993 bylo na Slovensku vytvořeno nové zúčtovací centrum, zatímco bývalé federální zúčtovací centrum zůstalo v ČNB. Kaţdý účastník systému CERTIS je jednoznačně identifikován kódem banky, který je povinnou součástí kaţdé bankovní transakce. V rámci platebního styku se pouţívají další číselné kódy (tzv. symboly plateb), které blíţe specifikují platbu“28. Základním principem systému CERTIS je brutto zúčtování v reálném čase a v českých korunách. Transakce, které probíhají jednotlivě, musí být v době vypořádání kryty dostatečným mnoţstvím platebních prostředku na účtech vedených v ČNB, tyto účty slouţí také jako účet povinných minimálních rezerv. V případě, ţe není transakce kryta, zůstává nezpracovaná ve frontě a v případě doplnění platebních prostředků, zúčtování proběhne. Fungování systému CERTIS je podloţené existencí zúčtovacího centra ČNB ve kterém jsou propojeny všechny zúčastněné banky a jeho prostřednictvím provádějí vzájemný mezibankovní platební styk. Zúčtovací centrum vede kaţdému účastníkovi jiţ výše zmíněný účet platebního styku. „Účastníci předávají do CERTIS v průběhu dne data v elektronické podobě podle závazných pravidel určených ČNB. Data jsou předávána prostřednictvím komunikační sítě. CERTIS přijme platební příkaz v okamţiku, kdy kontrolní programy ověří, ţe všechna data splňují kvalitativní poţadavky. Poté je zahájeno vypořádání. V průběhu tohoto procesu se kontroluje, zda je na účtu banky plátce dostatek peněţních prostředků na krytí kaţdé jednotlivé poloţky. V kladném případě je platba okamţitě vyrovnána; účet banky plátce je debetován a účet banky příjemce kreditován. Propustnost systému je cca 1 500 000 transakcí za hodinu. Zpracované transakce jsou předávány účastníkům elektronickou formou prostřednictvím komunikační sítě“29.

28

Popis systému CERTIS. ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA [online]. © 2003-2014 [cit. 2014-03-30]. Dostupné z: https://www.cnb.cz/cs/platebni_styk/certis/certis_popis.html 29 Popis systému CERTIS. ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA [online]. © 2003-2014 [cit. 2014-03-30]. Dostupné z: https://www.cnb.cz/cs/platebni_styk/certis/certis_popis.html

53

6.5.2 Nástroje moderního bankovnictví Cílem moderního bankovnictví je jeho snadná pouţitelnost a rychlá dostupnost. Většina klientů bank nemá zájem kvůli kaţdé transakci navštěvovat svojí banku. Proto se banky snaţí uspokojit potřeby i těch nejnáročnějších klientů a snaţí se jim zajistit co nejvyšší moţné pohodlí při vyuţívání jejich sluţeb. Elektronické bankovnictví Elektronické bankovnictví zajišťuje nepřetrţitý přístup k informacím o pohybech a zůstatku na účtu, umoţňuje zadání platebního příkazu a mnoho dalších činností, aniţ by klient musel navštívit svojí banku. Mezi prostředky vzdáleného přístupu patří: -

Phone banking

spojení s bankou probíhá prostřednictvím telefonického hovoru

a klient tak můţe zjišťovat zůstatek na účtu nebo provádět transakce. V některých bankách probíhá komunikace s automatem v jiných zase se ţivým člověkem. -

GSM banking

spojení s bankou probíhá prostřednictvím mobilního telefonu za

pomoci GSM brány- tedy pomocí technologií WAM, SMS a SIM toolkit -

Home banking

pro vyuţívání home bankingu je nutná instalace příslušného

softwaru do PC či notebooku, ale tento software přináší vysokou míru zabezpečení, čehoţ vyuţívají zejména právnické osoby -

Internet banking

spojení s bankou probíhá prostřednictvím internetové

aplikace na PC -

Smart banking

Spojení s bankou probíhá prostřednictvím aplikace pro chytré

telefony všech operačních systémů. Platební karty Platební karta je platební prostředek, který slouţí pro bezhotovostní platby. Výhoda platebních karet oproti hotovosti je v její bezpečnosti. V případě krádeţe nebo ztráty je moţné kartu snadno zablokovat. Díky platební kartě se téměř vţdy a všude dostanete k vlastním či vypůjčeným peněţním prostředkům. Platební karty vydávají zpravidla banky, ale v dnešní době mohou mít licenci k vydávání karet i druţstevní záloţny nebo úvěrové společnosti. První elektronický platební terminál byl roku 1993 ve staroţitnictví VADAMO v Praze. O rok později se platební terminály objevily také v obchodním domě Kotva. 54

Platební karty lze rozdělit podle několika kritérií, základní rozdělení je uvedeno v tabulce níţe. Tabulka 1 Typy platebních karet Kritéria

Typy platebních karet Embosované karty

karta, s kterou lze platit pouze přes

mechanickou čtečku karet z důvodu plasticky vytištěných Provedení karty

informací na kartě Elektronické karty

karta, s kterou lze platit pouze přes

elektronický platební terminál Virtuální karty

karta výhradně určená pro platby na internetu

Karty magnetické Karty čipové Zabezpečení karty

karta je vybavena magnetickým prouţkem

karta je vybavena čipem

Karty hybridní

karta je vybavena čipem i magnetickým

prouţkem Karty

bezkontaktní

karta

je

vybavena

bezkontaktní

technologií umoţňující přenášet transakční údaje na dálku

Forma vyúčtování transakcí

Debetní karty

karty jsou vydávány k běţným účtům

Kreditní karty

karty jsou vydávány k úvěrovým účtům

Charge karty

účet není podmínkou

Předplacené karty

na kartu se vloţí finanční prostředky a

potom je moţné kartu pouţívat k platbám bez nutnosti účtu. Zdroj: vlastní zpracování

Jedním ze současných trendů v platebních kartách jsou bezkontaktní platební karty. S bezkontaktní kartou je moţné zaplatit pouhým přiloţením karty k terminálu. Pokud zaplacená částka nepřekročí částku 500 Kč, není nutné zadávat PIN. Ovšem po několika opakování bezkontaktní platby, která je niţší neţ 500 Kč, se můţe stát, ţe bude potřeba zadat PIN. Počet plateb bez zadání PINu je stanoven bankou podle míry vyuţití tohoto způsobu platby konkrétním majitelem karty. Tím se ověřuje, zda uţivatel karty je jejím právoplatným drţitelem. Dalším trendem, který v poslední době zaţívá obrovský rozmach, je platba kartou přes internet. Při placení kartou přes internet se zadávají zpravidla tři údaje- 16místné číslo karty, datum platnosti karty a CVV2/CVC2 kód, coţ je třímístný kód, který slouţí jako kontrolní prvek. Díky tomuto opatření je výrazně zvýšena její bezpečnost. V případě 55

odcizení karty, pokud klient prokáţe, ţe jeho karta byla zneuţita, získá veškeré ukradené peníze zpět.

56

7. PŘEDPOKLÁDANÝ VÝVOJ PLATEBNÍHO STYKU V současné době tvoří více neţ jednu čtvrtinu objemu platebních karet bezkontaktní karty. To je důkazem toho, ţe bezkontaktní platební styk má díky své rychlosti a jednoduchosti do budoucna obrovský potenciál. Bezkontaktní čipové technologie jsou tak obrovským hitem blízké budoucnosti. Stále více lidí pouţívá bezhotovostní platby, coţ značně usnadňuje obchodníkům práci, hlavně odpadá kontrola peněz, jejich přepočítávání a následný odvod bance. Mohlo by se tak zdát, ţe by se mohla hotovost stát v nejbliţší době „ohroţeným druhem“. Avšak v nejbliţší době nebude moţné hotovost nahradit převáţně z důvodu nedostatečné akceptační sítě. Stále se vyskytuje velké mnoţství míst, kde není moţné platit kartou. Bezkontaktní platební styk by měl přinést v blízké době přinejmenším ještě jednu novinku. Mělo by být moţné bezkontaktní vyuţití bankomatu. To by mělo eliminovat riziko skimmingu a lisabonské smyčky. Skimming spočívá v přečtení a uloţení elektronických dat platební karty pomocí skimmovacího zařízení, neboli vestavěné čtečce karet. Lisabonská smyčka spočívá v tom, ţe vám bankomat nevrátí vaší kartu, která uvízla ve vloţeném pásku v otvoru pro karty. Zatím se však u nás ani ve světě ţádný bezkontaktní bankomat nevyskytuje. Budoucností jsou také bezkontaktní platby prostřednictvím chytrých telefonů a bezkontaktní platební nálepky, které v současné době začíná stále více bank zavádět. Bezdrátová technologie NFC (Near Field Communication) umoţňuje přenos dat na krátkou vzdálenost. To umoţní, ţe se z vašeho telefonu můţe stát peněţenka. Je k tomu potřeba vlastnit chytrý telefon, jenţ je vybaven NFC, a NFC SIM kartu. Potom stačí jen přiloţit mobilní telefon k terminálu a je zaplaceno. Pro zadání PINu je tu opět rozhodující částka 500 Kč. Současně tuto sluţbu poskytují jen Komerční banka a GE Money Bank. Avšak s rozrůstajícími se poţadavky na zjednodušování a urychlování plateb je velice pravděpodobné, ţe právě technologie NFC a chytré telefony budou tvořit významnou budoucnost nejen českého platebního styku. Pokud uţivatel nevlastní chytrý telefon s NFC, alternativou je PayPass nálepka. Pokud jiţ bude uţivatel NFC SIM kartu vlastnit, existuje moţnost nechat si zaslat novou platební kartu na SIM kartu „vzduchem“, coţ výrazně ušetří klientům bank čas.

57

Bezkontaktní platební nálepky jsou defakto zmenšenými bezkontaktními kartami, které je moţné nalepit na cokoliv. Bezkontaktním platebním nástrojem se tak můţe stát jakýkoliv předmět. Funguje na stejném principu jako bezkontaktní platební karta. Platbu do výše 500 Kč je moţné uskutečnit bez zadání PINu. První bezkontaktní platební nálepka se v České republice objevila díky GE Money Bank v lednu 2013. V současné době poměrně kontroverzní moţností budoucího platebního styku by se mohl stát čip pod kůţí. Jiţ v roce 2003 byla představena moţnost vyuţití rádiového RFID čipu jakoţto platební karty. Na tento čip by bylo moţné nahrát nejen své platební karty, ale také by mohl slouţit jako elektronický identifikátor. Avšak tento produkt je v nedohlednu, protoţe převládá více záporů neţ pozitiv. Čip pod kůţí představuje obrovské bezpečností riziko, například by bylo moţné sledovat pohyb určité osoby. Podle výše zmíněného je patrné, ţe vývoj budoucího platebního styku bude zaměřen na pohodlí uţivatele, na rychlost a zjednodušování placení.

58

ZÁVĚR Cílem bakalářské práce bylo popsat vývoj peněz a platebního styku od jejich počátků po současnost a dále také nastínit, jak by mohly tyto dva vývoje pokračovat a to vše se zaměřením na území dnešní České republiky. Posledním cílem bylo popsání měnových reforem od roku 1918. V první kapitole jsem se zaměřil na postupný vznik primitivních platidel od potravy či dobytka aţ po komoditní peníze, které se staly předchůdci peněz moderních. Tato kapitola také dokazuje, ţe s vývojem platidel přímo souvisí také poţadavky lidí na jejich vzácnost a schopnost uchovat hodnotu a také to, ţe lidé dali nakonec přednost právě vzácnosti před uţitnou hodnotou platidel. Cílem druhé kapitoly je popsat vývoj monetárního období od keltských mincí aţ po rakouskou měnu. Na začátku této kapitoly jsem definoval mince, státovky a bankovky a zaměřil se na vývoj keltské civilizace z hlediska vývoje jejich mincovnictví, jelikoţ jsou právě oni těmi nejdůleţitějšími pro počátky mincovnictví na našem území. Dále jsem se v této kapitole zaměřil na vývoj mincovnictví a papírových platidel na našem území, které během několika staletí prošly mnoho etapami. Třetí kapitola obsahuje popis vývoje korunové měny. Zasahuje tedy i do současnosti. Korunová měna je pro nás obzvlášť významná proto, ţe jsme zůstali jediní, kdo si tuto měnu uchoval. Ve čtvrté kapitole jsem se zaměřil na předpokládaný vývoj peněz na našem území, který bude pravděpodobně spjatý s eurem. V páté kapitole jsou popsány měnové reformy, které se na našem území udály od roku 1918 do současnosti. V této kapitole tak popíši čtyři reformy, které proběhly v důsledku událostí, které se dají označit jako jedny z nejdůleţitějších z hlediska vývoje České republiky a Československa. V šesté kapitole jsem se zaměřil na platební styk, přesněji definoval hotovostní, bezhotovostní a mezibankovní platební styk a také popsal všeobecný historický vývoj platebního styku a také vývoj platebního styku na našem území od habsburské monarchie do současnosti. Dále jsem popsal mezibankovní platební styk na našem území a vyuţívané platební nástroje moderního bankovnictví.

59

V rámci poslední sedmé kapitoly jsem se pokusil nastínit předpokládaný vývoj budoucího platebního styku. Díky vypracování této práce jsem si uvědomil, jak je historie našeho peněţnictví barvitá a bohatá na kvalitní a krásné mince či bankovky.

60

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Bibliografie [1]

HÁSKOVÁ, Jarmila a Jan BAJER. Peníze v českých zemích do roku 1919. 1. vyd. Pacov: Nuga, 1996, s. 10. ISBN 8085903040

[2]

HÁSKOVÁ, Jarmila a Jan BAJER. Peníze v českých zemích do roku 1919. 1. vyd. Pacov: Nuga, 1996, s. 18. ISBN 8085903040

[3]

HÁSKOVÁ, Jarmila a Jan BAJER. Peníze v českých zemích do roku 1919. 1. vyd. Pacov: Nuga, 1996, s. 44. ISBN 8085903040

[4]

HÁSKOVÁ, Jarmila a Jan BAJER. Peníze v českých zemích do roku 1919. 1. vyd. Pacov: Nuga, 1996, s. 63. ISBN 8085903040

[5]

HÁSKOVÁ, Jarmila a Jan BAJER. Peníze v českých zemích do roku 1919. 1. vyd. Pacov: Nuga, 1996, s. 78. ISBN 8085903040

[6]

JIRÁSEK, Zdeněk. Velká peněžní loupež v Československu 1953 aneb 50 : 1. 1.vyd. Praha: Svítání, 1992, s. 147. ISBN 80-900238-9-4

[7]

KALABIS, Zbyněk. Základy bankovnictví: bankovnictví obchody, služby, operace a rizika. 1. vyd. Brno: BizBooks, 2012, s. 44. ISBN 978-80-265-0001-8

[8]

SCHLOSSBERGER, Otakar. Platební styk. 3. přeprac. a dopl. vyd. Praha: Bankovní institut, 2005, s. 24. ISBN 80-7265-072-6

[9]

SPÁČIL, Bedřich. Česká měna od dávné minulosti k dnešku. Praha: Orbis, 1974, s. 58.

[10]

SPÁČIL, Bedřich. Česká měna od dávné minulosti k dnešku. Praha: Orbis, 1974, s. 60.

[11]

SPÁČIL, Bedřich. Česká měna od dávné minulosti k dnešku. Praha: Orbis, 1974, s. 65.

[12]

SURGA, Leopold. České bankovky a mince 1993-2012. Vyd. 1. V Praze: Jerome ve spolupráci s Českou národní bankou, 2012, s. 21. ISBN 978-80-903266-9-9

[13]

. vyd. Praha: Epocha, 2003, 495 p. ISBN 978-808-6328-263

[14]

VONDRA, Roman.

: Money in the modern

Czech history = Geld in der modernen tschechischen Geschichte

1.

Praha: Academia, 2012, s. 42. ISBN 8020021302 [15]

VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české: průvodce dějinami peněz v českých zemích. 2., rozš. vyd. Praha: Havran, 2004, s. 35. ISBN 8086515400. 61

[16]

VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české: průvodce dějinami peněz v českých zemích. 2., rozš. vyd. Praha: Havran, 2004, s. 149. ISBN 8086515400

[17]

VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české: průvodce dějinami peněz v českých zemích. 2., rozš. vyd. Praha: Havran, 2004, s. 242. ISBN 8086515400

[18]

VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české: průvodce dějinami peněz v českých zemích. 2., rozš. vyd. Praha: Havran, 2004, s. 407. ISBN 8086515400.

[19]

VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české: průvodce dějinami peněz v českých zemích. 2., rozš. vyd. Praha: Havran, 2004, s. 435. ISBN 8086515400

[20]

VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české: průvodce dějinami peněz v českých zemích. 2., rozš. vyd. Praha: Havran, 2004, s. 451. ISBN 8086515400

Internetové zdroje [1]

Bankovní úřad ministerstva financí. Historie ČNB [online]. 2003-2014 [cit. 2014-04-22]. Dostupné z: http://www.historie.cnb.cz/cs/dejiny_instituce/bankovni_urad_ministerstva_fina nci/

[2]

Maastrichtská kritéria. Zavedení eura v České republice [online]. 2013 [cit. 2014-03-24]. Dostupné z: http://www.zavedenieura.cz/cs/euro/eurozona/maastrichtska-kriteria

[3]

Popis systému CERTIS. ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA [online]. © 2003-2014 [cit. 2014- 03-30]. Dostupné z: https://www.cnb.cz/cs/platebni_styk/certis/certis_popis.html

62

SEZNAM TABULEK A PŘÍLOH Tabulka 1 Typy platebních karet. ........................................................................................ 55 Příloha č. 1 Brakteát Přemysla Otakara II. . ........................................................................ 64 Příloha č. 2 Praţský groš Václava II., počátek 14. st. .......................................................... 64 Příloha č. 3 Půltolar bratří Šliků z roku 1520 ...................................................................... 64 Příloha č. 4 Tolar Marie Terezie z roku 1760 ...................................................................... 65 Příloha č. 5 Bankocetle z roku 1762 .................................................................................... 65 Příloha č. 6 Státovka v hodnotě sto korun z roku 1919. ...................................................... 66 Příloha č. 7 Bankovka v hodnotě tisíc korun z roku 1934. .................................................. 66 Příloha č. 8 Protektorátní státovka z roku 1942 s vyobrazením árijské dívky..................... 67 Příloha č. 9 Londýnská emise dvacetikorunové státovky z roku 1945 ................................ 67 Příloha č. 10 Deset korun československých z roku 1953. .................................................. 68 Příloha č. 11 Zelená československá stokoruna z roku 1961. ............................................. 68 Příloha č. 12 Sto korun československých z roku 1989. ..................................................... 69 Příloha č. 13 Kolkované bankovky z roku 1993. ................................................................. 69

63

PŘÍLOHY Příloha č. 1 Brakteát Přemysla Otakara II. s nejstarším vyobrazením českého lva 60. léta 13. stol.

Zdroj: Brakteát Přemysla Otakara II.. ZLATE-MINCE.CZ [online]. 2014 [cit. 2014-04-20]. Obrázek ve formátu JPG. Dostupné z: http://www.zlate-mince.cz/OM4_Numismaticka_sbirka_Narodniho_Muzea.htm

Příloha č. 2 Praţský groš Václava II., počátek 14. st.

Zdroj: Praţský groš Václava II., poč. 14. st. STŘEDOVĚK [online]. 2014 [cit. 2014-04-20].Obrázek ve formátu JPG. Dostupné z: http://www.e-stredovek.cz/rservice.php?akce=tisk&cisloclanku=2007010004

Příloha č. 3 Půltolar bratří Šliků z roku 1520

Zdroj: Mslik. Numismatika BARON [online]. 2006 [cit. 2014-04-20].Obrázek ve formátu JPG. Dostupné z: http://www.numismatika.com/numismatika-rady-informace.html?link=12&predej=3

64

Příloha č. 4 Tolar Marie Terezie z roku 1760

Zdroj: Marie Terezie, 1740 - 1780 - tolar 1760. BUDOUCNOST [online]. 2010 [cit. 2014-04-20].Obrázek ve formátu GIF. Dostupné z:http://www.budoucnost-hb.cz/historie/co-mozna-nevite/co-mozna-nevite--prispevky/ceskaarakouskamena-dil4

Příloha č. 5 Bankocetle z roku 1762

Zdroj: Bancozettel 1762. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2014-04-20].Obrázek ve formátu JPG. Dostupné z: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Bancozettel_1762.jpg

65

Příloha č. 6 Státovka v hodnotě sto korun z roku 1919

Zdroje: 100 Kc 1919 Mucha. In: OLDS.CZ [online]. 2008 [cit. 2014-04-20]. Obrázek ve formátu JPG. Dostupné z: http://www.olds.cz/?288,100-kc-1919-mucha-skoro-unc

Příloha č. 7 Bankovka v hodnotě tisíc korun z roku 1934

Zdroj: 1000Kc1934. Zpravodaj/nume.cz [online]. 2012 [cit. 2014-04-20]. Obrázek ve formátu JPG. Dostupné z: http://www.nume.cz/zpravodaj/post/show/221

66

Příloha č. 8 Protektorátní státovka z roku 1942 s vyobrazením árijské dívky

Zdroj: 10 K / 10 Korun II, 8.7.1942. Česká numismatická společnost Louny [online]. 2000-2013 [cit. 2014-04-20]. Obrázek ve formátu JPG. Dostupné z:http://cnslouny.unas.cz/e-ga/g-p-cs1939.htm

Příloha č. 9 Londýnská emise stokorunové státovky z roku 1945

Zdroj: 100 Kčs / 100 Korun československých A, b.I. (1945). Česká numismatická společnost Louny [online]. 2000-2013 [cit. 2014-04-20]. Obrázek ve formátu JPG. Dostupné z: http://cnslouny.unas.cz/e-ga/g-p-cs1945.htm

67

Příloha č. 10 Deset korun československých z roku 1953

Zdroj: 10 Kčs / 10 Korun československých I, 1953. vydání. Česká numismatická společnost Louny [online].

2000-2013

[cit.

2014-04-20].

Obrázek

ve

formátu

JPG.

Dostupné

z:

http://cnslouny.unas.cz/e-ga/g-p-cs1953.htm

Příloha č. 11 Zelená československá stokoruna z roku 1961

Zdroj:100 Kčs / 100 Korun československých IIa, 1961, II. vydání. Česká numismatická společnost Louny [online]. 2000-2013 [cit. 2014-04-20]. Obrázek ve formátu JPG. Dostupné z: http://cnslouny.unas.cz/e-ga/g-p-cs1953.htm

68

Příloha č. 12 Sto korun československých z roku 1989

Zdroj: 100 Kčs / 100 Korun československých III, 1989. Česká numismatická společnost Louny [online]. 2000-2013 [cit. 2014-04-20]. Obrázek ve formátu JPG. Dostupné z: http://cnslouny.unas.cz/e-ga/g-pcs1953.htm

Příloha č. 13 Kolkované bankovky z roku 1993

Zdroj: Sada 4 ks rok 1993 kolkované bankovky UNC. GALERIE MINCÍ [online]. 2012 [cit. 2014-04-20]. Obrázek ve formátu JPG. Dostupné z:http://www.galerie-minci.cz/cs/sada-4-ks-rok-1993-kolkovanebankovky-unc

69