Vývoj peněz a platebního styku se zaměřením na území dnešní ČR

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra financí a ekonomie

Vývoj peněz a platebního styku se zaměřením na území dnešní ČR Diplomová práce

Autor:

Bc. Markéta Prostecká Finance

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Petr Scholz, Ph.D.

Duben, 2014

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Praze dne 24. dubna 2014

Bc. Prostecká Markéta

Poděkování: Děkuji svému vedoucímu diplomové práce panu JUDr. Petrovi Scholzovi, Ph.D. za cenné rady a připomínky při vedení této diplomové práce. Dále bych chtěla poděkovat také své rodině, zejména svým rodičům, za jejich morální a psychickou podporu.

Anotace Diplomová práce na téma „Vývoj peněz a platebního styku se zaměřením na území dnešní ČR“ se v prvních kapitolách zabývá obecným vývojem peněz od dob jejich vzniku a aţ po současné formy peněţ. Samostatná kapitola se pak věnuje konkrétnímu vývoji české měny. V dalších částech diplomové práce je popsán bezhotovostní platební styk, platební karty a finanční arbitr. Samotný závěr této práce je zaměřen na aktuální trendy platebního styku, zejména na nově pouţívané platební technologie. Klíčová slova: platební styk, vývoj peněz, měna, mince, bankovky, platební karty

Annotation The thesis on „Evolution of money and payments in today´s Czech Republic“ in the first chapter deals with the general evolution of money from the time of their occurrence and to contemporary forms of money. A separate chapter is devoted to a particular development of the Czech currency. In the next part of the thesis is described the cashless payment, credit cards and financial arbiter. The conclusion of this work is focused on current trends payments, especially for newly used payment technology. Key words: payments, evolution of money, currency, coins, banknotes, credit cards

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 8 1.

2.

3.

Pojem platební styk ........................................................................................................... 9 1.1.

Formy platebního styku ............................................................................................... 9

1.2.

Nástroje platebního styku .......................................................................................... 11

1.3.

Právní úprava platebního styku.................................................................................. 12

1.3.1.

Zákon o platebním styku .................................................................................... 12

1.3.2.

Zákon o bankách................................................................................................. 13

Historický vývoj peněz a hotovostního platebního styku ............................................ 14 2.1.

Peníze ......................................................................................................................... 14

2.2.

Barterový obchod ....................................................................................................... 15

2.3.

Premonetární (předmincovní) platidla ....................................................................... 15

2.4.

Mince jako první peníze............................................................................................. 16

2.5.

Bankovky a státovky .................................................................................................. 18

2.6.

Bezhotovostní peníze ................................................................................................. 18

2.7.

Dnešní hotovostní platební styk ................................................................................. 19

Vývoj české měny ............................................................................................................ 20 3.1.

Denárová měna .......................................................................................................... 20

3.2.

Brakteátová měna....................................................................................................... 21

3.3.

Grošová měna ............................................................................................................ 22

3.4.

Tolarová měna a zlatky .............................................................................................. 23

3.5.

Konvenční měna ........................................................................................................ 25

3.6.

Kreditní peníze ........................................................................................................... 26

3.7.

Státní bankrot ............................................................................................................. 26

3.8.

Rakouská stříbrná měna ............................................................................................. 28

3.9.

Zlatá měna korunová.................................................................................................. 29

3.10.

Vznik československé měny .................................................................................. 30 5

3.11.

Národní banka československá .............................................................................. 31

3.12.

Právní ochrana československé měny .................................................................... 33

3.13.

Vývoj československé měny během 2. světové války ........................................... 34

3.14.

Vývoj československé měny po roce 1945 ............................................................ 35

3.15.

Peněţní reforma v roce 1953.................................................................................. 38

3.16.

Řízení měnové politiky .......................................................................................... 40

3.17.

Peníze v letech 1948 – 1989................................................................................... 42

3.17.1. Mince .................................................................................................................. 43 3.17.2. Bankovky ............................................................................................................ 43

4.

3.18.

Československá koruna v ekonomické transformaci ............................................. 44

3.19.

Vznik české koruny ................................................................................................ 46

3.20.

Česká republika a Evropská unie ........................................................................... 47

Bezhotovostní platební styk ............................................................................................ 48 4.1.

4.1.1.

Dokumentace ke zřízení běţného účtu ............................................................... 49

4.1.2.

Zrušení běţného účtu .......................................................................................... 50

4.2.

5.

Běţný účet.................................................................................................................. 48

Nástroje platebního styku .......................................................................................... 52

4.2.1.

Příkaz k úhradě ................................................................................................... 53

4.2.2.

Příkaz k inkasu ................................................................................................... 55

4.2.3.

Šeky .................................................................................................................... 56

Platební karty................................................................................................................... 60 5.1.

Historie platebních karet v ČR................................................................................... 60

5.2.

Právní úprava platebních karet .................................................................................. 61

5.3.

Hotovostní operace .................................................................................................... 62

5.4.

Bezhotovostní placení ................................................................................................ 62

5.5.

Náleţitosti platební karty ........................................................................................... 64

5.6.

Druhy platebních karet............................................................................................... 64 6

6.

5.6.1.

Debetní karta ...................................................................................................... 64

5.6.2.

Kreditní karta ...................................................................................................... 65

5.6.3.

Charge karta........................................................................................................ 65

5.6.4.

Karta s magnetickým prouţkem ......................................................................... 65

5.6.5.

Čipová karta........................................................................................................ 66

5.6.6.

Embosovaná karta............................................................................................... 66

5.6.7.

Karta s laserovým záznamem ............................................................................. 66

Finanční arbitr ................................................................................................................. 67 6.1.

7.

Řízení před finančním arbitrem ................................................................................. 67

Trendy dnešní doby ......................................................................................................... 69 7.1.

Bezkontaktní platby ................................................................................................... 69

7.2.

SMS platby ................................................................................................................ 70

7.3.

Vyuţití platebních karet v ČR ................................................................................... 71

Závěr ........................................................................................................................................ 73 Seznam použité literatury ...................................................................................................... 74 Seznam příloh ......................................................................................................................... 76

7

Úvod Zpočátku, neţ byly vynalezeny peníze v takové podobě, jako je známe dnes, se vyuţívaly ke směně takzvaná premonetární (předmincovní) platidla. Byly to různé předměty, se kterými se dříve obchodovalo – například mušle, tabák, obilí nebo kůţe. Postupem času se tato platidla nahrazovala mincemi, později bankovkami a nakonec bezhotovostními penězi. Peníze se tak staly součástí našeho kaţdodenního ţivota a jen těţko bychom v dnešní ukvapené době mohli fungovat právě bez nich. Nebo si snad dokáţete představit, ţe bychom dnes platili zboţím, které jsme si vyrobili? Pro mě je tedy jen ta představa, ţe bych si zboţí musela sama vyrobit nebo opatřit například chovem nějakého zvířete nepředstavitelná. Navíc bych ani neměla jistotu, jestli o mé zboţí bude zájem a jestli se najde někdo, kdo bude mít zboţí, které já potřebuji a vymění ho semnou. V dnešní době můţeme pohodlně platit v obchodech platební kartou nebo třeba i prostřednictvím telefonu. Současné formy peněz nám značně usnadňují ţivot a především šetří čas. Například díky elektronickému bankovnictví se můţeme téměř kdykoliv podívat na zůstatek svého účtu a provádět veškeré platby z pohodlí domova nebo odkudkoliv ze světa. Ve své diplomové práci se snaţím poskytnout bliţší přehled o vývoji peněz a platebního styku na území dnešní České republiky. Práce popisuje jak historický vývoj peněz a platebního styku od doby vzniku platidel, tak současné moţnosti provedení bezhotovostního platebního styku.

8

1. Pojem platební styk Pod pojmem platební styk si můţeme představit základní produkt (sluţbu), který poskytují banky a jiné nebankovní instituce, jako například spořitelní a úvěrní druţstva svým klientům. Platební styk lze definovat jako peněţní vztah mezi plátcem a příjemcem, který můţe být uskutečněn buď přímo mezi nimi, nebo prostřednictvím peněţního ústavu. Obsahem tohoto právního vztahu je souhrn práv a povinností spojených s uskutečňováním operací, při nichţ banky nebo spořitelní a úvěrní druţstva provádí na vrub či ve prospěch jejich bankovních účtů různé peněţní úhrady nebo inkasa peněţních částek na příkaz svých klientů. Subjekty platebního styku jsou na jedné straně klienti bank, kteří mohou být jak fyzickými, tak právnickými osobami, a na druhé straně jde o banky, peněţní a úvěrní druţstva. Platební styk je záleţitostí především plátce a příjemce, a pokud není platební styk realizován přímo mezi nimi, vstupuje do tohoto vzájemného vztahu banka, která je pouhým zprostředkovatelem příkazů klientů.

1.1.

Formy platebního styku

Formy platebního styku lze dělit podle různých kritérií. Nejčastěji vyuţívaným kritériem je způsob placení, který rozděluje platební styk na hotovostní a bezhotovostní. Hotovostní platební styk je jedna z forem platebního styku, při které dochází k předání peněz ve formě hotovosti (bankovek a mincí) mezi plátcem a příjemcem. Banka v tomto případě sehrává jen omezenou roli a to v případě, kdyţ si klient vybere peníze v bance, aby mohl hotově pomocí bankovek a mincí zaplatit za zboţí nebo sluţbu v obchodě a poté při vkladu peněz na účet. Bezhotovostní platební styk je forma placení, při níţ nefungují hotové reálné peníze. K placení dochází pouze písemným převodem bezhotovostních peněz z účtu plátce na účet 9

příjemce, tedy bez pouţití hotových peněz. Bezhotovostní platební styk je vţdy zprostředkován pouze poskytovateli platebních sluţeb, nejčastěji bankami. Dalším kritériem můţe být území (teritorium), na kterém dochází k platebnímu styku. Zde se platební styk dělí na tuzemský, zahraniční a přeshraniční platební styk. Tuzemský platební styk se odehrává mezi plátci a příjemci, jejichţ zprostředkovatelé platebních sluţeb se nacházejí ve stejném státě. Zpravidla dochází k přesunu peněz v tuzemské měně. Od roku 1992 funguje platební styk v tuzemské měně v České Republice v plném rozsahu. Zahraniční platební styk se odehrává mezi plátci a příjemci, jejichţ zprostředkovatelé platebních sluţeb se nacházejí v různých státech. Výjimku tvoří pouze státy Evropského hospodářského prostoru, kde je vyuţíván přeshraniční platební styk. Přeshraniční platební styk se odehrává mezi plátci a příjemci, jejichţ zprostředkovatelé platebních sluţeb se nacházejí v různých státech, ale pouze ve státech Evropského hospodářského prostoru (EU + Norsko, Island, Lichtenštejnsko). Dalším kritériem jsou náleţitosti průvodních dokumentů. Zde se platební styk dělí na nedokumentární a dokumentární platební styk. Nedokumentární platební styk je často nazýván jako hladké platby. Tyto platby jsou nejrozšířenější formou platebního styku. Realizace platby není doprovázena ţádnými průvodními dokumenty. Dokumentární platby jsou doprovázeny průvodními dokumenty z důvodu bezpečnosti. Vyuţívá se především v zahraničním platebním styku. Dalším kritériem jsou lhůty k provedení platebního styku. Rozlišujeme expresní platební styk (přednostní) a standardní platební styk.

10

Expresní platební styk je označován jako přednostní. Zprostředkovatelem platebních sluţeb je zajištěno v podstatě okamţité odepsání peněţních prostředků z účtu plátce a připsání peněz na účet příjemce. Vše proběhne nejpozději tentýţ den. Standardní platební styk je běţný platební styk, při kterém dochází k běţnému převodu peněţních prostředků od plátce k příjemci podle předem dohodnutých standardních podmínek. Dalším kritériem je vztah banky k převodu peněz. Jedná se o bezzávazkový platební styk a závazkový platební styk. Bezzávazkový platební styk – v tomto případě dochází pouze ke zprostředkování platby. Banka zde vystupuje pouze jako prostředník a nevstupuje do ţádného závazku. Jedná se o hladké platby. Závazkový platební styk - při závazkovém platebním styku banka vstupuje do závazku při realizaci daného platebního instrumentu – můţe jím být dokumentární akreditiv, dokumentární inkaso nebo bankovní záruka. Banka vstupuje do závazku buď namísto klienta nebo vedle něj. Jak jiţ bylo uvedeno, dokumentární akreditiv se vyuţívá především při zahraničním platebním styku.

1.2.

Nástroje platebního styku

Za nástroj platebního styku je chápán určitý druh instrumentu, na jehoţ základě provádějí banky a nebankovní instituce platební operace. Nejčastěji uţívané nástroje platebního styku jsou zejména: -

Příkaz k úhradě/inkasu

-

Hromadný příkaz k úhradě/inkasu

-

Trvalý příkaz k úhradě/inkasu

-

Platební styk pro zahraniční a přeshraniční platební styk

-

Bankovní platební karta

-

Šek, směnka

-

Poštovní poukázka 11

1.3.

Právní úprava platebního styku

Na území České republiky je oprávněna vydávat bankovky a mince pouze Česká národní banka. Vzhledem k tomu lze povaţovat zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance jako základní úpravu pro hotovostní platební styk. Konkrétně celá čtvrtá část je věnována emisi bankovek a mincí a činnostem, které s tím souvisejí. Do roku 2002 nebyl bezhotovostní platební styk téměř vůbec regulován, ačkoliv bezhotovostní platební styk je v mnoha ohledech významnější platební sluţbou neţ hotovostní platební styk. Situace se změnila v okamţiku, kdy byl publikován zákon o platebním styku. Vztahy mezi klienty a bankou jsou částečně upraveny obchodním zákoníkem a také zákonem č. 6/1993 Sb., o ČNB. Česká národní banka jako centrální banka státu má za úkol zajišťovat jednotný platební styk a zúčtování v České republice. Prostřednictvím právních předpisů, které upravují činnost bank a celé bankovní sféry, tak plní svou funkci.

1.3.1. Zákon o platebním styku Zákon o platebním styku je povaţován za základní právní předpis pro oblast platebního styku. Zákon č. 124/2002 Sb., o převodech peněžních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních systémech (zákon o platebním styku) upravuje právní vztahy mezi poskytovateli platebních sluţeb a jejich klienty (uţivateli) a to jak tuzemský, tak přeshraniční platební styk. Tento zákon byl vydán v dubnu 2002 na základě zajištění harmonizace práva České republiky se zeměmi Evropské unie v oblasti platebního styku. Základním cílem této úpravy je zajištění právní jistoty klientů, ochrana platebních systémů a ochrana spotřebitele. Zákon upravuje tři základní okruhy problematiky. První část pojednává o provádění převodů peněţních prostředků. Druhá část se týká vydávání a uţívání elektronických platebních prostředků, třetí část se zabývá vznikem a provozováním platebních systémů.

12

Velký důraz v zákoně o platebním styku je kladen zejména na posílení práv klienta, který v této oblasti není tak zběhlý jako poskytovatel sluţeb, tj. banka.

1.3.2. Zákon o bankách Dalším základním právním předpisem v oblasti platebního styku je zákon o bankách. Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách pojednává o platebním styku a zúčtování v § 1 jako o jedné z činností, kterou banka můţe vykonávat a poskytovat svým klientům. Platebního styku se dále týká zejména § 20, ve kterém jsou stanoveny podmínky tzv. opravného zúčtování. Platební styk dále upravuje zákon směnečný a šekový a zákon o finančním arbitrovi, který se zabývá mimosoudním urovnáním sporů mezi poskytovateli sluţeb. Je nutno si uvědomit, ţe i přes snahu regulátora neexistuje jeden zákon, který by se týkal pouze oblasti platebního styku a zúčtování.

13

2. Historický vývoj peněz a hotovostního platebního styku Platební styk existuje v podstatě od doby vzniku peněz v podobě platidel a co se týká počtu plateb, doposud je nejrozšířenější právě hotovostní platební styk. S vývojem peněz se postupně rozvíjely i způsoby jejich vyuţití a je nutné uvědomit si, ţe hotovostní platební styk provádí kaţdý, kdo bankovkami či mincemi platí za zboţí nebo sluţby. Abychom se mohli zabývat vývojem peněz od dávné minulosti aţ k současnosti, musíme nejprve vědět, co vlastně jsou peníze a co všechno si pod tímto pojmem můţeme představit.

2.1.

Peníze

Peníze jsou jakékoliv aktivum, které musí být přijímáno veškerými ekonomickými subjekty při nákupu zboţí, placení sluţeb a také při úhradě dluhu. Peníze jsou velmi důleţité k plnění funkce prostředku směny, zúčtovací jednotky a uchovatele hodnot. Nyní se pouţívají peníze hotovostní a bezhotovostní, dříve se místo peněz pouţíval ke směně tzv. barterový obchod, o kterém se dozvíme v následující podkapitole. Peníze mohou být chápány jako nástroj k rozvíjení ekonomiky, nebo naopak jako prostředek zla a nenávisti. Peníze mohou lidi učinit šťastnými, pokud jich mají dostatek a umí s nimi efektivně nakládat. Na druhou stranu nás peníze dokáţou udělat nešťastnými a to v případě, kdyţ o peníze nějakým způsobem přijdeme nebo jich máme nedostatek k uspokojení svých potřeb. Peníze svým vlivem dokáţou rozdělovat společnost a určovat náš ekonomický status. Lidé, kteří jich mají dostatek, se jimi pyšní a jsou pro společnost významní a uznávaní. A naopak na ty, kteří jich nemají mnoho, je hleděno s opovrţením a často jsou hanebně nazýváni. Historie peněz a platebního styku začíná v době, kdy si lidé začali vyměňovat věci, které měli, za věci, které jim byly nedostupné a buď je chtěli nebo je potřebovali. Nedá se tedy přesně určit období vzniku peněz. Avšak s jistotou můţeme říci, ţe potřeba směny je stará jako lidstvo samo. 14

2.2.

Barterový obchod

Barterový obchod spočívá ve směně určitého typu zboţí nebo sluţby za jiné zboţí nebo sluţbu, tedy bez pouţití peněz. Tento obchod byl pouţíván v dobách, kdy ještě nebyly vynalezeny peníze. Barterový obchod je povaţován za nejzákladnější formu kompenzačního obchodu. Před vynalezením peněz to byl jediný způsob obchodování a zřejmě jde o první způsob obchodování. Barterové obchodování bylo spojeno s řadou nevýhod. Při obchodování nebyla jistota, ţe o mé zboţí bude zájem a naopak jestli já seţenu to, co potřebuji. Poté ještě mohl nastat problém například s tím, ţe ten, kdo má zboţí, o něţ mám zájem já, nebude chtít mé zboţí a nedojde ke směně. Muselo se také řešit, za kolik kusů mého zboţí dostanu jeden kus jiného zboţí, coţ někdy mohlo být velmi zdlouhavé.

2.3.

Premonetární (předmincovní) platidla

Premonetární platidla jsou často nazývána jako zboţové peníze. Tato platidla vznikla v době, kdy se putující lidé (společenství) začali usazovat a tím byly vytvořeny podmínky pro vytváření materiálního bohatství. Jde o předměty, které převzaly funkci všeobecného ekvivalentu a staly se prostředkem míry hodnot a akumulace. „Vyvinuly se z předmětů představujících dříve poklad, ozdobu, posvátné věci, užitkové předměty, potraviny, obleky a zbraně.“1 Předměty, které měly široce a obecně uznávanou hodnotu, se staly prvními prostředky směny. Jednalo se o předměty různého původu. Nejvíce vyuţívanými ţivočišnými předměty byly kůţe, dobytek, sloní chlupy a mušle. Tabák, obilí a čaj byly nejčastějšími rostlinnými předměty. Ke směně se často vyuţívaly i nerosty – sůl, olovo a především vzácnější kovy. Platidla, která byla spolehlivější svou trvalou hodnotou, se začala více vyuţívat jako prostředky k obchodování. 2

1 2

Spáčil, B. Česká měna: Od dávné minulosti k dnešku. (str. 10) Vencovský, F., Kopecký, L. a kolektiv. Lidé a Peníze.

15

Obyčejná směna byla lidmi vynalezena brzy; pokud jde o všeobecný ekvivalent, na ten lidé přišli mnohem později. Peníze pouţívané v podobě kousku kovu značkovaného co do jeho jakosti a váhy spadá do doby asi do let 1000 aţ 700 před naším letopočtem. Kov se čím dál tím více stával všeobecným ekvivalentem a ovlivňoval tím rozvoj ekonomiky. Počátky můţeme zachytit v Mezopotámii v oblasti Přední Asie. 3 Kdyţ se začalo pouţívat jako všeobecný ekvivalent stříbro, byly stále prováděny směny i za jiné zboţové peníze – například za plátno, kůţi, obilí či olej. Placení stříbrem bylo však výhodnější neţ placení jinými nemonetárními platidly - při směně jsme toho dostali vţdy více. Zajímavé je, ţe z počátku se zlata (xurasu) k placení vůbec nepouţívalo. Bylo totiţ kdysi povaţováno za produkt podsvětí. Kaţdý kov se vyskytoval na zcela odlišném území. Zlato se vyskytovalo na dvou místech mezi Nilem a Rudým mořem. Odtud ho Babyloňané a Asyřané dostávali. Stříbro (kaspu, sarpu) se muselo dováţet z dalekých krajů. Měď (siparru) byla dováţena z Přední Asie a ţelezo bylo k dostání z okolí Černého moře. Ţeleza se ke směnným účelům příliš nevyuţívalo, bylo pouţíváno především k vojenským a technickým účelům. Navíc při zvyšujícím se výskytu podstatně klesala jeho cena. Co se týká zlata, stříbra a mědi, byla v Přední Asii velmi oblíbená směs těchto kovů. Jen zřídka se tyto kovy pouţívaly v čistém stavu. Takzvaný elektron byl směsí zlata a stříbra. Hodnotu kovu udávala jeho váha, druh a obsah kovu. Zboţové peníze byly doprovázeny řadou nevýhod. Problém byl především s dělitelností, uskladněním a u některých věcí s trvanlivostí. U drahých kovů se tyto problémy nemusely řešit a tak byly oproti jinému zboţí mnohem více ţádány.

2.4.

Mince jako první peníze

Nejběţnější formou prvních peněz se stala mince. Z důvodu neustálého posuzování ryzosti kovu a jeho váhy se začaly vyrábět první kovové peníze, které byly naprosto totoţné co do kvality i velikosti. Většinou byly opatřeny i symbolem státní moci či obrazem panovníka. Razily se určité tvary, které nemusely být nutně kulaté. Zvláštními tvary proslula Čína, jejich 3

Spáčil, B. Česká měna: Od dávné minulosti k dnešku.

16

mince měly otvory uprostřed a některé mince měly například tvar obdélníku. Později se na mince začala razit také hodnota mince. K raţbě mincí se pouţívalo především stříbro, v ojedinělých případech zlato. Menší mince byly raţeny také z bronzu a mědi. Existuje více hypotéz o tom, kde vznikla mince. Nejčastěji se uvádí, ţe první mince vznikla v Malé Asii v lýdském království na počátku 7. století před naším letopočtem. Odtud se mince dostala na blízké řecké ostrovy a od nich je převzali Římané a s nimi celý tehdejší civilizovaný svět. Jiţ v 1. století před naším letopočtem razili mince Keltové, kteří obývali území naší země ještě před příchodem Čechů. V prvopočátcích raţby mincí docházelo ke zmenšování jejich vnitřní hodnoty, přičemţ jejich nominální hodnota zůstala stejná. Pomocí vhodného nástroje byla mince zbavena malé části její hmotnosti a ta byla poté pouţita k vlastnímu prospěchu. Aţ vroubkování okrajů mince zabránilo sniţování vnitřní hodnoty mince. Porušení vroubkovaného okraje bylo na oko poznatelné a tak mince nemusela být přijata. Vroubkování mincí se dochovalo dodnes, například 1 Kč má vroubkovaný okraj - a to ţijeme v době, kdy nikdo nemá zájem odlamovat kousky mincí, aby se obohatil. Ke znehodnocování peněz mohlo dojít i ze strany státu, respektive panovníka. Docházelo k tomu tehdy, kdyţ se ocitl v nepříznivé ekonomické situaci. Nechal stáhnout z oběhu staré kvalitně raţené mince a místo nich nechal razit mince, které obsahovaly menší podíl drahého kovu a mohlo se jich tudíţ vyrobit více. A tím mohl uhradit své závazky. Mělo to ovšem negativní dopad na dobrou pověst v cizině. „Peníze se staly základem všech hospodářských vztahů.“

4

Celá společnost měla zájem na

fungování peněz, a proto se oběh peněz stával předmětem zájmu především politické moci panovníka. Tak se řízení oběhu peněz stalo výsadním královským právem. Peníze vznikly z důvodu usnadnění naturální směny. S jejich vznikem se obchod rozdělil na dvě samostatné formy, a to na prodej a koupi.

4

Vencovský, F., Kopecký, L. a kolektiv. Lidé a Peníze. (str. 2)

17

2.5.

Bankovky a státovky

Další fází ve vývoji peněz je vznik bankovek a státovek. Bankovky mají papírovou formu a první bankovky se vydávaly jiţ v 7. století našeho letopočtu v Číně. Zpočátku bankovky slouţily jen jako jakási stvrzenka o uloţení zlata. Tyto stvrzenky vydávali nejdříve zlatníci, u kterých si lidé uschovávali zlato nebo samotné mince. Bankovka tedy představovala písemný závazek vydat uloţené prostředky zpět. Později roli zlatníků převzali bankéři. Na základě důvěry v banku, ţe při předloţení bankovky dostanu zlaté mince zpět, se bankovky stávaly předmětem směny a začaly obíhat. Netrvalo dlouho a bankéř si uvědomil, ţe je jen velmi malá pravděpodobnost, ţe přijdou všichni drţitelé bankovek ve stejnou dobu a budou chtít uloţené prostředky zpět. Tak banka začala vydávat více bankovek, neţ bylo ve skutečnosti uloţeno zlata. Dokonce se i stávalo, ţe bankéř vzal uloţené zlato a šel ho sám uloţit do jiné banky oproti předloţení bankovek a tím uvedl zlato zpět do oběhu. Jelikoţ v té době neexistoval ţádný státní dozor a regulace, tyto podvodné praktiky byly na denním pořádku. To samozřejmě vedlo k řadě krachů a bankrotů. S příchodem centrální banky, která jako jediná byla pověřena státem vydávat peníze, nastal v této oblasti alespoň částečný pořádek. Byl zaveden takzvaný zlatý standard, který opravňoval kaţdého drţitele bankovek k výměně předloţených platidel za zlaté mince, slitky nebo za devizy, které jsou směnitelné za zlato. Avšak i zlatý standard byl spojen s mnohými problémy a byl často porušován. Většina států tak během první světové války od zlatého standardu upustila a zlaté mince se stahovaly z oběhu. V Evropě byl zaveden i stříbrný standard, který byl obdobný zlatému standardu. Bylo raţeno oběţivo buď přímo ze stříbra nebo papírové bankovky byly kryté stříbrem. V dnešní době se jiţ ţádný ze standardů neuplatňuje.

2.6.

Bezhotovostní peníze

Zatím poslední fází vývoje peněz jsou bezhotovostní peníze. Postupem času jsou papírové bankovky a mince čím dál tím více nahrazovány právě bezhotovostními penězi. Jsou to peněţní prostředky uloţené v podobě záznamů (informací) na účtech bank a jsou pouţívány při bezhotovostním platebním styku. Těmto penězům se říká depozita. 18

2.7.

Dnešní hotovostní platební styk

Česká národní banka má výhradní právo vydávat bankovky a mince a celkově zodpovídá za hotovostní platební styk. Musí neustále kontrolovat a přepočítávat mnoţství peněţ v oběhu a kontroluje i jejich kvalitu. V případě, ţe jsou bankovky opotřebované, stahuje je z oběhu a nahrazuje je novými. Obchodní banky provádějí směnárenskou činnost, která spočívá ve výměně jedné měny za druhou. Ve většině případů jde o hotovostní platební styk, tedy konkrétně o obchod s valutami. Banky na svých pobočkách mají k dispozici většinou pouze několik často pouţívaných měn, aby jim ostatní méně vyuţívané měny „nezabíraly místo a volné zdroje“.5 Klient si ale můţe jakoukoliv méně vyuţívanou měnu u banky objednat dopředu a tak má jistotu, ţe mu banka bude schopna vydat poţadovanou hodnotu měny. Banky při směnách pouţívají nákupní a prodejní kurz. Kdyţ banka nakupuje měnu, pouţívá nákupní kurz a ten je niţší, neţ prodejní kurz, kdy banka prodává cizí měnu. Rozdíl mezi těmito kurzy generuje bance zisk ze směnárenské činnosti. Rizika spojená s manipulací a drţbou hotovosti jsou obzvlášť veliká, protoţe většinou znamenají definitivní ztrátu peněz. Hlavními riziky bývají rizika krádeţe, loupeţe, ztráty či zpronevěry. Mimo to mohou vznikat škody i v důsledku přijetí padělaných peněz nebo početní chybou. Velké nebezpečí a náklady souvisí také s častými převozy hotovosti. Hrozí zde nebezpečí z loupeţných přepadení buď přímo v bankách nebo při přepravě peněz. „Přesuny oběživa v rámci centrální banky a mezi centrální bankou a ostatními bankami, jejich organizace, čas, trasy, způsoby ochrany apod. jsou z bezpečnostních důvodů v nejvyšší možné míře utajovány. Falšování hotovostních peněz a operace s tím spojené patří mezi nejpřísněji postihované trestné činy v každé ekonomice.“ 6

5 6

Kalabis, Z. Bankovní služby v praxi. Revenda, Z. Centrální bankovnictví. (str. 65)

19

3. Vývoj české měny Nejstarší platidla se do českých zemí dostala prostřednictvím římských legií a obchodníků z římských provincií a byly jimi západořímské mince – měděné asy a dupondie, bronzové sestercie, zlaté aurey a stříbrné denáry. Nejstarším českým platidlem však byly takzvané duhovky. Byly to malé zlaté penízky o průměru 6 – 19 milimetrů miskovitého tvaru, s vyobrazením hada, slunce či půlměsíce, bez jakéhokoliv nápisu. Pouţívali je Keltové obývající naší zemi v 1. století před naším letopočtem. Mimo duhovek známe díky nálezům i jiné druhy stříbrných a zlatých keltských mincí, které Keltové razili na našem území. Aţ v 10. století našeho letopočtu za vlády kníţete Boleslava I. se razila první česká mince a tak vznikla první česká měna.

3.1.

Denárová měna

Vývoj české měny spadá do tří velkých etap. První z etap je denárová a brakteátová, druhá je grošová a poslední tolarová. Základem denárové doby byla měnová reforma Karla Velikého, ke které došlo v roce 780 našeho letopočtu. Denárová doba na našem území navazovala na denárové údobí západní Evropy. Aţ teprve okolo roku 950 našeho letopočtu začala česká kníţata razit naše první denáry. Denár byl jedinou a hlavní mincí, která byla všeobecným ekvivalentem a navíc i znakem státní suverenity. Zpočátku zavedení denáru byla jeho kupní síla veliká. Polovina denáru byla nazývána jako obolus, ovšem těch se nevyskytovalo mnoho. Původně jsme se domnívali, ţe tzv. svatováclavské denáry jsou naší první mincí, nicméně ty byly raţeny v Polsku na počátku 11. století. Jak jiţ bylo zmíněno, první české mince byly raţeny za vlády kníţete Boleslava I. v 70. letech 10. století. České denáry byly raţeny obdobně jako denáry řezenské, švábské, karolínské, frížské, bavorské a ethelredské.

7

Napodobovaly se z obchodních, církevních i politických důvodů a to nejen vzhledem, ale

7

Spáčil, B. Česká měna: Od dávné minulosti k dnešku. (str. 59)

20

i vahou. Často se také měnil vzhled mincí kvůli snaze konkurovat jiné cizí minci, nebo třeba jen kvůli vkusu panovníka, který mince nechával razit. Na počátku českého mincovnictví se poměrně často mince stahovaly z oběhu a byly nahrazovány novými. Je nutno dodat, ţe byly nahrazovány méně kvalitními mincemi. Do oběhu se dávaly mince nové pod záminkou obnovy nebo kvůli prohlášení za neplatné. Skutečným důvodem ale bylo pouhé obohacení panovníka a docházelo k tomu i několikrát do roka. V období denárové měny proběhly dvě reformy. První byla provedena za vlády Břetislava I. v letech 1034 – 1055 a ta udávala, kolik se má z praţské váhové jednotky razit denárů. Z hřivny o váze 253 gramů se razilo 240 denárů. Břetislavův denár tedy musel váţit o něco více neţ 1 gram. Druhá reforma proběhla za vlády Přemysla Otakara I. kolem roku 1210. Tato reforma spočívala v tom, ţe z raţby denárů se přešlo na raţbu takzvaných brakteátů.

3.2.

Brakteátová měna

Brakteát pochází z latinského slova bractea - tenký plech. Lidově se těmto mincím říkalo „plecháče“. Jsou to jednostranné mince raţené z tenkého plechu, u nichţ je lícní obraz prohlouben na rubu. Většinou byly vyráběny ze stříbrného plechu, v ojedinělých případech i ze zlatého a měděného. Raţba brakteátů začala v Dolním Sasku a Duryňsku v první polovině 12. století a trvala aţ do 14. století. Brakteátové mince se razily i ve Švýcarsku, Uhrách, Polsku a Dánsku. Přemysl Otakar I. chtěl zlomit nadvládu cizí měny (zejména míšeňské brakteáty, jihoněmecké haléře a vídeňské feniky) a vytlačit ji z oběhu. Netrvalo tomu dlouho a české brakteáty je opravdu začaly pomalu vytlačovat z oběhu. Kolem roku 1260 zavedl Přemysl Otakar II. systém velkých a drobných mincí. Střední mince se razily o průměru 27 – 32 mm a malé mince o průměru 16 mm. Z důvodů malé kupní síly brakteátu, která nestačila ekonomickým potřebám země, byla provedena další měnová reforma, která zavedla měnu grošovou.

21

3.3.

Grošová měna

K měnové reformě, která zavedla groše, došlo okolo roku 1300 za vlády Václava II.. Podnětem k této reformě bylo objevení velkého naleziště stříbra. Tak se začal v Kutnohorské mincovně razit slavný praţský groš. K jeho raţbě se vyuţívala váhová jednotka stejně jako u denárů hřivna. U groše ale neměla hřivna přesně vymezenou váhu. Vyuţívaly se různé druhy, a to hřivna praţská, královská, posudná a kopová. Z praţské hřivny bylo moţno razit 64 grošů, z královské 56 grošů, z posudné 48 grošů a z kopové 60 grošů. K raţbě praţských grošů se vyuţívala především hřivna praţská, která váţila 235,14 gramů, a tím pádem 1 praţský groš váţil okolo 4 gramů. Spolu s praţským grošem se pouţívala i mince „parvus“. Za 12 – 14 parvů jsme získali 1 groš. Byl to drobný haléř potřebný zejména pro menší platy. Praţského groše bylo moţno vyrobit tolik, kolik ho bylo potřeba k obchodu, a to díky dostatečnému výskytu stříbra. Praţský groš se měl stát věčným penízem a jeho obsah stříbra měl být neměnný. Tomu se zpočátku dařilo a začalo se ho vyuţívat při obchodním styku i daleko za hranicemi našeho státu, nejvíce v Německu a dokonce i v Rusku. V důsledku feudálního hospodářství se kupní síla praţského groše sniţovala. V první polovině XIV. století stál kůň asi 240 grošů, vůz 24 groše, yperské sukno na osobu 400 grošů. Ve druhé polovině XIV. století si vydělal tesař v létě asi 20 grošů a nádeník 4-6 grošů za týden. Slepice stála 12 haléřů, tj. téměř groš. Ve druhé polovině XV. století stál kůň asi 120 grošů, kůň pro krále 1560 grošů. Vrátný ve Vlašském dvoře dostával 4 groše a ponocný 7 grošů mzdy týdně. V prvé polovině XVI. století dostával purkmistr Kutné Hory 16 grošů, havíř 6 grošů platu týdně.8 Ceny se však měnily i podle toho, jaká byla například úroda zemědělských plodin nebo vzdálenost trhu od centra. Pevnost praţského groše se neudrţela a poklesla. Hlavním důvodem bylo špatné finanční hospodaření zejména Jana Lucemburského a husitská revoluce. Původní váha groše rapidně poklesla za vlády Václava IV., kdy z původní váhy 4 gramů poklesla na 2,7 gramů a s vahou klesala i jeho jakost. Zhoršování se neustálilo a pokles stále pokračoval. U drobných mincí to bylo ještě horší, jejich hodnota hodně kolísala. Některá německá města tak začala kontrolovat váhu a jakost praţského groše. Na groše splňující poţadavky obchodu vyráţeli svoji zvláštní 8

Spáčil, B. Česká měna: Od dávné minulosti k dnešku. (str. 64)

22

značku, takzvanou kontramarku a mince mohla obíhat dále i v Německu. V kaţdém městě se kontramarkovalo zvlášť, takţe na jednom groši bylo většinou více kontramarek. Tyto kontramarkované groše obíhaly po celém Německu aţ do konce 15. století. Po neustálém poklesu jakosti a váhy groše došlo k zániku praţského groše. Jeho poslední raţba proběhla roku 1547, kdy groš váţil jen pouhé 2 gramy. Praţský groš sice zanikl, ale obliba pojmenování „groš“ nezanikla a udrţela se v cizině. Přání Václava II., ţe hodnota groše bude věčná, se tak nesplnilo.

3.4.

Tolarová měna a zlatky

Nově objevená naleziště v Krušných horách a zároveň i v Sasku, Tyrolsku a Itálii umoţnila raţbu velkých stříbrných mincí s dobrou jakostí a tak byla v 16. století zavedena nová měna. Na území České republiky se těţila ruda v Jáchymově a v letech 1519 aţ 1520 se z ní začaly razit těţké stříbrné mince známé jako jáchymovský tolar. Lidé si tolary oblíbili a ochotně mince přijímali k obchodu i daleko za hranicemi naší země. Právo razit mince patřilo mezi výsady panovníka země. V některých případech bylo toto právo propůjčováno významným šlechtickým rodům a ojediněle i městům.

Tolar byl raţen aţ do roku 1528, kdy císař

Ferdinand I. zrušil právo razit tolary. Ferdinand I. přestal razit tolary čistě z politického důvodu. Jeho cílem bylo sjednotit měnu ve všech svých zemích. Pokoušel se u nás zavést jednotku krejcar. Byla to drobná stříbrná mince, která byla poprvé raţena v Tyrolích a pojmenování získala podle kříţe, který se na ni razil (Kreutz – kříţ). Za šedesát krejcarů jsme měli 1 zlatku (zlatník, zlatý). Zajímavostí je, ţe zlatka nebyla vyráběna ze zlata, ale ze stříbra. Váţila 24,58 gramů a z toho bylo 22,87 gramů čistého stříbra. Jedna zlatka se mohla dělit na 2 třicetikrejcary, 6 desetikrejcarů, 30 dvoukrejcarů nebo na 60 krejcarů. Krejcar se dále dělil na 3 bílé peníze a 1 bílý peníz na 2 malé peníze. Ferdinandova reforma se v Čechách nesetkala s úspěchem. Lidé krejcary odmítali a tak u nás tato mince nebyla raţena. I Ferdinandův nástupce Maxmilián II. se snaţil zavést krejcary, ale i on se setkal se silným odporem proti této minci a neuspěl. Nakonec se na sněmu roku 1573 zavázal k opětovné raţbě pouze tolarů, půltolarů a čtvrttolarů. Ve srovnání se zlatkovou 23

měnou jsme měli za jeden tolar 70 krejcarů. S tolary v zemi současně obíhaly i groše, které byly povaţovány za běţné platné mince. Groš byl dělen na dva malé groše (půlgroše) a za 60 grošů jsme dostali 1 tolar. Mimo to se razily i bílé mince a malé peníze. Za 7 bílých penízů byl 1 groš a bílý peníz byl za 2 malé peníze. Do země se dostávaly i mince cizí a často se stávalo, ţe v zemi byl nedostatek drobných mincí. Toho mohl vyuţívat panovník tak, ţe razil nové, ale znehodnocené drobné mince. Vnést do měnových poměrů řád a pořádek se nepodařilo ani Rudolfovi II. (1576 – 1611), ani Matyášovi (1611 – 1619), ani českým stavům za povstání proti Habsburkům. Měnové poměry v první čtvrtině XVII. století se dále zhoršovaly.9 K úplnému rozloţení českého měnového systému došlo v letech 1618 – 1623. Důvody byly mnohé, začala třicetiletá válka a s ní spojené hospodářské potíţe a velkou částí tomu přispěla touha panovníků po velkých příjmech. Od roku 1616 tak výrazně poklesla kupní síla peněz a 28. prosince roku 1623 byl vyhlášen státní bankrot. Téhoţ roku se přešlo na raţbu kvalitního tolaru po starém způsobu a razily se také groše jako drobné mince. Ovšem i přes změnu měnového systému byl v zemi stále nedostatek peněz. Kvůli válce s Turky se císař Leopold I. opět rozhodl razit zlehčené drobné mince. Mimo to v českých zemích obíhaly i znehodnocené zahraniční mince. Kvalitní dobré mince tak byly vytlačovány a prodávány do zahraničí. Následná měnová reforma proběhla 31. března 1659, kdy Leopold vyhlásil 25% devalvaci drobné cizí mince. Tato reforma opět zásadně poškodila pracující lid jako v roce 1623. Ve všech českých a rakouských zemích se razila jako drobná mince krejcar a to v nominální hodnotě 10 a 15 krejcarů. Naše mince byly ve srovnání se zahraničními drobnými mincemi mnohem hodnotnější, a tak byl zakázán její vývoz a porušení zákazu bylo přísně trestáno. Kdyby se vývozci povedlo vyvézt mince do německých zemí, mohl z nich nechat vyrazit větší mnoţství zlehčených mincí, na čemţ by dost vydělal. Leopoldova reforma měla vnést do systému pořádek, ale ani jemu se to nepovedlo a s nastupujícím kapitalismem se raţba znehodnocených mincí stále prohlubovala.

9

Spáčil, B. Česká měna: Od dávné minulosti k dnešku. (str. 72)

24

3.5.

Konvenční měna

Aţ s nástupem císařovny Marie Terezie v polovině 18. století dochází k úspěšnější úpravě měny. Měnová opatření vedla k respektování světového poměru mezi zlatem a stříbrem a to v poměru 1 : 14,56. A také došlo ke sjednocení hodnoty zlatkové tolarové mince. Od 1. listopadu roku 1750 se začal razit tolar s menším obsahem stříbra. Jeden tolar obsahoval stejné mnoţství stříbra jako bylo ve dvou zlatých. Z celkové váhy 28,06 gramu obsahoval tolar 23,3 gramu stříbra. Při raţbě tolarů se upustilo od praţské hřivny

10

, která váţila

253 gramů, ale začalo se razit z vídeňské hřivny, která byla zavedena pro všechny české země. Vídeňská hřivna váţila 280 gramů a razilo se z ní 10 tolarů, které se rovnaly 20 zlatým. To byl také důvod, proč se Tereziánské měnové úpravě říkávalo „dvacetizlatková“. I u drobných mincí bylo stanoveno odpovídající mnoţství stříbra. Poměr stříbra byl upraven tak, ţe mince mající dohromady hodnotu tolaru musí v součtu obsahovat také stejné mnoţství stříbra jako je v tolaru. K dvacetizlatkové měnové úpravě se připojily i německé země. Nejdříve roku 1753 se připojilo Bavorsko a poté i Württembersko, Falc, Sasko a nakonec i ostatní německé státy s výjimkou Pruska. Došlo k takzvané konvenci, která přinesla dohodu o jednotné měnové úpravě a z toho vzniklo i pojmenování měny na konvenční měnu. Měnová soustava v této době byla velmi sloţitá. Razily se tolary, zlaté (dva na tolar), půltolary a čtvrttolary. Tolar měl 120 krejcarů – zlatý 60 krejcarů. Dále existovaly: dvacetikrejcary, desetikrejcary, sedmnáctikrejcary (původně patnáctikrejcary), sedmikrejcary (původně šestikrejcary), tříkrejcary (malé groše), grešle (tj. 1/3 krejcaru), půlkrejcary (troníky) a peníze (vídeňské feniky – ¼ krejcaru).11 Tato sloţitá soustava vydrţela s drobnými změnami aţ do roku 1857. Roku 1765 byl ukončen oběh drobných stříbrných mincí z důvodu jejich nadhodnocení větším obsahem stříbra. Docházelo k jejich pašování do ciziny, a proto byly následně vyměněny za měděné mince. Měděná mince se stala novou drobnou mincí a razila se v nominále: krejcar, 1/3 krejcaru – grešle, půlkrejcar – trojník a vídeňský peníz (fenik –

10 11

Upuštěním od raţby z praţské hřivny došlo k zániku české mince. Spáčil, B. Česká měna: Od dávné minulosti k dnešku. (str. 85)

25

čtvrtkrejcar).12 U těchto mincí neodpovídala váha mědi hodnotě vyraţené na minci. Byla to první mince, která představovala určitý druh kreditních peněz.

3.6.

Kreditní peníze

S přibývajícími státními dluhy bylo nezbytné zavést kreditní papírové peníze. Začaly se vyuţívat jiţ v době panování Marie Terezie. V roce 1747 byl zřízen první úvěrní ústav v Praze a v roce 1751 byla v Brně otevřena výpůjční banka, z které se stala spíše zastavárna. Ani úvěrní ústav v Praze neměl velký vliv na financování národního hospodářství v českých zemích. Teprve aţ po zrušení nevolnictví se mohl začít rozvíjet hospodářský ţivot, který potřeboval velký obnos finančních zdrojů. Nicméně docházelo spíše ke zneuţívání úvěru státem, coţ vedlo aţ ke státnímu bankrotu, ke kterému došlo v roce 1811. Rakousko bylo zadluţeno u většiny zemí Evropy a kvůli neustálé potřebě úvěru se rakouská vláda přiměla k opatřování peněz na domácí půdě prostřednictvím vydávání státních dluhopisů s nízkými nominálními částkami a k vydávání papírových peněz. Na základě záruky českých stavů za 18 miliónu společného rakouského státního dluhu byly v roce 1761 vydávány 6% dluhopisy v nominálních hodnotách 25, 100, 250, 500 a 1000 zlatých. Dluhopisy s hodnotami 25 a 100 se nazývaly platebními a dluhopisy ostatních hodnot půjčkovými. Splatnost platebních dluhopisů byla stanovena na 5 let a půjčkové na 11 let. O rok později se začaly vydávat do oběhu bankovky v nominálních hodnotách 5, 10, 25, 50 a 100 zlatých. Zanedlouho se dokonce vydávaly i bankovky v hodnotách 1 a 2 zlatý. Bankovky, kterým se říkalo bankocetle, byly bezúročné a polovina všech daní se jimi měla platit. Zatímco veřejné pokladny bankovky přijímat musely, soukromníci zpočátku vůbec nemuseli. Papírové peníze tehdy svou funkci platidla plnily dobře.

3.7.

Státní bankrot

Roku 1789 se Rakousko pustilo do války s Francií a kvůli velkým finančním nárokům zbankrotovalo. Po vyčerpání úvěrů od různých evropských měst Rakousko vypsalo různé domácí půjčky a emitovalo nové bankocetle. Jejich stav kaţdým rokem vzrůstal a nezastavil se. Kvůli velké inflaci neustále stoupaly ceny zboţí a pracující lid s pevnými platy tím velmi 12

Spáčil, B. Česká měna: Od dávné minulosti k dnešku. (str. 86)

26

trpěl. Finanční situace byla jiţ tak neúnosná, ţe císař František I. byl nucen 15. března roku 1811 vyhlásit státní bankrot. Bankocetle byly sníţeny na pouhou pětinu jejich hodnoty a nahrazovaly se měnnými listy, takzvanými šajny. Výměna za šajny měla být uskutečněna do konce ledna roku 1812. Stejné sníţení hodnoty na pětinu proběhlo i u měděných mincí. Na polovinu hodnoty se sníţily státní dluhopisy, ale úroky z nich zůstaly stejné, jen byly vyplácené v šajnech. Tato úprava prospěla majitelům dluhopisů, ale úrokové břemeno státu se tím zvýšilo. Jiţ v březnu roku 1811 se sníţily ceny zboţí v bankocetlích také o pětinu. Dluhy, které byly uzavřené před rokem 1799 se splácely v šajnech a dluhy uzavřené později se přepočítávaly podle zvláštní tabulky. Vţdy byl ale přepočet proveden k dobru věřitele. Netrvalo tomu dlouho a historie se opakovala. Habsburkové se zapojili do napoleonských válek a potřebovali peníze, které si jiţ nemohli půjčit. Jediná moţnost, která jim zbývala k opatření nějakých peněz, byla zástava císařských klenotů. Tisk papírových peněz se opět obnovil, jen s tím rozdílem, ţe tentokrát se tiskly státovky. Stav papírových peněz byl ale kritický a Rakousko se opět blíţilo k bankrotu. Jediné, co bankrotu zabránilo, bylo ukončení napoleonských válek, získání válečné náhrady od Francie a poskytnutí úvěru od Anglie. Roku 1816 byla zaloţena Rakouská národní banka, která jako jediná měla právo na emisi bankovek proti stříbru, zlatu nebo směnce. Byla zaloţena jako soukromá akciová společnost a jejím hlavním úkolem bylo vyměňovat šajny a státovky za bankovky s pevným úvěrem, které byly směnitelné za stříbrné mince. Pro majitele šajnů a státovek byla tato výměna velmi výhodná a tak se často obraceli na banku o výměnu. Banka ovšem měla nedostatek svých vlastních peněţních prostředků a od státu mnoho peněz také nedostala, proto musela být zprvu výměna omezena a poté i úplně zastavena. Emise bankovek na obchodním podkladě nadále pokračovala. Opět se začaly razit kovové mince (tolary, půltolary, dvacetníky a tříkrejcary) a razily se aţ do roku 1848. V oběhu stále zůstaly i drobné měděné mince, jen se omezilo jejich přijímání – pouze do výše jednoho zlatého. Rakouská národní banka se začala vyuţívat především pro státní úvěr a teprve na druhém místě byly prováděny emisní bankovní obchody. Válečná politika Habsburků se postarala o neustálý růst státních dluhů a zpočátku se to dařilo tajit před veřejností. Aţ v revolučním roce 1848 se lidé dověděli, ţe bankovky nejsou dostatečně kryté a doţadovali se výměny za kovové mince. Banka se opět setkala s nátlakem výměn a její zásoba kovových peněz postupně klesala. Nejprve došlo k omezení výměny a zanedlouho k úplnému zastavení. 27

Z oběhu zmizely stříbrné i měděné mince a Rakousko se vrátilo k papírové měně. Kvůli nedostatku drobných mincí se finanční správa rozhodla pro vydání jednozlatkových, desetikrejcarových a šestikrejcarových papírových peněz. V obchodě se tyto drobné papírové zlatky trhaly na půlky nebo čtvrtky. Půlka představovala 30 krejcarů a čtvrtka 15 krejcarů. Různá města, továrníci nebo obchodníci si peníze začali tisknout sami a do oběhu se dostalo nespočet falešných peněz. Těmto náhraţkám se říkalo divoké poukázky a tiskly se v různých hodnotách – 1, 2, 3, 5, 6, 10 a 20 krejcarů.

3.8.

Rakouská stříbrná měna

Rozmach rakouského soustátí (země české, alpské, uherské, italské, polské a chorvatské) byl brzděn habsburskými válečnými konflikty, při kterých došlo k rozkolísání měny. České země se kvůli politice Habsburků opoţďovaly ve svém vývoji a to nejen za pokročilými Evropskými zeměmi, ale i za Vídní a alpskými zeměmi. Úvěrní peněţní ústavy byly zakládány mnohem později. První spořitelna byla zaloţena v roce 1821 ve Smečně a v Praze aţ roku 1825 Česká spořitelna. Roku 1827 byla v Praze zaloţena První česká vzájemná pojišťovna a roku 1830 v Brně Vzájemná pojišťovna moravsko-slezská. Teprve roku 1847 vznikla v Praze pobočka Rakouské národní banky. V polovině 19. století byla v Austrálii a Kalifornii objevena bohatá naleziště zlata a i v Evropě se zásoby zlata výrazně zvýšily. Z tohoto důvodů se mohlo uvaţovat o zavedení zlaté měny, nicméně Rakousko s německými státy přijalo měnovou dohodu o zavedení jednotné stříbrné měny s plnou směnitelností bankovek za kovové mince. Dohoda byla podepsána dne 24. ledna roku 1857. Rakousko tak muselo od 1. ledna roku 1859 zavést směnitelnost bankovek za kov. Nově se začalo razit z libry, která váţila 500 gramů, a razilo se z ní 45 stříbrných zlatníků. Mince se dělily na zemské a spolkové. Zemské byly v nominálních hodnotách 2, 1 a ¼ zlatých, drobné stříbrné mince po 10 a 5 krejcarech, a měděné po 1 krejcaru a půl krejcaru. Spolkové stříbrné mince byly dvojtolary, tolary a zlaté koruny a půlkoruny. Z jedné libry čistého zlata bylo buď 50 korun nebo 100 půlkorun. Nově zavedené měně se začalo říkat rakouská.

28

Kromě nově zavedených mincí rakouské měny a bankovek, které vydávala Rakouská národní banka, v Rakousku obíhalo ještě několik měděných mincí, šajnů a cizí drobné peníze. Zavedení nové rakouské kovové měny nebylo vůbec lehké, najednou se objevilo velké mnoţství drobných mincí a staré mince se musely přepočítávat na nové, coţ bylo dosti nesnadné. Raţba rakouských kovových mincí se uskutečňovala pouze ve Vídni a v Kremnici. V Praze byla roku 1857 zrušena poslední česká mincovna. Rakouská stříbrná měna se razila aţ do roku 1892, kdy došlo k přechodu na zlatou měnu korunovou.

3.9.

Zlatá měna korunová

Zlatá měna s korunovou mincovní jednotkou byla zavedena na základě dvou zákonů. Dne 11. července 1892 byl vydán nejprve rakouský zákon a stejný zákon uherský byl vydán téhoţ roku v Uhrách. Jeden zlatý rakouské měny odpovídal dvěma korunám nové zlaté měny. Z 1 kilogramu zlata bylo raţeno 3280 korun. Nová dvoukoruna obsahovala 0,609756 gramu zlata. Nově se razily desetikorunové, dvacetikorunové a stokorunové mince ze zlata. Ze stříbrných mincí zůstal plnohodnotně pouze zlatník. Ostatní stříbrné mince (tolary, dvouzlatníky a čtvrtzlatníky) se stahovaly z oběhu. Drobné mince se nadále razily a to stříbrné koruny, dvoukoruny a pětikoruny; niklové desetihaléře a dvacetihaléře a bronzové haléře a dvouhaléře. Zajímavé je, ţe v tu dobu nikdo nebyl povinen přijímat větší mnoţství drobných mincí. Obchodníci měli povinnost přijímat drobné mince v korunách maximálně do hodnoty padesáti korun, niklové mince do hodnoty deseti korun a bronzové mince nejvýše do hodnoty jedné koruny. Rakouská i uherská vláda postupně stahovaly z oběhu státovky. Roku 1907 bylo stahování ukončeno a státovky z oběhu trvale zmizely. Dluh vzniklý ze státovek umořilo ze 70 % Rakousko a zbylých 30 % Uhersko. Z papírových peněz zůstaly v oběhu jiţ jen bankovky, avšak k jejich směnitelnosti za zlato nedošlo.

29

3.10.

Vznik československé měny

První světová válka skončila rozpadem Rakouska-Uherska a dne 28. října roku 1918 vznikl samostatný Československý stát. Měnová a finanční situace v zemi byla po skončení války katastrofální. Alois Rašín byl jmenován ministrem financí a byl pověřen vytvořením stabilního měnového a finančního základu nového státu. Hlavním úkolem Rašínova programu bylo: „provést odluku peněžního oběhu na území Československa od ostatních nástupnických států habsburské monarchie; vytvořit vlastní peněžní jednotku; radikálně restringovat peněžní oběh, aby se tak dosáhlo zvýšení a zároveň upevnění kupní síly nové peněžní jednotky; provést vhodná systémová opatření k řízení peněžního oběhu.“ 13 Trvalo déle neţ čtyři měsíce, neţ se Československu podařilo vytvořit samostatnou měnu. Podle Rašínova návrhu byl 25. února 1919 přijat nový zákon o provedení peněţní reformy. Zásadní krok, který vedl k vytvoření vlastní měny, byl proveden aţ 1. března roku 1919, kdy se reforma začala uskutečňovat. Reforma spočívala v tom, ţe se okolkují bankovky a sepíše se soupis jmění za účelem uloţení majetkových dávek. Bankovky, které obíhaly na území Československé republiky, byly opatřeny kolkem v hodnotě 1 % nominální hodnoty bankovky. Kolkovaly se bankovky v nominálních hodnotách 10, 20, 50, 100 a 1000 korun. Výjimku tvořily bankovky v hodnotách 25 a 200, ty se jen odebíraly a zúčtovaly. Pouze bankovky v hodnotě 1 a 2 koruny zůstaly v oběhu a nebyly kolkovány. Při kolkování se polovina z předloţených bankovek zadrţela a byla proměněna ve státní zúročitelnou půjčku a druhá okolkovaná polovina se vrátila do oběhu. Stát půjčku mohl kdykoliv splatit, ale věřitel ji vypovědět nemohl. Půjčka byla úročena 1 % a později z ní bylo moţno platit dávku z majetku, kterou mělo být provedeno vlastní ozdravení měny. Dávka z majetku byla rozdílná u fyzických a právnických osob. U fyzických osob se sazba pohybovala od 5 % do 25 % z čistého jmění, zatímco u právnických osob byla menší a to od 3 % do 20 %. Vybírala se také dávka z přírůstku majetku, od které byly právnické osoby osvobozeny. Zákon umoţňoval i mnoho dalších úlev. Vyměřování dávek a zjišťování stavu majetku bylo velmi obtíţné a sloţité. V zákoně se navíc vyskytovalo mnoho nejasností, kterých velcí kapitalisté dokázali vyuţít ve svůj prospěch a tak 13

Vencovský, F. Vzestupy a propady československé koruny. (str. 25)

30

tíhu opatření na ozdravení měny nesl zejména pracující lid. Do roku 1934 tyto dávky vynesly 7 053 000 000 Kčs. Výnos z dávek však nebyl pouţit k ozdravení měny, kvůli čemuţ tyto dávky byly nastaveny, ale byl pouţit k mnoha různým finančním transakcím, jimiţ stát převaloval náklady státu na obyvatele. „Opatření prováděná k odluce měny měla mnoho nedostatků. I když myšlenka rychle odloučit měnu československého státu pomocí nalepených kolků se zdála být vtipnou a vhodnou, v praxi se ukázalo, že tomu tak není. Kolky se daly snadno napodobit, a tak se vyskytlo asi za 250 miliónů padělaných platidel s kolky, která poškozovala naše národní hospodářství.“ 14 Aţ vládním nařízením ze dne 4. července roku 1919 se zabránilo dalšímu padělání bankovek. Kolkované bankovky se měly stáhnout z oběhu a nahradit za nová platidla, vydávaná jako státovky. Dne 10. dubna roku 1919 byl vydán nový měnový zákon, kterým s účinností od 12. dubna roku 1919 byla nově stanovena měnová jednotka pro oblast Československého státu – koruna československá. Zákon stanovil, ţe jedna koruna československá se počítá jako jedna koruna rakousko-uherská. Prvními československými platidly se staly 15. dubna 1919 státovky v nominální hodnotě 100 Kč. Postupně se vydávaly i bankovky v různých hodnotách a v únoru roku 1922 se začaly razit také drobné mince. Prvními mincemi se staly padesátihaléře a dvacetihaléře. V roce 1922 byla dána do oběhu i první korunová mince. První bankovkou nového státu byla tehdy dvacetikoruna vydaná 1. října roku 1926, která však byla dána do oběhu aţ o rok později.

3.11.

Národní banka československá

Nová československá měna vyţadovala spolehlivé řízení, a za tím účelem musela vzniknout centrální emisní banka. Na základě přijetí zákona o akciové bance cedulové dne 14. dubna roku 1920 byla zřízena Národní banka československá s třetinovou státní účastí. Jejím základním úkolem bylo spravovat měnu československou. Navíc k tomu musela obstarávat činnosti, zákonem přesně vymezené. Zákon také udával stanovy banky, správu banky, jednací řád bankovní rady, zásady účetnictví banky, ustanovení o státním dozoru, o valné hromadě

14

Spáčil, B. Česká měna: Od dávné minulosti k dnešku. (str. 103)

31

akcionářů, o zaměstnancích, o obchodech banky a o likvidaci. Svou činnost banka zahájila aţ 1. dubna roku 1926, kdy byl zahájen koncept měnové stabilizace. Základním kapitálem banky bylo původně 12 miliónů zlatých dolarů USA, které se dělily na 120 000 akcií po 100 zlatých dolarech. Po vydání měnového zákona bylo Národní bance československé dáno právo určit základní kapitál na 405 miliónů Kč. Byla jí k tomu poskytnuta moţnost, v případě usnesení valné hromady akcionářů, kapitál navýšit aţ do výše 607,5 miliónu Kč. Národní banka československá měla výhradní právo vydávat bankovky, ale vydávání státovek se stát zřekl. Mince banka nadále mohla razit v takovém mnoţství, které potřebovala. Byla také pověřena pečovat o peněţní a úvěrový oběh, řídit devizové hospodářství, vytvářet podmínky pro zavedení zlaté měny a udrţovat určitý poměr československé koruny k cizím měnám. V čele banky stál guvernér, který byl jmenován na návrh vlády prezidentem republiky. Jeho výkonné období bylo stanoveno na pět let. Bankovní rada byla vedoucím orgánem a spolu s guvernérem měla 10 členů, z toho 6 členů bylo voleno na valné hromadě a zbývající 3 členové byli jmenováni na návrh vlády prezidentem československé republiky. Vyplácení dividend akcionářům bylo stanoveno zákonem a to na 6 % z celkového zisku. V případě, ţe by banka generovala větší zisk, akcionářům by byla vyplácena i superdividenda – stát se o zbytek zisku dělil s akcionáři napůl. Hlavním cílem měnové politiky ministra financí A. Rašína a poté i jeho nástupců bylo dosáhnout spojení československé měny se zlatem a patřit k zemím zlatého standardu. K přechodu ke zlaté měně bylo nezbytné vytvořit dostatečné zlaté rezervy. Rašín proto postupoval následovně - třemi kroky: Za prvé vyzýval k vytvoření takzvaného „zlatého pokladu republiky“, a to prostřednictvím dobrovolných darů. Přesto, ţe lidé darovali například 65 kg ryzího zlata a 94 520 zlatých mincí a medailí, darované mnoţství zlata nehrálo ve zlaté rezervě velkou roli. Druhým krokem bylo vypsání vnitřní valutové půjčky. Vláda byla zmocněna vypsat ve zlatě nebo valutách čtyřprocentní půjčku. Všechny půjčky byly splaceny do roku 1926 nejčastěji v korunách. Půjčka se setkala s nečekaně velkým úspěchem. Posledním krokem k přechodu ke zlaté měně bylo vyhlášení nabídkové povinnosti valut a deviz a také zákaz vývozu zlatých mincí a nezpracovaného stříbra a zlata. 32

Roku 1928 byl vydán zákon upravující soustavu drobných mincí, který vnesl pořádek do pouţívání starých mincí. Staré rakousko-uherské mince zákon prohlásil za neplatné a smělo se s nimi obchodovat jen jako se zboţím. Téhoţ roku byla raţena stříbrná desetikoruna jako jubilejní mince a k tomu i běţné desetikoruny obsahující 70 % stříbra a zbylých 30 % mědi. Později se k nim razily i dvacetikoruny, které byly také rozděleny na jubilejní a běţné. Československá republika umoţňovala raţbu zlatých obchodních mincí pro soukromé účely. Jednalo se o dukáty a dvojdukáty, přičemţ dukát obsahoval 3,490896 gramů zlata a dvojdukát 6,981792 gramů. Dne 25. února 1930 byla stanovena hodnota československé koruny jako měnové jednotky na 45,8 miligramů ryzího zlata. Od této doby musela Národní banka československá udrţovat korunu na této úrovni. Na svých pokladnách v Praze a v místech k tomu zvlášť určených musela kupovat zlato při nejmenší nabídce 12 kg a naopak musela i směňovat bankovky za zlato také v nejmenším mnoţství 12 kg. Banka tak musela učinit do 24 hodin, jinak by ztratila svou výsadu cedulové banky. Přímá směnitelnost měny za zlato ale zavedena nebyla, směňovalo se pouze za devizy spojené se zlatem a koruna se tedy stala měnou zlaté devizy. Z důvodu světové hospodářské krize musel být v roce 1934 sníţen obsah zlata v koruně ze 45,8 miligramů ryzího zlata na 37,15 miligramů. Další sníţení na 31,21 miligramů proběhlo v roce 1936. Během hospodářské krize se na světových trzích cena zlata zvyšovala, a proto kvůli prodejnosti našeho zboţí musel být obsah zlata v československé koruně sníţen. Ostatní státy buď postupovaly stejně jako Československo a rozhodly se pro devalvaci, nebo setrvávaly na dosavadní peněţní politice a k devalvaci přistoupily aţ později. Cenový a měnový vývoj se po těchto devalvacích podařilo stabilizovat.

3.12.

Právní ochrana československé měny

Československá měna potřebovala řádnou ochranu proti napodobování a padělání platidel. Proto byl dne 22. května 1919 vydán zákon o padělání peněz a cenných papírů, který zpřísňoval tresty za padělání peněz a spolupachatelství. O sankcích za padělání, porušování a neoprávněné vydávání bankovek pojednával také zákon o cedulové bance z roku 1920. Přísně zakázáno bylo také jakékoliv vydávání napodobenin bankovek k reklamním účelům. 33

Ačkoliv byla stanovena opatření o padělání platidel v zákonech, byla nedostatečná. Jednotlivé předpisy bylo třeba vystihnout podrobněji a také je zpřísnit. Roku 1924 byl z tohoto důvodu vydán zákon o ochraně měny a oběhu zákonných platidel, který byl ještě v letech 1932 a 1934 pozměněn a dále doplněn. Zákon předepisoval nové formy v nakládání se zákonnými platidly, podmínky platebního styku s cizinou a nakládání s pohledávkami v cizině. Nakupovat cizí měny bez hospodářské potřeby nebo nad míru hospodářské potřeby bylo striktně zakázáno. Vláda mohla díky svým pravomocem upravovat obchod s cizí měnou, pohledávky vůči zahraničí, dále určovala a vydávala předpisy o vývozu, dovozu a průvozu drahých kovů a veškerých platidel. Upravovala platební styk s některými státy a vydala ustanovení o nabývání zahraničních úvěrů. Vláda mohla udělat vše, co bylo třeba pro ochranu naší měny, a to jak při dovozu, tak při vývozu zboţí z Československa. Ani tato veškerá opatření k ochraně měny nebyla dostatečně vyhovující. K ochraně měny bylo zapotřebí zavést řádné devizové hospodářství, k němuţ tehdy nedošlo kvůli odporu podnikatelů, kteří ukrývali své zisky před domácím zdaněním. K regulaci devizového hospodářství dovedla Československo a řadu jiných států aţ hospodářská krize, která nastala roku 1929. Z důvodu potřeby zlepšení platební bilance byl vládním nařízením vydán soupis zahraničních platidel, drahých kovů, pohledávek vůči zahraničí a cizích cenných papírů a s tím související jejich povinná nabídka Národní bance československé. Ještě ve stejný rok bylo vládní nařízení doplněno ustanovením, které nařizovalo, ţe s hodnotami sepsanými a oznámenými Národní bance československé lze nakládat pouze s jejím souhlasem, případně se souhlasem ministerstva financí. Toto ustanovení omezující volné nakládání se zahraničními platidly mělo původně platit jen do roku 1936, ale zákonem bylo prodlouţeno aţ do roku 1940.

3.13.

Vývoj československé měny během 2. světové války

S příchodem 2. světové války roku 1939 bylo Československo okupováno nacisty. Ti naši měnu postupně rozvraceli a podařilo se jim zničit celé národní hospodářství. Škody a ztráty byly obrovské a tento úsek dějin byl pro český národ asi nejhorším v historii. Okupanti v naší zemi zavedli nucený kurz koruny k marce. Česká koruna se začala nazývat jako takzvaná „protektorátní koruna“. Platilo se 10 korun za 1 říšskou marku, ačkoliv skutečný poměr byl 34

okolo 6 aţ 7 korun za marku. Pro okupanty to znamenalo, ţe u nás vykoupili zboţí o třetinu levněji oproti skutečné hodnotě zboţí. Pouze pár dní po obsazení Čech a Moravy se Němci zmocnili devizových pohledávek a zlata. Z depozita u Bank of England odvezli 23 087 kilogramů zlata a dalších 1 008 kilogramů zlata z tehdejších zlatých zásob v Brně a Plzni. K tomu ještě v roce 1940 v Národní bance v Praze zabavili 6 036 kilogramů zlata a poté si odvezli ještě dalších 12 768 kg. Po skončení 2. světové války se toto zlato dostalo na americká vojenská místa jako válečná kořist dobytá na nacistech. K rozvrácení naší měny došlo především kvůli neustálému rozmnoţování oběţiva. Na konci roku 1937 oběţivo činilo pouze 6 902 miliónů korun československých a ani ne o rok později, tedy na podzim roku 1938 asi 14 000 miliónů korun. Stav oběţiva ke konci dubna roku 1945 se v Čechách rozmnoţil aţ na 95 944 miliónů protektorátních korun. S rostoucím oběţivem rostly i vklady na vkladních kníţkách. Obyvatelstvo si za svou mzdu nemohlo koupit zboţí, proto své peníze ukládalo na vkladní kníţky. Problém byl v tom, ţe peníze neměly skoro ţádnou hodnotu a vklady nadále rostly.

3.14.

Vývoj československé měny po roce 1945

Po osvobození od nacistické okupace bylo nutno udělat v měnové oblasti potřebný pořádek. V oběhu kolovalo velké mnoţství platidel – protektorátní koruny, slovenské koruny, německé marky, polské zloté, maďarské pengö a po osvobození i různé vojenské poukázky a předválečné československé bankovky a státovky. Pořádek v platidlech se povedlo sjednat díky dekretu, který vydal president republiky dne 19. října roku 1945 s platností od 1. listopadu téhoţ roku. Dekretem, který platil na celém území Československa, se opět zavedla stará měnová jednotka a to československá koruna. Všechna ostatní platidla se stahovala z oběhu a byla uloţena a vázána u peněţních ústavů. Sloţitelé prostředků dostali zpravidla 500 korun nových československých platidel na osobu. Celkem se v peněţních ústavech uloţily prostředky dosahující hodnoty asi 256 miliard korun.

35

Spolu s měnovou reformou bylo potřeba upravit i cenovou hladinu mezi Českými zeměmi a Slovenskem. Nově upravená cenová hladina činila zhruba trojnásobek úrovně cen před válkou. Následně po úpravě cen v Čechách bylo nutno upravit i mzdy. Československá republika se stala členem Mezinárodního měnového fondu, jehoţ hlavním úkolem bylo podporovat mezinárodní měnovou součinnost, stabilitu měny, usnadňovat rozmach a vyrovnaný růst mezinárodního obchodu. Mimo to i napomáhala k vytvoření laterálního systému plateb, který měl slouţit k běţným transakcím pro členy fondu. Všem členům byly prostředky fondu přístupny a tak se fond snaţil sníţit nerovnováhu v mezinárodních platebních bilancích. Nově stanovený kurs vůči cizině byl stanoven na 50 korun za 1 americký dolar. Nově dohodnutý poměr byl schválen 22. července 1944 na měnové a finanční konferenci Spojených národů v Bretton Woods. Československo se rovněţ stalo členem Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj, která měla napomáhat členům k obnově a rozvoji území. Svou činností měla usnadňovat soukromé zahraniční investice, podporovat růst vyrovnaného mezinárodního obchodu a rovnováhu platební bilance. Z členství v Mezinárodním měnovém fondu tak vyplynuly zemím určité závazky a povinnosti, které byly specifikovány v článku VIII Dohody o MMF. Země, které vstoupily do MMF před první úpravou stanov, se podle jiţ zmiňovaného článku zavázaly například: -

splatit stanovenou členskou kvótu do MMF, která byla odvozena od hospodářské situace země a na níţ závisel maximální rozsah prostředků, které členský stát mohl od MMF čerpat a váha jejího hlasovacího práva;

-

splácet přijaté prostředky od MMF, včetně příslušných poplatků;

-

provádět takovou hospodářskou a finanční politiku, která vytvoří předpoklady pro plynulý hospodářský růst při stabilním cenovém vývoji;

-

ve spolupráci s MMF a s ostatními členy zabezpečovat racionální devizový systém (charakteristický stabilitou měnových kurzů);

-

usilovat o likvidaci devizových omezení spojenou s postupným zaváděním volné směnitelnost národních měn pro běţné transakce v mezinárodním platebním styku a bez souhlasu MMF nezavádět ţádná nová devizová omezení;

-

poskytovat MMF informace o stavu hospodářství a o mezinárodních transakcích, které jsou povaţovány za nezbytné k jeho činnosti. 36

MMF téţ blíţe specifikoval devizovou politiku. Kaţdý členský stát MMF musel oficiálně nahlásit paritu své národní měny, vyjádřenou buď ve zlatě anebo v amerických dolarech. Dále bylo stanoveno, ţe poté, co členský stát oficiálně nahlásí paritu své měny, musí její případnou změnu konzultovat s MMF. V roce 1952 byly oficiálně zahájeny konzultace s těmi členskými státy, které zatím nesplnily závazek směnitelnosti své měny. Československá vláda však odmítala MMF poskytnout řadu ekonomických údajů, které byly pro tyto konzultace poţadovány. Dne 1. června 1953 pak bez předchozí konzultace s MMF ČSR uskutečnila měnovou reformu, čímţ došlo k závaţnému porušení závazků vůči MMF. Československo i nadále “z důvodů bezpečnosti“ odmítalo předat MMF poţadované údaje o stavu hospodářství. Výkonný výbor MMF následně vydal rozhodnutí, ţe pokud mu československá vláda do konce roku 1954 neposkytne poţadované informace, doporučí Radě guvernérů, aby vyzvala Československo k vystoupení z MMF. Vzhledem k tomu, ţe se tak nestalo, bylo vládě ČSR začátkem roku 1955 odesláno oznámení, ţe dne 31. prosince 1954 členství ČSR v MMF zaniklo. Československá vláda odmítla datum 31. prosince 1954 uznat za datum ukončení členství ČSR v MMF a jako termín vystoupení z MMF oficiálně uváděla datum 4. května 1955, neboť v tento den poslala MMF oznámení o tom, ţe Československo dobrovolně vystupuje z Mezinárodního měnového fondu z důvodu zásadních názorových neshod. Obdobné to bylo i s Mezinárodní bankou pro obnovu i rozvoj. Rozhodujícím zlomem v dějinách Československa byl politický převrat, ke kterému došlo dne 25. února roku 1948. Nový vládní program byl postaven na peněţním a úvěrovém systému, který musí být postaven „pod všeobecné státní vedení a do služeb znovuvýstavby národního hospodářství.“

15

Dekretem presidenta republiky vydaným v roce 1945 postupně docházelo

ke znárodnění bank a k zavádění centrálního řízení. Ke znárodnění nejdříve musely být banky sloučeny na 8 bank v českých zemích a 6 bank na Slovensku. V lednu roku 1948 došlo k dalšímu sníţení počtu bank a to na 5 bank, z toho v českých zemích zůstaly tři banky a na Slovensku dvě. V březnu roku 1948 byl počet bank opět sníţen a byly vytvořeny dvě provozní banky. Pro České země to byla Ţivnostenská banka a Slovenská Tatrabanka pro

15

Vencovský, F. Vzestupy a propady československé koruny. (str. 121)

37

Slovensko. Všechny banky byly zákonem č. 181/1948 Sb., o organizaci peněžnictví podřízeny jednotnému řízení ministerstvem financí.

3.15.

Peněžní reforma v roce 1953

Ţádným měnovým opatřením, ani ţádnými jinými úpravami nebyl poválečný měnový problém v zemi dostatečně vyřešen. Peněţní reforma musela nastat zejména proto, aby československá koruna mohla plnit svou ekonomickou funkci. Vhodná doba k nápravě měny nastala aţ tehdy, kdy byl v zemi dostatek potravin a zboţí k běţné potřebě. 16 Zemědělská i průmyslová výroba byla válkou natolik porušena, ţe nebyla schopna v krátké době opatřit dostatečné mnoţství potravin a ani jiného zboţí. Kromě toho také někteří představitelé tehdejších politických stran se snaţili co nejvíce brzdit budování hospodářství a zásobování obyvatelstva. Zásobování obyvatelstva muselo být regulováno tak, aby kaţdý občan země dostal přidělené mnoţství potřebných potravin a spotřebního zboţí. V zemi fungoval dvojí trh a to i po skončení okupace. Kupní síla koruny byla různá podle toho, jestli se více nakupovalo zboţí na vázaném nebo volném trhu. Znovu narůstala kupní síla, která způsobovala značné poruchy v hospodářském ţivotě. Odstranit poruchy v hospodářském ţivotě se podařilo aţ tehdy, kdy se nashromáţdily potřebné fondy zboţí a připravily se dostatečné finanční rezervy potřebné k provedení nutných cenových a mzdových úprav. Tak v roce 1953 mohlo dojít k peněţní reformě, která měla konečně vyřešit peněţní problém v Československu. Peněţní reforma vycházela ze stanovených zásad, o kterých pojednával zákon č. 41/1953 Sb., o peněžní reformě ze dne 30. května roku 1953 a směrnice ministerstva financí o způsobu provedení peněţní reformy také ze 30. května 1953. První zásada určila, ţe koruna československá byla podloţena zlatem a má se nově rovnat 0,123426 gramů ryzího zlata. Po stanovení obsahu zlata v koruně určila Státní banka československá kurs koruny k cizím měnám. Například nově stanovený kurs k americkému dolaru byl určen na 7,20 Kčs a kurs švýcarského franku byl 168,08 Kčs. 16

Spáčil, B. Česká měna: Od dávné minulosti k dnešku.

38

Druhá zásada se týkala platidel z roku 1945 a platidel z dalších let. Všechny peníze včetně mincí byly vyměněny za nové v silně redukovaném poměru. Stav oběţiva se sníţil z 52,1 miliardy Kčs na 1,4 miliardy Kčs.

17

Občanům a jejich rodinným příslušníkům, kteří

nikoho nezaměstnávali, byly staré peníze vyměněny nejvýše za 300 korun nových peněţ v poměru 5:1. Všechny jejich ostatní hotovostní peníze se měnily bez omezení v poměru 50:1. Tento poměr platil i u občanů, kteří někoho zaměstnávali nebo nevyuţívaly výhody výměny starých platidel v poměru 5:1. Třetí zásadou bylo stanoveno, ţe se odstraní vázaný trh a bude zaveden volný trh pro všechny druhy zboţí. Současně byly zavedeny na trhu nové ceny, které stanovila vyhláška ministerstva vnitřního obchodu ze dne 30. května roku 1953. Nové ceny byly v průměru vyšší, neţ na dřívějším vázaném trhu a tak došlo i k úpravě některých mezd a některých sociálních důchodů. Mzdy se zvýšily například horníkům, některým dělníkům, státním zaměstnancům, soudcům a prokurátorům. Důchody se upravovaly starobní, invalidní, vdovské a sirotčí. Nově se také navýšily přídavky na děti. Vklady na kníţkách u Státní banky československé a ve státních spořitelnách se k 1. červnu roku 1953 přepočetly následovně: -

„vklady ze závodního a ze školního spoření a zůstatky vkladů na knížkách, kterými byly vypláceny prémie laureátům státních cen, byly přepočítány v poměru 5 : 1

-

ostatní vklady se přepočítávaly tak, že vklad ve výši: do 5 000 korun byl přepočítán

v poměru 5 : 1,

nad 5 000 korun do 10 000 korun

v poměru 6,25 : 1,

nad 10 000 korun do 20 000 korun

v poměru 10 : 1,

nad 20 000 korun do 50 000 korun

v poměru 25 : 1,

nad 50 000 korun

v poměru 30 : 1.“ 18

Další zásadou byly anulovány všechny staré zablokované, takzvané vázané vklady u peněţních ústavů v částce asi 80 miliard korun z měnové reformy z roku 1945. Obdobně se 17 18

Vencovský, F. Vzestupy a propady československé koruny. Vencovský, F. Vzestupy a propady československé koruny. (str. 132)

39

zrušily také pojistky ve staré měně a státní cenné papíry bez ohledu na to, jestli byly vydané před měnovou reformou nebo po ní. Na území Československé republiky se staly zákonnými platidly bankovky v nominálních hodnotách 100, 50, 25 a 10 korun, k tomu státovky v hodnotách 5, 3 a 1 koruna a mince po 25, 10, 5, 3 a 1 haléři. Od 1. června 1960 se na základě vyhlášky ministerstva financí nahradily státovky v hodnotě 1 koruna za mince ve stejné hodnotě. Měnovou reformou došlo ke zlepšení zásobování obyvatelstva, u kterého byl zaznamenám zájem o vyšší výdělky a zvýšení jejich úspor. Zlepšilo se také plánování, řízení výroby a díky uplatňování technického pokroku vzrostl i národní důchod a celkově se zlepšila ţivotní úroveň obyvatel. Peněţní reforma tak uzavřela kapitolu válečného a poválečného hospodářství. Jakmile to bylo moţné, sniţovaly se ceny zboţí běţné spotřeby.

3.16.

Řízení měnové politiky

Od roku 1953 byla československá měna měnou papírovou se zlatým krytím. Peníze ovšem nebyly volně směnitelné za zlato a jejich krytí nebylo určeno ani procentním, ani jiným poměrem. Řízení měnového oběhu zajišťovala především vláda, která rozhodovala o výši peněz v oběhu a Státní banka československá jen operativně řídila peněţní oběh na základě vládou stanoveného mnoţství platidel. Státní banka československá vydávala do oběhu tolik platidel, kolik jich povaţovala spolu s vládou za potřebné pro plynulý domácí trh. Výdej tedy přímo nesouvisel se zásobami zlata. Státní banka československá byla v zemi jediným emisním peněţním ústavem, celostátním zúčtovacím střediskem a pokladním ústředím. Díky tomu, ţe banka mohla poměrně lehce zjistit, kolik peněz vyţaduje domácí hospodářský ţivot, plánovala peněţní oběh a pokladní sluţbu pro celé národní hospodářství. Banka sestavovala pokladní plán, který byl součástí státního plánu o rozvoji národního hospodářství. Pokladní plán udával, jak se v pokladnách bank budou soustřeďovat peněţní prostředky a aby jejich výdej byl v souladu s potřebami národního hospodářství. Vedle pokladního plánu byl i velmi důleţitý úvěrový plán, kterým se řídila potřeba úvěru v národním hospodářství a úvěrová činnost bank. Pomocí těchto plánů se řídily peněţní prostředky a ovládalo mnoţství platidel v oběhu. Z obou plánů se získával 40

přehled o úvěrové potřebě a zdrojích potřebných k jejich krytí. Součástí takzvaného měnového plánu Státní banky československé byl mimo pokladního a úvěrového plánu i devizový plán. Devizovým plánem byly řízeny všechny platební a zúčtovací vztahy k zahraničí. K rozvoji celého národního hospodářství byla nezbytná pevnost měny a s tím související směnitelnost domácí měny k měně cizí. Pokladní plán sestavovala Státní banka československá na základě státního plánu pro rozvoj národního hospodářství a také na základě návrhů pokladních plánů všech poboček banky. Jakmile banka vyhodnotila návrhy, sestavila pokladní plán, který měl formu bilance. Obsahoval příjmovou stranu a stranu s výdaji. Příjmová strana zahrnovala trţby dopravních podniků, maloobchodu a veřejného stravování, kulturních a zábavních podniků a všech podniků, které poskytují sluţby obyvatelům. Dále zde byly příjmy z daní a poplatků, platby komunální povahy, provozní příjmy pošty, nájemné z budov, příspěvky od členů společenských organizací a mnoho dalších příjmů různého druhu. Na výdajové straně byly především mzdy a platy. Dále například podpory různého druhu, náhrady z pojištění, cestovní výdaje nebo výkup zemědělských výrobků. Poté, co byly zařazeny všechny příjmy a výdaje do bilance, doplnil se pokladní plán porovnáním stavu oběţiva na konci a na začátku nového plánovaného období. Podle toho Státní banka československá posoudila, zda je nutné vytisknout nové bankovky a navýšit objem oběţiva, nebo v případě přebytku stáhnout nadbytečné peněţní prostředky z oběhu. Státní banka československá se zabývala i kontrolou pokladní kázně, kterou musely dodrţovat organizace všeho druhu. Pokladní kázeň spočívala v tom, ţe organizace byly povinny neprodleně převést hotovost na svůj účet u Státní banky československé v případě, kdy u sebe měly hotovost, která přesahovala bankou stanovenou výši. Dále byly povinny pouţívat svou vlastní hotovost pouze k těm účelům, které jim byly bankou povoleny. Banka pravidelně kontrolovala dodrţování pokladní kázně a v případě porušení měla právo uvalit sankce různého druhu na organizaci, která pokladní kázeň porušila. Stav hotovosti se hlídal i u obyvatelstva. Aby nedocházelo k drţbě neodůvodněné hotovosti, tvořil se sběr úspor a dočasně nepotřebných hotovostí obyvatelstva pomocí soustavy státních spořitelen. Lidé si ukládali své peníze na osobních účtech nebo na vkladních kníţkách, kde byly peníze bezpečně uloţeny a stát měl tyto peněţní prostředky pod kontrolou.

41

Díky tomu, ţe stát měl neustále pod kontrolou celkové mnoţství peněz v oběhu, nemohlo dojít k tomu, ţe v zemi bude obíhat hospodářsky neodůvodněná hotovost. Po roce 1954 se hledaly způsoby, jak zdokonalit úvěrový systém, aby mohl účinně působit při zajišťování státního plánu v podnicích. Úvěrové postupy bank nově nastavily takzvané sankční opatření, které banka pouţívala vůči podniku v případě, ţe svým vlastním přičiněním neplnil úkoly svého plánu. Banka nejčastěji zvyšovala úrokové sazby z některých úvěrů nebo poskytovala úvěry pouze se zárukou nadřízeného orgánu. Banka také mohla úplně zastavit poskytování určitého úvěru. Kromě sankčního opatření banky zavedly i úvěrovou výpomoc, kterou podnik získal v případě, ţe se bez svého vlastního zavinění dostal do určitých potíţí. Úvěrem se mu banka snaţila usnadnit překonání potíţí. Například se jednalo o poskytování mimořádného úvěru na úhradu faktur nebo výplatu mezd. Kurzy stanovené při peněţní reformě v roce 1953 musely být postupně měněny. Ke změně kurzů docházelo z důvodu nadhodnocování koruny, díky čemuţ rostla nerovnost mezi cenami a měnovým kurzem. Nejvíce se zvyšovala hladina velkoobchodních cen v první polovině 60. let. Měnové kurzy se navíc postupně odchylovaly od stanovených kurzů v roce 1953. Některé státy buď měnily obsah zlata své měny nebo úplně upustily od vazby na zlato, proto i kurz československé koruny k ostatním měnám musel být upraven. Například kurz amerického dolaru byl upraven v roce 1971 na 6,63 Kčs. Ovšem i po těchto úpravách kurs československé koruny k zahraničí byl zcela odlišný od cenových a kurzových poměrů a velmi zkresloval pohled na vývoj cen ve světě. Posléze se oficiální kurz dopočítával tak, aby aspoň trochu odpovídala kupní síla koruny a cizí měny.

3.17.

Peníze v letech 1948 – 1989

Rok 1953, ve kterém byla uskutečněna měnová reforma, byl zlomový nejen v novém koncipování peněţní politiky, ale nastal i zlom ve výtvarném pojetí papírových peněţ a mincí. Objem oběţiva narůstal velmi prudce. Například v roce 1955 činil 6,5 miliardy korun, v roce 1970 dosahoval hodnoty 17,8 mld. korun, v roce 1980 se navýšil na 41,6 mld. korun a v roce 1988 se pohyboval kolem hodnoty 62,5 mld. korun.

42

3.17.1.

Mince

Při peněţní reformě se dostaly do oběhu mince ze sovětské státní mincovny v Leningradu a jejich technické a výtvarné pojetí bylo dosti poznamenáno spěchem při jejich výrobě. Snahou Československa v 50. letech bylo vymanit se ze sovětského vlivu a získat české a slovenské umělce, kteří by se ujali tvorby mincí. Po roce 1953 se podařilo získat významné české výtvarníky a tak mohly být raţeny mince ve Státní mincovně v Kremnici. „Byla to zejména plastika 1-korunové mince Marie Uchytilové s postavou ženy, která sází květinu (v oběhu v letech 1957 až 1993). Rovněž zdařilou a s moderním výtvarným pojetím byla 2korunová mince Josefa Nálepy (v oběhu v letech 1972 až 1993), 3-korunová mince Zdeňka Kolářského (v oběhu v letech 1965 až 1972) a 5-korunová mince Jiřího Harcuby (v oběhu v letech 1966 až 1993).“ 19 Emisemi stříbrných pamětních mincí se podařilo vyuţít výtvarné umění pro politické i ideologické zájmy. Pro autorství pamětních mincí se snadno získávali přední čeští umělci. Známým umělcem se stal Otakar Španiel díky svým stokorunám k 600. výročí Karlovy university Československé republiky v roce 1948, dále k 30. výročí Československé republiky téţ v roce 1948 a o rok později k 700. výročí jihlavských horních práv. V roce 1949 se stal autorem také padesátikorunové a stokorunové pamětní mince vydané k 70. výročí narození J. V. Stalina a v roce 1951 autorem stokorunové mince k 30. výročí KSČ. Od roku 1954 aţ do roku 1989 se vydalo 78 stříbrných pamětních mincí, z nichţ velká většina byla po výtvarné stránce na vysoké úrovni a některé z nich jsou stále předmětem zájmů numismatiků. V roce 1978 se k 600. výročí smrti českého krále Karla IV. razily zlaté jednodukáty, dvoudukáty, pětidukáty a desetidukáty. Vláda tak chtěla navázat na dobrou tradici oblíbených svatováclavských dukátů. Novým dukátům se říkalo karlovské nebo karolinské dukáty a celkem jich bylo vyraţeno za 150 000 dukátů. Nesetkaly se však ani zdaleka s takových úspěchem jako tehdejší svatováclavské dukáty.

3.17.2.

Bankovky

Jak jiţ bylo zmíněno, při peněţní reformě v roce 1953 byly dány do oběhu bankovky v nominálních hodnotách 100, 50, 25 a 10 korun, které byly vyrobeny v Moskvě. Aţ v roce 1958 byla vydána první vlastní 25-korunová bankovka, jejíţ vzhled je dílem Karla 19

Vencovský, F. Vzestupy a propady československé koruny. (str. 173)

43

Svolinského.

Vynikala

především

svou

ojedinělou

liniovou

kresbou

provedenou

v hlubotiskové technice. Pozoruhodné také bylo, ţe to byla jediná bankovka z 50. a 60. let bez politického tématu. 20 V oběhu kolovala aţ do roku 1971. Všechny ostatní bankovky byly po výtvarné stránce značně politicky poznamenány a byly nazývány jako takzvané socialistické peníze. Většinou symbolicky zdůrazňovaly buď práci nebo přímo spokojený ţivot v socialistické společnosti. Nejvíce to bylo vidět na tehdejší stokoruně z roku 1962, která kolovala v oběhu aţ do roku 1993, a také na padesátikoruně z roku 1965, která byla v oběhu do roku 1991. Při výrobě bankovek byla respektována pouze jediná tradice, a sice to, ţe stokoruny jsou zelené a na jejich rubu byly Hradčany. Do druhé poloviny 60. let schvalovalo všechny návrhy na výrobu nových peněţ předsednictvo ústředního výboru KSČ. Aţ teprve v druhé polovině 60. let byl prostor pro nové výtvarné ztvárnění nových peněz. Nicméně po okupaci Československa Varšavským paktem se v zemi opět politická situace zdramatizovala a poznamenala i emitování bankovek. Umělci navrhující vzhled bankovek se museli dosti omezovat. Aţ v 80. letech se na bankovkách směly objevovat slavné tváře československé kulturní historie. Například na tisícikoruně z roku 1985 byl hudební skladatel Bedřich Smetana, na dvacetikoruně z roku 1971 byl vyobrazen vojevůdce Jan Ţiţka z Trocnova a na dvacetikoruně z roku 1988 byl Jan Amos Komenský. Tyto bankovky zůstaly v oběhu aţ do 90. let. Tehdejší socialistické bankovky se vyráběly ve Státní tiskárně cenin v Růţové ulici v Praze, kde díky vysoké odborné kvalitě pracovníků byla zajištěna kvalitní bankovková výroba. Na všech bankovkách se vyskytovalo, ţe je to „bankovka Státní banky československé“, ovšem bez jakéhokoliv podpisu. Také na všech bylo uvedeno, ţe „bankovky jsou kryty zlatem a ostatními aktivy Státní banky československé“, ale neuváděla se míra zlatého ani devizového krytí bankovek, takţe tento nápis neměl ani právní ani měnový význam. Na kaţdé bankovce se ještě uvádělo, ţe „padělání bankovek se trestá podle zákona“.

3.18.

Československá koruna v ekonomické transformaci

V listopadu roku 1989 došlo k zásadnímu zlomu v politickém, hospodářském a kulturním ţivotě. Násilné potlačení studentské manifestace dne 17. listopadu 1989 uvedlo do pohybu 20

Na bankovce byla postava Jana Ţiţky z Trocnova.

44

celou společnost a stalo se tak impulzem ke změně politického zaměření země – k ukončení totalitního komunistického systému. Československo se tak mohlo vrátit k demokratickým principům. Nově vydané zákony o Státní bance československé a o bankách a spořitelnách vytvořily základní předpoklady pro fungování měnové politiky v systému volného peněţního a devizového trhu. Státní banka československá se stala centrální bankou, jejímţ hlavním cílem bylo udrţování měnové stability. Do roku 1990 existovalo více typů měnových kurzů československé koruny – obchodní kurz, kurz pro neobchodní platby, turistický kurz a „černý“ neoficiální kurz. Aby mohlo dojít k transformaci, musel být zaveden jednotný měnový kurz, který měl vyjadřovat reálný vztah mezi domácími a zahraničními cenovými poměry. K jednotnému kurzu mělo dojít postupnou devalvací koruny a tím se měl usnadnit export českých výrobků. Během roku 1990 záměrně devalvovala československá koruna třikrát. První devalvace proběhla 8. ledna o 18,6%, druhá 15. října vůči americkému dolaru o 54,5% a poslední se uskutečnila 28. prosince o 16% na 28 korun za 1 americký dolar. Celkově Československo devalvovalo oproti americkému dolaru o 80%. Měnový kurz československé koruny byl stanoven jako pevný s vymezeným základním kurzem. Jeho hodnota se odvíjela od kurzů amerického dolaru, švýcarského franku, německé marky, britské libry a francouzského franku. Jedním z hlavních kroků ekonomické transformace bylo zavedení vnitřní směnitelnosti koruny. Proto byl přijat devizový zákon č. 528/1990 Sb. platný uţ od 1. ledna 1991. K nejdůleţitějším rysům zákona patřil volný přístup právnických osob k devizovým prostředkům a volný přístup fyzických osob k valutám. Z počátku transformace musel být přijat úvěr na posílení devizových rezerv, vzhledem k nízkému stavu rezerv a vysoce očekávané poptávce po devizách. Během ekonomické transformace se také začala v roce 1990 tvořit síť komerčních bank. Základ komerčního bankovnictví tvořily pouze tři české banky

21

a jedna slovenská. Státní

banka československá se v roce 1990 transformovala na Komerční banku a Všeobecnou úvěrovou banku a tyto peněţní ústavy převzaly veškeré komerční aktivity SBČS vůči

21

Československá obchodní banka, Ţivnostenská banka a Česká státní spořitelna.

45

podnikům a současně převzaly její okresní pobočky. Státní banka československá zůstala pouze centrální bankou pro federaci s krajskými pobočkami a bankou pro státní správu. Počet bank se ovšem rychle navyšoval a koncem roku 1992 jich v České republice působilo 37 a dohromady zaměstnávaly 43 tisíc pracovníků. Státní banka československá od té doby působila výlučně jako centrální emisní banka a novým bankám určovala podmínky a kritéria jejich činnosti. Jednalo se především o určení minimální výše základního kapitálu a o míru likvidity. Pravidla a podmínky pro obchodní banky se během několika let postupně měnily a upravovaly.

3.19.

Vznik české koruny

Jiţ v září roku 1992 bylo zřejmé, ţe brzy dojde k rozdělení Československa a tak bylo zapotřebí připravit se na měnovou odluku a začít s přípravou vlastních peněz České republiky. Po sloţitých politických jednáních vznikly k 1. lednu 1993 dva samostatné státy - Česká republika a Slovenská republika. Rovněţ k 1. lednu 1993 vznikla Česká národní banka, která na základě zákona č. 6/1993 Sb. navázala na činnost bývalé Státní banky československé a od té doby vykonává všechny standardní funkce centrální banky. K odluce české měny od dřívější československé měny došlo hned na začátku února. Oddělení proběhlo na základě zákona č. 60/1993 Sb., o oddělení měny a jako den oddělení byl stanoven 8. únor 1993. V tento den byla dána do oběhu první bankovka v nominální hodnotě 200 korun českých. Do té doby, neţ došlo k emisi nových vlastních bankovek, byly všechny původní bankovky okolkovány a zatím přijímány. Jejich platnost byla postupně ukončována, jelikoţ práce na návrzích nových bankovek jiţ byly zahájeny, během několika měsíců byly dokončeny a nové bankovky byly dány do oběhu. Jednalo se o bankovky v nominálních hodnotách 50, 100, 500, 1000 a 5000 Kč. Všechny bankovky navrhoval akademický malíř Oldřich Kulhánek, jehoţ návrhy zvítězily v soutěţi na podobu nových českých bankovek. Mince byly taktéţ raţeny a dány do oběhu v roce 1993. Pouze zpočátku se razily v Německu a Kanadě, ale postupně raţbu přebírala Česká mincovna v Jablonci nad Nisou. Zpočátku se mince razily v nominálních hodnotách 10, 20 a 50 haléřů a 1, 2, 5, 10, 20 a 50 Kč. Všechny návrhy mincí zpracovala akademická sochařka Jarmila Truhlíková-Spěváková, která vyhrála soutěţ díky stylizaci svatováclavské koruny. Nezávislí odborní experti navrhli, aby na všech 46

oběţních mincích České republiky byl pouţit symbol českého lva bez štítu. Tento návrh vláda schválila a navíc poţadovala, aby koruna byla doplněna textem „KORUNA ČESKÁ“. 22

3.20.

Česká republika a Evropská unie

Významným krokem v historii České republiky bylo podepsání dohody o přidruţení k Evropské unii dne 4. října roku 1993, ovšem dohoda vstoupila v platnost aţ 1. února roku 1995, kdy byla schválena v parlamentech členských zemí Evropské unie. Oficiální ţádost o plné členství v Evropské unii byla podána aţ 23. ledna roku 1996 a v letech 1998 aţ do konce roku 2002 se projednával vstup České republiky do Evropské unie. Dne 1. května roku 2004 se Česká republika stala spolu s deseti dalšími zeměmi členskou zemí Evropské unie. Podepsaná smlouva o přistoupení k Evropské unii zavazuje všechny členské země k tomu, ţe budou muset v neurčeném časovém horizontu nahradit doposud uţívané měny eurem. Od roku 2002 je společná měna euro zavedena ve 12 členských státech a od roku 2009 bylo euro v 16 zemích EU. V současné době z celkových 28 členských zemí Evropské unie přešlo na jednotnou měnu euro jiţ 18 států a tím se staly členy eurozóny. Česká republika zatím uţívá takzvanou dočasnou výjimku pro zavedení jednotné měny euro, nicméně tato výjimka byla v době podpisu smlouvy o přístupu k EU vnímána pouze jako dočasné provizórium. „Přijetí eura je podmíněno splněním maastrichtských kritérií včetně kritéria cenové stability a nutností strávit nejméně 2 roky v kurzovém mechanismu ERM II.“

23

Inflační cíl nastavený

Českou národní bankou od roku 2010 na 2% by měl splnit kritérium cenové stability a současně by měl vytvářet předpoklady pro splnění kritéria dlouhodobých úrokových sazeb. Samotný proces přechodu na jednotnou evropskou měnu se bez České národní banky neobejde a je nutné uvědomit si, ţe její úloha bude v tomto procesu nezastupitelná. Výměna hotovostí z koruny české na euro zasáhne zajisté širokou veřejnost i podnikovou sféru, a proto je této problematice věnovaná značná pozornost jiţ nyní. Například v Národním plánu pro zavedení eura v ČR je popsán veškerý přehled organizačních, právních i technických opatření k zavedení eura.

22 23

Vencovský, F., Kopecký, L. a kolektiv. Lidé a Peníze. Vencovský, F., Kopecký, L. a kolektiv. Lidé a Peníze. (str. 65)

47

4. Bezhotovostní platební styk Jak jiţ bylo v předchozích kapitolách uvedeno, bezhotovostní peníze čím dál tím více nahrazují bankovky a mince a počet bezhotovostních transakcí neustále narůstá. Bezhotovostní platební styk se stává součástí kaţdodenních činností ţivota a jen těţko bychom v dnešní době bez něj mohli fungovat. Bezhotovostní platební styk probíhá prostřednictvím bank za pouţití takzvaných účetních peněz, kde jsou peníze zapsány buď „na vrub“ nebo „ve prospěch“ účtu klienta. Základním kritériem pro vyuţívání bezhotovostního platebního styku je zřízení běţného účtu u banky.

4.1.

Běžný účet

Běţný účet je v podstatě základním stavebním kamenem bankovních sluţeb a je určen zejména pro bezhotovostní placení. Klient můţe vyuţívat i mnoho dalších sluţeb a produktů, které se vţdy váţou na existenci běţného účtu klienta. Jedná se například o depozitní sluţby, poskytování úvěrů nebo zajišťování obchodů v investičním bankovnictví. Banky vedou účty určitým skupinám klientů, které dělí zpravidla na fyzické a právnické osoby. Do skupiny fyzických osob spadají občané a podnikatelé a do právnických osob většinou patří velké firmy. Ke kaţdému bankovnímu účtu je přidělené bankovní spojení. Bankovní spojení představuje nejdůleţitější údaj v bezhotovostním platebním styku, jelikoţ bankovní spojení jednoznačně identifikuje účet klienta a banku, ve které má klient veden účet. Bankovní spojení se skládá z čísla účtu a identifikačního kódu banky. Číslo účtu je tvořeno číselnými znaky, kterých můţe být maximálně 16 a identifikační kód banky obsahuje 4 číselné znaky, které stanovuje a přiděluje Česká národní banka kaţdé bance, která působí na území České republiky.

48

4.1.1. Dokumentace ke zřízení běžného účtu Jak jiţ bylo zmíněno, banky zřizují účty fyzickým i právnickým osobám, a to jak tuzemcům, tak cizozemcům. Běţný účet si klient můţe zaloţit buď v českých korunách, tedy v domácí měně, nebo v jakékoliv jiné cizí měně podle aktuálních nabídek jednotlivých bank. Bankovní účet slouţí zejména k zajištění tuzemského, zahraničního i příhraničního platebního styku. Na základě příkazu majitele účtu nebo osob zmocněných majitelem účtu dochází v bance ke zúčtování všech zadaných operací. Banky zřizují klientům účty také podle jejich způsobilosti k právním úkonům, kterou se rozumí schopnost zakládat právní úkony svými vlastními činy a tím nabývat práva a brát na sebe povinnosti. Je ovšem i moţnost zřídit běţný účet i pro osobu nezletilou, tedy bez způsobilosti k právním úkonům. V tomto případě zřizuje účet její zákonný zástupce, kterým bývá zpravidla jeden z rodičů nezletilé osoby. S uloţenými prostředky však můţe disponovat i nezletilá osoba, zejména pokud jí byla vydána platební karta. Běţné účty musí být zřízeny na základě písemné smlouvy

24

a k řádnému uzavření smlouvy

vyţaduje banka od klienta potřebné doklady. Jedná se o doklady, které dokládají jeho totoţnost a právní subjektivitu a banka podle nich dokáţe provést řádnou identifikaci klienta. Dalším nezbytným dokumentem ke zřízení účtu je podpisový vzor majitele účtu a popřípadě zmocněných osob k nakládání s peněţními prostředky na účtu. Kaţdá banka by měla vést kaţdému svému klientovi dokumentaci, která by měla obsahovat zejména smlouvu o zřízení a vedení běţného účtu, kopii dokladu osvědčující jeho právní subjektivitu, v některých případech i kopii průkazu totoţnosti a podpisový vzor. Současná praxe bank je obvykle taková, ţe veškerá dokumentace je vedená v elektronické podobě v centrálních databázových systémech jednotlivých bank.

24

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, § 708

49

Základními náleţitostmi smlouvy o zřízení a vedení běţného účtu 25 jsou: -

označení smluvních stran uzavírající smlouvu;

-

přesná identifikace majitele účtu – jméno (případně název firmy), trvalé bydliště (sídlo), rodné číslo (IČ), číslo průkazu totoţnosti;

-

odkaz na příslušný zákon či předpis, na základě kterého vzniká smluvní vztah;

-

měna účtu;

-

den zřízení účtu;

-

den, od kterého je klient oprávněn disponovat s peněţními prostředky;

-

obchodní podmínky, za kterých je účet veden.

Obchodní podmínky jsou obvykle samostatnou přílohou smlouvy, avšak tvoří její nedílnou součást. Podpisem smlouvy majitel účtu potvrzuje souhlas i s těmito obchodními podmínkami, které obsahují například: -

platební prostředky, které je klient oprávněn pouţívat;

-

nakládání s peněţními prostředky na účtu;

-

úroky a zdanění;

-

jednání klienta a banky;

-

ceny bankovních sluţeb;

-

podmínky pro změny smlouvy;

-

bankovní tajemství a ochrana osobních údajů;

-

zprávy o zúčtování.

4.1.2. Zrušení běžného účtu Běţný účet můţe být zrušen jak z podnětu majitele účtu, tak z podnětu banky a to dohodou, výpovědí nebo ze strany banky okamţitým odstoupením od smlouvy. Dále můţe být zrušen i z jiných důvodů a to zejména uplynutím doby, na kterou byl běţný účet zřízen nebo splněním účelu, ke kterému byl zaloţen. Méně častými důvody pak bývají důvody likvidace nebo konkurzu.

25

Vzor smlouvy o zřízení a vedení účtu je uveden v příloze č. 1

50

Zrušení běžného účtu z podnětu majitele účtu Výpověď je podle obchodního zákoníku moţno podat kdykoliv i bez udání důvodu. Majitel musí písemně vypovědět smlouvu a v den doručení výpovědi do banky smlouva o běţném účtu zaniká. Zrušit účet můţe pouze majitel účtu, nikoliv zmocněná osoba, která má právo nakládat s peněţními prostředky účtu. Ve výpovědi by mělo být uvedeno, jak naloţit se zůstatkem na účtu v den zrušení. Například jestli má být zůstatek převeden na jiný účet nebo má být vyplacen v hotovosti. Pokud ve výpovědi není uvedena tato skutečnost, banka musí evidovat zůstatek do doby jeho promlčení. V případě, ţe výpověď nebo dohoda není doručena na pobočku banky osobně, klient musí z důvodu prověření totoţnosti zajistit úředně ověřený podpis na výpovědi. Banky mají zpravidla ve svých obchodních podmínkách stanoveny lhůty pro případné zrušení účtu a to zejména, kdyţ jsou k účtu vydávány platební karty nebo šekové kníţky. „Před zrušením smlouvy o zřízení a vedení účtu by měl majitel účtu bance vrátit veškeré vydané nepoužité tiskopisy šeků včetně všech vydaných obalů šekových knížek a všechny vydané platné platební karty.“

26

Obvykle se v obchodních podmínkách bank nachází ustanovení, ţe

v případě vzniklé škody v souvislosti s pouţitím nevrácených platebních instrumentů je majitel povinen škody uhradit v plném rozsahu. Veškerá jiţ neplatná dokumentace k běţnému účtu se po dobu 10 let archivuje v bankovním archivu, dokumenty rozhodně není vhodné skartovat. Zrušení běžného účtu z podnětu banky Banka můţe klientovi zrušit účet jen způsobem, který je stanoven ve smlouvě o zřízení a vedení běţného účtu. Klient je tak předem seznámen s tím, které skutečnosti mohou vést k ukončení smluvního vztahu ze strany banky. Jedná se většinou o výpověď nebo o moţnosti okamţitého odstoupení od smlouvy. Obvykle banky nepřistupují k výpovědi smluvního vztahu s klientem, nicméně tato situace můţe nastat například v případě, ţe banka v dané lokalitě ruší pobočku banky. Za těchto okolností je postup banky většinou takový, ţe klientovi nabídnou moţnost převedení účtu na

26

Schlossberger, O., Soldánová, M. Platební styk. (str. 55)

51

jinou pobočku téţe banky. Pouze ve výjimečných případech nabídnou klientovi výpověď smluvního vztahu. Výpověď učiněná z vůle banky je jednostranný právní akt, ke kterému můţe dojít z důvodů uvedených v obchodních podmínkách nebo i bezdůvodně, ovšem nesmí to být v rozporu s obecně platným předpisem. Při závaţném porušení obchodních podmínek nebo při častém porušování podmínek je banka občas nucena přistoupit k okamţitému ukončení smluvního vztahu. Stává se tak zejména tehdy, jde-li o existenci takzvaného nepovoleného debetu na běţném účtu. Jakmile klient překročí časový horizont moţného debetu, nastává závaţné porušení smluvních podmínek. Je ovšem nutné dodat, ţe tento důvod k okamţitému odstoupení musí být ve smlouvě o zřízení a vedení účtu uveden. Den zániku smlouvy o běţném účtu je jiný u výpovědi kvůli závaţnému porušení podmínek, neţ u výpovědi bez uvedení důvodů a výpovědi z důvodů, které nelze povaţovat za závaţné. Jedná-li se o závaţné porušení podmínek, smluvní vztah zaniká dnem doručení výpovědi majiteli účtu, zatímco v ostatních případech zaniká smlouva o běţném účtu aţ ke konci kalendářního měsíce, který následuje po měsíci, ve kterém byla výpověď doručena klientovi. Při okamţitém ukončení smluvního vztahu banka postupuje tak, ţe doporučeným dopisem majiteli účtu oznámí, ţe došlo k závaţnému porušení obchodních podmínek a tím pádem dochází k okamţitému zrušení běţného účtu. Ve sdělení je uvedena identifikace majitele účtu, číslo účtu, výčet porušených podmínek a datum ukončení smluvního vztahu.

4.2.

Nástroje platebního styku

„Nástrojem platebního styku rozumíme druh instrumentu, na základě kterého banky a jiné instituce provádějí platební operace.“

27

K bezhotovostnímu tuzemskému platebnímu styku

banky nejčastěji vyuţívají tyto nástroje:

27

-

příkaz k úhradě/inkasu,

-

trvalý/hromadný příkaz k úhradě/inkasu,

-

šeky,

-

platební karty. 28

Máče, M. Platební styk – klasický a elektronický. (str. 34)

52

4.2.1. Příkaz k úhradě Největší část bezhotovostního platebního styku probíhá právě prostřednictvím příkazů k úhradě.29 Je to jednoduchý a především rychle zpracovatelný instrument. Příkaz k úhradě můţe být charakterizován jako platební příkaz z podnětu plátce. Majitel účtu, jakoţto plátce, dává bance příkaz k úhradě a poţaduje po ní, aby na vrub jeho účtu provedla určitou platbu a připsala ji ve prospěch účtu jiného subjektu – příjemce platby. Příkaz můţe bance předat dvojím způsobem a to buď klasickou formou, tedy předepsaným bankovním formulářem, nebo modernější formou a to prostřednictvím elektronického bankovnictví. Jedná se o bankovní převod, který je označován jako tzv. bezzávazková hladká platba a představuje nejjednodušší formu bezhotovostního placení. Dochází zde k jednosměrnému zatíţení účtu plátce a platba končí dobropisem na účtu příjemce. Příkaz k úhradě je nejčastěji vyuţíván především při platbě za zboţí nebo sluţby a je také vhodným instrumentem například pro platby daní, zálohy na daně nebo cla. K tomu, aby banka mohla příkaz k úhradě zúčtovat, musí vţdy obsahovat označení, ţe jde o příkaz k úhradě, bankovní spojení plátce i příjemce platby, částku v české měně a podpis, případně elektronický podpis. Jestliţe příkaz neobsahuje nějaký z těchto údajů, banka není povinna tento příkaz přijmout a zúčtovat. Výjimku tvoří konstantní symbol, který vyjadřuje takzvaný charakter platby. Za normálních okolností není potřeba konstantní symbol uvádět. Ovšem pokud je to uvedeno ve vyhlášce č. 514/2002 Sb., kterou se stanoví podmínky pro označování účelu peněţních úhrad, potřebných pro sestavování platební bilance ČR, musí být na příkaze k zúčtování uveden i konstantní symbol. Dále konstantní symbol musí být vţdy uveden, jedná-li se o platbu do státního nebo ze státního rozpočtu ČR.

28

Platební karty jsou nástrojem i hotovostního platebního styku, proto jim bude věnována samostatně další kapitola. 29 Vzor příkazu k úhradě je uveden v příloze č. 2

53

K ostatním nepovinným náleţitostem příkazu k úhradě patří: -

datum splatnosti – den, kdy mají být peněţní prostředky připsány na účet příjemce;

-

variabilní symbol – je to desetimístný číselný údaj, který blíţe identifikuje transakci;

-

specifický symbol – je také desetimístný a blíţe specifikuje transakci;

-

textová zpráva – můţe obsahovat libovolný text o max. délce 140 znaků;

-

datum vystavení příkazu.

Největší výhodou příkazu k úhradě je zajisté jeho rychlost, celá operace proběhne velmi rychle. Další výhoda spočívá v tom, ţe platba můţe proběhnout k přesně stanovenému datu, podle poţadovaných termínů splatnosti. Jak jiţ bylo uváděno, příkaz k úhradě můţe být buď jednotlivý, hromadný nebo trvalý. Ať uţ se jedná o jakýkoliv druh příkazu, všechny musí obsahovat povinné poloţky, které byly uvedeny. Hromadný příkaz k úhradě Hromadný příkaz k úhradě se liší od jednotlivého příkazu pouze tím, ţe na jednom formuláři je uvedeno více příkazů pro úhradu. Hlavní výhoda hromadného příkazu k úhradě spočívá v tom, ţe z jednoho účtu můţe být zúčtováno několik operací různého charakteru ve prospěch různých účtů příjemců. Nemusí se tak vkládat některá data týkající se plátce pro kaţdou jednotlivou platbu zvlášť. Trvalý příkaz k úhradě Trvalý příkaz je jedním z často nabízených produktů bezhotovostního platebního styku. Plátce si tak můţe nastavit příkaz k provádění opakovaných plateb. Můţe jít o opakující se platby pro stejného příjemce nebo o pravidelné převody v určité výši, která můţe být i nad stanovený limit zůstatku na účtu. Trvalý příkaz k úhradě má velký význam jak pro banku, tak pro klienta. Pro banku je efektivnější v tom, ţe trvalý příkaz je zaveden do elektronického zúčtovacího systému a banka se jiţ nemusí starat o nic dalšího, aby byl převod proveden. Poté stačí uţ jen občasná kontrola provedených trvalých příkazů. Pro klienta představuje velký přínos v tom, ţe jakmile

54

klient zadá trvalý příkaz, více se jiţ nemusí zajímat o plnění svých povinností, banka za něj zajistí včasnou platbu.

4.2.2. Příkaz k inkasu Dalším příkazem k zúčtování je příkaz k inkasu. Příkaz k inkasu je v porovnání s příkazem k úhradě vyuţíván v mnohem menší míře. Je to také velmi jednoduchý platební instrument bezhotovostního platebního styku, jen s tím rozdílem, ţe pokyn k provedení platby nevychází z podnětu plátce, nýbrţ z podnětu příjemce platby. Příjemce platby, tedy věřitel, dává bance příkaz, aby zprostředkovala převod peněţních prostředků z účtu plátce ve prospěch účtu výstavce inkasního příkazu. K tomu, aby banka mohla transakci zúčtovat, musí být tento způsob převodu peněţních prostředků předem dohodnut mezi bankou, věřitelem i dluţníkem. Příkaz k inkasu můţe být bance předán stejně jako příkaz k úhradě buď klasickým předáním příkazu na předepsaných bankovních formulářích nebo prostřednictvím elektronického bankovnictví. Příkaz k inkasu je výhodný především pro velké podniky (např. plynárny nebo energetické závody), které mají velké mnoţství drobných odběratelů. Právě inkasní způsob platby jim velmi usnadňuje práci, protoţe nemusí kontrolovat, zdali dostaly od odběratelů zaplaceno. V dnešní době se inkasní forma placení nejvíce pouţívá při tzv. SIPO – sdruţenému inkasu plateb obyvatelstva, jímţ se zajišťuje pravidelná úhrada plateb za nájem, elektřinu, plyn, telefonní poplatky apod. Inkaso můţe být ovšem potenciálně nebezpečné pro plátce, jelikoţ ten nemusí mít jistotu, ţe příkazce inkasa zadá příkaz oprávněně a ve správné výši. Z tohoto důvodu banka poţaduje souhlas klienta (plátce), ve kterém uvede číslo účtu, na který mohou být inkasovány peněţní prostředky a maximální moţnou částku inkasa. V souhlasu je také uvedeno, v jakém časovém horizontu toto povolení platí a kdykoliv je ho moţné upravit, například navýšit nebo sníţit povolenou částku inkasa či inkaso úplně zrušit. Inkaso bez souhlasu klienta můţe být provedeno pouze v případě, jedná-li se o takzvané opravné zúčtování. Můţe se stát, ţe banka udělá chybu v platebním styku a v tomto případě jí musí opravit formou opravného zúčtování. 55

Náleţitosti příkazu k inkasu jsou totoţné jako u příkazu k úhradě. Jejich kontrolu zajišťuje banka, coţ je také shodné s kontrolou příkazu k úhradě. Je ovšem dobré uvědomit si, ţe bankovní převod formou inkasa je pro banku rizikovější neţ běţný příkaz k úhradě a to zejména tím, ţe banka je povinna vykonat mnohem více úkonů, neţ je tomu u příkazu k úhradě.

4.2.3. Šeky Dalším instrumentem bezhotovostního platebního styku jsou šeky, nicméně jejich pouţívání v posledních letech výrazně klesá a to zejména v důsledku rozšíření platebních karet. Šek je pouţíván buď k výběru hotových peněţ z účtu banky nebo k bezhotovostnímu placení za zboţí a sluţby. „Jde o cenný papír, který obsahuje bezpodmínečný příkaz výstavce šeku bance, aby vyplatila z jeho běžného účtu oprávněnému majiteli šeku na šeku uvedenou peněžní částku.“ 30 Šek lze také charakterizovat jako platební příkaz, který dává majitel účtu bance (šekovníkovi), aby k tíţi jeho účtu vyplatil určitou částku osobě uvedené na šeku. Šeky jsou uţívány jak k vnitrostátním, tak mezinárodním operacím a jsou pouţívány především v případech, kdy: -

není známo bankovní spojení příjemce pro placení bezhotovostním převodem;

-

je nutné provést diskrétní platbu;

-

propojení bankovního spojení mezi plátcem a příjemcem platby není dostatečně schůdné.

Zákonem č. 191/1950 Sb., směnečným a šekovým jsou upravovány náleţitosti šeku a způsoby jeho pouţívání. Náleţitosti šeku se dělí na podstatné a nepodstatné. Podle zákona jsou podstatnými náleţitostmi:

30

-

písemná forma šeku;

-

celá listina musí být sepsána v jednom jazyce;

-

označení, ţe se jedná o šek;

-

bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou šekovou sumu;

Revenda, Z., Mandel, M., Kodera, J., Musílek, P., Dvořák, P. Peněžní ekonomie a bankovnictví. (str. 109)

56

-

jméno toho, kdo má platit – šekovníka, kterým můţe být v zásadě jen banka;

-

místo, kde má být placeno;

-

datum a místo vystavení šeku;

-

podpis výstavce – podpis musí být shodný jako podpisový vzor k účtu.

Jestliţe šek neobsahuje některou z těchto podstatných náleţitostí, nedá se tato listina povaţovat za šek. Z důvodu kvality šeku se doporučuje, aby obsahoval i nepodstatné náleţitosti. Můţe jimi být např. číslo šeku, číslo šekového účtu nebo údaje o osobě, které má být šek proplacen. Zákon pro šek stanovuje, ţe šek je splatný vţdy „na viděnou“ – to znamená při jeho předloţení k placení, a nelze to změnit ţádnou doloţkou. Neznamená to ovšem, ţe kaţdý šek, který je bance (šekovníkovi) předloţen, je ihned proplacen. Banka proplatí šek pouze tehdy, kdyţ je dostatečně krytý zůstatkem na účtu výstavce šeku. Šek je třeba předloţit k proplacení v určitých lhůtách, které závisí na tom, kde byl šek vystaven a kde je splatný. Jestliţe byl šek vystaven ve stejné zemi, ve které je splatný, platí lhůta 8 dnů ode dne vystavení šeku. V případě, ţe šek byl vystaven v jednom státě a je splatný v jiném státě stejného světadílu, platí lhůta 20 dnů. A v případě, ţe šek byl vystaven v zemi jednoho světadílu a je splatný v zemi jiného světadílu, platí lhůta 70 dnů. Během těchto lhůt se výstavce šeku nemůţe odvolat. Druhy šeků Obecně lze šeky dělit podle výstavce, podle způsobu pouţití a podle způsobu vyjádření oprávněné osoby. Ovšem nejvíce pouţívaným hlediskem je třídění podle výstavce. Jedná se o šeky bankovní a šeky soukromé. U bankovního šeku je vţdy výstavcem banka, případně jiný peněţní ústav. Bankovní šek je velmi kvalitní šek, jelikoţ majitel šeku má jistotu, ţe mu budou peněţní prostředky vyplaceny. U soukromých šeků je výstavcem buď nebankovní právnická osoba nebo osoba fyzická. Šekovou kníţku nebo případně tiskopisy šeků obdrţí majitel ke svému účtu od příslušného peněţního ústavu, kde má účet veden. Kvalita soukromých šeků závisí na bonitě výstavce.

57

Šeky se dále rozlišují podle toho, v čí prospěch je šek vystaven, čili dle převoditelnosti (podle způsobu vyjádření oprávněné osoby). Jedná se o šek na jméno (rektašek), šek na řad (orderšek) a šek na majitele (doručitele). Šek na jméno (rektašek) je vystaven na konkrétní osobu. Tento šek nelze proplatit jiné osobě, neţ je na šeku uvedena, ani jej na jinou osobu převádět. Na šeku musí být uvedena doloţka „nikoliv na řad“. Šek na řad (orderšek) je rovněţ vystaven na určitou osobu – je označený určitým jménem a zpravidla bývá opatřen doloţkou „na řad“. Práva z šeku je moţné indosovat (převádět) na jinou osobu rubopisem (ţirem) na druhé straně šeku, kde se uvede nová oprávněná osoba. Šek na majitele (drţitele, doručitele) není označen ţádným konkrétním jménem, můţe však být uvedena určitá osoba s doloţkou „nebo majiteli“. Oprávněným majitelem šeku je v tomto případě osoba, v jejíchţ rukou se šek v daném okamţiku nachází. Takovýto šek lze bez problémů převést na nového majitele pouhým fyzickým předáním šeku. Speciálním druhem šeku je cestovní šek, který se začal vyuţívat především pro potřeby mezinárodního cestovního ruchu a je vydáván velkými bankami.

31

Jedná se v podstatě

o příslib výstavce šeku, ţe zaplatí určitou částku podle uvedených podmínek šeku. Cestovní šek umoţňuje cestujícím sníţit riziko krádeţe nebo ztráty peněţních prostředků. Někdy se prostřednictvím šeků můţe překonávat i problém spojený s vývozem hotovosti v měnách některých států. Cestovní šeky jsou především vyuţívány v případech, kdy v zemi, do které se cestuje, nelze vyuţívat z různých důvodů platební karty, tedy není moţné v zemi vybrat potřebnou hotovost. Na rozdíl od klasického šeku má cestovní šek neomezenou platnost, coţ znamená, ţe jej lze kdykoliv předloţit k proplacení. Zvláštním typem šeku byl eurošek, který byl vyvinut pro potřeby turistického ruchu. Eurošek byl velmi podobný soukromému šeku, byl však zaručen identifikační záruční kartou, kterou vydal peněţní ústav, u kterého byl veden účet. „V souvislosti s hotovostním eurem byl však tento typ šeků v zemích Evropské unie zrušen bez náhrady.“ 32

31 32

Například American Express, Citicorp nebo specializované společnosti – Thomas Cook. Schlossberger, O., Soldánová, M. Platební styk. (str. 93)

58

Podle způsobu pouţití se šeky dělí na šeky pokladní, které slouţí k výběrům hotovosti z banky, a dále na šeky k zúčtování, v jejichţ případě je proplacení v hotovosti vyloučeno; tyto šeky musí být označeny doloţkou „jen k zúčtování“.

59

5. Platební karty Jelikoţ platební karty jsou moderním platebním instrumentem, který má vztah jak k hotovostnímu, tak k bezhotovostnímu platebnímu styku, je tomuto instrumentu platebního styku věnována samostatná kapitola. V této kapitole je popsána historie platebních karet v České republice, právní úprava platebních karet, její náleţitosti, způsoby hotovostního a bezhotovostního placení a na závěr jsou charakterizovány jednotlivé druhy karet.

5.1.

Historie platebních karet v ČR

V České republice nemají platební karty aţ tak dlouholetou historii, nicméně dá se s jistotou říci, ţe v běţném ţivotě zaujímají velmi významné místo právě při realizaci bezhotovostního platebního styku. Oficiálně se u nás začaly akceptovat mezinárodní platební karty v roce 1965 a jako první do styku s nimi přicházela cestovní kancelář Čedok, jelikoţ spolupracovala s cizinci. Na jejich praţské pobočce byla zaznamenána i první transakce, ke které došlo aţ o tři roky později dne 24. října roku 1968.33 Karty se v Čechách zpočátku objevovaly jen v rukou cizinců a trvalo několik let, neţ se rozšířilo pouţívání karet i na našem území. I přesto, ţe se karty u nás akceptovaly uţ od roku 1965, teprve na počátku 90. let se v Čechách začaly vydávat platební karty a banky se začaly zajímat o mezinárodní systém placení. První karty na českém trhu vydávala v roce 1988 Ţivnostenská banka ke svým tuzexovým účtům, ze kterých bylo moţné vybírat jen nákupní poukázky (tzv. bony), které bylo moţné pouţít pouze ve specializovaných obchodech s dovozovým zboţím TUZEX. Ţivnostenská banka také jako první vydala v Čechách první VISA kartu a stala se členem mezinárodní společnosti. České banky si uvědomovaly, ţe platební karty jsou nezbytností, nicméně některé banky tento vývoj podcenily. Navíc s rozvojem platebních karet byly spojeny opravdu vysoké náklady – například instalace bankomatu stála okolo 1,5 miliónu korun.

33

Jak došly platební karty do českých zemí aneb historie karet plná zajímavostí. In: Penize.cz [online]. [cit. 2014-04-18]. Dostupné z: http://www.penize.cz/platebni-karty/18777-jak-dosly-platebni-karty-do-ceskych-zemianeb-historie-karet-plna-zajimavosti

60

Zpočátku se příliš nechtěli zapojovat do karetního systému ani obchodníci, jejichţ klienti byli především čeští obyvatelé, kteří karty nevlastnili. Lidé si tak říkali, proč by si měli pořizovat karty, kdyţ s nimi nebudou mít kde zaplatit a obchodníci si kladli otázku, proč by oni měli přijímat platební karty, kdyţ je lidé nemají. Ovšem pro obchodníky nabízející své zboţí nebo sluţby cizincům bylo nezbytné pořízení platebního terminálu. Netrvalo tomu dlouho a poptávka po moderním způsobu platebního systému vzrostla natolik, ţe s Komerční bankou navázala spolupráci karetní asociace MasterCard a v roce 1991 bylo zaloţeno Mezinárodní sdruţení pro platební karty. O rok později jiţ byly dány do provozu první bankomaty. První elektronický platební terminál byl uveden do provozu v roce 1993 ve staroţitnictví v Praze a o rok později se platební terminály začaly vyuţívat v obchodním domě Kotva. Kaţdým rokem se počet plateb provedených kartou zvyšoval, aţ se v roce 2009 povedlo převýšit placení kartou nad výběrem peněţních prostředků z bankomatů.

5.2.

Právní úprava platebních karet

Platební karta je plastová karta, která musí odpovídat mezinárodním normám,

34

avšak na

rozdíl od šeků platební karta není podrobně regulována jednotlivým zákonem. Pouze dílčí úpravu zajišťuje zákon č. 124/2002 Sb., o platebním styku. Zákon o platebním styku upravuje vydávání a pouţívání elektronických platebních prostředků, ovšem pouze z pohledu ochrany spotřebitele. Banky, jakoţto vydavatelé platebních prostředků, se řídí pravidly mezinárodních asociací a ta poté zahrnou do svých obchodních podmínek, které jsou součástí smlouvy o běţném účtu. V současné době patří mezi nejvýznamnější vydavatele platebních karet:

34

-

banky a bankovní asociace (MasterCard, VISA, JCB)

-

finanční společnosti (Diners Club, American Express)

-

ostatní společnosti (obchodní domy, letecké společnosti)

Například z hlediska rozměrů, materiálu nebo konstrukce.

61

V České republice jsou banky drţiteli licencí dvou největších asociací, kterými jsou VISA a MasterCard. Některé banky vydávají platební karty dokonce i tří karetních asociací. Platební karty jsou obvykle vydávány k běţným účtům a vyuţívají se především k výběru hotovosti a k bezhotovostním platbám, zejména k úhradě spotřebních výdajů. Platební karta tedy neslouţí jen k bezhotovostnímu placení, ale slouţí také drţiteli k přístupu k hotovým penězům. Hotovost si oprávněný drţitel karty můţe vybrat v bankomatu, na pobočkách banky nebo i přímo v obchodech.

5.3.

Hotovostní operace

Jestliţe se jedná o výběr hotovosti z bankomatu, bankomat vţdy poţaduje identifikaci klienta, která je prováděna zadáním PIN kódu – osobním identifikačním číslem, které se skládá ze 4 numerických znaků. Bankomaty jsou umisťovány zejména na velmi frekventovaných místech, tedy nejen v prostorách poboček. Klienti tak mají obvykle snadný přístup ke svým penězům. V případě výběru hotovosti na pobočkách bank je nutné kromě karty předloţit i průkaz totoţnosti – platba musí být vţdy autorizována. Tento způsob výběru peněz ovšem není pro klienta příliš výhodný, protoţe většinou jsou výběry na pobočkách zatíţeny relativně vysokým poplatkem. Proto je vyuţíván zejména v případě, kdy nelze vyuţít bankomat a to buď z důvodu, ţe není dostupný nebo například klient chce vybrat větší obnos peněţních prostředků, neţ má stanovený limit pro výběr z bankomatu. Klient si také můţe vybrat hotovost přímo v obchodech, které nabízejí sluţbu „cash back“. Tato sluţba spočívá v tom, ţe klient, který platí za nákup platební kartou, si můţe na poţádání nechat vyplatit určitou částku v hotovosti. Účet klienta je tak zatíţen nejen platbou za nákup, ale i výběrem hotovosti.

5.4.

Bezhotovostní placení

Bezhotovostní placení je typické svou rychlostí a bezpečností při provedení plateb a jejich zúčtování. Právě bezhotovostní placení za různé zboţí či sluţby se stává běţným standardem 62

a počet těchto bezhotovostních transakcí neustále narůstá. Bezhotovostní placení přináší výhody i podnikatelům a zejména obchodníkům. Přijímáním platebních karet si mohou získat nové zákazníky, tím se jim zvýší obrat a zároveň hlavní výhodou je i zvýšení bezpečnosti, a to z důvodu sníţení mnoţství hotovosti na prodejnách. Celý průběh transakce kartou se dělí na tři základní fáze: 1. ověření transakce (autorizace) 2. přenos transakce do clearingového systému 3. zúčtování (vypořádání) platby Ověření transakce Ověření transakce, neboli autorizace spočívá především v kontrole údajů na kartě. Kontrolují se ochranné prvky karty, tedy zda není zfalšovaná, dále se kontroluje číslo karty, jestli náhodou není uvedena v seznamu zakázaných karet a kontroluje se také platnost karty. Ověření transakce spočívá ale také v tom, ţe pokud přesáhne výše transakce autorizační limit přijímajícího místa, musí být provedena takzvaná autorizace, při které dochází k ověření finančního krytí transakce. Autorizace proběhne zcela automaticky, jedná-li se o transakci prováděnou prostřednictvím online zařízení (platební terminály, bankomaty). Ověřuje se také PIN kód, který musí drţitel karty při transakci zadat pomocí klávesnice. Celý proces autorizace je velmi rychlý, nepřesáhne několik málo vteřin. Přenos transakce do clearingového systému Další velmi významnou fází je přenos transakce do clearingového systému, který probíhá prostřednictvím počítačové sítě, na kterou jsou napojeny jednotlivé banky zúčtované v daném kartovém systému z celého světa. Systém provádí clearing veškerých uskutečněných plateb prostřednictvím karet během daného dne. Následně banky obdrţí seznam plateb jednotlivých klientů. Zúčtování plateb Posledním krokem v procesu uskutečnění transakce je její zúčtování. Jestliţe se jedná o tuzemské zúčtování, zpracovává se transakce uskutečněná pouze na území jednoho státu. Zúčtovacím centrem je v tomto případě obvykle jiný bankovní či nebankovní subjekt, který vypořádává platby na základě výstupu z clearingového systému v podobě sald jednotlivých bank. 63

5.5.

Náležitosti platební karty

Stejně jako ostatní instrumenty platebního styku i platební karta musí obsahovat nezbytné náleţitosti, kterými jsou: -

označení vydavatele – název a logo banky;

-

číslo karty – skládá se z 16 aţ 19 číselných znaků;

-

jméno drţitele karty – nejvíce 27 znaků, místo jména tam můţe být například u sluţebních karet název podniku;

-

platnost karty;

-

podpisový prouţek;

-

záznam dat.

Záznam dat na platební kartě můţe být zaznamenán buď ve formě magnetického prouţku nebo mikročipu. V současné době se vydávají obvykle karty vybavené jak magnetickým prouţkem, tak čipem. Podrobné informace ohledně jednotlivých karet budou popsány v následující podkapitole.

5.6.

Druhy platebních karet

Platební karty lze dělit podle různých kritérií, ovšem nejdůleţitější rozdělení platebních karet je na karty debetní a karty kreditní. Postupem času se také vyvíjejí technologie a tedy dalším kritériem k dělení karet je podle záznamu dat. Lze je členit také podle teritoriálního členění, a to na domácí, národní, tuzemské karty a na mezinárodní karty.

5.6.1. Debetní karta Debetní karta je vydávána k běţnému účtu 35 a oprávněný drţitel s ní můţe disponovat pouze do výše jeho zůstatku na účtu. Majitel se s touto kartou nemůţe dostat do mínusu - banka neposkytuje drţiteli karty úvěr.36 S debetní kartou můţe klient hradit platby za zboţí a sluţby nebo jejím prostřednictvím vybírá hotovost z bankomatu. Jakmile klient prostřednictvím karty zaplatí za zboţí nebo sluţbu, částka je z účtu odepsána v podstatě ihned. 35 36

Můţe jít o účet osobní, podnikatelský nebo o spořicí účet. Pouze v případě, ţe klient má s bankou sjednaný takzvaný kontokorent, můţe čerpat i do mínusu.

64

5.6.2. Kreditní karta Kreditní karta, neboli úvěrová karta je vydávána k úvěrovému účtu a u některých bank není podmínkou, ţe majitel kreditní karty musí mít v dané bance veden běţný účet. Podmínkou pro vydání kreditní karty je pouze doloţení určitého měsíčního příjmu. Banka prostřednictvím této karty poskytuje klientovi moţnost čerpat spotřebitelský úvěr. Stejně jako debetní kartu ji oprávněný drţitel můţe pouţít k úhradě platby za zboţí a sluţby nebo s ní vybírat hotovost z bankomatu. Majitel si tak můţe od banky opakovaně půjčovat, ovšem jen do výše úvěrového limitu, který je stanoven v úvěrové smlouvě. Limit můţe být případně po domluvě s bankou upraven.

5.6.3. Charge karta Historicky nejstarším typem karet je charge karta. Tato karta funguje velice podobně jako kreditní karta, jen s tím rozdílem, ţe úvěr poskytnutý skrze charge kartu není splácen postupně jako u kreditní karty, ale je zde stanovená doba, do které musí drţitel karty uhradit svůj závazek vůči bance. Obvykle bývá tato doba do konce měsíce následujícího po čerpání peněţních prostředků nebo do 30 dnů. Vyuţívat charge kartu můţe její majitel stejně jako debetní a kreditní kartu, tedy platit s ní u obchodníků nebo vybírat hotovost. Banky tyto karty vydávají jen takovým svým klientům, kteří mají vysokou bonitu. V České republice jsou v současné době charge karty vydávány jen ojediněle. Platební karty lze dělit také podle záznamu dat, a to na karty s magnetickým prouţkem, čipové karty, embosované karty a karty s laserovým záznamem.

5.6.4. Karta s magnetickým proužkem Na těchto kartách jsou identifikační údaje klienta a data o provedených transakcích zaznamenávána na magnetickém prouţku, díky čemuţ mohou být uskutečňovány elektronické transakce platební kartou. Magnetické prouţky ovšem nejsou tak bezpečné, tak se postupem času nahrazují nebo doplňují novými technologiemi. Například při platbě kartou, na které je pouze magnetický prouţek není vţdy potřeba zadávat PIN kód, většinou stačí pouze podpis, takţe karta můţe být lehce zneuţita.

65

5.6.5. Čipová karta Čipová karta má na přední straně umístěn mikročip, na který jsou bezpečně zaznamenávána data potřebná k identifikaci klienta. Tato karta představuje pro klienta i vydávající banky mnohé výhody. Především velmi velkou výhodou je bezpečnost. Čipové karty mají mnohem vyšší stupeň zabezpečení, neţ karty s magnetickým prouţkem. Například při platbě čipovou kartou musí být vţdy zadán PIN kód. Další výhodou karet je kapacita čipu, která umoţňuje uchovat nejen identifikační údaje klienta, ale umoţňuje také uchovat i celou řadu dalších údajů. Karta můţe být díky kapacitě čipu vyuţita i pro více aplikací najednou.

5.6.6. Embosovaná karta Na embosované platební kartě jsou identifikační údaje vyraţeny reliéfním písmem – jsou plasticky vytvarované. Její hlavní výhoda spočívá v tom, ţe touto kartou lze platit i u obchodníků, kteří nejsou vybaveni elektronickou čtečkou, ale pouze mechanickou. Embosované karty by tedy měly mít větší uplatnění neţ elektronické karty, nicméně v dnešní době jsou obvykle obchodníci vybaveni jiţ elektronickými čtečkami.

5.6.7. Karta s laserovým záznamem Karty s laserovým záznamem fungují na principu digitálních impulzů. Zaznamenávají data do podkladové vrstvy pomocí laserové technologie. Tato technologie funguje stejně jako u CD disků. Zaznamenaná data na kartě nelze nijak změnit ani vymazat. Výhodou těchto karet je velká kapacita záznamu, ale v bankovnictví se příliš nevyuţívají, a to z důvodu snadného okopírování dat a jejich vysoké ceně. Dnes je jiţ běţné, ţe platební karty jsou opatřeny rovnou několika technologiemi, které umoţňují nahrávat potřebná data. Kartám, které obsahují magnetický prouţek i čip, se říká hybridní karty a tyto karty můţeme pouţívat na všech obchodních místech a ještě ke všemu jsou bezpečnější. V posledních letech jsou vydávány především tyto hybridní karty.

66

6. Finanční arbitr Finanční arbitr je mimosoudní orgán, který je oprávněn bezplatně rozhodovat spory v oblasti platebního styku mezi spotřebitelem (zákazníkem) a finančními institucemi, a to zejména na návrh spotřebitele. Institut finančního arbitra byl zřízen dne 1. ledna 2003 na základě zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, a to v rámci harmonizace práva České republiky s právem Evropské unie. Finanční arbitr je fyzická osoba jmenovaná vládou na návrh ministra financí na funkční období pěti let s tím, ţe opakovaná volba je moţná. Finanční arbitr je oprávněn rozhodovat spory, které spadají do jeho kompetence a za výkon své funkce se zodpovídá vládě. Finančním arbitrem a zástupcem arbitra mohou být pouze osoby, které jsou bezúhonné, plně způsobilé k právním úkonům, mají dostatečné zkušenosti, kvalifikaci a mají dobrou pověst. Pokud finanční arbitr nebo jeho zástupce přestanou být způsobilí vykonávat svou funkci, mohou být odvoláni ze svých funkcí opět jen Poslaneckou sněmovnou České republiky. Finanční arbitr má za úkol zvýšit ochranu spotřebitele u poskytovatelů platebních sluţeb a u vydavatelů elektronických peněz. Jeho práce spočívá v zajištění rychlého, bezplatného a efektivního vyřešení sporů mimosoudní cestou. Jedná se o spory týkající se platebních karet, elektronických peněţenek a převodů peněţních prostředků v rámci Evropské unie.

6.1.

Řízení před finančním arbitrem

Řízení před finančním arbitrem se zahajuje na základě návrhu spotřebitele (klienta) a je bezplatné. Jestliţe návrh nebude obsahovat vyţadované náleţitosti, nemůţe být řízení zahájeno. Finanční arbitr je povinen rozhodovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, spravedlivě, nestranně, bez zbytečného protahování a pouze na základě zjištěných skutečností v souladu s právními předpisy. Arbitr můţe poţadovat od účastníků řízení veškeré důkazy, včetně ústního vysvětlení. Rozhodnutí finančního arbitra by mělo být vydáno v podstatě neodkladně, nejpozději však do 30 dnů ode dne zahájení řízení. V obzvlášť sloţitých případech se tato lhůta prodlouţí do 60 dnů a kdyţ ani v této lhůtě nelze rozhodnout, můţe jí arbitr přiměřeně prodlouţit. 67

Rozhodnutí o předmětu sporu, které vydává finanční arbitr, se nazývá nález. Proti nálezu finančního arbitra lze uplatnit námitky, kterými lze nález změnit nebo potvrdit. Následně je nález soudně vykonatelný a má srovnatelné účinky jako soudní rozhodnutí. V případě nesouhlasu s konečným rozhodnutím arbitra je oběma stranám sporu vţdy zajištěna moţnost soudního přezkumu, který se řídí pátou částí zákona č. 41/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění zákona č. 151/2002 Sb. Praxe ovšem ukázala, ţe „pouhé zahájení řízení před finančním arbitrem bylo podnětem k tomu, že instituce, před vydáním nálezu nebo dokonce před samotným vyjádřením vůči finančnímu arbitrovi v zákonem dané lhůtě, vyhověla klientově reklamaci.“

37

Návrh na

zahájení řízení je tak ve většině případů navrhovatelem staţen, jelikoţ by řízení před arbitrem bylo bezvýznamné.

37

Schlossberger, O., Soldánová, M. Platební styk.

68

7. Trendy dnešní doby Tato kapitola je zaměřena na aktuální trendy platebního styku, kterými podle mého názoru jsou bezesporu bezkontaktní platby nebo například platby pomocí SMS zpráv. Na závěr je zde popsán vývoj vyuţití platebních karet od doby jejich vzniku v České republice.

7.1.

Bezkontaktní platby

Bezkontaktní platby jsou charakteristické tím, ţe není nutný fyzický dotek mezi platebním terminálem a platícím nástrojem. Pro bezkontaktní platby se vyuţívají především bezkontaktní platební karty a postupem času narůstají platby pomocí speciálně upravených mobilních telefonů, případně pomocí dalších zařízení, které v sobě mají anténu potřebnou pro komunikaci s bezkontaktním snímačem. Bezkontaktní karty, které jsou vydávány bankovními i nebankovními subjekty, slouţí k placení zboţí a sluţeb pomocí bezkontaktního platebního terminálu. Nejznámější karetní společnosti MasterCard a Visa nabízí bezkontaktní platební karty s technologií PayPass a payWave. Technologie PayPass a payWave je bezkontaktní platební metoda, která dokáţe výrazným způsobem urychlit proces platby. Praxe jiných zemí ukazuje, ţe celá platební transakce tak trvá méně neţ 5 sekund. Bezkontaktní placení je velmi jednoduché, stačí pouze, kdyţ drţitel bezkontaktní karty jednoduše kartu přiblíţí ke čtečce, která si přečte data na bezdotykové bázi. Díky této platební technologii je moţné nakoupit do 500 Kč bez potřeby zadávání PIN kódu nebo vkládání karty do čtecího zařízení. „Vlastníkem licence bezkontaktní technologie PayPass je společnost MasterCard. Společnost Visa tuto licenci jen využívá a nazvala ji payWave. Snímače PayPass a payWave jsou vzájemně hardwarově kompatibilní, ale je nutná i softwarová podpora.“ 38

38

Bezkontaktní platby. In: Měšec.cz [online]. [cit. 2014-04-12]. Dostupné z: http://www.mesec.cz/bankovni-

ucty/platebni-karty/bezkontaktni-platby/pruvodce/

69

Místa podporující bezkontaktní platby jsou obvykle označována těmito symboly:

Bezkontaktní karty jsou vyuţívány především k placení niţších částek – zpravidla do 500 Kč. Při platbě nad 500 Kč je moţné platit bezkontaktně, ovšem majitel karty je poţádán o autorizaci zadáním PIN kódu. Tuto technologie lze přidat ke kaţdé debetní či kreditní kartě vydávané karetními společnostmi MasterCard nebo Visa. Hlavní výhodou bezkontaktních karet je zajisté moţnost rychlého a pohodlného placení kartou u obchodníků, a to bez toho, aniţ bychom museli hledat hotovost, vydávat kartu z ruky, dávat kartu do platebního terminálu či zadávat PIN kód. Díky této technologii tedy dochází ke zkrácení čekací doby u obchodníků. Bezkontaktní technologii je moţné zabudovat i do jiných nosičů neţ jsou karty. Nejčastěji se jedná o mobilní telefony. Tato technologie však můţe být zabudována například i do hodinek či klíčenek. Při drobných nákupech tak není potřeba hledat peněţenku, stačí pouze přiloţit telefon nebo jinou věc obsahující tuto technologii ke čtečce. Je nutné zmínit, ţe i pro obchodníky přináší přijímání bezkontaktních platebních karet značné výhody. Obchodník tak svým zákazníkům díky moţnosti bezkontaktní platby zvýší komfort nakupování a zároveň získá konkurenční výhodu ve srovnání s obchodníky, kteří tuto technologii svým zákazníkům nenabízí. Bezkontaktní platby také urychlují dobu obsluhy u pokladny, čímţ se dá předejít dlouhým frontám, které mohou odradit některé zákazníky od nákupu. Zároveň se obchodníkům sníţí objem hotovosti v pokladnách, coţ sniţuje riziko krádeţe a navíc je tak usnadněna práce spojená s manipulací a počítáním hotovosti.

7.2.

SMS platby

V dnešní době uţ je mobilní telefon samozřejmostí téměř pro kaţdého a na základě této skutečnosti došlo k vývoji, kdy prostřednictvím mobilních telefonů můţeme uskutečňovat 70

bezhotovostní platby. Mobilní operátoři dnes jiţ velmi dobře umí zrealizovat právě platbu mobilem. Pro zákazníka je platba přes SMS zprávu velmi pohodlná, jelikoţ nemusí sloţitě vyplňovat platební příkazy nebo zadávat číslo své platební karty. Stačí pouze odeslat textovou zprávu na speciální prémiové číslo. Zaplacená částka se mu poté buď odečte z kreditu, nebo jí uvidí ve svém měsíčním vyúčtování. SMS platby jsou zákazníky velmi oblíbené, ovšem jakousi daní za komfort a rychlost placení jsou provize, o kterou se musí dělit se zprostředkovatelem sluţby. Zprostředkovateli bývají většinou mobilní operátoři, kteří získávají z kaţdé platby přes SMS zprávu smluvenou provizi. Moţností pro vyuţití těchto SMS plateb je celá řada, ovšem není vhodné je vyuţívat k platbám za zboţí. Vyuţívají se především k placení parkovného, vstupenek, jízdného nebo například k dobíjení virtuálních účtů. Platby jsou tedy vhodné zejména pro platby za sluţby, u kterých zákazník vyţaduje okamţitou pouţitelnost nebo aktivaci.

7.3.

Využití platebních karet v ČR

Jak jiţ víme, česká historie platebních karet není tak dlouhá. První platební karty se v České republice začaly vyuţívat aţ v roce 1989. V tomto roce bylo vydáno pouhých 1 000 karet. Hotovost si klienti mohli vybrat pouze ze 3 bankomatů a zaplatit svou kartou mohli pouze na 635 obchodních místech. V roce 1990 bylo mezi Čechy 10 tisíc platebních karet. Velký nárůst byl ovšem zaznamenán aţ v roce 1991, kdy bylo vydáno jiţ 121 tisíc platebních karet. Nicméně počet bankomatů nerostl tak dramaticky jako počet karet. V roce 1991 byla na našem území pouhá stovka bankomatů. Výrazný zlom pak nastal roku 1996, kdy byl překonán 1 milión vydaných karet. Na území České republiky se vyskytovalo více neţ tisíc bankomatů a obchodníků, kteří akceptovali platby kartou, bylo jiţ kolem desetitisíc. 71

Deset miliónů platebních karet bylo překonáno v roce 2011. Koncem roku 2013 vzrostl počet karet na 10,251 milionu, z čehoţ téměř 8 miliónů tvoří debetní karty, přes 2 milióny kreditní karty a téměř 230 tisíc charge karty. Na území České republiky se nyní vyskytuje 4 433 bankomatů a platební karty jsou přijímány na 83 500 obchodních místech. Co se týká průměrné výše platby kartou, je zaznamenán pokles. Průměrná platba kartou se neustále sniţuje. V roce 2003 činila 1 147 korun a loni činila uţ jen 862 korun. Pokles průměrné platby kartou je bezesporu způsoben především nově vyuţívanou bezkontaktní platební technologií, kterou si lidé velmi oblíbili a začali tak i menší nákupy v obchodech platit právě bezkontaktními kartami. Průměrná výše platby sice klesá, nicméně počet transakcí kartami v obchodech se neustále zvyšuje. V roce 2011 bylo provedeno 318,6 miliónů transakcí za 294,3 miliardy korun a v roce 2013 se počet transakcí zvýšil téměř o pětinu na více neţ 380 miliónů transakcí za zhruba 306 miliard korun. V posledních letech dávají Češi jednoznačně přednost platbě v obchodech, neţli výběru hotovosti z bankomatů. V roce 2012 převýšila četnost plateb v obchodech o více neţ 78% počet výběrů z bankomatů. Ţe lidé čím dál tím více chtějí platit kartou, dokazuje i fakt, ţe v roce 2005 tvořil podíl plateb kartou na maloobchodních trţbách 18%, zatímco v roce 2012 se podíl navýšil na 32%. Trendem dnešní doby lze povaţovat zajisté i placení kartami na internetu. Češi na internetu platí stále častěji, například v roce 2012 bylo provedeno 8,6 milionů transakcí za více neţ 8,85 miliardy korun, tedy meziročně o zhruba dvě a půl miliardy korun více. Růst internetového nakupování je způsoben především většími příleţitostmi, kde na internetu nakupovat a také rostoucí důvěrou majitelů karet k zabezpečení internetových transakcí.

72

Závěr Cílem této diplomové práce bylo poskytnout přehled o vývoji peněz a platebního styku v České republice, proto práce nejdříve pojednává o obecném vývoji peněz od doby vzniku platidel aţ po současné formy peněz. Vývoj peněz a platebního styku začíná barterovým obchodem, kde byly vyměňovány různé druhy zboţí za jiné druhy zboţí, tedy bez pouţití peněz. Vývoj dále pokračuje předmincovními platidly, které se pouţívaly ještě předtím, neţ byly vynalezeny mince, bankovky a bezhotovostní peníze. Jelikoţ toto téma bylo zaměřeno na území České republiky, převáţná část práce se věnuje samotnému vývoji naší České měny. Počátky sahají aţ do 1. století před naším letopočtem, kdy Keltové pouţívali na území dnešní České republiky takzvané duhovky – malé zlaté penízky. Dnes je vývoj české měny úzce spojen s vývojem eura, jelikoţ při vstupu do Evropské Unie se Česká republika, jako všechny ostatní členské státy, zavázala přijmout euro. Dále je v práci popsán bezhotovostní platební styk a jeho nástroje. Samostatná kapitola je pak věnována platebním kartám, jelikoţ jsou nástrojem jak hotovostního, tak bezhotovostního platebního styku. V této kapitole je popisována historie platebních karet, hotovostní a bezhotovostní placení, náleţitosti platebních karet a jednotlivé druhy karet. Závěr této práce je věnován trendům dnešní doby, kde jsem se zaměřila na bezkontaktní placení a SMS platby. V tomto bodě je také analyzována „popularita“ ve vyuţití platebních karet v České republice. Například je zde vyčísleno, kolik bylo vydáno platebních karet, kolik obchodníků přijímalo platební karty nebo kolik bylo v Čechách bankomatů v roce 1989 a jaká je situace nyní. Především po zavedení nové bezkontaktní platební technologie, která je mezi Čechy velmi oblíbená, počet vydaných karet a plateb neustále narůstá a myslím si, ţe tomu tak bude i nadále.

73

Seznam použité literatury Monografie 1. Kalabis, Z. Bankovní služby v praxi. Brno: Computer Press, 2005. ISBN 80-251-08821. 2. Máče, M. Platební styk – klasický a elektronický. Praha: Grada Publishing, 2006. ISBN 80-247-1725-5. 3. Ptatscheková, J., Dittrichová, J. Dvacet let české koruny na pozadí vývoje obchodního bankovnictví v České republice. Praha: Grada Publishing, 2013. ISBN 978-80-2474681-4. 4. Revenda, Z. Centrální bankovnictví. 3. aktualizované vydání. Praha: Management Press, 2011. ISBN 978-80-7261-230-7. 5. Revenda, Z., Mandel, M., Kodera, J., Musílek, P., Dvořák, P. Peněžní ekonomie a bankovnictví. 5. Aktualizované vydání. Praha: Management Press, 2012. ISBN 97880-7261-240-6. 6. Schlossberger, O., Soldánová, M. Platební styk. Třetí přepracované a doplněné vydání. Praha: BIVŠ, 2007. ISBN 978-80-7265-107-8. 7. Schlossberger, O. Platební služby. Praha: Management Press, 2012. ISBN 978-807261-238-3. 8. Spáčil, B. Česká měna: Od dávné minulosti k dnešku. Praha : Orbis, 1974. 9. Vencovský, F., Kopecký, L. a kolektiv. Lidé a Peníze. Praha: ČNB. ISBN 978-8087225-08-0. 10. Vencovský, F. Vzestupy a propady československé koruny. Praha: Oeconomica, 2003. ISBN 80-245-0497-9.

Legislativa 1. Zákon č. 124/2002 Sb., o převodech peněţních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních systémech (zákon o platebním styku) 2. Zákon č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový 3. Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách 4. Zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance 5. Zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi

74

Elektronické zdroje 1. Historie Československé měny. In: ZLATE-MINCE.CZ [online]. [cit. 2014-03-21]. Dostupné z: http://www.zlate-mince.cz/OM9_Ceskoslovenska_mena.htm 2. Charge karty. In: Měšec.cz [online]. [cit. 2014-04-12]. Dostupné z: http://www.mesec.cz/bankovni-ucty/platebni-karty/charge-karty/pruvodce/ 3. Debetní karty. In: Měšec.cz [online]. [cit. 2014-04-12]. Dostupné z: http://www.mesec.cz/bankovni-ucty/platebni-karty/debetni-karty/pruvodce/ 4. Bezkontaktní platby. In: Měšec.cz [online]. [cit. 2014-04-12]. Dostupné z: http://www.mesec.cz/bankovni-ucty/platebni-karty/bezkontaktni-platby/pruvodce/ 5. Jak přijímat platby na internetu: Premium SMS, m-platba, audiotex. In: Měšec.cz [online]. [cit. 2014-04-16]. Dostupné z: http://www.mesec.cz/clanky/jak-prijimatplatby-na-internetu-premium-sms-m-platba-audiotex/ 6. Embosovaná karta. In: Embovovana-karta.cz [online]. [cit. 2014-04-12]. Dostupné z: http://embosovana-karta.webnode.cz/ 7. Šeky. In: Ceed.cz [online]. [cit. 2014-04-10]. Dostupné z: http://www.ceed.cz/bankovnictvi/767seky.htm 8. Rozvoj bezhotovostních forem placení. In: Cnb.cz [online]. [cit. 2014-04-10]. Dostupné z: http://www.historie.cnb.cz/cs/bezhotovostni_platebni_styk/vyvoj_platebniho_styku_v _samostatne_ceske_republice/rozvoj_bezhotovostnich_forem_placeni.html 9. Finanční arbitr – základní informace. In: Financniarbitr.cz [online]. [cit. 2014-04-23]. Dostupné z: http://www.finarbitr.cz/cs/financni-arbitr/zakladni-informace.html 10. Jak došly platební karty do českých zemí aneb historie karet plná zajímavostí. In: Penize.cz [online]. [cit. 2014-04-18]. Dostupné z: http://www.penize.cz/platebnikarty/18777-jak-dosly-platebni-karty-do-ceskych-zemi-aneb-historie-karet-plnazajimavosti 11. Technologie platebních karet. In: Finance.cz [online]. [cit. 2014-04-18]. Dostupné z: http://www.finance.cz/ucty-a-sporeni/platebni-karty/abeceda-platebnichkaret/technologie/ 12. Počet platebních karet v ČR loni stoupl o procento na 10,25 mil. In: Investicniweb.cz [online]. [cit. 2014-04-18]. Dostupné z: http://www.investicniweb.cz/zpravy-ztrhu/2014/2/25/pocet-platebnich-karet-v-cr-loni-stoupl-o-procento-na-1025-mil/

75

13. Češi platí kartou na webu stále častěji, je tu více příleţitostí i důvěry v zabezpečení. In: Ihned.cz [online]. [cit. 2014-04-18]. Dostupné z: http://penize.ihned.cz/c159370640-cesi-plati-kartou-na-webu-stale-casteji-je-tu-vice-prilezitosti-i-duvery-vzabezpeceni 14. Jak se měnilo „karetní“ chování v Česku za posledních deset let. In: IDNES.cz [online]. [cit. 2014-04-18]. Dostupné z: http://finance.idnes.cz/vyvoj-pouzivaniplatebnich-karet-v-cesku-f1n-/bank.aspx?c=A130516_163426_bank_zuk 15. Sláva! Uţ se nebojíme platit kartou. In: Investicniweb.cz [online]. [cit. 2014-04-18]. Dostupné z: http://www.investicniweb.cz/2014/2/7/slava-uz-se-nebojime-platit-kartou/

Seznam příloh Příloha č. 1 – Náhled smlouvy o zřízení a vedení běţného účtu Příloha č. 2 – Vzor příkazu k úhradě

76

Příloha č. 1 Náhled smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu

77

78

Příloha č. 2 Vzor příkazu k úhradě

79