VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA. Možnosti a limity sociální práce s osobami se zdravotním postižením ve vybraném zařízení

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra sociálních studií

Možnosti a limity sociální práce s osobami se zdravotním postižením ve vybraném zařízení Bakalářská práce

Autor: Nikola Křístková Vedoucí práce: Mgr. Blanka Vrzáčková, DiS. Jihlava 2016

Copyright © 2015 Nikola Křístková

Prohlášení Prohlašuji, že předložená bakalářská práce je původní a zpracoval/a jsem ji samostatně. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná, že jsem v práci neporušil/a autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále též „AZ“). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím užitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ . Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména § 60 (školní dílo). Beru na vědomí, že VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o užití mé bakalářské práce a prohlašuji, že souhlasím s případným užitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědom/a toho, že užít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu využití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne požadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaložených vysokou školou na vytvoření díla (až do jejich skutečné výše), z výdělku dosaženého v souvislosti s užitím díla či poskytnutím licence.

V Jihlavě dne

................................................... Podpis

Poděkování Tímto bych chtěla poděkovat Mgr. Blance Vrzáčkové, Dis. za odborné vedení práce a cenné rady, které mi pomohly bakalářskou práci zkompletovat. Mé poděkování patří též pracovníkům Denního rehabilitačního stacionáře pro tělesně a mentálně postižené Třebíč za spolupráci při získávání údajů pro výzkumnou část této práce.

Anotace KŘÍSTKOVÁ, Nikola: Možnosti a limity zdravotně sociální práce s osobami se zdravotním postižením ve vybraném zařízení. Bakalářská práce. Vysoká škola polytechnická Jihlava. Katedra Sociální práce. Vedoucí práce: Mgr. Blanka Vrzáčková, DiS. Stupeň odborné kvalifikace: bakalář. Jihlava 2015. Cílem bakalářské práce je zjistit na základě rozhovorů, jaké možnosti a limity mají pracovníci Denního rehabilitačního stacionáře pro tělesně a mentálně postižené Třebíč ve své práci s osobami se zdravotním postižením. Teoretická část se zabývá vymezením pojmu zdravotní postižení, klasifikačnímu dělení zdravotního postižení a blíže specifikuje osoby s různými druhy postižení. Vymezuje pojem sociální práce, zaměřuje se na specifika sociální práce s osobami se zdravotním postižením a na formy podpory určené těmto osobám. V neposlední řadě se teoreticky věnuje vybraným možnostem a limitům sociální práce s osobami se zdravotním postižením. V praktické části jsou zkoumány možnosti a limity sociální práce s osobami se zdravotním postižením v percepci pracovníků vybraného zařízení metodou kvalitativního výzkumu a za pomocí polostrukturovaného rozhovoru. Součástí praktické části jsou rovněž navrhnutá doporučení pro vedení zařízení a pracovníky, včetně jejich vyjádření. Práce je primárně určena pro zařízení, v němž byl výzkum realizován. Měla by vést ke zlepšení pracovních podmínek zaměstnanců toho zařízení a ke zkvalitnění sociálních služeb, které poskytují osobám se zdravotním postižením.

Klíčová slova:

denní stacionář, limity sociální práce, možnosti sociální práce,

pracovníci denního stacionáře, sociální práce s osobami se zdravotním postižením

Annotation KŘÍSTKOVÁ, Nikola: Possibilities and Limits of Social Work with Persons with Disabilities in a Selected Facility. Bachelor thesis. College of Polytechnics Jihlava. Department of Social Work. Supervisor: Mgr. Blanka Vrzáčková, DiS., Degree of qualifications: Bachelor. Jihlava 2015 The aim of the thesis is to find out what the possibilities and limits workers of Daily rehabilitation clinic for mentally and physically handicapped Třebíč have in their work with people with disabilities. Theoretical part of this thesis deals with the definition of disability, classification of disability and is focuses on persons with various types of disabilities. Work defines the concept of social work and focuses on the specifics of social work with people with disabilities and the forms of support that are intended for them. Last but not least, the thesis deals with selected possibilities and limits of social work with people with disabilities. In the practical part, the possibilities and limits of social work for people with disabilities in the perspective of workers in selected facilities is explored using qualitative research with the aid of semi-structured interviews. In the practical part are also recommendations for the management of equipment and personnel, including their expression. The work is primarily intended for managers and employees and should lead to an improvement in working conditions and the quality of social services that is provided to people with disabilities in these facilities.

Key words: Day Care Center, Limits of Social Work, Possibilities of Social Work, Person with Disabilities, Workers of Daily Care Center, Social Work with Persons with Disabilities

Seznam tabulek Tabulka č. 1: Výzkumný soubor……………………………………………………….46 Tabulka č. 2: Shrnutí výsledků z prvního okruhu……………………………………...48 Tabulka č. 3: Shrnutí výsledků z druhého okruhu……………………………………..53

Obsah Úvod ............................................................................................................................... 11 I. TEORETICKÁ ČÁST 1.

Osoby se zdravotním postižením ........................................................................ 14

1.1. Klasifikace zdravotního postižení .......................................................... 16

2.

1.1.1.

Osoby s tělesným postižením ....................................................... 16

1.1.2.

Osoby s mentálním postižením .................................................... 17

1.1.3.

Osoby s duševním onemocněním ................................................. 18

1.1.4.

Osoby se smyslovým postižením ................................................. 19

1.1.5.

Osoby s kombinovaným postižením ............................................ 20

Sociální práce s osobami se zdravotním postižením ......................................... 22

2.1. Specifika sociální práce s osobami se zdravotním postižením............... 23 2.2. Formy podpory pro osoby se zdravotním postižením ............................ 26 3.

Možnosti a limity sociální práce s osobami se zdravotním postižením ........... 28

3.1. Možnosti sociální práce s osobami se zdravotním postižením............... 28 3.2. Limity sociální práce s osobami se zdravotním postižením ................... 35 II. PRAKTICKÁ ČÁST 4.

Cíl práce a výzkumné otázky .............................................................................. 41

5.

Metodika výzkumného šetření ............................................................................ 42

5.1. Metoda sběru dat .................................................................................... 42 5.2. Analýza kvalitativních dat ...................................................................... 43 5.3. Charakteristika výzkumného prostředí a výzkumného souboru ............ 44 6.

Výsledky výzkumu ............................................................................................... 47

6.1. Interpretace získaných dat z prvního okruhu.......................................... 47 6.2. Interpretace získaných dat z druhého okruhu ......................................... 53 7.

Diskuze .................................................................................................................. 57

Závěr .............................................................................................................................. 65 Seznam použitých zdrojů ............................................................................................. 67 Přílohy ............................................................................................................................ 73

Úvod Bakalářská práce se zabývá sociální prací zaměřenou na osoby se zdravotním postižením, možnostmi, které při práci s touto cílovou skupinou pracovníci Denního rehabilitačního stacionáře pro tělesně a mentálně postižené Třebíč mají, ale také limity, na které ve své práci naráží. Téma bakalářské práce jsem si zvolila na základě praxe s osobami se zdravotním postižením, kterou jsem získala během svého studia na vysoké škole, ale také ze zájmu, zjistit a poukázat na to, jak teorie sociální práce funguje či nefunguje v praxi. Sociální práce jakožto jedna z pomáhajících profesí je založena na pomoci lidem, tedy i těm, kteří se v důsledku svého postižení dostali do nepříznivé sociální situace. Očekávání pracovníků v sociální práci se od očekávání pracovníků běžných ziskových organizací jistým způsobem liší. V různých komerčních organizacích je nejčastější motivací

pracovníků

finanční

odměna,

zatímco

v sociální

práci

lidé

touží

po harmonickém pracovním prostředí, uznání a fungujících vzájemných vztazích. Mnohdy si lidé zvolí povolání v sociální oblasti na základě vlastní vnitřní potřeby pomáhat druhým lidem, potřeby být v přímém kontaktu s lidmi či potřeby vykonávat takovou činnost, která s sebou přináší pocit užitečnosti, uspokojení a smysluplného využití času. K profesionálnímu výkonu sociální práce však pouze vnitřní motivace pracovníků nestačí, na pracovníky jsou kladeny značné nároky a požadavky. Musí mít dobré organizační schopnosti, komunikační dovednosti, být schopní porozumět klientovi, orientovat se v legislativě, umět hledat zdroje, znát metody práce s klientem, mít přehled o sociální oblasti a mnohé další. Dále je pro výkon sociálního pracovníka a pracovníka v sociálních službách vyžadováno celoživotní vzdělání. V praxi pracovníci v sociální sféře ve své práci naráží na nepřiměřené požadavky ze strany klientů, rodin klientů či zaměstnavatelů, jsou nuceni řešit nepříjemné a dilematické situace. Hodnota pomoci lidem v nepříznivé sociální situaci je pro společnost i život samotného člověka nevyčíslitelná, přesto je však povolání sociálního pracovníka a pracovníka v sociálních službách profesí finančně nedoceněnou a neodráží se to ani v morálním kreditu lidí

11

pracujících v tomto oboru. Nebylo by tedy zcela na místě vytvořit dobré pracovní podmínky i těm, kteří se dobrovolně rozhodli pomáhat druhým?1 V současné době je kladen důraz na zkvalitňování a zefektivňování stávajících sociálních služeb. Problematikou úrovně kvality poskytovaných sociálních služeb z pohledu jejich uživatelů, mezi něž patří i osoby se zdravotním postižením, se věnuje celá řada evaluačních výzkumů. Mají-li však být sociální služby poskytovány co nejefektivněji a v co nejvyšší možné kvalitě, je potřeba se zaměřit i na osoby, které tyto služby poskytují. Na možnosti, které mohou ve své práci využít a na překážky, kterým musí čelit. Cílem bakalářské práce je tedy: „Zjistit na základě rozhovorů, jaké možnosti a limity mají pracovníci Denního rehabilitačního stacionáře pro tělesně a mentálně postižené Třebíč ve své práci s osobami se zdravotním postižením.“ Bakalářská práce je rozdělena na dvě části, teoretickou a praktickou. Teoretická část práce se nejprve věnuje vymezení pojmu zdravotní postižení, zaměřuje se na osoby se zdravotním postižením, na klasifikační členění zdravotního postižení a blíže specifikuje osoby s různými druhy postižení dle této klasifikace. Zabývá se definováním sociální práce včetně jejího historického vývoje, specifiky sociální práce s osobami se zdravotním postižením a formami podpory, které jsou pro tuto cílovou skupinu určeny. Dále se teoreticky zaměřuje na možnosti a limity, se kterými se mohou pracovníci při práci s touto cílovou skupinou z pohledu autorky setkat. Praktická část obeznámí čtenáře s kvalitativní výzkumnou metodou za pomocí polostrukturovaného rozhovoru, která byla zvolena pro realizaci výzkumu. V praktické části jsou dále zanalyzovány rozhovory s informanty na zkoumanou problematiku a na základě výsledků z výzkumu navrhnuta doporučení, jak využít další možnosti, které pracovníci ve své práci nevyužívají, a opatření, jež by mohla do určité míry eliminovat limity při výkonu jejich práce. Při tvorbě bakalářské práce bylo vycházeno z odborné literatury vztahující se k sociální práci a k osobám se zdravotním postižením, z odborných časopisů zaměřených na sociální práci a sociální služby a z internetových zdrojů. Informace uvedené v praktické části byly čerpány z webových stránek zařízení, ve kterém bude prováděna výzkumná 1

TICHÁ, Michaela. Motivace a motivování. [online]. In: Sociální služby. Tábor, 2013, roč. 14, č. 2. [cit. 2015-11-08]. ISSN 1803-7348. Dostupné z: http://www.apsscr.cz/ckfinder/userfiles/files/Str%C3%A1nky%20z%20SS%2022013%20final%20s%2020-25.pdf

12

část této práce a z informací poskytnutých pracovníky tohoto zařízení. Dále se práce opírá o ustanovení Zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Bakalářská práce by měla primárně sloužit jako zpětná vazba pro vedení a pracovníky zařízení, ve kterém byl výzkum prováděn, neboť může být inspirací k vytvoření nových postupů, které by využily další možnosti pracovníků a zároveň k vytvoření nových opatření, které by zmírnily či odstranily některé z limitů, na které pracovníci ve své práci naráží. Měla by tak sloužit ke zlepšení pracovních podmínek zaměstnanců tohoto zařízení a ke zlepšení kvality sociálních služeb, které poskytují osobám se zdravotním postižením. Své uplatnění může rovněž nalézt u pracovníků v obdobných zařízeních zaměřujících se na podporu či pomoc osobám se zdravotním postižením. V neposlední řadě je určena studentům ze zdravotně sociálních či sociálních oborů, kterým může sloužit jako zdroj informací.

13

I. TEORETICKÁ ČÁST 1. Osoby se zdravotním postižením Než se zaměříme na sociální práci s osobami se zdravotním postižením a s ní spojenými možnostmi a limity, se kterými se pracovníci při výkonu své profese mohou setkat, je nezbytné čtenářům přiblížit skupinu osob se zdravotním postižením. Nejprve je vymezen pojem zdravotní postižení a krátce je věnována pozornost osobám se zdravotním postižením. Poté navazuje klasifikace zdravotního postižení, přičemž jsou blíže představeny osoby s jednotlivými druhy zdravotního postižení podle této klasifikace. Definice zdravotního postižení není jednotná, existuje mnoho pohledů na vymezení tohoto pojmu. Rozdílnost definic je dána podle toho, které projevy a důsledky zdravotního postižení jsou sledovány a řešeny.2 Pro účely této práce se zaměříme na definování zdravotního postižení z medicínského a sociálního hlediska. Podle medicínského pohledu představuje zdravotní postižení individuální problém člověka, který je dán ujmou na zdraví zapříčiněnou nemocí či zraněním. Medicínské pojetí považuje zdravotní postižení za omezení, které zabraňuje osobám se zdravotním postižením podílet se plnohodnotně na občanském životě. Nevěnuje pozornost integraci, zrovnoprávnění osob se zdravotním postižením, ani nejrůznějším překážkám, které těmto osobám brání v zapojení se do běžného života, ale zaměřuje se především na jejich léčbu. Na druhé straně stojí sociální pojetí vycházející z premise, že člověka se zdravotním postižením omezuje nikoliv zdravotní postižení jako takové, ale omezují ho především bariéry vnějšího prostředí. Sociální přístup nepovažuje zdravotní postižení za individuální problém člověka, tak jako tomu je u přístupu medicínského, ale vnímá ho jako problém vztahů mezi osobou se zdravotním postižením a jejím okolím.3 Jednotnou definici zdravotního postižení nenalezneme ani na mezinárodní úrovni. Nicméně o definování pojmu se pokusila v roce 1980 Světová zdravotnická organizace, kdy ratifikovala dokument „Mezinárodní klasifikace poruch, postižení a handicapů“ 2

KRHUTOVÁ, Lenka. Úvod do disability studies. Vyd. 2. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2013. ISBN 978-80-7464-288-3. 3 BRUTHANSOVÁ, Daniela a Věra JEŘÁBKOVÁ. Možnosti řešení sociálních důsledků zdravotního postižení - synergické efekty a bílá místa současné právní úpravy. 1. vyd. Praha: VÚPSV, 2012. ISBN 978-80-7416-103-2

14

(ICIDH). Tento dokument upravuje pojem postižení jako „částečné nebo úplné omezení schopnosti vykonávat některou činnost či více činností, které je způsobeno poruchou nebo dysfunkcí orgánu“.4 V roce 2001 však vydala WHO nový dokument s názvem „Mezinárodní klasifikace funkčnosti, postižení a zdraví“ (ICF), který chápe zdravotní postižení jako „pojem zahrnující jak funkční či orgánovou poruchu lidského těla nebo psychickou poruchu lidské osobnosti, tak i nemožnost vykonávat z těchto důvodů určité aktivity či být účasten určitých běžných životních situací, a to i v důsledku existence bariér, které vytváří prostředí, v němž zdravotně postižení žijí.“5 Osoby se zdravotním postižením tvoří značnou skupinu obyvatel ČR. Podle statistických údajů z roku 2013 žije v ČR celkem 1 077 673 osob s nejrůznějším typem a mírou zdravotního postižení, což činní 10,2% podílu na celkové populaci.6 Osoby se zdravotním postižením jsou tedy součástí našich životů, avšak postoje každého člověka k nim jsou rozdílné, neboť jsou ovlivněny jeho výchovou, kulturním prostředím, sociálním prostředím, mírou informovanosti popřípadě i osobní zkušeností. To jakou mají tito lidé společenskou roli a jaké mají místo ve společnosti ovlivňují právě postoje lidí bez postižení. Pohled na člověka se zdravotním postižením jako na pasivního příjemce pomoci či objektu sociální péče je v současné době již zastaralý, má však hluboké historické a psychologické kořeny a ukazuje se, že měnit smýšlení lidí je daleko obtížnější než měnit vnější podmínky působení. Člověk se zdravotním postižením tedy nemusí být vždy pouze někým, kdo je odkázaný na pomoci ostatních, ale může být osobou schopnou aktivně utvářet svůj život.7,8 Jak uvádí Koláčková a Kodymová, lidé se zdravotním znevýhodněním potvrzují, že nestojí o soucit a nechtějí nic víc než ostatní lidé, chtějí žít ve společnosti svých blízkých, vést běžný osobní a rodinný život, pracovat, rozhodovat sami o tom, jak budou trávit svůj čas a mít stejná práva. Tohle vše staví nad sebekvalitnější péčí 4

NOVÁKOVÁ, Iva. Zdravotní nauka 2. díl: učebnice pro obor sociální činnost. Vyd. 1. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3709-6. 5 tamtéž NOVOSAD, Libor. Tělesné postižení jako fenomén i životní realita: diskurzivní pohledy na tělo, tělesnost, pohyb, člověka a tělesné postižení. Vyd. 1. Praha: Portál, 2011 ISBN 978-80-7367-873-9. 6 ČSÚ. Výběrové šetření zdravotně postižených osob – 2013. [online]. [cit. 2015-11-08]. Dostupné z: https://www.czso.cz/csu/czso/vyberove-setreni-zdravotne-postizenych-osob-2013-qacmwuvwsb 7 KRHUTOVÁ, Lenka. Občané se zdravotním postižením a veřejná správa. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005. ISBN 80-244-1168-7. 8 MICHALÍK, Jan. Zdravotní postižení a pomáhající profese. Vyd. 1. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-807367-859-3.

15

v různých zařízeních, které je podle nich vyčleňují z každodenního života společnosti. Nicméně ve všech společnostech naráží osoby se zdravotním postižením na různé překážky, které jim brání uplatňovat svá práva a svobody a znemožňují jim plně se zapojit do společenského života.9 Lidé pracující s osobami se zdravotním postižením v rámci sociální práce si musí být těchto překážek vědomi a hledat s nimi společně cesty k řešení jejich nepříznivé sociální situace.10

1.1.

Klasifikace zdravotního postižení

Klasifikace zdravotního postižení se rozlišuje na základě dominujícího postižení. Základní druhy zdravotního postižení upravuje Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, který člení zdravotní postižení na postižení tělesné včetně onemocnění civilizačními chorobami respektive chronická onemocnění, mentální postižení, duševní onemocnění, smyslové postižení zahrnující převážně postižení zrakové či sluchové a kombinovaná postižení.11 Nositelé těchto jednotlivých druhů postižení budou specifikovány v níže uvedených podkapitolách. 1.1.1. Osoby s tělesným postižením Podle Novosada rozumíme tělesným postižením dlouhodobý či trvalý stav charakteristický anatomickou, funkční nebo orgánovou poruchou, kterou není možné léčebnou péči odstranit nebo podstatně zlepšit.12 V návaznosti na toto pojetí se mezi tělesné postižení řadí dvě podskupiny. Patří sem jednak tělesné (pohybové) postižení, které

představuje

patrné

omezení

pohybu,

dysfunkci

motorické

koordinace

a v některých případech i úplnou imobilitu. Příčiny takového postižení jsou různé, může vzniknout následkem poškození, vývojové vady nebo funkční poruchy nosného a pohybného aparátu, deformace části motorického systému, amputace apod. Život s tělesným postižením s sebou přináší řadu překážek a promítá se do všech oblastí jedincova života. Lidé s tělesným postižením musí čelit pohybové nesvobodě, 9

MATOUŠEK, Oldřich, Pavla KODYMOVÁ a Jana KOLÁČKOVÁ. Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi. Vyd. 2. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-818-0. 10 KRHUTOVÁ, Lenka. Sociální práce a lidé se zdravotním postižením. Vyd. 2. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2013. ISBN 978-80-7464-290-6. 11 Zákon č. 108 ze dne 14. března 2006 o sociálních službách. In: Sbírka zákonů České republiky: 2006, částka 37. ISSN 1211-1244. Dostupný také z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2006-108 12 NOVOSAD, Libor. Tělesné postižení jako fenomén i životní realita: diskurzivní pohledy na tělo, tělesnost, pohyb, člověka a tělesné postižení. Vyd. 1. Praha: Portál, 2011 ISBN 978-80-7367-873-9.

16

informačním barierám a překážkám při uplatňování svých práv a oprávněných zájmů, předsudkům a izolaci při hledání partnera, nedůvěře ze strany veřejnosti a jejich možnost výběru zájmů, vzdělávacích příležitostí, pracovních příležitostí či profesní kariéry je do značné míry zredukována. Kromě těchto překážek a obtíží mohou mít lidé s tělesným postižením ambivalentní vztah ke svému tělu a jeho možnostem, snížené sebepojetí a sebevědomí, pocity frustrace, deprivace a osamělosti. Pohybové postižení tedy významným způsobem zasahuje do života člověka, ovlivňuje kvalitu jeho života, schopnosti a přístup k životním příležitostem.13, 14 Dále mezi tělesná postižení patří chronická onemocnění. Jedná se o taková onemocnění, která mají dlouhodobý charakter někdy i celoživotní a nejsou zcela vyléčitelná. Jde o nepříznivý zdravotní stav vyžadující dodržování předepsané životosprávy, léčebných a režimových opatření. Chronické onemocnění bývá sekundárně doprovázeno omezením pohybu. Zpravidla bývá člověk s chronickým onemocněním limitován v určitých činnostech, které by mohl bez tohoto onemocnění vykonávat, má sníženou fyzickou výkonost a odolnost vůči tělesné námaze, což může přispívat ke snížení kvality jeho života.15

1.1.2. Osoby s mentálním postižením Podle Michalíka je ze všech druhů postižení v celosvětovém měřítku nejčastějším vyskytovaným postižením právě mentální postižení. Počet mentálně postižených osob se odhaduje na 3-4% v populaci. Mentální postižení představuje souhrnný pojem pro všechny jedince s IQ pod 85, tzn. pro osoby s mentálním postižením a osoby, které se nachází v hraničním pásmu mentální retardace. Jako synonymum pro mentální postižení se často užívá pojem mentální retardace. Jak vyplývá z definice, kterou uvádí Valenta lze mentální retardaci chápat jako vývojovou duševní poruchu s výrazně sníženou úrovní inteligence projevující se ve snížení kognitivních, komunikačních, pohybových a sociálních schopností.16

13

KRHUTOVÁ, Lenka. Občané se zdravotním postižením a veřejná správa. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005. ISBN 80-244-1168-7. 14 MICHALÍK, Jan. Zdravotní postižení a pomáhající profese. Vyd. 1. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-807367-859-3. 15 tamtéž 16 tamtéž

17

Mentální retardace se dělí podle 10. revize mezinárodní klasifikace vydané WHO, která vstoupila v platnost od roku 1992 do šesti kategorií a to na: lehkou mentální retardaci, středně těžkou mentální retardaci, těžkou mentální retardaci, hlubokou mentální retardaci,

jinou

mentální

retardaci

a

nespecifikovanou

mentální

retardací.17

V návaznosti na hloubku postižení se odlišuje úroveň schopností a dovedností daného jedince. S prohlubujícím se stupněm mentálního postižení se u jedince zvyšují emocionální, behaviorální a sociální potíže, a tím se také liší jejich potřeba péče a podpory. Osoby dosahující úrovně lehké mentální retardace jsou schopny efektivně komunikovat, ve většině případů se stávají nezávislými v péči o vlastní osobu, v praktických domácích dovednostech a jsou schopni vykonávat manuální práce. Obtíže, se kterými se osoby s lehkou mentální retardací potýkají, se podobají spíše normální populaci, a proto je potřeba péče směřovaná k těmto osobám minimální. Naopak osoby s hlubokou mentální retardací mají značné problémy s porozuměním požadavků či instrukcí, bývají často inkontinentní, mají omezenou pohyblivost nebo jsou zcela imobilní. Pro osoby s hlubokou mentální retardací je rovněž charakteristická výrazně omezená schopnost komunikovat, jejich řečový projev je značně narušený, vyjadřují se spíše vokalizací, která značí jejich spokojenost či nespokojenost. Vzhledem k výraznému omezení schopností uspokojovat své základní potřeby vyžadují celoživotní komplexní péči.18, 19

1.1.3. Osoby s duševním onemocněním V důsledku duševního onemocnění dochází k narušení činnosti centrální nervové soustavy. Psychické poruchy zasahují do myšlení, prožívání a chování jedince. Duševní porucha představuje podle Praška zastřešující pojem pro všechny fáze psychických poruch, nemocí, stavů, anomálií, úchylek a reakcí.20 Mezi duševní poruchy, které jsou nejčastěji zastoupené v populaci, patří neurotické poruchy, schizofrenie, afektivní poruchy, demence, poruchy chování a osobnosti u dospělých.

Na rozdíl od osob

17

ŠVARCOVÁ-SLABINOVÁ, Iva. Mentální retardace: vzdělávání, výchova, sociální péče. Vyd. 3., přeprac. Praha: Portál, 2006. Speciální pedagogika (Portál). ISBN 80-7367-060-7. 18 MICHALÍK, Jan. Zdravotní postižení a pomáhající profese. Vyd. 1. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-807367-859-3. 19 PETR, Tomáš a Eva MARKOVÁ. Ošetřovatelství v psychiatrii. Vyd. 1. Praha: Grada, 2014. Sestra (Grada). ISBN 978-80-247-4236-6. 20 PRAŠKO, Ján. Obecná psychiatrie. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2011. ISBN 978-80-244-2570-2.

18

s mentální retardací či demencí, jejichž intelekt je výrazně narušen, nezasahují duševní poruchy do úrovně inteligenčních schopností člověka, ve většině případů mají tito lidé průměrný inteligenční kvocient či dokonce nadprůměrný, přestože tak nemusí svými projevy na ostatní jedince působit.21 Dlouhodobé duševní onemocnění či porucha snižuje funkční kapacitu nositele duševního onemocnění nebo poruchy a nepříznivě ovlivňuje základní aspekty jedincova každodenního života, což se může projevit v oblasti péče o osobní hygienu, ekonomické soběstačnosti, fungování v mezilidských vztazích, učení, rekreaci a v sociální transakci.22

1.1.4. Osoby se smyslovým postižením Tato podkapitola se zabývá zrakovým a sluchovým postižením, které jsou nejčastějšími druhy smyslového postižení, tím se však nevylučuje, že mezi námi nežijí jedinci s postižením jiného smyslu. Zrakové postižení představuje různé druhy a stupně snížených zrakových schopností.23 Příčiny postižení, které vedou ke zhoršení vidění, případně ke ztrátě zraku, je celá řada, mohou jimi být nemoc, úrazy, genetické vlivy či důsledky civilizační a ekologické zátěže. Zrakovým postižením rozumíme takové postižení funkce zraku, které nelze korigovat brýlemi a které zasahuje do běžného života jedince. Kromě funkčních dopadů, jako jsou např. problémy s orientací nebo pohybem,

se

osoby

se

zrakovým

postižením

musí

mnohdy

vyrovnávat

i s psychosociálními dopady zrakového postižení. Tím, že se osoby se zrakovým postižením musí neustále soustředit na vykonávání běžných činností, mohou být častěji unavitelní. Může se objevit také stres a nervozita v důsledku toho, že se musí vyrovnat s potřebou kompenzačních či jiných pomůcek. Zrakové postižení může vést k obtížím při provádění sebeobsluhy, komplikuje orientování se v prostoru a samostatný pohyb. Funkční, psychické vlivy zrakového postižení společně s vlivy vnějšího prostředí zasahují také komunikační dovednosti nositele tohoto typu postižení, např. je pro něj

21

MICHALÍK, Jan. Zdravotní postižení a pomáhající profese. Vyd. 1. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-807367-859-3. 22 MATOUŠEK, Oldřich, Pavla KODYMOVÁ a Jana KOLÁČKOVÁ. Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi. Vyd. 2. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-818-0. 23 KALVACH, Zdeněk. Křehký pacient a primární péče. 1. Vyd. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-2474026-3.

19

obtížnější navazování prvního kontaktu, ale především se tyto vlivy promítají do jeho sociálního fungování.24, 25 Osoby se sluchovým postižením mají omezenou schopnost vnímat a vyhodnocovat zvukové podněty nebo jim tato schopnost zcela chybí. Podle Matouška zahrnuje sluchové postižení různé typy vad, které zasahují funkci sluchového aparátu a kvalitu vnímání zvuků, což ovlivňuje orientaci nositele sluchového postižení, ale také jeho jazykové kompetence.26 Sluchové postižení má dopad na jedincovu schopnost orientovat se v prostoru, na jeho přístup k informacím a na komunikaci s ostatními lidmi. Kromě toho se často osoby se zhoršeným sluchem či osoby neslyšící potýkají se zvýšenou unavitelností, která je způsobená vyšší náročností na pozornost při komunikaci a s pocity frustrace. Osoby se sluchovým postižením většinou potřebují používat k vykonávání běžných úkonů závislých na akustickém vnímání různé kompenzační pomůcky, a vzhledem k jejich komunikačním obtížím komunikovat augmentativními, případně alternativními způsoby, což může ztěžovat jejich socializaci a vést k tomu, že tyto osoby udržují kontakt pouze s okruhem osob stejného postižení.27, 28

1.1.5. Osoby s kombinovaným postižením Kombinované postižení neboli vícenásobné postižení zahrnuje různé kombinace dvou a více vad či poruch, které se vyskytují současně u jednoho člověka. Při práci s osobami, u nichž je přítomných více postižení současně nelze aplikovat metody a přístupy podle jednotlivých postižení, ale na osoby s vícenásobným postižením je třeba nahlížet komplexně a s důrazem na jedinečnost celkového postižení, neboť se jedná o zcela individuální typ postižení, které se zpravidla neobjevuje u více osob identicky. Vícenásobné postižení tedy zahrnuje různé typy postižení, které se navzájem kombinují a dosahují různého stupně závažnosti. Vzhledem k tomu, že se jedná 24

MICHALÍK, Jan. Zdravotní postižení a pomáhající profese. Vyd. 1. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-807367-859-3 25 SLEZÁKOVÁ, Lenka. Ošetřovatelství pro zdravotnické asistenty. 1. vyd. Praha: Grada, 2008. Sestra (Grada). ISBN 978-80-247-2506-2. 26 MATOUŠEK, Oldřich. Slovník sociální práce. Vyd. 2., přeprac. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-807367-368-0. 27 NOVÁKOVÁ, Iva. Zdravotní nauka 2. díl: učebnice pro obor sociální činnost. Vyd. 1. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3709-6. 28 MICHALÍK, Jan. Zdravotní postižení a pomáhající profese. Vyd. 1. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-807367-859-3

20

o rozmanitou skupinu, představuje vytvoření kategorizace, podle které by bylo možné zařadit určitou kombinaci postižení do příslušné kategorie, značný problém. Nicméně rozdělení této obtížně popsatelné skupiny osob do užších homogennějších skupin nám umožňuje lépe popsat a specifikovat okruh jejich potřeb. Jednu takovouto kategorizaci osob s kombinovaným postižením vypracoval prof. Vašek, který rozděluje vícenásobné postižení do tří skupin: 1. mentální postižení v kombinaci s dalším postižením (zahrnuje nejpočetnější skupinu osob s kombinovaným postižením), 2. duální smyslové postižení tedy hluchoslepota, 3. poruchy chování v kombinaci s dalším postižením či narušením.29, 30 Příčin vzniku souběžného postižení více vadami existuje celá řada, mohou být podmíněné genetickými, chromozomálními, metabolickými, neurologickými či traumatickými faktory. Ke vzniku kombinovaného postižení může dojít před narozením jedince, těsně po porodu či v průběhu života. Nicméně, nejčastěji vznikají ty nejtěžší a nejzávažnější postižení v prenatálním období. Kombinované postižení má dopad na fyziologické funkce jedince a na jeho sociální fungování, což významným způsobem snižuje kvalitu jeho života.31 Vítková zdůrazňuje, že kombinované postižení zasahuje jedince komplexně a může se projevit ve všech oblastech kognitivní, tělesné, emocionální, sociální a komunikační. Bezesporu je péče o nositele vícenásobných postižení nejnáročnější, vyžadující individuální přístup a metody, které budou zohledňovat všechny důsledky jednotlivých postižení. 32

29

KOLEKTIV AUTORŮ. Základy speciální pedagogiky. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006. ISBN 80-244-1479-1. 30 ZIKL, Pavel. Pojem kombinované postižení. In: Speciální pedagogika, 2005, roč. 15 č. 4. ISSN 12112720. 31 VÍTKOVÁ, Marie. Somatopedické aspekty. 2., rozš. a přeprac. vyd. Brno: Paido, 2006. ISBN 80-7315134-0. 32 tamtéž

21

2. Sociální práce s osobami se zdravotním postižením Tato kapitola pojednává o sociální práci s osobami se zdravotním postižením. Nejprve je však nezbytné zaměřit se na sociální práci jako takovou a v krátkosti popsat její historický vývoj. Dále je v této kapitole věnována pozornost specifikům práce s osobami se zdravotním postižením a formám podpory, které jsou pro tuto cílovou skupinu určeny. Sociální práce měla různé podoby a vyvíjela se po celá staletí, avšak jako svébytný obor, se u nás objevuje teprve jedno století. V prvopočátcích tradiční sociální práce byla pomoc potřebným zajišťována prostřednictvím různých subjektů, tzn. rodinami, sousedy, obcemi a církví. Teprve v 19. století v důsledku řady ekonomických, politických a sociálních změn přebírají významné funkce rodin či komunit tzv. formální organizace. Formální celospolečenské prostředky začaly reagovat na mnohé sociální problémy, na péči o zdraví a celkové blaho občanů a došlo k propojení sociální práce se státem. Během období komunistické vlády se sociální péči nevěnovala pozornost. Sociální problémy byly vnímány, jako dočasné negativní sociální přežitky kapitalismu, které vymizí společně s třídními rozdíly a sociální práce se tak stala nežádoucí disciplínou. V období tzv. normalizace tedy v 70. a 80. letech se sociální práce začíná postupně a v tichosti obnovovat. Po roce 1989 se postavení sociální práce zlepšilo, na povrch se dostaly dříve přehlížené sociální problémy, na které bylo potřeba reagovat prostřednictvím vhodných metod a přístupů sociální práce. V 90. letech došlo k deinstitucionalizaci sociálních služeb a v návaznosti na to, ke vzniku mnoha nevládních organizací zaměřujících svou činnost na sociální a zdravotní problémy. V důsledku toho, že se společnost neustále mění a objevují se stále nové sociální problémy, představuje formování sociální práce nekončící proces, v rámci kterého je nutné neustále evidovat nové sociální problémy a vytvářet metody, které budou sloužit k jejich předcházení případně k jejich řešení.33, 34 Sociální práci definuje řada autorů. Pro tuto práci, která nahlíží na sociální práci jako na profesi, je však příznačná definice uvedená v Mezinárodním etickém kodexu sociální práce „Profese sociální práce podporuje sociální změnu, řešení problémů v lidských 33

MATOUŠEK, Oldřich Slovník sociální práce. Vyd. 2., přeprac. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-807367-368-0. 34 NOVOTNÁ, Jana. Teorie sociální práce: skripta. Vyd. 1. Jihlava: Vysoká škola polytechnická Jihlava, 2014. ISBN 978-80-87035-96-2.

22

vztazích a také zmocnění a osvobození lidí v zájmu zvýšení blaha. Sociální práce zasahuje v oblastech, kde dochází k interakci lidí a jejich prostředí, a využívá k tomu teorie lidského chování a sociálních systémů.35 V praxi se sociální práce věnuje problematice bariér ve společenském prostředí, nerovnosti a nespravedlnosti, které limitují životy některých osob, tedy i osob se zdravotním postižením. Jejím úkolem je reagovat jednak na akutní situace a krize, ale také na každodenní problémy jedince, skupin či celé společnosti. Usiluje o to, aby lidé mohli plně rozvinout své možnosti, zaměřuje se na obohacení jejich životů, předcházení selhání, zvládání obtíží a navození změny.36 Sociální práce má široké uplatnění a představuje náročnou práci na profesionalitu, vzdělání, sociální dovednosti, osobní dispozice a na etické chování pracovníků v této profesi. Zároveň v rámci sociální práce narážíme na rozdílná očekávání ze strany zaměstnavatelů, klientů, rodinných příslušníků, ale i samotných sociálních pracovníků, což může představovat závažný problém, který vede k odlišným představám o potřebném rozsahu a odborné realizaci sociální práce, včetně deformace jejího výkonu.37 Proto není neobvyklé, že se při výkonu sociální profese objevují nejrůznější problémy, překážky či zklamání.

2.1.

Specifika sociální práce s osobami se zdravotním postižením

Jak uvádí Krhutová v tradičním pojetí sociální práce, bylo na osoby se zdravotním postižením nahlíženo, jako na oběti tragédie a pozornost směřovala spíše na nedostatek jejich schopností, jinak řečeno na rozsah jejich neschopnosti. Medicínský model uplatňovaný i v dalších pomáhajících oborech byl založen na zúženém a negativním pohledu na tuto cílovou skupinou, který umožňoval kompetentním pracovníkům činit mocenská rozhodnutí. Nebyly tak respektovány jejich práva na rovnoprávnost, nezávislost a odpovědnost za sebe. Současné pojetí sociální práce zdůrazňuje v první řadě pohled na člověka jako na jedinečnou bytost a teprve pak přihlíží ke stupni a druhu

35

KUTNOHORSKÁ, Jana, Martina CICHÁ a Radoslav GOLDMANN. Etika pro zdravotně sociální pracovníky. 1. vyd. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3843-7. 36 Sociální revue. Definice sociální práce. In: Sociální revue: Sociální práce a společenské otázky [online]. 2005. [cit. 2015-12-07]. Dostupné z: http://socialnirevue.cz/item/definice-socialni-prace 37 MPSV. O prohloubení profesních dovedností sociálních pracovníků usiluje projekt Systémová podpora profesionálního výkonu sociální práce. [online]. In: Listy sociální práce.cz. 2014. [cit. 2015-12-07]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/17760

23

jeho postižení.38 Lidé se zdravotním postižením mají právo na důstojnost, nezávislost a na plné společenské uplatnění jako všichni ostatní a úkolem pracovníků, kteří s touto cílovou skupinou pracují je všechna tato práva plně respektovat. Úkolem sociální práce je podporovat rovnocenné zacházení s lidmi se zdravotním postižením a rovné příležitosti ve všech oblastech sociálního života (vzdělání, práce, základní zdravotní péče, bydlení), a přispívat tak k větší šanci těchto osob, zapojit se do společnosti a ke zlepšení kvality jejich života. Ačkoli lidé se zdravotním postižením potřebují ke zvládání některých situací a úkonů pomoc jiné osoby, neznamená to, že nemohou do určité míry převzít kontrolu nad svým životem a nést odpovědnost za svá rozhodnutí. I člověk, který je připoután na lůžko a potřebuje celodenní péči, má právo rozhodovat o svých potřebách a o způsobu, jakým budou uspokojovány.39 Současným ideálem je tedy podporovat osoby se zdravotním postižením k co největší samostatnosti. Podpora směřovaná k osobám se zdravotním postižením by však měla být poskytována pouze v záležitostech, které nejsou schopni zvládnout, naopak tam, kde si umí poradit, by měli mít dostatečný prostor pro svá řešení.40 Je evidentní, že zcela odlišný přístup a metody budeme volit při práci s lidmi se zdravotním postižením a jiné zase u lidí drogově závislých, propuštěných vězňů, seniorů a dalších cílových skupin sociální práce. Nicméně, jak již bylo uvedeno výše, lidé se zdravotním postižením tvoří natolik různorodou skupinu, že se v praxi sice setkáme se dvěma jedinci, kterým bylo diagnostikováno stejné postižení či porucha, ale jejich způsob fungování a rozsah omezení nejsou nikdy identické, a proto se i přístup k jedincům se zdravotním postižením, forma a míra podpory vzhledem k těmto skutečnostem bude lišit.41 V této souvislosti sehrává významnou úlohu v sociální práci s osobami se zdravotním postižením individuální přístup, který vychází z klientových potřeb, přání a schopností a je v souladu s jeho zájmy. Podle Koláčkové a Kodymové je při práci s osobami s postižením třeba brát na zřetel veškeré okolnosti, které ovlivňují životy této skupiny osob. Důležité je pro kvalitní sociální práci věnovat pozornost

38

KRHUTOVÁ, Lenka. Sociální práce a lidé se zdravotním postižením. Vyd. 2. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2013. ISBN 978-80-7464-290-6. Dostupné z: 39 KRHUTOVÁ, Lenka. Sociální práce a lidé se zdravotním postižením. Vyd. 2. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2013. ISBN 978-80-7464-290-6. Dostupné z: 40 MATOUŠEK, Oldřich, Pavla KODYMOVÁ a Jana KOLÁČKOVÁ. Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi. Vyd. 2. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-818-0. 41 KRHUTOVÁ, Lenka. Komunikace v kontextu sociální práce s lidmi se zdravotním postižením [online]. Ostrava: Ostravská univerzita, 2013. ISBN 978-80-7464-411-5.

24

biologickým faktorům (zdravotní stav, vrozené předpoklady, aktuální tělesná kondice), psychologickým faktorům (osobnostní charakteristiky jedince, aktuální psychický stav, sebepojetí a sebehodnocení), sociálním faktorům (rodinné zázemí, příležitosti k navazování kontaktu se společenským prostředím, schopnost navazovat a udržovat vztahy), neoetickým faktorům (morálnímu a etickému přesvědčení, hodnoty, smysluplnost vlastního života, náboženské přesvědčení), ale také sociální a veřejné politice (dostupnost sociálních služeb, politika zaměstnanosti, bytová politika, doprava).42 Cílem sociální práce ve vztahu k osobám se zdravotním postižením je především snaha o jejich sociální začlenění. Jde především o snahu umožnit lidem žít způsobem, který se bude, co nejvíce podobat životu lidí bez postižení tzn., že budou moci např. využívat veřejné služby, ale také, že v nich budou moci pracovat. V této souvislosti se nabízí ucelená (komplexní rehabilitace), jejímž úkolem je vytvořit takové podmínky, které umožní osobám se zdravotním postižením, začlenit se do běžného ekonomického i sociálního života, a to skrze realizaci různých opatření sloužících ke zmírňování, odstranění či překonávání překážek, které zapříčiňují sociální vyloučení těchto osob. Komplexní rehabilitace zahrnuje souhrn těchto rehabilitačních opatření ve dvou a více složkách rehabilitace tedy léčebné, sociální, pedagogické nebo pracovní. V rámci ucelené či komplexní rehabilitace se využívají metody z různých oblastí z lékařství, sociální práce, výchovy, vzdělávání a profesní přípravy, za účelem znovunabytí, získání či upevnění nejvyšší možné úrovně samostatnosti a funkční schopnosti. Pomocí vhodných a efektivních prostředků rehabilitace a nácviku potřebných dovedností lze dosáhnout snížení stupně závislosti jedince s postižením popřípadě jeho zapojení do pracovního procesu. Ucelenou rehabilitaci poskytuje osobám se zdravotním postižením tým odborníků složený z odborných lékařů, fyzioterapeutů, ergoterapeutů, speciálních pedagogů, psychologů a sociálních pracovníků.43,44

42

MATOUŠEK, Oldřich, Pavla KODYMOVÁ a Jana KOLÁČKOVÁ. Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi. Vyd. 2. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-818-0. 43 KRHUTOVÁ, Lenka. Sociální práce a lidé se zdravotním postižením. Vyd. 2. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2013. ISBN 978-80-7464-290-6. 44 Odbor 22 a odbor 41. Doporučený postup č. 1/2016 na podporu realizace prostupného systému sociální a pracovní rehabilitace osob se zdravotním postižením. [online]. 2016. [cit. 2015-12-07]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/23591/Doporuceny_postup_c.12016_na_podporu_realizace_prostupneho_systemu_socialni_a_pracovni_rehabilitace_osob_se_zdravotni m_postizenim.pdf

25

Krhutová uvádí, že důležitými předpoklady k tomu, aby byly intervence sociální práce jako profese, která se významným způsobem podílí na utváření životních podmínek lidí se zdravotním postižením, jsou zejména znalost rozdílu mezi nemocí a zdravotním postižením, znalost komplexity podmínek života lidí s postižením, specifická znalost konkrétních potřeb jedince se zdravotním postižením, otevřená spolupráce s klientem s postižením, znalost optimálních způsobu kontaktu a komunikace vůči lidem se zdravotním postižením, orientovat se na kladný potenciál osoby se zdravotním postižením, respektovat důstojnost člověka s postižením, respektovat limity postižení a žitou osobní zkušenost člověka se svým postižením.45

2.2.

Formy podpory pro osoby se zdravotním postižením

Jak uvádí Krhutová to, že s námi žijí lidé se zdravotním postižením je zcela přirozeným jevem, který se zde objevoval od začátku lidského společenství, a navzdory snahy eugeniky a lékařským a technickým pokrokům se i nadále vyskytovat bude. Lze tedy říci, že tato skupina obyvatelstva je a nadále bude významným subjektem zdravotní a sociální péče.46 Lidé s jakýmkoliv druhem postižení, které má negativní dopad na jejich životní situaci, potřebují ve větší či menší míře k tomu, aby mohli uplatňovat svá práva a svobody a zapojit se do společenských aktivit určitou formu podpory. Ke snížení negativních důsledků zdravotního postižení slouží peněžité příspěvky, sociální služby a kompenzační pomůcky. Ekonomické a další materiální podmínky pro samostatný život osob se zdravotním postižením jsou zajišťovány finančními prostředky v podobě invalidních důchodů a finančních příspěvků podle Zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, tedy příspěvek na péči, příspěvek na mobilitu a příspěvek na zvláštní pomůcku.47,48 Sociálními službami, které se výhradně specializují na podporu lidí se zdravotním postižením, jsou domovy pro osoby se zdravotním postižením, chráněné bydlení, raná péče a tlumočnické služby. Služby, které nejsou výhradně zaměřeny na osoby se 45

KRHUTOVÁ, Lenka. Komunikace v kontextu sociální práce s lidmi se zdravotním postižením. Ostrava: Ostravská univerzita, 2013. ISBN 978-80-7464-411-5. 46 KRHUTOVÁ, Lenka. Sociální práce a lidé se zdravotním postižením. Vyd. 2. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2013. ISBN 978-80-7464-290-6. 47 MATOUŠEK, Oldřich, Pavla KODYMOVÁ a Jana KOLÁČKOVÁ. Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi. Vyd. 2. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-818-0. 48 Zákon č. 329 ze dne 13. října 2011 o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů. In: Sbírka zákonů České republiky: 2011, částka 115. ISSN 1211-1244. Dostupný také z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2011-329

26

zdravotním postižením, ale které lidé s postižením často využívají, jsou pečovatelská služba, služby osobní asistence, průvodcovské a předčitatelské služby, tísňová péče, odlehčovací služby, centra denních služeb, týdenní stacionáře, denní stacionáře a další.49 Podle Zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách se v denních stacionářích poskytují „ambulantní sociální služby osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku nebo zdravotního postižení, a osobám s chronickým duševním onemocněním, jejichž situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby.“50 Sociální služby jsou realizovány prostřednictvím poskytovatelů sociálních služeb a jedním z těchto poskytovatelů je Denní rehabilitační stacionář pro tělesně a mentálně postižené Třebíč, který bude blíže charakterizován v praktické části této práce.

49

KRHUTOVÁ, Lenka. Sociální práce a lidé se zdravotním postižením. Vyd. 2. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2013. ISBN 978-80-7464-290-6. 50 Zákon č. 108 ze dne 14. března 2006 o sociálních službách. In: Sbírka zákonů České republiky: 2006, částka 37. ISSN 1211-1244. Dostupný také z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2006-108

27

3. Možnosti a limity sociální práce s osobami se zdravotním postižením V této kapitole jsou uvedeny pozitivní prvky, které mohou být při práci s osobami se zdravotním postižením využity. Nicméně práce s touto cílovou skupinou s sebou přináší také celou řadu limitů. Možnosti a limity vychází z poznatků získaných během praxe a z teoretických východisek zaměřených na osoby se zdravotním postižením a na sociální práci s nimi. Je třeba upozornit na to, že se možnosti a limity mohou vzájemně překrývat, tzn., že prvek, který představuje možnost, může být zároveň i limitem.

3.1.

Možnosti sociální práce s osobami se zdravotním postižením

Spolupráce s rodinou Rodina hraje nezastupitelnou roli v životě klienta a představuje pro něj obrovský zdroj materiální, emocionální a sociální podpory. Rodina hraje důležitou roli rovněž pro pracovníky při poskytování sociálních služeb.51 Jednak je pro pracovníky významným zdrojem informací o klientovi, obzvláště v případech, kdy jsou klientovy komunikační schopnosti výrazně omezeny. Rodina jako zdroj neformální podpory může být zapojena také do procesu individuálního plánování průběhu sociálních služeb. Fungující spolupráce mezi pracovníky a rodinou je pro klienta nesmírně důležitá, neboť jejich společným úkolem je podporovat klienta při dosahování stanovených cílů a přispívat k jeho co nejvíce možnému začlenění do běžného života.52 Nelze však zapomínat na to, že klient má právo na samostatné rozhodování a na utváření svého života, proto by měl jeho osobní cíl v rámci individuálního plánování vycházet především z jeho potřeb a přání, nikoli na základě vlastních úvah členů jeho rodiny o tom, co je pro něj dobré.53 V neposlední řadě mohou členové rodin poskytovat zpětnou vazbu na péči poskytovanou klientovi, a tím tak přispívat ke zkvalitnění pracovního výkonu jednotlivých pracovníků. 51

HAUKE, Marcela. Zvládání problémových situací se seniory: nejen v pečovatelských službách. 1. vyd. Praha: Grada, 2014. ISBN 978-80-247-5216-7. 52 JOHNOVÁ, Milena. Plánování zaměřené na člověka a transformace ústavní péče II. [online]. In: Dobromysl.cz. [cit. 2015-01-08]. ISSN 1214-2017 Dostupné z: http://www.dobromysl.cz/scripts/detail.php?id=1130 53 SOBEK, J. Osobní cíl v individuálním plánování. In: Sociální služby. Tábor: Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR, 2009, 11(1). ISSN 1802-0046.

28

Spolupráce s veřejnými návaznými službami Kromě jiného je úkolem pracovníků, kteří poskytují sociální služby osobám se zdravotním postižením podporovat tyto osoby při získávání nových dovedností a upevňování stávajících dovedností v oblastech běžného života. Těmito oblastmi jsou například nakupování, cestování, péče o vlastní osobu atd. Tuto podporu lze poskytovat prostřednictvím individuálních či skupinových nácviků dovedností, které přispívají k větší soběstačnosti klientů. V praxi však klienti při využívání veřejných služeb naráží na řadu překážek. Největší úskalí představuje neporozumění či nedorozumění ze strany pracovníků veřejných služeb. Dalším problémem jsou také obavy těchto pracovníků ze samotných klientů a to především z těch, kteří mají obtíže v komunikaci. Veřejnost často neví, jak má k osobám se zdravotním postižením přistupovat. Někdy jde však o problémy způsobené ze strany klientů, kdy zneužívají ochoty pracovníků a vyžadují asistenci v nepřiměřené míře. Jedním z osvědčených způsobů, jak mohou pracovníci v sociálních službách tyto bariéry do jisté míry eliminovat a posílit tak samostatnost klientů, je fungující spolupráce s veřejnými návaznými službami. Důležitá je jednak informovanost pracovníků veřejných služeb o situacích, které by se mohly vyskytnout, ale také znalost systému, na základě kterého klienti s postižením využívají veřejné služby. Ke zlepšení úrovně komunikace mezi klienty, kteří mají obtíže v komunikaci nebo se čtením a veřejností, přispívá systém využívání veřejných služeb v alternativní podobě, kdy klienti komunikují s veřejností pomocí obrázků a kartiček s čísly, množstvím apod.54 Individuální plánování Jedním z užitečných nástrojů, který by měli pracovníci využívat při poskytování sociálních služeb uživatelům v tomto případě uživatelům se zdravotním postižením, je individuální plánování. V praxi samotný proces individuálního plánování začíná zjišťováním současné situace klienta a dohodou klíčového pracovníka a klienta o tom, co si přeje klient změnit a jak by měla jeho nová situace vypadat, tedy zformulují se cíle klienta. Na základě stanoveného cíle se naplánuje postup k jeho dosažení, postupně se realizují jednotlivé kroky a monitoruje se celý průběh naplňování cílů. Na závěr se

54

ADAMEC, Aleš. Jak na to: příklady dobré praxe v deinstitucionalizaci. [online]. 1. vyd. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky, 2013. ISBN 978-80-7421-045-7. [cit. 2015-01-08]. Dostupné také z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/14688/Sbornik.pdf

29

porovná nová situace s dříve naplánovanými cíli a zhodnotí se výsledky. Individuální plánování musí vycházet především z potřeb a přání klienta nikoli klíčového pracovníka, musí zohledňovat účel sociálních služeb a směřovat k posílení sociálního začlenění klientů. Individuální plánování přináší řadu pozitiv, jak pro klienty, tak i pro zaměstnance a zaměstnavatele. Primárně se týká uživatele služeb, poskytuje mu zpětnou vazbu o jeho vynaloženém úsilí, nezdarech a povzbuzeních. Individuální plánování pomáhá pracovníkům lépe poznat klienta, jeho potřeby, přání, touhy a pochopit situaci, ve které se nachází. Tím dochází k prohloubení vztahu mezi pracovníkem a klientem. Souhrnné informace o dojednaných cílech z individuálních plánů tzn., z jaké jsou oblasti a jak se je podařilo naplnit, poukazují také na to, jak je intervence úspěšná a kde je potřeba ještě zapracovat. Souhrnné výsledky z individuálních plánů nachází své využití také jako základní vstup pro strategické plánování, neboť umožňují organizacím vyjasnit si, v jakých oblastech skutečně lidem pomáhají a po čem je poptávka a vymezit směr dalšího rozvoje organizace v návaznosti na potřeby cílové skupiny.55, 56 Týmová spolupráce Životní podmínky osob s postižením se často setkávají s různými překážkami. Pracovníci, kteří s touto skupinou lidí pracují, by si měli být těchto překážek vědomi a předmětem jejich zájmu by měla být situace uživatele s postižením jako celek. Měli by brát v potaz všechny zdravotní, psychologické, hodnotové, kulturní, vztahové a další bariéry, se kterými se uživatel s postižením při zvládání své situace potýká. A právě zaměření na vzájemnou podmíněnost různorodých okolností života osob s postižením vyvolává potřebu spolupráce pracovníků z různých pomáhajících oborů. V zařízení v němž bude prováděn výzkum, je pracovní tým složen z pracovníků v sociálních službách,

sociálního

pracovníka,

vedoucího

oddělení,

speciálního

pedagoga

a fyzioterapeutů.57 Interdisciplinární týmy v sociálních službách slouží především pro řešení složitých a interdisciplinárních úkolů a naplňování individuálních potřeb klienta služby, v tomto 55

JOHNOVÁ, Milena. Individuální plánování – utajovaná síla sociální práce. In: Sociální práce. Brno: Asociace vzdělavatelů v sociální práci, 2011, 11(3). ISSN 1213-6204. 56 SOBEK, Mgr. Jiří. Význam cílů v individuálním plánování. [online]. In: Sociální služby. Tábor: Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR, 2010, 12(8-9). ISSN 1803-7348. 57 KRHUTOVÁ, Lenka. Sociální práce a lidé se zdravotním postižením. Vyd. 2. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2013. ISBN 978-80-7464-290-6.

30

případě klienta s postižením. Proto, aby tým efektivně fungoval, musí být jeho členům jasné poslání organizace, musí mít dostatek informací, prostor pro jejich sdílení a následně pro jejich používání v praxi. Důležité je také to, aby měli členové týmu jeden společný cíl a zájem, se kterým se ztotožní, aby se při jeho plnění vzájemně povzbuzovali a dávali své schopnosti k dispozici pro práci v týmu. Společným zájmem týmu by měla být především kvalitně poskytovaná sociální služba.58 Podoba spolupráce v týmu je v rámci organizace ovlivněna mnoha aspekty a zvyklostmi, důležitou roli však hraje ochota členů týmu spolupracovat, důvěra v práci jiných odborníků a respekt k jejich pohledu na péči, a to napříč odbornostmi i postavením v péči o klienty.59 V rámci týmu mají pracovníci prostor pro sdílení svých zkušeností a pro poskytování vzájemné podpory. Fungující týmová práce pod vedením dobrého vedoucího, ale také pod vedením externích supervizorů přispívá k pochopení povahy profese pracovníka, toho co mu přináší a co od ní může očekávat.60 Práce týmu se neobejde bez pracovních porad. Cílem porad týmu je zlepšování komunikace mezi pracovníky zařízení, porady slouží k předávání a získávání důležitých informací a zkušeností, poskytují prostor pro řešení konfliktů, pro hodnocení a sebehodnocení a v neposlední řadě navozují pocit sounáležitosti. Porada představuje pro pracovníky příležitost k úniku z osamění a možnost setkání všech pracovníků v rámci porady může být také efektivním nástrojem v boji proti syndromu vyhoření.61, 62 Supervize Při práci s osobami se zdravotním postižením se můžeme setkat s celou řadou obtížných situací. Příkladem může být agresivní chování klienta, pocit bezmocnosti v případě, že se nám nedaří zlepšit klientovu situaci apod. Pro tyto případy se nabízí pracovníkům supervize, která je již poměrně běžnou metodou profesního rozvoje pracovníků, řešení 58

TAJANOVSKÁ, Andrea. Role sociálního pracovníka při koordinaci multidisciplinárního týmu – předpoklady a dovednosti. In: Sociální práce. Brno: Asociace vzdělavatelů v sociální práci, 2007, (1). ISSN 1213-6204. 59 MAHROVÁ, Gabriela a Martina VENGLÁŘOVÁ. Sociální práce s lidmi s duševním onemocněním. 1. vyd. Praha: Grada, 2008. Sestra (Grada). ISBN 978-80-247-2138-5. 60 MIKULÁŠEK, Ondřej. Pouze zralý pracovník akceptuje skutečnost, že se klient nechová tak, jak by bylo nejvhodnější. In: Sociální práce. Brno: Asociace vzdělavatelů v sociální práci, 2008, 8(3). [cit. 201601-08]. ISSN 1213-6204. 61 KUZNÍKOVÁ, Iva. Sociální práce ve zdravotnictví. 1. Vyd. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-2473676-1. 62 KRAHULOVÁ, Katarína. Stres a syndrom vyhoření v pomáhajících profesích. In: Sociální služby. Tábor: Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR, 2010, 12(10). ISSN 1803-7348.

31

obtížných situací, na které pracovníci ve své práci s klienty naráží a metodou podporující práci v týmu.63 Podle Koláčkové představuje supervize setkání pracovníků se supervizorem, ať už jde o jednoho pracovníka v rámci individuální supervize nebo skupiny pracovníků v rámci skupinové či týmové supervize. Supervize dává pracovníkům prostor probírat při otevřenému rozhovoru obtížné situace v práci s klienty. Věnuje se emocím, které mohou vzniknout v důsledku práce s klienty, s kolegy a dává prostor pro reflexi vlastní práce. Mnohdy se pracovníci v sociálních službách potřebují přesvědčit, že pracují dobře a ve prospěch klienta. Supervizor nabízí supervidovaným spolupráci na úrovni rovnocenných partnerů a přináší pohled zvenčí. V případě práce se složitým klientem nabízí supervize pracovníkům podporu, posiluje jejich kompetence a přináší jim inspiraci pro nové postupy.64 Kromě toho může supervize podporovat zájem o profesní rozvoj pracovníků, ale také předcházet syndromu vyhoření, kterým jsou pracovníci pomáhajících profesí ohroženi ve vysoké míře.65 Vzdělávání Jednou z podmínek k tomu, aby člověk mohl vůbec vykonávat povolání sociálního pracovníka či pracovníka v sociálních službách je dosažení určité úrovně vzdělání, resp. musí mít odbornou způsobilost. Tento požadavek významným způsobem přispívá ke zvýšení profesionality a kvality sociální práce. Jde však pouze o vstupní požadavek do povolání. V současné době je ukončené vyšší odborné či vysokoškolské vzdělání v oblasti sociální práce nedostačující, neboť neustále dochází ke změnám a vývoji praxe tohoto oboru.66 V ČR je další vzdělávání sociálních pracovníků a pracovníků v sociálních službách regulováno Zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, který ukládá těmto pracovníkům povinnost obnovovat, upevňovat a doplňovat svojí kvalifikaci prostřednictvím vzdělávacích programů, školících akcí, odborných stáží v zařízeních poskytující sociální služby, akreditovaných kurzů atd. Další vzdělávání v rozsahu 24 hodin za jeden rok musí podle tohoto zákona sociálnímu pracovníkovi či 63

MAHROVÁ, Gabriela a Martina VENGLÁŘOVÁ. Sociální práce s lidmi s duševním onemocněním. 1. vyd. Praha: Grada, 2008. Sestra (Grada). ISBN 978-80-247-2138-5. 64 MATOUŠEK, Oldřich. Metody a řízení sociální práce. Vyd. 2. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-807367-502-8. 65 HRONOVÁ, Marie. Supervize v sociálních službách. In: Sociální služby. Tábor: Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR, 2009, 11(5). ISSN 1803-7348. 66 MALÍK HOLASOVÁ, Věra. Kvalita v sociální práci a sociálních službách. 1. vyd. Praha: Grada, 2014. ISBN 978-80-247-4315-8.

32

pracovníkovi v sociálních službách zajistit zaměstnavatel.67 Nezbytnou roli však sehrává aktivní účast samotného pracovníka na realizaci své vzdělanostní a kvalifikační životní dráhy.68 Pracovníci v sociální oblasti však poukazují na různá úskalí dalšího vzdělávání. Mnohdy jsou nuceni absolvovat bezplatné kurzy, které jsou pro jejich profesní růst nepodstatné nebo kurzy, jejichž lektoři nejsou z praxe sociální práce.69 Výukové manuály Pracovníci mohou při práci s osobami se zdravotním postižením využít tzv. výukové manuály, které mohou být klientům nápomocné při nácviku různých činností a dovedností. Zároveň slouží jako nástroj pracovníků pro jednotnou metodu při získání, udržení nebo dalším rozvoji dovedností klientů. Manuály nachází široké uplatnění, lze je využít při nácviku pracovních činností a činností spojených s chodem domácnosti (vaření, zacházení se spotřebiči), při rozvoji sebeobsluhy a komunikačních dovedností např. telefonická komunikace, být schopen požádat někoho o pomoc. Manuály nejprve musí seznámit klienta s činností, kterou bude provádět a za jakým účelem. Dále jsou v něm uvedeny potřebné pomůcky případně suroviny potřebné pro danou činnost a podrobně popsaný vlastní pracovní postup doplněný obrázky, fotografiemi a slovními popisky. Nevyhnutelnou součástí manuálu musí být upozornění na případná rizika, která mohou při vykonávání dané činnosti nastat. Společně s výukovým manuálem vypracovávají pracovníci kontrolní listy, jejichž cílem je zhodnotit, zda se klient novou činnost naučil.70 Komunikační metody V sociální oblasti se pracovníci setkávají s klienty, se kterými je komunikace z různých důvodů obtížnější. Může to být dáno omezením v mentální nebo psychické oblasti, ztrátou nebo poškozením kognitivních, rozumových a řečových funkcí. Často jsou obtíže v komunikaci způsobeny řadou faktorů, které mají za následek nesnadné situace 67

Zákon č. 108 ze dne 14. 03. 2006 o sociálních službách. In: Sbírka zákonů České republiky: 2006, částka 37. ISSN 1211-1244. Dostupný také z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2006-108 68 MALÍK HOLASOVÁ, Věra. Kvalita v sociální práci a v sociálních službách. 1. Vyd. Praha: Grada, 2014. ISBN 978-80-247-4315-8. 69 MPSV. Jarní škola - souhrn hlavních výstupů. [online]. Tábor, 2015. [cit. 2016-01-15]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/22676/Jarni_skola_final_vystupy.pdf 70 Arkadie, o. p. s. Historie a současnost výukových manuálů v Arkadii. [online prezentace]. Teplice: Arkadie, o. p. s. [cit. 2016-01-18]. Dostupné z: www.arkadie.cz/inc/getfile.php?id=4105

33

a přináší velké nároky na pracovníky, kteří s takovými klienty pracují. Pro usnadnění komunikace a navázání kontaktu s klienty, jež mají narušené komunikační schopnosti, se pracovníkům nabízí alternativní a augmentativní způsob komunikace. Jedná se o komunikační systémy, které řeč v písemné či mluvené podobě pouze doplňují (augmentativní) a systémy, které psanou či mluvenou řeč zcela kompenzují (alternativní). V rámci augmentativní a alternativní komunikace se využívají nejrůznější pomůcky, nejčastěji piktogramy, znak do řeči, Bliss systém, VOKS, Makaton nebo přístroje s hlasovým výstupem. Kromě alternativní a augmentativní komunikace, která je využívána nejčastěji se nabízí metoda preterapie. Tato metoda je přímo zaměřena na navázání kontaktu a budování vztahu s klienty, kteří komunikují omezeně nebo nemohou vůbec komunikovat. Je zaměřená na posilování kontaktu s realitou, na kontaktu se sebou samým a na kontaktu s okolím. Technikami, které jsou v rámci preterapie využívány jsou kontaktní funkce neboli reflexe např. reflexe slov a zvuků, kterými se klient projevuje, reflexe prostředí a situací, ve kterých se klient nachází, reflexe výrazů, pohybů tváře a očí, reflexe verbálních i fyzických pozic a pohybů těla klienta. Smyslem těchto kontaktních technik v dlouhodobé práci je navázání emocionálního a komunikačního kontaktu s klientem, který je zakotvený v realitě a umožňuje pracovníkům každodenně pracovat i s osobami s těžkými typy postižení. Další metodou, která usnadňuje navázat vztah a vede tak k úspěšnější komunikaci s klienty, kteří mají obtíže v komunikaci, je videotrénink inteakcí. Tato metoda spočívá v analyzování videozáznamů z interakcí a z komunikace s klienty a následně se hledá lepší možnost komunikace s konkrétními klienty. 71,72 Pracovní podmínky Dalším důležitým faktorem, který ovlivňuje pracovní výkon pracovníků poskytujících péči a podporu osobám se zdravotním postižením, jsou pracovní podmínky. Vztahy na pracovišti a klima, které na něm panuje, ovlivňuje pracovníky při výkonu jejich práce, ale také jejich psychiku. Fungující pracovní prostředí přispívá ke spokojenosti pracovníků, ale také ke spokojenosti klientů. K tomu, aby pracovníci v sociální profesi, 71

SLOWÍK, Josef a Ivana ČAMKOVÁ. Alternativní a augmentativní komunikace. [online]. In: INSTAND. Karlovy Vary, 2014. [cit. 2016-01-18]. Dostupné z: www.instand.cz/dokumenty/alternativni-a-augmentativnikomunikace_201409212102240.ppt+&cd=1&hl=cs&ct=clnk&gl=cz 72 KRUTILOVÁ, Dagmar. Možnosti komunikace a navázání vztahu s obtížně komunikujícími klienty. In: Sociální služby. Tábor: Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR, 2010, 12(6-7). ISSN 1803-7348.

34

ale i pracovníci jiných profesí mohli pracovat se zájmem, elánem a podávat kvalitní pracovní výkony potřebují mít pocit jistoty a bezpečí na pracovišti. 73 V oblasti podmínek na pracovišti je nezbytné vytvořit pro pracovníky vhodné pracovní prostředí, mít jasnou a funkční organizační strukturu, jasně vymezené poslání a cíle celé organizace, zavedenou odbornou supervizi, jasně vymezit náplň práce jednotlivých pracovníků a hranice služby, zajistit pracovníkům podmínky pro podporu profesního a osobního růstu a odpovídající finanční ohodnocení.74 Pro pracovníky je zásadní přesně vědět, co se od nich očekává, jaké jsou jejich povinnosti, ale i práva na pracovní pozici. Důležité je také to, aby byly zaměstnancům jasně stanoveny a sděleny úkoly, protože jedině tak je mohou lépe plnit a nebudou zároveň pociťovat tak vysokou zátěž jako při nejasných kompetencích. Úkoly, které pracovníci dostávají, by měly být především reálné a nemělo by docházet k přetěžování pracovníků.

Práce, kterou vykonávají

pracovníci v různých zařízeních sociálních služeb, bývá ve většině případů pouze dílčí a nedostává se jim tak pocitu naplnění a smysluplnosti. Příkladem může být situace, kdy pracovník pracuje s klientem na jedné dovednosti, která se nedaří. V těchto situacích by měl mít pracovník možnost konzultovat svou práci s klientem v týmu, který mu může poskytnout zpětnou vazbu, umožní mu shledat nějaký vývoj a tím přispěje k jeho motivaci k další práci s klientem. Nepostradatelnou roli v práci lidí pracujících v sociálních službách hraje uznání, které potřebují často slyšet, proto je třeba těmto lidem vyjadřovat ocenění všemi možnými prostředky.75

3.2.

Limity sociální práce s osobami se zdravotním postižením

Spolupráce s rodinou Při poskytování sociálních služeb se pracovníci setkávají nejen s uživateli sociálních služeb, ale často také s jejich rodinami. Problém může nastat v situacích, kdy se rozchází očekávání klienta, rodiny klienta a pracovníků. Klientova rodina může mít jiné představy o tom, co je pro něj dobré a jaká jsou jeho přání, než má on sám, což může vést ke konfrontaci mezi pracovníkem a rodinou. V praxi se často setkáváme s tím, že 73

PROVAZNÍKOVÁ, Renáta. Patologie v pracovních vztazích – mobbing 1. část. [online]. In: Národní pojištění. 2013, (11). ISSN 0323-2395. 74 STŘELKOVÁ, Monika. Úkolem sociálních pracovníků je pomáhat, nikoliv činit zázraky. In: Sociální práce, Brno: Asociace vzdělavatelů v sociální práci, 2007, (1). ISSN 1213-6204. 75 KRAHULOVÁ, Katarína. Stres a syndrom vyhoření v pomáhajících profesích. In: Sociální služby. Tábor: Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR, 2010, 12(10). ISSN 1803-7348.

35

rodinní příslušníci mají tendenci své příbuzné neúměrně ochraňovat a obhajovat, nebo naopak přeceňovat jejich schopnosti a dovednosti. Rodinní příslušníci kladou na pracovníky požadavky, které nejsou mnohdy reálné a pro klientovu situaci zcela vhodné, protože ho vystavují nepřiměřeným nárokům. Někdy si také rodinní příslušníci nárokují nepřiměřenou péči a odpovědnost ze strany pracovníků a využívají k tomu různé manipulační techniky, od nenápadného přesvědčování a pobízení až po nepříjemné výstupy. V těchto případech hraje důležitou roli jednota v týmu, vzájemná podpora a dovednost obhájit své profesionální postupy.76 Práce s riziky V současné době se v rámci sociálních služeb prosazuje model sociálního začleňování osob v našem případě osob se zdravotním postižením. Lidé s postižením tak dostávají příležitost pracovat, rozvíjet své volnočasové aktivity, využívat veřejné služby apod. Tyto osoby se tak dostávají do řady nových situací, které pro ně mohou představovat určité riziko. Před pracovníky, tak stojí obtížný úkol, kdy musí zajistit uživateli co největší bezpečí, ale zároveň jim umožnit prožívat běžné situace každodenního života včetně určitého rizika, který k těmto situacím náleží. I dnes se setkáváme s tím, že má řada pracovníků poskytující sociální služby tendenci přebírat odpovědnost za své uživatele, což souvisí s přebíráním rozhodování a kontroly nad uživatelem a rovněž s velkými zásahy do jeho života. V moderně pojatých sociálních službách, ve kterých je kladen důraz na sociální začlenění a respekt k právům uživatele, je toto pojetí odpovědnosti neudržitelné. S tím, jak roste nezávislost a samostatnost uživatele sociálních služeb, by mělo růst také jeho vědomí o odpovědnosti. I člověk s postižením nese v mnoha situacích odpovědnost za své jednání, avšak tato myšlenka je u nás poměrně nová.77 V případě, že nebude lidem se zdravotním postižením umožněno, aby nesli odpovědnost za vlastní rozhodování s přiměřenou mírou rizika, nebudou mít možnost být odpovědní a zároveň nést odpovědnost za svůj život.78 Důležité je při práci s riziky vymezit hranice odpovědnosti tzn. v každé rizikové situaci najít a vyjednat 76

PROVAZNÍKOVÁ, Eva a Dana NEJEDLÁ. Může vhodně koncipované vzdělávání zaměstnanců omezit míru manipulace v praxi sociálních služeb?: Ukázka dobré praxe ze středisek Diakonie Českobratrské církve evangelické. In: Sociální služby. Tábor, 2015, 17(5). ISSN 1803-7348. 77 SOBEK, Jiří. Práce s rizikem v sociálních službách. In: Sociální služby. Tábor: Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR, 2009, 11(2). ISSN 1803-7348. 78 ALEŠOVÁ, Lenka. (Ne)omezování způsobilosti uživatelů: I lidé s mentálním postižením mají svá práva. In: Sociální služby. Tábor: Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR, 2009, 11(4). ISSN 18037348.

36

hranici, jakou část odpovědnosti nese poskytovatel, jakou uživatel případně rodič a další osoby.79 Syndrom vyhoření Sociální práce představuje oblast, v níž musí pracovníci čelit emocionálně náročným situacím, často také neobvyklým, svou povahou novým požadavkům nebo naopak jsou každodenně vystavováni monotónním, stereotypním situacím a požadavkům. K zátěži a stresu se mohou nahromadit další nepříznivé faktory jako např. ztráta smyslu každodenní práce, nesprávné rozložení práce a odpočinku, nedostatek odolnosti vůči zátěži, špatné podmínky na pracovišti, špatná organizace práce a mnohé další nepříznivé faktory, což může vést ke vzniku syndromu vyhoření.80 Syndrom vyhoření zasahuje, jak do oblasti psychické, fyzické, tak i sociální. Syndrom vyhoření se negativně odráží v psychické stránce jedince, projevuje se únavou, apatií, emočním i kognitivním vyčerpáním, podrážděností, nervozitou, ztrátou motivace, empatie a pozitivního vztahu k lidem a obviňováním sebe i druhých. Ve fyzické oblasti se jedná např. o problémy se spánkem, žaludeční obtíže, průjmy a pocení. V sociální oblasti se může objevit odtažitost od okolí, hostilita či plochost ve vztahu ke klientům.81 Syndrom vyhoření se negativně podepisuje na pracovním výkonu člověka, může mít negativní vliv na klienty, se kterými přichází do styku, ale také na pracovní kolektiv.82 Významnou roli v předcházení syndromu vyhoření sehrává prevence. Prevence by měla spočívat jednak v informovanosti, ale především také v práci s celým pracovním týmem. Důležité jsou dobré vztahy na pracovišti, příjemná a tvůrčí atmosféra, jasně vymezené role a povinnosti mezi jednotlivými pracovníky. Zaměstnavatel či jiný pracovník na vedoucí pozici by měl dát svému zaměstnanci najevo, že si jeho práce váží, že je s ním spokojený a tím tak posílit jeho vědomí, že to co dělá, má smysl. Dalšími formami

79

SOBEK, Jiří. Práce s rizikem v sociálních službách. In: Sociální služby. Tábor: Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR, 2009, 11(2). ISSN 1803-7348. 80 MLÝNKOVÁ, Jana. Pečovatelství 2. díl: učebnice pro obor sociální péče. Vyd. 1. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-3185-8. 81 KAPOUNOVÁ, Gabriela. Ošetřovatelství v intenzivní péči. Vyd. 1. Praha: Grada, 2007. Sestra (Grada). ISBN 978-80-247-1830-9. 82 KELNAROVÁ, Jarmila a Eva MATĚJKOVÁ. Psychologie: pro studenty zdravotnických oborů. 1. vyd. Praha: Grada, 2010. Sestra (Grada). ISBN 978-80-247-3270-1.

37

prevence proti syndromu vyhoření mohou být supervize či nabídka aktivit určených k odreagování zaměstnanců na pracovišti např. tělocvičny a relaxační místnosti.83 Komunikace s osobami se zdravotním postižením Každý z nás se často setkává s překážkami či problémy, které mu ztěžují interpersonální komunikaci. Obtíže v komunikaci se tedy mohu více či méně týkat každého z nás, avšak osoby s jakýmkoli postižením patří v této souvislosti k obzvlášť rizikovým skupinám. Bezesporu

na výrazné

problémy

můžeme

narazit

v komunikaci

s osobami

hluchoslepými nebo s osobami s narušenými komunikačními schopnostmi. V některých případech osoby se zdravotním postižením nemohou používat běžné verbální metody komunikace. V důsledku postižení mohou mít jedinci omezenou schopnost vyjadřovat se nebo řeči porozumět, případně mohou mít narušené obě tyto dovednosti. Příčinou pak může být skutečnost, že využití běžné verbální řeči při komunikaci s osobami s postižením je komplikované a někdy i nereálné. V tom případě je nezbytné najít vhodný způsob, jak se s takovýmito lidmi dorozumět.84 Pro vzájemné porozumění s osobami, jejichž komunikační schopnosti jsou omezené, se nabízí možnost augmentativní nebo alternativní komunikace. Problémy však nemusí vždy způsobovat narušené komunikační schopnosti jedince, ale mnohdy lidé s postižením používají ke komunikaci různé komunikační prostředky, které zase neovládají ostatní lidé z okolí. Avšak pracovníci, kteří jsou s těmito osobami každodenně v kontaktu, by měli být schopni tyto komunikační prostředky ovládat, tak aby se s uživateli mohli dorozumívat.85 Pracovní podmínky V pracovním prostředí může na zaměstnance působit celá řada faktorů, které mohou mít na jejich pracovní výkon a na vzájemné vztahy mezi nimi, jak příznivý, tak negativní vliv. Vlivem nepříznivých pracovních podmínek dochází ke zvýšení pracovní

83

KELNAROVÁ, Jarmila a Eva MATĚJKOVÁ. Psychologie: pro studenty zdravotnických oborů. 1. vyd. Praha: Grada, 2010. Sestra (Grada). ISBN 978-80-247-3270-1. 84 SLOWÍK, Josef. Komunikace s lidmi s postižením. Vyd. 1. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367691-9. 85 JELÍNKOVÁ, Monika. Komunikace se zdravotně handicapovaným klientem. [online]. In: pomahamekvalite.cz. [cit. 2016-02-15]. Dostupné z: http://pomahamekvalite.cz/files/file/komunikace%20s%20OZP.pdf

38

nespokojenosti a ke snížení motivace pracovníků pro svůj výkon.86 Špatné pracovní vztahy na pracovišti, nefungující spolupráce mezi zaměstnanci, konflikt rolí, přílišná očekávání,

nesdílení

informací,

přetíženost

v důsledku

nedostatku

personálu,

nedostatečná podpora zaměstnavatele, ale také nevyhovující prostory, nedostatek vybavení, to vše se negativně podepisuje na pracovním výkonu zaměstnanců a na jejich pracovní spokojenosti a může vyústit v syndrom vyhoření.87

Nejčastěji pracovníci

v pomáhajících profesí uvádí, že je při výkonu jejich práce nejvíce zatěžuje vysoká zodpovědnost, častá a vyčerpávající komunikace, důraz na trpělivost, empatii a vysokou odbornost, velké množství práce bez výsledku, kdy se klientův stav nezlepšuje, případně se zhoršuje, špatné vztahy mezi pracovníky, manažerské chyby vedoucích pracovníků a nedostatek pozitivní zpětné vazby.88 Nejasné vymezení rolí V praxi sociální práce se setkáváme s tím, že na některých pracovištích nejsou vhodným způsobem určeny a rozděleny kompetence mezi jednotlivé pracovníky, což může zapříčinit nejasnost rolí a vnitřní či vnější konflikty. Ze souhrnných výstupů sociálních pracovníků v rámci projektu Systémová podpora profesionálního výkonu sociální práce vyplývá, že sociální pracovníci musí plnit i spoustu dalších rolí nesouvisejících s primárním výkonem jejich profese např. IT specialista, uklízeč, řidič. To může mít za následek snížení času na výkon přímé sociální práce.

Důležité je také to, aby

zaměstnavatel sdílel stejné hodnoty jako jeho zaměstnanci v sociálních službách, jinak může docházet k nepochopení rolí a k špatné volbě metod sociální práce.89 Množství pracovníků a klientů V České republice nemají zaměstnanci v sociálních službách a ve zdravotnictví příliš vhodné pracovní podmínky, jsou dlouhodobě podprůměrně finančně ohodnocováni a psychicky a fyzicky přetěžování. V současné době se Česká republika také potýká

86

PROVAZNÍKOVÁ, Renáta. Patologie v pracovních vztazích – mobbing 1. část. In: Národní pojištění. 2013, (11). ISSN 0323- 2395. 87 KOPECKÁ. Ilona. Psychologie 3. díl: Učebnice pro obor sociální činnost. Praha: Grada, 2015. ISBN 978-80-247-9880-6 88 KRAHULOVÁ, Martina. Stres a syndrom vyhoření v pomáhajících profesích. In: Sociální služby. Tábor: Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR, 2010, 11(10). ISSN 1803-7348. 89 MPSV. Jarní škola - souhrn hlavních výstupů v rámci projektu: Systémová podpora profesionálního výkonu sociální práce [online]. Tábor 2015. [cit. 2016-02-15]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/22676/Jarni_skola_final_vystupy.pdf

39

s nedostatkem zaměstnanců právě v těchto oblastech.90 K nedostatku personálu v různých oblastech, ve kterých sociální a zdravotní pracovníci působí, se přidává velký počet klientů. Podle statistických údajů jsou sociální služby poskytovány zhruba 700 000 klientům, přičemž v sociálních službách pracuje 56 000 pracovníků.91 Zvládání velkého počtu klientů vede k tomu, že jsou pracovníci nuceni omezovat svůj čas, energii a pozornost, kterou by měli vynakládat jednotlivým klientům. V případě, že není v zařízení dostatečné množství personálu na počet klientů, není v silách jednoho pracovníka, aby se intenzivně a individuálně věnoval každému klientovi, neboť by mu nezbyl čas na ostatní klienty. Tento problém může být příčinou vzniku napětí, stresu a znepříjemňovat tak pracovní podmínky zaměstnance.92

90

Odbor sociálních služeb a sociálního začleňování, MPSV. Vybrané statistické údaje o financování sociálních služeb a příspěvku na péči. [online]. 11. 05. 2010. [cit. 2016-02-15]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/9198/Analyza_fin_SS.pdf 91 MAREK, Jiří. MPSV: Sociální pracovníci pobírají průměrně 25 tisíc [online]. In: InvArena. 2014. [cit. 2016-02-15]. Dostupné z: http://www.invarena.cz/?p=18781 92 MUSIL, L. „Ráda bych Vám pomohla, ale…“/ Dilemata práce s klienty v Organizacích. 1. vyd. Brno: Marek Zeman. 2004. ISBN 80-903070-1-9.

40

II. PRAKTICKÁ ČÁST 4. Cíl práce a výzkumné otázky Bakalářská práce si klade za cíl: „Zjistit na základě rozhovorů, jaké možnosti a limity mají pracovníci Denního rehabilitačního stacionáře pro tělesně a mentálně postižené Třebíč ve své práci s osobami se zdravotním postižením.“ Budu se zabývat tedy tím, jaké mají pracovníci možnosti ve své práci s osobami s různým typem postižení a jakým způsobem je využívají. Dalším výstupem tohoto výzkumu je zjistit s jakými limity se pracovníci ve své práci setkávají. Pro dosažení cíle, který se týká dvou protichůdných prvků tedy možností a limitů, byly stanoveny dvě hlavní výzkumné otázky. Hlavní výzkumné otázky: Jaké možnosti mají pracovníci ve své práci s osobami se zdravotním postižením a jakým způsobem je využívají? S jakými limity se pracovníci setkávají ve své práci s osobami se zdravotním postižením? Okruhy: Možnosti pracovníků ve své práci s osobami se zdravotním postižením Limity pracovníků ve své práci s osobami se zdravotním postižením

41

5. Metodika výzkumného šetření Bakalářská práce se zaměřuje na sociální práci s osobami se zdravotním postižením v percepci pracovníků denního stacionáře, kteří s touto cílovou skupinou každodenně pracují. Pro výzkumnou část této práce byla použita metoda kvalitativního šetření. Vzhledem ke zkoumané problematice a stanovenému cíli považuji za vhodnější formu kvalitativního šetření, neboť umožňuje hlubší vhled do dané problematiky a pomáhá autenticky odhalit názory a potřeby lidí. Kvalitativní výzkum je založen na sběru dat, jež se týkají hlubšího porozumění zkoumaného jevu. V kvalitativním výzkumu se využívá pro prezentaci poznatků menší okruh respondentů a hledá se podstata získávaných informací, hladina jejich významnosti, jejich vzájemná provázanost, závislost a pravidelnost. Takovýto výzkum zpravidla probíhá v přirozených podmínkách sociálního prostředí a plán výzkumu má pružný charakter, takže se může rozvíjet a měnit podle okolností. 93, 94

5.1.

Metoda sběru dat

Pro kvalitativní výzkum v rámci bakalářské práce byla zvolena technika sběru dat polostrukturovaný

rozhovor.

Polostrukturovaný

rozhovor

vychází

z

předem

připraveného schématu otázek a umožňuje výzkumníkovi pokládat i další doplňující otázky, které se ukáží jako důležité pro cíle výzkumu. Tímto lze získat větší přesnost a výtěžnost než u klasického strukturovaného rozhovoru.95 Dále byly vytvořeny dva okruhy obsahující otázky, které směřují k naplnění cíle této práce. První okruh se zaměřuje na možnosti, které pracovníci stacionáře ve své práci mají. Druhý okruh zahrnuje otázky, které slouží ke zjištění, čím jsou pracovníci ve své práci limitování. Rozhovory s informanty se uskutečnily formou osobního setkání autorky bakalářské práce s pracovníky v zařízení. Rozhovor s každým informantem proběhl individuálně a trval v průměru 30 minut. Celkem bylo uskutečněno 7 rozhovorů. Rozhovory s informanty byly nahrány na diktafon, přičemž před zahájením každého rozhovoru 93

ČEVELA, Rostislav. Sociální a posudkové lékařství. 1. vydání. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2015. ISBN 978-80-246-2938-4. 94 HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. 2., aktualiz. vyd. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-485-4. 95 MIOVSKÝ, Michal. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Vyd. 1. Praha: Grada, 2006. Psyché (Grada). ISBN 80-247-1362-4.

42

bylo ujištěno, že informanti souhlasí s poskytnutím informací. Dále byli informanti obeznámeni s tím, že získané údaje slouží pouze pro účely bakalářské práce. Souhlas s audiozáznamem byl ošetřen formou slovního souhlasu, kdy informanti s nahrávkou rozhovorů souhlasili. Zároveň byli informanti ujištěni, že rozhovor je anonymní a v práci nebudou uvedeny identifikační údaje. K zachování anonymity nejsou tedy uvedeny údaje o jednotlivých informantech jako jméno, věk ani pohlaví, pracovníci zařízení jsou označeni jako informanti s čísly od 1-7 a je uvedena pouze délka jejich praxe s osobami se zdravotním postižením. Otázky byly kladeny podle předem připraveného schématu a v případě potřeby rozvíjeny o doplňující otázky. Po realizaci rozhovorů byly získané informace přepsány do tištěné podoby s tzv. redukcí prvního řádu, tzn., že byly vynechány významově nepodstatné části výroků jako vsuvky, slovní vaty apod.

5.2.

Analýza kvalitativních dat

Jako východisko pro analytickou část poslouží údaje přepsané do dvou tematických okruhů, které byly získány z rozhovorů s jednotlivými pracovníky. Získané údaje byly zanalyzovány za pomocí techniky vytváření trsů, která spočívá v seskupování a konceptualizaci určitých výroků do skupin. Tyto skupiny resp. trsy by měly vznikat na základě vzájemné podobnosti např. dle společného tématu, místa či času, k němuž se vztahují. Tím vznikají obecnější, induktivně zformulované kategorie, jejichž zařazení do daného trsu či skupiny je seskupováno s určitými opakujícími se znaky, určitým charakteristickým uspořádáním.

96

Získané údaje byly rozděleny na dva okruhy a pod

jednotlivé okruhy byly rozděleny otázky, které se daného okruhu týkají. Každá otázka je podložena odpovědí alespoň dvou informantů. Dále u jednotlivých otázek došlo k rozdělení odpovědí informantů dle shody výroků a vzájemné podobnosti. V případě shody odpovědí byly uvedeny doslovné výroky jednotlivých informantů. Výsledky jsou rovněž doplněny o další informace, které se neshodovaly s odpověďmi ostatních informantů, ale jsou pro výzkum zajímavé. Pod každým okruhem je uvedeno shrnutí, které odpovědi se nejčastěji shodovaly. V samostatné kapitole, která je věnována diskuzi, jsou uvedena navrhnutá doporučení pro pracovníky a vedení zařízení včetně jejich vyjádření k těmto návrhům. 96

MIOVSKÝ, Michal. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Vyd. 1. Praha: Grada, 2006. Psyché (Grada). ISBN 80-247-1362-4.

43

5.3.

Charakteristika výzkumného prostředí a výzkumného souboru

Veškeré informace, které jsou uvedené v této podkapitole, byly čerpány z webových stránek zařízení, ve kterém bude prováděno výzkumné šetření a dále z informací poskytnutých pracovníky tohoto zařízení. Denní rehabilitační stacionář pro tělesně a mentálně postižené Třebíč je nestatní zdravotnické zařízení nacházející se v Kraji Vysočina. Zřizovatelem tohoto zařízení je město Třebíč a jedná se tedy o příspěvkovou organizaci. Stacionář vznikl na místě bývalých krizových jeslí zřízených v roce 1986 a jako příspěvková organizace města Třebíč funguje od roku 1994. Denní stacionář je určený pro osoby s tělesným, mentálním, kombinovaným, zrakovým postižením či duševním onemocněním. Denní kapacita zařízení je 40 klientů. V současnosti se stacionář skládá ze dvou oddělení. První oddělení je určené pro děti ve věku od 1 do 15. let, kteří mají různé druhy a stupně postižení a druhé oddělení pro mládež a dospělé se zdravotním postižením, tedy od 16 let do 64 let. V rámci bakalářské práce se budeme zabývat pouze druhým oddělením, neboť sociální práce zaměřená na děti s postižením vyžaduje zcela odlišný přístup než sociální práce s dospělými osobami. Stacionář poskytuje svým uživatelům sociální služby, které jsou v souladu se Zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, a tyto sociální služby klientům zajišťuje tým pracovníků složený z vedoucího oddělení, sociálního pracovníka, pracovníků sociální péče, fyzioterapeutů a speciálního pedagoga.97 Pracovníci v sociálních službách poskytují klientům stacionáře pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při zajištění osobní hygieny nebo poskytují podmínky pro zajištění osobní hygieny, poskytují stravu, pomáhají klientům s nácvikem sociálních dovedností. Dále se podílejí na kulturních, zájmových a společenských činnostech, doprovázejí klienty na kulturní akce zprostředkované stacionářem a podporují je při využívání běžně dostupných služeb mimo zařízení.98 Speciální pedagog se podílí na základní výchovné nepedagogické činnosti, tzn., že společně s pracovníky sociálních služeb realizuje práci v dílnách pro zájmovou činnost. V zařízení je zřízeno několik dílen: dřevodílna, keramická a smaltovací dílna a výtvarná

97

Denní rehabilitační stacionář Třebíč. In: stacionar-trebic.cz [online]. © 2016. [cit. 2016-03-05]. Dostupné z: http://www.stacionar-trebic.cz/. 98 Vlastní šetření

44

a šicí dílna. Dále provádí ve spolupráci s pracovníky sociálních služeb výchovněvzdělávací činnosti, tzn. procvičování manuální zručnosti a paměti, práce na počítači, dopravní výchova na vlastím dopravním hřišti a aktivizační činnosti jako zpěv, společenské hry, sportovní aktivity, relaxace, plavání ve vlastním venkovním bazénu.99 Náplní práce sociálního pracovníka v tomto zařízení je poskytování pomoci při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí klientů. Podílí se na aktualizaci metodik, vnitřních směrnic a dokumentů, prezentaci organizace, na přípravě a realizaci prodejních výstav a akcí. Sociální pracovník má v kompetenci vedení potřebné dokumentace (smlouvy o poskytování sociální služby, individuální plány služby, spisy o klientech). Rovněž sestavuje a vyhodnocuje společně s klíčovými pracovníky individuální plány uživatelů.100 Všichni pracovníci denního stacionáře se podílejí na tvorbě konkrétního individuálního plánu klienta se zřetelem na jeho specifické potřeby, jeho věk, schopnosti, druh a stav postižení, možnosti léčebného a výchovného působení při zachování vlivu rodiny s cílem zařadit klienta co nejvíce do běžného života. Individuální plány vytváří společně s klientem, popřípadě ve spolupráci s rodinou klienta. Pracovníci na druhém oddělení se snaží vést své uživatele k co největší možné samostatnosti a nezávislosti. Poskytují péči svým klientům podle jejich aktuálních potřeb. Usilují o to, aby klienti rozvíjeli svoji soběstačnost, dovednosti sebeobsluhy, základní pracovní návyky a další dovednosti nutné ke zkvalitnění života. Dále staví na principech profesionální péče, kdy o klienty pečuje odborně vzdělaný a dále vzdělávaný personál. Snaží se klientům zajistit pocit bezpečí přívětivým a bezpečným prostředím a stálým personálem. Stacionář klade důraz na týmovou spolupráci všech pracovníků a zachování vlivu rodiny.101 Vzhledem ke zkoumanému tématu, které se týká sociální práce, je výzkumný soubor tvořen sociálním pracovníkem, speciálním pedagogem a pracovníky sociální péče. Zahrnuje tedy celkem sedm pracovníků Denního rehabilitačního stacionáře pro tělesně a mentálně postižené Třebíč, z toho pět pracovníků v sociálních službách, jednoho sociálního pracovníka a jednoho speciálního pedagoga. V poměru tři muži a čtyři ženy. Výzkumný soubor byl zvolen na základě záměrného výběru, při kterém si výzkumník

99

Vlastní šetření Vlastní šetření 101 Denní rehabilitační stacionář Třebíč. In: stacionar-trebic.cz [online]. © 2016. [cit. 2016-03-05]. Dostupné z: http://www.stacionar-trebic.cz/. 100

45

cíleně vybírá možné účastníky výzkumu podle určitých vlastností či předpokladů. Kromě toho je při použití této metody výběru důležitá ochota informanta zapojit se do výzkumu.102 Tabulka č. 1: Výzkumný soubor Délka praxe s osobami se zdravotním postižením Informant 1

21 let

Informant 2

10 let

Informant 3

4 roky

Informant 4

10 let

Informant 5

6 let

Informant 6

20 let

Informant 7

12 let

Zdroj: vlastní šetření

102

MIOVSKÝ, Michal. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Vyd. 1. Praha: Grada, 2006. Psyché (Grada). ISBN 80-247-1362-4.

46

6. Výsledky výzkumu Výsledky jsou rozděleny do dvou podkapitol a každá z nich obsahuje interpretaci získaných dat z okruhů otázek, které byly informantům kladeny. Okruhy, které zahrnují jednotlivé otázky, byly vytvořeny s ohledem na stanovený cíl bakalářské práce. První okruh skýtá otázky, které jsou spíše odlehčené, a proto jsem je kladla vždy na začátku rozhovorů. Výsledky z prvního okruhu zahrnují informace o tom, co se pracovníkům nejvíce osvědčuje při práci s uživateli, co jim usnadňuje komunikaci s uživateli, kteří mají narušené komunikační schopnosti, s kým mají možnost spolupracovat, jaké mají možnosti dalšího vzdělávání a jaké možnosti jim nabízí zařízení v případě, že chtějí řešit problémové situace, na které ve své práci naráží. Účelem bylo zjistit, jak vypadá praxe sociální práce oproti teorii. Druhý okruh už vyžadoval větší zamyšlení informantů. V rámci druhého okruhu jsem zjišťovala, jaké jsou nejčastější důvody toho, že se pracovníkům obtížně spolupracuje s některými uživateli denního stacionáře a rodinami uživatelů, jakým způsobem se cítí být omezováni ve své práci, co jim při jejich práci chybí a v čem by zlepšili své pracovní podmínky. Stěžejním bylo zjistit subjektivní názory pracovníků na úskalí jejich práce. U každého okruhu uvádím, na co se v něm zaměřuji a co chci danými otázkami zjistit. Na začátek jsem pro větší přehlednost umístila u každého okruhu tabulku, ve které je uvedeno přesné znění otázek kladených informantům, cíl otázek a odpovědi, které se mezi informanty nejvíce shodovaly. Celkem bylo zrealizováno 7 rozhovorů, ze kterých byly zpracovány následující výsledky.

6.1. Interpretace získaných dat z prvního okruhu První okruh se zaměřuje na možnosti pracovníků denního stacionáře, které využívají ve své práci s osobami se zdravotním postižením. Cílem otázek, které byly kladeny jednotlivým pracovníkům v rámci tohoto okruhu, bylo zjistit, jaké možnosti ve své práci mají a jakým způsobem je využívají. Zajímalo mě také to, co se pracovníkům při práci s osobami se zdravotním postižením osvědčuje. Vždy nejprve uvádím otázku, kterou jsem informantům pokládala a poté odpovědi, které rozděluji podle shodných výpovědí a přiřazuji k nim jednotlivé informanty. Výsledky podkládám některými výroky informantů. U každé otázky uvádím také výpovědi, které se s ostatními neshodovaly, a rovněž je doplňuji o doslovné výroky informantů. 47

Tabulka č. 2: Shrnutí výsledků z prvního okruhu

Otázka

Cíl

Ilustrativní odpovědi individuální přístup, Co se vám při práci s osobami Zjistit, jaké techniky a přístupy individuální plánování, se zdravotním postižením se pracovníkům nejvíce respekt, spolupráce s rodinou, nejvíce osvědčuje? osvědčují. podporování uživatele alternativní a augmentativní Zjistit, jaké využívají komunikace, dlouholetá osobní Co vám usnadňuje komunikaci pracovníci metody a techniky zkušenost, oční kontakt, s uživateli, kteří mají narušené ke komunikaci s uživateli, znalost projevů a chování komunikační schopnosti? kteří mají obtíže s komunikací. uživatele rodiny uživatelů, ostatní S kým máte možnost Zjistit, s jakými subjekty mají spolupracovníci ze zařízení, spolupracovat a v čem pracovníci možnost fyzioterapeuti, ostatní spolupráce spočívá? spolupracovat. stacionáře, externí pracoviště Zjistit, jaké mají pracovníci možnosti dalšího vzdělávání, zda si mohou sami zvolit, jakého kurzu/školení/stáže se Jaké máte možnosti dalšího zúčastní a zda kurzy uplatňují vzdělávání? ve své práci s uživateli kurzy, školení Jaké vám zařízení nabízí Zjistit, zda mají pracovníci možnosti v případě řešení možnost se v problémových pravidelné porady, mimořádné problémových situací? situacích na někoho obrátit. schůze, provozní schůze

Zdroj: vlastní šetření Nejprve jsem od pracovníků denního stacionáře zjišťovala, Co se jim při práci s osobami se zdravotním postižením nejvíce osvědčuje. Všichni informanti se shodli v tom, že se jim nejvíce při práci s touto cílovou skupinou osvědčuje individuální přístup. Konkrétně informant 4 uvádí: „Nejvíce se mi osvědčuje to, že ke každému přistupuji individuálně, zohledňuji a respektuji jejich schopnosti, možnosti, vlastnosti osobnosti, jejich přání a cíle, kterých by chtěli dosáhnout." Na respektování uživatele a podporování uživatele se shodují informanti 5 a 7. Dále informanti 1, 2 a 3 zdůrazňují držet se individuálního plánování. Informant 2 dodává: „Pracujeme s uživateli na individuálních plánech a snažíme se, aby je uživatelé podle jejich schopností dosahovali a také, aby se po dosažení cílů vytyčovaly zase další nové cíle.“ Rovněž informantovi 1 se osvědčuje pracovat s uživateli na jejich stanoveném cíli a navíc doplňuje. „Myslím si, že právě to, že dosáhnou svého stanoveného cíle je pro každého z nich velmi důležité.“ Informant 3 zdůrazňuje, že se mu při individuálním plánování osvědčuje konzultovat cíle a potřeby uživatele s jeho rodinou a také průběžně s nimi konzultovat jejich naplňování. Informanti 2 a 3 shodně uvádí, že se jim osvědčuje také vcítění se do potřeb uživatele. 48

Spolupráce s rodinou uživatele je důležitá pro informanty 1, 3, 4 a 6. „Také je důležitá pro obě strany spolupráce s rodinnými příslušníky, jelikož většina z uživatelů žije s rodiči.“ (Informant 6). Dále je pro informanty 1 a 4 prospěšná spolupráce s dalšími organizacemi. „Mimo rodiny se také snažíme spolupracovat s jinými organizacemi, například se sociální rehabilitací TaxiS a do budoucna náš zřizovatel plánuje zřídit službu chráněné bydlení, na kterou klienty postupně připravujeme.“ (Informant 4) Na otázku co pracovníkům usnadňuje komunikaci s uživateli, kteří mají narušené komunikační schopností, se ve všech výpovědích informantů objevuje alternativní a augmentativní komunikace. Informanti 1, 2, 3, a 4 blíže uvádí, že jim při komunikaci s uživateli pomáhají komunikační sešity, které má každý klient vytvořený na základě svých komunikačních schopností a potřeb a tyto komunikační sešity obsahují fotografie, obrázky a piktogramy. „Při komunikaci s klienty, se kterými je komunikace obtížnější využíváme komunikační sešity obsahující piktogramy, obrázky a fotografie, které jsou někdy doplněné o slovní popisky a podle potřeby je průběžně doplňujeme.“ (informant 4) Obdobně odpověděl na tuto otázku i informant 1, „komunikační sešity, které mají klienti zavedené a v těchto sešitech mají piktogramy a fotografie.“ Informantům 3 a 4 napomáhá k lepší komunikaci s uživateli se zdravotním postižením osobní zkušenost a dlouholetá praxe s touto cílovou skupinou. Konkrétně informant 3 hovořil o tom, že mu komunikaci s uživateli, kteří mají narušené komunikační schopnosti či dovednosti usnadňují osobní zkušenosti z více než dvacetileté práce s osobami se zdravotním postižením a také vypozorovaná znalost jejich projevů a chování. Znalost způsobu projevování a chování uživatele je pro komunikaci s ním důležitá rovněž pro informanta 1, který uvádí: „V komunikaci mi také pomáhá pozorování klienta a postupné seznámení se s jeho způsobem projevu a jeho chováním.“ Dále se objevovaly odpovědi, které se s ostatními informanty neshodovaly. Informant 4 zmiňuje přímý kontakt s uživateli, kteří do stacionáře docházejí dlouhodobě. Zdůvodňuje to tím, že: „Když dochází klienti do stacionáře dlouhodobě a člověk je s nimi v přímém kontaktu, tak je postupně lépe pozná, hlavně jejich potřeby, zájmy a to, jak se chovají v určitých situacích a právě to mi komunikaci s nimi usnadňuje.“ Informant 7 uvádí, že se mu při komunikaci s těmito uživateli pomáhají oblíbená témata, obrázky a oblíbené předměty konkrétních uživatelů, které používají při hře nebo výtvarné činnosti. Důležitý je pro něj také oční kontakt a gestikulace. Pro informanta 5 hraje v komunikaci s uživateli, jejichž komunikační schopnosti jsou narušeny důležitou roli individuální přístup ke každému z nich. „Ke 49

každému přistupuji podle jeho komunikačních schopností a snažím se ho dále v tomto směru motivovat a rozvíjet.“ (Informant 5) Dále jsme se v rozhovoru zaměřili na otázku: S kým mají pracovníci možnost spolupracovat a v čem spolupráce spočívá? Informanti shodně v rozhovorech uváděli, že spolupracují s rodinami uživatelů. Z rozhovorů vyplývá, že pracovníci předávají rodinám informace především o tom, co jejich blízcí ve stacionáři dělají rádi, co mají rádi, čeho by chtěli dosáhnout a snaží se přizpůsobit požadavkům rodičů, pokud je to v zájmu uživatele. „Osobně se setkáváme s rodinami klientů, společně diskutujeme o potřebách klientů a s rodinami se setkáváme také na akcích pořádaných stacionářem. Některé rodiny s námi spolupracují v rámci sdružení Porozumění, které pracuje pro stacionář, kde pořádáme společné výlety, společně sháníme peníze pro klienty stacionáře, převážně na pomůcky a vybavení.“ (Informant 3) Informanti 1 a 2 hovořili o spolupráci s ostatními pracovníky stacionáře. Informant 1 navíc konstatuje: „s kolegy konzultuji své zkušenosti a poznatky a probírám s nimi situace, u kterých si nejsem jistá s jejich řešením.“ Informanti 1, 2, 3, 5, a 7 se zmínili o spolupráci s fyzioterapeuty, kteří jsou součástí pracovního týmu ve stacionáři a v rámci této spolupráce si předávají informace o jednotlivých uživatelích. Informant 3 navíc uvádí spolupráci s ostatními stacionáři, kdy se společně účastní akcí organizovaných Společností pro podporu lidí s mentálním postižením v ČR resp. jejím pobočným spolkem v Třebíči a úzkou spolupráci s lékaři, přičemž tato spolupráce spočívá v předávání lékařských zpráv. Poté následovala otázka, kdy měli informanti odpovědět na to: Jaké mají možnosti dalšího vzdělávání? Z rozhovorů s informanty vyplývá, že se všichni pravidelně zúčastňují kurzů a školících akcí. Informace a zkušenosti získané v rámci kurzů a školení využívají ve své práci s uživateli se zdravotním postižením. „Pravidelně navštěvujeme různé kurzy, které se týkají jak teorie, tak i různých praktických výtvarných technik, které pak využíváme v dílnách při nácviku pracovních činnosti a dovedností klientů.“ (Informant 1) Kurzy probíhají v různých školících zařízeních ve městě, kde se stacionář nachází, nebo za nimi musí pracovníci dojíždět. Školící akce většinou probíhají přímo v zařízení. Kurzy si informanti vybírají z nabídky, která se vztahuje k jejich práci a volí si je podle vlastního zájmu, ale také na základě cenové dostupnosti a dostupnosti místa, kde se kurz uskutečňuje. Nejvíce si informanti volí kurzy, které se pořádají v Třebíči, Jihlavě popřípadě v Brně. Kurzů se účastní buď všichni, po skupinkách, po dvojicích nebo samostatně, přičemž pokud ten kdo se kurzu 50

zúčastní, předá informace, které z něj získal ostatním. „Na rukodělné chodíme po skupinkách, na přednášky, které jsou odpoledne po práci a jsou přímo tady ve městě, chodíme všichni, na kurzy, které jsou dražší a mimo město jezdíme po dvojicích i po jednom.“ (Informant 4) Informant 3 se zmiňuje také o tom, že některé kurzy a školící akce jim doporučí i ředitel zařízení a na některé z nich pracovníky zašle, jde však o kurzy a školení týkající se např. změny zákonů apod. Pro informanta 5 má účast na kurzech význam jednak pro jeho přístup k uživateli sociálních služeb a také pro rozvíjení své tvořivosti v dílnách, na zahradní terapii a v dalších činnostech. Informant 7 si navíc rozšiřuje svoji odbornost tím, že čte obornou literaturu a časopisy o sociálních službách. Informant 4 uvádí, že do budoucna si plánuje rozšířit svoji odbornost, což mu ředitel zařízení schválil a zároveň mu další studium umožní. První okruh byl uzavřen otázkou: Jaké vám nabízí zařízení možnosti v případě řešení problémových situací? V tomto případě se odpovědi většiny informantů až na informanta 3 shodovaly. Informant 3 uvádí, že pro něj osobně jako pro vedoucí oddělení nenabízí zařízení žádné možnosti v případě řešení problémových situací. Ostatní mají možnost řešit problémové situace na pravidelných poradách, které probíhají jednou týdně a účastní se ho pracovníci druhého oddělení stacionáře, tedy oddělení pro osoby s různým typem postižení od 16 let. Jednou do týdne míváme na oddělení schůzku, kde je prostor pro řešení problémových situací popřípadě probíhá mimořádná schůzka a to v případě, kdy se děje nějaká mimořádná situace. Schůzky na oddělení pro mě mají velký přínos, protože se zde řeší to, co se na oddělení bude dít“ (Informant 1) O mimořádných schůzích hovoří rovněž informant 4, „když je potřeba, tak se na našem oddělení svolávají také mimořádné schůzky.“ Problémové situace mají pracovníci také možnost řešit na provozních schůzích, které však probíhají nepravidelně, zpravidla jednou až dvakrát do roka. Těchto schůzí se účastní zaměstnanci celého zařízení. Podle informanta 3 však mají provozní schůze spíše informativní význam. „Na provozních schůzích se čte rozpočet, říká se, co se nakoupilo a udělalo. Mají spíše informativní význam.“ (Informant 3)

Shrnutí výsledků z prvního okruhu Odpovědi informantů na otázku, co se jim při práci s osobami se zdravotním postižením nejvíce osvědčuje, byly rozdílné, nejčastěji však zmiňovali individuální přístup a individuální plánování. Dále se pracovníkům prokazuje jako osvědčené respektování 51

klienta, podporování klienta, vcítění se do jeho potřeb, spolupráce s rodinou a spolupráce s dalšími organizacemi. Komunikaci s klienty, kteří mají narušené komunikační schopnosti či dovednosti usnadňuje všem pracovníkům alternativní a augmentativní způsob komunikace v podobě komunikačních sešitů obsahujících piktogramy, obrázky a fotografie (doplněné slovními popisky). Další výpovědi se už lišily, objevovaly se výroky jako osobní zkušenost, dlouholetá praxe, znalost projevů uživatelů, individuální přístup s přihlédnutím ke komunikačním schopnostem uživatele, oblíbená témata, obrázky a pomůcky, oční kontakt a porozumění gestikulacím uživatele. Pracovníci mají možnost spolupracovat s rodinami uživatelů, ostatními pracovníky stacionáře, fyzioterapeuty, ostatními stacionáři a s návaznými sociálními službami (sociální rehabilitace). Pokud chtějí pracovníci řešit problémovou situaci, se kterou se při výkonu své práce setkají, nabízí jim zařízení pro takovéto případy prostor na pravidelných poradách oddělení, popřípadě na mimořádných schůzích a provozních schůzích. Pro vedoucí oddělení se však možnost, kde by mohla řešit problémové situace, nenabízí. Všichni pracovníci mají možnost se dále profesně rozvíjet svoji odbornost v rámci různých kurzů a školících akcí. Kurzy mají charakter teoretický i praktický a volí si je na základě souvislosti s prací, kterou vykonávají, vlastního zájmu a podle cenové a místní dostupnosti. Někteří si navíc rozšiřují svoji odbornost buď dalším studiem či četbou odborné literatury a časopisů týkajících se sociální práce.

52

6.2. Interpretace získaných dat z druhého okruhu Ve druhém okruhu se zabývám limity sociální práce. Tento okruh zahrnuje otázky, kterými jsem se snažila zjistit, s jakými limity se pracovníci setkávají při výkonu své práce s osobami se zdravotním postižením. Na začátek opět uvádím pro větší přehlednost tabulku s otázkami, cíli otázek a přehledem odpovědí. Výsledky jsou interpretovány stejným způsobem jako v prvním okruhu. Tabulka č. 3: Shrnutí výsledků z druhého okruhu Otázka Jaké jsou nejčastější důvody toho, že se vám s některými uživateli obtížně pracuje? Jaké jsou nejčastější důvody toho, že se vám s rodinami uživatelů obtížně spolupracuje? Jakým způsobem jste ve své práci omezováni?

Co vám při vaši práci chybí? V čem byste změnil/a vaše pracovní podmínky?

Cíl Ilustrativní odpovědi Zjistit, s jakými problémovými situacemi se pracovníci při nemotivovanost uživatele, práci s uživateli setkávají. komunikační bariéry odlišné očekávání, podceňování/přeceňování Zjistit, na jaká omezení naráží klienta, nezájem začlenit pracovníci ze strany rodin klienta do běžného života, klientů. obavy ze ztráty příspěvku odlišné očekávání rodin Zjistit, čím se pracovníci cítí uživatelů, nedostatek času, být ve své práci limitováni. nedostatek financí větší počet zaměstnanců, Zjistit, co pracovníci při své supervize, jednotný přístup I. a práci postrádají. II. oddělení, projevy uznání větší finanční ohodnocení, Zjistit, co by pracovníci umožnění supervize, větší změnili na svých pracovních vybavení učeben a dílen, lepší podmínkách. vztahy na pracovišti

Zdroj: Vlastní šetření

V druhém okruhu měli informanti odpovědět na otázku: Jaké jsou nejčastější důvody toho, že se vám s některými uživateli obtížně pracuje? Odpovědi informantů 1 až 4 se shodovaly v tom, že se jim s klienty stacionáře spolupracuje dobře a naráží spíše na horší spolupráci s rodinami klientů. „S klienty stacionáře se mi spolupracuje dobře, ale stává se, že s rodinou klienta bývá spolupráce horší.“ (Informant 1) Informanti ti 5 a 7 uvádí, že jim znesnadňují spolupráci s uživateli komunikační bariéry. Konkrétně informant 5 doplňuje tímto tvrzení: „když není klient schopný verbálně komunikovat, tak se mi někdy nepodaří odhalit, co by chtěl.“ Informant 6 hovoří o tom, že se někdy setkává s tím, že uživatel není dostatečně motivovaný pro spolupráci a je potom obtížné ho zapojit do určitých činností. Pro informanta 7 občas představují obtíže při práci s uživateli jejich vzájemné nesympatie, které mezi s sebou mají, přičemž je pak těžké

53

udržet mezi nimi rovnováhu a řešením je pak buď přesvědčování, nebo je někdy potřeba s takovými uživateli dělat činnosti samostatně s každým zvlášť. V návaznosti na přechozí otázku se rozhovor ubíral k tomu, jaké jsou nejčastější důvody toho, že se pracovníkům s některými rodinami uživatelů obtížně spolupracuje. Z rozhovorů jasně vyplývá, že nejčastějším důvodem, proč se většině informantů obtížně spolupracuje s rodinami uživatelů, je jejich odlišné očekávání. „To, že rodiny často klienty podceňují nebo naopak přeceňují. Mají někdy pocit, že klient něco zvládne, ale on toho ve skutečnosti není schopen. Naopak někteří rodiče klienty totálně zneschopňují a nemají zájem je dál rozvíjet a naučit je to, co nezvládají.“ (Informant 5) O podceňování uživatele jeho rodinnými příslušníky hovoří také informanti 1, 2, 3, a 4 a shodují se také v tom, že některé rodiny mají obavy z toho, že přijdou o příspěvky a nechtějí tak, aby se uživatel zlepšil, nebo mají obavy z uživatelova začlenění do běžného života. „Většinou je to z toho důvodu, že rodina klienta podceňuje a možná mají i obavy z jeho začlenění do běžného života. Je možné, že se rodina obává právě toho, že přijde o příspěvky, které klient pobírá.“ (Informant 1) Obdobně hovoří i informant 3 „Některé rodiny své blízké podceňují. Většinou nemají zájem o to, aby klient něčeho dosáhl a aby se začlenil do běžného života, třeba aby se vzdělával nebo pracoval. Klient o to sám zájem jeví, ale kvůli rodinným příslušníkům se neposuneme dopředu a končí to pouze tím, že uděláme zápis v sešitu klienta. Myslím, že většinou je to z toho důvodu, že má rodina obavy, že přijde o příspěvky.“ Další výpovědi informantů byly ve srovnání s ostatními odlišné. Informant 4 vidí problém ve špatné spolupráci v tom, že některé rodiny nechtějí, aby uživatele do stacionáře docházeli příliš často, vzhledem k tomu, že musí za služby ve stacionáři platit. „Jelikož se za sociální služby v našem zařízení platí, tak rodiče nechtějí, aby klienti do zařízení docházeli příliš často, přitom sami klienti by chtěli do stacionáře docházet každý den. Někteří rodiče mají pocit, že příspěvky klientů patří jim“ Informant 7 uvádí, že se špatnou spoluprací s rodinou nemá zkušenost. Dále se měli informanti vyjádřit k otázce: Jakým způsobem jste ve své práci omezováni? Z rozhovorů vyplynulo, že informanti pociťují jako omezení ve své práci odlišné očekávání mezi nimi, uživateli a rodinami uživatelů. Výpovědi informantů svědčí o tom, že musí čelit situacím, kdy se rozchází očekávání uživatelů s očekáváním jejich rodičů nebo situacím, kdy pracovníci usilují o to, aby se uživatelé osamostatnili, a naopak rodiče s jejich osamostatněním nesouhlasí. Omezení ze strany rodin uživatelů 54

uvádí informanti 1, 3, 4, a 5. Důvody, proč jsou pracovníci omezováni právě rodinou uživatele, vychází již z jejich výpovědí na předchozí otázku, nicméně odpověď informanta 3 nám umožní bližší nahlédnutí. „Odlišným očekáváním rodičů klientů, kdy rodič by chtěl mít své dítě zdravé a v této chvíli spolupracuje většinou dobře, donese si předpis na rehabilitaci, případně ji zaplatí jako samoplátce. Ve chvíli, kdy usilujeme o to, aby se uživatel osamostatnil, ať už aby začal pracovat, nebo začal bydlet v chráněném bydlení, rodič najde tisíc výmluv, proč to nejde a vidí své dítě neschopné, nesamostatné a bojí se, že přijde o sociální dávky.“ (Informant 3) Dalším úskalím je podle informanta 1, 3, 4 a 6 nedostatek času. U informantů 1, 3, a 4 souvisí nedostatek času s tím, že jim v poslední době přibylo více administrativních činností. „Poslední dobou přibývá více papírování a tím dochází ke snížení času, který by člověk mohl věnovat klientům.“ (Informant 1) Informant 6 konstatuje, že navíc ve stacionáři funguje jako řidič a v souvislosti s tím, že vykonává dvě pozice, má méně času na práci s uživateli. „Jelikož také jezdím jako řidič a rozvážím klienty ráno a odpoledne, nezbývá mi na přímou práci s nimi moc času.“ Informant 3 a 4 uvádí nedostatek financí, jako důvod omezení při výkonu své práce. „Dalším úskalím je finanční stránka, kdy jsme závislí na dotacích, finančních darech a těchto financí stále ubývá.“ (Informant 4) Informanti 2 a 7 uvedli, že ve své práci necítí žádné omezení. Další otázka směřovala k tomu, co pracovníkům chybí při jejich práci? Ve výpovědích informantů 1, 2, 4, 5, 6 a 7 se shodně objevovalo, že postrádají větší počet zaměstnanců a to především v případech, kdy se s uživateli účastní akcí mimo zařízení. „Větší počet zaměstnanců, hlavně při akcích, kdy je potřeba zajistit péči o více uživatelů, kteří mají omezenou pohyblivost.“(Informant 2) Obdobně hovoří i informant 4 „Vyšší počet zaměstnanců, zejména při aktivitách, které probíhají mimo stacionář a na které se hlásí téměř všichni klienti a spousta z nich je imobilních.“ Informanti 1, 3 a 4 by uvítali, kdyby měli možnost účastnit se supervizí. Informant 3 konstatuje, že by mohly být případové supervize prospěšné pro jednotlivé případy, kdy má uživatel zájem o něco jiného než rodič a pro jejich řešení. Informanti 1, 2, 3, 5 a 7 se zmiňují o tom, že se jim při jejich práci nedostává projevů uznání. Informant 3 to zdůvodňuje tím, že: „Já i moji kolegové ve stacionáři píšeme pro stacionář spoustu grantů a to většinou ve svém volném čase a bez finanční odměny a bez jakéhokoliv projevu uznání“ Dále informantům 3 a 4 chybí jednotný přístup v rámci celého zařízení. „Jednotný přístup mezi I. a II. oddělením, protože se často naše názory liší v důležitých bodech.“ 55

(Informant 4) Informant 3 navíc podotýká: „V zařízení jsme rozděleni na dvě oddělení a na každém oddělení pracujeme jinak. Myslím si, že k tomu, aby se náš přístup sjednotil, by pomohly schůzky vedoucích pracovníků.“ Druhý okruh byl zakončen otázkou: V čem byste změnil/a vaše pracovní podmínky? V tomto případě se v odpovědích všech informantů objevovalo, že by uvítali větší finanční ohodnocení a často k tomu podotýkali, že pracovníci v sociálních službách zdaleka nedosahují průměrné mzdy v České republice. Informanti 1 a 4 by ocenili, kdyby jim zaměstnavatel umožnil individuální či skupinovou supervizi. „Jsou případy, kdy by bylo dobré probrat některé situace s někým jiným, probrat s ním, co třeba příště udělat nebo jestli vůbec člověk danou situaci vyřešil dobře.“ (Informant 1) Dále už byly odpovědi individuální. Informant 7 by uvítal větší vybavenost učeben a dílen, kde s klienty pracují a učí je různým pracovním dovednostem. Informant 4 by si přál zlepšit vztahy mezi I. a II. oddělením stacionáře.

Shrnutí výsledků z druhého okruhu Polovina pracovníků se nesetkává s tím, že by se jim s uživateli špatně pracovalo. Pro ostatní představují komunikační bariéry, nedostatečná motivovanost uživatele a vzájemné nesympatie mezi uživateli důvod, proč se jim s některými uživateli hůře pracuje. Důvodů, proč se pracovníkům špatně spolupracuje s některými rodinami uživatelů, však bylo více. Nejčastěji tkví špatná spolupráce mezi pracovníky a rodinami uživatelů v odlišném očekávání, kdy rodiny své blízké zbytečně podceňují, nemají zájem o to, aby se uživatel osamostatnil, nebo něčeho dosáhl, neboť mají obavy z toho, že by přišly o sociální dávky, a naopak pracovníci usilují o to, aby se uživatel co nejvíce osamostatnil, vzdělával se, pracoval, žil v chráněném bydlení. Pracovníci se také setkávají s tím, že některé rodiny nechtějí z finančních důvodů, aby uživatel docházel do zařízení příliš často, přestože by samotní uživatelé do zařízení chtěli chodit častěji. A právě odlišným očekáváním rodičů se cítí být většina pracovníků omezována. Dalším omezením je pro některé pracovníky nedostatek času na přímou práci s uživateli, kdy jim spoustu času zabírá narůst papírování či vykonávání jiných činností a nedostatek financí. Pracovníci ve své práci postrádají větší počet zaměstnanců především na akcích konaných mimo zařízení, pravidelné supervize, projevy uznání a jednotný přístup mezi I. a II. oddělením stacionáře. Ke zlepšení pracovních podmínek pracovníků by podle 56

nich přispělo větší finanční ohodnocení, individuální či skupinová supervize, větší vybavenost učeben a dílen a zlepšení vztahů mezi I. a II. oddělením.

7. Diskuze V této kapitole bude nejprve zhodnocen vlastní výzkum. Dále dojde k porovnání získaných dat z výzkumu s obornou literaturou případně se zkušenostmi jiných pracovníků ze sociální oblasti. Dále budou navrhnuta doporučení, která jsou určena především pro vedení a pracovníky zařízení, v němž byl výzkum prováděn. Uvedu zde i to, jak se k navrhnutým doporučením vyjádřilo vedení zařízení popřípadě pracovníci daného zařízení. Za výzkumnou metodu šetření byl pro účely této bakalářské práce zvolen kvalitativní výzkum za pomocí polostrukturovaného rozhovoru, jako nástroje pro získání dat. Použití této metody a techniky se mi osvědčilo, neboť jsem získala dostatečné množství subjektivních názorů na problematiku možností a limitů sociální práce, se kterými se pracovníci při své práci s osobami se zdravotním postižením setkávají. Je však třeba upozornit na to, že získaná data nemusí platit obecně, neboť mnohé otázky kladené informantům byly subjektivního charakteru a odpovědi se tedy odvíjely od osobnosti jednotlivých informantů. Přesto se však odpovědi informantů v mnoha věcech shodovaly. Jsem si vědoma toho, že mohlo dojít ke zkreslení výzkumu v důsledku toho, že někteří informanti nechtěli zacházet příliš do hloubky a na otázky reagovali pouze stručnými odpověďmi. Do výzkumu mohly být zahrnuty i další denní stacionáře pro osoby se zdravotním postižením ze stejné lokality a mohlo tak dojít k porovnání názorů pracovníků z více zařízení. Vzhledem k tomu, že se výzkum zaměřuje pouze na výčet možností a limitů sociální práce, které pracovníci denního stacionáře pro osoby se zdravotním postižením pří výkonu své práce mají, by bylo vhodné v takovémto výzkumu pokračovat, zaměřit se na další možnosti a limity pracovníků a dále ho prohlubovat. V rámci prvního okruhu z rozhovorů vyplynulo, že se všem pracovníkům při práci s osobami se zdravotním postižením nejvíce osvědčuje individuální přístup. K tomuto je třeba podotknout, že je dané zařízení určeno pro osoby s různými typy postižení, tudíž pracovníci pracují s osobami s mentálním postižením, tělesným postižením, zrakovým postižením, duševním onemocněním či s osobami s kombinovaným postižením, což 57

vyžaduje odlišnou formu i rozsah podpory a odlišný přístup směřovaným k těmto osobám. Odlišný přístup a rozsah podpory by se však neměl odvíjet pouze od typu a stupně postižení, neboť jak uvádí Krhutová příčiny, projevy a důsledky zdravotního postižení jsou i u lidí se stejným druhem a stupněm postižení individuálně velmi rozmanité, proto je při práci s touto cílovou skupinou individuální přístup zcela na místě. V souvislosti s individuálním přístupem lze vycházet z Krhutové, která uvádí, že základem přímé i nepřímé práce s klienty se zdravotním postižením by měla být znalost komplexity životních podmínek těchto lidí, specifická znalost jejich konkrétních potřeb, respekt k jejich důstojnosti a znalost způsobů komunikace těchto osob.103 Dále se pracovníkům osvědčuje respektování uživatele a vcítění se do jeho potřeb, což vychází z etických zásad zakotvených v Etickém kodexu sociálních pracovníků ČR nebo v Mezinárodním etickém kodexu sociálních pracovníků, kterým je nezbytné se při poskytování sociální služeb řídit. Pracovníkům se prokazuje jako osvědčené při práci s osobami se zdravotním postižením také individuální plánování. Individuální plánování je nástrojem, který se u nás teprve postupně rozvíjí. Johnová uvádí, že se v praxi setkáváme s tím, že se některým pracovníkům nepodařilo uchopit podstatu individuálního plánování, nebo ho považují za nesmyslnou byrokracii, která je okrádá o čas. Přitom s sebou individuální plánování přináší řadu pozitiv, o kterých se přesvědčilo již mnoho pracovníků v sociálních službách.104 Individuální plánování není pouze nástrojem k plánování průběhu sociální služby, stanovování cílů, kterých by chtěl uživatel dosáhnout a k jejich následnému plnění, ale umožňuje také pracovníkům lépe poznat člověka, se kterým pracuje, odhalit jeho potřeby, touhy a přání.105 Z rozhovorů s pracovníky denního stacionáře se dá hovořit o tom, že tento nástroj přijali a využívají ho jako nástroj při poskytování sociálních služeb, který se jim osvědčuje. Pracovníci mají možnost při komunikaci s uživateli se zdravotním postižením, jež mají obtíže v komunikaci, využívat alternativní a augmentativní způsoby komunikace. K usnadnění komunikace mezi pracovníky a uživateli mají v zařízení vypracované tzv. komunikační sešity pro každého konkrétního uživatele, ve kterých jsou fotografie, obrázky (někdy doplněné o slovní popisky) a piktogramy. Pracovníci se také zmiňovali 103

KRHUTOVÁ, Lenka. Komunikace v kontextu sociální práce s lidmi se zdravotním postižením. Ostrava: Ostravská univerzita, 2013. ISBN 978-80-7464-411-5. 104 JOHNOVÁ, Milena. Individuální plánování – utajovaná síla sociální práce. In: Sociální práce. Brno: Asociace vzdělavatelů v sociální práci, 2011, 11(3). ISSN 1213-6204. 105 SOBEK, Mgr. Jiří. Význam cílů v individuálním plánování. Sociální služby. Tábor: Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR, 2010, 12(8-9). ISSN 1803-7348.

58

o tom, že jim při komunikaci s takovýmito uživateli pomáhá osobní zkušenost, dlouholetá praxe a především vypozorovaná znalost způsobu projevování a chování klienta. Osobám pracujícím s uživateli, kteří komunikují omezeně nebo nejsou schopni komunikovat vůbec, se však nabízí další metody zaměřené na snadnější navázání kontaktu a komunikace. Těmito metodami jsou preterapie, videotrénink interakcí, bazální stimulace, validace a mnohé další.106 Jeden z informantů uvádí, že při komunikaci s klienty, se kterými je komunikace obtížnější využívá jejich oblíbená témata, oblíbené obrázky a předměty, které napomáhají ke snadnější komunikaci. Ke komunikaci s osobami se zdravotním postižením uvádí Krhutová, že někdy stačí pouze dát více času, nenásilná pomoc s vyjádřením nebo větší snaha o porozumění, v některých případech je však nevyhnutelné hledat a naučit se používat alternativní komunikační systémy, které umožní oběma stranám se smysluplně dorozumět. Význam má také motivace ke komunikaci a ochota udělat nezbytné kroky k tomu, aby se nejednalo o monolog, ale o oboustranné sdělování mezi komunikačními partnery.107 Pracovníci zařízení mají možnost spolupracovat s rodinami uživatelů, kdy společně diskutují o potřebách jejich blízkých, konzultují s nimi cíle, kterých by chtěl uživatel dosáhnout a jejich naplňování. Některé rodiny uživatelů jsou členy sdružení Porozumění. V rámci tohoto spolku pracovníci společně s rodinami uživatelů hledají finanční zdroje především na vybavení a pomůcky nebo společně pořádají pro uživatele stacionáře různé akce a výlety. Dále pracovníci spolupracují s ostatními zaměstnanci stacionáře především s fyzioterapeuty. Pracovníci mají možnost spolupracovat i s ostatními stacionáři a v současné době navázali spolupráci se sociální rehabilitací, neboť zřizovatel denního stacionáře tedy město Třebíč plánuje zřídit novou sociální službu chráněné bydlení. Pracovníci stacionáře se snaží uživatele na tuto službu postupně připravit, přičemž spolupráce se sociální rehabilitací jim pomáhá v postupné přípravě uživatelů na samostatné bydlení. V rámci nácviku dovedností a přípravy na samostatný život uživatelů by pro pracovníky, ale především pro uživatele mohla být efektivní rovněž spolupráce s veřejnými návaznými službami v lokalitě, kde se stacionář nachází. Ve sborníku příkladů dobré praxe najdeme příklad, kdy pracovníci

106

KRUTILOVÁ, Dagmar. Možnosti komunikace a navázání vztahu s obtížně komunikujícími klienty. In: Sociální služby. Tábor: Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR, 2010, 12(6-7). ISSN 18037348. 107 KRHUTOVÁ, Lenka. Komunikace v kontextu sociální práce s lidmi se zdravotním postižením. Ostrava: Ostravská univerzita, 2013. ISBN 978-80-7464-411-5.

59

chráněného bydlení využili spolupráci s obchodní sítí. Tento způsob spolupráce lze však aplikovat i na jiné služby jako pošta, holič apod. Možným úskalím, na které osoby se zdravotním postižením mnohdy při využívání veřejných služeb naráží, je nepochopení nebo nedorozumění, neprojevení trpělivosti či shovívavosti ze strany veřejnosti. Problém může nastat i v případě, kdy uživatelé ze své pohodlnosti vyžadují asistenci, přestože by si dokázali poradit sami. Důležité je v rámci této spolupráce osvětlit pracovníkům veřejných služeb alternativní způsob komunikace, který mnozí uživatelé při využívání veřejných služeb používají a připravit je na situace, které by mohly při využívání služeb nastat. Tento příklad může pracovníkům posloužit jako doporučení, jak usnadnit uživatelům jejich zařízení samostatnější využívání veřejných služeb.108 K tomuto návrhu se pracovníci stavěli kladně a pokusí se ho aplikovat do praxe. Informanti mají možnost obnovovat, upevňovat a doplňovat svojí kvalifikaci prostřednictvím školících akcí a kurzů. Získané znalosti a dovednosti z kurzů a školeních pak uplatňují ve své práci s osobami se zdravotním postižením. Mají možnost si sami zvolit, kterého kurzu se zúčastní. Kurzy si vybírají na základě toho, zda souvisí s jejich prací, podle vlastního zájmu a cenové a místní dostupnosti. Kurzů se účastní buď ve městě, kde se nachází stacionář nebo za nimi dojíždí. Kurzů, které jsou ve městě a konají se po pracovní době, se účastní všichni, na rukodělné kurzy chodí informanti po skupinách. Pokud jsou však kurzy v jiném městě a jsou cenově dražší, účastní se jich pouze dva či jeden zaměstnanec, který pak ostatním předá informace. Některé kurzy a školící akce pracovníkům doporučí i ředitel zařízení, a pokud se týkají např. změn zákona, tak na ty některé zaměstnance i vyšle. V souvislosti s dalším vzděláváním zaměstnanců v sociálních službách uvádí Krutilová, že zaměření dalšího profesního rozvoje zaměstnanců v sociálních službách by mělo vycházet především z potřeb organizace, ale mělo by také odpovídat i cílové skupině uživatelů a jejich potřebám. Podpora organizace zejména finanční směřovaná k zaměstnancům zařízení sociálních služeb ve vztahu k jejich profesnímu rozvoji vychází z finančních možností organizace a ne vždy je možné platit zaměstnanci drahé kurzy a vzdělávání. 109 Hovoří také o tom, že možnost profesně se rozvíjet v oblastech potřebných pro organizaci, ale

108

ADAMEC, Aleš. Jak na to: příklady dobré praxe v deinstitucionalizaci. [online. 1. vyd. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky, 2013. ISBN 978-80-7421-045-7. [cit. 2015-04-10]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/14688/Sbornik.pdf 109 KRUTILOVÁ, Dagmar. Profesní rozvoj zaměstnanců. In: Sociální práce. Brno, 2010, 12(3). ISSN: 1213-6204.

60

i pracovníka vede ke zvyšování kompetencí, ale také k lepší kvalitě služby.110 Někteří informanti si navíc rozšiřují svoji odbornost buď dalším studiem či četbou odborné literatury a časopisů týkajících se sociální práce. V případě, že chtějí pracovníci řešit problémovou situaci, se kterou se při výkonu své práce setkají, nabízí se jim možnost takovéto případy řešit na pravidelných poradách oddělení, popřípadě na mimořádných schůzích svolávaných v mimořádných situacích a na provozních schůzích, které však mají podle informanta 3 spíše informativní význam. Pro vedoucí oddělení se však možnost, kde by mohla řešit problémové situace, nenabízí. Z rozhovorů s pracovníky bylo dále zjištěno, že v zařízení nemají možnost účastnit se supervizí a tato možnost jim není ani jiným způsobem zprostředkována. V návaznosti na supervizi z výzkumu vyplynulo, že by někteří pracovníci ocenili, kdyby jim byla supervize umožněna. Supervize má pracovníkům poskytovat podporu v řešení těžko řešitelných případů, pomáhat pracovníkům vyrovnat se s pracovním stresem. Dává prostor k otevření problémů, může přispívat k lepší motivaci pracovníků, ke zlepšení vztahů na pracovišti, k objevení skrytých překážek a faktorů a kromě toho působí preventivně proti syndromu vyhoření. Bylo by tedy prospěšné, kdyby pracovníci tuto možnost měli. Navíc v souvislosti se zavedením standardů kvality poskytovaných služeb by měl poskytovatel podle standardu č. 10 konkrétně podle kritéria 10.6 zajistit pracovníkům, kteří se věnují přímé práci s uživateli podporu nezávislého kvalifikovaného odborníka za účelem řešení problémů, na které pracovníci nebo pracovní týmy naráží pří výkonu své práce. V tomto kritériu nenalezneme přímo termín supervize, ale je zřejmé, že se o supervizi jedná.111 Zavedení supervize v zařízení, v němž byl výzkum realizován, bude projednáno na poradě. Většina pracovníků uvedla, že se jim s uživateli pracuje dobře a tudíž neuvedla důvody, pro které by se jim s jejich uživateli špatně pracovalo. Pro některé informanty však představují komunikační bariéry a nemotivovanost uživatele ke spolupráci důvody k tomu, proč se jim s některými uživateli hůře pracuje. Krutilová hovoří o tom, že pokud se nám nedaří proniknout do vnitřního světa lidí, se kterými máme pracovat a nerozumíme jejich projevům, musí to být obtížné, což dokazuje i tento výzkum. 110

KRUTILOVÁ, Dagmar. Osobní nastavení a profesionalita pracovníků v sociálních službách. [online]. In: Sociální služby. Tábor: Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR, 2010, 12(6-7). ISSN 18037348. 111 Krcentrum. Supervize v sociálních službách. [online]. V rámci projektu: K naplnění předpokladů pro výkon činnosti v sociálních službách. In: Krcentrum.cz. [cit. 2015-04-10]. Dostupné z: http://www.krcentrum.cz/files/Supervize-v-socialnich-sluzbach_2b4bba6b.pdf

61

Někteří informanti totiž uváděli, že je pro ně někdy složité odhalit klientovo přání a vede to k tomu, že pro ně není snadné s takovýmito klienty pracovat. V těchto případech, kdy je komunikace s uživatelem neúspěšná, je důležité zvážit, zda byla použita metoda, která je pro komunikaci s konkrétním klientem vhodná a zda není na místě zvolit jinou úspěšnější metodu. Krutilová se zmiňuje kromě alternativní a augmentativní komunikace o dalších metodách, které usnadňují komunikaci a navázání kontaktu s klienty, kteří mají obtíže v komunikaci, jedná se o preterapii, bazální stimulaci, videotrénink interakcí nebo validaci. Krutilová rovněž uvádí, že důležitou roli hraje zpětná vazba z případových supervizí, která může odhalit příčiny neúspěchu u některých typů komunikace. Vědomí, že pracovníci umí účinně komunikovat a rozumí potřebám svých klientů, jim může přinést pocit, že jsou plně kompetentní odborníci na svém místě.112 V případě nemotivovanosti uživatele může být chyba nejen na straně uživatele, ale i na straně člověka, který s takovýmto uživatelem pracuje, možná že se někdy pracovníkům nepodaří uživatele oslovit nebo získat jeho důvěru. Zatímco pracovníci při výkonu své práce na obtíže ze strany uživatelů příliš nenaráží, při spolupráci s rodinou určitá omezení pociťují. Jde především o odlišné očekávání mezi pracovníky a rodinami uživatelů, kdy se pracovníci snaží uživatele motivovat, podporovat a rozvíjet v tom, aby něčeho dosáhl a osamostatnil se a jeho rodina si to nepřeje. Podle pracovníků zatím stojí jednak, nepřiměřené podceňování, kdy si rodiny myslí, že uživatelé nejsou schopni něco zvládnout, ale mnohdy také obavy, které mají ze ztráty dávek. Nelze však zapomínat na to, že poskytované sociální služby a osobní cíl, by měly vycházet především z potřeb uživatele, nikoli z potřeb a přání rodinných příslušníků a jejich přesvědčení o tom, co je pro něj nejlepší. V tomto případě by bylo žádoucí rodiče přesvědčit o tom, že nejen pracovníci, ale i člen jejich rodiny sám usiluje o to, aby rozvíjel své schopnosti a dovednosti a byl co nejvíce nezávislý na pomoci ostatních. Pomoci by k tomu mohly Dny otevřených dveří, kde by se rodiče mohli přesvědčit, co všechno uživatel zvládá a dokáže. Jednou z možností je tedy v rámci Dne otevřených dveří v zařízení prezentovat veřejnosti včetně rodin uživatelů nejen výrobky, fotografie, prostory a vybavení zařízení, ale také to, jak se uživatelům daří zvládat různé běžné činnosti např., jak se uživatel zvládne samostatně najíst, připravit oběd, apod.

112

KRUTILOVÁ, Dagmar. Možnosti komunikace a navázání vztahu s obtížně komunikujícími klient. In: Sociální služby. Tábor, 2010, 12(6-7). ISSN 1803-7348.

62

Další možností, která je uvedena ve sborníku příkladů dobré praxe a která se osvědčila je natočit uživatele při nácviku dovedností, vše se ovšem neobejde bez souhlasu uživatele a následně nahrávku pustit rodinným příslušníkům. Nahrávky tak mohou posloužit k motivaci ostatních uživatelů zařízení a k předávání informací pracovníkům, ale především rodinným příslušníkům k tomu, aby se na vlastní oči přesvědčili o schopnostech a dovednostech svých blízkých a lépe pochopili cíl a poslaní poskytovaných služeb.113 K prvnímu návrhu se pracovníci vyjádřili, že sice Dny otevřených dveří pořádají, ale nesetkávají se s příliš velkou účastí, takže by tato možnost nebyla efektivní. Přiklání se spíše k druhému návrhu, který zváží. Rozcházející se očekávání mezi pracovníky a rodinami uživatelů uváděli pracovníci nejčastěji jako důvod omezení při výkonu jejich práce. Další omezení pro pracovníky představuje nedostatek času v důsledku narůstající administrativní činnosti a u jednoho informanta je to v důsledku toho, že v zařízení funguje navíc jako řidič. Pracovníci uvádí, že tyto činnosti jim ubírají čas, který by mohli věnovat klientům. Dalším limitem je pro pracovníky nedostatek financí. Výpověď informanta 4 potvrzuje skutečnost, že ČR se potýká s nedostatkem peněz v systému financování sociálních služeb. „Dalším úskalím je finanční stránka, kdy jsme závislí na dotacích, finančních darech a těchto financí stále ubývá.“ (Informant 4) Pracovníkům chybí vetší počet zaměstnanců a to především na akcích konaných mimo zařízení, kdy je zapotřebí poskytnout pomoc osobám s omezenou pohyblivostí. Obecně je zaměstnanců v sociálních službách v ČR nedostatek. Přijetí dalšího zaměstnance by mohlo tyto situace vyřešit, předpokládám však, že s finančních důvodů nebude možné toto doporučení realizovat. Možným řešením, které je reálnější, by však bylo oslovit někoho z řad dobrovolníků, obzvláště pokud by se jednalo o nárazovou výpomoc. Vedení zařízení k tomuto návrhu uvedlo, že z finančních důvodů není možné přijmout dalšího zaměstnance, čímž se tento předpoklad potvrdil. K druhé možnosti uvedlo, že s některými dobrovolníky občas spolupracují a jejich pomoc tedy zváží. Na čem se pracovníci shodli, je také to, že postrádají projevy uznání. Někteří z nich ve svém volném čase vypracovávají různé granty a projekty nad rámec své pracovní náplně a bez finanční odměny. Právě projevy uznání patří k jednomu z nejvíce 113

ADAMEC, Aleš. Jak na to: příklady dobré praxe v deinstitucionalizaci. [online]. 1. vyd. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky, 2013. [cit. 2015-04-10]. ISBN 978-80-7421-045-7. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/14688/Sbornik.pdf

63

ceněných faktorů mezi lidmi pracujícími v sociálních službách. Chybějící nebo nedůsledné hodnocení zaměstnanců může vést k jejich demotivaci a v některých případech i ke vzniku syndromu vyhoření.114 Krutilová uvádí, že finanční a morální oceňování zaměstnanců může mít podobu například zaplacení kurzu, příspěvku na stravenky, možnosti zapůjčit si věci z majetku organizace, příspěvku na sportovní využití, možnosti využití individuální supervize a mnohé další.115 Pracovníci považují za další omezení nefungující jednotný přístup, mezi I. a II. oddělením stacionáře a přáli by si vztahy mezi jednotlivými odděleními zlepšit. Jeden z informantů uvádí, že by ke zlepšení mohly přispět schůzky vedoucích obou oddělení. K jednotnému přístupu obou oddělení by mělo přispívat také dodržování jasně a srozumitelně definovaných cílů organizace, poslání organizace, hodnot, na kterých staví a efektivně vypracovaných vnitřních pravidel všemi zaměstnanci napříč celého zařízení. Na otázku v čem by pracovníci změnili své pracovní podmínky, odpověděla většina informantů, že by uvítala větším finanční ohodnocení. Na tuto odpověď lze pouze konstatovat, že v ČR narážíme na problém nedostatku peněz v systému financování sociálních služeb a pracovníci pracující v této oblasti obvykle zdaleka nedosahují výše průměrné mzdy, čehož si jsou však sami informanti vědomi. K této problematice uvádí Tichá, že nedostatek financí v sociálních službách je považován za důvod, pro který není možné odměnit rozdíly v úrovni odvedené práce jednotlivých zaměstnanců. Podle této autorky je však častějším důvodem nemožnost odměňovat práci pohyblivou složkou mzdy, která ve většině organizací absentuje, což také znamená, že zde není ani prostor pro možné sankce.116

114

TICHÁ, Michaela. Motivace a motivování. In: Sociální služby. Tábor, 2013, 14(2). ISSN 1803-7348. KRUTILOVÁ, Dagmar. Profesní rozvoj zaměstnanců. In: Sociální práce. Brno, 2010, 12(3). ISSN: 1213-6204. 116 TICHÁ, Michaela. Motivace a motivování. In: Sociální služby. Tábor, 2013, roč. 14, č. 2. ISSN 18037348. 115

64

Závěr Bakalářská práce se zaměřuje na možnosti a limity sociální práce s osobami se zdravotním postižením z pohledu pracovníků Denního rehabilitačního stacionáře pro tělesně a mentálně postižené Třebíč. Sociální práce je profesí, která klade zvýšené nároky na profesionalitu, vnímání potřeb uživatelů, stálé zvyšování kvalifikace, týmovou spolupráci a náhled na slabé a silné stránky v této profesi. V současné době je velmi diskutovaným tématem kvalita poskytování sociálních služeb. Domnívám se, že by se při posuzování kvality poskytovaných služeb mělo vycházet nejen z hodnocení sociálních služeb uživateli, které je využívají, ale že je třeba zaměřit se také na osoby, které sociální služby poskytují. Pracovní podmínky zaměstnanců v sociálních službách nejsou v současné době příliš příznivé, a proto je potřeba věnovat větší pozornost vytváření příznivých pracovních podmínek těchto osob, především jde o finanční ohodnocení, ale také o materiální a personální zabezpečení. Na začátku byl stanoven cíl práce. Zjistit na základě rozhovorů, jaké možnosti a limity mají pracovníci Denního rehabilitačního stacionáře pro tělesně a mentálně postižené Třebíč ve své práci s osobami se zdravotním postižením. Ke zjištění stanoveného cíle byla zvolena metoda kvalitativního výzkumu za pomocí polostrukturovaného rozhovoru. Dále byly ke zjištění cíle bakalářské práce stanoveny dvě hlavní výzkumné otázky. Získaná data byla zanalyzována pomocí techniky vytváření trsů. Na základě získaných

výsledků,

které

z rozhovorů

s informanty

vyvstaly,

byla

vedení

a pracovníkům zařízení, v němž byl výzkum prováděn, navrhnuta některá doporučení. K těmto doporučením poskytlo vedení, případně pracovníci zařízení svá vyjádření. Z výsledků z výzkumu vyplývá, že pracovníci využívají při práci s uživateli se zdravotním postižením individuální plánování jako nástroj, který se jim při práci s těmito osobami osvědčuje. Při práci s osobami se zdravotním postižením, které mají narušené

komunikační

schopnosti,

využívají

pracovníci

možnost

alternativní

a augmentativní komunikace v podobě komunikačních sešitů, které má konkrétní klient vypracovaný podle svých potřeb a schopností. Pracovníci zařízení mají možnost spolupracovat s rodinami uživatelů, fyzioterapeuty, kteří v zařízení působí, s lékaři, ostatními stacionáři a se sociální službou sociální rehabilitace, která působí ve stejném městě. Z výsledků vyplývá, že pracovníci nevyužívají možnost navázat spolupráci s veřejnými službami, tato možnost jim byla doporučena a pracovníci se jí pokusí 65

aplikovat v praxi. Problémové situace mají pracovníci možnost řešit především na pravidelných poradách a na mimořádných schůzích, důležitým výsledkem však je, že pracovníkům není zprostředkována supervize, přestože by pracovníci tuto možnost uvítali. Pracovníci mají možnost si obnovovat, upevňovat a doplňovat svojí kvalifikaci prostřednictvím školících akcí a kurzů. Získané znalosti a dovednosti z kurzů a školeních pak uplatňují ve své práci s osobami se zdravotním postižením. Výsledky výzkumu poukazují na to, že největším omezením, na které pracovníci ve své práci s osobami se zdravotním postižením naráží, je odlišné očekávání rodin uživatelů. Pracovníci usilují o to, aby se uživatel se zdravotním postižením stal, co nejméně závislým na pomoci druhých a aby se osamostatnil, a plní tak poslání organizace. Někdy však naráží na určitý limit ze strany rodin uživatelů, kteří nesouhlasí s tím, aby uživatel samostatně bydlel, vzdělával se nebo pracoval. Podle pracovníků zatím stojí nepřiměřené podceňování, kdy se rodinní příslušníci domnívají, že jejich blízký toho není schopen, nebo zatím vším stojí jejich obavy ze ztráty dávek. Další omezení, se kterými se pracovníci denního stacionáře ve své práci s osobami se zdravotním postižením setkávají, jsou komunikační bariéry a nemotivovanost uživatelů. Limitování jsou také nedostatkem personálu, nedostatkem času a finančních prostředků. Postrádají jednotný přístup v rámci celého zařízení, projevy uznání, supervizi a větší finanční ohodnocení. Vzhledem k tomu, že se práce zaměřuje pouze na výčet možností a limitů, které mají pracovníci ve své práci s osobami se zdravotním postižením, bylo by vhodné ve výzkumu pokračovat a zabývat se i dalšími možnostmi a limity. Výzkum mohl být proveden i v dalších denních stacionářích, poskytujících sociální služby osobám se zdravotním postižením ze stejné lokality a mohlo tak dojít ke srovnání názorů mezi pracovníky z různých zařízení. Bakalářská práce je přínosem především pro zařízení, ve kterém byl výzkum realizován. Měla

by sloužit

ke

zlepšení

pracovních

podmínek

zaměstnanců

Denního

rehabilitačního stacionáře pro tělesně a mentálně postižené Třebíč, ale také ke zkvalitnění sociálních služeb, které poskytují uživatelům se zdravotním postižením

66

Seznam použitých zdrojů Tištěné zdroje 1. ALEŠOVÁ, Lenka. (Ne)omezování způsobilosti uživatelů: I lidé s mentálním postižením mají svá práva. In: Sociální služby. Tábor: Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR, 2009, 11(4). ISSN 1803-7348. 2. BRUTHANSOVÁ, Daniela a Věra JEŘÁBKOVÁ. Možnosti řešení sociálních důsledků zdravotního postižení - synergické efekty a bílá místa současné právní úpravy. 1. vyd. Praha: VÚPSV, 2012. ISBN 978-80-7416-103-2. 3. ČEVELA, Rostislav. Sociální a posudkové lékařství. 1. vydání. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2015. ISBN 978-80-246-2938-4. 4. HAUKE, Marcela. Zvládání problémových situací se seniory: nejen v pečovatelských službách. 1. vyd. Praha: Grada, 2014. ISBN 978-80-247-5216-7. 5. HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. 2., aktualiz. vyd. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-485-4. 6. HRONOVÁ, Marie. Supervize v sociálních službách. In: Sociální služby. Tábor: Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR, 2009, 11(5). ISSN 1803-7348. 7. JOHNOVÁ, Milena. Individuální plánování – utajovaná síla sociální práce. In: Sociální práce. Brno: Asociace vzdělavatelů v sociální práci, 2011, 11(3). ISSN 12136204. 8. KALVACH, Zdeněk. Křehký pacient a primární péče. 1. Vyd. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-4026-3. 9. KAPOUNOVÁ, Gabriela. Ošetřovatelství v intenzivní péči. Vyd. 1. Praha: Grada, 2007. Sestra (Grada). ISBN 978-80-247-1830-9. 10. KELNAROVÁ, Jarmila a Eva MATĚJKOVÁ. Psychologie: pro studenty zdravotnických oborů. 1. vyd. Praha: Grada, 2010. Sestra (Grada). ISBN 978-80-2473270-1. 11. KOLEKTIV AUTORŮ. Základy speciální pedagogiky. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006. ISBN 80-244-1479-1. 12. KOPECKÁ. Ilona. Psychologie 3. díl: Učebnice pro obor sociální činnost. Praha: Grada, 2015. ISBN 978-80-247-9880-6 13. KRAHULOVÁ, Katarína. Stres a syndrom vyhoření v pomáhajících profesích. In: Sociální služby. Tábor: Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR, 2010, 12(10). ISSN 1803-7348.

67

14. KRHUTOVÁ, Lenka. Autonomie v kontextu zdravotního postižení. Vyd. 1. Boskovice: Ostravská univerzita v Ostravě v nakl. Albert, 2013. ISBN 978-80-7326232-7. 15. KRHUTOVÁ, Lenka. Komunikace v kontextu sociální práce s lidmi se zdravotním postižením [online]. Ostrava: Ostravská univerzita, 2013. ISBN 978-80-7464-411-5. 16. KRHUTOVÁ, Lenka. Sociální práce a lidé se zdravotním postižením. Vyd. 2. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2013. ISBN 978-80-7464-290-6. 17. KRHUTOVÁ, Lenka. Občané se zdravotním postižením a veřejná správa. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005. ISBN 80-244-1168-7. 18. KRHUTOVÁ, Lenka. Úvod do disability studies. Vyd. 2. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2013. ISBN 978-80-7464-288-3. 19. KRUTILOVÁ, Dagmar. Možnosti komunikace a navázání vztahu s obtížně komunikujícími klient. In: Sociální služby. Tábor, 2010, 12(6-7). ISSN 1803-7348. 20. KRUTILOVÁ, Dagmar. Profesní rozvoj zaměstnanců. In: Sociální práce. Brno, 2010, 12(3). ISSN: 1213-6204. 21. KUTNOHORSKÁ, Jana, Martina CICHÁ a Radoslav GOLDMANN. Etika pro zdravotně sociální pracovníky. 1. vyd. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3843-7. 22. KUZNÍKOVÁ, Iva. Sociální práce ve zdravotnictví. 1. Vyd. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3676-1 23. MAHROVÁ, Gabriela a Martina VENGLÁŘOVÁ. Sociální práce s lidmi s duševním onemocněním. 1. vyd. Praha: Grada, 2008. Sestra (Grada). ISBN 978-80-2472138-5. 24. MALÍK HOLASOVÁ, Věra. Kvalita v sociální práci a sociálních službách. 1. vyd. Praha: Grada, 2014. ISBN 978-80-247-4315-8. 25. MATOUŠEK, Oldřich, Pavla KODYMOVÁ a Jana KOLÁČKOVÁ. Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi. Vyd. 2. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-818-0. 26. MATOUŠEK, Oldřich Slovník sociální práce. Vyd. 2., přeprac. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-368-0. 27. MATOUŠEK, Oldřich. Metody a řízení sociální práce. Vyd. 2. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-502-8. 28. MICHALÍK, Jan. Zdravotní postižení a pomáhající profese. Vyd. 1. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-7367-859-3.

68

29. MIKULÁŠEK, Ondřej. Pouze zralý pracovník akceptuje skutečnost, že se klient nechová tak, jak by bylo nejvhodnější. In: Sociální práce. Brno: Asociace vzdělavatelů v sociální práci, 2008, 8(3). ISSN 1213-6204. 30. MIOVSKÝ, Michal. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Vyd. 1. Praha: Grada, 2006. Psyché (Grada). ISBN 80-247-1362-4. 31. MLÝNKOVÁ, Jana. Pečovatelství 2. díl: učebnice pro obor sociální péče. Vyd. 1. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-3185-8. 32. MUSIL, L. „Ráda bych Vám pomohla, ale…“/ Dilemata práce s klienty v Organizacích. 1. vyd. Brno: Marek Zeman. 2004. ISBN 80-903070-1-9. 33. NOVÁKOVÁ, Iva. Zdravotní nauka 2. díl: učebnice pro obor sociální činnost. Vyd. 1. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3709-6. 34. NOVOSAD, Libor. Tělesné postižení jako fenomén i životní realita: diskurzivní pohledy na tělo, tělesnost, pohyb, člověka a tělesné postižení. Vyd. 1. Praha: Portál, 2011 ISBN 978-80-7367-873-9. 35. NOVOTNÁ, Jana. Teorie sociální práce: skripta. Vyd. 1. Jihlava: Vysoká škola polytechnická Jihlava, 2014. ISBN 978-80-87035-96-2. 36. PETR, Tomáš a Eva MARKOVÁ. Ošetřovatelství v psychiatrii. Vyd. 1. Praha: Grada, 2014. Sestra (Grada). ISBN 978-80-247-4236-6. 37. PRAŠKO, Ján. Obecná psychiatrie. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2011. ISBN 978-80-244-2570-2. 38. PROVAZNÍKOVÁ, Renáta. Patologie v pracovních vztazích – mobbing 1. část. In: Národní pojištění. 2013, (11). ISSN 0323-2395. 39. PROVAZNÍKOVÁ, Eva a Dana NEJEDLÁ. Může vhodně koncipované vzdělávání zaměstnanců omezit míru manipulace v praxi sociálních služeb?: Ukázka dobré praxe ze středisek Diakonie Českobratrské církve evangelické. In: Sociální služby. Tábor, 2015, 17(5). ISSN 1803-7348. 40. SLEZÁKOVÁ, Lenka. Ošetřovatelství pro zdravotnické asistenty. 1. vyd. Praha: Grada, 2008. Sestra (Grada). ISBN 978-80-247-2506-2. 41. SLOWÍK, Josef. Komunikace s lidmi s postižením. Vyd. 1. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-691-9. 42. SOBEK, Jiří. Osobní cíl v individuálním plánování. In: Sociální služby. Tábor: sociace poskytovatelů sociálních služeb ČR, 2009, 11(1). ISSN 1802-0046. 43. SOBEK, Jiří. Práce s rizikem v sociálních službách. In: Sociální služby. Tábor: Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR, 2009, 11(2). ISSN 1803-7348. 69

44. SOBEK, Mgr. Jiří. Význam cílů v individuálním plánování. In: Sociální služby. Tábor: Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR, 2010, 12(8-9). ISSN 1803-7348. 45. STŘELKOVÁ, Monika. Úkolem sociálních pracovníků je pomáhat, nikoliv činit zázraky. In: Sociální práce, Brno: Asociace vzdělavatelů v sociální práci, 2007, (1). ISSN 1213-6204. 46. ŠVARCOVÁ-SLABINOVÁ, Iva. Mentální retardace: vzdělávání, výchova, sociální péče. Vyd. 3., přeprac. Praha: Portál, 2006. Speciální pedagogika (Portál). ISBN 80-7367-060-7. 47. TAJANOVSKÁ, Andrea. Role sociálního pracovníka při koordinaci multidisciplinárního týmu – předpoklady a dovednosti. In: Sociální práce. Brno: Asociace vzdělavatelů v sociální práci, 2007, (1). ISSN 1213-6204. 48. TICHÁ, Michaela. Motivace a motivování. In: Sociální služby. Tábor, 2013, roč. 14, č. 2. ISSN 1803-7348. 49. VÍTKOVÁ, Marie. Somatopedické aspekty. 2., rozš. a přeprac. vyd. Brno: Paido, 2006. ISBN 80-7315-134-0. 50. ZIKL, Pavel. Pojem kombinované postižení. In: Speciální pedagogika, 2005, roč. 15 č. 4. ISSN 1211-2720.

Elektronické zdroje 51. ADAMEC, Aleš. Jak na to: příklady dobré praxe v deinstitucionalizaci. [online]. 1. vyd. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky, 2013. ISBN 978-807421-045-7. [cit. 2015-01-08]. Dostupné také z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/14688/Sbornik.pdf 52. Arkadie, o. p. s. Historie a současnost výukových manuálů v Arkadii. [online prezentace]. Teplice: Arkadie, o. p. s. [cit. 2016-01-18]. Dostupné z: www.arkadie.cz/inc/getfile.php?id=4105 53. ČSÚ. Výběrové šetření zdravotně postižených osob – 2013. [online]. [cit. 2015-1108]. Dostupné z: https://www.czso.cz/csu/czso/vyberove-setreni-zdravotne-postizenychosob-2013-qacmwuvwsb 54. Denní rehabilitační stacionář Třebíč. In: stacionar-trebic.cz [online]. © 2016. [cit. 2016-03-05]. Dostupné z: http://www.stacionar-trebic.cz/. 55. JELÍNKOVÁ, Monika. Komunikace se zdravotně handicapovaným klientem. [online]. In: pomahamekvalite.cz. [cit. 2016-02-15]. Dostupné z: http://pomahamekvalite.cz/files/file/komunikace%20s%20OZP.pdf

70

56. JOHNOVÁ, Milena. Plánování zaměřené na člověka a transformace ústavní péče II. [online]. In: Dobromysl.cz. [cit. 2015-01-08]. ISSN 1214-2017 Dostupné z: http://www.dobromysl.cz/scripts/detail.php?id=1130 57. Krcentrum. Supervize v sociálních službách. [online]. V rámci projektu: K naplnění předpokladů pro výkon činnosti v sociálních službách. In: Krcentrum.cz. [cit. 2015-0410]. Dostupné z: http://www.krcentrum.cz/files/Supervize-v-socialnichsluzbach_2b4bba6b.pdf 58. MAREK, Jiří. MPSV: Sociální pracovníci pobírají průměrně 25 tisíc [online]. In: InvArena. 2014. [cit. 2016-02-15]. Dostupné z: http://www.invarena.cz/?p=18781 59. MPSV. Jarní škola - souhrn hlavních výstupů. [online]. Tábor, 2015. [cit. 2016-0115]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/22676/Jarni_skola_final_vystupy.pdf 60. MPSV. O prohloubení profesních dovedností sociálních pracovníků usiluje projekt Systémová podpora profesionálního výkonu sociální práce. [online]. In: Listy sociální práce.cz. 2014. [cit. 2015-12-07]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/17760 61. Odbor 22 a odbor 41. Doporučený postup č. 1/2016 na podporu realizace prostupného systému sociální a pracovní rehabilitace osob se zdravotním postižením. [online]. 2016. [cit. 2015-12-07]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/23591/Doporuceny_postup_c.12016_na_podporu_realizace_prostupneho_systemu_socialni_a_pracovni_rehabilitace_o sob_se_zdravotnim_postizenim.pdf 62. Odbor sociálních služeb a sociálního začleňování, MPSV. Vybrané statistické údaje o financování sociálních služeb a příspěvku na péči. [online]. 11. 05. 2010. [cit. 201602-15]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/9198/Analyza_fin_SS.pdf 63. SLOWÍK, Josef a Ivana ČAMKOVÁ. Alternativní a augmentativní komunikace. [online]. In: INSTAND. Karlovy Vary, 2014. [cit. 2016-01-18]. Dostupné z: www.instand.cz/dokumenty/alternativni-a-augmentativnikomunikace_201409212102240.ppt+&cd=1&hl=cs&ct=clnk&gl=cz 64. Sociální revue. Definice sociální práce. In: Sociální revue: Sociální práce a společenské otázky [online]. 2005. [cit. 2015-12-07]. Dostupné z: http://socialnirevue.cz/item/definice-socialni-prace

Zákony 65. Zákon č. 108 ze dne 14. 03. 2006 o sociálních službách. In: Sbírka zákonů České re5publiky: 2006, částka 37. ISSN 1211-1244. Dostupný také z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2006-108 66. Zákon č. 329 ze dne 13. října 2011 o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů. In: Sbírka zákonů České republiky: 2011, 71

částka 115. ISSN 1211-1244. Dostupný také z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2011329

72

Přílohy Příloha 1 – Rozhovor

73

Rozhovor – Informant 3 Co se vám při práci s osobami se zdravotním postižením nejvíce osvědčuje? Určitě individuální přístup, přistupovat ke každému klientovi především jako k člověku, který má své potřeby, touhy a přání, ale také určité schopnosti a možnosti, které musíme zohledňovat. Osvědčuje se mi také vytváření individuálního plánu pro každého konkrétního klienta, držet se stanovených cílů, které byly v individuálním plánu stanoveny a průběžně konzultovat, jak se cíle daří plnit, popřípadě konzultovat potřeby a cíle klienta s jeho rodinou. Další věcí je také vcítění se do potřeb klienta. Co vám usnadňuje komunikaci s uživateli, jejichž komunikační schopnosti jsou narušeny? Především osobní zkušenost z více než dvacetileté práce s osobami se zdravotním postižením. Dále také vypozorovaná znalost jejich projevů chování a komunikační sešity. Ve stacionáři má každý klient vypracovaný vlastní komunikační sešit, kde jsou piktogramy, obrázky a fotografie a pomocí těchto sešitů s klienty, se kterými je komunikace obtížnější komunikujeme. S kým máte možnost spolupracovat? Spolupracujeme s rodinami klientů, kdy se osobně setkáváme a diskutujeme společně o potřebách klientů. Některé rodiny se také podílí na akcích stacionáře a spolupracují s námi ve sdružení Porozumění. Jde o spolek, který pracuje pro stacionář a společně zde s pracovníky stacionáře a rodinami klientů pořádáme společné výlety a sháníme peníze pro klienty stacionáře, převážně na pomůcky a vybavení. Spolupracujeme také s ostatními stacionáři, kdy se společně účastníme akcí pro osoby se zdravotním postižením organizovaných Společností pro podporu lidí s mentálním postižením v ČR respektive jejím pobočným spolkem v Třebíči. Dále spolupracujeme s lékaři, kteří nám předávají lékařské zprávy jednotlivých klientů a s fyzioterapeuty, kteří pracují tady ve stacionáři, s nimi konzultujeme rehabilitaci a předáváme si informace o klientech. Jaké vám nabízí zařízení možnosti v případě řešení problémových situací? Problémové situace je možné řešit na pravidelných poradách našeho oddělení, které máme s kolegy jednou týdně. Mně osobně zařízení žádné možnosti, kde bych mohla řešit problémové situace, nenabízí, takže to musí posoudit ostatní kolegové. Jednou až 74

dvakrát ročně probíhají také provozní schůze stacionáře, na kterých se čte, rozpočet, říká se, co se udělalo, nakoupilo apod. Ty mají, ale spíše informativní význam. Jaké máte možnosti dalšího vzdělání? Pravidelně využíváme kurzy a školení. Ty jsou zaměřené, jak na teorii, tak i na praktické dovednosti. Nejčastěji chodíme na kurzy, které jsou zaměřené na rukodělné činnosti a potom to, co se naučíme z těchto kurzů, využíváme při práci s našimi klienty v dílnách. Na kurzy chodíme buď tady v Třebíči, nebo na ně dojíždíme do Jihlavy a do Brna. Vybíráme si je sami podle toho, co nás zajímá a co se hodí k naší práci. Na některé školení nebo kurzy mě vyšle i pan ředitel, ale to jen v případě, že se týkají například zákona a jeho změn. Chodíme na ně různě, pokud jsou ty kurzy tady a po pracovní době, tak se jich účastníme všichni, ale když jsou kurzy dražší nebo mimo město, tak na ně jezdíme po dvou nebo jede jen jeden. A ti, kteří kurz absolvovali, pak předají to, co se na něm naučili nebo dozvěděli ostatním. Jaké jsou nejčastější důvody toho, že se vám s některými klienty obtížně pracuje? S klienty na oddělení se mi spolupracuje dobře, takže žádný důvod ve špatné spolupráci ze strany klientů nevidím. Často ale narážíme na problém špatné spolupráce s rodinou. Jaké jsou nejčastější důvody toho, že se vám s některými rodinami klientů obtížně spolupracuje? Některé rodiny klienta podceňují. Většinou nemají zájem o to, aby klient něčeho dosáhl a aby se začlenil do běžného života, třeba aby se vzdělával nebo pracoval. Klient o to sám zájem jeví, ale kvůli rodinným příslušníkům se neposuneme dopředu a končí to pouze tím, že uděláme zápis v sešitu klienta. Myslím, že většinou je to z toho důvodu, že má rodina obavy, že přijde o příspěvky. Jakým způsobem jste ve své práci omezování? Odlišným očekáváním rodičů klientů, kdy rodič by chtěl mít své dítě zdravé a v této chvíli spolupracuje většinou dobře, donese si předpis na rehabilitaci, případně ji zaplatí jako samoplátce. Ve chvíli, kdy usilujeme o to, aby se uživatel osamostatnil, ať už aby začal pracovat, nebo začal bydlet v chráněném bydlení, rodič najde tisíc výmluv, proč to nejde a vidí své dítě neschopné, nesamostatné a bojí se, že přijde o sociální dávky. Další věcí je papírování, poslední dobou se po nás vyžaduje více administrativy, což nám zabere spoustu času. A taky nedostatek financí, protože jsme odkázaní na dotacích a 75

různých darech a tyto finanční prostředky se v posledních letech čím dál tím více snižují. Co vám při vaši práci chybí? Chybí mi schůzky vedoucích pracovníků. Ve stacionáři jsme dvě oddělení jedno je určené pro děti do 15 let a naše oddělení je pro osoby se zdravotním postižením od 16 let a nepracujeme stejně a myslím, že by schůzky vedoucích oddělení mohly pomoci ke sjednocení našeho přístupu v celém stacionáři. Chybí nám tady také případové supervize, které by byly prospěšné pro jednotlivé případy, kdy klient má zájem o něco jiného než jeho rodič a pro jejich řešení. Myslím si, že obecně v sociálních službách chybí pracovníkům projevy uznání např. já i moji kolegové ve stacionáři píšeme pro stacionář spoustu grantů a to většinou ve svém volném čase, bez finanční odměny a bez jakéhokoliv projevu uznání. V čem byste změnil/a vaše pracovní podmínky? Ve finančním ohodnocení, pracovníci v sociálních službách zdaleka nedosahují výše průměrné mzdy v České republice.

76